Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Drobné nedorozumění, Úvod, 1. a 2. kapitola



 

1. december 2017



ÚVOD

Drobné nedorozumění

A Little Misunderstanding

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

Autor: redflower

Překlad: denice                      Beta: Jimmi a Sevik99

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Humor/romance

Dramione

Rating: 13+

Kapitol: 14           Slov: 25 584

 

Shrnutí: Když Hermionina matka nesprávně interpretuje setkání své dcery s Dracem Malfoyem, Hermiona se rozhodne pokračovat v předstírání, aby jí nezlomila srdce.

Éra: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží redflower. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

PA: Chtěla bych jen poukázat na to, že je to má začátečnická práce, takže je trochu kostrbatá. V notebooku mám více povídek, ale jsem příliš sebekritická na to, abych je sem dala. A  je tu ještě jedna věc, kterou vám chci říct. Prosím, prosím, komentujte. Ať už ji budete milovat nebo nenávidět, nebo ji vůbec nechcete dočíst, dejte mi vědět. Máte-li nápady nebo návrhy, nebo dokonce kritiku… dejte mi vědět.


 

Kapitola 1. Nový úkol - prostě jen další den v práci

 

„Co kdybychom dnes vyrazily na oběd do Děravého kotle?“ zaznělo ode dveří kanceláře. Hermiona Grangerová vzhlédla od zaskládaného stolu a uviděla svou kolegyni a kamarádku Ellu, opírající se o zárubeň.

„Byla bych ráda, kdyby to šlo, Ello,“ řekla zklamaně, „ale Grant mi dnes naplánoval na oběd schůzku a navíc mám před svátky hory kancelářské práce.“

„Vím, jak to myslíš,“ řekla Ella trochu rozčileně. „Cokoli, co nemá chuť dělat, pohodí na můj stůl. Tak zítra?“

Hermiona vyhlédla z okna. Byl chladný, větrný prosincový den a z nebe nad Londýnem se tiše sypal sníh. Pouliční lampy byly ozdobeny girlandami a na ulicích, plných spěchajících lidí, kteří si udělali poslední nákupní volno, bylo živo. S úsměvem se otočila zpět k Elle.

„Samozřejmě. Po téhle schůzce to asi budu potřebovat. Jsem si jistá, že je to jedno z těch ‚nemůžu se s tím obtěžovat, tak to udělejte vy‘ setkání, na něž nás tak rád posílá.“ Zasmála se. „A stejně, když už je řeč o čertu, mám za ním jít na jednání před schůzkou. Ať už je to cokoli.“ Zvedla se od stolu a vzala si kabelku. „Hmm, dej mi minutku, abych to přeložila...“ Ella se odmlčela a pak se usmála, když Hermiona popadla plášť a hodila si ho přes ramena. „Ach jo, Hermiono, myslím, že ztrácím přehled. Opravdu potřebuji oprášit svou schopnost překládat z a do hovadin. Do toho, zeptej se mě na něco.“

Hermiona se zasmála předstíranému šoku na tváři své kamarádky, vystrčila ji ze své kanceláře a zamkla dveře.

„Opravdu bych už měla jít,“ řekla. Její zodpovědná stránka převzala vedení.

„Ale no tak,“ vykřikla Ella, když se Hermiona rozběhla chodbou.

„Tak dobrá. No, co třeba ‚toto je nedávný vývoj‘,“ řekla Hermiona, otočila se ke kamarádce a čekala na překlad.

„Kdy se tohle krucinál stalo?“ zavolala Ella v nejlepší parodii na Granta, aniž by si všímala zvláštních pohledů, kterými ji sledovali ostatní zaměstnanci.

 

xxx

 

Hermiona chvíli strnula s rukou, kterou se chystala zaklepat na dveře, ve vzduchu. Zhluboka se nadechla, tiše zaklepala a ihned uslyšela předpokládané ‚vstupte‘.  Otevřela a vešla. Zastavila se jen pár kroků od prahu kanceláře. Pozorovala svého šéfa, který na ni hleděl přes okraj novin – včerejších, jak si všimla – a rozhodla se promluvit.

„Pane Grante, chtěl jste mne vidět,“ podotkla. Chvíli zíral do novin, než ji vybídl, aby se posadila.

„Ano, chtěl jsem s vámi před schůzkou mluvit,“ řekl, když konečně odtrhl zrak od novin a odložil je. „Nechtěl jsem vám to říkat, ale myslím, že teď už byste to měla vědět. Stejně to dřív či později zjistíte.“ Hermiona těžce polkla. Nebyla si jistá, co uslyší, a bála se toho nejhoršího.

 „Co tím chcete říct, pane?“

„Dobrá, Grangerová, naleju vám čistého vína. Řekněme, že tato společnost nám zaplatí, abychom o ní napsali. Uděláme ji víc, povězme, přátelskou, aby získali nové zakázky. A napadlo mě, že vy jste na to přesně to správné děvče. Jděte udělat interview, napište článek, a jestli bude všechno v pořádku, možná budete psát zprávy na titulní stránku, Grangerová.“

„Chápu,“ řekla opatrně.

„Mohlo by to pro vás mít velký význam, víte.“

„Vím.“

„A uvědomte si,“ v jeho hlase zazněl nebezpečný tón, „že pokud by vám o tomto unikla nějaká informace, ocitnete se v poštovním oddělení.“

„To chápu naprosto přesně, pane Grante.“

 

 

Kapitola 2. Nesprávně pochopené setkání

 

PA: V této kapitole: Duševní zhroucení, interview, můj strašný pokus o cliffhanger a (konečně) Draco Malfoy! Zní to dobře? Fajn, víření bubnů, prosím… A nyní bez dalších okolků druhá kapitola Drobného nedorozumění! Bavte se! A jako vždy, komentujte. To vážně pomáhá.


Hermiona šla ulicí. Třásla se vztekem. Její kaštanové vlasy byly rozevláté větrem a ve vykulených očích měla zděšený výraz. Z rozechvělých rtů jí vycházela šeptaná slova, tiskla si své třesoucí se ruce. Náhle strnula v chůzi, což způsobilo, že do ní lidé vráželi. Mechanicky zamumlala omluvu a opřela se o zeď domu, aby všem uhnula z cesty.

Co mohlo být důvodem pro její naprosté nervové zhroucení? Jen kousek papíru, který jí na cestu dal její šéf. Byla na něm načrtnuta adresa restaurace, kde měla domluvenou schůzku.

 

Modrá nota

Poledne

Pan Draco X. Malfoy z Malfoy International

 

Byla na cestě na interview, interview se samotným zmijozelským princem Dracem Malfoyem.

 

xxx

 

Modrá nota, pomyslela si, ano, to je to pravé místo. Byl to mudlovský podnik. Přední část byla cihlová, s řadou zastíněných oken, takže dovnitř nebylo moc vidět. Název podniku hrdě hlásala tabule s modrými svítícími písmeny. Když vcházela, všimla si, že podobný nápis byl vyleptán do prosklených dveří podniku.

Vstoupila a prohlížela si interiér. Pod okny a u přilehlé zdi byly rozmístěny boxy. Na protější straně se nacházel bar a v prostoru mezi nimi stály stolky. Zdi zdobily zarámované černobílé fotografie slavných hudebníků a jazzové hudební nástroje. Bylo tam velmi živo a Hermiona se rozhlížela kolem, aby zjistila, jestli už Draco dorazil.

Nebyl nikde v dohledu. Dobrá, bude mít víc času na přípravu. Sedla si do volné kóje u okna, aby mohla sledovat okolí. Snažila se ho objevit ve venkovním shonu, ale neměla štěstí. Odvrátila se od okna, jen když k jejímu stolu přišel číšník, aby převzal objednávku.

 „Jen…“ chystala se říct si o máslový ležák, ale zarazila se: „Mohla bych dostat jen vodku s džusem?“ Číšník přikývl a řekl něco jako ‚samozřejmě‘. Dívala se, jak mizí za barem, a vtom si všimla muže s nápadně platinovými vlasy, kráčejícího směrem k jejímu stolu. V první chvíli si neuvědomila, že je to Malfoy. Ale jakmile se dostal trochu blíž, nemohla popřít, že je to skutečně její školní nepřítel.

Čas k němu byl milosrdný, pomyslela si. Stále měl ty stejné vlasy, které vždy do posledního držely na svém místě, a jeho oči byly stejně intenzivně stříbrné, jak si je pamatovala, ale byl… nedokázala to vyjádřit. On… dospěl? Jeho chlapecký vzhled byl ten tam. Nyní měl ostře řezané rysy a všimla si, že rozhodně neztratil svaly, které získal dlouhými tvrdými famfrpálovými tréninky v Bradavicích. Byl bez kravaty, dva horní knoflíčky na košili měl rozepnuté. Rukávy si vyhrnul tak, že odhalily jeho svalnatá předloktí, a přes ramena měl nedbale přehozené sako. Volnou ruku měl v kapse, což mu dodávalo nonšalantní vzhled. Zaznamenala, jak dobře vypadá v mudlovském oblečení. Rozhlédl se po místnosti. Brzy si jí všiml a zamířil k ní.

Když dorazil ke stolu, povedlo se jí vstát a napřáhnout ruku ke stisku, jak bylo obvyklé na začátku rozhovoru. Uchopil její dlaň a pak ztuhl.

„Drahý Merline, Grangerová, jsi to ty?“ zeptal se v šoku, zatímco si znovu sedala.

„Už je to nějaký čas, co?“ řekla. Usrkávala své pití a snažila se udržet klidnou, civilizovanou úroveň. Ano, musí zůstat zdvořilá, aby zachovala integritu a důstojnost novin, a co je důležitější, i sebe samé.

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl. Zjevně se ztrácel ve vzpomínkách a očividně si vůbec neuvědomoval, že stále stojí.  Vrátil ruce do kapes a očima po ní líně přejížděl od hlavy k patě.

Zkrátka nedokázal uvěřit, že dívka před ním je vševědka Hermiona Grangerová. Její vlasy se od školních dnů ukáznily a v sytě rudohnědých vlnách jí spadaly k ramenům. Oči měla stále stejně skořicově hnědé, ale teď se zdálo, že září a žijí vlastním životem. Ze zasnění ho probral její hlas.

„Můžeš se posadit, Malfoyi.“ Ta slova prořízla vzduch jako nůž a najednou si vzpomněl, proč byli ve škole nepřáteli. V duchu se proklel za to, že tam stojí jako blázen, a následoval jejího příkladu.

„Tak jak se ti vede?“ zeptal se zdvořile. Zvláštně se na něj podívala. Kde zůstal zlomyslný komentář? Jízlivá poznámka? Možná se změnil, pomyslela si. Možná už nebyl ten sebestředný, krutý, arogantní, nadutý spratek, kterým býval. Možná dospěl – „Ještě sis nevzala Pottera?“ – nebo taky ne. Protočila oči a znechuceně vydechla. „Jsme s Harrym přátelé,“ odpověděla, překvapená, jak málo mu stačilo, aby se jí dostal pod kůži, a jak dobře si tuto schopnost zachoval. „A mimochodem, už v mém životě nemá tak velkou roli,“ řekla v naději, že její hlas zní klidně.

„Chápu,“ přikývl, a všiml si, jak z jejích očí zmizel lesk, když zmínil Potterovo jméno. Pak si objednal pití a blazeovaně promluvil: „Tak pojďme začít, ano?“

 

xxx


O hodinu a pár drinků později Hermiona skončila se svými otázkami. Nechtěla nic jiného, než už být pryč, takže jakmile přišel číšník, v rekordním čase vylovila peněženku a zaplatila svůj podíl z účtu.

Když opustili restauraci, soustředila se na cestu, zatímco Draco mluvil. Nechtěla na něj pohlédnout, ale musela, když mu odpovídala.

„Takže příští týden ti dám hrubou verzi, a...“ svou větu už nedokončila. Příliš ji rozrušil pohled na nevěřícný výraz v jeho tváři. Přimhouřila oči, když se ohlédla přes rameno ve směru, kam tak zíral.

„Zatraceně,“ mumlal, „proč mě sakra nenechá na pokoji? Jdu do mudlovské čtvrti, abych se zbavil, a ona mě pořád pronásleduje!“

Hermiona se na něj podívala, ve tváři jasně vepsaný zmatek. Pak se znovu ohlédla a zjistila, co nebo spíš kdo se tam skrývá.

Pansy Parkinsonová.

Byla stále snadno rozpoznatelná; místo svých bradavických hábitů byla samozřejmě v mudlovském, i když nevkusném, lacině vypadajícím oblečení. Ale i v normálních šatech byla pořád identifikovatelná jako Mopsličí ksicht Parkinsonová.

Pak se Draco obrátil k Hermioně. A z jeho tváře zmizela zlost právě tak rychle, jako se předtím objevila. Obličej se mu rozzářil tím, co Hermiona považovala za nápad. Než si uvědomila, co se děje, Dracova ústa se přiblížila, jeho rty se přitiskly k jejím a rukou ji objímal kolem pasu. Zaujal ji natolik, že nedokázala střízlivě myslet. Jediné, co dokázala, bylo pokračovat v polibcích.

Nepřestal, ani když koutkem oka zahlédl, jak Pansy odchází. Cítila, jak se mu koutky úst v úsměvu stáčejí vzhůru. A přestože viděl, jak Pansy se zklamaným výrazem ve tváři mizí, za nic na světě nedokázal přestat Hermionu líbat.

Merline, co ho to popadlo? Tohle je vševědka Grangerová. Tohle je ta nechutná, špinavá, malá mudlovská šmejdka z Bradavic. Vůbec netušil, že mohla být tak omamná. Oba potřebovali vzduch, ale jen co se od sebe odtrhli, slyšeli někoho vykřiknout.

„Hermiono!“



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 3. a 4. kapitola



                    

         2. prosinec        




Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

 

Kapitola 3. Matčina nesprávná interpretace

 

PA: Hm, krátká kapitola. Doufám, že bude krátká, ale příjemná. Udělala bych ji delší, ale tím by se odchýlila od smyslu, o který jsem se snažila, a od pocitu a nálady, které jsem chtěla vytvořit. Ale stejně doufám, že si ji užijete!

 

První myšlenka, která proběhla Hermioninou myslí, byla Ach ty můj Bože. V druhé, kterou se vrátila zpět k bradavickým dnům, se zděsila, že ji Harry nebo Ron zastihli v této situaci s Malfoyem. Ale ne, bylo to horší. Mnohem horší.

„Mami...“ nic víc ze sebe nedokázala vypravit. Její tvář jasně ukazovala, v jakém šoku se ocitla.

„Měl bych jít,“ zašeptal jí Draco do ucha.

Měla mu vynadat. Měla ho praštit, jako to udělala tenkrát ve třetím ročníku, ale než stihla nějak zareagovat, byl pryč; přešel přes chodník a ztratil se v davu.

„Hermiono?“ řekla tázavě paní Grangerová a ona nadskočila. Pohlédla na svou matku a připravila se absolvovat nejhorší přednášku, jakou si kdy vyslechla.

„Mami, můžu ti to vysvětlit...“ bylo vše, co dokázala říct, protože její rozsáhlá slovní zásoba naprosto selhala. Chtěla pokračovat, ale nevypravila ze sebe ani slovo. Zůstala stát s otevřenými ústy, dokud její matka nepromluvila.

„Ach zlato,“ překvapení v jejím hlase nahradil vřelý tón, když dceru vtáhla do láskyplného objetí. „Nemusíš to vysvětlovat. Jen bych si přála, aby ses mi svěřila dřív.“

„Ale mami, nerozumíš...“ snažila se Hermiona, jenže to bylo k ničemu. Její matka neposlouchala.

„Ach, chápu, že jsi mi to nechtěla říct, protože sis myslela, že mě to rozruší, ale nejsem naštvaná, zlato. Jsem šťastná.“ Usmála se a z očí jí zářila mateřská láska. „Ovšem, skutečně jsem nečekala, že se to dozvím cestou domů z vánočního nákupu. Ale je to lepší, než nevědět vůbec nic. No, a když už mluvím o svátcích, přijde, ne?“  Se srdečným výrazem v očích chytla dceru za ruku a plna naděje ji stiskla.

Když Hermiona spatřila ten záblesk, přemýšlela, jestli může matce říct pravdu – že ona a Draco netvoří pár. Že ji jen využíval, aby se zbavil otravné Pansy.

V mžiku si odpověděla. Nemohla svou matku znovu zklamat. Hermionin milostný život byl naprosto nulový od té doby, co se před dvěma lety rozešla s Davidem, léčitelem od sv. Munga.  Přesvědčila sama sebe, že práce je důležitější a jednou, až si v redakci vybuduje pevnou pozici, bude mít dost času na mnoho milostných vztahů.

Matka jí vždycky chtěla někoho namluvit, ale nikdy v tom neměla štěstí, protože na rozdíl od své dcery nebyla čarodějka.

Kdykoli Hermioně zavolala, ta zklamala její očekávání a řekla, že si ještě nikoho nenašla. A už jí to nechtěla udělat. Nedokázala jí říct pravdu.

Usmála se a matku objala.

„Nachystej ke stolu ještě jednu židli.“

 

 

Kapitola 4. Sova nepříteli

 

Hermiona, stulená v hnízdě z polštářů, seděla na okenním sedátku ve svém bytě. Dlouho zírala na rušnou ulici pod sebou, pak na pergamen ležící jí v klíně, a snažila se soustředit.

Bezpochyby to byla ta nejtěžší věc, kterou v životě udělala. Jak mohla svému bývalému nepříteli na život a na smrt poslat sovu a požádat ho, aby strávil svátky s její rodinou jako její přítel? Nebyla si jistá, jestli to vůbec je v lidských silách! Zhluboka se nadechla a řekla si, že musí začít.

Celý den to odkládala. Chtěla vzkaz napsat ráno v práci, ale řekla si, že ho musí dodělat před polední přestávkou. Chystala se to udělat přes oběd, ale rozhodla se jít ven s Ellou, aby se místo toho mohla najíst.  Naplánovala si jeho psaní, až se vrátí do kanceláře, ale přesvědčila sama sebe, že na to bude dost času doma.

A teď doma byla. Déle to odkládat nešlo. Už se převlékla do džínsů a svetru. Podívala se na mudlovské zprávy. Sakra, dokonce se nabídla, že sousedům vyvenčí psa.

Hrotem brku, který měla připravený v ruce, se dotkla pergamenu. Ale jak začít? V duchu vynadala sama sobě. Byla novinářkou v Denním věštci, propána! Tohle by pro ni mělo být snadné, prosté a rozhodně ne tak složité, jak to dělá. Odkládání by ji nikam nepřivedlo, řekla si. Ale stále ještě ji trápila otázka, jak začít.

Draco? Ne, příliš neformální. Malfoyi? Ne, příliš… bradavické. To způsobilo, že pergamen zůstal nepopsaný další čtvrt hodiny. Uvědomila si, že ho brzy musí poslat. A nakonec se rozhodla…

 

D. Malfoyi,

mohl by ses se mnou znovu setkat v Modré notě zítra v šest odpoledne? Prosím, co nejdřív pošli sovu s odpovědí.

H. Grangerová

 

Nebylo to tak moc zlé, ani příliš osobní, ale teď to musela odeslat. Kdyby nedošlo k polibku, mohl by vzkaz projít jako žádost o další setkání, aby pokračovali v diskusi o článku. Ještě jednou si ho přečetla a přivázala k noze sovy, kterou si půjčila od Elly.

Když sledovala, jak sova vylétá z okna, věděla, že teď už není návratu.



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 5. kapitola



   

 3. prosinec 2017




Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

 

Kapitola 5. Zajímavý návrh

 

 Hermiona byla v Modré notě o půl hodiny dřív. Seděla tam s pitím v chvějící se ruce a snažila se najít ta správná slova, která bude muset použít. Merline, jak jen mu to má říct?

Stále kontrolovala hodiny na zdi a dřív, než se nadála, ručička ukázala na dvanáctku, což znamenalo, že tu už brzy bude. Ne, konstatovala, už tu byl.

Když viděla Draca vcházet a mířit k boxu, v němž seděla, došla k závěru, že to bylo nejkratších třicet minut v jejím životě. A pořád ještě netušila, co mu řekne.

Jakmile se posadil, všimla si, že má ve tváři znepokojený výraz, sice ne tak výrazný jako ten její, ale nervózní. Na okamžik si vzpomněla na Bradavice. Vybavila si, jak býval vždy klidný a soustředěný. Ale dnes to bylo jiné. Vidět ho v nesnázích, i když jen v nepatrných, způsobilo, že se cítila o něco lépe.

„Grangerová,“ začal a nedovolil jí skočit mu do řeči. To se v poslední době stalo už častěji. „Vím, o čem chceš mluvit.“

„Vážně?“

„Ano. A chtěl jsem...“ zarazil se. Hermiona viděla, že je pro něj těžké pokračovat v tom, co se chystá říct, ale zvládl to, i když jen stěží. „Chtěl jsem se... omluvit.“

„Neřekla bych, že se toho dočkám.“

„No, nečekej, že to někdy zopakuji,“ odpověděl a z tváře mu vyprchal ruměnec. Odmlčela se, potěšená obratem ve věci. Poskytl jí šanci, nebo skulinu, kterou zoufale potřebovala. Rychle jí využila.

„Ale, víš, to nemůžu... Já nemůžu přijmout tvoji omluvu,“ řekla a pozorně si prohlížela nehty, zatímco se snažila znít co možná nejnonšalantněji.

Dopřála mu chvíli klidu, aby si nechal projít hlavou všechny možnosti, všechny nejhorší scénáře, než bude pokračovat. Pak když si uvědomila, že už ho dost podusila, zvedla hlavu, aby mu viděla do očí.

„Předpokládám, že mi to budeš muset nějak vynahradit.“

„Co chceš?“ zeptal se zvolna a zdvihl obočí.

„Potřebuji laskavost,“ řekla jednoduše a znovu zaujatě sklopila oči ke svým nehtům. Ještě jednou je prozkoumala, spokojeně zkřížila paže a promluvila: „Vzpomínáš si ze včerejška na mou matku.“

Pomalu přikývl. „Co je s ní?“

„No, měla dojem, že jsme pár.“

„No ne, jak ji tohle mohlo napadnout?“ protáhl a z hlasu mu odkapával sarkasmus.

„Ach, co já vím, Malfoyi. Nemohlo by to být tím, že jsi mě vášnivě líbal uprostřed ulice?“ předhodila mu stejně cynicky. „No, jedno vedlo k druhému, a teď tě čeká na vánočním večírku rodiny Grangerových.“ S potěšením sledovala směs pocitů v jeho tváři.

„Nepadá v úvahu, že bych tam šel,“ výhružně na ni zazíral.

„Ale no tak, Malfoyi, dlužíš mi to. A zachrání tě to před Pansy. Jsem si jistá, že s tebou bude chtít strávit svátky.“

„Takže jsi ji viděla?“ zněl mírně dopáleně, protože se předtím omlouval zbytečně.

„Ano, viděla.“ Odmlčela se. „A jestli nebudeš souhlasit, donutím tě vydíráním.“

„Ty bys mě rozesmála, Grangerová. Čím bys mě asi tak mohla vydírat?“ zaklonil se v židli, založil si paže a zašklebil se jako šílenec, protože si myslel, že má navrch.

„No, můžu otisknout ošklivý malý článeček o tom, jak se snažíš získat dobrou pověst prostřednictvím mých novin!“ Naklonila se nad stůl a probodla ho pohledem, který říkal ‚jen si to zkus‘. „A kdo by pak chtěl podnikat s Malfoy s.r.o.?“ dokončila nevinně, když viděla, že o tom vážně přemýšlí.

A pak řekl dvě nejkrásnější slova, jaká kdy slyšela.

„Udělám to.“



Poznámka:


Drobné nedorozumění. 6. kapitola



                    

                    4. prosinec



Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

Kapitola 6. Základní pravidla

 

Hermiona a Draco plánovali další setkání v Modré notě, aby vyřešili… podrobnosti, než se vydají k domu jejích rodičů. Zdržela se v práci, konečně se dostala k odkládanému papírování. Poslala Dracovi sovu se vzkazem, že nestihne přijít do restaurace, tak ať se zastaví v půl osmé u ní v bytě.

Když se překulila sedmá hodina, rozhodla se už raději odejít. Přemístila se do svého bytu a převlékla se do něčeho pohodlnějšího. Když si navlékla své oblíbené džíny a hezký rolák, šla do kuchyně, aby postavila konvici na čaj.

Sotva ji položila na kamna, uslyšela klepání na dveře. Otevřela a uviděla Draca, stojícího tam s rukama v kapsách a prohlížejícího si ji svýma stříbrnýma očima od hlavy k patě.

„Pojď dál,“ řekla a couvala do kuchyně, „promiň, že jsem přeložila schůzku, měla jsem v práci horu věcí na vyřízení.“

„To je úplně v pořádku,“ odpověděl věcným tónem a následoval ji do kuchyně. „Mimochodem, myslel jsem, že pokud máme být ‚pár‘, měl bych znát tvůj byt. Víš, kvůli zmínkám.“ Ozvala se konvice, plnící místnost jemným pískáním, upozorňujícím Hermionu, že ji má sundat z hořáku, což udělala.

Otočila se k Dracovi, uvolněně opřenému o zárubeň, a zeptala se, jestli si dá šálek čaje. Přikývl a pomalu přešel ke kuchyňskému stolu, kde se usadil. Zvolna se rozhlédl po kuchyni, aby prozkoumal nové prostředí. Její byt byl docela útulný, různorodý. Nic se k sobě skutečně nehodilo, ale výsledný dojem byl velmi sladěný. Ačkoli o tom nikdy dřív nijak vážně nepřemýšlel, domníval se, že její domov bude spíš moderní, s elegantními a čistými liniemi, jako byla ona sama, neboť předpokládal, že je to dívka, které si nepotrpí na nesmysly.

A pak se podíval na ni. Kdyby mu někdo někdy v Bradavicích řekl, že bude muset hrát jejího přítele, bez váhání by ho proklel. Teď však takové situaci musel čelit. Vytrhl se ze zamyšlení, když promluvila.

„No, předpokládám, že než začneme, budu ti muset říct pár věcí.“ Otevřela horní skříňku, pak se přesunula ke spodní a otevřela i tu. „Víš, když jsem řekla vánoční večírek, nemyslela jsem jen jeden den. Ve skutečnosti je to víc než týden. Přijdeme den před Štědrým večerem a rozloučíme se den po Novém roce.“ Stoupla si na okraj dolní skříňky, aby získala pár centimetrů a dosáhla na šálky.

Draco se tak bavil způsobem, jakým získávala hrníčky, že vypadal, jako by ho nové informace ani nenaštvaly. Položila oba šálky na sůl a zavřela skříňky. 

„Hm, co dál?“ řekla nepřítomně a zamířila k lednici. Opatrně vylezla na pracovní desku kuchyňské linky, aby dosáhla nahoru na mrazák, kde přechovávala nádobu s čajovými sáčky. Dva vzala a slezla dolů. „Aha, budeme nocovat v domě mých rodičů.“ Do každého šálku vložila sáček čaje, zalila je horkou vodou a donesla je ke stolu.

Pak vyndala cukr a mléko a chystala se je položit na stůl, když si všimla Dracova úsměvu.

„Co je?“ zeptala se přímo.

„Žádný odvážný, smrtelně nebezpečný manévr k získání mléka a cukru?“ zeptal se. Rozpačitě zrudla a pokusila se to zakrýt úsměvem.

„Ne,“ odmlčela se, aby odložila věci, které držela v rukou. „A kdybych slyšela, že si ze mě děláš legraci, protože jsem příliš malá a nedosáhnu v kuchyni na různé věci, musela bych tě proklít.“ Jeho úšklebek se rozšířil. Nebyl si jistý proč, ale všiml si, že jeho drobné poznámky byly pomalu nahrazovány hravým škádlením. A vůbec mu to nevadilo.

„Takže, co jiného potřebuji vědět?“

„Myslím, že je na čase stanovit základní pravidla,“ rozhodla se, když usedla naproti němu. Objala hrníček oběma dlaněmi, aby se o něj zahřála, a vdechovala páru.

„Základní pravidla. Dobrá. Mluv,“ řekl a usrkl si čaje.

„Zaprvé.“ Řekla zvolna, aby se ujistila, že rozumí, jak je to důležité. „Teď musíš pochopit, že na tomhle závisí celá věrohodnost našeho vztahu.“

„Dobře,“ připravil se na všechno, co uslyší. „Pokračuj.“

Odmlčela se, než řekla: „Piju čaj se dvěma cukry.“

„Myslíš to vážně?“

„Naprosto,“ ujistila ho. „Možná bys to měl zkusit. Vím, o čem mluvím.“ Věnoval jí pohled, v němž se mísila nevíra a sarkasmus, který neznamenal nic jiného, než ‚tohle je fakt pravidlo číslo jedna?‘ ale udělal, co se mu řeklo. Vložil do šálku dvě kostky cukru a zamíchal, aby se rozpustily.

„Dělám to dobře?“ zeptal se a ona přikývla.

„No, asi by bylo užitečné, kdybychom si mohli projít nějaké detaily. Víš, jak dlouho se známe. Jak jsme se setkali. Co spolu rádi děláme. Tedy, myslím to, co rádi děláme, ale můžeme o tom říct tvé rodině.“ Vyzývavě párkrát zvedl obočí.

„Jsi hnusný,“ pokárala ho. Pak si uvědomila, že kromě té poslední narážky má pravdu. „No, nemá smysl lhát. Znali jsme se ve škole a nedávno jsme se potkali pracovně.“

„To není moc romantické.“

„Nemyslela jsem, že Malfoyové jsou romantici,“ hájila se a pak pokračovala.

„Takže, poslal jsi mi sovu, že se mnou chceš mluvit služebně... ale ve skutečnosti jsi mě chtěl znovu vidět.“

„A i když bys to nikdy nepřipustila, byla jsi v extázi z toho, že se s tebou chci znovu setkat,“ přidal k příběhu další, poněkud sebestředný detail.

„A zbytek...“ začala Hermiona a nechala Draca dokončit.

„Je minulost.“

 

xxx

 

Neustále si posílali sovy. Draco se ptal, co by si měl zabalit, a Hermiona mu psala o drobných zvláštnostech jejích i její rodiny, které by měl jako její přítel znát.

A mnohokrát, téměř neustále, přemýšlela, proč byl Draco tak... tak... nápomocný. Tato otázka ji vždycky přiměla přemýšlet, proč to pro ni dělá. Proč to všechno vzal tak klidně?

Nemohlo to být jen vydíráním, protože oběma bylo jasné, že má dost peněz, aby si koupil vlastní noviny a napsal si ten zatracený článek sám.

A pak si lámala hlavu nad tím, co si Draco myslí o tom, že takhle obelhává své rodiče. No ovšem, pravděpodobně neměl s rodiči dobrý vztah. Dost možná jim lhal celý život, tedy pokud ještě žili.

Potlačila tuhle nepříjemnou myšlenku a rozhodla se, že to musí být kvůli vydírání.

 

xxx

 

Když Hermiona Dracovi ten plán navrhla, jeho zřejmým motivem bylo zachránit jeho společnost před nepříjemnostmi, ale v hloubi duše si byl vědom, že je v tom víc než tohle. Jistě, uniknout o svátcích Pansy byl další bonus, ale věděl, proč do toho jde.

Chtěl jedinou věc, kterou nikdy neměl. Rodinu. Draco nezažil šťastné Vánoce.  Doma nikdy neměl rozzářený vánoční stromek, žádné punčochy na krbu, nikdy nezpívali koledy.

A svou budoucnost neviděl o mnoho jasněji. Jistě, přitahoval pozornost mnoha žen. Ale opravdu na něm některé z nich záleželo? Ne. Už před časem se rozhodl. Měl svou práci. Ale věděl, že ta mu nenahradí to, co mu schází. Ve skutečnosti už to vzdal.

Svět byl krutý. Ale nemohl ho obviňovat. On sám byl krutý a uvědomoval si, že na nápravu jeho hříchů už je pozdě. Byl strašně osamělý. Vždycky byl, a vypadalo to, že to tak bude už napořád.

Ale teď měl šanci na štěstí. Proto Hermioně pomáhal. Chtěl se stát součástí toho všeho, i kdyby to mělo být jen na týden...

...i kdyby to nebylo opravdové. 



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 7. kapitola



                    

                      5. prosinec



 

Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

 

Kapitola 7. Uvedení plánu do pohybu

 

„Takže, jsi připraven?“ zeptala se Hermiona Draca a vypnula zapalování. Rozhodla se jet autem, protože byli v mudlovské čtvrti a bylo to pohodlnější. Další výhoda byla, že měli víc času, aby si prošli každou část své šarády. Když dorazili, obloha tmavla a kručení v žaludku jim naznačovalo, že je čas k jídlu.

Přikývl a pokynul jí na cestičku k přednímu vchodu. Když vystoupili z vozu a šli ke dveřím, Draco si všiml ustaraného výrazu v její tváři a vzal ji za ruku, kterou povzbudivě stiskl. Vzhlédla k němu šokovaná a potěšená tím gestem. Tohle by od Draca Malfoye, temného zmijozelského prince, nikdy nečekala. A po pravdě řečeno, Draco byl také trochu překvapený. Vypadalo to, že jeho čistokrevný postoj si dal pauzu. Udělal obrat o sto osmdesát stupňů. Bylo to téměř, jako by začínali být přáteli. Zdálo se to být příliš nepravděpodobné, aby tomu uvěřili, a tak tu myšlenku potlačili a soustředili se na současnost.

Hermiona se zhluboka nadechla, pohupovala volnou rukou a prsty se jí chvěly, když je přitiskla na zvonek. Dokud ještě byli sami, kradmo znovu pohlédla na Draca. Vypadal tak uhlazeně jako vždy. Každý stříbřitý vlas na jeho hlavě byl na svém místě. Oblékl si silný svetr a khaki kalhoty. Chystala se zhodnotit jeho výraz, když se otevřely dveře a v chodbě za nimi stál její otec.

 „Tati,“ usmála se a pustila Dracovu ruku, aby jej objala.

„Jak se má moje holčička?“ zeptal se, uvolnil se z jejího objetí a ustoupil, aby umožnil ‚dvojici‘ vstoupit dál do domu.

„Skvěle.“ Odmlčela se a řekla: „Nech mě vás představit. Tati, tohle je Draco Malfoy, můj přítel...“ To slovo jí znělo cize a přemýšlela, jestli to takhle cítí i Draco. „Draco, můj táta.“ Draco shledal, že její otec vypadá přesně tak, jak čekal. Průměrná výška, prošedivělé vlasy, brýle, které pravděpodobně nosil hlavně na čtení. Jediný rozdíl byl ten, že oči měl modrozelené, ne čokoládové, jak očekával.

„Je skvělé, že se s vámi konečně setkávám, pane Grangere,“ řekl Draco a pevně mu potřásl rukou. „Hermiona mi o vás hodně vyprávěla.“

„Přál bych si, abych o tobě mohl říct totéž. A říkej mi Peter, prosím,“ prohlásil, než se znovu obrátil ke své dceři. „Tvá máma je v kuchyni. Celý den peče. Nedokázala se odtrhnout od kamen ani na minutu, protože všechno musí být perfektní, když se vracíš domů,“ společně se zasmáli typicky puntičkářskému vaření Hermioniny matky.

„Tak to bychom ji raději měli jít pozdravit,“ řekla Hermiona a Peter zamířil do kuchyně, následovaný Hermionou a Dracem, který si zatím dobře prohlédl dům. Chodba byla vymalována teplou a pohostinnou světle šedobéžovou barvou. Vlevo se nacházelo schodiště, vpravo vchod do obývacího pokoje. Rodinné portréty visely na zdech ve skupinkách, podle různých časových období, ve kterých Grangerovy zobrazovaly.

Pokračovali chodbou dál a míjeli další dveře, pravděpodobně klozet a koupelnu, předpokládal Draco. Když už prošli skoro až na konec, všiml si po levici jídelny. Uprostřed stolu byly pohostinně naaranžovány svícny a květinová výzdoba. Předpokládal, že dnes a na Štědrý den budou přítomni jen Hermiona a její rodiče, aby si pořádně popovídali, a zbytek rodiny přijde až pětadvacátého.

Kuchyně nebyla příliš velká, ale ani přehnaně malá. Byla stejná jako zbytek domu – teplá a útulná. Na jedné straně stál malý kulatý stůl, k němuž by se vešlo pět (šest, pokud byste se smáčkli) lidí, a v tuto chvíli byl plný misek s tolika druhy cukroví, kolik si jen dovedete představit.

Hermionina matka právě kontrolovala koláče v troubě. Když si všimla těch tří, rychle zavřela dvířka a spěchala obejmout svou dceru. Draco si s potěšením všiml, že ve vzrušení z jejího příchodu si ani nesundala z rukou rukavice na pečení.

Zatímco se objímaly, Draco zhodnotil také její vzhled. Krátce ji zahlédl poté, co na ně narazila po odchodu z Modré noty, ale teď se k ní mohl lépe přiblížit. Byla malá, a nyní mohl vidět, po kom Hermiona zdědila své rysy. Její světlehnědé vlasy byly ostříhané nakrátko a oči měly téměř stejnou hnědou barvu, jako Hermioniny. Pustily se a Hermiona opět provedla seznámení („Mami, tohle je Draco Malfoy a Draco, seznam se s mou matkou Dianou“). Vynechala tu část s přítelem, věděla, že je matka už viděla, ehm... spolu.

Diana si zatím sundala rukavice a silně Draca objala. Nebylo to trapné, jak Hermiona čekala, vypadalo to skoro normálně. Draco se pak vrátil k Hermioně a navíc vklouzl rukou kolem jejího pasu.

„No,“ Diana si vychutnávala dceřinu nově nalezenou lásku, „koláče by měly být hotové v několika minutách. Vyndám je, aby zchladly, a pak můžeme jet na večeři.“

 

xxx


Peter kamsi zmizel, a zatímco si Diana dělala starosti o várku sušenek, Hermiona vtáhla Draca do chodby.

„Tak jaký jsem byl?“ zeptal se uvolněně a opřel se o zeď.

„Ušlo to. Proč se nejdeš osvěžit, nebo nevím, udělat cokoli, co Malfoyové dělají?“ Domýšlivě se ušklíbl, zatímco pokračovala: „Koupelna je za druhými dveřmi vlevo. Pomůžu mamce v kuchyni a pak se pojedeme najíst. Myslím, že rodiče rezervovali stůl.“

„Fajn,“ přikývl a zamířil do koupelny.

Jde to dobře, pomyslel si. Vyhnul se vydírání, schoval se před Pansy a prožije svátky s příjemnými lidmi, i když jsou to mudlové (staré předsudky umírají těžce). Nikomu nebylo nic podezřelé.

Čím víc času strávil s Hermionou, tím míň dokázal pochopit, proč ji ve škole tak nenáviděl. Byla laskavá, milá, srdečná, a kdykoli ji spatřil, pokaždé se mu na tváři objevil úsměv. Tohle si vždycky přál.

 

xxx

 

Peter řídil, Diana seděla vedle něj a Draco s Hermionou byli vzadu. Při jízdě mlčeli, nikomu nebylo do řeči. Hermionin otec byl zaneprázdněný snahou nezapadnout do sněhu, Diana ladila rádio, dokud nenašla stanici, kde vysílali koledy, a Draco s Hermionou přemýšleli o minulých i budoucích událostech.

Hermionini rodiče rezervovali místo v rodinné, přesto však luxusní restauraci. Jakmile vešli, Peter oznámil hostesce své jméno, pak si svlékli kabáty, Draco pomohl Hermioně. Usmála se na něj a prohlédla si místnost; nasávala atmosféru. Shledala ji docela okouzlující. Tlumená světla, bílé ubrusy na všech stolech, kde poblikávaly maličké svíčky.

Seděli poblíž jedné ze stěn a Hermiona obdivovala obrazy, které ji zdobily.

Večeře byla taková, jakou Draco s Hermionou čekali. Poté, co si objednali, začali mluvit o tom, co je nového. Povídali si o Hermionině práci a o plavbě lodí, z níž se Grangerovi před čtrnácti dny vrátili.

Když se matka zeptala Draca na zaměstnání, odpověděla za něj Hermiona. Řekla, že je obchodník a řídí vlastní firmu. Věděla, že stejně jako u spousty ostatních věcí v magickém světě, její rodiče by nepochopili, o čem jeho společnost je, a tak jen dodala, že je velmi úspěšný. Oba Grangerovi to komentovali, jak je to báječné.

Šlo to docela dobře. No, zatím to šlo docela dobře. Hermiona žvýkala pečené brambory, když došlo k nevyhnutelnému.

„Tak, jak jste se vy dva potkali?“ Nebyla si jistá, který z rodičů se zeptal; byla příliš zaneprázdněná snahou vzpomenout si na příběh, který s Dracem dali dohromady. Co se to s ní stalo? Lhala už předtím, přátelství s Harrym a Ronem ji to naučilo. Se všemi dobrodružstvími, která prožili, mohla o určitých věcech jenom lhát. Ale tohle bylo jiné. Tohle byli její rodiče.

„Poznali jsme se v Bradavicích,“ začal Draco, který si všiml, že ztratila řeč. Když ho slyšela vyprávět, uvědomila si, že se trochu zasnila, a navázala na něj (samozřejmě až potom, co si na kuráž usrkla vína).

„Nedávno jsme se setkali kvůli práci. Dělala jsem s ním rozhovor pro obchodní sekci novin.“

„Musím přiznat, že jsme se k mnoha otázkám nedostali, spíš jsme si užívali povídání o starých časech,“ dodal Draco a šarmantně se usmál. Hermiona cítila, jak ji vzal za ruku a poskytl jí povzbuzení, které potřebovala k pokračování.

„No, a pak mi poslal sovu s žádostí o další schůzku, a od té doby jsme spolu,“ skončila Hermiona. Její matka měla šťastný úsměv na tváři a slzu v oku. Pak už večeře pokračovala pěkně. Rozhovor se nedotkl vztahu Draca s Hermionou, místo toho mluvili tak trochu o všem, o počasí, hektických vánočních nákupech a o plánech na zbytek svátků.

 

xxx

 

Po návratu Hermiona pomáhala matce v kuchyni, balila sušenky do slavnostních svátečních dóz, když ji Diana odtáhla stranou.

„Co kdybys toho nechala a šla se s Dracem projít?“ Hermiona se usmála matčině toužebné myšlence.

„Dobrá. Táta ho pravděpodobně právě teď pořádně zpovídá.“

 

xxx

 

 Hermiona se nastrojila do šedé bundy a nového vínově rudého šátku. Draco si oblékl tmavě hnědý, měkoučký kožený kabát, který vypadal velmi elegantně.

Sníh jim křupal pod nohama, když po něm šli, a v chladném zimním vzduchu byly vidět obláčky jejich dechu. Všechny domy byly osvětlené vánočními světýlky. Dodávalo to jejich procházce romantický nádech.

No, bylo by to romantické, kdyby opravdu byli pár. Někde v koutku mysli si přála, aby jím opravdu byli.

„Draco?“ přerušila ticho.

„Hmm?“ odpověděl, aniž by odvrátil oči od zářících domů. Usmál se na ten, kolem něhož právě procházeli. Přední okno rámovalo malebný pohled na ozdobený vánoční stromek.

„Chtěla jsem ti poděkovat.“ Odmlčela se. „Je od tebe vážně milé, že to pro mě děláš.“

„Ty jsi mě vydírala, vzpomínáš?“ utahoval si z ní. V očích měla něco, co mu nedovolovalo odpovědět vážně. Věděl, že se tu neděje nic opravdového, ale nedokázal si pomoct. Stále se ztrácel ve vší  té vánoční náladě. Když na ni pohlédl, nebyl si jistý, co cítí. Jeho pocity z té situace byly hodně smíšené. Kdykoli se na něj usmála, musel si říkat, že je to jen komedie. Musel si říkat, že to není skutečné.

„No, i tak děkuji,“ odpověděla na jeho škádlení. „Tam nahoře je park, kdyby sis ho chtěl prohlédnout.“

„To bych rád.“ Když dorazili do parku, Draco otřel sedačku houpačky a pokynul jí na ni. Ochotně usedla a své ruce v rukavicích položila na hřbety jeho rukou, jimiž ji podpíral.

„Víš, mamce se opravdu líbíš.“ Zarazila se, když ji Draco jemně rozhoupal. „Vsadím se, že tátovi taky.“

„Nejsem si tak jistý, vážně mě řádně prokádroval, zatímco jste uklízely v kuchyni.“ Zasmál se, znovu se vyhnul vážnému hovoru škádlením a houpačka se zastavila. Hermiona vnímala jeho ruce, spočívající na provazech; natáhla se, až na ně dosáhla. Zaklonila se a vzhlédla, spatřila Draca vzhůru nohama a rozesmála se. Zůstali tam více než čtvrt hodiny, než Hermiona navrhla, aby se raději vrátili.

„Musíme si ještě vybalit.“

 

xxx

 

Na zpáteční cestě se zastavili u auta, aby si odtamtud vzali své tašky. Hermiona si tu malou hodila přes rameno a chystala se vzít jinou, větší, ale Draco se nabídl, že odnese zbytek.

Paní Grangerová jim otevřela a když se zeptal, kam s jejich věcmi, řekla: „Poslední dveře vpravo.“ Jak Hermiona věděla, byl to její starý pokoj. Stoupala po schodech, aby došla k překvapivému zjištění.

Měla sdílet jednu místnost s Dracem.

 

 

 

 




Poznámka:


Drobné nedorozumění, 8. kapitola



                     

                      6. prosinec



 

Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

 

Kapitola 8. Spací uspořádání

 

Za normálních okolností Hermiona milovala vrátit se domů k rodičům na návštěvu, ale tato cesta se ukazovala být poněkud traumatizující. Obvykle ve svém starém pokoji bydlela ráda, vždycky si v něm vybavovala šťastné vzpomínky na školní časy, ale myšlenka, že by měla spát na jedné posteli s Dracem, ji zneklidňovala.

Když vstoupila do své dětské ložnice, zjistila, že Draco se přehrabuje ve svých zavazadlech. Skutečně se necítila na to s ním teď mluvit, a byla potěšená, že tu bylo něco, co ho rozptýlilo.

Rozhlédla se kolem a usmála se, všímala si okolí a na chvíli zapomněla na své starosti. Její pokoj v  domě rodičů se až na barevnou škálu příliš nelišil od ložnice v jejím bytu. Tento pokoj byl laděný do šedozelené. Podlahu měl z tvrdého dřeva stejně jako většina ostatních místností v domě.  Tlumeně zelené záclony a závěsy zahalovaly obě okna. Postel zakrýval pruhovaný přehoz, každý pruh byl v jiném odstínu matné zelené či šedé. Očima pak raději přelétla přes křeslo v bradavickém stylu, když...

Draco vzhlédl a konečně vzal na vědomí její přítomnost, tak se odtrhla od nostalgické prohlídky památných míst.

„Ahoj,“ pozdravil poněkud zaujatým hlasem. „Jen jsem hledal...“ Nikdy se nedostal k dokončení své myšlenky, jeho pozornost odvedl pohled na Hermioninu tvář. „Něco se stalo?“

 „Ale nic, to jsou jen nervy,“ řekla a rychle vymýšlela uvěřitelnou lež, aby zamaskovala své skutečné myšlenky. „Nikdy předtím jsem svým rodičům skutečně nelhala.“

„Dobře, ale děláš to pro ně,“ snažil se ji uklidnit.

„Ano, myslím, že máš pravdu,“ souhlasila, aniž by se na rozhovor soustředila. Myšlenkami byla jinde, a bylo to tak správné. Jak měla Dracovi říct, že s ní bude muset sdílet pokoj? Dělit se s ní o postel? Ach Merline, mohla mu tohle říct? Ne, nemohla, aspoň ne takhle. Povedlo se jí na okamžik se na něj podívat a říct pouze:

„Přichystáš se na spaní? Půjdu dolů a popřeju jim dobrou noc za nás za oba.“ S tím vyklouzla z místnosti, aniž by čekala na odpověď.

Scházela po schodech, v mozku měla vír a srdce jí prudce tlouklo. Nedalo se slovy popsat, jak příšerný stres v té chvíli zažívala. Měla hranice toho, co mohla zvládnout, a už byla daleko za nimi. Myslela si, že jen dělat rozhovor s Dracem Malfoyem je špatné. A teď s ním měla spát! Zastavila se a potřásla hlavou. Spát vedle něj, opravila se. Vedle něj. Vedle Draca Malfoye. Vedle toho nejnádhernějšího, nejpohlednějšího muže, jakého kdy poznala. Dobrá, Hermiono, brzdi. Brzdi. Soustřeď se. Správně. Tak jo, řekla si, snažila se být tak klidná, jak jen mohla, a pokračovala v chůzi ze schodů.

Nahoře v pokoji Draco pokrčil rameny. Rozhodl se, že Hermiona je jenom nervózní, nic víc za tím není. Usmál se pro sebe, když se převlékal do nočního prádla. Podle jeho názoru se se situací vyrovnávala docela dobře. Vzpomínal si, že ve škole bývala upjatější. Dooblékl se a šel si vyčistit zuby do koupelny.

 

xxx

 

Hermiona popřála rodičům za oba dobrou noc, ale její nervozitu to nijak neotupilo. Pomalu se vydala nahoru, a když prohlédla svůj pokoj, aby se ujistila, že je volný, rychle vklouzla do pyžama.

Přešla ke koupelně. Z mírně pootevřených dveří se linulo světlo. Lehce zaklepala a uslyšela Draca, jak říká, že je ‚bezpečné‘ vstoupit.

Usmála se a šla ke druhému umyvadlu. Stáli vedle sebe, čistili si zuby a oba naléhavě doufali, že si jich ten druhý nevšímá.

Nenápadně na něj krátce pohlédla a postřehla, že je trochu rozcuchaný. Pravděpodobně od toho, jak se převlékal, pomyslela si a snažila se při té představě potlačit úsměv, který by slušel spíš školačce. Bože, byla bez sebe. V duchu se napomínala, ale vyrušilo ji, když se její oči setkaly s jeho v zrcadle. Nedokázala ten úsměv potlačit, tak se odvrátila a vypláchla si ústa.

Draco se tomu usmál. Pochopil, co se s ní děje. Nebyla rozrušená jen z lhaní rodičům. Znervózňoval ji on... a to se mu líbilo. Možná byla nesvá, protože k němu něco cítila. Doufejme, pomyslel si.

A bylo to skoro, jako by byli zpátky v Bradavicích. Pamatoval si, jak se jí tenkrát vysmíval, a uvědomoval si, že je nejvyšší čas se trochu vrátit ve vzpomínkách. Jak rád ji vytáčel. Byla spíš roztomilá, když se zlobila. Každou chvíli si ji dobíral. Samozřejmě to teď bylo trochu jiné. Okolnosti se změnily, nebylo to jako tenkrát ve škole.

V očích mu jiskřil tichý smích, když se rozhodl odejít. Protáhl se kolem ní a rukou jí přitom lehce přejel přes záda. Když ucítila jeho dotek, lehounce vyjekla. Ten pohled na její užaslou tvář by nevyměnil za nic na světě.

 

xxx

 

Když vešla do pokoje, pozorně ji sledoval. Jako když kočka číhá na svou kořist. Byla vyděšená. Zdálo se, že bude pohlcena jeho šedýma očima. Rychle se odvrátila a zhluboka, ostře se nadechla. Pochopila, že teď je vhodný čas k vysvětlení.

Její hlas zněl napjatě a připadalo jí dost divné, že o tom mluví. Prostě zrychlila řeč a vychrlila ze sebe vysvětlení.

„Matka nám dala můj starý pokoj, a nemohla jsem nic říct, protože si myslí, že jsme ‚pár‘. Řekla mi, že celý zbytek svátků bude v pokoji pro hosty bydlet má sestřenka s manželem, takže pro tebe bude jednodušší zůstat hned tady. Nebudeš muset stěhovat svoje věci.“ Po tomto vysvětlení zavřela zip u svého kufříku. Dělala, co mohla, aby neviděl neklid v jejích očích.

„To je rozumné,“ řekl nevýrazně a na tváři se mu objevil chápavý úsměv. Pozoroval ji, jak sedí na krajíčku postele, záda vzpřímená a ramena napjatá.

„Jo,“ zamumlala. Snažila se vyhýbat jeho všudypřítomnému pohledu, kterým ji, jak se jí zdálo, neustále probodával. On jí to nemohl usnadnit, že? Ne, musel to protáhnout. Musel ji dráždit, pomyslela si. Musel ji vymáchat v téhle bolesti. Teď jí připomněl toho Malfoye ze školy, až na to, že nyní to bylo miliónkrát horší. Tentokrát nemohla jen pokrčit rameny. Začal se jí líbit. Zasáhl její srdce. Věděla, že do toho nemá spadnout, ale stalo se. Vytrhla se z přemýšlení, když si sedl vedle ní na postel.

Zřetelně ho pobavilo, že sebou trhla. Užíval si každou chvilku jejího vnitřního zdeptání. Když se rozhodl, že už se jí dost natrápil, škádlivě přitiskl svou ruku k její.

Podívala se na jeho ruku a svoji odtáhla. Chtěla, aby přestal, protože věděla, že je to jen fantazie. Nechtěla se oddávat něčemu, co bude brzo ta tam, nebo co nikdy nebylo reálné. A přesto pohled v jeho očích, zvuk jeho hlasu, každá maličkost v něm způsobila, že chtěla věřit v opravdovost toho všeho. Začala ji z toho bolet hlava...

Pak řekl šest slov, která dala všechno do pořádku.

„No, prostě budu spát na podlaze.“

 

xxx

 

Draco strávil noc na zemi. Hermiona se cítila hrozně a ráno ho ujistila, že si s ním příští noc vymění místo, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Vystřídali se v koupelně, protože si Hermiona v jeho blízkosti připadala nesvá, ale byla oblečená a přichystaná docela brzy. Teď oba seděli v nohou postele.

„Takže, připravený?“ zeptala se, aniž by mu pohlédla do očí. Poklepal nohou o zem, pak se dotkl té její.

„Myslím, že ano,“ usmál se a jeho či zazářily, když se setkaly s jejími. „Dva cukry, že?“



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 9. kapitola



                      

                       7. prosinec



 

 

    Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

 

Kapitola 9. Dovádění ve sněhu a jmelí

 

Diana se rozhodla udělat k snídani Hermionino oblíbené jídlo a nikdo nic nenamítal. Zatímco si všichni pochutnávali na francouzských toastech, Peter oznámil, že dnes ráno pojedou pro vánoční stromek. Každý rok to říkal, jako by to bylo velké překvapení.  Ale všichni, tedy alespoň všichni Grangerovi, věděli, že je rodinnou tradicí na Štědrý den postavit stromek a později večer ho nazdobit.

Takže jakmile byli všichni hotoví se svou snídaní a dopili čaj (a ano, Draco jej Hermioně udělal), šli se připravit.

Draco vešel do pokoje jako druhý a zjistil, že Hermiona vyhazuje věci z tašky, očividně něco hledala.

„Vím, že jsem je zabalila.“ Řekla jen tak, když hodila přes rameno tubu zubní pasty. Kdyby se Draco nedíval, trefila by ho. „Kde jsou?“ zeptala se a mrskla za sebe kartáčem. Ten se Dracovi povedlo chytit.

Usmál se, podřepl vedle ní a zašeptal jí do ucha: „Já nevím. Co hledáš?“ Vyskočila metr do vzduchu, samozřejmě obrazně.

„To už znovu nedělej,“ varovala ho ze svého místa na podlaze a on nasadil nevinný, hravý výraz, který jasně znamenal ‚dělat co?‘

„Nemůžu najít zimní boty.“ Vstal a šel se posadit na kraj postele co nejblíže k ní.

„No, to není důvod házet věcmi,“ řekl a pak zachytil její rozpačitý úsměv, když od něj brala svůj majetek a vkládala jej zpět do tašky. „Každopádně, jsou v autě, ne? Aby ti nezmuchlaly šaty.“

„Aha,“ řekla jednoduše a doufala, že zakryla rozpačitý úsměv, který hrozil objevit se jí na tváři, „no nevím.“

„Takže jestli ty hledáš boty, raději bych si měl obout ty svoje,“ řekl, došel ke dveřím, popadl své boty zpoza nich a obul si je. „Odkud přesně dostaneme ten strom?“

„Ale, jeden z pacientů mého táty má farmu, kde pěstuje stromky, takže každý rok dostaneme jeden darem jako poděkování.“ Usmála se a vydala se dolů.

Draco stál nad schody o chvíli déle než Hermiona. Celý tenhle výlet byl tak matoucí. Bolelo ho, když věděl, že všechno, co říkala, je lež. Že to, jak se na něj při večeři předešlý den usmála, je vynucené. Že jí na něm nezáleželo.

Potřásl světlou hlavou, a jak začal scházet ze schodů, snažil se vypudit z mysli poměrně nepříjemné představy. Rozhodl se, že by se neměl soustředit na realitu této situace. Pokud bude hrát dál a nebude nad tím mudrovat, bude se cítit líp. Ano, rozhodl se, že o tom prostě nebude přemýšlet. Bude žít, jako by to bylo skutečné.

 

xxx

 

Všichni se vystřídali v šatně pod schody, aby se pořádně nabalili, než vyjdou ven a budou čelit zimnímu větru. Hermiona byla hotová jako poslední, utáhla si kolem krku šálu a narazila si klobouk, který s ní ladil a o němž se Draco domníval, že vypadá dost roztomile, ale nepřiznal to.

Rozhodli se, že vezmou Hermionino auto, protože se ve sněhu lépe řídí. Všichni se chystali vyjít ven, když Draco ucítil její ruku na své paži.

„Copak?“ zeptal se, než si všiml, jak zavrtěla nohama v ponožkách. Zvedl ji a odnesl k autu s žertováním, jak by ji mohl prostě upustit, což ji přimělo chytit se ho ještě pevněji. Bláznivě se na ni ušklíbl a ona se k němu přitiskla.

Uvědomila si, že se jí líbí být nesená a byla zklamaná, když ji v autě pustil. Přesmykla se na druhé sedadlo, on si sedl vedle ní a zavřel dveře.

Když si nazula boty, vzpamatovala se a docela spokojeně sledovala zasněženou bílou krajinu, která kolem nich svištěla, když se její otec šťastně dostal na silnici.

Během jízdy se Draco na Hermionu několikrát podíval. Oči jí zářily, jak si užívala sváteční náladu. Věděl, že s tím měl počítat a nemyslet na to, ale nemohl si pomoct. Nepřestával procházet vírem emocí. Všechno vnímal jako skutečné. Věděl, že to tak není, ale z nějakého důvodu, třeba když ji nesl k autu, skoro věřil, že to skutečné je. A uvědomil si, že chce, aby to tak bylo.

 

xxx

 

Než se nadáli, projeli kolem tabule oznamující, že se nacházejí na Stevensonově stromové farmě. Peter našel dobré místo k parkování a všichni vystoupili z auta. Přešli na štěrkovou cestu, obtáčející dům a stodolu, jejíž červená barva tvořila jasný kontrast k bílému sněhu. Draco se přistihl, jak se natáhl a za chůze uchopil Hermioninu ruku. Když to udělal, pocítil, jak do něj proudí takový žár, jaký nikdy předtím necítil. Valil se jeho žilami a on už ho nikdy nechtěl ztratit.     

S Joem se setkali u stodoly. Potřásl si s Peterem rukou a vybídl je k cestě. Jak šli dál, řídce rozptýlené stromy se brzy změnily ve snový  les. Hermiona zrychlila tempo a k Dracovu velkému zklamání pustila jeho ruku. Ale když ho plácla po rameni se zvoláním: „Máš babu“, jeho úsměv se vrátil. Hnal se za ní dolů po štěrkové cestě, až doběhla mezi stromy a nechala ho, aby ji následoval.

Peter s Dianou se usmívali jejich dovádění, ale kráčeli pomalu a nechali mladý ‚pár‘ jejich hře.

Draco hledal Hermionu mezi stromy. Slyšel, jak mu pod nohama chrupe sníh, ale slyšel také Hermioniny kroky. Obíhal strom za stromem, dokud nezahlédl světlešedou šálu. Pak náhle stanul a všechno ztichlo. Nepohybovala se, to věděl určitě. Tiše se plížil kolem jednoho stromu a spatřil ji mezi větvemi. Nehlučně kroužil, dokud se neocitl vedle ní.

Plácl ji po rameni a řekl: „Teď ji máš ty!“ předtím, než se rozběhl a nechal Hermionu za sebou. Utíkal minutu nebo dvě, než se podivil, že po něm nikdo nechňapá. Podíval se přes rameno a zakopl o větev ukrytou pod sněhem.

Našla ho válet se po zemi, zastavila se a pozorovala ho se škodolibým úsměvem na tváři.

„To je vážně ubohé,“ řekla a snažila se udržet výraz v souladu s jejím předstíraným opovržením, protože hrozilo, že vybuchne smíchy. „Dokonalý kouzelník, jako jsi ty, nedokáže zvládnout ani jednoduchou hru na honěnou.“ Domluvila a podala mu ruku, aby mu pomohla vstát, ale on měl jiné plány.

„Aha, jsem ubohý?“ zeptal se hravě. Když se chytil její ruky a stáhl ji dolů na sebe. To způsobilo další hysterický výbuch veselí. Potom co se jejich smích trochu ztišil, Hermiona shledala tuto situaci trochu, no, spíš hodně nepříjemnou.  Ale on na ni jen zíral, a ona v jeho očích poprvé objevila nádech modré.

V tom okamžiku jí v hlavě měly znít poplašné zvony, ale byly zcela tiché. Nevěděla, co se s ní děje. Tohle je lež, říkala si, když ji lehce pohladil po tváři. Není to skutečné, snažila se přesvědčit sebe samu, když se jeho ruka usadila na jejím zátylku a přitahovala ji stále blíž. Ale cosi v jeho očích říkalo něco jiného, byli tak blízko, že Hermiona cítila na rtech jeho horký dech, když v tom...

„Hermiono, Draco! Kde jste? Myslíme si, že jsme našli vítěze.“

 

xxx

 

Hermiona zavřela oči a tiše zasténala nad nevhodností chvíle, kterou si její rodiče vybrali, aby se objevili. Věděla, že musí vstát, ale ani v nejmenším nechtěla. Když Dracovi podala ruku tentokrát, uchopil ji a vstal. Peter uřízl strom a Draco ho pomáhal odnést. Hermiona byla ráda, že se mu právě teď nemusela dívat do očí.

Prostě využil vhodnou chvíli, pomyslela si. Nechtěl ji políbit. Byl tak zaneprázdněný, že zapomněl, že jsou sami. Správně, takhle to muselo být, ujišťovala se.

Nebyla jediná, kdo byl rád, že je něco odděluje. Draco se tiše proklínal, že ji téměř políbil. Nikdy by k němu necítila to samé. Všechno byla jen veliká lež. Kdyby k něčemu došlo, nikdy by neuvěřila, že to myslel doopravdy a nebylo to jen předstírání. Musí si pamatovat, že je to jen komedie. Nikdy by ho nemohla milovat.

Zpáteční cesta byla tichá. Ani Draco, ani Hermiona se neodvážili pohlédnout na toho druhého.

 

xxx

 

Když se vrátili ke Grangerovým, Peter s Dracem strom vtáhli dovnitř a zběsile se snažili, aby dobře stál. Diana s Hermionou vařily v kuchyni kakao a chystaly na podnos směs sušenek.

„Víš, Hermiono, vážně se mi líbí a opravdu tě miluje.“ Diana se usmála, když sypala trochu marshmallows do hrníčků. Pak zářícíma očima pohlédla na dceru. „Jsem z vás dvou tak šťastná.“

Hermiona se snažila předvést matce co nejpřesvědčivější úsměv, přestože cítila, jak jí oči přetékají slzami.

„Raději bychom je tam měly odnést,“ řekla; ráda, že mohla odvést pozornost a otřít si slzy.

 

xxx

 

Po příchodu dámy zjistily, že stromek stojí docela přímo, a Peter začal věšet bílá blikající světýlka. Tato práce byla vždycky přidělena Hermioninu otci, protože Diana ho v první řadě ujistila, že se musí zúčastnit, a za druhé věděl, že rozvěšování světýlek je mnohem mužnější práce než rozvěšování ozdob.

Když byl strom rozsvícený, ženy ho začaly zdobit. Draco se ocitl v křesle s hrníčkem v ruce a nedokázal odtrhnout oči od Hermiony.

Zdálo se, že čas přímo letí a strom byl už téměř úplně ozdobený. Jediné, co chybělo, byla hvězda na špičce, která korunovala celé dílo. Hermiona prohledala krabici s ozdobami a objevila ji na samém dně. S úsměvem ji vyndala z ochranného obalu. Vždycky ji umísťovala ona. Když byla mladší, pomáhal jí s tím otec, teď vyleze na židli, aby získala potřebnou výšku.

Ale tento Štědrý večer Draco tiše vstal, bez ptaní Hermionu zvedl a zavěsili hvězdu společně.

 

xxx

 

Všichni zůstali u stromečku a povídali si až do pozdního večera. Kolem jedenácté hodiny se konečně rozhodli, že půjdou do postele. Hermiona s Dracem se zastavili pod schody a popřáli rodičům dobrou noc. Hermiona pozorovala svou matku, čekala, že se vrátí její nostalgická nálada, ale nic nezahlédla, protože něco upoutalo Dianinu pozornost. Usmívala se a pozorovala cosi - doslovně - nad jejich hlavami.

Vzhlédli a nad sebou spatřili pořádný svazek jmelí, zavěšený na rudozlaté stuze. Oba rychle odvrátili oči.

„Hermiono, nemusíš...“ šeptl jí Draco do ucha tak, aby to slyšela jen ona, ale rychle zavrtěla hlavou a usmála se.

„Ne, to je úplně v pořádku...“ Draco na ni šokovaně pohlédl. Věděl, že jeden či dva momenty jejich šarády budou zahrnovat polibek na veřejnosti, ale přesto byl překvapený.

 

Stanula na špičkách, plně zaměřená jen na to, aby mu na rty rychle lípla letmou pusu, ale když se jeho rty sklonily k jejím, poznala, že ho naléhavě touží políbit. Líbilo se jí ho líbat. Milovala to. Polibek byl jemný, sladký, lákavý a jistě návykový.

Když ji Draco pod jmelím políbil, vnímal úplnou smršť emocí. Líbilo se mu ji líbat. Miloval to. Chtěl ji políbit, kdykoli bude chtít. A pak si uvědomil, že to nepůjde. Nikdy to nebude možné. Líbala ho jen proto, že byli ‚pár‘ a museli to udělat.

Po chvíli se oddělili. Hermiona zamumlala „‘brou noc“ směrem k rodičům, tedy pokud tam ještě byli. Nezůstala tam tak dlouho, aby to zjistila. Šla nahoru, popadla pyžamo a zamkla se v koupelně, aniž by mu pohlédla do tváře.

 

xxx

 

Draco se snažil najít pohodlnou pozici na tvrdé, chladné, dřevěné podlaze. Ale nebyla to jen podlaha, která ho udržovala bdělého. Myslí byl u dívky spící v posteli blízko něj. Nakonec se rozhodl vstát a s rozbolavělými zády se posadit do křesílka.

Díval se, jak podřimuje, a toužil, aby nemusel spát na podlaze. Přál si být opravdovou součástí toho všeho. A hlavně si přál, aby ji mohl skutečně políbit. Ne jen když nad nimi viselo jmelí.

Věděl, že nebude schopný usnout, tak se tiše přesunul ke kufru. Pohřbené na jeho dně tam čekaly vánoční dárky, které se rozhodli si s Hermionou navzájem dát. Vybrala mu svetr a on jí koupil soubor v kůži vázaných knih. Vložil si je do náruče a pomyslel si, že je položí pod stromek. Podíval se na ně s drobným úsměvem.

Ano, rozhodl se. Vymyslel to. Tiše položil krabici s knihami zpátky do kufru, vzal balíček se svetrem a snesl ho dolů na jeho místo. Pak spěchal zpátky nahoru. Potřeboval zabalit ještě něco.



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 10. kapitola



                      

                       8. prosinec



 

Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

 

Kapitola 10. Jako součást rodiny

 

Na vánoční ráno se Hermiona probudila a to první, co viděla, byl Draco, sedící na kraji postele a dopínající si poslední knoflíky na košili. Lehce se usmála, když vykoukla zpod pokrývek, takže byla vidět jen její půvabná tvář.

Dlouhou chvíli na něj hleděla a nechtělo se jí vstávat. Přemýšlela, jak dlouho už je vzhůru a kdy ji chtěl vzbudit, přestože už nespala.

Mírně pokrčila rameny a trochu se nadzvedla. Zajímalo ji, kolik asi může být hodin, ale nechtěla se ptát. Hlasitě si zívla. Draco se na ni podíval a jeho tvář se rozzářila charakteristickým úsměvem.

„Veselé Vánoce,“ popřál jí.

„Ano, veselé Vánoce,“ opáčila ospalým hlasem. „No, počkej,“ odmlčela se, ale její časnou hodinou zastřená mysl se nakonec vzpamatovala: „Vánoce?“

Přikývl a její oči se rozzářily. Odhodila pokrývky a s novou energií vyskočila z postele. Z kufru si vyhrabala něco na sebe, vyběhla ven na chodbu a hlasem, v němž znělo rozčilené vzrušení, na něj volala, že se musí upravit. Tiše se zasmál jejímu dětinskému nadšení. U nikoho, koho dosud poznal, na něco podobného určitě nenarazil. Jiskra v jejích očích. Úsměv, kterým se rozzářila, když se zasmála. Byla to pro něj nová zkušenost. Tohle budou dobré Vánoce, řekl si.

 

xxx

 

Stromek vypadal nádherně. Včera večer rozhodně odvedli se zdobením dobrou práci. A pod jeho větvemi teď čekala spousta dárků. Čtveřice se kolem něj shromáždila a všichni začali rozbalovat.

Nejdříve si vyměnili dárky rodiče. Peter dostal nové golfové hole a Diana dřevěnou šperkovnici. Pak vybalili dárky od Hermiony, obvyklou kravatu a parfém, ale to už se stalo jejich zvláštní rodinnou tradicí.

Seděli společně, obklopeni dárky, jedli, povídali si a popíjeli kakao. A poté, co si mysleli, že všechno už je rozdané, podal Draco Hermioně svůj dar. Okamžitě věděla, že je něco jinak. Krabička byla příliš malá, než aby obsahovala knihy, na nichž se dohodli. Draco se usmál, když jí vložil balíček do rukou. Zvědavě na něj pohlédla, ale on jí nic nevysvětlil.  Zadívala se tedy na dárek a pomalu odstranila papír, aby odhalila krabičku potaženou tmavě modrým sametem. Otevřela ji, a když zahlédla její obsah, nevěřícně ji zase rychle zaklapla. 

Vykulenýma očima na okamžik zalétla k Dracovi, ale ten se jen usmál. Nesetkala se s matčiným pohledem, ale věděla, že na ni němě naléhá, aby pokračovala v rozbalování.

Když znovu odklopila víčko, odhalila jemný stříbrný řetízek, na němž byl zavěšený přívěsek s největším smaragdem, jaký kdy viděla. Byla omráčená, či lépe řečeno oněměla. Pohlédla na svého ‚přítele‘, otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo, jen téměř neslyšitelné vypísknutí.

„Pojďme ti ho zkusit,“ řekl Draco tiše, čímž ji ušetřil přemýšlení, co by měla říct. Opatrně vzal náhrdelník ze sametové krabičky. Stáhla si vlasy, otočila se a on jí ho vložil kolem krku. Když se zase otočila k němu, obdržel úsměv.

„Draco...“ zašeptala a nesmírně zatoužila ho políbit.

„Nemusíš nic říkat.“ Mírně přikývla, skousla si spodní ret a sevřela ho pažemi do těsného objetí. Byl to ten nejúžasnější dar, jaký v celém svém životě dostala. Pevně zavřela oči a zabořila obličej do jeho ramene.

Vyrušil je domovní zvonek. Diana vyskočila a spěchala ke dveřím. Hermiona se od Draca odtáhla, ale on ji stále držel za ruku.

Podívala se na něj a znepokojeně se usmála. Usilovně se připravovala na příval dalších rodinných příslušníků. Slyšela, jak se otevřely dveře a její matka začala s vítáním. Otec, ještě v pokoji, se skrýval za novinami a cosi nesouvislého si brumlal pod vousy.

„Hermy!“ slyšela zvolat zpěvavý hlas. Zářivě se usmála, přesně věděla, kdo to je. Vstala, pustila Dracovu ruku a vyrazila obejmout svou sestřenici.

„Ach, Mar!“ vykřikla přezdívku, kterou vymyslela, když byly děti. „Už jsem tě neviděla celé věky.“

„Svatá pravda,“ zasmála se Marilyn a pak si všimla Draca na gauči. Obrátila pohled zpět ke své sestřenici a věnovala jí úsměv. „Rozhodně to musíme dohonit.“ Potichu se spolu chichotaly, než je vyrušil Marilynin manžel Connor. 

„Omlouvám se, že ruším toto zvláštní malé setkání, ale tvůj syn prostě... no...“ Ukázal své ženě, aby nahlédla do obývacího pokoje.

„Ach Bože, Jakeu, co to děláš?“ vykřikla Marylin a rozběhla se tam. Mezitím Connor Hermionu krátce objal a ona jej políbila na tvář, pak se po jejím boku objevil Draco.

„Ach,“ usmála se, „Connore, seznam se s Dracem Malfoyem, mým...“

„Přítelem,“ dokončil Draco a potřásl si s Connorem rukou. „Konečně chlap mého věku.“ Oba se zasmáli.

„Connore, pojď a pomoz mi...“ zavolala Marilyn z druhé místnosti napjatým hlasem. „Ale ne, Jakeu, miláčku, nedělej to, nech toho, prosím... Connore!“

Na Connorově tváři se objevil bolestný výraz. „Hrozná dvojka,“ omluvně pokrčil rameny, než zmizel, aby se vypořádal s další zkázou, způsobenou jeho synem.

Hermiona se lehce uchechtla, podívala se na Draca a usmála se na něj. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale zaslechla, jak ji někdo volá. Pevně zavřela oči, a když je opět otevřela, Draco se na ni soucitně usmál. Než odešla, mírně přivřela oči a přemýšlela, jak dnešní den zvládne.

 

xxx

 

Po večeři stála Hermiona ve dveřích s miskou v jedné a ručníkem v druhé ruce. Marilyn přišla, stoupla si vedle ní a podívala se dovnitř.

Draco na všech čtyřech dělal koně Hermioniným ‚synovcům‘ a ‚neteřím‘. Zvonivě se smáli, zatímco lechtal Jakea na bříšku. Chlapeček se chichotal a snažil se uniknout jeho velké ruce. Dracovy platinové vlasy byly z té hry rozcuchané a šedé oči se třpytily smíchem, když chichotání neustávalo. Roztomilá holčička seděla Dracovi na ramenou, dokud je hra na koně nepřestala bavit. Pak se usadili na zemi a on nechal děvčátko vyškrábat se mu na klín. Všichni ho prosili, aby jim něco vyprávěl. A aby to byl skutečný příběh. Povídal jim tedy historku z jeho školních dnů v Bradavicích (málokdo věděl, že se to opravdu stalo). Soustředěně naslouchali a tiskli se k němu, když se dostal ke zvlášť napínavé části.

Draco nevěděl, že se Hermiona dívá, jak se baví s dětmi. Zdálo se, že je s nimi v pohodě. Nevadilo mu, že nahlas křičí, nebo že chtějí, aby si s nimi hrál. Hermiona se usmála, nic dokonalejšího si nedovedla představit.

„Hermiono, tentokrát jsi našla toho pravého,“ Marilyn ji vyrušila ze snění a objala ji. „Máš štěstí.“

„Jo,“ zašeptala Hermiona a oči se jí naplnily horkými slzami, jakmile si opět uvědomila, že nic z toho není skutečné, „tolik štěstí.“

Marilyn ji pozorovala a přemýšlela, co je špatně, ale znala ji dost na to, aby se neptala. Strčila loktem do Hermioniny paže, ta rychle zamrkala a vzhlédla.

„Hej,“ řekla Marilyn jemně, uklidňujícím hlasem. A Hermionu potěšilo, když změnila téma: „Teď, když jsou děti nadšené z hraček a cukroví, se všichni půjdeme podívat na film. Chcete se k nám s Dracem připojit?“

Hermiona zaváhala, ale pak přikývla. „Ale jen pokud to bude ‚Zázrak na 34 ulici‘, ano?“

 

xxx

 

Celá rodina se shromáždila na gauči a Peter pustil film. Nejdřív se podívají na ‚Život je krásný‘, pak bude následovat Hermionin oblíbený vánoční film ‚Zázrak na 34 ulici‘.

Draco zmateně sledoval obrazovku, dokud mu Hermiona nevysvětlila, co přesně je film a základy fungování televize. Mírně se tomu vysmíval, šeptem si stěžoval na mudlovskou kvalitu. Hermiona mu věnovala úšklebek, který jasně říkal: „Sklapni, jestli víš, co je pro tebe dobré.“ Některé věci se nikdy nezmění, pomyslela si, ale nedokázala zahnat z tváře úsměv.

S Dracem přituleným k ní se nedokázala mračit. Všechno bylo naprosto dokonalé. Děti, ležící na bříškách, ručkama si podepírající tváře, užaslé při pohledu na Santu Clause na televizní obrazovce. Hermionini rodiče, usazení stranou, si užívali přítomnost své rodiny. Marilyn s Connorem si vychutnávali těch několik vzácných okamžiků ticha, které mohli společně sdílet.

Když pohlédla na Draca, světlo televize ozářilo její teď už jasnou, usměvavou tvář. Přitáhla si jeho ucho k ústům; cítila, jak se lehce zachvěl, když zašeptala: „Na to, že to je mudlovská zábava, se zdá, že si ji užíváš.“

Viděla, jak se usmívá, i když se snažil držet se zpátky. Mrkl na ni, svým nosem se otřel o její a tím ji přiměl se chichotat. Šedé oči zachytily její a chvilku do nich upřeně hleděly.

„No, vlastně to není ten film, čeho si užívám.“ Řekl podle skutečnosti. Jedno z Hermioniných obočí vystřelilo vzhůru, přes její tvář přelétl výraz překvapení, než její výraz zjemnil docela spokojený úšklebek. Lehce si povzdechla, opřela si hlavu o jeho silné rameno a ztratila se v příběhu.

 

xxx

 

Hermiona jen tak bloumala kolem, když všichni začali mířit nahoru do postelí. Dívala se z okna na padající sníh a její teplý dech se srážel na skleněné tabuli. Založila si paže na hrudi a otočila se.

Očima přejela ze stromku ke krbové římse. Visely tam punčochy. Nejprve otcova, potom matčina a její. A pak tam přibyla jedna nová, ale visela tam mezi ostatními, jako by tam už dávno patřila.

Přistoupila k ní a dotkla se jí. Její prsty hladily písmena, dávající dohromady jméno Draco.

Naposledy na ni pohlédla; cítila, jak jí do očí stoupají slzy, než se odvrátila a vykročila po schodech vzhůru. Otřela si oči a posmrkováním se zbavila slz. Pomyslela si, že tohle dělala v poslední době dost často.

 

xxx

 

Převlékla se do pyžama a po zastávce v koupelně šla do ložnice. Vklouzla do postele a přikryla se. Shlédla dolů na Draca.

„Pohodlíčko?“ usmála se.

„Jo, jo,“ řekl sarkasticky.

„Tenhle tón jsem už dlouho neslyšela,“ poznamenala. Pokrčil rameny. „No, dobrou, Draco. Sladké sny.“

„Dobrou,“ odpověděl, otočil se a hledal pohodlnější pozici, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Hermiona se v posteli vzpřímeně posadila a napjatým hlasem vypískla: „Minutku!“ Vrhla na Draca naléhavý pohled, vyskočila z postele, popadla ho za paže, trhla s ním a mrštila jím do postele. Hleděl za ní, jak mu zmizela z očí na podlahu. Vtom do vzduchu vyletěl polštář; chňapl po něm a strčil si ho pod hlavu. Zastrčila jeho pokrývku pod postel a vyskočila k němu.

Rychle všechno prohlédla a ujistila se, že to vypadá dobře.  Vylezla z postele, trochu víc ho přikryla a šla otevřít dveře.

„Co je?“ řekla zdánlivě ospale.

„Jé, promiň, nevzbudila jsem tě, že ne?“ Byla to Marilyn.

„Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděla a přidala zívnutí. „Potřebovala jsi něco?“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli nemáš ještě jedno pyžamo, nebudeš mi věřit, ale zapomněla jsem na ně. Myslím na všechno pro všechny kromě sebe,“ usmála se rozpačitě.

„Jistě,“ odpověděla Hermiona a šla ho najít.

„Kdo to je, lásko?“ Marilyn zaslechla Dracovo mumlání, přešlápla z nohy na nohu a rychle letmo nahlédla dovnitř.

„Jenom Mar. Jdi spát.“ Hermiona vzala pyžamo, vrátila se s ním ke dveřím a podala je sestřenici s ospalým úsměvem a přivřenýma očima.

„Ještě jednou děkuji,“ řekla Marilyn s vědoucím úšklebkem. „Dobrouky, vy dva.“

Jakmile se zavřely dveře, Hermiona vydechla úlevou a v tureckém sedu se uvelebila na posteli, zatímco Draco se opřel o loket.

„Kdo to je, lásko?“ napodobila ho s co nejvíc protahovanými slovy a hravě ho pleskla po paži.

„Copak?“ zeptal se upřímně. „Bylo to přehnané?“

„Ne, vůbec ne. Docela dobré.“  Zívla a přitáhla si pokrývky do pasu. Draco ji s úsměvem pozoroval, začal vstávat a sáhl po svém polštáři.

„Draco?“ slyšel její váhavý hlas.

„Hmm?“ zeptal se a uveleboval se na zemi.

„Musí být strašně nepohodlné spát na podlaze.“

„Jsem v pohodě,“ lhal skrze zuby a díval se, jak si nervózně hraje s rukama.

„No, myslím, že když jsou ty Vánoce a protože Marilyn sem klidně může nenadále vpadnout...“

Než domluvila, už byl u ní v posteli.

Natřásl si polštář, položil hlavu a s hlubokým nádechem si užíval měkké matrace místo tvrdé podlahy.

„Jsi si jistá?“ zeptal se a přitom zazíval. Přikývla. Neměla to srdce poslat ho pryč, a i když by si to asi nepřiznala, byla šťastná z jeho přítomnosti. Protáhla se, až jí zapraskalo v zádech, než se pod pokrývky zavrtala až po bradu.

Zčásti nesrozumitelně zamumlala: „Dobrou noc“ a schoulila se do tepla. Hleděla na strop a tiše si přála, aby tato noc nikdy neskončila. Chtěla by ležet vedle něj a nemuset se bát rána.



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 11. kapitola



                     

                       9. prosinec



 

Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

 

Kapitola 11. Na sklonku dne

 

Hermiona zvolna otvírala oči a vnímala, jak se jí koutky úst začínají lehce zdvíhat v úsměvu. Draco stále spal, platinové vlasy mu padaly do očí a vypadal klidně a nevinně. Tedy úplně jinak v porovnání s jeho obvykle ďábelsky pohledným zjevem, když byl vzhůru.

Jednu nohu přehodil přes její a starostlivě ji objímal. Zavřela oči, vdechla jeho vůni, a když je znovu otevřela, zjistila, že ji pozoruje.

 „Ránko,“ řekl s úsměvem. Doufala, že si nevšimne, jak jí rudnou tváře. Cítila, jak ji pálí. Schovala si obličej do polštáře, o kterém věřila, že skryje její rozpaky.

Zamumlala cosi, o čem předpokládal, že je to přání dobrého jitra, protože její hlas byl tlumen polštářem.

Dracův úsměv se ještě víc rozšířil, když ji bez hnutí pozoroval. Ležel a prostě si užíval, že jsou u sebe tak blízko. Tak na tohle bych si určitě dokázal zvyknout, pomyslel si, když sledoval, jak před ním skrývá tvář.

Ohledně toho se chystal...  Když se ozvalo zaklepání na dveře, Hermiona se vymrštila a odsunula se od něj.

„Je čas vstávat, vy dvě hrdličky,“ ozvalo se z chodby Marilyniným hlasem. Hermioniny tváře, které se zrovna vrátily ke své přirozené barvě, se teď zbarvily nanejvýš roztomilým odstínem růžové, aspoň za takový ho Draco považoval.

Široce se usmál, když viděl, jak se Hermioniny jemné rysy mění ve vražedný výraz.

‚Jdu zabít Marilyn,‘ pomyslela si. Sevřela pokrývku a přidržovala si ji u těla. Z nějakého důvodu se styděla, i když její pyžamový kabátek vypadal docela slušně. „Budu – měli bychom raději jít...“ řekla tenkým hláskem.

Přikývl. Sledoval, jak vybíhá z pokoje a padl zpět do postele.

Proč musí být všechno tak zatraceně komplikované?

 

xxx

 

Na sklonku dne, když mohli odložit všechno předstírání, měli oba dva pochmurnou náladu. Byl to zármutek, který se oba snažili ignorovat tím, že se ponořili do normálních posvátečních dnů.

Ano, dvacátý šestý prosinec uběhl poměrně rychle. Oba ho prožili jako v mlze. Značnou část času se účastnili typicky vánočního rodinného dění.

Děti si většinou hrály se svými novými hračkami a tajně pojídaly zbylé perníčky. Dospělí sedávali a užívali si vzájemné pospolitosti, dokud nebyl čas vydat se na cestu domů. Většina Hermioniných příbuzných odjela, vlastně všichni kromě Marilyn s Connorem, kteří zůstali, aby si spolu vychutnali volné chvíle bez dětí, které se odjely na pár dnů ke svým prarodičům. Dům už byl z větší části prázdný.

Draco se dokonce přistihl, že mu ti lidé chybí. Nechtěl to přiznat, ale miloval každý aspekt rodinného života Grangerových. Miloval smích, radost a štěstí, z nichž se skládal.

Chtěl být součástí toho všeho. Skutečně. A to byl jeho konec. Věděl, že to nikdy nebude opravdové. Uvědomoval si, že ho Hermiona nikdy nebude doopravdy milovat, tak proč by měl ztrácet čas? Prostě bude s touhle maskou hrát po zbytek svátků, a pak navždy zmizí z jejího života.

„Hermiono,“ řekl a posadil se na posteli, zatímco si stahovala vlasy do ohonu.

„Hermiono,“ opakoval, když mu nevěnovala plnou pozornost, což, jak zjišťoval, chtěl v poslední době čím dál víc. „Co chceš říct své mamce?“

„Co myslíš?“ zeptala se, když si sedla proti němu a přitáhla si pokrývky přes klín.

„Myslím po...“ zarazil se. Nechtěl to vyslovit, ale věděl, že už to nemůže protahovat, „po tom, co, však víš, co se ‚rozejdeme‘.“ Hleděl někam za ni a snažil se skrýt smutný výraz v očích. Dívala se do zdi, z prázdných očí zmizely všechny emoce.

„No, snad bychom se mohli pohádat, dokud jsi ještě tady,“ řekla, ale nepohlédla na něj. „Bylo by to snadnější, myslím tím, že bych to mamce nemusela vysvětlovat... mohla by to jen náhodou zaslechnout.“

„Kdy?“ řekl prostě, hlasem postrádajícím jakýkoli cit. Najednou znovu zněl jako ledový bradavický princ.

„Nejlíp zítra,“ řekla hlasem podivuhodně připomínajícím ten jeho. Náhle si uvědomila, že s ním chce být co nejdéle. „Zítra večer. Pak odjedeš...“ dodala tiše sotva slyšitelným hlasem.

Část z ní si přála, aby se o tom zmínil. Část z ní si přála, aby řekl, že není proč se hádat, protože ji opravdu miluje. Ale pak získala převahu její praktická stránka a potřásla hlavou, aby se zbavila těch myšlenek. Nikdy ji nebude milovat. Natáhla ruku vedle postele a zhasla lampičku.

Draco zůstal chvíli sedět, opřel se o čelo postele, až mu to plně došlo. Tohle je poslední noc, kdy je součástí všeho kolem. Pohlédl na Hermionu a díval se, jak se její tělo koupe v měsíčním světle, padajícím sem oknem. Bože, jak mu bude chybět. Jak se do ní během několika krátkých dní zamiloval. Vklouzl vedle ní, protože věděl, že tato noc je tou poslední, kterou jí bude moct být nablízku.

 

xxx

 

Z kuchyně se ozvaly dva křičící hlasy. Hermiona neměla to srdce, aby se začala hádat před svými rodiči, a tak vytáhla Draca do kuchyně. Rozhodla se, že to tak bude snadnější. Ale nebylo. Opustit Draca pro ni nikdy nemohlo být snadnější. Ale přesto se hádali.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tohle řekl!“ vybuchla Hermiona napjatým hlasem. „Myslela jsem...“ přešla do hysterie. Co začalo jako komedie, předstíraná hádka, se změnilo ve skutečný způsob, jak ze sebe dostat emoce.

 „Vím, že mezi námi jsou rozdíly. Vím, že jsem řekl něco... ale můžeme to zvládnout,“ ozval se Draco naléhavě. Hořká ironie situace mu pomalu lámala srdce a teď bylo skoro zničené.

„P-prostě odejdi,“ řekla tichým, lámaným hlasem.

Věděl, že to skončilo. Navždy odejde z jeho života. Ztratil ji. Vyklouzla mu a on zoufale toužil zadržet ji.

Neměl to udělat, ale nedokázal se ovládnout. Přitiskl rty k těm jejím. Polibek začal být poněkud hrubý, ale pak se změnil v zběsilý, naléhavý, se slanou chutí jejích slz na jeho jazyku.

Ne, pomyslela si. To bylo příliš, než aby to zvládla, a odstrčila ho od sebe. Odskočil zpět, pak na ni naposled upřel pohled. Její oči byly červené a vlhké, rty oteklé a trochu pootevřené.  Věděl, že to je konec, a tak se otočil na podpatku a poraženě vyšel ven.

Povedlo se jí aspoň ho zahlédnout vepředu v chodbě. Přitiskla se ke zdi, aby našla oporu, protože její nohy byly příliš slabé, a sklouzla k zemi. Přejela si prsty po citlivých rtech. Ještě mohla cítit jeho chuť.

 

xxx

 

Marilyn si nedokázala pomoct, ale náhodou to vyslechla. Šla do kuchyně z důvodu, na který si teď už nedokázala vzpomenout, ne po tom, co... dobrá, po tom, co slyšela. Když Draco vyrazil z kuchyně, schovala se v jídelně, aby ji neviděl.

Vyšla zpoza rohu a spatřila, jak se její sestřenice skládá a klouže po zdi. Pomalu se k ní přiblížila. Chtěla ji obejmout, ale Hermiona se ji snažila odstrčit a mumlala: „Ne...“

Zmítala se jí v náruči, ale Marilyn jí nedovolila uniknout. Na to ji znala příliš dobře. Byly příbuzné. Byly přítelkyně. Věděla o ní dost, aby si byla jistá, že i když Hermiona chtěla být sama, potřebovala útěchu.

Hermiona si to konečně uvědomila, povolila a nechala svou sestřenku, aby ji držela. Pevně zavřela oči a opřela se o její rameno.

A plakala. Protože na sklonku dne byla stále sama.

 




Poznámka:


Drobné nedorozumění, 12. kapitola



                    

                      10. prosinec



 

Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

Kapitola 12. Velmi potřebné rady

 

„Hermiono, drahoušku,“ zaklepala matka na dveře její ložnice, „přinesla jsem ti něco k jídlu. Můžu dál?“ Žádná odpověď, ale Diana zaslechla tiché posmrkávání. Otevřela a strčila hlavu do pokoje.

„Mami?“ zeptala se Hermiona, když ode dveří zaslechla hlas. Posadila se a sledovala ji, jak vchází a staví na noční stolek šálek čaje.

„Zlato, jsi v pořádku?“ ptala se matka a položila na stolek i talíř se snídaní.

Hermiona se na chvíli zarazila. Každým vláknem své bytosti si přála, aby zmizel ten strašlivý tlak v její hrudi. Po všech těch přáních, aby byl její vztah skutečný, po tom teď už netoužila. Nedokázala se vypořádat s tou bolestí. Nemohla zvládnout trýznivý smutek, který ji očividně sžíral. Přála si, aby jí na Dracovi nezáleželo, protože pocit prázdnoty a ztráty byl příliš velký, než aby ho dokázala unést.

„Ne, mami, nejsem. Chybí mi,“ začala znovu plakat.

„Ach Hermiono,“ odpověděla jemným, uklidňujícím hlasem a vtáhla dceru do objetí, „stejně pro tebe nebyl dost dobrý.“

„Ne, mami,“ odmlčela se a pohlédla na ni, „byl dost dobrý. Byl dokonalý.“

 

xxx

 

Draco celou noc nedokázal usnout. Jediné, co zvládl, bylo ležet v posteli, zírat do stropu a neustále se ohlížet na hodiny na nočním stolku. Když ukázaly pět hodin, vstal, rychle se upravil a přemístil se do práce. Snažil se vyřídit nějaké papírování. Koneckonců, byl pryč větší část týdne. Týdne, v němž by normálně pracoval.

Začalo svítat a zhruba v devět hodin se otevřely dveře jeho kanceláře.

Vzhlédl a zjistil, že vešla jeho poměrně překvapeně vyhlížející sekretářka.

„Ach, pane Malfoyi, omlouvám se. Nevěděla jsem, že už jste zpátky z výletu...“ přikrčila se a v omluvném gestu mírně rozhodila rukama.

„To je v pořádku, Amy, vrátil jsem se včera večer. Skončil docela nečekaně...“ Sklopil oči a opět se snažil zahnat ten pocit. Potřásl hlavou a dodal: „Rozhodl jsem se přijít brzy, abych dohnal práci. Potřebujete něco?“ „Ale ne, jen je tu pošta.“ Popošla blíž, aby mu ji podala, a on si všiml, že se jí na prstu levé ruky zablýskl prsten.

„Děkuji,“ řekl automaticky. Obrátila se k odchodu, ale zastavila se, když ho uslyšela říkat: „Amy, nemáte pro mě nějaké novinky?“

Na okamžik vypadala zmateně, ale pak se široce usmála, jak by to udělala každá novopečená nevěsta, a vrátila se k Dracovu stolu.

„Zeptal se mě o Vánocích...“ usmála se. „Byli jsme na chatě jeho rodičů v horách, pili jsme horké kakao a... nesouvisle breptám, že?“

„Ne, ne...“ řekl a vypadal trochu sklíčeně.

„Stalo se něco špatného, pane Malfoyi? Nechci vyzvídat, jen že jste vypadal tak šťastně, než jste odešel, a teď... no, už ne tolik.“ Ztrápeně se usmála. „Na tom setkání se něco pokazilo?“

„Ne, nic takového,“ řekl a díval se, jak se její ústa otevřela do tvaru ‚o‘. Když vypadala, že se znovu chystá omluvit, dodal: „Trable s holkou.“ Věnovala mu vědoucí úsměv.

„O tom vím všechno... tedy, naopak. Trable s klukem.“ Se zasněným úsměvem pohlédla na svůj diamant. „Myslím, že teď už skončily...“

Díval se na ni a snažil se přemýšlet o tom, co právě teď dělá Hermiona. Pravděpodobně si s rodinou skvěle užívá. Zamračil se. Chtěl sám sebe přesvědčit, že na tom může být stejně jako on, ale dobře věděl, že ne. Schoulil se a Amyin hlas ho vytrhl z přemítání.

„No, jestli je to všechno, půjdu a dokončím ty zprávy...“

„Ano, je to všechno.“ Usmál se a dodal: „Víte, co kdybyste si vzala na zbytek dne volno? Překvapte snoubence.“

Zářivě se usmála. „Děkuji, pane Malfoyi.“ Odmlčela se. „Zítra tu budu veselá a svěží brzy ráno.“

Lehce se zasmál a vzhlédl k ní, ale už byla pryč. Spěchala strávit den se svou láskou.

Zamračil se a vrátil se zpět ke svým neuspořádaným papírům rozházeným po stole. Prošel si poštu, pak ji odhodil na stůl a frustrovaně si povzdechl.

Pak si všiml ještě jedné obálky. Byla od Hermiony. Věděl, že nemá důvod doufat, ale nemohl si pomoct, když viděl odesilatele. Otevřel ji. Čekal dopis, dobrá, čekal cokoli, ale ne tohle.

Byl to článek. Zatracený článek. Jen článek. Žádná poznámka. Nic. Nikdy se necítil tak prázdný, prázdný a chladný. Chlad, který nemohl rozehřát žádný oheň. Ne, oheň ne, ale vášeň, která zářila v Hermioniných očích.  Probleskla, když na něj pohlédla. Myslel si, že je skutečná. Ale teď věděl, že není. Horší už to být nemohlo.

 

xxx

 

Hermiona ležela v posteli. Podívala se na hodiny. Deset. Teď už se schovávala celé dva dny. Nemohla jim čelit. Nemohla čelit rodičům. Ani nikomu jinému. Ale užíralo ji svědomí.

Cítila se naprosto příšerně. Všichni k ní byli tak milí. Matka ji ani nenutila, aby šla a rozloučila se s Marilyn a Connorem, než odešli. Prostě ji nechala být v jejím pokoji a plakat v přesvědčení, že potřebuje strávit nějaký čas o samotě.

Ale to jediné, co celý ten den dělala, bylo, že se nutila chtít se zachovat čestně. Vylezla z postele a s nově nalezeným odhodláním zamířila dolů.

„Mami,“ řekla, když ji objevila v předsíni. Viděla, jak mizí v šatně, ale i tak pokračovala: „Musíme si promluvit.“

„O čem, zlatíčko?“

„No...“ řekla, nevěděla, jak začít. „Jen jsem ti chtěla říct... dobře, hm,“ těžce polkla a dívala se, jak si její matka vytahuje kabát. Lámala si hlavu, co si bude myslet. Otevřela ústa, ale nevyšlo z nich přiznání.

„Mami, kam jdeš?“ zeptala se užasle.

Diana se na dceru rozpačitě usmála a uvázala si kolem krku šátek. „Mám pacienta. Velmi naléhavý případ,“ odmlčela se. „Kořenový kanálek. Doufám, že chápeš...“

„Jistě, mami.“

„No, dobrá.“ Usmála se a políbila dceru na tvář. „Na povídání si uděláme čas jindy.“

Hermiona si uvědomila, že pravda bude muset počkat.

 

xxx

 

Zatímco byla matka pryč,  Hermiona se snažila něčím zaměstnat. Odnesla nádobí, uklidila svůj pokoj, osprchovala se... a tak podobně. Znovu pohlédla na hodiny a přemýšlela, jak dlouho může trvat vyčištění zatraceného kořenového kanálku.

Když vyčerpala nápady, jak zabít čas, zamračila se a zamířila do kuchyně. Možná, že malá svačinka by jí mohla pomoci zaměstnat její mysl.

Po nájezdu na lednici se posadila ke stolu s nalezenými zbytky krocana. Vzala si kousek a znuděně začala třídit chaotickou směs papíru, kterou tam někdo odložil.

Horní část hromady tvořilo jen několik novin. Rychle je odsunula stranou; akorát jí připomínaly práci a článek odeslaný Dracovi. Potřásla hlavou, jako by tím z ní dokázala odstranit myšlenky na něj.

Pod novinami leželo pár otevřených vánočních přání. Také je odstrčila bokem. Právě teď měla svátečního ducha plné zuby. Poslední byla zvláštní pozvánka na silvestrovský večírek Grangerových.

Hermiona očima prolétla detaily, i když opravdu nemusela... všechno zůstávalo každý rok stejné.

Rodiče se trochu rozšoupli a uspořádali jejich mejdan u Macriho, což byla vybraná restaurace v nejmodernějším hotelu ve městě.

Zavřela pozvánku, odložila ji na vrchol hromádky a než dojedla, všechno poklidila. 

 

xxx

 

Draco byl znovu v kanceláři a od časného rána pracoval jako šílenec. Hleděl na něj jeho pracovní kalendář. 31. prosince, stálo tam. Silvestr, připomínal mu velkými tučnými písmeny, která, jak mu připadalo, se mu vysmívala.

Svraštil čelo. Věděl, že to skončilo. On a Hermiona skončili, ačkoli ve skutečnosti nikdy nezačali být spolu. Věděl to, ale navzdory tomu podvědomě stále cítil nějakou naději. Pořád měl být s Hermionou v domě jejích rodičů. Neměl důvod cítit naději a říkal si, že by byl idiot, kdyby tomu věřil, ale nedokázal o tom neuvažovat.

Nemohl zapomenout, jak jí zářily oči, když ji rozesmál, nebo jak široce se otevřely, když uviděla náhrdelník, který jí dal k Vánocům, nebo jak...

Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání. Byla to Amy.

„Dobré ráno, pane Malfoyi,“ řekla zdvořile, „tady je vaše pošta.“ Odmlčela se a vypadala, jako by o něčem přemýšlela. „Chtěla jsem vám poděkovat za včerejšek...“

Dracův obličej na sebe téměř okamžitě vzal depresivní výraz. Těšil se z jejího štěstí, ale právě teď si nemohl vyslechnout její příběh. Nemohl poslouchat, jak šli se snoubencem na piknik, nebo se projít po pláži, či cokoli zatraceně podnikali. A rozhodně nechtěl poslouchat, jak spolu budou na věky šťastní.

„No, jestli je to všechno, Amy, tak se musím vrátit k práci,“ řekl úsečně a okamžitě litoval, že byl tak hrubý.

„Ne, není to všechno.“ Překvapeně vzhlédl. „Když jste mi dal včera volno, přemýšlela jsem o tom, co jste řekl. Nevěděla jsem, a vlastně ještě pořád nevím, jestli bych to měla říct... protože kdo jsem, abych vám v čemkoli radila? Ale pracuji tu už hodně dlouho a vím, že jste lepší, než si myslíte. Se vší tou prací přesčas hádám, že bych to měla vědět. A, no, nikdy jsem vás neviděla tak na dně, jako jste teď. Nevím, co se stalo s tou dívkou, ale myslím, že byste to měl ještě jednou zkusit. Zdá se, že za to stojí.“

Draco byl v šoku. Jak jednoduše to vypadalo, když to navrhla. A věděl, co má dělat.

Amy teď vyhlížela trochu vyděšeně. Za tohle určitě dostane padáka. Neměla právo to říkat. Její podvědomí na ni teď ječelo za to, že je takový žvanílek, ale pak mu pohlédla do tváře.

Myslela si, že se stal zázrak, když ho viděla usmívat se.

„To bylo to nejkrásnější, co jsem za dlouhou dobu slyšel. Máte naprostou pravdu,“ řekl a začal odkládat papíry stranou.

„No, děkuji, pane -“ začala mluvit, ale přerušil ji: „Amy, vezměte si den volna... ne, vezměte si týden!“ Odmlčel se a přehodil přes sebe kabát. „Jen ještě napřed udělejte jednu věc.“

„Cokoli chcete, pane.“

„Najděte mi auto, musím jet někam, kde potřebuji být.“



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 13. kapitola



                    

                      11. prosinec



 

Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

Kapitola 13. Druhé šance

 

Draco jel strašně rychle, překračoval povolenou rychlost. Takhle to říkala Hermiona, že? Pokusil se vzpomenout si, o čem minule mluvila. Cesta k jejím rodičům trvala dlouho a učit se zpaměti jména koček její tety Lydie nebyla zrovna jeho představa zábavy, takže mu Hermiona vysvětlovala základy řízení.

Po její lekci si uvědomil, že řídit není tak špatné. Byl příjemně překvapen svými novými jízdními dovednostmi. Teď řídil podruhé a byl hodně dobrý. (Hermiona mu na hodinu půjčila volant, když se cítila unavená.) Usmál se sám sobě a svému nově objevenému talentu.

To bylo předtím, než ve zpětném zrcátku uviděl blikající červené světlo. Zamračil se a přál si, aby se přenesl. Proč dovolil svému strachu z rozštěpení, aby mu v tom zabránil, mumlal si pro sebe.

Nevypadalo to moc dobře, tak se rozhodl zastavit u krajnice. Sledoval, jak vysoký, hubený muž v jakémsi druhu uniformy poklidně vystoupil z vozu a přiloudal se k jeho autu.

„Víte, co jste udělal, synku?“ zeptal se skloněný tak, aby na Draca viděl okénkem.

„Jel jsem...“ odvětil Draco nevinně, protože zcela upřímně netušil, co udělal špatně. Mrkl na hodiny na palubní desce. Připozdívalo se. Jel do svého bytu, aby si sbalil pár věcí, které bude potřebovat, a měl to asi hodinu jízdy do domu Hermioniných rodičů.

„Na vtipy nemám náladu. Řidičský a technický průkaz?“ pohlédl skrz letecké sluneční brýle na muže před sebou a čekal na odpověď.

Řidičský a technický průkaz, zmateně uvažoval Draco. Co to k čertu bylo? Hermiona zjevně něco vynechala, když s ním probírala tahle pikantní mudlovská fakta. Odhlédnuto od skutečnosti, že by se z toho mohl prostě vymluvit, že ano.

„To není moje auto. Patří firmě.“ To je dobrá odpověď, pomyslel si, a koneckonců je to i pravda. Podíval se otevřeným oknem na policistu.

„Prosím, vystupte z vozidla,“ přišla odpověď.

Ne,  tohle Draco nepředpokládal. Důstojník vytáhl bloček, připravený vypsat mu pokutu, když vtom si Draco uvědomil, že to trvá příliš dlouho. Nedorazí včas. 

„Podívejte, už jsem měl být někde jinde.“

„A já tu mám práci. Vystupte si z vozu,“ řekl muž nesmlouvavě. Draco rozrazil dveře auta, vylezl a přitom si pod vousy mumlal hrubé kletby.

„Myslím, že mi nerozumíte,“ začal.

„Ne, myslím, že vy nerozumíte mně,“ zněla odpověď. Draco sáhl do kapsy pro hůlku. Doufal, že si toho muž nevšimne. Také nevšiml, soustředil se na vypsání pokutového lístku. Draco zvedl hůlku, a než mohl policista říct jediné slovo, ležel na zemi zneškodněný Dracovým kouzlem.

Draco seslal další a odlevitoval ho zpět do policejního vozu. Pak schoval hůlku, vrátil se do svého vozu a znovu se rozjel, zatím co si mumlal o zatracených mudlech.

 

xxx

 

Hermiona se netečně připravovala na silvestrovský večírek.

Neměla dobrou náladu. Musela ještě říct matce pravdu. Když se matka vrátila z ordinace, byla vyčerpaná a Hermiona tak trochu ztratila nervy, nechala ji tedy jít spát.

Vytáhla své nové černé koktejlky, které si koupila těsně předtím, než přijela na návštěvu. Kouzlem si vysušila vlasy, ale neobtěžovala se s nějakými velkými úpravami. Líčení omezila na zakrytí váčků pod očima, trochu řasenky a nádech lesku na rty.

Prozkoumala svůj vzhled v zrcadle. Nevypadala jako obvykle… ale tahle utahaná verze bude muset stačit.

Obrátila se k odchodu, když vtom ji upoutal stříbrný záblesk. Podívala se na noční stolek a spatřila řetízek se smaragdem, který jí dal Draco. Z očí se jí vyřinuly slzy. Řekla si, že nebude znovu brečet, ale nemohla si pomoct.

Přestaň! Nenáviděla se za ten pláč. Všechno si zavinila sama. To ona ho požádala, aby přijel. Byl to její nápad!

Samozřejmě, že se do něj nechtěla zamilovat, ale to teď bylo vedlejší.

Z myšlenek ji vyrušilo zaklepání na dveře. „Je pět, zlatíčko, odcházíme,“ řekl tiše otec.

„Dobře, tati.“ Na poslední chvíli se jí povedlo popadnout a strčit do kabelky pár drobností, pak vyrazila.

 

xxx

 

Draco zaparkoval a vystoupil z auta tak rychle, že mohl dost dobře udělat rekord. Už padl soumrak a hrozně se bál, že nedorazí včas. Zběsile zaklepal na dveře, počkal a znovu zaklepal.

Zazvonil na zvonek. Jednou, dvakrát, třikrát, ale žádná reakce. Uvědomil si, že nikdo není doma, posadil se na schody a složil hlavu do dlaní. Bylo příliš pozdě. Pokusil se a selhal.

Pomalu vstal a zamířil zpět k autu. Otevřel dveře a ještě jednou se podíval na dům. Na světla, ozdoby, na sněhuláka před vchodem. Na sněhuláka, kterého udělal s Marilyninými dětmi.

Pak dostal ten nejskvělejší nápad: Marilyn. Marilyn bude vědět, kde je!

Měl další šanci.

 

xxx

 

Zdálo se, že večírek se táhne už celou noc, s těmi zjevně soucitnými gesty a lítostivými pohledy těch, kteří to věděli. Hermiona sotva promluvila, na otázky odpovídala většinou jednoslabičně. Nedotkla se žádného jídla. Přesto však měla stále nějaké pití. Ale jakkoli dobré byly mudlovské lihoviny, nebylo to nic v porovnání s tím, co obvykle pila v Děravém kotli. Ach, jak prahla po doušku Ogdenské starorežné!

Možná by jí pomohla přečkat čas do půlnoci.

 

xxx

 

Draco zabočil na příjezdovou cestu, nechal běžet motor, vyskočil z auta a vrhl se k domu. Zaklepal jednou, dvakrát, třikrát. Tentokrát měl víc štěstí. Dveře se otevřely a objevila se poněkud překvapená Marilyn.

„Draco?“ zeptala se. „Co tady děláš?“

„Je tu Hermiona?“ ignoroval její otázky.

„Ne, není,“ řekla a Dracovi se zarazil dech v hrdle.

 

xxx

 

Hermiona neustále sledovala hodiny. Byla ráda, že se konečně blíží půlnoc. Nemohla se dočkat návratu domů. Jít do postele a ráno se vrátit k sobě do bytu. Mohla by zajít do novin a vzít si volno.

Z myšlenek ji vytrhla něčí žádost o tanec. Odmítla, ale nebylo to přijato jako odpověď. Chopila se vztažené ruky.

Nepřítomně zaznamenala, že to byl Drew. Syn matčina starého kamaráda z univerzity. Kapela hrála pomalou píseň a ona s rukou na jeho rameni bloudila očima kolem parketu. Zavřela oči a chvíli se cítila, jako by tančila s Dracem. Ale to bylo příliš krásné, než aby to byla pravda.

 

xxx

 

Marilyn se zrovna povedlo uklidnit děti a usadit je k televizi, když zaslechla klepání na dveře. Zoufale vypadající Draco na prahu jejího domu ji nesmírně překvapil. Ptal se na Hermionu. Řekla mu, že tady není, teprve pak si všimla auta na příjezdové cestě. „Ty jsi jel celou tu cestu?“ zeptala se a její srdce skoro roztálo.

Věděla, že má dobré úmysly. Tento muž byl pro její sestřenku jako stvořený, tím si byla jistá. Udělala by cokoli, aby mu pomohla.

„Ano,“ řekl, „jel. Víš, kde je?“

Marilyn se ohlédla přes rameno, očima utkvěla na stolku proti dveřím. Nebyl si jistý, o co jde, a proto začal nesouvisle vysvětlovat.

„Hrozně jsme se pohádali a musím s ní mluvit, jenže nevím, kde je. Jel jsem k ní domů, ale není tam, a já nevěděl, kam jinam jít a musím ji vidět,“ vychrlil ze sebe rozrušeně.

Marilyn nakonec našla, co hledala. Otočila se k němu. „Počkej,“ řekla. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Já vím… a tady…“ napsala tužkou na kus papíru, „na téhle adrese je silvestrovský večírek.“ Mrkla na hodinky. „Jestli teď vyrazíš, měl bys to stihnout.“

Usmál se. Měl poslední šanci. To musí zvládnout. A s novým odhodláním se otočil a utíkal k autu. Když odjížděl, zamával jí na rozloučenou.

Marilyn se zasněně usmála a vzpomínala na romantické pošetilosti, které kvůli ní dělal Connor. Z haly k ní dolehl jeho hlas: „Kdo to byl, drahoušku?“

Obrátila se k němu a řekla prostě: „Rodina.“



Poznámka:


Drobné nedorozumění, 14. kapitola



                    

                      12. prosinec



 

Drobné nedorozumění

 

Autor: redflower     Překlad: denice          Beta: Jimmi a Sevik99

 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1774324/1/A_Little_Misunderstanding

 

Rating: 13+

 

Kapitola 14. Už žádná další nedorozumění

 

Dohráli skladbu, a než si to Hermiona uvědomila, Drew už ji vedl pryč z tanečního parketu. Velmi ji to potěšilo, protože cítila, že jestli ji vyzve k dalšímu tanci, začne plakat. Ne že by nebyl pohledný mužský, a pravděpodobně se mu jinak líbila, ale nebyl... no prostě nebyl Draco.

Náhle na něj pohlédla, když si uvědomila, že na ni mluví. Po pravdě řečeno se ztratila v myšlenkách. Děkoval jí za tanec. „Bylo mi potěšením,“ odpověděla, i když to tak ve skutečnosti nebylo. Ještě chvíli se na ni díval a ona mu věnovala cosi, co se mohlo nazvat úsměvem, v naději, že ho to přiměje odejít. Naštěstí to udělal, protože vážně nevěděla, jak jinak se ho zbavit.

Cítila, jak se jí oči plní horkými slzami, a tak rychle vyrazila na toaletu. Jakmile tam vešla, roztřesenýma rukama se chytla okraje pultu a opřela se o něj. Nevěděla, proč ji to tak citově ničí. Nikdy taková nebyla. Vždycky se dokázala ovládnout. I když se zdálo, že jistý Zmijozel ji vždycky dokázal připravit o sebekontrolu.

Zvolna vzhlédla a zachmuřeně na sebe pohlédla do zrcadla. Řasenka se jí rozpouštěla a po tváři jí stékala osamělá slza. Spěšně ji otřela, už ji víc nechtěla vidět. Pak se prohrábla kabelkou. Hledala kapesník nebo cokoli, co by jí pomohlo vylepšit její současný vzhled.

Zatajila dech, když na dně kabelky uviděla smaragdový záblesk náhrdelníku.

Merline, pomyslela si, proč ho sem vzala? Proč nemohl zůstat ležet na stolku? Zatraceně, tak moc ho tam chtěla nechat, aby na něj zapomněla. Měla ho Dracovi poslat zpátky s článkem. Pochybovala, že by chtěl, aby si ho ona nechala i nadále.

Hermionina ruka se však proti její vůli vnořila do kabelky a chvějícími se prsty šperk vytáhla. Držela jej v dlani a zadívala se na třpyt jeho faset.

Najednou se otevřely dveře toalety a vešla starší dáma. Hermioně vyhrkly do očí slzy. Žena vypadala trochu překvapeně. Ačkoli, kdo by nebyl, kdyby viděl tuhle chudinku tak smutnou? Moudré staré oči se sklápěly, až se zastavily na šperku.

„Ach, panenko,“ řekla laskavě, „chtěla byste s tím pomoct?“ Aniž by počkala na odpověď, přistoupila k Hermioně a vzala jí náhrdelník z ruky. Rozepla ho a rychle ho dívce zaklapla kolem krku. Pak pohlédla do zrcadla, chtěla vidět Hermioninu reakci.

Když viděla její vlhké oči, vytáhla kapesník a vtiskla jí ho do dlaně. Jemný, trpkosladký úsměv slétl na dívčí rty jako odpověď na toto gesto.

„To je ono, drahá,“ řekla tiše a Hermiona se pomalu pokoušela opravit své nalíčení. Za chviličku se obrátila, aby kapesník vrátila a poděkovala, ale žena byla pryč. Rychle vyšla z toalety, očima prohledávala sál, hledala odcházející postavu, ale dámu už nenašla.

Zvolna se vracela ke svému stolu, když ji cosi zaujalo. Zahleděla se ke dveřím, kde viděla skupinku rozrušených lidí. Pomalu pokračovala a přemýšlela, proč dělají takový povyk.

 

xxx

 

Draco byl minutu od minuty nervóznější. Právě vjel na parkoviště. Zabouchl dveře vozu a běžel ke dveřím. Odstrčil pár lidí stranou, jak se hnal do čela zástupu. To mu vyneslo pár kleteb a výkřiků.

Ignoroval je, snažil se dohodnout s vrátným. Neměl pozvánku, takže vrátný nejevil ochotu pustit ho dovnitř. Znovu pohlédl na své hodinky. Zatraceně, určitě to zmešká, jestli ho ten mizerný chlap nepustí dovnitř. Už čtvrt hodiny se s ním hádal, snažil se ho nějak přemluvit.

 „Podívejte, už jsem vám řekl, že pozvánku nemám, ale potřebuji vidět někoho, kdo je uvnitř.“ Merline, on v té věci neustoupí ani o centimetr, že? Draco ho chtěl jednoduše proklít, ale kolem bylo příliš lidí. „Slibuji, že tam budu jen pět minut. Musím s někým mluvit a hned půjdu pryč... prosím.“

Muž si zkřížil paže na hrudi a ještě víc mu zahradil cestu. „Jestliže nemáte pozvánku, nemůžete vstoupit,“ řekl přísně.

Draco neměl na vybranou. „Raději byste mě měl zatraceně...“ řekl pevně a rukou nahmatal svou hůlku.

 

xxx

 

Hermiona vykulila oči, když uslyšela někoho křičet. Byl to jeho hlas. Byl to Dracův hlas. Ale ne, ten to být nemohl. Potřásla hlavou a odvrátila se. Zaznělo to znovu. Jak zahlédla zablesknout se platinové vlasy, pomyslela si, že se zbláznila.

Ale ne.

Rychle se protáhla mezi několika lidmi ve snaze dostat se ke dveřím, aby zjistila, jestli je to opravdu on. Skoro jí upadla kabelka. Při tom pohledu jí spadla brada a zůstala stát s otevřenými ústy.

Draco už měl hůlku napůl venku z kapsy, když ji zahlédl a rychle si pod vousy zamumlal: „Díky, Merline.“ Hbitě zastrčil hůlku zpět a ukázal na Hermionu: „Podívejte se támhle.“ Odmlčel se. „Koukněte, ona mě zná. Prosím, jen mě nechte jít dov...“

Muž se otočil k Hermioně a přimhouřil oči, ale ustoupil, když slyšel dívku říci jeho jméno. „D-Draco?“

Ale ten už nečekal, rychle vrátného obešel a zamířil k ní.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se s naléhavým pohledem. „Prosím.“ Přikývla a vedla ho k hlavnímu sálu, dál od vražedných pohledů vrátného.

 

xxx

 

Vzhlédla k Dracovi pohledem, o němž doufala, že je lhostejně blazeovaný. Očima sklouzla k jeho ruce na svém lokti a pomalu se vymanila z jeho sevření.

„C-co tu děláš?“ zeptala se tiše a svraštila obočí.

Draco věděl, že k tomuhle dojde. Byl by blázen, kdyby to nečekal. Rychle začal vysvětlovat: „Hermiono, vím, že tuhle situaci bych kvůli nedostatku výstižnějšího označení nazval komplikovanou, a že...“ Přerušily ho hlučné hlasy okolních lidí, radujících se a začínajících odpočítávat do půlnoci.

10...9...8...

Na chvíli se rozhlédl kolem, než se stříbřitýma očima vrátil zpět k ní.

„Hermiono,“ řekl, vzal její ruce do svých a zadíval se hluboko do jejích uslzených očí, zatímco odpočítávání pokračovalo.

7...6...5...4...

Otevřel ústa, aby se pokusil mluvit dál, ale nedokázal najít slova. Copak je teď čas ztratit řeč? Ne, určitě nečekal, že to bude tak těžké. Pak dostal nápad.

3...2...1! Šťastný nový rok!

A jakmile Hermiona uslyšela výbuch veselí, doprovázející zvonění, které oznamovalo, že nastal Nový rok, ucítila Dracovy rty na svých. Se zjevným výrazem překvapení v obličeji se odtáhla a pohlédla na něj.

Tváří se téměř dotkla jeho a tiše pronesla: „Draco...“ V očích měla naléhavost. Tohle nebyl ten druh novoročního polibku, jaký čekala.

„Pššt…“ řekl a očima klesl ke šperku, který jí daroval a teď ho měla zavěšený na krku. Ztěžka polkl a znovu našel hlas. „Já... vím, že to všechno začalo nedorozuměním a nebylo to opravdové, ale poznal jsem tě dost na to, abych věděl, že nám chci dát šanci. Bez tebe jsem troska,“ domluvil a hleděl na ni, zatímco s úzkostí čekal na její reakci.

Tehdy se rozplakala, přejela rukama po jeho pažích vzhůru a objala ho. Skryla si tvář do ohbí jeho krku a pevně se ho držela. Za chvilku se odtáhla, ale jen tolik, aby mohla šeptnout: „Nemyslela jsem, že se vrátíš.“

Na Dracově obličeji se objevila úleva, následovaná úsměvem. „Nemyslel jsem, že bys to chtěla.“ Tomu se usmála a sklonila hlavu, aby mu ji položila na rameno, ale zarazila se a vzhlédla, když znovu promluvil.

„Teď bych tě rád políbil,“ řekl a usmál se od ucha k uchu, „opravdově.“

 

KONEC

 

 




Poznámka: