Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae        Překlad: denice        Beta: Jimmi a Sevik99             Banner: solace

Rating: 16+



 

Hodiny Nietzscheho

The Nietzsche Classes

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae

Drama/Romance

Hermiona Grangerová/Draco Malfoy

Rating: 16+       Kapitol: 15

Slov: 45 807


Shrnutí: Ministerstvo podniká kroky proti zbývajícím předsudkům v kouzelnické společnosti a žádá Hermionu o pomoc. „Co chceš? Peníze? Moc? Řekni si svou cenu, Grangerová. Nedovolím, aby mi má hrdost stála v cestě, když mi hrozí, že skončím v Azkabanu.“


Překlad: denice        Beta: Jimmi a Sevik99             Banner: solace

Povolení k překladu: Univerzální pro tyto stránky

Období: Po Bradavicích


Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Beringae. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

Poznámka překladatelky: Některé kapitoly jsou hodně dlouhé, budu je proto dělit.

Překlady citátů z díla Nietzscheho jsem převzala z https://cs.wikiquote.org/wiki/Friedrich_Nietzsche

Ty, které jsem zde nenašla, jsem přeložila sama. Pokud někdo z vás bude znát oficiální překlad a jeho autora, neváhejte mi to sdělit v komentáři, ráda to opravím.

Nenechte se odstrašit názvem, povídka není tak intelektuálská, jak by se mohlo na první pohled zdát :-)

 

 



Kapitola 1. Prolog



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 1. Prolog

-

„Co mě nezabije, to mě posílí.“

Soumrak bohů, Friedrich Nietzsche

-

Vyhláška Ministerstva kouzel č. 24 357

Ve světle porážky Vy víte koho (lorda Voldemorta) Harrym Potterem, všechny osoby – jmenovitě potomci nebo známí jeho následovníků – kteří projevili sympatie k jeho názorům, filozofii nebo záležitostem, a nebudou schopni přesvědčit Starostolec o jejich oddanosti straně světla, budou odsouzeni k jednomu roku vězení v Azkabanu.

-

Řekla jim, že jsou šílenci.

„Slečno Grangerová, to bylo nemístné.“

Hermiona nevěřícně zírala na Rufuse Brouska a Percyho Weasleyho, z nichž prvně jmenovaný ji právě pokáral za hrubost.

„Omlouvám se, pane ministře,“ řekla bez dechu. Měla pocit, že jí její hlava tak docela nepatří a je poněkud vzdálená od jejího těla. Uklidnila se lehkým opřením rukou o zeď, u níž stála. „Není – není tu někdo jiný? Chci říct… Mám s těmi lidmi společnou minulost. Znám je z dřívějška. Oni mi nebudou naslouchat.“

„Hermiono,“ řekl Percy tiše, „není tu nikdo jiný.“

Její tvář ztuhla, když si uvědomila, jak pravdivé je jeho tvrzení. Během pěti let války ztratili mnoho lidí.

„Nikdo jiný nemá kvalifikaci, znalosti nebo zkušenosti, týkající se této záležitosti. Ministerstvo to žádá po vás, protože ví, že se tomuto úkolu budete poctivě věnovat a zajistíte, že nikdo z nich nevyklouzne z tohoto projektu bez toho, aby prodělal obrovskou názorovou proměnu. My… my nemůžeme přežít další takovou válku, slečno Grangerová. Nemůžeme riskovat, že někdo bude pokračovat v tom, co Vy víte kdo začal,“ zachraptěl Brousek skrz svou poškozenou průdušnici. Jeden z Voldemortových nižších následovníků před několika lety podstrčil do jeho kanceláře rostlinu vydávající jedovaté výpary; nebyl to první ani poslední úklad o jeho život.

Hermioniny oči s kalkulujícím výrazem přebíhaly z jednoho muže na druhého. „Harry navrhl, abyste mě požádali, že?“ Percy pohledem slétl ke svým rukám a Brousek lehce přikývl.

„Vypořádám se s ním později. A teď… udělám to. Nevím proč, ale udělám to.“

„Poslední pomsta, možná? Zlikvidujete to poslední z něj jednou provždy?“ zareagoval ministr na její neurčité zdůvodnění a v náznaku pokrčení zvedl jedno široké rameno.

Kysele se ušklíbla a napodobila jeho gesto. „Možná. Příští týden říkáte… v sobotu v jednu?“ Současně přikývli. Se slabým zašustěním hábitu se obrátila k odchodu a zoufale se snažila potlačit pocit, že právě podepsala svůj vlastní rozsudek smrti.

„Samozřejmě vám přidělíme bystrozory. Za těchto okolností se bude hodit jistá ochrana,“ prohlásil Brousek.

Zavrtěla hlavou. „Tito lidé mi možná nebudou naslouchat, pane ministře, ale ujišťuji vás, že vím, jak s nimi zacházet.“ A pak s ironicky zvednutým obočím dodala: „Přežila jsem válku, ne?“

Proti tomu se nedalo nic namítnout.

„Tak tedy v sobotu v jednu. Budu tam.“

-

„U jednotlivců je šílenství vzácné; ale ve skupinách, politických stranách, národech a epochách je pravidlem."
Mimo dobro a zlo, Friedrich Nietzsche



Poznámka:


Kapitola 2.



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 2. Vyhláška Ministerstva kouzel č. 24 358

-

„Někdy člověk zůstane věrný věci jen proto, že jeho protivníci nezačnou být fádní.“

Friedrich Nietzsche

-

Harry,

Právě jsem se vrátila z ministerstva. Jestli víš, co je pro tebe dobré, přijdeš ke mně – musíš mi něco vysvětlit.

Hermiona

-

Ty jsi řekl Percymu, že budu nejlepší volbou pro tohle… tohle…“

„Úsilí?“ nabídl Harry nápomocně, zatímco si setřásal z košile saze. Hermiona před ním mašírovala s rukou pevně zamotanou do svých neposlušných vlasů a soptila.

Ano! To je absurdní! Tihle lidé mi nebudou naslouchat!“ zaječela, prošla kolem nehybně stojícího Harryho, ale nepohlédla na něj.

„Hermiono,“ začal, chytil ji za loket a přinutil ji zastavit se a obrátit se tváří k němu, „ty jsi pro tu práci nejlepší… jediná pro tu práci. Všichni ostatní…“ opatrně polkl. „Dokážeš, aby ti naslouchali.“

Bezmocně na něj zírala, s touhou, aby přišla na jiný způsob, na někoho, kdo by mohl zaujmout její místo. Ale Brousek měl pravdu, když řekl, že ona je jediná, kdo to může dokázat. Většina bradavických profesorů zemřela během války, a nepřežil nikdo jiný, kdo by měl dostatek volného času a oddanosti věci jako ona. Když promluvila, její hlas zněl bolestně měkce.

„Ale… jsem mudlorozená a oni… nenávidí mě. Známe se od dětství, Harry. Co by je dokázalo přimět, aby mě brali vážně?“

Cítila jiskru podráždění, když se koutky Harryho rtů zvedly v mírném úsměvu.

„Hermiono, jestli tohle někdo dokáže, budeš to ty. Za války jsem viděl, jak sis dokázala poradit s nesmírně mocnými kouzelníky, dvakrát tak velkými jako jsi ty. Tohle není ani nebezpečné.“

Bleskla po něm chladným pohledem, prudce klesla do křesla a složila hlavu do dlaní. „Já prostě nevím, jestli to dokážu,“ přiznala tiše. „Prostě nevím, jestli dokážu znovu zvládnout tu nenávist. Po válce jsem přísahala, že s tímhle druhem lidí už nikdy nebudu mít nic společného.“

„Jo, ale představ si pohled na Malfoyův ksicht.“

Tomu se Hermiona musela smát.

-

Druhého dne byla Vyhláška Ministerstva kouzel č. 24 358 zveřejněna.

-

Každý týden se scházela s Ginny v tiché čajovně několik bloků od svého bytu. Ve slunné místnosti nebylo těžké rozpoznat zářivé vlasy její přítelkyně, a Hermiona se protáhla davem, aby se s unaveným povzdechem usadila proti ní. „Ahoj, Ginny.“

„No věřila bys tomu?“ ptala se nejmladší Weasleyová s radostí rozzářenýma očima, když posouvala ranního Věštce přes stůl. „To je totálně brilantní.“

Hermiona se na noviny nepodívala, ale věděla, co Ginny myslí.

„Hmm,“ zamumlala a když se objevila servírka, objednala si šálek bylinného čaje. Bez smetany a bez cukru. Ginny na ni podivně pohlédla.

„Proč nemáš větší radost?“ zeptala se, oči jí lačně svítily – Ginny se během války hodně změnila. „Konečně se pomstíme zbytkům Voldemorta. Všechno, co z něj zůstalo, bude pryč jednou provždy. Pomysli na všechny ty kruté pancharty, kteří se budou muset ponížit, aby tohle udělali!“ Tvářila se triumfálně a na rtech se jí objevil nádherný úsměv. „Myslela jsem, že vyhláška z minulého týdne je maximum, kam jsou ochotní zajít. Že prostě skončí jen odsouzením do Azkabanu. Samozřejmě, že pro vysoce postavené čistokrevné by nebylo příliš těžké se z toho vyvléknout. Můžou si vymyslet cokoli… ale tohle… Je to zatraceně fantastické! Tohle mi skoro vrátilo víru v ministerstvo!“

Hermiona se přiměla k váhavému úsměvu, a zatímco Ginny rozebírala klady poslední ministerské vyhlášky, trpělivě usrkávala svůj čaj a tvrdohlavě ignorovala uzel úzkosti v žaludku.

Sobota, v jednu hodinu.

Očima přelétla Denního věštce a krátce se zastavila na velkém, tučně vytištěném písmu v záhlaví titulní strany.

Vyhláška Ministerstva kouzel č. 24 358

Potomci všech známých příznivců – zejména Smrtijedů – Vy víte koho (lorda Voldemorta), budou od této chvíle povinni absolvovat šestitýdenní kurs na Ministerstvu kouzel, ve kterém se budou projednávat klamné a bludné představy o postavení lorda Voldemorta. Pokud někdo z potomků uvedených příznivců odmítne účast v  tomto povinném kursu, nebo z něj bude z oprávněných důvodů instruktorem vyloučen, vstoupí v platnost postih stanovený vyhláškou č. 24 357 a dotyčný bude odsouzen k jednomu roku vězení v Azkabanu.

„Hermiono?“

Zvedla hlavu a viděla, jak na ni Ginny  upřeně hledí. „Slyšelas, co jsem říkala?“ ptala se a splétala si rudé vlasy – dokonale upravené a hladké, jak si Hermiona s trochou hořkosti všimla – do uzlu v zátylku.

„Promiň, Ginny. Obávám se, že jsem v poslední době trochu roztržitá.“ Konečky prstů mimovolně škrábala po stole.

„Jsi strašně tichá. Máš nějaké starosti?“ Ginny znepokojeně svraštila obočí a natáhla se, aby Hermionu pohladila po nepokojné ruce.

Škráb, škráb.

„Jasně že ne. Jenom mě ministerstvo požádalo, abych udělala něco, z čeho nejsem zrovna nadšená. Překonám to.“

„Aha… co je to? Nemůže to být tak hrozné, ne?“

„To ne, neboj se. Co jsi říkala, než jsem se ztratila v myšlenkách?“

Ginny se na tvář vrátil nemilosrdný úsměv. „Jen jsem si přála být instruktorkou toho kursu. Četla jsi to? ‚Pokud někdo z potomků uvedených příznivců odmítne účast v těchto povinných kursech, nebo bude z oprávněných důvodů instruktorem vyloučen,‘ šup s ním do Azkabanu! Já bych je zavřela všechny! Myslím, že se jím stane jeden z těch zkostnatělých ministerských byrokratů. Ale aspoň to bude totální otrava. Představ si všecky ty zmijozelské náfuky…“ Ginny se zarazila, když si všimla výrazu v Hermionině tváři.

Škráb, škráb.

„U Merlina, Hermiono, jsi strašně bledá! Co se stalo?“

Škráb, škráb. Hermiona se zhluboka nadechla, ruku konečně odtrhla od stolu a pevně ji sevřela kolem hrnku s horkým čajem.

„To mám být já, Ginny. V té věci s ministerstvem… Brousek s Percym mě požádali, abych se stala instruktorkou.“

Ginny na ni zírala s lehce pootevřenými ústy. Hermiona trpělivě čekala, její ztuhlé prsty se pomalu rozehřívaly, když upíjela čaj. Měla dojem, že význam a důsledky situace jí ještě úplně nedošly, protože se cítila naprosto klidná. Naproti tomu Ginny si držela hlavu v dlaních a měla pocit, že slyší, jak tiše, žalostně kvílí.

„Řekni jim, že to neuděláš,“ prohlásila nakonec a pěstí bouchla do stolu větší silou, než bylo nutné.

„Cože? Před dvěma minutami jsi říkala, jak úžasná práce by to byla!“

„Ano, ale…“ Hermiona viděla, jak kamarádka váhá, zavírá oči a zhluboka se nadechuje. 

„Hermiono, během války… to pro tebe bylo těžké. Všichni jsme viděli… s Ronem…“ Odmlčela se, jako by ji to jméno fyzicky ublížilo. Hermiona se zachvěla, bolestné napětí jí z hrudi vystřelilo do páteře a zpět.

„Nechci, abys tomu všemu byla vystavená znovu,“ dokončila Ginny a opět se zhluboka nadechla.

Hermiona se smutně usmála a stiskla jí ruku. „Jak to vypadá, myslí si, že jsem na tu práci nejlepší volbou. Zvládnu to, Ginny. Dokážu si s tím poradit.“

„Sama? Vždycky zvládáš věci sama, Hermiono. Nech nás ti s tím pomoct.“

„Harry už trval na tom, že přijde na první hodinu. Nedělej si starosti.“

-

Ty sny se jí zdály velice často.

Ron ji políbí a žár mezi nimi vzrůstá. Pochopení a bezpečí. Nevinnost a žádostivost.

Známá těla na známé trávě. Něčí paže kolem ní a slzy.

Harry. Zelený záblesk a nelidský zvuk, rozzlobený výkřik.

Dvě postavy padají a jen jedna z nich dýchá. Vítězství a bolest. Křik.

Samota. Je sama. Se sinalou tváří a rozšiřující se kaluží krve.

Bradavice. Domov. Láska. Vše, co ztratila. V její mysli válka rudě plane.

Sny přicházely velmi často, a pokaždé se budila bez dechu na vlhkém polštáři.

-

Nedokázala si vzpomenout na období svého života, v němž by něco nezkoumala. Byla to její metoda zvládání, přežití jakýchkoli překážek, stojících jí v cestě.

Sobota v jednu rozhodně byla překážkou. A tak zkoumala.

Historii mudlovsko-kouzelnických vztahů. Počátky předsudků v kouzelnickém světě. Voldemortův případ. Odůvodňování si mučení u Smrtijedů. Metody mučení. Životopis Toma Raddlea alias lorda Voldemorta. Počátky překročení zákona zločinci. Metody a odůvodnění trestu.

Hermioniny oči nad stránkou strnuly. Zločin a trest.

Vždycky se vášnivě zajímala o klasickou mudlovskou literaturu. V Bradavicích byla pověstná její schopnost citovat z každého románu Dickense, Austenové, Brontëové a klasických děl ruských autorů (Turgeněva, Dostojevského a Lva Tolstého, abychom jmenovali aspoň některé) na požádání. Není třeba dodávat, že jí to přidalo víc než spravedlivou pověst podivínky, protože většina jejích spolužáků mudlovskou klasiku ani neviděla, natož aby ji i četla.

Po přečtení každé z těch strhujících knih se přirozeně zajímala o autora a jeho inspiraci. Zločin a trest Fjodora Michajloviče Dostojevského ji vrcholně zaujal – fascinovala ji studie lidského svědomí a vznik strašných zločinů, které utváří podvědomí. A teď zjistila, že ji to zajímá. Určitě existovaly paralely… Možná by je mohla dobře využít?

Vzpomněla si na cosi týkajícího se filosofa, kterému se věnovala ve svém výzkumu, protože jeho názory byly podobné těm ve Zločinu a trestu. Jakési německé a těžko vyslovitelné jméno, pomyslela si. Jeho příjmení možná začínalo na ‚N‘? Povzdechla si a začala se probírat neuspořádanými vzpomínkami. Zavřela oči a opřela se do polštářů na pohodlném křesle před krbem. Její dech se nakonec zklidnil a vklouzla do dřímoty, v níž ji pro jednou nepronásledovaly obvyklé sny, ale místo nich se pod jejími zavřenými víčky objevovaly výjevy z Petrohradu, zkrvavené sekery a novinové články o zločinech.

-

Příští ráno nad snídaní a encyklopedií vykulila oči. Na tváři se jí objevil úsměv.

Tohle by je mohlo zaujmout.

-

Zdálo se, že týden uběhl ve starostech o obsah hodin. Hermiona měla pocit, jako by jen tak tak stihla naplánovat šest lekcí, které musela odučit, a zároveň bojovala s úzkostí, která jí stále víc a víc svírala žaludek.

V sobotu se deset minut před jednou setkala s Harrym na ministerstvu. Trochu ji zaskočilo, když zjistila, že ministerstvo disponuje částí budovy, která je zcela věnována posluchárnám pro výuku čehokoli, co by mohlo být potřeba – od zacházení se skřety po přípravu domácího lektvaru, vyráběného u mudlů - nicméně dojem to na ni udělalo. Dostala největší učebnu a očekávala skupinu téměř čtyřiceti ‚studentů‘. Poznala jména většiny z nich na seznamu, který jí poskytlo ministerstvo, aby podle něj vedla prezenci. Byla nepříjemně překvapená, když zjistila, že je na něm mnoho jejích bývalých zmijozelských spolužáků. Malfoy a jeho nohsledi, Millicent Bulstrodeová, Pansy Parkinsonová a Blaise Zabini. Prakticky jediní Zmijozelové, kteří na seznamu chyběli, byl Theodore Nott a další, kteří po válce neměli to štěstí, aby unikli Azkabanu.

Jak se dalo čekat, byla trochu slabá v kolenou, když vstoupila do prázdné místnosti. Harry pokulhával vedle ní (poslední bitva způsobila, že měl nepohyblivé kolenní klouby – to bylo jedno z jeho méně vážných zranění). Uklidňovalo ji mít ho po boku. Cítila dotek jeho paže, když se mírně roztřeseně opřela o svůj stůl v čele učebny a přitiskla dlaně na jeho desku.

„Jsi si jistá, že to zvládneš, Hermiono?“ zeptal se. V jeho hlase slyšela obavy.

„Samozřejmě,“ odvětila překvapivě silným hlasem. Položila na stůl svou rozsáhlou výstroj na hodinu, otevřela tašku a začala třídit její obsah.

Harry nevypadal moc přesvědčeně. Po chvíli ticha, v níž jediným rozptýlením napjaté situace bylo tikání očarovaných hodin nade dveřmi, promluvil hlasem klidnějším než dřív: „Já jim nedůvěřuji.“

Hermiona si uhlazovala vlasy v elegantním drdolu na temeni hlavy a bezmocně se na něj usmála, zatímco se bokem opřela o stůl. „Myslíš, že já ano? My jsme s nimi bojovali. Budu potřebovat nějaký čas, abych si zvykla, ale ministerstvo se snaží udělat svůj díl práce na ukončení této války. My musíme také pomoct.“

Harry otevřel ústa k odpovědi, ale místo něj se ozval někdo jiný. Ten hlas byl protivně povědomý, i když nepochybně o něco nevrlejší než normálně, a podbarvený pochechtáváním se jeho obvyklého doprovodu.

„Jak dojemné, Grangerová. Povedlo se ti zůstat tak morálně čistou jako vždy, jak vidím. A teď, kde je náš instruktor?“ Poslední slovo vyplivl, jako by ochutnával obzvlášť nechutný jed.

Hermiona na něj ani nepohlédla; stěží ho vzala na vědomí kromě toho, že mu odpověděla. Dívala se do Harryho očí a čerpala sílu od svého celoživotního přítele.

„Zrovna s ním mluvíš, Malfoyi. Kdyby ses laskavě usadil na místo, počkám, až přijdou všichni, a pak začneme.“

Neslyšela žádné kroky a ustalo i pochechtávání. Nakonec se Hermiona otočila, aby ohodnotila ve dveřích stojící skupinu, skládající se z tváří známých ze školních dnů, a chladně zvedla jedno obočí. Všichni na ni zírali, víc než jen pár úst bylo doširoka otevřených.

„Pokud, samozřejmě,“ začala s pečlivě neutrálním výrazem, „si raději neodkroutíte jednoroční trest v Azkabanu. Takže znovu, prosím, posaďte se.“

-

„V nebi chybí všichni zajímaví lidé.“

Friedrich Nietzsche


Kapitola 3. Ne-pochopení



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 3. Ne-pochopení

-

„Vizionář lže sám sobě, lhář jen ostatním.“

Friedrich Nietzsche

- 

„Takže znovu, prosím, posaďte se.“

Malfoy si sedl. Sedl si a Hermiona si nevšímala svých studentů, vstupujících do pochmurně bílé třídy, místo toho se soustředila na prohrabávání své velké tašky, z níž vytáhla a do úhledných řad vyskládala čtyřicet stejných knih. Ruce se jí chvěly, ale jen tolik, že třas byl téměř neviditelný.

Ale Harry si ho všiml. Starostlivě se zamračil, chytil ji za ruku a stiskl ji, krátce ji políbil na tvář, aby jí nabídl útěchu jediným způsobem, jaký znal. Tou, která poskytovala útěchu, bývala prakticky vždy ona, a když se jejich role vystřídaly, vždycky vypadal trochu ztraceně. Strnule se usmála a sledovala, jak se obrací a kulhá dozadu, nervózně si sedá do stínu a rozhodně ignoruje Malfoyův úšklebek. Jeho přítomnost vzbudila odpor a strach. Toho posledně jmenovaného bylo podstatně víc. Tento muž, tento Harry Potter, zabil jejich Pána zla, který byl považován za nezastavitelnou a nesmrtelnou sílu. Neměla jim za zlé, že jsou vystrašení. Harry svou silou a mocí někdy vyděsil i ji.

Dvě postavy padají a jen jedna z nich dýchá.

Diskrétně spočítala studenty – pořád zjišťovala, že se jí chce smát při pomyšlení, že tito lidé, její spolužáci, děti Smrtijedů, jsou její studenti – a zjistila, že tu jsou všichni. Mumlání, které bylo nápadné, když vcházeli dovnitř, nyní ztichlo, když na ni hleděli, mírně zneklidněni její aktivitou, nebo spíš jejím nedostatkem. Prostě jen stála. Stála a dívala se na ně očima bez výrazu.

A pak byla místnost naprosto tichá. Hermiona si v duchu dovolila triumfální úsměv.

Když viděla, že jim její mlčení začíná dělat starosti (prchavý pohled stranou, skládání rukou na stůl, upravování vlasů, možná nervózní napětí ramenou), konečně promluvila. Její hlas byl tichý, a přesto nepochybovala, že ji slyší všichni.

 „Válka skončila. Voldemort je mrtvý.“

Hromadné zalapání po dechu. Nikdo nevyslovoval jeho jméno; ani po válce ne. Pansyina bílá ruka se jí třásla na prsou a Hermiona viděla, jak jí z obličeje mizí krev. Crabbe a Goyle na ni hloupě civěli vyvalenýma očima. Zabini sebou jen trhl. Malfoy napůl vstal a jeho pěst na desce stolu se sevřela tak silně, že přes celou místnost zaslechla, jak mu praskají klouby.

„Jak se opovažuješ. Nejsi hodná vyslovit jeho jméno, ty špinavá, nechutná šme-“ zasyčel s očima přivřenýma do štěrbin. Harry vyskočil ze svého místa a s tváří zkřivenou vražedným výrazem rychle zamířil k zuřícímu muži. Hermiona skoro znejistěla. Téměř klesla. Ta urážka ji kdysi srážela k zemi, kdysi ji nutila ronit slzy. Pak se stala imunní proti té nenávisti, když ji proti ní stále znovu a znovu používali během války. Teď, když si uvědomila, že by ji měla opět slýchat, všechno se jí vrátilo.

Válka rudě zaplála v její mysli.

Ne.

Ne, pomyslela si konečně. Jsi silnější než tohle.

A tak ho v polovině té nenávistné urážky přerušila. V  jejím tónu se objevilo znechucení.

Posaď se, Malfoyi. Ty jsi neslyšel, co jsem řekla? Válka skončila. Už ji víc nemůžeme využívat k předsudkům, ignorantským lžím a nenávisti. Tvoje strana prohrála.“ Očima zalétla k Harrymu, než se zhluboka nadechla a znovu promluvila.

„A Malfoyi… jestli ještě jednou, jednou jedinkrát zkusíš vyslovit tu urážku, vyhodím tě z této třídy a nedovolím ti vrátit se – to platí pro každého jednoho z vás. Předpokládám, že jste všichni četli vyhlášku?“ Její otázka se setkala s obezřetně bezvýraznými tvářemi, ale věděla, že ji znají. „Pak víte, co se stane, když vás vyloučím z této třídy. Nebudu tolerovat hrubost, bigotnost nebo fanatismus. Jestli o tom chcete diskutovat, dělejte to zdvořile a s důkazy, které podporují váš názor. Jinými slovy, chovejte se jako slušní lidé. Domnívám se, že to všichni zvládnete?“

Byla to řečnická otázka. Třída pochopila náznak a zůstala zticha. Na okamžik se odmlčela a očima přelétla sedící masu před sebou. Malfoy znovu klesl na své místo a zíral na ni s obratně skrývaným šokem. Ostatní se s nepohodlím ošívali na svých židlích. Hermioně bylo jasné, že teď ukázala tvář hodně odlišnou od té, kterou znali, když společně chodili do školy. Harry na ni pohlédl s něčím podobným hrdostí v očích.

Neměla žádné sympatie k těmto potenciálním vrahům. Možná by jednou mohla pocítit lítost nad ztrátou jejich rodičů, mrtvých nebo v Azkabanu, ale teď ne. Poznala smrtící následky jejich předsudků, a tak je nedokázala přijmout. Poučit tyhle lidi byla její práce, a ona nebyla tak naivní, aby si myslela, že je nebude muset v podstatě donutit, aby jí naslouchali.

„Nežádám vás, abyste si tyto hodiny užívali. Nemusíte mě mít zrovna rádi,“ pokračovala, čímž vyvolala překvapení u Harryho a mnoha dalších přítomných. „Všechno je to o toleranci, že? Vy snášíte mě, já snáším vás. Vy všichni víte, kdo jsem, a já vím, kdo jste vy… ne všichni, ale to brzy napravíme. Víte, jaká byla moje pozice ve válce, bojovala jsem na straně světla, vy jste podporovali temnotu. Jsme odlišní, ale přesto stejní.“ Nevšímala si několika nevěřícných, nesouhlasných odfrknutí, která zazněla třídou. Její hlas teď sílil a v očích jí bez ustání plála vášeň. Tomu, co říkala, věřila celým svým srdcem. Přesvědčení.

„Tolerujeme se vzájemně; v této třídě i tam venku v ulicích. Toto děláme, ať se vám to líbí, nebo ne. Společnost závisí na toleranci. Při právech, jaká nám naše vláda dává – jmenovitě svobodně si říkat, co chcete – je nevyhnutelné, že vzniknou různé názory, bloky a lidé. Abychom mohli žít s jakýmsi zdáním pořádku, musíme být schopní tolerovat ty názory, které se liší od našich. Jestliže to nedokážeme, všechno se rozpadne. Vím, že jste to viděli, ať už to přiznáte nebo ne... došlo k tomu za války a existuje reálná hrozba, že se to stane znovu.

Zdá se, že vy všichni máte potíže s touto tolerancí, s touto prostou představou.“ Teď se v jejím tónu i výrazu poprvé zřetelně objevila hořkost, ale okamžitě zmizela a ona pokračovala. „A v tomto bodu začíná moje práce. Nejsem tak naivní, abych se domnívala, že některé z vás dokážu změnit. Většinu z vás učili vašemu náhledu na kouzelnickou společnost od narození.“ Krátce a tvrdě pohlédla na Malfoye. Myslí jí probleskla vzpomínka na Luciuse, shlížejícího na ni s pohrdavým úšklebkem. Jeho syn jí vracel pohled sálající hněvem, nepřetržitě žhavě vyzařujícím z jeho očí. „Žádám jen o to, abyste naslouchali s otevřenou myslí. Nechte své myšlenky putovat a pokládejte si otázky. Nechte svůj rozum přít se s vaší ideologií. Jestliže i po šesti týdnech, které spolu strávíme, budete stále přesvědčení o správnosti svých názorů, můžete odejít a nebýt o nic moudřejší; já jsem udělala všechno, co jsem mohla. Pokud budu mít dojem, že vaše loajalita stále patří Voldemortovi, nebudu upozorňovat ministerstvo, ale to neznamená, že na to nepřijdou sami.“

Klidně hleděla na své studenty. Většina z nich se na ni dívala s čímsi podobným nenávisti – přece jen urazila, i když decentně, všechno, v co věřili. Někteří ohromeně zírali na tuto troufalou novou bytost, na Hermionu Grangerovou, tak odlišnou od té, kterou znali.

S lehkým povzdechem pokračovala: „Vím, že to bude těžké. Uvědomuji si, že mnoho z vás se cítí ztraceně. Neobviňuji vás kvůli tomu. Válka byla vyhrána – nebo prohrána, to záleží na tom, jak se na to díváte – teprve před třemi měsíci. Je hodně toho, nač je třeba si přivyknout.“

Zahlédla, jak se Pansy s Millicent ušklíbají její zdánlivé měkkosti, typické pro starou Hermionu.

„Nepleťte si to se sympatií,“ vyštěkla ostře. „Rozhodli jste se, když válka vypukla. Jen vyjadřuji porozumění.“

„Ne, my jsme se nerozhodli,“ ozval se hlas, jemně a zároveň ostře.

„Ach?“ zeptala se Hermiona a obrátila se čelem k Malfoyovi s osobitým vyjádřením pochybnosti. „Objasni mi tedy své úvahy, Malfoyi.“

Lehce se opřel o svůj nepohodlný, ministerstvem poskytnutý stůl, jako by to byl jeho trůn, a ušklíbl se na ni se soustředěným odporem a nepřátelstvím skrytým v šedi jeho očí. „To nemůžeš pochopit, Grangerová. Tvoji mudlovští rodiče nebyli Smrtijedi. Smrtijedi nikomu nedávali možnost volby, ani svým vlastním dětem ne.“ Ta slova zněla poklidně protahovaně, a Hermiona si jen díky své vnímavosti všimla slabých linek stresu kolem jeho očí, jejichž zášť nebyla namířena jen proti ní.

Zaznamenala několik přikývnutí a souhlasných zabručení ve třídě, a slabě se usmála. Nezaváhala; ne teď. „Vždycky jsi měl možnost volby, Malfoyi. Jen jsi to prostě nikdy nedokázal vidět,“ jemně si stála za svým. S lehkým pobavením si všimla, jak se jeho obočí zvedá až k vlasům. Ve snaze držet se plánu pokračovala k další části své lekce.

„Myslím, že teď bychom se měli představit. Prosím, pěkně popořadě řekněte své jméno a alespoň dvakrát zopakujte slovo ‚Voldemort‘.“

Zamračila se, když zazněly rozhořčené, zděšené výkřiky, doprovázející její pokyny. „Ztište se... děkuji. Jistý velký muž kdysi řekl, že strach ze jména jen zvyšuje strach z věci samotné. Voldemort je mrtvý, takže není čeho se bát. Jmenuji se Hermiona Grangerová a už jsem jméno Voldemort zopakovala podstatně vícekrát než dvakrát. Na řadě je Vincent.“ Crabbe vyhlížel dost vyděšeně, když slyšel své křestní jméno z úst svého nepřítele, ale chtě nechtě vyhověl. Zadrhl se při ‚V‘.

Jeden po druhém vyslovovali jména. Pansy se třásla tak silně, že upustila brk, kterým škrábala poznámky určené Millicent a Daphne Greengrassové. Hermiona slyšela známá příjmení: Avery, Rookwood, Macnair, Dolohov a Black, abychom jmenovali některá z nich. Všichni na ni vražedně zírali, když opakovali jméno Pána zla. Cítila, jak se jí znovu začínají třást ruce. Nikdy nebyla tak statečná jako Harry. Pokaždé, když některé z těch notoricky známých příjmení opustilo rty jednoho z Hermioniných studentů, viděla zjevné napětí v koutcích očí svého kamaráda a všimla si, jak v kapse pevně svírá hůlku.

A pak přišlo jméno, kterého se obávala celé odpoledne:

„Vulpecula Lestrangeová, lord Voldemort, lord Voldemort.“

-

Poznámka autorky: V souladu s rodinnou tradicí je Vulpecula souhvězdí.

 


Kapitola 3., část 2. Ne-pochopení



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 3., část 2. Ne-pochopení

 

„Vulpecula Lestrangeová, lord Voldemort, lord Voldemort.“

-

Když se Hermiona dozvěděla, že Lestrangeovi měli dceru, byla šokovaná stejně jako teď Harry. Poslala sovu Percymu, aby se ujistila, že jméno na seznamu je správně. Ubezpečil ji, že je.

Vulpecula byla tak podobná Belatrix, až to bylo znepokojující. Ty samé tmavé, přivřené oči, ta stejná bledá pleť. Zdála se být velmi mladá, možná sedmnáctiletá. Na rozdíl od své matky nestrávila dlouhá léta v Azkabanu a byla na ní vidět Belatrixina bývalá krása.

Harry vypadal, jako by dívku toužil proměnit v prach přímo na místě, kde seděla a kde si přehodila své dlouhé černé vlasy, tak velmi podobné vlasům jeho nenáviděné nepřítelkyně, přes opěradlo židle. Zíral na ni, jako by to byla skutečně Belatrix Lestrangeová.

Ale to nebylo možné. Tu zabil v poslední bitvě Neville Longbottom. Nakonec pomstil své rodiče; předtím, než jeho samotného zasáhla smrtící kletba Luciuse Malfoye. Harry truchlil dvojnásobně – kvůli ztrátě přítele, a proto, že nedokázal pomstít svého kmotra.

Hermiona se přinutila vrátit do přítomnosti.

„Draco Abraxas Black Malfoy. Lord Voldemort, lord Voldemort.“

Pobaveně na ni zíral, jako by vycítil její rozpaky. Poté, co se ujistil, že se na něj dívá, trhl hlavou směrem k Vulpecule tak rychle, že se jí to mohlo jen zdát, a zamumlal: „Jaká matka, taková dcera.“ Naprosto ho přehlížela.

On a Lestrangeová byli jediní dva lidé v místnosti, kteří Voldemorta titulovali ‚lord‘, a vůbec nezaváhali, když vyslovovali jeho jméno. Toto neignorovala, namísto toho si informaci pečlivě zapamatovala pro pozdější zvážení.

Když poslední osoba skončila s představováním („Marcus Flint, Vol-Voldemort... Voldemort!“), Hermiona na každý stolek odlevitovala výtisk svého tajemného románu a tiše poděkovala svým dovednostem v duplikačních kouzlech – nehodlala utrácet peníze za nákup čtyřiceti stejných knih od Dostojevského. Většina studentů hleděla na knihu nechápavě, očividně nepoznávali mudlovskou klasiku. Hermiona postřehla, že Vulpecula pohlédla na obálku a nepřítomně se usmála, zdánlivě nepřekvapeně.

Jen jedna osoba si tohoto nového vývoje nevšimla. Malfoy cosi horlivě šeptal Zabinimu, s rysy zkřivenými krutým úšklebkem. Chvíli je sledovala, než prolomila ticho otázkou:

„Můžeš nám říct, Malfoyi, co je tak zajímavé?“

Lenivě k ní zvedl zrak a špičkami dlouhých prstů poklepával po stole. „Jen jsem přemýšlel,“ usekl a zjevně ji pohledem provokoval, „když jsem viděl, jak si to užíváš, kolik ministerských úředníků jsi musela ojet, abys dostala tenhle džob.“

Ticho.

Harryho židle zaškrábala po podlaze, jak vyskočil a okamžitě namířil hůlku na Malfoyovu bílou hlavu. „Ty ubožácký zmetku! Táhni do -“

Hermiona, která se vzpamatovala z šoku, zachytila jeho pohled a zavrtěla hlavou. Ne, Harry. Tohle je zkouška. Dobře to věděla. Harry ztuhl.

Malfoy ji zkoušel.

Jak daleko mohla zajít?

Chladně na něj pohlédla a on jí to klidně vrátil. Za celou dobu té zkoušky se nepohnul, ani když Harry zvedl hůlku.

A Hermiona věděla, co musí udělat.

„Myslíš si, že tu chci být?“ zeptala se tiše, s tvrdým výrazem ve tváři. „Myslíš si, že si užívám být tu s vámi? Je mi líto, že tě zklamu, Malfoyi, ale ministerstvo mě muselo téměř prosit, abych to udělala. Vy všichni,“ širokým gestem zahrnula celou místnost, „jste mi dělali ze života peklo. Jsem tu, protože jsem oddaná své věci. To není volba, ale něco, co musím udělat pro každého, koho jsme ztratili v té zatracené válce.“

Harry se posadil. Všichni na ni ohromeně zírali.

„Teď vypadni.“

Malfoyovi spadla čelist. „Cože?“ řekl, překvapený náporem krutosti v jejím hlasu.

„Slyšel jsi, co jsem řekla. Vypadni, nebo zavolám bystrozory a oni tě k tomu donutí.“

Ve svém životě viděla přemíru nenávisti. Ale nic, co poznala předtím, se nevyrovnalo zlobnému pohledu, který na ni vrhl Malfoy. Nenápadně sáhla do svého hábitu a uchopila hůlku. Jen pro případ.

Ale místo toho, aby ji proklel, vstal. Ruce  zaťal v pěsti a tváře mu zrudly. Když ji míjel, zasyčel: „Tohle není konec, mudlovská šmejdko. Svého strážce nemůžeš mít kolem sebe pořád.“ Záštiplně pohlédl na Harryho a vyrazil ven. Hermiona neodpověděla, přestože jí srdce prudce poskočilo v hrudi, když zaslechla, jak se dveře učebny zabouchly s hlasitým, konečným zvukem.

„Merline,“ vydechl kdosi.

Pansy tiše kvílela s očima přilepenýma na dveře.

Hermiona nechala půl minuty doznívat ticho, než se nakonec napřímila a pohlédla na vyděšené tváře v místnosti.

Strach.

Nepotřebovala strach.

„Dobrá. Teď už víte, že o tomto nežertuji,“ pokračovala a její hlas byl předstíraně lehký, jako by právě někoho neodsoudila na rok do Azkabanu. „Vy všichni máte před sebou výtisk Zločinu a trestu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Plán na příštích pět lekcí je vložený za přední stranu obálky. Prosím, nevytahujte ho a dělejte si poznámky k tématu. Předpokládám, že mnoho z vás o Dostojevském neslyšelo. Narodil se v Moskvě, v Rusku roku 1821...“

-

„Ehm... vyučuješ hodinu angličtiny, Hermiono?“ zeptal se Harry, jakmile všichni ostatní, s mumláním, vzdorovitě a ne zrovna málo zmatení opustili místnost.

Rozesmála se. „Samozřejmě, že ne! Tyto hodiny budou prostě trochu jiné, než čekali.“

„Ano, ale... mudlovští klasici? Jak to může souviset...“

„Příští týden to chci spojit. Všichni musí udělat jen jediné, do příště dočíst knihu“ – když zadala úkol, vyvolalo to drobné protesty proti délce románu – „a můžu začít od ní. Chci to všechno nakonec spojit.“

Chvíli mlčel a zdálo se, že se o něčem pře sám se sebou. Nakonec temně pronesl: „Věděla jsi, že Belatrix má dceru?“

Záporně zavrtěla hlavou.

„Ach. Vypadá... vypadá jako ona.“

Ale Hermiona neposlouchala. Nechala ho stát v přední části učebny a přistoupila k poslední zbývající knize, nevinně spočívající na stolku. Zvedla ji a palcem uhlazovala lesklý papír obálky. Sledoval ji.

„Opravdu považuješ vyhození Malfoye za dobré?“ zeptal se tiše.

Nadzvedla jedno rameno v náznaku pokrčení a stále upírala pohled na těžkou knihu ve své ruce. Harry k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno. „Zaslouží si to, Hermiono... co o tobě řekl...“

„Právě zkoušel, kde má hranice, Harry. Musela jsem to dokázat. Všichni si mysleli, že nemyslím vážně to... všechno.“

„Pořád si to zaslouží.“

Hermiona se k němu otočila a laskavě ho pohladila po tváři. „Děkuji ti, že jsi tu dneska se mnou byl. Pomohlo mi to. Asi bys měl jít domů za Ginny, ne? Bude si dělat starosti.“

„Dobrá. Ještě se uvidíme, Hermiono,“ zazubil se, znovu ji políbil na tvář a přemístil se. S povzdechem zastrčila knihu pod paži, popadla batoh a otevřela dveře, aby vyšla ven do haly. Věděla, že Malfoy tam stále je a čeká na konfrontaci.

Vyrazila si dech, když do ní narazilo něco velkého a drtilo ji o zeď. Batoh jí sklouzl z ramene a po podlaze se v náhodné změti rozsypaly brky a pergameny. Zalapala po dechu a vzhlédla. Nad ní se tyčila vztekem změněná tvář Draca Malfoye. Zasyčel jí do obličeje:

„Já nepůjdu do Azkabanu, ty vlezlá mrcho.“

Zavřela oči a připravovala si jasné vyjádření. Velmi tvrdě se na ni tiskl a ona si uvědomila, že se jí obtížně dýchá. Snažila se potlačit strach, tlumila ho v hrudi jako zvíře, které se snaží uprchnout, a otevřela ústa, aby promluvila. Přerušil ji.

„Co chceš? Peníze? Moc?“ Vzteklá pauza „Něco jiného?“ zeptal se chladně a vyzývavě zavlnil boky proti ní. Šokovaně vypískla a zaryla nehty do jeho paže tak, že na bledé kůži zanechala malé půlměsíčky. Těžce vydechl a mírně se odtáhl.

„Řekni si svou cenu, Grangerová. Nedovolím, aby mi má hrdost stála v cestě, když mi hrozí, že skončím v Azkabanu.“ Jeho hlas ji děsil. Viděla, že je úplně a naprosto rozlícený, ale jeho hlas byl tak klidný, že by se slepec mohl domnívat, že se jedná o pouhou obchodní dohodu.

Teď byla taky příšerně naštvaná. Hněv zvítězil nad strachem. „Vypadni ode mě, Malfoyi! Jsi ubohá náhražka lidské bytosti!“ Znovu se zhluboka nadechla a z nitra si přivolala sílu pokračovat. „Přišla jsem, abych ti dala tohle.“ Když od ní rozpačitě ucouvl, hodila mu pod nohy výtisk Zločinu a trestu.

„Dávám ti jedinou, poslední šanci. Jedinou. Jestli znovu vybočíš z řady, skutečně tě vyhodím z učebny.“

Jeho výraz se zklidnil, opatrně se změnil v neutrální. „Fajn,“ řekl tvrdě a stáhl rty do nenávistného úšklebku. „Předpokládám, že nemám na výběr.“

„Ano, máš. Vždycky máš na výběr. Jde jen o to, že jedna volba je mnohem příjemnější než ta druhá.“

Už nic neřekl.

„Toto si přečti,“ ukázala na nešťastnou knihu, „do příští hodiny.“

A pak odešla.

-

„Ten, jenž bojuje s monstry, by si měl dát pozor, aby se sám nestal monstrem. A pokud dlouho zíráte do propasti, tak propast zírá zpátky do vás.“

Friedrich Nietzsche 



Poznámka:


Kapitola 4. Nadčlověk



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 4. Nadčlověk

-

„Vždy jsme ve své vlastní společnosti.“

Friedrich Nietzsche

-

Když Hermiona došla domů, jako vždy shodila tašku na kobereček u vchodu do bytu. Zhluboka si povzdechla, sevřela v pěsti úhledný drdol a tím uvolnila objemnou hmotu, která jí ve spletité kupě klesla na ramena. V zrcadle zahlédla svůj obličej a uvědomila si, jak moc unaveně vypadá.

Jako obvykle prošla uspořádaným obývacím pokojem do ložnice, přitom si svlékla hábit, skopla boty na podpatku a pořádkumilovně je uložila vedle skříně. Zůstala oblečená ve formální sukni a halence, zatímco její nohy v punčochách vypadaly na koberci ložnice podivně nepatřičně. Zamířila k prádelníku.

Jako každý den jej otevřela, sáhla do zásuvky a rozechvěle vyňala velké, lehce obnošené mudlovské tričko. Jako každý den ucítila, jak jí za očima vzniká tlak, když si přitiskla látku na obličej a vdechla.

Ron.

Zhroutila se do nohou postele a zrak jí zamlžily slzy, zatímco vzpomínala. Tričko bylo pokrčené stářím a solí jejích slz.

Jeho vůně slábla.

Sinalá tvář a kaluž krve.

V tomto tričku Ron spal. Seděl v něm u jejího stolu a snídal. V tomto tričku se s ní miloval. V tomto tričku žil.

Zavřela oči a slzy se jí rozlily po řasách, pak pomalu klouzaly po tvářích do drahocenné tkaniny, kterou držela tak blízko.

Všichni říkali, že takhle truchlit není zdravé. Nepracovala. Nečetla. Nedělala nic. Zapomínala o sebe pečovat, vynechávala jídlo, a teprve druhý den, když cítila, jako by se jí něco snažilo prohryzat ven z žaludku, si vzpomněla, že se potřebuje najíst. Nemohla spát, bála se nočních můr.

Ale tyto kurzy, tento ministerstvem nařízený úkol ji nutil žít. Musela pracovat, provádět výzkum, připravovat se a být silná, aby její bývalí nepřátelé nemohli odhalit její slabost. Bylo to vyčerpávající.

Ronova vůně byla jemná a nenápadná, šampon a prací gel, pot a ještě něco zřetelně mužského.

Cítila, jak jí bolest svírá nitro. Později si nedokázala vybavit, jak dlouho tu tiše seděla, zabraná ve vzpomínkách.

Nakonec k ní tlumeně, jako kdyby měla hlavu ovinutou přikrývkou, dolehlo klepání na dveře ložnice. Slyšela Ginnyin hlas, který jí oznamoval, že pro ni přišli, aby ji doprovodili na večeři u Weasleyových, a že jí Harry říkal, jak dobře proběhl kurs a co se tam všechno dělo?

-

Harry a Ginny se zamračili při pohledu na její zarudlé oči, když se vynořila z ložnice s umytým obličejem a vlasy znovu úhledně učesanými. Už jí nezbývalo mnoho letaxového prášku, takže se do Doupěte přemístili.

Rodina Weasleyových se v průběhu války navždy změnila. Molly je při příchodu uvítala úsměvem, který nezakryl smutek v očích. Artur se po domě pohyboval na zakouzlené židli; i po měsících míru měl stále ještě ovázaný pahýl pravé nohy. A Fred… Fred se už nikdy nesmál.

Tohle, uvědomila si, když skrz dveře hleděla na jejich strhané tváře, bylo to, co ji nejvíc znepokojovalo. Byl to Fred, kdysi takový vtipálek, kdo teď při večeři mrzutě zíral do svého talíře. Během války ztratil polovinu sebe, pomyslela si.

Snažila se nevnímat tři prázdná místa u stolu. Paní Weasleyová ta místa stále udržovala, ubrousky bělostné a nažehlené, příbory bez poskvrnky.

Hermiona si nedokázala představit, jaké to je, ztratit tři děti.

Molly je všechny uvedla dovnitř, Ginny a Harryho políbila na tváře a ji vtáhla do přívětivého objetí. Hermiona si na okamžik dovolila zhroutit se u starší ženy, na okamžik dovolila, aby z ní uniklo napětí a bolest, než se vzpřímila, protože Molly trvala na tom, že brambory se spálí na uhel, jestliže bude ještě vteřinku pryč od kamen. Seděli v obývacím pokoji a povídali si.

 „Viděli jsme článek ve Věštci, Hermiono. Jak to, že jsi nám o tom neřekla?“ zeptal se pan Weasley a svraštil své téměř bílé obočí.

„Jaký článek?“ spustila Hermiona. Obrátila se k Harrymu a Ginny, oba najednou vyhlíželi rozpačitě. „Jaký článek?“

„M-my jsme ti nechtěli přidělávat starosti,“ vysvětlil Harry.

Fred, který sledoval tuto jemnou výměnu názorů, jí beze slova podal titulní stranu novin. „Děkuji ti, Frede,“ řekla pichlavě, zatímco očima blýskla po Ginny, která seděla s očima sklopenýma do klína.

Prolétla stránku. Titulek nebylo těžké najít.

Třídu Smrtijedů bude vyučovat přítelkyně Harryho Pottera, oznamuje ministerstvo

Nic nevynechali. Na Věštce, jak zaznamenala, to bylo překvapivě přesné. Protřela si rukou oči, když to dočetla, a povzdechla si.

„Podívej se, kdo je autorkou,“ vybídl ji Harry tiše.

Odfrkla si, když to našla. „Měla jsem ji nechat proměněnou v brouka. Nesnesitelná ženská. Dělá, jako bych byla nějaká fanatička, snažící se zbavit svět zla, abych se pomstila za…“ Náhle se zarazila při pohledu na tvář pana Weasleyho. „Mimochodem, všechna fakta má správně, ale způsob, jakým je řadí, naznačuje, že jsem šla na ministerstvo a dobrovolně se na tu práci přihlásila.“

„Takže ty nejsi naštvaná?“ zeptal se Charlie a nespouštěl z ní oči. „Na tvém místě bych pěkně zuřil.“

Pokrčila rameny. „Jednou se to dostat ven muselo.“

Paní Weasleyová vyšla z kuchyně a sedla si vedle svého manžela. „Ano, drahoušku, ale proč jsi nám o tom nic neřekla? Museli jsme se to dozvědět od Ginny.“

Hermiona se se sklopenýma očima nervózně dloubala v kůžičce kolem nehtů. Koutkem oka zahlédla, jak po ní Ginny ostře loupla očima, ale nezlobila se. Nikdy ji nežádala, aby před svou rodinou měla tajnosti. „Nechtěla jsem do toho zaplést vás všechny. Myslela jsem…“ odvrátila se a myšlenku dokončila v duchu. Myslela jsem, že to vaši rodinu zlomí. Myslela jsem, že byste se nedokázali znovu vyrovnat se Smrtijedy, ani s těmi mladistvými.

Věděla, že je to hrozně ironické, protože je očividně napadlo to samé. Možná měli pravdu. „Budu v pořádku,“ řekla, když si všimla výrazů na jejich tvářích. „Slibuji.“

Nevypadali, že je přesvědčila.

-

Když za nimi Molly zavřela dveře, Ginny se rozplakala. Stáli za prahem a Hermiona bezvýrazně hleděla do prázdna, zatímco Harry objal svou lásku a líbal její slzy. Hermiona, zjevně v rozpacích, přešlápla a prsty ruky si poklepávala po stehně.  Věděla, že nemůže nic udělat. Harry rychle šeptal Ginny do ucha slůvka útěchy, ale Ginny ho po pár chvílích odstrčila.

 „Ne! Ach… moje rodina… Harry, moje rodina je pryč!“

-

O pár dní později Hermiona oplatila Harrymu návštěvu v jeho domě, nově postaveném na pozemku v Godrikově Dole, kde kdysi stával dům jeho rodičů.

„Jak se má Ginny?“ zeptala se a starostlivě vraštila čelo, zatímco se usazovala na jedné ze sametových pohovek před krbem v obývacím pokoji.

Povzdechl si, sňal brýle a protřel si hřbet nosu. „Už je jí líp. Je to pro ni velice těžké… těžké pro nás všechny. Pořád…“ odvrátil se, než se vzpamatoval natolik, aby dokázal pokračovat. „Šla si teď na chvilečku zdřímnout, jinak by sešla dolů se s tebou pozdravit.“

„Nedělej si s tím starosti. Vlastně jsem tě přišla požádat o malou laskavost…“

-

Týden rychle uběhl a příští sobotu stála Hermiona před svou třídou (bez Harryho, kterého musela dost dlouho přesvědčovat, aby s ní nechodil), s výtiskem Zločinu a trestu v ruce. Její studenti na ni mlčky hleděli, výraz většiny z nich připomínal mrzuté děcko.

„Líbila se  vám kniha?“ zeptala se a nedbale se zády opřela o stůl.

Okamžitě se ozval Marcus Flint. „Myslím, že tohle je důvod, proč kouzelníci nečtou mudlovskou literaturu,“ řekl mírně a hleděl na svůj výtisk s očividnou nechutí.

Hermiona se usmála. „Obávám se, že se mýlíš, Marcusi. Neexistuje nic takového jako ‚mudlovská‘ a ‚kouzelnická‘ literatura. Je to to samé. Ať je to jak chce, máš právo na svůj názor. Nelíbila se ti? Proč?“

Pokrčil rameny. „Tenhle chlap Dostojevskij byl magor, psát hlavní postavu jako Rask… Raskol…“ zápasil s výslovností ruského jména.

„Raskolnikov,“ jemně ho opravila.

„Jo, tenhle. Celá zatracená knížka byla o tom, jak se nějaký maník týrá, protože někoho zavraždil. Neviděl jsem v tom žádný smysl.“

Hermiona zaslechla, jak si Vulpecula Lestrangeová na svém místě vzadu odfrkla. „Ano, Vulpeculo?“ zeptala se zvědavě přes svou nedůvěru vůči Belatrixině dceři.

„Vulpe, prosím. Mí rodiče byli sadisté, pokud se týká jmen, i v jiných případech,“ řekla dívka a rty jí zvlnil pobavený úsměv.

Ona… vtipkuje o své rodině?



Poznámka:


Kapitola 4., část 2. Nadčlověk



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 4., část 2. Nadčlověk

 

„Ona… vtipkuje o své rodině?“

-

Hermiona vynaložila docela dost úsilí, aby udržela ústa, která se jí otvírala nesmírným úžasem, zavřená. „Ach… no, Vulpe, chceš nám něco říct k té knize?“

„Flint je idiot.“

Vyčkávala, ale nic dalšího už nepřišlo. Marcus na Vulpe zlostně zíral, ale jeho očividný strach z ní ho přiměl spolknout štiplavou odpověď. „Hmm,“ pokračovala Hermiona. „Dobrá, Marcusi, co si myslíš o Raskolnikově stati?“

„Jaké stati?“ zavrčel.

„O té, v níž hovoří o mimořádných a obyčejných lidech.“

„Aha.“ Vypadal zmateně a očima přebíhal po třídě, jako by ve tvářích svých spolužáků hledal pomoc. „Co to má s námi společného?“

„Hmm,“ opakovala a otočila se, aby nervózně přešla přes učebnu. To by mohla být větší výzva, než předpokládala. Ale nejdříve…

„Pansy, na konci knihy se Raskolnikov dostal do vězení?“ zeptala se najednou a snažila se nebavit pohledem na výraz paniky v dívčině tváři.

Pansy lehce zrudla a bezmocně zírala na své ruce.

„Ééé… ne?“

Hermiona si povzdechla. „Ty jsi to nedočetla.“ To nebyla otázka.

Pansy začala vypadat naštvaně, pevně sevřela pěsti na desce stolu. „Co jsi čekala, Grangerová? Je toho víc než čtyři sta stran, pro Merlina! Dala jsi nám jen týden!“

„Je to dlouhé, to nepopírám. Ale je to důležité, Pansy. Prosím, v budoucnu se snaž víc,“ řekla krátce, s vnitřním podrážděním.

„Proč je to důležité, Grangerová?“ zeptal se Blaise a chladně ji pozoroval přivřenýma exotickýma očima. „Je to zatracená mudlovská knížka. Co může mít společného s Pánem zla?“

„Myslíš s Voldemortem,“ opravila ho.

„No tak s Voldemortem.“

Chvíli přemýšlela. „Uvidíte. Dobrá, pojďme pokračovat. Má ještě někdo nějaký komentář k Raskolnikově stati ‚O zločinu‘?“

Malfoy, který byl dosud potichu, konečně promluvil. Nevšímala si ho, ale celou dobu na sobě cítila jeho zlostný úšklebek. „Myslím, že Raskolnikov byl génius,“ prohlásil a pevně na ni upřel oči.

Hermiona bojovala, aby se nezachvěla, a když se setkala s jeho naštvaným pohledem, její výraz byl klidně zvídavý. „Jak to, Malfoyi?“

Stále ho nedokázala oslovit jeho křestním jménem.

„Protože je to dokonalé,“ ušklíbl se. Hermiona pocítila, jak v ní znovu narůstá známý hněv, než si uvědomila, že se Malfoy záměrně chová odporněji než obvykle, aby ji naštval. „Obyčejní lidé musí být podřízení, nemají právo překročit zákon, protože, jak sama vidíš, jsou obyčejní. Ale ti mimořádní mají právo spáchat jakýkoli zločin a porušit zákon jakýmkoli způsobem právě proto, že jsou mimořádní,“ pokračoval. Zjevně citoval pasáž z knihy zpaměti. Hermiona se tím odmítla nechat ohromit. „Na tom je postavené všechno, v co my všichni tady věříme, a je to dokonalé. Na Pána zla bys udělala dojem. Gratuluji, Grangerová, konečně ti došlo, jak to je.“

Sevřela pěsti v záhybech hábitu, ale nic neříkala, dokud nedozněly souhlasné výkřiky a mumlání, ozývající se celou místností. Když nastalo ticho, promluvila: „Očividně jsi knihu četl, Malfoyi.“ Pauza. „Touto filosofií si Raskolnikov vlastně ospravedlnil vraždu staré lichvářky.

Považoval ji za obyčejnou, kus odporné špíny v plánu všehomíra, za ‚veš‘. Na druhé straně on byl ten mimořádný člověk, jakýsi Napoleon. Tohle vysvětlení, ať už ze strany Raskolnikova podvědomé nebo ne, bylo důvodem, proč ji zavraždil. Potřeboval dokázat, že je neobyčejný, že může mít moc. Souhlasíte s tím všichni?“

Většina z nich přikývla, mnozí očividně zaujatí jejími slovy.

Ano.

„Dobře. Předpokládám, že tohle se ti na knize zamlouvalo, Malfoyi?“

„Samozřejmě,“ řekl jednoduše a pokrčil rameny.

„To jsem si myslela,“ pronesla tiše a v hnědých očích jí probleskl triumf. „Myšlenka, že morálka a zákon nic neznamenají, když je člověk mimořádný. ‚Obyčejný‘ lidský život je bezvýznamný, a proto může být systematicky zlikvidován kvůli získání moci, k potvrzení faktu, že někdo stojí nad ostatními. Tohle se na tom líbí vám všem.“

Sborové ujišťování jí v uších znělo podivně sladce. Usmála se.

„Slyšel někdo z vás někdy o Friedrichu Nietzschem?“

Nepřekvapilo ji, že ne. Viděla nechápavé pohledy.

„Nečekala jsem, že byste o něm něco věděli. Byl to mudlovský filosof. Němec, narozený roku 1844. V posledních deseti letech svého života byl, což je poměrně zajímavé, úplně šílený.“ Udělala efektní pauzu a laskavě se usmála. „Jeho myšlenky byly značně výstřední. Popíral křesťanství, morálku a nihilismus, ačkoli dnes mnoho učenců považuje za nihilistu jeho samotného. Věřil, že morálka je naprosté plýtvání časem, a láska k Bohu způsobuje, že lidé nejsou schopní plně žít na zemi. Proslavil se, když napsal ‚Bůh je mrtev‘. Ale na toto se zaměřovat nebudeme. Mluví někdo z vás německy?“

Nad mořem hlav se zvedlo několik rukou, mezi nimi i Malfoyova.

„Můžeš mi říct, co znamená ‚übermensch‘?“

Malfoy téměř znuděně protáhl: „‘Superčlověk‘. Nebo možná ‚nadčlověk‘.“

„Přesně,“ přikývla Hermiona. „Nietzsche věřil, že tento nadčlověk je vybraný druh člověka, a každý, kdo stojí pod ním, nemá žádnou hodnotu. Jeho nadčlověk není vázán konvenční morálkou, a tedy ani zákonem. Jednoduše řečeno, nadčlověk si může dělat, cokoli se mu zlíbí, protože je lepší než ostatní. Průměrnou většinu je třeba ignorovat a dokonce odstraňovat. Nadčlověk vznikl proto, aby mohl vládnout nad nižšími bytostmi, a stojí ‚nad zákonem‘. Musí opovrhovat sám sebou a toto opovržení brzy přenese na zbytek lidstva, kterému pak dá novou morálku a zákony. Péče o vyšší rasu je důležitější než obětování mas, obětování nižšího druhu. Tato oběť je podle Nietzscheho krokem k vyššímu, významnějšímu světu.

Připusťme, že to shrnuji mnohem tvrdším způsobem, než to prezentoval Nietzsche, ale myšlenka je stejná. Našli by se lidé, kteří by namítali, že jsem všechno pochopila špatně, že ve skutečnosti Nietzsche pracoval ve prospěch lidstva, ne pro nadvládu mocných nad ním. Ale já věřím, že Nietzsche považoval moc za hybnou sílu světa, a že jeho vyšší bytost má mít tři věci: absolutní moc nad průměrnou většinou, schopnost porušit jakýkoli zákon a naprostý nedostatek morálky, té morálky, která je podle jeho názoru jen synonymem pro slabost. Není vám to povědomé?“

„Samozřejmě,“ ozval se zezadu hlas - Vulpe. „To je Voldemort. On byl nadčlověk.“

Hermiona přimhouřila oči. „On věřil, že je nadčlověk. Morálka nebyla nic, moc vše. Nestaral se o větší dobro kouzelnického světa, i když si to všichni myslíte. Chtěl jen moc. Nejspíš mu na nikom z vás nezáleželo.“

Ticho. Poznala, že uhodila na citlivou strunu, a usmála se. Snažila se, aby se v  tónu jejího hlasu neobjevila krutost. „Řekla jsem něco špatného? Žili jste v iluzi, že Voldemort měl zvláštní slabost pro své následovníky? Že jeho cílem byla utopická společnost, v níž by svrchovaně vládli čistokrevní? Ne. Chtěl svět, v němž by svrchovaně vládl on. Ve kterém byste byli jeho následovníky, možná dokonce slouhy. Záleželo mu jenom na moci.“

„To není pravda, Grangerová,“ prohlásil náhle Malfoy. V hlasu mu zaznělo tiché nebezpečí a v kouřových očích vzplál oheň. Zůstala zticha a čekala, jak bude pokračovat. Vzpřímil se na židli a opřel si lokty o stůl. Přiměla se potlačit zachvění při podivném pohledu jeho očí, nyní velmi tmavě šedých s nádechem čehosi, co nedokázala popsat. „Nemůžeš rozumět tomu, co Pán zla chtěl. Nikdy ses s ním nesetkala -“

„Setkala,“ přerušila ho. „Pokračuj, prosím.“

„Chtěl pořád totéž. Chtěl společnost, v níž by lidé jako my,“ rozmáchle širokým gestem zahrnul celou místnost, „měli vedení. Kde bychom nemuseli mít obavy z toho, že polokrevní a šme - mudlorození všechno zničí. Pro větší dobro, copak to nevidíš? Naše větší dobro.“

Rozesmála se.

„Čemu se směješ?“ zeptal se Malfoy a jeho rty se rozzlobeně zkřivily. „Nech toho!“

Všichni se po sobě začali neklidně dívat a přemýšleli, jestli se jejich ‚učitelka‘ nakonec nezhroutila. A pak smích ustal.

„Musím vám všem něco ukázat,“ řekla tiše po svém náhlém výbuchu. Bylo neskutečně zábavné, v jak totálním klamu tito lidé žili. Mlčky sáhla do tašky a vyňala zdobně vyřezávanou misku, z níž vyzařovalo měkké, stříbřité světlo.

„Myslánka?“ hádal Goyle. Většinu přítomných překvapil svou očividnou znalostí věci.

„Ano,“ potvrdila a nepřítomně míchala její obsah hůlkou. „To, co se vám chystám ukázat, je vzpomínka Harryho Pottera.“ Nevšímala si potlačovaného povzdechu, který ze sebe vydala většina lidí v místnosti. „Nevím, kolik z vás si pamatuje incident, který se odehrál během jeho prvního ročníku v Bradavicích, ten s Kamenem mudrců? Harry se setkal s Voldemortem tváří v tvář a přežil. V té době Voldemort posedl bývalého učitele obrany proti černé magii, profesora Quirrella, který byl jeho věrným služebníkem a studoval jeho filosofii.“

Vlnivým pohybem hůlky naznačila, že mají naslouchat myslánce. Podivná postava jejich bývalého profesora s turbanem na hlavě povstala z vířících hlubin myslánky, pomalu se otáčela a opakovala děsivá slova: „Sešel jsem se s ním, když jsem cestoval kolem světa. Tenkrát jsem byl pošetilý mladíček, plný směšných představ o dobru a zlu. Vznešený pan Voldemort mi ukázal, jak velice se mýlím. Není žádné dobro a zlo, je pouze moc a ti, kdo jsou příliš slabí, aby o ni usilovali…“ *)

Po několika otáčkách Hermiona naznačila myslánce, aby se vrátila do původního stavu, a nechala v místnosti několik chvil vládnout ticho, než znovu promluvila. „Tady to máte… přímo z úst zasvěceného. Možná zasvěceného nejvíc ze všech.“

Hleděla na šokované výrazy svých posluchačů a mírně se usmívala. „Je to opravdu těžké, že ano, vidět, jak to opravdu je? Obávám se, že tento pocit pro vás bude běžný po celý váš život. Teď vidíte souvislost. Dostojevskij je Nietzsche, Nietzsche je Voldemort. Četli jste Zločin a trest, protože jste potřebovali úvod, úvahu o zločinu a jeho následcích, o nichž budeme hovořit později v dalších hodinách. Ach, a ještě poslední věc, než ukončíme tuto lekci:

Hitler četl Nietzscheho. Některé z myšlenek nacistické strany založil na Nietzscheho filosofii.“

Viděla jen nechápavé pohledy. Nakonec se ozvala Millicent Bulstrodeová. „Ehm… kdo je to Hitler?“

Hermiona potřásla hlavou. „Příští hodinu.“

-

„Nejsem člověk – jsem dynamit.“

Friedrich Nietzsche

 

*) Harry Potter a kámen mudrců, Albatros 2000, přel. Vladimír Medek

 

 


Kapitola 5., část 1. Mdloby na tebe!



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 5., část 1. Mdloby na tebe!

-

„Člověk je nejkrutější zvíře.“

Friedrich Nietzsche

-

Hermiona byla sama. Harry s Ginny se ve svém zármutku přimkli k sobě, beznadějně na sobě citově záviseli. Snažili se ji zapojit, nebo to, co z ní zbylo, ale vždycky si všimla napětí v jejich úsměvech a věděla, že by raději byli sami a vzájemně se chránili před okolním světem. Weasleyovi se stali něčím, co Hermiona považovala za pevně semknutou jednotku syrové bolesti. Jejich trápení zanechalo jen velmi málo místa pro lidi mimo jejich rodinu. Neville byl mrtvý. Lenka byla mrtvá. Levandule zmizela, stejně jako dvojčata Patilova. Ron byl mrtvý. Seznam mohl pokračovat.

Hermiona byla sama.

Proto ji překvapilo, když v sobotu večer zaslechla klepání na dveře.

„Okamžik, prosím!“ zvolala a spěchala do svého pokoje, aby se převlékla do něčeho jiného, než bylo mudlovské pyžamo. Konečně zadýchaně otevřela dveře bytu a překvapeně se usmála, když spatřila známou tvář. „Remusi!“

Její bývalý profesor vypadal tak unaveně a neduživě jako vždy. V duchu si rychle vypočítala, že právě proběhl úplněk. Objala starého přítele a snažila se, aby jí ve tváři nebyl znát soucit. Omluvně se usmál.

„Je mi líto, že jdu tak pozdě, ale musel jsem tě vidět hned, jakmile to šlo. Pár minulých dní jsem byl moc zaneprázdněný, když měsíc…“ Odmlčel se, rukou si přejel šedivějící vlasy a zájem zvýraznil vrásky v jeho tváři. „…a dřív jsem nemohl přijít. Viděl jsem článek ve Věštci. Co přesně děláš pro ministerstvo?“

Hermiona cítila, jak se jí v nitru vzedmula vlna radosti, zatímco její osamělost na chvíli ustoupila. „Pojď a posaď se, Remusi,“ naléhala. Formální titul ‚profesor‘ opustila už před lety, uprostřed chaosu a válečných bitev. „Řeknu ti o tom všechno, až ti přinesu šálek čaje.“

-

Remus Lupin proplul válkou ve srovnání s ostatními členy řádu relativně lehce. Když už nic jiného, jeho tajná práce s vlkodlaky mu zajistila bezpečí v době mezi bitvami. Ztráta tolika lidí strany světla si však vybrala daň na jeho duševní rovnováze. Hermiona si to uvědomila, když zkoumala jeho postoj a rysy, ale to bylo běžné u všech přeživších. Krátce po konci války se s Tonksovou vzali. Jejich svazek byl vítaným rozptýlením v poválečných hrůzách.

„A ty si myslíš, že se jim opravdu dostáváš pod kůži, že?“ zeptal se v krátké pauze jejich živého rozhovoru, v rukou točil téměř nedotčeným šálkem čaje a podrážděně vraštil obočí. Hermiona jasně viděla, že se mu nelíbí představa, jak stojí samotná v místnosti plné téměř Smrtijedů, nebo jako v Malfoyově případu Smrtijedů plně kvalifikovaných, kteří se jen tak tak vyhnuli odsouzení do Azkabanu.

Povzdechla si se sklopenýma očima. „Myslím, že je ještě předčasné o tom mluvit. Zvolila jsem spíš… neortodoxní metodu výuky. Pořád si nejsem úplně jistá, jestli bude mít nějaký účinek.“

Lupin na okamžik pohlédl k zemi, než promluvil svým povzbudivým, jedinečně laskavým způsobem. „Měj na paměti, že děti Smrtijedů byly z větší části chráněny před tím, co se dělo v jeho vnitřním kruhu. Dokonce i během války si jejich rodiče mysleli, že jsou příliš mladí na to, aby se mohli plně zapojit. Můj názor je, že tito potomci neprojevili Voldemortovi plnou oddanost prostě proto, že s ním nikdy nebyli v přímém spojení. Samozřejmě, když dospívali, všichni slýchali o jeho velikosti, ale předtím, než umřel, nikdy neměli šanci vytvořit si úplný obraz. Tvoji studenti nejsou Smrtijedi.“ Střelila po něm pochybovačným pohledem. V mysli jí vyvstal krátký záblesk dlouho zapomenuté vzpomínky na vysokého bledého chlapce, který před dlouhými léty mával předloktím v zšeřelém krámku Borgina a Burkesse. Jemně se usmál a pokračoval, zjevně chápal její pochybnosti. „Ach, někteří z nich mají znamení, tím si můžeme být jisti, ale určitě měli u Voldemorta nejnižší postavení a téměř jistě ho skoro nevídali.

Byl tajnůstkář, Hermiono. Pravidelně vítal přítomnost jen svých nejdůvěryhodnějších Smrtijedů. Tví studenti pouze vykonávali rozkazy. Myslel bych, že tato skutečnost je pro tebe obrovskou výhodou. Jejich fanatismus je zděděný, ne vzniknuvší z ničeho, jako u jejich rodičů.“

Pomalu přikývla. Uvědomila si, že tohle ji nenapadlo. Prostě si zařadila každého z nich jako v podstatě zlého, a teď si pomyslela, že byla poněkud hloupá a spílala si za to, že všechny ve své třídě zaškatulkovala do stejné přihrádky. Také neignorovala své vlastní pokrytectví, protože si nařídila během svých lekcí udržovat otevřenou mysl, ale nedokázala se tím řídit. V tom okamžiku jí hruď sevřel pocit viny. Rozhodla se, že svou další hodinu zahájí s naprosto nestranným postojem.

Chodila do školy s většinou svých studentů a znala je jako nevinné děti, fascinované Bradavicemi stejně jako ona, mudlorozená. Teď pochopila, že není možné, aby Pansy Parkinsonová, s její holčičí lehkovážností, nebo Gregory Goyle, hloupý a packal, ale ne zvlášť podlý, mohli být naprosto zlovolnými bytostmi. Naproti tomu Malfoy vůči ní nikdy neprojevil nic jiného než nepřátelství a nenávist, kruté soupeření, ale byl jediný z jejího ročníku. Nebyla si úplně jistá, že v něm zbylo nějaké dobro, na němž by se dalo stavět.

„Dělá ti někdo z nich velké potíže?“ zeptal se Lupin a vytrhl ji z úvah.

Vybavila si drtivou váhu, která na ni tlačila a rozzuřená slova, syčená do její tváře jako nadávky.

„Nijak zvlášť.“

-

Příští sobotu na začátku hodiny Hermionini studenti zvědavě zírali na magicky upravený diaprojektor. Mírně se usmívala jejich zmatku, ale zůstala němá až do přesně jedné hodiny, kdy jim položila trochu zvláštní otázku: „Dokáže si někdo z vás představit najednou devět miliónů lidí?“

Jejich zmatek pochopitelně ještě vzrostl.

„Ani to nečekám,“ pokračovala. „Dokázalo by to jen velmi málo lidí. Jestli si vzpomínáte na konec minulé lekce, Millicent se mě zeptala na jméno, které jsem zmínila v souvislosti s naším starým známým Nietzschem. To jméno bylo Adolf Hitler, a změnil jak mudlovský, tak kouzelnický svět, když zhruba v roce 1938 vzrostla jeho moc, kterou získal jako vůdce Německa.

Podle mého názoru by se každé dítě, ať už magického původu nebo ne, mělo dozvědět o jeho činech. Nepochybně byl silným vůdcem, ale správné morální zásady nutně nemusí jít ruku v ruce s  vůdcovskými schopnostmi. Během své diktatury v podstatě vyhladil více než devět miliónů lidí, z nichž většina byla židovského původu.“

Na tvářích svých studentů viděla, že toto strohé konstatování faktů pro ně znamenalo jen velmi málo.

No a co?

„Nevím, jak podrobně jste obeznámení s pojmem náboženství. Vím, že v mudlovském světě je mnohem známější než v kouzelnickém, ale jsem si jistá, že jste slyšeli o judaismu a křesťanství a rozporech mezi nimi. Hitler věřil, že Židé jsou špinaví, míň než psi. Představoval si, že jeho ‚rasa‘, Árijci, křesťané, jsou rasově nadřazení celému světu. Všichni ostatní jsou bezcenní a pro větší úspěch jeho lidu musí být zlikvidováni. To je zjevné spojení s Nietzscheho filosofií, a Hitler jej skutečně obdivoval tak, že se často nechal vyobrazit, jak zbožně hledí na jeho bustu. Ačkoli Nietzsche nebyl antisemita, proti židovskému národu, Hitler jeho myšlenky použil, aby bez námahy prezentoval své vlastní. Hitlerovo využití Nietzscheho k ospravedlnění jeho vlastních činů bylo nejradikálnějším zneužitím filosofie v celé historii, a jeho důsledky byly zoufalé. Protože za Hitlera byla židovská populace decimována. Byla to genocida.

Devět miliónů je rozhodně obrovské číslo. Hitlerovi stoupenci, nacistická strana, naložili Židy do vlaků a vyvezli je do koncentračních táborů, kde byli vyhladověni a přímo vražděni po stovkách tisíců a tisíců.“ Hermiona zmlkla a pozorně sledovala bezvýrazné tváře svých studentů. Ještě pořád jim to nedošlo.

„Hitler věřil, že je übermensch, nadčlověk. Kolik lidí byl ochoten zabít Voldemort? Devět miliónů? Víc? Oba si mysleli, že jsou nadlidé, ať už vědomě, nebo ne, že? Vidíte podobnost? Hitler je až do současnosti po celém světě nenáviděný jako rasistický a masový vrah. Jak se bude vzpomínat na Voldemorta?“

Ticho. Hermiona zaslechla, jak někdo, nedokázala poznat kdo, tiše říká svému sousedovi, že to byli jenom mudlové, tak proč na tom záleží? Přimhouřila oči.

„Jenom mudlové, říkáš?“ zeptala se ledovým hlasem.

Se rty sevřenými do úzké linky rychlým pohybem hůlky zapnula projektor. Těla ležící na jiných tělech, vyzáblé končetiny pokryté špínou a krví se objevily jako zřetelný obraz na protější zdi. V reakci na hrůzné výjevy slyšela několik ostrých zalapání po dechu.

Věděla jsem, že všichni nejste tak bezcitní. Věděla jsem to.

 

Poznámka překladatelky: Kapitola je příliš dlouhá, bylo nutné ji rozdělit. Příští týden už bude mít velkou roli Draco.

 




Poznámka:


Kapitola 5.,část 2. Mdloby na tebe!



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 5., část 2. Mdloby na tebe!


 

Věděla jsem, že všichni nejste tak bezcitní. Věděla jsem to.

-

Přecházela z obrazu na obraz, každý z nich byl děsivější než ten předchozí. Kostry obalené kůží, vypadající víc mrtvé než živé, držící se ostnatých drátů. Hromadné hroby, kam byli naházeni ti, co nebyli spáleni v pecích. Dítě. Nemluvně. Babička. Viděla pochopení ve tvářích těch, kdo nebyli tvrdohlaví a neústupní.

Nezastavila znepokojivý proud obrazů, když promluvila. „Říkali tomu holocaust. ‚Masová vražda‘. ‚Obrovská zkáza, která má za následek ztráty na životech‘. Myslím, že žádná slova nemohou popsat to, co se stalo, ale fotografie ukazují všechno. Tohle je to, co by se vám líbilo? Tohle je to, co by Voldemort udělal všem ‚mudlovským šmejdům‘? Všem, kdo měli tu smůlu a narodili se jako já? Nepochybuji o tom. Ať už se z této myšlenky radujete nebo vás tajně odpuzuje, nemůžete popřít, že se jedná o něco odporného. Oběťmi holocaustu nebyli ‚jenom mudlové‘, byli to otcové, matky, děti, prarodiče. Byli to lidé.

Devět miliónů lidí je dvě stě dvacet pět tisíckrát víc než nás. Zašel by Voldemort tak daleko? Samozřejmě že ano, a nazval by to úspěchem.“ Výjevy přicházely a velký počet lidí v místnosti začal vypadat znechuceně. Malfoy strnule seděl, měkké světlo projektoru se odráželo od jeho bledého obličeje. Pansyiny tváře byly úplně bílé a zděšeně zírala na obrazy zkázy. Vulpe zavřela oči.

-

„A tím by to neskončilo,“ prohlásila Hermiona a obrazy se změnily. Teď se pohybovaly a zářily jasnými barvami.  Byly to snímky obětí jejich pětileté války. Hermiona cítila nevolnost a velmi tichým hlasem jmenovala mrtvé, zatímco na zdi se střídaly strašlivé výjevy.

„Lisa Turpinová. Colin Creevey. Lenka Láskorádová. Profesorka Prýtová. Cornelius Popletal. Susan Bonesová. Mám pokračovat?“ Polkla. Najednou měla sucho v ústech. Udržela si ledově chladný výraz, ale měla pocit, že křičí. „Albus Brumbál.“ Mrtvé tělo bylo znepokojující parodií na sílu jejich bývalého ředitele, když ještě žil; hubené údy rozhozené do trávy pod astronomickou věží. Viděla, jak sebou Malfoy prudce trhl, jako by náhle pocítil bolest. Měla dojem, že nedokáže pokračovat, ale stiskla tlačítko. Musím. „G-George Weasley. Bill Weasley. Neville Longbottom. Minerva McGonagallová.“ Několikrát zamrkala, zatímco místnost zaplavil mdlý nádech rudé, když přešla k poslednímu snímku. Víc než pár lidí vypadalo, že je jim zle. Jejich tváře nezdravě zezelenaly. Hrozilo, že se jí oči zaplaví slzami, a nakrátko zvedla ruku k ústům, než zašeptala jméno:

„Ron Weasley.“

„Přestaň! Pro Merlina, Grangerová, přestaň!“ To byla Pansy; nepřetržitě stékající slzy jí na tváři zanechaly vlhký povlak.

„Ten seznam je velice dlouhý,“ šeptla Hermiona. Poprvé viděla svoji třídu slabou, nejednotnou. „Nebylo to devět miliónů, ale mohlo k tomu dojít. Můžete jít.“

Všichni odešli velmi rychle. Někteří zamířili přímo do umývárny, jiní se pomalu vlekli chodbou, další vypadali, že je poslední snímek nijak neovlivnil. Právě teď to Hermioně bylo jedno.

Jakmile se učebna úplně vyprázdnila, ochabla. Ramena jí poklesla, slabě se otřásla a nakonec dovolila zvuku, který spíš než lidský hlas připomínal něco mezi vzlykem a zaškrceným výkřikem, aby unikl z jejího hrdla.

To už je moc.

Kolena ji dál nedokázala udržet, klouzala po zdi, dokud se na zemi nesvinula do malého klubíčka. Snažila se nedívat. Nevidět výjevy střídající se před jejíma očima, krev a prázdné výrazy těch, kdo bývali jejími přáteli. Nedokázala se znovu vyrovnat s nenávistí, s výrazem naprosté lhostejnosti v tvářích některých z nich, když čelili tak absolutní hrůze. Všechno se jí vracelo, každá vzpomínka z minulosti.

Uvědomila si, že všichni, kdo jí říkali, že ji to zničí, měli pravdu. Ale přesto s tím nemohla nic dělat, nemohla toho nechat, protože to musela udělat.

Bolest ze ztráty jí prudce vybuchla v hrudi a ona se dusila, vtiskla si tvář do kolen a tvrdě se zakousla do pokožky kryté látkou, zatímco pomalu dýchala a snažila se uklidnit prudké bušení srdce.

„Brečíš pro svého milence, Grangerová?“

Trhla sebou a vzhlédla k Malfoyově vysoké postavě, tyčící se nad ní. Její tvář byla pokrytá záplavou slz, v té jeho byl usazený stálý pohrdavý výraz. Ale teď se usmíval, jako by nad jejím zármutkem cítil perverzní radost; bolest tak hmatatelná, že měla pocit, že kdyby chtěl, mohl by si na ni sáhnout, dotknout se jí.

Ale pak na něj dostala vztek. Jeho naprostý nedostatek soucitu, lidskosti, by ji zničil, pokud by něco neudělala právě teď.

„Drž hubu! Drž hubu, drž hubu, drž hubu! Vypadni!“ zaječela vysokým hlasem plným paniky, zatímco se snažila zvednout na nohy a rukávem si otřít vlhké tváře.

Zvedl obočí a linie jeho úst se napjala z důvodu, který Hermiona nechápala. Brzy se však znovu objevila nevlídná chladná maska. Ledově se zasmál. „Ne, to ne. Už nejsme tak silní, že? Tak dokonalí?“ Řekl a jeho oči těkaly po její strhané tváři. „Ne, vůbec ne dokonalá. Ve skutečnosti odporná.“ Jeho hlas zněl téměř triumfálně, jako by se sám sobě pokoušel něco dokázat. Mlčky ho sledovala, její neschopnost porozumět těm nejednoznačným narážkám svědčila o jejím rozrušení. Hruď se jí zvedala, když sevřela okraj svého stolu prsty slanými od slz. Malfoy pokračoval. Jeho rty se zkroutily úšklebkem, jenž v ní rozpoutal hněv, který jí zamžil zrak.

„Tohle všechno pro Wízlíka? Vážně, Grangerová, myslel jsem si, že jsi mnohem rozumnější, než abys o samotě brečela pro svého mrtvého milence. To je vážně ubohé,“ protáhl s nevzrušeným výrazem.

Zaťala ruce v pěst tak zuřivě, že doslova viděla rudě. „Ty jsi tak podlý, Malfoyi. Není toho už dost? Jsi tak nejistý, že se musíš posmívat plačící dívce, aby ses sám cítil dobře. To je ubohé, ty nechutný tvore. Nerozumíš tomu. Nemůžeš tomu rozumět, ne s tím ledovým kusem kovu, který máš místo srdce! Nikdy nepochopíš, proč právě teď p-pláču.“

Blesklo mu v očích a chvíli vypadal, jako by ji chtěl uhodit, ale ten pohled se ani ne po vteřině ztratil. „Víš, Grangerová, tolik lidí tě nesnáší -“

„To není -“ začala a její duše křičela nad nespravedlností tohoto prohlášení.

„- protože si příliš mnoho domýšlíš,“ dokončil. Vykročil vpřed, hrubě ji popadl za rameno a druhou rukou ji silně přitiskl ke stolu. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala zastavit slzy. Najednou si uvědomila, že to je poprvé od Ronovy smrti, od toho okamžiku, kdy se rozpadla na kousky, co pláče před jiným člověkem. To ji přimělo plakat ještě víc. Proč teď? Proč před ním?

Měla se začít bránit, ale místo toho ztuhla na místě, se slzami chvějícími se jí v očích. Teď byl velmi blízko a ona vnímala, jak kolem ní ve vlnách bzučí jeho vzteklá energie, jako by jí v uších zněl vysoký výkřik – nebo to byl její tep? Nedokázala to určit a on na ni teď plival slova, chraplavým hněvivým šepotem.

„Nevíš všechno. Neznáš mě. Nemluv o tom, čemu nerozumíš, Hermiono.“ Její jméno zasyčel, jako by to byla drsná kletba. Trhla sebou v jeho sevření šokem z toho, co splynulo z jeho rtů.

A najednou se uvolnila.

Malfoy couvl a přitiskl si ruku na svou pálící tvář. Hermiona stála, kroutila svým pohmožděným ramenem a v očích měla ohnivý, divoký pohled hladového lva. Její vztek téměř praskal ve vzduchu jako elektřina. Pevně stála na široce rozkročených nohou, po tváři a krku jí stékaly slzy.

Nevěřícně na ni zíral „Ty jsi mě udeřila!“

Svou odpověď zavrčela z hloubi hrdla. „Měla jsem tě praštit tvrději. Už nikdy se ke mně nepřibližuj, nebo tě pošlu do Azkabanu na mnohem déle než rok. Slyšíš mě? Nezajímá mě, co s tebou bude. Pošlu tě do vězení, jestli se mě ještě jednou dotkneš. Znám hodně lidí, kteří by tě zničili za to, co jsi dnes udělal.“

V odpověď na její jasný slib mdle protočil oči a zíral na ni se směsicí znechucení a něčeho, co Hermiona mohla považovat za fascinaci. To ji vyděsilo mnohem víc než jakékoli fyzické ohrožení. Mlčel a sledoval, jak pomalu mhouří oči, jejichž jemná hněď se hněvem měnila v temnou a tvrdou.

Pak k ní znovu přistoupil. Vykřikla, ať se zastaví, odejde, a téměř mu řekla, ať se na ni přestane dívat. Nezdálo se, že by chtěl poslechnout některý z těchto příkazů, a ona se natáhla po hůlce. Namířila jí na jeho prsa a připravila se proklít ho do bezvědomí.

Mdloby na tebe. Impedimenta. Petrificus Totalus.

Znala kouzla. Měla by být schopná ho proklít. Prostě si nemohla vzpomenout.

„Stůj!“

Ale nezastavil se a ona ztichla, když se natáhl a konečkem prstu neodpustitelně přejel přes její lícní kost. Zalapala po dechu. Chtěla uhnout z jeho dosahu, ale nedokázala to, svaly ji zradily.

Malfoyova tvář zůstala zvědavě prázdná, když stáhl ruku z její tváře a mnul o sebe palec a ukazovák, jako by mezi nimi cítil strukturu jejích slz. Jeho oči byly bouřlivě šedé a neodhalily nic, i když se celou svou silou snažila v nich něco rozeznat. Měla pocit, že získala abnormální citlivost a dokázala vnímat proud vzduchu v místnosti, jemné zvuky jeho dechu, když si zíral na prsty.

Klidně přerušil ticho, téměř šeptal. „Tvá bolest… je jiná než bolest většiny ostatních. To je… zajímavé.“

Než dokázala sebrat myšlenky, aby mu odpověděla, obrátil se a rychle vyšel ven. Dovolila si na pouhou minutu stát a zírat na dveře, dumat nad tím, co se právě přihodilo. Kupodivu se zdálo, že ji to děsí mnohem víc než cokoli, s čím se v této třídě setkala.

Směšné.

„Zatraceně!“ vykřikla, otočila se, aby sebrala své knihy a ostatní věci do tašky. Několikrát tvrdě uhodila dlaní do stolu, aby zmenšila svůj pocit marnosti. Ničemu z toho nerozuměla. Nic z toho nedávalo smysl.

A Malfoy očividně naprosto ztratil rozum.

-

„ Žena byla druhým omylem božím

Friedrich Nietzsche



Poznámka:


Kapitola 6. Zmatek



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 6. Zmatek


 

„Příležitostná procházka útulkem pro šílence ukazuje, že víra nic nedokazuje.“

Friedrich Nietzsche

-

Hermiona ležela a myslela na válku.

Běží.

„Mdloby na tebe!“

Slyší kroky, dunící za ní, jejich rytmus se krátce a ostře odráží od stěn chodeb staré školy, kterou sotva poznává. Místo, které kdysi bývalo její svatyní, chrámem poznání, teď nebylo ničím jiným než rozpadajícím se hradem, očividně se nijak nelišícím od jiných obyčejných ruin ve skotské krajině, vyjma zvláštně tvarovaných jizev po prokletích a skvrnách po ožehnutích na jeho zdech.

Zamíří hůlkou přes rameno: „Petrificus totalus!“ Někdo se zavrčením padá k zemi.

Nazpět na ni letí ohňové zaklínadlo, ale ona nazdařbůh sesílá protikouzlo, běží a dokáže jim uniknout. Kolem její hlavy hvízdne paprsek zeleného světla. Běží rychleji.

Bolí ji i dýchat, ale nezastaví se. Někdo za ní zaječí.

„Je to mudlovská šmejdka Grangerová – Pán zla ji chce živou! Nepoužívej Avadu kedavru, Avery!“ Varovné tiché syčení zní jako Lucius Malfoy.

„Mdloby na tebe! Impedimenta! Mdloby na tebe!“

Téměř ji zasáhnou Imperiem. Už toho má dost. Je unavená. Unavená z běhu, unavená z boje a rozzuřená pronásledováním. Končíme.

Zastaví se, otočí se na podpatku a se zábleskem hysterie v očích čelí svým pronásledovatelům.

„CRUCIO!“

Smrtijed, kterého má za Luciuse Malfoye, se zastaví, strne, jeho tělo se začne těžce otřásat, děsivá série záškubů, která vypadá divně, jako by se trhaně pohyboval robot. Ostatní se zastaví a zírají na ni.

Neměli používat Nepromíjitelné.

Vnímá sílu té kletby a na okamžik má pocit, že ji nedokáže zastavit. Nech ho to cítit.

Zabil jsi Lenku. Zabil jsi George. Skoro jsi zabil Ginny, i když si to pravděpodobně nepamatuješ. Ale Harryho hlas jí zní v hlavě a ona s těžkým oddychováním přeruší spojení. Malfoy sebou na podlaze škube, oči se mu obrací v sloup, zatímco se pokouší promluvit téměř nesouvislými slovy.

„Z-zabij ji-i...“

Utíká.

Nakonec se uchýlí tam, kde bývalo lektvarové sklepení, staré Snapeovo území. Komické, pomyslí si, protože má dojem, že jeho hlas slyšela mezi pronásledovateli. Klesá za jeden ze starých stolů a nachází útěchu ve známé směsi hladkých desek a ostrých rohů.

Seslala Nepromíjitelnou kletbu.

Líbilo se jí seslat Nepromíjitelnou kletbu.

Vzdychá s hlavou v dlaních a doufá, že nárůst moci, který cítí, není návykový. Chvíli tak zůstane, její stále se chvějící hůlka jí nevinně spočívá v klínu.

Nevěděla, že se hůlka chvěje poté, co z ní vypustí Nepromíjitelnou.

Něco prorazí její barikádu u dveří a vklopýtá do místnosti. Hermiona vyskočí a namíří hůlkou na osobu, která si tiskne paži těsně k tělu.

Je to Draco Malfoy; krvácí.

„Padni na zem!“ říká tvrdě a střílí varovné jiskry na kámen u jeho nohou. Rychle se otočí, a když ji spatří, přimhouří oči. Teď vidí jeho zranění. Kletba mu prořízla rukáv a zanechala mu šrám na paži. Dlouhá rudá čára se ostře odráží od jeho bledého předloktí.

„Grangerová...“ výhružně se nadechne. Rychleji, než ona dokáže postřehnout, v pěsti pevně svírá hůlku.

K zemi! Expeliarmus!“

Je ve výhodě a on si to uvědomí, když mu hůlka vyklouzne ze zakrvácených prstů. Hermiona ji obratně zachytí a schová do hábitu. Malfoy vypadá velmi vražedně, strnule ji sleduje a krčí se napjatě jak pevně stočená pružina.

„Co tu děláš?“ zeptá se ho ostrým tónem.

„To samé co ty, myslím,“ odpoví jednoduše a ukáže na svou paži.

Hermiona je ve slepé uličce. Nemůže ho dost dobře zajmout a eskortovat hradem hemžícím se Smrtijedy, ale nechat ho běžet by mohlo být zrádné. Malfoy šmátrá po něčem ve svém hábitu a ona na něj ječí, ať toho nechá.

„Chci si jen obvázat paži, tak se uklidni, jo?“

Mluví velmi lhostejně a to ji provokuje, ale sklopí hůlku. Dívá se, jak si kolem krvácející ruky rozpačitě omotává utržený kus pláště, a nejde mu na pomoc. Vrhá na ni nenávistný, podrážděný pohled, ale mlčí.

Hermiona mluví, aby měla čas přemýšlet, co udělá. „Kolik lidí jsi dnes zabil, Draco?“ Záměrně užije jeho křestní jméno, aby ho znervóznila, i když se zdá, že bez účinku.

„Nezabíjím. Jsme na to příliš mladí, říká.“

„Aha... Takže jestli tvá strana prohraje válku, je možné, že všichni do Azkabanu nepůjdete, je to tak? Někteří z vás tak třeba budou moct pokračovat v odkazu.“

„Tak nějak,“ zamumlá a skrývá svůj výraz. „Hodláš mi někdy vrátit hůlku?“

Zírá na něj s jedním obočím zdviženým, zatímco přechází po třídě a neustále natahuje uši, aby zaslechla jakýkoli zvuk zvenku. „Proč bych to dělala?“

Malfoy pokrčí rameny. Sleduje ji, zatímco si zuby odtrhává konce provizorního obvazu. „Protože jsi zatracená Hermiona Grangerová. Víš, jak ti říkají? ‚Hodná holka‘. Tak se ti říká na naší straně. Chce tě živou a všichni si myslí, že chytit tě je snadné. Jsi v pohodě, hodná. Nikdy se neuchyluješ k Nepromíjitelným jako Potter nebo Wízlík. Nejsi typ, co bojuje špinavě,“ vysvětluje. Rysy se mu stahují v sebevědomý úšklebek, když vidí její podrážděnou reakci na jeho výsměch.

„Hodná holka,“ opakuje Hermiona a na tváři se jí objeví ironický úsměv. Vybavuje si ten příval moci. „Dobrá.“

Nakonec ho nechá jít. Vrátí mu hůlku a rychle ho levitačním kouzlem prohodí dveřmi, takže roztříští dřevo a tvrdě přistane na kamenné podlaze v hromadě třísek. Cestou ven překročí jeho potlučené tělo. Zatímco ji se slabým zasténáním proklíná, ona uvažuje, co to mělo znamenat.

-

Hermiona na toto krátké setkání zapomněla, v celém válečném zmatku bylo prakticky bezvýznamné. Jak válka pokračovala, ministerstvo postupně přestávalo být přísné, pokud šlo o používání Nepromíjitelných kleteb těmi, kdo nebyli bystrozory. Nakonec jejich strana sesílala téměř tolik Nepromíjitelných jako ta temná.

Co to mělo znamenat.

Zakázala si přemýšlet o svém dalším, mnohem nedávnějším setkání s Malfoyem. Žaludek se jí mírně sevřel, kdykoli si dovolila divit se tomu, ale nevěřila, že je to znechucením.

A proto si na to zakázala myslet.

-

„Vyšlo aktualizované vydání Dějin bradavické školy, Hermiono,“ řekl Harry zdrženlivě. Držel v rukou objemný svazek a naznačil, že ho hází jejím směrem. Vypískla, vrhla se po knize a nesouhlasně se zamračila, když si uvědomila, že to jenom předstírá. Vytrhla ji z jeho sevření a začala zaujatě listovat stránkami.

Krucánky a Kaňoury byly neobyčejně přecpané. Vánoce se blížily, budou už za dva měsíce – a jak Ginny vtipně poznamenala, když se prodírali mezi zákazníky – podle toho, jak vypadal ten dav, každý kouzelník v Británii dostane ke svátkům knihu. Harry, Ginny a Hermiona se domluvili, že si udělají víkendové setkání v Příčné ulici, a Hermiona jako obvykle trvala na návštěvě rozsáhlého knihkupectví.

„Přidali tam nový oddíl, Harry!“ oznámila vzrušeně a četla s vykulenýma očima.

„Zajímavé,“ zabručel s jiskřičkami v zelených očích. Je šťastná.

Hermiona obrátila oči v sloup a dívala se za Harrym s Ginny, kteří se vzali za ruce a odešli hledat oddělení o famfrpálu. Pokračovala v prohlížení vybrané knihy, dokud ji nepřerušil hlas.

„Obávám se, že jsem tuto knihu nikdy nečetla. Rodiče dávali přednost tomu, abych šla do Kruvalu,“ řekla Vulpe, slabě se usmála a opřela se o regál naproti Hermioně, která sebou trhla a svazek málem upustila. Vulpein úsměv se omluvně rozšířil.

„Aha,“ řekla mdle Hermiona a snažila se uklidnit bušící srdce. Na okamžik měla dojem, že Vulpe je Belatrix. „To je škoda. Kdysi jsem znala někoho z Kruvalu a řekl mi, že není tak hezký jako Bradavice,“ řekla upřímně.

Vulpe pokrčila rameny. „To nedokážu říct.“ Odmlčela se. „Viktor, že? Slyšela jsem, jak o vás jednou mluvil.“

Hermiona přikývla a hleděla na druhou ženu – nebo spíš dívku, byla ještě hodně mladá. „Potkali jsme se během turnaje.“ Všeobecný rozhovor byl velmi znepokojivý a Hermiona si uvědomila, že se nervózně odsouvá. Chvíli mlčely, Vulpe si vzala výtisk Dějin bradavické školy.

Hermiona ji sledovala většinu doby, kdy četla, její rovné černé vlasy padající přes bledé tváře. Podobná své matce, ale přesto jiná. Jiskra šílenství, která patřila k Belatrix, v očích její dcery zjevně chyběla. Nakonec už Hermiona nedokázala déle mlčet, musela promluvit. „Potřebovala jsi něco, Vulpe?“

Ta zavrtěla hlavou. „Ne… ve skutečnosti ne.“ Zdálo se, že váhá, očima přebíhala z jednoho konce obchodu na druhý. „Hm… Znala jste mé rodiče, že? Aspoň matku…“

Hermiona strnule přikývla a pevně sevřela rty.

Vulpe se očividně cítila velmi nepříjemně a trochu svěsila ramena. „No… mohla byste… mohla byste říct Potterovi, že – Merline, matka se teď obrací v hrobě - mohla byste říct Potterovi, že je mi to líto? Matka byla vždycky tak trochu… fanatička. Udělala hrozné věci. Já vím... vím, jaké to je, ztratit někoho, koho milujete, a slyšela jsem, že Potter byl opravdu rozrušený, když Sirius umřel. A k tomu všechno to ostatní,“ dodala. Když dokončovala větu, mírně sebou trhla.

Během té řeči se Hermionina ústa otevřela a zůstala dokořán. „C-co?“ pronesla výmluvně.

Vulpe si povzdechla. „Musíte chápat, že jsem své rodiče sotva poznala. Byl mi asi rok, když je zavřeli do Azkabanu. Myslím, že Voldemort udělal některé velké věci – ne dobré,“ dodala, když uviděla Hermionin výraz, „ale rozhodně pozoruhodné. Nesouhlasím s většinou jeho názorů a nemám nic proti mudlorozeným a mudlům, když na to přijde. Jen... chtěla jsem, abyste to věděla. Každou sobotu aspoň jedna osoba ve vaší třídě souhlasí s tím, co říkáte. I když si myslím,“ dodala rozveseleně, „že jste se některým z nich dostala pod kůži.“

Hermiona strnule přikývla a vyhrkla to jediné, na co momentálně dokázala myslet: „Jen přemýšlím... s kým jsi žila, když tví rodiče byli v Azkabanu?“

Vulpe se ušklíbla. „Dobrá otázka. Většinou s  tetou Andromedou. Víte, ta Blacková, která zneuctila rodinu a vzala si mudlu? Chvíli jsem žila u Narcisy, ale nemohla jsem vystát Luciuse. Běhal mi z něj mráz po zádech.“

Hermiona se rozpačitě usmála. „To úplně chápu, můžeš mi věřit. Dobře znám tvou sestřenici. Zajímalo by mě, proč Tonksová nikdy nic neřekla?“ zeptala se, opravdu na to byla zvědavá.

Vulpe pokrčila rameny, zvažovala otázku. „Nikdy jsem se s ní moc nevídala, abych byla upřímná. Šla jsem do jiné školy a ona byla v bystrozorském tréninku.“

Hermiona chvíli přemýšlela a poněkud opatrně pronesla svou další otázku. „Ty... ehm... znáš dost dobře Draca Malfoye, že?“

„Jo.“

„Je... je v pořádku? Po poslední hodině se choval trochu podivně. Válka...?“

Vulpe se zasmála, prohrábla si vlasy a odstrčila si je z obličeje, když odpovídala: „Ale ne, vyvázl poměrně snadno – žádné duševní problémy. Nebo aspoň žádné, které by neměl před válkou,“ zavtipkovala a uchechtla se. „Proč se ptáte?“

Hermiona sklopila oči a její tvář přelétlo zamračení. „Jen tak.“

„Hermiono? Co se děje?“

Obrátila se a viděla Harryho, jak se zvednutým obočím a strnulými rameny hodnotí Vulpein zjev. Ginny si ji prohlížela zpoza Harryho ramene. Hermiona zavrtěla hlavou. „Nic, Harry.“

Když spatřila Harryho, vykulila Vulpe oči a se spěšným „na shledanou v sobotu“ zmizela.

Ginny za ní zamračeně hleděla. „Kdo to byl? Vypadala jako-“

„To je dlouhá historie,“ přerušili ji dvojhlasně.

Zírala na ně. „Fajn. Jdu si támhle nakoupit,“ řekla s pokynutím směrem k působivému stohu knih o famfrpálu a odešla.

Hermiona s Harrym chvíli mlčky stáli, než tiše řekla: „Harry, omlouvá se za svou matku. Je... rozumná.“

Harry přikývl, jediným náznakem jeho překvapení bylo mírně zvednuté obočí. „Hmm,“ pravil zahloubaně.

-

Příští sobotu se Hermiona se svými studenty setkala u hlavního vchodu ministerstva. Vypadali poněkud zmateně, že nejsou v učebně, ale Hermiona jim neposkytla žádné vysvětlení.

Nedívala se na Draca, ačkoli vnímala, že ji sleduje. Pospíchala, aby už byli na cestě, a když se kolem ní všichni studenti shromáždili, zeptala se: „Kolik z vás strávilo víc než patnáct minut najednou v mudlovském Londýně?“

Vulpe byla jediná, kdo zvedl ruku, a zbytek skupiny po ní kysele loupal očima. „Co?“ zeptala se vyčítavě a vracela jim škaredé pohledy.

Hermiona se pokoušela nesmát. „Dobrá. Prosím, přeneste se se mnou ke vchodu do Děravého kotle, a půjdeme odtamtud.“

Tohle rozhodně není běžná hodina, slyšela někoho zašeptat, a jednoduše se usmála.

-

„Je člověk omylem Boha nebo Bůh omylem člověka?“

Friedrich Nietzsche

 


Kapitola 7. Primitivní sklony



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 7. Primitivní sklony

 

 

„Neexistují vůbec žádná fakta, nýbrž jen interpretace.“*

Friedrich Nietzsche

-

Procházeli ulicemi jako děti na vycházce. Jejich drahé boty úzkostlivě překračovaly praskliny, v kouzelnickém světě očarované tak, aby se okamžitě zacelily, a staré zešedlé žvýkačky, které by se normálně při dopadu na chodník rozpustily.

A oni to nenáviděli.

Hermiona to poznala. Na jejich tvářích spatřila pohrdavé a znechucené úšklebky pokaždé, když se o ně mudla – jeden z těch opovrženíhodných tvorů... samozřejmě vůbec ne lidských – otřel.

V jakékoli jiné situaci by se jejich rozpaky trestuhodně bavila, ale teď myslela na jiné věci.

„Takže, jsi si tím jistá?“ řekl jí tiše do ucha Lupin, kráčející vedle ní. Skupina jejích „studentů“ se setkala s bývalým profesorem a jeho manželkou v Děravém kotli, z něhož se vydali na malý výlet. Lupin se přihlásil na místo podporujícího přítele a dohlížitele na pravidla, když mu při jeho minulé návštěvě vysvětlila svůj malý plán s exkursí. Tonksová samozřejmě trvala na tom, že se připojí. Momentálně si radostně povídala s hrozivě vyhlížejícími Crabbem a Goylem, kteří vypadali poněkud ohromeni její družností.

Hermiona se zasmála. „Ne úplně.“

Lupin nevypadal příliš přesvědčeně.

„Prozradíš nám, Grangerová,“ ozval se zpoza ní překvapivě mírný protáhlý hlas Blaise Zabiniho, „kam máme namířeno?“

Hermiona se za chůze podívala přes rameno a ignorovala nepříjemné prasknutí krční páteře. Zabini následoval těsně za ní a pobaveně na ni hleděl.

„Uvidíš. Někam, kde jsi určitě ještě nebyl.“ Mírně se na něj usmála, ale očima ulpěla na muži, odlišném barvou pleti i povahou, který se objevil vedle něj.

Malfoy neřekl ani slovo. Během jejich cesty mudlovským Londýnem ani jednou nepromluvil a jí to začalo dělat starosti. Teď upřeně hleděl na zem, ale celé odpoledne na sobě cítila jeho pohled.

Co je to s ním?

Po té znepokojující hádce minulý týden začala vážně uvažovat o Dracově duševním zdraví. Jeho poznámky byly tak záhadné a nejasné, že je nedokázala rozluštit. Zdály se zcela nahodilé, jako výsledek činnosti narušeného mozku. Rozhodla se víc si všímat jeho nálad a vzhledu.

Kvůli jeho zdraví.

Jasně.

Začala o něm přemýšlet trochu víc.

„Pozor, Hermiono!“

Trhla hlavou zpět právě včas, aby spatřila pevný sloup kovové barvy před obličejem. Ucukla tak rychle, že padla vzad. Dokázala se sice vyhnout čelní srážce, ale ztratila rovnováhu a přistála na Zabinim. Chytil ji kolem pasu s reflexy, za které by měla poděkovat jeho rodičům, po nichž je zdědil.

Zatracený kandelábr.

Polkla a vzhlédla ke svému vysokému zachránci, začala rychleji dýchat. Se zrudlými tvářemi se okamžitě vyškrábala na nohy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lupin, v jeho hlase bylo zřejmé znepokojení i nádech smíchu. Ten stejný hlas ji naštěstí varoval před překážkou. Zamračila se.

„Ano, jistě.“ Otočila se k Zabinimu, který se na ni nečekaně usmíval. „Ehm… děkuji.“

Nebyl jediný, kdo se jí smál, i když úsměvy byly velmi dobře skrývané za dlaněmi na ústech. „Jasně,“ řekl tmavý muž a pořád se šklebil.

Pošetile přikývla a než se obrátila, aby pokračovala v cestě, zahlédla Malfoye. Znovu.

Neušklíbal se tolik. Neposmíval se jí, nemumlal protahovaně nějaké kruté vtípky o špinavé krvi, ovlivňující rovnováhu, ale podivně zíral na Zabiniho, jako by ho strašně moc chtěl praštit po hlavě něčím hodně těžkým a velmi tupým. Odolala nutkání vytrhnout mu hůlku z opasku a tím mu zabránit uchýlit se k něčemu účinnějšímu. Viděla jeho pohled temně zářit pod šedým londýnským nebem.

Rozechvěle se otočila, co možná nejdůstojněji obešla zákeřný sloup a rozhodla se jednoduše ignorovat to, co nemohla změnit.

„Dobrá. Pokračujte, prosím!“

-

„Co to je sakra za muzeum?“ zeptal se Flint rezignovaně a zíral na velkolepou masivní budovu, proti níž vypadala jejich skupina převážně rozladěných kouzelníků jako trpaslíci. Za nimi poklidně zurčela fontána na Trafalgarském náměstí, ve srovnání s ní znělo vrkání proslavených holubů jen slabě.

„Předpokládám, že záleží na tom, jakého druhu muzeum je. Toto se jmenuje Národní galerie a zahrnuje vše od obrazů po sochy. Je možné říct, že je to sbírka toho nejlepšího, čeho mudlové v umění dosáhli. Kouzelníci naneštěstí nenacházejí pro umění praktické využití, a proto se obávám, že přinejmenším v tomto nad námi mudlové vedou,“ vysvětlila Hermiona s ne zrovna nepatrným množstvím sarkasmu v hlasu a jízlivý úsměv jí zkřivil rty, když zaslechla několik nedůvěřivých odfrknutí.

„Teď máte rozchod. Vše, co žádám, je, abyste respektovali mudlovské návštěvníky, nemluvě o umění. Jestli uslyším o jakékoli nekázni, informuji o tom ministerstvo, než byste řekli famfrpál. Většina z těchto obrazů má větší cenu, než veškerý majetek vás všech dohromady. Ano,“ dodala, jako by si to dodatečně uvědomila, když spatřila Malfoyovo zvednuté obočí, „dokonce i váš, Malfoyi. A prosím, nebuďte tak idiotští a nepokoušejte se cokoli ukrást. Ani ministerstvo vám nepomůže, jestli to uděláte. Ach, a prosím, přijďte sem za dvě hodiny. Vrátíme se spolu do Děravého kotle. Jděte,“ dodala, když viděla jejich bezmyšlenkovité pohledy, „vstup je zdarma.“

Pomalu, opatrně kráčeli vzhůru po mramorových schodech, jako by je nohy odmítaly nést. Lupin s Tonksovou si stoupli vedle ní a vesele se uchechtávali.

„Vypadají úplně jako zatoulaná štěňata,“ poznamenala Tonksová a odfoukla si z očí pramínek vlasů. Dnes zářivě oranžových.

„Opravdu,“ souhlasil Lupin a sám pro sebe se zazubil „Výborně, Hermiono.“

Roztáhla rty v úsměvu.

-

Bezcílně bloumala po velkolepých sálech muzea a každou chvíli se zastavila, aby si prohlédla oblíbený obraz, nebo ten, který se jí zalíbil. Navštívila staré přátele: da Vinciho Madonu ve skalách, van Goghovy Slunečnice, Boticelliho Venuši a Marse, Vermeerovu Ženu sedící u virginálu, Velásquesovu Venušinu toaletu. Na každý z obrazů se usmála a vzpomněla si na doby, kdy bylo všechno jednodušší, kdy ji sem přivedli rodiče. Poprvé, když jí bylo šest let, a pak ještě mnohokrát.

„Tenhle je hezký, tati.“

„Karafiátová Madona, Raffael.“

„Ra… Raf…“

„Raf-fa-el.“

„Dítě je nahé.“

„Ano, drahoušku, je.“

Hermiona si uvědomila, že je bezcílně unášena, zamženýma očima viděla výjevy a vzpomínky, které si pro jejich bezvýznamnost neměla pamatovat.

„Mami, podívej se na ty barvy.“

„Hmm, fantastické, že?“

„Obloha je tak modrá a ty červené šaty!“

„Říkala jsem ti to.“

Ucítila v očích slzy a zuřivě si je setřela.

Přestaň.

Známá těla na známém trávníku. Něčí ruce kolem ní a slzy.

PŘESTAŇ.

Ovládla se a se suchýma očima pokračovala v cestě.

-

Viděla je shlukovat se kolem Moneta, proti své vůli fascinované jeho schopností klást k sobě barvy. Viděla je sedět v kavárně nad sklenicí vody, protože neměli žádné mudlovské peníze na nákup. Viděla je zasmušile hřadovat na lavičce mezi starořeckými sochami, procházet mezi Goyi, Cézanny a Rubensy. To stačilo, aby se rozesmála.

Našla ho před Ženou koupající se v řece. Stál velmi blízko k neocenitelnému Rembrandtovi, obočí stažené soustředěním nebo odporem; to nedokázala rozeznat. Stáhlo se jí hrdlo a spěchala dál. Chtěla kolem něj projít bez jediného slova, ale pak zahlédla, jak se chystá dotknout plátna.

Vrhla se kupředu a spěšně odtáhla jeho ruku od zářivé malby. „Ježíši, Malfoyi!“ zaječela, mudlovský výraz jí v nouzi snadno sklouzl ze rtů. „Nesahej na to!“

Rychle na ni pohlédl a nepatrně odstoupil od obrazu. „Proč ne?“

„Zničíš to!“ vřískla a v duchu přemýšlela, proč ji rozzlobilo něco tak triviálního jako jeho prostá chyba. Nastalo napjaté ticho. Hermiona neměla odvahu se pohnout, ani začít rozhovor. Zdálo se, že Malfoy ji chce ignorovat, ale přesto cítila, jak je napjatý. Uvědomila si, že její strach z jakékoli fyzické újmy, kterou by jí mohl způsobit, se z velké části rozptýlil jeho zvláštním chováním minulý týden.  Po jeho jemném zašeptání - to je… zajímavé - si nemyslela, že by jí ublížil. Ne fyzicky.

Ne, strach, který zapříčinil, že jí srdce bilo jako zvon, měl původ v něčem úplně jiném.

„Byla to jeho milenka, víš,“ vyhrkla nakonec a mírně se začervenala.

Očividně zmatený na ni ostře pohlédl skrz závoj světlých vlasů.

„Ten obraz. Rembrandt namaloval svou milenku. Nemůžu si vzpomenout na její jméno, ale je dlouhé a obtížně vyslovitelné,“ řekla a rozechvěle se usmála. Náhlá změna v jeho chování ji kupodivu přiměla, aby se raději pokusila o příměří, než aby udržovala status quo.

„Aha,“ jen zabručel hlubokým hlasem a obrátil se zpět k obrazu.

Už před dlouhou dobou Hermiona uznala, že na tom plátně je něco výrazně svůdného. Ženiny oči byly sklopené, jako by zkoumala vlastní nohy, zatímco delikátně vstupovala do proudu. Když si zvedala košili až nad stehna, výstřih se jí posunul tak nízko, že téměř odhalil celé její ňadro. Ten obraz byl o svádění a touze, o skoro a málem.

Ze strany pohlédla na Malfoye a viděla, že jeho oči jsou nesoustředěné, zjevně nevěnoval pozornost kladům díla, které měl před sebou. Bez rozmyšlení promluvila. „Jsi v pořádku, Malfoyi?“

Slyšela ho dlouze vydechnout, než pomalu odpověděl. Všechny náznaky zloby z jakéhosi důvodu z jeho hlasu zmizely. „Samozřejmě.“ Rozhodně to neznělo přátelsky ani krutě, ale… prázdně.

Okamžitě k němu otočila hlavu a s nepokojem jasně vepsaným ve tváři na něj pohlédla. Zjevně byl napjatý a rty se mu zamračeně stahovaly dolů. Najednou se jeho chování změnilo, podíval se na ni rozzlobenýma očima. „Proč se o to do hajzlu staráš, Grangerová? Co tě přimělo zajímat se, co?“

Okamžitě překvapeně ucouvla. „Jen jsem myslela-“

„Jen sis myslela, že chudáček čistokrevný, který o všechno přišel, je ubožák? Že by ho něco takového přimělo chovat se podivně? Můžeš zatraceně třikrát hádat, Grangerová.“ Těžce oddechoval, každý výdech se jí otíral o pokožku způsobem, který by jí byl za jiných okolností příjemný. Jeho hlas zesílil natolik, že lidé v jejich blízkosti na ně vrhali pohoršené pohledy. Cítila se podivně bezstarostná, navzdory divokému pohledu v jeho zírajících očích.

„Neopovažuj se pokoušet naznačovat, že tvoje problémy jsou horší než ty, co postihly jiné, ty sebestředný spratku. Máš všechno, co bys kdy mohl chtít, a pořád je ti to málo. Ty ani nevíš, co znamená slovo ‚ztráta‘, takže nezkoušej zveličovat své bolístky na něco, co stojí za rozrušení, když někteří lidé během války skutečně přišli o všechno.“ Šeptem ze sebe ty věty vychrlila, souhlásky syčela skrz frustrovaně stisknuté zuby.

Překvapilo ji, že se uklidnil. Obočí se mu vyhladilo a oči znovu ochladly. „Nemluvil jsem o válce,“ vysvětlil, obrátil se na podpatku a odešel.

Vytočeně za ním zírala, pak se taky otočila a zahlédla Vulpe, stojící opodál s výrazem člověka, který se velmi dobře baví. Hermiona na ni pohlédla. „Nechceš mi něco naznačit?“ zeptala se jí.

 

Vulpe se uchechtla. „Hermiono, na někoho tak chytrého dokážete být občas dost natvrdlá.“

To Hermioně v jejím zmatku vůbec nepomohlo a s podrážděným zafuněním se otočila a zamířila k hlavnímu vchodu muzea. Jejich dvě hodiny už téměř uplynuly.

-

„Vzala jsi je do muzea?“ zeptal se Harry druhý den tak nahlas, že na něj Hermiona i Ginny zasyčely, ať se ztiší. Pronikavě se zasmál.

Hermiona pohledem zkontrolovala ošumělý interiér dobře známé kouzelnické hospody. Děravý kotel byl jedinou stavbou v Příčné ulici, která ve válce utrpěla jen malé škody a zatvrzele zůstala otevřená po celých těch pět let. Trojice přátel zde pravidelně obědvala.

Když viděla, že Harry nevěnuje okolí příliš pozornosti, otočila se a odpověděla mu. „Ano, vzala. Vlastně si myslím, že někteří z nich si to užili,“ dodala s lehkým úsměvem.

„Opravdu?“ zvolala Ginny a taky se usmála. „Měla jsi mě pozvat!“

„Remus s Tonksovou se toho ujali, promiň. Byl to pro ně životní zážitek.“

Ginny trucovitě našpulila pusu, ale Hermiona si jí nevšímala a rychle do sebe házela zbytek oběda.

„Kde hoří?“ zeptal se Harry s narážkou na její spěch.

„Musím se zastavit v lékárně… dochází mi drcený měsíční kámen.“

„Zase bereš pohodový lektvar?“ Harryho tón zněl lehce, ale když vzhlédla od talíře, zachytila na jeho tváři napjatý výraz.

Neboj se o mě.

Po válce si Hermiona skutečně pravidelně vařila ten lektvar, aby uklidnila úzkost a utlumila zármutek. Před několika měsíci ho postupně přestala užívat, nechtěla se na něm stát závislou, ale ráda měla po ruce malou zásobu, když toho na ni bylo… moc. Potřásla hlavou, aby své přátele uklidnila.

„Už pár měsíců ne. Víš to. Mimochodem… náhodou jsi nemluvil s ministrem a nedokončil přípravy na další hodinu? Vím, že je to narychlo, ale myslím, že to bude užitečné.“

Přikývl. „Brousek byl trochu v rozpacích, ale přesvědčil jsem ho, že to bude nejlepší. Dal ti k dispozici tři průvodce. Štěstí, že všichni mozkomoři už jsou pryč, jinak by to nikdy nedovolil.“

„Děkuji, Harry. Jsi milý.“ Vylovila z tašky pár srpců a hodila je na stůl vedle svého prázdného talíře. „Teď musím běžet… uvidíme se.“ Políbila je na tváře a vyšla na dlažbu Příčné ulice.

-

Skrz výlohu spatřila Malfoye a téměř se vrátila zpět do Děravého kotle. Dnes se necítila na další konflikt. Jen síla charakteru a odhodlání nenechat si narušit plány jí zabránily v odchodu. Možná si jí nevšimne. Stála za ním ve frontě, poklepávala nohou, hlava jí třeštila z důvodu, který nedokázala rozeznat, natož se pokusit ho zaplašit. Nezdálo se, že si jí všiml, a ona ho na sebe nechtěla upozorňovat. Slyšela ho jen velice tichým hlasem mumlat svá přání. Rozhodla se, že nebude zvědavá.

Když obdržel zabalené zboží, otočil se tak prudce, že se mu Hermionin nos skoro zabořil do hrudníku. Neartikulovaně zaječela a vyskočila.

Zíral na ni s překvapeným povzdechem a vykulenýma očima. Stál tam a jen… na ni hleděl.

„Ehm… ahoj,“ řekla mdle. Zapomněla být naštvaná, zapomněla na včerejší hněv. „Promiň,“ dodala, jako by v zamyšlení, kvůli narušení jeho osobního prostoru.

Mírně mávl rukou a nakonec odvrátil oči. Zdálo se, že je odhodlaný nepromluvit. Rozhodně se od ní odvrátil a rychle zamířil ven. Vypadalo to, že jejich sklon k hádce je dnes vzájemný, a považovala to za matoucí. Už zase.

Zrovna když se přiblížil ke dveřím, zvolala: „Malfoyi!“

Povzdechl si, otočil se k ní a očividně podrážděným tónem vyštěkl: „Co?“

„No… příští týden bude hodina trochu náročná. Tak přijď připravený, ano? Jen… připrav se na něco obtížného.“ Nevěděla, proč to řekla. Asi si myslela, že si varování zaslouží.

Představovala si, že už to věděl. Možná to viděl v jejích očích, ale prostě přikývl a pronesl první mírně společenské slovo, které jí kdy řekl. „Díky.“ A pak odešel.

Neušlo jí, jak zaťal pěsti, když ji spatřil stát u něj tak překvapivě blízko.

-

„Věřte mi: tajemství, jak sklidit z existence největší plody a největší požitek, zní - žít nebezpečně.“

Friedrich Nietzsche

 

*Zdroj: https://karelsykora.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=258361



Poznámka:


Kapitola 8., část 1. K temnotě



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 8, část 1. K temnotě

 

 

„Co jsou nakonec lidské pravdy? Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.“*

Friedrich Nietzsche

-

Vzpomínala si, že to začalo takto:

Přenesli se a mlhou zahalené linie rozmazaných těl se zaostřily. V šeru slyšeli, jak černé moře naráží na strmé pobřežní útesy. Ve vzduchu se vznášela mlha, zastírající tlumené světlo, které zlověstně vyzařovala pevnost v dálce.

Někdo to poznal. Neřekla jim, kam jdou, ale teď to věděli. „Ne… zatraceně,“ vydechl známý mužský hlas a Hermiona spatřila bledou ruku, natahující se po přenášedle, kterým dorazili. Ale ona už na něj seslala kouzlo, aby přestalo fungovat.

On to poznal, že?

Střelila po Malfoyovi tvrdým pohledem. Varovala jsem tě. Jeho ruka se stáhla.

Vypadali vyděšeně, jejich tváře bíle zářily v šeru. Hermiona tiše promluvila.

„Přivedla jsem vás, abyste poznali, co to obnáší. Na trestu není nic úchvatného, není tu žádné zářící světlo odpuštění, protože jste udělali, co jste považovali za správné. Je tu jen osamělost, šílenství a jednoho dne smrt. Toto je Azkaban. Uvidíte, že tu není nic jiného než chlad.“

Zdálo se, že jako jeden muž udělali krok zpět. Vyděšený pohyb, který odrážel výraz jejich tváří. Víc rukou se natáhlo k přenášedlu, jen aby se ukázalo, že je neúčinné. Dokonce i Vulpe vypadala zděšeně a její tmavé oči se instinktivně obracely k impozantní stavbě na kopci. Hermiona uvažovala, jak se cítí s vědomím, že tam přežívali Belatrix a Rodolfus. Minulý čas jí připomínal, že Vulpein otec tam byl popraven; barbarská praktika, proti níž by se vehementně postavila, kdyby se jednalo o kohokoli jiného.

Malfoy stál vzpřímeně, s tváří bez výrazu. S jeho otcem nebylo naloženo stejným způsobem.

„Já tam nejdu. Nemůžeš mě přinutit,“ zašeptal Montague s vytřeštěnýma očima. „Je mi jedno, co uděláš, Grangerová, ale já tam nejdu.“

Hermiona se na něj smutně podívala, ale rozhodla se, že nebude naléhat. Tohle bylo něco, co museli udělat dobrovolně, a jestliže někdo řekl, že nechce jít, nenutila je – ne teď.

„Budu povinná dát zprávu ministerstvu.“

„Je mi to jedno.“

„Budeš vyloučen ze třídy. Pravděpodobně půjdeš k soudu.“

„Je mi to jedno.“

„Dobře.“ Vytáhla z kapsy očarovanou minci, aktivovala ji a podala mu ji. Okamžitě se přenesl.

Pak řekli Pucey a Warrington, že také nejdou. Po nich ještě Bletchley, Higgs a Daphne. Bez námitek jim všem rozdala mince. Když zmizeli, nastalo hluboké ticho.

„Slečno Grangerová?“

Hermina se v tomto znepokojivém prostředí lekla a nadskočila, otočila se a spatřila tři mohutné muže, v jejichž tvářích byly vepsány stíny hrůz, které viděli a vykonali; byli to azkabanští strážci a jejich průvodci. „Ano?“ zeptala se a byla překvapená, že její hlas zněl pevně.

„Sem Owen, a todle je Henry a Pete,“ řekl nejmenší z trojice s těžkým přízvukem, který nedokázala zařadit, a pokynul ke svým společníkům, když je představoval. „Sme vaši průvodci.“

„Aha…“ odpověděla a zdvořile k nim napřáhla ruku. Opatrně jí potřásli, jako by se báli, že jí zpřelámou kosti. Usmála se. „Můžeme začít? Chceme vidět všechno.“

Krátce se ohlédla přes rameno, zatímco je tři muži vedli vzhůru kamenitým pobřežím, nad nímž se tyčila kolosální pevnost, a jasně viděla, že v tom se s ní její studenti rozhodně neshodují.

Šli mlčky, ale když se blížili, slyšeli výkřiky vězňů. Zdálo se, že budova před nimi vibruje magií, a když vstoupili do areálu, Hermiona cítila nejmocnější strážná kouzla, jaká kdy svět znal. Nedokázala se rozhodnout, jestli ji píchá v šíji kvůli nim nebo z jiného důvodu. Temnota se zdála být svou podstatou zlá.

Pevnost byla postavená spíš účelně než esteticky. Byla dlouhá a poskládaná z bloků, očividně několikrát přestavovaná, aby se zvýšila její kapacita. Nejnovější přístavba byla vybudována výhradně z magického kovu, nejsilnějšího na světě, který byl jednolitě spojen s kamenem, jenž ho obklopoval. Hermiona se zachvěla, když si vzpomněla na den hromadného útěku z Azkabanu, kdy byly zdi vězení zničeny za použití mudlovských výbušnin. Něčeho mudlovského, pomyslela si ironicky. Něčeho, co nenáviděli. Věznice byla brzy poté upravena tak, aby byla chráněna před mudlovskými zbraněmi stejně jako před kouzelnickými. Stavba byla obrovská, působivě rozprostřená přes celý ostrov. Po poslední bitvě museli přidat hodně chodeb a hal. Bylo příliš mnoho vězňů.

Pochybovala, že na ostrov někdy dopadlo nějaké světlo, tím méně do vězení.

Bylo tam chladno. Teď už tu nebyli žádní mozkomoři, ale místo bylo naprosto bez tepla.

Ohlédla se, když se blížili k hrozivým uzamčeným dveřím. Viděla, že všichni její svěřenci se chvějí. Byli vyděšení. Přišla připravená, oblečená v parce, ale udělala dobrý skutek a půjčila ji Pansy, která vypadala, jako by chtěla omdlít nebo zvracet z hrůzy a podchlazení. Ta se zdála být hodně překvapená. Neochotně přikývla na znamení díků.

Trojice strážců pracovala na zámcích dveří, bylo jich hodně a trvalo to docela dlouho. Nakonec dveře s tichým, ostrým zvukem povolily. Se zaskřípěním se otevřely. Hermiona za sebou zaslechla šeptání.

„Vítejte v Azkabanu,“ řekl Owen rázně. Znělo to spíš, jako by je přijímal mezi vězně, než vítal k prohlídce. Vstoupili do šera a mezi dutou ozvěnou svých kroků uslyšeli výkřiky zatracených.

Cely vězňů byly znepokojivě malé, možná pět kroků ode zdi ke zdi. Nebyly tu žádné mříže a ‚dveře‘ byly zakouzlené tak, že zevnitř vypadaly jako další tři stěny místnosti. Z vnější strany bylo vidět vše. Předpokládala, že se jedná o standardní bezpečnostní opatření, ale přesto to bylo děsivé.

To nebyla cela, ale krabice.

„Můžou nás slyšet, ale vidět ne,“ informoval je Henry. Jeho tvář byla bez jakéhokoli výrazu. „Když k nám přijde nový strážce, zamknou ho na den nebo na dva do prázdné cely, aby viděl, jaké to je.“ Jeho obličej se složil do vrásek a v očích se objevily stíny. „Je to mučení. Zhoršilo se to, když odešli mozkomoři. Přišel sem nějaký odborný kouzelník, mávl hůlkou, cely se zmenšily a proměnily, teď je všechno tak temné.“

Hermiona zvolna přikývla a zůstala zticha.

Přinutila se nahlédnout do cel, studenti následovali jejího příkladu. Většina vězňů vypadala jako hromady hadrů a kostí, nehybní v rozích svých cel. Někteří byli nazí, roztažení na chladné zemi a jejich vpadlé hrudníky se hýbaly jen nepatrně. Mnozí blouznili, běhali po cele, mluvili s neviditelnými lidmi kolem nich a šíleně gestikulovali. Někteří řvali, dokud nepřišli o hlas. Někteří plakali.

Pansy nakonec omdlela. Pete ji zvedl a nesl, dokud se neprobrala. Vulpe byla tak bledá, jak ji Hermiona ještě neviděla, a šla s očima odhodlaně upřenýma k zemi. Trhla sebou, kdykoli zaslechla vězně křičet, řvát nebo plakat. Blaise se snažil, ale nedokázal udržet bezvýraznou tvář. A Malfoy… Malfoy vypadal jako mrtvola.

Hermiona cítila, jak jí slzy stékají na tváře, ale neudělala nic, aby je zastavila. Chtěla vztáhnout ruku, dotknout se ho a nechat ho poznat, že tu s ním někdo je. Vypadal, jako by si neuvědomoval, že existuje něco kromě vězňů v celách a vysokých, hrozných zdi kolem nich.

Potřásla hlavou a obrátila se zpět k uvězněným. Slzy jí nepřestávaly téct. Zahlédla známou tvář a prudce se zastavila. „Ach… Nott,“ vydechla. Všechny hlavy jejích studentů se obrátily nejdřív k ní a pak k vězni, který seděl v rohu své cely stočený do klubíčka.

Theodore Nott byl nejnásilničtějším a nejnadšenějším Smrtijedem jejich generace. Jeho bohatství ani přesvědčivost ho na rozdíl od většiny z nich nezachránily před doživotím. Viděla jejich zděšení, že to mohl být kdokoli z nich.

Kdokoli z nich mohl být na Nottově místě.

 

* Zdroj: https://citaty-slavnych.sk/autori/friedrich-nietzsche/?o=new



Poznámka:


Kapitola 8., část 2. K temnotě



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 8., část 2. K temnotě

 

Kdokoli z nich mohl být na Nottově místě.

-

„Pojďme dál,“ řekla Hermiona tiše. „No tak.“ Teď už je litovala.

Dali se do pohybu a pomalu procházeli klikatými chodbami vězení. Zdálo se, že jdou mlčky už hodiny, když zaslechla nezapomenutelný hlas. Kultivovaný přízvuk, hladký, kluzký tón. Zlověstný rytmus. Ne.

Popadla Owena za paži. „Vraťme se teď hned. Prosím…“ zašeptala naléhavě, zatímco se obrátila k Malfoyovi, jehož tvář byla křídově bílá.

Strážce se na ni zmateně podíval. „Jiná cesta ven není, slečno Grangerová, jestli chcete jít po bezpečnější trase.“

„Cože?“ řekla hlasitě, s trochou paniky v hlasu. Tišeji pokračovala: „Domluvila jsem se s ministerstvem, že-“

„…Narciso, nařídil jsem skřítkům, že chci, aby mé hábity dokonale vyžehlili, a…“

Hermiona ihned zmlkla a vrhla se k Malfoyovi. Ústa měl stisknutá do tenké linie a zdálo se, že se pohybuje jen mechanicky. „Nemusíš to udělat, Malfoyi. Můžeš-“

„…bradavický blázen Albus…“

„-se zastavit a počkat. Nemusíš tam jít,“ dodala rychle a pevně ho chytla za rameno, když na ni odmítal pohlédnout očima tak prázdnýma, až ji to vyděsilo.

„…Pán zla nás očekává v devět, Draco. Co navrhuješ, abychom mu řekli, hmm? Že jsi prostě příliš líný…“

Malfoy se na ni konečně podíval, shlédl dolů a v jeho šedých duhovkách nečekaně tančily žhoucí plameny odporu.

„Neslyšela jsi strážce, Hermiono? Musím…“

Vytratil se za roh. Hermiona, stále v šoku z toho, že vyslovil její křestní jméno, nebyla připravená na to, co uvidí.

Lucius Malfoy byl jen stínem svého bývalého já. Jeho vlasy, dříve takové, že by je na komkoli jiném považovala za krásné, byly tak slepené špínou, že se zdály být černé. Působivé držení a stavba těla byly pryč. Vypadal teď téměř jako kostlivec. Oči měl vytřeštěné a ostražité, ale pokud jste pohlédli přímo do nich, bylo v nich vidět šílenství, patrné na jeho tváři. Byl jeden z těch, kdo běsnili. Mluvil s lidmi, které nikdo jiný neviděl, šíleně pobíhal po cele a škubal hlavou, kdykoli promluvil.

„Miláčku Cisso, víš, že Draco to musí udělat… Ne! Odpusťte mi, můj pane... ano, rozumím. Počkej, Dobby, co jsem ti řekl? Obrazy je třeba vyrovnat právě takto. Dostaneš něco na sebe, až mě příště neposlechneš. Táhni mi z očí!“ Jeho hlas se ztišil a zněl zlověstněji. „Draco, co jsem řekl, že se stane, jestliže zklameš? Věděl jsi, že Azkaban bude dobyt brzy po dokončení tvého úkolu. Myslel sis, že tě nenajdu? Zapomínáš, synu, že Severus je loajálnější ke mně než k tobě… Ano, jistě, musíš být potrestán. Červíčku, nikdy jsem nepoznal tak neschopné stvoření, jako jsi ty. Pán zla o tom uslyší, můžeš si být jistý… Chce ji živou! Nepoužívej Avadu Kedavru, Avery! Neopovaž se mě neposlechnout…“

A pokračovalo to dál. Luciusova zlomená mysl skákala ze vzpomínky na vzpomínku. Hermiona utkvěla očima na Dracovi, který se zastavil a zděšeně hleděl na trosku, která zbyla z jeho otce.

„Pojďme,“ řekla důrazně, aby přehlušila křik a vybranou konverzaci staršího Malfoye, ale nikdo ji neposlouchal. Draco ustupoval, až se jeho ramena dotkla protější zdi chodby; z jeho tváře zmizela všechna krev. Viděla, že se mu na čele i nad horním rtem leskne pot a zjevně nevnímá, jak se mu třesou ruce, když je zatíná a uvolňuje.

„Otče?“ řekl velice slabým hlasem, který zněl, jako by patřil dítěti. Hermiona rychle přistoupila, stoupla si před něj a pokoušela se zablokovat jeho výhled na zuřícího muže, přestože byla menší než on.

Neustálý proud slov se okamžitě zastavil a Lucius velmi pomalu otočil hlavu za hlasem, který zřejmě poznal. Nosní dírky se mu rozšířily, zavětřil; a pak znovu, jako by nějakým zvráceným způsobem ucítil přítomnost svého syna. „Můj pane, zdá se, že máme návštěvu. Ano, můj vzpurný syn, za kterého se musím ještě jednou omluvit. Ujišťuji vás, že byl za svou tragickou nečinnost potrestán. Ano, ano… co nejpřísněji na člena mé rodiny, samozřejmě.“ Odmlčel se. „Jako vždy, můj pane, jste projevil vhled a inteligenci, když jste uhodl, jaký bude závěr. Draco už není součástí rodu Malfoyů. Zřekl jsem se ho. Bude pod vaším velením bojovat jako řadový Smrtijed. Samozřejmě, takový osud jistě…“

Draco během otcova nepříčetného monologu zavřel oči a celým tělem se opřel o zeď. Hermiona nepochybovala, že stejně jako jeho otec, i on prožíval noc, která musela skončit takovou bolestí. Když uviděla Dracův výraz, zatímco Lucius pokračoval ve své tirádě, měla toho dost. Nevěděla, co udělá, ale otočila se k nepříčetnému vězni a přitiskla se k neviditelné bariéře mezi chodbou a celou.

„DRŽ HUBU, LUCIUSI!“

Její hlas jasně zazněl nad nepřetržitou směsicí zvuků, vydávaných vězni. Lucius ihned zmlkl, pevně sevřel ústa a zíral na to, co vnímal jako křičící zeď, s výrazem, který vypadal téměř jako strach. Náhle ustoupil do protějšího rohu cely a mlčky se schoulil do klubka s koleny přitaženými k hrudníku.

Hermiona těžce dýchala. Otočila se a zjistila, že na ni všichni zírají. Ignorovala je a vydala se k Dracovi, který se ani nepohnul. Oči měl pořád zavřené.

„Malfoyi.“ Zkusila to znovu. „Malfoyi. Draco.

Prudce otevřel oči a soustředil je na ni. Hermiona, fascinovaná i vyděšená zároveň, se snažila nevnímat bolest v nich. Sklonila hlavu a úsečně řekla: „No tak pojďme.“ Pak šla dál.

-

Pozorně sledovala, jak se poslední skupina studentů dotkla přenášedla a zmizela, zdálo se, že splynuli s temnými stíny kolem nich. Ona se nevrátila, ještě ne. Bylo tu něco, co potřebovala udělat.

„Jdeš za Severusem, že?“

Trhla sebou tak prudce, že málem upadla. Malfoyova ruka vystřelila a popadla ji za zápěstí, pak ruku narovnal a velmi rychle ji pustil. Mlčky kývla a třela si kůži tam, kde ji chytil. Měl silný stisk.

„Myslela jsem, že jsi odešel.“

Potřásl hlavou a upřeně zíral k zemi. Když hlavu znovu zvedl, viděla v jeho očích divoký pohled. „Nenávidím tě,“ řekl tichým a trochu rozčileným hlasem. Viděla na jeho tváři výraz, který dobře znala. Ten stejný měl Harry po největší bitvě, ten stejný měla paní Weasleyová, když se každý večer u jídla podívala na tři prázdná místa u stolu. Vídala ho v zrcadle, když vzala Ronovo staré tričko a vzpomínala.

„Nemůžu tomu uvěřit…“ zarazil se s pohledem zcela soustředěným na ni. Nebyl agresivní, necítila se ohrožená. Byl prostě příšerně rozhněvaný a smutný, bylo syrově bolestné se na to dívat. Nikdy předtím si takhle Draca Malfoye nepředstavovala.

Bylo to velmi, velmi mrazivé.

Hermiona znovu cítila, že pláče. „Já vím, Draco.“ Tam někde ve vězení na něj začala myslet jako na někoho jiného než jen Malfoye a jeho křestní jméno jí vyklouzlo s překvapivou lehkostí. Rozhodla se to ignorovat. „Jsem tak…“ sevřelo se jí hrdlo a chvíli počkala, než mohla pokračovat. „Je mi to líto. Snažila jsem se to zastavit, opravdu jsem se snažila. Nemyslela jsem…“ Nevěděla, co jiného říct.

Odvrátil se od ní a chvíli zíral na rozbouřené moře. Hermiona, aby udělala něco užitečnějšího, položila zbývající přenášedlo na zem a tiše se vydala zpět na to poslední místo, kde by teď chtěla být. Owen na ni čekal před vchodem.

Musela vidět svého bývalého profesora, protože potřebovala vědět proč. Byl uvězněn doslova v okamžiku, kdy ho bystrozoři chytili. Uprostřed války, když se všechno zdálo ztracené, se ministerstvo rozhodlo zrušit právo na spravedlivý proces pro ty „skutečně temné“, proti čemuž Hermiona dosud protestovala bez ohledu na svou válečnou aktivitu. Snape ani neměl šanci se obhajovat. Ale ona ho nelitovala. Potřebovala vědět, proč zradil někoho, kdo mu tolik pomohl, proč nezabil Harryho, když měl možnost. Měla tolik otázek, že si je sotva dokázala vybavit. Potřebovala to uzavřít.

„Jdu s tebou,“ ozval se za ní chraplavý hlas. Zastavila se a povzdechla.

„Ne, nejdeš. Musíš se odsud dostat pryč.“

„Zavři svou zatracenou hubu, Grangerová.“

„Dobře.“

-

Když znovu procházeli klikatými klaustrofobními halami vězení, na nic se ho neptala a on jí nic nevysvětloval. Mohla jen hádat, proč chtěl jít.

Cítil vinu, byl naštvaný a vyčerpaný z nejistoty.

Ticho bylo nepříjemné, a tak nakonec promluvila. Její hlas se zdál tichý v hluku působeném vězni. „Pořád se ti o tom zdá? Myslím o válce? Harry mi řekl, co se stalo té noci, v šestém ročníku. Udělal jsi-“

„Nechci o tom mluvit.“

Vzhlédla, překvapená bezvýrazností jeho slov, a zjistila, že Draco upřeně zírá na Owenova záda, ale ve skutečnosti je nevnímá. Pak už nic neříkala.

Snape nebyl rozrušený ani nemluvil, a Hermiona tomu byla nesmírně ráda. Nemohla by se smířit s pohledem na bývalého profesora lektvarů, opakujícího seznam ingrediencí drzým prvňákům, kteří tam ve skutečnosti nebyli, nebo podlézajícího neexistujícímu Pánovi zla. Prostě seděl, tvář měl nažloutle bledou a mlčel.

Překvapivě to byl Draco, kdo promluvil první.

„Severusi?“

Zdálo se, že Snape ze sebe setřásl strnulost a jako by měl velmi ztuhlý krk, pomalu otočil hlavu za známým hlasem.

Teď to zkusila Hermiona. „Profesore?“ Šokovalo ji, když si uvědomila, že její tázavý hlas zní, jako by jí bylo patnáct a ptala se svého učitele na vlastnosti kůže hřímala.

Snape se vzpřímil a jeho oči teď byly velmi bdělé. „Draco?“

Dracova tvář ztuhla. „Ano. Jsi při smyslech?“

V profesorově tváři sebou něco trhlo, dvakrát zamrkal, než promluvil. „Více méně. Co... co tady děláš?“

„Grangerová má otázky. Chci poslouchat.“

„Grangerová?“ řekl Snape nepřítomně, jako by se pokoušel vyvolat vzpomínky na minulý život. Hermiona předpokládala, že přesně tohle dělal.

Ostře pohlédla na Draca. Velmi pochybovala o tom, že chce jen naslouchat rozhovoru, ale přesto pokračovala. „Ano...“ řekla monotónně. „Pamatujete se na mě? Kamarádka Harryho Pottera?“

„Ach... ta s mozkem.“

Instinktivně ustoupila, překvapená prvním komplimentem, který kdy slyšela od mrzutého profesora. Bývalého profesora, připomněla si. Také ji překvapilo, jak zdravě vypadal; na takovémto místě to bylo překvapující. „Ehm... ano. Mám nějaké otázky.“

„Vždycky je máte,“ odvětil po pár okamžicích, jako by zvažoval tón jejího hlasu.

„Proč jste zradil Brumbála? Pomohl vám... předtím vás zachránil před Azkabanem. Proč jste mu ublížil?“ Jakmile začala, nedokázala zastavit otázky, řinoucí se jí ze rtů.

„Zradil?“ Snape se temně zasmál. „Takhle to říkali všichni, že?“

„Udělal jste to!“ řekla hlasitěji, než chtěla, dost ji rozhněval. Spíš cítila, než viděla, jak se Draco posouvá vedle ní.

„Ne, nikdy jsem nezradil. Měla byste se naučit základy nitrozpytu. Nebo Harry Potter. On v těhle věcech nikdy nebyl dobrý, hm? Ne, nikdy jsem nezradil. Nikdy.“

Pohlédla na Draca, který vypadal jen nepatrně zmateněji, než se cítila ona.

„Dobrá,“ pokračovala. „Proč jste Harryho nezabil, když jste byl vždycky tajně věrný Voldemortovi?“

„Neposloucháte,“ řekl Snape okamžitě. Předtím se zdálo, že se vrací k něčemu úplně jinému, na rozdíl od jeho předchozího postoje. „Brumbál přikázal, on to přikázal.“ Hermionu vyděsilo, když slyšela, jak se jeho hlas láme a neklidně se chvěje. Periferním viděním sledovala, jak Draco tiskne dlaně na neviditelnou zeď mezi nimi a slyšela ho mluvit s takovou vehemencí, že se od něj téměř odtáhla. „Proč jsi složil neporušitelný slib? Jak ti to mohlo pomoct?“

„Vy dva neposloucháte. Musel jsem... musel jsem udržet zdání. Muselo to vypadat bezchybně. Musel jsem pomoci... musel jsem...“

A pak už neřekl nic srozumitelného pro nikoho kromě sebe sama.

-

Společně se přenesli do prázdné učebny na ministerstvu. Ostatní studenti už dávno odešli. Oba byli hodně otřesení, ale Draco víc, pomyslela si.

Opřel se o lavici, protože to vypadalo, že ho vlastní nohy neunesou. Bledý a rozechvělý z  účinků toho místa, toho mučení, které si vyžádalo vše, co měl.

Hermiona potřebovala utéct. „U-uvidíme se za týden,“ vyhrkla nepřesvědčivě a začala spěchat pryč. A pak na ni pohlédl.

Byl ztracený. Něco v jeho nitru bylo úplně zničené. Vlasy mu visely přes ztrápené oči v mělké křivce, která odrážela strhaný oblouk jeho páteře. Viděla nepatrně se zvedat a klesat jeho ramena, příliš rychle.

Příliš rychle.

Neuvědomovala si, že se pohybuje, ale v mžiku stála před ním. Tiše na ni hleděl, tvář sklonil mírně dolů, jakoby se schovával. Řekla to jediné, co se jí zdálo být vhodné.

„Varovala jsem tě.“

Viděla, jak se svaly jeho čelistí chvějí a pohybují. „Ne, to jsi neudělala. Nic jsi mi neřekla,“ zabručel. Vztáhla ruku a položila ji na jeho tvář, prsty hladila vrásky nad vystupujícími lícními kostmi a v koutcích očí. Jeho víčka se se zachvěním zavřela a dlouze vydechl.

Nechala do něj proudit teplo své dlaně, a když viděla, že to nestačí, přistoupila blíž, zvedla se na špičky a objala ho.

Na okamžik ztuhl, napjatě svíral svaly, ale pak se jí složil do náruče, držel se jí s tváří pevně vtisknutou do jejího krku. Šeptala mu, řekla mu, že to je v pořádku a přenesla ho do svého bytu.

-

Položila ho na pohovku a on okamžitě usnul, ani si nesundal boty. Nechala ho tak, nechtěla se angažovat víc, než bylo nutné. Pak vešla do ložnice a zamkla za sebou.

Musela to udělat. Nechtěla přemýšlet o tom, co by mohl provést, kdyby ho nechala samotného. Teď byl zlomený.

Ona ho zlomila.

Zírala na sebe do zrcadla nad toaletním stolkem, dokud jí po tváři nestekla slza, a nenáviděla se.

Když se ráno probudila, byl pryč.

Vzpomínala si, že to začalo takto, a že to byl počátek něčeho.

„Za nesmrtelnost musí člověk draze platit; musí několikrát zemřít ještě za svého života.“

Friedrich Nietzsche

 

 


Kapitola 9., část 1. Něco zlomeného



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 9., část 1. Něco zlomeného

 

 

„Já vím asi nejlépe, proč je člověk jediný tvor, který se směje; jediný trpí tak hluboce, že musel vymyslet smích.“

Friedrich Nietzsche

-

Cože jsi udělala?“

Hermiona se upřeně dívala na podlahu. „Vzala jsem Draca Malfoye do svého bytu, přespal na pohovce a pak odešel.“

Ginny se suše zasmála, rozhodila rukama a zároveň zvedla oči k nebi, jako by prosila nebesa o něco jako rozum. „Ovšemže jsi to udělala,“ povzdechla si.

„No, zní to mnohem hůř, když mě to donutíš takhle říct!“ podotkla Hermiona v nepřesvědčivé snaze se bránit. „Měla jsi ho vidět, Ginny. On…“ zarazila se a její oči potemněly, když si vybavila minulou noc.

Byl ztracený. Něco v jeho duši bylo naprosto zničené.

Tiše pokračovala, zatímco potřásala hlavou, jako by byla fyzicky schopná z ní tu myšlenku dostat. „Ty bys udělala totéž.“

„Je to Malfoy.“

„Já vím.“

„Je to zatracený Draco Malfoy, Hermiono. Pamatuješ si na něj? Slizký týpek, který tě seznámil s okouzlující nadávkou začínající na ‚m‘ a který se ti vysmíval a doháněl tě ve škole k pláči? Nechutná malá fretka, která přivedla své kamarády Smrtijedy, aby zavraždili Brumbála, brilantního vůdce světlé strany?“ Teď už Ginny trochu hystericky zvyšovala hlas a Hermiona ji slyšela náhle se zhluboka nadechnout, než poněkud tišeji pokračovala ve své tirádě. „Nemůžu uvěřit, že jsi mu pomohla.“

Hermiona, sedící v její plyšové lenošce, si přitiskla nohy k hrudi a bradu položila na kolena. „Gin, já nevím, co by udělal, kdybych ho nechala být. Chudák kluk právě poprvé za kdoví jak dlouho viděl svého zločinného, nenávistí šíleného otce.“

„No a?“

„Nemohla jsem…“ Hermiona se snažila vyjádřit slovy složitost svých pocitů, ale nedokázala to. „Prostě jsem nemohla.“

Ginny na ni zírala s vyčítavým výrazem ve tváři.

Hermiona podrážděně zafuněla, opřela čelo o kolena a rychle promluvila do odřeného denimu svých mudlovských džínsů. „No ano, promiň mi, že jsem někdy prostě až příliš soucitná! Vypadal tak... zlomeně. Asi jsem se cítila provinile.“

„Hermiono, mohl tě zabít ve spánku.“

Hermiona se naklonila na bok, zvedla hlavu a unaveně se zadívala na svou kamarádku. „Vážně věřím, že už není tento typ člověka, Ginny. Nemyslím si, že vůbec kdy byl. Něco ho změnilo, a já jsem se marně snažila zjistit, co to je.“ Teď se v Ginnyiných očích objevilo cosi vyčkávavého a Hermiona se zavrtěla, než znovu promluvila. „Neřekneš to Harrymu, že ne?“ Její hlas zněl slabě. Nechtěla ani pomyslet na reakci svého kamaráda, pokud by zjistil, že pomohla jeho úhlavnímu nepříteli.

Ginny na ni chvíli zírala, její výraz byl nečitelný kromě jistého znervózňujícího pochopení v očích. Zhruba za minutu promluvila. „Samozřejmě že ne... Ne, když to nechceš.“ Na okamžik zaváhala a smutný úsměv jí současně projasnil i zastínil tvář. „Dovedeš si představit, co by na to řekl Ron?“

Ta otázka způsobila, že Hermioniny rysy ztratily výraz a ztuhly. Její obličej, až na záblesk zármutku v koutku oka, zlhostejněl. Přemýšlela, jak by Ron na tohle reagoval, a ta myšlenka způsobila, že se jí něco v nitru bolestivě sevřelo.

Pokusila se nemyslet na všechno, co vynechala, když Ginny líčila minulou noc. Neřekla jí o výrazu Dracovy tváře, když se ho dotkla. Neřekla jí o objetí, které je oba zřejmě vrátilo k čemusi skutečnému, reálnému. Neřekla jí, že v noci několikrát vstala, aby zkontrolovala, jestli se nepokusil si ublížit; a že se možná příliš dlouho dívala, jak světlo z okna dopadá na plochy jeho tváře, možná příliš dlouho naslouchala tichým, zmučeným zvukům, které vydával ve spánku.

Ano, Ron by se na ni bezpochyby naštval.

-

Následující noc se jí zdálo něco velmi podivného. Ne vzpomínky, které obvykle proplouvaly pod zavřenými víčky jako děsivé vidiny, ale místo toho se probudila, lapala po dechu, na kdysi důvěrně známém místě ve středu jejího těla ji pokožka zvláštně brněla a měla vizi něčeho bledého, krásného a zlomeného.

Nepokoušela se namlouvat si, že ve snu nepoznala tvář. Zůstala vzhůru mnohem déle, než bylo třeba, aby opadlo napětí v jejím lůně, oči doširoka otevřené a zářící ve tmě, když uvažovala nad svou úzkostí a skutečností, že touží po něčem, co je v zásadě zakázané.

-

Hermiona se těžce vyrovnávala s vědomím, že šest týdnů jejích hodin bylo téměř u konce. Před pěti nedělemi se jevily jako nepředstavitelně velký úkol, něco, čím se musela bolestně brodit, co ji znervózňovalo. Byl to téměř obrat o sto osmdesát stupňů, tak dlouho žila ponořená v plánech na příští lekci a v rozjímání, že teď nevěděla, co dělat sama se sebou. Už nejednala s ministerstvem, už nepřemýšlela, jestli se její studenti nakonec neovládnou a neproklejí ji do zapomnění. Poslední hodina šestitýdenního kurzu byla mnohokrát přepečlivě naplánována, a už věděla dost o temperamentu svých studentů, aby jí bylo jasné, že se neuchýlí k fyzickému násilí.

A tak, aby odvrátila nudu a marné myšlenky na jistý zakázaný subjekt, se vydávala na procházky a navštěvovala několik svých zbývajících přátel. Třikrát za týden večeřela u Harryho a Ginny a jednou navštívila Weasleyovy. Pozvala na oběd Lupina a Tonksovou, všichni tři se nasmáli při vzpomínkách na výrazy tváří rádoby Smrtijedů, vlekoucích se po Národní galerii. Každý den chodila do malebného parku poblíž svého bytu a četla si u stojatého rybníka, dokud se nesetmělo tak, že neviděla na písmena.

Představovala si, že jednou zahlédla v davu jeho tvář. Tu tvář s nešťastným výrazem, kterou si vybavila víckrát, než chtěla. Po druhém letmém pohledu, rychlé zastávce, která způsobila nepříjemné prasknutí v její krční páteři, se vzpamatovala a pokračovala v cestě. Byla hloupá, pomyslela si, ale proti její vůli se něco změnilo a ona nenáviděla pocit, že ztratila kontrolu.


Kapitola 9., část 2. Něco zlomeného



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Hodiny Nietzscheho 9., část 2. Něco zlomeného

 

 

Byla hloupá, pomyslela si, ale proti její vůli se něco změnilo a ona nenáviděla pocit, že ztratila kontrolu.

-

Hermiona se nedívala na Draca, sedícího u jeho stolku – uhnízděného daleko v koutě, aby se mohl dívat do zdi místo na ni, pomyslela si – a vypadajícího, že se mu vrátila dokonale spokojená nálada... dokud nezačala mluvit; pak na sobě stále cítila jeho pohled.

Rozhodně to ignorovala, stejně jako velmi nápadnou nepřítomnost šesti studentů. Oči ostatních v místnosti občas zabloudily k prázdným místům napůl s hrůzou, napůl se zvědavostí. Hermiona skutečně nahlásila na ministerstvo odmítnutí oněch šesti vstoupit do Azkabanu, jak se od ní požadovalo, ale také vysvětlila okolnosti toho odmítnutí a doufala, že ministerstvo bude shovívavé. Nevěnovala naprosto žádnou pozornost mumlání, které se neslo třídou, a jakmile byli všichni usazeni na svých židlích, promluvila obvyklým chladným a nevzrušeným tónem.

„Dnes tu nebudeme příliš dlouho, a všichni už jste to slyšeli, takže si ušetřím jakékoli zdvořilostní fráze.“ To vyvolalo několik pozvednutých obočí, na něž dle očekávání nebrala zřetel. „Mohu předpokládat, že jste všichni rádi, že tohle je naše poslední hodina?“ Zaznamenala, že se ve skupině objevilo pár úsměvů, a na oplátku si taky jeden nepatrný dovolila. „Hm. Dobrá, obávám se, že ještě nejste za vodou. Během uplynulých pěti týdnů jste přečetli svazek klasické mudlovské literatury, studovali jednoho jejich filosofa, zkoumali pravděpodobně nejtemnější období historie mudlovského i kouzelnického světa a viděli některá z nejslavnějších mudlovských uměleckých děl. Byli jste v Azkabanu.“

Kolektivní zachvění v místnosti bylo hmatatelné. Dracovy oči visely na její tváři, a pak zahlédla, jak na okamžik ztratil jistotu.

„Dnes však budeme mluvit o vědě.“

Ach, tohle je zmátlo. Usmála se nad překvapenými výrazy a postranními pohledy na sousedy. Věděla, že většina čistokrevných během svého života slyšela velmi málo o mudlovské vědě; museli být trochu v rozpacích.

„Ale jak to s námi souvisí, Grangerová? Není ta ‚věda‘ jen věcí tlupy bláznivých mudlů, kteří se pinoží s kádinkami a migroskoky?“ zeptala se Pansy, jejíž lehce zamračená tvář se zmateně otřásla.

„Mikroskopy,“ opravila ji Hermiona a zamyšleně se usmála. „A ano, myslím, že by se to tak dalo říct, bez toho ‚blázniví‘. Vědci rozhodně nejsou blázniví – no dobře, většina z nich není. A mají toho k dispozici o trochu víc než kádinky a mikroskopy.“ S tím se otočila a zároveň vzala ze stolu kádinku s jasnou, čirou tekutinou a malou skleněnou tyčinku. Opatrně promíchala obsah kádinky, pak nesmírně jistou rukou s nekonečnou opatrností zvedla tyčinku z kádinky, aby ukázala několik nepatrných, jasných vláken toho, co se zdálo být substancí v kádince, táhnoucí se několik centimetrů od povrchu kapaliny k míchací tyčince. Ve světle slabě zářily, jako by zakouzlená voda stála na místě. V Hermioniných očích zazářila jiskra opravdového vzrušení a napětí, když bleskla pohledem od ukázky ke třídě.

„Máte velké štěstí, že jsem v mudlovských školách měla biologii, protože teď můžete vidět úžasnou věc. Tohle,“ začala, ale zamračila se, když pramínky opadly a musela míchat několik vteřin, aby získala další, „je deoxyribonukleová kyselina – DNA. Ví někdo z vás, co je to DNA?“

Dvě ruce.

Dvě.

-

Byla v pokušení vyvolat Vulpe, protože věděla, že dostane přiměřeně přesnou odpověď. Místo toho kousla do kyselého jablka a ukázala na jedinou zbývající ruku, patřící ze všech přítomných zrovna Millicent Bulstrodeové. Po váhavé odpovědi („Je to jako... kouzlo nebo lektvar, který říká tělu, jak vykonávat všechny své funkce, ano?“), potlačila pobavené odfrknutí a vysvětlila to.

„Ehm... něco takového. DNA jsou malé molekuly ve tvaru vlákna, které existují v jádru – středu – každé jednotlivé buňky v našem těle. Naše těla se skládají z buněk. Molekuly DNA vypadají tak trochu jako zkroucený žebřík a skládají se z kostry z cukru deoxyribózy a fosfátu a jedné ze čtyř nukleových bází. Pořadí těchto bází určuje, jaké proteiny vznikají uvnitř našich těl, což zase řídí barvu naší kůže, funkci orgánů, hormony, které vytváříme, ať už jsme zdraví nebo máme oslabující genetické onemocnění, a do jisté míry i naši osobnost, ačkoli to je diskutabilní a záleží to na našem přesvědčení. Pořadí těchto bází v podstatě určuje náš vzhled a všechno ostatní v našich tělech. Je to pozoruhodně jednoduchá, ale důmyslná metoda ovládání těla, formovaná a zdokonalovaná po miliardy let vývoje. Pokud víme, každá živá věc na Zemi používá DNA tímto způsobem.“ Odmlčela se a pohlédla na lehce zaujaté tváře svých studentů. „Kouzelník nebo ne, čistokrevný nebo mudlorozený, všichni máme ve svých tělech DNA a používáme ji naprosto stejným způsobem.“

„Je to vážně dost jednoduché. Komplikace začnou vznikat, když systém udělá chybu. DNA se replikuje se stejným pořadím bází, aby vytvořila nové buňky, ale dojde k odchylce. Jedna změna v pořadí bází může způsobit cokoli od genetické choroby, která zabíjí děti, než dosáhnou dvou let, až po naprosté nic.

V Paříži pracuje vybraná skupina kouzelníků, která ve svých výzkumech využívá směs mudlovských technologií a magie. Zkoumali rozdíl mezi DNA mudlů a kouzelníků a poslední rok se zaměřili na posloupnost bází v obou typech DNA a objevování toho, co přesně odlišuje kouzelníky od mudlů a naopak. V listopadu zveřejnili svá zjištění – to, co přesně vytváří z mudly kouzelníka, je pořadí jedné ‚příčky‘ v ‚žebříčku‘ DNA, pár adenin-thymin místo páru guanin-cytosin. Jediný. To způsobí vznik zmutovaného hormonu, který aktivuje obvykle spící část mozku, která spouští a řídí magii.“

Umlkla a zhluboka se nadechla, aby zchladila svou otřesenou hlavu. Cítila horečku a nejistotu. Na okamžik se zarazila a její oči se setkaly s Dracovýma, které na ni celou dobu intenzivně hleděly. Rychle sklopila oči a pokračovala.

„Všichni jsme kouzelníci kvůli genetické mutaci. My nejsme normou, mudlové ano.“

To vyvolalo několik výbuchů protestu od různých lidí v místnosti a Hermiona se zvláštně klidným výrazem v tváři trpělivě vyčkávala, až se utiší.

„Ale jak můžete vědět, že to není naopak?“ To zaznělo od Vulpe, která vypadala docela pobaveně, jako by si užívala provokativní Hermionu stejně jako naštvané námitky svých spolužáků.

Hermiona se usmála, rty sevřené a oči zářící tím, co mohlo být pobavením. „Dobrá otázka. Naši vědečtí přátelé na to také mysleli. Jejich závěr je velmi jednoznačný, vezmeme-li v úvahu, kolik existuje mudlorozených. Zjistili také, že tato mutace je dominantní, což znamená, že je předávaná téměř stoprocentně; pokud jsou oba vaši rodiče kouzelníci, je téměř jisté, že jimi budete také. Jestliže je jeden rodič kouzelník a druhý mudla, máte buď padesátiprocentní, nebo stoprocentní šanci, že se narodíte s magickými schopnostmi, to závisí na tom, zda rodič kouzelník je čistokrevný nebo poloviční. Ale zvažovali i jiné možnosti. To nejlepší, co při úvahách o opaku této teorie mohli udělat, bylo studovat motáky. Možná si mysleli, že motáci jsou výsledkem mutace kouzelnického genomu a mudlové jsou vlastně výsledkem odklonu od normy? Nakonec určili, že motáci se vyskytují kvůli pozdější poruše v procesu vytváření hormonu, během procedury v přepisu vysílající RNA, kterou nebudeme dále zkoumat, abych vás nezmátla víc, než už se stalo. Stručně řečeno jsou motáci obecně produktem jiné mutace, což částečně vysvětluje jejich vzácnost. Naproti tomu jsou mudlové velmi běžní. Tyto důkazy ukazují na skutečnost, že kouzelníci jsou skutečně výsledkem mutace, což evidentně znamená, že neexistuje nic jako čistá krev, protože každá rodina musela v určitém bodu historie vzejít z mudlů. Jen to prostě bylo tak dávno, že si na to nikdo nedokáže vzpomenout.“

Na okamžik zaváhala. Pozorovala výrazy na tvářích svých žáků (od šokovaných přes skeptické až po naprosto nedůvěřivé), a ticho v místnosti. Náhle střelila pohledem na mlčenlivého muže na židli v koutě a promluvila poněkud ostřejším tónem než předtím. „Draco, jen pro zajímavost, kolik generací zpět dokážete vystopovat svou rodinnou linii?“

Ostře vzhlédl, přimhouřené oči zabodl do těch jejích. Když však promluvil, jeho hlas byl naprosto klidný, monotónní tenor, který způsobil, že sebou bez varování trhla.

„Čtyřicet, nebo tak nějak, myslím.“

„První zaznamenaný předek, pokud si vzpomeneš?“ Hlas se jí zachvěl a ona se za to nenáviděla.

„Alexandre Ferrau du Malfoi,“ – jeho přízvuk byl bezvadný – „narozený roku 1032, zemřel 1081.“ Vypadal trochu rozrušený tím výslechem týkajícím se jeho rodu, pevně a tvrdě jí zíral do očí.

„Aha.“ Hermioně se zdála skutečnost, že to věděl, poněkud šílená, ale nahlas to nekomentovala. „No, předpokládejme, že ten první... hm... Malfoi se vlastně narodil asi sto let před ním, ale v době, kdy někdo pomyslel na zaznamenání rodinné historie, si dokázal vzpomenout jen na svého dědečka, je docela možné, že první Malfoy se narodil mudlovským rodičům?“

Nedokázala odhadnout Dracovu reakci a odtrhla svůj pohled od jeho, aby prozkoumala třídu. „Jen spekulace, myslíte si. Teď, ať už se rozhodnete vzít si to k srdci, nebo ne, prosím, pokuste se pochopit, že krev, navzdory tomu, co vám možná řekli vaši rodiče, v našem světě nedělá příliš velký rozdíl. Mudlorození jsou společensky stejně dobří, stejně inteligentní a stejně magicky schopní, jako v uvozovkách ‚čistokrevní‘.“

Zdráhavé mlčení.

„Jak jsem řekla, nebudeme tady o moc déle. Nebudu vám tady říkat, jak máte žít svůj život. Ani vám neřeknu, abyste něco změnili. Jediné, o co vás žádám je, abyste přemýšleli o tom, o čem jsme hovořili v této třídě. Přemýšlejte o Nietzscheovi a o tom, jak věřil, že nadčlověk, někdo tak dokonalý a nad morálkou, může v podstatě vyhladit průměrnou většinu, aby ‚posílil‘ společnost. Přemýšlejte o tom, jak se to týká Voldemorta. Přemýšlejte o Adolfu Hitlerovi, o miliónech jeho obětí a o tom, jak mohla válka probíhat. Nezapomeňte, že mudlovská společnost má své hodnoty a zásluhy. Zvažte možnost, že jsme fyzicky odlišní od mudlů kvůli jediné mutaci, kvůli něčemu tak nepředvídatelnému, jako je náhoda, a že termín ‚čistokrevní‘ by mohl být pouze iluzí, mající za cíl rozdělit lidi do skupin, vyvolávající krutost a předsudky.“ Rozechvěle vydechla, své pevně propletené ruce sevřela před sebou, až jí zbělely klouby.

Musím je přimět, aby to pochopili. Všechno, co vědí, je klam.

 

 


Kapitola 9., část 3. Něco zlomeného



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 9. část 3. Něco zlomeného

 

 

Musím je přimět, aby to pochopili. Všechno, co vědí, je klam.

-

Dřív, než si dokázala uvědomit, že je to špatné, že tohle by dělat neměla, zamířila k poslednímu místu na zemi, kde by chtěla být. Popadla Draca za paži a zvedla ho na nohy. Dotáhla ho do čela učebny a vyhrnula mu levý rukáv až po loket. Zíral na ni s kamenným výrazem a sevřenými rty. Nebránil se jí. Nechal ji to udělat. Nechal ji to ukázat.

Většina studentů sebou trhla a ucouvla na svých židlích. Nebyli zvyklí vidět jednoho z nich (tak mladí, tak nepřipravení) označeného tou planoucí temnotou. Hermiona jim předvedla jeho bledé předloktí, prsty zabořila do jeho svalů. Pod jejíma rukama byly ztuhlé (co to děláš, hloupá holko?), kůže horká. Těžce dýchala, srdce se jí slabě chvělo v hrudi, jak bojovala s náhlou závratí.

Nemohla se na to podívat. Nemohla.

Tohle není symbol slávy, moci, ani věrnosti!“ Skoro křičela. Byla tak ztracená v hněvu a zármutku, že je vnímala jako vlnu, která se přes ni chystala přelít.

Draco se chvěl. Možná to ale byla ona, kdo se třásl a chtěl křičet, protože to vypadalo, že tito lidé to nedokážou pochopit.

Musím je přimět, aby to pochopili.

„Toto je symbol nenávisti, brutality a... a zatracené nelidskosti! Není to…“ a tady ochabla, zkroutila se bolestí, takže označeného muže vedle sebe používala spíš jako podporu a prsty tvrdě drtila jeho paži. Nabrala dech a vzpřímila se. „Není na co být hrdý.“

Pak ho pustila. Chtěla něco říct (omlouvám se?), ale neudělala to. Dlouze na ni pohlédl, na její tvář, kterou odvrátila, protože se na něj nechtěla podívat, potom se vrátil na své místo a shrnul si rukáv přes vybledlé znamení s rudými otisky jejích prstů všude kolem.

Bylo jí jedno, že se konečně zhroutila, jak jí všichni prorokovali. Jednoduše pokračovala. „Jen... kvůli sobě samým přemýšlejte. Pamatujte si, kam mohou vést předsudky. A proboha, nikdy nezapomeňte na ty, které jsme ztratili, a proč jsme je ztratili,“ zašeptala nakonec a poklesla, aby se vyčerpaně opřela zády o stůl. Nedbala o to, že jí po tváři v proudech stékaly slzy (moc pláčeš, hloupá holko). Zapomněla na pocity trapnosti. Roztrhla si hruď a obnažila srdce, aby je všichni viděli, ale zapomněla být ponížená. Třída byla naprosto tichá, šokovaná. Všichni hleděli na tuto zlomenou, smutnou dívku. Cítila neustálý žár Dracových očí a vzhlédla. Její pohled upoutal jeho oči, v nichž bylo cosi nevyřčeného, tajemného. Pak v jeho tváři spatřila odhodlání a cítila, jak v ní narůstá něco, co mohlo být hrůzou nebo čímsi podobným. Odvrátila pohled.

Chybíš mi, Rone.

Nevěděla, proč tahle myšlenka zrovna teď ovládla její mysl, ale dodala jí jistý druh síly. Zhluboka se nadechla a znovu promluvila jasně a bez slz, i když trochu ploše. „Chtěla bych vám všem poděkovat za spolupráci během těchto uplynulých šesti týdnů; moji práci to v mnohém usnadnilo. Doufám, že jsem ovlivnila vaše životy. Můžete odejít.“

Když si skládali tašky a vrhali po ní kradmé, nejisté pohledy, vzpomněla si ještě na poslední věc. „Můžete si nechat svůj výtisk Zločinu a trestu. Jako memento, řekněme.“

Reakcí byl víc než jeden zdrcující pohled. Když vycházeli z místnosti, několik z nich se dotklo její paže, buď v poděkování, nebo pro útěchu. Nebyla si jistá.

-

Všichni odešli. Zůstala v tichu a s hlavou v dlaních oddechovala. Nádech, výdech, a znovu.

„Víš, měl bych na tebe být naštvaný.“ Poznala jeho hlas. Nezvedla hlavu, jen jí potřásla s očima upřenýma k zemi. „Já vím. Vím. Je mi to tak líto, Draco. To nebyl… můj styl.“

Pauza. Zamyšlené ticho. „Ty jsi tak příšerně v hajzlu, Grangerová.“

Překvapeně se na něj podívala – byl úsměv to, co zahlédla v křivce jeho rtů? Něco v jejím těle se rozechvělo. „Ty taky, pokrytče. Přestaň být tak blahosklonný,“ odsekla chladně.

Náznak úsměvu zmizel. „Jen…“ Zarazil se, jako by to bolelo, a pak se pokusil znovu. „Chtěl jsem ti poděkovat.“

Málem padla na zadek. „C-cože?“

„Za minulý týden.“

„Ach.“

Delší pauza, ale ne tak zamyšlená.

„Proč jsi tak… jiný, Draco?“ zeptala se, zatímco jí osychaly slzy a cítila, že se vše vrací k normálu.

Dlouho neodpovídal a jen se na ni díval, celá historie zapsaná v jeho ostrých rysech jako jakási zvrácená pohádka. „Merline, Grangerová. Ještě jsi na to nepřišla?“

Teď byl čas vybuchnout. Byla tak zmatená. „Ne! Zatraceně, ne! Jde o válku? Voldemort proklínal tvou matku, dokud jí mozek nevytekl ušima?“

No jo, věděla o tom. Koneckonců četla noviny.

Trhl sebou a vypadal, jako by ji chtěl fyzicky umlčet. Vykročil k ní. „Grangerová-“

„Ne! Už to nemůžeš dělat! No tak, Draco, řekni mi to, protože já jsem v koncích. Bože, já tě nesnáším! Jde o tvého otce? Ten zatracený pustý dům, kde jsi žil? O tobě se nepředpokládá, že budeš slušný! Ty máš být bigotní panchart, který mi říká ‚mudlovská šmejdka‘ a který by zavraždil Brumbála, kdyby nebyl takový zatracený zbabělec! Ty bys neměl být…“ Nemohla pokračovat, její tvář se stáhla, ale neplakala.

Znovu vykročil, popadl ji za ramena a zatřásl s ní, protože si oba mysleli, že to možná potřebuje. Drdol se jí rozpadl a její vlasy se mu ovíjely kolem rukou, jak jí padaly na záda. Když promluvil, zněl jeho hlas velmi tiše a tělo mu ztuhlo snahou se ovládnout. „Sklapni, ty hloupá huso. Nemluv o věcech, kterým nerozumíš.“

„Máš pravdu, Draco, nerozumím!“ křičela mu do tváře a bušila do jeho hrudi svými chabými, ubohými pěstičkami. „Tak mi něco řekni, abych nebyla tak zmatená, prosím!“

Ruce jí zatínal do ramen stále pevněji a ona věděla, že druhý den bude mít na každé straně pět modřin od jeho prstů. Hleděl na ni, oči mu přeskakovaly dopředu a dozadu, jak ji zkoumal, a pak na okamžik sjely dolů, možná k jejím rtům. „Chceš odpovědi, Grangerová?“

Nechala hlavu klesnout dolů s vlasy zakrývajícími jí tvář, protože byla tak unavená. „Jen mi pomoz, abych nebyla tak zmatená, Draco. Chci jen, aby byl život zase normální.“

„Byla bys raději, kdybych tě nenáviděl, nadával ti a zatraceně, zabíjel lidi?“

„Nevím.“

„Byla bys raději, kdyby se mi hnusilo dotknout se tě?“ Uvolnil sevření jejich ramen, téměř k pohlazení, a jedním prstem přejel po straně jejího krku až k mělké prohlubni, což ji rozechvělo.

Nevím.“

„Nevíš.“

Vzhlédla k němu, zírala přímo do těch šedých očí, v nichž bylo něco, co ji vylekalo, a vyhrkla: „Jde o mě?“

Nato se zasmál. Pohodil hlavou a zasmál se; stále ji držel. Náhle a nepřirozeně se přestal smát a zasyčel: „Jde o to všechno.“ Naklonil se k ní, až se jí tváří téměř dotýkal, a zašeptal jí do ucha:  „Přijdeš do této učebny a řekneš nám, že všechno, co víme, je špatné. Stoupneš si před nás a vypadáš zatraceně sebevědomě, což zakrývá, jak jsi ve skutečnosti zmatená. Tvé mudlovské šaty, tvé vlasy a vědomí, že jsi tak chytrá, že se s tebou nikdo nemůže přít. Řekneš nám, že naši rodiče jsou rasistické svině, které si nezaslouží nic, ani Azkaban, a pak se usměješ a prohlásíš, že všechno, co po nás chceš, je, abychom přemýšleli. Říkáš nám, že Voldemort, mentor mého šíleného otce, byl podvodník a nestál za zlámaný svrček. Tvrdíš, že není žádný rozdíl mezi mudlorozenými a lidmi jako já. Říkáš, že mudlové jsou prostě... jako... my. Chtěla jsi odpovědi? Tady jsou.“

Hermiona stála úplně tiše, kůže ji svrběla a rty se chvěly. „Ř-říkám to proto, že je to pravda, Draco.“

Nakonec od ní odstoupil a jeho oči byly tak pronikavé, že ji téměř přibily na místě. „Sakra, Grangerová, máš zpoždění. Ten důvod, proč jsem se změnil, je, že to zatraceně vím.“

Otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nakonec dokázala jen tiše vydechnout šokované „A-ach“.

„Pamatuješ si na muzeum, jak jsem řekl, že jsem všechno ztratil?“ začal s pěstmi pevně sevřenými po bocích, jako by se jí znovu nechtěl dotknout. „Proto jsem to řekl. Protože jsi roztrhala na kusy všechno, v co jsem kdy věřil, a vyvedla jsi mě z rovnováhy, jako by tě to nestálo žádné úsilí. A já tě za to nemohu... nenávidět.“

Teď to byla ona, kdo k němu přistoupil o krok blíž, chtěla upokojit chvění v jeho čelisti, tiché zoufalství, které z něj čišelo. „Nebylo to pro mě snadné.“

Obrátil se k ní, popadl ji za zápěstí a tlačil ji zpět, dokud zadkem nenarazila o stůl, a přitiskl se k ní. Ale ona se nebála. „Ano?“ zamumlal a stiskl ji natolik pevně, že o sebe její kosti nepříjemně drhly. Trhla sebou.

„No, rozhodně to tak vypadalo. Roztrhala jsi všechno na kusy, a pak ses na nás usmála, jako by o nic nešlo.“

Znovu se rozplakala. „Nebylo to snadné! Věděla jsem, jak moc vás to všechny bude bolet, ale musela jsem to udělat!“

„Vážně? Proč jsi to ‚musela‘ udělat, ty svatouškovská mrcho? Kdo tě nutil?“

„Udělala jsem to, protože to bylo správné!“ řekla zlomeným hlasem a něco v jejím srdci se roztříštilo. Jeho tvář byla zdrcená stejně jako její, sklonil hlavu, takže se jí téměř dotýkal, a uvolnil sevření jejích zápěstí.

Viděla, že jeho tváře jsou vlhké, a on konečně nechal čelo spočinout na jejím rameni. „Merline, Grangerová. Měj slitování, ano? Pokaždé, když promluvíš, mě zničíš.“

A pak ji políbil; zlomenou, pošetilou holčičku.

-

„Iracionalita věci není argumentem proti její existenci, ale její podmínkou.“

Friedrich Nietzsche


Kapitola 10. Občanská válka



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 10. Občanská válka

 

 

Poznámka autorky: Ano, konečně jsem se umoudřila a změnila jsem rating. Tento příběh je nyní M pro dospělé, i když to není moc tvrdé M... no, podívejte se sami.

-

„Celý život je spor kvůli chuti a ochutnávání.“

Friedrich Nietzsche

-

Hermiona se skrz páru podívala do zrcadla, zamženého a pruhovaného orosením, které způsobilo, že obrys jejího těla se zdál rozmazaný a nejasný. Viděla jen bledé skvrny, lehce zarůžovělé horkem ze sprchy. Zdálo se jí, že vypadají podstatně lépe než to, co by viděla, kdyby v koupelně nebylo teplo a vlhko. V mlhavém světě, daleko od všech ostatních, se světlem tlumeným párou a ostrými liniemi rozostřenými, mohla zapomínat nebo vzpomínat, jak se jí líbilo.

Už dávno se rozhodla, že v boha nevěří. Na začátku války, kdy se začaly hrnout první zprávy o mučení a vraždách nevinných, kdy se zdálo, že čas znehybněl před bolestí jiného tragického hrdiny, který hrdinou vůbec nebyl, strávila jednu bezesnou noc přemýšlením, zachycená mezi tradicí, zuřivostí a odhodláním. Ráno vstala z postele rozhodnutá, že svou věrnost nevyplýtvá na boha, který dovoluje takové věci. Nechtěla věřit, že existuje něco tak krutého, že toleruje příšernosti, o kterých slyšeli každý den, aniž by to zasáhlo.

A tak skončila její nevinnost.

Nebyla nijak zvlášť nábožensky založená, aby s tím teď začínala. Její rodiče byli ta sorta presbyteriánů, která vážila dlouhou cestu do sousedního kostela možná jednou za dva měsíce. Až do té neklidné noci však věřila, že bůh existuje. Od války bylo všechno jinak.

Hermiona zírala na svůj odraz.

-

Právě si natahovala měkké flanelové kalhoty a obnošené tričko, když se jí všechno vrátilo. Posadila se na postel a složila hlavu do dlaní, zplihlé vlasy, ze kterých odkapávala voda, jí visely kolem tváře.

Nic. Na okamžik blažené nic. Přivítala to a stáhla se do sebe.

Uvolnění.

Pak spatřila jiskry a její smysly se otevřely.

Nebyl něžný. Musela ohnout záda na stůl, aby se mu mohla přizpůsobit. Vlhkost na jejich tvářích splynula a náhle ani nevěděla, kdo z nich byl opravdu zlomen.

Chutnal chladně a ona se v něm ztratila. Zdálo se, že jejich těla, jen iluze a energie v obrovském spektru všeho, se spojila v jedno a on ji tvrdě líbal.

Konečně se vše vrátilo do reality, zasáhlo ji to dostatečně na to, aby se zarazila a rukama ho odtlačila. Žádné další plané sliby, protože to už by nevydržela. Vyrazil ze sebe hluboké zamručení, jako by ho mučili, ale odstoupil od ní.

„Já nemůžu... Já jen...“ nedokázala doříct a uprchla jako malé dítě.

-

Usnula v jedenáct hodin, vlasy měla ještě vlhké. O třicet sedm minut později zazněl zvonek a ona se probudila. Posadila se, spustila nohy z postele a pokoušela se rozhodnout, jestli ten hluk byl nebo nebyl součástí snu. Ale pak se ozvalo rytmické bušení, pěst znovu a znovu narážela do jejích dveří, a to ji už skutečně probudilo. Popadla pepřový sprej a po tisící si přála, aby na dveřích měla kukátko.

Přistoupila ke dveřím bytu, svaly ji brněly v naději, že netrpělivý člověk na jejich druhé straně není vrah se sekyrou. Zahlédla svůj obraz v zrcadle v koupelně, kolem níž procházela. Zmuchlané oblečení, svěšená ramena, pod očima váčky a vlasy padající v zacuchaných kadeřích kolem tváře, protože neudělala nic, aby se vylepšila.  Ale usoudila, že kdyby za dveřmi stál vrah se sekerou, asi by mu to bylo opravdu jedno.

Zhluboka se nadechla, otevřela a upustila pepřový sprej.

Draco Malfoy řekl: „Nemůžeš nás prostě nechat být.“

Vypadal stejně mizerně jako ona. Stejné váčky pod očima. Ucouvla, jen o krok, protože se zdál být úplně zdrcený. Pak zaskřehotala, neboť se právě probrala: „C-co tady děláš? Jak...?“

Neodpověděl, vešel dovnitř a přistoupil velmi blízko. Šel za ní, dokud nestála u zdi. Rozhlížela se na všechny strany – kromě jeho tváře – kam by unikla.

„Nemůžeš nás jen tak nechat být. Nefunguje to.“

Nakonec přestala panikařit, i když se jí dotýkal téměř celým tělem, a začala se soustřeďovat na jeho skoro šílený tón. Zoufale si přála mít svůj pepřový sprej.

„Nás?“ zeptala se velice potichu v naději na objasnění.

Prosím, ať to nejsou hlasy v jeho hlavě.

Dracovy velmi naštvané a ztracené oči zazářily. „Tvé zatracené studenty!“

Vydechla úlevou, než jí položil ruku kolem ramen tak, že zatlačil na její klíční kost. Vykřikla, i když to doopravdy nebolelo.

Viděla jen jeho. Byl tak blízko, že vnímala jen jeho tvář, linie ztvrdlé hněvem a zmatek.

„N-nechápu to, Draco... Pusť mě, prosím.“

Konečně si uvědomila, že je vyděšená, a strach ji zasáhl jako fyzická tíha.

Sklonil hlavu, potřásl jí a těžce dýchal nosem. A pak místo aby ji pustil, přitiskl se blíž, uchopil ji v pase a zvedl ji tak, že se vybledlého koberce dotýkala jen prsty u nohou. Přitiskl ji hrudníkem proti sobě, s očima v jedné rovině s jeho, a zachmuřeně se usmál.

„Byl jsem se projít v Příčné ulici. Snažil jsem se vyčistit si hlavu po tom, co se stalo dnes odpoledne. Nezabralo to,“ řekl trpce, šeptal jí to téměř do tváře a Hermiona zalapala po dechu obavami. „Prostě tě nemůžu dostat pryč ze své proklaté hlavy, víš?“

Řekl to, jako by to byla její chyba, a skoro se cítila, jako by se měla omluvit. Ale nedal jí k tomu čas.

„Všiml jsem si i jiné věci. Už nevím, jak jednat s lidmi. Vytvořila jsi pro nás svou představu o zatraceném vykoupení a nechala nás zahnívat v reálném světě. Řekla jsi nám, že to, co si myslíme, je špatné, ale nikdy jsi nám neřekla, jak to napravit, jak existovat bez toho, co jsme věděli celý náš život. Všechno je ksakru tak... rozvrácené. Občanská válka po revoluci, Grangerová.“

Nemohla pořádně dýchat a naprázdno lapala po dechu. Přes to všechno cítila lítost a zvedla zrak, aby mu pohlédla do očí. Dech se jí uklidnil, když se přestala bát. „Omlouvám se, Draco. Nevím, co jiného říct, ale je mi to všechno líto. Musíš vědět... musíš vědět, že tohle všechno jde k lepšímu a nakonec z toho vzejde nějaké dobro.“ Dál už se nedokázala soustředit a ztichla. Vnímala každou část jeho těla.

Byl první, kdo sklopil oči a tvrdě se k ní přitiskl. Byl první, kdo přitiskl své rty na její, ale ona nezůstala pozadu.

Tentokrát tu něco bylo. Žádná dokonalá blaženost, ale něco žhavého a prastarého.

Cítila jeho bezradnost, jeho zmatek a nenávist. Nenáviděl ji. Chtěl ji. Políbila ho, jako by neměla co ztratit. Rychle se k ní přitiskl a vklouzl jí rukou pod stehno, aby si její koleno položil kolem pasu.

Tam.

Hermiona prudce otevřela oči a jakoby cizím hlasem ze sebe vydala hrdelní zvuk. Draco vydechl mezi zuby, když jí přes tričko líbal prsa. Její slzy neustále padaly do jeho bledých vlasů. Už to bylo tak dávno, co toto dělala.

Ano.

Povedlo se jí přetáhnout mu košili přes hlavu, stejně jako to udělal on jí. Chtěla ho vidět nahého. Temně zamručel, když spatřil, že pod tričkem nic nemá. Neměla by kvílet jako děcko, když se dotkl její pokožky, tvrdě jí přitiskl ústa k ňadrům, jako by ji trestal. Cítila ho všude.

Nedokázala si vybavit, jak se stalo, že Dracovy kalhoty skončily omotané kolem jeho kolen a ty její, neelegantní, dopadly k zemi, ale brzy byla připravená, na hraně, na vrcholu; s nohama, vonícíma ze sprchy po meruňkách a broskvích, ovinutýma kolem jeho pasu. Jeho ruka mezi jejich těly ji přiměla k slzám. Zastavil se těsně před tím, než došlo ke zlomu, a ona se k němu přitiskla, bez dechu a zalykající se, s ústy otevřenými na jeho nahém rameni.  

Jeho hlas jí drsně zazněl v uchu. „Řekni, Grangerová. Řekni, že to nechceš. Prosím.“

Ale ona nemohla. Nedokázala promluvit.

V očích měl něco těžkého, chladného a bezútěšného, když ji tlačil dozadu, aby se zase opírala o zeď, a konečně byla tam. Její záda se sama od sebe prohnula, pevně jako houslová struna, když se s ním začala pohybovat. Stále klel, i když s každým pohybem zasténal.

-

Později, když už se dostali do její postele a nevědomky shodili prostěradla, zmuchlaná a zapomenutá, na podlahu, Draco řekl něco jako: „Tohle nic neznamená, víš. Tohle nic není.“

A Hermiona vzdáleným způsobem odpověděla: „Samozřejmě. Samozřejmě, že není.“

Nebo něco takového.

-

Ron před ní prchal.

Hermiona snila.

Nedokázala ho chytit. Musela to vysvětlit.

Ron ji líbá, mezi nimi narůstá teplo.

Zatraceně, nedokázala ho CHYTIT.

Jak mohla zapomenout?

„Rone!“ Když se probudila, vydechla, chvíli ležela, aby se vzpamatovala. V prsou se jí šířila znechucená vina, zrada a nenávist.

Druhá strana postele byla prázdná, ale stále teplá.

Konečně se posadila a uviděla ho stát ve dveřích ložnice, oblečeného a upraveného, jako by k ničemu nedošlo. Byl dokonale vyrovnaný, zatímco ona se třásla na posteli, nahá a se slzami, které jí tekly po tvářích.

To není fér.

Natáhla se po povlečení na zemi a zakryla se.

„Volala jsi ze spaní jeho jméno.“

Hermioně došla trpělivost a jako mrcha, kterou občas byla, mu vrhla zpět do tváře jeho slova: „Ano, ale tohle nic neznamená, že?“

Málem sebou trhl a vypadal, že chce něco říct. Místo toho se otočil a odešel, zabouchl za sebou dveře a nechal ji tam.

Vůbec neplakala.

Znovu ho neviděla déle než rok.

Nic víc nečekala, říkala si.

-

„Budoucnost ovlivňuje současnost stejně jako minulost.“

Friedrich Nietzsche


Kapitola 11., část 1. Co věděli



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 11., část 1. Co věděli

 

„Charakter je určován spíše nedostatkem určitých zkušeností než těmi, které člověk má.

Friedrich Nietzsche

-

Hermiona si kdysi slíbila, že už se k bezútěšným zdem tohoto místa víckrát nepřiblíží. A přesto se zde ocitla; téměř rok po své poslední návštěvě dobrovolně a bez váhání vykročila do temnoty. Výkřiky vězňů dolehly k jejím uším, když byla ještě pár set metrů daleko. Harry, jdoucí jí po boku, sebou trhl. Aniž by na něj pohlédla, položila ruku na jeho chvějící se předloktí.

V dálce se objevil Azkaban.

Před impozantními zrezivělými dveřmi se setkali se strážným, starým mužem, vyzáblým jako tyčka. Nic neřekl. Nepotřeboval se ptát, kam mají namířeno, její postavení a činy byly v kouzelnické společnosti všeobecně známé – o to se Denní věštec postaral.

Tentokrát se nedívala do cel, dokud nedošli k cíli. Koutkem oka viděla, že Harry nedokázal přestat zírat. Kdyby vězni byli schopní vidět skrz zdi jejich cel, mnoho z nich by se posadilo a zíralo na ně taky, pomyslela si. Proklínali by ho nebo velebili? Nedokázala se rozhodnout.

Obešli roh. Slyšela, jak se Harry syčivě nadechl skrz zaťaté zuby. Vězeň seděl tváří ke zdi své cely, oblečený pouze v obvyklém potrhaném a špinavém vězeňském mundůru a bledší, než jakákoli lidská bytost, kterou kdy viděla.

Bylo to poprvé, co Harry viděl tohoto muže od noci, kdy byl jeho hrdina – Brumbál – uvržen v nicotu.

Hermiona promluvila jako první, protože měla pocit, že Harry toho nebude schopen. „Profesore?“

Hlava Severuse Snapea sebou trhla směrem, odkud zazněl hlas bez těla, ale neřekl nic. Měla dojem, že se rozhoduje, jestli je hlas skutečný, nebo výplodem jeho narušené mysli.

„Tady je Hermiona Grangerová a Harry Potter. Máme… ach… přišli jsme vám říct nějaké novinky.“

Nyní si získala jeho pozornost. Mírně se posunul a přimhouřil oči. „Harry Potter, říkáte? Co by ode mne mohl chtít, slečno Grangerová?“

Po pár okamžicích překvapeného rozmýšlení Harry chladně odpověděl. „Chci vědět, jestli je pravda to, co Hermiona říkala o své loňské návštěvě. Chci vědět,“ tady jeho tón zhořkl, „jestli jste zabil Brumbála, protože jste chtěl a váš Pán zla to očekával… nebo z nějakého jiného důvodu.“

Hermiona se k němu rychle obrátila a spěšně mu do tváře zašeptala: „Sklapni, Harry. Naštveš ho.“

Harry mlčel, ale zjevně z toho neměl radost. Hermiona se otočila zpět k bývalému profesorovi a pohlédla na něj s netečným výrazem ve tváři, i když si uvědomovala, že ji nemůže vidět. Snape na ni upřeně hleděl, ačkoli tu byla pevná zeď, skrz kterou neviděl, zatímco ona ano. Značně ji to zneklidňovalo. Během Harryho výbuchu mlčel a nezdálo se, že by se chtěl bránit.

Zhluboka se nadechla a spustila jasným, věcným tónem. „Nejdříve bych vás chtěla informovat o některých událostech, které se odehrály během loňského roku. Čtvrt roku po mé návštěvě, tedy před přibližně devíti měsíci, se ministerstvu přihlásili tři dříve neznámí svědci údajných zločinů Milese Bletchleyho, Amycuse Carrowa a Georgiany Diggoryové. Jak je vám známo, všichni tito vězni byli v situaci nápadně podobné té vaší. Poslali je do Azkabanu bez soudu kvůli zjevné zrůdnosti jejich zločinů. Jak vyšlo najevo, svědkové, blízcí jednoho z těch tří vězňů, jim mohli poskytnout alibi na většinu ze skutků, kvůli nimž je sem ministerstvo poslalo. Protože před objevem těchto nových skutečností už byli vězněni dlouho, byli všichni tři propuštěni. Domnívám se, že konkrétně Georgiana Diggoryová se zcela vrátila ke svému životu před krátkým fušováním do temného umění a žije se svou pětiletou dcerou a churavějícím manželem v klidném koutku Suffolku.“

Snape přijal tuto informaci zamyšleně a s oživeným výrazem své nažloutlé tváře. „No a? Jistě jste navážila tak dlouho cestu jen proto, abyste mi sdělila toto? Pokračujte... ano... jen dál a dál.“

Harry vedle ní se zamračil a diskrétně jí šeptl do ucha: „Není..?“

„Ach, věřím, že je zdravý... myslím, že ho jen trochu popletlo tohle místo. Pár měsíců na svobodě a bude zase jako rybička, jen trochu nevrlejší než obvykle.“

„Slečno Grangerová! Stále mám... ano, spoustu času, ale nikdy jsem nebyl skutečně trpělivý člověk,“ ozval se Snape z cely.

„Omlouvám se. Každopádně jsem si po vyslechnutí této zprávy začala jasněji vzpomínat na naše loňské setkání. Velmi přesně jsem si pamatovala vaše slova, týkající se Brumbálovy vraždy.“

Neušlo jí, že úšklebek, který po jejích slovech přelétl Harryho tvář, byl věrným odrazem Snapeovy grimasy. „Začala jsem uvažovat, jestli té noci na Astronomické věži bylo všechno tak, jak to vypadalo. Šla jsem za Harrym a zopakovala mu, co jste řekl. Zdráhal se mi uvěřit...“ Pohlédla na Harryho, který se mírně začervenal. ‚Zdráhal se‘ bylo slabé slovo. Ve skutečnosti na ni téměř deset minut zuřivě řval, zatímco ona seděla a čekala, až se mu rozsvítí v hlavě. „Ale nakonec...“

... po třech měsících...

„...začal zvažovat možnost, že se ministerstvo ve svém úsudku unáhlilo. Šli jsme spolu na ministerstvo a podali žádost o zahájení řízení ve vašem případu. Vzali v úvahu několik věrohodných a naše podezření podporujících důkazů, přednesených Harrym a mnou, ale teprve minulý týden se dohodli, že vám poskytnou přelíčení. Podle mého názoru hodně opožděně.“

Ticho. Snape seděl a zíral do zdi. Odkašláním si pročistil krk a promluvil sotva slyšitelným hlasem, v němž zazněla první skutečná emoce, kterou pravděpodobně cítil od svého uvěznění. „Proč?“

„Protože jsem vás znala. My všichni, ve škole. A nemyslím si, že jste tak bezcitný, abyste chladnokrevně zavraždil muže, který vám zachránil život, jen proto, abyste si získal Voldemortovu přízeň. Možná jste studený a zlomyslný, ale ne chladnokrevný vrah. A můžu potvrdit, že během těch šesti let, které jsme strávili ve škole, jste ho skutečně respektoval. Jste dobrý herec, o tom není pochyb, ale nejste tak dobrý. Harry je stejného názoru.“ Aby to potvrdila, nabrala loktem Harryho do žeber.

„Ano,“ řekl jmenovaný skrz zaťaté zuby, stále naštvaný a podrážděný z přítomnosti svého kdysi zapřisáhlého nepřítele.

A Snape, muž, který sotva kdy projevil vděčnost byť jen jediné osobě, neřekl víc než „děkuji vám“, a absolutně nehybně zíral do zdi, po tváři mu stékaly slzy. Brzy nato Harry s Hermionou odešli.

-

Když Hermiona přemýšlela o událostech minulého roku, ráda si připomínala jen to dobré. Těšilo ji vzpomínat, jak Harry konečně požádal Ginny o ruku, uprostřed dobromyslných fanfár typu „to ti to trvalo!“ a „už bylo zatraceně na čase!“ a „ach, drahoušku Harry, už jsme si nějakou chvilku mysleli, že jsi jeden z té ‚jiné sorty mužů‘, jestli víš, co tím myslím!“ Ráda vzpomínala, jak Molly přestala prostírat stůl pro tři lidi navíc. Ráda vzpomínala, že konečně našla, co by mohla dělat, a že se jí téměř přestalo zdát o dvou tělech v trávě, o dvou lidech, které kromě Rona milovala na světě nejvíc.

Nerada vzpomínala, jak se na zásnubní hostině Harryho a Ginny opila tak, že nedokázala stát na nohou a pořád jí padala ramínka jejích šedých šatů. Harry ji musel odnést ven a přenést ji do jejího bytu. Nerada vzpomínala, jak mu vybreptala celý příběh, celý ten příběh, než mu pozvracela stogaleonový oblek. Že zavolal i Ginny a oba s ní zůstali celou noc. Nechtěla vzpomínat, že si nechali ujít svůj večírek, a když se ráno probudila s prudkými bolestmi hlavy a pachutí po zvratcích v ústech, Harry se podíval do jejích prázdných očí a s hněvem ve tváři řekl: „Zabiju ho. Já ho zabiju.“

To byl její pád, její dno, a ona to nenáviděla.

Také nerada vzpomínala, že stále, každou noc sní o Ronovi, o jeho útěku a jejím pronásledování. A také na to, že i o něm teď snila.

Takže se většinou snažila nemyslet na minulost, ale zvídavým okem čelit budoucnosti.

 


Kapitola 11., část 2. Co věděli



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 11., část 2. Co věděli

 

Hermiona se většinou snažila nemyslet na minulost, ale zvídavým okem čelit budoucnosti.

-

Tři měsíce poté, co skončily Hodiny Nietzscheho, jak je nazval Věštec, když si někdo pustil pusu na špacír o jejich obsahu, Hermiona uklouzla na schodech Krucánků a kaňourů. Zvrtla si kotník tak ošklivě, že se rozplakala. Se slzami v očích se drápala na nohy ve shluku starostlivých kolemjdoucích, když se z davu rychle vynořily dvě postavy, které si přehodily její ruce kolem ramen – jedna statná, vysoká a druhá štíhlá, menší – a pomohly jí posadit se na kovovou židli před malou kavárničkou. Vulpe Lestrangeová a Blaise Zabini se k ní nakláněli, ve tvářích znepokojení, když zavřela oči a čekala, dokud bolest, krátká, ale sama o sobě silná, nezmizela.

Jakmile dokázala promluvit bez zadrhávání, řekla zmateně: „Kde jste se tu vy dva vzali?“

Vulpe se mile usmála, zatímco Blaise pokrčil rameny. „Byli jsme v sousedství,“ prohodil nedbalou poznámku, která Hermioně naznačila, aby se neptala na podrobnosti.

To, co tu mělo počátek, byl opravdu příjemný oběd („Ne, Hermiono, neopovažuj se. Platím já... Merlin ví, že mám v kapse dost galeonů,“ trval na svém Blaise, když skončili), a přátelství této nové, nepravděpodobné trojice.

-

Jednou se jich zeptala, co o něm vědí.

Kam šel?

Nevěděli nic. Možná šel do Itálie? Slyšeli zvěsti, že je právě tam.

Co tam dělal?

To nikdo nedokázal říct. Vydal se na cesty brzy poté, co hodiny skončily.

Byl pryč celou tu dobu?

Ano. Byla to tak trochu záhada, říkali.

-

Hermiona se přenesla do svého bytu a povzdechla si, když viděla pohromu, kterou tam sama způsobila. Její jídelní stůl byl napůl zasypaný a kolem se na podlaze válely výstřižky novin, útržky s načmáranými telefonními čísly a letaxovými adresami, několik opotřebovaných časopisů a něco, co podezřele vypadalo jako svitek smaragdové barvy s instrukcemi a úvahami, psaný ostrým, elegantním písmem s podpisem lorda Voldemorta vpravo dole. Pracovní pomůcky, pomyslela si zasmušile. Rozhodla se ráno uklidit a uložit, co bylo třeba jako důkazy ke slyšení, které se mělo konat ve čtvrtek odpoledne toho týdne. Odvrátila oči od neuspořádaného zmatku, šla do kuchyně a prošla kolem výstřižku z Denního věštce, připnutého na ledničce, jehož nadpis zněl: „Odhodlaná dvojice Hermiona Grangerová a Harry Potter zajistili proces pro uvězněného Smrtijeda“. Vedle byl umístěn podobně vypadající článek z Jinotaje, který velkými písmeny směle hlásal: „HERMIONA GRANGEROVÁ A SEVERUS SNAPE: JEJICH TAJNÁ LÁSKA!“ Zastavila se při pohledu na poslední titulek a zasmála se vzpomínce na Harryho a Blaiseovy reakce na něj. Byly si pozoruhodně podobné a strašně legrační.

Připravila si skrovnou večeři, protože neměla moc chuť k jídlu, a šla brzy spát, naprosto vyčerpaná. Pro jednou se jí nic nezdálo; uplynulý rok byl těžký.

-

Ve čtvrtek ráno se zmítala ve vírech zuřivého pohybu. Hnala se bytem, oblečená jen v praktické stylové sukni, punčocháčích a podprsence. Marně hledala košili. Včera večer ji měla v rukou...

Ten nápor spěchu byl dobrý. Zabránil jí být nervózní. Toto byl den, na kterém pracovala měsíce, a všechno začalo proto, že nemohla vydržet pohled na neprávem potrestaného člověka. Často proklínala svůj smysl pro spravedlnost.

„Hermi-o-nó! Jsme tádýý! SAKRA!“

Otočila se právě včas, aby spatřila Blaise, zaprášeného z cesty letaxem, na okamžik zírat na její momentálně polonahé tělo a pak se k ní rychle otočit zády. „Ehm... promiň?“ ozvalo se tlumeně. Zjevně si pro jistotu přikrýval odvrácenou tvář.

O chvíli později vyšla z krbu Vulpe a s pobaveným úsměvem sledovala scénu. Oči jí zazářily při pohledu na něco, co Hermiona neviděla. Přistoupila ke gauči a vytáhla zpod polštářů vkusnou košili smetanové barvy. „Nehledáš tohle?“

Hermiona se škaredým pohledem popadla košili, kouzlem ji vyžehlila a zapnula knoflíky přes košíčky podprsenky, čímž zachránila Blaise před dalšími rozpaky. Otočil se s očima zakrytýma dlaněmi. „Už můžu?“

 „Ano,“ ujistila ho Hermiona.

„Promiň.“

„Nic se nestalo.“

„Mysleli jsme, že by se ti hodila nějaká morální podpora,“ řekla Vulpe, zezadu si prohlédla Hermioniny vlasy a zastrčila zatoulaný pramen zpět do uzlu hnědých kudrlin.

„To máš pravdu,“ povzdechla si a její nitro se neklidně zachvělo. Pokud by selhala, její úsilí by bylo k ničemu, a nevěděla, co by dělala. „Předvolají mě jako svědkyni.“

„Budeš skvělá. Zvládneš to,“ řekl Blaise, než poznamenala, že už by měli jít, a všichni tři se přenesli na ministerstvo.

-

„Slečna Grangerová, že?“

„Ach, víte to naprosto přesně,“ odpověděla pohotově a s úsměvem pohlédla na protivníka.

Na chvíli se zarazil a hodnotil ji. „Potvrzujete, že jste přibližně před rokem navštívila obžalovaného?“

„Ano.“

„A vypadal úplně příčetný?“ 

„Ach, samozřejmě ne úplně. Troufám si říct, že do dvou hodin od uvěznění na tom místě se stanete duševně naprosto nevyrovnaným, je to tam hrozné.“ Soudní síň se zachechtala a žalobce se lehce začervenal. Hermiona rozvážně pokračovala. „Jak jsem řekla, nebyl úplně při smyslech, ale byl ve výrazně lepším stavu než ostatní vězni. Sám Lucius Malfoy blábolil do zdi, jako kdyby prosil svou manželku o kapesné.“ Viděla, že někteří návštěvníci soudu to považují za neuvěřitelné, neboť pro staršího z Malfoyů bylo příznačné, že na veřejnosti nikdy neztratil svůj klid. Zahlédla, jak se Ginny chichotá do dlaní, zatímco Harry na ni opakovaně syčel, ať je potichu. Čarostolec se tyčil vysoko nad ní. „Pan Snape bezpečně poznal můj hlas a o své situaci mluvil s pozoruhodnou výřečností. Snadno si vzpomněl na okamžik Brumbálovy smrti a odpovídal na mé otázky s intelektem hodným bývalého bradavického profesora. Jak naše setkání pokračovalo, začal být stále rozrušenější a nesoustředěnější; věřím, že tomu tak bylo kvůli dusivé atmosféře jeho cely a neočekávanému duševnímu náporu v důsledku našich otázek.“

„A jaké otázky jste mu položila, slečno Grangerová?“

„Zeptala jsem se ho, proč zradil Brumbála, a proč Harryho nezabil v době, kdy byl profesorem v Bradavicích, jestliže vždycky pracoval pro Voldemorta.“

Naprosto ignorovala tiché výkřiky šoku a pobouření kvůli vyslovení toho jména.

„Ehm... ano. A co odpověděl?“ zeptal se teď už trochu rozzlobený žalobce.

„Říkal, že Brumbála nikdy nezradil, a že bychom se s Harrym měli naučit základy nitrozpytu. Když jsem se zeptala na Harryho, řekl, že neposlouchám, že to Brumbál přikázal. To bylo poněkud nejasné. Domnívám se, že pan Snape byl příliš zoufalý a napjatý, než aby mohl lhát-“

„Prostě odpovězte na otázku, slečno Grangerová,“ přerušil ji.

„To je součástí mé odpovědi. Byl příliš zoufalý, než aby mohl pořádně lhát. Nemohl by mluvit tak přesvědčivě, kdyby neříkal pravdu. On-“

„Slečno Grangerová.“

Hermiona zmlkla.

„Doprovázel vás někdo k cele obžalovaného?“ pokračoval advokát a chladně, nepřívětivě na ni hleděl.

„Ano.“

„Smím se zeptat na jeho jméno?“

„Draco Malfoy.“

Všichni v místnosti kolektivně zalapali po dechu.

Teď měl žalobce v očích vítězný záblesk a Hermiona se zavrtěla na svém křesle. Nevěděla, co čekat.

„Slečno Grangerová, je pravda, že jste před rokem vstoupila s panem Malfoyem do krátkého, vášnivého vztahu?“

Hermionina ústa se otevřela a místnost vybuchla. Přesně věděla, proč se ptá. Ve svazku s Dracem je zřejmé spojení se Snapem. Tím pádem je tu jiný motiv pro jeho osvobození, než prostá dobrá vůle a spravedlnost. S Hermionou se začalo všechno otáčet a matně viděla vyskakovat rozlícené postavy Harryho a Blaise, jak hrubě křičí na žalobce, který ji vyslýchal. Viděla Snapea, jak na ni hledí, aniž by v jeho očích spatřila aspoň špetku lítosti, když tam seděl, tichý a umolousaný, vedle svého více než kompetentního obhájce, najatého hlavně za Harryho hromadu peněz a zbytek Snapeova mizerného učitelského platu. Obhájce vstal a vyslovil obvyklou stížnost.

„Námitka! Irelevantní.“

„Připouští se,“ řekl Nejvyšší divotvorce, odměřený kouzelník, kterého Hermiona neznala.

Nemusela odpovídat na žádné další otázky. Otupěle vyklopýtala z křesla pro svědky do náruče svých přátel, kteří jí střídavě něžně a totálně rozzuřeně šeptali slova útěchy.

Než z jejích raněných očí začaly téct slzy, položila jim jen jednu otázku: „Jak to věděl? Jak to věděl?“

Neměli tušení, ale slíbili, že to zjistí.

Tlumeně, jakoby v mlze, slyšela nenáviděný hlas žalobce. „Než soud přeruší své jednání, směl bych předvolat neočekávaného svědka? Prosím, mohl by předstoupit pan Draco Malfoy?“

Ne.

Hermiona vzhlédla a její oči polapila šeď.

-

„Strach je matkou morálky.“

Friedrich Nietzsche



Poznámka:


Kapitola 12. Skládačka



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 12. Skládačka

 

 

„Předsudky jsou nebezpečnějšími nepřáteli pravdy než lži.“

Friedrich Nietzsche

-

Zíral na ni. Snažil se zachytit její pohled, pokoušel se jí něco sdělit.

Nic z toho neviděla. Po prvním pohledu, prvním šoku z šedi, sklopila oči a po zbytek přelíčení se je snažila nezvedat z klína.

V srdci silně cítila zradu a ostrou bolest.

Jeho hlas zněl přesně tak, jak si pamatovala.

-

„Pane Malfoyi, byl jste přítomen u Brumbálovy smrti?“

„Ano.“ Chraplavý, napjatý hlas.

„Za jakých okolností?“

„Voldemort mi hrozil smrtí mé matky, jestliže nesplním jeho přání a nevymyslím způsob, jak by se jeho Smrtijedi dostali do hradu. Chtěl, abych zabil Brumbála.“

To nikoho nepřekvapilo ani nešokovalo. Dracův soud proběhl už před lety.

„A pan Snape vám s tím pomohl?“

„Ne, odmítl jsem to.“

„Vůbec s ničím vám nepomohl?“

„Chtěl mi pomoct, aby mi zachránil život. Byl si jistý, že bez jeho pomoci zemřu, což byl pravděpodobně správný předpoklad. Později mi nicméně nepřímo pomohl tak, že se svázal s mou zesnulou matkou neporušitelným slibem.“

„A jaké byly podmínky toho slibu?“

„Že mě ochrání a splní můj úkol, pokud to nebudu schopný udělat já. V Azkabanu pan Snape na mou otázku, proč uzavřel neporušitelný slib, odpověděl, že potřeboval ‚udržet zdání‘. Mohu jen odhadovat, že to upevnilo jeho postavení u Voldemorta, tím mohl být lepším špiónem pro Fénixův řád, a tak-“

Hermiona vzhlédla s šokovaným výrazem. Dav mumlal, tlumený hluk vyjadřoval jeho úžas. Draco, bledý a odhodlaný, rty sevřené v tenké napjaté linii, jí pohlédl do očí. Varovně zvedla obočí a v jeho očích se objevilo něco, co jí způsobilo bušení srdce.

Jsem na tvé straně.

A tehdy jí připadal nádherný.

Žalobce rychle promluvil, aby vyloučil další spekulace. Jeho tón svědčil o jeho překvapení. „Pane Malfoyi, byl nebo nebyl jste později svědkem toho, jak pan Snape zabil Albuse Brumbála kletbou Avada Kedavra?“

Teď zpozorněla.

„Ano. Brumbál byl velmi slabý. Později jsem se dozvěděl, že příčinou jeho destabilizovaného stavu bylo působení Voldemortovy ochranné kletby. Nedokázal jsem proti němu zvednout hůlku a na Astronomickou věž vtrhli další Smrtijedi. Dorazil Snape, Brumbál se na něj podíval a o něco ho prosil – v té době jsem nevěděl o co. Snape, v jehož obličeji nebyl ani náznak jakéhokoli vítězství, vykročil vpřed a ředitele zabil. Během krátké doby našeho útěku Snape dělal různé narážky na jakousi dohodu ohledně jeho postavení dvojitého agenta, kterou měl s Brumbálem, protože věděl, že nemůžu jeho tajemství prozradit Voldemortovi. Byl jsem mu příliš zavázán.“

Na poslední větu položil obzvláštní důraz a upřeně hleděl na žalobce, v jeho tváři se na okamžik objevil lehoučký úsměv. Žalobce prskal, ale Draco rychle pokračoval, aby se ho nepokusil přerušit.

„Podle toho, co jsem se dozvěděl, byla tato dohoda velmi nebezpečná. Začalo mi to dávat smysl před rokem, po mé návštěvě Azkabanu, když jsem slyšel Snapeovy odpovědi na otázky slečny Grangerové i mé. Brumbál bezpochyby věděl o Snapeově neporušitelném slibu, o němž věřím, že ho složil, aby mou matku a Belatrix Lestrangeovou ujistil o své loajalitě vůči Voldemortovi. Informace, které Snape poskytoval řádu, byly nedocenitelné, ztráta jeho postavení špiona by stála mnoho životů a možná by prohrála válku. Jsem přesvědčený, že Brumbál řekl Snapeovi-“

„Pane Malfoyi!“

„-že pokud by nastala situace, v níž by se rozhodovalo mezi jeho životem a Snapeovým, má ho Snape zabít-“

„Pane Malfoyi!“

„-jako oběť pro věc. Brumbál se obětoval, aby strana světla mohla vyhrát. Mám důvodné podezření, že po celou dobu války, včetně času, co jsem ho doprovázel, Snape anonymně pokračoval v poskytování informací řádu. A já vím, vím, že právě tyto informace umožnily řádu získat převahu během poslední bitvy.“

„Pane Malfoyi, to už stačí,“ pospíšil si zničeně vypadající žalobce. Jeho tvář nabyla nelichotivý purpurový odstín a mračil se na Draca, jako by nesmírně toužil popřít jeho tvrzení násilím nebo něčím ještě horším. Draco mu pohled chladně oplácel. Hermiona měla i přes svůj šok naléhavý dojem, že mu Draco slíbil vylíčit Snapeův příběh úplně jiným způsobem, než jak to právě udělal. Přátelé vedle ní mlčeli. Ginny jí tiskla ruku tak silně, až to bolelo.

Draco pokračoval slovy, protahovanými s působivou nenuceností. „Chtěl jste se mě zeptat ještě na něco?“

Žalobce se zakoktal, očividně si uvědomoval, že svůj případ právě ztratil. „N-ne.“

„Dobrá.“ Draco odstoupil z místa pro svědky.

Hermiona ho tiše pozorovala.

-

Zbytek přelíčení proběhl hladce. Důkazy byly přesvědčivé a Snapeův popis jeho úlohy ve válce byl tak pozoruhodně podobný tomu Dracovu, že si Hermiona nemohla pomoci a musela obdivovat Dracovu skvělou schopnost dedukce.

Nakonec byl Snape osvobozen. Pohled, který na ni vrhl, když byl vydán konečný rozsudek, byl dostatečným poděkováním; jeho oči řekly vše.

-

Čekala na něj, dokud všichni neodešli. Ze soudní síně vyšel jako poslední, dlouhým a pevným krokem. Když ji spatřil schoulenou vyčkávat za rohem, zastavil se, ačkoli nevěděl, že čeká na něj.

Promluvila první. „Děkuji, Draco,“ vypravila ze sebe šeptem. „Nedovedeš si představit, co to pro mě znamenalo.“

„Ty nemáš za co.“

Prudce sebou trhla a upřela na něj zrak, hledala důvod jeho náhle ledového tónu, téměř nepřátelského, který způsobil, že jí naskočila husí kůže. Nechala svou bolest vyzařovat z očí a viděla, jak bílá maska jeho tváře na okamžik praskla a odhalila něco děsivého, než se znovu zacelila.

„Proč?“ zeptala se, když k němu přistoupila. Dělila je od sebe metrová vzdálenost nebo celý vesmír.

„Dlužil jsem to Severusovi, jak víš.“ Ten stejný chladný hlas, ty stejné prázdné oči.

Nevěděla, co říct, protože si nemohla pomoct, ale cítila jakési zvrácené zklamání. Mlčky stáli, Draco se nepohnul k odchodu. Bez ustání na ni hleděl a ona mu upřený pohled vracela.

Jsem stejně silná jako ty.

„Takže ses nakonec vrátil? Blaise a Vulpe slyšeli, že jsi v Itálii,“ řekla konečně obezřetným hlasem tváří v tvář tomuto cizinci, kterého skutečně neznala.

Přikývl. „Ten žalobce mě tam našel.“

„A řekl jsi mu, že Snapeovo jméno pořádně očerníš, aby ses dostal před soud a mohl říct, jak to opravdu bylo?“

Zdálo se, že se zhluboka nadechl, tím se vzpamatoval, pak se jeho rty zkroutily v úšklebku a Hermiona před ním chtěla ucuknout. „Tvůj intelekt mě znovu ohromil, Grangerová.“

Sarkasmus.

Tak dost.

„Nech toho. Nech toho, Draco,“ řekla velmi chladně a důrazně. „Rok jsem tě neviděla a takhle mě vítáš?“

Chviličku vypadal zaskočeně, jen letmý okamžik, a pak si znovu nasadil masku. „Co chceš?“ Přistoupil k ní blíž a jeho hlas stále stoupal, až mluvil tak hlasitě, že jí křičel přímo do tváře. „Co ode mě chceš, Grangerová? Tohle nezvládnu. Běž pryč a nech mě být, zatraceně.“

Nepohnula se, přestože na ni shlížel a ječel. „Já nepůjdu, ale ty si klidně uteč,“ řekla jednotvárným tónem, kterým zakrývala úzkost a zmatek. Rozmáchlým gestem ukázala ke dveřím.

Zíral na ni po dobu, která mohla být pár vteřinami nebo pár dny. Polkla a bojovala s nutkáním přikrčit se a ustoupit od něj.

„Kašlat na to a kašlat na tebe. Tohle jsem nechtěl. Nic z tohohle jsem nechtěl.“ Teď mumlal  do ticha, pevně jí pohlížel do očí a celá místnost kromě něj se s ní zatočila.

Nedokázala vymyslet nic, co by odpověděla, a úplně zkameněla, zatímco se blížil. Najednou se zdál být obrovský. Kdyby dokázala pohnout nohama, ustoupila by. Zastavil se přímo před ní a sklonil se tak těsně k její tváři, až se téměř dotýkali. Slyšela, jak se nadechl a zachvěl se. Znovu a znovu. Cítila na krku jeho dech, jako by to byly jeho ruce, a roztřásla se. Natáhl se, jeho ruka se vznášela nad ní, nad oblou křivkou v místě, kde její krk přecházel v rameno. Nedotkl se jí; a ona celým tělem očekávala kontakt, který nikdy nepřišel.

Nedokázala dýchat.

Nakonec jí zasyčel cosi do ucha a jeho hlas zněl, jako by se drolil. „Nechci tě vidět... už nikdy.“

Pak odešel, a ona se za ním nedokázala podívat.

-

Nikomu to neřekla a trpěla osaměle. Teď neměla nic, co by jí bránilo myslet na to, co ji bolí, a znovu začala vynechávat jídlo. Šla do lékárny, aby si koupila další drcený měsíční kámen.

Už nechtěla snít a lektvar jí pomohl.

Brzy zjistila, že bez něj nedokáže spát víc než pár hodin.

Její přátelé přirozeně zaznamenali, že během měsíce po Snapeově soudu začala ztrácet barvu. Tvář jí zbledla, až na trvalé tmavé kruhy pod očima. Vypadalo to, že vitalita Hermiony Grangerové se rozplynula. Nakonec se jí Harry zeptal. Vzal ji za ruku, posadil ji na vanu ve své zářivé koupelně a řekl jí, že mu musí prozradit, co se děje, nebo že ji unese a donutí ji, aby se mu svěřila.

Ujistila ho, že začala znovu pracovat na S.P.O.Ž.Ú.S.u a občas zapomněla jít spát. Nebylo se čeho bát, přesvědčovala ho.

Nechal ji být, když mu slíbila, že už nebude zapomínat. Zhubla a musela si jít koupit nové oblečení. Šla do Příčné ulice, ale nedokázala zvládnout světlo, hluk a lidi.

Myslela, že se přes to dostane, ale zatímco vlekla tašku s novými hábity po dláždění, začala se motat a cítila, jak pod ní podklesávají nohy.

Najednou se kolem ní všichni shlukli. Mysleli, že je nemocná; mysleli, že umírá. Pokoušela se jim vysvětlit, že je v pořádku, že si jen potřebuje na chvilku odpočinout, protože byla tak unavená. Někdo jí zvedl hlavu a do úst nalil vodu.

A pak zaslechla známý hlas.

Zatraceně, Grangerová.“

Nakláněl se nad ní. Viděla rysy jeho tváře, ale rozmazaně, jako by se dívala přes zvlněné sklo. Pokusila se vstát.

Nechci tě vidět... už nikdy.

„Přestaň. Ublížíš si.“ Zatlačil ji zpět. „Zatraceně!“ zopakoval a třel si rukou tvář. Tak začala plakat, i když neměla žádný skutečný důvod. Nedělo se jí nic špatného.

Slyšela lidi ptát se ho, jak ví, kdo ona je. Slyšela i jeho odpověď a prohlášení, že ji vezme někam do bezpečí, kde si bude moct odpočinout.

Nedokázala vnímat nic jiného.

Pocítila, jak ji zvedl do náruče, a pak už vnímala jen závrať přemístění.

-

Probudila se v posteli, která nebyla její. Rozlepila jedno oko. Viděla pouze šedý strop.  

Ve svém bytě neměla šedé stropy.

Posadila se a okamžitě věděla, kde je.

Odkopla tlustou přikrývku, tak nepodobnou té její, a hledala boty. Stály u nohou postele. Obula si je. Našla svou tašku viset na posteli, vstala a vyšla ze dveří. Rychle, ale tiše sešla po točitém schodišti, pár minut bez úspěchu hledala přední dveře, s nervy napjatými do krajnosti a křičícími smysly.

Tohle nezvládnu.

Šla dolů jednou chodbou, pak další. Míjela pokoj za pokojem. Nakonec došla ke dveřím, masivní dubové bariéře, když zaslechla jeho hlas

„Hermiono, nech mě to vysvětlit.“

Pomalu se otočila; byl tam.

Čekala, až začne.

-

„Ten, kdo má dost síly, dokáže snést téměř cokoli.“

Friedrich Nietzsche



Poznámka:


Kapitola 13., část 1. Bílá a červená



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 13., část 1. Bílá a červená

 

Život milujeme ne proto, že jsme zvyklí žít, ale proto, že jsme zvyklí milovat.

Friedrich Nietzsche

-

V jeho očích bylo cosi nečitelného, když ji vzal za loket a vedl přes chodbu do velkého obývacího pokoje. Posadila se do křesla a on si stoupl daleko od ní, k vyhaslému krbu. Nemyslelo jí to a nenapadlo ji, co říct; její mozek po tom zhroucení a týdnech nedostatku spánku a minima jídla stále vysílal jakési podivně zastřené signály.

Vypadal, že na něco čeká, na nějaký impuls, který spustí všechno najednou. Požádala o sklenku vody; nalil jí nějakou ze džbánu, stojícího na stole vedle něj. Hladce jí sklouzla do krku a uklidnila natolik, že mohla věřit svému hlasu.

„Draco, co-“

Střelil po ní pohledem, žádajícím ticho, a zíral do temného krbu. Minuty plynuly, až si nakonec přehodila kabelku přes rameno a zvedla se k odchodu.

„Tohle není něco, co bych dělal často,“ ozval se tichým, bezvýrazným hlasem, který zaslechla jen proto, že jinak tu bylo absolutní ticho. Zastavila se a znovu usedla. Zdálo se, že se dal dohromady, narovnal ramena a otočil hlavu, aby na ni viděl. To nepochopitelné cosi stále vířilo v hlubinách jeho očí. Složila ruce do klína a uvědomila si, že jsou horké a vlhké, jako by byla nemocná.

„Víš, všechno začalo v den, kdy jsem cítil tvé slzy,“ řekl konečně. Zírala na něj a přemýšlela, co je to „všechno“. Ale na té nejzákladnější úrovni chápala a to stačilo.

„Myslím, že jsem to věděla,“ zašeptala, ale zvedl ruku dlaní proti ní, jako by mohl fyzicky zastavit její řeč. Zmlkla a on pokračoval.

Byl otevřený, upřímný a opravdový, a ona se mohla jen snažit pochopit, proč. Všechno, co z něj dělalo toho chlapce, kterého znala ze školy, se změnilo nebo zmizelo. Nebyl tu žádný sarkasmus, ani znechucený úšklebek.

A pak poznala to cosi v hlubinách jeho očí, to jediné kromě prázdnoty a klidu v jeho tváři. Byl to hněv.

Věděla však, že pod ním se skrývá ještě něco, co nemohla spatřit. Něco děsivějšího a úžasnějšího.

„Vždycky jsem se zvlášť zajímal o to, jak se různí lidé vyrovnávají s utrpením. Kdybych měl sám zkoumat svou duši, řekl bych, že je to kvůli tomu, co jsem prožil jako dítě a dospívající. Obranný mechanismus, řekl bych.“

Hermiona začala plakat. Toto nebyl Draco Malfoy, kterého znala. „Draco...“

„Jsem unavený, Hermiono. Už mě nebaví hrát s tebou hry. Minulý rok..“ začal, ale větu nedořekl.

Tomu rozuměla dokonale. Minulý rok úzkostlivě našlapovali mezi nevyřčenými věcmi, které tu byly pořád – ukryté pod povrchem.

„Jak jsem říkal, vždycky mě zajímalo utrpení. Tvé, ten den, kdy jsi plakala a plakala, ale byla jsi tak silná, že ses téměř se vším vyrovnala, mě fascinovalo. Něco na tom, jak jsi se tak úplně rozdala druhým lidem, a jak jsi pro to dokázala tolik trpět, mě ohromilo a vyděsilo. Pak jsem o tobě začal přemýšlet víc.

Hermiona se nedokázala nadechnout, na hrudi jí spočívala jakási neznámá tíha. „Nenáviděl jsem se za to. Nenáviděl jsem sám sebe. Ale nejvíc ze všeho jsem nenáviděl tebe, protože ses tak drasticky změnila od chvíle, kdy jsem tě naposledy viděl. Bylo to válkou? Bylo to tím, že jsi ztratila Weasleyho, nebo něčím jiným?“ ptal se a zíral na ni s nadpozemskou intenzitou, která ji málem zlomila.

„Ano, zašeptala nakonec. „Bylo to tím vším. Já.. já nejsem ta osoba, kterou jsem bývala.“

„A něco na té nové mudlovské šmejdce Grangerové mě fascinovalo,“ pokračoval věcným tónem, který ji přiměl trhnout sebou. „Byl to tvůj zármutek a tvá bolest, to, kolik jsi toho vytrpěla, a ještě jsi měla koule, abys srovnala chlapíka, který šel daleko přes čáru. Dokázala jsi čelit svým bývalým nepřátelům, srazit je k zemi a znovu je postavit na nohy.“

Odmlčel se, zatímco zírala na zem, protože se na něj nedokázala podívat.

„No a?“ zeptala se trpce. „Nikdy předtím sis nevšiml. Nikdy předtím sis nevšímal nikoho, kdo nevěřil tomu, co ty, nebo nepředstavoval výraznou hrozbu.“

S děsivě ironickým poloúsměvem prohodil: „I tohle je tvá vina.“

Vzpomněla si na blízkost a jiné vysvětlení poté, co se sesypala a zlomila ve třídě, a předtím, než se jí poprvé dotkl, skutečně dotkl.

Ten důvod, proč jsem se změnil, je, že to zatraceně vím.

„Ach.“ Chtěla se omluvit, ale pak si vzpomněla, co je správné a dobré.

Zhluboka se nadechl a něco prozradil tím, jak se zachvěl. „Takže když měly naše hodiny skončit, poté, co jsem ti vyprávěl polovinu příběhu a políbil tě, nemohl jsem přijmout myšlenku, že už tě nikdy znovu neuvidím stát silnou před nepřáteli a ničit to, co si myslí, že vědí. Nedokázal jsem pochopit, že budu žít bez toho, abys mě vedla, protože za těch šest týdnů se můj život úplně změnil. A jak jsi vypadala, se slzami...“ Vykročil vpřed, jako by si nevšiml, že jeho nohy se hýbou, a sledoval cestičku od koutku jejího oka dolů na čelist a pak na rty „...tady. Nemyslím si, že chápeš...“

Ale zarazil se a potřásl hlavou. „Něco jsem potřeboval, nějak to uzavřít. Takže jsem provedl lokalizační kouzlo, šel do tvého bytu a... zbytek znáš.“

Řekni, Grangerová. Řekni, že to nechceš. Prosím.

Ale pak jsi odešel,“ zachvěl se jí hlas.

Ostře na ni pohlédl. „Neobviňuj mě. Na mém místě bys udělala totéž. Pro nás oba to bylo příliš zmatené a děsivé. Víš to.“

Věděla.

„Odešel jsem do Ameriky, pak do Maroka, na Srí Lanku a do Benátek. Nemohl jsem zůstat dlouho na jednom místě, hnal mě neklid. Nic mi tam nechybělo, ale nedokázal jsem tam najít cosi životně důležitého. Pak mě našel ten žalobce a řekl mi o Snapeově procesu. Vešel jsem do soudní síně, podíval se na tebe a nemohl jsem... nemohl jsem zvládnout, že tě zase vidím. Něco ve mně se sevřelo, když jsem se tě chtěl dotknout. Tak jsem ti řekl, že tě už nikdy nechci vidět, a doufal jsem, že budu moct zapomenout.“

Hermioně bylo jasné, že ji tohle zničí, a sevřela rty, až z nich zbyla jen tenká bílá čára. „Měla bych jít. Odcházím,“ řekla rychle a dostala se do půli cesty ke dveřím, než ji zastavilo pevné sevření lokte. Klidně na ni hleděl.

„Zkoušel jsem to celý uplynulý měsíc. Tak moc jsem se snažil. Ale ty mě neopustíš. Jakmile jsem tě viděl zhroutit se, už jsem nemohl lhát.“

Svěsila ramena a naklonila se na okamžik až téměř k němu. A vtom o nich pochopila něco primitivního, základního a děsivého.

Jsme spojeni, i když jsme to nechtěli.

Protože právě v tuto chvíli pocítila to samé co on. Byla unavená lhaním.

Velmi něžně vyslovil její jméno, nejisté prsty se vznášely nad její lícní kostí. Naklonila hlavu dopředu a dotkla se jeho rtů svými tak lehce, že to sotva cítila, a pak se její dech zachvěl, když spustil ruku a objal ji tak, že se k němu přitiskla v ostré křivce.

„Já vím,“ šeptala tiše melodicky. „Já vím.“

Znovu ji políbil, tvrdě a naléhavě, pak odstoupila a zula si boty. Rozepnula si sukni a nechala ji sklouznout po nohou, potom knoflíky košile, kterou shodila z ramen. Stanula před ním ve světlém spodním prádle a hleděla mu do tváře. Dlouze se na ni zadíval a znovu ji vzal do náruče, a najednou byli oba nazí a připravení. Políbila ho a pohnula se proti němu, pak znovu a znovu, dokud se nezachvěla zem.


Kapitola 13., část 2. Bílá a červená



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 13., část 2. Bílá a červená

 

 

Políbila ho a pohnula se proti němu, pak znovu a znovu, dokud se nezachvěla zem.

-

Poté, co přespali v obývacím pokoji na koberci a k snídani snědli suché cereálie a banány, protože nic jiného nenašli, Hermiona Draca opustila. Šla dolů po schodech a cítila, jak se za ní chvíli dívá. Pak zaslechla, jak se dveře pokoje sotva slyšitelně zavírají; znělo to jako příslib. Šla po cestě a všimla si něčeho, co nikdy předtím neviděla. Dva keře růží, natahující se ke slunci, se zcela propletly, jeden s velkými bílými květy, druhý s červenými, s kořeny daleko, daleko od sebe. Nad hlavou jí zpíval drozd.

-

Ten den ji Ginny našla na svém prahu. „Ginny, musím s tebou mluvit. Máš čas? Je tu Harry?“

Kamarádka na ni vrhla pronikavý pohled a pustila ji dovnitř. „Je na ministerstvu.“

Hermiona zamumlala díky a posadila se ke kuchyňskému stolu, zatímco jim Ginny připravovala čaj. Hermiona si s mírným úsměvem prohlížela dlouho očekávaný záblesk zlata na jejím prsteníčku. „Už plánuješ svatbu, Gin?“

Oslovená se náhle otočila, založila si ruce na prsou, opřela se o kuchyňskou linku a upřeně na ni zírala s neuvěřitelně mazaným výrazem ve tváři. „Jsem ráda, že vypadáš líp,“ řekla a vědoucně se usmála. 

„Opravdu?“ zeptala se Hermiona, přes tváře jí přelétl slabý nával ruměnce, jak se snažila ignorovat fakt, že Ginny prostě uhnula od její otázky.

„Máš lepší barvu. Se S.P.O.Ž.Ú.S.em už jsi skončila?

Hermiona upřeně hleděla na své ruce, úhledně složené na stole.

„Draco Malfoy je zpátky?“

Hermiona sebou trhla v židli a podívala se na svou kamarádku, která se ukázala být očividně vnímavější, než si myslela. „J-jak to víš?“

„Zlatíčko, měla jsi s ním žhavý trýznivý sex a rok jsi ho neviděla. Od soudu, kde se znovu objevil, jsi byla zubožená, i když jsi měla být nadšená, protože jsi vyhrála svůj případ. Přišla jsi do mého domu s ruměncem na tváři a postkoitálním uspokojeným leskem v očích, a ještě k tomu vypadáš rozpačitě. Nemusím být jasnovidec, abych to uhodla.“

Hermiona si povzdechla a nechala hlavu klesnout na stůl. Ve vlasech cítila Ginnyiny ruce, malé a lehké. Zamumlala do svých složených paží. „Včera jsem zkolabovala na Příčné ulici a on tam byl. Musela jsem ztratit vědomí, protože jsem se probudila v Malfoy manoru. Chtěla jsem odejít, ale Draco na mě čekal a řekl mi... spoustu věcí. Děsivých věcí. Bylo mi prostě zle z toho, že bych měla zase předstírat. Znovu jsem s ním spala.“

„Bylo to tak živočišné jako minule?“

„Ne.“

„Bylo to fajn?“

„Mmmm.“ Hermiona si opřela hlavu o předloktí a skrz vlasy hleděla na ženu, která seděla naproti ní a tak dobře jí rozuměla.

Ginny se na ni usmála. Usmála se. „Byl na tebe hodný?“

„Jo.“

„Dobrá. Miluješ ho?“

Hermioniny oči ihned zledověly. „ Já... já nevím. Nemůžu to říct. Nemyslím si.“

Ginny posunula šálek čaje, z něhož se kouřilo, směrem k Hermioně, která se na židli narovnala a mohutným douškem si spálila hrdlo. Zhluboka se nadechla a pokračovala: „V pátek mě bere na večeři.“

„Aha. Jsi s tím v pohodě?“

„Může se to zdát divné, ale ano.“

„Miono, jsem tak ráda, že jsi šťastnější.“

-

„Tyhle.“

„Přeskočilo ti? Hupne na ni v tom okamžiku, kdy ji uvidí. Říkám černé.“

Hermiona obrátila oči v sloup nad svými hašteřícími se přáteli. Blaise se usadil na posteli, zatímco Vulpe procházela její skromný šatník a nesouhlasně pomlaskávala nad nedostatkem šatů. Rozhodování o správném oblečení na slavné ‚rande s Malfoyem‘ – jak je vhodně pojmenovala Vulpe – se zvrtlo v zásadní věc. Hermiona uvažovala, jestli se očekává, že přijde v hábitu, ale její kamarádi, více obeznámení s kouzelnickými zvyklostmi, ji ubezpečili, že tradiční styl je přesně tohle, tradiční a pomalu ale jistě vycházející z módy. Vulpe i Ginny jí k té příležitosti nabídly několik šatů, ale Hermiona byla ohledně přepychového oblečení poněkud vybíravá, čemuž nepomohl nepříjemný záchvat nervozity, do kterého upadla kolem poledne.

 „A není právě tohle cílem?“ zeptal se drze Blaise a prohlížel si Hermionu od hlavy až k patě, zatímco se nenápadně snažila povytáhnout si výš tenoučké rudé šaty, které měla na sobě. Přesně kopírovaly linii těla, šikmým střihem končily nad koleny a ve výstřihu toho ukazovaly dost na to, aby donutily adolescentní kluky strnout jako solný sloup. Zamračila se na něj a on se šibalským úsměvem odvrátil oči.

Vtom Vulpe vypískla. „Hned budu zpátky.“ S prásknutím se přemístila.

Hermiona s roztřeseným povzdechem klesla na postel vedle Blaise. Když viděl, jak je rozrušená, objal ji kolem ramen a přitáhl k sobě. „V pohodě, krásko?“

Přikývla. „Budu v pořádku. Jen... je to divné, jít na schůzku s Dracem Malfoyem.“

„Jo. Ale znám ho odjakživa, Hermiono, a není to typ člověka, který by ublížil někomu, koho miluje.“

„Nemiluje mě,“ okamžitě odpověděla.

„To uvidíme, že?“ Blaise se zašklebil, když ho lehce plácla po rameni.

Nemiluje mě. Je ze mě zmatený.“

„Když myslíš.“

V tu chvíli se zčistajasna objevila Vulpe, takže Hermiona s překvapeným výkřikem vyskočila z postele. „Ta-dá! Ach, promiň, Hermiono! Mám perfektní šaty!“ Mávala kolem sebe látkou a divoce se šklebila. Byly to šaty střední délky v barvě buď přezrálého pomeranče, nebo rzi, podle toho, v jakém úhlu na ně dopadalo světlo; jejich záhyby zářily jasným, ale decentním svitem.

Hermiona na ně pochybovačně pohlédla.

„Je to oranžové.“

„Merlin ví, že já je nosit nemůžu, mění mou krásnou světlou pleť na mrtvolně bledou,“ zaculila se Vulpe a významně mávala řasami. „Nevím, na co jsem myslela, když jsem je kupovala. Ale k tvým teplejším barvám ti dodají zlaté odlesky na kůži a ve vlasech.“

Hermiona jí s pokrčením ramen vytrhla šaty a odešla do koupelny. Šaty překvapivě dobře padly její, ve srovnání s Vulpeinou útlou figurou poněkud zaoblenější, postavě.

Zkontrolovala, že tenká ramínka pohodlně leží tam, kde mají, a zip je dopnutý až nahoru, aniž by ji tlačil. Když vyšla z koupelny, Blaise tiše hvízdl a Vulpein úsměv se rozšířil. Hermiona riskla pohled do zrcadla a okamžitě se rozhodla, že se jí šaty líbí, ‚oranžové‘ nebo ne.

-

Deset minut před tím, než dorazil, se jí povedlo vystrkat Blaise a Vulpe krbem pryč. Sedla si na pohovku, pak na židli a nakonec na stoličku v kuchyni, protože nedokázala uklidnit nervy, hryzající ji jako nějací drobní dravci v žaludku a v hrdle. Ozvalo se zaklepání a ona málem spadla ze stoličky. Šla ke dveřím a bojovala s neskutečným nutkáním vyzbrojit se pepřovým sprejem.

Když otevřela, dlouze se na ni zadíval.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

-

„Musíte v sobě mít chaos, abyste mohli zrodit tančící hvězdu.“

Friedrich Nietzsche

 

 

 

 


Kapitola 14., část 1. Spojení



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 14., část 1. Spojení

 

„Dejte si pozor na ty, u kterých je silná vůle trestat.“

Friedrich Nietzsche

-

Takto si pamatuje konec světa:

Ale nejdřív.

Den poté (když vše ztichlo a skončilo) byl trávník před starou školou zaplavený černou a zelenou.

A pak.

Během chaosu: rudá. Všude byla rudá. Neviděla ostatní barvy duhy, ale věděla, že tam jsou: fialová, žlutá, růžová, oranžová, modrá.

Zelená.

Pohlédla na trávu, která kdysi bývala zelená (zelená barva kletby) a viděla jedno tělo, tvora z různých částí a různých barev, které se pohybovaly odděleně, ale stejné, všechny propojené a bojující spolu.

(bojující)

Nedokázala se soustředit, tak musela hádat. Čas byla krabice, kterou nedokázala otevřít, tak musela hádat. Nechápala (jen mít čas, jen mít čas), co je správné a co špatné

(která strana?),

tak jen hádala.

Říká se, že sláva se během války skrývá, čeká na ticho, než se vynoří a rozprostře své odpuštění, své světlo. Ona tvrdí, že sláva zmizela, protože ten den tam sláva nebyla, ani ten další den, kdy nastalo a pak pominulo ticho, tam sláva nebyla.

(černá a zelená, vzpomíná si)

Právě tehdy, uprostřed všeho dění, jí přišla na mysl otázka, která způsobila, že se její krok vyděšeně roztřásl.

Zajímalo by mě, jestli už umřel?

Protože byla přesvědčená, že dnešek nemůže nikdo přežít.

Protože, víš, ho někdy na začátku opustila.

Víš to, že?

A pak.

(tuto část si pamatuje téměř nejjasněji ze všech – téměř)

Viděla jednoho ze svých chlapců, toho druhého, toho, který byl příčinou toho, že se všichni báli, i když tou příčinou vlastně nebyl. Stál v příšerném bílém přítmí toho místa, které oba milovali, zatímco On, který byl příčinou černé a zelené na pozemku následující den, stál ve tmě.

Vzduch kolem chlapce (ne Harryho, nikdy Harryho, protože tohle nebyly Harryho oči) se toho mrazivého dne začal pohybovat a chvět jako v žáru.

Děsivá věc.

Chlapec se na Něj díval černými skvrnami ve tváři (to nebyly jeho oči) a On nemohl pohled opětovat.

Vzduch se chvěl a chlapcova ústa se začala pohybovat.

Děsivá věc.

A pak se všichni ocitli na zemi, protože vzduch explodoval.

Děsivá VĚC.

Zvedla hlavu a v krku jí křuplo. Viděla chlapce a Jeho chycené a spojené (spojené a bojující spolu) oblouky světla, které mohly být nádherné.

Oba křičeli až do konce, zvuky, které zněly jako z rozervaného hrdla.

A pak, zelená.

(Záblesk zelené a nelidský zvuk, disharmonický výkřik. Dvě postavy padají a jen jedna dýchá. Vítězství a bolest. Ona křičí.)

Běžela. Běžela přes padlého tvora, s kterým byl spojen a s kterým bojoval.

A chlapec vstal, vyděšeně se třásl a ona uviděla jeho (Harryho) oči, zelené barvou kletby.

Tam venku na trávníku se zvedli ze země jen ti bez vypáleného černého znamení, přemožitelé (ale ne vítězové, nikdy vítězové).

-

 (Zdálo se jí, jako by se k němu otočila zády, když ležel na podlaze svého pustého domu poté, co se zachvěla zem. Cítila se, jako by řekla „Jsem ráda, že jsi tam toho dne nebyl. Jsem ráda, že jsi zmeškal konec války“, protože viděla jeho vypálené černé znamení.)

-

A pak pro většinu z nich konec světa skončil.

Pro většinu.

(Všechno, co ztratila.)

Později, mnohem později se dívali na ty, kteří už nevstali.

Hledala to, o čem už věděla, že je to skutečnost.

Někdy na začátku ho opustila a na konci se nevrátil.

(Víš to, že?)

A pak spatřila toho, koho milovala. Toho, koho miluje.

(Sinalá tvář a kaluž krve.)

A tohle je ta část, nejtěžší část, protože si ji pamatuje nejjasněji ze všeho.

Zaúpěla bolestí. Ten zvuk jí vytrhl srdce a plíce z těla, a Harry, chlapec, který byl dříve někým jiným, ji držel v náruči.

Obloha (ne nebe, nikdy ne nebe) se otevřela a silně plakala déšť, který rozmazal všechno ostatní.

A den poté (poté, co vše ztichlo a skončilo), déšť vytvořil zelenou, zelený film (plíseň, říkali, ale z toho se jí dělalo zle), který pokryl ta těla, jež se od předchozího dne nehýbala; a krev, prosakující oblečením a kdysi zelenou trávou a půdou, zčernala jako odumřelá.

Smrt, naučila se toho dne, je černá a zelená.

Ale nejdřív ten první okamžik, kdy se svět kolem tebe zhroutí.

(Je sama. Sinalá tvář a kaluž krve.)

(Bradavice. Domov. Láska. To všechno ztratila. Válka rudě plane v její mysli.)

Smrt je rudá a těžká.

Takto si pamatuje konec světa.

To není vítězství.

To není příběh k vyprávění.

-

Na prahu se Draco dotkl Hermionina lokte a zmizeli. Klopýtla, když se přemístili. Prohloubil pouhý dotyk v pevné sevření a udržel ji vzpřímenou. „Děkuji,“ řekla, vlasy jí padaly přes obličej.

Přikývl a díval se na ni, napůl zvedl ruku, jako by se jí chtěl znovu dotknout, ale předběhla ho. Místo toho tiše odpověděl: „Jasně.“

Slabě se usmála a tváře jí zrudly z důvodu, kterému nerozuměla, protože minulý týden ležela nahá na podlaze jeho obývacího pokoje, spolu s ním křičela a lapala po dechu. Ale teď na to nechtěla myslet.

A pak zvedla hlavu a viděla, kde se nacházejí.

„Ach... Draco,“ vyklouzlo jí, než se vzpamatovala.

Prázdné sály Národní galerie se topily v měkkých stínech, když kráčeli v mírných zatáčkách kolem zdí ověšených poklady. Těžce dýchala, protože tohle místo tolik milovala a teď byli zde. S rozzářenýma očima se k němu otočila. Zachytil její pohled a lehce zdvihl koutky úst. „Jak?“ vydechla.

Pokrčil rameny, a když odpovídal, v jeho tónu se objevila stopa hořkosti. „Malfoyovské prachy. Víš, lidé za peníze udělají cokoli.“

Byla příliš uchvácená, než aby ji takové porušení pravidel pohoršilo. „Ach ano, ty zatracené peníze,“ řekla téměř hravým tónem. Připomněl jí však, kdo je on a kdo ona, a co to znamená.

Byl velmi tichý, ale to bylo podivně příjemné. Cítila na sobě jeho pohled, když se s užaslou úctou pohybovala tlumeně osvětlenými sály galerie a dělila se s ním o žertovné historky a povídání ze svých návštěv v dětství, kdykoli narazila na umělecké dílo, které s nimi bylo spojeno. Nedotýkali se, byli příliš hluboce ponoření do příčin svého ticha a viny, ale udržovali relativně plynulý rozhovor, který se odrážel od žlutě osvětlených zdí.

A během toho všeho:

Rone, omlouvám se.

Protože věděla, že ho stále miluje.

Snažila se na to nemyslet. Opravdu ano. Viděl jí to ve tváři – jak by mohl nevidět? – ale nic neřekl.

Téměř tři čtvrti hodiny procházeli alabastrovou zahradou soch, vypadajících jako ledové květy, po vyleštěných podlahách, zachycujících odrazy mistrovských kusů, míjeli velká díla se zapomenutými i známými postavami, když se její bok otřel o jeho. Spatřila Rembrandta a zastavila se, aby si ho už po tisící připomněla.

Stanul jí po boku, stejně jako před více než rokem, kdy byly sály plné světla a vzduch kolem nich vibroval napětím jiného druhu.

Naklonila hlavu a soustředěně si prohlížela ženu, stojící v proudu řeky. „Vypadá... intimně. Jako by nevěděla, že ji někdo sleduje.“ Její hlas byl vzdálený.

„Ty vypadáš nádherně.“ Na obraz se už nedíval, a když se k němu obrátila čelem, stál tam.

Její úsměv zmizel, protože v jeho očích nebylo všechno tak úplně veselé. „A-ach... děkuji.“ Nikdy předtím to neřekl. A pak, protože měla pocit, že se v ní něco zbortilo, vykročila vpřed, přivinula se tváří k jeho krku a zůstala tak. Zavřela oči a nechala ústa spočívat v prohlubni jeho hrdla. Ochutnávala pokožku, chvějící se pod jejími rty. Nepohnul se, dokud jeho ruce nezachytily její paže, tvrdé svaly proti poddajnosti, přitiskl si ji blíž, jeho hlava klesla, takže cítila jeho dech na uchu a dotek jeho tváře na skráni.

Věděla, že na tom je něco špatného, na tom, jak se vzájemně potřebují, aby nespadli do něčeho mnohem, mnohem horšího. Ale neodtáhla se.

„Nemůžu...“ Tlumeně zamumlala do jeho krku, protože měla dojem, že se rozpláče. Jeho dech tvrdě dopadl na její pokožku a cítila, jak sebou jeho hrudník trhl v nádechu, zvedl se a napjal jako v panice. Zkusila to znovu. „Nemůžu...“

Ron... Všechno to, co zatraceně ztratila.

Ta změť pocitů v ní vybuchla jako vzlyk. „Nemůžu si pomoct, připadám si, jako bych něco zrazovala,“ říkala, i když se k němu tiskla.

Očekávala, že ho rozzlobí. Očekávala, že vyletí a odhodí ji, v očích blesky a pak znovu chlad, protože věděla, jak strašně zmatená byla, a věděla, že on vnímá každý kousíček toho břímě.

Musel cítit její napětí, jímž se připravovala na nenávist, odmítnutí, vztek, cokoli z toho, protože zafuněl v náznaku pobavení. Chtěla se pohnout, vidět jeho tvář, ale byla lapena ve světě jeho síly a kůže.

„Grangerová, pamatuješ si, jak jsem ti říkal v prvních sedmi letech, kdy jsme se znali? Špinavá malá mudlovská šmejdka?“ Strnula a přitiskla si tvář k jeho rameni, protože si pamatovala.

Dotkl se jejího boku, rtů, ňadra. „To byl můj život. Myslíš si, že jsem ti tak říkal jenom já? I můj otec, má matka a společnost, v níž jsem se pohyboval. Tak jsem tehdy žil.“ Jeho hlas zněl tvrdě a chraptivě, jako by jej jeho slova zraňovala. „Předpokládalo se, že mi budeš připadat špinavá a odpudivá, ale jediné, co teď chci, je políbit tě. Všechno je vyvrácené z kořenů a bezvýznamné. Zrazuji vše, co jsem kdy poznal, tím, že jsem s tebou dobrovolně v jedné místnosti. Takže už nebudeme mluvit o zradě, ano?“

Nemluvili; a Hermiona se k němu přitiskla ještě blíž. A tehdy, tiše a s větší naléhavostí (zoufalstvím), udělal jediné, co teď udělat chtěl.

A nic se nezhroutilo. A nespadli do něčeho horšího.



Poznámka:


Kapitola 14., část 2. Spojení



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 14., část 2. Spojení

 

Nemluvili; a Hermiona se k němu přitiskla ještě blíž. A tehdy, tiše a s větší naléhavostí (zoufalstvím), udělal jediné, co teď udělat chtěl.

A nic se nezhroutilo. A nespadli do něčeho horšího.

-

Seděli na podlaze hlavního sálu Národní galerie a jedli. Sbírali drobky, které jim upadly na naleštěné dřevo. Jídlo bylo jednoduché a dobré. Hermiona si zula boty, ležely zapomenuté u jejích kolen. Vyprávěla mu, jak plánovala své hodiny, jak čelila místnosti plné nepřátelských vrstevníků, jak žila  během toho roku, kdy sami sobě lhali.

Tu noc zjistila, že Draco Malfoy je dobrý posluchač, když mu v tom nic nebrání. Žádné předsudky. Žádná společnost. Žádná překážka. Žádná odpornášpinavámudlovskášmejdkaotravujícíďábelskéčistokrevné.

Poté, co mu řekla, že ze všech lidí na světě jí nápad mluvit během šesté hodiny o DNA vnukl právě pan Weasley, odmlčela se a upřeně se na něj zahleděla. „Změnil ses, Draco. Tolik ses změnil. Když jsem tě poprvé uviděla přijít do té učebny, nemyslela jsem si... choval ses jako dřív. Ale teď jsi tak jiný.“

Pohlédl na ni zpod světlých vlasů a zamyšleně dojedl hrozen vína, než odpověděl. „To dokáže způsobit ztráta rodičů a útěk před oběma stranami. Neměl jsem čas být zhýčkaným aristokratem.“

Útěk před oběma stranami.

Musela vypadat zmateně.

Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. „Voldemort se mohl pominout, že jsem nezabil Brumbála. Nemluvě o tom, že mě chtěl oddělat můj otec.“

Jako by o nic nešlo.

Potřásla hlavou. „To pro tebe muselo být příšerné.“

„Jo, jo, to bylo,“ řekl, jako by si to teprve teď uvědomoval. Jako by objevoval něco životně důležitého. „To bylo.“

Rozhostilo se nepříjemné ticho a Hermiona si vzala další hrst sušenek, aby je vyplnila. Pak pomyslela na to, co se jí vybavilo každý den.

Smrt je černá a zelená.

„Kde jsi byl, když probíhala poslední bitva?“

„V Perthu, v Austrálii,“ okamžitě odpověděl.

Překvapeně vzhlédla. „V Perthu?“

Přikývl a ona už se neptala.

Útěk před oběma stranami.

„Ten den jsem ztratila Rona. Ztratila jsem všechno.“

„Tehdy v noci jsi řekla jeho jméno.“

Bylo to tak nečekané, že upustila sušenku do klína. Pohlédla mu do tváře a viděla, že v ní není nepřátelství, výčitka, ani žárlivost.

Žárlivost?

„Asi řekla,“ odpověděla, protože nedokázala přijít na nic jiného. Přikývl a zeptal se jí na posedlost pana Weasleyho mudlovskými předměty, protože to bylo námětem hovoru předtím a tady nebylo o čem dál mluvit.

-

U dveří ji vzal do náruče a přitiskl si čelo na její. Zavřela oči a vydechla.

Samozřejmě věděla, že to nebylo správné a všechno jde totálně do háje, ale nechtěla odejít, když řekl: „Děkuji.“

„Za co?“

„Za to, že mě vracíš zpět.“

Nebylo to správné, všechno bylo totálně v háji, ale mohla mu říct totéž a nebylo by to od věci, protože kdesi v tomhle pokřiveném světě byli spojení a vzájemně se zachraňovali.

Políbila jeho téměř usmívající se rty dlouhým, klidným dotykem, který přiměl svět (všechno, co bolelo a co zabíjelo), se zastavit, takže se téměř zachvěl.

-

Tu noc konečně chytila Rona. Natáhla nehmotnou ruku, popadla ho za paži a stiskla.

Přestaň utíkat. Řekni mi, co mám dělat.

Otočil se k ní a byl přesně takový, jak si ho pamatovala. Žádná krev, ani studená kůže, jen modré, modré oči a úsměv.

„Ahoj, Miono.“

Milovala tu přezdívku.

Miluji tě.

Bylo tak krásné moct to říct, aby to slyšel.

Já vím.

Tak co mám dělat? Nemůžu na tebe zapomenout.

Usmál se, jako by řekla ironický vtip.

Nebuď hloupá, lásko. Zatraceně, nikdo nikdy neřekl, že na mě musíš zapomenout. Nech všechno trochu plynout. Pamatuj, že vždycky budu někde tady kolem. Není to tak, že bych na tebe nedával pozor.

Hermiona plakala a on se natáhl, dotkl se jí, její tváře, rukama tak odlišnýma od těch, které cítila před několika hodinami, šedé oči místo modrých.

Je to tak těžké, Rone.

Ale už byl pryč a ona probuzená. S očima plnýma slz se zhroutila v prázdné posteli, protože dnes večer dovolila Dracovi, aby ji jen políbil.

Zavřela oči a uviděla Ronovu tvář.

Nech všechno trochu plynout.

-

Příště Draca spatřila, když dorazila k jeho dveřím, zaklepala na ně ostrým staccatem, řekla mu, že má radost a že je připravená začít znovu.

-

„To je nejtěžší – zavřít otevřenou ruku, protože milujete.“

Friedrich Nietzsche

-

Poznámka autorky: Uuuf! Téměř hotovo. Ve skutečnosti ještě jedna kapitola, ale ta bude spíš epilog, než cokoli jiného. Jsem tak neuvěřitelně šťastná, že si to lidé tak užili a já jsem s tím také spokojená – to je výjimečné, opravdu, to mi věřte.

Čtenáři se nepochybně budou divit, proč jsem na začátek takové poměrně lehké kapitoly napsala Hermionin temný zážitek z války. Odpověď je následující: příběh je téměř u konce a nikdy jsme moc neslyšeli o té obrovské bitvě, o které všichni mluvili; leda to, že mnoho lidí zemřelo a vyhrála správná strana. První část kapitoly odkrývá hodně o Hermioně, a proč je tady taková, jaká je, namísto té aktivní, bystré studentky z knih. V části kapitoly, která se odehrává v současnosti, se také hodně vrací do časů války a doby před ní. Všimněte si odkazů na opakující se sen na počátku fikce. Druhá kapitola, myslím.

Poslední bitva zjevně měla silný vliv na Hermionin charakter a my si to musíme uvědomit.  Také si myslím, že je mnohem účinnější mít začátek na konci, než začátek na začátku. Rozumíte? Dobře. Chacha.

Miluji, miluji, miluji symboliku, metaforu, podobnost, personifikaci a metonymii. Všechny tyhle krámy. Všech pět je v této kapitole. Hmmm.

Právě teď bych se měla věnovat práci. Jsem mistr prokrastinace.

Děkuji všem, kteří tenhle příběh někdy komentovali, viděli, nebo prošli, protože vás miluji. A děkuji všem, kdo si vyhledali symboliku červených a bílých růží (znamenají jednotu).

Ach! Už jen jedna kapitola! Co budu dělat? Nebudu schopná opustit tento vesmír. Nebojte se, ve světě „Hodin Nietzscheho“ mám vymyšlených několik dalších věcí (jednorázovek a podobně). Úzkosti habaděj. Bude to taková zábava. (Hádejte! Hádejte, koho dám dohromady! Jen hádejte! Právě teď jsem tak nadšená, až je to hloupé).

V pořádku? Komentáře? Stížnosti?



Poznámka:


Kapitola 15. Epilog



 

Hodiny Nietzscheho

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes

Autor: Beringae          Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99          Banner: solace

Rating: 16+



 

Kapitola 15. Epilog

 

„Létám ve snech; vím, že je to moje výsada, nevzpomínám si na jedinou situaci ve snech, kdy bych nebyl schopný letět.“

Friedrich Nietzsche.

-

Řekli jí, že zešílela.

Hermiona zašmátrala rukou ve vzduchu a našla šlachovité zápěstí, pevně ho uchopila a držela se ho. Draco, sedící po jejím boku, na ni pohlédl, když ucítil její stisk a nervózní chvění.

Byli v obývacím pokoji u Weasleyových a Harry Potter zuřil.

Cože? Cože jsi?“ zeptal se tiše s tou znepokojující silou Chlapce, který přežil. Tentokrát mu to s vyzývavým výrazem sdělil Draco, protože Hermiona se bála ztráty jeho přátelství. Jen to zkus zastavit nás, pobídl ho Draco beze slov. Jen to zkus ublížit jí.

Harry chvíli, která se zdála jako věčnost, mlčel, ale pak se sehnul k Hermioně a vzal její ruce do svých.

„Miono... Je tohle to, co chceš?“

„Ano,“ řekla rozhodně.

„On je...“

Důvěryhodný. Dobrý. Nezpůsobí ti bolest.

„Ano,“ odpověděla, protože věděla přesně, na co se chce zeptat.

Jemně ji políbil na čelo; znovu, bratrsky krátce, na rty, a pak ji pustil. Hermiona, která pochopila, znovu stiskla Dracovu ruku.

-

Jejich soužití bylo naplněné překvapením, tvrdohlavostí a nezbytností.

Draco brzy prodal své pusté honosné sídlo a koupil menší, méně pamětihodný dům. O dva týdny později Hermiona vypověděla nájemní smlouvu, sbalila si věci a s třemi velkými krabicemi a s knihami dorazila k jeho čerstvě natřenému prahu.

Dracova klidná přítomnost ji zachraňovala a ona ho ukotvovala k realitě. Jeho schopnost ranit ji ji nečekaně pobuřovala a její rychlé reakce bezesporu vyvolávaly další od něj. Hermioniny náhlé pocity zoufalství a neodůvodněné deprese ho lekaly a jeho rychlé změny nálad ji ohromovaly. Jejich vztah se skládal z kompromisů. Takto žili.

Nebyly tu žádné růže, žádné šťastné konce, žádná nepotřebná romantika. Ale byl tu život, potřeba, přijetí a naděje tam, kde se předtím nic takového nenacházelo. Nic víc nepotřebovali.

Bylo to všechno, co mohl kdokoli potřebovat.

-

Trvalo téměř sedm měsíců, než jí Draco řekl, že ji miluje, a ona mu mohla bezpečně odpovědět po dvou dnech, kdy o tom přemýšlela.

Protože to tak bylo, víte. Milovala ho.

-

Finis

-

„Ten, kdo by se chtěl naučit jednoho dne létat, se musí nejprve naučit stát, chodit, běhat, stoupat a tancovat; do létání se nedá vrhnout přímo."

Friedrich Nietzsche

-

Závěrečná poznámka autorky: Nemůžu uvěřit, že to skončilo. Byla to taková fantastická cesta a jsem tak ráda, že jsem ji mohla s vámi všemi sdílet. Užijte si to, vezměte to tak, jak to je a doufám, že od vás uslyším víc.

Opravdu doufám, že jste spokojeni s koncem. Nechtěla jsem, aby to bylo sentimentální, ideální a šťastné až do smrti, protože to mi upřímně řečeno jde na nervy. Nemohla jsem to ukončit tak nejednoznačně jako čtrnáctou kapitolu a nechtěla jsem psát o tom, jak se všichni, koho znají, zabývají jejich novým vztahem. Žádná příhodná těhotenství, žádné nabídky manželství. Jen nedokonalost života. Líbí se mi, že Dracovi trvalo dlouho, než sebral odvahu a jistotu k tomu, aby řekl, že ji miluje, a Hermiona o tom také musela přemýšlet.

DĚKUJI VÁM!

 

Poznámka překladatelky: Toto byl velice náročný překlad. Jimmi a Seviku99, děkuji vám, že jste mě v tom nenechaly, bez vás bych to opravdu nezvládla.




Poznámka: