Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod



Hnout žlučí Mistrovi

To annoy a potions master

 Autor: SnuggleswithSnape

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/1/

Rating: 16+     Kapitol: 20       Slov: 20 622

Humor/Friendship

Severus S. & Hermiona G.

Shrnutí: Hermiona se od války změnila. Rozhodla se trochu pobavit a následně se vytasila se seznamem způsobů, jak rozčílit Severuse Snapea. Co se stane, až svůj plán rozjede? Čtěte, zjistíte. Párování HG/SS a trochu Drarry.



Překlad: Lupina

Beta: Denice

Banner: arabeska

Zdroj k banneru: http://miss-hart-art.tumblr.com/

 Povolení k překladu: Žádost zaslána opakovaně – bez odpovědi

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží SnuggleswithSnape. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Celé věky jsem takovýto příběh chtěla napsat, a jak zjistíte, oba hlavní hrdinové budou OOC. Takže jestli to nedokážete rozdýchat, pak…

Na začátku svých příběhů varuji všechny čtenáře, že mé mužské postavy bývají dominantní, ale i když to tak úplně nesedí na tento příběh, asi bych stejně měla varovat, protože je mi to přirozené, a tak to píšu. Jo a nakonec to skončí párem Hermiona / Severus… takže pokud se vám nelíbí, nečtěte.

Některé kapitoly budou krátké, jiné dlouhé, tohle je zábavný příběh, který mi snad pomůže překonat spisovatelský blok.

Nevlastním Harryho Pottera, ale stejně komentujte.

 

Poznámka překladatelky: S dovolením odpovím až na komentáře na konci.

 

Poznámka k překladu: Přinášíme tuto bláznivou povídku všem věrným čtenářům Kiži, kteří nás svými díky podporují a motivují k další práci, celému Kiži ke krásnému jubileu a hlavně Jimmi za všechnu neúnavnou práci, kterou pro nás nezištně vykonává.

Krásné výročí, Kiži!


Kapitola 1



Autor: SnuggleswithSnape      Překlad: Lupina     Beta: denice     Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/1/

Rating: 16+



Kapitola 1. Seznam

Z pohledu Hermiony

Myslím, že je pravda, co se říká. Přes léto jsem se změnila. A taky si myslím, že se nás změnilo hodně, když teď válka skončila a z našich ramen spadlo to velké břímě. Moje proměna však byla poněkud… extrémnější. Víte, když jsem viděla umírat svoji rodinu a vrstevníky, cosi jsem zjistila – život je příliš krátký a nikdy nemáte jistotu, kdy nastane konec. Zjistila jsem, že se potřebuju uvolnit, dát si pauzu od toho všeho studování a tlaku, který vždy doprovázel můj život, a prostě se pobavit. Přesně to mám letos v úmyslu a něco mě už i napadlo.

„Udělala jsem seznam,“ prohlásím hrdě při vstupu do nebelvírské společenské místnosti, kde moji dva nejlepší kamarádi hrají šachy. Ani jeden se neobtěžuje vzhlédnout nebo nějak zareagovat na má slova. „Copak jste mě neslyšeli? Říkala jsem, že…“

„Udělala jsi seznam. My víme, Miono, pořád nějaké děláš,“ praví Ron, aniž by zvedl oči od šachovnice. Dobře, má pravdu, mám sklony vytvářet seznamy při každé možné příležitosti, která vás napadne, ale tento je jiný, tento ze mě učiní legendu této školy za něco, čeho by se žádný jiný student neodvážil.

„Fajn, jestli se nechcete podílet na mých rošťárnách…“ konstatuji dramaticky; moc dobře vím, že tím snadno získám zájem chlapců o to, co musím říct. Je opravdu smutné, že po všech těch letech tady mi moji nejlepší kamarádi stále nevěnují pozornost a respekt, které si zasloužím.

Začínám se otáčet. „Hermiono,“ to se ozve Harry, „kdo to letos odnese?“ ptá se docela nervózně, asi proto, že mnohokrát zažil moji krutou a sadistickou stránku. Aktivuji ji, jen když je to nutné, ne že bych se promenádovala kolem a schválně lidi ponižovala… Tedy alespoň doposud ne.

„Profesor Snape,“ prohodím, jako by o nic nešlo, zatímco ve skutečnosti jde o zatraceně velké sousto. Otočím se právě včas, abych uviděla, jak jim v šoku padly brady a jen na mě zírají. „Zavřete pusy, kluci, než vám do nich vletí moucha,“ poradím jim. Snažím se co nejlíp potlačit smích, ale když jejich reakce jsou tak zatraceně roztomilé.

„U Merlina, copak ses zbláznila?“ zeptá se Harry, když konečně popadne dech, a tím probere i Rona.

„To je zatraceně úžasné,“ vydechne Ron. Musím se usmát, jak předvídatelní jsou oba moji kamarádi.

„Děkuji vám, Ronalde a Harry, budu si vaší podpory cenit. Jsme tady posledním rokem a já si ho opravdu chci užít. Mučit Snapea bude zábava. Beztak, co nejhoršího se nám může stát?“ zamumlám.

„Z toho se jen tak nevylížeš,“ oznámí Harry tak vážně, že se smíchy můžu při té představě potrhat.

„Propáníčka, Harry, vážně pochybuju, že by tohle profesor Snape chtěl udělat. Kromě toho se na sexuální vztahy mezi žáky a učiteli hledí skrz prsty,“ prohodím ledabyle, jen abych jej poškádlila.

„Co tím, k čertu, mys… aha,“ sleduju, jak se Harrymu rozšíří oči, když si uvědomí narážku v mých slovech, pak je přimhouří a zamračí se na mě.

„Co? Já to nechápu…“ Ron se lehce mračí a Harry se k němu nahne a něco mu pošeptá. „U Merlina, nepotřebuju nechutné představy o tom umaštěnci… blé, blé, blé,“ skučí a poskakuje kolem, jako by tím mohl vyhnat z hlavy nechtěné obrazy. Pak začne nabírat popelavou barvu, i když nechápu proč, protože profesor Snape není nejhůře vypadající muž planety. Vlastně svým způsobem přijde atraktivní nejen mně, ale i ostatním děvčatům, ačkoli ta by to nepřiznala.

„Vážně, Ronalde, nebuď tak teatrální. Jste přece chlapi, nebo snad ne?“ zeptám se a zvednu u toho jedno obočí.

„I když myslím, že jde o sebevražednou misi… jdu do toho,“ zazubí se na mě Harry. Předchozí komentář už mi odpustil.

„Nežádám, abyste mi pomohli… zatím, ale jestli řeknu nebo udělám něco, co se mi nepodobá, musíte mi slíbit, že mě budete krýt a dělat jakoby nic,“ oba je sleduju a čekám, až pochopí, že to myslím vážně. Potřebuju jim říct pár vážně šokujících plánů a nejsem si jistá, že na ně i já mám odvahu.

„Slibujeme,“ oba slavnostně přísahají…

Nemůžu se dočkat první hodiny lektvarů. Nechť začne první fáze.


Kapitola 2



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/2/

Rating: 16+

 



Kapitola 2. Snape potřebuje obejmout

Z pohledu Hermiony

Merline, jsem uzlíček nervů, jsem vzrušená i vyděšená. Severus Snape je děsivý muž a já to dnes otestuju. Možná má Harry pravdu, možná mám sebevražedné sklony.

„Ale no tak, Hermiono, teď nemůžeš couvnout, vždyť to byl tvůj nápad,“ tahá mě Harry za rukáv, aby mě dovedl do sklepení k lektvarové učebně a mé nic netušící oběti…

„Necouvám, jen jsem z toho všeho trochu nervózní,“ přiznám se. Dnes jsme tu jen my dva s Harrym, Ron je na ošetřovně. Spadl z postele, když křičel, že ho pavouci nutí stepovat. Přísahám, že s tím klukem není něco v pořádku.

„Kurňa, to bys taky měla být; srandičky stranou, jestli chceš couvnout, nebudu ti bránit,“ přizná Harry tiše, když nás zastaví. Podívá se na mě a v jeho očích vidím obavy. Je milé vědět, že mám tak skvělého kamaráda, který má o mě starost.

„Díky, Harry, ale jsem velká holka a rozhodně se o sebe umím postarat,“ snažím se jej ujistit a před vstupem do učebny jej líbnu na tvář.

Profesor Snape stojí před katedrou a mně se potí ruce. Mám prostě štěstí, všichni už sedí, takže dobře uvidí na mé blížící se ponížení. Zhluboka se nadechnu a seberu svoji nebelvírskou kuráž. Ustoupím od Harryho, aby mohl obsadit naše obvykle místo, a přiblížím se k profesoru Snapeovi.

„Slečno Grangerová…“

Nenechám ho dokončit větu, znenadání rozevřu náruč a pevně jej obejmu kolem pasu. Ke svému překvapení ho nechci pustit, sálá z něj teplo a taky krásně voní. Uslyším zalapání po dechu a pár zašeptání. Nakonec se odtáhnu a jako blázen se zazubím na překvapeného Snapea.

„Slečno Grangerová, co si u všech všudy myslíte, že děláte?“ zeptá se mě. Do tváře se mu vrátí nic neříkající výraz, když si založí ruce na hrudi a s očekáváním se na mě zahledí.

„Víte, pane profesore, četla jsem onehdy v noci knihu a v ní stálo, že nikdo není doopravdy zlý, jen se mu v dětství nedostalo žádného objetí. Tak mě napadlo…“ začnu a všichni jsou tak zticha, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Ještě nikdy nikdo s tímto profesorem takhle nepromluvil.

„Vás napadlo, že máte právo napochodovat do mé učebny a zaútočit na mě?“ zvolá.

To myslí vážně? Vůbec jsem ho nenapadla!

„Ne, pane profesore, nikdy bych vás nenapadla, alespoň ne brutálně. Jen chci, abyste byl šťastný,“ dokonce na něj mrknu a v opět ztichlé třídě slyším potlačovaný chechot. Jistě by chtěli vědět, co mi, hergot, běží hlavou. Ale pokud to nevím já, jakou šanci mají oni?

„No toto, vy drzá žábo,“ procedí. „Deset bodů z Nebelvíru a po zbytek hodiny od vás nechci slyšet ani pípnutí. Sedněte si,“ přikáže a žene mě zpět do lavice.

Povzdechnu si a odejdu si sednout k Harrymu. Ten na mě jen v hrůze civí, asi proto, že jsem právě objala profesora Snapea. Kdo by se ale staral?

„Dnes tedy budeme připravovat Mnoholičný lektvar, aniž bych očekával, že to s vašimi prostými mozečky zvládnete.“

Zvednu ruku do vzduchu, což jej rozptýlí natolik, aby přerušil tok svých slov. „Co tedy vy?“ zeptám se ho a vykulím na něj své hnědé oči jako malé něžné štěňátko.

Hlasitě a dlouze si povzdechne. „Co já, slečno Grangerová?“

„Dostalo se vám v dětství objetí?“ statečně osvětlím a sleduji, jak se mu výraz změní od zmateného po vzteklý ani ne za milisekundu.

„Nechápu, proč by vás to mělo zajímat,“ vyštěkne.

„Jen mám o vás starost, pane profesore,“ zazubím se na něj.

„Poučte nás všechny, proč máte starost,“ už se zase ušklíbá, myslí si, že mě dostal. Já jsem však Hermiona Grangerová a mám odpověď na všechno.

„Lidé, kteří se pravidelně objímají, žijí déle, pane,“ vysvětlím se zářivým úsměvem. „Budu vás tedy pro vaše dobro každé pondělní ráno objímat,“ dodám přesvědčeně.

„To zcela jistě nebudete.“

„Ale já musím, pane, napsala jsem si to do deníčku a nemůžete se hádat o pravomoc s deníčkem,“ otevřu svůj plánovač na náhodném týdnu, abych mu ho mohla podat a ukázat tužkou napsané ‚obejmout Snapea‘ v kolonce pro pondělí.

„Trest,“ vyštěkne na mě, jak jsem předpokládala.

„Ano, pane,“ přitakám, zatímco nade mnou znechuceně zavrtí hlavou.

„A jestli vás znova napadne, že mě obejmete, tak rychle vystřelíte z mé učebny…“

„Do vaší ložnice.“

Hlasitě se nadechne, ale nevypraví ze sebe ani slovo. Vážně, nechtěla jsem to říct, prostě se mi rozsvítilo, můžete to nazvat zábleskem génia.

Rozhlédnu se kolem. Někteří spolužáci divoce střílí pohledem ze mě na profesora Snapea, někteří bojují se smíchem, ale při pohledu vpravo poznám, že Harry umírá děsem.

„Ven, slečno Grangerová,“ vyštěkne, když se mu konečně vrátí síla mluvit.

Jen popadnu tašku, a jakmile se za mnou zabouchnou dveře, rozchechtám se. Hádám, že tyhle hodiny by se mohly změnit v pořádnou prču.


Kapitola 3



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/3/

Rating: 16+



Kapitola 3. Trest a umlčovací kouzla

Z pohledu Hermiony

Nakráčím do Velké síně v čase svačiny, jelikož jsem si přes den místo jídla zvolila nezávislé bádání v knihovně… možná jsem rozhodnutá letos se trošku pobavit, ale to neznamená, že zanevřu na studium. Koneckonců mám nějakou reputaci, kterou si musím udržet.

„Hermiono, slož zadek tady u nás,“ zahuláká Ron s plnou pusou rozčvaňhaného jídla; upřímně, ten kluk je nechutný. Proč nemůže sousto požvýkat, polknout a pak mluvit, fakt to není nijak těžké. Možná bych mu na toto téma měla k Vánocům koupit knihu. No, ale na druhou stranu, posledně, když ode mě jednu dostal, hodil ji do koše… nevděčný mamlas.

Přiblížím se ke stolu: „Vážně, Ronalde, musíš být pořád tak vulgární? Kde, propána, jsi čekal, že se posadím… u zmijozelského stolu?“ Dělám si srandu, ale můj slaboduchý kamarád snad věří, že to myslím vážně, alespoň takový z něj mám dojem… No teda, možná si musím najít nějaké nové kamarády, víte? Kteří nejsou retardovaní.

„Haha,“ zamumlá sarkasticky, když mu konečně dojde, že jsem jízlivá… ale sakra, už bylo načase.

„Víš, asi by sis měla začít dávat pozor na pusu… dostane tě do maléru,“ ozve se Ginny tím svým nepříjemně veselým tónem.

Harry si odfrkne a já se k němu otočím. Jsem si jistá, že si zahuhňal něco ve stylu – ‚už dostala‘. Vroucně doufám, že mluví o ranních lektvarech a ne o něčem košilatém. I když o tom pochybuju, všichni mě mají za naprosto prudérní. Sice jsem panna, ale prudérní rozhodně ne.

„Kde jsi byla během věštění? Jen to, že tě Snape vykopl z lektvarů, neznamená, že jsi omluvená ze zbytku vyučování,“ Harry si mě podezřívavě prohlíží, zjevně se snaží přijít na to, co jsem prováděla.

Naštěstí jsem před odpovědí zachráněna. „Sakra, Miono, co jsi ty mohla provést, aby tě vyhodil?“ zeptá se Ron a já se natáhnu přes stůl pro kousek chleba, který si dám k těstovinám.

„To bys chtěl vědět?“ zahihňám se, nedočkavě si hodím plnou vidličku do pusy a začnu nadšeně žvýkat a polykat.

„Řekla Snapeovi, že potřebuje častěji obejmout,“ zasáhne Harry. „A fakt ho objala,“ dodá a já si nemůžu nevšimnout, jak po těch slovech Ronald zbledne. Tupec.

„Ty jsi objala toho umaštěného netopýra? Hermiono, co to do tebe vjelo?“ zvolá, a navíc docela hrubě.

„Koho objímám, není tvoje věc, Ronalde Weasley, ale když už o tom mluvíme, bylo to docela pěkné a hezky voněl…“ Což je slabě vyjádřeno, protože voněl zatraceně fantasticky. Ale proč se zastávám profesora Snapea, zvlášť když mi přidělil trest poté, co jsem se snažila být tak pozorná? Možná jsem do něj pořád tak trošičku zakoukaná. S tím vstanu, otočím se a vystřelím z Velké síně.

ooOOoo

Zbytek večera strávím ‚studiem‘, tedy to alespoň řeknu, když se mě někdo zeptá. Ve skutečnosti spřádám možnosti, jak doběhnout Snapea. Jsem si skoro jistá, že když na něj nepřestanu tlačit, že nakonec povolí!

Jakmile dorazím k jeho učebně, zvednu ruku, abych zaklepala. Ale rychle se rozhodnu jinak. To by s ohledem na moje plány bylo až moc uctivé.

„Zlato, jsem doma!“ zahlaholím poté, co rozrazím dveře a napochoduji dovnitř.

„Slečno Grangerová,“ ozve se hlas, „rozhodně doufám, že nepovažujete třídu profesora Snapea za svůj domov.“ Vzhlédnu a vidím, že se na mě dívá profesor Lupin. Napůl se usmívá a napůl mračí. Řekla bych, že se v skrytu baví.

Namísto odpovědi se na něj přesladce zazubím. „Kde je starouš Severus?“ rozhlédnu se po učebně, jako bych ho hledala.

„Proč ho…“

„Jsem tady, a deset bodů z Nebelvíru za vaši nestoudnost,“ vyštěkne, jakmile se s podmračeným výrazem vyřítí ze skladu k Remusovi. Jejda, vytočila jsem ho a ani jsem si toho nebyla vědoma.

„Jakou nestoudnost?“ zachytračím a zvednu jedno obočí.

Na okamžik jej to šokuje a pak se vrátí to známé mračení. Oj, vážně vypadá, že mě zamorduje. „Nu, nechtěl bych, abyste mě považovala za nespravedlivého, tak to bude dvacet bodů!“ sarkasticky protáhne a krucinál! Jakkoliv to nerada přiznávám, je to fakt hustý příchod na scénu.

Takže udělám jediné, co mě napadne – začnu nahlas tleskat a přitáhnu na sebe pozornost obou profesorů. „Bravo, profesore Snape, skláním se před vaším mistrovskou popudlivostí a sarkasmem,“ zašvitořím vesele, jako by bylo naprosto běžné tleskat profesorům za odebrání bodů vaší vlastní koleji!

„Sednout!“ vykřikne, zatímco ukáže na stůl úplně vzadu v učebně a já neochotně poslechnu.

Chvilku sleduju, jak spolu hovoří. „Pane profesore…“ začnu, ale k mému překvapení se mi před obličejem objeví hůlka, tedy ne přímo před obličejem, ale míří na mě. Podle výrazu jeho tváře se sám se sebou pře, jestli mě proklít, ale pak naštěstí hůlku skloní. Zjevně dostal rozum a uvědomil si, že by se ze zavraždění studenta nevykroutil, zvlášť pokud by při tom byl druhý profesor. Haha, naiva. Vyhrávám.

„…“ otevřu pusu, abych promluvila, ale nevypravím ze sebe ani slovo. Jen překvapeně kvíknu. Proč mi sakra nefunguje pusa? A pak si uvědomím, co provedl. Ten hulvát na mě použil tišící kouzlo.

Tak tohle znamená válku, profesore Snape…

Válku žertíků…

Nechť začne druhá fáze.


Kapitola 4



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/4/

Rating: 16+



Kapitola 4. Profesor Snape je popudlivý prevít

Z pohledu Hermiony

Hm. Myslím, že všichni ve škole se bojí profesora Snapea, protože navzdory faktu, že nás s Remusem spojují knihy a považuji jej za přítele, ani ho nenapadlo odstranit umlčovací kouzlo. Jen popadl lektvar a z místnosti prakticky prchl. Kdybych mohla mluvit, zakřičela bych za ním: „Zrádce,“ protože přesně tím je.

Profesor se ke mně přiblíží a švihne mi hůlkou před obličejem. „Nuže, dostalo se vám ponaučení, slečno Grangerová?“ zeptá se samolibě s jedním zvednutým obočím.

„Ano, pane profesore,“ přidrzle odpovím. S rukama sepjatýma za zády se houpu na patách. „Dostalo se mi ponaučení, že jste opravdu sexy, když se čertíte,“ dokončím, s hihňáním se otočím a vyběhnu z místnosti. Rozhodně nečekám na jeho odpověď. Pádím chodbou až za roh, kde se zastavím a zadýchaně lapám po dechu.

Nemůžu uvěřit, že jsem mu to fakt řekla. Ona je to pravda, je vážně atraktivní, když se durdí, a… no, tak nějak všeobecně, ale to nepatří k věcem, které můžete říct profesorům, aniž by to přineslo následky. Ne že bych se o ně starala, jen si vytvořím další příležitost ho otravovat a hltat ho očima.

Nakonec se dám dohromady a doběhnu k nebelvírské společenské místnosti. Rozrazím dveře. „Jak šel trest?“ zeptá se Harry okamžitě.

„Ale jo, dobře, použil na mě tlumící kouzlo a pak jsem mu řekla, že je sexy, takže tak nějak normálně,“ jen pokrčím rameny a padnu na pohovku. Naneštěstí pro Rona přistanu na něm. „Tý jo, jsi vážně pohodlný polštář,“ zazubím se. Šokovaně na mě zírají a naprázdno otvírají ústa jako kapři na suchu. „Zavřete pusy, pánové, nebo vám tam nafouká,“ poškádlím je.

„Použil na tebe tlumící kouzlo.“

„Řekla jsi tomu umaštěnému parchantovi, že je sexy… páni, kdo by to byl řekl, že si umíš tak dobře vymýšlet?“ zeptali se kluci zároveň.

„Jo… vymýšlela jsem si,“ přitakám a protočím očima. Vážně se soustředí na nesprávná fakta. Profesor Snape na mě použil tlumící kouzlo!

Tak se od Rona co nejsilněji odrazím. „Jauvajs, to sakra bolelo,“ zaúpí pode mnou.

„Dobrou, kluci!“ zasměju se a vydám se po schodech do ložnice. Tam se jen svléknu a zavrtám se pod peřinu, abych okamžitě hluboce a šťastně usnula.

ooOOoo

Druhý den ráno se probudím pozdě, ale při oblékání školní uniformy si říkám, co mi asi přinese den. V hlavě se mi urodí nápad. Budu muset něco vzít, ale myslím, že to zvládnu a vytočím profesora Snapea až ke stropu. Vidím, že nemám čas na snídani, strčím velkou hrst čokoládiček z Medového ráje do své brašny a seběhnu schody.

Ze společenské místnosti zamířím rovnou do podzemí. K mé hrůze jsou už všichni v učebně. Do prkýnka dubového, za tohle mě ukřižuje.

Nebo bych z toho mohla co nejvíc vytěžit. Rozrazím dveře a vtrhnu dovnitř. „Žádné strachy, už jsem tu,“ oznámím hlasitě. Funguje to, protože jsem získala pozornost celé třídy. Všichni se otočí a jen na mě zírají, v případě profesora Snapea výhružně.

„Deset bodů dolů za pozdní příchod, slečno Grangerová, a dalších deset za váš směšný výbuch. Důrazně vám doporučuji posadit se a být zticha,“ vyštěkne. No to si ale nemůžu nechat líbit, že?

„Deset bodů dolů profesoru Snapeovi za to, že je takový popudlivý prevít.“ Slyším kolektivní zalapání po dechu a jeho tvář zaplavuje hněv. Sakra, možná jsem zašla daleko.

„Slečno Grangerová,“ zařve, „zdá se, že včerejší lekce vám nestačila, takže to bude trest na celý příští měsíc,“ dodá klidněji.

„Věděla jsem, že si moji přítomnost užíváte, ale vážně, pane, nemyslíte, že je to trochu přemrštěné?“ zeptám se, protože si fakt myslím, že přehání.

Sleduju, jak ke mně rázuje a postaví se jen centimetr přede mne. Tvář má tak blízko, že chvilku myslím na to, že se nakloním a políbím ho. Rychle však tu myšlenku zaženu. „Nevím, a ani se nestarám, odkud se vzal ten váš pošetilý nápad, ale ujišťuji vás, že si čas strávený s vámi neužívám. Jen jej strpím, jelikož jsem vaším učitelem. Teď, sednout,“ vyštěkne a ukáže na mou lavici.

„Stačí říct,“ prohodím a jdu se připojit k Harrymu a Ronovi.

„Ty máš odvahu,“ pochechtává se Harry. „Já bych se neodvážil takhle mluvit se Snapem, a nemyslím, že někdo jiný ano.“

„Jo, vypadalo to, že tě zamorduje,“ vložil se Ron. „Koneckonců byl Smrtijed.“ Poslední věta mi zvedne mandle, jak se odvažuje to vytahovat?

„Co si to dovoluješ…?“

„Ticho!“ zařve Snape.

„Pchá, tohle je naposledy, co bráním vaši čest,“ zvolám, ale on už pokračuje v přednášce a ignoruje mě.

Povzdechnu si a odvrátím se od Ronalda. Vyndám čokoládu, rozbalím ji a strčím do pusy.

„Slečno Grangerová, jistě jste donesla dost pro všechny,“ pronese profesor Snape, když si změří prázdný obal. Spolehněte se, že bude sarkastický, ale špatná zpráva pro něj, mám.

Sáhnu do tašky, vytáhnu hrst čokolád a začnu je rozdávat. Celou dobu se na Snapea uculuju.

„Ven z mé třídy,“ zařve podruhé během dvou dnů.

S hihňáním vstanu, popadnu poslední čokoládu, a na odchodu mu ji vtisknu do dlaně.


Kapitola 5



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/5/

Rating: 16+



Kapitola 5. Miluju Zmijozel

Z pohledu Hermiony

Fajn, z prvních dvou hodin letošních lektvarů mě vyhodil, takže si začínám myslet, že bych možná měla zkusit něco mimo učebnu… něco šprýmovného.

S trochou štěstí na to budu mít čas před obědem. Jen musím najít nějakého svolného Zmijozela, a to bude fuška. Rivalita mezi našimi kolejemi sice docela zmizela, ale pořád jsou to Zmijozelové a ti nebudou moc ochotní pomoct.

Takže udělám to jediné, co může holka na mém místě. Prostě proklouznu do zmijozelské společenské místnosti a čmajznu to… vyvstává však jediná otázka – který Zmijozel bude nejmíň protestovat?

Pansy Parkinsonová? Rozhodně ne, ta holka je pochodující pohlavně přenosná choroba.

Daphne Greengrassová? Sakra ne! Ta je na můj vkus příliš ostýchavá a slušná, jsem si jistá, že by si jen stěžovala na fleky, které po mně zůstanou…

Hm. Je tu jeden člověk, který by vyhovoval, jenže nebude se mu to líbit. Ale na druhou stranu o to to bude větší zábava, zvlášť když uvidím jeho reakci a hrůzu ve tváři.

Gratuluji, Draco Malfoyi, jsi mým novým dodavatelem uniformy.

S hihňáním mířím chodbou a dolů ke zmijozelským ložnicím. Nemůžu si pomoct a přemýšlím, jaké to bude mít na sobě oblečení Draca Malfoye. Určitě je ušito z nejlepších látek. Kromě toho, na celé té situaci bude něco překvapivě ujetého. Malfoy je v každém případě atraktivní, velká škoda, že kope za druhý tým, jinak bych po něm šla!

Tak jo… Jsem u vchodu do zmijozelské společenské místnosti a vyvstává malý problém… nemám tušení, jaké je to zatracené heslo!

Doprčic… jaké by mohlo být?

„Čistokrevní,“ vyslovím, protože si vybavím příhodu ze čtvrťáku, kdy Malfoyovi vyklouzlo zmijozelské heslo.

„Grangerová…“ protáhne hlas za mými zády. Otočím se a uvidím ušklíbajícího se fešáka Malfoye, jak se opírá o zeď. „Opravdu sis myslela, že to vyjde? Možná sis nevšimla, ale už nejsme předsudků plní pitomci, jako kdysi,“ prohlásí.

Zrudnu, když si uvědomím, že jsem byla přistižena při pokusu vklouznout dovnitř… a ukrást nějaké jeho oblečení. Ale rychle se seberu a hlasitě se mu vysměju: „Možná nejsi plný předsudků, ale pořád jsi pitomec.“ A střelím po něm stejným úsměškem.

„Můžu ti nějak pomoct, Grangerová?“ zhluboka si povzdechne, jako by naznačoval, že já jsem ta otrava… ale to on přišel narušit můj ďábelský plán, ne naopak.

„Vlastně ano, můžeš,“ jízlivě se zazubím.

ooOOoo

„Řekneš mi konečně, proč chceš moji košili a vázanku, Grangerová?“ zeptá se cestou k učebně lektvarů, ale nemůžu a neřeknu mu to. Což ve mně vyvolává otázku, proč mi je vlastně poskytl?!

„Pořád ti to nevadí a můžu s tebou sedět v lektvarech, že jo?“ Ptám se, protože potřebuju sedět ve zmijozelské půlce učebny, aby můj plán vyšel… ne že bych opravdu čekala, že vyjde.

„Proč ne,“ odvětí s dalším přehnaným povzdechem… upřímně, už mi s tím začíná lézt na nervy. Chci po něm jenom, aby mi věřil, to není zas tak moc, no ne? Jakmile vstoupíme, cítím na sobě Harryho a Ronovy oči, ale ignoruji je, mířím kolem nich přímo k přední lavici a žuchnu na židli vedle Draca.

Pár minut nato se dveře prudce rozletí a odhalí velmi nasupeného Mistra lektvarů. Sleduji, jak kráčí… ne, pluje ke katedře, načež se ostře otočí čelem ke třídě. Očima ji přeběhne a skončí u mě. Stiskne rty. „Slečno Grangerová, pokud nedošlo k nějakým změnám a vy jste nepřešla do jiné koleje, doporučuji vám se přestěhovat,“ vyštěkne.

„Ale, pane, neměl byste povzbuzovat spolupráci mezi kolejemi? Kromě toho miluju Zmijozel.“ Potlačím hihňání při pohledu na jeho šok a při zvuku zalapání po dechu, která se ozývají po celé učebně.

Konečně se profesor sebere. „Slečno Grangerová, shledávám, že je těžké tomu uvěřit; ve skutečnosti to považuji za stejně pravděpodobné, jako touhu samotného Pána zla adoptovat Pottera,“ zašklebí se, zatímco mávne rukou k hrůzou ztuhlému Harrymu.

Jeho komentář mi přijde úžasně vtipný, ale nesměju se. „Pane!“ zvolám. „Jak se opovažujete? Jak se opovažujete obviňovat mě, že nemiluju kolej Salazara Zmijozela?“ s hlasitým rozhořčeným zafuněním si překřížím ruce na hrudi a grandiózně předstírám hněv.

„Tak to teda díky za tvoji pomoc, Hermiono!“ zvolá Harry zezadu.

„Promiň, že pro jednou není všechno o zatraceném Harry Potterovi,“ zasyčím a vstanu. „Konečně jsem uzřela světlo… a Draco Malfoy mi ukázal, proč je zmijozelská kolej tak skvělá.“

S tím popadnu zapínání hábitu a uvolním je. Pak odhalím pod ním ukrytou zmijozelskou uniformu s nápisem ‚Miluju Zmijozel!‘ ve třpytkovém oválu. „Co mysl…“

„OKAMŽITĚ VEN Z MÉ TŘÍDY!“ Zařve, protože zjevně má dost mých hloupostí… ale krutibrko, není třeba, aby na mě byl tak zatraceně hrubý.

„Dobrá tedy, jestliže nedokážete přijmout moji lásku, pak odejdu,“ dlouze si povzdechnu, vstanu a popadnu tašku.

„Trest dnes večer, a vy také, pane Malfoyi, za pomoc při vytvoření této obludnosti.“

„Super, to je začátek,“ zazubím se. „Budu se těšit na večer,“ a s tím zmizím z učebny.


Kapitola 6



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/6/

Rating: 16+



Kapitola 6. Co se to tu, ksakru, děje?

Z pohledu Hermiony

Dnešek je… vážně nudný. Mám však pocit, že ho výrazně změní večer a trest s Dracem, který mě právě teď asi zrovna nemusí. Vždyť to kvůli mně má trest, což asi bylo trochu nefér, ale Merline, šokovalo mě, že ho profesor Snape udělil Zmijozelovi.

„Grangerová, počkej!“ uslyším za sebou, zrovna když se chci vydat po schodech do sklepení.

Otočím se přímo před Draca Malfoye. „Říkala jsem ti, že jsem Hermiona, ne?“ protočím očima.

„A já bych ti tak říkal, kdybys mě nezatáhla do zatraceného trestu,“ odsekne a ohrne své plné rty.

„Hele, nech toho špulení,“ jemně jej štípnu do tváře, „nesluší ti to. Kromě toho se ti líbilo sledovat Snapeovu reakci, ne snad?“ zeptám se a on mi ruku odstrčí. Předchozí grimasu nahradí úšklebek, asi se mu vybavily minulé lektvary. „Vidíš, bavil ses.“

Povzdechne si a pokračuje v cestě se mnou. „Mám pocit, že mě dostaneš do hodně průšvihů, Hermiono,“ poznamená, ale já vím, že je dobře naladěný, a možná bychom mohli něco naplánovat spolu.

„Takže mi pomůžeš?“ zazubím se ironicky, načež se zastavíme před učebnou. Zvednu ruku, abych zaklepala, ale než se ruka dotkne dřeva, dveře se otevřou tak prudce, až uskočím.

„Vstupte,“ zaduní hluboký mužský hlas a mně přeběhne mráz po zádech.

Převezmu vedení a nakráčím dovnitř, jako by mi to tam patřilo. „Dobrý večer, pane profesore, chyběl jste mi… chyběla jsem já vám?“ zeptám se s širokým úsměvem.

Vzhlédne od papírů, které opravuje. „Chyběl mi někdo, kdo mi přerovná zásoby… to bude vaše dnešní povinnost… vás obou,“ jen prohlásí a pokyne k velké komoře. Moc dobře vím, že je plná přísad.

„Super, zábava,“ zvolám přehnaně nadšeně a začnu poskakovat a tleskat.

„Pojď, Draco, teď nás čekají komorní hrátky!“ zastavím se a mrknu na zkoprnělého profesora.

„Tak dobrá, stejně jsme se poohlíželi po novém místě,“ odpoví Draco. Doopravdy mě překvapí, že hraje spolu se mnou.

Všimnu si, že Snape přimhouří oči a vrhne na mě zamračený pohled… Koho chci oblbnout? Je to vražedný pohled… ale když se podívám pozorněji, není namířený na mě, ale na Draca! „Nechte ty zatracené dveře otevřené,“ vyštěkne. Páni, zní to obranně, že by žárlil? Že by opětoval mé city?

Neodpovím… Svádím to na šok. Draco mě čapne za ruku a zamíří se mnou k přístěnku, načež mě tam strčí. Zaúpím, když uvidím všechny ty zaprášené a zpřeházené sklenice složek do lektvarů.

„Teda, ty ho umíš vytočit,“ prohodí Draco, když nenápadně přivře dveře.

Zahihňám se a přikývnu, už se zotavuju z předchozího šoku. Vzhlédnu k němu a zazubím se: „Nejlepší na tom všem je, že znám kouzlo, které nám tohle všechno roztřídí.“

Draco mi úsměv vrátí. „Taky to kouzlo znám…“

„A to mě má ohromit?“ protočím oči.

„Ne, ale toto tě rozhodně ohromí,“ vytáhne hůlku a bez jediného slova mi nad hlavou začnou létat sklenice a ukládat se. Jakkoliv se mi to příčí, musím přiznat, že na mě udělal dojem.

„No,“ neochotně začnu a pokrčím rameny, jako by mi to bylo jedno, „otázka zní, co uděláš teď?“

„Možná bys mi mohla prozradit plány, jak chceš lézt na nervy našemu oblíbenému profesorovi,“ ušklíbne se na mě a posadí se na podlahu, takže udělám jediné, co můžu, kecnu si naproti němu.

„Dobře,“ zašeptám. „Ale musíš mi slíbit, že nikomu nic neřekneš, a že mi všemožně pomůžeš,“ prohlásím pevně.

Důrazně přikývne a napřáhne ke mně ruku. Potřesu jí a další hodinu strávíme probíráním mých plánů. Dokonce ho seznámím se skutečností, že jsem rachlá do našeho milovaného profesora. Z nějakého důvodu cítím, že mu můžu věřit.

Zasměje se, když mu povykládám, jak jsem si poprvé uvědomila, že mě přitahuje. Musím přiznat, že by ta historka pobavila každého, málem jsem se zabila.

„Jsem gay,“ vyhrkne nečekaně, což mě samozřejmě nešokuje.

„Draco, všichni vědí, že jsi gay,“ obrátím oči v sloup.

„Fakt? Jak to?“ zeptá se.

„To je prostě očividné, Draco,“ odvětím a on jen zavrtí hlavou. Trvá mu to pár minut, ale zanedlouho si na tu skutečnost zvykne. „Jsi do někoho zabouchnutý?“ zajímám se a příjemně mě odmění červeň vkrádající se mu do tváří. „U Merlina, jsi! Kdo je to?!“ vykřiknu a prakticky nadskakuju na místě.

„Ticho tam,“ zahřmí hlas a já jen protočím oči.

„Cokoliv si přejete, pane profesore,“ zavolám zpět. Přísahám, že zavrčí, což nepřekvapí, protože chápu, že jsem mu sem tam zvedla mandle… což o mně nevypovídá nic moc hezkého.

„Dobře, řeknu ti to, ale ty mu to nesmíš prozradit. Nezapomeň, že znám tvé tajemství,“ licituje Draco. Vytrhne mě z myšlenek a okamžitě získá mou plnou pozornost.

„Je to Harry,“ prohlásí.

Chvíli trvá, než mi to docvakne, a jen na něj v šoku zírám. „Harry? Harry Potter, ten maník, kterého nenávidíš?“ utvrzuju se a potřepu hlavou, jak se snažím zvyknout na představu, že se mu líbí můj nejlepší kamarád.

„Není pravda, že ho nenávidím, Hermiono, nikdy to tak nebylo. Předstíral jsem to, protože mě napoprvé odmítl,“ přizná s roztomile našpuleným výrazem, ale opravdu netuším, o čem mluví. Vždycky jsem myslela, že to Draco jejich nevraživost inicioval. Musí vidět mé zmatení, protože to hned vyjasní. „Prvák,“ připomene mi, „chtěl jsem se s ním spřátelit… odmítl.“

„Asi proto, že jsi byl nepříjemný sopel,“ zamumlám, čímž ho rozesměju… překvapivě.

„Dobře, přiznávám, myslel jsem, že všechno a všichni mi patří,“ připustí s trhnutím ramen.

„Hm, proto se ti nelíbilo, když jsem tě porazila… ve všem?“ ujistím se.

„Přesně tak to bylo,“ přitaká a skočí po mně, až spadnu na zem. Začne mě lechtat na žebrech, takže zavřeštím a začnu se kroutit. Nenávidím, když mě někdo lechtá.

„Co se to tu, ksakru, děje?“ zeptá se hlas, já vzhlédnu a ve dveřích uvidím…


Kapitola 7



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/7/

Rating: 16+



Kapitola 7. Gay jako vyšitý

Z pohledu Hermiony

„Přesně tak to bylo,“ přitaká a skočí po mně, až spadnu na zem. Začne mě lechtat na žebrech, takže zavřeštím a začnu se kroutit. Nenávidím, když mě někdo lechtá.

„Co se to tu, ksakru, děje?“ zeptá se hlas, já vzhlédnu a ve dveřích uvidím… Severuse a Remuse.

Draco na mně okamžitě ztuhne, ale nesleze. „Pročpak? Dobrý večer, páni profesoři,“ pronesu se s širokým úsměvem. „Co děláte tady, v našem novém muchlovacím koutku?“ zeptám se a zahýbám obočím. Vzhlédnu k Dracovi a ten se na mě pousměje. Mám pocit, že mi takto říká, že do toho jde se mnou.

S připitomělým zazubením natočím hlavu a nejdřív pohlédnu k Remusovi s jeho známým vědoucím úsměvem… Páni, mám na své straně jednoho z nich. Pak přesunu pohled na svého Mistra lektvarů… Hlasitě polknu. Z uší mu jde pára, tvář má kamennou, a mračí se na mě. „Slečno Grangerová, nemyslím si, že sklad zásob je příhodné místo pro vaše…“ začne, a pak zaváhá nad dalšími slovy.

„Muchlování,“ dokončím za něj, jelikož jsem nápomocná osoba.

Navzdory faktu, že nedělám nic jiného, než že mu pomáhám, se na mě kdo ví proč zamračí snad ještě víc. „Ano… to,“ vyplivne ta slova, jako by byla nechutná, a možná že i jsou.

„Ale je to tak pohodlné, pane profesore,“ odvětím s falešným úsměvem. Vrátím pohled zpět na Draca: „Nemyslíš, plyšáčku?“ zeptám se a vidím, že Draco má co dělat, aby se při té přezdívce nerozřehtal.

„Jistě, tulinko,“ odvětí a teď je řada na mně, abych nevybuchla. Cítím, jak mi rukou přejede po stehnu a pomalu se sune nahoru, až hlasitě zalapám po vzduchu.

„To stačí. Oba ven z mé učebny!“ zařve profesor Snape a Draco ze mě okamžitě seskočí.

„V podstatě jde o komoru,“ nadhodím vstřícně.

Slečno Grangerová!“ zahuláká, když vezmu Draca za ruku a nechám se zvednout.

„No, jen jsem si říkala, že byste mohl být zmatený, chci říct…“

„Mlčte,“ přikáže ostře, což ve mně vyvolá zabublání smíchu. Není šance, že by k tomuto nějak brzy došlo.

„Jak možná víte, pane profesore, nezajímám se o Hermionu, ani o žádnou jinou holku,“ naváže Draco, když se postavíme.

„Co přesně se snažíte říct?“ zeptá se profesor Draca, ale upřímně, nemůže být až tak natvrdlý.

„Že je gay jako vyšitý,“ dodám za ně oba.

„Řekl jsem vám, abyste mlčela,“ připomene profesor Snape, když zamíří ke mně, ale stihnu mu proklouznout pod paží a vyběhnout ze skladu až do chodby.

Po chvíli se ke mně připojí Draco. „Co to sakra je ‚jako vyšitý‘?“ zeptá se mě, což odměním zaúpěním a chytím se za hlavu… Na tak chytrého kluka se dokáže chovat jako naprostý idiot.

ooOOoo

Začíná mě unavovat slovní válka mezi mnou a profesorem Snapem. V posledních dvou hodinách mě dokonce ani nevyhodil ze třídy, ve skutečnosti mě naprosto ignoroval! I když jsem se ho zeptala, jaké spodní prádlo má na sobě, nehnul ani brvou. Jsem si však jistá, že nosí boxerky… aspoň v to doufám, nikdo nechce snít o muži ve slipech.

„Co tě žere?“ zeptá se Draco a posadí se vedle mě.

„Spodní prádlo profesora Snapea,“ odpovím, ale proč o něm přemýšlím? Jak se zdá, v poslední době je hlavním předmětem mých myšlenek.

„Ble, že jsem se ptal,“ odvětí Draco a já se musím zasmát. „Je můj kmotr, víš,“ dodá.

„U Merlina, víš to?“

„Vím co?“ zeptá se Draco a s přitroublým výrazem se ke mně otočí.

„Jaké má spoďáry,“ zazubím se.

„Ne,“ odpoví a popadne mě za vlasy. Ostře zatáhne, až sebou cuknu.

„To bolí,“ zafňukám, zaklapnu knihu a chystám se od něj odejít.

Povzdechne si a přisune se blíž. „Promiň, Hermiono.“

„Omluva mi náladu nezvedne.“

„Ne… ale co třeba, když ti řeknu, že mám pro tebe ten lektvar?“

Okamžitě pookřeju. „Máš? Dej mi ho!“ požádám a natáhnu ruku.

Zazubí se a vloží mi do dlaně flakónek. „Na co přesně ho použiješ?“ zeptá se a já jen zavrtím hlavou.

„Uvidíš,“ odpovím, vstanu a strčím knihu do brašny. Líbnu Draca na tvář a zamířím do kuchyně.


Kapitola 8



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/8/

Rating: 16+



Kapitola 8. Seváček

Z pohledu Hermiony

„Dobby, prosím, uděláš to?“ našpulím pusu, když se snažím přemluvit domácího skřítka, aby šoupl onen lektvar profesorce Trelawneyové do ranního čaje.

„Ne, Dobby se dostane do problémů, slečno,“ odvětí pisklavě a na chvíli mě přepadla lítost k tomuto tvorečku a zatoužím, abych to po něm nechtěla… ale jen na chvíli.

„Prosím… No tak, slibuju, že se nikdo nic nedozví,“ k tomu doširoka rozevřu oči a věnuju mu svůj nejlepší štěněcí pohled. Vidím, že jeho odhodlání začíná polevovat.

„Tak dobrá, slečno,“ souhlasí a vezme si ode mne flakónek.

„Děkuju ti,“ vypísknu a skloním se, abych ho líbla na čelo. Pak se otočím a přešťastně odskotačím z kuchyně.

Dopoledne se vleče, protože se nemůžu dočkat oběda. Dnes bude velkolepý a jsem si jistá, že si ho profesor Snape užije… ne že by mi na tom záleželo. Dobře, záleží zatraceně mnohem víc, než by mělo.

Konečně nastal čas; hopsám si chodbou s obrovským úsměvem na tváři a najednou narazím do něčeho pevného, až s hlasitým žuchnutím padnu na zem. „Ouha,“ zvolám a promnu si čelo. Zvedám hlavu a vidím metry a metry černého hábitu zakončené kamenným výrazem. „Máte tuhou hruď, pane profesore.“

„Omlouvám se, slečno Grangerová. Chtěla byste, abych se tu pro vaše pohodlí potuloval s polštářem připevněným na těle?“ Jakmile ta slova vypustí z úst, už můžu myslet jen na ležení na jeho hrudi po bezuzdném a divokém sexu.

To samozřejmě neřeknu nahlas. „To by ale bylo skvělé, pane profesore. Vy jste tak pozorný,“ prohodím namísto toho, což u něj vyvolá jen větší mračení.

„Slečno Grangerová, nejsem zde pro vaše pobavení… A když už o tom mluvíme, smažte si z tváře ten samolibý úsměv,“ zamyšleně se zarazí. „Něco chystáte,“ pronese.

„Takže lumos konečně zazářilo. Dohodněme se, vy mi jako pravý gentleman pomůžete na nohy a já promluvím,“ řeknu.

Hlasitě si povzdechne, skloní se a napřáhne ke mně ruku. Protočím očima a nechám se zvednout na nohy. „Takže, co je to? Co plánujete?“ zeptá se.

Zazubím se a jen zavrtím hlavou. „To brzy zjistíte,“ zahihňám se, proběhnu kolem něj a zamířím do Velké síně.

„Žádné běhání po chodbách, slečno Grangerová,“ zakřičí za mnou a já jej samozřejmě prostě ignoruju.

Během celého oběda sleduju učitelský stůl. Jak tam sedí, jedí a pijí, naprosto a zcela nevědomí si toho, co se připravuje.

Konečně vidím, že se situace začíná vyvíjet. Sleduji, jak profesorka Trelawneyová natáhne ruku a položí ji přes Severusovu. Nemůžu si pomoct a zahihňám se.

„Čemu se směješ?“ zašeptá Harry.

„Jen sleduj,“ odpovím mu, ale zrak od stolu neodtrhnu. Vidím ten šok v Severus… počkat, odkdy mu, kruciš, říkám Severus? Jak dlouho to dělám? No dobře… Vytřeští oči, když ho Trelawneyová začne hladit po paži.

„Severusi… Sevoušku, proč mě ignoruješ?“ zvolá, takže se k nim stočí oči všech.

„Nechte toho, ženská,“ zavrčí, když už mu míří rukou nahoru k tváři. Pocítím jakousi žárlivost… přestože to byl můj nápad, nekonečně mě štve, že se dotýká mého muže.

„Ne, prosím, Severusi… Miluju tě, vždycky tě budu milovat,“ prohlásí, vstane a snaží se mu obkročmo usednout na klín… v té chvíli skoro vyskočím na nohy, abych z něj tu kozu stáhla. Udělala bych to, nebýt znechucení v Severusově tváři.

„No tak, ženská, zesměšňujete se,“ uslyším Severusův hlas.

„Ne, pojď, pomiluj mě, prosím, potřebuju tě…“ dobře, možná mix elixíru lásky a lektvaru touhy nebyl mým nejlepším nápadem.

Pohlédnu na Draca, který sleduje svého kmotra a pak se v hrůze otočí ke mně. „Pomoc,“ naznačím ústy. Okamžitě přikývne a vstane. Zvedne hůlku a začne jí mávat. Pobaveně sleduji, jak se k nesourodé dvojici rozletí obrovské vědro, zastaví se přímo nad jejich hlavami, načež jim na ně vyklopí svůj obsah… Zabublám smíchem, když je zalije studená voda a Trelawneyová se najednou odtáhne.

Severus vstane, vztekem se chvěje a vyrazí podél stolu. Žárlivost pominula a já nemůžu odolat, postavím se a začnu hlasitě tleskat. Všichni na mě zírají s otevřenými ústy a k mému překvapení vyskočí i Brumbál a připojí se ke mně. Všichni se vzápětí pochopí a přidají se k aplausu. Severus se zastaví přede mnou. „Nemylte se, za toto zaplatíte,“ zahrozí a věnuje mi tak děsivý pohled, že neznat ho, strachy bych se po… Ale možná jsem prostě jen idiotka.

„Seváčku, počkej na mě…“ ječí za ním Trelawneyová.

Vidím jeho škleb a zazubím se na něj: „Raději prchejte.“

Mou radu si vezme k srdci a sprintuje, jako by mu hořelo za patami …

Pak se posadím a bezstarostně pokračuji v jídle. Moji dva nejlepší kamarádi na mě v šoku jen zírají.


Kapitola 9



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/9/

Rating: 16+



Kapitola 9. Mezikolejní jednota

Z pohledu Hermiony

Severus přísahal, že zaplatím, ale vážně pochybuju, že k tomu dojde… Myslím tím, co on tak může vědět o plánování vylomenin?

„Takže, máš strach?“ zeptá se mě Draco tiše, když míříme chodbou do podzemí.

„Proč bych se měla bát?“ zeptám se nonšalantně.

On jen protočí oči. „Víš proč. Máme první lektvary od… od toho incidentu,“ připomene mi Draco, jako bych to sama nevěděla.

„Opravdu? Že bychom měli?“ z hlasu mi odkapává sarkasmus. Ale zahihňám se, když uvidím Dracův výraz. Myslí si, že to myslím vážně. Jen na něj zůstanu zírat, dokud mu to nedocvakne.

„Aha.“ Konečně mu to dojde.

„Hej, Hermiono, počkej,“ zařve za mnou kdosi. Otočím se a vidím, že za námi spěchají Harry a Ron. Zatímco Ron na Malfoye zahlíží, zjevně ho pořád nemá rád… Harry na druhou stranu…

„Malfoyi,“ pozdraví Ron chladně.

Harry jen stojí a ostýchavě zírá do země. „Ahoj, Draco,“ zamumlá a při zvuku jeho hlasu Dracův pohled zjihne.

„Ahoj, Harry,“ odvětí tiše a vrátí se k mračení na Rona.

„Fajn, můžete mě všichni ignorovat,“ vyštěknu, otočím se na patě a vykročím chodbou. Jejich protesty nechám za sebou.

Jakmile dorazím ke dveřím učebny lektvarů, všimnu si bílého listu na zavřených dveřích. ‚Hodina lektvarů zrušena. Všichni ze sedmého ročníku budou informováni o náhradním termínu. S pozdravem Severus Snape.‘

No to mě podrž. Ten má ale drzost, zruší si hodinu a pak požaduje, abychom si ji nahradili v našem volnu.

Ale to mi nepokazí náladu, dnes ne. „Hola, hodina byla zrušena, ten ďábelský Severus je navždy pryč!“ zakřičím cestou ke kamarádům a mířím přímo k Severusovým komnatám.

Jakmile hlasitě zaklepu na dveře, ozve se zvolání: „Kdo je to?“

„To jsem já, kocourku, přišla jsem se podívat, jak vám je. Měla jsem strach.“

Ticho. Má slova se setkají s naprostým mlčením. Tak opět zvednu ruku, ale než stihnu zaklepat, dveře se s trhnutím otevřou a odhalí velmi naštvaného Mistra lektvarů.

„Ujišťuji vás, že jsem v naprostém pořádku, takže můžete odejít,“ pronese a zamračí se na mě.

„Ale…“ natáhnu se a položím mu dlaň na čelo. Rychle ji odpleskne.

„Vlastně, slečno Grangerová, něco pro vás mám,“ čímž mě naprosto vyvede z míry.

„Jé, to je roztomilé,“ zamumlám, když se otočí a cosi uchopí.

„Tady, možná vám to pomůže zvládnout to vrabčí hnízdo, které nazýváte vlasy,“ vyštěkne, strčí mi láhev do ruky a s prásknutím zavře dveře.

Jú, to ale bylo hrubé. S hrůzou kouknu na láhev a na zavřené dveře. Možná ji nakonec upotřebím.

Vrátím se do společenské místnosti a ve sprše pak použiju jeho speciální šampon, načež v noční košili vlezu do postele.

ooOOoo

Ráno vstanu, obleču si školní uniformu a připravuji se na výuku. Kouknu do zrcadla, spadne mi brada. Nad svým obrazem nahlas zaječím.

„Ten bastard!“ syknu a znechuceně si prohlédnu zelenostříbrné prameny. „Jak se opovážil!“ Vztekle si prohrábnu zacuchané hnízdo… Ale měl pravdu, vlasy už nemám kudrnaté, vlastně jsou naprosto rovné.

Brzo špatnou náladu překonám, protože mi to sluší, dokonce vypadám dost dobře.

Zazubím se a dostanu báječný nápad. Nedovolím, aby mě Severus převezl.

Vytáhnu hůlku, šálu přeměním do mrzimorských a pokožku do havraspárských barev, pak znovu kouknu do zrcadla. Vypadám pitomě, ale aspoň jsem si to vybrala sama.

Odběhnu opuštěnou společenskou místností chodbami do Velké síně. Jakmile vstoupím, všichni se ke mně otočí a rozesmějí se, ovšem já sebou netrhnu, ani se necítím trapně.

„Zatraceně, Miono,“ pronese Ron. Ach, jak šarmantní.

Cestou se rozpačitě zubím. „Na co koukáte?“ zeptám se co nejnevinněji.

Zaslechnu odkašlání. „Soudím, že to bude zajímavá volba… nu, vašeho dnešního vzhledu, slečno Grangerová,“ odpoví Severus. Otočím se k němu, a co nejnevrleji se na něj podívám, aby poznal, že vím, kdo za tímto stojí. „Nechtěla byste to objasnit?“ ptá se. „Jsem si jistý, že vám to zajistí trest,“ dodá chladně a pohled mi vrací.

„Ne, pane profesore. Pouze podporuji mezikolejní jednotu,“ pronesu samolibě. „To jste chtěl, že ano?“ dodám a posadím se naproti Harrymu a Ronovi.

Severus se nadechne, ale Brumbál jej přeruší. „Jistěže to chceme, slečno Grangerová, tleskám vašemu jedinečnému smýšlení,“ pronese s leskem v očích. Způsobí tím, že Severus sklapne a já se zazubím.

„Jo, vyhrávám!“ vykřiknu a udeřím do vzduchu. Všichni zase vybuchnou smíchy… na můj účet.


Kapitola 10



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/10/

Rating: 16+



Kapitola 10. Profesor Bábovka

Z pohledu Hermiony

Od toho osudného dne ve Velké síni je vidět, že Severuse já a můj postoj víc a víc štveme… mám podezření, že plánuje odplatu a bojím se, že tentokrát by mu to mohlo vyjít. Je to velmi chytrý muž a Zmijozel, což znamená, že je prohnaný… velmi prohnaný; bože, jsem v háji!

Hlasitě zaúpím a tvrdě bouchnu hlavou do stolu. „Auu!“ vykřiknu, protože to fakt bolí!

„Slečno Grangerová, chtěla byste se se zbytkem třídy o něco podělit?“ zeptá se mě.

„Kde začít… několik posledních nocí mě sžírají obavy, že mi vrátíte ty žertíčky, jelikož jste lstivý profesůrek,“ začnu a protože se na mě mračí, mrknu na něj a vrátím se k tirádě. „Jsem tak stresovaná, protože nemám tušení, co chci dělat po složení zkoušek OVCE. A před kamarády musím mít tajemství, když mě napadne něco nového,“ prohlásím prostě. „Navrch k tomu jsem se bouchla o stůl. Můžete se mi na to kouknout?“ zeptám se ho nevinně.

„Děkuji, že jste se podělila o zajímavý náhled do vaší šílené mysli, slečno Grangerová, ale pochybuji, že se musím dívat na vaši hlavu. Jsem si jistý, že je naprosto v pořádku. Jak jsem říkal…“

„Ale pane profesore, nemyslím, že je v pořádku…“ oponuju s našpulenou pusou, „jak by vám bylo, kdybych v příští hodině padla mrtvá k zemi, a vy jste tomu mohl předejít?“

„Slečno Grangerová, nechcete, abych na toto odpovídal. Vraťte se k lektvaru,“ pokyne.

„Dobře, ale neplačte pak Brumbálovi na rameni, až zhynu, profesore Bábovko.“ Zaslechnu šokované zalapání po vzduchu, to nejhlasitější od Harryho, který sedí vedle mě.

„Co jste to řekla?“ zachrčí nebezpečně ostrým hlasem a zabodne do mě tmavé oči.

„Jen jsem si říkala, jestli nejste Brumbálův mazlíček,“ ušklíbnu se a sugestivně na něj mrknu.

„Ven, ven z mé učebny, a to okamžitě!“ zahuláká tak hlasitě, že nepotřebuju pobízet. Podle výrazu jeho tváře jsem na něj zatlačila příliš.

„Pomoc, chce mě zabít!“ zaječím, vstanu a vyběhnu z učebny… za mnou se rozléhá smích.

ooOOoo

Sedím ve Velké síni, rýpu se v jahodovém drobenkovém koláči, když tu mi něco přistane v klíně. Vzhlédnu a kolem mě létá sova. Hm, jsem zvědavá, kdo mi napsal.

Nejprve otevírám obálku opatrně, ale při prvním záblesku ministerského razítka na vrchu pergamenu ji roztrhnu a začtu se.

 

Vážená slečno Grangerová,

s politováním vás musíme informovat, že po patřičném uvážení jsme vás prohlásili za nezpůsobilou, abyste letos skládala OVCE.


Vytřeštím oči. Co to sakra je?

 

Bohužel jsme udělali chybu a zdá se, že nakonec nejste čarodějka, jste nezvykle talentovaný zahradní trpaslík. Talent stranou, obáváme se, že trpaslíkům je zakázáno studovat v Bradavicích, tudíž jste vyloučena.


A tady jsem přestala číst. Srdce mi pádí, když probírám vše, co jsem teď zjistila, ale nejhorší z toho je, že budu vyloučena. „Ó můj bože, ó můj bože,“ naříkám a dýchám zrychleně, až začnu hyperventilovat.

„Hermiono, co se děje?“ zeptá se Harry a položí mi ruku na rameno.

„Harry, jsem zahradní trpaslík, zasraný trpaslík,“ zaječím až příliš nahlas, takže všichni v síni se ke mně otočí. Vytrysknou mi slzy.

„Proč já… proč já musím být trpaslík?“ kvílím.

„Slečno Grangerová, ujišťuji vás, že v této škole nejsou žádní trpaslíci,“ Brumbál se mě snaží uklidnit, ale to mě jen rozvzlyká ještě víc.

„Vím, že mě kvůli tomu vyloučíte,“ tiše popotáhnu.

Zmateně na mě hledí, načež vytáhne hůlku a zavelí: „Accio dopis.“ Můj pitomý dopis odletí podél stolu směrem k němu a všichni se zatajeným dechem čekají, co se bude dít.

„Měla jsem jít na jinou školu, jakoukoliv, a tohle by se nestalo, a nemusela bych si všechny ty roky nechat líbit lidi, které nenávidím. Nemusela bych snášet, jak Draco sní o Harrym, jo, Harry, je to fakt, Draco je do tebe zamilovaný, a vím, že ty do něho, tak už se dejte dohromady. A nemusela bych poslouchat všechny ty nesmysly profesorky Trelawneyové, mohla jsem prostě…“

„Slečno Grangerová, nejste trpaslík.“ Brumbálův hlas způsobí, že ztuhnu a šokem mi spadne brada. Utřu si slzy a přestanu plakat.

„Cože?“

„Zdá se, že kdokoliv toto poslal, zamýšlel si z vás vystřelit,“ dodá a lehce listem potřepe. Ministerské razítko okamžitě zmizí.

„Ach.“ A pak si uvědomím, co jsem právě řekla. Rozhlédnu se. Všichni studenti se řehtají, Dracovo místo je prázdné, Trelawneyová v slzách a Severus Snape se na mě ušklíbá.

Za tohle toho domýšlivého bastarda dostanu.


Kapitola 11



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: Denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/11/

Rating: 16+



Kapitola 11. Miluji Hermionu Grangerovou

Z pohledu Hermiony

Nikdo se mnou nemluví, jsem úplně osamělá. Draco je na mě naštvaný, Harry je na mě naštvaný, Ron se jako obvykle postavil na Harryho stranu a všichni ostatní si myslí, že jsem ujetá.

A všechno je to chyba Severuse Snapea. Kdyby mi neposlal tu pitomou sovu s dopisem, v němž stálo, že jsem zahradní trpaslík, k ničemu by nedošlo! Lidi by si nemysleli, že jsem totální mešuge, moji nejlepší kamarádi by na mě nebyli nakrknutí a profesor Snape by si tady nevykračoval se samolibým úšklebkem ve tváři.

Ale já se mu nějak pomstím! On bude tím, kdo bude vypadat jako naprostý a kompletní idiot.

„Muhehe,“ zasměju se zle a zbytek knihovny se ke mně otočí a začne na mě syčet. Pitomci, copak si neuvědomují, že jsem právě vymyslela perfektní plán? Zabouchnu knihu, vstanu a odspěchám z knihovny. Můj plán je dokonalý.

ooOOoo

Když vkráčím do učebny lektvarů, nemůžu si nevšimnout, jak se mi všichni zdaleka vyhýbají, tak se ani nepokusím posadit vedle Harryho nebo Draca. Raději přímo zamířím k jednomu prázdnému stolu a uvelebím se tam.

Dveře se doširoka otevřou a vkráčí dotyčný muž. Hábit za ním vlaje, což ve mně vyvolá výbuch dívčího hihňání. „Toužíte třídě něco sdělit?“ zeptá se mě, když se otočí a probodne mě ledovým pohledem.

Silně se kousnu do rtu, abych potlačila smích. „Vlajete,“ prohlásím a ukážu na něj.

Pár lidí se obrátí s evidentním očekáváním, co bude následovat.

„Jsem si toho dobře vědom,“ pronese upjatě a odvrátí se ode mne, avšak já mu nedovolím tak snadno uniknout.

Vstanu a těsně jej následuju. „Ale používáte nějaké kouzlo nebo čáry, nebo je to zcela přirozené, pane?“ zeptám se sladce, přestože jsem si dost jistá, že jde o čáry.

A přísahala bych, že ho zaslechnu zamumlat něco jako ‚drzá malá žába‘, zatímco pokračuje ke katedře. Jakmile dorazí ke svému stolu, umístí na něj své pití.

„Můžete mě to naučit? Taky bych to chtěla umět,“ sprásknu ruce v hraném nadšení.

„Ne, Herm… slečno Grangerová. Okamžitě se vraťte na své místo.“ I když se to snaží zakrýt, neunikne mi fakt, že téměř vyslovil mé křestní jméno…

Nemůžu se vrátit na místo, musím se dostat co nejblíže k jeho stolu, k jeho pití. „Ach, Severusi, vy jste mi řekl Hermiono,“ pravím a s krokodýlími slzami v očích se hrnu dopředu. Hodím mu paže kolem pasu a položím mu hlavu na hruď. Na zlomek vteřiny mi dovolí jej obejmout. Vytáhnu lahvičku a její obsah šoupnu do hrnku.

Nato ucítím jeho ruce na ramenou a už mě odtlačuje. „Okamžitě se vraťte na místo…“ zlehka si povzdechnu a otočím se. „A radil bych vám, abyste mě již znovu neoslovila Severusi,“ dodá strnule.

Jen se ušklíbnu a posadím se, abych počkala, až lektvar začne působit.

„Otevřete na straně tři sta devadesát čtyři, pokyny jsou na tabuli. Věřím, vy tupohlavci, že to zvládnete,“ informuje třídu a posadí se ke stolu, aby začal se známkováním.

Sedím, a asi pět minut čekám, než se do toho pustím. „Takže profesore Snape, jaká je vaše oblíbená barva?“ zeptám se, abych zkusila vodu. Jestli lektvar nezačal působit, odpoví černá nebo zelená…

„Rudá,“ odpoví k mému překvapení. Oči se mu rozšíří, zatímco půlce Nebelvírů se zvedne nálada.

„Trenýrky nebo slipy?“ položím otázku, která ho ztrapní a já budu mít o čem přemýšlet.

„Trenýrky,“ odpoví. Hmm, vsadím se, že hedvábné.

„Vy čarodějnice, něco jste mi podstrčila do pití.“

„Možná ano… no, čas na nějaké odpovědi,“ vstanu a vydám se kupředu. „Poslal jste mi ten dopis?“ zeptám se, když dorazím k učitelskému stolu a praštím do něj oběma rukama.

Vidím, jak špulí rty v zjevné snaze odolat nutkání vysypat pravdu. Nakonec se vzdá a vyhrkne: „Ano.“

„A přiměl jste mě vyžvanit pravdu o Harrym a Dracovi,“ vyštěknu.

„Ne, to jste zvládla sama, vy nestoudnice,“ zasyčí na mě, což je mu na prd, protože teď mu položím trapnější otázku.

„Takže, můj drahý profesore, do koho jste zamilovaný?“ zeptám se ho a doufám, že odpoví, že do nikoho.

„Do vás, vy čarodějko, jsem zamilovaný do vás.“

Slyším, jak se všichni ostře nadechnou a najednou mám pocit, že jsem zašla příliš daleko.

„Severusi…“

„Pro vás jsem profesor Snape,“ vyštěkne, vstane a vystřelí z místnosti. Celá třída zírá v šoku.


Kapitola 12



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: Denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/12/

Rating: 16+



Kapitola 12. Sexuální život Severuse Snapea

Z pohledu Hermiony

„Pro vás jsem profesor Snape,“ vyštěkne, vstane a vystřelí z místnosti. Celá třída zírá v šoku.

„U Merlinových zasraných spoďárů,“ kdosi vyhrkne. Trhnu hlavou, vidím, že je to Ron… ale nemám čas přemýšlet nad faktem, že se právě před celou třídou můj profesor vyznal z lásky ke mně.

„Bože, on mě zabije,“ zakvílím a zabořím tvář do dlaní.

Ucítím, jak mě obejmou čísi paže, a najednou jsem přitažena k pevné hrudi. Nakouknu. Draco mi věnuje drobný úsměv. „Pšš, zlato, všechno bude v pořádku,“ konejší mě, zatímco mě víská ve vlasech. Patrně mi odpustil, že jsem před celou školou odhalila jeho tajemství.

„Miluje mě, Draco,“ zaúpím žalostně a z očí se mi začnou řinout slzy. Přitisknu se tváří k jeho hrudi.

„Všichni ven,“ přikáže energický hlas, hlas, který patří Harrymu… nemůžu si pomoci a pousměju se, toto je možná přitáhne k sobě. Rozhodně v to doufám.

„Miluje mě a zabije mě, co budu dělat? Co mám dělat?“ zakvílím, popadnu Draca za košili a jemně jím zatřesu.

Normálně by ho to naštvalo, ale vím, že ke mně něco cítí.

„Nech toho,“ řekne, ale já jen začnu víc vzlykat a dál s ním třepu.

„Je hysterická,“ pochopí Draco a bezmocně se podívá na Harryho. Opravdu se nedokážu uklidnit.

Najednou se přede mnou objeví Harry se zvednutou rukou, pak na tváři ucítím ostré štípnutí a konečně se ztiším.

„U Merlina, Pottere, vím, že jsme na ni naštvaní, ale vážně bylo potřeba ji bít?“ zamumlá Draco a prohlédne si moji tvář, jestli jsem v pořádku.

Našpulím pusu a přikryju si líčko dlaní.

„Je to mudlovská záležitost,“ zamručí Harry, „a funguje.“

„Jsi Hermiona Grangerová, vševědka… s tímhle se vypořádáš,“ pokračuje Harry. Dívá se na mě a mně začínají vysychat slzy.

„Kromě toho i ty máš ráda jeho, to je dobré,“ skočí mu do řeči Draco a vidím, jak se Harry zachvěje.

„Upřímně řečeno nechápu, proč se ti ten umaštěný netopýr líbí, ale jestli tě dělá šťastnou, pak já i Draco uděláme cokoliv, abychom ti pomohli,“ Harryho slova mi vykouzlí na tváři úsměv a oba kluky si přitáhnu k sobě. Pevně je obejmu.

Sebedůvěra se mi začne vracet: „Máš pravdu. Jsem Hermiona Grangerová a teď vím, že mé city mi oplácí, takže ho získám.“ A už přemýšlím o možných situacích, které nás můžou svést dohromady. Většina z nich končí našimi horkými, zvlhlými těly spolu v lůžku.

„A svým způsobem jsem i rád, že tě miluje. Znamená to, že už nechce moji mámu,“ přizná Harry a my s Dracem vybuchneme smíchem. Harry zrudne do temně nachova.

„Myslíš tím, že nechceš myslet na to, jak Severus leze pod deku s…“

„Hermiono, sklapni,“ vyštěkne Harry teď lehce nazelenalý. „Už tak je zlé představovat si, že si to s tebou rozdává, natož abych musel v té souvislosti uvažovat o své mámě,“ dodá a mračí se na mě. Tajně s ním souhlasím… Doufám, že se s ní Severus nikdy nezapletl.

„Nemyslím, že s ní cokoli měl,“ poznamená Draco.

„Jestli jste skončili s diskuzí na téma mého sexuálního života, doporučuji vám odejít. Mám zde vyučování,“ pomalu promluví chladný hlas. Zrudlá zabodnu zrak do podlahy a kluci zamumlají omluvy.

Všichni se dereme ke dveřím a ven z místnosti.


Kapitola 13



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: Denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/13/

Rating: 16+

 



Kapitola 13. Raději bych, kdybyste mi naplácal

Z pohledu Hermiony

Už jsou to dva dny od incidentu v lektvarech, jak jsem tomu začala říkat, a je mi jasné, že se mi vyhýbá. Včera po obědě jsem se snažila zahnat ho do rohu, ale zmizel jinými dveřmi. Snažila jsem se s ním promluvit, když jsem ho zahlédla v chodbě, ale bez povšimnutí kráčel dál… přímo kolem mě.

Ale teď mu nedám šanci, přiměju ho, aby se mnou mluvil, a to můžu udělat jen během oběda… když je usazený za učitelským stolem… přede všemi. Nechci ztrapnit jeho ani sebe, ale opravdu mi nedává jinou možnost.

„Hermiono, nemyslím, že je to dobrý nápad,“ prohodí Draco, když vstanu.

„Ne, musím to udělat,“ zareaguju rychle a pevně, protože vím, že jestli bude proti tomu, tak ztratím odvahu.

„Miono,“ zavolá za mnou, zatímco kráčím středem uličky.

Cítím, jak se na mne upírají všechny oči, zatímco s hraným, předstíraným úsměvem na tváři odhodlaně mířím k němu. Nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená a napjatá. Příliš brzy stojím u učitelského stolu… před profesorem Snapem. Vzhlédne a přísahám, že než na mě upře ocelový pohled, v očích se mu zableskne úzkost. Hlasitě polknu, ale rychle se ovládnu. „Musíme si promluvit, pane profesore,“ potlačím veškerou nervozitu a zdravý rozum, který mi velí, abych vzala nohy na ramena.

„Nic takového nemusíme. Nepřeji si s vámi hovořit,“ odsekne drsně, a kdybych nevěděla, že je to obranný mechanismus, opravdu by mě to bolelo.

„Au, zranil jste mě, Severusi,“ řeknu. Reaguje zabručením.

„Jen to dítě nechte mluvit,“ pobídne ho profesor Brumbál. Když  na něj pohlédnu, vidím, jak mu jiskří oči.

„Děkuji, pane řediteli. Takže Severusi, jak jsem…“

„Pro vás jsem profesor Snape,“ opět na mě vyjede a krutě mě zasáhne svými zlými slovy.

„Jak už jsem říkala dřív, než jste mě tak hrubě přerušil, nemůžete přiznat lásku ke mně a hned nato být zase tím nakvašeným zmetkem.“ Zaslechnu zalapání po dechu v síni, buď už proto, že mi profesor Snape vyznal lásku, nebo protože jsem se skutečně odvážila jej přímo tváří v tvář nazvat nakvašeným zmetkem… Nejsem si jistá, ale asi kvůli tomu druhému, protože o ‚incidentu v učebně‘ už vědí všichni.

„Slečno Grangerová, ujišťuji vás, že nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíte… Jsem si jistý, že jste mi podstrčila nějaký dryják.“

Povzdechnu si. Toto opravdu nebude snadné. Asi je načase mu objasnit oba zorné úhly této záležitosti. Přejdu za Severuse a vystrčím hlavu přes jeho rameno. „Takže, Severusi, co to děláš? Je to tvá o polovinu let mladší studentka,“ napodobuji ‚dobrého Snapea‘. Pak vystrčím hlavu přes jeho druhé rameno. „Ale jsem si jistý, že v posteli by byla dobrá, jen si to představ.“ Když hraji roli ‚zlého Snapea‘, zaslechnu hlasitý smích a aplaus od studentů a dokonce i od několika učitelů.

Sleduji, jak sebou jeho čelist škubne, ale nedokážu se zastavit. „Určitě by byla dobrá, ale je mladinká, opravdu chceš ukrást její nevinnost?“ zeptám se. A když se pomalu nakloním, zašeptám mu do ucha: „Tak ukradnete?“ Neunikne mi, že se nepatrně zachvěje.

Natáhne se a popadne mě za zápěstí. Přetáhne mě kolem, až stojím před ním. Hlasitě zapištím. „Vašeho předvádění se už bylo dost. Myslím, že školní trest pro vás bude přiměřenou odměnou,“ zpraží mě, zatímco s ohněm v očích vstává od stolu. Zjevně jsem ho opravdu dokázala vytočit.

„Raději bych, kdybyste mi naplácal,“ mrknu na něj, otočím se a odhopkám ze síně, zatímco na mě studenti pokřikují a tleskají mi… no, nic jsem nevyřešila, ale aspoň to byla zábava.


Kapitola 14



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: Denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/14/

Rating: 16+



Kapitola 14. Vlastníte žalář? Jak výstřední.

Z pohledu Hermiony

Super, mám trest… se Snapem, ačkoliv předpokládám, že bych prostě mohla nedorazit. No, vždyť mi neudal přesné datum a čas… ale zase bych tak získala šanci ho trochu víc poznat. Kdybych však nešla, mohla bych mu hnout žlučí, a to by byla ještě větší zábava.

Otočím se v chodbě a vykročím ke schodišti, když ucítím ruku na rameni. Stáhne mě zpět a přitiskne mě ke zdi… tvrdě. Bolestí vyjeknu a pohlédnu do rozlícených očí mého oblíbeného profesora. Sakra. „Au, víte, jestli jste chtěl trochu pozornosti, tak tomuhle neříkám zrovna ten nejlepší způsob.“ Trošku se ušklíbnu, ale on zůstane netečný.

„Co měla znamenat ta šaškárna, kterou jste před celou školou ztrapnila mě i sebe?!“ dožaduje se a já opravdu vidím, jak je na mě nakrknutý… sundá ruce z mých ramen a opře je o zeď po stranách mé hlavy… Moje tělo si moc dobře uvědomuje, jak blízko stojí, a vím, že kdyby na nás někdo natrefil… Myslel by si, že se tu jedná o něco jiného, než to skutečně je… nebo není?

Může být rozhněvaný, ale nedovolím, aby mě zastavil. Je to zabedněnec a já jsem na něj vlastně taky nakrknutá. „No, kdybyste se mnou promluvil, když jsem za vámi přišla, nemusela bych se uchýlit k tak drastickým opatřením, že?“ pronesu, ale vyjde to spíš jako otázka než co jiného. Z jakéhosi důvodu na mě zírá tak, že se roztápím a jediné co chci, je se s ním pomilovat.

„Víte, že jsem ve velikém pokušení přijmout vaši nabídku a naplácat vám na zadek za to, co jste mi provedla?“ A třebaže mě zamýšlel vyděsit, má to na mě opačný účinek. Proběhne mnou vzrušení, zvlášť když jeho horký dech ovívá mou tvář a já si představuji, jak jsem ve školní uniformě ohnutá přes katedru a on mě plácá na holou a říká, že jsem zlobivá holka.

„Kdykoliv, kdekoliv, pane profesore,“ vydechnu a mrknu na něj, což honem ignoruje… Zdá se, že někdo tu dnes nemá náladu na pošťuchování.

Severus na mě jen hledí a potřese hlavou. „Trest dnes večer v žaláři,“ přikáže a odtáhne se. Otočí se zády a mně okamžitě začne chybět teplo jeho silného těla.

„Vlastníte žalář? Jak výstřední.“ Samozřejmě by mě nepřekvapilo, kdyby měl žalář. Celkem vzato vypadá na typ, co by se mohl pouštět do sadomaso hrátek, tedy ne že bych o tom moc věděla. Viděla jsem jen jeden žalář a ten patřil Charliemu Weasleyovi… říkal mu herna.

Na odchodu se zarazí a chvíli si myslím, že se otočí a něco mi řekne. Ale ne, jen pokračuje v chůzi a rázuje pryč ode mne. „V osm večer, slečno Grangerová, a neopozděte se,“ přikáže a ani se neohlédne.

Usmívám se, protože vím, že brzo povolí a budu ho mít celého pro sebe.

ooOOoo

Uhladím si školní sukni, kterou mi Ginny o pár centimetrů zkrátila, a vejdu do společenské místnosti. Tam se k sobě na gauči tulí Draco a Harry. „Jak vypadám, kluci?“ zeptám se, zároveň zvednu jedno obočí.

Oba vzhlédnou a přejedou mě pohledem. „Uvědomuješ si, že je to trest a ne rande, že jo?“ ujišťuje se Harry.

„Uvědomuješ si, že  takhle vystrojenou tě nepustím ven?“ optá se Draco a já se jen zahihňám.

„Takže vypadám dobře?“ ujistím se. „A Harry, svým způsobem to rande je. Chce mě vidět.“ Harry protočí očima a Draco mi podá svůj hábit.

„Aspoň si přes sebe hoď toto, trochu se zakryj,“ přikáže Draco, což ve mně vyvolá další smích.

„Dobře, když chceš,“ přehodím si hábit přes sebe a zavážu. Až se dostanu na místo, samozřejmě ho svléknu. Ale to on vědět nemusí. Projdu otvorem s portrétem a rychle zamířím do sklepení. Otevřu dveře a vkráčím dovnitř, jako by mi to tam patřilo.

„Slečno Grangerová…“ začne, ale já jej rychle přeruším.

„Prosím, říkejte mi Hermiono.“

„Slečno Grangerová, to by jen stěží bylo vhodné a… co to sakra máte na sobě?“ vyhrkne drsně. Což mě zaskočí, protože odkdy profesor Snape kleje? Zvednu jedno obočí, nadechnu se, abych se ho zeptala, o čem to kruci jako mluví, když si uvědomím, že mám na sobě Dracův hábit.

„Pane, myslela bych si, že schválíte, když ukážu svoji lásku ke zmijozelské koleji,“ pronesu a ušklíbnu se na něj.

„Nepleťte si mě s jedním z vašich dutohlavých kamarádíčků. Kdo je to? Čí hábit máte na sobě?“

„Já, ehm, já…“ pro jednou nemám slov. Obejme mě kolem pasu, přitáhne blíž a hrubě mi začne rozvazovat šňůrky hábitu.

„Nebudeš nosit oblečení jiného muže,“ cedí skrze zuby a odhazuje hábit stranou. Nakloní se ke mně, až se jeho rty vznášejí nad mými. „Jsi moje.“  Se zachvěním víček zavírám oči a srdce se mi divoce rozbuší. Chystá se mě políbit.

„U Merlinova vousu!“ ozve se zvolání.


Kapitola 15



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: Denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/15/

Rating: 16+



Kapitola 15. Není divu, že Lily před vámi dala přednost Jamesovi

Z pohledu Hermiony

„U Merlinova vousu!“ ozve se zvolání a okamžitě tak prolomí kouzlo, které nás ovládalo. Při zvuku toho známého hlasu prudce otevřu oči. Sakra, proč mi musí všechno zničit?

Pohlédnu do Severusových očí a vidím, že potemněly. Teď se na mě dívá zlobně… počkat, u Merlina, co jsem provedla?

Už ten pohled neunesu a otočím se, abych čelila vetřelci – Ronovi. „Pro všechno na světě, co tady dole děláš?“ dožaduju se. „A proč, sakra, jsi nás vyrušil?“

„Já, ehm… přišel jsem si pro brko, které jsem tu dopoledne nechal,“ odpoví docela slabě. Všimnu si, že jeho tváře nabývají temnější a temnější barvu. „Copak já, ale co tu děláš ty, Miono?“ zeptá se a hlas mu nabývá na síle, což je neklamným znamením, že začíná zuřit. Ne že by mi na tom záleželo.

„Co to s tebou je? Proč to pořád děláš, Ronalde? Pokaždé, když už mě kluk skoro políbí…“

„Slečno Grangerová, nechystali jsme se líbat. Nechápu, kde jste na něco tak směšného přišla… ne že bych se staral,“ chladně za mými zády pronese Severus. „Ale musíte si tu myšlenku vyhnat z hlavy, a to okamžitě.“ Šokem mi spadne brada a chci se jen stulit do klubíčka a plakat. Ale nemůžu a nebudu, už ne.

Můj hněv na Rona okamžitě zmizí, když se otočím k profesoru Snapeovi. Všechno to ublížení a vztek exploduje. „Chystal jste se mě políbit. A udělal byste to, kdyby se sem nepřipletl Ron. Vůbec nechápu, co mě k vám přitahovalo, jste ztracená existence,“ zasyčím. „Není divu, že Lily před vámi dala přednost Jamesovi,“ vyprsknu, než se stihnu zamyslet. Vidím, že mu obličejem prokmitne bolest, a okamžitě mě zaplaví pocit viny… jak jsem mu vůbec mohla říct něco takového?

Zaslechnu Ronův smích. „A ty sklapni, ryšavý troubo,“ vyštěknu, protože mě vytáčí … obvykle nenadávám, ale on ze mě vytahuje to nejhorší.

„Hééj,“ je jediná odpověď, na kterou se zmůže, a tou rychle utne své veselí. Vidím, že na mě chce křičet a konfrontovat mě kvůli tomu, co jsem právě řekla, ale s přítomným Severusem pochybuju, že by se toho odvážil.

Severus však na mě stále zahlíží. „Vypadněte,“ prohlásí zuřivě. Začnu se od něj odvracet, ale chňapne mě za loket a stáhne zpět, až se otočím tváří k němu. „Ne vy. Mluvil jsem k Weasleymu,“ prohlásí a neponechá prostor k debatě. Tak se o ni ani nepokouším. Prostě stojím a koukám kamkoliv jinam, jen ne na ty dva v místnosti.

„Zatraceně, chtěl jsem pomoct, nic jiného,“ zamumlá Ron.

„Ihned, pane Weasley,“ pokyne Severus a pak zaslechnu pouze šourání nohou a zabouchnutí dveří. Není pochyb, že o tomto uslyší celá škola. Nebo přinejmenším Harry a pak Draco.

Jakmile Ronald opustí místnost, Severus pustí moji paži a jaksi mi ten pocit jeho ruky na mé kůži chybí… i když to bylo ve vzteku.

Pak slyším, jak se ode mne vzdalují jeho kroky, seberu kuráž a vzhlédnu. „Severusi…“ na chvíli se odmlčím, ale neopraví mě, tak to vezmu jako dobré znamení.

„Ne, Hermiono…“ řekne, ale stojí tváří ode mne odvrácený a rukou se opírá o stůl.

„Ale já…“

„Ne, zapomenete, že se toto stalo. Přijdete do mé hodiny. Budete tiše sedět vzadu… a pak možná nepropadnete z lektvarů.“ V očích mě tlačí slzy, obrátím se a uteču. Běžím chodbami do společenské místnosti, naštěstí je pozdě a nikdo tam nebude.

Když řeknu heslo a vstoupím, vítají mě dvě tváře. „Tys ho políbila, Hermiono? U všech všudy, co sis to myslela?“ zeptá se Harry a zvedne jedno obočí. Jen propuknu v pláč a skočím Dracovi do náruče. Tiše mě obejme a pevně si mě přitiskne k sobě.

„Chceš nám říct, co se stalo, zlato?“ zeptá se, rukou zajede do mých vlasů a pročísne zašmodrchané kudrny. Pokaždé mě překvapí, jak rozdílní Harry a Draco jsou, a jak spolu přesto dobře ladí.

Jen zavrtím hlavou. „Miono, udělal ti něco? Protože jestli ano, utrhnu mu koule a nacpu mu je do chřtánu,“ prohlásí Harry. Rozesměju se, zatímco zároveň pláču Dracovi na rameni.

„Ne,“ popotáhnu, „nechce mě.“

Draco si ztěžka povzdechne. „Pojď si s námi sednout.“ Dovede mě ke gauči, posadí se a přitáhne si mě na klín. Harry si kecne vedle nás a jemně mě hladí po zádech.

„Neboj, získáme ho zpátky…“ uklidňuje mě Harry.

A přesně to mám v úmyslu udělat.


Kapitola 16



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/16/

Rating: 16+



Kapitola 16. Pořád bych si dala říct

Z pohledu Hermiony

Od večera se Severusem už uběhl víc než týden, a zatímco můj hněv pominul, Harryho a Dracův ne. Naštěstí dokázali Ronovi zabránit, aby vše rozkecal po celé škole, ale bohužel jsme ho museli seznámit s naším plánem.

Sedím vzadu v učebně lektvarů, hned vedle Draca, a Severus přednáší před tabulí. „Potřebujeme něco opravdu dobrého. Dnes mu dopřejeme jen ochutnávku toho, co bude muset podstoupit,“ zašeptá mi Draco do ucha ďábelsky. „Hrozí mu to už dlouho.“ A zatímco věřím, že má pravdu, nemůžu si pomoci a cítím se trochu provinile. Severuse mám vážně ráda a ať už mi udělal cokoli, nechci, aby skončil moc zraněný.

„Na správnou přípravu tohoto lektvaru neviditelnosti máte půl hodiny. Začněte,“ přikáže, a to je chvíle, kdy se spustí náš plán. Mrknu na Harryho a Rona a přikývnu. Bude uvěřitelnější, když lektvar pokazí oni. Já s Dracem jsme totiž nejlepší ze třídy.

„To bude dobré,“ zašeptá Draco tiše, zatímco nadrobno seká ingredience.

Protočím očima. „Je to trochu dětinské,“ přiznávám, „ale to byly všechny vtípky, které jsme doposud zkusili.“

Drcne ramenem do mého a hodí do kotlíku právě nasekané složky. Mlčky pracujeme na lektvaru.

„Pane profesore, pane profesore, mohl byste se jít podívat?“ zvolá Harry v přední části učebny. Ušklíbnu se a zvednu hlavu, abych mohla sledovat nastávající události.

Neslyším jeho zamumlanou odpověď, když zamíří ke stolu, a jak bylo naplánováno, Ron na něj ‚náhodou‘ vylije obsah kotlíku. „Co to…“ začne Severus a jeho bledá pokožka začne pomalu opařením rudnout.

„Vy pitomci zatracení, Merlin ví, jaký dryják jste vy dva zplodili,“ a jak lektvar začíná působit, Severusovy rysy se pomalu mění do ženštějších, nos se mu zmenšuje, kůže se vyhlazuje a vlasy získávají na lesku a délce. Černý hábit se mění do růžového saka s krátkou růžovou sukní a odhaluje jeho holé nohy.

Všichni vytřeští oči. Vyprsknu smíchem a vzápětí se tomu směšnému obrazu rozřehtá celá třída.

„Páni, pane profesore, z vás je ale krasavice!“ zvolám a mrknu. Draco vedle mě zahvízdá a já se znova rozesměju.

„VEN! HNED!“ zařve profesor Snape a my všichni máme dost rozumu, abychom vypadli. S hlasitým smíchem vyběhnu na chodbu… ale můj první komentář stále platí. Opravdu je docela atraktivní ženská.

„Merline, ten ale vypadal směšně,“ prohodí Ron, když míříme do Velké síně.

Pokrčím rameny. „Nevím… Pořád bych si dala říct,“ mrknu na ně a ty tři předběhnu.

Zůstanou stát s otevřenými pusami.

 


Kapitola 17



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/17/

Rating: 16+



Kapitola 17. Ale já nejsem blázen

Z pohledu Severuse

Zabiju toho tupohlavce Vlezlíka, ale hlavně zabiju Hermionu. Nejsem tak pitomý, abych si nedomyslel, že za tímto plánem stojí ona. Bohužel teď nemůžu dělat nic jiného, než čekat, až lektvar vyprchá. Nejdéle za den dva, příprava protilektvaru by trvala déle.

Ale jaksi se nedokážu přimět, abych se na ni nějak moc zlobil. Vím, proč to udělala. Kvůli tomu, co jsem jí provedl. Nicméně nikdo, a myslím tím nikdo, si ze mě nevystřelí beztrestně. Zaplatí.

„Viděl jsi Snapea u oběda?“ to okamžitě přitáhne moji pozornost, jelikož jsem na obědě nebyl. Rozhodnu se nahlédnout do jejich myslí, abych viděl, co se k čertu děje.

Vejdu do Velké síně a uvidím profesora Snapea u profesorského stolu. Což je divné, protože jsem slyšel, že se změnil na ženu, asi to byly falešné řeči. Škoda, těšil jsem se na to! Byla by to sranda.

Jen pokrčím rameny a posadím se na své místo vedle kamarádů u mrzimorského stolu. Jíme mlčky, když najednou zaslechnu hlasitý dívčí výkřik, zvednu k němu hlavu a vidím, že přichází od profesora Snapea. Co je ale překvapivější, má v očích slzy. Pokud muž jako on pláče, něco musí být opravdu špatně.

Ale teď se většina pozornosti upírá na něj. „Severusi, co se děje?“ zeptá se Hagrid a nešikovně ho poplácá po zádech.

„Zapomněl jsem si ráno napomádovat vlasy,“ kvílí rozrušený profesor žalostně a praští hlavou do učitelského stolu. Vytřeštím oči. Nemůžu si pomoci a nahlas si odfrknu smíchem. To jako vážně? Zakrátko se řehoní celá síň, takže Hagridovu odpověď neslyším, ale vidím, jak Snape popadne máslový ležák a začne si jím potírat dlouhé prameny. Merline, co se to tady děje?

S tím se stáhnu z mladíkovy mysli, nepotřebuju vidět víc, tato intrika… žába jedna, kdo myslí, že je? Je za tím určitě ona.

Je načase tu čarodějku konfrontovat; a taky je čas na večeři. Vykročím k Velké síni… a nemůžu si pomoci – krokem, kterým kráčí většina žen.

Jakmile vstoupím do síně, uslyším šepot: „Kdo je to? – proboha, to je Snape – Merline,“ a pak pocítím touhu zaavadovat každého jednotlivého z přítomných. Přeběhnu očima po okolí, a jak jsem čekal, Hermiona tady není. Vzhlédnu k učitelskému stolu a tam uvidím sedět sebe sama.

Čekám, že bude vyděšená, nebo alespoň zaujatá, ale ne. Vlastně… Hermiona se usmívá. Je divné vidět se tak, jako bych byl ve snu… bohužel to není ten případ.

Napochoduju k stolu a postavím se před ni. „Na co si to u všech všudy hrajete?“ zeptám se.

Zamračí se a nemůžu si pomoci, docela mi to nahání hrůzu… tváří se, jako by to čekala! „Kdo jste?“

Zamrkám.

„Musím zopakovat Severusovu otázku, kdo jste? Nebyl jsem informován o nějaké návštěvě,“ ozve se Brumbál s jiskřením v očích a mě přepadne pocit, že to ten staroch ví.

„Jsem Severus Snape,“ prohlásím jistě. I když to vyjde jako ženské vykviknutí.

„Podvodníku,“ zvolá Hermiona, vstane a ukáže na mě mužským prstem.

Teď už nás sledují všichni. „Ne, Hermiono, jste to vy, kdo je tu podvodník,“ prohlásím klidně… mnohem klidněji, než se cítím.

„Říká žena, která prohlašuje, že je já?“

„Ne… ale… já…“ Najednou ztrácím svůj klid.

„Žádný strach, drahoušku. Je tady jeden muž a vezme vás na speciální místo.“ Náhle se za mnou objeví dva léčitelé.

Ach ne, to by neudělala. „Ale já nejsem blázen, to ten lektvar,“ zvolám, když mě popadnou za paže a přinutí mě vzepřít se.

„Pomůžou vám,“ řekne na to jen a ďábelsky se zazubí.

„Za to zaplatíte,“ křičím, když mě táhnou z Velké síně.


Kapitola 18



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/18/

Rating: 16+



Kapitola 18. Pekáč buchet s čokoládou

Z pohledu Hermiony

„Co tím myslíš, že ti chlapi byli od svatého Munga?“ dorážím na Rona a začíná ve mně probublávat vztek.

„Říkalas…“

„Dala jsem ti jediný úkol, abys sehnal HERCE, kteří odvedou profesora Snapea. A ty jsi to zmrvil. Copak neumíš nic udělat správně?“ nadávám a jakkoliv to nerada přiznávám, opravdu se o Severuse bojím… být zamčený na takovém místě…

„Ano, a taky jsem se na to chystal, ale pak jsem si myslel, že…“

„Tak nemysli. Upřímně, Ronalde, kdykoliv dostaneš nějaký nápad, NEJEDNEJ podle něho,“ ječím na něj. „A teď se přemístíš ke svatému Mungovi a zařídíš jeho propuštění, než tě uřknu.“

„Ale Hermiono…“ zakvílí.

Nenechám ho domluvit a namířím na něj hůlku. Vidím, jak mu mizí barva z tváře. „Už jdu,“ zamumlá, otočí se a dere se z místnosti, až málem zakopne v průchodu portrétem.

Tak tohle jsem vyřešila a můžu si jen dělat starosti s odplatou, která jistojistě přijde. Nebo ještě hůř, co když se Severus rozhodne nechat mě vyhodit, protože jsem si jistá, že vzít na sebe podobu učitele a nechat toho skutečného zavřít u svatého Munga je proti školnímu řádu… I když to by asi neudělal… Musím si s ním zítra promluvit a pokusit se to nějak urovnat.

Ale teď hned mažu do postele, z jednání s Ronaldem mě vždycky rozbolí hlava.

ooOOoo

Následujícího rána zamířím přímo do podzemí… no, říkám ráno, ale jsou teprve čtyři. Vím, že Severus si se mnou dobrovolně nepromluví, tak mu nedám na výběr. Zamumlám portrétu heslo a vstoupím do komnat svého profesora. Tiše se vkradu k jeho ložnici… Otevřu dveře a vykulím oči. Leží tam nahý, zakrytý jen tenkou dekou.

Odhalená hruď je překvapivě svalnatá a já zatoužím po ní přejet prsty. Ale na to teď není čas.

Vytáhnu hůlku a zašeptám kouzlo. Sleduju, jak se Severusovi kolem paží omotají šňůry a připoutají ho k posteli… Uvědomím si, že je zcela v mé moci.

„Severusi… vzbuďte se,“ zasyčím a sleduju, jak se zavrtí, ale oči neotevře. „Severusi,“ zasyčím hlasitěji a dloubnu ho do břicha.

Se zamrkáním otevře oči, pak se na mě zaměří… ospalý výraz se mu rychle změní z překvapeného na vyděšený a pak rozzuřený. „Slečno Grangerová, co tady, u všech všudy, děláte?“ zeptá se a já rychle stáhnu ruku.

„Přišla jsem se omluvit.“

„Omluvit. A to si myslíte, že vplížit se do mé ložnice a sexuálně mě obtěžovat je správný způsob?“ Ve mně se začne probouzet vztek.

„Ale prosím vás, to, že máte pekáč buchet, ze kterého bych chtěla slízat čokoládu, ještě neznamená, že bych se skutečně pokusila vás sexuálně obtěžovat.“

Jakmile samolibě pozvedne obočí, uvědomím si, že jsem řekla pitomost.

„Zajímavé…“

„Myslím tím, ehm… tedy,“ dobrá, tento vývoj jsem neplánovala, „přišla jsem se omluvit. Řekla jsem Ronovi, aby najal herce, a ten pitomec zašel přímo ke svatému Mungovi. Vůbec jsem nechtěla, aby vás tam zavřeli.“

Povzdechne si a podívá se na mě. „A abyste mi toto řekla, musela jste mě svázat.“ Jeho výraz však naprosto nic neprozrazuje.

„Jinak byste mě nevyslechl.“

Zamračí se a tím mě nenechá na pochybách, že nevyslechl. Ušklíbnu se a nechám zmizet jeho pouta, aby se mohl posadit.

Odvážně se přiblížím a přisednu si na okraj postele. Napůl čekám, že mě vyžene, ale nic neříká. Takže se trochu uvolním. „Navrhuji, abychom se spojili a pomstili se mu. Musíte přiznat, že nám to spolu pěkně půjde.“ Ve více směrech.

„Myslíš tím, že se bojíš odplaty?“ zeptá se téměř škádlivě, když mě popadne za zápěstí a vtiskne mě do postele vedle sebe. Překvapí mě to, ale protestovat nebudu.

„To taky…“ zahihňám se, otočím na bok a přitulím se k němu. Doufám, že se neodtáhne. Ztuhne, ale naštěstí nic víc.

„Dobře, Hermiono, uzavřeme spojenectví. Ale teď už drž pusu a spi.“ Přikáže, přetáhne přes nás deku a pevně si mě k sobě přimkne. „Zítra probereme nápady.“

Život nemůže být lepší.


Kapitola 19



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/19/

Rating: 16+



Kapitola 19. Uááá, Ron

Z pohledu Hermiony

„Severusi, nemyslíš, že je to trochu kruté?“ zeptám se nervózně a koušu se do spodního rtu. Trochu váhám, je to kruté a dětinské… i když si to Ron zaslouží.

„Myslím, Hermiono; a právě proto je to tak příjemné,“ odvětí Severus s mazaným úsměvem v pohledném obličeji.

Jen protočím očima a láskyplně se usměju. „Cokoliv si přejete, pane,“ a mrknu na něj, načež se otočím a odcházím z místnosti. Zajistím, aby se mi boky pěkně houpaly, snad ho to zláká. Sice jsme se sblížili a já spala v jeho ložnici, ale nepokusil se mě políbit a ještě jsme náš vztah nedefinovali. Možná je to tak lepší… musí zůstat platonický ještě pár měsíců, dokud nedostuduju. Nicméně jestli mi užší vztah nabídne, jistě ho neodmítnu.

„Nestoudná žába,“ zaslechnu jeho zamumlání. Zcela jistě není určené pro mé uši, ale stalo se, a když zavírám dveře, celým tělem se mi rozlije vzrušení.

Takže mě chce.

„Kdo tě chce?“

Zamračím se; copak jsem to řekla nahlas?

Obrátím se k Ronovi, Harrymu a Dracovi, kteří na mě zírají. Draco a Harry nasadili stejné úšklebky a Ronald vypadá bezradně jako vždy. „Kdo by mě nechtěl?“ zeptám se rozverně a po tvářích se mi rozlije červeň.

„To je pravda, jsi opravdu výstavní kousek,“ potvrdí Draco a hodí mi ruku kolem ramen, zatímco se vyhřívám v jeho chvále. „Na holku,“ dodá, což ve mě vyvolá reakci. Našpulím pusu a plácnu ho do hrudi.

„Sakra, ženská,“ zavrčí. „Mám tě rád, ale Harryho miluju,“ přejde k Harrymu a obejme ho kolem pasu. Přitáhne si ho k sobě a přísahám, že je neuvěřitelně milý. Jsou stvořeni jeden pro druhého. Harry zrudne a na přítele se usměje.

„Já tebe taky,“ dodá něžně.

„Vstupte,“ přikáže a dveře se široce otevřou. Zbožňuju hlas svého mrzutého Mistra lektvarů… ano, řekla jsem to, svého. Je můj. Severus Snape patří ke mně, tělo, srdce i duše, a já patřím k němu stejně tak, i když on to ještě neví.

Usměju se a zavrtím hlavou. Kouknu na Rona, který si sedá vedle Levandule, ano, to by mohlo být dobré. Já se posadím vedle Harryho a Draca, ale pohledem mířím stále na Rona, zcela ignorujícího Severusovu výuku.

„Teď všichni sáhněte do kotlíků. Kvůli oné nehodě z minulého týdne jsem dal všechny přísady dovnitř,“ pronese a přitom zírá na Nevilla. Uchechtnu se, když se mi vybaví, že zaměnil hlen mořské panny za dračí a způsobil výbuch.

Neville krvavě zrudne, až ho musím politovat. „Uáááááá!“ zaslechnu hlasitý výkřik a spokojeně se ušklíbnu, když pohlédnu na zrzavou hlavu. Sleduju, jak se mu spodní ret chvěje v naprostém boji o sebevládu.

„Co se děje, Ronánku?“

Zvíře s osmi končetinami vymrští jednu dlouhou nohu přes okraj kotlíku a pak se objeví celé. Levandule zapiští a uskočí, ale Ron ztuhne na místě.

„Uááá, pavouk!“ ječí. Po učebně se rozlehne několik výkřiků a výbuchů smíchu.

„Uááá, Ron,“ odpoví pavouk, Ron překvapeně zamrká. Musím se zasmát a vyměnit si tajný pohled s profesorem Snapem.

V místnosti se rozhostí naprosté ticho.

„T… tys právě promluvil,“ zakvílí Ron s pohledem upřeným na chlupaté zvíře.

„Jistě. Přestaň kňučet, neublížím ti… moc,“ praví pavouk, vyhoupne se z kotlíku, rozběhne se přes stůl a skočí na Rona.

„Pomozte mi někdo, kdokoliv,“ ječí Ron, když vyskočí ze židle a pokouší se shodit pavouka tím, že kolem mlátí rukama a nohama. Teď se chechtají všichni, pohled na něj je opravdu směšný.

Nedaří se, pavouk se ani nehne. „Pa… pavouk,“ zamumlá Ron, načež s žuchnutím padne k zemi.

„Hodina skončila; někdo ho vyneste,“ prohlásí Severus. Harry Rona nadzvedne a opatrně vezme pavouka do dlaní.

„Nevadí mi, celou dobu se mnou žili v přístěnku pod schody,“ prohodí s pokrčením ramen a jemně ho položí na stůl.

Zůstanu pozadu. „Jsi ďábelský génius,“ uculím se na Severuse.

Usměje se, mávne hůlkou a nechá pavouka zmizet.

„Opravdu jsi, jsme dobrý tým.“

„Hm, to jsme,“ chytne mě kolem pasu a přitáhne blíž, „měli bychom to podnikat častěji.“

Pohlédnu do jeho krásných uhlových očí a usměju se. Je dechberoucí. Nakloním se a lehce přitisknu svá ústa na jeho, stáhnu se a kousnu se do rtu.

Nebezpečně se usměje, skloní se a začne mne líbat.


Kapitola 20



Autor: SnuggleswithSnape            Překlad: Lupina             Beta: denice         Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7463124/20/

Rating: 16+



Kapitola 20. Epilog

Z pohledu Hermiony

„U Merlina, už zase,“ prohlásí můj – už dvacet let – manžel, zatímco přelétává pohledem pergamen, který drží v rukou.

„Co?“

„Gemma.“

„Aha.“

Přejdu k Severusovi, natáhnu se a vezmu si od něj dopis.

 

Vážení manželé Snapeovi,

s velkou lítostí vás musím informovat, že vaše dcera Gemma Louisa Snapeová dostala poslední varování. Při příštím prohřešku nebudeme mít jinou možnost, než ji vyloučit.

Slečna Snapeová byla přistižena, když vyměňovala neškodný hledík za sazeničky mandragory. Je veliké štěstí, že jsme je zachytili, než se dostaly do rukou druhým ročníkům. Věřím, že se s tímto vypořádáte.

S úctou,

Albus Brumbál

ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích.

 

Zasměju se. „Ale no tak, Severusi, byl to neškodný vtípek,“ jen pokrčím rameny, protože si připomenu svůj poslední ročník.

„Píše se tam, že by ji mohli vyloučit, takže to není neškodný vtípek.“

„Je to chytrá holka,“ protočím očima, „nenechá se vyhodit.“

Severus si hlasitě povzdechne a je mi jasné, že není příliš přesvědčený. „Až moc se vyvedla po své matce,“ zamumlá si a já se usměju.

„Vzpomínám, že jsi taky měl jistý fortel pro vylomeniny, můj drahý manželi,“ poznamenám.

„Ano, ale jen kvůli výchovným účelům, ty jsi to dělala pro… no, pro legraci.“ Zasměju se. Když se na mě Severus přísně podívá, dokáže být zábavný, ani o tom neví.

Usměju se a potřesu nad ním hlavou. Pak se skloním a políbím jej na rty. „Tak se s tím smiř, Severusi. Tu válku šprýmů jsem vyhrála,“ prohodím a odejdu z místnosti.

„Drzá žábo,“ slyším jej zamumlat a nato se široce a láskyplně usměju.

Zamířím do obývacího pokoje, přehlédnu fotografie na krbové římse, až se zarazím u obrázku mě a Severuse, na němž si u oltáře říkáme své sliby. Mám tam bříško, protože když jsme se svázali, byla jsem v pátém měsíci těhotenství s Aidenem.

V očích se mi třpytí slzy, když stojím před kostelními dveřmi. „Jsi si jistá, že to chceš?“ zeptá se mě otec, protože cítí, jak se chvěju. Jsem nervózní, ale ne proto, že bych si Severuse nechtěla vzít, jsem vyděšená z lidí; že se na mě budou všichni dívat, uvidí mé bříško a budou mě soudit. Už jsem si užila své od paní Weasleyové, když jsem otěhotněla před svatbou.

„Ano, tati, chci. Miluju Severuse a chci s ním strávit zbytek života,“ řeknu tiše.

Po tátově tváři se rozlije hrdý úsměv. „Povedeš si dobře, Hermiono,“ zašeptá a zlehka mě políbí na spánek. Tělem se mi prožene vlna lásky, dveře se otevřou a já pohlédnu přímo před sebe, na oltář a na svého budoucího manžela.

Zazní svatební pochod a všechny oči se upřou na mě, zatímco mě táta vede k oltáři. Můžu myslet jen na to, jak nádherné to je, a jak dlouho jsem na tuto chvíli čekala.

Na konci cesty se uhlově černé oči zaboří do mých a já taju. Vím, že on je ten muž, se kterým chci strávit zbytek svého života, na věky věků.

Obřad proběhne v mlze a nakonec je čas. Naše propletené ruce sváže šňůra a my začneme odříkávat sliby. „Severusi Snape, miluji tě od první chvíle, kdy toto vše začalo, a já nečekala, že to přeroste v něco víc než přátelství. Jsem vděčná, že tě mám, že mám rameno, na kterém se mohu vyplakat, o které se mohu opřít a že mám někoho, kdo mě ochrání a bezpodmínečně mě miluje. Jsem hrdá, že se dnes stanu tvojí ženou,“ ke konci se mi chvěje hlas a slzy mi pomalu tečou po tváři.

Jeho oči jsou také upřené do mých a zvlhlé dojetím. Jemně mu stisknu ruku. „Hermiono Grangerová, jsi ta nejnesnesitelnější, nejvíc frustrující hubatice, co jsem kdy potkal,“ začne a já se musím zasmát, „ale miluji tě od chvíle, kdy ses odvážila si ze mě vystřelit,“ dodá a pár našich hostů se rozesměje. „Nikdy jsem si nemyslel, že naleznu lásku, ale ty jsi dokázala opak, způsobila jsi, že chci být lepším člověkem pro tebe a naše dítě,“ pohled spustí na mé bříško. „Je mi ctí stát se tvým mužem.“

„A tímto vás prohlašuji mužem a ženou,“ ministr poklepe na naše ruce a provazy zmizí, „jste spolu spojeni po zbytek života. Můžete políbit nevěstu.“ S tím si mě Severus přitáhne, vtiskne mi na rty jemný polibek a krátce tak setrvá, než mě zase pustí. Opře si čelo o mé a láskyplně mi hledí do očí. „Na věky věků,“ zašeptá. Musím se usmát, protože to jsou naše slova.

„Do skonání světa,“ dokončím.

Usměju se při vzpomínce na ten den. Byl jedním z nejšťastnějších v mém životě. Přejdu k další fotografii mě a Severuse s miminkem Aidenem, pak s Charlotte a nakonec s Gemmou.

Na dalším obrázku je Aiden s přítelkyní, pořídili jsme jej na závěrečném večírku ve škole. 

„Děkuji všem, že jste dnes přišli. Mé roky v Bradavicích byly mírně řečeno výzvou; a ještě větší výzvou bylo, když jsem potkal Allysu Weasleyovou,“ začne a já se zasměju a opřu se Severusovi v náručí. Tato byla rozhodně Georgeova dcera. Aiden nezdědil geny pro lumpárny, vlastně jimi opovrhoval, a proto nám způsobilo takový šok, když před čtyřmi lety začal chodit zrovna s Allysou.

„Ale naučil jsem se hodně, takže jsem připravený začít s prací na ministerstvu a oženit se se svojí překrásnou snoubenkou,“ při tom zalapám po dechu.

„Severusi,“ zašeptám a on můj pas jen pevněji stiskne.

„Děkuji a gratuluji všem,“ dokončí a pozvedne sklenku šampaňského.

Rozlehne se potlesk, a když k nám kráčí Aiden spolu s Allysou, všimnu si, že si nás opatrně prohlíží, zjevně si není jistý reakcí.

Mám slzy v očích, vyskočím a obejmu svého syna. „Gratuluju, synku,“ zašeptám mu do ucha a políbím ho na tvář. Pak se přesunu k Allyse a obejmu svoji budoucí snachu.

„Vítej do rodiny.“

Pohlédnu na poslední fotku a své první vnouče, Melissu, jak se hihňá, pohodí hlavou dozadu a oči jí zajiskří. Zrzavé kudrny jí padají přes ramena. Je jí teprve osmnáct měsíců a už je tak půvabná.

Právě včas ukončím své vzpomínání, když oknem vlétne sova, nepochybně od Gemmy. Rychle odvážu pergamen a začtu se.

 

Mami.

Jsem si jistá, že už jste s tátou dostali dopis od starouše Brumly, jen řekni tátovi, než ho raní mrtvice, že je to v pořádku, nejsem vyloučená, dostala jsem jen měsíce trestů…

Řekni tátovi, že ho mám ráda a že už se to nestane… no, znova už se chytit nedám.

Jo a mimochodem, Scorpius Malfoy mě pozval na rande! To tátovi neříkej.

S láskou

Gemma.

 

No, to Severusovi rozhodně říkat nebudu, měl už tak dost problémů přijmout Charlottina přítele, natož přítele jeho malé holčičky.

„Severusi, nevyhodili ji.“

Ano, naše rodina je potrhlá, ale funguje a svůj život bych neměnila ani za nic.