Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




19. Prozření pomaleji chápajících



Když voda opadne

After The Flood

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood

 

Autor: hiddenhibernian

Překlad a banner: Jacomo              Beta: Ivet



19. kapitola - Prozření pomaleji chápajících

 

Vdovský dům, Malfoy Manor, Wiltshire
17. listopadu 2006, 2 hodiny ráno

Draco pevně zavřel oči, jako kdyby ignorování okolí mohlo způsobit, že se svět ohlédne a všimne si, že nesplňuje jeho požadavky.

Tohle se nemělo stát.

Opravdu nebyl tak ješitný, jak Hermiona prohlašovala, ale nepochyboval o tom, že bude schopný ji nakonec získat. Bohužel s tím nikdy nezačal. Nějak si nenašel čas na rytířská gesta, o kterých si představoval, že by mohly Hermionu obměkčit, až překoná počáteční zášť; místo toho, aby si získával její přízeň, když mu začala přivykat, zdálo se, že přešli rovnou do fáze hašteření.

Intrikovali, vedli kampaň a hádali se spolu a někdy měl podezření, že ho Hermiona zná mnohem lépe, než by měla. Přes to všechno se nezdálo, že by si ho považovala víc než řekněme Longbottoma. Byl si dost jistý, že ho má radši než Zabiniho nebo Billa Weasleyho, ale k tomuhle cíli zrovna nesměřoval. Jakýkoliv sebemenší pokrok, který udělal, byl teď stejně rozcupovaný na kusy.

“Sakra!” zařval náhle a praštil pěstí do loketní opěrky pohovky, aby vyventiloval část své frustrace. Navzdory tomu, že Hermiona zcela přirozeně oceňovala jeho vzhled, nebyl takový blázen, aby si myslel, že k němu chová nějaké něžné city. Velmi úspěšně se jí podařilo odvést jeho pozornost od původního plánu přimět ji, aby se do něj zamilovala.

Nebylo to tak absurdní, jak to znělo. Jakmile se rozhodl, že jeho plánům nejlépe poslouží svatba s Hermionou, bylo jen přirozené usoudit, že se jejich vztah bude uspokojivě vyvíjet, pokud pro něj bude mít alespoň trochu slabost. Mezi přáteli svých rodičů to vídal dost často; nezůstali jste po staletí čistokrevnou rodinou, jestliže jste si dopřávali přepych sňatku z lásky.

Dracovi připadalo přirozené, že se mezi nimi rozvine, když ne láska, tak alespoň vzájemná náklonnost, stejně jako u jeho rodičů. Věděl, že to nemůže na Hermionu vybalit, jestli měl mít sebemenší šanci, že bude s jeho návrhem souhlasit; nebyl hloupý.

Místo toho se měl posléze pilně snažit ji přesvědčit, že jejich manželství je pro ni výhodou, a podporovat její náklonnost, aby postupně narůstala. Přirozeně si od začátku uvědomoval, že díky ztrátě rodičů a vyhoštění je obzvláště zranitelná. Navíc to byla praktická žena; kdyby ji přiměl, aby se jí zdálo atraktivnější setrvat v manželství než naopak, bylo pravděpodobné, že by ze situace vytěžila to nejlepší.

A teď byla veškerá důvěra, kterou do něj Hermiona vložila, rozbita a bez vzkříšení z mrtvých nad ní tentokrát neměl žádnou moc. I blbec viděl, že Hermiona už nebude ztrácet čas s lidmi, kterým nemůže věřit. Nepochyboval o tom, že bude úzkostlivě plnit své závazky vyplývající z jejich dohody, přičemž s ním odmítne mít společného cokoliv dalšího.

Draco si přivolal na příborník karafu, nalil si sklenici ohnivé whisky a dobrou polovinu jí do sebe kopl, aniž by se obtěžoval nadechnout. Když se zhroutil v prudkém záchvatu kašle, protože ho pálilo v krku, slyšel, jak si zrcadlo posměšně mlasklo nad jeho neschopností.

To byla poslední kapka; zrcadlo explodovalo na tisíce střepů a místnost rázem vypadala, jako kdyby ji zasypal sníh.

“Draco! Co to proboha vyvádíš?”

Tomuto prokletému dni chyběla už jen jedna věc a ta právě nastala. Lokl si znovu whisky, tentokrát trochu opatrněji, aby se uklidnil.

“Ušetři mě, matko. Věř mi, nechceš to vědět.”

Narcisa prudce zavřela ústa a kolem rtů se jí objevily drobné vrásky, o kterých ráda předstírala, že byly odstraněny tou nejlepší kouzelnickou kosmetikou, jaká se dala koupit. Její pohled putoval po místnosti, registroval zkázu a truchlil nad střepy zrcadla po dědečkovi. Poté se vrátil k Dracově obličeji. To, co na něm uviděla, ji přimělo stáhnout se zpět do haly a tady vyhledat oporu pevné zdi.

Její syn vypadal, jako kdyby nesl na ramenou celý svět, a ten svět se zřejmě hroutil. Zdálo se, že je to jen pár let, co ho poslala do Bradavic; teď vypadal jako starý muž, na kterého doléhala léta, měl svěšená ramena a do vrásek kolem úst vryté zklamání.

Tu noc matka a syn konejšili své démony v soukromí, po malfoyovsku. Po Hermioně nebylo nikde ani stopy.

***

Draco se vzbudil v troskách salonu, pobledlý ze spouště z minulé noci. Ponuře usoudil, že pokud Hermiona splní svou část dohody, nezáleží na tom, co si o něm ta hloupá husa myslí, nebo kde si spokojeně žije.

Bezesporu by bylo snazší, kdyby na ni mohl působit svým šarmem - neustálé fňukání o etice začínalo být únavné - ale ona dodrží své sliby a nezpůsobí žádné skandály, a to bylo vlastně to jediné, na čem záleželo. Mohlo by být trochu trapné, když budou muset komunikovat na veřejnosti, ale hlavně pro ni. Malfoyové neměli žádné problémy s udržováním vnějšího zdání, jinak by už dávno vymřeli.

V tuto chvíli byla Hermiona oddaná jeho mistrovskému plánu (nebo spíše tomu nejdůležitějšímu z nich) přinejmenším stejně jako Draco, takže i poté, co by mu předala panství zpět do rukou a konečně by svrhli ministerstvo, pravděpodobně by nadále věnovala značnou část energie, aby zajistila trvání existence britské kouzelnické společnosti.

Ve skutečnosti to byla spíš příležitost k vděčnosti než naštvání; už nebude muset tak často snášet její pronikavý hlas nebo předstírat, že poslouchá její hloupé názory na cokoliv od nejlepšího způsobu zastřihování brku až po práva hipogryfů. Možná by si Hermiona dokonce mohla uvědomit, že pokud má mít nějaké děti, bude to s Dracem, takže by mohla souhlasit, že mu časem porodí i dědice.

Chápal, že čarodějky mají v určitém věku tendenci hnízdit, takže stačilo počkat a ona za ním přijde.

Příliš dlouho se zaobíral myšlenkou, jak přimět Hermionu, aby prosila o prominutí za své šílení kvůli krevním ochranám, které jí zachránily život, než si uvědomil, že k nezaujatému divákovi se naprosto nehodí, aby se ve svých budoucích interakcích soustředil na takovou úroveň detailů.

K čertu s tím.

Šel se provětrat na koštěti, aby si vymetl z hlavy pavučiny a soustředil se na to, co bylo skutečně důležité, šel se proletět nad pozemky, které mu měly právem patřit.

***

Během následujících týdnů si Draco všiml, že se už nic nezdá být zcela v pořádku; čaj byl vždycky trochu moc horký a slunce bylo buď příliš bledé, nebo zářilo tak moc, že ho bolela hlava. Nedokázal v sobě vyvolat nadšení pro nic; všechny jeho běžné činnosti se zdály otřepané, ať už se snažil o výzkum, létání, podnikání nebo plánování, jak svrhnout ministerstvo.

Všechno prostupoval pocit nesprávnosti; pronásledoval ho na Obrtlou ulici, kde se snažil doplnit nějaké z exotičtějších přísad do lektvarů, u snídaně ho ovíjel kolem ramen jako obnošený hábit. Dokonce mu bránil užít si tu vzácnou podívanou vidět Wimbournské vosy porážet Falmouthské sokoly jen za cenu několika naprasklých lebek.

Bylo to tak špatné, že si toho všimla i jeho matka; na rozdíl od svého obvyklého kultivovaného klidu byl neobvykle nervózní a zřejmě se nedokázal soustředit.

Napadlo ho, jestli ho Grangerová neproklela, když se plná nebelvírského rozhořčení vyřítila pryč a ignorovala širší souvislosti. Poté, co zkontroloval, že jeho reprodukční orgány jsou ve funkčním stavu, to ale ze seznamu možností vyškrtl. I kdyby se jí podařilo proniknout pod jeho ochrany, ty symptomy byly na něco, co by na něj seslala rozzlobená Grangerová, příliš mírné.

Vyhlídka na to, že ji vystopuje (samozřejmě bez pomoci malfoyovských ochran, kvůli kterým udělala takový povyk), ho naplnila očekáváním; s gustem by si vychutnal nějakou oprávněnou odplatu.

Samozřejmě, že když vychladla, začali spolu komunikovat; první dopis, který od ní obdržel, mu typicky připomínal, že je následující večer vyžadována jejich přítomnost na benefici ve prospěch Fondu válečných sirotků a že tam musí být ve čtvrt na devět. Čas třikrát podtrhla.

Navenek se zdravili s větší vřelostí, než mívali ve zvyku; a jen Draco slyšel Hermionino napomenutí, že si musí udělat čas a promluvit si s Whitterswellem o nadcházející kontrole kotle. Dřív mohla vtipkovat o Whitterswellově tendenci mlít něco pořád dokola a slíbit mu, že ho zachrání, když bude potřeba, ale dnes večer byla samá práce.

Stejně jako Draco.

Neměl v úmyslu ukázat jí, že není ve své kůži. Bylo to tak špatné, že se jeho matka uchýlila k tomu, že ho nalévala lektvary v marné snaze vytrhnout ho z útlumu.

Draca obrovsky štvalo, že ho Hermiona tak stručně odbyla, jako kdyby nebyl nic jiného než toulavý domácí skřítek, ale připomněl si, že by měl být rád, že si drží odstup. Po ledovém rozloučení se přemístil domů a několik následujících dní se bezdůvodně vztekal. Připomínal si, že se s ní nemusí vídat moc často. K udržení fikce jejich manželství stačilo jen několik veřejných vystoupení za měsíc. Jejich další práce mohla obvykle probíhat odděleně, pokud se oba objevili na schůzkách Ligy.

Ještě že tak, řekl si Draco, když se Hermiona na příštím setkání Ligy jako vždy posadila na druhou stranu místnosti vedle Weasleyho, a stiskl opěrku křesla tak silně, až mu zbělely klouby.

Trvalo mu přesně dvě měsíce, tři týdny a pět dní, než si uvědomil, odkud ta jeho neustálá malátnost pochází a co ji způsobilo. K jeho prozření došlo, když seděl na posteli a točil v rukách ošklivou mudlovskou sponkou do vlasů, kterou tu nechala. Hermiona na rozdíl od jeho matky upřednostňovala praktičnost a bylo velmi nepravděpodobné, že by se na snídani objevila ve špercích vyrobených skřety.

“Ale do háje,” zasténal, když ho to uvědomění zasáhlo, a zabořil obličej do dlaní.

Mohla za to Grangerová, ale nezasáhla ho žádnou kletbou.

***

“Vysvětli mi to ještě jednou,” požádal ho Ron.

Měl na sobě oranžové pyžamo, kvůli kterému měl Draco chuť si zakrýt oči, a seděl na své posteli v Doupěti. Paní Weasleyová byla velmi překvapená, když vyšla ven pouštět slepice a našla přede dveřmi Draca. Jestli do blonďáka jeho matka něco vštípila, pak to, že je neslušné tahat lidi z postele, pokud nejde o naléhavé případy. Proto poté, co dostal svůj velký nápad, přecházel hodinu a půl před Doupětem a čekal na nějaké znamení, že jeho obyvatelé konečně zvedli své líné zadky z postelí.

Paní Weasleyová ho pustila za Ronem dovnitř navzdory svým zjevným obavám. To samo o sobě Dracovi prozradilo, že tam Hermiona nebydlí; stejnou měrou ho potěšilo, že nešla rovnou za Weasleym, i sklíčilo, že stále nemá ponětí, kde je.

A to byl důvod, proč Draco podruhé vysvětloval jednoduchou myšlenku Vlezlíkovi, který by už měl opravdu vyrůst z toho, že nechával pusu dokořán.

“Potřebuji, abys mi řekl všechno, co si pamatuješ o Hermioniných rodičích. Zejména o jejich nových jménech a o tom, kam šli poté, co jim vymazala paměť.” Bylo tak těžké to pochopit?

“A co máš ohledně nich v plánu?” zeptal se Weasley podezřívavě.

“Co tím myslíš?” Byl tady a pokoušel se udělat něco hezkého (ačkoliv měl postranní úmysly; kdo ne?), a jediné, čeho se mu dostalo, byla nedůvěra v jeho záměry.

“Teď jsou to obyčejní mudlové, tak proč bys to chtěl zjišťovat? Hermiona je zkontrolovala, takže ví, že jsou naživu a tak vůbec.”

“No tak proč mi to prostě neřekneš?”

“Promiň, kámo.”

Odkud se vzalo tohle? uvažoval Draco. Oni nebyli kámoši, nikdy nebyli a zcela jistě ani nikdy nebudou.

“Hermiona by mě zabila, kdyby věděla, že jsem prozradil jejich adresu a nezjistil, co s ní uděláš, takže mi to musíš říct.” Ron sáhl po hrnku na nočním stolku. “Předpokládám, že to má něco společného s tím, co se stalo potom, co jsme ji zachránili?” zeptal se.

Dracově pozornosti neuniklo, že Ron byl celkem potěšený, že pro jednou zachránil on Hermionu, ne jako obvykle, když ona dostávala z potíží jeho. Na poslední schůzce Ligy se ukázalo, že Weasley rozhodně není proti tomu těžit z pozice dámy v nesnázích, když se mu to hodí.

“Ano,” odpověděl Draco, který zuřivě přemýšlel.

“Možná bys měl začít tím, že mi řekneš, proč si myslíš, že když se objevíš u Hermioniných rodičů, bude se na tebe méně zlobit.”

Bylo až příliš snadné uvěřit, že je Weasley tak hloupý, jak vypadá, a Draco se znovu chytil do pasti.

“Jestli s jejími rodiči něco zpackáš, ona to zjistí a zabije tě. Nedělám si srandu, kámo,” pokračoval Ron a při té vyhlídce se rozzářil. “Takže znovu, možná to není tak špatné. Pokud ji tentokrát dokážu udržet mimo Azkaban…”

“Tady je brk. Stačí napsat adresu a pak můžeš začít plánovat, jak ji dostat z vězení,” navrhl Draco. Přece jen to možná bude jeho šťastný den.

“Ne, Malfoyi. Žádný hazard. Zkus to znovu.” Weasley si to až příliš užíval a vypadalo to, že Draco nedokáže přijít na nic ani vzdáleně věrohodného. Opravdu si to měl promyslet, než sem šel, jenže on byl tak nadšený z vyhlídky, že přiměje Hermionu, aby s ním znovu mluvila.

“Dobře.” Ron vstal. “Jdu se nasnídat. Jestli máš chuť během vymýšlení vhodné odpovědi něco zakousnout, můžeš jít se mnou dolů.”

A tak Draco skončil u oprýskaného kuchyňského stolu v Doupěti, kde mu klobásky a vejce naservírovala paní Weasleyová, ze které měl od chvíle, kdy ji viděl složit jeho tetu Bellatrix, trochu strach.

Konverzace byla přinejmenší strnulá, zdvořilé dotazy na zdraví velmi vzdálených příbuzných zněly poněkud váhavě. Přirozené centrum, které je všechny spojovalo, tvořila Hermiona, ale náhodná otázka na ni vyvolala veškerou malfoyovskou nadutost, na kterou neměla paní Weasleyová náladu. Ron situaci uklidnil tím, že se Draca zeptal, jak vidí šance Puddlemerských spojenců na vítězství v lize, a famfrpál jim k všeobecné úlevě umožnil úspěšně projít snídaní.

Poté zavedl Ron Draca do obývacího pokoje, kde blonďák získal trochu času prohlídkou letitého nábytku, náhodných drobností a rodinných fotografií zaplněných až k prasknutí zrzavými hlavami.

“Jediný důvod, proč jsem tě ještě nevykopl, je, že jsem šíleně zvědavý. Nebudu ale čekat věčně. Řekni mi hned teď pravdu, nebo běž.” Ron si u snídaně řekl, že by se pravděpodobně spokojil i se skutečně dobrou lží, ale to Malfoyovi nehodlal vykládat. Před chvílí si vytvořil svůj vlastní názor na jeho skutečnou motivaci a došel k pevnému názoru, že Draco nemá v úmyslu Hermioniným rodičům nějak ublížit. To však neznamenalo, že hodlal předat jejich adresu, pokud nebude s Malfoyovým vysvětlením spokojený.

“Chci zjistit, jestli se dá něco udělat pro znovuzískání jejich vzpomínek.”

Ron začal vrtět hlavou ještě předtím, než Draco dokončil větu.

“Už to bylo prověřováno, věř mi. Vyšetřovali je odborníci ze Svatého Munga a ministerstva, ale vzpomínky jsou pryč. Úplně ztracené.” Draco měl dojem, že ve Weasleyho očích zahlédl záblesk soucitu, ale nejspíš šlo jen o světlo odrážející se od zrcadla nad krbem.

“A ty máš obvykle plnou důvěru v korektnost oněch samozvaných odborníků?” Weasley se zatvářil, jako by ho někdo praštil zezadu potloukem, takže to Draco přeložil. “Věříš Svatému Mungovi a ministerstvu, že říkají pravdu?”

“Hermiona jim taky tak úplně nevěří, že jo? Nechce o tom moc mluvit,” a se mnou už vůbec, pomyslel si Draco hořce, “ale vím, že jí to pověděl někdo, komu důvěřuje.”

“Kdo?” dožadoval se Draco.

“Nevím, nikdy mi to neřekla.” Weasley vypadal, jako by mluvil s dítětem mdlého rozumu; jasně, že si to Draco bude muset zjistit sám.

“A ta adresa?”

Později se divil, proč se ho Weasley nezeptal, z jakého důvodu chce najednou obnovit vzpomínky Grangerových. Krátce ho napadlo, že by to mohlo být proto, že se nepotřeboval ptát, ale pak tu myšlenku zavrhl. Weasley nemohl být až tak vnímavý.