Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt



Dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt

Even Stopper Death

Originál: https://www.fanfiction.net/s/5260838/1/

Autor: Scattered Logic




Překlad: Lupina                       Beta: marci   

Povolení k překladu: Nelze získat

Drama/Romance

Severus Snape, Hermiona Grangerová

Rating: 9+  Kapitol: 2

Slov: 13 420

 

 

Shrnutí: Hermionu v dětství uchvátil úvodní proslov Severuse Snape prvním ročníkům, ale bylo možné, že by skutečně dokázal uložit do flakonů smrt?

 

Období: Bradavice kánon, po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Scattered Logic. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

PP: Druhý vánoční dárek pro tu nejúžasnější betu marci.

 

 

Severusi, vše nejlepší k narozeninám!

 

 

„Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit.“

HP a Kámen mudrců, překlad Vladimír Medek

 

 

Kapitola 1

 

10. září 1991

 

Uložit do flakonů smrt. Ta slova zaujala Hermioninu představivost a ona se jimi v duchu zabývala a zkoumala je ze všech úhlů. Byla to snad jen nadsázka? Bylo toho tolik, co se o tomto nádherném novém světě mohla naučit, ale skutečně uložit do flakonů smrt se zdálo nemožné. Učebnice lektvarů pro první ročník se nezmiňovala o ničem, co by takový zázrak dokázalo, a ona o tom toužila vědět všechno. Kdyby si jen mohla s někým promluvit…

Zavřela učebnici lektvarů v klíně a rozhlédla se po přeplněné společenské místnosti ve snaze upoutat pozornost některého ze spolužáků. Starší Nebelvíři jí však dali jasně najevo, že nemají čas na mladičké prvňáčky, a nikdo z jejích spolužáků se jejím směrem ani nepodíval. Kluci se rozvalovali v jednom rohu, smáli se a hráli Řachavého Petra, zatímco dívky se shlukly v protějším rohu a chichotaly se nad posledním výtiskem Týdeníku čarodějek.

Hermiona se zamračila a rukama nepřítomně hladila obálku knihy. Raději by si četla učebnici, než aby hrála hry nebo vrkala nad těmi bláboly v Týdeníku čarodějek, ale to byla jen další věc, která ji odlišovala, a ostatní děti, jak se znovu a znovu přesvědčovala, neměly rády odlišnost. Už dávno se přestala snažit mezi ně zapadnout; místo toho se snažila být nápomocná. Maminka jí říkala, že na nápomocné lidi se vždy pohlíží dobře, ale jako mudlorozená tu byla v nevýhodě. Čistokrevní a polokrevní už znali přijaté zvyky a chování v kouzelnickém světě, jen mudlorození v tom museli tápat. Existoval předmět studium mudlů, tak proč neexistoval předmět studium kouzelníků? Bylo by to strašně užitečné. Místo toho si musela vystačit s pečlivým namemorováním všech bradavických pravidel. Nejenže se tak mohla vyhnout chybám, ale mohla pomoci i svým spolužákům, aby se jich vyvarovali. Zdálo se však, že to všechno jen zhoršuje, a když procházela kolem, ostatní prvňáci si občas šeptali urážky. Dělala, že to neslyší, ale věděla, co o ní říkají. Všechno to už slyšela v mudlovském světě.

Hermiona si pro sebe povzdechla, zastrčila knihu do tašky a vytáhla rozvrh hodin. Rozvrh už znala nazpaměť, ale užívala si pocit pergamenu mezi prsty. Podívala se na malý oddíl na konci stránky. Úřední hodiny. Profesorka McGonagallová jí vysvětlila, že každý z profesorů má po večeři naplánovaný čas, kdy může odpovídat na otázky nebo jinak pomáhat studentům.

Uložit do flakonů smrt

Hermiona se kousla do rtu. Profesor Snape měl úřední hodiny v úterý večer mezi půl osmou a devátou. Podívala se na hodiny upevněné vysoko na stěně společenské místnosti. Dnes bylo úterý a ručičky ukazovaly teprve osm hodin.

Hermiona se znovu s nadějí rozhlédla po společenské místnosti a ramena jí trochu poklesla, když se s ní stále nikdo nesetkal pohledem. Strčila si rozvrh zpátky do tašky s knihami a zkontrolovala, jestli má čerstvý brk a pergamen. Pak si přehodila tašku přes rameno, vykročila ke dveřím a jaksi do vzduchu oznámila: „Vrátím se před večerkou.“

Nepřekvapilo ji, že si toho nikdo nevšiml.

ooOOoo

Severus doznámkoval poslední dnešní esej a vrhl zlověstný pohled na hodiny na stěně kanceláře. Do konce úředních hodin zbývalo pětačtyřicet minut. Avšak místo toho, aby se mohl odebrat do svých pokojů se sklenkou ohnivé whisky, kterou si po dni učení těch idiotů rozhodně zasloužil, musel vyhledat Quirrella a strávit zbytek večera jeho špehováním. Jako by Severus neměl dost práce s přípravou hodin, výukou, známkováním úkolů a působením ve funkci zmijozelského ředitele.

Severusovi se ztenčily rty do pochmurné linky. I když nerad připouštěl, že Albus má v něčem pravdu, Quirrella se opravdu vyplatilo sledovat. Ten muž byl vždycky podivín, ale po letních prázdninách se vrátil poskvrněný temnou magií, která na něm ulpěla jako rubáš, a pokud Quirrell usiloval o Kámen…

Co si jen Albus myslel? Nechávat tu Kámen mudrců bylo šílenství. Měl by být rovnou zničen. Severus podvědomě napjal levé předloktí; Znamení zla nikdy úplně nezmizelo, jen se rozmazalo do stříbřitého obrysu. Pokud bylo Albusovo podezření ohledně návratu Pána zla správné, pak se Armagedon plížil přes obzor a Severus potřeboval nachystat své plány. Nemohl se spoléhat na nikoho jiného – tu chybu už nikdy neudělá – a byl odhodlán připravit se na všechny eventuality.

Urovnal hromádku esejí, pak otevřel spodní zásuvku stolu a vyndal z ní ošoupaný výtisk Čtvrtletníku lektvarů z roku devatenáct set třicet dva. Díky častému opakovanému čtení dokázaly jeho prsty najít správnou stránku, aniž by se díval. Časopis nepotřeboval, příslušný článek si zapamatoval už před lety, ale těšilo ho, když se na něj mohl podívat a vědět, že dokázal to, co se nikomu jinému nepodařilo.

V osmnácti letech si tento výtisk koupil v antikvariátu v Obrtlé za tři svrčky. Tehdy měl nejasnou ideu, že bude sbírat staré výtisky časopisů o lektvarech, ale poté, co se stal Smrtijedem a poprvé nahlédl do rozsáhlé soukromé knihovny Luciuse Malfoye, od tohoto nápadu upustil. Jeho vlastní skromná sbírka potrhaných časopisů mu najednou připadala jako laciné papouškování. Toto číslo si však ponechal kvůli zajímavému článku spekulujícímu o možnosti zapravení kouzel do lektvarů. Lektvaristická komunita většinou považovala autora G. A. Hathawaye za podivína, který dává přednost teorii před skutečným vařením, a nikomu se nepodařilo ani náznakem úspěšně převést Hathawayovu teorii do praxe. Hypotéza tak byla nakonec odmítnuta jako planá.

Ale ona nebyla.

Přejel prstem po poznámkách, které si před lety udělal na okraji článku. Původně si zde zapsal své vlastní nápady na řešení problému sloučení kouzel a lektvarů, ale dělal stejné chyby jako všichni ostatní. Zkoušel přidávat kouzla do hotových lektvarů a pak do lektvarů v různých stadiích přípravy. Každý pokus selhal. Trvalo to roky pokusů a omylů, ale nedávno zjistil, že klíčem je opakovat kouzlo při každém přidání zásadité přísady a pouze při míchání ve směru hodinových ručiček. Zatím Severus vázal k obecnému léčivému lektvaru stázové kouzlo, které ponechávalo lektvar v těle inertní, dokud ho neaktivoval. Nyní pracoval na vrstvení více kouzel do jediného lektvaru.

Jedna jeho část toužila po tom, aby mohl světu oznámit svůj úspěch. Udělal revoluci v přípravě lektvarů; uznání za tento úspěch by bylo obrovské. Místo toho Severusovi v hlavě přetrvávalo Albusovo podezření ohledně Pána zla. Pro mrtvého člověka bylo uznání bezcenné a zachování tohoto zvláštního tajemství by mu jednoho dne mohlo zachránit život.

Severusovy myšlenky přerušilo lehké zaklepání. Vzhlédl a uviděl venku stát malou střapatou dívenku z Nebelvíru. Jedno obočí se mu zvedlo. Byla to ta věčně rukou mávající otrava, která seděla vedle Pottera. Přimhouřil oči, jak se snažil vybavit si dívčino jméno…

Aha.

„Ano, slečno Grangerová?“ vyštěkl. Volně propletl prsty, opřel ruce o otevřený časopis a rty se mu při jejím šokovaném výrazu zkřivily v lehkém úsměvu. Ještě teď jí vrtalo hlavou, jak ví, že stojí u jeho dveří. Prvňáčci nikdy nebrali v potaz půvaby kouzel průhlednosti.

Dveře se otevřely a on se naklonil dopředu a sledoval její nervózní pohledy na groteskno v lahvích na policích podél stěn. Starší studenti si rychle zvykli, ale reakce nových žáků byla vždycky zábavná. Nejeden z nich utekl s pláčem z místnosti jen při tom pohledu, ale odvážná slečna Grangerová byla zřejmě z tužšího těsta. Zjevně odhodlaná ignorovat všechny ty sklenice a kádinky se zhluboka nadechla a upřela oči na jeho tvář. Lidská povaha však chtěla ven, a přesně jak Severus očekával, morbidní zvědavost rychle překonala její odhodlání. Tiše si odfrkl při pohledu na lahvičky, které si úkosem prohlížela, když se blížila k jeho stolu.

„Chtěla bych se zeptat na něco, co jste říkal, pane profesore,“ začala. Její hlas i chování byly studií nacvičené sebejistoty, ale prozradila se taškou s knihami, kterou si tiskla k hrudi jako štít.

Přece jen by v tom mohla být nějaká zábava. Počkal, aby ji přerušil, zrovna když se znovu nadechne k pokračování.

„Řekl jsem už spoustu věcí, buďte konkrétní,“ trhl prsty v odmítavém gestu.

Její mozek jeho reakci zachytil příliš pozdě na to, aby zastavil první zasyčení čehokoli, co chtěla říct. Zarazila se, zaskočená a nejistá, zda má pokračovat.

Severus potlačil úsměv. Ano, bylo to malicherné, ale v dnešní době se těžko získává i nepatrné pobavení.

„Navzdory tomu, co si zřejmě myslíte, nemám celý večer na to, abych čekal, než najdete svůj hlas,“ vyštěkl.

„Uložení smrti do flakonů,“ vyhrkla spěšně. „Říkal jste, že nás můžete naučit uložit smrt do flakonku. Je to opravdu možné?“

Ach, tolik mu to usnadňovala.

„Naznačujete, že bych lhal?“ zeptal se a povytáhl obočí.

Oči se jí rozšířily.

„Ne, pane,“ vykoktala. „Nikdy bych nic takového nenaznačovala.“

Kdyby se měla zlomit a utéct, bylo by to teď. Usadil se na židli, aby se natáhl a uvolnil napětí, a mlčky si ji prohlížel. Rty se mu zkroutily, když trvala na svém s očima obrovskýma a prsty bezkrevnými proti tašce s knihami.

„Ty lektvary, které jsem popsal, existují,“ řekl nakonec, „ale jsou nad úrovní i studentů sedmého ročníku a na této škole se nevyučují.“

Zamrkala. „Ale pane, říkal jste…“

„Řekl jsem, že vás mohu naučit tyto lektvary připravovat, slečno Grangerová,“ zapředl a jeho hlas zněl měkce, „ne že to udělám.“

Rozhořčeně přimhouřila oči a on se ušklíbl a přemýšlel, o kolik bodů svoji kolej připraví, než opustí jeho kabinet. K jeho překvapení nepromluvila, ale ústa se jí sevřela do vzpurné čárky připomínající Minervu McGonagallovou. Nepotřeboval nitrozpyt, aby poznal, že miniaturní Xantipa stojící před ním se usilovně snaží zabránit sama sobě, aby se s ním pohádala. Oči se mu při té představě zaleskly, ale zklamalo ho, když dál mlčela. Po chvíli ukázal ke dveřím.

„Jestli jste už skončila s plýtváním mého času, ať vás prefekt doprovodí zpátky do vaší koleje,“ pokynul.

Nesouhlas, který z ní vyzařoval, se rozplynul ve zmatku. „Prefekt? Jak se odtud dá přivolat prefekt, pane?“

Upřeně se na ni zadíval. Byla ta dívka popletená?

„Předpokládám, že prefekt na vás čeká na chodbě. Pokud ne prefekt, tak jeden ze starších Nebelvírů,“ pravil.

Zavrtěla hlavou. „Ne, pane. Přišla jsem sama. Měl mě snad doprovodit prefekt?“

Severus stáhl obočí. Když dívka dorazila, neslyšel na chodbě žádné neobvyklé zvuky a vypadala, že se jí nic nestalo. Kromě jiskřivé zvědavosti v očích se zdálo, že ji nic nevyvedlo z míry. Jeho Zmijozelové byli pověstní svou zaujatostí a mladší studenti z ostatních kolejí si dávali pozor, aby se v podzemí pohybovali výhradně ve dvojicích. Jak se tedy nebelvírská mudlorozená z prvního ročníku dostala sama a nerušeně do jeho kabinetu? Ledaže…

Náhle jeho pohled i hlas zostřil. „Slečno Grangerová, na kolik zmijozelských studentů jste narazila, jakmile jste vstoupila do podzemí?“

Stále byla zmatená, přesto odpověděla pohotově. „Žádného, pane.“

Severus vyskočil na nohy. Blížila se večerka a měl nastat nával studentů, kteří se vraceli do společenské místnosti, aby se uložili ke spánku. Pokud byly chodby prázdné, zmijozelští něco chystali, a to vždycky znamenalo potíže. Ukázal na tvrdou dřevěnou židli před svým stolem.

„Počkejte tady a neopouštějte tu židli, dokud se nevrátím.“ Zamračil se, dlouhými kroky přešel místnost a vyšel ven hledat své Zmijozely.

ooOOoo

Hermiona osaměla v kanceláři profesora Snapea, natáhla krk a s odporem si otevřeně prohlížela naložené obludy lemující stěny. Proč je měl profesor Snape ve své kanceláři? Určitě patřily do skladu. Ať už stál návštěvník v jeho kanceláři kdekoli, nebylo možné vyhnout se pohledu na ty příšerné… Aha. O to právě šlo.

Znechuceně obrátila pozornost k předmětům na profesorově stole. Velká svíčka vrhala jemnou záři na štosy popsaných esejí, brků a kalamářů, kterými byl povrch zahlcen, ale její pozornost upoutal otevřený časopis přímo před jeho židlí. Časopis byl starý, stránky zažloutlé a okraje ušmudlané. Někdo si dokonce čmáral na okraje. Proč si profesor Snape četl takový starý a rozedraný časopis? To, co by se dozvěděl z něj, by jistě našel v nějaké pořádné knize.

Hermiona naklonila hlavu, aby si přečetla nadpis článku. Bylo těžké ho přečíst vzhůru nohama, ale nakonec název přece jen rozeznala: Integrace kouzel do lektvarů. Nevěděla, že je možné začlenit kouzla do lektvarů, ale po jeho odpovědi na její otázku o uložení smrti do flakonku si pomyslela, že profesor Snape bude velmi rozmrzelý, když se ho zeptá na něco dalšího. Zvlášť když by se ukázalo, že si prohlížela věci na jeho stole. Kdyby znala název a datum časopisu, mohla by si článek vyhledat sama.

Hermiona si časopis znovu prohlédla. Stačilo, aby se rychle mrkla na obálku. Trvalo by to jen pár vteřin, ale kdyby ji přistihl, určitě by přišla o kolejní body nebo by dostala trest. V tu chvíli se jí stáhl a zvedl žaludek a ona se přinutila odvrátit od časopisu pohled. Ale i když zírala na zdobený kalamář na profesorově stole, v hlavě jí ve smyčce běžela litanie urážek. Slečna svatoušková. Vševědka. Panovačná koza. Bačkorabačkorabačkora.

Ta poslední ji bodla nejvíc, protože se opravdu bála. Každou chvíli se jí v žaludku svíral olověný uzel při pomyšlení, že by mohla udělat chybu a tím jim dokázat, že do kouzelnického světa nepatří. Neúspěch v Bradavicích by byl nezvratným důkazem, že nepatří nikam.

Ostatní děti se nebály. Nebelvíři byli odvážní a smělí, a kdyby se ti chtěli podívat na obálku časopisu, podívali by se na ni. Ti by tady rozhodně neseděli s dlaněmi zpocenými, žaludkem zvednutým a dechem přerývaným.

Moudrý klobouk zvažoval, že ji zařadí do Havraspáru, ale nakonec se rozhodl, že to neudělá. Takže byla opravdu Nebelvír, nebo ne?

Porušování pravidel bylo v rozporu s Hermioninou povahou, a tak si skousla spodní ret a trhla sebou, když zacítila chuť krve. Co přesně jí profesor Snape řekl? „Počkejte tady a neopouštějte tu židli, dokud se nevrátím.“ Technicky vzato neřekl, že musí sedět na židli, jen že ji nesmí opustit.

Na závratný okamžik jako by nad jejím tělem převzal kontrolu někdo jiný. Než stačila mrknout, přitáhla nohy k okraji sedadla a pomalu se postavila na židli, přičemž se rozkročila, aby udržela rovnováhu. Ohlédla se ke dveřím a málem spadla dolů. Profesor Snape nechal dveře své kanceláře otevřené. Okamžitě si začala znovu sedat, ale zarazila se. Bylo na tom něco divného… Zírala na ně a nakonec si uvědomila, že ta část zdi, která měla být zakrytá dveřmi, je stále vidět. Dveře byly stále zavřené, ale viděla skrz ně. To bylo tak chytré!

Obdivně se usmála, znovu vstala a otočila se zpět k časopisu, opatrně se předklonila a levou rukou se opřela o stůl. Natáhla pravou ruku, ale konečky prstů se sotva dotkla okraje časopisu. Zklamaně zvedla levou nohu a natáhla se. Úsměv jí zmizel z tváře, když se pod ní židle zakymácela. Strach se do ní zahryzl a ona se málem udusila vyděšeným výkřikem, který se v ní začal zvedat.

K její úlevě se židle ještě jednou zakymácela a pak se opět usadila na své místo. Hermiona ztěžka polkla, následně se roztřeseně nadechla a spustila ruku k časopisu. Roztáhla prsty na stránkách, aby ho udržela otevřený, a vsunula palec pod hřbet obálky. Jedním pohybem zápěstí časopis zvedla. Přes celou obálku bylo velkými písmeny napsáno: Čtvrtletník lektvarů, ale trvalo jí několik vteřin, než našla datum vydání. Nakonec zahlédla slova červenec 1932. Na okamžik byla v pokušení časopis otočit, aby si přečetla poznámky napsané na okrajích článku, ale neochotně se rozhodla, že to neudělá. Už tak dost pokoušela své štěstí.

Opatrně časopis položila zpět, rychle se odstrčila od stolu a klesla do podřepu. Židle hlasitě zavrzala, když Hermiona přenesla váhu, vykopla nohy a dopadla zpět na tvrdé dřevěné sedadlo. Adrenalin jí koloval v žilách. Tušila, že se hloupě šklebí, ale bylo jí to jedno. Dokázala to! Byla Nebelvírka.

Trhnutím otevřela tašku s knihami, našla brk a čistý pergamen a zapsala si datum vydání i název časopisu a článku. Možná, že ve školní knihovně mají stará čísla Čtvrtletníku lektvarů. Pokud ne, využije některou ze školních sov, aby kontaktovala vydavatele časopisu. Rodiče jí dávali štědré kapesné, a pokud by cena nebyla přemrštěná, mohla by si výtisk koupit sama.

Hermiona odložila brk a pergamen a jemně zabubnovala podpatky o nohy židle, jak se jí zpomalil tep. Cítila se plná energie. Minulý rok ji rodiče vzali do zábavního parku Alton Towers. Její otec miloval horské dráhy a přesvědčil ji, aby s ním na jednu šla. Hermiona neměla ráda výšky a celou jízdu strávila se zavřenýma očima, přičemž se smrtelným stiskem držela bezpečnostní tyče, ale po skončení jízdy cítila stejné vzrušení. Jako by byla živější než předtím.

Měla pocit, že by mohla vyskočit a utíkat až do nebelvírské věže, ale zůstala trčet na tvrdé židli. Znovu se ohlédla přes rameno, ale po profesoru Snapeovi stále nebylo ani stopy. Hodiny na stěně ukazovaly 9:05 a Hermiona pocítila bodnutí úzkosti, že je po večerce. S povzdechem znovu sáhla do tašky a vytáhla učebnici lektvarů. Podívala se na ni a pak ji spustila zpátky. Nerada by, aby se profesor Snape vrátil a myslel si, že si potřebuje přečíst kapitolu, kterou jim zadal v pátek. Prošla ji už několikrát. Místo toho vytáhla výtisk Dějin bradavické školy, který si půjčila ve školní knihovně. Právě jej začala číst a připadal jí fascinující.

Byla zabraná do části o ředitelce Dilys Derwentové, když uslyšela cvaknutí kliky. Ohlédla se přes rameno a spatřila profesora Snapea, jak s kyselým výrazem vchází do kabinetu a mumlá si něco pod nosem.

„Hazard jako obyčejní… Rodiče budou zuřit…“

Zarazil se, oči se mu zúžily a Hermiona měla dojem, že na ni úplně zapomněl. Jeho pohled sklouzl na nástěnné hodiny a pak se vrátil k ní.

„Je půl desáté, děvče,“ řekl. „Měla byste být ve společenské místnosti.“

„Ano, pane, ale řekl jste mi, abych tu počkala, dokud se nevrátíte,“ odpověděla. „Tak jsem počkala.“

Netrpělivě vydechl. „Jste na obtíž, slečno Grangerová. Naštěstí pro vás mám ve vaší části hradu práci, takže si sbalte věci a neotálejte.“

Mlčky procházeli chodbami, pochodně lemující chodby před nimi s každým mávnutím jeho hůlky vzplály a zhasínaly, když je míjeli. Dlouhé nohy profesora Snapea mu dávaly výraznou výhodu a Hermiona musela klusat, aby mu stačila, ale on nezpomalil.

Když dorazili k portrétu Buclaté dámy, zjistili, že je prázdný. Profesor Snape vydal tichý vrčivý zvuk a prudce zabušil hůlkou do rámu.

„Ukaž se,“ požádal ho.

V okolních portrétech se mihl pohyb a Buclatá dáma lehce zadýchaně vklouzla zpět do rámu.

„Jak nezdvořilé…“ začala Buclatá dáma.

„Měl bych vás nechat odstranit za zanedbání povinností,“ vyštěkl profesor Snape. „Máte hlídat studenty.“

Buclatá dáma na profesora přimhouřila oči a opovržlivě si odfrkla. „Aha, to jste vy.“ Střelila ostrým pohledem po Hermioně. „A s malou mudlorozenou, jak vidím. Historie se opakuje, že?“

Hermiona po té poznámce zmateně vzhlédla a potlačila zajíknutí. Profesor Snape zbělel, přistoupil blíž a namířil hůlku Buclaté dámě do obličeje. Jeho hlas byl sotva silnější než šepot, ale vyzařovala z něj hrozba, která Hermioně zježila chloupky na zátylku.

„Buď zticha,“ zasyčel, „a nech tu dívku projít, nebo tě vypálím z tvého rámu.“

Buclatá dáma sebou trhla, brada jí padla a kůže natřená olejovou barvou zrudla ošklivou skvrnitou červení. Nakonec se podívala na Hermionu.

„Heslo?“ zeptala se slabě.

Zmatená Hermiona rychle vyslovila heslo a portrét se otevřel. Na chodbu se rozlilo teplo a světlo a otvorem Hermiona uslyšela smích a šumění hlasů svých spolužáků. Vzhlédla, bála se poděkovat profesoru Snapeovi za doprovod, ale ještě víc se bála nepoděkovat mu. Při jeho výrazu jí však slova odumřela v hrdle.

Hrozba, kterou ještě před chvílí viděla, zmizela. Hleděl na otevřený vchod do společenské místnosti a na okamžik se v něm objevila stopa… Smutku? Výčitky? Pak se jeho výraz uzavřel a ve stínech chodby jako by zestárl o sto let. Podíval se na její pozvednutou tvář.

„Jsem zvědavý, slečno Grangerová. Každých pár let se nějaký student vyptává na mou řeč v prvním ročníku, obvykle se mu v očích leskne chamtivost. Neustále se ptají na stáčení slávy do lahví nebo připravení věhlasu. Vy jste se však ptala na smrt. Proč?“

Hermiona se náhle cítila nesvá, přenesla váhu a přitiskla si tašku s knihami k hrudi. „Loni mi zemřela babička. Měla slabé srdce a byla dlouho nemocná, ale pak chytila chřipku a to už bylo na její srdce moc. Říkal jste, že je možné uložit do flakonku smrt. Kdybych věděla, jak vyrobit lektvar…“

Profesor Snape ji přerušil. „Lektvary interagují s magií vlastní čarodějce nebo kouzelníkovi, kteří je konzumují. Pro mudly je lektvar jen neužitečným konglomerátem neobvyklých ingrediencí.“

„Takže jsem nemohla udělat nic, abych ji zachránila, i kdyby…“ Hermionin hlas se vytratil, když se pozornost profesora Snapea přesunula zpět ke vchodu do nebelvírské společenské místnosti. Ve tváři se mu mihl ten zvláštní výraz, ale opět zmizel dřív, než si ho mohla vyložit.

Pohlédl na ni, a když promluvil, jeho hlas zněl dutě, jako by opakoval citát, kterému tak úplně nevěřil. „Některé lidi nelze zachránit, ať děláte, co děláte. Přijměte to teď a život se vám bude snášet lépe.“ Vzápětí se beze slova otočil na podpatku a vykročil černou chodbou. Během tří kroků zmizel.

Hermiona ho sledovala, jak odchází, a s teplem a světlem v zádech měla znepokojivý dojem, že ho temnota pohltila celého.

 

30. května 1998

 

„Kde je?“ Hermiona se pomalu otočila na místě.

Spolu s Harrym se vydali do Chroptící chýše pro tělo profesora Snapea, plížili se z Bradavic pod Harryho neviditelným pláštěm a vyčerpání jim šlapalo na paty. Vrátili se do místnosti, kde profesor padl, ale jeho tělo bylo pryč. Zmizely dokonce i prach, špína a krev, které si pamatovala na podlaze.

„Měl by být přímo tam,“ ukázal Harry a pak přešel, aby překontroloval výhled z beden naskládaných podél jedné stěny. Zmateně pokrčil rameny. „Možná Ron někomu řekl, aby přinesl Snapeovo tělo, než s Ginny odešli?“

„To si nemyslím.“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Ron nebyl ve stavu, kdy by na profesora Snapea myslel byť jen vteřinu.“

Jakmile adrenalin z bitvy vyprchal, Molly se žalem zhroutila vedle Fredova těla a Artur poklekl vedle své ženy, spolu ztracení ve vlastním smutku. Chmurně odhodlaný Bill převzal kontrolu nad situací, opatrně postavil rodiče na nohy a vyvedl je z Velké síně. Ron a Ginny si vyměnili pohled a pak obklopili popelavého George a mlčky ho pobídli, aby následoval jejich rodiče. Ron se na chvíli odpojil, aby jim pošeptal, že jdou do Doupěte, ale že se s Ginny vrátí do Bradavic později večer.

„Tak to ho musel vzít Voldemort nebo někdo z dalších Smrtijedů,“ navrhl Harry.

„Ale proč?“ Hermiona znovu prohlédla místnost, i když věděla, že je to zbytečné.

Harry zvážněl a otřel si rukou ústa. „Aby si vyrobil nemrtvého? Nebo existují lektvary, které využívají části těla, takže ho možná vzali kvůli tomu.“

„Ach bože.“ Hermioně se při tom pomyšlení udělalo špatně.

„Prohledáme zbytek Chroptící chýše a pak zkontrolujeme pozemky,“ navrhl Harry. „Je možné, že někdo tělo přemístil a plánoval se pro něj později vrátit.“

„Dobře.“ Znovu pohlédla na podivně nedotčenou podlahu a zaváhala. „Pokud tělo profesora Snapea odnesli, aby ho použili pro nějaký strašný účel, proč by se obtěžovali s čištěním podlahy?“

„Krev z mrtvého člověka má nejspíš také nějaké využití pro černou magii, ale upřímně řečeno, nejsem si jistý, jestli o tom chci přemýšlet,“ odpověděl Harry.

Hermiona se kousla do rtu, aby Harryho nepokárala. Ten, kdo vzal profesorovo tělo, nepoužil Tergeo k odsátí krve, ale Pulírexo, aby všechno očistil, včetně prachu a špíny.

Harry se dotkl jejího rukávu, aby upoutal její pozornost, a kývl směrem ke schodům. „Začneme nahoře a budeme postupovat dolů.“

Všimla si Harryho napjaté tváře a srdce se jí sevřelo. Nebylo divu, že přehlédl rozdíl v kouzlech použitých na podlaze; byl vyčerpaný. Myslela si, že dopravit tělo profesora Snapea zpátky do Bradavic je to nejmenší, čím mohou ocenit oběti, které ten muž přinesl, ale neměla by to dělat na Harryho úkor.

„Omlouvám se, že jsem tě sem tahala, Harry,“ řekla tiše. „Já to dokončím. Ty se vrať do Bradavic a trochu se vyspi.“

„Ty jsi taky unavená a já tě tu nenechám samotnou,“ oponoval a zatvářil se tvrdohlavě.

„Budu v pořádku,“ trvala na svém. „Všude jsou bystrozorové. Zbytek Smrtijedů je ve vazbě, takže na mě nikdo nečíhá. Tvůj neviditelný plášť jsme použili jen proto, abychom nemuseli odpovídat na otázky, proč opouštíme Bradavice.“  Povzdechla si. „Každopádně pochybuju, že tělo profesora Snapea je tady. Jestli si někdo dal tu práci a uklidil to tu, tak tu jeho tělo nenechal.“

„Ale…“

Přerušila Harryho prudkým zavrtěním hlavy. „Jsi tak vyčerpaný, že vypadáš jako chodící mrtvola. A vzhledem k tomu, čím sis prošel, je to až příliš doslovné.“

Harry se zatvářil překvapeně, ale pak se zasmál a promnul si obličej. „Jo, ale stejně tě tady nenechám.“

Rozpolcená mezi frustrací a náklonností dokázala nepřevrátit oči v sloup. „Mám nápad. Něco zkusím.“

Soustředila se na profesora Snapea, jak ho viděla naposledy, a pak švihla Belatrixinou hůlkou. „Accio knoflík z hábitu profesora Snapea.“ Podívala se na Harryho. „Jestli je profesorovo tělo poblíž, bude tu knoflík za chvíli.“

Harry uznale přikývl. „Dobrý nápad.“

Zatímco čekali, Harry šouravě přecházel sem a tam krokem vyčerpaného člověka, který je příliš unavený na to, aby se přestal hýbat, zatímco Hermionin pohled se vracel k prázdnému místu na podlaze. Jakkoli se to zdálo překvapivé, smrt profesora Snapea byla jedinou, které byla svědkem. Během bitvy v Bradavicích byla příliš zaneprázdněná bojem o vlastní život, než aby si všimla smrti kolem sebe. Byla příliš daleko, když zemřel Fred, a na poslední chvíli se před ni postavil Ron, když se Harry utkal s Voldemortem. Jedna její část mu byla vděčná. Vidět umírat profesora Snapea bylo dost hrozné; netoužila sledovat další smrt.

„Proč myslíš, že se profesor Snape nepokusil bránit?“ zeptala se pomalu.

„Cože?“ Harry se zastavil, podíval se na ni a zamrkal.

„Viděl jsi ho v souboji, víš, jak byl dobrý,“ řekla. „Těsně předtím, než na něj Voldemort poštval toho strašného hada, profesor zvedl hůlku, ale pak tam jen tak stál. Ani se nepokusil bránit.“

„V souboji s Voldemortem by nevyhrál,“ zavrtěl Harry hlavou.

„Ale on se o to ani nepokusil.“

„Já nevím.“ Harry lhostejně pokrčil ramenem. „Možná si Snape nemyslel, že ho Voldemort opravdu zabije.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Tak proč vůbec zvedal hůlku? Dává to nějaký smysl?“

„Možná to byl reflex? Snape musel vědět, že mu hrozí nebezpečí.“

„Přesně tak,“ trvala na svém Hermiona. „Tak proč se nepokusil bránit?“

Já nevím, Hermiono,“ zopakoval Harry ostře.

Její výraz změkl. „Promiň. Nechtěla jsem se rozpovídat.“ Otočila se ke dveřím a poraženecky si povzdechla. „Ten knoflík už tu měl být.“

Harry přikývl. „Pro jistotu projdeme chýši, ale tělo je buď zlikvidované, nebo je příliš daleko na to, aby Accio fungovalo.“

Hermiona zavřela oči a ignorovala slzy, které ji náhle trpce a neodbytně bodaly za víčky. Byla nadmíru unavená a slzy zaháněla už celé hodiny. Tolik mrtvých, tolik zraněných a teď chybělo tělo profesora Snapea… Přísně tu myšlenku utnula. Nemohla si dovolit polevit v soustředění, zbývalo jí ještě příliš mnoho práce. Přesto cítila, jak jí za hrudní kostí stoupá stálý tlak, který ji dusí a stahuje hrdlo. Jako voda, která se opírá o hráz, se žal neúprosně tlačil ven a ona věděla, že je jen otázkou času, kdy se zábrany rozpadnou.

Otevřela oči a vrhla poslední pohled na podivně neposkvrněnou podlahu, pak následovala Harryho ven z místnosti, aby zahájila pátrání, o němž už věděla, že je marné.

 

Kapitola 2.

 

25. září 1998

 

Hermiona položila Starověké runy a moderní svět na stůl před madame Pinceovou a čekala, až si knihovnice udělá zápis na knihovní svitek a na kartičku v přední části knihy.

Madame Pinceová se na Hermionu podívala s kyselým výrazem. „Berete si ji s sebou domů?“

Hermiona potlačila úsměv. Madame Pinceová se vehementně stavěla proti tomu, aby se knihy z knihovny odnášely z Bradavic, a odvolávala se na dávná pravidla, která to zakazovala, ale profesorka McGonagallová ji přehlasovala s poukazem na to, že stará pravidla se v současné situaci neuplatňují. V tomto roce žilo několik studentů mimo Bradavice a bylo nepraktické očekávat, že budou studovat pouze v knihovně.

„Ano,“ odpověděla Hermiona, „ale slibuji, že ji v pořádku vrátím.“

Madame Pinceová si odfrkla a udělala dodatečný zápis do knihy, než jí svazek neochotně podala.

Hermiona jí poděkovala, zastrčila knihu do tašky a vyšla z knihovny. Ve Velké síni se právě podávala večeře a chodba ve čtvrtém patře byla opuštěná. Zamířila k hlavnímu schodišti, ale zastavila se, když uslyšela velkou ránu a tlumenou kletbu. Těsně před ní a po její levici zely otevřené dveře, které nikdy předtím neviděla.

Vzpomínky na válku a zradu Draca Malfoye byly ještě příliš čerstvé, než aby je Hermiona mohla ignorovat, takže vytáhla hůlku a opatrně se přiblížila ke dveřím. Rychle nahlédla dovnitř a uviděla, že to zde vypadá jako skladiště. Krabice a kufry zaplňovaly police lemující stěny a přetékaly na podlahu, kde mezi nimi zůstávaly jen úzké cestičky. Nová ředitelka Bradavic byla skloněná zády k Hermioně a přehrabovala se v bedně poblíž středu místnosti.

„Profesorko McGonagallová?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

Profesorka se zarazila a pohlédla na Hermionu přes rameno. „Dobrý den, slečno Grangerová.“

„Nechtěla jsem vás rušit, ale slyšela jsem nějaký šramot,“ vysvětlila Hermiona a vstoupila do místnosti. „Všichni ostatní jsou na večeři, a protože jsem tyhle dveře nikdy předtím neviděla, myslela jsem, že bude nejlepší to zkontrolovat.“

„Vy mě nerušíte.“ Hlas profesorky McGonagallové byl tlumený. „Hledám jistou zprávu, ale ta mi momentálně uniká.“

„Nechcete ji přivolat?“ Hermiona se nepokrytě rozhlédla a sršela zvědavostí.

„Ne, nechci riskovat, že ji roztrhám na kusy, když se bude snažit vykroutit z krabice.“ Profesorka McGonagallová nasadila víko na bednu, kterou prohledávala, a narovnala se.

„Mohu vám pomoci?“ zeptala se Hermiona.

„Děkuji, ale jsem si jistá, že máte na práci jiné věci.“ Položila si ruce v kříži a s úšklebkem se protáhla. „Nezůstanete na večeři?“

Hermiona zavrtěla hlavou a zkoumavě se na profesorku McGonagallovou zadívala. Na čele se jí objevila vráska. Profesorka McGonagallová se nikdy úplně nevzpamatovala z útoku bystrozorů během Hermionina pátého ročníku a válečný stres si stále vybíral svou daň. Teď se potýkala se stresem z funkce ředitelky, a přestože byla profesorka vždycky štíhlá, teď byla na pokraji vyzáblosti. V obličeji se jí objevily nové vrásky a tmavé vlasy jí hojně protkávala stříbrná nitka.

Hermiona vytáhla z kapsy srpec a sérií důmyslných švihů proměnila minci v ušák, doplněný velkým měkkým polštářem. Blokoval dveře, ale to byl největší volný prostor, který Hermiona viděla.

Profesorka McGonagallová souhlasně přikývla. „Vaše transfigurační schopnosti jsou stále příkladné, ale hodláte se dívat, jak hledám?“

Hermiona se usmála. „Ne, vy budete sedět tady, zatímco budu hledat. Řekněte mi, po čem mám pátrat, a já to najdu, zatímco vy si dáte pauzu.“

„Nesmysl. Jsem naprosto schopná to udělat sama,“ oponovala profesorka McGonagallová, ale Hermiona si všimla, že se natáhla, aby si promnula jedno rameno, a vrhla na křeslo toužebný pohled.

„Trvám na tom,“ naléhala Hermiona a gestem ukázala na křeslo. „Po tom všem, co jste pro mě udělala, je to to nejmenší, co pro vás můžu udělat.“

„Udělala jsem jen to, co bylo třeba,“ odpověděla profesorka McGonagallová.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Obě víme, že to není pravda. To, že letos nebydlím v Bradavicích, je toho dostatečným důkazem. Nemusela jste to dovolit.“

„Nejste jediná studentka, která letos bydlí mimo školu.“ Profesorka McGonagallová se prodrala úzkými uličkami, aby se postavila vedle Hermiony. „Je tu pět mudlorozených, jejichž rodiče odmítli povolit svým dětem návrat do Bradavic, pokud se jim nedovolí chodit každý večer domů. Jak bych mohla po té hrozné situaci s komisí pro registraci mudlorozených odmítnout? Když jsem to povolila jim, musela jsem to rozhodně povolit i vám. Kingsley byl tak hodný, že nechal do jejich domovů nainstalovat letaxové spojení, aby se mohli každé ráno krbem přepravit do mé kanceláře. I když vy jste jediná, kdo žije sám. Přála bych si, abyste bydlela tady a ne v té chalupě.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Strávila jsem příliš mnoho času s Harrym a Ronem v tom stanu a potřebuji nějaký čas pro sebe. Kromě toho jsem se prostě nemohla vrátit do dívčí ložnice a vidět prázdné postele tam, kde dřív…“ Hermioně se zlomil hlas, odmlčela se a přinutila se k úsměvu. „Chalupa je pro mě ideální. Byla zařízená, takže jsem si s tím nemusela dělat starosti, a mám ji pronajatou do konce školního roku.“

Profesorka McGonagallová zaváhala, než řekla: „Je škoda, že kvůli situaci s vašimi rodiči to bylo nutné.“

Hermioně se sevřely rty a přikývla, ale neodpověděla. Co na to říct? Její vztah s rodiči se změnil. Vzala jim vzpomínky, aby je ochránila, ale po jejich obnovení už jí rodiče úplně nedůvěřovali. Tento nedostatek důvěry spolu s faktem, že si skutečně užívali bezstarostného života jako Monica a Wendell Wilkinsovi, způsobil, že se rozhodli zůstat v Austrálii. Prodali svůj dům a majetek v Anglii a Hermioně dali peníze, které našetřili na její studium na univerzitě.

Hermionu šokovalo, když si uvědomila tajné přání rodičů, aby se na univerzitu vrátila do mudlovského světa, a to – na oplátku – otřáslo její důvěrou v rodiče. Ve snaze obnovit jejich vztah se dohodli, že je Hermiona bude navštěvovat každý druhý víkend po celý sedmý ročník. Profesorka McGonagallová jí pomohla zařídit potřebná přenášedla.

Hermiona se otočila ke krabicím a změnila téma. „Tak co hledám?“

Profesorka McGonagallová se posadila a s úlevou si povzdechla. „Zpráva je označena jako ‚Učebnice a vybavení, 1997 – 1998‘. Neměla být zabalená, ale domácí skřítci nerozlišovali mezi věcmi, které patří škole, a těmi, které byly osobními věcmi ředitele Snapea. Obávám se, že je to všechno trochu pomíchané.“

Hermiona stáhla obočí a gestem se rozhlédla po přeplněné místnosti. „Ve všech těch krabicích jsou věci profesora Snapea?“

„Ne, jen tyhle čtyři krabice a kufr za nimi,“ ukázala profesorka McGonagallová. „Jsou v nich věci, které nechal ve škole. Zbytek je plný kopií záznamů, hlášení a různých papírů, které se týkají vedení Bradavic.“

„Tohle je kartotéka Bradavic?“ Hermiona se prodírala labyrintem krabic.

„Jedna z mnoha.“ Profesorka McGonagallová se usmála, ale když Hermiona došla k označeným krabicím, úsměv jí rychle zmizel. „Měla jsem dávno roztřídit Severusovy věci, jen jsem na to neměla čas.“

Hermiona sklopila zrak a zavrtěla hlavou. „Čtyři krabice a kufr… Vzhledem k tomu, kolik let byl v Bradavicích, se mi to nezdá moc.“

„Severus byl zřídka sentimentální, pokud jde o majetek,“ odpověděla profesorka McGonagallová. Posunula se v křesle a upravila si polštář na zádech. „Málokdy si nechával něco, co nepovažoval za užitečné.“

Hermiona si klekla a otevřela krabici. Prolistovala její obsah a zvedla obočí. „Ale zřejmě si schovával všechny účtenky, které kdy dostal.“ Zvedla hromádku starých účtenek svázaných kouskem provázku. Jedním prstem je prohrábla; všechny byly za učitelské hábity a krejčovskou práci. A pod nimi byly další stohy účtenek.

Profesorka McGonagallová si povzdechla. „Když byl Severus poprvé přijat, jeho výdaje pravidelně zkoumala školní rada. Nesouhlasili s tím, aby Albus zaměstnával bývalého Smrtijeda, ale Albus na tom trval a oni nakonec povolili. Museli si však dopřát svůj malicherný projev moci, a tak Severusovy výdaje kontrolovali. V reakci na to je Severus utopil v účtenkách.“ Slabě se usmála. „Když se Lucius Malfoy stal členem školní rady, audity úplně ustaly, ale Severus si dál, pro všechny případy, schovával kopie všeho.“

Hermiona se probrala dalším svazkem stvrzenek – tyto se týkaly nákupů destilačních přístrojů a filtračních nádob – a náhle se s tichým překvapením zarazila. Z krabice vytáhla potrhaný výtisk Čtvrtletníku lektvarů.

„Tenhle časopis si pamatuju,“ zvolala Hermiona. Zvedla ruku, aby ho ukázala profesorce McGonagallové. „Během mých prvních dnů v Bradavicích jsem šla do kabinetu profesora Snapea, abych se ho na něco zeptala, a on si zrovna četl tohle.“

„Vzpomínáte si na jeden konkrétní časopis, který jste kdysi viděla jako dítě?“ zeptala se profesorka McGonagallová s povytaženým obočím. „Vaše paměť je úžasná.“

„No, bylo toho trochu víc,“ odpověděla Hermiona s potutelným úsměvem. „Byla jsem zvědavá, co čte, a když profesor Snape odešel zkontrolovat zmijozelské, tajně jsem se na to podívala. Vzpomínám si, jak jsem se bála, že se vrátí a chytí mě, ale byla jsem nadšená, že jsem dost odvážná na to, abych nakoukla. Bylo to poprvé, co jsem se cítil jako opravdový Nebelvír.“

Spustila časopis a listovala jím, dokud nenašla článek, který si pamatovala: Integrace kouzel do lektvarů. Přesně jak si pamatovala, okraje byly přeplněné poznámkami. Nebyla však už vyjukaná prvňačka a nyní poznávala špičaté písmo profesora Snapea. Hermiona byla opět v pokušení zastavit se a přečíst si, co napsal, ale přinutila se vzhlédnout k profesorce McGonagallové.

„Bylo to otevřené na tomto článku.“ Hermiona jedním prstem poklepala na stránku. „Dokonce jsem napsala do nakladatelství a koupila si výtisk, protože mi připadal tak zajímavý. Později jsem se na to ptala profesora Kratiknota, ale ten si nemyslel, že teorie, která je v něm popsaná, je uskutečnitelná.“ Hermiona pohlédla na profesorku McGonagallovou a slabě se usmála. „I když bych se asi neměla přiznávat, že jsem se hrabala v učitelových věcech.“

„Jsem si docela jistá, že promlčecí lhůta na nahlížení do článků o lektvarech už vypršela,“ prohodila suše profesorka McGonagallová a pak se její výraz změnil v zamyšlený. „Chtěla byste ho?“

„Cože?“ překvapeně se zeptala Hermiona.

„Ten časopis. Chtěla byste ho mít? Severus neměl žádnou žijící rodinu a svůj majetek – tak, jak je – odkázal Bradavicím. Jako ředitelka školy mám právo naložit s jeho majetkem, jak uznám za vhodné.“ Profesorka McGonagallová se odmlčela a v očích se jí náhle zaleskly neprolité slzy.

Kdysi mohl Hermionu šokovat tak otevřený projev emocí od ženy, která vždy působila přísně a neústupně, ale válka a její následné ztráty zanechaly emoce všech nezpracované a nestálé. V těchto dnech nebylo neobvyklé, že se lidé během několika vteřin přehoupli od smíchu k slzám, a Hermiona prostě počkala, až bude moci pokračovat.

Když profesorka McGonagallová znovu promluvila, měla zastřený hlas. „Znala jsem Severuse Snapea skoro třicet let a když jsem ho viděla naposledy, proklela jsem ho a nazvala zbabělcem. To byla poslední slova, která ode mě kdy slyšel, a já si to nikdy neodpustím. Byl to… nepoddajný člověk, a i když očekávám, že většina lidí uzná jeho hrdinství, pochybuji, že na něj mnozí budou vzpomínat v dobrém. Zdá se, že na ten časopis máte hezké vzpomínky, a Severus je součástí těch vzpomínek, takže je příhodné, abyste ho měla.“

Hermiony se slova profesorky McGonagallové podivně dotkla. „Děkuji. Dobře se o něj postarám.“ Kousla se do rtu. „Ale jsem si jistá, že profesor Snape by chtěl, aby to měl jeden z jeho Zmijozelů. Možná by jeho portrét věděl, komu by dal přednost?“

Profesorka McGonagallová vytáhla z kapsy kapesník a diskrétně se vysmrkala. „Žádný portrét profesora Snapea neexistuje.“

„Žádný portrét?“ zopakovala Hermiona a svraštila obočí. „Ale vždyť byl ředitelem školy. Myslela jsem, že všichni bývalí ředitelé a ředitelky dostali portréty, jakmile zemřeli.“

„To ano, ale ne v tomto případě. Ostatní portréty jsou toho názoru, že Bradavice neuznávají Severuse jako legitimního ředitele, protože ho jmenoval ministr kouzel, na kterého se vztahovala kletba Imperius.“

Hermiona byla ohromená. „Ale to není fér! Profesor Snape byl na naší straně. Snažil se udělat správnou věc. Poslat Ginny po škole s Hagridem místo k jednomu ze Smrtijedů? Když už nic jiného, toto je důkaz, že se snažil studenty chránit.“

„Souhlasím,“ přitakala profesorka McGonagallová, „ale ještě jsem nenašla způsob, jak donutit hrad, aby portrét vyrobil. Občas se zdá, že má vlastní rozum.“

Hermiona střelila nepříjemným pohledem po stěnách skladu, jako by za to byly osobně zodpovědné. „Pak si portrét profesora Snapea objednáme sami,“ pronesla rozhodně. „Promluvím si s Harrym, vím, že bude souhlasit.“

„Budete muset získat povolení od správní rady, abyste ho mohli v Bradavicích pověsit, a to nemusí být lehký úkol,“ varovala ji profesorka McGonagallová. Kývla směrem ke stohům účtenek, které Hermiona odložila stranou. „Většina z nich Severuse nikdy neměla ráda a inklinují k tomu chovat k němu zášť.“

Hermiona přimhouřila oči. „Porazili jsme Voldemorta. Jak moc tvrdí mohou být oni?“

„Nikdy jste nejednala s byrokraty, že ne?“ zeptala se profesorka McGonagallová suše. „Nicméně bych ráda pomohla s náklady na portrét a promluvím i s radou. Severus si své místo na té zdi zaslouží.“

Hermiona přikývla na souhlas a vyndala další štos účtenek. Po chvíli se usmála a vytáhla list pergamenu. Vstala a odnesla ho profesorce McGonagallové. „Tohle jste hledala?“

Profesorka McGonagallová si zprávu vzala a prohlédla si ji. „Ano, to je ono. Moc vám děkuji.“ Vstala a ukončila transfiguraci na křesle. Plynulým pohybem hůlky se srpec zvedl z podlahy a vznášel se před Hermionou.

Hermiona ho vytrhla ze vzduchu a vrátila do kapsy. Pak uchopila vydání Čtvrtletníku lektvarů a ukázala na krabice u svých nohou. „Mám to znovu zabalit?“

Profesorka McGonagallová zavrtěla hlavou. „Postarám se o to. Ještě jednou vám děkuji, slečno Grangerová.“

„Není zač. Asi bych měla jít,“ řekla Hermiona a naklonila hlavu ke dveřím. „Křivonožka bude chtít večeři.“

ooOOoo

Za branami Bradavic Hermiona krátce zauvažovala, jak se dopravit do malé chaloupky na okraji Bradavic, kterou teď nazývala domovem. Nebylo to daleko a za pěkného počasí občas chodila pěšky, ale denní světlo teď rychle ubývalo, a tak se rozhodla pro přemístění.

Složitým mávnutím hůlky zrušila obrany, otevřela dveře a zavolala: „Křivonožko, máš hlad?“

Vešla do kuchyně a položila tašku s knihami na stůl. Pak připravila čerstvou vodu a jídlo pro Křivonožku a dala vařit konvici. Zatímco se voda ohřívala, vyšla nahoru do ložnice a našla svého kocoura schouleného uprostřed postele.

„Lenochu,“ pokárala ho láskyplně. Křivonožka otevřel oči, převalil se na záda a předními tlapkami pomalu mával ve vzduchu. Hermiona se usmála a naklonila se k němu, aby ho jemně pohladila po břiše; odpověděl jí tichým předením.

„V misce máš tuňáka, až se rozhodneš probudit,“ lákala ho a usmála se, když se mu oči zase zavřely.

Pověsila školní hábit do skříně a vrátila se dolů do kuchyně. Udělala si čaj a sendvič, a když dojedla a umyla nádobí, otevřela tašku s knihami a vyndala z ní časopis. Strašně ji zajímaly poznámky, které viděla na okrajích článku. Otevřela časopis a pak se zarazila. Musela napsat esej do hodiny profesora Kratiknota. Měla ji odevzdat až příští týden a minulý víkend byla na návštěvě u rodičů, takže na její napsání měla spoustu času, ale nerada odkládala školní úkoly.

Rozhodla se, že si časopis schová jako odměnu za dokončení eseje. Odložila ho stranou a vytáhla knihy a pergamen, brk a inkoust. V polovině eseje Křivonožka sešel dolů a otíral se jí o nohy, až se natáhla, aby ho podrbala pod bradou a za ušima. Spokojený, že od svého člověka dostal, co mu náleží, se odšoural k večeři. O několik minut později, zabraná do práce, matně zaregistrovala cvaknutí kočičích dvířek, jak se vydal ven.

Nakonec dokončila esej a uvařila si čerstvý čaj. Otevřela časopis a našla stať o spojování kouzel s lektvary. Znovu si článek přečetla, pak si pozorně přečetla i ty zajímavé poznámky na okraji a mírně se zamračila, jak si lámala hlavu nad jejich významem. Podle různých odstínů inkoustu naškrábaných v různých částech a podle způsobu, jakým některé poznámky překrývaly jiné, se zdálo, že profesor Snape udělal mnohem víc, než jen zapsal své myšlenky k článku. Skutečně se snažil teorii přetvořit ve skutečnost.

Zajímalo ji, jestli se mu to podařilo. Schopnost spojit kouzla s lektvary by znamenala naprostou revoluci jak v přípravě lektvarů, tak v práci s kouzly, a možnosti využití výsledných lektvarů byly nekonečné. Zejména lékouzelnictví by se navždy změnilo; kouzla by se dala vložit do léčivých lektvarů a pak by stačilo jen mávnout hůlkou, aby se aktivovala…

Dech se jí zadrhl v krku.

Zvedl hůlku.

Vysvětlovalo to nevysvětlitelné jednání profesora Snapea, když se naposledy postavil Voldemortovi?

Hermioně se v hlavě honily myšlenky a odškrtávala si fakta, která znala. Profesor Snape věděl, že je v nebezpečí. Pozvedl proti Voldemortovi hůlku, ale nepokusil se bránit. Jeho tělo se nikdy nenašlo a v Bradavicích se neobjevil žádný portrét. Pokud profesor Snape úspěšně svázal kouzlo do lektvaru, mohl ho aktivovat neverbálním kouzlem. Záleželo na tom, jaký lektvar a jaké kouzlo…

Přežil profesor Snape? Byla si jistá, že byla svědkem jeho smrti, ale nebyla lékařský expert. Četla o případech, kdy lékaře zmátl vzhled pacienta, takže bylo jistě možné, že se ona, Harry a Ron spletli. Vysvětlovalo by to všechno kromě toho, proč byla podlaha v Chroptící chýši uklizená. To jí stále vrtalo hlavou.

Na Křivonožkův návrat ji upozornilo cvaknutí kočičích dvířek, ale její pozornost upoutal až vysoký kvílivý zvuk.

„Sakra,“ zamumlala si pod nosem. Odložila časopis a šla do obýváku, kde našla Křivonožku svírajícího v tlamě pištící krysu.

Upřela na něj pohled a ukázala na kočičí dvířka. „Vezmi si to hned zpátky ven. Znáš přece pravidla. Žádná havěť v domě!“

Křivonožka se na ni podíval s nesmiřitelným výrazem a pak jemně upustil krysu na podlahu obývacího pokoje. Krysa se dala na útěk, Křivonožka ji pronásledoval a Hermiona se hnala za Křivonožkou.

Krysa zalezla pod pohovku a Křivonožka se s obličejem přimáčknutým na látku zastavil. Jednou tlapou zajel pod pohovku, drápy natažené, aby vytáhl svou kořist. Zběsilá krysa vyrazila z druhé strany pohovky do kuchyně a na okamžik Křivonožku zmátla. Hermiona se rozběhla za krysou a Křivonožka jí proběhl mezi nohama, takže se zapotácela a narazila do zdi.

V kuchyni se ozvalo hlasité řinčení a Hermiona vběhla dovnitř, aby uviděla Křivonožkovy misky s vodou a jídlem povalené a krysu zahnanou do kouta. Kvílela strachy, jak se Křivonožka blížil, a Hermiona jednou rukou vytrhla hůlku z kapsy a druhou rukou chytila Nožku za krk. Odtáhla ho zpátky a rychle na krysu hodila omračovací kouzlo a Mobilicorpus.

Krysa se vznesla do vzduchu a Hermiona pustila Křivonožku, který se na ni zamračil.

„Nedívej se na mě takhle,“ vynadala mu. „Víš, že jsi to sem neměl nosit. Už jsme o tom mluvili.“

Křivonožka přimhouřil oči, pak otočil hlavu, zvedl zadní nohu a začal si mýt zadek.

Hermiona si odfrkla. „Ano, no, tak mi taky můžeš políbit zadek.“

Nezdálo se, že by krysa byla zraněná, a Hermiona ji levitací protáhla obývákem a vyvedla předními dveřmi. Tam ji opatrně spustila na zem a vrhla na ni kouzlo Ennervate. Krysa vyskočila, celá se otřásla a rozběhla se k nedalekému lesíku, kde zmizela v podrostu.

V kuchyni se po podlaze křižovaly otisky vodou a tuňákem opatlaných tlapek. Křivonožka seděl pod stolem a olizoval si kožich.

Hermiona s povzdechla a kouzlem zbavila podlahu jídla a vody. Alespoň to nebyla krev a části těl. Jen před týdnem se vrátila domů a uprostřed obýváku našla zbytky myši a rozmazanou krev po podlaze.

Krev. Hermioniny prsty se sevřely na hůlce, když ji ta myšlenka napadla. Pod krkem profesora Snapea se hromadila kaluž krve – pamatovala si to jasně. Kdyby žil, rozmazal by ji nebo by zanechal dokonce cestičku, když by vstal. Kdyby nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že přežil, musel by na podlaze zahladit všechny stopy.

„To je ono!“ vykřikla Hermiona, čímž Křivonožku vystrašila. Zastrčila si hůlku do kapsy a odložila knihy a esej, zatímco přemýšlela o situaci.

Dobbyho smrt neviděla; byla příliš zesláblá po mučení z rukou Belatrix Lestrangeové, než aby se soustředila na cokoli jiného než na bolest, která jí stále ještě zmítala tělem. Fred zemřel mimo její zorné pole. Dokonce byla uchráněna před svědectvím Voldemortovy smrti, když ji Ron v poslední chvíli v pomýleném rytířském činu strčil za sebe. Ale viděla umírat profesora Snapea, nebo si alespoň myslela, že to viděla. Pokud byl mrtvý, měla by teď být schopná vidět testrály.

Blížila se jedenáctá hodina – příliš pozdě na to, aby šla do Bradavic – ale Hagrid byl vždycky vzhůru brzy, aby se postaral o svá zvířata. Hermiona se rozhodla, že za ním půjde hned ráno.

Snažila se usnout, ale její mysl se nechtěla uklidnit. Měla tolik otázek ohledně profesora Snapea. Byl ještě naživu? Pokud ano, kde se nachází? Byl zraněný? Potřeboval pomoc? Celou noc se převalovala, ale když první paprsky světla prorazily východní obzor, měla plán.

Vypila šálek čaje, přemístila se do Bradavic a spěchala přes pozemky. Ve vzduchu visela hustá mlha a ona si kolem sebe přitáhla plášť proti rannímu chladu. S úlevou si všimla, že se v Hagridově srubu svítí. Alespoň ho nevzbudí.

Zaklepala na jeho dveře a Tesák začal štěkat. Hermiona se usmála, když uvnitř uslyšela Hagridův chraplavý hlas.

„Ticho, Tesáku. Dyby to bylo něco zlýho, neklepalo by to,“ zabručel Hagrid, když otevřel dveře. Jeho tvář se při pohledu na ni rozjasnila. „Hermiono! Na sobotu si vstala brzo.“

„Potřebuji tvou pomoc,“ vyhrkla.

Jeho výraz vystřízlivěl a rychle se za ní v ranním šeru ohlédl, aby hledal nebezpečí. „Copa se děje?“

„Nic se neděje,“ řekla rychle. „Já jen…“ Zaváhala, protože si náhle uvědomila, jak divně bude její žádost Hagridovi znít, ale teď už nebylo co řešit. Dokáže to ze sebe dostat. „Potřebuji vidět testrála.“

Hagrid svraštil obočí. „Testrála?“ zopakoval. „Proč?“

Hermiona nerada lhala, zvlášť Hagridovi, ale nechtěla mu říct o svém podezření ohledně profesora Snapea. Hagridovi Brumbálova smrt zlomila srdce, a i když ho Harry ujistil, že profesor Snape ředitele nezavraždil, Hagrida to úplně nepřesvědčilo. Pokrčila rameny a obešla otázku.

„Víš, že nerada dostávám něco menšího než vynikající,“ vysvětlovala, „a je těžké popsat něco, co jsem nikdy neviděla. Už jsem bydlela v Prasinkách, takže jsem první den školy nejela vlakem. Ani jsem neviděla kočáry.“

„Aha!“ Hagrid se zasmál. „Ty píšeš referát. To sem měl vědět. No, myslim, že bych moh jít napřed a vzít Tenebrusovi jeho pamlsek. Necejtí se zrovna nejlíp, tak ho trochu nakrmim.“ Otevřel dveře dokořán. „Poď dál z toho vlhka a já ti napřed udělam hrnek čaje.“

„Děkuji, ale opravdu to potřebuji mít hotové,“ odpověděla Hermiona, když vstoupila do teplé chýše. „Včera v noci jsem nemohla spát, protože jsem přemýšlela, co uvidím.“ Což je pravda, pomyslela si.

Hagrid ustoupil. „To je v richtiku. Jen si vemu kabát a kejtu skopovýho.“

„Moc ti děkuji, Hagride,“ usmála se Hermiona. „Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená.“

ooOOoo

Vydali se do Zapovězeného lesa a Hagrid zavolal na Tenebruse. Konečně dorazili na mýtinu a Hagrid hodil skopové na zem. Mlha zakrývala většinu masa, ale Hermiona opatrně uchopila hůlku. Nikdo nemohl vědět, jakého tvora Hagrid z lesa nechtěně vyláká, zvlášť když se ve vzduchu vznášel pach krve.

V podrostu se ozvalo šustění a tlumený zvuk kopyt. Pak Hagrid hlesl: „Tady si, kluku. Japa se dneska ráno cejtíš?“

Hermiona nevěděla, jestli Hagrid čekal odpověď, ale ztuhla, když cosi neviditelného odtrhlo velký kus krvavého masa. Uslyšela tlumený zvuk žvýkání a pak se ze skopového masa utrhl další kus.

Srdce jí bušilo tak hlasitě, že si byla jistá, že to Hagrid a Tenebrus musí slyšet, a v ústech jí vyschlo, když viděla, jak skopová kýta mizí kousek po kousku, požíraná neviditelným testrálem.

„Tak to je testrál,“ řekla Hermiona. Ta slova zněla jejím vlastním uším nesmyslně, ale Hagrid se rozzářil.

„Přesně tak. Někoho můžou odrazovat tim, jak vypadaj, ale sou to hrdý zvířata a tady v Bradavicích nám prokazujou službu.“

Hermiona nechápavě zavrtěla hlavou, ale v hlavě se jí honily myšlenky. Tenhle stále neviditelný testrál byl důkazem, že profesor Snape byl v Chroptící chýši naživu.

Uložit do flakonů smrt. Ta dávná slova jí zněla v hlavě. Kdy se mu podařilo svázat kouzlo s lektvarem? Mohlo to být to, o čem se zmiňoval ve své řeči v prvním ročníku? Že by se už tehdy tajně chlubil svým průlomovým objevem?

Hagrid ji jemně poplácal po rameni a vytrhl ji ze zamyšlení.

„Starouš Tenebrus ti neublíží. Možná vypadá trochu divoce, ale je to laskavý stvoření,“ podotkl pyšně.

Hermiona se usmála. „Vlastně si právě teď myslím, že Tenebrus je naprosto nádherný.“

ooOOoo

Hermiona se vrátila domů s další odpovědí na záhadu kolem Severuse Snapea. Mít důkaz, že byl naživu, když opouštěla Chýši, sice neznamenalo mít důkaz, že je stále naživu, ale byl to začátek. Připouštěla, že je docela dobře možné, aby zemřel několik hodin nebo dokonce minut poté, co opustil Chýši, ale doufala, že to není pravda.

Uvařila si další šálek čaje a nakrmila Křivonožku, pak se pokusila uklidnit svou rozrušenou mysl. Pro další krok svého plánu se potřebovala uvolnit.

Seslání Patrona nikdy nebylo Hermioninou silnou stránkou. Strávila příliš mnoho času starostmi o rodiče, Harryho, Rona, své známky… No, vlastně o všechno. Už dávno se smířila s tím, že je od přírody ustaraná a že neustálé podřadné starosti vylučují, aby měla zásobu opravdu šťastných vzpomínek. Napjatá situace s rodiči a rostoucí pochopení, že se k sobě s Ronem jako romantičtí partneři opravdu nehodí, jí vyvolání šťastných vzpomínek ještě ztěžovalo, ale musela to udělat. Potřebovala vyčarovat Patrona, aby mohla poslat vzkaz profesoru Snapeovi.

Vzkaz, se kterým byla spokojená, byl stručný: Tady Hermiona Grangerová. Slibuji, že nikomu neřeknu, že jste naživu. Dovolte mi, abych vám pomohla.

Nakonec se soustředila na ten krásný pocit zadostiučinění, když do sebe zapadl poslední dílek té počáteční skládačky a ona si poprvé uvědomila, proč profesor Snape Pulírexem vyčistil podlahu Chroptící chýše. Zvedla hůlku a zvolala: „Expecto patronum.

Z hůlky se vynořila stříbřitá vydra, která se jí na okamžik vznášela před obličejem a její měkké, inteligentní oči se setkaly s Hermioninýma. Pak se prudce otočila ve vzduchu a prolétla předním oknem domku ven.

Hermiona nervózně přecházela po obýváku a čekala. Minuty ubíhaly bez odezvy, a tak se rozhodla poslat zprávu znovu a přízračná vydra se opět rozběhla, aby její zprávu doručila. Veškerá snaha ale stále vycházela naprázdno.

Nakonec se Hermiona odhodlala k dalšímu Patronovi, ale tentokrát měl být vzkaz poslán někomu úplně jinému. Musela vědět, jestli se Patronus chová jinak, když má doručit zprávu mrtvému. Soustředila se na vzkaz pro Freda Weasleyho – krátké ‚ahoj‘ – a zhluboka se nadechla, než Patrona seslala.

Z hůlky jí vystřelila vydra, ale místo aby opustila chaloupku, točila se ve zmatených kruzích a než zmizela, věnovala jí vyčítavý pohled.

Naplněna chaotickou směsicí radosti a úlevy klesla na pohovku. Profesor Snape byl naživu! Křivonožka jí skočil do klína a ona mu třela uši, aby zklidnila třesoucí se ruce.

Dál čekala na odpověď na své původní vzkazy, ale jak se minuty tiše vlekly, její euforie vyprchala. Přinutila se prozkoumat další možnosti. Mohl ztratit svou magii? Možná byl v kómatu nebo jinak neschopný odpovědět? Kousala se do spodního rtu, hluboce přemýšlela a v duchu převracela alternativy.

Ani jednou ji nenapadlo, že by ji profesor Snape mohl jednoduše ignorovat.

ooOOoo

S přibývajícími měsíci byla Hermiona přesvědčená, že profesor Snape je v kómatu nebo jinak neschopný reagovat, ale přesto mu dál denně posílala vzkazy po Patronovi. Odpovědi nedostávala, ale ani je nečekala. Její zprávy vždy začínaly jejím jménem, slibem, že zachová jeho tajemství, a nabídkou pomoci, ale postupně mu začala vyprávět i o dalších věcech…

Těsně před Vánocemi ukončila románek s Ronem a jejich vztah zůstal napjatý. Nezáměrným důsledkem rozchodu bylo, že utrpělo její přátelství s ostatními Weasleyovými – zejména s Ginny. Hermiona jim skutečně nemohla vyčítat, že se postavili na stranu Rona – koneckonců byl jejich rodina, ale přesto to trochu zabolelo. Harry dal jasně najevo, že zůstane neutrální, ale byl zaneprázdněn výcvikem u bystrozorů a skutečnost, že chodil s Ginny, znamenala, že ho Hermiona vídala jen zřídka.

Usmíření s rodiči bylo stále křehké a neprobíhalo tak dobře, jak doufala. Monika a Wendell Wilkinsovi byli lidé, kterými by Hermionini rodiče byli, kdyby se dříve v životě rozhodli jinak, a to se jim nechtělo opustit. V hloubi duše Hermionu trápilo podezření, že příčinou jejich neochoty je bezdětnost Moniky a Wendella Wilkinsových.

Hermionina samota – zpočátku tak vítaná – se pomalu měnila v přítěž. Jednoho rána se probudila a uvědomila si, že se samota změnila na osamělost a že postupně její zprávy Severusi Snapeovi nabývají upovídanějšího tónu. On samozřejmě nemohl odpovědět, a kdyby byl vzhůru a slyšel její blábolení, nejspíš by ji proklel, ale Hermiona zjistila, že ji překvapivě uklidňuje, když si může povídat prostřednictvím svého Patrona. Pro jednou ji nemohl soudit ani kritizovat, a tak se stalo rutinou, že se mu na konci náročného dne vypovídala. Bylo to skoro jako mít přítele na dopisování.

Nevšimla si, že se někdy v průběhu času stal v její mysli ‚Severusem‘ místo ‚profesorem Snapem‘.

 

20. května 1999

 

Severus Snape se právě spustil do kouřící koupele, když dorazil poslední Patron Hermiony Grangerové. Obvykle se její vydra prostě objevila, doručila Grangerové vzkaz a zmizela, ale dnes si libovala, že ho našla ponořeného ve vodě. Vznášela se ve vzduchu, oči se jí rozšiřovaly, než mu dvakrát zakroužila kolem hlavy, udělala salto vzad a ponořila se s ním do vany.

Na údajně nehmotného tvora to udělalo překvapivě velké šplouchnutí.

Když dostal první zprávu Grangerové, byl zmatený. Proč věřila, že je naživu? Neměla žádný důkaz a nikdo ho nemohl spatřit. První týden po útoku byl tak nemocný, že nevylézal z postele. Od té doby si dával pozor, aby nikdy nevycházel na veřejnost, aniž by předtím použil mnoholičný. Přijal identitu Erika Cztanovitche – identitu, kterou před lety Igor Karkarov zanesl do kruvalských záznamů pro případ, že by se někdy rozhodl utéct – ale Severus si pod tímto jménem otevřel v pátém ročníku Grangerové malý zásilkový obchod s lektvary, takže to nemělo přitáhnout její pozornost.

Nakonec usoudil, že jde o kombinaci pocitu viny za to, že ho nechala v Chroptící chýši, a jejího zkoušení štěstí založeného na absenci jeho těla tamtéž. Mlčel a doufal, že ji konečně přestane bavit posílat vzkazy a nechá ho na pokoji, ale to se mu vůbec nedařilo. Jak byla čím dál osamělejší, vzkazy se jen prodlužovaly. I když si mohl připustit, byť jen sám pro sebe, že mu některé její štěbetání připadalo zajímavé, přičítal to tomu, že byl odříznutý od svého dřívějšího života. Od přírody a z nutnosti byl samotář, ale i jemu občas chyběla skromná společnost, kterou mu poskytovali kolegové v Bradavicích.

Ale to, že s ním byla ve vaně vydra, byla úplně jiná věc a bylo načase s tím nesmyslem skoncovat.

Nějaký hlásek v koutku mysli se ozval, aby mu připomněl, že si na vzkazy od Grangerové zvykl, ale on tu myšlenku rezolutně odsunul stranou. Ten hlásek se však odmítl nechat umlčet a okamžitě se vrátil, aby upozornil, že je podivně příjemné poslouchat její hlas, jak žvaní o novinkách dne, zatímco on sedí ve vaně.

Severus zatnul zuby.

ooOOoo

Najít její domov nebylo těžké. Vysvětlila mu, že si myslí, že je v kómatu nebo ve vegetativním stavu, takže byla v informacích velmi otevřená. Věděl, že si pronajala malou chalupu na okraji Prasinek, dole po silnici za Třemi košťaty. Ve vchodových dveřích byla kočičí dvířka – často si stěžovala, že jí kočka přináší myši – a v rohu chalupy rostl velký keř citlivky – prořezávala ho na začátku sezony a bála se, že ho příliš zkrátila.

Dostat se přes její obrany bylo složitější. Zmínila se, že si upravila standardní obrany, které se učily v Bradavicích, ale nezašla do detailů. Zjistil, že přidala kletbu Konjunktivitus a nepříjemné malé bodavé kouzlo. Na Severuse to udělalo mírný dojem; byla to šikovná práce s kouzly.

Jakmile se ocitl uvnitř, zvedl za sebou obrany a přidal tichý povel, který ho upozorní na její přítomnost. V obývacím pokoji našel její kočku schoulenou na pohovce.  V Bradavicích vídal takovou oranžovou šelmu, vzpomněl si, a ta teď seskočila a očichávala mu nohavice od kalhot. Místo syčení nebo prskání ale zvíře po chvíli prostě vyskočilo zpátky na pohovku.

„Na to, že jsi poloviční maguár, máš děsivě špatný odhad charakteru,“ poznamenal Severus a na zvíře se zamračil. „Možná jsem tu proto, abych ublížil tvé paní?“

Křivonožka si ho dlouze změřil pohledem a pak ho pomalým otočením hlavy odmítl brát na vědomí. Dokonce si ukázkově prohnětl polštář pohovky a blaženě se uvelebil, aby si zdříml.

Severus procházel domem Grangerové a rozhlížel se. Neměl chuť přehrabovat se v jejích věcech a většinu času strávil prohlížením jejích bohatých knihoven. Jak očekával, měla eklektickou sbírku a podle všeho četla všechno od mudlovské literatury a milostných románů až po magickou teorii a životopisy.

Vytáhl výtisk knihy Lunární vaření – Astronomie, lektvary a vlivy měsíčních fází a zkontroloval datum vydání. Grangerová měla nejnovější verzi, kterou ještě nečetl, a tak se usadil do křesla u krbu, aby se do ní pustil.

Když ucítil bzučení, jak Grangerová deaktivovala obrany, odložil knihu stranou, a jakmile vešla do obýváku, už byl na nohou s hůlkou v ruce.

Její nechápavý výraz byl rozhodně humorný.

„Vy… Vy…“ vykoktala krátce překvapeně. „Vy jste tady!“

„To je zřejmé,“ prohodil suše. Nenuceně pokynul hůlkou směrem k pohovce. „Posaďte se, slečno Grangerová. Mám na vás několik otázek.“

Kývla směrem k jeho hůlce, ale její tón byl příjemný, když promluvila. „Nemusíte mi vyhrožovat. Dobrovolně jsem vám nabídla svou pomoc.“

„A nikdo vám nevyhrožoval.“ Usmál se. „Zatím.“

Pevně semkla rty, ale posadila se vedle své kočky a Severus využil příležitosti, aby ji prostudoval. Neviděl ji téměř dva roky a změny byly zřejmé. Byla vyšší a hubenější, než si pamatoval, a vlasy měla delší, svázané do volného copu na zádech. Ztratila jemnost, která jí v dětství zakulacovala obličej, a brada a lícní kosti byly ostřejší. Levou rukou nepřítomně hladila kočku po hřbetě, ale pravou měla schovanou v záhybech školního hábitu a Severus nepochyboval, že svírá vlastní hůlku.

Na pohledu na ni bylo cosi nejasně znepokojivého a chvíli mu trvalo, než se mu to podařilo určit. Byla teď dospělá – samé ostré hrany a ostražité oči – a to způsobovalo, že její školní hábit působil nepatřičně.

Severus se opřel o krb. „Vysvětlete mi, jak jste věděla, že jsem naživu.“

„Kdy jste se probudil?“ opáčila.

Musel se zdržet, aby nepřevrátil oči v sloup. „Nebyl jsem v kómatu.“

„Takže jste se rozhodl mi neodpovídat? Celé měsíce?“ V jejím hlase se objevila stopa ublížení.

„Dal jsem si tu práci, abych zmizel,“ odpověděl ostře. „Odpovědí bych to popřel. Teď mi vysvětlete, jak jste věděla, že jsem naživu.“

„No, předpokládám, že to začalo podlahou v Chroptící chýši. Použil jste Pulírexo a já si říkala, proč by někdo tu podlahu čistil,“ vysvětlila. „A pak tu byl ten časopis. Jakmile jsem ho uviděla, prostě jsem to věděla.“

„Jaký časopis?“ zeptal se, ale věděl to. Jak se jí podařilo dostat se k němu?

„Je to staré číslo Čtvrtletníku lektvarů, které jste měl. Bylo mezi vašimi věcmi v Bradavicích, a když jsem si přečetla vaše poznámky…“ pokrčila rameny.

Severus rezignovaně zavrtěl hlavou a posadil se do křesla. „Takže jste neměla nic víc než spekulace a dohady.“

Okamžitě se rozhořčila. „Měla jsem toho mnohem víc.“ Pokračovala ve vysvětlování o testrálovi a o tom, jak její Patron reagoval, když vyřizoval vzkaz někomu, o kom věděla, že je mrtvý.

„Kdo ještě ví, že jsem naživu?“

„Nikdo,“ odpověděla. „Slíbila jsem, že vaše tajemství udržím, a své slovo jsem dodržela.“ Její výraz se změnil v podezíravý. „Ale nemá smysl mi mazat paměť. Jen bych na to přišla znovu.“

Věřil jí, jak ohledně dodržení slova, tak ohledně toho, že na to přijde znovu. Vždycky byla vševědka a hádankám neodolala. Buď ji musí zabít, nebo s ní uzavřít dohodu.

S povzdechem odložil hůlku. „Co chcete, slečno Grangerová?“

„Co prosím?“ Zmateně se zamračila.

„Výměnou za mlčení. Co chcete?“

„Nic,“ řekla pohotově. „Nic nechci.“

Její oči se však spekulativně zúžily.

„O co jde?“ zeptal se a najednou se cítil unavený.

„Jen…“ Odmlčela se, pak se k němu naklonila a vyšlo to z ní vzápětí. „Udělal jste to, že? Podařilo se vám zkombinovat kouzla a lektvary? Měla jsem v tom pravdu?“

Přikývl. „Před několika lety.“

„A to jste měl na mysli v prvním ročníku, když jste říkal, že nás naučíte uložit do flakonů smrt?“

Znovu přikývl.

„Já to věděla!“ Tvářila se nesmírně spokojeně, ale pak její tvář poklesla. „Nechystáte se své poznatky zveřejnit? Úplně to změní lékouzelnictví.“

„To nemůžu,“ odpověděl. „Žiju pod falešným jménem a nechci na sebe strhávat takovou pozornost.“

„A něco takového by přitáhlo pozornost z celého světa,“ přikývla. Čelo se jí svraštilo a náhle se zeptala: „Proč jste sem dnes přišel? Když jste mě celé měsíce ignoroval, proč jste za mnou přišel dnes?“

Cítil, jak mu do tváří stoupá horko, ale ať se propadne, jestli jí řekne o vydře ve vaně. „Přišel jsem vám říct, abyste přestala s těmi svými nekonečnými vzkazy. Nemám zájem být nástrojem k ukojení vašich výčitek svědomí.“

„Výčitek svědomí?“ Zamrkala na něj. „Ohledně čeho?“

„Je jasné, že cítíte nějakou vinu za to, že jste mě nechali v Chroptící chýši. Posílání těchto zpráv byl váš způsob, jak ulevit svědomí. Nevyžaduji ani netoužím po omluvě…“

„No, to je dobře,“ přerušila ho a zamračila se na něj, „protože já žádnou omluvu nabídnout nehodlám. Nemám nic, kvůli čemu bych se měla cítit provinile.“

Obočí mu vystřelilo vzhůru. Takovou reakci vůbec nečekal. Myslel si, že jakmile to nadhodí, bude kňourat a prosit o odpuštění. Místo toho byla naštvaná.

„Přiznávám, že jsem se vám tehdy nesnažila pomoct,“ pokračovala Hermiona, „ale myslela jsem si, že jste náš nepřítel. Dobře jste nás o tom přesvědčil a já neměla důvod myslet si něco jiného. Byla jsem zděšená Voldemortovým ležérním přístupem, když na vás zaútočil, i tím, že k tomu použil Nagini, ale… ale…“ Vtom se zarazila.

„Co?“ naléhal, sám sobě navzdory zvědavý.

„Ale věděla jsem, že jste nebezpečný,“ vyhrkla, „a bylo lepší mít vás mrtvého, než se s vámi později utkat na bitevním poli.“

Překvapený Severus na ni chvíli zíral. Takovou míru bezohledného pragmatismu od ní nečekal.

Bylo to opravdu velmi obdivuhodné.

„Možná nejste tak beznadějná, jak jsem si myslel, slečno Grangerová,“ pronesl pomalu.

„Hermiono,“ řekla tiše. „Jmenuji se Hermiona.“

Zaváhal a pak připustil. „Tak tedy, Hermiono.“

Nastalo dlouhé, rozpačité ticho, než Hermiona řekla: „Myslím, že mám způsob, jak byste mohl své dílo vydat, ale museli bychom to udělat posmrtně.“

„My?“ zeptal se s jedním povytaženým obočím.

Usmála se. „No, ten časopis přece mám . Dáte si šálek čaje, zatímco si o tom budeme povídat?“

ooOOoo

O dvě hodiny a dva bezedné šálky čaje později Severus doplnil poznámky na okrajích časopisu o správný způsob vázání kouzel a lektvarů. Grangerová – Hermiona – mu poskytla různá brka a inkousty, které měl použít, a on do nich vrstvil návod, který kopíroval, jak se metoda postupem času vyvíjela.

Souhlasila, že udělá mudlovské fotokopie jeho poznámek a pošle je do Čtvrtletníku lektvarů spolu s dopisem, v němž vysvětlí, jak k časopisu přišla a jak zjistila, že metoda Severuse Snapea je úspěšná. Kromě toho pošle kopie poznámek a svého dopisu vedoucímu oddělení lektvarů u svatého Munga, Dennímu věštci a Jinotaji.

„Tohle pomůže mnoha lidem,“ řekla Hermiona a usmála se na něj. „Budou vás ctít po celém kouzelnickém světě.“

„Bude hezké, když bude moje jméno spojováno i s něčím jiným než s válkou,“ připustil tiše.

„Dáte si ještě čaj?“ zeptala se.

Severus se zamračil a odstrčil šálek. „Ne, je načase, abych se rozloučil.“ Vstal a vydal se ke dveřím. „Kromě toho děláte příšerný čaj. Je to břečka.“

Šla za ním. „Tak příště můžete uvařit čaj vy.“

„Příště?“ Chtěla, aby se vrátil?

Podívala se dolů, pak pokrčila rameny a upřela mu pohled do očí. „Ráda jsem si s vámi povídala a vy se budete muset vrátit, abyste zjistil, jaké odpovědi na náš dopis jsem dostala.“

Je osamělá, připomněl si, to je jistě všechno, čím tohle pozvání je – žádost založená na osamělosti.

„Vždycky mi můžete poslat vzkaz po Patronovi,“ prohodil suše.

Usmála se. „Mohla bych, ale neudělám to. Prostě se budete muset vrátit.“

Ať už to byla samota, nebo ne, bylo… příjemné si s ní povídat. Nebyla už tím protivným dítětem, které kdysi učil, a rozhodně bylo úlevné mluvit s někým, aniž by se musel starat o udržení své identity Erika Cztanovitche.

„Možná,“ přislíbil. Jeho hlas zněl nezávazně, ale přistihl se, že přikyvuje. „Ale čaj uvařím.“

 

Konec