Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Pro spojení s Grangerovou stiskněte G - úvod




Pro spojení s Grangerovou stiskněte G


autor: Gravidy

překlad: Jacomo - betaread: Calwen - banner: arabeska



Dramione
po Relikviích, Epilog ignorován, humor/drama
 

originál nedostupný, autorka svá díla stáhla

Rating: 13+
 

cca 24 tisíc slov nerovnoměrně rozdělených do (asi) 12 částí 


Shrnutí:
Hermiona Grangerová zkouší různé varianty kariéry – coby právnička, psycholožka a nejvyšší životní diktátor. Hodlá udělat z kouzelnického světa lepší místo, ať se mu to líbí nebo ne.

PA:
Napsáno jako dárek pro Ayla Pascal, která požadovala něco vtipného nebo výstředního.

PP:
  Konečně jsem se dostala ke splnění už dlouho daného slibu. Tuto povídku mi laskavě přenechala Jimmi, protože zná mou vášeň pro slovní hříčky a překladatelské výzvy. Dobře mi tak :-D Pořádně jsem se zapotila a ne vždy se mi podařilo z geniálního anglického materiálu stvořit adekvátní českou verzi, ale snad se vám i tak bude příběh líbit. Jen upozorňuji na jediné – je to Gravidy! Čekat můžete naprosto cokoliv; ať odhadujete další vývoj, jak chcete, stejně se netrefíte.

Prohlášení:
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Gravidy. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
 

Přeloženo pro Jimmi - za všechno, co pro tyto stránky dělá, a hlavně za to, že je

- a Vám všem pro zpříjemnění konce léta a nástupu podzimu


1. část



Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

napsala: Gravidy

 překlad: Jacomo - betaread: Calwen - banner: arabeska



První část

PP: Malá rada, dámy, připravte si vějíř nebo čichací sůl. Nebo studenou sprchu :-D

"Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Sám proti zlým silám přírody, mladý a pošetilý, jistý si svou nezranitelností, jsem na Cirrusu X50 vletěl do nejhorší bouřky, s jakou jsem se kdy setkal. Obloha byla černá, osvětlená jen zubatými blesky, které svou zběsilostí napovídaly, co dalšího ještě přijde. Dole burácelo moře, stejně temné a nepřátelské jako nebe, takže jsem nedokázal jedno od druhého rozeznat. Zmítal jsem se ve vichru jako vrabec v hurikánu. Prozatím se ještě nespustil déšť, který by mě oslepil, ale blížil se..."

"Počkej, počkej, počkej," přerušil dvaadvacetiletý Draco Malfoy vyprávění svého otce a s cinknutím odložil lžíci do misky s kaší.

Lucius se mu za toto přerušení odměnil zamračením.

Seděli spolu u snídaně ve slunečném salonu Malfoy manoru, zatímco venku se v chladném a větrném ránu formovaly na obzoru bouřkové mraky. Počasí zřejmě vyvolalo u Luciuse něco jako nostalgii, protože Draco neměl ponětí, co měl ten příběh společného s jeho původním dotazem (máme ještě kotlíkové koláčky?).

"Proč jsi sakra létal za bouře nad oceánem?" zeptal se Draco.

Lucius se napil kávy. "Očividně," poznamenal chladně, stále naštvaný, že ho Draco přerušil, "jsem byl hodně, hodně opilý."

Draco zalitoval, že se ptal.

Lucius se zavrtěl a labužnicky se protáhl, což znovu přitáhlo Dracovu pozornost ke skutečnosti, že jeho vždy dokonalý, vznešený a uhlazený otec se rozhodl dorazit na snídani se zacuchanými vlasy a oblečený jen v upnutých bílých spodkách.

Za celý Dracův život se otec nikdy nedostavil na snídani - nebo na jakékoliv jídlo - v ničem méně formálním než kompletně oblečený v hábitu se sametovou podšívkou a ozdobeném drahokamy. Dracův děs neustále rostl, protože si byl jistý, že tato nepřekonatelná a mimořádná scéna obsahovala něco hlubokého a zákeřného, něco mimo jeho chápání, něco, co by se mohlo v momentě obrátit proti němu a rozcupovat ho na kusy.

Když Lucius před chvílí vtančil do salonu prakticky nahý, Draco musel zamrkat, aby zaplašil skvrny, které se mu objevily před očima, nejprve oslepený bledostí otcova trupu a poté tím, že mozek odmítl přijmout to, co viděly oči. Zpočátku byl příliš překvapený, než aby zareagoval - za což byl vděčný pro případ, že by šlo o nějaký test jeho čistokrevných nervů - a teď se odmítal ptát, částečně kvůli svému přesvědčení, že Lucius chtěl, aby se zeptal, a částečně proto, že byl značně rozmrzelý z očividného rozdílu mezi svým skrovným tělem a otcovými hrajícími svaly.

"Taky mě Esmeralda Zabiniová vyhecovala. Moje čest čistokrevného by mi v žádném případě nedovolila z toho vycouvat. Můžu to teď dovyprávět?" zeptal se Lucius ledovým tónem.

"Ovšem," ušklíbl se Draco, ale jen trochu, protože teď se děsil, kam tohle všechno povede.

Lucius si odkašlal: "Když se spustil déšť, vítr zesílil. Neviděl jsem ani oblohu, ani moře. Nedokázal jsem rozlišit, co je nahoře a co dole, dokud jsem nespadl do vody, což se rovnalo síle nárazu při přímého náletu do hradní zdi."

Draco sebou škubl, protože něco takového jednou či dvakrát sám zažil.

"Moje koště se zlomilo jako suchá větvička. Těžký hábit mě táhl dolů do vln. Házelo to se mnou stejně prudce jako ve vzduchu, ale teď mě dusila slaná ledová voda. Nevím, jak dlouho jsem vzdoroval mocné hlubině. Mohlo trvat hodiny, mohlo trvat minuty, než zuřící bouři protrhl podivný bzučivý zvuk a objevilo se podivné stvoření, které mě vysvobodilo ze smrti ve vlnách."

Lucius se odmlčel, aby se napil kávy. Draco si uvědomil, že se s náhlým zájmem naklonil dopředu.

"Esmeralda naznačila, že když přijde bouře, z oceánu se vynořují magické bytosti, které sama vichřice staví jako bariéru mezi sebe a kouzelníky či čarodějky. Nevěřil jsem jí a nevím, proč se to stvoření nade mnou slitovalo. Když jsem se probral, nacházel jsem se na podivném plavidle uprostřed klidného moře. Můj společník se s prudkou bouří zřejmě zcela vypořádal. Bylo to velmi impozantní zvíře: vysoké, objemné, oblečené do zvláštních černých kůží a prohlíželo si mě stejně zvědavé jako já jeho. Rozuměl jsem jen málo z toho, co mi říkal, protože měl hodně zvláštní dialekt, jen že se nějak oddělil od ostatních. Možná právě tahle osamělost způsobila, že zachránil pouhého smrtelníka, jako jsem já."

Draco se zamračil: "Jakého druhu bylo to stvoření?"

Lucius zamyšleně zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem si nebyl zcela jistý. Jsem přesvědčený, že šlo o druh selkie. Říkal si Mořský vlk*) , ačkoliv na něm nic vlčího nebylo. Cítil jsem k němu hlubokou vděčnost a bylo mi líto, že je sám na oceánu. Napadlo mě, že když mi zachránil život, mohl bych mu pomoct najít ostatní; ale ani jako kouzelník jsem o takhle podivných stvořeních neslyšel, takže jsem si řekl, že nebudu schopný je najít. Tak jsem se rozhodl zvolit další logickou možnost a vzal jsem Mořského vlka s sebou domů."

Draco se zakuckal.

Lucius si zhluboka povzdechl. "Mořský vlk nebyl mým rozhodnutím nadšený. Měl jsem být chytřejší a vědět, že nemám vytrhnout takové divoké, majestátní stvoření z jeho přirozeného prostředí, ale když on byl tak působivý! A k tomu jsem si představil závist svých vrstevníků, až uvidí, že vlastním takové vzácné a úžasné zvíře. Když jsem ho přivedl domů, Narcisa si ho okamžitě zamilovala, ale chudák Mořský vlk vypadal naprosto naštvaně a zmateně. Umím si představit, že pro stvoření pocházející z moře je kouzelnický dům dost divný. Snažil jsem se ho vycvičit, ale navzdory jeho inteligenci jsem neměl moc štěstí. Mořský vlk byl neuvěřitelně tvrdohlavý, mazaný a dost nebezpečný, asi jako každé divoké stvoření. Dvakrát napadl Rogera Averyho, přičemž ho jednou připravil o ruku, a téměř zabil Grega Goylea." Při té vzpomínce se otec zasmál. "Řekl jsem těm idiotům, ať nechodí příliš blízko, ale nevěřili mi, že Mořský vlk je magická bytost. Považovali ho za nějaký druh mudlovského domácího mazlíčka, a to i poté, co jsem jim vysvětlil, že dva týdny zuřila bouře hned po tom, co jsem ho přivezl na manor. Mořský vlk během svého pobytu tady mockrát utekl a několikrát mě přechytračil. Vidíš tu jizvu?" ukázal Lucius na tenkou linku táhnoucí se mu od středu hrudníku až k pupku. "Téměř mě vykuchal." A otec se ve skutečnosti zatvářil potěšeně. "Strávil jsem tehdy několik dní u svatého Munga. Navzdory tomu všemu byl Mořský vlk můj nejlepší přítel."

Otec se vrátil k rozvážnému tónu: "Pak jsem jednoho dne přišel domů z práce dřív a našel jsem tvou matku... jak učí Mořského vlka nějaké nové hry v naší ložnici. V tom jsem si uvědomil, jak bylo ode mě chybné snažil se to divoké zvíře zkrotit. Další den ráno jsem ho odvedl do divočiny a pustil ho. Od té doby jsem ho neviděl, ale nikdy jsem na něj nezapomněl."

Draco pozoroval otce, který zasmušile hledí z okna na přicházející bouřku. "Nepamatuju si žádného Mořského vlka," zkusil nakonec poznamenat. "Kdy se to stalo?"

Lucius se vytrhl ze vzpomínek a zamračeně se zamyslel: "Ach... řekl bych, že asi tak devět měsíců předtím, než ses narodil." A podíval se na Draca.

Draco pohled opětoval.

Nastalo dlouhé, nepříjemné ticho.

"Ehm," Dracovi se zadrhl hlas, "ty... ty naznačuješ, že já... že jsem..."

Lucius zamrkal a pak vrhl na Draca pohled plný vzteku: "Merline, ne! Samozřejmě, že ne! Ty sis myslel, že... a o své vlastní matce? Proč, ty úchylný opičáku?"

Draco vyprskl, tváře mu hořely: "A-ale tys řekl - a - a - a co jsem si měl asi myslet?"

"Tvoje matka je dáma," vyštěkl Lucius povýšeně, i když Draco by přísahal, že ještě zamumlal, "a ke hrám tohohle typu jsem se s Mořským vlkem dostal jen já." Ale nemohl si tím být úplně jistý, protože už měl tohohle nesmyslu plné zuby. Odložil pomerančový džus, odstrčil židli a vstal.

"To je to tu promerlina za rámus?" přivlála do místnosti Narcisa, oblečená do dlouhého bílého hábitu lemovaného kožešinkou, světlé vlasy stažené dozadu a pečlivě zapletené. Draco s obavami očekával, že poznamená něco o Luciusově stavu oblečení, ale ona jen roztáhla záclonu a otevřela okno, aby pustila dovnitř trochu ranního vzduchu.

"Právě jsem Dracovi vyprávěl o Mořském vlkovi," sdělil jí Lucius s pusou plnou vajíček, takže Draco v čiré hrůze vytřeštil oči, ale jeho matka to přesto ignorovala.

"Ach? Nikdy předtím jsi mu o Mořském vlkovi nevykládal? Proč ne? Naprosto jsi ho zbožňoval." Narcisa se na Draca rozpustile usmála a nalila si ze stříbrné konvice kávu.

"Stále je to poněkud hořkosladká vzpomínka," připustil neochotně Lucius a Narcisa ho láskyplně pohladila po tváři.

"Dobře!" vykřikl Draco a napřímil se. "Co se to tu sakra děje?" vyštěkl. Na hrudníku jako by mu leželo závaží.

Rodiče na něj hleděli, jako kdyby přišel o rozum.

"Co tím myslíš, drahoušku?" zeptala se Narcisa zlehka a posadila se vedle otce.

"Proč je táta ve spodním prádle? Proč mi vypráví historky o opilosti a létání v hurikánu? Dokonce mi dneska ANI JEDNOU nepřipomněl, že jsem Malfoy. Tohle - tohle není v pořádku. Tohle je... tohle je nevhodné chování! Něco... něco jako anarchie!"

Lucius si povzdechl, protočil oči a upravil se. Narcisa, jeho vznešená matka, si nad Luciusovým jednáním odfrkla a šťouchla do něj loktem.

"Draco, je ti dvacet dva," postěžoval si Lucius popuzeně. "Řádně jsem tě vychoval. Byl jsem ti tím nejlepším vzorem, jakým jsem mohl být. Ale teď jsi dospělý! Nemusím strávit každý okamžik v tvé společnosti ukazováním, jak být džentlmen. Svůj díl práce jsem odvedl a teď můžu přijít na snídani ve spodním prádle, když na to mám náladu, zatraceně."

Draco stál jako prkno a celý se třásl. Cítil se zmatený a vyčerpaný. "Vzorem? Protože jsi mi neustále připomínal moje jméno? Dennodenně celé roky? Lokty ze stolu, Draco, jsi Malfoy. Seď rovně, Draco, jsi Malfoy. Fazole nepatří do nosu, Draco, jsi Malfoy."

"No, ano," souhlasil Lucius.

"Ááá!" chytil se Draco za hlavu. "Byl jsem skálopevně přesvědčený, že mám nějakou hroznou nemoc a zapomenu své jméno, když mi ho někdo nebude připomínat! Myslel jsem si, že mi to nechcete říct nebo jste mi to možná řekli a já už jsem to zapomněl, jako zapomenu svoje jméno! Když jsem odešel do Bradavic, skoro jsem se zhroutil, protože nikdo tam nekončil věty sdělením, kdo jsem! Začal jsem to dělat za ně a nikomu se to nelíbilo! Mysleli si, že jsem snob!"

"Ach, drahoušku," povzdechla si Narcisa a načechrala si ubrousek. "Taková působivá představivost. Věděla jsem, že jsme ho měli vzít ke specialistovi."

"Nesmysl," nesouhlasil Lucius a zamyšleně střelil pohledem po Dracovi. "Myslím, že se docela vyvedl. Možná má pár... výstředností, ale většinou si jich člověk ani nevšimne."

"Přestaňte o mě mluvit, jako kdybych tu nebyl!" zavřeštěl Draco.

"To mi připomíná," obrátila se Narcisa zpět k Dracovi, "až budeš příště masturbovat, mohl bys to po sobě trochu lépe vyčistit? Domácí skřítci si stěžují."

Draco ucítil, jak začíná rudnout do krve, a téměř omdlel naprostým ponížením.

"Narciso!" vyplísnil ji Lucius. "Přivádíš toho chlapce do rozpaků!"

Narcisa nakrčila nos: "Nesmysl, Luciusi, jsem jeho matka. Měnila jsem mu pleny."

Lucius po ní se smíchem mrskl kouskem toastu: "Ty lhářko! Tos nedělala! Ať se propadnu, jestli ty víš něco o vyměňování plen."

Narcisa se zachichotala do dlaně a v tom něco uvnitř Draca prasklo.

"Tak dobře!" pronesl hlasitě, ale klidně. "Beru to. Chápu. Vyhráli jste." Otočil se a zamířil ke dveřím. "Stěhuju se. Okamžitě vyrážím do realitní kanceláře a najdu si dům, koupím ho a přestěhuju se do něj. A vy dva si tu můžete pobíhat nazí, vykládat o sexuálním zotročení selkie, rozumovat nad tím, jestli je nebo není Lucius můj otec, a vést nekonečné diskuse o tom, zda masturbování rozčiluje domácí skřítky."

Když se za jejich synem zabouchly dveře, Narcisa a Lucius se chvíli dívali jeden na druhého, pak si vyměnili chlípné pohledy a nakonec si vítězoslavně plácli.

Dveře se znovu otevřely. "Jo, tati," ušklíbl se Draco a přejel pohledem otce od hlavy k patě, "začíná ti růst panděro." A znovu zabouchl dveře.

"TO TEDY ANI NÁHODOU!" zařval Lucius a vyskočil na nohy. "Vrať se, ty zmetku!" Přesto se nedokázal ovládnout a obranně si položil ruku na břicho, v hlavě děsivou myšlenku, jestli mu to panděro ve skutečnosti opravdu neroste.

Narcisa ho uchopila za zápěstí a sykla: "Neblázni, Luciusi. Řekl to jen proto, aby tě naštval." Načež mu dala na břicho polibek a malinu.

* * *

*) V originále je jméno onoho stvoření Navy Seal, což je geniální, ale nepřeložitelné:
navy seal = tmavomodrý tuleň, ale Navy SEALs = námořnictvo Spojených států (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Navy_SEALs)


2. část



Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

napsala: Gravidy

 překlad: Jacomo - betaread: Calwen - banner: arabeska



Druhá část


"Opakuju to Kingsleymu pořád dokola," drmolil Harry Potter s pusou plnou sušenek a šťávy. "Tohle nebude fungovat. Ano, asi nemůžu být zabit a asi dokážu uniknout odkudkoliv, ale magické úniky před smrtí a Houdiniho sílu využívám jen já. Na nikoho dalšího to nefunguje. Vím to. Zkusil jsem to. Ale neposlouchal. Zase. A poslal mě s Dewhurstem a jeho týmem na tu záležitost s rukojmími, že jo?" Odmlčel se, aby mohl polknout trochu kávy.

Ron Weasley už vrtěl hlavou a patlal si vejce po toastu. "To neskončilo dobře."

Harry rozhodil ruce. "Byla to noční můra! Nikdo při tom ani pořádně nemyslel. Hádám, že si říkali: na co myslet, když máme toho zatraceného Chlapce, který přežil. Neměli ponětí, do čeho jdou. Takže to samozřejmě..."

"Byla past," dokončil Ron mudrlantsky a namířil na Harryho vidličku.

"A teď jsou všichni mrtví." Harry si podepřel bradu. "Zločinci, rukojmí, Dewhurst i jeho tým. Z pevnosti nezůstalo nic než zasraná díra v zemi."

"A ty?"

"Zlomil jsem si prst," ohnul Harry svůj teď už zcela zahojený malíček. "Lékouzelnici trvalo jeho napravení dvě vteřiny."

Ron si nad bramborovou placičkou odfrkl.

"Dáte si ještě kávu?" zeptala se Rona milá mladá servírka. Přikývl, aniž by k ní vzhlédl.

"Já bych si dala ještě trochu čaje," ozvala se promptně Hermiona sedící vedle Harryho.

Servírka nadskočila. Chvilku na Hermionu třeštila oči a pak zamrkala a nuceně se zasmála: "A-ano, samozřejmě. Omlouvám se. Neviděla jsem vás." A krátce se zasmála sama sobě, jak si mohla nevšimnout tak velice dobře vypadající mladé ženy v saku, hedvábné halence a sukni. Možná to bylo prostě tím, že bylo zvláštní vidět sedět tak elegantní dámu ve společnosti mohutného zrzouna, který měl na sobě plandavé propocené kalhoty, a muže s krátkými tmavými vlasy oblečeného do něčeho, co vypadalo jako dlouhý černý hábit nadměrné velikosti.

Hermiona se na servírku příjemně usmála a natáhla se přes stůl pro svoje napůl snědené jídlo. Harry po ní střelil pohledem, ale nic neřekl.

Ron počkal, až servírka odejde, a pak se obrátil k Hermioně: "Kde jsi byla?"

"Měla jsem schůzku," odvětila stručně. Seslala pod stolem na svoje jídlo ohřívací kouzlo a pustila se do něj.

"Snad ne během naší pravidelné snídaně?" reptal Ron. "Začíná to být směšné. Ani jsem neviděl, že jsi odešla."

"Získala další obraceč času," práskl mu Harry a Hermionin smrtící pohled odbyl samolibým výrazem.

"Kdo se zdravým rozumem by ti dal obraceč času?"

Hermiona nakrčila nos: "Jsem dostatečně zodpovědná, abych..."

"Nejspíš ho štípla," pokračoval Harry v podávání zákulisních informací. Rozesmálo ho, když Hermioně zrůžověly tváře, ale odmítla se tvářit kajícně.

"Proplížila ses na oddělení záhad?" zajímal se Ron.

"Ona tam teď pracuje," téměř vyzpěvoval Harry a tentokrát se Hermiona otočila a praštila ho do ruky, až vykřikl ´au´a jal se krýt.

Ron zamžoural. "Myslel jsem, že máš jen dvě práce. V oddělení pro regulaci a kontrolu magických tvorů a během školního roku učíš studium mudlů v Bradavicích."

"V obou případech ano."

"Taky je ve správní radě školy, má charitativní obchod na Příčné ulici a je mým osobním právním a daňovým zástupcem," vypočítal Harry na prstech. Pak se na ně zahleděl a olízl si z nich sirup.

Ron tiše hvízdl. "Radši ty než já," sdělil Hermioně a sáhl po uzenkách.

"Myslel jsem, že ses ve třeťáku poučila," popíchl Harry Hermionu.

"Taky jsem zachránila pár životů, jestli si vzpomínáš," odpálkovala ho mrazivě. "Teď jsem starší a vím, jak mám svůj čas řídit, abych se neodrovnala." Nafoukla se: "Je tolik práce a tak málo času. Kdyby byli všichni trochu ukázněnější, možná bych byla výkonnější."

"Hermiono, jestli budeš ještě výkonnější, budeš kouzelnický svět kočírovat," zasmál se Harry, ale pak se trochu lekl, když zachytil výraz, který se jí krátce mihl na tváři. "Aspoň se utrhni natolik, abys neprchala uprostřed naší snídaně, kterou máme jednou za týden. Rona vídám skoro každý den, ale tebe je těžké zastihnout."

Měla tolik slušnosti, že se zatvářila zahanbeně. "Omlouvám se, Harry. Opravdu si neudělám čas na nic jiného než na práci, že jo? Moji rodiče si na to onehdy taky stěžovali. Je tu na návštěvě strýček Dan a já jsem řekla, že nemám čas se stavit." S odhodlaným výrazem se napřímila. "Budu se snažit být lepší kamarádka a dcera."

V tom jí začal zvonit mobil.

Rozpačitě pohlédla na Harryho, s cvaknutím otevřela přístroj, přiložila si ho k uchu a otočila se ke kamarádům bokem. Mobil byl jedním z mnoha mudlovských vynálezů, které Hermiona v posledních letech vnesla do kouzelnického světa. Nesnášela, že musí jít hledat krb nebo čekat na Patrona pokaždé, když potřebuje s někým mluvit; a obousměrná zrcátka byla vzácná, drahá a nepraktická. Tak se dala do kupy s Georgem Weasleym a několika dalšími lidmi a přizpůsobili a na principu obousměrného zrcátka vytvořili repliku mobilu bez elektroniky.

Momentálně vlastnila příslušné patenty a výrobní firmu, jediného to poskytovatele mobilních služeb v kouzelnickém světě.

Zatímco hovořila do mobilu, Ron a Harry si vyměnili významné pohledy. Ron si polil uzenky další omáčkou. Konečně ukončila hovor a s lítostí na ně pohlédla.

"Omlouvám se. Musím jít ukázat pár domů."

"Pár domů?" zopakoval Ron dutě.

"Ty jsi teď i v realitní kanceláři?" Harry si nebyl jistý, proč ho to překvapuje.

Hermiona slabě přikývla: "Draco Malfoy očividně hledá místo, které by co nejrychleji koupil."

"Konečně se stěhuje od maminky a tatínka, jo?" ušklíbl se Ron a tvář se mu rozzářila. "Hele! Jsou na prodej nějaké prokleté domy? Prodej mu nějaký, ale neříkej mu to!"

"Rone, to by bylo neprofesionální," zavrčela Hermiona, načež sáhla po kabelce a vstala.

"A totálně zábavné," podotkl Harry.

"Nemůžu uvěřit, že hodíš naši každotýdenní snídani za hlavu kvůli Malfoyovi."

"Vynahradím vám to, slibuju."

Políbila je oba na tvář a s prásknutím se přemístila přímo z restaurace, což mezi mudlovskými hosty okamžitě vyvolalo chaos, protože po tom zvuku vyskočili a rozkřičeli se. Jedna ze servírek upustila tác s jídlem. Nádobí se roztříštilo o podlahu. Ti, kteří seděli čelem k jejich stolu, zírali s otevřenou pusou na místo, kde mladá žena původně stála.

"Co se stalo?"

"Byla to zbraň?!"

"Kde je?"

Harry popadl zbytek svojí snídaně a zvolal: "Rychle. Pod stůl! Pod stůl!"

Ron si nacpal do pusy uzenku, popadl svůj tác s palačinkami a vklouzl za Harrym pod stůl.

Chvilku na to se ozvalo další prásknutí. Znovu se objevila Hermiona, tentokrát s dopáleným výrazem. "Zatraceně! Zapomeňte! Zapomeňte! Zapomeňte zapomeňte zapomeňte!"

Harry se skrčil před poletujícími kouzly. Hosté začali ječet.

Jedna z duchaplnějších servírek, Sally, jestli si Harry správně pamatoval, chňapla po jednom ze zákazníků a použila ho jako lidský štít, čímž se vyhnula dalšímu kouzlu mířícímu k ní, a schovala se za pultem. Pak rychle sáhla po tácu a s tímto novým štítem úspěšně zablokovala další kouzlo, které na ni Hermiona seslala.

Harry pocítil záchvěv vzrušení.

"Nezaplatila jste účet!" obvinila Sally Hermionu.

To Hermioně poskytlo půl sekundy času, kdy Sally udělala tu chybu, že trochu sklonila svůj štít, a vypálila na ni matoucí kouzlo.

Zasáhlo Sally plnou silou do obličeje a ona upustila tác na zem.

"Harry, zaplatíš to za mě? Pak ti to vrátím!" houkla Hermiona a odmístila se.

Harry a Ron se pomalu vysoukali zpátky na sedadla. Restauraci ovládl chaos, zákazníci byli zmatení a v šoku. Harry se vydal pomoct jedné zhroucené servírce s úklidem, ale vypadalo to, že se už vzpamatovala a odstrčila ho. I hosté začali pozvolna tiše rozprávět a znovu se pustili do jídla, ačkoliv si nebyli jistí, co ten zmatek způsobilo.

Harry se šel podívat na Sally, která se mírně potácela za pokladnou. "Finite," zašeptal a zrušil tak matoucí kouzlo. "Sally, jste v pořádku?"

"Bla-bla?" zakymácela se nejistě a pak si odkašlala. "Totiž, co se stalo?"

"Myslím, že jste dostala závrať*) ," pokračoval mírně. "Neposadíte se?"

"Závrať? Proboha! Co když je to aneurysma? Počkat... Co se stalo Nancy?" zeptala se s pohledem zaměřeným na servírku, která upustila tác a teď pečlivě sklízela nepořádek.

"Ehm, asi taky dostala závrať. Nejspíš."

"Obě jsme dostaly závrať současně?" zeptala se Sally ostře a podezřívavě Harryho trochu vykulenýma očima a s nervózním cuknutím prohlížela.

"Ehm, jen hádám. A, spočítáte nám to, prosím?" usmál se nejistě a vrátil se ke stolu.

Ron už se vyškrábal na židli a pustil se znovu, i když poněkud zadumaně, do jídla. Harry si s povzdechem sedl a zašklebil se na zbytky snídaně. Omáčka se slila dohromady a vytvořil se na ní škraloup. Ron na něj hleděl, ale Harry předstíral, že si toho nevšiml.

"Harry," zasténal Ron nakonec.

"Co je?" zabručel Harry a začal si sbírat věci, i když se stále nepodíval svému kamarádovi do očí.

"Musíme něco udělat. Nemůžeme to tak nechat."

"O čem to mluvíš, Rone? Všechno je skvělé," odpověděl Harry s vynuceným veselím.

"Víš, o čem mluvím."

"Nemám páru..."

"Je úplně mimo."

"Kdo?" zeptal se Harry mdlým hlasem.

Ron ho probodl pohledem, nervózně se rozhlédl a zašeptal: "Hermiona."

Harry se naježil a odsekl: "Odvádí skvělou práci."

"Jo, při řízení celého zasraného SVĚTA," povzdechl si. "Hele, bylo zábavné, když začala učit v Bradavicích a všechna děcka začala propadat, protože její učební osnovy byly šílené. Chci říct, že to nebylo o nic horší než některé z věcí, které se tam přihodily nám. Z lektvarů jsme propadali každý rok. Nezmínil jsi to, ale já vím, že letos učí taky dějiny čar a kouzel a že McGonagallová mluví o odchodu do důchodu a o tom, že udělá Hermionu ředitelkou. Měl jsem radost, když Hermiona získala druhou práci na ministerstvu a bavila se tím, že se snažila osvobodit domácí skřítky proti jejich vůli. Bylo hustý, když začala pomáhat Georgeovi s obchodní stránkou Kejklí, ale už tehdy mě to začalo znervózňovat. Ona se prostě nezastaví."

"Na ničem z toho není nic špatného."

"Samostatně ne, ale, Harry, je teď ve správní radě školy? Jak je to možné, když tam učí? Jak dlouho potrvá, než začne rozhodovat, co se může a nemůže učit v Bradavicích? Už si posvítila na Příčnou a Obrtlou; rozhoduje, jaké tam můžou být obchody a co se tam může prodávat. Pracuje na oddělení záhad. Krade na oddělení záhad. Střílí paměťová kouzla po chudácích mudlech, ne jednou, ale letos už potřetí, a to není její práce. Když dojde k ohrožení, očekává se od ní, že bude postupovat podle regulí, zkontaktuje ministerstvo a pozve sem odborníky na paměťová kouzla. Ale to ona neudělá, protože ona je Hermiona Grangerová, ona je přesvědčená, že je chytřejší a schopnější než kdokoliv jiný. Když s ní někdo nesouhlasí, buď ho převálcuje, použije paměťové kouzlo, nahází na něj špínu nebo si přizve posily, dokud ho neudolá. Čtu Denního věštce, Harry, viděl jsem, že pro ně bokem píše o všem možném, co dělá."

Harry vzpurně pokrčil rameny a odmítl se k tomu vyjádřit.

"Je to oheň chrlící monstrum, které se chystá spolknout kouzelnický svět zaživa."

"To není náš problém." Harry se pomalu znovu usadil a mírně se usmál na spěchající Nancy, která mu přišla dolít kávu. Nasypal si do horké tekutiny trochu cukru a napil se. "My jsme udělali svoji část a zachránili jim jejich zadky. Jestli jí chtějí předat veškerou kontrolu, nemám s tím problém. Bude fantastický diktátor a všichni budou díky tomu lepší."

"Harry, my jsme ji stvořili."

"To je kravina. Vždycky byla panovačná, dominantní a až moc chytrá, aby to bylo zdravé. Díky tomu jsme my dva pořád naživu."

"Taky respektovala autority a dodržovala pravidla, jako kdyby bylo každé z nich nařízené samotným Merlinem. Pak jsme přišli my a ona začala lhát učitelům, utíkat z hodin, pomáhala nám vloupat se na ministerstvo. Byla to hodná holka, Harry."

"Hele, dospělým kolem nás bylo respektování jejich autority u prdele. Tak jsme to nedělali," odsekl zamračeně Harry. "Co to s tebou je? Nejsi zrovna hlas rozumu. To se ti nepodobá."

"Máš pravdu! Nepodobá! A myslíš, že se mi to líbí? Být pan Moudrý? Čekal jsem, že něco uděláš nebo k tomu řekneš ty. Ginny mě kvůli tomu pronásleduje celé měsíce a mě už nebaví ji ignorovat. Teď jsem bystrozor. Složil jsem slib, že budu dodržovat zákon. Možná si myslíš, že jsem se jím stal jen proto, abych mohl bojovat s černokněžníky, ale já nás chci taky chránit. Svoje lidi. Svoji svobodu. To je pro mě důležité."

Harry mlčel.

"Kámo," dodal Ron jemně, "ona není šťastná."

Harry prudce vzhlédl.

"Právě nám sdělila, že nenavštěvuje svoji rodinu. S námi se vídá jen jednou za týden a i tak polovinu času odbíhá. Nemá žádné další přátele. Neměla žádný vztah od té doby, co jsme se rozešli. A vím, že se jen snaží všem pomoct, ale nemůže napravit celý svět. Ta snaha ji zabíjí."

Harry dlouze vydechl a sklesle poznamenal: "Do háje."

***



Překladatelská poznámka:

*) V originálu je uvedeno „dizzy spell", doslova „chvilková závrať. Slovo „spell" má více významů – kouzlo (což je zde určitě míněno jako vtipná narážka) nebo chvilka, období (jak to pochopí mudla). Jako takové je to do češtiny nepřeložitelné.


3. část




Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

napsala: Gravidy

 překlad: Jacomo - betaread: Calwen - banner: arabeska



Třetí část

Agentura zela podivnou prázdnotou, tak Hermiona rychle prolítla poznámky na stole, ale nedokázala najít jedinou věc, která by jí napověděla, kdo jí zavolal kvůli nečekané schůzce s Malfoyem.

Opět se se zamračením zamyslela, proč vlastně tu Malfoyovu záležitost vzala.

"Pane Malfoyi, tudy prosím," vyzvala vyfešákovaného dědice malfoyovského impéria a nechala ho nakráčet dovnitř, aniž by zvedla oči od dokumentů.

"Pro vás jsem lord Malfoy, plebejko," spustil Malfoy povýšeně, ale pak si jí zřejmě konečně všiml. "Grangerová?" Zatuchlá nabubřelost poněkud splaskla.

Stála nevzrušeně ve dveřích své kanceláře, nijak ji to neohromilo. "Nejsi lord Malfoy, tak mi nic takového netvrď."

Trochu rozpustile se uculil, takže už nevypadal tak strnule a škrobeně. "Souhlasím, ale nikdo si to nikdy neuvědomí, a pokud ano, nemají koule na to, aby něco řekli."

Hermiona pozvedla obočí, ale zdržela se komentáře. Uvedla ho do své kanceláře a posadila se za stůl. Malfoy nakráčel do místnosti stylem, který jí připomněl jeho otce, a opřel si hůl se stříbrnou hlavicí o dveře. Podle jejího názoru byl na návštěvu realitní kanceláře oblečený trochu přehnaně. Světlé vlasy měl ulíznuté dozadu a na sobě impozantní obludnost v podobě hábitu lemovaného kožešinou, stříbrnou výšivkou a onyxovými korálky a černé rukavice z kozinky.

Pohrdavě se rozhlédl, a když teatrálně kráčel blíž, hábit se mu mírně vlnil. "Kuriózně malá kancelář," poznamenal sytým, pomale plynoucím hlasem. "Ale snad unese moji velkolepost... prozatím."

Nemohla si pomoct. Krátce si pobaveně odfrkla a pokusila se to skrýt tím, že se s decentním zakašláním odvrátila.

Zanechal povýšeneckého jednání a vklouzl na židli proti ní. "Tááák, realitní makléřka."

"Jaký druh bydlení momentálně hledáte, pane Malfoyi?" ignorovala Hermiona jeho narážku a otevřela složku s nabídkami.

"Byl jsem pevně přesvědčený, že budeš spíš knihovnice. Možná učitelka. Prostě něco, co souvisí s knihami."

"V současné době máme k dispozici velký výběr. Vše od podkrovních bytů v centru po zámky se stovkami akrů pozemků."

"Chci tím říct, že jsem potěšen, že sloužíš společnosti čistokrevných, ale určitě existuje způsob, jak bys to mohla dělat tak, aby to zahrnovalo knihy."

Hermiona začala hledat v zásuvce další složku.

Dobrá, tak tedy prokleté domy.

"Mimochodem, neměla bys mi nabídnout čaj?" pokračoval nevzrušeně Draco a přehodil si nohu přes nohu.

Vlastně ano, měla.

Hermiona se trochu dopáleně začala zvedat, když tu se s puknutím objevila Ginger, kancelářská domácí skřítka, vybavená kompletním čajovou soupravou.

"Ginger," spustila Hermiona klidně, "to jsi nemusela. Mohla jsem..."

"NE!" zaječela skřítka zuřivě na Hermionu. "Hubatá dáma*) zůstane sedět a nechá Ginger dělat její práci nebo Hubatá dáma zase dostane mokrým hadrem přes hlavu!"

Hermiona se pomalu opřela a zaťala pečlivě upravené nehty do područek. Ginger se mezitím usmála na Draca a nabídla mu čaj a sušenky. Malfoy si s pečlivě ovládaným výrazem vzal jeden kousek, ale v očích se mu triumfálně zablýsklo.

Ginger s puknutím zmizela. Hermiona zůstala civět na místo, kde ještě před chvílí stála, a potichu usykla: "Tohle kolo jsi vyhrála, skřítko." Draco se s pusou plnou sušenky ušklíbl.

"Tak... realitní makléřka."

Hermiona k němu prudce obrátila hlavu a procedila mezi zuby: "Nemám na to celý den, pane Malfoyi."

"Samozřejmě, že máš," odvětil žoviálně. "A oslovuj mě lorde Malfoyi."

***

"Hmm, nepotřebuji něco tak velkého jako manor," předstíral Draco zadumání, přičemž si poklepával prstem o rty. Stáli před něčím, co musel být snad už desátý zámeček, který si Draco namátkou vybral a jako obvykle ho zase odmítl. "Ale nechci ani žádnou chalupu."

Popocházel sem a tam a ignoroval poněkud rozcuchanou Hermionu, jejíž ráno odešlo do kopru a ani s odpolednem to nevyhlíželo moc dobře. Ale aspoň to vypadalo, že Malfoy konečně začínal brát situaci vážně a přestane ji nutit předvádět mu dům za domem, jen aby je vzápětí poslal k čertu.

"Chci mládenecký kutloch, ale něco s osobností."

"Ehm, mám tu pár domů, které dřív vlastnili Páni zla," navrhla Hermiona a vytáhla čtyři složky z hromady, kterou se snažila vybalancovat v náručí.

Draco se otočil jak na obrtlíku se šokovaným a vzrušeným výrazem: "Vážně?"

"Rozhodně," pokusila se o přátelský úsměv.

"A nemyslíš, že jsi to měla zmínit předtím, než jsem promarnil celé dopoledne?" Pohlédl na ni nesouhlasně a s náznakem podezření: "Co máš za lubem?"

Pokusila se zkrotit pocit viny. Tři ze čtyř domů, které dřív vlastnili Páni zla, byly strašlivě prokleté. Stejně jako čtyři z deseti, které mu už ukázala (i když se k tomu musela nejdřív odhodlat).

Podezření na Dracově tváři se náhle změnilo na výraz překvapení a posléze na jistou samolibost a Hermiona zaznamenala nepříjemné pocity kolem žaludku. Malfoy si ale jen smetl imaginární prach z ramene a majestátně jí pokynul.

"Ukaž mi je."

***

První dům Draca očividně nezaujal.

Lokalita byla prvotřídní, částečně zalesněný kout s výhledem na kouzelnické město. Samotný dům měl osm ložnic, čtyři koupelny a světlou, příjemně modrou omítku s bílými okenicemi. Před domem se nacházela krásná květinová zahrada.

"Tohle je dům Pána zla?" zeptal se Draco nevěřícně, neschopný se zděšením ani ušklíbnout.

Hermiona zamračeně mrkla do svých poznámek. "Pán zla lord Pyjamas The Terror."**)

Draco to jméno s očima upřenýma na domek bezhlesně zopakoval.

"Myslím, že šlo o letní byt," navrhl Hermiona chabě a podrbala se na hlavě. Taky jako jediný z těch čtyř nebyl prokletý. "Počítám, že i Pán zla musí tu a tam odpočívat."

"Jsi si jistá, že to byl opravdu Pán zla?" otázal se pochybovačně.

Hermiona se urazila, jak může někdo naznačovat, že se snad spletla. Rychle přelétla svoje poznámky. "Ano, získal titul a všechno to kolem. Myslím, že o něm byla krátká zmínka v ´Pánech zla 21. století´, ale žádné další knihy o něm nenajdeš. Pokud měl velké plány nebo zlovolné projekty, nikdy o nich nemluvil, ani je nerealizoval."

"Hm," zamumlal Malfoy nezaujatě. "Co tam máš dál?"

Hermiona zalovila ve svazku přenášedel.

***

"Ten je pěkný!" zvolala Draco, když se přemístili k bílému kovanému plotu. Hermiona schovala přenášedla a začala se prohrabovat dalším svazkem, aby našla magický klíč pasující do obrovského visacího zámku, který visel na bráně.

Stáli na úzké cestě sporadicky lemované několik velkými domy, z nich ke každému náleželo několik akrů půdy. Dům před nimi měl neuvěřitelný ´moderní šmrnc´ zejména pro kouzelnický svět. Průčelí bylo bílé, zaoblené a zvedalo se do výše pěti podlaží. Okna mírně vystupovala ze zdí. Obloukovitá křídla se skládala ze dvou částí, z nichž ta větší se nacházela dole. Byla natřena téměř cihlově hnědou barvou. ´Předzahrádka´ představovala mix krásně upraveného trávníku a moderního kouzelnického umění reprezentovaného altánem, několika avantgardními sochami a fontánou.

"Je to něco naprosto jiného, než co jsem dosud viděl!" breptal Draco. "Počítám, že můj otec by to nenáviděl. Matka by z principu nesouhlasila, ale v skrytu by to milovala."

Samotnou Hermionu překvapilo, proč tento dům ještě nikdy nepředváděla. Kletba, která na něm ležela, musela být opravdu zlá, jestli o tohle místo nebyl zájem. Zkontrolovala dokumenty a zjistila, že se uvolnil teprve nedávno a vedlejší dům byl prodán teprve před měsícem.

"Jaký Pán zla tu žil?" zeptal se Draco netrpělivě.

Hermiona přerušila svůj zápas se zámkem a nahlédla do poznámek. "Ehm, Pán zla lord Franc Kazisvět.***) Majitel Igor Industry, největší - no, počítám, že jediný - dodavatel zboží pro Pány zla v Británii. Proslulý tím, že své sousedy doháněl pomalu k šílenství, dokud se sami nezabili... počkééééj vteřinu..." Draco, který natahoval krk přes plot, nadskočil, jelikož ho chňapla za rameno. "Malfoyi," vyslovila pečlivě lehce třesoucím se hlasem. "Uklidni se. Spletla jsem se."

Zamračil se a poté ztuhl, protože ho cosi zaujalo. Z tváře mu vymizela veškerá barva.

"To není Kazisvětův dům," připustila Hermiona šeptem.

Draco polkl, pohled stále upřený za ni. "Tohle je sousední dům?" troufl si tipnout.

"Ehm, jo."

Pomalu se poddala nevyhnutelnému, otočila se a mírně se přikrčila.

Franc Kazisvět stál nalepený tak těsně u sousedního plotu, že si Hermiona na okamžik myslela, že se jím snaží protáhnout. Měl husté černé vlasy nagelované do špiček a vousy zastřižené po typickém stylu padouchů do kozí bradky. Culil se na ně tak usilovně, div mu nepopraskal obličej.

"Sousedi?" otázal se s nadějí, očima těkaje mezi Hermionou a Dracem. Ruce, kterými svíral tyče v plotu, se mu třásly vzrušením.

Draco se neúspěšně pokoušel soustředit na velkou bránu za Hermionou. Ta bleskovou rychlostí žonglovala se složkami a zoufale chňapala po svazku s přenášedly bez ohledu na to, které z nich popadne. Nejistě se na Franka usmívala.

Franc se culil ještě usilovněji. "Možná byste někdy rádi přišli na čaj," zašeptal. "Mohl bych vám dát katalog mých nejnovějších výrobků..." A stále tichým, jemným hlasem pokračoval: "Igor Industry, číslo jedna v zásobování osob provozujících černokněžnické umění. Máme slevu..."

Draco ožil: "Slevu?"

"Ne!" Hermiona ho popadla a přenesla je přenášedlem pryč.

Přemístili se tak rychle, že se Draco zakymácel a Hermiona spadla na zadek. Složky nicméně pevně tiskla k hrudi.

"Proč jsi to udělala?" zaječel Malfoy. "Mluvili jsme o obchodu!"

"Proč jsem to udělala?" zalitovala Hermiona zuřivě. "Kdybych mu tě přenechala, mohla jsem mít volné odpoledne!"

Draco vyprskl.

Rozhořčená Hermiona se opatrně postavila a pustila se do rovnání stohu dokumentů ježících se do všech stran.

"Je tohle dům dalšího Pána zla?" zeptal se Draco stručně.

"Ne," zabručela Hermiona a nacpala papíry do složek jen tak halabala.

"Aha," zaznělo poněkud zklamaně. Hermiona se zadívala na rozlehlou stavbu z bílých kamenů se spirálovitými věžičkami, která působila dojmem, že byla vytesána přímo ze svahu hory, na níž se nacházela. Byla nádherná.

"Pokud se ti líbí, co je komu do toho, jestli ho vlastnil nějaký Pán zla." Nahlédla do poznámek. "Určitě má nějakou historii."

A vzápětí sebou trhla, protože objevila, že budova byla navržena a postavena známým mudlovským architektem a poté očarována jeho magicky nadanými dětmi.

"Jakou historii?" zeptal se Draco.

"Nevím. Prostě historii," pokrčila rameny. "Všechny staré domy mají historii."

Zamračil se. "Chci vidět domy dalších Pánů zla."

"Uf, tak fajn."


***


Překladatelské poznámky:

*) v originálu "Bad Lady" – paralela k "Fat Lady" (v češtině Buclatá dáma)

**) Pyjamas the Terror je anagram k Harry James Potter. Sice jsme s Calwen vymyslely několik českých verzí, ale nakonec jsem se rozhodla ponechat to v originále, protože toho „pyžamového teroristu" v tom jistě vidí i angličtinu neovládající čtenář a je to prostě geniální :-D

Specifickým problémem je samotné pojmenování "Pán zla". V originále je to "Dark Lord" a lord je reálný anglický titul, rozhodla jsem se tam tedy to "lord" ponechávat - viz lord Voldemort.

***) v originálu Franko McJoyKill - "joy kill" znamená něco ve smyslu mít potěšení ze zabíjení, mít zalíbení v ničení... prostě kazisvět; zbytek úprav jména je čistě pro příjemnější vyslovování, /franko-mek-kazisvět/ zní trochu jako koktání (btw, hrozně měl lákalo udělat z něj Kazisvěta Krále :-D)


4. část




Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

napsala: Gravidy

 překlad: Jacomo - betaread: Calwen - banner: arabeska



Čtvrtá část


"Tak TOMUHLE říkám dům Pána zla!" rozzářil se jednoznačně ohromený Draco.

Hermiona musela s hlasitým polknutím souhlasit.

Černý, nakřivo posazený hrad se rozkládal na holé placaté skále, díky magii visící nad jezerem bublající lávy.

"Ale... je to trochu moc, nemyslíš?" připustil blonďák po chvíli neochotně. "Chci říct, možná kdybych měl našlápnuto ke kariéře Pána zla, tak by to bylo báječné místo - i když možná trochu klišoidní - ale není to zrovna útulné."

Ach, díky Merlinovi, pomyslela si Hermiona, která se skrytými obavami hleděla na úzký, vratký dřevěný mostek, který vedl k černému hradu. Fakt mu nechtěla tohle místo ukazovat, ale věděla, že když dá najevo zdráhavost, Malfoy bude na předváděčce TRVAT.

"Kdo tu žil?" zeptal se.

Hermiona se mrkla. "Pán zla lord Aegrus," zamumlala nakonec. "Opravdu ohavný zmetek, ale máš pravdu, nic moc originálního. Shromáždil armádu, dobyl město, stal se nekromantem, snažil se získat nesmrtelnost a pak se udusil kostí z kuřete."

"To je ale jen oficiální verze!" střelil po ní Malfoy významným pohledem. "Někteří tvrdí, že šlo o alergii na ořechy. O Aegrusovi jsem slyšel. Když jsem byl malý, měl jsem pár čísel komiksů, kde vystupoval."

Dobře. Tak čísla.*)

"Toto místo je mnohem starší než ty, na které jsme se už dívali. Aegrus zemřel asi před třemi sty lety. Pyjamas the Terror zřejmě ještě žije a Kazisvět očividně taky."

"Do dneška jsem netušil, že v Británii žijí Páni zla," zamumlal Draco.

"Hned několik. Jen se o nich nedoslechneš, dokud nezačnou být agresivní. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jich byl větší počet, ale pak se objevil Voldemort a devadesát procent jich vyvraždil." Ignorovala, že sebou Malfoy při pronesení toho jména škubl, a pokračovala: "Voldemort si už předtím říkal Pán zla, ale myslím, že tohle byla ta chvíle, kdy mu univerzita ten titul udělila honoris causa."

"Cos to řekla? Aby ses stal Pánem zla, musíš mít titul?"

Hermiona se zamračila. "Samozřejmě, že ano. V minulosti jsi musel černokněžnické radě prokázat, že máš talent a ovládáš jednu či více oblastí černé magie. Dnes po dobu dvou až šesti let navštěvuješ Akademii Zvůle**) někde v Severním moři, studuješ tu oblast černé magie, k níž máš vlohy, a pak sepíšeš závěrečnou práci o tom, jak plánuješ ovládnout a/nebo zničit svět."

Malfoy si pobouřeně založil ruce na hrudi. "Nikdy jsem o žádné Akademii Zvůle neslyšel."

"No, je to ten typ zařízení ´nevolejte nám, oslovíme vás sami´. A počet studentů ve třídě je obecně nízký, protože nestačí jen mít nadání na černou magii, ale musíš přežít učební osnovy. Ze školy vychází jen asi tři až pět Pánů zla ročně."

"Nemůže být tolik Pánů zla! Zamořili by nás!"

"Navzdory své závěrečné práci nemusí absolventi Zvůle nutně použít svůj titul k nastartování válek, ovládnutí světa a podobně. Někteří z nich to potřebují kvůli své pověsti nebo jim jde o konexe. Myslím, že v některých částech Bulharska nesežeš práci, pokud nejsi certifikovaný Pán zla. A ne všechny oblasti černé magie jsou užitečné pro boj a světovou nadvládu."

"Co tím myslíš?"

"Vezmi si například hadí jazyk. Je to černá magie, ale rozhodně ti nepomůže dobýt svět."

"Jsem si jistý, že by mohl, pokud by byl příslušný kouzelník dostatečně kreativní," odsekl Malfoy bojovně.

Hermiona ho ignorovala. "A mít tolik Pánů zla pohromadě vlastně pomáhá předcházet konfliktům, protože mnoho z těch nepřátelsky orientovaných je příliš zaneprázdněno tím, že si navzájem ničí plány, takže se k ovládnutí světa vůbec nedostanou."

"Tak jak je možné, že jsem se nikdy s žádným z těch domnělých Pánů zla nesetkal, tedy kromě... no, Pána zla?"

"Vlastně ses setkal. Brumbál měl ten titul."

"To sis vymyslela!"

"Nevymyslela," odsekla Hermiona, protože už jí začínalo jít na nervy vedro sálající z lávy. Otřela si čelo a rychle seslala chladící kouzlo. "Byl současníkem Grindewalda."

"Někdo by se o tom zmínil! Tehdy – tehdy... no, víš, kdy myslím. Ministerstvo se mu snaží zničit pověst už roky."

"Ne, ti by se o tom nezmínili. Chtějí ho zdiskreditovat. Vykreslit Brumbála jako šíleného, hloupého starce. Kdyby tvrdili, že je Pán zla, mohlo by to mít opačný účinek, buď by to přineslo Brumbálovi respekt, nebo by vypadali jako lháři."

"Není možné, aby Brumbál byl Pán zla. Když už, tak Pán dobra."

Hermiona protočila oči. "Neexistuje absolutně nic, co by mu bránilo mít titul mistra bílé i černé magie. Pán zla je dosažený titul, není to povolání, nemá to nic společného s úmysly, není to označení pro osobu, která se pouští do zabíjení lidí a snaží se ovládnout svět. Pán dobra není dokonce ani pojmenování. Ti, kteří by tak mohli být nazýváni, jsou sami o sobě příliš počestní a pokorní, než aby je byť jen napadlo si tak říkat. Téměř se nestýkají, protože pokud by tak učinili, mohli by se rozhodnout udělat pro kouzelnický svět něco dobrého. A to by znamenalo využít svoje ´mocné síly´ k ovlivnění okolního světa, což by mezi nimi vedlo k nekonečné filozofické debatě o tom, co je nebo není správné a zda ovlivnit svou velkolepostí změnu životů nás ubohých, nepatrných lidiček, i kdyby to mělo být k lepšímu. Někteří si myslí, že nemají právo do ničeho zasahovat a jiní, že je jejich povinností něco udělat, a nakonec všichni skončí u toho, že neudělají vůbec nic."

"Vypadá to, jako kdybys měla s touhle záležitostí zkušenosti."

Hermiona protáhla obličej. "Scházejí se jednou za deset let. A z dobrého důvodu."

"Proč tedy, ehm, Ty-víš-kdo nechodil na tu akademii?"

"Voldemort byl dvojí krve, Malfoyi. Jeho otec byl mudla. Neexistovala možnost, že by byl pozván ke studiu na Zvůli."

"Dvojí krve?" Draco ztuhl s neproniknutelným výrazem ve tváři, a vzápětí bouchl pěstí do dlaně, jako kdyby ho osvítilo. "Takže PROTO byl tak šílený!"

"Ach ne, nezačínej s tím!" nafoukla se Hermiona, i když k ní vyslal pohled plný nevinnosti. "Máme možnost prohlédnout si další domy Pánů zla a já bych se odtud ráda dostala dřív, než se k nám doplazí támhlety mrtvoly. Tak pojďme."

Malfoy se zašklebil: "Ne, je poledne a já mám hlad."

"Takže bychom měli pokračovat v této schůzce někdy jindy?" ožila Hermiona. Prosím. Například nikdy?

"Ne," zafuněl znovu, a pak ji vylekal tím, že ji vzal pod paží, čímž jí shodil na zem několik složek s materiály, "dáme si pracovní oběd."

A zmizeli.

Mrtvoly se přestaly plazit blíž a jedna z nich zklamaně zasténala. Nikdo si nikdy nechtěl popovídat.

***


Překladatelské poznámky:

*) V originále je tato slovní hříčka ještě zřetelnější – Malfoy prohlásí, že měl pár Aegrusových akčních figurek, anglicky „action figure", ale „figure" znamená taky „postava, osoba" nebo „číslo".

Pro zajímavost: americký film „Hidden Figures" se do češtiny překládá jako „Skrytá čísla", ale to je jen jeden význam tohoto názvu, v příběhu nejde jen o čísla skrytá za lety do vesmíru, ale především o osoby, které k těm cestám svými výpočty dopomohly. Vřele doporučuju, je to úžasný film.

**) V originále Academia Sinistero – sinister znamená, zlý, zhoubný, nečestný, nepoctivý... Použila jsem pojmenování "Zvůle", což je mimochodem také název části obce Kunžak na Vysočině.


5. část




Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

napsala: Gravidy

 překlad: Jacomo - betaread: Calwen - banner: arabeska


Když máme ten slet, tak dnes ještě jedna kapitola.



Pátá část


Když se přemístili na dlážděný chodník před malou úhlednou restaurací, Hermiona už ječela nahlas.

"Moje složky! Právě jsi mi odštěpil polovinu mých papírů! Nejspíš jsou roztroušené po celé Anglii! A-," zarazila se, jelikož ucítila, jak se jí vlasy uvolňují z drdolu, a sáhla si zděšeně na temeno hlavy. "Moje VLASY! Odštěpil jsi mi polovinu vlasů!"

"Jejda. To bylo naprosto neúmyslné," zamumlal zmateně. "Myslel jsem si, že jsem v asistovaném přemisťování lepší."

"Co jsi čekal, když mě takhle popadneš?" odsekla a otočila se k němu zády.

"Kam jdeš?"

"Nemůžu nechat svoje dokumenty rozsypané všude kolem!"

Napřímil se: "Jsem tvůj klient. Já jsem důležitější než tvoje dokumenty."

"Ach, myslíš?"

"U Merlinovy bradky, ženská, tak prostě zavolej tu skřítku. Jak se to jmenovala? No, to je fuk. Kancelářská skřítko!"

Ginger se objevila téměř okamžitě, a salutovala jako u vytržení: "Ginger byla povolána panem lordem Malfoyem, pane!"

"Najdi papíry Grangerové, skřítko."

"Malfoyi, můžu to udělat sama! Nechci, aby ta chudinka musela..."

Ginger se obrátila na Hermionu a merlinvíodkud se objevilo několik barevných kousků pleteniny a začalo Hermionu pleskat přes tvář. "Hubatá dáma nebude Ginger krást její úkoly! Hubatá dáma není domácí skřítka! Hubatá dáma není hodna být domácí skřítkou!"

Na to Ginger se zuřivým puknutím zmizela.

"Páni!" snažil se nesmát Draco. "Není hodna být domácí skřítkou. Ta ti to nandala."

Hermiona zaprskala a smetla pletené kousky na zem. Rozpoznala v nich vlastní výrobky; Draca to muselo taky napadnout.

"Stále se snažíš osvobodit domácí skřítky proti jejich vůli?"

Mračící se Hermiona posbírala pleteninu a nacpala ji do kabelky. "Nechápe, že ji v podstatě využívají."

"Dobře. Samozřejmě. Cokoliv řekneš. A teď oběd." Znovu ji uchopil pod paží a táhl ji směrem k restauraci.

"Mohl jsi mi prostě říct, že se setkáme u Rosaldy!" zavrčela Hermiona a snažila se mu vytrhnout.

Malfoy jí věnoval zvláštní pohled. "Proč bych měl věřit, že vůbec víš, kde je Rosaldo? Jde o špičkovou restauraci."

"Neměl bys v tom případě nasadit svůj nafoukaný výraz?"

Odmlčel se a pak souhlasně přikývl: "Máš naprostou pravdu."

A okamžitě se napřímil, prodloužil krok, podpatky klapaly ostřeji o zem. Jeho tvář byla chladná, oči ledové a rty zkroucené do úšklebku. Hermiona cupitala za ním a tiskla k sobě papíry stále jí vypadávající z desek s rozvázanými tkanicemi.

Když se před nimi otevřely dveře, vrchní číšník vzhlédl a příjemně se usmál.

Draco se nadechl, ale vrchní ho nepustil ke slovu.

"Slečno Grangerová! Rád vás zase vidím. Váš obvyklý stůl je připravený."

Hermiona osvobodila ruku z Malfoyova držení a s mírným zafuněním si ji třela. "Děkuji, Pietro."

"He?" hlesl zkoprnělý Draco, poněkud dotčený tím, že jeho majestát nebyl okamžitě rozpoznán.

"Ach, a lord Malfoy." Pietro těkal pohledem z jednoho na druhého a vypadalo to, že neví, co říct. "Ehm..."

Hermiona se vydala vstříc nevyhnutelnému. "Ano, je tu se mnou. Neptejte se."

Pietro ani nepozvedl obočí. "Jak milé. Rebeka vás hned posadí."

"Máš tu rezervaci?" šeptl Draco potěšeně, když kráčeli za čipernou mladou servírkou.

Zjevně ji tu měla. Nebo její budoucí já ji tu mělo v minulosti. Nebo její minulé já ji bude mít v budoucnu.

Pokrčila rameny: "Občas sem zajdu."

Draco se na ni dlouze zadíval a pak se z nějakého důvodu zatvářil samolibě a pyšně se pro sebe uculil.

Hermiona se obávala tipovat, na co myslí.

"Nemusela jsi. Pustili by mě sem tak jako tak. Nemohli by odmítnout lorda Malfoye," pohlédl na ni. "Ačkoliv je úžasné, že tebe vpustili takhle oblečenou, po mudlovsku a s těmi tvými šílenými vlasy."

"Sklapni."

"Tady, slečno Grangerová," ukázala Rebeka na malý stůl ve spoře osvětleném rohu.

Hermiona si nemohla pomoct. Štvalo ji, že musí sedět na svém oblíbeném sedadle ve své oblíbené restauraci v Malfoyově společnosti. Vteřinu poté se objevila Ginger a bez dlouhých cavyků jí složila k nohám náruč papírů a plnou hrst vlasů, znechuceně na ni pohlédla a zmizela. Hermiona zabořila tvář do dlaní, Draco se zatvářil pobaveně.

Rebeka nehnula ani brvou. "Jak milé. S dovolením, postarám se o to." A přivolala někoho ze zázemí restaurace, aby Hermioně zkompletoval vlasy, zatímco ta se marně snažila srovnat složky. "Ach, a chtěla jste od nás, abychom vám uschovali toto," podala Rebeka překvapené Hermioně nové desky.

Hermiona je otevřela a našla v nich materiály k dalšímu domu, přenášedlo a klíč. Se vzrušením si uvědomila, že její budoucí já muselo udělat rezervaci a nechat jí tu informace k domu, který bude Malfoy chtít! To bylo fantastické! Už nebude muset s tímhle nesmyslem marnit další čas!

"Dobré zprávy?" zeptal se Draco, když upil z křišťálové sklenice cosi s bublinkami.

"Hmm," zdržela se Hermiona komentáře a dopřála si pouze malý vítězný jásot uvnitř hlavy a konečně si dovolila vydechnout. Musí mu jen prodat ten dům, aby pak mohla posunout ručičky hodin zpět, a možná se pak dostane k nějaké pořádné práci.

Draco cosi objednal francouzsky. Hermiona vytáhla telefon, ale sekla po něm pohledem. "Tohle je italská restaurace. Nemůžeš si objednávat francouzsky."

"Jasně, že můžu. Byla by to hodně ubohá restaurace, kdyby mi sakra neumožnili, abych si objednal tak, jak se mi zlíbí." A s klapnutím zavřel menu. Pak se obrátil k ní. "To je pěkný mobil. Vlastně nejlepší z téhle řady. Téměř tak pěkný jako můj," vytáhl stříbrný telefon, který Hermiona identifikovala jako svůj nejlepší model. S hranou ostýchavostí se zeptal: "Jak si ho vůbec jako realitní makléřka můžeš dovolit?"

"Pro tvoji informaci - nemám problém vlastnit takový telefon. A to i kdybych nevlastnila tu firmu."

"C-cože?" vyvalil oči.

Zabránila si zazubit se jako kočka Šklíba, ale těšilo ji, že mu může do tváře vmést svůj úspěch. "Nemovitosti jsou jen můj koníček. Neživí mě to," odpověděla zlehka a tvářila se, že ho ignoruje.

"Tu firmu nevlastníš! Řídí ji Georgio Iscaldes, čistokrevný kouzelník z velmi staré význačné rodiny, která je proslavená svými revolučními magickými vynálezy."

"Ano, on řídí mou firmu. Byl jedním z těch, kteří mi pomohli vytvořit kouzla pro telefony. Mobily jsou mudlovský vynález, Malfoyi. Jen jsem přepracovala známý koncept pro magické použití."

"To je rouhání! Příště řekneš, že televize je mudlovský vynález."

"Ty máš televizi?" otázala se Hermiona vzrušeně. "Tak to možná věci postupují rychleji, než jsem čekala. Televize se mimo smíšené domácnosti ještě moc neuchytila. Víc se rozšíří, až si čistokrevní uvědomí, že vysíláme všechny profesionální famfrpálové zápasy. Televize jdou mnohem hůř očarovat než mobily, ale domnívám se, že časem to bude snazší a vybroušenější. V současnosti neexistuje kromě famfrpálu moc kouzelnických programů a bylo obtížné rozhodnout, jestli a jaké mudlovské bychom měli přinést do kouzelnické společnosti. Nechci, aby se špatné představy o mudlech ještě podporovaly. Naše výzkumy ale zároveň ukazují, že kouzelníci jsou kupodivu mnohem náchylnější k podprahovým zprávám..." Okamžitě zmlkla.

To poslední neměla říkat nahlas.

Draco na ni civěl s výrazem hrůzy v očích. "Cože to děláš?" zeptal se tiše.

Hermiona pokrčila rameny a odsunula se stranou, protože jim donesli jídlo. "Vlastně jsem se nemohla rozhodnout, co chci po Bradavicích dělat, tak jsem se rozhodla dělat všechno."

"Všechno? Vím, že učíš v Bradavicích a můj otec si stěžoval, že jsi ve správní radě školy..."

Možná v tom bylo čistě jen ego, ale nemohla si pomoct, škodolibě ji to těšilo. "Poté, co Kingsley a bystrozoři vyčistili ministerstvo, nastal trochu chaos. Nacházela jsem se v poněkud výjimečné pozici, během reorganizace a obnovy ministerstva jsem působila jako dobrovolník v několika komisích na různých odděleních. Oficiálně pracuji v odboru pro regulaci a kontrolu magických tvorů; neoficiálně sahají mé povinnosti poněkud dál. Nikdy jsem nechtěla být bystrozorka, ale prošla jsem s Harrym a Ronem výcvikem, protože jsem měla dojem, že by mi to pomohlo vypilovat moje schopnosti a umožnilo přístup k informacím o tom, jací lidé vstupují do bystrozorského programu a absolvují ho. Učím v Bradavicích studium mudlů, ale také přepracovávám učební osnovy pro většinu ostatních předmětů, aby lépe pokryly témata a efektivněji využívaly čas daný studentům. Jsem prvním v řadě adeptů na post ředitelky, ale ani tohle vlastně nepovažuji tak říkajíc za ´povolání´. Za to považuji... dovést kouzelnický svět do 21. století."

"Dovol mi říct to na rovinu. Máš prsty na ministerstvu, v Bradavicích, v obchodě, v nemovitostech a pravděpodobně i v dalších věcech, o kterých ses nezmínila... a nikdo o tom neví?"

"Ví to spousta lidí," pokrčila Hermiona zlehka rameny, přičemž si pohrávala s řetízkem na krku. "Není to žádné tajemství."

"Co - chystáš se být příští ministryní kouzel?"

Hermiona otevřela pusu, aby to popřela, ale Malfoy přimhouřil oči.

"Samozřejmě, že ne. Do čela svých společností stavíš mocné a dobře známé čistokrevné kouzelníky. Učíš studium mudlů - značně nevýznamná učitelská pozice - a mezitím předěláváš učební osnovy všech ostatních bradavických předmětů podle svých představ. To není cesta, jak kandidovat na ministerský post. Kdybys to udělala, lidé by pak viděli, co podnikáš. A to ty očividně nechceš. Tak kdo bude ministrem?"

"Harry Potter," zamumlala Hermiona slabým hlasem. "Jen o tom ještě neví."

"Aha."

"Není to tak, že bych plánovala něco zlovolného..." Neplánovala. Všechno bylo férové a důvěryhodné. Zcela a naprosto legální a etické.

Většinou.

"Proč nemovitosti?"

"Cože?"

"Nemůžeš to dělat jen tak pro zábavu. Ty se neumíš bavit."

Zamračila se. "Umím se bavit," zamumlala a pak se zavrtěla. "Obchod s nemovitostmi mi umožňuje vnímat kouzelnickou komunitu jako celek. Kde žije? Jak se mísí s mudlovskou populací? Jaké jsou současné trendy bydlení? Jaké jsou současné ceny bydlení a co si může většina kouzelníků dovolit? Je to opravdu zajímavé a umožňuje mi to přístup k místům a k lidem, se kterými bych se normálně nesetkala. Existuje KVANTUM skrytých kouzelnických vesnic."

Malfoy pomalu kroutil hlavou, ve tváři nevěřícný výraz. "Nemůžu tomu uvěřit. Ty jsi zákeřná."

"No dovol!" odsekla Hermiona uraženě.

"A nejspíš uspěješ, protože nikdo jiný nemyslí na to, jak jsi schopná. Až lidé pochopí pravdu, bude už pozdě." Ať už to blábolil o čemkoliv, vypadal podivně vzrušeně.

"Malfoyi, o čem to mluvíš?"

"Mluvím o tvém pasivně-agresivním dobývání kouzelnického světa."

"O mém co? Nebuď směšný!"

"My Malfoyové umíme vycítit zlo," sdělil jí pyšně. "Je to něco jako sedmý smysl."

"Sedmý?" Téměř se zeptala, co je jeho ´šestý´ smysl, ale rozhodla se, že jde o chyták, a raději posunula konverzaci jinam. "Ale prosím tě, co tedy přesně děláš ty?"

Rozverně na ni mrkl. "Změna tématu? To vůbec nebylo nenápadné." Zaprskala, ale stejně pokračoval: "No, když už se ptáš, nemohl jsem se rozhodnout, co chci po Bradavicích dělat. Tak nedělám nic."

"Cože?" zalapala po dechu a vidličkou naprosto minula ústa. Už samotná ta myšlenka byla děsivá. "Nic? Jak můžeš nedělat nic? Ty j-jen... mrháš svým časem?" zvýšila prudce hlas. "Jak můžeš čekat, že přijdeš na to, co chceš dělat, když nic nezkusíš?"

Uculil se: "Jsem si jistý, že jednoho dne mě osvítí."

"Jak si potom můžeš dovolit koupit nemovitost, když nic neděláš?"

"Dvě slova: svěřenecký fond."

Rebeka jim předložila účet a Draco ukázal na Hermionu, která ho s ústy plnými těstovin probodla smrtícím pohledem.

"Jde o pracovní oběd a já jsem klient," objasnil Draco sladce. "Zveš mě."

Hermiona bleskově polkla. "Byl to tvůj nápad a neprobírali jsme žádný obchod!"

"Dobře. Máš další místo, které mi ukážeš, správně?"

Pohled jí sklouzl k deskám. "Ano."

"Tak jsme probírali obchod," uzavřel diskusi a vstal. "Pojď! Žádné mrhání časem."


6. část



 

Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

autor: Gravidy

překlad: Jacomo     betaread: Calwen a Ivet     banner: arabeska



Šestá část

 

Hermiona neměla tušení, co má od toho nového domu očekávat – a to už dobře věděla, že od kouzelnických domů se dá očekávat cokoliv – ale při pohledu na očividně mudlovskou stavbu chtě nechtě pocítila záchvěv znepokojení. Byl to velkolepý, prosklený, třípodlažní dům umístěný na pláži, ale pořád to byl mudlovský dům. A i když Draco zatím nevykazoval žádnou mimořádnou tendenci tíhnout k tradičnímu kouzelnickému designu, stále se obávala, že tenhle okamžitě zamítne a celý ten proces budou muset absolvovat znovu.

Nemusela mít obavy.

"Ten je ÚŽASNÝ! Nikdy jsem nic takového neviděl!"

Dům byl postavený na nízkém útesu a jeho zadní část se tyčila nad mořem jako paluba. Všechna tři podlaží byla nízká, obdélníková, přičemž každé další bylo posazené o kus dál než to pod ním, čímž vznikly prostorné balkony. Většina venkovních zdí byla prosklených a zbytek měl pískově zbarvený nátěr. Před domem rostla v písku mezi skupinkami kamenů pobřežní vegetace.

"Jaký druh Pána zla vytvořil tohle místo?" zeptal se Draco vzrušeně.

Hermiona s tlukoucím srdce rychle projela svoje poznámky a vřele poděkovala Hermioně z budoucnosti, že je příslušný odstavec zvýrazněný.

"To, na co se díváš, je poměrně nová stavba. Pán zla obýval původní přízemí a všechno pod ním."

"Pod ním?"

"Vypadá to, že měl nahoře poměrně malý domek a všechno zlovolné se nacházelo pod ním. Buď to vyhloubil sám, nebo možná využil přírodních podmořských jeskyní."

"Kdo byl tím Pánem zla?"

Hermiona našla příslušnou informaci a obočí jí vystřelilo vzhůru. Snažila se udržet tvář bez výrazu a odpověděla: "Ten, o kom se nesmí mluvit."

Draho vyprskl: "Cože? To je to nejsměšnější jméno na světě!"

"Četla jsem o něm. Byl to směšný Pán zla. No, to se nevztahuje jen na něj. Pro Pány zla bylo vždycky typické, že si vymýšleli nová, odporně znějící jména, ale na čas se stalo fakt populární být ´tak zlý, že nikdo nevyslovuje tvoje jméno´. Ten trend se táhne celou jejich historií. Někteří lidé si myslí, že právě to inspirovalo Voldemorta k vyvraždění všech ostatních. Chtěl být tím jediným, kdo nesmí být jmenován. Předtím mohlo označení Ty-víš-kdo, Pán zla nebo Ten, kdo nesmí být jmenován, ukazovat na víc různých osob."

"Takže tohohle chlápka zabil... ehm, Ty-víš-kdo?"

Hermiona se uculila, ale ignorovala příležitost ho popíchnout a zanořila se do poznámek. "Hm, zmizel někdy v oněch dnech roku 1970, tak se předpokládá, že ano."

Draco se poškrábal na bradě. "Fakt nevím, jestli chci bydlet v domě tak zženštilého Pána zla."*)

Hermiona protočila oči a vytáhla klíč. "Pojďme se tu trochu porozhlédnout."

Podlahy byly z lesklého tvrdého dřeva a okna zakrývaly těžké přepychové závěsy stažené ke stranám šňůrami se střapci. Kuchyně byla obrovská a pro těch dvanáct ložnic by jeden umřel. Jak Hermiona doprovázela Malfoye zpět do přízemí, napůl se do toho místa zamilovala sama.

On sám přímo zářil.

"To je ono. Chci se nastěhovat ještě dnes. Okamžitě. Sem si dám televizi a..."

"Hej hola!" přerušila ho Hermiona, tetelící se nadšením z úspěchu. "Pojďme do kanceláře, můžeš podepsat příslušné papíry, zaplatit a večer se začít stěhovat."

"Ano. Správně. Hned. Přenášedlo. Okamžitě," natahoval netrpělivě ruku.

"Dobře, dobře."

***

Draco ji víceméně odvlekl do kanceláře a nepřečetl jediný řádek, který mu předložila k podpisu. Když si uvědomila, že na všechno jen nepřítomně přikyvuje, v duchu fair play se mu snažila vyložit pár důležitých věcí, ale vždycky jen zvedl prst a umlčel ji. Tak ho nechala, ať si dělá, co chce, a zatoužila mít po ruce ještě pár dalších věcí, které by před něj mohla položit.

K Hermionině mrzutosti přivolal Ginger a s kopiemi dokumentů pro Gringottovy a odbor staveb a nemovitostí ji zase spěšně hnal ven. Na to si legračně povyskočil, což Hermiona identifikovala jako rychle potlačenou verzi jeho vítězného tance, který předváděl po výhře ve famfrpálu. Podařilo se jí zamaskovat smích kašlem.

"Tak a máš všechno v kupě," sdělila mu, když ho vyprovázela ven z budovy. "Můžeš se okamžitě nastěhovat."

"To je dobře, protože domů nejdu," protáhl obličej a otřásl se.

Hermiona zvědavě pozvedla obočí: "Co tě přimělo tak náhle odejít?"

Znovu se otřásl: "To nechceš vědět." Když došli ke dveřím, otočil se k ní s výrazem, ve kterém se mísila samolibost s jakousi plachostí. "Mimochodem, dneska jsem si to užil."

Hermiona na něj ohromeně vytřeštila oči: "Cože?"

"Myslím, že bychom to měli udělat znovu."

"Koupit dům?" přeptala se hloupě.

"Ne, vyrazit si spolu."

Přimhouřila oči a odsekla: "To nebylo rande."

"Ne?" uculil se. "Protože já si myslím, že jakmile jsi pochopila, že bych ti nevěnoval ani vteřinu, kdybys mě pozvala na rande přímo, musela jsi využít své práce realitní makléřky jako tajného, mazaného způsobu, jak mě na to rande dostat. Tím chci říct, že jsme spolu strávili dopoledne, povídali si, jedli a poznávali jeden druhého. Dokonce ses mi svěřila se svými zlovolnými plány. Mně to připadá jako rande. Musím říct, že jsem měl ze začátku pochybnosti, ale pak se ti fakt podařilo na mě zapůsobit. A všechno to zlo prosakující kolem tebe je jak ten nejvzácnější parfém."

Hermionina tvář pozvolna získávala stále sytější rudou barvu, protože jí náhle začínaly dávat smysl všechny ty jeho samolibé pohledy, které na ni vrhal. "Máš halucinace. Nemám zájem s tebou chodit."

"Pche-sím tě. Všichni se mnou chtějí chodit," prohodil samolibě a přeleštil si nehty o látku na hrudi. "A slyšel jsem, že jsi do mě blázen."

Vyplašeně couvla a rozhlédla se. "C-cože? C-co jsi slyšel? Kdo to řekl?"

"A jsem si jistý, že poté, co jsme dnes byli spolu viděni, rozmázne to Věštec v zítřejším vydání. Uvědom si, že budeme docela významný pár. Rozjedou se všechny možné divoké spekulace a budu tě muset chránit před čistokrevnými, kteří by nikdy takový vztah neschválili, ale pak budu strašlivě zraněn Harry Potterem, který se v sedle vzteklého hipogryfa přiřítí chránit tvoji čest, a až budu umírat v kaluži vlastní krve, náhle si uvědomíš, jak moc mě miluješ a že už mi to nebudeš moct říct. Takže bychom možná, než k tomu dojde, měli převzít iniciativu a jít se schovat do mého nového útulného domu na pláži."

Hermiona nedokázala najít svůj hlas. "Malfoyi. Vážně. Co do prdele..." Ani to nebylo otázka.

Z očí se mu vytratil děsivě odhodlaný, vzdálený pohled a nahradil ho úšklebek. "Říká se tomu vizualizace. Vykreslíš si cíl, kterého chceš dosáhnout, a pak se chováš, jako kdyby byl cíl už uskutečněný. Jedná se o silnou techniku, u níž je prokázáno, že zvyšuje úspěšnost i v téměř beznadějných případech."

"Vím, co je to vizualizace, ale myslím, že by neměla ignorovat realitu."

"Chceš mě pozvat na večeři? Vážně? Musím tě varovat, mám drahé chutě."

Hermiona ho vystrčila ze dveří a přirazila mu je před nosem.

Upalovala pryč, ale stejně ho slyšela zahalekat: "ZAVOLEJ MI!"

***

Harry zaklepal na nevýrazné dubové dveře nevýrazného domku v nevýrazné mudlovské čtvrti a široce se usmál na štíhlou ženu středního věku, která mu přišla otevřít.

"Harry! Rone!" zvolala ta žena radostně a oba je objala. "Tak ráda vás vidím."

"Ahoj," hlesl Harry trochu ostýchavě.

"Zdravím, paní G.," řekl Ron.**)

"Pojďte dál, kluci. Ale Hermiona tu není."

Harry se zašklebil. "Jo, my víme. Vlastně jsme si přišli promluvit o ní."

Paní Grangerová ztuhla a zbledla: "Je všechno v pořádku?"

"Ano!" ujistil ji Harry rychle. "Promiňte, všechno je fajn. Nebo většinou fajn." Ron za nimi zavřel dveře a následovali ženu dovnitř.

Paní Grangerová je usadila na pohovku v obývacím pokoji a šla připravit čaj a sušenky. Harry se několikrát zhluboka nadechl, aby si uklidnil nervy. Pohled na vzor růží na pěkném koberci pod jeho nohama začínal útočit na jeho příčetnost.

Ron ho poplácal po zádech. "Potřebuješ uklidňující doušek?"

"Ne," zakroutil Harry hlavou.

"Kde je pan G.?" zeptal se Ron, když se žena po chvíli vrátila a položila tác na konferenční stolek.

"Gordon šel vyzvednout Hermionina strýce Dana. Budou tady každou chvíli." Posadila se do křesla naproti nim. "Tak co je s Hermionou?"

Ron se podíval na Harryho; ten byl v těchhle záležitostech lepší.

"No, máme trochu obavy kvůli tomu, jak se chová," spustil Harry opatrně.

"Je workoholička," přerušil ho Ron neomaleně a sáhl po sušence. "Ale dělá práci za deset, a to už není normální ani pro workoholiky."

Harry do něj strčil loktem a umlčel ho pohledem. "Tak tak, že dorazí na naše pravidelné snídaně, a když se nepotkáme v práci, zbytek týdne ji nevidíme. Pokud víme, nemá žádné další přátele, ani si nebere žádné jiné volno kromě těch pár minut, které si vyšetří na snídani s námi."

Paní Grangerová vážně přikývla: "Všimla jsem si. Nás nebyla navštívit už půl roku. Volá jednou za týden, ale je jako stroj. Musí to mít naplánované v denním rozvrhu, protože volá vždycky ve čtvrtek v šest hodin večer a vždycky přesně deset minut."

Harry přikývl a pozorně sledoval tvář paní Grangerové, takže si nevšiml tenké vrstvy prachu ležící na okolo stojícím nábytku jako přikrývka. Na čele se mu formovaly kapky potu. "Snažili jsme se s ní trochu mluvit a asi se cítí špatně, že nás zanedbává, ale nemyslí si, že něco dělá špatně, protože – no, ona nedělá špatně nic! Pracuje. Dotahuje věci do konce. V jejích knihách je to ta správná věc. Ale zdá se, že pozapomněla naplánovat si taky volný čas a užívat si života."

"Vždycky se tolik snažila," posteskla si tiše paní Grangerová. "Nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, jestli jsem to možná trochu nezpůsobila já, když jsem na ni kladla v dětství takové nároky." Bezmocně vzhlédla. "Myslíte, že jsem jí neměla tak často opakovat, že ona je to jediné, co stojí mezi tímto národem, celkovou vzdělaností a kulturním kolapsem? Nebo jak bych na ni byla hrdá, kdyby jednou vládla světu?"

Harrymu zaskočil čaj.

"Uh..." hlesl Ron.

"Protože jsem věděla, od jejích pěti let jsem věděla, že vychovávám dítě, které by jednoho dne mohlo vést tento národ jen pouhou silou své vůle. Bohové vědí, že kdyby neměla tak pevné morální standardy, byli bychom už léta po smrti. Upřímně řečeno se mi trochu ulevilo, když se rozhodla zaměřit na kouzelnický svět místo toho normálního. Za minutu dvanáct."

"Uh..." hlesl Ron podruhé.

"Dokonce jsem si zarámovala její obrázek," povzdechla si paní Grangerová a ukázal na krb. Nad něčím, co vypadalo jako oltářík se svíčkami a kadidlem, visela v pozlaceném rámečku dětská barevná kresba dívenky, stojící na vrcholu světa s korunou na hlavě.

Tedy, to bylo zlověstné.

"Ehm, co se stalo, stalo se," odložil Harry opatrně hrnek a malinko se mu zadrhl dech, když si na stolku všiml drobků ze sušenek. Rezolutně uhnul pohledem. Třásly se mu ruce a cukalo mu v oku. "Sdělila nám, že jste ji pozvali na návštěvu, protože přijede strýček Dan, ale řekla vám, že to nestíhá."

Paní Grangerová opět zesmutněla. "Pravdou je, že jsme pozvali Dana, aby si s ní promluvil a přivedl ji trochu k rozumu. Ona a Dan se navzájem zbožňují. A Dan je velmi praktický a realistický. Ale nezabere to, když s ním neprohodí víc než jen několik vět. Dokonce i kdyby dorazila, zůstane sotva pár minut a zase zmizí."

Harry moudře přikyvoval. "Vymyslel jsem tohle: my všichni, já, Ron, vy, pan G. a strýček Dan bychom možná měli místo čekání, jestli Hermiona přijde, vyrazit k ní domů. A možná tam pár dní zůstat. Tak se nám nebude moct vyhýbat."

"Nenaštve ji to?" zeptala se paní Grangerová znepokojeně.

"Myslím, že ne. Možná ji to překvapí. Ale takhle nebude nucená kvůli setkávání s námi měnit rozvrh. Budeme tam a uvidíme se s ní, kdykoliv dorazí domů. A možná ji dokážeme přesvědčit, aby tam s námi zůstala. Možná, až uvidí, že se svět nezhroutí, když zůstane o víkendu doma, zklidní se."

"To je skvělý nápad. Víte, Gordon a já jsme nikdy neviděli, kde bydlí."

"Ach, to je úžasné místo. Když pomineme tu její přepracovanost, je na tom opravdu skvěle."

"O tom jsem nepochybovala. Vždycky jsme svému děťátku tvrdila, že je určeno k velikosti, že zcela revolučně přetvoří svět, který známe."

"Ehm..."

Na příjezdovou cestu vjelo auto a zatroubilo.

"Jsou tady!"

"NEEE! TETA MARGE!" vyjekl Harry a chytil se za hlavu. Ron na něj bleskově seslal uklidňující kouzlo.

"Nech toho, kámo. Promiňte, paní Grangerová. V domácím prostředí mívá záblesky dění z minulosti."

"Vím o nich," odpověděla klidně.***)

"Ach," vydechl Harry a zamrkal. "Promiňte. Ehm." Trochu roztřeseně se postavil. "Máme jít pomoct se zavazadly?"

Paní Grangerová zamítavě mávla rukou. "Prosím, ne. Dan vždycky začne šílet, když ´nadhodíme´, že nedokáže odnést vlastní tašky."

Otevřely se dveře a v nich se objevila vysoká, lehce shrbená postava Gordona Grangera. "Slyšel jsem křik?"

"To byl jenom Harry, drahoušku," odvětila paní Grangerová a políbila ho.

"Aha! Hej, Dane, jsou tu chlapci!" zavolal Gordon přes rameno.

Na to ustoupil stranou a do domu vešel mimořádně vysoký muž. Byl ještě o kus vyšší než Ron s jeho sto devadesáti třemi centimetry a téměř dvakrát tak široký. Neměl však na sobě ani gram tuku. Za to měl oholenou hlavu a hranatou bradu zdobilo půldenní strniště. Shlížel na ně chladnýma, tvrdýma očima. Přes rameno mu visel batoh.

"Teto Marge?" šeptl Harry.

"Ššš, Harry, ššš," poklepala mu paní Grangerová na záda.

"Tihle tady?" zeptal se Dan hlubokým, hrubým hlasem s těžkým přízvukem.

"Ano, Dane, to jsou nejlepší kamarádi naší Hermiony, Ron a Harry," představila je paní Grangerová a obrátila se ke svému manželovi. "Gordone, Harry dostal skvělý nápad. Myslí si, že bychom měli jet na návštěvu k Hermioně."

Gordon nad tím nápadem zavýskl, ale Dan očividně neposlouchal. Jeho pronikavé oči se zastavily na Ronovi. "Zrzek. Ty jsi ten, se kterým chodila."

"Panna!" zaječel Ron. "Pořád je panna! Nic jsme nedělali! Je panna! Já jsem panic. Všichni jsme nevinní!"

Dan si odfrkl: "To je mi jasné."

 

Poznámky k překladu:

*) Tady si nejsem tou slovní hříčkou jistá, ale u Gravidy je možné v podstatě cokoliv. Protože mi Dracovo označení tohoto Pána zla za zženštilého přišlo divné (v originálu je „pussy"), zahleděla jsem se podrobněji na okolní text. Hermiona v předchozí větě uvádí „somewhere around that period in the 1970´s", no a „period" má mnoho významů, mimo jiné také „měsíčky, menstruace". A rázem ta zženštilost dává smysl :-D

Nicméně český výraz „ony dny", který jediný mi tam aspoň trochu pasuje, to ani zdaleka nevystihuje.

**) U nás se tohle nepoužívá, ale v anglofonním světě je to údajně obvyklé méně formální oslovení. S ohledem na Gravidy jsem ochotná se vsadit, že to souvisí i s tímto https://www.urbandictionary.com/define.php?term=Mrs%20G

Mně to evokuje talkshow Mr.GS :-D

***) Znalci Divadla Járy Cimrmana se asi chytí, zbylým se omlouvám, ale Gravidy má na mě špatný vliv, pročež jsem si dovolila tento malý soukromý vtípek.


7. část



 

Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

autor: Gravidy

překlad: Jacomo     betaread: Calwen a Ivet     banner: arabeska



Sedmá část

 

Varování: Párty plná zmijozelů - pozor, může se stát cokoliv! Jídlo a ptí přenechte jim a radši se na to nadechněte.

 

Pro kouzelníky - kteří si nemusí dělat starosti s balením a přepravou svého majetku z místa na místo - neznamená stěhování nic jiného než důvod pro grandiózní párty.

Zatímco domácí skřítci zmenšovali, balili a přemísťovali z domova všechny Dracovy věci, on strávil zbytek odpoledne obvoláváním svých kamarádů, výběrem nového nábytku v různých obchodech a nákupem všeho, co si jeho dušička žádala.

V době, kdy dorazil do svého nového domova, všichni ostatní už byli na místě, pochutnávali si na jídle a pití a párty byla v plném proudu. A podle toho, jak to tam vypadalo, když přijel, už začínala nabývat na síle.

Všechna světla svítila a domem se linula hlasitá hudba. Draco se nakrátko zastavil, aby znovu ocenil svůj nákup proti temnému nebi. Lidé uvnitř skákali do bazénu, popíjeli před televizí nebo instruovali domácí skřítky, aby odsunuli nábytek stranou.

Draco doufal, že jeho rodiče neplánují se tu dnes večer objevit. Nepočítal, že by to udělali, jelikož byli zaujati tím, že mají manor jen pro sebe, ale u Luciuse jeden nikdy neví.

"DRACO! Tohle místo je fantastické!" vykřikla Tracey Davisová a vrhla se na něj v momentě, kdy vešel. Pevně ji objal a ona si postěžovala: "Máma a táta mi nedovolí ani opustit dům bez doprovodu, natož se odstěhovat!"

Draco ohrnul nos: "Ti mí se zřejmě nemohli dočkat, až se mě zbaví."

"Co ti provedli, že jsi odešel?" zeptala se Milicent Bulstrodeová, která procházela kolem.

"To nechceš vědět," ujistil ji Draco.

Založila si ruce na hrudi a pokračovala: "Přesně, jak jsem si myslela, vyhodili tě a začali pracovat na novém synovi. Nenapadlo tě někdy, Draco, že jsou možná zklamaní tím, co se z tebe stalo, a chtějí nového dědice?"

Draco přimhouřil oči, ale nedokázal zamezit bodnutí podezření a obav. "Ale prosím tě."

"Chovají se v tvé přítomnosti najednou podivně? Uvažuj, Draco, nedokončil jsi Bradavice a ani nemáš žádné mimořádné nebo silné nadání."

"Proč jsem tě vůbec zval?" zavrčel Draco a rychle se vzdálil.

Tracey šťouchla Milicent do ramene a zamračila se na ni: "Proč to děláš? Víš, co to s ním provede! Dostane nápady hyperaktivního pětiletého děcka, které zhltlo čokoládovou žabku."

"Trochu ho nastartuj a pak už se jen dívej," pronesla Milicent se škodolibým úšklebkem.

Draco zamířil ke Goylovi a Nottovi, kteří seděli na pohovce a dívali se na famfrpál. Opodál, opřený o bar, stál Zabini a tvářil se nesouhlasně.

"Tohle místo je skvělé, Draco!" zavýskl Nott a zasalutoval mu máslovým ležákem.

"Tohle místo je mudlovské," vyplivl Zabini.

"Sklapni, Zabini, tohle místo je kurva úžasné!" prohlásil hluboký hlas a Draco prudce otočil hlavu.

"P- chci říct MANSY!"*) zvolal a s rozpaženýma rukama se nejprve rozběhl a pak se zastavil a zíral na ni... na něj. "Sakra, tohle je trapné. Rád bych tě objal, ale teď by to bylo totálně divné."

Mansy se na něj uculil a pyšně se nafoukl, když si Draco začal prohlížet jeho nové, mužné tělo. "Je skvělé tě zase vidět, Draco."

"Nenapadlo mě, že už můžeš z postele, jinak bych tě pozval! Měl jsem v plánu jít tě v pondělí navštívit."

"Lékouzelnící řekli, že se kouzla dobře ujala. Cítím se skvěle."

"Áá, a tady..." Draco natáhl ruce a dotkl se Mansyho plochého hrudníku. "Fakt mi chybíte, holky."

"To bylo hrubé, Draco!" křikl Goyle.

"Ale já jsem je miloval!" protestoval Draco. "Myslel jsem na ně celou dobu, co jsme chodili do Bradavic."

"To stačí, Draco," odstrčil Mansy Dracovy ruce a nad jeho smutným výrazem protočil oči. "Tak co tohle místo? Je fakt úžasné, ale-" ztišil hlas, objal Draca kolem ramen a odvedl ho stranou od ostatních mladíků. "Zabini má pravdu, působí trochu mudlovsky."

"Říká se, že to je schválně," nakrčil Draco povýšeně nos a natáhl se po jednohubkách, které naservírovali domácí skřítci. Snažil se nezatvářit překvapeně, když se k němu tác zvedl. Zamaskoval to tím, že mávl přes okno na Adriana Puceyho, Moraga McDougala a Marcuse Flinta, kteří si užívali v bazénu. "Koho by napadlo, že by v takhle mudlovsky vyhlížejícím prostředí žil nějaký Pán zla."

"Ty nejsi žádný Pán zla," ušklíbl se Zabini.

Draco se zamračil. "Nemluvím o sobě, debile! Tenhle dům patřil jistému Pánu zla. Zmizel v sedmdesátých letech a všichni si myslí, že ho zabil Vy-víte-kdo, ale nikdo to neví jistě."

"Blbost," odkašlal si Goyle.

"Kdo ti to řekl, Draco?" zeptal se Nott.

"Žena, která mi prodala tenhle dům."

Zabini se zašklebil: "Podvedla tě."

Draco se ušklíbl, otočil se k němu a založil si ruce na hrudi: "Byla to Hermiona Grangerová."

Všichni v místnosti hlasitě zasténali a sborově zabořili tváře do dlaní.

"- takže to musí být pravda," dokončil Draco spokojeně. "Je teď zlá, víte."

"Ach, tohle začíná být dobré," ozvala se Milicent od dveří, kde stála spolu s Tracey.

"Potichu shromažďuje v ústraní síly a jednoho dne, až to budeme nejméně čekat, ohlédneme se a zjistíme, že všechno řídí."

Zabini a Milicent si vyměnili pobavené pohledy. Mansy měla - měl stále hlavu v dlaních.

"To ti řekla, Draco?" troufl si nejistě se přeptat Nott.

"Nemusela. Koukalo jí to z očí."

"Ženská, která prodává domy, se chystá ovládnout kouzelnický svět?" přitlačil Nott.

"Obchod s nemovitostmi je jen hobby. Má prsty snad ve všem. Víte, že vlastní společnost na mobilní telefony - ve skutečnosti je vytvořila. A jestli jsem jí správně rozuměl, televize je taky její invence."

Místností se rozlehlo další sténání.

"Draco, ty společnosti vlastní čistokrevní," snažil se trpělivě argumentovat Mansy.

"Bílí koně," prohlásil dramaticky Draco. "Zdání, které nás má ukolébat. Pěkné tvářičky skrývající zákeřnou pravdu."

"Proč se bavíme o Grangerové?" zeptala se Tracey otráveně.

"Protože Draco myslí svým ptákem," zamumlal Nott.

"Jen někdy," ohradil se Draco a znovu začal osahávat Mansyho hrudník.

"Tak jak nám dokážeš, že tu žil nějaký Pán zla?" poznamenal ospale Zabini.

Draco se zamračil. "Grangerová říkala, že jeho skutečné obydlí bylo skryto pod tímto domem. Ještě jsem nenašel žádné dveře, za kterými by vedly schody dolů..."

Přímo před jejich očima se stěna nalevo od něj otřásla, odsunula a objevily se černé dveře. Vypadaly vyrobené ze železa, do kterého byly vyryté křičící obličeje.

Draco pozvedl obočí a zaostřil na ohromenou ztichlou skupinku. "Našel jsem je."

"To není dobrý nápad, Draco," zamumlal Mansy, když Draco nadšeně vyskočil a zase odtáhl ruku od dveří, protože vyryté obličeje se šklebily a otáčely se za ní pokaždé, když se dotkl kliky. Culil se u toho jako sluníčko.

Ostatní popošli blíž, obklopili je a mumlali si mezi sebou.

"Takže, Zabini," ušklíbl se Draco, "mudlovský dům, jo?" Na to stiskl kliku, ale musel pořádně zatlačit, aby se ty těžké dveře se skřípáním vůbec otevřely.

Zakuckal se prachem zvířeným ve vzduchu a rozsvítil hůlku lumosem, protože za dveřmi číhala jen temnota.

Zdi byly vytesané do podmořského prostoru, tmavého, vlhkého a páchnoucího po soli. Ozvěna kapající vody dávala tušit, že se zřejmě jedná o hodně velkou a hlubokou jeskyni.

"To je setsakra úchvatné," zašeptal chraplavě Nott.

Schody začínající přímo u jejich nohou byly z robustního kamene a z obou stran je svíraly vysoké stěny, takže Dracovi připadalo bezpečné vydat se dolů.

"Hola, hola!" vykřikla Tracey Davisová. "Jestli je tohle opravdu tajný úkryt nějakého Pána zla, neměl bys sem zavolat odklínače, aby to tu prohlédli, než tam jen tak napochoduješ?"

"Jsem si jistý, že je to v pořádku. Kdyby nebylo, ten dům by neprodávali," odmítl se tím Draco zabývat.

"A jak víš, že vůbec našli vchod?" zeptal se Mansy.

"Já tam nejdu," prohlásila Milicent a Tracey souhlasně přikývla. Zabini a Nott zamumlali cosi v podobném duchu. Draco jim věnoval pohled plný pohrdání.

Mansy a Goyle ho pochmurně následovali po černém schodišti, ozářeném pochodněmi, které se automaticky rozhořívaly, jak mladíci sestupovali níž a níž.

Když Draco vykročil ze schodů do volného prostoru, jeho kroky hlasitě zaduněly. "Páni!"

Tušil, že to místo je obrovské, ale všechno vůkol bylo ponořeno do tmy a strop se nacházel tak vysoko, že ho neviděl. Vzduch byl chladný a vlhký. Udělal pár kroků vpřed a pak zase odcupital zpátky, protože zjistil, že stojí na jakési kruhové skalní plošině.

Podlaha se rozkládala jen v oblasti asi deseti metrů v průměru, poté se propadala do nicoty.

Popošel blíž k okraji, aby nakoukl dolů, ale polkl, když nedokázal nic zahlédnout.

"Draco, jdi od toho kraje!" zasyčel Mansy hlasitě a ostře. Goyle zůstal přitisknutý ke schodům.

"Něco tam vidím," ukázal Draco přes průrvu na další plošinu a schodiště slabě osvětlované lumosem.

Nejspíš by se tam mohl dostat na koštěti nebo to přeskočit pomocí správného kouzla. Něco tam bylo. Něco úplně úžasného. Cítil to. Jako lechtivý dotek vzadu v hlavě.

"To stačí, Draco. Je to nebezpečné," zamumlal Mansy. "Tracey má pravdu. Měl bys to místo nejdřív zkontrolovat, než provedeš něco pitomého."

"Ale tohle je můj dům!" zakňučel Draco.

"A my jsme sem přišli na večírek," namítl Mansy.

"Fajn," zabručel Draco a následoval skupinku kamarádů, kteří s úlevou pospíchali po schodišti zpátky nahoru. Tam ještě jednou zaváhal; cítil slabé šimrání v mozku, které ho táhlo zpět dolů.

Se zamračením slíbil sám sobě, že se vrátí později, a zavřel dveře.

 

Poznámka k překladu:

*) Podezřívám Gravidy, že přejmenování Pansy po změně pohlaví na Mansy skrývá i odkaz na slovo "man" = muž, protože se to dá chápat i jako "mužný".


8. část



 

Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

 

autor: Gravidy

překlad: Jacomo      betaread: Calwen a Ivet      banner: arabeska



Osmá část

 

PP: Dneska to bude krátké a celkem klidné. Tedy pro všechny kromě Hermiony. A Harryho :-D

 

"Tááák, ehm, ahoj mami. A tati," pozdravila Hermiona stojící váhavě ve dveřích a cinkající klíči. "To je ale překvapení."

Rodiče se na ni zářivě usmáli. Hermiona se mírně zakabonila, zavřela dveře a pospíšila je všechny obejmout. Ne že by nebyla ráda, že je vidí, jen měla dneska ještě moc věcí na práci. Bylo teprve dopoledne. Plus byla unavená, protože strávila celý příští týden uháněním dalších lidí od Těch, o nichž se nemluví, aby přesunuli další prostředky na její projekty. Někteří z nich začínali trochu reptat; bude je muset do konce minulého týdne zastavit. Možná pak bude další týden jednodušší.

Ačkoliv měla dojem, že nebyl, podle toho, jak právě skončila její hádka s nimi v budoucnosti.

Ušklíbla se. Někdy toho k zapamatování bylo trochu moc i na ni.

Matka jí nervózně stiskla ruce. "Říkali jsme si, že když jsi tak zaneprázdněná, bude snazší pro nás přijet sem za tebou než pro tebe nechat všeho, abys přijela za námi."

Jak to, že nevěděla, že přijedou rodiče na návštěvu? Byla tak moc zaměstnaná v oddělení záhad, že stěží zahlédla denní světlo, ale... Hermiona zmateně zamrkala. Jak je to dlouho, co byla naposledy doma?

"Uklidila jsi mi dům?" zeptala se Hermiona překvapeně a trochu vyděšeně, když se rozhlédla po lesklé podlaze a zářících stěnách.

"Ne," zatvářila se její mamka zmateně. "To udělalo to tvoje malé... ehm, přátelské cosi?"

Hermiona byla naprosto vyvedená z míry, protože v tom se objevila Ginger leštící nádobí a se zlým úšklebkem na rtech. "Ginger je dobrááá domácí skřítka a uklízí ošklivý, špinavý dům Hubaté dámy," posmívala se skřítka.

"SKŘÍTKO!" zaječela Hermiona.

"Ach, podívejte se na Ginger!" pokračovalo to stvoření. "Skládá prádlo Hubaté dámy!"

Místností proplula hromada načechraných a navoněných ručníků a úhledně se poskládala do skříně na chodbě.

"Ty malá bestie!" zasyčela Hermiona a v bezmocném vzteku zaťala pěsti.

"Hubatá dáma peskuje Ginger?" zapředla skřítka. "Má se Ginger potrestat? Špatná Ginger!" A uhodila hlavou do zdi.

"Dost!" vykřikla Hermiona. "Ty cvoku! Ty -" přimhouřila oči. "Ach, to je ÚŽASNÉ!" zvolala přehnaně nadšeným tónem. "Ginger je tak BÁJEČNÁ skřítka! TOLIK si cením tvé práce! Děkuju ti, Ginger, teď nemusím vůbec hnout prstem. Budu mít o tolik jednodušší večer!"

Ginger přestala bouchat hlavou do zdi a zle se na Hermionu zaškaredila. Ta se skřítce přestala posmívat a obě se probodávaly pohledem.

"Ginger se vrátí," pohrozila skřítka a odmístila se.

"Co to sakra bylo?" zeptal se Ron Weasley s plnou pusou, jak pro něj bylo ostatně obvyklé.

Hermiona vydechla a usmála se na Rona, který stál ve dveřích do kuchyně pokrytý moukou a s mísou v náručí. "Rone!"

Rozběhla se k němu, objala ho a pak se protlačila kolem něj do místnosti, kde našla Harryho skloněného nad další miskou se skelným pohledem v očích.

"Šlehej dál," nařídil Dan. "Chci, aby to bylo hladké a nadýchané."

"Ano, teto Petunie," zamumlal Harry pokorným, omámeným tónem.

"Strýčku Dane!" zavýskla Hermiona a objala obrovského muže, který měl na sobě zamoučenou modrou zástěru.

"Upekl jsem ti dort," prohlásil Dan, zvedl ji ze země a pořádně ji stiskl. "Slyšel jsem, že jsi příliš zaneprázdněná a důležitá, než aby ses na mě přišla podívat."

"Ehm, he," zrudla Hermiona. "Já... byla jsem svým způsobem zaneprázdněná." Tak zaneprázdněná v minulosti a v budoucnosti, že už si nebyla jistá, jestli to platí i pro přítomnost.

"Jo, slyšel jsem." Postavil ji zpátky na zem a otočil se ke sporáku. "Plány na ovládnutí světa."

"Nee! Tak to není!" zakňourala Hermiona. "Jen se ho snažím udělat trochu lepší. Použít svůj vliv a zlepšit trochu společnost."

"Tvůj strejda je amík," prohlásil Ron nesouvisle a zabořil prsty do mísy s těstem.

"Ruce pryč!" vyštěkl Dan, což způsobilo, že se Harry urychleně pelášil schovat.

"Táta se přestěhoval do Anglie až ve dvaceti šesti," informovala Hermiona Rona. "Ach, Merline! Harry! Takhle je na tom celou dobu?" Sebrala zmatenému mladíkovi mísu a objala ho.

"Ahoj, Miono!" zamumlal Harry mdle.

"Je trochu bábovka," zabručel Dan.

Hermiona ho probodla pohledem. "Takhle o Harrym nemluv. Má za sebou traumatické zkušenosti."

"Jako všichni v této místnosti," odmítl Dan její argument a vrátil se k vaření.

"Harry dokáže zvládnout pokusy o vraždu a být téměř vyhozen do povětří. V domácím prostředí je ale trochu roztřesený," vysvětlila a postrčila Harryho ke dveřím. "Proč nejdeš pozdravit mamku a taťku, Harry?"

Harryho telefon si vybral tuto chvíli k tomu, aby začal vyzvánět.

"He?" hlesl Harry.

Hermiona protočila oči a sáhla po mobilu. "Haló, tady telefon Harryho Pottera, hovoří Hermiona."

Nastala dlouhá pauza.

"To je slečna Grangerová?" otázal se kultivovaný ženský hlas.

"Ano, Hermiona Grangerová. Harry Potter se právě nachází uprostřed regresivních prožitků z minulosti, můžu vám pomoct já?"

Další pauza. "Možná ano. Tady Narcisa Malfoyová. Kontaktuji pana Pottera ohledně životního dluhu, kterým je mi zavázán."

Hermiona popošla a opřela se o dveře, protože se jí téměř zastavilo srdce. "Promiňte?"

"Ano. Při závěrečné bitvě v Bradavicích jsem lhala Pánu zla - přímo do očí - o smrti pana Pottera. Volám, abych si to vybrala."

"A co přesně chcete?"

"Diskrétnost," sdělila žena vyhýbavě. "Ujišťuji vás, že nejde o nic až tak obtížného. Ale nechci to probírat po telefonu. Přijďte okamžitě na manor a já vám poví, co požaduju."

"Já? Nebo Harry?"

"Na tom mi až tak nesejde, pokud budete diskrétní."

"Tak dobře," zavěsila Hermiona bez rozloučení.

"Co to bylo?" zeptal se Ron, který si očividně uvědomil, že se něco přihodilo.

Dan nic neřekl, ale přísně ji sledoval.

"Někdo znovu hrozí, že bude žalovat Harryho. Musím se na chvíli zastavit u sebe v kanceláři," řekla, přičemž vytáhla Harryho z kuchyně a usadila ho mezi své rodiče na pohovku.

"Chceš říct, že už musíš odejít?" zeptala se jí matka nešťastně. Ron ji následoval ke vchodovým dveřím.

"Budu rychle zpátky, slibuju. Chovejte se tu jako doma. Pokoje pro hosty by měly být připravené. A Rone, prosím, nenechávej Harryho se strýčkem Danem."

Na to se obrátila ke strýci, který stál ve dveřích do kuchyně s rukama založenýma na hrudi.

"Vrať se na oběd," nařídil jí.

"Pokusím se."


9. část



 

Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

autor: Gravidy

překlad: Jacomo       betaread: Calwen a Ivet       banner: arabeska



Devátá část

 

Varování: Připravte se na cokoliv. I na to, co vás nenapadne.

 

Hermiona opravdu nenáviděla Malfoy manor.

Byl velký, byl okázalý, příjezdová cesta byla NEKONEČNÁ a ti pitomí albínští pávi na ni civěli.

"Ani to nezkoušej!" křikla na jednoho, který vyhlížel obzvláště záludně a chystal se k ní přiblížit. Načepýřil se a odkráčel.

Zaklepala na masivní obrovitánské vstupní dveře a pak čekala celé věky, než někdo odpověděl.

Konečně se dveře s cvaknutím otevřely a vykoukla z nich zničená Narcisa Malfoyová. "Jste tu sama?"

"Ano. Tak co chcete? Mám spoustu práce."

Narcisa se zamračila, otevřela o trochu víc dveře, přejela Hermionu pohledem, načež ustoupila stranou a vpustila ji dovnitř.

"To, co od vás požaduji," začala žena, jakmile masivní dveře zase zavřela, "je maximálně tajné. Nesmíte o tom s nikým mluvit. Mohlo by to zničit jméno Malfoyů."

Hermiona zaváhala, ale pak se rozhodla, že je jí putna, do jakých sraček se Malfoyovi dostali, a vytáhla hůlku, aby odpřísáhla mlčení.

"Prodala jste Dracovi ten dům, že ano?" zeptala se Narcisa.

Hermiona zamrkala: "Ano, ehm, včera?" Už tomu nevěnovala žádnou další myšlenku, navzdory tomu, že jí Draco psal zprávy asi desetkrát za den.

"Před třemi dny," odsekla žena.

Jejda.

"Řekněte mi po pravdě, byla na tom domě nějaká kletba?"

Hermioně se na okamžik zastavilo srdce a zůstala jak Lotova žena, ale pak se znovu zamyslela a uvědomila si, že ne, na tom domě žádná kletba neležela. Minimálně její materiály o kletbě nic neříkaly. Tehdy se o to ani nestarala - navzdory původní myšlence prodat mu prokletý dům - protože byla nadšená, že je ten obchod dokončený.

"Ne. Pokud vím, žádná kletba tam nebyla. Ale dřív patřil nějakému Pánu zla."

Narcisa ze sebe vydala zvuk, který byl příliš decentní, než aby se dal označit za úpění. "Pak to možná není jen v Dracovi."

"Jak to myslíte?"

"Můj syn mi posledních sedmdesát dva hodin neustále volal, aby mi sdělil každý jednotlivý detail toho, jak je ten dům neuvěřitelně velkolepý."

"No, to je dobře, ne?"

"Byl čím dál tím vzrušenější a trval na tom, že v jeho domě se nacházejí podivná stvoření, která s ním mluví v jeho hlavě."

Hermiona se zděsila: "Jej, to není zrovna dobré."

"Přišel sem asi před hodinou a snažil se mi jedno z těch stvoření ukázat, ale já jsem nic neviděla a on se kvůli tomu začal víc a víc rozčilovat. Věci, které mi říkal, byly naprosto bláznivé. Obávala jsem se - obávala jsem se, že můj syn možná zažil nějaký druh zhroucení. Vždycky měl velkou představivost, ale tohle je moc i na něj. Pokoušela jsem se to v něm potlačit, ale utekl přede mnou. Potřebuji, aby se na něj někdo podíval, někdo se silným psychologickým základem, a potřebuji, aby se celá ta záležitost odehrála naprosto potichu."

Mračící se Hermiona odpověděla: "Mám atestaci z psychologie platnou pro mudlovský i kouzelnický svět."

"No, to věci zjednodušuje. Okamžitě půjdete stanovit Dracovu diagnózu. Pokud trpí nějakou poruchou, co nejrychleji a co nejdiskrétněji ho přivedete sem. Nikdo se o tom nesmí dozvědět."

"Dobře, ale dnes večer nemůžu. Mám návštěvu."

"To mě nezajímá," odsekla Narcisa chladně. "Promptně se o tuto záležitost postaráte."

Hermiona otevřela pusu, aby se ohradila, ale byla přerušena hlasitým sametovým barytonem, který zpíval: "VOLNÝÝÝ JAK PTÁÁÁK..."1)

Zpočátku Hermiona nechápala, co vidí.

Musela zamrkat, protože ji nejprve oslepila bledost trupu Dracova otce, který scházel po hlavním schodišti, jak ho pánbů stvořil, a poté ji oslepil její vlastní mozek, když odmítl přijmout to, co viděly oči.

Lucius se ani nezarazil. Za pokračujícího zpěvu, i když trochu ztišeného, udělal na jednom schodu rychlé čelem vzad a umožnil tak Hermioně plný výhled na svůj pyšně vytvarovaný zadek. Na to se vzpřímenými zády odskotačil zpátky po schodech nahoru, ale nevypadalo to, že by nějak moc pospíchal.

Hermionin výhled zaplnily chladné modré oči. Zamrkala a zaostřila na Narcisinu tvář nacházející se velice blízko u jejího obličeje.

"Okukujete mi muže?" zavrčela Narcisa.

"Ehm, ne!" odvrátila Hermiona hlavu a zahleděla se zkoumavě na zeď. "Nic jsem neviděla. Nikoho jsem neviděla."

Narcisa ostražitě přimhouřila oči. "Má fantastický zadek, že ano?"

Hermiona se jen tak tak zastavila, aby nepřitakala, zaťala zuby a rychle svou odpověď přehodnotila. "Kdo?"

Narcisa ji probodla pohledem. "Hm. Jděte stanovit Dracovu diagnózu."

A Hermiona byla natolik zpitomělá, že šla.

***

To ráno se Lenka Láskorádová probudila s vědomím, že dnešek bude báječný a vzrušující den pro magii. Po rychlé snídani si oblékla svůj nejhezčí hábit a své nejpevnější turistické boty. Na chvilku se zastavila a pak přidala pár sponek s barevnými příčesky, ručně zhotovený náhrdelník ze sušených jablek, do kterých byly vyřezané obličeje, a opravdu pěkný prsten, koupený za korunu v mudlovském obchodě se smíšeným zbožím.

Takto vymóděná se usadila na přední verandě a ignorovala zvědavé pohledy svého otce, kterými ji častoval pokaždé, když procházel kolem okna.

Nemusela čekat dlouho.

Na jejím prahu se objevil kymácející se Draco Malfoy. Vlasy mu trčely do všech stran a obličeji měl zašpiněný. Když ji spatřil, jeho tvář se rozzářila nadšením.

"Hej! Střelenko!" rozrazil zahradní branku, doběhl k dívce a začal ji táhnout po pěšině pryč. "Pojď se mnou!"

"Ahoj, Draco Malfoyi!" zazpívala Lenka. "Zase strávím nějaký čas u vás v podzemí?"

Draco se uculil jako sluníčko: "Jak jsi to uhodla?"

"HEJ!" vyrazil ze dveří Xenofilius. "Zloději dětí! Okamžitě mi vrať dceru!"

"Promiňte! Brzy ji vrátím!" zahalekal Draco vesele a poté oba zmizeli.

***

"To musíš vidět, Střelenko," spustil Draco, jakmile pod jejich nohama zaskřípal písek a štěrk cesty. "Nikdo jiný nebude poslouchat. Možná, že ty budeš vědět, o co se jedná."

"Tvůj dům je moc krásný!" pronesla Lenka očarovaně. "Vyvolává velmi šťastný pocit."

Draco se uculil: "Ano? Taky si to myslím."

Uvnitř na ně čekali Mansy, Goyle, Tracey, Pucey a Nott.

"Draco, to si děláš srandu," zaúpěl Mansy a vrhl znechucený pohled na Lenku, která mu ho oplatila výrazem plným ohromení.

"Ahoj, kamarádi Draca Malfoye," zatrylkovala Lenka, protože si tak úplně nepamatovala jejich jména. Ne, že by se s ní někdy bavili v Bradavicích nebo v době, kdy byla zamčená v podzemí. "Vaše křivočetné čakry vyhlíží dnes mimořádně uspořádaně, milý pane," sdělila Mansymu tónem, který naznačoval, že se jedná o velmi významnou poklonu.

Mansy střelil pohledem po Dracovi.

"Co je?" odvětil chladně a vystrčil bojovně bradu. "Vsadím se, že mi bude věřit."

"To určitě bude. Ona věří všemu!"

"Ona o podobných věcech něco ví," přel se živě Draco.

"Dobře. My zůstaneme nahoře." Mansy se skácel do jednoho z křesel, vylovil Denního věštce a zmizel za ním.

Draco se ušklíbl: "To udělejte, pánové. A hlídejte. Moji rodiče by mohli kdykoliv zaútočit."

Ztrápený Mansy trochu sklonil noviny. "Tvoji rodiče se tě nechystají zabít, Draco." Ale znělo to nejistě.

"Už jsem ti to říkal," namítl Draco pevně. "Byl jsem doma a matka mě z ničeho nic napadla! Milicent měla pravdu, chtějí mě zabít a nahradit novým dědicem. Takže, chlapi, hlídejte."

Většina si vyměnila pohledy a neochotně přikývla.

Draco přikývl energicky a táhl Lenku k nejbližší zdi. Okamžitě se v ní objevily železné dveře.

"Óóóch," hlesla Lenka, natáhla ruku a dotkla se zkroucených obličejů. Zuřivě jí chňapaly po prstech, ale nevypadalo to, že by ji kously.

Draco se ušklíbl: "Myslím, že to jsou někteří z nich."

"Hmm?"

Otevřel dveře a Lenka ho bez námitek následovala po zatuchlých schodech dolů.

"Můj dům je úžasný!" spustil Draco hlasitě. "Okamžitě jsem si toho začal všímat. Věci, které jsem chtěl, ke mně samy přišly. Dveře a chodby se přesouvaly podle toho, jak jsem potřeboval. Když jsem se chtěl posadit, nábytek se mi vymodeloval přímo před očima. Ale to není nic až tak fantastického, řekla bys. Zkrátka vynikající kouzelnická práce nebo něco takového. Jenomže tak to není! "

Došli na konec schodiště. Plošina pod nimi zaduněla, ze země vyrašily pochodně a vysoko, převysoko nad nimi se na stropě objevila světla, která ozářila místo, kde stáli.

"Všechno zůstávalo čisté, ale já jsem si toho nevšiml, protože jsem zvyklý na domácí skřítky," pokračoval Draco, přičemž se obrátil k Lence a hlasem plným údivu dodal, "věděla jsi, že snídaně se neudělá sama?"

Lenka důstojně přikývla.

"Já ne. Téměř jsem umřel hlady, když jsem se snažil zjistit, kde je jídlo. Ani prádlo se samo neudělá. Je fakt bizarní si to uvědomit. Ale já tu nemám žádné domácí skřítky. Mí rodiče se zatím jen chystali mi umožnit, abych si půjčil nějaké z manoru, ale já jsem je o to ještě nepožádal. A nezůstal tu ani žádný skřítek mých kamarádů. Myslím, že bych si ani ničeho nevšiml, kdybych je neslyšel ve své hlavě." Otočil se zpět a zahleděl se do temné jeskyně. "Pojďte sem, lidičkové. Vylezte. Chci, aby se s vámi seznámila." Směrem k Lence dodal: "Jsou velice plaší."

Lenka dychtivě mžourala do tmy před nimi.

Za propastí se rázem objevily tři páry velkých, jasných očí a zase okamžitě zmizely.

"Ale no tak, lidičkové! Ona vám neublíží," chlácholil je Draco.

Vzápětí se oči objevily znovu a poté se pomalu zviditelnila i tři veliká stvoření, vznášející se ve vzduchu.

Měla téměř stejnou barvu jako skála kolem nich. Lenka nedokázala říct, jestli jsou chlupatá nebo mají hladkou kůži. Měla šest dlouhých noh a ještě delší tělo, mrštný ještěrčí ocas a chodidla do špičky. Jejich čumák vypadal jako zmuchlaný a ostatní rysy se ztrácely díky téměř helmovitému tvaru rohaté hlavy.

Lenka zalapala po dechu a stvoření se ihned rozpadla do miniaturních verzí sebe sama a vystřelila se skrýt do Dracova hábitu a vlasů.

"Škrkny!" vydechla Lenka a údivem si zakryla pusu dlaní.

"Tohle tedy jsou?" zeptal se Draco se smíchem a sáhl si do vlasů, aby ty mrňousky vyšťoural ven. Jeden z nich ho uchopil za prst.

Lenka divoce přikývla.

"Věděl jsem, že ty budeš vědět, co jsou zač! Jsem génius!" pokýval sám nad sebou sebevědomě. "Jsou úžasní. Mění tvar, mají všechny možné velikosti. Jsou po celém domě! To jsem měl na mysli, když jsem ti říkal, že ty dveře jsou možná oni. Myslím, že možná dokonce JSOU tenhle dům, že ho možná postavili. Ale nikomu jinému se neukáží a nikdo jiný je neslyší, jen já!"

Zvedl ruce a ze vzduchu a ze stěn se zhmotnily další škrkny, poletovaly kolem a některé mu běhaly po pažích jako miniaturní koníci.

"Ty jsi zaklínač škrken!" uvědomila si s úžasem Lenka a téměř propukla v pláč.

"Škrkny," zopakoval Draco. "Proč jsem o nich nikdy neslyšel?"

Lenčin výraz zvážněl. "Víš, jak se většina kouzelníků staví k magickým tvorům. Žárlí na ně. Bojí se jich."

Draco rozvážně přikývl. "Ale tihle tvorečkové jsou skvělí! Jsou tak sladcí!" Otřel se nosem o jednu z nich a ta nadšením vypískla.

"Škrkny jsou zloději a šprýmaři. A mění tvar. Můžou být čímkoliv, stačí jen říct."

"Mně nic neukradli," vykřikl Draco rozhořčeně, "ani se mě nezkoušeli napálit."

"Ty jsi jejich zaklínač," zopakovala, "tobě to neudělají. Škrkny jsou už tři sta let považované za vyhlazené. Budovaly si kolonie v kamenných jeskyních, jako je tato. Každá skupinka byla nalezena a pobita."

Draco se prudce nadechl a zděšeně trhl hlavou.

"Na slovo ´škrkna´ bylo uvaleno tabu, nevyslovovalo se, nepsalo se. Všechny dokumenty o nich byly zničeny. Ale to už se stalo tak dávno, že všichni, kdo o tabu věděli, jsou mrtví. Neexistuje nikdo, kdo by se o ně zasadil, a většina lidí si myslí, že škrkny jsou tvorové z mýtů."

"Ale tihle přežili? Není divu, že se před všemi skrývají. Nerozumím ale tomu, proč je zabíjeli?"

"Přesně z těch důvodů, o kterých jsi mluvil; můžou se stát čímkoliv, co jsi kdy viděl nebo co si dokážeš představit. Mohou být velcí, malí, těžcí, lehcí, dřevo, kov, voda, oheň, meč ve tvé ruce." A jakmile na to Draco pomyslel, pár škrken zmizelo a on vzápětí svíral v prstech dlouhou lesklou zbraň. "Křídla na tvých zádech." S dalším zábleskem se na Dracových ramenech vzedmula křídla, zamávala a zvedla ho do vzduchu.

"Páni!"

"Ferrari V12 berlinetta 599 GTO."

Draco vyjekl, protože přistál v kožené sedačce tiše předoucího, krvavě rudého vozu. Téměř propadl panice, protože nikdy neřídil auto, ale chopil se černého volantu.

"Dobře! Chápu to!" zvolal.

"S vestavěnými, teplem naváděnými střelami."

"Co. Do. Prdele!" zaječel Draco, protože na předku podivného mudlovského vozidla vyrostly podivné mudlovské zbraně. Pípaly, bzučely a mířily na Lenku.

"A kávovarem."

*Cink* hleslo auto a z odkládací přihrádky vyjel šálek kouřící kávy.

Draco poplašeně vyjekl.

"Tvoje panika jen způsobuje, že jsou ještě agresivnější ve snaze tě chránit," prohlásila Lenka klidně a ustoupila stranou, protože šálek s kávou vystřelil přímo na ni. Střely sledovaly její pohyb. "Nadechni se a uklidni."

Draco zavřel oči a přinutil se myslet na to, jak ten podivný mudlovský stroj odjíždí a nechává ho na pokoji.

Škrkny se zatřepotaly, rozptýlily se kolem něj a postavily ho na vlastní nohy. Znovu se nadechl a podíval se na Lenku. Škrkny na něj konejšivě mlaskaly a cvrlikaly.

"Můžou na sebe vzít jakoukoliv formu. Ale jen pro tebe, pro svého zaklínače. Tohle jsou jednoduché tvary. Můžou se stát úžasně složitými věcmi. Mnohem složitějšími, než je dům nebo auto. A přesně to se přihodilo. Staly se válečnými zbraněmi."

Draco se zachvěl a přitáhl si maličké škrkny k sobě, jako by se je snažil instinktivně chránit.

Náhle k nim od schodů tlumeně dolehl rozruch.

"DRACO!" vykřikl zastřený hlas, následovaný pádem a poté tichem.

Napjatý Draco se zamračením pohlédl ke schodišti, až škrkny, které se po něm plazily, začaly poplašeně pobíhat a slabě kníkat.

"Škrkny, vezměte Lenku a schovejte se. Půjdu zjistit, co se děje."

Jedno stvoření na sebe vzalo obří podobu, popadlo Lenku kolem pasu a odletělo do temnoty. Ostatní ho následovali jako roj včel svou královnu.

Draco tiše vyběhl po schodech, s napřaženou hůlkou rozrazil dveře a vytřeštil oči na scénu, která se před ním objevila: jeho kamarádi se svíjeli v bolestech na podlaze a nad nimi se tyčila Hermiona Grangerová.

 

Poznámka k překladu:

*) v originálu použita píseň „BORN FREE...", tj. „zrozen ke svobodě, žít svobodně, volání divočiny..."



Poznámka:


10. část



 

Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

autor: Gravidy

překlad: Jacomo       betaread: Calwen a Ivet       banner: arabeska



Desátá část

 

Varování: Pozor! Urážky na cti. Vloupání. Násilí. Vražda. Další kriminální činy.

 

"Co tu děláš, šmejdko?"

Hermiona neuznala jízlivě se pošklebující dívku u Malfoyových vchodových dveří za hodnou pohledu. Věděla, že v Bradavicích chodila do Zmijozelu, ale to bylo všechno, co si o ní pamatovala.

Zamířila rovnou po schodech nahoru, zaklepala jako civilizovaná osoba a na oplátku dostala tohle?

Jednoho dne, řekla si, s ní budou lidé zacházet s úctou, která jí náležela. S úctou, která pramenila z dosažení vysokého vzdělání, vysoké kompetence, velkého úspěchu a nemalé nebezpečnosti. Byla válečná hrdinka, sakra. Nemohli by lidi přestat s celou tou záležitostí mudlovské krve?

Zachovala si tvář.

"Ráda bych mluvila s Dracem Malfoyem, prosím."

Dívčin úšklebek se ještě prohloubil, jeho majitelka se vzdorovitě opřela o zárubeň a očima znovu sjela Hermionu od hlavy k patě. "Pochybuju, že on chce mluvit s tebou."

"To je mi fuk. Poslala mě sem jeho matka a mám s ním nějaké řízení."

K jejímu překvapení dívka vytřeštila oči a dveře - které ani předtím nebyly zrovna dokořán - se ještě víc přivřely.

"Pokud s ním chce jeho matka mluvit, může mu zavolat sama," vypískla dívka vysokým roztřeseným hláskem, "špinavá šmejdko."

Normálně by v tomto momentě Hermiona prostě odešla, ale s Harryho životním dluhem v sázce...

Hermiona rozrazila dveře, čímž dívku odhodila tvrdě na zeď. Ta zaječela, ihned ale vystartovala pryč a v běhu jako šílená řvala na celý dům a vykřikovala cosi o Narcise, Dracovi a zabijácích.

Hermiona si mrzutě povzdechla, vešla a trpělivě vyčkávala. Nejprve se k ní přiblížil zvuk běžících nohou a pak tři muži, kteří se zastavili, jakmile ji spatřili. Hermiona poznala Goylea. Fuj. Ten další byl očividně Nott, ale neměla ponětí, kdo je ten třetí.

"Co tady děláš, šmejdko?" vyštěkl Goyle a namířil na ni hůlku.

Zase. Ta. Otázka.

Trpělivost, Hermiono. Trpělivost.

"Kde je Draco Malfoy?" zeptala se klidně.

"Co mu chceš?" zeptal se nevrle podezřívavým tónem mladík, kterého nepoznávala.

Hermiona zamžourala, protože na něm bylo něco podivně povědomého. "Jeho matka mě poslala, abych si s ním promluvila. Ráda bych to měla za sebou."

"To ti nikdy nepovíme!" zaječel Nott. "Mdloby- Ááá!"

Hermiona mu mávnutím hůlky podrazila nohy a mrštila s ním na konferenční stolek.

To, co nastalo poté, bylo více než ubohé. Ti tři se stěží zmohli na to, aby proti ní použili těžší kouzla než ta ze čtvrťáku. Vykřikovali je z plných plic a jejich mávání hůlkou bylo přehnané a neohrabané.

Fyzicky jí ubližovalo už jen se na ně dívat.

Au.

Ne, za tohle mohl talíř od zmijozelačky ukryté v rohu, který na ni přiletěl.

Přesně toto bylo v kouzelnickém světě špatně.

Tihle pitomci absolvovali Bradavice před pěti lety, ale jejich čarování od té doby nijak nepokročilo. Spíš se ještě zhoršilo. Jako kdyby se poté, co opustili školu, už nic nenaučili, natož něco praktikovali. Nebyli hloupí - no, Goyle možná ano - a Nott měl solidní úroveň magické síly. Ale podívejte se na ně! Ta dívka se ani nepokusila použít hůlku! Nejspíš neovládala nic jiného než kosmetická kouzla.

Proč lidé takhle zakrněli? Copak nemohli věnovat alespoň pár minut denně zlepšování svého kouzlení? Přečíst si něco vzdělávacího?

Tohle všechno se změní, jakmile to Hermiona dostane na starost.

Už nebude možné, aby docházelo k takovému plýtvání. Všichni kouzelníci a čarodějky budou vycvičeni na svou maximální úroveň.

Ať se jim to líbí nebo ne.

"DRACO!" zaječel Goyle, když s ním mrskla o zeď.

Na chvíli se rozhostilo ticho, a pak se náhle vpravo od Hermiony objevily ve stěně dveře, takže znehybněla a přimhouřila oči. Vešel Draco Malfoy.

Zatěkal očima mezi ní a svými kamarády a nevěřícně se zeptal: "Grangerová? Co se tu děje?"

"Přišla jsem si s tebou promluvit," spustila s pohledem upřeným na jeho ruku s hůlkou. "Nechtěli mi to dovolit."

K jejímu údivu se zeširoka rozesmál. "Tys mě chtěla vidět tak moc, že jsi spáchala tohle všechno?" Rozpažil ruce, aby ji objal. "Jůůů. Pojď sem."

"Draco, poslala ji tvoje máma!" vykoktala zmijozelka.

Draco vytřeštil oči a ztuhl. Přejel pohledem své kamarády, pak pomalu doputoval očima k ní a viditelně polkl.

"T-tedy, Grangerová, n-nejsi n-navrch ještě n-nájemný vrah, že ne?"

"Cože? Ne! Zbláznil ses?"

Uvolnil se a s úlevou vydechl: "To je dobře, protože MDLOBY NA TEBE!"

Hermiona uhnula kouzlu z cesty a zvedla konferenční stolek, aby blokovala další útok, ale Draco už upaloval zpátky ke dveřím, kterými přišel.

"Ty pitomče!" vykřikla, vrhla se vpřed a zachytila dveře dřív, než je za sebou stihl s bouchnutím zavřít. Propasírovala jimi hůlku a chňapla po něm, takže vyjekl a pustil je. "Co s tebou je?" ječela na něj, zatímco dupal po schodech dolů a mizel ve tmě.

Hermiona se otočila ke zmijozelským a rychle je několika mávnutími hůlkou odzbrojila a svázala.

"Radši tu zůstaňte," zavrčela. "Jasné?"

Vyděšeně přikývli.

Konečně. Trocha respektu.

Hermiona se vydala po schodech za Malfoyem.

"Malfoyi!" hulákala. "Nevím, co máš za problém, ale já jsem si jen přišla promluvit! Tvoje matka si myslí, že máš možná nějaký druh reakce na něco v tomto domě. Začínám si myslet, že jsi spíš jen zasraný cvok. Malfoyi?"

Došla na konec chabě osvětleného schodiště a rozhlédla se po jeskynním prostoru. Všechno bylo tiché a temné. Nevzpomínala si, že by během prohlídky tuhle místnost viděla.

"Mdlob--!"

Bleskově se otočila: "Expeliarmus!"

Vzápětí sledovala, jak kouzlo ozářilo prostor a neochvějně zamířilo k Malfoyovi. Viděla jeho překvapený výraz, hůlku, která mu vylétla z ruky, a jeho zakymácení. V hrůze vytřeštila oči, protože si uvědomila, že za ním nic není. Žádná podlaha.

Napřáhla hůlku. "Acc-ÁÁÁ!"

Něco malého a zuřivého jí podrazilo nohy.

"Vy zabila lorda Malfoye!" pištěla Ginger hystericky. "Ošklivá Hubatá dáma!"1)

A v pravidelných vlnách se po Hermioně přelévala ledová, odporná voda, jak na ni Ginger ždímala hadr na podlahu.

"Ty trdlo!" chrchlala prskající Hermiona a škrábala se na nohy. "Mohla jsem ho zachytit!" Dopotácela se k okraji kamenné plochy, třásla se a kapala z ní voda. Rychle se očistila a osušila švihnutím hůlky a zvolala: "Lumos Maxima!"

Pod ní ale nebylo nic než temnota.

Ginger se se vzlykáním a lkaním přemístila a Hermioně došlo, že je v pořádném průšvihu.

"Proboha živého! Zabila jsem Draca Malfoye!"

Mozek jí už jel na plné obrátky. Comámdělat? Comámdělat?

Cosi hluboko uvnitř ní, ona prvotní, instinktivní část její duše, cítilo hluboký klid, jako kdyby se naplnil nějaký dlouho očekávaný osud.

Ale to nebylo správné. Vždycky by vsadila všechny svoje peníze, že to bude Ron, kdo polapí a zabije Malfoye.

Ach Merline, takže půjdu do vězení!

Vytáhla svůj mobil a stiskla zkrácenou předvolbu.

***

"Kouzelnické televizní sračky," prohlásil Dan svým hlubokým hlasem, zatímco bezcílně přepínal kanály na Hermionině velkoplošné obrazovce.

"Počkat! Tady! Nechte to! Ne! Tohle! Ááá," ječel Ron a soustavně nadskakoval u každého famfrpálového zápasu, který Dan přepnul.

"Hermiona má zpoždění," povzdechla si paní Grangerová.

Dan se zamračil: "Ten kuřecí salát bude k ničemu." Pak se obrátil na Harryho, který se prakticky roztekl do polštářů na sedadlech vůkol. "Hej, jsi v pořádku, Machu?"2)

To bláznivé děcko na chvíli zmizelo a nakonec ho našli nacpané v malém přeplněném přístěnku.

Harry mírně zrudl: "Ano, je mi líp. A jsem Harry."

"Mně připadáš jako Mach," zavrčel Dan.

"Helejte, mně to vůbec nedošlo," ozval se Ron s pusou plnou popcornu. "Vy tedy víte o kouzelnickém světě, hm?"

Dan ho umlčel dlouhým pohledem. "Krátce jsem se s magií setkal."

V tom mu zazvonil telefon.

"To je Hermiona." Hodil ovladač Ronovi, který vítězoslavně vypískl. "Haló?"

"Strýčku Dane! Strýčku Dane!" ozvalo se. Zbytek byl jen nesrozumitelné blekotání.

Dan okamžitě vstal, odešel do kuchyně a zavřel dveře. "Hermiono Jean, ihned se uklidni! Co je?"

"Zabila jsem Draca Malfoye!"

Dan ztuhl jen na vteřinu. "Dobře," pronesl stručně a klidně. "Viděl tě někdo?"

"Ano. Ta moje domácí skřítka. Ona to řekne!"

"V jakém stavu je tělo?"

"J-já nevím. Spadl do jámy. Ani nevidím na dno. Nahoře nad schody jsou lidé! Nemůžu jim dovolit, aby ho našli! Musím to tělo ukrýt!"

"Oukej. Neboj se, zlato. Strýček Dan ví, co dělat. Vydrž jen pár minut a budu tam. A teď - kde jsi?"

Rychle si zapsal adresu, zaškaredil se nad tím, jak daleko to místo vlastně je, a v duchu začal sestavovat seznam věcí, které budou potřebovat: rukavice, plastové pytle na odpadky, lopaty, motorovou pilu.

Kuchyňské dveře se rozletěly a v nich se objevil po dechu lapající zrzek.

"Je na tom telefonu ještě Hermiona?" vyhrkl.

"Co je ti do toho?" zeptal se Dan a přimhouřil oči.

"Já jen, že mi volal můj šéf, Kingsley, že Draco Malfoy unesl dívku, Lenku Láskorádovou, a že Hermiona ho šla oddělat!"

Když to bude nutné, mohli by to zaonačit tak, aby to vypadalo jako sebeobrana. Dobře.

Dan pomalu nakráčel k Ronovi. "Chystáš se zatknout mou holčičku?"

"Sakra, to ne!" vyštěkl Ron, kterého to ani trochu nezastrašilo. "Vy mi nerozumíte! Na tohle čekám od té doby, co mi bylo jedenáct!" Malinko si poskočil. "Věděl jsem, že když si počkám, jednoho dne - jednoho dne bych mohl se svými dvěma nejlepšími kamarády ukrývat tělo Draca Malfoye."

"Opravdu, pane," ozval se ze dveří Mach. "Čeká na to věčnost. Nemůžu říct, že mě to překvapuje. Možná mě překvapuje, že to trvalo tak dlouho."

Dan krátce zaváhal a pak pevně přikývl. Dostat se na místo by mohlo být snazší za použití té jejich vúdú magie než Gordonovým vozem. Znovu zvedl telefon k uchu. "Slyšela jsi to, zlato? Tvůj strýček Dan a tví přátelé tam budou v několika minutách."

"Pravděpodobně dojde k nějakému boji," řekl ten kluk Mach. "Nejspíš byste to měl nechat na nás."

"Už jste někdy schovávali tělo, mládeži?" zeptal se obou útočně a trochu ho překvapilo, když sebou necukli.

Jen se podívali jeden na druhého s otázkou v očích. Nakonec zrzek nadhodil: "Ehm?"

"Víš, Rone, myslím, že to možná fakt je něco, co jsme ještě nedělali. Zvláštní."

Ron luskl prsty. "Ne, ne. Crabbe a Goyle, pamatuješ? Ve druháku."

"Jo, ale ti nebyli mrtví."

"Pak s vámi strejda Dan půjde, mládeži," vyštěkl muž.

 

Poznámky k překladu:

1) Tak tady jsem si českým překladem nabrala do bot - v originále je totiž "Bad Bad Lady". Marná sláva, s tím už nic nenadělám, ale asi chápete, jak nerada vás o tuhle slovní lahůdku ochuzuji.

2) V originálu je použito jméno Waldo (česky Valda). Jedná se o narážku na tuto knihu https://www.databazeknih.cz/knihy/kde-je-valda-132243. Když si k tomu vyhledáte obrázky, pochopíte proč. Sice vyšla i česky, ale já jsem se rozhodla dát sem Macha (pochopitelně toho od Šebestové a se sluchátkem). Pro české a slovenské čtenáře je to přece jen logičtější, ne? :-D

Ehm, nedá mi to. Pokud by Šebestová byla Hermiona - a podoba tu taky je - tak Ron by byl... pes Jonatán? :-D


11. část



 

Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

autor: Gravidy

překlad: Jacomo      betaread: Calwen a Ivet      banner: arabeska



Jedenáctá část

 

Varování: Nejíst. Nepít. Neslintat. Začne to zostra a pak se to ještě víc rozjede. Andělé, démoni a jiné šílenosti. Jak tohle skončí? Ví bůh. Nebo výbuch?

 

"Víš," nadhodil Lucius usazený v útulném křesle se sklenkou martini v ruce a oblečený jen do fezu na hlavě," začínám si myslet, že jsme možná v celé té rodičovské záležitosti selhali."

"Tyhle věci chtějí čas, Luciusi," prohlásila Narcisa s očima upřenýma na vyšívání. "Jen prostě získává křídla. Nechme ho se v tom trochu vykoupat a jsem si jistá, že nakonec dospěje."

"Možná jsme měli trvat na tom, aby dokončil Bradavice nebo – nebo mu zařídit nějakou stáž." Při té myšlence se Lucius zašklebil.

"Neblázni," zamumlala Narcisa. "V jeho věku nikdo neví, čím chce být."

Rozhostilo se ticho.

"Proč nad tím vůbec naříkáš?" otázala se po chvíli Narcisa kousavě. "Copak se s tím teď dá ještě něco dělat? Copak budeme ještě někdy zodpovědní za výchovu nějakého ubohého stvoření?"

Jejich pohledy se setkaly.

"Už nikdy," přikývl Lucius a pozvedl své martini v gestu přípitku.

Náhlé hlasité prásknutí přimělo Narcisu nadskočit a vyjeknout. Uprostřed místnosti se objevila podivná domácí skřítka, kroutila si uši, kolébala se sem a tam a soustavně kvílela: "Mladý pán byl zabit! Byl zabit ošklivou Hubatou dámou!"

Načež stejně rychle zmizela.

Lucius okamžitě zaměřil zrak na rodinnou tapiserii. Narcisa se postavila a s obavami na něj hleděla.

"Inu, tapiserie říká, že je na tom skvěle," oznámil Lucius. "Ve skutečnosti říká... svatá prostoto, Draco, neskákej na každou, kterou vidíš!"

Narcisa odložila vyšívání a přivolala si boty. "Jdeme, Luciusi. Měli bychom se na to podívat sami."

Lucius k ní vyslal prosebný pohled: "Můžu se obléknout?"

Narcisa stiskla rty a zamyslela se. "Dobře, ale jen proto, že opouštíme dům."

***

Hermiona klečela na okraji propasti, mířila hůlkou dolů a po tvářích jí tekly slzy. Neviděla nic než inkoustovou čerň a v hlavě měla takový zmatek, že nedokázala přijít na jediné užitečné kouzlo.

A to znala tisíce kouzel. Znala několik takových, která by ji snesla dolů, která by ze skály vytvořila schodiště, která by přivolala stupně, aby po nich mohla sejít.

Nedokázala si vybavit ani jediné.

"Omlouvám se, Draco! Je mi to tak líto! Nemyslela jsem to tak!" volala plačtivě do temnoty.

Mohla přivolat jeho tělo, ale bála se, že je naživu a zraněný a že by ho ten otřes mohl zabít. Bála se, že je mrtvý a když sejde dolů do propasti, bude se muset dívat na jeho polámané neživé tělo.

"Ach, Draco, je mi to lí-to!" vzlykala.

"Hermiono..."

Trhla hlavou a zalapala údivem po dechu.

Byl to Draco... ale byl... Byl anděl.

Ze zad mu vyrůstala bílá křídla a tiše se třepotala ve vzduchu. Něžně, shovívavě se usmíval. Mírumilovně.

Neohrabaně vstala a natáhla k němu ruku.

"Draco! Omlouvám se! Snažila jsem tě přivolat kouzlem, ale ta skřítka... ta skřítka mě srazila k zemi a pak jsi byl pryč!" začala znovu vzlykat.

"To je v pořádku, Hermiono."

"Není! Nezasloužil sis zemřít! No, možná trochu. Ale nechtěla jsem být tím, kdo to udělá."

"Nebolelo to."

Popotáhla. To trochu pomohlo. Aspoň to bylo rychlé.

"Než půjdu, uděláš pro mě něco?"

Přikývla. Vyrovnaně se usmál a potěšeně slétl dolů k ní.

"Mohu dostat polibek?" zašeptal.

Zírala na něj doširoka rozevřenýma, vlhkýma očima a nijak nereagovala, když se naklonil a cudně se svými rty dotkl jejích. Myšlenky se jí okamžitě rozmělnily na kaši.

Ach. Ach bože. Tohle nebyla zrovna situace, na kterou by se při organizování svého ovládnutí světa připravovala. Jediný muž, kterého kdy líbala, byl Ron a ten nebyl zrovna pan Božský*). Ne že by špatně líbal, jen se choval naprosto nevázaně. Jako ten typ chlápka, kterého nikdy nemůžete líbat na veřejnosti, protože to rychle začne být pořádně nemravné.

Tohle nevypadalo na takový druh polibku, ale možná vyčkával, až ona něco udělá. Ale co? Urazí ho, když mu položí ruce na tvář, kousne ho do rtu a vsune mu jazyk do pusy? Byl to jeho poslední polibek před tím, než odejde do nebe (nebo do pekla), co když to zkope? Možná si o tom měla něco nastudovat...

Malfoy se trochu odtáhl. "Přestaň. Myslet," nařídil jí a znovu ji políbil.

Ach.

Dobře.

Objal ji a trochu naklonil hlavu a Hermionin mozek se rozplynul. Tak krásně voněl a jeho ústa byla horká a přemlouvala ji, aby aspoň trochu rozevřela rty. Hábit měl navlhlý a studený. Celý byl tak pevný, tak skutečný a chutnal – chutnal jako máslový ležák.

Odtrhla se od něj. "Ty osle!" zahulákala. "Ty nejsi anděl!" Samozřejmě, že nebyl anděl! Trdlo! Kdyby opravdu zemřel, objevil by se před ní s rohy a ocasem.

"Musíš být jedinou osobou na planetě, která se ve mně takhle spletla," zasmál se na ni a potvrdil tak její myšlenku.

Ale nebylo to míněno jako posměch, takže se neodtáhla, když se znovu sklonil a vtiskl jí pár rychlých, jako peříčko lehkých polibků. "Částečné odškodnění."

"Nechtěla jsem ti ublížit," zašeptala, "jen jsem si přišla promluvit. Tvoje matka si myslela, že máš něco jako halucinace."

"Neposlala tě, abys mě zabila?" zeptal se Draco nevěřícně

"Ne! Proč by to dělala?" vyhrkla Hermiona naprosto zmateně.

"Myslel jsem, že jsi navrch ještě taky zabiják... k tomu všemu, co už jsi. Momentálně bych tě radši nepodceňoval."

"Ne, hele – dobře, zasloužím si to. Možná se svým způsobem snažím převzít kouzelnický svět. Jen jsem o tom takhle nepřemýšlela. Opravdu nechci nikomu ublížit nebo začít válku. Jen chci, aby ze sebe všichni vydávali to nejlepší, co můžou."

"Proti jejich vůli?"

Nepěkně se jí blýsklo v očích. "Když budu muset."

Zadíval se na ni: "To je tak děsivé a zároveň sexy."

Naklonil se, aby ji znovu políbil, ale odstrčila ho. "Počkej, co je tohle za místo?"

"To je, ehm..."

Vyrušil je ženský výkřik přicházející z daleka a odrážející od hlubin propasti.

"Co to bylo?" přispěchala Hermiona k okraji.

"LENKO!" vykřikl Draco. "LENKO, CO SE DĚJE?"

"Dracooo Malfoyi! Pomóóóc!" ozval se z temnoty slabě Lenčin hlas.

"Co to propánakrále je?" zalapala Hermiona po dechu.

Draco překvapeně vykřikl, protože se jeskyně najednou rozkývala a škrkny se mu rozječely v hlavě. Stěny jeskyně se roztřásly a popraskaly, načež se před nimi objevily dvě velké škrkny a hmátly po něm a po Hermioně.

"Co se děje?" snažil se jich vyptávat Draco. "Co se stalo?" Ale všechny ty hlásky byly příliš rozrušené a pomíchané, než aby se jim dalo rozumět.

Hermiona se rozkřičela, protože škrkny se s nimi vrhly dolů do temnoty.

Zastavily se ve vzduchu těsně nad další skalní plošinou. Na vyvýšenině vpravo od nich spočívala Lenka Láskorádová, držená další škrknou.

"Lenko!" zalapala Hermiona po dechu.

"Škrkny, co to děláte?" vyjekl Draco a zamlel sebou.

Ustrašeně a zmateně blekotaly a on se z té kakofonie v hlavě otřásl.

"Dobře, dobře, dobře," ozval se cizí nepříjemný, chraplavě znějící hlas. "Zaklínač škrken! No nemám já dneska šťastný den?"

"Kdo je tam?" zvolal Draco.

"Lumos." Dracova a Hermionina hůlka se rozsvítily a oba přímo před sebou uviděli divoce vyhlížejícího muže s úžasně dlouhými černými vlasy a vousy vlajícími všude kolem něj, jako kdyby ty prameny vyrůstaly přímo z podlahy a zdi jeskyně. Vypadalo to, jako kdyby byl ten muž napůl uvězněn ve svíjejícím se obsidiánovém kameni.

Žádný kámen, uvědomil si Draco. Škrkny. Škrkny se proměnily v kámen a snažily se toho muže zadržet.

"Aha!" zvolal čaroděj triumfálně. "Zase můžu používat magii! Za okamžik budu volný! A to všechno díky tobě, milý hochu."

"Kdo jste? Co tady děláte?" dožadoval se vysvětlení Draco.

"Malfoyi," řekla Hermiona tiše, "myslím, že je to možná tvůj Pán zla. Ten, v jehož domě bydlíš."

"Cože? Fakt?" zatvářil se skepticky Draco.

"Ano! To jsem!" křikl kouzelník potěšený, že ho znají. "Jsem Ten, o němž se nemluví! Taktéž známý jako Tamten chlápek. Ne Tamten chlápek z Irska. Jsem britský Tamten chlápek."

"Co tady děláte?" zeptal se Draco znovu. "Zmizel jste v sedmdesátých letech."

Muž se zamračil a tvářil se poněkud překvapeně. Patrně vůbec nevěděl, co se píše za rok. Ale byl to Pán zla, takže byl víc než šťastný, že může spustit svůj monolog: "Na vrcholu moci jsem našel tuhle kolonii škrken a pokusil jsem se objevit náhradní způsob, jak je ovládat. Částečně jsem uspěl, ale jednoho dne se obrátily se proti mně a použily svoje těla, aby vytvořily tohle skalní vězení, ze kterého jsem nemohl uniknout. Ale před pár dny ho začaly v krátkých intervalech houfně opouštět. Odcházelo jich víc a víc, zřejmě aby prozkoumaly tebe. Tím, že se jejich pozornost rozdělila, vznikla v mém vězení skulina, čehož jsem využil, abych se dostal na svobodu. Za pár hodin budu zase volný a ty, zaklínači škrken, mi je pomůžeš využít k tomu, abych srazil kouzelnický svět na kolena!"

"NIKDY!" zaburácel Draco. "Škrkny už byly kouzelníky zneužívané a týrané dost a dost! Nedovolím je zotročit a vykořisťovat! Jsou to mí přátelé a já ti nedovolím jim ubližovat! Ne, dokud dýchám!"

Hermiona zůstala na Draca civět s výrazem úžasu ve tváři.

Zlovolný kouzelník se rozesmál: "Ty nemůžeš nic dělat, kluku! Z mého věznění jsou oslabené! Když dojde na volbu mezi mou silou a tvým hlasem, nemají šanci, musí poslechnout mě! A ty uděláš to, co řeknu, nebo zabiju tvé kamarádky. Nejdřív si s nimi ale pohraju. Neměl jsem ženskou už roky."

Černý lesklý kámen, který čaroděje držel, se začal chvět a praskat a Pán zla se šíleným výkřikem osvobodil jedno hubené rameno. Kamenná drť popadala na zem a proměnila se na malé škrkny, které odkulhaly pryč.

Draco se divoce snažil vyprostit z držení škrken. V duchu jim to co nejrazantněji nařídil, takže zapištěly, trhly sebou a upustily ho. Dopadl do podřepu, chňapl po hůlce a skočil přes rozsedlinu dělící ho od zlého čaroděje.

Pán zla se ušklíbl a zavrčel kouzlo, které způsobilo, že se Dracova hůlka obrátila proti svému majiteli a vystřelila mu do obličeje. Odlétl s výkřikem zpět a téměř neslyšel, jak Hermiona a Lenka volají jeho jméno. Místo rozplácnutí o skálu nebo pádu do ledové vody pod nimi byl ale bleskově zachycen škrknami, které ho zvedly do vzduchu, panicky mu breptaly v hlavě a odmítaly ho znovu pustit, aby si neublížil.

Tentokrát byla jeho snaha o vyproštění marná. Nedalo se nic dělat. Tento kouzelník uměl používat hůlky dalších osob, aniž by se jich musel dotknout, a i kdyby na něj Draco poslal škrkny, jiné škrkny toho muže chránily. Rozdělit jejich pozornost mezi sebe a toho černokněžníka jen škrkny oslabovalo.

"Hlupáku," zasmál se kouzelník a začal jen tak pro zábavu sesílat kouzla. Draco vyjekl, protože se jeho hůlka vymrštila do vzduchu a začala na něj střílet bolestivá a mučicí kouzla. K jeho hrůze viděl, že totéž se děje i Hermioně a Lence.

"To je marné, mladíku," poškleboval se mu Pán zla po chvíli, která Dracovi připadala jako věčnost. Ochable visel škrknám v náručí, s opuchlým a zkrvaveným obličejem, ale stále sebou mlel, protože Hermiona plakala. "Moje moc jen poroste a s těmito škrknami jakožto mou stráží nemůže žádná čarodějka nebo kouzelník doufat, že mě porazí."

"A co já, hajzle?" ozval se hluboký hlas a před černokněžníkem přistál obrovitý muž, který sjel dolů na kamennou plošinu po laně.

"Kdo do pr-?" spustil čaroděj.

"Strýčku Dane!" vypískla Hermiona, ale její výkřik rázně skončil ucuknutím při pohledu na to, jak strýcovy zaťaté pěsti narazily do čarodějova obličeje, až to mlasklo a křuplo.

"Malfoyi! Hermiono!"

A byli tu Ron a Harry svištící si to na košťatech.

Škrkny začaly zmatkovat a nešťastně cvrlikat v Dracově hlavě. Ten pro změnu ječel, protože jeho a Hermionu bez dlouhých cavyků upustily.

Ron popadl Hermionu a zamířil vzhůru. Harry postrčil svoje koště k Lence. "Vezmi Malfoye a mažte nahoru! Dan a já použijeme Hermionino přenášedlo."

Lenka rychle přikývla, vzlétla a chňapla po Dracovi, který ani nepomyslel na protest.

Harry se pomocí hůlky přenesl z Lenčiny plošiny na plošinu, kde Dan valchoval ksicht Pána zla.

"V pořádku. Jste hotový?" zeptal se.

"Téměř," zavrčel Dan a ještě párkrát chlápka praštil. "A to jsem se skoro bál, že se nedostanu k zabíjení."

"Ehm, jo," souhlasil Harry nervózně.

Poté Dan sáhl do kapsy a vytáhl ruční granát. Se šíleným úšklebkem vytrhl zuby pojistku a nacpal ho Pánu zla do potlučené pusy.

Harry vyjekl, pevně Dana sevřel a hmátl po přenášedlu.

 

Poznámka k překladu:

*) v originálu je použito "Mr. Smooth", čemuž by asi lépe vyhovoval překlad "pan Dokonalý", ale nám se pan Božský zdál lepší – zejména když jde o srovnání s Ronem :-D



Poznámka:


12. část + Epilog



 

Pro spojení s Grangerovou stiskněte G

autor: Gravidy

překlad: Jacomo      betaread: Calwen a Ivet     banner: arabeska



Dvanáctá část

 

Varování: Všichni na scéně. Opravdu všichni. Velké finále. Velké odhalení. Vlastně několik.

 

Hermiona spolu s ostatními stála na okraji plošiny a hleděla dolů do černoty. Při záblesku výbuchu hluboko pod nimi zaječela a Draco ji popadl za ruku a odtáhl ji od okraje. Zeď popraskala, skála se začala hroutit a všude kolem nich vylétaly do vzduchu škrkny.

"Honem! Všichni nahoru!" křičel Ron chňapající po Lence a všichni společně utíkali ke dveřím. Jeskyně se otřásala.

Funící skupinka vtrhla do Dracova obývacího pokoje trochu odřená, trochu špinavá a trochu rozjařená.

"Jsou Potter a ten chlápek v pořádku?" zeptal Draco.

"Měli přenášedlo," pokrčil rameny Ron. "A Harryho nedokáže nic zabít, takže vím, že je v pohodě."

Hermiona chapavě přikývla: "Strýček Dan přežije všechno."

"A co ty tvoje, ehm, kamarádky škrkny?" ošil se nepohodlně Ron.

Draco se usmál nad šťastným cvrlikáním svých rozjásaných kamarádek, které se mu rozléhalo v hlavě. "Jsou v pohodě. Umí změnit tvar na silný kov nebo se stát nehmotnými. Takový výbuch jim neublíží."

"Škrkny, Draco!" vyrazila ze sebe Hermiona. "Škrkny! Skutečné živé škrkny! To je úžasný objev! Nemůžu se dočkat, až je budu studovat..."

"Ne!" přerušil ji Draco a uchopil ji za ruce. "Ne, prosím, nikomu o nich neříkej. Kouzelnický svět už je jednou vyhladil. Budou je lovit a zabijí je. Nedokážu ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se o nich lidé znovu dozvěděli. Nechci ti vymazat paměť, Hermiono, ale budu je chránit."

"Ááách," vydechla rdící se Hermiona s vykulenýma oči. "To je tak sladké."

Naklonila se a něžně Draca políbila.

"Á," vzdychla Lenka. "Škrkny jsou stvoření lásky."

"Myslel jsem, že jsi ho zabila," brblal Ron a kabonil se, protože se cítil podvedený. "Přišel jsem sem v naději, že budu schovávat jeho tělo, a ty se s ním teď dáváš dohromady?"

"Běž pryč, Weasley," zamumlal Draco varovně, když ho Hermiona objala.

"CO MÁ BÝT TOHLE?" ozval se rozzuřený hlas Luciuse Malfoye.

Draco se při pohledu na naprosto rozlíceného otce, který vpadl do místnosti, napřímil. Za ním následovala jeho vyděšená matka s Mansym a ostatními. Draco uvažoval, jak bez něj byli schopni projít železnými dveřmi. Museli kvůli alternativnímu vstupu propátrat dům.

"Tohle nedovolím!" zaburácel Lucius. "Opustil jsi Bradavice! Nemáš práci! Rozházel jsi svůj svěřenecký fond! Milostivě jsem to všechno ignoroval! Ale tohle, tuhle ostudu ignorovat nebudu! Nebudu ignorovat ji!"

"Máš nějaký problém s mou neteří, hajzle?" zavrčel strýc Dan, který vtrhl do místnosti s Harrym v patách. Přenášedlo je dopravilo před dům.

Lucius se otočil a naprosto omráčeně se zadíval na Dana, a poté měl Draco možnost pozorovat otcovu podivnou proměnu. Mužův spodní ret se zachvěl a vytřeštěné oči získaly skelný lesk.

"Mmvh," zakoktal se Lucius, ve tváři bílý jako list papíru.

Hromový výraz strýce Dana se stal ještě temnější a hrozivější.

"M-mořský vlku?" zašeptal Lucius slabě. "J-jsi to ty?"

Strýc Dan znechuceně zasténal, protočil oči a rozevřel náruč. Lucius se k němu vrhl a pevně ho objal. Plačící Narcisa za ním nezůstala dlouho pozadu. Dan je oba s výrazem děsu přivinul k hrudi, ale pod vším tím pobouřením byl i náznak potěšení.

"Ach, drahý Vlku," vzlykala Narcisa, "myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím."

"Můj příteli!" vykřikoval Lucius. "Tolik jsi mi chyběl!"

"No, nechováš se tak, když říkáš o mé neteři takové věci," podotkl Dan nevrle.

Lucius spustil: "Tvoje neteř?" Odtáhl se, aby se podíval na Hermionu. "Tahle malá kouzelnice je z tvé tlupy? J-jsem poctěn! Dcero!" zvolal a Hermiona vyjekla, protože byla zahrnuta do objetí.

"Draco, pomoc!" zasyčela a snažila se nevzpomínat na nahé tělo, které před pár hodinami viděla.

"Jo, jo, poctěn. Skvělé. Souhlas. Fajn, díky, tati," kýval Draco a jal se vysvobozovat Hermionu z otcova sevření, zatímco tento jí sázel na obě tváře hlasité mlaskavé polibky.

Když Lucius opět zaměřil svou pozornost na Mořského vlka, Draco se rozhlédl po kamarádech a položil ruku Hermioně kolem pasu. "Chce k tomu někdo něco říct?"

"Ehm, slečno Hermiono," oslovila podivně otřesená a vyděšená Tracey bývalou spolužačku. "Ehm, tohle vám právě přinesla sova."

Hermiona, trochu se mračící nad jejím chováním, sáhla po těžké pergamenové obálce a při spatření zpáteční adresy zalapala po dechu. Hbitými prsty ji otevřela a rychle si přečetla doručenou zprávu.

"Propánakrále," vydechla a opřela se o Draca.

"Co to je, Hermiono?" zeptal se Harry.

"Právě jsem obdržela pozvání ke studiu na Akademii Zvůle."

Rozprostřelo se ticho.

"Coooo?" Tohle byl ten nejpodivnější zvuk, který kdy slyšela Luciuse Malfoye ze sebe vyloudit.

Podala pozvánku Harrymu, který ji rychle přejel očima, než mu ji sebral Ron, aby se na ni taky mrkl. Goyle, Nott a ten další mladík, kterého Hermiona stále ještě neidentifikovala, se bleskově stáhli blíž. "Píšou... píšou, že jsou ohromeni tím, čeho jsem dosud dosáhla, a že titul Pána zla mi otevře některé zatím tvrdohlavě vzdorující dveře. Jak mohou... Já opravdu... Copak je to, co dělám, opravdu... trochu zlé?"

"Eh," nakousl Harry nervózně.

"To sakra jo," potvrdil Ron neotesaně. "V hrůze očekávám den, kdy se rozhodneš, že potřebuju další školu, abych završil svoje vzdělání, a pošleš mě proti mé vůli na postgraduál."

"A já den, kdy se rozhodneš, že se stanu ministrem kouzel," dodal Harry, čímž způsobil, že zrudla a začala cosi mumlat.

"Že by varovné zvonění?" nadhodil Draco a krátce ji stiskl. "Možná teď věci trochu přehodnotíš, hm?"

"Co? Ne!" Hermona se na něj dívala, jako kdyby se pomátl.

Ostatní sebou překvapeně trhli.

"Chci tím říct, jak bych to mohla odmítnout? Je to famózní příležitost! A taková čest! Budu první mudlorozená osoba, kterou pozvali. Je snad lepší způsob, jak se předvést kouzelnickému světu, než být naprosto první mudlorozená Paní zla? Je statisticky doloženo, že v oboru Pánů zla muži neporovnatelně převažují nad ženami a čistokrevní přečíslují ty s mudlovskou krví ještě víc. Myslím, že mít mudlovskou Paní zla bude pro naši společnost velký krok vpřed."

Ron hleděl v panice na Harryho. Harry hleděl na Draca a očima žadonil, aby něco udělal. Draco se divoce rozhlížel po inspiraci. Pak jeho oči zavadily o Nottovo potlučené čelo a on se pomalu, zákeřně usmál.

"Her-mi-o-no," zanotoval.

Jeho hlas přerušil její blouznění a ona se po něm překvapeně ohlédla.

Zeširoka se zazubil a pronesl: "Vznáším obvinění."

 


Epilog

 

Hermiona Grangerová strávila tři měsíce v Azkabanu ve vězeňské cele s nízkou ostrahou za vloupání, napadení a pokus o vraždu. Harry a Ron byli absolutně k ničemu, dokonce i poté, co Dan vytáhl svůj kinžál a začal bodat do všech okolo.

Soud byl držen v naprosté tichosti, aby neupozornil její v čase cestující já na probíhající nesnáze, ale skutečnost, jak málo lidí bylo zapojeno a všichni se dali označit za její ´přátele´, vedla k nízkému trestu. Hermiona si opožděně uvědomila, že ti mizerové z oddělení záhad o soudu věděli a strávili týdny zaneprázdňováním jejího v čase cestujícího minulého já v budoucnosti. Ti hlupáci měli dokonce tolik drzosti, že po jejím odsouzení bouchli lahve se šampaňským.

Naštěstí pro ni se před lety věnovala renovaci a modernizaci Azkabanu. Mozkomoři už se jako stráže nepoužívali a každý vězeň měl ve své cele postel, záchod a regulovatelné topení.

Harry a Ron ji často navštěvovali, i když první měsíc s nimi nemluvila a druhý měsíc je proklínala. Někdy přivedli na návštěvu její rodiče. Mamka a taťka předstírali, že je na dovolené a nikoliv uvězněná za kriminální přečiny. Když se nikdo nedíval, matka ji přes mříže uchopila za ruce a šeptala, že dobře ví, že jde jen o dočasný neúspěch a že její holčička je jednou přiměje litovat dne, kdy takhle zametli s právoplatným vládcem světa.

Jednou se na chvilku zastavili také Lucius a Narcisa a tvářili se, že jsou na ni absurdně pyšní. Strýc Dan se ji pokusil dvakrát osvobodit. Hermiona pojala podezření, že ve skutečnosti pobývá na Malfoy manor.

Draco přicházel každý den.

Někdy jí přinesl jídlo od Rosaldy. Někdy jí předčítal velmi špatně napsané básně. Někdy se ji snažil přimět ke ´zdokonalování jejího umění vizualizace´ vykreslováním představy jich dvou na líbánkách.

Hermiona mu chladně připomněla, že ještě ani nebyli na druhém rande.

Mazaně se ušklíbl: "Takže připouštíš, že tamto bylo první rande."

Když Hermionino uvěznění skončilo, cítila se podivně klidná a odpočatá.

Země se stále otáčela. Nikdo neumřel, když nepracovala. Její zlověstné plány byly poněkud narušeny, když místo jejího pobytu vyšlo ve všeobecnou známost. Jo, pozvání do Akademie Zvůle stále platilo, ale měla na triku pokus o vraždu, takže ji odvolali ze správní rady. Už také nemohla učit v Bradavicích a Kingsley snížil počet komisí, ve kterých mohla působit, a za žádnou z nich už nenesla zodpovědnost.

Kdyby teď chtěla ovládnout kouzelnický svět, musela by to udělat silou. Na něco takového neměla zrovna žaludek.

Její dům byl příjemně chladný a svěže voněl, ačkoliv tam tři měsíce nebyla. Někdo tu vyvětral a na kuchyňském stole na ni čekala kytice spolu se dvěma vstupenkami na jakousi módní show nebo cosi takového.

Hermiona si povzdechla, sáhla do tajné skuliny na dně šatníku a vylovila odtud dlouhý zlatý řetízek s obracečem času.

Se slabým úsměvem si ho prohlédla a pak s ním začala otáčet.

Takže ji přiměli trčet tři měsíce v Azkabanu. Neuvědomili si, že si ty měsíce může vzít zpět? Konec konců měla hodně věcí na práci.

Například telefonovat.

Aby sama sobě sdělila, že se má sejít s Dracem Malfoyem a ukázat mu pár domů.


*KONEC*

 

PA: Vtipná povídka, ačkoliv ne tak dobrá jako ty delší. Snažila jsem se zachovat jistou vážnost. A pak se z ´trochu veselého´ stalo poněkud praštěné.

PP: Zaplaťmerlin za to. Jinak bychom se tak nepobavili :-D

Ráda bych ještě jednou poděkovala Jimmi za to, že mi tuhle povídku dala na hraní, protože jsem si to náramně užila. Rovněž děkuju arabesce za kouzelný banner, který nenápadně naznačoval a zároveň čtenáře krásně mátl. A v neposlední řadě obrovitánsky děkuju mým betám Calwen a Ivet, že opravily všechny mé chyby a úlety. Díky vám všem je svět české fanfiction obohacen o další perlu od nedostižné autorky Gravidy.



Poznámka: