Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




24. Návrat z exilu



Když voda opadne

After The Flood

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood

 

Autor: hiddenhibernian

Překlad a banner: Jacomo              Beta: Ivet



24. kapitola - Návrat z exilu

 

Bermondsey Street, Londýn
2. května 2007, 10 hodin večer

Hermioně neuniklo, že Dracovo porušení pravidel se v podstatě rovnalo tomu, co ona udělala svým rodičům. Říkat si, že aspoň měla ty nejčistší motivy, zatímco jen Merlin věděl, jaké byly skutečné Malfoyovy důvody, nic nezměnilo. Když ve Snapeových vzpomínkách viděla, jak Brumbál připravoval Harryho smrt, definitivně ji to vyléčilo z jakýchkoliv zbytků víry, že se můžete distancovat od důsledků svých činů ve jménu vyššího dobra.

Oba se mýlili a teď za to platí.

Samozřejmě za předpokladu, že Draco považoval za trest netrávit se svou ženou víc času, než bylo nezbytně nutné. Pravděpodobně ho to těšilo, pomyslela si Hermiona zasmušile, když vysypala na stolek v chodbě svého bytu na Bermondsey Street hromadu dopisů. Slabé spojení s mudlovským světem si udržovala pokračováním existence Jean Taylorové, která si obnovila řidičský průkaz a platila hypotéku, jako kdyby Hermiona neodešla v okamžiku, kdy dostala příležitost vrátit se tam, kam patřila.

Po zkušenosti, kdy uvízla v mudlovském světě bez formálního vzdělání, s velmi malým množstvím peněz a bez přátel nebo rodiny, se rozhodla, že už to nikdy nechce znovu zažít. V současnosti měla uschované zásoby jak mudlovských, tak kouzelnických peněz a aktuální mudlovský životopis. Pokud by to někdy potřebovala, Angelina Weasleyová souhlasila, že jí poskytne doporučení za ty roky, kdy žila v kouzelnickém světě; a ani by nešlo o lež, vždyť Hermiona přece občas pracovala pro Kratochvilné kouzelnické kejkle.

Prohrabávala se dopisy a většinu jich jednoduše odhazovala: charita, karta do Tesca, oznámení od společnosti spravující dům, účet za plyn (opravdu by sem měla chodit častěji, byl splatný v pátek), zase charita, dopis - co to bylo? Zamračila se a odložila zbytek pošty, aby to prozkoumala důkladněji. Vypadalo to jako dopis od skutečného člověka, adresa byla napsaná rukou. Od Ronova dopisu před více než dvěma lety nic takového téměř nedostávala.

Nikdy neměla sklon k hysterii, ale když na obálce poznala matčin rukopis, musela si dát hlavu mezi kolena a několik minut zhluboka dýchat, než se jí ruce přestaly třást a ona ten dopis zvládla otevřít.

Musela se mýlit. V šedesátých letech musela spousta dívek chodit do klášterní školy a jeptišky je učily stejné květnaté písmo; velké ‘H’ v poštovním směrovacím čísle, které se naklánělo naprosto stejným způsobem, jakým její matka vždycky psala první písmeno dceřina jména, nemuselo nic znamenat.

Opatrně otvírala dopis a snažila se neroztrhnout obálku.

 

Nejdražší Jean!

Doufám, že Tě tento dopis zastihne v pořádku.

Wendell a já bychom Tě při naší nadcházející návštěvě Británie rádi zastihli. Budeme tam mezi 3. a 17. květnem a doufám, že se s Tebou budeme moct potkat.

Pokud bys nás chtěla vidět, kontaktuj naši právní zástupkyni, která Ti pomůže s praktickou stránkou. Slyšeli jsme, že v Yorkshiru je v tomto roční období obzvlášť krásně.

Máme se oba dobře a moc se těšíme na opětovné shledání.

S láskou

Monica Wilkinsová

 

Jakmile Hermiona překonala šok, téměř se rozesmála. Její matka nikdy nebyla obzvlášť zručná v šíření informací a tohle bylo přesně tak opatrné, jak u ní byla Hermiona zvyklá. Její rodiče možná ani nevěděli, že válka skončila; není divu, že byli opatrní.

Ukazováčkem uctivě obkreslovala písmena, spojená dohromady matčiným nezaměnitelným sebevědomým rozmachem. Skoro se bála uvažovat o tom, co se mohlo stát; opravdu si něco pamatovali? Hermiona měla dohodu s čarodějkou v Perthu, která chodila s Billem do Bradavic. Jennifer by ji upozornila, kdyby došlo k prolomení ochranných opatření umístěných na domě jejích rodičů, ale Hermiona o ní celé měsíce neslyšela. Nebylo pravděpodobné, že by byli její rodiče k napsání dopisu přinuceni.

Ale jak získali její adresu? A kolik si toho pamatovali?

Hermiona strčila zbývající poštu do kabelky a spěšně se rozhodla přemístit zpět na Grimmauldovo náměstí, aby poslala zprávu Jennifer - chtěla se ujistit, že v Austrálii je všechno v pořádku. Pokud by šlo o lest zosnovanou ministerstvem, měla by raději zůstat v Anglii a vyhnout se tomu, aby do toho rodiče zatahovala.

Nejdražší Jean… Ta slova se jí neustále opakovala v hlavě a nedávala jí prostor k dumání, zda mají skrytý význam. A co to bylo za záležitost s tím Yorkshirem? Grangerovi pocházeli ze Surrey, vzdáleném víc než sto mil, a Hermiona si nepamatovala, že by někdy to druhé hrabství navštívila, ať už s rodiči nebo bez nich. Když si všimla, že v předchozí větě je zmíněn jejich rodinná právnička, zarazila se. Jak se jmenovala?

Zvuk jejího smíchu vyděsil Kráturu, který láskyplně leštil plaketu zdobící desku, na které byla připevněna hlava jeho matky. Hermiona se v těchto dnech moc často nesmála, zejména ne tehdy, když byla sama.

Krátura nemohl vědět, že si Hermiona právě vzpomněla, že právnička Grangerových se jmenovala Anna Terryová; její matka zjevně nevěřila, že si po těch letech na to jméno vzpomene, a přidala nepřímý odkaz na jorkšírské psí plemeno, aby její paměti napomohla.1)

***

Hermiona znovu zkontrolovala adresu svíranou třesoucíma se rukama; ano, byla ve správné ulici. Řady bezvadně udržovaných domů jí připomínaly Zobí ulici a s úlevou si připomněla, že se nachází v jiném hrabství, na druhé straně od Londýna. Poté, co se ujistila, že paní Terryovou žádný kouzelník nijak neovlivnil, dostala adresu domu na předměstí, kde, jak jí bylo řečeno, zůstanou pan a paní Wilkinsovi během svého pobytu v Anglii. Byla požádána, aby se jim ozvala večer po jejich příjezdu z Austrálie, což nasvědčovalo tomu, že se s ní chtějí setkat stejně nedočkavě jako ona s nimi.

Dorazila sem mudlovskou dopravou, zdálo se to vhodné. A také ji tak bylo těžší sledovat, pokud by se o to zajímal někdo z kouzelnické světa.

Závěsy v čísle sedmdesát sedm byly zatažené. Dojít po cestičce k domu v napodobenině tudorovského stylu a zaklepat na dveře vyžadovalo nemalé množství odvahy. Hermiona svírala v ruce nouzové přenášedlo, a než odešla z Grimmauldova náměstí, pověděla Ronovi, kam jde; nicméně přes všechna preventivní opatření se přijít sem náhle zdálo jako monumentální chyba. Vědomí, že Ron sežene Malfoye a přiměje ho znovu použít krevní ochrany, pokud by šly věci šejdrem, představovalo nedostatečnou útěchu.

Dveře se otevřely bez jakéhokoliv varování a Hermiona poprvé po deseti letech hleděla přímo do matčiných očí.

Měla jen zlomek vteřiny na to, aby zaregistrovala, že kolem nich od jejich posledního setkání přibylo několik nových vrásek a že výraz na tváři starší ženy je stejně prudce inteligentní jako vždycky. Pak byla vtažena do divokého objetí, jaké by Narcisa Malfoyová nikdy nebyla schopna zvládnout.

„Ach, Hermiono!” téměř zakvílela její matka a Hermiona si uvědomila, že se měla lépe postarat o nezbytné záležitosti, než vezme v úvahu mučivou možnost, že se jejím rodičům vrátily vzpomínky. Opětovala objetí tak mohutně, jak jen dokázala, a zároveň se snažila naznačit, aby měli ještě chviličku strpení. Vymanila se z matčiny náruče a neohrabaně vykoktala omluvu.

„Promiň, musím jen použít koupelnu - jen vteřinku -” Načež se vrhla do něčeho, co se ukázalo jako šatna, a jala se zběsile sesílat všechna ochranná kouzla, na která si vzpomněla. Pak se dlouze nadechla, aby se pokusila uklidnit a zastavit divoké bušení svého srdce, znovu schovala hůlku a vrátila se na chodbu.

Vyrovnanost jí vydržela, dokud se znovu nesetkala s matčinýma očima; jediné, co zvládla, bylo opakovat pořád dokola jediné slovo.

„Mami! Ach, mami!”

Teprve o několik minut později se Alanu Grangerovi podařilo upoutat její pozornost diskrétním zakašláním. V očích své dcery vypadal úplně stejně jako vždycky; prořídlé šedé vlasy, laskavé hnědé oči a trochu nesmělé držení těla, které nepasovalo k jeho odvaze a odhodlání. Když Hermiona přeletěla chodbu, aby ho objala, Helen Grangerová se náhle cítila opuštěná.

Když se trochu uklidnili, přesunuli se do kuchyně, aby si dali nutně potřebný šálek čaje, stále zavěšeni jeden do druhého v něčem, co se dalo nejlépe popsat jako chumel. Pustit se nepřicházelo v úvahu.

Chvilku strávili přípravou čaje a opětovným přivykáním, kdy znovu objevovali maličkosti, na které se snadno zapomene, ale které při opětovném objevení vyvolají příval náklonnosti; ostrý zvuk Helenina smíchu, Alanovo trvání na popotažení nohavic před usednutím a Hermionin zvyk ho kvůli tomu neustále škádlit.

Hermiona byla připravená na to, že se setká se strachem, ne s tímto hladkým přijetím; koneckonců poslední vzpomínkou jejích rodičů na dceru byl pohled na hůlku, kterou na ně použila proti jejich vůli. Možná si na to jen nepamatovali? Zákon o utajení ji nikdy tak nerozčiloval jako teď; věděla, že ministerstvo by se na ni vrhlo jako stádo hipogryfů v době krmení, kdyby začala mluvit o magii s mudly, ale jak mohla zjistit, co si rodiče pamatují, když o tom nemohla mluvit?

Otec, vnímavý jako vždy, zřejmě zachytil její frustraci.

„Možná bychom mohli začít s vyprávěním našeho příběhu, viď?”

„Ano, prosím,” souhlasila Hermiona vděčně. Přála si, aby si všechno pamatovali, snad kromě posledních několika minut předtím, než jim upravila vzpomínky.

„No, můžeš se přestat tvářit tak úzkostně. Dobře víme, že jsi čarodějka,” řekl a Hermiona nakrátko úlevou zavřela oči. Neměla ponětí, jak je to možné, ale byla obrovsky nadšená, že je má zpátky a oni vědí, kým ve skutečnosti je. „Pamatujeme si všechno.”

„Aspoň si to myslíme,” dodala matka, čímž trochu odlehčila atmosféru. „Víš, v našem věku…” Vždycky to používali jako rodinný vtip, že jsou rodiče prastaří; teď si Hermiona uvědomila, že je to téměř pravda.

„Víme něco málo o tom, co se ti stalo,” pokračoval Alan, „ne dost na to, abys - víš -” Významně se rozhlédl po místnosti, ale navzdory svému nejlepšímu úmyslu vypadal spíš jako pan Bean než jako James Bond.

„To je v pořádku, tati. Když jsem dorazila, seslala jsem pár ochranných kouzel, takže můžeme říkat, co budeme chtít.” Hermiona se pokusila zamaskovat svůj smích nad jeho rádoby tajnůstkařením, ale on na ni jen mrkl.

„Dobrá, tak budu mluvit svobodně. Víme, jak válka skončila a co se stalo potom, a je nám to líto, Hermiono.” Natáhl ruku, aby jí stiskl rameno. „Moc líto.”

Tehdy poprvé byla Hermiona schopná plakat nad Harrym, Fredem, Colinem, Tonksovou, Remusem, panem Weasleym a všemi ostatními. Matka ji co nejpevněji držela a šeptala jí uklidňující nesmysly. Nezáleželo ale na tom, co říkala; slova nic nezměnila, ale to bylo vedlejší.

Když se Hermiona vzpamatovala, všichni měli trochu zamlžené oči a beze slov odsouhlasili, že je potřeba další šálek čaje. Rozhovor se stočil k tomu, co se stalo s jejich starým domem, a k příjezdu Wilkinsových s nově upravenými vzpomínkami do Austrálie.

Hermiona se trochu zdráhala zeptat, jak došlo k obnově jejich vzpomínek. Koneckonců, to ona byla důvodem, proč museli strávit deset let na druhém konci světa, aniž by si pamatovali, co tu po sobě zanechali. I když se jí zdálo, že rodiče kupodivu necítí nelibost nad zacházením, kterého se jim dostalo, nechtěla dráždit spícího draka.

Aby se jí sedělo pohodlněji, vytáhla hůlku a odložila ji na příruční stolek, kde si jí otec zničehonic povšiml.

„To není ta samá hůlka, jakou jsi mívala, že ne?” zeptal se, když jeho žena skončila s vyprávěním, jak před několika lety prodali svou australskou praxi a odešli do důchodu.

„Ne, tati. Musela jsem si pořídit novou.” Hermiona se obvykle raději nezabývala osudem své původní hůlky nebo skutečností, že ta její současná s fénixovým perem se zdála mnohem silnější.

„No tak nám ukaž nějakou magii!” požádal nadšeně Alan Granger. Toto natolik přesahovalo Hermioniny nejdivočejší představy, že jediné, co zvládla udělat, bylo vyhovět, zapátrat v hlavě po něčem neškodném, ale vizuálně působivém. Vybavila si kouzlo, které se naučila od domácích skřítků Malfoyových a usmála se.

Ordinum litera!” přikázala a zpřeházené kuchařky se na poličce vedle sporáku seřadily v přesném abecedním pořadí.

„Skvělé! To musíš udělat v Alanově pracovně,” prohlásila Helen do všeobecného smíchu.

„Fascinující. Je to trochu jako jaderná energie, ne? Užitečné, jak pro ničení, tak pro tvoření,” poznamenal Alan a nepatrně sjel pohledem ke dveřím své pracovny.

„Trošku jsi o tom přemýšlel, viď?” zeptala se Hermiona opatrně; musel strávit úvahami o povaze magie dost času, což mohlo mít znepokojivé následky.

„Ano. Ve skutečnosti ano. Není to přesně ten typ věcí, které jednoduše přijmeš, ne?”

„V poslední týdnech jsme viděli docela dost magie,” dodala její matka zvesela svým obvyklý svižným způsobem. „Zdá se ale, že někteří kouzelníci jsou na ní strašně závislí. Sotva si bez ní dokáží zavázat tkaničky.”

Hermiona si odfrkla; tohle platilo pro většinu čistokrevných kouzelníků nebo čarodějek, které znala.

„Mohli byste - Kdo vám obnovil vzpomínky, víte to?” zanechala všech pokusů o delikátnost Hermiona. Měla podezření, že to bylo australské ministerstvo kouzel; věděla, že mají tendenci nejprve sesílat experimentální kouzla a až pak si klást otázky, a nebylo nepředstavitelné, že by od britského ministerstva převzali odpovědnost za případ jejích rodičů.

„Ach, samozřejmě tvůj spolupachatel!” prohlásila její matka a Hermiona málem spadla z pohovky.

„Cože?” otázala se zděšeně. Kdo se dostal k jejím rodičům? Poslední věcí, kterou by chtěla, bylo, aby se jejím prostřednictvím stali znovu zranitelní.

„Neboj se, říkal o tobě jen samé hezké věci,” uklidnila ji matka, ale Hermiona i nadále tápala ve tmě.

„Vlastně jsme ho poznali docela dobře. Nejdřív nám samozřejmě obnovil vzpomínky, ale pak u nás zůstal asi týden. Příliš se mu, chudáčkovi, nelíbil jeho hotel, tak jsme si řekli, že může bydlet u nás,” pokračoval ve vysvětlování její otec.

„O kom to mluvíte?” vybuchla Hermiona a vyvolala na tváři svých rodičů zmatený výraz.

„O Dracovi pochopitelně, myslel jsem, že o tom víš. Neřekl ti to?”

Dokázala na matku jen nevěřícně zírat.

„Draco Malfoy vám vrátil vzpomínky?” zeptala se, jen aby si potvrdila, že slyšela správně.

„Ano, drahoušku. Řekl nám, abychom si dali pozor na to, jak se s tebou spojit, ale čekala jsem, že aspoň -”

„Jsi si jistá?” přerušila ji Hermiona.

„Samozřejmě, že jsem si jistá,” naježila se trochu paní Grangerová při naznačení, že se snad mýlí. „Draco strávil docela hodně času vysvětlováním věcí o své rodině -” Dál se nedostala, protože ji dcera znovu přerušila.

„Draco Malfoy?” zopakovala. Ve skutečnosti přestala poslouchat, o čem je řeč, v okamžiku, kdy padlo jméno jejího manžela.

„Ano, Hermiono,” povzdechla si její matka. „Pravděpodobnost, že si ho spleteme s nějakým jiným Dracem, kterého známe, je dost mizivá, nemyslíš?”

„Tomu nevěřím - jak je to vůbec možné? Neměl ani vědět, kde jste, natož vás přivést zpátky!” Hermiona už nemohla vydržet v klidu, vstala a začala přecházet po místnosti, div že rozrušením nerozhazovala rukama. Rodiče nechápali, proč okamžitě sáhla po hůlce - najednou ji nechtěla nechat ležet ani kousek od sebe.

„Máme štěstí, že to udělal, ne?” nadhodil žoviálně její otec, čímž se jako vždy snažil trochu zklidnit rozbouřené vody.

„To záleží na tom, o co mu jde! Věřte mi, neexistuje žádná zatracená možnost, aby to udělal, pokud z toho nemá něco mít!” zvolala Hermiona stále pronikavějším hlasem. „Vůbec ho neznáte - On je -” Chvíli hledala vhodný výraz a její matka se chopila příležitosti, aby se dostala ke slovu.

„Když jsme se s ním setkali, choval se naprosto příjemně. Nemůžeš popřít, že nám prokázal významnou službu. Je opravdu tak těžké uvěřit, že by udělal něco pěkného bez postranních motivů?” zeptala se klidně.

„Ano! Je!” téměř zakvílela Hermiona. Veškerou svou vnitřní silou se snažila uklidnit a vysvětlit situaci přiměřenějším způsobem, takže promýšlela každé slovo, než ho vypustila z pusy. Taky nepomáhalo, že v ní všechno vřelo, byla na Draca naprosto rozzuřená. Nevědět, proč se do toho vměšoval, nijak její hněv nezmenšovalo.

„V kouzelnickém světě je jiná situace. V kouzelnické Británii,” opravila se. „Pokud narazíte na někoho, koho nemáte rádi - například v supermarketu,” ukázala na svého otce, který se kdysi provinil tím, že se schoval do uličky s konzervami, aby se nemusel potkat s Hermioninou učitelkou klavíru poté, co jeho dcera nevysvětlitelně přiměla všechny klávesy na jejím hudebním nástroji zatuhnout, takže se staly nepoužitelné. Vzhledem k dalšímu incidentu s Hermioninými houslemi pak hudební lekce vzdali.

„Možná jsou takoví lidé velice nepříjemní, ale nejsou zlí,” pokračovala Hermiona. „Zatímco já pravidelně narážím na lidi, proti kterým jsem bojovala ve válce a kteří mě chtěli zabít jen proto, že jsem mudlorozená. Pokud uvěříte špatné osobě, můžete zemřít. Je to na jiné úrovni než - než vznést neoprávněný nárok na pojištění nebo zfalšovat účet v golfovém klubu! Nemůžete jen tak někomu věřit -”

„Chceš říct, že není možné odčinit své předchozí chyby? Že lidé, proti kterým jsi bojovala, jsou nenapravitelní?” zeptal se její otec přísně a Hermiona sklopila zrak, protože se trochu styděla za to, jak nesmiřitelnou se zřejmě po válce stala.

„Ne, to neříkám,” namítla tiše. „Ale tvrdím,” zvedla znovu hlavu a odhodlaně se na ně zadívala, „že musíte být opatrní a nepředpokládat, že lidem můžete věřit. Válka možná skončila, ale situace v naší společnosti není zdaleka tak normální jako ve vašem světě.”

„No, tam na jihu jsem si s Dracem docela dost povídal,” ozval se Alan a Hermiona se na něj zvědavě zahleděla. Bylo pro ni těžko představitelné, že by Draco vedl dlouhé rozhovory s mudlou středního věku, i když oba věděli hodně o renesanci. „Zdá se, že hluboce lituje své role ve válce a náhradou za to se skutečně snaží přispět světu něčím pozitivním.”

Kdyby to byl někdo jiný, Hermiona by jednoduše usoudila, že Draco využil svých nezanedbatelných hereckých schopností, ale znala svého otce. Alan Granger působil méně energicky a temperamentně než ženské členky rodiny Grangerových, ale vždycky uměl bystře rozpoznat charakter. Pro Hermionu bylo vždy velmi těžké mu lhát; proto když před všemi těmi lety spadl kouzelnický svět do války, rozhodla se lhát tak, že to zamlčela. Pro Draca by bylo nesmírně obtížné před jejím otcem celý týden mlžit.

„Hermiono, opravdu si myslíš, že Draco udělal tohle všechno,” máchl rukou, aby naznačil šťastnou náhodu, že jsou všichni tři poprvé po deseti letech spolu, „z nějakých ohavných důvodů?” Poznala ten tón jeho hlasu; používal ho, když byla Hermiona zlá na svého bratrance, nebo když se na dovolené ve Francii vykradla ven, aniž by se dovolila. Naznačoval, že nesplnila jeho očekávání, a výsledné zklamání z vlastních činů v sobě měla zřejmě pevně zakořeněné, ať už jí bylo osm nebo osmadvacet. Donutilo ji to nejdřív pečlivě zvážit otázku a až poté odpovědět.

„Ne, asi ne,” připustila. Byla tak ohromená, že se Dracovi podařilo najít její rodiče, že skočila přímo do fáze zlosti následované strachem, aniž by vážně uvažovala o jeho záměrech. Nedělala si žádné iluze: kouzelnická Británie byla plná lidí, kteří by ji vesele zabili, kdyby si mysleli, že jim to projde, ale kupodivu si byla jistá, že Draco mezi ně nepatří.

„Ve skutečnosti si myslím, že důvod, proč to udělal, je docela zajímavý,” pokračoval pan Granger. „Nejprve bys měla vědět, že nebylo snadné - ehm, zvednout to kouzlo.” Ani o tom Hermiona ještě nepřemýšlela. „Draco musel najít nějakého světového experta na paměťovou magii a přimět ho, aby převedl teorii do praxe. A pak tu jsou ty komplikace s cestováním do Austrálie a zpět, aniž by si toho někdo všiml. To není zrovna něco, co bys zvládla během přestávky na oběd.” Hermionu svrbělo poukázat na to, že jelikož Draco nikdy nechodil do žádné práce, neznal ani přestávky na oběd, ale dokázala zůstat zticha. Proti své vůli byla zvědavá.

„Jeden by se divil, proč by podstupoval všechny tyhle obtíže kvůli dvěma mudlům, které nikdy nepotkal,” nadhodil Alan řečnickou otázku.

„Ano, tati, já se rozhodně divím,” odpověděla Hermiona podrážděně a její otec se na ni zadíval, jako kdyby řekla něco hodně hloupého.

„Je jasné, že se ten chudák zoufale snaží získat u tebe plusové body, Hermiono,” vtrhla do toho její matka, která nikdy neoplývala velkou trpělivostí.

Hermiona zůstala na okamžik jako solný sloup, když o té myšlence uvažovala. O tohle šlo? divila se ohromeně. Opravdu to mohl všechno udělat jen proto, aby odčinil ty krevní ochrany? Dokonce i ona se vzdala obnovení vzpomínek rodičů; Draco skutečně dokázal nemožné.

„Nemyslíš, že bys mu měla prostě odpustit? Ať udělal cokoliv, určitě to tímhle musel vynahradit, ne?” zeptal se její otec jemně.

Po všech těch měsících, kdy si nadávala za to, jak byla hloupá, nebo si opakovala, jak Malfoy ukázal, že je naprostý zmetek a ani trochu se nezměnil, bylo překvapivě snadné uznat, že její otec má pravdu. Ještě nepříjemnější bylo, že měl celou dobu pravdu i Ron; jen si to nechtěla přiznat, trochu jako když se k nim Ron na lovu viteálů vrátil a ona lpěla na svém hněvu a dlouho mu nemohla odpustit. Věděla, že má tendenci hýčkat si zášť příliš dlouho: prostě se jí nedokázala vzdát, dokud na to nebyla připravená. Ron by tvrdil, že to vychází z toho, že je jedináček; ona měla podezření, že je to z větší části zatracená tvrdohlavost.

Snaživě ignorovala, že jí Draco v poslední době hodně chyběl. Kdyby jí jeho proradnost už dál nečíhala v hlavě jako strup, který nedokázal přestat svědit, byla by to vítaná úleva.

Stále považovala za zradu, že na ni seslal krevní ochrany bez jejího vědomí, ale dokázala přiznat, že se od války změnil; dokonce se změnil i od té doby, co se znovu setkali v jejím bytě na Bermondsey Street. Podařilo se mu najít svou vlastní zvrácenou cestu k vykoupení a ona opravdu nepochybovala o tom, že se skutečně snaží stát lepším mužem. Když si člověk uvědomil, s čím začal, šlo o velice působivý výkon. A navíc jí také zachránil život, připomněla si náhle.

Povzdechla si, protože si uvědomila, že to vzdává, a její otec se usmál.

„Možná mu to chceš říct sama? Byl velmi nervózní z toho, jak se věci vyvinou, takže bych se nedivil, kdyby vyčkával poblíž.”

Samozřejmě, že tu ten slizký mizera je, pomyslela Hermiona, bude tu někde číhat, nebo se jmenuji Ingolfr Jambik.

„Ale do háje!” vzdychla podrážděně a prudce otevřela dveře do zahrady. Cítila se napůl hloupě, napůl vzdorně, když zavolala: „Draco! Vím, že tam jsi, nenuť mě, abych tě sem musela přitáhnout!”

***

Draco se zoufale snažil zachovat si důstojnost, když vycházel ze stínu pod jabloněmi, odkud diskrétně sledoval jednání. Prozkoumával. Špehoval, chcete-li. Nemělo to absolutně nic společného s tím, jak byl při pohledu na probíhající shledání nervózní, nebo s tím, že když se to vzalo kolem a kolem, bylo to poprvé, co Hermionu viděl po několika týdnech. Během nekonečného čekání na zjištění, co se tam děje, si říkal, že jeho přítomnost je motivována výhradně starostí o výsledek tohoto malého hazardu.

Moc z toho, co se dělo v domě, neslyšel kvůli ochranným kouzlům, která Hermiona seslala, jakmile dorazila. Byl však schopen vidět přímo do kuchyně, dokud najednou nezačala přecházet sem a tam. Nevěděl, co tam bylo řečeno, že s ním poprvé po měsících sama od sebe promluvila, ale nehodlal tu šanci promarnit. Obrnil se a vykročil směrem ke světlu.

Hermiona na něj čekala a její vlasy zářily proti jasně osvětleným oknům domu jako svatozář. Tvář měla skrytou ve stínu.

V posledních letech se Draco naučil omlouvat, ale stále těžko hledal slova, zejména když je opravdu myslel upřímně.

„Omlouvám se, Hermiono. Když jsem seslal ty ochrany, věděl jsem, že nemám žádné právo udělat to za tvými zády. Máš pravdu, neměl jsem v úmyslu ti dovolit, abys mi provedla totéž. Je pravda, že jsem myslel hlavně na tvoji ochranu - já -” Nesnášel, když koktal. „Použil jsem je jen jednou, když tě unesli.”

Její tvář stále halila temnota.

„Přísaháš, že už nikdy nepoužiješ krevní ochrany, pokud nebudu ve smrtelném nebezpečí?” otázala se jasným, chladným hlasem.

„Přísahám.”

„A budeš přísahat, že už nikdy bez mého vědomí neuděláš nic, co by mě nějak ovlivnilo?”

Oba věděli, jak se sliby a přísahy mohou zvrtnout, a tak Hermiona přijala Dracův opatrnější slib, kterým jí odpověděl: „Přísahám, že ti nebudu znovu lhát o magii, kterou na tebe použiju.”

Přikývla, otočila se, takže ji teď viděl z profilu, a pokynula mu, aby vešel pootevřenými dveřmi dovnitř. Do domu vstoupili bok po boku. Než se připojili k Hermioniným rodičům, kteří je nenápadně pozorovali z oken, neodpustila si Hermiona ještě jednu poznámku.

„Je ti odpuštěno. Ale jestli ještě někdy uděláš něco podobného, udělám si z tvých střev podvazky,” prohlásila svým normálním hlasem a Dracova ramena lehce poklesla úlevou.

„O tom nepochybuju,” protáhl a usilovně se snažil neprozradit, jak je šťastný. Ještě přijdou kázání a s největší pravděpodobností další Neporušitelný slib a nepochyboval o tom, že Hermiona vymyslí něco okázale nepříjemného jako pomstu, pokud by ještě někdy překročil hranice - ale přijala ho zpátky, když už to skoro vzdal, a to ho naplnilo neznámým pocitem tichého nadšení.

***

Hermiona se promptně přesunula nazpátek do Vdovského domu; podivně to připomínalo návrat domů. Narcisu těšilo, že je zpět, a elegantně se zdržela veškerých nepříjemných otázek o tom, kde byla nebo o co v té roztržce šlo. Etiketa čistokrevných měla své výhody. Hermiona se ocitla v nezvyklé pozici, kdy opravdu důvěřovala oběma Malfoyovým. Po všech těch výčitkách, kterými zahrnovala sebe a svou hloupost, byla důvěra v ně především příjemným překvapením.

Všichni se se zjevným potěšením vrátili k obvyklé rutině a atmosféra v domě byla v těchto dnech znatelně veselejší a to až do takové míry, že někdy i domácí skřítci byli slyšeni, jak si při leštění rodinného stříbra pohvizdují.

Jejich společným známým bylo jasné, že došlo k nějakému druhu rozepře, ale protože to Hermiona ani Draco nepřiznali, nepadaly žádné poznámky o uvolnění napětí. Alespoň ne před nimi.

Ron zůstal ohledně tohoto tématu podezřele tichý; Hermiona to přičítala pocitu viny za to, že se nechal Dracem přimět, aby mu dal adresu jejích rodičů. Jelikož Ron šťastně nechal spícího draka na pokoji a zbytek rodiny se řídil jeho příkladem, bylo pro Draca překvapivě snadné znovu zaujmout mezi Hermioninými přáteli místo po jejím boku.

A protože Hermiona nijak zvlášť netoužila jít chlastat s Theem Nottem, bylo jí naprosto ukradené, co si o tom myslí Dracovi přátelé.

 

***

Poznámka k překladu:
1) Spojení Yorkshire - jorkšírský teriér - příjmení Terryová: v originále je použita hříčka Herefordshire - herefordský skot - příjmení Cowley (cow je angl. kráva)
Snad jsem z toho vybruslila tak, aby to bylo srozumitelné i v češtině.