Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Kapitola 6 - část 1/3



Tisíc podob krásy

Originál: https://archiveofourown.org/works/550545/chapters/980826

Autor: Geoviki                Překlad: LadyF             Beta: Violeta  



Kapitola 6 – část 1/3

If I only had words, I would say all the beautiful things that I see...
Kdybych měl dostatek slov, popsal bych všechny krásy světa…

Dindi – Jobim/Oliveira

. . . . . . . .

„Takže, to vy jste ten umělec?“ slyšel Dean toto odpoledne již po desáté a snažil se zachovat neutrální výraz. Co na tom, že tázající se ignorant držel v ruce srolovanou brožuru s jeho autoportrétem. Nebo že jeho fotografie visela na slavnostním místě u vchodu spolu se stručným, částečně smyšleným medailonkem, který v co nejobecnějších pojmech shrnoval několik let jeho života. Anebo že byl jediný černoch široko daleko. Spolkl odpověď, kterou měl na jazyku – Ne, jsem jeho ďábelské dvojče – a místo toho si na tvář nasadil široký úsměv a blahosklonným, dutým hlasem pronesl: „Ano, to jsem já. Dean Thomas. Děkuji, že jste přišel.“

Tím vyčerpal veškerá společná témata. Návštěvníkovi se na tváři rozhostil nadšený výraz, neboť skutečně hovořil se samotným umělcem. Naštěstí pro Deana se mu většina z hrstky přítomných hostů cíleně vyhýbala pohledem, aby s ním nemuseli zapříst rozhovor. Snažil se, aby to nevypadalo, že jim číhá za zády – což bylo poněkud znesnadněno jeho výškou – a aby nepůsobil příliš exoticky – což bylo neméně náročné vzhledem k tomu, že měl dredy po ramena. Pokud bude podobných akcí absolvovat více, bude muset změnit image, aby působil spíše jako nadějný absolvent umělecké akademie hodný finanční podpory mecenášů.

Dean byl vlastně docela poctěn. Lichotilo mu, že si galerie vybrala jeho díla. Intenzivně prožíval vše, co potřeboval zažít každý začínající umělec na své první vernisáži. A také vše, co by zažít nepotřeboval, ale stejně si tím musel projít – nervozitu, očekávání, netrpělivost, přehnané naděje, ostražitost.

Pohlédl koutkem oka na osamělého návštěvníka, který zůstal déle, než aby patřil mezi známé majitelky galerie, již sem zabloudili jen na skok. Na chvíli se nechal unést představou, že plešatící muž okolo čtyřicítky, který se pomalu procházel ostře osvícenou místností s rukama ležérně založenýma do kapes, byl ve skutečnosti umělecký kritik v přestrojení. Ovšem způsob, jakým neznámý muž kroužil kolem stolu s občerstvením, pečlivě volil co nejsytější jídlo a neomylně popadl nejvíce naplněnou sklenici vína – řekněme, že Dean ihned poznal kolegu umělce.

Rychle zkontroloval svoje hodinky – ještě dvě hodiny.

Protože byl nesvůj, vyhledal, nikoli poprvé, ani popáté za tento večer Annu, vedoucí galerie.

„Držíš se?“ Povzbudivě se na něj usmála.

„Jo. Jde to.“ Stejně jako hosté se choval neohrabaně, přestože byli na stejné lodi.

Krátce poté se k jeho úlevě otevřely skleněné dveře a dovnitř se nahrnulo několik známých a toužebně očekávaných tváří. Hermiona vedla skupinu přátel a elegantním pohybem si svlékla kabát. Za ní kráčel Seamus, který se důvěrně lepil na svou přítelkyni Lydii, a po nich následoval Harry, což Deana překvapilo. S sebou dovnitř přinesli chladný vzduch z venku, rychle si sundali kabáty, rukavice a šály a zamířili k němu skrz vyhřátou galerii.

„Čau, Deane,“ zahulákal Seamus, jako vždy hlučnější než všichni okolo, ale to Deanovi bylo fuk.

„Ahoj, bando, díky, že jste přišli,“ přivítal je a tentokrát to myslel upřímně.

„Dostanu tu k pití něco jiného než tohle zatraceně snobské víno?“ pokračoval Seamus a ignoroval útrpné výrazy okolních hostů.

„Jo. Zatraceně snobskou minerálku,“ odfrkl si Dean, sice mnohem tišeji, ale se stejným opovržením.

Seamus se zašklebil, aby dal jasně najevo, co si o tom návrhu myslí. Sehnal sklenice na víno pro sebe a všechny kamarády včetně Deana, který ji nejdřív chtěl odmítnout, ale pak si to rozmyslel. Následně se Seamus pustil do toho, co mu šlo nejlíp – oživil večírek svými důvtipnými poznámkami, smíchem a energickou přítomností. S každým vtípkem se Dean postupně uvolňoval a poprvé za celý den ho opustilo napětí.

Jakmile se přivítali a vyměnili si pár zdvořilých slov, Dean si všiml, že se Harry vzdálil od ostatních a prohlížel si jeho nejbližší obrazy. Harry měl tichou náladu, přesně jak si ho pamatoval ze školních let a také později za války. Teprve nyní si Dean uvědomil, že Harry vypadá velmi unaveně a všech se straní. Podepisovaly se na něm kruté následky kletby. Zatím neměli dobré zprávy. Nemusel se nikoho ptát, zda došlo ke změně – přečetl si to v Harryho očích.

„Kdo jsou ti šťastlivci, které namaloval Dean Thomas, budoucí vítěz ankety o nejlepšího umělce na světě?“ nadnesl Seamus.

Vzal to jako znamení, že je má provést po galerii, i když Harry už byl napřed. „Takže, tohle je Danielle, moje sousedka. A její kočka. Kočky. Její manžel Bernard.“ Do této série bylo zařazeno asi půltucet obrazů.

„Ty jo, divím se, že má manžela, když má tolik koček,“ komentoval to Seamus se zákeřným úšklebkem a Lydia ho jemně dloubla loktem.

„Někteří muži mají kočky rádi. Třeba ,“ odpověděl Dean a vysloužil si tím úsměv Hermiony.

„A kdo je tohle? Vypadá trochu jako Kratiknot, kdyby byl transka.“

„Gordon McAda. Pracuje v zelinářství na rohu kousek od Ronova bytu.“

„Teda, já snad budu žárlit. Proč jsi nenakreslil mě, Deane? Nejsem podle tebe dost hezký?“

„No tak, Seamusi, vzpamatuj se. Nikdy jsi nezůstal sedět dost dlouho na to, abych namaloval aspoň tvoje řasy, pitomče.“ Upřímně se zasmál představě, že by Seamus poseděl chvíli v klidu. „Dokonce ani ve škole ses na chvíli nezastavil. Myslím, že jsem tě za celou dobu nakreslil jenom jedenkrát, když jsi na chvíli odpadl ve společenské místnosti.“

„No tak dobře. Přijď každou sobotu večer a budeš mít novou sérii: Seamusův sladký spánek.“

„Myslím, že Lydia má jinou představu o tom, jak bys měl trávit sobotní noci, ty pako.“

„Děkuji, Deane,“ pochválila ho Lydia žertem. „Ještěže má aspoň jeden z vás rozum.“

„No tak můžeš místo toho nakreslit Lydii. Nebo třeba Hermionu. Jak to, že tu nemáš žádný z obrazů, co jsi dělal v Bradavicích? Ty jo, pamatuju si jeden božáckej, na kterém byla Ginny Weasleyová.“

„Na výstavě nemám nic ze školy,“ vysvětlil Dean prostě. „Jsou tu jenom nejnovější kousky.“

„No jasně, musíš se pochlubit se svým nejnovějším – no ty vole –“

Všichni se podívali na Seamuse, a poté na obraz, který vyvolal jeho náhlou reakci.

„Draco Malfoy,“ zašeptala Hermiona.

Nikdo nic dalšího neřekl. Lydia vycítila zhoustnutí atmosféry a nesměle se zeptala: „Takže, kdo to je?“

Seamus ignoroval její otázku a místo toho se tiše osopil na Deana. „Říkal jsi, že tu jsou jenom nový kousky.“

„Vždyť jo. Přece víš, že s ním spolupracuju.“ Položil Seamusovi ruku na rameno, aby ho uklidnil, a pak se otočil k Lydii, aby vše vysvětlil: „Draco Malfoy je náš bývalý spolužák.“

„Chápu, proč ho rád kreslíš,“ podotkla Lydia a zatvářila vyděšeně, když si tím vysloužila od Seamuse i Hermiony pohoršený pohled. „Co je?“ Nasadila lehce obranný tón. „Tak se na něho podívejte. Je božskej.“

„No, rozhodně dovede nehnutě sedět několik hodin vkuse,“ dodal Dean tiše.

Seamus se zřejmě otřepal z počátečního šoku. „Taky toho moc nenamluví, to se musí nechat.“

Dean poznal, když to Lydii konečně docvaklo.

„Ach. Aha,“ vydechla. „Takže to je ten, o kterém jste mluvili. Co se vzdal mluvení, že?“

Hermiona ze sebe setřásla omámený výraz. „Ano, Lydio, to je on.“

„Seamus mi říkal, že mu ten Draco zachránil život. Myslím během války. Jemu a Deanovi.“

„Je to tak,“ zamumlal Seamus, ale víc k tomu nedodal. Lydia zřejmě vycítila, že o tom nechce mluvit, a tak už to dál nerozebírala.

„Taky dostal pozvánku na tenhle večírek, takže ho možná uvidíš naživo.“

Stále si s pochmurnými výrazy prohlíželi portréty Draca Malfoye, jako by byly vytesány do náhrobního kamene.

Skupina přátel dohnala Harryho, který se zastavil před obrazem, jenž uchvátil každého, kdo dnes do galerie vstoupil. V Deanovu portfoliu byl nazván Draco č. 8 a namaloval ho krátce poté, co Draco složil slib mlčení. Původně to měla být stylizovaná kresba, ale nakonec první pokus odložil a začal znovu v hyperrealistickém stylu. Hlava, ramena a okázalý klobouk. Byly to však oči, které každého přitahovaly, pronikavý pohled, jenž se Dracovi usadil na tváři poté, co se zřekl slov. Provrtával vás, jako by viděl vaši minulost či budoucnost, jako by vás chtěl utěšit anebo před něčím varovat, jako by vás chtěl obklopit svou přítomností. Dean nikdy předtím nenamaloval takhle působivý portrét.

Harry odtrhl pohled od Dracova obrazu. „Odvedl jsi skvělou práci, Deane. Víš to, že jo?“

„Díky, Harry.“

„Takže co musím udělat, když… no, chci to koupit.“

Byl z toho úplně vedle. Jen nevěděl, zda ho víc vyvedlo z míry to, že chce Harry koupit jedno z jeho děl, anebo že chce koupit zrovna toto. Podle toho, jak se tvářili Hermiona se Seamusem, nebyl jediný, kdo byl Harryho rozhodnutím zaskočený.

„Nemusíš nic kupovat. Nemáš povinnost –“

„Já vím. Líbí se mi ten obraz a opravdu bych ho rád koupil.“

Seamus se uchechtl. „Potřebuješ nový terč na šipky, Harry?“

Harry na posměšek nereagoval a místo toho jen řekl: „Třeba jenom chci splašit dobrý kousek teď, dokud Dean ještě není tak slavný, že si ho nebudu moct dovolit.“

Dean najednou cítil potřebu Harryho bránit za jeho upřímnou nabídku koupit první dílo z jeho první výstavy. Pokud Harry nechtěl mluvit o svých důvodech – a že by jistě každý rád věděl, proč chce koupit právě tento obraz – pak to byla jen jeho věc. Věděl, že na tom Harry byl finančně dobře, ale nikdy se nepídil po bližších detailech. Přestože cenu za tento obraz nehorázně nastřelil – ve skutečnosti jej totiž nikdy nechtěl prodat – Harry s tím nebude mít problém. Svým způsobem byl rád, že se portrét dostane do rukou zrovna jemu. Alespoň bude mít přehled, kde skončí.

„Díky, kámo,“ řekl. „Odkážu tě na Annu a ta zařídí otravnou administrativu. Jestli ti to nevadí, byli bychom rádi, kdyby obraz nějakou dobu zůstal v galerii, a potom zařídí, aby se dostal k tobě.“

Poté se jejich skupina roztrousila. Harry vyhledal vedoucí galerie, Seamus a Lydia prošli zbytek Dracových portrétů a Hermiona zůstala s Deanem.

„To bylo… zajímavé,“ podotkla. Víc už toho k tématu neřekla, ale pokud si dobře vzpomínal, tak si nikdy nepotrpěla na drby.

Najednou ho něco napadlo.

„Víš co, Hermiono,“ začal, „rád bych tě namaloval. Jestli si na mě uděláš čas.“

Zahlédl v jejích očích záblesk zájmu, než ho stihla skrýt. „Ale jdi, Deane. Já ti nevím. Teda, nejsem žádná modelka, ne jako Malfoy, víš.“

Onen prvotní záblesk ho motivoval, aby to nevzdal. „Prosím. Neptám se jen tak. Mohl bych si s tebou fakt pohrát,“ – jakožto umělec si někdy mohl dovolit vypustit z pusy pěkně nemravné dvojsmysly – „a moc rád bych to vyzkoušel. Prosím.“

„No…“

„Prosím.“ Pro svoji bývalou spolužačku měl odjakživa slabost. Jak ji během uplynulých let sledoval zpovzdálí, naučil se docenit mnoho z jejích kvalit, pro které si z ní ostatní spolužáci utahovali. Celou tu dobu se záměrně držel stranou a potlačil v sobě zárodek citů, protože usoudil, že je předurčena Harrymu nebo Ronovi. Překvapilo ho, když ani jeden z nich přátelství neprohloubil. Rozhodl se, že už čekal dost dlouho, aby splnil svou povinnost vůči kamarádům. Lidově řečeno: kdo zaváhá, nežere.

„Tak jo.“ Nesměle se usmála. „Ale žádná nahota. Vím, jací jste vy umělci.“

„Platí.“

„Tak platí,“ usmála se tentokrát zeširoka.

„Jo a ještě něco,“ dodal s předstíranou vážností.

„Hmm?“ Věnovala mu zvídavý pohled, kterým ho naprosto odzbrojila.

„Až tě budu lákat na svou sbírku, budu tím myslet obrazy.“

Uvolněně se rozesmála, což Deana zahřálo u srdce ještě víc než první prodaný obraz.


Hodina nebezpečně pokročila, a tak se s ním jeho přátelé museli rozloučit, aby doprovodili Harryho domů. Dean se vrátil ke hře, kdy si domýšlel životní příběhy návštěvníků galerie. Padesátník v obnošeném kabátu s vlasy přehozenými přes pleš – zaručeně přišel s plánem ulovit nějakou nevinnou studentku. Vyfiknutý postarší pár – zabíjeli zde čas, protože si uvědomili, že dorazili příliš brzo na večeři a divadelní představení, které se koná kousek odtud. Několik mladých studentů z místní umělecké školy a jejich kamarádka, možná z obchodky a patrně poprvé na vernisáži, soudě dle výrazu, který se jí usadil na tváři, když si všimla zdarma podávaného vína – lidi, čumte na to. Její přátelé odpověděli vědoucími úsměvy – neboj, máme to v merku.

Z muže, který nyní podezřele dlouho kroužil kolem Dracových obrazů, by mohlo něco kápnout. Bylo mu asi okolo třiceti, měl na sobě kožený kabát po lýtka, který mu dokonale padl, a vlasy měl uhlazené a sčesané dozadu, aby vynikly piercingy lemující obě uši. Dean poznal symbol, který mu visel na krku: Kokopelli, hráč na flétnu, symbol plodnosti, šprýmař a duševní ochránce každého nadšeného turisty, který někdy byl v Jihozápadní Americe. Přesto to mohlo být dobré znamení, protože byl zjevně zcestovalý a měl alespoň jakžtakž smysl pro umění.

Dean sebou škubl očekáváním, když muž vytáhl peněženku a hbitě z ní vytáhl vizitku. Pak v mžiku identifikoval umělce – šikula – a zamířil rovnou k němu.

„Dean Thomas?“ zeptal se zřetelně americkým přízvukem ozvláštněným vlivem delšího pobytu ve Spojeném království. Muž zamával dlouhými prsty s vizitkou a elegantně ji podal Deanovi. Přikývl. „Jake Knightley,“ představil se pevným, nepříjemným hlasem. „Hlavní fotograf studia JayKay.“

 „Těší mě,“ odpověděl Dean a dával si záležet, aby se v jeho hlase neprojevila nervozita ani naděje.

„Skvělá práce, pane Thomasi,“ pochválil ho muž. „A ten model. Je to váš kamarád?“

„Bývalý spolužák,“ odvětil ostražitě. „Jmenuje se Draco Malfoy.“ Bedlivě muže pozoroval, když vyslovil přítelovo jméno. Nevyvolalo žádnou reakci. Takže to musel být mudla.

„Určitě nejsem první, kdo vám řekne, že je neobyčejně přitažlivý. Naše studio hledá neobvyklé tváře. To vás určitě nepřekvapí.“ Knightley se snažil brnknout na jeho uměleckou strunu. „Potkám se s ním tady?“

„Pozval jsem ho,“ řekl Dean neurčitě a snažil se zakrýt zklamání, které jím lomcovalo. Ve svých představách jaksi nepočítal s možností, že bude Knightley uchvácen spíše modelem než umělcem samotným. Musel přiznat, že se ho to trochu dotklo.

„Rád bych s ním mluvil. Někdo jako on by se mi hodil. Je krásný. Taky má hezké ruce, což není úplně běžné.“

Dean chtěl odseknout, že na Dracu Malfoyovi nebylo běžné zhola nic. Zápolil se sobeckou žárlivostí, jež se ho snažila ovládnout. Vybavil si Dracův výraz, když jim pomohl utéct smrtijedům, a všechny jeho temné myšlenky se rázem rozplynuly.

Knightley si zřejmě všiml jeho protaženého obličeje – ostatně pokud tímto způsobem hledal nové modely často, tak na to musel být zvyklý – a jal se vychvalovat jeho styl, techniku a výraz. Několik minut se záměrně vyhýbal zmínce o typově výrazném modelu, ale jako pravý obchodník to nemohl úplně vzdát.

„Myslíte, že by měl zájem pro nás pracovat?“

Pořádně se nad tím zamyslel. Jeho první reakce byla: „Ani náhodou,“ ale pak mu došlo, že nyní, když se změnila Dracova situace a jeho budoucnost byla nejistá, by za to nemohl dát ruku do ohně.

„Abych řekl pravdu, tak netuším,“ nabídl odpověď. „Chodí ke mně do ateliéru, protože je to kamarád,“ – což do této chvíle pořádně neocenil – „takže nevím, co by na to řekl. Musíte se ho zeptat sám.“

„Dobře.“

Dodatečně zvážil všechny okolnosti. „Ale má to jeden háček. Totiž, on s nikým nemluví.“ Podařilo se mu co nejstručněji popsat stávající situaci. „A to myslím doslova. Jakože složil ‚slib mlčení‘. Přestal úplně komunikovat asi před třemi měsíci. Nejsem si jistý proč. Nikdy mi to neřekl. Vlastně si myslíme, že jde o duchovní záležitost.“ Doufal, že takhle to mudla pochopí.

Po prvotním šoku se Knightley ušklíbl. „Model, který si nestěžuje a nenadává? Už teď se mi líbí.“

Deana jeho uštěpačná poznámka z nějakého důvodu podráždila. „No, pane Knightley, musíte si uvědomit, že to poněkud… ztíží sjednávání podmínek. Pokud mi rozumíte.“

Muž se zašklebil, když si uvědomil rizika, která to může obnášet. „Aha. Ehm. No a jak jste si s tím poradil vy?“

Zamyslel se nad způsobem, jakým s Dracem udržoval kontakt. „Požádám ho, aby přišel v konkrétní čas na konkrétní místo. Pokud může, tak se ukáže. Když už něco má, prostě nepřijde.“

Knightley tu informaci chvíli vstřebával. „To by šlo,“ zamumlal spíš k sobě než Deanovi. Vzhlédl a dodal: „Pokud to nevadí, tak počkám, jestli se tady ukáže. Ale nedělejte si se mnou žádné starosti.“

Závěrečné ujištění Dean docela uvítal. Za tu dobu, co si povídali, se kolem něho shromáždili fanoušci, pokud se to tak dalo nazvat, a dožadovali se jeho pozornosti, aby je mohl utvrdit v tom, že byl skutečně nadaný umělec a nikoli jeho ďábelské dvojče.

Neuniklo mu, že Knightley vyhledal majitelku galerie. O chvíli později s překvapením přikývl, když na něj nadšeně mrkla, rázně došla k Dracovým obrazům, v rukou držela bledě broskvové nálepky s nápisem Prodáno ve fontu, na kterém se nemohli shodnout, a rázně je připevnila ke každému obrazu z této série. Tedy až na Draca č. 8, samozřejmě. Výrazně mu to zvedlo náladu a Knightley v jeho očích stoupnul. Přinejmenším věděl, jak oplatit laskavost. Kdo ví – třeba mu Kokopelli nakonec přinese štěstí.