X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod k povídce



Odpoledne u svatého Munga

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8968613/1/Afternoons-at-St-Mungo-s

Autor: Hypnobarb   

Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99    Banner: Jimmi

                                                                     Rating: 9+  

ÚVOD

Odpoledne u svatého Munga

Afternoons at St Mungo's

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8968613/1/Afternoons-at-St-Mungo-s

Autor: Hypnobarb

Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99    Banner: Jimmi

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Romance 

Snamione 

Rating: 9+   Kapitol: 7

Slov: 7000

 

Shrnutí: Desetiletí po skončení druhé války s Voldemortem Severus Snape a Hermiona Grangerová tráví svá odpoledne u svatého Munga

 

 

Éra: po Bradavicích


Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Hypnobarb. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Tento příběh je věnován JunoMagic, autorce Učednice a nekromanta. Každá z 251 kapitoly jejího díla má tisíc slov. V uznání výzvy, kterou si sama stanovila, má i každá kapitola mé povídky tisíc slov.

 

Poznámka překladatelky: Připravovala jsem si k překladu jinou povídku, když jsem náhodou narazila na tuto, a během půl hodiny mi bylo jasné, že ji chci přeložit. Je to zvláštní příběh a přišel ke mně v určitém období, kdy pro mě hodně znamenala naděje, kterou jsem v něm našla.



Poznámka:


Kapitola 1.



 

Odpoledne u svatého Munga

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/8968613/1/Afternoons-at-St-Mungo-s

Autor: Hypnobarb    Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99    Banner: Jimmi

                                                                    Rating: 9+ 


 

Kapitola 1.

Lékouzelník doprovodil Snapea k místu vedle ní. Opatrně se spustil na pohodlné křeslo a hůl položil na podlahu tak, aby na ni snadno dosáhl. Měla zavřené oči a klidně, pomalu dýchala. Už dostala svou dávku a její křeslo bylo sklopené. Přikrývku měla zastrčenou kolem nohou, takže musela už chvíli spát.

„Zvyšujeme dávku o třetinu,“ řekl mladý lékouzelník. „Podle dnešních výsledků se vaše tělo dostatečně přizpůsobilo tomu, aby ji sneslo.“

„Dobře,“ odvětil Severus a posunul se, když mu magicky upravené křeslo zvedlo nohy a zformovalo se tak, že jeho zádům a stehnům zajistilo maximální pohodlí. Natáhl zkroucenou ruku, aby si vzal hrnek, z něhož stoupala pára. Lékouzelník mu ho přidržoval, zatímco Severus pomalu ovíjel prsty kolem silného ouška a druhou rukou si hrnek podpíral. Když jej pevně držel, srovnal tvář do výrazu chladné vyrovnanosti a opatrně usrkl.

Žádný z absolventů Mrzimoru neuvidí bývalého bradavického mistra lektvarů ušklíbat se chuti lektvaru.

„Dejte si s pitím na čas,“ poznamenal lékouzelník, opakující své instrukce, jako vždy během těch dvou týdnů, kdy Severus docházel ke svatému Mungovi na léčení.

Volnou rukou lékouzelníka odmávl. Běžnou praxi znal nazpaměť.

Jeden doušek za minutu. Celkem dvanáct doušků.

Ne, to bylo staré dávkování. Při zvýšení o třetinu by teď měl vyprázdnit hrnek šestnácti doušky. Takže lektvar bude vlažný. Jeho svaly se začnou uvolňovat, když dopije sedmý doušek. Po desátém mu povolí křeče v rukou. Pět minut po dvanáctém doušku bude ospalý. Za dalších pět až deset minut usne a lékouzelník mu přikryje nohy dekou.

Přibližně za devadesát minut se probudí a bude se cítit lépe.

Cítit se lépe bylo definicí dobrého dne. Bude méně křečí a ty, které zůstanou, nebudou tak silné. Neustálá bodavá bolest v nohou a zádech se zmenší, nesnesitelná bolest v rukou se rozplyne a jeho rovnováha se zlepší. Pořád bude potřebovat hůl kvůli zesláblým nohám, ale bude v lepším stavu než Grangerová.

Po třetím doušku otočil hlavu a pohlédl na spící ženu. Její chodítko bylo složené a opřené o zeď za křeslem.

Léta už ji neviděl. Možná deset, nebo víc? Naposledy to bylo, když si Lily Potterová brala Thomase Longbottoma. Severus si vzpomněl, že ji viděl tančit s jejím manželem, tím ryšavým otrapou. Bývalým manželem. Když se její stav zhoršil, Lasičák při ní nestál.

Minerva povídala Severusovi o Grangerové při jejich každoměsíčním setkání u čaje v jejím domě v Prasinkách. Poté, co odešla do důchodu, se z jejich pravidelných čajových besed v jeho bytě v Londýně staly schůzky u ní doma. Po letech vzájemného přátelství bylo příjemné mít možnost strávit nějaký čas s jedním z mála lidí, kteří mu rozuměli.

Grangerová začala mít příznaky plné dva roky předtím, než se začaly nějaké objevovat u Severuse. Jakýmsi zvráceným způsobem to dávalo smysl. Úmysl, s nímž byl Cruciatus sesílán, měl na postcruciatový syndrom významný vliv. Belatrix neměla v úmyslu nechat Grangerovou žít, takže jí neváhala způsobit poškození.

Na druhé straně Pán zla si svého mistra lektvarů a špióna cenil. Když ho tedy trestal, působil mu bolest, ale trvalé újmě se vyhýbal. Přinejmenším do chvíle, kdy ho pokousala Nagini.

Trhl sebou, když si ten okamžik vybavil.

Před několika lety mu Minerva svěřila, že Grangerová se už nedokáže pohybovat po Bradavicích. Vzdala se výuky věštění z čísel a přijala místo na ministerstvu. V době, kdy šedesátiletá Hermiona Grangerová-Weasleyová začala potřebovat chodítko, její manžel budižkničemu ji opustil kvůli zdravé, třicet pět let staré ženě, s níž založil druhou rodinu.

Podle Minervy obě děti Grangerové se svým otcem stále ještě nemluvily.

Žádná ztráta. Ten chlap byl blbec a Grangerová s ním zřejmě žádné velké štěstí neudělala. Snad se jejich děti omezily na přijetí genetického vkladu pouze z matčiny strany.

Ne že by jeho manželství dopadlo lépe. Nejdřív by si měl zamést před vlastním prahem. Catherine ho nazvala studeným panchartem a našla si někoho jiného. Ale přinejmenším se s ním Elizabeth a Stephen stále bavili. A svého vnuka vídal častěji než Catherine.

Při té myšlence se ušklíbl. Jeho děti byly jedinou dobrou věcí na jeho osmiletém manželství. Se svou snachou si rozuměl a tiše zbožňoval svého dvouletého vnuka.

Kvůli Tylerovi se smířil s bolestí, kterou mu působilo batole, lezoucí po něm. Kvůli Tylerovi soustředil veškerou svou sílu do rukou, aby dokázal pochovat Stephenova a Meganina syna.

Svého vnuka.

Muž, který si myslel, že nikdy nebude mít rodinu, že nepřežije tu zatracenou válku, měl děti, které si ho vážily a milovaly ho. To byla jeho odměna za všechno, co kdy obětoval.

Kdyby tato léčba napravila poškození nervů a umožnila mu chodit a používat ruce tak, jak mohl před deseti léty, už nikdy v životě by si nemohl na nic stěžovat.

Tedy, stěžovat by si mohl, ale neudělal by to.

Lektvar byl dopitý. Položil prázdný hrnek na stůl mezi svým křeslem a křeslem Grangerové. Uvolnil se v jistotě, že mu brzy přehodí přes nohy přikrývku. Ještě jednou pohlédl na spící ženu a zavřel oči. Teď už byl ospalý.

Nechala si šedivět vlasy, pomyslel si. Naprosto pochopitelné. Když má člověk soustavné bolesti, nezáleží mu na tom, aby si udržel barvu vlasů.


Kapitola 2.



Odpoledne u svatého Munga

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8968613/1/Afternoons-at-St-Mungo-s

Autor: Hypnobarb    Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99    Banner: Jimmi

                                                                Rating: 9+ 


 

Kapitola 2.

 

Hermiona zívla a s úsměvem se protáhla. Rozpřáhla paže a roztáhla prsty tak doširoka, jak jen mohla. Nebolelo to. Takhle si představovala skvělou chvíli.

Během třetího týdne léčení se její stav rychle zlepšoval. Teď potřebovala chodítko jen v několika posledních hodinách z čtyřiadvacetihodinového léčebného cyklu. Když byly účinky lektvaru nejsilnější, mohla chodit s pomocí hole.

Bůh žehnej Letitii Flintové a Scorpiusovi Malfoyovi. Oba učívala v Bradavicích. Byla jednou z těch, kdo je inspirovali k hledání léčby postcruciatového syndromu a možná i k jeho úplnému vyléčení. Zřídkakdy se profesor mohl tak zblízka seznámit s plody práce svých studentů.

Zcela upřímně, Scorpiusovou motivací byl pravděpodobně Lucius Malfoy.

Viděla ho v ten den, kdy zahlédla Snapea, vycházejícího z ordinace léčitelky Flintové u svatého Munga. Draco svého otce doprovázel a řídil invalidní vozík, posouvající se po očarovaných kolečkách.

I když Luciusem opovrhovala kvůli všemu, co napáchal, vypadal uboze. Jeho arogance a elegantní vzhled byly ty tam. Ruce se mu bez ustání třásly. Nedokázal jimi chytit ani vozík, natož hůlku. Nohy měl přikryté hábitem, seděl shrbeně a oči se mu leskly účinkem lektvarů proti bolesti, díky nimž dokázal aspoň trochu snášet úporné křeče. Když projížděli kolem ní, nepohlédl na ni. S Dracem na sebe kývli.

Draco byl jeden z těch šťastných. Dosud se na něm neprojevily žádné příznaky, přestože ho Cruciem proklínal sám Voldemort. Bylo to dobře, protože se musel postarat o své rodiče.

Jeho otec byl proklínán Cruciem, až byl napůl mrtvý, nejen Voldemortem, ale kýmkoli jiným, komu ho Pán zla předhodil k pobavení. Byl jedním z nejhorších případů, které přežily tak dlouho.

Podle drbů na ministerstvu byl většinu času v bolestech upoután na lůžko. Vážně poškozený nervový systém mu neumožňoval bezpečně seslat jakékoli kouzlo.

Slyšela, že Narcisa je zdravá, ale válečné události jí způsobily tak vážnou agorafobii, že nedokázala opustit panství. Draco s Astorií žili s nimi a převzali péči o všechny malfoyovské záležitosti.

Zaznamenala Snapea, ležícího v křesle vedle ní. Uvědomila si, že jeho vlasy jsou ocelově šedé.

Když toho dne opouštěl léčitelčinu ordinaci a procházel recepcí, nevšiml si jí. Veškerou jeho pozornost upoutali Malfoyové. Opřel se o hůl a zastavil se před Luciusovým vozíkem. Sklonil se a něco řekl, ale nezaslechla, co to bylo. Malfoy zvedl hlavu a s nekontrolovatelným třesem se začal kolébat z boku na bok. Zvedl chvějící se ruku z opěrky a něco Snapeovi odpověděl. Snape se uchem natočil blíž k jeho ústům.

Pak se otočila, aby viděla na léčitelku Flintovou.

Mohli bychom zorganizovat setkání po letech, pomyslela si. Váleční hrdinové i darebáci, všichni nějak trpí následky nejkrutější Neodpustitelné.

Uplynula další čtvrthodina. Postcruciatový syndrom vyžadoval půl roku každodenního léčení, dvě až tři hodiny denně. Obrátila hlavu a pohlédla na Snapea.

Vypadal lépe, než když ho zahlédla u léčitelčiny ordinace. S těmi uvolněnými rysy nebyly vrásky v jeho tváři tak výrazné. Ve spánku se posunul a odvrátil hlavu.

Harry říkal, že Snape stále pracuje na oddělení záhad. Měl něco společného s temnou magií a analýzou artefaktů. Hádala, že lektvarů se musel vzdát. Není možné je vytvářet, když se vám neustále třesou ruce. Sama musela k psaní používat diktobrko. Byla ráda, že si před více než čtyřiceti lety vybrala jako svou profesi věštění z čísel. Mohla pracovat, dokud dokázala myslet a komunikovat.

Minerva říkala, že Snape má vnuka. Uvažovala, jaké to asi je, mít ho za dědečka. Až bude příště na čaji u Minervy, musí se jí zeptat, jak to s nimi je. Jeho syn a dcera byli mezi jejími studenty. Inteligentní a překvapivě dobře vychovaní. Jeden ve Zmijozelu, druhý v Nebelvíru, a vůbec ne tak nabručení jako jejich otec.

Kdyby tato léčba fungovala, mohla by se vrátit do Bradavic. Moc ráda tam učila. Rutinní výpočty pro ministerstvo byly ve srovnání s tím nudné.

Ron si začal svou aférku, ještě když žili v Bradavicích. Ale přemýšlet o něm by mohlo pokazit její dokonale dobrou náladu. Rozvod byl ošklivý a Denní věštec ho do detailů rozpitval. Měla si uvědomit mnohem dřív, co znamenají jeho večery v kanceláři. Před třemi lety jí určili diagnózu a dostala se do bodu, kdy chůze začala být problém. Když musela od hole přejít k chodítku, našel si někoho zdravého. Zdravého, životem neopotřebovaného a plodného.

Když Hugo s Rose vyhrožovali bojkotem jeho svatby a Ron viděl rudě a utekl s Francine, bylo to jako tenkrát, když odešel během jejich pekelné tábornické cesty za viteály. I když tentokrát za tím mohlo být Francinino těhotenství.

To už dávno odnesl čas, pomyslela si. Musela to nechat být. Tělesně na tom byla lépe než v předchozích letech a měla důvod doufat v budoucnost.

Zívla a znovu se protáhla. Ještě pár minut a bude schopná vstát a odejít z léčebného centra. Bez chodítka. Možná i bez hole. Za pár měsíců by měla být schopná tančit.

Zaslechla tiché zakašlání a otočila se, aby pohlédla na Severuse Snapea, jehož temné oči sledovaly její nadšené protahování.

Impulsivně se na něj široce usmála.

„Není to úžasný pocit, moci se pohnout a nemít žádné bolesti?“


Kapitola 3.



 

Odpoledne u svatého Munga

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/8968613/1/Afternoons-at-St-Mungo-s

Autor: Hypnobarb    Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99    Banner: Jimmi

                                                                 Rating: 9+ 


 

Kapitola 3.

 

Bylo příliš pozdě na to, aby odebral kolejní body za nechtěnou důvěrnost, pomyslel si Severus. Vzhledem k jejich obdobné situaci se rozhodl být zdvořilý.

„Jediná pozitivní věc na utrpení je, že se cítíte dobře, když skončí,“ odpověděl. Odsunul přikrývku stranou a zadíval se na své ruce.

Ohnul prsty. Třas byl pryč. Ráno se vrátí, ale s každou další léčebnou dávkou se doba bez něj prodlužovala.

„Ty lektvary fungují,“ řekla a hůlkou namířila na chodítko. Zmenšilo se na kapesní velikost a ona ho uložila do korálkové kabelky. „Jestli to tak půjde dál, zanedlouho už ho nebudu potřebovat.“ Vyndala z kabelky malou hůl a zvětšila ji.

Přitlačila na područky křesla a to se samo nastavilo tak, že nyní seděla. Když ohnul prsty, pohlédla na jeho ruce.

„Jsem ráda, že už zase můžu psát perem,“ podotkla. „Pořád ještě musím používat diktobrko, když píšu něco, co mají číst ostatní, ale můžu psát.“

Dveře ošetřovny se otevřely. Domácí skřítek vezl ke křeslu naproti Grangerové na vozíku pro invalidy starého muže. Stařec zvedl hlavu.

Ollivander. Skutečně prastarý Ollivander. Křehký a zpustošený věkem. Od jeho uvěznění na Malfoy Manoru uplynulo už více než čtyřicet let. Trpící následky opakovaných období, kdy na něj byl sesílán Cruciatus, vypadal jako rozbitá skořápka člověka.

Skřítek mávl dlouhým prstem a křeslo se rozložilo. Pak ukázal prstem na Ollivandera a ten se pomalu vznesl do měkce vycpaného křesla. To se změnilo do tvaru přizpůsobeného jeho zkroucené páteři.

Ollivander zasténal.

Severus dal znamení svému křeslu, aby se sklopilo do sedací polohy. Tiše seděl a sledoval, jak lékouzelník podal hrnek a dlouhou slámku domácímu skřítkovi.

„Nechám to ve tvých schopných rukou, Delby,“ řekl skřítkovi.

Delby si přivolal vysokou stoličku a sedl si ke svému pánovi. Zvedl hrnek a přidržel ho tak, aby Ollivander mohl upíjet svůj lektvar.

„Paní Grangerová,“ obrátil k ní pozornost lékouzelník. „Jak se cítíte?“

„Dobře,“ odpověděla. „Do nohou se mi vrací síla. Hodně pomáhá cvičení.“

„Výborně,“ konstatoval lékouzelník. „Nezapomeňte zítra přijít o půl hodiny dříve. Čeká vás týdenní prohlídka.“

„Nezapomenu,“ ujistila ho a stále pozorovala Ollivandera. „Jak je na tom?“

„Je mi líto,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Nemůžu nic říct, aniž bych narušil soukromí pacienta. Jistě to chápete.“

„Samozřejmě,“ ujistila ho a nespouštěla oči z Ollivandera.

Lékouzelník se přesunul k Severusovi.

„Jak jsou na tom dnes vaše ruce?“

Severus natáhl prsty, aby je mohl prozkoumat. Potají sledoval Grangerovou, když s pomocí hole vykročila přes pokoj. Řekla něco skřítkovi, který přivolal druhou stoličku. Sedla si a naklonila se k Ollivanderovi.

Severus napínal sluch, aby slyšel, co mu říká, ale nic nezaslechl, protože lékouzelník mlel o cvičeních na ohýbání prstů. Chystal se mu navrhnout, kam si může ohnout své vlastní prsty, když muž konečně odešel.

Zvedl hůl a přešel ke Grangerové s Ollivanderem. Domácí skřítek přidržoval slámku u úst svého pána.

Ollivander polykal.

„Jsem ráda, že jste se začal léčit, pane Ollivandere,“ říkala Grangerová. „Za tři týdny jsem dospěla málem z invalidního vozíku k chůzi s podporou hole.“

„Chtěl bych být schopný zpříma se posadit,“ zakašlal Ollivander slabým, sípavým hlasem. „Začal jsem s léčbou tento týden.“

Severus se s ním setkal pár týdnů po svém soudu. Nabídl mu upřímnou omluvu za to, že mu nedokázal pomoci, když ho věznili na Malfoy Manoru. Ollivander přikývl, uvařil mu čaj a debatovali o výrobě hůlek. Požádal Severuse, aby vytvořil experimentální lektvar, který by dokázal konzervovat blány z dračího srdce do jader hůlek. Severus to vnímal jako odpuštění.

Kvůli Ollivanderovi by určitě mohl vyvinout nějaké úsilí.

„Tohle je druhý týden mé léčby,“ přerušil starce. „Před čtrnácti dny jsem nedokázal udržet šálek tak, abych se z něj mohl napít,“ přiznal, aby ho povzbudil. „Pil jsem z hrnků s víčky, abych všechno nerozlil.“

Natáhl ruku a narovnal prsty. Nechvěly se.

Ollivanderův třesoucí se obličej se roztáhl v úsměvu.

„Je dobré vidět vás mladé dělat takové pokroky,“ pronesl chvějícím se hlasem.

Bylo to zablýsknutí v těch vybledlých modrých očích? Severus si dovolil ten nejmenší náznak úsměvu. Bylo to už hezkých pár desetiletí, co ho někdo označil za jednoho z vás mladých.

Grangerová se s nekonečnou něhou dotkla svraštělé stařecké ruky.

„Příštích dva a půl měsíce tu budu každý den,“ řekla a usmála se na křehkého kouzelníka. „Až se na to budete cítit, mohli bychom si spolu vypít čaj.“

Severus zvedl ze stolku vedle křesla pokrývku a podal ji Grangerové. Vzala ji, a když Ollivander dopil svůj lektvar, opatrně mu zakryla nohy a pečlivě kolem nich zastrkala okraje přikrývky.

Stařec se ospale usmál.

„Bylo by mi potěšením, kdybyste vy dva mohli přijít do mého obchodu, až se budu cítit lépe,“ řekl. „To hůlka si vybírá kouzelníka, víte. V těchto věcech věřím svým instinktům a vás oba čeká v životě něco nového.“

Severus si vyměnil pohled s Grangerovou. Nevěděli, co tím chce říct. Byl jedním z mála lidí, kteří dokázali mluvit méně smysluplně než Brumbál.

Severus prostě kývl na Grangerovou. Vřele se na něj usmála. Z nějakého důvodu se kvůli tomu cítil lépe. Něco nového?

Obrátili se k vetchému starci.

„Samozřejmě, pane Ollivandere.“



Poznámka:


Kapitola 4.



 

Odpoledne u svatého Munga

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/8968613/1/Afternoons-at-St-Mungo-s

Autor: Hypnobarb    Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99    Banner: Jimmi

                                                                 Rating: 9+ 


 

Kapitola 4

 

Severus hladce zabodl jehlu do látky. Magická vyšívací obruč se lehce zachvěla, když protáhl odpočítaný křížkový steh pevně napnutou tkaninou. Trochu ji oddálil, aby se podíval na téměř hotové dílo.

„Mnohem lepší, než to první,“ ohodnotil se.

Hermiona si upravila brýle a naklonila se k němu.

„Souhlasím,“ prohlásila. „Parohy vypadají obzvlášť dobře.“

„Rozdíl dělá čtrnáctka látka,“ přikývl Severus. „Menší vazba dává stehu jemnější vzhled.“

Byl sám se sebou docela spokojený. Jeho první pokus o obrázek vyšívaný křížkovým stehem byl hrabák Walter pro jeho vnuka. Vyšíval ho na tkanině jedenáctce, protože koordinace jeho očí a rukou mu menší stehy neumožňovala. Jeho trpělivost a vytrvalost se vyplatily. Hotový Walter nyní visel u Tylera na zdi.

Vnuk byl trochu zmatený, proč se jeho oblíbená postavička z kreslených knížek nehýbe a nepovídá si s ním, ale jak se zdálo, pochopil, že ji pro něj vyrobil jeho děda.

„Až dodělám toto,“ usmála se Hermiona, „pokusím se o čtrnáctku. Mé prsty už jsou natolik obratné, že jsem připravená opustit jedenáctku.“

„Vaše žlutá růže má zajímavé stínování,“ poznamenal Severus s překvapivým taktem.

„Zajímavé je to pravé slovo,“ povzdechla si. „Vypadá, jako by měla zvadlé okraje. Růžová by byla hezčí.“

Součástí jejich léčby se stala tělesná a pracovní terapie, která jim nyní zabírala čtyři hodiny denně.

Spolu s procházkami pod dohledem a chůzí po schodech nahoru i dolů dostali v místnosti sloužící terapeutickým aktivitám látku na křížkové vyšívání, aby si trénovali obratnost prstů.

„Aspoň děláte něco, co se podobá umění,“ poznamenal Ollivander svým sípavým hlasem. Zvedl čtverec z umělé hmoty, prošívaný jednoduchými modrými stehy.

„Vyrobil jsem dvě krabice na kapesníky a držátko na tužku.“

„Děláte pokrok, i když pomalý,“ podotkla Hermiona. „Léčitel Malfoy nás varoval, že naše pokroky pravděpodobně nebudou pokračovat stejným tempem.“

„Jsem hluboce vděčný za to, že se dokážu zpříma posadit,“ prohlásil Ollivander a předvedl, že může sedět bez toho, aby se hrbil. „Jen si musím připomínat, že než promluvím, je třeba se nadechnout, aby mě bylo slyšet.“

Severus pokračoval ve vyšívání parohu Rudolfa, soba s červeným nosem, a pohledem klouzal po místnosti do prostoru, kde se prováděla fyzikální terapie. Dělo se tam nepředstavitelné a bylo těžké se nedívat.

Lucius Malfoy měl na sobě tmavomodré tepláky a tričko s dlouhým rukávem.

Lékouzelník stál za ním a přidržoval ho za jistící pás kolem pasu, který Luciuse chránil před pádem. Hlava rodiny Malfoyů se učila pohybovat s pomocí chodítka. Po deseti minutách chůze se k nim připojil v pracovně terapeutickém prostoru a čtvrt hodiny zastrkával kolíčky do otvorů v desce. Pak ho čekalo dalších deset minut chůze.

Po hodině a půl procvičování svalstva, které roky nedokázal ovládat, bude mít půl hodiny terapie řeči. Své sezení zakončí tím, že si lžící vybavenou speciální rukojetí sní misku pudinku. Pak uchopí svůj vlastní hrníček s víčkem a malým otvorem si vypije čaj. Bílé tričko je pravděpodobně zakouzlené tak, aby na něm cákance tekutiny nebyly vidět.

Tohle bylo mnohem víc, než co Lucius dokázal před započetím léčby. Možná si jednoho dne zvládne utřít zadek, místo toho, aby to dělal domácí skřítek.

Postcruciatový syndrom jeho pýchu ničeho neušetřil. Jeden z nejlepších duelantů, jaké kdy kouzelnický svět poznal, se znovu učil dovednostem, které zvládal dřív, než mu byly tři roky.

Severus už dávno zjistil, že hrdost je malá cena za to, že znovu získá svou nezávislost. Když nic jiného, všichni tři se vzájemně povzbuzovali a podporovali. Všechna ta léta, kdy ho držela na nohou jen jeho pýcha a Životabudič, se rozplynula v tom, co vnímal jako dávnou minulost. Grangerová, Ollivander a on se stali společníky na cestě k uzdravení. Toto společenství, jak si uvědomoval, bylo založeno na sdílených zkušenostech a spoustě bolesti.

Jeho vlastní magie byla neporušená. Totéž platilo pro Hermionu. Ollivanderova se vracela, ale nebylo možné odhadnout, jestli bude někdy taková jako předtím. S mírou poškození, jaké utrpěl Luciusův nervový systém, bylo nepravděpodobné, že by se jeho magie vrátila.  Lucius to Severusovi minulý týden přiznal sotva slyšitelným hlasem.

Severus v tichém smutku potřásl hlavou.

Ollivander k sobě pečlivě spojoval dva plastové čtverce. Ještě hodina práce a bude mít další držátko na tužky. Ruce, které dělaly tu nejjemnější práci při výrobě nejkvalitnějších hůlek v Evropě, pomocí jehly s tupou špičkou protahovaly přízi otvory v kouscích plastu.

„V posledních dnech jsem zaznamenal nárůst své výdrže,“ řekl Ollivander poněkud silnějším hlasem než obvykle. „Když se z našich sezení vrátím domů, nejsem už vyčerpaný jako předtím. Jestli to tak půjde dál, možná bychom mohli příští týden některé odpoledne zajít do mého obchodu, až tady skončíme.Teď obchod provozuje můj vnuk Oliver,“ pokračoval, „pořád mu příležitostně radím a doufám, že vy dva se chystáte přehodnotit své názory na vhodnost nové hůlky.“

Severus odložil vyšívání na stůl a pohlédl do jeho vybledlých modrých očí.

„Ebenová s blánou z dračího srdce mi sloužila od jedenácti let,“ začal.

„Samozřejmě,“ přerušil ho Ollivander. „Je zděděná a původně patřila vašemu pradědečkovi z matčiny strany. Nemyslíte, že je na čase, abyste měl svou opravdu vlastní?“



Poznámka:


Kapitola 5.



 

Odpoledne u svatého Munga

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/8968613/1/Afternoons-at-St-Mungo-s

Autor: Hypnobarb    Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99    Banner: Jimmi

                                                                Rating: 9+ 


 

Kapitola 5.

 

Severus si přilil do čaje mléko, dodávající mu slabě karamelovou barvu. V čajovně, nacházející se v hale pod postcruciatovou klinikou u svatého Munga, byli sami. Archibald Ollivander ještě nedorazil.

„Před touto jsem zkoušela čtyři různé hůlky,“ řekla Hermiona a položila na stůl svou deset a tři čtvrti palce dlouhou hůlku ze dřeva vinné révy. „Všechny měly jádro z blány z dračího srdce. Zkusila jsem lísku, dub, javor a třešeň, než jsem se cítila dobře s révovou v ruce.“

„Na novou hůlku nebyly peníze,“ zamumlal Severus téměř neslyšně. „Měl jsem knihy po matce, hábity z druhé ruky a pradědečkovu hůlku.“

Léta otupila některé ostny chudoby, ale ne všechny. Tyto věci by před čtyřiceti roky nikdy nepřipustil. Byl stěží ochoten přiznat je nyní. Kéž by Ollivander neotevřel tu plechovku červů, která se odmítala nechat znovu zavřít...

„To je další důvod, proč přijmout Archieho nabídku,“ řekla. „Měl byste mít svou vlastní. U Junonina granátového jablka, jste jedním z nejmocnějších kouzelníků světa, a to jste používal hůlku, která vám nemusí perfektně vyhovovat. Pomyslete na to, čeho byste mohl dosáhnout s tou správnou.“

„I bez ní jsem toho zvládl dost,“ zabručel sám pro sebe a myslel na roky, po které musel hrát roli loajálního Smrtijeda.

Hermiona vstala ze svého pohodlného křesla a odložila hůl, kterou používala, jen když byla unavená. Stoupla si vedle jeho křesla a jemně mu položila ruku na rameno. Taková důvěrnost by v jiném období jejich života byla nepředstavitelná.

„Nic neriskujete, když vyzkoušíte jinou hůlku,“ promluvila uklidňujícím tónem. „Nejhorší, co se může stát, je Archieho přiznání, že se spletl. Koneckonců, když chtěl, abychom zvážili nové hůlky, začínal se léčit. Ve svém špatném zdravotním stavu se mohl snadno zmýlit.“

Cítil se dobře s její rukou na rameni.

Odpověděl jí jediným přikývnutím. Jak to, že ho dokázala přesvědčit ve věcech, na které se nikdo jiný neodvážil ani se zeptat?

Severus zkoumal eben, který byl po mnoho let jeho stálým společníkem. Dovolil by stav jeho duše po všech těch špatných rozhodnutích a ošklivých zkušenostech jeho života tak významnou změnu?

Temný eben a jediná žíně z testrálí hřívy mu připadaly zlověstné už jako dítěti. Jako by byl jeho osud vepsán do vláken dřeva a žíně stvoření smrti.

Ollivander používal k pohybu po místnosti Hermionino staré chodítko. Domácí skřítek mu byl v patách, připravený jej magicky zachytit, kdyby mu došly síly. Na dopravu k Mungovi Ollivander stále potřeboval invalidní vozík, ale jakmile dorazil na postcruciatovou kliniku, bylo používání chodítka věcí jeho hrdosti.

Bylo to pochopitelné, vzhledem k tomu, že téměř tři roky nebyl schopný chůze.

Delby prozkoumal místnost, vybral jedno z  křesel s pevným polstrováním a přivolal ho ostře zašpičatělým prstem. Ollivander se před něj posunul, opatrně se pustil chodítka, paže vztáhl dozadu, aby se chytil područek křesla a spustil se do něj.

„Aaach,“ zabručel, když se uveleboval.

Hermiona se široce usmála, nalila mu šálek čaje z bezedné konvice a přidala dva cukry, jak to měl rád.

„Už jste Severuse přemluvila, Hermiono?“ zeptal se Archibald hlasem chvějícím se věkem.

„Archie,“ pronesla důrazně, „nemyslím si, že by Severus od konce války komukoli dovolil, aby ho k něčemu přemlouval.“

„Hmf,“ poznamenal jmenovaný a zvedl obočí.

Ollivander se usmál. Kdyby ho Severus tak dobře neznal, mohl by si myslet, že je ten úsměv laskavý.

Tu chvíli si léčitel Malfoy vybral, aby naznačil Hermioně, že je čas na její týdenní prohlídku. Uvědomila si, že je to správná chvíle, aby Severus zůstal s Ollivanderem o samotě, a tak bez protestu odešla.

„Je na čase, abyste měl svou vlastní hůlku,“ prohlásil Archie, jakmile byli z doslechu. „Pracoval jste s hůlkou, která pro vás není ideální. Poznáte to, jakmile vezmete do ruky tu pravou.“

„Používal jsem ji téměř sedmdesát let,“ prohlásil Severus kategoricky.

„Vzpomínám si, jak jsem ji prodal vašemu pradědečkovi, když jsem byl ještě učedník,“ odpověděl Archie slabým hlasem. „Tehdy hůlky vyráběla moje prababička. Udělala tehdy celou řadu hůlek s jádrem z testrálí hřívy. Říkala, že budou pro některé děti z nejkonzervativnějších rodin Británie i kontinentu. Bylo jich celkem dvacet dva. Prodali jsme všechny a už nikdy jsme je znovu nevyráběli.“

Severus zvedl hlavu a zvědavě se na něj podíval.

„Potřebovaly je děti, které viděly smrt ještě předtím, než se dotkly hůlky,“ řekl Ollivander, předklonil se a upřeně na Severuse pohlédl. „Prošla vlna španělské chřipky a kouzelnický svět byl zasažen stejně jako mudlovský. Ty hůlky dostaly děti, které přežily, ale ztratily přinejmenším jednoho z rodičů. Potřebovaly je, aby jim pomohly vyrovnat se s tíživými pocity ohledně smrti.“

Ollivander se opřel a poklepával prsty o stůl.

„Kdybych měl nějakou hůlku s jádrem z testrálí hřívy v době, kdy ke mně přišel Tom Raddle, byl bych mu ji dal vyzkoušet.“

Severusovo obočí vylétlo až k jeho vlasům. Shlédl na svou hůlku a ve tváři se mu objevil letmý výraz odporu.

„Jak si vzpomínám, každé z těch dětí potřebovalo v dospělosti jinou hůlku,“ prohlásil Ollivander autoritativně. „Teď jste na řadě vy.“

 

X
X X