Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




9. kapitola - Kouzelné slůvko



Když voda opadne

After The Flood

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood

 

Autor: hiddenhibernian

Překlad a banner: Jacomo   Beta: Ivet



Kapitola 9 – Kouzelné slůvko

 

Horní Skalka, Yorkshire
17. dubna 2005, 12 hodin

Ve snaze získat nějakou publicitu, která jako kdyby se jim vyhýbala, zorganizoval Draco setkání s Hermionou na nedělní brunch v kouzelnické vesnici Horní Skalka na severu Anglie. Ze začátku bylo příjemné, když je pozornost míjela, ale protože se vlastně scházeli jen proto, aby se předvedli ostatním, bylo pokračovat se skrýváním ve stínu kontraproduktivní.

Dnes měli v úmyslu vyvolat trochu vzruchu.

V rámci přípravy na své bezprostřední objevení na titulních stránkách si Draco okázale oblékl bezchybně střižený tmavě modrý hábit, který pěkně kontrastoval s jeho vlasy. Trhl sebou, když přes ulici spatřil Hermionu jednoznačně oblečenou v mudlovských šatech. Očividně zcela ignorovala jeho po sově zaslané pokyny a on se propříště rozhodl vyzvedávat ji u ní v bytě.

„Hermiono,“ usmál se s trochou úsilí a naklonil se, aby ji políbil na tvář.

„Draco. Ráda tě vidím,“ odpověděla rovněž s úsměvem, který jí dokonce dosáhl k očím. Nenechalo ho to na pochybách, že jeho nařízení ignorovala, aby ho naštvala.

„Nápodobně.“ Nabídl jí rámě a společně vykročili po trávníku ke shluku kouzelnických staveb na vzdálenějším konci vesnice.

„Ještě nikdy jsem tu nebyla. Je to tu okouzlující,“ obdivovala Hermiona svěže zelené kopce obklopující vesnici a dlážděné cesty.

„Mohli bychom se později projít, pokud nebudeš příliš unavená,“ navrhl.

„To by bylo úžasné.“

Chovala se úplně jinak než obvykle, přesto bylo v jejím chování něco hodně povědomého. Draco jen nemohl přijít na to, o co přesně jde.

V restauraci U baby Jagy byli přijati se správným množstvím servilní pozornosti. Aby Draco zajistil, že si jich všimnou, zkušeně načasoval svou žádost o soukromější stůl do přestávky v rozhovoru velmi rušné společnosti, která vypadala jako každoroční výprava místního Klubu čarodějek.

Čarodějky z Klubu byly po třetí skleničce Bellini trochu hlučné a právě lapaly po dechu poté, co se bouřlivě zasmály nějakému vtipu, který bylo lepší neopakovat. Drobná čarodějka s modře zbarvenými vlasy, které nemohlo být ani den pod sto třicet, dokázala zasyčet: „To přesně řekla!“, takže vybuchly smíchy znovu, ale dost hostů vzhlédlo a poznalo Draca a Hermionu, což odstartovalo vlnu šepotu a strkání lokty.

Draco tím splnil svou misi a poklidně doprovodil Hermionu na jejich místa u skromného stolu v rohu s krásným výhledem na hory.

„To je boží!“ zvolala Hermiona.

„Je to docela hezké,“ připustil Draco ležérním tónem, aby skryl své zmatení nad jejím jednáním. Ocitli se ve slepé uličce, obklopeni nepříjemným tichem. Překvapivě jim zřídka chyběla témata k hovoru, když mohli hovořit bez zábran; až když museli udržovat konverzaci vhodnou pro veřejné prostory, začali mít netypicky svázaný jazyk. 

Zachránil je číšník s jídelním lístkem a dalších deset minut se jim podařilo debatovat o relativních přednostech mušlí oproti paštice z foie gras. Vypadalo to, že se Hermiona zase dala dohromady, i když se stále chovala zvláštně. Zbytek prvotřídní hostiny strávili povídáním o cestování. Porovnávali poznatky o Paříži, Hermiona nadšeně básnila o New Yorku a Draco vychvaloval přednosti pobřeží Amalfi.

Jako desert měla Hermiona makronky a Draco skoro dokonalý hruškový parfait. Hermiona mu dezertní vidličkou ukradla několik soust z talíře a její oči se smály, když ho mlčky vyzývala, ať si zkusí stěžovat. Nevzdala se na oplátku ani jedné makronky a tvrdila, že výsadou dámy je mít plné právo na zákusek svého společníka, aniž by se musela zříct části toho svého.

Draco nedokázal pochopit, co to do ní vjelo.

Když konečně dojedli a opustili restauraci, čekalo na ně venku hejno novinářů a byli nakrátko oslepení blikajícími fotoaparáty. Draco objal Hermionu, nenápadně jí sklonil dolů a mimo pozici ohrožení ruku s hůlkou a nasadil přehnaně široký úsměv pro tisk. Poté jim razil cestu davem, opakovaně vrtěl hlavou a opakoval „bez komentáře, bez komentáře“. Hermiona se pokusila o plachý úsměv, ale zůstala zticha; Dracovi se ulevilo, že nikoho nenapadla.

Nakonec se jim podařilo své pronásledovatele setřást a vydat se po venkovské cestě vytrvale stoupající do kopců. Brzy byl jedinou věcí, kterou mohli slyšet, ptačí zpěv a vítr šustící v suchém loňském listí, které zůstalo v živých plotech podél cesty. Draco se rozhlédl a tajně seslal kouzlo, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje. Poté se otočil k Hermioně a otevřel pusu, aby promluvil, jenže ho zastavila významným pohledem a hůlkou ve zvednuté ruce.

„Animagum Revelio,“ zašeptala a teprve pak na něj kývla.

Na okamžik ho to vyvedlo z míry.

„Co to bylo za kouzlo? Ještě nikdy jsem ho neslyšel.“

„Když už to musíš vědět, kontroluje přítomnost zvěromágů.“

„Ty ses fakt zbláznila, Grangerová. V uplynulém století jich bylo jenom sedm. Opravdu si myslíš, že by se jeden z nich obtěžoval sledovat nás na vřesovištích?“

„Ano, myslím.“ Rychle na něj vychrlila svoje zážitky s Ritou Holoubkovou. Následně se na ni zahleděl s něčím podobným obdivu, což ji zřejmě pořádně znervóznilo.

„Co je s Holoubkovou teď? Mohla by být užitečná,“ zeptala se Hermiona, čímž se vrátila zpátky k jejich záležitostem, a Draco se vzchopil.

„Nevím, ale hodlám to dost rychle zjistit. A teď, co jsi to sakra prováděla v té restauraci?“

„Měla jsem oběd. Jako co to vypadalo?“

„Brunch, Grangerová. Měla jsi brunch. Ale to jsem nemyslel. Jako kdybys úplně změnila osobnost.“

„Aha, ano. Líbilo se ti to?“ podívala se na něj vykulenýma očima s výrazem nevinnosti. Grangerová je asi tak nevinná jako sfinga, pomyslel si Draco chmurně. „Snažila jsem se vzpomenout si, jaká byla Pansy Parkinsonová v Bradavicích. Vždycky se kolem tebe motala, tak jsem si říkala, že by to tomu procesu mohlo dodat na důvěryhodnosti,“ osvětlila.

Teď si vzpomněl. Pro Pansy bylo všechno božské nebo úžasné, pokud to bylo buďto drahé, nebo něco, co udělal on. A pak ho ta kráva odkopla.

„Bylo to děsivé. Prosím, už to znovu nedělej. Byl bych radši, kdyby lidi nezískali žádný důkaz, že jsem na tebe použil Imperius, děkuju mnohokrát. Bude stačit pouhé podezření,“ zamumlal Draco. Hermiona vypadala až moc potěšena sama sebou.

„Jak si přeješ.“

„Přestaň. Ten kousek se zákusky byl vlastně mistrovský tah. Celá Pansy,“ připustil neochotně.

„Děkuju,“ řekla skromně a Draco si náhle vybavil svůj předchozí důvod ke stížnosti.

„A teď mi pověz, proč ses objevila v mudlovském úboru, když jsem ti výslovně sdělil, ať si oblečeš nějaké pěkné šaty. Jako čarodějka,“ dožadoval se vysvětlení zčásti povýšeným tónem.

„Slyšel jsi někdy říkat, ‘že chytíš víc much na med než na ocet’? Ne? Tak pro příště, přikázat mi něco udělat nefunguje,“ sdělila mu Grangerová s umíněným výrazem.

„No vážně, protože –“ začal naštvaně.

„Je mi to fuk. Pokud chceš, abych něco udělala, použiješ kouzelné slůvko.“

„Cože?“ Byla tak nesnesitelná! Co teď? O kouzelném slově, které by přimělo čarodějky dělat, co chtěl, nikdy neslyšel. Ale znělo to šikovně.

„Prosím. Prosím je to kouzelné slůvko, které ti otevře mnoho dveří, mladý Draco,“ dokonce se blahosklonně usmívala. Draco se zhluboka, roztřeseně nadechl, aby se uklidnil. Jen tak budou moct pokračovat ve své záležitosti, když konečně mají trochu soukromí.

„Dobře, bod pro tebe.“ V duchu si řekl, že protentokrát taky může vyhovět jejím vrtochům; odsouzení za vraždu by jeho matku jen rozrušilo. „Předpokládám, že zítra budeme na všech stránkách Věštce. Strategii máme nastavenou, takže s tím si nemusíme dělat starosti.“

„Ale je něco jiného, s čím si je dělat máme, chápu to správně?“

„Myslím, že jim musíme dát nějaký důvod, aby uvěřili, že nejde jen o opětovné sblížení dvou kamarádů ze školy.“ 

Grangerová si nevěřícně odfrkla: „Ano, a taky uvěří, že mám na prodej kus londýnského mostu.“

„Cože?“ Co ho vedlo k myšlence, že ta ženská je inteligentní?

„Mudlovské rčení, zapomeň na to. Počkej, co máš na mysli?“

„Například něco jako líbání,“ odpověděl podrážděně.

„Dohodli jsme se, že se nebudeme – že nic takového nebudeme dělat!“ Vypadalo to, že ji ta vyhlídka vyděsila; nebýt Draco tak důkladně přesvědčený o svých přednostech, poněkud by ho to znepokojilo.

„No tak, Grangerová. Nikdo neuvěří, že jsme opravdu spolu, když se aspoň nepolíbíme na veřejnosti.“ Určitě se nad tím už musela zamýšlet, ne?

„To neodpovídá naší dohodě.“

„Vážně? Tenhle vztah má být vystavěný na našem nevyřešeném sexuálním napětí. Větší sexuální napětí by zatím vykazoval i vztah mezi domácím skřítkem a mrtvou rybou. Budeš muset vymyslet něco lepšího, než je tohle.“

„Fajn! Každý, kdo mě zná, taky ví, že nejsem fanoušek VPN. Bude pro ně těžší uvěřit, že jsem se s tebou muchlovala na veřejnosti, než že jsem se s tebou dala dohromady.“

„Co to sakra je VPN?“ vyplivl, nakrátko vyvedený z míry.

„Veřejné projevy náklonnosti. A o to tu nejde!“

Její hlas začal nabývat na síle. Skvělé. Poslední věcí, kterou potřebovali, byla další hlasitá hádka. Škoda, že nemohli vyrukovat s ní; to by rozhodně kouzelnické veřejnosti ukázalo, že mezi nimi existuje nějaký druh vášně. Naneštěstí si Draco nemyslel, že by někdo uvěřil, že křik a hádky jsou cestou k pravé lásce.

„Podle toho, co jsem slyšel, jsi neměla žádné zábrany líbat na veřejnosti Weasleyho,“ zakontroval a její tvář zpopelavěla. Pak si vzpomněl, kdy k tomu nešťastnému polibku došlo. „Omlouvám se, Grangerová. Opravdu. Neměl jsem to vytahovat.“

Zhluboka se nadechla a vytrvale hleděla na cestu před sebou.

„To je v pořádku, Malfoyi,“ pronesla hlasem, který se téměř nezachvěl. „Dobře,“ vzmužila se. „Jedna pusa. Víc nepotřebujeme, že?“

„Platí. Jedna pusa.“ Hodlal na to přistoupit; nemělo smysl na ni teď dál tlačit. Doufejme, že to bude dostatečně přesvědčivé aspoň pro někoho; třeba jeho staropanenská teta v Petrohradu by to možná mohla zbaštit, když to hodně přeženou.

***

Jejich polibek před tím, než se přemístili každý svou cestou, se dostal na titulní stránku Denního věštce a Týdeníku čarodějek; dokonce se objevila zmínka i v Jinotaji.

Na fotkách dopadli docela dobře; když ukončili polibek, Hermiona se tvářila rozpačitě a Draco nafoukaně. Za těchto okolností by nikdo v kouzelnickém světě nepovažoval žádnou z těchto reakcí za merlinvíjak těžce uvěřitelnou.

Hornoskalské hrátky – chytil dědic Malfoyů do léčky nevinnou nebelvírskou naivku? hlásala přední stránka Týdeníku čarodějek hned nad titulky Nejlepší šestka – domácí kouzla, která si nesmíte nechat ujít a Hábity této sezóny – trefa do černé.

Denní věštec předvedl veškerou svou obvyklou zdrženlivost a bedlivé zaměření na fakta prohlášením Mezikolejní vztah: zvěstuje uvolnění napětí mezi Malfoyem a Grangerovou mírovou dividendu?

Menším písmem pokračoval: Byl to jen polibek? Na dalších stránkách najdete odbornou analýzu a výklad naší expertky na vztahy Fidelmy Flynnové.

Hermiona věděla, že by se neměla obtěžovat, ale stejně si nedokázala pomoct a ptala se svého prázdného bytu: „Co jiného by to mělo být, vy totální a naprostí pitomci? Druhý příchod mesiáše? Tajný pozdrav používaný Skrytou sektou bývalých Smrtijedů a nebelvírských vševědů? Dva Eskymáci v důvěrném držení?“

Vem to skřet. Bylo to venku a přesně toho chtěli dosáhnout. Povzdechla si a začala se připravovat na nevyhnutelné výbuchy Weasleyových. Ginny a George stále odmítali uznat její existenci a nějak si nedokázala představit, že by paní Weasleyová nebo Bill zasahovali do jejího milostného života, bez ohledu na to, co si o něm budou myslet. Takže to znamenalo, že se bude muset vypořádat jenom s Ronem a Charliem. Moment, zapomněla na Percyho; když měl svatouškovskou náladu, těžko dokázal odolat příležitosti uštědřit jí důkladnou přednášku.

***

Když Ron poprvé uviděl v Denním věštci Hermionu s Malfoyem, nekonal se žádný přátelský výlet do hospody. Na veřejnosti na ni nemohl pořádně křičet.

Jak se dalo předvídat, jakmile to zjistil, okamžitě se k ní přemístil ještě s večerním vydáním v ruce, aby ji konfrontoval. Bohužel úplně ignoroval, že mu řekla, že bude s Lenkou sbírat přísady do lektvarů. Podupávání podpatkem v jejím prázdném bytě posloužilo jen k tomu, že byl Ron vytočený ještě víc, a když Hermiona otevřela dveře, přivítalo ji rozzlobené: „To je dost!“

Na vteřinu si myslela, že je to Malfoy. Když si uvědomila, že její návštěvník má zrzavé vlasy a špinavý hábit, rozhodla se sdělit Malfoyovi, že k ní musí přestat chodit bez varování. Otřásla se při pomyšlení na to, jaké šílenství by vypuklo, kdyby na něj narazil Ron; už takhle to bylo dost zlé.

„Rone, právě jsem strávila víc než deset hodin v zatracené bažině, kde by měli žít jen pakomáři a blátoplazové. Necháš mě vzít si nějaké jídlo, než začneš strkat nos do mých záležitostí, nebo by ses do mě radši hned pustil?“

Ron věnoval Hermioně upřený pohled a ustoupil stranou natolik, aby mohla hodit do mikrovlnky polévku a většinu jí sníst, než na ni znovu vystartoval.

„Nemůžu uvěřit, že se s tím hajzlem scházíš za mými zády, natož že jsi ho dokonce políbila!“ spustil s neúmyslným náznakem zrady v hlase.

Hermiona si zoufale přála vést tento rozhovor někdy jindy; nejlépe nikdy. Nicméně i kdyby nešlo o Malfoye, některé věci bylo potřeba říct nahlas, Ron by na ně sám nepřišel. Než odpověděla, donutila ho posadit se a nalila jim oběma pití. Zhluboka se nadechla, aby zahnala vztek a zlost; zbavit se bolesti v hrudi z toho, že se věci změnily, bylo těžší, ale i tu odsunula stranou.

„Rone, mohl bys na chvíli zkusit podívat se na situaci mýma očima?“

Zatvářil se nepřesvědčeně, ale naštěstí mlčel.

„Nezbylo už moc lidí, kteří jsou mi blízcí. Mí rodiče si mě nepamatují,“ malinko zkřivila obličej a Ron se na ni ustaraně zahleděl. Radši nepřemýšlela o tom, jaký výraz její tvář vlastně má. „Ve skutečnosti jsi to jen ty a možná Lenka. Charlie je skvělý a mám ráda Billa a Fleur, ale ještě je tak dobře neznám.“

Ohromilo ho to; jakožto člen velké rodiny nikdy úplně nepochopil, jak úzký je kruh Hermioniných nejbližších. Nikdy si neuměla snadno získat nové přátele; pro panovačné dítě, které nevědělo, jak přestat lidem říkat, co by měli dělat, to nebylo přirozené.

„Byla bych blázen, kdybych dovolila, abys pro mě byl středem světa, že ano?“ zeptala se. Ron o tom očividně dřív neuvažoval, ale nechtěl, aby mezi nimi zůstal stín pochybností.

„Bude to v pořádku, slibuju! Víš, že by nám spolu bylo skvěle. Měla bys obrovskou rodinu, kdybychom byli…“ Ron se odmlčel a uhnul pohledem, protože odhalil příliš mnoho ze svých tajných plánů a nadějí, a Hermionu píchlo u srdce.

„Bylo by to nespravedlivé, vůči nám oběma. Už teď na tebe tolik spoléhám –“

„To ne!“ vyhrkl.

„Ale ano a já to vidím, i když ty ne. Je to prostě příliš velký risk, Rone.“

„Když tě takhle slyším mluvit, neřekl bych, že jsi z Nebelvíru –“

Hermiona ho přerušila.

„Nemůžeš být můj bratr, můj kamarád a můj milenec –“ věděla, že Ron při tomhle prohlášení zrudne, protože to zdůrazní ještě víc, jak to bere on, „– zároveň. Nemůžu tě ztratit. Nemůžu.“

Což byla naprostá pravda; bez Rona by byla jako kus dřeva unášeného přílivem, který se nikdy nevrátí zpátky na břeh. Hrozilo, že smutek opět zvítězí, a tak ztichla.

Bývaly doby, kdy Hermiona milovala Rona tak, jak by si jako milenec zasloužil; když si díky náhodnému dotyku jasně uvědomovala jeho přítomnost a nic jiného na světě jí nepřimělo cítit se zcela naživu. Ron její city několikrát opětoval; věděla o tom, ale vždycky existovala nějaká výmluva proč nejednat. Stály mezi nimi Levandule a jeho nezralost, viteály a Harry a její tendence přehnaně všechno rozebírat a nikdy do ničeho nejít po hlavě.

K jedinému polibku došlo během bitvy o Bradavice, kdy válka balancovala na ostří nože a oni věděli, že až bude po všem, budou s největší pravděpodobností mrtví, nebo konečně, konečně schopni být spolu. Místo toho Hermionu po bitvě odvedli zaměstnanci ministerstva a sdělili jí, že Ron se už nikdy neprobudí.

Celé roky se zdálo, že nezáleží na tom, zda jsou lidé, které milovala, mrtví, nebo jen pro ni navždy ztracení; truchlila pro Rona i ostatní, ale vzdala se veškeré naděje, že je znovu uvidí. Jediné, čeho se musela držet, bylo uklidňující vědomí, že její rodiče jsou v Austrálii snad šťastní. Nikdy se neodvážila si to potvrdit, stejným dílem ji v tom brzdily podmínky jejího vyhoštění stanovené ministerstvem a strach, že rodiče nenajde spokojené a usazené v bezpečí.

Když se objevil Malfoy, Hermiona mu ve skutečnosti nevěřila, že může udělat to, co slíbil, a probrat Rona z jeho spánku, ale nemohla tu šanci promarnit, když už ji dostal.

Ronův dopis ji vysvobodil z únavného kolotoče práce, jednoúčelových flirtů a příliš velkého množství času stráveného o samotě. Ze začátku byla tak vděčná, že ho znovu vidí, že neměla čas přemýšlet o tom, čím teď pro sebe budou.

Po více než měsíci, kdy se nad tím zamyslela a zvažovala to ze všech úhlů, si uvědomila, že Malfoy měl pravděpodobně na celý tento stav jen velmi malý vliv.

Hlavní důvod, proč kolem sebe Ron a ona, když byli mladší, jen kroužili, stále existoval: sázky byly příliš vysoké. Nepřítomnost Harryho, který fungoval jako prostředník, když se chovali jako berani, jen zdůrazňovala, jak špatně by to mohlo skončit. Hermiona se podle svého mínění konečně naučila, že někdy odvaha znamená udělat krok zpět a nikoliv se vrhnout z útesu, ale bylo těžké najít slova, kterými by to vysvětlila Ronovi.

„Možná bychom spolu fungovali skvěle, kdyby situace byla jiná. A chápu, že… pro tebe uběhlo od bitvy jen pár měsíců.“ Cítila se kvůli tomu hrozně; kdyby nebyla zapletená s Malfoyem, nikdy by to Ronovi neprovedla takhle brzy. Časem ano, ale poskytla by mu prostor, aby se s tím srovnal. „Ale pro mě to byly roky, Rone. Jsem prostě… někde jinde, víš.“

Panebože, začínala mluvit jako autorka červené knihovny. Nikdy jí moc nešlo mu lhát. Když přišlo na Rona, zjevně jí schopnost cedit mezi zuby lži určené subdodavatelům, hotelovým hostům a známým, nabytá v posledních letech, nebyla nic platná. Naštěstí se zdálo, že pochopil podstatu; vypadal tak smutně, když se sklopenýma očima jen zíral na skleničku whisky v ruce. Po dlouhé době si promnul obličej, povzdechl si a nakonec se na ni podíval zarudlýma očima.

„Miluju tě, Hermiono, takovým způsobem, jak mi to dovolíš. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu.“ Možná to nebylo úplně přesné, ale nepochybovala o tom, že teď ji miluje a miloval ji už dlouhou dobu.

„Taky tě miluju Rone. Navždycky.“ A z nějakého důvodu jim tentokrát nepřišlo divné se obejmout. Hermiona se ho držela jako o život, nadmíru se jí ulevilo, že se pročistil vzduch.

Poslední věc, kterou Ron pronesl, než se letaxem vrátil do Doupěte, bylo: „A nemysli si, že ses vyvlékla z vysvětlování, co jsi to prováděla s Malfoyem! Zítra se vrátím – Vydrž. Ginny, potřebuju projít, tak přestaň brebentit a – Dobře, ahoj, Hermiono!“

***

Následující den se Ron pozval na snídani a ona musela objasňovat nad croissantem a kávou. Na pomerančový džus Ron nikdy moc nebyl.

„Co jsi tam s ním dělala? A proč ses s ním vůbec sešla?“ Ron se s nedůvěrou díval na to, že dobrovolně strávila čas s Malfoyem.

„Byla jsem s ním na ob- brunchi.“ Sakra, nakazila se Dracovým snobstvím.

„Ale proč?“ bědoval Ron.

„Protože mě kontaktoval a chtěl se omluvit za to, co se stalo během války.“

„Tomu se těžko věří,“ prohlásil rozhodně.

„No, bylo to tak. Zamysli se nad tím – na Malfoy Manor nás zachránil –“ pokusila se ho Hermiona přemluvit.

„Díval se, jak tě mučí, do prdele!“

„Ale neřekl Bellatrix, že to byl Harry! Mohli jsme přímo tam na místě prohrát válku,“ poukázala a odpustila si dodat, že má stále pravidelné noční můry o tom, jak se svíjí bolestí uprostřed neposkvrněného axminsterského koberce v přijímacím salonu svého nynějšího manžela. „Tak nebo onak,“ pokračovala, „omluvil se za to a za všechno, co se dělo ve škole.

„Jo, jasně,“ zabručel Ron nepřesvědčeně. „Jsem si jistý, že ho to od té doby mrzí, jen čeká na příležitost, aby dal věci do pořádku.“

Hermiona ten sarkasmus ignorovala a vytrvale mluvila dál: „Voldemort vyhrožoval jeho rodině, to uznal i Starostolec. Každopádně mě přiměl, abych si s ním dala čaj. Vlastně jsme si docela příjemně popovídali.“

Ron pobouřeně vzhlédl.

„Možná sis toho nevšiml, ale nejsem zrovna zavalena pozvánkami –“

„Víš, že mi můžeš poslat sovu, kdykoli budeš chtít –“

„Ano a je skvělé, že tě mám, ale nemůžeš být můj jediný přítel.“

„Je tu Lenka, Bill a –“

„Já vím, já vím. Jen jsem si řekla, proč ne? Musí to být pokrok, když si my dva dokážeme sednout a vést civilizovaný rozhovor.“

Ron vypadal, že tohle je pro něj příliš velký krok.

„Pak se to trochu posunulo dál a myslím, že bychom možná –“

„DOST! Pro lásku Merlinovu, prosím, řekni, že se mi nechystáš vysvětlovat, jak by ses mohla zakoukat do Malfoye! Na rovinu, Hermiono…“

„Promiň. No, je to tak, jak to je.“

Ron se na chvíli zamyslel.

„Vzpomínáš si, jak jsi mě včera požádala, abych se na to podíval z tvého úhlu?“ zeptal se a ona přikývla. „No, rád bych, abys pro mě udělala to samé. Uvědomuju si, že to není moje věc, s kým chodíš,“ očividně ho toto přiznání bolelo, „takže řeknu jen tohle.“

Hermiona se obrnila.

„Malfoy? Zbláznila ses?“ Ronův hlas k jeho údivu vystoupal o oktávu výš; stavidla byla prolomena. „Od svých jedenácti se k tobě choval jako naprostý a totální mizera,“ láteřil, „nemluvě o tom, že přijal to zatracené Znamení zla, protože si myslel, že Ty-víš- Voldemort má prostě skvělé nápady, a ty jsi teď zaujatá tím, že předstírá, jak toho lituje? Příhodně poté, co jeho strana prohrála válku?“

„Lidé se mění, Rone,“ prohlásila, jakmile se jí podařilo dostat se ke slovu. Nepotřebovala jeho nevěřícný pohled, aby cítila, že to byla trochu slabá obrana, a dodala: „Jen mu dávám šanci. Pokud udělá něco, co mě přiměje uvěřit, že se nezměnil, vypakuju ho, věř mi.“

„V to teda setsakra doufám!“ odpověděl ne tak zcela uklidněný Ron.

„Víš, ke mně by se lidé mohli chovat stejně. Jak bych mu mohla upřít šanci dokázat, že je teď jiný?“

Ron cosi zabručel a připomněl jí tím Malfoyovy méně zářné okamžiky, kdy se marně snažil ji od něčeho odradit.

„Dobrá,“ uzavřela Hermiona, když bylo jasné, že Ronovy litanie budou ještě nějakou dobu trvat. Byla z toho skrz na skrz otrávená, přestože věděla, že má dobrý důvod o jejím zjevném zbláznění do Draca pochybovat. „Vím, že to potřebuješ ze sebe dostat, ale tím to končí.“

Byla to rána pod pás, ale hodlala se k ní snížit. Možná se nakazila Zmijozelem.

„Nestrávila jsem sedm zatracených let v exilu, aby mi lidi říkali, co mám dělat, Rone.“ Pocítila, že její hlas začíná znít trochu ječivě. „Není to tvoje věc, s kým se vídám, a můžeš to povědět taky svým bratrům. Teď, jestli mě omluvíš, si jdu pro noviny. Můžeš jít se mnou, jestli chceš, ale o Malfoyovi už ani slovo,“ sdělila mu autoritativně. „Jdeš nebo ne?“

A zaražený Ron se za ní vlekl ke stánku s novinami.

***

Nebylo překvapením, že Lenčina reakce na Hermionino znovuobjevení v kouzelnickém světě a následné odhalení, že se nevyhýbá Dracovi Malfoyovi, jako by měl kropenatku, proběhla poněkud méně výbušně.

Stalo se to v pondělí, pár týdnů poté, co ministerstvo zveřejnilo novinky o jejím omilostnění. Hermiona dospávala po dlouhém víkendu nekonečných směn. Musela zvládnout dvě svatby a konferenci účetních a teď potřebovala maximum odpočinku, který měla k dispozici. Kvůli vytrvalému klepání na vchodové dveře se s kalnýma očima vypotácela z postele a zasténala, protože zjistila, že je teprve půl druhé. Doufala, že bude spát ještě několik dalších hodin, a pak si prohlédne knihu o nitrobraně, kterou si přinesla z Krucánků a kaňourů.

Z celého srdce doufala, že u dveří zase nestojí vnučka paní Tomlinsonové, která se snažila sousedy přimět, aby sponzorovali její pokus o seskok s padákem. Naposledy to chtělo veškeré Hermioniny schopnosti diplomacie, aby dokázala uniknout, aniž by té drzé žábě řekla, že charita sice znamená dávat jiným lidem peníze, ale nikoliv přimět ostatní, aby sponzorovali vaše bláznivé výstřelky. Nebyla si jistá, že to zvládne i podruhé, ale když s trhnutím otevřela dveře, měla připravenou výmluvu, se kterou ji odpálkuje.

„Víš, vážně bys neměla jen tak otevírat dveře,“ sdělila jí Lenka Láskorádová klidně, jako kdyby jejich předchozí hovor skončil sotva před pár minutami. Hermioně trvalo několik vteřin, než se vzpamatovala, a Lenka mezitím trpělivě čekala na prahu.

Blondýnka vyrostla do krásy; její oči už nevypadaly tolik vyvalené a obočí měla tmavší, což jí oči pěkně zvýrazňovalo a tvář působila vyrovnaněji. Vlasy měla upravené do volného drdolu, i když v charakteristickém Lenčině stylu sepnutého brkem. Byla o pár centimetrů vyšší než Hermiona a v tmavě modrém hábitu působila nečekaně elegantně, kdyby ten efekt neničil poněkud výstřední náhrdelník, vyrobený z něčeho, co vypadalo jako různě velké starobylé klíče.

„Lenko! Ehm, to je překvapení – pojď dál,“ vykoktala Hermiona, stále probuzená jen napůl. Lenka klidně vyčkávala, až Hermiona dá vařit vodu, a milosrdně nezačala mluvit, dokud se neusadily na pohovce v obývacím pokoji. Hermiona svírala svůj hrnek jako o život, aby si ohřála ruce, a mezitím z něj vydatně upíjela.

„Říkala jsem si, že zavolám, protože moje sovy se sem zřejmě nedostanou.“

To byla pro Hermionu novinka. Snažila se nahodit svůj zpomalený mozek; možná by kafe bylo lepší.

„Vážně? Co se stalo, když jsi mi zkusila poslat sovu?“ zeptala se a zabořila se do polštářů na pohovce. Na pyžamo bylo rozhodně chladno.

„Prostě se s dopisy vrátily zpět, chudinky. Určitě jsi nenastavila ochrany, aby nepropouštěly sovy? Ještě nikdy jsem je neviděla tak sklíčené, jenom když někdo nastavil odkláněcí kouzla.“

„Omlouvám se, mám… někoho, kdo mi pomáhá, a ten musel zablokovat sovy. Napravím to.“ Zatracený Malfoy, musel na dům seslat ochrany, aniž by jí to řekl.

„Ach, to bych nedělala. Lidé mohou být někdy opravdu divní a ty jsi pořád skoro každý den v novinách. Jen je tam ještě tak měsíc nech, než se situace začne uklidňovat.“

Ne, to téměř jistě nezačne; zejména když Hermiona odstartuje falešný románek s Malfoyem. Nepředpokládala, že tomuto úžasnému zážitku unikne bez několika huláků, a to šlo jen o lidi, se kterými opravdu mluvila. Ví bůh, jak budou reagovat ti cvoci z kouzelnického světa.

„Díky, to mě nenapadlo.“ Hermiona v duchu pátrala, co ještě říct; bylo docela uklidňující necítit se manipulovaná či se nesetkat s nemístným obviňováním. Lenku ticho nijak nevyvedlo z míry a zvědavě se rozhlížela po bytě. 

„To je hezké,“ řekla a kývla směrem ke stěně s portréty, odkud na ně bezstarostně a s úsměvem shlíželi Hermionini rodiče a vedle nich Harry a Ron. Pod Harryho obličejem bylo Hermioniným úhledným rukopisem vepsáno jeho jméno a krátký časový úsek, který prožil. Před vyhoštěním neměla dovoleno spatřit jeho hrob, takže udělala, co mohla.

Ronův portrét byl možná ze všech nejvěrnější: nevyvratitelný důkaz všech těch let, které Hermiona strávila díváním na něj. Dívala se na něj ztrápeně, žárlivě a zamilovaně tak často, že byla schopná popsat do detailů jeho tvář pouličnímu umělci, kterého našla skicovat portréty na tržišti v Notting Hill. Ve svém volnu se tam vracela znovu a znovu, dokud malíř nenakreslil jeho tvář nejlíp, jak dokázal. Nebylo to levné, ale tehdy brala každý střípek radosti, který se nabízel, bez ohledu na cenu.

Když si Ron všiml portrétů, zatvářil se trochu dotčeně, ale naštěstí jen zrudl a víc se k nim nevyjádřil.

„Ehm, ano,“ zvládla Hermiona odpovědět na Lenčinu poznámku a v duchu se rozhodla co nejdřív přesunout portréty do ložnice. Nebyla zvyklá mít moc často společnost, tím méně nikoho, kdo ji znal natolik dobře, aby měl povědomí i o příbězích za těmito tvářemi. „Vlastně jsem ten nápad převzala od tebe,“ dodala. „Harry mi řekl o tvém pokoji.“

„Ano, napadlo mě, jestli to tak nebylo. Pomáhá to, viď?“ odpověděla Lenka svým obvyklým, jednoduchým způsobem používaným tam, kde většina jejích vrstevníků neměla ponětí, co říct.

Hermiona k ní náhle pocítila příval náklonnosti a na několik vzácných okamžiků se přestala trápit tím, co by měla říkat nebo udělat. Bylo tak přirozené sedět pár minut v tichu; Hermiona si ani nevzpomněla na svůj čaj, dokud Lenka znovu nezačala mluvit.

„Jen jsem ti přišla říct, že ti rozumím. Udělala jsi, co jsi musela, a kdyby ministerstvo nepřevzali ti – No, to nevadí, zkrátka tvůj proces byl vykonstruovaný. Mrzí mě to, ale jsem šťastná, že teď jsi zpátky.“

Zvláštním způsobem to připomínalo Lenčino prohlášení adresované Harrymu – že mu věří, že se Voldemort opravdu vrátil, ale Hermiona necítila nic z té trapnosti, kterou zažil Harry v pátém ročníku. Už když bylo Lence teprve sedmnáct, byla mocný spojenec a jedním z mála Hermioniných skutečných přátel.

Hermiona otevřela pusu, jenže stále nenacházela správná slova. Ale Lenka se na ni jen usmála a nezdálo se, že by potřebovala něco slyšet.

„Jsem teď pár dní v Anglii, kvůli odstřelu štětináčů a podobně. Bylo by milé dát si spolu někdy čaj, jestli chceš.“

Po Lenčině odchodu Hermiona litovala, že nezjistila, co její kamarádka teď dělá. Ten elegantní hábit nevypadal jako něco, co si obléknete, když se snažíte vystopovat muchlorohého chropotala, tak zvažovala, jestli se stále podílí na vydávání Jinotaje. Bylo by velmi zajímavé vidět, jaký vliv by měla jedna mladá dívka s pár imaginárními tvory na usedlý svět kouzelnického publikování.


PP: Příště uděláme - tedy naši hrdinové udělají - jistý posun ve vývoji jejich vztahu a dozvíme se něco víc o dalších Dracových plánech. Ale to vše až po adventní pauze, takže na shledanou v lednu 2022.