X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod



 

       

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    

                        


 

 

Úvod

Štěněcí oči

PuppyDog Eyes

https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Povolení k překladu: Autorku nelze kontaktovat

Humor

Harry Potter

Rating: 13+      13 kapitol

28 515 slov

Období: Před Bradavicemi, Bradavice


Shrnutí: Co kdyby si Hagrid vzal Harryho na starost, místo aby ho zanechal u Dursleyových? Jaký rodič by z něj byl?

 

Prohlášení: Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Wheezy1.  Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

 

Poznámka autorky: Štěněcí oči - nejzákeřnější zbraň, jakou člověk má. Tento příběh je úplně AU – scénář co by bylo, kdyby. Prosím, neobtěžujte se chrlit oheň nebo si stěžovat, protože se odchyluje od kánonu.

Tempo vyprávění je velmi rychlé – kapitoly jsou krátké a obsah není příliš hluboký. Psala jsem to čistě pro zábavu a má to být legrační – prosím, neberte to ani sebe příliš vážně.

 

 

Poznámka překladatelky: Pokud vám představa hodných Dursleyových působí nevolnost, nečtěte dál. Byli jste varováni.


Kapitola 1. Zobí ulice číslo 4



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+     



 

Kapitola 1. Zobí ulice číslo 4

 

Motocykl s burácivým řevem přelétal nad ulicemi. Muž, který vypadal jako medvěd, s dítětem uloženým na levé ruce, střídavě hleděl s ocelovým odhodláním a vzlykal jako dítě. Po tisící během letu se Hagrid s úžasem zadíval na chlapečkův obličejík. Nic netušící Harry Potter nevinně oddechoval ze spánku. „Chudáčku malej sirotečku,“ bručel obr a po tváři mu do vousů stekla další slza. „Bude ještě léta trvat, než pochopíš, co jsi pro nás udělal.“

Slabý hukot létající motorky přerušil ticho v Zobí ulici. Dva lidé, stojící na temném chodníku, netrpělivě vzhlédli, když se kouzelné vozidlo vyhouplo ze vzduchu a přistálo před nimi.

„Hagride,“ vydechl Brumbál s úlevou v hlase. „Konečně. A kde jste vzal tu motorku?“

„Pučil jsem si ji, pane profesore,“ vysvětlil obr a přitom z ní opatrně slezl. „Pučil mně ji mladej Sirius Black. Takže tady vám ho vezu, pane.“

„Neměl jste tam žádné problémy?“

„Ne, pane – dům byl skoro úplně zničenej, ale malýho jsem dostal ven eště dřív, než se tam začli hemžit mudlové. Usnul, když jsme letěli nad Bristolem.“

Brumbál a profesorka McGonagallová se shýbli k uzlíčku pokrývek. Uvnitř, takže ho sotva bylo vidět, ležel malý chlapec a tvrdě spal. Pod čupřinou vlasů černých jako uhel, která mu spadala do čela, spatřili sečnou ránu podivného tvaru, která ze všeho nejspíš připomínala blesk.

„Takže tam ho…?“ šeptla profesorka McGonagallová.

„Ano,“ přisvědčil Brumbál. „Ta jizva mu zůstane na celý život.“

„Nemůžete s tím něco udělat, Brumbále?“

„I kdybych mohl, neudělal bych to. Jizvy jsou občas k užitku. Já sám mám nad levým kolenem jizvu, na které je dokonalý plán londýnského metra. Dejte mi toho mrňouse, Hagride – bude dobře, když to vyřídíme co nejdřív.“

Brumbál vzal Harryho do náruče a zamířil k domu Dursleyových.

„Můžu – můžu se s ním rozloučit, pane?“ zeptal se Hagrid.

Pak sklonil k Harrymu velkou střapatou hlavu a dal mu pusu, při které ho musel celého poškrábat. Vzápětí zaskučel jako poraněný pes.* Mezi plačtivými zajíkavými vzlyky vykřikl: „NEMŮŽEME ho nechat s těmi mudly! Nechte mě postarat se o něj, pane. Dovolte mi, abych ho opatroval v našem světě. Ve svý chatě mám spoustu místa! Prosím, pane profesore!“ upíral na Brumbála nevinné štěněcí oči. Na muže jeho velikosti a postavy to byl docela dobrý výkon.

Obočí profesorky McGonagallové vystřelilo vzhůru. V očích jí probleskla podivná směsice naděje a nesouhlasu s jeho citovým výlevem. Brumbál se podíval na Hagrida, na Harryho, na dům, k němuž mířil, a nakonec se znovu vrátil k Hagridovi. „Hmmmm,“ řekl pak. „Možná máte pravdu. Podle toho, co říká Minerva, nemusí to být vhodní opatrovníci pro našeho malého hrdinu. Ano, potřebuje normální život, ale ne zbytečně tvrdý.“

Brumbál se s pevným odhodláním znovu usmál a vrátil spící dítě zpět do obrových chvějících se paží.

„Vezměte ho do Bradavic, Hagride. Pečujte o něj jako o svého vlastního – my všichni vám přirozeně pomůžeme. Až se tam dostanete, Poppy se na něj podívá. Uvidíme se zítra.“

Hagrid radostně nasedl na motorku, pečlivě Harryho zabalil do pokrývek a ochranitelsky ho objal. „Budu, pane! Budu – nebudete toho litovat, a Harry taky ne!“

Profesorka McGonagallová vypadala méně extaticky. „Hagride!“ rozběhla se za ním. „Máte dětskou výživu? Plenky? Budete pro něj potřebovat postýlku! Není to jen další štěně nebo pavouk! Hagride? HAGRIDE!“

Ale ten očividně zapomněl na všechno kromě svého nového svěřence, nastartoval motorku, volnou rukou jim bezmyšlenkovitě zamával, a vyrazil zpět do noci.

Brumbál jednou cvakl malým stříbrným předmětem, čímž vrátil světlo do pouličních lamp, a zasmál se pro sebe: „Nedělejte si starosti, Minervo. Pamatujte si – já Hagridovi věřím.“

 

Tučně vytištěné věty byly převzaty z: Harry Potter a Kámen mudrců, přeložil Vladimír Medek, vydalo nakladatelství Albatros roku 2000.

 


Kapitola 2. O tlustočervech a pošetilosti



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    



 

Kapitola 2. O tlustočervech a pošetilosti

 

Minerva McGonagallová lehkým krokem přistoupila k Hagridovým dveřím a zaklepala na ně, zatímco v druhé ruce držela sáček sladkostí. Už to bylo rok, co Harry žil v Bradavicích, a profesorka by si ho nemohla zamilovat víc. Hagrid otevřel a ona se sklonila, aby popadla přibíhajícího Harryho, blaženě cukrujícího: „Teto Minny!“ ‚Teta Minny‘ rychle prohlédla šťastné děcko a pohoršeně zaznamenala špinavý obličejík, plno různých škrábanců na pažích i nohou a zcela zřetelný zápach dlouho nevyměněné plenky.

Popadla dítě, a zatímco se snažila příliš neohrnovat nos, aby Hagrida neurazila, zatočila se s ním kolem dokola, opatrně ho položila do Hagridovy vany a hůlkou do ní začala napouštět teplou vodu. Blaženě si broukající dítě uchopilo kousek cukroví, nabízeného mu zbožňující ženou, která rychle a odborně udělala krátký proces se vší špínou na jeho tělíčku. Nakonec rychlé sušící kouzlo a čisté plenky, a Harry byl zase jako nový.

Zatímco jej houpala na kolenou, s náznakem znepokojení pohlédla na zářícího obra. „Hagride, kde přišel Harry ke všem těm škrábancům?“ zeptala se a zvedla oči k jeho tváři.

„Nebojte se, Minervo, jenom jsme krmili tlustočervy, co jsem nachystal pro třeťáky, a jeden z těch malejch prevítů vyskočil ze svý klece. Já se o to postaral.“

„Tlustočervi?“ zaječela čarodějka, která náhle úplně zbledla ve tváři. „Nemůžete být trochu opatrnější, když máte kolem sebe dítě?“ Nenáviděla, když musela svého přítele kritizovat – obr měl srdce, nu, opravdu obrovské. Někdy ale nedokázal pochopit, že to, co ve svých představách považoval za neškodné a roztomilé, se mnohem častěji ukázalo být nebezpečné, jedovaté, nebo prostě příliš děsivé, než aby to mohlo být poblíž dětí.

„Tady máte, Rubeusi,“ podala mu veliký stočený pergamen. „Jsou to vaše oficiální adopční listiny pro Harryho z ministerstva. Teď se jmenuje Harrison Hagrid, ale samozřejmě mu můžeme říkat Harry. Albus kvůli tomu musel zatahat za spoustu nitek – ministra Popletala moc nepotěšilo, že Chlapec, který přežil, by měl být adoptován poloobrem, ale Albus ho přesvědčil.“ Lehce si povzdechla a uzdravila nejrůznější chlapečkovy rány. Jejím nejupřímnějším přáním bylo, aby se ministrovy obavy nesplnily.

 

xxx

 

Roční období přicházela a odcházela na neúprosných a rychlých křídlech času. Znovu uběhl podzim, zima, jaro a léto. Další ročník nastupující do Bradavic, se studentkami, chichotajícími se a omdlévajícími nadšením nad rozkošným dítětem s uhlově černými vlásky. Nejdříve se studenti bavili (pokud rovnou nezkolabovali v záchvatech smíchu) při pohledu na obrovitého Hagrida, rozplývajícího se nad drobným děckem, ale rychle si na to zvykli jako na něco normálního. Tedy tak normálního, jak jen to v Bradavicích bylo možné.

Studenti nezjistili, že Harrison Hagrid je ve skutečnosti Harry Potter. Rubeus zkrotil chlapcovy nepoddajné vlasy do krátkých dredů, jimiž se povedlo zakrýt jeho jizvu. Nu, zkrotil je příliš velkorysé slovo – ve skutečnosti neumyté vlasy, které Minervu i Severuse znechucovaly, tvořily zacuchané prameny, protože adoptivní otec chlapce moc často nečesal.  Špinavé a potlučené dítě navíc většinou vyhlíželo, jako by bylo oblečené do zvířecích kůží, takže nikdo v kouzelnickém světě nemohl mít podezření, že roztomilý, ale divoký kluk je vlastně Chlapec, který zůstal naživu.

V den Harryho třetích narozenin se Minerva obrátila na Brumbála s jistými obavami. Nervózně seděla a usrkávala čaj v kruhové kanceláři, zatímco se snažila ignorovat zaujaté pohledy mnohých portrétů.

„Nuže, vypadáte, jako byste měla nějaké problémy se studenty, Minervo,“ prohlásil Brumbál. Cucal tvrdý bonbón a jeho oči vesele zářily.

„Ne, ne ...“ zaváhala – tohle bylo těžké. „Albusi, podíval jste se v poslední době na Harryho? Myslím tím skutečně podíval? Mám  Hagrida ráda jako vlastního bratra – jako my všichni, ale...“ Bezmocně se odtáhla.

„Co je s Harrym v nepořádku?“ Z Brumbálových očí se vytratily šibalské jiskřičky a vzpřímil se v křesle.

„Nu, Albusi, jsem znepokojená. A nejenom já – Severus a Poppy souhlasí. Podle mého názoru není správně živený. Minulý týden jsem ho našla, jak se s Tesákem pere o psí suchar, který žvýkali oba. Teď by měl umět chodit na záchod, a Hagrid s tím ještě ani nezačal. Jeho šatstvo je nechutné a koupu ho jedině já. Stále se bojím o jeho bezpečí – zrovna dnes jsem přistihla Hagrida, jak ho nese na zádech, když šel krmit hipogryfy!“ vyhrkla nervózně a ochable se opřela v křesle.

Brumbál se usmál svým typickým nesnesitelně blahosklonným úsměvem: „Minervo, tím se netrapte. Ujišťuji vás, že Harry je v dobrých rukou. Hagrid se může zdát trochu obhroublý, ale jen vychovává chlapce stejně, jako vychovávali jeho. Víte, jak moc ho miluje.“ 

Profesorka ve svém křesle poněkud ztuhla. „Ano,“ zašeptala, „ale musíme se ujistit, že je v bezpečí, Albusi. A očekávám, že na to jako ředitel dohlédnete.“ S tím vstala, naposled na něj významně pohlédla a vyšla z kanceláře.

Ředitel si z misky na stole vzal karamelu a zamyšleně ji cumlal. „Ehm,“ zakašlal lehce nezdvořilým tónem jeden z portrétů visících na zdech. Albus vzhlédl k Phineasi Nigellusi Blackovi, v minulosti nejméně oblíbenému řediteli Bradavic, známému stoupenci temného umění a všestrannému ďáblovu advokátovi. „Stále si myslím, že by mu bylo lépe s jeho strýcem a tetou,“ posměšně pronesl portrét hedvábným hlasem. „Co na tom, že nemají rádi kouzelnický svět? Trochu přísnosti by mohlo v dítěti vzbudit něco silné magie. A co jsem zatím viděl, určitě nevypadá jako budoucí spasitel kouzelnického světa.“


Kapitola 3. O knihách a modřinách



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    



 

Kapitola 3. O knihách a modřinách

 

V  Doupěti nastalo chladné a jasné letní ráno. Všichni byli doma, užívali si hry na dětských košťátkách a kutili něco kolem domu. Molly měla plné ruce práce se sedmi dětmi předbradavického věku, přesto si to však užívala. Chlapci se pošťuchovali nad čerstvě upečenými koláči a Ginny, cumlající si palec, si prohlížela svou oblíbenou knížku o Chlapci, který zůstal naživu.

Hagrid vystrčil hlavu z krbu. „Héj, někdo doma?“ zvolal a prohlížel si kuchyni třpytivýma černýma očima.

„Nazdar, Hagride!“ Artur Weasley vklouzl do kuchyně, aby se podíval, kdo se k nim přiletaxoval. „Čemu vděčíme za tu čest?“

Hagrid se na přítele usmál. „Zdar, Arture! Přemejšlel sem, že bych za váma zaskočil s Harrym. Poppy myslí, že je důležitý, aby si hrál se stejně starýma děckama, a vím, že máte partu mladejch.“

„Jistě, Hagride – jen pojďte dál,“ přikývl Artur potěšeně. I když nesměl své dceři říct, že Hagridův syn je ve skutečnosti chlapec z její oblíbené obrázkové knížky, on s Molly z toho určitě budou u vytržení.

S velikým potěšením se obr nahrbil a naklonil své mohutné tělo tak, aby prošlo do kuchyně Doupěte. Artur ho poplácal po zádech a ukázal na čajovou konvici. Hagrid se souhlasně zašklebil.

Hostitel mávl hůlkou nad konvicí a prohlížel hrnky (hledal nějaký dost velký, aby z něj jeho přítel mohl pít), když zaslechl dětský smích. „Myslel jsem, že přivedeš Harryho s sebou?“ zeptal se a nahlédl za obrova záda.

„Dyť jo – je tady, Arture,“ zasmál se a vytáhl dítě z vaku pod svou košilí. Vypadalo to stejně, jako když fenka nese štěně za zátylek. 

Položil dítě na zem a Artur, který v té chvíli úplně zapomněl na čaj, na ně zíral v němém šoku. Předpokládal, že chlapec je v Ronově věku, ale byl o dost menší. Děcko bylo špinavé, s prameny zacuchaných hnědých vlasů (Artur si nebyl jistý, jestli je to jejich přirozená barva, nebo jestli jsou tak zablácené a pokryté prachem), a zahalené v podivné směsici zvířecích kůží, přivázaných k oblečení, které vypadalo jako ze staré pytloviny.

„Máš bonbón?“ zašvitořil Harry a vyčkávavě vztáhl malou ručku.

„Ech, jistě, ale ne před obědem, mladý muži.“ Pan Weasley natáhl ruku, aby ho poplácal po hlavě, ale v okamžiku zase připažil a raději se na něj jen usmál.

„Dobrá,“ dítě kupodivu příjemně souhlasilo. „Kde jsou tví kluci?“

„Jsou venku, mladíku.“ Artur se začal ohlížet po své ženě. „Vezmu tě za nimi.“ Ukázal Hagridovi a jeho svěřenci ke dveřím. Zaznamenal zvědavý pohled své ženy a lehce jí pokynul.

„Hagride! Jak se máš? A tohle musí být malý Harry!“ buclatá čarodějka, tisknoucí si k boku čtyřletou Ginny, překypovala mateřskou laskavostí. Obrátila se a zavolala na smečku svých rudovlasých dětí: „Rone! Frede, Georgi, Percy! Bille a Charlie!“ Harry se přikrčil za mohutným tělem svého otce a vykoukl, aby si prohlédl šest kluků, kteří se snažili nacpat co nejblíže k němu.

Všichni měli jasně ryšavé vlasy a přátelské tváře. Dva z nich si byli tak podobní, že je nedokázal rozlišit. Neklidně pohlédl na svého zářivě se usmívajícího otce.

„Jdi a hrej si s nima, Harry. Sou to hodný děcka – bude legrace,“ a jemně ho postrčil k bandě ‚lidských štěňat‘. S posledním nervózním pohledem na otce se Harry odvážil blíž k Weasleyovic klukům.

 „Harry? Harry čí? Jak se jmenuješ?“ Bill si od hlavy až k patě prohlížel špinavého chlapce. Percy na něj letmo pohlédl a okamžitě odběhl. O ušmudlané děcko neměl žádný zájem.

„Harry Hagrid,“ odpověděl plaše a při té podrobné prohlídce se cítil velice nesvůj.

„Páni! Ty jsi Hagridův syn?“ zeptal se Charlie vzrušeně. „Hagrid zná všechna zvířata v lese! Už máte draka?“

Malý chlapec se usmál Charlieho vzrušení. „Ne, ale máme celé stádo hipogryfů!“ Charlie se stěží dokázal ovládnout.

„Bydlíš v hradu?“ vmísilo se jedno z dvojčat. Měli bratra rádi, ale nehodlali celý den poslouchat řeči o magických zvířatech.

„Skoro,“ vysvětlil Harry. „Žijeme v chatě vedle hradu, máme tak blíž ke zvířatům.“

V Ronovi, který seděl bokem, stále víc a víc rostla žárlivost na respekt, který si jejich návštěvník získával. Byl špinavý, oblečený do hadrů a kůží a od pohledu nezajímavý. Tak proč mu všichni věnovali tolik pozornosti? „Vypadáš hrozně malý na obrova syna,“ zamumlal mrzutě.

Harry se na něj podíval. Jak se opovažuje? Dobře se s chlapci bavil, ale tenhle musel říct něco nepříjemného. S prapůvodním zuřivým zaječením se drobné dítě rozběhlo na Rona. Bušilo do něj, škrábalo a kousalo jako zvíře. Ronovi bratři pár chvil jen překvapeně civěli, a pak se do rvačky vložili – nikdo si nebude začínat s Weasleyovými!

Za chvíli to skončilo – ostré uši Molly a Artura uslyšely rámus. Vykouzlili pár ledově studených kbelíků vody, kterými zlili všechny bojující. Šest na kůži promočených a krvácejících chlapců sedělo na dvorku, pět z nich se ošívalo a čekalo na neodvratný příchod jejich ječící matky. Všichni stavěli na odiv roztržený ret nebo modřiny okolo očí. Zcela v duchu mladistvé mužnosti se jimi nesmírně honosili.

 

xxx

 

Manželé Weasleyovi ochable seděli ve svém obývacím pokoji. Byli vyčerpaní. Nikdy, ani v nejdivočejších snech, si nedovedli představit, že Chlapec, který zůstal naživu, nebyl nic víc než zvíře. Okouzlující úsměv a úchvatné zelené oči zdobily tvář divoké šelmy. Strávili zbytek dne snahou zabránit mu, aby se rval s každým z jejich chlapců, aby bral cukroví chudince malé Ginny (která se okamžitě rozhodla, že se jí ‚smradlavý kluk‘ nelíbí), a dokonce aby jedl rukama! Během oběda ho Artur musel přesvědčit, že Charlie skutečně nemusí vidět, jak šimpanzi dokážou jíst nohama. A opravdu, opravdu nechtěl, aby jeho žena věděla, že přistihl mladého pana Hagrida, jak si značkuje všechny květiny a keře u domu jako pes!

Bylo těžké udržet chlapce oblečeného. Molly chápala, že nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, by nechtěl mít na sobě takovou odpornou sbírku kůží a pytloviny, ale nahý? Byl negramotný – Molly se pokoušela zklidnit ho tak, že všem četla knížku a každé dítě ukazovalo slova, která znalo – Harry neznal ani jedno. A nejhorší ze všeho přišlo, když večer koupala své pohmožděné a zbité chlapce. Zděsila se, protože zjistila, že musí všechny odblešit.

Zítra ráno od ní Brumbál něco uslyší.


Kapitola 4. Hodně o Harrym



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    



 

Kapitola 4. Hodně o Harrym

 

Příští tři roky Hagridovi uběhly rychle. Staral se o zvířata potřebná k výuce a dával pozor na Zapovězený les i na syna. Krátce po první návštěvě u Weasleyů začal Harry brát soukromé hodiny se Snapem a McGonagallovou, aby se naučil dobrému chování, péči o svůj vzhled a vzdělal se. Snape s ním byl zpočátku nespokojený, ale zjistil, že dítě je bystré a vyrovnané, a nakonec si hodiny v jeho společnosti užíval.

Množství času, které ti dva na Harryho vynaložili, se vyplatilo – četl, psal a počítal na úrovni svých vrstevníků. Taky byl občas slušně oblečený. Bradavičtí učitelé mu dali šaty, v nichž nevypadal jako bezprizorný, ale dříve či později je jeho otec použil jako přikrývku pro čerstvě narozené hříbě nebo do nich nabral v lese dříví. Pro Rubeuse prostě nebyla péče o vzhled a oblečení na seznamu denních priorit.

Ačkoli navštěvoval Weasleyovy a hrál si s nimi poměrně často, většinou díky laskavému srdci Molly a jejímu slitování, byl pořád obhroublý a měl sklony k rozmíškám. Ale její synové ho měli opravdu rádi – dítě tak otevřené a upřímné mělo něco do sebe. Nemohli si pomoci a byli k němu laskaví. Ginny se mu naopak za každou cenu vyhýbala.

Jenže i když se s ním Weasleyovi rádi bavili, ostatní děti si ho nevšímaly. Ve věku osmi let, kdy se většina potomků kouzelnických rodů začala učit své roli ve společnosti a navazovat strategické vztahy, byl Harry tak trochu osamělý. Ti samí bradavičtí studenti, kterým kdysi připadal pětiletý kluk tak roztomilý, nyní shledali, že ve svých osmi letech je špinavý, neotesaný a otravný. Bylo příliš snadné dělat si z něj legraci.

 

xxx

 

Albus Brumbál, uvelebený za svým stolem, zkoumavě hleděl na čtveřici sedící proti němu.  Severus, Minerva, Molly a Poppy se ve svých křeslech neustále ošívali, zjevně netoužili začít s tím, o čem přišli mluvit. A Albus si byl jistý, že ví, o co jde.

„Nuže, přátelé, co jste mi přišli říct o Harrym?“ V očích se mu zatřpytilo, když se mu je povedlo překvapit jako obvykle.

McGonagallová se zhluboka nadechla a spustila: „Albusi, my všichni máme Hagrida rádi. Všichni. Ale domníváme se, že v Harryho nejlepším zájmu je najít mu jiného opatrovníka. Mimo Bradavice.“ Pohlédla na ostatní a všichni souhlasně přikývli.

„A proč je to třeba?“ zeptal se Albus laskavě. Očekával to a nechtěl se zbytečně dohadovat.

„Pane řediteli,“ zazněl sytý baryton mistra lektvarů, „mám toho chlapce rád – jedno, jestli je nebo není Potter. Ale zdá se, že pokaždé, když o kousek pokročíme s výukou  slušného chování, jeho ‚otec‘ ho strhne dva kroky zpět. Má potenciál – jeho divoká magie je silná, myslí mu to rychle a je učenlivý. To jeho otec bohužel, ehm, není.“

Všechny tři ženy sebou trhly při Severusově vše shrnujícím prohlášení, ale ředitel si všiml, že mu neprotiřečily.

„Albusi, právě dneska ráno jsem mu musela napravit zlomenou ruku. To dítě je chodící seznam nehod.“ Poppy důrazně pohlédla na starého kouzelníka. „Hagrid ho vzal s sebou hrát si s kentaury! Víte, jak mají mladí kentauři spadeno na děti! Pokud ho nepopálí třaskaví skvorejši, ztlučou ho Weasleyovi nebo ho bodne akromantule... Hagrid pro Harryho dobrým opatrovníkem není, a nikdy nebyl.“

Molly, které po tváři stékala mateřská slza, souhlasila: „Albusi, ten chlapec potřebuje lepší vychování. Učí se o něco víc a  chová se lépe, ale stále je velmi divoký. Nemyslím si, že v Bradavicích uspěje, pokud se nedokáže zbavit všech těch šíleností a nebude vychovávaný ve formálnějším prostředí.“

„Všichni máme Hagrida rádi – vy to víte,“ Minerva smutně potřásla hlavou. „Ale jestli je Harry nadějí kouzelnického světa, bude se muset naučit disciplíně. Jeho otec to nezvládne.“

Ředitel si vložil do úst další citrónový drops, zatímco ostatní nervózně usrkovali svůj čaj. „Máte někoho na mysli?“

„Někdo schopný, ne v Bradavicích,“ odvětila Molly jednoduše. „Bez váhání bych ho vzala k nám, ale bojím se, že je příliš zvyklý prát se s mými syny. U nás by neudělal nutný pokrok. Potřebuje nové prostředí.“

„A přísné, řediteli,“ přerušil ji Snape. „Nemyslím tím kruté nebo tyranizující, ale důsledné a spravedlivé.“

Ze zdi se ozvalo uštěpačné zachechtání a pět čarodějů vzhlédlo ke škodolibě se smějícímu portrétu Phinease Blacka. „Říkal jsem vám to už před léty, Albusi. Chlapci by bylo mnohem lépe u jeho pokrevních příbuzných. Jděte za nimi a trochu o tom přemýšlejte.  Nepoložte jim ho na práh jako láhev mléka – to by naštvalo každého normálního člověka. Seznamte se s nimi a vysvětlete jim, co se děje.“

„Hmmmm,“ zamumlal Brumbál. „Možná se vyplatí Petunii navštívit a oťuknout si ji.“

 

xxx

 

Petunia a Vernon Dursleyovi nevěděli, co mají čekat. Před sedmi lety jim přišla informace ohledně smrti jejich sestry a švagra ze všech možných zvířat zrovna po sově. Lily a Petunie si byly v dětství velice blízké, ale jakmile její sestra obdržela ten zatracený dopis z Bradavic, začaly neshody, které se s léty prohlubovaly. Obě dívky brzy zjistily, že kromě krve mají sotva co společného, a stále více se vzdalovaly. Petunie se příležitostně zamyslela, co se stalo se synem její sestry, ale předpokládala, že šťastně žije u příbuzných z Potterovy strany. Z toho, co se tenkrát od Brumbála dozvěděla, ji mrazilo až do morku kostí.

O sedm let později senilní a excentrický stařec zčista jasna zazvoní na jejich zvonek a chce si s nimi promluvit o Harrym. Za sedm let ani slovo nebo nějaká zpráva, žádný způsob, jak se spojit s kouzelnickým světem, a teď tohle. Jak se zdálo, jejich synovce svěřili ze všech lidí na světě zrovna obrovi, a teď potřeboval pořádnou výchovu. To jsou prostě kouzelníci – nadělají zmatek a pořádní lidé to pak mají urovnat.

Měli svého syna, o pár měsíců staršího než Harry. Dudley byl jejich pýchou a radostí – silný atletický chlapec, sebejistý a hlučný. Možná nebyl nejlepším žákem ve své třídě, ale stále zůstával zřítelnicí jejich očí. Mohl by ten poloobrův kluk zranit jejich Duddyho? Mohla by mu jeho magie ublížit?

Ale rodina je rodina a krev je mnohem hustší než voda. Svolili, že Dudleyho pošlou na víkend k tetě Marge, setkají se se svým synovcem a zváží, jestli ho na příští tři roky přijmou. Nervózně čekali za předním oknem, aby ho nejdřív letmo zahlédli.

Přesně v dohodnutém čase se Brumbál blížil k jejich zahradní cestičce před domem a táhl za sebou malého chlapce. Petuniiným prvním impulsem bylo ušklíbnout se nad nevkusným, křiklavě fialovým vyšívaným hávem, který si muž vzal na sebe – jen doufala, že sousedé, kteří se zdržovali doma a ostražitě je pozorovali, si nebudou myslet, že přichází v maškarním kostýmu z nějakého večírku. Ale její pozornost brzy upoutal drobný špinavý klučík po jeho boku. Mohl by to být Harry Potter? Vernon zalapal po dechu – také si všiml, jak je dítě zanedbané.

Rychle otevřela dveře a vpustila podivnou dvojici. Nabídla jim čaj. Harry tiše seděl na svém místě, ačkoli se vrtěl a zvědavě se rozhlížel kolem jako každý osmiletý v jeho situaci. Petunie si ho kriticky prohlížela. Lily byla malá, tak se nedalo předpokládat, že její syn bude obr jen proto, že ho jeden vychovával. Ale čekala vyšší dítě než tohle! Rozhodně byl droboučký – o patnáct centimetrů menší než Dudley. A v čem bylo to ubohé dítě oblečené? Byly to zvířecí kůže? Proti své vůli znechuceně nakrčila nos, když si všimla nečistých zacuchaných vlasů a blešího kousnutí na jeho krku. Takhle kouzelníci pečují o své děti? Aniž by si to uvědomovala, na místě si slíbila, že to ubohé dítě zachrání.

Vernon byl zděšen stejně jako jeho manželka. Petunie by nikdy nenechala dítě takhle vyjít z domu! Špína a pytlovina... dítě bylo kupodivu zdvořilé, ale jak mohl někdo dovolit, aby se dostalo do tohoto stavu? Mohl by ty naduté kouzelníky naučit pár věcí o výchově dětí! Užasle se zahleděl na chlapcovy paže – jeho kůži pokrývaly všemožné modřiny, řezné rány a škrábance. To s ním tak špatně zacházeli?

Harry se rozhlížel po pokoji. Nikdy předtím neviděl žádný dům zevnitř, s výjimkou Doupěte, Bradavic a jejich chaty. Vymalované zdi, obrazy se zátišími, čistá kuchyně a podlahy – pro něj bylo všechno nové. Měli puštěnou televizi se ztlumeným zvukem a v té krabici mluvili dva muži – jaká kouzla mají mudlové! Dům byl jasně osvětlený, ale nebyly v něm žádné čoudící pochodně ani svíčky – jen ty podivné zářící koule u stropu, které nepálily, a nic z nich nestékalo. Jak mocní musí tito lidé být!

„Jaké máš ve škole známky, synku?“ ptal se Vernon vlídně a starostlivě čekal na odpověď.

„Známky, pane?“ Harry vypadal zmateně.

„Ach, dva z profesorů ho vyučují soukromě,“ vmísil se Brumbál. „Myslím, že se svým vrstevníkům vyrovná v angličtině, gramatice, psaní a matematice. Obávám se, že nemáme nic podobného vaší vědě nebo dějinám.“

Petunie vyklenula obočí. První dvě třídy učila Dudleyho doma, aby mohl dohnat své spolužáky. Mohla by pro toto ubohé dítě udělat totéž, pokud by prokázalo svou způsobilost. „Harry, chtěl bys strávit nějaký čas u nás, abys poznal náš svět? Co bys tomu řekl?“

Harry upřeně zíral na televizi. Obrátil k Petunii své pronikavé zelené oči. „Směl bych někdy navštívit svého tatínka?“

„Nebudeš ve vězení, chlapče,“ se smíchem mu odvětil Vernon. „Máme pocit, že bychom ti před nástupem do Bradavic mohli pomoci rozšířit tvé vzdělání. Samozřejmě, že můžeš navštívit svého tátu, a on za tebou může přijít sem.“ Uvědomil si, že přikyvuje Petunii. Souhlasili spolu bez nutnosti promluvit si. Ten ubohý malý kluk potřeboval pomoc; a oni mu ji mohli poskytnout.

 

Poznámka autorky: Dobrá, než všichni napíšete a řeknete: „Takhle by se Dursleyovi zachovat nemohli“, dovolte mi předložit své úvahy. Já i můj syn vycházíme z myšlenky, že Dursleyovi v kánonu zacházeli s Harrym špatně z hlubokého odporu a strachu. Byla to Lilyina magie, která ji oddělila od sestry (žárlivost, strach, nedostatek pochopení na Petuniině straně). Když její sestru zavraždí záhadný mocný kouzelník, nikdo k nim nepřijde, nesedne si s nimi a nevysvětlí jim, jak to je. Pohodí jim Harryho na práh s dopisem, který v podstatě říká: „Pohlídejte toho kluka, potřebuje vaši ochranu, protože po něm jdou zlí kouzelníci.“. Spojují si magii s nebezpečím – uvízli s nebezpečným děckem, to by je mohlo zabít. To neznamená, že to, co udělali, bylo správné, ale můžete začít chápat, proč cítili k Harrymu i kouzelnickému světu tak hluboký odpor.

Než se Harry z tohoto příběhu objevil, neměli žádnou možnost, aby se s ním dostali do kontaktu, kdyby chtěli! Takže když se objeví tohle ubohé dítě, oblečené jako miniobr, nabudí to hrdost Dursleyových – vědí, že to umí líp a ukážou kouzelnickému světu, jak se to dělá!

 

 

 

 


Kapitola 5. Nejmenší ložnice



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    



 

Kapitola 5. Nejmenší ložnice

 

Rychle to odsouhlasili a rozhodli – Harry zůstane u Dursleyových. Rubeus přijde příští víkend s Brumbálem a donese mu jeho osobní věci. Albus se přemístil z obývacího pokoje a zanechal malého špinavého chlapce samotného s těmi dvěma laskavě vyhlížejícími cizinci.

„Pojď, Harry,“ teta Petunie pokynula ke schodům. „Uděláme z pokoje pro hosty tvoji ložnici. Nečekala jsem, že tu hned zůstaneš, ale to je v pořádku, místa máme dost.“

„Moje ložnice?“ vykřikl Harry úžasem. „Moje vlastní ložnice?“

„V tatínkově domě jsi svou vlastní ložnici neměl?“ zeptal se Vernon a snažil se nevypadat šokovaněji, než vypadal celý den.

„Ne, měl jsem na zemi společný košík s Tesákem,“ přikývl Harry bezelstně. Vernon neměl odvahu zeptat se, kdo nebo co je Tesák.

Petunie došla ke dveřím pokoje pro hosty jako první a otevřela je. Harry ohromeně stanul na prahu. Nemohl uvěřit vlastním očím. Byla tam největší, nejměkčí, nejjemněji vypadající postel, jakou kdy viděl. Pokrýval ji přehoz s květinovým vzorkem a místnost slabě voněla. Okna zdobily závěsy ladící s přehozem, a když udělal ještě krok, pod bosýma nohama ucítil měkký koberec. Nevěřícně zíral a překvapeně se obrátil na tetu se strýcem: „Můžu tam spát?“

„Mladý muži, v první řadě tě musíme umýt!“ Petunie ho jemně, ale pevně vzala za ruku. „Tento pokoj je pro tebe a jenom tvůj, ale musíš se zbavit veškeré špíny, abys nezničil svůj pěkný nábytek.“

„Připravím vanu, miláčku.“ Vernon zamířil do koupelny.

„Vy máte koupelnu? Jako na hradě?“ Harry byl ohromený. Nikdy se neobtěžoval zjistit, jestli je něco podobného v Doupěti – měl ve zvyku k této věci používat Mollyinu zahradu, když se nedívala. A co se týče Hagridovy chaty, řekněme jen, že jezero sloužilo k několika účelům. Teď se před jeho mladýma ohromenýma očima strýček Vernon nahýbal nad neuvěřitelně bělostnou vanou a plnil ji teplou vodou. Jaký luxus!

Naštěstí nebyl jejich synovec ani trochu stydlivý. Vůbec mu nevadilo, že ho teta drží jako batole – myslel si, že je to skvělé. Mýdlo bylo jemné, sladce vonělo a voda se rychle barvila dohněda.

Petunie se podívala na chlapce, který se škrábal na hlavě pod změtí spečených vlasů. „Harry, drahoušku, co si myslíš o účesu, jaký má strýček Vernon? Myslím, že bys v něm vypadal lépe,“ hleděla na něj úzkostně. Doufala, že se zbaví těch nechutných dredů.

„Stejný, jako má strýček Vernon?“ Harry si poskočil radostí. „Chci! Vypadá jako kentaur!“ Petunie prakticky překonala rychlost světla, aby se dostala ke kadeřnickým nůžkám. Vernon couvl a vrhl se k odpadkovému koši s pytlem na smetí.

O jednu dlouhou koupel s několika výměnami vody a vzrušením z nového sestřihu později byl z Harryho úplně nový kluk. Vernon ho osušil měkkým ručníkem, zatímco Petunie prohlížela Dudleyho garderobu a hledala věci, z nichž už vyrostl. Trápilo ji, že musí synovce obléct do použitého prádla, ale pod pytli a kůžemi na sobě nic neměl. Vernon vzal staré svršky diskrétně ven a zbavil se jich, aby se jim hmyz nerozlezl po domě.

Harry si pozorně prohlížel své nové oblečení. Tričko bylo zářivě barevné a na dotek tak měkké. Kalhoty měly pět různých kapes a vůbec ho neškrtily v jistých partiích. Usmál se od ucha k uchu a prohlížel se v zrcadle. „Vy jste opravdu hodní,“ řekl plaše a pohlédl na ně štěněcíma očima.

Petunia s Vernonem byli dojatí. Podívali se na sebe a on stiskl své ženě ruku. Toto drahé dítě bude potřebovat hodně péče, ale bude to stát za to.

 

xxx

 

Dudley a Harry leželi na břiše v herně a společně se dívali na televizi. Pokoj, kterému dříve říkali ‚Dudleyho druhá ložnice‘, se proměnila v místnost, v níž si oba dopřávali spoustu šťastných hodin při společných hrách. Na podlaze se povalovala spousta plastových vojáčků, v koutě herní konzole a několik her, sedací pytle, mnoho hraček a akčních figurek. Harry se blaženě rozesmál, když se rozhlížel po pokoji.

Od té doby, kdy začal žít u své tety a strýce, uběhl už skoro rok. Zpočátku to bylo těžké – dostal přísná pravidla, doplněná mnoha objetími a polibky; a musel se naučit žít se zákazy. Koupání bylo povinné, stejně jako česání, čisté oblečení (ach, ty nové šaty, které teď měl!), a slušné chování u stolu. Každý měl své úkoly a správný přístup práci usnadňoval. Harry také zjistil, k čemu mají chlapci zadek, když se poprvé pokusil ‚označkovat‘ si své nové území na hortenziích tety Petunie. Ani ho nenapadlo, aby svou tetu nesnášel za to, že mu naplácala, respektoval ji tím víc a nikdy neudělal jednu chybu dvakrát.

Občas došlo k drobné nehodě s náhodným kouzlem, ale za to Harryho nikdy netrestali. Obvykle se to stalo, když se polekal nebo rozzlobil, ale Dursleyovi byli varovaní, na co dávat pozor a jak reagovat. Harry, který žil s kouzelníky, chápal, co se děje a nikdo z toho neměl trauma.

Hagrid se přiletaxoval každý víkend (Dursleyovi svůj krb připojili do sítě kvůli pohodlí a aby sousedé necivěli). Ačkoli Harrymu jeho táta chyběl, skutečně si vážil své ložnice, oblečení, hraček i toho, že neustále nekrvácel a nic ho nesvědilo. S pýchou ukázal Rubeusovi, co se za celý týden naučil z lekcí s tetou Petunií, co vyrobil, nebo jaké hry hrál s Dudleym. I když obr svého chlapce postrádal a z každé návštěvy odcházel s vlhkýma očima, byl ohromený, jak vyspělý a chytrý kluk z něj za jediný rok vyrostl.

Harry s Dudleym si od začátku skvěle rozuměli. Díky Severusovým a Minerviným soukromým hodinám se Harry naučil lépe ovládat svůj temperament a velmi zřídka se vracel ke špatnému chování. Dudley byl mnohem větší než Harry. Všechno, co potřeboval, bylo Vernonovo svolení, že Harrymu může oplatit ránu, a Petuniino opakovaně prosazované pravidlo o tom, že se spolu nebudou prát, pečlivě připomínané vařečkou na Harryho zadek. Došlo mu, že s vyvoláváním rozmíšek v Dursleyovic domácnosti daleko nedojde. A on už ani nechtěl – Dudley byl tak zábavný! Videohry, akční hrdinové, střílení z praku – to vše bylo nové a vzrušující. Nejlepší bylo večerní posezení v obývacím pokoji a poslouchání historek strýčka Vernona z dřívějška, kdy sloužil v armádě jako muniční expert. Harryho oči plály vzrušením – zbraně vypadaly jako zábavná kouzla!

Teta Petunie učila Harryho látku třetí třídy a potěšeně zjistila, že je dychtivý žák a dělá rychlé pokroky. Měl vyhládlou mysl, která očividně nasávala cokoli, co mělo nějaký vztah k ‚mudlovskému světu‘, jak mu říkal, a zvlášť ho bavila věda. Byl to zcela nový způsob, jak se podívat na zvířata, aniž byste potřebovali léčivé lektvary, vysvětloval.

Když oba kluci dosáhli deseti let, Vernon jim věnoval plynové pistole a naučil je střílet. Byli to dva zodpovědní chlapci, kteří dodržovali všechna bezpečnostní pravidla a směli střílet jen v přítomnosti dospělých. Vernon měl pocit, že by to pro Harryho mohlo jednou být užitečné. Koneckonců, měl nebezpečnou minulost, i když se zdálo, že si to neuvědomuje.

 

xxx

 

Harry seděl se šálkem čaje v obývacím pokoji a sledoval, jak se strýček s tetičkou rozpačitě vrtí ve svých křeslech. Očividně mu chtěli říct něco nepříjemného – poslali Dudleyho na víkend k tetě Marge bez něj.

„Harry, drahoušku, co víš o svých rodičích?“ zeptala se laskavě Petunie.

Chlapec na ně zmateně pohlédl: „O tátovi Hagridovi? Znáš ho, tetičko. Chodí sem každou sobotu.“

„Ne, Harry, máme na mysli tvoje skutečné rodiče,“ řekl Vernon jemně. Harry vypadal stále stejně zmateně.

„Zřejmě ti nikdo neřekl, že jsi adoptovaný?“ pokračoval strýc, jako obvykle vyvedený z konceptu podivným jednáním kouzelnického světa. S Petunií si vyměnili bezmocný pohled.

„Éé, ne,“ zajíkl se Harry. „Jen jsem si myslel, že jsem zakrslý obr. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl mít maminku, dokud jsem nepoznal tebe, tetičko.“

Petunii se podezřele zaleskly oči, zatímco se zhluboka nadechovala. „Nikdy ses nedivil, proč jsme tvá teta a strýc?“ zeptala se zvědavě.

Potřásl nakrátko ostříhanou hlavou. „Nee. Znáš mého tátu a mámu?“

„Je hezké vědět, jak milovaný a chtěný ses cítil, takže ses nemusel starat o svou minulost, Harry,“ kývl na něj strýček, „ale musíme ti říct o tvém dědictví předtím, než dostaneš svůj dopis z Bradavic.“

 „Ano,“ popotáhla teta. „Zvlášť proto, že Brumbál se neobtěžoval tě připravit. Harry, tvou matkou byla má sestra Lily. Její manžel, James Potter, byl tvůj otec. Tvé rodné jméno je Harry James Potter.“

„Héééj,“ protáhl Harry. „To je nějaký vtip? Četl jsem tu hloupou knížku u Weasleyových - každý kouzelník nebo čarodějka ten příběh zná. Nemůžu být Harry Potter.“ Zdvořile, ale nevěřícně se zamračil.

Petunie zbledla. „Chceš říct, že o tobě mají knihy?“ zeptala se mdle.

„To jsem ? Chlapec, který zůstal naživu, jsem ?“ zvedl nohy na pohovku a přitáhl si kolena k hrudi. Vzpomněl si na knihu, kterou Ginny bezpočtukrát četla – příběh, na němž vyrůstalo každé kouzelnické dítě, jak mu bylo řečeno. Malé dítě, jehož rodiče zavraždil Ten, který nesmí být jmenován, když ho před ním chránili. Dítě, které bylo jediným kouzelníkem silným natolik, aby toho ďábla zabilo. „Takže mi tuhle jizvu neudělal hipogryf?“ zeptal se a lehce si třel jizvu ve tvaru blesku na čele.

„Ne, chlapče,“ zavrtěl Vernon hlavou. „Tví rodiče, Lily a James, zemřeli, aby tě ochránili.  Když se tě Ten, co se jaksi jmenuje, pokoušel zabít jakýmsi hokus-pokusem, z nějakého neznámého důvodu se od tebe odrazil a sejmul ho.“

Harry se zhluboka nadechl. „Jsem rád, že jsem opravdu váš synovec,“ řekl tiše. Petunie a Vernon si k němu z obou stran přisedli na pohovku a objali ho. „Ale jak to, že jsem skončil u Hagrida?“

„To nám Brumbál opravdu neřekl, drahoušku,“ odpověděla Petunie zachmuřeně. „Nevím, jaký měl důvod, aby tě svěřil Rubeusovi, místo co by se spojil s námi. Ukázalo se, že jsi poslední Potter, takže kromě nás nebyli žádní pokrevní příbuzní. Nemáme tušení, proč to udělal – musel si myslet, že je to pro tebe bezpečnější. Jsi náš synovec, ale víc než to – milujeme tě jako vlastního syna.“

Na to se Harry bez ostychu vrhl strýci a tetě do náruče. Plakal pro rodiče, které nikdy nepoznal, plakal pro rodiče, o nichž ani nevěděl, že je měl, a plakal prostě ze strachu z obávaného temného kouzelníka, který ho chtěl zabít, když byl ještě nemluvně.

Jakmile se uklidnil, ukonejšen svou rodinou, pohlédl na ně zářivýma zelenýma očima. „Co teď? Budou všichni vědět, že jsem Harry Potter?“

Vernon ponuře zíral na krb, jímž Brumbál a Rubeus vstupovali do mudlovského světa. „Je to na tobě, Harry. Můžeš si vzít zpátky jméno Potter a čelit velké slávě a nežádoucí pozornosti. Nebo si můžeš nechat dobré jméno Hagrid a zůstat v anonymitě. To bych si přál. Za pár týdnů, jakmile ti bude jedenáct let, tě vezmeme do banky, o níž nám Albus vyprávěl. Tam najdeš nějaké osobní věci svých rodičů, a možná se dozvíš víc o své minulosti.“

Všiml si zmateného výrazu, který přelétl přes Harryho tvář. „Na jménu Potter není nic, za co by ses musel stydět, Harry,“ vysvětloval, „ale můžou tu být stoupenci Voldyprda, nebo jak si říkal, kteří by ti mohli chtít ublížit. Kromě toho, sláva v tvém věku není pro dítě nic dobrého. V tom nám musíš věřit.“

„Nemůžou mě lidé poznat podle jizvy?“ zeptal se Harry klidně. Knihy o Chlapci, který zůstal naživu, se jizvou hodně zabývaly.

 „No,“ zasmála se Petunie, „jestli chceš zůstat Hagrid a užít si Bradavice jako normální student, měli bychom jisté řešení. Známe dobrého plastického chirurga, který by se ve své ordinaci dokázal o jizvu rychle postarat.“



Poznámka:


Kapitola 6. Návrat do Bradavic



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    



 

Kapitola 6. Návrat do Bradavic

 

Harry se na začátku září před vstupem na nástupiště 9 a Âï¿� loučil se strýcem a tetou objetím. Na vozíku trůnil nový kufr, naplněný knihami a šatstvem, korunovaný přikrytou klecí s nádhernou sovou – dárkem na rozloučenou od vzlykající tety. Předchozí týdny byly zábavné – Dursleyovi s Hagridem ho vzali do Příčné ulice, a Harry s Dudleym tam hned začali sbírat kartičky z čokoládových žabek.

Zatímco si Dursleyovi dávali u Fortescuea  zmrzlinu, Hagrid mu u Gringottů ukázal skřety a jeho trezor, pak pokračoval vyřídit další ‚bradavickou záležitost‘. Harry vykulil oči nad množstvím peněz, které mu zanechali jeho vlastní rodiče, a prohlédl si ostatní věci ze svého ztraceného dětství. Rozhodl se, že si odnese krabici označenou ‚důležité dokumenty‘ a několik alb s fotografiemi, a vrátil se ke své rodině.  Když přijeli zpět na Zobí ulici, teta dokázala kromě jeho rodičů identifikovat na fotografiích ještě několik lidí a ráda si s ním obrázky prohlížela.

Harry hleděl na vlak s nostalgickým úsměvem. Jako malého chlapce ho táta několikrát vzal podívat se na expres. Spokojeně vtáhl kufr do uličky a našel si volné kupé.  Díval se z okna a přál si, aby se jeho strýc s tetou mohli dostat za přepážku, ale cítil se dobře, protože věděl, že na konci cesty ho čeká táta Hagrid.

Opřel se a obdivoval svou novou sovu, snažil se rozhodnout, jak se bude jmenovat. Hedvika – vzpomněl si na jméno v jedné z jeho nových kouzelnických knih. To bylo super jméno pro sovu. Podvědomě si promnul svědící místo na čele, kde míval jizvu. Laserová operace se o ni bez problému postarala, ale ještě to trošku svrbělo, když se zpotil. Brzy to bude úplně v pořádku a snad nikdo nepozná, že Harrison Hagrid je ve skutečnosti Harry Potter.

Dveře kupé se otevřely a dovnitř zvědavě nahlédl zrzavý pihovatý kluk. „Je tu volno? Všude jinde je obsazeno,“ ptal se s nadějí.

„Rone? Rone Weasley?“ Harry odsunul Hedvičinu klec bokem, vzrušeně se zvedl a šklebil se od ucha k uchu.

„My se známe?“ Ron zmateně pozoroval chlapce, který se na něj zářivě usmíval. Připadal mu známý, ale ani za nic si na něj nedokázal vzpomenout.

„Cha!“ zasmál se Harry hlasitě. „Představ si mě s dlouhými spečenými vlasy a spoustou špíny!“

„Ne!“ Ron přišel blíž a poplácal ho po paži. „Harry Hagrid? Co se s tebou stalo? Máma s tátou říkali, že jsi šel žít k mudlům!“

Rozradostněný Harry souhlasně přikývl. „Jo – k dávno ztraceným příbuzným. Ti mě nějak vydrhli, co?“

„No to ti povím, kámo!“ Ron se opřel do sedadla naproti Harrymu. „Vypadáš skvěle – ty vlasy se mi líbí, i když Charlie vždycky myslel, že tvé dredy jsou senza.“

Po zbytek cesty si povídali o několika posledních letech. Dvojčata teď byla v Bradavicích neblaze proslulá svými žertíky, Bill dělal v Egyptě pro Gringottovy a Charlie v Rumunsku pracoval s draky. Harry si byl jistý, že jeho táta o tom nevěděl, jinak by nemluvil o ničem jiném.

Pak se setkali s Hermionou a Nevillem a velmi krátce i s Dracem Malfoyem, který otevřel dveře kupé jen na tak dlouho, aby si ověřil, že ve vlaku není Harry Potter.

Moudrý klobouk chtěl Harryho nejprve zařadit do Zmijozelu – rozhodně toužil se prosadit a rád by měnil šance ve svůj prospěch. Ale k Brumbálovu a Hagridovu potěšení klobouk nakonec rozhodl, že bude v Nebelvíru, když ho Harry prosil, aby mohl zůstat s Weasleyovými.

 

xxx

 

Začátek roku se zakalil. Harry měl přirozený talent k létání a stal se nejmladším chytačem za celé století. Draco Malfoy trochu žárlil na jeho dovednost s koštětem a vynahrazoval si to posmíváním se jeho ‚obhroublému otci‘. Harry prostě jen pokrčil rameny – lépe, když ho popichoval milujícím tátou obrem, než kdyby na něj civěli jako na Chlapce, který zůstal naživu.

Občas mu dělalo potíže nesmět říct svým kamarádům, kdo skutečně je, ale nechtěl, aby se na něj dívali jinak. Bylo opravdu, opravdu hezké být Harry Hagrid.

 

xxx

 

Drahá teto Petunie a strýčku Vernone,

znovu vám děkuji za nádhernou sovu! Pojmenoval jsem ji Hedvika. Je tak inteligentní. Přísahám, že rozumí všemu, co říkám. Bradavice jsou skvělé. Jídlo je fantastické (i když mi chybí tvé vaření, teto Petunie – zvlášť tvoje koláčky) a mám dva nejlepší kamarády – Rona Weasleyho (kterého jsem poznal dřív, než jsem se setkal s vámi) a Hermionu Grangerovou. Je fakt chytrá.

Byl jsem zařazený do Nebelvíru. Máme tu čtyři koleje. V Nebelvíru byli maminka a tatínek Potterovi! Hraju ve famfrpálovém družstvu, stejně jako táta.

Jak se vám líbí tento dopis? Přál bych si, aby kouzelníci používali kuličková pera. Inkoust a brky dělají docela nepořádek.

Cítím se trochu divně, že jsem tu zpátky. Je hezké vidět tátu při každém jídle, ale bydlení v chatě mi vůbec nechybí. Prosím, neříkejte mu to – nechci se ho dotknout. Chyběla mi teta Minny, Poppy a strýček Sev – je opravdu pěkné je znovu vidět.

Když jsem se jednou večer plížil hradem, narazil jsem na Chloupka. Pamatujete na Chloupka – tátova trojhlavého psa? Myslím, že mě postrádal – není to nic moc být poslintaný třemi obřími psími hlavami. Ron s Hermionou byli úplně ohromení.

Jedna věc je tu zvláštní. Můj učitel obrany Quirrell je vážně divný. Vím, že to zní ujetě, ale přísahám, že několikrát, když se na mě podíval, mě opravdu, opravdu hodně bolelo místo, kde jsem měl jizvu. Nevěřím mu – chová se, jako by něco skrýval.

Dudley se vrací domů na Vánoce? Chtěl bych taky, jestli vám to nevadí.

Děkuji, že jste mě zbavili jizvy. Všichni tady pořád „kde je Harry Potter“ a celý ten nesmysl. Nevěřili byste tomu, jak o něm mluví holky! Musím se červenat. Spousta dětí mě ignoruje, protože si myslí, že můj táta je ‚tak nekulturní‘. To je pro mě výhoda – mám přátele, kteří mají rádi MĚ!

Jo, tetičko – jestli mi chceš poslat koláčky nebo tak něco (jako třeba koláčky!), Hedvika je může přinést, žádný problém!

S láskou

Harry

 

xxx

 

Drahý Harry,

tvůj dopis nás moc potěšil! Ty i Dudley nám tolik chybíte – dům je teď tak tichý. Hedvika je chytrá sova. Požádala jsem ji, ať počká, abych ti mohla upéct tvé oblíbené koláčky, a ona to pochopila! Doufám, že ti budou chutnat. Věděl jsi, že Hedvika má skutečně moc ráda slaninu?

Tvého strýce strašně rozesmáli kouzelníci, kteří stále používají brka a inkoust. Alespoň jsou hezké.

Proč by měl tvůj táta chovat Chloupka v hradu? Podle toho, co jsi říkal, je spíš velký.

Máme strach z tvé jizvy. Prosím, řekni o tom vašemu řediteli. Jelikož se jedná o ‚jizvu z prokletí‘, možná je Quirrell jedním z těchhle Smrtijedů a nějakým způsobem ti působí bolest? Tvůj strýc přiložil dárek, který můžeš použít v případu nouze. NEOTVÍREJ krabici, ani si s ní nehraj, dokud si nepřečteš pokyny, ano? Říká, že si na to budeš pamatovat z jeho historek.

Samozřejmě můžeš přijet domů na svátky! Moc bys nám chyběl, kdybys nepřijel. Ale pokud by tvůj táta trval na tom, abys zůstal, pochopíme to.

S láskou

tetička a strýček

 

xxx

 

Drahá teto Petunie a strýčku Vernone,

děkuji za koláčky! Mí spolubydlící souhlasí, že mudlovské koláčky jsou nejlepší. Chtěl bych, aby tu Dudley mohl být na Halloween! Halloween v kouzelnickém světě je NEJLEPŠÍ! Měli jsme hostinu, spoustu skvělého jídla a létající dýně – tak strašidelné! Nejskvělejší ale bylo, že se do hradu zatoulal TROLL! Všichni se měli vrátit do svých ložnic, aby byli v bezpečí, ale Ron a já jsme si vzpomněli, že Hermiona o tom vůbec neví. Něco ji ten den zranilo a schovávala se v nepoužívané dívčí umývárně, kde plakala. Tak jsme ji šli varovat a úplně sami jsme s trollem bojovali! Neboj se – jsme v pořádku. Přál bych si, abych mu nestrkal svou hůlku do nosu – trollí šušně jsou nejhorší. Protože jsme Hermionu zachránili, nedostali jsme trest ani nic podobného! Strýčku Vernone, chtěl bych mít jednu z tvých pušek. To by bylo mnohem rychlejší, než všechna ta hloupá kouzla, která jsme museli použít.

No, prozatím je to všecko.

S láskou

Harry

 

xxx

 

Albus Brumbál seděl u své ranní pošty. Skřítci odstranili Huláky, které každý ředitel denně dostává, účetní oddělení převzalo faktury a teď před sebou měl malou hromádku dopisů od ustaraných nebo rozzlobených rodičů. To všechno bylo součástí jeho práce.

Jeden dopis vyčníval – byl napsán na mudlovském papíře a mudlovským inkoustem. Aha – byl od Dursleyových. Takoví milí lidičkové – s Harrym odvedli skvělou práci. Otevře ho jako první.

Pane řediteli Brumbále,

Harry nám ve svém dopisu napsal, že po hradu se volně pohyboval TROLL. Tři studenti prvního ročníku, on byl jedním z nich, skutečně museli bojovat o život s tím monstrem? JAK je tohle možné? Myslela jsem, že Bradavice jsou (a cituji Vaše slova) „nejbezpečnější místo v celé Británii“.

Podle toho, co jsem četla, jsou trollové asi šest metrů vysocí. Jak se nějaká z těch bestií může nepozorovaně vloupat do hradu? Jakou ostrahu, pokud vůbec nějakou, máte v téhle škole?

Jestli to dobře chápeme, v Bradavicích je asi čtyřicet dětí v prvním ročníku, sto dvacet předpubertálních studentů. Je zde dvacet čtyři prefektů a patnáct členů sboru. Chcete mi říci, že třicet devět vedoucích nedokáže v případě potřeby ohlídat sto dvacet dětí, a tři prvňáci mohou zmizet bez povšimnutí? Přála bych si mít přístup k Hulákům – po zbytek roku bych vám posílala každý den jeden.

Jestliže uslyšíme, že se Harrymu stalo něco nebezpečného, pošlu vám mudlovský ekvivalent Huláka. Věřte mi, líbit se vám to nebude.

Petunie Dursleyová

Albus se pro sebe uchechtl. Vážně se bude muset podívat, jak se ten troll dostal do Bradavic. Asi to mělo něco společného s dvojčaty Weasleyovými – to byli takoví žertéři. ‚Mudlovský ekvivalent Huláka?‘ Co si mudlové myslí, že mají, aby tím překvapili kouzelníka? No dobrá, zpátky do práce.

 

Poznámka autorky:  V komentářích se o Hagridových rodičovských schopnostech trochu diskutovalo. Mohl být Harry drobný? Podívala jsem se na to z tohoto úhlu – Hagrid je příšerný kuchař (viz jeho kamenné koláčky), nebezpečná stvoření nevnímá jako nebezpečná a jeho chata je malá. Myslím, že Harry neměl mnoho míst, kam by se mohl schovat s jídlem, aby mu ho Tesák nesežral. Nedomnívám se, že by mohli jíst ve Velké síni, když byl Harry tak velký, že neutíkal z dohledu – vzpomeňte si, že Hagrid je šafář a občas ještě profesor.

Ostatní bradavičtí profesoři se nestarali? No – v kánonu Brumbál nechal Harryho u Dursleyových všechna ta léta, aniž by se za ním podíval! Stejně jako Remus! Myslím, že je to velmi chladná partička, která příliš mnoho považuje za samozřejmost. Minerva, Poppy, Severus a Molly se snaží, aby Brumbál něco udělal, ale trvá to léta. Je tak starý, že se mu nic nezdá naléhavé...

 


Kapitola 7. Část 1. Hagrid a Kámen mudrců



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    



 

Kapitola 7. Část 1. Hagrid a Kámen mudrců

 

Harry stál uprostřed famfrpálového hřiště a vyčerpaně supěl. Jeho koště bylo nějak očarováno a pokoušelo se ho shodit, ale on se na něm udržel a chytil zlatonku. Vítězství bylo sladké. Dav divoce křičel, učitelé byli bledí a život byl krásný.

Večírek na oslavu vítězství v nebelvírské společenské místnosti se vyvedl. Harry byl trochu rozrušený, když se snažil zjistit, co se stalo s jeho Nimbusem 2000. Jakmile začala oslava skomírat, Hermiona s Ronem ho chytli a odtáhli stranou k rozhovoru.

„Harry,“ šeptala Hermiona horečně, „umírám touhou si s tebou promluvit. Myslíme si, že ti koště zaklel Snape! Ron i já jsme viděli, jak mumlal kouzlo, když jsi bojoval s koštětem – nepřestal, dokud jsem nevlezla pod sedadla a nezapálila mu plášť. Pak bylo tvé koště v pořádku.“

„Strýček Sev? To je hloupost!“ vysmál se jim Harry. „Mohl by trochu nadržovat Zmijozelům a není úplně vřelý a milý, ale neublížil by mi.“

„No nevím, kámo,“ zamumlal Ron a vypadal dost nešťastně. „Je mi jasné, že ho máš rád a tak, ale děje se něco divného.“

 

xxx

 

Druhý den ráno po hodině lektvarů zůstali ve třídě dva nervózní a jeden šklebící se Nebelvír. Profesor Snape se podíval na tři studenty, stojící a ošívající se před jeho stolem. „Mohu vám nějak pomoci?“ protáhl svým navýsost neochotným hlasem.

Harry se velmi nevinným způsobem usmál. „Strýčku Seve, tady mí kamarádi říkají, že to vypadá, jako bys seslal kouzlo, které mi včera tak rozdivočelo koště. Já vím, že bys to neudělal.“ Bezostyšně vrhl na mistra lektvarů štěněcí pohled, plný naprosté důvěry a očekávání.

Severus Snape na něj překvapeně pohlédl a ve tváři mu probleskl rychlý a sotva patrný úsměv. „Velmi bystré. Pět bodů Nebelvíru. Pokud se mi někdy povede dokázat, že kdokoli z vás podpálil můj hábit, strhnu vám padesát.“

Hermiona náhle objevila na své botě něco nesmírně zajímavého.

„Ne – neproklel jsem Harryho koště,“ pokračoval Snape. „Odříkával jsem protikouzlo. Bylo dost obtížné udržet tě na koštěti, aby ses nezabil. Když můj hábit tak záhadným způsobem vzplál, rozptýlil mé soustředění, ale naštěstí i soustředění toho, kdo proklel tvůj Nimbus.“ Posadil se zpět do křesla a studoval trojici. „Velice se mi ulevilo, že ses nezranil. Nemohu říci, že jsem šťastný úplně, protože moje kolej prohrála.“

„Ale kdo by chtěl Harrymu ublížit?“ vybuchla Hermiona. Oči se jí leskly neprolitými slzami. Ron souhlasně přikývl.

„Slečno Grangerová, na to vám nemohu odpovědět. Možná má nějaké nepřátele jeho otec?“

„Hagrid? Hagrida mají všichni rádi,“ smál se Ron.

„Ne, pane Weasleyi. Všichni ho rádi nemají. Ale buďte ujištěn, že profesorský sbor velmi pečlivě dbá o případné budoucí hrozby proti vašemu kamarádovi.“

 

xxx

 

Harry seděl na podlaze v chatě svého tatínka, kterého přišel po vyučování navštívit. Vedle něj ležel Tesák s obrovskou slintající hlavou v jeho klínu. Zvířecí oči k Harrymu vzhlížely s absolutním psím zbožňováním.

„Ron a Hermiona si mysleli, že to byl strýček Sev, kdo proklel mé koště, tati,“ poznamenal Harry, zatímco hladil svého bývalého spolunocležníka a škrábal ho za ušima.

Obr si odfrkl. „Pchá – víš, že je to hloupost. Ale chci, abys byl opatrnej, Harry. Někomu se nelíbíš. Je možný, že někdo zná tvý opravdový jméno?“ Rubeus se znepokojeně mračil a pohrával si s medvědí pastí.

„Proč jsi mi nikdy neřekl moje skutečné jméno, tati?“ zeptal se Harry nenuceně. Opravdu mu to nevadilo, ale byl zvědavý.

„Nó, Arry – to sem nemoh‘. Brumbál, je to fakt skvělej mužskej, se bál, že bys to náhodou moh‘ někomu říct. Byl jsi tak důvěřivý děcko,“ posmrkl a otřel si z oka sentimentální slzu. „Když jsi byl dost velký, abych ti s tím mohl věřit, byl jsi u svého strýčka a tety a Brumbál povídal, že ti to řeknou.“

„To je v pořádku, tati. Každopádně nevěřím Quirrellovi,“ řekl pevně. „Přísahám, že mě už několikrát hrozně rozbolela hlava, když se na mě podíval. To je na něm právě to srandovní. Ani si nemyslím, že doopravdy koktá.“

„Harry, Brumbál najímá jenom ty nejlepší. Ty to víš. Profesor Quirrell musel odpovědět na pár pěkně těžkejch otázek, aby práci v Bradavicích dostal.“ Odložil past na masivní stůl a nesouhlasně se na syna podíval.

„Tati, myslíš, že to má něco společného s tím, co hlídá Chloupek?“

Harry vstal a shodil slintajícího psa na podlahu.

Rubeus trhl hlavou a nervózně se zarazil: „Ch-chloupek? Něco hlídá? Fakt nevim, co to říkáš, Arry!“ Jeho přízvuk zesílil, když byl napjatý.

Harry se zasmál, přikročil k němu a objal ho. „Tati, to je v pořádku. Nikomu nic neřeknu. Vím, že Chloupek něco hlídá – v té místnosti jsou padací dveře, a proč by jinak děda Albus dovolil, aby sis Chloupka držel v hradu? No tak vážně!“

Hagrid vstal, znepokojeně poplácal svého chlapce po zádech, přičemž mu zhmoždil jedno či dvě žebra, a přešel po místnosti. „Teď si to necháš pro sebe, Arry. V tom pokoji nic nejni. A kdyby bylo, je to mezi profesorem Brumbálem a Nicolasem Flamelem. Hej – to sem neměl říkat!“ Ztěžka si sedl a pohlédl na syna třpytícíma se očima: „Prosím, drž svoju pusu zavřenou!“

 

xxx

 

Harry trávil co nejvíc času mezi vyučováním a famfrpálem zkoumáním, kdo je Nicolas Flamel. Dokonce požádal o pomoc Hermionu, ale nevysvětlil jí, proč to chce. Dodržel slovo a neřekl o Chloupkovi svým přátelům ani nikomu jinému. Ale veškeré jejich pátrání nic neukázalo – nikde v současných dějinách se neobjevilo jméno, které Hagridovi uklouzlo.

Zlaté trio strávilo krásné svátky se svými rodinami. Teta Petunie si dělala spoustu starostí o Harryho. Stále byla rozzlobená kvůli nebezpečí, do něhož nechal Brumbál jejího synovce spadnout. Říkal si, jak dobře udělal, když se nezmínil o svých potížích s koštětem.

Vánoce byly skvělé – Dudley se vrátil domů ze Smeltings, Rubeus s Albusem se přiletaxovali, aby si s Dursleyovými vyměnili dárky, a později toho dne se Harry odletaxoval k Weasleyům. Harry dal Dudleymu čokoládové žabky, které byly vděčně přijaty. Jejich sbírka kartiček se utěšeně rozrůstala.

Nejpodivnější dárek získal Harry od dědy Albuse – starý neviditelný plášť, který patřil jeho otci.

„Jestli uslyším jediné slůvko, že ho používáš k nesprávným věcem, chlapče,“ broukl Vernon hravě, „víš, že ho budu muset zabavit.“

„Ano, strýčku Vernone,“ ušklíbl se Harry. „Ujistím se, že o tom nic neuslyšíš.“

 

xxx

 

Harry a Dudley se ve své herně povalovali na sedacích pytlích a povídali si o škole. Dudley právě skončil příběh o zápasnickém utkání, které vyhrál, a trávili pěknou tichou chvilku tříděním nových kartiček. Čokoládové žabky skákaly po podlaze – roztrhali všechna balení v krabici, aby z nich vytahali sběratelské karty.

„Přál bych si zjistit, kdo je Nicolas Flamel,“ naříkal si Harry. „Na hradě máme záhadu - někdo tam po mně jde, a prosím, neříkej to své mamce. Myslím si, že to má něco společného s Nicolasem Flamelem, dědou Albusem a s čímkoli, co tam Chloupek hlídá.“

„Ty nevíš, kdo je Nicolas Flamel?“ zíral na něj Dudley s otevřenou pusou. Děsivě se zašklebil. „Já vím o kouzelníkovi něco, co ty ne? Co za to, syčáku?“

Dudleyho posměšný výraz Harryho rozzuřil. Přijal výzvu a oplatil bratranci zlý úšklebek. „Že tvůj škaredý nos zůstane vcelku!“ ihned skočil na Dudleyho a začal ho hravě boxovat. O hodně chichotání a bouchanců později na něj Harry shlédl. „Vážně – víš, kdo je Nicolas Flamel? Pošlu ti z Prasinek novou krabici čokoládových žabek.“

„Platí!“ vykřikl Dudley nadšeně. Prohrábl štos kartiček a jednu hodil Harrymu. „Pošli mi je sem – mí kamarádi ve Smeltings se nesmějí o kouzelnickém světě dozvědět.“ Harry se podíval na kartičku, která mu přistála v klíně.

„Nicolas Flamel, narozený 1326, ještě nezemřel?“ přečetl z její zadní strany.

„Hrůza!“ zakrákal Dudley, který četl bratranci přes rameno.

„Proslavený vytvořením Kamene mudrců?“ Harry vzhlédl a setkal se s Dudleyho pohledem. „Co je to Kámen mudrců?“

Dudley pokrčil rameny. „Tak s tím ti nepomůžu.“ Chňapl po žabce, skákající po koberci, a ukousl jí hlavu. „Doufám, že někdo jiný ano.“


Kapitola 7.Část 2. Hagrid a Kámen mudrců



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

Rating: 13+    



 

Kapitola 7. Část 2. Hagrid a Kámen mudrců

 

Les byl temný a skličující. Harry stál mezi Rubeusem a Tesákem, držel malou lucernu a pozoroval hluboké stíny lesa kolem nich. Tesák neklidně kňučel, ocas pevně stažený mezi třesoucíma se nohama. 

Včera večer profesor Quirrell nachytal Harryho v zakázané sekci knihovny. Vklouzl tam pod svým neviditelným pláštěm, který naštěstí sundal a nacpal do školní brašny. Když se mu povedlo zjistit, co je to Kámen mudrců, byl bohužel objeven a odměněn trestem, který si nyní odbýval se svým tátou.

 „Tady, Arry,“ zavolal. Skláněl se k zemi a Harry dal lucernu blíž, aby lépe viděl. Na lesní půdě se objevilo několik stříbřitých kapek, vypadaly téměř jako rtuť. „Krev jednorožce, Harry. Někdo vážně poranil jednorožce. To je strašný zločin.“

Tesák už dál nedokázal snášet napětí. Zavyl strachem a vyrazil pryč ve snaze utéct ze strašlivého lesa co nejdál. Hagrid se znechuceným výkřikem vyběhl za ním a přes rameno zavolal na Harryho: „Zůstaň tady, hned budu zpátky!“

Skvělé. Harry se nervózně rozhlédl po pasece. Nebál se v lese – koneckonců tu vyrostl. Ale nikdo, kdo měl všech pět pohromadě, se nechtěl po setmění ocitnout v Zapovězeném lese. Byl zapovězený, protože byl nebezpečný.

Podrost za jeho zády podezřele zašustil. Trhl sebou. Snažil se nedat najevo strach. Rozhodl se následovat Hagrida a nejkratší cestou se dostat co nejdál od čehokoli, co se skrývalo ve křoví. Ale hned za zatáčkou se stezka rozdvojovala. Kterou cestou se dali táta s Tesákem? Země byla příliš udupaná a ztvrdlá, než aby na ní byly vidět stopy.

Harry pokrčil rameny a vybral si směr vlevo. Nemyslel, že půjde daleko – byl na doslech a měl světlo. Stezka téměř okamžitě vyústila do malé mýtinky, mírně prohloubené a obklopené balvany. A tam, na opačné straně mýtiny, se ve světle lucerny zářivě lesklo ležící tělo jednorožce. Dech se mu zarazil v hrdle, když si uvědomil, že se nad kouzelným stvořením sklání postava v plášti s kápí a pije krev z jeho krku.

Záhadná postava zaslechla Harryho zalapání po dechu a vzhlédla. Neviděl rysy jejího obličeje, ale ztuhl strachem, když se člověk-tvor vrávoravě vztyčil nad mrtvým zvířetem a houpavě se potácel k Harrymu, jako by měl nohy obráceně.

Harry Potter. Konečně s-s-se s-s-setkáváme,“ nepřirozený, syčivý hlas, který ta slova zašeptal, mu zmrazil krev v žilách a přikoval ho k zemi.

Zaduněla kopyta, lámaly se větve a Harry se mohl znovu nadechnout. Na palouk vskočil kentaur, přelétl nad Harryho vyděšenou hlavou, zastavil se před ním a předníma nohama se rozehnal po temné postavě. Ta se obrátila a prchla do lesa.

Kentaur se otočil a shlédl na chlapce. „Jsi v pořádku, Harry? V lese to pro tebe není bezpečné!“ Hrdý tvor pohlédl směrem, kterým utekl temný neznámý.

„Firenze?“ Harry, zesláblý úlevou, klesl k zemi. „Dlouho jsme se neviděli. Jak se má tvá klisna a hříbata?“

Kentaur se na něj usmál. Chlapec vypadal mnohem lépe, než když o něj pečoval Hagrid. „Vyskoč si, Harry. Ale neříkej to Banemu. Myslím, že se potřebuješ trochu projet.“ Vděčně se vyšplhal Firenzemu na záda. „Maria s dětmi jsou v pořádku, díky za optání. Budeme mít další, až bude Saturn v zenitu.“

„Firenze, co to bylo?“

„Harry Pottere, víš, k čemu se používá krev jednorožce?“ odpověděl kentaur.

„No hele! Kdo řekl, že jsem Harry Potter! Jsem Harry Hagrid!“ nervózně si pohrával s prameny Firenzeovy hřívy.

„Tvé tajemství je u nás v bezpečí. Hvězdy prozradí mnoho,“ zašeptal kentaur.

„Hvězdy a tátova velká pusa,“ brblal Harry, na což mu byl odpovědí úsměv.

„Ale zpět k našemu rozhovoru,“ pokračoval kentaur. „Zabít jednorožce je obludnost. Jenom ten, kdo nemá co ztratit a může všechno získat, by se dopustil takového zločinu. Krev jednorožce tě udrží naživu, když jsi jen krůček od smrti, ale za hroznou cenu. Když zabiješ něco tak čistého a bezbranného, aby ses zachránil, budeš žít jen napůl. Tvůj život bude prokletý od chvíle, kdy se krev dotkne tvých rtů.“

Harry zíral na Firenzeův týl. „Kdo by byl tak zoufalý?“ přemýšlel. „Smrt by byla lepší než být navždy prokletý!“

„Ano,“ souhlasil tiše kentaur. „Ale někdo by mohl zvažovat použití krve, kdyby věděl o něčem jiném, co by mu mohlo vrátit plnou sílu a moc, jakmile to získá.“ Než se ponořili do lesa, Firenze se ohlédl přes rameno. „Harry Pottere-Hagride – víš, co se v této chvíli skrývá ve škole?“

Harry zalapal po dechu. „Kámen mudrců! Jeho pomocí vyrobíš Elixír života!“

„A kdo,“ pokračoval kentaur, „se drží při životě a čeká na svou šanci vrátit se k moci?“

Harry byl rád, že sedí na Firenzeových širokých zádech. Cítil se slabý v kolenou. „Ta věc byla Voldemort?“

Firenze se zastavil na mýtině, odkud Hagrid předtím utíkal za psem. Hagrid se k nim rozběhl, Tesáka vlekl za sebou a křičel: „Arry – si v pořádku?“ Stáhl chlapce z kentaurových zad a drtil ho v objetí. A to se jeho žebra právě vzpamatovala z jeho posledního projevu náklonnosti.

„Jsem v pořádku, tati. A díky, Firenze…?“ ohlédl se k místu, kde kentaur stál. Ale ten už mlčky mizel v lese.

 

xxx

 

Drahá teto Petunie a strýčku Vernone,

jsem trochu nervózní a nevím, komu to říct. Cítím se dobře, když si s vámi můžu promluvit, i když je to jen v dopise. V Bradavicích je to fakt divné. Myslím, že jsem včera v noci, během trestu v Zakázaném lese, utekl Voldemortovi. Zachránil mě Firenze, to je kentaur a tátův kamarád. Vypadá to, že Voldemort žije jen napůl a musí pít krev jednorožce, dokud nedokáže na hradě ukrást něco, co mu dá nové, trvalé tělo. Přál bych si ho pořádně zabít hned napoprvé.

Řekl jsem to dědovi Albusovi, ale jen mě poplácal po hlavě a řekl, že na mě všichni dávají pozor. Tak proč mě za trest poslal do lesa? Jestli je to tak, bylo by bezpečnější poslat mě do sklepení čistit kotlíky ke strýčkovi Sevovi.

Myslím, že Quirrell ví, kde Voldemort je, a snaží se mu pomoct ukrást kámen. Přál bych si, aby mě táta nebo děda poslouchali. Strýčku Vernone, tvůj dárek nosím pořád u sebe.

S láskou

Harry

 

xxx

 

Harry byl poněkud zničený. Od trestu v lese špatně spal. Nemohl se zbavit pocitu, že mu hrozí smrt. Bolest v jeho čele se zdála být silnější a silnější – zejména během hodin obrany. Teta se strýčkem mu chtěli najmout mudlovského osobního strážce, aby ho ve škole hlídal, ale děda Albus je umluvil, aby to nechali na něm.

Byly dvě hodiny ráno a Harry vzdal snahu usnout. Vklouzl do kuchyně pro nějakou velkou kost pro Chloupka – skřítci k večeři podávali hovězí, takže si byl jistý, že může dostat tak mohutnou, aby ji kerberus mohl ohlodávat.

Ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti, v níž žil Chloupek, si uvědomil, že něco není v pořádku. Místo vzrušeného kňučení trojhlavého psa na znamení, že byl poznán, slyšel tóny harfy. Ano, v rohu místnosti se nacházel zakletý nástroj a Chloupek spokojeně chrápal. Táta musel někomu vybreptat, jak psa utišit. Upustil kost a začal couvat ven.

„Zůstaň stát,“ ozvalo se tenorem, jemuž chybělo falešné koktání. Quirrell vykročil zpoza Chloupka s hůlkou výhružně namířenou na Harryho. Ten se neklidně rozhlédl kolem – jestliže tu byl Quirrell, Voldemort nemohl být daleko. 

„Co chcete, profesore?“ věděl, že musí mluvit. Nemluvit by znamenalo vrhat kletby, a v tom se s profesorem obrany nemohl měřit. Muž v podivném páchnoucím turbanu přistoupil k němu s hůlkou zacílenou na jeho hruď.

„Chci, abys šel dolů těmi padacími dveřmi a něco mi přinesl, Harry Pottere,“ zasyčel.

„Vám, nebo vašemu šéfovi?“ Harry na něj zlostně hleděl a prsty ho svrběly. Chtěl popadnout hůlku a proklít Quirrella do bezvědomí. „A jsem Hagrid, ne Potter.“

Chytrý. Ty js-s-si to nepochopil, že?“ Podivný nosový, syčivý hlas zazněl zpod učitelova turbanu. Harry se na něj ohromeně podíval. „S-s-sejmi turban, s-s-služebníku.“

„Ano, pane.“ Quirrell si začal jednou rukou odmotávat z hlavy dlouhý pruh látky, aniž by pohnul tou druhou, v níž držel hůlku. Harrymu se nelíbilo, jak to zvládal.

Quirrell skončil a otočil se. Ze zadní části hlavy mu vyrůstala odporně růžová, beznosá tvář – obraz čistého zla a nenávisti. Zírala na něj a pak se ušklíbla nebezpečným úsměvem. „Tak tohle je ten s-s-skvělý Harry Potter? Mys-s-slel s-s-sis, že s-s-se přede mnou s-s-schováš pod novým jménem? Tvou přítomnos-s-st dokážu cítit celou dobu – tvé jméno mě neoklame. Nechci ris-s-skovat svého s-s-služebníka. Projdeš padacími dveřmi dolů a přines-s-seš mi Kámen mudrců.

Harry poslušně odsunul Chloupkovu mohutnou tlapu bokem a otevřel dveře, zatímco Voldemort konečně přestal syčet své příkazy. Jeho hadí způsob řeči byl mnohem otravnější než Quirrellovo falešné koktání. Předpokládal, že má lepší šanci přežít proti čemukoli, co je tam dole, než proti Quirrellovi. Ale když se Voldemort zmínil o Kameni, Harry se zarazil.

„Jo – vy chcete tohle?“ obrátil se a pohlédl na nechutné duo. „Není tam dole – mám ho já. Děda Albus mi ho dal, abych ho udržel v bezpečí.“

Vezmi s-s-si ho od něj, s-s-služebníku,“ zasyčela kreatura a Quirrell se poslušně otočil k Harrymu a rozkazovačně napřáhl ruku. Harry se rukou prohrabával v kapse hábitu a trochu ustoupil, takže učitel se musel přiblížit k padacím dveřím.

Harry vytáhl z kapsy zvláštní zelený kámen – zhruba velikosti husího vejce a s podivnou strukturou. Z jeho konce vytáhl zajišťovací kroužek a pevně ho vložil do čekající Quirrellovy ruky. Harry rychlým úderem poslal profesora, který na tu věc s rozpačitým výrazem tupě zíral, skrz otvor dolů a zabouchl za ním padací dveře. O deset vteřin později byl Chlapec, který zůstal naživu, odměněn tlumeným BUUM z velké dálky.

„To bude mít trvalé následky,“ přikývl Harry s potěšeným výrazem. „Díky za dárek, strýčku Vernone.“

 

xxx

 

Harry zvažoval, že se prostě vrátí do postele, a nechá dědu Albuse, aby se pokusil zjistit, co se stalo s jeho ztraceným učitelem obrany, ale nemohl to udělat. Každopádně by to mohl být způsob, jak se vyrovnat s těmi sto padesáti body nespravedlivě odečtenými Quirrellem.

Takže první, co ráno udělal, bylo zajít při snídani za ředitelem a zašeptat mu, že s ním musí mluvit. O jedno heslo „Lentilky“ později se ocitl v pohodlném polstrovaném křesle, usrkoval čaj a vysvětloval, co se stalo Quirrellovi.

Brumbál zbledl při představě zdí pocákaných kousky učitele obrany, ale souhlasil, že Harry nejenže jednal v sebeobraně, ale navíc v nejlepším zájmu kouzelnického světa. Rád vrátil Nebelvíru sto padesát bodů, které Harryho koleji zajistily školní pohár. Také sjednal přesun Kamene mudrců zpět ke Gringottovým.

O týden později se studenti vrátili domů a Harry k Dursleyovým. Brumbál se probíral hromadou pošty na stole. Myslel si, že unikl dalšímu ostře kritickému dopisu od paní Dursleyové, ale vypadalo to, že se Harry své přehnaně starostlivé tetě musel přiznat. Před ním ležela tlustá vycpaná obálka s jejím jménem na místě odesílatele. Zkontroloval ji na kouzla, čáry, jedy a kletby; byla čistá.

Se samolibým úsměvem ji roztrhl, aby ho překvapil velmi hlučný a rozsáhlý výbuch.

BUUUUUUM!

Mudlové možná nemají Huláky, ale zato mají dopisní bomby. Bude trvat hodně dlouho, než mu doroste obočí. A kam se poděl jeho nos?

 

Poznámka autorky: Ruční granát si vymyslel můj syn. Jsem na něj tak hrdá. Každopádně byste si měli začít všímat, že Harry je v tomto příběhu tak trochu blázen do zbraní – stejně jako jeho milovaný strýček. A Petunie má rozhodně zvláštního koníčka...

 



Poznámka:


Kapitola 8. Hagrid a Tajemná komnata



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

                                                                     Rating: 13+ 


 

Kapitola 8. Hagrid a Tajemná komnata

 

Harry seděl u kuchyňského stolu v Doupěti. Hrál s Ronem Řachavého Petra a bez úspěchu se snažil flirtovat s Ginny. Je pravda, že byl mladý a ona ještě mladší, ale v televizi to vypadalo jako sranda – pošetilé škádlení a pomrkávání mezi chlapcem a dívkou. Opravdu - neměl ponětí, co dělá.

„Jen pomysli, Ginny,“ culil se a zakmital obočím. „Za rok nebo dva se mnou můžeš jít na Prasinkový víkend!“

„Pchá! Na to zapomeň, Hagride!“ ohrnula svůj pihovatý nos a vyklouzla z místnosti.

Ron se zasmál, protože věděl, že Harryho neškodné flirtování k ničemu nepovede. „Vzdej to, kámo, ona chce jiného Harryho.“

„He?“ zvědavě se podíval na svého kamaráda. „Jakého jiného Harryho?“

„Harryho Pottera,“ chechtal se Ron. „Pořád je zabouchnutá do Chlapce, který přežil. Doufá, že se letos objeví v Bradavicích. Myslí si, že je jim předurčené být spolu.“ Protočil oči a natáhl se pro další kartu.

Harry zaklonil hlavu a zavyl škodolibou radostí. „Co kdyby se jí nelíbil, až ho potká?“ zašklebil se.

„Hm,“ Ron pokrčil rameny. Holky a jejich pocity ho už nudily.

Ginevru čeká v životě velké zklamání,“ přemítal Harry sám pro sebe a pozoroval, jak odhozená karta na stole exploduje.

„Viděl jsi v poslední době Brumbála?“ zeptal se Ron náhle.

„Ne, proč?“ Harry studoval karty, které držel v ruce.

„Páni – musel se dostat do pořádné rvačky s vlkodlakem, bánší, nebo něčím mocným. Chybí mu obočí, tvář má celou zjizvenou a slyšel jsem, jak si mamka s taťkou šeptají, že mu Pomfreyová musela znovu přidělat nos! To musel být tuhý boj.“

„To tedy ano!“ souhlasil Harry. „Nerad bych stál proti tomu, kdo to dokázal Brumbálovi způsobit!“ Usmál se pro sebe. Teta Petunie ho důkladně vyzpovídala o posledním pololetí v Bradavicích a on chápal, že musí být upřímný. To dědovi Albusovi patřilo – nechal ho celý rok v nebezpečí. Příště by si své učitele obrany měl prověřit trochu lépe.

 

xxx

 

Dudley a Harry unikli hostům, kteří přišli k Dursleyovým na večeři. Bylo to skvostné jídlo. Dospělí seděli v obývacím pokoji, trávili a povídali si, dokud všichni necítili, že už dokážou sníst báječný dort, který teta upekla jako zákusek.

Harry skočil po videu a oba kluci začali hrát velmi násilnou hru, v níž proti sobě bojovali veverky a medvídci v maskáčích. Zrovna, když jim to šlo dobře, ozvalo se měkké „pop“ a vedle chlapců se objevil domácí skřítek.

„Ahoj,“ řekl Harry. „Kdo jsi?“

„Jůůů,“ zíral Dudley.

„Dobby, pane. Jsem Dobby,“ skřítek na Harryho úzkostně pohlédl a nervózně zkroutil do uzlu cíp špinavého povlaku na polštář, který měl na sobě.

„Dobrá, Dobby, sedni si. Chceš nějaké cukroví nebo pití?“ Harry mu vlídně ukázal na sedací vak. Dobby vak užasle pozoroval a potom na něj radostně vyskočil. Ale štěstí v jeho tváři rychle nahradily slzy.

„S-s-skvělý Harry Potter mi nabídne židli a jídlo jako každému jinému kouzelníkovi?“ Skřítek propukl v bědování a pláč. „Harry Potter je úžasný a milý!“

„Ehm, Harry - co je to?“ zašeptal Dudley, aniž by odtrhl oči od podivného vzlykajícího stvoření.

„To je domácí skřítek. Obvykle pracují pro kouzelníky – ovládají opravdu mocnou bezhůlkovou magii.“ Harry si Dobbyho zvědavě prohlížel. Neznal žádné kouzelníky, kteří vlastnili skřítky, a tento na sobě neměl bradavický ubrousek.

„Harry Potter je skvělý, laskavý a skromný! Říká, že domácí skřítci jsou mocní! UÁÁÁ!“ stál na sedacím vaku, kvílel a slzy z něj prýštily jako z vodovodu.

„Ehm, Dobby, mohl by ses trochu ztišit – teta se strýcem mají významné hosty.“ Harry ho nervózně poplácal po zádech a Dudley mu nabídl cukrový brk. Po pár posmrknutích se Dobby usadil na vaku a docela klidně začal cumlat cukroví. „Mimochodem, jsem Harry Hagrid, ne Potter.“

„My skřítci víme, pane. A udržujeme tajemství. Harry Potter se nemůže vrátit do Bradavic. Jeho přátelé už ho nemají rádi. Proč by mu jinak celé léto nepsali?“ Skřítkovy obrovské vypoulené oči na něj mazaně zářily.

„Tedy, Dobby, ani jsem si nevšiml, že nikdo nepsal – celé léto jsem letaxoval sem a tam mezi domy svých kamarádů.“

„Mudlovský domov Harryho Pottera je napojený na letaxovou síť?“ zíral Dobby.

„No jo. Co sis myslel – že jsem ve vězení nebo tak něco?“ smál se Harry podivnému malému týpkovi.

„Ach – tady jsou vaše dopisy. Ukradl jsem je, abyste se nechtěl vrátit do Bradavic. Teď se potrestám.“ Vstal a začal bouchat hlavou o zeď.

„Dobby! OKAMŽITĚ toho nech!“ Harry skřítka popadl, zvedl a stiskl v medvědím objetí. Když přestal bojovat, pustil ho. „Takže, proč mě nechceš zpátky ve škole?“

Skřítek se ustrašeně rozhlédl po pokoji a ztišil hlas do dramatického šepotu. „Je to nebezpečné, Harry Pottere, pane! Slyšel jsem řeči – jsou tam lidé, kteří vám chtějí ublížit, jakmile se vrátíte!“

„Ještě hůř, než když se mě minulý rok pokoušel zabít Voldemort?“ Harry netečně pokrčil rameny.

„VELKÝ HARRY POTTER JE LASKAVÝ, SKROMNÝ A STÁÁÁTEČNÝ!“ ječel Dobby obdivně. Z přízemí se ozval křik, dospělí žádali chlapce, aby ztišili televizi.

„Pšššt!“ zasyčeli kluci jednohlasně.

„Kdo po mně jde, Dobby? Můžeš mi to říct?“ řekl Harry velice tiše v marné naději, že se skřítek přizpůsobí.

„Říkat to je zakázané!“ zašeptal Dobby konspiračně. „Ale pro Harryho Pottera je příliš nebezpečné, aby se vrátil! Máte tu milou rodinu – zůstaňte tady, pěkně a bezpečně!“

„Hm, Dobby, vážím si tvého znepokojení, ale opravdu nemůžu vynechat školu.“ Harry nad skřítkovou skloněnou hlavou obrátil oči v sloup. Dudley v odpověď ústy naznačil slovo „Cvok“ a Harry přikývl na souhlas.

„Jestli Dobby rozmačká krásný dort, teta bude tak rozzlobená, že Harrymu Potterovi zakáže, aby šel do školy!“ Dobby věnoval Harrymu lstivý úsměv a zamířil ke dveřím.

Dudley si odfrkl. „Tak o tom pochybuju. Dort stojí uprostřed konferenčního stolku, kde na něj vidí všichni, včetně dvou mudlů, kteří nemají o kouzelnickém světě ani ponětí.“

Dobbyho uši klesly. „Prosím, Harry Pottere,“ pohlédl na chlapce žalostnýma očima. „Pro skřítky hodně znamenáte. Když jste jako dítě zabil Vy víte koho, zatkli hodně zlých kouzelníků, a to osvobodilo jejich skřítky – skřítky, se kterými špatně zacházeli. Harrymu Potterovi dlužíme mnoho. Nevracejte se do nebezpečí!“

A s lusknutím prstů se přemístil.

„To je magor,“ řekl Dudley a vzal do ruky svůj ovladač.

„Jo,“ souhlasil Harry a hleděl na místo, odkud skřítek zmizel.

 

xxx

 

Příčná ulice kypěla aktivitou předškolních nákupů. Dopisy z Bradavic přišly minulý týden a studenti se mačkali v ulicích a obchodech, aby si opatřili nové šaty a školní potřeby. Harry se odletaxoval k Weasleyům na každoroční nákup a slíbil, že se vrátí s krabicí čokoládových žabek pro Dudleyho. Koneckonců i jemu chybělo ve sbírce pár kartiček!

Fronta na učebnice v Krucáncích a Kaňourech začínala v přední části obchodu a táhla se dveřmi až na ulici. Nebyli tu jen bradavičtí studenti všech věkových kategorií, ale i spousta pištících a chichotajících se matek čekala, až se dostanou dovnitř.

„Co se to tam děje?“ Ron se zamračil na shromážděný dav.

„Nebudu se moct brouzdat takhle přeplněným obchodem,“ naříkala Hermiona.

Molly nahlédla do výlohy a zalapala po dechu. „No, tam jdu taky! Vypadá to, že uvnitř je Zlatoslav Lockhart a podepisuje své knihy! Několik jich mám doma a miluji je!“ K Harryho a Hermionině šoku se matka Weasleyova rodu začala upravovat a přihlazovat si vlasy. Artur s dvojčaty jen obrátili oči v sloup.

„Musíš naši mamku omluvit, Harry,“ zahihňal se George.

„Ano – je do pana Lockharta úplný blázen,“ dokončil Fred.

Jak se fronta propracovávala do obchodu, mohli si přečíst seznam potřebných svazků visící na zdi. Weasleyovi trochu pobledli – měli čtyři děti, kterým museli koupit kompletní sadu knih. Nakonec se dostali do čela řady a paní Weasleyová se k Lockhartovi lísala víc než kdokoli jiný. Byl to opravdu nehezký pohled, až na to, že Harry tak dostal šanci zaplatit za všechny učebnice dřív, než si Weasleyovi uvědomí, co se stalo.

Zlatoslav Lockhart. Takový náfuka. Neexistoval jiný způsob, jak popsat muže sedícího za stolem, podepisujícího své knihy a získávajícího pozornost čarodějek a reportérů. Měl na sobě neobvyklé bleděmodré roucho, k němu ladící klobouk olemovaný pírky, blýskal neuvěřitelně bílými zuby a jeho úsměv byl produktem mnoha hodin nácviku před zrcadlem. Žádný muž v místnosti vedle něj neměl šanci. Harry se ještě nikdy nesetkal s člověkem, který by byl víc zamilovaný sám do sebe.

Dlouhé čekání v knihkupectví mělo podle Harryho názoru jen jeden světlý bod. Lucius Malfoy a Artur Weasley skončili v pěstním souboji poté, co starší Malfoy urazil Weasleyovy kvůli použitým knihám v Ginnyině kotlíku. Molly byla ponížená, Ginny se rozplakala a otec Weasleyova klanu v očích všech svých synů získal na vážnosti. Dobrá sranda.

 

xxx

 

Harry, Ron, Fred a George zírali na přepážku vedoucí k Bradavickému expresu. Harry si třel nos a zkoumal poškození brýlí, zatímco dvojčata střídavě nevěřícně dloubala, strkala a tloukla do cihel. Ron se zakoktával a blábolil jako idiot.

Právě když se Harry chystal projít, bariéra se nějakým způsobem uzavřela. Teď to byla normální cihlová zeď a oni zmeškali vlak. Čtyři chlapci stáli a vzájemně na sebe zírali. Zdrcující bezmocnost utlumila i obvyklou veselou náladu dvojčat.

„No, aspoň naše kufry a krámy se dostaly dovnitř,“ vesele poznamenal Harry.

„Co teď budeme dělat?“ konečně promluvil Ron. „Mamka s taťkou uvízli uvnitř. My jsme zmeškali vlak. A mám hlad!“

Ron ani Harry si nevšimli úšklebku, který si vyměnili Ron s Georgem. „Hele, Roníčku a Harrýčku, tady je pár karamelek,“ vytáhl George z kapsy malý pytlík.

Když Ron s Harrym přišli k sobě, byli zpátky ve Fordu Anglia pana Weasleyho. Ron si promnul oči a zíral na dvě zrzavé hlavy na předních sedadlech. „FREDE! GEORGI! Mamka nás zabije! Nemáte povolení!“

Harry zasténal: „Určitě nás vyloučí,“ a nešťastně potřásl hlavou.

„Hloupost, chlapečku!“ vykřikl vesele Fred. „Dostali jsme vás jedním z našich nových vynálezů – omdlévacími karamelkami! Unesli jsme vás, nemohli jste říct ani slovo. My máme průšvihy pořád – očekává se to od nás.“

„Každopádně se usaďte a vychutnejte si výhled.“ George ležérně ukázal z okna, druhou ruku pevně na volantu.

„Hm, Rone. Proč jsi mi neřekl, že auto tvého táty dokáže létat?“ Harry vyhlédl z okna a díval se, jak se kouří z komína Bradavického expresu.

„Já jsem to ani nevěděl, kámo! Jsme v pořádném maléru!“ Pak na sebe s úsměvem pohlédli. Táta Hagrid by mohl žárlit – bylo to jako létat na testrálovi.

 



Poznámka:


Kapitola 9. Komnata, část druhá



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

                                                                         Rating: 13+ 


 

Kapitola 9. Komnata, část druhá

 

Snape byl naštvaný, Brumbál pobavený, Hagrid bezmocně koukal a Prýtová zuřila. Harry nikdy předtím neviděl baculatou a veselou malou profesorku bylinkářství v takovém stavu.

Nesnažili se zasáhnout Vrbu mlátičku. Auto z nevysvětlitelných důvodů začalo sestupovat a ztrácet sílu. Zřítilo se na rozvztekaný strom, nabouralo do něj, násilím vyhodilo čtyři omráčené chlapce a odvleklo se do Zapovězeného lesa. Kluky skutečně mrzelo, že to vypadalo, jako by se všichni starali víc o strom než o ně.

Jakmile bylo zjištěno, že Harry a Ron byli omámeni a uneseni, omluvili je, aby mohli jít na hostinu. Fred a George však měli vyhlídky na měsíc trestů. A na Huláky druhý den ráno při snídani. Pokud existovalo něco horšího než Hulák, byla to dvojice Huláků, která řvala současně.

Dvojčata poslali, aby okamžitě nastoupila tresty s novým učitelem obrany, profesorem Lockhartem. Harry a Ron, kteří se cítili vinní a částečně zodpovědní, se rozhodli pykat s nimi – alespoň na chvíli. K všeobecnému znechucení trest spočíval v pomoci Lockhartovi s jeho osobní fanouškovskou korespondencí. To znamenalo plnit obálky jednotně stylizovanými dopisy a fotografiemi, které ten jako páv nadutý chlap osobně podepisoval, zatímco klukům vykládal o své slávě, fanoušcích a popularitě. Bylo to mučení.

Po třech večerech tohoto trestu se chlapci s ne příliš bystrým profesorem královsky bavili. Seděli kolem jeho stolu, plnili obálky a ujišťovali se, že pokaždé zaryjí palec do úlisné tváře na fotografii.

„Řekněte mi, pane profesore,“ zadíval se na něj George, „čím to je, že máte tak dokonalé vlasy?“

Harry se pokoušel zamaskovat smích kašlem a ve snaze vypadat, jako by ho to zajímalo, blýskal na domýšlivého muže štěněcíma očima.

„Dobrá, chlapci, svěřím vám to tajemství,“ Lockhart se široce usmál a spiklenecky na ně mrkl. Ron těžce polkl, aby nepřišel o dobrou večeři. „Používám Nehnutelný vlasový elixír Zlatoslava Lockharta! Já sám jsem ho pomohl vyvinout! Udrží vaše vlasy pevně na místě, když bojujete s trolly nebo odrážíte zamilované víly.“ A znovu mrkl.

O týden později skončil Zlatoslav Lockhart na ošetřovně s hlavou ukrytou pod ručníkem. Teta Poppy měla to potěšení povědět ‚drahému malému Harrymu‘, jak se do lahvičky s vlasovým elixírem toho frajírka nějak dostalo silné průmyslové superlepidlo a on si nejenže slepil vlasy do velmi neatraktivních hrudek, ale také si do toho hnusu vtiskl ruku. Profesor Snape přísahal, že nemá žádné lektvary k odstranění ztvrdlého cementu, a kouzla nefungovala. Nicméně však měl myslánku a byl ochotný s ní přijít. Mohl tak s Poppy sdílet tu vzpomínku společně s Harrym, Ronem a dvojčaty. Pět z nich vyšlo z myslánky plačících a zesláblých z hysterického smíchu (kromě Snapea, který se jen ušklíbal víc než obvykle), při vzpomínce na Poppy, odhánějící Lockharta jako ovci v pastelovém oblečení.

 

xxx

 

Drahá teto Petunie a strýčku Vernone,

mockrát děkuji za velkou láhev superlepidla! Fungovalo perfektně. A jako vždy děkuji za skvělé koláčky. Jste nejlepší!

Famfrpál byl letos skvělý. Ještě nikdo se mě nepokusil zabít. To je dobře, protože ten pitomý učitel obrany nás nic nenaučí. Jak mohl vůbec tu práci dostat? Vážně si myslím, že neudělal nic z těch věcí, o kterých píše ve svých knihách. Opravdu dobrý je jenom na podepisování svých fotografií – fakt si myslím, že s ženami to umí.

Neudělal by kouzlo, ani kdyby si tím měl zachránit život – vím, že než jste mi poslali lepidlo, psal jsem vám, jak se mi pokoušel uzdravit ruku a místo toho z ní odstranil kosti. Pořád ještě nenašli toho, kdo proklel ten pitomý potlouk.

Další nadutý prevít, se kterým mám co dělat, je Draco Malfoy. Je jediný syn velmi bohaté čistokrevné rodiny a je na sebe nesmírně pyšný. Myslí si, že je super a lepší než všichni ostatní. Měl tu drzost nazvat naši kamarádku Hermionu mudlovskou šmejdkou, což je v kouzelnickém světě nadávka (znamená to, že její rodiče jsou mudlové). Stali se z nás zarytí nepřátelé – nenávidí  Hermionu kvůli jejím rodičům, nenávidí mě, protože můj táta je napůl obr, a opravdu žárlí, protože jsme chytači v soupeřících týmech a on nedokáže vyhrát. Jeho táta mu koupil pozici v zmijozelském týmu tak, že všem hráčům zaplatil opravdu drahá košťata. Druhý den, když Draco dorážel na Hermionu, se ho Ron snažil proklít, ale jeho hůlka je rozbitá od té doby, co se zlomila při nehodě. Tak moc dobře nefungovala.

S láskou

Harry 

 

xxx

 

Harry, Ron a Hermiona právě opustili halloweenskou hostinu. „Je mi líto, že Dudley nemůže vidět, jak kouzelníci oslavují,“ povzdechl si Harry a Ron ho soucitně poplácal po zádech. Opustili oslavu kvůli jiné věci. Plánovali nastražit žertík do pánského pleťového krému v Lockhartově pokoji.

V polovině cesty však Harry ztuhl a doširoka otevřel oči.

„Krev! Zabít! Mussím jísst!“ ze zdi vyšel podivný syčivý hlas, který otřásl jeho smysly.

„Slyšíte to?“ zvolal Harry vyplašeně a otáčel hlavou na všechny strany ve snaze zjistit, odkud přichází děsivý hlas.

„Slyšíme co, Harry?“ ptala se Hermiona a zvláštně se na něj dívala.

„Jo – já nic neslyším, kámo.“ Ron pokrčil rameny a nejistě hleděl na Hermionu.

„Je to hlas!“ řekl Harry naléhavě. „Bude to zabíjet! Cokoli je to, má to hlad. Tady – v té zdi!“ Dal se do běhu chodbou a pozorně naslouchal. Jeho dva přátelé na sebe s obavami pohlédli a rozběhli se za ním. Harry byl zaneprázdněný nasloucháním u stěn, snažil se sledovat hlasy. Nevšiml si, že v této části chodby byly podlahy polité vodou. Hermiona a Ron si vyhrnuli hábity, aby se jim nenamočily v loužích. V tom se všichni tři zastavili a zírali na zeď.

Vzkaz, zjevně psaný krví třicet centimetrů vysokými písmeny, říkal:

 

TAJEMNÁ KOMNATA

BYLA OTEVŘENA

NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU

 

„Co to znamená?“ ptal se Ron s otevřenou pusou.

„Dědic Zmijozela?“ pomyslela si Hermiona.

„Paní Norrisová?“ ptal se Harry a prohlížel si zkamenělou kočku, visící na zdi. Nijak mimořádně ho nezajímala, ale kdo by ubližoval domácímu mazlíčkovi?

 „Hagride? Co tu ty a tví kamarádi děláte?“ dolehl mu do uší chraplavý hlas školníka pana Filche. Rozzuřený postarší muž dopajdal až k nim. „Tenhle nepořádek máte na svědomí vy?“

Tři nebelvíři na něj ustrašeně hleděli. „Právě jsme to našli, pane Filchi.“ Harry slabě zalapal po dechu a pokynul k paní Norrisové.

„Paní Norrisová! Kdo vám to udělal?“ Muž tlumeně vzlykl a rozběhl se ke zkamenělé kočce.

Harry se rozpačitě otočil a překvapeně vzhlédl, když viděl všechny nebelvíry a několik profesorů stát v půlkruhu kolem této scény. Někteří na ně zírali s nepřátelskými, obviňujícími výrazy.


Kapitola 10. Komnata, část třetí, 1. polovina



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

                                                                       Rating: 13+ 


 

Kapitola 10. Komnata, část třetí, první polovina

 

V ředitelně se shromáždila skupina studentů a učitelů. Situace byla vážná. Brumbál přesvědčil pana Filche, který se chvěl pod náporem citů, že paní Norrisová není mrtvá a profesorka Prýtová ji dokáže oživit, jakmile dozrají mandragory.

Profesorka bylinkářství a madam Pomfreyová přenesly zkamenělou kočku na ošetřovnu, aby si tam promluvily o neobvyklé pacientce. V kanceláři zůstali profesoři Brumbál, Snape, McGonagallová, pan Filch a tři studenti, všichni velice nervózní.

Starý lišák je pozoroval jiskrnýma očima. „Pane Hagride, pane Weasleyi, slečno Grangerová? Mohli byste nám říct, co jste tou dobou dělali na chodbě?“

Všichni tři ohnivě zrudli. Pohlédli na sebe a Harry pokrčil rameny. Věděl, že lhát dědovi Albusovi je marné. „Odešli jsme z hostiny dřív, abychom nastražili žertík. Narazili jsme na paní Norrisovou minutu předtím, než nás našel pan Filch.“

„Cítím, že říkají pravdu,“ mrkl na ně ředitel, „a mám dojem, že jejich žert není škodlivý nebo nebezpečný.“ Brumbál dokázal číst jejich myšlenky velmi jasně, ale ani on Lockharta příliš nemiloval.

„Souhlasím, pane řediteli,“ vážně přikývl mistr lektvarů a vrhl na ně ocelový pohled. Nechtěl je povzbuzovat, ačkoli by velmi rád viděl, co by s marnivým profesorem obrany provedl pleťový krém obohacený o výtažek z jedovatého dubu.

Pan Filch se postavil, celý rozechvělý vzrušeným napětím. „Ale kdo to paní Norrisové udělal? Chci odpovědi! Vím, že Hagrid a jeho kamarádi to nebyli – všichni Hagridové zvířata milují. Ale chci, aby byl viník potrestaný!“ Po tváři starého muže stékaly slzy.

„Pane řediteli?“ zeptala se nervózně Hermiona, „co je to Tajemná komnata a dědic, o němž mluvila zpráva?“

„To, drahá slečno Grangerová, si povíme jindy,“ odvětil Brumbál a zdvořile, ale pevně jim pokynul ke dveřím.

„Nikdo nám nic neřekne,“ stěžoval si Harry, když vykročili chodbou. Jeho společníci souhlasně přikývli.

Pravda, všeobecná politika Bradavic byla udržet děti tak nevědomé, jak jen to bylo možné – formovat jejich pružné malé mozky do dobrých malých občánků ministerstva, kteří mají tak málo otravných nápadů, jak jen to jde. Ale Harry s Hermionou byli vychováni v obou světech. Byli docela schopní přemýšlet a čenichat kolem.

Mezi tím čenicháním, vyptáváním se učitelů a čtením Dějin bradavické školy se trojice dozvěděla o komnatě. Měl ji vybudovat Salazar Zmijozel a považovali ji za domov nějakého příšerného netvora, který měl školu očistit od mudlorozených. Bradavice mnohokrát prohledali, ale žádnou komnatu nikdy nenašli.

Jednoho odpoledne Harry, Ron a Hermiona seděli na sluncem zalitém okenním sedátku a rozmlouvali o svém oblíbeném tématu – zkamenělé paní Norrisové a tajemném vzkazu. Škola byla nervózní. Dokonce ani sám velký Albus Brumbál nebyl schopný zrušit to, co udělalo z kočky kámen, a chudák pan Filch musel čekat měsíce, než dozrají mandragory. Všechny děti smíšeného nebo mudlovského původu žily v napětí.

„No, myslím, že je to všechno hloupost,“ opovržlivě pronesla Hermiona. „Jaký netvor nebo bestie by mohl tisíc let žít vedle fénixe? Fénixové jsou stvoření světla, takže víme, že Zmijozel žádného neměl.“

Ron souhlasně přikývl: „Jo – kdyby paní Norrisová nezkameněla, řekl bych, že tohle celé je podvod.“

Kolem nich loudavě prošla Ginny Weasleyová. Pokynula Ronovi i Hermioně a zvedla nos nahoru, když procházela okolo Harryho. Zarazil se. „Páni, tvá sestra mě opravdu nemá ráda, Rone.“

Ron smutně pokrčil rameny. „Cvok. V poslední době se chová fakt divně.“

„Voda!“ Hermiona vyskočila ze sedadla.

„Máš žízeň, Hermiono?“ ptal se Harry zmateně.

„Ne, Harry! Voda! Když jsme našli paní Norrisovou, podlaha byla celá politá vodou. Proč? Blízko je nepoužívaná dívčí umývárna – muselo to přijít odtamtud!“ Popadla oba za ruku a vlekla je za sebou.

Harry si myslel, že zná všechny bradavické duchy, ale mýlil se. Ufňukaná Uršula byla bezpochyby tím nejnesnesitelnějším duchem, s jakým se kdy setkal. Ukňouraná, štkající, nasupená – byla vzorem sebelítosti a mrzutosti. A byl to zbytečný rozhovor. Uršula byla příliš zaneprázdněná svou smrtí, než aby se starala, kdo byl tu noc v umývárně.

Ačkoli školní rok teprve začínal, situace byla stále divnější a divnější. Jednu noc Harryho přišel navštívit Dobby a prosil ho, aby odešel ze školy, čemuž se Harry okamžitě vysmál. Další dva spolužáci a duch Skoro bezhlavého Nicka byli nalezeni zkamenělí, se zprávami napsanými krví. Studenti se nacházeli ve stavu paniky.

Lockhart se rozhodl založit soubojnický klub, aby studenty uklidnil. Byl to vtip – nikdo si ani na okamžik nemyslel, že by se Lockhart dokázal bez pomoci dostat z mokrého papírového pytlíku, ale trio se rozhodlo zúčastnit, aby se trochu pobavilo.

Harry si brzy přál, aby místo toho šel do knihovny. Profesor Snape, který sám sobě navzdory vypadal potěšen potleskem, rychle a ve velkém stylu vyřídil Lockharta. Zlatoslav okamžitě vytáhl z davu Harryho a Malfoye, aby spolu soupeřili. Malfoy se divoce zašklebil a předvedl málo známé kouzlo Serpensortia!, kterým vyvolal syčící černou krajtu, jež se připlazila přímo k Harrymu. Když spatřil krásného hada, typicky hagridovským způsobem si klekl a mazlivě řekl: „Podívejme, jaký jsi hezký chlapík! Nechceš mi ublížit, že ne?“

Had překvapeně zvedl hlavu. „Ne, misstře. Neublížžím tomu, kdo takhle mluví.

„Ty mluvíš anglicky?“ zeptal se Harry zmateně.

Ne, misstře. Ty mluvíšš hadím jazzykem.“ Zakroutil had nevěřícně hlavou.

Teprve teď si Harry všiml, jak před ním dav v šoku ustupuje. Evidentně byl hadí jazyk. Kdo by to byl řekl?

 

xxx

 

V Bradavicích znovu nastalo pozdvižení. Dar hadího jazyka byl vzácný talent, který neměl nikdo jiný, než sám Zmijozel. Po celé škole kolovaly zvěsti, že Harry je dědicem Zmijozela, že mluví hadí řečí díky Hagridovi, nebo že je posedlý. Studenti civěli, zírali, šeptali si a ukazovali si na něj všude, kudy prošel. Harry začal jíst ve společenské místnosti, aby se vyhnul Velké síni. Jsem opravdu rád, že nikdo neví, že jsem ve skutečnosti Potter, pomyslel si smutně. Všechnu tu pozornost vážně nenávidím.

Draco Malfoy, který se předtím nevozil po Harrym víc než ostatní zmijozelové, ho teď napadal nepřetržitě. Zuřil a žárlil při myšlence, že by ten vychrtlý kluk polokrevného hňupa mohl být někým považován za Zmijozelova dědice. Tak kňučel letaxem na otce: „Tati, já chci být hadí jazyk. To není fééér!“

Ne, život není fér – bohužel, tohle si rozmazlený princ za galeony koupit nemohl.

Malfoy si to vynahradil. Všem řekl, že on je pravý dědic a Harryho Hagrida zabije, protože to jen předstírá. Nikdo to nevzal vážně, ani Harry. Ale čistě kvůli bezpečnosti se trojice kamarádů rozhodla připravit Mnoholičný lektvar a s jeho pomocí se proplížit do zmijozelské společenské místnosti, aby viděli, co tam mohou zjistit. Možná byl dědicem Dracův otec – nemohlo jim uškodit, kdyby to věděli. Lektvar byl hotový a nebelvíři se přestrojili za své rivaly a vyzpovídali Malfoye, jen aby zjistili, že A) není dědicem, za B) nemá ani páru o komnatě, a za C) spí s plyšovým drakem. Alespoň ta cesta nebyla úplně zbytečná.

Harry studoval zvláštní knížku, která před ním ležela na stole. Všichni si užívali večeři ve Velké síni, jen on sám trucoval ve společenské místnosti. Právě dokončil spoustu domácích úloh a myslel si, že si zaslouží přestávku. Neměl chuť udělat něco, co by ho přivedlo do blízkosti hloupých užvaněných studentů.

Našli tu knížku skrz naskrz promočenou v Uršulině umývárně. Ta jim mrzutě řekla, že ji uhodila do hlavy, když se ji někdo pokoušel spláchnout. Starý svazek byl deník – malý a s černými deskami. Podle data byl padesát let starý a na titulním listu stálo „T. R. Raddle“. Stránky byly nepopsané. Proč by někdo chtěl spláchnout prázdný deník? Ron poznal jméno Raddle, byl to někdo, kdo získal cenu za ‚služby škole‘ nebo nějaký podobný nesmysl.

Všichni tři z knihy cítili magii. Hermiona byla pro, aby ji odevzdali učiteli, ale Harry ji chtěl napřed prozkoumat. Před padesáti lety byla naposledy otevřena Tajemná komnata. Kdyby byl nějaký způsob, jak odhalit skryté zápisy v deníku, mohlo by jim to dát představu, kdo je dědicem a kde leží komnata.

Několik studentů vstoupilo do společenské místnosti, střelilo po něm bojácným pohledem a vykročilo po schodech. Harry na ně hrozivě zazíral. Kdyby věděli, že jsem ve skutečnosti Harry Potter, počurali by se, zamračil se. S úšklebkem namočil brk do inkoustu a z legrace napsal na první list „Jmenuji se Harry Potter“. Inkoust okamžitě vybledl a vsákl se do stránky. Před Harryho užaslýma očima se začal objevovat jiný nápis: „Ahoj, Harry Pottere. Jmenuji se Tom Raddle. Jak jsi přišel k mému deníku?“

A tak si střídavě psali. Tom okamžitě nadhodil komnatu, což bylo Harrymu podezřelé. Dozvěděl se však, že Tom studoval v Bradavicích, když byla otevřena a ‚netvor‘ zaútočil na několik studentů, jednoho pak zabil. Tom tvrdil, že on sám polapil provinilého studenta, který byl vyloučen.

Harry se na svazek zamračil. Jestliže provinilce vyhodili, kdo to byl a jak nyní mohl útočit na studenty? Tom nabídl, že mu to ukáže ve vzpomínkách. Harry bezelstně souhlasil. Domníval se, že se na stránkách objeví něco jako kouzelnické fotografie. Místo toho ho deník vtáhl.

Ocitl se v něčem jako myslánka. Následoval pohledného chlapce po Bradavicích. Viděl mladého Brumbála, předchozího ředitele Dippeta a slyšel, jak se Tom snaží zůstat přes léto ve škole. Ale rozhodně se mu zježily vlasy, když ho Raddle vedl do utajované místnosti, kde Hagrid krmil velmi mladého Aragoga. Raddle ho okamžitě udal a nechal ho vyhodit! Samotná myšlenka, že Aragog je netvor, by byla směšná, kdyby kvůli němu tátu před léty nevyloučili a nezlomili mu hůlku.

Harry zjistil, že je z deníku venku. Buď to bylo všechno, co mu chtěl Raddle ukázat, nebo spojení přerušila Harryho zlost. Zvedl brk a naštvaně napsal: „Kvůli tobě tátu vyhodili? Za Aragoga? Jsi úplný kretén? Táta není dědic Zmijozela a ta pitomá mrňavá komora nebyla žádná ‚Tajemná komnata‘!“

Co chceš říct tím táta? Myslel jsem, že se jmenuješ Harry Potter.“ Tomovo písmo se znovu objevilo, úsečné a zlobné.

Lhal jsem ti, ty idiote. Harry Potter se v Bradavicích nikdy neobjevil. Nevěděl jsem, že je to očarovaný deník a jen jsem si tak blbnul. Jmenuji se Hagrid. Harrison Hagrid.“ Harry napsal své jméno s hrdým rozmachem a s prásknutím knihu zavřel. Strčil ji do svého hábitu – zítra ji vezme k Brumbálovi a požádá ho, aby tátovi vrátil hůlku.

Druhý den šel Harry za tátou. Aniž by mu ukázal deník, mumlal, že slyšel fámy obviňující ho, že je dědicem. Obr se jen pobaveně pochechtával.

„Jo – to bylo zlý, Arry. Brumbál – skvělej chlap – věděl, že jsem nevinnej. Ale ministr potřeboval někomu přišít vinu. Byl sem voběť.“ Se smutným povzdechem se opřel v křesle. „Je docela hloupý si myslet, že Aragog mohl zabít a terorizovat děcka a přitom nebýt vidět. Tenkrát byl velkej jako poník!“

V tom do chaty bouřlivě vrazil Ron. „Harry! Hagride! Dostali Hermionu! A, a – Ginny je pryč!“

A propukl v pláč.

 

 


Kapitola 10. Komnata, část třetí, 2. polovina



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

                                                                     Rating: 13+ 


 

Kapitola 10. Komnata, část třetí, 2. polovina

 

Ron a Harry šli na ošetřovnu navštívit Hermionu. Ležela v posteli, ztuhlá a jakoby v jediném okamžiku zkamenělá. V pravé ruce tiskla malé příruční zrcátko, druhou měla sevřenou v pěst. Harry se nikdy předtím necítil tak bezmocný. Ron tiše povzlykával – ztráta nejlepší kamarádky a sestry, která byla nezvěstná, možná dokonce mrtvá, ho zlomila.

„Harry – co je to?“ Ron cosi vykroutil z dlaně zkamenělé dívky.

„Vypadá to jako nějaký papír,“ trhl sebou Harry a přitáhl si to.

Byl to ústřižek pergamenu, na jaké si Hermiona obvykle psala své poznámky. Harry četl nahlas: „Bazilišek zabíjí pohledem. Jeho odraz způsobí zkamenění. Potrubí – Uršulina umývárna?“

„To je ono! Vstup do komnaty je v Uršulině umývárně!“ vykřikl Ron. „Rychle – pojďme za učitelem!“

„Vím něco lepšího,“ usmál se Harry. „Pojďme za mým tátou. Bude vědět, jak zacházet s baziliškem, a jsem si jistý, že by se mu líbilo pomstít se!“

 

xxx

 

Harry, Ron a Hagrid vstoupili do Uršuliny umývárny. Hagrid, který netušil, že tu přebývá duch jeho bývalé spolužačky, si s ní s potěšením krátce promluvil. Jak zjistili, velice ji pobavila myšlenka, že by Hagrid mohl být dědicem. „Mám pocit, že bych si všimla, kdyby na dívčí toaletu vstoupil obr,“ odfrkla si opovržlivě. „Slyšela jsem od umyvadel chlapecký hlas, syčel nebo tak něco. Ale rozhodně to nebyl Hagrid, to bych viděla jeho hlavu nad dvířky své kóje, ne?“

„A kvůli tomuhle vás tenkrát fakt vyrazili, Hagride, jo?“ šklíbil se Ron, když prohlíželi umyvadla.

„Arry – tady!“ zavolal na něj táta. Ukázal na bok kohoutku, kde dokázal rozeznat vyrytý obrázek hada.

„Promluv na něj, Harry. Uršula říkala, že slyšela syčení!“ Ron byl vzrušený starostí o svou sestru.

„Hm, otevřete se prosím, pane Dědici zla?“ Harry zčervenal, jak promlouval ke kohoutku.

Ron ho pleskl po temeni. „Musíš hadí řečí, ty hloupej!“

Harry si třel hřbetem ruky lebku a očima střelil po Ronovi. Podíval se na obrázek hada a zasyčel: „Otevři se, nebo sežer Rona.“

K jeho úžasu umyvadlo začalo klouzat na stranu. Když se zastavilo, ukázal se slizký a temný tunel. Všichni tři na sebe chvíli zírali, pak Harry pokrčil rameny a skočil dovnitř. Na Ginny mu nezáleželo, ale nechtěl, aby zůstala ve spárech nějakého šílence.

Ron na okamžik zaváhal, než ho následoval. Rubeus křikl do otvoru: „Kluci, jste v pořádku?“ Dolehla k němu ozvěna jejich ujištění, že ano. „Mějte hůlky připravené – jdu sehnat ještě někoho na pomoc. NEDÍVEJTE SE MU DO OČÍ!“

Chlapci se ocitli v místnosti plné krysích kostí. „Ach jo,“ zakvílel Ron a rozhlížel se. Začal si pohrávat s obrovskou plachtou průsvitného papíru. „Co je tohle?“ prohlížel si ji.

„No – to je hadí kůže, Rone.“ Harry se díval kolem dokola. Ve světle své hůlky trochu víc prozkoumával okolí.

„Jak velký je ten zatracený bazilišek?“ zbledl Ron a znovu pohlédl na kůži.

„Hm – plně dospělý asi dvacet metrů,“ odpovídal Harry roztržitě. Našel dveře s železnými hady na přední straně. Než tohle dobrodružství skončí, možná se naučí hady nenávidět. „Rone, počkej tu na mého tátu. Jdu se podívat po Ginny – nemyslím si, že bychom měli riskovat oba. Když uslyšíš nějaké opravdu hlasité klouzavé zvuky, zkus se vplazit zpátky do tunelu. Jestli mě spolkne, myslím, že by se do té díry nevešel.“

Tohle Rona zrovna nepotěšilo, ale souhlasil a sedl si na kámen, aby se mu lépe čekalo.

Otevři se,“ zasyčel Harry a dobýval se do dveří. „Není to zrovna nápadité,“ uvažoval, „ale přinejmenším to funguje.“

Vstoupil do obrovské komnaty, v níž sloupy z černého kamene podpíraly klenbu, a ze vzdáleného konce na něj hleděla mohutná kamenná tvář. Najednou si uvědomil, že vidí, protože tu plály pochodně. Zapálené pochodně obvykle znamenaly lidskou přítomnost, takže se pohyboval pomalu a opatrně.

„Nazdar, Hagride. Moc se svému otci nepodobáš,“ dolehl k němu od sochy tlumený hlas mladého Toma Raddlea. Harry zíral. Jak se ten grázl z deníku dostal sem a proč byl napůl průhledný? Pak si všiml nehybné Ginny, ležící na zemi u Raddleových nohou. Přiběhl k ní a ulevilo se mu, když nahmatal puls.

„Ano, je živá,“ pronesl vychloubačně chlapec, „ale už ne na dlouho.“

„Proč si to myslíš?“ zasyčel Harry zuřivě.

„Ubohá malá Ginny Weasleyová. Sama v Bradavicích – nejmladší ze sedmi dětí, zvyklá mít doma všechnu pozornost. Našla můj deník a teď má nejlepšího kamaráda, který si s ní povídá. Jak neuvěřitelně nudné,“ protáhl Raddle. „Trpěl jsem hodiny to ‚áách  - proč se neobjevil Harry Potter – vím, že jsme byli předurčeni jeden pro druhého‘ a ‚áách – moje spolubydlící jsou tak snobské,‘ bú bú. Hnus!“

Harry musel souhlasit – znělo to pěkně nechutně.

„Každopádně jsem ty pitomosti musel poslouchat, abych získal kontrolu nad její myslí,“ zavrčel Tom. „Málem jsem z toho zešílel.“

„He?“ ptal se Harry pitomě.

„Jsi stejný hlupák jako tvůj otec, Harry,“ zamračil se Tom. Napsal do vzduchu planoucími písmeny, vycházejícími z jeho prstů, jméno ‚Tom Rojvol Raddle‘. Pohybem ruky se změnilo v nápis ‚Já lord Voldemort‘.

„Pro pána Jána...“ Harry začal couvat.

Raddle se ušklíbl na ustupujícího chlapce. „Ano – jsem Voldemort. Ukryl jsem část své duše v deníku, abych měl způsob, jak se vrátit, kdybych to někdy potřeboval. Vypadá to, že budu muset, protože před třinácti lety mi Harry Potter ublížil a oddělil mě od mého těla. Když jsem ovládl tady slečnu Weasleyovou, můžu využít její životní sílu, aby se mé tělo stalo trvalým.“

Harry zamrkal. Jistě, Ginny vypadala slabší a Tom stále silnější. A samolibější. Harry usoudil, že smáznout úsměv z té mladé tváře je opravdu dobrý nápad. Znovu se rozběhl kupředu s rukama sevřenýma v pěst, když se Raddle rozesmál.

„Ale milánku – nemyslíš vážně, že se s tebou budu prát, že ne?“ Znovu se zachechtal. „Dovol mi, abych tě seznámil se svým mazlíčkem. A neobtěžuj se mluvit s ním hadí řečí – poslouchá jen mě.“ Tom zasyčel na sochu a dveře se otevřely. Harry zapomněl na veškerou hrdost – otočil se a utíkal.

„Arry?“ vykřikl Hagrid dovnitř.

„Tati – UTÍKEJ!“ prolétl kolem něj Harry. „Jde sem bazilišek!“

„Ach – musím ho vidět!“ Hagrid zabroukal, jako by šlo o koťátko. Z kapsy kabátu vytáhl sluneční brýle. Mudlovské brýle.

„Co to děláš?“ řval na něj Harry. „UTÍKEJ!“

„Nesmysl, Arry! S tímle trikem budu v pohodě! Mají UV filtr!“ Vykročil přímo k obřímu hadovi. Harry stiskl víčka k sobě. Třásl se jako list a kvílel kvůli svému tátovi. Bojoval s veškerými svými instinkty, pootevřel oči a sledoval mihotající se stíny, které vrhal jeho táta a had. Hagrid šel přímo k baziliškovi. Šišlal na něj jako na batole a říkal mu, jak je roztomilý. Had se zvedl a Hagrid ho objal.

„Ty jsi tak rozkošný malý hádek!“ zvolal radostně a vzrušeně ho stiskl. Harry uslyšel hlasité prasknutí a netvor se zhroutil. Otočil se v nadějeplném šoku. Bazilišek ležel mrtvý – oběť Hagridova mohutného objetí. Tom Raddle – čili Voldemort – strnul ohromený nevírou.

„Zabil jsi mého baziliška, ty hňupe!“ zaječel na obra, kolem úst mu pěnilo vzteky.

„Éé, to je mi líto,“ zamumlal Hagrid zaraženě. „Byl tak hezký.“

Ale Harry neztrácel čas. Rozběhl se k Raddleovi a Ginny. Vyškubl z kapsy jejího hábitu deník a hodil ho na zem. Ze své kapsy vytáhl sirky a plechovku opaleskující tekutiny.

„Co je to?“ zašklebil se na něj Tom.

„To jsem chtěl použít na Lockhartovy portréty,“ pokrčil rameny Harry. „Teď začne ohňostroj.“ Bez otálení deník polil a zapálil.

„NEEEEE!“ zaječel průsvitný Raddle. Když deník shořel, vykřikl, vybledl a nakonec zmizel docela.

Ginny zamrkala a otevřela oči. „Harry Potter,“ zasténala v deliriu. „Věděla jsem, že přijdeš a zachráníš mě.“

„Ehm, no, Ginny – prober se.“ Harry ji párkrát poplácal po tváři, zatímco se na něj táta zmateně podíval. Harry zavrtěl hlavou, aby mu dal najevo, že Ginny jeho pravou totožnost nezná. „Promiň, Ginny – to jsem já – Harry Hagrid.“

Otevřela oči. „Hagrid?“ vyvřískla. „Pusť mě!“

Harry pokrčil rameny a nechal ji spadnout do velké louže slizu. Zaprskala a vykřikla: „Musels mě hodit právě sem? Jestli někomu prozradíš, co jsem tady říkala, prokleju tě netopýřím zaklínadlem na celý týden!“

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí,“ ušklíbl se na ni.

Hagrid se shýbl a zvedl ji. „Vezmu vás, slečno Weasleyová,“ zasmál se a mrkl na syna.

„Děkuji vám, profesore Hagride,“ uculila se a vrhla poslední jedovatý pohled na Harryho, který se snažil neprasknout smíchy. Trojice se vrátila na místo, kde čekal Ron.

Seděl pořád na tom samém balvanu. Vyskočil, aby objal Ginny, která se okamžitě vzpamatovala. Vedle něj spočíval na veliké hromadě krysích kostí velmi potrhle vyhlížející Zlatoslav Lockhart. No, vypadal potrhleji než obvykle.

„Známe se?“ zeptal se s přihlouplým úsměvem.

Harry zvedl obočí a pohlédl na Rona. „Vedl tady nekonečnou řeč, jak vám všem vymaže paměť, jakmile Ginny zachráníte, aby to mohl vzít na sebe a napsat další knížku. Seslal na mě kletbu. Já jsem zvedl zrcátko, které jsme si vzali na baziliška, ta kletba se od něj odrazila a dostala Lockharta. Myslím, že tohle kouzlo mu jde nejlíp.“

„Škoda, že táta baziliška zabil,“ povzdechl si Harry. „Mohli jsme jím toho hada nakrmit.“

„Takže, jak se teďka vocuď dostaneme?“ škrábal se Hagrid na své chundelaté hlavě a zíral na potrubí. V tu chvíli se s fénixem Fawkesem objevil Brumbál. Vypadal samolibě a podezřele, jako by věděl o všem, co se stalo.

„Ach – profesore Hagride, pane Hagride! Slečno a pane Weasleyovi? Jsem rád, že se všichni zdáte být v pořádku,“ zamrkal na ně. Harry opravdu nenáviděl, když tohle dělal.

 

xxx

 

V kanceláři ředitele se sešla zvláštní skupina. Pan a paní Weasleyovi vzlykali nad svou dcerou, která si střídavě užívala jejich pozornost a zlobně zírala na Harryho. Ten vysvětlil, jak přišli na to, že jde o baziliška a jak našli komnatu. Táta Hagrid objasnil, že předtím, než se k němu připojil ředitel, je zaslechl Luckhart a chtěl pro sebe shrábnout všechnu slávu. Brumbál však nevysvětlil, co ho tak dlouho zdrželo, než se objevil.

V půlce vyprávění vpadl do ředitelny Dracův otec, Lucius Malfoy, s požadavkem Brumbálovy rezignace na post ředitele školy. Harry byl překvapený, když u něj spatřil Dobbyho. Ubohý skřítek evidentně patřil násilnickému aristokratovi. Malfoy nebyl moc potěšený, když slyšel, že bazilišek i Raddle jsou mrtví. Ještě nešťastnější byl, když ho Harry tváří v tvář obvinil, že dal Ginny deník, a vyjádřil se, že chlapce vykuchá jako rybu.

To už bylo na Dobbyho moc. Se skřítkovsky zuřivým zaječením luskl prsty a kouzlem toho nafoukance odhodil přes celou místnost. Lockhart se na Luciuse podíval, zachichotal se a velmi pěkně mu vymazal paměť. Nebyl si jistý, proč to udělal, ale zdálo se, že toto kouzlo je mu vrozené. Lucius si ihned sedl, usmál se a začal slintat blahem na svého nového nejlepšího přítele.

Ostatní zírali na Dobbyho. Pokrčil rameny. „No, všichni si myslí, že jsem šílený, tak mě napadlo, že by mi to mohlo projít. Najímáte personál, řediteli?“ Brumbál zamrkal, přeměnil jeho malfoyovský polštář v uniformu bradavického skřítka a Dobby pyšně vyšel ven z kanceláře.

„I když nechápu, jak Harry dokázal mluvit hadím jazykem,“ zamračila se Molly.

„No, to je snadné,“ usmál se Hagrid. „Ty víš kdo to musel přenést na Harryho, když mu udělal tu jizvu.“ Zbledl, když si uvědomil, co právě řekl. „Jé, to sem neměl říkat!“

Harry zasténal. Ron na něj šokovaně hleděl. Ginny vyskočila z tátova klína a vrhla se na něj. „Harry, vždycky jsem tě milovala!“

Podruhé této noci ji shodil na zem. „Pro tebe Hagrid, drahoušku. Jsem prostě Harry Hagrid.“ A naštvaně vyrazil ven z kanceláře.

 

xxx

 

Ačkoli Harry nechtěl, aby vešlo ve známost jeho rodné jméno, teď k tomu došlo. Ginny vyžvanila všem a každému Harryho pravou identitu. Celá škola teď na něj už nehleděla nepřátelsky – byl hrdina, který porazil Voldemorta, a jeho táta byl hrdina, co zabil baziliška. A bohužel, teď byl Harry Chlapec, který zůstal naživu.

Tátovo vyloučení bylo zrušeno a povolili mu koupit si novou hůlku. Harryho to nadchlo, i když byl ještě trochu rozzlobený, že se prokecl o jeho totožnosti.

Lockharta i Malfoye poslali ke sv. Mungovi, aby se tam pokusili vrátit jim jejich vzpomínky. Harry oběma ze srdce přál bolestivé a pomalé zotavení.

 

xxx

 

Brumbál ve své kanceláři otvíral poštu. Ach – pěkný balíček od Dursleyových. Nepochybně mu posílají dárek za to, že dovolil slečně Weasleyové všem říct, že Harry je příbuzný s nimi a ne s Hagridem. Byli to tak milí lidé.

Petunie ovšem nemyslela na poděkování, když ‚dárek‘ pro Brumbála vyráběla. Jak mohl ředitel připustit očarované potlouky, bazilišky a idioty typu Lockharta na ‚nejbezpečnějším místě kouzelnického světa‘?

BUUUUUUM!

Ředitel otevřel krabici a ta explodovala. Velkolepě.

A to mu právě znova dorostlo obočí...

 

 



Kapitola 11. Vězeň z Azkabanu



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

                                                                      Rating: 13+ 


 

Kapitola 11. Vězeň z Azkabanu

 

Léto bylo zatím skvělé. Rubeus Hagrid při své první víkendové návštěvě Harrymu pověděl, že někdo napadl nic netušícího Brumbála šíleným explodujícím kouzlem. Ubohý ředitel si musel nechat znovu připevnit nos. A jeho obočí shořelo – opět. Harry se sám pro sebe zahihňal – opět.

Letos Harry přinesl každému dárek – tetě Petunii krásný přívěsek ve tvaru lilie posázený drahokamy, který našel ve svém trezoru. Přijala jej se slzami v očích. Krabici čokoládových žabek Dudleymu. (Když zůstali sami, přidal mu ještě hanbatou obrázkovou knížku, kterou objevil v oddělení pro dospělé v Krucáncích a Kaňourech. Pohyblivé obrázky na bratrance velmi zapůsobily.)  Vernon byl nejvíce nadšený ‚bodací věcičkou‘ ukrytou ve vycházkové holi, kterou mu Harry věnoval. Hůl byla zakončená nádhernou stříbrnou hadí hlavou. Strýc si myslel, že je to ta nejjedinečnější a nejelegantnější věc, jakou kdy viděl. Harry se domníval, že pan Malfoy ji postrádat nebude – stále ještě se mu u sv. Munga nevrátila paměť a pořád blábolil a žvanil jako opička. Nebylo Harryho vinou, že ta hůl zůstala v ředitelově kanceláři, kde si ji mohl kdokoli vzít.

Na pár týdnů měla přijet na návštěvu teta Marge. „Takže, chlapci,“ poučoval je Vernon, když je zahnal do herny, „očekávám od vás to nejlepší chování. Chci, abyste jí pomohli venčit Raťafáka.“ Kluci nastavili dlaň a strýc na každou položil libru.

„Dále očekávám, že budete zdvořilí a pomůžete s nádobím a domácími pracemi,“ pokračoval. Dlaně zůstávaly natažené a on na ně přidal další mince.

„A čekám, že jí dovolíte, aby vás políbila a štípla vás do tváří,“ dokončil. Dlaně se pozvedly o něco výš. Vernon se ušklíbl a do každé přidal dvacet liber. Za tohle si chlapci peníze opravdu zasloužili.

Dudley s Harrym se na sebe zazubili. Tetu Marge zbožňovali – byla hrubá, vulgární a obdařená nevymáchanou pusou. Neměla žádnou trpělivost s nafoukaností a snobským chováním. Byla super.

„Harry, drahoušku – máš tu poštu!“ zavolala teta Petunie z předsíně. Harry seběhl ze schodů a vzal si dost tlustou obálku, kterou zvědavě otevřel.

„Co je to, bráchanče?“ ptal se Dudley a ke znechucení své matky žvýkal hlavu zmítající se čokoládové žabky.

„Cožééé?“ Harry vyvalil oči a zhroutil se na židli. Jeho rodina se shromáždila kolem něj.

Četl nahlas dopis od Hermiony, zatímco si ostatní podávali dokola článek z Denního věštce. Ukázalo se, že známý zločinec Sirius Black utekl z kouzelnického vězení Azkabanu. Nikdo před ním odtamtud neunikl, a jak se zdálo, bystrozoři byli bezmocní. Nejhorší však bylo, že Sirius Black byl zřejmě Harryho kmotrem a Popletal měl pocit, že utekl, aby Harryho zabil.

„Proč by mě chtěl zabít?“ zalapal Harry po dechu. „Ten chlap zavraždil čtrnáct mudlů, nějakého kouzelníka jménem Petr Pettigrew a zjevně zradil moje rodiče Voldemortovi. Proč se o tom musím dozvědět z novin?“

„Čas cvičit střelbu do terče, chlapci,“ zavrčel strýc suše.

„Čas napsat dopis Brumbálovi,“ vyštěkla teta. „Co všechno nám ještě zatajil?“

Ale Harry brzy změnil názor všech. Black. Sirius Black. To jméno mu bylo povědomé – jenže odkud? „Mám to!“ vykřikl a vyběhl po schodech do své ložnice. Dudley pohlédl na zmatené dospělé a vyrazil za ním.

Harry seděl na zemi a zuřivě prohledával starou dřevěnou krabici.

„Co to děláš, Harry?“

„Tady je to! Sirius moje rodiče nezradil!“ divoce mával plnou hrstí pergamenu.

„He?“ Dudley zíral na poskakujícího a tančícího bratrance.

„Právě tady – dopisy od mých rodičů těsně předtím, než umřeli – našel jsem je ve svém trezoru. Píše se v nich, že Sirius nebyl strážcem tajemství – chlapíkem, který mohl Voldemortovi vyžvanit, kde žijí. Tím byl Petr Pettigrew! Zavřeli nevinného chlapíka!“

„Páni, Harry, co s tím uděláš?“ vydechl Dudley užasle. Smeltings byl tak nudný ve srovnání s životem jeho bratrance. Harry omráčeně potřásl hlavou.

Ten okamžik si vybrala teta Marge, aby zazvonila u dveří. Vznikl tak trochu chaos, protože její pes Raťafák na všechny skákal, pronikavě štěkal a snažil se je olíznout, a ona se po všech sápala s hlasitými výkřiky a vlhkými tetičkovskými polibky. Když pustila z objetí Dudleyho, pohlédla na Harryho.

„Vypadáš dobře, chlapče,“ broukla a štípla ho do tváře. „Kam teď chodíš do školy?“

„K svatému Brutovi,“ zašklebil se na ni a třel si tvář, aby se mu do ní vrátila krev.

Teta Marge si odfrkla a pleskla ho za ucho. „Vážně,“ řekla.

„Do Školy čar a kouzel v Bradavicích,“ pokrčil rameny, protože věděl, že to bude považovat za další vtip.

„Aha – tak ty jsi kouzelník? Dobrá – to tě uchrání před potížemi,“ přikývla souhlasně a sklonila se, aby Raťafákovi nabídla pamlsek. „V jaké jsi koleji?“

Dursleyovi i Harry strnuli v šoku a hleděli na Marge s hloupě otevřenými ústy. „Ty víš o kouzelnickém světě, Marge?“ vyprskla nakonec Petunie.

„Ano, ano – sama jsem čarodějka. Byla jsem v Bradavicích v letech 1960-67. Vernon je o hodně mladší než já, naši se rozhodli, že ho tím nebudou zatěžovat.“ Těžce dosedla na židli. „Chlapci, vzali byste mi kufry nahoru, prosím?“

Harry a Dudley zavřeli pusy dost dlouho na to, aby přikývli a popadli zavazadla. „Budeš v mém pokoji, teto Marge,“ řekl Harry a s vrtěním hlavou utekl.

O chvíli později se vrátili a našli dospělé usazené kolem jídelního stolu, jak studují Denního věštce a dopisy z trezoru Harryho rodičů. Marge vzhlédla k Harrymu a poplácala ho po hlavě.

„Takže ty jsi opravdu Harry Potter. Hmm.“ Věnovala Petunii naštvaný pohled. „Kdyby ses někdy zmínila o své sestře, poznala bych jméno Potter a dokázala bych ti Harryho vrátit dřív.“

„Eh, no, já...“ Petunie se zakoktala s náznakem rozpačitého hněvu.

„To je v pořádku, teto Marge,“ prolomil Harry vzrůstající napětí. „Mám Hagrida rád – je láskyplný a věrný. Měl jsem hezké dětství. A jsem opravdu, opravdu rád, že jsem zároveň Dursley!“

„Tak dobrá,“ prohlížela si ho Marge souhlasně. „Měl jsi pravdu. Z dopisů tvých rodičů je zřejmé, že Sirius nebyl strážcem tajemství a zradil je Pettigrew. Myslím si, že ten případ je momentálně velice podezřelý. Uvěznili ho bez soudu a nedovolili mu veritasérum, o které žádal. To pořádně smrdí,“ přikývla.

Otočila se a podívala se na svého psa. „Raťafáku, přines mi kabelku, budeš tak hodný?“ Pes vstal, zívl a šel do pokoje, aby donesl žádané. Dudley s Harrym jen zírali.

„Raťafák je tvůj mazlíček!“ usmál se Harry. „Páni, teto Marge, ty jsi super!“

Mrkla na chlapce a vytáhla hůlku. „Takže, Harry, víš, jak přivolat Záchranný autobus?“ Rozpačitý výraz jeho tváře jí jako odpověď stačil. „Nevadí – vezmu tě na ministerstvo. Je čas, aby ses setkal s váženým ministrem Korneliusem Popletalem. Je to bezpáteřný blázen. Nařídí bystrozorům, aby dali od tvého kmotra ruce pryč, když mu pohrozíš, že tohle zveřejníš.“

„Ááách, jdete do Příčné ulice?“ poskakoval Dudley. „Přineste mi další čokoládové žabky!“

„Máš je rád?“ Marge se hlasitě nežensky zachechtala. „Tak to ti je s potěšením koupím!“ Popadla Harryho, přeměnila si džíny na hábit a vytáhla ho z předních dveří, aby šli chytit autobus. Raťafák se vlekl za nimi a rozhodně vypadal rozhodně pobaveně.

 

xxx

 

Bylo to divoké odpoledne. Záchranný autobus byl šílený. Harry s Raťafákem si ho zamilovali, ale teta Marge párkrát na Ernieho ječela kvůli jeho stylu jízdy. Také chudáka praštila kabelkou, aby mu objasnila své názory na zpáteční cestu, což jízdu učinilo ještě víc vzrušující.

Teta Marge měla pravdu – ministr Popletal byl opravdu blázen. Chvástavý, pompézní a marnivý. Z počátku byl nadšený, že se setkal s Chlapcem, který přežil, a doufal, že od mladé celebrity získá veřejnou podporu. Harrymu se naopak okamžitě znechutil. Po dlouhém rozhovoru si Popletal zhotovil kopie Harryho dopisů a slíbil, že pokud se Harry veřejně nevytasí s těmi dopisy, bude mít Sirius Black spravedlivý proces, jestliže ho chytí.

Než uplynul týden, Raťafák objevil Siriuse, jak slídí kolem Zobí ulice ve své zvěromágské podobě. Byl přiveden do domu, vykoupán, odveden k Popletalovi a omilostněn. Dursleyovi ho laskavě pozvali, aby u nich nějaký čas zůstal a zotavil se z útrap vězení. Teta Marge odjela domů za svými ostatními buldoky. Oběma chlapcům chyběla.

Ačkoli zpočátku bylo velmi vzrušující sdílet svůj pokoj a dům s bývalým odsouzeným vrahem, stejně jako zjistit, že máte kmotra, o jehož existenci jste vůbec netušili, žít se Siriusem Harryho brzy unavovalo. Ten člověk čekal, že si s ním Harry bude hodinu za hodinou povídat o Jamesi Potterovi a Pobertech. A i když vypadalo super být členem gangu nadšených šprýmařů, Sirius předpokládal, že Harry pro něj bude druhým, mladým Jamesem. Ještě před dvěma léty Harry ani netušil, že má nějakou vlastní matku a otce. Byl Potterovým vděčný, ale vážně, jeho otec byl Hagrid a rodiče Dursleyovi. A i když bylo dobré mít možnost povídat si s dospělým o dnech strávených ve škole, na čtyřicetiletém muži, který odmítá dospět, je vždycky něco děsivého.

Sirius byl také čistokrevný kouzelník, který o mudlovském světě neměl ani páru. Bez hůlky se cítil otrávený a zranitelný. Byl zvyklý, že kolem něj pobíhali domácí skřítci, kteří mu vařili a uklízeli. Petunii s Vernonem frustrovala snaha naučit ho, jak používat odpadkový koš, holicí strojek a spoustu jiných drobností, které mudlové považují za samozřejmost. 

Takže Harry pocítil hlubokou radost, když po měsíci u nich slyšel Siriuse vykládat, že vlastní v Londýně dům. Vyměnil si s Dudleym významné pohledy. „Můžeme navštívit tvůj dům, Siriusi?“ žadonil Harry a upíral na něj štěněcí oči.

Sirius Black svému kmotřenci, který na něj upíral velké zelené prosící oči, nedokázal odepřít nic. Ochotně souhlasil a přemístil Harryho s Dudleym na Grimauldovo náměstí.

Dům vypadal jako prasečí chlívek temných kouzelníků. Byl špinavý, strašidelný a nehostinný. Portrét Siriusovy matky u předních dveří ječel a vřískal jako bánší na každého, kdo se přiblížil. Chodbu zdobily vycpané hlavy bývalých domácích skřítků. Kliky u dveří vypadaly jako hadi, všechny portréty chlípně pošilhávaly a hihňaly se. V opuštěném sídle žila úžasná sbírka kouzelných tvorů.  Bylo zcela neobyvatelné.

Druhý den se Harry s Dudleym vykradli ze Zobí ulice a chytli si Záchranný autobus do Příčné. Tam Harry najal kouzelnického dekoratéra interiérů, aby Grimauldovo náměstí úplně renovoval. O týden později byla práce hotová. K velké úlevě všech zúčastněných Sirius, potěšený svěžím novým vzhledem, poděkoval Dursleyovým za pohostinství a vrátil se do svého rodného domu. Když Harry viděl, že léto končí, byl smutný. S víc než trochou touhy sledoval, jak se Dudley chystá do Smeltings. „Chtěl bych tam jít s tebou, Dudley,“ povzdechl si a začal stavět hrad z kartiček od čokoládových žabek, které měl navíc.

„Děláš si srandu,“ odfrkl si Dudley. „Jsi slavný. Můžeš kouzlit a vidět všechny ty možné parádičky, které já nemůžu. Proč bys to chtěl opustit?“

Harry shodil karty, lehl si na bratrancovu postel a zíral na strop. „Nemůžu říct, že by se mi kouzelnický svět zas až tak moc líbil. Pořád se mě někdo snaží zabít. Můj táta je skvělý, ale nebyl dobrý otec – pořád mě zraňovala nějaká jeho zvířata. Nikdy nevím, co se děje, protože Brumbál všechno drží v tajnosti a záhadné.“ Znovu si povzdechl. „Nenávidím být slavný.“

Dudley seděl na kufru, aby ho mohl zavřít, a zíral na bratrance. „Nenávidíš být slavný. No, já si to s tebou vyměním!“

„Můžeš to mít, Dudley.“ Harry se zasmál, ale rychle zvážněl. „Od té doby, co táta neudržel svou velkou pusu zavřenou, na mě všichni zírají, ukazují, žádají mě o autogram. Holky mě obskakují a věř mi – zase taková zábava to není. Všichni jsou majetničtí a žárliví. Nestojím o jejich pozornost. Nemůžu se zbavit Ginny. Dokud nezjistila, že jsem Chlapec, který zatraceně neumřel a neudělal to záměrně, tak mě nenáviděla, ale teď mě začala všude pronásledovat. Ron s Hermionou už na mě nekoukají jako dřív. Polovina Zmijozelu mě chce osobně zabít. Fakticky to stojí za prd.“

„Bože, Harry,“ Dudley na něj soucitně pohlédl. „To je mi líto – nemyslel jsem, že je to takový opruz. Nemůžeš odejít nebo tak něco?“

„Já nevím,“ povzdechl si smutně. „Strýček Sev mi vysvětlil, že Voldemort není opravdu mrtvý. Stal se jedním z jeho následovníků a pak začal špehovat pro Brumbála. Má temné tetování, které Voldemort používal ke svolávání svých Smrtijedů, a řekl mi, že kdyby byl Voldyprd opravdu mrtvý, tetování by zmizelo.“

„No, to zní jako skvělý důvod, proč se nevrátit!“ vyprskl Dudley.

„To není tak jednoduché,“ zaúpěl Harry. „Brumbál mi řekl, že než jsem se narodil, vzniklo proroctví, že jsem jediný, kdo může Voldemorta úspěšně zabít. Takže až se znovu objeví, musím tam být. Než je opustím, chci si být jistý, že táta, Sirius a mí přátelé jsou v bezpečí.“

 

xxx

 

Po rušném dni, v němž Dudley a Harry odjeli vlakem do svých škol, leželi Dursleyovi v posteli. Petunii po tvářích pomalu stékaly slzy a Vernon hleděl do prázdna.

„Nemůžu uvěřit tomu, co Brumbál udělal našemu chlapci,“ syčela teta rozzuřeně.  „Říct pouhému dítěti, že musí zabít nejmocnějšího kouzelníka světa, ale neprozradit mu, jak, ani ho netrénovat!“ zamumlal souhlasně Vernon.

 „Jsem ráda, že nám to Duddy řekl – Harry nikdy nechce nikoho zatěžovat,“ zavrčel muž. „Teď, když jeho idiotský táta vyžvanil jeho identitu, a Brumbál se rozhodl, že bude roztomilé, aby to všichni věděli, musí být jeho život v té škole utrpením.“

„Myslím, že jsem se cítila skoro provinile, když jsem Brumbálovi poslala ty dopisní bomby. Teď bych si přála, aby byly silnější!“ plakala Petunie. „Jak jen Harryho ochráníme?“

 

Poznámka autorky: Prosím, vezměte na vědomí – neříkám, jaký DRUH hanbaté knížky – prostě něco, co by třináctiletý kluk, který se ocitne sám v knihkupectví, udělal pro své kamarády. Zcela jistě netoleruji třináctileté děti, které čtou oplzlé knížky jakéhokoli typu.

Také si uvědomuji, že Dursleyovi jsou tak mimo charakter, až je to nereálné. Ale jak jsem řekla na začátku – je to alternativní vesmír.  Vítejte v mém malém soukromém šťastném světě šíleně protektorských dobráků Dursleyových. Nešťourejte do toho a nerozohňujte se – jestli to uděláte, pošlu vám Petuniina mudlovského Huláka!

 


Kapitola 12. Zpátky ve škole



 

Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

                                                                        Rating: 13+ 


 

Kapitola 12. Zpátky ve škole

 

Zpět v Bradavicích. Harry stanul na trávníku a zhluboka si od srdce povzdechl. Třeba měl Dudley pravdu. Možná by měl prostě odejít a nechat kouzelníky, ať si své problémy vyřeší sami. Co pro něj kdy udělali?

Uvítací hostina byla chutná jako vždy a bylo zábavné sledovat, jak špatně teď vypadá Brumbálův nos. Pomfreyové se povedlo připevnit ho zpět k obličeji, ale nebyl moc rovný a byl přidělaný našikmo.

Harry pomalu kráčel po svahu na svou první hodinu péče o kouzelné tvory. Prostoupila ho hrdost, když se dozvěděl, že jeho táta je novým profesorem. Rubeus mu to záměrně neřekl, aby ho překvapil. Úzkostlivě si tiskl k tělu pevně zavřenou učebnici a usmál se na přivítanou, když se pohledem setkal s tátovýma očima.

Zcela ignoroval Dracovy posměšky a našel si místo u ohrady vedle svého bývalého domova. Poškrábal Tesáka za ušima, kývl na Rona s Hermionou a rozhlížel se po výběhu. Nacházeli se v něm čtyři hipogryfové, postávali kolem s podivnou kombinací pýchy a neklidu. Pravděpodobně hodně nervózní tvorové, asi tříletí, uvažoval Harry.

Třída byla vzrušená, když musel jet na Klofanovi. Malfoy, zjevně žárlící, se loudal vpřed až k hipogryfovi, ignoroval všechna pravidla chování a tvora urazil. Byl odměněn prudkým klovnutím do paže, což zvládal s pláčem, jekem a výhrůžkami.

„Měl jsi ho sežrat, Klofíku,“ zamumlal Harry a poplácal hipogryfa po krku.

Milá tetičko Petunie a strýčku Vernone,

jeden z tátových hipogryfů zrovna klovl Malfoye. Draco si to zasloužil – dráždil ho a napadl hned poté, co se dozvěděl, že to nikdy nemá dělat. Ale ministerstvo to chce vyšetřovat a  Klofana možná dokonce popravit. Nemyslím, že je to fér – Klofan je jenom hipogryf a Draca jen škrábl. Řekli byste, že přišel o ruku nebo tak něco, jak vyvádí.

Můžete mi prosím poslat padesát krabiček černé barvy na vlasy? To by z něj mělo udělat úplně jiného hipogryfa. Ministerstvo je pitomé – nikdy nebude prověřovat mudlovskou barvu na vlasy. Zaplatím vám ji, až se příště dostanu do banky.

Děkuji!

S láskou

Harry

 

xxx

 

Dvě noci předtím, než ministerstvo přikročilo k vyšetřování hipogryfa Klofana, Harry, Ron a Hermiona vyrazili do ohrady a nabarvili zvíře načerno. Nebyla to úplně jednoduchá záležitost. Peří nevstřebávalo barvu stejným způsobem jako vlasy, ale fungovalo to. Ráno se Klofan „ztratil“ a ke stádu se přidal tmavě šedočerný hipogryf.

Úředníci z ministerstva zuřili. Zkontrolovali každého hipogryfa na kouzla, přeměnu a vzhled upravující lektvary, ale všechno bylo negativní. Šedý hipogryf nebyl jedním ze čtyř v ohradě, pokud to úředníci dokázali posoudit. Odešli s přísnými výhrůžkami, aby zvířata byla držena daleko od studentů mladších než šesté ročníky, a aby jim dali okamžitě vědět, kdyby se zločinec Klofan objevil. K tomu příštích pár let nedošlo – tak dlouho trvá, než hipogryf vypelichá a přepeří se.

 

xxx

 

Harry zachmuřeně seděl ve třídě obrany. Přesně tohle mu ještě chybělo – další Poberta v jeho životě. Remus Lupin byl docela milý a jeho vyučování bylo zábavné a poučné, ale kdykoli se na něj Harry podíval, viděl v jeho očích ten pohled. Byl syn Jamese Pottera – ne Harry. Ach, kde jsou ty staré dobré časy, kdy byl prostě Harry Hagrid.

Na Remusovi bylo něco, co Harry nedokázal určit. Ten člověk v sobě měl protiklad síly a slabosti. Síla z něj někdy zjevně vyzařovala, ale stejně tak byl neduživý a chyběl ve spoustě hodin. Byl inteligentní, dobře se vyjadřující a kultivovaný, ale nosil ty nejhorší šaty, jaké kdy Harry viděl. Dokonce i Hermiona usoudila, že cosi skrývá.

Ale cokoli, co si myslel o novém profesoru obrany, nebylo ničím ve srovnání s odporem, který cítil ke své profesorce věštění, Sibyle Trelawneyové. Ta ženská byla naprostý a totální cvok. Už loni to bylo dost špatné. Otrava s jejím odporným kadidlem a jednotvárným stereotypem ‚áách, já jsem ták tajemná‘ – ale aspoň Harryho úplně ignorovala. Jenže od okamžiku, kdy se provalilo, že Harry je Chlapec, který zůstal naživu, byla Trelawneyová odhodlaná udělat z něj Chlapce, který už o mnoho déle naživu nezůstane.

Seděl ve věštění na velmi nepohodlném sedátku a zíral do čajového šálku. Trelawneyová mrkala svýma obrovskýma hmyzíma očima a už třikrát za ním přišla – tskala jazykem a mumlala nesmysly jako „ubohý drahoušek“ a „takový sladký chlapec“. Hermiona ho poplácala po paži a Ron se pokoušel nehihňat, aby mu pomohl zachovat klid. Harry byl jednu předpověď od toho, než popadne křišťálovou kouli a nacpe ji do míst, která nikdy nebyla zamýšlena jako její úkryt.

Milá tetičko Petunie a strýčku Vernone,

mohli byste mi prosím poslat jedny ty žertovné holografické brýle z obchodu se šprýmy v Malém Visánku? Musím vylepšit brýle učitelky věštění – myslím, že potřebuje dar vidění aury.

Díky!

S láskou

Harry

Ačkoli se Hermiona pokoušela Harryho poučovat, že to, co udělal, „nebylo milé“, musela uznat, že bylo mnohem příjemnější slyšet, jak byli všichni bradavičtí studenti náhle požehnáni tak ‚šťastnými aurami‘, místo toho, že všichni zemřou.

 

xxx

 

Vánoce byly mírně řečeno zajímavé. Harry strávil několik dnů se Siriusem na Grimauldově náměstí a rozhodl se, že ačkoli bylo bolestné, když se od něj očekávalo, že se stane vtělením mrtvého otce, kterého nikdy neviděl, bylo skvělé mít bohatého kmotra. Bohatého a velkorysého. Bohatého, velkorysého a skvělého srandistu. Nádherně se spolu smáli novému ‚daru‘ vidění aury profesorky Trelawneyové.

Jednoho rána Harry nachytal v kmotrově kuchyni potkana, a tak se rozhodl zaběhnout do mudlovského Londýna a koupit nějaký jed. Následující ráno celí vyjevení objevili v obývacím pokoji Kráturu, šíleného a nepříjemného domácího skřítka. Zřejmě si myslel, že jed na krysy v krabici zřetelně označené jako ‚Jed na krysy‘, je chutná snídaňová cereálie. Kráturův konec podle názoru obou nebyl strašlivou ztrátou, ačkoli jeho smrt si nepřáli. Dobby byl víc než šťastný, že mohl nastoupit na jeho místo.

Ale to nebylo to nejdivnější, co našli. Ten potkan z kuchyně byl zjevně Petr Pettigrew, který je špehoval. A jako kouzelník nikdy předtím neviděl mudlovský jed na krysy. Zřejmě dostal v noci trochu hlad a rozhodl se, že si dá malé občerstvení. Jeho studené ztuhlé tělo našli v kuchyni u kamen. Přeměnil se zpět v člověka, ale paže a nohy mu trčely vzhůru jako potkanovi.

 

xxx

 

Zbytek školního roku proběhl téměř hladce. Ačkoli se Voldemort letos nepokusil Harryho zabít, ukázalo se, že Remus Lupin je vlkodlak a Harry jednoho večera, kdy šel během úplňku navštívit svého tátu, málem zemřel. Bylo by hezké, kdyby ředitel upozornil studenty, aby v této fázi měsíce neopouštěli hrad...

Ale strýček Sev ho zachránil. Zuřil, že Brumbál nechal v Bradavicích vlkodlaka. Měl dojem, že k něčemu takovému dojde, a bedlivě Lupina sledoval. Remus se druhý den cítil tak příšerně, že rezignoval na své místo a odešel žít k Siriusovi.

Jak spěl školní rok ke konci, Harry se cítil stále víc a víc přitahovaný domovem. Ne Hagridovou chatou, ale svým opravdovým domovem – Dursleyovými. Domovem, kde se cítil v bezpečí a chráněný. Domovem, kde dospělí úporně bojovali, aby mu nikdo neublížil. Domovem, kde byly koláčky horké a chutné, postel měkká, teplá a nezablešená.  Domovem, kde ho strýček a tetička objímali a líbali, jeho bratranec si s ním hrál a všichni mu dávali pocit, že je milovaný a chtěli, aby byl prostě sám sebou.

Na poslední hodině věštění zůstali Harry, Ron a Hermiona ve třídě jako poslední. Harry se ohlédl, aby se na Trelawneyovou zašklebil, a zarazil se v polovině kroku. Stála ztuhlá s nepřítomným pohledem a otevřenými ústy. Z nich vycházel divný hlas, zatímco tři studenti stáli a zírali na ni.

„Ten s mocí...“

„Ale to ne! Tentokrát ne!“ Harry popadl Rona a Hermionu za ruce a tlačil je dolů padacími dveřmi.

„Co to mělo znamenat?“ vyjeveně zíral Ron, když se ocitl na žebříku.

„Pro jednou věštila opravdu,“ zavrčel Harry a šel dál. „A já se především chci ujistit, že to nikdo neuslyší!“ Jeho kamarádi souhlasně pokrčili rameny a následovali ho pryč.

 

xxx

 

Brumbále,

nevím, kdo rozhodl, že jste kvalifikovaný k řízení školy. Jste blázen a blbec. Za prvé, jak můžete schválit hipogryfy jako téma pro třetí ročníky? Jsem ohromená, že bylo lehce poraněno jen jedno dítě. Jsou to velmi nebezpečná stvoření. Hagrid je hodný chlap, ale je mnohem větší a silnější než studenti a nemá ponětí o tom, co je bezpečné a co ne. Nemůžete trvat na stanovení jasných pravidel pro jeho předmět před tím, než bude nějaké dítě vážně zraněné?

Za druhé, odkud jste vyhrabal Sibylu Trelawneyovou? Slyšela jsem o té podvodnici od Siriuse, Marge i Harryho. Učitelka, která dělá kariéru předpovídáním smrti snadno ovlivnitelných dětí? A stále si ke svým příšerným fantaziím vybírá Harryho? Harry nebude chodit na hodiny věštění, dokud pro ně nenajdete opravdového učitele.

A konečně, vlkodlak jako učitel? Je mi jedno, jak moc je ten člověk kvalifikovaný! Pokud musíte používat k výuce dětí krvežíznivé a neovladatelné monstrum, nemůžete ho během úplňku zamknout nebo tak něco? Když nám Harry řekl, že mu profesor Snape musel zachránit život, protože se nikdo neobtěžoval myslet na to, že po pozemcích školy pobíhá vlkodlak, mohli jsme vztekem vyletět z kůže. Přísahám, že jestli bude Harry zabitý nebo vážně zraněný ve vaší směšně zabezpečené škole kvůli vašemu nekompetentnímu přístupu, osobně si najdeme Bradavice, ať jsou chráněné nebo ne, a zabijeme vás holýma rukama.

S nenávistí

Dursleyovi

Albus dočetl dopis a zasmál se. Ach ano, Harry měl talent vzbuzovat loajalitu. Vypadalo to, že má mudly otočené kolem prstu. Aspoň Petunie letos neposlala žádný z jejích ‚mudlovských Huláků‘. Jeho nos se nikdy nevzpamatoval z posledních dvou. Přinejmenším mu znovu narostlo obočí.

Albus se tedy zaměřil na krabici cukroví z Medového ráje. Nepamatoval si, že by si tento týden objednával víc sladkostí, ale ve svém věku měl tendenci zapomínat. Také zapomněl sledovat svého fénixe. Fawkes hlasitě zavřeštěl a vystřelil ven, když viděl ředitele brát krabici. Albus pokrčil rameny a zvedl víko.

BUMBUUUUUM!

Petunie nebyla tak hloupá, aby posílala ‚mudlovské Huláky‘ pokaždé ve stejném balení. A tentokrát bude Pomfreyová muset hledat opravdu pečlivě, aby našla všechny kousky ředitelova nosu.

 

 


Kapitola 13. Ohnivý pohár odmítnut



Autor: Wheezy1

Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99            Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2944897/1/PuppyDog-Eyes

                                                                      Rating: 13+ 

 

Kapitola 13. Ohnivý pohár odmítnut

 

„Páni, Harry, ty jsi dokázal propašovat své jméno do poháru?“ Ginny se přihlouple zaculila na Chlapce, který přežil. Obrátil oči v sloup.

„Ne, Ginny, to jsem neudělal. Slyšela jsi Brumbála – v turnaji lidé umírají. Můžu být statečný nebelvír, ale nejsem pitomec.“ S okázalým nezájmem se odvrátil od zamračené zrzky.

„Jó – ale ty prachy by byly sen,“ povzdechl si Fred.

„Ano – mohli bychom spustit náš obchod s žertíky,“ souhlasil George.

„Kolik potřebujete?“ zeptal se náhle zaujatě Harry. „Rád bych vám půjčil do začátku – vaše vynálezy jsou super!“

Všichni tři se začali bavit o marketingu, kapitálu a dalších záležitostech, které jsou nudné, když nemluvíte o vašem vlastním obchodu, zatímco ředitel začal tahat jména z Ohnivého poháru. Nepřítomně tleskali, když vyhlásil Cedrica, pak Viktora Kruma (Ron vyskočil na nohy a fandil mu jako šílený), a nakonec Fleur Delacourovou (Ron znovu vstal a vzdychal jako blázen).

„HARRY POTTER!“ vykřikl Brumbál zuřivě. Místnost náhle ztichla a Harry vzhlédl od rozhovoru s dvojčaty.

„Co?“ zeptal se a pohledem klouzal po stovkách tváří, zírajících na něj.

„Pohár tě vybral za čtvrtého účastníka turnaje,“ křičel ředitel a hněv z něj prýštil v téměř hmatatelných vlnách. Harry na něj zvídavě hleděl. Část jeho mozku přemýšlela o tom, jak hloupě ten člověk vypadá s polovinou nosu. Pomfreyová kus z něj nedokázala najít, takže ho nemohla vrátit na místo. „Vložil jsi do Poháru své jméno?“

Harry se rozechvěle zvedl. „Ne, to jsem neudělal. Jsem příliš mladý a nechci se turnaje zúčastnit. Někdo si udělal legraci.“

„Dobrá, pojď sem a připoj se k ostatním šampiónům.“ Ředitel se na Harryho výsměšně usmál. Tohle byl způsob, jak Dursleyovým vrátit ten třikrát utržený nos. Cítil, jak mu jeho falešné obočí začíná klouzat z čela. Všichni studenti začali na Chlapce, který přežil, bučet kvůli jeho zjevnému podvádění. Fakt, že osmdesát procent z nich se evidentně pokusilo o totéž, jim jaksi nepřišel na mysl.

„Ne, pane, to neudělám!“ Harry se prudce posadil.

„COŽÉÉÉ?“ vyvřískl Brumbál. Zuřil, protože byl ignorován. „Pohár je právně závazná smlouva! Teď jsi šampión!“

„Ne, pane. Nejsem. Nezapojil jsem se. Nepřihlásil jsem se. Nemůže existovat žádný závazek jen proto, že někdo hodil mé jméno do poháru. Nejsem šampión, nechci být šampión a neopustím své místo,“ zíral na ředitele. Nemohl se dočkat, až napíše své tetě a strýci.

Studenti začali Harrymu tleskat za jeho kuráž. Bylo zřejmé, že se turnaje účastnit nechce, a to, co řekl, dávalo všem smysl. Všem kromě ředitele a Korneliuse Popletala.

Popletal pronásledoval Harryho jako zamilovaný teenager. Ginny pronásledovala Harryho jako zamilovaná teenagerka. Brumbál také, ale ne tak zblízka – stále si musel přidržovat obočí. Dospělí se zoufale snažili přimět nechvalně známého Chlapce, který přežil, aby podepsal smlouvu. Ginny si po celou dobu zoufala.

Příští ráno Harry běžel do tátovy chaty a použil jeho letaxové připojení. Zastihl strýce i tetu a vysvětlil jim situaci. Petunie se odebrala do kuchyně, kde začala připravovat dalšího ‚Huláka‘ určeného řediteli. Vernon vzal Harryho k tetě Marge, aby našli právníka, který se vyznal jak v kouzelnickém, tak mudlovském právu.

Druhý den se Harry s advokátem v závěsu vrátil do Bradavic. Brumbál si ani neuvědomil, že zmizel (Ginny přirozeně ano). Harry si to rázoval po schodech vzhůru, zastavil se před chrličem a požadoval neprodlené setkání s ředitelem a Popletalem. Překvapivě mu bylo vyhověno.

O dvě hodiny později se Brumbál schoulil pod svým stolem v poloze nenarozeného plodu a fňukal. Popletal se vrátil na ministerstvo v slzách. Harry objal svého nového nejlepšího přítele - právníka z Hádu - a pak mu zaplatil účet. Nebyl šampiónem Turnaje tří kouzelnických škol.

První polovinu školního roku si užíval. Všechna pozornost se upírala na šampióny a víly. Musel se vyhýbat jenom Ginny. Nový profesor obrany byl opravdu divný. Harry nedokázal pochopit, jak se dokázal udržet mimo Azkaban, když předvedl tři kletby, které se nepromíjejí, před třídou plnou svědků, ale přinejmenším se ho ten muž ještě nepokusil zabít.

Oznámili ples a Ginny prakticky hyperventilovala ve snaze připoutat k sobě ve Velké síni Harryho pozornost. Aniž by vteřinu přemýšlel, přešel k havraspárskému stolu a požádal o doprovod Lenku Láskorádovou. Byla to jediná dívka z celé školy, která ho nepronásledovala od okamžiku, co vešla ve známost jeho pravá totožnost.

 

xxx

 

Druhá polovina roku neproběhla tak dobře. Kromě toho, že se musel dívat, jak Ron blázní z víl a Hermiony, vyhýbat se Stíhačce Ginny a chyběl mu famfrpál, byl jedné noci popadnut a přenesen do Voldemortovy skrýše. Harry se otočil a spatřil, že to byl profesor Moody, kdo ho unesl.

„Co je tohle za jednání? To mě chce každý učitel obrany vidět mrtvého?“ odfrkl si. Moody ho vzal a pevně připoutal k náhrobku. Harry s děsem sledoval, jak se vleče ke koši a vyndává z něj odpornou stvůru – Voldemorta v dočasném těle. Byl schopný mluvit a trochu se pohybovat, ale vypadal jako strašlivě deformovaná a zlá parodie dítěte.

Rituál byl oživlou noční můrou. Harry se musel dívat, zatímco mu poranili paži, aby si vzali jeho krev, a šílený Moody si kvůli Voldemortovi dobrovolně uřízl ruku. Pak použili holenní kost z hrobu Voldemortova otce a Pán zla byl znovuzrozen.

„Všechna ta magie a tohle je to nejlepší, s čím jsi dokázal přijít?“ ptal se Harry nevěřícně. Pán zla byl ohavný – s rudýma očima se štěrbinami panenek, bez nosu a rtů, které by stály za zmínku, a s lesklou růžovou kůží. Ten by tedy titulní stranu Týdeníku čarodějek rozhodně neozdobil.

Voldemort se na něj jen ušklíbl. „Tak statečný, Harry Pottere. Stejný jako tví rodiče.“ Přiblížil se k Harrymu. Ten sebou trhl. Místo, kde míval jizvu, vybuchlo bolestí. Zavřel oči na pokraji ztráty vědomí z té agonie, dokud Voldemort neodstoupil a bolest se trochu nezmírnila.

„Tak pojď – budeme spolu bojovat,“ Pán zla si v očekávání olízl místo, kde by měl mít rty. „Máš hůlku, že? Uvidíme, jak velký Albus Brumbál vycvičil svého Zlatého chlapce.“ Po jeho rozkazovačném gestu Smrtijed v kápi Harryho odvázal. Následovníci se rozestoupili do kruhu, aby jim udělali místo.

Pán zla se zachechtal: „Bojíš se? Tak pojď, Harry. Nechám ti první ránu.“

Harry se rozhlédl po skupině mužů. „Dobrá,“ pokrčil rameny. Sáhl do svého hábitu a vytáhl Glock 32, který mu dal strýc Vernon s prosbou, aby ho pořád nosil při sobě. Včetně Voldemorta tam stálo jedenáct Smrtijedů. Jeho zbraň měla patnáct nábojů. „Tak se podívejme, co s tímhle dokáže Protego,“ zavrčel a střelil Pána zla přímo do hrudi. Nácvik střelby do terče u strýce Vernona se opravdu vyplatil.

Úžasem ohromený Voldemort na vteřinu či dvě hleděl dolů na zející ránu ve svém hrudníku, než se zhroutil k zemi. Smrtijedi spustili povyk. Harry se skrčil za velký náhrobní kámen a jednoho po druhém ty pitomce postřílel.

Když byli všichni mrtví, Harry vstal a rozhlédl se. Nagini se smála nad Voldemortovým tělem: „Cha, cha, chá, ty otravný hejsku! Už žádné dojení jedu Nagini! Už nemusím polehávat kolem a poslouchat tvé choré fantazie! A už nikdy nebudu muset poslouchat, jak pořád dokola omíláte, jak jste všichni mocní!“

„Kam teď půjdeš?“ zasyčel Harry na nádherného hada.

„Myslím, že se usadím na schody před pavilonem plazů v londýnské ZOO a nechám je, aby mě chytili,“ zasyčela radostně.

„Ty CHCEŠ být zajatá?“ Harry byl ohromený. Předpokládal, že každé zvíře touží být svobodné.

„Ne ‚zajatá‘, mladý mluvčí. Chráněná. V zoologické zahradě nebudu používaná jako zbraň. Nebudu nahánět strach nevinným lidem. Vždy budu ve vlhku a v teple. Pokud budu muset projít tím ponížením a odeberou mi jed, bude to proto, aby lidem pomohli, ne je otrávili. Budu krmena báječně měkoučkými hlodavci, ne neschopnými Smrtijedy.“ Kdyby Nagini měla rty, ohrnula by je. Opravdu nenáviděla být krmena seschlými Smrtijedy. „Jestli se prostě ztratím do Zapovězeného lesa, pravděpodobně skončím jako dračí gáblík, pavoučí svačinka nebo hipogryfí chuťovka. Chci vystoupit z potravinového řetězce.“

Harry pohladil hladkou hadí hlavu. „No, tak hodně štěstí! Potřebuješ pomoc, aby ses tam dostala?“

Nagini si třela hlavu o Harryho ruku, ne nepodobná kočce. „Ne, děkuji, laskavý mluvčí. Znám cestu – léta jsem ji plánovala.“ Otočila se a plazila se pryč.

S posledním pobaveným pohledem na vzdalující se hadí tělo se Harry vydal na cestu a zavolal si Záchranný autobus. Když se podíval na hodinky, uvědomil si, že bude zpět v posteli, než si kdokoli uvědomí, že byl pryč.

Ráno se náhle probudil, když mu Ron skočil do postele. Strčil mu pod nos Denního věštce a zvolal: „Voldemort je mrtvý!“

„Nevěděl jsem, že byl živý,“ zamumlal Harry utahaně.

„No jo – tohle je sranda,“ řekl Ron. „Vypadá to, že profesor Moody byl ve skutečnosti Skrkův syn pod Mnoholičným lektvarem. Včera v noci se vytratil a provedl strašný rituál, který přivedl Ty víš koho zpět. Ale nějak se mu to vymstilo. Voldemort, Skrk a devět dalších Smrtijedů bylo nalezeno zabitých tajemným bodavým kouzlem na Raddleově panství!“

Harry si sedl, protáhl se a usmál se. „No vidíš – nakonec mě kouzelnický svět nepotřeboval.“

Hostina na rozloučenou byla velkolepá. Všichni si připíjeli na Cedricovo vítězství v turnaji a na Voldemortovu porážku. Brumbál Harrymu věnoval hodně podivných pohledů, ale to Chlapce, který zvítězil, už nijak nevzrušovalo. Brumbál mu přece nemohl číst myšlenky, že.

Harry neměl ponětí, jak to profesor Snape mohl vědět, ale než se vyhoupl do testrály taženého kočáru, který ho měl odvézt, strýček Sev mu poklepal na rameno. Harry se obrátil s přátelským, ale tázavým pohledem. Obvykle velmi vážný mistr lektvarů si vyhrnul levý rukáv a skutečně se na Harryho usmál. Znamení zla úplně zmizelo. Tentokrát Voldemort odešel nadobro.

„Děkuji,“ řekl tak tiše, aby to nemohl nikdo jiný zaslechnout.

 

xxx

 

 Harry a dva mudlové seděli v ředitelově kanceláři naproti Brumbálovi a Popletalovi.

„Je mi to líto, ale v této záležitosti nemáte na vybranou, Petunie,“ řekl Albus s blahosklonným výrazem a jiskrami v očích. „Harry se na podzim musí vrátit do Bradavic.“

Musí, Brumbále?“ zaječela na něj. „Myslím, že rozhodnutí je na Harrym.“

„Ale Harry dává všem naději, protože je Chlapec, který přežil.“ Popletal se zaculil a předklonil se, aby Harryho poplácal po hlavě. Ten uhnul a vrhl na něj pohled, který by zarazil čínského ohniváče. „Prostě nemůže opustit kouzelnický svět.“

„Harry má toho vašeho světa dost, pane ministře,“ zavrčel Vernon. Harry věděl, že s tetou a strýcem nic nepořídí, když nasadí tento tón, ale Popletal a Brumbál zjevně nebyli tak bystří. „A nepokoušejte se nám namluvit žádné bludy o tom, že Bradavice jsou nejbezpečnější místo v Británii. Od té doby, co sem přišel, byl život našeho chlapce každoročně v ohrožení.“

„Omlouvám se, Vernone a Petunie,“ zamračil se Brumbál, „ale nikdy bych nenechal Harryho žít u vás, kdybych věděl, že ho poštvete proti jeho pravému domovu.“

„Já k tomu nemám co říct?“ Harry vyskočil na nohy a temně zíral. „Nechci se vrátit. Vy jste vyšinutí. Chci žít normální život, jaký mi umožňuje teta se strýcem. Nechybí mi blechy, zlámané kosti, šílení učitelé obrany, snažící se mě zabít, a cvoci jako je Ginny Weasleyová a ostatní holky, které mě všude pronásledují. S Bradavicemi jsem už skončil.“

„Harry, teď nech mluvit dospělé...“ začal Popletal, ale Harry ho přerušil.

„Fajn,“ vyštěkl. „Teto Petunie, můžu si půjčit tvůj mobil?“ Z kapsy džínů vytáhl vizitku a položil ji na Brumbálův stůl. Bylo na ní číslo na advokáta z Hádu.

V tom okamžiku Popletala s Brumbálem polil ledový pot. Popletal ihned dostal tik.

„Zkontaktujeme se s tebou později – nech si léto, abys vše zvážil,“ snažně prosil Brumbál a ukazoval jim směrem ke dveřím.

„Jdeme, Harry,“ Petunie popadla synovce i manžela za lokty. „Spěcháme.“

 

xxx

 

Albus se loučil s ministrem. Průběhem schůzky nebyl potěšený. Popletal se podíval na židle, na nichž seděli Dursleyovi. „Není to peněženka paní Dursleyové?“ ukázal.

„Páni, je, Corneliusi,“ usmíval se Brumbál. „Musela ji ve spěchu zapomenout, takže se zaručeně vrátí!“ Radostně si zamnul ruce.

„Proč to tiká?“ pomyslel si Popletal.

VŠŠŠTBUUUUMMM!

Oba kouzelníci pomrkávali a pohlíželi na sebe dýmem a sutí zbylou z toho, co bývalo ředitelovou kanceláří.

„Neměj obavy, Corneliusi,“ poraženecky si povzdechl Brumbál. „Poppy umí tyto části těla moc dobře vrátit na místo.“

 

xxxx

 

Léto skončilo bez jediného slova z Bradavic. Nakonec ale zprávy přišly. Harry nepřeťal všechny vazby. I nadále si užíval návštěv táty, tetiček Minny a Poppy a strýčka Seva. Pořád se přátelil s Ronem a dvojčaty (která s pomocí půjčky od něj začala s velmi úspěšným obchodem s žertovnými předměty), a udržoval spojení s Hermionou a Lenkou. Ale opravdu se těšil do Smeltings a Dudley mu ukazoval, jak to chodí v normálním světě.

Byl poslední den prázdnin. Petunie připravila skvělé jídlo a všichni spokojeně seděli a zažívali.

„Tak, Harry, máme pro tebe dárek od nás tří.“ Vernon se na synovce srdečně usmál. „Nemáš žádnou povinnost ho přijmout.“

Harry si zmateně vzal z tetiných rukou obálku a otevřel ji. Bylo to potvrzení o adopci, které z něj oficiálně dělalo Harryho Dursleyho. Vše, co bylo potřeba, byl jeho podpis.

„Máte pero?“ poprosil a mrkal svýma stále účinnýma štěněcíma očima na svou milovanou mamku a taťku.

 

KONEC

 

Poznámka autorky: Chtěla jsem použít větší zbraň, ale ta by vážila příliš na to, aby ji Harry mohl nosit všude s sebou. Můj syn chtěl, aby Harry měl Uzi nebo něco samopalu podobného, ale přesvědčila jsem ho, že by to těžko schoval pod šaty – dokonce i pod bradavickým hábitem. A střelba z automatu není tak snadná nebo zábavná, jak to vypadá ve filmu.

Uvažuje ještě někdo, proč Moody-Skrk Harryho v Ohnivém poháru neunesl? Proč se účastník velmi spletitého plánu skrývá jako učitel obrany v přítomnosti dvou nitrozpytců, obelstí pohár, aby dostal Harryho do turnaje, musí zařídit, aby ho student čtvrtého ročníku nejen přežil, ale i vyhrál, a přeměnit trofej v přenášedlo – podivné a naprosto zbytečné. Uvařte si trochu Mnoholičného lektvaru, počkejte na příští víkend v Prasinkách, uneste kteréhokoli studenta, abyste získali jeho vlasy, vraťte se v přestrojení do Bradavic a s přenášedlem v ruce popadněte Harryho. Prosté. Rowlingová musí být příbuzná s Rube Goldbergem.*

 

*Rube Goldberg byl americký karikaturista, často maloval složité, nesmyslné nebo jednoduchý problém složitě řešící stroje.

 

Poznámka překladatelky: Mockrát děkuji za pomoc, Jimmi a Seviku99, bez vás bych to nezvládla!

 

 

 

 

X
X X