Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




36. kapitola



Zatváranie dverí

Preklad: Kakostka

Beta-read: Irena

Banner: solace

Originál, ani autorka už nie sú k dispozícii.


Preklad z rychlíka



 

Ginny ministra pozorně a s trochou pobavení sledovala. Jeho ústa byla pootevřená, a to už dlouhé minuty.

Bylo těžké nastoupit do úřadu a převzít vládu, zvlášť když Cornelius Popletal zpackal tolik procesů a legislativy a zanechal finance ve zmatku. Nejenže se musel Amos Diggory prokousat tímhle zmatkem a vyřešit ho, ale musel vést kouzelnický svět po smrti Albuse Brumbála uprostřed útoků mozkomorů a upírů.

Popravdě řečeno, Harryho prosazení zákonů ve prospěch vlkodlaků přišlo v tu nejhorší chvíli a všechno jen ztěžovalo. Vytvořily se frakce pro práva temných tvorů i proti nim, které protestovaly a posílaly hromady výtek a svitků s „radami“ pro nového ministra.

Teď přišel Remus do ministrovy kanceláře a hodil do toho další bombu hnojůvku.

„Mohl bys to zopakovat, prosím, Remusi?“ požádala Amelia Bonesová, čímž ukončila asi tři minuty ohromeného ticha.

„Stručně řečeno, paní Bonesová, pane ministře Diggory, existuje přibližně čtyři sta upírů, kteří nám oficiálně nabídli své služby, aby nám pomohli ukončit současné útoky,“ řekl Remus jasně, jako by svým studentům opakoval domácí úkol.

Ginny několikrát zamrkala. Severus jí neřekl, čeho přesně se bude schůzka týkat, jen to, že se Remus setkal s Josephem a že potřebuje naléhavě mluvit s ministrem. Předpokládala, že se to týká upírů útočících na mudly, a tak Ginny o schůzce informovala Amelii.

„Proč zrovna ty?“ Amos Diggory se chytil jednoduchého aspektu situace, čímž získal více času na vstřebání nabídky a všech jejích důsledků.

Remus se shovívavě usmál. Ginny hádala, že přinejmenším jedním z důvodů, proč si vybrali Remuse, bylo to, že dokázal okouzlit každého, koho potkal, pouhým úsměvem. Vždycky se tvářil tak korektně a mile, a tak nepodobně temnému stvoření, jak by si to, kdo dokázal představit, ale pod tím vším se skrývala jeho síla a syrová živočišnost. Ginny svého snoubence milovala, ale občas Severusovi opravdu záviděla.

„Jsem rodina,“ prohlásil Remus prostě. „Upíři potřebovali zástupce z mnoha důvodů. Nemohou sem chodit v pracovní době, protože by je slunce zabilo. Je tu také problém, že kdyby někdo z nich vstoupil na ministerstvo, první bystrozor, na kterého by narazil, by ho buď uškvařil, nebo mu probodl srdce.“

Amélie zrudla, jako by ji kárali: „Ujišťuji tě, Remusi, že ty rozkazy byly zcela -“

„Byly nezbytné a upíři to chápou,“ přerušil ji Remus. „Přesto je taková ostražitost čarodějů a čarodějek dost zneklidňuje. Mnozí z nich mají u Gringottů účty, ke kterým nemají přístup. Někteří z nich hladoví, protože nemohou opustit své domovy, aby mohli lovit.“

Ministr se neklidně zavrtěl na židli a Ginny měla chuť obrátit oči v sloup. Ten muž byl vedoucím oddělení pro kontrolu magických tvorů. Jak ho takhle mohlo dostat pití trochy krve?

Remus se naklonil dopředu a uklidňujícím tónem promluvil: „Mohu vám, pane ministře, slíbit, že naprostá většina upírů se čarodějkám a čarodějům zpravidla přísně vyhýbá a rozhodně od nich nepije. Proč brát krev těm, kteří by tě poznali a bránili se, když jsou tu miliardy mudlů, kteří o tom nemají ani ponětí?“

„To je logické,“ připustil Diggory. Na chvíli se odmlčel. „Takže mi chceš říct, že upírům a čarodějům bylo nabídnuto spojenectví?“

„Svým způsobem.“ Remus mluvil s ministrem, jako by byl student, a ministr z nějakého důvodu nic nenamítal. Ginny žasla nad jeho schopností kohokoli uklidnit a přemýšlela, jestli si ještě někdy někdo všiml, jak moc se Remus podobá Brumbálovi, jen bez těch zářivých barev, citronových bonbonů a nesmírně zvláštního smyslu pro humor.

„Upíři nejsou organizováni do žádné vlády ani skupiny. Řídí se několika pravidly, ale většinou se navzájem nechávají být. Většina z nich je poněkud kočovná a cestuje ze země do země, přičemž se ubytovávají u jiných známých, kteří mají stálý domov, jako můj přítel. V současné době se téměř všichni upíři, které zná, ubytovávají v jeho domě kvůli útokům, protože jeho dům je jediným upířím obydlím s magickými ochranami. V jejich počtu je také jistota, ne nutně proti nám, ale proti těm z jejich vlastního druhu, kteří hrozí, že je všechny zabijí.“

Ministr Diggory při Remusově řeči přikývl a Ginny se začala usmívat. Věděla, že bystrozorské oddělení pomoc uvítá, ať už bude mít jakoukoli podobu. Byli přetížení a vyčerpaní.

„Radím vám, abyste to přijal, pane ministře,“ ozvala se Amélie a kývla na ministra.

Diggory se na Amelii několik okamžiků díval, pak kývl na oplátku a obrátil se zpět k Remusovi: „Jak nám pomohou?“

„Upíři dokážou... odhalit ostatní svého druhu.“ Remus během schůzky mluvil poprvé nejistě. „Nedokážu to ani vysvětlit, protože je vůbec necítím. Nemají žádný čich, žádný tlukot srdce, žádný dech...

„Joseph se nabídl, že bude koordinovat hlídky s oddělením bystrozorů. Na upíry mozkomoři nepůsobí, protože nemají duši, kterou by mohli ovlivnit.“ Remus byl opět v učitelském módu, což byl jeho výchozí stav. „Oni se postarají o zběhlé upíry, pokud se bystrozoři postarají o mozkomory. Neexistuje ani jeden upíří čaroděj, takže nemají kouzla, kterými by mohli mozkomory zničit nebo zahnat, ale se svým vlastním druhem dokážou bojovat docela účinně.“

Amelie přikývla, už se střídala v hlídkujících skupinách. V každé z nich byl alespoň jeden bystrozor se silným patronem a další se silným ohňovým kouzlem, protože nedávno zjistili, že dostatečně žhavý plamen mozkomory ničí. Další ve skupině se specializoval na nestvůry. Teď mohla skupiny rozšířit ještě víc a pokrýt větší území.

„Rád bych se seznámil s tvým přítelem,“ řekl Amos Diggory Remusovi, i když měl trochu napjatá ramena. „Můžu dnes večer zůstat déle. Amélie?“

„Jistě,“ souhlasila Amelie, protože s upírem stejně bude muset probrat, jak zorganizovat spolupráci.

„Ginny,“ obrátil se k ní Diggory, „mudlové budou muset vědět, že budeme mít zapojené upíry v poli, aby se nevměšovali do případného boje mezi nimi a zběhlými upíry.“ Ginny přikývla a ministr poklepal na glóbus na svém stole, který se rozzářil vířící zlatou a stříbrnou mlhou: „Ernie, prosím, domluv na dnešní odpoledne schůzku s několika novináři.“

„Ano, pane,“ odpověděl Ernie MacMillan, mladší náměstek ministra, prostřednictvím komunikačního glóbu. „Ve čtyři hodiny máte volné místo.“

Globus přestal svítit.

„To není všechno, Amosi,“ Remus změnil tón a každý v místnosti zaznamenal přechod od záležitostí ministerstva k záležitostem Řádu, když Remus změnil způsob oslovování ministra. „Tato informace, o kterou se s vámi chystám podělit, byla držena v tajnosti, nebyl o ní informován ani celý Vnitřní kruh.“

Zaujetí vzrostlo, i když Ginny tušila, že nic z toho, co se Remus chystá říct, ji nepřekvapí. Později se proklínala za přílišnou sebejistotu.

„V souvislosti s únosem Charlieho Weasleyho a.… nepřítomností Harryho Pottera a Siriuse Blacka se objevily některé nové informace,“ začal Remus a jeho výklad byl dlouhý a podrobný, ministrova tvář přitom zjihla.

Ginny se udělalo špatně a přemýšlela, jak se Harry s tímto posledním otřesem může vyrovnat. Od Voldemortovy smrti se její švagr od Charlieho neodloučil na víc než pár dní.

„Jak je Harrymu?“ Ginny se musela zeptat Remuse.

„Nejsme si jistí, ale nemůže se mu dařit dobře.“ Remus zavrtěl hlavou.

„Uniká mi něco?“ zeptal se ministr.

Ostatní tři členové Řádu si vyměnili pohledy. Diggory nepatřil k Vnitřnímu kruhu, to nikdo z Diggoryů, ale teď byl ministrem a Popletal to věděl. Popletal to samozřejmě věděl, jelikož nepředstavoval riziko. Bez Harryho svolení by Cornelius na veřejnosti nevyslovil ani Harryho jméno.

Nakonec to bylo na Remusovi, jakožto hlavě Řádu, a tak trochu Harryho strýci. Povzdechl si a přejel si rukou po tváři a Ginny tušila, že vlkodlak toho v noci moc nenaspal: „Harry i Charlie jsou oba empatici, Amosi, a když se spojili, to spojení mezi nimi zesílilo. Ať už má Charlieho kdokoli, podařilo se mu... ne přerušit jejich pouto... ale ztlumit ho do té míry, že Harry Charlieho necítí.“

Ginny pochopila, že zjednodušil problém a napůl zalhal. Žádné pouto nebylo potřeba k tomu, aby se to spojení posílilo, ale aby se už tak silné spojení dalo zvládnout.

Dalších čtyřicet minut se o Harrym a Charliem diskutovalo, protože Diggory položil několik otázek, aby si ujasnil, co mu řekli. Ginny si všimla, jak se Diggorymu v obličeji objevil zastřený výraz viny, když se bavili o Harrym, a přemýšlela nad tím. Cítil snad vinu za to, že si přál, aby to byl Harry, a ne Cedrik, kdo zemřel během třetího úkolu Turnaje tří kouzelníků, nebo snad za to, že Harryho nepodpořil v následujícím roce, když ho ministerstvo očerňovalo?

Ať už to bylo jakkoli, naděje na spolupráci mezi Harry Potterem a novým ministrem kouzel byla malá. Harry v sobě pořád choval vinu za Cedrikovu smrt a dělal, co mohl, aby se vyhnul komukoli s příjmením Diggory.

„To by mělo být všechno.“ Diggory zkontroloval hodiny na stěně a všechny propustil.

Remus spěchal pátky do Bradavic a Ginny se s Amelií procházela chodbami ministerstva. Bystrozoři byli přepracovaní a unavení, ale naštěstí byly útoky předvídatelné. Jednak se všechny odehrávaly za tmy, protože upíři nemohli být venku na slunci. To znamenalo, že ve dne se uklízelo po posledním útoku a vyšetřovalo. Doufejme, že s pomocí ostatních upírů se bystrozorskému oddělení podaří situaci zvládnout.

V Améliině kanceláři se rozloučily a Ginny se odešla k sobě, kde začala sepisovat zprávu, kterou měla sdělit mudlům... jak jim říct, že upíři budou hlídkovat v mudlovských oblastech s bystrozory... zamrkala. Bude to přinejlepším obtížné setkání. Nemohla ani čekat, že to Toby pochopí.

Byla už u třetího návrhu, když se rozletěly dveře její kanceláře a dovnitř se vkradla postava. Ginny měla na rtech zaklínadlo a namířenou hůlku, ale poznala Tonksovou, která byla rozčilená.

„To snad není možné!“ Tonksová frustrovaně vykřikla a zabouchla dveře.

„Tonksová?“ Ginny schovala hůlku.

Pokud se Ginny nemýlila, v očích bystrozorky se objevily slzy: „Je to takové tajuplné pravidlo... není k tomu žádný důvod...“

Ginny vstala od stolu, přešla k Tonksové a posadila se na jednu ze dvou židlí: „Zpomal, Tonksová. Co se děje?“

„Ty nevíš?“

„Očividně ne, jinak bych se tě neptala!“

Tonksová a Ginny byly krátce partnerkami v terénní fázi Ginnina bystrozorského výcviku. Vlastně očekávaly, že až Ginny ukončí výcvik, budou k sobě přiřazeny nastálo, ale pak se objevila tahle pozice styčného důstojníka pro mudly. Oběma se spolu dobře spolupracovalo a u mnoha svých kolegů vzbuzovaly strach.

„Jsem ti dočasně přidělena jako asistentka,“ vyhrkla Tonksová.

„Ne že bych měla námitky nebo tak něco, ale proč?“ zeptala se. Ginny se zeptala a snažila se pochopit tenhle nejnovější postup. Právě mluvila s Amelií a vedoucí oddělení se o tom nezmínila. „Jsi mi hodnostně nadřazená a já nepotřebuji asistenta.“  

Tonksová změnila barvu vlasů na obvyklou téměř černo hnědou a oči na křišťálově modré. Část frustrace ji opustila a zůstaly jen uslzené oči a svěšená ramena: „Byla jsem na roční prohlídce na oddělení. Už léta, ještě předtím, než jsem ukončila výcvik, platí pravidlo, že žádná čarodějka, která je v očekávání, nesmí do terénu.“

Ginny cítila, jak se jí rozšiřují oči. Ani nevěděla, že Tonksová s někým chodí, natož aby..., „Kdo je otec? Ví o tom?“

Její přítelkyně se ušklíbla: „Nejspíš proto mě Amélie přidělila k tobě. Mladá generace Weasleyových se pořád rozrůstá a rozrůstá. Co to s vámi zrzky vlastně je? Použila jsem antikoncepční kouzlo!“

„George?“ Ginny byla překvapená. Její bratr od matky prakticky utíkal, kdykoli začala mluvit o vnoučatech nebo svatbě. Tonksová přikývla a do očí se jí znovu draly slzy. „Chápu to správně, že o tom neví?“

Tonksová zavrtěla hlavou, popotahovala a Ginny se natáhla, aby druhou čarodějku objala: „Děkuju.“

„Nemluv o tom,“ usmála se Ginny na budoucí matku své nejnovější neteře nebo synovce. Začínalo jich být skoro až příliš mnoho, než aby měl jeden přehled. „Teď si umyj obličej a trochu se osvěž. Odpoledne musíme zamířit do Tobyho kanceláře, takže tě budu muset zasvětit do nejnovějších informací.“ Tonksová se roztřeseně nadechla a přikývla. „A teď, máš nějaké bolesti, ranní nevolnosti?“

Tonksová zavrtěla hlavou: „Zatím ne. Budu se muset objednat k léčiteli.“  

„Kdyby byl George idiot, tak mi prostě dej vědět.“ Ginny se na Tonksovou zašklebila. Její bratr byl možná trochu idiot, ale byl to Weasley. Když mu to Tonksová řekne, jeho geny se ozvou. „Kdybys potřebovala pomoct s kouzly, lektvary nebo čímkoli jiným, jsem tu pro tebe. Už jsem si tím prošla, pamatuješ?“

Konečně se na tváři druhé ženy objevil úsměv a ona přikývla a vrhla na sebe osvěžující kouzlo. Teď to byla ona, kdo objal Ginny: „Díky, Gin.“

„Kdykoli, Tonksová, a gratuluji.“ Ginny ji pevně objala, pak ji pustila a vrátila se na své místo, aby Tonksovou informovala o nejnovějším vývoji.

Oblečené do bojových hábitů, zamaskované kouzly kvůli mudlům, se Tonksová a Ginny vydaly přes Londýn do MI-6, kde Ginny musela zavolat Tobymu a dostat Tonksovou do bezpečnostního systému. Když překročily práh jeho kanceláře, jejich maskovací kouzla selhala, což bylo jedno z mnoha zabezpečení místnosti.

„Takhle oblečenou jsem tě ještě neviděl,“ hvízdl Toby.

„Úplný bojový oděv, brnění z dračí kůže na očarovaných šatech,“ vysvětlila Ginny a dala svému snoubenci rychlý polibek. „ Ministerstvo nás všechny drží v nejvyšší pohotovosti, takže když jsme ve službě, nesmíme z toho vylézt. Většina z nás má sortiment zbraní, ale já mám jen jednu dýku.“ Ginny vytáhla dlouhou dýku, kterou měla v pochvě na zádech, a položila ji Tobymu na stůl. „Nenecháváme Tonksovou hrát si s ostrými předměty.“

Toby vypadal trochu vyvedený z rovnováhy, ale Tonksová se jen zasmála: „Jo. Jednou jsem při výcviku zakopla a držela jsem tehdy pěkně ostrý meč, rozřízla jsem instruktorovi stehno. Už mi nikdy nedovolili hrát si s noži.“

„Co se děje, Gin?“ Toby se konečně zeptal, poté co si prstem osahal dýku, kterou mu položila na desku stolu.

Věděla, že Toby má mylnou představu, že jediné, čím mohou čarodějové a čarodějky bojovat, jsou jejich hůlky. Věděl, že Ginny je ve výborné kondici, ale nikdy se neptal na podrobnosti jejího výcviku, stejně jako se ona nikdy neptala na ten jeho, protože věděla, že mnoho z toho, co ho naučili, je tajné. Očekávala, že většina jejich výcviku je stejná, a měla chuť si s ním někdy zatrénovat.

„Moje šéfová má premiéra v kanceláři, takže bychom tam měli vyrazit,“ řekl Toby, když dokončila zasvěcování. „Myslím, že tě při tom chci mít s sebou.“

Vypadal trochu šokovaně a Ginny se mu nedivila. Byl jedním z mála mudlů, kteří věděli, že na vesnice po celé zemi útočí vedle upírů, o nichž se teprve před pár lety dozvěděl, že jsou skuteční, i bytosti vysávající duše, které neviděl. Toby už několik měsíců bydlel v jejím bytě.

Ginny znovu použila jejich kouzla, jakmile se ocitli mimo kancelář, protože nechtěla, aby jejich roucha viděl každý kolemjdoucí mudla. Vyšli po schodech do nejvyššího patra, kde měli své kanceláře někteří z nejmocnějších lidí v zemi.

Sekretářka Tobyho šéfové měla větší kancelář než Ginny a pomocí interkomu jí oznámila, že je tam Toby s hosty. Doprovodil je do kanceláře jen o něco méně honosné, než byla ministrova. Po obou stranách dveří prošli kolem dvou ozbrojených strážců.

Uvnitř seděla u svého stolu šéfka MI-6 Maxine Renfieldová, kterou agenti z MI-6 s oblibou nazývali Max, a premiér seděl naproti ní. Oba se postavili, když Toby a bystrozoři vešli. Toby se ujal představování, ale zarazil se, když se dostal k jménu Tonksové.

„Omlouvám se, nepamatuji si vaše křestní jméno.“ Toby se jen trochu začervenal.

Tonksová se na něj usmála: „Líbíš se mi čím dál víc, Toby. Říkám si Tonksová.“

„Potřebujeme další židli,“ stiskla Max tlačítko na interkomu, ale Ginny ji přerušila.

„Není třeba,“ Ginny vytáhla hůlku, zrušila kouzlo, které zamaskovalo jejich hábity, a vyčarovala další židli, která se hodila k těm, které už v místnosti byly. S premiérem se ještě nesetkala, ani s Tobyho šéfovou, když už jsme u toho, ale oba věděli o existenci magie a možná bylo načase se trochu předvést.

„Díky, Gin,“ usmála se Tonksová zářivě a vzala si vyčarovanou židli, zatímco Ginny a Toby se posadili na židle, které tam už byly.

„Bystrozorka Weasleyová mi sdělila nějaké informace, o kterých jsem si myslel, že by vám je měla předat osobně, protože bych nebyl schopen odpovědět na otázky týkající se této záležitosti, které jistě budete mít,“ předestřel jejich rozhovor Toby.

Ginny se zhluboka nadechla: „Předpokládám, že jste oba byli plně informováni o situaci týkající se mozkomorů a upírů.“ Max a premiér přikývli. „Stejně jako se ne všichni mudlové dopouštějí nesmyslného násilí, a ne všechny čarodějky a kouzelníci propadají temnému umění, ne všichni upíři zabíjejí, aby se nakrmili, a dokonce ani nezanechávají žádné stopy své přítomnosti.“

„Co prosím?“ Max měla ve tváři udivený výraz, který se neslučoval s jejími pečlivě upravenými šedými vlasy a nažehleným námořnickým oblekem.

„Naprostá většina upírů se živí tak, že se napije malého množství krve mnoha mudlů,“ Tonksová rozvedla to, co řekla Ginny, „a někteří dokonce ani nepijí lidskou krev. Čarodějkám a kouzelníkům se vyhýbají, protože o nich víme a budeme se jim bránit. Proto jste o nich až do té nedávné série útoků vůbec nevěděli. Představte si je jako mimořádně velké komáry.“

Tohle by se Josephovi líbilo, řekla si Ginny v duchu a poznamenala si, že s ním o tom někdy promluví, nebo to alespoň předá dál přes Remuse. Všichni však opatrně přikyvovali, takže to Ginny brala jako pokyn k pokračování.

„Ministerstvo kouzel právě uzavírá dohodu se skupinou... dobromyslných upírů o nalezení a likvidaci zlých upírů, kteří zabíjejí vaše občany“ prohlásila statečně Ginny.

„Spojenectví s upíry?“ Premiér pozvedl obočí, tvářil se netečně a nedal najevo, jaký má na věc názor. Ginny si někdy přála mít trochu Charlieho talentu.

„Ano, pane premiére,“ odpověděla mu Ginny. „Na boj s touto hrozbou prostě nemáme dostatek sil a nabídka přišla prostřednictvím našeho společného přítele Remuse Lupina.“

„Vlkodlak, že?“ Max se zeptala, ačkoli nezněla moc jistě.

V premiérových očích se krátce mihl záblesk překvapení a Ginny ne poprvé přemýšlela, jaké to je, když se člověk dozví, že příšery z dětství jsou skutečné a potulují se mezi vámi, některé mnohem horší než v mudlovských pohádkách a jiné prakticky neškodné. Bude to dlouhý rozhovor.

„Tak to šlo dobře,“ řekla Tonksová sarkasticky, když o dvě hodiny později opouštěli budovu.

Ginny si povzdechla: „Premiér se nás bojí, MI-6 je skoro v panice, protože s mozkomory a upíry, kteří zabíjejí jejich lidi, nedokážou nic udělat, a můj snoubenec právě zjistil, že jsem zběhlá v boji nejen s hůlkou. Byla to nádhera.“

„Hele, co čekal, naše bitvy jsou spořádané a čisté a bojuje se v nich na velkou vzdálenost s nádhernými záblesky světla?“ Tonksová se ušklíbla. „Válka je válka a vždycky bude špinavá a krvavá a hnusná a bolestivá, ať už ji vede kdokoli.“

„Jestli chceš, můžeš si zbytek dne vzít volno,“ nabídla Ginny, protože věděla, že zpráva o těhotenství byla toho dne pro bystrozorku šokem.

Tonksová zaváhala: „Musím se zastavit u Munga.“  

„Přidám se k tobě,“ usmála se Ginny na starší ženu. „Pak se zastavíme u Rosmerty a dáme si večeři, než se střetneš s mým bratrem.“

„ Myslím, že to přijmu dřív, než se zblázním.“ Tonksová dala konečně najevo svou nervozitu a zamířily ke vchodu do mudlovského Londýna k Svatému Mungovi. „Slíbíš mi něco, Gin?“

„ Jasně.“

„Když se mě tvoje matka pokusí svou péčí uštvat k smrti, budeš mě bránit?“

Obě vyprskly smíchy, protože dobře věděly, že Molly Weasleyová bude z této Tonksové zprávy nadšená. Nad každou ze svých snach se rozplývala, kdykoli byla těhotná, a Tonksová přehnanou péči nesnášela dobře.

„Budu tě chránit před tou dusící příšerou, ehm, mámou.“

Mudlové věnovali oběma ženám, které se smály tak, že sotva stály na nohou před opuštěným obchodním domem, podivné pohledy.