ty své zatracené pistole a zbraně. Moc je nezajímalo, že když seberete lidem zbraně, ti lidé, kteří je pořád mají, je použijí, pokud se nestane to, co chtějí. Dohadovali se s korunou a parlamentem tak dlouho, až koruna a parlament rozhodly, že jejich protiargumenty budou přesvědčivější s vojáky a zastrašováním. Nevyšlo to, jak čekali.\" \"Aha,\" zamračila se. \"Přijde mi to trochu jiné. Většina kouzelníků a čarodějek je dost liknavá v akci, dokud nejsou přinucení. To mě částečně táhlo k Rytířům.\" Harryho pohled potemněl a ona sebou trochu trhla. Narovnala ale záda a odmítala nechat se zastrašit. Viděla jej mnohem, mnohem drsnějšího a teď už neucouvne před takovýmto chováním. \"A to mě táhne k vám. Vy nemluvíte, vy jednáte a bojujete a\" \"Zabíjím,\" dokončil s tvrdým pohledem. \"No, ano,\" přiznala, bezmocně pokrčila rameny a smutně si odfrkla. \"Ne že bych já byla nějak dobrá v boji.\" Tedy Zamrkal a zoufale se snažil srovnat to rezignované stvoření s Belatrix, která jej terorizovala, když byl mladíkem. Teď se opírala o zeď a vyzařovala z ní porážka. \"Nejsem si jistý, co přesně chcete říct, slečno Blacková.\" Zasmála se dutým, prázdným smíchem a pak zavrtěla hlavou. \"Zjevně nemám místo na bojišti. Koneckonců jsem tam k ničemu. Vy, Andromeda a Ted jste mi to ukázali.\" Odfrkl si a zavrtěl hlavou. \"Slečno Blacková, snažit se srovnávat mě a vás\" chvíli bylo ticho, než si povzdechl. \"Víte, jaký je rozdíl mezi vámi a mnou, vaší sestrou a jejím přítelem?\" Rychle zamrkala a pak pomalu zavrtěla hlavou. \"No jste prostě lepší než já?\" \"Kde vy chcete bojovat, kde vy se chcete prokázat, kde vy vyhledáváte boj, my ne. My boj nechceme, ale chceme jej přežít. Chceme zůstat naživu. A víme, že k tomu musíme udělat vše.\" Povzdechl si. \"Šťastně bych žil v míru, kdybych mohl.\" \"Ale, ale\" Hleděla na něj zmateně s pootevřenými ústy. \"Já všechno Vy bojujete a\" \"Bojuju, zabíjím. Nestáhnu se. Neuteču. Prodírám se vším, co mi stojí v cestě. Zabíjím. Kradu. Lžu. Ničím a bořím,\" jeho slova byla tichá, temná a ostrá, když k ní vykročil, \"protože jsem viděl, co se stane, když se nikdo nepostaví těm, kteří takové věci chtějí dělat. Protože jsem viděl mnoho zničených rodin, celé společenství uvržené do zoufalství a rozdrcené strachem z těch, kteří chtěli bojovat, chtěli zabíjet a chtěli vidět lidi trpět.\" Tvrdě se na ni podíval. \"Když vás vidím, slečno Blacková, vidím mladou ženu, která se chce stát tím, co já lovím. Ve vašich očích vidím ten hlad po boji, bitce, zabíjení. A když se podíváte na mě, cítím to monstrum, za které mě považujete.\" Pod jeho pohledem se zachvěla a uhnula očima. \"T-to ne-není pravda, já\" \"Viděl jsem to ve vašich očích, slečno Blacková. Viděl jsem ten pohled už dřív. A můžu vám říct, bez ohledu na to, jak atraktivní můžete být, nebudu s někým, kdo se na mě dívá takto.\" Zavrtěl hlavou a najednou jej přepadla únava, když se od ní odvrátil. \"Teď mám hodinu, takže jestli už nemáte nic dalšího, navrhuji vám, abyste opustila školní pozemky.\" S tím odešel. Zanechal ji za sebou třesoucí se a s nepřítomným pohledem. ooOOoo Belatrix seděla v temném koutě U Tří košťat a zírala do láhve ohnivé whisky, jejíž slušná část si už našla cestu nejdříve do sklenice a pak dolů jejím hrdlem. Dnešek nešel, jak zamýšlela. Opět. Myslela, že konečně, konečně ve všem pokročí, že se s ním konečně dostane někam dál. Namísto toho byla stažena mnohem níž, než si představovala, že by mohla. Zírala do jantarové tekutiny ve sklenici a ramena jí rezignovaně poklesla. Když zvedla sklenku ke rtům, doslova slyšela tetu a matku v hlavě, jak ji nazývají bezcennou, pitomou a krvezrádkyní. Tomu poslednímu by se vysmála, jakkoliv pravdivá by byla ostatní tvrzení. Ať se jde vycpat krevní nadřazenost. To se naučila. Matka ať se jde vycpat i s tetou za ty všechny sračky, do kterých je uvrhly. Nakonec na ničem z toho nezáleželo. Moc není o krvi, není o dědictví, o původu. Moc je o tom, co ona jistě nikdy nebude mít. Tak mohla mudlům sem tam něco udělat, přimět je křičet, zranit je, přivést do stavu bezmoci, než je zabila. Před pár měsíci by to pro ni bylo snadné. Jenomže teď, když o tom přemýšlela, myslela na toho policistu, který si udělal čas, aby si s ní promluvil, pokusil se ji rozveselit. Myslela na pitomé, pošetilé věci, jako na pracovníky, které viděla na ulici, a na lidi v kině. Lidi. Skutečné lidi. Před měsíci byli jen lidem podobné věci, méně než zvířata, existující, aby byli mučeni a zabiti. Teď však