Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Podvržené vzpomínky -1,2 / 6



2. december 2014



Podvržené vzpomínky

 Affected Recollections

 Autor: little beloved

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Žádost zaslána

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/8978677/1/Affected-Recollections

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží little beloved. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Romance/Humor

Severus S. & Hermiona G.

Rating: 9+

Kapitol: 6

 Slov: 12 456

 

Shrnutí: Hermiona Grangerová je pověřená úkolem připravit k soudu vzpomínky Severuse Snapea.

Poznámka překladatelky: Povídka neobsahuje žádné vánoční téma, ale je o naději a klíčící lásce. Proto jsem si dovolila ji přeložit do letošního adventu.

 

Kapitola 1

Hermiona Grangerová se zhluboka nadechla, než překročila práh azkabanského vězení. V průběhu studia tady byla dvakrát, a přestože mozkomorové kouzelnické nápravné zařízení už víc nestrážili, stále cítila, jako by jí všudypřítomné utrpení a zoufalství prosakovalo až do morku kostí. Dnes tomu nebylo jinak; i když slunce svítilo a okolní moře bylo klidné a modré, nemohla si pomoci a připadalo jí, že nad rozeklaným ostrovem, sídlem Azkabanu, visí mrak neštěstí.

„Hůlku,“ pokynul zpoza bezpečnostního stolu malý tlustý kouzelník s pleší.

Hermiona sáhla do hábitu, vytáhla hůlku a zamračeně ji podala ochrance. „Pro odvedení svojí práce bych mohla hůlku potřebovat.“

Obtloustlý muž pokrčil rameny. „Pravidla jsou pravidla,“ zamumlal a hodil hůlku do zásuvky stolu. „Co kdyby vám ji vězeň sebral, ha? To by pak byla mela, slečno.“ Přistrčil k ní psací podložku. „Podepište se.“

Hermiona zvedla brko a naškrábala své jméno.

„Koho vlastně jdete navštívit?“ zeptal se muž.

Přistrčila k němu papír s oprávněním a ukázala na jméno, které napsala vedle svého vlastního.

Strážný se uchechtl. „Tak to hodně štěstí.“

S podrážděným švihnutím kadeří se od něj odvrátila a zamířila do méně střežené části vězení. Pohlédla na povolení v ruce: Cela 157, stálo na něm napsáno. Jakmile došla k příslušným dveřím, podala povolení dalšímu, tentokrát laskavěji vyhlížejícímu strážnému, který si je s pokřiveným úsměvem přečetl. Chechtal se, když zápasil s klíčem.

Jste si vědoma toho, že je to mizerný, nabručený, starý pacholek, že ano, srdíčko?“

„Ano,“ přitakala s povzdechem. „Měla jsem tu smůlu, že mě učil šest let.“

„Aha, ale není tak špatný mužský, jak z něj všichni dělají. Občas má docela smysl pro humor a je zatraceně dobrý v tom mudlovském luštění. Zabavil mě tím během spousty chladných nocí!“

Hermiona zvedla obočí. „Mluvíme o stejném muži? A jaké luštění?“

„Víte,“ pravil strážný a konečně vsunul klíč do zámku, „ty sudoku s čísly a ty se slovy… plížovky.“

„Křížovky?“

„No jo, to jsou ony!“

„Aha,“ zamumlala Hermiona a napadlo jí, že zde určitě nastala nějaká chyba.

„Běžte dovnitř, zlatíčko. A hodně štěstí! Až budete hotová, prostě zaklepejte.“

Hermiona opatrně vstoupila do cely a zaslechla, jak za ní zacvakly dveře. V zámku zarachotil klíč a ona se ocitla lapena v místnosti s novým klientem.

Seděl u zamřížovaného okna a ona na tu temnou, známou postavu zůstala jen zírat. Na kotnících mu nevisely okovy a oblečený byl v prostém šedém hábitu a ne v žádném proužkovaném vězeňském hávu. Očekávala, že jej nalezne zarostlého a umolousaného; vychrtlého a neduživého. Ale nic z toho ji nečekalo. Ve skutečnosti se jevil mnohem zdravěji než v Bradavicích. Severus Snape nikdy nebude pohledný muž, ale celkově vypadal lépe než Mistr lektvarů jejích školních let.

Chvíli jej sledovala, puls se jí zrychlil a mysl marně tápala po úvodní řeči, kterou si nacvičila a v duchu znovu a znovu opakovala. Vtom se ty černé oči zvedly od knihy a v hrůzném poznání se rozšířily.

„Alberte?“ vykřikl, ale nespouštěl zrak z její tváře. „Alberte!“

Zpoza dveří slyšela rychlé kroky strážného a chrastění klíčů. „Pane, profesore Snape, kdybyste mi jen dal chvilku, abych vám vysvětlila –“ začala.

„Mlčte, slečno Grangerová,“ zasyčel. „Alberte?“

Laskavý strážce prudce otevřel dveře. „Co se děje?“ zeptal se zamračeně.

„Prosím, doprovoďte tohle děcko z mého pokoje,“ dožadoval se Severus.

„Děcko?“ vyštěkla Hermiona s divoce zářícíma očima.

„Dostaňte ji odsud, hned!“

Albert si s Hermionou vyměnil zmatený pohled.

„Ale má k vaší návštěvě povolení, Severusi. Nemůžu ji prostě vykázat!“

„Povolení? Jaké povolení?“

Albert vytrhl Hermioně pergamen z ruky a podal mu jej. „Podepsaný samotným ministrem; povoluje jí vést s vámi rozhovory dvě hodiny denně po dobu následujících tří měsíců.“

„Co?“ zavrčel Severus. „Co se děje? Určitě by neposlali pouhé děcko, aby jednalo jako můj právní zástupce?“

„S vaším právním zastupováním nemám nic společného; jsem tady kvůli oficiální ministerské záležitosti,“ vysvětlila Hermiona.

Severus na ni zíral.

Ona stejně tak zírala na něj.

Albert, onen strážce, protočil oči v sloup. „To děvče zde vám pomůže, Severusi, vy pitomče. Tady k té mladé ženě budete milý, jinak můžete zapomenout na všechny plížovky, to vám slibuju!“

„Křížovky,“ ozvali se unisono Hermiona a Severus.

„To je jedno, jak se to jmenuje! Každopádně,“ pokračoval Albert a ustoupil ke dveřím, „jeden by si myslel, že po takové době budete rád za pěknou, milou návštěvu.“

Severus zavrčel a Hermiona sledovala strážce zavírat za sebou dveře. Obrátila se, aby čelila svému bývalému profesorovi.

„Mohu se posadit?“ zeptala se.

Ignoroval její otázku a jen zíral se svraštěným obočím a překříženýma rukama. „Stále slečna Grangerová?“ otázal se a očima kmitl k její levé ruce.

„Ano, stále,“ odpověděla vzdorovitě a posadila se na prázdné místo naproti němu.

Ušklíbl se. „Vzpomínám, že jste se zasnoubila s Ronaldem Weasleym, a přesto jsou to tři týdny, co bylo oznámeno, že se oženil s Levandulí Brownovou. Proč ta změna? Unavilo vás žít s neandrtálcem? Nebo on, možná, měl dost toho být neustále vychováván pouhou drobnou holkou?“

Hermioně se zapálily tváře. „Nejsem zde, abych probírala svého bývalého, profesore Snape; přišla jsem kvůli důležité ministerské záležitosti.“

„To jste říkala. Takže ven s tím. Nemám volný celý den; existují zde další naléhavé záležitosti, jako například křížovky, které vyžadují moji účast, a to nezmiňuji obvyklé dvouhodinové zírání skrz mříže mého okna a toužení po svobodě a po podzemí plném mladých myslí ke zdokonalování.“ V hlase mu zazníval silný sarkasmus.

Hermiona jej chvíli sledovala s pocitem, že toto bude nad její síly. Pak se zhluboka nadechla a pustila se do řeči, kterou si připravila. „Ministerstvo mě pověřilo úkolem připravit vaše vzpomínky na soud. Za tři měsíce budete čelit Starostolci a váš právní tým usiluje o povolení k použití vašich vzpomínek, které jste… dal… Harrymu Potterovi té noci závěrečné bitvy.“

Čekala hněvivou reakci, nebo alespoň určitou míru nepohodlí, místo toho však vypadal pobaveně.

„Jelikož vzpomínky mohou být upraveny čarodějkou či kouzelníkem, kterým patří, nebo dokonce násilně vštípeny druhou stranou,“ pokračovala, „dostala jsem za úkol ověřit platnost těch vzpomínek, které již byly od vás získány. Kromě toho, jak váš tým obhájců, tak žalobce požadují volný přístup k řadě dalších vzpomínek. Samozřejmě máte právo odmítnout, ale měl byste souhlasit; ke shromažďování vzpomínek a jejich ověřování jsem plně kvalifikovaná.“

Výraz pobavení se změnil na výsměch. „Kvalifikovaná ve shromažďování vzpomínek a jejich ověřování? Myslel bych si, že své schopnosti použijete na něco trochu hodnotnějšího, slečno Grangerová. Řekněte mi, jak se někdo stane kvalifikovaným ve shromažďování vzpomínek?“

Hermiona si povzdechla. Nehodlá jí to ulehčit. „Poslední tři roky jsem strávila odbornou přípravou, abych se stala jednou z těch, o kterých se nemluví na odboru záhad. Absolvovala jsem minulý měsíc a v současné době pracuji na výzkumu paměti, ztráty paměti a jejích úpravách.“

„Jak fascinující,“ protáhl s úšklebkem. „Jsem dojatý, že se ministerstvo rozhodlo vložit moji svobodu do rukou děcka, které sotva absolvovalo. Kolik vám je, slečno Grangerová? Dvacet jedna?“

„Dvacet tři. Stěží dítě.“

„Stěží dospělá,“ vrátil jí to.

„Jsem o rok starší než vy, když jste začal učit v Bradavicích.“

„To je nepodstatné,“ zamumlal a mávl rukou. Na chvíli se na ni zadíval. „Viděla jste mé vzpomínky?“

„Ano, viděla,“ odpověděla.

„Abych poznal, jak vysoce kvalifikovaná jste v oblasti vzpomínek, slečno Grangerová, velmi by mne zajímalo, co jste z nich vyvodila.“

Sáhla do hábitu pro svoji korálkovou taštičku. Položila ji na stůl a po chvilkovém přehrabování vytáhla podlouhlou dřevěnou krabici. Pak zasunula taštičku zpět do záhybů hábitu a následně krabici otevřela a otočila tak, aby viděl obsah.

„Vidíte, že mám celkem dvacet očíslovaných flakónků, přičemž každý obsahuje jednu ze vzpomínek, které jste nám… Harrymu… poskytl té noci, kdy jste byl… napaden,“ vysvětlovala a očima zaběhla k jeho zjizvenému krku.

Přikývl a pokynul, aby pokračovala.

„Prohlédla jsem ty vzpomínky několikrát, a zatímco některé jsem potvrdila jako pravé,“ ukázala na vzpomínky označené bílými visačkami, „víc než polovina mě mate.“

Severus se jízlivě zasmál. „To jsou ty označené červeně? Jak pro vás charakteristicky zorganizované, slečno Grangerová.“

Chvíli se na něj dívala a říkala si, co se děje. Čekala tirádu a běsnění. Pod dojmem toho, jak jej v mládí poznala, se připravila na jeho pobouření nad tím, že viděla tak soukromé, citlivé vzpomínky. Při jedné příležitosti, když vstoupila do myslánky a sledovala, jak klečí na podlaze Siriusova pokoje, Lilyin dopis v ruce a se slzami tekoucími po tvářích, byla samotná dohnána k pláči. Ale teď zde ten samý muž seděl přímo před ní a neukazoval vůbec žádnou emoci. Byla to záhada a Hermiona se rozhodla jí přijít na kloub.

„Viděla jsem upravené vzpomínky, profesore Snape. Obecně mívají směšnou kvalitu; bývají zamlžené, obtížně sledovatelné, a pokud obsahují i zvuk, pak je nepřirozeně zesílený. Vzpomínky označené červeně nebyly upraveny, ale přesto nejsou v pořádku. Jsem si jistá, že nebyly násilně zasazeny, protože takové vzpomínky se odvíjejí jako ve zpomaleném filmu a obvykle si nesou nádech podivného, našedlého světla. Ale nemohu vysvětlit, co s vašimi vzpomínkami je. Jsou nepatrně zesláblé a jakoby… nevím… jako by byly stříbrně orámovány. Jako vánoční pohlednice.“

Zvedl obočí. „Stříbrně orámované jako vánoční pohlednice?“ Uchechtl se. „Nuže, slečno Grangerová, předpokládal bych, že po třech těžkých letech studia na oddělení záhad jste došla k nějakému závěru?“

Cítila, jak jí hoří tváře. „Zmíněné vzpomínky se pojí k Lily Evansové. Napadlo mě, jestli to neznamená, že to jsou bolestivé vzpomínky. Že se vymykají, protože jsou naplněny takovou emocí.“

Věnoval jí úsměv hodný žraloka. „Ále… Slečna Grangerová sem přišla a čekala romantického hrdinu se zlomeným srdcem? Nu, dovolte mi zničit vaše iluze, mladá dámo. Zaprvé, je mi líto, že vaše školení bylo očividně ztrátou času. Zadruhé, v této místnosti nenajdete žádného smutkem naplněného Romea. Ty vzpomínky označené červenou nejsou ani prodchnuty emocemi, ani upravené. Jsou naprosto, stoprocentně vykonstruované. Albus Brumbál a já jsme si je spolu vymysleli, slečno Grangerová.“

Zalapala po dechu a ruka jí v šoku vyletěla k ústům. Severus se na ni přes stůl usmál a jí přišlo, že vypadá jako nějaká velká, šedá kočka, která se chystá skočit.

„Ty falešné vzpomínky mají tak neobvykle vynikající kvalitu, mohu-li to sám říci, díky mým schopnostem jak nitrobrany, tak nitrozpytu. Pravda je prostá – nikdy jsem doopravdy neznal Lily Evansovou; nikdy jsem ji neměl rád; a určitě jsem ji nikdy nemiloval.“

 

Kapitola 2

Severus Snape se podíval skrz mříže jediného malého okénka své azkabanské cely a přes zvlněné šedé vlny Severního moře. Takto trávil alespoň hodinu každého rána. Běžnému pozorovateli by se mohlo zdát, že si ten monotónní pohled užívá, ale ve skutečnosti jej zaměstnávalo něco jiného.

Upíral pohled na ostrůvek na horizontu a trávil tento čas dokončováním psychologického cvičení, které si sám vymyslel. Věnování se této činnosti mu během uplynulých let pomáhalo předejít duševní stagnaci. Mělo jej, a on tomu věřil, udržet relativně normálního. Mozkomorové mohli být dávno pryč, ale mnoho vězňů ztratilo příčetnost díky nudě a nečinnosti. Možná svoji mysl nebude už nikdy potřebovat, ale raději by si ji ještě chvíli udržel, děkuji pěkně.

Když své intelektuální cvičení dokončil, potřepal hlavou a stiskl si kořen nosu. Přešel na druhou stranu cely a podíval se na kalendář visící na kamenné zdi. Dnešek měl zakroužkovaný červeným inkoustem, což znamenalo, že v tento den Hermiona Grangerová slíbila opět přijít a pokračovat v jejich rozhovoru.

Když jej minule poctila svojí přítomností, její reakce na tu bombu ho skvěle pobavila. Přemýšlel, k jakým závěrům mezitím dospěla. Jakmile tehdy přiznal, že všechny vzpomínky na Lily Evansovou jsou nepravdivé, Hermiona se celá rudá ve tváři zvedla ze židle.

„Chcete mi říct,“ ptala se zděšeně, „že jedenáct z těchto dvaceti vzpomínek je zcela falešných?“

„To vskutku ano,“ zamumlal samolibě.

V němé nevíře na něj zírala, ale pak zaklapla krabici se vzpomínkami a zastrčila si ji pod paži. „Zdá se, že mám nějakou práci,“ zamumlala zjevně ponížená. „Vrátím se za týden.“

Ten týden se vlekl, ale nakonec onen den dorazil, a ačkoliv by to nepřiznal nikomu, jen sám sobě, na její návštěvu se těšil. Za ty roky zkrásněla – nepoddajné kadeře už neměla tak neutěšené a získala pořádné ženské křivky. Uběhla léta, kdy jeho oči naposledy spočinuly na atraktivní ženě, a ona stála za pohled. Ale mnohem důležitější bylo, že mu nabídla úlevu z jeho obvyklé rutiny, a on toužil po další příležitosti si ji dobírat. Stejně jako všechny z Nebelvíru, bylo i ji snadné vybudit.

Ozvalo se zaklepání na dveře a strážný Albert strčil hlavu do místnosti.

„Vaše mladá dáma právě dorazila k přední bráně,“ oznámil Albert. „Doufám, že nemáte v úmyslu dělat jí problémy. Je to milá holka.“

Severus obrátil oči v sloup. „Budu se chovat slušně, Alberte. Máte mé slovo.“

Albert krátce přikývl a zase dveře zavřel.

Severus se rozhlédl po místnosti a přemýšlel, kde by se měl při jejím příchodu nacházet. Posadil se ke stolu, ale rozmyslel si to a místo toho přešel k posteli. Ne, to by vypadalo příliš pateticky. Zpoza dveří se ozval její hlas a Albertův klíč zarachotil v zámku, takže se rychle přesunul k oknu. Rozhodl se, že nejpůsobivější bude, když jej najde zamyšleně hledícího na moře.

Poté, co vstoupila do dveří, chvíli počkal, než se otočil, aby ji přivítal.

„Dobré ráno, profesore Snape,“ pozdravila jej s nejistým úsměvem ve tváři.

„Slečno Grangerová,“ odvětil a sklonil hlavu. Pomyslel si, že dnes vypadá mimořádně hezky, s tvářemi zrůžovělými větříkem a s vlasy svázanými do ohonu. Úsměv jí oplatil zamračením, aby zajistil, že nevycítí jeho obdiv.

„Smím si sednout?“

„Smíte,“ zamumlal a připojil se k ní u stolu.

Posadila se dříve než on a vytáhla z černého pláště svoji korálkovou taštičku. V ní nesla dřevěnou krabici se vzpomínkami, kterou teď položila na stůl mezi ně.

„Než se zeptám proč,“ začala, „potřebuji vědět jak. Jak jste to udělal? Desetiletí se někteří lidé na oddělení záhad pokoušejí vytvořit přesvědčivé falešné vzpomínky. Pár v přiměřené kvalitě jsem viděla, ale vaše stojí vysoko nad vším, co dokázali. Jak se vám to podařilo?“

Pokrčil rameny. „Jsem chytřejší než vaši kolegové.“

„Vždy jste byl tak domýšlivý?“

„Jen konstatuji fakt,“ pronesl se zvednutým obočím. „Kromě toho mám za ta léta hodně praxe.“

„Hodně praxe? Už jste to dělal?“

„Slečno Grangerová, v jisté době se říkalo, že jste inteligentní. Opravdu vám musím vše předkládat na stříbrném podnose? Proč bych asi tak potřeboval mít k dispozici množství simulovaných vzpomínek?“ Sledoval, jak s nakrčeným čelem sklonila pohled ke vzpomínkám.

„Pro Lorda Voldemorta. Potřeboval jste ty vzpomínky, aby strážily, co skutečně víte, a aby mu podvrhly falešné informace.“

„Konečně to děvče skutečně používá hlavu. Výborně, slečno Grangerová,“ v hlase mu zazněla těžká ironie. „Albus Brumbál byl vždy přesvědčen, že se Pán zla vrátí, a v důsledku toho jsem strávil mnoho let cizelováním techniky vytváření vzpomínek, jelikož jsme nevěřili, že nitrobrana bude vyhovující. Nestačilo jej pouze blokovat před mou myslí; potřeboval jsem něco, co bych Pánu zla ukázal, jinak bych nevydržel ani den.“

„Nikdy nepojal podezření?“ zeptala se.

„Ne. Jak jste si všimla, v myslánce je vidět rozdíl mezi skutečnou a falešnou vzpomínkou, ale tento rozdíl je nezjistitelný, pokud se vzpomínka přehrává v mysli skrze nitrozpyt. Při výrobě těch vzpomínek jsem vždy předpokládal, že je Potterovi předám při vědomí, nitrozpytem, ale nepředvídatelné události si vyžádaly, abych mu je dal ve fyzické formě k prohlédnutí v myslánce.“ Ruka se mu nevědomky zvedla k zraněnému krku.

Hermiona z taštičky vytáhla dlouhý pergamen a pero a rychle načmárala několik poznámek. „To je fascinující,“ vydechla zhluboka. „Takže Voldemort, navzdory tomu, že byl neuvěřitelný nitrozpytec, nikdy nezjistil, že jste mu lhal?“

Zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že bych tady seděl, kdyby ano. Ve skutečnosti pochybuji, že by tu seděl kdokoli z nás.“

Chvíli si jej měřila. „Obávám se, že tato záležitost zkomplikuje váš soud, pane profesore. Už jsem mluvila s vaším právním týmem a zklamalo je, že vzpomínky na Lily Evansovou byly podvrh. Celá jejich obhajoba byla založena na vzpomínkách, které jste dal Harrymu.“

Na to Severus zavrčel. „Ano, včera odpoledně jsem měl návštěvu – toho idiota Pythagorase Prchlíka. Velmi výmluvně vyjádřil svoji nelibost.“

Hermiona si kousala spodní ret a pak položila otázku: „Proč jste to udělal? Řekl jste, že jste s Brumbálem vytvořili vzpomínky na Lily Evansovou. Ale proč?“

„Znáte Harryho Pottera tak dobře a nemáte žádnou teorii?“

„Celý týden jsem nepřemýšlela o ničem jiném. Harry vám nevěřil; ba co víc, nenáviděl vás. A známe Harryho slabost pro hrdinství. Na vás připadl úkol mu nakonec říct, že musí zemřít, a mohl vám uvěřit jen tehdy, pokud byste jej přesvědčil o svých důvodech, proč jste se stal špehem…“

Pomalu zatleskal. „Bravo. Potřeboval jsem, aby mi věřil, a existuje snad lepší způsob, jak přetáhnout na svou stranu Nebelvíra, než mu zabrnkat na city příběhem o hlubokém romantickém bolu a tragédii? Řekněte mi, slečno Grangerová – viděla jste ty vzpomínky; dokonce jste považovala ty stříbrné nestabilní okraje za výraz hloubky a velikosti mých emocí. Byla jste pohnutá? Považovala jste mě za toho nejstatečnějšího muže? Toho nejromantičtějšího z válečných hrdinů?“

Neodpověděla, ale zrudla. Poznal, že ji příběh o Lily Evansové zasáhl.

„Jste naprosto a skrznaskrz parchant,“ nakonec zamumlala.

Zvedl ruce. „Vinen ve všech bodech obžaloby. Řekla jste tomu šaramantnímu panu Potterovi, že jsou ty vzpomínky podvržené?“

„Ne,“ přiznala a promnula si čelo. „Předpokládám, že celý příběh vyjde najevo během procesu; bojím se jen pomyslet, jak zareaguje. Pro jednou nemám v úmyslu mu něco říkat.“

Na chvíli se rozhostilo ticho a pak se opět chopila brku. „Takže můžeme potvrdit, že vzpomínky označené bíle jsou všechny pravé. I ta s Lily Evansovou po testech z obrany proti černé magii u zkoušek NKÚ?“

Severus zatnul zuby. „Ano.“

„Takže, což je nejdůležitější, všechny ty vzpomínky vztahující se k vašim důvodům k… ukončení života Albuse Brumbála… jsou skutečné?“

Přikývl. „Jistě.“

„To je dobře. Koneckonců vás budou soudit za jeho vraždu, takže tyto konkrétní vzpomínky mají zásadní význam. Mým jediným problémem je, že byste mohl být souzen na základě vašich skutečných důvodů, proč jste se stal špionem, namísto těch, které vedly k smrti Brumbála. Pokud není Starostolec přesvědčený, že jste se opravdu zřekl Lorda Voldemorta, můžete mít problémy.“

„Proč by vám to mělo dělat starosti, slečno Grangerová?“

Tváře jí opět zčervenaly. „Já jen… nerada bych, abyste v tomto vězení pobýval i dál.“

„Jak dojímavé,“ použil sarkasmus. „Ale nepleťte si mě s fiktivní postavou oněch vzpomínek. Jsem, jak jste sama podotkla, naprosto a skrznaskrz parchant.“

„Ano, ale občas i naprostí parchanti bývají nevinní,“ řekla prostě. „Než půjdu, profesore Snape, mohla bych se vás zeptat, proč jste se tedy obrátil zády k službě u Lorda Voldemorta? Pokud ne kvůli Lily Evansové, proč tedy?“

„Jakkoliv mohu být parchantem, slečno Grangerová, neznamená to, že jsem nezbytně vtělením zla.“

„Chcete říct, že důvod jako takový neexistuje? Že jste jen…“

„Byl jsem mladý; byl jsem pošetilý; nenáviděl jsem svého násilného, věčně opilého mudlovského otce. K Smrtijedům jsem se připojil z pochybných důvodů a poučil jsem se ze svých chyb. To předal slova proroctví Sibyly Trelawneyové Pánovi zla a hluboce jsem litoval toho, že jsem odsoudil k smrti inteligentní ženu a jejího malého chlapce. Přešel jsem ke světlé straně, abych splatil dluhy – tak prosté to bylo.“

„Chápu,“ zamumlala.

„Mohu být nepříjemný muž, ale to neznamená, že jsem zlý. Naopak, existuje mnoho příjemných lidí, kteří nejsou nezbytně dobří.“

„Váš tým obhájců požaduje přístup k řadě dalších vzpomínek týkajících se Albuse Brumbála a vaší změny stran. Oficiální seznam leží v mé kanceláři a ráda bych vám jej ukázala.“ Hermiona se poškrábala na čele. „Máme toho hodně na práci; smím se vrátit zítra?“

Cítil, jak mu nad tou zprávou poskočilo srdce, takže rychle ovládl obličej a počastoval ji, jak doufal, hrozivým zamračením. „Když musíte,“ zavrčel.


Podvržené vzpomínky - 3,4 / 6



3. december 2014



Autor: little beloved             Překlad: Lupina        Beta: marci

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8978677/1/Affected-Recollections

Rating: 9+

 

 

Kapitola 3

Hermiona zírala nevidoucíma očima do výtisku Denního věštce, který měla rozevřený na kuchyňském stole ve svém bytečku. Byla sobota ráno a ona se, jednoduše řečeno, neuvěřitelně nudila.

Harry a Ginny byli na prázdninách, rodiče odjeli navštívit tetu Noru ve Skotsku, a ačkoliv se docela spřátelila se Susan Bonesovou, protože obě pracovaly na odboru záhad, věděla, že Susan je víc než pravděpodobně schoulená pod dekou se svým snoubencem.

Za svého působení jako jedna z těch, o kterých se nemluví, Hermiona rychle vystoupala po žebříčku, ale její úspěch s sebou nesl velkou osobní oběť a o víkendech nevěděla kudy kam.

Od té doby, co začala dávat dohromady vzpomínky Severuse Snapea, uběhl měsíc, během něhož trávila dvě hodiny každého všedního dne v jeho společnosti. A pokaždé, kdy jej v cele navštívila, ji fascinoval víc a víc. Na počátku si byla jistá, že odmítne spolupracovat, ale navzdory tomu, že za těch několik týdnů svedli víc než jednu halasnou hádku, zjistila, že je mnohem vstřícnější, než by kdy pokládala za možné.

Když se poprvé dozvěděla o falešných vzpomínkách na Lily Evansovou, cítila směs zrady a ponížení. Všechny je ošálil a nechal je věřit, že je odvážným, romantickým hrdinou, a ona jej nenáviděla především za tu jeho dvojakost. Ale jak uplynul první týden, změnila názor. Jakmile bylo vše řečeno a uděláno, byl Severus Snape stále hrdina; špion, který mnohokrát riskoval smrt, aby zachránil kouzelnický svět. Ano, byl stále nepříjemný, nosatý parchant. Ale přes to všechno i statečný muž. Nakonec se rozhodla, že je rozhodně ušlechtilejší, jestliže jednal na základě smyslu pro spravedlnost a dobro, než pro památku mrtvé ženy.

Ale nejvíc ji potěšilo, že toleroval její téměř každodenní přítomnost a neuškrtil ji. Ano, vrčel a ušklíbal se a mračil se a zíral, ale nikdy jí nepřikázal opustit místnost, a měla podezření, že ta maska nepřátelství je jen hra. Podvolil se otázkám; poskytl jí téměř všechny vzpomínky, které požadovala; a byla si jistá, že za tím mračením, povzdechy a vším tím divadlem si její společnost užívá. V hloubi duše věděla, že to není nic osobního, že mu nabídla jen narušení jednotvárnosti vězeňské rutiny, ale přesto ji to pomyšlení celou rozechvívalo.

A proto se jí dnes, o sobotním ránu, stýskalo. Skutečně se jí stýskalo po Severusi Snapeovi, muži, který na ni ve škole hulákal, zesměšňoval ji a uváděl do rozpaků a nikdy v životě jí neřekl nic vlídného. Ale jakou laskavost kdy on ukázal?

S vědomím, že překračuje hranice profesionality a že už teď se cítí hloupě, popadla sako a kabelku a utekla ze svého bytu. Po krátké zastávce v knihkupectví se přemístila přímo před bránu azkabanského vězení.

Když si to mířila k cele 157, Albert vzhlédl od svého časopisu a zadíval se na ni přes malé kulaté brýle.

„Slečno Grangerová!“ oslovil ji. „Co tady děláte o víkendu?“

Pokrčila rameny a snažila se vypadat nenuceně. „Mám několik dalších otázek na profesora Snapea.“ Zvedla papírovou tašku. „A na oplátku jsem mu přinesla nějaké křížovky… víte… za vzniklé potíže.“

Albert pohlédl na dveře cely a snížil hlas do šepotu. „Víte, děvče, mohl by se hodně čertit, ale počítám, že bude rád, když vás uvidí. Během týdne je v mnohem lepší formě, ale o víkendech, no, je s ním těžké pořízení.“ Vstal a zašátral po klíčích.

Hermiona by se rozesmála nad výrazem překvapení na tváři Severuse Snape, kdyby nebyla tak zaneprázdněná snahou zastavit třes rukou. Seděl u stolu, před sebou pergamen a v ruce brko. Albert za ní zavřel dveře a ona se nervózně usmála, když Severus rychle změnil výraz z překvapeného na zlostný.

„Co tu, k čertu, děláte v sobotu?“ zasyčel a upustil brko.

Obrátila oči v sloup a nervozita z ní vyprchala. „Okouzlující jako vždy. Přinesla jsem vám dárek, a jestli mi odpovíte na dvě otázky, bude váš.“

Když si sedala, oči mu střelily k tašce v její ruce. „Už týdny vám odpovídám na ty vaše proklaté otázky, vy bláhová holko. Proč to nemohlo počkat do pondělka?“

„Proč? Ruším něco důležitého?“

Ušklíbl se. „Ano, právě jsem vyprovodil přehršel návštěvníků a tento vzácný okamžik samoty se snažím využít na odpovědi fanynkám, než si dám čaj s ministrem kouzel.“

Zasmála se. „Ty dvě otázky se netýkají mé práce, takže jsem vás chtěla kontaktovat ve svém volném čase a ne když jsem placená ministerstvem kouzel.“

Překřížil paže. „Proč mi chcete ty otázky položit, jestliže se netýkají vaší práce?“

Hermiona pokrčila rameny. „Pouhá zvědavost.“

Po chvíli si povzdechl. „Tak spusťte,“ zamumlal.

„Děkuji vám,“ řekla a propletla si prsty. „Jedna ze skutečných vzpomínek, které jste dal Harrymu, se týkala mě, i když jen velmi málo a nevýznamně. Té noci, kdy jste šel do Deanovského lesa, abyste předal meč Godrika Nebelvíra, mě Phineas Nigellus nazval… šmejdkou. Utnul jste jej. Proč?“

„Je to urážlivý výraz,“ odpověděl prostě.

„Ale přesto jste jej za dob svých studií sám použil a jsem si jistá, že jste jej také slyšel opakovaně používat své zmijozelské studenty.“

„Nemyslím, že jsem jediný, kdo se v dospívání choval nezrale, slečno Grangerová. A těžko by něčemu pomohlo, kdyby vešlo ve známost, že napomínám takové, jako byl Draco Malfoy, za použití oblíbených slov Pána zla, že ano? Jedna věc je slyšet ten výraz ze rtů nerozumné mládeže; zcela jiná věc je používat jej mezi dvěma bradavickými řediteli.“

Upírala na něj oči. „Jsem vám za to vděčná; dojalo mě to.“

„Ano, jsem úplný rytíř v zářivé zbroji. Jaká je vaše druhá otázka?“

Usmála se. „Má spojitost s událostmi té noci. Celý poslední týden přemýšlím o té stříbrné lani, pane profesore. Pokud jste nemiloval Lily Evansovou, nemůže být vaše; tak komu ten Patron patří?“

Vyskočil ze své židle tak prudce, až ji převrhl. „Jediná vzpomínka, která se týkala stříbrné laně, byla mezi těmi falešnými. S mým soudem nebude mít nic společného, tak proč se ptáte?“

Zamračila se. „První otázka se také netýkala ničeho do procesu a odpověděl jste.“

„Ano, dobře, na tuto odpovědět odmítám,“ odsekl, otočil se k ní zády a zadíval se zamřížovaným oknem ven.

Uvědomila si, že se dotkla citlivého místa. Zhluboka se nadechla a pokračovala. „Jen jsem byla zvědavá, profesore Snape. Pokud ta laň nebyla vaším Patronem, tak komu patřila? Měl jste pomocníka? Komplice?“

„Samozřejmě jsem neměl komplice, nebuďte pitomá. Nemyslíte, že po všech těch detailech a vzpomínkách, kterými jsme prošli, byste na něj přišla dřív i bez mé pomoci?“

„Ale kdo tedy vyčaroval tu laň?“ zeptala se celá zmatená.

Otočil se k ní a obočí se mu hněvivě krabatilo. „Já vyčaroval tu zatracenou laň,“ vyštěkl.

„Vytvořil jste falešného Patrona?“

„Jak dobře víte, je nemožné vytvořit falešného Patrona, slečno Grangerová.“

Zůstala na něj zírat. „Takže to byl váš… Opravdu je váš Patron laň… Ale pokud jsou vzpomínky na Lily Evansovou falešné, proč je to laň?“

„Nemám tušení,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Vždycky to byla zatracená laň. Laň! Sakra, věřila byste tomu? Docela pěkný zdroj zábavy v hodinách obrany proti černé magii při přípravě na OVCE, to mi věřte.“

Nevěřícně na něj zírala. „Taháte mě za fusekli? Je to prostě laň a tím je to odbyté?“

„Chcete důkaz?“

Přikývla.

„Pak budu potřebovat vaši hůlku.“

Vytřeštila oči a pohlédla ke dveřím. „Já… nemůžu…“

„Ale nebuďte směšná,“ vyštěkl. „Nevezmu vás jako rukojmí! Dovolili vám mít hůlku, když jste odebírala vzpomínky; předpokládám, že ji máte i dnes.“

Sáhla do hábitu, ale zastavila se a opět se na něj podívala.

„Vy mi nevěříte, slečno Grangerová?“ zeptal se hedvábně a očima ji vyzýval.

Vytáhla hůlku a rozmáchlým gestem mu ji podala. „Věřím vám.“

Vytrhl hůlku z jejího sevření a okamžitě ji namířil na její hruď. „Ale to bylo od vás dosti naivní.“

Zavrtěla hlavou. „Ušetřete mě svojí teatrálnosti, profesore Snape; vím, že mě nechcete zranit. Prostě sešlete toho zatraceného Patrona.“

Zvedl obě obočí. „Myslíte, že nejsem schopný vás zranit?“

„Jsem si naprosto jistá, že jste schopný mě zranit, ale věřím, že se zdráháte.“

„Ale, opravdu?“ zeptal se znechuceně. „A proč bych se měl zdráhat?“

„Protože jsem vám poskytla vtipné a fascinující rozhovory a jsem za celé roky jediná žena, kterou jste viděl. Teď sešlete toho Patrona.“

Chvíli na ni zíral, načež znenadání prudce švihl rukou doleva a vykřikl: „Expecto Patronum!“

Sledovala, jak stříbrná laň, kterou viděla v myslánce, dvakrát obkroužila malou místnost, než proskočila mřížemi ven z okna cely.

„Zatraceně!“ zaklel s rukama v bok. „Doufal jsem, že by se mohla změnit.“ Pohlédl na ni. „Patetické, že?“

Nemohla si pomoci – rozesmála se.

„Přijde vám to legrační?“ zavrčel.

„Ano,“ dusila se smíchem. Sklonila hlavu na stůl a pěstí udeřila do dřeva. Bylo to k nezaplacení. Nemohla uvěřit, že jeho Patronem byla laň. „Dovolte mi si to ujasnit – vaším Patronem je laň a Patronem Jamese Pottera byl jelen? A měli jste stejnou třídu na OVCE, takže to všichni věděli?“

Chvíli se na ni mračil, než přikývl.

Znovu se rozřehtala. „Bože, píchá mě v boku.“

Sedl si ke stolu. „Jsem nadšený, že jsem zdrojem takového veselí. Jaký je váš Patronus?“

„Vydra,“ oznámila hrdě.

Odfrkl si. „Jak trefné.“

„Trefné, protože vydra je chytrá a přizpůsobivá?“ zeptala se s úsměvem.

„Ne, protože je nesnesitelně zvědavá a má velké přední zuby.“

Zahihňala se. „Myslela jsem si to. Proč proboha máte za Patrona laň?“

„Jak to mám, k čertu, vědět?“

„Čekala bych hada, nebo havrana, nebo pantera, cokoliv,“ stále se usmívala. „Možná protože jste takový… víte… temný a záhadný a ošklivý… tak se vaše měkčí, ženská stránka projevuje právě v Patronovi.“

Úsměv mu zatahal za koutky úst. „Temný a záhadný a ošklivý?“

„Ano, a možná, pokud byste se pokusil být trochu milejší, váš Patron by se změnil v něco trochu víc…“

„Ano?“

„Drsného,“ dokončila s úsměvem.

Povzdechl si a pohlédl k oknu. „Podělaná laň,“ zamumlal si pod vousy.

„Mimochodem,“ pokračovala, „jaký byl Patron Lily. Víte to?“

Ušklíbl se. „Rotvajler.“

Znovu se rozřehtala a zakryla si tvář rukama. Když je spustila, zjistila, že ji pobaveně sleduje.

„Vaše hůlka,“ řekl a podal jí ji.

Natáhla se pro ni a všimla si hladového pohledu v jeho očích, když kolem ní obtočila prsty. Cítila bodnutí lítosti – jak to pro něj muselo být hrozné, žít tolik let bez kouzlení.

„Váš dárek,“ opáčila a po stole k němu posunula papírovou tašku.

Nahlédl přes její okraj a vytáhl čtyři knihy. „Sudoku a křížovky?“

Hermiona pokrčila rameny. „Myslela jsem, že vás to zaměstná.“ Sledovala, jak otáčí prvním výtiskem.

„Lepší než sex, podle recenzenta z Timesů.“ Zvedl oči k ní. „Souhlasíte, slečno Grangerová?“

Zrudla. „Možná záleží na partnerovi,“ odvětila a sáhla po knize.

Podržel ji mimo její dosah. „Ach bože,“ zamumlal. „Říkáte to, jako by pan Weasley byl v ložnici beznadějně nedostačující.“

Její barva nabrala na sytosti a vytrhla mu knihu z rukou. „Možná ano, možná ne.“ Otevřela první díl křížovek, z kabelky vytáhla brko a namířila na druhý svazek. „Dejme si závod. Kdo první dokončí expertní úroveň, vyhrává.“

Popadl své brko a svazek otevřel. „Výzva přijata, ačkoli bych raději slyšel víc o vašich neschopných bývalých přátelích.“

Škádlivě se setkala s jeho pohledem. „Když mě porazíte, možná vám to povyprávím.“

„Ujednáno,“ řekl a začal horečně čmárat čísla do mřížky. Rozhodně to byla nejzábavnější sobota za hodně dlouhou dobu.

 

Kapitola 4

Severus Snape si povzdechl, když v kalendáři u postele škrtal další den. Dnes bylo prvního května – do soudu zbývaly už jen čtyři týdny.

Problémem bylo, že ve skutečnosti nevěděl, čeho se bát víc – svobody, nebo pokračujícího vězení. Po celoročním léčení u svatého Munga jej nejdříve vyděsilo, že má nařízený pobyt v Azkabanu, kde počká na soud. Přestože kouzelnické vězení už nehlídali mozkomorové, halila je neprostupná atmosféra stagnace a deprese.

Protože přišel o hůlku, v prvních týdnech uvěznění trpěl častými záchvaty úzkosti. Vždy byl asociální, takže ztráta společnosti to nezpůsobila, ale mnohem výrazněji jej ovlivnila ztráta magie. Vzrůstající přátelství s Albertem mu však pomohlo se vymanit ze sebelítosti, a aby udržel deprese na uzdě, začal se zabývat nitrobranou. Spolu s každodenním mentálním tréninkem jej nitrobrana udržela víc než jen příčetného – udržela jej v poměrně šťastném rozpoložení. Předpokládal, že se víceméně začlenil do společnosti, a s tímto místem mezi vězeňskými zdmi jej asi nejvíc smířilo to, že poprvé od vymanění se zpod nadvlády Pána zla ochutnal relativní svobodu.

Ať už k tomu vedly jakékoliv důvody, byl teď uvolněnější než za dob svého působení coby špion, nemluvě o ubohých letech, která strávil hraním role Mistra lektvarů. Merline, jak nenáviděl učení. Adolescenti byli na zvracení. Lenošení v přiměřeně pohodlné cele s přístupem ke knihám, křížovkám a novinám díky štědrosti jeho přátelského strážného bylo nekonečně lepší než trávit dny obklopený puberťáky zmítanými hormony a čekat na pokývnutí a zavolání Toma Raddlea nebo Albuse Brumbála.

V mnoha ohledech se bál svoji vězeňskou celu opustit. Jaký život ho čekal za těmito zdmi? Ano, měl plány – pokud jej někdy osvobodí, prodá dům na Tkalcovské ulici a peníze použije na rozběhnutí podnikání s lektvary. Bude to osamělá činnost; možná se mu bude i líbit. Ale nepochybně se bude muset stýkat s lidmi, přinejmenším se zákazníky, a tu představu nedokázal snést. Možná by bylo vhodnější zůstat ve vězení.

Nicméně vyvstávaly dva problémy. Prvním byla magie. Nemohl bez ní být. Tři roky v Azkabanu sice vylepšily jeho bezhůlkové kouzlení – bez námahy uměl levitovat malé předměty a v rámci jeho cely je příležitostně uměl i přivolat, ale každým kouskem bytí toužil po své hůlce. Toužil cítit to známé teplé mravenčení v prstech, které mu přinášelo jen dřevo jeho vlastní hůlky; toužil po pocitu síly, který přicházel s provedením i toho nejjednoduššího kouzla. Ten den, kdy si vzal hůlku Hermiony Grangerové a vyčaroval Patrona, mu bolestivě připomenul, o co přišel. A on to chtěl zpět.

Druhý problém byl poněkud trapnější – byla jím samotná Hermiona Grangerová. Jakkoliv se to vyvine, nemůže vyhrát. Pokud i po procesu zůstane obyvatelem Azkabanu, ona nebude mít důvod jej dál navštěvovat. Jeho soud bude signálem k ukončení vzájemných styků. A i když jej prohlásí za volného, proč by s ním chtěla mít něco společného mimo tyto zdi? Byl jen klient; někdo, koho jí přidělili nadřízení. Určitě už na něj nepomyslí, až vymizí její profesionální zájem.

Věděl, že jeho fascinace její osobou částečně pramení ze skutečnosti, že mu do šedivé jednotvárnosti života vnesla trochu barev; a věděl, že jeho zájem o ni je způsoben naprostým nedostatkem žen v jeho životě. Byla hezká, i s tou problematickou hřívou vlasů a s praštěným úsměvem; rád se na ni díval, přestože mu připomínala jeho předchozí existenci; užíval si její společnosti, i když stále byla, příležitostně, tou nesnesitelnou vševědkou z Bradavic. A ačkoliv bylo smutné si to přiznat, věděl, že pokud by se v její dospělosti setkali mimo tyto chladné zdi a neobvyklé okolnosti, měl by ji rád. Začala mu ovládat sny a fantazie; okupovala jeho myšlenky; držela jeho mysl jako rukojmí a on každý den odpočítával minuty do doby, kdy ji zase uvidí. Jak by bez toho mohl žít?

Z konce chodby zaslechl přibližující se lehké kroky a podle polohy slunce za oknem poznal, že je čas, že opět přijde. A právě to mu zalilo hruď nadějí – byla neděle. Neměla důvod sem chodit, a přesto jej poslední měsíc navštěvovala každou sobotu i neděli, někdy zůstala i po uplynutí potřebných dvou hodin. Proč? Proč by chytrá, krásná mladá žena toužila po jeho nepřístupné společnosti? Nechápal to.

Vstal z kraje postele a vhodně přeskládal rysy obličeje, aby zamaskoval potěšení z toho, že ji zase vidí. Když Albert otevřel dveře a Hermiona za ním vešla, Severus se jí nemohl nabažit. Dnes byla oblečená ležérně, v džínách a pěkné bílé lněné halence, nespoutané kadeře vytažené do ohonu. Když se setkala s jeho očima, nejistě se na něj usmála, což bylo jejím obvyklým pozdravem. Albert ustoupil a zavřel za sebou dveře.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila jej a posadila se u stolku.

„Slečno Grangerová,“ zamumlal a naklonil hlavu. Zůstal stát a zkoumal ji.

„Co je?“ zeptala se a rozpačitě zvedla ruku k vlasům. „Něco se děje?“

„Nemáte na práci něco víc vzrušujícího? V neděli má mladá dívka určitě jiné starosti než mučit klienty?“

Zazubila se a pokrčila rameny. „Zrovna jsem měla nedělní oběd s rodiči a podařilo se mi štípnout nějaké křížovky z otcovy studovny. Samozřejmě byly všechny vyplněné, ale rychlé inkoust odstraňující kouzlo to spravilo.“ Z korálkové taštičky vytáhla pár brožovaných výtisků a hodila je na stůl. „Nevím, co rád čtete, ale taky jsem přinesla nějaké básně.“

Zamračil se a překřížil paže. „Proč?“

„No, myslela jsem, že byste pro ně mohl mít slabost…“

„Ne, slečno Grangerová, myslím, proč jste tady? Proč to děláte?“

Přivedlo ji to do rozpaků. „Je to jen… no… nelíbí se mi, že jste tady zavřený. Jste inteligentní… Je škoda, že jste jen… je to něco jako…“

„Plýtvání?“ dokončil za ni.

„Ano. Je to jako bezdůvodně zavřít opravdu chytrého maguára do malé klece. Je to kruté.“

Pobaveně zvedl obočí. „No, jakkoli mě těší přirovnání k chytrému maguárovi, je mou bolestnou povinností vás informovat, že mně se docela líbí být zavřený v mé malé kleci.“

Hermiona se zamračila. „Ano. Vidím, že jste tady přiměřeně spokojený – toto vás uchránilo před depresemi, kterým propadla většina ostatních vězňů. Nechápu to. Nebyl byste raději volný?“

„Co by mi mělo stát za to být svobodný?“

„Ale pane profesore! Hodně toho za to stojí! Pro začátek, jsem si jistá, že vám chybí hůlka.“

Zabručel. „Moje hůlka je jediná výjimka, ale nedokážu prostě tolerovat společenství naprostých imbecilů; je mi mnohem lépe bez nepříjemností plynoucích z nutnosti vypořádávat se s kouzelnickou společností.“

„Tolerujete moji přítomnost,“ podotkla.

„Nejste naprostý imbecil.“

Rozzářila se. „Děkuji!“

„Většinu času…“

„Většinu času? A kdy přesně jsem se chovala jako imbecil?“

„Když jste se zasnoubila s Ronaldem Weasleym.“

Krátce se zasmála. „Ano. V tom máte asi pravdu.“

Chvíli ji sledoval, když se přehrabovala v kabelce a odmítala se mu podívat do očí. „Řekněte mi, slečno Grangerová – co jste na něm viděla?“

Hermiona vytáhla brko a povzdechla si. „Není z nejhorších,“ začala. „Asi jsem zaměnila přátelství za něco víc. A taky tu byla jeho rodina. Jsem jedináček; bylo to osamělé dětství. Kdykoliv jsem zůstala v Doupěti s Weasleyovými, cítila jsem se být součástí čehosi vřelého a šťastného, a hádám, že jsem chtěla k něčemu takovému patřit.“

Dál ji studoval a ona zvedla první svazek křížovek. „Jakkoliv okouzlující jsou Weasleyovi,“ pronesl sarkasticky, „nějak nechápu, jak mohla inteligentní dívka věřit tomu, že se hodí k idiotovi. Proč jste souhlasila, že si jej vezmete?“

Vzhlédla od knihy. „Všichni děláme chyby, profesore. Ale jak jste pěkně poukázal, někteří z nás se je snaží napravit. Naštěstí jsem si uvědomila včas, že se k sobě nehodíme.“

Severus se díval, jak vrátila pohled ke křížovce a tváře jí mírně zčervenaly jako vždy, kdy jí položil osobní otázku. Nakonec se posadil vedle ní. „Líbí se vám práce u těch, o kterých se nemluví, slečno Grangerová?“

„Jste dnes nějaký zvědavý.“ Odložila brko. „Myslím, že mě to baví, většinu času. Hodiny jsou dlouhé a má kancelář malá, ale mám pořád co dělat. Až na Ginny Weasleyovou jsem si nikdy nerozuměla s děvčaty svého věku, a co jsem se rozešla s Ronem, můj vztah k ní a Harrymu je trochu napjatý, takže vítám rozptýlení, které mi práce přináší.“

„Víte, slečno Grangerová,“ řekl, „vlastně se od sebe tolik nelišíme. I vy máte svou vlastní malou celu na ministerstvu kouzel, která vás chrání před únavnými a nudnými sociálními problémy.“

Dívala se na něj a žvýkala konec pera, jak přemýšlela o jeho slovech. „Možná,“ zamumlala nakonec.

Natáhl se pro jeden z výtisků křížovek na stole.

„Smím se vás na něco zeptat?“ otázala se Hermiona.

„Skutečně mě žádáte o povolení?“

Přikývla. „Vždy vás žádám o povolení, když chci položit osobní otázku.“

Zasténal. „Tak do toho.“

„Neoblékáte se do obvyklého pruhovaného vězeňského oblečení; máte přístup ke knihám a novinám; včera, když jsem odcházela, Albert vám nesl velké cappuccino. Proč to nadržování?“

„Podezříváte mě z nekalosti? Myslíte, že jsem dokázal i bez hůlky chudáka Alberta zmást? Odpověď je prostá – chovám se zdvořile; mám velké štěstí, že mě stráží slušná duše; a umím být velmi přesvědčivý. Navzdory obviněním proti mně se mocní rozhodli odměnit mě Merlinovým řádem a umístit do nejméně stráženého oddělení vězení. To vše mi umožnilo relativně snadný život.“

Několik sekund si ho měřila a pak se usmála. „No, jsem ráda. Příjemně mě překvapilo, když jsem poprvé prošla dveřmi a vy jste vypadal tak dobře.“

Okamžitě opět sklonila oči ke knize a po tvářích se jí rozlila růžová. Prsty poklepal na stůl, protože si nebyl jistý, jak by měl zareagovat. Rozhostilo se mezi nimi příjemné ticho a on obrátil pozornost ke knize.

Uplynulo téměř půl hodiny, než znovu promluvila. „Beethovenova jediná opera. Mám to na jazyku, ale nemůžu si na ten zatracený název vzpomenout.“

„Fidelio,“ zamumlal, aniž by k ní vzhlédl.

S široce rozevřenýma očima na něj zůstala zírat.

Zvedl k ní pohled. „Problém?“

„Jak to víte?“

„Nejste jediná vševědka v této místnosti, Hermiono Grangerová.“

Hermiona se usmála. „Zopakujte to.“

„Fidelio?“

Zahihňala se. „Ne, ne Fidelio – mé jméno.“

Podíval se na ni, jako by byla pomatená. „Slečno Grangerová.“

Obrátila oči v sloup. „Nene. Tu část s Hermionou.“

Přimhouřil na ni oči a přemýšlel, o co jí sakra jde. „Hermiono,“ řekl pomalu.

Povzdechla si a znovu popadla křížovku. „Máte úžasný hlas.“

„Jste neuvěřitelně zvláštní mladá žena,“ poznamenal a zavrtěl hlavou.

Samozřejmě se na ni zamračil, ale uvnitř se usmíval jako měsíček na hnoji.


Podvržené vzpomínky - 5,6 / 6



4. december 2014



Autor: little beloved             Překlad: Lupina        Beta: marci

Originál: https://www.fanfiction.net/s/8978677/1/Affected-Recollections

Rating: 9+

 

 

Kapitola 5

Hermiona kriticky sledovala svůj odraz v zrcadle. Dala si na svém vzhledu neobvykle záležet a oblékla si svůj oblíbený hábit vínové barvy. Hodina s lahví Rychlopomády udělala divy s jejími kudrnami, ale teď si přitiskla ruku na rozhoupaný žaludek, aby potlačila příliv strachu, který jako by byl fyzickou entitou. Den, kterého se po mnoho týdnů děsila, měl nakonec přijít.

Zítra Severus Snape stane před soudem za vraždu Albuse Brumbála a ona po dnešní noci již nebude vlastnit povolení k jeho návštěvám.

Chovala se zavrženíhodně a nezodpovědně a věděla, že za tak neprofesionální jednání může přijít o místo. Hned u prvního klienta dovolila, aby se stal víc než jen objektem zkoumání, a věděla, jak je špatné, že si ke svému bývalému učiteli vytvořila citové pouto. Ale nemohla si pomoci. Byl neuvěřitelně inteligentní; tím svým temným, sarkastickým způsobem byl zábavný; když na ni zaměřil ty černé oči, dokázal v jejím nitru vyvolat zvláštní věci; a měl hlas jako samet. Stal se ohniskem jejího zájmu, jejím smyslem existence a neměla tušení, jak bez něj vyplní své dny.

Naposled pohlédla na svoji ustaranou tvář, otočila se a vyšla z ložnice, aby zvedla malý složený kus pergamenu, který si nachystala na toaletní stolek. Pak opustila byt a odešla na odlehlé místo na konci ulice. Slunce ještě svítilo a ptáci na stromech vesele zpívali, až příliš vesele na její rozrušenou mysl.

Otočila se na místě a přemístila se k bráně Azkabanu. Vzpomněla si na pocit všeobjímajícího neštěstí, když šla poprvé Severuse navštívit. Během uplynulých týdnů však ten pocit vymizel, protože jej nahradilo potěšení z jeho přítomnosti. Ale dnes se dojem zmaru vrátil, jako by odrážel její vnitřní zmatek.

Když došla k Albertovu stolu, smutně se na něj pousmála.

„Dobrý den, Alberte.“

„Dobrý, mladá dámo,“ odpověděl tiše. Pohlédl ke dveřím Severusovy cely. „Mohu na slovíčko?“

Překvapeně přikývla, když se zvedal z židle a pokynul jí, aby jej následovala chodbou.

„Bojím se o Severuse,“ zašeptal Albert. „Co myslíte, jaké má šance?“

„Nemám tušení, Alberte. Víte, že jsem mudlorozená; nikdy jsem opravdu nepochopila, jak funguje Starostolec. Ale důkazy, že je nevinný, jsou nevyvratitelné… Myslím, že pokud mu třebas i dají trest, nebude dlouhý.“

Albert si povzdechl. „Asi mám větší starost, že ho osvobodí, abych byl upřímný. Tady na něj můžu dohlédnout, ale ne, až bude venku. Jen jsem se chtěl zeptat – kouknete se na něj občas, pokud jej pustí?“

Hermiona nevěděla, co říct. „Jen… nevím, jestli bude chtít, Alberte. Nejsem si jistá, že mě má rád… Ve škole jsem jej dováděla k šílenství.“

Albert zavrtěl hlavou. „Je těžké v něm číst, to uznávám, ale znám ho už dobře. Než přijdete, několik hodin přechází po cele, a minulý týden, když jsem měl noční službu, slyšel jsem jej ve spánku volat vaše jméno.“

Cítila, jak jí v hrudi buší srdce. Mohla to být pravda? „Udělám, co budu moci, Alberte. Pokud mě nechá, pomůžu mu co nejvíc.“

Albert ji pohladil po paži a usmál se. „Hodná holka. Myslím, že právě vás potřebuje.“

Následovala jej do dveří cely a ruce se jí začaly třást v očekávání, že možná uvidí Severuse Snapea naposledy.

Když vešla, stál na protější straně místnosti tváří k ní a s rukama sepjatýma za zády. Ačkoliv nedokázala číst v jeho temných očích, často ji zdravíval s úšklebkem znechucení, nebo se v podráždění mračil, ale dnes měl tvář bez výrazu. Napadlo ji, že vypadá téměř smutně.

„Dobrý večer, slečno Grangerová,“ pozdravil ji tiše a nespustil oči z její tváře.

„Dobrý, profesore Snape,“ odvětila a rychle polkla. Slyšela cvaknutí zámku, jak za nimi Albert zamkl.

„Nebyl jsem si jistý, jestli dnes přijdete. Už jsme určitě vyčerpali všechny otázky a všechny vzpomínky.“

„Myslím, že všechny otázky a všechny vzpomínky jsme vyčerpali už před časem, a rozhodně nemám v úmyslu vás dnes opustit.“ Nespouštěla z něj zrak a pokoušela se zjistit, jestli tam něco je, jestli jsou její city opláceny.

Slunce klesalo za obzor a najednou se na stěnách k životu probudily svíčky, aby do šedivé místnosti vrhly zlatavé světlo. Dívala se s vyschlými ústy, jak sklonil zrak k jejímu hábitu, který tak pečlivě vybrala.

„Můžeme se posadit?“ zeptal se a ukázal na židle u stolu.

„Ano, děkuji,“ zamumlala a usedla na své obvyklé místo. „Mluvil jste dnes se svými právními zástupci?“

„Ano,“ odvětil, posadil se naproti a sepjaté ruce položil na stůl.

„Vypadali optimisticky?“

Pokrčil rameny. „Nijak se nevyjadřovali. Nemyslí si, že bych vzhledem k okolnostem mohl být formálně shledán vinným z vraždy, ale shodli se na tom, že je pravděpodobný trest za zabití.“

Nemohla si pomoci a výraz jí povadl. „Aha.“

„Mohli bychom mluvit o něčem jiném?“ zeptal se jemně.

„Ano, samozřejmě,“ odvětila a propletla si prsty v klíně.

Rozprávěli hodiny, prošli všemi tématy od lektvarů k politice. Pryč byly křížovky i brka, a protože nic nepřitahovalo jejich pohledy, spočívali na sobě očima víc než kdy dřív. Hermiona dychtivě zkoumala každý detail jeho drsné tváře, každou linii a úhel jeho rysů, a vše si ukládala do paměti, jako by jej měla vidět naposledy.

„Vím, že o zítřku nechcete mluvit,“ pronesla nakonec, „ale říkala jsem si, jestli jste ohledně svobody nezměnil názor. Stále byste dal přednost tomu žít zde?“

Podíval se na ni a zvažoval odpověď. „Pořád si nejsem jistý – nemám tušení, co od života venku čekat.“

„Pane profesore, pokud vás pustí, pokud na konci týdne odejdete jako volný muž, co budete dělat? Kam půjdete?“

„Mám malý dům v East Endu v Londýně… v Tkalcovské ulici. Není to nejžádanější adresa, ale jsem si jistý, že dům má nějakou hodnotu. Jestli… až mě nakonec pustí, prodám jej a peníze použiju na rozběhnutí obchodu s lektvary. Mám schopnosti vytvořit takové lektvary, které jiní nezvládnou; jsem si jistý, že mé produkty budou žádané.“

Hermiona se zazubila. „Domýšlivý jako vždy, ó princi poloviční krve.“

Ušklíbl se. „Prostě jen říkám pravdu.“

Zasmála se. „Kde budete žít?“

„Nemám tušení.“

„Budete i dál v Británii?“

Pokrčil rameny. „Nevím. Záleží vám na tom?“

S vážným výrazem se na něj podívala a srdce jí opět začalo v hrudi bušit. „Ano, ve skutečnosti záleží.“

„Asi budu i dál žít v Británii,“ řekl po těžké pauze.

„Co budete dělat, pokud vás pošlou zpátky do Azkabanu?“

„Možná strávím své dny zcela pohlcen spisováním objemného svazku křížovek sudoku, a až jej vydají, vydělám malé jmění a budu doufat, že je v The Times prohlásí za ‚lepší než sex‘.“

Zahihňala se. „Důstojné zaměstnání.“

„Vskutku,“ protáhl. „Ačkoliv co si počnu bez vašich každodenních výslechů, to vůbec netuším.“

Vrhla na něj pronikavý pohled a pokusila se zjistit, zda to myslí vážně, nebo ji jen škádlí, ale jako vždy měl nečitelný výraz a ona v duchu proklela jeho schopnost tak dobře skrývat emoce. „Ale každou sobotu máte na hodinu povoleny návštěvy,“ pronesla se snahou, aby její tón zněl hravě. „Možná se sem přemístím a vyslechnu vás.“

Severus se na ni pobaveně pousmál. „A když se dostanu na svobodu?“

Polkla a přivolala svoji nebelvírskou kuráž. „Možná vás polapím – nějak se přihodilo, že jsem zvláště nadaná na sledovací kouzla.“

Dlouhou chvíli si ji měřil, ale v okamžiku, kdy se nadechl k odpovědi, ozvalo se zaklepání a zarachocení klíče.

Ve dveřích se objevila Albertova hlava. „Promiňte, že vás ruším, ale jste tady už přes tři hodiny a obávám se, že je čas, aby tato mladá dáma odešla. Už se budou zhasínat světla a zítra vás čeká dlouhý den.“

Podívali se na sebe a Severus vstal.

„Zdá se, že nastal čas se rozloučit,“ zamumlal.

Přikývla a roztřeseně se zvedla. „Budu tam… zítra… při vašem procesu. Budu tam každý den, dokud neskončí.“ Sáhla do hábitu a viditelně chvějící se rukou mu podala složený pergamen. „A chci, abyste si vzal toto.“

Vzal si jej a rozložil. „Vaše adresa,“ poznamenal překvapeně.

„Ano,“ přitakala a tváře jí zrůžověly. „Myslela jsem, že pokud vás pošlou zpátky sem, možná byste mi chtěl napsat. Ale nemyslete si, že musíte, nebo tak něco… Možná jsem jen pošetilá. Nebo pokud vás pustí na svobodu… Budete vědět, kde bydlím, jen pro případ…“

„Pro případ, že bych potřeboval pomoci s křížovkou,“ dokončil.

Věnovala mu nervózní úsměv. „Přesně tak.“ Pohlédla k otevřeným dveřím, kde trpělivě stál Albert. „Dobře, nashledanou, profesore Snape. Přeji vám hodně štěstí. Vím, že vám není jasné, jestli chcete být volný, ale já doufám, že brzy budete.“ Natáhla ruku a k jejímu potěšení ji sevřel oběma svýma.

„Děkuji vám, slečno Grangerová. Za vše, co jste za poslední měsíce udělala. Jsem vám velmi vděčný.“

Oči se jí zalily slzami. „Není zač. Bylo mi potěšením.“

Za ruce se drželi příliš dlouho, a pak se otočila a odkráčela směrem k otevřeným dveřím. Ale než mohla překročit práh, zastavil ji.

„Ne! Počkejte!“ vykřikl, přešel místnost a chytil ji za paži. Pohlédl na Alberta a pak sklonil pohled k ní.

„Hermiono,“ zašeptal. „Musím to vědět – mám něco, co mi stojí za to stát se volným?“

Zběsile studoval její obličej a ona poprvé uměla přečíst výraz jeho tváře. Byl zoufale toužebný.

„Ano, Severusi,“ řekla. Přitiskla mu ruku na hruď. „Máš. Ty víš, že máš.“

Sekundy si zírali navzájem do očí, dokud Albert hlasitě nezakašlal.

S pocitem, že jí puká srdce, spustila ruku z místa, kde se tiskla k šedé látce Severusova hábitu a otočila se k odchodu. S posledním pohledem na jeho zoufalý výraz utekla chodbou a slzy jí skrápěly líce.


Kapitola 6

Severus se rozhlédl po tvářích v soudní síni. Jejich počet se v sálu zvyšoval každým dnem. Jakmile se vynořilo téma falešných vzpomínek a Denní věštec o nich informoval, objevila se záplava zaujatých diváků. Dnes ráno, v den, kdy měl Starostolec vynést rozsudek, byla místnost zaplněná k prasknutí. Dav čarodějek a kouzelníků stál i na ochozu a mnozí používali všechnohledy, aby na něj lépe viděli. Mračil se na ně; kouzelnická společnost se vůbec nezměnila od doby, kdy jí byl vystaven naposledy.

První den jeho procesu byl zábavný – ozvala se mnohá lapání po dechu, když obžaloba poprvé zmínila záležitost s falešnými vzpomínkami. Harry a Ginny Potterovi seděli to ráno mezi diváky a Severus si pomyslel, že pohled na naprostý úžas mladého muže téměř stál za vše, čím si prošel, aby jej zachránil. Poutavé rovněž bylo je sledovat, když vešlo ve známost, že sběratel a ověřovatel zbývajících vzpomínek je Hermiona Grangerová; obviňující pohledy, které po ní manželé Potterovi vrhali, nezůstaly nepovšimnuty.

Hermiona se po zbytek toho dne skrývala za bezpečím svých kadeří a jeho přepadl slabý záchvat lítosti, že se stal příčinou takových problémů s jejími přáteli. Byla vyzvána, aby vstala a potvrdila pravost ostatních vzpomínek, které sebrala za všechny ty měsíce, a nad zářivým úsměvem, který mu věnovala, mu poskočilo srdce. 

Druhý den vypadal slibně – tým obhájců jej strávil procházením jeho vzpomínek na vše, co se odehrálo mezi ním a Albusem Brumbálem. V hrudi cítil vzrůstající pocit naděje. Čtyřiadvacet hodin skutečně věřil, že by se nakonec mohl stát svobodným mužem. Členové Starostolce, mnozí přátelé Albuse Brumbála, soucítili s příběhem předem dohodnuté smrti a obžaloba jen málo, nebo vůbec, zdiskreditovala jeho příběh.

Té noci byl vzhůru a jen ležel několik hodin, přemýšleje, jaký život ho čeká mimo vězeňské zdi, a poprvé od svého uvěznění si dopřál představu šťastného konce. A vrcholem tohoto šťastného konce se stala scéna, v níž se mu do náruče vrhá Hermiona Grangerová a on ji líbá do bezvědomí.

Ale ve středu odpoledne se vše ošklivě zvrtlo, přesně jak tuto možnost Hermiona předpověděla. Obžaloba si uvědomila, že jejich případ sklouzává jinam, vznesla otázku jeho obrácení ke světlé straně, a veřejnost se nezdála dychtivá přijmout tak prostou pohnutku, jakou je lítost a výčitky svědomí. Obhájce statečně tvrdil, že jeho zběhnutí z řad Smrtijedů není záležitostí zkoumání, ale Starostolec obžalobě potvrdil právo sledovat tuto linii výslechu, protože usoudil, že je relevantní k projednávané záležitosti. A s tím, jak se vypařila víra veřejnosti v jeho nevinu, pohasly i jeho naděje.

Od té doby se setkával s Hermioninýma úzkostlivýma očima, kdykoliv se odvážil, a ten přepadlý výraz obav v její tváři jen zvýšil jeho strach. Měla přístup k tisku a kouzelnickému rozhlasu a byla si lépe vědoma směru vývoje veřejného mínění v průběhu týdne. Její starost mu trochu uklidnila mysl. Když obžaloba i obhajoba přešly k závěrečným argumentům, nechal si přes obličej spadnout závěs černých vlasů, aby jej zakryly a dovolily mu nepozorovaně ji sledovat.

Poznal, že se dnes velmi pečlivě oblékla a svůj obvyklý nepoddajný smotek vlasů si zakouzlila do elegantních vln, které jí rámovaly hezkou tvář. Divil se, proč si s tím dala tolik práce, jestli se tím zabývala, možná, s vidinou jeho osvobození.

Nakonec oznámili, že se Starostolec odebere zvážit své rozhodnutí, a Severus pomalu vstal ze svého sedadla a opět se zaklesl pohledem do Hermionina. Nejistě se na něj pousmála, jak to dobře znal, a on jí na oplátku krátce přikývl. Pak se otočil a následoval Alberta z velké síně do malé čekárny za lavicí obžalovaných.

„Mám vám přinést něco k snědku, Severusi? Nebo šálek kávy?“ zeptal se ustaraně Albert.

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji, Alberte. Nemám na nic chuť.“ Začal po malé místnosti přecházet.

„Musíte si udržet sílu,“ trval na svém Albert.

Severus se zastavil a promnul si čelo. Před čtyřmi měsíci by byl naprosto klidný; jen málo mu tehdy záleželo na tom, zda jej prohlásí za nevinného. Přišel jen o jedinou hodnotnou věc, o hůlku. Ale teď toho bylo v sázce tolik. Ano, chtěl zpátky svoji magii, ale chtěl-li něco víc než cokoliv na světě, byla Hermina Grangerová. A tu by mít nemohl, pokud by zůstal za mřížemi. Celá situace se kdysi zdála triviální, ale teď byl zoufalý.

Albert jej pozoroval skrz své malé kulaté brýle. „Jestli je to nějaká útěcha, Severusi,“ hlasem přešel do šepotu, „ta mladá dáma je znovu a znovu prosila, aby vás mohla během týdne navštívit, ale nedovolili jí to.“

Severus si založil ruce na prsou a zamračil se na postaršího muže. „Jaká mladá dáma?“

Albert obrátil oči v sloup. „Severusi Snape, přestaňte si hrát na blázna. Nejsem slepý, ani hluchý, víte? Byl jsem šťastně ženatý muž, dokud má žena nezemřela, budiž jí země lehká. Poznám lásku, když ji vidím!“

„Poznáte co?

„Lásku, vy přitroublý starý netopýre. Viděl jsem, jak se na vás dívá; viděl jsem ty pohledy, které jste si celý týden vyměňovali.“

Severus na něj chvíli zíral a pak mu ramena poklesla porážkou. Padl do sedadla nejblíže ke dveřím. „Je to beznadějné, Alberte. Odsoudí mě za zabití, pokud ne za vraždu, a vrátím se do Azkabanu. Nemůžu čekat, že si krásná, inteligentní, mladá žena sedne a bude po mně smutkem hynout. Bylo by laskavější ji odmítnout, nechat ji jít.“

Albert zavrtěl hlavou a nesouhlasně mlasknul. „Spíš bych si představil, že ta mladá dáma udělá, co sama uzná za vhodné, a pokud bude chtít sedět a smutkem po vás hynout, tak jí to nikdo nevymluví.“

Zůstali zticha, dokud zaklepání na dveře neoznámilo, že je čas vrátit se do soudní síně k vyslechnutí verdiktu.

Severus zkoumal tváře Starostolce, ale jejich výrazy nic neprozrazovaly. Většina nevypadala ani potěšeně, ani rozmrzele, takže z toho vyvodil, že došli ke kompromisu. Vyměnil si pohled s Kingsley Pastorkem a omluvný výraz ministra mu potvrdil jeho obavy. Pohled mu přeletěl k Hermioně, která si nervózně žvýkala spodní ret. Rukama si zakryla oči, když Kingsley Pastorek promluvil.

„Podle názoru Starostolce nemůžeme zvažovat vraždu díky nezlomným důkazům, že smrt Albuse Brumbála byla domluvena a jím odsouhlasena.“

Diváci začali mezi sebou mumlat a Severus zažil krátký okamžik naděje.

„Nicméně,“ pokračoval Kingsley a jeho dunivý hlas si zjednal ticho, „nelze popřít, že byl ukončen život a to sesláním kletby Avada Kedavra, což je třeba zmínit. V Británii neexistuje žádný takový obdobný případ; neexistuje žádný případ, pokud víme, kdy by jeden kouzelník ukončil život druhého za takových okolností. A ačkoli věříme všemu z obhajoby Severuse Snapea, nemůžeme takové jednání ponechat zcela nepotrestané, neboť jinak by mohlo být interpretováno, že je takové jednání považováno za přijatelné. Především kvůli těmto obavám nemáme jinou možnost, než shledat obžalovaného vinným ze zabití.“

Dav opět začal mumlat a Severus se pohledem střetl s Hermioniným. Tiskla si ruku k ústům a třeštila oči. Ačkoliv to trvalo jen vteřinu, než byl přečten rozsudek, jako by to byly hodiny, když se díval na dívku, která si podrobila jeho duši.

„Tímto odsuzujeme obžalovaného k pěti letům v Azkabanu, které zahrnují tři roky tam již strávené při čekání na soud. Případ je uzavřen.“

Ze svého místa vstal jako ve snu, vědom si jen toho, že ji ztratil; že se mu jeho šťastný konec vypařil. A když Kingsley Pastorek udeřil kladívkem a postavil se k odchodu, obrovská síň najednou propukla v chaos – blýskala světla, jak reportéři pro své noviny fotografovali; potlesk z řad veřejnosti, která si myslela, že dostal, co si zasloužil; a výkřiky protestů od těch, kteří věřili, že je nevinný, nebo že si vysloužil příliš krátký trest.

Ale přes všechen ten hluk, ty výkřiky a vrzání zazněl soudní síní zoufalý výkřik: „Ne!“ a Severus Snape vzhlédl, aby uviděl Hermionu Grangerovou, jak se zoufale prodírá do přední řady.

Jejím směrem se otočily všechny hlavy, a když dosáhla přední části sekce pro veřejnost, zuřivě setřásla protestující paže Severusova týmu obhájců a přeletěla volný prostor. Vylezla na nyní prázdnou židli, zdolala dřevěnou bariéru oddělující jej a jeho stráže od ostatních lidí v místnosti, a než mohl něco říct, vrhla se na něj.

Už se nestaral, že je sledují stovky čarodějek a kouzelníků; nevěnoval jim ani jedinou zatracenou myšlenku, zamotal ruce do jejích nádherných kadeří a přiblížil své rty k jejím.

Políbil ji vášnivě, zoufale, jako by byla jedinou ženou na světě a on už ji nikdy neměl spatřit.

Soudní síň naprosto ztichla a kousek jeho mozku si byl nejasně vědom záblesků fotoaparátů po jeho pravé straně; Severus věděl, ale bylo mu to jedno, že jejich objetí bude na první stránce Denního věštce. Záleželo jen na tom, že měla ruce vpletené do jeho vlasů, že se její tělo tisklo k jeho a její teplé rty cítil na svých. Nic jiného nebylo důležité.

Po chvíli se začal v davu opět ozývat šum a on ucítil na své paži čísi pevnou ruku.

„Severusi,“ sykl Albert, „myslím, že musíme jít, než se zvedne vřava.“

Neochotně se od ní odtáhl a upřel pohled do jejích slzami naplněných očí.

„Počkám na tebe,“ řekla přiškrceně.

„Hermiono,“ zašeptal, „dva roky je strašně dlouhá doba.“

„To je mi jedno,“ trvala na svém, stále s rukama kolem jeho krku. „Počkala bych na tebe deset let, Severusi Snape. I dvacet.“

Vězeňská stráž je od sebe mírně odtáhla, ale Severus z ní pohled nespustil.

„Budu ti psát,“ řekl přerývaně. „Jak jen to půjde.“

„Každý víkend za tebou přijdu,“ slíbila a slzy jí volně stékaly po tvářích.

„A já na tebe budu myslet každou minutu každého dne,“ teď jej již vedli ke dveřím.

Dveře se zavřely, už ji ztratil z dohledu, a když se otočil, Albert přímo zářil.

„Říkal jsem vám to,“ zamumlal starý muž.

A když jej vedli zpět do Azkabanu, pomyslel si, že dva roky koneckonců nejsou tak dlouhá doba, ne, když má něco, nač stojí za to čekat.

Konec

 

PA: Ano. KONEC. Vážně. Žádné pokračování. Zbývá ujištění: vše nakonec dobře dopadlo. Severuse propustili za dobré chování o osm měsíců dřív a s Hermionou zažívali velmi pravidelný, žhavý a bouřlivý sex do konce jejich života.