Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Kapitola 6. Činy mluví hlasitěji než slova



Autor: hesaluti       Překlad: denice        Beta: Sevik99        Banner: Jacomo

https://www.fanfiction.net/s/7957417/1/Discovery

Rating: 13+




 


Kapitola 6. Činy mluví hlasitěji než slova

 

Madam Pacinková vedla Hermionu do zadní části restaurace a za roh, kde ještě nikdy nebyla. Stoly zde stály v malých výklencích a světla byla tlumenější. Hermiona okamžitě poznala Draca, seděl u stolu v rohu. Madam usadila Hermionu proti Dracovi a podala jí jídelní lístek.

„Vyberte si. Brzy se vrátím pro vaši objednávku.“ Pokývala hlavou. „Je krásné vidět zrovna vás dva spolu!“ Shlédla na Draca a přitiskla si tlustý prst na ústa. „Nemusíte se bát, vaše tajemství je u mne v bezpečí,“ řekla a odšourala se.

„Jaké tajemství?“ zeptala se Hermiona, aniž by se obtěžovala s pozdravem.

„Řekl jsem jí, že se scházíme potají, protože tví přátelé by s tím nesouhlasili,“ vysvětlil Draco a Hermiona obrátila oči v sloup.

„Skvělé!“ prohlásila. „Teď vypadám jako jedna z těch ženštin s tupým výrazem, které se na tebe věší.“ Jedinou Dracovou reakcí bylo zvednuté obočí. Rozhodla se změnit téma. „K čemu sloužil ten směšný rébus ohledně rezervace?“

„Přišla jsi na to, ne?“

„Ano, ale proč jsi prostě nemohl použít jméno Smith, Jones, Weasley, nebo tak něco? A proč tenhle podnik?“ ztlumila hlas. „Nesnáším to tady!“

Draco se znovu zazubil. „Na něčem se tedy shodneme,“ konstatoval. Naklonil se k ní a potichu řekl: „Kdybys mě podezírala, že se s někým setkám za účelem výměny informací, jaké by bylo to poslední místo, kde by sis takové setkání dokázala představit?“

Hermiona ohrnula rty – měl pravdu, samozřejmě. Neochotně přikývla. „Tady tohle.“

„Přesně tak.“

„Pojďme s tím tedy pohnout,“ navrhla. „Máš něco, co mi chceš říct?“

„Hej! Zpomal! Tohle musí vypadat jako opravdové rande, jinak by Pacinková mohla začít klást nepříjemné otázky. Není tak pitomá, jak vypadá. Když to přesvědčivě zahrajeme, bude prostě jen ráda, že jsme se našli, takže si musíme objednat a najíst se.“ Hermiona zaúpěla, ale než stačila odpovědět, přišla madam pro jejich objednávku. Když znovu odešla, Hermiona vstala a sundala si kabátek, protože ve výklenku jí bylo teplo. Pověsila jej přes opěradlo židle a posadila se. Vtom na sobě ucítila Dracův pohled. Vzhlédla a zjistila, že se nemýlila, hleděl na ni, jeho znepokojující oči se do ní přímo zabodávaly. Okamžitě se ocitla v ohromných rozpacích, ale neustoupila a oplácela mu upřený pohled.

„Proč na mě zíráš?“ zeptala se.

„Nosíš drahé šaty,“ řekl, jako by to bylo dostatečné vysvětlení.

„Nevybírám si je podle toho, kolik stojí,“ ohradila se, „ale podle kvality. Když zastupuji klienty, můj vzhled je důležitý.“

„A teď?“

„Prosím?“

„Teď nejsi v práci?“

Naklonila se blíž. „Vlastně jsem. Ale proč o tom vůbec mluvíme?“

Draco se znovu opřel v křesle, ale nespouštěl z ní oči. „Tak ti tedy nesmím skládat poklony?“

Zavrtěla hlavou. „Asi bude lepší, když nebudeš.“

„Proč ne?“

„Čím méně spolu budeme mluvit, tím menší je pravděpodobnost, že na sebe budeme nakonec křičet. Držme se výhradně práce,“ navrhla.

„Dobrá – kdy můžu čekat, že se ti povede zastavit mé trestní stíhání? Myslím si, že se začínám dostávat k tomu velkému tajemství.“

Draco pohotově vyhověl jejímu návrhu, a teď si přála, aby to neřekla, protože ve skutečnosti velký pokrok neudělala. Jeho záznamy už byly ve složce a bylo téměř nemožné je nechat zmizet.

„Stále na tom pracuji,“ odpověděla neurčitě.

„Vážně, jestli to nezvládneš, mohli bychom mít velké potíže. Kdyby mě pustili do své skupiny a pak zjistili, co opravdu dělám…“

„Já vím,“ přerušila ho. „Bude tu způsob – jen jsem ho zatím nenašla.“

„To není přesně to, co jsem chtěl slyšet,“ prohlásil.

Madam Pacinková jim přinesla jídlo a Hermiona navzdory neobvyklým okolnostem najednou dostala hlad. Pokrmy vypadaly lákavě a několik minut oba mlčky jedli.

„Takže jsi snadno pochopila tu zamilovanou část mého dopisu?“ zeptal se a upil doušek ze své sklenky.

„Tvůj vzkaz byl směšný,“ řekla krutě. Nechtěla mu říct, že jí to připadalo jaksi neurčitě zábavné. „A co znamená SK a NKSM?“

Draco ji probodl očima. „Můj vzkaz nebyl směšný. Bylo to nutné. Kdyby ho zachytili, musel vypadat jako skutečný milostný dopis. Kdy už ti to dojde?“ Nečekal na odpověď. „Takže nevíš, co ta písmena znamenají?“

„Nic mě nenapadá - prosím, osviť mě,“ prohodila.

Draco pokýval hlavou. „NKSM – nejžádanější kouzelnický svobodný mládenec.“ Řekl to, jako by šlo o tu nejsamozřejmější věc, a Hermiona ze sebe vydala dávivý zvuk. „U Merlina!“

Pokračoval: „SK – no tak! Musíš uhodnout druhé slovo. Je pro tebe velmi charakteristické.“

Hermiona nechtěla hrát hry, tak pokrčila rameny. „Když vím, co znamená NKSM, tak si už nejsem tak jistá, že to chci vědět!“

„Knihomolka. K jako knihomolka,“ objasnil.

„Skvělé. Děkuji.“ Z jejího hlasu odkapával sarkasmus. „A co je S?“

Na okamžik se odmlčel, než odpověděl: „Sexy.“

Pokračoval v jídle, jako by pro něj bylo naprosto běžné charakterizovat ji jako sexy.

Hermiona ztuhla, vidličku s posledním soustem na půl cesty k ústům, a probodávala ho očima. „Sexy?“ opakovala nevěřícně. „To nemůže být pravda!“

Draco si ji znovu prohlédl od hlavy až k patě, nakolik mu to umožňoval stůl mezi nimi. „Proč ne? Myslíš, že je nemožné, aby tě někdo považoval za sexy knihomolku?“

Položila vidličku zpět na talíř a odsunula ho od sebe. „Nemám ponětí! Ale neuvěřím ti, že si to myslíš! To nečekej.“

„Můžu si o ženě myslet, že je sexy, aniž bych ji měl v lásce,“ odpověděl a Hermiona se ušklíbla.

„Takže jsi pyšný na svou povrchnost?“ Trochu mu to vrátila, částečně proto, aby zakryla rozpaky.

„Většina žen by byla šťastná, kdyby se o nich říkalo, že jsou sexy!“ řekl Draco naštvaně. „Ale kdepak zatracená Hermiona Grangerová! Ne! Bere to jako svinskou urážku!“

„Protože ti nevěřím,“ namítla. „Vždycky vtipkuješ na můj účet.“

„Pro tvou informaci – nejsem povrchní,“ řekl tiše, ale ona viděla, že má chuť ta slova vykřiknout.

„Dovolím si nesouhlasit.“

„Vůbec mě neznáš,“ odporoval šeptem, avšak stále divoce. „Ale kdoví proč si pořád myslíš, že máš největší právo mě soudit.“

„Nesoudím tě – buď si tak povrchní, jak chceš,“ odpověděla. „Ale to neznamená, že na to nesmím mít názor.“

„Jak se zdá, myslíš si, že máš právo mít názor na všechno!“ Naklonil se k ní. „Je legrační, jak jsi kritická kvůli té nejmenší maličkosti, ale ani jednou jsi mi neprojevila uznání za to, že kvůli předávání informací riskuji svůj život!“

„Aha! Takže už jsme zase u toho? Draco Malfoy – hrdina a spasitel kouzelnického světa! Nesmím zapomínat klanět se tvé velikosti!“ Hermionin šepot byl stejně energický jako Dracův.

Otevřel ústa k odpovědi, ale než mohl promluvit, zpoza rohu se vynořila madam Pacinková s další dvojicí. Jistě, výklenky byly zcela oddělené, o to tu šlo, ale na několik chvil byli Draco s Hermionu zcela na očích. Pozorovala, jak se z Dracovy tváře vytrácí barva, náhle se naklonil přes stůl a popadl ji za obě ruce.

„Nakloň se ke mně, zablokuj jim výhled,“ naléhavě jí zašeptal do ucha. Chystala se protestovat, když jí došlo, že Draco nově příchozí musí znát a očividně nechce, aby si ho všimli. Takže potlačila hněv a zklamání, které cítila jen o chvíli dříve, a naklonila se k němu, jak jí nařídil.

„Patří ke skupině. Neznám ho moc dobře, ale nemůžeme mu dovolit, aby mě viděl,“ vysvětlil Draco.

„Jakmile si sednou, neuvidí tě a můžeme odejít,“ zašeptala konejšivě.

„Uvidí nás, až budeme odcházet!“

Dvojice byla uvedena ke svému stolu, hned za párem spiklenců. Hermiona si ještě víc poposedla, takže zakrývala Draca. Ten se sklonil, přitom ji stále držel za ruce, a teď přitiskl líc k jejímu obličeji, takže byl ukrytý. Věděla, že to bude vypadat, jako by prožívali zamilovanou chvilku; připadalo jí to nesnesitelně trapné. Jeho tvář žhnula a cítila jeho kolínskou. Pokusila se soustředit na to, co se dělo za ní.

Zdálo se, že madam trvalo věčnost, než usadila své hosty, a teď probíhal živý rozhovor – bylo zjevné, že muže znala. To Hermionu nesmírně znervózňovalo, protože Pacinková by snadno mohla upozornit nové návštěvníky na Draca, kdyby si myslela, že se přátelí. Vnímala napětí, čišící z Draca, a bylo jí jasné, že myslí na to samé, co ona. Jako by dokázal číst její myšlenky, znovu jí zašeptal do ucha: „Co když si Pacinková uvědomí, že se známe? Může mu říct, že jsem tady!“

Hermioně se rozbušilo srdce, protože teď se opravdu bála. Hrozila katastrofa. I když byli na romantické večeři, stačilo by to k podezření a Draca by rozhodně nepozvali do jejich skupiny. Další slova madam Pacinkové v ní probudila hrůzu.

„S radostí mohu říci, že dnes večer máme velmi prestižní klientelu,“ rozplývala se a Hermiona cítila, jak se k ní Draco tiskne a drtí jí ruce. Dovedla si představit, co uslyší dál, ještě než žena otevřela ústa – přinejmenším jim řekne, že je tu Draco Malfoy s Hermionou Grangerovou!

V naprosté panice udělala to jediné, o čem si myslela, že by tu starou drbnu mohlo odradit od toho, aby je vyrušila. Vytrhla Dracovi ruku, popadla ho za zátylek a otočila jeho hlavu tak, že se jejich rty setkaly. Na zlomek vteřiny byla přesvědčená, že Draco vyletí a zeptá se, co dělá, ale naštěstí k tomu nedošlo. Místo toho po nepatrném zaváhání přitiskl ústa k jejím rtům a rukou jí přejel vzhůru po paži, aby si ji přitáhl blíž.

Sedět v podniku madam Pacinkové se rty přitisknutými k Malfoyovým ústům bylo naprosto neskutečné, ale řekla si, že se pokusí uvolnit, aby to vypadalo opravdově. Ani jeden z nich nepohnul rty, což jakýmsi podivným způsobem udělalo situaci ještě nepříjemnější, než kdyby se skutečně líbali. Nikdo nikdy neseděl tak dlouho jen proto, aby se tiskl rty k někomu jinému! Bylo to divné a nepřirozené. Jako by znovu dokázal číst její myšlenky, cítila, jak Draco jen nepatrně pohnul rty proti jejím a aniž by chtěla, odpověděla všemi svými smysly. Jeho rty na jejích ústech byly jemné, hladké a horké, a rukou opět pohnul k jejímu rameni, cítila ji na své pokožce. Jeho rty se nepatrně pohnuly podruhé a tentokrát chtě nechtě odpověděla, částečně kvůli nepohodlí z pocitu, že její rty zůstávají tak dlouho nehybné, a částečně proto, že si nedokázala pomoct.

O pár vteřin dříve se snažila zaslechnout další slova madam, ale když ji teď slyšela promluvit, připadalo jí to jako vyrušení.

„Všichni tu samozřejmě chtějí trochu soukromí, takže vás nechám vybrat si z jídelníčku.“

Hermioně se nesmírně ulevilo, když, jak se zdálo, unikla hrozícímu představování jejich spoluhostů, a cítila, jak se Draco odtahuje.

„Musíme odtud rychle zmizet!“ zašeptal. Zbledl a úzkostlivě se rozhlížel kolem nich. Sáhl do saka pro nějaké peníze, které pohodil na stůl. „Jak odejdeme bez toho, aby si nás oni nebo Pacinková všimli?“

Hermiona se krátce ohlédla. Zdálo se, že dvojice je zabraná do rozhovoru. Nevěnovali Dracovi ani jí žádnou pozornost a byla šance, že kolem nich mohou projít bez povšimnutí.

Sklonila se pod stůl pro kabelku, aby se připravila k rychlému odchodu, a přitom si všimla, že žena chodidlem laskala mužovu nohu. Evidentně to byla skutečná milostná schůzka. Slyšela ženino chichotání a zpozorovala, že muž chodidlem vyklouzl z boty a svůdnicky jím hladil ženino lýtko.

Víc už vidět nechtěla, energicky se posadila zpříma. „Každou chvíli budeme moct odejít,“ zašeptala Dracovi, který vypadal zmateně.

„Jak to víš?“

„Mají se k sobě, jestli víš, co tím chci říct,“ vysvětlila. Draco vykulil oči, když na ně diskrétně vyhlédl přes Hermionino rameno.

„Máš pravdu, líbají se,“ potvrdil. Zakroutil hlavou. „Jak jsi to věděla?“

„To je jedno – pojď rychle, než se budou potřebovat nadechnout!“

Povedlo se jim proklouznout kolem stolu a Hermiona, která šla první, pátrala v lokále po madam. Kdyby je spatřila odcházet, ztropila by scénu a trvala na tom, aby zůstali na dezert. Stála za rohem, u stolu u okna, tak Hermiona bez uvažování popadla Draca za ruku a táhla ho restaurací tak rychle, jak jen mohla, aniž by na ně upozornila.

Jakmile byla venku, vyrazila sprintem. Slyšela Draca za sebou a nezastavila se, dokud nezabočili za roh. Tam se zarazila. Draco se také zastavil a pohlédli na sebe.

„To bylo zatraceně těsné!“ řekl. „Nemůžu uvěřit, že tam chodí!“

Chystala se odpovědět, když jí došla komická stránka celé té scény. Cítila, jak ji zaplavuje nával veselí a snažila se nerozesmát. Předstírají, že jsou na milostné schůzce, musí se líbat a pak se vytratit z restaurace, jako by si nemohli dovolit zaplatit účet! Uniklo jí zahihňání a přitiskla si ruku k ústům. Pozorně ji sledoval a ona si všimla, jak se změnil jeho výraz, když mu došlo, že potlačuje smích. Jeho vlastní rty se prohnuly v pokusu o úsměv, který se prohluboval, a Hermiona se rozchechtala.

„Promiň!“ vypravila ze sebe. „Vím, že to bylo vážné, ale opravdu jsme tohle všechno provedli? Byla to legrace!“ Znovu se rozesmála, snažila se úplně nepropadnout hysterii. Nadechla se a povedlo se jí ovládnout. Podívala se na Draca v domnění, že na ni bude naštvaný, ale on se teď usmíval od ucha k uchu a v očích se mu blýskalo.

„Možná jsi pro tohle přesně ta pravá osoba,“ řekl. Opřel se o zeď a rukama si pročísl vlasy. Ze všech sil se snažila nekochat se tím pohledem, ale jemu se nějak podařilo provést absolutně jednoduché gesto s takovou lehkostí a půvabem, že bylo těžké na něj nezírat. Uvědomila si, že jí právě složil poklonu, a znovu začíná mluvit. „S tím polibkem ti to myslelo pěkně rychle.“

„Nenapadlo mě nic lepšího, čím bych ji zarazila hned zpočátku,“ odpověděla. Ze všech sil se snažila nezačervenat se, protože tohle byl hodně divný rozhovor.

„Musíme najít jiné místo, kde bychom se mohli příště setkat,“ uvažoval. Rozhlédl se a povzdechl si. „Možná o půlnoci v temném průchodu.“ Viděla mu na očích, že žertuje, tak se na něj lehce usmála.

„Budu čekat na tvůj vzkaz,“ řekla.

Úsečně přikývl a okamžitě se přemístil.