Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Ohňostroj



 


Jacomo



ÚVOD

Ohňostroj

Feu d'artifice

Originál: 

https://www.fanfiction.net/s/13920845/1/Feu-d-artifice 

Autor: LeiBleuet

Překlad: Violeta   Beta: LadyF

Povolení k překladu: Ano

Slov: 4196

Harry/Draco

Slash

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží LeiBleuet. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

 

 

Shrnutí: Nebe Londýna je zahaleno tmou. Alespoň tedy do chvíle, než se změť žhnoucích světel vydá směrem ke hvězdám, aby zde zakončila svou pouť a rozprskla se v barevné obrazce. Tuto noční podívanou si více či méně užívá osobitá dvojice.

 

 

 

 Milá sovičko, přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám. Doufáme, že tě ještě dlouho bude bavit překládání, abychom prožili ještě spoustu krásných chvil při čtení tvých povídek. Violeta a LadyF

 

 

 

 

Ohňostroj

 

Té noci byla inkoustově černá obloha jasná. Na obzoru nebylo vidět ani mráček. Pouze měsíc, který svítil v dalekých výšinách nad městským osvětlením, obklopený několika obzvláště jasnými hvězdami, dokázal narušit nekonečnost černi svou stříbřitou svatozáří.

Najednou se ozval třesk, ze země vyšlehl záblesk světla a proťal střed oblohy zářivou čarou. Ta vzápětí zmizela. O několik sekund později vybuchly na obzoru desítky jasných skvrn zlatavé barvy, aby se za chvilku ztratily v oblaku kouře. Na okamžik bylo ticho. Poté se ozvaly syčivé zvuky a nebe tentokrát prosvětlila záplava karmínově rudých teček, jen aby je za moment opět pohltila temnota.

Avšak netrvalo to dlouho a na místě, kde před chvílí zanikla jedna, se rozzářila další světélka.

Mnohem níže, v dobře skryté budově v samém srdci poklidné londýnské čtvrti, se náhle rozezněl zvučný hlas:

„Už to začíná!“

Ten hlas patřil mladému, tmavovlasému muži. Mohlo mu být kolem dvaceti let, na sobě měl tričko a džíny a vypadal, že se nemůže dočkat nadcházející podívané.

Vedle kožené pohovky stál vysoký, štíhlý blonďák přibližně stejného věku. V ruce držel hrnek s horkým čajem a sledoval, jak druhý muž dychtivě otevírá arkýřové okno a spěchá na balkon jejich domu.

„Můžeš mi v rychlosti připomenout, proč že ti tak záleží na sledování tohoto směšného představení?“ otázal se znuděným tónem, který ostře kontrastoval s nadšeným výrazem jeho spolubydlícího.

 „Protože je to nádhera! A není na tom nic směšného! Tak pojď už!“

„Proč bych jako měl chtít sledovat nějaké pitomé kouřové bomby na obloze?“ opáčil blonďák a navzdory svému tvrzení udělal několik kroků vpřed.

„To nejsou žádné kouřové bomby, ale ohňostroj! No tak, já jsem tě taky doprovázel na těch tvých snobských výstavách, takže ty se se mnou můžeš kouknout na tohle, ne?“

Prosebný tón jeho společníka ho přemohl. Draco si povzdychl, otočil se čelem k obzoru a snažil se vypozorovat, co mohlo Harryho tak zaujmout.

Je to jako sledovat padající umělý blesk, pomyslel si unaveně.

Bez ohledu na to, jak moc se snažil, viděl jen exploze světla, které odhalily oblak zcela jistě jedovatého kouře, jenž se vypařil ve vzduchu.

„Kvůli tomu kouři nebudeme moct zítra létat,“ zasténal Draco otráveně.

Harry obrátil oči v sloup. Měl vědět, že nemohl očekávat, že Draco dokáže sledovat ohňostroj s obdivem a bez reptání.

„Jistě to nebude problém,“ odsekl Harry, „pokud vím, tak do školy nelétáš na koštěti.“

„Ale mohl bych,“ zamumlal Draco čistě z principu.

Přestože kouř po ohňostroji rychle zmizel a nepředstavoval tedy žádnou potíž, kouzelnický svět došel ke zjištění, že mudlové mají v následujících dnech větší tendenci pozorovat oblohu. Ať již aby si ověřili, že je vzduch opět čistý, anebo aby si zavzpomínali na krásné chvíle světelné show.

Proto bylo na kouzelníky důrazně apelováno, aby se pokud možno vyvarovali používání košťat jako dopravního prostředku přinejmenším v určitých výškách. Rozhodně se nedoporučovalo vyskytovat se v blízkosti vrcholu londýnských budov. Přestože měl Harry v zásadě pravdu, nezabránilo to Dracovi, aby dále vyjadřoval svůj nesouhlas.

„Mudlovští blázni... stěžují si na znečistění ovzduší a přitom do něj neustále vypouští další a další toxické látky.“

„Ohňostroj zdaleka přece není tím, co nejvíce znečišťuje ovzduší. Notabene se koná jen výjimečně.“

„Například ve srovnání s… auty? Na tom něco je. A nechám ti schválně chvilku k zamyšlení, kdo že je to zodpovědný za tenhle rozkošný vědecký výdobytek?“

Harry si povzdychl.

„Lidé nemají magii, musejí se obejít bez ní a dělají, co můžou. I když uznávám, že zrovna auta nejsou tím úplně nejlepším výmyslem.“

„Zato jsou určitě jedním z nejsobečtějších! Rád bych zdůraznil, že znečištění se nezastaví jen tak dle určených hranic. Ani v nejmenším nemám zájem trpět následky jejich hlouposti.“

„Měl bys uspořádat demonstraci za lepší ochranu životního prostředí mudlů. Já bych určitě dorazil a poslechl bych si tvůj plamenný projev!“

„To teda. A klidně se směj. Beztak moc dobře vím, že se mnou souhlasíš. Jen tě štve, že kritizuju tvé mudlovské kamarádíčky.“

Draco se zamračil, když Harry zavrtěl hlavou, zjevně měl už téhle hádky po krk.

Po závěrečné bitvě se blonďák rozhodl, že se usadí v mudlovské části Londýna, aby se tak vyhnul neustálým drbům a pomluvám, které ho doprovázely na každém kroku. Jeho rodiče rádi zůstali doma ve Wiltshiru, ale Draco se chtěl osamostatnit, a proto se přestěhoval do malého bytu v širším centru Londýna. Byt byl sice na míle vzdálený obrovskému zámku, ve kterém prožil dětství, byl mu však mnohem více domovem. Což, jak si Draco musel přiznat, nebylo zase tak těžké. Jeho denní rozvrh byl nabitý, ale na ten krátký čas, který v bytě strávil, mu to místo dokonale vyhovovalo a zároveň bylo snadné ho následně opustit a vyměnit za Harryho bydliště.

Nutno přiznat, že období války a především situace jeho rodiny v té době Draca změnily k lepšímu. Přestal být tak šíleně materialisticky zaměřený a snadno přivykl životu v mudlovském Londýně, který zdaleka nebyl tak špatný, jak očekával, a byl schopen docenit užitečnost některých zařízení, zejména pokud šlo o domácí spotřebiče. Přesto většinu zbývajících mudlovských vynálezů stále považoval za produkty chorého mozku. A tahle nepříjemná změť barev na obloze, ze které by patrně chameleona postihl záchvat paniky, k nim rozhodně patřila.

Sledoval, jak se modré zárodky světel vytrácejí v tmavé noci, a nedokázal si zodpovědět otázku, jak je možné, že padající jiskry nezasáhnou osoby, které dole na zemi barevné divadlo pozorují. Věděl, že existuje jistě nějaké racionální vysvětlení, ale přesto se v duchu pobaveně ušklíbal při představě, jak se ti směšní ohňostrojoví nadšenci hemží, aby unikli popáleninám. Z dětinského pobavení ho vytrhly další tři výbuchy, polekaně sebou škubl a zamrkal.

„Je to děsný kravál,“ postěžoval si.

Brunet odtrhl zrak od dění na obloze a vrhl temný pohled po blonďákovi, který se v duchu bavil. Většina lidí se bála vyvolat hněv tmavovlasého mladíka, ale pro něj to byla běžná forma zábavy. Tedy alespoň do chvíle, kdy byl za trest na noc vykázán ze společného obydlí.

„Nemůžu si pomoct, je to prostě moc nahlas,“ zakňoural znovu.

„Přestaň si aspoň na chvilku stěžovat, šlo by to?“ zamračil se Harry.

Dokázal pochopit, že Draca to, co sledovali, příliš neoslovilo, ale ten jeho typický okázalý nezájem mu začínal lézt krkem.

V domě Dursleyových neměl možnost vychutnat si takovýto klidný okamžik, ani v Bradavicicích, kde hned v prvním ročníku čelil nebezpečí smrti. A po válce, když se stal v očích veřejnosti neohroženým hrdinou, byl nucen se tak i prezentovat. Nemohl se jen tak na pouti ládovat cukrovou vatou a pečenými kaštany, vyvolalo by to řadu pochybností o jeho duševním stavu.

 Všechny tyto zážitky, o které byl v dětství ochuzen, se tak snažil dohnat alespoň takovýmito malými okamžiky. Prchavý okamžik, avšak prosycený štěstím s pohledem upřeným na světla v dálce, ho naplňoval nadějí, že vše už bude jen a jen, krůček po krůčku, lepší. Jen málokdy se podělil o nejhlubší touhy a přání svého srdce, obvykle je odkrýval jen sám před sebou a nebo v přítomnosti těch, k nimž měl velmi blízko. Draco byl jedním z nich a proto ho mrzelo, když viděl jeho absolutní nezájem o to, co on sám považoval za úchvatnou podívanou.

V jeho očích se mísily zářivé barvy. Neřešil, jestli jejich pořadí bylo zvoleno záměrně nebo mělo nějaký hlubší význam, nezáleželo mu na tom. Jediné, co vnímal, byl kontrast mezi velkolepou živostí barev a temnotou oblohy. Dokonce i zvuky výbuchů a hvízdání rachejtlí, tlumené vzdáleností, činily tento okamžik zcela jedinečným.

A tento malý okamžik chtěl sdílet s Dracem, který se však nezdál být přesvědčen o kráse dnešní noci.

Harry potlačil povzdech. Nebylo to nijak důležité, nezlobil se na něj, protože k tomu nebyl žádný důvod, ale přesto mu to bylo líto. Tak rád by v bouřkově šedých očích viděl tutéž fascinaci, jakou zažíval on sám při každém výbuchu.

Překvapilo ho, když ucítil dotek jemných prstů, které se proplétaly s jeho vlastními, a zahleděl se na Draca, který ostentativně zíral na oblohu. Harry se ušklíbl. Draco sice nebyl kdovíjak fascinován, ale ani nevypadal nijak zdeptaně. Nepochybně proto, že se rozhodl dát na odiv dosud neobjevenou stránku své osobnosti.

Dracovi se ulevilo, když sevřel Harryho ruku ve své. Rozpoznal v Harryho hlase náznaky rozmrzelosti a došlo mu, že kritizovat něco, co se mu líbí, patrně nebude ten nejlepší způsob, jak ho potěšit.

Navzdory tomuto poznání byl ovšem Draco stále Dracem, a proto spustil trochu povýšeným tónem:

„Přesto nechápu, co tě na tom tak bere. Jedná se o naprosto očekávanou a logickou reakci uhlíku a síry s ledkem.“

Harry na něj ohromeně pohlédl. Tyto pojmy slýchával naposledy na základní škole a poté, co ji opustil, už neměl čas ani chuť se v této oblasti dále vzdělávat.

„Od kdy ty víš něco o chemii?“

„Proč tě to tak překvapuje? Některé prvky dokáží snížit či naopak zvýšit účinnost lektvarů. Chemie je jeden z oborů, ve kterém je třeba se vyznat, aby se člověk mohl stát dobrým lékárníkem.“

Po sedmém ročníku v Bradavicích se Draco rozhodl plně věnovat svému nejoblíbenějšímu předmětu, ve kterém byl shodou okolností také nejlepší, tedy lektvarům. Poté začal studovat, aby se mohl stát lékárníkem, s myšlenkou, že si jednou otevře svůj vlastní obchod, a byl na dobré cestě si tento sen splnit. Strávil dlouhé hodiny hledáním ideálního místa pro svůj podnik. Harryho práce a znalost terénu mu v tomto byly velice nápomocné. Harryho osudem bylo stát se bystrozorem. Před dvěma lety úspěšně složil bystrozorské zkoušky a díky vyšetřování obchodu s bílým masem, ilegálního kšeftování a dalších zločinů v různých čtvrtích měl možnost důkladně poznat řadu sousedství a získal dobré povědomí o místech, která jsou hojně navštěvována lidmi.

Harry nadzvedl obočí, ale dál to nerozváděl, protože věděl, že je určitě tím posledním, kdo by se měl jakkoliv vyjadřovat ohledně lektvarů.

„Uznej, že je to pěkná podívaná! Většina lidí ohňostroje zbožňuje!“

„Nechápu proč. Je to úplně zbytečná událost, kvůli které se stovky lidí shromažďují jako stádo ztracených ovcí.“

Harry se musel zasmát tomuto přirovnání tak typickému pro jeho přítele.

„Přesně! Tobě nepřijde zajímavé, že něco dokáže přimět lidi, aby se takto v jednu chvíli setkali?“

„Jako všeobecná potřeba napodobovat ostatní? Že dělají to, co ostatní, aby se tak cítili méně osamělí?“

Harry zavrtěl hlavou, napůl pobaveně a napůl naštvaně.

„Neviděl bych vše hned tak negativně. Není nic špatného na tom, když někdo chce být jako ostatní. Být si podobní je stejně důležité, jako se lišit. Jako my dva.

„U Merlina, nesrovnávej náš vztah s tímhle hloupým skupinovým efektem!“ prohlásil rozčíleně Draco.

„Přece víš, jak to myslím,“ odvětil Harry a čekal, až ho zaplaví další vlna Dracova rozhořčení.

Blonďák mlčel, navenek pobouřený. V tomto bodě Harrymu nemohl odporovat. Kdyby nebylo společných rysů, tak by se patrně nikdy nesblížili, protože jejich životy a způsob uvažování se zdály na míle vzdálené. A čím lépe se poznávali, tím více je zároveň navzájem přitahovaly rozdíly mezi nimi, protože se zdálo, že je stále co objevovat.

Draco si živě pamatoval počátky jejich vztahu.

Opět se setkali až po dvou letech od konce války, na křižovatce dvou ulic v mudlovské části Londýna.

Když se jejich oči setkaly, oba ztuhli. Draco se probral ze šoku jako první a reflexivně po Harrym šlehl pichlavou poznámkou o zanedbaném oblečení. Brunet po něm hodil vyčítavým pohledem a odsekl něco o nadměrném množství gelu v jeho vlasech. Následně si vyměnili ještě několik rýpnutí, aniž si uvědomili, že se jim na tvářích pomalu formuje úsměv. Pak oba ztichli a překvapeně na sebe chvíli zírali, načež bez jediného dalšího slova pokračovali v cestě a předstírali, že se nic nestalo.

Shodou náhod, i když to možná nebyla náhoda, se o pár dní později znovu setkali před lékárnou v Příčné ulici. Tentokrát se pozdravili letmým pokývnutím hlavou a vešli dovnitř.

Draco si vybíral ingredience pro své lekce a náhodou zaslechl diskuzi mezi Harrym a majitelem obchodu. Mladík zjevně trpěl nespavostí a všechny lektvary, které zkusil, buďto vůbec nezabíraly, anebo mu způsobovaly migrény. Aniž nad tím dvakrát uvažoval, navrhl Draco, aby si Harry svůj lektvar zředil výluhem z máty. Ten dokáže minimalizovat vedlejší účinky lektvaru.

„Znám skvělé místo nedaleko odtud, kde dělají vynikající koktejly, můžeme tam zajít, pokud bys to chtěl probrat,“ navrhl bez přemýšlení.

S ohledem na jejich společnou minulost očekával, že Harry jeho nečekané pozvání odmítne. Ten ale stejně nečekaně souhlasil.

Poté opustili obchod vyprovázeni pobaveným výrazem na lékárníkově tváři. Draco ho vedl osvětlenými ulicemi města až ke starému mudlovskému baru. Barman Harryho pozdravil křestním jménem a zeptal se ho, zda si dá to, co obvykle, a Dracovi v tu chvíli došlo, že se o sobě mají hodně co učit. Téma hovoru se postupně měnilo a začali si povídat o jiných věcech, než jen o medicínských záležitostech. Harry přiznal, že nečekal, že Draca potká v mudlovské ulici. Draco se zatvářil tajemně a odvětil, že toho o něm Harry moc neví. Na to se Harry lehce zasmál a Draco byl překvapen, jak uklidňující je jeho smích.

Ovlivněni alkoholem a atmosférou v baru podkreslenou jazzovou hudbou se pomalu začali svěřovat a probírali sice nekomplikované záležitosti, které však spolu za těch devět let, co se znali, nikdy neřešili.

Rozhovor trval několik hodin a večer byl zakončen významným potřesením rukou a návrhem na opětovné setkání.

V průběhu dalších týdnů se začali scházet pravidelně a pozvolna se jeden druhému více otevírali. Po sportu se dostali k politice a došlo také na téma války, navzájem si odhalovali svá traumata a dokázali víceméně klidně porovnávat své názory. Nakonec začali mluvit o příštích dnech. O budoucnosti. A aniž by si to zpočátku uvědomovali, oba toho druhého do své budoucnosti zahrnovali. Každé jejich setkání končilo slovy: „Uvidíme se příště.“ A to příště nikdy nebylo za dlouho.

Draco si nedokázal vybavit, kdo udělal první dvojsmyslnou narážku, ani komu patřilo první něžné gesto. Nebylo to totiž vůbec podstatné. Na začátku byla touha už nebýt sám. Jejich přátelé byli zadaní a oba si tak připadali jako třetí kolo u vozu, které se zmůže maximálně na nějaké narážky a pohledy. Ale právě díky intenzivním pohledům spojeným s ruměnci ve tvářích se příjemné setkávání proměnilo v něco hlubšího. Harry na Draca čekal po jeho lekcích a Draco ho na oplátku pozval k sobě domů. Jejich pocity stejně jako jejich vztah se naplnily a začali spolu chodit.

Když to Draco oznámil svým přátelům, smáli se jako šílení a považovali to za skvělý vtip. Protože se Draco ovšem tvářil smrtelně vážně, Blaise polilo horko a Pansy začala hyperventilovat. Draco tak jejich byt opustil pekelně namíchnutý, ale ten pocit se rychle vytratil, když pohlédl do zamračené tváře svého přítele, který zjevně prožil to samé. Nakonec se společně procházeli ruku v ruce podél Temže a nadávali na své nejlepší přátele, kteří nejsou schopni pochopit něco tak triviálního jako romantický vztah dvou bývalých nepřátel na život a na smrt.

Svůj vztah nijak netajili a tak bylo jen otázkou času, než se dostali na titulní stránky novin.

Harry, kterého dopálily kritické poznámky adresované Dracovi stejně tak, jako že je jeho život opět hlavním tématem tisku, vzal věci do svých rukou. Poskytl rozhovor Lence, která se stala novinářkou, a uvedl v něm, že za svá rozhodnutí odpovídá jen on sám a nebude tolerovat žádné pozitivní ani negativní komentáře na toto téma. Draco zase napsal do novin, že pokud se znovu objeví sebemenší informace o jejich vztahu, podnikne právní kroky, které inkriminovaný plátek budou stát větší sumu, než jakou by jim přinesly články na titulní straně. Chvíli to trvalo, ale nakonec ten humbuk utichl, i když bylo zřejmé, že mnozí s jejich vztahem nesouhlasili, ale na tom jim nezáleželo.

O několik měsíců později si uvědomili, že stejně tráví většinu večerů v bytě toho druhého, a tak se společně přestěhovali na Grimmauldovo náměstí, daleko od nesouhlasných pohledů kouzelníků.

Jejich vztah nebyl ani zdaleka láskou na první pohled. Zrodil se ve zlosti a neshodách, aby se později změnil v přátelství protkané mírnými pokusy o flirtování a nakonec dosáhl vrcholu v podobě upřímné a hluboké lásky. Trvalo to dlouho, potýkali se s problémy v komunikaci a stálo je to hodně úsilí, ale pozvolna, vlastním tempem, se jim podařilo vybudovat něco výjimečného, jejich osobité pouto zrozené z emocí, které byly jednoduché a komplikované zároveň.

Zdaleka tím však neskončilo jejich soupeření, i když se teď zaměřovalo na maličkosti typu „kdo naplánoval nejlepší dovču“ nebo „kdo vymyslel nejlepší vánoční dárek“. Tyto malicherné souboje prohlubovaly jejich pouto a každým dnem k sobě měli blíž a blíž.

Draco se usmál, když si vybavil tyto vzpomínky. Žili spolu už čtyři roky a stále se o Harrym dovídal něco nového.

Stočil pohled k Harrymu a nechal se obměkčit jeho fascinovaným výrazem, který upíral na záblesky světla. Vypadal tak uchvácený, ani nemrkal, jakoby mohl promeškat něco důležitého. Způsob, jakým se držel zábradlí a mírně se zvedal na špičkách, Dracovi připomněl nadšení dítěte a to ho rozesmálo.

„Proč jsi z té podívané tak nadšený?“ zeptal se prostě.

Jeho otázka přerušila ticho, které se mezitím mezi nimi rozprostřelo, a zdálo se, že Harryho vytrhla ze světa fantazie zpět do skutečného světa. Přimhouřil oči a vypadal, že zvažuje svou odpověď.

„Muselo mi být sedm nebo osm. Bylo léto a v sousedství se konala nějaká událost, už nevím jaká, na kterou jsem samozřejmě nebyl pozvaný, a vrcholem měl být právě ohňostroj. Teta se strýcem se samozřejmě rozhodli vzít s sebou mého bratrance. Myslím, že se chtěli spíše předvést před sousedy, než že by je až tak zajímal ten ohňostroj, ale každopádně se rozhodli vyrazit a mě samo sebou nepřizvali. Nikdy jsem neviděl ohňostroj jinde než na obrázcích a byl jsem zvědavý. Počkal jsem, až odejdou z domu, a pak jsem se přesunul do obýváku a k předním dveřím. Tolik pospíchali, že je zapomněli zavřít, a tak jsem se dostal na zahradu.“

Na okamžik přestal vyprávět, na rtech se mu objevil úsměv a oči mu zářily.

Akorát se stmívalo, obloha měla stále krásné oranžové odlesky. Už ten pohled by mi stačil, protože jsem nikdy nebe v tuto hodinu neviděl. A pak to začalo. Byl jsem hodně daleko od místa dění, ale i tak jsem všechno dobře viděl. Bylo tam tolik barev. Zvuky přicházely zdaleka, ale přesto dotvářely celkovou atmosféru. Ne že bych za život poznal mnoho věcí, ale tento velmi jednoduchý ohňostroj mě fascinoval víc než cokoliv, co jsem kdy předtím viděl. Na rozdíl od vánočních svátků, které jsem si nikdy pořádně neužil, protože jsem neměl nikoho, komu bych mohl dát dárek nebo kdo by nějaký dal mně, jsem si tuhle podívanou užít mohl. Byla pro mě… dostupná. Byla dostupná pro všechny. Bez ohledu na to, kolik jich bylo, kolik jim bylo let a jaké měli společenské postavení, kdokoliv, kdo se v tu chvíli podíval na oblohu, ji mohl vidět nebo alespoň slyšet. A… zjistil jsem… vlastně ani nevím co, ale líbilo se mi to.“

Draco se kousl do rtu, aby skryl úsměv. Tohle byl prostě… prostě Harry.

„Snažíš se mi sdělit, že už v osmi letech jsi měl tuto spravedlivou myšlenku hluboce zakořeněnou ve své malé hlavince?“

Nijak nedotčen se Harry zdržel odpovědi a upřel zrak na oblohu. Už dávno si zvykl na blonďákovy komentáře.

Byl to takový jejich rituál. Jejich příběh se začal psát ostrým hrotem a bez sarkastických poznámek prostě nemohl pokračovat. Neminul den bez kousavého rýpnutí, po němž následovala stejně pichlavá odplata. Tyhle slovní přestřelky pro ně také byly způsobem, jak zjistit, v jakém rozpoložení se ten druhý právě nachází. Byl to sice poměrně hrubý způsob, ale velice účinný.

Draco přemýšlel o tom, co mu Harry právě vyprávěl. Uvědomil si, že jeho fascinace touto podívanou má velmi smutný základ. A stejně jako pokaždé, když Harry mluvil o své minulosti, cítil silné nutkání učinit současnost ještě krásnější, aby tak dokázal zapomenout na všechno špatné, co kdy prožil. Nemluvě o tom, že pokud se ohňostroj z jeho vyprávění konal v létě, pak to bylo blízko Harryho narozenin a podívaná se tak pro chlapce, který před nástupem do Bradavic své narozeniny nikdy nemohl oslavit, stala narozeninovým dárkem. Jeho prvním dárkem po velmi dlouhé době.

Blonďák se zamračil, snažil se potlačit vlastní rozmrzelost a dal si závazek, že Harryho letošní narozeninová oslava bude mnohem honosnější.

Tato změť zářivých světel pro něj byla jen jakousi dočasnou, hlučnou kulisou, která mu bránila jít si večer zalétat. Ale pro jeho přítele byla symbolem.

Koutkem oka ho trpělivě sledoval, přecházel pohledem od rozčepýřených vlasů, které nehodlaly držet za ušima a neustále mu padaly do očí, až k prstům, které křečovitě svíraly zábradlí.

Světla ohňostroje způsobila, že jeho zelené oči zářily ještě více, než obvykle, takže vypadaly jako dva smaragdy.

Draco si povzdechl, aby tak zakryl bláznivý úsměv, který se mu snažil prodrat na rty, a objal Harryho kolem hrudi. Dokázal přijmout vznešený význam těchto zbytečných světel. Když za vzdáleného potlesku vybuchla na nebi poslední světelná kytice, Harry si opřel hlavu o jeho rameno a Draco si ho přivinul ještě blíž k sobě. Pokud to Harrymu udělá radost, pak jistě dokáže obětovat trochu svého drahocenného času.

A když ohňostroj uhasl v temnotě noci, v jejich srdcích se rozzářil nový.