Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Kapitola 3.



Autor: Chilord                       Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/12511998/3/

Rating: 16+



Kapitola 3.

 

Harry stál před známým útesem a zíral do divokého, bouřícího oceánu útočícího zuřivě a zarputile na rozeklaný kámen, který tam vzdorně čelil jeho běsnění. Už tady kdysi byl s Albusem Brumbálem, když vyzvedli falešný medailon. A později, aby vzdal hold poslední chvíli, kterou s tím mužem strávil.

Naposledy, když šel skoncovat s nemrtvými, které tam Voldemort zanechal, aby zničili každého, kdo by narušil toto konkrétní klidné místo. I přes nespornou genialitu totiž Voldemortova arogance a úzce zaměřené myšlení ponechaly možnosti, jak kreativním přístupem obejít jeho plány.

Měl obrany proti všem formám kouzelnické magické dopravy včetně přemístění, a přesto ignoroval domácího skřítka.

Dalším případem bylo jeho zpečetění vstupu krevní obětí s představou, že to oslabí toho, kdo chce vstoupit. A pak začarovaná loďka. A nemrtví.

Bohužel pro něj existovalo ještě zjevnější řešení, na které Harry přišel už před lety. Trochu magického výkopu a namísto obtížného vstupu z oceánu mohl být do čekající jeskyně vyhlouben tunel. Když to naposledy podnikl, prostě změnil skálu na lávu a nemrtvé buď zpopelnil, nebo pohřbil pod najednou utěsněným jezerem, ze kterého nemohli uniknout.

Tentokrát byl kreativnější.

Ještě než vstoupil z tunelu do jeskyně, kámen již narostl a vedl před ním jako chodník k malému ostrůvku ve středu jeskyně.

Ale zjistil, že sem dorazil příliš, příliš brzy.

Nebyl tam žádný medailon, žádná kouzla a žádní nemrtví.

„No, doprdele práce,“ poznamenal Harry zamračeně a povzdechl si, když se rozhlédl. „Tohle věci rozhodně komplikuje.“

Zamyšleně si poklepal hůlkou na spodní ret a pak začal očima těkat po jeskyni. Původně plánoval na zabavení nemrtvých vytvořit malou armádu chrličů, kterou by později zničil, až by odsál lektvar jednoduchou pumpou. Teď ale…

„No, jestli ji Tom ještě nepoužil…“

Harry se najednou zlomyslně zazubil a téměř se oddal prvotnímu impulsu nechat zřítit vstup do jeskyně a vypálit tak Voldemortovi rybník.

Ale to by znamenalo, že se Pán zla poohlédne po jiném místě, kde medailon schovat. Namísto toho teď Harry získal příležitost připravit vlastní pasti a triky. Jen bude muset být opatrný.

Pokud by použil příliš zjevné magie, Voldemort by poznal, že místo bylo kompromitováno.

Takže se vydal do zadní části jeskyně, co nejdál od vstupu, a pustil se do práce. Povrch skalního masivu pečlivě otesal, kámen vespod rozdělil do kvádrů. Každý z nich pak rozlomil a animačním kouzlem přeměnil do humanoidních stvoření, která následně vrátil do díry ve zdi, kde se překonfigurovaly do napodobenin kamenných bloků, ze kterých vznikly.

Ukrytá stvoření pak znovu zakryl původní vrstvou otesaného kamene, takže dosáhl vzhled předchozího, přirozeně zvrásněného stavu.

Zůstanou neteční a bez reakcí, dokud se neobjeví a zase na dlouhou dobu nezmizí jakýkoli jiný kouzelník než Harry. Pokud by se tak stalo, aktivují se, pošlou Harrymu signál a vymetou jeskyni a jezero od nemrtvých. Pak, jakmile budou nemrtvé výtvory zničeny, kamenné postavy se vrátí ke zdem a ke svému mlčenlivému bdění.

Doufal, že na detekci cizí přítomnosti bude potřebovat jen trochu magie a Voldemort si ničeho nevšimne.

Jakmile měl Harry hotovo, opustil jeskyni svým tunelem, přičemž nechal zmizet kamenný chodník a stěnu za sebou obnovil do původního stavu v tloušťce dobrých pěti stop. Zbytek tunelu nechal tak a klidně skryl vstup pod obzvlášť těžký a omšelý balvan. Bylo to tak odlehlé místo, že ten balvan stěží někdo brzy odsune.

ooOOoo

Na desetiletého se Sirius Black stal dost znalým ve čtení rodinné nálady.

Bylo to nezbytné pro jeho blaho. Koneckonců Blackovi nebyli proslulí svojí duševní rovnováhou. Jeho matka byla v tomto směru zřejmě nejproslulejší, ale Blackovi se obecně vyznačovali impulzivní povahou. Více než jednou ve svém životě musel uhnout před kletbou, protože někdo ze starší generace podlehl záchvatu vzteku. A ačkoli nikdo z klanu se nepustil do smrtonosných kleteb, Sirius se brzy naučil, že existuje osud horší než smrt.

Nebo alespoň mnohem podivnější. Za koutky mu zatahal ten nejslabší úsměv, když si vzpomněl na matčin poslední trest, který musela předčasně ukončit. Kdo mohl vědět, že pes si dokáže lízat vlastní –

„Tímto zahajuji setkání nejstarobylejšího a nejvznešenějšího rodu Blacků!“

Sirius ze sebe setřásl vzpomínku na to, jak byl rodinným mazlíčkem, a vrátil pozornost k setkání. Velel otec, tyčící se ve středu knihovny s rukou na myslánce. Strýc Cygnus stál na druhé straně myslánky. Tvářil se tak, jak to u příbuzného nikdy neviděl – bál se. Sirius chvilku přemýšlel, jestli strýc Cygnus neudělal něco, kvůli čemu jej vypudí z rodiny, ale rychle to zamítl. Pokud by měl být strýc Cygnus zapuzen, rozhodně by nebyl na tomto setkání přítomen.

Ve středy knihovny stály srovnány do kruhu židle a na každé pohodlně seděl jeden dospělý. Dědeček Arktur seděl stranou s šálkem čaje v rukou, v očích mu jiskřilo a sledoval, jestli otec naplní očekávání. Dědeček Pollux a prateta Kasiopea se dívali s nelíčenou zvědavostí a přemýšleli, co otec chystá. Matka seděla v oblíbené židli s vysokým opěradlem, ve tváři obvyklé pohrdání. Strýc Alfard ve srovnání s ní vypadal uvolněně a nonšalantně, když mlčky pokuřoval z dýmky.

Pak se Sirius podíval na kraj místnosti. Tam čekali bratr a sestřenice. Seděli mlčky a s maximálně nečitelnými tvářemi, i když Regulus měl stále problémy vydržet v klidu hodně dlouhou dobu. Děti měly být viděny, ale ne slyšeny, zvlášť v rodině Blacků. Sirius si krátce povzdechl a přešel se k nim připojit.

Otec se zhluboka nadechl. „Cygnus ze starobylého a vznešeného rodu Blacků inicioval toto setkání, aby požádal o zhodnocení rozhodnutí, které rodina provedla v podpoře… obchodního podnikání.“ Zvedl obličej ke zbytku rodiny a nechal jej koupat ve světle plynové lampy.

„Loni, po jisté diskuzi, bylo rozhodnuto, že starobylý a vznešený rod Blacků by měl poskytnout materiální podporu organizaci známé jako Rytíři Valpuržini. Prohlašované cíle Rytířů Valpuržiných zdánlivě odpovídaly cílům rodu Blacků. Nicméně Cygnus a Belatrix poskytli informaci, která přináší pochybnosti ohledně tohoto rozhodnutí.“

Strýc Cygnus přikývl a obrátil se, aby oslovil zbytek rodiny. „Před pár dny skupina mladých Rytířů Valpuržiných doputovala do mudlovské krčmy poblíž vstupu na Příčnou ulici, aby si procvičila boj proti mudlům. Belatrix zastupovala rod Blacků v zasvěcení do organizace. Co zažila, vrhlo všechny akce Rytířů Valpuržiných do nového světla.“

Matka se uchechtla a samolibě se ušklíbla. „O tom masakru víme, Cygnusi. Že Belatrix ta jatka přežila, jistě ilustruje nadřazenost naší krve!“

„Mlč o věcech, o kterých nic nevíš!“ zavrčel Cygnus. Po chvíli zavřel oči a pokynul k myslánce. „Pokud opravdu chceš vidět ‚nadřazenost‘ naší krve v akci… jen si posluž, podívej se na výsledek.“

Matka se ušklíbla. „Dobře!“ a ponořila se do myslánky.

Siriusovy oči se rozšířily. Viděl otcův výraz poté, co se vynořil z té vzpomínky. Matka nebude šťastná.

Cygnus se obrátil na Alfarda. „Chceš se také podívat?“

Alfard se líně usmál a zavrtěl hlavou. „Nemusím.“ Pohlédl na děti. „Viděl jsem efekt.“

„Někdo další?“ zeptal se otec davu. Sirius bojoval s nutkáním požádat o povolení, ale teď nebyl vhodný čas. Požádá otce později v soukromí.

Nikdo jiný otcovu nabídku nepřijal. Otec upřel oči na myslánku a prsty si prohrábl šedivějící vlasy. „Ať už rozhodnu jakkoliv, budeme mít problémy. Obdržel jsem zprávu od Lorda Voldemorta pro Belatrix, kde se omlouvá za Averyho chování a zve ji, aby se znovu připojila k Rytířům. Nejsem tak pošetilý, abych si myslel, že jde o pouhé ‚pozvání‘.“

Belatrix ztuhla. Sirius k ní pohlédl. Dromeda kolem ní ovinula ruku, aby ji utěšila.

Otec pokračoval. „Zároveň… tu je… Lovec bouří. Sám se prohlásil za poloviční krve –“

„Poloviční krve? Pf!“ prskla prateta Kasiopea.

„Poloviční krve, který by snadno vytřel podlahu s celým rodem Blacků!“ Otec se na Kasiopeu zamračil a pohledem ji vyzýval, aby zkusila zpochybnit jeho vedení rodu Blacků. „Nemluv o věcech, o kterých se odmítáš poučit.“

„Takže stojíme mezi dvěma mocnými pány,“ vyjádřil se Alfard. Vydechl modrý kouř do vzduchu. „Pány zla?“

„Lord Voldemort jistě,“ připustil otec. „Lovec bouří… Pochybuji, ale není o to menším problémem.“ Pohlédl na Alfarda. „Z naší komunikace s Rytíři Valpuržinými bylo zjevné, že preferují pomalou eskalaci, trénink našich mladých čarodějek a kouzelníků, než prosadí svoji vůli mudlorozeným.“ Zavrtěl hlavou. „To se teď nestane. Slyšel jsem, že v posledních dnech zmizelo několik čistokrevných kouzelníků – pravděpodobně se stali oběťmi Lovce bouří. Vlkodlak Fenrir Šedohřbet, jedna ze zbraní Rytířů, byl dnes ráno nalezen mrtvý. Ten, kdo jej zabil, přeměnil strom a pomocí něj jej držel pod hladinou.“

Při té zprávě dědeček Arktur zamrkal. „Včera byl úplněk. Tento Lovec bouří… zabil vlkodlaka… o úplňku… bez ohně nebo stříbra?“ Otřásl se. „Do čeho jsi nás to dostal, synu?“

„Nevím, otče,“ zamračil se na otce Orion, „ale dostanu nás z toho.“

V té chvíli se z myslánky vynořila matka. Musela se o myslánku opřít a na otce se zamračila.

„Zabij ho.“ Matka se třásla, ať už strachem nebo zuřivostí, to Sirius nepoznal. „Zabij tuto… ohavnost a hned!“

Otec se jí podíval přímo do očí. „Ne. Jsem Lord Black a ty mě BUDEŠ poslouchat!“

Matka zareagovala, jako by jí vrazil facku. Její manžel na ni ještě NIKDY svoji pozici nevytáhl! Otec se na ni zamračil a ukázal na židli. „Posaď se. Prosím.“

Sirius užasle hleděl na otce, který pochodoval kolem myslánky. V každém okamžiku viděl, jak mu v očích žhne moc. Toto už nebyl otec, ten přikrčený manžel. Toto byl Lord Black, pánovitá hlava jednoho z nejmocnějších a nejstarších kouzelnických klanů.

Říkal si, jestli jednou bude také takový, až se stane lordem.

„V této chvíli jsme striktně neutrální. Zatímco omluva Lorda Voldemorta bude přijata, výzva Averyho k odloučení od Rytířů je přijata rovněž. Žádný člen rodu Blacků se nepřipojí k Rytířům Valpuržiným, žádný člen rodu Blacků neposkytne materiální pomoc Rytířům Valpuržiným. Také se až do dalšího oznámení nebude uvažovat o vyjednávání manželství mezi rodem Blacků a jakýmkoli známým členem Rytířů.“ Zamračil se na členy svého rodu, až skončil u matky. „Přežití rodu je v sázce. Nenuťte mě vás za to vyloučit.“

Matka zavrčela, jinak však zůstala tiše.

Pak se otec obrátil na strýce Cygnuse. „Cygnusi, máš stopu toho… Lovce bouří?“

Cygnus přikývl. „Je nemožné ho sledovat, ale máme jednu stopu. Je to Potter. To je zjevné z jeho vzhledu. Zkontaktoval jsem strýce Charluse, ale ten netuší, kdo by to mohl být. Nicméně mi pomáhá v hledání. Snad společným úsilím tohoto Lovce bouří najdeme.“

„A jestli ho najdete, vrazíte mu ostří mezi žebra?“ zeptala se matka s nadějí, možná dokonce trochu… dychtivě?

„Jeden by si myslel, že chceš vidět svého bratra mrtvého,“ pronesl otec ironicky. „Takže teď musíte pochopit – jsme neutrální. Dokud jedna ze stran nezahájí boj s rodem Blacků, nezvedneme proti ani jedné straně hůlku.“ Tmavé oči zabořil do všech přítomných. „Nicméně ať je známo, že pokud si některá strana přeje zahájit boj na život a na smrt s rodem Blacků, jsme proti ní ochotni namířit všechny naše zdroje.“ Položil ruku na myslánku. „Staniž se.“

Rodina poznala, že je propuštěna. Příbuzní lelkovali, nebo vystřelili z místnosti. Po chvíli zůstal jen otec a on – on seděl na kraji své židle a otec se opíral o myslánku. Vypadal starší než kdy dřív.

Po minutě si otec uvědomil, že Sirius neodešel. „Copak se děje, synu?“

Sirius stiskl rty. Nechtěl, ale… „Smím se podívat?“

Otec si jej ostražitě přeměřil. „Není to příjemná podívaná, synu. Tvoji sestřenici… navždy změnilo, co viděla. Jsi si jistý?“

„Je to pro rod, správně?“ odvětil Sirius.

Otec zavrtěl hlavou. „Synu, jednoho dne zjistíš, že existují kouzelníci… a kouzelníci, kteří vysoko převyšují své vrstevníky. Kouzelníci takové síly a lstivosti, v porovnání s nimiž my, zbytek, bledneme. Albus Brumbál je jedním z takových kouzelníků. Ten muž má sílu jakou má kvůli síle, kterou si nechává pro sebe. Co jsem slyšel od Belatrix, onen ‚Lord Voldemort‘ – bezpochyby falešný lord – je podobně silný.“ Přejel rukou po myslánce. „Tento kouzelník zde je ze stejného těsta. Během vteřin rozdrtil ty nejlepší z generace tvé sestřenice, bez námahy je roztrhal na kousky.“ Zvedl obočí. „Navzdory tomu všemu – jsi si jistý, že to chceš vidět?“

Sirius se podíval na svého otce. Byl Black. Black neukazuje strach. Polkl a přikývl.

Otec se jemně usmál. „Jednoho dne z tebe bude skvělý lord.“ Posunul se, aby měl Sirius přístup. „Budu na tebe čekat, až se vrátíš.“

Sirius přistoupil k myslánce a podíval se do velkolepé, stříbřité tekutiny. Nesměl teď couvnout. Otec od něj očekává, že to zvládne.

Nemohl to už déle odkládat. Zhluboka se nadechl a ponořil se.

ooOOoo

„Cože?“ Voldemort mohl jen zopakovat otázku. Nevěřícně zíral na Averyho před sebou a nedokázal pochopit jeho slova.

„Blackovi… Blackovi… vaši nabídku uznali, můj pane,“ zopakoval spěšně Avery, „a dokonce vám poděkovali, ale… přijali, že rozchod bude plný. Prohlásili neutralitu, můj pane.“

„Neutralitu?“ zopakoval Voldemort. Přimhouřil oči do úzkých štěrbin a zasyčel: „To se opovážili?!“

„Jsou Blackovi, můj pane,“ rychle mu připomněl Avery. „Prohlásili, že nepomohou žádné straně. Budou jen reagovat na akce proti nim.“

Voldemort rozzuřeně zasyčel a mávnutím hůlky odhodil Averyho na zeď. „Takže nejen že nás tvoje neschopnost stála ty nejslibnější rekruty, ale také podporu rodu Blacků?“

„Oni…“ Avery bojoval o dech a bolest mu zastírala myšlení, „řekli, že nám nechají, co již darovali, ale nemáme očekávat víc… Prohlásili, že nepůjdou proti nám, můj pane, jen že nenabídnou další podporu!“

„Ty myslíš, že tento nedostatek podpory znamená něco jiného než opozici?!“ Voldemort zavrčel a začal pochodovat, až se kolem něj hábit vlnil jako povrch oceánu v bouři. „Kolik lidí o tom ví?“

„O Blackových? Nikdo, můj pane,“ ujišťoval Avery rychle se zoufalstvím v hlase. „Šlo o soukromou schůzku.“

„A vydrží to tak jak dlouho?“ přemýšlel Voldemort nahlas, zatímco hleděl do dálky. Prsty kolem hůlky měl viditelně napnuté.

„Můj pane, prosím!“ žebral Avery na kolenou. „Pokud se prohlásíme jako opozice Blacků, dojde k otevřené vzpouře v našich řadách!“

Ušklíbl se a shlížel na Averyho, jako by byl jen nedůležitým hmyzem, než se přinutil ke klidné neutrálnosti. „Pro teď. Jaké další zprávy pro mě máš?“

„Alastor Moody odhalil naše nájezdy,“ oznámil Avery a trhl sebou, když se Voldemortova tvář opět zkřivila hněvem. „A domníváme se, že o svém objevu informoval Albuse Brumbála.“

„Připlazil se k našemu drahému řediteli s nadějí, že je všechny zachrání,“ ušklíbl se Voldemort znechuceně. „Blázni.“

„A máme zprávy, že to… individuum minulou noc zase udeřilo,“ trhl sebou Avery.

Ve Voldemortových očích opět zablesklo, ale pak se na Averyho pevně podíval: „Snad jsem řekl jasně, že už nebudou žádné… nezávislé akce.“

„Tato nebyla, můj pane,“ bránil se Avery rychle. „Zprávy říkají, že minulou noc zabil Fenrira Šedohřbeta.“

Tentokrát k okamžité reakci nedošlo. Voldemort tu informaci zpracovával, než si vzpomenul, že měl být té noci úplněk. „O úplňku?“

„Ano, můj pane,“ přitakal Avery, ale pak zaváhal, než pokračoval mnohem tišeji, „bez ohně nebo stříbra.“

Voldemort ztuhl, stiskl rty a nad těmi slovy popřemýšlel. Bojovat s vlkodlakem bez ohně nebo stříbra bylo obecně považováno za vrchol hlouposti. Pokud jste neměli co vrazit do vrozené slabé stránky této bestie, dala se překonat jen víc než těžce. „Nakolik zraněný ten ‚Lovec bouří‘ skončil? Už byl odhalen jako vlkodlak?“

„Podle zpráv… nebyl zraněn,“ přiznal Avery téměř k smrti tichým hlasem a celý se chvěl hrůzou.

Voldemort na toho muže chvíli zíral, rozum se mu proti těm slovům vzpíral, načež zavrčel: „KDO JE TO!?“

„To nevíme, můj pane,“ zakňučel Avery bezmocně a svalil se na zem. „Jediné, co víme, že má střapaté černé vlasy, zelené oči a nosí brýle.“

Voldemort podrážděně pochodoval sem a tam. Tato nová neznámá se mu nelíbila. Neznámé nikdy neměl rád, protože u něj vyvolávaly nejistotu, připravovaly o kontrolu. Byly víc než komplikací, byly hrozbou.

„Jak je možné, že nevíme, kdo je to? Měli bychom znát totožnost každého kouzelníka a čarodějky na ostrovech.“ Voldemort vklouzl zpět na své místo a přinutil se ke svému vzezření královského, vědoucího lorda, který dohlíží na svůj dvůr. „Kouzelníci takovéhoto formátu se prostě neobjevují zčista jasna!“

„To nevíme, můj pane,“ zopakoval Avery stejnou frustrující odpověď, trhl sebou a zvadl pod Voldemortovým pohledem. „Vyptával jsem se, díval jsem se všude. Ptal jsem se na kontinentu a dokonce i za velkou louži. Nikdo o někom takovém neslyšel.“

„Tak jej NAJDĚTE! Toto je MŮJ osud! Toto je můj čas!“ Voldemort zavrčel a zaryl prsty do područky své židle. Obličej se mu změnil do ohavné masky nenávisti a zlosti, ale pak najednou držel hůlku a ruku zvedl rychleji, než mohl Avery sledovat.

Kolem jeho křesla vzrostly úponky temného, pulzujícího purpurového miazmatu, které syčely jako hadi a mihotaly se oblouky odporně zelených blesků. Pak Voldemortova hůlka zableskla a vzduch zavřeštěl hrůzou, když blesky zamířily k Averymu. Ten muž sice zvedl hůlku a pokusil se zaštítit, odrazit blížící se kouzlo, cokoliv, ale kouzlo zničilo jeho pokusy o obranu a zakouslo se mu do paže.

Pak se Avery rozkřičel. Voldemort sledoval s chladným, krutým úsměvem, jak se kouzelníkova kůže pomalu začíná odlupovat z jeho paže, jak se kolem zapáchající hniloby tvoří bublající vředy.

Voldemort kouzlo utnul a sledoval, jak každý z puchýřů nabobtnal, praskl a vypustil zhoubnou hmotu, která popálila Averyho kůži, kdekoliv se jí dotkla. Muž zatím začal zvracet bolestí a nevolností.

„Jistě jsi věděl, že toto přijde, můj drahý Avery,“ téměř zapředl Voldemort a předstíral, že si prohlíží hůlku. „Nebo sis možná myslel, že to bude něco prostého, něco… přímého? Cruciatus je velmi užitečný, dokonce zábavný nástroj. Ale při všem mém cestování a zkušenostech… Všechny ty temné, zakázané vědomosti… nemyslel sis, že to bylo to nejhorší, co pro tebe mám?“

„M-můj pane…!“ Avery ta slova téměř zakňučel, zatímco se držel za prokletou ruku. Rty mu pokrývaly zvratky a sliny a oči měl oslepené slzami. „P-pr-prosím! S-s-slitování!“

Slitování, Avery?“ zeptal se Voldemort, jako by o tom slově rozjímal, zatímco si poklepával o tvář hůlkou. „Skutečně? Myslíš, že si ho zasloužíš? Protože kvůli tobě jsem přišel o významné opory našich plánů. Kvůli tobě jsme přišli o Blackovy. Kvůli tobě se Brumbálovi dostalo varování o našich přípravách.“

Uvolněně vykročil a pohyboval se s téměř nelidským, hadím půvabem. Jeho hůlka našla měkké místo pod Averyho bradou a přinutila muže zvednout pohled. On sám mezitím jemně protáčel štíhlým dřevem mezi prsty a zarýval je do mužovy kůže. Pak úlisným, sykavým hlasem promluvil.

„Milosrdenství nikdy nebylo jednou z mých ctností, jak bys měl vědět, Avery.“

A švihem zápěstí kmitl hůlkou od Averyho hrdla a rychleji, než mohl týraný muž sledovat, prostou řezací kletbou oddělil prokletou končetinu od mužova těla.

Voldemort poslouchal znovuobnovené ječení Averyho a krutě se na něj usmíval. „Zklam mě znovu a dostaneš jinou lekci. Rychle zjisti, kdo je Lovec bouří, a možná mě tím přemluvíš, abych ti poskytl… náhradu.“

Avery jen křičel.

ooOOoo

Charlus Potter seděl v osobitém mudlovském hostinci s malým pohárkem slušné skotské a docela chutným mírně propečeným steakem s opékanými bramborami. Jen to jídlo stálo za výlet sem. Nesmí zapomenout přesvědčit Doreu, aby vystoupila ze své komfortní zóny a zkusila to tu.

Když ho uviděl vejít do místnosti, nepotřeboval náhlé ticho, aby poznal, že toto je ten muž, se kterým se sem přišel setkat. Mimochodem – alespoň tu tvář znal. Byla podobná jeho a jiných příslušníků jeho rodiny, proto chápal, proč jej Cygnus prohlásil Potterem. Ale oči měl opravdu, jak mu bylo řečeno, zářivě zelené, jaké nikdy neviděl.

Na první pohled nebyl nijak působivý. Ještě méně, když jste si všimli útlejší než průměrné postavy a typicky mudlovského oblečení. Ale když se podíval do těch očí… byla v nich klidná jistota.

Pohled, který rychle přešel do zmateného poznání, když uviděl Charluse a prohlédl si jeho tvář.

Charlus na mladého muže kývl a klidně mu pokynul, aby si přesedl. Chvíli se zdálo, že ‚Lovec bouří‘ odmítne. Nebo prostě odejde. Pak přistoupil a vklouzl na židli vedle něj.

Na okamžik se rozhostilo ticho, když Charlus muži dovolil pečlivě jej prostudovat. S rozmyslem si uřezal další kousek steaku a pak mlčky odložil nůž a svého společníka si velmi pozorně prohlédl.

Pozorně, takže rozpoznal jemné, většinou skryté jizvy, které se pořádně nezhojily. Pozorně dost na to, aby viděl i ty obzvlášť ošklivé, patrně výsledky temných kleteb. Pozorně dost na to, že jej zaskočilo odkašlání, které mu připomnělo, že zírá.

„Dávám přednost tomu, když na mě nikdo nezírá,“ pronesl neznámý zdvořile, přesto s náznakem podráždění a sarkasmu.

„Jen hodnotím,“ odvětil Charlus zlehka. „Jaké jizvy zdobí muže, vám může prozradit jeho charakter.“

„Dávám přednost i tomu, když mě nikdo nehodnotí,“ prohlásil muž neprodleně.

„V tomto případě zjistíte, že vaše preference jsou obecně ignorovány,“ podotkl Charlus. Nabodl kus steaku, klidně si jej přinesl do úst a pár okamžiků jej žvýkal, než polkl. „Zvlášť s vaším sklonem, jak odhaduji, k lovení bouří.“

„Asi mi nebudete věřit, když vám řeknu, že netuším, o čem mluvíte?“ zeptal se Harry Potter a věnoval Charlusovi rezignovaný pohled.

„Wilkinsovi děkují za odstranění Šedohřbeta,“ prohlásil Charlus, namáčeje si kousky chleba ve šťávě z masa. „Rozvířilo to vody.“

„Netuším, o čem mluvíte,“ odtušil Harry nevýrazně. „Šedohřbet se z mého kouzla osvobodil a co se s ním stalo pak, jsem neviděl.“

„Nejsem z ministerstva, mladíku,“ podotkl Charlus, usrkl skotské a pokračoval. „Se mnou není třeba chodit kolem horké kaše.“

„Ani není třeba říkat něco, co jednoho usvědčí,“ odpověděl Harry se zvednutým obočím.

„Opatrný kouzelník.“ Charlus se opět napil. „To není v této době zrovna běžný jev.“

„Vyrostl jsem v mudlovském světě,“ kontroval Harry a opřel se. „Ale proč jste tady? Snažíte se mě najít?“

„Částečně,“ souhlasil Charlus. „Nicméně existuje zvláštní aspekt, který mě mimořádně zajímá.“

„Ano?“ zeptal se Harry se zvednutým obočím.

„Jste Potter.“

„… Jsem?“ zeptal se Harry po krátké době, stále se zvednutým obočím.

„Zajímavé. Dokonce to víte,“ poznamenal Charlus poněkud zamračeně. „A přesto vás žádný z nás nezná.“

„Neplánoval jsem se nijak propagovat,“ prohlásil Harry rozhodně. „Už tak mám dost svých problémů, nepotřebuju ještě ty s vaší záchranou.“

„Nenaznačujete, že se neumíme patřičně bránit, že?“ zeptal se jej Charlus teď chladně.

„Proti většině těch idiotů? To bych se nebál, pokud se nechováte, jako byste byl důležitější než ostatní. Proti elitám? Tady bych vám dával dobré vyhlídky.“ Harry naklonil hlavu na stranu. „Proti Voldemortovi samotnému?“

Harry se na chvíli zamyslel, než zabodl pohled do Charluse. „Voldemort se v každém kouzle vyrovná Brumbálovi.“

Při tom Charlus ztuhl, protože si všiml přesvědčení v Harryho hlase, a zamračil se: „A proč jste si tak jistý?“

Nastala pauza, kdy Harry na Charluse upřel zrak a pak pokrčil rameny: „Na tom nezáleží.“

„Na zdroji vašich informací záleží velmi,“ oponoval Charlus a jeho mračení se prohloubilo.

„Zdroj mých informací již neexistuje,“ povzdechl si Harry a poklesl. „Takže není způsob, jak je ověřit, i kdybyste o něm věděl.“

„Mluvíte v neurčitých hádankách s… otravnou jistotou,“ odpověděl Charlus. „Opravdu čekáte, že udržíte tuto… přehnaně dramatickou tajuplnost?“

„No,“ Harry v odpověď naklonil hlavu, „Voldemort je poloviční krve, narozen jako Tom Rojvol Raddle. V tom jménu je jeho anagram. Jeho matkou byla Meropa Gauntová a jeho otcem Tom Raddle, mudlovský aristokrat, kterého Meropa nadopovala lektvarem lásky. Voldemort ho později zabil za to, že jej opustil…“

Harry stále s nakloněnou hlavou sledoval, jak se Charlusovy oči rozšířily a pak přemýšlivě přimhouřily, zatímco pokračoval, „… navzdory faktu, že o něm jeho otec ani nevěděl. Jeho vraždu narafičil na strýce Morfina. Jsem si jistý, že o té jste slyšel.“

Do teď se Charlus snažil na Harryho necivět a nenechat si padnout bradu.

„Copak?“ zeptal se Harry s lehce ironickým úsměvem. „Čekám, že tohle všechno si půjdete verifikovat. Nemůžete druhým jen tak slepě věřit.“

Jak toto všechno víte?“ zeptal se Charlus nakonec.

„Za předpokladu, že mám pravdu?“ usmál se Harry.

„Za předpokladu, že máte pravdu,“ připustil Charlus zdráhavě.

„Za předpokladu, že mám pravdu, proč bych to měl říkat cizinci, kterého jsem nikdy nepotkal?“ vyzval ho Harry.

A opět byl Charlus vykolejen, když se mladík ochotně podělil o informaci, aby byl vzápětí vyhýbavý.

„Dávám informace, protože je to docela vhodné, když jde o muže, který stojí za lidmi, co se mě a ostatní snaží zabít,“ poukázal Harry. „Vy jste již patrně zahrnut do těch ostatních.“

„A co přesně vás vede k tomu, že mi věříte?“ zeptal se Charlus se zvednutým obočím.

„No, pro začátek, mohl byste se představit,“ pobídl Harry významně.

Charlus na muže chvíli zíral a odolával nutkání se plesknout do čela. Pak se zhluboka nadechl a opět promluvil. „Omlouvám se. Jmenuji se Charlus Potter. Jsem prastrýc ženy, kterou jste se rozhodl… změnit na posla.“

„Ach.“ Harry naklonil hlavu a zpracovával informace. „Pořád zapomínám, že Belunka je příbuzná s Potterovými.“

„Můj synovec Cygnus mě požádal, abych vás pomohl najít.“ S tímto neutrálním prohlášením Charlus sledoval Harryho.

„Abyste mě vehnal do nějaké léčky?“ zeptal se Harry sardonicky. „Jsem obeznámený s Blackovými a jejich politikou. A ještě víc s jejich postojem ohledně krevní čistoty.“

„Přišel jsem pochopit, poznat a deklarovat neutralitu,“ uvedl Charlus a z Harryho nespustil oči. „Vaše malá… ukázka dost zapůsobila, když byla předvedena vzpomínka v myslánce. Cygnus a současný lord Black, Orion, jí byli zjevně… otřeseni.“

„Samozřejmě že byli,“ přitakal Harry s pohledem, který říkal ‚nepovídejte, pěkná pohádka‘.

„Pokud jsem pochopil, již řekli Rytířům Valpuržiným, že jim neposkytnou další podporu,“ uvedl Charlus, než usrkl svého drinku. „Všechno je to velmi tajné, víte. Mně to řekli jen pro případ, že vás najdu první.“

„Což jste zjevně našel.“ Harry zavrtěl hlavou. „Takže Blackové vyhlásili neutralitu.“

„Dvě strany občanské války jsou pro Blackovy dost velkou komplikací,“ vysvětloval Charlus. „Třetí je už trochu moc.“

„Třetí?“ zeptal se Harry viditelně zmatený. „Jaká je tu, ksakru, třetí strana?“

„Vy,“ prohlásil Charlus. „Většina veteránů války s Grindelwaldem stárne. Začínáme rezivět, jsme dezorganizovaní a máme málo zájmu o podpoření ministerstva v boji. Pokud by zaútočili dost tvrdě a rychle, patrně by hodně z nás pobili.“

„A co to má co dělat se mnou?“ zeptal se Harry stále hodně zmateně.

„Protože vy jste si již udělal jméno. Ať se vám to líbí nebo ne, lidé začnou následovat váš příklad,“ poznamenal Charlus prozíravě. „A moc jako vaše přitáhne lidi k naší věci.“

Harry chvíli zíral na Charluse a pak si povzdechl, zvadl a přetřel si čelo. „Když jsem se dal na vojnu, asi musím bojovat. Ačkoliv to jsem mohl předpokládat po tom, co jsem provedl té malé temné havěti a Šedohřbetovi. A s prstenem. A…“

Tady se odmlčel a zasténal, když si přetřel si čelo. „Do prkenné ohrady, byl jsem šťastný za zatracenou libru a dostal jsem celou zatracenou banku.“

„Vám to asi dává smysl,“ poznamenal Charlus suše a kriticky mladého muže sledoval.

„Jen jsem pochopil, v jak zpropadenou otravnost se celá tahle záležitost změnila,“ prohlásil Harry a povzdechl si. „Všechno jsem pomotal. A jen proto, že jsem chtěl zatracený drink.“

Charlus na něj přemýšlivě hleděl.

„Ne, nebudu nic vysvětlovat,“ zavrtěl hlavou Harry. „Trvalo by to až moc dlouho a zahrnovalo by to až moc komplikací.“

„No, pak,“ prohlásil Charlus, když vycítil, že se nedostane dál, „mi alespoň dejte jméno a ne nějaký pseudo… Ať už tomu říkáte jakkoli.“

„Nevím, docela se mi líbí,“ přiznal Harry a uculil se. „Zním pak jako mnohem větší drsňák, než jakým opravdu jsem.“

Charlus si odfrkl a muži věnoval pohled.

„Dobře, zkazte mi zábavu,“ zabručel Harry. „Harry. Jmenuju se Harry.“

„Harry,“ zopakoval Charlus a zvedl na něj obočí.

„Tak mě pojmenovali rodiče,“ přikývl Harry a pokrčil rameny.

„Harry čí?“ přitlačil Charlus.

„No, to vy jste mě nazval Potterem,“ kontroval Harry se samolibým úsměvem.

Charlus se na něj lehce zamračil, ale Harry se nestoudně zubil.

ooOOoo

Ne dlouho poté čelil Cygnus Black výbuchu zelených plamenů v krbu, v nichž se objevil Charlus.

„Strýče Charlusi,“ přikývl Cygnus. „Rád tě vidím.“

„Synovče,“ prohlásil stručně zjevně roztrpčený Charlus . „Pusť mě dovnitř.“

Na chvíli Cygnus zvažoval, že bude trvat na slušném chování. Ale pohlédl do Charlusovy tváře a spojení prostě otevřel. „Můžeš vejít, strýče.“

Charlus vystoupil z plamenů, získal rovnováhu, narovnal se a upřel na Cygnuse významný pohled. „Našel jsem ho.“

Cygnus zamrkal. „Už?“

„Nebylo to moc těžké, jakmile jsem si promluvil s rodinou, kterou zachránil před Šedohřbetem,“ vysvětloval Charlus za pomalého přecházení sem a tam. „Je to drzý spratek, to se mu musí nechat.“

„Pokud jej dokážeš tak snadno najít, Rytíři nebudou daleko,“ podotkl Cygnus, nejistý, jak se k tomu postavit.

„S těmi obranami navíc, které Wilkinsovi nastavili, se jim dostane hodně varování,“ pronesl Charlus a zavrtěl hlavou. „Pokud tedy jeden z nich nebude víc na cukr než bič, než bych si o nich myslel.“

Cygnus tu poznámku přešel a podíval se na Charluse. „Takže co, strýče?“

„Promluvili jsme si,“ uvedl Charlus a zamyšleně se zahleděl do plamenů. „Nebo bych spíš měl říct – kladl jsem otázky a jeho odpovědi vyvolaly víc otázek, než jsem měl předtím.“

„Jako?“ teď byl Cygnus zvědavý a naštvaný na vyhýbavost strýce.

„Řekl mi, že pán Rytířů – jakýsi Voldemort, myslím – je ve skutečnosti poloviční krve,“ oznámil Charlus pevně a sledoval, jak Cygnusovi téměř vypadly oči z důlků. „Dal mi, jak prohlásil, Voldemortovo pravé jméno a jména rodičů. Pamatuješ na ty mudly, které měl zavraždit Morfin Gaunt?“

„Ani ne,“ přiznal Cygnus.

„Jistěže ne,“ zamumlal Charlus kysele a pak zavrtěl hlavou. „Podle tvého Lovce bouří měl začarovanou paměť. Jeho synovcem. Který byl synem jednoho z řečených mudlů.“

„Který je Voldemortem,“ dokončil Cygnus.

„Pravděpodobně,“ souhlasil Charlus a přikývl.

„Podporovali jsme polokrevného,“ pokračoval Cygnus a promnul si tvář. „Tohle…“

„Ale zapomínáš na to nejlepší,“ prohlásil Charlus samolibě s nepěkným úsměvem.

Cygnus ztuhl a pak se s očekáváním podíval na Charluse.

„Jestli je to pravda, znamená to, že všechny tři strany, všichni tři aktuálně nejmocnější kouzelníci, jsou všichni poloviční krve.“ Charlus se ušklíbl. „Lovec bouří, Voldemort a Brumbál.“

Cygnus zíral na Charluse, tvář mu pomalu bledla a kolena se roztřásla. „Ale…“

„Jistě se může ukázat, že to není pravda,“ souhlasil Charlus. „Musíme ale udělat průzkum a zjistit ji. Začneme s Voldemortovým předpokládaným skutečným jménem. Tom Rojvol Raddle.“

Z rozmaru, jelikož si vzpomněl, co mu Harry řekl o anagramu, nonšalantně napsal hůlkou do vzduchu jeho jméno. Pak písmena přeskupil do slova Voldemort. Zbylo ‚ojradl‘. Po dalším švihu hůlkou měl ‚Lord Voldemort‘ a zůstalo ‚já‘. Bylo to zjevné, když se podíval na Cygnuse.

„Dost okázalé, nemyslíš?“

Cygnus zíral.

„Jistěže je,“ přikývl Charlus. „Takže, synovče, víš, co teď budeš dělat?“

„Potřebuju panáka,“ prohlásil jen Cygnus.

„Potřebujeme panáka,“ opravil jej Charlus promptně. „To já se musel vyrovnat přímo se zatraceným zdrojem. Ty to máš jen z druhé ruky.“

„Ano, strýče Charlusi,“ souhlasil Cygnus a přikývl.

„A zajisti, aby to bylo dobré pití, mladíku,“ dodal Charlus.

„Ano, strýče Charlusi.“

„Výborně.“