Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod k povídce



Havran děl: Už víckrát ne


Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Shrnutí: Londýnský Tower má temnou a krvavou minulost jak v mudlovském, tak kouzelnickém světě. Dříve sloužil nejen jako vězení, ale i jako svatyně. Co kdyby se tak stalo znovu?


Rating: bez omezení - Pairing: Harry/Hermiona (jen v náznaku) - AU, 47 kapitol, 114 tisíc slov

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží GenkaiFan a Frau. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku. Autorky souhlasily s překladem.


Prohlášení autorek: Nevlastníme Harryho Pottera, patří jeho autorce a tvůrcům filmů. Londýnský Tower je skutečné historické místo, toto je ale fikce, takže jakákoliv podobnost s nějakou osobou, živou či mrtvou, je čistě náhodná. Rády bychom rovněž podotkly, že chováme obrovskou úctu k mužům, kteří žijí a pracují uvnitř Toweru, a ke královské rodině.

Poznámka překladatelky: Obvykle se pro překlad povídky rozhodnu po přečtení prvních několika kapitol, někdy i jen určitého odstavce. V tomto případě jsem však dočetla celou povídku a stále jsem váhala. Nadchnul mě nápad a včlenění anglických reálií, z inspirace slavnou básní jsem byla u vytržení, nicméně zpracování se mi zdálo nedotažené, námět by si zasloužil mistrnější spisovatelské pero. Nakonec ale zvítězila moje slabost pro překladatelské výzvy, nadšení z úchvatného pozadí příběhu a také možnost nedržet se doslovně originálu, ale vytvořit tzv. adaptaci neboli povídku převyprávět.

Připravte se tedy na povídku z velmi odlišného prostředí. Co se asi stane, když nekontrolovaná dětská magie osvobodí pětiletého Harryho z nedostatečné péče příbuzných a jeho zvěromágská podoba ho zavede do starobylých zdí Toweru? Kdo nad ním bude držet ochrannou ruku? Bude to mít důsledky pro Dursleyovi? A jaké budou roky v Bradavicích, když do nich 1. září 1991 nenastoupí? Jak to ponese Albus Brumbál? Jak to změní osud zbytku Zlatého tria? A co s tím bude mít společného královna Alžběta II.?

Příběh obsahuje odkazy na keltskou mytologii, na anglické dějiny a na pověsti a legendy svázané s Towerem. Názvy jednotlivých kapitol jsou stejně jako název povídky citacemi z básně Havran od A. E. Poea v překladu význačných českých básníků, v čemž je mi velmi nápomocná kniha Havran - Šestnáct českých překladů. Přesto je možné, že kvůli zachování souhry s příběhem by výjimečně mohlo dojít i na moji vlastní verzi; v takovém případě se poeticky nadaným čtenářům předem hluboce omlouvám za nechtěné hanobení tohoto výjimečného básnického díla.


Překlad příběhu bych ráda věnovala „panu Jacomo", který už víc než deset let trpělivě snáší,
že má v domácnosti nastěhované celé Bradavice
:-D



Poznámka:


1. Churavý a bez pomoci



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 1: Churavý a bez pomoci
(v orig. „Weak and Weary", použit překlad V. K. Šembery)

 

Mary Provostová, učitelka ze základní školy v Kvikálkově byla na cestě z pracovní porady domů, když tu si všimla skupinky chlapců, kteří trápili malého ptáčka. Ucourané ptáče se snažilo držet si je od těla tím, že se ohánělo ostrým zobákem. Když popošla blíž, zalapala po dechu. Bylo to havraní mládě! Jak se u všech všudy ocitlo tak daleko na jihu?

Odehnala chlapce důrazným napomenutím ohledně krutého chování ke zvířatům a velmi přísným hlasem jim oznámila, že si promluví s jejich rodiči.

Chvíli uvažovala nad tím, jestli havran neulétl z nějaké soukromé voliéry. Ale na tom nezáleželo, prostě toho zraněného opeřence vezme ke svému strýci, ten bude schopný uzdravit ho lépe než kdokoliv jiný. Stejně plánovala zajet si do Londýna na nákupy, bude to jen zastávka navíc.

Její strýc pracoval v londýnském Toweru jako člen královské stráže. Nastoupil na toto místo poté, co si odsloužil jednadvacet let u královského námořnictva. Mary se usmála, když si vybavila, jak se rodina naposledy sešla. Strýc vykládal plno historek o práci v jedné z nejslavnějších a nejstrašidelnějších památek v Londýně. Až se při té myšlence zachvěla.

Pečlivě zabalila ptáčka do čistého kapesníku, jemně ho uložila do tašky a pospíšila si chytit vlak do Londýna. Modlila se, aby, až se dostane do Toweru, měl strýc zrovna službu.

***

Dorazila tam v rekordním čase. Jakmile strýci sdělila, s čím přichází, okamžitě ji odvedl k Benu McIntyreovi, muži, který pracoval jako asistent mistra havranů.

„Nevím, nevím, jestli ten maličký přežije noc," sdělil asistent strážnému a jeho neteři.

Ben byl statný muž, který měl dlouholeté zkušenosti s péčí o neochočené towerské havrany. Roky odsloužené v armádě přispěly k utužení jeho vzpřímeného postoje a krátce střižené hnědé vlasy začínaly prokvétat stříbrem. Vzhledem k tomu, že v Toweru bydlel, měl dovoleno nosit mohutné licousy, obvyklé pro zdejší strážné. Navzdory svým velkým rukám uchopil křehkého ptáčka s překvapivou jemností.

„Je pěkně potlučený, navíc má pochroumané křídlo a pár škrábanců, které jsou zřejmě infikované. Je to na pováženou, takhle mladičký by měl být ještě v hnízdě. A jak se dostal do Surrey, je prostě záhada. Musíme zkontrolovat, jestli z rezervace dole na jihu neulétla nějaká ptáčata."

„Ale myslíte si, že bude v pořádku?" zeptala se Mary tonoucí v obavách, aby veškerá její péče nebyla zbytečná.

„No, jestli zvládne noc, má velkou šanci," odpověděl Ben, když obvázal ptáčkovi křídlo a ošetřil mu infikované rány. Poté ho nakrmil trochou kaše s rozmixovaným žloutkem.

Opeřenec slabě cukal hlavičkou, protože zápolil s kapátkem, ale Ben mu zručně zasunul jeho špičku do hrdélka a jemně stiskl. Jídla mu nedal mnoho, ale nenasytnost, se kterou se ptáče snažilo polykat krmení, kapátko a cokoliv dalšího, vyvolala u trojice pozorovatelů úsměv.

„Tož vidíš, máš to za sebou," řekl Ben. Zabalil havraní mládě do kousku látky a uložil ho v hnízdě narychlo vytvořeném ze starých novin a hadříků. Hnízdo umístil na konec stolu poblíž topení. „Má pohodlí i krmení. Teď už jen čas ukáže, jestli je to bojovník nebo ne."

Když strážný s neteří odešli, opustil i Ben svůj byt, aby podal zprávu vrchnímu mistrovi havranů.

Po poradě ani jeden z nich nedával mláděti moc velké šance. Nicméně pokud se trochu zajímáte o havrany, víte, že i když jsou křehcí a zranitelní, mají tuhý kořínek. Mládě mělo slabou naději na přežití.

„Průběžně mě informuj, Bene," řekl vrchní mistr. „Jestli to zvládne, mohli bychom si ho nechat tady. Není nutné ho posílat do Bournemouthu. Můžeme si ho nechat jako náhradu, zejména když řádí ta ptačí chřipka."

Ben McIntyre se vrátil do svého bytu, kde na něj čekala manželka Maggie, se kterou žil už přes třicet let. Vzali se těsně před tím, než nastoupil ke královskému námořnictvu. Roky v armádě byly trýznivé, úžasné, vzrušující i k vzteku, ale navzdory tomu nikdy nepřestali milovat jeden druhého. Vychovali tři děti, a když se dočkali prvního vnuka, Maggie přesvědčila muže, aby požádal o službu v Toweru. Získal vynikající posudek a po odchodu z armády byl do roka jmenován strážným. Dalších pět let trvalo, než se ze strážného stal asistentem vrchního mistra havranů.

„Všechno v pořádku, drahý?" ozval se z kuchyňského koutu jemný hlas. Linula se odtamtud také nebeská vůně, takže muž zamířil ke stolu, ale předtím ještě zkontroloval hnízdo a jeho maličkého obyvatele. Ptáček spal schoulený v teplém pelíšku, boky se mu s každým nadechnutím zdvíhaly a co chvilku se roztřásl.

„Když jsi vyprovázel naše hosty ven, dala jsem mu trochu mého speciálního tonika," zamumlal vedle něj tichý hlas. Ben se otočil na svoji ženu, která popošla blíž. V ruce svírala lahvičku s horkou vodou. „Udrží toho drobečka ve větším klidu. Pojď, večeře je hotová."

Ben se usadil ke stolu, soustředil se na jehněčí maso na talíři před sebou a usmál se: „Maggie, voní to báječně. Jako vždycky, lásko."

„Kdybys neplácal, Bene McIntyre. Řekl bys to, i kdybych maso spálila," přela se Maggie, ale roztomile zčervenala.

Ben se zasmál a pustil se do večeře. Stále nemohl uvěřit, že to nádherné stvoření sedící naproti němu u stolu na něm mohlo vidět něco mimořádného. Byl obyčejný muž, narozený jako třetí syn v rodině z nižší střední třídy v Manchesteru. Vstoupil do armády, aby unikl otrocké práci v továrně. S Maggie se setkal, když zabloudil do jedné malé vesničky ve Wiltshiru, kde se chtěl najíst. Zamiloval se do jejího krásného úsměvu a ten cit nikdy neochabl.

Ve světle bledého odpoledního slunce, které pronikalo do malého bytu, její zlaté, teď už prošedivělé vlasy stále zářily. Udržela si štíhlou postavu, i když porodila dva silné, urostlé chlapce a dívku, která se jí podobala. Modré oči, i když s věkem poněkud bledší, stále jiskřily veselím, kdykoliv se usmívala.

Když mu donesla malinový moučník, zamiloval se do ní znovu. Její moučníky zbožňoval.

Z obývacího pokoje se ozval tichý zvuk. Ben s omluvou vstal a otřel si ústa ubrouskem. 'Inu,' pomyslel si, 'kdyby ten nejnovější přírůstek towerských havranů přežil noc, život by byl skvělý.'

„No, no, drobku. Proč ten rozruch?" zeptal se a něžně vylovil malý uzlíček z hnízda.

***

Ve studeném, větry bičovaném hradě v divoké části Skotska, v pracovně plné tretek a portrétů, procházel starý muž s dlouhým bílým plnovousem stoh svitků. V myšlenkách se zaobíral nesčetným množstvím věcí, které je třeba před začátkem školního roku zařídit.

Náhle ho z práce vytrhlo dvojí pronikavé zvonění.

Vstal a vydal se rušící cingrlátka prozkoumat. Poté se zamračením pozvedl obočí a náhle si to namířil ven do noci.

***

 

PA: Tak toto je začátek nového příběhu. Frau a já jsme chtěly vytvořit temný příběh o Harry Potterovi, ale nedokázaly jsme se k tomu přimět. Takže jsme ho zasadily do temného pozadí. Toto není zlý Harry nebo dokonce zlý Brumbál. Protože se příběh většinou odehrává v Toweru, který má velmi temnou, krvavou minulost, Frau a já jsme si položily otázku, co by se stalo, kdyby...

PP: Beta provedla rozsáhlou pátrací akci a přišla s tím, že v Toweru se ve skutečnosti nechovají havrani, ale ptáci s latinským názvem corvus corax, což je krkavec velký. Jenže Anličané mají pro havrany i krkavce stejný výraz - raven. Tuto informaci uvádíme pro případ, že by se zde vyskytoval nějaký ornitolog či šťoural, tak aby bylo jasné, že o tom víme, leč hodláme to ignorovat. Ve všeobecném povědomí jsou v Toweru havrani a stejně tak se jmenuje ona slavná Poeho báseň. Tečka.



Poznámka:


2. Věd zapomněných svazky



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 2: Věd zapomněných svazky
(v orig. Volume of Forgetten Lore, použit překlad Jaroslava Vrchlického)

 

Londýnský Tower byl postaven ve 2. polovině 11. století Vilémem Dobyvatelem jako jediná masivní tvrz se čtyřmi věžičkami. Následující panovníci ho rozšířili do podoby, v níž celý komplex známe dnes. Historie stavby je protkána střípky životů a smrtí panovníků, šlechticů i obyčejných lidí.

Jindřich VIII. nechal přistavět obytné budovy, zatímco jeho dcera Alžběta I. pokračovala ve využívání Toweru coby vězení a popraviště.

Čtvercová Bílá tvrz (White Tower) získala své jméno podle bílého kamene, ze kterého je postavená. Čtyři věžičky, v každém rohu jedna, vytvářejí chladný, impozantní vzhled. Tvrz je obklopena travnatým prostranstvím známým jako Tower Green, obehnaným dvojitou zdí s cimbuřím a podkrovními prostorami. Z bývalého příkopu obtáčejícího vnější zdi je teď travnatý močál.

Těžká železná brána, známá jako Brána zrádců (Traitor´s Gate) se klene nad malým potůčkem, který ústí do Temže. Tudy byla vybudována cesta, aby měli turisté do komplexu Toweru pohodlný přístup.

Kdysi mohutná pevnost je dnes spíše městem ve městě a oblíbenou turistickou atrakcí. Opřádá ji mnoho mýtů a legend, některé pravdivé, jiné smyšlené, ale všechny bezpochyby dokládají fascinaci tímto místem.

Pro ty, kteří si neuvědomují bohatou historii Toweru, je překvapivé, že se jedná o místo s velmi brutální, krvavou minulostí. Za příhodný důkaz slouží duchové. Tower prohlašuje za svůj domov více než dvě stě opuštěných duší včetně dvou královen, dvojice malých princů a jednoho nebo dvou kouzelníků. Dokonce se objevily zprávy o duchu medvěda, který jednou při hře utekl ze zdejšího zvěřince.

***

Jarní noc byla jasná a chladná. Nad Towerem se vynořil úplněk a zalil bílé zdi tajuplným světlem. Jen pár statečných stráží hlídalo pozemky a kontrolovalo, jestli jsou všechny zámky na svých místech. Strážní museli být opatrní, protože mohli být čas od času překvapeni některým z přízračných obyvatel, kteří se tu procházeli.

Ale dnes v noci se nemuseli bát. Množství stříbřitého oparu se soustředilo v Královské kapli svatého Petra v okovech, umístěné na travnatém prostranství. V kamenných zdech a podlaze kaple bylo k poslednímu odpočinku uloženo mnoho prominentních členů šlechtických rodů a další osoby s neurozeným původem. Dnes večer se zdáli být neklidní.

Jedna z mlžných postav se zcela zviditelnila v místě, kde stává při mši kněz nebo kaplan. Byla oblečená ve zdobném rouchu z 16. století, ušitém ze sametu a hedvábí a potřísněném třpytivými stříbřitými skvrnami. Pečlivě si usadila svoji oddělenou hlavu na štíhlý krk a přistoupila k pultíku. S královským držením těla a noblesními šaty vypadala stejně, jako když ještě byla naživu. Královna Anna Boleynová, jedna z nejznámějších manželek Jindřicha VIII., vyčkávala, až se shromáždění uklidní.

Zbytek duchů, přízraků a strašidel obývajících Tower zaplnil množství lavic a sedadel okolo vyvýšené kazatelny.

Přímo před ní se zformovali dva malí chlapci oblečení v bílých nočních košilkách, přitisknutí k sobě. Dokonce i ve smrti se odmítli rozdělit. Šlo o dva prince, kteří záhadně zmizeli a ponechali tak anglický trůn volný pro Richarda III.

Usmáli se na ducha královny a zachichotali se, jako kdyby měli nějaké tajemství.

„Co se děje, princi Edwarde?" zeptal se laskavě duch Anny Boleynové vyššího z chlapců. „Proč jste nás svolali?"

„Když dovolíte, Vaše Veličenstvo, v Toweru je nový havran," poznamenal malý princ, který měl být králem. „Je moc zraněný. Ještě mládě. Mistři si nejsou jistí, jestli přežije."

„Dovolíte, Vaše Veličenstvo?" ozval se kultivovaný hlas jiného ducha, který popošel blíž a poklekl na jedno koleno.

„Ano, můj příteli? Ach, vstaňte, sire Waltere!" pokynula mu královna Anna elegantním pohybem zápěstí a blahosklonně se na něj usmála. „Víme, že vlhko nedělá vašim kolenům dobře."

„Věřím, že ten maličký k nám byl přiveden z nějakého důvodu, Vaše Veličenstvo," dodal sir Walter.

„Jak to?" obrátila se královna zpět k princi Edwardovi.

„Je v něm cosi zvláštního, co nedokážeme zařadit," oznámil Edward a ohlédl se pro potvrzení na bratra. Když ten přikývl, pokračoval: „Možná bychom měli vyhledat moudrost Bohyně?"

„Přesně moje myšlenka, Vaše veličenstvo," vystoupil vpřed další z duchů. Byl oblečený v šatu učenců a na hlavě měl špičatý kouzelnický klobouk. „Štíty okolo Toweru pulzují. Cítí cosi nepatřičného. Je to znepokojivé."

Ostatní duchové a strašidla souhlasně přikývli a upřeli pohledy na svou královnu v očekávání odpovědi.

„Dobrá," uznala královna Anna a začala se vytrácet, „povoláme Paní temnoty." Na to se ještě s úsměvem obrátila k princátkům a dodala: „Račte nás průběžně informovat."

***

Jakmile se rozbřesklo, opeřenec se začal opatrně vrtět. Benovi připadal jako zcela jiný pták. V černých očkách se objevila jiskra a tělíčko už se nechvělo chladem a šokem. První noc byla náročná, ale ptáče přežilo.

Vzhledem ke své pozici mistra havranů Toweru byl Ben tím nejlepším člověkem, který se mohl starat o poraněné ptáky. V tomto případě tedy o poraněné mládě. Kdykoliv některý z havranů onemocněl, Ben byl osvobozen od ostatních povinností, dokud se havran nezotavil nebo už nepotřeboval jeho další péči.

Prostým důvodem bylo to, že ptáče kvůli svému mládí a křehkému stavu potřebovalo dostávat léky a jídlo každé dvě hodiny. Havrani jsou sice odolní, ale i oni mohou podlehnout nemoci či zranění a v tomto věku jsou obzvláště zranitelní.

Towerští havrani měli v tomto speciální postavení, protože existovalo proroctví, že kdyby opustili pevnost, monarchie by padla. Z tohoto důvodu bylo hlavním úkolem mistrů pečovat o jim svěřené opeřence.

Ben v duchu děkoval Bohyni, že 'speciální tonikum' od Maggie zřejmě zafungovalo. Většina škrábanců se zahojila. I zlomené křídlo se lepšilo. Doufal, že ten malý rváč bude schopen létat, až přijde čas.

Ben si povzdechl a protřel si unavené oči. Ne poprvé si přál, aby měl Maggiin talent, i když díky podivné hříčce osudu z něj mohl alespoň těžit. Což vůbec neznamenalo, že by mu její schopnosti vadily. Znal její svět a během jejich dlouhého společného života jí ani jednou tento talent nezáviděl.

Stočil pohled k měnícím se barvám za oknem, které signalizovaly, že se blíží svítání. Modlil se, aby se ptáče i nadále zotavovalo, když překonali první krizi.

***

Bylo mu teplo a bolest už nebyla tak obrovská jako předtím. Hlad, konstanta jeho mladého života, o sobě zase pomalu dával vědět. Zřetelně si vybavoval, že včera večer měl plné bříško. Jak k tomu došlo?

V tom ho zvedli z tepla. 'Počkejte! Dejte mě zpátky!' přiměl ho strach ke slabému odporu.

Promluvil na něj tichý, hluboký hlas a naléhal, aby něco udělal. Ruce, obrovské, ale laskavé, mu zlehka přejely po těle, aby ho zkontrolovaly. Nemyslel si, že by to byl jeho strýc. Strýcovy ruce nebyly nikdy ani jemné, ani teplé. Byly hrubé a tvrdé a způsobovaly mu hodně bolesti. Ne, tyto ruce ho ochranně hýčkaly a z nějakého důvodu se v nich cítil v bezpečí.

Co se s ním stalo? Poslední, co si pamatoval, bylo, že utíkal před bratrancem a přál si, aby mohl prostě uletět. Vzpomněl si na ženský hlas, který mu říkal: '... uleť, malý havrane, uleť.' Mával křidélky, dokud mohl, a pak přišla bolest, hodně bolesti. Vzpomněl si, že byl zbitý a potrhaný a pohazovali s ním sem a tam, načež ho zabalili do divného hadru a zavřeli do zatuchlého prostoru. Plného hluku a pachů. Nelíbilo se mu tam.

Teď se cítil v bezpečí a v teple. Nic ho netrápilo. Dostane znovu najíst? Na tak časté krmení nebyl zvyklý. Přál si, aby viděl, kdo se o něj postaral. Chtěl jim poděkovat.

Do pootevřeného hrdélka mu proniklo něco kulatého a tvrdého. Nejdřív s tím zkoušel bojovat. Nelíbilo se mu to, dokud z toho nevytekla teplá dobrota a nezaplavilo ho další teplo. Chutnalo to skvěle! Takhle má jídlo chutnat? To se mu líbilo! Protestoval, když mu to bylo odebráno. Natahoval hlavičku sem a tam a znovu pátral po zdroji potravy.

Nad ním se ozvalo tiché brumlání a něžná ruka mu přejela po těle. Z nějakého důvodu ho to uklidnilo. „Nebuj, tadydle hlad mít nebudeš."

Znovu začal usínat. Ano, tady se mu líbilo, pomyslel si ještě, když ho obrovské ruce položily do teplé, měkké tmy.

***

„Jak je na tom, miláčku?" zeptala se Maggie, když Ben po ranním krmení ptáče vrátil do provizorního pelíšku.

„Zvládl přežít noc," ujistil ji a svalil se zpět do křesla, „je docela bojovník. Jsem ti moc zavázaný, lásko."

Zrudla a nakoukla do podomácku vyrobeného hnízda. „Havrani jsou Jejím vtělením a Ona by byla nešťastná, kdy nějakého viděla podlehnout." Narovnala se a upravila si župan. „Chceš teď snídani? Nebo si chceš ještě trochu odpočinout?"

Unaveně se usmál a přitáhl si ji na klín. „Chybí mi trocha pomazlení s tebou, milovaná Maggie."

Z legrace ho uhodila do hrudi a začervenala se. „Ále huš, Bene McIntyre! Jeden by si myslíl, že ses nikdá nemuchloval!" pokárala ho láskyplně, přičemž schválně přešla do jeho měkkého nářečí.

Ben ji objal, ale při pohledu na hnízdo zvážněl. „Včera večer sem nakoukla princátka." Oba věděli, že duchové moc často v bytech stráží neobtěžují. Většinou zůstávají poblíž Bílé tvrze a kaple.

„Ach, miláčku," narovnala se Maggie. „Je potřeba, abych znovu posílila ochrany?"

Zakroutil hlavou: „Ne. Byli především zvědaví. Cítili narušení ochran a přišli se podívat. Říkali, že to musí hlásit."

Maggie se zamračila: „Takže máme očekávat návštěvu Jejího Veličenstva?"

„Zatím ne. Podle té dvojice se rozhodla s vyhlášením stanoviska vyčkat." Ben zívl na celé kolo. „Promiň."

„Běž si ještě trochu odpočinout, miláčku. Udělám zatím kávu a snídani."

Když se Maggie přesunula do kuchyňského koutu, aby uchystala jídlo, malý opeřenec už spal.

***


PA: Je zajímavé, co všechno se dá na netu najít ohledně duchů a Toweru. Pokusíme se zůstat věrné oběma kánonům, ale prosím, uvědomte si, že jde o fanfiction. Pevně věříme v uměleckou licenci.

V žádném případě si nepřejeme toto světově proslulé historické místo znevažovat. Ale toto je svět fanfiction a Harryho Pottera, takže když se dvě staré dámy rozhodnou ptát se, co by - kdyby, může se stát cokoliv... ;-)



Poznámka:


3. Cos jemně klepe



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 3. Cos jemně klepe

(v originálu Someone Rapping, překlad Vratislav Šembera)

 

PA: Omlouváme se, že je v prvních kapitolách hodně o pozadí příběhu. Nedalo se tomu vyhnout. Hlavnímu mistru havranů jsme nedaly jméno, ani nepřidaly žádný popis, protože nechceme nikoho urazit nebo hůř, být žalovány.

 

Každý den v Benově péči znamenal viditelné zlepšení. Obrovské díky patřily Maggie a jejímu umění přípravy lektvarů. Svými 'elixíry' byla mezi těmi, kteří žili a pracovali v Toweru, proslulá.

Usmál se. Ano, jeho drahá Maggie byla plně kvalifikovaná čarodějka, která uměla správně zamíchat kotlík! Dokonce absolvovala Bradavickou školu čar a kouzel, prominentní to školu pro kouzelnické děti ve Velké Británii.

Nestála sice na špici třídy, ale ani se nehrbila na chvostě. Po dokončení Bradavic byla zcela způsobilá pracovat v otcově mezinárodním obchodu jako konzultantka. Specializovala se na identifikaci magických věcí, které příležitostně dorazily. Začala s tím ještě jako dítě, na základě svého citu pro magii nebo 'čarodějné síly', jak tomu říkal její bratr. Rodina byla na její dovednosti velmi hrdá.

Vzhledem ke svému mudlovskému původu nedokázala získat místo v kouzelnickém světě, takže výpomoc v rodinném podniku znamenala spásu. Tak to šlo až do doby, než se setkala a zamilovala se do hezkého mladíka ve vojenské uniformě.

K elegantnímu mladému seržantovi ji to začalo táhnout v době, kdy mudlovský svět bojoval ve studené válce. Během jedné z mnoha procházek se ho zeptala na jeho rodinu. Když domluvil, sdělila mu, že je čarodějka s mudlovským původem. Cítila, že mladík má právo to vědět, protože se do něj zamilovala a nemohla s tím déle otálet. Bylo by příliš bolestivé, kdyby mu o tom neřekla dřív, než se jejich vztah prohloubil a došlo na úvahy o manželství. Pokud by ji nedokázal přijmout takovou, jaká je, včetně magie, pak bylo nejlepší rychle vztah ukončit.

Jelikož k němu byla upřímná, Ben jí oplatil stejnou mincí. Vysvětlil jí, že ví o kouzelnickém světě, protože pochází z dlouhé linie motáků. Jeho rodina pocházela z mladší větve starobylého rodu, který dokázal vystopovat své kořeny až k jednomu ze zakladatelů Bradavic. Spojení s takovou rodinou představovalo v kouzelnickém světě prestiž a velkou čest. Jelikož se ale jednalo o motáky, nemohli si nárokovat žádné dědictví, takže se jeho rodina rozhodla žít v Manchesteru a po generace klonit hlavy a držet se mimo záběr magického světa. Snažili se vyhnout jakémukoliv zapojení do kouzelnických záležitostí.

Brzy na to se Ben a Maggie vzali. Oba věděli, že jejich děti by mohly ovládat magii. Díky Benově kariéře se rodina často stěhovala a dětem se dostalo různorodého vzdělání ve školách na místech, kam byl Ben zrovna převelený. A ano, v pozdějších letech dokonce navštěvovaly i Bradavice.

Navzdory všemu ho Maggie podporovala a pomáhala udržet rodinu pohromadě. Příjem z rodinné firmy zaplatil bradavické školné, ale teď už děti vyrostly a měly své vlastní rodiny a oni dva zůstali sami.

Ben se usmál a vrátil se ke svému úkolu. Malý havran prospíval dobře. Drobné černé chmýří trčelo do všech stran, ale nic nevypadalo zlomené. Bude muset toho rošťáčka krmit ještě asi týden, dokud ho nebude možné vypustit ven do voliéry k Hardey, aby ho převzala do své mateřské péče.

Hardey byla matriarchou havraního hejna žijícího v Toweru. Vládla osmi havranům v rezidenci železným zobákem a ještě silnějším smyslem pro neplechu. Pokud by mládě přijala, Benova práce by byla z větší části hotová. O havranech není všeobecně známo, že by se ujali cizích mláďat, ale zdejší havrani byli jiní. Jako kdyby za tím byl 'dotek Bohyně', jak vždycky prohlašovala Maggie.

„Tak a je to, Rváči," řekl Ben a položil ptáče zpět do útulného hnízda. „Jsi čistý a nakrmený. Brzy budeš ve voliéře s ostatními. Copak si o tobě asi pomyslí Thor?"

***

Nejmenší havran, právě pojmenovaný Rváč, protože se zdálo, že v tom malém tělíčku sídlí jistá bojovnost, spal s plným bříškem a obklopený teplem.

Jeho sny byly pro jednou klidné. Pokaždé, když se propadl do noční můry, promluvil na něj buď ženský hlas a vytrhl ho z ní, nebo se objevil hluboký, burácivý zvuk, se kterým se pojily obrovské ruce, které ho zvedly a kolébaly, dokud se jeho zoufalý pláč neutišil. Nikdy se necítil tak v bezpečí a chráněný.

Také začal sílit. Spánek a dobré jídlo, které mu procházelo hrdélkem, způsobily, že se celkově cítil lépe. Zdálo se, že pomáhá i ta nechutná tekutina, kterou mu dávali. Vždycky, když byl nucen ji vypít, bolest zmizela. Rváč se každým dnem blížil k uzdravení a uvědomoval si, že chce žít. Chtěl poděkovat Paní, která na něj mluvila ve snech, a muži, který se o něj staral. Vždycky toužil po rodině a teď to vypadalo, že by se mu mohlo jeho přání konečně vyplnit.

***

Mistru havranů ho Ben ukázal asi týden poté, co převzal mládě do své péče.

„Vidím, že je na tom mnohem lépe, McIntyre," poznamenal mistr. „Kdy myslíte, že bude připraven k přesunu do voliéry? Škoda, že nejsme schopní zjistit, odkud je."

„V rezervaci tedy žádný havran nechybí, pane?" zeptal se Ben.

Jeho nadřízený zavrtěl hlavou. „Je to nezvyklé. Nicméně si mládě necháme tady a vychováme ho sami. Je dobré mít jednoho nebo dva náhradní."

„Nenavštívilo vás náhodou Její Veličenstvo? Není to tím, pane?"

„Ovšem. Velmi naléhala, aby tu mládě zůstalo. Dokonce to vypadá, že se o něj zajímají i princátka."

Ben se usmál. Viděl, že princové navštěvují ptáče téměř každý den, nebo spíš noc. Obvykle se duchové obývající Bílou tvrz nevydávali mimo ni a pozemky, které ji obklopovaly. Bývalé kasárny Waterloo Barracks a jeho obyvatele většinou nechávali na pokoji. To, že jejich byt byl náhle navštěvován princátky, se nedalo ignorovat.

Kolem bytů strážných byly vztyčeny ochrany, které zaručovaly, že většina násilnějších duchů nemohla proniknout dovnitř. Za tento klid byl Ben skutečně vděčný. Neměl zájem se v noci probudit a zjistit, že nad jeho postelí stojí medvěd!

Starodávné ochrany okolo Bílé tvrze položili už kouzelníci Viléma Dobyvatele. Jen málo lidí zvenčí vědělo o ochranné magii pokrývající tvrz a okolní pozemky a ještě méně jich vědělo, že v souvislosti se vším tím mučením a stínáním hlav, které se tu odehrálo, došlo k tomu, že ochrany získaly velmi temný podtext a sílu kvůli krvi, která tu byla v minulosti prolita.

Ben si promnul bradu a spustil: „Tedy, pane, jestli vám to nevadí, myslel jsem, že bychom mohli tohohle šikulu pojmenovat Rváč, protože se zdá, že je v něm kus bojovníka. Pokud mu ovšem chcete dát formálnější jméno, samozřejmě..."

Vrchní mistr havranů zavrtěl hlavou: „Netřeba. To jméno se k němu hodí. Zapíšu ho do Listiny jako Rváče."

***

Jaro přešlo v léto. Turisté přicházeli a odcházeli. Život šel dál. Rváč se postupně uzdravoval, až nastal čas poslat ho do voliéry, ať už to přinese cokoliv. I když už pěkně zesílil, stále nebyl připravený opustit hnízdo. Hlavní peří se už slibně vyvíjelo, ale k tělu se mu nadále lepilo chmýří.

Mistři se nicméně obávali, jak ho přijmou ostatní havrani. Když nadešel čas přesunu, umístili mládě do voliéry v malé dřevěné kleci s hnízdem vystlaným slámou a peřím. Ptáče dostalo i ohřívací láhev s teplou vodou, ale jelikož bylo léto, šlo spíš o záležitost pohodlí než tepla. Ostatní havrani ho se zájmem sledovali. Největší z nich slétl ke kleci a zkoumal havraňátko uvnitř. Jeho ostrý zobák ale nemohl proniknout do mezer a dostat se k mláděti.

Jiný havran rovněž slétl dolů a ostře na prvního zakrákal. Mistři sledovali dění a vyčkávali. Vypadalo to, že Thor a Hardey diskutují. Oba muži mohli jen čekat.

***

Na letní slunovrat byla noc dosti jasná a teplá. Měsíc se nacházel v první čtvrti.

Tentokrát setkání probíhalo na pozemcích před kaplí. Strážní hlídka se v tu dobu nacházela na vzdálené straně Toweru.

Ukazatel k místu, kde se v minulosti prováděla většina poprav, ozářil stříbrný paprsek. Na krví nasáklé prostranství už odkazoval jen jednoduchý kámen a cestička s řetězem ohraničujícím příslušnou plochu. Přímo za ukazatelem stálo čelem ke všem, kteří se tu shromáždili, Její Veličenstvo královna Anna. Před ní stáli, rovněž obráceni k ostatním, oba princové. Všichni v tichu vyčkávali.

Paprsek měsíčního světla pronikl nocí, ozářil ukazatel a u něj se zformovala éterická postava. Ve světle měsíce se objevila žena, vysoká a majestátní, oblečená v černém šatu, jehož přiléhavá látka se třpytila, jako kdyby byla posypaná malými hvězdami. Vzadu za krkem se ze šatu zvedala dlouhá černá pera jako vysoký límec a poskytovala pozadí pro její bledou tvář a dlouhé rozpuštěné černé vlasy. Její oči představovaly nekonečná jezírka temnoty a leskly se jako noční obloha plná hvězd. Morrigan odpověděla na jejich volání.

„Povolali jste mě?" ozval se mrazivý hlas.

„Ano, nejmilostivější Paní," promluvila královna Anna s hlubokou úklonou. „Byli jsme poctěni novým přírůstkem do Toweru. Malým poraněným havranem..."

„Takže můj malý havran sem přece jen našel cestu. Skvělé. Vynikající," usmála se vysoká oslnivá žena a natáhla před sebe ruku.

Thor a Hardey, dva alfa havrani z Toweru, přilétli a usadili se jí na natažené paži. Za normálních okolností byli havrani v noci důkladně zamčeni, aby nemohli uniknout ani pomocí mazanosti, se kterou ovládali své zobáky. Avšak v tuto noc musela být uposlechnuta vůle Bohyně a té nemohly vzdorovat žádné zámky vymyšlené člověkem.

„Ach, mí miláčci. Stále si užíváte pobyt na tomto místě?" zabroukala žena.

Oba havrani zakrákali a načechrali si peří.

„Výtečně! Mám pro vás práci. Pro vás všechny. Bude vyžadovat veškeré vaše dovednosti," přikázala Bohyně a otočila se ke shromážděným duchům. „Vím o tomto malém havranovi naprosto vše. Je mým Vyvoleným a bude potřebovat vzdělání, které mu můžete poskytnout jen vy. Až bude připraven, zaujme své právoplatné místo, které je mu už dlouho upíráno."

Neslyšně přeplula přes trávník k voliéře, havrany usazené na svých zápěstích. Dav duchů ji následoval.

Toto bude noc hodná zapamatování.

***

PA: Ano, je toho hodně k překonání, než se dostaneme k zápletce. Mějte s námi trpělivost.


4. Zřídkakdy se tak stane



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 4: Zřídkakdy se tak stane
(v orig. „Ever Yet Was Blessed", překlad Augustin Eugen Mužík)

 

PA: Jména havranů stejně jako jejich každodenní program můžete najít na oficiálním webu Toweru. Je úžasné, co všechno se dá vyčíst na internetu.

 

Nejmenší havran ležel schoulený v hnízdě, spokojeně spal a nezajímal se o noční zvuky ve svém okolí. Mistr havranů se právě ujistil, že je na noc vše v pořádku, a odešel.

Měkká stříbřitá záře zalila i nejzazší tmavé kouty voliéry. Všichni dospělí havrani byli v pohotovosti, ale potichu. Velmi dobře věděli, kdo přichází a že není nutné vyhlašovat poplach.

Zářící bílá ruka jemně sáhla do hnízda a opatrně zvedla spící ptáče.

„Probuď se, můj malý havrane," zašeptal ženský hlas. Rváč ospale zvedl hlavu. Ten hlas znal! Slýchal ho ve snech téměř každou noc, co sem přišel!

Mládě vydalo slabé pípnutí a vzhlédlo. Žena se pousmála a zakryla ptáče dlaní.

Když ji odtáhla, havran se začal transformovat do malého chlapce – nahého a dost špinavého. Měl rozcuchané černé vlasy, které už dlouho neviděly hřeben ani vodu, a ušmudlanou tvář. Protřel si ospalé zelené oči a pohlédl na zvláštní ženu před sebou.

Usmála se a políbila ho na čelo. „Jak se máš, můj malý havrane?"

Dítě zamrkalo: „Já... já... Mami?"

Znovu se usmála. „Ne, dítě. Tvoje matka se na tebe dívá z onoho světa. Moc tě miluje."

V dětských doširoka rozevřených očích se objevila slza a pomalu stekla dolů po tváři. „A tatínek?"

„Ten také," řekla žena smutně. „Znáš své jméno, můj havrane?"

„Zr... Zrůda?" vykoktal chlapec nevesele. Nenáviděl to jméno, ale bylo jediné, které znal, jediné jméno, kterým ho jeho rodina nazývala.

Havrani zakrákali a hněvivě zasyčeli, bohyně se zamračila. Duchové, kteří ji následovali, šokovaně lapali po dechu a mumlali si mezi sebou.

„Ššt, dítě," pokárala ho a položila mu prst na ústa. „Zrůda není jméno pro malého havrana, jakým jsi ty. Tvoje jméno budiž od nynějška Hadrian z rodu Havranů."

„Ha... Ha-drian... 'Hadrian'," vykoktal chlapec, zápolící s novým jménem, protože jeho jazyk odvykl řeči. To bylo určitě lepší než 'Zrůda' a nebo 'Kluk'.

„Pokud dovolíte, má Paní, ochrany nesvolí, aby v těchto krví nasáklých zdech žilo magií poznamenané dítě," ozvala se v pozadí královna Anna.

„Postarám se o to," řekla Morrigan. Natáhla ruku a odhrnula pramen černých vlasů, který padal Hadrianovi do očí. Dlouhým studeným prstem přejela po zubaté jizvě, která hyzdila ušmudlané dětské čelo. Když prst oddálila, Hadrian vykřikl bolestí. Z jizvy se jako cár mlhy táhla dlouhá černá šmouha.

„Necítíš se teď lépe, dítě?" zeptala se, když se jí černé mlžné vlákno stočilo do otevřené dlaně.

Hadrian si tiskl čelo a kňučel bolestí.

„Ššš, dítě. To bude dobré," uklidňovala ho Paní temnoty. „Jestli se na mě podíváš, dám ti něco velice výjimečného."

Hadrian zamrkal a spustil ruku dolů. „Já... jsem nikdy neměl nic výjimečného, protože... nechtěli... zrůdy."

„Pšt! Nejsi zrůda. Jsi moje dítě, můj Hadrian, můj malý havran," utěšovala ho. „Podívej se mi do dlaně a uvidíš, co pro tebe mám."

Hadrian si stoupl na špičky a opatrně nahlédl do otevřené ruky. Tam, kde se původně nacházelo zčernalé mlžné vlákno, ležel nyní přívěsek ve tvaru havrana zavěšený na stříbrném řetízku.

„Pro mě?" vzhlédl Hadrian užasle.

Morrigan se zasmála a navlékla mu přívěsek na špinavý krk. „Ano, pro tebe, můj malý havrane. Bude tě ochraňovat během dospívání a učení. A měl by ses učit, můj synu. Tady, na tomto temném místě, budeš v bezpečí před všetečnýma očima a rušivými silami."

Hadrian se dotkl přívěsku, který mu nyní spočíval nad srdcem, a pak se podíval na ženu. „D... děkuji v... vám."

Bohyně se zasmála zvonivým, jasným hlasem, který zněl jako kostelní zvony v zimní noci. Když se sklonila a znovu ho políbila na čelo, její tmavé oči jiskřily veselím.

„Buď požehnán, můj maličký. Pokud mě budeš potřebovat, můj Hadriane, dobrá, zavolej mě v měsíčním světle a já přijdu nebo pošlu posla."

„Kd... kdo jste?" zeptal se s prsty sevřenými okolo přívěsku.

Položila mu ruku na rameno, a jako kdyby se její postava zvětšila a nabyla na síle. „Jsem Morrigan, dcera Danu. Vládnu nad životem a smrtí a všichni, kdož takto panují, činí tak z mého rozmaru." Na to se Bohyně otočila ke shromážděným duchům. „On je můj Vyvolený. Bylo s ním špatně zacházeno, bylo o něj špatně pečováno. Déle už nebude. Toto je jeho domov, dokud nenadejde čas, aby naplnil svůj osud. Budete ho učit a ochraňovat."

„Stane se, jak jste nakázala, naše Paní," přikývla královna Anna a přidržela si hlavu pod paží, aby mohla vyseknout hlubokou úklonu.

„Jak jste nakázala," zopakoval zbytek duchů uctivě.

Hadrian, bez ohledu na skutečnost, že stojí před Bohyní a několika stovkami duchů a přízraků, zeširoka zívl. Nevěděl, proč by se měl tady, uprostřed ptačí klece a o půlnoci bát. Zkrátka to nevěděl.

Morrigan se opět zasmála. „Vypadá to, že se můj maličký potřebuje vyspat. Thore! Hardey! Svěřuji tohoto malého havrana do vaší péče. Dobře ho chraňte."

S dalším zívnutím už Hadrian nedokázal dál udržet svou lidskou podobu. Pravda, ve skutečnosti byl malým chlapcem, který na sebe vzal podobu havraního mláděte, ale jako havran se cítil mnohem šťastnější. A tak se znovu přetransformoval do ptáčete.

Morrigan ospalého opeřence opatrně zvedla a uložila ho do Hardeyina hnízda.

„Hezky spi, můj malý havrane. Dokud se znovu nesetkáme."

Couvla zpět do paprsku měsíčního světla a pozvolna se rozplynula, zatímco duchové tiše přistupovali jeden po druhém blíž k hnízdu, slibovali svoji podporu Hadrianovi a také se vytráceli.

***

Následující ráno, když Ben McIntyre dorazil zkontrolovat, jak Rváč strávil svou první noc ve voliéře, zalapal po dechu a upustil připravenou misku.

Hnízdo ptáčete zelo prázdnotou. Po důkladné prohlídce zjistil, že klec je stále bezpečně uzamčená. Nenašel žádné známky násilí a ani havrani ji nijak neporušili. Rozhlížel se a volal na Rváče. Určitě tady někde byl!

„Chudáčku Rváčku. Kde jen jsi?" volal.

Z voliéry se ozvalo zaskřehotání, což přimělo Bena nahlédnout do ostatních hnízd.

„No, Hardey, co tam pro mě máš?" zeptal se a popošel blíž.

Dospělí havrani nebyli umístěni v samostatných klecích. Obvykle posedávali na zabudovaných bidýlkách, ale kdyby chtěli, mohli slétnout do řady hnízd podobných kukaním, která lemovala zadní stěnu. Muž nahlédl do hnízda, kde seděla matrona towerských havranů.

„Jářku!" vyjekl, když se Hardey odsunula stranou, aby urovnala mládě pod svým křídlem. „Rváči! Jak ses tam dostal?"

Nebyl takový blázen, aby strčil ruku do Hardeyina hnízda. Měla ostrý zobák, kterým by mu mohla uklovnout prst nebo kus dlaně, kdyby si to usmyslela. Havrani byli koneckonců mrchožrouti. Při rychlé vizuální kontrole nezaznamenal žádné zranění nebo šrámy, tak se Ben rozhodl nechat věci tak, jak byly.

Mládě protestovalo proti ztrátě Hardeyina tepla. Dospělý pták vydal tichý zvuk, aby Rváče upokojil, a ten znovu zmlkl.

„Inu, Hardey, jak myslíš. Počítám, že tě tak den nebo dva nebudeme vypouštět ven, když sis ho vzala na starost. Rváček vypadá celkem v pořádku. Dobře se o něj staráš, viď?"

Hardey zakrákala, načechrala si peří a znovu mládě zakryla.

***

Léto přešlo do podzimu a Rváč zůstal u Hardey. Stala se jeho matkou, učitelkou a ochránkyní. Thor se držel poblíž a Rváč se v jejich společnosti učil, jak se stát správným havranem.

Havrani v Toweru mají velmi přísný režim. Tvrdit, že jsou krotcí, by byla chyba. Všichni mistři mají zdravý respekt před ptáky a škodami, které by rozzlobený havran mohl napáchat. Ptáci jsou hýčkáni a dobře krmeni, ale zachází se s nimi s úctou náležící velkým a nebezpečným tvorům. Jedná se o polodivoké ptáky, kteří mají zastřižená křídla, aby nemohli uletět. Jsou zvyklí na přítomnost lidí, ale bere se v úvahu, že mohou být nebezpeční.

Rváč zapadl do nastavené rutiny. Byl krmen a podněcován, aby se denně koupal. Jeho jídlo obsahovalo více živin než u ostatních ptáků, protože přece jenom stále ještě rostl. Všichni byli každý týden podrobováni lékařské prohlídce. Dokonce i Rváč utěšeně sílil, ačkoliv k údivu a zmatku strážných stále zůstával mládětem.

Ben to nemohl pochopit. Proč Rváč nedospívá? Měl by být o kus větší a připravený do prvního mrazu vzlétnout, ale ten malý chudáček měl stále původní chmýří jen s občasnou příměsí dospělého peří. Vůbec mu nesílila křídla. Byla to záhada.

K dovršení toho všeho se po večerech potloukali kolem voliéry duchové. Často tam bylo viděno Její Veličenstvo a princátka. Rovněž i sir Walter a jeden duch, který vypadal jako Merlin, což bylo divné.

Merlin nikdy nenavštívil Tower! Věž byla ve skutečnosti postavena až přibližně sto let po smrti tohoto ctihodného čaroděje. Nikdo neznal duchovo jméno, ale to nebylo nic neobvyklého, mnoho duchů, kteří obývali Tower, nesdělovalo své jméno ostatním.

Inu, bez ohledu na to, co se kolem Rváče dělo, havrany to zřejmě netrápilo. Ochraňovali ho, jako kdyby šlo o jejich vlastní mládě, ale jinak byl pro ně život jeden velký žertík plný lesklých věcí.

To také Ben jednoho večera řekl Maggie. Nasadila zvláštní výraz a povzdechla si. „Nemůžu ve voliéře kouzlit, drahý Bene. Ochranám by se to nelíbilo. A myslím, že když byl Rváč u nás, neotestovala jsem ho."

„Co se ti honí hlavou, moje milá Maggie?"

Pokrčila rameny: „Celkem nic. Jen taková pomíjivá myšlenka. Už je příliš pozdě, nemůžeš ho přinést zpátky."

To mohl Ben potvrdit. „Není k tomu důvod. Chceme, aby zůstali polodivocí, nejsou to domácí mazlíčci, miláčku."

„Já vím, drahý Bene."

A s tím se vrátil k plnění svých úkolů. Dělo se tu cosi podivného, ale když žijete a pracujete poblíž nebo uvnitř Toweru, podivné věci jsou normální.

***

 

PP – pokud chcete vědět něco blíže o Paní Temnoty Morrigan, pro příběh není důležité:

Morrígan je složitá a rozporuplná postava, která spojuje v sobě jak božské plodivé, tak ničivé aspekty (podobně jako řada dalších pohanských / starověkých bohyní – Ištar, Innana, Athéna). Je velmi mocná Bohyně plodnosti, řek a jezer, věštby, války, osudu a smrti zjevující se na bitevních polích, často v podobě vrány či krkavce. Je patronkou kněžek a čarodějek.

O Samhainu (sv. Všech svatých / Dušičky) se Morrigan spojuje s Dagdou, aby zajistila zemi budoucí prosperitu (aby po zimě opět přišlo jaro). Jako inkarnace živoucího člověka / ženy královny Maeve (Medb) Connachtu se provdala za smrtelného krále.

Ve své zvířecí podobě přijímá jména Nemain a Badb Catha ("krkavec bitvy"). To je její děsivá destruktivní a ničivá podoba - zosobňuje Bohyně války a zmaru a smrti. Do válečného konfliktu sama nezasahuje, spíše užívá nadpřirozené schopnosti, aby rozsévala strach a zmatek mezi válečníky. Řítí se po bojišti v šarlatovém plášti ve voze s rudými vlasy a obočím. Svým divokým zjevem děsí všechny bojovníky. V této podobě se zjevila irskému hrdinovi Cú Chulainnovi. V podobě havrana/krkavce věští výsledek bitvy. Ráda na sebe bere podobu mladé dívky nebo čarodějnice, v níž oznamuje vyhnanství, sesazení nebo porážku v bitvě králům, kteří ve své funkci pochybili a zklamali svůj lid.

Morrigan byla úzce spjatá se symbolikou koní, obdobnou kultům ve východní Evropě a Asii, kde pravděpodobně splývala s Eponou. Stejně jako ostatní keltské bohyně je chápána spíše jako božstvo země, jako země sama (Sovereignity of Ireland), než jako kmenové božstvo. Často je uváděna jako trojjediná bohyně spolu s Nemain a Badb.



Poznámka:


5. Ještě více opomíjené tradice



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 5: Ještě více opomíjené tradice
(v orig. „More Forgotten Lore", překlad volný)

AN: I když jsme nenašly žádné důkazy o tom, že Její Veličenstvo královna Alžběta II. navštívila během své vlády Tower, můžeme předpokládat, že podniká jistý druh královské inspekce. A pokud ano, je možné, že veřejnost nebyla z bezpečnostních důvodů informována. Pokud se mýlíme, dejte nám prosím vědět.

 

Rváč byl velmi zmatený havran – ehm – chlapec. Byl havraní nebo lidské mládě? Vzpomínal si na dobu, kdy žil s lidmi. S ošklivými, nenávistnými lidmi, kteří mu říkali ´Zrůdo´a ´kluku´. Vzpomínal si, že býval zamčený ve tmě, měl pořád hlad a toužil po někom, kdo by se o něj staral. Vybavil si tehdejší bolest a jeho tělíčko se zachvělo.

Teď měl peří a za rodiče havrany. Svým způsobem. Thor a Hardey brali své rodičovské povinnosti velmi vážně, pravidelně mu nabízeli jídlo a on se naučil nebýt příliš vybíravý v tom, co mu dávali. Naštěstí ho ti muži v černočervených uniformách krmili mnohem chutnějšími věcmi. 'Mistři havranů', tak je nazývali.

Večer, když ošetřovatelé obešli své kolečko a havrani byli zamčeni ve voliéře, havran Rváč se stával chlapcem Hadrianem.

Přicházeli za ním stříbrně zářící lidé a učili ho spoustu věcí. Věcí jako čtení, historie a slušné chování. Hadrian se ušklíbl. Havrani nepotřebují slušné chování!

Jeho oblíbenou učitelkou byla královna Anna. Byla zábavná. Většinu času nosila hlavu pod paží a jen občas ji položila tam, kde měla být – na krk! Podle Rváčova názoru vyprávěla ty nejlepší příběhy. Příběhy o králích a rytířích. Taky ho učila písmena a dobré způsoby.

Pak tu byli dva chlapci v nočních košilích, Richard a Edward. Vymýšleli skvělé hry. Taky vykládali, že se jim líbí škádlit stráže. Hadrian je měl rád, ale přál by si, aby si s nimi mohl hrát přes den.

Hadrian se obával, že kdyby ho strážní našli, donutili by ho vrátit se. A to nechtěl. Takže se postaral, aby ho nikdy nezahlédli v lidské podobě.

„Tak, lorde Hadriane! Budeme se modlit, prosím, opakujte po mně!" nařídila mu královna Anna a zlehka se pokřižovala.

„Ano, Vaše Veličenstvo," odvětil Hadrian zdvořile. První věcí, kterou se naučil, bylo, jak oslovovat tohoto konkrétního královského ducha a několik dalších. Její Veličenstvo ho neustále plísnilo: „Řádné způsoby jsou velmi důležité a musí být vždy dodržovány. To odlišuje dobře vychované lidi od plebejců."

Thor si myslel, že je takové prohlášení legrační, ale Hadrian byl natolik zdvořilý, že se o jeho myšlenku nepodělil.

***

V areálu Toweru se něco dělo. Cítili to všichni strážní i mistři havranů. Duchové cosi skrývali. Byli příliš tiší. Tak se strašidla obvykle nechovají. Jako kdyby se zaměřili na něco mimo svoji obvyklou působnost. Lidé z toho začínali šílet.

Jak se s blížícím se podzimem stávaly dny živějšími, všichni, kteří žili a pracovali v Toweru, zaměřili své myšlenky na každoroční návštěvu královny Alžběty. Datum se rok od roku lišilo, ale vždy přijela zkontrolovat Tower, jak jí velela povinnost. Takže bylo třeba před jejím příjezdem všechno vyleštit, natřít a – nebo – opravit.

Voliéra byla důkladně vyčištěna a ptáci dvojnásob pečlivě prohlédnuti. Dokonce i duchové tím žili.

V noci před návštěvou Jejího Veličenstva se na ni Hadrian vyptával královny Anny.

„Jak můžou být dvě královny? Ty jsi taky královna, ne?"

Anna se zasmála: „Ale ne, dítě. Královna Alžběta II. je ještě zcela naživu."

„Aha..." hlesl Hadrian a přisunul se blíž. „Jaká je?"

„Ach, Hadriane. Jak ti to mám vyložit?" zamyslelo se Její Veličenstvo. „Královna má na svých panovnických bedrech tolik odpovědnosti. Takže dobrá královna, a ano, moje královská sestřenice je velmi dobrá královna, musí být něco jako dobrá matka."

„Netuším, jaká by měla být matka. Myslíš, že by byla dobrou matkou pro mě?"

„Ach, můj lorde Hadriane. Byla by to ta nejlepší matka." Královna Anna se naklonila, dotkla se vršku hlavy malého chlapce a usmála se. „Jakákoliv dobrá matka by milovala tak sladké dítě."

„Hadriane! Hadriane! Jde sem stráž!" ozval se Richardův hlas.

Jak strážný procházel kolem, měl dojem, že zahlédl koutkem oka mihnout se kousek od sebe jednoho z duchů princátek, ale nebyl si tím jistý. Zakroutil hlavou a pokračoval v hlídce. Ozvěnu šeptaného chichotání, která se nesla nočním vzduchem, ignoroval.

***

Konečně onen den nadešel. Její Veličenstvo královna Alžběta II. mělo dorazit každým okamžikem. Stráže i mistři havranů, všichni ve svých nejlepších uniformách, se řadili na přehlídku. Tower byl v den královniny inspekce pro veřejnost uzavřen. Jakmile královský konvoj dorazil k bráně, všichni se zatajeným dechem čekali na příchod panovnice.

Havrani se potulovali po trávníku, jak bylo jejich zvykem. Dokonce i Rváč si užíval jasný podzimní den.

Její Veličenstvo vystoupilo. Královna nebyla oblečená jako ze středověku, spíš vyhlížela jako elegantní starší dáma. Měla na sobě kvalitní, přiměřené šaty a starodávný hranatý klobouček s černou síťkou, který jí dokonale seděl na šedých vlasech. Nejvíc ze všeho vypadala jako něčí milá babička.

Poté, co se královská stráž seřadila po obou stranách chodníku, vešla spolu s manželem a dalším doprovodem do Toweru.

Rváč vše sledoval s nervózním očekáváním. Pozoroval, jak byla královna provázena přes towerské pozemky k předním dveřím kaple svatého Petra v okovech, kam měla umístit věnec.

'Alžběta. Královna... Matka... Maminka?' Ta slova rezonovala Hadrianovi v hlavě. 'Bylo by to možné?'

Když včera v noci usnul, slyšel Paní temnoty, jak k němu mluví. Říkala mu, že je její milované dítě a že má naslouchat tomu, co mu říká jeho srdce.

„Vaše Veličenstvo, mohu?" ozval se mistr havranů a upoutal pozornost dámy, která upevňovala věnec na dveře kaple. V tomto momentě byla sama, zbytek skupiny čekal stranou, dokud nenastane čas na kontrolu královských korunovačních klenotů. „Pokud se podíváte nalevo, uvidíte náš nejnovější přírůstek v Toweru. Předpokládám, že jste viděla zprávu?"

Všichni se na něj dívali! Stráž, ochranka i ta starší dáma. To je ono! Tady byla jeho šance získat matku. Paní říkala, ať poslouchá své srdce.

„Takže toto je ten mladý Rváč," řeklo Její Veličenstvo a popošlo blíž k havranímu mláděti.

„Opatrně, Vaše Veličenstvo, havrani jsou velice nepředvídatelní."

„Ano, ano. Rozumím," řekla žena a zastavila se.

'Ne! ... Ne! Pojďte blíž,' zaskřehotal Rváč.

„Je to velice šikovný chlapík, mistře havranů," podotkla ještě a otočila se.

'Počkejte! Ne-'

„-choďte!" změnilo se skřehotání na hlas malého, nahého dítěte.

Nad trávníkem se neslo lapání po dechu a tlumené klení, mnozí strážní vytáhli zbraně. Královna se kvůli tomu náhlému podivnému objevení chtě nechtě vrátila zpátky.

„Nechoďte! Chci matku! Prosím nechoďte pryč!" volal Rváč, kterému začaly téct slzy. „Pr-prosím, Vaše Veličenstvo."

„Kryndapána! To je dítě!" zvolal jeden ze strážných.

„Není oblečené! Kde se tu vzalo?"

„Přiveďte mi to dítě," poručilo Její Veličenstvo. „Je jasné, že v tomto stavu není žádnou hrozbou."

„S dovolením, Vaše Veličenstvo, myslíte si, že je to moudré? Co když je to past?"

„Nesmysl," odmrštila žena námitky a posadila se na kamennou lavičku na okraji trávníku, kterou mělo v oblibě mnoho turistů. „Každý může vidět, že to dítě není hrozba. Kam by asi něco schovalo?"

Chlapec byl předveden před Její Veličenstvo. Aspoň, že si vzpomněl na lekce od královny Anny, a klekl si na špinavá kolena. Pak sklonil hlavu a čekal, až bude podroben průzkumu.

„A jak se jmenuješ, dítě?" zeptalo se Její Veličenstvo laskavě. „Můžeš se na mě podívat," dodalo tiše s rozpačitým výrazem.

„Ehm... to závisí na tom, jak si budete přát, Vaše Veličenstvo. Když jsem pták, říkají mi Rváč. Když jsem chlapec, tak Hadrian, a než jsem přišel sem, byl jsem Zrůda, ale řekli mi, že to nebylo skutečné jméno."

„Chápu. A pověz mi, Hadriane, víš, jak ses sem dostal?"

Hadrian se na chvilku zamyslel. „Vzpomínám si na velkou bolest a na hlad. Pak si pamatuju, že jsem byl v teple a nakrmený. Velké ruce, které se o mě staraly a krmily mě. Pak jsem přišel k Thorovi a Hardey. Starají se o mě opravdu dobře. Pak přišla Paní. Dala mi tenhle náhrdelník a řekla průsvitným lidem, aby mě učili. Královna Anna říká, že jsem velice chytrý. Jejda! To jsem asi neměl říkat."

„Inu, já to na tebe nepovím. Pojď sem, dítě. Není ti zima?"

„Trochu, Vaše Veličenstvo. Když jsem Rváč, tak mi zima tolik nevadí."

Rozhovor přerušilo zakašlání. Jakýsi muž se naklonil blíž a tiše cosi sdělil Jejímu Veličenstvu do ucha.

„Ano, naprosto souhlasím. Přiveďte Madam Thatcherovou a prostředníka přes kouzelnické věci, ať už je jím kdokoliv. Pojďme tomu přijít na kloub, ano? A někdo tomu ubohému dítěti přineste deku!"

Hadrian ucítil, jak se kolem něj ovinulo cosi teplého, a vzhlédl. Setkal se s pohledem asistenta mistra havranů, který se o něj obvykle staral, usmál se na něj a řekl: „Vás znám. Dal jste mi jméno."

Ben McIntyre zvedl dítě ze země, aby ho mohl lépe zabalit a přikývl: „To je pravda, hochu."

Hadrian se stulil do mužova náručí. „Děkuju."

„Nemáš rodinu, Hadriane?" zeptalo se Její Veličenstvo.

Hadrian zakroutil hlavou. „Ne. Jen tetu 'Tuny a strýce Ve'nona. Nemají mě moc rádi."

„Chápu. Dobře. Víš, kde jsi žil, než jsi sem přišel?"

Hadrian se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Obvykle jsem žil v přístěnku u tety a strýce. Královna Anna říká, že to nebyli hodní lidé." Poté se rozzářil. „Teď žiju s Thorem a Hardey. Vyprávějí mi příběhy, krmí mě a zahřívají."

Všichni, kteří naslouchali otázkám, které Její Veličenstvo chlapci kladlo, se nad jeho plachou nevinností usmáli. Zároveň byli zděšeni zjevným týráním a zanedbáváním, které to dítě prodělalo. Až bude všechno zjištěno a dokončeno, někdo přijde minimálně o svobodu. Když šlo o týrání dětí, nemělo Její Veličenstvo ani za mák shovívavosti. Tisk čekají žně.

***

PA: Prosím, odpusťte dvěma starým dámám jejich popis královské rodiny. Nikdy bychom nezasahovaly do jejich osobních životů, tak jsme se snažily zůstat u toho, co je veřejně známé a doufat v co nejlepší výsledek.

Podle Wikipedie byla v té době premiérkou Margaret Thatcherová.

Pokud jde o Harryho věk, je mu asi pět, ale mohl by být pokládán za tříletého. (...)



Poznámka:


6. Již vím



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 6: Již vím
(v orig. „Distinctly I Remeber", překlad Jaroslav Vrchlický)

 

Odbor pro styk s mudly se nacházel v prostorách ministerstva kouzel mezi kancelářemi zastrčenými ve spodních patrech.

Tomuto odboru šéfovala Amanda Kensingtonová, energická mudlorozená čarodějka. Vůbec ale nevypadala jako typická vedoucí odboru. S jejími matrónskými křivkami, teplou hnědou barvou vlasů a něžnýma modrýma očima působila spíš jako čarodějka, která by měla být v domácnosti a vychovávat malé kouzelníky a čarodějky, a ne jako někdo fungující coby spojovací článek mezi kouzelnickým a mudlovským světem.

Ale ona byla na svou pracovní morálku náležitě pyšná. Roky po odchodu z Bradavic neměla zrovna jednoduché. Pro mudlorozenou čarodějku existovala na ministerstvu jen hrstka příležitostí. Ale několik let pečlivého úsilí jí ukázalo, že může se svými sny více než uspět. Propracovala se celým žebříčkem, až se dostala do odboru pro styk s mudly, kde se stala nejmladší šéfovou v jeho krátké historii.

Je třeba poznamenat, že většina lidí na ministerstvu, kteří pocházeli z nejstarších čistokrevných rodin, na tomto odboru pracovat nebude. Není to dostatečně prestižní pozice. Další a opět povětšinou čistokrevní kouzelníci se nechtějí s mudly seznamovat, tím méně s nimi pracovat. Takže v odboru pro styk s mudly se většinou angažují mudlorození nebo poloviční krve.

Samozřejmě, že existuje pár výjimek. Jednou z nich je Artur Weasley. Pro mnohé čistokrevné je terčem vtipů; jeho nadšení pro všechny věci mudlovského původu vede k tomu, že většina čistokrevných se na tohoto muže dívá s pohrdáním a opovržením.

Amanda si při pohledu na štos papírů a starých novin ležících před ní na stole ztěžka povzdechla. Další den a vše, vše zůstávalo při starém. Nic se nezměnilo. A to měla tak velké ideály, jak pomůže kouzelnickému a mudlovskému světu společně fungovat. Merline, jak byla naivní! Aby se změnily staletími zakořeněné zvyky, bylo potřeba víc než jen jedna mladá (byť odhodlaná) žena.

Nastoupila na toto místo vloni, když starý Lawson odstoupil, aby mohl s Láskorádovými pronásledovat nepolapitelné muchlorohé chropotaly. Pochopitelně nabídli pozici Arturu Weasleymu, což Amandu naštvalo. Když to odmítl, protože nechtěl opustit své dosavadní pracoviště, v duchu zajásala.

Takže dnes, jakmile obdržela výzvu od mudlovské premiérky, že je naléhavě vyžadována její přítomnost, nemohla se dočkat, až se zbaví otročiny v kanceláři, a ihned se přemístila do jistého malého kabinetu v Londýně.

Kancelář mudlovského předsedy vlády sídlí na Downing Street číslo deset a během poslední velké války tu ministerstvo kouzel zřídilo tento kabinet coby přemisťovací bod, aby bylo učiněno zadost zákonu o utajení. Amanda se krátce zastavila, aby si urovnala šaty, a pak vyšla ven, kde na ni netrpělivě čekal pobočník. Bez dalších instrukcí byla strčena do čekající limuzíny, kde už seděla premiérka.

„Víte, co se děje, paní Thatcherová?" zeptala se Amanda, když se limuzína rozjela. Ulicemi Londýna ji doprovázelo několik policejních aut a motocyklů.

Premiérka zavrtěla hlavou. „Její Veličenstvo navštívilo dnes Tower, aby mu vzdalo čest a položilo tam věnec, ale ta návštěva byla přerušena někým s magií. Zpráva, kterou jsme obdrželi, byla poněkud zkreslená."

„Tower? Jako Tower v Londýně? Tenhle Tower?" vyptávala se pobledlá Amanda.

„Je to problém?"

Amanda nervózně polkla a zakroutila hlavou. Ne, ať to není problém, přála si zoufale. „Chcete, abych zavolala bystrozory?" zeptala se znepokojeně a sáhla po amuletu, který nosila všude s sebou.

Premiérka to ale odmítla: „Momentálně nikoliv. Byla jsem informována, že nejsou potřeba. Podle toho, co jsem zjistila, jste povolána, abyste tuto magickou osobu, která zřejmě Její Veličenstvo nijak neohrožuje, identifikovala. Pak počkáme, jak Její Veličenstvo v této záležitosti rozhodne."

Amanda zamumlala na souhlas a zaměřila svůj zrak na provoz, který míjeli. Podle jejích informací byl Tower místem, kterému se vše magické vyhýbalo na sto honů. Z velmi dobrých důvodů.

***

Jakmile Amanda poblíž vchodu do Toweru vystoupila z limuzíny, ucítila Je! Tak tak, že nevzala do zaječích a neschovala se zpátky do auta. Okusila tak na vlastní kůži důvod, proč žádná příčetná čarodějka nebo kouzelník dobrovolně nevstupují na pozemky náležící k Toweru. Síla, která ji zasáhla, způsobila, že se jí zvedl žaludek a podlomila kolena!

Ochrany! Cítila jejich varování, když jí projely tělem. Byly prastaré, mocné a nepodobaly se ničemu, s čím se dosud setkala! Tyto ochrany byly celá staletí štědře posilovány krví prolitou z rozmaru koruny. Jedna vrstva ochran za druhou ji varovaly před svými smrtícími úmysly, které budou mít, pokud je neposlechne, a zabránily jí udělat další krok.

„Nemůžu... Ochrany mi to nedovolí..." zašeptala Amanda roztřeseným hlasem, když se po ní premiérka ohlédla. „Bude potřeba, aby Její Veličenstvo učinilo prohlášení. Do té doby nemůžu udělat ani krok..."

Na to Amanda sledovala, jak premiérka popošla ke skupince lidí postávajících poblíž kaple. Stěží dokázala rozeznat Její Veličenstvo, které sedělo na kamenné lavičce, drželo balík smotané přikrývky a mírně s ním pohupovalo.

Viděla, jak se madam Thatcherová poklonila panovnici. Krátká chvilka, kdy si vyměňovaly pozdravy, se Amandě zdála jako hodiny. Ochrany ji tady jednoznačně nechtěly!

Pak uslyšela Její Veličenstvo pronést jasným klidným hlasem: „My, Alžběta, z Boží vůle královna Velké Británie, Irska a britských držav za mořem, ochránkyně víry, dovolujeme všem, kteří se k Nám chtějí připojit při Naší návštěvě londýnského Toweru, vstoupit do naší blízkosti, ať už se jedná o osoby magické nebo nekouzlící. Vyhlášeno jest v tento den a jen pro tento den z Naší moci a dle Naší vůle. Nechť se tak stane."

Amanda vnímala, jak ochrany prozkoumaly ji a její úmysly, a pak jejich tlak ustal. Byla shledána hodnou vstupu. S úlevným výdechem přešla do blízkosti panovnice a udělala pukrle.

Ke svému úžasu zjistila, že balík je ve skutečnosti spící dítě s rozcuchanými černými vlásky! Dítě, které pod přikrývkou vypadalo špinavé a nahé, mírumilovně spalo na klíně Jejího Veličenstva.

„Vypadá to, že máme problém, slečno Kensingtonová," promluvilo Její Veličenstvo. „Toto dítě sem dorazilo v podobě havrana zraněné a na prahu smrti a už měsíce tady v Toweru žije. Podle našeho názoru by žádné dítě, ať už magické či nikoliv, nemělo vyrůstat ve voliéře. Bylo by velice potěšující, kdybyste mohla do této záležitosti vnést trochu světla." Její Veličenstvo sice nepozvedlo hlas, ale bylo zřejmé, že není s touto situací spokojeno.

Zmatená Amanda vzhlédla: „Výsosti?"

„Pojďte sem, děvče. Nechovejte se jako hloupá," poznamenalo Její Veličenstvo přísně. „Potřebujeme, abyste nám řekla, co je to za dítě. Použijte magii, která je potřeba, a okamžitě tu záležitost objasněte!" Její Veličenstvo odhrnulo dítěti vlasy z čela a ukázalo na velmi nezřetelnou jizvu.

„Když dovolíte, Výsosti, potřebuju použít hůlku."

„Tak to udělejte."

Amanda tedy hůlku vytáhla a pronesla: „Aperio nomeo, aperio familia."*)

Z hůlky vystřelil proud modrého světla, které obklopilo spící dítě. Nad jeho hlavou se zformovala slabá záře a začala se objevovat slova.


Hadrian James Potter

pravým kouzelnickým jménem Hadrian z rodu Havranů

syn Jamese Pottera a Lily Potterové, rozené Evansové

hlava starobylého a vznešeného rodu Potterů

vévoda z Nebelvíru

hrabě ze Zmijozelu

baron Peverell

právoplatný dědic starobylého a vznešeného rodu Blacků

 

Amanda šokovaně sklonila hůlku. „To nemůže být pravda! Má se za to, že je v bezpečí u svých příbuzných, schovaný a velmi dobře střežený! Jak se sem ve jménu Merlina dostal?"

„Jak asi?" otázalo se Její Veličenstvo s pozvednutým obočím a v hlase mu zazněl hněv. „A jak to, že se toto dítě, které nemá jen jeden titul, ale hned tři, objevilo přede mnou nahé, zanedbané a nezná své jméno? Pánové? Dámy?"

„Když dovolíte, Vaše Veličenstvo," promluvila Amanda, „Harry Potter zmizel hned poté, co zametl s Pánem zla. Tu noc byli zavražděni jeho rodiče a Starostolec a ministryně kouzel ohlásili, že dítě bylo posláno k příbuzným jeho matky mimo kouzelnický svět. Každoroční zprávy, které se objevily v novinách, uváděly, že o dítě je pečlivě postaráno a podrobně líčily jednotlivé životní mezníky. Domnívám se, že tyto informace poskytl Nejhlavnější hlavoun Starostolce Albus Brumbál."

„Inu, vypadá to, jako kdyby lhal, ne?" odsekla panovnice.

„Ano, Vaše Výsosti," souhlasila Amanda rozechvělým hlasem a znovu pozvedla hůlku. „Když dovolíte, ráda bych seslala na lorda Pottera ještě další kouzlo."

„Neváhejte!"

Amanda vylovila ze své příruční aktovky několik archů pergamenu a s dalším švihnutím seslala jednoduché diagnostické kouzlo. „Toto nám sdělí anamnézu dítěte, Vaše Výsosti."

Během sesílání kouzla Její Veličenstvo přivolalo blíž svého tajemníka a začalo mu tiše udělovat rozkazy. Muž si dělal poznámky, i když většina souvisejících skutečností už vyšla najevo a tajemník už si je zapsal. Jeho povinností koneckonců bylo předvídat královnina přání. Muž svou panovnici dobře znal a věděl, že ve své momentální nelibosti nebude akceptovat žádné výmluvy, a tak byl dobře připraven.

Bez ohledu na výsledek anamnézy, ten, kdo měl dítě v opatrování, bude čelit trestnímu stíhání. Dále bude zbaven opatrovnictví a podroben důkladnému vyšetřování. Dítě známé jako Hadrian James Potter teď bude pod královskou ochranou a panovnice bude mít osobní zájem o jeho blaho.

Její Veličenstvo nebylo šťastné, a když nebyla šťastná ona, tak nebude šťastný nikdo.

***

Hadrian se začal ošívat. Všechna ta magie kolem ho lechtala! Otevřel oči a pohlédl na postarší dámu, která ho držela v náručí.

„Zdravím, lorde Hadriane," řekla. „Pěkně jste si zdříml?"

Rozhlédl se kolem sebe a snažil se vzpomenout, co se děje.

Druhá žena vzala nějaké listy papíru a podala je muži v uniformě.

„Zdravím, lorde Hadriane. Jsem Amanda Kensingtonová, vedoucí odboru pro styk s mudly. Nemějte obavy, budete v pořádku."

Hadrian se nejprve rozhlédl a pak se pohledem vrátil k postarší dámě. „Vaše Veličenstvo? Musím odtud odejít? Líbí se mi tu. On..." ukázal na člena stráže McIntyrea, který stál v řadě s ostatním personálem, „... se o mě dobře stará."

Ben McIntyre, šokovaný tím, že byl označen v davu, se narovnal a zasalutoval. Poté, co se Její Veličenstvo zatvářilo tázavě, se pustil do vysvětlování: „Konal jsem jen svou povinnost, Vaše Výsosti. Nemohu si přičítat všechny zásluhy o jeho uzdravení. Moje žena Maggie, která je mudlorozená čarodějka, mi jako vždycky pomáhala. To její lektvary byly to pravé." V hlase mu zazněla pýcha.

„Chápu, pane strážce," prohlásilo Její Veličenstvo. „Jak se vaše žena dostává přes magické ochrany?"

„Nepohybuje se na pozemcích poblíž hlavní budovy a neprovozuje magii, pokud to není nutné. Všichni s magií vědí, že se mají Bílé tvrzi vyhýbat. Ochrany mohou být prolomeny jen královským výnosem, jak jste dnes viděla. Mnozí členové stráže jsou motáci ženatí s mudlovskými ženami nebo dalšími motáky. Jeden nebo dva z nás mají za manželky skutečné čarodějky. Musíme udržovat duchy, kteří tu žijí, v klidu."

„Líbí se mi tu. Paní říkala, že se postará, abych tu mohl zůstat. Dala mi tohle," vložil se do toho Hadrian, který se posadil, nechal přikrývku spadnout na zem a zvedl přívěsek, který měl na krku, aby ho všichni viděli.

„Pro Merlina!" zalapala po dechu Amanda a šokovaně couvla.

***

*) z lat. Odhal jméno, odhal rodinu



Poznámka:


7. Jednou jen a pak již ne



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 7: Jednou jen a pak již ne
(v orig. "Tis Only this and Nothing More", překlad Vítězslav Nezval)

 

Hadrian James Potter si nemohl jako diváka pro své objevení vybrat lepší osobu než královnu Alžbětu. Jelikož mu bylo teprve pět let, neměl nejmenší ponětí o protokolu, etiketě a všech těch otravných věcech, které se smí a nesmí dělat, pokud se chcete přiblížit k tak vysoce postavenému člověku, jakým je Její Veličenstvo. Ale kdo by byl vhodnější pro to, aby se chlapcův případ dostal na přetřes, aby se překonala veškerá byrokracie, která jeho specifické problémy obklopovala?

Dítě bylo zabaleno do měkké vlněné přikrývky a nabídli mu jídlo, protože ho líčení jeho osudu vyčerpalo. Potlačil ospalé zívnutí, ale uvědomil si, že klín Jejího Veličenstva se podobá měkké kolébce vhodné ke spánku. Jeho poslední myšlenka patřila tomu, že ten klín je skoro tak hřejivý jako hnízdo u Hardey. Královna Anna měla pravdu, Její Veličenstvo představovalo skvělou mámu.

Předsedkyně vlády dorazila se svými spolupracovníky a také prostředníkem pro onu specifickou a tajnou část světa uvnitř Velké Británie.

Po zjištění, kdo a co je toto dítě zač, bylo Její Veličenstvo spolu se svým doprovodem uvedeno do královských komnat postavených Jindřichem VIII. Dítě, nyní známé jako lord Hadrian, dostal na starost asistent mistra towerských havranů. Nebylo pochyb, že mladý Hadrian se na tohoto strážného upnul a odmítl pustit muže z dohledu.

„Prosím, slečno Kensingtonová, dopovězte ten příběh," nařídilo Její Veličenstvo, když se usadilo k velmi složitě vyřezávanému stolku.

„Ano, Vaše Veličenstvo. Jak už jsem řekla," spustila Amanda Kensingtonová s mírnou úklonou, náhrdelník, který má lord Hadrian na krku, byl podle jeho slov vytvořen samotnou Morrigan. Nese Její symbol, Havrana, a není na něm žádná spona, takže dítě ani nikdo jiný ho nemůže sejmout. Jen ten, kdo mu ho nasadil. Tudíž ho s Ní spojuje a hlásá tak, že je pod Její ochranou."

„My nevěříme v žádného jiného boha nebo bohyni kromě Pána naší anglikánské církve," prohlásilo Její Veličenstvo. „Nicméně prozatím od naší nedůvěry upustíme. Prosím, pokračujte."

„Ano, Výsosti. Prosím o prominutí, ale nezáleží na tom, jestli v Ni věříte nebo ne. Kouzelnický svět ano. Říká se, že všichni ti, kteří mohou provozovat magii, jsou Jí podřízeni, ať už to uznávají či nikoliv. Pracují tu mocnější síly, než jaké ovládáme my obyčejní smrtelníci. Jestliže to má co dočinění s poslední válkou uvnitř kouzelnického světa, pak jsem přesvědčená, že ještě neskončila, a Ona se chystá zasáhnout a všechno to zastavit. Je zřejmé, že není s touto situací spokojená, když si jako svého Vyvoleného vybrala malé dítě."

„Paní byla moc milá, Vaše Veličenstvo. Vytáhla mi z jizvy něco ošklivého," vypískl Hadrian a promnul si čelo. „Pak mi vyrobila náhrdelník. Aha, to už jsem říkal, omlouvám se."

Několik osob se na dítě v náručí Bena McIntyrea usmálo a chlapec si schoval tvář na mužově rameni.

„Vaše Veličenstvo," obrátila Amanda pozornost zase k sobě, „Ona sem toto dítě přivedla z nějakého důvodu. Vím, že poslední vůli Potterových zapečetil Starostolec vedený Albusem Brumbálem na uzavřeném jednání, které proběhlo hned po oné osudové noci před čtyřmi lety. Šlo o porušení důvěry a tradice, poslední vůle jsou v kouzelnickém světě považovány za posvátné. Důvody pro zapečetění nebyly nikdy zveřejněny. Lily a James Potterovi se velice aktivně podíleli na snaze porazit Pána zla známého jako V... Voldemort."

Amanda se při vyslovení onoho jména zakoktala, ale před královnou nemohla nic vynechat. „Po jejich smrti proběhlo ohledně dítěte několik diskusí. Jelikož byla poslední vůle zapečetěna, nikdo neví, jestli byly požadavky Potterových respektovány či nikoliv. Bylo ohlášeno, že je umístěný k mudlům, ehm, nekouzelníkům, příbuzným Lily Potterové."

„Znáte jména těchto příbuzných?" zeptal se Filip, vévoda z Edinburghu, který stál za svojí manželkou a panovnicí královnou Alžbětou a se zájmem celé jednání sledoval.

„Ne, Vaše Milosti. Nejsou známa, ale mohu je zjistit. Jsem si jistá, že skřeti od Gringottů budou mít kopii poslední vůle, protože Potterovi jsou starobylá a bohatá rodina. Pokud Vaše Veličenstvo rozkáže, budou muset vyhovět, protože jste nadřazena Starostolci."

„Starobylá nebo ne, pokud jsou výsledky vašeho ´testu´ přesné, není pochyb, že dítě má šlechtický původ," prohlásila Jeho Milost vévoda rezolutně.

Její Veličenstvo stroze přikývlo a přikázalo: „Pak to tedy udělejte. Věříme, že pro dnešek už jsme slyšeli dost. Jsme si jistí, že tady jde o víc, ale čas běží a na programu jsou další záležitosti." Poté se obrátilo ke svému sekretáři, který seděl u stolku s elektrickým psacím strojem připravený převzít instrukce.

„Děsí nás, že tak malé dítě bylo zanedbáváno a bylo s ním tak špatně zacházeno. Zároveň nás děsí, že toto dítě je šlechticem tohoto království a přitom žije v bídě. Ne, tohle se nebude dít." Její Veličenstvo kývlo na svého sekretáře a zhluboka se nadechlo. „Takže takto znějí naše nařízení...

Všichni dosavadní opatrovníci lorda Hadriana Jamese Pottera, ať už kouzelničtí či nikoliv, jsou tímto odvoláni a budou čelit plnému vyšetřování, které určí, jaká obvinění mohou být proti nim vznesena za zjevně špatné zacházení a zanedbávání řečeného lorda Hadriana Jamese Pottera.

Zapečetění poslední vůle lorda Jamese Pottera budiž zrušeno a budiž znovu soukromě přečtena. Kopie budou předány nám a předsedkyni vlády. Pokud se v poslední vůli nachází něco, co by mohlo škodit mému království, přejeme si o tom vědět.

Přejeme si převzít lorda Hadriana Jamese Pottera, vévodu z Nebelvíru, pod ochranu Koruny. Je zřejmé, že toto dítě se nachází v nějakém nebezpečí, pročež lord Hadrian bude setrvávat zde v Toweru v péči členů naší královské stráže a pod přímým dohledem asistenta mistra havranů Bena McIntyrea a jeho ženy až do doby, než najdeme vhodnějšího opatrovníka."

Její Veličenstvo se pronikavým pohledem zaměřilo na Bena McIntyrea, který choval dítě v náručí, a pokračovalo: „Je to pro vás přijatelné, pane McIntyre? Zdá se nám, že mladý lord Hadrian k vám docela přilnul."

Muž, stále pevně objímající dítě, se vypjal do pozoru, opětoval přímý pohled a odpověděl: „Jak si přejete, Vaše Výsosti. Moje žena a já budeme možnost pečovat o toto dítě pokládat za čest."

„Velmi dobře," řeklo Její Veličenstvo. „Očekávám od vás pravidelné měsíční zprávy s podrobným popisem jeho vývoje."

„Ano, Vaše Veličenstvo."

Čímž bylo rozhodnuto a všichni se pustili do náročných úkolů, které jim byly uloženy.

***

Maggie McIntyreovou by nikdy nenapadlo, jaký vezme tento den prapodivný obrat. Samozřejmě, že byli všichni připraveni na královskou návštěvu, ale na tohle tedy ne!

Mladý Rváč se přeměnil na mladého kouzelníka a nadto na Chlapce, který přežil! To tedy bylo něco mimořádného. Vůbec jí to nešlo na rozum.

S oficiálním doprovodem ji odvezli do obchodního domu Harrods, aby pro dítě vybrala oblečení, protože nemělo nic než své jméno a řetízek s medailonkem. Královský sekretář naštěstí přemýšlel dopředu a zařídil u Harrods otevřený účet, takže to mohl být zajímavý nákupní výlet.

Ben zůstal doma a staral se o chlapce. Pořád o něm přemýšlela jako o „Rváči", protože se to k němu hodilo. Všechno přestál a byl to bojovník, pravý rváč s osudem.

V obchodě na ni čekal manažer prodeje se svým asistentem, aby jí pomohli. Maggie tak byla schopná obstarat vše ze seznamu včetně dětské postýlky, která měla být doručena následující den. Docela byla se svým nákupem spokojená. Už mířila ven, když v tom si všimla hračky na polici.

Seděl tam vycpaný havran s korálkovýma černýma očima a dlouhým plstěným zobákem! Každé dítě potřebuje mazlíčka do postýlky a Rváč spával ve voliéře s havrany, takže tohle dávalo dokonalý smysl.

Manažer se jí snažil místo toho vnutit medvídka, ale Maggie o tom nechtěla ani slyšet a prosadila si svou.

***

Amanda Kensingtonová opustila Tower se smíšenými pocity. Byla ráda, že se vzdaluje od Toweru a jeho skličující atmosféry, ale nelíbilo se jí, že nechává to nevinné dítě, jakým byl lord Hadrian, na tak temném místě.

Získala dojem, že ochrany se o něj nezajímaly stejným způsobem jako o ostatní kouzelnické bytosti. Že by ho Bohyně svázala se zaštítěním věže? Ten medailon byl protkán celou sítí ochran. Když jej magicky zkoumala, zářily tak jasně, že se na něj stěží dalo dívat.

Jednou z věcí, kterou obdržela od Jejího Veličenstva, byl dekret na volný průchod do Toweru, aby tam mohla docházet podle potřeby, což jí v příštích dnech jistě usnadní život.

Zatímco se vracela s premiérkou zpět do města, začala si s pohledem upřeným na dokumenty, které měla položené na klíně, sestavovat seznam úkolů.

Kolik by toho měla nahlásit ministryni kouzel? Bagnoldová byla rozhodnutá držet se ve všem, co se týkalo Pottera, Brumbálových příkazů. Ale ani jí se nebude líbit fakt, že Chlapec, který přežil, byl zanedbáván, a následně vzat pod ochranu Koruny.

Pro Merlina! To znamená, že se bude muset vypořádat s Albusem-mnohem-víc-titulů-než-je-potřeba-Brumbálem! Nebyla tak velkou fanynkou tohoto čaroděje jako zbytek kouzelnického světa. Přestože se narodila mudlům a měla by tedy k němu vzhlížet, protože bojoval za zrovnoprávnění mudlorozených, nelíbilo se jí, že se k ostatním lidem choval až příliš nonšalantně.

No, mohla to pár dní odložit, aspoň dokud nevyplní královské výnosy, které byly dnes vydány. Choulostivý rozhovor s premiérkou by jí mohl ukázat, jak to ministryni kouzel podat.

***

Ben McIntyre se ocitl uprostřed zásadní bitvy. Malý Hadrian se krčil u vany, plnící se vodou a bublinami. Když Ben otestoval teplotu, otočil se k Hadrianovi, který pomalu v hrůze couval.

„No tak, Rváčku. Potřebujeme tě umýt, než půjdeš k večeři. Maggie ti přinese šaty. Hop tam."

Hadrian zavrtěl hlavou. „Ne! Ne! Nechci koupat! Teta ´Tuny říká, že zrůdy si koupel nezaslouží. Měly by se postříkat hadicí na zahradě jako zvířata, protože přesně to jsou."

Po takovém drsném prohlášení přešel Bena hněv. „No, Rváčku, ty tu jsi a tvoje teta ne. Věříš mi?"

Hadrian přikývl: „Staral jste se o mě, když jsem byl zraněný."

„Ublížil jsem ti?"

„Ne, pane," zakroutil hlavou Hadrian přitisknutý ke zdi co nejdál od vany.

„Tak proč nejdeš sem ke mně a nezkusíš to? Musíme tě umýt. Nikdy nedovolím, aby ti něco ublížilo."

Hadrian udělal krok blíž a pohledem pátral u muže po nějaké známce zrady. Ben ho vzal opatrně za ruku a nechal ho, aby si sáhl na bubliny.

Chlapec je zkusil vzít do hrsti a zachichotal se. Ben se usmál a foukl do pěny směrem k Hadrianovi.

„Ublížilo ti to teď?"

Hadrian se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Tady," uchopil Ben znovu chlapce za ruku a ponořil ji do vody. „Vidíš? A teď ty."

A než se stačil Hadrian vzpamatovat, stál ve vodě s hromadou bublin kolem sebe. Na okamžik ztuhl a čekal, ale když se nic nestalo, uvolnil se. Ben nabral další hrst pěny a nechal ji stéct chlapci na hlavu. Rváček se zklidnil ještě víc.

Rázem byla celá koupelna plná pěny a bublin. Bylo jich mnohem víc, než kolik jich Ben nalil do vany! Ach jo, Maggie ho zabije, ale co, Rváček byl šťastný a smál se! A nepochybně byl čistý.

V tom se ozvalo zaklepání na dveře koupelny a Ben sebou trhl.

***

 

PA: Věci se začínají dávat do pohybu. Ti, kteří jsou zvědaví na Brumbálovu reakci atd., si ale budou muset ještě pár kapitol počkat.


8. Marně hledaje



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 8: Marně hledaje
(v orig. „Vainly I Had Sought", překlad Vítězslav Nezval)

 

Amanda Kensingtonová vytáhla do boje. Vyzbrojena dvěma královskými výnosy zamířila do kouzelnického světa a to především za skřety do Gringottovy banky. Jedině oni jí mohli dát odpovědi, které potřebovala.

Podle toho, jak znala skřety, budou dekrety Koruny ctít. Do hry vstoupily starobylé smlouvy, tím si byla naprosto jistá, a skřeti jí tudíž pomůžou dát věci do pohybu.

Nemohla se jen tak vypravit na ministerstvo nebo do Starostolce. Ještě ne. Nejdřív bylo potřeba objasnit příliš mnoho proměnných a nezodpovězených otázek. Někdo na ministerstvu si dal setsakramentskou práci, aby skryl všechny stopy po Harrym Potterovi, a ačkoliv v tomto uspěl, selhal v tom, co následovalo. Z toho, co při jednoduchém prověření anamnézy zjistila, nikdo se nestaral, zda je chlapec v pořádku. Ona sama nebyla lékouzelnice, ale přesto uměla seslat jednoduché diagnostické kouzlo.

Ne, potřebovala celou záležitost zatím udržet pod pokličkou. Dokud si nepromluví se skřety a nedostane nápad, jak to s úspěchem provést. Už měla mlhavé tušení, kdo za tím zastíráním stojí, teď to jen ještě dokázat.

Nebyla si jistá, jestli se chce postavit tak mocnému starému čaroději, ale bude muset, protože tady šlo o dítě. A ne jen tak o nějaké dítě, ale o Harryho Pottera – Chlapce, který přežil.

Vešla do banky a zamířila k nejbližšímu zaměstnanci. „Přeji si mluvit se správcem účtu Potterových."

„Máte doporučení?" zabručel skřet.

Vytáhla první výnos s královskou pečetí a řekla: „Tohle je moje doporučení!"

Skřet vykulil oči, protože rozpoznal znak na pečeti. „Běda, jestli je to padělek! Víte, co děláme se zloději."

„Ano, ano, vím. Dejte si pohov, nepřišla jsem vyzvedávat peníze. Takže, můžu se setkat s tím správcem?"

„Následujte mě."

Na to byla uvedena do studené, nevlídné místnosti, jejíž stěny lemovaly zbraně a štíty. Některé z nich působily dojmem, jako kdyby na nich ještě lpěly pozůstatky masa a krve. Amanda se zachvěla.

„Ano, ženo?" oslovil ji letitý skřet usazený za tesaným kamenným stolem, který už zažil lepší časy.

Amanda rychle polkla a podala mu oba královské svitky. „Jménem Jejího Veličenstva královny Alžběty II vám mám předat toto, pane správce. Je velice znepokojena tím, že jedno z jejích dětí bylo nalezeno ve velmi neutěšeném stavu. Učinila kroky k nápravě této záležitosti a doufá, že skřeti jsou stále tak čestní, jako když s nimi jednali její předci."

Správce účtu při zmínce o skřetí cti zavrčel, ale nic neřekl, převzal svitky a přečetl si je. Vrčení zesílilo, načež vytáhl ze zásuvky dýku a nad Amandinou hlavou ji poslal plavmo do hrubě otesaných dveří za jejími zády.

Když se dýka zabodla do dřeva, vešel mladší, ještě ošklivější skřet. Správce vyštěkl rozkazy ve skřetštině, mladší úředník mu stejným jazykem odpověděl. Poté vyšel ven, zabouchl za sebou dveře a zamířil udělat, co mu bylo nařízeno.

„Vaše jméno, ženo, a jak jste do toho zapojena?" zabručel správce.

„Amanda Kensingtonová, vedoucí oddělení pro styk s mudly. Včera jsem byla povolána paní premiérkou, abych pomohla s drobným kouzelnickým problémem," odvětila stroze Amanda a vytáhla malou složku. „Uvnitř najdete důvody. Možná to začalo jako případ náhodné magie, ale cítím, že v tom byla účastna vyšší moc. Navrhuji, abyste se zaměřil na náhrdelník, který má to dítě na krku."

Správce účtu prolétl složku a začal hlasitě a zuřivě nadávat. Amanda se znovu zachvěla. Už se skřety v minulosti na několika případech pracovala. Znervózňovali ji. Nebyli lidští. Měli své vlastní zvyky, zákony a etiku a lidi v nejlepším případě stěží tolerovali. Ale měli v úctě děti; dítě – jakékoliv dítě – bylo požehnáním od Bohyně. Ubližovat mu znamenalo zločin, který se trestal smrtí.

Dveře se znovu otevřely. Vstoupil mladší skřet, prásknul složkou o stůl a zase odešel.

***

Dvě hodiny na to opustila Amanda banku Gringottových pobledlá, unavená, ale spokojená. Těšilo ji, že má skřety na své straně. Pro tuto chvíli doporučovali shromáždit veškeré důkazy, ale ministerstvu se zatím s ničím nesvěřovat.

Byla informována, že Albus Brumbál se prohlásil za opatrovníka lorda Pottera, ale nic pro chlapce nedělal. Jen si během těch let pomohl k jeho svěřeneckému fondu. Navzdory četným pokusům ale nedokázal získat přístup k rodinnému jmění, protože s rodinou nebyl pokrevně spřízněný a neměl jen čisté úmysly. Aspoň v tomhle ochrany ve sklepeních banky neselhaly.

Jelikož neexistovala žádná potvrzení, že byly peněžní prostředky použity pro dotyčné dítě, skřeti se rozhodli obstavit účet, dokud starý kouzelník nepředloží stvrzenky, které jim umožní získat přehled o tom, na co byly finance vynaloženy.

Amanda také zjistila celé jméno Lilyiny sestry a tudíž osob, které přicházely v úvahu, pokud šlo o podezření ze zanedbání péče o lorda Pottera – jeho 'tety Tuny a strýce Ve'nona – Petunie Dursleyová, rozená Evansová, a Vernon Dursley.

No, v mudlovském světě by nemělo být tak těžké je najít. Amanda se ušklíbla; nechtěla by být na jejich místě, až si pro ně mudlovské úřady přijdou.

Též objevila důvod, proč Albus Až-moc-zatracených-titulů Brumbál zapečetil poslední vůli Potterových. Uvádělo se v ní, kdo byl jejich skutečným strážcem tajemství a že Fideliovo zaklínadlo seslal sám Brumbál. Nešlo o Siriuse Blacka, jak si všichni mysleli, ale o Petra Pettigrewa. Také zde nalezla informaci o proroctví týkající se syna Potterových.

Poslední vůle dále uváděla, že za žádných okolností nesmí být tento syn vychováván sestrou Lily a jejím manželem.

Až na to bude ten chlapec dost starý, musí ho vzít na oddělení záhad, aby si proroctví mohl prohlédnout v celém jeho rozsahu.

A co ještě? Byla si jistá, že zapomněla na něco důležitého.

***

Hadrian nepochyboval, že bude za všechny ty bubliny potrestaný. Ale když on se tak bavil. Neplánoval udělat nic 'zrůdného', jenže stalo se.

Teď byl čistý, nakrmený a četli mu pohádku! Jeho teta mu nikdy nečetla pohádku. Pamatoval si, že poslouchal, když ji četla jeho bratranci, a přál si být s nimi v jednom pokoji, ale nebylo mu to dovoleno.

Maggie mu dala pusu na dobrou noc! A když se setmělo, přišli se na něj podívat princátka. Měli radost, že Hadrian teď žije jako člověk a ne jako pták, a doufali, že za nimi bude i tak chodit a hrát si s nimi. Hadrian jim to slíbil.

Zavrtaný pod přikrývkou svíral svého plyšového havrana Inkyho a královna Anna u něj seděla, dokud neusnul, jako jeho soukromé noční světýlko proti temnotě. Spánek přišel brzy a on spal celou noc, protože byl příliš vyčerpaný, než aby ho strašily noční můry.

Snídaně byla jiná než to ranní jídlo, které dostával jako Rváč. Teď měl na výběr palačinky, plátky slaniny a skutečné mléko a džus!

Dokonce mu oblékli nové šaty, které mu Maggie koupila. Prohlédla ho zdravotní sestra z Toweru a vyjádřila se v tom smyslu, že je z větší části v pořádku. Maggie to podráždilo. Hadrian byl čaroděj a potřeboval prohlédnout pořádným lékouzelníkem. Musí zkontaktovat slečnu Kensingtonovou, aby mu takovou prohlídku domluvila.

Za ten včerejší nepořádek v koupelně dostal Ben od Maggie co proto. To ona je objevila, jak si se všemi těmi bublinami hrají a poté, co chlapce uklidnili, že se nemusí bát potrestání za jeho 'zrůdnosti', společně dokončili mytí. Ani zděšení nad nepořádkem ji ale nezastavilo před vycvaknutím několika fotek – k Benově mrzutosti a nadšení dítěte.

Když dorazil nábytek, nemohl Hadrian uvěřit, že to všechno je pro něj. Dokonce pomáhal s výzdobou svého nového pokoje! Inky zaujal přední místo na posteli. Na jeho vlastní posteli!

Amanda dorazila odpoledne, aby zkontrolovala Hadriana a doprovodila Bena na poradu. Chlapec si zrovna na kuchyňském stole maloval, a tak vzali pár obrázků s sebou, aby je mohli ukázat.

***

Když Amanda Kensingtonová a Ben McIntyre dorazili, seděla premiérka ve své kanceláři za stolem. Mávnutím ruky je vyzvala, ať se usadí k sousednímu konferenčnímu stolku, kde už na ně čekal čaj.

Všichni tři se společně pustili do sestavování bojového plánu na příští tři měsíce. Nemělo smysl plánovat dál dopředu, dokud nedostanou víc informací. V současné době bylo nejdůležitějším bodem zdraví lorda Pottera.

„Věděla jsem, že jsem zapomněla na něco důležitého!" zvolala Amanda a rychle si poznamenala, že má kontaktovat orgán sociálně-právní ochrany kouzelnických dětí. „Měli by někde mít složku lorda Pottera a jméno sociálního pracovníka, který mu byl přidělen."

„Maggie chce, aby byl Hadrian kompletně prohlédnutý lékouzelníkem," vložil se do toho Ben. „Moc se mi nechce oslovit Svatého Munga. Budou celí pryč z novinky, že lord Potter utekl a žije v Toweru."

„Znám mudlorozeného lékouzelníka, který by nám mohl pomoct," ozvala se Amanda a pustila se do vysvětlování. „Jak víte, paní premiérko, mudlorození nejsou v kouzelnickém světě u většiny čistokrevných příliš oblíbení. Bývají odsunuti na nedůstojné pozice nebo prostě ignorováni a to až do té míry, že se vzdají magie a vrátí se do mudlovského světa."

„Viděla jsem statistiky, slečno Kensingtonová. Je to skličující."

„No, já znám někoho, kdo se veškerou touto byrokracií probojoval a pracuje jako kouzelnický pediatr. Je poloviční krve, rodiče jsou motáci. Jistě ten případ rád převezme, a když ho požádáme, bude i přísahat, že vše uchová v tajnosti."

„Spojte se s ním. Potřebujeme vědět, s čím se, pokud jde o stav lorda Pottera, musíme vypořádat. Jak se ten chlapec má?" zeptala se premiérka.

„Celkem dobře. Vlastně posílá pár obrázků. Doufá, že byste je mohla předložit Jejímu Veličenstvu," odpověděl Ben a vytáhl dvě kresby. Na jedné byl Thor ve své nejvznosnější póze, druhá zachycovala postavičku Jejího Veličenstva s korunou na hlavě.

Všichni se pousmáli nad jednoduchými malůvkami označenými, jistě s pomocí Maggie, jako „THOR" a „KRÁLOVNA ALŽBĚTA". Malá douška od Maggie na zadní straně hlásala: „Namaloval Hadrian Potter, 5 let."

„Přidám je do příští zásilky. Její Veličenstvo bude mít jistě radost. Počítám, že se těší, až bude její vnuk dost velký na to, aby jí taky mohl posílat své výtvory."

Když jim Amanda poreferovala, co zjistili skřeti, debata nabrala vážnější tón.

„Takže Albus se neštítil okrádat sirotka a přesvědčil sám sebe, že je to kvůli jeho představě 'většího dobra'. No, to je komedie," prohlásila premiérka a zahleděla se do finančního výkazu. „Dobře, učiňte tomu přítrž. A máte jména pravděpodobných příbuzných Potterových. Okamžitě tam pošlu svoje lidi. Jako věc nejvyšší priority."

A všichni tři se ušklíbli tak, že by z toho zamrazilo i ta nejsrdnatější srdce.

***

Kdesi ve Skotsku se jistý stařičký kouzelník zachvěl.

***

 

Pár rychlých autorských poznámek:

Nechystáme se příliš bušit do Brumbála. Dostane tu a tam pár zásahů, ale tady nejde o zlého Brumbála. Ve skutečnosti v tomto příběhu ani není hlavní postavou. Bude tu zobrazen jako senilní stařec, který si myslí, že jeho cesta je ta jediná správná, a nikdo mu to nedokáže vymluvit.

Za druhé – nejde o náboženský příběh. Morrigan se zde několikrát objeví, ale nechystáme se horovat pro teologii. Nechceme žádné věřící urazit nebo rozhněvat.



Poznámka:


9. O vstup naléhavě žádá



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 9: O vstup naléhavě žádá
(v orig. „Entreating Entrance", překlad volný)

 

Eduard Vejvoda*) se vždycky považoval za cílevědomého muže s velmi stabilní kariérou. Byl čaroděj ve středním věku s ustupující hranicí vlasů a zároveň pracovně přetížený a platově podhodnocený lékouzelník. Nicméně jeho pacienti ho zbožňovali. Ovšem když přišlo na jejich rodiče, to už byl jiný příběh, protože svým přímočarým přístupem hodně z nich urazil.

Mnoha starobylým rodinám se nezamlouvala myšlenka, že nejoddanějším a nejtalentovanějším kouzelnickým pediatrem je někdo poloviční krve se silnými vazbami k mudlům. Ale když jejich děti onemocněly, šla politika čisté krve stranou a rázem to byl lékouzelník Vejvoda, koho volali na pomoc.

'A Merlin buď proklet, kdyby moje péče nebyla adekvátní,' pomyslel si s lehkým úšklebkem, když odložil na stůl poslední dokumenty k odeslání. Samozřejmě, že ho pomlouvali. Kterého mudlorozeného nebo mudly vychovaného čaroděje ne?

Když se před pár lety dostal do menších potíží, domníval se, že aby mohl pokračovat v práci, bude se muset vrátit do mudlovského sektoru. Naštěstí vlastnil licence na provozování lékařské praxe v obou světech, takže by to nebyl problém, ale díky šikovné čarodějce z oddělení pro styk s mudly se všechno vyjasnilo a urovnalo a mohl pokračovat v práci mezi kouzelníky.

Takže když mu Amanda Kensingtonová ono ráno zaletaxovala, že od něj potřebuje laskavost, byl zvědavý, co chce. Tušil, že pravděpodobně půjde o něco hodně zajímavého.

Eduard si objednal čaj a uklidil stůl právě v momentě, kdy mu sestra ohlásila, že slečna Kensingtonová dorazila.

„Amando, srdíčko moje," zvolal a hnědýma přátelskýma očima mu probleskl hřejivý úsměv. „Jaké potěšení. Pojďte dál, pojďte. Dáte si trochu čaje?"

Amanda se usmála a přikývla, ale jakmile se pohodlně usadila, šla přímo k věci. Tohle se mu na ní líbilo – tedy vedle živého úsměvu.

„Eduarde, potřebuji od vás laskavost a přísahu mlčenlivosti," řekla a odložila šálek.

„Pro vás, milá Amando, cokoliv, ale víte přece, že v nemocnici už jsem pod několika přísahami," namítl a v duchu se ptal, do jakého problému se pustila tentokrát.

„Já vím, Eduarde, ale tohle je něco jiného, věc nejvyšší priority. Potřebuji, abyste provedl domácí prohlídku a zachoval to, co zjistíte, v tajnosti, dokonce i před svými nadřízenými. Mám pro vás pacienta, který nemůže být s nikým probírán, ani s vedením nemocnice." Zvedla ruku, aby předešla jeho námitkám. „Nežádala bych vás o to, kdyby to nebylo absolutně nezbytné."

Vytáhla ze své aktovky několik listů pergamenu a podala mu je: „Tady, podívejte se sám."

Rozpoznal diagnostické pergameny; konec konců to byl on, kdo jimi Amandu vydatně zásoboval. Nikdy nevěděla, kdy je bude potřebovat pro dokumentaci k případu, ve kterém bylo zapojeno mudlorozené dítě.

Jak pergamen procházel očima, obočí mu stoupalo výš a výš, až nakonec jeho výraz přešel v hluboké zamračení. „Jak jste říkala, že je to dítě staré?"

„Nejdřív přísahu, Eduarde. Pak vám dodám detaily," trvala na svém Amanda. Zvedla hůlku a ujistila se, že je nikdo nebude moci odposlechnout. Věděla, že lékouzelníkova kancelář je bezpečná, ale u této záležitosti nemohla být nikdy dost opatrná.

„Dítěti, chlapci, je pět. Jeho rodiče byli zabiti na konci války. Poslali ho k mudlovským příbuzným a podle toho, co jsem zjistila, ho nikdo z kouzelnického světa nikdy nezkontroloval. A teď složte tu zatracenou přísahu!"

Eduardovi bylo jasné, že je zahnaný do kouta. Rovněž zvedl hůlku a odpřísáhl mlčenlivost.

„A teď – co je to za dítě? A mám to brát tak, že když se v tom angažujete vy, mohlo by jí o pořádný zmatek?"

Amandě zrudly tváře a nervózně si prohrábla rukou vlasy. „Lord Hadrian James Potter."

„To je vtip!"

Amanda zavrtěla hlavou a vytáhla několik dalších svitků. „Objevil se letos na jaře jako malý havran, zraněný a značně podvyživený. Nejprve ho považovali jen za ptáče. Dokud se přímo před mudly neproměnil."

„Ale co oddíl pro výmaz paměti? Jistě bylo nahlášeno...?"

Amanda opět zakroutila hlavou. „Všechny ty zvěsti, které jste slyšel o londýnském Toweru, jsou pravdivé. Na tom místě jsou ochrany starší a temnější než cokoliv, co kdy někdo z dnes žijících kouzelníků viděl. Naprosto ten incident před ministerskými senzory zablokovaly. Naštěstí tam, kde teď Hadrian žije, jsou ochrany uvnitř ochran."

„Ale..."

Amanda vstala a posbírala dokumenty. „Dobrá, pojďme, váš pacient čeká. Cestou vám řeknu zbytek. Musíme cestovat mudlovskými dopravními prostředky, protože nejbližší přemisťovací bod je několik bloků odtamtud. Čeká na nás limuzína. Nemusíte se obávat ochranných štítů Toweru, obdržela jsem zvláštní výnos od Jejího Veličenstva. Zahrnuje i vás, protože teď jste pod přísahou. Pojďme."

***

Hadrian seděl u kuchyňského stolu a kreslil si do pracovního sešitu pro předškoláky. Maggie se rozhodla vyzkoušet, jak na tom je s úrovní vědomostí, aby věděla, co bude potřeba udělat. Naštěstí několik manželek strážných, které žily v bytech ve Waterloo Barracks, dřív pracovalo jako učitelky. Od nich a od Maggie se Hadrianovi mohlo dostat veškerého základního vzdělání, které potřeboval.

Navíc královna Anna velitelským tónem informovala Bena, že se postará o Hadrianovy lekce správného chování. A nebrala 'ne' jako odpověď. Duch panovnice prohlásil, že je její povinností naučit mladého vévodu dvorní etiketě, i když je už několik století přežitá.

Maggie se otřásla. Nelíbilo se jí, že jim někteří duchové mohli courat po bytě, ale neměla moc na výběr. Duchové přicházeli a odcházeli, jak se jim zlíbilo a ona jim v tom nemohla nijak zabránit. Aspoň že ti násilnější a škodolibější zůstávali za vnitřními štíty Toweru.

Zaklepání na dveře ohlásilo, že hosté dorazili. „Hadriane, drahoušku, máme společnost. Odlož si to na později," požádala Maggie chlapce a vydala se ke dveřím.

Když Hadrian viděl, kdo přišel, usmál se. Amandu Kensingtonovou měl rád. Ale jakmile zjistil, že není sama, zastavil se a schoval se za Maggie.

„Hadriane, tohle je lékouzelník Vejvoda. Přišel se na tebe podívat a poví nám, co máme udělat, abys byl zdravý," vysvětlila mu Maggie něžně a přitáhla si ho do náručí, aby ho uklidnila.

Hadrian zakroutil hlavou: „Ale Paní říkala..."

Maggie se usmála: „Paní má také ráda, když si umíme pomoct sami. Nemluví nám do toho, co máme dělat, tak musíme dělat, co umíme. A teď buď hodný chlapec a pozdrav, ano?"

„Ahoj."

Dospělí se usmáli, vešli do kuchyně a posadili se ke stolu. Hadrian se držel u Maggie, která si ho přitáhla na klín.

„Copak děláš, Hadriane?" zeptala se Amanda, když si všimla rozložených pracovních sešitů.

„Teta Maggie říká, že do nich můžu psát. Jsou nové! A moje! Teta Maggie je přinesla jen pro mě. Říká, že jsem chytrý, ne jako moje teta 'Tuny. Teta 'Tuny říká, že učit se můžou jenom hodní chlapci, ne zrůdy jako já. Ale teta Maggie říká, že nejsem zrůda, tak se můžu učit!" Vypadalo to, že je Hadrian na sebe pyšný. „Naučil jsem se čísla. Hele..." pustil se do počítání od jedné do deseti. Sice čísla zpřeházel, ale minimálně je zvládl odříkat.

Plný nadšení ani nezaznamenal, že během jeho počítání si dospělí vyměnili významné pohledy.

„Výborně, Hadriane," pochválil ho lékouzelník, když se chlapec odmlčel, aby se nadechl. „Víš, co to je?" zvedl ruku s hůlkou.

„Ehm..." hlesl Hadrian. Snaživě se zamyslel, ale pak zakroutil hlavou.

„To je hůlka. A když udělám tohle, můžu vytvořit hezké zelené jiskřičky..." švihl lékouzelník rukou. Jenže Hadrian, který už teď nebyl soustředěný na získání nové rodiny, si vybavil cosi ze svých snů.

„Ne! NE! Jdi pryč! Jsi zlý! Nedělej zelené světlo!" křičel Hadrian a snažil se vyprostit z Maggiiny náruče a utéct. „Ublížíš mamince... Neubližuj..." vzlykal a zoufale se tiskl k Maggie.

Vyděšený lékouzelník rychle sklonil hůlku. „No, já..."

„Promiňte," řekla Maggie, která se pokoušela hysterické dítě uklidnit. „Snažím se tady v Toweru nepoužívat magii, protože ochranám se to nelíbí. Když Hadrian před dvěma dny použil náhodnou magii, neviděl, jak jsem dávala koupelnu do pořádku. Pěna a bubliny byly úplně všude, ale Ben měl plné ruce práce s mokrým vyděšeným děckem. Hadrian mě nikdy neviděl použít hůlku."

„Nereagoval takhle, když jsem ji použila před Jejím Veličenstvem," pokusila se Amanda překřičet hlasitý pláč a vzpomenout si na události onoho dne. „Ačkoliv, většinu času byl mimo."

„Tím se to vysvětluje," řekl lékouzelník a vytáhl z kapsy lahvičku. Rychle vyčaroval sklenku s džusem a nalil do ní trochu lektvaru. „Tady, dejte mu to. To ho zklidní."

Jakmile Uklidňující doušek zaúčinkoval, všichni si oddechli. Hadrian netečně seděl u Maggie na klíně a ta ho hladila po vláskách.

„Je možné, že si na tu noc pamatuje?" zeptala se Amanda tiše, aby dítě nerozrušila.

„Je to možné. Musíme to jen udělat jinak," řekl Eduard a seslal skenovací kouzlo, jakmile se Hadrian podíval jinam. „Hmmm. Zajímavé. Okolo jizvy je ještě pozůstatek nějaké černé magie, ale už se začíná hojit. Zajímalo by mě, jestli to dítě po oné noci prohlédl nějaký lékouzelník."

„Jestli je v tom zapojený Albus Brumbál, jak se domnívám, pak lorda Pottera možná tu noc prohlédla Madam Pomfreyová," nadhodila Amanda. „Stále ještě se snažím ve spolupráci s OSPOKDem vystopovat jeho materiály."

Eduard si odfrkl: „Poppy umí spoustu věcí, ale není kouzelnická pediatrička pro malé děti. Je to školní ošetřovatelka se specializací na traumata a jednodušší nemoci." Otočil se k Maggie: „Mohla byste ho položit na stůl? Teď už by měl být ještě o trochu víc mimo."

A vskutku, Hadrian téměř usínal, takže prohlídka netrvala dlouho. Eduard si zapsal několik dalších poznámek, několikrát si cosi zabrblal pod nos a nakonec rozhodil rukama nad hloupostí kouzelnického světa.

„Nechat batole u mudlů poté, co ho zasáhla temná kletba! Co se to s tímhle světem děje? Merline! Tohle dítě netrpí jen podvýživou, ale má také zlomenou ruku, která mu špatně srostla. Mimo to má několik popálenin na dlaních a rukách – nedokážu říct od čeho. Po prvním roce nebyl očkovaný! Je hubený, malý a trpí celkovým magickým vyčerpáním. Řekněte mi, že už jste ho sebrali jeho opatrovníkům!"

„Královským výnosem, Eduarde," potvrdila Amanda a vytáhla příslušný dokument. „Její Veličenstvo umístilo Hadriana kvůli jeho ochraně sem, jakmile ji požádal o pomoc."

„Výtečně!" Eduard se pustil do sepisování seznamu a postupu léčby dítěte. „Potřebuje tyto lektvary. Jelikož ho nemůžete vzít ke Svatému Mungovi, zastavím se tu zítra, abych začal s režimem lektvarů a očkování. Pokud jde o jeho duševní zdraví, velmi doporučuji, aby neměnil opatrovníky. Vypadá to, že přilnul k vám a k vašemu manželovi, madam. Jsem si jistý, že vám zvládnu pomáhat se vším, co budete potřebovat, abychom docílili chlapcova dokonalého zdraví." Zvedl spící dítě do náručí a zeptal se: „Byla byste tak laskavá a ukázala mi, kde spí?"

Maggie tak učinila. Lékouzelníka velice potěšil pokoj a plyšový kamarád, který tam na chlapce čekal. „Vynikající. Hračka mu při uzdravování určitě pomůže. Ale proč havran?"

Maggie se usmála a odvětila: „Jen se mi to zdálo vhodné."

„To tedy ano, madam, to ano."

***


PA: Někteří možná poznali lékouzelníka z příběhu „Poison Pen". Jde o příliš zdařilou postavu, než abychom ji nepoužily znovu.

PP: Povídku Poison Pen ještě nemám dočtenou, ale rozhodně se tváří slibně. Takže kdo ví... :-D

*) Eduard Vejvoda je počeštěná verze původního jména, které zní Edward Atwaters. Na příjemné čtení se nám zdálo těch „w" trochu moc, a protože se s panem lékouzelníkem budeme chvíli potkávat, dovolily jsme si jeho jméno přizpůsobit čtenářům méně zběhlým v angličtině. Pokud vám tento způsob úprav nevyhovuje, omlouváme se, ale Medek taky udělat z Dumbledore Brumbála, že.



Poznámka:


10. Pochmurný prosinec



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 10: Pochmurný prosinec
(v orig. „Bleak December", překlad volný)

 

Vernon Dursley byl vždy pyšný na to, že je naprosto bezúhonný muž ze střední třídy. Muž, který ví, co chce. Miloval dobré, kvalitní jídlo a pintu či dvě v hostinci; chlubil se svým skvělým manželstvím a pěkným statným synem. Ale nejvíc ze všeho byl pyšný na obrázek své naprosto normální rodiny.

Jenže tohle všechno vzalo za své ono ráno před čtyřmi lety po Svátku všech svatých, když jeho drahá Petunie našla přede dveřmi vedle ranních novin a pravidelné čtrnáctidenní dodávky mléka košík se spícím synovcem.

Tehdy v jeho životě nastal obrat, který se mu pranic nezamlouval. V zoufalé snaze udržet zdání normálnosti se postaral o to, aby ta zrůda byla vidět co nejméně. Ze začátku se obával, že ti, co jim toho spratka podstrčili, je sledují, ale časem, když se nikdo neukázal, uklidnil se. Vypadalo to, že se o tu zrůdičku nikdo nezajímá, dokonce ani ti kamarádíčci jeho švagrové, se kterými se obvykle poflakovala.

Když asi měsíc nedošlo ze strany těch cvijl k žádnému kontaktu, Vernon se rozhodl, že 'sejde z očí, sejde z mysli', a tak i činil. Spratek byl odložen k ostatnímu podobnému haraburdí do přístěnku pod schody.

A pak jednoho dne o čtyři roky později se ten kluk sebral a zmizel. Petunie ho vzala s jejich synáčkem Dudleym do parku a to bylo naposledy, co tu zrůdu viděli.

Krátce na to se objevil takový divný stařík a sháněl se po něm. Dokonce vytáhl klacek, ze kterého létaly jiskry! Ten starý blázen ze sebe sypal plané hrozby, které Vernon pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Ta zrůdička zmizela a všechno špatné je chválabohu pro něco dobré, takže zabouchl tomu starochovi dveře před nosem.

Dnes byl příjemný den nastávajícího podzimu. Vernon při cestě do kanceláře zaznamenal, že ve vzduchu visel náznak prvního mrazíku. Právě povýšil na ředitele prodeje pro Spojené království a velmi si pochvaloval novou kancelář a blonďatou sekretářku, která k ní patřila.

„Pane Dursley? Pan Grunning vás prosí, abyste se dostavil do jeho kanceláře na naléhavou schůzku," ozval se z interkomu sekretářčin hlas.

Když Vernon vešel k řediteli, zjistil, že starý pán není sám. Spolu s ním se v místnosti nacházeli dva džentlmeni, oba oblečení tak, jako kdyby právě vystoupili ze světa byznysu, v oblecích s proužkem a se školními kravatami. Byli neurčitého věku, možná třicátníci, a obestírala je jakási aura pohrdavosti těch, kteří jsou zvyklí, že je všichni na slovo poslouchají.

Vernon nervózně vstoupil a zavřel za sebou dveře. „Přáli jste si se mnou mluvit, pánové?"

„Pan Vernon Dursley? Jsem Winston Montgomery z berního úřadu," promluvil menší z návštěvníků.

„A já jsem sir Connor Bronson, asistent z kanceláře předsedkyně vlády. Ani si nesedejte, dlouho se nezdržíme," představil se vyšší muž.

Vernon se začal potit. Co se děje? Neudělal přece nic špatného, že ne? No, trochu fixloval v daňovém přiznání; to ale dělají všichni. Daně byly v dnešní době tak vysoké, bylo náramně těžké se s nimi výhodně vypořádat!

„Pane Dursley," oslovil ho ten výše postavený, sir Bronson. „Kde se nachází váš synovec lord Hadrian James Potter? Když jsme navštívili vaši ženu, neznala místo jeho pobytu. Běžně necháváte pětiletého chlapce pobíhat venku samotného?"

„Vyrozuměl jsem, že na péči o vašeho synovce dostáváte značnou částku," navázal pan Montgomery a vytáhl složku dokumentů, „a to jak od státu, tak z jeho rodinného majetku. Rádi bychom viděli účty, na co byly tyto peníze použity."

„A Vernone, až bude toto vyřízeno, my dva spolu budeme mít dlouhý rozhovor o vaší budoucnosti ve firmě," ozval se pan Grunning. „Právě teď jste odeslán na neplacenou dovolenou, než se tato záležitost vyřídí, ať už jakkoliv. Vaše sekretářka vám vyklidí stůl."

Oba návštěvníci kývli Grunningovi na pozdrav, otočili se na patě a odešli. Konsternovaný Vernon se za nimi vypotácel ven, neschopný udělat cokoliv jiného.

***

Hadrian strávil hezký den. Lékouzelník Vejvoda mu dal další lektvary, které měl pravidelně užívat. Chutnaly skvěle. Injekce se mu nelíbily, ale teta Maggie mu to vynahradila nějakou maličkostí, jako to vždycky dělala teta 'Tuny, když šlo o Dudleyho. Pokaždé si přál něco dostat za to, že byl hodný, a teď to dostal! Byl opravdu moc hodný.

Odpoledne ho Ben zavedl k havranům. Voliéra se nacházela v zákoutí pozemků u prastaré zdi, která ji chránila před studenými větry. Havrani ale zřídkakdy pobývali uvnitř, pokud nebylo počasí příliš drsné, nebo jinak neohrožovalo jejich pohodlí. Mistři havranů se snažili, aby ptáci zůstávali i nadále spjatí s přírodou, ale dali se v případě potřeby zvládnout.

Hadrian se dožadoval setkání se svými kamarády, protože měl obavy, že se jim po něm stýská. Podle něj byli dospělí hloupí, že ho k nim nepouštěli. Thor a Hardey by mu nikdy neublížili. Paní to řekla. Pověděla jim, aby se o něj starali, tak to dělali. Teď když z něj byl znovu chlapec, dělali to také lidé, ale postrádal své kamarády.

Když se chystali zamířit k voliéře, Ben si klekl, aby mu Hadrian viděl do očí a řekl: „Takže, Hadriane, havrani nejsou domácí mazlíčci. Můžeš k nim jít a povědět jim, že jsi v pořádku. A pak půjdeme na svačinu, dobře?"

„Ano, pane," kývl Hadrian na souhlas a vzal Bena za ruku v rukavici. Muž měl oblečenou černočervenou uniformu stráží, takže když spolu vykročili přes trávník k voliéře, Hadrian musel vykazovat jistý respekt. Neměl dovoleno utíkat nebo dělat hluk.

Voliéra měla sice mříže, ale umožňovala havranům svobodně se pohybovat mezi mnoha bidýlky a hřadovacími prostorami. Doplňovala ji řada hnízdicích boxů u zadní stěny a tu a tam roztroušené hračky, určené havranům pro zabavení.

Hadrian se rozzářil a rozběhl se ke kleci. Než ho stihl Ben zastavit, začal se zmenšovat, jeho oblečení se sneslo k zemi a chlapec pod ním zmizel.

Ben zalapal po dechu, ale havraní mládě, které se vynořilo místo chlapce, na něj zaskřehotalo a zavrtělo hlavou. „Inu, Rváčku, vidím, že všechny moje pokyny ohledně chování vyletěly oknem. Chtěl jsi na návštěvu, tak ji budeš mít."

Načež chňapl po mladém havranovi, který se mermomocí snažil dostat do voliéry, opatrně ho vsunul dovnitř a zavřel a zajistil dveře. Jakmile se Rváč usadil na bidýlku, přikolébali se k němu Thor s Hardey. Thor začal mláděti urovnávat peří a Hardey se ho snažila krmit.

„Inu, vidím, že je o tebe dobře postaráno," uchechtl se Ben. „Vrátím se asi za hodinu." Na to zvedl hromádku dětského oblečení a dodal: „Vidím, že tě musíme naučit, jak se přeměnit i s oblečením. Maggie bude pěkně vytočená."

Ale Rváček si už užíval setkání s kamarády. Hardey a Thor byli šťastní, že ho vidí, a divili se, proč je nenavštívil dřív. A Rváček jim vyprávěl, co se s ním dělo, tak, jak to umí jen děti – velmi nadšeně a velmi překotně.

***

Ben se vrátil do bytu k Maggie, přičemž cestou vyměnil Hadrianovo špinavé oblečení za čisté.

„Neměl jsi mu to dovolit, Bene! Co když mu ublíží?" durdila se Maggie.

„Lásko," oslovil ji, zatímco sahal po vysílačce, aby zavolal vrchnímu mistrovi havranů, „strávil s havrany většinu léta. Když mu neublížili tehdy, proč by to dělali teď?"

„Ale..."

Ben dal echo všem strážným, aby přišli k voliéře. To museli vidět! Mnohým z nich přirostl malý Rváček k srdci. Havrani byli požehnáním od Bohyně a kvůli prokletí Toweru týkající se černých ptáků směřovala veškerá péče k zajištění jejich pohodlí.

K voliéře pak dorazili nejen Ben a Maggie, ale také většina ostatních. Všichni tázavě hleděli na Bena.

„Vypadá to, že Rváček je zpátky," řekl a ukázal na havraní mládě mezi Thorem a Hardey. Oba dospělí ptáci se vůči ptáčeti chovali velmi ochranářsky a vypadalo to, že trio vede cosi na způsob rozhovoru.

„No to mě podrž!"

„Kryndapána! To není normální!"

„Jsem myslel, že už se znovu nepromění!"

Ben se pustil do vysvětlování, že šel s Hadrianem navštívit voliéru a chlapec se proměnil, jakmile uviděl klec.

Maggie popošla blíž. „Hadriane, zlatíčko, je na čase přeměnit se zpátky. Bude svačina a slíbila jsem ti dneska ty speciální sušenky."

Rváček zaskřehotal a rychle cosi zagestikuloval směrem k páru havranů, kteří ho opečovávali. Poté seskočil z bidýlka a přeměnil se zpátky na chlapce – na naprosto nahatého chlapce.

„Pr... promiň, teto Maggie," zadrkotal Hadrián zuby a sklopil oči ke své nahotě. Pak vyděšeně vzhlédl a zašeptal: „Mám průšvih?"

Maggie ho něžně přitáhla k sobě a začala ho oblékat. „Ne, zlatíčko. Ale když se neoblečeš, prochladneš."

Hadrian jí dovolil, aby ho zahrnula péčí, protože nikdy dřív o něj nikdo nepečoval. Pak se podíval na Bena: „Mmmůžu sssem zítra?"

Ben se obrátil na mistra havranů, který stručně přikývl. Oba věděli, že když havrani chlapci dosud neublížili, už to neudělají. Ben se tedy otočil zpátky a řekl: „Uvidíme."

Hadrian se rozklepal a přitiskl se blíž k Maggie. Přihlížející, kteří rozuměli magii, si pomysleli, že by nemuselo být špatné nechat hocha v blízkosti ptáků, i když šlo o potenciálně nebezpečné tvory. Chlapec byl konec konců kouzelník. Z Toweru byli zvyklí na mnoho bizarních situací, takže si tuhle jen připsali na seznam.

***

Její Veličenstvo se usmálo nad dětskou kresbou a pak se podívalo na kartičku, která k ní byla připojena. Potěšilo ho, že dítě už netrpí v rukách oněch opovrženíhodných lidí.

Mladý lord Hadrian udělal na královnu velký dojem svou nezlomností. Těšila se, že se od něj dočká velkých věcí. Koho by měla určit jako jeho patrona? Měla by ho ponechat v Toweru? Ano, Tower nebyl vhodným místem pro dítě, to dobře věděla z jeho značně krvavé historie. Ale pokud se tady angažovalo prastaré keltské božstvo, pak chlapec patřil právě tam. Inu, rozhodne o tom, až bude mít všechna fakta.

Znovu se usmála a rukou přejela po své neohrabaně nakreslené podobizně. Bude dokonale pasovat k obrázkům od jejích vnoučat.

***

V průvanem trpícím hradě uprostřed skotské divočiny přemýšlel starý kouzelník o tom, kdy se mu zhatily plány. Od jeho návštěvy Zobí ulice nebylo po dítěti ani vidu, ani slechu. Petunie Dursleyová si ztrátu synovce nijak nevyčítala, podle ní šlo o šťastný konec nechtěných nepříjemností. Kontrola ochran ukázala, že tam chlapce nikdy naplno nedržely, a nebylo divu, že tak rychle padly. V tom domě nepřebývala žádná láska k Harrymu, která by je posilovala.

Malá část peněz, kterou získal z chlapcova majetku, šla na podporu staré ženy-motáka, kterou umístil v sousedství. Předpokládal, že mu dá vědět, kdyby se s Harrym něco stalo, ale Arabela Figgová byla velkým zklamáním. Čekal od ní víc než jen pozorování z povzdálí.

Jeho kontakt na ministerstvu se vrátil s prázdnou. Neexistovala žádná známka toho, že by někdo upozornil na skutečnost, že chlapec zmizel. Naštěstí složili ti, které kontaktoval, přísahu mlčení nebo byli vázáni životním dluhem, takže je mohl přimět zůstat zticha. Prozatím.

'Kde jen jsi, Harry, můj chlapče? ' pomyslel si při pohledu ven do pochmurné noci. 'Vypadá to, že bude sněžit.' Doufal, že dítě je v teple a v bezpečí.

***

 

PA: Ne, Brumbál ještě nedošel zaslouženého trestu, ale Vernon už ano. Brzy se toho dozvíme víc.



Poznámka:


11. Jakás návštěva



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 11: Jakás návštěva
(v orig. 'Tis Some Visitor, překlad Karel Dostál Lutinov)

 

Jak se přiblížily vánoční svátky, towerské pozemky pokryl sníh. Zájem turistů mírně poklesl, ale pevnost zůstala pro veřejnost přístupná, i když po kratší otevírací dobu. Zavřeno bude mít až od Štědrého dne do druhého vánočního svátku.

Hadrian byl z nastávajících svátků u vytržení. Už nebydlel s Dursleyovými a Maggie mu slíbila, že když bude hodný, Otec Vánoc mu tento rok přinese něco speciálně pro něj. Stejně jako všechny ostatní děti dokázal Hadrian jen stěží krotit nadšení! Dokonce měl dovoleno pomáhat s výzdobou. To mu teta 'Tuny nikdy nedovolila!

Hadrian ale nebyl vzrušený jen z tohoto důvodu. Zatímco vyhlížel své první opravdové vánoční dárky, z Thorových novinek přímo nadskakoval nadšením. Ten starý mazaný pták mu řekl, že je večer navštíví Paní! Tak dlouho už Ji neviděl! Chtěl Jí poděkovat za svou novou rodinu a dokonce pro Ni měl dárek, který sám vyrobil.

Několik posledních dní strávil tím, že pomáhal tetě Maggie vařit a péct na nadcházející volno. O víkendu se bude konat rodinná večeře a navštíví je široké příbuzenstvo. Hadrian z toho byl trochu nervózní. Měl zkušenosti jen se svou vlastní rodinou a ty nebyly moc pěkné. Nikdy ho nebrali jako někoho kdovíjak výjimečného.

Teta Maggie říkala, že jim patří kousek půdy v Devonshiru, malá farma, kterou si Hadrian určitě zamiluje. Nemohl se dočkat, zvlášť pokud tam budou i další děti. V Toweru nebydlel nikdo v jeho věku, s kým by si mohl hrát, pokud nepočítal princátka, ale to byli duchové a nemohl si s nimi hrát doopravdy.

Bude to poprvé od doby, kdy sem Hadrian na jaře přišel jakožto havraní mládě, co opustí Tower. Přemýšlel o tom, jaká ta farma je, jestli tam budou zvířata, na která by se mohl dívat... nebo dokonce domácí mazlíčci? A proč mu připadá, jako kdyby odcházel navždycky? Netrpělivě si povzdechl a vrátil se k perníčkům, které zdobil cukrovým sypáním.

***

Noc byla temná a vzduch ostře mrazivý. Trávník a stromy uvnitř Toweru pokrýval sníh.

Paprsek měsíčního světla pronikl do pokoje střapatého dítěte, které prsty pevně svíralo vycpaného plyšového havrana jménem Inky a tvrdě spalo. Bylo zavrtané pod přikrývkou, takže mu z ní vykukoval jen nos a kštice černých vlasů.

„Hadriane... Můj malý havrane... Probuď se..."

Hadrian si protřel oči, posadil se na posteli a přitiskl k sobě Inkyho. Poté se rozhlédl a zívl, načež uslyšel ženský smích.

„Promiň, že ruším tvůj odpočinek, dítě, ale potřebuji s tebou hovořit."

Hadrian mrkáním zahnal spánek, který mu zamlžoval oči, a uviděl černě oblečenou dámu, která už ho jednou navštívila. „Paní!" zvolal a hrnul se ji obejmout. „Přišla jste!"

Znovu se zasmála. „Ach, můj malý havrane, ty jsi takový poklad," zašeptala a zvedla ruku, aby odhrnula zbloudilý pramen vlasů, který mu padal do očí. „Vidím, že sis našel lepší ochránce, než mé havrany."

„Zlobíte se na mě?" zeptal se chlapec a pevněji k sobě přitiskl Inkyho.

Pousmála se a posadila se vedle něj na postel. „Ne, dítě. Vlastně jsem na tebe pyšná. Bylo od tebe velice statečné ukázat se někomu, koho neznáš."

„Ale ona je královna a královna Anna řekla, že je matka Anglie. Chtěl jsem skutečnou matku, která by mě objímala a vyprávěla mi pohádky," vykládal s odzbrojující dětskou logikou.

Paní se naklonila a položila mu dlouhý bledý prst na rty, aby zastavila vodopád slov. „Pšt, Hadriane, dítě moje. Potřebuji, abys pro mě něco udělal."

Krátce se zamyslel a pak přikývl.

„Potřebuji, abys tohle předal svým novým ochráncům," řekla a podala mu svitek a malý balíček. „To jim pomůže se o tebe ještě lépe postarat."

Hadrian si obě věci vzal a položil je vedle sebe na postel. „Dobře."

Paní se opět usmála, sklonila se a políbila ho na čelo. „A teď, můj malý havrane, co od tebe mohu v tento večer Slunovratu očekávat?"

„Co je to Sluno-vrat?"

„Zimní slunovrat je velmi výjimečný den v životě rodiny, začínají jím vánoční svátky," vysvětlila Paní.

„Já vím, co jsou to svátky! Teta Maggie mi to povídala! Řekla, že když budu hodný, Otec Vánoc mi přinese dárek. Nikdy dřív jsem dárky nedostal, ale Dudley vždycky jo," pronesl sklíčeně, ale pak se vzpamatoval. „Počkat! Mám pro vás dárek. Udělal jsem ho sám!" A vytáhl z pod polštáře zmačkaný obrázek. „Doufám, že se vám líbí."

„Děkuju, můj havrane. Budu si ho považovat," zasmála se a zahleděla se na kresbu sebe s Thorem a Hardey. „Také mám pro tebe dárek."

„Kde je?" zeptal se nedočkavě.

„Dostaneš ho o svátečním ránu s ostatními."

„Ach jo! To je jako věčnost."

Usmála se a rukou mu rozcuchala vlasy. „Do svátků už není tak daleko, maličký. Vždycky si pamatuj, že jsi můj Hadrian z rodu Havranů a já tě budu chránit před vším, co by ti mohlo zde v Toweru přivodit újmu."

„Uvidím vás zase?" zeptal se s dalším zazíváním a znovu si lehl. Paní mu přitáhla přikrývku pod bradu a znovu ho políbila.

„Ano, můj malý havrane," zašeptala a počala se v měsíčním světle vytrácet. „Vždy na tebe budu dohlížet."

Jakmile si k sobě Hadrian přitiskl Inkyho, promnul si oči a zavrtal se pod přikrývku, znovu ho přemohl spánek.

***

Dva dny před Vánocemi se v Downing Street číslo deset, stranou všech slídivých očí, konalo velmi neobvyklé setkání.

„Běžně nedovolujeme dětem bydlet v Toweru," prohlásila premiérka. „Ale podle toho, co mi říkáte, je to pro něj teď pravděpodobně nejlepší a nejbezpečnější místo."

„Ano, paní premiérko," přitakala Amanda Kensingtonová. „Podle toho, co jsem zjistila v kouzelnickém světě, Albus Brumbál ví, že chlapec zmizel a hledá ho."

Prolistovala složku dokumentů, které měla před sebou, a pokračovala: „Skřeti zapečetili veškeré jmění Potterů a pátrají po tom, zda ředitel nezneužíval prostředky ze svěřeneckého fondu mladého lorda. Objevilo se několik žádostí o setkání s chlapcem od různých prominentních rodin, některé s poněkud pochybným odůvodněním. Albus ty materiály dobře schoval, ani já je nemůžu najít."

Vzhlédla k soustředěným obličejům, které se na ni upíraly: „Pokud můžu říct, o převzetí případu lorda Pottera se nepřihlásila žádná právnická firma, což je podivné. Vím, že Potterovi jsou velmi starobylá a vznešená rodina, navíc zámožná, tudíž by měli mít svého právního zástupce. Takové uspořádání je po sepsání poslední vůle hlavy rodiny běžné."

Amanda si povzdechla a přešla k dalšímu bodu svého seznamu. „Podle svitku, který byl lordu Potterovi doručen 'Paní', ho svázala s krevními ochranami, které obklopují Tower, a postarala se, abychom tam já, léčitel Vejvoda a Maggie McIntyreová mohli provozovat život neohrožující magii bez toho, aby se ochrany aktivovaly." Při vzpomínce na pocit hrůzy, která ji zalila při jejich prvním překročení, se otřásla.

„Myslela jsem, že Maggie McIntyreová mohla v Toweru kouzlit," nadhodila premiérka s mírným zmatením.

„Obvykle kouzlí jen v kasárnách Waterloo Barracks, protože, jak mi řekla, ty jsou zaštítěné, paní premiérko," připojil se k vysvětlování Ben. „Kvůli přísaze, kterou jsme složili Koruně, nemusí mít většina kouzelníků, kteří pracují v Toweru, z ochran tak velké obavy. Maggie je vždycky opatrná, když má přejít přes pozemky. Říká, že poblíž Bílé tvrze je vnímá jako nějaké velké zvíře, které se nad ní tyčí a je připravené skočit."

„Chápu," kývla premiérka zamyšleně a pohlédla na čtvrtého účastníka schůzky, který byl dosud zticha. „Vaše královská Výsosti, obdrželo Její Veličenstvo informaci o lékouzelníkově doporučení ohledně opatrovníků?"

„Obdrželo a vnímá to tak, že hlavní prioritou je bezpečí a pohodlí dítěte. Udělá výjimku, aby mohlo žít v Toweru. Nelíbí se jí to, ale bude s tím souhlasit," odpověděl princ z Walesu.

Amanda se s tímto názorem ztotožňovala. „Příliš mnoho lidí chce to dítě využít ve svém politickém programu a podle poslední vůle jeho rodičů nemělo být nikdy posláno k sestře Lily Potterové. Chápu, proč Albus Brumbál poslední vůli zapečetil, ale to mu nedalo právo ignorovat jejich přání. Stoupenci Pána zla jsou všude, takže lord Potter potřebuje úkryt kvůli svému vlastnímu bezpečí."

„V tom jsme zajedno," přisvědčila Jeho královská Výsost. „Věnujeme malému lordovi velkou pozornost. Korunu váže k rodu Nebelvírů dluh, který nemůže být nikdy zcela vyrovnán, proto byl také jeho předek povýšen do šlechtického stavu. Bylo to to nejmenší, co jim mohla Koruna za jejich služby poskytnout, a teď je jen příhodné, že dbáme o bezpečí a pohodlí dědice tohoto vznešeného rodu."

„Mám souhlas Jejího Veličenstva učinit jakékoliv rozhodnutí nutné pro ochranu a pohodlí malého lorda. Bude nejlepší poslechnout doporučení lékouzelníka Vejvody a v tuto chvíli svěřit dítě do péče strážného McIntyrea a jeho ženy. Soudíme, že teď bude rozumné dát dítěti jméno nesouvisející s kouzelnickým světem. Dopřejme mu dětství, než ho začneme cvičit do boje."

„Takže si myslíte, že Pán zla se vrátí?" zeptala se premiérka a s trochu ustaraným pohledem přejela očima od prázdného portrétu nad krbem k Amandě.

„Nejsme si jisti, ale Albus Brumbál o tom nepochybuje, jinak by nezašel do takových extrémů, aby dítě ukryl, a nezničil by všechny záznamy, které se ho týkají," odpověděla žena. „Doufejme v nejlepší a připravme se na nejhorší, že ano?"

„Maggie a já jsme si Hadriana zamilovali," promluvil Ben tiše. „Máme v plánu vzít ho s sebou na setkání s rodinnou. Potřebuje kontakt s dětmi svého věku a my máme široké příbuzenstvo."

„Budou schopni zachovat tajemství?" zeptala se Amanda.

„Povíme jim jen to, že se staráme o dítě," prohlásil Ben. „Nesdělíme jim žádné detaily, jen to, že je pod ochranou Koruny, potřebuje péči a bylo nám svěřeno."

„Myslím, že pokud ho máme chránit, měl by mít jiné jméno než Hadrian nebo Harry," zamyslela se Amanda. „Lidé ho začnou podle těchto jmen hledat."

Ben se usmál a v očích mu zablýsklo rošťáctví. „Inu, Maggie a já jsme si říkali, že k němu pěkně pasovalo jeho havraní jméno, 'Rváček'."

„Ach, ne! To ne!" zasténala Amanda a v duchu projela seznam jmen, které ji napadly, ale pak zavrtěla odmítavě hlavou.

Jeho královská Výsost princ z Walesu se rozhlédl a pozvedl stoicky jedno obočí. Premiérka jen protočila oči.

Takže byly vyplněny papíry týkající se opatrovnictví a všechny náležitě podepsány. Toho dne se z Hadriana „Harryho" Jamese Pottera stal John Hadrian James McIntyre a to až do doby, než se bude moci přihlásit ke svému pravému jménu a dědictví v kouzelnickém světě.


12. Duch můj zas nabývá síly



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 12: Duch můj zas nabývá síly
(v orig. „Presently My Soul Grew", překlad Karel Dostál Lutinov)

 

PA: Když už byly postaveny kulisy, příběh teď trochu pokročí dopředu. První část této kapitoly je trochu kostrbatá, protože je podaná z pohledu šestiletého dítěte.


John Hadrian, jak se nyní pro všechny v Toweru jmenoval, seděl u kuchyňského stolu a snídal. Dnešek je pro něj velký den. Je mu šest let a strýček Ben a teta Maggie ho vezmou k jejich synovi, strýčku Laurencovi do Manchesteru na velkou narozeninovou oslavu!

Včera mu strážní a jejich rodiny uspořádali malou párty v jídelně a on dostal tolik suprových věcí! Podle něj to byla ta 'úplně nejlepšejší' párty na světě. Nemohl se upamatovat, jestli někdy dřív měl narozeninovou oslavu. Dokonce i duchové mu poslali gratulace. A taky Její Veličenstvo mu do Toweru nechalo doručit dárek se srdečným přáním všeho nejlepšího k šestým narozeninám! Dokonce mu poslal dárek i princ William, kterému byly teprve čtyři!

Slečna Kensingtonová a lékouzelník Vejvoda také přišli na oslavu a dárky od nich pocházely z kouzelnického světa. Jedním byla kniha pohádek o někom, kdo se jmenoval „bard Bidlo", další čokoládová žabka, která se snažila utéct, když ji rozbalil, a pak dětská verze hůlky!

John Hadrian hodně dárků umístil vedle toho nejcennějšího – krásného sněžítka s tančícím párem uvnitř. Když ho zvedl a zatřásl s ním, pár tančil mezi vířícími vločkami! Sněžítko mu dala Paní k minulým Vánocům a připojený vzkaz říkal, že jsou to jeho skuteční rodiče v jejich svatební den. Teď už věděl, jak vypadali! Teta 'Tuny mu nikdy žádný jejich obrázek neukázala.

Thor a Hardey mu dali nějaké lesklé střípky, které našli ve smetí a na trávníku. Když je ukázal Maggie, zamračila se, ale nic neřekla. Slíbil, že si je nechá v hnízdě venku. Ano, pořád měl svoje hnízdo, hned vedle Hardey. Nemusel si tak dělat hlavu, že mu bude zima nebo že mu bude vadit déšť a vítr, když půjde navštívit havrany. Stejně ho Hardey a Thor chránili pod svými křídly.

Lékouzelník Vejvoda se ho snažil odradit od přeměňování na Rváčka, ale nedokázal najít žádnou zdravotní příčinu. Když Paní řekla, že je to v pořádku, co s tím lékouzelník nadělá?

Jakmile dostal souhlas žít v Toweru, Johnovy dny se ustálily do pravidelného režimu. Maggie a lékouzelník Vejvoda trvali na striktním rozvrhu, ale Johnovi to ani moc nevadilo – jen to ukazovalo, že se o něj starají.

Brzy ráno vstal, nasnídal se a pak s Maggie procházel pracovní sešity. Často přišla jedna z manželek strážných, zkontrolovala jeho práci a někdy dostal hvězdičku, že to udělal dobře! Maggie pak obdržela instrukce, co je nutné, aby se naučil do příště.

Potom byl čas na oběd a později měl dovoleno jít ven a hrát si tam. Někdy se tam vypravil jako chlapec, ale většinou se přeměnil na Rváčka, takže si mohl hrát s Thorem a Hardey. Havrani ho učili, jak škádlit strážné a chovat se jako pořádný rošťák. Taky mu vyprávěli ty nejlepší příběhy, některé dokonce o Paní. Ještě mu pomáhali obveselovat turisty, ale nikdy nedopustili, aby se k němu návštěvníci Toweru dostali moc blízko.

Pokud by se havrani nechali svými neplechami strhnout, strážní byli vždy po ruce, aby zabránili věcem zajít příliš daleko. Rváček si čas v havraní podobě užíval, ale pořád nezvládal přeměňovat se i s oblečením. Teta Maggie mu řekla, že to chce čas, a Ben pro něj měl ve voliéře vždycky připravené čisté oblečení, až se přemění nazpátek.

Jakmile se havrani začali chystat na noc, tak někdy kolem svačiny, Rváč se stal zase Johnem Hadrianem a byl připravený zúčastnit se odpoledního čaje.

Po něm ho čekalo další vyučování, ale tentokrát s královnou Annou, sirem Walterem a Bláznivým Wendellem. Královna Anna a sir Walter ho učili způsobům a etiketě, náležejícím k postavení šlechtice, kdežto Wendell ho vyučoval historii magie. Všichni tři ho vzdělávali formou příběhů a her a někdy přišla na hodinu i princátka, aby pomohla, kde bylo potřeba.

Večery byly 'úplně nejlepšejší'. Nejdřív si dali večeři a pak se strýček Ben s Johnem posadil do pohodlného křesla u krbu a četl mu knížky. Někdy ho jen tak houpal a společně poslouchali rádio nebo sledovali telku.

Benův hluboký manchesterský přízvuk kolébal Johna do ospalé spokojenosti, zatímco Maggie seděla ve svém oblíbeném křesle u krbu a pletla. John miloval stulit se do mužových silných paží. A pokud nerozuměl některým slovům z příběhů, které četli, mohl se ptát. Strýc Ve'non Dudleymu nikdy nečetl! Občas bratranci četla teta 'Tuny, to když byl nemocný a ležel v posteli, ale moc často ne. John si vždycky přál mít někoho, kdo by ho vzal do náruče a četl mu, takže možná se přání opravdu plní!

Ano, život Johna Hadriana McIntyrea byl skvělý. Už mu bylo celých šest. Šest let! Začíná být velký!

***

Cesta z Eustonského nádraží do Manchesteru trvala něco málo přes tři hodiny. Na stanici na ně čekali strýček Laurence, teta Abby a jejich dvě děti, syn Charley přibližně v Johnově věku a dcera jménem Sarah, které bylo osm. Charley a John si už párkrát při společném hraní užili spoustu legrace.

Strýček Ben a teta Maggie Johnovi vysvětlili, že když nejsou v Toweru, nemá se přeměňovat na havrana. Lidé by tomu nerozuměli. John souhlasil, protože si pamatoval, jak jeho vlastní příbuzní nesnášeli jakékoliv odlišnosti.

Jakmile představili Johna Hadriana této rodině, všichni si ho velice oblíbili. Ačkoliv tam byly další děti v jeho věku, trávil většinu času s Charleym.

Charley ze začátku žárlil, ale když si spolu trochu popovídali, došlo mu, že John neměl před příchodem k jeho prarodičům veselé dětství. Sám je párkrát navštívil v Toweru, ale to místo mu připadalo nudné. Kromě pobíhání po trávníku se tam nedalo nic moc dělat. Naprosto nechápal, jak tam může John žít, a taky to řekl.

Sarah nakrčila nos a zavrtěla hlavou. John jí připadal roztomilý, ale nejvíc si přála vrátit se ke svým kamarádkám. Akceptovala, že má teď nového bratrance, i když jen adoptovaného.

„Slečna Kensingtonová je taky moc milá," vykládal John všem v autě o svých dárcích k narozeninám. „Vždycky mi něco přinese. Dostal jsem fotku mé pravé mámy a táty! Řekla, že mám máminy oči a tátovy vlasy. Moje vlastní teta a strýček neměli mámu a tátu rádi. Slečna vždycky přijde do Toweru, aby zkontrolovala můj... můj pok... Strýčku Bene?"

„Myslím, že to slovo, které hledáš, je 'pokrok', hochu," vložil se Ben do rozhovoru vedeného na zadním sedadle.

„Pok-krok," zopakoval John slovo se soustředěným zamračením. „Co to znamená?"

„Znamená to, jak na tom jsi," odpověděla Sarah a protočila oči. „Copak nic nevíš?"

John sebou trhl a ztichl.

„Sarah Margot," pokárala ji matka, „to nebylo moc hezké."

Sarah sklopila hlavu a pípla: „Omlouvám se."

„A čím se bavíš?" zeptal se Charley, kterému stále nebylo jasné, proč John musí bydlet v Toweru. Předtím to neměly děti dovolené.

John pokrčil rameny a podíval se na Bena. „Dělám hodně věcí. Někdy se dívám na telku, hraju si s hračkami, učím se..." Nějak si nebyl jistý, jestli by měl zmínit, že si většinou hraje s havrany a s duchy.

„Zní to jako nuda," namítl Charley podrážděně a přetrhl tak Johnymu myšlenky.

„Inu, pak je potřeba, chlapče, abys mu předvedl, o co přichází, ne?" ozval se strýc Laurence a odbočil k domu stojícímu ve svahu. „Charley, ukaž Johnovi, kde bude bydlet."

***

Oslava byla báječná. Měli dort a zmrzlinu a hrozně moc a moc dárků!

Jednu chvíli to Johna přemohlo a on se začal třást a kroutit hlavou. Teta Maggie ho rychle odnesla z místnosti, což ostatní dost poplašilo.

„Co se děje, dědo? Proč babi musela vzít Johna pryč? Nelíbí se mu oslava?"

Ben vzdychl a přitáhl si Charleyho k sobě. Dospělí se snažili dívat jinam.

„Charley, pamatuješ, co jsme ti říkali o Vánocích?"

Charley přikývl: „Johna po smrti jeho rodičů poslali k příbuzným a ti ho neměli rádi. Byl ještě mimino."

Ben se vážně zahleděl na vnuka a prohlásil: „Oni mu ubližovali, Charley. Nemilovali ho tak, jako tvoji rodiče milují tebe. Pro své dítě dělali všechno, ale pro Johna nic."

„Když teď má tebe a babi, tak bude v pořádku?" zeptala se znepokojeně Sarah.

„Doufáme v to," prohlásil Ben. „Pro vaši babičku a mě jste vy a vaši rodiče to nejdůležitější na světě, ale on nás teď potřebuje víc." Nezašel do detailů, proč musí John žít v Toweru, jeho vnoučata to zatím nepotřebovala vědět.

Když se Maggie za chvilku vrátila bez chlapce, usmívala se. „Příliš mnoho vzrušení a zmrzliny. Bene, drahoušku, chce pohádku." Ben ihned vstal a Charley se zatvářil dychtivě.

„Inu, pojď taky, Charley. Podíváme se, jaká pohádka by se vám dnes večer mohla líbit."

***

Později večer, když už děti bezpečně usnuly, všichni dospělí si úlevně vydechli.

„Vidím na Johnovi od Vánoc obrovské zlepšení," prohlásila Abby, když jí Laurence podal skleničku vína.

„Ach ano," souhlasila Maggie a pohodlně se uvelebila na pohovce. „Je to opravdu hodný chlapec. Jsem moc ráda, že už není u těch kreatur, co ho měly dřív. Pořád máme problémy s nočními můrami, ale moc nám pomáhá jeho léčitel. A taky pomáhá, že chlapec zbožňuje Bena."

Laurence si odfrkl: „Jen počkej, až vás začne zkoušet. Táta vždycky vyžadoval pevnou disciplínu."

Ben si povzdechl a promnul si bradu: „Když jste byli malí, nikdy jsem nedovolil, aby vám něco prošlo, ale pokud jde o Johna, stále hledáme správnou cestu. U těch kreatur zažil příliš mnoho 'disciplíny' ve formě týrání. Spolu s léčitelem na tom stále pracujeme. Jedna věc je jistá – John nikdy nepozná řemen."

„A co dál, tati?" zeptal se Laurence.

„Napravujeme ty škody, které můžeme, a utváříme jeho charakter. Už je v něm vidět to dítě, kterým by byl, kdyby jeho praví rodiče žili," prohlásil Ben.

„Ale proč Tower? Jistě existuje lepší místo, kde by mohl John vyrůstat, ne? Měli bychom si ho vzít k sobě, tati," usmála se Abby a pohlédla na manžela pro potvrzení.

Ben zavrtěl hlavou. Už o tom diskutovali před časem. „Je mi líto, Abby, ale John musí zůstat u nás. Má příliš mnoho nepřátel a příliš mnoho lidí po něm pátrá. V kouzelnickém světě už se objevily náznaky ohledně jeho zmizení. Ještě se toho nedomákl Věštec, ale podle slečny Kensingtonové probíhá decentní průzkum v pozadí."

Maggie se připojila: „Důvod, proč zůstává u nás, je ten, že se dovolával pomoci Koruny a teď je pod její ochranou. John musí zůstat v Toweru. Díky Merlinovi, že se spojilo jedno s druhým a ty kreatury dostaly, co jim patřilo."

Všichni pozvedli skleničky, aby připili Koruně. Jestli McIntyreové něco respektovali, byla to povinnost, a sloužit Koruně pokládali za čest. Tady šlo o malého chlapce, který je potřeboval, a oni nikdy nedopustí, aby byl zklamaný.

***

PA: Několik komentujících se obává, že děláme to, co mnoho autorů fanfiction – měníme Harryho jméno, a tudíž opouštíme příběh o Harrym Potterovi. Všechny vás ujišťujeme, že Harry je v kouzelnickém světě pořád Harry. Až se nakonec zapojí do dění, vrátí se ke svému pravému jménu a všemu, co k němu náleží.

To jen v mudlovském světě je Johnem Hadrianem, což je lepší způsob, jak ho skrýt, než ho úplné odsunout do ústraní. Máme v plánu držet tyto dva světy odděleně.



Poznámka:


13. Na ráno jsem se už těšil



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 13: Na ráno jsem se už těšil
(v orig. „Eagerly I Wished the Morrow", překlad Václav Pinkava)

 

Následující roky se podobaly tomu prvnímu. Johna Hadriana vzdělávali především Ben a Maggie a časem všichni z Toweru, živí i nehmotní, zapadli do jisté rutiny. Když byl John chlapcem, znali ho jako Johna Hadriana; když měl dovoleno být havranem, říkali mu Rváček nebo občas Rváček John.

Jak šel čas, chlapec se duševně i fyzicky vzpamatovával z týrání, kterému byl vystavený u svých příbuzných. Díky nočnímu světýlku, které mu koupila Maggie, když mu bylo šest, a přítomnosti jednoho či dvou duchů, kteří ho v noci strážili, se noční můry pomalu stávaly minulostí.

Rovněž pomáhalo, že místo opovržení a posměchu ho Maggie a Ben chválili a povzbuzovali. John Hadrian se dostával do potíží jen výjimečně, ale přece jen to byl malý chlapec zkoumající nový svět, takže čas od času spolu se svými oblíbenými kamarády – princátky – překročil vytyčené hranice dovoleného. Když bylo potřeba pokárat ho za špatné chování, bylo tak učiněno s láskou a shovívavostí a nikdy ne fyzickými tresty.

Velkou měrou pomáhal také svitek s výnosem, který Johnovi předala během prvních Vánoc v novém domově Bohyně.

Vyhlašovala v něm, že přívěsek, který nosil na krku, nesmí být odstraněn. Soustřeďoval v sobě Její magické ochrany, a kdyby ho chlapec sundal, už by nefungovaly. Svitek vysvětloval, že jedna z těchto ochran mu dává imunitu vůči krevním štítům, které obklopují Tower, a poskytuje mu možnost svobodného pohybu po pevnosti a okolních pozemcích.

Další ochranou, kterou amulet vytvářel, bylo Hadrianovo skrytí před ministerstvem kouzel a zbytkem kouzelnického světa. Ve skutečnosti by ho Ben a Maggie mohli vzít na procházku po Příčné ulici a všichni lidé by v nich viděli jen starší pár, který vzal svého vnuka na nákupy. Na trojici by nebylo nic mimořádného.

S touto ochranou se ale pojila jedna nevýhoda: John Hadrian mohl pobývat mimo štíty Toweru jen po dobu maximálně jednoho lunárního cyklu, pak by se ochrana začala hroutit. Všichni, kdo znali pravou totožnost chlapce, nicméně tento fakt akceptovali, v plánech na výlety za členy rodiny a na dovolenou s tím počítali a vše organizovali s ohledem na toto časové omezení.

***

Zatčení Dursleyových a následný proces byl po tři dny přetřásán u soudu a v tisku. Po Zobí ulici se drby šířily celý následující měsíc. Těm, kteří sledovali noviny, se zdálo, že soud a královský prokurátor jednali v tomto případě obzvláště přísně.

Syn Dursleyových, pětiletý Dudley, byl tak obézní a rozmazlený, že ho odbor péče o dítě nedokázal umístit do vhodné pěstounské rodiny.

Do opatrovnictví se ho snažila získat jeho teta Marge Dursleyová, ale odbor její žádost po návštěvě u ní doma zamítl. Ve zprávě se uvádělo, že „životní podmínky v domě spíše odpovídají psímu útulku než bydlení pro lidi a nejedná se o místo vhodné k výchově dítěte". Několik jejích čistokrevných psů se chovalo neobvykle agresivně a byli označeni jako potenciálně nebezpeční pro okolí.

Nakonec Dudleyho Dursleyho poslali do ústavu pro problémové chlapce, aby se tam pokusili napravit škody způsobené přemírou nezdravého jídla a nedostatkem disciplíny.

Albus Brumbál se konečně doslechl o tom, co se s Dursleyovými děje, prostřednictvím letaxového hovoru s Arabelou Figgovou. Ozvala se mu poté, co skřeti přestali vyplácet malý příspěvek, který byl schopen vyzískat z chlapcova jmění, aby jím platil pronájem domu v Šeříkové ulici. Stěžovala si mu, že v poslední zprávě upozorňovala na výpadek peněžního příjmu a také že posílala nejnovější novinové výstřižky o zatčení Dursleyových.

Jenže Albus ve skutečnosti nikdy ty zprávy, které mu během let posílala, nečetl a ta poslední nebyla výjimkou. Nezáleželo na tom, co mu ona žena hlásila, to dítě potřebovalo ochrany štítů vztyčených okolo domu jeho tety. Nejdůležitější bylo, že malý Harry žil mimo kouzelnický svět, a tak všechny zprávy skončily založené bez přečtení.

Ředitel podnícený šokujícími novinkami se pokusil získat pro Dursleyovy milost, ale každá jeho snaha byla ihned zmařena. Vzhledem k nelibosti Koruny, která se postavila silně proti nim, a s pomocí někoho mimo jeho styky na ministerstvu, neexistoval prostor k dohodě. Jako hlava Starostolce neměl jinou možnost než dodržovat platné zákony.

Pojal jisté podezření, kdo z ministerstva je do věci zapojený, ale nemohl to dokázat. Pokusil se využít mnoha svých kontaktů, ale nakonec nikdo z nich nic nevěděl. Jeho poslední pokus získat informace prostřednictvím oddělení pro styk s mudly naprosto ztroskotal. Albus Brumbál se choval jako většina ministerstva, tvářil se, že toto oddělení nevidí a při snaze přimět je, aby mu vyhověli, vyvinul jen malé úsilí.

Navíc si u oné ne úplně pitomé mudlorozené havraspárky, která se na pozici vedoucí oddělení vypracovala navzdory mnoha intrikám a díky své železné vůlí, nebyl při jednání moc jistý úspěchem. Jednak se snažil udržet v tajnosti skutečnost, že díky vlastní ledabylosti ztratil stopu Chlapce, který přežil, a jednak měl určité pochybnosti o její oddanosti a to by mohlo podkopat všechno, co se snažil dělat 'pro vyšší dobro'. Pro případ, že by někdy znovu Harryho našel.

'Nedá se dělat nic jiného než čekat, ' pomyslel si smutně, když zkoumal detektory zaměřené na chlapce. 'Musím jen vyčkat, dokud nepřijde do Bradavic. Ach, můj chlapče, kde jsi? Jsi v bezpečí? Proč jsi opustil ochranu svých příbuzných? Nevíš, že jsem pro tebe chtěl jen to nejlepší?'

Havran sedící na parapetu starcova okna zakrákal na své druhy v lese.

***

Během celé té doby Johnovi opatrovníci, mentoři a další zainteresované strany neustále revidovali, aktualizovali a upravovali plány na jeho život a vzdělání.

Maggie a Ben své nejmladší dítko milovali. Byl to úžasný chlapec plný života. Přáli si, aby ta monstra, která mu ublížila, skončila v nejhlubších a nejtemnějších koutech pekla.

První rok navštěvoval léčitel Vejvoda dítě každý měsíc, posléze jednou za čtvrt roku, a s uspokojením sledoval chlapcův zlepšující se zdravotní stav i mentální vývoj. Za hlavní faktor pokroku označoval Maggiinu a Benovu neustálou péči a láskyplné povzbuzování. Pro lékouzelníka je vždy potěšující vidět, jak dítě prospívá a užívá si v plném zdraví života, a tady na tom měl nemalou část zásluh.

Amanda Kensingtonová se stala chlapcovou oblíbenou tetou. Mimo všeho jiného zajistila, aby o finanční záležitosti lorda Hadriana bylo v kouzelnickém světě řádně postaráno. Spolu se skřety koordinovala problémy, které s účtem Potterových souvisely, a zařídila, aby Ben a Maggie dostávali příspěvek na výchovu kouzelnického dítěte. A nadále ve spolupráci se skřety udržovala křehkou nerovnováhu, díky které ho ministerstvo a Brumbál nedokázali najít.

Samozřejmě stála jakožto mudlorozená mimo jejich zorný úhel a nikdo ji nepodezříval. Ujistila se, že všechny odkazy na lorda Pottera zmizely – přesně jak to původně plánoval ředitel Bradavic. Musela se smát, když si vzpomněla, jak se s tím starým čarodějem střetla. Nikdy ji onen velký a mocný 'Vůdce světlé strany' nijak zvlášť nefascinoval, a jelikož Albus Brumbál nebyl s dítětem pokrevně spřízněný, ani nebyl jeho opatrovníkem, neměl žádné zákonné právo na informaci, kde teď Harry žije.

Královská rodina rovněž udržovala s dítětem těsné vazby a posílala mu vzkazy plné povzbuzení, blahopřání a pamlsky. Zároveň bylo Johnu Hadrianovi dovoleno říkat královně – samozřejmě v soukromí – babičko. Mohl ji tak oslovovat v dopisech a na obrázcích. Také od ní dostával dárky k narozeninám a k Vánocům a obdržel pozvání na veřejnou vánoční besídku, kterou královna pořádala pro děti zaměstnanců Buckinghamského paláce.

Premiérka svolala úzkou komisi, která měla za úkol vyhledat pro Johna Hadriana speciálního lektora. Brzy bude dítě dost staré na to, aby mohlo začít s tréninkem, který bude potřebovat před oficiálním návratem do kouzelnického světa. Tento lektor bude muset být čaroděj a důstojník zvláštních složek nebo královského námořnictva. Musí být schopen vypořádat se s jakoukoliv situací a umět zacházet s předčasně vyspělým dítětem. Ale především musí být schopen sestavit takový způsob tréninku, aby byl pro dítě přitažlivý. Nebylo by správné zacházet s ním jako s dosud nezoceleným rekrutem. Vojenský dril by mohl zvrátit veškerý pokrok, který zatím učinili.

***

Jakmile Johnu Hadrianovi došlo, že opravdu zůstane napořád v Toweru, s veselou bezstarostností se ponořil do společného života s Benem a Maggie.

Strážní se nadále s plnou vážností věnovali svým povinnostem a plnění přísahy. Střežili a chránili Tower a jeho obyvatele s neochvějnou loajalitou, důstojností a celým svým smyslem pro čest. John Hadrian byl „jejich", přirostl jim k srdci. Když nebyli ve službě, spolu s rodinami pomáhali s jeho výchovou, ať už po stránce vzdělání nebo praktických dovedností. Mnoho z nich sloužilo dřív u královského námořnictva, tak při cvičení přizvali chlapce mezi sebe, aby mu pomohli zlepšit držení těla a posílit svaly oslabené dlouhodobým živořením v přístěnku.

Také duchové a přízraky si doporučení Bohyně vzdělávat dítě vzali k srdci. Královny Anna a Jana ho učili etiketě a slušnému chování. Sir Walter ho vyučoval filozofii a literaturu. Bláznivý Wendell mu vykládal o počátcích magie a o všem, co každé čistokrevné dítě potřebuje znát – o tradicích a pravidlech chování kouzelnického světa. Všichni měli radost z chlapcova zlepšování zdraví a vědomostí a z toho, že se jich nebojí.

Princátka si s ním hrála. Naučila ho jeden zlozvyk; ukázala mu všechna šikovná místa vhodná k úkrytu, kdyby se dostal do problémů – jako třeba když jednomu z duchů schovali hlavu, protože byl zlý na jednu stydlivou přízračnou ženu.

Havrani se nezměnili. Mohla se měnit roční období, ale havrani jen plachtili s větrem. Život v Toweru byl jednotvárný, stejný rok za rokem, ale jim to nevadilo. Život byl fajn. Učili své mládě jak špehovat, vybírat kapsy a přezíravě shlížet na turisty, kteří proudili Towerem. Každý havran měl své území a věděl, kde je jeho místo při krmení. Rváček John byl mládě Thora a Hardey a to bylo pro havrany směrodatné.

Nezáleželo na tom, kolik dospělých plánovalo chlapcův život, Osud mohl přinést různé zvraty. Společně mohli jen doufat v nejlepší a připravit se na nejhorší. Všichni věděli, že lord John Hadrian Potter McIntyre je vyvoleným Bohyně, a Ona tedy bude mít poslední slovo.

Mohli se tedy jen snažit udržet dítě v nevinnosti a pod ochrannými křídly co nejdéle – nebo při té snaze zemřít.

***

 

PP: Ano, tato kapitola je hodně shrnující a nic moc nového jsme se v ní vlastně nedozvěděli, ale dle autorek je jejím účelem překlenout časový úsek, dělící nás od dalších důležitých událostí. Abych vás ale navnadila pro příště, mohu slíbit, že hned v následující části se objeví zcela nová postava (OMC), která bude mít vliv na Harryho budoucnost, a velmi brzy se dočkáme i setkání „se starými známými" z kánonu. Schválně hádejte – kdo bude první? :-D



Poznámka:


14. A ozvalo se tiché zaklepání



 

Havran děl: Už víckrát ne

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 14:  A ozvalo se tiché zaklepání
(v orig. „So Gently You Came Rapping", překlad volný)

 

Štíhlý muž, jehož světle hnědé vlasy a modré oči prozrazovaly částečný skandinávský původ, stál v předpisovém postoji před velmi neobvyklou výběrovou komisí. Neobvyklou zejména podle jeho měřítek.

Protože samotář a svým způsobem nezávislý filozof seržant Paul „Wolf" Wolfram*) nemohl pochopit, proč byl před tuto konkrétní komisi vlastně předvolán.

Kladli mu velice zajímavé, ne-li přímo záhadné otázky. Kromě něj podrobovala tříčlenná porota složená ze starších důstojníků důkladné prověrce dalších pět vojáků královského námořnictva. On i všichni ostatní dotazovaní byli v minulosti či v současnosti členy vojenské jednotky s unikátními a speciálními vlohami - jinými slovy, všichni byli kouzelníci.

„Máte rád děti?" zeptal se ho generál sedící uprostřed.

„Ano, pane generále. Děti vidí a chápou víc, než si dospělí myslí. Takže, ano, pane, mám rád děti. Mám několik synovců a neteří."

„Byl byste schopen sestavit vojenský výcvik tak, aby bavil osmileté dítě?" zeptal se jiný důstojník.

No, to je tedy otázka... „Ano, pane. Myslím, že bych mohl vymyslet mnoho tréninkových cvičení, která by bavila osmiletého chlapce."

Všech šest vojáků stojících před komisí bylo zasypáváno dalšími a dalšími otázkami. Jaký je jeho názor na současné vůdce kouzelnického světa? Všichni tázaní byli mudlovského původu, kteří ztratili iluze o kouzelnickém světě a rozhodli se hledat svou budoucnost jinde.

Wolfram vysvětlil, že opustil kouzelnický svět z mnoha důvodů, ke kterým patřila i neschopnost a korupce ve vedení tohoto světa.

„Souhlasíte s politikou, kterou tito současní vůdci uplatňují?"

Jeho názory na aktuální politické klima v kouzelnickém světě hraničily s absolutním opovržením. Čistokrevní ho měli ve svých rukách už příliš dlouho a mudlorození a ti, kteří vyrostli mezi mudly, byli braní na hůl. Poté, co dokončili školu, neexistoval žádný podnět, který by je udržel v kouzelnickém světě. Monopol čistokrevných na všechny klíčové pozice na ministerstvu jim likvidoval jakoukoliv budoucnost v této komunitě.

Samozřejmě, že takto to neřekl. Dobře věděl, jak má nadřízeným předkládat své názory.

„Ne, pane," odpověděl seržant. „Kouzelnický svět uvízl ve viktoriánské době jak v otázce morálky, tak i světového názoru. Protože jsem neměl naději, že jejich politiku změním, usoudil jsem, že si budu budovat své štěstí v reálném světě." Slovo 'mudla' fakt nesnášel.

„Opravdu věříte, že patnáctiměsíční batole mohlo zničit velmi mocného Pána zla, který si pohrával s černou magií?"

„Prosím o prominutí, ale ne, pane, ve skutečnosti ne." Prostudoval veškeré veřejné důkazy, které se po oné události daly najít, a podle jeho názoru se Lily Potterová tím, co pro ochranu dítěte udělala, zachovala naprosto brilantně. Vážně to bylo smutné; to ona měla být velebena jako hrdina, ne to dítě.

Dál nechal, aby jeho záznamy mluvily za něj. Ve svých oborech získal špičkové hodnocení. Byl velmi zkušený v práci se zbraněmi, ve vojenských operacích a bojových uměních. Jeho známky z NKÚ, včetně OPČM, ho vynesly mezi horních deset procent studentů v ročníku - na mudlorozeného nebelvíra slušný výsledek.

Wolfram netušil, co se děje, mohlo to být cokoliv, ale vypadalo to na nový úkol. Byl příliš opatrný, než aby vyložil najednou všechny karty, což možná nebylo příliš nebelvírské, ale teď už měl leccos za sebou a moc dobře si uvědomoval, jak armáda funguje.

Ať už ta komise zjišťovala cokoliv, brzy poté se Wolfram spolu s dalšími dvěma důstojníky ocitl v Downing Street číslo deset. O těch dvou věděl jen to, že mají dobrou pověst - jsou to muži, kteří umí krýt druhým záda a jistit je - ale nikdy s žádným z nich nepracoval.

Setkání s premiérkou bylo krátké. Prověřili je kvůli nástupu na desetiletou misi velmi důležité a vysoce utajené povahy. Vzhledem k tomu, že byli kouzelníci, neznamenalo to v jejich životech tak velký časový úsek. Pokud nebyli čarodějové v armádě zraněni nebo zabiti, mohli počítat s velmi dlouhou kariérou.

„Vy tři jste byli vybráni, protože zaprvé jste svobodní bez rodinných závazků, zadruhé jste kouzelníci a zatřetí jste schopni trénovat nováčky," prohlásila premiérka. „Nicméně se nemůžeme rozhodnout, který z vás odvede lepší práci, takže vás představíme vašemu potenciálnímu novému úkolu a necháme výběr na něm."

Muži se napřímili, aniž by spustili oči z předsedkyně vlády, která pokračovala: „Všichni jste přísahali Koruně, že jí budete sloužit jakýmkoliv způsobem, a právě tuto službu teď potřebujeme. Pojďte, pánové."

***

John Hadrian hleděl do sněžítka, které leželo vedle toho s postavičkami jeho rodičů ve svatební den. Tato koule byla dalším dárkem od Paní k poslednímu Slunovratu. Sdělila mu, že muž, který je v něm vyobrazen, bude jeho velký učitel a instruktor a časem by se dokonce mohl stát jeho velkým bratrem.

John se usmál a zatřásl sněžítkem. Nemohl se dočkat, až se s tím mužem dnes odpoledne setká. Užijou si spoustu zábavy! A pak bude voják jako strýček Ben!

***

Cesta do Toweru proběhla bez komplikací. Muži v hovoru ohledně úkolu nijak nespekulovali. Všichni tři věděli, co znamená nejvyšší utajení...

Ale když prošli branou Toweru, zbledli. Cítili, jak silné ochrany testují jejich záměry a nejsou potěšeny.

„Jen dál, pánové, díky svým přísahám jste v bezpečí," popoháněla je premiérka a její vysoké podpatky cestou k bytům v kasárnách Waterloo hlasitě klapaly o dláždění.

Bylo pozdní odpoledne; většina turistů už odcházela, protože Tower se na noc zavíral. Na trávníku si pod dozorem strážného tiše hrál chlapec, který vypadal asi na osm let.

„Paní premiérko," pozdravil strážný ženu napřímením se do pozoru. „To jsou oni?"

„Ano, pane McIntyre. Domníváme se, že představují to nejlepší, co může armáda nabídnout," odpověděla předsedkyně vlády.

Dítě vzhlédlo a vykřiklo: „Teto Margaret!"

Když jí vyběhlo vstříc, usmála se na něj: „Ahoj, Johne Hadriane. Jak se dneska máš?"

Seržant Wolfram ustoupil stranou, aby dítě mohlo živě rozprávět s premiérkou. Podle jeho zkušeností neměli děti ponětí o protokolu, ale nemohl popřít, že to dítě je šťastné, že ženu vidí.

„Pánové, tohle je jeho lordstvo John Hadrian. Žije tady v Toweru. Vy tři zde týden zůstanete, aby se ukázalo, který z vás bude vybrán na pozici bodyguarda a lektora. Johne, Její Veličenstvo chce, aby ses rozhodl, který z těchto mužů ti bude připadat jako nejlepší učitel pro tebe."

„Tenhle!" zvolal John a ukázal na Wolframa.

Strážný i premiérka se zamračili. „Nechceš si, Johne Hadriane, nechat ten týden na rozmyšlenou, abys je lépe poznal?"

Chlapec zavrtěl hlavou: „Já už všechno vím. Paní mi řekla, že dostanu nového učitele. Dokonce mi ukázala, jak vypadá. Řekla, že se mi bude líbit."

Premiérka si povzdechla, ale odhodlaně vzhlédla. „Omlouvám se, pánové, a děkuji za váš čas a ochotu. Prosím, vraťte se zpět k vašim jednotkám. Za svou vstřícnost budete náležitě finančně odškodněni. Ještě jednou vám děkuji a pamatujte na vaše přísahy. To, co jste tady viděli, je bez jakékoliv diskuse klasifikováno jako tajné."

Muži zasalutovali a se zmatenými výrazy odešli, ale oba byli dobře vycvičeni neklást žádné otázky.

„Seržante, dovolte mi, abych vám formálně představila Jeho Výsost lorda Johna Hadriana Jamese Pottera McIntyrea, vévodu z Nebelvíru, hlavu vznešeného a starobylého rodu Potterů a Chlapce, který přežil. Vaše nová povinnost."

***

Ohromený seržant shledal své pokoje umístěné v towerských kasárnách jako celkem pohodlné. Nacházely se poblíž bytů zdejších manželských párů a nabízely dostatek soukromí.

Jeho přísahy královně a Koruně ho ochraňovaly před většinou místních krevních štítů a obdržel amulet odemykající mu ty ostatní. Za ten malý odznak byl vděčný, protože už mu jakožto nekompletnímu strážnému začínaly ochrany brnkat na nervy.

Tlustý fascikl dokumentů ležící nevinně na jeho stole se mu poškleboval. Když zjistil, co jeho mise obnáší, nemohl tomu uvěřit. Projde si vše znovu později, nejlépe se sklenicí skotské. Právě teď musel vyrazit na schůzku se strážným McIntyrem do jeho bytu.

***

Byt byl na vojenské poměry rozlehlý. Vykazoval nepochybné známky, že tu bydlí dítě - hračky spořádaně uklizené v krabicích vedle knihovny, pracovní sešity a tužky připravené na kraji kuchyňského stolu a obrázky dotyčného dítěte a staršího páru, který ho vychovával, rozmístěné po zdech.

„Ach, seržante, pojďte dál," ozval se drsný hlas strážného. „Maggie dohlíží na Johna, aby se před svačinou umyl."

„Vždycky ho necháváte hrát si venku na veřejném trávníku?" zeptal se Wolfram, když si potřásl s mužem rukou a následoval ho ke kuchyňskému stolu.

John a Maggie se objevili dřív, než Ben stihl odpovědět. Maggie zamířila do kuchyně, aby zkontrolovala vodu a John se posadil naproti Wolframovi. „Ahoj, pane."

„Ahoj, lorde Johne Hadriane," pozdravil ho Wolfram a uvelebil se na nabídnuté židli.

Ben si odkašlal a posadil se do čela stolu. „Přečetl jste si složku, seržante?"

Wolfram přikývl, ale to už před ně Maggie postavila čajový servis. Nejprve nalila čaj dospělým, zatímco John tiše seděl a čekal, až přijde na řadu, jak ho to učili.

„Jak ses dnes měl, Johne?" zeptala se ho, když muži tlumeně rozprávěli mezi sebou.

„Jak vždycky, teto Maggie," odpověděl John a sledoval talíř se sušenkami, který k němu přisunula „Thor říká, že si u západní zdi udělala kočka pelech a bude mít koťata!"

„Zkontroluju to," přikývl Ben a dodal, „jsi šikulka. Kočky jsou zhouba zdejších havranů."

John se nadmul pýchou a Ben se otočil ke zmatenému Wolframovi.

„Tady John je zvěromág. Bere na sebe podobu havraního mláděte. Mezi turisty je docela oblíbený. Thor a Hardey, vůdci hejna, si ho vzali pod svá křídla." Ben se odmlčel a osladil si čaj. „Čas od času přijde John s informací, kterou od nich zaslechne. Pomáhá mi udržovat je z dosahu predátorů."

„Chápu," odvětil Wolf a odmítl tác se sladkostmi. Trochu při tom vysvětlení nakrčil zamračeně obočí, ale něco ho stále mátlo. „Předtím zmínil nějakou paní. Koho tím myslel?"

John se usmál a vzhlédl od talíře se sušenkami. „Je to Paní," spustil s plnou pusou. „Teta Amanda jí říká 'Morrigan'." Vzápětí se přikrčil, protože Maggie se zamračila a podala mu ubrousek. Když si otřel pusu, pokračoval: „Promiňte. Paní říká, že jsem její 'malý havran' a vykládá mi o věcech, které podle Ní potřebuju vědět."

Maggie mu pohledem naznačil, aby si potichu dopil čaj. John přikývl a toužebně se podíval na další čokoládovou sušenku. Usmála se a kývnutím odsouhlasila, ať si ji vezme.

„Seržante, jako mudlorozený jste pravděpodobně členem anglikánské církve, že? Když jste studoval v Bradavicích, měl jste možnost navštěvovat předmět zabývající se kouzelnickou kulturou?" zeptal se Ben.

Wolfram přikývl, ale nechápal, kam tím muž směřuje.

„Johna sem k nám přivedla bohyně Morrigan. Označila ho za svého 'Vyvoleného' a čas od času ho navštěvuje, většinou o Slunovratu," vysvětlil Ben.

„Dala mi takovou kouli s vámi uvnitř. Mám ji v pokoji," vypískl John, až se mu drobečky rozprskly po bradě. Maggie mu podala další ubrousek a tiše ho pokárala za to, jak se chová.

„Merline!" zaskočil Wolfovi čaj.

„Přesně tak."

***

Poznámka autorek (s úpravami překladatelky):

Omlouváme se, že se dosud neobjevila slíbená kanonická postava. Už brzy vejde na scénu, slibujeme. Ale pokud jde o Harryho nástup do Bradavic, na ten si budete muset ještě počkat.

(...)

 

Poznámka překladatelky:

*) Wolf znamená v angličtině vlk, takže Ivetka navrhovala počeštit jméno i této postavy, např. na Pavel "Vlk" Vlkoš. Mě to ale tentokrát tahalo za uši, navíc většinou překládám jen ta jména, co se anglicky nemluvícím špatně čtou. Nicméně tentokrát jsem byla v pokušení, zejména proto, že tato slovní hříčka o dané osobě leccos vyjadřuje, proto jsem se rozhodla podělit se o Ivetčin nápad alespoň touto cestou.

Druhou věcí, kde jsem se ale úpravě nebránila, je Wolframova hodnost, která v originále zní "Sergeant-Major". Nejsem odborník na vojenské záležitosti, ale podle toho, co jsem vygooglila, tady se autorky buď sekly, nebo Wolfram sloužil ve Spojených státech. V seznamu britských vojenských hodností jsem totiž toto označení neobjevila, kdežto v americké armádě se objevuje hned dvakrát: v námořní pěchotě (překládá se jako štábní rotmistr) a v klasické armádě (nadpraporčík). Myslím, že tyto české pojmy by se ale v příběhu moc dobře nevyjímaly, tak jsem z něj udělala "jen" seržanta. Doufám, že jsem ho tím příliš nedegradovala a nepřijde si to se mnou vyřídit.

Zdroje:

Wikipedie - Seznam hodností ozbrojených sil USA

http://vojenskerozhledy.cz/kategorie-clanku/problematika-prekladu-vojenskych-hodnosti


15. A ozvalo se tiché zaťukání



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 15: A ozvalo se tiché zaťukání
(v orig. „So Gently You Came Tapping", překlad volný)

 

PP: A je to tady! Velký posun! Kdo asi dnes přijde do Toweru?

Seržant se celkem hladce zapojil do života towerské společnosti. Se souhlasem Johnových učitelů a opatrovníků došlo k vytvoření chlapcova nového denního rozvrhu. Rána patřila knihám a učení, odpoledne hrám nebo fyzickému tréninku s Wolfem a večery rodině.

Ben a Maggie věděli, že přichází do let a že mít v domácnosti aktivního dospívajícího chlapce by pro ně mohlo být občas obtížné a nemuseli by mu vždy stačit. V takových chvílích byli za seržanta obzvláště vděční. Měl dostatek síly, vytrvalosti a trpělivosti, aby udržel krok s devítiletým dítětem.

Od začátku trval seržant na tom, aby mu všichni říkali 'Wolf'. Nebylo to hned, ale časem si zvykli. Vycházel z toho, že když jeho úkolem je být lektorem a osobním strážcem malého Johna, není až tak úplně v aktivní službě.

Cílem Wolfovy 'mise' byla ochrana, výcvik a pohoda Johna Hadriana a on se k této povinnosti stavěl velmi vážně. Jak zjistil při poradách, na chlapci se chtělo přiživit až moc lidí. Ať už byly jejich záměry dobré nebo špatné, Wolf přísahal, že nejdřív budou muset přejít přes něj.

Neměl zrovna radost z toho, že bude dělat chůvu, ale jak plynuly dny a týdny, dítě mu přirostlo k srdci. Podle Bena a Maggie to spíš vypadalo, že on přirostli k srdci dítěti – jestli se tak dalo nazývat něco, co se podobalo zbožnému vzhlížení k hrdinovi.

Wolfa překvapilo a zároveň potěšilo, když zjistil, že John Hadrian je velice chytrý a nadaný malý kouzelník. Dítě bylo rovněž schopné soustředit se na zadaný úkol a snažilo se plnit jeho pokyny. Při Wolfově výcviku se brzy cítilo jako ona příslovečná 'ryba ve vodě' – nebo by měl možná spíš říct jako 'havran ve vzduchu?'

Zato ho pořádně zneklidňovali duchové. Nikdy nevěděl, kdy a kde se objeví. Ke královně Anně se choval uctivě a k siru Walterovi srdečně, ale ten podivín Wendell ho znervózňoval, protože se zjevoval v tu nejdivnější dobu. Zvlášť se mu líbilo vynořit se, když se Wolf zrovna sprchoval!

Ohledně princátek si nebyl tak úplně jistý. Měla ďábelské sklony prohnat se kolem a naučila jeho svěřence hodně svých špatných zvyků, například skrývat se, aby se vyhnul vyučování. Navzdory tomu, že Wolfa toto chování obtěžovalo, nestěžoval si příliš hlasitě. Taková schopnost se mohla v budoucnu ukázat jako užitečná. Jediným problémem bylo naučit chlapce, kdy je vhodné tuhle dovednost používat.

„Rváči! Pojď dolů! Teď máš vyučování!" halekal Wolf pod stromem. Tohle už bylo potřetí, co dítě uteklo od cvičení a učení, a Wolf měl jeho neposlušnosti po krk.

Přeměny Johna Hadriana na ptáče způsobily několik incidentů, na které by Wolf radši zapomněl.

Když tu proměnu viděl poprvé, byl překvapený – a také zděšený. Chlapec byl na tak komplexní magii příliš mladý. Poté si ale vybavil, co ví o jeho rodičích. James a Lily Potterovi byli podle všech známek velice chytří a mocní kouzelníci.

„Problémy, Wolfe?" zeptal se ho strážný Provost. Opodál se zahihňalo několik turistů. „Vypadá to, že na vás Rváček zase vyzrál." Uchechtl se, vzhlédl do koruny stromu a zdvořile navrhl: „Mistr havranů vám určitě zvládne pomoct. Chcete, abych ho zavolal?"

„To nebude nutné," zamítl návrh Wolf, opřel se o strom a založil si ruce na hrudi. „Počkám."

Rváček zakrákal a načechral si peří, jako kdyby se lidem dole posmíval. Wolf si odfrkl, a když turisté a strážní popošli o kus dál, šou skončila.

Seržantova trpělivost se vyplatila. Turisté zmizeli, havrani zalezli na noc do hnízd a značně nabručený chlapec se přiloudal zpátky domů. Šlo o jeden z mála případů, kdy překročil hranice, po které byli dospělí ochotní jeho rošťárny tolerovat, což všechny zúčastněné stejnou měrou zklamalo i pobavilo.

Johna Hadriana mrzelo, že díky novému studijnímu plánu mu na hrátky s havrany zbývá méně času. Moc se mu líbilo být s nimi, učili ho přece tolik zábavných věcí! Jelikož už byl teď starší a v tomto prostředí sebejistější, dával svou nespokojenost najevo a to i hlasitě.

Samozřejmě, že za každou lumpárnu a zmeškanou hodinu musel chlapec nést následky, protože taková byla pravidla. Obvykle John 'dostával kapky' odpovídající jeho věku. V minulosti zacházeli jeho příbuzní při trestání příliš často do extrémů, hraničících s mučením. Dobře ho vycvičili, aby svůj 'trest' snášel mlčky. Všichni dospělí okolo něj v duchu proklínali Dursleyovy pokaždé, když drakovi, se kterým o uzdravení dítěte bojovali, narostla další ošklivá hlava.

John Hadrian Wolfa víceméně zbožňoval. Vysoký mariňák udělal z praktických cvičení zábavnou záležitost. Momentálně ho učil základy bezpečného zacházení s pistolí na paintball. Takový výcvik pochopitelně nemohl probíhat uvnitř Toweru. Barevné cákance na budovách by vyvolaly mnoho zamračení, nemluvě o rušivém vlivu 'barevné bitvy'na přítomné turisty.

Také bylo otázkou, jak by na takovou činnost reagovaly ochranné štíty. Wolf problém vyřešil tím, že bral Johna Hadriana do výcvikového střediska palácové stráže. Někdy se k nim připojilo pár zaměstnanců, kteří zrovna neměli službu. Čistě kvůli praxi.

Občas si John přál, aby dospělí kolem něj nebyli tak nároční. Souhlasil s havrany; život byl příliš krátký, než aby si během krásného, líného, sluncem zalitého dne neužíval zábavu.

Thor nebo nějaký jiný havran přiletěli k oknu a pokoušeli ho, zatímco se učil nebo pracoval na mnoha úkolech, které měl před sebou.

Vzhlédl a střelil pohledem po Wolfovi, který dělal cosi na počítači. Muž seděl k Johnovi otočený zády, takže Thora na parapetu neviděl. 'Tohle jsou blbosti, ' pomyslel si John a odsunul pracovní sešit stranou. Nedokázal tomu naléhavému volání odolat. Konec konců, srdcem byl havran. Učit se bude později; teď ho volá slunce a vítr!

„Rváči Johne Hadriane McIntyre! Vrať se a dodělej ten úkol!"

„Krá!" odpověděl Rváček a vyklouzl otevřeným oknem na svobodu.

***

Byl překrásný jarní den. Ze školního autobusu se vyhrnul dav žáků z místní základní školy. Všichni byli nadšení, že ten den nemají vyučování. Žádné hodiny, domácí úkoly ani testy. Všichni – až na jednu dívenku zabořenou nosem v knize. Zbytek skupiny ji ignoroval a zformoval se do dvou štěbetajících řad.

Na prohlídku ještě vyrazili společně, ale brzy se dívka s knihou od svých spolužáků opatrně oddělila. Našla si příjemné místo poblíž kaple svatého Pavla a usadila se tam, aby si dočetla knihu, kterou si přinesla ze školní knihovny. Připadalo jí, že by se z ní mohla dozvědět víc, než když bude s hlučným houfem spolužáků chodit po areálu sem a tam.

Nejdřív si nebyla jistá, jestli se má posadit zrovna tady. Lavička vypadala dobře, ostrůvek stínu velkého stromu lákal k posezení. Přesto se jí něco nezdálo... ale co už, tohle byl londýnský Tower. Slabě se otřásla. Všechno na tomto místě jí připadalo podivné.

„Ahoj, slečno. Neměla bys být se svou třídou?" ozval se shora pobavený hlas.

Vzhlédla a uviděla ve větvích stromu, pod kterým seděla, chlapce asi tak ve svém věku. Měl rozcuchané černé vlasy a zelené oči a na sobě zelenou polokošili a džíny. Choval se zdvořile, ale zkušenost ji naučila, že málo dětí zůstalo vlídných či zdvořilých dlouho. Očekávala, že si ji začne dobírat kvůli knihomolství stejně jako ti ostatní.

Pokrčila rameny: „Až do odchodu mě nebudou postrádat."

John Hadrian zlehka seskočil na zem a posadil se vedle ní. Mrknul na název její knihy a zachichotal se. „Víš, že autor té knížky má některé věci o Toweru špatně?" nadhodil.

Cosi zamumlala a snažila se ho ignorovat. „Vadí ti to? Že se snažím číst?" Naklonila hlavu tak, až jí záplava hustých kaštanově hnědých vlasů zakryla tvář.

„Opravdu? Není ti nepříjemné sedět tak blízko katova špalku?" ušklíbl se. „Prolilo se tu docela hodně krve a někteří lidé jsou na to v takové blízkosti docela citliví," poznamenal tajuplně.

Pohlédla na ukazatel a zachvěla se. Právě usoudila, že být tady uvnitř tak blízko tvrze v ní vyvolává dojem, že je sledována.

„Pojď, znám lepší místo na sezení a čtení – tedy jestli chceš? Nebo ti můžu ukázat pár věcí, o kterých většina turistů neví," navrhl a nabídl jí zdvořile ruku.

Zavřela knihu, podívala se mu do vážných zelených očí a povzdechla si: „Ty mi nedáš pokoj, že ne?"

„Ne, nedám," souhlasil se smíchem a pak jí jemně vzal knihu z náruče. „Pojď! Než mě sem přijde hledat Wolf! Asi bych měl přepracovat poznámky z matematiky."

„Kdo je Wolf?" zeptala se zvědavě.

„Ehm..." kousl se chlapec zamyšleně do rtu, „dalo by se říct, že je to můj učitel. Pojď! Nechci, aby mě zase odvlekl dovnitř. Na to je moc krásný den," tahal ji naléhavě za ruku.

***

John tomu nemohl uvěřit. Byla tady – seděla přímo pod stromem. Požádal Paní o kamaráda, se kterým by si mohl povídat, takového, který je živý a je to člověk.

Princátka byla zábavná, ale nijak se neměnila a on rostl. Chtěl někoho, s kým by mohl chodit do parku, houpat se na houpačkách, jezdit na kolotoči a dělat všechny ty věci, které děti provádějí společně. Charley byl fajn, ale byl moc daleko a sešli se spolu jen při krátké návštěvě nebo o prázdninách.

Paní slíbila, že se setká s velmi zvláštním osobou. Takovou, která miluje knihy a potřebuje kamarády stejně tak moc jako on. Bude mít huňaté hnědé vlasy a smutné tmavě hnědé oči. Také bude mít magické nadání, ale to jí ještě nemohl říct. Teď nebyl vhodný čas, aby se to dozvěděla.

John Paní věřil. Nikdy mu nelhala a vždycky ho chránila. Tak čekal, čekal a čekal. A pak najednou byla tady!

„Jsem John Hadrian McIntyre," řekl s úsměvem, když ji odváděl od popraviště a od nejsilnější koncentrace krevní magie v Toweru.

„Hermiona Grangerová," odpověděla tiše a zahleděla se na něj hřejivýma hnědýma očima. „Kam jdeme?"

John se jen šťastně usmál.

***

 

PA+PP: Podle autorek uhodla v komentářích u původní povídky jen jedna osoba, jak se Harry/John s Hermionou setkají. Teď, když k tomu došlo, věci se posunou o kousek dál. Nemějte obavy, brzy se dozvíte víc i o Siriusovi.

(...)



Poznámka:


16. Pro tu duši vzácnou, jasnou



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 16: Pro tu duši vzácnou, jasnou
(v orig. „For the Rare and Radiant Maiden“, překlad A. E. Mužík)

 

Poté, co Hermiona se zbytkem své třídy zmizela Johnu Hadrianovi z očí, vydal se chlapec zpět za Wolfem. Nechtělo se mu. V učení byl napřed a na rovinu – nudil se a cítil se osamělý. Ukazovat nové kamarádce všechny své oblíbené skrýše bylo tak zábavné.

Naštěstí se princátka držela stranou. Obvykle se tak chovala, když neznala osobu, se kterou se John bavil. Což bylo jen dobře, protože netušil, jak by jí vysvětloval, co jsou zač.

Hermiona byla první dítě, se kterým od své poslední návštěvy u Charleyho, která proběhla už před dvěma měsíci, mluvil a měl šanci si hrát. Jenže Charleyho zaměstnávala škola a nemohl zanedbávat vyučování, pokud chtěl zůstat ve fotbalovém týmu, takže častější návštěvy nebyly možné.

John Hadrian si povzdechl a namířil si to zpátky do budovy.

Když vešel do učebny, Ben a Wolf už na něj čekali. Oba měli kamenné výrazy, takže John nedokázal poznat, co si myslí, což obvykle zvládl. Umět číst v chování dospělých mu pomáhalo, když ještě žil s Dursleyovými.

„Užil sis to, Johne?“ zeptal se ho Ben a položil mu ruku na rameno.

„Asi jo, ale musela jít se svou třídou domů,“ pípl John mrzutě a ohlédl se k východu pro návštěvníky.

„Máš na ni kontakt?“ zazubil se Wolf.

John přikývl a zvedl list z notesu, na kterém bylo napsané Hermionino jméno a adresa. Wolf rovněž kývl a sáhl po útržku. „To je dobře, Johne.“

„Myslím, že dnes už je volno, že ano, Wolfe?“ zeptal se Ben a nasměroval Johna ke schodům vedoucím k jejich bytu.

Wolf mrkl na útržek papíru a přikývl: „Uvidíme se zítra, Johne.“

John na něj mávl, ale nic neřekl. Byl si vědom toho, že se chová hrubě, ale bylo mu to jedno.

Se smutnýma očima se otočil k Benovi a zeptal se: „Zase mám průšvih, pane?“

***

Ben a Wolf celé odpoledne pozorovali, jak John a jeho nová kamarádka tráví čas tím, že mizí a zase se vynořují z různých budov. Moc je těšilo, že s tou tichou dívenkou jim připadal mnohem šťastnější a bezstarostnější než obvykle. Věděli, že John je po většinu času šťastné a velice přizpůsobivé dítě, které se dobře učí. Ale takhle živého ho vídali jen tehdy, když byl s princátky.

Také strážní se snažili dvojici pozorně sledovat, i když John, který byl, co se útěků týče, většinou velmi obratný, tentokrát se ani nesnažil zůstat neviděný. Když k nim přiběhl vyplašený učitel a popsal jim chybějící žačku, okamžitě si věděli, že právě jí John poskytoval 'neoficiální prohlídku'.

Wolf sklopil zrak k útržku papíru. Všichni tak úzkostlivě dbali na to, kdo může mít k Johnovi přístup, že naprosto zapomněli na fakt, že chlapec potřebuje mít kolem sebe další děti. S Benovým vnukem Charleym byli dobří kamarádi, ale bydleli příliš daleko od sebe, a v době, kdy tam pobývali na návštěvě, trávil Charley většinu času ve škole.

Wolf se vrátil do své kanceláře a uskutečnil několik telefonátů. John byl tou dívkou nadšený o mnoho víc než jakýmkoliv jiným dítětem, které kdy navštívilo towerské pozemky.

On i Ben dokázali vycítit, že ta dívenka má v sobě magii. Nebyli si jistí, proč jí ochrany dovolily se tu tak volně pohybovat; mohli jen spekulovat, že jí tu svobodu poskytoval nízký věk a nevinnost.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel John.

„Wolfe?“

„Ano, Johne?“

„Zjistíš, jestli by Hermiona mohla být moje kamarádka?“

„Ano, ale musíme být opatrní,“ odpověděl Wolf a přešel od stolu k pohovce. John ho následoval a společně se posadili.

„Ještě neví, že má magii, a my jí to nemůžeme říct,“ prohlásil John.

„Proč myslíš?“

„Je mudlorozená,“ pustil se John do vysvětlování. „Paní řekla, že Hermiona nesmí vědět, kdo jsem, dokud mi nebude patnáct. Řekl jsem, že to je hrozné, ale Paní řekla, že se nedá nic dělat. Vysvětlila mi, že Hermiona ctí autority, a jakmile půjde do Bradavic, mohla by jim o mně povědět. Chci, aby byla moje kamarádka, a slibuju, že jí o sobě nic nepovím! Paní povídala, že Hermiona bude skvělá kamarádka. Prosím, Wolfe! Může být moje kamarádka?“

Wolf se dlouze zahleděl Johnovi do očí a pečlivě se zamýšlel nad vším, co mu jeho svěřenec říká. Během společně stráveného času zjistil, že John má s Bohyní zvláštní pouto. Že ho navštěvuje a mluví s ním, ho poněkud vyvádělo z míry a stále pro něj bylo těžké to přijmout. To Ona si přála, aby John vyrůstal v Toweru pod Její velmi mocnou ochranou. A Wolf, jelikož znal Johnův osud, musel souhlasit.

Povzdechl si a přitáhl si chlapce do náruče. Při pomyšlení, že nějaké dítě musí žadonit o kamaráda, ho zabolelo u srdce. „Až prověřím její zázemí, sejdu se s jejími rodiči a pár věcí s nimi proberu. Bude na nich, jestli budou souhlasit nebo ne.“

John přikývl a opřel se o muže vedle sebe. „Díky, Wolfe. Prostě jí nepovíme, že jsem čaroděj nebo něco takového, jasné?“

***

Daniel a Emma Grangerovi byli obyčejní lidé, profesí zubaři se soukromou praxí v Crawley. Měli jen jednu dceru, Hermionu Jane.

Když v závěru dne vstoupili do jejich ordinace dva muži oblečení v tmavých oblecích s úzkým proužkem, poslední pacient byl právě na odchodu.

„Zavíráme, pánové. Budete muset přijít zítra,“ oznámila jim sestra, která sklízela nástroje a kontrolovala, zda je vše připraveno na další den.

„Jsem sir Connor Bronson, pobočník předsedkyně vlády, a toto je Reginald Smythe, můj asistent. Rádi bychom si pohovořili s oběma lékaři,“ oznámil jeden z mužů a předložil sestře svoji legitimaci. „Nepotrvá to dlouho.“

S vytřeštěnýma očima uvedla oba muže do sousední konferenční místnosti a pospíchala informovat o návštěvnících manžele Grangerovy.

Oba velice zmatení a unavení zubaři se posadili ke stolu, když předtím sestru pro dnešek propustili domů.

„Jsme tady kvůli vaší dceři, Hermioně Jane, stáří devět let. Ne, neobávejte se, nemá žádné problémy. Minulý týden byla na exkurzi, že ano?“ spustil sir Connor a hned zamířil k podstatě věci.

Emma Grangerová, štíhlá, profesionálně působící žena s modrýma očima a hnědými vlasy nedokázala skrýt překvapení. „A-ano. Hermiona šla minulý týden se svou třídou do londýnského Toweru. Říkala, že se tam setkala s velice zajímavým chlapcem. Ukázal jí věci, ke kterým nemá veřejnost přístup. Neudělali nic špatného, že ne?“

„To sotva, paní doktorko,“ odpověděl Smythe a vyměnil si pohled s druhým mužem. „Mladík, se kterým se setkala, bydlí v Toweru s asistentem mistra havranů a jeho ženou.“

„Ale v Toweru děti nežijí,“ namítl Daniel Granger. Byl to vysoký muž s krátce zastřiženými ježatými vlasy. „Myslel jsem, že je na to zákon nebo něco takového?“

„Ne, pane,“ dodal major Bronson. „John McIntyre tam bydlí se svými opatrovníky z nařízení Koruny. Žije tam od svých pěti let.“

„Co to má společného s námi?“ zeptala se Emma.

„Když byli jeho rodiče zabiti, chlapce poslali k matčiným příbuzným, ale bohužel to nebyli ti nejpříjemnější lidé. V krátkosti – utekl a ocitl se v Toweru. Když Její Veličenstvo navštívilo pevnost, vynořil se z úkrytu a požádal ji o pomoc; překvapil všechny přítomné, ale je jasné, co následovalo. Její Veličenstvo bylo jeho stavem zděšeno. Chlapec odmítl opustit Tower a vypadalo to, že přilnul k jednomu ze strážných. Její Veličenstvo laskavě souhlasilo a John teď bydlí v rodině jednoho z tamějších zaměstnanců.“

„Chápu,“ zamumlala Emma. „A tento 'John' je tím, kdo prováděl Hermionu po Toweru?“

„Ano, paní doktorko. Požádal, jestli by ho vaše dcera nemohla navštěvovat pravidelně. Z nařízení Jejího Veličenstva nemá dovoleno opouštět pozemky a chodit do normální školy. Protože tam nežije žádné další dítě, je velmi osamělý. Paní doktorko, vaše dcera byla prvním dítětem v jeho věku, ke kterému se kdy přiblížil. John je pod velmi přísným dohledem.“

„I pro pána! Není nebezpečný, že ne?“

„Ne, paní doktorko. Tím dohledem myslím, že se o něj zajímají Její Veličenstvo, paní premiérka a někteří členové kabinetu. John Hadrian je zázračné dítě. Dostává se mu vzdělání a zvláštní výchovy na příkaz Jejího Veličenstva. Ale přes to všechno máme my dospělí tendenci zapomínat, že je ještě dítě s dětskými potřebami.“

„Jinými slovy chce kamaráda. Ale proč Hermiona?“ zeptal se Daniel.

Reginald Smythe pokrčil rameny: „Kdo ví, co se odehrává v mysli dítěte? Do naší kanceláře byla předložena žádost a my jsme prověřili zázemí celé vaší rodiny. Vnímáme to tak, že když této žádosti vyhovíte, prokážete vy a vaše dcera Jejímu Veličenstvu velkou službu.“

Dan a Emma se na sebe podívali. Oba dobře věděli, že Hermiona se vrátila ze setkání s chlapcem unešená. Už si s ním dopisovala. Nikdy dřív neprojevila takový zájem navázat s někým kamarádský vztah. Dopis, který jí John poslal, byl plný zajímavých historek a oba rodiče měli z chlapcových slov silný dojem osamělosti.

„Pochopitelně to probereme s naší dcerou, než se rozhodneme,“ prohlásil Dan.

„Pochopitelně, doktore Grangere,“ souhlasil major Bronson a vstal. „Tady je moje vizitka; prosím, až dojdete k rozhodnutí, kontaktujte moji kancelář. A ještě -“

„Ano, pane?“

„Mám tu pro vaši rodinu tři oficiální propustky, můžete kdykoliv navštívit Tower,“ posunul k nim přes stůl zmíněné papíry. „Pokud tam půjdete, možná byste rádi věděli, že když je slušné počasí, John obvykle pobývá odpoledne venku.“

***

Následující den dorazilo ranní poštou pozvání na čaj do Toweru a Grangerovi se rozhodli vzít si den volna.

Se strážným se setkali venku před pevností. Dovnitř byli uvedeni soukromou brankou, kterou strážní a jejich rodiny používali, aby se vyhnuli vstupu pro návštěvníky. Když předložili své speciální propustky, byli uvítáni úsměvem.

Hermiona už si zase nervózně kousala spodní ret. „Vypadám dobře, mami?“ ošívala se a uhlazovala si imaginární záhyby na sukni.

„Hermiono, srdíčko, vypadáš krásně. Uklidni se, bude to fajn,“ usmála se Emma na svoji nejistou dceru a zaregistrovala, jak Hermioniny oči zkoumají každou píď pozemků a pátrají po jejím novém kamarádovi.

„Tam! Mami, tati, támhle je!“

Její nadšené vypísknutí upoutalo pozornost malého chlapce, který si hrál opodál. Překvapeně zvedl hlavu a dychtivě se rozhlížel kolem sebe, dokud je neobjevil.

Okamžitě jim šťastně zamával a rozběhl se k nim. „Miono!“ volal a jeho hlas se vesele nesl nad trávníkem. „Přišla jsi!“


17. Dokořán otevřel jsem dveře



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 17: Dokořán otevřel jsem dveře
(v orig. Here I Opened Wide the Door, překlad Otto František Babler)

 

Hermiona Jane Grangerová se chystala do postele a zpočátku nevěděla, co si má myslet. Přesně před týdnem zažila nejzajímavější den svého života. Teď se kamarádila s chlapcem, který žil na jednom z nejděsivějších míst v Británii – v londýnském Toweru!

Dobře si pamatovala, jak dostala vyhubováno od učitele a potom doma od rodičů za to, že se zatoulala mimo prohlídkovou trasu. Neměla v úmyslu to udělat, ale když ji vůbec nezajímalo, co jim strážný vykládal. A John Hadrian trval na tom, že jí toho může ukázat mnohem víc. Nepochybovala, že za všechny ty věci, co ten den prováděli, by se mohli dostat do pořádných potíží, ale to, co viděla, a ten, se kterým to podnikla, stáli za jakékoliv riziko. Děkovala nebi, že ji rodiče nikdy v ničem neomezovali.

Zítra bude velký den. Společně se vydají do Toweru, aby se setkali s Johnem Hadrianem a jeho opatrovníky. Pojedou tam vládní limuzínou s lidmi z kanceláře premiérky! Měla na jazyku tolik otázek, ale jediný otcův pohled jí řekl, že bude mít problémy jako vrata, jestli ty otázky vysloví nahlas, a že nejlepší volbou je zůstat zticha. Hermiona se nemohla dočkat zítřka!

***

Ono ráno vstali Grangerovi velmi časně.

Černá limuzína opatřená vlaječkami splňovala Hermionina očekávání. Dívka byla zároveň nervózní i natěšená, ale její rodiče projevovali ohledně všeho toho utajování provázejícího návštěvu Toweru jistou nervozitu.

Černý vůz opustil obvyklý hustý provoz a namířil si to do zadní ulice za Towerem. Hermionu bavilo hrát si se všemi těmi tlačítky a páčkami, ale pak ji matka usměrnila. Dva muži, kteří seděli proti nim, se jejím skopičinám smáli, ale nic neřekli.

Limuzína zabrzdila před menším soukromým vstupem do Toweru. Když vystoupili, jeden z mužů zkontroloval jejich propustky a poté mohli vejít. Podle Hermionina názoru to bylo velice, převelice podivné.

John Hadrian je nervózně vyhlížel v prostoru před budovou. Když mu Hermiona představila rodiče, zavedl je do útulného bytu v kasárnách Waterloo, kde na jejich příchod čekal postarší manželský pár. Tedy, ona by je označila za postarší, ale její rodiče by patrně řekli, že jsou ve středním věku.

„Jsou tady!" halekal nadšeně chlapec a táhl Hermionu přes práh do bytu.

„Johne Hadriane McIntyre! Co je to za způsoby?" napomenula ho s úsměvem Maggie.

„Jejda, omlouvám se. Nechal jsem se unést. Ještě nikdy jsem neměl stejně starého kamaráda," vysvětlil a na to se otočil k Hermioniným zmateným rodičům.

„Vítejte u mě doma. Toto jsou mí opatrovníci, člen stráže Benjamin McIntyre a jeho žena Maggie. A toto je seržant Wolf, můj soukromý učitel," představil dospělé s náznakem úsměvu. „A tito sympatičtí hosté jsou Dan Granger a jeho milá žena Emma, Hermionini rodiče," dokončil okázale. Královna Anna vždy trvala na tom, aby se choval vybraně, i když byl rozrušený. John nepochyboval, že mu tento přísný ženský přízrak brzy vyčiní.

Grangerovi kývnutím hlavou akceptovali Johnovo představování. Muži si potřásli rukama a Maggie uvedla Emmu ke stolku, kde stál nachystaný starobylý porcelánový servis na pravý anglický čaj. John a Hermiona je následovali.

„Prosím, posaďte se, čaj už je připravený," zvala je Maggie do kuchyně. „Omlouvám se, že nepůjdeme do obývací části, ale máme mnoho věcí k prodiskutování, a to bude snazší zde u stolu."

Dospělí se rozpovídali a probírali se fotkami z Johnova dětství v Toweru. Grangerovi zjišťovali, že je chlapec stejně jako jejich dcera na svých devět let velice inteligentní. A vzhledem k tomu, že ho vzdělávali soukromí učitelé doma, byl v učení před svými vrstevníky už dva roky napřed.

„Rádi bychom se vás zeptali," požádal hosty Ben, „jestli byste dovolili Hermioně, aby studovala tady s Johnem a také čas od času s ním a s jeho učitelem chodila na exkurze."

Ta žádost vyvolala u Grangerových šok. Očekávali jen obvyklý kamarádských vztah mezi dětmi. Byla pravda, že ze sociálních důvodů drželi Hermionu na základní škole, i když protestovala, že se tam nudí. Teď si ale nebyli jistí, jestli to bylo správné rozhodnutí, když viděli chlapce stejně šikovného, jako byla jejich dcera, který ji už o dva roky předstihl!

Dan a Emma se na sebe podívali. Tady šlo o životní příležitost! Pokud to, co jim major Connor řekl, byla pravda, Hermionu tu bude střežená a vzdělávaná pod ochranou Koruny.

„Rádi bychom věděli, o co tu běží," začal opatrně Dan. „Proč všechny ty tajnosti? Major Connor nám něco naznačil, ale je za tím víc, nemám pravdu?"

Ben odložil šálek s čajem a střelil pohledem po Wolfovi. John a Hermiona během naslouchání rozhovoru dospělých už své hrnky dopili.

„Johne, vezmi Hermionu a ukaž jí svou učebnu, ano?"

„Jistě, Bene," souhlasil John, otřel si pusu ubrouskem, složil ho a vstal od stolu. „Můžeme jít, Hermiono? Rád bych ti ukázal, kde studuju."

„Jelikož jde o moji třídu," vložil se do věci Wolf, který si také otřel ústa, „dohlédnu na ně."

John vstal, mírně se Hermioně uklonil a podal jí ruku, zatímco Wolf všechny pozdravil kývnutím.

Emmu upoutala úroveň etikety, kterou John předvedl. Choval se jako pravý anglický lord. Hermiona se slabě zachichotala a uchopila kamaráda za ruku. „Bude mi potěšením."

Jakmile všichni tři odešli, Benův slabý úsměv povadl. „Nejprve je potřeba, abyste podepsali několik dokumentů, pak vám povíme tolik, kolik můžeme. Vaše dcera o tomto nic neví; je to jak pro její ochranu, tak pro vaši." A vytáhl několik formulářů, které připravilo královské námořnictvo.

Po rychlém pročtení oba Grangerovi s trochou nervozity formuláře podepsali a obrátili se na Bena pro další odpovědi.

„A teď," spustil Ben, když uložil formuláře do desek, „skutečné jméno a titul chlapce zní Jeho Výsost lord John Hadrian James Potter McIntyre, chráněnec Koruny. Obávám se, že vám nemůžeme sdělit všechny jeho tituly, ale ujišťujeme vás, že rozhodně patří k britské šlechtě. Hermiona o těchto titulech prozatím neví. Víte, Johnovi rodiče byli zabiti teroristy, když byl ještě dítě, a on byl poslán k matčině sestře."

„Toto nám sdělil major Connor," přerušila ho Emma. „Také nám řekl, že chlapec z onoho nevhodného prostředí utekl a skončil tady v Toweru."

Ben přikývl. „Objevil se tu, když zde bylo Její Veličenstvo na inspekci a všechny nás vylekal – až na Ni. Královna se ten den zachovala brilantně. Několika tahy pera byl John umístěn do naší péče a zahrnut pod ochranu Koruny. Jde o to, že oni teroristé, kteří zabili Johnovy rodiče, jsou stále na svobodě. Vzhledem k titulům, pozemkům a politickému postavení, které John zdědil, je zde pro něj bezpečněji."

„Jenže máme tendenci zapomínat, že je to velmi osamělý chlapec," připojila se Maggie, která začala sklízet ze stolu. „Když byl menší, brali jsme ho za naším vnukem Charleym, ale teď... inu, Charley žije v Manchesteru a chodí do školy. John se vzdělává tady. Zkrátka to nejde dohromady. Všechny nás překvapilo, že oslovil vaši dceru, nikdy dřív nic takového neudělal. Co žije v Toweru, už tu vidět spoustu turistů, které nechal odejít bez jakéhokoliv projevu zájmu. Má v oblibě trávit odpoledne venku tím, že se vmísí do davu návštěvníků, i když by měl být na hodině."

Ben přikývl. „Obvykle ho potrestáme za to, že utekl z vyučování, což provede minimálně jednou za týden. Nechci říct, že je ulejvák, ale někdy udrží pozornost jen po velmi krátkou dobu. Prostě ten den nás jeho chování překvapilo."

***

John vzal Hermionu do třídy, jediné místnosti, kterou jí ten den, kdy nechtěl být chycen a chtěl si užívat svobody, neukázal. Přidal se k nim Wolf a během prohlídky učebny se probíral nějakými papíry.

Hermiona se usmála a zamířila k policím s knihami lemujícím jednu ze stěn. „Ach, Johne, tady se učíš? To je úžasné!" vydechla a pustila se do čtení titulů.

Wolf a John se na sebe podívali a Wolf s úšklebkem podotkl: „Myslím, že jsme o ni přišli, kamaráde."

John se naštval. „Asi jo. Platí stále ten víkend?"

„Jasně, že ano, chlape! Všechny týmy jsou nachystané. Měl by to být pořádný mazec!"

„Jaký mazec?" zeptala se Hermiona, která se k nim vracela s knihou v ruce. „Omlouvám se, nechtěla jsem být neomalená."

John se usmál: „Wolf mě bere na paintballový turnaj! Učí mě, jak správně zacházet se zbraní. Není to skvělé?"

Hermiona nakrčila nos: „Ale to je nebezpečné! Ještě jsi moc malý!"

„Slečno Hermiono," bavil se Wolf dívčiným zřetelným zděšením. „Nevěřím, že by se měl čeho bát. Jsem přesvědčený, že až skončíme, bude John pokrytý slávou."

„Pokrytý určitě bude," odfrkla si Hermiona při představě Johna politého množstvím odstínů barev.

„Hermiono, bude to v pořádku. Je to součást mého tréninku. Až vyrostu, půjdu ke královskému námořnictvu, kde je i Wolf," prohlásil John pevně.

Muž se zachechtal. „Ve skutečnosti, slečno, má John už teď dobrou mušku a měl by se v soutěži umístit hodně vysoko." Pak, aby změnil téma, se podíval na Johna a zeptal se: „Tys jí neřekl, jaký je tvůj oblíbený předmět, že ne?"

John se uculil.

„Je to historie, Hermiono! Je fascinující!" prohlásil chlapec, čímž odstartoval debatu, která část historie je lepší, jestli ta, co se líbí jemu, nebo ta, kterou preferuje Hermiona.

O hodinu později se společně vrátili do bytu. Připozdívalo se.

Jak Dan, tak Emma byly potěšeni způsobem, jakým se Hermiona rozplývala nad učebnou a tamějšími knihami.

„No, to je dobře, Hermiono," řekla její matka. „Rozhodli jsme se ti umožnit studovat s Johnem místo toho, abys chodila do školy."

Hermiona vykulila oči a spadla jí brada. „Tady? V Toweru? A co moje známky? Co..."

„Kuš, Hermiono," rozesmála se matka. „Očekáváme, že individuální přístup tvé známky ještě vylepší."

„Jak se sem budu dostávat? Oba pracujete a je to dlouhá cesta," pokračovala v námitkách dívka s rukama zapřenýma v bok.

„To je jednoduché," vložil se do věci Wolf. „Budeš mít k dispozici auto s řidičem. Nachystáš se v době, kdy jsi zvyklá odcházet do školy, a domů se vrátíš akorát na odpolední čaj."

„Ale to bude drahé!" vyhrkla a přejela pohledem ke znepokojenému Johnu Hadrianovi, který se tvářil zoufale.

„Hermiono Jane Grangerová!" rozčílil se otec, čímž ji konečně vyrušil ze soustředění a přiměl ji poslouchat. „Vše bylo vyřešeno k naší spokojenosti. Podrobnosti nechej na dospělým."

Když Grangerovi odcházeli, byly už všechny plány nachystané a prodiskutované. Hermiona obdržela vlastní propustku do Toweru, takže nebude muset používat vchod pro návštěvníky. Měla přicházet každý den ráno na vyučování a odpoledne se vracet domů. Wolf bude dělat ochránce a průvodce jim oběma, Hermioně i Johnovi.

Bude možné, aby ji John navštěvoval, ale tyto výlety budou muset být pečlivě s předstihem naplánovány.

Ten večer šel John spát velice šťastný. Měl novou kamarádku, se kterou se mohl učit a které mohl kdykoliv zatelefonovat. Podíval se ke kouli, ve které se nacházela figurka dívky s kudrnatými vlasy sedící s knihou na lavičce, a usmál se. „Děkuji vám, Paní, za mou novou kamarádku," pronesl tiše a vklouzl pod přikrývku.

***


Poznámka autorek:


Těm, kteří si říkají, že bude Hermiona velmi rozrušená, až zjistí, kdo John ve skutečnosti je, vzkazujeme, že prostě musí počkat a uvidí.


18. Vlastních myšlenek se lekám



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 18: Vlastních myšlenek se lekám
(v orig. Long I Stood There Wondering, překlad Vratislav Kazimír Šembera)

 

Blížily se Vánoce! Většina strážných z Toweru, včetně McIntyreových, slavila jak je, tak Slunovrat.

Johnovi dělal starosti dárek pro Hermionu. Znamenalo to, že by jí měl dát dva dárky? Budou to první Vánoce, co se z nich stali kamarádi, a on byl zmatený - co se děvčatům líbí? Věděl, že Hermiona miluje knihy, ale nezdálo se mu to jako ten správný dárek. Rozhodl se zeptat královny Anny. Taky byla dívka, tak by to měla vědět, ne? Po krátkém rozhovoru bylo rozhodnuto. Podle této vznešené ženy-ducha přicházely jako správný dárek pro dámu v úvahu rozhodně šperky.

Po oslavě zimního Slunovratu navštívila Johna znovu Morrigan. Jako každý rok od svých šesti let pro Ni uchystal dárek. Dala mu toho tolik, chtěl Jí to něčím oplatit. Nebyla to žádná velká věc, ale dával ji s láskou a Paní to věděla.

Tento rok jí připravil malý náramek vyrobený ze stříbrného řetízku a několika lesklých kamínků, které našel. Možná šlo o trochu hrubé opracování, ale vyrobil ho vlastníma rukama.

Paní se usmála, připnula si náramek na zápěstí a obdivovala ho v měsíčním světle. Zdálo se, jako kdyby se na její bledé kůži ještě víc rozzářil a absorboval do sebe třpytivou auru.

„Není to nic moc, má Paní, ale vím, že máte ráda věci vyrobené ručně," řekl John a zčervenal.

„Dítě, jakýkoliv dar, který je věnován ze srdce, je skutečným pokladem." Usmála se a chladnou dlaní ho pohladila po tváři. „Na což mnozí zřejmě zapomínají, když stárnou." Se smíchem mu pocuchala vlasy.

John si tiše odfrkl a snažil si je zase uhladit. Maggie se je neustále snažila zkrotit, ale byla to předem prohraná bitva. „Chcete vidět, co dám Hermioně?" optal se plaše.

Nechtěl Paní urazit, chtěl její souhlas. „Je to správná kamarádka - i když trochu panovačná."

Paní se pousmála: „Ukaž mi to, dítě."

John vylovil stříbrný řetízek, na kterém visel trojcípý uzel ze stříbrného drátku. „Taky jsem ho vyrobil. Wolf mi pomohl vybrat řetízek a vytvarovat přívěsek."

„To je půvabné, můj malý havrane," odvětila Paní a dotkla se medailonku. Na okamžik se rozzářil a John vykulil oči. „Vložím do něj své požehnání. Dokud ho bude nosit, nedojde žádné magické újmy a může volně procházet ochranami Toweru."

„Myslíte, že se jí bude líbit?"

„Ano, můj malý havrane. Bude, protože je to dárek od srdce."

***

Hermiona zpočátku nechtěla svou starou školu opustit. Ano, neměla tam žádné kamarády a nebyla tam šťastná, ale znala to tam.

Ale s Wolfovou pomocí a s přispěním dalších učitelů a jejích rodičů byl vytvořen studijní plán, který zaručoval, že nezůstane pozadu, ale naopak v učení vynikne.

Hermionu rovněž zahrnuli i do některých Johnových fyzických aktivit. Nejprve z toho nebyla moc nadšená, ale Wolf jí sdělil, že pokud chce zůstat zdravá a bystrá, její tělo potřebuje podstupovat výcvik stejnou měrou jako její mozek. Slíbil jí, že nejdřív na to půjdou zlehka, a brzy zjistila, že některé z aspektů Johnova tréninku, které byly zaměřeny na fyzickou stránku, jsou zábavné. Zejména si oblíbila bojová umění.

Teď se blížily Vánoce a ona ještě nenašla vhodný dárek pro Johna. Co se líbí klukům? Možná by se měla zeptat Wolfa. Bylo to poprvé, kdy musela vybírat dárek pro kamaráda, a navíc pro chlapce!

***

McIntyreovi strávili Vánoce jako obvykle se svojí rodinou, ale udělali si rovněž čas na jeden den ve společnosti Grangerových.

Hermiona se do Johnova dárku zamilovala a slíbila, že ho nikdy nesundá. Ona mu dala trochu praktičtější věc - knihu o rytířích a brnění. John se kdysi zmínil, že po té knize touží, ale nedokázal ji nikde objevit.

Dospělí z obou rodin si rovněž vyměnili drobné dárky a všichni si užili svátky. Kromě Grangerových byli pozváni také Amanda Kensingtonová a doktor Vejvoda.

Wolf strávil jeden den s McIntyreovými, a poté odjel užívat zbytek volna se svou rodinou ve Skotsku. Než odcestoval, John mu dal jako dárek pár silných vlněných ponožek a Hermiona mu věnovala plánovací kalendář. Potěšilo ho, že na něj děti pamatovaly, a oběma jim předal vesele zabalené sáčky s rozličnými pochoutkami z místní cukrárny.

Byly to jedny z nejhezčích Vánoc, co John pamatoval.

***

Po prázdninách nastal čas vrátit se zpět na vyučování. Wolf se bavil úrovní konkurence mezi svými dvěma žáky. Brzy zjistil, že ve třídě bude Hermiona tlačit Johna za hranice jeho schopností a při fyzickém tréninku tomu bude naopak. S čímž byl naprosto spokojený.

Nastalo jaro a s teplejším počasím se zase objevily Johnovy havraní sklony. Wolf a Ben mu připomněli, že Hermiona se ještě nesmí dozvědět o magii a že své ΄létací΄ epizody musí omezit.

John byl rozpolcený - být svobodným havranem nebo zůstat uvázaný u učení - a Thor a Hardey mu to nijak neusnadňovali. Často přilétali na okno učebny a volali na něj. Wolf Johnovi jen pohrozil, jakmile se mladík začal na židli vrtět.

Když se Johnova pozornost zatoulala a svou neposedností rušil Hermionino soustředění, dívka ho pokárala.

Jednoho dne už to ale nemohl dál vydržet. Omluvil se, že musí na záchod, kde za sebou zamkl dveře, otevřel okno a vylétl ven. Svoboda!

Wolf s Benem se o to vsadili, protože věděli, že je jen otázkou času, kdy hodí John opatrnost za hlavu a připojí se k havranům na trávníku. Wolf vyhrál. Hermionu dopálilo, že se John ani nevrátil, aby jí řekl ahoj, když odcházela domů. Jen počkej zítra!

***

Jaro se překlopilo do léta. Vzhledem k tomu, že děti učil soukromý učitel, neměly standardní dlouhé letní prázdniny. Ale Wolf pravidelně organizoval výlety, které sloužily jako přestávky od učení. Obvykle byly jak zábavné, tak vzdělávací. Evropský Disneyland se sice zrovna nedal pokládat za výchovný prvek, ale udržet krok se dvěma skoro desetiletými dětmi mohlo být označeno za vyčerpávající fyzickou námahu a sebevzdělávání.

Ačkoliv Hermiona a Grangerovi nebyli seznámeni s plným rozsahem Johnových omezení, Wolf se postaral, aby se všechny výlety odehrávaly v časovém limitu stanoveném Paní. Její nařízení si nikdo nedovolil zpochybňovat.

***

Dnes bylo třicátého prvního července, den Johnových desátých narozenin. Jako obvykle mu večer předtím uspořádali strážní se svými rodinami malou oslavu, kdy pro tuto příležitost vyzdobili společenskou místnost v kasárnách. Tentokrát samozřejmě pozvali i Grangerovy a Hermionu.

Další den vyprovodila dívka Johna na návštěvu k Benově rodině.

„Kéž bys mohla jet, ΄Miono," prohlásil John. „Budeme tam jen pár dní, ale užila by sis to. Charley a já obvykle hrajeme fotbal a jezdíme na kole. A do knihovny to není z jejich domu daleko," poškádil ji.

Hermiona protočila oči: „Budu v pohodě, Johne. Máma a táta mě chtějí vzít na víkend k babičce. Prý nějaký nový přírůstek do rodiny."

John se zasmál a kamarádku objal.

„Tak se uvidíme za pár dní. Ať se nedostaneš do problémů!"

Jeho jedinou odpovědí bylo sarkastické odfrknutí.

***

Příčná ulice nepůsobila prvního srpna nijak přeplněně. Z Bradavic ještě neodešly dopisy, takže neprobíhalo naléhavé shánění školních potřeb na poslední chvíli.

Wolf, Ben a Maggie provedli Johna ulicí naprosto hladce. Amulet, který mu dala Paní, znemožnil komukoliv poznat v něm zmizelého Chlapce, který přežil. Nepotřebovali přeměnit jeho oči, vlasy nebo dokonce skrývat slavnou jizvu, protože amulet způsobil, že vypadal prostě jako jiné dítě, které je venku se svou rodinou.

Jediným důvodem dnešního výletu byla návštěva u Ollivandera. I když bylo Johnovi o rok méně, než bývá dětem při pořízení první hůlky, všichni se shodli, že je na to připravený. Zákon zakazoval, aby dítě mladší jedenácti let obdrželo hůlku, když ještě nebylo přijato do prvního ročníku v Bradavicích, ale jim se podařilo obejít toto konkrétní nařízení s nápomocí Koruny.

Když vešli do obchodu, Johnovým prvním dojmem bylo, že to místo nahání hrůzu.

„Ach, Paul Wolfram - dub, deset palců, blána z dračího srdce; a Margaret O΄Brianová - tis, osm a půl palce, žíně jednorožce... a kdo je tohle?" vynořil se nečekaně ze stínu ještě strašidelněji působící starý muž.

John se na podivného starce zadíval. Kde se tu vzal?

„Pane Ollivandere, to je můj manžel, Ben McIntyre a náš chráněnec..."

„Harry Potter!" vykřikl Ollivander. „Počítal jsem s vámi až příští rok. Dají se od vás očekávat velké věci." Na to se sklonil, aby si prohlédl vybledlou jizvu, a chlapec viděl, že se mužovy oči rozšířily poznáním.

„Jak? Neměl byste vědět...?" zaprskal Wolf a sáhl po hůlce.

„Klid," mírnil ho Ollivander, který se narovnal a zvedl ruce v mírové gestu. „Každý, kdo má jen polovinu mozku, může vidět, že nese dotek bohyně. Mám jistou imunitu vůči většině kouzel, ale Dar vidění pravdy mi byl poskytnut už velmi dávno. Proč jste tedy přišli o rok dříve?"

„Potřebuje hůlku už teď," řekl Wolf a vytáhl zapečetěný svitek. „Toto by mělo věci usnadnit. A budete o tom mlčet!"

Ollivander sáhl po svitku a přečetl si královské nařízení s královninou pečetí a přikývl: „Dobrá, všechno je pořádku." Poté poodešel ke dveřím, otočil ceduli s nápisem „Otevřeno" na „Zavřeno", stáhl roletu a uzamkl vchod.

Další hodinu byl John měřen a poté testován zřejmě každičkou hůlkou v obchodě. Dobře věděl, že tu svou tady nenajde. Paní mu to řekla, ale k jeho mrzutosti ho navzdory opakovaným pokusům jim to sdělit nikdo neposlouchal! Ollivander trval na zkoušení jedné hůlky po druhé a snažil se, aby zafungovala kombinace cesmíny a pera fénixe. Nakonec už to John nevydržel.

„Můžu?" ozval se hlasitě a tím si konečně získal pozornost všech. „Pane, pomohlo by tohle?" zvedl kus dřeva a pero. „To dřevo pochází ze starobylého trnkového keře a pero je přímo od Paní. Řekla, že to mám dát výrobci hůlek. Prý bude vědět, co s nimi má dělat."

„Proč jsi to neřekl?" obořil se na něj Ollivander a vrátil hůlku z cesmíny s perem fénixe do zaprášené krabičky. Albus Brumbál nebude potěšený, že jeho plány s chlapcem přišly nazmar.

„Snažil jsem se, ale nikdo mě neposlouchal!" protočil John oči se ztrápeným našpulením pusy.

Takže nakonec bude muset být Johnova hůlka vyrobena na míru.

„Ozvu se zítra. Až bude hotová," řekl Ollivander a vyprovodil je.

Sledoval, jak celá rodina odchází a mnul si bradu. Dítě s dotekem bohyně! Neslo Její znamení na blednoucí jizvě a dokázal ho rozeznat jen ten, koho se rovněž bohyně dotkla. Dnes už ale není mnoho těch, kteří by ctili staré způsoby.

Musel se podivovat, na co si Albus hrál, že zasahoval do vůle Prastarých. Ollivander se otřásl při myšlence, že je starověká magie v pohybu. V duchu se modlil, aby ve dnech, které nastanou, postačovalo Královně přízraků jen minimální krveprolití. Morrigan nebyla konec konců proslulá jemnou povahou. Spojovali ji s postavou ΄Badb – pradleny z brodu΄*) - která byla v dávné minulosti často vídána, jak pere zakrvácené šaty těch, jimž osud předurčil zemřít ten den v bitvě.

Sklopil zrak ke dřevu z trnky a ke tmavému peru hrajícímu všemi barvami duhy a povzdechl si. Měl před sebou práci.

***

 

Poznámka autorek: Dostali jsme se blíž k Bradavicím. Všichni, kteří přemýšlejí o tom, kdo půjde do Bradavic a kdo ne - inu, musíte počkat a uvidíte.


Poznámka překladatelky:

*) Badb – pradlena z brodu – v orig. Washer at he Ford

Jde o anglické pojmenování postavy známé v irské, galské, velšské a možná i bretaňské ústně předávané legendě, kde může být označována různými jmény. Znamení smrti, někdy zpodobněné jako krásná, plačící žena, někdy jako ošklivá, pošklebující se babizna. Pere zakrvácené oblečení u brodu v řece a pozorovateli sděluje, že patří jemu a jí. Postava pradleny může být odvozena od Morrigan, někdy tuto roli přebírá Badb. V irských pověstech je v podstatě ztotožněna s bánší, v galské je to bean nighe (odpovídá patrně naší klekánici), ve velšské Modron, v Bretani tunnerez noz. William Sharp pod pseudonymem Fiona Macleod převedl tuto postavu do křesťanského prostředí jako Máří Magdalenu, stojící uprostřed potoka a omývající duše, které touží po věčnosti, ve svém díle The Washer of the Ford (1896).

(překlad z http://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803121134488)

Doplnění: Morrigan, Macha a Badb – někdy uváděno jako trojí pojmenování téže bohyně, jindy jako tři ženské bohyně symbolizující Pannu, Matku a Babu



Poznámka:


19. Toť se ještě pranikomu nestalo



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 19: Toť se ještě pranikomu nestalo
(v orig. No Living Human Being, překlad Vlatislav Kazimír Šembera)

 

Ollivander jim nakonec poslal zprávu až dva dny poté, co mu předali příslušné materiály. Pečlivě zakódovaný dopis doručený Johnovi a Wolfovi vyvolal několik pozvednutých obočí.

Vážený zákazníku!

Prosím přijďte do mého obchodu zítra v pět hodin odpoledne. Prosím přiveďte vašeho opatrovníka a učitele.

O.

Následující den ve stanoveném čase dorazila trojice k obchodu s hůlkami. Jakmile se ocitli uvnitř, vylekal je starý muž, který se před nimi náhle objevil. Otočil ceduli na dveřích na „Zavřeno" a poté je uvedl do zadní rozlehlé a dobře chráněné místnosti.

„Tady testuji některé z ezoteričtěji zaměřených hůlek. Mohou být poněkud temperamentní," vysvětlil Ollivander a vybídl je, ať se posadí na židle vedle jeho pracovního stolu. „Tak tedy, obávám se, že máme – nebo přesněji lord Harry má – problém."

Muži si vyměnili ostražité pohledy. Ben ochranitelsky položil Johnovi ruku na rameno. Chlapec sedící na židli mezi nimi se zavrtěl.

„Standardně," pokračoval Ollivander, který se také posadil, „z mnoha přísad, které naše rodina za léta nashromáždila, vyrobím hůlku a ta si pak vybere kouzelníka nebo čarodějku. Ale v tomto případě, protože jde o dítě, kterého se dotkla Bohyně, musí být mladý lord Potter výjimkou z pravidla. Před mnoha lety ke mně ve snu přišla sama Morrigan a sdělila mi, že budu vytvářet velmi zvláštní artefakt pro velmi zvláštního mladého mága. Poznám ho podle věcí, které mi přinese – větvičky trnky a havraního pera. Její pokyny byly naprosto jasné..."

„Počkat... počkat..." ozval se Wolf a prudce se postavil. „Co myslíte tím ΄mladý mág΄? Od dob Merlina žádný mág neexistoval."

„Jsem informován, že Japonsko má minimálně jednoho a další jeden či dva jsou za mořem ve Státech," prohlásil Ollivander tiše. „Tento mladý muž bude po několika staletích prvním mágem v evropské nebo britské kouzelnické společnosti." Poté výrobce přešel ke druhému pracovnímu stolu a zvedl z něj dlouhou černou hůl. Byla vyhlazená, takže se leskla jako obsidián, a na jejím horním konci mezi propletenými větvičkami majestátně spočíval krvavě rudý granát. Bližší pohled na rukojeť odhalil spletitou kresbu run, která ji spirálovitě obtáčela.

John úžasem zalapal po dechu: „To je nádhera! Ale je moc velká!" A taky ano, hůl měla na délku nejméně šest stop (sto osmdesát centimetrů).

Ollivander se usmál a pyšně mu hůl podal. „Na to je snadné řešení, lorde Pottere. Zavřete oči, dítě, a představte si, že vám hůl sahá do výše ramen. Musíte si ten obraz vytvořit v hlavě."

John sáhl po holi a představil si to, co mu starý výrobce hůlek doporučil. Nakrátko ucítil, jak ho zabrněla ruka, ale pak už nic. Když zaslechl, jak Wolf a strýček Ben zalapali po dechu, otevřel oči a zjistil, že hůl má velikost akorát pro něj. „Jů! Paráda!"

„A teď," pokračoval Ollivander s uchechtnutím, „bude to devadesát galeonů za granát a rytí run. A po příští dva týdny očekávám vás a vašeho instruktora u mě v obchodě každý den v pět odpoledne."

„Proč to?" zeptal se Ben s podezřívavým pohledem a s trochu přehnanou starostlivostí o svého chráněnce.

Ollivander se usmál a na oba muže se zadíval. „Potřebuje trénovat, jak má hůl používat. A jeho učitel to potřebuje sledovat, aby mu mohl pomáhat s praktickým cvičením. Jsem už příliš starý, abych osobně cvičil s mladým mágem."

„Ale já nemám hůl," protestoval Wolf.

„Teď už ano," zajiskřilo Ollivanderovi v očích a předložil muži dubovou hůl s krystalem dračího oka na vrcholu. „Není tak mocná jako ta trnková, ale pro trénink poslouží dostatečně. Nemáte potenciál mága, ale zvládnete to, protože jste cvičený bojovník, kterého to dítě potřebuje. Bohyně dobře věděla, co dělá, když vás dva svedla dohromady."

„A kolik bude stát tahle?"

„Ta už je zahrnuta v ceně hole lorda Pottera."

***

Takže v následujících čtrnácti dnech se každé odpoledne za pět minut pět Wolf a John přemisťovali na určený bod za Ollivanderovým obchodem, aby společně trénovali.

John se cítil jako ryba ve vodě. Což značí, že ho náramně bavilo moct používat svou hůl k tomu, aby pálil jedno senzační kouzlo za druhým.

Wolf se také učil používat svou hůl coby dlouhou tyč, jako to dělával Robin z Locksley a jeho muži v časech Robina Hooda. Tím, že šlo o magickou hůl, bylo všechno ještě efektivnější.

Brzy zjistil, že hůl se náramně liší od hůlky, protože nepotřeboval říkat kouzla nahlas. Jediné, co musel udělat, bylo si je pomyslet a voila! Teď chápal, proč se ministr na hole v rukou čarodějů tak mračil.

Objevil, že jeho hůl dokáže udeřit tvrději než obyčejná tyč a že když se soustředí, může zasadit jednu ránu, kterou zasáhne dvakrát – silou i magicky! Doprovodným bonusem byla skutečnost, že cítil, jak jeho vlastní magie s každým tréninkem sílí.

„Magie je jako sval," vysvětlil jim jednoho večera Ollivander. „Čím víc ji posilujete, tím víc její jádro roste, stejně jako u svalu. Od doby, kdy byly hůlky zařazeny mezi učební pomůcky, aby pomáhaly mladým lidem soustředit jejich magii, se na ně kouzelníci začali příliš spoléhat. Vybrali si to snadné před tím, co bylo pro jejich magii lepší, a odmítli se jich vzdát. Začali být na svých hůlkách příliš závislí. Magická hůl měla být dalším krokem poté, co se naučili pracovat s hůlkou. Když si ti, kteří byli u moci, uvědomili, že mohou omezit potenciál průměrného kouzelníka, pokud udělají z hůlky nutnost, kostky byly vrženy. Poslední magická hůl byla vyrobena na konci čtrnáctého století, a poté se umění jejich výroby a používání vytratilo," povzdechl si Ollivander. „A teď zpátky do práce, ano?"

Na konci druhého týdne měl John dobrou představu o tom, jak má hůl používat. Mohl ji změnit do jakékoliv velikosti, kterou si přál, a velmi dobře ji ovládal v kterékoliv zvolené formě. On a Wolf si byli jistí, že jeden či dva duchové jim budou schopni poskytnout další instrukce pro trénování.

„Než odejdete, rád bych dal toto lordu Potterovi," řekl Ollivander, který držel v ruce cosi zabalené v kusu látky. „Je to můj dar Vyvolenému, kterého se dotkla Bohyně."

John muži poděkoval, a když vybalil pouzdro na hůlku, vyslal k němu tázavý pohled.

„Toto pouzdro je vyrobeno z dračí kůže a ochrání vaši hůl před poškozením, když bude zmenšena na velikost hůlky. Zabrání tomu, aby si ji kdokoliv mohl z tohoto pouzdra přivolat. Vaše hůl se do něj pohodlně vejde," vysvětlil, „a jak porostete, poroste i pouzdro a hůl. Oboje je tak očarováno. Očekávám, že se tu čas od času zastavíte ohledně dalšího procvičování a ukážete mi, co jste se doposud naučil."

„Ehm, pane Ollivandere..." zamračil se Wolf.

„Nemějte obavy, pane Wolframe. Nikdo se nikdy nedozví, že jste mě navštívili, a až nastane čas, aby pan Potter vyšel na světlo, budu stejně vyděšený, jako když se neukáže."

„Děkuji vám, pane," uzavřel John s úsměvem rozhovor a spolu s Wolfem odešel.

***

John se krčil mezi listy starého dubu, dobře zamaskovaný před těmi, kteří ho hledali. Jakmile dostatečně ovládl svou hůl – tedy s ohledem na věk deseti let – Wolf postoupil ve výcviku o krok dál.

Závěr tohoto týdne trávil John se zvláštní operační jednotkou, která se účastnila tajného cvičení v uzavřené oblasti. Domácí vyučování mělo přestávku, protože Hermiona jela na týden navštívit své prarodiče, což poskytlo Wolfovi příležitost vzít Johna na toto cvičení.

Při zadaném úkolu měl John dovoleno použít cokoliv a všemi prostředky zabránit, aby byl ΄označen΄. Členové této elitní jednotky byli směsicí mudlorozených a motáků, takže někteří měli k dispozici magii.

Johnovým cílem bylo dostat se z bodu A do bodu B, aniž by byl chycen, označen nebo nějak zdržen. Mohl použít jakoukoli taktiku a/nebo magii.

V tuto chvíli se nacházel asi v polovině cesty. Wolf sledoval akci z nedaleké pozorovatelny, ale nijak do ní nezasahoval. John musel projít úkolem zcela samostatně.

Kroky! Blížily se. Ve větvích nahoře zakrákal havran a přiměl tak onu osobu dole vyskočit a vystřelit do listů nad hlavou kouzlo. John se přikrčil za velkou větev, u které seděl. Momentálně byl Rváček. Věděli o jeho zvěromágské podobě, ale on zase na rozdíl od obyčejných havranů dobře věděl, kdy má být zticha. Takže vyčkával.

Neexistoval žádný časový limit, za což byl John rád. Podíval se ke slunci. Měl ještě nejméně další dvě hodiny, než zapadne. Potřeboval se znovu pohnout.

Osoba dole se konečně přesunula. John opustil úkryt, ale až poté, co se ujistil, že ho nikdo v okolí nemůže vidět. Myslel přitom na několik mužů, kteří byli také zvěromágové, takže musel být o to opatrnější.

Cíl se už objevil v dohledu, ale on nesměl být příliš samolibý. Ještě stále mohl prohrát! Blízko pod sebou uviděl cosi černého. Sakra! Někdo měl zvěromágskou podobu kočky! Kočky a havrani byli odvěcí nepřátelé!

John se přeměnil zpět na chlapce a sáhl po kameni.

Seslal na něj rychlé kouzlo a hodil ho po kočce. Zabralo to. Mimořádně silná šanta kočičí spolu s uspávacím kouzlem na lovce vždycky zabere! Ale John se pořád potřeboval dostat k cíli. V sázce toho bylo opravdu hodně. Vykoukl z úkrytu, rychle se rozhlédl a utíkal... jako kdyby mu byl v patách sám ďábel!

Když se Johnova ruka dotkla praporku, ohňostroj pohasl. Vyhrál! Zubil se a jásal s rukama nad hlavou. Ano! Pojedeme do Eurodisneylandu!

„Výtečně, Johne!" pochválil ho Wolf, když se smíchem desetiletého nadšence odchytil. „Ráno si to rozebereme." John potlačil zívnutí a přikývl. Muži se zachechtali.

***

Jakmile John usnul v bezpečí stanového tábora, Wolf a velící plukovník prodiskutovali s ostatními muži výsledky.

„Udělal to dobře," prohlásil plukovník. „Mohl a měl být označen při třech různých příležitostech."

Wolf souhlasil: „Po dosavadních třech neúspěšných pokusech to není špatné. Opravdu chce jet do Eurodisneylandu. A navíc to nemůžeme připravit příliš složité, je mu přece teprve deset."

„Především a na prvním místě je to dítě," přikývl plukovník, „ale drží krok s nováčky, kterým je dvakrát tolik. Dokud budeme tato cvičení dělat zábavnou formou, hodně se toho naučí. Dobrá práce, chlapi. A někdo chrstněte na Hložka*) neutralizační lektvar, než se znovu ztrapní," potlačil plukovník odfrknutí. „Rád bych věděl, co ten chlapec udělal." Na to se plukovník rozchechtal a opustil místnost burácející smíchem.

***

 

*) Zasažený voják se v originálu jmenuje Hawthorn, ale s betou jsme nedokázaly odolat. Pardon :-D



Poznámka:


20. Záhada ta vysvětlí se



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 20: Záhada ta vysvětlí se
(v orig. And This Mystery Explore, překlad Naty)

 

Nastalo léto, podle názoru Johna Hadriana ta nejlepší část roku, protože mu brzy bude jedenáct! Věděl, že má Wolf na toto léto naplánované další zábavné a vzrušující věci, a nemohl se dočkat!

Jen Hermiona se jako obvykle tvářila zklamaně, že mají zkrácené pravidelné vyučování a čas strávený ve třídě je významně omezen. Spolu s Johnem začali pobývat větší část dne venku, a i když si občas četli nebo prohlíželi poznámky, došlo i na hraní her.

Když teď v létě měli oba spoustu volna, Hermiona prakticky bydlela v Toweru, k velké mrzutosti duchů. Podle Morriganina vyhlášení se jí nemohli ukázat, ačkoliv byla schopná je vidět. Princátka si často stěžovala, že si zabírá Johna jen pro sebe, ale ten své přízračné přátele ujistil, že si na ně čas vždycky udělá. Vysvětlil jim, že tu Hermiona potřebuje být kvůli vzdělávání a že s ní chce být, co nejvíc to půjde. S nimi si může povídat večer, kdy je dívka doma s rodiči.

Wolf navíc pro děti nachystal spoustu dalších plánů a často je odváděl z Toweru. Podle instrukcí se po čtyřech týdnech mimo Tower vždy museli na pár dní vrátit do pevnosti, aby se obnovila ochranná kouzla, která na Johna a Hermionu vložila bohyně. Wolf ale ohledně ochran neponechával nic náhodě a dbal na to, aby nikdy nezůstali mimo Tower celých dvacet osm dní. Dobře věděl, že žádný jízdní řád není neomylný, takže obvykle přivezl děti zpátky po třech týdnech nebo i dříve. Umínil si, že nedopustí, aby kouzelnický svět objevil svého malého zachránce příliš brzy. John ještě nebyl připravený vyjít do světla ramp.

Na tyto ΄výchovné΄ výlety bral Wolf děti samozřejmě se svolením jejich rodičů a opatrovníků. Poprvé je zavedl na staré nepoužívané letiště u Londýna, kde pro ně nachystal paintballovou válku.

Hermioně se zpočátku nelíbilo, že má být ΄terčem΄ pro paintballové pistole – dokud jí Wolf nevysvětlil, co může z takových aktivit získat. A nejvíc jí pomohlo seznámení se seržantkou z královského námořnictva, která jim vypomáhala – ta žena měla postavu, za kterou by jiné ženy zabíjely! Během přestávky, kdy si Sheila Petersonová připravovala zbraň, pověděla dívce, že díky svým schopnostem může získat stipendium, jít na univerzitu studovat například práva a stát se advokátkou. V dívčině hlavě se tak začala formovat vize krásné, chytré ženy se skvělou fyzickou kondicí a zdravým sebevědomím.

Po prvních několika ΄testovacích΄ pokusech nakonec Hermiona zjistila, že si tu hru užívá. Pomáhala jí odbourat stres a také znamenala přínos pro studium, protože se při ní učila taktice a strategii a jak je používat. Ano, nikdy při napodobeninách bojových her nezvládla porazit Wolfa, ale několikrát přemohla Johna a pořád se učila. Při tom všem vůbec nezaznamenala, jak se jí zlepšilo sebevědomí, soustředění a koordinace svalů, které tím získala.

Hermioniným rodičům se nejprve její účast na těchto výpravách moc nezamlouvala – chtěli, aby se soustředila na studium, a mysleli, že v podstatě nemá důvod učit se takové věci, jako je boj muže proti muži, ale Wolf přesvědčivě poukázal na to, že zdravá mysl potřebuje zároveň zdravé tělo. Teď už viděli, jaké to pro jejich dceru znamenalo zlepšení. Hermiona stále neměla mnoho kamarádů v sousedství, ale toho nejlepšího získala v Johnovi.

Chlapec ji zbožňoval a snažil se ji zahrnout do všech svých studijních aktivit – kromě studia magie. To zůstávalo tajemstvím. Věděli, že Hermiona má magické nadání, ale nesměla se zatím dozvědět, že John také. Stále chovala pevnou víru ve většinu autorit, i když už jim nyní nedůvěřovala tak slepě. Johnovi se podařilo zbavit ji otravného zvyku snažit se dokázat, že je nejchytřejší ve třídě. Řekl jí, že je s tím předváděním protivná a ubližuje mu. Stačil jeden den, kdy s ní John nemluvil, aby ji to přimělo zamyslet se, co dělá špatně.

Wolf jí také pomohl s nalezením lepšího zaměření její soutěživé povahy. Poukázal na to, že i když by se na jednu stranu měla vždy snažit dělat vše, co je v jejích silách, při jednání s neznámými lidmi není moudré ukázat všechno své nadání hned, pokud to není nezbytné. Tím, že zatají část svých schopností, může být podceněna a získat tak výhodu do budoucna.

***

Byl krásný letní den na začátku července. Hermionini rodiče se rozhodli, že si vezmou den volna a udělají si rodinný piknik v místním parku. Vzali s sebou Johna a Maggie a vyrazili užít si slunečný den. Wolf se k nim tentokrát nepřipojil, protože musel jít podat hlášení svému veliteli.

Když Hermiona a John snědli lehký oběd, odběhli na hřiště a projednou se stali obyčejnými dětmi. Dan, Emma a Maggie zůstali sedět na lavičce ve stínu, odkud na ně mohli dohlížet.

John galantně houpal Hermionu na houpačce, když se k nim přikolébalo několik jejích bývalých spolužáků.

„Ty jo, nevěděl jsem, že ta vševědka má kámoše!" vykřikl ošklivým tónem chlapec s nagelovaným účesem.

„Kruci, to je sympaťák," zavrněla jeho blonďatá společnice.

„Hotový idol," přisadila si třetí z nich, brunetka, a sjela Johna hodnotícím pohledem.

„Hej, Grangerová!" houkla ona protivná blondýna. „Kolik mu platíš, aby si s tebou hrál?" Po jejím posměšném komentáři následovalo chichotání a smích.

John měl co dělat, aby se ovládl, ale i tak zastavil houpačku v polovině skluzu. On ani Hermiona nechtěli mít žádný podíl na tom, co by se stalo, kdyby John ztratil nervy. Wolf je opakovaně varoval, aby pečlivě zvažovali, kdy jít do střetu. Rovněž jim dal jasně najevo, že mají zakázáno používat dovednosti, které je učil, při dětských šarvátkách, pochopitelně s výjimkou sebeobrany.

John tedy podal Hermioně ruku a pomohl jí dolů z houpačky.

„Pojď, Hermiono," usmál se, „teta Maggie nám slíbila zmrzlinu!"

Protivné trio je překvapeně sledovalo. „Ále, no tak, my jsme lepší kámoši než tahle vševědka! Ona není nic než kolozubá knihomolka," křikla blondýnka.

„Jeden kluk nám chybí, takže by se nám takový fešák jako ty hodil do party," pokoušela se ho zlákat brunetka.

John je ignoroval a odváděl rozrušenou Hermionu pryč. Cestou se k ní otočil, mile se usmál a zamumlal: „Neboj se, ty jsi moje knihomolka a já jsem pyšný na to, že jsem tvůj kamarád."

K ohromené trojici za jejich zády se nesl Hermionin tichý smích.

***

Když těsně po Johnových jedenáctých narozeninách seděli ve stínu jednoho ze stromů poblíž Královnina paláce, Hermiona ho nervózně oslovila.

„Johne? Můžu ti něco říct?" zeptala se váhavě.

„Ty vždycky, Hermiono, to víš," odpověděl John a rozhlédl se po okolí, aby se ujistil, že jsou sami.

Nakrátko se odmlčela a pak spustila: „Nedávno jsem dostala dopis. Byla jsem přijata do velmi elitní internátní školy..."

„A půjdeš tam?" zeptal se John po dlouhé odmlce.

„Nevím. Zítra se setkáme s jedním z učitelů..." Odmlčela se a kousala si spodní ret.

John si zhluboka povzdechl a zvedl oči do koruny stromu. „Měla bys tam jít, Hermiono."

„Ne, když to znamená, že tě opustím, Johne. Jsi můj nejlepší kamarád."

Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. „A ty moje nejlepší kamarádka, ale víš, že nemůžu opustit Tower. Její Veličenstvo to nedovolí, když jsou ti teroristi pořád někde venku. Pořád je na mou hlavu vypsaná odměna."

Hermiona vzdychla a opřela se o Johna. „Já to nedokážu..."

„Ale ano, dokážeš! Pořád si můžeme psát. Víš, že ve studiu jsem skoro na úrovni střední školy, stejně jako ty."

„Ale..."

„Ne, Hermiono. Nepoužívej mě jako výmluvu, aby ses držela zpátky. Nikdy bych tobě nebo sobě neodpustil, kdybys to udělala."

„Není to fér!" vzlykla.

„Ne, není. Ale pokud je ta škola tak výjimečná, jak předpokládám, měla by mít čest hostit tak výjimečnou studentku."

Hermiona mu zabořila obličej do ramene a rozplakala se.

***

„Takže dostala zvací dopis do Bradavic?" zeptal se večer Ben tichého a v zoufalství se topícího Johna. „To vysvětluje tu dnešní dojemnou scénku na trávníku."

„Ano. Grangerovi se zítra sejdou s učitelem. Proto nepřijde," řekl chlapec smutně. „Bude mi chybět, strýčku Bene."

Ben se zahleděl do smaragdových očí, ve kterých se třpytily neprolité slzy. „Já vím, synku, ale věděl jsi, že k tomu dojde. Nemůžeme jí říct, kdo jsi," dodal a posadil se k Johnovi na postel.

„Není to fér," zopakoval John Hermionin názor.

„Život nikdy není fér, Johne," odpověděl Ben a přitáhl si chlapce do náruče. „Možná budeme muset letos přehodnotit naše plány. Určitě po tobě půjdou."

John pokrčil rameny: „Nenajdou mě. Paní to nedovolí. Řekla, že kvůli ochranám Toweru sem sovy nebudou schopné doručit žádný dopis z Bradavic nebo z ministerstva. Ti, kteří vědí, kdo jsem a kde mě najít, použijí mudlovskou poštu. Ty z Bradavic to nenapadne a navíc by potřebovali znát jméno a adresu."

Ben se zasmál Johnově logice. „Naprostá pravda, můj mládenečku Rváčku. Dobře jsem ti vybral jméno – jsi bojovník každým coulem. O Hermionu se neboj. Na ramenou jí sedí chytrá hlava a je schopná se bránit. Pochybuju, že jí hrozí šikana od ostatních studentů. A Wolf s ní odvedl dobrou práci; už tak slepě nedůvěřuje autoritám jako před rokem."

***

Albus Brumbál se postavil a povzdechl si. Učitelé byli shromážděni ve sborovně a probírali Harryho Pottera. Tento rok měl nastoupit do prvního ročníku a mnozí ho vyhlíželi s dychtivým očekáváním.

Minerva vešla do místnosti s dopisem v ruce a rozzlobeně s ním mrskla na stůl. „Věděla jsem, že to je ten nejhorší druh mudlů, a taky jsem vám to říkala! Podívejte!"

Dopis byl adresován „Harry James Potter, adresa neznámá" a vrátil se s razítkem „Nedoručitelné".

Albus zavřel oči. Přesně toho se obával od chvíle, kdy zjistil, že Dursleyovi jsou pryč. „Je to pravda. Příbuzní pana Pottera byli před šesti lety zatčeni za týrání dítěte a zanedbání péče o synovce."

„A vy jste to věděl!" zaječela Minerva McGonagallová. Ostatní učitelé zalapali po dechu a zděšeně vykulili oči.

Starý čaroděj vypadal a cítil se na každý rok ze svých více než sta let. Posadil se a přikývl: „Věděl. Udržoval jsem to v tajnosti, protože jsem nechtěl vyvolat paniku. Vím, že je pan Potter naživu, ale všechny pokusy o jeho nalezení byly zmařeny, jak v kouzelnickém, tak v mudlovském světě. Pan Potter byl přesunut na neodhalitelné místo neznámou osobou nebo osobami a žádné kouzlo nebo pátrání není schopné toto místo identifikovat."

„Albusi, jak je to možné?" vyhrkla Pomona Prýtová.

Albus zakroutil hlavou. „Ten, kdo ho má, odvedl při jeho ukrytí dobrou práci. Ani Fawkes neuspěl. Doufal jsem, že když chlapec obdrží zvací dopis do Bradavic, mohli bychom ho vystopovat. Spojil jsem se s Ollivanderem a ten mi sdělil, že se u něj pan Potter zastavil, ale nedokázal mi říct kdy."

„Ví o tom ministerstvo?"

„Ještě ne. Podařilo se mi je udržet stranou, ale nebude to trvat dlouho," dodal a jeho obvykle jiskřící oči byly zatemněné lítostí. „U toho chlapce jsem selhal. Selhal jsem u jeho rodičů. Byl jsem si tak jistý, že jsem v právu. Všechno to bylo pro vyšší dobro."

Vysoký tmavovlasý muž oblečený do černého učitelského hábitu vstal, neřekl ani slovo a vyšel ven ze sborovny. Vzduch kolem něj praskal magií. Všichni sledovali jeho odchod, takže propásli, jak sebou ředitel trhl.

Severus Snape nebyl šťastný. Přísahal, že ochrání a pomůže synovi Lily Potterové, proto, když se chlapec neukázal, byla to pro něj velká rána.

Muž s velkým fialovým turbanem na hlavě sedící v rohu místnosti se nepříjemně ušklíbl. Takže Albusův zlatý zachránce byl nezvěstný! To je výtečné! Jedna překážka byla odstraněna z cesty.

***

 

PA: Vy, co se obáváte o Harryho a Bradavice, máme to pokryté. Trpělivost! Všechno bude odhaleno v pravý čas.



Poznámka:


21. Ani na chvilku se nezastavit



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 21: Ani na chvilku se nezastavit
(v orig. Not A Minute Stopped Or Stayed, překlad volný)

 

Září poprvé nastalo pro obě děti příliš rychle. Hermiona se všemožně snažila krotit svoje nadšení z nové školy a John smutek z jejich blížícího se rozdělení. S prohlubujícím se zoufalstvím sledoval, jak s rodiči odjížděla na Příčnou ulici obstarat si věci do školy.

„Ach, Johnnie," utěšovala ho teta Maggie. „Nezapomene na tebe. Počkej a uvidíš."

„Ale...," povzdechl si John zhluboka, „setká se tam se všemi těmi novými lidmi a bude mít nové kamarády." Zvedl k ženě zelené oči a dodal: „Už mě nebude potřebovat."

„Neblázni, Johne," zašeptala a přitáhla si ho do náruče. „Jsem si jistá, že na svého prvního a opravdového kamaráda nezapomene nikdy. Uvidíš, určitě ti bude psát." John ji pevně objal, přikývl a statečně polykal slzy, které měl na krajíčku.

Třicátého prvního srpna přišli Grangerovi k McIntyreovým, kde uspořádali pro Hermionu malou rozlučku. Obě děti se maximálně snažily si večer užít, ale objetí, do kterého John vtáhl Hermionu, když odcházela, ukazovalo výmluvněji než slova, jak moc mu bude chybět.

Následující den byla pryč. John hledal útočiště u Hardey a Thora a Wolf, protože věděl, že má chlapec zlomené srdce, mu dopřál den volna, aby mohl zůstat sklíčený a smutnit.

O tři dny později dorazil poštou první dopis od Hermiony.

 

Milý Johne!

Do školy jsem se dostala v pořádku. Jízda vlakem byla dlouhá – asi osm hodin – ale stálo to za to! Moje škola sídlí v krásném starobylém hradě, ve Skotsku, uprostřed ničeho! Zkoušela jsem to, ale nemůžu ho najít na mapě, a to jsem se opravdu snažila!

Jízda vlakem byla opravdu zajímavá. Setkala jsem se s chlapcem jménem Neville Longbottom. Vypadalo to, že se mu ztratil jeho domácí mazlíček (ano, máme povolené mít s sebou malé zvířátko) a já jsem mu ho pomáhala hledat.

Taky jsem potkala dva velmi protivné kluky. Jeden byl prostě nechutný. Měl zářivě rudé vlasy, šmouhu na nose, jako mazlíčka ošuntělou krysu a mluvil s pusou plnou sendviče! Hrůza!

Ten druhý byl nějaký snobský aristokrat, který nemá ponětí, že viktoriánská doba už dávno skončila. Motali se kolem něj dva hromotluci, kteří mu dělají ochranku. Připomínali mi gorily, které jsme spolu viděli v zoo!

Také tam byla starší dívka, která říkala, že je tento rok primuskou. Nezachytila jsem její jméno, ale postarala se, aby všichni prváci po vystoupení z vlaku zůstali pohromadě. Vypadala moc sympaticky.

Uvítací hostina byla úžasná, ale jakoby trochu utlumená. Všichni mluvili o chlapci jménem Potter. Asi je z nějaké zámožné rodiny a měl nastoupit do prvního ročníku, ale neobjevil se. Někteří z učitelů a ředitel vypadali, že jsou z jeho nepřítomnosti velmi zklamaní.

Měl jsi pravdu, že vševědy nemá nikdo rád. Musím se držet zpátky a tajit, jak moc už jsem ve studiu napřed. Škola se skládá ze čtyř kolejí a všichni studenti jsou zařazení do některé z nich. Já jsem byla poslána do koleje, která se jmenuje Havraspár. Chodí tam ti, kteří se rádi učí a zajímají se o podstatu věcí. Moc se mi tu líbí. Prefektka, která má na starosti prváky, se jmenuje Penelopa Clearwaterová. Je opravdu, ale opravdu milá. Připomíná mi tetu Amandu.

Johne, máme tu profesora, který učí chemii. Je ředitelem jedné z kolejí (Zmijozelu), ale nenávidí další kolej – Nebelvír. Jsem tak ráda, že jsem nebyla zařazena do žádné z těchto kolejí! Na Havraspár není tak přísný.

Ředitelem mé koleje je ten nejmenší muž, jakého jsem kdy viděla. Také mě učí jeden předmět a má ten nejpisklavější hlas, co si dokážeš představit! Vypadá to, že se o nás nebude moc starat, pokud tedy budeme naplňovat akademická očekávání kladená na tuto kolej.

Už musím jít. Chybíš mi. Moc ode mne pozdravuj tetu Maggie a strýčka Bena.

Hermiona

***

Milá Hermiono!

Taky mi chybíš. Bez tebe je tu velké ticho a nic není stejné. Nemám nikoho, kdo by mě ponoukal, abych se víc snažil. Všichni kolem jsou dospělí a nerozumí legraci tak jako ty.

Vypadá to, že v Bradavicích je spousta zábavy. Přál bych si, abych tam mohl být s tebou. Do které koleje bych podle tebe asi patřil?

Wolf, ten šílený ďábel, se rozhodl vzít mě s sebou, když jel do Arktidy. Úplně tě slyším: co je v Arktidě kromě sněhu, ledu a dalšího sněhu? Samozřejmě jsme tam jeli kvůli trénování přežití!

Nejen, že mi tam mrzl zadek (nezačínej o slovníku, Hermiono), taky se tam nedalo dělat o moc víc než se třást zimou! Jen tam mrazivě mrzlo! A já se učil, jak přežít v chladnu. Byla to zábava, ale mohlo se to celé podniknout bez té zimy, sněhu, ledu a studeného větru.

Dozvěděl jsem se, že Charley vybudoval ve škole fotbalové družstvo. Je brankářem a zbožňuje to!

Nerad to říkám, ale Hardey bude uvolněná ze služby v Toweru. Ztrácí zrak. Bude se mi po ní stýskat, ale strýček Ben řekl, že ji můžu občas navštívit. Thor je zničený. Chystají se místo ní přivézt dalšího havrana, ale to už prostě nebude ono.

Mám nového lektora. Učí mě chemii a matematiku. Maggie říká, že jsem v situaci, kdy potřebuji lepší učitele než ty důchodce tady v Toweru.

No, musím končit. Chybíš mi, Hermiono. Brzy napiš!

John

 

Hermiona zastrčila přečtený dopis do školní tašky.

„Od koho je?" zeptala se Mandy Brocklehurstová.

„Od toho nejlepšího kamaráda, kterého jsem měla, než jsem přišla do Bradavic," odpověděla Hermiona a začala si mumlat pod nos, „zajímalo by mě, do které koleje..."

„Ale neříkala jsi, že je mudla? Nepověděla jsi mu o Bradavicích, že ne?" otázala se Mandy se zaujetím.

Hermiona se usmála. „Pověděla jsem mu to, co navrhují v brožuře. Navštěvuju školu pro nadané děti. Předkládám mu upravenou verzi toho, co dělám."

„Ale, Hermiono..." protestovala Mandy.

Hermiona se zastavila a pohlédla na dívku. „Nemůžu mu přestat psát. Nemá žádné stejně staré kamarády. Je celé dlouhé dny obklopený jen dospělými a je velmi osamělý. Jsem hodně opatrná. Požádala jsem profesora Kratiknota, aby mi s tím pomohl."

„Inu, jestli o tom ví ředitel koleje, pak je asi všechno v pořádku," uzavřela debatu Mandy a společně zamířily do třídy.

***

Milý Johne!

Všichni tu oslavují Svátek všech svatých. Nachystali obrovskou hostinu, většinou ze samých sladkostí. Jestli tě zajímá můj názor, je to nechutné.

Ale asi v polovině oslavy vtrhl dovnitř jeden profesor a vykládal, že někdo vpustil dovnitř nebezpečné divoké zvíře a to bloudí po chodbách! Takže místo toho, aby nás nechali v bezpečí Velké síně, kde se konala hostina, všichni jsme museli do našich ložnic. No vážně, někteří profesoři nemají kouska rozumu – posílat studenty chodbami, když po nich pobíhá divoké zvíře! Nikdo ale nebyl zraněný a zvíře se podařilo chytit. Nezjistila jsem, co bylo zač.

A Johne, myslím si, že bys byl buď se mnou v Havraspáru nebo v Nebelvíru.

Přeji ti hezký podzim, Johne. Stýská se mi.

Hermiona.

 

John se pousmál nad náznakem toho, co se tam asi dělo. Byl přesvědčený, že nešlo o normální divoké zvíře; musí se na to zeptat Wendella, který udržoval kontakt s bradavickými duchy.

Díky pokročilému studiu s Wolfem a ostatními lektory se v současné době propracovával osnovami druhého ročníku Bradavic. Kdyby do nich ale chodil, navštěvoval by první, protože velice pochyboval, že by mu ředitel dovolil přeskočit rok.

Jeho současní učitelé magie byli všichni mudlorození kouzelníci, kteří sloužili Koruně a jako tací složili slib mlčení. Věděli, že učí mocného mladého čaroděje, ale nemohli to povědět nikomu dalšímu. Zjistili to, co už Wolf a Maggie věděli dávno – že John je velice inteligentní mladík prahnoucí po vzdělání, což mu umožňovalo učit se s chutí.

Častěji také opouštěl Tower. Když Hermiona odešla, vzrostl počet jeho předmětů související s magií a začal ji praktikova ve větší míře a v její náročnější podobě, tudíž bylo nutné nenarušovat zdejší ochrany.

Některé z nich tvořila velmi temná, krvavá magie, nebezpečná, jelikož se nechovala příliš laskavě k nikomu, kdo v její blízkosti provozoval mocná a útočná kouzla. Tento fakt byl těm, kteří složili Koruně přísahu, velmi jasně vysvětlen, proto byli opatrní na to, jakou úroveň a jaký druh kouzel používali.

Johna tedy raději brali do malého prázdného skladiště, které bylo pro praktické procvičování magie zřízeno nedaleko Toweru a opatřeno odolnými štíty. V učebně v pevnosti se nyní věnoval pouze studiu teorie.

Na tato praktická cvičení s ním Maggie nechodila; využívala dny, kdy se jí nepletl pod nohama, k tomu, aby dohnala různé práce v domácnosti.

***

Milá Hermiono!

Vypadá to jako velmi zajímavá škola. Myslím, že jsem rád, že tam nechodím. Dokážeš si představit, jaká uličnictví bychom tam spolu napáchali? Vidím se v Havraspáru s tebou, protože tam chodí chytří lidé. Co je zač Nebelvír?

Mně ta hostina připadá dobrá, ale já nemám rodiče zubaře.

Ben a Maggie mi letos umožnili držet vigilii; víš, že o svátku všech svatých jsem ztratil své pravé rodiče. Nikdy jsem se do jeho slavení moc nehrnul a Noc Guye Fawkese[1] je poněkud odstrašující. Maggie se vždycky postará, abych si užil nějaký druh oslavy s malými dárky, ale nemá ráda, když dostávám moc sladkostí.

Dávej na sebe pozor, Hermiono. Uvidíme se o vánočních prázdninách.

Chybíš mi.

John

***

 

PP: Pro mě osobně tohle byla kapitola, která mě znovu vtáhla naplno do příběhu – miluju, když se fanfiction prolne s kánonem a uchopí ho z jiného úhlu pohledu.

Noc Guye Fawkese – viz např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Noc_Guye_Fawkese 


22. Toužebně jsem čekal rána



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 22: Toužebně jsem čekal rána
(v orig. Eagerly I Wished the Morrow, překlad Karel Dostál Lutinov)

 

Vánoční prázdniny se rychle blížily. John se nemohl dočkat, až zase uvidí Hermionu! Strašně mu chyběla a počítal dny, kdy budou opět spolu. Grangerovi plánovali v den, kdy dorazí vlakem do Londýna, zavřít ordinaci.

Ona chvíle konečně nadešla a Grangerovi spolu s Johnem, Benem a Maggie čekali, až Hermiona přijede na King´s Cross. Samozřejmě ale stáli na mudlovské straně nástupiště, aby nedali najevo, že vědí o magii.

John dychtivě natahoval krk, aby přehlédl davy příchozích, když tu zaslechl známý hlas: „Johne! Tady, Johne!"

Zběsile mávající ruka mu ukázala cíl.

„Hermiono!"

Popoběhl vpřed a rozevřel náruč, do které mu okamžitě vrazilo vlasaté torpédo. Dospělí je obklopili a vyměňovali si pobavené pohledy. Bylo pro ně těžké dívat se, jak John smutní po své kamarádce, a tak se teď mohli na dvě děti ztracené v nadšeném objímání spokojeně usmívat.

Jakmile se dostali přes uvítání, Hermiona spustila a mluvila a mluvila celou dobu, co opouštěli nádraží. John jen přikyvoval nebo vydával souhlasné zvuky, aby dal najevo, že poslouchá. Byl příliš zaneprázdněný tím, že se na ni díval, než aby ze sebe vypravil jediné slovo. Zásobu věcí, které mu musela říct, vyčerpala dívka přesně před moučníkem podávaným po večeři, začala se tedy na svého nejlepšího kamaráda jen šťastně usmívat.

John jí úsměv oplatil. Zatvářila se netrpělivě a trochu nazlobeně se optala: „No? Nepovíš mi, co jsi dělal ty?"

Uculil se a pokrčil rameny s myšlenkou, že jeho Hermiona se vůbec nezměnila. „Studoval a trénoval. Wolf mě vzal na pár nových míst. Jo a mimochodem, jsem pozvaný na vánoční večírek do paláce," dodal nevýrazně. „Mám dovolené přivést si kamaráda – chceš jít?"

Hermiona zamrkala, pro jednou neschopná slova, a pak vyjekla, vrhla se na něj a objala ho. „Ano!"

Věděla, že je chráněncem Koruny a že občas dostává královské pozvání na různé akce. Obvykle tam chodil sám nebo se svými opatrovníky. Tohle bylo poprvé, co ji pozval, aby ho doprovodila, a ona byla nadšená.

„Hermiono! Chovej se slušně!" napomenula ji Emma Grangerová a rozhlédla se.

„Promiň, mami," pípla dívka a se zrudlými tvářemi se znovu posadila.

„Ano, Johne, ráda s tebou půjdu," řekla a zdrženlivě si narovnala ubrousek. „Bude to formální akce? Moment, určitě bude. Mami! Nemám co na sebe!"

Emma nad dceřiným panickým výkřikem jen protočila oči.

***

V bradavickém hradě seděl ředitel ve své pracovně a díval se na zčernalou tretku, která kdysi monitorovala jím vytvořené krevní ochrany obklopující dům Petunie Dursleyové. Jak to mohlo vzít takový konec? Kde udělal chybu?

Z ministerstva získával množství zpráv, jak a proč k tomu došlo. Na stole ležela hromada dokumentů a novinových výstřižků z odboru pro styk s mudly. Vyprávěly strohý příběh o zanedbávání a týrání dítěte a o zpronevěře svěřeneckého fondu. Případ byl uzavřen a veškeré záznamy o něm byly pohřbeny v mudlovském právním systému. Všechna vodítka a informace byly zapečetěny, nedokázala je odblokovat žádná magie ani úplatky.

Harry Potter byl pro kouzelnický svět ztracen. Albus Brumbál svěsil hlavu a rozplakal se.

***

Dole ve sklepení Bradavic seděla před plápolajícím krbem osamělá postava. Byl Slunovrat. Severus si připravil věci, které pro dnešní večerní rituál potřeboval, a chystal se vyrazit ven na mýtinu, aby stihl předat Bohyni své dary. Modlil se, aby jeho prosba byla vyslyšena. V opačném případě bude velice obtížné dodržet slib, který dal mrtvé ženě, a on dobře věděl, že s těmi, kteří poruší přísahy, nezachází Bohyně v rukavičkách.

Vstal a vyklouzl ze svých komnat a z hradu. Nezastavil se, dokud nedošel na malou mýtinu uprostřed Zapovězeného lesa, kde rychle vytáhl stříbrnou dýku a do poprašku sněhu nakreslil kruh. Poté vylovil z kapsy hábitu čtyři tlusté rituální svíce, umístil je do jednotlivých čtvrtin kruhu na malé ploché kameny a zapálil je. Na to k nim do středu obrazce položil své obětiny – květ trnky, malý kamínek z rudého granátu a stříbrnou dýku.

Dál už jen sledoval, jak se jeho dech v mrazivém vzduchu sráží. Mezitím vyšel měsíc a zasněžená mýtina se koupala v jeho éterickém světle.

Severus odrecitoval přivolávací rituál a požádal svou božskou patronku, aby se mu zjevila, přičemž si ani neuvědomil, že zvuky noci a vítr utichly.

Když dokončil zaříkání, vítr znovu zadul. V dálce zakrákal havran. Svíce zaplanuly a z měsíčního svitu vystoupila žena.

Muž doufal, že má vstřícnou náladu.

„Volal jsi mne, můj temný?" pronesla chladným zpěvavým hlasem.

***

Letos John držel ve svém pokoji noční stráž. Královna Anna a teta Maggie ho učily, aby při jednání s Bohyní dbal na řádný respekt a etiketu. I když mu bylo teprve jedenáct a pořád byl ještě dítě, ničemu neublíží, když bude takové věci umět. Morrigan byla krutá bohyně a urazila se, pokud měla pocit, že je znevažována. Mrtvá královna ani čarodějka nechtěly, aby John pocítil hněv Bohyně, přestože byl jejím vyvoleným.

Chlapec položil svůj dar do pruhu měsíčního světla, které pronikalo k němu do pokoje. Havrana ručně vytvarovaného z hlíny, malý rudý kámen, který našel na jednom výletu s Wolfem, a kvítek sněhurky. Přál si, aby to byla trnka, ale nedokázal žádnou najít.

Poklekl kousek od ostrůvku měsíčního světla a čekal. Bohyně přicházela podle své nálady a nijak s tím nespěchala. John se svými dary trpělivě čekal, když v tom na místo ozářené měsícem vkročila ženská noha obklopená třpytivým, vlnícím se suknem.

„Buď požehnán, můj malý havrane," pronesla, poklekla a přijala od něj obětiny.

„Buďte požehnána, Paní," odpověděl John s láskyplným úsměvem.

***

Vánoční večírek královského personálu byl v plném proudu. Sálem se ozýval dětský smích a vytvářel příjemnou protiváhu vánoční hudbě. Všechny přítomné děti čekaly, až se objeví Otec Vánoc.

John a Hermiona stáli poblíž Bena a Maggie. Dívka vypadala ve svých svátečních šatech nádherně a chlapec působil v černém saku a kravatě elegantně. Maggie se jako vždy snažila zkrotit jeho rozevláté vlasy, ale opět neuspěla.

Hermionu ohromilo, jak se John nesl. Byl pravý anglický lord. Některé jeho způsoby působily trochu staromódně, ale to mu nijak nebránilo chovat se jako zdvořilý a galantní mladý muž. Jeho Veličenstvo s ním několik minut hovořilo a poté obrátilo svou pozornost k jeho kamarádce. Hermiona polkla, protože se poklonila dřív, než jí panovnice pokynula. Byla tak nervózní! Konec konců, člověku se nestává každý den, aby byl představen královně! A k tomu ještě John, ona i ostatní přítomné děti obdrželi od Jejího Veličenstva malé osobní dárky!

***

Pod stromeček dal John Hermioně další stříbrný přívěsek k náhrdelníku. Měl tvar brku. Ochrany, které na něj Bohyně vložila, byly navrženy tak, aby chránily dívčinu mysl před útokem. Každý, kdo se jí pokusí číst v myšlenkách, uvidí jen to, co chce vidět – velmi pilnou dívku, která je pohroužená do knih a výzkumů.

Hermiona darovala Johnovi nový úkolníček a krabici čokolády z místa zvaného Medový ráj.

***

Albus prožil velmi depresivní a zmatené Vánoce. Plány věnovat Harrymu plášť jeho otce vyletěly komínem, když nedokázal najít ani dotyčný předmět, ani chlapce, který ho měl dostat.

Nevěděl totiž, že skřeti mysleli na všechny důležité věci, které už léta patřily rodině Potterových coby jednomu z jejich nejstarších klientů, a zabezpečili je před krádeží. Také zůstali v kontaktu s Amandu Kensingtonovou, oficiálním právním zástupcem lorda Pottera, a s jeho královskou patronkou. Její Veličenstvo požadovalo, aby mu byly předloženo vyúčtování, a vždy efektivně pracující skřeti tak učinili s pomstychtivým zadostiučiněním.

Takže Albusovy plány vyzkoušet mladého Harryho, aby zjistil, zda dokáže zastat úkol, který má před sebou, přišly vniveč. Zrcadlo bylo přesunuto na třetí poschodí a posílena bezpečnostní opatření. Možnost, že by ho tento rok zkusil použít nějaký student, však byla mizivá.

A ještě dělal Albusovi starosti Quirrell. Ředitel si nebyl jistý jeho loajalitou ke světlé straně, protože učitel OPČM měl kolem sebe jistou temnou auru. Bude si na něj muset dávat pozor.

***

Severus Snape svíral v dlani dar od Morrigan – havraní pírko z jejího pláště. Časem od něj bude vyžadovat, aby jí svůj dluh splatil.

Ale její slova „Nyní žij v míru" mu rezonovala myslí a dávala mu naději a klid. Jeho přísahy budou časem v plném rozsahu dodrženy.

***

Když se Hermiona měla začít balit k návratu do Bradavic, nechtělo se jí. Vánoční volno uteklo příliš rychle. Čas s Johnem a všechny vánoční radovánky ji tak zaměstnávaly, že si ani nevšimla, jak rychle dny plynou. Tak tak, že si zvládla udělat domácí úkoly, vypracování ale vůbec nedosahovalo jejího obvyklého standardu. Když to zmínila před Wolfem a Johnem, učitel zalapal po dechu a chytil se za srdce.

„Hermiona Grangerová, která není schopná řádně vypracovat domácí úkoly! Svět spěje k zániku!" poškleboval se jí z legrace John, načež byl citelně zasažen několika polštáři.

Takže když nastal čas k odchodu, opravdu se jí nechtělo odjíždět. John jí bude chybět stejně jako v prvním pololetí, přestože nemohla popřít, že být čarodějkou si užívala.

Takový byl život.

***


PP: Tak, do děje nám vstoupila naše oblíbená černě oděná postava. Temný, jak ho nazývá Bohyně. Jaký asi bude jeho podíl na tomto příběhu?


23. Tmou pohlcený



Havran děl: Už víckrát ne


Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 23: Tmou pohlcený
(v orig. Deep Into That Darkness, překlad Naty)


Léto se rychle blížilo a John znovu počítal dny do Hermionina návratu. Wolf se postaral, aby pilně studoval, takže teď už měli probrané učivo bradavického druhého ročníku. Ve skutečnosti to nebyl problém, protože většinou šlo o teorii. Co začal používat hůl, nemohl přesně napodobovat pohyby prováděné obvykle s hůlkou. Wolf s ním pracoval na tom, aby dosahoval týž výsledků při používání hole, a instruoval ho, jak ji používat jako zbraň.

Nejprve to bylo náročné, ale pomohli jim výlety k Ollivanderovi. Podivínský výrobce hůlek byl hlubokou studnicí informací o starobylých mázích. Tak jednou za týden trávil John pár hodin učením toho, co se mu starý kouzelník uvolil vysvětlovat, například prastarých kouzel, která už se dlouho nepoužívala a většinou upadla v zapomnění. 

Po návštěvě Gringottů přibyl do Johnova rozvrhu další předmět – řízení jeho majetku. Správce účtu Potterových, Griphook, trval na tom, že John jakožto dědic starobylých a vznešených rodů potřebuje umět spravovat své finance a nemovitosti. Dohodli se, že místo toho, aby John docházel na tyto lekce ke Gringottům, Griphook bude chodit za ním do Toweru.

Správce se rozhodl poučit Johna také o kultuře skřetů, protože chlapec mu pokládal mnoho otázek ohledně jejich jazyka, kultury a zvyků. Griphook dokonce zašel tak daleko, že přivedl trenéra, aby poskytl Johnovi osobní lekce boje ve skřetím stylu. Trenéra ohromily chlapcovy schopnosti.

Wolf s Griphookem pro tento účel sestavili rozvrh a domluvili se na platbách, protože skřeti konec konců nedělali nic zadarmo, ani vzdělávání dětí.

***

Po oslavě letního Slunovratu odjel John s Wolfem na tréninkový výjezd. Hermiona se tentokrát nepřipojila, protože mířila se svou matkou a Maggie na nákupy. „Holčičí den,” nazvala to.

John absolvoval náročný výcvik přežití a zrovna měl svlečenou košili, takže jeho havraní amulet byl dobře viditelný. V tom se před ním objevilo jakési podivné malé stvoření, oblečené do velmi špinavé a potrhané utěrky, a oslovilo ho.

„Pánharrypotter,” vyhrklo. „Pánharrypotter nesmí jít do Bradavic!”

John se překvapeně otočil a vypálil omračující kletbu. Stvoření hlasitě vyjeklo a zmizelo dřív, než ho jasně zbarvený proud kouzla zasáhl do hlavy.

„Co to sakra bylo?” vykřikl John. „Wolfe! Něco tu s námi je!”

„Co se děje, Rváčku?” zeptal se odkudsi se vynořivší Wolf s použitím Johnovy přezdívky. „Jsme tu jen my dva.”

„Bylo to přímo tady! Malé stvoření s velkýma ušima – myslím, že mu říkáte domácí skřítek – jen se tu zjevilo, oslovilo mě ΄Pán Harry Potter΄ a řeklo, že nesmím jít do Bradavic a zase zmizelo.”

Wolf se zamračil a okamžitě změnil přístup. Cvičení bylo rázně ukončeno a John co nejrychleji poslán zpět do Toweru. Dokud nezjistí, o co tu jde, nebude ho smět opustit.

Tu noc byl zrovna úplněk a tudíž dokonalý čas pokusit se získat odpověď od Bohyně. Wolf Johnovi doporučil, ať ji zkusí kontaktovat. Chlapci se to nelíbilo, ale jeho mentor na tom trval. Rozrušilo ho, s jakou zdánlivou lehkostí je ten podivný domácí skřítek našel.

„Nezamlouvá se mi, že Ji mám volat,” poznamenal John neochotně, „ale může nám povědět, co se stalo.”

Když vyšel měsíc, John položil do proudu světla, které mu pronikalo do ložnice, dary pro Bohyni, svíci a granátový kamínek, a couvl. Čekal a doufal, že to bude stačit, i když chyběl třetí živel. Snad se Paní neurazí. Věděl, že Bohyně má tři podoby a vždy se snažil držet tohoto čísla.

Počkat! Náhle ho něco napadlo.

Došel ke svému batohu, kde měl malou neotevřenou plechovku koly. Možná… Přidal ji k předchozím dvěma předmětům a zavolal na Bohyni tak, jak ho to učila.

„Vzácná Paní, potřebuji vás. Stalo se něco, co mě zmátlo. Prosím, pomůžete mi?”

Když vkročila do měsíčního světla, spíše cítil, než slyšel, její pobavení. „Ano, můj malý havrane? Co tě trápí, že jsi s mým přivoláním nemohl počkat na náležitý čas?”

John se zhluboka nadechl a pustil se do vysvětlování.

Po jeho vyslechnutí se žena zamračila. „Je pravda, že tito domácí skřítci, ubohá prokletá stvoření, musí oddaně sloužit svým pánům, jinak jsou nuceni se krutě potrestat. Vládnou magií, která přesahuje schopnosti těch, co používají hůlku. Ale varovat tě a použít při tom tvé skutečné jméno je vskutku znepokojivé,” odpověděla.

Na to luskla prsty a dotyčný domácí skřítek se objevil v měsíčním světle vedle nich.

„Vysvětli to, Prokletý,” řekla. „Pro tuto noc tě zprošťuji pout tvých krutých pánů, ať mi můžeš vysvětlit, proč ses objevil před mým Vyvoleným.”

Domácí skřítek se přikrčil a schoulil se do sebe. „Toto je Dobby, vzácná Paní. Slyšel jsem od mého pána, pana Malfoye, o spiknutí. Chystá se dát někomu jakousi zlou věc, aby se dostala do Brad-davic. Je temná, temná a špatná! Patřila…” Dobby se otřásl a nervózně si mačkal ruce. „Dobby musí varovat Pánaharryhopottera! Pán velký kouzelník, nesmí jít do Brad-davic. Temné, temné věci se tam stanou!”

John těkal očima mezi Paní a domácím skřítkem a vyčkával.

„Chápu. Děkuji ti, maličký,” usmála se. „Dávám ti toto požehnání: není nutné trestat se za to, že jsi mi to pověděl. Považuj to za částečnou splátku k osvobození tvého lidu.”

Dobby se napřímil a zašeptal: „Máte to v úmyslu, vzácná Paní noci?” A skřítkovy už tak obrovské oči se ještě zvětšily.

Bohyně se pousmála: „Běž, Dobby. Brzy se znovu setkáme.”

Slzící Dobby je opustil s tichým puknutím a John se obrátil k přemítající Paní.

„Musíš získat ten prokletý předmět a přinést ho do Toweru, můj havrane. Víš, co dělat.”

John přikývl. „Jak?”

Postava Bohyně začala v měsíčním světle blednout. „Ten den, kdy studenti půjdou nakupovat věci do školy. Hledej ty, kteří mají rudé vlasy. Terčem bude nejmladší. Pamatuj, že nesmíš být chycen, můj maličký. Poznáš tu prokletou knihu, až ji uvidíš. Ach, a můj malý havrane, děkuji za tvé úžasné dary.” Úsměv, který mu věnovala, byl požehnáním rozehřívajícím duši.

John se také usmál: „Není zač, Paní. A děkuji vám.”

***

Příčná ulice šuměla obvyklým ruchem vyvolaným přítomnými rodiči a studenty. Dnes jich tu bylo požehnaně, protože obstarávali výbavu do Bradavic. A navíc coby extra bonus ke všeobecnému chaosu tu podepisoval své knihy nějaký populární autor.

Hermiona poslala Johnovi a Wolfovi omluvu, že dnes nedorazí do Toweru, protože chce strávit den s rodiči, než odjede do školy. Věděli, co je pravým důvodem, a nevadilo jim to, protože též chtěli jít na Příčnou - jen ne jako John a Wolf.

Wolf se přestrojil za staršího prošedivělého muže a John za hnědovlasého mladíka se zářivě modrýma očima. Mudlovský mejkap a kontaktní čočky dokáží úžasné věci! Magie totiž nedokáže jednoduchým finite pod toto maskování proniknout.

Od té doby, co oné dávné noci odstranila Paní z chlapcova čela kletbu a to, co v ní bylo, jizva vybledla. A stejně neměl nikdo šanci ji spatřit, protože ji kryl podkladový mejkap.

Wolf a John se postavili na konec fronty a čekali na podepsání knihy. Rozhodli se, že půjde o jeden z Johnových tréninků. Cílem bylo získat prokletou knihu, aniž by se toho někdo všiml. Aby mohl svůj úkol splnit, musel se nacházet tam, kde měla být doručena, proto vyrazili do knihkupectví.

Sledovali, jak se Lucius Malfoy pustil do křížku se zrzavým mužem, a zahlédli, jak ten arogantní blonďák vsunul cosi do kotlíku malé rusovlasé holčičky. To bude ono!

Hádka dvou dospělých kouzelníků poskytovala přesně to rozptýlení okolí, které John potřeboval. Zavětřil svou šanci.

Také si všiml Hermiony, která stála poblíž ve společnosti hnědovlasého hocha s buclatými tvářemi a sledovala vzniklou rvačku s hrůzou v očích. Naštěstí Johna nepoznala. Vadilo mu, že se musí před svou nejlepší kamarádkou skrývat, ale tak zněl rozkaz. Když odtrhla zrak od probíhající rozepře a zpříma se na něj zahleděla, očekával, že minimálně pojme aspoň podezření, ale pak se její zájem vrátil zpět k bitce. Uvažoval, s kým tu je a proč ho to trápí.

Spisovatel pořádající autogramiádu se snažil obrátit soustředění davu zpět ke své osobě, což rovněž napomohlo k odvedení pozornosti. Wolf zůstal v pozadí a vyčkával. Též zahlédl Hermionu a rychle se skryl za dveře, odkud sledoval, jak se při pranici zrzčin kotlík převrhl a vysypaly se z něj knížky.

Když se chaos zklidnil a znovu byl nastolen pořádek, John pomohl dívce posbírat rozsypané učebnice a při tom schoval podezřelou knížku do kapsy, aby ji nikdo nezahlédl. Zároveň řekl dívence několik povzbuzujících slov.

Následně vyhledal Wolfa a společně zamířili ke Gringottům. Jakmile byli sami, John ukázal Wolfovi svůj úlovek. Šlo o deník se zlatými iniciálami „TRR” na přední straně.

„Fuj…” hlesl John a znechuceně nakrčil nos. Sešit držel jen za růžek. „To je ale sliz! Nemůžu se dočkat, až se toho zbavím!”

Griphook přivolal odeklínače, který jim po mnoha diagnostických kouzlech sdělil, že se jedná o viteál. V deníku se nacházel kousek duše Toma Raddlea - známého též jako „Lord Voldemort”.

„Zpropadeně!” vykřikl John a přejel prsty po svém amuletu. „Takže to ze mě Paní vytáhla!”

Wolf a skřeti zůstali, jako kdyby do nich uhodil hrom.

„Existuje mnoho způsobů, jak se ho zbavit, lorde Potter,” pronesl Griphook a pustil se do vysvětlování. Objasnil jim jednotlivé metody likvidace Zložárem počínaje a skřetími očistnými rituály konče. Všechny měly své nevýhody a rizika.

John zavrtěl hlavou: „Mám lepší nápad.”

***

Toho večera, když slunce vrhalo zlatavé odlesky na kameny Bílé věže, a poté, co všichni turisté odešli, zavedl John malou skupinku osob přes trávník ke kameni popraviště. Tady pečlivě položil deník na místo, které odkazovalo na smrt mnoha ubohých odsouzených duší, a odstoupil stranou.

Přítomný premiér svědomitě zadeklamoval: „Za zločiny proti Koruně já, John Major, předseda vlády ve službách Jejího Veličenstva Alžběty II., tímto zatýkám a odsuzuji duši v deníku Toma Rojvola Raddlea do Magické hlubiny pod Towerem. K poctě Jejího královského Veličenstva. Tak se staň!”

Místo osvítil záblesk ostrého světla a deník zmizel! John si povzdechl a obrátil se k mistru havranů a veliteli stráží: „Je pryč. Dva ubyly, ale nejsem si jistý, kolik jich je.”

„Musím informovat Její Veličenstvo,” ozval se premiér a obrátil se k odchodu.

„Potřebujete, abych šel s vámi?” zeptal se John, který byl rád, že má tuhle část za sebou.

„Myslím, že by to bylo vhodné, lorde Pottere,” souhlasil premiér. „Královna bude mít další otázky.”

***

 

PA: K otázce, jak Hermiona pro Johna získala sladkosti z Medového ráje - objednala je soví poštou! Jednoduché!

Vezměte prosím na vědomí, že forma Dobbyho mluvy byla záměrná.

Pokud jde o Snapea, budete muset počkat a uvidíte. V tuto chvíli se nechceme pouštět do hádky na téma „Je Snape dobrý nebo zlý”.


24. Used´ na Pallady bustě



 

Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 24: Used΄ na Pallady bustě
(v orig. Perched Upon a Bust of Pallas, překlad Václav Pinkava)

 

Hermiona se dostala do Bradavic bez jakýchkoliv problémů. Protože Harry Potter ani tento rok do školy čar a kouzel nenastoupil, domácí skřítek nemusel uzavřít vstupní portál na nástupiště, jak měl v úmyslu, a záležitosti na nádraží tak proběhly jako obvykle.

Johna nadále zaměstnávala hromada učení a tréninky s Wolfem. Díky tomu začínal už s úrovní výuky odpovídající třetímu ročníku Bradavic, a pokud toto tempo udrží, podle Wolfa se do Vánoc dostanou ke čtvrťáku. Z individuální soukromé výuky zřejmě plynuly jisté výhody, ušklíbal se John.

Hermiona netušila, že John a Wolf navštívili Příčnou ulici v době nejrušnějšího provozu. Zmatky okolo stovek studentů a rodičů nakupujících před začátkem září vybavení do školy jim poskytly perfektní krytí. Týden poté, co se jim podařilo získat onu nežádoucí knihu, poslalo Její Veličenstvo Johnovi a Wolfovi formální poděkování za bdělost při ochraně Její říše a zmínilo se, že je potěšeno jejich kompetentností. John si uložil dopis do desek, kde schraňoval veškerou korespondenci. Jednou, jednou ji ukáže Hermioně.

Deník nyní spočíval v chladných hlubinách Toweru, na podlaze hladomorny, kam ho rituál odeslal, a pomalu předával svoji magii ochranám. Možná to bude nějakou dobu trvat, ale jednoho dne ztratí viteál poslední ždibec magie, která ho drží pohromadě, a bude zničen, čímž přenechá úlomek duše svému osudu.

Královna Anna a Šílený Wendell pomáhali, kde mohli, s Johnovým studiem archaických zákonů a zvyků, a to jak všeobecných, tak kouzelnických. Informovali Johna, že jelikož jedná s bohyní s krvežíznivými sklony, potřebuje ovládat staré obyčeje, aby ji nechtěně neurazil. Maggie měla ohledně této konkrétní výuky jisté pochybnosti, ale po dlouhé diskuzi všech dospělých, kteří se na Johnově výchově podíleli, se shodli, že je to přece jen nutné. Konec konců, ve vědění byla moc a John tyto věci potřeboval znát kvůli své bezpečnosti.

***

Drahý Johne!

Semestr je teprve v polovině a už mi chybíš.

Bez tebe tady není žádná zábava. Mám novou kamarádku. Je trochu mimo, jestli chápeš, jak to myslím. Ostatní z mé koleje si z ní dělají legraci, z chudinky. Vykládá tak srandovní věci! Víš, kdyby nebylo tebe a Wolfa, nejspíš bych ji ignorovala a dívala se jinam, když začala být šikanovaná, ale takhle nemůžu. Jmenuje se Lenka Láskorádová. Její otec vydává časopis, který se víc podobá bulváru než skutečným novinám.

Mým dalším kamarádem je Neville Longbottom. Patří do jiné koleje a je hodně stydlivý, ale moc šikovný, když přijde na rostliny. Lenka a já jsme ho začaly doučovat a on nám pomáhá s přírodními vědami.

Kdovíproč zaměstnal ředitel učitele, který je naprosto zahleděný do sebe. Zpočátku mě zaujal jeho vzhled a úsměv, ale na rovinu, Johne, ten chlap je komik! Dává nám číst své knihy, hromadu naprosté fikce, kterou vydává za kombinaci svého životopisu a učebnic. Pak nás z toho zkouší! No vážně... jak nám má znalost jeho oblíbené barvy přinést něco užitečného? Kde ředitel toho chlapa našel, je mi fakt záhadou.

Musím končit. Chybíš mi, Johne. Pozdravuj strýčka Bena a tetu Maggie a ať tě Wolf moc nehoní.

Hermiona

***

Hermiona zrovna seděla u snídaně, když před ní přistál dopis. Lenka vzhlédla a zeptala se: „Od tvého mudlovského kamaráda?"

Jakmile Hermiona mrkla na rukopis, přikývla. „Ano. Chudák John. Nemá moc stejně starých kamarádů. Nemůže chodit do školy jako jiné děti."

Lenka chápavě přisvědčila. „Jsi moc dobrá kamarádka, Hermiono. Má štěstí, že tě má. Víš, že opravdu dobří přátelé zahánějí škrkny, že ano?" dodala se zasněným úsměvem, který přiměl Hermiona protočit oči.

Při čtení dopisu se ale už usmívala. Přes všechny chyby nebyly Bradavice špatná škola pro kouzelníky a čarodějky, jen zůstaly zaseknuté ve špatném století a odmítaly udělat krok do reálné doby.

Znechuceně mrkla k nebelvírskému stolu. Znovu povstala rusovlasá hrozba. Bylo jí líto jejich malé sestřičky. Vypadalo to, že ji ignorují, a pokud mohla soudit z toho, co viděla, dívenka se ve škole špatně přizpůsobovala.

Podle řečí, co kolovaly, byla jedinou dívkou v sedmičlenné rodině, což znamenalo, že nejspíš byla trochu rozmazlená. A také se šeptalo, že je totálně zakoukaná do Chlapce, který přežil a zmizel.

Hermiona se zachvěla. Pokud se to, co zaslechla po chodbách, dalo brát vážně, ta dívka nebyla jediná, kdo byl do nezvěstného zachránce zamilovaný. Hermiona nepochybovala, že stejnou zamilovanost pociťuje víc než polovina dívek na škole a možná i pár kluků. Samozřejmě všichni vyrůstali v kouzelnickém světě a věřili tomu, co se o údajném hrdinovi psalo. Znovu si odfrkla. Přečetla o Harrym Potterovi vše, co se dalo najít v knihovně, a kroutila nad tím hlavou. Taková snůška žvástů!

Kdyby nestudovala s Johnem a pod Wolfovým vedením, pravděpodobně by citovala vše o Harrym Potterovi slovo od slova. Teď nad tím jen vrtěla hlavou. Na rovinu, všechno to byly spekulace a teorie; nikdo nepodal zprávu, co se tu noc opravdu stalo. A k tomu všechny ty knížky, biografie a zboží spojené se jménem Harry Potter – taková naprosto špinavost. Kde byla ochrana autorských práv? Dostal z nich vůbec nějaký podíl na honoráři? Nejspíš ne, protože všechny záznamy samozřejmě podléhaly zákonům navrženým ve prospěch čistokrevných. A dokud ti vlastnili stěžejní firmy a vydavatelství, mohli z toho profitovat zase jen oni sami.

***

John měl tolik aktivit, že týdny jen letěly a léto se rychle blížilo. Hermioniny dopisy byly teď plné vtipů o profesorovi, který byl slavný hlavně ve své hlavě – dokud se Neville a Ronald Weasley, oba z téže koleje, neobjevili na ošetřovně s nevysvětlitelným traumatem. Poslední osobou, která oba chlapce viděla, byl onen zmiňovaný profesor. Když byl nalezen v prázdné učebně s dalším studentem z velmi zámožné rodiny, vypukl skandál. Ukázalo se, že profesor je na chlapečky.

John si přečetl Hermionin popis incidentu a zachvěl se. Z jejích narážek mu vycházelo, že chlapcům byly pozměněny vzpomínky; podle jejich mínění pomáhali mužovi při jeho dalších exotických dobrodružstvích.

Později se zjistilo, že profesor se nezajímal o ženy, dokonce ani o dívky. Očividně to jen předstíral kvůli svému image. Hermiona také psala, že den po svém přistižení muž zmizel a nikdo ze studentů nevěděl nic o jeho dalším osudu.

John Hadrian se zachvěl. Tohle že byla prestižní kouzelnická škola? Jaký druh šílenství vedl k zaměstnání učitele bez kompletní prověrky jeho profilu? Poprvé si ze srdce přál, aby tam byl s Hermionou, když pro nic jiného, tak aby ji udržel v bezpečí. Bohyně jim pomáhej, kdyby se jí něco stalo!

Konečně nastalo léto a čekali na Kings Cross, až přijede Bradavický expres. John vydechl úlevou, když viděl, jak k němu Hermiona míří spolu se svými kamarády Lenkou a Nevillem v závěsu.

Lenka krátce pohlédla na Johna a usmála se. Naklonila se blíž, a zatímco Hermiona představovala Nevilla svým rodičům, zašeptala: „Dobré maskování, Harry! Není divu, že ti zmatkaři mají problém tě najít! Myslím, že nepožádám Bohyni, aby mě schovala, ačkoliv ředkvičky jsou v tom skoro taky tak dobré." Výraz vykulených modrých očí se při pohledu na zkoprnělého Johna změnil na zasněný.

Ten vyjekl a zadíval se na Lenku. Usmála se. „Slibuju, že nic neřeknu, ani Hermioně a Nevillovi. Ale ty bys měl."

„Až nadejde správný čas a Paní to dovolí, udělám to," odpověděl John tiše.

Lenka kývla a odhopkala za Hermionou. „Musím jít. Otec už čeká, aby mě vzal na lov chropotalů. Užij si léto."

***

Prázdniny byly fajn. Wolf zaměstnával obě děti pohybem, výlety a vzděláváním v mudlovských oborech. Hermiona se odhodlaně snažila za Johnem nezaostávat, aby mohli zkouškami procházet společně.

V novinách vyšla zpráva, že Sirius Black utekl z Azkabanu. Amanda Kensingtonová se celá léta v tichosti pokoušela dostat muže k soudu, ale každá příležitost byla záhadně zablokována. Musela být opatrná. Kdyby tlačila moc na pilu, mohl by dostat ´omylem´ polibek. Amanda dobře věděla, že Popletal by byl takového činu schopen.

Teď se ale mohla do případu bez obav ponořit. Ministr kouzel za ní přišel, aby požádala o součinnost při chytání Blacka svůj protějšek v mudlovské vládě. Amanda si kvůli meziodborové asistenci vyžádala všechno, co na Blacka měli – a chtěla naprosto všechno. Ministr byl tak zoufalý, že souhlasil, ale chtěl výsledky.

Na stole jí přistála zaprášená krabice naplněná složkami a záznamy. Amanda je prošla skrz naskrz. Žádný zápis o soudu. Žádný výslech. Jen zpráva o zadržení a poznámka, že Black byl poslán do Azkabanu. Oboje se stejným datem.

„Perfektní," zamumlala, sbalila dokumenty a nacpala je do aktovky. Poté sáhla po svém mudlovském saku, a než odešla, houkla přes rameno: „Zbytek dne budu u premiéra."

***

Kornelius Popletal se třásl obavami. Zaprvé stále nebylo ani vidu, ani slechu po Harrym Potterovi, Chlapci, který přežil a zmizel, a teď ještě ten Black. První člověk, který utekl z Azkabanu. Mohla se situace ještě zhoršit?

Předvolání k Jejímu Veličenstvu přišlo dva dny poté. Měl donést vše, co se týkalo Siriuse Blacka a Harryho Pottera, a spolu s ním měla přijít zástupkyně pro styk s mudly. Dostavit se měl následující den v jednu hodinu po obědě.

Kouzelnický svět si vládl sám od ustavení ministerstva koncem šestnáctého století, faktem však zůstávalo, že jeho autonomie mohla být Korunou zrušena, kdyby nebyly plněny požadavky smlouvy. Popletal prožil dlouhou, bezesnou noc.

***

Druhý den přesně v jednu byli uvedeni do královniny pracovny. Její Veličenstvo sedělo za vyřezávaným stolem obklopené dvěma uniformovanými, očividně ozbrojenými strážemi. Na předvolané úředníky nečekaly žádné židle, kterýžto fakt Amanda zaznamenala s jistým pobavením. Vypadalo to, že královna není v dobré náladě.

„Pane ministře," vyslovilo Její Veličenstvo stroze, „mohl byste nám sdělit, jak je možné strávit dvanáct let v jednom z nejhorších vězení našeho království bez řádného soudu?" Stačil jediný pohled na královnin chladný výraz a Amandu hned těšilo, že to není ona, kdo se ocitl pod palbou.

Kornelius Popletal zbělal, ztěžka polkl a začal ho škrtit límeček. Přál si, aby s ním mohl přijít Lucius, ale toho se předvolání netýkalo. A ačkoliv by dal přednost tomu zůstat doma, neuposlechnout přímého nařízení královny znamenalo sankce, které si nemohl dovolit.

„Inu, Vaše Veličenstvo, víte..." začal, ale byl přerušen.

„Víme naprosto jistě, že jednomu z našich poddaných se stala velká nespravedlnost. Než budeme mít zase důvěru ve vaši schopnost vést kouzelnický svět, jaké máme záruky, že bude toto selhání napraveno a nebude se nikdy opakovat?" Královnina přísná slova studila jak led a pálila naléhavostí. Ta žena byla královna každým coulem a Popletal nemohl dělat nic, jen se chvět strachy.


25. Trhal mého smutku flór



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 25: Trhal mého smutku flór
(v orig. Beguiling My Sad Fancy, překlad Karel Dostál Lutinov)

 

Sirius Black pátral po svém kmotřenci, Harry Jamesi Potterovi, ve zvěromágské podobě velkého černého psa, ale to mu nebránilo v přemýšlení. Podle jeho názoru se ukázalo, že Albusi Brumbálovi se nedá důvěřovat. Jak jinak by mohl dopustit, aby ho bez soudu strčili na dvanáct let do Azkabanu? Letitý kouzelník si vždycky nechával spoustu věcí pro sebe a manipuloval svými pěšáky pro to, co považoval za ΄větší dobro΄.

Jakožto obrovského psa Siriuse zatím nikdo nehledal, Náměsíčník zřejmě tedy jeho důvěru dosud nezklamal. Otázkou ovšem bylo, jak dlouho to ještě vydrží. Černý pes zavrčel. Už aby se mohl do toho starého hlupáka zakousnout. ΄Nejspíš bude chutnat jako ty zatracené citronové bonbony! ΄

Sirius dál dumal, jestli to také znamenalo, že Albus nerespektoval poslední vůli Jamese a Lily. Podle starcovy pokroucené logiky to dávalo zvráceným způsobem smysl. Takže – je možné, že by Harry mohl být v domě Lilyiny sestry? Jak jen se jmenovala? Tuny? Petra? Mělo to něco společného s květinami. Moment! Petunie!

Nejasně si vzpomínal, že žila někde v Surrey. Provdala se za toho mrožího muže. Dory, Du-dek... ne, Dursley! Obrátil čenich směrem k Surrey a vydal se na únavnou cestu.

Když dorazil do cíle, byl horký červencový den. Zůstal ležet schovaný v parku, odkud zaznamenal, jak nějaký stařík odhodil mudlovské noviny. Jakmile byla cesta prázdná, skočil po nich a odtáhl si je do úkrytu. Do očí ho praštil titulek a výrazná fotka.

Strnul. Na titulní stránce se skvěl on sám, Sirius Black, uprchlý trestanec! Ale místo očekávaného textu uvádějícího, že je hledán pro vraždu, pokus o vraždu a zradu nejlepšího přítele, článek říkal, že pokud se Sirius Black do třicátého prvního července dostaví do Downing Street číslo deset, bude mu udělena královská milost. Bude moci předložit svůj případ předsedovi vlády a zástupci královské prokuratury. Tato nabídka platí jen do tohoto data; poté bude shledán vinným z nesplnění povinnosti a znovu pronásledován.

Sirius nebyl blázen. Mudlové mají rčení: zradíš-li mě jednou – tvoje chyba, zradíš-li mě podruhé – moje chyba. Ale psali to v Timesech. Nemůže jít o až tak velký podvod. Nebo ano?

Čmuchání po Surrey nebylo k ničemu. Žádné známky Harryho. Žádné stopy pachu Lilyiny sestry, který byl velmi specifický. Ve své současné podobě se nemohl ukázat a rozhodně se nemohl přeměnit zpět a začít pokládat otázky.

Takže neměl jinou možnost než se vydat do Londýna. Nepochyboval, že jeho rodný dům bude obklíčen bystrozory a mudlovskou policií. Čili pokud to, co četl, byla pravda, měl by se vydat do Downing Street deset. Zbývají dva týdny. Dost času tu nabídku prověřit – jestli je falešná, hůř už na tom být nemůže.

***

S ohledem na Blackův útěk nabyl Wolf dojmu, že bude nejlepší vzít Johna na pár týdnů mimo Anglii. Kvůli chlapcově ochraně samozřejmě mohli pobývat jinde jen dvacet osm dní, ale i to by mělo poskytnout dost času, aby se věci vyjasnily. Tak či onak.

Po jejich odjezdu na ΄dovolenku΄ se Amanda zastavila v Toweru a nad šálkem čaje poskytla Benovi a Maggie rychlý souhrn Popletalova traumatického setkání s královnou.

Škodolibě jim vylíčila, jak Popletal dostal za uši stylem, jaký ovládalo pouze Její Veličenstvo. Musel vysvětlit, proč byla, k svrchované nelibosti královny, britskému šlechtici upřena jeho základní zákonná práva. Nosil tento Black Znamení zla? Došlo vůbec na pochybnosti? Měl řádného právního zástupce? Její Veličenstvo grilovalo Popletala nejméně hodinu.

„Přísahám, že ten chlap vypotil aspoň pět liber sádla," smála se Amanda. „V jednu chvíli jsem si myslela, že se opravdu ztrapní! Byla jsem tak vděčná, že Její Veličenstvo nemířilo na mě! Ta žena sice neovládá magii, ale je zatraceně děsivá!"

„Merline!" vyhrkla Maggie se smíchem. „Přála bych si tam být, abych to viděla."

Amanda se ušklíbla. „Roky jsem se snažila získat Blackovy záznamy, a pak mi je Popletal prostě dal, aby mu mudlové zachránili zadek," zakroutila hlavou. „Merline, že se mu to ale vrátilo jak bumerang! Všechny ty výmluvy, jak je Black nebezpečný, které vydával v Denním věštci, a přitom tou nejnebezpečnější osobou, s níž se musel vypořádat, bylo Její Veličenstvo."

„A co ty, Amando? Teď ti kvůli tomu půjde Popletal po krku," poznamenal Ben přes okraj svého hrnku.

„Může to zkoušet, ale můj odbor žádný čistokrevný kouzelník řídit nechce. Také jsem poukázala na to, že posledních deset let jednám s premiéry a mudlovskými soudy. Myslí, že bych mohla nějakého čistokrevného zaučit na svoje místo? Nemají ponětí, jak se k mudlům chovat. Na to nemáěl co říct," zamítla obavy Amanda. „Myslím, že si konečně uvědomil, že v mudlovském světě jsou lidé, kteří vládnou skutečnou mocí."

Poté se jí samolibě zablýsko v očích: „Navíc nemá čas se mnou zaobírat. Blíží se volby a on potřebuje před voliči dobře vypadat. Tohle se nebude v jeho životopise moc příznivě vyjímat."

Maggie se uchechtla: „A kdo myslíš, že bude příštím ministrem?"

„Pokud se Black dostane k soudu a bude zproštěn viny, co to znamená pro Johna? Morrigan dala jasně na srozuměnou, že má zůstat v úkrytu. Black sem nemůže přijít, ochrany Toweru to nedovolí," přerušil ji zamračeně Ben.

„Kdy Wolf přiveze Johna zpátky?" zeptala se Amanda.

„Příští týden," odpověděla Maggie. „Sejdeme se u Lawrence na Johnovy narozeniny. Ten večer by měl být zpět pod ochrannými štíty."

***

Sirius Black se potloukal kolem čísla deset coby Tichošlápek několik dní, špicoval uši a sbíral střípky informací. Kuchař ho krmil zbytky – velmi chutnými zbytky. Taky uměl skvěle drbat za uchem. Čas plynul.

Pokud mohl říct, nemotali se tu žádní kouzelníci. Nedalo se zjistit nic, co by svědčilo proti oné milosti. Bylo to matoucí, celé to zavánělo pastí, a přece nesklapla. Musel se už rozhodnout, Harryho narozeniny se blížily, a pak jeho čas vyprší. Do té doby musí něco udělat.

Nadešel poslední den. Už to nemohl déle odkládat. Pořád nedokázal vyčmuchat žádného kouzelníka, jen pár motáků mezi strážemi.

΄Tak, nic tu není,΄ říkal si v duchu, když se tiše plížil kuchyní a za zády jejího personálu. Ač velký pes, když chtěl, stále dokázal zůstat nepovšimnutý. Jak jinak by se dostal z Azkabanu? Zkontroloval prázdnou chodbu a ušklíbl se. ΄Zatím je to dobrý.΄

Zaznamenal magický portrét, který momentálně spal. ΄Skvělé. Psi jsou páni, kouzelníci kmáni! To bylo fakt lehký. Copak ty lidi nemyslí na bezpečnost? Počkat, proč si stěžuju?΄ A Sirius si se psím odfrknutím pospíšil dál.

Plížil se k pracovně muže, který ho mohl osvobodit nebo zabít. Už na tom nezáleželo. Teď byl nejdůležitější Harry a Sirius ho chtěl ještě jednou vidět - vidět, jaký člověk se z něj stal.

„Hej! Jak ses sem dostal?"

„Kdo pustil dovnitř toho psa?"

„Chyťte ho!"

Tichošlápek štěkl a vtrhl do premiérovy kanceláře, přičemž srazil k zemi člena ochranky a tajemníka. Skočil pod stůl, shodil štos dokumentů, papírů a pár hrnků a skluzem zastavil u nohou značně šokovaného a vyjukaného muže, kterým mohl být jedině John Major. Tichošlápek vzhlédl, zafuněl a přeměnil se.

„Pan premiér, předpokládám?" pronesl Sirius a drze k muži vzhlédl.

„Lord Sirius Black, nemýlím-li se?"

„Ano. Za tohle se omlouvám," ohlédl se Sirius po nepořádku, který způsobil, a pokrčil rameny.

„Stát!" zakřičel člen ochranky a tasil zbraň. „K zemi a ať vám vidíme na ruce!"

Sirius sedící na podlaze ve špinavých potrhaných šatech, neupravený a vyhublý na kost, jen vzhlédl. „Hej! Jak to myslíte ´k zemi´? Já už jsem na zemi! Řekli jste, že sem můžu přijít a vzdát se! No tak jsem tady!" A zvedl zašpiněné ruce, aby ukázal, že v nich nic nedrží.

Strážní provedli jeho důkladnou prohlídku, prošacovali mu kapsy a ohmatali celé tělo, což se mu vůbec nezamlouvalo. Jakmile se ujistili, že není hrozbou, dovolili mu posadit se na židli.

„Beru to tak, že jste ten tulák, kterého můj kuchař posledních pár dní krmil?" zeptal se John Major, když personál odešel do svých kanceláří.

Sirius přikývl: „James a já jsme se stali zvěromágy během studia v Bradavicích. Víte o kouzelnickém světě?"

Premiér rovněž přitakal. „Ano. Je to jedna z mnoha věcí, o nichž jsem byl zpraven. Nicméně o této schopnosti mi mé zdroje nepověděly. Takže, lorde Blacku, jak jste se do tohoto zmatku dostal?"

Sirius se rozhlédl, ale než stihl odpovědět, do místnosti vstoupil premiérův tajemník s asistentem.

„Kontaktoval jsem slečnu Kensingtonovou, už je na cestě," sdělil tajemník premiérovi. „Bude informovat příslušné osoby na své straně."

Další asistent donesl podnos s čajem a několika sendviči. „Zařídil jsem pro lorda Blacka sprchu a čisté oblečení," řekl a nakrčil nad Siriusem nos. „Jistě má před onou schůzkou ještě trochu času, viďte, pane?"

***

 

PP: Autorky se v poznámce omlouvají, že je kapitola kratší. To je sice pravda, ale já už můžu slíbit, že ta příští vám to vynahradí ;-)



Poznámka:


26. Zahořelo srdce moje



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 26: Zahořelo srdce moje

(v orig. All My Soul Within Me Burning, překlad Karel Dostál Lutinov)

 

Soud Siriuse Blacka byl pro mnoho lidí rozčarováním. Pár kapek veritaséra a Black vypověděl vše do detailu. Před ministerskými úředníky včetně Popletala a mudlovského předsedy vlády.

Albus Brumbál se několikrát snažil do procesu zasáhnout. Na přítomné to dělalo dojem, že starý kouzelník má jakýsi tajný plán, který nechce odhalit, a dělá maximum pro to, aby ho udržel pod pokličkou.

„Albusi Brumbále," probodl premiér starce pohledem a bouchl kladívkem o stůl. „Posaďte se a buďte zticha! Svým únavným vyrušováním marníte náš čas. Sirius Black se ke mně dostavil dobrovolně – a měl bych dodat, že je pod královskou ochranou. Vy jste zde jen ze zdvořilosti trpěn a toto jednání se vás netýká. Udělejte nám všem laskavost a posaďte se. Jestli proces ještě jednou přerušíte, budete čelit obvinění za zdržování a bránění spravedlnosti Jejího Veličenstva. Což platí i pro ostatní. Objasnil jsem to dostatečně?"

Ticho, které po rozzlobených premiérových slovech následovalo, mluvilo samo za sebe. Stárnoucí ředitel si dlouze povzdechl a posadil se, jak mu bylo doporučeno.

O hodinu později, bez dalšího přerušení, byl Sirius Black svobodný kouzelník! První věcí, které se dožadoval, bylo místo pobytu jeho kmotřence, Harryho Pottera. Black se choval téměř zuřivě, chrlil otázky na všechny strany a skončil zavrčením: „Vyrůstá spokojeně? Je zdravý? No?" Brumbál a Popletal zbledli.

I Johnu Majorovi, který místnost opouštěl s uculující se Amandou Kensingtonovou, nad jejich očividnými obavami cukaly koutky. Žádný z nich si nepřál být v jejich kůži. A také nechtěli přihlížet výslechu, o kterém věděli, že bude následovat, natož vidět bolest na Blackově tváři, až mu poví o neznámém osudu Harryho Pottera.

„Můj drahý chlapče, toto není vhodný čas ani místo, kde bychom o tom měli diskutovat," začal Albus Brumbál, ale vzápětí byl přerušen divokým Siriusovým zavrčením.

„Ty starý bastarde! Nejdřív jsi mě nechal hnít v té pekelné díře a teď mě chceš odříznout od Harryho!" Siriusovo rozhořčení se hlasitě rozléhalo po celém domě na Downing Street deset.

***

Týden poté opouštěl Sirius kancelář pro styk s mudly na ministerstvu kouzel s pocitem marnosti. Slečna Kensingtonová byla hezká vedoucí oddělení, která ale zřejmě nepodlehla blackovskému šarmu, takže se ocitl v další slepé uličce. Oznámila mu, že všechny záznamy jsou z nařízení královny zapečetěny. Ale předala mu desky plné starých novinových výstřižků, které pro něj zvládla obstarat.

Titulky, které na nich četl, vykreslovaly velmi nelichotivý obraz. Sirius se hodlal postarat, aby za tohle Albus Brumbál draze zaplatil.

Když Black odcházel, Amandu velice trápil pohled na jeho svěšená ramena, ale měla své rozkazy – lord Harry James Potter musí být chráněn před kouzelnickým světem, dokud nebude připravený zaujmout své právoplatné místo. Sirius byl shledán nedůvěryhodným, takže musí stejně jako zbytek kouzelnického světa čekat, až Paní usoudí, že nastal vhodný čas.

***

Když Johnovi sdělili výsledky slyšení, smutně potvrdil, že nejlepší přítel jeho rodičů nemůže být informován o místě jeho pobytu. Důvodem byli Brumbál a Raddle. Oba stále číhali venku a každý měl s Harry Potterem své plány. Nikomu nebude dovoleno narušit záměry Paní!

Johnovi se to nelíbilo, ale Paní ho utěšila a slíbila, že se situace časem vyřeší. Nyní šlo o jeho osobní bezpečí a muselo to tak být.

***

Než nastalo léto, prošel John osnovami čtvrtého bradavického ročníku. Wolf zintenzivnil fyzické tréninky, aby se mladíkovo tělo správně vyvíjelo.

Tento rok také John začal se studiem práva, mudlovského i kouzelnického. Vzhledem ke svému postavení šlechtice bude časem povinen zaujmout právoplatně držená křesla v obou vládách. Skřeti – samozřejmě za poplatek – poskytli učitele a účetního, kteří ovládali zvyky obou světů. Jejich úkolem bylo pomáhat Johnovi se správou jeho majetku, jelikož byl hlavou dvou starobylých a vznešených rodů.

***

Protože byl Sirius Black zbaven všech obvinění, nebylo potřeba, aby Popletal uskutečnil svůj plán poslat do Bradavic mozkomory, a tak proběhl Hermionin třetí rok školy poměrně v klidu.

Přála si zahrnout do svého rozvrhu všechny volitelné předměty, které Bradavice nabízely, ale kvůli nedostatku času to nešlo. Přesto stála na první příčce třídy a byla vynikající studentkou. Mnozí ji díky inteligenci a schopnostem přirovnávali k Lily Evansové. Ředitel koleje ji chválil za skvělé studijní výsledky, ale doporučil jí, aby nezapomínala také na zábavu a navazovala vztahy s okolím.

Hermiona profesora Kratiknota ujistila, že kamarády už má. Tím nejbližším byla Lenka Láskorádová, která jako kdyby pod Hermioniným vedením rozkvétala. Hermiona odmítla dovolit, aby tuto zvláštní druhačku okolí šikanovalo, a ačkoliv chodily každá do jiné třídy, často se učily společně.

Zbylou třetinu skupinky tvořil Neville Longbottom. Obě dívky měly pro plachého nebelvíra slabost, snažily se ho maximálně povzbuzovat a on jim na oplátku pomáhal s bylinkářstvím. Všichni tři se postupem času velice sblížili.

A i když Mandy Brocklehurstová do tohoto kruhu nejbližších nepatřila, rovněž se často připojovala k jejich studijním sezením.

***

Milý Johne!

Jak žiješ? Pořád s Wolfem válčíš při tréninku?

Náš nový učitel tělocviku Remus Lupin působí dojmem, že bude opravdu dobrý. Jsem moc potěšená tím, jak předmět vede, i když někdy se na mě dívá nějak divně, až mě to znepokojuje. Pak ale pokrčí rameny a zaměří svou pozornost jinam. Povím ti, Johne, je to fakt divné, ale jeho hodiny mě baví.

Onehdy jsme tu měli docela vzrůšo. Během hodiny zoologie Draco Malfoy (vzpomínáš si, jak jsem ti o tom rozmazleném frackovi povídala, že jo?) neposlechl učitele. Skončil s malým škrábancem, protože odmítl dodržovat pokyny pro zacházení s velkým dravým ptákem, a onen rozzuřený opeřenec ho okamžitě napadl. Chytrý ptáček.

Samozřejmě, že jeho arogantní otec si nemohl nechat tento „útok" na svého potomka líbit. Všichni přítomní potvrdili, že na vině byl Malfoy mladší. Ale představ si, Johne... když se pan Malfoy obrátil na úřady, vynesly nad chudákem zvířetem rozsudek smrti! I náš učitel byl strčený do vězení za to, že chová na školních pozemcích tak nebezpečné zvíře.

No, musím už běžet do třídy. Budu tě informovat, jestli dojde k nějakému dalšímu vývoji.

Opravdu mi chybíš, Johne.

S láskou

Hermiona

***

Po týdnech debat dorazil s Korneliem Popletalem a Luciusem Malfoyem do Bradavic pověřenec ministerstva, aby ukončil život hipogryfa, který napadl Malfoyova syna Draca. Čekalo je tam velké překvapení.

Uvítal je totiž Sirius Black svírající v ruce svitek pergamenu. „Pánové," pozdravil je s úšklebkem.

„Lorde Blacku?" nafoukl se Popletal, který držel v prstech zelenou buřinku.

„Blacku," ušklíbl se jízlivě Lucius. „Čemu vděčíme za tuto... čest? A kde je to zvíře, které napadlo mého syna?"

„Míníš hipogryfa, kterého tvůj syn urazil? Toho teď vlastním já. Hagrid byl tak laskav a prodal mi ho. Ta čiperná ´malá bestie´ je teď na cestě do rezervace, kde potřebují mladé, silné hřebce." Siriusův úšklebek se přeměnil na potměšilý a ledabyle se opřel o jednu z Hagridových obřích dýní. „Je to mnohem lepší osud, než jaký jste mu plánoval vy."

„Jak se opovažujete!" vykřikl Kornelius Popletal. „Nemáte právo do toho zasahovat!"

Sirius se narovnal a podal mu srolovaný pergamen. „Coby lord starobylého a vznešeného rodu Blacků se mohu opovážit setsakra víc, Popletale. Je známý fakt, že jediným důvodem, proč jste stále ve funkci, je, že jste užitečný pro lidi jako je tady Malfoy. Protože jste odmítl nechat bystrozory dělat jejich práci, udělal jsem ji za vás," odsekl a zamával jim před nosem pergamenem. „Mám tady prohlášení všech zúčastněných učitelů a studentů. Mám zprávu madam Pomfreyové a svědky, kteří slyšeli mladého Draca, jak se chlubí, že to bylo ´jen škrábnutí, ale na to, aby otec udělal nějaké změny ve škole, to bude stačit.´"

Načež strčil svitek Popletalovi do ruky, ušklíbl se na Malfoye, udělal jejich směrem neslušné gesto a otočil se k odchodu. „A ať už vidím, že je Hagrid venku z Azkabanu a koná se řádný výslech, nebo se osobně postarám, abyste byl umístěn hned vedle něj za to, že jinému muži upíráte jeho zákonná práva. Hezký den, pánové," rozloučil se a s pískáním se odkolébal pryč.

Nedlouho poté se Albus Brumbál rozhodl zaměstnat Siriuse Blacka na částečný úvazek, protože profesor Lupin během tohoto roku několikrát onemocněl.

***

Být najat coby suplent za Remuse poskytovalo Siriusovi dostatek volného času, aby mohl pokračovat ve svém úkolu - držet se v blízkosti Brumbála v naději, že najde svého zmizelého kmotřence.

Sirius Black byl už dlouho známý jako někdo, komu nechcete zkřížit cestu; jako ten, kdo nezapomíná. Právě teď existoval seznam minimálně čtyř lidí, kterým se tohoto pochybného vyznamenání z jeho strany dostalo.

Prvním byl Severus Snape. Zášť vůči němu byla dlouholetá a hluboká, především proto, že Snape kdysi stál mezi Jamesem a Lily.

Druhým byl Albus Brumbál. Ten starý bastard neměl vůbec pracovat s dětmi! Neměl žádnou představu o zodpovědnosti; příliš se soustředil na svou image. Nikdy si neudělal čas, aby zkontroloval Harryho u Dursleyových. Jestliže byl Harry pro všechny opravdu tak důležitý, čekali byste, že to udělá. Neměl se o něj Brumbál líp starat? Ten starý blázen měl hodně co vysvětlovat a Sirius se postará, aby k tomu došlo!

Pak tu byl ten idiot Kornelius Popletal. Jak se ten chlap dokázal tak dlouho udržet v úřadu, bylo nad Siriusovo chápání. Moment, už to měl! Malfoyovy peníze. No, tak o tohle se Sirius mohl postarat a taky to udělal. Dopátral se několika půjček, které si Malfoyovi, současní i minulí, vzali a donutil tuto rodinu, aby je zaplatila, a rázem už nebyla tou nejbohatší rodinou v kouzelnickém světě. Dokonce uvažoval o tom, že zruší manželství své sestřenice Narcissy s Luciusem Malfoyem, ale pak se rozhodl nechat si to v záloze. Mohl se k tomu přece časem vrátit.

A to nejlepší na konec, Červíček! Jestli toho hlodavce znovu najde... V Azkabanu si vysnil mnoho scénářů, jeden hrozivější než ten druhý. Bylo opravdu zlé, že když byl Sirius vyslýchán tím úžasně chápavým mudlovským premiérem, ta krysa utekla.

Zášť stranou, Sirius stále zvažoval, jak najít svého kmotřence, jestli je tedy naživu. Ten starý bastard nepředstavoval žádnou pomoc; ve skutečnosti dělal všechno pro to, aby jeho pátrání zhatil. Spálil všechny papíry. Pak umístil Harryho do mudlovského světa k Lilyině sestře, přičemž ignoroval poslední vůli Jamese a Lily. Pak se ujistil, že tato vůle nikdy nevyjde na světlo... Další důvod, proč se ten stařec nacházel na čele Siriusova seznamu největších odporností!

***

Léto před Johnovými čtrnáctými narozeninami začalo návratem Hermiony z internátní školy. Když byla zase doma, Wolf, někdy hotový otrokář, zařadil do jejich programu další fyzická cvičení.

Během uplynulého roku začal být John zběhlejší v ovládání své hole a už teď procházel osnovami pátého ročníku magických studií. Když všechno půjde dobře, bude okolo Vánoc skládat NKÚ. Vadilo mu, že je v kouzelnickém vzdělání oproti Hermioně napřed, ale nemohl to nijak ovlivnit.

Amanda se zmínila, že Albus Brumbál se snaží vylepšit svou reputaci velkého čaroděje a vůdce světlé strany tím, že projednává se dvěma dalšími školami obnovení velmi nebezpečné soutěže, a slíbila, že je bude o situaci průběžně informovat.

Wolf a Ben rozhodli, že návštěva letošního Světového poháru ve famfrpálu je pro Johna příliš nebezpečná. Chlapci to nevadilo, moc se o hru nezajímal. Bavilo ho na ní jen létání a triky s tím spojené! A toho si užil dost jako Rváček. Nikdy mu nepřistřihli křídla, ani nijak neregulovali jeho lety v havraní podobě, protože si nebyli jistí, jak moc by ho to mohlo ovlivnit. John byl navzdory mládí velmi disciplinovaný, své studium bral vážně a létání bylo jeho jediným koníčkem, tak ho o něj nechtěl nikdo připravit.

***

Prvního září, když Hermiona odjela do školy, navštívila Amanda Johna a Wolfa. Tento rok budou Bradavice pořádat Turnaj tří kouzelnických škol. Sdělila jim, že z Brumbálovy strany je to docela velký úspěch, znovu nastartovat krvežíznivý turnaj a ještě k tomu na půdě školy.

Wolf pohlédl na svého svěřence: „Jaký je tvůj názor? Myslíš, že z toho bude chtít Pán zla něco vytěžit? Má to všechny známky příležitosti, jakou si nemůže nechat ujít."

John si povzdechl: „Paní mi řekla, že příští léto bude mít tělo. Ví, jak to udělá, ale mně to nepověděla. Řekla, že jde o velmi starý a odporný rituál, příliš ošklivý pro mé nevinné uši."

Wolf přikývl. Takové prohlášení o rituálu leccos vypovídalo. „To znamená, že musíme zintenzivnit tvůj trénink."

John s povzdechem souhlasil. „Zbývá mi míň než rok. Na mé patnácté narozeniny odstraní Paní ochranná kouzla. Říká, že pak už budu dost starý."

Wolf si promnul oči. Za starých časů byly synové v patnácti považováni za způsobilé jít bojovat do války. Bohyně Morrigan byla krvežíznivým božstvem. Patnáct let byl pro její účely přesně ten správný věk. Měl méně než rok, aby dal Johnovi šanci přežít to, čemu bude muset čelit.

Tudíž John Hadrian vstoupil do nejintenzivnějšího výcvikového programu a procvičoval pokročilejší magii včetně bystrozorské úrovně bojových kouzel. Wolf se do výcviku snažil včlenit tolik zábavy, kolik dokázal, ale trénink byl těžký, nebezpečný a smrtelně vážný.

***

Den po jmenování šampionů Turnaje tří kouzelnických škol se Wolf, Ben, Amanda a John Major sešli v malé konferenční místnosti.

„Takže někdo se pokusil dát do poháru jméno Harry Potter," přemítal nahlas premiér.

„Zkusil to. Aby však byla magická smlouva závazná a vynutitelná, musí být daná osoba studentem jedné ze zúčastněných škol. Musí mít zákonem stanovený věk a smlouvu přijmout. Jelikož lord Potter v současnosti na žádné škole nestuduje, nepřichází jako šampion v úvahu. Rovněž nevyslal žádného zákonného kouzelnického zástupce, aby dal jeho jméno do poháru, a rozhodně není plnoletý," zareagovala pohrdlivě Amanda.

„Vyšetřuje ten incident někdo?" zeptal se Wolf. Svým naštvaným výrazem dával všem najevo, co si o celé situaci myslí.

Amanda zavrtěla hlavou. „Šíří se zvěsti, že ano, ale moje zdroje říkají ´ne´. Někdo nahoře se to snaží ututlat." Nebylo třeba zmiňovat, kdo ten nahoře je. Všichni to věděli.

„Typické," odfrkl si Wolf.

***

John čekal na Hermionu na King´s Cross. Začínalo vánoční volno a dívka přijížděla domů. Psala, že byla požádána, aby zůstala ve škole na vánoční ples, ale odmítla to s tím, že chce jet domů za svou rodinou.

John protestoval, že měla zůstat, protože oficiální plesy se nekonají tak často. Hermiona mu ale poslala zprávu, že když na ples nemůže jít se svým nejlepším kamarádem, nepůjde tam vůbec.

Takže John za pomoci Amandy a premiéra získal jako překvapení pozvánku pro ně dva na každoroční Vánoční ples ve prospěch válečných vdov a sirotků, na charitu, kterou velice rád podpořil.

„Mami!" vykřikla Hermiona. „Proč mi to dělá? Teď si musím jít koupit nové šaty!"

Matčin smích se rozléhal kolem, ještě když opouštěli nádraží King´s Cross.

***

Další schůzka se konala na jaře. Tentokrát měla Amanda alarmující novinky. Turnaj byl Pánem zla zneužit k tomu, aby získal zpět svoje tělo, přesně jak John předpovídal. Voldemort použil k provedení rituálu krev jednoho ze šampionů.

Nechtěným účastníkem rituálu, tím, jehož krev byla použita, se stal Cedrik Diggory. Když se Pán zla vynořil z kotle, chlapec stěží unikl – dokázal výjimečně použít bezhůlkovou magii, aby si přivolal turnajový pohár, a tímto přenášedlem se vrátil do Bradavic.

„Takže teď je to vyčkávací hra?" zeptal se premiér.

„Ano, pane," přikývl Wolf stroze. „John je připravený tak, jak jsem ho připravit mohl. Je velmi dobře vycvičený v magickém i ve fyzickém boji a strategii. Také prošel každým tréninkem přežití, který jsem pro něj nachystal."

„Naučil se dvorní etiketu, minulou i současnou, a kouzelnické zvyky a zákony, protože je potřebuje znát, až převezme své křeslo ve Starostolci," dodala Amanda.

„A co teď?" nadhodil John Major.

„Teď čekáme na Johnovo objevení. Nijak to těm, co ho najdou, neusnadníme, ale už ho nebudeme chovat ve vatičce. Chlapec musí žít svůj život," řekl Ben. „A nepůjde do Bradavic sám."

„Ne, sakra, to tedy nepůjde!" zabručel si Wolf pod nos.


27. Ztiš se, srdce



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 27: Ztiš se, srdce

(v orig. Let My Heart Be Still a Moment, překlad Otto František Babler)

Upozornění: V této kapitole bude trochu akce/krve.

 

Příčná ulice byla dnes nějak živá, i když rodiče a děti se tu budou presovat až koncem měsíce. Dopisy z Bradavic neměly být rozesílány ještě nejméně týden, takže většina lidí si prostě jen užívala, že sem studenti při snaze připravit se na začátek pololetí dosud nevnesli chaos.

Do zástupu dnešních příležitostných zákazníků patřila také tříčlenná rodina. Starší pár s chlapcem, který vypadal na jejich vnuka, mířil do apotéky, aby vyzvedl několik receptů.

„Nevím, proč jsme sem museli jít dneska," zamumlal starší muž. „Není to nejvhodnější doba k nákupům – moc horko a moc lidí."

„Je to nutné, víš, že nemůžeš být bez léků na srdce," zabručela Maggie v odpověď na jeho stěžování. „Příčná není až tak přeplněná, Bene. A Wolf je zrovna dneska na výcviku se svou jednotkou, takže John má volno."

„Navíc, strýčku Bene," ozval se již zmiňovaný mladík, „kdy jsme si spolu naposledy vyrazili na výlet jen my tři? Nemůžeme sem jít s Mionou a jejími rodiči," dodal s povzdechem.

„Pšt," okřikla ho teta Maggie a rozhlédla se. „Nevíme, kdo poslouchá."

„Promiň, teto Maggie."

Právě vycházeli z apotéky, když uslyšeli práskavé zvuky, jak se na Příčnou ulici přemisťovali nějací lidé. Vzduch se naplnil výkřiky hrůzy a bojovými kouzly!

V Johnovi převzaly vládu instinkty vypěstované při trénincích s Wolfem a spolu s Benem začal tlačit několik lidí včetně Maggie do nejbližší boční uličky. ´Najdi bezpečnou pozici pro civilisty – a drž ji!´ zněl mu v hlavě Wolfův hlas.

Kývl na Bena a společně zaujali pozice, aby bránili vzniklé útočiště a osoby za svými zády. Poté vytáhl vojenský nůž, Ben pistoli a Maggie hůlku.

„Co se děje?" ptala se mladá matka s vyděšeným batoletem v náručí.

John vykoukl ven a odfrkl si. „Smrtijedi. Podle mě trochu brzy. Dopisy odejdou až příští týden."

„Možná cvičný útok?" nadhodil Ben, ve tváři celý šedý. Nedávno mu diagnostikovali problémy se srdcem – ale ne tak velké, aby musel odejít z Toweru, pokud se o sebe bude starat a brát léky. Ani by odejít nemohl, John byl stále chráněncem Koruny a potřeboval towerské ochrany.

John se podíval na strýce a pak na tetu. Na ulici sice byla položena protipřemisťovací bariéra, ale nedetekoval žádnou proti přenášedlu. Věděl, že jeho strýc neodejde, pokud budou civilisté v nebezpečí – povinnost a čest mu to nedovolí. A zrovna tak si byl dobře vědom, že v takové situaci by Maggie Bena také nikdy neopustila.

„Vypadá to, že Paní měla pravdu. Je čas," zamumlal John a vytáhl malé přenášedlo do zabezpečeného střeženého domu. Podal ho mladé matce. „Tady, vezměte si to. Dostane vás a vaše miminko do bezpečí. Až tam dorazíte, řekněte jim, co se stalo. Řekněte ´Nastal čas. Ptáče vylétá z hnízda.´ Zapamatujete si to?"

Mladá maminka přikývla a větu zopakovala. „Nerozumím... ale děkuju ti." Vzápětí spolu s dítětem zmizela, jak John aktivoval přenášedlo.

Ben kývl: „Má pravdu, milá Maggie. Věděli jsme, že ten den přijde." Na to se krátce objali.

John si povzdechl. Na toto trénoval od svých šesti let. Stále se zdálo, že není připraven, ale... Osud na nikoho nečeká.

Proud myšlenek mu přetrhl šílený ženský chechtot, který se nesl ulicí. Říkalo se, že takhle se směje jen jediná osoba z Raddleových nejbližších přisluhovačů – Bellatrix Lestrangeová. A taky že ano.

„Hele, co tu máme," zvolala, jakmile vyslídila Johna a Bena v ústí boční uličky. Mladík v duchu zaklel. Věděl, že Bena nesmí zasáhnout crucio, což bylo podle všech informací, které se k němu dostaly, oblíbené kouzlo téhle šílené čarodějky.

John opatrně změnil svoje postavení na bojové; ještě nechtěl odhalit, že používá hůl, a tak ji nechal ukrytou. Kývnutí sdělilo Maggie, aby chránila Bena proti kletbám.

Ben druhou ruku tiše odjistil pistoli. V kouzelnickém světě byly střelné zbraně víceméně zakázané, být s nějakou přistižen znamenalo zapeklitou pozici, kterýžto postoj jak Wolf, tak Ben zesměšňovali. Kouzelníci byli sto let za opicemi! Zbraně, o kterých měli kouzelníci povědomost, pocházeli z druhé světové války. Od té doby se mnohé zlepšilo, jak co se týče přesnosti a velikosti, o účinku nemluvě. Například střely v Benově zbrani byly napuštěny speciálním roztokem. Rozpustí se pár minut po nárazu, takže po nich nezůstane žádná stopa, kterou by mohl někdo objevit, ať už čaroděj nebo mudla.

John nepotřeboval pistoli, měl k dispozici jiný arzenál. Navíc neměl ještě rok dovoleno používat střelnou zbraň (což samozřejmě nezabránilo Wolfovi, aby ho neučil je používat). Už od osmi let se učil ovládat paintbalové pistole a cvičné nože a ty pravé od minulého roku.

Bellatrix Lestrangeová byla připravená a dychtivá poslat nějakou zmučenou duši do záhrobí. Dva cíle stojící v ústí boční uličky zachytily její výraz, když ji do ramene nečekaně zasáhl velký těžký nůž a přetrhl její chechtot! Na moment překvapeně strnula a hleděla na mohutné ostří. Pak natáhla ruku, vytrhla si ho z ramene, ale vzápětí ztratila rovnováhu a v šoku padla tváří k zemi.

John vykročil z ústraní na hlavní třídu. Musel je dostat pryč od Bena a Maggie! Při chůzi se sklonil, sebral z Bellatrixiných zakrvácených rukou svůj nůž a stále přikrčený se rozběhl, přeskočil její tělo a vyhnul se kouzlu, které k němu mířilo. Štít, který vyčarovala Maggie, zadržel další kouzlo u vstupu do jejich skrýše.

„Hej! Mrcho! Mě nechytíš!" posmíval se John Bellatrixinu bezmocnému vzteklému jekotu.

„Na něj!"

„A co tihle?" zeptal se jeden ze Smrtijedů a ukázal na Bena a Maggie.

Z postranní uličky zaznělo tlumené ´puf´ a maskovaná postava se zhroutila k zemi s malou krvácející rankou v hrudi.

„Zabijte je!" zavřeštěla Bella, když padl další Smrtijed.

„No vážně, Lestrangeová, potřebuješ lepší pomocníky," ušklíbl se John vlevo od ní.

„Zabiju tě sama!" zuřila zběsile. „Avada..." zaječela a namířila hůlku levou rukou.

Ozval se další práskavý zvuk, cosi jí roztrhlo ruku a hůlku rozlomilo na dva kusy. Když se se zuřivým výkřikem vzteku přemístila, na dlažebních kostkách po ní zůstala krvavá stopa.

„Bene!" zvolala Maggie a přitáhla Johnovu pozornost zpět k jeho opatrovníkům. Ben se opíral o cihlovou zeď a držel se za hrudník. Pistole mu vyklouzla z ruky.

„Dostaň ho odtud!" nařídil John.

Maggie přikývla, sáhla po přenášedlu a vzala je oba do bezpečí.

„Johne!" ozval se dobře známý zpanikařený hlas. Z chaosu bitvy se vynořila Hermiona a klopýtala k němu.

John ucítil, jak se mu zastavilo srdce. Co tady sakra dneska dělá ONA? A šokovaně hleděl na dívku, která uhýbala dalším kouzlům.

Vyrazil vpřed, cestou sebral Benovu pistoli, přikrčil se a překulil blíž k Hermioně. „Dolů!" křikl, když mu nad hlavou proletělo kouzlo vyslané zbylým Smrtijedem.

Wolfův trénink se vyplatil, protože padla k zemi jako kámen. Sice se chvěla, ale překulila se zbylých pár stop k Johnovi, kde s připravenou hůlkou zůstala roztřeseně ležet. Jedna věc byla trénovat s nejlepším kamarádem; použít natrénované dovednosti ale bylo něco jiného. Ucítila, jak kolem ní obtočil ruku a vzápětí jak je přenášedlo táhne pryč.

***

Sirius Black právě skončil s dvojicí Smrtijedů, se kterými bojoval. Nevyslal žádnou ránu, ale ti dva teď leželi na ulici a silně krváceli. Když se ujistil, že hned tak nevstanou, rychle se rozhlédl po okolí.

Povšiml si povědomě vyhlížejícího, asi patnáctiletého chlapce, který bojoval s Bellou – a držel se! Jakási dívka vykřikla chlapcovo jméno a rozběhla se k němu. Když se skrčila a překulila se k němu, popadl ji a přenášedlem je oba dostal pryč.

„J... Jamesi?" vykoktal Sirius v šoku.

***

Zatímco John procházel spolu s Hermionou chodbami Svatého Munga, snažil se utřídit si myšlenky. Ačkoliv byl spatřen, nebyl poznán, ale to nepotrvá dlouho.

Seděli před Benovým pokojem, kde se právě činili lékouzelníci. Maggie byla uvnitř a odmítala manžela opustit.

Jediná věc, která Johnovi bránila se zhroutit, byly Hermioniny ruce – jedna mu svírala zápěstí jako ve svěráku a druhá ho pevně objímala kolem ramen. I on si uvědomil, že jedna věc je hrát si na válku a něco jiného ji skutečně prožívat. Držel se dívky jako o život a jejich chvění pomalu ustávalo.

John věděl, že Hermiona hoří zvědavostí; byl vděčný, že se zatím nezačala vyptávat. Naklonil se k ní a tiše zašeptal: „Slibuju, že ti potom povím všechno, co můžu. Jen nejdřív potřebuju vědět, jak je na tom strýček Ben. Prosím, nezlob se na mě, prosím..." Bolest v jeho hlase jí rozdírala srdce.

Nepodívala se na něj, jen mu stiskla ruku. „Budu tě takhle držet."

Několik hodin poté se John a Hermiona objevili před Towerem. Při pohledu na zeď se John zeptal: „Potřebuješ zavolat svým rodičům?"

Hermiona zrudla a přikývla. „Měli ordinační hodiny a já jsem se rozhodla zaskočit na Příčnou. Neměli tušení, kam jsem šla. Řekl jsi, že jdeš ´ven se svými opatrovníky´, a tak jsem si myslela, že kdybych tam zašla teď, mohli bychom pak strávit víc času spolu." Při posledních slovech se jí zadrhl hlas. „Nikdy by mě nenapadlo..."

John přikývl: „Jelikož byl Wolf u své jednotky, vypadalo to jako perfektní možnost udělat si nákupní výlet na Příčnou." Podíval se na ni koutkem oka. Dělalo mu starosti, že se na něj odmítala podívat.

Do komplexu Toweru vešli kasárenskou branou, kde už na ně čekal mistr havranů a pár dalších strážných.

„Ben je v naprostém pořádku," honem je ujistil John. Zpráva od mladé maminky k nim dorazila a roznesla se spolu s dovětkem, že Ben skončil u Svatého Munga. „Slabý infarkt. Léčitelé od Munga ho téměř odmítli přijmout, protože je moták," vyplivl John znechuceně. „Naštěstí teta Maggie zvládla sehnat lékouzelníka Vejvodu, aby přišel. Chce, aby tam Bena nechali aspoň čtyřicet osm hodin. Lektvary napravují škodu, jen zabírají trochu pomaleji, protože nemá tolik magie, která by jim napomáhala."

„Jsi šikula. Podrobnosti byly trochu povrchní, ale slyšeli jsme, že na Příčné došlo k útoku?" zeptal se mistr havranů.

John přikývl: „Vypadalo to jako cvičný nájezd. Útok vedla Lestrangeová, která se tam přemístila s několika lidmi, kteří vypadali na nové rekruty. S Benem jsme sejmuli ji a pár Smrtijedů."

„Bystrozoři dorazili pozdě, jako obvykle. Hermionu jsem uviděl těsně před svým odchodem a ona se mě teď odmítá pustit," mrkl na dívku a stiskl jí ruku.

„Chápu," kývl mistr havranů. „Slečno Grangerová, můžete tu zůstat přes noc, jestli vám to rodiče dovolí."

„Děkuji, pane," hlesla Hermiona unaveně. „John mi slíbil pár odpovědí."

„To si umím představit. Prosím, slečno, mějte na paměti, že jednal podle rozkazů, nemluvě o Královském výnosu."

„Ano, pane. Povězte mi, prosím," zaprosila tiše, „vědí mí rodiče o Johnovi?"

„Ano, slečno Grangerová, vědí. Ale i oni složili slib mlčení."

Hermiona přikývla na souhlas.

***

Snášela se noc a John vedl Hermionu na towerský trávník. Strávili pár hodin s mistrem havranů a jeho ženou, která slíbila poslat jim do bytu jídlo, aby John nemusel vařit.

„No, Hermiono, už jsi byla trpělivá dost dlouho," nadhodil John, jakmile vyšli ven.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi kouzelník? Proč jsi mi nevěřil?" Hlas jí lámala bolest.

Povzdechl si a nasměroval je k jejich oblíbené lavičce. „Hermiono, nemůžu ti říct všechno, dokud nemám svolení, ale když jsem přišel sem, bylo mi teprve pět. Byl jsem vážně zraněný, téměř mrtvý. Skrýval jsem se tu, až jednoho dne přišlo na návštěvu Její Veličenstvo. Překvapil jsem všechny, zejména ochranku, která ji střežila. Neznal jsem své skutečné jméno, dokud mi ho nesdělila královna." Odmlčel se a dal dívce prostor vstřebat informace. „Narodil jsem se jako Harry James Potter."

Hermiona zalapala po dechu: „Ale... ale..." Šok byl na její tváři jasně čitelný.

„Nemohli jsme ti to říct, Hermiono. V sázce bylo příliš mnoho. Když jsi dostala dopis z Bradavic, a my jsme věděli, že ho dostaneš, byla dost velká šance, že moje tajemství bude objeveno dřív, než nastane vhodný čas. Pokud se ředitel Brumbál domnívá, že by lidé mohli mít informace, které on chce, používá na ně nitrozpyt," chrlil ze sebe John ve snaze o vysvětlení. „Hledal by v hlavách studentů, zejména tehdejších prváků, jakékoliv informace o mě. Kdyby viděl v tvých vzpomínkách mou tvář, poznal by, kdo jsem. Prostě jsme to nemohli dopustit."

Poté jí povykládal všechno, co se stalo předtím, než se skamarádili. Vysvětlil jí, jak byli noví dospělí v jeho životě zděšeni tím, že ho Brumbál doslova pohodil u dveří a zároveň tvrdil, že ho chrání. Hermiona naslouchala a kladla otázky, které John očekával. Když konečně ztichla, chvíli jen tak seděli ztracení ve svých myšlenkách. Pak si John dodal odvahy a znovu promluvil.

„Prosím, nezlob se na mě, Hermiono. Tolik toho bylo v sázce a šlo o tvou ochranu stejně jako o moji." V těch slovech zaznívala zoufalá prosba.

„Ach, Johne, to ne..." zavzlykala a sevřela ho v divokém objetí. „Jen mě bolí, že jsi mi to nemohl říct." Její hlas byl naproti tomu nasáklý slzami.

Mladík se smutně usmál: „Ujistili mě, že ti to budu moct toto léto povědět. Otázkou jen bylo kdy."

Několik minut seděli v tichu, objímali se a pak John sevření paží jemně uvolnil. Pomalu vstal, rozhlédl se a s úsměvem podal Hermioně ruku. „Pojď. Musíš se s někým setkat. Ona ti odpoví na některé otázky."

Zrovna vycházel měsíc v úplňku. John obešel obvyklý kruh, poklekl u popravčího kamene a položil do měsíčního světla svou zakrvácenou dýku a Benovu pistoli. Dolů slétl velký černý havran a usedl mu na rameno.

Hermiona zalapala po dechu a znervózněla, když viděla, jak jeden z towerských havranů pečlivě uhlazuje Johnovy vlasy.

„Hermiono, rád bych ti představil Thora. Pomáhal mě vychovávat," řekl John, zatímco nabídl havranovi kousek klobásky, kterou si schoval od večeře. „Vím, že tě ohledně přibližování k havranům varovali, protože jsou divocí a velmi nebezpeční. Já jsem výjimka. Nepotřebuji žádné ochranné pomůcky, které používají strážní."

Zatímco Thor ochutnával svůj pamlsek, mladík vstal, ukročil z měsíčního světla ozařujícího krvavé obětiny a začal monotónně prozpěvovat ve starověké gaelštině.

Hermioně vykuleně sledovala, jak se v půlkruhu kolem nich pomalu formují stříbřité tvary. Rozeznala v nich mnoho bezhlavých nehmotných těl oblečených do šatů z různých období. Nicméně nedívaly se na ni.

Když svou pozornost obrátila zpět k Johnovi, uviděla, že měsíční svit se začíná chvět a spojoval do ženy éterické krásy.

„Co tě dnes večer vedlo k tomu, abys mě přivolal, Hadriane z rodu Havranů?" otázala se Paní klidně.

John poklekl před svou patronkou a bohyní. „Má Paní, přinesl jsem ti krev jednoho z mých nepřátel – ještě je na čepeli – a použitou moderní zbraň mého pozemského opatrovníka Bena McIntyrea. Obě zbraně dnes zažily bitvu. Můj opatrovník se snažil osvědčit v boji, ale selhalo mu srdce. Prosím, Paní, nechci ho ztratit..." Johnova slova končila tichou prosbou.

Bohyně se divoce zasmála, čímž způsobila, že Thor roztáhl křídla a triumfálně zakrákal. Duchové se připojili k jejímu projevu nadšení.

„Věz, že jsem velmi potěšena tvými dary, můj válečníku. Vstaň, dítě z rodu Havranů, a nestrachuj se o svého smrtelného opatrovníka, ještě nenastal jeho čas," nesl se nocí hlas Bohyně prodchnutý pýchou. Poté obrátila svůj bezedný zrak k Hermioně: „A prosím, pověz mi, kdo to zde stojí v blízkosti našeho kruhu?"

John pokynul třesoucí Hermioně, ať přistoupí blíž. „Má paní, toto je Hermiona Grangerová, kterou mám ze všech přátel na tomto světě nejraději. Děkuji, že jste ji přivedla do mého života. Hermiono, prosím..."

Dívka nervózně vkročila do kruhu a hluboce se uklonila. „Paní..." zvládla zašeptat.

John se usmál a Thor zakrákal. „Toto je má Paní, která na mě dohlíží od doby, co jsem se narodil. Toto je bohyně Morrigan."

Bohyně se na bledou, chvějící se dívku usmála. „Malá vydro, vidím, že nosíš můj dar. Měj ho vždy u sebe. Musíš se toho hodně naučit a na učení je málo času."

Na to se zahleděla někam mezi Johna a Hermionu. „Dobře se k sobě hodíte. Dítě z rodu Havranů, teď jí musíš povědět vše, co zvládne. Budeš ji potřebovat v těžkých časech, které nastanou. Ona je tvou kotvou, tvým hlasem rozumu. Dobře jsem vybrala, když jsem ji přivedla do tvého života." Z hlasu Bohyně sálala spokojenost. „Vydra a havran – dva protějšky a zároveň dvě strany téže mince. Sbohem, vbrzku se zase setkáme."

Roztřesená Hermiona zrudla a John jí pro uklidnění znovu stiskl ruku. Zatímco se Bohyně rozplývala v měsíčním světle, mohli ve větru slyšet doznívat zvonění jejího smíchu.


28. V okolí tom hrůzy plném - 1. část



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 28: V okolí tom hrůzy plném - 1. část

(v orig. By The Grave and Stern Decorum, překlad Augustin Eugen Mužík)

 

Když se mladý pár vrátil, seděl před Benovými dveřmi seržant Paul Wolfram. Albus Brumbál už byl naštěstí pryč.

„Zastavili se tu bystrozoři, chtějí, abyste za nimi zašel a odpověděl na pár otázek, vaše lordstvo," sdělil jim, než je odvedl do pokoje. „Vašeho strýčka mají propustit zítra ráno. A taky se tu zastavil Albus-Příliš-Mnoho-Titulů-Brumbál."

Harry zasténal a na krátkou chvíli svěsil hlavu. Poté se narovnal a konstatoval: „Takže to začalo."

„Vypadá to tak," přisvědčil Wolf. „Ale to jsme stejně čekali, vaše lordstvo, ne?"

***

Hermiona se rozhodla zůstat po zbytek dne s Maggie u Benovy postele, za což byl Harry velice rád. Nechtěl, aby se jeho adoptivní rodiče nebo jeho nejbližší kamarádka zapojili do toho, co nastane. Chtěl tyto své dva životy udržet oddělené co nejdéle. Kouzelnický svět nepotřeboval vědět, že John Hadrian ´Rváček´ McIntyre je zároveň také Harry James Potter.

Ochrany Toweru nestály o všechen ten chaos, který by vypukl, kdyby do nich udeřil kouzelnický svět. Pokud by došlo ke střetu, ochrany by zvítězily; k tomu byly stvořeny, smrtící a poháněné veškerou krví prolitou zde během staletí.

Odpoledne napochodovali Wolf a Harry na odbor pro vymáhání magického práva, ale byli nuceni zůstat čekat v předpokoji, protože Amelie Bonesová měla jednání. Ven pronikal halas vzrušených hlasů.

„Čekal bych, že budou natolik profesionální, aby na dveře použili tlumící kouzla," zamumlal Harry k Wolfovi, který se jen pousmál a dál si prohlížel čekárnu. Stav ´nejdřív hrr a potom prr´ mu byl velmi dobře známý, protože v armádě se takové situace vyskytovaly poměrně často.

Konečně se dveře otevřely a ředitelka odboru Amelie Bonesová jim pokynula: „Pánové, pojďte dál."

Vešli dovnitř a uviděli tam netrpělivě čekat Albuse Brumbála. Harryho nálada prudce poklesla. Neměl chuť se dneska zabývat tímhle starým manipulativním hlupákem!

„Harry, můj chlapče," zvolal letitý kouzelník se zablýsknutím v očích.

„S laskavým dovolením, pane řediteli," zavrčel Wolf, „toto je jeho lordstvo vévoda z Nebelvíru nebo chcete-li, tak lord Potter, pane. Předpokládám, že si pamatujete, jak máte jeho lordstvo oslovovat."

Harry si dal pohov a zůstal stát vedle Wolfa. Naprosto spokojeně nechal svého mentora převzít vedení. O této konfrontaci často hovořili od doby, kdy v jedenácti odmítl nastoupit do Bradavic, a Harry souhlasil s myšlenkou přenechat Wolfovi hlavní slovo, protože muž měl víc zkušeností v jednání s lidmi s pravomocemi. Kdyby byl Albus Brumbál nucen upustit od svých her, mohli by se pokusit získat nad ním prakticky bezbolestně větší výhodu. Takový druh plánování byl jednou z Harryho oblíbených strategických lekcí: ´Vždy jednej z pozice síly.´

Amelie Bonesová proslula jako silná žena s vysokými morálními zásadami a na rozdíl od mnoha lidí na ministerstvu si svou pozici vydobyla svými schopnostmi. Právě teď bylo zřejmé, že si nepřeje, aby zde byl ředitel přítomen, ale kromě fyzického vyhození neměla moc možností jak se ho zbavit! Ale ať je zatracená, jestli dovolí, aby se ujal tohoto vyšetřování!

„Vaše lordstvo," procedila přes zaťaté zuby a úkosem pohlédla na starého čaroděje sedícího v rohu, „prosím, posaďte se. Musíme probrat pár věcí. Tím, kde jste od vašeho zmizení pobýval, se budeme zabývat později." Střelila po řediteli dalším přísným pohledem a až pak pokračovala: „Nejprve nám svými slovy popište, co se včera stalo na Příčné ulici."

Harry se posadil na nabídnutou židli, ale Wolf zůstal stát ve střehu u dveří a očima ředitele průběžně kontroloval. Albus Brumbál si všiml jeho připravené hůlky a překvapeně pozvedl obočí.

„Ano, paní Bonesová, bude mi potěšením," usmál se Harry krátce, načež se s vojenskou precizností pustil do podrobného popisu. „Včera jsem navštívil Příčnou ulici se svou rodinou..."

Albus Brumbál si odkašlal: „Ale, můj drahý chlapče..."

Harry přerušení ignoroval a pokračoval ve vyprávění: „... když tu jsme zaslechli jekot, křik a zvuky přemístění. Bellatrix Lestrangeová se objevila přímo přede mnou a mojí rodinou. Velela mladým nezkušeným Smrtijedům při něčem, co bych nazval cvičným útokem."

Albus Brumbál to zkusil znovu. „Jak si můžeš být tak jistý, můj drahý Harry? Jak si můžeš být tak jistý, že byli nezkušení?"

Harry si ředitele stále nevšímal a pokračoval v podrobném popisování událostí. Stařec se ho ještě několikrát snažil přerušit, ale byl vždy ignorován. Když Harry skončil, čekal, jestli mu madam Bonesová bude chtít položit doplňující dotazy.

Wolf setrvával u dveří jako tichá, zlověstná stráž. Albus působil poklidně, seděl ve svém koutku, ale seržant odhadoval, že v něm vře nespokojenost, jelikož Harry nadále nereagoval na jeho pokusy o vstup do diskuze. Jenže dokud bude ten starý kocour pokračovat v oslovování Harryho tak nevhodným familiárním způsobem, mladík s ním bude jednat, jako kdyby Brumbál neexistoval. Čekali byste, že to ten starý čaroděj pochopí.

„Kdy tě uvidím v Bradavicích, můj chlapče?" zkusil ředitel položit poslední otázku.

Harry, kterému už docházela trpělivost, vstal a obrátil se k muži s chladnou maskou pohrdání ve tváři. „Pane řediteli, nejsem a nikdy nebudu váš chlapec! Nechal jste mě hnít v domě, kde mě týrali, jako kdybyste s tím souhlasil. Nechal jste mě na prahu jako pytel smetí. A tímto jednáním jste přišel o právo oslovovat mě takto familiárně. Pro příště mi říkejte ´vaše lordstvo´. Ti, kteří jsou mi bližší, mě mohou oslovovat lord Harry, a jen nejbližší rodina nebo přátelé mi můžou říkat Harry. Vy, pane, nejste ani blízký známý, natož součást mojí rodiny. A co se týká Bradavic? Ne, dokud jste ředitelem. Přeji vám hezký den, pane. Těšilo mě, madam Bonesová."

Amelie vstala a obešla stůl. Ředitel to neviděl, ale výrazně se jí zablýsklo v očích. Vypadalo to, že ji kázání, které mu tento mladý lord uštědřil, pobavilo. „Vaše lordstvo, jak se s vámi mohu spojit, kdybychom ještě něco potřebovali?"

Harry se před odchodem mírně uklonil. „Madam, můžete mě zastihnout prostřednictvím správce mého rodinného jmění u Gringottů. Jsou schopni mě kdykoliv kontaktovat. Nicméně vás varuji, že neocení jakékoliv skryté přívažky k vašim dopisům. Přeji vám hezký den, madam." Harry počkal, až mu Wolf otevře dveře, a vyšel ven.

Jakmile opustili atrium, tiše se zeptal: „Napočítal jsem pět stopovacích kouzel na mně, tři na tobě a dva lidi, co nás sledují. Taky kouzlo ´Věř mi´ a kouzlo pro odposlouchávání. Je to tak správně?"

Wolf se uchechtl: „Dobrá práce. Co jsi s nimi udělal?"

Harry se cestou k letaxové stanici ušklíbl. Postavili se do fronty, mladík krátce zaváhal, a pak se rozhlédl. Wolf napodobil jeho úšklebek a jal se zkoumat cestu, kterou přišli. Harry po svých rodičích zdědil lásku k neplechám, a jak Wolf věděl, byl další generací Pobertů. Navíc do jeho sklonů k rošťárnám přispěli svou troškou i havrani, což Wolf a Ben dobře viděli během chlapcova dětství.

Harry mu vysvětlil, že kouzla na důvěru a odposlech přesunul na nejbližší mužské toalety. Naproti tomu všechna stopovací kouzla přeposlal na různé odcházející turisty, takže každý, kdo bude tato kouzla monitorovat (a oba věděli, že tím Brumbál nejspíš někoho zaúkoluje, než že by to dělal sám), uslyší jen zvuky přesunů a cestování po celém kouzelnickém světě. Starý ředitel si dnes nepochybně přečte množství podivných zpráv.

Oba vzhledem ke svému tréninku očekávali, že budou sledováni, takže existoval snad lepší způsob, jak zahladit stopy, než jít ke Gringottům? Odtud se už vydají nevysledovatelnou trasou zpět do Toweru. Skřeti nemají v oblibě lidi, kteří v jejich bance špehují, a jelikož lord Harry je jedním z jejich hlavních zákazníků, dostalo se mu zvláštních privilegií, například nevystopovatelného přenášedla, které odpuzuje nežádoucí osoby.

Wolf věděl, že jde jen o první střet. Bylo jasné, že Albus Brumbál toho nenechá, dokud si nebude myslet, že má Harryho zpátky pod kontrolou. Kdyby jen věděl, že Harry není jen pod ochranou Koruny, ale také pod ochranou Morrigan. Ten starý blázen neměl šanci!

***

konec 1. části kapitoly



Poznámka:


28. V okolí tom hrůzy plném - 2. část



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 28: V okolí tom hrůzy plném - 2. část

 

(v orig. By The Grave and Stern Decorum, překlad Augustin Eugen Mužík)

***

Následující den Wolf a Harry zkontrolovali Bena a poté se rozhodli, že je potřeba si promluvit, takže do Downing Street číslo deset byla svolaná naléhavá schůzka.

Pracovna byla docela našlapaná. Dostavili se Sirius Black, Hermiona Grangerová, premiér, Amanda Kensingtonová a samozřejmě Harry. Jednalo se o Albusi Brumbálovi a jeho očekávaných snahách dostat Harryho Pottera pod kontrolu.

„Čekáme ještě na jednoho účastníka," pronesl premiér, zatímco se všichni usazovali. „Měl by tu být každou chvíli. Musel přeorganizovat svůj program."

„Omlouvám se, že jdu trochu později," promluvil právě vcházející elegantně oblečený muž. Všichni vstali a uklonili se princi z Walesu, který si přitáhl nejbližší židli. „Ostatní jsou zde?"

„Ano, Vaše královská Výsosti."

Hermiona stiskla Harrymu ruku, v očích šokovaný výraz. Moc jí toho o setkání neřekl, jen chtěl, aby s ním šla.

Sirius Black vypadal trochu ztraceně, ale i on v příchozím rozpoznal člena mudlovské královské rodiny. Nebyl si jistý, proč tu je, ale těšilo ho, že se může zúčastnit, i když předtím musel složit slib mlčení.

Začali s rekapitulací událostí na Příčné a Benova zdravotního stavu. Wolf Jeho Výsosti vysvětlil, že Ben má naštěstí dostatek magie, aby mu zabíral lektvar na podporu srdce. Protože je moták, není tak výkonný, jako by byl v případě léčby kouzelníka, ale postačuje to. Pár dní odpočinku a bude schopen vykonávat svěřenou práci v Toweru se stejným nasazením jako dřív.

Lékouzelník Vejvoda ohlásil, že zvládl zabránit tomu, aby se Benova soukromá adresa a bydliště dostalo do oficiálních dokumentů, a příslušné složky ukryl v archivech tak, že by bylo velmi obtížné zjistit z nich něco o Harrym.

Jednání pokračovalo rozvíjením spekulací o možných směrech dalšího postupu Brumbála a Raddlea v budoucnu. Díky náhlému objevení Harryho Pottera se válečná fronta posunula - zejména dokud Kornelius Popletal stále vehementně popíral, že se Pán zla vrátil.

„Brzy proběhne nouzové zasedání Starostolce," zapojila se do debaty Amanda dosud zahloubaná do svého notesu. „Očekáváme, že Albus Brumbál využije své pozice ΄vůdce strany světla΄, aby zapracoval znovuobjevení Harryho Pottera do svých cílů pro ΄vyšší dobro΄. Věřím, že toto zasedání využije k tomu, aby zkusil lorda Harryho legálně donutit k nástupu do Bradavic."

„Také se mluví o tom, že ministr Popletal vyšle někoho ze svých podřízených do školy, aby v nadcházejícím roce převzal post učitele obrany," dokončil Amanda svou zprávu a připravila se na otázky.

„Remus a já jsme nebyli požádáni, abychom se vrátili. Prokletí toho postu je stále aktivní," zavrčel Sirius.

„Bude mít tento učitel k výuce předmětu potřebnou kvalifikaci?" zeptal se Harry se zájmem, protože si pamatoval, co mu Hermiona sdělila o nekompetentnosti učitelů obrany, se kterými se setkala během svého dosavadního studia.

Dívka vedle něj se začala ošívat. „Během let jsme neměli mnoho učitelů s potřebnou kvalifikací," pronesla, jako by mu četla myšlenky, a uhnula pohledem. „Bez urážky, profesore Blacku. Vy a profesor Lupin jste výjimka."

„Pochybuji, lorde Harry," odpověděla Amanda na chlapcovu otázku a střelila pohledem po dívce. Ačkoliv sledovala, jak Harry vyrůstá ve správného mladíka, tohle byla schůzka na vysoké úrovni a bylo třeba dodržovat protokol. I když věděla, že Hermiona už teď zná jeho pravou identitu, stále se jí nelíbilo, že se má stát součástí jejich plánů.

Harry se naštval. „Takže Popletal i Brumba jsou ochotni jít proti stanovám Bradavic, jen aby prosadili své politické zájmy, a studenti jsou samozřejmě nuceni kvůli tomu trpět."

Wolf se zamračil. „Co myslíš tím ΄jsou ochotni΄? Brumbál prosazuje své zájmy a ignoruje stanovy už celá desetiletí."

„Inu, není tedy štěstí, že se chystáme tyto zájmy rozmetat?" ušklíbl se Harry a obrátil se k Jeho Výsosti. „Sire, je čas pustit se do boje. Máme váš souhlas?"

„Rozhodně, vaše lordstvo. Rozhodně."

***

Albus Brumbál seděl ve své pracovně a probíral se materiálem, který dokázal dát ze všech zpráv o Harrym Potterovi dohromady. Navzdory okolnostem se ukázalo, že chlapec je skvělý mladý kouzelník, který se velice podobá svým rodičům. Ale tady naneštěstí zřejmě veškerá podobnost končila. James a Lily by s ním nikdy nejednali s tak očividnou neúctou, jakou dnes vykazoval ten chlapec!

Na tom, že vyřídil tým Smrtijedů vedený Belatrix Lestrangeovou, nebylo nic úžasného! Podle jeho špeha Severuse Snapea byla šílená čarodějka v kritickém stavu a neočekávalo se, že přežije. Podivné díry v jejím těle se odmítaly uzavřít a žena pozvolna vykrvácí. Co je mohlo způsobit?

Harryho odmítání vzít ho na vědomí a hořká slova, která mu dnes vmetl do tváře, ukazovaly, že si je velmi dobře vědom Brumbálovy role při jeho umístění k matčině sestře. Věděl, že k tomu došlo proti jasně formulovanému přání v poslední vůli rodičů, ale bylo to pro chlapcovu ochranu a vyšší dobro!

Harry musel být vychován mimo kouzelnický svět a daleko od všeho toho humbuku okolo Chlapce, který přežil. A Albus nikdy neměl v úmyslu seznámit ho s jeho pravým dědictvím tak brzy. Bylo naprosto nezbytné, aby chlapec byl skromný, snadno ovladatelný a kontrolovatelný. K tomu by nikdy nedošlo, pokud by chlapec myslel sám za sebe.

Jak zjistil, Paul Wolfram měl mudlovský původ a po absolvování Bradavic opustil kouzelnický svět. Představoval neznámou veličinu a to Albuse znepokojovalo. Očividně měl podíl na Harryho výchově. Ředitel pověřil jeden ze svých kontaktů, aby o Wolframovi vystopoval vše, co se dalo, a také zjistil, jak se v prvé řadě mohlo stát, že se s Harrym setkal. Rovněž chtěl vědět, proč ho Wolfram nekontaktoval, když byl Harry nalezen. Přece věděl, kdo Harry Potter je! Příliš mnoho záhad a rizik.

Albus se nakrátko zastavil a vsunul si do pusy jeden ze svých oblíbených pamlsků. Musí dostat Harryho do Bradavic, kde bude v bezpečí, a přijít na to, jak ho vzdálit z dosahu těch, kteří ho v minulých letech ovlivňovali.

Možná by měl znovu otevřít jednání Starostolce? Ano! To by mělo zafungovat. Přiměje Harryho, aby přišel k rozumu; musí. Nedovolí, aby se chlapec obrátil k temnotě. Musí následovat svůj osud, který mu Albus naplánoval po jeho narození!

Fawkes zaposlouchaný do ředitelových myšlenek jen vrtěl hlavou. Paní vložila na chlapce své znamení a Albus se chystal jednat proti její vůli. Což to neviděl? Fawkes se zachvěl.

***

Hluboko v nitru Bradavic probíhalo setkání zcela jiného druhu. Uprostřed hvězdy načrtnuté na podlaze sklepení stála dáma oblečená v černém plášti zdobeném pery. Hovořila s další osobou, ženou ve středověkém šatě z desátého století.

„Brzy, má drahá," promluvila Paní, „přijde váš dědic a pravý velitel. Jste připraveni?"

„Ano, má paní," přisvědčilo ztělesnění Bradavic. „Všechno je připraveno."

„Výtečně. Pamatuj, že bude potřebovat doprovod hodný postavení Mého vyvoleného a tvého dědice. Rovněž tu s ním bude přebývat jeho doprovod," dodala mizející silueta Paní k hluboce se uklánějícím Bradavicím.

***

Kornelius Popletal seděl ve své kanceláři a probíral se plány pro nadcházející rok. Brumbál netuší, co se na něj valí! ušklíbal se potěšeně. Dolores byla perfektní volbou pro to, co bylo potřeba udělat a to co možná nejnepříjemnějším způsobem.

Zprávy o útoku na Příčnou skončily znechuceně odsunuté stranou. Takže Harry Potter byl konečně spatřen. No, jestli se ten spratek domníval, že si sem může přiskotačit a dožadovat se respektu, měl by si to pořádně promyslet! Popletal zvedl ruku a zatahal za zvonek.

Dveře kanceláře se otevřely. „Volal jste, pane?" tázal se usmívající se mladík.

„Wetherby, jdu dnes ven. Na čaj."

„Ano, pane. Budu si dělat poznámky. Rád bych vám ještě připomněl, že máte na poledne domluvenou schůzku, pane."

„Ano, ano. Ta nebude trvat dlouho. Myslím, že si dám čaj v té malé kavárně, kde se mi tak líbí."

„Ano, pane." Percy Weasley zapadl zpět do své kóje a vrátil se ke zpracovávání pergamenů chaoticky rozházených na stole.

Popletal se zamračil. Schůzky s mudlovským premiérem ze srdce nenáviděl. Snažit se plnit sjednané podmínky bylo únavné, ale pokud kouzelnický svět nechtěl znovu skončit pod kontrolou Koruny, smlouva se musela dodržovat. A po schůzce s královnou neměl jinou možnost.


29. Vznešeně jak pán či paní



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 29: Vznešeně jak pán či paní
(v orig. But with Mien of Lord or Lady, překlad Vítězslav Nezval)

 

Albus Brumbál se zahleděl na návrh, který minulou noc sepsal pro Starostolec, a povzdechl si. Věděl, že jde o risk, ale potřeboval toho chlapce v Bradavicích! Harry musel být utvářen a veden k naplnění svého osudu a on, Albus Brumbál, byl jediný, kdo to mohl udělat správně.

Jedno rychlé svolání mimořádného zasedání Starostolce a bude mít Harryho v Bradavicích, kam správně patří. Potřebuje vědět, co se chlapec naučil, a jestli existuje nějaká šance odstranit tu očividnou aroganci, kterou si podle všeho vypěstoval. Tolik práce a tak málo času...

***

Albus jakožto Nejvyšší divotvorce Starostolce čekal v malém předpokoji, až se dostaví zbytek účastníků. V duchu si procházel, co chce říct. Když šlo o ΄vyšší dobro΄, nesmělo hrozit selhání. Harry prostě musel být umístěn zpět pod jeho dohled a do bezpečí Bradavic.

Ozvalo se klepání na dveře. „Všichni jsou na svých místech, Nejvyšší divotvorče," sdělil mu zrzavý asistent, který nahlédl dovnitř.

„Děkuji vám, pane Weasley."

Když Albus zamířil ke křeslu na vyvýšeném stupni, místnost ztichla. Poté ministr uhodil kladívkem o pult, aby upoutal pozornost členů, a vzápětí se otevřely vstupní dveře.

Vešli dva muži oblečení v mudlovských vojenských uniformách, pečlivě si prohlédli místnost a pak se postavili každý z jedné strany dveří. Na to dovnitř vstoupil elegantně ustrojený mladý lord oblečený ve formálním hábitu, který na rameni zdobily dva erby.

Vedle něj kráčel vysoký muž v mudlovském obleku s úzkým proužkem, který nesl kovovou schránku na dokumenty. Následovali ho tři další muži ve vojenských uniformách. Ti, kdož se orientovali v mudlovském světě, poznali stejnokroj a zbraně královského námořnictva. Muž byl zjevně jakýmsi druhem atašé z britské vlády.

Ale mladý lord představoval záhadu. Bylo zřejmé, že se jedná o kouzelníka, podle chování a erbů představitele minimálně dvou starobylých a vznešených rodů. Místností se rozšířil spekulativní šepot.

Albus se zamračil a vstal. „A čemu vděčíme za čest shlédnout prezentaci takového druhu, pane Pottere? Víte, že mudlům není vstup do těchto prostor povolen!"

Muž s kufříkem se usmál, zastavil se přímo před pultem Korneliuse Popletala a podal mu svazek dokumentů. Ministr se na ně podíval a viditelně zbledl.

Poté vzhlédl a spustil: „Nejvyšší divotvorče a členové Starostolce, představuji vám jeho lordstvo Hadriana Pottera, vévodu z Nebelvíru a hlavu starobylého a vznešeného rodu Potterů, a jeho poradce sira Petra Flinchleyho. Jeho lordstvo se dnes dostavilo, aby vzhledem k dovršení patnáctých narozenin uplatnilo nárok na svá křesla ve Starostolci."

„Ne!" zvolalo několik členů, nad nimiž se dalo zaslechnout Albusovo „To nedovolím!"

„Podle vašich vlastních zákonů," uvedl sir Flinchley, „může dědic, který je posledním v linii, uplatnit svůj nárok už ve věku jedenácti let, pokud se prokáže, že je schopen rozumět povinnostem a zodpovědnosti, a se souhlasem právního zástupce..."

„Jako jeho zástupce jsem o tom nebyl informován," přerušil ho Albus. „Takže to zakazuji, dokud si se svým svěřencem nepromluvím."

„Bohužel," pokračoval sir Flinchley a opovržlivě na starého kouzelníka pohlédl, „vy nejste jeho právní zástupce. Vaše práva byla zrušena, když se zjistilo, že jste protiprávně zapečetil poslední vůli Potterových a samozvaně se prohlásil chlapcovým opatrovníkem. Rovněž jste byl pro tento účel shledán nezpůsobilým, protože dítě bylo ve věku pěti let nalezeno nahé a těžce zraněné, přičemž ani neznalo své jméno! Dotyčné dítě, Hadrian James Potter, se stalo svěřencem Koruny a od roku devatenáct set osmdesát šest je v péči Jejího Veličenstva. Jeho lordstvo je dnes tady jen díky milosti Jejího Veličenstva královny."

„To je pravda," prohlásil Kornelius Popletal a zvedl list pergamenu. „Zde tento dokument uděluje dle královské vyhlášky Jejího Veličenstva lordu Hadrianu Jamesi Potterovi zákonné právo na jeho tituly a majetek..."

Albus Brumbál zděšeně klesl na sedadlo. Návrh, který chtěl předložit, byl bezcenný – zcela a naprosto bezcenný! Proč nepomyslel na to prověřit možnost královského zásahu?

„A co jeho kouzelnické vzdělání?" ozvala se čarodějka v růžovém oblečení afektovaným hlasem. „Královna je přece jenom mudla."

„Jeho lordstvo je vzděláváno soukromými učiteli," objasnil sir Flinchley, přičemž položil ruku na rameno lorda Harryho. Chlapec mlčel a stál vzpřímeně a pyšně. Nedíval se nikomu do očí, ale nikdo z přítomných nepochyboval, že tento mladý vévoda má královské vystupování. To se nedalo popřít.

„Ale musí přece chodit do Bradavic!" vykřikla zrzavá čarodějka v publiku.

Nejvyšší divotvorce v duchu blahořečil kolegům za podporu svých plánů, ať je k tomu vedlo cokoliv. Hráli mu přímo do ruky.

„Proč?" zeptal se sir Flinchley.

„Ať ten chlapec mluví sám za sebe!" ozval se hlas z prostoru Starostolce.

Lord Harry pohlédl na sira Flinchleyho. Přesně, jak ho Wolf učil, i ty nejlepší plány mohly vyletět komínem, když se střetly s nepřítelem. Zástupce vlády lehce přikývl.

Mladík se zhluboka nadechl a promluvil jasným hlasem, který se rozléhal po celém prostoru: „Zdá se, že si neuvědomujete, že muž, ke kterému vzhlížíte s úctou, mě poslal do vyhnanství." Zadíval se na Brumbála a z obecenstva se zvedla vlna lapání po dechu. „Ano, do vyhnanství..."

Po slovech mladého kouzelníka začal místností rezonovat zlostný šum, ale zatím ho nikdo nepřerušil.

„Být umístěn do mudlovského světa k lidem, ke kterým moji rodiče neměli navzdory krevnímu poutu žádný vztah a kteří nenávidí všechno magické, se nedá nazvat ΄ochranou΄. Podle mě to bylo vyhnanství," zopakoval a probodl Albuse Brumbála tak znechuceným pohledem, až se starý kouzelník zachvěl.

Lord Harry vycítil, že se muž snaží proniknout do jeho mysli, ale věděl, že se mu to nepodaří. O to se postaral starostlivý trénink Wolfa a Wendella spolu s ochranou Paní.

„V pěti letech," pokračoval, „se mi při záchvěvu náhodné magie podařilo z mého vězení uniknout a byl jsem schopen předložit svůj případ těm, kteří s ním mohli něco udělat. Co se týče mého vzdělání, od doby, kdy jsem se stal svěřencem Koruny, jsem měl ty nejlepší učitele a instruktory a to jak mudlovské, tak kouzelnické."

„Ale co bradavické studium? Stále jde o prestižní školu," uculila se čarodějka v růžovém, kterou později identifikovali jako Dolores Umbridgeovou.

Lord Harry pohlédl na sira Flinchleyho, který si odkašlal. „Jeho lordstvo uvažuje o tom, že své vzdělání dokončí v Bradavicích, pokud mu budou poskytnuty následující výsady."

Brumbál se pousmál. Možná bude nakonec po jeho. „A o jaké výsady se jedná?" zeptal se s jiskřením v očích.

***

Toho večera, ve stínu Toweru, vystoupila z inkoustové tmy na trávník před budovou bývalých kasáren dáma v černém. Na natažené paži jí přistál havran. „Takže můj mladý havran je připravený vyzkoušet křídla. Dobře jsi ho vycvičil."

Thor zakrákal otázku.

„Ne, můj mazlíčku, nepůjde sám. Jdou s ním vlk a vydra a budou mu hlídat záda. Kozel se setká s rovnocenným soupeřem a had zjistí, že můj bojovník víc než dobře chápe jeho temnotu. Jsem velice potěšena," zasmála se žena. Havran s triumfálním krákáním vystřelil k noční obloze.

***

Hermiona Grangerová sledovala, jak teta Maggie pečuje o strýčka Bena, který se vrátil domů. Prvních pár dní bylo velmi náročných. John podnikal to, co momentálně měli spolu s Wolfem naplánováno. Netušila, kde jsou, a Maggie se příliš soustředila na Bena, než aby měla čas stále sledovat svého adoptivního syna.

Takže dívka skončila tady, v malé kuchyňce zaměstnaná obsluhováním konvice a chystáním nesčetného nádobí, koláčů a sušenek, které zaplnily ledničku a pracovní pult. Vybrala jedno plato a vložila ho do trouby. Jakmile konvice zapískala a čaj byl hotový, šla tiše zaklepat na dveře ložnice.

Maggie vyšla s prstem na rtech. „Ten tvrdohlavý mezek konečně usnul," zašeptala a tiše zavřela dveře. Poté seslala kouzlo, které ji upozorní, když se muž vzbudí.

„Víte," poznamenala Hermiona, když se s Maggie posadily ke stolu, „nevím, jak jsem mohla přehlížet náznaky vaší magie, teto Maggie. Teď, když se rozhlédnu, je to zcela očividné."

Maggie se usmála a vstala, aby zkontrolovala troubu a nalila si čaj.

„Viděla jsi to, co jsi chtěla vidět; navíc jsme byli hodně opatrní, aby to tu vypadalo jako v normální domácnosti," uculila se Maggie.

Hermiona si pohrávala s náhrdelníkem. „John... Harry... John... Ach jo, nevím, jak mu mám říkat!" vyhrkla se slzami na krajíčku.

„To je jednoduché, zlatíčko," řekla Maggie a položila před ně talíř s pečivem. „Když je tady a žije jako mudla, je to náš John. V kouzelnickém světě je Harry."

„Aha, asi máte pravdu, teto Maggie," souhlasila dívka s pohledem upřeným do hrnku s čajem. „Já jen mám pocit, že ho vůbec neznám."

Maggie položila dívce ruku kolem ramen. „Byl to tvůj nejlepší kamarád od okamžiku, kdy tě našel pod svým stromem. Znáš ho. To, že jsme museli držet v tajnosti jeho magii, je jen malá část toho, kým je. Víš, míval noční můry o tom, co se stane, až to zjistíš. Budil se a volal tvoje jméno."

Hermiona prudce zdvihla hlavu: „Co... cože?"

Maggie přikývla. „Vždycky jsme věděli, že budeš mít moc ho posílit nebo zlomit, až to zjistíš. Držíš jeho srdce ve svých rukách, drahoušku."

Dívka si povzdechla. „Když jsem Johna viděla tam na Příčné stát nad tělem té čarodějky, měl oči naplněné zuřivostí a já ho nejdřív nepoznala. Vypadal jako nějaký starodávný kouzelný bojovník z mých knih! Pak se otočil a já zaregistrovala, jak se výraz v jeho očích změnil, když mě uviděl, a pochopila jsem, že je to můj John. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Potom mi řekl o strýčkovi Benovi," odmlčela se, aby nezačala brečet. „Prostě nebyl čas se s tím vším vypořádat..."

Maggie opět chápavě přikývla. „Ten infarkt hrozil Benovi už několik měsíců, zlatíčko. Vždycky jsi byla citlivé dítě a těch posledních pár dnů proběhlo velmi chaoticky. Musí být pro tebe těžké si to všechno srovnat v hlavě."

„Myslím, že nejděsivější pro mě bylo setkání s Johnovou Paní! Když o ní dřív mluvil, věděla jsem, že jde o někoho zvláštního, někoho skutečného, ale nikdy by mě nenapadlo..."

„... že by to mohla být bohyně?" dokončila Maggie místo dívenky.

„Ano," zašeptala Hermiona se zachvěním. „Podle všech mýtů je velmi krvežíznivé a pomstychtivé božstvo. Jak se vlastně John dostal pod její ochranu?"

„To je příběh sám o sobě," odvěděla Maggie. „Bude ti ho muset povyprávět on osobně. A pokud jde o tu ΄krvežíznivost a pomstychtivost΄, jedná se jen o jeden Její aspekt. Vždycky tu pro něj byla. Měla by sis uvědomit, že to vypadá, jako kdyby v sobě měl kapku věštecké krev; myslíme si, že to má z matčiny strany. Ačkoliv byla Lily Potterová mudlorozená, skřeti dokázali vystopovat její pokrevní linii přes řadu motáků až k rodu Havraspárů. Tato rodina byla známá svými prorockými schopnostmi a oddaností Paní."

Hermiona se zachvěla. „Nevím, jak se mám chovat. Mám se zlobit? Ano, jsem naštvaná, že to přede mnou skrýval! Měla bych se trápit? No, ano, trápí mě to, ale taky jsem vyrůstala tady! Od osmi let do nás hustili politiku Koruny a vojenský protokol a já chápu, co s sebou nese slib mlčení..." odmlčela se, aby se mohla nadechnout, a poté pokračovala.

„Bojím se? Zatraceně, ano! Stát uprostřed noci na trávníku Toweru tváří v tvář bohyni by vyděsilo každého, komu ještě nepřeskočilo! Co mám teď dělat, teto Maggie?" zanaříkala. „Nechci Johna ztratit, ale v kouzelnickém světě je celebrita a já jsem jen řadová mudlorozená čarodějka. Nemám žádný slavný původ. Ani v jednom světě pro něj nejsem dost dobrá!"

Maggie vzala plačící dívku do náruče a jemně s ní zatřásla. „Nabízíš mu to, co John potřebuje ze všeho nejvíc – svou lásku. Neber mu ji, Hermiono. Jestli to uděláš, bojím se, že náš chlapec bude ztracen."

***

Bradavický expres vyjel ze stanice. V jeho zadní části v samostatném kupé zabezpečeném kouzly a zámky probíral mladý kouzelník s jedním dospělým a se svou nejlepší kamarádkou několik věcí.

Výhody, které lord Hadrian James Potter, představitel starobylého a vznešeného rodu Potterů požadoval, schválil Starostolec velmi snadno, zejména díky manipulativnímu řediteli bezohledně válcujícímu jeho členy.

Prvním požadavkem bylo, aby tam Wolf mohl působit jako strážce lorda Pottera. Coby mladý příslušník vyšší šlechty a svěřenec Koruny s hodností poručíka-čekatele měl Harry Potter nárok na vojenský doprovod, který bude dohlížet na jeho potřeby a výcvik.

Druhým bylo, aby jeho lordstvo dostalo přiděleno vlastní apartmá – jeden pokoj pro sebe a druhý pro Wolfa. Apartmá mělo odpovídat jeho hodnosti a postavení.

Brumbál oponoval, že „Harry musí být zařazen a přezkoušen, aby se ukázalo, jaké hodiny bude muset navštěvovat." Sir Flinchley vytáhl pergamen s detailními výsledky Harryho studia a testů.

Brumbál také tvrdil, že se Harry potřebuje stýkat se svými vrstevníky. Sir Flinchley uvedl, že jeho svěřenec má stále v programu výcvik s Wolfem a ten má přednost.

Zástupce vlády dále prohlásil, že jakákoliv disciplinární opatření vůči lordu Harrymu musí být schválena Korunou. Bradavice byly dobře známé svým favorizováním kolejí, a jakožto svěřenec Koruny je jeho lordstvo nad takové malicherné chování povzneseno.

Než byli všichni spokojeni, došlo na přemílání několika dalších drobných ústupků a kompromisů.

Když se anglická krajina za okny začala míhat rychleji, ozvalo se zaklepání na dveře kupé. Harry se usmál na Hermionu a Wolf otevřel. „Takže mě znovu představíš svým kamarádům?"

„Harry, vzpomínáš si na Nevilla Longbottoma a Lenku Láskorádovou? Kamarádíme se od Lenčina nástupu do Bradavic," vykládala Hermiona, když mládež vcházela dovnitř.

„Tý jo, Hermiono, nevěděl jsem, že znáš Pottera," řekl Neville. „Ron Weasley si byl jistý, že to on bude jeho nejlepší kamarád už od prvního ročníku."

Harry se zatvářil zmateně, a tak se Hermiona pustila do vysvětlování. „Myslí Ronalda Weasleyho. Je to stejný fanatik jako Draco Malfoy. Oba jsou čistokrevní a zaslepení předsudky. Weasley je v Nebelvíru a nenávidí všechno zmijozelské, zatímco Malfoy je ve Zmijozelu a nenávidí všechno nebelvírské."

„Weasleyovi jsou také neochvějnými stoupenci Brumbála. Jejich matka, Molly, má pevně zakořeněnou víru v ředitelovu neomylnost a žádné špatné řeči o něm netoleruje. Na tvém místě bych byl opatrný," vysvětloval Neville dál.

Harry se uculil: „Aha, chápu. No, jestli to něčemu pomůže, znám Hermionu od osmi let. Neměl jsem dovoleno jí povědět, kdo nebo co jsem. Vím, že Longbottomovi a Potterovi byli v minulosti pevnými spojenci, a doufám, že tomu tak znovu bude."

Neville přikývl a podal Harrymu ruku: „Budu jen rád."

„Takže kdy se nám chystáš povědět, že jsi vyvoleným bohyně, Hadriane?" zeptala se blondýnka s nepřítomným výrazem, která stála vedle Nevilla.

Wolf i Harry zamrkali a chvíli na Lenku jen civěli. Něco v ní vysílalo signály k Hadrianově mysli a magii. „U Bohyně! Ty jsi jasnovidka!" vykřikl Harry. „Jak je, ve jménu Paní, možné, že jsi na svobodě?"

„Co tím myslíš, Harry?" zeptala se Hermiona.

Wolf vstal a zaklel: „Musíme ji dostat pryč."

Harry zvedl ruku a zavřel oči. „Ne. Počkat." Pak se podíval na Lenku a zeptal se: „Pomáhá ti Paní, že ano?"

Lenka ukázala na své náušnice s ředkvičkami. „Ty mi darovala Paní Cerridwen. Dává na mě pozor, ale Hermiona mi taky pomáhá, stejně jako Neville. Má z tebe a Hermiony velkou radost. Nelíbí se jí, že všichni ignorují Její přání a utíkají za Brundibárem. Je to smrtelník a podléhá lidským selháním. Budeš opatrný?"

„Budu, má milá dámo. Paní je se mnou od noci, kdy byli zavražděni moji rodiče. Pomohla mi utéct z vězení a od té doby mě chrání." Podíval se na Hermionu a stiskl jí ruku. „ Také jí za hodně vděčím."

Hermiona se na něj usmála a Lenčiny oči získaly svůj obvyklý zasněný lesk. „Dokud budeš dávat přednost Hermioně, škrkny se od tebe budou držet dál."

„Vidím, že ty bláznivé hlášky umíš dobře používat, viď?" nadhodil Harry s úsměvem. „Počítej mě také ke svým kamarádům, Lenko Láskorádová, vyvolená Bohyní."

Lenka se jen usmála.

***

Albus usazený za stolem pozoroval, jak studenti vchází do Velké síně. Denní věštec vychrlil spoustu historek, jak byl Harry Potter nalezen. Byli plné spekulací o tom, kde a u koho chlapec vyrůstal.

Chlapec sám to vysvětloval jen v náznacích. Albus se ho snažil přimět, aby zůstal u Siriuse a seznámil se s několika členy Řádu, kteří měli děti v Harryho věku. Weasleyovi by byli perfektní volba! Ta rodina se ortodoxně orientovala na stranu Světla a nacházela se z velké části pod jeho kontrolou.

Harry neoblomně odmítl a zůstal u své adoptivní rodiny až do odchodu do Bradavic. Albus zjistil, že má blízko k mudlorozené čarodějce z Havraspáru – bude se na ni muset podívat zblízka.

Pak tu byla ta záležitost s Harryho doprovodem. Šlo, jak mu bylo řečeno, o velice starou vojenskou tradici týkající se mladých důstojníků. Paul Wolfram byl mudlorozený, který opustil kouzelnický svět, když v něm kvůli předsudkům ohledně krevního statusu nemohl najít slušné živobytí. Což byla také ostuda. Víc a víc mudlorozených po skončení Bradavic odcházelo, protože neexistovalo nic, co by je tu udrželo.

Jakmile Minerva McGonagallová přivedla prváky, aby mohli být zařazeni, Albus povstal. „Dobrý večer. Vítejte v dalším novém roce v Bradavicích. S velkou radostí vám oznamuji, že lord Harry Potter byl nalezen a připojí se k nám. Bude zařazován po prvácích. Takže se do toho dáme, ne?"

***

Ron Weasley byl nadšený i frustrovaný zároveň. Prohledal kvůli Potterovi celý vlak, ale nemohl ho najít! Jakmile před lety zjistil, že jsou stejně staří, snil o tom, že budou nejlepší kamarádi. Jenže v prvním ročníku se Harry Potter neukázal. Jak ho měl udržet na straně Světla, když tu nebyl?

Ale až bude Potter zařazený do Nebelvíru, dostane šanci. Konec konců, oba jeho rodiče byli nebelvíři. To dá rozum, že tam bude zařazený taky."

***

Ginny Weasleyová se nemohla dočkat. Snila o Harrym Potterovi od chvíle, kdy jí jako malé o něm matka čítala příběhy. Vysnila si, že se za něj provdá, až vyroste. Tolik ji zklamalo, že zmizel, ale odmítla se svých snů vzdát. Jednou se stane paní Potterovou, o tom nepochybovala! Nemohla se dočkat, až bude Harry zařazený do Nebelvíru.

***

Draco Malfoy sledoval, jak vysoký, štíhlý, černovlasý mladík oblečený do kombinace kouzelnického hábitu a vojenské uniformy sebejistě nakráčel do Velké síně, následovaný vyšší mužem v kompletním vojenském stejnokroji. Když teď byl Potter v Bradavicích, Dracův otec chtěl znát každý detail, který mu mohl zjistit. Jejich pán chtěl vědět všechno.

Luciuse Malfoye osobně velmi zaujalo chování lorda Pottera ve Starostolci, zejména jak hned v zárodku zlikvidoval všechny plány toho starého hlupáka. Tohle byl mladý kouzelník, který se nestavěl před velkým Albusem Brumbálem do pozoru a to Malfoyovi staršímu připadalo osvěžující.

Draco dostane velmi brzy šanci se s Potterem skamarádit – v souladu s přáním jeho otce i pána.

***

Lord Harry se posadil na stoličku a dovolil zástupkyni ředitele, aby mu do čela narazila otrhaný klobouk. Uvnitř hlavy se mu ozval hlas: „Skloň štíty, vyvolený bohyně. Potřebuji si v tvé hlavě přečíst, kam tě mám zařadit."

„Kdo jsi?"

„Jsem Moudrý klobouk. Neslyšel jsi mou píseň?"

„Ne, promiň. Čekal jsem venku, až mě zavolají, ale beru tě za slovo. Bláznivý Wendell mi o tobě jednou vykládal. Ale pokud skloním štíty, bude se mi ředitel moct dostat do hlavy."

„Dokud mě máš na ní, tak ne – a než se zeptáš, nemám dovoleno nikomu povědět, o čem jsme spolu mluvili, nebo co zjistím. Dokonce ani řediteli. Důvěřuj mi, vyvolený bohyně."

„Tak dobře," souhlasil Harry a sklonil štíty.

„Zajímavé. Ty nejsi jen vyvoleným bohyně; jsi také dítě Osudu, Hadriane z rodu Havranů!"

Čas mezitím plynul. Studenti ve Velké síni začínali být nervózní a neklidní. Byli unavení a hladoví a tohle už trvalo docela dlouho.

Náhle Moudrý klobouk zvolal: „DĚDIC ZAKLADATELŮ!"

Všichni učitelé zalapali po dechu a pobledlá Minerva McGonagallová si vzala klobouk zpět. „Přijďte po hostině do ředitelovy pracovny, pane Pottere."

„Ano, paní profesorko. A jsem buď lord Potter, nebo jeho lordstvo."

„Harry, můj chlapče, proč se neposadíš k nebelvírskému stolu, abychom se mohl dát do jídla?" ozval se Brumbálův hlas.

Lord Harry vstal, mírně se uklonil zástupkyni ředitele a poté kývl směrem k havraspárskému stolu. „Pane řediteli, ve vlaku jsem se skamarádil s několik havraspáry a rád bych se posadil k nim. A jak už jsem sdělil vaší zástupkyni, jsem buď lord Potter, nebo jeho lordstvo," odsekl nakonec.

Aniž by počkal na odpověď, vykročil a usadil se na prázdné místo mezi Hermionu Grangerovou a Lenku Láskorádovou. Wolf se postavil za něj; protokol diktoval, že musí na svého svěřence během jídla čekat. Harry i Hermiona z toho byli nesví, ale nemohli dělat nic, co by ho přesvědčilo, aby na tom netrval.

„Nemyslíš, že by měl sedět u učitelského stolu?" zeptal se jeden z havraspárských.

„Toto je seržant Paul Wolfram, můj lektor a vojenský doprovod. V tuto chvíli je ve službě a nají se později. Nedělal bych si velké obavy," odmítl Harry námitky okolí, nabral si na talíř jídlo a dál pokračoval ve své roli.

***

 

PA: Nezvykejte si, takto dlouhé kapitoly pokaždé nebudou. Tentokrát jsme jen spojily dvě do jedné. (...)

PP: Pěkně to vyšlo – je to aspoň kompenzace našeho dovolenkového výpadku.



Poznámka:


30. Vůně z kadidelnic kdesi skrytých



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 30: Vůně z kadidelnic kdesi skrytých
(v orig. Perfumed From An Unseen Censer, překlad Naty – upraveno)

 

Když dvě postavy vyšly ze vstupních dveří velkého hradu a zamířily do Zapovězeného lesa, měsíc už stál vysoko na obloze. Uvítací hostina skončila před dlouhou dobou a většina obyvatel Bradavic spala.

„Takže schůzka s ředitelem je domluvena na zítra po snídani?" zeptal se Wolf, když došli ke stromům na okraji lesa. Seržant vedl svého svěřence na malou mýtinu, kterou objevil, když pobýval jako student v Bradavicích.

„Ano, Wolfe," odpověděl Harry a trochu se zachvěl, protože ho zasáhl pocit, že je něco špatně. „A je přesně takový, jak jste ty a teta Amanda prohlašovali. Fakt žije ve svém vysněném světě, že jo?"

„A co ta mrcha Umbridgeová?" zavrčel Wolf.

Harry pokrčil rameny a přinutil myšlenky vrátit se zpátky k tématu. Ta krátká řeč, kterou se žena pokusila přednést před hostinou, mu zanechala kyselou pachuť v ústech. Nezasahoval do jejího chrlení ministerských dogmat, protože chtěl slyšet, jak ministerstvo zdůvodní, proč ji tam vlastně poslalo. Bylo to víc než znepokojivé! Bude s ní muset něco udělat a s ministerstvem také. Asi to zabere nějaký čas.

„Počkám na její první hodinu. Jestli je moje podezření správné, tak bude ředitel do týdne potřebovat nového učitele OPČM," ušklíbl se. Nechtěl odkrývat své karty příliš brzy, ale představa, jak tato sadistická mrcha ΄učí΄ nevinné studenty, mu způsobovala bolení břicha.

Mýtinka byla malá a ne moc daleko v hloubi lesa. Zdobily ji květiny babího léta, divoká tráva a první podzimní listí spolu s viditelnými stopami, že tudy vedou stezky divoké dveře. Bylo by to perfektní místo nebýt rostoucího pocitu disharmonie, který Harry nebyl schopen ignorovat.

„Vypadá to, že tohle místo používá ke Vzývání ještě někdo jiný," poznamenal Harry, když přešel k malému oltáři umístěnému uprostřed mýtinky v kruhu rozděleném na čtvrtiny.

„Vida," ozval se ze stínů hluboký hedvábný hlas. Na prostranství vstoupil vysoký, zlověstně vyhlížející muž. „Nu, pane Pottere, vidím, že se v porušování pravidel vydáváte ve stopách svého otce," zavrčel temně sytým tónem.

Harry ztuhl. Wolf sáhl po hůlce, ale chlapec mu zadržel ruku. „Profesor Snape, předpokládám. Myslím, že brzy zjistíte, že nejsem klonem ani jednoho z mých rodičů. Ve skutečnosti jsem je nikdy neznal, pane, jelikož zemřeli, když jsem byl ještě mimino. Nepředpokládejte, že mě znáte, pane."

Severus Snape se na mladíka před sebou ušklíbl, ale zdržel se komentáře. Stačil mu jeden pohled, aby pochopil, že kdyby k došlo k boji, tato dvojice je dobře trénovaná. „Ovšem."

Harry se mírně uklonil a švihl rukou. Objevila se trnková hůlka, která rázem narostla do šest stop dlouhé hole. Poté se sehnul k oltáři, pečlivě ho očistil od nepořádku a položil na něj dvě svíčky, jednu bílou a druhou černou. Wolf poodešel od kruhu na okraj mýtiny.

Profesor Snape se přesunul blíž k oltáři s podivným výrazem ve tváři. „Vy... vy sloužíte Paní?" zvolal. „Ale..."

Harry pokrčil rameny, holí zapálil svíčky a začal na oltář rozkládat své obětiny – kotlíkový koláček z vlaku, kus stříbřitého balicího papíru a zářivě červené jablko. Poté couvl. Pokud jde o obětiny, nebyly nic moc, ale pro havrany byly cennější než zlato a stříbro. Pravděpodobně šlo o jeho poslední dětský dar, protože už se stal bojovníkem, ale prozatím to bylo všechno, co dokázal shromáždit, a doufal, že to Paní uzná za vhodné.

Severus Snape pozvedl nad žalostnou přehlídkou obětin před sebou překvapeně obočí a přidal k nim své dary: malý rubín, černé pero a list z trnky.

Když měsíc vyklouzl zpoza mraku a ozářil oltářík paprskem stříbrného světla, oba dárci vzhlédli. Ze světla na mýtinu poklidně vystoupila Morrigan, mávla rukou nad obětinami a nad hlavou jí zakrákal havran.

„Můj malý havran a můj Temný. Dobře jste se sešli," poznamenala a zadívala se jim hluboko do očí. „A co mi tuto noc přinášíte?"

Harry poklekl před Paní a usmál se. „Přišel jsem do Bradavic, jak jste chtěla, má Paní. Chtěl jsem vám poděkovat za vaši ochranu a moudrost. Nadcházející školní rok bude zajímavý; bitevní linie už byly vytyčeny a já žádám o Vaše požehnání pro blížící se zápas."

„Můj malý havrane, tak daleko od svého Toweru. Musíš si ale pamatovat, že jsi Mé havraní dítě. Jsi svobodný a mazaný. Nech se vést svou lstivostí a umem," usmála se na svého vyvoleného a poté zaměřila pozornost na muže. „A ty, můj Temný, také chceš mé požehnání?"

Severus nebýval obvykle překvapen. Mít všechno pod kontrolou patřilo k práci každého dobrého špeha. „Paní, jsem potěšený Vaší přítomností. Jen jsem chtěl jako vždy požádat o bezpečný rok, s držením ochranné ruky nad mými malými hady."

Paní se zasmála. „Oba jste mě dnes v noci potěšili. Jděte v míru a hledejte u sebe navzájem podporu a útěchu. Můj Temný, nesuď tohoto malého havrana podle jeho otce; není vůbec jako on, protože byl vychován, aby mi sloužil a naplnil osud, který před ním leží od chvíle, kdy se narodil. Pomoz mu a tím budeš pomáhat i sobě." Poté se ještě jednou se obrátila k Harrymu. „Vím, co cítíš, můj Vyvolený. Nerovnováha lesa obtěžuje i Mě a Můj rod. A teď jděte, oba máte mé požehnání."

Ukročila z mýtinky zpět do stínů a po jejím odchodu zůstal oltář prázdný. Kolem povlával noční vánek nesoucí s sebou vůni měsíčních paprsků a divokých květin. Z dálky sem doléhalo chraplavé krákání hejna havranů.

Harry si povzdechl, otočil se k učiteli a podal mu ruku: „Zdravím, pane profesore Snape, jsem lord Harry James Potter. Mám mnoho jmen, ale dávám vám svolení oslovovat mě pane Pottere, pokud vám to vyhovuje."

Severus se zahleděl do očí mladíka před sebou. Doufal, že v nich uvidí svou ztracenou lásku, ale spatřil jen bezednou zeleň. „Já jsem Severus Snape, váš mistr lektvarů, pane Pottere. Těším se, až uvidím, jak si povedete v mých hodinách."

„Myslím, že vás nezklamu, pane. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet."

„Tak dobře, jak to jen bude v mé situaci možné, pane Pottere," nadhodil Snape a tázavě se na mladíka zahleděl. Když mu Harry pohled vrátil s otázkou v očích, Snape znovu promluvil: „Jsem špeh, pane Pottere. Nesu Znamení zla a patřím k nejbližšímu okolí Pána zla."

Odmlčel se a čekal z mladíkovy strany výbuch znechucení. Když se tak nestalo, pokračoval: „Odtud informuji ředitele o plánech Pána zla. Činil jsem tak v první válce a po jeho návratu to dělám znovu. Jak jistě chápete, nemohu ukazovat žádnou přívětivost jiným studentům než mým zmijozelům; v očích Pána zla a jeho následovníků by to vyhlíželo podezřele."

Harry přikývl: „Rozumím, pane profesore. Cokoliv jiného by vás stálo život." Potřásli si rukama a vydali se zpět k hradu. Jejich cesty se rozdělily dřív, než se vynořili z lesního porostu.

***

Dolores Umbridgeová před sebou měla poslání. Kornelius Popletal jí uložil velmi důležitý úkol – měla dostat školu pod nadvládu ministerstva všemi nezbytnými prostředky. Její malý proslov při zahajovací hostině byl trochu upozadněn příchodem toho Potterovic spratka! Drahý Kornelius ji informoval, že se ho nesmí dotknout, na to, aby si s ním zahrávali, měl teď příliš velký politický vliv. Nicméně ve vlastním zájmu měl mít ten nečistokrevný spratek v sobě aspoň tolik slušnosti, aby nepřerušoval její uvítací řeč!

Věděla, že existují způsoby, jak člověka nepřímo srovnat do latě, ale možná měl drahý Kornelius pravdu. Ostatně, měla větší kousky ke grilování.

Jas Brumbálovy hvězdy slábl. Po katastrofě s Turnajem tří kouzelnických škol, při kterém málem zemřel student Bradavic, už takzvaný vůdce strany Světla nezářil tak jasně.

Diggoryho chlapec musel být umravněn. Stále trval na tom, že Pán zla je zpět, a protože ho Kornelius nemohl umlčet, padlo to na ni. Chlapcův otec Amos Diggory byl na ministerstvu příliš oblíbený, než aby se dala záležitost vyřešit z tohoto konce, a protože jeho syn neměl sklony k divokému a podivínskému chování, nezbývalo než se s ním vypořádat v Bradavicích.

Počká, až nastane její čas. Ostatně má na to celý rok!

***

Úkol uspořádat rozvrh lorda Pottera spadl na bedra zástupkyně ředitele Minervy McGonagallové. Obdržela jeho záznamy a zjistila, že chlapec byl po celou dobu vyučován doma.

Výsledky všech jeho testů nesly známku Nad očekávání. I jeho praktický výcvik v kouzlení vypadal na výjimečnou úroveň. Kam ho měla umístit? Podle výsledků testů by mohl rovnou dělat zkoušky NKÚ a pravděpodobně by je zvládl!

Albus si byl tak jistý, že lord Potter bude zařazený do Nebelvíru, takže chtěl, aby mu naplánovala všechny hodiny s nimi. Ten chlap! Pořád mu neodpustila, že strčil chudáka Harryho k těm... těm... mudlům!

Potřásla hlavou, aby si ujasnila myšlenky a vrátila je zpět do současnosti. Podle dnešního výstupu lorda Pottera ve Velké síni soudila, že mu bude mnohem lépe v Havraspáru. Vypadalo to, že má ke dvěma mladým dámám z této koleje přátelský vztah, takže zvažovala, jak se s nimi seznámil. Na to, aby se potkali až ve vlaku, působili jako moc velcí kámoši.

„Chtěla jsi mě vidět, Minervo?"

„Zdravím, Filiusi. Pojď dál," vzhlédla od papírů. „Procházím studijní výsledky lorda Pottera. Musím říct, že jsem jimi ohromena."

„Celkem překvapivé, že?" zasmál se maličký profesor a ředitel Havraspáru a pohodlně se usadil do vysoko vypolstrovaného křesla naproti ženě. „Ale nechápu... Tedy, Minervo! Albuse chytí rapl!" vyhrkl, když se zahleděl do rozvrhu, a rozesmál se, až nadskakoval.

I Minerva se usmála – dosti kočičím způsobem. „Tak mi to neměl hodit na krk!" odfrkla si. Když se rozčílila, její skotský přízvuk nabyl na intenzitě. „Se mi nepozdávali už ty mudlovský tupci, ke kterejm Harryho šoupnul. A furt z něj dělal blbečka! Kašlal na všechno a na všechny, a vem mě skřet, esli po něm budu uklízet ten jeho bordel!" zahučela nakonec a snažila se znovu ovládnout. *)

„Podle mě už je setsakramentsky načase, aby ses přestala klanět a pochlebovat Albusovi, má drahá. Je to konec konců jen člověk jako každý jiný, ne neomylná ikona, za kterou se on považuje. Tak co máš v plánu?"

***

 

PA: Nejprve krátké objasnění. Ano, Harry řekl, že nenastoupí do Bradavic, dokud tam Brumbál bude ředitelem. Bylo to řečeno s tím, že Harry může získat další ústupky později.

A teď kázání: Frau a já jsme dostaly pár komentářů k Morrigan. Jeden čtenář chce, aby ta pomstychtivá bohyně zemřela a další jí „dát do zubů!"

Prosím, lidi, Frau a já jsme velice obezřetné v tom, jak a kdy použijeme Bohyni. Phil (jejich betareader - pozn. překladatelky) dokonce poukázal na pár detailů, kdy jsme ji vynechaly, nebo zařadily nesprávně. Nechceme nikoho urazit; tak nám prosím věnujte trochu respektu. Víme, co děláme. Což znamená: Dělejte si výzkum! My ho děláme! Morrigan je známá jako krvežíznivé božstvo s poněkud nemilosrdnou náturou. Urážejte ji na vlastní riziko a ne v komentářích. Děkujeme moc.

PP: Tentokrát jsem přeložila i celou autorskou poznámku, protože mě dost pobavila. K opatrnému přístupu vůči Morrigan ale vyzývaly autorky u jednotlivých kapitol opakovaně, zřejmě si na její účast v příběhu čtenáři stěžovali mnohem častěji. Ti Angličani/Američani jsou prostě divní :-D

*) Skotský přízvuk do češtiny převést neumíme, tak jsme s betou použily nespisovnou řeč, v podstatě naši rodnou plzeňštinu ;-)


31. Pověz, jak tě nazývat



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 31: Pověz, jak tě nazývat

(v orig. Tell Me What Thy Lordly Name Is, překlad Václav Pinkava)

 

Následující ráno seděl Severus Snape ve sborovně a stále dumal o tom, co zjistil v noci v Zapovězeném lese. Jeho první dojem z toho Potterovic potěru byl zřejmě mylný. Chlapec se mohl fyzicky podobat Severusovu dávnému rivalovi, zatracenému Jamesi Potterovi, a určitě měl oči milované Lily, ale tím to končilo. Nevěděl, kam jejich syna zařadit. Jaké vlastnosti zdědil? Jak ho formovaly? Od představení na včerejší zahajovací hostině bylo jasné, že chlapec byl vychován jako řádný mladý lord, ale měl v sobě ještě něco dalšího, co James Potter postrádal.

A pak tu byla mladíkova božská patronka: Morrigan. Vypadalo to, že v jeho životě hraje velmi důležitou roli. Přijetí prostých chlapcových darů hovořilo o Jejím pochopení a schvalování dětských potřeb. Přitom podle historických zkušeností patřila k velmi náročným bohům a obvykle neodpouštěla změny v rituálu Jejího uctívání.

A k tomu navíc zjištění, že chlapec se podle všeho v Její společnosti cítil pohodlně. Severus věděl, že klást Paní otázky znamenalo vyzývat smrt. Nebyl hlupák a od mladých let byl bohyni velmi oddaný. Jeho velice zmijozelská povaha ho nabádala k opatrnosti, takže bude muset zaujmout vyčkávací taktiku.

„Dobré ráno všem," zahlaholil Albus, když vyšel ze své pracovny, a srdečně pozdravil učitele, kteří na něj čekali. Za chvíli začínala ve Velké síni snídaně, ale ředitel po včerejších událostech narychlo svolal naléhavou schůzku veškerého personálu.

Dolores Umbridgeová seděla hned po ředitelově levici, Minerva po jeho pravici. Severus se při úvahách o růžově oděné učitelce OPČM zachvěl. Na co si to Popletal hraje, že sem jmenoval tuhle nekompetentní ropuchu?

„Minervo, vytvořila jsi rozvrh pro pana Pottera, jak jsem tě žádal?" zeptal se Albus, čímž přitáhl Severusovu pozornost zpět k jednání.

„Ano, Albusi. Prošla jsem si jeho studijní záznamy a všechno ukazuje na to, že by měl být v Havraspáru, takže jsem požádala Filiuse, aby se ho jako ředitel této koleje ujal a naplánoval mu další výuku."

„Ovšem, má drahá, ale Harry by si jistě vedl dobře i v Nebelvíru, ne?"

„Možná podle tebe, Albusi, ale jeho záznamy říkají něco jiného. A ještě něco – pokud s ním chceš vycházet, musíš upustit od příliš familiárního tónu. Zřejmě to neoceňuje," doporučila řediteli nabručeně a probodla ho pohledem. Pak pokračovala: „Nezapadá do tvých představ. Jeho výsledky jsou zcela jasné a podle nich patří do Havraspáru! A jelikož jsi mi to hodil na krk, budeš muset akceptovat moje rozhodnutí. Prodiskutovala jsem to s Filiusem a bude mít hodiny s havraspárskými."

Albus vzdychl a střelil po ní zklamaným pohledem. Minerva měla páteř a hodlala to udělat po svém, ať chtěl nebo ne. V tomhle ji dobře znal, odpovídalo to jejímu skotskému temperamentu.

„Přiznejme si to, pane řediteli: jen si přejete, aby se skamarádil s Weasleyovými, vašimi podlézavými pochlebovači," ušklíbl se Snape.

Všichni obrátili svou pozornost k naštvanému mistru lektvarů s ohromenými výrazy ve tvářích. „Prostě nedokážete snést, že nemáte toho spratka pod kontrolou, zejména když se teď konečně objevil."

„Severusi," zaprskal vyplašeně Albus, ale obvinění, které mistr lektvarů naznačil, ponechal bez komentáře. „Chci, abys na něj dával bedlivý pozor. Nevíme, jak bych vychován. Možná nastanou problémy, které budeme muset řešit," dodal s vynuceným smíchem a v očích se mu objevily vlídné jiskřičky.

Severus pokrčil rameny. Zatracený Albus s jeho milionem jmen a ´vyšším dobrem´! Ten starý hlupák nevidí přes stromy les!

***

Dolores naslouchala hovorům, které se nesly místností, krčila nos a popíjela svůj ranní čaj. Pouze čas ukáže, jestli je ten kluk nepřítel a ohrožuje jejího drahého Korneliuse nebo ne. A jestli se z něj vyklube hrozba, však se postará, aby to princátko vzešlé merlinvíodkud dostalo, co mu patří.

***

Napůl probuzení studenti se scházeli na snídani. Mnozí doufali, že znovu zahlédnou toho tajemného lorda Pottera. Včera večer zanechal docela dojem a pár dívek už soupeřilo o to, jak se k němu přiblížit.

Bohužel všichni čekali marně. Objekt jejich drbů právě běhal spolu se svým mentorem a s někým z řad studentů kolem Černého jezera. Den lorda Pottera začal už před více než dvěma hodinami. Harry poslal Hermioně po domácím skřítkovi rychlou zprávu, co mají s Wolfem v plánu, a brzy se k jejich rannímu cvičení připojila coby třetí účastník.

Později, když už snídaně končila, vešlo trio do Velké síně osvěžené sprchou a náležitě upravené. Jakmile se usadili, kupodivu se před nimi – navzdory pozdnímu příchodu – objevila čerstvá a ještě kouřící snídaně.

Hermiona použila sprchu v Harryho apartmá, protože jí nezbýval čas doběhnout do své ložnice. Jednoduché osvěžovací kouzlo zajistilo, aby si dala do pořádku i svůj hábit. Když vcházeli dovnitř, zrovna diskutovali o článku v Měsíčníku lektvarů.

„Lorde Pottere," zavolal na ně Filius Kratiknot, když kráčeli uličkou. „Mám váš rozvrh. Nepochybuji, že vám slečna Grangerová všechno ráda ukáže."

„S velikým potěšením, pane profesore," odpověděla Hermiona a nahlédla Harrymu přes rameno do rozvrhu. „Jé, prima, máme všechny předměty spolu!"

„Pane Wolframe..."

„Pane profesore, správně je to seržant Wolfram, nikoliv pan," opravil ho Wolf zdvořile.

„Jistě, seržante. Chtěl jsem se zeptat, jestli se také hodláte účastnit vyučování lorda Pottera?"

„Ne, pane. Doprovodím ho na a z většiny hodin, ale přestože dohlížím na jeho výcvik, ujišťuji vás, že veškeré školní úkoly bude lord Potter plnit sám."

„Lorde Pottere, kterému oslovení dáváte přednost? Lord Potter nebo pan Potter?" otázal se Filius uctivě. Shledával tohoto mladíka čím dál zajímavějším.

„Chápu, že podle stanov školy nemám jakožto student nárok na žádný titul. Ale jako dědic zakladatelů to mohu vyžadovat. Takže, pane, pokud je to oboustranně přijatelné a pokud okolnosti neurčí jinak, oslovení pan Potter bude vyhovující."

„Výtečně, pane Pottere. Ředitel si přeje, abyste se s ním setkal teď ráno před vyučováním," připomněl mu maličký profesor a začal se vzdalovat.

„Pane, pokud se vám to hodí a nemáte hodinu, mohl byste mě na toto setkání doprovodit?" zeptal se Harry uctivě. „Vím, že coby dědic zakladatelů nemám žádného ředitele koleje, ale protože dohlížíte na můj rozvrh, řekl bych, že se s tím pro vás pojí jistá odpovědnost."

„Bude mi potěšením, pane Pottere," odpověděl Filius s úsměvem a vrátil se zpět. „Také prosím přijďte před večeří do mé pracovny, můžeme si pohovořit o některých vašich předmětech."

„I mě bude potěšením, pane. Doufám, že mi při té příležitosti povíte také něco o mé matce."

***

Několik havraspárů strávilo noc uvažováním, proč Potter nebydlí v prostorách jejich koleje, když s nimi seděl na hostině.

Samozřejmě, že se mnoho starších ihned pustilo do podrobného průzkumu. Ptali se, proč mu Moudrý klobouk dal takový titul, a přemýšleli, co to s sebou nese. To, co zjistili, vyvolalo víc otázek než odpovědí.

Následující ráno při snídani byla celá kolej ve střehu a dychtila zjistit, jestli se k této nové hádance dozví nějaké nové informace. Když viděli, jak s Potterem hovoří ředitel jejich koleje, několik z nich spokojeně pokývalo hlavou. Dostali Pottera! A máte to, nebelvíři!

Draco Malfoy si všiml, že Potter sedí u havraspárského stolu s mudlovskou šmejdkou, a zamračil se. To bylo odporné! Otci se to nebude líbit.

Ron a Ginny Weasleyovi vysílali od nebelvírského stolu upřené pohledy. Brumbál chtěl, aby pomohli Pottera přitáhnout ke straně Světla.

Ginny bylo řečeno, že když uspějí, dostane šanci získat toho pohledného mladého lorda pro sebe. A bylo jí slíbeno, že ředitel je na její straně; domluvil s Weasleyovými, že konec léta stráví Harry u nich. Což se bohužel nestalo, Harry jejich pohostinství odmítl. V ranním světle vypadá ještě líp, vzdychla roztouženě.

Neville Longbottom mrkl na Harryho a usmál se. Harry nebyl takový, jak si vzhledem k tomu, že vyrůstal u mudlů, myslel. Jeho babičce udělá velkou radost, že ředitel už se nebude tolik zaměřovat na něj. Když nebyl Harry Potter k nalezení, Albus Brumbál se začal přespříliš zajímat o Nevilla, a to se Augustě Longbottomové vůbec nelíbilo.

Harrymu bylo jasné, že je zkoumán různými školními frakcemi. Wolf ho na to připravoval už od počátku. Ben a Maggie ho sice vychovávali pod ochranou Toweru, ale také se pohyboval mezi turisty na pozemcích. Přitom se setkával s řadou lidí, sledoval všemožné způsoby chování a zdokonaloval si tak své pozorovací schopnosti. Teď si naložil na talíř lehkou a zdravou snídani a povídal si při jídle s Hermionou, jako kdyby mu byl celý svět ukradený – o což v prvé řadě šlo.

Dolores Umbridgeová se znechuceně mračila. Tak mocný kouzelník ze starobylé a vznešené rodiny, jakou byli Potterovi, a snižuje se k přátelení s mudlovskými šmejdy. Taková hanebnost! Úplně ji přešla chuť k jídlu.

***

Harry vstoupil do ředitelovy pracovny s profesorem Kratiknotem a Wolfem v závěsu. Jedním pohledem zhodnotil všechny věci v okolí, ale ve skutečnosti ho zdejší výzdoba nijak neohromila. Vypadalo to, že fénix usazený u okna spí. Harryho napadlo, co si asi magický pták myslí o tom, že zrovna on je dědicem zakladatelů a nemá ředitele rád.

„Můžete jít profesore Kratiknote. Přeji si mluvit s panem Potterem. A vy také, pane Wolframe," pokusil se ředitel vystrnadit dospělý doprovod, čímž přitáhl Harryho pozornost zpět k tomu, co se kolem něj dělo.

„Pane řediteli, vím, že se pravděpodobně budu opakovat, ale jsem seržant Wolfram a půjdu tam, kam půjde lord Potter," prohlásil Wolf, postavil se u dveří do pozoru a už se ani nepohnul.

„Lord Potter mě požádal, ať se připojím coby ředitel jeho koleje, Albusi," sdělil profesor Kratiknot znechucenému řediteli.

„Inu dobrá. Posaďte se, pane Pottere. Mám za to, že jste už obdržel svůj rozvrh. Doufal jsem, že se připojíte k nebelvírům, protože vaši rodiče patřili do této koleje," povzdechl si Albus a nabídl chlapci citronový drops, ovšem dočkal se bryskního odmítnutí.

„Ne, děkuji."

Harry pozvedl obočí. Aspoň, že s ním ten muž tentokrát nejednal tak familiárně. Jak už předtím říkal Kratiknotovi, podle stanov musel odložit svůj titul ve chvíli, kdy byl zařazen; nicméně coby dědic zakladatelů si jej mohl nárokovat. Ale Merlin ho zatrať, jestli tomu všetečnému starému bláznovi dovolí používat jeho křestní jméno, jak si zamane!

„Pane, jsem se svým rozvrhem s havraspáry zcela spokojený," prohlásil a věnoval řediteli chladný úsměv.

Albus jako kdyby přímo před jejich očima ochabl. Po krátké odmlce vyhrkl: „Harry, můj chlapče, mohl bys mi povědět, kde jsi byl? Byl jsem velmi znepokojený a nepochyboval jsem, že se o tebe budou příbuzní dostatečně starat."

Při zmínce o příbuzných Harryho úsměv zmizel a mladík se prudce postavil. Tolik k naději, že se ten muž poučil.

„Albusi! Věnuj mu trochu respektu. Opakovaně ti říkal, aby s ním nejednal tak důvěrně!" pokáral ředitele Filius.

Albus se opřel o opěradlo křesla a sledoval chlapce stojícího ve dveřích a připraveného odejít. „Omlouvám se, lorde Pottere, ale obávám se, že pro starého kouzelníka, jako jsem já, je těžké změnit své zvyky."

Harry se obrátil a probodl ředitele pohledem. „Ne, asi ne. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Umístil jste mě tam navzdory výslovným pokynům v poslední vůli mých rodičů." Přimhouřil oči a odhadoval ředitelovu reakci. „Skřeti mi ji ukázali, když mi bylo jedenáct. Moji příbuzní by neměli mít dovoleno pečovat ani o psa, natož vychovávat magické dítě."

Wolf popošel blíž a podal Harrymu složku s dokumenty.

„Tady jsou mé zdravotní záznamy z doby, kdy jsem byl nalezen," položil Harry papíry na stůl. „Nemám vás rád, pane, ani vám nevěřím. Nepociťuji respekt k někomu, kdo – i když díky úmyslné nevědomosti – podporuje týrání dětí. Jenže jste zde ředitelem a já jsem v tuto chvíli nucen spadat pod vaši pravomoc. Je to všechno?"

„Pane Pottere, mohu si také pořídit kopii vaší zdravotní dokumentace?" zeptal se Filius.

„Můžete jít, lorde Pottere," ozval se Albus zarytě, ale s rezignovaným výrazem.

„Mám další výtisk, pane," sdělil Harry maličkému profesorovi a krátce se mu uklonil.

Wolf počkal, až Harry vyjde ven z pracovny, a pak se otočil na patě a svižně ho následoval.



Poznámka:


32. Což nenajdu utišení?



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 32: Což nenajdu utišení?

(v orig. Is There Balm In Gilead?, překlad Naty)

 

Draco, dědic rodiny Malfoyů, konečně dostal šanci promluvit si s Potterem. Když totiž vešel do knihovny, našel ho sedět o samotě v zastrčeném rohu místnosti. Naštěstí nebylo nikde poblíž vidět tu mudlovskou špínu, která kolem něj neustále kroužila.

„Lorde Pottere," oslovil ho Draco zdvořile. „Jsem Draco Malfoy, potomek starobylého a vznešeného rodu Malfoyů." Představení zakončil mírnou úklonou.

„Pane Malfoyi," odpověděl na pozdrav Harry a vstal. „Co pro vás mohu udělat?"

„Můj otec, lord Lucius Malfoy, mi doporučil, abych se s vámi seznámil," usmál se Draco a napřáhl ruku.

„Rozumím," odvětil Harry a blonďákovu nabízenou ruku přijal. „Pokud už nic jiného nepotřebujete...?"

„Jelikož jste nebyl v kouzelnickém světě aktivní, jen bych vás rád varoval. Brzy zjistíte, že některé rodiny jsou lepší než jiné. Mohu vás představit..." Draco se odmlčel, protože Harry zvedl ruku a zarazil ho.

„Děkuji za vaši nabídku, pane Malfoyi," odpověděl Harry zdvořile. „Vidím, že je míněna v dobrém. Nicméně ji nemohu přijmout. Nemohu se přátelit s někým, kdo podporuje osobu, která je zodpovědná za smrt mých rodičů."

Draco potlačil narůstající hněv, Potter se konec konců stále choval zdvořile a uctivě. „Působíte velmi sebejistě," procedil přes zaťaté zuby.

Harry se mírně usmál a začal si sbírat knihy. „Magie, pane Malfoyi není o světle nebo temnotě, ani o tom, kdo je jí hoden. Magie je dar od Paní. Je to Ona, kdo dává, případně volá, protože Ona si vybírá. A jako takový by měl být opatrován a respektován bez ohledu na krevní status vyvolené osoby. Váš otec a jeho pán tuto skutečnost ztratili ze zřetele. Hezký den, následníku rodu Malfoyů. Pokud chcete vědět víc, jsem vám k dispozici."

Draco zůstal jako omráčený. Potter věděl, jak ho má titulovat? Kdo ho to naučil? Povídalo se, že byl vychován v mudlovském světě, neměl by tedy znát staré formy kouzelnické etikety.

Ronald Weasley tajně poslouchal rozhovor Malfoye s Potterem. Sledoval, jak si potřásli rukama, a zaplavil ho hněv. Jak se Potter opovažuje kamarádit se s tou fretkou! To musí okamžitě přestat!

„Pottere!"

Harry se zastavil a obrátil se k zrzkovi. „Známe se?"

„Nehraj si se mnou, Pottere! Měl jsi letos v létě před začátkem školy s Brumbálem přijít a seznámit se s mojí rodinou a ty jsi odmítl! Copak – nebyli jsme pro ´lorda Pottera´ dost dobří?" zavrčel, až mu z pusy vylétla slina.

Harry pozvedl obočí a couvl. „Já... chápu... Omlouvám se, pokud jsem zničil nějaké plány, které mě zahrnovaly. Omluvíš mě teď? Jdu pozdě na schůzku s profesorem Kratiknotem."

„Tví rodiče by se za tebe styděli," ušklíbl se naštvaně zrzek.

„Pane Weasley!" pronikl do debaty hlas McGonagallové. „Odebírám Nebelvíru pět bodů za hrubé a nezdvořilé chování!"

„Ale, paní profesorko... Byl to... Malfoy!" vyprskl Weasley.

Harry jen přihlížel a vztekle zatínal pěsti. Jeho zelené oči získaly chladný, výhružný výraz. „Neznal jsem své rodiče, Weasley, a jsem si jistý, že ani ty ne. Neopovažuj se předjímat, že víš, co by cítili! A teď, pokud mě omluvíš, mám zpoždění," otočil se na podpatku a vydal se pryč.

Wolf, který byl celého incidentu svědkem, se obrátil k zástupkyni ředitele: „Paní profesorko, radši držte svá lvíčata na vodítku, pokud jsou všechna taková jako tenhle hňup. Lord Potter nedovolí, aby někdo dlouho beztrestně osočoval jeho nebo jeho rodiče. A zaručuji vám, že když on na někoho zaútočí, onen dotyčný nevyhraje."

Minerva zlostně semkla rty. „Děkuji za varování, seržante. Pane Weasley, nemáte být náhodou na hodině?"

Ronald Weasley si to odrázoval pryč a pod nos si mumlal cosi o arogantních mizerech a slizkých fretkách.

***

Harry vešel do učebny OPČM. Fámy tady v Bradavicích byly ještě horší než mezi duchy a strašidly v Toweru! Všichni mluvili o tom, jak byl poslední učitel obrany špatný nebo o Harryho konfrontaci s horkokrevným Weasleym před knihovnou.

Kroutil hlavou, ještě když si sedal vedle Hermiony. I jí se to dotýkalo, protože se s ním přátelila. Ne že by se o to nějak starali, byli kamarádi už příliš dlouho, než aby se něčím takovým nechali rozhodit.

„Dobré odpoledne, třído," ozval se zdánlivě sladký hlas Dolores Umbridgeové. Studenti z Havraspáru a Mrzimoru se na sebe trochu zmateně podívali. Přece už jsou v pátém ročníku a ne nějací vyjukaní prvňáčci, ne?

„Řekla jsem ΄Dobré odpoledne, třído΄," zopakovala mnohem méně sladce.

„Dobré odpoledne, madam Umbridgeová," pozdravilo ji několik studentů.

„Ach, dobře vím, že to umíte lépe," uculila se.

„Dobré odpoledne, madam Umbridgeová," prohlásili tedy všichni.

Harry a Hermiona se na sebe podívali. Tohle nevěstilo nic dobrého.

Poté, co Umbridgeovou jejich odpověď konečně uspokojila, sdělila jim pár úvodních poznámek a začala rozdávat knihy, které si měli během hodin číst. Několik studentů se zeptalo na praktickou stránku obrany.

„V těchto hodinách budete pouze studovat teorii. Nebude žádné mávání hůlkou, ani sesílání nebezpečných kouzel."

„Ale..." vyhrkl jeden ze studentů šokovaně.

„Promiňte, madam Umbridgeová," ozval se Harry a zdvořile zvedl ruku.

„Pane Pottere? Máte nějakou otázku?"

„Ano, madam, mám," zvedl se Harry ze židle. „Jakou máte pro učení tohoto předmětu kvalifikaci? Máte ΄V΄ z OVCÍ z obrany nebo praktické zkušenosti s vymáháním práva?"

„To, pane Pottere, není vaše starost," odsekla, protože ji rozzlobilo, že si někdo troufl ptát se na její vzdělání.

„Chápu," odpověděl Harry a začal si sbírat věci. Knihu, kterou jim rozdala, ale nechal ležet neotevřenu na lavici. „Podle stanov Bradavic musíte mít alespoň ΄V΄, abyste zde tento předmět mohla učit. Očividně ho nemáte, jinak byste mi nedala vyhýbavou odpověď. Pokud mě tedy omluvíte..."

Na to se mírně uklonil a začal se chystat k odchodu. I Hermiona vstala a mnoho dalších havraspárů se také pustilo do balení věcí. Jestliže se hodiny nehodlal zúčastnit Potter, proč by měli oni?

„Uděluji vám trest, pane Pottere!" zaječela Umbridgeová do Harryho zad. „A všem, kteří odcházejí!"

Několik studentů se vrátilo do lavic, většina ale pokračovala v odchodu do svých ložnic a za ředitelem koleje.

Hermiona dohonila Harryho na cestě do ředitelovy pracovny. S tenkou složkou dokumentů pod paží a slabým úšklebkem na rtech je následoval také Wolf.

„Wolfe, získal jste reference na Umbridgeovou?" zeptal se Harry, když došli k chrliči, který střežil cestu do Brumbálovy svatyně.

„Samozřejmě. Měl jste pravdu, lorde Harry."

„Jak jsi to věděl, Harry?" zeptala se Hermiona a popoběhla.

Harry se usmál: „To je důvěrné."

Wolf si nerudně odfrkl a Harry se se smíchem obrátil ke kamennému chrliči. „Ty," ukázal na kus kamene, „otevři. Na nějaké ředitelovy nesmysly nemám čas."

Chrlič rychle uskočil stranou, jak dostal nařízeno. Hermiona s očima navrch hlavy vystartovala vpřed, ale Harry ji zastavil. „Hele, Hermiono, nemůžeš se do toho namočit. Jdi za profesorkou McGonagallovou a pověz jí, co se děje. U toho jednání jí bude potřeba."

„Nemějte obavy, pane Pottere, jsem přímo tady," ozval se pobavený hlas zástupkyně ředitele. „Viděla jsem, jak sem míříte."

***

Albus měl dnes skvělý den. Domácí skřítci mu připravili jeho oblíbený oběd a konečně dorazila poslední objednávka citronových bonbonů. Potichu si broukal a nedbale se probíral stohem papírů, které vyžadovaly jeho pozornost.

Při zvuku, který vydával posouvající se chrlič, zvedl zrak ke dveřím pracovny. Blikala nad nimi jména „Harry Potter, Paul Wolfram a Minerva". Zamračil se. Co teď?

„Harry... chci říct lorde Pottere, pojďte dál. I vy, seržante a Minervo. Co se stalo? Neměli byste být na vyučování?"

Harry listoval spisem, který mu Wolf předal na schodech, ještě při vstupu do místnosti. S očima upřenýma do papírů se zeptal: „Věděl jste, že vy a tato škola porušujete stanovy tím, že zaměstnáváte někoho, kdo není způsobilý k výuce základního předmětu?"

Albus se opřel v křesle. „Ne, můj chlapče, to jsem nevěděl."

Náhle se ze schodů ozval ruch... „Nebudu tu trčet!" vřískala Dolores a hnala se za nimi dovnitř. „Nemohu učit, když mě nikdo neposlouchá! Ten hrubý, arogantní, drzý kluk!"

„Pojďte dál, Dolores," vyzval ji se ztrápeným povzdechem Albus. Jeho ´skvělý den´ šel právě do kytek.

***

Kornelius Popletal měl skvělý den. Konečně se mu podařilo polepšit si v průzkumech veřejného mínění tím, že přivedl Pottera do Bradavic. A teď tam poslal Dolores, aby na všechno dohlížela, a věděl, že je schopná dostat školu zpět pod direktivu ministerstva. Opravdu nepotřeboval, aby kolem pobíhali pošetilí studenti a vykřikovali, že Vy-víte-kdo se vrátil!

Vešel jeho asistent – jak jen se jmenuje, aha, Wetherby. „Albus Brumbál vás volá krbem. Vypadá to na problém. Dolores říká, že došlo k nějaké chybě..."

Wetherby se zhluboka nadechl a pokračoval: „Je potřeba, abyste to vyřešil."

„Hromy a blesky!" rozčílil se Popletal, ale vstal. „Inu dobrá, Weatherby. Doufám, že to nepotrvá dlouho. Jdu potom s Malfoyovými na čaj."

„Ano, pane."

Kornelius a jeho asistent se odletaxovali do pracovny bradavického ředitele.

Zde se u okna nacházel lord Potter a tiše si povídal s Brumbálovým fénixem. U dveří postával povědomý vysoký muž v mudlovské vojenské uniformě. Albus a Minerva se radili u stolu a Dolores? Ta přecházela sem a tam a rozhazovala rukama.

„Ach, Korneliusi! Musíš něco udělat s tím příšerným klukem!" zaskučela.

„Co se děje?" zeptal se ministr zmateně.

„Pokud můžu," ozval se Harry, „myslím, že to zvládnu objasnit, pane. Víte, je tu malý problém. Madam Umbridgeová stále pracuje pro vás, je to tak?"

„Ano, je moje náměstkyně," souhlasil Kornelius ostře. „Ale co...?"

„Chápu," přerušil ho Harry. „Pane ministře Popletale, víte, že porušujete starobylý zákon, který stanoví, že táž osoba nemůže být zaměstnána na ministerstvu a současně vykonávat jinou práci?"

„Jak to myslíš, můj chlapče?" zeptal se Albus, kterého štvalo, že ho Harry naprosto ignoruje.

Harry podal ministrovi složku, kterou držel. „Dolores Umbridgeová zastává místo učitelky základního předmětu zde v Bradavicích a zároveň si stále drží pozici náměstkyně ministra. Už toto je nelegální, ale navíc také porušuje stanovy Bradavic tím, že nemá dostatečnou kvalifikaci. Coby stávající dědic zakladatelů mám právo tuto školu zavřít a hrad se vším, co obsahuje, obstavit, protože nejsou dodržovány stanovy."

Ticho v místnosti bylo ohlušující.

***

Dolores Umbridgeová skončila. Vyhazovem. Musela si ještě ten den sbalit věci a odejít, jinak to hrad udělá za ni. Nadále trvala na tom, aby pan Potter dostal trest za neuctivé chování, ale u onoho incidentu bylo příliš mnoho svědků. Mladíkovy reakce měly větší váhu než výčitky. I když se choval autoritativně a sebevědomě, pořád zůstal velice zdvořilý.

Albus si hladil bradku a zvažoval, co s ním má provést. Někdo při chlapcově výchově odvedl velmi dobrou práci, to bylo očividné, ale kdo? Navíc mu byl přidělen Paul Wolfram, mudlorozený pobočník... to ukazovalo na vysoké postavení chlapce i v mudlovském světě, nejen v kouzelnickém.

***

Harry tiše mířil do sklepení a Hermiona mu zase kráčela po boku. Několik studentek si všimlo, že mladý lord nese brašnu s učebnicemi i své mudlovské kamarádce. Jejich cestu po chodbě provázel šepot a jako vždycky je také tiše následoval Wolf.

Hermiona nemohla uvěřit, jak mistrně Harry zbavil školu té ženské! I když milovala knihy, věděla, že u obrany je nutná také praktická aplikace. Dráždilo ji, že ta ženská neměla pro učení kvalifikaci, a přesto jí ředitel dovolil, aby nastoupila.

Společně se usadili ve středu lektvarové učebny. Šlo o spojenou třídu Havraspáru a Mrzimoru, za což byla Hermiona vděčná. Léta slýchala hororové historky o hodinách Zmijozelu s Nebelvírem. Nesly se v tom duchu, jak je profesor Snape přísný a jak je nespravedlivý k nebelvírům. Podle jejího názoru ale každý i jen s polovinou mozku viděl, že se je pouze snaží udržet všechny naživu až do konce studia.

Dokonce i Neville Longbottom, jakmile ho vzala pod svá křídla a doučovala ho, se trochu zlepšil. Naneštěstí se coby nebelvír stále musel potýkat se Snapeovými verbálními výpady, i když díkymerlinovi nejhlubší pohrdání mistra lektvarů patřilo v tomto ročníku Ronaldu Weasleymu. Zrzavý zázrak měl povahu odpovídající jeho vlasům a často si nedával pozor na pusu.

Harry se ze zdrojů mimo zdi Bradavic dozvěděl, že studentská léta mistra lektvarů nebyla vinou jeho otce a jeho dalších tří kamarádů moc příjemná. Napadlo ho, že kdyby se oné noci nepotkali na mýtině, mohla mu minulost způsobit v tomto předmětu hromadu trápení. Setkání s mužem tehdy v lese bylo pro Harryho překvapivé. Přimělo ho přemýšlet o tom, kdo další kromě Severuse Snapea a Lenky Láskorádové může tady v Bradavicích ještě uctívat Paní.

***

Mistr lektvarů si nebyl jistý, co si má o tom potterovském potěru myslet. Chlapec se podle všech informací choval ke svým profesorům zdvořile a uctivě – tedy až na OPČM, kde hned při první hodině vyhnal učitele!

Když se tu se svou mudlovskou kamarádkou a osobním strážcem objevil, Severus netušil, co si o tom má myslet. Chlapec působil dojmem, že si vůbec neuvědomuje chaos, který způsobil, ale zřejmě si je zároveň dobře vědom všeho, co se kolem něj děje.

Severus s pocitem zadostiučinění zabouchl dveře učebny a pánovitě prošel uličkou s působivě vlajícím hábitem. Jeho citlivé uši zachytily z Potterova místa šepot. ΄Sakra, jak to udělal? To je tak super!΄

„Pšt! Harry, uslyší tě!"

Nebyl si jistý, jestli se má ušklíbnout nebo zařvat. Po letech strávených zdokonalováním věděl, jak na studenty působí. Když došel před třídu, pro jistotu věnoval Potterovi přísný pohled.

Podle studijních záznamů byly mladíkovy výsledky vynikající a téměř na úrovni OVCÍ. Ohromilo ho, že Potterův potomek zdědil tolik matčiny inteligence, jestli tedy měl soudit podle jeho práce. To byl další důvod, proč ho těšilo, že měl Potter hodiny s havraspárskými. Nemusel se chovat – brr – laskavě nebo příkře, jeho studijní výsledky hovořily samy za sebe. Čas zapracuje pro něj.

Procházel uličkou a korigoval nebo napravoval výsledky studentských pokusů o výrobu lektvaru, až se zastavil před Potterem a Grangerovou. Nikdy se o tu dívku moc nezajímal. Působila jako taková malá vševědka, ale nakonec mu svým odhodláním učit se víc připomínala Lily.

„Pane Pottere," oslovil mladíka.

„Ano, pane profesore?" přerušil Harry krájení a vzhlédl.

„Kdo byli vaši učitelé?"

„Pane, v průběhu let jsem jich měl několik. Většinou šlo o mudlorozené, kteří považovali život v kouzelnickém světě za příliš omezující. Těšilo je, že mohli být nápomocní."

Severus přikývl. Slyšel, že taková byla situace mnoha mudlorozených a u mudlů vychovaných kouzelníků. Ačkoliv osobně proti nim nic neměl, musel navenek demonstrovat názory čistokrevných, jinak by ho Pán zla zabil.

„Pane Potter, zůstaňte zde laskavě po hodině, ano?"

„Ano, pane," přikývl Harry a vrátil se ke svému lektvaru.

Mnoho spolužáků mu při odchodu věnovalo výraz sympatií a pár z nich mu dokonce řeklo: „Radši ty než já, kámo."

„Snape proti tobě fakt něco má."

„Hodně štěstí, kámo."

Jakmile osaměli, Snape sáhl po malé krabici. „Byl jsem nachystaný vámi opovrhovat, pane Pottere. Jste plodem mého nejnenáviděnějšího školního rivala, který se snažil dělat mi ze života peklo. Ale také jste synem mé nejlepší kamarádky." Odmlčel se a v černých očích mu krátce probleskla bolest. „Jak jste však už poukázal, nikdy jste své rodiče nepoznal. Je toho víc, čeho byste si měl být vědom."

„Ano, pane?" napřímil se Harry, ale stále zůstal v klidu.

Severuse potěšila atmosféra opatrnosti, kterou mladíka vyzařoval. Jeho postoj varoval: ΄Poslouchám tě, ale když zaútočíš, budu se bránit.΄

„Ředitel není váš přítel. Je posedlý potřebou vás ovládat a nerad ztrácí to, co považuje za své. Fakt, že jste byl tak dlouho nezvěstný, vede všechny ke spekulacím. Včetně jeho. Předpokládám, že si přejete, aby to tak zůstalo?"

Harry se usmál a vytáhl přívěsek, který mu Paní před mnoha lety dala na krk. „Ano, pane. Jsem pod Její ochranou od svých pěti let. Léta mi pomáhala a dokonce mi poslala Wolfa, který je mým mentorem a trenérem. Naplánoval většinu mého vzdělání.

Severus si pro sebe cosi zamumlal a podal mladíkovi krabici. „Dvě věci, pane Pottere, a pak můžete jít. Pozor na ředitele, neřídí se starými způsoby. Ve skutečnosti se jim vysmívá. Neschválí, abyste respektoval ještě nějakou vyšší autoritu nad ním. A za druhé, tato krabice kdysi patřila vaší matce. Myslel jsem, že by bylo vhodné vám ji vrátit."

Harry sáhl po krabici téměř s pietou. Po svých rodičích prakticky nic neměl a k rodinnému dědictví v trezorech se nedostane ještě dva roky. S pomocí skřetů se mu podařilo získat několik fotografií, ale všechno bylo z bezpečnostních důvodů utajeno.

„Děkuji vám, pane."

Severus přikývl a mávnutím chlapce propustil: „Můžete jít, pane Pottere. Zmizte odtud."

Harry si láskyplně přitiskl krabici k hrudi a poslechl.

***

Kratiknot nadšeně zavedl Harryho a jeho strážce do své soukromé soubojové komnaty. Vytvořil tuto místnost už před mnoha lety, aby se udržoval v kondici. Kromě Severuse měl zřídka možnost s někým bojovat. Ani Albus nebyl zván. Ředitel o místnosti samozřejmě věděl, ale nijak se nehrnul zamezit jejímu používání.

Důvodem, proč sem oba hosty zavedl, bylo vyzkoušet schopnosti pana Pottera. Doslechl se, že Harry předvedl v hodinách jen minimum magie, ale kdokoliv, komu to aspoň trochu myslelo, viděl sílu, která z něj vyzařovala. Jako ředitel jím zvolené koleje potřeboval vědět, jak mladíkovi nejlépe pomoci s jeho vzděláním.

Po dvou hodinách byl Filius Kratiknot sice celý propocený, ale nadšený. Kolik nových triků se mohl dozvědět? A co mohl naučit tohoto skvělého mladého čaroděje? Každý hlupák, který by s ním bojoval, by poznal, že mladík prodělal kouzelnický výcvik! Měl o tomto jejich malém tréninku referovat Albusovi? Ředitel jistě věděl, že byl chlapec v jeho soubojové komnatě.

΄Domnívám se, že záleží na tom, jak dobře to půjde,΄ pomyslel si potěšeně. ΄Jestliže vás soupeř při boji špatně odhadne, je to konec konců pro vyšší dobro.΄

***

Kornelius mrštil zpola plnou skleničkou ohnivé whisky o stěnu své kanceláře. Všechny plány dostat Bradavice pod kontrolu ministerstva byly v háji! Jedno neústupné prohlášení lorda Pottera a všechno se zhroutilo. A navrch měl za zadkem mudlovského premiéra kvůli té záležitosti s Pánem zla. Nebyla žádná záležitost Pána zla, u Merlinovy bradky! Všechno to jsou lži!

„Pane, je tu lord Malfoy, jak jste si přál," ozval se ze dveří Percy Weasley.

„No tak tam nestůjte a pošlete ho dál. A pak nás nechce o samotě! Máme práci a vy se ujistěte, že Umbridgeová vyklidí svou kancelář. Chci, ať už je pryč!"

„Ano, pane!"

Vešel pečlivě upravený Lucius Malfoy a se zvednutým obočím se otázal: „Korneliusi?"

„Luciusi! Všechno šlo do háje! Dolores mě zklamala! Z Bradavic ji vyhodili a já, jestli si chci udržet aspoň nějaký respekt, jsem kvůli její nezpůsobilosti nucen povolat bystrozora, ať ji odtud vystrnadí."

Protože byl Popletal příliš zaneprázdněn naléváním whisky do skleniček, nezaznamenal, že Lucius protočil oči.

Z chodby sem dolehlo šílené kvílení Dolores, která naříkala nad svým selháním při práci pro drahouška Korneliuse. Ten příšerný kluk! Ani není čistokrevný a přitom si dovolil tak hrozně zacházet s chudákem Korneliusem!

Přinutil drahouška Korneliuse, aby ji taky vyhodil. Pro větší dobro. Počkat, tyhle žvásty vždycky chrlí ten strašný Brumbál! Ona jen chtěla pomoct svému Korneliusovi. Bylo na tom snad něco špatného?


33. Obejmout tu duši vzácnou, jasnou



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 33: Obejmout tu duši vzácnou, jasnou

(v orig. Clasp a Rare and Radiant Maiden, překlad volný)

 

„Pane Pottere, uchopte prosím hůlku a proveďte to kouzlo. Čekáme!" nařídila profesorka McGonagallová netrpělivě.

Harry natáhl paži a objevila se hůlka. V duchu si povzdechl. Wolf a Harryho instruktoři už dřív diskutovali o tom, kdy by měl ukázat své schopnosti. Věděli, že až přijde do Bradavic, nevyhne se tomu. Minulý týden se snažil neprovádět žádný druh magie, pokud to šlo, ale teď to vypadalo, že ho štěstí opustilo.

Hermiona si hryzala spodní ret a vyčkávala. Oba věděli, že ať se stane cokoliv, bude to okamžitě hlášeno nejen Brumbálovi, ale také Pánu zla. Na konci léta jí Harry předvedl své skutečné schopnosti a ona byla z jeho moci vykulená.

Když Harry před pěti lety dostal svou hůl, začal mu přísný tréninkový režim. Strávil hodiny cvičením s Ollivanderem a s Wolfem. I když seržant nebyl tak mocný jako Harry a nemohl se svému žákovi, pokud by tento uvolnil veškerý svůj potenciál, rovnat, stále byli schopni společně trénovat.

Wolf čekal v pozoru na chodbě před učebnou přeměňování. Jeho klidný výraz a nonšalantní postoj neodpovídal pečlivému monitorování všeho, co se ve třídě dělo, za pomoci odposlouchávacího kouzla. S Harrym se vsadili a vypadalo to, že chlapec nakonec vyhraje. Oba věděli, že k prozrazení dojde v hodině McGonagallové, ale sázka se netýkala toho, u koho to ΄vyjde najevo΄, ale kdy.

Wolf tušil, že Harry přísné profesorce nakonec ustoupí, ale ne okamžitě. Mladík namítal, že žena až příliš horlivě následuje Brumbála, a ten starý kocour na ni bude tlačit, aby přiměla Harryho použít magii. Brumbál čím dál netrpělivěji toužil zjistit rozsah chlapcovy síly.

Harry se ovládal tak dlouho, jak jen to šlo. Teď se zmenšenou holí v ruce lenivě provedl kouzlo na proměnu kamene v myš. Dokázal si při tom udržet velmi přísnou kontrolu nad svou magií i nad holí. Kouzlo zafungovalo tak, jak by při prvním pokusu mělo, přestože hůl měla jen velikost hůlky.

Profesorku McGonagallovou jako kdyby to potěšilo i trochu rozladilo. Připadalo jí to jen jako trochu nadprůměrný výkon studenta. Doufala, že uvidí víc; konec konců Lily a James byli velmi mocní.

Hermiona vydechla úlevou. Zatím to bylo dobré. Rozhlédla se po spolužácích a viděla pár zklamaných tváří, ale i několik náznaků spekulací. Havraspáry bylo málokdy možné oklamat. Zároveň se k ní donesly zvěsti, že Harry je možná téměř moták. Ty vycházely z jeho nedostatečného výkonu na hodinách. Napadlo ji, co asi roztočí mlýny drbů příště.

„Víc toho nezvládnete, pane Pottere?" zeptala se McGonagallová trochu ostře.

Harry vrátil hůlku do pouzdra. „V této hodině ne, paní profesorko. Víc toho nezvládnu." Což byla napůl pravda. V této hodině se snažil, co mohl – být líný. Nebylo možné, aby se vzdal výhody a odhalil svou skutečnou sílu jen proto, aby se předvedl.

Naštěstí zatím jen profesor Kratiknot zjistil, jak Harry umí ovládat magii a že používá hůl, nikoliv hůlku. Ve skutečnosti mu maličký profesor ukázal několik pohybů, které mohl se svou holí provádět. Neučili se primárně pro souboje, ale ve světě skřetů patřily k běžným znalostem.

Profesorka McGonagallová se na Harryho pronikavě zadívala, protože doufala, že ho přichytí při lži. „Víte, váš otec používal tenhle výraz, když si myslel, že se z něčeho vyvlékne."

„Budu muset věřit vašemu slovu, paní profesorko," odpověděl Harry chladně.

„Uvidíme se po hodině, pane Pottere."

„Ano, paní profesorko."

Hermiona a Harry si vyměnili pohled, protože očekávali, že si Harry za svůj výraz vyslouží trest. Protože nebyl formálně zařazený do žádné koleje, odebírání bodu nemělo smysl. Trest představoval jediný způsob, jak ho pokárat, pokud vybočil z řady. Co však profesoři nevěděli, protože Albus jim to neřekl, že všechny tresty týkající se lorda Pottera musí být konzultovány se samotnou královnou. Od počátku pololetí se ale Harry choval zdvořile, slušně a velmi disciplinovaně, takže dosud nebylo nutné jeho královského opatrovníka kontaktovat.

***

Došlo k tomu ve chvíli, kdy se ve Velké síni podával oběd. Minerva u učitelského stolu referovala řediteli o nedostatečné ukázce magie, kterou v její hodině Harry Potter předvedl. Albus přestal jíst, zahleděl se na mladíka sedícího u havraspárského stolu a dumal o záhadě, kterou představoval.

„Hej, Pottere!" ozval se přes síň hlas Rona Weasleyho. „Slyšel jsem o tvé hodině přeměňování. Takže ty drby jsou pravdivé: jsi jen o trochu víc než moták, přesně jako Longbottom!" Zrzek se zlomyslně zachechtal a ostatní se k jeho smíchu přidali.

Ředitel sledoval, jak si Harry povzdechl a zabořil se do sedadla. Mladík tiše promluvil ke svým spolužákům u stolu a poté vstal.

„Hej, Pottere! Já s tebou mluvím!" křikl Weasley drze. Učitelé to zatím jen tiše pozorovali.

Harry zamířil ke dveřím, ale zastavil se na tak dlouho, aby mohl říct: „Ne, Weasley, ty na mě křičíš. Jako nevychovaný trouba, což přesně jsi."

Zmijozelský stůl explodoval drsným řehotem. „Dobrá hláška, lorde Pottere!" neslo se z druhé strany síně. Výtržnost u stolu ale zklidnil temný přísný pohled ředitele jejich koleje.

Wolf stojící u dveří se napřímil, připravený zasáhnout, kdyby bylo potřeba. Harry mu ale pokynem ruky sdělil, že to zvládne.

Jakmile se Harry otočil k východu z Velké síně, do zad mu vystřelila kletba. Protože ji vycítil přicházet, padl k zemi a odkulil se jí z cesty. Zvedl se ze dřepu do bojového postoje a místo, aby odpověděl rovněž kletbou, hodil po svém útočníkovi malý vrhací nůž.

Dýka zasáhla Ronalda Weasleyho do pravého ramene a zrzek zaječel bolestí. Úlekem upustil hůlku, zhroutil se na podlahu, kde sténal bolestí a hábitem mu prosakovala krev.

Místnost se naplnila jekotem a vřavou, dokud se od učitelského stolu neozvala rána.

Harry se narovnal a přešel k zasaženému spolužákovi. Cestu mu zastoupila dvojice totožných zrzků a oba na něj vrhali odhodlané pohledy. Uhnuli, když spatřili v očích lorda Pottera výzvu.

Harry rychlým pohybem zápěstí vytáhl dýku z rány. „Buď rád, že jsem tě zasáhl tam, kam jsem mířil, jinak bys byl mrtvý, Weasley. A že moje dýka není napuštěná žádným jedem," ušklíbl se na sténajícího mladíka.

„Pane Pottere!" zvolala McGonagallová, když se prodrala davem studentů. „Za všechny ty roky, co tu učím, jsem se nesetkala s tak vulgárním projevem. Vysvětlete to!"

Harry stál vzpřímeně a velmi jasným a velitelským hlasem spustil: „Bránil jsem se, paní profesorko, před neopodstatněným a zbabělým útokem do zad. Vypadalo to, že mě pan Weasley chtěl konfrontovat před co největším počtem svědků. Odmítl jsem. Odcházel jsem z Velké síně, když v tom na mě pan Weasley zezadu seslal kletbu. Reagoval jsem tak, jak jsem naučený, a odpověděl na sílu silou."

„Snažil se mě zabít!" vřískal Ron, držel se za krvácející rameno a kňoural jako děcko. Dvojčata mu pomáhala vstát ze země.

Harry se podíval McGonagallové do očí a vyrovnaným hlasem řekl: „Kdybych chtěl, aby byl mrtvý, byl by."

Žena zaprskala a chystala se promluvit, ale Wolf vystoupil vpřed.

„Jestli mi teď udělíte trest, když jsem jednoznačně v právu, podkopáte všechno, co kdysi Bradavice a nebelvírská kolej znamenaly," poznamenal Harry smutně. „Ale bohužel se zdá, že kvality, na kterých si vaše kolej kdysi tolik zakládala, už neexistují. Nebelvírská rytířskost a čest je mrtvá. Tato škola je na tom hůř, než jsem podle toho, co mi řekli moji předchozí instruktoři, očekával. Pojďte, seržante, mám vyučování a Weasley potřebuje ošetřit, nebo tu vykrvácí."

„Pane Potter, do mé kanceláře. Ihned," prohlásil Albus.

***

Cesta do ředitelovy pracovny proběhla v tichu. Wolf šel těsně za svým svěřencem a připojil se k nim i Filius Kratiknot, protože Harry požadoval, aby byl ředitel jeho adoptivní koleje přítomen.

Harry si byl jistý, že ředitel bude kontaktovat rodinu Weasleyových. Mohl jen spekulovat, co jim hodlá říct. Věděl, že šlo o sebeobranu, protože tak ho to Wolf a další instruktoři léta učili, ale Albus Brumbál upřednostňoval nebelvíry. A v tom ho následovali všichni profesoři kromě Snapea a umožňovali tak koleji lvů chovat se ve škole poněkud drsněji. Zmijozelové na to odmítali přistoupit – jako každý správný jedovatý had – a to přiživovalo letitý spor mezi oběma kolejemi.

No, lord Harry nepatřil do žádné koleje a Bradavice ho uznaly jako svého dědice, přičemž od chvíle, kdy vstoupil do hradních zdí, mu vyprávěly příběhy o svých strastech. A jestli si někdo myslel, že Harry ustoupí, když bylo jasné, že se jen bránil, tak ještě něco uslyší!

Po letaxovém hovoru čekali, až dorazí Weasleyho rodiče. Harry se odmítl nechat zatáhnout do jakékoliv diskuse. ΄Nikdy ve špatné situaci nedej najevo slabost, zůstaň hrdě stát, a když mluvíš, hrdě se všem dívej do očí,΄ zněla rada, kterou během let mnohokrát dostal, když ho Ben nebo Wolf předvolali na kobereček.

***

Když Molly Weasleyová vykročila z krbu, byla ve výtečné formě. Měla chuť osobě nebo osobám, které jejímu malému Ronánkovi ublížily, napráskat! Zaplatí, nebo ať se nejmenuje Molly Weasleyová!

Artur Weasley k tomu přistupoval umírněněji. Obával se, že Ronův temperament se nakonec projevil a chlapec teď bude muset nést následky.

„Molly, Arture," pozdravil je Brumbál a přitáhl pozornost všech zpět k aktuální záležitosti. „Jsme zde, abychom se vypořádali s vulgárním projevem násilí pana Pottera proti Ronaldovi. Obávám se, že na vašeho syna použil mudlovskou zbraň."

Když Molly začala křičet jako bánší, Harry pozvedl obočí. Chystala se po něm vystartovat, ale manžel ji zadržel.

„Už jste s tím dětinským chováním skončila?" zeptal se Harry chladně. Pyšně se napřímil, přesně jako šlechtic tohoto království a lord dvou starobylých rodů, kterým byl.

„Co se týče mého ΄vulgárního použití΄ takzvané ΄mudlovské zbraně΄, měl jsem dojem, že čepel je ve vašem světě naprosto přijatelná. Nebo můj meč visí na vaší zdi jen pro ozdobu, pane řediteli? A také bych rád dodal, že mě učili odpovídat na sílu silou. Každý student v této škole je vybaven smrtící zbraní. Pokud budu znovu napaden, budu se adekvátně bránit. Domnívám, že celý tento incident byl trik, jak získat informace o mé magické síle, připravený ředitelem a panem Weasleym," pohlédl Harry pohrdavě na Brumbála. „Mohu vás ujistit, že kdybych použil magii, byl by pan Ronald Weasley zabit, nikoliv jen zraněn."

To všechny zaujalo. Wolf popošel vpřed: „Hodlám vás informovat, že magická síla a dovednosti lorda Pottera jsou utajenou záležitostí od doby, kdy byl jako dítě nalezen. Vypilovali jsme jeho schopnost vyhodnotit, co je v dané situaci potřeba udělat, a naučili ho používat adekvátní a nikoliv větší sílu v případech, kdy není ohrožen na životě. Potvrdím, že když pan Weasley vyslal do zad lorda Pottera omračující kletbu, bylo to kvůli tomu, aby byl jeho spolužák zesměšněn nebo aby před celou školou odhalil velkou taktickou výhodu. A učitelé a ostatní personál dopustili, aby k tomu došlo, protože jako obvykle jen seděli a nic neudělali, protože šlo o nebelvíra."

„Naprosto souhlasím se seržantovým prohlášením," zapištěl Filius. „Měl jsem možnost s lordem Potterem podstoupit cvičný souboj a je to vysoce schopný a trénovaný mladý kouzelník, a to v takové míře, že kdybychom spolu bojovali, bylo by těžké ho porazit. Pan Weasley může pokládat za štěstí, že po tak zbabělém a ostudném útoku žije."

Harrymu, který pečlivě sledoval ředitele, se nelíbilo, jak se ve starcově hlavě viditelně otáčejí kolečka. Nastal čas zařadit jiný rychlostní stupeň.

„Já, lord Potter, vévoda z Nebelvíru, dědic zakladatelů Bradavic, tímto prohlašuji, že Ronald Weasley podnikl zbabělý, nevyprovokovaný útok na hlavu starobylého a vznešeného rodu. Jak je mým právem, požaduji formální omluvu ve Velké síni a jeho vyloučení z Bradavic na dobu nepřesahující jeden rok, ale trvající nejméně šest měsíců." Poté se Harry odmlčel, nechal svá slova chvíli působit a až pak pokračoval.

„Pokud tak neučiníte, bude to mít za následek uzavření této školy, protože jsem zjistil, že ředitel a zaměstnanci neodpovídají standardům, na nichž byla škola založena, a k bezpečí studentů je přistupováno poněkud nonšalantně. Staniž se."*)

Harry věděl, že je to drsné, ale musel ředitele držet na uzdě. Pokud měl v úmyslu postavit se na stranu Weasleyových, tak to tak bude. Harry nebyl jako ti, kteří vzhlíželi k Albusi Brumbálovi jako k neomylné modle, tedy jako většina kouzelnického světa. Bradavice už volaly po krvi Rona Weasleyho za to, že napadl jejich dědice, ale to nemusel nikdo vědět.

Albus si povzdechl. Kdykoliv si začínal myslet, že má toho chlapce v hrsti, něco mu vždy odstrčilo ruku. Věděl, že Harry má právo tohle udělat. Pokud odmítne splnit to, co mladík požaduje, jako ředitel Bradavic skončil, protože sám hrad bude dbát na to, aby byl výnos dědice naplněn. Bradavice byly silně podrážděné a v poslední době ho několikrát setřely.

Molly a Artur zůstali stát jako solné sloupy, zděšení z toho, k čemu vlastně došlo. Vedli své děti k ohleduplnosti a laskavosti, ale Ronald měl vždy sklon k žárlivosti a násilnické povaze. Ale jít po jiném studentovi a útočit do zad! To bylo neomluvitelné!

„Vezmeme Ronalda domů a zůstane tam, dokud se nebude moci vrátit. Bude to přijatelné, lorde Pottere?" zeptal se Artur, protože věděl, že z toho Ron ještě vyšel lehce. Za tohle mohl být poslán do Azkabanu.

Harry se mírně uklonil: „Ano, bude." Poté se otočil na patě a odkráčel.

Wolf počkal, až Harry vyjde ze dveří, a rovněž zamířil pryč.

Albus teď věděl, že nemá nad ničím kontrolu, zejména ne nad Harrym Potterem. Momentálně se stalo nevyhnutelným zjistit, jak je ten chlapec mocný, a osobně nad ním převzít vedení! Musí sestavit další plány; nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby se chlapec obrátil k temnotě.

***

Harry opustil pracovnu se stěží kontrolovaným hněvem. ΄Zatracený staroch! Já prostě vím, že něco chystá; téměř jsem mu viděl na očích, jak se mu v hlavě otáčí kolečka! ΄

Wolf ho tiše následoval. Bylo krátce po obědě a studenti po chodbě pospíchali na další vyučování. Harry kráčel rychle a věnoval okolí jen minimální pozornost, dokud neucítil naléhavé zatahání za rukáv.

„Lorde Pottere," ozval se měkký hlas, jak Ginny Weasleyová svůdně zapředla, „ráda bych se omluvila za hloupost svého bratra. Možná to s tebou můžu nějak urovnat, Harry?" Přitiskla se blíž k jeho boku a zvedla k němu zbožňující pohled.

„Promiňte, slečno, byli jsme představeni?" optal se ledově. Když sklopil zrak k nabízené ruce, oči měl chladné, v barvě arktické zeleně, načež si oprášil hábit a couvl. Okolojdoucí studenti se zastavili a sledovali dění.

Ginny šokovaně vytřeštila oči. Jeho pronikavý, chladný pohled způsobil, že jí přejel po páteři záchvěv strachu. Rychlý pohled na tolik svědků jejího ponížení vedl k tomu, že krvavě zrudla a ke slovu se dostal weasleyovský temperament. ΄Jak se opovažuje! Harry Potter měl být můj! Máma to slíbila!΄

Náhle se dav rozdělil na dvě části a prošla jím Hermiona Grangerová, tvář svraštělou zamračením. „Harry? Co se tu děje? Myslela jsem, že půjdeme na formule?"

Harry se k ní otočil a usmál se. „Tady jsem, má paní," uklonil se mírně. „Jen jsem se vypořádal s nepatrnou nepříjemností." Když nabídl Hermioně rámě, z přihlížejícího publika se ozvalo pár zalapání po dechu a smích.

Pár zamířil pryč a Ginny Weasleyová si dupla. Poté nespokojeně vyjekla a vytáhla hůlku. „Jak se opovažuješ dát té hnusné havraspárské vševědce přednost přede mnou?"

Wolf, který rozpoznal, že se schyluje k útoku, přistoupil za zrzčina záda. Jakmile Ginny vyřkla první slabiku toho, o čem byl přesvědčen, že jde o kletbu, zareagoval s překvapivou rychlostí. Jednou rukou ji popadl za zápěstí, druhou ji udeřil do lokte a s ochromující silou jí zkroutil předloktí. Špatně namířená kletba vystřelila vzhůru a zasáhla strop. Ginny vykřikla bolestí a kdyby ji Wolf tak pevně nedržel, padla by na kolena.

Harry slyšel kouzlo narazit do stropu a ohlédl se přes rameno. „Vidím, že máte věci pod kontrolou, seržante. Tak dobrá, jdeme dál. Můžu ti vzít učebnice, Hermiono?"

„Harry, možná bychom se měli vrátit a pomoct..." začala namítat, ale pak se podívala na Harryho a Wolfa a pokrčila rameny. „Nevadí."

Wolf svíral Ginny Weasleyovou jako ve svěráku, i když k nim z chodby dolehl velmi hlasitý a přísný hlas: „Co se to tu u Merlina děje?"

Ginny se pokusila Wolfovi vysmeknout. Vyrůstala sice v šarvátkách se staršími bratry, ale nikdy dřív nečelila trénovanému vojákovi, a tak její úsilí bylo marné.

„Co má tohle znamenat?!" promluvila znovu McGonagallová a rozehnala studenty jako hejno vyděšených ptáků.

***

 

Poznámka autorky: Zůstaňte naladěni na to, co se stane příště.

Předtím je třeba objasnit několik věcí.

Zaprvé: Morrigan/Cerridwen jsou dva aspekty téže bohyně. Je to trojjediná bohyně. Lenka uctívá Cerridwen, což je její mateřská stránka; Harry a Severus Snape uctívají Morrigan, která je bohyní válečníků. Pokud jde o třetí aspekt, pátrejte u keltských božstev.

Zadruhé: Hermiona prodělala trénink k fyzickému boji a dokáže v něm držet krok s Harrym. Její kanonické ´autority nemohou dělat nic špatného´ ji tady Wolf a Harry odnaučili. Pokud jde o její magické schopnosti, odpovídají kánonu. S pomocí profesora Kratiknota se bude zlepšovat rychleji.

To by měly být všechny nejpalčivější otázky, které byla potřeba v tuto chvíli vyjasnit.

*) V orig. "So mote it be" - viz https://en.wikipedia.org/wiki/So_mote_it_be


34. Co poslové nebes nesou tobě



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 34: Co poslové nebes nesou tobě

(v orig. By These Angels He Has Sent Thee, překlad Naty - upraveno)

 

O hodinu později seděl řádně zklamaný a rozzuřený Brumbál u sebe v pracovně a cumlal citronový bonbon. ΄Další Weasley, který čeří hladinu! Ty jejich zatracené horké hlavy! Ta dívka se při své snaze o uplatnění nároku na Pottera chovala všelijak, jen ne jemně. To jejich idiotství nemohlo přijít v horším dobu!΄

S unaveným povzdechem si promnul spánky. A co bylo nejhorší? Neměl vůbec žádnou pravomoc, aby se zbavil toho proklatého Wolframa! ΄Ten chlap prakticky zlomil Ginevře ruku. U Merlina, pořád ještě byla na ošetřovně! Aspoň že Potter nepožadoval, aby byla potrestaná stejným způsobem jako její bratr.΄ Možná by to prostě mohl nechat jen tak projít?

***

Zbytek Harryho dne proběhl celkem klidně. Doprovodil Hermionu na všechny jejich hodiny a postaral se, že bude sedět vedle ní. Kolotoč drbů jel na plné obrátky. Mezi hozením dýky ve Velké síni a Wolfovou rychlou akcí proti té weasleyovské couře vznikl velký prostor pro divoké spekulace.

Harryho ochranářská stránka byla v maximální pohotovosti. Skutečnost, že Hermiona mohla být zasažena kouzlem té rozladěné Weaslejky, ho udržovala ve střehu. Napadnout jeho byla jedna věc, on byl dokonale schopný se o sebe postarat. ΄Napadnout moji Hermionu... Moment, moji Hermionu?΄

Harry se na svou hnědovlasou kamarádku zadíval. Věnovala se psaní poznámek a z koutku úst jí vykukovala špička jazyku. Pocítil nevysvětlitelný příval tepla... ΄Jo, moji Hermionu,΄ potvrdil si a uvelebil se na židli s překvapeným výrazem ve tváři.

***

Večer si Ronald Weasley ve Velké síni odkašlal a místnost ztichla. „Omlouvám se lordu Potterovi za svůj zbabělý útok," procedil přes zaťaté zuby, načež mu otec uštědřil pohlavek. „Neměl jsem seslat kouzlo lordu Potterovi do zad. Bylo to zbabělé a k tomu jsem nebyl vychován. Zasloužím si trest, který jsem dostal. Už jste šťastní?" ušklíbl se.

Molly Weasleyová se této akce pochopitelně neúčastnila. Ani její manžel, ani ředitel nemohli ručit za její chování. Věděli, že když přijde na její děti, je slepě ochranitelská, a že nikdy tomu, kdo vztáhne ruku na některé z nich, nedovolí vyváznout bez trestu. A to i v tomto případě, kdy byla chyba jasně na straně Ronalda.

K tomu, že si její nejmladší synek začal, byla Molly slepá. Její dítě bylo zraněno a tak vyrazila na válečnou stezku. Artur Weasley chápal, že lord Potter má právo se bránit, ale jeho ženu takové podružnosti nezajímaly.

Artur, který stál za svým pobloudilým synem, podrážděně zabručel a zamumlal: „To probereme později, Ronalde."

Harry zavrtěl nad zrzkem hlavou a místo na něj se podíval na rudovlasého muže, který byl více hoden jeho respektu. „Já, lord Harry James Potter, nečiním rodinu Weasleyových odpovědnou za zbabělé chování jejich syna a dcery. Ve skutečnosti na mě Fred a George Weasleyovi svým důvtipem a kouzly udělali dojem..." Od nebelvírského stolu zaslechl dvojí tiché díky. „Omluva je přijata. Nicméně jsem zaznamenal, jak uboze a neochotně byla přednesena."

Na to se Arturovi krátce uklonil a pokračoval: „Já to považuji za vyřízené, ale uvědomte si jedno: pokud jde o magii, neexistuje žádné Světlo nebo Temnota, dobro nebo zlo, jen úmysl, a úmysl vašeho syna byl velmi temný." S tím se nakrátko postavil do pozoru a poté rázně vyšel z Velké síně. Doufal, že jeho poselství splnilo účel: dobré kouzlo mohlo být použito se zlým záměrem a naopak.

Wolf ještě chvíli setrval u vstupních dveří a pak rovněž odešel.

Dvojčata se na svého nejmladšího bratra ušklíbla. Věděla, že divoká stránka jeho povahy nad ním časem nabude vrchu, a opakovaně otce informovala o jeho špatném chování a bitkách, do kterých se dostal.

Také referovala o tom, jak ředitel jeho jednání omlouval či ignoroval. Netušila proč, protože věděla, že Ron je jen průměrný student, líný a hrubý. Teď to vypadalo, že s Ginny to bylo stejné. Fred a George si vždycky říkali, že ten, kdo skončí s jejich rozmazlenou sestrou, si zaslouží jejich sympatie. Její dnešní chování ukázalo, že měli pravdu.

Kdyby se Ron a Ginny bratrů zeptali, řekli by jim, že Potter není člověk, se kterým by si měli zahrávat. Jeden pohled na jeho svaly a hrdé vojenské držení těla sdělil každému s alespoň polovinou mozku, že je v něm síla podložená sebedůvěrou. Pottera by dráždil jen blázen!

Protože byli tím, kým byli, přirozeně na něj zkusili jeden ze svých žertíků, ale dostalo se jim citelné odplaty spolu s poznámkou: „Jste dobří, ale já jsem lepší. Příměří nebo válka?" Shodli se na příměří, zejména poté, když viděli, jak se vypořádal s ministerskou ropuchou. Od té doby mu šli bez problémů z cesty.

***

Albus a zbytek personálu seděli tiše kolem učitelského stolu, všichni ztraceni v myšlenkách. Artur Weasley mezitím vystrkal svého protestujícího syna ven z Velké síně.

Ronald Weasley chtěl zůstat, aspoň na večeři. Měl hlad! Inu, ještě nějakou chvíli ho ještě mít bude, protože první věc, kterou Artur po návratu domů udělal, bylo, že nasměroval mladíka do kůlny. Molly zůstala v kuchyni a bědovala nad hanbou, kterou její syn na rodinu uvalil, zatímco k ní doléhaly jeho bolestné výkřiky.

***

Draco Malfoy se po prvním pokusu v knihovně k Harrymu už znovu nepřiblížil. Podle příkazů ale o něm otci hlásil vše, co mohl.

S každým dalším dnem si víc a víc všímal, že se Potter opravdu chová podle jasného prohlášení, které pronesl při jejich prvním rozhovoru – že nebude přítelem ani spojencem nikoho, kdo podporuje osobu, která zabila jeho rodiče. Tento Potter nebyl někdo, komu nebylo radno zkřížit cestu.

Draco nemohl spolužákovy argumenty zavrhnout. Jako čistokrevný to cítil stejně, rodina znamenala všechno. Také na něj zapůsobilo, že Harry Potter při jednání s potomkem čistokrevné rodiny postupoval podle správného protokolu. Tudíž teď Harryho Pottera pouze sledoval.

Malfoy starší neměl ze zpráv radost, ale vše předával svému pánovi. Bylo jasné, že tento Potter nebyl Brumbálovou loutkou, ale zřejmě nenásledoval ani nikoho jiného. Pán zla nebyl potěšen a tato nelibost se odrazila na stavu, v jakém se Lucius vracel domů.

***

Nadcházel Svátek všech svatých, a jak se blížil, zdálo se, že se Harry mění. Když neměl vyučování, často kamsi mizel. Nikoho nenapadlo zeptat se Hermiony, kam chodí. Ona a Wolf věděli, jak moc Harryho učení nebaví, když pro něj neznamená výzvu, a že se ve skutečnosti nudí.

Po tom, co potkalo Rona a Ginny, se zatím Harryho nikdo neodvážil konfrontovat. Svědci prokázali, že pouze jednal v sebeobraně a míra násilí byla adekvátní. Harry nedostal žádný trest, ani mu nebyly kvůli těmto incidentům odečteny body. I Wolf byl osvobozený od jakýchkoliv postihů, protože dohoda, ve které Harry souhlasil s docházkou do Bradavic, jasně stanovila, že tu bude působit jako Harryho osobní strážce.

Albus Brumbál se zběsile snažit dopátrat rozsahu magie a dovedností Harryho Pottera. Každý test, který nachystal, selhal. Nicméně učitelé byli velice potěšeni chlapcovými pokroky a chováním. Dokonce i Severus Snape se k údivu všech o mladíkových schopnostech vyjádřil pochvalně: „Jistě. Každý, kdo má oči, vidí, že je díky Merlinovi víc po matce než po otci."

Nikdo netušil, co si má s takovým prohlášením počít, a tak nechali věčně nabroušeného mistra lektvarů na pokoji.

***

Harry uvažoval, že se o Svátku všech svatých postaví Tomu Raddleovi, aby se kruh uzavřel. Spolu s Wolfem procházeli scénář za scénářem, ale žádný nápad se nedostavil. Pak Wolf navrhl, aby se Harry místo toho zaměřil na Zimní slunovrat – na noc, kdy má Paní největší vliv.

Dokonce mlčeli i havrani, které Harry v lese navštěvoval. Vydával se za nimi často, když se chtěl osvobodit od hradních omezení a protáhnout si křídla.

Ochladilo se, ale havrani nejsou stěhovaví ptáci a těšilo je, že si mohou popovídat s mládětem, které vstoupilo do jejich lesa. Jakožto tvorové považování za zvláštní vtělení Morrigan dobře věděli, že tento mladý havran patří k Jejím stoupencům.

Wolf a Harry se nakonec zdráhavě dohodli, že konfrontace s Raddlem by měla proběhnout o Zimním slunovratu a ne o Samhainu. Svým způsobem to dávalo smysl. Přáli si mít požehnání Paní a existoval snad lepší způsob, jak toho dosáhnout, než jí předat nenáviděného nepřítele v nejdelší a nejtemnější noc roku? Nepřítele, který ignoroval Bohynino volání smrti? Zároveň se shodli, že bude snazší nalákat ho k Harrymu mimo bradavické ochrany.

V týdnu před Svátkem všech svatých chodil Harry na vyučování dost sporadicky. Nedokázali ho přesvědčit ani Wolf, ani Hermiona, protože pracoval na plánu, jak vyčistit Zapovězený les od pavouků. Přísahal, že starobylému porostu vrátí rovnováhu. Jen tato výzva ho dokázala vytrhnout z neustále se opakující nudy, kterou představovaly jeho vyučovací hodiny.

O tom, že to byl Hagrid, kdo přivedl pavouky do lesa, informoval Harryho profesor Snape. Vypadalo to, že bradavický klíčník měl zvláštní slabost pro velká, nebezpečná zvířata, a jedna jeho ochočená akromantule mu utekla a usadila se v lese. Jakmile se tam uhnízdila, Hagrid nemohl snést myšlenku, že je tam sama, a tak jí donesl kamaráda. Od té doby se tam velcí pavouci přemnožili a díky nedostatku přirozených nepřátel ovládli les.

Harry měl chuť rvát si vlasy. Vsadil by se, že tento Hagridův zlozvyk Brumbál podporoval. V ředitelových představách poskytovali pavouci škole další ochrannou zónu. Konec konců, kdo by se chtěl zaplést s desetimetrovým členovcem? Na bezpečí studentů nezáleží! Oba muži potřebovali, aby jim bylo přísně promluveno do duše, a Harry věděl, že pravé božstvo už se blíží.

***

Od začátku října se Harry s pomocí havranů ucházel o přízeň kentaurů drobnými dary. Doufal, že když je bude v lese nechávat, mohl by je přesvědčit, aby se společně poradili. Také začal zapalovat pavučiny nebo vajíčka, která našel. Pro jednoho to byl únavný úkol a navíc se pavouci brzy stáhnou na zimu do svého hlavního hnízda. Pokud to udělají, budou v dosahu zase až na jaře.

Kentauři byli zpočátku více než opatrní; ve skutečnosti přímo paranoidní, protože nějaký kouzelník napadal jejich les. Tedy dokud nezačaly hořet pavučiny a umírat mladí pavouci. V minulosti se snažili proti této plíživé hordě bojovat, ale jejich ohnivé šípy nestačily. Tato spáleniště páchla kouzelným ohněm. Zatím se ještě nerozhodli, co s vetřelcem udělají.

Jednoho večera narazil mladý kentaur na mýtinu, kde to vypadalo, jako kdyby ji nějaký kouzelník používal k rituálům. Mýtina měla kolem sebe starobylé ochrany. A tak místo toho, aby kruh překročil, vydal se se svým objevem za staršími.

Nebylo jasné, jak to, že si této mýtiny nevšimli, ale rozhodli se pro vyčkávací taktiku.

Týden před Samhainem se dočkali. Na mýtinu vstoupili dva kouzelníci, na nichž lpěl pach válečníků. Jeden z nich byl cítit jako zkušený bojovník a oni v něm poznali temného muže, který chodil do jejich lesa sbírat přísady do lektvarů. Nyní zůstal stát, zatímco mladší čaroděj předstoupil před kamenný oltář a položil na něj obětiny.

Vyšel měsíc a les ztichl a vyčkával. Kentauři věděli, co to znamená. Tuto noc je na cestách jeden z Prastarých. Nebyli si jistí, kdo to může být, ale jako následovníci Cernunna, pána zvěře, rozpoznali, že v lesním porostu narůstá očekávání. Takže čekali a dívali se.

„Přivolal jsi mě příliš brzy, Můj havrane," pokárala ho Paní, když vykročila z měsíčního paprsku na mýtinu. Přihlížející kentauři v rozrušení zahrabali kopyty, ale jinak mlčeli. Spatřit, jak se do starého lesa vrací taková bytost a jak ji kouzelník vítá, bylo v těchto nepokojných časech neslýchané! Mars bude dnes v noci určitě jasný! Zatím sledovali, jak mladý bojovník před Bohyní poklekl.

„Ano, má Paní. Vím. Odpusťte mi. Snažím se ale znovu nastolit v tomto lese rovnováhu dle dávných zvyků a nemám mnoho času. Pavouci do tohoto prostředí nepatří; je pro ně nepřirozené. Příliš dlouho měli zhoubný dopad na starobylé obyvatele, kteří od dávných dob považují tento les za svůj. Musí být zničeni. Doufal jsem, že získám pomoc kentaurů, ale jsou vůči kouzelníkům velmi ostražití a nedůvěřiví. Odmítli mé dary k vyjednávání. Prosím, Paní, co víc mohu udělat?"

To kentaury šokovalo. Takže toto byl důvod oněch darů. Už velmi dlouho se za ně nikdo nepřimlouval u Prastarého – naposledy v časech druidů!

Paní se usmála: „Dobře jsem zvolila, Můj havrane, když si přeješ napravit tuto starou ránu. Vím o někom, kdo ti může nabídnout pomoc." Na ruce Bohyně přistál havran. Zadívala se mu hluboko do očí a vyslala ho k půlnočnímu nebi.

Měsíc jasně ozařoval mýtinu a čas se zdál nehybný. Pak Morrigan zavolala do stínů: „Vyjděte ven, ó děti Centaura. Tito čarodějové vám neublíží."

„Jsi si tím jistá, Spřízněná?" zaduněl hlas a ze stínů na mýtinu vykročila mužská postava. „Tvoje zpráva mě probudila. Co se děje tak důležitého, že rušíš Můj odpočinek?" Onen muž byl vysoký a pohledný, se širokými rameny, divokou hřívou vlasů a vousy protkanými šedivými pruhy. Z hlavy mu vyrůstalo rozložité paroží ověšené šperky. Oblečený byl pouze do kiltu ze zvířecích kůží a kolem krku měl náhrdelník, jaký nosívali Keltové.


Cernunnos

 

Když se objevil další z Prastarých, oba kouzelníci věděli, že zabředli do vážných problémů. Všichni kentauři sklonili zbraně a zanechali předstírání. V tuto část roku je pavouci málokdy nechávali na pokoji.

„Cernunne, Můj Spřízněný," promluvila Morrigan a strhla pozornost znovu na sebe. „Můj havran žádá o Tvou pomoc při nápravě příkoří." Pokynula Harrymu, aby vstal. „Věřím, že jsi měl v oblibě jeho otce, který v nedávné době běhal po těchto lesích."

„A kdo by měl být jeho otec?" zavrčel Cernunnos.

Harry vnímal váhu pohledů obou božstev, ale vyrůstat vedle královny Anny ho dobře vycvičilo. Dle dávných zvyků stáli rytíři hrdě a pevně – ukázat slabost byl hřích.

„Važ si těch, kteří jsou silnější než ty, ale projev slabost a prohrál jsi dřív, než jsi začal," slyšel v duchu hlas své královské učitelky.

„James Potter," vysvětlila Morrigan. „On a jeho přátelé si v Mém měsíčním světle hráli jako jelen, psisko, krysa a vlkodlak."

„Aha, ano. Jejich zdejší eskapády jsem si užíval. A toto je syn?"

Harry vykročil vpřed a uklonil se Pánovi honu. „Ano, pane. Můj otec s jeho přáteli zde pobíhal ve světle úplňku, ale teď je mrtvý, zabitý zlým čarodějem. Brzy budu požadovat spravedlnost."

„Dobře řečeno," odpověděl Cernunnos. „Ale to není důvod, proč jsi volal, že ne?"

„Ne, pane. Snažím se pro znovunastolení rovnováhy v tomto lese vyjednat pomoc od kentaurů. Doufám, že tím napravím mnoho škod, které tento porost pronásledují. Před lety unikl predátor, který nemá nárok tu být. Není z této země, zná jen hlad a bere si vše, co se chytí do jeho sítě. Nepatří do tohoto lesa, ale je chráněn dvěma kouzelníky. Jednomu jde jen o to využít ho ke kontrole ve hře, kterou chce vyhrát za každou cenu. Druhý ho chrání a vidí v něm mazlíčka, který nemůže dělat nic špatného. Je to dobrý muž, ale lze ho snadno svést na scestí."

„Aha, ano, ten poloobr."

„Víte o něm?"

„Vím. Je to tak, jak říkáš: jeho láska ke všem zvířatům, malým i velkým, je známá, ale často chybně zacílená. A je snadno manipulovatelný těmi, kteří se snaží formovat jeho velké srdce ve svůj prospěch," zaduněl Cernunnův hlas mýtinou.

Pán honu si pohladil prokvetlý plnovous a zadumal se nad problémem. Nakonec dospěl k rozhodnutí a krátce kývl. Přívěsky na jeho paroží tiše zacinkaly. Zamyšleně pohlédl na mladého kouzelníka a řekl: „Nastolit rovnováhu v tomto lese je ušlechtilá věc. Ano, pomohu ti s tímto tažením. Ty a tvůj temný společník se se mnou setkáte při úplňku o Samhainu."

Na to se otočil a mírně se uklonil Morrigan. „Děkuji ti, Spřízněná, že jsi mě na Svého Vyvoleného upozornila."

***

Ve chvíli, kdy vešli do hradu, obrátil se profesor k Harrymu, chytil ho pod krkem a přitlačil ho ke zdi.

„Pottere, do čeho jste mě to tentokrát dostal? Hon, o kterém vím, že se tu noc odehrává, není z těch, ke kterým by se měla většina smrtelníků i jen přiblížit!"

„Slyšel jste Paní! Její Spřízněný není se Svým lesem spokojen. Je potřeba obnovit rovnováhu a my jsme ti, kteří to provedou."

„S ničím z toho jsem nikdy nesouhlasil, Pottere!" zasyčel Snape.

Harry naznačil Wolfovi, který se vynořil ze stínu, aby zůstal stranou. „Pane profesore, prosím, vyslechněte mě!"

„Ne! Nebudu se účastnit Divokého honu! Znáte legendy stejně dobře jako já," zavrčel profesor.

„Nemáte na výběr," prohlásil Harry, zvedl ruku a stiskl citlivý bod na mužově paži, čímž rychle dokázal, proč je špatný nápad s ním takto zacházet. Jakmile se osvobodil, jejich pozice se obrátily. Snape se ocitl přitisknutý ke zdi s Harryho rukou pod krkem. „Byl to můj úkol! Moje povinnost! Kdybych měl tušení, že Paní přivede Svého Spřízněného, nedovolil bych vám, pane profesore, abyste stál v kruhu se mnou. Ale ať se vám to líbí nebo ne, teď jsme v tom společně. Smiřte se s tím!"

Na to Snapea pustil, ustoupil a kývl na Wolfa. „Dobrou noc, pane profesore," rozloučil se a se svým strážcem zmizel ve stínech hradních chodeb.

***

 

Poznámka autorky: Jak vidíte, Snape a Harry/John mají spojenectví. V žádném případě nejsou přátelé, jen mezi nimi došlo k porozumnění.

Pokud jde o záležitost Morrigan a Cerridwen, snažíme se být přesné, ale ne vždy je to možné. Takové množství povahových stránek si vzájemně odporuje. Vycházíme především z wiccanských rituálů. Pokud se zmýlíme nebo někoho urazíme, není to náš záměr a omlouváme se za to.

 

Poznámka překladatelky:

Připojuji odkazy, ze kterých jsem se při překladu dovzdělávala. Obrázek je ziskem z mého zvědavého courání po internetu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cernunnos

https://cs.wikipedia.org/wiki/Wicca


35. Kliď se zpět do bouře



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 35: Kliď se zpět do bouře

(v orig. Get Thee Back Into the Tempest, překlad Václav Pinkava)

 

Harry si povzdechl, zastavil se a rozhlédl se po výzdobě a přehlídce dobrot, které byly to ráno k vidění ve Velké síni. Hermiona se zatvářila, jako kdyby se jí zvedl žaludek, ale kousla se do jazyku a zdržela se komentáře. Poté se znechucená a s obavami obrátila ke svému kamarádovi.

Wolf zůstal stát u dveří, tvář jako obvykle bez výrazu. Harry se na Hermionu krátce usmál a se svým mentorem tiše vyklouzl ven. Ředitel ještě nepřišel na snídani, takže si jejich odchodu nikdo nevšiml.

Hermiona se pustila do jídla a zoufale se snažila ignorovat pochmurné dekorace a množství sladkostí okolo ní. Klábosila s Lenkou o nadcházejícím testu, ale myšlenkami byla u Harryho.

Věděla, že je z Bradavic víc a víc znuděný a rozčarovaný. A i když byl 'Harry' její kamarád, chyběl jí 'John'. Bylo to tak matoucí! Zdáli se tolik rozdílní. Kdo z nich byl skutečný, Harry nebo John? Jediné, co Hermiona věděla, byl fakt, že jí schází bezstarostný mladík, se kterým vyrůstala. A vzhledem k dnešnímu Svátku všech svatých ji to znepokojovalo o to víc.

Dokonce i Mandy Brocklehurstová si začala všímat, že Hermiona už nepíše svému mudlovskému kamarádovi tak často jako dřív.

Když přiletěly sovy a síní se rozlehlo havraní krákání, působilo to poněkud nemístně; až do okamžiku, kdy poblíž Hermionina talíře přistál inkoustově tmavý pták se dvěma dopisy – jedním pro ni a druhým pro profesora Kratiknota.

Lenka se usmála: „Vypadá to, že se mu líbíš."

Havran se napil z Lenčiny sklenice a zavrtěl zobákem tak, že rozstříkl vodu po stole.

„A taky je to bordelář," ozvala se Mandy znechuceně, když si otírala z rukávu kapky vody. „Od koho to přišlo? Počkej, poznala jsem rukopis. Takže tvůj mudlovský kamarád ti konečně napsal? Proč mu to tak dlouho trvalo?"

Hermiona se spěšně omluvila. Obvykle dostávala Johnovy dopisy spolu se zprávami od rodičů soví poštou. Uvažovala, kolik lidí u stolu si všimlo rozdílu.

***

Havran přelétl k učitelskému stolu a usadil se s dopisem vedle Filiuse Kratiknota. Když maličký profesor poznal písmo, hned si zprávu přečetl. Už si toho ptáka všiml před chvílí ve společnosti slečny Grangerové.

„Něco důležitého?" zeptala se Pomona Prýtová, když viděla, že se mírně zamračil.

„Vypadá to, že pan Potter bude dnes mimo hrad," oznámil Filius a zasunul dopis do rukávu. „Mrzí ho, že nebude schopen dostavit se na vyučování."

Albus, který to zaslechl, se zakabonil. „Obávám se, že mu v tom musíme zabránit. Není to bezpečné, když se teď Voldemort vrátil."

Havran vydal zvuk, jako kdyby se smál, přelétl k řediteli a prohlížel si jeho talíř. Albus se ho snažil jemně odehnat, ale pták se nedal.

„Ale pan Potter požádal o uvolnění na dnešek z vyučování, Albusi. Vzhledem k tomu, co tento den pro mladíka znamená..." nadhodil Filius, který mezitím sledoval havranovo procházení po stole. „Hodně zvědavé stvoření."

„Je to havran," ozval se Hagrid. „Ty sou dycky takový. Ten kujón se o vás docela zajímá, pane řediteli."

Což byla pravda. Rváček totiž chtěl starci provést nějaký žertík, kterým by mu znepříjemnil život. Než ho stihl kdokoliv zastavit, klovnul ostrým zobákem do jednoho z Albusových stříbrných knoflíků na rukávu, utrhl ho a odlétl s ním pryč.

„Ten drzoun!" zaprskala Minerva.

„No jo, je to havran," řekl Hagrid. „Přitahujou je lesklý věci a cingrlata."

„Ale no tak," namítl Albus a zvedl svůj ranní hrnek s horkou čokoládou. Nevypadalo to, že by byl z ptačího chování nějak rozčílený. „Snadná pomoc." Jenže v momentě, kdy se chtěl napít, knoflík mu náhle spadl do hrnku a horká čokoláda se rozstříkla všude kolem.

„Vždyť to říkám!"

„I ty jeden!"

„Zatracený pták!"

Rváček vítězoslavně zakrákal a opustil Velkou síň.

***

Zbytek dne si Rváček užíval volna. Letěl do Zapovězeného lesa a poklábosil si s místním hejnem. Poškádlil několik hypogrifů poblíž Hagridovy hájenky a přiměl je, aby po něm chňapali, zatímco ho Hagrid, který se přišel podívat, co se děje, zaháněl koštětem. „Kšá! Leť pryč! Zatrachtilej ptáku!"

Při obědě vlétl znovu do Velké síně a usadil se u talíře Severuse Snapea. V zobáku držel malý chomáč bílých vláken, který našel v lese a teď ho opatrně položil k poháru mistra lektvarů.

Mrzutý profesor chomáč zvedl a ihned pochopil, že se vytvořil díky línání; nebyl vytržen, protože se na něm nenacházely stopy po krvi. A jen jedno stvoření v lese mělo takto hladkou a bílou srst. Žíně z jednorožce se vždycky hodily, ale jak se k nim dostat!

Po příchodu Quirrella posedlého Pánem zla většina jednorožců ze Zapovězeného lesa zmizela. Toto bylo velmi výmluvné znamení, že se nejspíš vracejí.

Havran drze přecházel sem a tam a zkoumal stůl. Ředitel nebyl přítomen, což bylo jedině dobře. Rváček plánoval postarat se mu o mnohem zajímavější oběd.

Filius nabídl havranovi kousek šunky ze svého sendviče. „Skřeti věří, že havrani jsou poslové Paní temnot. Jsou posvátní a uctívaní. Když ti nabídnou dar, je to jako laskavost od Paní."

Minerva si povzdechla: „Ať tě neslyší Albus, Filiusi. Víš, co si myslí o starých zvycích."

„Ano, ano," mávl maličký profesor nad její poznámkou rukou. „A dělá chybu, že je ignoruje, především dneska."

Severus promnul chomáč žíní mezi prsty. Havrani mu v minulosti darovali zajímavé věci nebo ho zavedli k místům, kde našel to, co potřeboval. Věděl, že Paní je neklidná, zejména dnes večer. Albus by měl být opatrnější. Havrani se dívají.

***

Wolf si užíval volna a zároveň dumal o několika tajných sázkách, které uzavřel sám se sebou. Znal svého svěřence velmi dobře, protože pomáhal Johna vychovávat od útlého věku, a tipoval, jak asi dlouho mu potrvá vrátit se ke svému normálnímu já a opustit osobnost Harryho Pottera.

Harry byl téměř úplným opakem Johna. Tam, kde byl John pilný student, Harry se těžce nudil a stěží odváděl nutnou práci. John měl stále úsměv na krajíčku a smál se nakažlivým smíchem, kterým strhával okolí. Harry byl konzervativní a tichý. Wolf neslyšel Johnův bezstarostný smích na veřejnosti od chvíle, kdy přišli do Bradavic. A jeho úsměv vídal jen tehdy, když se poblíž nenacházel nikdo cizí, a vždy patřil Hermioně.

John byl ztělesněním havrana. Hlasitý, rozpustilý a zvědavý. Harry byl uhlazený, zdvořilý a flegmatický. Sázka zněla ne jestli, ale kdy se 'Rváček' ukáže. John věděl, jak je důležité utajit jak jeho znalosti, tak tento talent. Nelíbilo se mu to, ale pohybovali se na nepřátelském území a nemohli si dovolit dělat chyby. Dnešní rošťárny Wolfova svěřence znamenaly jen uvolnění jeho těžce potlačované přemíry energie.

***

Albus se těšil na dnešní sváteční hostinu. Patřila k jeho oblíbeným – všechny ty sladké cukrovinky, co tam budou! Poppy a Minerva po něm chtěly, aby zhubl a změnil svůj jídelníček, ale žil jen jednou a sladkosti na nikoho nečekaly!

Dokončil tedy várku papírování pro dnešní den a zadoufal, že otravný havran už opustil hrad a vrátil se ke svému hejnu. Poté se protáhl a popošel, aby zkontroloval Fawkese. Chudák fénix byl od příchodu Harryho do Bradavic velmi rozrušený a on z tohoto legendárního ptáka nedokázal nic dostat.

Starcovy oči zachytily za nedalekým oknem pohyb. Slunce zapadalo za stromy, barvy lesa a okolních pozemků už byly utlumeny stínem noci a téměř se ztrácely v šeru. Působilo to depresivně, ale stále zůstávalo dost světla, aby zahlédl kohosi dole u jezera. Po břehu kráčela nějaká žena oblečená v podivném tmavém plášti.

'Kdo to je? Co tam dělá? Neví, že je nebezpečné být dnes v noci venku?' pomyslel si a ihned vyrazil ze své pracovny a ven z hradu.

Jenže když došel tam, kde onu ženu předtím viděl, nebylo tam nic. Žádné stopy v blátě, žádné známky vystříknuté vody, nic než lesklé černé peří. A přitom by přísahal, že ji viděl, že se otočila a dívala se přímo na něj, když stál u okna.

Možná do sebe potřeboval dostat víc cukru? Hostina už by měla začít. Na tu nesmí přijít pozdě! Když si to namířil zpátky do hradu, slyšel nad hlavou krákání havranů.

***

V tento den prováděl Hagrid kontrolu v Zapovězeném lese už v podvečer, protože byl Samhain a les znamenal mimořádné nebezpečí i pro něj. Na staré pověry moc nevěřil, ale choval k lesu a jeho obyvatelům zdravý respekt.

Odbočil z vyšlapané pěšinky, aby zkontroloval jednu ze svých pastí, když tu mu zkřížilo cestu stvoření, jaké ještě nikdy neviděl. Přímo před ním se vznášel obrovský had s beraními rohy vyrůstajícími přímo z hlavy.

„Jejda, co ty seš za úžasný zvíře," vyjekl Hagrid a vykročil blíž. Zároveň hmátl do jedné ze svých brašen.

„Vskutku je to on, můj milovník zvířat," zaburácel za ním hluboký hlas.

Hagrid se otočil jak na obrtlíku a rázem mířil kuší na velmi vysokého svalnatého muže s parožím na hlavě.

„Kd... kdo seš ty?"

„Musíme si promluvit, Hagride, můj velký příteli. A to od plic. Když jsem se nyní vzbudil a vrátil se do tohoto lesa, zjistil jsem, že je s ním tuze špatně nakládáno."

***

Tom Raddle alias Lord Voldemort neprožíval moc dobrý Svátek všech svatých. Zaprvé – sotva se ten kluk konečně ukázal, připravený začlenit se znovu do kouzelnického světa, ocitl se zavřený v tom zatraceném hradě a tudíž nedosažitelný.

Za druhé se myšlenkami vrátil k Bellatrix, která zřejmě brzy opustí tento svět. Rána, kterou od toho spratka utržila na Příčné ulici, se ošklivě zanítila a stále krvácela. Moc špatné. Vždycky byla pro, když přišlo na večerní zábavu. Severus Snape vařil lektvary ve dne v noci a snažil se čelit tomu, co tu ránu způsobilo, ale zatím selhával.

Pán zla se rozvaloval na svém improvizovaném trůnu a hrál si se svým jediným přítelem a důvěrníkem, s Nagini. Velký had tiše syčel. Za běžných okolností by to Voldemorta uklidňovalo, ale ne dnes večer.

Do místnosti vešel Petr Pettigrew, muž podobající se kryse: „P-p-p-pane?"

„Ano, Červíčku?" zasyčel Pán zla nedůtklivě.

„J-je t-t-to vyřízené."

Když zapadalo slunce, Voldemort někoho zahlédl venku před oknem. Poslal Červíčka, aby dotyčnou osobu zlikvidoval. „Červíčku?"

„A-a-ano, p-p-pane?"

„Crucio!"

***

Nad temným lesem svítil úplněk, pochodeň lovců. Mezi stromy se míhaly stíny a dodávaly jim děsivé vzezření.

Harry a Wolf znovu mířili na lesní mýtinu. Od doby, kdy Harrymu vyprávěli o jeho rodičích, držel v tuto noc, kdy zemřeli, malou vigilii. Ben a Maggie ho v tom podporovali.

Když dorazili na mýtinu, zjistili, že není prázdná. Čekal tu Severus Snape. Tiše se pozdravili a pak vykročili do kruhu a k malému oltáři.

Na les padlo ticho, protože zdejší stvoření vycítila čeření prastaré magie. V dálce na sebe začali pokřikovat havrani a trojice připravovala oltář.

Wolf u něj chvíli tiše postál, pak se Harrymu a Snapeovi uklonil a zmizel zpět v šeru. Splnil svou povinnost a teď už to šlo mimo něj. Bude na ně čekat na okraji lesa.

„Profesore Snape, tady se setkáme s ostatními," sdělil Harry klidně svému společníkovi.

Když jinak stoický mistr lektvarů zaslechl v dálce štěkot loveckých psů, zachvěl se.

Štěkot se přiblížil a přidal se k němu klapot kopyt. Harry vytáhl svou hůlku a Severus viděl, jak se začala protahovat a měnit do šest stop dlouhé hole. „Domnívám se, že jsou tady."

Snape se otočil a spatřil za sebou těžce oddychující přízračné bílé honce. Rudé oči jim ve tmě plály, až mu stydla krev v žilách.

„Nasedněte!" zazněl hlasitý povel plně ozbrojeného kentaura. Na mýtině se objevili dva uhlově černí koně s hřívami z temných plamenů a kopyty, od kterých při každém kroku odletovaly jiskry.

Harry k jednomu z nich přistoupil, uchopil ho za hřívu a ladně nasedl. „Pojďte, pane profesore! Na tento lov nás noční můry odvezou lépe než obyčejný kůň. Dnes večer vyrážíme na Divoký hon!" Poslední slova byla triumfálním výkřikem a noční můra se s vyzývavým zařehtáním vzepjala na zadních.

Černě oděný mistr lektvarů následoval příkladu svého žáka a vyhoupl se na koňský hřbet. „Pottere! Jestli mě dnes večer zabijí, budu vás chodit strašit!" zavrčel zlostně.

Tu noc se vzduchem nesl štěkot honicích psů a výkřiky umírajících a zemitou noční vůni okolního lesa nahradily proužky dýmu.

***

Slunce stoupalo po ranní obloze a Albus se chystal na další papírování, když tu do jeho pracovny vtrhl bradavický hajný. „Sou pryč! Všichni! Moje dětičky! Ouplně šecky!" zakvílel, pak vytáhl kapesník o velikosti ubrusu a hlasitě se vysmrkal.

„Kdo je pryč?" zeptal se Albus a vstal, aby svého přítele ukonejšil.

„Aragog a jeho rodin-ka. Vyhlazený z lesa. Každá pavu-čina shořela! A jejich hní-zdo taky! Shořelo do základu! Všade ležej´ těla!" vykoktal ze sebe Hagrid, načež znovu zabořil tvář do dlaní a rozvzlykal se.

„Ach, můj zlatý. To není dobré," promluvil Albus tiše a dál poloobra chlácholil. Počítal s tím, že pavouci zabrání Smrtijedům obsadit les, aby se nedostali blízko k bradavickým pozemkům. Teď bude muset vymyslet jinou překážku. Jasným hlasem, dostatečně zvučným, aby pronikl Hagridovými vzlyky, pronesl: „No tak, no tak, Hagride. Zjistíme, kdo to udělal a něco s tím provedeme."

Hajný popotáhl. „Dal mi pořádnej cérez, to teda jó. Řekl, že sem těma mýma zvířátkama hrozně moc naboural rovno-váhu lesa! Řekl, že esli se o něj neumím líp starat, tak už tu nebudu moct dál bejt. Fakt mi pořádně vynadal!"

„Kdo, Hagride, kdo s tebou mluvil?"

„No přece On, Pán lesa." Hagridova odpověď zaburácela tichem a ředitel zůstal na svého obrovitého přítele zírat.

Po chvíli doprovodil rozrušeného muže na ošetřovnu a svěřil ho do Poppyiny něžné péče. Měl práci. Ať už pavoučí kolonii zničil kdokoliv, byl velmi mocný. Albus se ušklíbl nad představou, že by to byl 'Pán lesa'. Staré zvyky a způsoby se vytrácely a podle něj čím rychleji, tím lépe.

***

Hagrid byl odklizen na soukromý pokoj ošetřovny, napůl omámený uklidňujícími lektvary a napůl vlastním speciálním ´tonikem´ od Prasečí hlavy, na které nedal dopustit.

Poppy poslala pro Minervu, protože si byla jistá, že zástupkyně ředitele bude chtít slyšet, co Hagrid vykládá. Příběh o Aragogovi a jeho rodině mu vynesl u obou žen sympatie. Jak se utápěl ve svém žalu, nevšiml si, že se Minerva napřímila, když se nejen zmínil, ale přímo popsal ´Pána lesa´.

„Ty něco víš? Co?" zeptala se Poppy, když za sebou zavřela dveře. Hagrid konečně upadl do dřímoty a ony mohly odejít.

Minerva nakrátko zavřela oči a pak pohlédla ven z okna. „Číhla si, že co začla škola, lítá po lese mnohem víc havranů?" To, že sklouzla do skotského nářečí, jasně vypovídalo o její nervozitě.

Poppy přiměla roztřesenou přítelkyni, aby si sedla. „Ne, nevšimla jsem si. Měla jsem moc práce." Podívala se z okna a uviděla, jak je nebe nad Zapovězeným lesem poseté několika černými tečkami. „Co..."

„Esli se Hagrid v noci setkal s Cernunnem, sou v pohybu starodávný síly," prohlásila Minerva, která od těch černých bodů nedokázala odtrhnout oči. „Albus dobře ví, že jak příde na Hagridovy nebezpečný mazlíčky, je hajnej nezvladatelnej. Todleto je škola, pro Merlina! Většina těch 'mazlíčků' sou potvory, co patřej na řetěz, ale von je nechá volně courat tam, kde můžou ublížit študákům. A protože Albus vodmítá..."

„Pán honu musel..." chtěla dokončit Poppy, ale pak se zarazila. „Ach, Merline! A včera byl Samhain. Nemyslíš, že byl...?"

„Divokej hon? Jo, slyšela sem štěkat čokly," odpověděla Minerva a otřásla se.

Poppy chápavě přikývla. „Albus se zmínil, že viděl jít pana Pottera a jeho strážce včera večer do lesa. Severus tam šel taky. Má tam někde malou mýtinu s oltářem..."

„Mně se tedy Severus o ničem nezmínil," řekla Minerva. „Ale pročpa by to vlastně dělal, že jo?"

„Severus bere uctívání Paní velmi vážně. Ona by ho před Honem ochránila."

A obě ženy ovanul chlad.

***

 

PP: Minerva v našem podání opět mluví čistou „plzeňštinou" :-D


36. Pták či ďábel!



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace




Kapitola 36: Pták či ďábel!
(v orig. Bird or Fiend!, překlad Augustin Eugen Mužík)

 

Ráno po Samhainu seděl velmi unavený Harry jako obvykle s Hermionou a Lenkou u havraspárského stolu a poslouchal jen napůl, jak lidé kolem něj vykládají o hostině, kterou propásl.

„To je v pohodě," řekl, po nočním dobrodružství spíš vyčerpaný a trochu malátný než hladový. „Mě Svátek všech svatých nijak nebere. Ani ho moc rád neslavím. Už roky."

Doma si na tuto konkrétní oslavu opravdu dvakrát nepotrpěli, protože to rozrušovalo duchy uvězněné v komplexu Toweru. A když bylo Johnovi řečeno, jak jeho rodiče zemřeli, na žádné slavení se v onu noc necítil. Ben a Maggie pořádali na památku jeho rodičů večeři, a než si šel lehnout, provedl malý rituál při svíčkách, aby jejich oběť uctil.

Ráno se s profesorem dovlekli do hradu až při východu slunce, kdy jim noční můry dovolili sesednout.

Podle legendy nedovolí magie nočních můr jejich jezdcům sesednout nebo spadnout, ale Harry včera v noci nic neponechal náhodě. O to, že se neztrapní, se postaralo lepicí kouzlo. Zároveň ho uklidňovala víra v ujištění Paní, že vrátí lesu rovnováhu. Navíc by nebylo moudré, s ohledem na přítomnost honicích psů a dalších tvorů, kteří se k Honu připojili, dát najevo strach. Harry nechtěl, aby za kořist považovali i jeho, což by se jinak mohlo stát, kdyby zakolísal.

Před snídaní si stihl zdřímnout jen pár krátkých hodin, které ho neosvěžily, protože se v jeho snech mísily výkřiky umírajících pavouků, divoký štěkot psů a pach spáleného masa. Divoká jízda Zapovězeným lesem ho bude ještě nějakou dobu pronásledovat.

Harry se zadíval na učitelský stůl. Kdyby se necítil tak mizerně, zahihňal by se. Samozřejmě, že profesor Snape se stále ještě skrýval ve svých komnatách. Jedno ale musel uznat: ten muž uměl jezdit! Kočíroval svou noční můru nadpozemským stylem, v jedné ruce hůlku, v druhé zkrvavený černý meč. Pavouci neměli šanci. Noční můra, na které jel, jako by se svým temným jezdcem souzněla a chránila ho se zlomyslnou neurvalostí.

Harryho by nepřekvapilo, kdyby se profesor kurýroval z kocoviny. Pokud tedy byl vůbec vzhůru. Věděl, že kdyby on sám mohl pít, značně by si přihnul z láhve. Zároveň ale dumal nad tím, jaké pro něj příští setkání s tímto zarputilým mužem bude. Podle strašných výhružek, kterými profesor Harryho počastoval, ho zřejmě příliš nenadchlo, že byl do dobrodružství předchozí noci zapojen. Nejmírnější pohrůžka zněla, že použije Harryho varlata do lektvarů, takže mu v duchu děkoval, že k naplnění hrozeb už nedošlo. Ačkoliv bylo obtížné brát je vážně, protože onen muž se v počínajícím ranním světle cestou do svých komnat belhal, nohy měl do O a klel. Poslední, co Harry z profesorova mumlání zaslechl, bylo cosi o horké koupeli a láhvi ohnivé whisky.

Podle ředitele byly pro dnešek všechny hodiny lektvarů zrušeny. Harryho to nepřekvapilo. Říkal si, jestli je Snape natolik střízlivý, aby mohl opustit vanu.

„Proč ho neslavíš?" otázala se Mandy a ukousla si z toastu. Přetrhla tak Harrymu myšlenky a nečekaně ho vtáhla zpět do reality. Pak se zadívala na bledou jizvu na jeho čele. „Ach... Ahá! Promiň," začervenala se a rázem se rozhodla, že toast je mnohem důležitější než rozhovor.

Harry se na ni pousmál a kývl. „To je v pořádku. Nechtěl jsem ostatní deprimovat. Wolf a já jsme drželi malou vigilii u jezera. Profesor Snape se k nám připojil. Věděla jsi, že chodil do Bradavic s mojí matkou?"

Hermiona se chtěla včera také zúčastnit, ale když zjistila, co má být hlavní událostí, zdvořile odmítla. Po setkání s Paní, o které Harry vždy mluvil, na sebe nijak zvlášť nechtěla poutat pozornost dalšího božstva.

Lenka se zachvěla. „Samhain není dobrá noc pro pobyt venku. Závoj je příliš tenký! Navíc jsem včera v noci slyšela Cŵn Annwn..." Postupně tišila hlas, až zmlkla a vykulila oči. Harry mlčky zavrtěl hlavou a ukázal bradou směrem k Mandy. Lenka přikývla a znovu se pustila do jídla.

„He? Cože?" zeptal se Mandy, která si utírala prsty do ubrousku a zmateně se rozhlížela.

„Ale Ona nedovolí, aby se ti stala nějaká újma," pronesla Lenka moudře a také sáhla po ubrousku, aby si utřela bradu.

„Já vím," souhlasil Harry a s omluvou se zvedl od stolu, přičemž dívkám věnoval krátký úsměv. „Paní na mě vždycky dávala pozor. Uvidíme se později, Hermiono, a porovnáme si poznámky. Ahoj, Lenko a Mandy."

Na to vyšel z Velké síně, a to bylo naposledy, co ten den Harryho Pottera někdo viděl.

***

Severus Snape zasténal a hodil do sebe další lektvar proti bolesti. Pak natáhl ruku a vrátil prázdnou lahvičku na noční stolek. Nepochyboval, že Albus už dostal zprávu o zrušení jeho dnešních hodin, a než lektvar začal účinkovat, ospale dumal o mnoha způsobech, kterými by mohl Pottera potrestat za to, že ho včera v noci zatáhl do Honu. Do náruče spánku se ponořil se zlověstným úšklebkem na rtech.

***

Během léta měla Hermiona možnost pochopit mnoho věcí, které ji na jejím kamarádovi mátly. Teď byla vděčná, že je zařazená do Havraspáru. Nebelvíři se chovali naprosto bezohledně a ředitel jim nadržoval! Lekce s Wolfem ji naučily, že i autority mohou chybovat, a podle toho, co jí John toto léto řekl, Brumbálovi náleželo menší uznání, než jaké očekával, a rozhodně mnohem menší, než jaké mu okolí prokazovalo.

Když sestupovala po schodišti vedoucím od pracovny ředitele, rozzlobeně si pohrávala s náhrdelníkem. Po Harryho konfrontaci s Weasleyovými a během týdne před Samhainem si ji Brumbál několikrát zavolal do kanceláře. Naštěstí Harry trval na tom, aby ji na tyto schůzky vždy doprovázel profesor Kratiknot, ale i tak se z nich vracela znechucená ředitelovým jednáním a s migrénami, které jí jeho zvědavost způsobila.

Když tedy znovu odcházela z dalšího zbytečného setkání, přejížděla prsty po náhrdelníku a v duchu toho starého mizeru proklínala. Co ho vedlo k tomu věřit, že má právo napadat její mysl? Taková drzost!

Naštěstí jí John pověděl o ochranných opatřeních vložených na její nejcennější majetek. Prstem obkroužila kouzelný předmět spočívající jí na krku a usmála se. Ten starý kozel si prostě říká o potíže a její John mu to pořádně vytmaví! Protože pro ni byl v myšlenkách i v srdci Harry Potter vždycky 'její John'.

***

Lord Voldemort hleděl na mrtvé tělo své milenky Bellatrix Lestrangeové. I přes své značné znalosti nedokázal zjistit, jaké kletby způsobily rány na jejím těle. Bylo to velice frustrující.

Dokonce i jeho věrný mistr lektvarů, Severus Snape, byl zmatený. Díry v čarodějčině těle vypadaly povědomě, ale uvnitř těchto ran nic nebylo. Ať už je způsobilo cokoliv, rozhodně to bylo smrtící, a zřejmě proti tomu neexistovala obrana. Podařilo se jim pouze prodloužit jí život tím, že zpomalili krvácení. Nepomohlo ani uvedení do stáze, protože rány krvácely i tak.

Ani jeden si totiž neuvědomil, že mudlorození použili své vědomosti a výcvik z Bradavic a zdokonalili je. Oba temní kouzelníci možná měli kořeny v mudlovském světě, ale ve své aroganci se k němu obrátili zády a nikdy nevzali v úvahu pokrok, kterého mudlovský svět dosáhl.

Voldemort nařídil tělo spálit a popel rozptýlit.

***

Od chvíle, kdy Bradavice uznaly Harryho jako dědice zakladatelů, mohl se naprosto volně potulovat po celém hradě. V jejich očích nemohl udělat nic špatného, takže střežily jeho tajemství. Těšilo je, že někdo konečně věnuje pozornost tomu, co se děje v těchto zdech. Bradavice škodolibě odhadovaly jeho příští aktivity a doufaly, že jim opět navrátí bývalou slávu prestižní školy.

Harry se začal nudit a zjišťoval, že maska, kterou byl nucen nosit, ho unavuje. Podle jeho názoru byly hodiny úplně triviální. Veškerou látku už uměl, studium tedy nepředstavovalo žádnou výzvu a on den ode dne pociťoval větší frustraci. Věděl ale, že i když on tu nenachází žádnou výzvu, Hermiona nikdy neprošla prvotním procvičováním magie jako on. Vždycky si pečlivě připravovala poznámky a dělala úkoly, pro ni bylo vyučování zajímavé a nikdy nevynechala možnost se naučit něco dalšího.

Ti, kteří ho viděli vyrůstat, věděli, že nudící se John je nebezpečný John. Harry Potter znamenal jen masku, kterou byl tento mladík nucen nosit, a John se chystal vybuchnout. Nastal čas, aby si Rváček zase hrál! Jeho rodina tušila, že při pobytu v Bradavicích se občas dostane na povrch i jeho havraní stránka, jen doufala, že Rváček neprozradí příliš mnoho tajemství.

Bradavice schvalovaly jeho plán vynechat dnešní vyučování a předložily mu jeden či dva návrhy, co by mohl pro oživení dne podniknout. Rváček vyletěl z okna k mrazivému nebi pozdního podzimu a zakrákal. Teď ještě najít Wolfa...

***

Wolf zrovna mířil do hradu, když se ozvalo drsné zakrákání a na rameni mu přistál havran. Zvedl ruku k jeho hrudi, aby mu vzal ze zobáku zprávu. Po odpoledním nebi táhly šedé mraky. ΄Vypadá to, že podzim už je téměř u konce,΄ zamumlal si pro sebe.

„Takže patří vám, pane Wolframe," ozval se z příšeří Albusův hlas. Ředitel se procházel po hradě a snažil se rozluštit, kdo je oním ΄Pánem lesa΄. Staré zvyky byly na ústupu; v dnešní době už je dodržovalo jen několik čistokrevných zpátečníků, přesně jak si přál! Staré zvyky nezapadaly do jeho pojetí většího dobra.

„Pane řediteli, jsem seržant Wolfram," namítl Wolf a přetrhl Albusovi myšlenky. „Získal jsem tuto hodnost krví, potem a mimořádně tvrdou prací. Je od vás velice neuctivé to takto zlehčovat. Varuji vás, jestli v tom budete pokračovat, důsledky se vám nebudou líbit." I havran dal krákáním najevo nelibost, což ale vyvolalo u obou mužů úsměv.

„Má jméno?" zeptal se Albus a stočil hovor zpět ke zvědavému opeřenci.

„Ano, pane. Je to Rváček. Teprve nedávno vylétl z hnízda, takže je to trochu rošťák. Chová se tak?" nadhodil Wolf a vyslal k havranovi postranní pohled.

Albus změnil směr cesty a jal se doprovázet Wolfa zpět do hradu. „A pan Potter? Nepřipojí se k vám?"

Wolf zrovna otevřel zprávu, a pak vrhl na ředitele zamračený pohled. „Hm... ne. Právě jsem byl na cestě, abych se s lordem Potterem setkal," zdůraznil chlapcův titul Wolf. „Prochází některé své majetkové záležitosti. Skřeti mu onehdy poslali pořádný fascikl."

„Chápu," zamračil se Albus, protože si nepřál, aby Harry tak brzy převzal majetek Potterových. Měl to v plánu udělat v chlapcově sedmém ročníku tak, aby mezi nimi vznikla vazba. Nicméně byl rád, že nebyl schopen na účty Potterových sáhnout. Kdyby se teď na něco takového při procházení přišlo... To by nebylo dobré, vůbec by to nebylo dobré.

***

Ve svých komnatách se Rváček přeměnil znovu na Johna. „Asi nemá Rváčka moc rád, Wolfe," nadhodil škodolibě a sesunul se do bohatě čalouněného křesla u krbu.

Tyto komnaty byly velmi dobře chráněny před veškerými odposlouchávači, zejména před všetečnými řediteli. John se ušklíbl a zadíval se do krbu.

„Divíš se mu?" zeptal se Wolf a podal chlapci talíř se sušenkami.

„Havrani se mu už roky snažili povědět, co se v lese děje," spustil John po chvíli ticha. „Byli velmi naštvaní, když se záležitost s pavouky vymkla z rukou, zejména když jim byla zničena hnízda a sežrána mláďata. Většina kouzelných tvorů z lesa utekla. Stádo jednorožců odešlo před pár lety po smrti své hlavní klisny do říše fae. Odmítli se vrátit, dokud jsem jim nedal záruku, že je tu pro ně opět bezpečno a že pavouci jsou pryč."

„Tak kdy dáš mistru lektvarů dárek?" zeptal se Wolf se škodolibým úsměvem, čímž změnil téma. Zároveň podal svému svěřenci hrnek čokolády.

„Protože nebyl schopný si je sklidit sám, doručil jsem mu, co jsem zvládl posbírat, dnes ráno. Zatím jsou pod speciálním stabilizačním kouzlem a na nějakou dobu by měly být v pořádku. Počítám, že mu vydrží na zbytek života, když s nimi bude šetřit," uculil se John. "Je na mě od Honu trochu naštvaný. Vypadá to, že se mu poněkud hůř chodí."

Wolf se zasmál a pak opět stočil konverzaci zcela jinam. „Všechno jde podle plánu. Všichni, kteří nejsou v Toweru potřeba, budou den před tvým návratem domů evakuováni."

„Jak se vede Benovi?"

Wolf se pousmál a předal chlapci balíček od Maggie. „Doktor Vejvoda i vojenský lékař ho prohlásili za zdravého. Nemocenská mu skončí k poslednímu v měsíci. Co nevidět bude zpátky ve službě.

Harry se chtěl zeptat, jestli odejdou Ben a Maggie spolu s ostatními, ale odpověď už znal. Povinnost ke Koruně u nich byla na prvním místě.

Venku za oknem se na obloze hrající všemi barvami zapadajícího slunce objevovaly černé tečky.

***

PA: Pro ty, kteří poukazovali na to, že Snape by měl poznat díru po kulce, upozorňujeme – jste ve špatné zemi. Střelné zbraně většinou nejsou v Británii tak rozšířené jako ve Státech. Podle wikipedie je v porovnání se světem ve Velké Británii střelná zbraň jednou z nejméně častých příčin zabití. Ano, opravdu se snažíme ověřovat si důkladně fakta. Takže Raddle a Snape by nepoznali díru po kulce, kdyby ji viděli.

Doufáme, že tím se některé věci objasnily.


37. Havran stále ponoukající



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



AN: Nejsme si jisté, jestli prasinkový víkend byl před nebo po Svátku všech svatých. Promiňte tedy, že jsme ho umístily až po něm, protože tak lépe zapadá do našich plánů.

 

Kapitola 37: Havran stále ponoukající
(v orig. The Raven Still Beguiling, překlad vlastní)

 

V týdnu po Samhainu měli ti, co milují klepy, doslova žně. Nějak vyšly najevo informace o likvidaci pavouků v Zapovězeném lese a zvědaví studenti měli rázem o čem povídat. Spekulace stíhala spekulaci: jak k tomu došlo a, což bylo důležitější, kdo to udělal?

V Denním věštci se objevilo několik článků. Dohady zahrnovaly kentaury, Brumbála i Smrtijedy. Nikdo se k pravdě ani nepřiblížil.

Rita Holoubková se snažila slídit, seč mohla, ale i ona vyšla naprázdno. Pokoušela se dosáhnout rozhovoru s lordem Potterem, ale neuspěla. Neautorizovaný článek, který navzdory varování napsala, vedl ke konci její pochybné kariéry. Následující den se v kanceláři redakce objevili právní zástupci lorda Pottera a s novinářkou Ritou Holoubkovou skoncovali. Oznámení v příštím čísle nejen že její článek dementovalo, ale také uvádělo, že Věštec se poníženě omlouvá za svou účast na znevažování charakteru lorda Pottera. Madam Holoubková byla příliš zaneprázdněná vyrovnáním se se svým pádem, než by se pokoušela o jakýkoliv druh pomsty.

***

„Lorde Pottere, můžete na slovíčko?" oslovil Harryho maličký ředitel koleje.

Zbytek třídy opouštěl místnost a Hermiona střelila po Harrym tázavým pohledem. „Jen běž, Hermiono, Wolf tě doprovodí na další hodinu. Až tu skončím, přijdu za tebou."

Jakmile byla učebna prázdná, Kratiknot zavřel a zamkl dveře. „Lorde Pottere, pokud jde o Samhain..."

„Ano, pane profesore?"

Učitel formulí se tvářil poněkud nesvůj. „Můžete mi říct, kde jste tu noc byl? Snažím se mít o svých studentech přehled, obzvláště když nespí ve svých ložnicích. Jsem trochu zvědavý, protože Severus obvykle hodiny z žádného důvodu neruší."

Harry si povzdechl: „Pane profesore, předpokládám, že, vzhledem k vašemu původu, dodržujete staré zvyky? A domnívám se, že jste tu noc slyšel venku Cŵn Annwn." *)

„Aha! Chápu," Kratiknotova tvář nabyla utrápený výraz. „Takže se mi to nezdálo..."

„Ne, garantuju vám, že to nebyl sen. Les byl v nerovnováze a ta musela být obnovena. Šlo o vůli Pána lesa a mé Paní."

„Neutrpěl jste tu noc žádnou újmu? Ví kromě profesora Snapea někdo o vašem malém... nenapadá mě lepší výraz – dobrodružství?"

„Stále mám trochu potíže se spaním, ale Wolf se o mě stará. A pokud jde o to, zda to někdo další ví, nikoho si nejsem vědom. Ještě něco?"

„Ach, ne, ne. Děkuji vám, lorde Pottere. Teď uděláte nejlíp, když si pospíšíte," propustil ho maličký profesor laskavě a odemkl dveře.

***

Harry a Hermiona se po poslední hodině měli setkat na chodbě. Mladík si všiml, že se objevilo oznámení o nadcházejícím víkendovém volnu v Prasinkách. V minulosti vzal Hermionu na různé vycházky po Londýně nebo tréninkové výpravy, ale tam se vždy nacházeli pod ostražitým dohledem rodičů a opatrovníků. Tentokrát ji chtěl požádat, aby si s ní vyšla sama na opravdické rande!

Jakmile Harry svou kamarádku spatřil, vkročil do chaosu procházejících studentů a zavolal: „Hermiono!" Měl co dělat, aby přehlušil hluk na chodbě. „Hermiono, počkej..."

„Co je, Harry?" Mířila k němu proudícím davem a trochu lapala po dechu. „Děje se něco?"

„Ne, neděje, jen jsem se chtěl zeptat, jestli se mnou půjdeš na rande do Prasinek...?"

„Samozřejmě, že s tebou půjdu... moment!" spadla jí brada, „myslíš jako na rande?"

Rázem se kolem nich rozhostilo ticho, protože ostatní studenti začali věnovat pozornost scéně, která se před nimi odehrávala.

Rošťácký úsměv, který jí věnoval, byl celý ´John´. „Jo, jasně, ty, já, rande, spolu..." Pak převzal vedení ´Harry´, protože ji vzal za ruku, zvedl ji a jemně na ni přitiskl rty. „Prokázala bys mi tu čest a doprovodila mě tento víkend do Prasinek, má ctěná Hermiono?"

Okolo nich se ozvala zalapání po dechu a další mumlání, ale Hermiona se pousmála a s grácií udělala pukrle. „Bude mi potěšením, můj lorde."

A jako kdyby někdo mávl hůlkou a rozdělil vody – Harry a Hermiona ruku v ruce prošli mezi ztichlými diváky do Velké síně.

***

Továrna na drby teď jela na plné obrátky! Mnozí čistokrevní byli zmatení. Potter očividně vyrostl v povědomí o kultuře a etiketě kouzelnického světa. I jen uvažovat o spojením s někým pod jeho úroveň, natož s mudlorozenou, bylo nemyslitelné!

Většina dívčí populace se naštvala, protože Potter jednoznačně nebyl, minimálně pro teď, ´v nabídce´. Jejich šance získat si jeho náklonnost zmizely, nebo alespoň dočasně poklesly. Mnohé to vzaly na vědomí už prostřednictvím ´zprávy´, kterou vyslalo jeho vypořádání se s Weasleyovými, ale našlo se několik zarputilých pronásledovatelek, které si přály status quo změnit. Jedna nebo dvě studentky z vyšších ročníků dokonce uvažovaly o použití přímějších a temnějších metod.

***

Ten večer se trojice usadila v Johnově společenské místnosti, aby probrala nadcházející schůzku.

Když Hermiona uslyšela o plánech provázejících jejich výlet, zlobila se, že z jejich prvního rande dělá vojenské cvičení. Do té doby, než k ní John obrátil svoje zelené oči a klidně jí vysvětlil, že by si moc přál, aby tam mohli být jen oni dva, ale za současného stavu by stejně neměli klid. Nechtěl prožívat svůj život ve strachu. Také by se nemusel starat o to, co si myslí druzí, ale nebylo možné, aby riskoval její bezpečí, a tak muselo být přijato několik opatření.

Proto společně s Wolfem pohodlně seděli u krbu a diskutovali o základech bezpečnosti pro nadcházející víkend.

Wolf hloubal nad topografickou mapou Prasinek, kterou načrtl. „Dobrá. Když vezmu všechno v úvahu, seržant Dewhurst mi něco dluží," nadhodil s temným úšklebkem, čímž podnítil Hermioninu zvědavost.

„Jak to, Wolfe?" zeptala se a přejela prstem po nakreslené ulici.

Seržant se znovu ušklíbl a střelil vědoucím pohledem po Johnovi. Hermiona zrudla.

John si odfrkl a sklonil hlavu, aby skryl své vlastní výmluvné začervenání. „Vraťme se zpátky k problému. Jsme si jistí, že z hradu už uniklo několik zpráv. Je to skvělá šance na útok. Konec konců už jsme to viděli v červenci na Příčné. Budou chtít odvetu."

„To budou, Johne, a já plánuju jim ji poskytnout pořádně po mudlovsku." Záblesk ve Wolfových očích způsobil, že se Hermiona zachvěla.

***

Draco Malfoy pevně sevřel v dlani dopis. Takže jeho šílená teta byla mrtvá, zabitá jakousi magií, kterou na ni použil Potter. Ve skutečnosti ji neměl rád – ani ji neznal, jelikož většinu jeho života strávila v Azkabanu.

Podle jeho otce si byl strýček Severus jistý, že rány na jejím těle způsobily mudlovské zbraně, ale protože v těle se nic nenašlo, bylo těžké to potvrdit.

„Draco, slyšel jsi tu novinku?" zeptala se ho Pansy Parkinsonová a naklonila se blíž. Zároveň se rozhlédla po Velké síni, jestli ji někdo neposlouchá. „Ten polokrevný potterovský potomek předvedl na chodbě scénu, při které požádal tu mudlovskou šmejdku Grangerovou, aby s ním o víkendu šla do Prasinek! Na pár havraspárek a nebelvírek šly mrákoty, protože to pozvání formuloval v duchu řádných pravidel čistokrevných, dokonce jí políbil tu špinavou ruku! Řekl bys, že někdo s jeho krevním statusem a v postavení dědice starobylého a vznešeného rodu si vybere líp a ne mudlovskou šmejdku!" Znovu se rozhlédla. „Troufám si říct, že spousta lidí tu novinku napíše domů."

Draco pozvedl obočí a pevněji sevřel pěst s listem od otce. Lucius požádal Draca, aby vypátral, co Potter provedl Belatrix a jestli proti tomu existuje nějaké opatření. A teď tohle. „Posluž si, Pansy, ale já mám jiný úkol. Pokud mě teď omluvíš, přešel mě hlad."

S tímto opustil síň a oběd nechal nedotčený.

***

Když ředitel zjistil, že Harry chce o prasinkovém víkendu odejít z hradu, chtěl vycházku odvolat nebo najít způsob, jak mu v tom zabránit.

Mladík měl podle jeho názoru na cestách příliš mnoho volnosti a to nebylo bezpečné! Jenže učitelský sbor ho upozornil, že na návštěvu Prasinek se chystá víc studentů než jen Potter, a jestli plánovaný výlet zruší, vypukne vzpoura. Harry neměl v plánu poslouchat rozumné důvody. Bez ohledu na to, jak moc mu bude tvrdit, že je to nebezpečné.

Jediné, co mohl udělat, bylo povolat tolik členů staré party, kolik jich po poslední válce zůstalo aktivních. Možná by mohli pomoct chlapce ochránit před jeho bláznovstvím.

Zpráva o smrti Belatrix byla skličující. Další ubohá duše ztracená v temnotě, bez šance na vykoupení. Podle Severusovy zprávy byla konečnou příčinou její smrti směs lektvarů. Nedokázal včas identifikovat ty, které by u ní zastavily krvácení a vyléčily ji. Obzvláště znepokojivé byly stopy olova v ženině krvi, protože se nenašly žádné kulky ani jiné střelivo.

Albusovy myšlenky se stočily k mistru lektvarů. Co začal Harry chodit do školy, Severus se začal chovat velice podivně. Myslel si, že bude muset u Severuse ohledně jeho jednání se synem Jamese Pottera mnohem víc angažovat, ale hned první týden se ukázalo, že to není ten případ.

V noci o Svátku všech svatých se muselo něco stát, něco, o čem Severus Snape nemluvil. Ten nevrlý muž byl o tomto svátku vždy velmi nerudný, protože vzpomínal na noc, kdy mu zemřela jeho drahá přítelkyně. Ale tohle, tohle bylo něco jiného, něco, do čeho Albus nemohl tak úplně proniknout.

Ne, stalo se něco, co ho vyděsilo, přemítal ředitel. Mohla to být ta hloupost s ΄Pánem lesa΄, o které vykládal Hagrid? Ne, na takové pověry je Severus příliš logicky uvažující muž. Přesto musím najít nějaké normální odkazy, aby to všechno dávalo smysl.

Na to obrátil pohled k oknu a k černým tečkám kroužícím v odpoledním vánku.

***

Den, na který připadla návštěva Prasinek, byl jasný a svěží. Dokonalý den na sklonku podzimu.

Harry si chystal oblečení, hvízdal si a myslel při tom na Hermionu. Rozhodl se pro černé kalhoty s nažehlenými puky, bílou košili s manžetovými knoflíčky ve tvaru potterovského erbu a smaragdově zelený svetr. Jeho garderobu završil tmavě zelený hábit se zlatou výšivkou na přední straně a dolním lemu.

„Vypadám dobře?" zeptal se culícího se Wolfa.

„Řekl bych, že ta mladá dáma se bude mít co držet, aby po tobě neskočila!" ušklíbl se Wolf, aby svého svěřence poškádlil. Odměnou mu bylo zářivé zrudnutí, které zaplavilo Harryho tváře.

Wolf pobaveně sledoval, jak se Harry po ránu probíral šatníkem. Víc než polovina oblečení skončila na posteli, protože ji považoval buď za příliš formální, nebo moc obyčejnou.

„Pche! Vůbec mi nepomáháš. Chci, aby naše první skutečná schůzka byla tak dokonalá jako Hermiona... Tak jak?" Harryho prosba přiměla Wolfa k chápavému pousmání.

„Buď sám sebou. Vždycky jste si to užili, když jste spolu někde byli, ne?" Počkal na Harryho přikývnutí a pokračoval v uklidňování: „No, teď by to nemělo být jiné; jen možná trochu hlučnější. Myslím, že by měl mít dneska větší slovo ´John´. Zdá se mi, že jí možná chybí."

„Bude fajn sundat si na chvíli masku," poznamenal Harry a s posledním pohledem do zrcadla se otočil a zamířil ke dveřím. Řekl jsem jí, že ji vyzvednu u vchodu do jejich koleje v osm. Půjdeme na snídani do Velké síně a pak do Prasinek."

„Budu tam s týmem, abyste vy dvě hrdličky mohli mít čas jen pro sebe. Chystáme se dokonale skrýt; většina týmu bude pod zastíracím kouzlem. Bude obtížné nás najít, ale znáš naše pozice. Užij si to, Harry, a neboj se, kryjeme ti záda."

Harry dorazil ke vstupu do havraspárské věže, právě když ven vycházeli dvě hihňající se čtvrťačky. Usmál se na ně a mírně se jim uklonil. Poté trpělivě čekal, až Hermiona přijde, protože se dostavil o deset minut dřív.

Když vyšla z ložnice, zůstala s úsměvem stát na prahu. Už byl tady! Zpola nevědomky si uhladila sukni s délkou ke kolenům. Vypadal úžasně.

„Hermiono, moc ti to sluší!" vyhrkl Harry a rozzářily se mu oči.

Měla na sobě černě kostkovanou sukni zkombinovanou s tradiční halenkou se záševky a teplým pleteným svetrem z krémově zbarvené vlny. Celkový dojem dotvářely světlé vlněné podkolenky, hnědé mokasíny se zlatými přezkami a tmavě hnědý hábit, který měla přehozený přes ruku.

Pyšně jí nabídl rámě a vydali se na své první oficiální rande.

***

 

*) Cwn Annwn - keltský výraz pro psy divokého honu, více viz https://en.wikipedia.org/wiki/C%C5%B5n_Annwn


38. Lapen jakýmsi nešťastníkem



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 38: Lapen jakýmsi nešťastníkem
(v orig. Caught from Some Unhappy Master, překlad Naty - upraveno)

 

PP: Pokud se těšíte na romantiku, zklamu vás. V plánu je něco zcela jiného :-(

Sirius Black byl pořádně zmatený a rozčarovaný! Myslel si, že až objeví svého kmotřence Harryho, všechno se zlepší, jenže ke svému zděšení nenašel na tom chlapci nic povědomého. Harry se možná podobal svému otci Jamesovi, ale mnohem víc toho podědil po matce Lily.

To prostě nebylo v pořádku! Harry vůbec nefandil skvělému umění žertíků! Byl pilný a zdvořilý. Jako vycpaný hadrový panák.

Sirius se stále snažil zjistit, jak se stalo, že Harry skončil mezi motáky a mudly. Ano, dejme tomu, že Maggie McIntyreová byla úctyhodná čarodějka, ale pokud mu bylo známo, žili jako mudlové. Nemohl se zbavit myšlenky na to, že Harry vyrůstal na tak proklatém místě, jako byl londýnský Tower.

Při vzpomínce na svou poslední návštěvu v Toweru se otřásl. To místo vyvolávalo mrazení v zádech, díky oněm ochranám jen o stupeň mírnější než Azkaban... Znovu se zachvěl. Možná to bylo jediné místo, kde mohl být Harry bezpečně ukrytý před Albusovými manipulacemi a před zbývajícími Smrtijedy.

Sirius tlumeně zavrčel. Ten starý kocour se ho všemožně snažil přesvědčit, že jeho malá dovolená v centrále mozkomorů byl jen omyl způsobený dobrou vírou, který jistě ´starému kouzelníkovi odpustí´.

„Omyl! Do prdele!" zavrčel znovu Sirius a vzápětí zaslechl, jak se jeho nejlepší kamarád a spolupoberta Remus Lupin, zasmál.

Oba muži byli právě na cestě na setkání s tím starým bastardem- ehm, ředitelem. Vypadalo to, že Harry Potter velmi veřejně požádal slečnu Grangerovou, mudlorozenou čarodějku z pátého ročníku, aby ho poránu doprovodila do Prasinek - k velké nelibosti několika čistokrevných čarodějek a ředitele, který ji považoval pro lorda Pottera za naprosto nevyhovující. Nehledě na nebezpečí Smrtijedů, kteří se jistě doslechli, že Chlapec, který přežil, se bude po Prasinkách potulovat s mudlovskou šmejdkou.

Setkání se konalo v ředitelově kanceláři. Sirius napočítal kolem dvaceti lidí plus všechny čtyři ředitele bradavických kolejí. Vedle Amose Diggoryho stáli Molly a Artur Weasleyovi. Doneslo se mu, co Harry provedl s jejich synem Ronaldem, a podle toho, co o tom chlapci Weasleyových věděl, už bylo načase, aby ho někdo postavil do latě. Nejmladší mužský potomek této rodiny představoval chodící katastrofu, která jen čekala na spouštěcí impuls, a byl stejně předpojatý a nepříjemný jako ten malfoyovský spratek. Jediný rozdíl mezi oběma chlapci tvořilo bohatství Malfoyů a fakt, že Weaslyovi byli považováni za ´dobré´, zatímco Malfoyovi za ztělesnění ´zla´.

„Když už jsme tu tedy všichni, mám jisté obavy ze zítřejší návštěvy Prasinek," povzdechl si Albus. „Mladý pan Potter želmerlin ignoroval má varování a plánuje doprovázet do vesnice slečnu Grangerovou." Smutně se rozhlédl po shromážděných. „Obávám se o jeho bezpečnost. Není známo, kolik dopisů odeslali studenti rodičům, ale i tak máme zaručené, že to bylo nahlášeno a že Tom o jeho výletě ví."

Severus Snape při tomto vyhlášení mírně couvnul.

Albus si chvíli hladil bradku a pak pokračoval: „A ještě jde o to, že ho má doprovázet slečna Grangerová, bystrá mudlorozená havraspárka."

Molly si hlasitě odfrkla: „Pošlapává všechny naše tradice. Moje Ginny si na něj myslí, ale..."

Sirius si nemohl pomoct a vybuchl v hlasitý, štěkavý smích. Remus své pobavení potlačil, ale i tak bylo při pohledu na jeho tvář jasné, že se jen tak tak přemáhá.

Jakmile mohl Sirius zase mluvit, narovnal se, zaznamenal zuřivý pohled Molly a zmatek ve tvářích ostatních přítomných. „Harry by se té dívky nedotkl ani v rukavicích! Podle toho, co mi bylo řečeno, to dal více než jasně najevo."

Molly zrudla a otevřela pusu, aby bránila svou dceru, ale její manžel ji zastavil.

„Molly, buď zticha!" procedil přes zaťaté zuby. „Sirius jen říká pravdu. Je očividné, že lord Potter dává přednost společnosti slečny Grangerové, a my se ho nebudeme snažit přesvědčit o něčem jiném!"

Sirius sledoval, jak ředitelovy oči na okamžik ztratily svůj lesk a objevil se v nich chlad a tvrdost. Pak se jiskření vrátilo.

„Pokud jste nás sem svolal, abychom vám pomohli získat kontrolu nad mým kmotřencem, obávám se, že je tato schůzka zbytečná, Albusi. Jestli se stále snažíte s Harrym manipulovat, dočkáte se dost nepříjemného překvapení. A vy ostatní - víte, že lord Harry James Potter je chráněncem Koruny a pod dohledem samotné královny? Kromě toho, pokud bude mít panovnice pocit, že je její chráněnec nějakým způsobem ohrožen nebo je s ním špatně zacházeno, nebude váhat se do toho vložit a odstranit příčinu. Pokud pocítí potřebu to udělat, bude takové aktivity nás kouzelníků vnímat jako porušení smlouvy, která kouzelnickému světu uděluje autonomii - a znovu budeme spadat pod pravomoc Koruny."

Siriusova slova vyvolala přidušené lapání po dechu způsobené zděšením. Albus Brumbál vypadal, jako kdyby ho chtěl proklít. „Copak, on vám to neřekl?" Pohyb hlavy ukazující na Brumbála nasměroval všechny pohledy k řediteli. „To je ošklivý zvyk, Albusi - stále dělat tajnosti... Nemyslíte si, že váš personál a členové Řádu si zaslouží vědět, že zasahování do života lorda Potera by mohlo být považováno za zločin proti Koruně?"

***

Mezi stromy Zapovězeného lesa pronikaly první známky svítání a ranní mlha se líně převalovala ve větru. Nedaleko od okraje lesa se nacházela malebná tudorovská vesnička se staveními z hrubých trámů tmavého dřeva a šedou štukovou omítkou. Špičaté střechy domů se v tichu brzkého rána leskly rosou a jejich obyvatelé se ještě stále bezpečně tulili v teplých postelích.

Nikdo tedy neviděl několik postav oblečených do hnědošedě flekatých mundůrů, které se tiše přesouvaly v proměnlivých stínech na svá místa pod šikmými střechami a v úzkých uličkách. S vojenskou přesností zaujímaly klíčové pozice.

V době, kdy se první obyvatelé Prasinek odvážili vydat ven, nebyli šedí duchové nikde k vidění, protože byli dobře ukrytí.

Během dopoledne se mnoho vesničanů zachvělo pod dojmem, že jsou sledováni, ale hodili to za hlavu. Mnozí ale pocítili mrazení, jako kdyby se mělo něco přihodit, a to brzy.

Vypadalo to na pěkné počasí. Šlo o plánovaný prasinkový víkend a z hradu měli co nevidět dorazit studenti. Pro mnoho obyvatel to byla první příležitost spatřit svého ´ztraceného´ hrdinu od doby, kdy se vrátil do kouzelnického světa.

Zvěsti od těch studentů, kteří za poslední měsíc sešli dolů do Prasinek, vykreslovaly obrázek, který pár lidí potěšil a většinu vylekal. Očekávali zcela jiného hrdinu, než jakého ty zvěsti popisovaly. Dnes jejich napětí dosáhlo vrcholu a všichni čekali, až hrdinu uvidí na vlastní oči.

První studenti se začali do uliček trousit hned po snídani. Mnozí s odznaky prefektů doprovázeli mladší studenty, kteří zjevně zažívali výlet do Prasinek poprvé.

Brzy dorazili i starší studenti a profesoři. Netrvalo dlouho a vesnice se naplnila hlukem a smíchem hemžících se studentů.

Sirius a Remus seděli u Tří košťat a pozorovali venkovní studentský mumraj. Několik členů Řádu zaujalo klíčové pozice v nejoblíbenějších obchodech a na obvyklých místech setkání.

Sirius ze svého výhodného místa sledoval, jak Harry doprovodil Hermionu do nejbližšího knihkupectví. Vzpomněl si přitom na jiný pár, který totéž podnikal ve svém sedmém ročníku a nedokázal zabránit úsměvu. Pak se ale zamračil. Kde je ten jeho stín? Mudlorozený voják byl po celý rok Harryho stálým společníkem. Možná nepociťoval nutnost zasahovat do Harryho času tráveného s jeho přítelkyní? Jo, jasně. A možná měl Srabus nový šampon? Při té myšlence si Sirius odfrkl.

Něco tu nebylo v pořádku. Harry nepatřil k těm, co by takhle riskovali; to už Sirius z informací od jeho adoptivních rodičů věděl. Ne, tohle nedávalo smysl. Kdyby jeho informace o Harrym neříkaly něco jiného, kdyby se víc podobal Jamesovi, tohle by mělo všechny znaky nachystané rošťárny. Ale otázka zněla – kdo ji nachystal? A kdy ta rošťárna vypukne?

***

Ve zchátralém sídle v Malém Visánku, o němž si mnozí z místních mysleli, že tam straší, se před honosným trůnem tyčil muž s výzorem hada a zmačkaným dopisem sevřeným v pěsti. Dvacet jeho věrných následovníků před ním klečelo s bázlivou pokorou. Opodál stáli dva muži v černých hábitech se stříbrnými smrtijedskými maskami v ruce.

„Rabasstane a Rudolfussi," zasyčel lord Voldemort. „Mí věrní nássledovníci. Přeji ssi, abysste vy dva vedli tyto mé sslužebníky k dnešnímu sslavnému vítězsství." Shlédl na nejbližšího přikrčeného Smrtijeda a kopl do něj. „Nic jiného nebudu akceptovat! Ten Potterovic sspratek si mysslí, že sse může ohánět tradicemi a pak ssi vyjít ss mudlovsskou šmejdkou. Ukážeme mu, jak moc sse plete. Vstaňte a jděte! Klidně zabijte všechny, ale Pottera a tu jeho mrňavou šmejdku mi přiveďte živé!"

Kousek opodál ve stínu pohlédl Severus na svého dlouholetého přítele a spojence Luciuse Malfoye, který mu pohled oplatil zdviženým obočím. Oba v žaludku tížil strach jako kámen. Věděli, že situace nese všechny známky pasti; bylo to příliš snadné. Jenže žádný kouzelník nechtěl být tím, kdo na tuto skutečnost jejich šíleného lorda, divoce zaměřeného na totální zničení Harryho Pottera, upozorní.

Během pozorování, jak Smrtijedi odcházejí, zůstali Lucius a Severus skryti ve stínu. Nebyli propuštěni a odejít od Pána zla bez dovolení se rovnalo poukázce na smrt.

Severuse sužovaly obavy; nemohl včas poslat zprávu a varovat ředitele. Nebyl si jistý, jaký má Potter plán na protiútok, ale nepochyboval, že nějaký existuje. Konec konců dělal s pozváním té Grangerovic žáby dost velký povyk.

Jakmile okolo nich seslal tišící kouzlo, pohlédl na svého blonďatého společníka a nadhodil: „Je to past, uvědomuješ si to, že ano?"

Lucius si povzdechl a přikývl. „Taky bych řekl. Draco je ve svých dopisech velmi důkladný. Ten mladý potomek Potterových se svým rodičům vůbec nepodobá. Ať ho vychovával kdokoliv, postaral se, aby znal všechny staré zvyky, které se ten starý blázen snaží z bradavických učebnic vytlačit."

„Máš naprostou pravdu, Luciusi. Ale co Draco neví, je, že Potter také následuje Prastaré. Podle toho, čeho jsem byl svědkem o Samhainu, je u nich velmi oblíbený."

Lucius zasténal a svěsil hlavu. „Je vůbec nějaká šance, že to přežijeme, když jsou v tom zapojení Oni?"

Pán zla se z trůnu zahleděl oknem ven. Ta stará babizna byla zpátky! Tentokrát seděla na okraji rozpadající se fontány, která kdysi majestátně zdobila nyní zpustlou zahradu. Vypadalo to, jako kdyby čekala, až se k ní připojí.

***

Albus stál u okna, odkud měl výhled na přední nádvoří hradu. Díval se, jak šťastní studenti míří do Prasinek.

Povzdychl si. Útroby mu svíral nepříjemný pocit. Stále si přál ten výlet odvolat, ale kdyby to udělal, měl by na krku hordu velice naštvaných studentů a profesorů. Ale on prostě věděl, že Tom něco plánuje.

Kdyby ho jen Harry poslouchal! Dalo by se tomu všemu zabránit. Možná po tomhle bude chlapec ochotnější dát na jeho radu.

Právě když se obracel k oknu zády, zahlédl přilétat hejno havranů, kteří si posedali na římsy či výklenky na nádvoří a naplnili okolí svou drsnou písní.

***

Harry a Hermiona právě vcházeli ke Třem košťatům, aby si dali oběd, když zaslechli vícero hlasitých prásknutí z různých míst vesnice. Krátce na to ucítili zvednutí protipřemisťovacích a protipřenášedlových ochran. Následovaly je barevné záblesky kleteb a křik studentů, kteří začali na ulicích propadat panice.

Harry střelil pohledem po Hermioně. Při včerejším debatě dostali přiděleny rozkazy a povinnosti pro případ nouze. Tváří v tvář nastalé situaci vstoupily tyto příkazy v platnost.

„Podívej se po mladších studentech, Hermiono. Postarej se, ať jsou bezpečně schovaní," Harryho hlas zněl chladně a napjatě. „Půjdu pomáhat do ulic." Než vyklouzl ven, měla jen čas přikývnout na souhlas.

Jak den postupoval, Wolf a jeho tým se stáhli hlouběji do úkrytů. Šlo o malou, ale elitní skupinu spoléhající na moment překvapení, který měl vyvážit případnou početní nevýhodu.

Ulice, na kterou se Smrtijedi přemístili, byla plná studentů. Zformovali se ve dvou skupinách po deseti, každá na jednom konci hlavní ulice, a uvěznili tak vyděšené děti mezi sebou. Jakmile se objevili, začali na panikařící cíle pálit kouzla. Bylo to jako střílet myši v sudu a Smrtijedi se smáli, když si bezmocné studenty a vesničany vybírali. Ano, smáli se, dokud nedošlo k první nehodě...

Jako první padla zasažená vražednou kletbou dívenka ze třetího ročníku.

Wolf, který stav registroval z uličky vedle knihkpectví, zaklel. „Je to tady: smrtící síla povolena!" zachrčel do komunikátoru. „Střílejte pouze na nepřítele; jestli zasáhneme civilisty, vypukne peklo, tak si buďte svým cílem jistí!"

Po jeho slovech následovaly bezhlučné výstřely zbraní s nasazenými tlumiči a ukrytí vojáci rozpoutali peklo. Rány maskoval i křik vyděšených a zraněných civilistů.

Harry se vynořil ze dveří Tří košťat a proklouzl do stínu sousední budovy. Mířil na opačný konec ulice, kde se třásla velká skupina mladších studentů lapená poblíž obchodu U taškáře. Půlkruh pěti Smrtijedů je zatlačil ke stěně domu.

Dva Smrtijedi padli k zemi a ran, které se jim náhle objevily na tělech, crčela krev. Harry vypálil kletbu na zbývající tři a boj přitvrdil.

„Vypadněte odtud! Schovejte se v obchodě!" zakřičel Harry a vyhnul se odražené kletbě. Na to vytáhl vrhací nůž a s pečlivou přesností trefil jednoho ze soupeřů do hrudi. Jeden byl ze hry, zbývali dva.

***

Když všechno to peklo vypuklo, Draco se nacházel u ústí malé uličky poblíž Tří košťat. Byl zděšen totálním krveprolitím, které se před ním rozpoutalo. Smrtijedi vůbec nevěnovali pozornost tomu, kdo je terčem jejich kleteb! Jakmile zaznamenal první oběť, jakousi zmijozelskou třeťačku, věděl, že nikdo není v bezpečí.

Zmijozelští studenti nedostali žádné varování, ale měli si uvědomit, jaké budou výsledky odeslání dopisů o Potterovi rodičům. Merline, i jeho otec se velmi zajímal o všechno, co s Potterem souviselo. Všichni měli vědět, že si Pán zla nenechá tuto příležitost ujít!

Nedaleko od něj se od kamenné zdi odrazilo zeleně zbarvené kouzlo, explodovalo smrtící silou a způsobilo, že blonďák couvl hlouběji do uličky.

Jakmile zmizel v úkrytu za barelem, kolem ucha mu zasvištěl tichý zvuk a Smrtijed, který seslal vražednou kletbu, padl s krvácející ranou v obličeji k zemi.

΄Co to bylo za kouzlo?΄ stihl se Draco v duchu podivit, než s návalem paniky zacouval ještě víc do temné uličky a začal zvracet. Rázem myslel už jen na sebe a zoufale hledal cestu ven.



Poznámka:


39. Kde hrůza vládne



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 39: Kde hrůza vládne

(v orig. By Horror Haunted, překlad Jaroslav Vrchlický)

Varování: Boj pokračuje – čeká nás spousta krve a smrtelných zranění.

 

Ulici zachvátil chaos. Dosud klidný den přerušil křik dětí i dospělých.

Při prvních zvucích kleteb vyskočili Remus Lupin a Sirius Black u Tří košťat ze židlí, tasili hůlky, vyrazili ze dveří a vrhli se do boje. Hermiona Grangerová právě naháněla do hospody skupinku dětí a málem mužům zablokovala cestu.

Sirius, ve kterém se probudil jeho bystrozorský výcvik, zakřičel na lidi v místnosti: „Všichni co nejvíc dozadu!" Odstrčil jednoho studenta stranou a protáhl se ven. „Remusi, musíme ty studenty dostat dovnitř. Honem!"

Remus se zastavil hned u vchodu a vyslal po Patronovi zprávu do školy. Rosmerta a několik dalších se snažili přesunout panikařící děti do relativního bezpečí v zadní místnosti.

Už uplynula dlouhá doba, co se Sirius naposledy postavil Smrtijedům, ale nacvičené pohyby mu zůstaly v krvi. S Remusem zatarasili dveře a zády k sobě se přikrčili, připravení zajistit krytí přibíhající dětem. Hermioně přišlo na pomoc několik sedmáků, většinou nebelvírů a mrzimorů.

„Zatraceně! Na konci ulice jejich asi tucet!" zavrčel Lupin a popostrčil vyděšeného vesničana do dveří hospody.

„Na druhém taky... a mezi námi je moc dětí na to, abychom mohli dobře zamířit," křikl Sirius na Remuse. Jak vzhlédl, zachytil v uličce naproti Třem košťatům jakýsi pohyb.

„Co?!" vyhrkl, když tam zaznamenal mírný přesun postavy v maskáčích. Čímsi namířila na jednoho ze Smrtijedů, objevil se záblesk a Smrtijed padl k zemi. Jeho hlava se změnila ve změť krve, mozku a úlomků kostí. Tělo kleslo, krátce sebou škublo a ztuhlo. Když Sirius znovu pohlédl do stinné uličky, po jakémkoliv pohybu nebylo ani památky.

„Sakra, to bylo účinné!" odfrkl si.

„Vypadá to na pomoc?" ozval se přes rameno Remus.

„Jo. Buď opatrný, Remy. Půjdu tudy dolů, vezmi to na druhou stranu. Shromáždi jich tolik, kolik zvládneš krýt, nebo zatlačit k zemi, aby nebyli tak na ráně. A neblokuj postranní uličky; ať tamti používají cokoliv, je to smrtící!"

Na to vyrazil vpřed, hůlku v pohotovosti. Cestou levou rukou stačil popadnout nějakého studenta a zaburácet: „K zemi, ihned!" Na to strhl chlapce dolů a začal si probojovávat cestu chaosem vyděšených dětí a obyvatel vesnice.

***

Tři Smrtijedi si bitvy moc neužili. Jednoho vyřadila Harryho hůlka, zbylé dva kulky od Wolfova týmu. Harry v duchu kroutil hlavou. Voldíkovi starouši netušili, co na ně udeřilo.

„Letče jedna, mazej odtud, sakra!" vyplašil Harryho ostrý povel, který uslyšel z malého černého zařízení umístěného ve svém uchu, zrovna když se obracel a hledal úkryt.

Zároveň k němu proniklo tiché zavzlykání, takže se v podřepu natočil a uviděl mrzimorského studenta, který se držel za pravou ruku potřísněnou krví. Co má dělat?

Ze stínu se vynořila šedě maskovaná postava a zavelela: „Běž! Kryj ho!"

Harry rychle přikývl, hmátl po chlapci a rozběhl se uličkou k zadním dveří nejbližšího obchodu.

***

Když Smrtijedi zahájili útok, několik přítomných členů Řádu začalo panikařit. Ocitli se v tlačenici způsobené tím, jak se Smrtijedi hrnuli z obou konců vesnice!

Příslušníci Řádu, kteří měli víc bojových zkušeností, se ale rychle vzpamatovali. Bohužel ale patřili k pravověrným Brumbálovým patolízalům, takže se řídili jeho příkazy a setrvávali u omračujících a život neohrožujících kouzlech. Nezáleželo na tom, že tím riskovali životy nejen své, ale i studentů.

Artur Weasley byl frustrovaný. Během pěti minut už podruhé čelil témuž Smrtijedovi. Poslal ho k zemi, jen aby ho jeho společníci ihned zase vzkřísili. V tom se strašidelná bílá maska muže, se kterým bojoval, roztříštila, a Artur se ocitl pokrytý tím, co zbylo ze soupeřovy hlavy, když mu cosi hvízdlo kolem ucha. Ztuhl, otřesený náhlou změnou situace.

Odnikud se vynořila dřevěná bedna a připlula před něj přímo do cesty zeleně zbarvené kletbě. Její exploze způsobila zrzavému muži šok. Nato se z uličky vynořila postava v šedém maskování, popadla ho a strhla je oba do zastíněného výklenku.

„K zemi a zůstaň tam, ty blázne!" zasyčel muž v šedém. „Drž se stranou, zatraceně, a nech, ať se o postarají profíci!"

Než mohl Artur vymyslet odpověď, postava vyskočila na nohy a znovu splynula s ulicí. Rozhodl se poslechnout radu, kterou dostal, a zůstat přikrčený. Byl tak před poletujícími kouzly ve větší bezpečí. Omráčeně si v hlavě přehrával, čeho byl právě svědkem. Civěl na krvavé kousky, které na něm ulpěly, a ΄Molly dostane z mého hábitu záchvat!΄ byla jediná ucelená myšlenka, jíž byl schopen.

***

Dvojčata Weasleyových se při prvních známkách boje vyhrnula od Taškáře s napřaženými hůlkami, vyzbrojená Raubířovými rachejtlemi a dalšími materiály na vtípky.

Maskovaná postava se krátce vynořila z úkrytu a houkla na ně: „Hej, vy dva! K zemi! Tohle není školní žertík!"

„K-kdo?" namířilo jedno z dvojčat hůlku.

„K zemi. Kryjte se. Ihned!" Stín popošel vpřed, namířil podivně vyhlížející zbraň na Smrtijeda za jejich zády a odstrčil je stranou.

Když dvojčata viděla, jak Smrtijeda tiše, ale efektivně sejmul, rázem se jim všechny ty vtípky a žertíky nezdály už tak důležité.

***

Aberforth Brumbál zahnal do úkrytu poslední studenty a obyvatele vesnice, kteří se nacházeli v jeho části Prasinek. Kde u Merlinových modrých koulí sakra jsou bystrozoři? Na ulici bojovalo pár lidí z Albusova ΄šachového kroužku΄ - a prohrávali.

Tedy až do doby, než maskovaní Smrtijedi náhle začali ztrácet různé části svých těl velmi bolestivými a krvavými způsoby. Podle Aberforthova názoru byl bez nich svět mnohem lepší místo.

Poblíž explodovalo zelené kouzlo a přinutilo ho zapadnout zpátky do útrob jeho hospody. 'Inu, Albusi, starouši, jsi na to sám. Jak se s tímhle zvířeným prachem hodláš vypořádat?' Pokud ale svého bratra dobře znal, bude ten starý blázen za tohle krveprolití vinit každého kromě sebe. Jako vždycky.

***

Filius Kratiknot zahnal zbytek svých svěřenců do blízkých Písařských brků. Smrtijedi zaútočili, zrovna když si tam šel vyzvednout objednávku. Nad hlavou mu prolétla kletba a on se otočil a ocitl se tváří v tvář útočníkům v černých hábitech.

Coby mistr v soubojích odhadl profesor formulí oba své protivníky mrknutím oka. Ačkoliv měli masky, poznal je. Zarmoutilo ho, že čelí svým bývalým studentům.

„Pane Flinte a pane Damone, opravdu si myslíte, že jste lepší než já?"

Smrtijedi zaváhali, protože si dobře uvědomovali Kratiknotovu pověst. Než došlo k vyslovení první salvy kleteb, Filius spatřil na hrudi svých bývalých studentů vykvést světle rudé skvrny. Vzápětí se oba skáceli k zemi se smrtelně krvácejícími ranami na těle. Díval se na ně, dokud jim oči nezastřela smrt.

***

Harry zanechal zraněného mrzimora s velmi sympatickým prodavačem a vypařil se dřív, než ho lidé v obchodě stihli zadržet. Chvíli poté se přemístil na střechu, odkud naslouchal pokynům v komunikátoru a zkoumal boj dole pod sebou. Chtěl se do něj víc zapojit, ale dostal nařízeno stát stranou. Jeho část byla v tuto chvíli hotová, ale to mu sledování toho, co se pod ním odehrává, nijak neusnadňovalo.

Nastal totální chaos. Z jeho výhodné pozice to vypadalo, že Wolfův tým vítězí, protože jejich cíle padaly jako mouchy. Na ulici leželo několik těl studentů a dospělých; těch, které zkosila první salva kleteb. Zklamaný mladík zaťal rozhněvaně pěsti, když mu v uchu promluvil Wolfův velící hlas, koordinující pohyb svého mužstva.

„Letče jedna, jaká je tvá pozice?"

Harry nahlásil, kde je, a bylo mu sděleno, aby tam zůstal. Pak zazněl Hermionin hlas, který oznámil, že je schovaná u Tří košťat, a také jí bylo řečeno, aby zůstala na místě.

Zaplavila ho úleva, že je dívka v bezpečí. Snažil se nedělat si o ni starosti. Byla spolu s ním trénovaná v bojové připravenosti, jenže tentokrát to bylo doopravdy.

Ze svého vyvýšeného místa sledoval, jak byl sestřelen poslední Smrtijed, který se pokoušel podpálit Medový ráj. Musel dumat nad tím, kdo těm Smrtižroutům velel a jestli je ještě stále naživu.

***

Rodolfus Lestrange se schovával poblíž Chroptící chýše a držel se za krvácející rameno. Nebyl si úplně jistý, jak se mu podařilo odplazit pryč a utéct k tomuto starému zchátralému domu. Jediné, co věděl, bylo, že krvácí a nedokáže to zastavit. S ohledem na protipřemisťovací a protipřenášedlové ochrany mu bylo jasné, že je v háji. Z posledních sil se zadíval na hrad v dálce a setrval tak, dokud ho nepohltila definitivní temnota.

***

Celý útok od smrti prvního studenta po smrt posledního Smrtijeda netrval ani čtvrt hodiny. Rabastan Lestrange, který stále svíral v ruce zlomenou hůlku, byl nalezený mrtvý jen s polovinou hrudníku poblíž místa, kde se skrýval Artur Weasley. Jeho bratra Rodolfuse našli mrtvého u Chroptící chýše.

Členové řádu se rozprchli do uliček a kontrolovali těla padlých. Žádná z obětí nenesla takové známky poškození jako padlí Smrtijedi.

Počet těl byl vysoký. Bylo zabito všech dvacet Smrtijedů. Také padli tři bradavičtí studenti (jedna zmijozelská třeťačka, jeden sedmák z Havraspáru a jeden nebelvírský čtvrťák), dva členové Řádu a tři obyvatelé vesnice.

Zraněné stále ještě sčítali, protože ti byli roztroušení v bezpečí po různých obchodech a domech. Jakmile je stabilizovali, přesunuli je buď do Bradavic, nebo ke Svatému Mungovi.

Nad vesnicí kroužily stovky havranů a k celkovému zmatku přidávaly svou kakofonii. Mnoho zdejších obyvatel, kteří zažili předchozí válku, začalo sesílat ochranná kouzla a ukrývat se před okolním krvavým chaosem. Morrigan jistě dohlížela na boj očima Svých havranů.



Poznámka:


40. Jen jediné zašeptání



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 40: Jen jediné zašeptání
(v orig. The Only Word There Spoken, překlad Augustin Eugen Mužík)

 

Po Prasinkách se rozhostilo ticho. Tam, kde před chvílí vládl křik a výbuchy kleteb, teď kralovalo vyděšené a smrtí naplněné mlčení.

Albus Brumbál se sklesle rozhlížel. Na ulici posetou mrtvolami vešli muži v maskovacích oděvech. Zbraně měli i při chůzi stále v pohotovosti a prohlíželi padlé protivníky, jestli nejeví známky života.

„Co... co jste to udělali?" zvolal Albus a modré oči mu zchladly hněvem. „Co jste to UDĚLALI?"

Jeden ze zamaskovaných mužů přistoupil k řediteli, a když odhalil obličej, ukázalo se, že jde o seržanta Wolframa. „Udělali jsme to, co vy očividně neumíte. Lord Potter je stejně jako většina vašich studentů v bezpečí a násilníci jsou zneškodněni." Na to se Wolf otočil k sinalému starci zády a oslovil svou jednotku.

„Spočítejte je a posbírejte veškeré možné důkazy; a dejte pozor na přenášedla! Živé shromážděte stranou a postavte k nim hlídku. Nikdo se k nim nesmí přiblížit bez dovolení."

„Rozkaz, seržante!" zaznělo tlumeně sborem a muži se dali do práce. Několik z nich vytáhlo hůlky a pustilo se do třídění těl.

„Pokud je někdo naživu, musí být o něj postaráno!" dožadoval se Albus. „Tady nemáte žádnou pravomoc! Za tenhle masakr půjde vy a vaši muži do Azkabanu!"

Wolf se otočil k vyšilujícímu kouzelníkovi se stěží ovládaným vztekem v očích. „Varovali vás, starče. Její Veličenstvo vám sdělilo, že pokud nejste schopen zajistit jejímu chráněnci bezpečí, udělá to samo. Teď se vraťte do školy a strčte si hlavu do zadku, jak máte v oblibě." S těmito slovy se Wolf vrátil ke kontrole svých mužů.

„To se ještě uvidí...!" spustil Albus a vytáhl hůlku.

Wolf nezaváhal. Zježily se mu vlasy na zátylku, švihem se otočil a pažbou pušky zasáhl starého kouzelníka do žaludku tak nečekaně, že ten se zlomil jako skládací metr. Tvrdě dopadl na zem a lapal po dechu. Hůlka mu vyletěla z ruky a skončila v drápech prolétajícího havrana, který svou trofej popadl a s vítězoslavným krákáním ji odnášel pryč.

Než někdo byť jen pomyslel na pozvednutí hůlky, aby jejich ´vůdce dobra´ bránil, ozvalo se hlasité ´cvak´ všech bezpečnostní pojistek na přítomných zbraních.

„Ustupte!" nařídila žena v brýlích a ukázala na mudlovské vojáky. Amélie Bonesová, vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, rozzlobeně vtrhla do konfrontace. Za ní se objevilo několik výše postavených bystrozorů, všichni s vytaženými hůlkami a s bojovým vybavením.

Albus Brumbál stále ještě nemohl moc dýchat. Funěl, lapal po dechu a pak funěl ještě víc. Jeho staré tělo tu ránu skoro nezvládlo.

„Zatkněte ty lidi!" ozval se rozhořčený hlas z davu.

„To bych být vámi nedělal!" napochodoval k madam Bonesové Harry Potter. Navzdory svému špinavému a krví potřísněnému oblečení působil každým coulem jako vznešený lord. „Kdo si myslíte, že se s těmi teroristy, kterým říkáte Smrtijedi, vypořádal? Každý z těchto vojáků je mudlorozený čaroděj působící ve službách Jejího Veličenstva. Z různých důvodů se znechucením opustili kouzelnický svět, ale vrátili se, když je Koruna povolala do služby."

„To je možné, lorde Pottere..." začala Bonesová.

„Ne, madam!" přerušil ji. „Tento elitní oddíl byl vybrán, aby dělal svou práci. Práci, kterou jiní kvůli politice v její nejšpinavější podobě nejsou ochotní nebo schopní vykonávat."

Harry stál hrdě a vzpřímeně. Otočil se čelem k sípajícímu řediteli a pak očima přejel shromážděný dav.

„Povězte mi, co je horší – jít do pekla nebo jít do války?" Odmlčel se, aby dodal svým slovům na důrazu. „Odpověď? Do války. A proč, můžete se ptát? Protože do pekla jdou ti, co si to zaslouží. Ve válce ale trpí všichni, zejména nevinní. Zatraceně, každý voják vám poví, že nejhoršími oběťmi války jsou nevinní! Mudlové pro to mají výraz, ´přidružené ztráty´. Válka je špinavá a nesmiřitelná. A jestli někdo tvrdí něco jiného, je to lhář a blázen!"

Zamračil se na ředitele a poté pokračoval: „Nemůžete vést válku stejným způsobem, jako řídíte školu. Nemůžete teroristy prostě jen omráčit, udělit jim ´trest´ a poté doufat, že ´prohlédnou´ a změní se. Zlo musíte zastavit jednou provždy a odstranit ho, nebo riskujete, že mu budete čelit znovu a znovu! Pokud jste všichni ochotní obětovat nevinné životy a dát těm, kteří rozsévají smrt a zkázu, druhou šanci, jste horší než ti, kteří sem dnes přišli s cílem zabíjet. Přišli za jediným účelem – terorizovat a vraždit, a místo toho našli svou vlastní smrt. Nedočkali se žádného slitování, protože žádné nenabídli."

V očích většiny přihlížejících vypadal a působil lord Harry Potter každým coulem jako ten hrdina, kterým očekávali, že bude. Někdo začal tleskat, po něm se přidali další a brzy už aplaudovala většina těch, co prožili útok. Zvuk potlesku se nesl vesnicí.

***

Když vyšlo najevo, že lord Harry Potter dnes navštíví Prasinky, Rita Holoubková se tam vydala šmejdit na vlastní pěst. Říkala si, že by mladému, nově nalezenému lordovi mohlo být zabráněno být tak drzý! Ale přišel! Procházel se po hlavní ulici Prasinek s mudlorozenou čarodějkou zavěšenou na své paži! Přesně jak jí slíbily její zdroje.

Poté, co Smrtijedi zaútočili, udělala to, co by udělal kterýkoliv mazaný reportér – schovala se. Dobře jí v tom posloužila její zvěromágská podoba. Fotograf, co tam byl s ní, neměl takové štěstí; musel zapadnout do obchodu. Nicméně ovládal svou práci stejně dobře jako Rita a vleže fotografoval přes výkladní sklo. A čekal, až bude čistý vzduch.

Jakmile začali vojáci shromažďovat na ulici mrtvé Smrtijedy, Rita si uvědomila, že se karta obrátila a objevil se nový vůdce; takový, který se nebál na vraždění odpovědět stejně destruktivním způsobem.

Její jedovaté pero vůbec nepotřebovalo nic přikrášlovat, protože velitel vojáků konfrontoval Albuse Brumbála fyzicky. A když lord Potter promluvil, nebylo nutné jeho řeč nijak rozvíjet. Mrkla na fotografa, který na oplátku přikývl. Ano, všechno to měl zachycené na filmu.

Už nějakou dobu se snažila udělat s pohledným mladým lordem rozhovor; možná byla tohle její šance? „Lorde Pottere..." spustila, ale vzápětí ucítila, jak se jí vzadu na krku dotkl nějaký studený kovový hrot.

„Na vašem místě bych se ani nehnul," ozval se jí u ucha mužský hlas. „Lord Potter si s novináři promluví později. Teď na vás nemá čas."

Pomalu se otočila a spatřila jednoho z ´mudlovských´ vojáků, jak na ni míří zbraní. Chtěla se rozčílit a požadovat, aby ji odložil, ale cosi v jeho očích jí řeklo, že to není dobrý nápad. Dobře, počká. Ona svůj příběh získá.

***

Když začal Harry mluvit, Hermiona se drala davem k němu. Chtěla u něj být, dotknout se ho, ujistit se, že není zraněný...

„JOH-!" začala cestou volat jeho jméno, ale v tom po ní sáhla jakási ruka.

„Poslouchej!" přitáhl ji k sobě Wolf. Jakmile poznala jeho hlas, přestala se bránit. Jen se otočila, aby si vyslechla Harryho řeč do konce. „Musí teď zaujmout neoblomný postoj, jinak ho nikdy nebudou respektovat," zašeptal Wolf.

Sledovala, jak se Albus Brumbál vrávoravě postavil a pátral po hůlce. Když se k němu Harry otočil čelem, napřímil se. Zaznamenala na kamarádově tváři pohled plný naprostého pohrdání a u starého čaroděje výraz nevíry. Jako kdyby ředitel odmítal uvěřit, že si někdo dovolil na něj vztáhnout ruku, a nedokázal pochopit, proč za to ten člověk nebyl roztrhán na kusy. Ve stoje vytáhl záložní hůlku.

Harry pozvedl obočí a švihem zápěstí odhalil tu svou. Začala mu v dlani růst, až se z ní stala velká kouzelnická hůl. Dav zalapal po dechu.

„Nuže, pane řediteli? Opravdu po mě chcete jít?"

Albus se narovnal, zahleděl se lordu Harrymu Potterovi do odhodlané tváře a Hermiona zadržela dech. Dvojice se odvrátila. Dav tam stále byl a díval se.

Wolf pevněji sevřel Hermioninu paži, aby jí zabránit se do věci vložit. Věděl, že jediné slovo, jediný zvuk může vyvolat reakci, po jaké ve skutečnosti nikdo netoužil.

Albus se zhluboka, bolestivě nadechl a zavrtěl hlavou: „Ne, můj chlapče. Myslím, že ne."

„Nejsem ´váš chlapec´, starče. Nikdy jsem nebyl."

***

Pozdní odpolední slunce vrhalo do úzkých uliček Prasinek dlouhé stíny. Dav novinářů a diváků poněkud netrpělivě vyčkával, co se stane.

Byla přislíbena tisková konference. Po obvodu shromážděných lidí stáli bystrozoři a vojáci Jejího Veličenstva. Vládla pochmurná nálada.

Amélie Bonesová dorazila krbem ke Třem košťatům. Kornelius Popletal nepřijímal hovory, podle jejího názoru se skrýval. Odmítal byť i jen uvažovat o tom, že nastal nějaký problém, a dokonce popíral jakoukoliv povědomost o útoku.

Z hospody U tří košťat vyšli lord Potter a jeho osobní strážce. K nim se připojili další dva strážní a mudlorozená čarodějka, a čekali, až se uvolní cesta, aby mohli projít. Amélie sledovala, jak muži stoupali na pódium. Škoda, že mladý lord měl zřejmě oči jen pro tu mudlorozenou havraspárku vedle sebe. S její Susan by na tom mohl být lépe.

Jakmile lord Potter zvedl hůlku a zakouzlil na sebe Sonorus, dav zmlkl. Kouzlo se uvedlo do chodu, když začal mluvit:

„Obyvatelé Prasinek, studenti a učitelé z Bradavic. Dnešní tragédie změnila obvykle šťastnou událost na smrtící. To se nemělo nikdy stát. Kde, ptám se, byli bystrozoři? Kde byli občané, kteří stáli nebo se skrývali, když se události daly do pohybu? Proč bylo ponecháno na malém oddílu Jejího Veličenstva, aby zasáhl a chránil vaše děti – a poté, co tak učinil, aby čelil nevhodným komentářům a hrozbě zatčení?

Pochopte, nejsem tu proto, abych obviňoval kohokoliv jiného než toho šílence, který sám sebe nazývá Pánem zla lordem Voldemortem. K dnešnímu útoku na Prasinky neměl důvod. Jenže ho nařídil a teď tu máme mrtvé studenty, obyvatele vesnice a Smrtijedy.

Kvůli současným zákonům a veřejnému mínění považuje mnoho mudlorozených a kouzelníků poloviční krve život v kouzelnickém světě za nemožný. Milují magii a všechno, co jim dává, ale nemohou zaujmout místo ve společnosti, která je očerňuje kvůli ´pošpiněné krvi´. Takže nemají jinou možnost než jít si hledat štěstí v mudlovském světě. Jako všichni tito zde přítomní skvělí muži.

Mnoho mudlorozených kývlo na nabídku služby královně a své zemi v ozbrojených složkách Jejího Veličenstva. Tito muži před vámi jsou elitní jednotkou, která v sobě zahrnuje oba světy nalezením rovnováhy mezi znalostmi o kouzelnické společnosti a ochotou sloužit vlasti.

Všichni z vás, kteří jste přečkali dnešní den bez úhony, jste jim zavázáni životním dluhem, za životy, jež vám tito čestní muži zachránili tím, že byli nuceni jiné životy vzít. Quietus."

S těmito slovy se lord Potter otočil k davu zády a odešel. Mnoho novinářů za ním volalo své dotazy, ale ignoroval je. Několik obyvatel vesnice provolávalo k místu, kde předtím stál, slova slávy. Jim tito bojovníci zachránili život.

Náhle jakýsi muž v mudlovské uniformě zavelel a vojáci, kteří střežili pódium, se postavili do pozoru. Dav znovu utichl a muž vyštěkl další rozkaz. Vojáci udělali čelem vzad, seřadili se podle hodností a pochodovali pryč. Další rozkaz a s prásknutím přemístění rázem zmizeli všem přítomným z očí.

***

Lucius Malfoy byl na válečné stezce. Od vpádu do Prasinek, ke kterému došlo před dvěma dny, se cítil rozháraně. Dál pevně věřil v původní cíle Pána zla, ale pro Malfoye byla rodina vždy na prvním místě.

To, že se jeho syn a dědic Draco nacházel v době vpádu ve vesnici a málem byl zabit vražednou kletbou, přivedlo blonďákovu aristokratickou krev do varu.

Ona malá zmijozelská třeťačka takové štěstí neměla. Všichni, kteří se toho vpádu zúčastnili, mohli být rádi, že byli ten den zabiti, ať už jakkoliv. Kdyby on, Lucius Malfoy, tasil hůlku na toho, kdo tu kletbu vypálil, Smrtijed nebo ne, dotyčný by zjistil, proč nebylo moudré ohrožovat jeho syna a dědice.

Světlovlasý aristokrat si to rázoval tak sveřepě, že mu zaměstnanci ministerstva spěšně uskakovali z cesty. Rozzuřený kouzelník kráčel do kanceláře ministra a jen pár okolojdoucích se ho odvážilo vzít na vědomí.

Když se nikdo z těch, kteří se účastnili nájezdu, nevrátil, on a Severus stěží vyvázli z domu Pána zla živí. Několik Voldemortových příznivců, kteří byli toho dne ve vesnici, nahlásilo, jak rychle byl útok zmařen. Pána zla nepotěšilo, že jeho rozkazy nebyly splněny; a to, že Smrtijedy zastavili mudlovští vojáci se svými žalostnými zbraněmi, ještě méně!

Jakmile vešlo ve známost, že všichni ti vojáci byli mudlorození nebo poloviční krve, kteří odešli z kouzelnického světa, Luciusovi přešel mráz po zádech. To, že tak úspěšně spojili mudlovské a kouzelnické metody, mu nadělalo v hlavě pořádný zmatek.

A navrch ještě skutečnost, že ho Severus informoval o objevení Paní, která navíc povolala na pomoc při znovunastolení rovnováhy v Zapovězeném lese Pána lesa. To ho zneklidnilo.

„Ach, Luciusi, příteli... Taková smutná záležitost," spustil Kornelius Popletal, když uvedl Luciuse do své kanceláře. Ministrův stůl přetékal novinami. „Co budeme dělat? Jestli je v tom zapojeno Její Veličenstvo mudlovská královna, jsme odsouzeni ke zkáze – ke zkáze, říkám ti!"

***

PA: (...) Následující kapitolu bylo téměř nemožné napsat, ale zvládly jsme to. (...)



Poznámka:


41. Podívám se, kdo to asi je



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 41: Podívám se, kdo to asi je
(v orig. Let Me See Then, What Thereat Is, překlad Karel Dostál Lutinov)

 

Vyučování pokračovalo v pondělí po útoku. Většina mladších studentů byla stále vyděšená, ale mnoho starších na ně bedlivě dohlíželo. Musela s tím mít něco společného slova Harryho Pottera, která po útoku řekl tisku. Citoval několik mudlů včetně bývalé britské premiérky a jeho zpráva byla jasná a hlasitá: „K vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic." Vypadalo to, že už se nespokojí s tím, že by napomáhali zlu nicneděláním.

Dokonce i zmijozelští působili zamyšleně, protože první oběť padla z jejich řad. Celý incident nepochybně vyvolal zmatek a neklid. Dopisy posílané rodičům a zpět jim nijak nepomohly, ani jim nenavrátily klid.

Na tento večer svolal profesor Snape schůzku celé zmijozelské koleje a slíbil, že na ní co možná nejdetailněji odpoví na jejich otázky.

Večer se všichni zmijozelové shromáždili ve své společenské místnosti a nervózně vyčkávali. Profesor Snape vešel, ale nebyl sám. Spolu s ním dorazil lord Potter a jeho osobní strážce. Než začal někdo protestovat, všimli si, že návštěvníci na sobě nemají tradiční bradavické hábity. Byli oblečeni jako... jako ti mudlové, kteří minulý víkend vyhladili Smrtijedy!

„Pane, všichni jsou přítomni. Ale co tu dělají oni?" zeptal se posměšně jeden ze starších zmijozelských prefektů.

Profesor Snape přikývl. „Povězte mi, milá háďata, co je nejdůležitější vlastností zmijozelů?" Jeho zvednutá ruka zabránila studentům v odpovědi a muž pokračoval sám: „My zmijozelové jsme mazaní, ambiciózní a staráme se o sebe. Na nikoho se nespoléháme, ale myslíme na své nejbližší. Proto jsem toto setkání svolal. Zdá se, že mnoho z vás na tato fakta zapomnělo."

Studenti přesunuli pohledy z učitele na dvojici, která stála vedle něj.

„Útok na Prasinky byl nešťastný, ale říkám vám, že byl plánovaný. Pán zla obdržel zprávy, které jste poslali svým rodičům, a rozhodl se využít nabízené příležitosti. Ale zajímal se přitom o vaši bezpečnost? Ne. Jeho rozkaz zněl vyvolat co největší hrůzu a zabít každého, kdo by stál tomuto cíli v cestě. Každý student byl považován za postradatelného, bez ohledu na to, z jaké byl koleje. Ale podle jeho vlastních slov měl jako jediný zůstat naživu Harry Potter. Ten jediný měl být přiveden před Pána zla."

„Pane? Proč nám to říkáte?" zeptal se další sedmák.

„Říkám vám to proto, že Pán zla udělal osudovou chybu. Tímto posledním pokusem rozzlobil nejen mudly: vyvolal hněv Starých bohů."

Ozvalo se několik zalapání po dechu.

„Ale... ale... staré zvyky jsou historie, mýtus..." vyhrkla Pansy Parkinsonová.

„Myslíte?" otázal se profesor Snape nepřirozeně klidným hlasem a uštěpačně pozvedl jedno obočí. „Neviděli jste nedávno létat nad lesem havrany? Neslyšeli jste, že byla vyhlazena kolonie akromantulí?" Studenti se zachvěli; když ředitel jejich koleje použil tento děsivý tón, bylo nejlepší prostě mlčet.

„Pokud mohu, pane profesore," vystoupil lord Potter do popředí, „dovolíte mi to objasnit?" Nevrlý profesor na mladého muže kývl a ukročil stranou.

„Je pravda, že staré zvyky ožívají," začal Potter. „Havrani jsou první znamení. Pověst říká, že jsou poslové Bohyně temnoty. Druhým znamením byl Samhain. Mnozí tu noc slyšeli v lese štěkat lovecké psy. Proběhl Divoký hon. A profesor Snape a já jsme se ho zúčastnili."

Ti, co tuto legendu znali, v hrůze zalapali po dechu: účastnit se Honu často znamenalo řítit se do záhuby.

Potter pokračoval posledním bodem: „A na závěr, byla spatřena Morrigan. Ta si nenechá upřít svá práva. Voldemort..." mnoho studentů při vyslovení jména zbledlo, „... udělal zásadní chybu. Popíráním lidskosti a hledáním nesmrtelnosti se stal ohavností provokující samotné Prastaré. Poskvrnil dar magie a vzepřel se Bohyni. Tím odsoudil ke zkáze nejen sebe, ale i ty, kteří mu slouží."

„Lžeš!" zařval Theodor Nott, vyskočil a namířil na černovlasého spolužáka hůlku.

Než ale stihl vyřknout kletbu, do hrudníku ho zasáhl světelný paprsek a on se jako kámen odporoučel k zemi. Všechny oči se obrátily k Wolfovi, který takto při první známce agrese zasáhl.

„Další, kdo namíří hůlku na lord Pottera, skončí jako ta spodina, kterou jsme vymazali ze světa v Prasinkách," upozornil Wolf okolí a sklonil hůlku.

Harry se pousmál, ale jeho očí se to nedotklo.

„Jsem lord Harry James Potter, vévoda z Nebelvíru, hrabě ze Zmijozelu, baron Peverell. Titul vévody mi náleží v mudlovském i v kouzelnickém světě. JÁ NELŽU."

Díval se, jak přes tváře přeběhl šok, zděšení a hněv. Na to pokračoval: „Wolf není jen můj osobní strážce, je i můj věrný přítel. Když jsem požádal Hermionu Grangerovou, aby šla do Prasinek se mnou, věděli jsme, že hodně z vás to nejspíš napíše svým rodičům, kteří to obratem sdělí tomu Pánu břídilů." Po tomto hrubém označení Pána zla ho stihlo nemálo zlostných pohledů, mnozí si začali spojovat jednotlivé body do celkového obrazu. Být zmijozel neznamenalo být hloupý.

„Dali jsme odpovědným osobám šanci jít a chránit nevinné životy, ale selhaly. Měli jsme zůstat v záloze jen pro případ, že by se situace začala zhoršovat. Když jako první padla pod vražednou kletbou vaše spolužačka, rozkaz zněl: ´Žádné slitování´. Ten rozkaz stále platí a nenabízí žádné jiné možnosti.

Pokud chcete obviňovat všechny okolo, prosím, ale vězte: byly to vaše vlastní činy, které k té vraždě vedly; vy jste ti, kteří napsali monstrům, jež ji zabila. Pomáhali jste ohrozit sebe a své spolužáky. Stalo se to kvůli tomu, co jste udělali, teď s tím musíte žít. Vy jste těmi, kdo napsali svým rodičům. Informace se dostaly k tak řečenému ´Pánu´ a ten dal rozkaz zabíjet bez rozdílu. On usoudil, že jste postradatelní.

Teď se musíte rozhodnout vy. Chcete, aby se to stalo znovu? Chcete stát stranou, nic neudělat a dovolit, aby zlo vzkvétalo? Chcete napomáhat vraždění bezmocných dětí? Máte na výběr. Rozhodněte se."

Profesor Snape chvíli vyčkal a prohlížel si svou kolej. Na to dodal: „Požádal jsem tyto muže, aby přišli a vysvětlili vám, co se minulý víkend stalo. Co s těmito informacemi uděláte, je na vás. Navrhuji vám, abyste to svým rodičům neříkali."

Do popředí vykročil Wolf, hůlku měl v pouzdře, ale stál v pozoru. „Můj oddíl a já jsme použili standardní automatické pušky*)  s laserovým zaměřovačem. I když vám to říká jen málo nebo vůbec nic, ujišťuji vás, že jsou to ty nejjednodušší a nejběžnější zbraně, které máme k dispozici. Každý z mužů, který se podílel na vyklízení Prasinek, byl vycvičený voják schopný tuto zbraň použít a zabít člověka na vzdálenost padesáti metrů." Šokované nádechy, které po jeho slovech následovaly, rychle utichly.

„Zrádče! Pán zla bude..." zaječela Pansy Parkinsonová na svého profesora.

Harry se uchechtl. „Profesor Snape není zrádce. Hraje na obou stranách - jako pravý zmijozel! A pro vaši informaci, váš Pán zla... no, brzy se ho chystám vyzvat. Nedožije se nového roku."

Profesor Snape propustil své studenty, aby přemýšleli o tom, co se dozvěděli. On i lord Potter věděli, že několik zatvrzelců svým rodičům napíše, ale ještě se ukáže, jestli budou nějaké informace předány.

***

Draco Malfoy byl na vážkách. Věřil v nadřazenost čisté krve - to do něj otec hustil od raného dětství - ale realita pokusů Pána zla o ´očištění´ byla naprosto hrůzná! Téměř ho zasáhla vražedná kletba - jeho, dědice rodu Malfoyů! Zmijozelští studenti nebyli před útokem vůbec varováni, neobjevila se žádná výstraha předem, která by jim zaručila bezpečnost.

Draco se při vzpomínce na dění onoho dne zachvěl; jak rychle a účinně ty mudlovské královské ozbrojené složky odstranili Smrtijedy a s jakou bezchybnou, smrtící přesností. To bylo děsivé. Musel se rozhodnout: jeho otec se to potřeboval dozvědět, ale tak nějak tušil, že hlava malfoyovského rodu už o tom ví. Kam to stavělo jeho syna?

Rozhodl se poslechnout radu ředitele své koleje a zamyslet se nad tím, co to znamená být zmijozel. Pokud je to, co lord Potter řekl o starých zvycích, pravda, pak Pán zla nepředstavoval správnou cestu.

***

Zapovězený les vrhal díky zapadajícímu slunci dlouhé stíny, ale Albus Brumbál sedící v ředitelské pracovně neměl na oceňování této poklidné krásy náladu. Zima se rychle blížila. Všechna znamení letos ukazovala na dlouhou, drsnou zimu, Albus je však ignoroval, protože byl zaneprázdněn snahou rozluštit záhady obklopující Harryho Pottera.

Věděl, že mladík a jeho osobní strážce právě teď mluví se zmijozelskou kolejí. O čem, to starý čaroděj nemohl říct: Severus si svá tajemství střežil příliš dobře. Ale ať už to bylo cokoliv, Albus věděl, že mu to pravděpodobně bude hatit plány.

Jak se věci mohly tak rychle a tak moc zvrtnout?

Jeho plány ohledně Harryho byly dávno v troskách a teď se ocitl na rozpacích co dál. Mladík odmítal poslouchat všechno, co řekl. To, že přivedl tým mudlovských odborníků, aby se bez váhání postaral o útok na Prasinky, způsobilo v kouzelnickém světě téměř paniku. Nepomohlo ani to, že se tým skládal jen z mudlorozených kouzelníků. Bylo to děsivé!

Věděl, že mudlorození opouštějí kouzelnický svět hrozivým tempem. Snažil se, seč mohl, ale nedokázal docílit toho, aby čistokrevné frakce ve Starostolci pochopili, že pomalu ničí jejich svět. Potřebovali čerstvou krev, kterou právě mudlorození přinášeli, protože se každým rokem rodilo víc a víc motáků, zejména čistokrevným. Jenže bez vyhlídky uplatnění v kouzelnickém světě mudlorození odcházeli a odnášeli si s sebou svoje vědomosti i magii. Vypadalo to, že na tomto zdroji mudlovská vláda vydělala.

Albusovy myšlenky potemněly, jako kdyby odpovídaly měnící se barvě noční oblohy. A co Dohoda? Znamená zapojení Koruny do tohoto posledního fiaska, že Dohoda je ohrožena? Merline! Doufal, že ne. To by znamenalo konec všeho.

***

Na ochozu Astronomické věže stála osamělá postava mladíka, který pohlížel k Zapovězenému lesu. Jeho myšlenky byly temné jako stmívající se nebe nad ním. Poslední krákání doznívalo ve větru a havrani se s přicházející nocí vraceli do svých hnízd. Brzy, sdělovali mu. Brzy, den zúčtování je na dosah. Bude hoden důvěry, která mu byla dána?

Zezadu ho objaly silné paže. Ohlédl se a slabě se usmál na Hermionu. „Ahoj."

„Ahoj, Harry," odpověděla.

„Johne," opravil ji. „V tuhle chvíli nejsem Harry."

Otočil se zpět a díval se, jak se z krajiny vytrácí poslední barvy a zůstávají jen šedá a černá. Brzy zmizí i ony, pohltí je noční temnota.

„Na co myslíš, Johne?" zeptala se, objala ho ještě pevněji a přitiskla se k jeho zádům.

Pokrčil rameny. „Paní mě brzy povolá k zúčtování a bude toho po mně hodně požadovat. Nejsem si jistý, že to zvládnu. Už nejsem dítě a Ona nebude tolerovat selhání."

Hermiona si tiše povzdechla a opřela si o něj čelo. „To je důvod, proč jsi mě od Ní držel dál?"

„Částečně. Je velmi náročná. Vím, že tě přivedla do mého života, když jsem potřeboval přítele, ale ty jsi pro mě teď mnohem víc." Krátce se odmlčel, položil na její sepjaté prsty svoje dlaně a zašeptal: „Bojím se, ´Miono."

Dívka neodpověděla, jen zesílila objetí kolem jeho pasu, aby mu tak nabídla alespoň nějakou útěchu. Tiše tam spolu stáli, dokud naprostá temnota nepokryla zemi.

***

*) Pro pobavení - v originále jsou ty zbraně popsané jako "standard issue rifle a strejda google mi k tomu vyhodil tohle: https://james-camerons-avatar.fandom.com/wiki/Standard_Issue_Rifle 


42. Zpátky v komnatu se vrací



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



PA: Tentokrát trocha lekce historie. Nejsme si jisté, jak přesně to odpovídá HP kánonu, ale pasuje to. Navíc jsme sledovaly otevření Parlamentu 2012, abychom si udělaly lepší představu, jak by to mělo celé proběhnout.

PP: Jestli pro autorky bylo obtížné napsat minulou kapitolu, tak pro mě bylo náročné přeložit tuto. Přesto jsem si ty právnické "kudrlinky" náramně užila :-D 

 

Kapitola 42: Nazpět v komnatu se vrací
(v origl. Back Into The Chamber Turning, překlad Jaroslav Vrchlický – upraveno)

 

Týden po útoku na Prasinky bylo svoláno mimořádné zasedání Starostolce, což Harry a jeho poradci očekávali.

Po naléhání mnoha čistokrevných příznivců neměli Kornelius Popletal a Albus Brumbál jinou možnost než schůzku svolat. Všichni chtěli odpovědi a mnozí také volali po obětním beránkovi. Většina z dvaceti mrtvých Smrtijedů pocházela z čistokrevných rodin a byla doslova postřílena na ulici v Prasinkách mudlorozenými používajícími mudlovské zbraně. Podle názoru většiny šlo takové konání proti samotným principům kouzelnického světa. Někdo musel být obviněn a v očích čistokrevné aristokracie byl ten někdo lord Potter.

To ráno bylo ministerstvo v tichosti obsazeno. Do budovy nakráčeli muži oblečení v brnění z dračí kůže a zamykali oddělení po oddělení. Čarodějky a kouzelníci z jednotlivých kanceláří byli zahalenými lidmi z odboru záhad odvedeni do centrální haly.

Jako první byly uzamčeny krby a odbor kouzelnické dopravy; následovaly odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů a další oddělení s vysokým stupněm ostrahy. Ve druhém kole přišli na řadu zbývající úředníci a personál údržby.

Amanda Kensingtonová, vedoucí odboru pro styk s mudly, byla jediným člověkem, který věděl, co se děje. Vyklouzla ven a připojila se k lidem oblečeným v dračích uniformách, o nichž věděla, že jsou součástí speciálních jednotek Jejího Veličenstva. Mnoha zmateným čistokrevným spolupracovníkům vysvětlila, že ano, tito lidé mají právo ministerstvo zavřít, protože mají rozkaz od jediné osoby s oprávněním tak učinit – od Jejího Veličenstva královny Alžběty II., právoplatné panovnice Velké Británie. Také jim objasnila, že neuposlechnutí tohoto rozkazu může vést k tomu, že Dohoda z roku 1692 přestane platit, což způsobí, že se kouzelnický svět prolne s mudlovským.

Tato hrozba zastavila veškeré protesty. Do hodiny bylo ministerstvo zajištěno.

V nyní prázdném atriu se objevila skupina dvaceti mužů v parádních červených uniformách s vysokými černými vlněnými pokrývkami hlavy. Každý byl ozbrojen puškou. Podle rozkazu se rozvinuli do vějířovité formace otevřené směrem ke vstupu.

Chvíli na to se v půlkruhu objevil černozlatý kočár bez koní a s velkými okny. Řídil ho kočí s dlouhým bičem oblečený v rudo-zlaté uniformě. Na zadní plošině kočáru stáli dva sluhové.

***

Zasedací síň Starostolce pocházela z dávných dob, ještě z časů před Vilémem III. Ve skutečnosti došlo v této komnatě v roce 1692 k podpisu Dohody včetně doložky o utajení, ačkoliv mnozí už na to zapomněli. Do samotných základů kamenných zdí byly také vytesány ochranné runy, jejichž magii mohl vyvolat kterýkoliv lord, obávající se pomsty, odplaty nebo ohrožení života, když předkládal Starostolci nějaký případ. Nicméně magie je vrtošivá milenka a povolat ji, když toho není potřeba, může obrátit její hněv proti žadateli. Z tohoto důvodu se přivolávání starobylé magie v této komnatě příliš nepraktikovalo a časem upadlo do zapomnění.

„Zahajuji mimořádné zasedání Starostolce,” ohlásil ministr Popletal oblečený v tradičním hábitu příslušejícím jeho úřadu. „Předsedá mu Nejvyšší divotvorce Albus Percival Wulfric Brian Brumbál. Pánové a dámy, členové Starostolce, byli jste sezváni, abyste posoudili svědectví lorda Harryho Jamese Pottera, vévody z Nebelvíru, ohledně toho, co se minulý týden stalo ve vesnici Prasinky. Lorde Pottere, předstupte a podejte svědectví.”

Lord Potter vědom si toho, co je v sázce, si právě prohlížel složité řezby zdobící zdi komnaty. Po vyvolání svého jména vstal a předstoupil před Starostolec. Jakožto šlechtic kouzelnického světa byl oblečený do nejjemnějšího akromantulího hedvábí s okázale na odiv vystavenými dědickými erby. Cestou vrhl naprosto znechucený pohled na křeslo s řetězy. Neexistovala možnost, že by těmto hlupákům umožnil, aby s ním zacházeli jako s obyčejným zločincem, když jediné, co udělal, bylo, že chránil nevinné životy.

Síň zahalilo ticho, rušené jen mumláním a šepotem v lavicích pro členy Starostolce a novináře. Mnozí z nich nebyli přítomni, když se tu mladý kouzelník v létě objevil. Pár si jich myslelo, že bulvární zprávy a zvěsti o něm nejsou pravdivé.

Lord Potter se zastavil před členy vládního orgánu magického světa a prohlížel si je s neskrývaným výrazem pohrdání. Od svých pěti let, kdy na sebe upoutal pozornost královny, byl pečlivě připravován na své povinnosti ke Koruně a ke svému dědictví.

„Lorde Pottere, co nám můžete povědět o zabíjení kouzelníků, ke kterému došlo v Prasinkách?” otázal se Albus Brumbál, který zaznamenal, že nic nejde tak, jak doufal. Mladý lord před ním nevykazoval žádné známky strachu nebo pokory.

„Já, lord Harry James Potter, vévoda z Nebelvíru, hlava vznešeného a starobylého rodu Potterů,” spustil mladík a jeho hlas se rozlehl komnatou jako zvon, „povolávám k ochraně a zajištění spravedlnosti štíty a magii prostupující tuto síň. Povolávám prastaré ochrany, aby zamezily veškeré magii v této místnosti až do doby, kdy jich nebude nadále zapotřebí. Žádám o to na základě svého zákonného nároku. Staniž se.”

Mladého lorda obklopila zlatá záře, jak magie zvažovala nutnost zapojení. Poté se síní rozlehl spokojený, éterický, jakoby ženský hlas: „Staniž se!”

Členové Starostolce vyskočili jako jeden muž; kakofonie protestů byla až ohlušující. Popletal a Brumbál bušili do svých pultů, aby znovu nastolili klid a získala kontrolu. Lord Potter tam jen klidně zpříma stál a čekal.

„Lorde Pottere,” oslovila ho přísně vyhlížející starší žena ve fialovém hábitu poté, co hluk konečně utichl, „bylo to opravdu nutné?”

„A vy jste, madam?” zeptal se, když se k ní otočil čelem.

„Lady Augusta Longbottomová, do plnoletosti mého vnuka regentka hlavy rodu Longbottomů.”

„Ano, madam Longbottomová, bylo,” potvrdil jí. „Pochopte, na ministerstvo právě teď vstupuje velice důležitá osoba. Musí být zajištěno její bezpečí. Je zde mnoho těch, kteří budou mít proti její přítomnosti námitky. Mě osobně k ní váže víc než jen životní dluh, je to také moje ochránkyně a jsem jí povinován věrností a loajalitou. Byl jsem pověřen zabezpečením této komnaty a nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, bylo povolat starou magii.”

„Ale Harry, můj chlapče…” nadechl se Brumbál k protestu, protože zjevně potřeboval dostat situaci zpět pod kontrolu.

„Nejvyšší divotvorče! Vy jste se zbláznil!” vykřikla madam Longbottomová. „To už jste tak senilní, že zapomínáte na protokol? Oslovit mladého lorda v této místnosti takto neformálně je hrubá urážka! Mohlo by vám to vynést krevní mstu! Buďte zticha!”

Harry se přísné starší ženě mírně uklonil. „Madam, děkuji vám. Je osvěžující vidět, že dávné způsoby ještě zcela nevymřely.” Na to se otočil zpět k řediteli. „Všichni víme, jak moc si jich nejvyšší divotvorce cení.”

Komnatou to zašumělo. Mnozí skutečně slyšeli Brumbálovy názory, že dávné zvyky jsou mrtvé a je třeba je nahradit novými.

„Lorde Pottere,” ozval se Popletal, aby vrátil pozornost zpět k původnímu tématu, „můžete prosím vysvětlit, k čemu došlo v Prasinkách?”

„Co je na tom k vysvětlování!” vykřikl jeden z členů Starostolce. „Byla to chladnokrevná vražda! Tento takzvaný vévoda z Nebelvíru by měl být potrestán. Vědomě porušil zákony o používání mudlovských zbraní v našem světě!”

„Přivedl do našeho světa mudly! Porušil doložku o utajení!” vykřikl další.

„Ale on a ti mudlorození zachránili bezpočet životů! Včetně mé vnučky!”

V tom se otevřely dveře a dovnitř napochodovalo několik mužů ve zlatorudých uniformách, navržených v sedmnáctém století. Vedli je dva muži se zlatými trubkami, které vzápětí pozvedli a zatroubili fanfáru. Za nimi následovalo šest dvojic vojáků v červenobílých uniformách s puškami na ramenou. Ozval se rozkaz a muži se zastavili. Další rozkaz a ukročili stranou, aby vytvořili uličku.

Lord Potter přešel do čela jedné z vytvořených řad a hlasitě zvolal: „Já, lord Harry James Potter, vévoda z Nebelvíru, vítám Její Veličenstvo Alžbětu II., z boží milosti královnu Spojeného království a jejích dalších říší a území, hlavu Commonwealthu, Ochránkyni víry, na tomto vznešeném shromáždění, jak je jejím právem coby královny. Všichni povstaňte a vzdejte jí poctu. Ten, kdo odmítne, bude čelit soudu Magie za zneuctění své panovnice a přísahy věrnosti Koruně. Staniž se!”

Albus měl mnohé vlastnosti, ale nebyl hlupák. I on viděl, že se tu tvoří historie. Od doby, kdy vládnoucí panovník navštívil tyto komnaty, uplynula celá staletí. Královna se pouštěla na velice tenký led. Mnoho členů Starostolce patřilo ke Smrtijedům, ať už nesli Znamení či nikoliv. Povolání prastaré magie teď dávalo smysl.

Popletal polkl a opustil stupínek. Za ním se objevily dva vytesané kamenné trůny. Merline! Jak se tohle mohlo dít? Jak by to mohl zastavit? A především – byla zrušena Dohoda? Nedokázal přijít na žádný jiný důvod, proč je její vznešenost zde.

Zazněla další fanfára. Královský pár prošel uličkou a všichni ze Starostolce povstali – neochotně, ale přece.

Slova lorda Pottera umlčela případné námitky Smrtijedů. Nepochybovali, že duel by byl jejich nejmenší starostí, protože všichni cítili ve vzduchu starobylou magii. Promlouvala k nim o povinnosti, cti a připomínce starých slibů věrnosti. Ignorování prastaré magie znamenalo minimálně ztrátu vlastní magické síly a v krajním případě i rozsudek smrti.

Královna byla oblečená do dlouhých, stříbrno-bílých šatů a kolem krku měla zlatý královský náhrdelník. Stříbřité vlasy jí zdobila koruna a z ramen jí splýval dlouhý plášť v barvě purpuru, který nesly dvě dámy v bílém.

Džentlmen, jenž ji doprovázel, byl vysoký a ve formální vojenské uniformě působil velice elegantně. Na hrudi měl spoustu řádů a medailí. Se starosvětskou zdvořilostí nabídl královně ruku, aby mohla usednout na trůn.

Následovalo je dalších šest dvojic uniformovaných vojáků ozbrojených puškami. Tito muži se zastavili u paty trůnů, aby vytvořili hradbu mezi královským párem a přítomnými kouzelníky a čarodějkami. Nezůstalo bez povšimnutí, že i tito muži byli kouzelníci, protože měli na sobě hábity z dračí kůže, čili patřili k magické zásahové jednotce, a pokud by někdo překročil danou hranici, bylo zřejmé, že svou práci budou brát vážně.

Lord Potter předstoupil před trůny, formálně se uklonil a pak se znovu postavil do pozoru. „Vaše Veličenstvo, dovolte mi představit vám nejvyššího divotvorce Starostolce Albuse Brumbála a ministra kouzel Korneliuse Popletala.”

Její Veličenstvo krátce pokývlo Starostolci i zbytku místnosti na pozdrav. „Račte se posadit.”

Oba jmenovaní kouzelníci přistoupili blíž. Popletal, který měl s Jejím Veličenstvem tu čest jednat už i dříve, se uklonil a vykoktal uvítání. Albus samozřejmě neudělal nic.

Její Veličenstvo královna Alžběta se nesouhlasně zadívala na shromážděný Starostolec a pak se pohledem vrátila ke dvěma mužům před sebou. V ruce držela připravenou řeč. Nastalo tak zlověstné ticho, že se v komnatě téměř ochladilo. Pak jasným, velícím hlasem spustila.

„Pánové a dámy kouzelnické vlády známé jako Starostolec, od časů mého předka Viléma III. nebyl v těchto místnostech král přítomen. Toto opominutí bude teď napraveno.

Ministře Korneliusi Popletale, nejvyšší divotvorče Albusi Brumbále a členové tohoto kouzelnického vládního orgánu, připomínám vám, že ve všech záležitostech soudních a právních podléháte Koruně. Ačkoliv jste z větší části dědičnými držiteli svých úřadů, stejně jako šlechtici v mudlovském světě, někteří z vás jsou voleni na základě hlasů svých spoluobčanů. Nicméně je to Koruna, komu sloužíte, a my jsme s vaší službou velice nespokojeni. Jsou nám známy informace zevnitř tohoto orgánu. Neexistuje nic jako ´větší dobro´; je třeba hledat dobro pro všechny obyvatele naší země.

Útok na vesnici Prasinky byl neomluvitelnou záležitostí. Kde byli vaši bystrozoři? Proč dorazili tak pozdě? Proč byl k potlačení oněch teroristů potřeba tým našich zvláštních ozbrojených sil? To, že byly ten den zabity tři děti, je pro nás naprosto nepřijatelné! Milujeme všechny naše děti a nebudeme se dívat na to, jak jsou vražděny!

Zároveň je nepřijatelné, aby vaše média odsuzovala příslušníky zvláštních ozbrojených složek za to, že chránili vaše vlastní děti. Uposlechli rozkaz královny a vlasti a čelili smrti, aby ochránili nevinné. Chválíme je za to. To je víc, než můžeme říct o odboru pro uplatňování magického práva a kouzelnících a čarodějkách kouzelnické Británie.” V tomto bodě se odmlčela a přes brýle přejela pohledem plným pohrdání po těch, kteří seděli před ní.

„Rovněž se nám nezamlouvá, co se v těchto prostorách odehrává. Byli jsme vedeni k přesvědčení, že jste dostatečně zralí na to, abyste si mohli vládnout a udržovat pořádek sami, bez přímého zasahování královské moci. Kouzelnická vláda byla ohraničena autonomií dle Dohody z roku 1692, v níž byla sjednána doložka o utajení. Naši předchůdci doufali, že tak budou moci naši lidé žít v míru a harmonii.

Zdá se, že se tak nestalo. Možná máte magii, ale stále jste součástí našeho království a stále podléháte našim zákonům a pravidlům. Po prostudování Dohody jsme neměli na výběr a museli jsme se dostavit osobně.

Navzdory vašim mylným názorům se tento orgán zodpovídá Koruně a touto Korunou jsme my. Vy jste na vaši magii přísahali, že dodržíte dohodu s Korunou Velké Británie. Je pro nás překvapivé, že stále ještě onu zmíněnou magii máte.”

Sálem bylo slyšet tlumené lapání po dechu.

„Můžete děkovat Jeho lordstvu Harrymu Jamesi Potterovi, vévodovi z Nebelvíru, že se za vás přimluvil. Toto je jediné varování. Dohoda z roku 1692 visí na vlásku. Nebudeme akceptovat žádná další selhání při udržování pořádku ve vašem společenství. Pokud nepovoláte k odpovědnosti onoho teroristu zvaného ´Pán zla´, buďte si jisti, že my se postaráme, aby se tak stalo!

Dále zrušíte všechny zákony, které jsou v rozporu s právním řádem Velké Británie.

Poskytnete stejná práva všem myslícím bytostem, ať už lidem, či ne, čistokrevným, polovičním i mudlorozeným.

Budete dodržovat zákony vašeho i mudlovského světa.

Budete spolupracovat na nastolení míru a harmonie v naší zemi.

Postavíte před soud toho vzbouřence, onoho lorda Voldemorta poloviční krve, rovněž známého jako Tom Rojvol Raddle, a jeho následovníky označované jako Smrtijedy, ať už nesou Znamení či nikoliv. Už dále nebudeme jejich vládu teroru tolerovat. Přijmete nové zákony a podpoříte ty, které už existují, aby byl tento muž souzen.

Toto je vaše jediná šance. Jestli bude potřeba, aby se zapojily naše speciální ozbrojené složky, pozastavíme platnost Dohody z roku 1692, anulujeme vaši autonomii a prohlásíme vás za křivopřísežníky. Volba je na vás. Bůh buď milostiv vašim duším.”

Na pár okamžiků se v komnatě rozhostilo absolutní ticho a zsinalí členové Starostolce vstřebávali královnina slova. Poté vypuklo peklo.

***

PA: (…) Těm komentujícím, kteří kladou otázky a nepodepisují se, můžeme sdělit, že odpověď je 42.

PP: Pardon, ale tomuto výňatku z poznámky autorek jsem nemohla odolat ;-D


43. Zas ten klepot slyším



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 43: Zas ten klepot slyším
(v orig. Soon Again I Heard a Tapping, překlad Jaroslav Vrchlický)

 

Dopad návštěvy Jejího Veličenstva byl zdrcující. Mnoho členů Starostolce teď před sebou mělo situaci vykreslenou černou na bílém a zvažovalo, co to znamená pro jejich způsob života. Nikdo nechtěl přijít o svou magii nebo o život, ale pokud by nepostupovali opatrně, riskovali by obojí.

Její Veličenstvo se spolu se svým doprovodem navrátilo ke královskému kočáru bez jakýchkoliv překážek a pomocí přenášedla opustilo prostory dřív, než někdo stihl byť jen pomyslet na použití kouzel. Samozřejmě, teď už bylo všem jasné, proč lord Potter vyvolal prastarou magii, která v oficiálních komnatách zamezila všem kouzlům s útočným podtextem. O zbytek potenciálních problémů se postaralo uzamčení zbytku budovy.

Když byl lord Potter předvolán před Starostolec, aby se vyjádřil ke svému jednání a k prohlášením, byli přítomni také zástupci tisku a reportéři z Čarorádia. Plánované zasedání ale nabralo dramatický obrat.

Stávající panovník navštívil Starostolec; něco neslýchaného, kam paměť sahala! Tisk se mohl pominout. Bylo to děsivé, byl to historický mezník, byl to sólokapr století! Od minulé Velké války nevyšlo tolik zvláštních vydání!

Zaměření médií se posunulo od lorda Pottera a jeho hrdinských činů k otázce, proč Její Veličenstvo cítilo potřebu zasahovat do kouzelnického světa. Mnoho z čistokrevných to pohoršovalo, zatímco další začínali chápat, že je jejich svět ohrožován aktivitami několika jedinců. Dostalo se jim varování.

Komnata se vyprazdňovala, ale madam Longbottomová věděla, že její práce začíná. Už si nemohli dovolit nečinně sedět a dopustit, aby jejich svět zničila menšina omezených fanatiků. Zamávala na několik blízkých přátel a zorganizovala pracovní oběd.

Kornelius Popletal byl královskou návštěvou tak otřesený, že ignoroval mnoho pokusů svých podřízených, kteří se snažili získat jeho pozornost. Kancelář mu zaplavila soví pošta od kouzelníků a čarodějek propadajících panice. Trvalo několik dní, než se s tou hromadou dopisů vypořádali.

Naštěstí už byla Dolores Umbridgeová propuštěna před několika týdny; při myšlence na to, jak by ta ženská tento nový vývoj zvládla, se otřásl.

„Weatherby!" křikl na svého asistenta. „Potřebuji, abyste upaloval do Síně záznamů a vytahal všechny zákony, které byly schváleny v posledních pěti, ne, počkat... od pádu Toho, jenž nesmí být jmenován. Potřebujeme vědět, s čím máme co dočinění. Vezměte si k ruce pár ministerských stážistů. A potřeboval jsem to včera!"

Percy Weasley zbledl. Taková hromada práce. Proč teď? Proč musela ta mudlovská královna strkat nos do kouzelnických záležitostí?

„... A sežeňte mi Luciuse! Potřebuju jeho radu! Tohle se nestihne. Tolik práce. Proč to prostě nemohla nechat na mně? Proč sem musela přijít zrovna dneska!" bědoval Kornelius.

***

Lucius Malfoy si v duchu přehrával scény ze Starostolce a později u Pána zla a nebylo mu moc dobře po těle. Ušklíbl se, protože si uvědomil, že Severus měl pravdu: tady působily síly, které směřovaly k novým zítřkům.

Lord Potter byl nyní hlavní silou, se kterou bylo třeba počítat. Ale kam to stavělo čistokrevné kouzelníky? Prastaří bohové prosluli krvežíznivostí, a pokud jsou v tom zapojení, pak kouzelnickému světu hrozilo, že bude tonout v krvi. A lord Potter stál v centru dění.

Nyní bylo jasné, že Brumbál je mimo hru. Nejenže ignoroval varování, ale byl patrný i jeho věk. A pokud všechno, co Lucius zjistil, byla pravda, začínal být ze hry i Pán zla. Podle prastarých zvyků představoval ohavnost, zvrácenost, snažící se podvést smrt, a za to si Prastaří vyberou daň.

A pak ta mudlovská královna. Jedno jí Lucius musel přiznat: svou moc držela pevně v rukách. S mudlorozenými po jejím boku se bude kouzelnický svět muset jejím výrokům přizpůsobit, nebo bude čelit děsivým důsledkům.

A opět - kde by při tom všem měli stát Malfoyové?

Lucius rychle rozeslal dopisy mnoha svým čistokrevným společníkům. Další sově od Korneliuse se vyhnul. Teď neměl čas se tím bláznem zaobírat!

***

V Malém Visánku podlehl hadu podobný muž tomu, co by každý rodič označil za obrovský výbuch vzteku. U nohou mu ležela mrtvola neznámého pracovníka ministerstva. Skutečnost, že mudlovská královna vstoupila na ministerstvo a opustila ho, aniž by o tom on, lord Voldemort věděl, byla neomluvitelná! Že přitom nebyla nijak zraněna, znamenalo chybu, za kterou jeho následovníci draze zaplatí!

„A kde byli mí věrní stoupenci?" láteřil, ale mrtvý kouzelník mu nemohl odpovědět. „Kde byli mí špehové?" Popadl mrtvého Smrtijeda za ruku, položil hůlku na Znamení zla a svolal všechny věrné následovníky k sobě. On své odpovědi dostane!

Všechno, na čem pracoval, bylo nyní v ohrožení. Jak se ta arogantní mudla mohla opovážit ničit jeho celoživotní práci?

„A najdi Luciussse! A Ssseverussse! Potřebuji své nejvěrnější ssstoupence!" křičel ale jen do prázdna, protože v místnosti nebyl nikdo živý, kdo by ho slyšel.

***

Albus Brumbál se mračil a opakovaně se snažil přivolat si zpět svou hůlku. Šlo o Bezovou hůlku a on nemohl o její loajalitu přijít tak ubohým způsobem! Prostě nemohl. Neviděl, kam onoho dne dopadla, a tak potom chodil celé hodiny po hlavní ulici Prasinek, pátral, kde se dalo, a ignoroval ty, kteří na něj volali. Prostě musel svou hůlku najít!

Při hledání musel chtě nechtě myslet na poslední jednání Starostolce. Jak to, že nebyl informován, že se dostaví Její Veličenstvo? Koneckonců byl Nejvyšší divotvorce ve službách Koruny. Co tím myslela, že se blíží ke ztrátě své magie? Copak nedělal, co mohl, aby zlepšil kouzelnický svět? Neplánoval vyšší dobro? Chladné odmítnutí jeho úspěchů zasadilo jeho celoživotnímu, nesobeckému úsilí velkou ránu. Bylo to naprosto... nepředstavitelné!

Když se zoufalý starý kouzelník vracel do své pracovny v Bradavicích, nezaznamenal varování přinášené po větru od několika havranů, kteří mu kroužili nad hlavou, a jejich posměvačné krákorání ignoroval.

Hlavou mu vystřelila ostrá, pronikavá bolest a Albus si promnul spánky. Kdy se mu to vymklo z rukou? Jak by mohl znovu převzít otěže? Merline, raději by si měl zajít za Poppy pro další lektvar na bolest hlavy. V této fázi si nemohl dovolit riskovat další nápor migrény. A prostě musí najít tu hůlku!

***

Sirius Black a Remus Lupin hleděli na zapovězené zdi londýnského Toweru. Jednoduché stopovací kouzlo seslané na Harryho levou botu během tiskové konference, která se konala po mimořádném jednání Starostolce, je dovedlo na místo, ze kterého jim běhal mráz po zádech.

„Proč tady, Náměsíčníku?" zakňučel Sirius. „Cítím tu silné ochrany. Pamatuju si, jak mi moje drahá matinka vykládala o štítech a krvi, která je posilovala."

„Nevím, Tichošlápku. Proč se nezeptáme?" zamumlal Remus a vykročil k buňce, kde se prodávaly vstupenky pro turisty.

O několik minut později byli uvedeni ke strážnému oblečenému do černočerveného stejnokroje. Okamžitě věděli, že tento muž je moták. Když mu sdělili, že hledají Harryho Pottera, přikývl.

„Jeho lordstvo se s vámi setká. Pokud chcete vstoupit do Toweru, musíte udělat přesně to, co řekne. Ochrany, pánové, mohou být pro ty, kteří nejsou pod přísahou služby Jejímu Veličenstvu, smrtící." Na to je odvedl k malé brance stranou vchodu pro turisty.

Tam na ně čekal Wolf, sdělil jim podmínky a odvedl je přes kasárny Waterloo k bytu, kde žil Harry se svými adoptivními rodiči.

„Pojďte dál, Siriusi a pane Lupine," vyzval je Harry, když otevřel dveře. „Ochrany jsou tady kvůli rodinám strážců slabší. Jen neprovádějte žádná kouzla. Nelíbí se jim to a vy je nechcete provokovat."

„Kdo je to, Johne?" zavolala jakási žena.

Sirius poznal hlas od Svatého Munga. Směrem k Remusovi zamumlal ´Johne?´, ale ten jen pokrčil rameny.

„Pamatuješ si na Siriuse Blacka a Remuse Lupina, teto Maggie? Z nemocnice? Vypadá to, že přišli na výzvědy." A vybídl muže, ať se posadí k malému jídelnímu stolu.

Oba kouzelníky zaujala domácká atmosféra bytu. Na zdi zaznamenali několik fotografií Harryho v různém věku. Také si všimli, že to tu působilo trochu stísněně, ale příjemně zabydleně. Harry položil na stůl čajový servis a talíř se sušenkami a chlebíčky a do místnosti vstoupila starší žena.

„Ano, drahoušku, pamatuji si na ně. Ještě nejsem tak stará," pokárala ho. „Omlouvám se, ale Ben je momentálně ve službě. Bude tu za chvíli. Jeden z havranů se dostal do křížku s kočkou."

Harry se zamračil: „Který?"

„Jeden z těch novějších. Ben říkal, jak se jmenuje, ale..." nedomluvila a začala nalévat čaj. „Nuže, pánové, když už jste přišli, co pro vás můžeme udělat?"

„Ty jsi věděl o sledovacím kouzle!" obvinil chlapce Remus, když si všiml pěti nachystaných talířů.

Harry se ušklíbl: „To se ví. Je to už rutinní kontrola. Cvičil jsem se v tom od osmi let."

„Ale jak to? Neměl bys být schopný ho odhalit!" zvolal Sirius a zamračil se. „Byla to Dvanácterákova specialita!"

„Tohle jediné jsem neodstranil. Hádejte proč." dodal s pozvednutím jednoho obočí. Hned ale pokračoval ve vysvětlování. „Ale nebyli jste jediní, kdo na mě seslal sledovací kouzlo," vyplivl znechuceně.

„Momentíček! Chceš říct, že sis z nás vystřelil?" vychrlil ze sebe Sirius. „Ale... myslel jsem si, že nemáš žertíky rád!"

„Ne, lord Harry James Potter nemá rád žertíky. Tento vznešený lord musí udržovat dekorum," pronesl arogantně a pak se z Harryho Pottera v mžiku proměnil na Johna McIntyrea, který miluje zábavu.

Remus se krátce zamyslel. „Co z toho jsi skutečně ty?" zeptal se, protože začínal chápat, že v tomhle mladíkovi je víc, než si uvědomoval. Nebyl si jistý, co si o tom má myslet.

John si povzdechl. Když se všichni pohodlně usadili ke stolu, pokračoval: „Je to tak, jak už jsem říkal dřív. Když jsem sem přišel, bylo mi pět a neznal jsem ani své pravé jméno. Ano, sem do Toweru. Kdyby nebylo několika lidí, umřel bych.

Když vyšlo najevo mé pravé jméno, bylo rozhodnuto, že je to tady pro mě nejlepší. Ochrany mě téměř okamžitě přijaly a od té doby mě střežily. Tady mě znají jako Johna Hadriana McIntyrea. A je lepší to nevytahovat, zejména ne před jistým vměšujícím se starým kouzelníkem trpícím bludem božství."

Sirius a Remus přikývli. „Rozumíme. Takže žertíky?" zeptal se Sirius dychtivě.

Remus zasténal nad jediným směrem kamarádova myšlení: „Siriusi!"

John se zasmál, postavil se, vyskočil na opěradlo židle a zakrákal. Rázem oba muži civěli na mladého havrana, přičemž to vypadalo, že se jim spolu s Maggie směje.

„Vy jste to věděla!" prohlásil Sirius a probodl ženu pohledem.

„Jistě, věděla," odpověděla klidně. „Rváček patří k Toweru a žije tu od doby, kdy byl malé ptáče. A i když je havraní zvěromág, ochrany Toweru mají problém odlišit ho od skutečných havranů."

Sirius jen ohromeně seděl a zíral na havrana, který se okamžitě přeměnil zpět na Johna. Ale byl to Remus, kdo zasténal, když tu slovní hříčku konečně pochopil. „K sakru... Rváček John McIntyre!"*)

„Ano?"

„Kdo to vymyslel?"

„Já," ozval se přicházející Ben McIntyre, zatímco si rozepínal opasek a odkládal čepici. „Dal bych si taky hrnek, Maggie!"

„Máš ho tady, Bene."

„Jak je na tom havran a chytil jsi tu kočku?" zeptal se John s obavami, když jeho strýček vešel do místnosti.

„Je na tom líp, byl to jen škrábanec. A ano, chytil. Ta bestie se tu už nebude potloukat," odpověděl a usadil se ke stolu. Maggie mu nalila čaj. „Ach, Maggie, sluníčko, to jsem přesně potřeboval," dodal a napil se.

„Jak dlouho je Har... ehm, John... zvěromág?" zeptal se Remus a vrátil se tak k původnímu tématu.

Sirius se nemohl vyrovnat s tím, že se John stal zvěromágem v tak útlém věku!

Po dalších šálcích čaje došlo na vyprávění o tom, jak se John dostal do Toweru.

Oba návštěvníci seděli jako zkamenělí, pusy dokořán. Když se dozvěděli, že John dorazil do Toweru jako vážně zraněné mládě havrana, nemohl ani jeden z nich přestat myslet na to, jak u Dvanácterákova syna těžce selhali.

To odpoledne se Sirius a Remus o něm hodně dozvěděli, třeba i to, že má radši, když se mu říká John. Harry Potterem byl pro kouzelnický svět; tam ho tak viděli a proč by je měl nutit, aby se vzdali svých iluzí? Tady byl jen John – dobře skrytý, dobře chráněný a milovaný.

Ale největší šok zažili oba kouzelníci v Johnově pokoji. Netušili, že se klaní Prastarým, především Morrigan. Ale Ona tam byla, v celé své kráse, na kresbě položené na polici s několika sněžítky. Sirius si všiml, že scenérie v jednotlivých koulích vždy zachycují něco nebo někoho z Johnova života.

„Ale uctívání Morrigan je nebezpečné!" namítl Sirius. „Je mocná a baží po krvi. Není to shovívavá Bohyně..."

John se na ně podíval a přikývl: „Já vím."

***

John zůstal v Toweru celý týden po setkání Starostolce. Měl kouzelníků a jejich fanatismu po krk. Před Slunovratem, který se rychle blížil, bylo třeba dokončit mnoho věcí. Jestli měli on a Wolf pravdu, všechno tím skončí a uzavře se.

Přesto se bál o Hermionu. Vrátila se do Bradavic a on se cítil nesvůj. Věděl, že ji tam nemůže nechat samotnou – ne s Brumbálem a rozhodně ne se všemi těmi čistokrevnými. Nyní, když je Koruna varovala, by se mohli chtít mstít.

Byla tou nejdůležitější osobou v jeho životě a on věděl, že se pro ni musí vrátit, nebo najít způsob, jak ji úplně dostat ze školy. S touto myšlenkou zavolal jejím rodičům.

***

 

*) Hříčka souvisí se jménem jednoho z hrdinů seriálu M.A.S.H.: http://www.postavy.cz/john-mcintyre/
Já jsem to původně vůbec neodhalila, kdosi mě na tuto souvislost upozornil v komentáři. Přesto si myslím, že s fonetickou podobností anglické verze „Rváčka" – Scrapper a přezdívky kapitána McIntyrea – Trapper bych si stejně nejspíš neporadila, proto se o tom zmiňuji až teď. Ale vězte, že díky této souvislosti je mi povídka ještě milejší.



Poznámka:


44. Až k žalozpěvům beznaděje



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 44: Až k žalozpěvům beznaděje
(v orig. Till the Dirges of His Hope, překlad vlastní)

 

Den po návštěvě Siriuse a Remuse se Harry vrátil do Bradavic. Pro další fázi jejich plánu bylo všechno připravené a oba Pobertové měli konečně dovoleno se toho účastnit. Ohromil je rozsah plánu a složitost jeho vrstev.

Když to ráno vešel Harry s Wolfem za zády do Velké síně, Hermioně se značně ulevilo. A viditelně ji to potěšilo. Nelíbilo se jí pohybovat se sama v nepřátelském prostředí, kterým se Bradavice staly poté, co se rozneslo, že ona a Harry měli ´rande´. Kamarádi Lenka, Neville a Mandy ji podporovali, ale moc toho nezmohli.

Několik čistokrevných studentek nemělo z tohoto vývoje radost, ale to bylo všechno, co s tím mohly dělat. Za Harrym Potterem stáli velmi silní ochránci, kouzelničtí i mudlovští. On byl tedy ´tabu´; Hermiona Grangerová nikoliv. Harryho přítomnost zaručovala, že se statusem jeho přítelkyně bude v bezpečí před jakýmikoliv následky.

Profesorce McGonagallové a Albusi Brumbálovi se také ulevilo, že se Harry vrátil – ačkoliv každému z jiných důvodů.

***

Zbytek listopadu utekl Hermioně jako voda, ale Harrymu se vlekl. Nakonec mizel na celé hodiny, čím značně vytáčel učitele. Byli náramně naštvaní na jeho ´kašlání´ na školu, ale nedokázali ho nikdy najít, aby ho příslušné pokárali.

„Pane Pottere a slečno Grangerová, přijďte laskavě do mé pracovny. A vy také, seržante," nařídila jim jednoho rána, když dorazili na snídani, profesorka McGonagallová. Listopad konečně přenechal vládu prosinci; za pár týdnů měly začít zimní prázdniny.

„Ano, paní profesorko," přisvědčil Harry klidně. Po snídani trojice společně opustila Velkou síň za šepotu a spekulací ostatních studentů.

Jakmile se usadili v pracovně, přísná zástupkyně ředitele se zahleděla na pár před sebou. „Pane Pottere, v minulém měsíci jste vynechal většinu vašich hodin. Vím, že slečna Grangerová vám kopíruje poznámky a předává úkoly, ale to nestačí, abyste mohl toto pololetí dokončit! Máte pro to nějaké vysvětlení?"

„Než vám ho poskytnu, paní profesorko, kolik z tohoto rozhovoru bude nahlášeno řediteli?" zeptal se Harry a pohodlně se uvelebil na židli.

„Pane Pottere," vyprskla, „víte stejně dobře jako já, že mu musím podat zprávu. Je konec konců ředitel a vy ve svém studiu nejste nijak pečlivý."

Harry si povzdechl, sjel pohledem k Wolfovi a pak se znovu podíval na profesorku přeměňování. „Madam, vždy informuji profesora Kratiknota o místě svého pobytu a on si je plně vědom mých schopností."

„Paní profesorko," vložil se do věci Wolf, který stál za svým svěřencem, „to, co vám musíme říct, nesmíte prozradit nikomu, kdo se nenachází v této místnosti. Ředitel udělal příliš mnoho chyb a rozhněval příliš mnoho mocných lidí, než aby bylo možné mu v této záležitosti důvěřovat."

„Co mi tedy můžete povědět?" otázala se žena sklíčeně.

Wolf vytáhl složku s dokumenty. „Jak již víte, královna nalezla lorda Pottera, když mu bylo pět, špinavého, nahého a neznalého vlastního jména. Od té doby jsme pátrali a uvědomili si, že za špatné zacházení s ním je odpovědný ředitel. Umístil Harryho, proti výslovnému přání jeho rodičů, k těm, kteří ho fyzicky, mentálně a emocionálně týrali... a nikdy si neudělal čas, aby zkontroloval, jestli je v pořádku. Trvalo to léta a chtělo to spoustu trpělivosti a lásky, aby se uzdravil," poznamenal ještě a podal jí tlustou složku. „Pokud jde o vyučování... upřímně, paní profesorko, lord Potter se velice nudí. Už absolvoval NKÚ a na jaře bude skládat OVCE."

Profesorka prudce zvedla hlavu od dokumentů. „Co...? Ale... Pročpa se nám to neřeklo?"

„Ředitel," odpověděl Harry stručně. „Odmítáme mu poskytnout další záminky, aby se mi mohl vměšovat do života. Znovu a znovu dokázal, že je nekompetentní a dělá stále tytéž chyby. Bohužel se z nich nepoučí. Na rovinu, odmítám se o něj zajímat." Při následující otázce Harryho hlas ochladl: „Potřebujete ode mě ještě něco?"

„Ale... Ale... Co vaše magie? Váš trénink? Viděli vás, že používáte hůl..."

„To je tajné, paní zástupkyně," vložil se do věci opět Wolf. „Lord Potter umožnil dvěma lidem přístup k těmto informacím – jeho učiteli obrany, z bezpečnostní důvodů, a profesoru Kratiknotovi, protože je ředitelem jeho koleje a mistrem soubojů. Profesor Kratiknot pravidelně pracoval s lordem Potterem na zlepšení jeho dovedností. Jeho lordstvo totiž opravdu potřebovalo praxi. Profesor byl schopnostmi lorda Pottera více než ohromen."

„Takže, paní profesorko, kolik z toho chcete povykládat řediteli?" zeptal se Harry.

Minerva McGonagallová byla rozpolcená. Na jednu stranu se cítila povinována řediteli; a na druhou se nikdy nestarala o zvýhodňování, které Albus projevoval vůči svým ´několika vyvoleným´ studentům.

„Paní profesorko, jestli to pomůže," promluvil Wolf, „musíte to tajit jen do Vánoc. Ve hře jsou plány, které pak přinesou konečné výsledky."

„Inu dobrá, tuto zprávu pozastavím. Ředitel tím nebude potěšený."

Harry se na ni podíval a zamračil se. „Paní profesorko? Jedna otázka: proč už nejsou v Bradavicích povoleny staré zvyky?"

Žena si povzdechla a otřela si čelo. „V průběhu staletí se mnoho z Prastaré víry dostalo na vedlejší kolej a upadlo do zapomnění. Další věci byly ministerstvem prohlášeny za příliš temné. A samozřejmě nárůst počtu mudlorozených s jejich vlastní vírou jen posloužil k tomu, aby ta naše byla ještě víc zatlačena do pozadí. Ředitel je naprosto nevěřící. Myslí si, že následování starých bohů je vůči ´většímu dobru´ kontraproduktivní a pro dnešní život nerelevantní."

„Jinými slovy, nevěří v nic jiného než v sebe. Je to ateista. Škoda."*)

***

Jak se přiblížil termín prázdnin, objevil se ve společenských místnostech arch pergamenu pro zapsání studentů, kteří zůstanou v Bradavicích.

O Harryho nevyzpytatelné účasti na vyučování už nepadlo ani slovo. Minervě se podařilo vymámit z něj svolení ke vstupu do soubojové komnaty, aby mohla jednou nebo dvakrát sledovat utkání Harryho s Filiusem, a odcházela odtud s hlubokým respektem k mladíkovým schopnostem. Šokovalo ji, jak byl mocný; a když použil trnkovou hůl, byl vyloženě ohromující! Wolf také používal hůl, ale bylo více než jasné, že není tak mocný jako Harry.

Učitel obrany bystrozor Kelsey ji informoval, že když je poprvé viděl bojovat, téměř omdlel. Tudíž neměl zájem pana Pottera ve třídě vyvolávat. Nebyl si jistý, jestli by zvládl napravit případné problémy, kdyby se něco na kouzlech lorda Pottera pokazilo, a rozhodně nechtěl posílat někoho do nemocnice, protože chlapec jedno z kouzel přehnal!

***

Pár dní před prázdninami oslovil Albus na chodbě Harryho: „Pane Pottere?"

Mladík si povzdechl a otočil se: „Ano, pane řediteli?"

„Vidím, že jste se nezapsal na seznam těch, co zůstávají na hradě..."

„Ne, pane. Moje adoptivní rodina se na mě moc těší. Už máme spoustu plánů."

Albus se zamračil: „Ale nebojíte se, že by s vámi mohli být v nebezpečí?"

Harry pokrčil rameny. „Myslím, že to dokáží dost dobře zvládnout. Omluvíte mě?"

Albus s lehkým zamračením sledoval, jak se Harry vzdaluje. Chlapec nedal najevo obavy z nebezpečí, ve kterém se nacházel, ale ani se nezdálo, že by ho znepokojovalo ohrožení ostatních. Takhle to prostě dál nešlo! Pán zla byl nucen se projevit. Kdyby on byl na Tomově místě, vyhledal by chlapce doma. Ve skutečnosti Albus přesně tohle plánoval.

***

Hagrid prováděl pravidelnou obchůzku lesa. Nový sníh klonil větve k zemi a hlasitě křupal pod nohama. Poloobr se zastavil na mýtině, o které věděl, že na ní má Severus oltář pro svou bohyni.

Hagrid si povzdechl. Přál by si, aby Brumbál změnil názor na staré zvyky. Ředitel mu více než hodinu přátelsky kázal, proč není možné, že se setkal s lesním bohem.

Brumbál navrhoval, že za to mohlo Hagridovo pití, že proto viděl přeludy! Možná by to i zabralo – konec konců, Brumbál byl velmi moudrý – kdyby se od té doby s Pánem lesa a jeho úžasným zvířetem nesetkal už několikrát znovu!

Když Hagrid popošel k jednoduchému oltáři, sníh mu zakřupal pod botami. Podle ohořelých svíček poznal, že ho Severus nedávno použil. Ten tvrdošíjný muž bral uctívání Bohyně velmi vážně.

Zaznamenal poblíž oltáře vícero druhů stop a zamračil se. Kdo ještě ho používá? Neřekl by, že někdo z ostatních profesorů chodívá tak daleko do lesa, aby navštěvoval tuhle mýtinu, a studenti to ani neměli dovolené.

„Helemese, co to je?" zeptal se sám sebe, když na oltáři zaznamenal cosi neobvyklého. Na jeho zmrzlém povrchu ležela dlouhá, tenká hůlka. Oltář střežili čtyři havrani usazení na jednotlivých rozích a pozorně sledovali každý Hagridův pohyb. „Nebujte se. Nevodnesu to, co už je nabízený," ujistil je a pomalu couvl.

„Krá!"

***

Slunce pomalu klouzalo za obzor a vrhalo temně indigové a uhlově šedé stíny na sněhové mraky nad hlavou Albuse Brumbála, který pospíchal na zasněženou mýtinu. Naneštěstí se nedostal ven dřív; dobře věděl, že s postupujícím soumrakem tu není bezpečno.

Když došel na mýtinu, rozhlédl se. Uprostřed malého kamenného oltáře ležela jeho hůlka. Vypadalo to tu přesně tak, jak mu Hagrid nahlásil, včetně čtyř havranů na stráži.

Havrani varovně zakrákali a vzlétli, jakmile sáhl na oltář pro hůlku. Byla jeho a on doufal, že se její oddanost nezměnila. Pokud mu bylo známo, od onoho dne v Prasinkách ho žádný kouzelník neporazil a ani se té hůlky nedotkl.

„To bych nedělal, pane řediteli," ozval se Severus Snape, který vyšel na mýtinu. „Už vám nepatří."

„Severusi? Nesmysl. Hagrid by mi řekl, kdyby ji našel někdo jiný," odpověděl Albus se zajiskřením v očích a mávl nad veškerými obavami rukou. Otočil se čelem k mistru lektvarů a lehce svraštil obočí nad nečekaným zvratem událostí.

Vzápětí se zamračil ještě víc, protože mu hlavou projela ostrá bolest. „Můj chlapče, co to má znamenat?" ukázal rukou směrem k oltáři. „Proč jsi sem přišel? Přece nevěříš..."

Severus se mírně pousmál a jal se vyměňovat použité svíčky a pokládat vedle hůlky další nové obětiny. „Jako co vám to připadá, Albusi?" zeptal se, jako kdyby hovořil s jedním ze svých dutohlavých studentů. „Někteří z nás, navzdory vašim přáním, dodržují staré zvyky. Nebo jste si nevšiml havranů?"

Albus pocítil, jak se od země vzedmula vlna divoké magie a soustředila se ve vzduchu kolem něj. „Staré zvyky jsou pryč, drahý chlapče. Jejich čas minul a je lepší nechat je minulosti," pokáral mistra lektvarů.

Kolem se rozlehla kakofonie havraního krákání. Mýtinu zahalila naprostá temnota. Severus ustoupil od oltáře s hlubokou úklonou a vyčkával. Krátce pohlédl na svého letitého mentora a zachmuřil se. „Udělal byste lépe, kdybyste si tyto myšlenky nechal pro sebe, zejména na tomto místě, Albusi."

Na to se zvedl vítr a zachrastil holými větvemi stromů. Vyšel půlměsíc a zalil les třpytivým stříbrným světlem, které se odráželo od sněhu.

Tichý zvuk přiměl Albuse otočit se ke stromům v hloubi lesa a zasáhla ho vlna tak silné předtuchy, že se mu zježily vlasy na zátylku. V temnotě se cosi hýbalo!

Ignoroval Severusovo varování, instinktivně natáhl ruku a chňapl po ´své´ hůlce. Ostrá bolest, která odmítala povolit, se mu znovu prohnala hlavou a hůlka v jeho ruce se rozpálila. Vzduch naplnilo obviňující krákání havranů, a pak stařec už nic nevěděl.

***

Severus poklekl vedle starého kouzelníka, aby zkontroloval, jestli je naživu. Mužovo dýchání bylo mělké a nepravidelné a rychlé kouzlo Severusovi prozradilo, že u něj došlo k náhlému krvácení do mozku. Okamžitě seslal kouzlo pro zastavení krvácení a dalším uvedl tělo do stáze. Jestli bylo jeho podezření správné, věděl, že Poppy čeká spousta práce.

Vytáhl hůlku z Albusova ochablého sevření a znovu ji položil na oltář. Věděl, že ji tam umístili havrani jako nabídku oběti a tam teď patřila. Vedle ní urovnal svoje dary a povzdechl si. Tolik toužil osvobodit se od služby dvěma pánům.

První z nich, ke kterému se připojil, když byl bláhovým mladíkem, lákal na sliby bohatství, moci a pomsty těm, kteří ho týrali. Dostal jen otroctví a bolest.

Ke druhému se připojil, když si uvědomil, že z toho prvního se vyklubal lhář a psychotický tyran. Když se v ohrožení ocitla jeho milovaná Lily, šel za Albusem pro azyl, pro vykoupení. Nedostal nic než zármutek, nebezpečí a bolest. A další nevolnictví. Toužil být svobodný.

Ach, jak si přál zbavit se okovů svých dvou pánů! V temnotě noci poklekl do sněhu. Mezi stromy svištěl studený vítr, ale jeho chladivé laskání nepřinášelo útěchu.

Jedinou dobrou věcí, která mu v životě zbyla, bylo uctívání Paní temnoty. Jen Ona zůstala neměnná. Její ujištění, že všechno brzy skončí, bylo tím jediným, co ho drželo na nohou.

Havrani nad jeho hlavou se uklidnili. Divoká magie vířila vzduchem. Pod Severusovými koleny roztál sníh, magie země se probudila a rozprostřela po mýtině bohatou a uklidňující vůni. Cítil, jak mu proudí rozbolavělým tělem a tříští nesčetné množství kouzel seslaných oběma pány na jeho zmučené tělo a duši.

„Vstaň, Můj Temný," přinesl vítr Její hlas. „Odstraň toho nevěřícího z Mého posvátného místa. Jeho přítomnost Mě uráží."

Severus rychle přesunul Albusovo tělo z prostoru před oltářem a znovu poklekl před svou Paní. Položila mu bledou ruku na skloněnou hlavu. „Potěšil jsi mě, Můj Temný, pročež je čas tvé služby zlým pánům u konce. Moje cesta je ta jediná, kterou teď budeš následovat, z vlastní vůle, dobrovolně. Odejdi v míru, Můj Temný, Můj Svobodný."

Severus vstal a po tváři mu stékaly slzy vyvolané Jejím požehnáním, které se proplétalo s jeho magií, s jeho tělem, s celou jeho duší. Ze země vstal jako mnohem mladší a zdravější kouzelník. Mírně se Paní uklonil, a pak se otočil, zvedl Albusovo zhroucené tělo a opustil mýtinu. Už se neohlédl.

Kdyby tak učinil, zjistil by, že mýtina je pustá a oltář prázdný. Bohyně přijala všechny nabídnuté obětiny, které na něm ležely.

***

 

*) Ad ateista – my máme tento pojem spíše spojen s křesťanstvím, ale jeho význam je obecný – bezvěrec, stoupenec ateizmu, popíratel boha nebo božstev, neznaboh.



Poznámka:


45. Nad ránem opustí mě



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



PA: Citace o kapli pochází z oficiálních webových stránek Tower of London a autorem je Jane Spoonerová, kurátorka historických budov Toweru. (...)

 

***

Kapitola 45: Nad ránem opustí mě
(v orig. On the Morrow He Will Leave Me, překlad vlastní)

 

Jednoho rána, týden před tím, než bradavičtí studenti odjeli na prázdniny, se mnoho čtenářů Denního věštce téměř udusilo čajem při čtení následující první strany novinové přílohy:

Otevřený dopis Tomu Rojvolu Raddleovi, zvanému ´Lord Voldemort´

Já, lord Harry James Potter, vévoda z Nebelvíru, baron ze Zmijozelu, hlava starobylého a vznešeného rodu Potterů a Peverelů, tímto přikazuji Tomu Rojvolu Raddleovi, samozvanému lordu Voldemortovi, aby se dostavil ke mně, ke svému lennímu pánu a hlavě rodiny, na svátek Zimního slunovratu a to před kapli Svatého Petra v okovech. Neuposlechnutí tohoto příkazu povede ke ztrátě vašeho rodového jména, magie a všech souvisejících práv. Jak jsem přikázal, tak se staň; vězte, že povolávám samotnou prapůvodní magii, aby byla svědkem tohoto setkání.

(Denní věštec na žádost Jeho milosti lorda Pottera vytiskl tento dopis ve znění, jaké mu bylo doručeno. Neneseme žádnou odpovědnost za to, co je v dopise uvedeno. Šéfredaktor DV.)

***

„Jak se opovažuje!" zuřil lord Voldemort a ničil už tak zdemolovamý ´trůní sál´. U nohou mu ležel jeden z jeho přisluhovačů a z nadměrného vystavení kletbě Cruciatus sebou škubal a tekly mu sliny. Ten idiot se opovážil přinést svému pánovi nejnovější výtisk Denního věštce – ten s Potterovou výzvou avizovanou celému světu.

„Jak ssse opovažuje nárokovat sssi titul baron ze Zzzmijozzzelu! Já jsssem právoplatným Zzzmijozzzelovým dědicem! Ne ten u mudlů vychovaný sssirotek! Nenechám ssssi nic diktovat!" V marné snaze zmírnit svůj vztek pokračoval v sesílání kleteb. A pak náhle, stejně jako začal, s tím skončil. Uvědomil si, že díky této výzvě ví, kde Potter bude – a kdy! Začal spřádat plán.

„Červíčku! Tvoji ruku!"

Muž s krysím obličejem oblečený ve značně potrhaném hábitu se k němu připlazil a poslušně natáhl ruku.

Od smrti Potterových nebyl osud k Petrovi nijak laskavý. Připojil se ke Smrtijedům jen proto, že tehdy vyhrávali, ale to po té ztracené halloweenské noci skončilo. Kde byla sláva? Moc? Ženy? Lily měla být jeho! Lily, navzdory mudlovské výchově tak silná a úžasná.

„Červíčku!"

Petr zvedl levou ruku ke svému šílenému a velice rozzlobenému pánovi a slabě zakňučel.

Po prvním pádu Pána zla se skrýval ve své krysí podobě. A ne jen jako obyčejná krysa, ale jako domácí mazlíček! U Weasleových! Myslel si, že jde o brilantní taktický manévr. Mohl tak vyslechnout, co je nového, a volně se pohybovat po domě i venku. A i když ho krmili zbytky, Molly Weasleyová byla konec konců zatraceně dobrá kuchařka! Dokonce se s těmi Weasleyovic spratky dostal do Bradavic, takže tam mohl špehovat. Snažil se, seč mohl, najít toho kluka Potterových, ale v tom selhal. Když onu noc jeho pán znovu získal tělo, on, Petr, byl u toho. Dokonce poskytl jako součást toho Merlinem zatraceného rituálu vlastní ruku!

Do komnaty se začali přemísťovat černě odění Smrtijedi. Když mnozí z těch novějších s očima dokořán zaznamenali škody kolem sebe, děkovali v duchu za masky, které museli nosit. Staří mazáci byli na takové scény zvyklí. Pochopili, že jejich pán je dnes v ´skvělé formě´, a uvažovali, kolik z nich odejde ze setkání po svých.

Lucius Malfoy vstoupil jako jeden z mála privilegovaných bez masky. Rozhlédl se, ale Severuse nikde neviděl, což bylo divné, protože blonďák věděl, že není moudré volání od jejich ´pána´ ignorovat.

„Mí násssledovníci! To byla possslední urážka! Musssím najít Pottera a donutit ho zzzaplatit! Nejsssem sssnad právoplatným Zzzmijozzelovým dědicem? Jak ssse ten nalezzzenec opovažuje zabírat sssi to, co mi od narození patří! Titul barona je můj! Budu patřit mně! Luciusssi!"

„Můj pane?" Lucius poklekl před zlostí syčícím mistrem, aniž by věnoval jediný pohled tělu na podlaze nebo Červíčkovi klečícímu vedle trůnu. Došlo mu, že jejich pán je tak rozzuřený, že si nepřítomnosti mistra lektvarů nevšiml. Nebo s tím přehlédnutím Severusovy absence může mít něco společného Paní?

„Najdi tu kapli! Potter je hlupák, pokud si myssslí, že tam ssslepě nakráčím!"

„Ano, můj pane. Nezklamu vás."

Crucio!"

***

Když je jejich pán propustil, Lucius se sešel se Severusem na Malfoy manor. Oběma se ulevilo, že Pán zla vyventiloval většinu své rozladěnosti dřív, než zavolal Smrtijedy, ale stále to bylo jako chození kolem spícího draka. Jeden mladý pošetilec udělal tu osudovou chybu, že během výprasku od Pána zla šeptal, a zaplatil za to životem.

„Tak víš, kde je ta kaple, Severusi?"

„Nevím, ale zdá se mi to povědomé. Představuji si, co Potter udělá, a pokud se s tou Grangerovic žábou stáhne do mudlovského světa, existuje na ministerstvu jen jedna osoba, která by to mohla vědět... Amanda Kensingtonová, vedoucí odboru pro styk s mudly," radil mistr lektvarů.

„Ale ta je mudlorozená!"

„No a, Luciusi?" nadhodil Severus s pozvednutím obočí. „Přesně tak, je mudlorozená, proto by měla dobře znát pozici toho spratka."

Severus se napil ze sklenice skřítčího vína a pokračoval: „A lord Potter mi řekl, že kdybych ho potřeboval, mám se obrátit na ni. On ví, co dělá, a má spojence, kteří mu kryjí záda.

Opravdu chceš pokračovat v následování někoho, kdo je zjevně šílený? Pán zla se stejně jako Albus Brumbál už neřídí starými zvyky. Albus právě teď leží v nemocničním křídle Bradavic a Poppy si není jistá, jestli přežije, nebo pokud ano, jestli jeho rozum zůstane nedotčený."

Lucius vstal a přešel k baru, aby jim dolil skleničky. Stále byl velmi rozrušený tím, že onoho dne v Prasinkách mohl ztratit svého jediného syna.

„Vím, že uctíváš Paní temnoty, Severusi, ale jak je to s Jejím zapojením do této záležitosti?" zeptal se a podal druhému muži doplněnou sklenici.

„Není šťastná a pověřila Pottera očištěním kouzelnického světa. A osobně se postarala, aby mu bylo poskytnuto vzdělání a trénink nutné ke splnění tohoto úkolu."

Všiml si úšklebku na blonďákově tváři a ostrým tónem dodal: „Nenech se mýlit, já a Potter nejsme přátelé, Luciusi. Ale dokud zůstane Jejím Vyvoleným, jsme spojenci. Nic víc."

***

Minerva hleděla na starého kouzelníka, který ležel v bezvědomí na posteli. Poppy právě vyprovázela odborníky od Svatého Munga. Včera večer sem Severus dopravil Albuse v kómatu s tím, že ho našel na mýtině hluboko v lese.

Neměla jinou možnost, musela zavolat na ministerstvo. Hagrid potvrdil, že nahlásil řediteli nález jeho ztracené hůlky na lesní mýtině na kamenném oltáři chráněném havrany. Totéž řekl i Severusovi, když si mistr lektvarů všiml, že starší kouzelník míří do lesa.

Severus sdělil vyšetřujícím bystrozorům, že šel za ředitelem, ale našel ho v bezvědomí a přinesl ho zpět do hradu. Minerva vycítila, že nejde o celou pravdu, ale doufala, že jí zbytek poví později. Teď musela věřit, že její spolupracovník ví, co dělá. Mistr lektvarů by nikdy neudělal nic, co by Albusovi ublížilo, tím si byla jistá. Kontrola Severusovy hůlky potvrdila, že s ní na ředitele seslal pouze kouzlo Mobilicorpus.

Spolu s Hagridem odvedli všechny na mýtinu. Ukázalo se, že byla nedávno navštívena, ale kromě malého starobylého oltáře tam nic jiného nenašli. Nebyly zaznamenány žádné stopy krve nebo násilí. Jediná magie použitá v této oblasti zahrnovala léčivé a přepravní kouzlo, což potvrzovalo Severusova slova.

Bystrozoři odešli, pro tuto chvíli celkem spokojení. Budou muset počkat, až se starý kouzelník probudí a vyloží jim situaci ze svého pohledu.

Poppy dělala, co mohla, ale po ředitelově magii nebylo ani památky. Přizvaní odborníci potvrdili její diagnózu; ať už se v lese stalo cokoliv, připravilo ho to o téměř veškerou magii. Z kdysi mocného čaroděje se stal moták!

Varovala Albuse, aby zpomalil a hlídal si krevní tlak. Neposlechl a teď se ztrátou magie prodělal i mrtvici, která mu zcela ochromila levou polovinu těla.

Kdyby Severus tak bleskově nereagoval, poškození mohlo být mnohem horší. Jakmile Albusova magie téměř zmizela, většina léčivých lektvarů na vážné poškození nezabírala. Taková škoda, pomyslela si lékouzelnice při plnění svých povinností, protože truchlila nad ztrátou velkého kouzelníka.

„Severusi, co mi neříkáš?" zeptala se Minerva. Seděla u ředitelovy postele a sledovala zvedání a klesání starcova hrudníku, jak namáhavě dýchal.

Mistr lektvarů stál za její židlí, ruce položené na opěradle a díval se na spícího Albuse. „Není toho o moc víc, než už jsem ti pověděl, Minervo. Albusovu hůlku vzali havrani. Víc říct nemůžu. Omlouvám se."

Minerva zavřela oči a snažila se shromáždit myšlenky. „Ach, Albusi. Řikala sem ti, že nemáš urážet starý zvyky. Nezotaví se z toho, že jo?"

„Nevím," zněla tichá odpověď. „Je tu ještě něco..." Vyhrnul si levý rukáv. Znamení zla bylo pryč a na jeho místě se nacházel symbol Morrigan. „Moji loajalitu už nic nerozděluje. Už mám jen jednu Paní."

„Ta Paní, co ji následuješ, je nelítostná. Nezávidím ti, Severusi."

Stáhl si rukáv zase dolů a krátce přikývl. Vešla Poppy a pustila se do práce.

„Minervo, kdy bude zasedání Školské rady? Albus už nemůže být ředitelem, ne bez magie," zeptala se Poppy. Mávala hůlkou nad Brumbálem a vysílala ke spícímu tělu smutné pohledy. „Takový konec slavné kariéry. Co jim povíš?"

„No, můžu jim třeba říct pravdu – že Albus tolikrát urazil starý zvyky, až si vzaly nejen jeho hůlku, ale i jeho magii!" zavrčela Minerva. „Varovala jsem ho, pořád dokola, ale on prostě neposlouchal," povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Nemám šajn, co jim říct."

***

Když Amanda Kensingtonová dokončovala své každodenní úkoly a připravovala se k odchodu, do její kanceláře vešel Lucius Malfoy.

„Madam, na slovíčko," ušklíbl se. Ani na okamžik by ho nenapadlo, že sem někdy vstoupí, natož aby mluvil s tou... tou osobou. Ale měl úkol. Pán zla požadoval, aby to udělal.

Článek ve Věštci tak rozčílil jejich pána, že nikdo nebyl v bezpečí. Už zabil dva své následovníky a pěti způsobil šílenství nadměrným sesílání kletby Cruciatus.

Lucius věděl, že jediné, co musí udělat, aby od této osoby získal to, co chce, je seslat na ni Imperius, ale Severus ho přesvědčil, aby to nedělal. Měla silné spojence v mudlovském světě a podle jeho přítele byla jediná, kdo věděl, jak se dostat k Potterovi. Takže byl tady, i když se mu to hnusilo.

„Co pro vás mohu udělat, lorde Malfoyi? Jak vidíte, jsem právě na odchodu," povzdechla si žena rezignovaně.

„Doručíte zprávu Potterovi. Pán zla přijal jeho výzvu a požaduje, aby mu Potter zaslal přenášedlo nasměrované k místu setkání. Rovněž opatříte přenášedlo pro několik dalších osob, které se tam dostaví jakožto svědci. A až je budete předávat, připojíte k nim také všechny informace o té kapli."

Amanda Kensingtonová se napřímila. „A co vám zabrání, abyste mě zabil, jakmile tyto požadavky splním, nebo mě, abych to neohlásila?"

Aristokrat se zamračil a prsty přejel po své holi. „Nic, šmejdko, ale bylo mi nařízeno, abych s tebou jednal mírně."

„Tak dobrá, lorde Malfoyi," souhlasila Amanda. „Dodám vám je a nenahlásím to příslušným úřadům."

***

Když Amanda vešla, John seděl u kuchyňského stolu a popíjel čaj s tetou Maggie.

„Ahoj vespolek. Můžu taky dostat hrnek, Maggie? Byl to dlouhý den. A Johne, děkuju za ten očarovaný náhrdelník. Dnes mi přišel vhod," prohlásila Amanda a usadila se vedle něj. „Jak se má Ben?"

„Je ve voliéře, jako vždycky. Nemůžu chlapa posedlého prací držet násilím doma," usmála se Maggie a postavila před hosta kouřící hrnek s čajem.

„Tak který z nich přišel?" zeptal se John a natáhl se po dokumentech.

„Jak jste ty a Wolf předpokládali – Malfoy starší. A uhodl jsi, chce dvě přenášedla: jedno pro Pana kokota a druhé pro několik jeho oslů. Taky chce vědět všechno o kapli."

John se ušklíbl a zakroutil hlavou: „Kouzelníci jsou tak předvídatelní. Takže jsi nepotřebovala ochranu?" Wolf navrhl, že jeden z techno-geekovských přívěšků přetvoří na náhrdelník se spoustou ochranných kouzel. Byla z něho nadšená.

„Johne," zamračila se Maggie.

„To je v pořádku, Maggie," zastavila ji Amanda s úsměvem. „Myslet na bezpečí předem je lepší než pozdní lítost."

Maggie všem dolila. „No, a co máš v plánu teď, drahoušku?"

„No, hodlám tu posedět a užít si příjemnou svačinku, a pak tohohle hezkého mladíka odtáhnout na schůzku do čísla deset," odpověděla Amanda. John zrudnul.

***

Setkání probíhalo trochu rozpačitě. Věděli, že Amanda bude jednou ze tří osob, které by Smrtijedi mohli kontaktovat. Dalšími byli Artur Weasley a Stan ze Záchranného autobusu. Artur byl příliš známý a dobře chráněný. Na Záchranný autobus sázeli nejvíc, protože se dal snadno stopnout.

„Mimochodem, já myslím, že za to můžeme děkovat profesoru Snapeovi," vysvětlil John, když toto téma přišlo na přetřes. „Věděli jsme, že Raddle zaúkoluje jedno ze svých nejschopnějších a to znamenalo Snapea nebo Malfoye. Já jsem sázel na Malfoye staršího."

„Jak víme, že nás Snape nezradí?" zeptal se premiér.

John vytáhl svazek pergamenů a poslal je kolovat. „Dostal jsem od vstřícného profesora tuto zprávu. Opustil post špeha, už se na ničem z toho nepodílí. A to ani pro ředitele. Vypadá to, že stařec se v noci vypravil do Zapovězeného lesa pro svou hůlku, kterou... odložil na nesprávné místo.

Podle Snapea si Poppy není jistá, jestli se ředitel probere, a i kdyby ano, po mrtvici a ztrátě magie je odepsaný."

„Aha, ano, myslím, že jsem o tom obdržel zprávu," poznamenal premiér. „Stařec je v kómatu v Bradavicích. Nevědí, co se stalo, a čekají, až se probudí. Podle lékařské zprávy vykazuje klasické příznaky rozsáhlé mrtvice."

John se jim nechystal vykládat, že v ředitelově stavu má prsty Morrigan. Nebyl si jistý, jak by to bylo přijato.

„A věříte mu? Tomu profesorovi?" zeptal se premiér a vrátil se tak k tématu Snapea.

„Ano, pane. V tomto jsme spojenci. Přísahal, že jestli ho kvůli mě zabijí, bude mě až do mé smrti strašit," pronesl John kajícně a promnul si bradu. „Profesor nemá Raddlea v lásce. Byl ochoten předávat informace jen díky naději, že ho zachráníme před Azkabanem."

„Celkem férová výměna," poznamenal premiér. „Takže dovolíme slečně Kensingtonové, aby v tom pokračovala?"

„No, vyhledal jsem si Tower v bradavické knihovně. Moc toho tam nebylo. A dějiny čar a kouzel jsou vtip. Ten předmět učí duch a je tak zaměřený na skřetí povstání, že se k ničemu dalšímu nedostane. Takže pokud čistokrevní nevědí o ochranách kolem Toweru, je to bezpečná volba. Malfoy starší možná něco zjistí, ale nejsem si jistý, jestli tu informaci použije. Podle profesora je stále ještě naštvaný, že jeho syn byl onoho dne v Prasinkách."

John se na okamžik odmlčel, a pak pokračoval: „Nicméně, pane, já bych jim toho moc nedával. Rozhodně ne přesné umístění. Raddle může být šílený, ale přece jen vyrostl v mudlovském světě. Učili ho o Toweru a jeho historii, ale nikoliv o ochranách, které ho obklopují."

„Souhlasím. Tak dál..."

***

Amanda Kensingtonová poslala Luciusi Malfoyovi přenášedla a informace o kapli. Když je pročítal, měl dojem, že mu něco připomínají, ale nedokázal si vzpomenout...

„... Svatý Petr má mimořádný historický význam díky roli, kterou sehrál při významných událostech národa... Neokázalá architektura kaple a krypty umístěné v jejích základech, závažný podíl v historii národa..."

Dál si Lucius přečetl, že kaple je téměř pět set let stará a jde o oblíbenou mudlovskou turistickou lokalitu, ve které se coby duchové pohybují nejméně tři bývalé anglické královny.

Spolu s pergamenem dorazila dvě přenášedla. Vše bylo nachystáno. Do Slunovratu chyběl už jen týden; pak, doufejme, bude všechen ten nepořádek uklizený a sprovozený ze světa.



Poznámka:


46. Nezanechej ani pírka



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 46: Nezanechej ani pírka
(v orig. Leave No Black Plume, překlad Vladislav Kazimír Šembera)

 

Bradavický expres opustil Prasinky a zamířil na nádraží King's Cross do Londýna.

Harry, Hermiona a Wolf seděli v přední části vlaku, hned asi dvě kupé za služebním oddílem a prostorem pro prefekty.

Wolf si zabral pro sebe celé sedadlo naproti oběma studentům. Seděl obrácený zády k oknu a čelem ke dveřím. Se založenýma rukama a nohama nataženýma na sedadle ztělesňoval obrázek uvolněného pohodlí. Pozorovatel by došel k názoru, že Wolf spí, ale to neznamenalo, že nevnímá okolí. Dokazovala to hůlka položená na jedné z jeho paží. Jak říkali staří veteráni, v armádě platí: ´Spěte, když můžete, vojáku, nikdy nevíte, kdy budete mít další příležitost.´

Dveře byly samozřejmě pečlivě zabezpečené a zamčené.

Harry seděl u okna proti Wolfovi. Vypadal jako ponořený do tichého rozjímání, ale ve skutečnosti od chvíle, kdy se vlak vydal na cestu k domovu, kontroloval krajinu kvůli možným problémům zvenčí. Jednou rukou objímal Hermionu, loket druhé měl zapřený o parapet.

Hermiona se o mladíka pohodlně opírala, natažená přes větší část sedadla. Nohy měla položené na opěradle a na zvednutých kolenou rozevřenou knihu. Kolem těla ji objímala Harryho paže a hlavou spokojeně spočívala na jeho rameni.

Příležitostný pozorovatel by řekl, že celá scéna působí velmi klidně a uvolněně.

Ale pro myšlenky této trojice to neplatilo. Předtím tiše diskutovali o událostech uplynulého měsíce, teď byl každý ztracen ve vlastních myšlenkách a kupé se ponořilo do ticha.

Ředitel Albus Brumbál skončil díky ztrátě magie a prasklé cévce v mozku v bezvědomí. Jeho léčitelé veřejné vyhlásili, že se neuzdraví. Nedávali mu žádnou naději na probuzení, a ani neměli ponětí, jak dlouho zůstane v současném stavu.

Nyní probíhala debata o tom, zda ho přesunout z Bradavic ke Svatému Mungovi, nebo ho ponechat v jeho milované škole, dokud v tichosti neodejde.

Harry a Wolf uzavřeli sázku, jestli se někdo pokusí zbavit ředitele trápení. To však vyhlíželo velmi nepravděpodobně. Lékouzelníci brali své magické přísahy vážně a to z dobrého důvodu. Pokud by jejich mudlovské protějšky ´pomohly´ pacientovi dojít klidu, čelily by pouze právním důsledkům. Lékouzelníkům hrozila ztráta magie a možná i života. Takže pokud se k němu nedostane ambiciózní Smrtijed, ředitel zemře až tehdy, kdy nadejde jeho čas.

A navíc, tohle byl velký Albus Brumbál! Léčitelé se musí tvářit, že dělají všechno, co mohou, aby ´Vůdce dobra´ zachránili. Další sázka Wolfa a Harryho byla o to, jestli toho hlupáka někdo nahradí a kdo bude mít koule to udělat.

„To to naše štěstí; všichni ti zatracení blbci, kteří by to mohli udělat, jsou pryč!" zavrčel Harry.

„Mám toho kamaráda u černých baretů..." nadhodil Wolf napůl žertem.

Hermiona si zhluboka a dlouze povzdechla a zavrtěla hlavou. Odmítla se k jejich sázkám připojit, protože je pokládala za nechutně morbidní. Nemohla jim to ale klást za vinu; konec konců po většinu Harryho života představoval ředitel osinu v zadku. Přesto...

Do Vánoc scházelo už jen pár dní. Brzy bude o všem rozhodnuto, tak či onak.

***

John vyšel na pozemky Toweru, když zapadající slunce vrhalo na trávník prodlužující se stíny. Mířil ke klecím, ve kterých byli shromážděni havrani. Ben a mistr havranů dokončovali počítání a kontrolu vody a krmítek. John čekal bokem a poslouchal, jak havrani brblají a stěžují si, že se musí uložit na noc. Žádný mistr havranů, který za něco stál, agresivním ptákům nedůvěřoval a neustále dával pozor na případné potíže.

Thor seděl stranou na bidýlku, čekal a pozoroval. John si vyčíhal šanci, přeměnil se a nad hlavami mužů prolétl ke svému mentorovi. Oba si začali vyměňovat pozdravy.

Ben se jen ohlédl a zakroutil hlavou. „Rváčku, nezůstaň tu moc dlouho. Zítra je velký den."

Rváček zakrákal a načechral si peří.

Když se havrani usadili a jejich ošetřovatelé odešli, v Toweru se rozhostil klid. Duchové a přízraky se mlčky stáhli ke kapli. Noční zvuky města se jakoby vytratily v dálce a měsíc občas probleskl mezi mraky. Rozhostila se atmosféra zlověstného očekávání.

Thor se zahleděl na mladého opeřence a zakrákal. Ostatní havrani se souhlasně připojili.

Zítra v noci nastane začátek Vánoc a zimní slunovrat. Vše bylo připraveno.

***

Následující den se Johnovi zdálo, že se čas vleče. Profesor Snape hlásil, že Raddle je v pohybu. Jelikož byl Brumbál ze hry a Potter mimo školu a její ochrany, bylo jen otázkou času, kdy se objeví v Toweru.

Včera Johna do Toweru sledoval známý Smrtijed, takže zbývala jen poslední konfrontace.

Raddleova předvídatelnost spočívala v tom, že bude chtít využít noc bohatou na magii, aby si zajistil vítězství. Magie byla jeho, činil si na ni nárok! A s veškerým šíleným odhodláním nelidského monstra, kterým teď byl, to hodlal dokázat!

***

Premiér dorazil hned po odpoledním čaji spolu s oddílem jednotek SAS*) , které zaujaly pozice mezi budovami a na zdech Toweru. V rámci přípravy byla pevnost královským rozkazem uzavřena dříve než obvykle. Mnoho turistů to zklamalo, ale oznámení o podezření na teroristický útok pochopitelně ukončilo jakékoliv protesty.

Mezi Towerem a Buckinghamským palácem byla zřízena horká linka. Pokud by se ochrany Toweru rozhodly nechovat podle pravidel a nespolupracovaly by, jedinou osobou, která je dokázala ovládat, bylo Její Veličenstvo. Prozatím měl akci na starosti premiér jakožto nejdůvěryhodnější vládní činitel.

John znal své povinnosti a podíl na tom, co se mělo stát. Maggie a Hermioně se to nelíbilo, ale tohle byla noc, na kterou byl trénovaný od okamžiku, kdy jako značně zraněné a vyděšené dítě přišel do Toweru. Držel se stranou od uniformovaných mužů, kteří kvůli možným ukrytým vrahům pročesávali každý centimetr pevnosti.

Když se ochrany Toweru začali bouřit proti jeho osobním štítům, John sebou trhl. Ochrany, mající díky svému stáří částečné vlastní vědomí, poznaly, že se něco děje, a nelíbilo se jim to.

Teď zbývalo jen čekat.

***

Lucius Malfoy probodával svého dvojníka znechucený pohledem. Neexistovala možnost, že by se do tohoto bláznivého riskantního podniku pustil! Potter požadoval krev, boj na život a na smrt. Všechny Luciusovy instinkty křičely ´Past!´ a jeho pán byl ochotný do ní nakráčet!

Samozřejmě, že ani Pán zla se nechystal hrát podle pravidel cti, tak proč by měl o život přijít on, Lucius Malfoy? Takže – rozvážné použití kletby Imperius a mnoholičný lektvar a voila! Jeden z bezvýznamných přisluhovačů se nyní honosil Luciusovým obličejem a jeho typickými vlasy.

S Pánem zla už na odchod čekalo pět mužů. Lucius k nim odeslal svého dvojníka s posledními pokyny: „Jdi a chovej se jako Malfoy, zastupuješ je!" Voldemort byl tak zaneprázdněný myšlenkami na Pottera, že si výměny ani nepovšiml.

Obě přenášedla, jedno pro Voldemorta, další pro jeho doprovod, byla nastavena tak, aby se aktivovala pár minut před termínem setkání. Přestože byla navržená pro jednorázové použití, Voldemort je upravil. V minulosti se nikdy nenechal omezovat pravidly, proč by s tím tedy měl teď začínat?

Když se šílenou arogancí vykládal, proč zvítězí nad svým nepřítelem – nepřítelem, který ani nevyrostl v kouzelnickém světě, Lucius byl naštěstí skrytý pod maskou a pláštěm s kapucí, náležící méně důležitému Smrtijedovi.

Lucius spolkl povzdech spolu se žlučí, která se mu hromadila v krku. Ignorovat zběsilé instikty, které na něj křičely, aby utekl, bylo téměř nemožné. Byl skálopevně přesvědčený, že dnešní večer neskončí dobře a rozhodl se, že nastal čas jít domů balit... hned, jak Voldemort a jeho podlézavé oběti odejdou. Francie volá.

***

John stál na trávníku před blokem bytů, kapli měl za zády. Po jeho boku se nacházel Wolf. Premiér zůstal bezpečně schovaný přímo v kapli spolu s týmem elitních důstojníků SAS a u horké linky k Jejímu Veličenstvu. Byli připravení na palebné čáře, ale všechny zbraně zůstaly zajištěné a skloněné k zemi.

Premiér se souhlasem Jejího Veličenstva už upravil ochrany, aby příchozím kouzelníkům dovolily bez potíží vstoupit na pozemky. Nyní byli všichni v plné pohotovosti a připraveni k akci.

John a Wolf měli u sebe osobní nouzová přenášedla a několik zbraní dle vlastního výběru. Oba věděli, že použití magie by mohlo být nebezpečné, pravděpodobně by nenadále aktivovalo číhající ochrany. Ale příslušníkům britské armády by nic nezabránilo použít na obranu královny a vlasti běžné zbraně.

„Aspoň, že počasí bude spolupracovat," poznamenal John, když vzhlédl k jasné noční obloze plné hvězd. Nepochyboval, že je to zásluha Paní. Jistě chtěla mít dobrý výhled na to, co přijde.

Wolf místo odpovědi jen zavrčel. Pohledem zkoumal pozemky a kontroloval místa, kde byli ukryti a vyčkávali jeho muži. On i John byli vybaveni sluchátky, aby mohli sledovat dění.

Towerské hodiny odbily celou a do areálu se přemístila skupina sedmi mužů. Šest z nich mělo hábity a masky, sedmý vyhlížel hubeně a bledé rysy jeho tváře připomínaly plaza.

„Sssetkáváme ssse naposssledy, Harry Pottere," zasyčel lord Voldemort. „Dnešní noc bude tvou zzzkázzzou!" Na to pozvedl hůlku a sykl: „Avada Kedavra!"

Čas jako by se zastavil. Vítr a zvuky okolního města utichly. Působilo to, jako kdyby se bojovníci přemístili v čase.

Odporné zelené světlo na zlomek vteřiny nehybně viselo ve vzduchu, a pak v okolí jeho tvůrce udeřilo několik blesků. Jeden z nich zasáhl paprsek zeleného světla a s výbuchem ho vymazal, další prozatím tančily a kroužily po okraji trávníku.

V dálce zaduněl zvon a varovně ohlásil, že ochrany Toweru se probudily a běda bláznům, kteří to nevezmou na vědomí!

Ochrany se postupně pomalu probouzely od okamžiku, kdy se Harry James Potter uchýlil za kamenné zdi objektu. Používání magie těmi, kteří složili přísahu Koruně, tedy strážci a jejich rodinami, bylo jen trpěno. Voldemortovo seslání vražedné kletby na pozemcích Toweru znamenalo jasnou výzvu k boji – a tak povstaly, posílené staletími prolévání krve provinilců i nevinných.

Náhle se ze schodiště kaple ozval premiérův hlas zesílený přenosným ozvučením, instalovaným zde speciálně pro tuto noc.

„Za zločin velezrady proti Jejímu Veličenstvu Alžbětě II., královně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, já, dvojctihodný**)  John Major, předseda vlády ve službách Jejího Veličenstva, tímto zatýkám a uvaluji vazbu na samozvaného lorda Voldemorta, též známého jako Tom Rojvol Raddle a ty přítomné, kteří nosí jeho Znamení. Dále je posílám do Magické hlubiny Toweru, aby tam čekali na milost Jejího Veličenstva. Staniž se!"

Ochrany Toweru zasténaly, otřásly se a vypustily do smrtelně nehybného ovzduší blesky a statické výboje. Ze země vytrysklo černé světlo a obklopilo zmatené a vyděšené Smrtijedy.

Lord Voldemort odmítal této světelné komedii podlehnout a střílel do stěny z blesků kouzlo za kouzlem - jen aby každé z nich absorbovala. Smrtijedi následující příkladu svého mistra pálili kletby ve snaze osvobodit se z černého světla, které je obklopovalo.

Zlověstné vyzvánění zvonu sílilo s každým vystřeleným kouzlem zoufalých Smrtijedů a jejich běsnícího vůdce víc a víc... až zarachotil hrom. A pak nastalo mrtvolné ticho.

Trávník Toweru byl až na Johna a Wolfa prázdný. Ani jeden z nich netasil zbraň, prostě tam až do poslední vteřiny stáli, dokud je náhlý výbuch nesrazil na kolena.

Rádiové spojení téměř ohlušovalo, protože všichni chtěli vědět, „co se sakra stalo?", jestli jsou všichni v pořádku a „CO SE TO DOPRDELE STALO?"

John se ohlédl na Wolfa, vytrhl si z ucha vysílačku a s pohledem upřeným na výraz šoku na učitelově tváři se oba zvedali ze země. Okolní noc se vrátila k normálu a zvuky města se znovu rozlehly areálem.

Přes trávník k nim pádilo několik mužů a premiér navzdory přáním svých osobních strážců vyšel ven z kaple.

„Klid, pánové," prohlásil. „Raddle a ti, kteří přišli s ním, jsou pryč."

„Kde jsou?" zeptal se jeden důstojník z ochranky.

John smutně zakroutil hlavou. „V jámě pod Towerem. Vznikla speciálně pro ty, kteří by použili magii proti Koruně a obyvatelům Velké Británie. Je to propadliště bez cesty ven, dokud se Její Veličenstvo nerozhodne ty, které vybere, osvobodit. Do té doby je jejich magie pomalu vysávána a napájí ochrany Toweru. Není odtud úniku."

Wolf a Ben přistoupili k mladíkovi a položili mu každý ruku na jedno rameno. Neřekli ani slovo, jen když k nim John vzhlédl, krátce přikývli. Voldemort už nepředstavoval hrozbu. Teď zbývalo pouze posbírat jeho stoupence.

Konečně bylo po všem.

***

 

Poznámka autorek (pod kterou se podepisuje i překladatelka a beta):

Příští kapitola bude epilog. Ano, tento příběh končí. Děkujeme všem za trpělivost při čekání na pokračování a za přečtení našeho příběhu. Jsme smutné, ale zároveň nás těší, že povídka je už téměř dokončená. (...)

 

*) jednotky SAS viz https://en.wikipedia.org/wiki/Special_Air_Service

**) dvojctihodný, v orig. The Right Honourable viz https://cs.wikipedia.org/wiki/The_Right_Honourable



Poznámka:


47. Nevzchopí se - víckrát ne!



Havran děl: Už víckrát ne

 

Napsaly GenkaiFan a Frau

Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore překládá Jacomo za vydatné pomoci Ivet

Poděkování za úžasný banner náleží solace



Kapitola 47: Nevzchopí se - víckrát ne!
(v orig. Shall Be Lifted - Nevermore, překlad Vítězslav Nezval)

 

Hlubina Toweru je vězení pro čarodějky a kouzelníky, kteří se dostali do konfliktu s vládnoucím monarchou, vytvořené dlouho před tím, než byl postaven Azkaban. Do jejích základů byly vytesány magií napuštěné runy, které se živí z magie obětí uvržených do této temné díry. Není odtud úniku. Díky blízkosti řeky představuje jedinou dostupnou věc voda. Tu žádné runy nezadrží, takže neustále stéká ze stěn a zase mizí v zemi. Dokonce i vzduch se díky chytrému použití run recykluje. Podlahu samotnou pokrývá bláto a trosky spolu s rozpadajícími se kostmi předchozích vězňů, ponechaných zde svému osudu.

Nikdo neví, kde přesně se Hlubina nachází; tyto informace byly v minulosti z mapy Toweru vyškrtnuty královským výnosem. Odtud nemohl být nikdo zachráněn, což byl důvod, proč byla tak zřídka používána a proč se Azkaban stal ´humánnějším´ řešením.

Tom Raddle a jeho společníci byli odsouzeni k zániku. Starobylá soustava run Hlubiny byla v odčerpávání jejich magie velmi účinná.

Šlo o jedinou možnost, se kterou Raddle při rozdělení duše a vytvoření viteálů nepočítal. Jak se jeho duše pokoušela zachovat tuto úroveň existence, další její odporné kousky rozeseté po Británii pomalu slábly. Když uvěznění kouzelníci usilovali o útěk, používání magie pouze zvyšovalo její odliv.

Čas stál na straně Hlubiny.

***

Vojáci a přítomní strážci vyčkávali s odchodem, protože se chtěli ujistit, že žádný z Raddleových stoupenců neunikl svému osudu. Premiér a Harry se rozhodli také počkat do rána, než budou řešit zbytek Smrtijedů.

Těm, kteří vnímali magii, připadalo, že se ochrany Toweru zbláznily. Starobylé štíty praskaly a prskaly jako miniaturní ohňostroje. Oslepovaly a většina lidí, kteří se nacházeli na pozemcích a mohli sílu ochran spatřit, trpěla hroznými bolestmi hlavy.

Když už John a Wolf nemuseli zůstat na místě, spěšně zamířili do kasáren. Maggie, Hermiona, Amanda, Sirius a Remus čekali na jejich návrat. Byli upozorněni, aby neopouštěli dosah štítů, které obklopovaly byty zaměstanců.

Premiér ukončil hovor s Buckinghamským palácem a následoval tým dovnitř.

John si po chvilce uvědomil, že objímá Hermionu, jako kdyby na tom závisel jeho život. Všichni věděli, že existuje malé riziko neúspěchu, protože zaplést se s ochranami tak starobylými a temnými, jako jsou ty v Toweru, bylo velice nebezpečné. Neexistoval žádný způsob, jak předpovědět jejich reakci na probuzení po tak dlouhém spánku.

Maggie a Ben počkali, než se mladý pár vzájemně ujistí, že jsou v pořádku. A jestli velice vášnivý polibek, kterého byli dospělí svědky, něco naznačoval, možná by měla být stanovena nějaká striktní pravidla etikety - alespoň do doby, než budou ti dva právně způsobilí k poněkud ´dospělejší´ formě vztahu.

Tu noc toho nikdo moc nenaspal. Bezpečnostní personál procházel opakovaně objektem, pobouřený víc než jeho štíty. Mnozí duchové byli zneklidněni, protože cítili temnou pachuť vycházející z Hlubiny. Zvažovali též, jestli ke spoustě duší uvězněných ve zdech Toweru přibudou nějaké další.

Premiér odešel po šálku čaje ochuceném kapkou brandy na Downing Street číslo deset, aby sepsal zprávu pro Její Veličenstvo. John a Wolf museli sestavit svá vlastní hlášení, což učinili v pohodlí kanceláře mistra havranů. Hermiona zůstala s Johnem, aby se ujistila, že je v pořádku.

***

Po celé Británii se mnoho Raddleových stoupenců probudilo s bolavou rukou a úpornou bolestí hlavy způsobenou magickým vyčerpáním, nebo se neprobudilo vůbec. Když lord Voldemort označil své přívržence Znamením, svázal tím jejich magii se svou. Mohl ji tak od nich čerpat, aby přiživil svou sílu, ale záviselo to na vzdálenosti Smrtijedů od Toweru a na jejich magických schopnostech. Tudíž ti, kteří se nacházeli dostatečně daleko, nebyli zoufalým zápasem svého mistra zasaženi.

***

Lucius Malfoy cítil ze Znamení zla útok na svou magii. Naštěstí pro něj pobýval dostatečně daleko od svého pána, takže nemohl být vysáván. Malfoyovi si to hned poté, co Lucius místo sebe poslal do Toweru dvojníka, namířili do svého zámku na severu Francie. Draco a Narcisa protestovali, ale Lucius nepovolil. Malfoy starší dal na radu svého přítele; není moudré rozhněvat tak krvežíznivé božstvo, jakým je Paní.

***

Severus Snape necítil nic. Jeho Znamení bylo nahrazeno symbolem bohyně, které sloužil. Věděl, že tuto noc čeká jeho bývalého pána konec z rukou toho Potterovic potěru. Takže držel na Její mýtině v lese tichou vigilii. Jeho jediným společníkem byl malý ohýnek poblíž kamenného oltáře. Bohyně už dávno přijala jeho dary a jeho jedinou modlitbou bylo, aby Potter uspěl a vyšel ze střetu živý. Konec konců, Paní byla velmi krvežíznivá bohyně.

Severus Snape čekal u pableskujících plamenů, které vrhaly na okolní sníh bledé světlo, s lahví nejlepší Ogdenské. Havrani měli práci jinde, takže les halilo ticho. Přesto mu závan větru přinesl hlas Bohyně mumlající pokyny ohledně toho, co od něj očekává v budoucnu. Nehodlal se jim vzpouzet.

***

Vyšlo slunce a zahnalo noční stíny a zlověstné předtuchy. Johnovi se konečně podařilo odplížit se do postele a urvat pár hodin spánku. Hermiona vklouzla k němu, ale oba byli příliš unavení, takže si zvládli jen vyměnit pár láskyplných slov a polibků, než se propadli do Morfeovy náruče.

Wolf hleděl na něžnou scénu před sebou a vzpomněl si, že je takto našel spát poté, co Ben dostal infarkt. Vadilo mu, že je musí probudit, ale povinnost volala. V Buckinghamském paláci čekalo Její Veličenstvo. Co měla panovnice v úmyslu, bylo záhadou, ačkoliv Wolf a Ben měli jakousi hrubou představu.

***

Členové vznešených rodů a volení zástupci se sešli na posledním letošním zasedání Starostolce. Na programu měli mnoho úkolů.

Prvním bylo nahrazení Albuse Brumbála, protože léčitelé nedávali žádnou naději, že se starý kouzelník uzdraví.

Zadruhé bylo třeba promyslet, co si počít s výzvou Jejího Veličenstva k reformě. Mnoho starých čistokrevných kouzelníků se stále bránilo změnám, které byly požadovány. Mnozí přešlapovali na místě, svázaní právními kličkami. Kdyby přešlapovali na místě dostatečně dlouho, kynula jim naděje, že nebudou muset nic měnit a život bude pokračovat ve vyjetých kolejích.

Pokud šlo o Korneliuse Popletala, zůstal ministrem kouzel jen o vlásek. Ještě jeden přehmat a skončí. Její Veličenstvo už nebude tolerovat žádnou nekompetentnost.

Než členové Starostolce zaujali svá místa, ministr se v duchu probíral seznamem, kdo by mohl převzít funkci Nejvyššího divotvorce. Několik čistokrevných kouzelníků z vládního orgánu nahlásilo, že se ´necítí dobře´ a zasedání se nezúčastní. O Luciusi Malfoyovi se šířily zvěsti, že uprchl do Francie, a neočekávalo se, že se blízké budoucnosti vrátí.

Vešel lord Potter a mudlorozená čarodějka, ve které zřejmě momentálně našel zalíbení. Popletal sledoval, jak se u dveří rozdělili. Dívka zamířila na galerii, zatímco jeho lordstvo kráčelo ke svému místu mezi členy Starostolce. Podle Korneliusova názoru byl chlapec příliš mladý na to, aby zde seděl, ale Její Veličenstvo dalo jasně najevo, že lord Potter je zcela schopen zastávat své povinnosti.

Jakmile se usadil poslední příchozí – a než mohl Kornelius zahájit zasedání – otevřely se velké dveře a zahlaholily trumpety. Kornelius zasténal. Znovu už ne!

Za heroldy v královských livrejích následoval oddíl gardistů, který napochodoval dovnitř v plné zbroji. Za nimi vstoupil muž v mudlovském obleku. Kornelius v něm poznal britského předsedu vlády a znovu v duchu zasténal. Co teď?

John Major přistoupil k pultu a kývl na Korneliuse.

„Pane ministře Popletale, přináším úřední dopis od Jejího Veličenstva královny," prohlásil Major a místnost ztichla. Popletal přisvědčil a neochotně ustoupil stranou. Premiér vytáhl z aktovky dokument, otevřel ho, rozhlédl se po místnosti a začal číst.

„My, Alžběta II., z boží milosti královna Velké Británie, Severního Irska a dalších Našich říší a území, hlava Commonwealthu, ochránkyně víry, posíláme pozdravy všem členům Starostolce a veškerým Našim dalším magickým občanům, ke kterým se tato slova dostanou!

Je známo, že dvacátého prvního prosince tohoto roku se zločinec známý jako Tom Rojvol Raddle, který sám sebe tituloval ´lord Voldemort´, spolu s dalšími šesti osobami přenesl přenášedlem na pozemky londýnského Toweru, kde byli všichni zadrženi za zločiny proti Naší říši. Tom Raddle a jeho společníci byli natrvalo posláni do Hlubiny Toweru.

Nebude žádné podmínečné propuštění, žádná shovívavost. V noci jednadvacátého prosince potkal protistátně orientované kouzelníky znovu tento osud. Nepleťte se: vězení označované jako Azkaban bude nadále sloužit k umísťování těch osob z kouzelnického světa, kteří se dopustí menších zločinů proti zákonům Naší říše, ale teroristé jako Raddle a jemu podobní budou posláni do Hlubiny.

Dále nechť je známo, že Harry James Potter, jeho lordstvo vévoda z Nebelvíru, je za své služby jmenován Královským korunním kouzelníkem. Až jeho lordstvo dokončí svá studia, převezme funkci Nejvyššího divotvorce Našeho magického vládního orgánu označovaného jako Starostolec. Do té doby je jako zastupující regentka určena lady Augusta Longbottomová, která bude jeho lordstvo připravovat na jeho povinnosti.

A vzhledem k tomu, že slečna Amanda Kensingtonová, vedoucí odboru pro styk s mudly, prokázala velkou službu Koruně a Našim občanům tím, že Nás upozornila na žalostný stav královských ochran, a splnila svoji úlohu v porážce násilníka Toma Raddlea, je tímto oceněna velkokřížem Královského řádu Viktoriina s právem používat titul Dáma*) . Zaujme postavení osobního vyslance lorda Pottera.

Dále napomínáme Náš Starostolec, aby si uvědomil, že čas běží. Pokud nebudou zákony kouzelnického světa uvedeny do souladu s Naším přáním, které jsme již vyjádřili při Naší předchozí návštěvě Starostolce, připomínáme, že si vyhrazujeme právo dotyčný Starostolec rozpustit. NEDÁVEJTE Nám k tomu důvod. Nezapomeňte, že Dohoda z roku 1692 stále platí, a může být a bude zrušena, pokud nebude Našim slovům věnována náležitá pozornost.

Nechť nás provází Boží milosrdenství.

Dáno v Našem soudním dvoře ve Westminsteru dne dvacátého druhého prosince léta Páně tisícího devítistého devadesátého pátého ve čtyřicátém třetím roce Naší vlády.

Z nařízení Jejího Veličenstva – John Major, předseda vlády."

Premiér sroloval pergamen a podal ho Korneliusi Popletalovi. Poté sestoupil ze stupínku a opustil komnatu. Jediným zvukem, který narušoval ticho, byla dokonalá pochodová kadence jeho doprovodu.

***

Minerva McGonagallová byla na rozpacích. Štíty, které chránily Bradavice, ji dosud neuznaly za novou ředitelku! Vzhledem k Albusově neschopnosti by měly štíty automaticky přejít do rukou nového ředitele nebo ředitelky. Dosud se tak nestalo.

Svolala schůzku zaměstnanců, aby všechny informovala, že Bradavice zřejmě nejsou spokojeny se současnou situací.

Když personál školy vešel a usazoval se, stála vedle staré Albusovy židle v čele stolu. Zaznamenala smutné pohledy jedněch a zamyšlené výrazy druhých. Severus Snape nepatřil k žádným z nich; jeho tvář neodrážela nic než únavu. Zatímco ostatní se posadili, Severus zůstal stát v zadní části místnosti.

„Je tu nový rok a studenti se zejtra vrátí z vánočních prázdnin," spustila Minerva. „Máme problém. Jak víte, byla jsem Školskou radou jmenována ředitelkou. Jenže neovládám štíty školy, i když už Albus nemůže plnit svý povinnosti a byl odvolán. Jsem na rozpacích, co se to děje," informovala shromážděné. „Jelikož jsem byla jmenovaná, štíty by měly podlíhat mně, ale nereagujou."

„Když dovolíš, Minervo," promluvit Severus a popošel ke konci dlouhého stolu. „Vím, že jsi tvrdě pracovala pro dobro školy, ale Albus tím svým ´vyšším dobrem´ napáchal hodně škody. Víc, než si kdokoliv uvědomil."

Zaměstnanci si začali mezi sebou mumlat a Minerva vyprskla: „Co tím jako myslíš?"

Severus stál se skloněnou hlavou a dlouhé černé vlasy mu zakrývaly tvář. Minerva to vycítila jako první. Magie hradu jako by se převalila místností a štíty se napojily na mistra lektvarů.

Severus zvedl hlavu. Zdálo se, že z jeho tmavých očí vyzařuje moc. „Samotná prastará magie a Paní, které sloužím, mě požádaly, abych prozatím převzal pozici ředitele, dokud nebude právoplatná ředitelka dostatečně zralá a ochotná zaujmout svůj post. Do té doby nás čeká spousta práce. Albus příliš dlouho ignoroval problémy v této škole; hrál si svoje hry a my tím teď trpíme."

Rubeus Hagrid začal něco namítat a po něm i několik dalších, ale všichni byli umlčeni praskající magií v místnosti.

„Jsi příliš v jeho vleku, Minervo," prohlásil Severus vážně, „jinak bys nedovolila, aby Albusovi prošlo všechno, co udělal. Jsi příliš zaslepená, nevidíš muže, ale legendu. Magie už toho má dost!" Prošel kolem stolu a zastavil se až před Minervou. „Magie a Paní přikazují, abych převzal místo ředitele a napravil škody, které Albus napáchal. Nebudu poklonkovat ministerstvu nebo Radě a nebudu tolerovat jejich vměšování!"

„Řekl jsi ´prozatím´. Na koho čekáme?" zeptal se Filius Kratiknot.

„Na tu, kterou vybrala prapůvodní magie. Nebude připravená ještě nejméně deset let. To je vše, co vám povím."

Minerva se zhroutila do Albusova křesla. Inu, chtěla odpovědi a dostala je. Merlin jim všem pomáhej.

***

Oslava Nového roku byla tichou, melancholickou záležitostí, poněkud odlišnou od těch v minulých letech. Rodina McIntyreových se jako obvykle sjela do Manchesteru. John a jeho bratranec krátce probrali události v jejich životech a jako vždy rychle vyrazili zahrát si ragby.

Hermiona spolu s rodiči oslavila svátky rovněž poklidně. O druhém svátku vánočním se setkali s Johnem a jeho rodinou. John dívce věnoval zásnubní prsten z bílého zlata s malými diamanty obklopujícími smaragd a zavázal se, že až dokončí školu, vymění ho za snubní. Do té doby půjdou na všechno pomalu.

Večer předtím, než se Hermiona musela vrátit do Bradavic, se spolu procházeli po pozemcích Toweru. Neobávali se jeho ochran, protože tu byli ode dne, kdy je štíty přijaly, vítaní a chránění.

Slunce zapadlo před hodinou a svěží zimní vzduch trochu štípal. Obloha byla z větší části jasná, ale světla a zvuky města se zdály jakoby téměř utlumené.

Havrani už byli dávno zavření v klecích. John věděl, že se s Hermionou musí brzy vrátit dovnitř, ale měl pocit, že než nastane noc, musí se ještě jednou projít po trávníku.

„Vaše lordstvo," ozval se přízračný hlas královny Anny, která plula směrem k nim. Rázem se objevilo několik dalších duchů. Johnovi dávní kamarádi, princátka, se zachichotali a přiskočili blíž.

„Vaše Výsosti," uklonil se John královně a Hermiona udělala pukrle. „Co pro vás mohu v dnešní zimní podvečer udělat?"

Duch vznešené dámy se usmál a naznačil jim, ať vstanou. „Jsme s vámi spokojeni, vaše lordstvo, a také s vámi, lady Hermiono. Chtěli bychom vám pogratulovat k zasnoubení. Výtečné. Vskutnu výtečné!"

„Děkuji, Vaše Výsosti."

„Velice nás rmoutí, že ti, kteří byli uvězněni v Hlubině, už nikdy nebudou mít dovoleno odejít, ani nedojdou klidu po smrti. Jsou navždy lapeni souborem run, které je svazují," pronesla s hlubokým povzdechem. I zbytek duchů nějakým způsobem vyjádřil souhlas s tímto smutkem, a dokonce i duchové zvířat vykazovali lítost.

„Nicméně," pokračoval stín královny, „jsme potěšeni, že jste se rozhodli zůstat věrní své cestě a uvést Náš kouzelnický svět do souladu. Vy dva budete silou dobra ve světě poskvrněném temnotou. Chválíme vás."

„Stejně tak i já," ozval se hlas bohyně, která vkročila do skupiny duchů. „Dobře jsi to provedl, mé dítě z rodu Havranů. Jsem velmi potěšena. Naplnil jsi proroctví vyslovené před tvým narozením. Ačkoliv přiznávám, že mne překvapilo, jak málo krve bylo prolito."

John se začervenal a zajíkl se. K tomuto prohlášení neměl moc co dodat. Obě princátka se zachichotala, čímž přerušila napětí.

„Má paní," ozvala se Hermiona a strhla tím pozornost na sebe. „Vím, že bylo prolito málo krve, ale dnešní válčení se hodně liší od toho v minulosti. Zabíjení na dálku s minimem rozruchu je v současném světě standardem. Prosím, odpusťte nám, že jsme zcela nenaplnili vaše očekávání; nebyl to záměr. Modlíme se, abyste nám i nadále zachovala přízeň."

Paní Morrigan shlédla na svého vyvoleného a jeho přítelkyni a usmála se. „Jsem velice potěšena, že tak dobře rozumíte Mým potřebám. Hodně Mi toho dáváte. Už jen tím jsi Mne znovu utvrdil ve správnosti rozhodnutí vybrat si tě jako Mé vtělení. Nicméně toho stále zbývá hodně k dokončení; ale jak jsi řekla, v současném světě už se tolik nevolá po individuálním boji jako kdysi."

Položila zářivé ruce na Johnovu a Hermioninu hlavu. „Žehnám vám i vašemu zasnoubení. Pokračujte v boji. Zlo bylo dnes odvráceno, ale ještě je toho nutno hodně vykonat. Dokud si budete stát po boku, nikdo vás neporazí. Kupředu, Můj Havrane a Má Vydro, kráčejte vstříc vašemu dokonalému sladění."

Na to bohyně ustoupila stranou a vytratila se do noci. Oba mladí lidé zůstali na trávníku sami. Z dálky zaznělo odbíjení hodin na Big Benu.

„Johne! Hermiono!"

„Už jdeme, teto Maggie!" zavolal John a společně zamířili dovnitř.

Život bude pokračovat ve svém pravidelném rytmu. John věděl, že jedna bitva skončila, ale že přivést kouzelnický svět do moderní doby bude jeho dalším ´velkým dobrodružstvím´.

***

 

*) https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1lovsk%C3%BD_%C5%99%C3%A1d_Viktoriin


PA: Inu, tímto se povídka uzavírá. Byla to dlouhá jízda a skvěle strávený čas. Rády bychom poděkovaly Philovi, našemu milovanému betareaderovi a konzultantovi přes britský jazyk. Usměrňoval nás, abychom nesešly z cesty.

Chceme poděkovat všem, kteří tuto povídku přečetli, okomentovali a užili si ji. Těm, co si myslí, že jsme to ukončily příliš brzy, vzkazujeme, že, inu, takový je život. Musely jsme to někde ukončit a tohle bylo to nejlepší místo.

Nebude žádné pokračování. Příběh má svůj samostatný základ.


PP: Ano, jsme v cíli a já bych rovněž chtěla poděkovat, v prvé řadě mé milované betušce Ivet za to, že se mnou prošla úskalími angličtiny, češtiny a šibeničních termínů pro publikování. Díky moc, že jsi to se mnou vydržela.

Další na řadě jste vy čtenáři. Jsem moc ráda, že si povídka našla tolik nadšených příznivců, kteří mě motivovali a popoháněli mi při překladu prsty po klávesnici svými pochvalnými komentáři. Z celého sovího srdíčka vám děkuju za přízeň.


PB: Já ráda :-* Já moc ráda :-* Taky musíme poděkovat tobě, že jsi nám to přeložila, ne?


* Finite Incantatem * 



Poznámka: