Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Našlapuj zlehka - úvod



Našlapuj zlehka
Tread Softly

 Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1847353/1/

Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: arabeska, Calwen   Banner: arabeska



Autor souhlasil s překladem

 Rating: M, tj. 16+, místy 18+ (kvůli násilí)
Drama/Romantika
Slash - Snarry

 21 kapitol, 182 tisíc slov
(některé příliš dlouhé kapitoly budou děleny)

 

Had I the heavens embroidered cloths,
Enwrought with golden and silver light,
The blue and the dim and the dark cloths
Of night and light and the half-light,
I would spread the cloths under your feet:
But I, being poor, have only my dreams;
I have spread my dreams under your feet;
Tread softly because you tread on my dreams.

Kdybych měl z nebe vyšívaný šat
vetkaných stříbrných i zlatých svitů,
blankytný, šerý nebo temný šat,
šat noci, šat dne i šat polosvitu,
pod nohama bych ti jej rozprostřel.
Ale já chudák mám jen svoje sny.
Pod nohama jsem ti je rozprostřel.
Našlapuj zlehka, šlapeš na mé sny 

William Butler Yeats: “He wishes for the Cloths of Heaven“
(Touha po nebeském šatu – překlad Jiří Valja, 1961)

  

Shrnutí: „Jsem Jonathan Frost. Byl jsem Voldemort a Tom Raddle. A byl jsem taky Harry Potter.“ Po finální konfrontaci s Voldemortem se Harry změní a je hozen zpět v čase do doby Pobertů a mladého Severuse Snapea.

Prohlášení:
Tento příběh je založený na charakterech a situacích vytvořených a vlastněných J. K. Rowlingovou, různými vydavateli včetně Bloomsbury Books, Scholastic Books a Raincoast Book a společností Warner Bros.
Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží autorovi Dius Corvus. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka překladatelky:
Tato povídka je dalším dílem, které se stalo mou srdeční záležitostí. Nad překladem jsem neváhala ani chviličku. Zaprvé – autorem je muž, ve fanfikci jev nepříliš vídaný, zejména s ohledem na použitý pairing. A zadruhé – netradiční, napínavý, temný příběh s vlastní historií sahající až k zakladatelům mě zcela pohltil. Navzdory názvu nečekejte lehké čtení. Zapomeňte na dětského Harryho a na Harryho puberťáka. Tohle je válkou ošlehaný muž, který kvůli přežití neváhá sáhnout po krajních prostředcích. Pojďme spolu zjistit, jestli v něm zbylo ještě něco z té síly, kterou „Pán zla nezná“…

Poznámka pro neslashaře:
Pokud znáte mé překlady, víte, že si nevybírám prvoplánové slashovky, naplněné sexem a unylým vzdycháním. Proto vás vybízím, dejte příběhu šanci. Byla by škoda minout ho jen kvůli několika náznakům vztahu mezi dvěma muži, na což budu samozřejmě u jednotlivých kapitol průběžně upozorňovat.


Příběh má pokračování s názvem „Ashes of Time“ (pracovní český název „Zbytky z času“), jehož překlad mám rovněž v plánu.


Prolog



Našlapuj zlehka
Tread Softly

 Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1847353/1/

Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: arabeska, Calwen   Banner: arabeska


 Rating: M, tj. 16+, místy 18+ (kvůli násilí)
Drama/Romantika
Slash - Snarry



Prolog

 


Vichr se proháněl po vlhkých kamenech, omšelých věkem a letitým omíláním kalnou vodou. Podél stěn stáli muži v pláštích, tváře skryté pod bílými maskami. Uprostřed prostorné místnosti se tyčil čaroděj s rudýma očima a před ním na zemi ležel muž. Kolem nich skučel vítr.

Crucio!" zasyčel rudooký čaroděj a muž sebou trhl jako loutka v rukách neopatrného dítěte. Jeho křik se odrazil od stěn a hledal si cestu ven. Mužovy ruce byly spoutány hrubými provazy a tělo pokrývaly modřiny a krev. Na čele mu vystupovala jizva ve tvaru blesku.

„Tak se znovu setkáváme, Pottere," zašeptal čaroděj, na rtech chladný úsměv. „Ale na rozdíl od setkání před třemi lety tu tentokrát nebude žádný zrádce, aby tě ochránil. Crucio!"

Muž znovu vykřikl, ačkoliv jeho hlas už ochraptěl, a na zem dopadly kapky krve.

„Připraven zemřít, Pottere?"

Pruh červeného světla se jako trnitý šlahoun ovinul kolem trýzněného muže, až sebou na krví potřísněné podlaze škubl. Oči měl skelné a nevidomé bolestí.

„Měl bys mi poděkovat, Pottere," usmál se šílenec. Byl to velice ošklivý úsměv, který odhaloval špičaté zažloutlé zuby. „Setkáš se se všemi těmi všetečnými hlupáky, které jsem zabil... se svými rodiči a tím psím kmotrem, kterého nás zbavila Bellatrix. A brzy, velice brzy za tebou pošlu další: toho mudly milujícího blázna Brumbála i tu bandu zrzounů. Weasleyovy..."

Mužův těžký dech zněl jako zimní vichr pronikající skrz rozeklané skály a útesy. Zvedl hlavu. Vrátil se mu zrak a z mlhavých hlubin bolesti vyskočila jiskra vzdoru. „Tak mě tedy zabij, Tome," zachrčel. „Tolikrát už jsi to zkusil, ale pokaždé jsi selhal, dokonce i když jsem byl... ještě mimino. Díky kouzlu mudlorozené z tebe zůstal jen přízrak... do toho, ty cvoku poloviční krve-"

Crucio."

Muž se znovu zazmítal bolestí. Červené světlo pulzovalo stěží kontrolovatelnou zuřivostí, která prosakovala maniakovým hlasem.

„Zemřeš, Pottere – dnes zemřeš, ale nejdřív tě označím a ukážu světu, kým se jejich zachránce stal..." Červené světlo pohaslo a nahradilo ho černé. „Inuro Morsmorde!" Světelný proud explodoval, zatřepotal se jako malátní netopýři, prorazil si cestu vzduchem a vpálil se do mužovy zkrvavené hrudi. Jeho bolestný výkřik pohřbilo škvaření masa a pád do temnoty.

Rudooký fanatik se usmál a zvedl ruku. Muž, nyní se znamením lebky a hada vpáleným do hrudi, plul bezvládně vzduchem. „Tvoje tělo pověsím na bradavickou bránu, ale rád bych si nechal tvoji hlavu. Možná s malou připomínkou. Inuro Morsmorde." Mladíkova kůže zasyčela. Čelo, tvář a nos pokryly černé čáry a ústa se rozevřela k výkřiku.

„Sbohem, Harry Pottere," zasyčel psychopat. „Už mě víckrát nespatříš." Pozvedl svou tisovou hůlku k jizvě ve tvaru blesku, ale nepovšiml si úsměvu na mužově dobité tváři, tak slabého, že zůstával neviditelným pro každého, kdo po něm nepátral.

Avada Kedavra," pronesl čaroděj šeptem. V místnosti vybuchlo zelené světlo a rozlilo se i do těch nejzapadlejších koutů, ozářilo všechno vůkol – tmavé otvory v maskách, záhyby na krví pošpiněných hábitech. Bylo to jako ohlušující úder hromu, přestože nezazněl žádný zvuk. Zelené světlo změnilo tok a strukturu a přidal se k němu jekot, tak vysoký a pronikavý, že světlo roztříštil, a na to se muž s jizvou zhroutil na zem vedle hromady látky a popela, která bývala rudookým čarodějem.

Kdosi zařval, že padly ochrany, že je jejich Pán mrtev. Mužovy oči se zaměřily na zkrvavenou zem a jeho rty se váhavě roztáhly do úlevného úsměvu. Ten se ale vytratil, když se nad hromadou látky a popela zformoval mihotající se stříbrný obláček.

Muž zmateně vzhlédl. Zdálo se, že jeho i tuto mlhu polapil sám čas, jenž se vzápětí zastavil, a oni na sebe hleděli se zdáním údivu. Poté obláček, téměř s neochotným povzdechem, vplul do mužova těla a muž otevřel ústa v němém výkřiku.

ooo

Remus Lupin vycítil pád ochran a otřásl jím šok, díky kterému se ta chabá jiskřička naděje rozhořela v silný plamen, když zaznamenal, že ho spolu se zástupem bystrozorů – překvapených, zaskočených či vítězně jásajících – přenášedlo přepravilo do temné komnaty, kde se nacházel mrtvý Voldemort.

Odsunul závoj překvapení stranou a jeho hůlka sekala po ohromených Smrtijedech křížem krážem kletby a kouzla jako smrtící kosa s rázností a silou, kterou necítil už téměř čtyři roky – od té doby, co Voldemort prošel rituálem, díky kterému se stal mocnějším než Harry a Brumbál dohromady. S instinkty vyvolanými úplňkem, od kterého uplynul teprve jeden den, se sehnul, vypálil další kletbu a zoufale se rozhlédl. Kde je Harry?

Vzduch bzučel kouzly a Remus se musel neohrabaně překulit po podlaze, aby se vyhnul zuřícímu proudu magie – zastavil se, protože pátral po pachové stopě kmotřence svého nejlepšího přítele; kde ten chlapec je?

„Harry!" zvolal, ale jeho hlas zanikl v burácení zaklínadel a výkřiků. „Harry!"

Odmrštil stranou jednoho z protivníků a nabyl dojmu, že v mezeře mezi těly uviděl – myslel si, že vidí – tam v temnotě, zahalené stíny, které se mihotaly barvami –

HARRY?"

Uprostřed místnosti vedle hromady hadrů leželo nahé tělo. Svíjelo se jako v urputném zápase s nesnesitelnou bolestí a obklopovala ho, ačkoliv to mohla být hra světel způsobená množstvím kleteb a kouzel, nadpozemsky stříbrná záře, jež měnila rudou krev v černou a v zelených očích plných utrpení zažehávala plamen.

Je zraněný, těžce zraněný, pomyslel si Remus s návalem úzkosti. Nedokázal si vzpomenout, jestli někdy viděl Harryho tak odhaleného, tak otevřeného a zranitelného; po šest měsíců, od okamžiku, kdy opustil úkryt, představoval mladík klidný pilíř naděje a síly v rozpadajícím se světě. Ale vlkodlak si vybavoval záblesky jiného já, které se u Harryho objevovaly od doby, kdy ho Snape před třemi lety zachránil z Voldemortových spárů. Chlapec mu až odporně připomínal jednu z obětí oné mudlovské genocidy, holokaustu, jenže teď to bylo horší, kvůli vší té krvi a onomu pachu nežití a zoufalství, který se kolem chlapce šířil; a i když se Chlapec, který přežil, usmíval a tiše zklidňoval obavy, Remus si stejně říkal, že náznaky toho pachu přetrvávaly.

„Harry, vydrž!" zavolal. Poháněný strachem se drápal vpřed s vlčím vrčením. Nerozuměl stříbrnému světlu nebo tomu, co to potrhlé Voldemortovo kouzlo vyvolalo, ale věděl, že se musí k chlapci dostat. Byl zázrak, že Harry dosud nezemřel kletbou nějakého Smrtijeda, ale vypadalo to, že svíjející se stříbrná záře kolem něj vytváří mihotavý prostor a brání temnému chaosu v přístupu –

Zahlédl malý černý stín, který vnikl do kruhu a protáhl se do nízké, hubené postavy, víc krysy než člověka –

NE! zaječel Remus v duchu a zdvojnásobil své úsilí, ale jako kdyby bojoval proti mořskému přílivu... Klopýtl, ucítil, jak ho cosi udeřilo přes ústa, vystřelil kletbu, setřel si krev ze rtů a zaostřil potem zalitýma očima –

Pettigrew mířil hůlkou na Harryho krk, ale třesoucí se chlapec si toho zřejmě nevšiml; Smrtijedova ústa se hýbala, jenže pak zvolnila, jako kdyby je zpomaloval sám čas. Harry ztuhl, tvář mu zkřivila bolest a s ostrým zábleskem světla zmizel.

ooo

Když se ochrany zhroutily, Hermiona skočila do boje s nasazením získaným mnoha roky tréninku. Rychle a efektivně složila tři Smrtijedy ještě dřív, než byla nucena vztyčit ochranný štít. Matně zaznamenala, jak se její odhodlání přetváří do blyštící čepele, kované a broušené nadějí, již se už téměř neodvažovala cítit: ochrany padly, slyšeli ten poslední výkřik, Voldemort je mrtvý...

Když srazila dalšího Smrtijeda, zahlédla Remuse, který se dral davem jako šílenec. Ve světle kouzel zářily jeho oči jako jantar a tvář mu krabatil znepokojivý výraz zoufalství. Z hrdla se mu vydral výkřik.

„HARRY?"

Hermiona se otočila a málem upadla, když se jejím štítem prodralo kosti drtící kouzlo. Zuřivě kletbu odrazila, osvobodila se a razila si davem cestu za vlkodlakem.

„Harry?" křičela, ačkoliv slovo se vytratilo, jakmile opustilo její hrdlo. Místnost se stala žhoucí výhní křiku, jekotu, záře světel, smrtící magie, chraplavého řevu a zmatených lidí – to vše narušované občasnými záblesky odporně zeleného světla, protínajícími temnotu jako blesky.

„Ha –" nadechla se, ale musela odklonit znehybňující kouzlo řítící se jejím směrem. Dovolila si krátce mrknout k místu, kde ležel Harry – skoro nic neviděla, prostor vřel peklem zabíjení a boje –

V tom místnost zaplnil jasný záblesk bílého světla, tak rozdílný od barev kleteb a zaklínadel.

Vzápětí Hermiona ucítila nápor síly, který ji odtlačoval s urputností přílivové vlny. Skrčila se, snažila se udržet na nohou, ale síla byla příliš mocná. Zvedla ji, jako vlny zvednou bezvládný trs mořských řas, a v magii, která ji odmrštila, téměř slyšela divoké hlasy.

Nakonec světlo pohaslo. Hermiona se snažila zorientovat, protože si uvědomila, že celá místnost se zdá nepřirozeně tichá. Její oči se teprve přizpůsobovaly náhlému šeru. Jediný zdroj světla vycházel z rozeklaných otvorů ve stropě a stěnách, které propouštěly slabý měsíční svit.

Pak se objevila další záře, tentokrát už povědomá. Brumbál stál s hůlkou zvednutou vysoko do vzduchu a celé jeho tělo jako by se třpytilo.

„Voldemort je mrtvý," pronesl hlasem, který zdánlivě rezonoval celou místností. Přejel pohledem dav a Hermiona se otřásla. Když člověk viděl ty bílé vlasy, vrásky a unavený úsměv, bylo tak snadné zapomenout, že Brumbál je jedním z nejmocnějších žijících kouzelníků. „Další šiky bystrozorů jsou na cestě. Apeluji na vás – složte zbraně! Bude snazší docílit milosti, pokud skloníte hůlky bez odporu!"

Ticho. Hermiona zadržela dech. Brumbál značně riskoval a ona velmi pochybovala, že se skutečně blíží další kordony bystrozorů. Slyšela drsné oddechování, mumlání davu, natolik tiché, aby nepřehlušilo zvuk vody kapající z pukliny...

Náhle přišlo šoupání nohou a zelený záblesk. „Avada Kedavra!"

Hermioně ztuhla krev v žilách. Musela křičet, protože když namířila hůlku a zařvala kletbu, hrdlo měla ochraptělé. Ještě předtím, než pocítila zhmotnění své magie, místnost zazvonila tuctem hlasů a popraskané zdi osvítila záře desítek kouzel. Hermiona vyskočila na nohy, při tom na někoho nebo na něco šlápla, ale než stihla udělat cokoliv dalšího, spatřila, jak k ní míří proud rudého světla, a zhroutila se.

o0o

Ginny Weasleyová zaostřila zrak na plátěný baldachýn nad postelí. Rukou automaticky zašátrala po hůlce, ale zarazila se, když si uvědomila, že je na ošetřovně. Čisté bílé povlečení, uklidňující osvětlení, nejasná vůně léčiv...

Na okamžik zavřela oči. Pamatovala si zhroucení ochran, obrovskou nedůvěru k informaci, že Voldemort je mrtvý, šílenství následné bitvy – a pak ten zvláštní puls světla, který všechny boje ve zmateném okamžiku uťal. Vzpomínala si na Brumbálův nebezpečný hazard, odpornou zeleň smrtící kletby –

Znovu ji zachvátila panika. Slyšela Remuse křičet Harryho jméno, slyšela totéž volat Hermionu a po zarážejícím záblesku magie viděla, jak svět zezelenal. Byl Brumbál –?

„... Remus je na dobré cestě k uzdravení a věřím, že slečna Grangerová vyvázla před pár minutami."

Tak alespoň Remus a Hermiona jsou v pořádku, pomyslela si Ginny s úlevou a zaposlouchala se, jak se madam Pomfreyová pohybuje s obvyklou činorodostí mezi dvěma řadami nemocničních lůžek.

„Dobrá, dobrá," ozval se Brumbál. „Už jste viděla Severuse, Poppy? Nebyl ve svých komnatách, ani ve Velké síni."

Ginny pocítila, jak napětí v jejím těle polevuje. Díky Merlinovi – Brumbál zůstal naživu. Nevěděla, jak přežil; rozhodně viděla zelené světlo Avady Kedavry, ale už před několika lety se rozhodla prostě přijmout jakoukoliv zvláštnost, která se týkala Brumbála nebo Harryho.

„Poslala jsem ho uvařit pár lektvarů," řekla Pomfreyová. „Pravděpodobně je ve vedlejší místnosti, ale měl by brzy..."

„Ach, Severusi," pronesl Brumbál veselým tónem. „Dokonalé načasování. Vidím, že jste dokončil poslední várku lektvarů, které Poppy požadovala."

Ginny pohlédla ke vchodu ošetřovny. Závěsy kolem postele nebyly zrovna průhledné, ale rozeznala Snapea, který stál ve dveřích a levitoval před sebou tác.

„Dobré ráno, Albusi," pozdravil Snape, zatímco madam Pomfreyová opustila s podnosem ošetřovnu. „Hledal jste mě?"

„Ano, hledal," kývl Brumbál a odmlčel se. „Rád bych s vámi něco probral v soukromí."

Slova byla pronesena vlídně, ale Ginny v nich rozeznala závažný podtón.

„V tuto chvíli slouží moje komnaty zraněným," prohlásil Snape. „A všechno moje vybavení a přísady jsou tady..."

„Jsem ji jistý, že Poppy nebude vadit, když si půjčíme její pracovnu," navrhl Brumbál.

Když oba kouzelníci míjeli její postel, Ginny zavřela oči a srovnala dýchání do pravidelného rytmu.

„Předpokládám, že to má co do činění s Potterem," poznamenal Snape. „Jsou od jeho zmizení nějaké novinky?"

Ginny v šoku vytřeštila oči. Harry – zmizel?

„Ano a ne," odpověděl Brumbál. Ginny zaslechla zvuk otevírání dveří. „O místě jeho pobytu nemáme žádné nové informace, ale toto se ho týká, možná z mnoha úhlů."

Dveře se zavřely a ošetřovna se znovu pohroužila do ticha. Ginnyino tělo zaplavil strach. Pamatovala si, jak Voldemort posledně unesl Harryho. Stalo se to během obléhání ministerstva, a ačkoliv zničení odboru záhad zabránilo Voldemortovi získat tajemství v něm ukrytá, Ron a Harry byli zajati. Ginny polkla knedlík, který se jí utvořil v krku. Ron nebyl jediným členem její rodiny, který zemřel, ale zato byl prvním, a ty dlouhé týdny čekání se staly noční můrou...

Nakonec Severus Harryho zachránil (i když nepřinesl Ronovo tělo). Ale muž, který se vrátil, nebyl tím chlapcem, jenž zmizel. Před únosem byl Harry stále ještě... no, Harry. Sklíčený válkou a odpovědností vyplývající ze statusu Voldemortova úhlavního nepřítele, ale schopný se tu a tam chovat jako normální puberťák. Jenže po únosu působil až strašidelně. Mnohem méně se usmíval, vůbec se nesmál a dlouhou dobu jen tak vysedával s myšlenkami zřejmě někde úplně jinde.

A teď zmizel znovu.

Náhle Ginny zaslechla od kanceláře madam Pomfreyové krátký tlumený výkřik. Nastražila uši. Měla dojem, že to byl Snape křičící ‚ne', ale možná to byla jen její představivost –?

„... není možné! To –"

Tohle byl určitě Snape, pomyslela si. A znělo to velmi rozzlobeně. Opět nastalo ticho. Ginny přemítala, o čem si Snape myslel, že je to tak nemožné. Než tomu dokázala zabránit, ona myšlenka se zhmotnila: Nemůže jít o to, že Harry – zemřel?

Otevřely se dveře, a tak Ginny opět zavřela oči a zklidnila dýchání.

„Je mi to líto, Severusi," pronesl Brumbál vážným a vyčerpaným hlasem. Ginny to vyvedlo z míry. Voldemort je mrtvý; proč je tedy stále tak unavený?

„Prosím – ne," zachraptěl Snape a Ginny neklidně polkla. Snape si obvykle zachovával vyrovnanost, kterou ztrácel jen při dosti častých záchvatech vzteku, což ale nebylo zneklidňující. Tato roztřesenost však byla něco úplně jiného než hněv nebo vztek. Tuto emoci si Ginny nikdy s profesorem lektvarů nespojovala.

Snape se odmlčel. Stál přímo vedle postele a Ginny téměř zapomněla pravidelně dýchat v předstíraném spánku. „Věděl jste... celou tu dobu?"

„Ne, ne," vyhrkl Brumbál trochu rychle. „Jen mě to napadlo, když Harry zmizel..."

Snape při pronesení Harryho jména ztuhl, ale pak dál pokračoval rázným krokem v cestě přes ošetřovnu.

„Severusi," pronesl Brumbál váhavě, „možná bychom měli jít do mé pracovny...?"

„Nechte mě být!" zavrčel Snape, došel ke dveřím – zakopl a musel se zachytit zárubně – vyklopýtal ven a byl pryč.

O co pro Merlina... uvažovala horečně Ginny, která zvedla hlavu a ze zvyku se zahleděla na Brumbála.

Ředitel si povzdechl. Rysy měl sice díky závěsům u postele nezřetelné, ale přes tu průsvitnou látku připadal Ginny shrbený a jako scvrklý.

„Schůzka Řádu bude dnes večer, slečno Weasleyová," pronesl a pomalým krokem opustil ošetřovnu.


ooo


PP: Slíbila jsem, že překlad spustím v lednu, což se mi díky úžasně rychlé spolupráci s arabeskou podařilo. Obrovsky jí za to děkuju. Nečekejte ale aktualizaci každou sobotu, budu přidávat, až budeme s kapitolou spokojeny.


1. kapitola



Našlapuj zlehka
Tread Softly

 Originál viz Tread-Softlyhttps://www.fanfiction.net/s/1847353/2/

Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: arabeska, Calwen   Banner: arabeska


 Rating: M, tj. 16+, místy 18+ (kvůli násilí)
Drama/Romantika
Slash - Snarry



Kapitola prvá


Celé tělo ho bolelo. Nevěděl, jak dlouho ta bolest trvá, ale připadalo mu to jako věčnost. Ležel na čemsi studeném, drsném a lepkavém, co ostře, kovově páchlo. Otevřel oči a uviděl kousek od sebe trs nahnědlé trávy potřísněné krví, prorůstající trhlinou v betonu. Nebe bylo šedé. Jednotvárný dvorek a vzdálené budovy byly také šedé.

Zabručel a pokusil se posadit, ale sykl bolestí, která mu pulzovala v žebrech. Na okamžik pevně zavřel oči, když však zaslechl blížící se povědomé kroky, znovu je otevřel.

Opatrně se otočil a upřel pohled na lem špinavých černých šatů vrchní vychovatelky sirotčince. Matně vnímal jasně rudý potůček krve, který mu stékal od lokte po ruce dolů, ale toho pocitu si nevšímal.

„Nechutné," ušklíbla se. Zlověstně se na ni zamračil. Projelo jím tak silné bodnutí nenávisti, až mu okraje vidění lehce zrudly. Jednoho dne zemřeš, pomyslel si s mrazivým přesvědčením. Představil si, jak jí rozerve obličej, rozsápá tu tvář, sedře z ní to opovržení a nahradí je syrovým strachem; představil si, jak jí trhá kůži, kus po kuse, a pak rozbíjí krvácející hlavu –

Harry se při zvuku mumlajících hlasů a otevírání dveří s trhnutím probudil. Nechal oči zavřené, pokoušel se klidně dýchat a jeho pravá ruka vystřelila pod polštář pro h- Hůlka byla pryč. Doprdele. Kde to jsem? Vždycky, vždycky spal s hůlkou pod polštářem, přestože už ovládal bezhůlkovou magii víc než jen zběžně –

Jsem na ošetřovně?

Všechny jeho myšlenky uťal známý hlas.

„Pochybuji, že náš host doopravdy spí, Franku."

Harry prudce otevřel oči, zaznamenal šedý kamenný strop a otočil hlavu, bez ohledu na bolest krku a pulsující bušení v lebce, které mu ten pohyb způsobil. „Albusi?" zaskřehotal. Vážně to je Albus, pomyslel si Harry s úlevou při pohledu na stříbrné vousy muže oblečeného v purpurovém hábitu. Chtěl se zrovna zaměřit na ředitelova společníka, ale cukl očima zpět k Albusově tváři. Jelikož jediný zdroj světla skýtal šerosvit pronikající dveřmi za zády ředitele a jeho společníka, mohl se Harry pouze domnívat, ale v Albusově tváři – byl to šok?

„O nic se nepokoušej," vyštěkl na něj Albusův společník.

Harry zamrkal. Co se to děje? Mít tak v ruce hůlku. Pokusil se posadit, aby byl v lepší pozici pro případný útěk ke dveřím, ale zjistil, že ho neposlouchají svaly.

„Obávám se, že nejste v kondici na jakýkoliv pohyb," pronesl Albus omluvně a vrhl přitom na svého společníka přísný pohled. „Než jsme vás našli ve sklepení Nott Manor, utrpěl jste několik závažných zranění."

Sklepení na Nott Manor...? Harry znovu zamrkal, a pak ho zaplavily vzpomínky: zoufalý plán, hodiny mučení, smrtící kletba, zuřivé odražení, podivná stříbřitá věc a pak bolest –

„Já..." zamrkal. Není divu, že mě všechno bolí, pomyslel si. „Je mrtvý, Albusi?"

Nastalo ohromené ticho. Harry bez ohledu na bušení ve spáncích vzhlédl.

„Kdo má být mrtvý?" zeptal se ředitel mírným tónem, o kterém Harry věděl, že má dotyčného přimět vyzvonit starostlivému a otcovskému řediteli naprosto cokoliv.

Něco je určitě špatně, pomyslel si Harry a srdce mu sevřely obavy. Jak může Albus nevědět – pokud to je vůbec Albus? Ale – tohle by byl ten nejhloupější způsob, jak předstírat, že jste někdo jiný...

Zamračil se a upřesnil: „Voldemort. Fungovalo to? Je mrtvý?"

Mrtvolné ticho. Kdykoliv jindy by se Harry nad Albusovým ohromeným výrazem ušklíbl.

„Obávám se," začal Albus, protože jeho společník užuž otevíral ústa, „že vám dostatečně nerozumím."

Harry zamrkal a uvědomil si, co ještě mu nesedí. Ta formálnost – Albus se k němu nikdy nechoval takhle formálně, dokonce ani před tím, než se – ne úplně spřátelili, ale určitě kamarádsky sblížili. Jsem pod nějakým druhem měnícího kouzla? Ale Albus není tak hloupý, aby se dal tak jednoduše oklamat –

„Ten plán..." začal Harry, těkaje pohledem mezi ředitelem a jeho společníkem. „Plán na odražení –" Odmlčel se, protože ten druhý muž, ten jménem Frank, mu byl strašně povědomý: špinavě blond vlasy, podsadité tělo –

Neville?"

Albus a muž jménem Frank si vyměnili pohledy. „Neville," řekl muž, „je můj otec. Sir Neville Ulfric Longbottom."

Harry znovu zamrkal. Bušení v hlavě mozkovým pochodům zrovna nepomáhalo: Odkdy má Neville prostřední jméno? A jak by Neville mohl – to je nemožné, je to –

Pak mu to docvaklo. Frank Longbottom.

Zhluboka se nadechl a ignoroval bolest v žebrech. „Co je za rok, pane řediteli?" zeptal se a upřel pohled do půlměsícových brýlí a pronikavých modrých očí, proti jejichž náporu se tentokrát nedokázal vůbec obrnit.

Albus Brumbál se zamračil: „1977."

Harry zavřel oči. To všechno vysvětlovalo a – sakra. Sakra, zaklel unaveně a bolest hlavy se rázem znásobila. Jak se mohl tak najednou vrátit o dvacet tři let do minulosti? Jediné, co si pamatoval, byla (a při té vzpomínce se zachvěl) bolest. Možná po něm Voldemort vrhl poslední kletbu? Nebo někdo ze Smrtijedů. Ale cestování v čase nepředstavovalo zrovna pomstu, zejména ne to úspěšně provedené (kdyby se kletba nepovedla, možná by se dost ošklivě rozmázl přes několik let), a navíc zdárně zakončená cesta v čase byla velmi choulostivá věc a mohl se o ni pokusit jen ten nejschopnější, nejsilnější...

„Proč?"

Harry otevřel oči. Cítil se staře, zasmušile a ztrhaně. „Jsem z roku 2000."

Nastalo další ohromené ticho. Harry si dovolil znovu zavřít oči. Pitomá bolest hlavy, pomyslel si. Proč se tyhle věci stanou vždycky mně? Myšlenka se rozplynula jako dešťová kapka klouzající po hladkém skle. Byl to jeho osud a takové otázky nikdy ničemu nepomohly.

„Jste ochotný to zopakovat pod veritasérem?"

„A-ne," rozmyslel si to Harry a znovu otevřel oči. Pod veritasérem by byl příliš zranitelný a věděl, že Albus by neměl žádné výčitky ptát se dál a dál, jakmile by ho polkl. Nebude riskovat, že vytvoří paradox. „Ale jsem ochotný vypovídat pod Medalis Veritas*)."

„Dobrá," souhlasil Albus. Vytáhl ošoupaný olověný kotouč na stříbrném řetízku a podal ho Longbottomovi. Harry i přes nápor bolesti zvedl hlavu a nechal si medailon zavěsit okolo krku. Všiml si, že pod přikrývkou má na sobě bílý nemocniční hábit – upamatoval se, že ho před mučením svlékli – a poté Albus položil otázku.

„Jste skutečně z roku 2000?"

Harry se ani neobtěžoval posadit. „Jsem z roku 2000," pronesl. Ucítil, jak ho magie medailonu obklopila jako zámotek. Kotouč stříbrně zapulzoval.

Albus přikývl a jeho šedé vousy se při tom pohybu nakrčily a pak zase narovnaly. Harry si uvědomil, že je to poprvé, co nejsou tak bílé, jako vždy bývaly: ve světle svítilny, kterou Longbottom vyčaroval, vypadaly téměř černé. „Přijal jste Znamení zla, která máte na tváři a na hrudníku, dobrovolně?"

Harry ztuhl. Jeho mozek se snažil uchopit smysl těch slov, a pak si vzpomněl. Zvedl ruku – Longbottom se napjal – a dotkl se kůže na hrudi. Cítil strupy... Přejel si dlaní po tváři v místech, kde věděl, že je Znamení zla... Zapomněl jsem, uvědomil si otupěle.

„Já... ne."

Medailon se zahřál, zčervenal a on měl co dělat, aby potlačit škubnutí. Možná přijal Znamení zla dobrovolně, protože přijal každou kletbu, úder a ránu, protože nebyl schopný shromáždit síly ke vzdoru a protože se jeho mysl odpojila od bolesti, která mu sužovala tělo.

Harryho pohled se stočil k Longbottomově hůlce, jež na něj neochvějně mířila.

„Nepodporuji ani nemám v úmyslu podporovat Voldemorta," prohlásil Harry rozhodně. Medailon zapulzoval souhlasem. Longbottomova hůlka zakolísala a bystrozor se podíval na ředitele. Harry tak učinil rovněž, ale výraz těch pronikavých očí nerozluštil.

„Nevím, jak jsem se tu ocitl, tři roky předtím, než jsem se narodil," pokračoval Harry. Medailon slabě zářil. „Chtěl bych se vrátit, protože jsem tam nechal nedokončenou práci."

„Cestování v čase je ošemetná věc," promluvil Albus Brumbál po chvíli. „Je neslýchané přesunout se více než o týden a bez obratnosti či síly může příliš mnoho cestování v příliš krátkém čase roztrhnout duši. Budeme se snažit vám pomoci, chlapče, ale do té doby..." Na ředitelově tváři se objevil úsměv, který ale Harryho ani na vteřinu neošálil. „Kam jste chodil do školy?"

„Do Bradavic," odpověděl Harry a uvažoval, kam tím starý kouzelník míří.

„Co kdybyste se tedy zapsal do Bradavic do sedmého ročníku, kde budete v bezpečí? Já zatím provedu výzkum a pokusím se najít způsob, jak vás poslat zpět do vašeho času."

Frank Longbottom nevěřícně vyprskl: „Ale Albusi, on –"

„Nepodporuje ani nehodlá podporovat Voldemorta," dokončil Albus rozhodně.

Bystrozor přestal prskat a zabručel něco o přílišné důvěřivosti, shovívavosti a psychických potížích. Albus se jen usmál.

Harrymu se zdařil pokus o úšklebek, ačkoliv z hloubi duše jej prostoupil chlad. Nemysli si, že mě ošálíš, Albusi Brumbále, pomyslel si a krátce riskl pohled do jiskřících modrých očí. Vím, co máš v úmyslu, a stejně tak vím, jaké bezhůlkové kouzlíčko používáš na to zpropadené jiskření. Myslíš si, že nevím, že si mě tím udržíš v Bradavicích, abys mě měl pod palcem? Myslíš, že nevím, že tímhle jsi jen oddálil Longbottomův pokus odvést mě do zatuchlé cely na ministerstvu, protože jsem příliš zvědavý, příliš nebezpečný, příliš nevyzpytatelný unikát na to, abyste mě nechali na svobodě? Myslíš, že nevím, že nemám na výběr? Když se k němu ředitel sklonil, aby mu sundal medailon z krku, jako kdyby byl nějakým starostlivým dědouškem pečujícím o nemocného vnuka, zasáhlo ho slabé bodnutí. Harry měl co dělat, aby od sebe ty vrásčité ruce neodstrčil. Myslíš, že jsem si nevšiml toho sledovacího kouzla, cos na mě právě seslal?

Rychle tyto úvahy zarazil. Ne, napomenul se. Zapomínáš. Tohle není tvůj Albus, takže neber – neber to tak osobně. Tento Albus nemá žádný důvod ti věřit a ty stěží můžeš očekávat něco jiného. Jsi jen dalším z jeho nepřátel. Harry zavřel oči a vpustil tu myšlenku do své hlavy jako nápor zimního větru. Vyvolala o něco horší otupělost, o něco silnější pocit osamělosti v čase, do kterého nepatřil.

V duchu si povzdechl. Albus Brumbál z jeho doby se stal mnohem snesitelnějším, když se přestal snažit jím manipulovat. Pak se ten starý kouzelník stal téměř – příjemným. Možná i proto, že Harry jako jediný uměl prohlédnout ten jiskrný pohled a dědečkovskou fasádu. A Albus byl zase tím, kdo znal toho Harryho za uklidňující nebelvírskou maskou. Podobali se dvěma šachovým protivníkům, kteří už sehráli množství partií, prošli mnoha životními zkouškami a ocitli se ve spárech války tak nelítostné, že se jejich averze přetavila do něčeho, co se dalo označit snad jen jako kamarádství starých veteránů.

„Ale mně je dvacet, už jsem na Bradavice starý," zaprotestoval Harry chabě, poněvadž by bylo podezřelé, kdyby to neudělal.

„Nesmysl!" zvolal Albus.

„A osnovy," pokračoval Harry, „už to všechno znám..."

„Nikdy neuškodí zopakovat si, co už umíte. A znovu se vrátíte do Bradavic..."

Vrátíte, pomyslel si Harry v duchu s neveselým úsměvem. Na návštěvu? Ne jako vězeň, kterého jsi zavřel v tajné komnatě a nutil ho proměnit se v živoucí zbraň, aniž by po tři roky spatřil jedinou živou duši. „Když myslíte, pane řediteli." A pak, pro všechny případy, a protože věděl, že jakkoliv byl Albus zatvrzelý, stále dokázal cítit osten viny a pochybností, dodal s úsměvem, o kterém věděl, že bude působit vyčerpaně a nesobecky: „Věřím vám, Albusi."

A vzápětí potlačil úšklebek, když zaznamenal, jak modrýma očima na moment probleskla bolest. Poté Harrymu klesla víčka a přemohla ho bolest hlavy.

***

Na konec srpna bylo neobvykle chladno.

Harry se vynořil z Děravého kotle a dotkl se cihly, která otvírala průchod na Příčnou ulici. Prošel, zastavil se a užasl nad proudícím davem lidí. Zákazníci spěchali a popocházeli, povídali si a hádali se; děti si prohlížely výklady, výskaly a pelášily sem a tam; podivné, zahalené postavy splývaly se stíny a mizely v temných uličkách; jakési nemluvně se rozhlíželo, oči vykulené nevinným údivem.

A nikdo z nich si ho nevšímal (kromě oné čarodějky, která znepokojivě hladovým pohledem sledovala všechny okolo).

Na hradě ho nebude nikdo ze studentů spěšně míjet s šepotem nebo k němu vysílat pohledy naplněné bázní. I na schůzkách Řádu se setkával s neustálou tendencí lidí jen tupě kývat, když něco řekl, dokonce i když je posílal na smrt. Na ulicích –

Usmál se, kysele, nevesele, když si vzpomněl na zmatek, který ho pronásledoval všude, kam se venku vrtl – pokud nešlo o místa posetá těly a zamořená černým kouřem.

Potřásl hlavou a zamířil k Madam Malkinové, s pocitem uspokojení, že nemusí – zatím – používat svou ‚nebelvírskou' masku.

„Bradavické hábity, prosím," sdělil dívce, která mu připadala lehce povědomá.

„Tudy, prosím," řekla, s nechutí ho sjela pohledem od hlavy k patě a zavedla jej hlouběji do prodejny. Začal kolem něj tančit krejčovský metr a on se díval z okna, hlavu plnou neklidných myšlenek.

Poté, co se propotácel chvílemi bezvědomí, zmatenými sny vyvolanými (opakovaným) polykáním lektvarů na spaní a prudkými probuzeními, kdy ho bolest uzdravujícího se těla vytrhovala ze spánku, se nakonec přece jen zotavil. Albus zvesela seslal maskovací kouzlo na jeho Znamení zla a našel mu nějaké oblečení (naštěstí byly všechny ty merlinvíodkud sesbírané šaty v tlumených barvách, čímž se minimalizovaly škody způsobované Albusovým žalostným smyslem pro módu). Pak ředitel sehrál velkou komedii o důvěře, se kterou ho pustil samotného na Příčnou ulici, a Harry mu oplatil toutéž komedií úsměvů a díků a snažil se při tom ignorovat bzučení, v němž poznával sledovací kouzlo.

Během tohoto období bezesného uzdravování si uvědomil něco, co by mu mohlo celou situaci ještě víc ztížit: díky Albusovým machinacím se stane spolužákem svých rodičů. Setká se se Siriusem Blackem, Remusem Lupinem a (srdce mu krátce sevřel mrazivý hněv) Petrem Pettigrewem. A Severusem Snapem. Budou to jeho spolužáci a – bože – možná spolubydlící.

Jak mám předejít paradoxu? pomyslel si, ačkoliv věděl, že bude v jeho předcházení úspěšný – jeho minulost toho byla důkazem. Přestože to byla úleva, to myšlenka studila. Možná jsem zemřel ve vlaku a nikdy se s nimi nesetkal, dumal mrzutě.

V duchu si povzdechl. Nemělo smysl bojovat s osudem a s věcmi, které nemohl změnit. Přijmout svůj osud představovalo trpkou dovednost, kterou si už dávno osvojil a zdokonalil se v ní. Myšlenky se mu rozutekly a on zaujatě pozoroval růžově oblečené batole snažící se chňapnout po rozčvachtané bulvě vznášející se ve vzduchu. V tom mu byla do ruky vražena taška.

„Tam vzadu máme ještě další oblečení pro kouzelníky," poznamenala dívka a ukázala mu kývnutím hlavy směr. „Možná by se vám něco hodilo."

„Asi ano," uznal Harry, když si uvědomil, že nemá žádné spodní prádlo kromě toho, které mu vnutil Albus, a vydal se do zadní části obchodu Madam Malkinové.

Zaplatil a vyšel ven oblečený v pohodlné mudlovské košili a kalhotách, které mu dokonale padly. Ohlédl se k místu, kde naposledy viděl to batole. Dítko teď držela v náručí usmívající se mladá žena a vedle ní stál mladík, který měl jednu ruku položenou kolem jejích ramen a druhou lechtal batole na bradičce. Jak je tak Harry pozoroval, zasáhla ho dokonalost skupinky, kterou tvořili.

Odvrátil se od nich a cestou k Ollivanderovi potlačoval ostré bodnutí emoce, kterou nedokázal rozluštit.

***

Potemnělý obchod působil ve srovnání s rušnou ulicí jako úkryt samotáře. Kdysi dávno ho ticho znervózňovalo, ale teď se v něm cítil téměř jako doma.

Při slabém cupitání kroků se svižně otočil a obchodníkovy oči se na okamžik rozšířily, když si stanuli tváří v tvář. Pravděpodobně nemívá mnoho zákazníků, kteří by ho přistihli, jak se k nim plíží, pomyslel si Harry nevesele.

„Jak vám mohu pomoci, pane..."

„Frost," řekl Harry. „Jonathan Frost. Potřebuji novou hůlku."

V rozšířených očích se mihl záblesk zaujetí. „Měl už jste někdy hůlku? Hůlku, která se k vám hodila?"

Harry zaváhal. Pokud si teď vezmu hůlku z cesmíny s perem fénixe, vytvořím paradox, pomyslel si s náznakem paniky a zmatku; ale jiný hlas moudře dodal: Ale ty sis ji nevzal. Bez ohledu na to, co teď uděláš, nevezmeš si tu hůlku, protože tady stále byla. Na chvíli se v těchto poněkud surrealistických myšlenkách ztratil. „Ne," odpověděl nakonec.

„Ve které ruce ji držíte?"

„Používám obě," – opravdu užitečná schopnost, jedna z těch, v nichž se zdokonalil díky Albusově návrhu – „ale preferuji pravou."

Velmi zajímavé," zamumlal Ollivander. Vytáhl z police jednu z krabiček. „Zkuste tuto," nařídil mu. „Třešeň a žíně z jednorožce. Pevná. Dobrá na přeměňování."

Harry ji uchopil a nepřekvapilo ho, že mu byla vzápětí vytržena z ruky.

„Dub a blána z dračího srdce. Nepoddajná. Pěkná soubojová hůlka."

Znovu mu byla vytržena dřív, než vůbec stihl vyzkoušet, jak mu pasuje do ruky.

„Vrba a pero fénixe. Mrštná. Vhodná na formule a léčení."

Hromada na otáčivé židli rostla do výšky, a když Ollivander zvesela přešel ke dveřím a vyvěsil na ně ceduli „ZAVŘENO", začal si Harry dělat skutečné starosti. Připadalo mu, že co překročil práh, uplynuly hodiny. Co když mu sedne jedině hůlka z cesmíny s perem fénixe?

„Sekvoj a baziliščí zub. Tuhá. Vhodná pro kletby."

Harry ji na chvíli sevřel, než mu byla zase odňata. Prachová zrnka poletovala vzduchem a třpytila se v šikmém odpoledním slunci. Ollivander se vrátil s jiskrou v oku a krabičkou, ze které se Harrymu zhoupl žaludek.

„Zkuste tuto. Cesmína a pero fénixe. V téhle hůlce je moc."

Harry sáhl po hůlce a sevřel ji v prstech. Nával síly, proudící jako zpěv fénixe, mu dal téměř zapomenout na strach svírající mu útroby, ale když zvedl ruku, vědomí čiré úplnosti se rázem vytratilo. Zůstal tu sám s pocitem nesprávnosti. Tahle hůlka mu nepatřila.

„Není to zcela ono," prohlásil Ollivander, chňapl po hůlce a podal mu další.

Harry po ní sáhl s jistým omámením. Už rozhodně nejsi jedenáctiletý chlapec, řekl si. Ale být odmítnut hůlkou, která mu bývala věrnější než kterýkoliv člověk, se kterou se ztotožnil, která byla dalším důkazem jeho osudného boje s Voldemortem –

„Úchvatné," zamumlal Ollivander o několik pokusů později. Jeho bledé oči se leskly. „Vypadá to, že vám žádná z hůlek, které jsem vyrobil, nepasuje. Předpokládám... předpokládám, že vám budu muset nějakou udělat."

„Hm," hlesl Harry opatrně. Jen těžko uvěřit, že všechny ty hůlky – a muselo jich být tisíce, jak si uvědomil – ho odmítly. „Hm. Kolik to bude stát?"

Ale Ollivander už mizel v zadní místnosti. Harry ho následoval. „Je to vzácná příležitost, mít možnost vytvořit hůlku pro tak neobvyklého zákazníka, jako jste vy," vykládal obchodník roztržitě. „Pojďte za mnou."

V tlumeném načervenalém světle svíčky, která plála na otlučeném pracovním stole, se místnost zdála menší, než ve skutečnosti byla. Na vedlejším stolku stál velký otlučený kotlík. Harry nahlédl dovnitř a uviděl stříbřitou lesklou tekutinu.

„Prosím o kapku krve, pane Froste," zamumlal výrobce hůlek a vzal do ruky skalpel.

Harry na okamžik zaváhal, ale pak přikývl a natáhl k němu ruku.

Ollivander hbitě řízl do Harryho levého ukazováčku a vytlačil kapku krve. „To hůlka si vybírá kouzelníka, víte," mumlal, když vlastní hůlkou ťukal na Harryho prst. Ranka se zahojila. „Pro hůlku je snazší souznění se slabším kouzelníkem."

Harry sledoval, jak kapka jeho krve proniká do stříbřitého roztoku. Z hlubiny se vynořila bublina a s mírným lupnutím prorazila hladinu.

„U mocných kouzelníků je tomu jinak," pokračoval Ollivander s pohledem upřeným na další objevující se bublinu. Harryho napadlo, jestli v nich není nějaká zpráva, jako v čajových lístcích ve věži u Trelawneyové. „Nevhodná hůlka bude svou silou děsit," mumlal výrobce, zatímco se přesunul k vratké skříňce v zadní části místnosti. „Ano, člověk může sílu získat nebo ztratit, ale tato ztráta či nabytí se obvykle objevuje až poté, co je hůlka svázána s kouzelníkem. A pak si i nadále zůstávají navzájem věrní."

Harry se díval, jak se starý výrobce vrátil s dvěma polovinami velmi tmavého dřeva a položil je na otlučený stůl. Ollivander se svou hůlkou začal objíždět runy na obou polovinách dřeva. V mihotavém světle svíčky se leskly a třepotaly jako duchové a několik z nich Harry poznal: runu pro podezírání, znak harmonie, univerzální runu síly...

„Výroba hůlek je jako poezie. Moje múza přijde a odejde bez ohledu na rozkaz a budu mít štěstí, když mi vystačí na dokončení mistrovského kousku." Ollivander se zastavil a pak obkreslil poslední třpytící se runu. „Ale někdy přijde inspirace. Vaše výzva, můj náročný zákazníku, je ten nejlepší dárek, který můžete starému výrobci dát."

Ollivander vzhlédl a zachytil Harryho pohled. „Vaším dřevem je dřevo Yggdrasilu. Stromu kouzelníků. Nejsilnějšího, nejvzácnějšího, nejnebezpečnějšího ze stromů. Žádný jiný pro vás nebude pracovat lépe. Mělo mě to napadnout."

Harry pečlivě zachoval neutrální výraz a nedovolil si dát najevo změť svých emocí. Slyšel o Yggdrasilu v severských mýtech, o kterých blábolila Hermiona, ale nepředpokládal, že je ten strom skutečný. Na krátký okamžik se v duchu bavil představou, že si nevybere Yggdrasil, ale nějaké známé, neškodné dřevo, avšak rychle tu myšlenku smetl ze stolu a sklopil oči k dvěma polovinám dřeva před sebou. Hladký povrch už se ale ve světle svíčky neleskl.

„A teď vaše jádro." Výrobce přešel pomalu ke skříňce na druhém konci místnosti a vytáhl obyčejnou kamennou nádobu.

„To je divné," zamumlal a poprvé to znělo váhavě. „Nevzpomínám si na takové jádro..." Položil nádobu na konec pracovního stolu. Harry se zamračil: to, co se jako obláček mlhy kroutilo nad myslánkou, byl jediný pramen černých vlasů.

„Co je to?" zeptal se.

„Pramen vlasů ve vzpomínce," pronesl výrobce po dlouhé odmlce, jako kdyby tu informaci doloval z paměti, kde byla věky pohřbená.

Harry dál hleděl na vlas plující ve stříbrné mlze vzpomínky a předstíral, že si nevšímá Ollivanderova zkoumavého pohledu. „Čí je ten vlas?"

„Kouzelníkův."

Harry mrkl. „Aha."

Ollivander zavrtěl hlavou, stále na rozpacích. „Hůlka si vybírá kouzelníka. Je ale podivné, že si nevzpomínám, jak jsem toto jádro získal..." Odlevitoval jádro mezi poloviny tmavého dřeva z Yggdrasilu. Runy náhle zazářily a Harry se zachvěl silou, která z nich vyzařovala. Poloviny se spojily dohromady.

„Uchopte ji!" rozkázal Ollivander tónem, jaký od něj Harry nikdy neslyšel. „Ihned!"

Harry se natáhl a sevřel hůlku – a jako kdyby se ocitl uvnitř hromu, uvnitř bílého blesku, který obsáhl každý temný, skrytý kout; bez dechu cítil, jak skrze něj hůlka zpívá, protíná všechny jeho zdi, vrstvy, vzpomínky a ještě hlubší místa, o kterých ani nevěděl, že existují, a jak byl jeho dech lapen v nekonečném prostoru. Měl dojem, že cítil... tu nejpodivnější věc, něco jako vzpomínku, která mu po páteři roztančila jiskřičky vzrušení, něco jako –

A pak bylo po všem.

„Třináct a půl palce, Yggdrasil a neznámé jádro," zamumlal Ollivander. Bledé oči mu zářily. „Vynikající hůlka, pane Froste. Můžete od ní očekávat tu nejlepší službu."

Harry otupěle přikývl a ani neprotestoval, jak možná měl, když Ollivander odmítl přijmout peníze.

Vyšel z obchodu a jeho omámení prolomil příval hlasů, zvuků a ruchu letního dne z konce neobvykle chladného srpna. Zvedl hůlku do svého zorného úhlu a prohlížel si ji, prociťoval ji dotykem. Třináct a půl palce: tatáž délka jako u Voldemortovy hůlky, jak si právě uvědomil.

Odsunul tuto myšlenku stranou (náhoda, řekl si), zastrčil hůlku do rukávu a bezhůlkovým poutem si ji spojil s předloktím, jako kdyby ji měl v pouzdru. Zamířil ke Krucánkům a Kaňourům, náhle přemožen pocitem naprosté ztráty a samoty, jako útes bičovaný hořkými vlnami oceánu a vysušovaný neúprosným sluncem. Dvacet tři let v minulosti, s jiným jménem, dvěma vypálenými Znameními zla, bez Albusovy důvěry, naprosto sám a s hůlkou, která nebyla jeho – Otočil se, možná aby se rozptýlil pohledem do výlohy, ale spatřil jen svůj vlastní odraz. Proč to nemůže skončit? ptaly se jeho oči, žalostně, s krátkým zábleskem bolesti.

Odvrátil se, oči znovu přímé a tvrdé. Nech toho kňourání, sakra, pokáral se chladně. Musel najít způsob, jak se vrátit, protože nevěděl, jestli byl Voldemort už opravdu mrtvý, a nemohl a nechtěl odpočívat, dokud on nebo Pán zla nebudou nad vší pochybnost po smrti.

Opakování tohoto ultimáta ho trochu uklidnilo, a tak vstoupil do Krucánků a Kaňourů, aby si nakoupil učebnice požadované pro sedmý ročník, a ignoroval ledovou vrstvu, jež mu rostla kolem srdce.

Té noci se mu zdál sen, tak reálný jako vzpomínka, o chlapci osamělém v chladném, šedém sirotčinci. Zdálo se mu o krutých očích a ještě krutějších úšklebcích vychovatelky, o chlapcích, před kterými krvácel na beton, a o hodinách pod pokrouceným stromem; snil o hodinách vzpomínek na matčina slova, o vzpomínkách na svůj osud a cítil se tak sám a prázdný, že v něm nezbylo nic než jedovatá nenávist, která rostla a rostla a rostla, dokud –

Poté se probudil jako z omámení a sveřepě se snažil na ten sen nemyslet, když nastupoval do mudlovského taxíku, který ho odvezl k nádraží s nástupištěm 9 a 3/4, a když proseděl celou cestu do Bradavic v anonymitě a tichu nejzastrčenějšího kupé.

***


PP: Příště čeká tohoto zcela jiného Harryho – pardon, Jonathana – zařazování. Kam myslíte, že ho Moudrý kloubouk pošle?

*) z lat. = medailon pravdy


2. kapitola



Našlapuj zlehka
Tread Softly

 Originál viz Tread-Softlyhttps://www.fanfiction.net/s/1847353/3/

Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: arabeska, Calwen   Banner: arabeska


 Rating: M, tj. 16+, místy 18+ (kvůli násilí)
Drama/Romantika
Slash - Snarry



Kapitola druhá


Harrymu déšť nevadil. Mrholilo a ty drobné krůpěje padaly na něj i na prváky, klouzaly mu po kůži a vpíjely se mu do oblečení, protože zatímco na svůj kufr použil vodu odpuzující kouzlo, na sebe nikoliv. Stružky vody, jež mu tekly po obličeji a vsakovaly se do hábitu, mu navozovaly pocit osvěžení, čistoty a jistého spojení se světem – všechny ty věci, které přestal cítit kvůli onomu podivnému snu a neustálému dumání nad svou situací.

Když se mu myšlenky stočily zpět ke snu z minulé noci, zamračil se. Byl to neuvěřitelně živý sen – spíš jako vidění; a přesto když se probudil, neměl pocit, že se skutečně jednalo o vidinu. Spíš mu to připadalo jako... vzpomínka. Vybavil si sílící nenávist, kterou cítil – ne on, ale ten chlapec v jeho snu – a zachvěl se. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Na obočí a na řasách se mu usadily kapky deště. Ať už se mnou hraješ jakoukoliv hru, Voldemorte, pomyslel si, postarám se, abys to neměl jednoduché.

„Ke mně, prváci!" vyzvala je McGonagallová.

Hrad vypadal stejně, jako si ho pamatoval, a když se ozval Protivův chechtot, rozkaz McGonagallové a výskání prváků, myšlenky na Voldemorta a nenávistí naplněné sny se mu rychle vykouřily z hlavy. Dokonce se mu na tváři objevil slabý úsměv.

Ten ale povadl, jakmile uprostřed Velké síně spatřil otřepený Moudrý klobouk.

McGonagallová nakráčela do středu síně a přísným pohledem umlčela smích a šum hovoru. Pak pozvedla svitek pergamenu a vyvolala první jméno: „Adams, Nathaniel!"

Takže budu znovu zařazen, pomyslel si Harry suše. Chvilková radost z návratu do Bradavic se rozplynula. Nakonec jej dostihlo to, co si už dlouho uvědomoval, ale dokázal na to nemyslet: pravděpodobně nebude zařazený do Nebelvíru, protože už dlouho nebelvírem není. Vzpomněl si na měsíce tréninku v Kolébce zakladatelů, na nebelvírskou masku, kterou se naučil nosit, na hůlku ze dřeva Yggdrasilu, která mu nepatřila, na sen, který nemohl být jeho –

Nikdy nevíš, ozval se slabý, neúprosný šepot, ve druhém ročníku jsi vytáhl z Klobouku ten meč, ne? Nicotná děsivá naděje se zvedla jako proužek dýmu a Harry ztěžka polkl a pokusil se ji zničit dřív, než stihne podnítit jeho myšlenky a způsobit mu tak ještě větší zklamání.

„Hudson, Frederik!"

Harry krátce pohlédl k učitelskému stolu. Nejspíš budu zařazován jako poslední, pomyslel si a díval se, jak jeden z prváků utíká k...

Dech se mu zadrhl v krku. Seděl tam šťastně se culící James Potter, černé vlasy na všechny strany a blýskající brýle, a vedle něj Lily Evansová, zrzavé vlasy stažené dozadu a na tváři úsměv. A vedle nich Sirius Black, Remus Lupin a – a Petr Pettigrew. Při pohledu na muže, který později zradí jeho rodiče, sevřel Harryho srdce ledový chlad. Nevypadal jako zrádce. Harry zaznamenal určitou míru zbožňování či nemotorné váhavosti, ale viděl také odvahu, která ho do Nebelvíru přivedla. Odvahu obrátit se k Voldemortovi, když jeho přátelé potřebovali pomoc, pomyslel si temně, ale zapudil tu myšlenku dřív, než v něm stihla začít hlodat. Připomněl si, že nemůže změnit budoucnost – že nemůže změnit svou minulost.

„Lee, Michael!"

Harry vycítil něčí upřený pohled a zaznamenal v očích Jamese Pottera výhružku. Rychle se odvrátil a napadlo ho, jestli se mu nepřátelství neodrazilo ve tváři. Hrdlo se mu stáhlo – jeho rodiče byli k té kryse tak hodní a nakonec...

„Mattinglyová, Kathy!"

Možná bude lepší, když mě nezařadí do Nebelvíru, pomyslel si. Věděl, že je dřív nebo později uvidí – rodiče, Siriuse, Remuse a Pettigrewa – a ta vyhlídka mu naháněla nemalý strach, ale realita byla mnohem bolestivější než jeho představivost. Bylo by peklo zvykat si, že je potkávám, a nelapat při tom po dechu, nezadrhávat, nebo něco takového. Asi ujde jakákoliv jiná kolej, teda kromě Zmijozelu. Střelil pohledem k učitelskému stolu. Z Albuse by se stal nesnesitelný podezíravec, kdybych byl zařazený do Zmijozelu. Otřásl se a na chvíli zavřel oči, protože si vzpomněl na slova Moudrého klobouku při svém prvním zařazování – ‚Mohl bys vyniknout, víš...' A mírný záchvěv vzrušení, které se v něm vzepjalo – mohl bys vyniknout: získat moc...

Ošil se, zasažený neurčitým pocitem nepohodlí, a rázně otočil hlavu, aby prozkoumal učitelský stůl.

„Turnerová, Megan!"

Seděl u něj Brumbál, oslnivý ve svém fialovo-stříbrném hábitu; Kratiknot, který vypadal stejně, jak si ho Harry pamatoval; Prýtová se znuděným výrazem. Žádné další zaměstnance neznal, tedy až na Filche, jemuž se v očích blýskal odpor, tak jako vždycky. Tento poslední aspekt byl podivně uklidňující.

„Zwelling, Asmot!"

„MRZIMOR!"

Jakmile odběhl poslední prvák, Harry si uvědomil, že už tam stojí sám.

Albus Brumbál vstal, tvář ověnčenou úsměvem. „Tento rok bych vám rád představil zvláštního hosta – máme zde přestupujícího studenta z Merrimanské školy magie. Bude v sedmém ročníku a jsem si jistý, že se všichni vynasnažíme, aby se tu cítil jako doma. Prosím, přivítejte Jonathana Frosta!"

Ředitel se posadil a ozval se vlažný potlesk.

„Frost, Jonathan!" zvolala McGonagallová.

Harry vykročil do středu síně, příliš uvyklý být středem pozornosti, než aby ho to uvádělo do rozpaků. Vnímal Albusův upřený pohled a dal si záležet, aby mu oči nezaletěly k nebelvírskému stolu – nedělalo by dobrotu, kdyby uprostřed Velké síně klopýtl – když však zvedl klobouk a nechal si ho spadnout přes uši, pohlédl ke zmijozelům a setkal se s očima Severuse Snapea. Zaváhal, zaujatý intenzitou toho pohledu. Poté zavřel oči a vyčkával, až začne Moudrý klobouk mluvit.

‚Vidím, že ses se mnou už několikrát setkal. Zvláštní, že si tě nepamatuji.'

‚Ach,' Harryho zachvátil náhlý příval nadšení z toho, že mluví s Moudrým kloboukem. Možná proto, že před ním neměl co skrývat – že před ním nemohl nic skrývat. ‚Asi bys taky rád věděl proč?'

‚Hmm, ano. A samozřejmě to udržím v tajnosti.'

Harrymu zacukaly koutky. ‚Díky. A kam mě dáš?'

‚Jsi mazaný. Tvrdě pracuješ, jsi trpělivý, ale ne natolik, aby to pasovalo k tvým potřebám. Máš přehršel inteligence, ale nechceš a nemůžeš se vzdálit světu. Život v knihách není pro tebe. Máš odvahu, ano, spoustu odvahy, ale rozhodně nejsi zbrklý...'

‚Už ne,' zabručel Harry.

Hlas Moudrého klobouku zněl lehce pobaveně. ‚Ano, už ne. A nemáš rád světlo reflektorů a auru slávy, což je tak typické pro nebelvíry. Pokud jde o Zmijozel – jsi mazaný, bezohledný, jsi –' Nastala pauza. Pak Moudrý klobouk pomalu pronesl: ‚Zajímavé. Nacházím tu... cosi v tobě, co jsem nikdy neviděl, a ani jsem nečekal, že to někdy uvidím. Ale není na mně, abych ti to odhalil.'

Harry se zamračil: ‚Co tím myslíš?'

‚Nic,' řekl Moudrý klobouk zamyšleně, ale Harry v jeho veselém hlase zachytil poněkud roztržitý podtón. ‚Ve Zmijozelu by sis vedl velmi dobře, ale ambice nejsou tvůj styl. Kam já bych vás jen dal, pane – ehm –'

‚Frost,' doplnil Harry a pokrčil rameny. ‚Dej mě, kam chceš.' Při vzpomínce na rozesmátou tvář Jamese Pottera a úsměv Lily Evansové na okamžik zaváhal a pocítil tlumené bodnutí bolesti; ale taky si vzpomněl na nevyzpytatelný výraz v Brumbálových modrých očích a záchvěv vzrušení z úvah o potenciálu moci, a byl si intenzivně vědom třináct a půl palce dlouhé hůlky ze dřeva Yggdrasilu na svém pravém předloktí. V duchu si povzdechl. ‚Mrzimor nebo Havraspár, pokud možno. Bude to méně bolestivé a odvrátí to jistá podezření, mezitímco se budu snažit najít cestu zpátky – domů.'

Klobouk se zachechtal. ‚To je vskutku zmijozelská myšlenka. Mrzimor nebo Havraspár, hm. Tam zrovna moc nepatříš. Sice si tam povedeš dobře, ale nezjistíš tam to, co potřebuješ tak moc zjistit. Lepší bude...'

„ZMIJOZEL!"

Harry si sundal klobouk z hlavy, a aniž by se musel dívat, věděl, že ten upřený pohled, který vycítil, pocházel od Albuse Brumbála. Znovu se vyhnul očnímu kontaktu s nebelvírským stolem a vydal se k tomu zmijozelskému. Krátce zaváhal, když zjistil, že se chystá posadit vedle Severuse Snapea, který zlověstně zahlížel na nebelvíry, ale pak se sesunul na lavici.

Tak, a je ze mě zmijozel, pomyslel si Harry. Ta představa se mu zase tolik neprotivila a jedna jeho část, která se vždycky cítila jaksi nepatřičně, okamžitě zapadla na své místo, jenomže na úkor toho se jiné části – vzácné vzpomínky a ten křehký pocit sounáležitosti – zapotácely a propadly se do bezedné jámy plné černé mlhy. Přestaň, nařídil si podrážděně. Neznamená to tak velký rozdíl. Pořád jsi Harry Potter, pořád jsi osobou zmíněnou v proroctví a nezáleží na tom, ve které koleji jsi.

Věděl, že teď musí našlapovat opatrně. Beze všech pochybností mu bylo jasné, že Albusovo podezření se prohloubilo a že ho teď bude sledovat ještě bedlivěji. Znal však Albusovy lsti, a až přijde na způsob, jak vyřešit problém se sledovacím kouzlem, získá přístup do Kolébky zakladatelů a najde cestu zpátky.

Pokusil se ignorovat záchvěv zármutku, který na něj padl při myšlence na to, že s Albusem opět stojí na opačných stranách. Nejlepší věcí, kterou pro mě Voldemort udělal, pomyslel si Harry, bylo, že mě s Albusem dotlačil k tomu, čím jsme se stali. Starými veterány se specifickým kamarádstvím. Pak ale raději tuto myšlenkovou linku opustil, než stihne ještě více prohloubit prázdnotu v jeho nitru. Přál by si, aby byl Snape tím druhem člověka, který nahodí nezávaznou řeč. Přinejmenším by ho to rozptýlilo.

Pocítil lehké poklepání na rameni a otočil se. Hleděly na něj chladné šedé oči Luciuse Malfoye. Harry sebou v duchu cukl – zapomněl, že se bude muset vypořádat s tímhle mizerou – ale rychle se uklidnil: mohlo to dopadnout hůř, mnohem hůř. V jiném roce by možná musel přetrpět Macnaira, Rookwooda nebo Rodolfuse Lestrange. Malfoy nebyl pravověrný Smrtijed: jeho zájem o rodinu vždy převážil nad loajalitou k Voldemortovi. Což se stalo příčinou jeho konečné zkázy.

„Froste," pronesl Malfoy povýšeně, „jsem Lucius Malfoy."

„Těší mě," odvětil Harry chladně, sám překvapený tím, jak bylo snadné zachovat si klidnou, kamennou tvář a bezvýrazně zdvořilý tón. Být zmijozel je tak snadné, pomyslel si.

„Ten milovník mudlů říkal, že jsi přestoupil," pokračoval Malfoy. „Slyšel jsem, že Merrimanská škola magie nepřijímá mudlovské šmejdy."

„Vážně?" pozvedl Harry obočí. Zaletěl pohledem k učitelskému stolu, a přesně jak očekával, Albus ho sledoval. Ušklíbl se. „Ten, kdo ti to řekl, musí být lhář," pronesl ledabyle. „Já jsem ten, koho bys označil za ‚mudlovského šmejda'."

Tvář Luciuse Malfoye se přeformovala do zcela nadutého úšklebku. „Chápu," vyplivl a odvrátil se. Harry se také otočil, ale nedokázal si zabránit v tom, aby opětovně nezabloudil očima k učitelskému stolu.

Brumbálovi trvalo jen o vteřinu déle zamaskovat podezření, které mu zaplálo v bleděmodrých očích.

Harry si povzdechl. Připouštěl, že bylo poněkud hloupé nadělat si hned první školní den mezi spolužáky nepřátele, ale doufal, že tím trochu zmírní Albusovo podezření, což bylo mnohem důležitější než přízeň čistokrevných zmijozelských fanatiků.

Jeho talíř se začal plnit bramborovou kaší, když v tom vzhlédl a zachytil Snapeův pátravý pohled.

„Co je?" zeptal se Harry opatrně.

Snape se ušklíbl a rychle se zase začal věnovat své večeři. Černé vlasy mu sklouzly podél tváře. „Musíš být padlý na hlavu, když sis znepřátelil Luciuse Malfoye."

Harry pokrčil rameny a zaplavil ho nečekaný hřejivý pocit. Minimálně Snape byl Snape – možná ještě ne tak zahořklý, jeho maska opovržení dosud nebyla vybroušená do dokonalosti – ale přesto to byl Snape. Nikdo jiný by se nedokázal tak ušklíbnout a přimět vás cítit se jako pitomec. „Musí existovat důvod, proč nejsem v Havraspáru, víš..." poznamenal Harry s plnou pusou brambor.

Jeho sousedovi se poněkud rozjasnila tvář a Harry zareagoval úsměvem, o kterém tušil, že budoucího mistra lektvarů popudí.

V tom Harryho pozornost přitáhl hlasitý výbuch smíchu, a než si v tom stihl zabránit, podíval se k nebelvírskému stolu. Rázem ho přešla chuť k jídlu. Bolelo ho vidět je tak mladé, tak bezstarostné... Sirius zjevně právě dovyprávěl vtip a James řval smíchy. Remus a Lily se snažili nepřidat, ale prozradilo je cukání koutků. Pettigrew se tvářil hloubavě a uctivě. Sirius zvedl ruku a škádlivě plácl tu zvěromágskou krysu po rameni...

To je peklo. Nemůžu tady zůstat, pomyslel si Harry divoce, když obrátil tvář prostou výrazu či emocí zpět ke studené večeři, a mechanicky zvedl lžíci k ústům. Musím se vrátit zpátky a musím se vrátit brzy. Stále si naprosto zřetelně vybavoval Kolébku zakladatelů a tvrdou zkoušku, kterou musel podstoupit, aby ji otevřel. Tentokrát to bude mnohem těžší, bez Albusovy a Hermioniny pomoci, ale už to jednou dokázal a dokáže to znovu.

Rychle se najedl a ani nezaznamenal, že k němu Severus Snape opakovaně stáčel pohled.

„Heslo je carnificina1] ," oznámil zmijozelský prefekt, štíhlý černovlasý mladík s aristokratickými rysy.

Konec přátelským heslům, pomyslel si Harry, když následoval ostatní zmijozely do společenské místnosti. Vypadala téměř stejně, jak si ji pamatoval: velká, prostorná, trochu zatuchlá. Jediný zdroj světla představovaly plameny v krbu a několik pochodní na zdi. Pod pochodněmi stály stoly a po celém prostoru byla rozptýlena pompézní, robustní zelená křesla.

„Všichni byste měli jít do postele," sdělil jim prefekt. „Pochybuji, že ředitel naší koleje, profesor Camentum, přijde s nějakou uvítací řečí." Ozval se sporadický smích a studenti se rozptýlili do chodeb vedoucích k ložnicím.

Harry následoval pár chlapců do jedné z chodeb, když v tom zaslechl zvolání: „Ne tak rychle, Froste!"

Zastavil se, otočil a stanul tváří v tvář Malfoyovi. Na okamžik zažil pocit déjà vu, když si všiml, že po Malfoyově pravici se tyčí jakási gorila a po jeho levici další, pomenší hromotluk s opičí tváří. Crabbe a Goyle, pomyslel si Harry. Aspoň nejsou ve stejném ročníku, to by bylo... znepokojivé.

„Malfoyi," kývl Harry chladně. Koutkem oka zaznamenal, že tmavovlasý prefekt stojí přímo v průchodu k ložnicím – zřejmě mi blokuje únikovou cestu, pomyslel si.

„Zajímalo by nás, jak jsi oblafl Moudrý klobouk, aby tě umístil do Zmijozelu," ušklíbl se Malfoy. „Špinavým mudlovským šmejdům je vstup zakázán."

Harry pozvedl obočí a nezaujatě si prohlížel dav. Kolem něj se v kruhu shromáždili většinou starší studenti a Harrym projel další záblesk déjà vu, tentokrát s černými hábity a bílými maskami Smrtijedů z Voldemortova vnitřního kruhu. Spěšně tu myšlenku zapudil a radši se vrátil k tomu, že součástí tohoto... gangu je jen asi třetina zmijozelských. Zbylí, až na jednoho či dva prváky s doširoka rozevřenýma očima, se rozptýlili po společenské místnosti a chovali se tak, jako by si ničeho nevšimli.

Typičtí zmijozelové, odfrkl si v duchu Harry. Pohledem střelil do tmavého rohu, kde zaznamenal Severuse Snapea schouleného na zelené pohovce. Jejich oči se na krátký okamžik setkaly, než se Snape kvapně odvrátil. Černý závoj vlasů mu zakryl obličej.

Harry obrátil pozornost zpět ke zmijozelům kolem sebe, protože jakási dívka se přiloudala k Malfoyovi a zvolala tak vysokým hlasem, až sebou cukl: „Měli bychom toho šmejda naučit, kde je jeho místo, ne?"

Schválně, co na mě zkusí, pomyslel si Harry, dobře si vědom, jak je v této konfrontaci nastavena rovnováha sil. Ohrnul horní ret a zaujal ležérní pózu se založenýma rukama a lehce nakloněnou hlavou. Kruh se trochu stáhl. Malfoy šťouchl loktem do Crabbea a Goyla, kteří se vrávoravě přiblížili. Neskutečně připomínali zombie.

Harry líně ukročil stranou, švihl nohou v téměř nepostřehnutelném pohybu a ti dva hňupové se složili do křesla. Někdo se zasmál, ale hbitě smích zadusil.

Na Malfoyově obličeji se objevily dvě rudé skvrny. Tasil hůlku a zasyčel: „Adligo!2] "

Harry se kouzlu snadno vyhnul, ušklíbl se a byl by se prosmýkl do chodby vedoucí k ložnicím, kdyby za sebou neucítil vibrace magie. Okamžitě ukročil stranou. Poněkud ho znepokojil horký závan zloby a síly, který kolem něj proletěl a rozplynul se ve vzduchu dřív, než se dostal k Malfoyovi.

Harry se otočil a očima se střetl s prefektem, jenž měl hůlku v pohotovosti a na tváři mrazivý úsměv. Zajímavé, pomyslel si Harry a přimhouřil oči. Vykročil vpřed a zahlédl, jak prefekt švihl hůlkou a vyslal k němu proud chladné magie. Harry tou svou mávl hned vzápětí a přeťal protivníkovo kouzlo. Prefekt vykulil oči. Harry se ledově usmál, ačkoliv jej velice překvapila síla a složitost prefektovy magie. Zajímalo by mě, kdo to je, pomyslel si. Je nebezpečný. Nevzpomínám si, že by patřil k Voldemortovým lidem, ale... někoho mi připomíná.

Jejich oči se na okamžik střetly. Harry vycítil neurčité povrchní pátrání na štítech své mysli, načež prefekt strnule poodstoupil. Poražený, pomyslel si Harry s krutým uspokojením. Slyšel Malfoye brblat, ale ignoroval ho a vykročil jednou z chodeb. Stejně tak ignoroval zarputilý pohled černovlasého prefekta, který cítil v zádech i poté, co už zmizel za ohybem.

Zastavil se a uvědomil si, že nemá tušení, kam jít. Klid, Pottere. Neukvapuj se, pokáral se v duchu, ačkoliv si ve skutečnosti nemyslel, že by v chlapecké ložnici čekala smrtící past. Chodba byla dlouhá, klikatá a momentálně prázdná. Jediný zdroj světla poskytovala pochodeň na vzdáleném konci, zavěšená vedle tapisérie tak tmavé, že nedokázal určit, co zobrazuje. Viděl sedmero dveří, čtyři vpravo a tři vlevo.

Asi bych měl zkusit některé otevřít, usoudil v duchu Harry a svižně vykročil vpřed. Stanul před dveřmi označenými zvláštně pokrouceným písmem „Sedmáci". Otevřel je a našel další čtvery dveře. Zamrkal. Nebelvírské koleje byly mnohem jednodušší...

„Nějaký problém, Froste?"

Harry se napjal a obrátil. Černovlasý prefekt se nonšalantně opíral o zeď, na tváři mu pohrával slabý úsměv.

„Nejsem si jistý, do kterých dveří mám jít," odvětil Harry chladně.

„Aha," napřímil se prefekt. „S tebou je tu pět zmijozelských sedmáků. Máme tady tři ložnice, vždy pro dva studenty. Tamta," pokynul líně k nejvzdálenějším dveřím, „je Winstona Crabbea. Tady," ukázal na sousední dveře, „bydlí Lucius Malfoy a já. A tahle patří Severusovi Snapeovi." Harry si nemohl nepovšimnout, jak se prefektovy rty při zmínce o Snapeovi zkroutily do úšklebku. „No a tyhle vedou do koupelny."

Harry přikývl.

„Takže můžeš být v ložnici s Crabbem nebo se Snapem," dodal prefekt a zároveň k němu napřáhl pravou ruku. „Jsem Terrance Lestrange. Rád tě poznávám."

Lestrange, zopakoval si v duchu Harry. Není divu, že vypadá povědomě. Musí to být Rodolfusův bratr. Stiskl Lestrangeovu ruku a krátce s ní potřásl. „Jonathan Frost." Ruce se rozdělily a Harry pocítil naléhavé nutkání otřít si dlaň o hábit. „Mám za sebou únavný den," řekl. Lestrangeovy oči ho vypočítavě sledovaly. „Omluv mě, prosím." A zamířil ke třetí ložnici.

„Na tvém místě bych bydlel s Crabbem," zavolal za ním Lestrange. „Z dlouhodobého hlediska je to lepší společnost."

„Nemyslím si," namítl Harry chladně, aniž by se otočil, a vešel do pokoje, který obýval Severus Snape. Když se posléze posadil na jednu z velkých postelí s nebesy, zauvažoval, jestli se v Lestrangeových slovech neskrýval ještě nějaký další význam.

***

Kráčel chodbou, třel si pohmožděný loket a vyhýbal se očím ostatních. Roztřepený hábit měl dosud nasáklý deštěm a třásl se: sklepení bylo tak chladné a on opravdu nechtěl onemocnět hned první den vyučování...

Došel ke dveřím s označením ‚Prváci', když vtom téměř upadl; nemusel se otáčet, aby zjistil, kdo ho napadl.

„Mudlovská špíno," ušklíbl se vysoký černovlasý chlapec, než se k němu líně přiloudal. Několik dalších chlapců se zařehtalo a pohrdavě si ho prohlíželo od hlavy k patě, od vyhublé postavy po otrhaný hábit.

Předstíral, že se nic nestalo, otevřel dveře k ložnicím prvních ročníků a po rychlém pohledu na čtvery dveře zmizel v jedněch z nich.

Uvnitř už někdo byl a jemu se sevřel žaludek, když rozpoznal chlapcovy rysy.

„Tohle je můj pokoj," ušklíbl se blonďák ležící na velké posteli s nebesy. „Špinavcům poloviční krve není vstup povolen."

Na okamžik nebyl schopen pohybu, k prasknutí naplněný bublajícím hněvem a touhou vykřičet pravdu o svém skutečném původu, než aby pokorně couvl.

„VEN!" zvolal ten chlapec z postele a zvedl hůlku.

Zaťal zuby, otočil se – a ucítil v zádech horký proud magie. Narazil do dveří a sesunul se na zem. Točila se mu hlava. Někdo zvenčí otevřel dveře; vyklopýtal ven, smích ostatních chlapců se mísil s nenávistí a odporem, ke světu i k sobě, a ty pocity ho v srdci pálily, pálily, pálily –

Harry se s trhnutím probudil, a ještě než se vztyčil do sedu, už držel hůlku v ruce.

Zamrkal. Srdce mu bušilo rozbouřenou krví, která mu tak pulsovala v hlavě, že nedokázal stvořit jedinou souvislou myšlenku. Slepě hleděl na holou kamennou zeď, mírně zarudlou od slabého světla žhavých uhlíků v malém krbu.

Znovu si lehl a zasunul hůlku pod polštář.

Byl to sen, přesvědčoval se, další sen, jako minulou noc. Až na to, že to nebyl sen: nemohl to být sen. Žádný sen není tak syrový, tak reálný, tak nabitý skutečnými emocemi a bolestí; fyzicky cítil odřený loket, slabé pulzování bolesti na zádech... A nebylo to ani vidění, tím si byl jistý. To, co spatřil ve spánku, nepřišlo skrz prolomené zdi a jizvu od kletby; vycházelo to odněkud z něj.

Zatraceně, Voldemorte, pomyslel si zavile, oči upřené do tmavě zeleného baldachýnu, ve tmě zcela černého. Co je tohle za hru? Ten chlapec ve snu – nebo ve vzpomínce – nebo co to bylo – jeho tělo mu připadalo tak neuvěřitelně důvěrně známé. Jako by patřilo přímo jemu. Ale navzdory tomu všemu stále nevěděl, čí tělo to bylo (protože nemohlo být jeho, bez ohledu na to, jak známé mu připadalo; neměl takové vzpomínky, tím si byl jistý). A poznal tu chodbu – nacházel se koneckonců jen pár kroků od ní: sen se očividně odehrával zde, ve zmijozelské části Bradavic. Stále viděl ty arogantní tváře zvrásněné nenávistí a cítil ten soustavný odpor k sobě a okolí...

Nedovolím ti to, Voldemorte, rozzlobil se Harry v duchu. Věděl, že to všechno musí mít něco společného s Voldemortem, stříbřitou mlhou a tou neuvěřitelnou bolestí, ale jak, proč a co přesně –

Zavřel oči. Odpovědi měl tak blízko, tak zoufale blízko, ale kdykoliv se je snažil polapit, odletěly jako stíny nebo dým, zastřené vzpomínkami na nenávist, která mu mátla celou mysl.

Povzdechl si a přetočil se. Přehazováním a obracením žádné odpovědi nezíská. Od zítřka se zaměstná pátráním po způsobu, jak obejít Brumbálovo sledovací kouzlo a otevřít Kolébku zakladatelů. Tam najde, co potřebuje: tisíce let poznatků, znalostí, pečlivě uložených a střežených...

Zamračil se a znovu otevřel oči. Byl tak zaujatý plány a vzpomínkami na svůj sen, že zapomněl na to, jak se probudil. Nevzbudil ho samotný sen; vzpomínal si na jakési žuchnutí a dopad něčeho na jeho bok. Obrátil se na druhou stranu a pohlédl ke Snapeově posteli.

V místnosti panovalo ticho. Zelené závěsy okolo Snapeovy postele byly zatažené a skrývaly spícího chlapce. Zdálo se, připomněl si Harry, že Snapea vyhlídka na společné bydlení poněkud rozhořčila. Toho večera neprohodili ani slovo, mimo to, že mu Snape stručně sdělil, která postel je jeho. Dýchání, které Harry jasně slyšel i přes to, jak bylo tiché, znělo klidně a pravidelně – příliš klidně, pomyslel si Harry. A na podlaze mezi jeho a Snapovou postelí ležela bota, která, jak si zřetelně vybavoval, tam předtím nebyla.

Klesl zpátky na postel. Cosi si těžkopádně prorazilo cestu skrz vzpomínky na rušivé sny, rozechvělo temnotu, přeběhlo mu hravě po rtech a vyvolalo pocit svěžího, očistného deště. Takže tohle bylo to žuchnutí, pomyslel si Harry. Už mu bylo poměrně jasné, kdo ho probudil a jak. Zhluboka se nadechl, aby se zklidnil, a přitáhl si měkké přikrývky až ke krku. Pak se s myšlenkami na své lekce nitrobrany, ty úspěšné, pokusil přejít do meditativního stavu a opravdu si odpočinout.

Spánek k němu ale ještě hodně dlouhou dobu nepřišel.

***

1] carnificina = z lat. mučení, katovské řemeslo

2] ad ligo = z lat. svázat