Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




18. Konec - část 2/2



Když voda opadne

After The Flood

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood

 

Autor: hiddenhibernian

Překlad a banner: Jacomo   Betaread: Ivet



18. kapitola - Konec (část 2/2)

Upozornění: V této kapitole jsou používána sprostá slova.


Draco během noci Hermionu několikrát zkontroloval; spala klidně, přesně jak Charlie slíbil. Chodil domem po špičkách, zatímco obě jeho ženské obyvatelky spaly, a hodiny čekal, až se pohne někdo kromě domácích skřítků.

Dal si velmi pozdní snídani u matčiny postele, a pak dorazil Charlie Weasley, který prohlásil, že Hermiona je úplně uzdravená; zřejmě ji to bude pár dní pobolívat, ale celkově je znovu v provozuschopném stavu.

Ticho v domě nijak nerozptýlilo dojem blížící se zkázy a Draco se iracionálně bál, jak Hermiona zareaguje, až jí bude muset říct o těch zatracených krevních ochranách. Zastavil se uprostřed kroku a napomenul se, aby se choval jako Malfoy a zmijozel. Vysvětlování patřilo ke slabochům a mrzimorům: neměl v úmyslu nabízet žádné usvědčující informace, a ani nebylo jisté, že na to dojde.

Jeho křehké přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ho provedlo nekonečným odpolednem, dokud ho Hermiona nepřekvapila tím, že se bez asistence objevila v salonu, oblečená ve svých normálních mudlovských šatech. Nikdy si nezvykla nosit v domě hábit; než přišla do Bradavic, vyrůstala s ústředním topením, a poté zjistila, že mít na sobě hábit i to, co stále považovala za běžné oblečení, je příliš nepohodlné. Měla tendenci používat zahřívací kouzla, když si vzpomněla.

Draco na chvíli nevěděl, co říct.

„Děkuju ti,” usmála se ironicky Hermiona a prolomila trapné ticho, „že jsi mě zachránil. Miffy mi neřekla nic než to, že jsi mě přinesl zpátky sem.”

„Bylo mi potěšením,” odpověděl Draco formálně, protože náhle znovu našel svou sebejistotu. „Ráno tě Charlie Weasley prohlédl a prohlásil, že jsi vyléčená. Postaral se o dvě zlomené kosti a o otřes mozku, ale jinak prý nedošlo k žádnému vážnému poškození.”

Posadila se, ještě se jí trochu třásly nohy, protože strávila tak dlouhou dobu v horizontální poloze.

„No, každopádně se teď cítím fajn.”

Miffy se objevila s podnosem s čajem ještě dřív, než byla přivolána, strčila Hermioně do vděčných rukou šálek a zase je nechala o samotě.

„Miffy možná trochu přeháněla. Ronald Weasley se také podílel na tom, abychom tě dostali zpět,” pronesl Draco bez pobídky, aniž by tak úplně věděl, proč s tou informací přišel dobrovolně.

„Můžeš mi o tom povyprávět při čaji,” navrhla Hermiona. Nejedla celou věčnost, a jakmile Miffy zmizela, vrhla se na tác jako kobylka.

Později Draco nedokázal tak docela povědět, co ho přimělo k rozhodnutí být v celé té věci upřímný. Ach ano, Weasley: ten by se nepochybně postaral, aby se Hermiona o krevních ochranách dozvěděla, kdyby jí to Draco opomněl říct. Weasleyho dnešní očividná nepřítomnost představovala hozenou rukavici: pověz jí to, jinak to za tebe udělám já.

Draco nezaujatým tónem vyprávěl o nekonečném letaxování, kterým se snažili zjistit místo jejího pobytu, a o zásilce s Věštcovou bulvou, která stále ležela v pracovně na stole; dokonce ji přinesl, aby jí tu věc ukázal.

Její povrch se leskl jako londýnská noční obloha, s viditelným šumem pohybu těsně pod povrchem. Draco ji plánoval zničit, jakmile provede dostatečný výzkum, aby se ujistil, že s sebou nevezme celý dům. Zdálo se, že Hermiona je jí jak fascinovaná, tak trochu znechucená; vypadalo, že je docela ráda, když zavřel dveře do pracovny a vrátil se znovu do salonu.

„Věděli jsme, že jsi nevyrazila pátrat po Kamelotu, a získali dost jasnou představu, kdo za tím stojí,” pokračoval Draco ve vyprávění.

„Hmm.” Hermiona očividně došla ke stejnému závěru a soudě podle toho, jak pozvedla obočí, ji zřejmě víc zajímalo, jak se Ron a Draco proměnili v ‘my’, jakkoliv dočasně.

„Takže jsme tě museli vystopovat…” Draco byl podivně neochotný dokončit větu.

„Ano. Zajímalo by mě, jak přesně jsi to udělal. Stěží zapomněli umístit ochrany, že ano?”

Do háje. Měla dar klást ty správné otázky, to tedy ano.

„Použil jsem rodinné ochrany, abych tě našel, a pak jsme se naštěstí dokázali přemístit přímo dovnitř.” Malfoyové nemluví (nebo se necítí) provinile, připomněl si Draco; klidně a nezaujatě si určí nejlepší postup k dosažení svých cílů a drží se ho. „V Doupěti jsme měli v pohotovosti záložní tým pro případ -” pokračoval stejně uhlazeným, lhostejným tónem.

„Počkej chvilku, co to bylo za druh ‘rodinných ochran’?” zeptala se Hermiona a on téměř slyšel u těch slov uvozovky. „Nikdy dřív jsi nic takového nezmínil.”

„Nikdy jsem k tomu neměl příležitost - je to stará tradice. Čistokrevná tradice, takže jsem si myslel, že by tě to nezajímalo,” dodal Draco vyhýbavě. Vrhla na něj tvrdý pohled, jednoznačně jí připadalo trochu obtížné to přijmout vzhledem k tomu, že byl od jedenácti let svědkem toho, jak nadšené zkoumá cokoliv magického.

„Je to pravda? Co tedy tyhle tvoje čistokrevné ochrany dělají?” zeptala se podezřívavě.

„Umožňují mi najít tě téměř kdekoliv a přemístit se tam, kde jsi, kromě míst za extrémně silnými ochranami, jako je Azkaban nebo Bradavice.”

Hermiona přimhouřila oči a záda měla najednou rovná jako pravítko; Draco v duchu odškrtal všechny známky toho, že brzy vybuchne vzteky. A kvůli čemu? Ty ochrany jí zachránily život; udělala by dobře, kdyby přestala mít nos nahoru a místo toho mu poděkovala.

„Chápu. Fungují i obráceně, takže bych mohla přijít i já za tebou?”

„Ne, jen -”

„To je ale překvapení! Takže ty ochrany jsou jinak absolutně k ničemu, jen k tomu, abys mě mohl kontrolovat?” Hermionin hlas byl čím dál pronikavější.

„Byly dost dobré na to, aby ti včera zachránily život. Zabilo by tě, kdybys projevila nějakou vděčnost?” zavrčel Draco.

Hermiona se zhluboka nadechla a pak ještě jednou, a když znovu promluvila, její hlas zněl téměř normálně; až na to, že normálně neměl dojem, že je napružená jako stočený drát.

„Jsem vděčná, věř mi. Jsem. A taky mě moc zajímají ty ochrany a proč jsi mi o nich nikdy dřív neřekl.” Draco se na ni nevěřícně zadíval a ona se ušklíbla. „Ach, já přesně vím, proč jsi mi o nich nikdy dřív neřekl, ale bylo by zábavné sledovat, jak se potíš, abys přišel s něčím přesvědčivým.”

Na vteřinu to vypadalo jako jejich normální hádka.

„Fajn. Myslel jsem si, že nebudeš moc ráda, až se o nich dozvíš,” prohlásil. Hermiona měla teď tak nesouhlasně sevřené rty, že téměř zmizely; vypadalo to, jako by pochytila některé triky od McGonagallové.

„Tenhle bod ti uznám. Ne, nejsem ani trochu ráda, sakra. A teď je odstraň.”

Na rovinu, tohle Draco vůbec nečekal, protože zapomněl, že jí neřekl, o jaký typ ochran jde. Jeho žaludek se momentálně snažil stáhnout až někam ke kolenům.

„Nemůžu.”

„Co tím chceš říct, že nemůžeš?” Pronikavý hlas byl zpět.

„Nejde to. Jde o krevní ochrany, na ty nemůžeš prostě seslat finite, aby zmizely.” Možná to mohl vyjádřit trochu diplomatičtěji, pomyslel si, když viditelně zbledla.

„Nech mě to shrnout,” pronesla Hermiona naprosto klidným tónem, který by Rona přiměl utíkat schovat se někam do sousedního státu. „Použil jsi na mě bez mého souhlasu nebo vědomí krevní magii. Můžeš mě najít téměř kdekoliv a já s tím nemůžu nic dělat - je to nevratné. Je to tak správně?”

„Ano.” Draco dokázal zachovat vyrovnaný výraz jen díky vydolování vzpomínky na svého učitele. Snapea by to nevyvedlo z míry. Na druhou stranu bylo nepravděpodobné, že by Snape někdy něco tak pitomého udělal.

„A kdy jsi je seslal?” zeptala se Hermiona tímtéž tónem, stále až nadpřirozeně klidná a vyrovnaná.

„Po naší mudlovské svatbě.”

To ji zdá se překvapilo; Draco potlačil záblesk hněvu nad její zjevnou domněnkou, že by to udělal dřív, než byli nezvratně spojeni. Přece jen měl nějakou čest; vždycky měla možnost jeho nabídku odmítnout.

„Je ještě něco dalšího, co bych měla vědět?” zeptala se ještě chladnějším tónem, než jakého dokázala docílit jeho matka. Draco si lámal hlavu; pokud existovalo něco dalšího, o čem by se Hermiona mohla někdy dozvědět, bylo pravděpodobně lepší vyjít s tím teď na světlo.

„Ne, není. A navzdory tomu, co si možná myslíš, použil jsem je jen jednou, a to abych tě zachránil -”

„Zachránil mě? Zachránil mě?” zopakovala vysokým hlasem.

„Ano, Grangerová, abych tě zachránil - jinak bys tu nestála jako ztělesnění spravedlnosti a neobviňovala mě!”

„Nepřekrucuj to! Dobře víš, že jsi na to neměl právo! Jinak bys mi o tom řekl hned na začátku, ty pokrytče!”

„A poslouchala bys mě?” odpověděl Draco vlastní otázkou. „Ne a teď bys byla mrtvá. Dala bys tomu přednost?”

„Na tom nezáleží! Vzal jsi mi možnost volby, o to tu jde, ty mizero - ne o to, co se stalo včera.” Hermioně se zvedala hruď a oči měla temné; v tomhle stavu byla téměř krásná, zaznamenal Draco roztržitě, než tu myšlenku zavrhl jako naprosto irelevantní.

„V naší rodině jsme vždycky měli krevní ochrany. Takhle – tak mí rodiče přežili dvě války,” nadhodil nečekaně.

„Takže jsi mi to neřekl a nenechal mě použít totéž na tebe? Nebo na to není moje krev dost čistá?” ušklíbla se Hermiona.

„Věděl jsem, že bys to nepochopila, a měl jsem pravdu, že ano?”

„Nikdy ses ani nepokusil mi to vysvětlit, takže mi promiň, když si myslím, že to všechno mělo co do činění s tím, že jsi netoužil být vysledovatelný. Ale pro mě to bylo naprosto vyhovující,” pronesla hlasem prosyceným výsměchem, až náhle nevěděl, co říct. Hermiona zaklonila hlavu a hledala klid mezi amorky zdobícími strop, jenže bez zjevného úspěchu. Když hlavu znovu narovnala, vrhla na Draca pohled plný čirého odporu.

„Věděla jsem, že bych ti neměla důvěřovat, věděla jsem to od chvíle, kdy jsem tě uviděla v mém obývacím pokoji. Věděla jsem to!” Hermionin hlas se třásl hněvem a její slova ho vytrhla z chvilkové strnulosti.

„To je ono, že ano?” zeptal se chladně. „Nezáleží na tom, co udělám, jediné, co vy dokonalí nebelvíři kdy uvidíte, bude zmijozel a Smrtijed, a tím to končí.”

A tehdy se něco změnilo; padly všechny zábrany a všechno, čemu se normálně ve svých hádkách vyhýbali, ony nášlapné miny, které by jejich delikátní příměří roztrhaly na kusy, to všechno vyšlo na povrch.

„Kdo by se mi mohl divit? Vydíráš mě, používáš na mě černou magii, intrikuješ za mými zády a pak máš tu drzost čekat, že ti budu vděčná!”

„Zatímco ty jsi bělejší než bílá, Grangerová. Bez ohledu na to, jakou zkázu za sebou zanecháš, ty jsi krucinál vždycky přesvědčená, že máš pravdu!”

Hermiona téměř zakolísala, ale rychle se vzpamatovala.

„Aspoň jsem do toho šla s dobrými úmysly! Jak se opovažuješ mě poučovat, když jediné, o co se v životě staráš, jsi ty?”

„Ty jsi mi ale hodňoučká nebelvírka,” posmíval se Draco, který hodil opatrnost a zdravý rozum za hlavu. „Měla bys vidět Zmijozel - tam na tebe nikdo nedává pozor, takže by ses radši naučila, jak to dělat sama.”

„Jak se opovažuješ?” téměř zašeptala Hermiona. Kdyby se natrvalo nevyléčila z používání hůlky v hněvu, pravděpodobně by ho proklela. „Ty, čistokrevné princátko, které si myslelo, že by mu mělo jeho jméno stačit k tomu, aby mu umetlo cestičku?”

„Proč si myslíš, že čistokrevní následovali Voldemorta, ty pitomá krávo? Stála proti nám přesila -”

„Nemáš ani za mák tušení, o čem mluvíš, Malfoyi. Narodil ses jako privilegovaný a být zařazený do Zmijozelu na tom nezměnilo ani ň. Tvůj otec se zrovna nesnažil skrývat, do jaké koleje chodil, když se těšil přízni ministra, že ano?

„Mého otce z toho vynech!”

„Když jsme chodili do školy, tak ses nikdy nerozpakoval se s ním vytasit a vykládat nám, jak byl důležitý, tak proč bych měla já?”

„Nic o mém otci nevíš, Grangerová, tak sklapni!” Tepna na Dracově čele pulsovala a tváře měl rozpálené do ruda; cítil, jak mu v uších duní každý úder srdce, jako kdyby stál v oku hurikánu.

„Takže ty máš dovoleno na mě seslat krevní ochrany, zatímco já se nemůžu ani zmínit o tvém otci. Připadá ti to přijatelné, Malfoyi?” kontrovala s pohrdáním Hermiona.

„Ty sama nejsi zrovna pýchou a radostí svých rodičů, Grangerová - stydíš se, viď? Nebo oni?” chytal se Draco stébel a Hermiona byla nažhavená vzteky; jen s obtížemi dokázala ovládat magii, která hrozila z ní vytrysknout. On sám cítil její mravenčení pod kůží.

„Musela jsem je poslat pryč, abych je zachránila před tvými kumpány, ty zmetku. Víš to. Neopovažuj se to používat proti mě.”

„Pořád totéž, Grangerová - ty máš vždycky pravdu a ostatní se pletou. Máš vůbec ponětí, proč jsem se přidal ke Smrtijedům? Musel jsem, abych zachránil svoje rodiče,” poslední slova zasyčel, „ale ty se nikdy nepřestaneš divit, proč lidé na druhé straně dělali to, co dělali, viď?”

„A těch pět let předtím, kdy jsem pošpinila každý kus země, na který jsem vkročila, byla čirá náhoda, jo? Ty jsi neměl žádný problém s diskriminací mudlorozených a mudlů, jen jsi neměl žaludek na zabíjení!”

„Je jasné, že tebe tyhle skrupule netrápí!”

Nikdo z nich neměl vytaženou hůlku; nějak si zachovali tolik rozumu, aby si uvědomili, že vyhodit dům do povětří by byl špatný nápad. Když tak stáli proti sobě, momentálně potichu, protože se snažili popadnout dech, na chvíli zavládl zvláštní klid. Pozorovatel by si to mohl splést s ukončením nepřátelství.

Ani pro jednoho z nich nebylo cesty zpět; příliš mnoho bylo řečeno, příliš mnoho bolestivých bodů nadneseno. Bývaly doby, kdy Hermiona dokázala ignorovat Dracovy posměšky a nadávky, ale tehdy se většinou týkaly její krve. Nějak se o ní za rok a půl manželství dozvěděl dost na to, aby přesně věděl, co ji nejvíc zabolí.

„Je ještě něco dalšího, co bys mi rád řekl?” zeptala se příkře a zdánlivě se vrátila ke svému dřívějšímu chování. Tento nucený projev vyrovnanosti ale Draca neošálil.

„Není potřeba, viď, protože se zdá, že máš jako obvykle odpověď na všechno,” procedil skrz zaťaté zuby.

„Máš ponětí, jak je to závažné? Mohla bych jít na ministerstvo a poslat tě za to do Azkabanu.”

„Přesně tak - běž na ministerstvo, proč by ne? Pověz učitelům, že si tě Malfoy dobírá a oni to všechno vyřeší. Dospěj, Grangerová,” napomenul ji s ošklivým úšklebkem.

„Zkus na vteřinu oprášit ty své dvě mozkové buňky a přemýšlet, Malfoyi. Pokud tě přistihnou při používání černé magie, pošlou tě definitivně do Azkabanu dřív, než stačíš říct ‘maguár’. To není moc chytré, ne?” Nevyřčená slova ‘aby ses připojil ke svému otci’ nepříjemně visela ve vzduchu, ale ona stejně přilila olej do ohně.

„Co se staráš?” zeptal se posměšně.

„Já na to kašlu!” odsekla Hermiona, ale s bolestí si uvědomila, že to ve skutečnosti není pravda - z nějakého důvodu by jí bylo líto, kdyby ho poslali do vězení a už o něm nikdy neslyšela. Neznamenalo to, že by si myslela, že si nikdo nezaslouží být v Azkabanu. Kdyby byla Belatrix Lestrangeová naživu, Hermiona by šťastně zahodila klíč a nechala ji mozkomorům. I v hněvu však dokázala připustit, že Malfoy nebyl ani zdaleka na stejné úrovni jako jeho teta, bez ohledu na to, co provedl tentokrát. „Jak myslíš, že by to ovlivnilo Ligu, nemluvě o riziku, že by tě přiměli zpívat a všechny nás udat?“

„Neporušil bych slovo!” narovnal se Draco do celé své výšky a téměř na ni zakřičel. Skoro se té jeho naléhavosti musela smát.

„To nemůžeš vědět - jak víš, co by na tebe vytáhli?”

„Vím,” pronesl úsečně a Hermiona si uvědomila, že i on byl po bitvě v Bradavicích zavřený do Azkabanu.

„Dobře. Bez ohledu na to bych tě radši nebrala za slovo. Zvlášť když vezmeš v úvahu, že jsi mi poslední rok a půl lhal o krevních ochranách.”

„Nelhal jsem.”

„Ušetři mě sémantiky, Malfoyi. Jestli se ještě někdy pokusíš seslat mi za zády třeba i jen povzbuzující kouzlo, postarám se, aby Voldemort vypadal ve srovnání se mnou shovívavě.” Trochu se zklidnila a s ponurým uspokojením si všimla, jak sebou při Raddleově jméně trhl. „Myslím, že tady jsme skončili,” dodala. „Jdu si sbalit věci. Prosím, omluv mě u své matky.”

„Cože?” zatvářil se Draco naprosto zmateně.

„Odcházím,” pronesla Hermiona podrážděně. Jediné, co teď chtěla udělat, bylo křičet, brečet a do něčeho kopat, a pokud neodejde v tuto chvíli, kdy nezuří, nejspíš to bude do Malfoye a ne do nějaké příhodné zdi. Jenže potom za něj bude stále vdaná, takže by dala přednost té zdi.

„Ale ty tu bydlíš.”

„Bydlela jsem tu,” opravila ho Hermiona a znělo to skoro jako vždycky, když si myslela, že dělá schválně hloupého. „Opravdu si myslíš, že po tomhle budu spát pod stejnou střechou jako ty?”

„Ale ty nemůžeš odejít - Co naše dohoda?”

„Neboj se, Malfoyi, pořád platí.” Hermiona už se chtěla dostat pryč, takže byla připravená otočit se na podpatku a vydat se naposledy nahoru do svého pokoje.

„Nemůžeš se jen tak odstěhovat, co když to lidé zjistí?” Samozřejmě, tohle bylo to jediné, na čem mu záleželo. Hermiona pocítila něco, co by se mohlo podobat zklamání, kdyby to nebyl směšný nápad.

„Nějak to vyřešíme, neměj obavy,” pronesla se silným sarkasmem. Draco na vteřinu vypadal téměř opuštěně a její zrádné srdce se pohnulo. Pak se ale znovu rozzlobil a ona si nebyla jistá, jestli se ten okamžik vůbec stal.

„Uteč, Grangerová - to umíš nejlíp, že ano?”

„Co tím myslíš?” upřela na něj znovu svou pozornost.

„Utíkáš posledních osm let; není divu, že ti to přijde přirozené!” Draco nepatrně ucukl před kletbou, která nikdy nepřišla, protože zastavila pohyb ruky, která už putovala k hůlce.

„Ta ironie, když to pochází od muže, který odmítá uznat, že má otce,” odsekla Hermiona. Procedila ta slova přes tak pevně sevřené čelisti, že ji začínaly bolet.

„Umíš dobře předstírat, že se něco nikdy nestalo, viď?” nadhodil Draco, jako kdyby ji neslyšel. Jako kdyby fungoval na autopilota; když o tom Hermiona později přemýšlela, říkala si, že by se asi nedokázal zastavit. „Je to zbytečné. Mohla bys mít to, že jsi zabila Harryho Pottera, klidně napsané na čele.”

„Přestaň,” zašeptala, ale on ji nevnímal.

„Jaký je to pocit? Máš z toho pořád noční můry?”

„NASER SI, MALFOYI!” Náhle bušila Dracovi pěstmi do hrudi a křičela mu do tváře. „NEOPOVAŽUJ SE - NEVÍŠ, JAKÉ TO JE!” Unikl jí vzlyk a nenáviděla se za to. „Můžeš jít pro mě za mě klidně do pekel,” pronesla hlasem nasáklým ledovým opovržením. „Nemysli si, že jsem si nevšimla, že nemáš žádné skutečné přátele, takže nemáš ponětí, o čem mluvíš. Naštěstí pro tebe.”

Po těchto posledních slovech se otočila a opustila místnost. Draco tam zůstal stát, ruce mu neužitečně visely podél těla a v očích měl prázdný výraz.

***


PP: Nebojte se, to není konec povídky ;-)