Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod



Snapeovy vzpomínky

Snape's Memories

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/1/

Autor: paganaidd

Supernatural/Angst

Harry Potter, Severus Snape

Rating: 13+            Kapitol: 32

Slov: 69 689

 

Shrnutí: Něco jako sequel a doprovodná povídka  k Dudleyho vzpomínkám. Harry nalézá zdravý způsob, jak ventilovat svůj zachráncovský komplex na případu jednoho malého potřebného chlapce. Přitom zjistí, že docela hodně přemýšlí o svém bývalém učiteli.



Překlad: Lupina     Beta: marci      Banner: arabeska

Povolení k překladu: Ano

Období: po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží paganaidd. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Mnozí, co četli Dudleyho vzpomínky, si řekli o pokračování. Tady je.

 

Poznámka k překladu: Kdo nečetl Dudleyho vzpomínky, nalezne je zde: https://hpkizi.sk/Preklady&new_topic=307

Tato povídka bude vydávána od 30. listopadu do konce roku.


Kapitola 1.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/1/

Rating: 13+



Kapitola 1.

Hubený chlapec drobného vzrůstu se v panice hnal dolů po kamenném schodišti, které zjevně hodlalo změnit místo svého původního vyústění na třetím podlaží. Jestli se to stane, bude se muset vrátit a jeho zpoždění ještě naroste.

Jakmile si to uvědomil, vyšvihl se na kamenné zábradlí a v okamžiku, kdy se schodiště těžkopádně pohnulo, vymrštil se do vzduchu. Spoléhal na svoji magii, že před dopadem na podestu ve druhém patře jeho skok zpomalí na přiměřenou rychlost, a připravil se na kotoul, jak se to naučil při mnoha pádech z koštěte.

V duchu slyšel své nejlepší kamarády brblat, že se pokouší zlámat si vaz. Ale opravdu by nevadilo, kdyby se na schodišti přizabil – bylo by to lepší než osud, který jej čeká, protože nedostal svůj zadek do podzemí už před pěti minutami.

Harry měl zpoždění na hodinu lektvarů.

Opět.

Byl si jistý, že tentokrát Snape splní svoji hrozbu a použije ho jako přísady do lektvarů. Běžel po schodech za gobelínem. Jakkoliv se snažil, nedokázal si zapamatovat zaklínadlo na narovnání schodiště, které se ho Hermiona snažila naučit.

Sklouzl za roh u hrbaté čarodějky a pak kolem záchodku Ufňukané Uršuly. Za šíleného běhu v duchu proklel Rona, že se neobtěžoval před odchodem z ložnice jej probudit.

Konečně dorazil do kamenné chodby vedoucí ke Snapeovu podzemí. Dveře byly stále otevřené, což znamenalo, že hodina ještě nezačala. Harry se párkrát nadechl a pokusil se co nejnenápadněji vejít.

Učebna byla prázdná.

Harry si ve vteřině uvědomil, že je sobota. Zbytek třídy byl v Prasinkách, ale Harry měl trest se Snapem. Alespoň doufal, že to je Snape.

Pohlédl na svoje ruce, které stále krvácely od ran, které ho donutila vyřezat si Dolores Umbridgeová. I když je měl rozmočené výtažkem z hrbouna, rány se neuzavřely. Všiml si, že krev mu prosákla pravým rukávem. Drobné kapky se rozstříkly podlaze.

„Dovolte, Pottere, podívám se.“

Vedle něj se objevila profesorka McGonagallová. Harry ji před chvilkou zahlédl v chodbě v její kočičí podobě.

„Víte, James byl úplně stejný,“ poznamenala, zatímco mávala hůlkou nad ranami. „Nedokázal lhát, ani kdyby mu to mělo zachránit život.“

Krev přestala kapat na podlahu.

„Děkuji vám, Minervo,“ skočil jí do řeči Snapeův hlas právě ve chvíli, kdy Harry začínal doufat, že si svůj trest měl odsloužit u ředitelky své koleje. Byla přísná, ale stejně jako Brumbál nikdy nepoužívala tresty, které by mohly zanechat trvalé jizvy.

Snape na druhou stranu…

„Trvalé jizvy, Pottere?“ ušklíbl se Snape.

Sakra. Copak to řekl nahlas? Podstrčili mu drmolivý dryák? Přišel sem dolů, aby mu Snape mohl dát protilátku?

„Vlastně, Pottere, doufal jsem, že si spolu promluvíme.“ Harry zíral na Snapea, který se usmíval a opíral o stůl. Ten výraz si nesl trochu ironický nádech, ale jeho obvyklá ohavnost chyběla.

Harry se opět rozhlédl po učebně. McGonagallová zmizela, mohla však stát hned za dveřmi. Uvědomil si, že se zčistajasna objevili v jejím kabinetě. Ne – byla to Brumbálova kancelář. Snape se opíral o ředitelův stůl.

Harry začal šátrat po kapsách pro hůlku. Za Snapem se obrovský had Nagini chystal vyrazit k útoku.

„Profesore!“ vykřikl Harry. „Ustupte!“ Namířil hůlku, ale netušil, které kouzlo použije.

V tu chvíli hada probodlo zelené světlo. Utekl, měl teď šest nohou. Neškodný hmyz.

Harry otevřel oči do tmy. Ginny ležela vedle něj a zlehka dýchala. Harry přes sebe přetáhl deku a přemlouval srdce, aby se zpomalilo. Už to bylo dlouho, kdy měl jeden z těchto snů.

Po pár minutách převalování a neúspěšných pokusů o nalezení pohodlné polohy si povzdechl. Vstal a kvůli nočnímu chladu si natáhl ponožky. Ze stolku popadl hůlku a brýle.

„Všechno v pořádku, Harry?“ zašeptala Ginny.

„Jo. Sen,“ odpověděl tiše.

„Potřebuješ mě?“ Ginny se potýkala s vlastní várkou snů.

„Ne, jsem v pohodě.“ Harry pomyslel na to, co mu před pár dny o této frázi řekl Dudley. „Jen zkontroluju děti.“ Ten zvyk trval už několik let. Nic neodehnalo noční můru spolehlivěji, než pohled na děti v pokojném spánku.

V nočním světýlku zaznamenal, že Lily opět spala napůl mimo postel s dekou odkopanou. Ginny poznamenala, že to má po Fredovi a Georgeovi. Tolik energie, že nikdy nevydržela v klidu, ani ve spánku. Harry hodil deku zpět na postel a usmál se, když si ji Lily kolem sebe natáhla jako kuklu.

Za ním se cosi kradmo pohnulo. Obrany domu se nespustily, takže si Harry byl jistý, co… kdo… to je. Pomalu se otočil a neverbálním Lumos rozsvítil hůlku.

Jejich nový syn v pěstounské péči, Tim, se od světla vyděšeně odtáhl. „Promiňte, pane Pottere,“ zašeptal.

Harry se na chlapce usmál. „Ahoj. Nemůžeš spát?“ Čekali, že se u Tima budou projevovat známky zvláštního chování. Harry zjistil, že jednou z nich bylo toulání se po domě v nočních hodinách. Požádal Kráturu, aby na chlapce dohlédl, ale nenápadně, a aby vzbudil jeho nebo Ginny, kdyby se zdálo, že je potřebuje. „Můžeš jít spát, Kráturo,“ pobídl Harry. Věděl, že starý skřítek bude někde poblíž. „Zůstanu s Timem.“

„Nemusíte, pane Pottere,“ reagoval Tim poplašeně. „Jsem v pohodě. Krátura mi jen podal trochu vody a potřeboval jsem na záchod. Slibuju, že se hned vrátím do postele a nebudu otravovat.“ Mezi větami Tim téměř nedělal pauzy. Vlastně byl zázrak, když skutečně promluvil.

Harry si povzdechl. Nedokázal chlapce přimět, aby mu říkal jinak než pane Pottere. „Nechtěl bys hrnek horké čokolády?“ zeptal se jemně. „Zrovna jsem si šel udělat.“

Chlapec ztěžka polknul. Léčitelé mysli Potterovy varovali, že Tim se hodně bojí mužů. A protože Timova matka měla s muži ‚nestabilní vztahy‘, doporučili, aby pěstouni měli dobře fungující rodinu.

Typické podhodnocení léčitelů mysli, napadlo Harryho.

Natáhl k Timovi ruku a ten ji s jistou zdráhavostí přijal. Harry se pousmál, když si všiml, že chlapec drží medvídka, kterého mu dal té noci, kdy ho převzali do péče. Sotva kdy ho opustil.

Harry odvedl chlapce do kuchyně. Krátura zjevně slyšel Harryho návrh, protože na tác na stole položil vše na přípravu horké čokolády včetně lahvičky s uklidňujícím lektvarem a bezesným spánkem (oboje v dospělém i dětském dávkování).

„Děkuji ti, Kráturo,“ pravil Harry. „Už běž do postele. Vyspi se.“

Krátura se poklonil a odkradl se do svého přístěnku.

Harry použil hůlku, i když by čokoládu jinak asi udělal ručně. Léčitelé mysli jim však řekli, že je důležité, aby si Tim zvykl na každodenní používání magie. Zvážil uklidňující lektvar, ale Tim se nezdál příliš rozrušený, jen nervózní a bojácný.

No, tak to jsme dva. Setkání oné noci s Dudleym, vyslechnutí (a čtení) Dudleyho pohledu na jejich dětství, a pak přijetí malého Tima do péče v Harrym znovu probudilo pocity, o kterých roky nepřemýšlel.

Než s Ginny zažádali o pěstounské oprávnění, museli toto všechno probrat během jejich sezení a kurzů s léčiteli mysli. Jelikož sám pocházel z násilnického domova, Harry si dobře uvědomoval, že pěstounské dítě by v něm mohlo vyvolat některé otázky.

Na druhou stranu šlo o zdravou ventilaci jeho zachráncovského komplexu.

Podal chlapci ‚ne tak horkou‘ čokoládu. Porovnal napětí toho cvrčka a jeho ostražité chování s vlastními dětmi v jeho věku a ve stejné situaci. James by šťastně štěbetal, kdyby měl tátu jen pro sebe. Al by se dožadoval příběhu. Lily by trvala na tom, že se Krátura připojí k čajovému dýchánku a Krátura by se převlékl do své nejlepší utěrky určené pro tyto příležitosti.

Tim jen rozvážně Haryryho sledoval a upíjel horkou čokoládu.

Z kredence Harry přivolal plechovku sušenek. Položil je na stůl a přistrčil k Timovi. Jakmile si chlapec jednu váhavě vzal, také si nabídl.

„Měl jsi špatný sen?“ zeptal se.

Tim přikývl, ale víc neřekl.

„Hm, já taky,“ pronesl Harry vážně. To dítě bylo tak naprosto nedětské, že byl Harry poněkud v rozpacích.

Chlapec odložil na stůl prázdný hrnek.

„Zítra půjdeme ven,“ vzpomněl si Harry na nadcházející výlet. „Pamatuješ si na Hermionu a Dudleyho? Budou tam. A pár dalších lidí.“ Harry doufal, že to na Tima nebude moc zážitků najednou.

Chlapec chvíli neodpovídal. „Nemusíte mě zamykat, pane Pottere,“ zašeptal nakonec a zaváhal nad dalšími slovy. „Umím se držet stranou. Možná bych mohl pomoci Kráturovi nebo…“

Harry si povzdechl a představil si Ginnyinu tvář, až se to doslechne. Za posledních pár dní Tim již řekl pár věcí, kvůli kterým Ginny zbledla a opustila místnost. „Ne, Time,“ přerušil jej Harry jemně. „Myslel jsem, my půjdeme ven. Celá rodina.“

V Timových očích zableskl strach a smutek a kousl se rtu. „Aha, takže berete Kráturu?“

„Ne. Krátura je rodina, ale teď i ty,“ vysvětloval Harry trpělivě. Matně si vzpomínal, že v prvním roce v Bradavicích byl stejný. Vzpomínal si, jak se Rona ptal, jestli opravdu dostává vánoční dárky. Jistě, když nastoupil do Bradavic, bylo mu jedenáct a ne sedm. Tim byl drobný a zřejmě trpěl různými poruchami vývoje a léčitelé se stále snažili rozhodnout, jestli mentálního nebo fyzického. Harry si nebyl jistý, jestli vědět to věci zlepší nebo zhorší.

„Myslíte… myslíte, že půjdu i já?“ Timovy oči se obrovsky rozšířily.

Harry se usmál. „Ano, a určitě se budeš bavit. Lily ti chce všechno ukázat.“ Lily, k Harryho a Ginnyině velkému potěšení, brala svoji novou roli velké sestry velmi vážně. Samozřejmě tomu pomohlo, že na podzim Lily nastoupí do Bradavic. S vyhlídkou na obdržení hůlky většina kouzelnických dětí odmítla rozmazlování, které se dostávalo Timovi, s tím, že je dětinské. Také pomohlo, že Tim u Lily povzbuzoval její sklon dohlížet na druhé.

„Aha.“ Nezdálo se, že by chlapec chtěl pokračovat. Možná ze strachu, že řekne něco špatně a Harryho rozzlobí. Po Jamesově a Alovu dovádění však existovalo jen málo věcí, které by mohl provést, aby Harryho navztekal. Podráždit a naštvat možná, ale ne rozvzteklit.

„Tak pojď,“ natáhl ruku Harry. „Vrátíme tě do postele.“

Tim jej tentokrát chytl poněkud méně zdráhavě. Harry si také všiml, jak popadl tři nebo čtyři sušenky z plechovky a kradmo je schoval do kapsy.

Krátura jim nedávno oznámil, že chlapec si odkládá jídlo pod postel. Krátura a Ginny se neuskladněného a zkaženého jídla báli, ale Harry věděl, co Tim dělá. Požádal Kráturu, aby pod postelí neuklízel, že se o to postará. A teď nastala vhodná doba.

„Hele, Time?“ oslovil ho Harry, když vyšli ztmavlé schodiště k chlapcovu pokoji. „Ty sušenky ti v kapse pěkně ztvrdnou.“

Tim se zastavil. Harry sestoupil pár schodů a obrátil se k chlapci. Ve světle Harryho hůlky vypadal ohromeně.

„Víš, že si kdykoliv můžeš cokoliv vzít z kuchyně,“ pokračoval Harry nenuceně. „Nebo říct Kráturovi.“ Opět se rozešel i s chlapcem v patách. „Ale jestli to pro tebe bude snazší, můžu ti zařídit do tvé ložnice skříňku na jídlo. Můžu ji začarovat tak, aby ho udržela čerstvé. Jen nechci, aby nějaké zbytky přilákaly myši, víš?“

Po otevření dveří do pokoje Tim okamžitě skočil do postele a obezřetně Harryho sledoval. Ten vytáhl jedno z podlahových prken – najednou se mu vybavilo, jak sám schovával věci u Dursleyů. Pár švihů hůlkou a vytvořil skrýš na potraviny spolu se stázovým kouzlem. Cokoliv se vloží dovnitř, vydrží čerstvé a nepřitáhne pozornost myší ani brouků. Natáhl ruku pro sušenky v Timově kapse, které mu byly zahanbeně podány. Pak namířil hůlku pod postel a přivolal schovanou tašku.

Chlapec vypískl na protest. Harry se ho pokusil uklidnit: „Je to v pořádku. Jen jsem chtěl přendat jídlo.“ Vylovil další sušenky, jablko, vařenou mrkev, půl sendviče, trochu sýra a další drobnosti. S bodnutím u srdce si uvědomil, že kromě sušenek se nic z toho nedalo nazvat ‚pamlsky‘. Tim trpěl všežravostí dítěte, kterému není neznámé hladovění. Ani jednou nepožádal o jídlo, ani ho neodmítl, nijak se nevyjádřil, co mu víc chutná. Jedinou výjimkou bylo velké množství čokoládových sušenek, které si pravidelně bral.

Harry vložil potraviny do zdokonaleného úkrytu a prkno položil na jeho vrch. „Tak. Teď můžeš jíst, kdykoliv budeš chtít a nemusíš zdolávat celou tu štreku do kuchyně. Jenom si nenadrob do postele.“ Harry si v duchu poznamenal, aby na skrýš upozornil Kráturu, a možná bude dobré průběžně kontrolovat, že ve skrýši pořád má něco na zakousnutí.

Pak se podíval na další věci v tašce, na pár hraček, které Tim dostal od zaměstnanců u svatého Munga. Chlapec vyrazil kupředu s rukou vztaženou, ale jen vyděšeně skočil zpět, když k němu Harry vzhlédl.

Taška ukrývala fotoalbum. Bylo staré, zaprášené a Harry přesně věděl, odkud je.

Z jeho pracovny.

Z jediného místa, kam děti neměly dovoleno chodit a i Ginny klepala, než vstoupila. Z jediného místa, kam Tima požádal, aby nechodil.

Harry ten předmět zvedl. Byly v něm fotografie rodičů, Siriuse, Remuse a i pár, které se do jeho vlastnictví dostaly po přečtení poslední vůle Severuse Snapea. Byl na nich profesor a Harryho matka, Lily.

„Promiňte, promiňte.“ Tim se přikrčil za vztaženýma rukama, než mohl Harry něco udělat.

To schoulení zbavilo Harryho jakéhokoliv popudu ke křiku. Naposledy jej to nutilo takto hulákat v létě, když James sebral bez dovolení Harryho koště (nejnovější model Bouřňáka). Tehdy syna otcovo ječení rozrušilo. Tima by zničilo.

Dlouze se nadechl, aby zvládl rozčilení (léčitelka mysli by byla pyšná). Tim hrůzou málem hyperventiloval.

Harry vydechl a v duchu počítal do desíti. Promluvil, až když si byl jakž takž jistý, že nebude znít podrážděně. „Toto si vezmu zpět. Pokud se budeš chtít podívat na věci v mé soukromé pracovně, musíš se zeptat. Jinak to opravdu od tebe nebude slušné.“ Harry si uvědomil, že zní jako Remus. Remusovy mírné protesty měly vždy větší váhu než výbuchy hněvu jiných. „A teď už musím do postele.“ Harry se předklonil a poklepal Timovi na polštář. „Tak pojď, lehni si,“ pobídl bezradného, vyděšeného chlapce, který se rozechvěle položil.

„Pokud budeš něco potřebovat, zavolej mě nebo tetu Ginny, ano?“ zašeptal Harry a přikryl ho. S ukradením alba z poličky se vypořádají zítra.

Harry se schoulil u Ginny. Byl tak unavený, že se ani nenadál a už spal. Ve snu se vrátil do ředitelovy pracovny.

„Ohromující, jak děti vždy udělají to jediné, co nechcete, aby udělaly,“ prohodil Snape sardonicky.


Kapitola 2.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/2/

Rating: 13+



Kapitola 2.

„Copak?“ zeptal se Harry zostra. Nedokázal přijít na to, co tady dělá. Snape se ležérně opíral o ředitelův stůl a vypadal uvolněně. Tedy, na Snapea. „Poslal… poslal jste pro mě?“ Harry byl zmatený. Stalo se něco důležitého. Snad něco, co má spojitost s jeho rodinou?

Ginny chytili, když se pokusila ukrást Nebelvírův meč. Proto byl tady…? „Pane… Ginny ten meč nevzala. Našli jsme ho. Dovedla nás k němu ta stříbrná laň…“ Harry ani nedoufal, že ho Snape výjimečně bude poslouchat, něco ho však nutilo, aby udržel Ginny co nejdál. „Nepředhoďte ji Carrowovým.“

Snape se nepohnul, ačkoliv koutek úst sebou trhl nahoru. „Té stříbrné laně jsem si dobře vědom, pane Pottere,“ podotkl tiše. „A Carrowovi jsou už nějakou dobu mrtví.“

Ano, to je pravda, uvědomil si Harry, jsou mrtví už roky. A ani Bradavice nenavštěvoval, když tam Carrowovi řádili. Bradavickým studentem přestal být před dvaceti lety. A Snape…

„Pane,“ začal Harry pomalu, když se mu nastartovalo myšlení, „i vy jste mrtvý.“

Snape klidně přikývl. „Došlo vám to, Pottere?“ zeptal se tiše, bez své obvyklé nevraživosti.

„Sním?“ Harry doufal, že sní, měl ještě moc práce, aby byl mrtvý.

Snape opět přikývl. Vypadal pobaveně. „Ano, sníte.“

Harryho napadlo něco dalšího. „Jste skutečný, nebo se mi zdáte?“

Snape protočil očima, jako když míval pocit, že je Harry obzvlášť natvrdlý. „To je zbytečná otázka, Pottere. Kdybych vám oznámil, že jsem vás navštívil ze záhrobí, pak by to mohlo být přesně tím, co by si vykonstruovalo vaše horečnaté podvědomí. Naopak, návštěva by mohla inklinovat k vytvoření dojmu, že je to vše jen sen, pokud by jí to bylo k užitku. Pro jednou dojděte k vlastním závěrům.“

Harry bude muset na každý pád ráno kontaktovat léčitelku Phoebe.

„Tak co tady tedy děláte?“ Jelikož byl teď Harry starší než Snape v době jeho smrti, rozhodně ho nebude oslovovat ‚pane‘. Snažil se zjistit, zda v rukávu ucítí hůlku. K jeho úlevě tam byla. Ani ve snech nechtěl cestovat bez ní.

„Říkal jsem vám, přišel jsem na slovíčko.“ Snape vstal. Stále měl oblečený černý učitelský hábit. Vypadal lépe než té poslední noci naživu. Možná mladší, nebo jen lépe krmený a lépe upravený. Harry si uvědomil, že za celou školní docházku se Snape nikdy nezdál odpočatý.

„Kvůli čemu? Pokud toto bude jeden z těch opravdu ohavných snů, měl byste už na mě začít krvácet.“ Tato konkrétní noční můra Harryho trápila tři roky po konci války.

Snape se opět ironicky usmál. „Dnes večer ne, Pottere. Jestli chcete, můžu to zařídit jindy.“ Nad Harryho zachvěním se jeho úsměv rozšířil. „Ne?“ Přešel ke dveřím. „Pojďte.“

Harry jej následoval. „Kam míříme?“

„Prostě pojďte.“

Ani nemuseli zdolat cestu hradem, a prošli dveřmi přímo na sluncem zalité pozemky. Harry si nejasně uvědomoval, že v reálném světě by to nebylo možné.

Na jasném nebi neplul ani mráček a stromy halilo listí časného léta. Snape kráčel rozhodně až ke kraji jezera.

Asi minutu či dvě tam postáli a jen se dívali. Harryho napadlo, že na tomto místě Snape mluvil s jeho matkou v pátém ročníku. Zde se jí zeptal, jestli jsou pořád nejlepšími kamarády. Harryho z toho až zabolelo srdce.

„Víte,“ začal tiše, „když jste zemřel a já se pokusil očistit vaše jméno, Ginny mi řekla, že jste celý rok byl divný. Že když jste přistihl ji, Lenku a Nevilla při pokusu o krádež meče, trval jste na tom, aby byli posláni do Zakázaného lesa s Hagridem. Že prý je to mnohem horší trest než cokoliv, co by mohli vymyslet Carrowovi. Tehdy ani jeden nemohl přijít na to, proč jste je chránil.“

Snape přikývl. „To Brumbál…“ polkl. „Přiměl mě přísahat, že se o studenty co nejlépe postarám.“ Snape se s potemnělým výrazem obrátil k Harrymu. „Protože jsem odvedl tak úžasnou práci, když jsem hlídal vás, patrně,“ zasyčel. „Nebylo snadné vás udržet naživu, víte. Když jste byl tak odhodlaný a puzený nechat se zabít.“

Harry potřeboval nějaký čas, aby si rozmyslel, jak se to Snapeovi muselo jevit. Povzdechl si. „Tehdy mi to všechno pokaždé přišlo jako dobrý nápad.“

Snape si překřížil paže a souhlasně zabručel. „Omlouvám se.“

Harry na Snapea jen zíral. „Omlouváte se…?“ zopakoval nechápavě. Nevěděl, jak to vzít. Ať už produkt horečnaté mysli nebo ne, toto by od Snapea nečekal. „Omlouváte se… za co?“

Snape zatnul zuby. „Chcete litanii mých hříchů, Pottere?“ zavrčel.

„Ne… jen… nemyslím, že vám mám co promíjet,“ pokrčil Harry rameny. Nebe začínalo nabírat na zlověstné šedi.

Snape se zdlouha, překvapeně nadechl. „Aha. Nu, mám jiný pocit,“ prohlásil strnule. „Měl bych vám říct, že jsem zamýšlel přijmout určitá opatření ohledně jistých záležitostí, které jsem zjistil při našich hodinách nitrobrany, než jsem je utnul.“

Harry se nepříjemně ošil. „Za to se omlouvám já…“

Snape zvednutím ruky zastavil Harryho vysvětlování. „Chystal jsem se jít za Brumbálem se vzpomínkami, které jsem shromáždil z vaší mysli. Vím, že vás do Zobí ulice umístil kvůli ochraně, ale byl jsem přesvědčený, že existují i jiné možnosti. Byl jsem odhodlaný pohrozit Brumbálovi i ministerstvem. Chtěl jsem, abyste byl umístěn do péče někoho z Řádu. A pak jste spáchal…“ Snape se odmlčel a hledal slova.

„Ten dětinsky nedomyšlený vrcholný kousek?“ dodal Harry tiše. Příliš dobře si pamatoval, jaké to bylo, když nahlédl do Snapeovy vzpomínky, ve které jej jeho otec se Siriusem přepadli. A jak rozzuřený a šílený Snape vypadal, když Harryho našel v myslánce.

„Hm. Ano,“ odvětil Snape hořce. „Nu, poté jsem už o ničem takovém neuvažoval. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude vás prostě ignorovat. Mohl jsem prověřit, co jsem viděl, ale rozhodl jsem se, že co jsem viděl, muselo být… nu…“

„Ne tak zlé? Můj problém?“ Harry opět dokončil Snapeovu větu. Pár let se na Brumbála zlobil, ale Snapea opravdu vinit nemohl. Ten měl vlastní život příliš riskantní, aby nad touto záležitostí trávil čas navíc.

Snape uhnul očima a pokrčil rameny. „Věděl jsem, že je to zlé,“ pokračoval tiše. „Nikdy jste nepřemýšlel nad tím, proč jste se nedostal do mnohem větších potíží? Dolores Umbridgeová by mileráda podpořila jakýkoliv trest, který bych vybral. S Brumbálem v nemilosti a na útěku před ministerstvem jsem vás mohl nechat s klidem vyloučit, jelikož krevní obrany by vás udržely v bezpečí před Voldemortem.“

Harry přemýšlel, jestli je to pravda, nebo jen vysvětlení, které si vytvořila jeho snící mysl. Minerva něco z toho možná věděla. Hned jak ji potká, zeptá se.

„Máte nového svěřence, pane Pottere,“ změnil Snape nečekaně téma, ne že by Harry protestoval.

„Myslíte Tima?“ zeptal se s láskyplným úsměvem.

„Postarejte se o něj, pane Pottere,“ pokynul Snape tiše.

„Harry? No tak, jestli nevstaneš, budeme meškat.“ Ginny třásla Harryho ramenem a do místnosti proudily sluneční paprsky.


Kapitola 3.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/3/

Rating: 13+



Kapitola 3.

Tim a Lily se drželi za ruce a následovali Ginny do podzemí. Harry jim šel v patách.

Vždy se držel za rodinou a měl ji na dohled. Hlídal jim záda. Bystrozorský trénink jen povzbudil jeho vlastní přirozenou ostražitost (nedala se nazývat paranoiou, když po něm doopravdy šli). Pořád v duchu slyšel Moodyho refrén, i po těch letech – neustálá ostražitost!

Lily sršela nadšením. Poprvé ji vzali do metra a těšila se na setkání s novou sestřenicí.

Tim s podzemní dráhou neměl žádné problémy. Přiznal, že ho tam máma častokrát brala, asi aby uklidnil Ginny, která se bála, že by mu jejich první rodinný výlet mohl způsobit trauma. Chlapec jen pokrčil rameny a prohodil, že občas šel i sám, když musel vyzvednout máminy ‚léky‘.

V té chvíli Ginny ztěžka polkla, nervózně přetřela stůl a otočila se ke dřezu, aby zakryla až moc lesklé oči. Příliš dobře si uvědomovala, na co těmi ‚léky‘ Tim odkazuje.

Hermiona Ginny a Harrymu trochu osvětlila heroin, který byl v kouzelnickém světě prakticky neznámý a na nervový systém kouzelníka neměl žádné účinky. Jen pár lektvarů potřebovalo jako základní složku Papaver somniferum, ale jestliže nebyl aktivován lektvaristou, uživatelova magie jeho efekt potlačila.

Samozřejmě kouzelníci znali víc než pár lektvarů, na kterých by se mohli stát závislými jako Timova máma na mudlovských drogách. Všechny neřesti mudlovského světa měly u kouzelníků svůj ekvivalent.

Tim byl dnešního rána neklidný, ostražitý a opatrný. Před snídaní vyšel potichu z pokoje a rychle seběhl schody, jen aby prchnul do relativního bezpečí Lilyiny přítomnosti a zcela se vyhnul Harrymu. Patrně čekal trest za vloupání se do pracovny. Viděl, jak tam Harry album vrátil a pak místnost kouzlem zamkl.

Harrymu by nezáleželo na tom, kdo do jeho pracovny vstoupí, kdyby tam neměl zamknuté nebezpečné předměty. Většinou šlo o knihy, které potřeboval k práci, a pár amuletů získaných oddělením pro uplatňování kouzelnických zákonů. Ty věci měly vlastní ochrany, ale Harry je nechtěl mít v ložnici.

Při snídani Tim své pěstouny bázlivě sledoval a držel se u Lily. Harry s ním chtěl promluvit, ukonejšit ho, ale chlapec byl velice plachý a Harry se bál, že kdyby na něj zatlačil, rozruší ho. Nechal tedy Lily šťastně štěbetat o chystaném výletě.

Lilyina zdánlivá nevšímavost jej však neošálila. Párkrát ji zachytil, jak střílí pohledem z něj na Tima, aby pak jen zdvojnásobila radostné tlachání. Napadlo jej, že Lily má stejné intenzivní nutkání ochraňovat bezmocné jako její matka a babičky.

Když si šel nahoru pro plášť, zaslechl za sebou na schodech dceřiny kroky. „Tati?“ zeptala se vážně, když se k ní otočil.

„Ano?“

„Má Tim problémy?“ zeptala se znepokojeně.

„Proč se ptáš?“ uhnul Harry.

„Právě se mě zeptal, jestli používáš řemen, nebo unikne jen s naplácáním?“ vysvětlila Lily. „Řekla jsem mu, že nepěstuješ bití a že u nás se jen ječí a to zvládne máma. Ale asi jsem to nějak zhoršila. Myslí si, že je ve strašlivém průšvihu.“

Harry si povzdechl a posadil se na schod. „Děkuju, žes mi to řekla. Nemá průšvih. Jen mi včera vstoupil do pracovny a já mu řekl, že to nesmí. Zapomněl jsem ji zamknout, protože vím, že ty a kluci tam sami nechodíte.“

„A on si myslí, že jsi s ním kvůli tomu ještě neskončil?“ zeptala se Lily bystře. „Tak já mu řeknu, že jo,“ zářivě se usmála, rychle tátu objala a odpelášila ze schodiště.

Zbytek rána uběhl bez potíží. Cesta do podzemí se moc nelišila od toho, co si Harry pamatoval. Když vyjížděli nahoru po pohyblivých schodech, Lily Tima starostlivě držela za ruku a zakrátko vyšli do sluncem zalitých ulic Londýna.

„Pojďte, bando,“ pohlédla Ginny přes rameno. „Měli bychom se potkat s Dudleym a Phillipem venku. Bez nás vchod neuvidí.“

Děravý kotel se nezměnil, ačkoliv starý Tom už šel do důchodu a výčep převzal jeho syn. Ginny a Harry sem často brali děti o večerech nebo v sobotu odpoledne.

Před hostincem stála Eleanor, vzrušeně vysvětlovala Phillipovi a Dudleymu, že tam jsou dveře, a hihňala se, že je nevidí.

„To jsou oni?“ vypískla Lily. „Ano?“

„Ano,“ odvětil Harry. „Dudley!“ zavolal a zamával.

Všichni tři se otočili směrem k Potterovým.

Eleanor se začervenala a zabodla zrak do země, ale Lily, stejně jako její bratři, v sobě neměla špetku plachosti. Přihnala se k Eleanor s Timem v závěsu. „Jsem tvoje sestřenice Lily!“ Eleanor to překvapilo, ale vypadala potěšeně, a tak Lily pokračovala. „Jsem tak ráda, že jsi holka! Další děti mých strýců jsou kluci – a Viktorii je osmnáct, takže je moc dospělá, aby se se mnou obtěžovala. A sestřenice Rosie je už ve škole a s Hugem je sice zábava, ale kluci prostě občas věci nechápou.“

Eleanor se usmála. „Taky jsi čarodějka?“ zeptala se nesměle.

„Jasně! A budeme ve stejném ročníku ve škole. Táta slíbil, že si dnes můžu pořídit hůlku, pokud budu chtít. Taky si ji dnes koupíš?“ vychrlila Lily.

Eleanor vzhlédla k Phillipovi a Dudleym, kteří ji láskyplně sledovali. „Můžu? Papá? Tati?“ vydechla.

Phillip si vyměnil pohled s Dudleym, usmál se a přikývl. „Dobře, drobku, jestli nám strýček s tetou ukážou, jak se dostat dovnitř a kde ji sehnat, nevidím důvod proč ne.“ Phillip vykročil a objal Ginny a pak Harryho. „Takže kudy? Eleanor tvrdí, že jsme na správném místě, ale my to nevidíme.“

Ginny se usmála a vzala Phillipa za ruku. Rozhlédla se a namířila na něj hůlku: „Muggle animadverto videlicet!“ (*)

„Páni,“ bylo zřejmé, že Phillip již vidí vývěsní štít a dveře do Děravého kotle. „Páni,“ zopakoval omámeně.

„Teď uvidíte kouzelnické věci, pokud budete s Eleanor,“ vysvětlila Ginny a kouzlo zopakovala i na Dudleym. Ten vypadal stejně omámeně jako Phillip.

„Jé,“ zvolala Lily, otočila se k Eleanor a trošku popostrčila Tima dopředu. „Zapomněla jsem. Toto je můj nový brácha Tim! Je s námi od středy.“

Tim se odtáhl od Phillipa a Dudleyho blíž k Lily.

„Ahoj Time. Už jsme se potkali, pamatuješ?“ zeptal se Dudley hlasem, který připomínal Hagridův, když mluvil na novorozené monstrum nebo na zraněného kůroleza.

Tim vážně přikývl, ale nepromluvil.

Pak všichni napochodovali do teď již viditelného Děravého kotle.

„Dobrý den, Potterovi!“ zavolal hospodský. „Weasleyovi už jsou tady. Říkali, že se s vámi setkají u Fortescuea.“

„Děkuji, Berte.“

Dudley zůstal pozadu s Harrym, zatímco Ginny vedla ostatní za hostinec a dál skrz zeď, která jim otevřela vchod do Příčné ulice. „Jak se vede Timovi?“ zeptal se Dudley tiše.

„Jak se dalo čekat. Léčitelé nejsou z jeho stavu šťastní. Je podvyživený, má mnoho podlitin, je opravdu nedůvěřivý a neustále přesvědčený, že provedl něco strašného,“ odpověděl Harry. „Hromadí jídlo. Spí skutečně špatně, ale to může být jen přechodné stadium. Upřímně, je trochu hrůzu nahánějící. Na sedmiletého je strašně tichý. Asi jsem zvyklý na tu svoji smečku, která se vyvedla po Weasleyových,“ trhl Harry hlavou k Lily, která právě vykládala Eleanor, Timovi a Phillipovi o všem, co na ulici zahlédnou. Oči mudlorozených dětí i Phillipovy se rozšířily, když zdolali zakouzlenou zeď.

„Máma a táta by to tu nenáviděli,“ poznamenal Dudley s respektem.

Ušli kousek po ulici, až nakonec promluvila Eleanor: „Tohle je lepší než… než cokoliv!“

„Potřebuju plášť!“ prohlásil Phillip, když procházeli kolem výlohy s oblečením.

Dudley se zasmál. „A kam bys ho nosil?“

„No třebas sem,“ odvětil Phillip. „Připadám si strašně neoblečený!“ Ve skutečnosti měl na sobě elegantní oděv – Phillip zjevně nebyl typ na džíny a trička, dával přednost lněným kalhotám a docela draze (ale ležérně) vypadajícím košilím. „Samet, co myslíš?“

„Co třeba modrý se žlutými hvězdami!“ ukázala na jeden Eleanor.

„Ale jistě!“ zasmál se Phillip. „Obstaráme tátovi do páru stejný, jen žlutý s modrými hvězdami. A pak navštívíme tetu Marge!“

„Odsoudili by tě za zabití, právníčku,“ ušklíbl se Dudley. „Na místě by ji trefil šlak, a jak bys tohle vysvětloval ošetřovatelkám?“

Harry si nemohl pomoci, a když zachytil Dudleyho pohled, spolu s ním se rozřehtal. Úplně viděl výraz té megery. Byl by stejný, jako když ji před třetím ročníkem nešťastnou náhodou nafoukl.

Chvíli trvalo, než se oba uklidnili. Pokaždé, když smích zkrotili, podívali se na sebe a znovu se rozchechtali. Ginny a Philip nepomáhali a pořád házeli poznámky: „Nebylo to tak vtipné.“

„Je často takový?“

„Jen když se dlouho poflakuje s mým bratrem.“

„Jestli budete pokračovat, budeme vás muset rozsadit.“

„Lidi si budou myslet, že vás pustili z blázince.“

„Lidé si budou myslet, že jste to přepískli s povzbuzovacím kouzlem.“

„Lidé si budou myslet, že jste pod parou.“

Problémem bylo, že ty komentáře jen přidávaly na veselí.

Tři děti s úžasem sledovaly dva dospěláky v záchvatu smíchu.

Nakonec, asi za dvacet minut, si Harry a Dudley utřeli oči a Harry zavrtěl hlavou. „Potkal jsi někdy tetu Marge, Phillipe?“

Phillipův úsměv zhořkl. „Jen jednou, na Petuniině pohřbu. Málem ji ranila mrtvice, když zjistila, kdo jsem. Asi bychom ji měli navštívit a postarat se o pár neuzavřených záležitostí. Jako dokončit to, co na hřbitově začalo.“

Harry přikývl a vrátil mu hořký úsměv. Ohromovalo ho, jak dobře se cítí zrovna s Dudleym, ze všech lidí na světě.

„Takže,“ navázal Dudley, „kde obstaráme hůlky?“ zeptal se a zjevně se snažil vyrovnat s ne tak docela potlačeným hihňáním.

„U Ollivandera a Láskorádové,“ prohlásil Harry pevně. „Ale nejdřív si musíte vyměnit peníze, libry neberou.“

„Neberou kreditky?“ zeptal se Phillip překvapeně. „Hádám, že už opravdu nejsme v Kansasu.“ (**)

Lily překvapeně vzhlédla: „Myslela jsem, že Kansas je v Americe.“

 

PP: (*) Muggle animadverto videlicet! Něco jako: Zobraz se též mudlům! Vycházíme z animadverto – obracet mysl, obracet pozornost

videlicet – je zjevno

 

(**) Hláška je z filmu Čaroděj ze země Oz.


Kapitola 4.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/4/

Rating: 13+



Kapitola 4.

Phillipovi a Eleanor zabralo asi pět minut, než Potterovým vysvětlili hlášku ‚nebýt už v Kansasu‘.

Dívenka nemohla uvěřit, že kouzelníci nekoukají na televizi. Trvala na tom, že ještě než jim začne škola, Lily ‚prostě musí vidět‘ asi půltucet filmů. V půlce cesty ke Gringottovým, kam mířili kvůli výměně liber za galeony, již byla děvčata zabraná do plánování ‚večera s filmem‘ u Eleanor.

„Budeš muset o všem povykládat dědovi,“ zasmála se Ginny laskavě.

„Má Královská banka kouzelníků, či co to je, bankomat?“ zajímal se Phillip. „Jinak se budu muset vrátit k tamtomu, co jsem viděl na ulici před Děravým kotlem.“

Ginny vypadala zmateně, ale Harry odpověděl: „Ano, má. Loni ho instalovali.“ Ministerstvo strávilo dobré desetiletí diskuzí, zda dovolit skřetům instalovat počítače, aby se spojili s mudlovským finančním světem. Naštěstí pro skřety mělo dost kouzelníků konta i v mudlovských bankách, kde se bankomaty běžně používaly, takže ministerstvo muselo rezignovat. „Je umístěný v chráněné místnosti, aby nedošlo k jeho zničení.“

„No, tohle mě mate,“ přiznal Dudley. „Eleanor nelikviduje telku ani DVD, jen mobily.“

„Nejen ty, taky notebook,“ otočil se Phillip k Harrymu, „ten se na ní také vzňal. Dali jí nový, protože jsem těm prevítům vyhrožoval soudem. Abych byl spravedlivý, tehdy jsem si opravdu myslel, že měl vadnou baterku.“

Harry pomalu začal: „Myslím, že to má co dělat s frekvencí používání přístroje a jak blízko u něj kdo je. Bankomat u Gringottů je v chráněné místnosti. Pokud jej potřebuje použít kouzelník, musí s ním jít a požadovaný úkon provést skřet.“

Phillip se přehnaně otřásl. „Cože, takže mu dáváte kartu i PIN? Nemyslím, že se do něčeho takového chci pustit…“

„Můžeš ho použít sám, protože jsi mudla,“ ujistil ho Harry.

„Tak to je v pořádku,“ ulevilo se Phillipovi.

„Co kdybyste šli k Fortescueovi za Ronem a Hermionou?“ navrhla Ginny. „Já zatím vezmu Phillipa do banky a pak vás doženeme.“

„Doufám, že tvoje žena nemiluje nakupování jako Phillip,“ prohodil Dudley k Harrymu, „jinak je celé odpoledne neuvidíme.“

Lily vysvětlovala Eleanor a Timovi, že Fortescue nabízí úžasnou zmrzlinu. Tim něco zašeptal Lily, ale tlumeně odpověděla Eleanor: „Jsem si jistá, že strýček Harry ti jednu dovolí. Táta by tě nepřivedl k někomu, kdo by byl zlý.“

Harry a Dudley si vyměnili ztrápené pohledy. „Máš s ním spoustu práce.“ Dudley zavrtěl hlavou. „Eleanor byla mnohem mladší, když jsme ji dostali.“

„Adoptovali jste ji? Říkal jsem si, jestli jeden z vás nebyl dřív ženatý,“ přiznal Harry.

„Adoptovali – její matka byla závislá na cracku. Mysleli jsme, že bude mít nějaké následky, ale všechny překvapila. Asi proto, že je čarodějka?“

Harry přikývl. „Víte, kdo je jejím otcem?“

Dudley pokrčil rameny. „Může to být kdokoliv. Její matka neudala jméno a pak se jí vzdala, protože se o ni nedokázala postarat. Takže předpokládám, že její biologický otec mohl být kouzelník.“ Dudley zaváhal: „Nebude mít Eleanor problémy kvůli rodičům, že ne?“

„Ne, mudlorození už jsou v současné době v pohodě. Od války došlo k obrovské změně v postoji.“ Harry pokrčil rameny. „A jestli jí někdo bude otravovat, bude se zodpovídat všem Weasleyům a Potterům.“

„To přesně jsem nemyslel,“ pousmál se Dudley. „Chtěl jsem se zeptat, jestli kouzelnická společnost nemá problémy s páry stejného pohlaví.“

„Aha. Promiň, jo,“ Harry zamrkal. „To mě nenapadlo,“ odpověděl upřímně.

„Tak to je asi odpovědí na moji otázku,“ zazubil se Dudley a přehodil paži přes Harryho rameno. „Zatraceně, proč mi trvalo tak dlouho tě najít?“

Harry se taky zazubil.

Tim se najednou zastavil. Uviděl cosi ve výloze a pustil Lilyinu ruku, aby se mohl zblízka podívat. Zdál se fascinovaný.

Harry byl překvapený. Nešlo totiž o obchod, který by přitáhl pozornost sedmiletého dítěte, neukazoval kouzelné hračky nebo sladkosti. Byla to lékárna. S vystavenými kotlíky, bylinami a sbírkou hnědých, scvrklých kamenů.

Harry si dřepl vedle Tima, opatrně, aby se na něj nemačkal. „Co tě zaujalo?“ zeptal se.

„Pane Pottere, kdybych chtěl bezoár, kde bych ho získal?“ zeptal se Tim vážně.

Z čehosi ve způsobu položení té otázky se Harrymu zježily chlupy na krku. Připomnělo mu to… něco… ale nemohl si vzpomenout co. „Proč bys nějaký chtěl?“ zeptal se s rozechvělou předtuchou.

Tim k němu obrátil pohled a ukázal na vystavené bezoáry označené cedulkou: ‚Nejrůznější bezoáry, odstraní téměř každý jed.‘

„No, najdeš je v žaludku koz,“ moment tajemna pominul a Harry setřásl neklid. „Ale proč bys nějaký chtěl?“ zopakoval.

Tim ho zhodnotil pohledem a pak zašeptal: „Maminka říká, že byla otrávená. Proto potřebuje svoje léky. Proto jí bývá špatně a třese se, když je nedostane. Myslel jsem, že by to bezoár mohl napravit.“

Harry si povzdechl. „Je mi to líto, ale tuto otravu bezoár nevyléčí.“ Přemýšlel nad tím, co chlapci matka řekla o své drogové závislosti. „V nemocnici se o ni postarají mnohem lépe.“

Tim rezignovaně přikývl.

„Víš, nemusíš mi pořád říkat pane Pottere. Můžeš zkusit strýčku Harry, kdybys chtěl,“ pronesl Harry tiše. Děvčata mezitím pohltila jejich vlastní konverzace, ke které se přidal Dudley.

Timův výraz ztvrdl, takže vypadal starší než na sedm. „Míval jsem ‚strýčky‘ pane Pottere. Byli to pořádně zasraní bastardi.“ Zarazil se a plácl se rukou přes pusu – zjevně se takto nechtěl vyjádřit.

Harry se nepřinutil Tima napomenout kvůli hrubým slovům. „Promiň, nějak jsem ten konec přeslechl,“ mrkl na chlapce. „Když na to přijde, taky jsem měl ne-tak-skvělého strýčka. Myslíš, že bys zvládl prostě jen ‚Harry‘?“

Timova pusa se za rukou stočila do úsměvu. Ostýchavě přikývl.

„Chtěl bys navštívit mámu? Až jí bude líp?“ zeptal se Harry starostlivě. Toto probrali s léčiteli; oficiální funkce mudlovských i kouzelnických služeb pro děti bylo znovusjednocení rodiny. Nicméně pokud se Timova máma zcela nezbaví drog, nebylo pravděpodobné, že by někdy získala opatrovnictví syna zpět. Návštěvy (pokud by je oba chtěli) však byly vítané.

Tim jen pokrčil rameny. „Nevím, jestli mě chce vidět. Ona…“ odmlčel se, zčervenal a ztěžka polknul. „Na tom nesejde.“

Harry přikývl – nechtěl tomu dítěti dávat plané útěchy. Moc dobře si pamatoval, jaké to v dětství bývalo, když se v něm probudily naděje, aby pak zmizely. „Dobře. Probereme to později.“ Vstal a nabídl Timovi ruku. „Jakou zmrzku máš rád?“

„Hm. Čokoládovou?“ Tim nesměle uchopil Harryho ruku a oba zamířili k Dudleymu a děvčatům.

„Dobře, tu budou mít,“ usmál se Harry. Vděčně přijal tak snadné rozptýlení. V duchu si poznamenal, aby se Hermiony zeptal, jestli nezaslechla něco o chlapcově matce, protože oficiálně byla jejím případem. V mudlovském světě by šlo o konflikt zájmů, ale na celém ministerstvu byly jen tři čarodějky, které řešily mudlorozené děti.

„V pořádku?“ zeptal se ho Dudley, když se přiblížili. Harry se zazubil – bylo úžasné, jak rychle se Eleanor a Lily sblížily a staly se ‚nejlepšími kamarádkami‘.

„Jsme v pohodě,“ odvětil Harry.

Dudley obrátil oči v sloup. „Až tak dobře, jo?“ zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Pěkné slyšet, že oba ještě dýcháte.“

Než mohl Harry odpovědět, zaslechl volání z druhé strany ulice. Hermiona, Ron a jejich mladší – Hugo – seděli v zahrádce zmrzlinářství Floriana Fortescuea.

„Harry! Dudley! Tady!“ zavolala mávající Hermiona.

Lily popadla Eleanor za ruku a táhla ji za sebou. „To je strejda Ron a teta Hermiona!“ osvětlila jí. „A bratranec Hugo. Pojď.“

„Ahoj, Lily!“ pozdravil ji Ron. „Takže toto je tvoje nově objevená sestřenice?“ Eleanor nejistě přikývla.

„Paní Grangerová, rád vás zase potkávám,“ Dudley se objevil hned za děvčaty. Harry s Timem zůstali trochu pozadu.

Hermiona se zasmála. „Jen v mudlovském světě jsem Grangerová. V kouzelnickém jsem Weasleyová. A pro vás Hermiona. A toto jsou Ron a Hugo,“ ukázala na ně a všichni se usmáli. Harrymu ale neunikl Ronův skeptický pohled směrem k Dudleymu – tehdy, kdy se jedinkrát viděli, to nedopadlo dobře.

„A kde máte Ginny?“ zeptal se Ron.

„S Dudleyho partnerem,“ odpověděl Harry. „Vyměňují peníze.“

„Doufejme, že Phillip nestráví celé odpoledne lelkováním v obchodech,“ prohodil Dudley.

Obě dívenky i dospělí se posadili, ale Tim nějak nevěděl, co dělat, dokud mu Harry nevytáhl volnou židli. Pak jen tiše jako pěna koukal po okolí.

Jakmile se usadili, Fortescue přišel pro objednávku. Eleanor se chvíli rozhodovala a nakonec si vybrala dýňovou příchuť, Dudley se zasekl u vanilkové. „Jak přijde papá, bude chtít zkusit mraženou myš, uvidíš,“ poznamenal Dudley k Eleanor a ta se rozhihňala. „Phillip je dobrodruh,“ vysvětlil dospělým. „Než jsem ho potkal, ani jsem nezkusil například čínu.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“ poznamenal Harry pobaveně a předal misku čokoládové Timovi.

Eleanor se obrátila k Dudleymu. „Ale tvoji rodiče vás sem přece museli vzít, když strýček Harry dostal dopis!“ zvolala.

Dudley a Harry si vyměnili pohledy.

„No, tvoji prarodiče neměli rádi magii. Táta šílel, když Harrymu přišel dopis a dotáhl nás přes půl země, jen aby se mu vyhnul,“ vysvětlil Dudley.

„Proč?“ zeptal se Ron.

„Rone, tohle jsem ti už říkal,“ povzdechl si Harry. „Teta Petunie a strýc Vernon nenáviděli všechno, co nebylo normální.“

Dudley k němu přikývl. „Měl jsi vidět den, kdy jsem se přiznal. Pamatuješ, jaký byl táta, když ti přišly ty dopisy? Tak to bylo právě takové. Nadával, že nestačí, že měl jednu zrůdu v rodině,“ Dudley pokrčil rameny. „A máma kvílela, že jsi mě uřknul.“

„Blbost,“ prohodil Ron. „Jak ji napadlo, že je to vůbec možné?“

Dudley opět pokrčil rameny. „Nemám tušení.“

„Díky, žes jim to řekl, až když jsem byl pryč,“ Harry se otřásl. „Jinak by to bylo fakt zlé.“

Dudley souhlasně odfrkl.

Na chvíli se rozhostilo ticho, než se objevili Ginny s Phillipem. Dospělí se pozdravili, Hugo si posunul židli blíž k dívkám a Lily pobídla Eleanor, aby mu řekla o plánech na sledování filmů.

Harry vytušil, že Tim je poněkud ohromený. Vlastně si přistrčil židli blíž k němu.

„V pořádku?“ zeptal se chlapce.

„V pohodě,“ zašeptal Tim zpět. Harry začínal chápat, co tím slovem Dudley myslel.

„Pojďme k Ollivanderovi a Láskorádové pořídit hůlky,“ pobídl Harry Ginny sedící po jeho druhém boku. „Tim už začíná být unavený. Jestli chceš, vezmu ho pak domů a ty s Lily si to tu ještě můžete užít.“

„Jsi si jistý?“ ujišťovala se Ginny. „Domů ho můžu vzít já.“ Ale pak viděla, jak se Tim přisunul k Harrymu a dokonce jej popadl za hábit, a usmála se: „Dobře, zní to jako skvělý nápad.“


Kapitola 5.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/5/

Rating: 13+



PP: V kapitole je použita citace z HP a Tajemná komnata v překladu Vladimíra Medka (tučné písmo).

 

Kapitola 5.

„Jamesi Siriusi Pottere,“ zasyčel Harry v potemnělé pracovně, „na co si to hraješ?“

James sebou silně trhl a Harry sedící u stolu rozsvítil hůlkou.

James se dovnitř vplížil, aby vrátil tátovo koště. Harry neslyšel otevření a zavření dveří, ale odsunutí okna v přijímacím pokoji a pak opatrné kroky. Napadlo ho, že potřebuje nahradit ochrany, protože je James musel vyřadit z provozu, aby se prosmýkl dovnitř. Pravděpodobně se takto vykrádal celé léto. Rozčilovalo ho to, protože chlapec nic takového podnikat nemusel, prostě jen miloval riziko.

James zjevně věřil, že mu to opět projde, aniž by ho přichytili.

Chlapce však usvědčilo samotné koště. Zažilo nešetrné zacházení, chyběly mu kusy štětin a na násadě se objevily škrábance, které tam včera nebyly. Také chlapcův zjev dokazoval prožitou nehodu. Přesto bezpochyby předpokládal, že vysvětlí monokl a drásance, aniž by se prozradil.

„Tati! Jste doma… já… ehm, myslel jsem, že jste s mamkou ještě u… tedy…“ James pod otcovým neobvykle zuřivým pohledem ztichl.

„Víš, máme domácího skřítka,“ protáhl Harry hedvábně. „A svůj majetek si hlídám. Jakkoliv zručný ses stal ve vyřazování domácích obran, zapomněl jsi vyřadit kouzlo proti krádeži. Jakmile alarm utichne, vyjeví, kdo kradl.“ James na Harryho jen v hrůze zíral. Harry se předklonil a velmi tiše zasyčel: „Takže mi vysvětli, co to děláš?“

Poté, co mu Krátura oznámil, že nejstarší syn si ‚vypůjčil‘ koště, nejdřív si dopřál chvilku, aby se posadil v pracovně a upustil páru.

Nepřineslo by nic dobrého, kdyby se začal po klukovi hned shánět. To koště bylo vyrobené na zakázku pro Harryho a jeho bystrozorskou práci. Šlo o nejnovější model ‚Bouřňáku‘ upravený o maskovací kouzla a kouzla proti krádeži. Harry jej posílil o pár dalších, která sám vytvořil. Koště bylo děsivě rychlé. Rychlé a v rukou nezkušeného hocha i velmi nebezpečné.

Harrymu se té noci asi půltucetkrát zastavilo srdce, když myslel, že slyší klování na okno. Nakonec je prostě otevřel a čekal na sovu od svatého Munga se zprávou, že James havaroval, nebo že ho zadrželo ministerstvo, protože jej spatřili mudlové. Nebo obojí. Teď měl ten kluk tu drzost objevit se poměrně nezraněný a Harryho rodičovský strach se okamžitě změnil na hněv.

Zhluboka se nadechl a potlačil nutkání seslat na chlapce kletbu, která by jej připoutala k posteli na zbytek prázdnin.

„Mohli tě vidět. Mohl ses zabít.“ Harry vstal a naklonil se nad stůl. „Co sis to SAKRA myslel?“

James couvl, ale trochu zvedl bradu. „Neuviděli by mě. Má všechny ty…“ přerušil oční kontakt a zabodl hnědé oči do podlahy. Vzápětí je zase zvedl. „Jen jsem ho vzal trochu provětrat,“ prohlásil s hranou statečností. „Nic se nestalo.“

„NIC SE NESTALO?“ zařval Harry. „TY TOMU ŘÍKÁŠ NIC?“ Dvěma kroky přešel místnost, do jedné ruky popadl pošramocené koště a do druhé Jamesův roztržený plášť. „MOJE CENNÉ KOŠTĚ DÍKY TOBĚ UTRPĚLO ZNAČNOU ŠKODU!“ Harry viděl chlapcovo přistání na potemnělém dvorku, kdy z koštěte sletěl po hlavě, protože nebyl zvyklý na okamžité zastavení. Podle stavu oblečení pravděpodobně nešlo o jediný takový případ.

„N-ne, jen jsem se skutálel… Opravdu… To se spraví,“ pobledlý James vypadal vyděšeně.

Harry se udržel a odvrátil se. Vůbec nešlo o koště – zlobil se na to, jak byl James přesvědčený o své nesmrtelnosti.

„Máš štěstí, že jsou prázdniny,“ navázal Harry tiše. „Rozhodnutí vyloučit tě z famfrpálu mi nepřináleží, ale Minerva McGonagallová by ti ho za tenhle kousek zakázala napořád,“ obrátil se k synovi. „Možná bych jí měl ráno poslat sovu, že si nepřeju, abys příští pololetí hrál.“

„Ne! Tati! To nemůžeš!“

„Nemůžu?“ zeptal se Harry chladně. „Pokračuj a nevrátíš se ani do Bradavic.“

Cokoliv se James pokoušel říct, při pohledu na otce zemřelo na rtech.

„Mazej,“ pokynul Harry drsně. „Matka je dole. Nech si zaléčit to oko a všechna další zranění.“ Harry zuby nehty zadržoval výbuch vzteku. Ještě nikdy necítil takové nutkání uhodit dítě. Chtěl, aby James zmizel, než mu řekne něco, čeho by litoval.

James nepotřeboval pobízet dvakrát, ačkoliv matka jen čeká, až jí naservíruje vlastní hlavu na talíři.

Harry zhasl hůlkou a unaveně se posadil za stůl.

Ve stínu zaslechl smích.

„Kdo je tam?“ okamžitě znovu rozsvítil.

V rohu stál Severus Snape a uvolněně se opíral o zeď.

Smál se.

Harrymu.

„Počkat…“ řekl si Harry. „Zase sním…“

„Ano,“ přitakal Snape pobaveně. Rozhodně vypadal mladší než kdy dřív. Tentokrát měl i učitelský hábit novější. „Byla to přesná vzpomínka, nebo si ji vaše mysl vyšperkovala?“ Přešel do středu místnosti a vyčaroval si židli. Jako dodatečný nápad vykouzlil láhev ohnivé a dvě sklenice, které naplnil.

„Byla dost přesná,“ připustil Harry a převzal si panáka. Té noci by Jamese nejraději roztrhl. Za trest mu sebral jeho vlastní koště a zařídil, aby až do Vánoc nehrál. James byl z té nespravedlnosti zlostí celý bez sebe a týdny s rodiči nemluvil.

Harry se sám se sebou hádal, jestli nebyl příliš přísný, ale pak si vzpomněl, jak se mu sevřel žaludek, když James spadl z toho koštěte, a to jeho rozhodnutí posílilo.

Ne poprvé Harry o té noci snil. Měl i pár nočních můr o tom, co se té noci mohlo stát.

„Ale, ale, jsem ohromený, Pottere,“ ušklíbl se Snape. „Čekal jsem, že jako otec půjdete ve stopách Blacka nebo Lupina, možná i Brumbála. Určitě ne mě.“

Harry si odfrkl. „Jen když se snaží zabít se.“ Odpověď měla znít uštěpačně, ale Snapeovy černé oči se zabodly do jeho. Harryho přepadl onen pocit, že má hlavu děravou jako řešeto a nezvané vzpomínky vystoupily na povrch. Všechny příliš rychlé, aby se na ně opravdu soustředil.

Tentokrát však Snape nenapadl mysl patnáctiletého chlapce. Snový Snape se nevyrovnal plně vytrénovanému bystrozorovi. Harry ho zuřivě vyhodil.

„Vypadněte z mé hlavy. Co tam sakra vůbec děláte?“ dožadoval se.

Snape nesnesitelně lhostejně pokrčil rameny. „Už jsem vám říkal, že nemám tušení, jak pracuje vaše mysl. Zjevně máte pocit, jako byste z té noci mohl něco vytěžit.“

Jedna ze vzpomínek vyvolaných Snapem vyplula na povrch.

„Viděli vás… nepatříte do mé koleje… jedna velice cenná Vrba mlátivá zřejmě utrpěla značnou škodu… a rozhodnutí vás vyloučit mi nepřináleží…“

Ve vzpomínce Snape Harrymu a Ronovi spílal za ukradení auta pana Weasleyho téměř stejnými slovy a stejným tónem, který Harry použil na Jamese.

Harry se napil neexistující ohnivé whisky a napadlo ho, jestli mu sen, ve kterém se opije, zajistí kocovinu.

Snape se tvářil vážně. „Přál bych si, aby můj život proběhl jinak,“ přiznal.

Harry přikývl. „Já taky. Kdyby tak věci mezi námi byly jiné.“

„Nešlo jen o to, že jste vypadal jako váš otec, víte,“ připustil Snape. „Ale že jste mohl být můj. Kdybych nebyl takový blázen. Lily viděla, kam to vše spěje. Kam spěju já… Nešlo jen o použití… oněch slov, ale o vše, co jsem dělal. Podíval jsem se na vás a viděl vlastní slabost. Byl jsem rozhodnutý, že vy se slabým nestanete.“

Další nezvaná vzpomínka.

Blokujte znovu a znovu a znovu, dokud se nenaučíte držet pusu na zámku a mysl uzavřenou.

Jenomže tentokrát Harry pod tou urážkou slyšel varování. „Musíte už na to přijít, sakra. Zachrání vám to život.“

„Dělal jste to nejlepší. My všichni,“ Harry si všiml, že má dopito, a přistrčil si sklenici pro dolití.

Snape ji znovu naplnil. „Jste tak zatraceně horlivý mi odpustit, Pottere. Myslíte, že to potřebuju?“ ušklíbl se.

„Ne. Vy nepotřebujete moje odpuštění.“

„Ne, Pottere, vaše ne,“ souhlasil Snape.

Chvíli seděli mlčky.

„Jste na toho chlapce laskavý,“ poznamenal Snape. „Potřebuje to.“

„Proč vás Tim tolik zajímá?“ zeptal se Harry.

„Možná jsem hlasem vašeho vlastního rodičovského rozumu,“ povzdechl si Snape. „Nebo mám možná vlastní zájmy. Je dokonce možné, že jsem přišel, abych se pokusil zabránit vzestupu dalšího Pána zla. Ten hoch je magicky velmi silný. Vyrůstat ve strádání vede ke stvoření Pána zla.“

„Hovadiny,“ prohlásil Harry neochvějně. „Voldemort udělal, co udělal, protože to byl pošahaný bohapustý bastard, který toužil po moci.“

„Ano, ale proč toužil po moci?“

„No tak, Snape, to samé by se dalo říct i o nás všech,“ Harry si teď byl jistý, že snový Snape je hlasem jeho vlastního podvědomí. Tento argument mu běhal hlavou, i když byl vzhůru.

„O nás všech?“ zeptal se Snape.

„Vás. Mně. Siriusovi. Hermioně…“

Snape po něm loupl okem. „Co bylo špatně na rodinném životě slečny Grangerové?“

„Její rodiče holdovali alkoholu,“ Harry zabodl zrak do sklenice. „Samozřejmě jsem to nevěděl, dokud jsme neopustili školu, ale musíte uznat, že její perfekcionismus muselo něco vyvolat. A proč jinak by tak shovívavě snášela potulování po venkově se mnou? A to nezmiňuju, jak poslala rodiče do Austrálie. Nebyli jako Dursleyovi, ale měla své vlastní problémy.“

„Hm,“ zavrčel Snape. „Pořád to samé… Děkuji vám.“


Kapitola 6.



Autor: paganaidd                   Překlad: Lupina         Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/6/

Rating: 13+



Kapitola 6.

„Vypadáš zdrchaně, lásko,“ poznamenala Ginny, když se v neděli ráno Harry konečně vyhrabal z postele a došel na snídani. Podala mu šálek čaje a políbila jej na tvář. Tim a Lily si již nabírali Kráturovy nepřekonatelné palačinky.

Harry potěšeně zaznamenal, že chlapec dnes projevuje jakous takous chuť k jídlu. Také zaznamenal, že se pár palačinek ztratilo v ubrousku. Bezpochyby aby byly snědeny později. „Jo, špatně jsem spal,“ vysvětlil manželce. „Zase sen o Snapeovi.“

Ginny po něm loupla okem. „Špatný? Měl jsi mě vzbudit.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne špatný,“ pousmál se. „Ne, dal jsem si s ním panáka, věřila bys tomu?“ Jen to si Harry ze snu pamatoval. A možná něco o té příhodě s Jamesem, kdy ukradl koště.

„Panáka se Snapem?“ Ginny se zasmála. „To je neobvyklé.“

„Kdo je Snape?“ zeptala se Lily.

„Jeden z našich učitelů v Bradavicích. Během války byl dokonce i ředitelem,“ vysvětlila Ginny.

„Byl dobrý učitel?“ zajímala se dál Lily.

„Záleží na tom, co považuješ za ‚dobrý‘,“ usmál se Harry. „Svůj předmět ovládal jako nikdo jiný, ale byl opravdu přísný. A během války…“ Harry se odmlčel. Nebyl to příběh pro děti.

„Za války dělal špiona pro naši stranu,“ vysvětlovala Ginny. „Když padlo ministerstvo, stal se ředitelem. Kdyby se jím nestal on, situace tam by byla mnohem horší.“

„Víš, Ginny, s Minervou byste opravdu měly napsat tu knihu, co o ní mluvíte.“ Harry zvedl výtisk Denního věštce, který ležel na stole, a posadil se na své místo, aby se začetl.

„Takže – nějaké nápady, co budeme dnes dělat?“ zeptala se Ginny obecně do prostoru.

„Rád zůstanu doma,“ odpověděl Harry.

„Můžeme jít do Doupěte,“ navrhla Lily s nadějí.

Harry přes noviny sledoval Tima. Chlapec vzhlédl, nadechl se k odpovědi, ale pak pusu zase zavřel. A opět namířil zrak dolů.

„Ano, Time?“ pobídl jej Harry. „Chtěl bys něco podniknout?“ Bylo by dobrým znamením, kdyby chlapec skutečně o něco požádal.

„S mámou jsme o nedělích chodili za babi,“ nadhodil tiše.

„Tvojí babi?“ Ginny koukla na Harryho. Toto bylo poprvé, co slyšeli o dalším příbuzném kromě matky. „Kde bydlí?“

Tim trochu zčervenal. „No, vlastně už nebydlí nikde. Žil jsem s ní, ale máma říkala, že odešla do nebe, tak jsme ji chodili navštěvovat na místo, kam uložili, co z ní zbylo.“

„Ach. Navštěvovali jste její hrob?“ zeptal se Harry jemně.

Tim přikývl a opět zabodl zrak do stolu.

„Víš, kde je?“ zjišťoval Harry.

„Vím, kde nasedáme do autobusu a kde vysedáme,“ pokrčil rameny Tim.

„Tak to je začátek,“ nadchl se Harry. „Chtěl bys dnes jít?“

„Pane – tedy… Harry?“ Tim najednou vzhlédl. „Vy-vy byste chtěl jít?“

Harry se otočil k Ginny: „Ty s Lily zajdete do Doupěte a já vezmu Tima, ano?“

Ginny přikývla. „To zní dobře.“

Zanedlouho se Harry s Timem vydali na cestu. Harryho napadlo, že nejsnazší bude přemístit se k chlapcovu starému domovu a začít odtamtud.

„Time?“ Harry si klekl na jedno koleno. „Potřebujeme se přemístit. Budu tě muset držet.“ Co byl chlapec s nimi, nenechal se od Ginny nebo Harryho obejmout, proto mu Harry tyto věci raději oznamoval předem.

„Dobře,“ pokrčil Tim rameny.

Harry ho vzal do náručí a všiml si, že je na svůj věk až příliš lehký. Povzdechl si a vyšel s ním ze dveří.

„Takže, bude to trochu divné,“ varoval Tima. „Chytni mě kolem krku a zavři oči.“ Tim poslechl.

Po strašlivé minutě temného stlačení se přemístili do uličky za řadou domů. Tim Harryho škrtil a téměř začal hyperventilovat. Harry chlapce jemně uvolnil. „Už je to v pořádku, jsme tady,“ těšil ho.

Zatraceně,“ vydechl Tim.

Harry se pro sebe usmál a předstíral, že nic neslyšel. Nakonec si s hochem bude muset promluvit o slovníku, ale tuto bitvu je třeba si rozmyslet. Momentálně byl rád, že to dítě vůbec mluví.

„Mám tě dát dolů?“ zeptal se.

Tim přikývl. Lehce se chvěl.

Kráčeli k silnici. Už to bylo víc než dvacet let, kdy Harry naposledy jel autobusem, pokud nepočítá Záchranný. Nijak se to nezměnilo. Nicméně následovat Tima mu přišlo divné. Ginny si nemyslela, že je tam chlapec dokáže dovést. Podotkla, že jejich děti v sedmi letech by to nezvládly.

„Taky nemusely,“ oponoval Harry. „Překvapilo by tě, co děti dokážou, když musí.“

Ginny si jen povzdechla. „To ty asi musíš vědět, viď,“ přitakala.

Harry se trochu strachoval, že Tima zneklidní, když dorazí do jeho bývalého bydliště, ale choval se podivně klidně. Až na tu noc, kdy ho odebrali matce, ho neviděl plakat.

Nepletl si to však s nedostatkem citů. Než odešel do Bradavic, zaslechl učitele o sobě mluvit jako o ‚samostatném‘ a ‚zralém‘. Dokonce si snad vzpomínal, že jej školní zdravotnice popsala jako ‚uzavřeného‘.

Navíc byla na základce žena, která zjevně měla svá podezření ohledně jeho rodinného života. Každé pololetí si jej zavolala do kanceláře, někdy i kvůli těm nejmalichernějším důvodům. Zpětně si uvědomoval, že se snažila dostat z něj něco použitelného proti Dursleyovým. Být mudlovským dítětem, týrání by bylo viditelnější – jemu modřiny a zranění od Petunie a Vernona většinou do druhého dne zmizely.

Asi za třicet minut seděli v autobuse. Ani jeden nepromluvil. Tim vypadal, že počítá zastávky a Harry jej nechtěl vyrušit. Kdyby se ukázalo, že se honí za chropotaly, prostě se přemístí domů.

Pak Tim zmáčkl tlačítko, aby signalizoval zastavení.

Harry následoval chlapce, který cíleně kráčel ulicí, zastavil se u kostelíku a zamířil za něj. Objevil se malý, ale úhledný hřbitov. Harry je na chvíli zadržel. „Chceš donést nějaké květiny?“ zeptal se.

Tim k němu zvedl oči a pak je namířil na boty. „Máma říkala, že je to hloupé. Říkala, že jsou lepší věci než květiny, za které se dají utratit peníze.“

Harryho napadlo, zda tu otázku Tim nepovažuje za chyták. Přeformuloval ji. „Jaké květiny bys rád donesl?“

„Líbí se mi lilie,“ prozradil chlapec svým botám.

Harry se rozhlédl, vytáhl hůlku a vyčaroval kytici bílých lilií. Vybavil se mu věnec uvitý z čemeřice, který obstarala Hermiona, aby ho mohl položit na hrob rodičů té dávné noci. Nyní jim nosíval růže.

Tim s očima jako kola od vozu kytici převzal. Nepoděkoval slovy, ale pohledem, a s popotáhnutím se otočil, aby nebylo vidět, že mu vyhrkly slzy. Harry vytáhl kapesník a poklepal mu na rameno. Chlapec si nabízené mlčky převzal.

Věděl přesně, kam jde. K malému šedivému kameni až úplně vzadu, který zarůstal plevelem a nesl nápis ‚Agnes Dawnsonová‘. Nestálo na něm ani datum. Ne úplně nuzný hrob, ale jen taktak.

„Ahoj babi,“ pozdravil Tim a položil kytici na náhrobní kámen. „Promiň, že jsem nepřišel minulý týden… ani ten předtím. Máma onemocněla. Je v nemocnici a já zůstávám s jinýma lidma. Pan Potter byl hodný a vzal mě sem. Říkal, že mu můžu říkat Harry, babi, ale…“

Harry se šel posadit na kamennou lavičku, odkud na chlapce viděl a chlapec viděl na něj, ale dost daleko, aby mu dopřál soukromí. „Time?“ zavolal. „Budu tady.“

Tim vzhlédl a zamával, aby dal vědět, že slyšel, a vrátil se k jednostrannému rozhovoru. Harry se uvelebil, aby si užil sluníčka, zatímco jedním okem chlapce stále hlídal.

Po cestičce kráčel postarší muž s holí. Měl na sobě neforemný šedý svetr, který si oblékají starší mudlovští muži. „Time?“ zavolal. „Kde máš mámu, chlapče? Přišel jsi zase sám?“

Tim se otočil a na tváři mu vykvetl první upřímný úsměv, který na něm Harry viděl.

„Pane Clarku!“ vykřikl. „Nejsem sám. Máma je v nemocnici!“

Harry vstal. „Já ho přivedl. Řekl, že by občas rád navštívil babiččin hrob.“

Muž si Harryho podezřívavě prohlédl od hlavy až k patám. „Tedy budete jedním z Maryiných – ehm – přátel?“

„Ne, jsem Harry, Timův pěstoun,“ natáhl zdvořile ruku. Jelikož ten muž znal Tima, mohl mu doplnit některé mezery o jeho předchozím životě.

V mužových očích zazářilo. „Pěstoun? Takže Mary má zase problémy?“

Harry přikývl. „Znal jste Timovu babičku?“

„Ach ano,“ odvětil pan Clark a potřásl Harryho rukou. „Vyrostli jsme spolu. Agnes měla Tima od jeho dvou do loňska.“

„Kvůli Maryiným problémům?“ zeptal se Harry.

„Taktak. Nezjistili jsme, kdo je chlapcovým otcem. Když na tom Mary byla špatně, zmizela na celé dny, ale když byla čistá, vrátila se a snažila se o toho chudáčka starat jako matka. Agnes chtěla, aby to aspoň zkoušela. Pak onemocněla a Mary si jej odvedla napořád. Když Agnes umřela… No, Mary s ním prostě zmizela. Občas jsem je tu potkal. Moje žena je tady pohřbená, víte.“

„Pan Potter mi dal lilie, abych je tu nechal babičce, pane Clarku,“ pyšnil se Tim.

„To udělal? To je pěkné,“ usmál se muž, ale pak na Harryho upřeně pohlédl. „Říkal jsi Harry. Harry Potter?“

„Ano, pane,“ odpověděl Tim zmateně.

Pan Clark na Harryho ohromeně zíral: „Ten Harry Potter? Kouzelník?“

Harry unaveně přikývl a pousmál se. „Jste tedy kouzelník?“

Muž zavrtěl hlavou. „Ne. Má žena,“ ukázal holí na úhlednější hrob, „byla čarodějka, pokoj její duši.“

„Ach. Pak tedy víte o…“ naznačil Harry.

„Válce? Ano. Prakticky jsme ji měli za dveřmi. Museli jsme odejít do Kanady, protože já jsem mudla a ona byla mudlorozená,“ vysvětloval. „Nechtěl jsem, ale náš nejstarší nebyl kouzelník a v osmdesátých letech odešel do Vancouveru. Pořád nás lákal, abychom přijeli na návštěvu. No, vzali jsme ho za slovo, jakmile lidé začali mluvit o Znamení zla a krevním statutu a já nevím o čem ještě.“

Tim vypadal, že se snaží chápat, ale příliš mu to nešlo. „Jaké válce? Té v Iráku, o které se mluví v telce?“

Pan Clark shlédl na Tima. „Ne, synku. To byla tajná válka. Kouzelnická. Pan Potter je válečný hrdina.“

Opravdu?“ vykvikl Tim ohromeně.

„Takže, máte čas na trochu čaje?“ zeptal se pan Clark. „Tedy, jestli jste už uctili Agnes.“

„To zní skvěle, pane Clarku.“ Harry to považoval za dokonalou příležitost, aby zjistil víc o Timově rodině a jeho poměrech. Ani kouzelnické, ani mudlovské služby pro děti neměly o chlapci žádné detaily. „Počkejte jen minutku.“ Rozhlédl se, zkontroloval, zda se nikdo nedívá, a párkrát mávl hůlkou.

Nejdříve nechal zmizet plevel.

A pak do Agnesina náhrobku vyryl: ‚Timova milující babička‘.


Kapitola 7.



Autor: paganaidd                   Překlad: Lupina         Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/7/

Rating: 13+



Kapitola 7.

Harry a Tim následovali pana Clarka ulicí k malé a dobře udržované zahradě. V kuchyni stála obrovská starobylá kamna na uhlí. Pan Clark nalil vodu do malé konvice na vodu.

„Posaďte se támhle, za minutku budu zpátky.“

„Pane Clarku?“ zeptal se Tim tiše. „Můžu nakrmit vaše rybičky?“

Starý pán se usmál. „Jistě, jen běž.“ Obrátil se k Harrymu, zatímco chlapec popadl krabičku z parapetu a zamířil k zadním dveřím. „Mám na dvorku zlaté rybky. Nevadí vám to? Je to malé zahradní jezírko, pokud tam spadne, jen se namočí.“

Harry se usmál. „V pohodě,“ ujistil muže a posadil se na židli tak, aby na chlapce viděl z okna.

Pan Clark se usmál. „Máte tedy víc dětí?“

„Ano, tři. Dva starší jsou teď ve škole,“ odpověděl Harry.

„Je to od vás pěkné, že jste si vzal další.“ Pan Clark vložil čajové pytlíky do čajové konvice. „Takže Tim musí být kouzelník, pokud jej dali do kouzelnické rodiny?“

Harry přikývl.

„No jo, říkal jsem si, že je ten chlapec zvláštní,“ zaváhal pan Clark a pokrčil rameny. „Zvláštní způsobem, který matčiny problémy nevysvětlovaly. Kdyby byla žena naživu, asi by to Agnes řekla, ale já nevěděl, jak na to jít. A chudák Agnes už tak měla dost problémů.“

„Timova rodina tedy byla mudlovská?“ ujišťoval se Harry.

„Hm, Timův táta mohl být kouzelník. Mary o něm vykládala prapodivné historky, ale s někým jako ona – nu, těžko říct, co je pravda a co si vymyslela.“

Harry opět přikývl, ale neodrhl zrak od chlapce u zahradního jezírka. Tim u něj dřepěl a z krabice vyndával krmivo pro rybičky.

„Co tedy víte o Timově životě?“ Harry se přepnul do profesionálního módu ‚vyslechnutí svědků‘.

„Nebyl snadný, pane Pottere,“ pohlédl na něj muž smutně. „Mary nikdy nebyla úplně v pořádku, víte… hlavně poté… nu….“ zavrtěl hlavou.

„Poté co spadla do drog?“ doplnil Harry jemně.

„Ano, strašná záležitost. Muselo se jí stát něco příšerného. Agnes naznačovala, že Timův otec nebyl… z nejlepších. Myslím tím, že Mary byla vždycky trochu divoká, ale pak se s tím chlápkem na tři roky vypařila a Agnes o ní neslyšela. Pak se objevila s tím cvrčkem a hodila jí ho do klína.“

„Kdy naposledy jste slyšel o Timově tátovi?“ zeptal se Harry. Spíš doufal, že se identita toho muže neodhalí. Pokud byl chlapcův otec kouzelník, a nějak vážený, mohlo by to zkomplikovat Timovo umístění. Harry najednou zjistil, že by pro něj nebylo snadné zřeknout se tohoto dítěte.

„No, neříkal bych mu táta,“ ušklíbl se pan Clark.

Ten tón byl tak nepodobný tomu, co zatím Harry od tohoto příjemného starého pána slyšel, že k němu obrátil plnou pozornost.

„Táta by zajistil, aby měl ten chudáček plné bříško a střechu nad hlavou. Když sem Mary přišla, řekla, že žila ve squatu a chlapcův otec jí nedával žádné peníze na živobytí. Agnes je oba vzala, ale po týdnu to děvče Tima opustilo a zmizelo.“ Povzdechl si a zalil konvičku. „Abych byl upřímný, lepší by bylo, aby se už nevracela. Pokaždé, když se objevila, byla to katastrofa.“

Pan Clark se na chvíli zamyslel a pak pokračoval: „I když něco z toho mohl být projev chlapcovy magie. Mary měla pokaždé problém opustit Agnesin dům s Timem. Jednou dokonce na chodníku vybuchlo taxi, které si Mary zavolala.“

Harry se nadechl k odpovědi, ale ze zadní zahrady se náhle ozval Timův výkřik, prásknutí a pak ticho. Harry, mnohem rychlejší než pan Clark, vystřelil ke dveřím a nadával si, že z chlapce spustil oči.

Chlapec na zahradě nebyl a Harrymu se sevřel žaludek. Prásknutí naznačovalo přemístění.

„Pane Pottere? Je pryč?“

„Pš,“ zareagoval Harry. Divoce se rozhlížel a snažil se zachytit nějaké známky po chlapci. Místo dětského vzlykání však zaslechl jen rozhněvané a vyděšené syčení. Pryč se plazila vystrašená užovka.

Počkej,“ Harrymu se hadi osvědčili jako užiteční svědci, a tak k tomuto promluvil hadím jazykem. „Copak tě vyděsilo, hádku?

Zvuky toho malého.“ Had se zastavil a podíval se na Harryho: „Ty zvuky pro náš druh znamenají špatné věci. Velcí přicházejí s palicemi, aby nás zabili.“

Tomu Harry věřil. „Víš, kam ten malý šel?

Hadi nemohli krčit rameny, ale tento tak zněl: „Hraje si na ptáka.“

Hraje si na ptáka?

Harry vzhlédl, otočil se a pomalu prohledal koruny stromů a střechu. Tam, za komínem, se krčil Tim, celý ztuhlý a oněmělý hrůzou.

Harry se ulehčeně usmál: „Vidím ho.“

Pan Clark následoval Harryho pohled. Po šokované vteřině se roztřeseně zasmál. „Meredith to dělávala. Byla na jednom místě a pak na druhém. Potřebujete pomoc dostat jej dolů? Mám žebřík.“

„Ne, sundám ho.“

„Nemůžete se jen tak objevit za ním. Vyděsil byste ho k smrti,“ poznamenal pan Clark.

Při pohledu do Timovy tváře to Harrymu přišlo rozumné. Chlapec měl skelné oči a tak se třásl, že to i z té dálky bylo vidět.

„Donesu ten žebřík,“ prohlásil pan Clark pevně a ztratil se v kůlně. Za chvilku se vynořil a žebřík opřel o dům.

Harry z Tima nespustil oči. „Jsi v pořádku?“ zavolal.

Bez odpovědi. Ani žádnou nečekal.

Když lezl nahoru, byl rád, že si dnes oblékl džíny a mikinu a ne něco formálnějšího.

S výrazem maximálního uklidnění a za pozorného Timova dohledu se vyškrábal na střechu.

Hoch si vložil tvář do dlaní a Harry jej chytl. Chvění se tím však nezastavilo a dál slyšel jeho trhavé dýchání. Nechtěl v chlapci zvýšit paniku a jen se vedle něj posadil.

Tim na Harryho pohlédl skrz prsty. „Je tady hezky,“ prohodil Harry. „Musel ses přemístit náhodou. Jednou se mi to stalo, když jsem byl malý. Byl jsem opravdu, opravdu polekaný.“ Harry shlédl na zahradu a zamával na starého muže.

„Něco tě vyděsilo?“ zeptal se. Doufal, že chlapec nemá strach i z výšek, ale přesně to se mohlo skrývat za důvodem, proč stále nesundal ruce z obličeje.

„Nenávidím hady,“ zašeptal Tim. Jeho chvění se tak zvětšilo, že Harry dostal strach, aby je oba nesetřásl ze střechy.

„Ta užovka tě vyděsila?“ ujišťoval se Harry.

Tim přikývl.

„Můžu jí říct, aby odešla a nevracela se, dokud neodejdeme, jestli chceš,“ nabídl Harry. „Smím tě teď vzít dolů?“

Tim zavrtěl hlavou.

Harry si povzdechl – tak to by měl odpověď. „Zvládneš sám slézt po žebříku? Vadí ti výšky?“

„Je ten had pryč?“ ujišťoval se Tim.

„Ano. Vyděsil se víc než ty, víš,“ podotkl Harry.

Tim neodpověděl, a tak tam s ním Harry jen seděl. Po dlouhé chvíli se chlapcovo chvění zmírnilo, pak opatrně přešel střechu a velice, velice pomalu slezl dolů.

Dole stál pan Clark a Tim jej objal v pase. Starý pán si klekl a objetí vrátil. Chlapec něco řekl a pan Clark se usmál na Harryho a prohlásil: „Nemyslím, že to panu Potterovi vadí, Time.“

Harry slezl mnohem rychleji a pomohl panu Clarkovi uklidit žebřík, aby se mohli vrátit do domu k čaji. Starý pán vytáhl velkou krabici sušenek, stejnou, jakou měl Harry doma.

Tim se posadil na zem vedle pána domu a o jeho nohu si opřel hlavu. Pan Clark mu nalil čaj a podal sušenky. Tim se mlčky napil a pak hrnek položil vedle sebe.

„Vypadá to, že máte zkušenosti se sundáváním chlapců ze střech, pane Pottere,“ poznamenal pan Clark dobrosrdečně.

„Prosím, říkejte mi Harry,“ pobídl jej Harry. „A ano, všechny mé děti se někdy objevily na střeše. Asi to musí být nějaký znak kouzelnických dětí, abych byl upřímný.“

„Vidíš,“ obrátil se pan Clark na Tima, „říkal jsem ti, že mu to nevadí.“

Tim měl zavřené oči. Usnul opřený o nohu pana Clarka.

„Chuďátko. Tou hrůzou se vyčerpal,“ poznamenal starý pán.

„Má vás velmi rád,“ zhodnotil Harry. Tim mu ve spánku přišel roztomilý.

„Co kdybyste jej na chvíli položil na gauč,“ navrhl pan Clark. „Pojedete domů autobusem, nebo jste se sem dostali kouzelně?“

„Nu, domů nás přemístím,“ Harry chlapce zvedl a položil jej v obývacím pokoji.

Čas u pana Clarka Harry využil. Starý pán měl dost informací, které Harrymu pomohou vystopovat trestní spisy Timovy matky a Hermioně její psychiatrickou dokumentaci. Podle pana Clarka byla Mary ve vězení i v blázinci, ačkoli se mohlo jednat o protidrogovou léčbu.

Některé z podivných Maryiných příběhů možná vyplývaly z touhy onoho kouzelníka zůstat v anonymitě. Ale také mohlo jít o blábolení bláznivé ženské.

Podle popisu situace, pokud byl Timův otec kouzelník, těžko si bude moci dítě nárokovat. Harry musí zjistit, jestli Agnes Dawnsonová brala na Tima přídavky. Jedním z problémů ohledně informací o Timovi bylo i to, že Mary udávala několik falešných jmen sebe a svého syna.

„Velmi jste mi pomohl, pane Clarku,“ poděkoval Harry nakonec. „Uděláte pro mě ještě něco? Nevadilo by, kdybych občas přivedl Tima na návštěvu?“

Tvář pana Clarka se zkrabatila úsměvem. „Ach, ano, Harry,“ rozzářil se. „Jste s Timem vždy vítáni. A přiveďte s sebou i ostatní děti, miluju společnost.“

Harrymu se líbilo, jak pan Clark řekl ‚ostatní děti‘ a uvědomil si, že Tima již bere jako vlastního, jako Ala, Jamese nebo Lily.

„Tak pojď, Time,“ Harry s ním lehce zatřásl.

Tim ospale vzhlédl. „P-pane Pottere?“

„Mohl bys zkusit Harryho?“ povzdechl si Harry. „Nevadí, je skoro čas večeře. Teta Ginny na nás čeká.“

Tim si protřel oči, pousmál se na Harryho a opět usnul.

Pan Clark se na něj pobaveně podíval.

Harry se uchechtl. Věděl, že náhodná magie chlapce vyčerpala víc než celý ten úlek. Je docela možné, že bude spát až do rána. Zvedl Tima, pohodlně si jej umístil na rameni a přemístil se přímo z obývacího pokoje pana Clarka.


Kapitola 8.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/8/

Rating: 13+



PA: Pár lidí se zeptalo, jak to že Harry pořád dokáže mluvit hadím jazykem. Držela jsem se předpokladu, že schopnost jednou naučená nebo získaná nezmizí, jedině po poškození mozku nebo silného Zapomeňte. Takže jde jen o artefakt po viteálu. Jestli je to lehce AU, ať si je.

 

Kapitola 8.

„Jdeš na oběd, nebo dnes jíš tady za stolem?“ zeptal se Ron Harryho od vchodu do archivu. Harry vyplňoval pár formulářů pro mudlovské soudy.

„Dej mi minutku, půjdu s tebou. Odpoledne si beru volno, máme poradu ohledně Tima s Hermionou a léčitelkou mysli.“

Ron přikývl: „Mám dojem, že Hermiona ráno něco říkala.“

Harry dopsal lejstro a mávnutím hůlky je poslal do oddělení styku s mudly. „Tak jo, pojďme.“

„Tvůj bratranec byl opravdu překvapením. Nečekal jsem, že bude tak…“ Ron se odmlčel, jak hledal slova.

„Lidský?“ nadhodil Harry ironicky. „Ani já. Připadal jsem si, jako by se mi život obrátil vzhůru nohama. S Dudleym a Timem…“ Harry pokrčil rameny, „se vynořila spousta starých záležitostí.“

„To chápu.“ Ron pokýval hlavou. „Co Tim?“

„Je napjatý, vystrašený, tichý. Trochu se usadil. Dokonce včera spal celou noc.“ Harry se láskyplně usmál. „Samozřejmě, to s tebou udělá přemístění na střechu.“

„Je v pořádku? Neodštěpil se?“ zeptal se Ron.

„Je v pořádku, jen se pořádně vyděsil,“ odpověděl Harry a oba zamířili na ulici. „Ginny jej vzala s Lily do školy.“ Zatímco mnoho kouzelnických dětí se v raném věku vzdělávalo soukromě, Harryho děti navštěvovaly školu založenou pro kouzelníky, která dodržovala plány mudlovské základky. „Ginny mi pak poslala sovu, že šlo všechno dobře, když ho tam nechala.“

„Takže pořád plánuješ tu dovolenou, co o ní furt mluvíš?“ zajímal se Ron. „Je na to vhodný čas.“

„To říká i Ginny.“

Přesně ve dvě se Harry setkal s manželkou před kanceláří pro kouzelnickou ochranu dětí. Harry jí podržel dveře a ona jej laškovně plácla po ruce, jak bylo jejím zvykem.

Uvnitř už čekala Hermiona a jedna z léčitelek mysli od svatého Munga. Hermiona četla pergamen, který právě dorazil. Harrymu se nelíbilo, jak se kousala do rtu. A zjevně ani Ginny, protože se tiše zeptala: „Týká se to Tima?“

Hermiona zvedla tvář jako bezvýraznou a profesionální masku. „Tady ne,“ reagovala krátce. Měla pravdu – bylo by typické, kdyby se tu potloukal někdo z Věštce. Harry a Ginny se už do novin nedostávali často, ale i tak.

Hermiona je všechny dovedla do konferenční místnosti. Jakmile byli vevnitř, podala onen pergamen léčitelce a k Harryho a Ginnyině překvapení posílila kouzla soukromí na místnosti vlastními, včetně Ševelissima seslaného na dveře.

„Hermiono, co…?“ začala Ginny.

„Harry,“ posadila se Hermiona a pokynula k volným židlím. „Může se to změnit na případ pro bystrozorské oddělení,“ pronesla velmi vážně.

„Cože?“ zněl Harry zmateně.

„Penny poslala zprávu o dnešním dopoledním pozorování a je… vysoce znepokojivá,“ vysvětlovala Hermiona. „Můžete mi říct, co vše Tim zmínil o svém životě s matkou?“

Ginny si povzdechla: „Se mnou o tom nemluví. Jen říká, že máma je někdy nemocná.“

„Žádná zmínka o otci?“

„Ne,“ odpověděl Harry. „Včera jsem potkal rodinného přítele a ten ho nikdy neviděl. Babička ho patrně považovala za problém.“

„A k mužům je nedůvěřivý?“

Harry přikývl. „Je v pohodě, pokud ho nechám udělat první pohyb. Ale pořád jsem ho nedokázal přesvědčit, aby mi říkal jinak než pane Pottere. Nějak mu to přijde bezpečnější. Jako by mě ta formálnost udržovala v bezpečné vzdálenosti. A když si myslí, že se zlobím, buď se přikrčí, nebo se úplně uzavře.“

„Tato zpráva rozhodně vysvětluje hodně z jeho chování,“ poznamenala léčitelka temně. „A neprospívání. Budu muset sestavit plán léčby. Od války jsem něco takového neviděla.“

To nebylo dobré.

Léčitelka podala Ginny pergamen: „To je zpráva z pozorování, které Penny provedla během školního dne.“ Harry se přisunul k Ginny, aby mohli číst zároveň.

 

Tim Dawnson, věk 7

Tim je mudlorozené dítě, v dolní části třetího výškového percentilu dle zprávy od léčitele. Žádný aktuální důkaz o fyzickém zneužívání nebyl ve zprávě uveden, ale fyzické týrání je zřejmé ve smyslu výživy a socializace.

Současní pěstouni jsou Harry a Ginny Potterovi.

Při příchodu měl Tim problémy, aby se odloučil od své současné pěstounky, Ginny Potterové. Jeho náklonnost je poněkud plochá, což odpovídá zprávám od pracovnice KOD, Hermiony Weasleyové. Zdá se, že velmi přilnul k nové pěstounské sestře Lily Potterové, věk 10 a tři čtvrtě. Zdá se, že Lily převzala roli Timovy ochránkyně a on ji přijal.

Po setkání se děti měly rozdělit do skupin podle věku, aby začaly s výukou. Tim byl zásadně proti tomu, aby byl oddělen od Lily. Zjevně byl tou možností poněkud rozrušený a jakkoliv se to nijak neprojevilo na jeho chování, několik sklenic v místnosti popraskalo díky nahodilé magii. Lily velmi pomohla, když navrhla, abychom Timovi ukázaly učebnu a on by tak věděl, kde se nachází. Prohlásila, že Tim jí řekl o tom, jak se bojí, že lidé se ztratí a už se k němu nevrátí.

Šla jsem s dětmi do Lilyiny třídy a vysvětlila učitelce, že možná budu muset přerušit výuku, pokud se Tim rozruší. To chlapce poněkud uspokojilo.

Poté jsem dovedla Tima do zkušebny, abych ohodnotila úroveň jeho vzdělání. Zdá se, že jazyková úroveň a čtení jsou nad průměrem jeho věku, ačkoliv má mezery ve znalostech, což naznačuje přerušovanou školní docházku. (Viz přiložená zpráva o školních znalostech.)

Po těchto testech jsem Timovi sdělila, že potřebuji vyplnit nějaké papíry a že do oběda si může libovolně pohrát s hračkami. Trvalo několik minut, než skutečně začal. Zdálo se, že se zdráhá sám provádět průzkum.

Jeho hra byla velmi toporná, jelikož měl patrně podezření, že jej sleduji. Po pár minutách se však zcela ponořil do hry se sadou pohybujících se figurek a hradu. S figurkami si hrál scénáře přiměřené jeho věku, dokud nenašel kouzelníka v černém hábitu. Pak otočil kouzelníka k jedné z figurek čarodějek a řekl: „Crucio.

Nebyla jsem si tím však jistá, proto jsem pokračovala ve sledování jeho hry. Tuto formuli zopakoval ještě několikrát. Jakmile se mi potvrdilo, že jsem slyšela správně, zeptala jsem se Tima, kde to slovo slyšel. Prohlásil: „Táta to občas použil na mámu.“

Dál jsem se zeptala, zda u toho byla použita hůlka. Tim dokázal popsat pohyb hůlky v poněkud neurčitých termínech a zopakoval formuli, která skutečně byla Crucio.

Zeptala jsem se ho, proč to jeho otec dělal, Tim velmi věcně prohlásil: „Máma se někdy špatně chová. Když jsem zlobivý já, tak to provede i mně.“

 

Zpráva pokračovala, ale ani Ginny, ani Harry už nemohli číst.

Z Pennyina písma bylo zřetelné, nakolik jí to setkání otřáslo. Ginny se k Harrymu otočila s rukou na ústech. Vypadala přesně tak, jako se Harry cítil, ve tváři bílá jako sníh a málem se pozvracela.

„Takže se nemusíme bát příchodu chlapcova otce na scénu,“ prohlásil Harry pevným, citů oproštěným hlasem. „Raději bys to měla poslat bystrozorům. Musí to prozkoumat někdo jiný. Kdyby se dostal do rukou mně, zabil bych ho, a Timovi bych nebyl v Azkabanu příliš prospěšný.“ Harryho přepadl děsivý pocit déjà vu – Sirius zbrkle se vydávající za Pettigrewem, místo aby zamířil k Brumbálovi s tím, co věděl.

„Takže co teď?“ zeptala se Ginny, jakmile se sebrala.

„No,“ Hermiona použila věcný tón, o kterém Harry věděl, že zakrývá rozrušení, „potřebujeme vědět, jestli jste ochotní převzít dlouhodobý závazek ohledně Tima, jelikož rodinné sjednocení nepřichází v úvahu.“

„Nepřichází v úvahu?“ podivila se Ginny. „Myslela jsem, že matka je na nějakém mudlovském léčení?“

Léčitelka a Hermiona si vyměnily pohledy. „Dnes ráno se vzdala svých práv. Má devadesát dní na odvolání, ale nemyslím, že to udělá.“

„Pročpak?“ zajímal se Harry.

Hermiona se na něj omluvně podívala. Vytáhla další formulář, tentokrát na mudlovském papíře. „Řekla mi,“ zaváhala, jako by to nechtěla vyslovit nahlas, „no, řekla mi, v nikoli neurčitých výrazech, že Tima zpátky nechce,“ podala formulář Ginny a Harrymu.

Pod mudlovským právním žargonem, že se vzdává svých práv, stál podpis Mary Dawnsonové a v řádku ‚komentář‘ Hermioniným úhledným písmem následující:

 

„Paní Dawnsonová prohlašuje, že je šťastná, že se zbavila toho malého monstra, protože jí spolu s jeho otcem zničili život.“

 

„Ta nebetyčná čůza,“ zvolala Ginny pobouřeně.

Harry jen přikývl, jelikož nemohl promluvit.

„Takže vidíte, že opravdu potřebujeme Tima umístit dlouhodobě a co nejdříve,“ pokračovala Hermiona. „Ideální by bylo, kdybyste se zavázali vy. Ale jestli ne, bude to v pořádku, chci říct…“

„Samozřejmě si ho vezmeme,“ prohlásil pevně Harry, který již zjevně hlas našel. „Ten chudáček si už tak myslí, že se mu každý ztratí,“ opožděně se podíval na Ginny, ale ta jen souhlasně přikyvovala.

Hermiona i léčitelka si vydechly úlevou, jako by se skutečně bály. „Pak nechám kancelář vystavit papíry pro převzetí do pěstounské péče. Budeme muset počkat devadesát dní kvůli odvolání a na tu dobu budete jmenováni dočasnými poručníky. Následujících devět měsíců pak budete poručníky plnohodnotnými. Po té době budete moci provést adopci.“

„Jaký je rozdíl mezi poručnictvím a adopcí?“ zeptal se Harry.

„No, je to jen formalita, ale mnohem trvalejšího rázu,“ vysvětlovala Hermiona. „Adopce s sebou Timovi přinese možnost změnit si jméno na Potter, pokud bude chtít, a bude mít stejná práva na dědictví jako vaše biologické děti. Jde o kouzelnické pouto, zatímco poručnictví ne. Pokud se během roku objeví Timův biologický otec, může na chlapce vznést nárok, po adopci však již ne.“

Hermionin výraz ztvrdl. „Ale po zjištěných skutečnostech ho čeká život v Azkabanu za použití nepromíjitelné. Na dítě i na mudlu,“ protřela si oči. „Jsem tak ráda, že ho chcete.“ Z tašky vytáhla další formuláře tištěné na pergamenech i papíru. „Podepište toto a můžete jít pro Tima a Lily.“

Harry formuláře podepsal s podivným pocitem předtuchy, který v něm hlodal celý víkend. „Je dokonce možné, že jsem přišel, abych se pokusil zabránit vzestupu dalšího Pána zla,“ rezonoval napůl zapomenutý hlas v Harryho hlavě.


Kapitola 9.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/9/

Rating: 13+



Kapitola 9.

Harrymu pár minut trvalo, než vyplnil formuláře s žádostí o hodně starou dovolenou. Pak měli s Ginny vyzvednout Lily a Tima ze školy.

Léčitelka objednala Tima na zítřek. Nejdříve proběhne všeobecná prohlídka a pak je čeká posezení s další léčitelkou, odbornicí na oběti kletby Cruciatus. Vzhledem k chlapcovu věku bylo vysoce pravděpodobné, že trpí magickými i duševními následky.

„Zvládneme to, Ginny?“ zeptal se Harry, zatímco se chystali přeletaxovat do školy.

Ginny se na něj usmála. Svým zářivým, odhodlaným úsměvem se podobala bratrovi Georgeovi. „Samozřejmě,“ ujistila ho a vzala za ruku.

ooOOoo

Tim byl celý večer nervózní. Harry víc než dřív rozuměl jeho zvyku plížit se kolem, jeho trhání, když někdo zvedl hlas. Ten hoch také nebyl hloupý. Velmi dobře si uvědomoval, že Penny jej testovala. Harry jej zaslechl ptát se Lily, zda prošel.

Jak měli Ginny a Harry ve zvyku, po večeři všichni čtyři seděli v obývacím pokoji. Ženská část osazenstva pletla. Poněkud znuděný Tim se posadil vedle Lily a Ginny vykouzlila další jehlice. Trpělivě pak chlapci ukazovala, jak nahazovat očka. Měl opravdu mrštné prsty.

Harry si hodil nohy na konferenční stolek a rozložil kolem sebe pergameny. Čas od času vzhlédl k Ginny. Byla krásná a on byl velký šťastlivec.

„Time?“ začala Ginny po chvíli. Oči měla zabodnuté do pletení. Tuto taktiku mnohokrát použila na děti. Zjistila, že o obtížných tématech se jim snáze mluví, pokud mají ruce i oči zaneprázdněné. „Zítra odpoledne jsi objednaný k léčitelům. Vyzvednu tě ze školy.“

Tim se zarazil s očima přimhouřenýma podezřením, ale pak přikývl a pokračoval ve své práci.

Harry si všiml, jak několikrát otevřel a zavřel pusu, až nakonec cosi zašeptal Lily.

„Mami?“ zacvrlikala Lily. „Můžu jít s tebou?“

„Jestli chceš,“ odpověděla Ginny pokojně. „Vezmi si knihu, může to chvíli trvat, než léčitelé definitivně skončí.“

Tim znovu zašeptal něco Lily. Ta se na něj zmateně podívala. „Cože? Co tím myslíš?“

„Copak je, Time?“ zeptala se Ginny, ale oči od práce neodtrhla.

„Mají injekce?“ zeptal se Tim sotva slyšitelně.

Ginny rozpačitě vzhlédla k Harrymu.

Harry se na ni jen usmál, tak se trochu uvolnila. „Ne, Time. Kouzelníci nemají injekce. Pokud ti léčitel potřebuje dát léky, které nemůžeš spolknout, může je do tebe prostě zakouzlit,“ vysvětlil.

„Takže tohle je něco jako ty stehy, které tehdy zkusil taťka?“ zeptala se Ginny. Stále o hodně věcech z mudlovského světa nevěděla, protože Harry, na rozdíl od jiných mudlorozených, si nehodlal udržet vazby.

Harry přikývl. „Hodně mudlovských lektvarů nefunguje, když je spolkneš.“

„Tak jak je do tebe dostanou?“ zeptala se Lily.

„Používají duté jehly, které ti zabodnou pod kůži,“ odpověděl Harry.

Lily nakrčila nos: „Fuuuuj.“

Harry se zasmál a přikývl. „Naprosto souhlasím.“

Ne dlouho poté se děti odebraly do postelí. Harry přikryl Lily a přemýšlel, jak dlouho jej to ještě nechá dělat.

„Tati?“ začala dcerka. „Zůstane Tim s námi dlouho?“

„Ano, myslím, že ano. Proč?“ zeptal se Harry. Strachoval se, že už ji začíná Timova neustálá pozornost unavovat.

Tvářila se nezvykle vážně. „Dobře. Bojí se, že ho pošleme pryč. Řekla jsem mu, že ne, ale…“ zatvářila se. „Říká, že se všem zhnusí.“

Harry ji objal. „Je to těžké, když jsi mudlorozená a tvoje rodina ti nerozumí. A Timova máma je hodně nemocná.“ Harry nepřišel na lepší způsob, jak Lily vysvětlit drogovou závislost u mudlů.

„Umře?“ zeptala se Lily vyjeveně.

Harry si povzdechl. „Ne, ale je příliš nemocná, aby se o něj mohla postarat. A z něčeho takového se tak snadno nedostane. I kdyby ji do péče dostali kouzelničtí léčitelé, nedokázali by to napravit.“

„To je smutné,“ reagovala Lily.

Harry s ní souhlasil a políbil ji na dobrou noc.

Nakoukl do Timova pokoje. Chlapec byl schoulený s knihou pod dekou. Dlouze a vážně se na Harryho podíval.

„Dobrou noc, Time,“ usmál se Harry a vešel do pokoje.

„Dobrou noc, pane Pottere,“ ozval se Tim tiše.

Harry se natáhl a zastrčil kolem něj přikrývku.

„Kdy zase uvidím mámu?“ zeptal se najednou.

Harry ztuhl. Doufal, že k tomuto dojde spíš později, než dřív. Zhluboka se nadechl a posadil se na kraj postele. „No… nevím, jestli ji uvidíš brzy. Bude muset zůstat v nemocnici hodně dlouho a…“

„Nechce mě zpátky, že?“ přerušil jej Tim. „To je v pohodě. Pořád říkala, že se mě nějak zbaví.“

Timovy modré oči byly bezvýrazné, bez stop po slzách, i hlas postrádal zlost. Harryho to poněkud poplašilo.

Tim musel vzít Harryho ticho jako potvrzení, protože po něm loupl okem. „Takže kam mě pošlou teď?“ zeptal se plochým hlasem.

„S tetou Ginny jsme si mysleli, že bys mohl zůstat s námi,“ nadhodil Harry. Věděl, že bude těžké Tima ujistit, ale stejně to zkusil. „Můžeš s námi zůstat, jak dlouho budeš chtít.“

Tim přikývl. „Tedy… ano. Myslím tím, rád bych s vámi zůstal…“ Pak se poněkud nesvůj odmlčel a Harry slyšel nevyslovené: „Dokud se mě nebudete chtít zbavit.“

„Měl by ses uvelebit, je čas jít spát,“ pobídl jej.

Chlapec již měl oči ospalé a přikývl. Harry hůlkou rozsvítil kámen, který používali jako noční světýlko, a zamířil zpět do obývacího pokoje, kde na sedačce seděla Ginny se sklenkou vína u lokte.

Posadil se vedle ní. Podala mu plný pohár. „Díky,“ přijal vděčně a hodil nohy na stůl.

Nemluvili, jen zírali do ohně.

Po nějaké době se vzbudil a byl už sám. Ginny jej přikryla dekou a oheň hořel jen slabě. Asi odešla, když to zalomil.

„Ještě spíte, pane Pottere,“ ozval se odkudsi Snapeův hlas.

Harry se posadil a rozhlédl se. Zdálo se mu, že je v obývacím pokoji a Snape sedí v křesle s vysokým opěradlem.

„Bude se toto dít pravidelně?“ zeptal se.

Snape dnes nevypadal tak dobře. Byl unavený, uštvaný, jako si ho Harry pamatoval v Bradavicích. „Možná, Pottere.“

„Proč mě strašíte?“ položil Harry další otázku. Dnešek ho vyčerpal příliš, aby použil něco jiného než přímý přístup.

Snapeovi zacukalo koutky. „Jsem příliš hmotný, abych byl duchem, nemyslíte?“ To také byl. Neseděl tam jako průsvitný, šedavý duch, ale coby sklepní netopýr ve vší své kráse.

Harry si povzdechl a přemýšlel, co se mu jeho podvědomí snaží říct. „Asi máte znamenat to, co se stane pod příliš velkým stresem?“

Snape se ušklíbl. „Vskutku. Možná jsem i ‚nestrávené sousto hověziny, špetka hořčice, kůrka ze sýra, ždibec nedovařeného bramboru‘.“

Harry protočil očima. „Hodláte jít k věci?“

Snapeův úšklebek se změnil do pobaveného úsměvu, přesto se z jeho očí neztratily stíny a lícní kosti ostře vystupovaly. „Můžu vám něco nabídnout?“ zeptal se Harry, ve kterém hlodala potřeba být zdvořilý.

Na ta slova se mezi nimi na kávovém stolku objevil tác s čajem a Snape si nabídl z konvičky. „Víte, co nejhoršího bylo na mém posledním roce v Bradavicích, Pottere?“ zeptal se po chvíli tiše.

„Ne.“ Harryho napadla spousta možných věcí.

„Nemohl jsem zajít do Minervina kabinetu, abych ji popíchl kvůli famfrpálu. Nebo abych si s ní dal šálek čaje na konci dne.“ Snape se zachvěl. „Sotva se na mě podívala. Zůstala, aby chránila studenty, a nikdy se nevzdala svého úřadu,“ usrkl si čaje a zamyšleně pokračoval. „Když vaše matka zemřela, myslel jsem, že s ní zemřela i má schopnost cítit. Ten rok mi dokázal opak.“

„Co tím myslíte?“ Harryho to zmátlo.

„Za ty roky práce s Minervou jsem ji začal mít rád. Byla mou rádkyní, když jsem začal učit, víte. Byla pro mě asi jako laskavá teta.“

Harry se hořce usmál. „Laskavé tety neznám.“

„Ne,“ souhlasil Snape. „Ale měl jste Minervu a Molly Weasleyovou. Alespoň něco podobného mateřské postavě. Jen si představte, že by se na vás Molly dívala se strachem a odporem.“

„Minerva málem omdlela, když se doslechla, že jste zabil Brumbála.“

„Věděl jsem, že válku nepřežiju,“ pokračoval Snape. „Když už se mě Pán zla konečně chystal zabít, byl jsem víc než připravený s celou tou věcí skončit.“

Harry přikývl. Opět myslel na to, že Snape byl opravdu tím nejstatečnějším mužem, co znal.

„Skutečně jsem se vzdal asi v té chvíli, kdy jsem zjistil, co pro vás plánuje ten bastard. A jakou roli v tom mám sehrát já.“

„Voldemort?“ ujišťoval se Harry.

„Brumbál.“

Harry přikývl. Ta podivná zkušenost, když konfrontoval Voldemorta, jej smířila s Brumbálovými intrikami, ale ne zcela. „Já kvůli němu strávil přinejmenším dva roky na terapii.“

„Mrtví na terapie chodit nemohou,“ poznamenal Snape temně.

„To asi ne.“

„Je zajímavé, jak slepí jsme. Nikdy jsem si neuvědomil, nakolik jsem se stal závislým na přátelství kolegů, dokud jsem je neztratil,“ zhodnotil Snape.  „Od dětství jsem pracoval na tom, abych se přesvědčil, že nepotřebuju nikoho dalšího. Jen Lily jsem si dovolil opravdu věřit. Nikdy jsem nemyslel, že ztráta úcty mých kolegů mě tak hluboce zasáhne. Každé jiné takzvané přátelství bylo založeno na strachu nebo ctižádosti.“

Harry přikývl.

„Už jako dítě jsem se rozhodl, že důvěra v kohokoli je příliš riskantní, že mě rozhodně oslabí. Bezpochyby to bylo jedním z důvodů mých schopností v nitrobraně.“ Snape náhle opět vstal. „Musím jít, Pottere. Můžete čekat, že se opět uvidíme. Jak jste řekl, toto se bude pravděpodobně dít ‚pravidelně‘.“

Harry sledoval, jak vstává. Nenásledoval jej, rozhodl se, že snová pohovka je docela pohodlná a že nejrozumnější bude zůstat na ní (vlastně si říkal, jestli právě nezačal s náměsíčností a nedokáže tak najít svůj pokoj).

Obalil kolem sebe deku a upadl do hlubokého, bezesného spánku.

Až později se vzbudil do zvuku křiku.

 

PP: Text tučně převzat z Vánoční koledy od Charlese Dickense, v překladu Vladimíra Pražáka z roku 1969. Scrooge citované říká ve chvíli, kdy ho navštíví první duch, a on nevěří, že je skutečný, považuje ho za jakýsi sen ze špatného zažívání.

Za dohledání a vysvětlení děkuji denici.


Kapitola 10.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/10/

Rating: 13+



PA: Protože nejsem tak krutá, abych vás dlouho nechala s takovým cliffhangerem, tady je krátká kapitola – pěkná ucelená mezihra.

 

Kapitola 10.

Harry okamžitě vyskočil na nohy s hůlkou v ruce a prohlédl okolí. Místnost byla temná a oheň hořel jen slabě. Výkřiky, ze kterých mu stydla krev, přicházely z jiné místnosti.

Před další akcí prozkoumal obrany domácnosti. Hůlka vystřelila stříbrné jiskry, což znamenalo, že nejsou narušené.

„Harry?“ zavolala poplašená Ginny.

„To je Tim!“ křikl Harry zpět a vystřelil chodbou.

Dorazila za ním jen o zlomek vteřiny později, oblečená v županu a také s hůlkou v ruce.

Tim stál uprostřed místnosti. Oči měl doširoka otevřené a ruce zvednuté. Vypadalo to, že se brání neviditelnému útočníkovi. Křičel, jako by byl smrtelně zraněný.

Harry pro jistotu seslal kouzlo Revelio.

Nic.

„Má noční běs,“ rozpoznal Harry.

Ginny přikývla a rychle dodala: „Kráturo. Dones uklidňující lektvar. Time?“ Opatrně si přidřepla ke křičícímu chlapci. „Time, tady teta Ginny. Vzbuď se, srdíčko,“ položila mu ruku na rameno, ale on ji evidentně nepoznal, trhl sebou a ohnal se.

Harry mu před otevřenýma očima zamával rukou. Nezamrkal, ani nijak nedal najevo, že je vidí. Křik teď nahradily příšerné naříkavé vzlyky.

„Gin? Nemyslíš…?“ zeptal se Harry.

Ginny přikývla a zlehounka chlapce objala. Po chvíli svůj boj vzdal.

Harry si klekl, aby mu viděl do očí. Tuto taktiku používal, když nočními běsy trpěl maličký James. Tehdy došly tak daleko, že se museli poradit s léčitelem mysli.

Dozvěděli se, že něco takového je u malých dětí docela běžné a že z toho vyrostou. A James z nich opravdu vyrostl, i když ne v sedmi, ale už ve třech letech.

Léčitel jim tehdy doporučil techniku, pomocí které mohli předejít (nebo alespoň snížit četnost výskytu) nedostatku spánku u dospělých i dítěte. Naučil se ji Harry, protože se nelišila od těch používaných bystrozory při uklidňování svědků.

Modré oči se setkaly se zelenými. Harry mlčky seslal Legilimens.

Chlapcovy myšlenky byly strachem zmatené a chaotické.

Jako u většiny nočních běsů představy postrádaly tvar, spíš jen reprezentovaly pocity než co jiného. Nerozvinuly se do ničeho konkrétního jako noční můry.

Na okraji všeho se hrozivě míhaly neskutečné postavy. Kdesi na podlaze čekal had.

„Time,“ zavolal Harry, „je to v pořádku, jsi v bezpečí.“ Hledal obraz, který by si Timova spící mysl spojila se slovem ‚bezpečí‘.

Tim se začal budit a představy se stávaly ucelenějšími. Záblesk starší ženy s ustaranou, ale laskavou tváří. Letmý pohled na zlaté rybičky v jezírku. Pan Clark u večeře s Timem a milou ženou, kterou Harry považoval za Timovu babičku.

Velice jemně tyto vzpomínky vytáhl do popředí. Pocity s nimi spojené chlapce odkloní od strachu. Harry doufal, že najde alespoň jednu vzpomínku vhodnou k seslání Patrona. Opatrně vyslal sondu hlouběji.

Vzápětí pochopil, že ho Tim vycítil. Poznal, jak uskočil od jeho mentálního doteku.

Najednou – pronikavá vzpomínka na důvěru. Timova tvář se zabořila do sladce vonících zrzavých vlasů. Objaly ho něčí paže, pevné a uklidňující rameno, o které se opřel. Ženské rameno. Asi Ginny.

Vzpomínka na mír, dívčí ruka pevně svírající Timovu. Po vteřince studování se Harry rozhodl, že nespíš půjde o Lily.

Tuto vzpomínku přitáhl. Emoce s ní spojené začaly vytlačovat chlapcovu paniku.

Tim se pomalu uvolňoval v Ginnyině náručí a klesl na ni.

Harry nechtěl skončit, když už udělal takový pokrok, a zalovil naposledy.

Další silná vzpomínka. Zelené oči, které slibovaly bezpečí.

Pouhou vteřinu byl Harry zmatený. Ty oči vypadaly přesně jako Alovy, kterého Tim ještě nepotkal. Pak si s úsměvem uvědomil, že se dívá do vlastních očí z Timovy perspektivy. Bylo zvláštní, jak děti viděly svět – zcela potlačené brýle té představě chyběly.

Harry přitáhl i tento obraz. Tim si patrně pamatoval střechu z neděle.

Teď již byl zcela vzhůru a Harry kouzlo jemně ukončil.

Nářek se zmírnil do normálního vzlykání. Ginny hladila chlapci záda a do ucha mu šeptala konejšivá slova.

Krátura stál připravený s uklidňujícím lektvarem. Harry si jej vzal, zkontroloval etiketu a vzhled lektvaru (Krátura by takovou chybu neudělal, ale nepoškodí se podívat) a odzátkoval jej.

„Time? Miláčku, musíš toto vypít,“ pobídla jej Ginny jemně. „Měl jsi špatný sen a jsi celý přetažený.“

Tim sáhl roztřesenou rukou po lahvičce. Podivně zopakoval Harryho gesto, jako by se díval, o jaký lektvar jde. Pak si jej podržel pod nosem a začichal, patrně kvůli kontrole vůně. Zřejmě přesvědčený jej posléze na jeden zátah vypil.

Ginny si chlapce přivinula a položila si jeho hlavu na rameno. Ještě nepřestal plakat, ale dýchání se zklidnilo. Když konečně vzlykání ustalo, usnul.

„Vsadím se o sto galeonů, že si ráno nebude nic pamatovat,“ zašeptala Ginny, zvedla kloučka a vrátila jej do postele.


Kapitola 11.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/11/

Rating: 13+

 



Kapitola 11.

Harry stál v rohu ředitelny. Nebe za okny naznačovalo pozdní hodinu. Vyšoural se ze stínů, ale Snape sedící za stolem se ani nepohnul. Zjevně psal dlouhý dopis.

„Snape?“ zavolal tlumeně. Muž nedal nijak najevo, že by si ho všiml.

Při náhlém zvuku jakéhosi hlasu zvenčí Snape trhl hlavou nahoru. Zvedl hůlku, která ležela připravená centimetry od ruky, a promyšleným pohybem otevřel dveře. Na druhé straně stál Amycus Carrow a vyděšená a vzteklá šestnáctiletá Ginny.

Harry pochopil, že sní. Také si uvědomil, že je ve vzpomínce.

Ne však ve své – tuto Ginny předložila Starostolci. Harryho vlastní svědectví bylo dostatečné, aby Snape dostal posmrtnou milost, ale nestačilo, aby mu byly připsány zásluhy (a Merlinův řád), které si podle Harryho zasloužil.

Tehdy pro něj nebylo snadné vzpomínku sledovat. Teď si jeho podvědomí zjevně rozhodlo ulevit tím, že ji prožije.

Ginny měla zarudlé oči a tvář necharakteristicky uslzenou. Amycus ji tak pevně svíral za zápěstí, že jí jistě zůstanou pohmožděniny.

Muž se oplzle, zle šklebil, když ji táhl do místnosti. „Podívejte, co jsem našel plížit se okolo,“ zachechtal se.

„Slečno Weasleyová.“ Ve Snapeově hlase zaznívala naprostá averze, obyčejně namířená na Harryho.

„Udělil jsem jí nějaký ten ‚trestík‘, než jsme sem došli,“ předl Amycus potěšeně. „Chudinka trochu křičela. Neunesla, co si vysloužila.“

„Vy šmejde!“ s hlasem chraptivým a zhrublým od křiku Ginny padla k zemi. Nohy se jí třásly a hábit měla pozvracený.

„Tak co vás sem ještě přivádí?“ Snape se otočil s vyumělkovanou nenuceností. „Pošlete ji do postele. Na toto nemám čas.“

„Je to Potterovo děvče, nebo ne?“ oponoval Amycus. „Pán zla ji bude chtít vyslechnout.“

Harry stál přímo proti Snapeovi, a proto to uviděl. Mužovo obočí se na zlomek vteřiny zděšením nakrabatilo. „Myslíte, že já to neudělal?“ odvětil chladně.

„To jo, ale napadlo mě, že se možná snažila vyklouznout ven, aby kontaktovala Pottera. Seslal jsem na ni Crucio, ale nezpívala. Tak jsem ji přivedl, protože vy dokážete poznat, jestli lže. Příkazy znějí, že neodděláme žádné čistokrevné, ale ona patří k Weasleyům. Co takhle udělat výjimku?“ V mužově tváři se něco pohnulo. „Samozřejmě můžeme použít i další formy přesvědčování.“ Amycus pustil Ginnyino zápěstí a pohladil ji po vlasech.

Snape se obrátil k Ginny a na rtech mu pohrával úsměv. „Hm, to asi ano…“

Dívka hrůzou vyjekla, jakmile si uvědomila, na co oba muži narážejí. Její chvění se zvětšilo, když k ní Snape přistoupil a zvedl pramen jejích vlasů, jako by je zkoumal.

„Ano, možná máte pravdu, Amycusi,“ Snape vrhl Amycusovým směrem potměšilý pohled. „Asi budu muset slečnu Weasleyovou vyslechnout,“ odkašlal si, „ve svých komnatách.“

Samolibý úsměv z Amycusovy tváře vyprchal. „Hele, chtěl jsem…“ začal protestovat.

„Neberu použité zboží,“ informoval jej Snape chladně, Ginnyiny vlasy stále nepustil. „Můžete ji mít, až se jí nabažím, ale ne dřív. Myslím, že se nějakou dobu budeme se slečnou Weasleyovou vídat často,“ obrátil pohled ke zhrozené dívce.

Amycusovou tváří zablesklo pochopení. „Aha, jo… slyšel jsem, že máte slabost pro zrzky.“

„To ano.“ Snape teď vypadal roztržitý, vůbec k druhému muži nepohlédl. „Až odejdete, zamkněte, Amycusi,“ prohodil a popadl Ginny za paži. Napůl ji vlekl, napůl podpíral ke dveřím vedoucím do komnat ředitele.

Harry je následoval. Snape zavřel dveře a hůlkou je zamkl. Omdlévající Ginny upustil na gauč u krbu. „Sedněte si,“ zasyčel a namířil do vedlejšího pokoje.

Ginny stěží mohla udělat něco jiného, tolik se třásla. Bledá tvář začínala nabírat nazelenalý odstín. Harry čekal, že jí bude zase špatně.

„Vypijte to,“ Snape se vrátil a strčil jí do ruky pohár s lektvarem. Ginny vzhlédla a nadechla se, jako by chtěla odmítnout. „Slečno Weasleyová, kdybych chtěl, abyste zemřela, neobtěžoval bych se s jedem,“ zavrčel. „Prostě to, sakra, vypijte.“

Zatímco pila, třes se zmenšoval a zelená barva tváře začala ustupovat.

Snape mávl hůlkou a očistil jí hábit od zvratků. Rukou si přejel po tváři, jako by byl unavený. Po vteřině však napjal ramena, zhluboka se nadechl a opět vypadal každým coulem jako všem známý bastard. Chladně se zeptal: „Slečno Weasleyová, víte, kde se nachází Harry Potter?“

„Nemám tušení,“ prohlásila pevně Ginny. Zdálo se, že se už trošku vzpamatovala.

Snape se naklonil a zvedl Ginnyinu tvář. Na okamžik si zírali do očí, pak hlavu z jeho sevření vytrhla. „Takže teď se do toho pustíme?“ prohlásila jedovatě, ale se stěží skrývanou hrůzou.

„Nezamýšlím vás…“ Snape se odmlčel a polkl, „znásilnit, jestli míníte toto. Ačkoliv je pro vás jen dobře, že to Amycus nadnesl. Ochrana čistokrevných už pro vás moc neplatí, slečno Weasleyová,“ zněl věcně. „Měla byste si přítomnost na této škole po svátcích rozmyslet.“

Gynniny oči začaly získávat skelný odlesk. „C… co jste mi to…?“ zeptala se, když najednou lék začal účinkovat. „V… vy…“

„Lektvar, který pomůže s následky po Cruciatu. Byla by škoda, kdybyste skončila s trvalým poškozením,“ odpověděl Snape tiše. „S frekvencí vašich trestů dopadnete jako Longbottomovi. Na několik hodin vás to uspí a nervy se zregenerují.“

Ginny se ocitla na pokraji spánku a vzpomínka začala blednout. Harrymu bylo jasné, že Snape považoval Ginny za bezvědomou. Místnost ztemněla a poslední zaznělo Snapeovo tiché: „Udělám pro vás maximum, slečno Weasleyová.“

Jakmile se Ginny probudila, rozjasnilo se. Snape ji opět podpíral a tentokrát ji vedl na ošetřovnu. Hábit měla u krku roztržený a každý mohl vidět, že halenka pod ním je rozepnutá. Oči měla stále skelné a vlasy zacuchané.

Snape to bral zkratkou kolem učebny obrany proti černé magii. Amycus právě mířil na snídani. Jakmile spatřil Ginny, ošklivě se usmál a mrkl na Snapea: „Dejte mi vědět, až vás přestane bavit.“

Po Snapeově odpovědi: „Ano, ale do té doby je moje. Rozumíte?“ doprovázené mrazivým pohledem muž zesinal. Přikývl a schlíple zamířil k Velké síni.

Na chodbách minuli jen pár studentů, ale Neville a Lenka stáli před ošetřovnou a zjevně vyhlíželi Ginny. Když uviděli její stav a jak ji Snape podpírá, oba vykročili. Při jeho zavrčeném: „Z cesty,“ zase couvli, ale následovali je.

Madame Pomfreyová vyšla ze své kanceláře. „Ano, pane řediteli?“ zeptala se hlasem plným jedu.

„Slečna Weasleyová potřebuje pomoc,“ odpověděl Snape chladně. „Má k zaléčení pár ran a modřin,“ zvedl Ginnyinu hlavu, aby ukázal poměrně velkou podlitinu od polibku na krku. „A antikoncepční lektvar.“

Madame Pomfreyová namířila hůlku a seslala několik diagnostických kouzel. Po chvíli jen zůstala na Snapea zírat: „Ale ona ne…“

„Nevypadá jako typ oddávající se sexuálním aktivitám?“ usekl ji Snape zamračeně. „Ne. Jak se zdá, bylo to nedobrovolné,“ ušklíbl se. „Ale to není v tyto dny nijak neobvyklé.“

„Říkáte, že…?“ začala madame Pomfreyová pomalu.

„Ano, Poppy,“ přitakal Snape a položil Ginny na postel. „Říkám, že jsem zlý Smrtijed, který znásilňuje mladé ženy. Teď jí zaléčíte ta zranění a dáte jí antikoncepční lektvar.“ Narovnal se a uhladil si hábit. „Nerad bych, aby mě brzy unavila a já ji musel přenechat Amycusovi.“

Madame Pomfreyová vypadala chvíli zcela ztracená. Pak velmi zvolna přikývla. „Aha, ano, chápu. A není toho moc, jak bych mohla slečnu Weasleyovou uchránit před touto pozorností, že?“

Snape vážně zavrtěl hlavou.

„Dobrá, Severusi. Mám jí jeden dát s sebou, pro případ, že…?“

„Pro ni zase pošlu?“ pohlédl na ni Snape. „Mám tak málo času na potěšení… Ne. Lepší bude, když přijde za vámi. Nevěřím těm kozám, se kterými spí. Ukradly by jej pro vlastní použití,“ otočil se a zmizel.

Lenka a Neville byli na smrt bílí a vrhli se na Ginny. Ta zírala na dveře, které se právě zavřely za jejich ředitelem.

„Ginny, co udělal?“ ptal se Neville šeptem.

„Nemyslím, že bych o tom měla mluvit,“ vypískla vyděšená Ginny.

Pak vzpomínka vybledla a Harry se vzbudil. Přemýšlel, proč sakra se mu vybavilo právě toto. Šlo o jeden z hlavních důkazů k očištění Snapeova jména. Madame Pomfreyová předložila stejnou vzpomínku zahrnující klíčový fakt, že té noci, ani předtím, Ginny s nikým neměla pohlavní styk. Poppy poukázala na skutečnost, že touto lstí Snape Ginny zachránil před Amycusovým sexuálním obtěžováním.

Poppy také dokázala, že viděla množství obdobných scén a vytušila, kde leží Snapeova skutečná loajalita. Také vypověděla, že nespočetné množství studentů se vyhnulo trvalému postižení díky Snapeovu lektvaru, který jim vnutil. Sám jej vynalezl, ačkoliv s receptem se nesvěřil.

Jako blesk z čistého nebe si Harry uvědomil, proč se mu v hlavě objevila tato konkrétní vzpomínka.


Kapitola 12.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/12/

Rating: 13+



Kapitola 12.

„Co budeš dělat první den dovolené, lásko?“ zeptala se Ginny u snídaně následujícího rána.

„Záleží, jestli mě budeš odpoledne potřebovat,“ odpověděl Harry.

Ginny pohlédla na ještě ospalého Tima, který si pohrával s toustem. Snědl polovinu a druhou uklidil do ubrousku. Asi mu došlo jídlo.

„Zvládneme to sami,“ odvětila Ginny. „Je to jen kontrola. Léčitelka nám dá celou zprávu a zůstane ve spojení, kdybychom něco potřebovali.“

„Tak dobře. Musím navštívit Minervu,“ Harry zaváhal, o tomto nechtěl mluvit před dětmi. „Ginny, pamatuješ na lektvar, který dával profesor Snape každému, kdo měl v Bradavicích… ehm… trest s Carrowovými?“

Ginny přikývla.

„Myslíš, že mohl někde nechat návod na jeho přípravu?“

Jen na Harryho zírala. Když si uvědomila, kam míří, pomalu se začala usmívat. „Nevím. Nikdo nikdy jeho papíry neprošel.“ Snape ve své poslední vůli odkázal celý svůj výzkum bradavické knihovně.

„Možná by mi Poppy a Neville mohli pomoci.“

„S čímpak?“ zeptala se Lily vesele.

„Ale jen nějaký výzkum do zaměstnání,“ odpověděl Harry zlehka. „A taky bych mohl mít něco pro tetu Hermionu, jestli najdu, co hledám.“

„Mám tě čekat na večeři, nebo se najíš s kluky?“ zeptala se Ginny.

„Poobědvám s nimi, ale na večeři se vrátím.“

Ginny s dětmi odešla a Harry vypil další hrnek kávy. Přemýšlel, jestli si ty neklidné noci nezačnou vybírat svoji daň. Do kapsy si strčil pár Životobudičů a slíbil si, že dnes půjde spát s omladinou.

Přemístil se k hranicím Bradavic. Prošel branou, ale než zamířil do hradu, zašel k jezeru k památníku obětem války.

Z trávníku se zvedala Brumbálova bílá mramorová hrobka. Souběžně s ní Snapeova černá, také mramorová. Toto byl první úspěch, kterého Harry dosáhl použitím svého postavení hrdiny. Dokázal, že Snape byl pohřben zde, v Bradavicích. V jediném domově, který kdy měl.

Profesor svoji závěť napsal v posledním roce v Bradavicích ve stylu odkazu. Nalezli ji po závěrečné bitvě v ředitelově stole.

Dal ji tam s vědomím, že kdo ji najde, bude učitelem, nebo Smrtijedem. V případě Voldemortovy porážky chtěl být pohřbený v Bradavicích. Představoval si ovšem neoznačený hrob v lese, ne hrobku vedle Brumbálovy. To by však Harry nikdy nepřipustil a Minerva, Poppy a Hagrid jej podpořili.

Mezi hrobkami stál šedý obelisk s vyrytými jmény těch, kteří zemřeli jako hrdinové bitvy o Bradavice. Harry přejel rukou po jménech. Každý rok se konala výroční vzpomínková slavnost. V prvních letech se jich málokdy účastnil. Přišly mu příliš smutné. Vlastně sem zavítal jen zřídka, to jen po uplynulých dnech měl válku zase v hlavě.

Zachvěl se, nechtěl propadnout depresi. Měl jiné věci na přemýšlení, jen ho přepadl pocit, že by měl navštívit Snapeův hrob, než se začne prohrabávat jeho deníky a poznámkami.

„Harry?“ zavolal někdo.

Otočil se a uviděl Nevilla spěchat po pěšině.

„Ginny mi poslala sovu, že se tu dnes dopoledne ukážeš,“ pokračoval Neville. „Prý máš nějaký projekt? Budeš procházet Snapeovy poznámky?“

Harry se hořce usmál. „A hádala, že začnu tady?“

„Ano,“ odpověděl Neville prostě. „Takže, co je tak důležité?“

Harry překřížil paže a opřel se o černou hrobku. Povykládal Nevillovi o Timovi a o zjištění, že Timův otec na něj i na matku podle všeho použil nepromíjitelnou.

„To pak asi vysvětluje matčin heroin,“ poznamenal Neville tiše. „Už tak je zlé, co Cruciatus dělá s kouzelníky…“ otřásl se. Jeho otec, Frank, zemřel před pár lety. Nepromluvil od té doby, co jej Belatrix Lestrangeová připravila o rozum kletbou Cruciatus krátce po první porážce Voldemorta.

Harry přikývl. „Ginny ho dnes bere k léčitelce. Uvidíme, jak moc je postižený.“

Neville se nemusel ptát, věděl, že na tak malém dítěti nějaké postižení bude. „Takže počítáš s tím, že najdeš Snapeův lektvar?“

„Doufám.“

Neville přikývl. „Všechny jeho zápisníky jsou v knihovně. Ale zaznamenal by něco takového? Byl velmi opatrný.“

„Myslím, že tento lektvar bude hodně složitý. Asi by ho neudržel v hlavě,“ odpověděl Harry, zatímco se otočili zpět k hradu. „Ale nebyl jsem tady. Co ty na to – má cenu jej hledat, nebo je to falešná naděje?“

„Upřímně, Harry, nikdy jsem nechápal, jak jsme mohli přežít jen polovinu toho všeho bez ztráty rozumu. Ale ten lektvar… Snape jej vlil Michaelu Cornerovi do krku poté, co s ním Carrowovi skončili. Pamatuju si, že jej vzal zpět do havraspárské věže. Tehdy jsem myslel, že to věci jen zhorší, ale Michael pak zase mluvil smysluplně. Opravdu jsem nečekal, že po tom, co prožil, neztratí rozum.“ Neville si povzdechl. „Situace byla vážně špatná, ale kdyby tam Snape nebyl, bylo by to o hodně horší.“

„Ginny říkala to samé,“ souhlasil Harry.

„Pomůžu ti, jak budu moci,“ slíbil Neville. „A poprosím Millie – patřila k Snapeovým oblíbencům.“ Millicent Bulstrodeová byla současnou Mistryní lektvarů a ředitelkou zmijozelské koleje.

„Díky, zeptám se jí. Poppy už slíbila, že bude k dispozici.“

Harry strávil dopoledne s několika domácími skřítky, kteří mu ze skladu nosili krabici za krabicí plných pergamenů. Mohl to být celý Snapeův výzkum v Bradavicích, ale i papíry z doby, než se stal profesorem. Harry pochopil, že bude trvat, než je všechny projde.

Smutné, že doteď si nikdo nenašel čas ani motivaci k tomu, aby je prozkoumal.

V poledne si Harry vše zabalil a zmenšil. Požádal domácí skřítky, aby to doručili na Grimmauldovo náměstí, kde čekal Krátura, aby balíky převzal do péče.

Minerva se usmála, když Harryho uviděla. „Našel jste všechno?“ zeptala se.

„Snad ano,“ Harry s ní cestou do Velké síně sladil krok. „Opravdu jsem první, který ty papíry prochází?“

Minerva přikývla. „Víte, jaké to po válce bylo. Každý usiloval nějak se v životě posunout. A pak… no, lidé zapomněli.“

Harry zamyšleně přikývl.

„Tati!“ zavolal Jamesův hlas z davu studentů.

Minerva se usmála. „Dejte mi vědět, co zjistíte, ano?“ a zamířila k učitelskému stolu.

Harry se otočil a stihl zachytit syna, který se na něj vrhl. Bylo to čím dál těžší. Patnáctiletý James byl poněkud vyšší než Harry – zjevně svoji výšku podědil po Weasleyovské straně.

Navíc zvyk Dursleyů Harryho napůl vyhladovět jeho vzrůstu moc nepomohl.

„Kde máš bratra?“ zeptal se Harry, když objetí vrátil.

„Asi už jí,“ zazubil se James. „Pojď, najdeme ho.“

Albus již skutečně jedl – seděl vedle svého nejlepšího kamaráda Scorpiuse. Hermionina a Ronova dcera Rose seděla na jeho druhé straně. Scorpius Harryho postřehl první a zašeptal něco Alovi.

„Máš průšvih, Jamesi?“ zeptala se Rose podezřívavě, když se přiblížili. „Ahoj, strejdo Harry,“ pozdravila slušně.

„Nemám průšvih!“ protestoval James. „Táta mi ráno poslal sovu, že má nějaký výzkum v knihovně.“

„Díky, že ses zmínil,“ prohodil suše Albus.

„Jak se mají mí oblíbení Havraspáři?“ zeptal se Harry tria.

„Výborně, pane Pottere, děkuji,“ odvětil slušně Scorpius.

Albus vyskočil, aby také Harryho objal. „Příští týden hrajeme famfrpál proti Nebelvíru,“ oznámil Harrymu vzrušeně. „Je to můj první zápas proti nim.“ Albus se letos dostal do havraspárského týmu jako chytač.

James hrál v Nebelvíru na postu střelce. „Jo, škoda, že tentokrát Havraspár nevyhraje,“ prohodil zlehka.

„Být tebou, nebyl bych si tak jistý,“ odvětil Harry s úsměvem. „Tvůj bratr je přinejmenším tak dobrý chytač jako já v jeho věku.“

Albus se při té chvále úplně rozzářil.

„Samozřejmě, ty jsi tak dobrý střelec, jako byla vaše máma,“ pokračoval Harry s pokývnutím k Jamesovi. „Takže myslím, že všechno záleží na zbytku týmu. Dobře že nehrajete spolu, to by bylo neuvěřitelně nespravedlivé.“

James i Albus se na něj zazubili.

„Ale nepřišel jsem jen kvůli famfrpálu. Jak se vede ve škole?“ Harry strávil příjemnou hodinku s dětmi doháněním informací, než se musely vrátit do vyučování. James a Albus byli plní otázek na nového pěstounského bratra.

Před odchodem Harry chlapce naposledy objal. Zanedlouho přijdou letní prázdniny a už se těšil, až je bude mít doma.

Byl rád, že Tim má pár týdnů, aby si zvykl na nový život, než se do toho mixu přimíchají další lidé. Jen doufal, že Tima nepřemůže dav, který ve formě bratranců a kamarádů obvykle spolu s chlapci přicházel.

Harry se domů vrátil uprostřed odpoledne a požádal Kráturu o konvici čaje. Usadil se ve své pracovně a konečně ho dohnala neklidná noc. Než se skřítek objevil, tvrdě spal.


Kapitola 13.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/13/

Rating: 13+



Kapitola 13.

Harry Ginnyin návrh, aby si vzal dovolenou, považoval za jeden z jejích nejlepších nápadů, a že jich pár měla. Další dva dny, kdy byla v práci a děti ve škole, strávil v pracovně a pročítal Snapeovy dokumenty.

Timova návštěva léčitelky proběhla bez zvláštních příhod. Vlastně byl natolik povolný, až to Ginny vyděsilo.

Další schůzku, tentokrát bez Tima, sjednala na pátek, aby jim léčitelka sdělila její zjištění. Harry se toho hrozil.

Oba doufali, že Snape zapsal složení lektvaru, který bradavickým studentům dával toho strašného roku, když převzal vládu Voldemort. Zatím však neměli štěstí.

Krátura pro Harryho uspořádal papíry chronologicky, aby nebyly všehochutí poznámek, předpisů a osobních komentářů, a Harry se snažil nějak se v tom zorientovat.

Ale pročítání Snapeových deníků v něm vyvolalo podivné, intenzivní pocity opětovného shledání se starým přítelem, přestože jimi nikdy nebyli. Na stránkách sešitů se opět setkal s Princem dvojí krve, s tím brilantním kouzelníkem, jehož učebnice lektvarů Harryho tolik naučila v šestém ročníku v Bradavicích.

Písmo prvních zápisků odpovídalo těm špatně čitelným poznámkám v učebnici. Jak se Harry prokousával deníky, písmo začalo zrát. Poslední zápisy budou patrně rukopisem profesora Snapea, kterého si Harry pamatoval.

Byl si jistý, že Snape na lektvaru na následky Cruciatu začal pracovat krátce po začátku učitelské kariéry v Bradavicích. Z těch let však návody na lektvary, jakkoliv užitečné a skvělé, patřily k těm, které by vytvořil jakýkoliv opravdu dobrý Mistr lektvarů. Žádný nebyl originální, i tak však našel vynikající vylepšení stávajících předpisů. Zkušební recepty anti-Crucia patrně skryl nebo magicky zašifroval. Harry potřeboval nejdřív najít deník, který nebyl tím, čím se zdá.

A pak ho dekódovat.

A pak pochopit předpis, jejž sestavil ten nejbrilantnější a nejparanoidnější Mistr lektvarů, který kdy tento titul nesl.

A pak ten zatracený patok musel připravit.

Možná by se našlo pár temných kouzelníků, které by mohl jít vystopovat. V lovení temných kouzelníků byl mnohem lepší.

Při těchto chmurných myšlenkách pochopil, že potřebuje pauzu. Šálek čaje a možná i procházku. Protáhl se a zamířil do kuchyně, kde Krátura dá vařit vodu okamžitě, jakmile se Harry objeví na schodech.

U paty schodiště ho zaslechl s někým mluvit. Hlas se podobal Penny ze školy. Zrychlil krok.

„Potřebujete mě?“ zeptal se Pennyiny tváře v kuchyňském krbu.

Ulevilo se jí. „Ano, Harry. Tim má dnes nějaké problémy. Můžete přijít?“

„Zranil se?“ polekal se Harry.

„Nic takového, jen je rozrušený.“

Penny se z krbu stáhla, Harry hodil hrst letaxového prášku do ohně a zvolal název školy. Vystoupil v malém kabinetu. Penny byla školní sestra a také pracovala s dětmi, které potřebovaly zvláštní pomoc.

„Tak kde je?“ zeptal se Harry, zatímco si oprašoval hábit.

Penny poněkud rozpačitě odpověděla: „Je ve skříni a nemůžu ho přesvědčit, aby vylezl. Zkusila jsem Lily, aby ho přemluvila, ale nějak se to jen zhoršilo. Asi se s Lily o přestávce pohádali.“

„O čem?“ staral se Harry.

„N-nechce, abych na podzim odešla do školy.“

Harry nadskočil – neuvědomil si, že Lily sedí tiše v rohu. Přešel k ní. Oči jí plavaly v slzách a spodní ret se třásl. „Jedna z holek mu řekla, že příští rok nastupuju do Bradavic. Zeptal se mě, jestli je to pravda. Nechtěla jsem ho rozčílit…“

Harry si dřepl a dcerku objal. „To není tvoje chyba, Lilinko. Tim je rozrušený už dlouho a toto ho prostě dorazilo. Běž zpátky do třídy a já se o něj postarám. Ano?“

Penny se na Harryho a Lily pochvalně usmála. „Pojďte se mnou, Harry,“ pozvala jej.

Tim se schovával v Pennnyině skříni na hábity. Naštěstí tam bylo místo i pro Harryho. Rozsvítil hůlku. U zadní stěny viděl zpod vlněného pláště vykukovat chlapcovu botu.

„Time?“ oslovil jej tiše. „Můžeš vylézt?“

Bez odpovědi. Harry zadržel dech – v tom malém prostoru se zřetelně neslo chlapcovo dýchání. Na spánek (nebo ztrátu vědomí) bylo příliš rychlé, ale ne dost rychlé na hyperventilaci, ke které měl sklony.

„Time? Slečna Clearwaterová, Lily a já máme o tebe starost. Jestli nechceš ven, může jeden z nás blíž za tebou?“

Harry slyšel, jak se Timovi zadrhl dech a uniklo mu vzlyknutí. Přišlo mu to důvěrně známé, ale alespoň se tentokrát nikdo neproměnil ve švába.

„Nikdo se na tebe nezlobí, zlato,“ uklidňovala jej Penny. „Okno jsem už spravila. Každý občas ztratí kontrolu nad svojí magií, není třeba se bát.“

Dětská noha se stáhla a ztratila se Harrymu z dohledu. Pak se cosi rytmicky rozbouchalo. Po vteřině si uvědomil, že Tim už nesedí u zadní stěny. Teď se krčil na kolenou a bouchal hlavou o zem.

„Ne, to nedělej,“ zareagoval Harry rychle. Předklonil se a přitáhl k sobě Tima celého zamotaného v Pennyině plášti. Chlapec bojoval, ale jednu ruku měl znehybněnou oblečením a druhou mu Harry přitiskl k boku a stejně tak mu znehybnil nohy svýma vlastníma.

Na celém tom představení bylo nejpodivnější, že při tom zapáleném boji chlapec nevydal ani hlásku.

„Nesmíš si ubližovat,“ přikázal Harry pevně, když se Tim přestal zmítat. Tuto větu mu doporučili léčitelé mysli pro případ podobné situace.

Tim měl nezaostřený pohled. Harry jej poznával a vlasy na zátylku se mu zježily. Ten samý pohled vídal u obětí některých temných kouzelníků.

Kousek po kousku Tim v Harryho náručí ochabl. Stejně tak pomalu se mu do tváře vkradlo uvědomění. Jakmile bylo jisté, že znovu nevybuchne, Harry jej zvedl i s pláštěm a posadil do Pennyina houpacího křesla. Měla ho zde na uklidnění těch nejmladších dětí.

„Jen klid, jen klid,“ tišil jej Harry, jako míval ve zvyku se svými dětmi, když byly mladší. „Pš-šš-šš,“ a začal zpívat ukolébavku, kterou jej naučila Ginny. Od smrti jeho matky Harrymu nikdy nikdo nezpíval, takže všechny písničky se naučil, až když se narodil James.

Po pár minutách se chlapec začal vrtět. Harry se podíval do jeho tváře, poněkud zmatené a podezřívavé. „Lepší?“ zeptal se ho.

Tim přimhouřil oči, ale přikývl. Postavil se a vymotal z pláště. Na čele mu zářila fialová modřina, tak silně mlátil hlavou do země. Harry bezmyšlenkovitě vytáhl hůlku, jako by to udělal v případě Jamese.

Tim zalapal po dechu a přikryl si tvář dlaněmi.

Sakra, muselo to být tak zlé jako s Vernonovým páskem v Timově věku.

„To je v pořádku,“ klidnil jej Harry. Jemně stáhl Timovy ruce. Chlapec měl oči pevně zavřené a zuby zatnuté, každý sval v těle napjatý v očekávání bolesti.

Harry zašeptal inkantaci na léčení modřin a při pocitu tepla sebou Tim trhl. Otevřel oči a jen na muže zíral.

„Připravený jít domů?“ zeptal se Harry jemně.

Chlapcovou tváří se mihl úžas a pak se vrátila podezřívavost. Harry se otočil k Penny a požádal ji: „Dejte Lily vědět, že jsem ho vzal domů. Nechci, aby si dělala starosti.“

Penny se usmála a přikývla.

Harry vzal Tima za ruku a použil letaxový prášek. Za chvilku se vynořili z krbu v kuchyni.

„Jdu si zabalit, pane Pottere,“ zašeptal Tim a rychle Harryho pustil.

„Jestli malý pán potřebuje zabalit,“ prohodil Krátura nepřítomně od stolu, kde připravoval čaj, „Krátura to udělá. Malý pán by se neměl obtěžovat.“

„Aha,“ povzdechl si Tim zničeně. „Dobře. Půjdu z cesty, než bude čas.“

„Čas na co?“ zeptal se Harry zmateně.

„Čas jít… Můžu se… Smím, tedy… Smím se rozloučit s Lily a paní Potterovou?“

Krátura ostře loupl okem po Harrym. „Malý pán má někam jít? Možná by měl Krátura následovat pána Harryho a malého pána Tima?“ zeptal se Krátura způsobem, který jasně říkal, že jen přímý příkaz Kráturovi zabrání jít s nimi. A i pak by se pokusil najít skulinu v tom příkazu.

„Ale my nejdeme nikam,“ zavrtěl hlavou Harry. „O čem to mluvíš, Time?“ netušil, kam chlapec míří, ale chtěl tomu přijít na kloub.

„Posíláte mě domů,“ zašeptal Tim. Ani to neformuloval jako otázku.

„Ale malý pán už doma je,“ usekl ostře Krátura. „Malý pán Tim sem patří.“

Harryho to překvapilo. Krátura byl dětem oddaný, to ano, ale nějak víc přilnul k Timovi.

Když to tak uvážil, nebylo to vlastně nijak divné.

Tim zůstal na Kráturu zírat, a pak i na Harryho.

„Měl bys Kráturu poslechnout,“ pobídl jej Harry nakonec. „Je to starý moudrý domácí skřítek.“

Krátura se pod tou chválou začervenal a narovnal.

„Komu sloužíš, Kráturo?“ zeptal se Harry.

„Sloužím domu Potterů,“ pronesl Krátura hrdě. „Sloužím pánovi Harrymu, paní Ginny, pánovi Jamesovi, pánovi Albusovi, malé slečně Lily a malému pánovi Timovi.“

„Tak vidíš,“ potvrdil Harry. „Krátura ví, kdo patří k rodině Potterů.“

„Ach,“ vydechl Tim.

Harry ustaraně sledoval chlapcovu zmatenou tvář – možná byl tento způsob a čas pro vysvětlení špatný. Tim věděl, že ho matka nebude moci nějakou dobu navštěvovat, ale možná ještě nebyl připravený považovat se za Pottera.

„Teta Ginny a já jsme teď tví oficiální pěstouni,“ vysvětloval Harry pomalu.

„Ale proč?“ zeptal se Tim.

„Protože potřebuješ někoho, kdo se o tebe postará, a tvoje máma je pořád nemocná,“ Harry následoval radu léčitelů, aby věci uváděl jednoduše.

„Ne, myslím tím, proč byste chtěli?“

„Protože někdy se duše potřebují navzájem najít,“ vložil se do toho Krátura moudře a nečekaně. „Domácí skřítci říkají, že někdy duše ztratí tu druhou a zase ji potřebuje najít.“

Harry se při tom nahlédnutí do skřítčí filozofie usmál.

„Pán Harry vaši hledal už dlouho, malý pane,“ dokončil Krátura.


Kapitola 14.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/14/

Rating: 13+



Kapitola 14.

 

Komu: harry.potter@gringottovi.wiz.uk

Od: ddbartondurs@yahoo.co.uk

Předmět: Oběd

Harry,

doufám, že tě tento mail najde. Hermiona mi řekla, že pokud nemám sovu, tímto způsobem bude nejjistější tě kontaktovat. Phillip si chtěl jednu nadšeně pořídit, dokud nezjistil, kolik stojí. A jaký binec po ní zůstává :-)

Ani nevím, jak by se nám vrátila, kdybychom ji vypustili. Co si pamatuju, tvoje létávala ven, aby si něco ulovila, že? Byla nádherná.

Doufám, že bychom mohli brzo zajít na oběd. V pondělí mám volno, máš čas?

Hermiona říká, že mi máš poslat odpověď doručovací sovou. Adresuj ji na moji emailovou adresu ddbartondurs@yahoo.co.uk  – sova bude vědět, co s dopisem dělat. Pokud budeš odpovídat přes tvoji vlastní sovu, zajisti, že doletí ke Gringottovým.

Dudley

 

Harry se při sestavování odpovědi usmíval – potěšilo ho, že mu Dudley napsal. Napadlo ho, že by se s bratrancem mohli někdy setkat, ale popravdě byl trochu nervózní, proto se zatím nerozhoupal. Taky nevěděl, jak by dopis poslal. Věřte Hermioně, že bude předvídavá.

 

Milý Dudley,

oběd je skvělý nápad. V pondělí mám volno, takže se můžeme v poledne sejít před Tvým domem.

Díky,

Harry

 

„Harry?“ zavolala Ginny z přízemku, „Přišla Hermiona.“

Pomyslete na ďábla a objeví se Hermiona.

Zaslal odpověď na tu podivnou adresu, kterou Dudley uvedl.

„Harry?“ zavolala opět Ginny znepokojeně.

„Minutku,“ přivázal dopis sově na nohu, poslal ji z okna a sklusal schody do kuchyně.

Předpokládal, že Hermiona přišla kvůli obvyklému papírování ohledně Tima. Nebyl připravený na smrtelně bledou Hermionu. Seděla u kuchyňského stolu naproti Ginny a Krátura jí podal šálek čaje, který se začal rozlévat v její chvějící se ruce.

„Hermiono?“ zeptal se polohlasem. „Co se děje?“

„Tim a Lily jsou ve škole?“ položila otázku Hermiona, ale na kamarády se nepodívala a oči upírala jen do šálku.

Harry se posadil vedle Ginny. Měla ruce sevřené.

„Ano,“ odpověděla. „Proč?“

Hermiona zavřela oči a pokývla. Zhluboka se nadechla, než se na ně podívala. „Timova matka byla včera propuštěna z nemocnice… a… ráno ji našli… mrtvou,“ odmlčela se, jako by se přemlouvala k pokračování. „Mudlové předpokládají, že to bylo předávkování, ale existují indicie, že… Ron a Ackerley to kontrolují… existují indicie, že byla zabitá černou magií.“

Harrymu padl do žaludku ledový balvan. Nejdříve stiskl Ginny ruku, pak svoje položil na stůl. Tímto trikem jim bránil, aby se chvěly. „Jaké indicie?“ zeptal se klidně, jako by vyslýchal svědka. Třes způsobil nárůst adrenalinu, který doprovázel nové případy.

„Ráno byla nalezená mrtvá v opuštěném domě obývaném narkomany. Zemřela bez známek násilí. Když se policie kolem vyptávala, někdo nahlásil, že ji viděl hádat se s nějakým mužem na autobusové zastávce. Odešli spolu. Byla nalezena později ve squatu lidmi… kteří si mysleli, že je ještě pořád sjetá.“ Hermiona se zatvářila. „Byla mrtvá. Mudlovský koroner se chystá na pitvu. Nemyslím, že najde přesvědčivý důkaz o přítomnosti drog.“

„Takže,“ vložil se do toho Harry tiše, „máme nějaké svědky úmrtí? Nemohlo jít o infarkt?“ Pozoroval ruce pevně přitisknuté na dřevo stolu. „Myslím tím, nebyla moc silná. Mohlo jít o přirozenou příčinu.“

„Záznamy z nemocnice neobsahují problémy se srdcem. Přijali ji do metadonového programu. To byla podmínka jejího propuštění,“ odvětila Hermiona.

„Tedy jsou svědci, kteří by skutečně viděli její úmrtí?“

Hermiona kývla. „Jen jedna svědkyně. Řekla policii, že muž, který se s Mary hádal, si jí nevšiml. Byla schovaná pod dekami. Ron sem přijde, až ji vyslechne,“ upřela na něj naléhavý pohled. „Nesmíš to vyšetřovat, Harry,“ prohlásila pevně. „Byl by to konflikt zájmů. Teď hlavně musíme vymyslet, co – jak to říct Timovi.“

„Musíme… musíme mu to říct?“ zeptala se Ginny tlumeně. „Tedy, ví, že se s ní nebude moct vídat… ví, že se ho…“ Ginny ztěžka polkla.

„Ne. To mu nemůžeme zatajit,“ oponoval Harry ponuře, ale s konečností. „Musí to vědět. Je to jeho život.“

„Ale…“ začala Ginny a na okamžik vypadala přesně jako její matka.

„Harry má pravdu,“ povzdechla si Hermiona. „Otázka zní, jak mu to řekneme.“

„Jestli šlo o černou magii… možná bychom mu měli říct, že…“ Ginny zněla, jako by Hermionu prosila.

Harryho najednou cosi napadlo a ostře vzhlédl. „Zjistili jsme, jestli svědkyně ví, o čem se ten muž s Mary hádal?“

Hermiona se na něj tázavě podívala a vytáhla pergamen z tašky. „Jedna z mudlů, co policie vyslechla, slyšela Mary křičet, že mu neřekne, kde ‚ten kluk‘ je.“

Harry přikývl. Na Mary Dawsonové možná bylo víc, než se jevilo. „Dobře. Asi bychom měli přivést děti domů.“

„Ano,“ přikývla Ginny. „Ale upřímně, potřebuju nejdřív šálek čaje, než…“ nikdy nemusela nikomu říkat, že mu temný kouzelník zabil člena rodiny.

Harry to už zažil. Natáhl se a opět jí vzal za ruku. „Informoval někdo zbytek rodiny?“ zeptal se.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Není třeba. Podle všech záznamů byli Mary a Tim jediná rodina…“

„Takže není nikdo, kdo by si nárokoval tělo?“ zeptala se Ginny smutně.

Hermiona zavrtěla hlavou.

„Postaráme se o pohřeb,“ prohlásila Ginny odhodlaně a sebrala se. „Tim nemůže mít mámu pohřbenou v hrobě pro nemajetné,“ otřela si slzu stékající po tváři.

Přední dveře se otevřely a zavřely. Ronovy kroky zamířily po schodech do kuchyně. Rty měl sevřené v pochmurné linii.

„Takže?“ zeptal se Harry. Věděl, že víc dodávat nemusí.

Ron se složil na lavici vedle Hermiony. „Našel jsem mudlu, která to viděla. Byla dost mimo, v té chvíli na drogách, takže si myslela, že má vidiny. Řekla, že Mary přišla s chlápkem a dost se hádali. Pořád opakovala: ‚Nedostaneš ho. Poslala jsem ho do bezpečí.‘ Pak ji praštil do tváře. Smála se mu a zablesklo zelené světlo. Ten muž odešel a svědkyně zjistila, že Mary odpadla. Když se ji snažili probudit, byla mrtvá.“ Ron položil na stůl lahvičku se stříbrnou mlhou. „Získal jsem vzpomínky, než jsme svědkyni vymazali paměť. Ne že by to nějak zvlášť potřebovala,“ dokončil temně.

Ginny si dlaněmi přikryla ústa. Hermiona si položila hlavu do rukou a Ron ji objal.

Harry přehnaně opatrně vstal a přešel ke kredenci, kde jednou rukou vyhrábl její obsah a mrštil jím o zeď. Pak zůstal stát opřený o nábytek a ztěžka dýchal. Snažil se vzchopit.

„Harry…?“ Hermiona prolomila šokované ticho. Cítil na sobě jejich oči, jejich zájem.

„Omlouvám se,“ Harry se otočil. Manželka a nejlepší kamarádi jej sledovali s porozuměním v očích. „Jen… je to tak strašné, víte?“ prohrábl si vlasy.

Ginny přikývla a tiše pokynula: „Kráturo? Buď tak hodný a dones nám ohnivou.“ Otočila se k ostatním. „Vím, že je brzy, ale potřebujeme si nalít.“

Krátura ochotně přinesl láhev a čtyři skleničky. Harry sklouzl zpět vedle Ginny a objal ji. Hlavu si přel o její a nadechl se její vůně.

„Omlouvám se za ten binec,“ obrátil se na Kráturu, který se vydal sbírat věci z kredence.

Starý skřítek v odpověď Harryho jemně poplácal po paži. „Krátura ví, že pán Harry je jen rozrušený. Pán Harry má starosti o malého pána Tima, ať tedy nechá Kráturu postarat se o nepořádek.“

„Děkuji ti, Kráturo,“ Harry zněl vděčně.

Ginny jim nalila skleničku, svoji zvedla nahoru. „Na Mary. Zemřela při obraně syna.“

Harry pozvedl vlastní sklenici. „Na Mary,“ zachraptěl. Ohnivá přinesla kýžený efekt, zahnala mrazení, které se mu usadilo v žaludku, a nahradila ho příjemným teplem.

Pár minut všichni čtyři jen mlčky seděli a jediným zvukem v místnosti bylo Kráturovo uklízení.

„Asi bychom měli Tima vyzvednout ze školy,“ začal Harry. „Pro Lily skočíme později v pravidelný čas?“ Měl strach, že Lily na sebe vezme příliš velkou zodpovědnost v utěšení Tima.

Ginny přikývla. „Máš pravdu. Měli bychom to Timovi říct o samotě.“


Kapitola 15.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/15/

Rating: 13+



Kapitola 15.

Ginny se přeletaxovala do školy a s Timem se vrátí domů až příliš brzy.

Harry se zamyslel nad posledními dvěma týdny. Dlouhými dvěma týdny. Léčitelčina zpráva o Timovi byla znepokojivá. Obsahovala množství věcí, které mu museli přeložit – ‚difuzní axonální poranění‘ a ‚neuropatie‘ a ‚reakce na závažný stres‘ (Hermiona mu vysvětlila, že mudlové to uvádějí jako ‚posttraumatickou stresovou poruchu‘).

To všechno se nabalilo na jednoho malého chlapce, který potřeboval hodně lásky.

Léčitelé ale věřili, že mu dokážou trochu pomoci. Alespoň lektvar, který mu začali podávat, to naznačoval. Harry se zmínil o svém projektu hledání předpisu na anti-Crucio a oni jej povzbudili, aby pokračoval. Těch pár, co pod Snapem skládalo OVCE, souhlasilo, že pokud někdo mohl vymyslet něco podobného, pak jedině on.

Ernie Macmillan pracoval u svatého Munga na oddělení poškození kouzly a nabídl svoji pomoc při dešifrování medicinských věcí ve Snapeových záznamech.

Jednou týdně zašel Harry za Alicí Longbottomovou. Přežila kletbu Cruciatus, která ji připravila o rozum. Od té doby, co zemřel její manžel, měla jen málo šancí, ale Neville mínil, že by Harry mohl získat představu, co hledat, pokud by pochopil rozsah poškození, která by měl napravit. Také mu laskavě dovolil nahlédnout do lékařských záznamů své matky.

Harry při svých návštěvách vedl jednostranné rozhovory, protože paní Longbottomová nikdy nepromluvila. Nepřítomně hmkala a občas se mu podívala do očí, jako by ho poznala, ale pak se hned zase ztratila. Se zachvěním si uvědomil, že mu připomíná Tima, kdykoliv se dostane do problémů.

A teď tato pohroma… Harry netušil, jak ji Tim přijme.

Připravil čaj a trochu jej říznul uklidňujícím lektvarem. V takovýchto chvílích nikomu neublíží.

Z krbu vystoupila Ginny s Timem. Hoch se zdál vystrašený, když od nich Krátura bral pláště.

Ginny mu dala ruku přes ramena a dovedla ho k lavici u stolu. Ruku nesundala a Tim ji nezvykle nechal. „Co se děje?“ zeptal se tiše.

Harry si před něj mlčky klekl. Chlapec měl modré oči široké a vyděšené. Harry už párkrát oznamoval úmrtí, dokonce i dětem musel sdělovat, že jejich matka či otec se nevrátí domů. Jen v případě černé magie, samozřejmě, jiné typy vražd nebyly na bystrozorské oddělení odesílány.

Teď jej čekal neskonale horší úkol.

Hermiona se nabídla, že to chlapci řekne, ale Harry s Ginny měli pocit, že takto důležitou událost mu musí sdělit sami. Hermiona tedy s nimi alespoň probrala, jak by Tim mohl reagovat. „Může to vypadat zvláštně,“ vysvětlovala. „Může ho to hodně rozrušit, nebo nejdřív vůbec nemusí reagovat. Vlastně spíš nebude – děti potřebují čas, aby něco takového zpracovaly. Cokoliv udělá, musíte zůstat v klidu. Pokud budete něco potřebovat, pošlete sovu.“ S tím se rozloučila.

„Time, broučku,“ Harry polkl. „Máme špatné zprávy. Tvoji maminku dnes ráno našli mrtvou.“ Posledních pět minut si nacvičoval, co řekne, aby to dokázal plynule. Ginny ten strohý přístup šokoval.

Jistě – Harry si najednou uvědomil – nikdy nic takového nezažila. A Harry o této stránce své práce moc často nemluvil. Jen jí s Ronem povykládali pár historek, přestože toto zažívali často.

Na tréninku jim řekli, že je životně důležité, aby příjemce jejich zprávy co nejdříve vyslechl ono definitivní slovo o smrti. Lidé v šoku snadno propadali falešné naději nebo mohli hluboko zabřednout do popření. Nejlepší bylo obeznámit je se situací co nejmenším počtem slov.

Tim pusou naznačil slovo ‚mrtvá‘. Zíral do Harryho očí, jako by v nich hledal odpověď na otázku, kterou nedovedl zformulovat.

„Jako babi?“ zašeptal nakonec. „Je mrtvá jako babi?“

Harry vážně přikývl – ulevilo se mu, že mu nemusí vysvětlovat pojem mrtvý, ale pak se za to nenáviděl.

Chlapec se nezhroutil, ani neplakal. Vlastně nereagoval nijak. Dlouho jen seděl jako zkamenělý. Harry pohlédl na Ginny poplašený tím pohledem tisíciletého starce. Bezmocně, zmateně pokrčila rameny. Po zdánlivě nekonečně dlouhé době se chlapec vzpamatoval a zeptal se: „Kam dají, co z ní zbylo?“

„Napadlo nás, že bychom ji pohřbili vedle tvé babičky,“ odpověděla Ginny pevně. S Hermionou probrali, jak velké možnosti mu v tomto dát. Harry by to nechal zcela na Timovi, ale obě čarodějky namítaly, že Tim potřebuje cítit, že dospělí mají věci pod kontrolou. „Měla babička na pohřbu pastora?“

Tim přikývl. „Farář z kostela odříkal modlitby, když jsme ji pohřbili.“

„Tak si ho vyžádám, ano?“ zeptal se Harry. Všichni se shodli na tom, že chlapci prospěje, když se bude moci rozloučit.

Tim opět přikývl. Pak se zhluboka nadechl: „Dáte mě teď do sirotčince?“ položil nakonec hroznou, věčnou otázku.

Ginny popotáhla. „Ne, srdíčko,“ odpověděla roztřeseně. „Zůstaneš tady. S námi.“

„Dělala… dělala něco špatného? To ji zabilo? Lidi říkávali, že ji to zabije.“

Harrymu se vybavila teta Marge, jak se mu posmívala, že mu rodiče umřeli při bouračce. Všechny ty roky mu tvrdili, že matka se nevyvedla a otec byl budižkničemu. V žaludku se mu rozvířila kyselina.

„Poslouchej mě,“ pronesl k chlapci a vážně se mu díval do očí, „tvoje máma byla nemocná. Možná kvůli té nemoci trošku ztrácela rozum. Ale než umřela, snažila se tě ochránit.“ Odmlčel se a nadechl. „Myslíme, že ji zabil temný kouzelník, protože mu nechtěla říct, kde jsi.“

„Myslíte mého tátu?“ zašeptal chlapec. Pochopil příliš rychle na Harryho vkus.

Ginny zavrčela. „Není to tvůj táta,“ zasyčela.

Tim se na ni překvapeně podíval. „To je v pořádku, teto Ginny,“ prohlásil podivně klidným hlasem. „Vím, jak se dělají děti,“ pokrčil rameny.

Harry se nad tím nechtěl moc zamýšlet. Sice se v tyto dny v mudlovském světě říkala fakta o ‚hůlkách a kotlících‘ dříve, nicméně Harry pochyboval, že by se to Tim dozvěděl jinak než odporně.

„Být tátou chce víc než jen zplodit potomka,“ oponoval jemně.

„To říkávala i babička,“ přiznal Tim.

„Měla pravdu,“ Ginny si chlapce přitáhla. „Tvoje máma jej chtěla udržet od tebe, protože věděla, že to není dobrý člověk. Měla tě moc ráda.“

„Vždycky říkala, že najde někoho, komu mě dá,“ Tim párkrát zakomíhal nohama a pak ztuhl.

Harry se rozhodl, že Timovi předloží tu nejvlídnější verzi Mary, jakou vymyslí. „Podle mě tím myslela, že se snaží najít kouzelníky, jen nevěděla, jak to vysvětlit. A nás je vážně těžké najít, když nevíš jak.“

Tim hleděl na své ruce v klíně. „Můžu ji vidět, co myslíte?“

Ginny se už nadechovala k odmítavé odpovědi a vrtěla hlavou, ale Harry ji předešel: „Jestli to potřebuješ, ano. Proč to chceš?“

„Nemusela by to být ona. Mohl by to být někdo jiný… nemusela by…“ zastavil se.

Ginny hleděla na přikyvujícího Harryho, jako by přišel o rozum.

Ten se zhluboka nadechl: „Nebude vypadat normálně.“

„Já vím,“ přiznal Tim. „Babička celá zešedla a zežloutla, když jsem ji viděl. Byla v nemocnici… byli jsme na návštěvě,“ povídal tak pomalým a vyrovnaným hlasem, že se Harrymu zježily vlasy na zátylku. V tu ránu věděl, že Tim testrály uvidí.

„Pak tě k ní vezmu. Zítra,“ slíbil.

Tim přikývl a díval se někam za Harryho. Ginny mu nalila šálek čaje a přisunula k němu talířek se sušenkami. Povrtal se v nich a vypil čaj. Ani jeden nepromluvil, Ginny jej jen stále jednou rukou objímala. Opřel se o ni, jak ho najednou přemohlo vyčerpání.

Harry se přesunul k druhému boku chlapce a Ginny mu také podala čaj.

„Můžu jít do svého pokoje?“ zašeptal Tim nakonec.

„Samozřejmě, srdíčko,“ přitakala Ginny. „Asi si budeš chtít pospat. Mám tě přijít přikrýt?“ věděla, že Harry plánoval přidat do čaje uklidňující lektvar a že to Tima uspí.

Zavrtěl hlavou. „Jen chci být sám.“ Odložil talířek a vstal. „Teto Ginny?“ otočil se k ní. Nic víc neřekl, jen se k ní naklonil a věnoval jí první objetí, které někomu krom Lily dal od té doby, co sem přišel. Pak se otočil a odešel po schodech.

„Kráturo?“ zašeptal Harry, jakmile se za Timem zavřely dveře.

„Pán volá?“ odpověděl starý skřítek zpod stolu.

„Dohlédni na Tima – nejsem si jistý, že by za námi došel, kdyby potřeboval. Dej nám vědět, kdykoli uznáš za vhodné.“

„Tak,“ povzdechla si Ginny po chvíli. „Pošlu mámě sovu. Sežene nám nějaké oblečení na pohřeb. Pošlu jí Timovu velikost. Půjdeme jen my?“

„Dejme vědět i Hermioně a Ronovi,“ odpověděl Harry.

„Jestli i oni, budeme muset přizvat i naše, víš,“ pousmála se Ginny. „Mamka by se k tomu pořád vracela, pokud by s tátou nešli.“

Harry jí úsměv vrátil. „Dobře, ale zbytek zvát nebudeme. Chudák Tim netuší, do jak velké rodiny se dostal. Musíme ho seznamovat pomalu.“

„Bude pro něj dobré, když uvidí tělo?“ strachovala se Ginny.

„Myslím, že to potřebuje,“ odpověděl Harry zvolna. Snažil se zformulovat pocity. „Při tréninku nás učili, že když oznamuješ úmrtí, musíš zajistit, aby to bylo skutečné. Občas je k tomu potřeba uvidět tělo,“ protřel si tvář a opřel se lokty o stůl. „Promluvím s Hermionou. Postaráme se, aby Mary nevypadala špatně. A Avada kedavra nezanechává stopy…“ Harry se odmlčel, vděčný za uklidňující lektvar. Opět mu proběhlo hlavou, že kdyby skončil v Azkabanu, Timovi by to neprospělo.

Ginny souhlasně přikývla. Vůbec nebyla šťastná, ale chápala Harryho logiku. Možná si vzpomněla, jak s matkou trvaly na tom, že samy Freda oblečou do hrobu. „Zajdeš za farářem?“

Harry vstal. „Udělám to hned. A Hermiona říkala, že je třeba podepsat hodně formulářů, pokud chceme Maryino tělo.“ Vzal plášť a přeměnil ho do střízlivého kabátu proti dešti.


Kapitola 16.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/16/

Rating: 13+



Kapitola 16.

Lily! Vypadni. Nenávidím tě. Nech mě samotného!“ Z horního patra se ozýval ten nejhlasitější Timův hlas, jaký od něj kdy slyšeli.

Harry a Ginny přerušili rozhovor a jen na sebe zírali. Tim na Lily nikdy nekřičel. Tim vlastně nikdy nekřičel.

„Jdu tam,“ rozhodl se Harry a vyběhl schody.

Krátura stál na podestě před ložnicemi a mačkal si ruce. Vždy ho rozrušilo, když se rodina hádala. Obvykle se škorpily děti, ačkoliv příležitostně i Harry a Ginny.

Hádky kouzelníků chudáka starého skřítka děsily, a zjevně z dobrého důvodu. Po první hlasité hádce Harryho a Ginny se Krátura mohl úzkostí zbláznit. Tehdy Harry odhalil, že Siriusova rodina, Blackovi, která celé věky vlastnila Grimmauldovo náměstí, na sebe ve vzteku používala hůlky.

Pokývnutím hlavy domácího skřítka uklidnil. „Je to v pořádku, Kráturo,“ tišil jej. „Postarám se o to.“ Skřítek se s prásknutím přemístil.

„Time, nechápu…“ Lilyin hlas se chvěl.

Vypadni. Jen mě zase opustíš! Tak vypadni. Hned.“ Chlapec se zalykal slzami. Harry neomylně cítil, jak se kolem zvyšuje tlak magie jako vzduch před bouří.

„Ale… já…“ Lily se chystala odpovědět, když se Timova magie uvolnila, vystrčila ji z pokoje a zabouchla dveře.

Time! Přestaň!“ křičela rozhněvaná Lily. Uvědomila si, že je tu táta, a s rudou tváří se k němu otočila. „Tati! Přišla jsem zkontrolovat Tima a on…“ protřela si uslzené oči. „Řekl, že mě nenávidí… a… a… řekl, že…“ rozvzlykala se naplno.

Harry ji rychle zvedl a ona mu zabořila tvář do ramene, jako když bývala mladší. „Jen jsem chtěla pomoci… proč mě nenávidí?“ plakala.

„Lilinko! Jsi v pořádku?“ staral se Harry. Vlasy, kůže a oči měly správnou barvu a nebylo vidět, že by se stala obětí neúmyslného prokletí (Albus jednou v záchvatu vzteku změnil Jamesovy uši na kočičí).

Vzlykání trochu ustoupilo a Lily zavrtěla hlavou. „Nic mi není, jen mě vystrčil a já uklouzla,“ popotáhla a ještě jednou si utřela oči. Harry vytáhl z kapsy kapesník. Ulevilo se mu, že se jí nic nestalo. Hodně to o Timovi napovědělo – ani v záchvatu zármutkem vyvolaného hněvu jeho nekontrolovatelná magie Lily nezranila. Harrymu se dokonce zdálo, jako by její nohy krátce ztratily kontakt se zemí, takže mohla být z pokoje jemně odtlačena a ne vyhozena.

Uklidňující lektvar dnes večer zjevně přijde na scénu ještě jednou.

Harry odnesl Lily do kuchyně, kde s Ginny probírali záležitosti ohledně Maryina pohřbu.

Hermiona se dříve toho dne dostavila s dalšími formuláři. Ty teď ležely na stole a čekaly na podpis. Kvůli Maryině smrti může být adopce trochu uspíšena. Nebylo teď třeba naplnit lhůtu na odvolání, mohli být jmenováni trvalými poručníky okamžitě. A adopce pak mohla následovat již za půl roku a ne za rok, protože Mary zemřela a na Timově křestním listu otec nebyl uveden.

Než Hermiona odešla, opět se jich velmi vážně zeptala, jestli zvládnou Timovy ‚speciální potřeby‘.

Ginny a Harryho jiné uspořádání ani nenapadlo.

„Lilinko, to je v pořádku. Když lidé někoho ztratí, občas jsou rozhněvaní. A vybijí si to na těch nejbližších,“ klidnila ji Ginny, jelikož zaslechla poslední část jejích vzlyků. „Mám za ním zajít?“

„Ne, postarej se o Lily,“ Harry naposledy dívenku stiskl a posadil ji. „Uklidním Tima a uložím ho,“ políbil Lily na tvář. „Dobrou noc, Liluško, přijdu se na tebe podívat, až se Tim srovná.“

Harry zamířil zpět do patra. Tim z pokoje nevystrčil nos celé odpoledne a předstíral spánek, kdykoliv ho šel zkontrolovat. Na večeři se dostavil, ale skoro nic nesnědl. Nepromluvil, na otázky jenom kýval, krčil rameny a vrtěl hlavou. Lily řekli, co se stalo a že pohřeb bude za dva dny. Ihned po večeři se Tim vrátil do svého pokoje, jenomže tentokrát ho Lily následovala, asi aby jej utěšila.

Harry zkusil Timovy dveře. Byly zamčené. Po podrobnějším zkoumání zjistil, že se dřevo dveří zatavilo do dřevěných futer. Docela působivé.

Hůlkou zvrátil stav a vstoupil do místnosti, která vypadala, jako by ji doslova zasáhla bomba. Bylo poznat, kde Tim stál, když magie vybuchla na jeho obranu. Z epicentra bylo všechno odmrštěno, zdi se vypoukly, stejně tak podlaha i strop a okno prasklo. Být to mudlovský dům, celé patro by mohlo explodovat. Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct však vlastnili kouzelníci víc než sto let, bylo zesílené proti nejsilnější úmyslné i náhodné magii.

Přesně ta vystrčila Lily před dveře, ale ani v nejmenším ji nezranila.

S tím Harry mohl pracovat. Bohužel Tima ve zbourané místnosti neviděl. Povzdechl si a prohrábl si rukou vlasy. Chlapec nemohl opustit dům, zazněl by alarm, kdyby se náhodou přemístil ven z pokoje.

Dveře staré skříně byly pootevřené. Síla Timovy magie je měla zabouchnout.

Začínalo se to stávat vzorem.

Harry otevřel dveře dost na to, aby se mohl posadit. Vytáhl hůlku a začal, téměř mimoděk, napravovat nábytek, okno, zdi. Otočil se, jakmile byl hotov, a uviděl Timovu slzami zmáčenou tvář a modré oči, které na něj v hrůze hleděly. Na čele mu zářila velká modřina, která prozradila, že se zase bouchal hlavou o zem.

Léčitelé mysli Harrymu a Ginny vysvětlili, že týrané děti se dost často sebepoškozují obdobně jako zneužívaní domácí skřítci. V Timově případě tento sklon zhoršovalo poškození nervů kletbou Cruciatus. Některé nervy přestaly být schopny vést něco jiného než bolest. Zůstal otupělý, nemotorný, nejistý sám sebou; příležitostně se cítil nereálně, takže si znovu obnovil přítomnost v těle tím, že si působil bolest. Něčím, co mohl stále cítit.

Léčitelé je upozornili na možnost, že Tim nebude nikdy schopný kontrolovat svoji magii. Možná nakonec bude muset být uzavřený, kvůli vlastní ochraně, na oddělení trvalých poškození způsobených zaklínadly u svatého Munga. Představa, že Tim tráví život zamčený jako Longbottomovi oba Potterovy děsila.

Harry musel přemýšlet i o Arianě Brumbálové. „Tím, co jí provedli, jí tak uškodili, že se z toho nikdy nevzpamatovala,“ řekl Aberforth. Percival Brumbál se šel pomstít lidem, kteří ublížili jeho dceři, a skončil v Azkabanu. Kendra Brumbálová strávila zbytek života skrýváním dívčina postižení, dokud ji nezabil výbuch Arianiny nahodilé magie.

Tato malá epizoda dávné události patrně potvrzuje. Tim vyhodil do povětří pokoj, pravda, ale magickou smršť u Lily odvrátil, tu jen odsunul. Nestalo se nic horšího, než co kdy provedli James a Al.

A opět si přísahal, že najde ten zatracený předpis.

„Ahoj,“ pozdravil tiše.

Tim odpověděl popotáhnutím. Pak se jen zavrtěl a dech se mu zadrhl v hrudi. Schoval tvář a tiše se rozvzlykal.

Harry rychlým švihem hůlkou změnil chlapcovo zaprášené pyžamo a pak si jej přivolal do náručí. Přešel s ním k opravené posteli a posadil se. Zvedl nohy nahoru, opřel se o čelo postele a chlapce si uložil do klína.

Teď nebyla doba na slova. Ve skutečnosti ani žádná vhodná slova neexistovala. Ať už byla Mary jakákoliv, byla chlapcovou matkou. Dokud žila, existovala naděje, že se zlepší. Teď už se nedalo nic dělat, jen nechat to dítě vyplakat se.

Nelituj mrtvé. Lituj živé. To mu Brumbál řekl, když měl Harry onu podivnou vizi, nebo co to bylo. Před všemi těmi roky. V okamžicích podobných tomuto mu slova starého čaroděje hlasitě zněla v hlavě.

„M-myslíte, že šla máma do n-nebe?“ zašeptal Tim, když konečně našel hlas.

Harry si povzdechl. „To opravdu nevím,“ odpověděl upřímně. „Vím ale, že je v bezpečí, kde jí už nikdo a nic nemůže ubližovat,“ to věděl bez pochyb. „Nevím, kam jdeme, když zemřeme. Ale jdeme dál. A ona bude vždy částí tebe. A teď i nás skrze tebe,“ nebyl si jistý, jestli tomu chlapec porozumí.

Zvedl hůlku, kterou si předtím položil vedle sebe, a ztlumil světlo. Vstal. „Tak pojď, uveleb se.“

Tim se poslušně zavrtal pod peřinu, kterou mu Harry přidržel a pěkně zasunul. „Accio medvídek,“ zakouzlil. Vycpané zvířátko vyletělo ze skříně a Harry ho zastrčil k Timovi.

Pak se narovnal a zastavil se. „Time?“ zeptal se znepokojeně.

Chlapec se opět chvěl a modré oči mu plavaly v slzách. „Pane Pottere?“ zašeptal. „Prosím. Ne… neodcházejte.“

Harry se jemně usmál a posadil se zpět na postel. „Trošku se posuň.“ Cosi v Harryho hrudi se uvolnilo, dotčeno chlapcovou prosbou. Předznamenávala dobrou budoucnost – přesně toto by řekly Harryho starší děti, kdyby byly vyděšené nebo smutné. Hoch se posunul a Harry se posadil na původní místo u čela postele.

„Pane Pottere?“ zeptal se Tim po chvíli. „Je – je Lily v pořádku? Něco se stalo… a já… co se stalo?“

„Tvoje magie se vyděsila, to je vše,“ uklidňoval jej Harry. „Nezranil jsi ji. Ani jsi ji nepolekal.“

„Nemyslel jsem vážně… co jsem řekl,“ chlapec se opět rozplakal. „Teď mě bude nenávidět.“

Harry si ho přitáhl k boku. „Ví, že jsi to tak nemyslel. Všechno je v pořádku, zítra se jí můžeš omluvit. Ví, že jsi smutný kvůli mámě.“

Chlapec se uvzlykal do spánku.

O něco později je přišla Ginny zkontrolovat.

„Raději tady zůstanu,“ zašeptal Harry. Tim se mu choulil u boku, hlavou mu spočíval na stehně a rukou se ho držel za košili. Kdyby se Harry pohnul, nejspíš by jej vzbudil.

Ginny se usmála a užívala si ten výjev. Naklonila se, aby Harryho políbila a Tima pohladila po rovných, plavých vlasech. Všimla si modřiny na čele a zašeptaným kouzlem ji zaléčila.

Opět políbila Harryho. „Dobrou noc, lásko,“ rozloučila se tiše. „Zavolej mě, když budeš něco potřebovat.

Harry si sundal brýle a odložil je na noční stolek, aby se uložil ke spánku.

 

PP: Tučně vytištěné věty převzaty z HP a Relikvie smrti, v překladu Pavla Medka.


Kapitola 17.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/17/

Rating: 13+



Kapitola 17.

„Řekněte mi, pane Pottere, když vás poslali zpět, byla to odměna nebo trest?“ Snapeův hlas byl vzdálený, ale pronikavý.

Další sen.

Harry zamrkal. Seděl zády opřený o čelo postele v Siriusově starém pokoji. V pokoji, který s Ginny používali jako ložnici, ve kterém Harry vždy spával už od té doby, kdy se zde s Ronem a Hermionou skrývali před Voldemortem.

Ale toto byl Siriusův pokoj, ne Harryho a Ginny. Visely v něm staré plakáty, a stejně tak tam stál i starý sekretář, který Snape právě prohledával. Místnost vypadala jako za starých časů.

Snape patrně našel, co hledal. Posadil se na kraj postele s fotografií v ruce. Harry ho viděl jen z profilu, ale z toho co pochytil, muž vypadal strašně.

Zdál se zase mladší, možná tak pětadvacetiletý. Dalo se to těžko odhadnout, protože byl očividně bez sebe. Rozhodně ne starší než třicet. Mladší než Harry, ale s tváří zbrázděnou bolestí a se slzami skrápějícími tvář. Muž si ho nevšímal.

„Zase jste přišel?“ zeptal se Harry zmateně. Co se to tu, u všech všudy, dělo? „Vypadáte strašně, pane profesore,“ vyhrkl.

„Podíval jste se dnes do zrcadla, Pottere?“ vyštěkl mladší muž chladně. „Položil jsem vám otázku. Když vás poslali zpět – byl to trest nebo odměna?“

„Kdy kdo mě poslal zpět odkud?“ zeptal se Harry, stále zmatený.

„Když vás jakákoliv síla poslala zpět ze smrti,“ Snape si otřel oči hřbetem ruky a zamračil se na Harryho, jako by ho vyzýval, aby se zeptal, co ho dovedlo k slzám.

„Tedy… nikdo mě neposlal zpět… jen… jsem se chtěl vrátit… měl jsem nějaké záležitosti k dokončení,“ vykoktal Harry.

Snape zavrčel. „Samozřejmě, s vámi je vše jiné, Pottere. Vy byste si pravdaže mohl vybrat návrat,“ pronesl hořce. „Každý má záležitosti k dokončení. Lily měla…“ věta zůstala nevyslovená, protože Snapea přerušilo něco, co znělo jako vzlyk. Uhnul očima a pokusil se sebrat.

„Měl jsem sny, kdy se to tak dělo,“ Harry si vzpomněl na zvláštní sny, které míval léta po válce. „Někdy mě vychovávala matka sama. Někdy otec zemřel a vy jste se oženil s matkou. Někdy jste byl mým otcem vy. Phoebe řekla, že to všechno představovalo naplnění tužeb. I noční můry.“ Harry se zamyslel. „Asi by bylo pro mě vše jednodušší, kdyby částí té rovnice nebyli Dursleyovi.“

„Zranili vás hodně, Pottere?“ zeptal se Snape tiše. „Měla výchova těch mudlů na vás takový dopad?“ otočil se a setkal se s Harryho očima. Snape je měl poněkud hlubší, než si Harry pamatoval.

Jen zíral do mužovy tváře a hledal známky, že se mu vysmívá. Snape měl opatrný výraz a oči velmi vážné. Harry pátral po obvyklém sarkasmu, ale nenašel jej.

„Jo. Měla,“ odpověděl upřímně. „Víte, že měla,“ dodal vášnivěji.

Snapeův výraz se nezměnil a nic neříkal.

Harry pokračoval. „Celá léta jsem taky přemýšlel o tom zatraceném proroctví. Občas jsem si říkal, jestli ‚ho poznamená jako sobě rovného‘ neznamená, že jsem byl předurčen pro takové dětství. Myslíte, že to Brumbál věděl? Co udělal? K čemu mě poslal? K čemu mě nutil se vracet?“ Harry nad tím dumal roky, ačkoli již ne poslední dobou.

Tim a Dudley to zjevně přitáhli zpět.

„Minerva věděla, že je něco špatně,“ odpověděl Snape tiše. „A Molly Weasleyová pravidelně posílala ředitelovi huláky, když jste dorazil do jejího domu s modřinami a podvyživený. Ale nikdy neměla důkaz a Brumbál o tom nechtěl slyšet. Myslel, že ty obrany jsou nejlepší způsob, jak vás udržet naživu. Nikdo nemohl nic dělat, protože jste nic neřekl. Tehdy bylo navíc těžší odsunout dítě z rodiny. Ministerstvo by chtělo důkaz.“

„Proč o tom mluvíme?“ vyštěkl Harry a popuzeně vstal. Bylo směšné toto diskutovat ve snu. „Tady, ze všech míst na světě?“ máchl rukou po místnosti zaneřáděné vybavením ze Siriusova mládí. Nebelvírské prapory, které držely trvalým lepicím kouzlem. Obrázky motorek a žen v bikinách z mudlovských magazínů, které si Sirius vystavil, aby přivedl rodiče k šílenství.

„Vaše mysl dodává pozadí. Myslíte si, že si užívám, když se poflakuji právě tady?“ Mladý Mistr lektvarů také vstal a překřížil si paže na hrudi.

„Tak pojďte,“ povzdechl si Harry. Toto místo bylo zmatkem vzpomínek a cítil se zde příliš zranitelný. Cokoliv se snažil říct sám sobě, nemuselo se odehrávat tady.

Otevřel dveře a odvedl Snapea do pracovny. Naštěstí to byla jeho pracovna a ne ten haraburdím přeplněný pokoj, který Harry a Krátura zrenovovali. „Posaďte se,“ mávl rukou směrem k malé pohovce. Ohnivá whisky a dvě sklenice stály na stole a on jim nalil. V této chvíli byla fiktivní ohnivá to pravé.

Snape se posadil na pohovku a Harry si přitáhl pohodlný ušák. „Co mám tedy na mysli?“ zeptal se s drobným úsměvem.

Snape usrkl ze skleničky. „Toho chlapce, to je jisté,“ odvětil a zamířil tak k podstatě věci.

„Co s ním?“ zajímal se Harry. Přišlo mu pozoruhodné, že snový Snape vždy nadhodil toto téma. Jeho podvědomí to ale nějak podivně dávalo smysl. Zvlášť s ohledem na fakt, že si v každém volném čase pročítal Snapeovy zápisky.

„Jak jde výzkum?“ zeptal se Snape.

Harry si odfrkl. „To byste měl vědět. Nacházím fascinující věci, užitečné, úžasně zasvěcené a absolutně mimo oblast mého zájmu. Konečně jsem našel pár knih, co jsou chráněné, ale každé heslo, které jsem zkusil, vedlo k tomu, že zbyly jen recepty na vejce Benedict.“

„Jste si jistý, že jsou chráněné a ne jen mé kuchařky?“ zeptal se Snape ironicky.

Harry se zazubil. „Nechal jsem nakouknout Ginny. V návodech je příliš mnoho chyb, aby šlo o skutečné kuchařské recepty. Jako byste knihy chtěl chránit před zvědavci, ale zároveň dát tip pro skutečný průzkum.“

„Ale žádné štěstí s prolomením zabezpečení?“ prohodil Mistr lektvarů těžce.

„Asi mi nemůžete říct, jak je otevřít?“ zeptal se Harry s nadějí.

„Tak to nefunguje, Pottere,“ zavrčel Snape. „Existují pravidla. Kromě toho jsme právě teď jen výplodem vaší představivosti, ne?“

„To asi ano. Jen jsem doufal… ani nevím v co,“ pokrčil rameny Harry.

„Mohl byste zjistit, co dalšího jsem ve své vůli zanechal Bradavicím. Kromě poznámek, myslím. Chtěl bych zásluhy za tento lektvar, víte?“ naťukl jej Snape rozvážně.

„Hm. To je nápad,“ odvětil Harry.

Rozhostilo se ticho, ve kterém oba svorně usrkávali whisky.

„Co uděláte s tím chlapcem, pokud se nevyléčí?“ zeptal se Snape nečekaně. „Necháte ho u svatého Munga, aby odžil svůj čas jako Frank a Alice Longbottomovi?“

„Ne,“ prohlásil Harry pevně. „To se nestane.“

„Nikdy nebude úplně v pořádku, víte,“ pravil Snape drsně. „Strávíte život péčí o něj a pak zemřete a necháte ho milosrdenství jeho adoptivních sourozenců. Vzhledem k tomu, jak se k vám chovala Lilyina sestra, jste ochotný doufat, že vaše dospělé děti se slitují nad tímto vetřelcem?“

„S Ginny jsme to už probrali. U Gringottových mu založíme fond na jeho péči, až tu nebudeme. Pokud… pokud dojde k nejhoršímu a on se zhorší natolik, že se o sebe nepostará, Hermiona nám řekla o několika zařízeních, které poskytují lepší zázemí než svatý Mungo… bude-li to potřeba.“ Harry polkl.

„Takže tam kluka strčíte. Plánujete se ho zbavit, jestli se nezhmotní zázračný lék?“ ušklíbl se Snape.

„Nebuďte pitomý,“ zavrčel Harry. „Tim zůstane s námi. Je člen rodiny. Za šest měsíců bude oficiálně mým synem. Dostane se mu všeho, co bude potřebovat. Konec příběhu,“ Harry si nalil další sklenku.

Snape si také nabídl. „Nikdy nebude jako vaši ostatní chlapci, víte? I když ho vyléčíte, bude jiný. Nebude patřit k těm hlasitým, tupohlavým ďáblovým osidlům, které nazýváte svými syny,“ procedil přes zaťaté zuby. „Bude tím tichým, zapomenutým. Vždy posledním, na koho se myslí…“

„Tak se já k lidem, které miluju, nechovám,“ naježil se Harry.

Snape se zrakem zabodl do Harryho očí. „Tedy toho chlapce milujete?“ zeptal se tiše. „Jste si jistý, že to není jen vaše láska k roli hrdiny?“

„Naserte si, Snape.“ Harry byl tak rozzuřený, že zapomněl kde je, vyskočil na nohy a vytáhl hůlku.

Snape se nepohnul. „Nebuďte tak melodramatický, Pottere. Už jsem mrtvý, jestli jste zapomněl,“ a opět si upil whisky. „Zvláštní, jak snadno to končí tímto,“ prohodil s pohledem upřeným do skleničky.

Harry si uvědomil, že ztěžka dýchá. Posadil se s pocitem, že je úplně pitomý.

„Tak proč toho hocha milujete, pokud ne z lítosti?“ zeptal se Snape tlumeně.

Harry pokrčil rameny. „Proč někdo někoho miluje? Protože něco v Timovi ve mně vyvolává stejný pocit jako mé ostatní děti.“

„Není vaší krve,“ prohlásil Snape.

Harry se pousmál. „Jako by na tom záleželo. Mojí rodinou vždycky byli Ron a Hermiona. A Lenka a Neville. A pak Teddy a Andromeda. Všichni Weasleyovi. Lidé jako já získávají rodinu, kde to jen jde.“

„A co vaše pěkná ženuška. I ona bude mít díky vám na krku toto postižené děcko.“

„Jestli o Timovi nepřestanete mluvit takovýmto způsobem, přesvědčím se, jestli nemůžete umřít dvakrát,“ zavrčel Harry.

„Nebude jako James,“ prohodil opět Snape, ale méně konfrontačně.

„Merlin chraň. Všechny šedivé vlasy mám kvůli němu,“ odfrkl si Harry. „Podívejte, vím, že se Tim může zhoršit na stav Alice Longbottomové, ale nemyslím si to. Je houževnatý, to tedy je. Pokud by se měl úplně zbláznit, už by se to stalo.“

Snape Harryho dlouze zkoumal. „Skutečně chlapce vezmete k tělu jeho matky?“

Ta otázka spadla jako z čistého nebe. „Ano, řekl jsem, že to udělám. Už jsem vše připravil,“ odvětil Harry trochu v rozpacích nad tou náhlou změnou tématu.

Snape přikývl. „Dobře. Bál jsem se, že jste slíbil něco, co nesplníte.“

„Nebuďte hloupý. Neříkám nic, co nemyslím vážně,“ ohradil se Harry.

„Ne. To nikdy neděláte, že? Jako vaše matka. Jakmile něco řekla…“ Snape se odmlčel a povzdechl si. „Neviděl jsem to, až do konce. Jak jste jí podobný. A byl jste obětován pro větší dobro… To poslední, co z Lily zůstalo…“ opět se v těch černých očích objevily slzy. „Jako bych ji tehdy ztrácel znova. A zbylo jen dokončení úkolu.“

„Je mi to líto,“ pronesl Harry tiše.

„Ano, tedy…“ Snape se musel sebrat. „Je to nespravedlivý svět,“ upřel na Harryho vážný pohled. „Doufám, že si uvědomujete, že mě jen zajímá, nakolik oddaný chlapci jste. Člověk si potřebuje tyto věci sám v sobě ujasnit.“

„Takže co? Jste můj vnitřní ďáblův advokát?“ zeptal se Harry. Téměř to dávalo smysl.

Snape se pousmál a zvedl jedno obočí. „Možná.“ Odložil sklenici a vstal. „Musím jít. Děkuji za pohostinnost,“ chystal se k odchodu, když se otočil zpět k Harrymu. „Mohl byste se zeptat Longbottoma, proč se v sedmém ročníku jeho magické schopnosti tak zlepšily.“


Kapitola 18.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/18/

Rating: 13+



Kapitola 18.

Harry nespal dobře. Timův noční běs je oba vzbudil v příšerně časné ranní hodině, s trochou jemného nitrozpytu však Harry dokázal chlapce uklidnit natolik, aby opět usnul.

Nicméně po marném pokusu otočit se a znova se oddat spánku to vzdal a šel si užít dlouhou sprchu.

Zíral na sebe v zrcadle a všiml si temných kruhů pod očima a šedivých vlasů, které začaly prokvétat mezi černými. Jeden z temene hlavy vytrhl. „Jestli v tom budeš pokračovat, skončíš plešatý,“ poznamenal jeho odraz neomaleně.

Smutným faktem bylo, že zrcadlo mělo pravděpodobně pravdu. Napadlo ho, jestli by si mohl Ginny říct o kouzlo na vrácení barvy vlasům, nebo si má na šedivou hlavu prostě zvyknout.

Když vešel do kuchyně, Ginny v županu už byla vzhůru a pila kávu. Seděla zády ke dveřím a studovala nějaký pergamen. „Ahoj, Ginny,“ pozdravil ji. Připlížení neměla o nic raději než on.

„Dobré ráno,“ odpověděla nepřítomně.

Harry se předklonil, aby ji políbil na krk a koukl se na to, co čte. Šlo o seznam z pohřebního ústavu s nabídkou služeb.

Ginny na chvíli položila ruku Harrymu na tvář. „V kolik hodin by měl být pohřeb?“ zeptala se.

Harry si povzdechl. „Farář říkal, že mu vyhovuje poledne.“

„Hm,“ odvětila Ginny a poznamenala si to. „Potřebují vědět, jestli chceme pohřební vůz tažený testrály.“

„U Merlina, ne,“ zamítl Harry a posadil se vedle ní, aby si nalil vlastní hrnek. „Uvědomují si, že pohřeb bude na mudlovském hřbitově, že ano? Můžou nám poskytnout auto.“

Pohřeb zajistí firma Nekroun a Kenotaf, která vyřizovala většinu kouzelnických pohřbů v Londýně, mimo rodiny, které si ho raději zařídily samy. Na Harryho docela zapůsobilo, jak snadno zvládli styk s mudly, když vyzvedávali Maryino tělo od koronera, ale zřejmě to pro ně byl normální úkol. Kouzelníci a mudlové si byli ve smrti rovni, jak se říkalo.

„Měli bychom mít oběd U Děravého kotle? Můžu poslat sovu Bertovi, aby nám rezervoval salonek.“

„Proč ne tady?“ zeptal se Harry. Děravý kotel mu na tuto příležitost přišel poněkud veřejný.

„Protože nemáme dost místa,“ prohlásila Ginny pevně.

„Ale prosím tě,“ oponoval Harry. „Pro nás čtyři a Rona s Hermionou?“

Ginny po něm netrpělivě loupla okem. „Máma a táta. Chlapci. George a Lee. Percy a Pansy. Bill a Fleur. To je deset. Rose, Hugo a Eleanor. Další tři. Dudley a Phillip. To je patnáct, s námi dohromady devatenáct. Pan Clark to zaokrouhlí na dvacet. Viktorie a Teddy jsou pořád pryč, ale Andromeda by měla dostat pozvánku. Nevím, jestli bude chtít přijít, má problémy s kolenem… A pak Charlie a…“

„Dobře, dobře,“ zasmál se Harry. „Stačí. Chceš toho ubožáčka vyděsit k smrti? Myslel jsem, že na tohle půjdeme pomalu.“

Ginny se nadechla. „Poslouchej, Harry,“ začala vážně, „myslím, že je důležité, aby Tim věděl, že je součástí velké rodiny. Že jsme tu všichni pro něj. A v tuto dobu… je ještě důležitější, aby věděl, že není sám.“

„Asi ano,“ Harry ale nebyl přesvědčený.

Ginny si při pohledu na jeho obličej povzdechla. „Jestli toho na Tima začne být moc, můžeme prostě odejít. Což by bylo náročnější, pokud bychom byli tady. Další důvod mít to u Děravého kotle.“

Harry zdráhavě přikývl.

Pár minut mlčky pili kávu.

„Taky přemýšlím o chudince Mary,“ přiznala Ginny tiše. „Jestli si někdo zaslouží pořádný pohřeb, je to ona.“

„Co tím myslíš?“ zaujalo Harryho. Jen před čtrnácti dny ji nazvala ‚nebetyčnou čůzou‘.

„Ginny?“ zeptal se zvolna, když neodpověděla.

Ginny si povzdechla. „Copak to nevidíš? Když s ní Hermiona mluvila o Timovi, Mary zajistila, aby jí neřekla, kde Tim je. Protože co nevěděla, nemohl z ní ten bastard dostat. A pokud by si Hermiona a úřad mysleli, že Mary Tima někdy navštíví, naši adresu by jí sdělili. Nebo alespoň naše jména.“

„Takto jsem se na to nedíval,“ Harrymu to dávalo smysl.

„Nesnažím se ji vykreslit jako svatou, Harry,“ pokračovala Ginny. „Ale bylo jí sotva sedmnáct, když se Tim narodil. A jestli byla často proklínaná… no, podle toho, co mi řekla Hermiona o účincích heroinu na mudly, taky bych ho začala brát.“

Harry přikývl a Ginnyinu malou ruku přikryl svojí. „Nikdy jsi moc nemluvila o posledním roku v Bradavicích,“ on stejně tak neměl kuráž se zeptat.

Ginny pokrčila rameny. „Dávno mrtvá minulost, Harry. Proč?“

„Mohlo by mi to pomoci najít Snapeův lék. Kolikrát tebe, Lenku a Nevilla prokleli Carrowovi?“ tvrdošíjně trval na tématu a připravoval se na odpověď.

„Dvakrát, třikrát týdně první pololetí,“ přiznala Ginny nezaujatým hlasem. „Víc mezi Vánoci a Velikonoci. Crabbe a Goyle v tom byli taky dost dobří.“ Ginny se na něj podívala a její hnědé oči, normálně tak výmluvné, ztratily lesk. „Bylo to zlé, dokud Snape nezačal s tím lektvarem.“

Harry zavřel oči, nemohl čelit jejím prázdným.

Zhluboka, rozechvěle se nadechla. „Po pár prvních kletbách zjistíš, že ta bolest nikdy zcela nezmizí. Všechny klouby tě bolí. Pořád. A jsi tak unavený. Nemohla jsem se zahřát a pamatuju se, že jsem nedokázala sledovat, co se dělo ve vyučování. Minerva mě posílala k Poppy pro Životobudič a Bezesný spánek, ale moc nepomáhaly. Po jednom opravdu zlém kole… jsem myslela, že ztrácím rozum… Snape přišel a dal mi ten lektvar. Řekl Carrowovým, že Pán zla nechce, aby nějaký čistokrevný zemřel. A pak poprvé, kdy mi ho dal, mě celé tělo brnělo, jako když něco usne. Bolelo to jako čert. Spala jsem šestnáct hodin. Poppy mi řekla, že Neville na tom byl hůř. Když mu Snape lektvar dal, dostal záchvat. Myslela, že ho Snape zabil.“

Odmlčela se, jak se jí zadrhl dech v krku. „Udělala bych to samé jako Mary, kdybych toho bastarda nedokázala nejdřív zabít,“ zachraptěla.

Harry se naklonil a vzal ji do náručí.

Takto seděli, dokud nezaslechli kroky na schodech. Ginny se narovnala a otřela si oči. „Raději bych se měla pohnout,“ stále chraptěla. „Lily, drahoušku, pojď se nasnídat. Půjdeme brzy, musíš ještě do školy.“

„Ano, mami,“ odpověděla neobvykle tichá Lily.

„No tak, Time, ty taky,“ Ginny se vzpamatovala do svého pohotového já.

Tim sebou trhl, když se jej snažila pohladit po rameni. Harry zachytil v chlapcových očích něco, co vypadalo jako zklamání. Hrnky na stole se začaly trošku třást. Ginny si klekla před Tima. „Srdíčko, co se dě…“ zastavila se. „To je pěkně pitomá otázka, že?“ připustila tiše.

Pokrčil rameny a oči upíral do země. „Myslel jsem…“ zastavil se a pokrčil rameny. „Nevadí. Nachystám se do školy,“ zněl unaveně a rezignovaně.

Položila mu ruku na paži. „Poslouchej, zlatíčko,“ začala tiše, i když se hrnky třásly dál. Harry vytáhl hůlku pro případ, že by začaly létat. Ginny pokračovala: „Vezmu Lily do školy, a pak musím ještě něco zařídit. Ty a Harry se se mnou setkáte u oběda na Příčné.“ Odmlčela se, když na ni kradmo namířil oči. „Tam je teď tvá máma.“

Pomalu přikývl. Hrnky se přestaly tak hrozivě třást.

„Myslel sis, že jsme změnili názor?“ zeptala se Ginny jemně.

K Harryho překvapení chlapec přikývl. „Napadlo mě, že jste to možná řekli jen tak,“ zašeptal.

„Promiň,“ omluvila se. „Špatně jsem se vyjádřila. Měl ses jen posadit a nasnídat. No tak.“

Hrnky se zastavily.

„Takže můžu… ji vidět?“ zeptal se Tim, když se posadil a dostal od Krátury talíř.

„Ano, srdíčko,“ přitakala Ginny. „S Harrym tě tam vezmeme,“ rezignovaně se na manžela podívala, „protože je to pro tebe tak důležité.“

Jakmile Lily a Ginny odešly, Harry poslal pergameny Nekrounovi a Kenotafovi. Tima nasměroval do vany a připravit se na odchod. Opět se projevila Timova předčasně vyspělá soběstačnost. Chlapec nesnášel, když mu někdo, i Krátura, pomáhal.

Harry zamířil po schodech, aby se oblékl, a zaslechl Tima mluvit. Nakoukl do pootevřených dveří. Tim vedl vážný rozhovor s medvídkem. Jindy by to bylo sladké, dnes se Harrymu stáhlo hrdlo, když zaslechl, co říká. „Nevím, jak dlouho si mě opravdu nechají. Vím, že všechno pokazím. Mají další kluky a Lily a ti jsou opravdu jejich.“

Harry si šel najít plášť a vzpomněl si, jak v dětství docela pravidelně myslel na to samé s Weasleyovými. I po svatbě s Ginny musela Molly pokračovat s iniciativní laskavostí, aby Harry pochopil, že je skutečně součástí rodiny.

Nekroun a Kenotaf měli kancelář na křižovatce Příčné a Obrtlé, tradičním místě pro kouzelnické podnikatele. Šlo o slušně neurčitou stavbu se zdrženlivými a dobře udržovanými okny. Harry je ještě nikdy nenavštívil – ještě nemusel zařizovat pohřeb.

Molly a Ginny čekaly na Harryho a Tima na schodech. „Time, toto je…“ Ginny zaváhala, nebyla si jistá, jak Molly chce, aby jí Tim říkal.

„Všechny děti mi říkají babi,“ nabídla Molly dobrosrdečně. „Moc mě těší, že se konečně setkáváme.“

Tim byl bledší než obvykle a dokázal jen vykviknout: „Ahoj.“

Molly se vážně podívala na Harryho. „Prošla jsem s panem Nekrounem vše potřebné. Řekl, že s vystavením není žádný problém. Řekl, že… no, že to bývá obvyklé a připustil, že často i velmi užitečné pro pozůstalé.“

Molly nepochybně měla své výhrady, ale provedla ty tři dveřmi.

Vešli do pohodlného pokoje vyzdobeného v levandulových a šedých tónech. Molly a Ginny se posadily do dvojmístné sametové sedačky, Harry do podobné pohovky. Tim Harryho překvapil, protože se o něj opřel a ani se neošil, když mu Harry jemně stiskl rameno.

Pan Nekroun byl hubený, povětší člověk se snědou pletí, tmavými vlasy a černýma očima. Harrymu se v tu chvíli živě vybavil profesor Snape zírající na něj přes sklenici whisky. Odkud se ten obraz vzal? Vzápětí ale zmizel.

„Pane a paní Potterovi,“ muž napřáhl ruku ke každému z nich, když vstali, a pak se naklonil, aby pozdravil Tima. „A toto musí být mladý pan Dawson.“ Pan Nekroun měl příjemný, hluboký hlas, který uklidňoval.

Tim ho trhnutím hlavy pozdravil.

„Soucítím s vaší ztrátou,“ pravil ten muž jemně. „Pochopil jsem, že chcete soukromé vystavení zesnulé?“ zeptal se dospělých.

Harry odpověděl: „Ano, chceme.“

„Nu, už ji máme připravenou. Uložili jsme ji v soukromém pokoji a vy tam můžete strávit tolik času, kolik budete chtít. Prosím, následujte mne.“ Odvedl je do malé boční místnosti.

Tim šel mezi Harrym a Ginny, ačkoliv za ruku je nevzal. Jakmile vkročili dovnitř, zadrhl se mu dech v krku.

Ve vzdáleném konci místnosti stála o samotě bílá rakev. Harry si oddechl. Maryina tvář byla klidná a plná míru, přestože bledá. Oblékli ji do růžového hábitu s krajkovými rukávy, který Ginny vybrala z nabídky pohřebního ústavu, protože se hodil k Maryiným plavým vlasům. Vlasům, které podědil její syn.

Harry hůlkou rakev snížil. Teď do ní chlapec viděl. Přešel blíž a obrovské oči plné stínů upřel na matku.

„Je to ona,“ zašeptal. Harry věděl, že Tim doufal v nějakou chybu.

S Ginny mu stáli po bocích a Molly byla někde u dveří.

„Nenávidí růžovou,“ pronesl Tim.

„Jaká byla její oblíbená barva?“ zeptala se Ginny.

„Modrá. Říkávala, že miluje modrou, jakou mají moje oči.“

„Time?“ oslovila jej Molly, která k nim přešla. „Můžeš se na mě podívat?“

Tim vzhlédl. Molly se mu pořádně podívala do očí, pak namířila hůlku na Maryino tělo a pronesla kouzlo: „Divum puteulanus vestio,“ které doprovodila důmyslným mávnutím.

Maryin hábit se změnil na nebesky modrý, stejně modrý jako Timovy oči.

„Děkuju,“ pronesl tiše.

„O nic nejde,“ pravila Molly tiše. „Kéž bych…“ a bezmocně se odmlčela.

Tim se ještě víc přiblížil k tělu. Ginny zvedla ruku, aby jej zastavila, ale Harry ji za ni jemně chytil. Pohlédl do její ustarané tváře a zavrtěl hlavou.

Tim se roztřesenou rukou dotkl Maryiny chladné. Stázové kouzlo na těle snížilo teplotu na menší, než byla v místnosti. Tim se stáhl, vystrašený chladnou ztuhlostí mrtvé ruky.

Harry a Ginny k němu teď již přistoupili. Rozplakal se, ale nehrozil žádný výbuch nahodilé magie. Harry dítě zvedl a přivítal, že ho objalo kolem krku. Ginny je oba vzala do náručí.

Po dlouhé době se Tim zeptal: „Můžeme jít domů?“

 

PP: Jestli stejně jako my nevíte, co je to kenotaf, pak vězte, že je to symbolický náhrobek zbudovaný pro zemřelého, jehož tělo je nezvěstné, nebo bylo pohřbeno jinde, v podstatě typ památníku.

Divum puteulanus vestio – divum znamená nebe, puteulanus modrý a vestio pak šatit, oblékat. Molly tedy zesnulou „oblékla do nebesky modré“.


Kapitola 19.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/19/

Rating: 13+



Kapitola 19.

Následujícího rána trvala Ginny na tom, že všichni nejdřív posnídají, a až pak se oblečou do slavnostního. Nesnášela, když musela na každém nejdřív zapracovat hůlkou, než vyšli ze dveří. Lilyin levandulově černý hábit pověsila na ramínko, a jakmile dívenka vstala od snídaně, podala jí ho.

Pak zvedla balík, který včera odpoledne poslala Molly, a vytáhla Timovo nové oblečení. „Tady máš ty, srdíčko,“ pobídla jej.

Tim nic neříkal, ale Harry v jeho očích viděl podezření nad kusem podávaného oblečení. Najednou si uvědomil, že kouzelnické hábity vypadají jako mudlovské dívčí šaty.

Chlapec se kousl do rtu a nedůvěřivě se na Ginny mračil, nicméně nepromluvil, jako by zvažoval, zda si z něj někdo nevystřelil. Harryho napadlo, jestli se zase neobjeví Timova divoká magie. Vypadalo to, že nastupuje, kdykoliv se Tim nedokáže vyjádřit.

„Také bych si měl vzít svůj,“ pravil Harry. „Tak pojď, Time, musíš si nejdřív najít košili a kalhoty.“

Nahoře popadl hábit – s ním mohlo být snazší Tima přesvědčit. „Potřebuješ pomoc?“

Tim zavrtěl hlavou. Jako vždy.

Chlapec byl už v půli schodiště, když se vynořil Harry zcela oblečený. Zaslechl letax.

Dveřmi do kuchyně uviděl oba syny ve společenských hábitech, které jim včera Ginny poslala. Pro jednou měli střapaté vlasy hladce sčesány, takže jim netrčely do všech stran. „Vám to ale sluší,“ pochválila je Ginny.

S posledními úpravami oblečení vešel Harry do kuchyně. „Tak pojď, Time,“ pobídl jej jemně. „Nesmíme přijít pozdě.“ Ukázal na hábit, který předtím Ginny pověsila a hůlkou vyžehlila.

Tim se kradmo podíval na Ala a Jamese. Chlapci se vítali se sestrou a matkou. Al vzhlédl a všiml si Tima. „Ahoj,“ pozdravil ho jemně. „Ty musíš být náš nový brácha.“

Tim pokrčil rameny. Harry to gesto začínal nenávidět. „Ahoj,“ pozdravil Tim Albuse tichounce. Právě teď ho ale víc zajímala záležitost s oblečením, a proto se otočil k Harrymu. „Všichni nosí tohle? I kluci?“ zeptal se skepticky.

Harry jej přikývnutím ujistil a ukázal na svůj vzhled: „Jo.“

Chlapec asi došel k závěru, že když všichni mají hábity, musí to být v pořádku. Povzdechl si a na košili a kalhoty si navlékl nezvyklý kus oblečení.

James se k němu otočil a usmál se. „V pořádku?“

„V pohodě,“ odvětil Tim. Harry začínal nenávidět i tento obrat.

Normálně by se Harry nestaral, jak je Tim oblečený, ale kouzelníci (stejně jako mudlové), byli u pohřbů velmi puntičkářští. Ginny a Molly neústupně trvaly na tom, že tuto záležitost pojmou jako rodinný pohřeb, a nikdo se s nimi nehodlal hádat.

Po válce měl Harry velkou příležitost seznámit se s kouzelnickými tradicemi spojenými s pohřby. Zatímco běžná černá mohla být hlavní barvou smutku, lidé se odívali i do jiných barev dle vztahu k zesnulému. Bílá obruba pro manžele zesnulého. Tmavě zelená pro rodiče. Levandulová pro sestry a dcery, šedá pro bratry a syny.

Weasleyovi se všichni ukážou ve společenských pláštích a hábitech černé barvy s dotekem levandulové pro ženy a šedé pro muže. Takto dají najevo, že Mary byla čestným členem rodiny. Tim sám, protože byl nezletilý syn zesnulé, měl šedý hábit s černým lemováním.

Nekroun a Kenotaf pro ně poslali staromódní auto, které zaparkovalo na kraj silnice přesně v jedenáct hodin. Jak se jich všech šest soukalo dovnitř, sedadlo auta se ochotně rozšířilo.

Cesta netrvala tak dlouho, ale Tim celou dobu mlčel. Al a James tlumeně vykládali o jejich posledním famfrpálovém zápase. Ginny, hluboce zamyšlená, zírala z okna.

Lily seděla vedle Tima a držela ho za ruku. Utěšovalo jej to. Když se dostali ke kostelíku, stále Lilyinu ruku pevně svíral.

Překvapilo jej, když dorazili Weasleyovi a začali vysedat z různých aut. Něco Lily zašeptal. „To je jen rodina,“ zaslechl odpověď.

Harry si byl jistý, že Tim netušil, že ‚jen rodina‘ znamená celý rod.

Opět něco zašeptal. „No… Hádám, že se všichni scházíme pokaždé, když se stane něco důležitého,“ odpověděla Lily poněkud zmateně.

Harry doufal, že až se všichni sejdou příště, bude to při šťastnější příležitosti. Na svatbě nebo křtinách. Možná při Timově adopci? No, alespoň při prvním Timově vystavení celé rodině budou všichni trochu ukázněnější než obvykle.

Harryho překvapilo, že se Phillip a Eleanor dostavili v kouzelnických hábitech. Eleanořin byl lemovaný levandulovou jako u zbytku čarodějek a Phillip měl šedou vázanku pod černým pláštěm. Dudley se oblékl do střízlivého černého obleku s šedou vázankou a kapesníkem. Ginny jim musela poslat sovu s vysvětlením barevného schématu.

Farář byl starší muž, který Mary znal od křtu. Jestliže jej překvapilo dvacet podivných lidí, kteří se účastnili Maryina pohřbu, nedal nic najevo. Harry slyšel pana Clarka, jak mu tlumeně říká, že Timova pěstounská rodina jsou ‚Meredithini lidé‘. Harry si představil, jak je kněz považuje za jakousi sortu zámožných světských oblečených do svých pohřebních krojů.

Musel se usmát této verzi pravdy.

Ginny odvedla Tima, aby se posadili do přední části skupiny židlí, které tam stály připraveny. Ostatní děti je následovaly.

Molly se postavila vedle Harryho. „Jak mu je?“ zeptala se s pohledem na Tima.

„Jak se dalo čekat,“ povzdechl si Harry. „Jen je tak tichý. Je těžké říct, jak se mu vede.“

Molly se křivě pousmála. „Připomíná mi jiného chlapce, kterého jsem kdysi znala.“

Harry jí úsměv smutně vrátil: „Asi ano.“ Něco ho napadlo. „Opravdu jste posílala Brumbálovi huláky?“

„Artur ti to řekl?“ trochu zrůžověla Molly, ačkoliv úsměv nezmizel.

„N-ne…“ Zamyslel se, kde to musel zaslechnout. „Musela to být Minerva.“

„Poslala jsem mu huláka, když chlapci vzali to auto a zachránili tě. A pak znovu na konci léta, protože jsi tolik přibral, takže jsem věděla, že nepřeháněli o tom, jak tě ti mudlové špatně krmí. Dalšího jsem poslala, když jsem se doslechla, že jsi následující léto utekl. A pak znovu na konci toho roku. Ve čtvrtém ročníku jsem mu je posílala snad každý druhý týden.“

Harry se na ni nedůvěřivě podíval a pak se tlumeně rozesmál. „Myslel jsem, že jen já jsem mu zničil kancelář.“

„Po tom incidentu s mozkomory jsem mu nejen poslala huláka, ale vycinkala jsem mu před celým Řádem.“ Molly se teď rozhodně červenala.

„To byl ten důvod, proč Artur a zbytek promluvil se strýcem Vernonem následujícího léta?“ Harrymu to tehdy trochu usnadnilo život – strýc pak Harryho naprosto ignoroval celou dobu, co strávil v Zobí ulici. Dokud jej Brumbál nevyzvedl.

„Kupodivu ne,“ pronesla Molly zvolna. „To profesor Snape. Nikdy na to nezapomenu, bylo to prostě divné. Ukázal se pozdě v noci poté, co byl zabit Sirius. Tonksová a Remus tam byli taky. Řekl Arturovi a mně, že musíme udělat něco s vašimi příbuznými, než… no, než tě Dursleyovi dovedou do hrobu dřív, než to stihne Pán zla. A pak řekl Remusovi, že tě sice nemá rád, ale že by neodsoudil ani psa k životu s Dursleyovými. Abych pravdu řekla, proto byl takový šok, když…“ odmlčela se.

„Hm.“ Harry si to bude muset promyslet.

V té chvíli dorazil k obrubníku smuteční vůz. Naštěstí jej netáhli testrálové.

„Raději si půjdu sednout,“ oznámil Molly a připojil se k Arturovi, který se právě představoval Dudleymu a Phillipovi a byl hluboce ponořený do rozhovoru s nimi.

Bill, Charlie, Lee, George, Percy, Ron a Harry sloužili jako nosiči a přepravili liliemi obtěžkanou rakev k mudlovskému vynálezu, který ji měl snést do čerstvě vykopané země.

Farář pronesl několik slavnostních modliteb, které Harry nevnímal, protože koutkem oka sledoval Tima.

Tim seděl tiše na skládací židličce po Harryho levici s Ginny na druhé straně. Na jeho tváři se nezračily žádné emoce. Harry se domníval, že se cítí jako na veřejnosti.

Lily, Albus a James seděli na druhé straně Ginny. Ron, Hermiona a jejich děti po Harryho pravici.

Dudley a Phillip měli místa s Eleanor vedle Molly a Artura.

Celá skupina se ani nepohnula, dokud kněz neskončil a rakev nebyla spuštěna do hrobu.

Tim, Harry a Ginny pak použili lopatky, aby hodili trochu hlíny na rakev. Být to pohřeb na kouzelnickém hřbitově, rodina by pomocí hůlek sama zasypala hrob, ale Harry chápal, že hrobník pro dokončení práce použije bagřík.

Když bylo hotovo, mlčenlivá skupina odešla ke hřbitovní bráně.

Ron se uvolněně vzdálil od Hermiony. „Harry…“ začal tiše, „támhle, přes ulici…“

Nemusel říkat nic dalšího. Harry se díval rovně, ale očima kmitl naznačovaným směrem. Postava v mudlovském oblečení se ležérně opírala o zeď a kradmo sledovala jejich skupinu. Harrymu by bylo příjemnější, kdyby zírala. Muž zírající na jejich skupinu by nemusel být něčím jiným, než se zdá.

„Máme už popis?“ zeptal se Ron.

Harry věděl, na co se ptá. „Ne že by na tom záleželo,“ zamumlal zpět. Pokud to byl kouzelník, mohl použít řádku kouzel na změnu vzhledu. „Pošli zprávu, nelíbí se mi to.“

Harryho napadlo, jestli se ten temný kouzelník, který zplodil Tima, nepokouší získat chlapce zpět. Teď se mu to nezdálo jako planá myšlenka. Existovalo nesčetné množství zaklínadel, která používala krev dětí. Nebo se tomu muži jen líbilo mít dědice. Bylo pravděpodobné, že ten muž na Mary seslal sledovací kouzlo podle rychlosti, s jakou ji našel, když opustila nemocnici. Rodina se dala sledovat mnoha způsoby. Molly měla jeden na svých hodinách.

„Hele, Ginny?“ šeptl Harry. „Přes ulici. Co myslíš?“

V odpověď Ginny uvolnila hůlku zastrčenou pod kapesníkem v rukávu. „Pojďte. Nelelkujte,“ pobídla děti. Harry zůstal na svém obvyklém místě za rodinou.

Shromážděním se neslo mumlání. V rukávech byly drženy a připraveny hůlky. Pokud je chtěl temný kouzelník přepadnout na pohřbu, nemohl si vybrat horší skupinu. Dva bystrozoři a zbytek stále ve formě. Ginny a Harry často bojovali s různými uskupeními Weasleyových, aby si udrželi schopnosti.

Harrymu se ulevilo, když se bez incidentů dostali do auta.

Poblíž zaburácel autobus, a když se Harry podíval, postava zmizela. Bylo možné, že muž prostě odešel, nebo možná autobus zakryl zvuk přemístění.


Kapitola 20.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/20/

Rating: 13+



Kapitola 20.

Když Harry v pondělí kráčel k Zobí ulici číslo čtyři, bylo pod mrakem. Zhluboka se nadechl, aby uklidnil nervy. Zdaleka to nebylo tak zlé jako posledně, před měsícem, kdy se tu objevil s Ginny a Minervou. I tak ale cítil, že se mu tep mírně zvýšil. Opožděně jej napadlo, jestli se neměl převléct do mudlovského. Nepodobalo se mu, že zapomínal na takovéto věci.

Harry nad sebou zavrtěl hlavou v hořkém pobavení. Čtyřicet let a stále vyděšený návštěvou rodného… no ne domu, ale místa kde vyrostl. Zaklepal na dveře a pokusil se setřást úzkost.

Dveře se téměř okamžitě otevřely. „Ahoj, Harry!“ Dudleyho potěšilo, že ho zase vidí. Na Maryině pohřbu a smuteční slavnosti neměli možnost si promluvit. Phillip si celé odpoledne povídal s Leem a Georgem, zatímco Artur si zmonopolizoval Dudleyho. „Pojď dál. Nebo bys raději šel někam jinam?“

„Čekám nějaké sovy,“ odpověděl Harry. „Jestli ti to nevadí, raději zůstanu tady.“ Pokud by vyrazili do mudlovského Londýna, bylo by těžké přijmout dopisy od sov a Harry na ně chtěl odpovědět okamžitě.

Dudley zamířil do kuchyně postavit konvici na čaj a Harry jej následoval. Svlékl si plášť a přehodil ho přes opěradlo židle.

„Děkuju, že jste se v sobotu ukázali,“ pravil Harry. „Ginny přišlo důležité, aby tam byla celá rodina.“

„V pohodě. Jen doufám, že příští setkání bude při šťastnější příležitosti.“ Dudley vytahoval věci na sendviče z lednice. „Jak mu je?“ myslel Tima.

Harry se zatvářil. „Nic moc. Od pohřbu pořádně nespal. Dnes má další kontrolu u léčitelů. Jde s Ginny.“

„Rodinná terapie. Dobrá strategie,“ usmál se Dudley.

Harry se také pousmál. Na chvíli se rozhostilo ticho. „Dočetl jsem tvoji knihu,“ prohodil najednou Harry. Rozhodl se, že toto je stejně dobrý začátek jako jakýkoliv jiný.

Dudley nalil čaj, položil dva šálky na stůl a posadil se, než promluvil. „Takže co myslíš?“ zeptal se. Harry v Dudleyho hlase zaznamenal náznak obav.

„Chtělo to jistou tvůrčí svobodu, nemyslíš?“ Harry opatrně udržoval slova i tón v neobviňující rovině.

Dudley si povzdechl. „Tvůrčí svobodu?“ zeptal se stejně opatrným hlasem.

„No, myslím tím, že mě překvapilo, jak jsi dokázal vykreslit kouzelnické záležitosti jako jisté mudlovské nadání. A myslím, že je to dobře napsané,“ dodal Harry. Od Hermiony se naučil, že kritika se lépe přijímá, pokud se začne o pozitivní stránce.

„Ale…?“ zeptal se Dudley, když se Harry odmlčel.

„No, uvědomuju si, že musíš psát zajímavě pro čtenáře a tak, ale upřímně… některé věci, které tam popisuješ, jsou trochu nadnesené,“ přiznal Harry znepokojeně. Říkal si, proč to považoval za dobrý začátek.

Dudley se na Harryho dlouze zadíval. „Tak si většinu toho pamatuju. Pokud něco, zmírnil jsem to, Harry,“ oponoval tiše.

Harry pokrčil rameny. Dudleyho kniha Dursleyovy vykreslila tak zlé, jako byl Timův otec. Ne že by si neuvědomoval jejich týrání, jen že Dudleyho souhrn se zdál extrémnější, než si Harry pamatoval.

„No, podívej, třeba to o mozkomorech popisuješ jako přepadení. Budiž. A zjevně jsi vynechal tu část o tom, jak jsem dostal všechny ty sovy z ministerstva a školy. Ale Vernona jsi následujícího dne nechal, aby mě zbil za to, že jsem tě pořádně nebránil,“ Harry vrtěl hlavou. V knize to bylo popsáno jako okamžik zjevení pro Dudleyho. Že Vernon potrestal Harryho (nebo ‚toho kluka‘, jak jej Dudley celou dobu jmenoval) za věci, nad kterými neměl žádnou kontrolu. Že jej potrestal za snahu Dudleymu pomoci, když Harry mohl prostě jen odejít.

Dudley seděl velmi klidně a neodtrhl od Harryho oči. „Ty si to nepamatuješ?“ zeptal se docela prudce. „Myslel jsem, že tě zabije. Počkal si, až s mámou odejdeme. Máma měla pocit, že je na řadě trocha nakupovací terapie. Když jsme se vrátili, ležel jsi v pokoji na podlaze celý v krvi.“ Dudley se zachvěl. „Víš, jak moc krvácí zranění na hlavě. Měl jsi velikou ránu přes ucho, byl jsi mimo a táta šílel, protože se bál kouzelníků.“

Harry zamítavě vrtěl hlavou. „Ne… to se nemohlo stát… Něco takového se nemohlo stát.“

Dudley se velmi vážně zeptal: „Co dalšího si pamatuješ ze dne po setkání s těmi mozkomory?“

„No…“ Ten rok byl katastrofa od začátku až do konce. Živě si vzpomínal, jak rozhněvaný byl na všechny, když jej konečně vzali na Grimmauldovo náměstí, ústředí Fénixova řádu. Nicméně si nepamatoval, o čem Dudley mluví. Bylo možné, že trpěl ztrátou paměti, protože dostal ránu do hlavy? Nebylo by to poprvé. „Jsem si docela jistý, že následujícího večera si pro mě přišli kouzelníci,“ dokázal ze sebe dostat po chvilce přemýšlení.

Dudley zavrtěl hlavou. „Byl to téměř týden. Máma uklidila ten binec a strčili tě do postele a modlili se, aby tě vyléčila tvá ‚zrůdnost‘. Dřív se to stalo pokaždé, když táta zašel daleko.“

„Dudley… to není…“ začal Harry. Dlaně se mu zpotily a otřel si je o kalhoty.

„Harry,“ Dudley se na něj díval velmi vážně a předklonil se na židli. „Ginny mi řekla, že hrajete sport, kde létáte na koštěti třicet stop ve vzduchu. Dovolujete ho hrát dětem. To mi napovídá, že zranění neznamená pro kouzelníka to samé jako pro nás ostatní. Máma s tátou to během času museli zjistit a… no… nemyslím, že máš práh bolesti jako ‚normální‘ člověk. Máma by jinak tátovi nedovolila, aby zašel tak daleko, kdyby ty rány nemizely tak rychle.“

Dudley se zase opřel a zavřel oči. „Nebo možná by tě prostě zabili. Stal by ses jedním z těch hrozných příběhů, se kterými přichází noviny s titulkem ‚Jak se to mohlo stát?‘ a hází vinu na všechny kolem, že to neviděli,“ dokončil hořce.

Harry na něj zmateně mrkal. Také se opřel a rozhodl se, že až dorazí sova, sjedná si další schůzku s Phoebe. Poslední týdny se s ní vídával stejně často jako po válce. Asi bude lepší, když se začnou setkávat pravidelně každý týden.

Vzdáleně si vzpomínal, jak mu někdo (asi Hermiona) říká, že si většina kouzelníků myslí, že domácí skřítci necítí tak ostře jako lidé. Harry si připustil, že k němu se chovali spíš jako k domácímu skřítkovi než k lidskému dítěti. Jen si asi neuvědomoval, jak daleko to zašlo.

Dudley vstal a dolil mu čaj, pak přešel k lince a pustil se do přípravy sendvičů. „Doufám, že jsem tě nepřipravil o chuť k jídlu,“ pronesl s očividnou snahou dát tak Harrymu příležitost změnit téma.

Harry si podal talíř a nabídl si hovězí sendvič ze sbírky, kterou Dudley připravil. „Ne, ne úplně,“ prohodil suše. Bylo trochu divné sedět tady, bez Ginny nebo Phillipa, kteří by se ve chvílích ticha postarali o konverzaci.

„Opravdu jsem si užil tvoje příbuzné,“ začal Dudley, když se posadili a soustředili na jídlo. „Připomínají mi Phillipovu rodinu. Všichni jsou naprosto šílení,“ usmíval se Dudley. „Jeho sestra je folková zpěvačka s docela dost velkým počtem odběratelů na síti…“

„Na síti?“ zeptal se Harry a cítil, jak se mu koutky úst zvedly. „Co je síť?“ Měl vidění akromantule coby domácího mazlíčka.

Dudley na něj zíral. „To nemyslíš vážně…?“ Pak jej dostihla realita. „Aha, ano. Ve škole jsi byl v devadesátých letech, že?“

Harry přikývl.

„A od té doby jsi nestrávil žádný čas v našem světě?“ Dudley posmutněl. „Skončí tak i Eleanor? Ztratíme ji, jakmile odejde do školy?“

„Většina mudlorozených zůstává jednou nohou v jednom a druhou v druhém světě,“ odvětil Harry. „Já k tomu jen neměl důvod,“ usmál se. „Možná ho teď prozkoumám trochu víc.“

Dudley mu věnoval vděčný úsměv. „Ukážu ti, co je internet, když mi slíbíš, že nevybuchneš notebook. Proto jsem tě nemohl najít na Facebooku.“

„Internet a sítě,“ prohodil Harry. „Promiň… naprosto jsi mě zmátl.“

Jejich rozhovor přerušilo klepání na okno. „Vezmu to,“ vyskočil Harry. „Je to balíček, na který čekám.“

Sova patřila k těm bradavickým. Nesla podlouhlý balíček a obálku od Minervy. Harry otevřel dopis psaný jejím formálním písmem.

 

 

Drahý Harry,


když Severus zemřel, zanechal tu pár věcí. Žádal, aby jeho hůlku raději věnovali škole a nepohřbívali ji s ním. Také zanechal tento malý balíček. Podle Severusova varování souhlasím, že jeho zápisníky a deníky jsou pravděpodobně svázané s jeho hůlkou. A je pravděpodobné, že s ní bude spojená i tato krabice.


S pozdravem

Minerva


 

K první sově se připojila další s neforemnou obálkou. Byla od Nevilla. Harry ji otevřel a uvnitř našel lahvičku se stříbrnou mlhou a vzkazem s mnoha škrtanci.

 

 

Harry,


doufám, že mě nebudeš považovat za zbabělce. Tady je vzpomínka na tu událost, jak jsi chtěl. Upřímně, raději bych ji neprobíral osobně, takže si posluž. Rád odpovím na všechny otázky, ale myslím, že je to výstižné. Nevím, jestli… Doufám, že ti to pomůže s výzkumem.

 

Neville


PS: Vyvolal jsi moji zvědavost ohledně mých lékařských záznamů… Dám ti vědět, jestli najdu něco souvisejícího.

 

 

Harry se spokojeně usmál. Potěšilo ho, že mu Neville v tomto věřil. Nejprve váhal, zda ho poprosit, a dal přednost Poppy. Odmítla ho s tím, že její přísaha diskrétnosti jí nedovolí sdílet s ním informace bez Nevillova svolení. Nečekal, že mu Neville poskytne celou vzpomínku.

„Dobré zprávy?“ zeptal se Dudley.

„Ano,“ položil balíčky na plášť, takže je tu nezapomene. Z náprsní kapsy vytáhl pergamen. „Můžu si půjčit brko?“ poprosil.

„Mám pero,“ nabídl Dudley a podal mu ho.

Harry rychle napsal vzkaz Phoebe s dotazem, jestli bude mít někdy v týdnu čas. „U svatého Munga, oddělení léčení mysli,“ řekl Harry sově. Obě se rozlétly ve stejnou chvíli, když je Harry nakrmil zbytky ze sendvičů.

„Léčitelé mysli?“ zajímal se Dudley. „Druh kouzelnických psychologů?“

Z nějakého důvodu Harrymu zrudly tváře. „Jo, s jednou se vídám. Už roky,“ jaksi se potřeboval bránit. „Po válce… no… měl jsem hodně problémů…“ Bylo to pitomé, protože Dudley sám byl něco jako léčitel mysli.

Dudley vážně přikývl. „To si umím představit. Vlastně když ses tady poprvé ukázal, myslel jsem, že Minerva je tvoje terapeutka. Kdyby byly role opačné, vzal bych si s sebou svoji.“ Zarazil se. „Nebo možná ne. Mohlo by se to těžko vysvětlovat,“ napůl se usmál. „No… vlastně jsem si říkal… Je toho hodně, co bych chtěl probrat, ale je to…“

„Trapné,“ dodal Harry.

Dudley přikývl a s úlevou se usmál. „Ano. Myslíš, že bychom mohli mít společné sezení… někdy?“ Dudley zrudl. „Jen si nejsem jistý, kde bychom vůbec začali. Ty ano?“

Harry nevěděl. „Možná by to Phoebe udělala. Je mudlorozená. Během války studovala na americké mudlovské univerzitě. Zeptám se jí, až s ní budu.“

„Díky,“ řekl Dudley vděčně. „Jo, a další věc,“ Dudley zvedl z linky jakousi složku. „Když táta umřel a máma dostala rakovinu, musel jsem jí pomáhat s financemi. Jak se ukázalo, byla dost zazobaná.“

Harry věděl, že jsou Durslyovi dobře situovaní, i když si neustále stěžovali, jaká finanční zátěž pro ně Harry je.

Dudley mu podal složku a tvářil se rozpačitě. „Jak se zdá, ty jsi byl velkým důvodem proč. Dostávali asi tisíc liber měsíčně z něčeho zvaného ‚Potterův fond‘.

Harry si povzdechl. Nebylo to něco, co by už nezjistil, ačkoliv sto galeonů měsíčně bylo víc, než se Harrymu snilo.

„No, hodně toho utratili,“ pokračoval Dudley. „Ale měli… já nevím… naprostou drzost dát asi polovinu na můj účet,“ zavrtěl hlavou.

Harry otevřel složku. Obsahovala záznamy z devadesátých let.

„Nepřišlo mi správné to utratit,“ vysvětloval Dudley. „A nikdy jsem je doopravdy nepotřeboval. Když máma umřela, zůstala velká pojistka… takže… je to tam.“

Harrymu došlo, co se Dudley snaží udělat. „Nepotřebuju to,“ odmítl rychle. „Opravdu, nezáleží mi na těch penězích.“

„Vidím, že je nepotřebuješ, ale já je použít nemůžu,“ odvětil Dudley. „Jako by měly jít jinam.“

Harry minutu přemýšlel a snažil se spočítat, na kolik galeonů se dívá. Zastavil se u ‚hodně‘. Napadlo ho něco pěkného.

„Víš,“ začal tiše, „v Bradavicích je hodně chudých studentů, kteří využívají stipendijní fond, ale ten je, samozřejmě, nedostatečně financován. Možná bychom to mohli vložit tam?“

Dudley se usmál. „Můžeme to nazvat Stipendium Vernona a Petunie Dursleyových pro kouzelnickou mládež?“


Kapitola 21.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/21/

Rating: 13+



Kapitola 21.

Harry seděl v ušáku ve své pracovně a studoval svoji dominantní ruku se směsí podráždění a mrzutosti.

Byla už pozdní hodina, ale Ginny trvala na tom, že zavolají pomoc. Pochopila, že žádné léčivé kouzlo, které zná, nebude fungovat. Tolik se strachovala, že místo sovy poslala Patrona. Děti uložila, jakmile je ujistila, že se Harry nijak trvale nezranil.

Možná by šel ke svatému Mungovi, ale nechtěl vysvětlovat, jaká bezpečnostní opatření přijal, a z té nehody byl opravdu víc než trochu rozpačitý.

„Zatracená věc,“ zamumlal temně. Lektvar, co mu Ginny dala, naštěstí bolest otupil.

Přední dveře se otevřely a zavřely. Někdo tiše promluvil na Kráturu. Harry si uvědomil, že neví, pro koho Ginny poslala.

Slyšel kroky na schodech a tiché zaklepání na dveře pracovny.

„Vstupte,“ procedil.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla ustaraná tvář Lenky Láskorádové. „Harry?“ zeptala se zvolna. „Ginny říkala, že jsi měl nehodu s hůlkou.“

Vypadala, jako by právě přišla z dílny. Neměla hábit, ale džíny a staré obrovské tričko se ‚Sudičkami‘. Kožená zástěra s kapsami, obtěžkaná nástroji, jí visela u pasu. Stříbřité vlasy měla svázané do culíku na vrchu hlavy.

V odpověď k ní natáhl ruku plnou puchýřů a bolestí zaskřípal zuby. Prsty měl příliš nateklé, aby je mohl sevřít, a kůže na dlani jako by začínala mokvat a slévat se do bílých a šedých fleků.

Plavé obočí se zvedlo. „No teda. To ti udělala tvoje hůlka? Vybuchla?“ Přešla k němu, přičemž opatrně našlapovala kolem pergamenů a knih, které ležely po celé místnosti.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Ne moje hůlka,“ přiznal. „Profesora Snapea. Zatracená past.“

Jako vždy Lenka tuto informaci nekomentovala a v mžiku si před něj klekla, popadla jej za zápěstí a dlaň prozkoumala zblízka. Krátce otočila ruku, aby prohlédla hřbet a vrátila zpět, prsty držela nad dlaní, ale kůže se nedotkla. Pak jej pustila a rozhlédla se.

„Můžu vidět tu hůlku?“ zeptala se. Harry kývl k psacímu stolu.

Opatrně ji zvedla a zlehka jí mávla. Ze špičky se znenadání vyhrnul v tenkém pramínku šedý kouř.

„Nebyla to past,“ poznamenala jemně. „Jen tě prostě nemá ráda. Co děláš s hůlkou profesora Snapea?“ zeptala se, vytáhla svoji, poklepala mu jí po zápěstí a pak několikrát mávla nad dlaní.

„Snažím se dostat do těch jeho zpropadených deníků,“ trhl Harry bradou k hromadám pergamenů. Lenčina práce bolest zcela utlumila, ale kůže zůstala živá. „Asi mám heslo, ale hůlka začala tak žhnout, až jsem myslel, že vybuchne.“

Lenka přikývla, jako by jí to dávalo smysl. „Mám v obchodě něco na kousnutí hůlkou. Může tam Krátura zajít?“ zeptala se.

Krátura zjevně poslouchal. „Ano, slečno Lenko,“ zaskřehotal od zárubně. „Jen řekněte Kráturovi, kde to najde a jak to vypadá.“

„Je v dílně na zdi, ve skříni označené červeným symbolem léčitele. Nemůžeš ji minout. Je tam láhev s nápisem ‚kousnutí hůlkou‘.“

„Stává se to často?“ zajímal se Harry, hlavně aby se rozptýlil.

„Ale ano,“ odvětila. „Děje se to u ukradených hůlek, které nebyly nad jejich pány vyhrané. Občas i u zděděných hůlek. Někdy to provede nová hůlka jen tak. Toto je ale nejhorší kousnutí, jaké jsem viděla,“ prohodila se zájmem. „Musel jsi ji opravdu rozzlobit.“

„Jo, no, já měl takový vliv i na Snapea. Jaký kouzelník, taková hůlka,“ prohodil Harry popuzeně.

Lenka se na něj lehce nepřítomně usmála. „Možná by ji měl zkusit někdo jiný. Někdo bez tolika historie s původním pánem hůlky.“

Harry zamyšleně přikývl. „Možná by to mohli zkusit Minerva nebo Kratiknot.“

„Takže?“ protáhla Ginny, opírající se o zárubeň dveří s rukama zkříženýma na hrudi. „Přežije? Nebo máme čekat to nejhorší?“ nadnesená slova popíralo napětí v ramenou.

Lenka se na Ginny usmála. „Jen ho kousla hůlka. Nic závažného, ale potřebuje zvláštní lék. Jinak léčení potrvá týdny.“

Ginny vešla a posadila se na pohovku. Jeden stoh pergamenů položila na podlahu, čímž udělala místo pro Lenku. „Díky, žes přišla. Měla jsem strach,“ poděkovala s ulehčeným úsměvem. „A samozřejmě on nechtěl zavolat léčitele,“ zamračila se na Harryho.

„Gin…“ povzdechl si zmíněný. „Jsem v pohodě, fakt.“

Ginny na něj zvedla obočí. „Myslela jsem, že jsme se o tom obratu už bavili,“ pokárala jej.

Možná aby se vyhnula sledování hádky (a nebylo by to poprvé), se Lenka zeptala: „Takže proč se chceš dostat do deníků profesora Snapea?“

Než mohl Harry nebo Ginny odpovědět, vrátil se Krátura.

„Děkuji ti, Kráturo,“ pronesla Lenka a převzala lektvar. Opět si klekla před Harrym. „Ukaž mi ruku.“

Poslechl. Nakapala z lahvičky viskózní zlatou tekutinu. Kapky se okamžitě roztekly a vytvořily na dlani a prstech žlutou, zářivou vrstvu, která se po pár vteřinách vsákla do kůže. Bílé a šedé fleky se vysušily a slouply. Lenka poklepala hůlkou a kůže nabrala přirozenou barvu a prsty normální velikost. „Pár dnů buď opatrný a neber nic horkého. Kůže bude citlivá.“

„Díky, Lenko,“ vděčně vydechl Harry.

„Tak proč se chceš dostat do deníků profesora Snape?“ zopakovala otázku.

Harry kmitl očima k Ginny a ta pokývla. Zvedla se, aby zavřela dveře a pak se znovu posadila.

„No, víš o našem nevlastním synovi Timovi?“ zeptal se Harry. „Má problémy.“ Harry se jal Lence vysvětlovat celou záležitost do detailů. Ta si opřela hlavu do dlaní s lokty na kolenou a soustředěně poslouchala.

„Takže Minerva si myslí, že jeho deníky jsou vázané na hůlku?“ zajímala se, když skončil.

Harry přikývl.

„Není divu, že tě kousla,“ usmála se Lenka. „Nevyprávěl jsi mi kdysi, že ses dostal do strašných problémů, když jsi strkal nos do jeho kabinetu?“

Harry se zasmál. „To mě nenapadlo.“

„Hůlky jsou ohledně těchto záležitostí zvláštní,“ odvětila Lenka.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

Ginny vyskočila a dveře otevřela. Stál tam Tim v pyžamu a s medvídkem v náručí. „Teto Ginny?“ zeptal se tiše. „Říkal jsem si, kam všichni zmizeli. Krátura mě poslal sem.“

„Nemůžeš spát?“ starala se Ginny jemně.

Tim zavrtěl hlavou.

„Tak pojď za námi. Pošlu Kráturu pro mléko, ano?“ vtáhla jej do místnosti.

„Ahoj Time,“ pozdravila jej tiše Lenka. „Pamatuješ si mě? Setkali jsme se toho dne, kdy si Lily kupovala hůlku.“

„Ahoj,“ zašeptal Tim. Posadil se vedle Ginny a ta zatím požádala Kráturu o trochu mléka.

„Takže, jak se má pan Ollivander?“ změnil téma Harry, protože měl pocit, že není vhodné pokračovat o Snapeových denících před Timem.

„No, pořád stejně,“ přiznala Lenka smutně. „Každý den se o kousek ztrácí. Někdy z něj nedostanu kloudné slovo. Dnes si nebyl jistý, kdo jsem, jen že mě má rád.“

„Ale to je těžké,“ povzdechla si Ginny soucitně.

Lenka přikývla. „Líbí se mu, kde je, a můžu ho každý den navštěvovat,“ pokračovala šťastněji. „A pořád si pamatuje každou hůlku, kterou vyrobil. Musím se zeptat, z čeho je ta profesora Snapea.“

Tim seděl, upíjel mléko a zatvářil se zmateně.

„Time?“ zeptal se Harry. „Jsi v pořádku?“

Chlapec přikývl, ale rozhlížel se po místnosti. „Je zapnuté rádio?“ zajímal se.

Dospělí se na sebe podívali. „Ne,“ odvětil Harry. „Pročpak?“

„Slyším hudbu,“ Tim se zastavil a chvilku přemýšlel. „Ne, je to spíš jako hučení, ale hezké. Jako by si ve vedlejším pokoji někdo broukal.“

Harry neslyšel nic a stejně tak ani Ginny. Doufal, že nejde o nějakou známku zhoršení Timova stavu, který měli podle léčitelů sledovat.

Lenka vzhlédla s úsměvem na rtech. „Je to tady s námi?“ zeptala se.

„Myslím… že jo,“ přitakal Tim pomalu.

Lenčin úsměv na zmatené a ustarané rodiče Potterovy se rozšířil. Vstala a zvedla Snapeovu hůlku z Harryho stolu. „Je to ono?“ přinesla ji k Timovi.

Chlapec přikývl. „Hučí.“

Než mohl Harry zakročit, podala hůlku Timovi a ten ji vzal. „Mávni s ní,“ pobídla jej.

„Lenko!“ Ginny i Harry se ozvali společně s představou Timovy popálené ruky.

Z hůlky však vystřelily zlaté jiskry a Timovu tvář zalil potěšený úsměv. „Hřeje!“ zvolal.

Harry a Ginny na sebe zírali s pusami dokořán.

„Líbíš se jí,“ poznamenala Lenka klidně. „Hůlka si vybrala kouzelníka.“

„Ale… je příliš malý, aby měl hůlku,“ oponovala Ginny automaticky.

„Hm-mm. Schováte mu ji, dokud nebude dost velký na školu,“ přikývla Lenka šťastně. „Každé léto k tomu v obchodě několikrát dojde. Někdo přijde a jeho mladší sourozenec dostane taky jednu, protože hůlka k němu skočí z police, jak je nedočkavá.“

Tim se upřeně díval na Lenku, jako by si myslel, že ji špatně pochopil. Harry ten pocit znal. „Ale, říkáš tedy, že tato hůlka si vybrala Tima?“ ujasňoval si.

„Ach ano,“ potvrdila Lenka pevně. „Takováto hůlka teď již nepřijme nikoho jiného.“

„Aha,“ nechápal Harry.

„Ale nebude ji Minerva chtít zpátky?“ zeptala se Ginny Harryho.

Jen zavrtěl hlavou. „Říkala, že ji nepovažuje za školní památku nebo něco podobného… Snape ji zanechal komukoliv, komu bude fungovat. Podle Minervy za to mohl fakt, že pocházel z chudé rodiny. Možná ji chtěl nechat pro slibného studenta lektvarů, který si sám nemohl dovolit obstarat nějakou dobrou.“

„Ale… není podivné, že Snapeova hůlka si náhodou vybrala Tima?“ zeptala se velmi neklidná Ginny tentokrát Lenky.

„Ani ne. Hodinu tady probíráme životní dílo jejího posledního pána. Konkrétně lektvar, který by pomohl Timovi. Pokud je Tim s hůlkou kompatibilní, ta nebude váhat, aby si ho vybrala. Hůlky chtějí být užitečné.“

„Aha.“

„Myslíte tím… že si ji můžu nechat?“ zeptal se Tim, jako by se stěží odvažoval doufat.

„Asi ano,“ odvětila Ginny rozpačitě. „Dáme… dáme ji prozatím do krabičky s tou Lilyinou.“

„Jé!“ Tim nedokázal říct nic jiného, ale stejně jako když dostal květiny na babiččin hrob, jeho oči řekly všechno.

„Lenko, myslíš, že by mi Tim mohl pomoci?“ zeptal se Harry najednou.

„Asi ano, jestli máš to správné heslo,“ odvětila. „Neuškodí, když to zkusíš. Hůlka Tima nezraní.“

Harry vytáhl jednu knihu obyčejných kuchařských receptů. Byla to ta, která přiměla Snapeovu (teď Timovu) hůlku, aby jej kousla. „Time, poklepej hůlkou na knihu a řekni ‚Lily‘.“

Tim se tázavě podíval na Harryho, ale následoval jeho pokyny.

Obyčejná hnědá kniha se krátce rozzářila bílým světlem. Když světlo pohaslo, obal se změnil na zelenou kůži. Harry knihu otevřel a našel špatně čitelné zápisy mnoha poznámek a lektvarových návodů.

Ginny se naklonila přes Harryho rameno a radostně vykřikla.

„Výborně!“ zajásal Harry.

„To jsem udělal já?“ zeptal se Tim užasle.

„Udělal,“ zazubil se Harry.

Chlapec mu zubení vrátil.


Kapitola 22.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/22/

Rating: 13+

 



Kapitola 22.

 

31. prosince 1981

Celý kouzelnický svět slaví a já se schovávám tady ve sklepení…

 

… začínal Snapeův nejstarší nalezený zápis. Bylo to bolestné čtení; zdálo se, že deník se mu stal jediným důvěrníkem. Snape strávil první tři měsíce roku 1982 probíráním relativního přínosu skoku z astronomické věže nebo vrhnutí se do jezera.

Harry pročetl každou stránku, aby mu neunikl nějaký záchytný bod nebo nástin lektvaru, který hledal. Strávil každou chvilku se Snapeovými deníky, až mu jednoho rána Ginny zakázala tahat ‚tu zatracenou knížku‘ ke snídani. Harry by mohl být mrzutý, kdyby se obě děti nezačaly chichotat.

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Právě jsem požádala děti, aby aspoň pět minut předstíraly, že nejsou asociálními divochy,“ vyštěkla Ginny. „Ráda ráno vidím rodinu, ne šošolky tří hlav s nosy zabořenými do knih,“ odešla a brblala, že kdyby chtěla něco takového, šla by bydlet za tetou Hermionou.

„Asi nám právě domluvila,“ zamumlal Harry k Lily a Timovi, čímž vyvolal další hihňání.

Poté se pokusil omezit výzkum jen na pracovní dobu.

Na jaře roku 1982 se pro Snapea něco změnilo. Deník nabral na vědeckém přístupu a ztratil na osobním charakteru. Zapsal, že ho Brumbál požádal, aby navštívil Augustu Longbottomovou. Zdálo se, že Snape měl lektvar, který účinkoval proti následkům kletby Cruciatus. Nervové tonikum, které bylo v roztoku s fénixovými slzami. Pomáhalo obětem, které byly kletbě vystavené jen krátce.

 

18. března 1982

Nedokázal jsem paní Longbottomové dát odpověď, ve kterou doufala. Setkal jsem se… Raději bych měl říct, pozoroval jsem Longbottomovy na jejich oddělení u svatého Munga… už v nich není ani špetka rozumu. Můj lektvar by nejspíš zmírnil některé jejich příznaky, ale škoda na jejich magii a nervové soustavě je nenapravitelná. Upřímně, bylo by lepší, kdyby zemřeli. Nejsem jediný, kdo má tento názor jako

 

Zápis zůstal nedopsaný a trvalo pár měsíců, než se Snape k deníku vrátil. Další záznam byl datovaný červencem. Již nebyl sebekritizujícím galimatyášem někoho ve spárech děsivé viny a smutku, ale hlasem disciplinovaného Mistra lektvarů, kterého si Harry pamatoval.

 

15. července 1982

Brumbál má pocit, že směr mých myšlenek je správný a je ochotný sponzorovat výzkum. Toto je šťastný vývoj – sám bych si nikdy nemohl dovolit přísady na jistě velké množství pokusů.

 

Následovalo dlouhé pojednání o kletbě Cruciatus, doplněné poznámkami v textu. Harryho ty informace velmi rychle přemohly. S Kráturovou pomocí udělal kopie a poslal je Erniemu Macmillanovi s vírou, že jim třeba léčitel porozumí.

Poté následovala litanie předpisů experimentálních lektvarů i s jejich účinky. Každý obsahoval přísady, které byly určené ke zvrácení účinků kletby Cruciatus. Každý jednotlivý se ukázal jako nedostačující. Harry nechtěl myslet na množství krys, které položily životy ve prospěch těchto předpisů.

 

31. srpna 1985

Samozřejmě že studium na zvířatech půjde jen po úroveň fyzického poškození. Pokud jde o magické škody, budu muset testovat kouzelníka. Není lepšího subjektu než já sám. Stejně by se nikdo nenabídl. Trik bude v tom přesvědčit toho starce, že toto je jediná cesta, jak testovat.

 

Harry se nad těmi lhostejnými slovy zachvěl. Snapeův záměr jasně spočíval v tom, že Brumbál na něj sešle tolik Cruciatů, aby vytvořil dostatečné postižení. Ale až v roce 1989 se Snapeovi podařil průlom, zjevně na základě četby mudlovských publikací.

 

19. listopadu 1989

Začaly mě velice zajímat nové mudlovské drogy, které přišly do módy v komunitních službách v oblasti duševního zdraví. Tyto drogy působí přímo společně s neurotransmitery způsobem, který by měl zmírňovat symptomy deprese a dalších chorob. Začal jsem hledat substance, které by mohly korespondovat v magickém světě.

 

Harry netušil, co by neurotransmitery mohly být. Říkal si, jestli by to nevěděl Dudley. Nebo ona věc se sítí, o které Dudley mluvil, že ví snad všechno.

Následoval seznam dalších slov, které Harrymu nic neříkaly.

 

Dopamin

Serotonin

Adrenalin

Noradrenalin

Oxytocin

Endorfin

Substance P

Možná toto by mohlo mířit správným směrem?

 

Zdálo se, že Snape zcela obrátil směr. Místo léků na bolest a regeneraci nervů začal hledat látky k obnovení přirozené rovnováhy základních fyzických a magických prvků v mozku.

Seznam slov se několikrát zopakoval s magickými přísadami, které zřejmě odpovídaly.

Harry četl dál. Během druhé poloviny devadesátých let Snape snad našel preparát, který léčil většinu z toho, co chtěl. Základní směs z papriček Bhut Jolokia, šafránu, rohu jednorožce, třezalky, máku a fénixových slz, vařená po celý měsíční cyklus. Poté následovaly různé přísady s vlastnostmi stimulátorů. Snape zahrnul i jednu epizodu, kdy do kotlíku frustrovaně hodil kávu.

Problém s touto směsí byl, že tišila až moc. Krysy byly šťastné a mírné, ale pitomé a ospalé.

 

10. února 1991

Možná jsou fénixovy slzy příliš silné? Zkontroloval jsem a revidoval každou další přísadu. Připouštím, že mě to zprvu nenapadlo, protože fénixovy slzy jsou ty nejsilnější léky. Nicméně i slzy jiných tvorů jsou známy léčivými vlastnostmi.

 

Snape strávil léto 1991 získáváním a testováním slz dalších kouzelných tvorů, které dokázal obstarat. Harry si mohl jen představovat, jak ten muž přiměl plakat testrála; deník nezacházel do detailů, ale stálo v něm, že Hagrid byl na něj ‚maximálně načertěný‘. Snape poté Hagrida požádal, aby mu získal slzy hipogryfa a jednorožce.

Následující podzim frekvence experimentů klesla. Snape do deníku frustrovaně komentoval zvětšení pracovního zatížení. Harry pochopil, že šlo o hlídání Kamene mudrců. Muž si hořce stěžoval na povinnosti učitele, které překážely jeho výzkumné vášni.

Snape také provedl narážku na Harryho, žehral na jeho neschopnosti, na ty imaginární i (pokud byl Harry k sobě upřímný) ty reálné. Vyvrcholením se stal zápis následující po fiasku s Quirrellem.

 

16. června 1992

Ten kluk si přeje zemřít! Nemusel dělat nic a kouzelné pasti by Quirrella (a co zbylo z Pána zla) chytily dost dlouho na to, aby se Brumbál stihl vrátit. Co si to sakra myslel? A samozřejmě celý učitelský sbor jím byl tak ohromený, že nikdo tento detail nepřednesl. Proč propána Brumbál něco takového dovolil a navíc podpořil?

 

To byla ovšem opravdu dobrá otázka. Harry by Jamese a Ala stáhl ze školy, kdyby se zapojili do něčeho podobného. Měli by štěstí, pokud by se pak v létě dostali ze svých pokojů. Ovšem Dursleyovi se samo sebou nestarali, do jakého nebezpečí se Harry dostal.

Léto toho roku bylo příznivé na výzkumy, když už ne na stav Snapeovy mysli.

 

17. července 1992

Minulou noc se mi zdálo o Lily. Mívám o ní jen dva druhy snů. Špatné a děsivé. Ve špatných si pamatuji, že je mrtvá. V děsivých ne, a když se vzbudím, žal je stejně silný jako toho dne, kdy zemřela.

Tento byl děsivý. Kráčeli jsme spolu podél jezera a ona si mě dobírala, že jsem tak ponořený do výzkumů. Pak se mě velice vážně zeptala, kdy ten lektvar dokončím. Vysvětlil jsem jí problémy se slzami. Posmutněle se usmála a řekla mi, že existuje jedna přísada, kterou jsem ještě neobjevil.

S trhnutím jsem se probudil tak jako občas při těchto snech. Zjistil jsem, že pláču. Když jsem se sebral, uvědomil jsem si, že Lily mi dala odpověď. Ty slzy, které jsem potřeboval, byly lidské, ale asi musí jít o slzy smutku, aby měly požadovaný účinek. Jak řekla, těch nemám nedostatek. Uvidíme.

 

Opět následoval předpis lektvaru, tentokrát s lidskými slzami.

Další dva roky Snape lektvar testoval hlavně na krysách. Zjevně Brumbál nesouhlasil se sesláním kouzla, aby jej Snape skutečně otestoval sám na sobě.

 

1. listopadu 1994

To pitomé nesnesitelné děcko se nějak dokázalo zapojit do Turnaje tří kouzelnických škol. Brumbál souhlasil, aby se zúčastnil. Ten stařec se musel konečně zbláznit. A co horšího, Moody mě sleduje na každém kroku a Karkarov si přeje promluvit si se mnou jako starý přítel. Bastardi. Oba.

 

Ten rok nenesl žádný zápis o výzkumu. Snape do deníku psal se vzrůstajícími obavami a pak strachem, protože Znamení zla na jeho kůži temnělo. Zapsal Karkarovovu kňučivou naléhavost a zvyšující se vnikání do soukromí falešným Moodym. Pak, v červnu, byl zmíněn lektvar.

Pavoučím, roztřeseným písmem Snape napsal:

 

17. června 1995

Přinejmenším jsem si jist, že lektvar účinkuje. Pán zla byl nanejvýš nespokojený s mojí nedochvilností. Dlouho trvalo, než mě propustil. Skutečně jsem věřil, že noc nepřežiju. Vrátil jsem se a zhroutil se do postele. V bezvědomí jsem ležel, dokud mě ráno nenašel ten stařec. Když jsem se probral, nemyslelo mi to jasně a v těch okamžicích jsem nevěřil, že se bolesti někdy zbavím. Brumbál mě pochmurně prohlédl. Řekl, že moje magie je úplně vyčerpaná.

Přesně pro tyto podmínky jsem zamýšlel svůj lektvar, ale v mém stavu mě vůbec nenapadlo ho užít. Brumbál mi jej nalil do krku. Nejdříve to nebyl zrovna nejpříjemnější zážitek, ale pak mě přemohl hluboký spánek až do odpoledne. Nyní se cítím natolik dobře, abych jedl a psal. Je jasné, že budu mít víc příležitostí tento předpis otestovat.

 

Dva další roky Snape lektvar testoval jen na sobě. Téměř každé setkání s Voldemortem přineslo potřebu pro jeho užití, protože ten byl často nespokojený se Snapeovými zprávami. Mnoho z následovníků Voldemorta začalo pociťovat pokles jejich magie, a podle Snapea rozhodně i rozumu. Opovržlivě vypozoroval, že pokud by proběhlo více setkání, Pán zla by skoncoval s vlastními následovníky sám.

Toho roku, kdy byl Snape ředitelem, začal lektvar používat u obětí Carrowových. Nezapsal účinky, ani jména studentů.

Až na Nevilla.

 

18. říjen 1997

Vždy jsem si říkal, proč byl Longbottom zařazený do Nebelvíru. Zdál se na to příliš bázlivý. Asi jsem předpokládal, stejně jako Minerva, že klobouk ovládlo rodinné dědictví. Velmi jsem se mýlil. Zde mohu zapsat, pro případ, že by to někdo někdy četl, že lektvar by neměl jen tak užít někdo, kdo trpí vážnými nebo dlouhotrvajícími následky. Myslel jsem, že jsem toho kluka zabil. Kdybych měl možnost

 

Několik vět bylo vyškrtnuto, jako by měl Snape problémy zformulovat, co chce říct.

 

Bude rozumné zajistit prevenci před záchvaty a něco k znecitlivění pacienta, zatímco lektvar pracuje.

 

Harry pohlédl na psací stůl, kde ležela lahvička s Nevillovými vzpomínkami. Věděl, co bude následovat.


Kapitola 23.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/23/

Rating: 13+



Kapitola 23.

„Ne, Harry,“ prohlásila Ginny pevně. „Už jsem s Nevillem mluvila. Nevadí mu to. Stejně jsem viděla, co to s ním udělalo. Byla jsem tam, pamatuješ?“

Harry si povzdechl a prohrábl si vlasy rukou. Připadal si hloupě. „Máš pravdu, máš pravdu. Jen jsem…“

„Myslel, že musíš všechno udělat sám,“ usmála se na něj a zavrtěla hlavou. „Tolik tě to pohltí, když máš nějakou hádanku k rozlousknutí.“ Podívala se na dopis v rukou. „Takže Ernie říká, že Snapeův výzkum nechá publikovat, jakmile ho projde.“ Harry Erniemu poslal upravené kopie Snapeova deníku, očištěné od osobních informací. „A myslí si, že Timovi pomůže, ale chce víc informací o možných vedlejších účincích. Říkal, že se dnes podívá na kopii Nevillovy vzpomínky. A pak mu Poppy pošle záznamy od Nevilla a ostatních lidí, kteří užili ten lektvar.“

„Proč o tom nemluví?“ zeptal se Harry. Nevillovi zpravidla nevadilo bavit se o válce.

„Přišla jsem až na konci,“ připomněla Ginny tiše, „když si prošel tím nejhorším. Nebyl v pořádku několik dní, ale my jsme předpokládali, že je to způsobeno vším, co zažil. Pak to vypadalo, že se probral k životu. Opravdu začal Carrowovým vzdorovat. A všechno cvičení, co jsme absolvovali s BA, jako by přes noc docvaklo. Myslela jsem, že to způsobila nově nabytá sebedůvěra, ale když se podívám zpět…“

Harry zamyšleně přikývl.

Během prvních šesti let studia v Bradavicích byl Neville vždy trochu pomalý v učení. Často kazil prostá kouzla a držel rekord v tavení kotlíků při lektvarech. Prokletím jeho existence však byla příšerná paměť a skutečnost, že životem proplouval jako v mlze.

Během posledního roku se Neville stal vůdcem bradavického odporu. Stal se velkým hrdinou bitvy o Bradavice, vzepřením se Voldemortovi tváří v tvář i zabitím Voldemortova hada. Vyžadovala-li to situace, znamenal nebezpečného nepřítele.

Osmnáctiměsíční Neville byl doma, když jeho rodiče umučili kletbou Cruciatus až ke ztrátě rozumu. Ke sklonům Belatrix Lastrangeové jistě patřilo i týrání batolete. Podle záznamů, které Neville získal, i jeho léčili kvůli Cruciatu.

„Připravená?“ zeptal se Harry. Divil se, proč je Ginny tak rozrušená, že nechce, aby to viděl sám.

Do myslánky vstoupili spolu.

Snapeova ředitelská kancelář se nesla v mnohem umírněnějším duchu než za dob Brumbála. Zmizela stříbrná udělátka a ozdoby. Zmizelo Fawkesovo bidýlko. Portrét bývalého ředitele stále dřímal.

Neville seděl na židli s vysokým opěradlem a Amycus a Alecto Carrowovi se nad ním čněli. Snape stál s rukama překříženýma na hrudi a lehce pobavený se opíral o stůl. Ústa měl stočená do nepříjemného úsměvu. „Takže, Longbottome, co jste to vyváděl tentokrát?“

Harry obešel Snapea, aby na Nevilla pořádně viděl.

Nevillova tvář měla barvu mléka. Kulatá brada se mu chvěla, ale rty měl sevřené v úzké linii. „Nic, pane,“ hlas se mu trochu třásl. Harryho ohromilo, jak mladě Neville vypadal. Jamesovi bylo jen o pár let méně.

„Lže,“ prohlásil Amycus pevně. „Plížil se kolem. Poslat jej s Hagridem do lesa k ničemu nevedlo.“

„Potřebujeme exemplární potrestání,“ zahihňala se Alecto.

Snape si povzdechl. „Asi ano. Bez trvalých následků,“ neurčitě mávl rukou a pokynul tak, aby se do toho pustili.

Crucio.“

Neville první dvě vteřiny zadržoval křik.

Po první minutě Ginny popadla Harryho za ruku a pevně stiskla. Harry se na ni podíval, aby sledoval cokoliv, jen ne jejich kamaráda, který právě spadl ze židle a svíjel se na podlaze. Připlácla si ruku na pusu a přihlížela se zděšenou fascinací.

Po čtyřech minutách Nevillův křik utichl a nahradilo jej chraptění a sténání.

Alecto zvedla hůlku. „Hm, už je hotový, co?“ vysmívala se. „Není zvlášť houževnatý, že?“

Snape se se zájmem nahnul nad chlapce. Ten měl otevřené oči a prázdně zíral vpřed. Harry se zachvěl, protože vzpomínka nebledla následkem Nevillovy ztráty vědomí. Z Nevillových úst vycházely tiché zvuky.

„Hm,“ Snape mávl rukou před chlapcovýma očima. „Nemyslím, že omdlel.“ Jestli nastala reakce, Harry ji neviděl. „Domnívám se, že si poškodil hlasivky,“ narovnal se. „Víte, mám experimentální lektvar, který potřebuji otestovat.“ Snape se otočil, prošel kolem stolu a vytáhl malou krabičku. Byla to ta samá dřevěná, kterou teď vlastnil Harry. Uvnitř ležel flakónek s lektvarem.

Snape naplnil sklenici vínem. „Posaďte ho.“

Amycus a Alecto se ušklíbali, když Nevilla posadili, aby se zády opíral o ředitelův stůl. Neville hleděl skrz Snapea, který si k němu dřepl.

Přidržel mu sklenici u rtů. Nevillovi koutkem unikl proužek zelené tekutiny. Snape namířil hůlkou: „Sorbeo.“

Neville polkl.

„Takže – co to má udělat?“ zeptala se Alecto po několika vteřinách.

Neville vydal vysoký výkřik, při kterém všichni poskočili. Ginny si rukama zakryla uši.

Silencio,“ vrhl Amycus na Nevilla kouzlo a po místnosti se rozhostilo ticho.

Neville zjevně trpěl příšernou bolestí. Pokračoval v bezhlesém křiku snad nekonečně dlouho. Když přestal, opět spadl, hlavou trhl dozadu a ruce a nohy se mu škubaly. Po minutě mu z úst začaly vycházet bílé a žluté bubliny a on sám nabral znepokojivě namodralou barvu.

„Zajímavé,“ pronesl Snape mírně a opět namířil hůlkou. „Vacuo respirum. Spiro adagio.“

Carrowovi byli bez sebe radostí. „To je skvělé, Seve!“ hihňala se žena.

Snape se na ni chladně a tvrdě podíval. „Myslíte, ‚pane řediteli‘,“ opravil ji s hrozivým podtónem.

„Ach, ano,“ zrudla. „Promiňte.“

Nevillova barva se zlepšila, ale stále v hrozných záchvatech kašlal a svaly se mu náhodně zatínaly a uvolňovaly. Vzpomínky v myslánce byly kouzelně rozšířené, ale nemohly vyjevit události, kterých se dotyčný skutečně nezúčastnil. Toto znamenalo, že Neville za plného vědomí trpěl strašnou bolestí. Harry chápal, proč to Neville nechtěl probírat.

Snape vstal a zdánlivě bezstarostný přešel ke stolu, aby zazvonil na malý křišťálový zvonek.

Objevil se domácí skřítek. „Ano, pane řediteli?“ zeptal se.

„Řekni madame Pomfreyové, že ji potřebujeme v mé kanceláři,“ prohodil zlehka. Podíval se z výšky na Nevilla, jehož svaly se uvolnily. „Ať vezme silný lék proti křečím a možná i něco proti bolesti a bezesný spánek.“ Obrátil se ke Carrowovým: „Pán zla říkal, že nechce, aby zbytečně zemřel nějaký čistokrevný. Asi jsem se s tímto předpisem přepočítal. Bylo to příliš silné.“

Domácí skřítek se s třesknutím ztratil.

Snape pohlédl k hodinám. „Už je po večerce, proč nejdete zkontrolovat ložnice?“

Carrowovi se zahihňali. „Dobře, necháme vás v tom, pane řediteli,“ odvětil Amycus. „Bavte se,“ a s Alecto odešel z místnosti.

Jakmile zmizeli, Snape opustil svoji masku nezájmu. Rychle přešel ke skříni ve zdi a vytáhl dvě lahvičky s lektvarem. U těchto se ani nesnažil, aby je Neville polkl, jen namířil hůlkou a jejich obsah zmizel. Harry předpokládal, že byl zakouzlen Nevillovi přímo do těla.

Nevillovy svaly se trochu uvolnily. Už nezatínal čelisti a začal zhluboka a pomalu dýchat.

Finite,“ Snape namířil hůlkou na Nevilla, když se jeho dech stal mělčím. „Zatracení studenti,“ zamumlal Snape, který si neuvědomoval, že ho Neville slyší. Dal ucho k Nevillovým ústům, možná aby zachytil jeho dýchání. Posadil se a položil prsty na stranu Nevillova krku. Pak posvítil hůlkou do Nevillových očí, než je rukou zavřel. „Zatracení Nebelvíři. Jen se snaží nechat se zabít. Už tak je špatné, že…“ mumlání umlklo, když se aktivoval krb.

„Co potřebujete, pane řediteli?“ zeptala se madame Pomfreyová a přistoupila.

„Pan Longbottom měl jen příliš velkou reakci na lektvar,“ odvětil Snape chladně. „Stálé křeče. Více než deset minut. Musel jsem použít ‚Spiro‘, abych podpořil jeho dýchání. To se uklidnilo a také věřím, že z těchto lektvarů bude mít prospěch,“ ukázal na tři lahvičky v rukou. „Už jsem mu dal svalový relaxans a lék proti bolesti.“

Madame Pomfreyová zbledla, když uviděla Nevilla na podlaze. Vytáhla hůlku a začala jej prohlížet. „Co jste udělal, pane řediteli?“ ptala se.

„Nic, co by nepotřebovalo být uděláno,“ odvětil.

„Nic…? Vy…“ drmolila, jak hledala dostatečně ošklivé slovo. Zarazila se při pohledu na něj.

„Opravdu to chcete dokončit, Poppy?“ zeptal se Snape výhružně. „Opatrně – v tyto dny jsou slova nebezpečná.“

Madame Pomfreyová se otočila zády ke Snapeovi, aby se věnovala Nevillovi.

Musela mu vkouzlit do těla uspávací lektvar, protože vzpomínka nakonec vybledla.

Harry a Ginny vyšli z myslánky pevně ruku v ruce.

První promluvila zachmuřená Ginny: „Chápu, proč Snape navrhl něco na uspání.“

Harry otřeseně přikývl. „Takže říkáš, že po tomto se zlepšil?“ zeptal se nesměle.

„No, předtím říkával, že je téměř moták. Jak dlouho mu trvalo naučit se Expelliarmus?“ Ginny přešla ke kredenci a oběma jim nalila čaj, který pro ně nechal Krátura.

„Neville vždycky musel pracovat tvrději než ostatní,“ souhlasil Harry, vzal si šálek a posadil se na sedačku.

„Poté prostě najednou všechno pochopil,“ poznamenala Ginny.

„Hm, madame Pomfreyová souhlasí, že ten lektvar v Nevillově případě opravdu pomohl,“ pravil Harry tiše. „A podle jeho záznamů byl Nevillův případ podobný Timovu, ačkoliv jeho magie se spíš potlačovala, než aby se stala nekontrolovatelnou. Asi to závisí na délce trvání a počtu výskytů a tak.“

„Nemyslím, že byla potlačená,“ zamyslela se Ginny a zamíchala si čaj. „Pamatuješ, jak vybuchoval věci, když byl ve stresu? Myslím, že byl jako Tim, když už o tom mluvíme.“

„Za jak dlouho bude mít Ernie hotovou novou dávku lektvaru?“ zeptala se Ginny a posadila se vedle Harryho.

„Za měsíc.“

„Bylo od Nevilla pěkné, že poslal Erniemu kopii téhle vzpomínky.“

Harry přikývl. „Neville řekl, že mu to nevadí, dokud se na to nemusí dívat.“ Ne že by se Harry Nevillovi divil.

Ginnyino obočí se zkrabatilo do zamračeného výrazu. „Mohl by ten lektvar způsobit nějaké komplikace?“ zeptala se.

„Zeptej se Ernieho, až mu budeme psát. Ale podle přísad si myslí, že to nejhorší, co se může stát je, že se nestane nic.“ Harry přehodil paži kolem Ginny. „Ty složky samy o sobě jsou prý neškodné. Také většina použitých sedativ je prý slučitelná.“

„Takže si pořád myslíš, že je to správná věc?“ zeptala se Ginny vážně.

„Ano. A léčitelé taky. Ty o tom víš víc než já. Co myslíš ty?“

„Myslím…“ Ginny se zhluboka nadechla, „myslím, že ano, ale nesnáším, že musíme rozhodnout.“

Harry si povzdechl. „To já taky.“

 

PP: Marci pro vás sepsala význam kouzel:

Sorbeo – polknout, pohltit

Vacuo respirum. Spiro adagio – vacuo, nebo spíš vakuum je samozřejmě prázdnota, respiro pak vydechnout, oddechnout si, zotavit se. Spiro znamená dýchat a adagio, jak hudebníci dobře vědí, je italsky klidně, pohodlně. Takže volně řečeno Snape Nevillovi kouzly „poručil“ Uvolni se, dýchej klidně.


Kapitola 24.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/24/

Rating: 13+

 



PA: Silná kapitola. Možná budete potřebovat kapesníky.

 

Kapitola 24.

Vytvořit Timův lék tak, aby byl připravený k aplikaci, trvalo trochu déle než dvacet osm dní.

Nemocnice u svatého Munga musela podat na ministerstvo žádost o použití experimentálního lektvaru. Naštěstí Ernieho postavení léčitele na oddělení dlouhodobých poškození kouzly předešlo opravdovým problémům, ale chtělo to čas. Cech léčitelů musel zhodnotit výzkum a studie na zvířatech (což naštěstí Snape dobře zdokumentoval a nemuseli je tedy opakovat). Snapeovo jméno také pomohlo – za života podal několik patentů na zlepšení existujících lektvarů. Ze strachu, že se Timův stav zhorší, byl proces urychlen.

Harry stále nepředpokládal zhoršení Timova stavu. Že si ho hůlka vybrala, chápal jako znamení, že může získat kontrolu nad svojí magií. Na příkaz léčitelů začal obě děti učit drobná kouzla – nemohl učit jen Tima bez Lily. Oba teď běžně zvládali Lumos. Byla to jedna z mála věcí, která na chlapcově tváři vykouzlila úsměv.

Od matčiny smrti se Tim ještě víc stáhl do sebe. Občas jej Harry uprostřed noci našel sedět na jeho oblíbeném místě na schodech s bradou na sevřených rukou.

„Proč pokaždé sedáváš tady?“ zeptal se Harry jednou. Krátura jej vzbudil, aby mu řekl, že Tim je vzhůru (Harry se s Ginny střídal ve službě, jako když ostatní tři děti byly malé).

„Mám rád místa mezi,“ odpověděl mu Tim, jako by to bylo zcela evidentní.

Alespoň se už neschovával ve skříni.

Al a James přišli domů na velikonoční prázdniny a na týden naplnili dům svojí energií. Tim se k Albusovi choval obezřetně a James jej přímo děsil. Harry se bál, jestli si Tim na chlapce zvykne, a tak je varoval, jak moc je napjatý.

První polovinu týdne chlapec opravdu potají sledoval rodinu, jako by Jamesova a Albusova přítomnost měla změnit nějakou životní rovnováhu, výlet do Doupěte však jeho starosti uklidnil. Rodina strávila odpoledne na košťatech a Ginny a Harry ho střídavě vozili. K jejich potěšení na konci dne dokázal Tim uletět na Lilyině koštěti kolečko kolem sadu, což Harryho nadchlo.

Té noci Harry zaslechl v kuchyni hlasy. Vešel dovnitř a našel všechny čtyři děti chroupat sušenky a živě debatovat. Tim seděl vedle Lily a většinou poslouchal, vypadal však uvolněně.

Dokud neuviděl Harryho. Napjal se, protože zjevně čekal povyk.

Harry se usmál. „Šoupni se,“ pobídl Jamese.

James se na něj zazubil a posunul se. Harry si nabídl sušenku a poslouchal, dokud si nevšiml, že Lily začíná dřímat. „Tak, bando,“ zívl, „do postele, jinak ráno nebudete stát za nic.“

„Dobře, tati,“ protáhl se Albus a vstal. Lily ospale zamumlala dobrou noc a také zamířila po schodech nahoru. Harry zjistil, že Tim usnul s hlavou na stole.

„Je děsně roztomilý,“ prohodil James. „Můžu ho vzít, jestli chceš.“

Harry se ušklíbl. „Myslíš, že je tvůj táta moc starý, aby ho unesl?“

„No, jen hádám, že potřebuješ svůj odpočinek,“ škádlil jej James. Najednou zvážněl. „Bude v pohodě, tati?“ James nebýval vážný příliš často.

Harry malého chlapce zvedl. „Ano, myslím, že ano,“ odvětil a zněl mnohem jistěji, než se cítil.

„A my ho adoptujeme?“ zeptal se stále vážný James. „Najisto?“

„Ano.“ Harry přemýšlel, jak položit zřejmou otázku. „Nemáš… s tím problém, že ne?“ Toto s dětmi skrz naskrz probrali už dávno, ještě než požádali o opatrovnickou licenci, ale i tak.

James se k Harryho úlevě usmál. „Ne. Je to divné, ale přijde mi, jako by tu byl vždycky. Kdyby tady nebyl… nevím…“ James pokrčil rameny trochu v rozpacích. „Bylo by to, jako kdyby chyběla Lily nebo Al, víš? Není tady s námi dlouho, ale…“

Harry přikývl, zatímco zdolával schody. „Vím, co myslíš.“

Až několik dnů po odchodu chlapců zpět do Bradavic Potterovi dostali sovu od Ernieho. Lektvar byl hotový a povolení v pořádku. Ginny a Harry měli Tima dopravit ke svatému Mungovi následující pondělí ráno.

V pondělí odvedli Lily do školy a pak dorazili do nemocnice. Harry a Ginny mu co nejlépe vysvětlili, co budou léčitelé dělat a proč.

„Bude to bolet?“ zeptal se Tim pouze.

„Myslím, že ne,“ odpověděl Harry upřímně. „Léčitelé ti dají nějaký lektvar, po kterém budeš spát.“

„A nebudou mít žádné jehly?“ zajímal se Tim nervózně.

Ginny do toho skočila. „Ne, srdíčko, žádné jehly. Budeme s tebou, dokud neusneš. A budeme s tebou, až se vzbudíš.“

Tim vyděšeně přikývl. „Napraví mě to?“ zeptal se.

Ginny se kousla do rtu, ale přikývla. „Pomůže ti to, aby ses cítil lépe. Přestanou tě bolet klouby a neměl bys být pořád tak unavený. A taky by pro tebe nemělo být tak těžké kontrolovat magii.“

Tim nešťastně přikývl, ale nehádal se. Harry si přál raději pořádný záchvat vzteku. To by bylo zdravější než tato falešná zralost.

Ernieho asistentka Miriam se s nimi střetla ve dveřích. „Dobrý den, pane Pottere, paní Potterová,“ usmála se. „Ahoj Time,“ naklonila se, aby jej přivítala. Už se s ním jednou setkala při jednom z předchozích sezení.

„Ahoj,“ zašeptal, držel se Harryho za ruku a tlačil se k jeho noze.

Miriam byla schopná mladá žena. Za chůze se probírala svazkem pergamenů a dovedla je k výtahu. „Pojedeme do šestého patra,“ oznámila jim. „Mám tam všechna povolení, která musíte podepsat. Máte nějaké otázky?“

„Jak dlouho to bude trvat?“ zajímala se Ginny.

„Předpokládáme, že hodinu, ale možná dvě. Léčitel Macmillan plánuje Timovi naordinovat sedativa pro jistotu na dvě hodiny. Chlapec pak bude po zbytek dne ospalý. Necháme si ho tady přes noc, abychom ho hlídali,“ odpověděla Miriam. „Nejedl nic alespoň posledních dvanáct hodin, že?“

„Ne.“

Miriam si označila malý čtvereček na pergamenu. „Dobře, nechceme, abys zvracel,“ usmála se na Tima.

Harry cítil, jak se chlapec, schovávající se za ním, chvěje, proto se nahnul a nabídl: „Nechceš vzít do náručí?“

Tim přikývl, což značilo, jak vystrašený je. Sotva kdy se nechal nést. Po zvednutí zabořil obličej do Harryho ramene.

Dorazili do šestého patra. „Jsme na ošetřovně,“ ukázala Miriam na dveře.

Byla to sporá místnost s postelí, stolem pro nástroje a lektvary a sadou skříněk, které pokrývaly celou zadní stěnu. Z jedné z nich Miriam vytáhla nemocniční oblečení a položila je na postel. „Můžeš si to obléct, Time? Jen si sundej kalhoty a tričko. Spodní prádlo si nechej. Až budeš připravený, vyskoč na postel.“

Tim přikývl a trochu se mu ulevilo. Miriam zatáhla závěs kolem postele a nechala Tima tak. Z minulé návštěvy věděla, že nerad přijímá pomoc.

„Mám pro vás formuláře k podpisu,“ položila je na stůl a vytáhla brko.

Ginny a Harry podepsali asi dvacet listů.

Miriam se obrátila k odchodu. „Léčitel Macmillan a léčitelka Jonesová za okamžik přijdou podat lektvar. Nebude to trvat dlouho, Tim je první případ dnešního dne.“

Harry nakoukl přes závěs. Chlapec seděl na straně postele a vypadal velmi znepokojeně. „Tak pojď, Time, bude ti líp pod peřinou,“ pobídl jej Harry a odhrnul deku.

Tim se zavrtal pod přikrývku a položil se. Ginny přešla na druhou stranu a chytla ho za ruku. „Budeme tady, až se vzbudíš,“ klidnila jej jemně. „A jeden z nás tu zůstane s tebou přes noc, ano?“

Tim přikývl. Harry ho vzal za druhou ruku a konejšivě stiskl.

Vešla léčitelka, kterou Harry ještě nepotkal: „Tim Dawson?“ s milým úsměvem oslovila Tima.

Chlapec napjatě přikývl.

„Jsem léčitelka Riahnnon Jonesová,“ představila se a podívala se i na Harryho a Ginny. „Budu pomáhat léčiteli Macmillanovi. Specializuji se na sedativní hypnotika.“ Podívala se do tří párů nechápavých očí. „Lektvary na spaní. Jsem tady, abys zůstal pokojný,“ odmlčela se, takže Tim přikývl. „Vypadáš dost nervózní,“ poznamenala jemně. „Chtěl bys lektvar ‚Je mi to jedno‘? Můžu ti jeden dát, kdybys chtěl.“

„Co je to?“ zašeptal Tim.

Usmála se. „Neuspí tě, to přijde později. Je trošku silnější než uklidňující doušek. Bude ti po něm doslova všechno jedno, dokud se nedostaneme do bodu, kdy tě uspíme.“

Harrymu se ulevilo, když viděl, že léčitelka Jonesová pracovala s dětmi už dřív. Její způsoby a řeč byly jemné a dopřála Timovi pocit kontroly.

Tim přikývl a léčitelka Jonesová vytáhla lahvičku s fialovým lektvarem. „Ani nechutná tak zle,“ usmála se.

Tim užil dávku. Po pár vteřinách si s povzdechem zase lehnul.

„Lepší?“ zeptala se.

Tim přikývl s očima přivřenýma. „Jo,“ odpověděl trošku zasněně.

Léčitelka Jonesová se teď obrátila k Ginny a Harrymu. „Zatímco bude lektvar pracovat, já budu monitorovat Timův stav,“ vysvětlila jim. „Ernie požádal o moji pomoc, protože chce použít lék proti křečím spolu s lektvarem na spaní a nechceme, aby se probudil.“

Harry a Ginny oba přikývli na souhlas s tímto plánem.

Někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ zavolala léčitelka Jonesová.

Vešel Ernie následovaný Miriam s podnosem s lektvary. „Ahoj, Time,“ pozdravil. „Viděli jsme se minulý týden.“

Tim se pousmál. „Vzpomínám si.“

Ernie se široce usmál. „Vidím, že ses už setkal s léčitelkou Jonesovou.“

„Mmm,“ odvětil Tim.

„Dobře. Rozumíš tomu, co uděláme?“ Ginny poprosila Ernieho, aby se na to Tima určitě zeptal. Tim míval sklony pořádně se vyděsit, pokud nevěděl přesně, co se léčitelé chystají udělat.

„Dáte mi l-ktvar na sp-ní. A další, co mě sp-raví,“ zamumlal Tim.

„To je správně, srdíčko,“ přitakala léčitelka Jonesová a natáhla se po jedné z lahviček. „Můžeš užít ten první?“

Tim přikývl, poslušně lektvar spolykal a okamžitě usnul.

„Co kdybyste s Ginny šli do čekárny?“ pobídl je Ernie. „Vyzvedneme vás, až ho povezeme do jeho pokoje.“

Harrymu se strašlivě zhoupl žaludek, když musel Tima opustit. Věděl však, že Ernie má pravdu, opravdu nechtěl vidět nic z následujících procedur. Ginny obešla postel a vzala Harryho za ruku. Než odešla, políbila Tima na čelo.

„Pojďme si nejdříve dát čaj,“ nabídla roztřeseně.

Dvě hodiny se jim zdály jako věčnost. Ginny se snažila plést, ale nedokázala počítat očka. Harry zkoušel číst, ale nemohl se soustředit. Rozhovor mezi nimi selhal. Dopadlo to tak, že se střídali v rázování po místnosti.

Nakonec se objevila Miriam.

„Ano?“ zeptala se Ginny.

Miriam se usmála. „Šlo to opravdu dobře. A první skeny vypadají skvěle.“

Harry a Ginny vydechli.

„Vezou ho do pokoje 402. Je soukromý a můžete tam jít hned,“ pobídla je Miriam.

Harry se nebude cítit šťastný, dokud Tima neuvidí. K výtahu s Ginny téměř utíkali.

Vystoupili z výtahu a zkontrolovali pokoj. Byl prázdný, zjevně čekal na pacienta, který ale ještě nedorazil.

Ginny odešla za asistentkou léčitele sedící za stolem. „Kde je Tim Dawson?“ zeptala se.

Čarodějka se podívala do tabulky. „Ano, už by tu měl být,“ odpověděla zmateně. „Není tam?“

„Ne,“ odpověděl Harry nervózně.

„Hm, to je zvláštní… netrvá to tak dlouho přivézt je sem… podívám se,“ zamumlala. „No, podle tohoto záznamu už je na místě. Jste si jistí, že jste byli ve správném pokoji?“

Harry později nedokázal říct, co mu stisklo srdce a přimělo vystřelit ke schodům s připravenou hůlkou. Možná bystrozorský výcvik, možná čirá paranoia.

Hlavou mu bleskl obraz muže na pohřbu. Jak rychle dokázal Timův otec najít Mary. Sledovací kouzlo by nefungovalo ve škole nebo Grimmauldově náměstí, ale tady…! Tim tady byl téměř tři hodiny…

Všechno toto mu běželo hlavou, když bral schody po třech. Srdce mu chtělo z hrudi vyskočit zároveň frustrací a vděčností za protipřemisťovací obrany. Jestli někdo Tima unesl, nemůže se přemístit z haly, ale bude muset jít až za pásmo obranných kouzel.

Dosáhl dveří v přízemí, rozrazil je a vtrhl do haly. Chvíli mu trvalo, než pohledem zhodnotil, co je mimo své místo. Lidé poblíž něj jej sledovali v překvapeném zmatku.

Na vzdálené straně zahlédl muže v hábitu asistenta léčitele, jak se žene k předním dveřím. Muž se ohlédl a Harry viděl, že v náručí nese dítě. Někdo přeměnil Timovo nemocniční oblečení na pyžamo a chlapec stále spal.

„Zastavte ho!“ vykřikl Harry a namířil hůlku. Bál se použít silné zaklínadlo, aby nezasáhl Tima. „Mdloby na tebe!“ kdosi měl smůlu, že v panice vběhl Harrymu do kouzla.

A ten muž byl o dva kroky blíž ke dveřím.

„Z cesty! Lehnout!“ zařval Harry a skákal přes židle. Nemohl dobře namířit, aniž by zasáhl civilisty.

Muž už byl u dveří, Harry na půli cesty k němu. „Mdloby na tebe!“ zkusil znovu, když se vyhýbal dalšímu pitomému civilistovi. Zasáhl a rozbil sklo ve dveřích.

Ještě zrychlil a vyrazil za mužem ven…

… jen aby uviděl, jak se přemístil.

Harry otupěle zíral na místo, kde muž stál. Pálivá, svíravá bolest mu sevřela hrudník. Padl na kolena.

Toto byl pocit, který pořád vnímal, číhající na pozadí už od Jamesova narození. Toto byl ten pocit, který Molly vždy zažehnala, když s Ronem provedli něco pitomého. Toto byla ta bolest, která ji v roce Fredovy smrti málem zabila.

Kvůli tomuto jeho otec před všemi těmi roky čelil sám Voldemortovi. Toto byl pocit, který vrhl jeho matku před vražednou kletbu.

Harry nemohl dýchat, myslet.

„Harry!“

Podle Ginnyina tónu také viděla, jak se ten muž přemístil s jejich synem. Obrátil se k ní, měla hůlku v třesoucí se ruce. „Přišel jsem pozdě… Ginny… je mi to líto…“ hlas se mu třásl a ani nezněl jako jeho vlastní.

„Ach.“ Ta jediná slabika zprostředkovala naprostou zkázu. Ginny měla ruku přes ústa a bojovala se slzami. Klekla si vedle něj a objala jej přímo na ulici.

„Najdeme ho, najdeme ho,“ opakoval jí Harry do ucha jako mantru, aby nepřišel o rozum kvůli strašlivému zoufalství, které v něm narůstalo. „Přísahám, najdeme ho.“


Kapitola 25.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/25/

Rating: 13+

 



Kapitola 25.

Tim se vzbudil na místě, které nečekal. Bylo temné, ale podle deky poznal, že není u Potterů. Ve vzduchu se vznášel zápach jakési kořalky. Tim ho cítil, zvětralý a známý, takže pochopil, že není v nemocnici.

Ani se nehnul, jako vždy, když se něco takového stalo. Ležel a snažil se, aby se mysl spojila s tělem. Kde je?

Jako poslední si pamatoval jednoho z léčitelů podávajícího mu hustý lektvar a rodiče (dobrá, nebyli jeho rodiče, ale rád to předstíral), kteří mu říkají, že tam budou, až se vzbudí.

Zaslechl tiché cvaknutí. Ne kouzelnické lampy, ale elektrického světla s vypínačem. Jeden šílený okamžik si Tim říkal, že se mu o celém kouzelnickém světě jen zdálo. Možná maminka není doopravdy mrtvá a přijde a řekne mu, aby koukal spát. Nebylo by to poprvé, kdy by ho máma vzala ke známým a uložila ho tam do postele.

Nebo možná přijde babička a řekne mu to samé, jen mnohem něžněji. Možná usnul u některého jejího známého, zatímco mastila karty?

Ne, kdyby šlo o babičku, necítil by kořalku. Nanejvýš víno nebo sherry.

Pootevřenými dveřmi ložnice procházelo mdlé a nažloutlé světlo. Zaslechl televizi. Postel, ve které ležel, byla široká pro dva a měla jen tenké přikrývky. U ní stála stará šatní skříň, prošoupané hnědé závěsy visely na oknech. Pokoj páchl zatuchlinou, jako by koberce navlhly a pořádně neuschly.

Za dalšími dveřmi byl nejspíš záchod.

Najednou ho strašně potřeboval použít. Kradmo vyklouzl z postele a zamířil tam.

Kdokoliv byl ve vedlejší místnosti, zaslechl jej, když spláchl. „Kluku?“ zavolal známý hlas.

Timovi ztuhla krev v žilách.

„Ty se tady zakrádáš, kluku?“ ptal se ten muž.

„A-ano,“ zašeptal Tim a rozhodl se, že nejbezpečnější bude skočit zpět do postele.

Muž v mudlovském oblečení otevřel dveře. „No, bylo načase, aby ses už vzbudil,“ pronesl srdečně s širokým, falešným a úlisným úsměvem. Musel být kouzelníkem, protože měl tyčku, o níž Tim věděl, že je hůlkou.

Byl vyšší než pan Potter a Tim si pamatoval, že máma jeho modré oči a tmavé vlasy kdysi považovala za přitažlivé. Měl na sobě špinavé džíny a košili, ve kterých jeho a mámu chodíval navštěvovat. Tim dřív přemýšlel, proč ten chlap nemá víc oblečení, ale teď si říkal, jestli zbytek nejsou kouzelnické kusy, které by tady příliš bily do očí.

„Nějakou dobu jim trvalo, než mě po mámině nehodě našli,“ pokračoval vesele. „Byl jsem pryč. Ale prý ti řekli vše o kouzelnících, protože máš magii. Musela se tedy ukázat. Myslel jsem si, že jsi určitě moták.“

Tim opatrně přikývl. Jeho magie muže zjevně potěšila.

„No, dobře. Řekli, že bude nejlepší, když si tě vyzvednu rovnou z nemocnice. Tvoji pěstouni nechtěli scénu, víš,“ pokračoval muž.

Timovi se zadrhl dech. Takže Potterovi se ho nakonec zbavili. Poslali zprávu otci. Tim by dal přednost sirotčinci. Nebo squatu. Nebo ulici. Ale nikdo se jej nikdy neptal, co chce.

Cítil, jak se mu zrychlilo dýchání tak nebezpečně, že to v něm vyvolávalo závrať a zvracení. Ale teta Ginny ho nezačne hladit po zádech a říkat mu, aby zpomalil. Pan Potter ho nevezme do náruče a nezačne mu zpívat písničku, jako by byl mrně. Měl být chytřejší. Přiměli ho, aby jim uvěřil, aspoň trošku, a…

Lže.

Hlas, hluboký, temný a hedvábný, pročísl jeho paniku. Zpomalil Timovy myšlenky a tep srdce. Byl to hlas, který Tim už mnohokrát slyšel. Tento hlas mu říkal, kdy a kam se schovat. Tento hlas mu řekl, aby šel (ne utíkal) kolem zlého psa a co podniknout, když se mámě udělalo špatně od pití nebo heroinu. Byl to ten hlas, který mu řekl, aby před tímto mužem neukázal magii, a tento hlas mu pomohl použít divokou, nespolupracující magii, aby přeměnil mámina přítele do švába, když začal být nadržený.

Tim ten hlas slýchával, co si pamatoval. Jednou o něm pověděl panu Clarkovi a ten mu řekl, že je to hlas jeho vlastního dobrého rozumu.

Babička mínila, že je to jeho anděl strážný. „Když jsi malý, slyšíš ho jasně. A pak bude znovu jasný, až zestárneš jako já,“ řekla mu. „Ale je pořád tady, když pořádně posloucháš. A nikdy tě nenasměruje na špatnou cestu.“

Tim si rád představoval anděla, který se hodil k tomu hlasu. Myslel, že andělé jsou vždy v bílém, ale takto si ten hlas nemohl nikdy představit. Jeho anděl byl vysoký, hubený a temný, oblečený v černém hábitu. Téměř vždy měl zkřížené paže a nelítostně se mračil. Když to řekl babičce, zasmála se a řekla mu, že předpokládá, že andělé můžou vypadat, jak chtějí. „Možná tvůj anděl potřebuje být nelítostný,“ dokončila po chvíli přemýšlení.

Lže, zopakoval hlas. A ukradl tě.

Tim pomyslel na tetu Ginny. Jak byla jako jeho babička – předvídatelná a něžná. Jak vždy věděla, co rád jí a učila ho plést. Jak mu ukázala, že čarodějky a kouzelníci opravdu létají na košťatech stejně jako v pohádkách. Jak vždy zařídila, aby pochopil, co se léčitelé chystají udělat, dřív než to udělali. Jak ho držela za ruku během mámina pohřbu. Jak jí nevadilo, když ji v noci vzbudil špatnými sny.

Tim pomyslel na Lily. Jak ho měla ráda, i když na ni křičel. Jak s ním ve škole jedla oběd a nestěžovala si, že je jako její ocásek. Jak jej rozesmála, když si nemyslel, že se někdy ještě zasměje.

Tim pomyslel na Ala a Jamese, kteří byli tak velcí, ale chtěli jej učit hrát famfrpál. Al ho učil kouzelnické šachy a James ho přemluvil, aby zkusil létat na Lilyině koštěti.

Tim pomyslel na pana Pottera, který byl nejdřív trochu děsivý (přestože mu ten hlas řekl, že opravdu není proč se bát). Pan Potter se lišil od většiny mužů, které kdy Tim poznal, a byl něco jako polda. Tim kolem něho často našlapoval po špičkách a čekal výbuch, který ale nikdy nepřišel.

Pan Potter se rád honil na košťatech s dětmi v sadu, když měl čas, a vzal na projížďku i Tima. Když pil, zůstal u jedné sklenky a nikdy nebyl zlý. Zřídka byl víc než otrávený, co Tim viděl. Nikdy nezvedl ruku ani hůlku na Tima, Ginny, Lily ani na Ala a Jamese, kteří byli velcí jako jejich otec. Nikdy si Tima nedobíral, že se bojí, a nikdy mu nelhal, pokud mohl Tim posoudit.

Ano, ten hlas má pravdu. Tento muž, tento… jak ho máma nazvala, že na ni pak použil hůlku?… tento dárce spermatu Tima ukradl od rodiny, která ho chtěla.

Nedej mu důvod, aby ti ublížil.

To dávalo smysl. Nejdřív zjistí, kde je, pak vymyslí plán. Tim vykouzlil na tváři úsměv. Ten podlézavý, který oklamal tolik učitelů, poldů a sociálních pracovníků. „Otče!“ vychrlil (matka ho naučila, aby mu tak říkal. Prý je ‚staromódní‘). „Jsem tak rád, že sis pro mě přišel.“

„Takže jsi rád, že mě vidíš? Nebyl jsi šťastný u těch nóbl zmetků?“ Tim myslel, že se muž tváří trochu podezřívavě, proto jej rychle začal chlácholit.

„Vůbec ne, otče. Nebyli má opravdová rodina.“ Tim se nadechl. „A ani ke mně nebyli tak hodní,“ pokračoval a dovolil, aby mu výraz trochu povadl.

Po tomto mužův úsměv dosáhl očí a ruka na hůlce se nepatrně uvolnila. „Ach, ano?“

Tim vážně přikývl. „Musel jsem pomáhat domácímu skřítkovi v kuchyni,“ to byla pravda – Tim strávil pár šťastných hodin s Kráturou výukou přípravy vdolků. „A musel jsem spát v přístěnku. P-pod schody,“ při tomto detailu Tim zaváhal. Četl jej v knize, kterou pan Potter nechal někde ležet. Většina byla velice zajímavá, ale ty části o ‚klukovi‘ Tima pohltily. „Pan Potter je pořád tak přísný.“

Muž si Timova zaváhání nevšiml. Potěšilo ho, že o Potterových špatně mluví, to bylo zřejmé. „No, už je po všem. Zůstaneme tady pár dní, jen co zesílíš, pak se přestěhujeme,“ muž se na chvíli odmlčel. „Proč jsi vlastně byl v nemocnici? Ehm… zapomněli mi to říct.“

„Mandle,“ odpověděl Tim rychle. O tom lektvaru nechtěl mluvit s mužem, kvůli kterému jej musel užít. Věděl, že několik mudlovských spolužáků ze základky muselo jít do nemocnice kvůli mandlím (ať už to bylo cokoliv).

Muž, zjevně spokojený, přikývl. „Tak si zase lehni.“

Tim zaváhal. Byla tma, musel tady být už hodiny. Nejedl od večera před svatým Mungem. „Ehm. Mám hlad,“ přiznal tiše. Nemohl si pomoci a přemýšlel, proč jej tady ten chlap chce, když nemá zájem se o něj postarat.

Vidí tě jako majetek. Stejně tak viděl i tvou matku.

Muž převrátil oči v sloup, jako by jej to nenapadlo. „Nevím, co tu máme… Běž se podívat do bedny.“ Tim si vzpomínal, jak muž často nazýval věci podivnými jmény, jako by nevěděl, jak se doopravdy jmenují. Teď, když Tim věděl, kým ve skutečnosti je, to dávalo smysl.

Vylezl z postele, přešel do dalšího pokoje a usoudil, že je v nějakém bytě. Byl jen dvoupokojový s malým kuchyňským koutem. V lednici bylo zkyslé mléko a nic moc dalšího. Podíval se do spíže, kde našel krabici cereálií.

„Není tu toho moc,“ oznámil Tim tiše. Vzal si sklenici z odkapávače, přitáhl si židli ke dřezu a nalil si vodu. Měl velkou žízeň.

„Umíš používat to s telefonem, jak to dělávala tvoje máma?“ zeptal se muž.

To s telefonem?

„Myslíš objednat pizzu?“ ujišťoval se Tim, když dopil sklenici.

Muž přikývl. „Mám nějaké mudlovské peníze. Bude to stačit?“ podal mu padesátilibrovou bankovku.

Tim přikývl. Pizza stála asi deset liber. Možná si bude moct nechat drobné. Peníze by mu mohly pomoci při útěku. Možná by mohl zaplatit nějakému feťákovi, aby jej někam schoval.

„Tak do toho,“ pobídl jej muž.

Tim zíral na telefon a přál si, aby Potterovi jeden měli. Tento vypadal starobyle s vidlicí na sluchátko. Tima zajímalo, kde jsou. Telefon i elektrika fungovaly, takže squat to nebyl. Muž tady ale nevypadal jako doma a nic nenaznačovalo, že by tady skutečně bydlel. Možná šlo o jeden z těch bytů, co se pronajímají na víkend. S maminkou v jednom párkrát zůstali.

„Kam ji mají donést?“ zeptal se Tim.

Muž vychrlil adresu.

V přihrádce stolu pod telefonem Tim našel telefonní seznam. Byl londýnský. Tima napadlo vytočit 999. Už to kdysi udělal, když se jednomu máminu známému udělalo moc špatně. Jeho potom vzali k babičce, protože mámu strčili do vězení. Pak už Tim policistům moc nevěřil (nevadilo mu být u babičky, ale mámu do vězení strkat nemuseli. Tehdy byla pryč pár měsíců). Mohl by jim říct, aby zavolali pana Bartona. Mohl by jim říct, že pan Barton pracuje na jeho případu.

Ale další věc ke zvážení – ten muž je kouzelník. Pravděpodobně by všechny poldy zabil a pak už by Tim šanci k útěku nikdy nezískal. Tento muž nebyl jako mámini milenci. Tim se nemohl jen schovat a čekat, až muž odpadne.

Potřebujeme zavolat pro pomoc, zašeptal hlas v Timově hlavě. Kouzelnickou pomoc.

Tim o tom přemýšlel, zatímco v seznamu hledal číslo na pizzerii. Objednal pizzu a láhev limonády. Dvě z několika věcí, které mu z mudlovského světa chyběly. Objednal si ten největší rozměr, protože bude chtít i snídat.

Náhle se mu vybavilo jedno chaotické ráno s Lily, kdy si zapomněl vzít do školy oběd. Byl na sebe naštvaný a nechtěl prosit slečnu Clearwaterovou, aby kvůli tomu volala Potterovým. „Prostě zavolej Kráturu,“ poradila mu Lily, když jí vše vysvětlil. „Uslyší tě, ať už jsi kdekoliv.“

Tehdy to fungovalo. Krátura se objevil, přinesl zapomenutý oběd a byl pryč, než Tim stihl říct někomu dalšímu, co se stalo.

Tiše, za použití hluku odkládaného telefonu, zašeptal: „Kráturo? Potřebuju pomoc.“


Kapitola 26.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/26/

Rating: 13+



Kapitola 26.

Do pěti minut po zavolání se Ron objevil u Harryho a Ginny. Do deseti minut byla nemocnice uzamčená a hemžila se bystrozory. Do patnácti minut Ron seřval několik lidí kvůli bezpečnosti. Do třiceti minut měli dva zaměstnance identifikovány jako ty, kteří poslední viděli Tima.

Jevilo se, že jakmile Ernie a Riahnnon prohlásili Tima za stabilního, přesunuli se k dalšímu případu a nechali chlapce s asistenty. Ti ho připravili na převoz do jeho pokoje; na chodbě všichni ztratili stopu. Jeho papíry na patro vzala jedna z asistentek a druhá věřila, že muž, který se nabídl, že Tima převeze, je zaměstnanec přiřazený k převozu pacienta. Při vyšetřování přiznala, že ji ujistil, že ho doprovázet nemusí, že přece musí být velmi zaneprázdněná.

„Takže jste si prohlédla jeho identifikaci?“ ptal se Ron ostře.

„Ne… já-já,“ asistentka byla učednicí léčitele, asi dvacetiletá. Normálně byla pěknou ženou, ale teď měla oči napuchlé pláčem. „Prostě jsem myslela… měl uniformu… jen jsem… vypadal, že ví, co dělá,“ odmlčela se, vzlykla a utřela si slzy. „Měl visačku, ale ne-nepřečetla jsem si jméno.“

Obyčejně by Harry Ronovi řekl, aby polevil v nepřátelském výslechu. Teď jen soustředěně naslouchal.

Seděli v Ernieho kanceláři, kterou předal bystrozorům, jakmile o ni Ron poprosil. Několik bystrozorů shromažďovalo svědky a přivádělo je na výslech.

„Takže jste dítě v bezvědomí předala někomu neznámému? Aniž byste si ho pořádně prohlédla? To normálně děláte?“ pokračoval Ron.

„Já-no… ano. Asi jsem si myslela, že jsem ho už viděla… Nemůžu celý den kontrolovat papíry zaměstnanců pro přepravu.“ Najednou se skrz slzy rozhořčila. „Co mám dělat? Chtít po všech až po uklízečky průkazy totožnosti?“

„Možná máte dohlédnout, aby se pacient dostal na místo, kam patří!“ zařval na ni Ernie. „Ne se ho zbavit, abyste měla dřív pauzu!“ Ernie dokončil další případ, jakmile to bylo bezpečné, a připojil se k Ronovi u výslechu svědků.

„To nikdy! Miriam…“ začala učednice.

„Mluvila s Potterovými, jak jsem ji požádal,“ vložil se jí do řeči Ernie tvrdě. „Možná se musíte rozhodnout, jestli k této profesi máte vztah, který je potřeba, Suzan.“

„Ernie,“ promluvil Harry prázdně. „Není to její chyba. Měl jsem…“

Ron se na Harryho zostra podíval. „Nebuď pitomý, neměl jsi zajišťovat bezpečnost vlastnímu nemocnému dítěti.“

„Ano, ale věděl jsem…“ odmlčel se Harry bezútěšně. Věděl, že by neměl odcházet. Týdny sem vodili a odváděli Tima. Ten chlap měl mnoho příležitostí vytvořit plán. Z prádelny mohl ukrást uniformu. Mohl si přečíst Timovu kartu přes rameno jednomu z asistentů nebo učedníků. Mohl se tu volně pohybovat s mopem v ruce. Harry měl být chytřejší. Měl stát před dveřmi s hůlkou v pohotovosti. Měl…

„Harry, přestaň. To nepomůže,“ přikázal mu Ron unaveně. „Poslouchej, měli byste s Ginny jít domů. Dokončíme vyšetřování a začneme hledat. Hermiona šla do kanceláře pro styk s mudly, aby vytáhla všechny záznamy o Timovi a jeho mámě, a začne pátrat spolu s mudlovskými policejními složkami. Předpokládáme, že je ozbrojený. Zkontaktují nás, jestli je uvidí. Běž a já ti dám vědět, hned jak uslyšíme…“

Harry začal vrtět hlavou a vstal. „Ne, Rone, půjdu s…“

Ron se zvedl a položil Harrymu ruku na rameno. „Ne, kámo,“ přikázal mu pevně a očima držel Harryho pohled. „Musíš zůstat s Ginny. Potřebuje tě. A později i děti.“

Harry se nadechl, aby protestoval.

„Harry. Přísahám, že ti dám vědět, jakmile toho bastarda chytneme,“ sliboval Ron, ale očima Harryho nepustil. „V tomto stavu tady ničemu nepomůžeš,“ poznamenal upřímně. „Taky bych nebyl k ničemu, kdyby šlo o mé dítě.“

Harry si uvědomil, že Ron má pravdu. V tomto hledání neměl místo. Byl by jen hůlkou na překážku.

„Až ho najdeme, zavolám ti. Ano? Vím, že budeš pro Tima chtít jít sám, ale nech nás vyřídit toho kouzelníka.“

Harry zavřel oči, posadil se a vložil tvář do dlaní.

Ron propustil učednici a řekl jí, ať předá své informace bystrozorovi venku a zůstane dostupná pro další výslech. Pak něco zamumlal Erniemu. Harry slyšel Ernieho kroky vyjít z místnosti a pak zavření dveří.

„Zkusil jsi stopovací kouzlo?“ zeptal se Ron do ticha místnosti.

Harry přikývl, aniž by zvedl hlavu. „Jo. Nic.“

„Sakra. Jak ho anuloval?“

Harry se napřímil a opřel o zeď. „Adopce není dokončená. A ještě pár měsíců nebude. Magie jeho otce,“ Harry hořce setrval u toho slova, „trumfla moji, asi tak.“

Ron dlouze vydechl. „Proto ho pustily nemocniční obrany.“

Otevřely se dveře a dovnitř vešla Ginny. Z tváří si setřela slzy.

„Tu pitomou kozu jsem praštila,“ prohlásila. „Kvílela, že jste na ni byli ohavní.“

Ron svoji sestru objal.

Ta mu objetí krátce vrátila a odtáhla se. „Jsem v pořádku, Rone,“ prohlásila bez emocí.

„Jo, jo, já vím,“ přitakal tiše. „Poslouchej, chci, abyste vy dva šli domů. Hermiona tam za vámi přijde.“

Ginny koukla na Harryho, který jen pokrčil rameny a vzal ji za ruku.

„Dobře,“ souhlasila.

Všichni tři opustili kancelář. Nemocnice odvolala všechnu běžnou aktivitu dnešního dne. Toto bylo první porušení její bezpečnosti za dvacet let. Mnozí ze zaměstnanců byli příliš mladí, aby si pamatovali válku.

„Půjdu s Potterovými k přemisťovacímu bodu,“ oznámil Ron jednomu z bystrozorů, kteří strážili opravené přední dveře.

Muž přikývl. „Najdeme vašeho chlapce, pane Pottere. Nebojte se,“ slíbil Harrymu.

Ten přikývl a jen ho napadlo, že tento mladý muž by potřeboval trochu tréninku. Taková ujištění se rodině oběti nedávají.

Harrymu nepřišlo nic reálné – příchod domů, průchod dveřmi, vysvětlení rozrušenému domácímu skřítkovi, co se stalo. Pohyboval se hustou mlhou šoku. Automaticky vyšel schody a posadil se v obývacím pokoji. Ginny jej následovala.

„Co řekneme dětem?“ zeptala se jej tiše.

„To nevím,“ připustil Harry. „Zatím jim nic říkat nemusíme. Lily je na noc v Doupěti…“

„Zítra to bude ve Věštci,“ poznamenala Ginny. „Takto to nemůžou zjistit.“

Harry si povzdechl. „Dobře, ale nechme to na později… nemůžu… ne teď.“

Dveře se otevřely a zavřely. „Harry? Ginny?“ zavolala Hermiona z přízemí.

„Nahoře,“ odpověděla Ginny.

Hermiona vešla, zadýchaná z běhu do schodů. „Začali jsme hledat… Mudlovská policie svolala pohotovost při pohřešovaném dítěti. Zveřejnili jsme to jako únos z opatrovnictví.“

Harry jen přikývl. Ginny a Hermiona ještě spolu mluvily, ale Harryho pozornost povolila. Chtěl něco dělat. Chtěl být venku a chlapce hledat, ne být uvězněný tady. Opět začal pochodovat sem a tam.

Vrátil se k pronikavému pocitu zrady, který bude Tim cítit, až se vzbudí. Harrymu se žaludek změnil v žhavý kámen. A to jim Tim konečně začal upřímně věřit a teď…

Všechny vylekalo zaklepání na dveře. Vzápětí vešel Dudley následovaný Kráturou, který jej podezřívavě sledoval.

„Dudley?“ nechápal Harry.

„Přišel jsem, hned jak jsem to uslyšel, Harry,“ pronesl Dudley ustaraně.

„Jak ses to dozvěděl…?“

Ozvala se Hermiona: „Říkala jsem ti, že jsme zapojili mudlovskou policii. Dudley je tam zapsaný jako pracovník na Timově případu, takže jej zavolají, když ho najdou.“

Dudley vytáhl mobil: „Bude tady fungovat, že jo?“

Hermiona jej vzala a poklepala na něj hůlkou. „Teď bude. Zaštítila jsem ho před magií. Kouzlo není trvalé, ale dnes vybuchnutí zabrání.“

„Díky.“

Dudley přikývl a posadil se vedle Hermiony. „Policii jsme řekli, že jde o únos z pěstounské péče, což i je, a že otec je nebezpečný. Sami se k němu nepřiblíží, počkají na zálohy. Ale,“ Dudley se tvářil nepříjemně, „jak víme, že je ještě v zemi? Nemohl se prostě s chlapcem,“ Dudley luskl prsty, „přemístit?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Přemístění je dobré jen na krátké vzdálenosti. A od chvíle, kdy chlapec zmizel, se neprojevila žádna aktivita neregistrovaného přenášedla. Dívali jsme se. Chlapce by mohl odnést jen letecky nebo letaxem. Náš odhad je, že se schovává a doufá, že vyklouzne mudlovským Londýnem.“

Harry všechno toto slyšel jako v husté mlze. Nemohl se posadit. Ostatní tři pokračovali v rozhovoru, ale on dál pochodoval, dokud Ginny nevybuchla: „Harry, u Merlina, zastav.“

„Co jiného mám dělat?“ zeptal se rozohněně.

„Prostě, prostě přestaň. Prosím. Na pět minut,“ Ginny měla slzy na krajíčku.

Harry vydechl všechen vzduch z plic, jako by jej někdo praštil do břicha. „Ginny…“ posadil se vedle ní. Položil jí ruku na ramena, ale ona ji setřepala. Harry rozuměl. Kdyby mu dovolila objetí, rozplakala by se. Pokud by se rozplakala, nemusela by přestat. Namísto toho ji poplácal po ruce a nechal to být.

„Proč myslíte, že Tima chce?“ zeptala se, jakmile se párkrát zhluboka nadechla.

Dudley si povzdechl. „Jít o normální opatrovnickou záležitost, řekl bych, že otec chlapce považuje za své vlastnictví. Takovíto lidé se často dožadují svých práv, ale nejsou žhaví převzít zodpovědnost. Nevidí členy rodiny jako lidi, ale spíš jako kusy majetku. Nevím, jestli to tak je i u kouzelníků.“

„Víceméně ano,“ povzdechla si Hermiona.

Odpoledne uplynulo bez dalších slov. Na okamžik se stavil Ron, aby jim řekl, že se zatím neobjevilo nic nového. Harry neměl co říct a přišlo mu fantaskní, že je Dudley tady a citlivě mu nabízí útěchu.

Sám několikrát aktivoval stopovací kouzlo, ale bez úspěchu.

Někdy po večeři přiběhl Krátura se zářícíma očima. „Pane Harry?“ zaskřehotal. „Malý pán Tim zavolal pro Kráturu.“

Harry i Ginny vyskočili na nohy. „Chytrý kluk!“ zvolala Ginny. „Nenapadlo mě, že to bude vědět!“

„Má Krátura přinést malého pána Tima?“

„Ne, Kráturo,“ odpověděl Harry pevně. „Mohlo by to být nebezpečné.“ Konečně, konečně může najít syna. Zvedl hůlku a přivolal si neviditelný plášť. „Vezmeš mě tam a pak se sem vrátíš a dovedeš tam Rona s ostatními, které bude u sebe mít.“ Harry vyčaroval Patrona a poslal ho za Ronem se zprávou.

„Harry, buď opatrný,“ Ginny mu hodila paže kolem krku a políbila ho pro štěstí. „Vraťte se domů. Oba.“

„Dostanu ho, Ginny,“ ujistil ji. „Kráturo, vezmi mě ven před to místo. Nechci bojovat Timovi nad hlavou. A jestli se mi něco stane…“ Harry zaváhal nad polekaným výrazem Dudleyho tváře, ale nezáleželo na tom. „Zůstaň s Timem a neztrať jeho polohu, ať už ho jeho otec vezme kamkoliv.“ Harry si vyčítal, že Kráturu nepožádal už dřív, aby Tima sledoval.

Pak přes sebe hodil neviditelný plášť. „Dobře, Kráturo, pojďme.“


Kapitola 27.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/27/

Rating: 13+



Kapitola 27.

Harry nechal Kráturu, aby jej vzal před hranici mužova protipřemisťovacího alarmu. Bylo třeba dobrých pět minut chůze k místu, kde byl zalezlý – Harry nechtěl, aby do hry vstoupila situace s rukojmím; toto musí být provedeno co nejbezpečněji. Kráturovo přemístění mužův alarm spustit nemuselo, Harryho by jej však aktivovalo zcela určitě, pokud nebyl ten chlap naprostý babral.

Ocitl se v mudlovském Londýně nedaleko od místa, kde kdysi nalezli Tima. Harry si připomněl starého Mundunguse Fletchera, který se na podobných místech ukrývával. U mudlů je pro kouzelníka bezpečněji.

Harry přitáhl neviditelný plášť pevněji kolem sebe i domácího skřítka. Jejich cíl ležel v šestém patře zuboženého paneláku. Vyhnout se různým obyvatelům bylo těžké, protože schodiště používala spousta lidí a v jednom patře schody zcela blokovala skupina sedících puberťáků. Harry stál, pohrával si s hůlkou a přemýšlel, co dělat. Jakékoliv použití magie by mohlo protivníka upozornit. Momentálně s sebou neměl nic k odvedení pozornosti.

Krátura luskl prsty. Po minutě sebou omladina začala nervózně šít, dokud si jedna dívka nezakryla uši. „Co je to, sakra, za zvuk?“ zeptala se podrážděně.

„Nevím… Někomu se rozbila telka?“ nabídl jeden z chlapců. „Je to hrozné.“

„Tak pojďme. Provrtává mi to hlavu,“ zatvářil se jiný chlapec.

Ať už Krátura udělal cokoliv, Harry nic neslyšel. Skřítek se na něj jen zakřenil. Přitiskli se ke zdi, aby se dostali z cesty procházející mládeži.

Vzápětí přišli ke dveřím, na které Krátura ukázal. Harry přikývl a pak palcem Kráturovi signalizoval, aby se vrátil na Grimmauldovo náměstí a dovedl sem bystrozory. Sám se postavil ke dveřím, aby jej muž neviděl, i kdyby vlastnil slídivé kukátko. Rozhodl se sledovat situaci a počkat na zálohy.

ooOOoo

Tim nevěděl, co čekat, když zavolal domácího skřítka. Neozvalo se žádné prásknutí oznamující jeho příchod. Timovi se sevřelo srdce úzkostí a slzy se nebezpečně přiblížily.

Trpělivost.

„Můžu si pustit telku?“ zeptal se Tim a snažil se znít vesele. Bylo mu divně. Roztřeseně, jako když nějakou dobu nejedl, a intenzivně slyšel zvuky ze sousedního bytu. Když vstal, svět se s ním točil. Rozhodl se, že nejlepší bude chvíli tiše posedět.

„Jasně že můžeš,“ odpověděl mu kouzelník. „Co chceš.“ Pod vlivem kořalky se zdál laskavý. Nalil si další sklenici a uvelebil se v obývacím pokoji. „Tak pojď.“

Tim přikývl a posadil se na pohovku, aby mohl začít přecvakávat mezi programy. Přemýšlel, jak se v domě Potterů bez televize často nudil. Ale netrvalo to nikdy dlouho, protože měli asi milion knih a Lily ho ráda učila novým hrám. A když nebyla Lily poblíž, pak Krátura nebo teta Ginny nebo pan Potter ano.

Byl příliš chytrý, aby věřil mužově zdánlivě dobré náladě. V jistém smyslu byli opilci nebezpečnější než narkomani. Narkomani znamenali problém, jen když neměli svoji dávku, a pak odpadli za krátkou dobu. Opilci byli nicméně často zlí i bez důvodu a někdy chtěli i něco jiného. Něco, co jim doposud Timova máma a magie zabránily získat. Předchozí zkušenosti s tímto chlapem Timovi napovídaly, že nebude dlouho trvat a začne být zlý nebo hrůzostrašný.

Z toho pomyšlení se mu udělalo špatně. Podle toho, jak se teď cítil, s tím nic neudělá magicky ani jinak. Snad mu pomůže jídlo.

Přemýšlel, jestli jej Potterovi opravdu hledají. Tento muž byl přísně vzato jeho rodičem a Tim by nebyl prvním dítětem, kterého poslali k násilnickému otci. Znal pár dětí, jejichž starší sourozenci raději utekli z domu, než aby zůstali s rodiči.

Všichni věděli, co se stalo s těmi dětmi. Při tom pomyšlení ho zamrazilo. Zvlášť když pravděpodobně mířil stejným směrem.

Přestaň s tím, přikázal mu hlas v hlavě. Pan Potter tě najde. Nepřestane, dokud nebudeš u něj.

Tim se divil, jak to ten hlas může vědět. Chtěl tomu věřit, ale co babi umřela a máma spadla hluboko do drog, přestal věřit na pohádky.

I na ty kouzelnické? dotíral hlas.

No, ano, kouzelnické pohádky často obsahovaly hodně bolestivých způsobů smrti. Tim viděl Pána prstenů.

Zaklepání na dveře oznámilo příchod pizzy. Kouzelník popadl hůlku a trhl bradou k Timovi, aby ji převzal.

Tim odešel s penězi ke dveřím. Byl rád, že si objednal velkou, přestože poslíček protočil očima, že má tolik vracet, když mu Tim dal desetilibrovku. Přál si, aby měl odvahu něco tomu muži říct, ale palčivě si uvědomoval kouzelníka a jeho hůlku poťukávající o opěradlo křesla.

Chviličku měl pocit, že kolem něj něco proklouzlo, ale odmítl to jako přehnanou představivost. Pořád si něco představoval.

Sýr a papričky božsky voněly, když nesl svůj náklad ke stolu. Nemohl uvěřit, že je to tak dávno, kdy toto jedl. Když žil s mámou, byla pizza jeho hlavní stravou, a i babička ji objednávala v sobotu k večeři. Napadlo ho, jestli by ji mohl naučit dělat Kráturu, pokud tedy ještě Kráturu uvidí.

Uvidíš.

Nalil si limonádu do sklenice a kouzelník si také nabídl a nalil do whisky.

Tim jej kradmo sledoval. Zdálo se, že má hloubavou náladu, což Tima znervózňovalo. Takovéto ticho nikdy nevěstilo nic dobrého.

„Takže tě nutili spát v přístěnku, říkáš?“ zajímal se muž.

Tim vážně přikývl. Neřekl nic jiného, protože se naučil, že lžím se snáze věří, pokud jsou jednoduché.

„Dával ti výprask?“

„Pan Potter?“ zeptal se Tim tiše a muž přikývl. „Jo, pořád. Jednou mě vzal domů, protože jsem slečně Clearwaterové rozbil vázy. A… a někdy mi nedali najíst,“ toto taky našel v oné knize.

U kouzelníka to vyvolalo predátorský úsměv. „Věděl jsem, že Potter není takový svatoušek.“

Tim opět přikývl a ukousl si pizzy. Vlastně ani neměl až takový hlad, ale zkušenost jej naučila, že neodmítnete jídlo, když se vám nabízí. U babičky nebo Potterů mu jídlo nikdy nechybělo, ale máma víc než jeden večer zapomněla přinést jídlo nebo utratila peníze za drogy.

A když je navštívil tenhle kouzelník, obyčejně ho máma nakrmila, ale sama byla tak nervózní, že jíst nemohla.

ooOOoo

Harry nemohl uvěřit svému štěstí. Asi šedesát vteřin poté, co poslal Kráturu zpět, zaklepala na dveře bytu donáška pizzy. Objevil se Tim a dal poslíčkovi peníze. Vypadal unavený a vyděšený, ale nezraněný.

Harry kolem chlapce proklouzl. Mnoho let používání pláště jej naučilo dýchat a kráčet téměř nehlučně. Tim položil krabici a láhev na ošumělý kuchyňský stůl. Harry se přitiskl ke zdi, aby dobře viděl na chlapcova otce. Byl Harryho věku a měl na sobě mudlovské oblečení. Vlasy měl tmavé a dlouhé, svázané na krku. Harrymu někoho připomínal.

Muž si nalil limonádu do ohnivé a Harry sledoval, jak z něj Tim nespouští oči.

„Takže tě nutili spát v přístěnku, říkáš?“ zajímal se muž právě.

Harry zíral a říkal si, proč by Tim tvrdil něco takového, ale dlouhá disciplína při nebezpečnějších sledovačkách (i když nikdy tak životně důležitých a osobních) mu zabránila zalapat po dechu nebo se pohnout. Tim vážně přikývl.

„Dával ti výprask?“

Tim potvrdil.

Teta Marge, před tolika lety, chtěla vědět to samé od Harryho. „A co ty, tlučou tě často? zeptala se na Harryho fiktivní školu – ‚Polepšovnu svatého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy.‘

„No ovšem, každou chvíli,“ přisvědčil tehdy Harry.

Muže zjevně Timova odpověď potěšila. Harry mohl chlapcovu šikovnost jen obdivovat.

„Věděl jsem, že Potter není takový svatoušek,“ ušklíbl se muž.

U Merlina, Harry si uvědomil, kdo to je. Zachariáš Smith. Jediný člen BA, který utekl z bitvy o Bradavice. Po válce se ztratil z dohledu a mnoho lidí předpokládalo, že emigroval. Jeho rodina rozhodně popírala, že o něm něco ví (ne že by se někdo často ptal).

Harry dumal, jestli muž od začátku věděl, kdo je Timova pěstounská rodina, nebo jestli šlo jen o komplikaci navíc.

Pro teď však tyto myšlenky odsunul. Se Smithem nemohl nic dělat, dokud byl Tim tak blízko. I Protego by Tima v jeho současném stavu mohlo zranit. Léčitelé bystrozorům oznámili, že Tim je momentálně obzvlášť citlivý k magickým energiím. Báli se, co by mohlo s chlapcem udělat přemístění, a varovali je, že jakákoliv kletba bude mít na jeho malé tělo dvojnásobný účinek, dokud se magické změny neusadí.

Jen kdyby Smith trochu ustoupil od Tima, mohl by Harry získat jeho hůlku. Svrběly ho prsty, aby něco podnikl. Nelíbila se mu Timova bledost, ani jak se chlapec nutil jíst, jako by se bál, že později jídlo nebude.

Chlapec měl ležet bezpečně v posteli a ne snažit se namluvit sociopatovi věci, které považoval za přijatelné.

„No, jak jsem řekl,“ pokračoval Smith, „už si nemusíš dělat starosti,“ vztáhl ruku a rozcuchal Timovi vlasy.

Tim sebou trochu trhl, ačkoli kontrolu si povětšinou udržel. Výraz odporu, který se objevil na zlomek vteřiny, schoval za falešný úsměv.

Nemohl však zakrýt třes rukou, ani vzplanutí nahodilé magie. Když se Smith opřel, Timovy ruce se třásly a sklenice v nich praskla a limonáda se rozprskla na ně oba.

„Ty malý parchante!“ vyštěkl Smith a téměř instinktivně uhodil chlapce po tváři.

Tim zesinal a na líci se mu rozzářil otisk ruky. Smith jej popadl za paží a vytáhl jej do stoje. „Co to sakra bylo?“

To stačilo.

V Harryho hrudi se cosi napnulo a prasklo. Stáhl plášť. „Sundej pracky z MÉHO SYNA!“ zařval a nestaral se, že dům je plný mudlů. O nic se nestaral, jen že s jeho nejmladším dítětem hrubě zachází toto zvíře.

Smithovo překvapení trvalo jen půl vteřiny. Stále držel Tima za paži a Harry se neodvažoval použít žádné zaklínadlo, aby chlapce nezasáhl.

Expelli-“ v duchu začal Harry. Švihl hůlkou, ale ve snaze vyhnout se Timovi bylo jeho neverbální kouzlo odraženo. Ostře žluté světlo se setkalo s jeho rudým, rozštěpilo se a okamžitě je následoval další záblesk, který Harryho srazil a zanechal po sobě bolest na jedné straně hrudi.

Vteřinu Harry nic neviděl.

„Tak pojď kluku,“ zavrčel Smith. Pak jakýmsi zázrakem neartikulovaně vykřikl a Tim se konečně, konečně od něj osvobodil a prchl na druhou stranu místnosti. Z toho, co Harry věděl, nejspíš zamířil do skříně, ale hlavně byl pryč.

Vydrápal se na kolena a vymrštil hůlku. „Avada kedavra.“

ooOOoo

Tima ohromilo, když se odnikud objevil pan Potter. Myslel si, že se bude muset před tím kouzelníkem ukrýt, aby přežil, a najednou se pan Potter prostě jen tak objevil. Měl rozhněvané oči, tvrdé a nebezpečné.

Timovi se ani nesnilo, že by pan Potter mohl mít tak nebezpečné oči.

„Sundej pracky z MÉHO SYNA!“ zařval na druhého kouzelníka.

Tim se téměř ohlédl, o kom pan Potter mluví. Myslel jeho, Tima?

Nepochybně, pronesl temný hlas v Timově hlavě, ale dělo se toho příliš, aby tomu chlapec opravdu rozuměl.

Pan Potter mávl hůlkou, ale i Tim viděl to zaváhání. Kouzelník držel Tima mezi sebou a panem Potterem.

Po strašlivých, zmatených šedesát vteřin bylo vše zářivé a třeskuté a ten muž přejížděl Timovi po paži, až se mu z toho chtělo zvracet.

„Tak pojď kluku,“ zavrčel pak. Pan Potter padl na zem. Tento muž Tima zase odvede a pak už ho nikdo nezastaví.

Když muž uvolnil Timovu paži, aby si ji přechytil, chlapec se do jeho ruky zakousl tak, až ucítil krev.

Muž zařval a Tim utekl co nejrychleji pryč. Ani nevěděl kam, jen jej vše nutilo utíkat.

Avada kedavra,“ zachraptěl pan Potter. Záblesk zeleného světla a ticho.

Tim se pomalu otočil, ona hrozná energie pohybující se po místnosti jej již nestíhala.

Ten kouzelník ležel tváří k zemi. Jako pan Potter.

„Ó, bože,“ slyšel Tim vlastní vzlyk. Velmi pomalu, velmi opatrně se přiblížil k oběma mužům. „Ach ne, ne, ne. Tati. Nebuď mrtvý. Prosím. Ne. Prosím,“ pokusil se bojovat s vlastním nářkem, ale ten se mu bez zábran dral z hrdla, z duše.

Pan Potter se vytáhl na loket. Tima přepadla závrať úlevy, jako předtím závrať hrůzy. Viděl, že pan Potter je zraněný, protože se rukou držel za žebra. Dostal pod sebe kolena, pak klesl zády o pohovku a nohy vystrčil před sebe. „Time…“ zakašlal. Teď již neměl oči nebezpečné, ale naplněné bolestí. „Je mi to líto…“

Tim netušil, o čem to mluví. „Hergot, do prdele,“ z úst mu proudila litanie každé nadávky, co kdy slyšel, a vrhl se panu Potterovi do náručí. „Do hajzlu, tati,“ kňučel bez přestávky a neuvědomoval si, co právě říká. „Myslel jsem, že jsi mrtvý. Bože.“

„Time,“ zašeptal pan Potter.

Timovi se zavázal jazyk, ochromila jej hrůza toho, co v panice řekl.

„Time. To je v pořádku,“ zopakoval pan Potter. „Pusť mě na chvilinku. Musím všechny zavolat. Dát jim vědět, že jsi v bezpečí. Že jsi v pořádku.“ Panu Potterovi se špatně mluvilo a opět zakašlal. U rtů se mu objevila rudá pěna, ale hlas měl dostatečně silný, když vyřkl: „Expecto patronum.“ Stříbrné světlo vystřelilo z namířené hůlky ven oknem.

Pak pan Potter přehodil ruku s hůlkou přes Tima, a přitáhl si jej k boku. Tima vystrašil chrastivý zvuk, který se objevil při každém jeho nádechu. „Jste – jste…?“ zašeptal Tim.

„Budu v pohodě,“ odpověděl mu pan Potter tiše. „Někdo za chvilku přijde…“

Místnost najednou naplnil zvuk lidí. Tim si ze strachu z dalšího útoku zakryl obličej.

„Harry!“ zavolal známý hlas, ale Tim odmítal zvednout hlavu. Zamotal ruce do hábitu pana Pottera, aby je jen tak neoddělili.

„Rone,“ zakašlal pan Potter. „Sakra, uklidni se. Kde je Ginny?“

„Už jde. Kde… Do prdele, Harry. Co se stalo?“

Pan Potter nemohl odpovědět, protože zase kašlal, a Tim na hábitu ucítil krev.

„Dobře, Harry. Vypadá to, že tě zasáhl něčím hnusným. Nemluv. Přivedu…“

„Ne, dokud tu nebude Ginny,“ zachraptěl pan Potter a zněl, jako když měla babi zápal plic. Tim se odvážil vzhlédnout. Pan Potter byl bledý jako smrt, zelené oči pronikavé proti bílé tváři. Na rtech měl cosi rudého a hnědého.

Všiml si Timova pohybu. „Je to v pohodě,“ klidnil jej. „Už jsem na tom byl hůř,“ rukávem si utřel pěnu z úst. „Brzo mě uzdraví, hned jak se sem dostane teta Ginny.“

„Bolí to?“ zeptal se Tim, než se stihl zastavit.

Pan Potter přikývl. „Jo, ale budu v pohodě,“ zavřel oči, ale Tima nepustil.

„Z cesty, Rone!“ přikázala teta Ginny hlasitě.

Tim čekal, že chce vidět pana Pottera, proto se trošku odtáhl. Ginny ho namísto toho vzala do náručí. „Ach, srdíčko!“ vydechla a slzy měla na krajíčku. Objímala jej tak jemně, jako by byl něco křehkého. „Ublížil ti? Jak se cítíš?“ odtáhla se, aby mu viděla do obličeje.

„Ginny?“ to byl hlas pana Weasleyho, Lilyina strýčka Rona, uvědomil si teď Tim. „Harry si nechce nic vzít, dokud nebude Tim s tebou na odchodu. Jak můžeme podle léčitelů Tima přesunout?“

„Hermiona přivolala taxi,“ odpověděla Ginny a vrátila pozornost zpět k Timovi. „Bolí tě něco?“

Překvapivě ho nic nebolelo. Poprvé po dlouhé době. I když byl pořád roztřesený s žaludkem na vodě, a hluk v místnosti byl příliš velký, všechny rozhovory příliš hlasité.

„…vražedná kletba… bude vyšetřování…“

„…asi se prostě navztekal…“

„…obviní Pottera…“

Tim věděl, co je to obvinění. Obvinění je, když strčí mámu do vězení. Obviní pana Pottera? Za co? Že ho zachránil? Mají kouzelníci vězení? Nebo prostě jen Tima odvedou pryč? A Lily a Albuse a Jamese? Pošlou je někam?

Smrtící kletba je nelegální, vysvětlil mu hlas v hlavě, ve většině případů.

„Time? Broučku?“ teta Ginny zase mluvila. „Pojď, musíme jít.“

Tim přikývl a dovolil jí, aby jej zvedla. S hlavou na jejím rameni se malinko uvolnil a vdechoval její parfém. Trošku se podobal máminu.

„Ginny, musíme vědět, co se stalo.“

„Nedovolím vám, abyste ho tady děsili ještě víc,“ zasyčela. „Zavolej Roslyn z kanceláře. Nenechám ho vyslýchat bez přítomnosti nějakého léčitele. Setkáme se u svatého Munga,“ sehnula se. „Harry, beru Tima. Necháš Rona, aby se o tebe postaral, ano?“

Pan Potter opět zakašlal. „Miluju tě, Ginny. Ať už se stane cokoliv.“

„Já vím,“ odvětila sevřeným hlasem.

Tim přemýšlel o amerických policistech z pořadu, který kdysi sledoval. Pak se zamyslel nad některými knihami, které četl v knihovně Potterů.

Celou cestu ke svatému Mungovi mu hlas v hlavě radil, co má bystrozorům vypovědět.

 

PP: Tučně vytištěné věty jsou převzaty z HP a vězeň z Azkabanu v překladu Pavla Medka.


Kapitola 28.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/28/

Rating: 13+

 



Kapitola 28.

Nad Harryho hlavou se zavřela chladná, temná voda a viteál na jeho krku jej táhl ještě níž a níž. Účinek žaberníku vyprchal, žábry po uplynutí hodiny zmizely a nahradily je plíce, které na dně jezera nebyly k ničemu.

Nemohl si vzpomenout, koho hledá, ale měl tušení, že jsou již v bezpečí, takže na tom vlastně nezáleželo. Kdyby hrudník přestal vysílat své pitomé požadavky na kyslík, byl by v pohodě.

Byl v jezeře? Nebo v lesní tůni?

„Harry?“ někdo na něj mluvil. Možná Ron? „Jestli mě slyšíš, asi se necítíš moc dobře.“

To je sakra pravda. Slyšel se kašlat a kašel mu vyvolal explozi modrých jisker bolesti v hlavě. Hustá tekutina chutnající po krvi mu naplnila ústa, ale pak zmizela. Další kašel.

„Zatraceně, udržte jeho dýchací cesty čisté.“ Ne, toto nebyl Ronův hlas. Harryho hlava však třeštila natolik, že ani nezvážil možnost otevření oči. „To je spoušť,“ řekl kdosi.

„Selhala mu plíce. Můžeme odstranit její kompresi?“

„Ne, protože kdosi, sakra, nechal zmizet její velkou část. Do prdele, budeme ji muset nechat znovu narůst. Naštěstí druhá je funkční.“ Harryho ten hlas uklidnil, zněl kompetentně. Nebo možná se Harry rozhodl nechat se uklidnit.

„Co mám říct jeho ženě? Je venku a šílí.“ Snad ve svém čekání není Ginny sama.

Kompetentní hlas odpověděl. „Je to ošklivá náprava, ale není ve velkém nebezpečí. Až to tu dokončíme, promluvím s ní.“

Báječné. Zase provedl něco pitomého. Harry doufal, že na něj Ginny nebude naštvaná.

„Použijme…“ hlasy utichly, když se nad Harryho hlavou opět zavřela temná voda.

Později cítil, že mu někdo z úst vytáhl něco pružného.

„Harry, jestli mě slyšíte, potřebuji, abyste se nadechl.“

Udělal, jak mu bylo řečeno, a překvapilo ho, jak málo úsilí to stálo. Bylo to dobré, nadechl se ještě jednou.

„To je skvělé Harry. Opět vás uspím, ale to nejhorší je za vámi. Ano?“

Myslel si, že broukl na přitakání, ale nebyl si jistý.

Později jej napůl probudil neklidný sen. Pokusil se otočit a opět usnout, ale nemohl se pohnout. Začal panikařit a mlátit sebou proti kouzlu, které jej znehybňovalo.

„Uklidni se. Je to v pořádku.“ Teplá ruka na jeho paži. „Léčitelé nechtějí, aby ses hýbal.“

Tentokrát to byl určitě Ronův hlas. Harry ztěžka otevřel oči, ale místnost byla potemnělá a rozmazaná. „Rone?“ nevyšel žádný zvuk.

„Nemůžeš mluvit.“ Rozmazaná postava zvedla hůlku: „Finite.“

Harry vděčně sevřel pěsti a uvolnil je. „Díky,“ naznačil ústy.

„Jen nespadni z postele, to bych měl průšvih,“ zamručel Ron.

Harry přikývl a zavřel oči.

U jeho hlavy kdosi mluvil.

„…není z vás šťastný.“

„Jo, no, nepředpokládal jsem, že by pro jeho dýchání byl dobrý záchvat paniky.“

Někdo se uchechtl. „Ne, to určitě ne.“

Vrzly dveře. Harry pomalu otevřel oči. Rukou si je protřel a byl rád, že se stále může hýbat.

„Chceš tohle?“ zeptal se Ron a podal mu brýle.

„Díky.“ Tentokrát byl slyšet. S brýlemi viděl, že leží v soukromém pokoji Nemocnice svatého Munga. Ron měl u postele přistrčenou židli a podle hromady časopisů tu byl zjevně už nějakou dobu.

„Je Tim v pořádku?“ zeptal se Harry skřehotavě. Odkašlal si.

„Jo, kámo, je v pohodě. Ginny ho vyzvedla. Včera v noci jej léčitelé pustili domů,“ usmál se na něj Ron.

Pak bylo vše v pořádku. Ostatní jsou jen podružnosti. „Takže – máš mi zabránit jít ven, nebo jim jít dovnitř?“ zeptal se Harry chraplavě.

Ron jej vážně sledoval. „Co tím myslíš?“

Harry koukl na noční stolek a uvolnil se, když uviděl svoji hůlku. „Nejsem tedy zatčený?“

Ron zavrtěl hlavou. „Probíhá vyšetřování, ale většinu jsi prospal. Roz tu bude cobydup. Léčitelé jí šli říct, že ses vzbudil.“ Ušklíbl se. „Zase jsi měl štěstí. Čekám, že se díky Smithovi vytáhne ta hovadina, že jsi imunní k smrtící kletbě. Jistě, kdyby tě ale zasáhl přímo, byl bys mrtvý.“

„Čím mě zasáhl?“ zeptal se Harry zamračeně.

„Odstranil ti půlku jedné plíce. Zbytek zkolaboval. Tři dny ji nechávali dorůst. Kdybys neuhnul…“ Ron se otřásl.

„Ach.“ Harry si trochu pamatoval, že mu Ron dává něco proti bolesti, jakmile Ginny odnesla Tima. A pak se na místo asi přemístili lékouzelníci. Od chvíle, kdy ho Smith zasáhl, měl vše rozmazané a jen těžko dýchal. Ztráta půlky plíce to vysvětlovala.

Ale zasáhnutí Smithe smrtící kletbou bylo naprosto jasné. Podle Harryho paměti se to odehrálo pomalu. Tim byl ale rychlý – dostal se od Smithe tak daleko, co místnost dovolovala, a Harry namířil hůlku. Trvalo to věčnost. Pak spolu se zaklínadlem padl k zemi a snažil se nadechnout.

Timův hlásek naplňovala hysterie, strach a žal. „Achnenene! Tati! Nebuďmrtvýprosímneprosím,“ splývala jeho slova jako tehdy, když k nim poprvé přišel.

Harry se podíval do dětských očí a prosil o odpuštění. V té chvíli si říkal, jestli by neměl promluvit s ministerstvem, aby našli nějakého mozkomora, který by hlídal jeho celu. Zabil jediného otce, kterého to dítě znalo. Nezáleží na tom, že se ten chlap snažil Harryho zabít. Chvíle bolesti, paniky, hněvu a Timův otec ležel mrtvý na zemi.

„Time…“ Harry si pamatoval, jak se vytáhl nahoru. „Je mi to líto.“

Tim skočil Harrymu do náručí a naprosto jej tím překvapil. Následoval dlouhý proud nadávek, které se ten hoch naučil bůhvíkde, a skončil úžasným: „Do hajzlu, tati, myslel jsem, že jsi mrtvý.“

„Takže nejsem zatčený?“ potvrzoval si Harry připitomněle, když se vrátil do přítomnosti.

Ron se ponuře uchechtl. „Věděl jsem, že se budeš takto chovat. Ne, Timova výpověď byla dost ucelená. Roz jej sama vyslýchala – Ginny na tom trvala. Musím říct, že Snapeův lektvar s ním udělal divy. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak hovorného.“

„Co řekl?“ zeptal se Harry. „Po ztrátě plíce mám všechno rozmazané.“

„Řekl, že když s tebou Smith skončil, kousl ho, a jak ho pustil, utekl. Chytrý kluk,“ pochválil ho Ron. Pokračoval: „Tim řekl, že jakmile byl u zdi, otočil se a viděl, že Smith zvedá hůlku a začíná zaklínadlo. Pak jsi ty zasáhl Smithe. Konec příběhu.“

Zvedl Smith hůlku na chlapce? Harry si nemohl vzpomenout. Asi za to mohla hypoxie. „Nechtěli vzpomínky do myslánky?“ Myslánka vylepšila vzpomínky o jemnější detaily, které prostá vzpomínka pominula.

„Ne,“ Ron zavrtěl hlavou. „Tvůj stav jasně svědčí o tom, že se tě Smith chystal zabít. A Tim vypověděl, že podle Smithových slov, než ses tam objevil, byl i on ve smrtelném nebezpečí. Takže to bylo právně omluvitelné zabití.“

„Aha.“ Harry se to nějak snažil strávit. Šlo to těžce.

„Phoebe vyslechla všechny ostatní,“ pokračoval Ron tišeji. „Roz chce, aby sis s ní promluvil, hned jak se budeš cítit lépe.“ Zavrtěl se. „Roz. Ona… no… prodloužila tvoji dovolenou na neurčitou dobu.“

Erica Roslynová byla současnou ředitelkou bystrozorského oddělení a obecně se jí říkalo Roz. Byla asi o deset let starší než Ron a Harry. Před válkou působila jako nadějná mladá bystrozorka, pak ale musela coby mudlorozená utéct.

Během války a asi tři roky poté pracovala jako bystrozorka v zemi, která má pevnější vazby mezi mudly a kouzelníky. Když se vrátila do Spojeného království, rychle stoupala zdecimovanými řadami a na oddělení přinesla spoustu nových nápadů. Jedním z nich byla myšlenka, že by se o své lidi měli starat i po psychické stránce. Hlavně proto Harry začal s návštěvami Phoebe.

Harry přikývl. „To je v pohodě.“ A opravdu bylo. Takto vyždímaný se necítil roky.

„Ahoj, Harry,“ otevřely se dveře a vešla vysoká žena. Roz. „Jak se cítíš?“ zeptala se. Od svého postupu z práce v terénu do vedoucí pozice svoji výšku často zdůrazňovala botami na vysokém podpatku. Přes kalhoty ráda nosila dramatické, dlouhé pláště. Dnes to byl šedý s ladícími botami. Hnědé, stříbrem prokvetlé vlasy měla stylově zastřižené. V mladším věku, s její silnou čelistí, musela být považovaná za spíš pohlednou než pěknou. Harrymu někdy připomínala mladou Minervu McGonagallovou (ne že by to některé řekl).

„Ahoj, Roz,“ pozdravil Harry unaveně. „Cítím se, jako by mě právě dorostla půlka plíce.“

Ron vstal a židli nabídl Roz. „Půjdu najít Ginny, ano?“

„Jo, to by bylo fajn,“ odpověděla Roz trochu pochmurně. Odsunula židli a Harry dumal, jak zlé to může být. Až když Ron odešel, obrátila se k Harrymu. „Takže, Harry, musím říct, že to mohlo jít líp.“ Vážně se na něj podívala, čímž se podobnost s Minervou ještě zvýšila. „Nejsem nadšená, že ses rozhodl jednat na vlastní pěst.“

Harry si povzdechl. „Nejednal jsem na vlastní pěst. Krátura tu informaci předal přímo mně. Informoval jsem velícího vyšetřovatele a šel vymezit oblast. Zasáhl jsem, až když to začalo…“ polkl, „být ošklivé.“

„Takže jsi nešel na místo s úmyslem postarat se o věc sám?“ zeptala se šibalsky. Harry si přál, aby si na Ronovu židli sedla – nelíbilo se mu, jak nad ním ční a on jen leží na zádech.

„Jednal jsem podle protokolu,“ odvětil strnule.

„A podle tvého profesionálního názoru, zasáhl jsi přiměřeně?“

„Bože, Roz. Já nevím… Tim je v bezpečí a to je jediné, na čem záleží. Jen… Smith je mrtvý…“ Harry zakašlal a uhnul očima před Roziným ostrým pohledem. „Kéž bych to mohl změnit… ale myslel jsem… myslel jsem, že ho zabije.“

„Beru to tedy jako ‚ano‘,“ prohodila suše. „Naštěstí pro tebe, Tim dokázal dosvědčit, že byl v nebezpečí, ještě než jsi dorazil. Také díky tomu, že Smith odpovídá popisu vraha Mary Dawsonové, je poctivé říct, že měl pravdu.“

„Smith ho nezranil, že ne?“ staral se Harry.

Roz zavrtěla hlavou. „Je v pořádku,“ odvětila. „Takže, jestli chceš, můžeme jít před Starostolec kvůli kázeňskému slyšení, nebo to můžeš odmítnout a já se o to dnes večer postarám. Pokud ale začne slyšení, zapojí se do toho tisk.“

Harry zavřel oči. „Jaká je obžaloba?“

„Jelikož jsi byl zraněný první a svědek vypověděl, že ten druhý kouzelník zase zvedl hůlku, použití smrtící kletby není proti zákonu. Ale budeš na placeném volnu, dokud tě Phoebe nepropustí do terénu. A budeš potřebovat přeškolení, podle protokolu. Skutečné obvinění se týká toho, že jsi dorazil na místo činu i přes jasný konflikt zájmů.“

„Nebyl čas,“ odvětil Harry a otevřel oči. „Co jsem měl udělat – zaúkolovat domácího skřítka?“ zeptal se pohrdlivě. „Ronovi jsem Patrona poslal okamžitě.“

Při poznámce o domácím skřítkovi se Rozina ústa zdánlivě zacukala. „Takže odmítneš slyšení?“

„Jo, pokračuj,“ odpověděl Harry popuzeně. Pravděpodobně toho bude litovat, ale byl příliš unavený a vystresovaný, aby se staral.

„Natáhni dominantní ruku,“ pokynula mu Roz vážně.

Harry zmateně poslechl. Roz mu na hřbet ruky poklepala hůlkou.

Nestalo se naprosto nic.

„Co to sakra je, Roz?“ zajímal se Harry zmateně.

„Tomu, můj příteli, se v našem oboru neformálně říká ‚klepnutí přes prsty‘.“ Teď se již netvářila tak přísně. „Jen potřebuji tvoji výpověď o použití přiměřené síly.“ Sklonila se a stiskla mu rameno. Vzpomněl si, že před lety během služby sama někoho zabila.

Konečně se posadila na uvolněnou židli. „Taky mám pro tebe návrh. Před pár dny mi přiletěla sova a v mém bývalém zaměstnání potřebují bystrozora – poradce.“

„Jižní Amerika?“ změna tématu přišla moc rychle.

„Karibik. Jak jsi na tom s francouzštinou?“

„Ne špatně. Proč?“

„Pamatuješ na toho temného kouzelníka, Duvaliera? Haiťané toho bastarda zavřeli, ale jejich uplatňování kouzelnických zákonů je na úrovni našeho po válce. Co kdybych jim tě na nějakou dobu půjčila?“

„Místo placeného volna?“

Roz přikývla. „Popřemýšlej o tom. Na chvíli tě to dostane z palebné linie. Ginny bude šťastná. Žádný spěch, můžeš dokončit původní dovolenou, jestli chceš.“

„Co když chci odejít úplně a sepsat své vzpomínky?“

„Pak chci podepsaný výtisk.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Jsi s ním hotová, Roz?“ objevila se Ginny.

„Jsem,“ usmála se Roz. „A tady je můj sladký klouček,“ zvolala procítěně na chlapce, který se Ginny držel za ruku.

Tim se ostýchavě usmál. „Dobrý den, slečno Roz,“ pozdravil.

Roz si přidřepla a objala jej. „Říkala jsem ti, že bude v pořádku,“ zašeptala.

„Přiveď ho někdy do kanceláře,“ obrátila se k Harrymu, když vstala. „Zmínil se, že chce vidět, kde pracuješ.“

„Tedy mám pořád práci?“ zeptal se Harry.

„Až budeš připravený se vrátit,“ přikývla Roz. Objala Ginny, pak Harryho a odešla.

„Harry? Jak se cítíš?“ zeptala se Ginny tiše. S uslzenýma očima na něj sáhla ledovýma rukama. „Měla jsem strach.“

„Jsem v pohodě. Ale důležitější je, jak se máte vy všichni?“ zajímal se Harry a oči upřel na Tima.

Harrymu přišlo, že se na chlapci něco změnilo. Stál jinak a modré oči měl nějak víc přítomné. Ale na Harryho se nepodíval. Když si všiml, že na něj Harry upírá zrak, utřel si nos do rukávu a schoval se za Ginny.

Ta položila ruku na jeho hlavu. „Bylo to pár těžkých dní,“ přiznala a slzy se jí začaly řinout po tvářích.

„Ach, Ginny,“ Harry si ji přitáhl a pevně objal. Cítil její chvění a jak mu vlhne rameno. Typická Ginny, vydrží, dokud krize nepřejde. Zlomí se, až když je bezpečno.

„Kde je Lily?“ staral se Harry po minutě, když se Ginny přestala třást.

„U Eleanor,“ odpověděl Tim. I jeho hlas byl silnější, jistější.

Harry ale vlastně netušil, jak by měl Tim reagovat. Netušil, co je u něj normální.

Ginny popotáhla a sebrala se. „Promiň, prostě jsem měla strach. Lily se vrátí po večeři. Chce tě co nejdřív vidět. A chlapci přijdou zítra.“

Harry na ni nechápavě pohlédl. „To bude sobota,“ vysvětlila Ginny. „Nemyslela jsem, že by mělo smysl, aby sem chodili, když jsi nebyl při vědomí.“

Posadila se na jeho postel. „Posuň se.“

Harry poslechl, šťastný, že je konečně tady.

Ginny poklepala na místo vedle sebe. Tim nesměle vylezl nahoru. Pořád se na Harryho nepodíval.

Ginny na Harryho významně pohlédla a pronesla: „Musím se zeptat léčitelů, kdy budeš moci jít domů. Time, můžeš tady chvilku zůstat?“

Tim opravdu nechtěl. Všechno na něm se napjalo, což Harrymu ostře připomnělo jeho první příchod domů, když jej Hermiona přivedla. Ale přikývl. „Dobře, teto Ginny.“

Rozhostilo se trapné ticho. „Jak se vede?“ zeptal se Harry tiše, jakmile se za Ginny zavřely dveře.

Tim pokrčil rameny. „Líp, asi.“

Harry se zhluboka nadechl do nové plíce. „Time, omlouvám se.“

„Za co?“ zeptal se Tim a konečně se na něj podíval. V očích se mu zračil strach.

„Omlouvám se, že… že jsi tím vším musel projít,“ Harry sebou při svých slovech trhl. Zbabělče. Zkus to znovu. „Omlouvám se, že jsem tě dost neochránil. Že se mohl…“

Tim opět pokrčil rameny jako vždy, když chtěl zakrýt, co cítí. „Je už pryč, ne?“ upřel oči na své ruce. „Zabil jste ho.“

V chlapcově hlase nezaznělo žádné obvinění. Žádná hrůza, smutek, jen přímé přijetí.

Harryho začaly pálit oči. „Promiň.“

Chlapec se střetl s Harryho pohledem. „Myslel jste to vážně?“ zeptal se najednou výbojně.

„Myslel… co?“

„Myslel jste vážně, že jsem v-váš syn?“ ptal se Tim. „Když jste tam přišel… ř-řekl jste…“ hlas se mu chvěl.

Bolest v Harryho hrudi neměla nic společného se zraněním a na chvíli mu zabránila promluvit. Zakašlal. „Poslouchej mě,“ pobídl jej nezřetelně, když spolkl knedlík v krku. „Je toho hodně na světě, pro co bych umřel,“ Harry mu o tom řekne, možná, jednou. „Ale pro tebe, tvou sestru a bratry bych zabil.“

Tim na Harryho zíral trošku vyplašeně, možná kvůli Harryho zuřivém tónu. Po chvíli, když mu ta slova došla, položil hlavu na Harryho rameno a rozplakal se.

Ne dlouho poté se vrátila Ginny a  mohla se usmát, když našla Harryho a Tima spát.

 

PA: Minulý srpen jsem byla na Haiti. Detail o Duvalierovi je z mé strany trocha zbožného přání.


Kapitola 29.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/29/

Rating: 13+



Kapitola 29.

Zlaté sluneční světlo se odráželo od jezera a proteplovalo Harryho tvář. Dokonce prohřálo i černý mramor. Bylo velmi příjemné opírat se zády o něco teplého, zatímco seděl na zelené trávě. V jeho klíně, pečlivě omotaný pláštěm, zlehka oddechoval malý chlapec. Harry ospale dumal, jestli stojí za tu námahu zavolat Kráturu, aby mu přinesl máslový ležák.

Ginny, James, Lily a Al hráli famfrpál dva na dva na mýtině na kraji jezera, ale drželi se blíž k zemi než obvykle. Ginny patrně věděla, že se Harry dívá, a dobrosrdečně se tím vyhýbala Harryho mrtvici, když už mu dorostla plíce.

Harry zavřel oči a obrátil tvář k slunci. Ucítil, že mu přes tvář přeběhl stín. „Nevzbuď ho,“ pobídl kohokoliv. „Potřebuje spát.“

„Podle množství lektvaru na spaní, které do vás obou léčitelé vkouzlili, pochybuji, že by na vzbuzení stačil nukleární výbuch,“ odvětil sarkastický hlas.

Harry otevřel oči. Nezaměnitelná silueta Severuse Snapea zastínila světlo. „Smím se připojit?“ zeptal se ten muž s pozoruhodnou zdvořilostí.

„Asi ano,“ zašilhal na něj nahoru Harry.

„Je to docela idylické,“ poznamenal Snape a posadil se na zem vedle Harryho tak potichu, aby nevyrušil spící dítě. Jako posledně – toto byla mladší verze Snapea, než jakého potkával za života. Stejné byly černé vlasy a zahnutý nos, ale tvář měl méně zažloutlou, vrásčitou, utrápenou a celkově vypadal zdravěji.

„Jestli jsem mrtvý, neříkejte mi to asi tak pár tisíc let, ano?“ poznamenal Harry líně. Pakliže se objevil Snape, musel spát, ale taky mohl být mrtvý.

„Takto si představujete nebe, Pottere?“ zeptal se Snape vážně.

Harry otočil hlavu. Jako při ostatních setkáních Mistra lektvarů prozkoumal, jestli se mu nevysmívá. Nenašel žádný náznak, a tedy odvětil pomalu, uvážlivě: „Možná. Nevadilo by mi, kdybych tu našel rodiče, pokud jsem v nebi.“

Snape pokrčil rameny. Ve svém obvyklém černém hábitu vypadal spokojeně, když seděl se spojenýma rukama položenýma na ohnutých kolenou. Se stejně obvyklou bílou košilí pod hábitem vyvolával dojem, jako by truchlil pro manželku. Efekt byl propracovaný – límec košile nebyl jako bílá vázanka, ale podobal se tomu, co nosili kouzelničtí vdovci roky po smrti manželky. Harry přemýšlel, jestli Snape netruchlí za Lily.

Vysoký kouzelník trhl bradou k famfrpálovému zápasu. „Jsou tam, James Potter a Lily Evansová.“

Harry se usmál. „Jo. A Fred. Molly to taky říká. Říká, že v dětech občas vidí své bratry nebo rodiče. A Teddy je někdy věrná podoba Remuse.“

„Vskutku,“ odvětil Snape a koutky rtů mu škubly nahoru.

„Co chcete?“ zeptal se Harry, když už na slunci seděli dlouho. „Pokud si tedy jen neužíváte den, který jsem si vysnil.“ Chlapec v Harryho klíně se zavrtěl. Harry mu pohladil rameno, klučina si povzdechl a upadl do hlubšího spánku.

Právě teď bylo obtížné dělat si kvůli něčemu těžkou hlavu.

„Je krásný den,“ souhlasil Snape.

„Co mi to, sakra, ti léčitelé dávají, že sním o vás a diskuzi o počasí?“ zeptal se Harry lenivě, ale nebyl si jistý, jestli chce odpověď slyšet.

Snape se ušklíbl. „Lektvar na spaní a něco proti úzkosti, podle toho, jak uvolněný jste. Nemohou vám dávat bezesný spánek, ale jistě nechtějí, abyste si zranil novou plíci kvůli noční můře.“

To dávalo smysl. Asi mu to všechno léčitelé vysvětlili.

„Jak se cítíte?“ zeptal se Snape starostlivě.

„Udržují mě v pohodě, jestli se ptáte,“ zavtipkoval Harry. „Předpokládám, že se každou chvíli změníte na kočku Šklíbu.“

„Ve vašem stavu by to byla spíš housenka kouřící dýmku,“ odfrkl si muž.

„Zavtipkoval jste?“ zeptal se Harry. „Budu je muset poprosit o snížení dávky.“

Snape se na něj trochu nevrle podíval. To bylo lepší.

Chlapec s hlavou v Harryho klíně se neklidně zavrtěl, načež otevřel oči. „Nazdar,“ zašeptal a protřel si je rukou.

„Nazdar,“ odpověděl Harry a usmál se na něj. „Vyspal ses dobře?“

Tim přikývl, zívl a posadil se.

Snape na dítě zíral s tím nejpodivnějším výrazem ve tváři.

Chlapec se na profesora podíval a tvářil se při tom přesně jako on. „Ahoj,“ pozdravil.

K Harryho překvapení se Snape na Tima usmál a zvědavě a jemně se zeptal: „Ahoj drobku. V pohodě?“

Snový Tim nevykazoval málomluvnost skutečného Tima před někým cizím. Navíc bylo potěšující, že se to děje v přítomnosti muže, který byl proslavený tím, že dokázal rozplakat i třeťáky. Dotkl se Snapeovy ruky, jako by se chtěl ujistit. „Sním?“

„Ano,“ odvětil Snape tak laskavým hlasem, který od něj Harry nikdy neslyšel.

„Takže sním já o tobě, nebo se tobě sní o mně?“ zeptal se Harry pobaveně snového Tima.

Snape se podíval na Harryho. A vážně odpověděl: „Možná trochu od obojího.“

„Znáte ho, pane Pottere?“ zeptal se Tim. „Myslel jsem, že je jen můj.“

„Jsem tvůj, chlapče. Jen jsem chtěl zaskočit na slovíčko s panem Potterem.“ Snapeův baryton byl tichý. „Měl bys zase spát. Je moc pozdě.“

„Ale je odpoledne,“ rozhlédl se chlapec.

„Jen v mysli pana Pottera.“

„Ach,“ odvětil Tim, jako by ten rozhovor dával smysl.

„Pojď sem, chlapče,“ Snape rozpřáhl paže.

Tim sám rozpřáhl svoje, a než jej Harry stihl zastavit, stulil se u Snapeova ramene. Timovy plavé vlásky se promíchaly s mužovým černými.

Harry rozhodně musí promluvit s léčiteli o snížení dávky toho, co mu dávají.

„Použil jste smrtící kletbu, pane Pottere,“ pronesl Snape rozhodně. Tim teď tvrdě spal u něj.

Harry uhnul očima. „Jo. Překvapuje mě, že místo vás nepřišel Smith, aby mě strašil. I když, asi proto mají strach, že budu mít noční můry.“

„Hm,“ souhlasil Snape. „Zvláštní, že jste ji nepoužil proti Pánovi zla.“

„Bylo mi sedmnáct. Je hodně věcí, které si neumím představit, že bych v tom věku dělal, a čeho jsem schopný teď. Předpokládám, že to tak mají všichni,“ odpověděl Harry. Přestože lektvar na spaní bránil velkému rozčilení, cítil vzdálenou bolest.

„Někteří z nás jsou zcela protichůdní,“ Snape pohladil dítě po hlavě. „Asi jako v tom citátu, že život může být pochopen jedině při zpětném pohledu.“

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Harry sledoval Ginny a děti při hře.

„Promluvil jste si o tom s Molly?“ zeptal se najednou Snape. „Mohla by mít k tomu co říct. Možná měl její žal po válce stejně tak co dělat s krví na jejích rukou, jako se synem.“

„Napadlo mě to.“

„Všiml jsem si, že slečna Roslynová byla užitečná,“ vypozoroval Snape. „Byla jednou z mých nejoblíbenějších studentek, víte, když jsem byl ředitelem její koleje. Inteligentní. Trpělivá. Zdatná v lektvarech. Ten rok jediná mudlorozená zařazená do Zmijozelu. Byla odhodlaná stát se nejlepší čarodějkou ročníku. Ale byla při tom tichá. Neměla ten iritující zvyk slečny Grangerové vychloubat se inteligencí a vyžadovat si pochvalu ode všech.“

Harry přikývl. „Roz je opravdu dobrá. Taky zvládá výborně politiku. Nevěděl jsem, že byla ve Zmijozelu, dokud jsem nezačal pročítat vaše deníky.“ Harry se křivě usmál. „Řekla, jak moc jste jí pomohl naučit se proplouvat v kouzelnické společnosti. Víte, taky řekla, že rozhodně nikdy nevěřila, že jste zabil Brumbála. Nemohla se smířit s představou, že zabíjíte ředitele, tak předpokládala, že s informací, kterou dostali, je něco špatně. To byla jedna z věcí, která ji dovedla myšlence, že by měla prchnout ze země.“ Útěk ze země, když zemřel Brumbál, byl hlavním důvodem, proč neskončila v Azkabanu jako tolik mudlorozených bystrozorů.

„Jsem rád, že na mě někdo vzpomíná v dobrém,“ další dlouhé ticho.

„Ernie Macmillan dal patentovat ten lektvar. Pod vaším jménem. Už má připravený článek na vydání v ‚Kotlíku‘. Někdo v Americe chce kopírovat studii pro jejich použití. Všeobecně se mu říká Snapeův lektvar.“ Harry natáhl ruku a prohrábl plavé vlásky. „Musím vám poděkovat. Je na tom o mnoho líp.“

Snape si odfrkl. „Nenechte ho pojmenovat ‚Snapeův lektvar‘. Je to trapné. Jeho správné jméno zní ‚Slzy‘. Jsem rád, že je chlapci lépe, ale nemylte se, má před sebou dlouhou cestu, než se doopravdy uzdraví.“ A pak, najednou: „Milujete toho chlapce, Pottere?“

Harry se otočil, aby odsekl něco sarkastického, tak ho podráždil Snapeův výslech.

Mužův výraz jej zastavil. Vypadal jen o něco málo starší než James. Sotva tak po škole. Vypadal jako Snape, který ve vzpomínce prosil Lily Evansovou o odpuštění. Vypadal jako ten muž, který o pár let později prosil Brumbála, aby ochránil Lily Potterovou a přísahal, že na oplátku dá cokoliv.

Zvláštní bylo, že chlapec se vzbudil a teď na Harryho zíral se stejným výrazem naděje, zoufalství a strachu.

Ano,“ prohlásil Harry pevně. „I když si ale nejsem jistý, co vás přesvědčí, abyste mi věřil.“

Snape se uvolnil a povzdechl. „Jen čas, myslím.“

Tim zase usnul.

„Takže, pane profesore, řekněte mi,“ ptal se Harry, „jaká je vaše představa nebe?“ Upřímně ho to zajímalo.

Koutky Snapeových úst se zvedly. „Kupodivu se neliší od tohoto.“

To bylo zajímavé.

„Líbí se vám, kde teď jste, ať už jste kdekoliv?“ položil otázku Harry a zapomněl, že ten muž je jen v jeho hlavě.

Snape si Harryho dlouze a zkoumavě prohlédl. „Asi ano.“

Najednou se vyšší muž neohrabaně postavil i s dítětem v náručí. Harry se taky vyškrábal nahoru.

„Kam jdete?“ zeptal se zostra.

Snape se na Harryho usmál, jako se předtím usmál na Tima, výrazem vřelým a zjemňujícím, který dosáhl až k temným očím. „Nespouštíte ho z dohledu ani ve snech?“

„Ne. Pokud to nevadí,“ odpověděl Harry strnule a spícího Tima si od Snapea zlehka převzal.

 

PP: Severus zmiňuje citát: „Život se musí žít dopředu, ale pochopen může být jedině zpátky,“ od Sørena Kierkegaarda (Zdroj: https://citaty.net/citaty/3224-soren-kierkegaard-zivot-se-musi-zit-dopredu-ale-pochopen-muze-byt-j/)

 

Záměrně nechávám otázku Severuse Harrymu: „Milujete…“ Ač se u nás používá hlavně ve vztahu k partnerovi, tady je na místě, protože Severus potřebuje zjistit, jestli Harry Tima vnímá jako vlastního syna. Nějak mi formulace: „Máte rád…“ nepřijde dostačující.


Kapitola 30.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/30/

Rating: 13+



Kapitola 30.

Schodiště do kuchyně se Harrymu zdálo delší, než si pamatoval. Sevřel zábradlí a každý schod zdolával velmi opatrně. Jednou se dokonce musel zastavit a popadnout dech. Ginny mu za to potulování vyzpívá, ale teď tady nebyla, aby jej zastavila.

Z kuchyně se ozývaly hlasy. Molly přišla pohlídat Harryho a Tima.

„…mluvil jsem s mým andělem,“ vykládal právě Tim. „Bylo to pěkné.“

„S tvým andělem, drahoušku?“ zeptala se Molly jemně. „Máš anděla?“

„Babi říkala, že ho má každý, jenže ne všichni ho slyší, protože neposlouchají pozorně. Říkala, že anděl vám pokaždé poradí správně.“

Kdyby si Harryho někdo všiml na schodech, jak se ztěžka opírá o zábradlí, popřel by, že již podruhé potřebuje popadnout dech. Tvrdil by, že si jen užívá nadšeného dětského štěbetání.

A v podstatě by to byla pravda.

„Říkala, že se nedají slyšet jen ušima, musíte jim naslouchat srdcem a duší,“ pokračoval Tim. Mluvil velmi vážně, ale zněl jaksi víc dětsky než kdy dřív.

„Tvoje babička byla velmi moudrá žena. Vím přesně, co myslíš,“ přitakala Molly povzbudivě. „Takže se ti zdálo, že mluvíš se svým andělem?“

„Jo. Povídal si s panem Potterem. Nikdy s nikým jiným nemluví, i když spím. Myslím, že tam byla i teta Ginny, ale nepamatuju se, co dělala. Něco říkal, nepamatuju se co, a pak jsem se vzbudil. Byl to pěkný sen,“ dokončil Tim.

Harry povzdechl. To dítě si zasloužilo ty nejhezčí sny.

Mollyin dobrý sluch cosi zachytil. „Harry Jamesi Pottere! Jsi venku z postele?“ zavolala.

Harry doufal, že jí Ginny nezmínila, že by dnes ještě neměl vstávat.

Jako by to bylo pravděpodobné.

„Uf, jo. Chtěl jsem trochu čaje,“ odvětil Harry a snažil se neznít tak nesměle. Zdolal zbývající tři schody.

„Jestli pán chtěl čaj, pán měl zavolat Kráturu,“ otočil se od sporáku domácí skřítek a káravě na něj upřel svůj zrak. „Paní Ginny řekla pánovi, aby dnes neopouštěl ložnici.“

Molly zavrtěla hlavou. „No, tak si sedni. Dej si čaj a zpátky s tebou. Pomůžu ti – pochybuju, že bys to dokázal sám,“ nalila šálek čaje a přidala štědrou dávku mléka a cukru. „Vypadáš, jako by si na tebe sáhla smrt.“

Harry se s Mollyiným prohlášením nemohl přít. Jen včera mu dovolili opustit svatého Munga. Prostě jen už nedokázal ani minutu ležet a zírat do zdi. Ginny si vždy stěžovala, že je nejhorším pacientem světa.

„Co kdybych si sedl do obýváku a četl?“ přemlouval ji Harry při pití čaje.

Molly si odfoukla. „Dobře, ale pak si nestěžuj, až se tvoje žena bude čertit. Za to odpovědnost neberu.“

Harry mrkl na Tima, který seděl vedle něj. Jako Harry byl stále v pyžamu. Vlastní úsměv zakryl rukou.

„Vyspal ses dobře?“ zeptal se Harry. Na chvilku zažil pocit déjà vu.

Tim plaše přikývl.

„Právě mi vyprávěl, co se mu zdálo,“ doplnila Molly láskyplně.

„Já měl zvláštní sny,“ prohodil Harry. „Asi za to mohly ty lektvary od léčitelů.“

„To může být,“ souhlasila Molly. „Tak pojď, na nohy s tebou, Harry.“

Harry si povzdechl – s Molly se nedalo dohadovat, pokud se přepnula do režimu dozorce. S její pomocí zvládl schody k obýváku. V tomto patře byla koupelna, tak alespoň nebude muset čelit dalšímu převýšení. Molly jej posadila na gauč a přivolala polštář a deky.

„Teď zůstaneš tady,“ pravila. Na stolek mu položila hromadu knih. „Bude ti vadit, když tu nechám Tima?“ zeptala se tiše. „Taky by měl odpočívat, ale nechce být sám.“

„To se mu nedivím.“ Napadlo ho, jak dlouho bude trvat, než Tim zvládne být sám. Ale nezáleželo na tom. „Přiveďte ho, budeme si vzájemně dělat společnost.“

Molly se na něj usmála. Kriticky si přeměřila pohovku a rozšířila ji dostatečně pro oba. Přivolala další polštáře a deky. „Dělávala jsem to, když bývali kluci nemocní,“ vysvětlila. „Posadila jsem je do obýváku, kde jsem na ně viděla. Kdybych je nechala, aby se bavili sami, hned jak by se cítili lépe, zbořili by dům.“

Přikryla Harryho. „Time, miláčku,“ zavolala ze schodů. „Co kdybys šel za Harrym? Taky potřebuješ odpočívat.“

Jakmile se Tim uvelebil, Molly se usmála: „Jestli něco budete potřebovat, dejte mi vědět. Kráturu teď totiž pošlu pro nějaké věci.“

„Děkuji, Molly,“ ozval se Harry vděčně. Překvapilo ho, jak unavený je po zdolání schodiště nahoru a dolů. Léčitelé jej varovali, že pár týdnů potrvá, než získá zpět svoji sílu. Dorostení plíce nebylo jako náprava zlomených kostí. Dostal přísný příkaz, aby zůstal dva dny v posteli, než jej přijde prohlédnout léčitel. Opravdu neměl jít dál než do koupelny pár kroků od ložnice.

Ležel na zádech a nepřítomně sledoval, jak Tim kreslí, dokud k němu chlapec nezvedl pohled.

„Pane Pottere?“ začal.

Harry si povzdechl – zase zpátky u ‚pana Pottera‘. Snad se to brzy změní. „Nic se neděje, jen přemýšlím, co kreslíš.“

Timovy tváře se zabarvily a tím se podobal andílkovi ještě víc. Harry si uvědomil, že za ten týden, co se neviděli, chlapec přibral. To bylo pěkné.

„Jestli mi to nechceš ukázat, pochopím to,“ Harry v dětství jen velmi zdráhavě ukazoval dospělým svoji práci. Pokud se učitelům něco líbilo a pochválili ho, a Dursleyovi to slyšeli, teta Petunie mu pak vynadala, že se ‚předvádí‘. Nebyl natolik pitomý, aby svojí ‚rodině‘ ukázal cokoliv, na co byl hrdý. Jedna z  dost nepříjemných vzpomínek se vázala k poslednímu roku na základce, kdy napsal jakýsi příběh a učitelka jeho práci poslala domů. Doprovodná poznámka Dursleyovým říkala, jak moc si ve třídě užívá Harryho přítomnost a oceňuje jeho ‚představivost‘. Byla to jedna s epizod, na které se s Dudleym zcela shodli.

Tim zareagoval svým příznačným pokrčením ramen. „Jen jsem kreslil, o čem se mi v noci zdálo,“ vysvětlil tiše. Po chvilce přemýšlení kresbu otočil. Na obrázku vyvedl šťastné slunce, žlutou kouli vysoko na nebi s rozesmátou tváří, což Harryho potěšilo.

Na zemi stály tři postavy. Jedna větší se usmívala, měla černé vlasy, zelené oči a brýle, menší postava měla plavé vlasy a modré oči. Vedle těchto dvou stála černá postava a velkými černými křídly objímala tu menší, kterou Harry považoval za Tima. Byl rád, že ten tvor má tvář, protože jinak by vypadal jako mozkomor. Vlídně se usmíval, ale byl tolik černý.

„Můžeš mi o tom povyprávět?“ zazněla Harryho standartní otázka od té doby, kdy Ala rozrušil Harryho nevinný dotaz, co jeho obrázek představuje.

Tim ukázal: „To jsem já.“

Harry vážně přikývl.

„To jste vy.“ Tim vzhlédl, aby se přesvědčil, že Harry rozumí. „A to je můj anděl,“ ukázal na černou postavu. „Má černá křídla a hábit, protože je nelítostný. Stará se o mě, když je zle a nikdo tam není.“

Harry přikývl. Dávalo smysl, že si chlapec vytvořil ochránce. Lily i Albus měli fiktivní kamarády, i když k tomu neměli takové důvody jako Tim. „A co se děje?“

„Jsme jen spolu.“

„Já taky?“ zeptal se Harry s úsměvem.

Tim mu úsměv ostýchavě vrátil a přikývl.

Po nějaké době obdivování díla je Tim odložil a začal s dalším obrázkem.

Harry si přál, aby měl v ruce pletení. Pokud by se nemusel dívat chlapci do očí, lehčeji by se mu položila otázka, která mu vrtala hlavou. „Ehm, Time…“

„Jo,“ chlapec pokračoval v kreslení, což pomohlo.

„Tehdy, když jsem… pro tebe přišel, slyšel jsem, že Smithovi říkáš něco o přístěnku?“

Tim na něj zděšeně pohlédl. „Kdy jste se tam dostal?“

„No, když dorazila pizza. Měl jsem neviditelný plášť,“ odpověděl Harry. Nevytahoval by to, nebýt skutečnosti, že to byla tak zvláštní věc, že Harry potřeboval vědět, proč přístěnek.

„Omlouvám se…  Ne-nechtěl jsem lhát, ale on nechtěl slyšet nic dobrého…“ Tim zesinal, pak zrudl a pak zase zesinal.

„To je v pořádku,“ ujistil jej Harry rychle. „Upřímně, bylo od tebe chytré říct mu, co chce slyšet.“ Harry se odvážil vklouznout paží kolem Timových zad a byl odměněn chlapcovým přisunutím. „Jen mě zajímalo, jak jsi na něco takového přišel?“

„Bylo to v knížce, kterou jsem četl,“ vysvětloval Tim a kývl ke konferenčnímu stolku, na kterém ležela Dudleyho kniha.

„Četl jsi ji?“ zeptal se Harry překvapeně. Nemyslel by si, že bude zajímat sedmiletého chlapce.

Tim věcně přikývl. „Líbí se mi ty části o ‚klukovi‘.“

Harry se napůl odlehčeně zeptal: „Takže jsi četl všechny zdejší knihy?“

Tim přikývl. „Všechny, na které jsem dosáhl. Některé nebyly tak dobré, ale hodně z nich se mi líbilo.“

Harry si vzpomněl, jak mu Penny řekla, že úroveň Tomova čtení je dost nad průměrem, ale toto ho překvapilo. „Takže čtení tě baví?“

„Moc dobře nehraju fotbal a babička mě nenechala koukat na telku celý den. Ale máma se o to nestarala. Někdy mě vzala do knihovny.“

„Aha.“ Opět se zaostřilo na Timův život. Malý, nekoordinovaný a často nemocný Tim by neměl zájem o venkovní hry. Po babiččině smrti bylo čtení vítaným útočištěm. Když o tom Harry teď přemýšlel, Tim míval pořád v ruce knihu.

„Proč se ti líbily části o ‚klukovi‘?“ zajímal se Harry.

„Protože…“ Tim o tom zjevně potřeboval popřemýšlet. „Asi protože je pěkné vědět, že na tom pak byl líp.“ Timovy tváře se opět zbarvily. „Nejdřív jsem přečetl konec. Nemám rád příběhy se smutným koncem.“

Harry s ním musel souhlasit.

Harry podřimoval po celý den, ale zdálo se to v pohodě, takže pospával i Tim. Léčitelé Ginny řekli, že následující týden bude Tim se vší pravděpodobností usínat. Když ten lektvar Snape aplikoval v Bradavicích, naznačil Poppy, že unavení studenti budou potřebovat životabudič. Ernie jej ale používal nerad, dával přednost tomu, aby si Timovo tělo samo našlo rovnováhu.

Až když se k nim připojila Lily po návratu ze školy, začal si Harry říkat, kam jen mohla Ginny jít.

Opravdu potřeboval požádat léčitele o snížení dávky toho, co mu dávali. Zklidňovalo jej to až na úroveň apatie.

„Molly?“ oslovil ji, když je přišla zkontrolovat. Lily a Tim byli zcela zabraní do kouzelnických šachů. „Kdy se má vrátit Ginny?“

Molly nervózně koukla na hodiny a pak na děti. Ostře trhla hlavou k vstupní hale. Harry pochopil. „Pomůžete mi vstát, Molly? Ehm, koupelna.“

Když se Harry dostal do haly, napůl zavřeli dveře a Molly seslala Silencio. „Jsou na ministerstvu. Už by měli být zpátky.“ Molly si dokonce mnula ruce. „Doufala jsem, že ti to budeme moct říct, až ti bude lépe.“

Harry opravdu nesnášel, když před ním něco zatajovali. „Copak Molly?“

„Smithovi rodiče. Víš, že jsou naživu? No, když byli seznámeni s tím, co se stalo, ministerstvo jim muselo říct podrobnosti. A když zjistili, že Tim je jejich pokrevní vnuk, tak… požádali o Timovo opatrovnictví,“ zbytek dořekla ve spěchu.

I přes uklidňující lektvar se Harrymu sevřel žaludek. S alarmujícím sípěním se nadechl. „A kdy jste mi to chtěli říct?“ dožadoval se.

„Harry!“ zasyčela. „Posaď se,“ vyčarovala židli a vtlačila jej na ni. „Mají na to právo. Je jejich poslední žijící příbuzný. Slyšení je dnes. Neřekli jsme ti to, protože jsi nemohl nic dělat,“ pokračovala.

To byla pravda. Harry prožíval těžké chvíle, aby nepodlehl vlnám temnoty. Zavřel oči a pokusil se rovnoměrně dýchat.

„Harry, zpomal,“ nabádala jej Molly. Mávla hůlkou: „Vernum.“

V Harryho bezprostřední blízkosti se najednou objevilo víc vzduchu a černé tečky z očí zmizely.

Právě v té chvíli zaslechli zvuk šťastných hlasů od předních dveří.

A nad všemi dominoval zpěv.

„Jdeme se kouknout na toho kouzelníka!

Toho báječného čaroděje ze země Oz.“

Hlas, který Harry poznal jako Dudleyho, se zasmál: „Myslíš, že zvládneš být víc stereotypní?“

Ginny se zahihňala: „Musím ten film vidět!“

Ron a Hermiona za nimi se zasmáli.

Molly a Harry se na sebe podívali.

„Zníte, jako by to šlo dobře,“ poznamenala Molly nesměle a na tváři jí pomalu rozkvetl úsměv.

Dveře se s prásknutím otevřely. „Páni, Harry! Ty žiješ?“ zavolal Ron.

„Jo,“ odpověděl ze svého místa u schodiště, kde zrovna seděl.

„Jsem ti říkal, že nebude v posteli. Dlužíš mi galeon,“ zakřenil se Ron na Phillipa, který začal lovit po kapsách.

Ginny stála u paty schodiště a vypadala šťastnější než za celý týden. „Chceš dobrou zprávu nebo tu lepší?“

 

Poznámka marci: Vernum znamená latinsky „jarní“. Fakt. Takže mě napadá jedině možnost, že Molly tímto kouzlem na Harryho seslala doušek jara – na jaře se probouzí příroda i zvěř spící zimním spánkem, všechno je svěží, proč ne také kouzelníci v šoku J Osobně bych uvítala, kdyby na mne občas někdo cosi takového zakouzlil, obzvlášť po ránu J


Kapitola 31.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/31/

Rating: 13+



Kapitola 31.

Dobré zprávy. Díky Merlinovi a každému, kdo mohl poslouchat, měli dobré zprávy.

Harry jen seděl na židli, kterou mu vyčarovala Molly, a sípal. Úlevou se mu točila hlava a nedostávalo se mu dechu. Ginny k němu vyběhla schody. „Říkala jsem ti, abys zůstal v posteli,“ kárala ho. Nebyla ale rozčilená, jen popuzená.

„Mami?“ zavolala Lily. „Byli jsme v obýváku. Táta celé odpoledne ležel, vážně.“

Molly musela zrušit umlčovací kouzlo na dveřích.

„Ale proč… jste mi… neřekli…?“ Mezi slovy Harry lapal po dechu.

Ginny si netrpělivě odfrkla. „Protože jsi většinu týdne strávil v bezvědomí, jestli si vzpomínáš. Požádali ve středu. Pořádně ses vzbudil až v pátek ráno.“

„Ale…“ Harry se musel odmlčet kvůli nedostatku vzduchu. Dýchání se mu ztěžovalo, jak v něm rostlo rozčilení. Najednou chápal použití uklidňujícího lektvaru. Plíci měl příliš novou a příliš citlivou, aby odolala emocionálnímu otřesu, který mu rozpumpoval srdce. „Co,“ zalapání, „se stalo?“ další zalapání.

„Jen když si lehneš,“ pronesl Ron pevně. „Tak pojď.“ Přehodil si přes ramena jednu Harryho paži, Dudley popadl druhou a snadno ho zvedli a uložili na pohovku v obyváku.

Ginny jej obskakovala s dekami. Zavolala: „Kráturo! Dones lektvary, které má Harry užívat.“

Harry ji chtěl nedůtklivě napomenout, ať ho nechá být, ale bohužel k tomu neměl dost dechu. S prásknutím se objevil Krátura.

„Neboj se,“ zašeptala Lily Timovi. „Vždycky je takový, když je zraněný. Mamka ho sotva může přimět, aby se o sebe postaral,“ vysvětlila mu stejně popuzeným tónem, jaký používala Ginny.

Harry se vnitřně vzdal a léky odevzdaně spolykal. Dýchání se uvolnilo a znepokojivé sípání zastavilo. Obalil jej falešný klid lektvaru.

„Vynechal jsi večerní dávku, že?“ zeptala se Ginny vyčítavě, když převzala prázdné lahvičky.

Harry zahanbeně přikývl. „Nelíbí se mi, jak pitomě se cítím,“ zamumlal.

„Promluvíme si o tom později,“ slíbila mu pochmurně. „Teď, jestli zůstaneš v klidu, povykládáme ti, co se dělo,“ otočila se k Phillipovi. „Musím říct, že bych to bez tebe a Dudleyho tento týden nezvládla.“

Tuto větu Harry ve svém domě nečekal. Nikdy.

Dudley a Phillip se posadili na pohovku pro dva. Hermiona si vybrala konec té rozšířené, Ron si přitáhl židli a Molly další. Ginny zůstala u Harryho. Lily a Tim se spokojili s podlahou.

„Ale s tím si nelam hlavu, Ginny,“ pravil Phillip skromně. „Je to moje práce.“

„No, musím říct, že jsi byl zatraceně skvělý,“ prohlásil Ron zapáleně. „Nikdy jsem neslyšel nikoho takto mluvit před Starostolcem. A vytáhnout, co Tim řekl Roz… Nezůstalo oko suché.“

Phillip pokrčil rameny. „Myslel jsem, že jeho vlastní slova budou nejúčinnější. Jsem jen rád, že byla zaznamenána. Zbytek byla jen pravda.“

Děti se zvědavě dívaly na dospělé. Tim vklouzl rukou do Lilyiny. „Tak… co se stalo?“ zeptal se, jako by se na něco připravoval.

Ginny vytáhla z kabelky svazek pergamenů. „Takže, dobrá zpráva je, že Smithovi stáhli svoji žádost, čili není potřeba soud a oni se nemůžou odvolat. Ta opravdu dobrá zpráva je, že jsme dokončili papírování kolem poručnictví,“ usmála se na Tima. „To znamená, že jsme byli jmenováni jako tví nesporní, trvalí opatrovníci.“

Timovo obočí se zkrabatilo. „Zůstanu napořád?“ zněl, jako by chtěl věc zcela vyjasnit.

Ginny nadšeně přikývla. „A třicátého prvního července může trvalé opatrovnictví přejít na adopci.“ Tázavě se na chlapce podívala. „Rozumíš, co to znamená, srdíčko?“

Tim pomalu přikývl. „Znamená to, že vy a pan Potter… budete něco jako… jako moji rodiče,“ ztěžka polkl.

„Jen když budeš chtít,“ Harry již popadl dost dechu, aby promluvil. „Pokud ti to dělá starosti, můžeme zůstat jen opatrovníky. Jestli potřebuješ čas, vůbec to nevadí.“

Lily se podívala z rodičů na Tima.

Timova tvář byla uzavřená a děsivě chladná na chlapce jeho věku.

Lily se naklonila a zašeptala mu do ucha. On jí něco zašeptal zpět. Cokoliv řekl, zalilo jí oči slzami. Ty však neskanuly a ona se usmála. Strčila ho do ramene, jako dělávala ostatním bratrům. „Nebuď pitomý. Je mi to jedno,“ odpověděla mu chraptivě. „Už se dělím s Jamesem a Alem.“

Tim přikývl, ale stále měl uzavřený výraz.

„Copak, Time?“ zeptala se Ginny trochu znepokojeně.

Tim sklopil pohled a začal si hrát s rukama. „Bude to znamenat, že vám mám říkat mami?“ zeptal se neutrálním hlasem.

„Time… já…“ Harrymu bylo jasné, že Ginny by velice ráda, ale nechtěla na něj tlačit. „Nerada bych, aby sis myslel, že chci, abys zapomněl na… Myslím tím… Moc by mě to potěšilo… pokud to pro tebe…“

„Hm… hodně dětí ve staré škole mělo dvě mámy,“ pronesl chlapec a kradmo vzhlédl k Ginny.

Ginny to zmátlo. „Cože?“

„Rozvod není v kouzelnickém světě tak běžný, co?“ zeptal se Dudley.

„To bych řekla, že ne,“ zvolala Molly poněkud pohoršeně.

Phillip si odfrkl. „Tak proto byli tak zmatení opatrovnickým sporem.“

Hermiona pokrčila rameny. „Myslím, že jsme tak padesát let za vším tímhle.“

„A přesto nemáte problém se sňatky stejného pohlaví?“ zeptal se Dudley.

Teď vypadal zmateně Ron. „Proč bychom měli mít?“

Dudley a Phillip se na sebe podívali a uchechtli se. „Někdy ti to vysvětlíme,“ pousmál se Dudley. „Time, troufám si tvrdit, že Ginny nebude vadit, ať už jí budeš říkat jakkoliv,“ odmlčel se. „A už víme, co jsi řekl slečně Roz,“ dodal jemně.

Tim se kousl do rtu. „Aha, jo.“ Bezvýrazný výraz polevil. Pod ním byl malý vyděšený chlapec. „Takže… takže vám to nebude vadit?“

Ginny neschopna slova, si chlapce přitáhla do objetí.

„Ani jedno oko suché,“ zamumlal Ron a zachytil Harryho pohled. Hermiona už Molly podávala kapesník.

Tim zašeptal Ginny cosi do ucha a ona jednou vzlykla, ale zhluboka se nadechla. Trochu se odtáhla, aby na chlapce viděla. Měla zarudlé oči. „Myslím, že je čas, abys se svojí sestrou povečeřel, mám pravdu?“ zachraptěla.

Tim přikývl. „Ano, mami,“ zašeptal. A pak se usmál svým vzácným potěšeným úsměvem, který na něm Harry viděl, jen když pracoval s hůlkou.

„Tak pojďte vy dva,“ Ginny si utřela oči. „Zbytek se pět minut postará o vašeho otce.“ Natáhla ruku ke každému z usmívajících se dětí. „Uvidíme, co v kuchyni najdeme. Možná Krátura přišel na to, jak upéct pizzu.“

Když se za Ginny a dětmi zavřely dveře, Harry se chraptivě ozval (ještě měl sevřený krk): „Takže, řeknete mi…“

„Co se stalo?“ dodal Ron vesele.

„Jo.“

Všichni se podívali na Hermionu. „No, Smithovi se rozhodli požádat o Timovo opatrovnictví,“ začala. „Nejsem si jistá, co si mysleli. Možná za to mohl jen žal za synem. Navíc jim o Mary a Timovi nikdy neřekl. Jsem si jistá, že by se jim nelíbilo, že má parchanta s mudlou, ale jak to je, rozhodli se, že chtějí chlapce vychovat jako Smithe. Obdrželi jsme oznámení o slyšení ve středu. A víš, jak kouzelnické právo funguje – pokrevní příbuzní mají vždy přednost.“

„Ne že by to u zbytku světa bylo jinak,“ povzdechl si Dudley. „Potřebuješ jen nějakého kripla soudce, který rozhodne, že ‚rodina‘ musí mít podporu a chudák děcko bude žít s otcem, kterého nevidělo dva roky…“

Harry si všiml, že Phillip stiskl Dudleyho ruku. Bude se muset později Dudleyho zeptat.

„Takže jsem si vyhledala následující. Protože je Tim poloviční krve, měl nárok na mudlovského zástupce stejně jako kouzelnického,“ pokračovala Hermiona. „A vytáhli jsme všechny Timovy záznamy, které ukazovaly, že život s tebou a Ginny je v jeho nejlepším zájmu. Phillip byl úžasný.“

„Uvízli jsme na té krevní záležitosti, protože Smithovi jsou čistokrevná rodina,“ doplnil Ron. „Pořád říkali, jak je jenom správné, aby chlapec zůstal s prarodiči. Že nezáleží na tom, co syn provedl, Tim že potřebuje být s ‚pokrevními příbuznými‘. Že jsou vděční za Potterovu pomoc, samozřejmě… bla, bla, bla…“

„Bylo to jako u naší Brianny,“ zavrčel Dudley.

„Brianny?“

„Starali jsme se o ni asi dva roky,“ vysvětlil Phillip hořce. „Podobný příběh – svobodná matka s problémy, žádný otec na obzoru. Dokud ji v jejích dvou letech nezačal požadovat zpět. Nezáleželo, že ji neviděl celou dobu, kdy jsme ji měli. Nezáleželo na tom, že se nikdy nezajímal, jestli je v pořádku. Soudce řekl, že si ‚zaslouží‘ být rodinou.“

„To je mi líto, drahoušku,“ ozvala se Molly soucitně.

„No, nakonec Phillip přinesl v myslánce Rozinu vzpomínku na Timův výslech,“ převzal příběh Ron. „Tim jí řekl o tom, jak se na něj Smith chystal opět seslat Crucio a jak jsi přišel ty. Řekl: ‚Přišel můj táta a zachránil mě,‘ a Roz se ho zeptala, koho tím myslí a Tim se na ni podíval, jako by jí narostla druhá hlava. ‚Pana Pottera přece. Ten druhý muž byl jen dárce spermatu‘.“

Molly zalapala po dechu. „To neřekl!“ vykřikla zcela šokovaná.

Hermiona a Ron se zazubili Mollyinu zděšení. „Ale řekl,“ potvrdil Ron.

Harry měl problém si to srovnat. Vzpomínal si, že Smith Tima popadl, ne že použil nepromíjitelnou. „Co-co o tom řekli léčitelé?“ zeptal se. Mohl si tu příhodu až tak poplést?

„No, ti řekli, že jeho stav se nezhoršil. Ten lektvar je očividně neuvěřitelný. Ale když se vrátil, na tváři měl ošklivou modřinu a Phillip ukázal fotky Starostolci,“ odpověděl Ron.

Bylo možné, že to dítě lhalo? Ne, nebylo možné, že by dítě toho věku, mudlorozené až na kost, mohlo rozumět pravidlům použití smrtící kletby. Harry předpokládal, že Roz jen používala hrozbu Smithova pravděpodobného použití smrtící síly jako hlavní faktor – trochu na hraně, ale právoplatný.

Možná si ty události popletl. Koneckonců mu chyběla polovina plíce.

Ale léčitelé řekli, že Tim byl ve svém stavu citlivý na magii…

„Harry?“ zeptala se Hermiona. „Jsi v pořádku? Ztratil ses.“

Zavrtěl hlavou. „Promiň, jsem unavený.“

„No, abych to zkrátil, Phillip jim pak šel po krku,“ dodal Dudley. „Zeptal se Smithů, jestli si uvědomují, do čeho se dostanou, když si vezmou dítě se speciálními potřebami. Vytáhl celé Timovo chování. Jeho noční běsy a sebepoškozování. Nahodilou magii. Pak se jich přesladce a soucitně zeptal, jestli jsou na to připravení. Pan Smith hřímal o tom, jak si myslel, že ten lektvar ho vyléčil,“ odfrkl si Dudley. „Starostolec tomu říkáte? Celá místnost byla tichá, jako by přestali dýchat. Phillip mu velmi hezky oznámil, že ten lektvar je experimentální a nemusí mít trvalé účinky. Taky řekl, že je možné, že v nejhorším případě se Tim vrátí do autistického stavu, a pak jim vysvětlil jednoduchými slovy, co autismus je.“

Hermiona přikývla. „V té chvíli Smithovi vypadali, že se pozvrací.“

„Taky jsem jim řekl, že i když se Timův stav vůbec nezmění a fyzické poškození se vyléčí, stále bude potřebovat intenzivní psychologickou léčbu,“ pokračoval Phillip. „Požádali o pauzu a pak si za mnou v hale přišli promluvit. Do patnácti minut stáhli žádost a Hermiona vytáhla patřičné papíry pro vaše trvalé opatrovnictví.“

„Co bys udělal, kdybys prohrál?“ zaskřehotal Harry.

„To co každý dobrý advokát,“ ušklíbl se Phillip. „Brzdil, apeloval. Ernie řekl, že by jako východisko z nouze mohl Tima znovu přijmout ke svatému Mungovi.“

„Ano a to by byl skvělý nápad,“ zamumlal Harry.

„Na to ale nedošlo,“ prohlásila Hermiona pevně. „Vidím, Harry, že jsi unavený. S Ronem musíme vyzvednout Huga, takže tě opustíme,“ objala jej a Ron mu stiskl ruku. „Měj se.“

Dudley a Phillip se také zvedli. „Eleanor je u Phillipovy mámy, takže bychom měli taky jít,“ oba muži Harryho objali a pak i Molly.

Po chvíli se objevila Ginny. „Chceš pomoct do postele, nebo jsi tu spokojený?“

„Zůstanu tady, pro teď.“

Ginny se šťastně usmála a zavolala na Kráturu, aby Harrymu donesl něco k snědku.

Posléze ostýchavě vešel Tim a vyškrábal se zase k Harrymu na pohovku. Neřekl nic, jen se přitulil tak, jak si to předtím užívali.

„Time?“ zeptal se Harry po chvíli. „Ehm, když jsi mluvil se slečnou Roz… řekli, že jsi vypověděl, že na tebe zase použil Crucio… Asi mám nějak popletené vzpomínky…“

Tim se odtáhl a podíval se na Harryho. Modré oči měl zvláštně matné. „Tak si to pamatuju já, pane Pottere,“ prohlásil vážně.

To Harrymu připomnělo něco jiného, neodkladnějšího. „Víš, Time,“ řekl velmi potichu, „jestli tetě Ginny budeš říkat ‚mami‘, mně bys mohl říkat ‚tati‘. Jestli chceš.“

Matnost chlapcových očí nahradily zářící hloubky. Přikývl zjevně neschopen slova. Harry si nejmladšího syna přitáhl do pevného objetí.

 

PA: Už jen jedna kapitola.

Poznámka k Phillipově zmínce autismu. Protože mluvil před soudem, použil mírnou hyperbolu. V podstatě – pokud by lektvar neměl trvalé účinky, Tim by opravdu mohl trpět něčím obvykle zvaným jako ‚regresivní autismus‘. Je to nevhodné pojmenování, ale tak se tomu říká. Chlapcovo dřívější chování by se dalo počítat do autistického spektra, ačkoliv se jedná o kouzelníka, a že symptomy spustila kletba, zcela této kategorii neodpovídá.

Lektvar způsobil, že Tim se jevil víceméně zdravý, ale nikdo neví, jestli účinky setrvají. Je možné, že se Timovo neurologické poškození znovu objeví. Phillip měl říct ‚regrese příznaků‘, ale snažil se věc vysvětlit skupině lidí, kteří nemají zkušenosti s dětmi se speciálními potřebami, tak použil verbální těsnopis.

Děkuji komentujícímu (nepodepsal se, takže mu nemohu odpovědět), který poukázal na skutečnost, že autismus takto nefunguje. Opravdu, nikdo ‚nechytne‘ ani ‚neonemocní‘ autismem. Nicméně existují důkazy o tom, že některé děti s neurodegenerativními poruchami mají symptomy a chování, které odpovídají autismu. To je nejblíž k tomu, čím Tim trpí.


Kapitola 32.



Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6329597/32/

Rating: 13+



Kapitola 32.

Listy v Zakázaném lese začaly právě opadávat a vzduch jiskřil vůní mrazu. Nad jezerem se držela mlha, kterou pravděpodobně zažene slunce, až vyjde, ale v předjitřním šeru břehy získaly nadpozemský charakter, který podtrhovaly černá a bílá hrobka a malý památník.

Harry si v tom ranním chladu přitáhl plášť těsněji kolem těla. Sledoval, jak sněžná sova přelétává z jednoho stromu na druhý, a přemýšlel, komu asi patří.

„Nazdar, pane Pottere.“

Harry se polekaně rozhlédl. Ten hlas by měl znát, nicméně nepřiřadil, ke komu patří.

Byl to hlas dospívajícího chlapce. Ne nepříjemný, ale jako u většiny pubertálních hochů měl nehotový, neuhlazený zvuk. Harry jej nedokázal umístit, ale zněl známě; množná nějaký Jamesův nebo Alův kamarád?

„Tady nahoře,“ ozvalo se.

Harry vzhlédl na vrchol černé hrobky. Tam si hověl chlapec asi třinácti, čtrnáctiletý. Posadil se a na Harryho se zazubil. Nemít černé oči a výrazný nos, nemusel by jej Harry vůbec poznat. Toto však byly nezaměnitelné znaky.

Seděl tam Severus Snape. Ale nebyl to Snape ředitel, ani Snape bradavický profesor, ani bývalý Smrtijed a špion Fénixova řádu. Toto byl Severus, kterého Harry zahlédl v myslánce, Severus při procházce kolem jezera s Lily Evansovou před tolika lety. Nebyl starší než Harryho synové.

Mladík z hrobky lehkomyslně seskočil. Pohyboval se jako chlapec, který si ještě neuvykl na své vyčouhlé a neohrabané tělo. Ani náznak elegance Mistra lektvarů, tak smrtící při souboji. Na čtrnáctiletého byl možná vysoký, ale mnohem menší než se stane. Ale viděl Harrymu do očí.

Ty oči vůbec nebyly těmi, které si pamatoval.

„Snape?“ zeptal se užasle. Chlapec měl na sobě bradavický školní hábit a zmijozelskou uniformu. Hábit nebyl z druhé ruky, jak si Harry pamatoval ze vzpomínky – Snape vypadal lépe upravený a odpočinutější než za života.

Chlapec se váhavě usmál. „Jo,“ černé oči neměl bezvýrazné a hlídané. Obsahovaly jen plachost chlapce, který byl poměrně citlivý a pochyboval o své vítanosti.

Harry na něj dlouho zíral. S tímto chlapcem se skamarádila jeho matka. Toto byl chlapec, na kterého by mohl zavolat ‚Seve‘, aniž by byl zasažen kouzlem.

„Proč mládnete?“ zeptal se Harry, když nevymyslel, co jiného říct. Chlapec si začal úzkostlivě kousat ret.

„Proč stárnete?“ odpálkoval jej.

Starší kouzelník se ušklíbl. „Protože je to lepší než druhá možnost.“

„A máte to,“ odvětil chlapec. Uličnicky se usmál, jako by tím odpověděl na všechno.

Harry v duchu zakroutil hlavou nad popisem, že by Snape mohl někdy být ‚uličnický‘.

Dlouhou rozpačitou chvíli se na sebe dívali.

Harry si nebyl jistý, co dál, tak se vydal podél jezera. Nerad by postával ve stínu Snapeovy hrobky a vedl rozhovor s mladší verzí v ní pohřbeného muže. „Jdete?“ zeptal se Snapea – nebyl si jistý, jestli jej bude následovat.

Chlapec se při tom pozvání zazubil.

Snape vedle něj klusal stejně jako jedno z Harryho dětí. Nicméně byl tišší, tedy až na Tima. Jako jeho nejmladší, i tento Snape si užíval mlčení. Než znovu promluvil, museli zdolat kus cesty kolem jezera.

„Jak jsem pochopil, Lily byla zařazena do Mrzimoru.“ Neřekl to pohrdlivě, prostě to jen prohodil. Jako postřeh.

Harry přikývl. „Chce se stát léčitelkou. Ernie Macmillan mi s velkým kroucením prozradil, že nejlepší léčitelé pocházejí z Mrzimoru. A Eleanor skončila v Havraspáru.“

„Vadí vám to?“ zeptal se Snape trochu napjatě. Bylo zvláštní slyšet ten hlas tolik mladý a nejistý.

„Ne. Proč by mělo?“ Harry říkal to samé každému, kdo se od minulého týdne, kdy děti odešly do školy, zeptal. „Lily se vždy starala, aby vše bylo poctivé a spravedlivé. Dává to smysl, když se nad tím zamyslíte.“

„Co když…“ zaváhal mladší kouzelník. „Co když ten malý skončí ve Zmijozelu?“

„Pak bude mít profesorka Bulstrodeová plné ruce práce,“ uchechtl se Harry. „I když by mohla být ráda za nového chytače. Roz bude šťastná jako blecha. Zaplaví ho stříbrnou a zelenou, jako Lenka Ala modrou a bronzovou.“

„Vážně vám to nevadí?“ zeptal se Snape tiše. „Slyšel jsem o studentech, kteří doma měli vážné problémy, protože byli zařazeni do ‚špatné‘ koleje. Moje vlastní matka mi řekla, že se nemám obtěžovat vracet domů, když neskončím ve Zmijozelu. A Regulus mi prozradil, že otec jeho bratrovi téměř vymlátil duši z těla, protože byl Nebelvír.“

Harry si znechuceně odfrkl. „Někteří rodiče by potřebovali dospět, než si pořídí děti,“ prohlásil. „Nikdy mě nepřestane udivovat, že na přemístění potřebujete oprávnění, potřebujete titul Mistra, abyste učil, ale každý idiot si může pořídit dítě…“ odmlčel se. „Není to správné.“ Na chvíli zmlkl.

„Nicméně jsem tento rozhovor vedl s Alem, když byl zařazen do Havraspáru, a s Lily, když skončila v Mrzimoru. Myslím, že je to v pohodě.“

„Ano, ale Al a Lily jsou opravdu vaše děti. Já ne… chci říct, ten chlapec není,“ podotkl Snape.

Harry zakopl. Vlasy na zátylku se mu zježily. Zavrtěl hlavou, aby tu představu zahnal. Sny byly podivnou záležitostí.

„Tim je stejně tak můj syn jako ostatní. Pořád mu to říkám a pořád budu. Vím, že to chce čas,“ Harry pokrčil rameny. „V každém případě by bylo pěkné mít celou sadu, nemyslíte?“ dokončil s drobným úsměvem.

Dospívající-snový-Snape se nad tím pár minut zamýšlel.

Za jejich chůze vyšlo slunce a mlha nad jezerem v jeho teple zezlátla.

„Vždycky se vracíte sem,“ poznamenal Snape. „Ve vašich snech častěji než kdy jindy.“

Harry přikývl. „Vím. Byl to můj první domov.“

„To je smutné, víte?“ poznamenal mladík škádlivě.

„Až patetické,“ souhlasil Harry a odfrkl si. „Samozřejmě musím říct, že bych nereagoval dobře, kdyby mi zase bylo náct.“

„To nemáte ani tušení,“ vrátil mu to Snape. „Samozřejmě je to jistě lepší než být ve středním věku.“

„Líbí se mi být ve středním věku,“ odvětil Harry s hranou vážností.

„Hm, to vidím,“ chlapec se pousmál.

V půlce cesty kolem jezera se většina mlhy ztratila a zůstalo pouze průzračně modré nebe. Jen před nimi se jakoby magicky nabitá držela tvrdohlavá stružka zlatého oparu.

„Taky si vždycky vysníte pěkné počasí,“ prohodil Snape. „Plánujete přijmout Rozinu nabídku? Je tam teplo celý rok.“

Harry nepřítomně přikývl. „S Ginny to probíráme. Hrudník mám v pořádku, tak se zase cítím normálně. Zatraceně otravné muset ležet celé léto. Léčitelé odhadují, že vyhnout se zimě v Anglii by mohl být dobrý nápad.“

„A my-ech-vy tři půjdete?“ zeptal se Snape úzkostlivě.

„Ale ano. Ginny se docela těší. Znovu tam sestavují famfrpálový tým a nemají pořádného trenéra, tak požádali Ginny jako dočasnou výpomoc, ale budeme tam jen rok, dva. Mají tam kouzelnickou školu pro Tima, takže toto je bez problémů. A na prázdniny můžeme použít školní přenášedlo.“

Harry pohlédl na chlapce, který kráčel vedle něj a vypadal teď uvolněně. Napjatá ramena povolila.

Nevysvětlitelně se od začátku procházky zmenšil.

Zastavil se a otočil k Harrymu. „Jen sem můžeme jít společně. Přesně sem,“ řekl, mladou tvář vážnou. „Koneckonců existují pravidla. Ani Pán smrti je nemůže obejít.“

„Myslel jsem, že o tom to je,“ prohodil Harry.

Chlapec se usmál. „Asi ano.“

„Poslouchejte,“ Harry věděl s absolutní jistotou toho, kdo sní, že toto bude poslední podobný sen. „Než odejdete, děkuji vám. Za vše, co jste pro studenty udělal. Nikdy jsem vám za to nemohl poděkovat. A za to, co jste udělal pro Ginny. A no… pro každého. A zvláště mého syna.“

Chlapec se na něj zářivě zazubil. Ten výraz na jeho tváři Harry nikdy neviděl. „Nebojte se, pane Pottere,“ klidnil jej potěšeně. „A… ten hoch bude v pořádku. Koneckonců ten lektvar byl životní práce.“

Harry přikývl a opřel se o strom. „Asi mi tato podivná setkání budou chybět,“ přiznal.

„S tím si nemusíte dělat starosti,“ pronesl Snape záhadně.

A vydal se pryč.

„Seve?“ zavolal Harry – nebyl si jistý, co jej pobídlo použít toto jméno, prostě si jen uvědomil, že nechce tohoto chlapce pustit.

Snape se otočil, zjevně překvapený. „Ano?“

„Jsi… jsi v pohodě? Tam, kde jsi?“ z jakéhosi důvodu to pro Harryho bylo důležité.

„Ano,“ usmál se chlapec. „Ano, jsem. Jsem opravdu ‚v pohodě‘,“ otočil se a odkráčel k řece mlhy.

Harry jej sledoval s pocitem ztráty.

Světlo se podivně odráželo od chlapcových vlasů, když se ztrácel do oparu. Harrymu se chvíli zdálo, jako by jeho vlasy zežloutly.

Najednou se probudil. Lákalo ho přetočit se a pokračovat ve snu. Z dřímoty jej následovala jakási hluboká spokojenost a netoužil o ten pocit přijít. Na chvíli zavřel oči, ale nebylo to ono. Bylo ráno a do pokoje svítilo slunce. A sen se ztratil jako ranní mlha.

Harry se pro sebe usmál – jeho myšlenky zněly téměř lyricky. Lidé jako on by neměli psát básně, rozhodl se.

Ginny již byla vzhůru, ale u jeho boku tvrdě spal Tim. Jeho plavé vlásky byly zacuchané a potřeboval ostříhat.

Od začátku léta vyrostl. Ještě nedohnal vrstevníky, ale léčitelé si už přestali dělat takové starosti. Nikdy asi nebude vysoký, ale jeho růst se nezastavil.

Ještě lépe – jeho koordinace se zvýšila tak, že mu léčitelé doporučili vlastní koště, aby jej motivovali v další práci na pohyblivosti. Harry rychle poukázal, že Timova štíhlá stavba je skutečnou výhodou pro chytače ve famfrpálu. Chytání Zlatonek byla mnohem větší zábava než léčebná terapie.

Stále spal špatně, ale léčitelé mysli tvrdili, že jeho nový zvyk přikrást se k Harrymu a Ginny do postele, když má noční můru, je signálem zvyšující se důvěry a pocitu bezpečí. Bylo pro něj těžké, že Lily již nebyla doma, ale dokázal o tom mluvit a nevypouštěl to v záchvatech nahodilé magie. Dudley navrhl Harrymu a Ginny frázi: ‚Použij vlastní slova‛, aby Tima pobídli k mluvení místo metání čajovými šálky.

Harry chvíli sledoval mírumilovně spícího chlapce. Byla sobota a neměli důvod spěchat. Harry rád koukal na spící děti, zvyk, který si vytvořil, když byly malinké a on se ujišťoval, že dýchají.

Tim ten pohled vycítil a otevřel oči. „Ahoj, tati,“ zamumlal.

„Ahoj, drobku. V pohodě?“ zeptal se Harry.

Chlapec rozespale přikývl a usmál se. „Jo, jsem opravdu v pohodě.“

Harrymu to cosi připomnělo, ale nemohl přijít na to co.

 

PA: Doufám, že jste si tento příběh užili stejně jako já jeho psaní. Je pravda, že přestože si Harryho hlava neuvědomila, kdo Tim je (koneckonců existují na to pravidla), ví to někde v srdci a duši.

Píšu sequel s názvem „Severus' Dreams“.