Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Kapitola 8. Zmatená



Autor: hesaluti       Překlad: denice        Beta: Sevik99        Banner: Jacomo

https://www.fanfiction.net/s/7957417/1/Discovery

Rating: 13+




 

 

Kapitola 8. Zmatená

 

Hermiona udělala, co slíbila, a šla s novými informacemi přímo za Harrym. Posadili se a až do rána si povídali.

„Dracovi dělá starosti správné načasování. Řekla jsem mu, že s informacemi, které zatím máme, nemůžeme konat, protože to nemusí stačit, ale on se bojí, abychom neotáleli příliš. Jestli má s tím novým kouzlem pravdu, nemůžeme čekat, až ho skutečně použijí!“ zdůraznila.

„To kouzlo je něco neskutečného,“ řekl Harry. Vypadal jako troska, byl příšerně rozcuchaný a neoholený, ale už dávno se přestali starat o to, jak jeden před druhým vypadají.

„Malfoy má pravdu – tohle musí být správně načasované. Šlo by to udělat, kdybys mě denně informovala, zvládneš to? Tak bychom mohli zasáhnout v pravou chvíli.“

Přikývla. „Musím počkat, až mě kontaktuje, ale myslím, že to nebude dlouho trvat, a pak mu řeknu, že je třeba se scházet každý den.“

„Promiň,“ povzdechl si.

Hermiona se zamračila. „Za co se omlouváš?“

„Za to, že chci, aby ses tak často scházela s Malfoyem. Jsem si jistý, že je to ta poslední věc, kterou bys chtěla,“ vysvětlil. „Jak vám to spolu jde?“ Naklonil se k ní. „Dělá zatraceně dobrou práci, Hermiono.“

Zašklebila se. „Já vím! Přestaň mě otravovat, Pottere. Byla jsem na něj hodná – svým způsobem…“

„Svým způsobem?“

„Dopaluje mě a pořád se hádáme, ale dobře se nám spolupracuje,“ vysvětlila. „Bojím se o něj – je to čím dál riskantnější.“

„Bojíš se o Draca Malfoye?“ V Harryho hlasu znělo pobavení i úžas.

„Víš, jak to myslím!“

„Nejsem si jistý,“ zasmál se. „Malfoyovo kouzlo, o kterém pořád slýcháme, na tebe nefunguje, že?“

„Ne!“

Harry naklonil hlavu na stranu a hodnotil ji. Tázavě zvedl obočí. „Takže až bude po všem, neuvidím tě v bulvárním plátku, jak se na něj věšíš?“

„Ne, Harry. Je to přísně pracovní záležitost,“ probodla ho pohledem a doufala, že ho tím umlčí.

„Možná si to myslíš, ale dej na mě, na tomhle světě neexistuje možnost, že by si tě Malfoy nevšiml. Chci tím říct, že od školy ses tak změnila, že si toho musel všimnout… co je na tom tak legračního?“

Hermiona nedokázala ovládnout smích. „Legrační na tom je, že mi před pár hodinami řekl totéž o tobě!“

Harry zavrtěl hlavou a zazubil se. „Vážně?“

„Ano – nevěří, že jsme jen přátelé,“ obrátila oči v sloup. „Prostě proto, že není dostatečně zralý, aby dokázal navázat dospělé přátelství se ženou.“

„Tohle už zní líp!“ prohlásil. „Mnohem víc jako komentář, který bych čekal od Hermiony Grangerové, když je řeč o Dracu Malfoyovi!“

 

xxx

 

Hermiona špatně spala, její mozek nedokázal vypnout. Nikdy se jí nedařilo spát ve dne, odpoledne už byla zase vzhůru. Ohledně Draca měla neutuchající otravné obavy, protože ho mohli každou chvíli odhalit a on by byl v nebezpečí. Aby získal informace, musel teď víc riskovat, takže se cítila nesvá. I když to Harrymu zapírala, nemohla lhát sama sobě, že si nedělá o Draca starosti, a byl to zvláštní pocit. Tento úkol je uvrhl do jakéhosi podivného vztahu – nebyli tak úplně přáteli, ale přesto se stali víc než jen kolegy.

Když se tedy následujícího rána objevil na jejím stole další dopis, prakticky ho roztrhla.

 

Milá SK,

už teď mi chybíš!

Musím se s tebou brzy setkat, ale než se uvidíme, chci se zeptat, jestli jsi o nás řekla svému příteli?

Mé city k tobě jsou vážné a myslím, že je čas, abys mu řekla všechno. Měla bys to udělat, než se znovu uvidíme.

Užíval jsem si naši noc pod hvězdami, tak si ji zopakujme, ale tentokrát chci, abychom jim byli blíž.

Tak si přečti mé myšlenky a leť mi do náruče, ale ne dříve, než naplníš druhou část své přezdívky a vyzkoušíš nejlepší způsob, jak se tam dostat.

Nezáleží na slovech, ale na tom, kdo je napsal.

Nemůžu se dočkat, víc říkat netřeba – dnes večer v deset. Pamatuj si, některým věcem je nutné věřit.

NKSM

 

Dočetla vzkaz a povzdechla si. Tohle bylo zatím nejvíc nejasné! Vzala to řádek po řádku, ale nic na ni nevyskočilo.

Už teď mi chybíš!

To znamenalo, že Draco se s ní potřebuje setkat brzy. Alespoň tohle bylo snadné.

Musím se s tebou brzy setkat, ale než se uvidíme, chci se zeptat, jestli jsi o nás už řekla svému příteli?

Mé city k tobě jsou vážné a myslím, že je čas, abys mu řekla všechno. Měla bys to udělat, než se znovu uvidíme.

Tyto řádky jí říkaly, že začalo přituhovat. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že Draco po ní nechtěl, aby si vybavila jména svých bývalých kluků, ale že vzhledem k jejich nedávnému rozhovoru mohl přítelem myslet jedině Harryho. Žádal ji, aby Harrymu všechno řekla. No, to už udělala.

Užíval jsem si naši noc pod hvězdami, tak si ji zopakujme, ale tentokrát chci, abychom jim byli blíž.

Tak si přečti mé myšlenky a leť mi do náruče, ale ne dříve, než naplníš druhou část své přezdívky a vyzkoušíš nejlepší způsob, jak se tam dostat.

Zkoumala slova jedno po druhém a její bystrá mysl hledala jejich pravý význam. Bylo to jako číst dopravní značky v mlze. Slova ve skutečnosti neznamenala to, na co vypadala! Takže se chtěl znovu setkat venku, ale co myslel tím blíž ke hvězdám? Chtěl, aby se sešli na střeše nějaké budovy? V Bradavicích? Na věži? Znovu si přečetla příslušné řádky a nad jedním slovem se jí sevřelo srdce. LEŤ. Budou blíže ke hvězdám, protože budou muset letět. Ne! Četla řádek ještě jednou. Přečti si mé myšlenky – druhá část její přezdívky byla knihomolka, takže nemusela být geniální, aby si uvědomila, že to souvisí s knihou. Jmenuje se místo jejich setkání stejně jako kniha? Po dalším řádku změnila názor.

Nezáleží na slovech, ale na tom, kdo je napsal.

Nešlo o jméno knihy, ale o autora. Problém byl v tom, že se zdálo, jako by tu vodítka končila, a nemohla najít žádný náznak, která kniha by to měla být!

Do oběda už dál nepokročila, a tak se nevrle vydala ven a pokusila se přijít na jiné myšlenky obědem v malé kavárničce. Rychle se najedla, pak vyšla ven a začala se procházet. Sedla si na lavičku u budovy ministerstva a vytáhla Dracův dopis. Tentokrát překonal sám sebe, protože se vzkazem opravdu zápasila. Přepadl ji nával paniky – co když to nedokáže vyřešit? Nemohla by se s ním setkat?

Jak se mu povedlo ta vodítka vymyslet? Byla vážně geniální, ale nikdy mu neposkytne to zadostiučinění, aby mu to přiznala! Jeho logická mysl se zdála být schopná dát jí všechny informace, které potřebovala, a ukrýt je v údajném milostném psaníčku.

Vybavila si Dracův racionální způsob myšlení, přečetla dopis a použila na něj vlastní logiku. Bylo jasné, že místo jejich setkání bylo pojmenované po slavném spisovateli. Ale po kterém? Jak to měla vědět? Znovu začala číst odshora – možná byla stopa výš ve vzkazu a ona ji přehlédla?

Stále se vracela k odkazu na létání. To místo muselo být vysoko, takže kniha o věžích? Nebo o horách? Jeden řádek textu na ni vyskočil a ona se k němu sklonila blíž.

Tak si přečti mé myšlenky a leť mi do náruče, ale ne dříve, než naplníš druhou část své přezdívky a vyzkoušíš nejlepší způsob, jak se tam dostat.

Nejlepší způsob, jak se tam dostat? Byla to mapa? Atlas? Povzdechla si – pauza na oběd téměř končila, takže se tím bude muset znovu zabývat později.

 

xxx

 

Už byl čas odejít z práce, ale pořád seděla za svým stolem, obklopená otevřenými knihami, v nichž se pokoušela najít řešení hádanky. Začínala opravdu panikařit, už jí docházel čas.

Pomíjela něco zjevného, a to ji zlobilo, protože v řešení hádanek byla dobrá. Také byla trochu naštvaná na Draca, že jí to tak ztížil, a co si sakra myslel, když naznačoval, že se setkají někde, kam je nutné doletět? Musel si pamatovat, jak moc nenáviděla košťata, tak že by to dělal schválně?

Napřímila se v křesle, když se jí ta myšlenka vynořila v hlavě. Košťata. Nejlepší způsob, jak se dostat někam vysoko, bylo koště! Šlo tedy o knihu o košťatech! I když se o ně vůbec nezajímala, vyrůstat s Harrym a Ronem znamenalo znát nejpopulárnější knihy o nich. Vstala a namířila si to k první, která se jí vybavila – Porozumět košťatům. Vytáhla bichli z police a podívala se na hřbet. Autorem byl A. G. Bodmin. Teď se jí jeho jméno vybavilo, pamatovala si ho ze školy. Byl prvotřídním odborníkem na cokoli spojeného s košťaty.

Pořád to může být nesprávná kniha – koneckonců jich o košťatech byly napsané stovky! Nějak však věděla, že tahle je ta pravá.

Takže místo bylo Bodmin. Promnula si bolavé oči a povzdechla si. Stále ještě nedohnala spánkový deficit a všechno tohle řešení hádanek ji vyčerpávalo. Nikdy neslyšela o ničem, co by se jmenovalo Bodmin, takže se bude muset prokousat další hromadou knih, dokud to nenajde!

Pak jí zrak padl na slova v dopisu a zvedla ho.

Nemůžu se dočkat, víc říkat netřeba – dnes večer v deset.

Netřeba? Mělo to být – Netřeba – dnes večer v deset? Popadla knihu, ležící na druhé straně stolu, a listovala v ní, dokud nenašla, co hledala. Bodminská Netřeba!*  Bodminská Netřeba! Kdyby ještě měla energii, poskakovala by. Místo toho si přečetla článek menším písmem pod nadpisem stránky.

BODMINSKÁ NETŘEBA

Famfrpálový stadion Bodminská Netřeba se nachází v Cornwallu. V roce 1884 se na tomto stadionu konal slavný šest měsíců trvající zápas, při němž zlatonka unikla chytačům, kteří se ji pokoušeli polapit. Zdivočelá zlatonka prý žije na okolních vřesovištích dodnes.

Stadion je zakrytý kouzlem neviditelnosti. Fanouškům se doporučuje nosit brýle obnoveného vidění.

Opřela se v křesle a oběma rukama si prohrábla vlasy.

Díky Merlinovi, vyřešila to!

 

xxx

 

Hermiona se přemístila ke stadionu, vešla dovnitř a rozhlížela se. Byl obrovský, s vysokými věžemi rozdělujícími masu sedadel a s famfrpálovými obručemi tyčícími se na obou koncích. Prázdný stadion se zdál být větší, než kdyby byl zaplněný lidmi, a ticho bylo děsivé. Nervózně se rozhlédla a toužila spatřit Draca, ale osvětlení stadionu neumožňovalo cokoli vidět jasně.

Byla asi ve třetině cesty vzhůru a prohlížela si prázdná sedadla, jestli tam někde neobjeví stopy jeho přítomnosti. Zaslechla nad sebou jakýsi hluk, ale nic neviděla. Skoro ho zavolala jménem, zarazila se v poslední chvíli. To by byla hloupost. Přesto se stále víc a víc bála, a pořád slyšela nějaké zvuky.

Něco na schodech ji upoutalo a konečně zahlédla plavé vlasy, na které čekala. Mávl na ni a setkali se v polovině cesty. Skoro byla v pokušení ho obejmout, ale ovládla se.

„Nelíbí se mi tady,“ prohlásila a rozhlédla se kolem. „Nahání to tu hrůzu.“

„Je to jen famfrpálový stadion, Hermiono,“ uklidňoval ji. „Vypadala jsi, jako bys byla vyděšená k smrti!“

„Pořád jsem slyšela nějaké zvuky,“ odpověděla.

„Vyřídila jsi Harrymu všechno, co jsem ti řekl?“ ujišťoval se.

„Ano. Očekává, že se budeme denně scházet, aby se mohl rozhodnout, kdy to spustí,“ vysvětlila mu.

„Dobrý nápad,“ přikývl. „Kouzlo vyzkoušeli a fungovalo.“

„Na kom?“

„Na nějakém ubohém, nic netušícím starém kouzelníkovi. Bylo to strašné.“

Emoce v jeho hlase přiměly Hermionu  na něj pozorně pohlédnout. „Jsi v pořádku?“

„Ano, ale musí to brzy skončit.“

„Můžu tě zbavit obvinění, jenže je to třífázový postup a bude chvíli trvat,“ řekla. V Dracově tváři se odráželo napětí. Měla o něj starost. „Omlouvám se – pořád hledám jiný způsob.“

„Vím, že ano,“ věnoval jí nepatrný úsměv a cítila, že se trochu uvolnil. Bylo to takové malé gesto, ale bylo jiné než dřív, jako by si teď důvěřovali.

„Málem jsem se sem nedostala,“ přiznala se. „Tvoje hádanka byla tentokrát příliš těžká!“

„Pro tebe jistě ne?“

„Začínala jsem panikařit, že nebudu schopná se sem dostat,“ udělala grimasu. „A myslela jsem, že možná budu muset letět na koštěti!“

Zasmál se jejímu vyděšenému výrazu. „Vím, kde je tu místo, kam se košťata ukládají…“

„Ne!“

Znovu se zasmál. „Jednoho dne, až tohle všechno skončí…“ zmlkl a jeho výraz se okamžitě změnil. Zaměřil se na vzdálený bod nad Hermioninou hlavou. Chtěla se obrátit, ale popadl ji za ruku, aby ji zastavil. „Ne – nedívej se. Možná to nic není.“ Očima stále přehlížel stovky sedadel nad nimi a Hermiona zašeptala: „Co se děje? Je tam někdo?“

„Nemyslím – zahlédl jsem pohyb, ale asi to nic nebylo,“ upřel na ni oči. „Takže až se vrátíš, mohla bys jít rovnou k Harrymu a říct mu o zkoušce, kterou provedli?“

„Samozřejmě – ale Draco, nemyslíš, že je čas, abys z toho vypadl?“

Zavrtěl hlavou. „Ne – ještě ne. Každopádně si myslím, že jsem je přesvědčil. Zdá se, že se mnou jednají mnohem nenuceněji. Dnes večer máme další schůzku a...“ znovu se zarazil, a tentokrát se přimhouřenýma očima zahleděl přes její rameno. Opět se chtěla otočit, ale popadl ji v pase a přitáhl si ji blíž, a pak sklonil hlavu k jejímu uchu.

„Teď jsem určitě něco viděl,“ šeptl a Hermiona strnula. „Chvilku se mě drž a pak klidně zamíříme ke skladišti košťat.“

Nedokázala udělat nic jiného, než přikývnout, protože teď se opravdu bála. Kdyby je někdo sledoval, jejich hra by mohla být u konce, což znamenalo, že oba jsou ve vážném nebezpečí.

 

Poznámka překladatelky: V originále Hermiona považuje moor – vřesoviště  za more – více. Nepřišla jsem na nic lepšího než netřeba – Netřeba (je u Kutné Hory).