Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Závěť - úvod



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/1/Last-Will-and-Testament

 

Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo




Žádost o povolení překladu zaslána
Rating: 13+
Romantika/Drama
Dramione
12 kapitol + epilog, cca 39 tisíc slov


´Já, Lucius Xavier Malfoy... veškeré mé finanční prostředky na něj budou převedeny pouze v případě, že se ožení s Hermionou Grangerovou.´

 


Shrnutí: Když Lucius zjistí, komu patří Dracova loajalita, udělá jedinou věc, která podle jeho názoru zaručí, že Draco bude mít ze života peklo...

Prohlášení: Tento příběh je založený na charakterech a situacích vytvořených a vlastněných J. K. Rowlingovou, různými vydavateli včetně Bloomsbury Books, Scholastic Books a Raincoast Book a společností Warner Bros. Myšlenka (a zcela původní zápletka) této fanfikce pochází z románu "Brighter Than the Sun" od Julie Quinnové.

Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží hasapi. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky: Ráda bych zmínila, že tento příběh je velmi volně založený na románu Julie Quinnové (...) ale převzala jsem z něj jen část, závěť. No, minimálně její obsah. Julia Quinnová závěť necituje, jen říká, co v ní bylo. Ale všechno ostatní je moje.

Poznámka překladatelky: Překlad této povídky jsem vybrala na léto pro odlehčení a také proto, že už jsem dlouho nepřekládala Dramione. Ačkoliv zápletka vynuceného manželství je ve fanfiction dosti ohraná, tady mě bavilo, že jde o netradiční pojetí – Draca ke sňatku s Hermionou nutí Lucius, aby ho potrestal. A i kdybych snad váhala, tak epilog vychýlil váhy jednoznačně na stranu „ano" :-D

Příjemné letní čtení!


1. kapitola - Kde je vůle...



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/1/Last-Will-and-Testament

Autor: hasapi

Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo




Kapitola první: Kde je vůle...

 

Draco Malfoy se opřel o čelo své mahagonové postele a pohlédl na pendlovky visící na zdi prostorné ložnice. Sedm minut po dvanácté. V jednu hodinu se měl setkat s otcovým právníkem ohledně přečtení Luciovy poslední vůle. Povzdechl si a očima zabloudil k tmavě zelenému baldachýnu nad postelí. Neměl tušení, proč tam jde. Přece byl jedináček, takže bylo dané, že zdědí všechno.

Ale když toto sdělil panu Janisovi, muž zaváhal, jeho stará tvář se zvrásnila zamračením a prohlásil: "Nebral bych všechno jako samozřejmost, synu." Poté potřásl šedivou hlavou, věnoval mladšímu kouzelníkovi poloviční úsměv a odešel.

Draco si povzdechl. Pan Janis s největší pravděpodobností nemluvil do větru - a očividně věděl něco, co Draco ne. Tohle Draca vždycky štvalo. Nesnášel, když lidé věděli něco, co on nevěděl, protože se pak nad něj vždycky povyšovali. Proto si dával záležet na tom, aby o situaci věděl všechno, co se dalo zjistit, než do ní nakráčel. Předpokládal, že to má něco společného s pozůstatky bystrozorského výcviku, který měl stále pevně zakořeněný v podvědomí.

Po pravdě řečeno, měl trochu obavy. Lucius se objevil v závěrečné bitvě, kde Dracova loajalita náležela Brumbálovi a nikoliv Voldemortovi, a než byl poslán do Azkabanu, setkal se Malfoy starší s Janisem. Draco mohl jen předpokládat, že upravil svou poslední vůli, což, jak věděl, se nestalo od Dracova narození.

Draco zakroutil hlavou a přejel si prsty přes blonďaté prameny vlasů. Nechal si je ostříhat celkem nakrátko, minimálně byly kratší, než by jeho otec schválil. Nebylo mu jasné, proč se staral o to, co by si myslel otec – koneckonců, ten muž byl mrtvý. Zemřel dva roky po uvěznění v Azkabanu. "Díky Merlinovi, že je pryč," zamumlal Draco, zvedl se a přešel k prádelníku umístěnému vedle postele. Prudce otevřel horní zásuvku a zašátral mezi ponožkami a spodním prádlem.

Konečně našel to, co hledal - obrázek své matky. Byla na něm tak... šťastná; emoce, kterou na ní za celý svůj život nespatřil. Zářivé blond vlasy, které vždycky vídal stažené v přísném drdolu, jí spadaly na ramena a oči se smály. Ta žena na portrétu na něj každou chvíli mrkala a krčila nos. Povzdechl si a znovu se zamyslel, proč tu fotku nenechá venku, když se na ni dívá v podstatě každý den.

Vlastně věděl proč. Nutila ho přemýšlet. Nutila ho přemýšlet o matce, nutila ho přemýšlet o otci a nutila ho přemýšlet o jejich manželství... A nutila ho uvažovat o tom, jestli vůbec někdy vstoupí do toho strašného stavu, kterému se říká ´manželský´.

Draco pomalu zasunul portrét zpět pod oblečení tak, aby byl zakrytý. Zavřel zásuvku, opřel si hlavu o vrchní desku prádelníku a přemýšlel, co jeho matku připravilo o úsměv. Bylo to náhlé? Změnila to jedna jediná věc? Nebo šlo o pomalý, postupný proces, tak pomalý, že si té změny nevšimla a najednou už bylo pozdě?

Nevěděl, proč si dělá starosti. Všechno bude v pořádku.

x x x

Hermiona Lynne Grangerová, třiadvacetiletá, pět stop a tři palce vysoká žena s vlnitými hnědými vlasy, které jí padaly do půlky zad, když byly mokré, seděla na okraji elegantní kožené lila pohovky v obývacím pokoji bytu, který obývala se svou kamarádkou Elizabeth. Zírala na list pergamenu. Vlasy jí padaly do obličeje, takže ho zakrývaly. Na pergamenu stálo uhlazeným, pedantským písmem:

Slečno Hermiono Grangerová,

jménem firmy Janis a Gregory Vás žádám, abyste se dostavila ke čtení poslední vůle pana Lucia Xaviera Malfoye. Jste uvedena v závěti. Schůzka se koná v pondělí 28. února ve 13 hodin.

S pozdravem

p. Edward Janis

Hermiona se stále ještě nerozhodla, zda tam má nebo nemá jít. Podívala se na hodiny. 12:31. Zbývalo méně než půl hodiny. Neměla ponětí, proč je zmíněna v závěti. Nebyl k tomu žádný důvod, pokud se ji tedy Malfoy starší nerozhodl naposledy proklít nebo něco takového. Samozřejmě to udělal během války několikrát, ale možná usoudil, že to nestačilo. Věděla, že ona ho nikdy nepřestane proklínat, ať už v duchu nebo nahlas.

Ale když tam nepůjde, nikdy se nedozví, co v té závěti bylo. Její spolubydlící v tom měla naprosto jasno.

"Miono," Elizabeth přes všechny Hermioniny protesty od jejich druhého setkání trvala na zkracování jejího jména, "prostě tam jdi. Vím, že Malfoyovi nenávidí mudly, mudlorozené a tak podobně, ale co když... nevím, ale co když ti odkázal nějaké peníze? Víš, že práce na ministerstvu není moc dobře placená a tebe za ty tři roky ještě nepovýšili!"

Hermiona si při vzpomínce na kamarádčina slova povzdechla. Byla to pravda. Když jí tu práci nabídli - a ona přijala - neuvědomila si, že jde o slepou uličku. Ale na druhou stranu bylo těžké získat na ministerstvu jakoukoliv práci. Obávala se, že když začínala, trochu se podobala Percymu - příliš dychtivá se zavděčit a nestarající se o povýšení (tedy obrazně řečeno). Takže teď už to všichni brali jako samozřejmost. Ale oproti Percymu na tom byla jako žena a navíc mudlorozená hůř, protože obojí ji docela dost diskriminovalo.

Celá ta záležitost s diskriminací jí vadila a byla by s ní něco udělala - kdyby jí na to zbýval čas. Práce jí zabírala většinu času a ona brala stejné peníze, i když pracovala přes čas - ale úředníci ministerstva nejsou podhodnocení, kdepak...

Aspoň měla Jeffa. Při té myšlence se usmála. Taky studoval v Bradavicích, ale v Havraspáru a o dva ročníky výš. Nepamatovala si ho ze školy, ale je třeba říct, že tam se nestýkala s mnoha lidmi z jiných kolejí a ročníků. Oficiálně se potkali až na ministerstvu, na malém večírku na počest prvního výročí Voldemortovy porážky, a teď už spolu dva roky chodili.

Navzdory tomu, co se povídalo (přece jen to byly dva roky), nespali spolu. Ne, že by nebyla v pokušení - ano, to určitě byla. V létě po čtvrtém ročníku, s Viktorem Krumem; i když se nepokoušel o nic... nevhodného, byli si mnohem bližší, když zpanikařila. Ron na tom se sebekontrolou nebyl během jejich krátkého románku v šesťáku o nic lépe než jakýkoliv jiný puberťák. Pak Seamus, se kterým chodila polovinu sedmého ročníku a musela připustit, že si byli hodně blízcí. A nakonec Jeff. Ale ona vždycky řekla ne. A naštěstí její přání vždycky respektovali.

Hermiona si byla poměrně jistá, že se ji Jeff brzy chystá požádat o ruku. Koneckonců už spolu chodili dva roky. Dalším krokem je tedy manželství, ne? Věděla, že on má představu, že dalším krokem je sex, ale nenaléhal na ni a poslední dva měsíce se jí na to ani neptal. Byla toho názoru, že zkrátka nejenže respektoval její přání, ale poskytl jí i čas, aby si zvykla na to, že budou spolu. Navíc měla z velmi spolehlivého zdroje (nezáleží na tom, že šlo o klevety, co kolovaly po ministerstvu), že Jeff byl viděn v klenotnictví na Příčné ulici.

Znovu pohlédla na digitálky. Bylo 12:58, nejvyšší čas se rozhodnout.

Mladá mudlorozená čarodějka vstala, soustředila se a přemístila.

* * *

Draco vešel do kanceláře pana Janise s nepříjemnou předtuchou. Neexistovalo pro ni žádné vysvětlení, jelikož pan Janis vždy dbal na to, aby jeho kancelář působila světle a vzdušně. Za normálních okolností byl Draco zcela klidný a soustředěný, ale tentokrát to neplatilo. O dvě vteřiny později se ten pocit ještě prohloubil, když uviděl před Janisovým stolem sedět Hermionu Grangerovou s celou tou hřívou vlasů a vším ostatním.

"Co ty tu děláš?" ušklíbl se na ni. Měla na sobě tmavě vínový hábit, značně volný - nejspíš nebyl šitý na míru - a své divoké vlasy pevně sepnuté vzadu na krku, jen s několika zbloudilými pramínky. A právě tyhle pramínky ho rozhodily, protože nikdy neviděl, že by se jí z drdolu uvolňovaly. Vždycky mu připomínala McGonagallovou, zejména když se po ukončení školy potkávali na schůzkách Řádu.

Otočila se k němu a v hnědých očích se jí blýsklo. Draco ten pohled znal; obvykle přicházel těsně před tím, než pronesla nějakou sarkastickou poznámku o jeho dědictví nebo nadhazovala, nakolik je rodově zatížený. Než stihla promluvit - za což byl Draco skutečně vděčný - ozval se za jeho zády jiný hlas.

"Slečna Grangerová tu je na mé pozvání, pane Malfoyi, byla zmíněna v závěti vašeho otce." Draco pozvedl obočí. Pan Janis - neboť to byl on, kdo promluvil - pokračoval téměř znuděně: "Mohl byste se laskavě posadit, pane Malfoyi?"

Draco sáhl po jediné volné židli - shodou okolností vedle Grangerové. Pan Janis obešel svůj velký, dokonale naleštěný stůl (právníci byli v tomhle dost děsiví, zejména Janis) a přitáhl si k sobě stoh nažloutlých pergamenů. Usmál se na ně a pohodlně se usadil. Draco by mohl přísahat, že černá látka, kterou měl ten muž na sobě, byla naškrobená, protože zaslechl slabé zapraskání, jak se při pohybu ohýbala.

"Měla by tu být ještě jedna osoba," Janis se zahleděl na poznámky svírané drobnými, pedantskými prsty, "slečna Pansy Parkinsonová. Ale obávám se, že nebyla s to dorazit, protože je v Řecku na svatební cestě." Pan Janis se usmál a modré oči mu zazářily předstíraným štěstím (ačkoliv někdo by to mohl přičítat stáří). "Pročež začneme."

Pan Janis si odkašlal. "Musím vás oba požádat, abyste podepsali prohlášení, že v souvislosti se závětí nebudete nic zpochybňovat nebo se pokoušet ji jakkoliv změnit, a to ani násilím nebo silou vůle." Otevřel zásuvku, vytáhl dva listy papíru a podal jim je. Grangerová se zamračila a jala se celý text studovat, zatímco Draco se zatvářil znuděně a s pozdviženým obočím se zahleděl na Janise, aby ho tím přiměl k podání brku na podpis.

Janis semkl rty. Ten Malfoyův chlapec začínal být jako jeho otec, ať už si toho byl vědom či nikoliv. Právě tak náročný a málo tolerantní. Jaký otec, takový syn. Janis podal Dracovi brk a přisunul k němu lahvičku s inkoustem. Draco se s rozmachem podepsal a přidal jakousi kličku u ypsilon na konci jména; Janis už viděl Dracův podpis - i tento znak - tolikrát, aby přesně věděl, jak vypadá, i když ho měl vzhůru nohama.

Draco mu vrátil brk a záměrně ignoroval nataženou ruku slečny Grangerové. Janis tedy brk přisunul k ní a Dracovi věnoval ostrý pohled. Za normálních okolností to byl docela galantní mladík, zejména k ženám. Janis mohl jen hádat, co vedlo Draca k tomu, aby slečnu Grangerovou tak nesnášel. Myslel by si, že byla Luciovou milenkou, ale po přečtení závěti... Inu, asi by to bylo i tak možné, ale znal Lucia - víc, než by si ve skutečnosti přál.

Janis si od nich vzal podepsané pergameny a odložil je na pravý roh stolu, co nejblíže k sobě. Poté uchopil první list závěti a začal číst.

"Část 1a. Já, Lucius Xavier Malfoy, zanechávám v případě mého úmrtí všechny tituly, nemovitosti a pozemky ve vlastnictví mého syna, Draca Lucia Malfoye."

Hermiona protočila oči a opřela se o opěradlo židle. Draco se usmál. Nejspíš tu nebude sedět tak dlouho, protože Lucius, než ji naposledy proklel, nejspíš odkázal všechno Dracovi. Aspoň že ten právník působil celkem mile. Byla to malá útěcha, ale aspoň něco.

"Část 1b. Nicméně veškeré mé finanční prostředky na něj budou převedeny pouze v případě, že se ožení se slečnou Hermionou Grangerovou."

Draco vytřeštil oči a obočí mu vyletělo k vlasům zmatkem, šokem a vztekem. Tohle přece nemohl otec udělat, že ne? To prostě... To nemůže být legální, takhle přinutit svého syna k dohodnutému sňatku bez jeho souhlasu a dokonce bez jeho vědomí! To musí být protizákonné.

Když pan Janis zaregistroval jejich nevěřící výrazy, pronesl: "Ano, může to udělat. Obávám se," poklepal krátkým prstem na závěť, "že je to naprosto legální. A než si ve své hlavě sesumírujete, že se můžete oženit a následně ihned rozvést, jakmile bude majetek převeden, tak pan Malfoy s tím rovněž počítal."

"Část 1c. V případě jejich rozvodu připadnou veškeré původně mnou vlastněné finanční prostředky slečně Pansy Parkinsonové."

"Nevidím v tom žádný problém," vyprskl Draco ostrým a chladným tónem. "Mám své vlastní peníze. A mohu prodat ten majetek, který mi zanechal." Rozhodně ho bylo dost na to, aby si nemusel do smrti dělat starosti. Jenom statky ve Walesu stály za víc než milion galeonů.

"Ve skutečnosti nemůžete, pane Malfoyi," odmítl advokát tuto možnost klidně, jako by byl zvyklý jednat s rozzlobenými mladíky (kterým Malfoy bezpochyby byl). "Kromě toho, víte, co stojí údržba těchto statků?" Listoval závětí a něco hledal. "Á, tady je to."

"Část 3d. Veškeré původně mnou vlastněné nemovitosti nemohou být prodány za účelem zisku, pokud nebudou splněny požadavky uvedené v části 1b."

Draco vytřeštil na staršího muže oči. V hrudi mu bouřil vztek. Praštil pěstí do opěrky židle, na které seděl a probodl pohledem Grangerovou. Vypadalo to, že je stejně šokovaná a zděšená jako on. Mžourala na pana Janise - ale nemohla být tak rozzlobená jako on. Byl navztekaný, že mu otec provedl takovou věc. Svému jedinému dědici! "Nechápu, proč by tohle dělal," hlesl Draco tiše se zřetelnou známkou hněvu v hlase.

Pan Janis zamyšleně pokýval hlavou, ale jeho krátké šedivé vlasy se pohnuly jen nepatrně. "Ano, i na to váš otec myslel," pronesl pomalu. Jeho slova vyznívala opatrně. "Tohle mi pro vás dal, kdyby snad došlo k takovéto reakci." A podal mladíkovi podélně přeložený list pergamenu.

Draco ho pomalu otevřel. Jakási neznámá emoce, kterou registroval v prostoru kolem svého žaludku, přerostla v pocit strachu. Začal číst.

Draco,

zklamal jsem se v Tobě. Myslel sis, že můžeš uniknout? Špehovat pro Brumbála. Jaký myslíš, že je to pocit uvědomit si, že můj jediný syn zradil Pána zla i mne? Inu, vidíš, že jak sis ustlal, jak říkají ti mudlové, kteří se ti zřejmě zalíbili, tak si teď lehneš.

Tvůj otec (i když mě zraňuje uznat to)

Lucius Xavier Malfoy

Dracova ruka držící list pergamenu povolila sevření, ale pan Janis ho zachytil dříve, než mohl spadnout. Tvářil se klidně. Jak mohl být ten chlap tak klidný? zvažoval Draco v duchu. Jemu se zbořil celý svět a Janis se chová, jako kdyby byli na nedělním pikniku a konverzovali o nejnovějším románu J. R. Browna.

Starý kouzelník se náhle usmál a zeptal se: "Nuže, budeme tedy pokračovat ve čtení?"


x x x


PA: Povídka Last Will and Testament získala cenu ve čtvrtém kolem Blast From the Past Award za nejlepší scénu opětovného shledání!


2. kapitola - Důležitost finančního zabezpečení



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/2/Last-Will-and-Testament

 

Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



2. kapitola - Důležitost finančního zabezpečení


Zbytek závěti Hermiona neslyšela. Ne že by na tom záleželo. S největší pravděpodobností byla část 1b. (a nepřímo část 3d.) jediným místem, kde se o ní hovořilo... nebo kde to alespoň bylo relevantní. Představovala si, že kdyby byla zmíněna ještě někde jinde, šlo by o Luciovu poslední šanci ji proklít.

Přinejmenším, uklidňovala se, nebylo nikde řečeno, že si musí Draca vzít. Závěť pouze uváděla, že sňatek s ní je jedinou cestou, jak může Malfoy zdědit peníze svého otce. Takže to znamenalo, že se s ní musí oženit. A ne, že by si ho ona někdy vzala. Chystala se - s největší pravděpodobností - vzít si Jeffa. Vždyť žádost o ruku je na spadnutí, ne? Ta myšlenka u ní vyvolala malý, spokojený úsměv.

Draco se na ni ohlédl, ústa zkřivená úšklebkem, a zaznamenal, že se usmívá. Probodl ji zamračeným pohledem. Proč mu otec tohle udělal? Ach ano, o to tu jde. Draco se přikrčil. Přál si, aby jeho otec nikdy nezjistil, komu patří synova loajalita. Pak by nemusel řešit to, jestli si má vzít mudlovskou šmejdku - dobře, fajn, mudlorozenou čarodějku... pitomá politická korektnost - nebo zbankrotovat.

K tomu by totiž došlo, kdyby si ji nevzal. Věděl, na kolik peněz přijde udržování veškerého otcova majetku v hladkém chodu. Nešlo o malou částku. Nicméně, bohatství rodu Malfoyů bylo obrovské a tyto náklady z něj mnoho neubíraly.

Ale jeho bohatství... nebylo tak rozsáhlé. Zdědil něco z matčiny strany a investoval to. Zisky byly skromné - přinejmenším na Malfoyovy - a věděl, že by nevystačily déle než rok nebo ještě méně, kdyby se snažil zachovat si úroveň. Zamračil se a zavrtěl hlavou. Proč strýc Bernard ještě neumřel? Žil už sto sedmdesát let. Neměl by už brzy umřít? Pak by byl v pohodě. Pak...

Jak ale znal svého otce, Lucius se nejspíš připravil i na tuto možnost.

Takže si musel vzít Grangerovou. Neexistovala žádná jiná cesta - jeho otec se o to postaral.

***

„Tím je tedy čtení závěti Lucia Xaviera Malfoye u konce. Přeji vám hezký den," usmál se pan Janis a opustil místnost dřív, než byste stačili říct ´famfrpál´. Téměř jako kdyby věděl, co vzápětí nastane. Nejspíš to věděl. Konec konců, byl to právník.

Hermiona vstala a chystala se odejít. Malfoy jí položil ruku na předloktí a usmál se na ni. Znala ten úsměv; při takovém úsměvu se jeho mozek usilovně snažil vymyslet ocelovou past bez možnosti úniku. A ta ruka? Neznamenala pro ni žádné uklidnění už tak přehnané představivosti. No, nemohl ji polapit. Teď, ani jindy.

„Takže, Grangerová, co tomu říkáš?" zeptal se Malfoy mile. Upřímně řečeno, nikdy dřív ho takový tón použít neslyšela.

„To má být nabídka k sňatku?" pozvedla obočí a čekala, jak odpoví.

Zamračil se na ni a jeho maska se rozletěla na tisíc kousků. „Dobře víš, že ano. Vezmeš si mě."

„Na tvém místě bych si tím nebyla tak jistá, Malfoyi," odpověděla chladně. „Možná jsi byl vychováván v očekávání, že lidé budou skákat, jak ty pískáš, ale na mě to neplatí. Já říkám ne."

Nedokázal vymyslet nic, co by jí na tohle odpověděl, což ho maximálně vytočilo, takže na ni téměř začal vrčet.

Hermiona se samolibě usmála a odkráčela z kanceláře pana Janise, přičemž za sebou zanechala vzteky doutnajícího Malfoye.

***

Hermiona se tak tak zvládla nesmát nahlas, když Malfoye opouštěla. Bylo tak legrační, jak očekával, že udělá cokoliv, co on chce - a ten výraz na jeho tváři, když ho odmítla! Bylo to k popukání a ona se cítila tak šťastně, jak už dlouho ne.

Musí se na to zeptat Pansy, až se vrátí z líbánek s Harrym. Ty dvě hrdličky se potkali na ministerstvu (Hermiona pozvala Harryho na jeden z ministerských plesů a Pansy byla bystrozorka) a během dvou měsíců ji Harry požádal o ruku. A měsíc na to se začala chystat svatba.

Hermionu moc nenadchlo, že její nejlepší kamarád začal chodit s bývalou zmijozelkou, ale na Harryho naléhání začala Pansy poznávat lépe a staly se z nich dobré kamarádky. Ron na tom byl hůř, protože jeho předsudky vůči zmijozelům měly kořeny už v raném dětství, zatímco Harry a Hermiona s tím začali až v době před pubertou. Nebo za to možná mohl weasleyovský sklon k tvrdohlavosti.

Přemýšlení o Weasleyových (nemluvě o jejich tvrdohlavosti) ji dovedlo k Ginny. Hermionu pro mladší dívku - teď už vlastně ženu - bolelo srdce. Ginny právě ukončila pětileté manželství se Seamusem Finniganem. Ti dva nebelvíři se vzali téměř okamžitě poté, co Ginny absolvovala Bradavice, což vedlo mnohé k přesvědčení, že nejmladší Weasleyová začala trochu brzy a je těhotná.

Ale Seamus a Ginny během manželství žádné děti neměli. Mnozí věřili, že to byl důvod rozvodu, a v tomto případě měli ti „mnozí" pravdu. Seamus vždy hlásal, že děti chce, a nebylo pochyb, že byl zklamaný, když se jich v pětiletém manželství nedočkal.

Ginny to deprimovalo. Toužila po dětech stejně jako její manžel a Hermiona věděla, že je to pro ni zrovna tak zničující jako pro Seamuse. Zvláštní bylo, že v pondělí dopoledne po závěrečném stání zmizela a objevila se až další odpoledne, kdy se ukázala v Doupěti. Od té doby dům svého dětství neopustila, ale nikomu neřekla, kde byla.

Hermiona se o Ginny velice bála. Vůbec spolu nemluvily - a ona považovala Ginny za svoji nejlepší kamarádku. Vždycky si myslela, že Ginny to vnímá stejně. Od rozvodu uběhlo téměř šest týdnů. Doufala, že se jí Ginny brzy svěří, protože jí bylo naprosto jasné, že mladší žena je na tom čím dál hůř, a to po fyzické i citové stránce. Dokonce i trochu přibrala.

Hermiona zakroutila hlavou, pomyslela si, že to není dobré a s hlasitým „Prásk!" se přemístila do svého obývacího pokoje. „Elizabeth!" zavolala. „Jsem zpátky!" Pak se sesunula do křesla, vzdychla a zavřela oči.

Elizabeth Pearsonová vtrhla do obývacího pokoje se širokým úsměvem na tváři a světle modrou šálou omotanou kolem krku. „Tak co?" zeptala se vzrušeně. Tato dívka vždycky navenek vypadala šťastně, což ostře kontrastovalo s Hermioninou občasnou unylostí. Všechny ohromovalo, že jsou ty dvě schopné spolu bydlet.

Elizabethinými prioritami bylo toto: oblečení, muži, francouzská móda, muži, práce (což obnášelo módní návrhářství) a, ano, muži. Hermiona občas pochybovala o svém vlastním zdravém rozumu, že s někým takovým žije. Ale bylo téměř nemožné najít v kouzelnickém světě dobré bydlení za rozumnou cenu, takže skončila takto - dělila se o nájemné s Elizabeth Pearsonovou, extravagantní módní návrhářkou. No, měla tak alespoň někoho, kdo věděl, co se děje a jaký make-up se nosí, přestože tyto informace moc často nevyužívala.

A bydlení s Elizabeth nebylo špatné. Jistě, dívka dělala oči na Hermionina přítele víc, než se jí líbilo, ale pokud věděla, neudělala v tomto směru žádný skutečně aktivní krok. Možná byla zapřisáhlá milovnice mužů, ale zase ne taková, aby vystartovala po příteli jiné ženy, natož své spolubydlící. Takové činy měly tendenci spustit lavinu, jak Elizabeth jednou moudře pronesla během jejich nočních rozhovorů. Ještě důležitější však bylo to, že Hermiona důvěřovala Jeffovi a věděla, že by nikdy neudělal nic, co by ji ranilo nebo jí nějak ublížilo.

Hermiona se vrátila zpět do reality a pokusila se na svoji spolubydlící usmát. „No..." odmlčela se a vzdychla. „Vypadá to, že poté, co Lucius Malfoy zjistil, že jeho syn bojoval na stranu světla, přidal do své závěti další klauzuli. Draco samozřejmě zdědí všechny pozemky, statky a tituly, ale malfoyovské bohatství..." Znovu se odmlčela, nějak se jí nechtělo o tom mluvit. „Řekněme, že pan Malfoy nebyl moc šťastný, když zjistil, že synova loajalita patří Brumbálovi, a zachoval se podle toho, jasné?" usmála se Hermiona zeširoka a zároveň se snažila vymyslet, jak změnit téma.

Elizabeth protočila své modré oči a zakroutila hlavou, až jí nadskakovaly blonďaté kudrlinky. „Jo, jasné. Jako kdybych ti dovolila od toho utéct, když to začalo být zajímavé." Netrpělivě mlaskla jazykem. „Jakou klauzuli? A nesnaž se lhát, je očividné, že to musí mít něco společného s tebou, když se tomu vyhýbáš."

„Musí si mě vzít," zamumlala Hermiona.

„Cože?!" zalapala Elizabeth po dechu. Tohle tedy rozhodně nečekala.

„Řekla jsem ´Musí si mě vzít´," zopakovala Hermiona nahlas.

Elizabeth zůstala stát s otevřenou pusou, nehybnými kudrlinkami a pohledem přimraženým k Hermionině tváři. „Ale... ale..." koktala, neschopná vytvořit souvislá slova.

Hermioniny rty se stočily do potměšilého úsměšku: „Ano. Já vím."

„Jeff," nadechla se konečně blondýnka a znovu roztřásla kudrlinky, jak zuřivě kroutila hlavou. „A co na to Jeff?"

Hermiona si povzdechla a složila hlavu do dlaní. „Nevím." Na to vzhlédla, bradu stále podepřenou. „Ale na tom nezáleží, protože to neudělám. Totiž nevezmu si ho. Nemůže mě k tomu nutit," prohlásila pevně.

Elizabeth přikývla, ale netvářila se moc přesvědčeně. Modré oči měla přimhouřené zamyšlením. „Miono, štve mě, že se o tom zmiňuju zrovna teď, a nemysli si, že měním téma nebo tak něco, ale... nájemné už se zase zvedá. S mým platem je to v pohodě, protože ten jde taky nahoru, ale ten tvůj se nezvedl od posledního zvyšování minimální mzdy, a už jsme se bavily o tom, že ta ještě nějaký čas stoupat nebude."

„No," začala pomalu Hermiona, „myslíš, že bys mohla platit víc?" Když Elizabeth pozvedla obočí, rychle dodala: „Myslím jen o trochu. Najdu si další práci nebo mě možná povýší."

„Víš stejně dobře jako já, že se to nestane," povzdechla si Elizabeth. „Hele, Miono, nechtěla jsem to teď zmiňovat, ale budu se brzy stěhovat."

„Cože? Co to říkáš?" otevřela Hermiona pusu údivem, spustila ruce do klína a napřímila se. O ničem takovém Elizabeth nikdy nemluvila.

„Můj šéf chce, aby přešla do francouzské pobočky Madam Malkinové. Myslí si, že tam můžu udělat velký pokrok, a taky je s tím spojený skvělý nárůst platu," vykládala a pohrávala si při tom s manžetou halenky se zkoumavým pohledem vyhrazeným jen módním návrhářům. Blonďaté lokny jí padaly do obličeje a zakrývaly modré oči. „Dozvěděla jsem se to dneska."

Hermiona zamrkala a vyprskla: „Ale ty nemůžeš odejít!"

Elizabeth si znovu povzdechla, vzhlédla a podívala se Hermioně do očí s omluvným úsměvem. „Ve skutečnosti můžu. Fakt mě to mrzí, Miono, ale takovou nabídku nemůžu odmítnout. Během tří měsíců budu pryč."

***

Hermiona zírala do stropu, ztracená v myšlenkách. Takže Elizabeth odchází. Dívka byla jednou z jejích nejbližších kamarádek a důvěrnic od doby, co se nastěhovaly do jednoho bytu, když začala pracovat na ministerstvu. Poznaly se už v Bradavicích, ale pak nebyly ve spojení.

Elizabeth Pearsonová chodila až do šestého ročníku do Krásnohůlek, než přestoupila kvůli válce do Bradavic. Sice vyrostla v Anglii, ale její matka Francouzka si přála, aby studovala v Krásnohůlkách. Když bylo jasné, že se Voldemort vrátil, oba její rodiče se rozhodli, že Bradavice jsou pro ni nejbezpečnějším místem.

Zařadili ji do Mrzimoru a brzy zapadla. Její bezstarostná povaha, znalost francouzské módy (zejména v dobách Temna, jak se začalo říkat) a příjemný vzhled jí pomohly získat si kamarády v každé koleji a každém ročníku. Pansy Parkinsonová, Levandule Brownová, Lisa Turpinová, Orla Quirková, Laura Madleyová, nemluvě o všech chlapcích, kteří se mohli přetrhnout, aby ji pozvali na rande.

Jediní dva, kteří o ni nikdy neusilovali, byli Harry a Draco Malfoy. Její nejlepší kamarád a její nejhorší nepřítel, samozřejmě v tomto pořadí. Věděla, že Harry si Elizabeth nikdy opravdu nevšiml, protože měl v šestém ročníku příliš mnoho starostí s bojem s Voldemortem.

Ale Draco Malfoy... Neměla ponětí, proč si Elizabeth nikdy nevšímal. Zdála se být přesně jeho typ. Všichni si mysleli, že se dají dohromady. Nikdo z nich neměl před ani po skončení školy žádný vážný vztah. Hermionu by nepřekvapilo, kdyby si ti lidé, které označovala jako „beznadějné romantiky", stále mysleli, že se Draco a Elizabeth mohou dát dohromady.

Hermiona se zamračila. To, co ji nejvíc znepokojilo, byl fakt, že až do dnešního prohlášení se Elizabeth chovala, jako kdyby tu měla zůstat věčně. I když, možná to byl důvod, proč chtěla, aby šla Hermiona na to projednávání závěti Lucia Malfoye - mohla zdědit nějaké peníze, a pak by si Elizabeth se svým odchodem nemusela vůbec dělat hlavu. Konec konců měla Elizabeth lví podíl na financování bytu, který spolu obývaly.

Fakt si potřebovala promluvit se svou nejlepší kamarádkou. Hermiona vstala, náhle plná energie. Dneska dostane Ginny z její ulity! Možná ji i vytáhne do tělocvičny, aby se zbavila těch pár kil navíc. Hermiona se pousmála a sáhla po hůlce. Pořád byla zvědavá, co se stalo mezi vyhlášením rozhodnutí o rozvodu a momentem, kdy se Ginny objevila v Doupěti. Ale když se do toho pustí - a to ona taky udělá - nepotrvá dlouho a bude to vědět.

* * *

PP: Hermiona je tu docela dost OOC – mírně pitomoučká, s trochu hloupým a sobeckým chováním, ale snad to přežijeme. Jak pravila moje beta Ivet – pořád ještě máme Draca :-)


3. kapitola - Tajemství odhaleno



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/3/Last-Will-and-Testament

 Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



3. kapitola - Tajemství odhaleno

 

Hermiona zaklepala na dveře Doupěte a netrpělivě čekala, až jí někdo otevře. Ruce měla obtočené kolem těla jako ochranu před květnovým chladem. Bez ohledu na okolnosti si vždycky připadala, jako když se vrací domů. Domov Weasleyových na ni působil přívětivě dokonce i po druhém rozchodu s Ronem. Naštěstí nezůstal Ron v Doupěti a paní Weasleyová měla velké pochopení.

Dveře se tiše pootevřely a Hermiona byla vtažena do silného objetí. "Hermiono!" usmála se paní Weasleyová. "Jsem tak ráda, že tu jsi. Neviděli jsme tě už několik týdnů."

Hermiona se usmála. Paní Weasleyová měla na lidi takový vliv. "Já vím, paní Weasleyová, ale mám v poslední době hodně práce."

Starší žena přikývla, ustoupila stranou a pokynula Hermioně, ať vejde. "Ano, vypadá to, že tě tvoje práce hodně vytěžuje," řekla. Byla přesvědčená, že práce, kterou Hermiona dělá, neodpovídá ženě s její inteligencí.

"Kde je Ginny? Chtěla bych s ní mluvit," zeptala se Hermiona, když vešla do domu.

"Ach," hlesla paní Weasleyová, "je ve svém pokoji. S nikým z nás nemluví. Přijde jen na jídlo, ale to je všechno." Povzdechla si. "Mám o ni obavy. Dokonce ani Fred a George ji nejsou schopni přimět k řeči."

Hermiona přikývla a stiskla rty při myšlence, že se Fred a George snažili přimět Ginny k hovoru. "Já vím, paní Weasleyová. Nemluví ani se mnou. Ale," prohlásila pevně, "to už nebude dlouho platit." Na to zamířila ke schodům. Zaslechla za sebou tichá slova "hodně štěstí" a usmála. Jakmile dorazila k Ginnyiným dveřím, hlasitě dvakrát zaklepala a otevřela je.

Ginny ležela na posteli, tváří k oknu. Na zemi bylo rozházeno několik knih. Hermiona přimhouřila oči a snažila se přečíst jejich nadpisy. Magické a mudlovské nemoci: První kombinované vydání a Co se děje v těle: Průvodce pro čarodějky.

"Gin?" oslovila Hermiona kamarádku a popošla k ní blíž. Jakmile se přiblížila, viděla, že mladší dívce tečou po tvářích slzy. "Ginny, co se stalo?" zeptala se znepokojeně a konejšivě ji pohladila po ruce.

Mladá čarodějka nahlas popotáhla, Hermiona cítila, jak se zachvěla. "Co se stalo?" zopakovala ledovým tónem. "Nic."

Hermiona přimhouřila oči. "Očividně není něco v pořádku, Gin. Neodejdu, dokud mi to nepovíš."

Ginny si povzdechla, otočila se a pohlédla na svou kamarádku. Na tváři se jí objevil slabý smutný úsměv. Na to vstala, přešla ke knihám, kterých si Hermiona všimla už předtím, vytáhla jednu z nich a prolistovala ji. "Můžeš se aspoň ujistit," řekla Ginny, a pak se hořce zasmála, "samozřejmě, že už jsem to sama udělala aspoň patnáctkrát; pochybuju, že jde o nějakou chybu."

Podala svazek Hermioně a ta se zahleděla na stránku. Jste těhotná? Jednoduché kouzlo vám to odhalí! Hermiona zvedla ke své kamarádce oči rozšířené údivem.

Ginny přikývla. "Jo. Jsem těhotná," povzdechla si. "Bože, proč já?"

Hermiona ji okamžitě objala. "Ach, Gin, jsem si jistá, že to bude skvělé. Budu ti pomáhat. Už jsi to řekla Seamusovi? Vím, že jste se tak strašně dlouho snažili -"

Ginny se znovu hořce zasmála. "Není to Seamusovo, Hermiono. Nespali jsme spolu přes šest měsíců, od té doby, co začalo rozvodové řízení."

Hermiona pozvedla obočí. Nečekala by, že se Ginny vyspí s někým, s kým není sezdaná. "Čí tedy je?"

Ginny si znovu sedla na postel s pohledem upřeným na své boty. "Vzpomínáš si, jak jsem po rozvodu zmizela a objevila se až další den?"

Hermiona přikývla a posadila se vedle kamarádky. "Jasně, že jo. To je jedna z věcí, na které jsem se tě chtěla zeptat. Na to, co se tehdy stalo," doplnila.

"Šla jsem do baru, abych se opila," vysvětlovala zrzka a zvedla hlavu. Oči jí ztvrdly. "Nevím, kolik jsem toho vypila a moc si toho nepamatuju. Vzpomínám si jenom, že jsem se druhý den ráno vzbudila nahá a s kocovinou."

"Kdo to byl?" zeptala se Hermiona a upřeně se na kamarádku zahleděla. Trochu jí to připomnělo mudlovské seriály.

Ginny se zasmála. "Jsem obrovsky vděčná, že to nebyl nějaký násilník nebo vrah. Chápeš, byla jsem opilá, víš? Takže jsem se mohla vzbudit vedle kohokoliv."

"Ginny," oslovila ji Hermiona důrazně s narůstající netrpělivostí, "s kým jsi spala?"

Mladší dívka se podívala na Hermionu, oči zarudlé od neklidného spánku a nekonečné záplavy slz. "Vzbudila jsem se vedle Nevilla Longbottoma," řekla tiše, zavřela oči a padla na postel. Po tváři jí steklo pár slz. "Neville! Spala jsem s Nevillem, Hermiono!"

Dívka s bujnou hřívou vlasů na ni hleděla stále trochu zmateně. "Ale co je na tom špatného? Chci říct, Neville není špatný. Víš, že to díky němu je Harry stále naživu -"

"To je právě ono!" vzlykla. "On není vůbec špatný, je skvělý."

"Tak..."

"No, zaprvé, nezaslouží si být připoután ke mně a k dítěti kvůli jediné noci," řekla, utřela si slzy a pohlédla na Hermionu. "A především - je to jeden z mých nejlepších kamarádů! Víš, nevídala jsem se s ním tak často, co jsem se vdala, ale ve škole a vůbec, nejdřív BA a pak Fénixův řád... byli jsme přátelé! Určitě si vzpomínáš, že šel s námi tehdy na ministerstvo!"

Hermiona přikývla: "Vzpomínám si. Překvapilo mě to, až do té doby byl takový..." Zamračila se, protože nemohla najít vhodné slovo.

"Přesně!" zvolala Ginny. "Ale musím mu to říct. Zaslouží si to vědět. A nemám ponětí, jak to udělat. Jak mám říct někomu, kdo je můj nejlepší kamarád, že s ním čekám dítě?"

Hermiona se zasmála. "To určitě nemůže být tak těžké." Při tom spojení ´nejlepší kamarád´ si připomněla svůj dávný románek s Ronem.

Ginny se rovněž pousmála: "Asi ne. Jen jsem teď trochu iracionální."

"Slyšela jsem, že se to v těhotenství stává," zareagovala s úsměvem Hermiona. "Už máš nějaké podivné chutě? Moje mamka si stěžovala, že když mě čekala, vždycky chtěla chlebíčky se sardinkami a hořčicí." Vzpomínka na matku už ji nezabolela tak jako dřív.

Ginny jí úsměv opětovala: "Vlastně jsem měla. Minulý týden. Naštěstí to bylo uprostřed noci, tak se to nikdo nedozvěděl. Jahody a okurky..."

"To je hnus!" nakrčila Hermiona nos. Obě se na sebe ušklíbly, a pak vybuchly smíchy. Když se znovu uklidnily, Hermiona se zeptala: "Jak dlouho to víš?"

"Teprve dva dny," vzdychla Ginny. "Nemůžu uvěřit, že jsem s tím nic nedělala. Jo, věděla jsem, že to bylo bez ochrany, a k tomu ty změny nálady a chutě, mělo mě to trknout."

Hermiona si povzdechla: "No, nemyslelo ti to jasně. Neobviňuju tě, Ginny. Bylo toho na tebe moc."

"Já vím, ale stejně."

"Chceš, aby šla za Nevillem s tebou? Myslím, že je teď novým učitelem bylinkářství v Bradavicích."

Ginny se usmála: "Já vím. Trochu jsme si povídali, potom..." Zrudla. "Potom, co..." Odkašlala si. "Však víš."

Hermiona přikývla se slabým úsměvem na rtech. Ginny byla kouzelná.

"Jasně, takže, povídali jsme si a on se o tom zmínil. Taky řekl, že kdyby se ukázalo, že jsem otěhotněla - my jsme o té možnosti mluvili - pak by to chtěl vědět."

"Ehm, Ginny, napadlo mě..." Hermiona se odmlčela, protože si nebyla jistá, jestli má položit otázku, která v ní hlodala od Ginnyina přiznání.

"No?"

"Proč s tebou spal?" vyhrkla. Jakmile si uvědomila, jak hrubě to vyznělo, dodala: "Chci říct, že se mi nezdá jako typ na jednu noc."

"Ach," zčervenala znovu Ginny. "No, taky něco vypil, ne moc; měl za sebou špatný den v práci. Myslím, že říkal, že šlo o zmijozelské. Ale zřejmě stačilo, že nekladl odpor, když jsem... ehm," odmlčela se a uhnula pohledem, přičemž se snažila zabránit rudnutí. Tvář měla téměř stejné barvy jako vlasy. "No, zřejmě bych nebrala ne jako odpověď."

Hermiona pozvedla obočí a zoufale se bránila smíchu. Ginny k ní vzhlédla a povzdechla si.

"Jen se směj."

Hermiona ji velmi ochotně poslechla. Když se jí konečně podařilo ovládnout, ohradila se: "Víš, já se nesměju tobě-"

Ginny si odfrkla a protočila oči. "Vím. Směješ se se mnou. Ehm-ehm. Já vím."

"Tak chceš, abych s tebou šla? Chápu, že ti to nahání strach."

"Ne," zavrtěla Ginny hlavou. "Musím to udělat sama. Ale," pohlédla na kamarádku, "nepohrdla bych trochou pomoci. Vypadám jako něco, co sem přitáhl ghúl."

Hermiona ji s úsměvem objala. "To víš, že ti ráda pomůžu."

* * *

Po dvou hodinách Ginny konečně vyhlížela zase normálně. Začaly koupelí, aby smyly příšerný několikadenní nános. To trvalo hodinu. Pak se vrhly na vlasy, ze kterých se za těch pár týdnů, co si jich Ginny nevšímala, stalo vrabčí hnízdo. Zabralo čtyřicet pět minut, než je rozmotaly, dokonce i při užití takového množství kouzel a lektvarů, že by to stačilo pro armádu.

Zbylou čtvrthodinu využily k vyhledání nějakého čistého a dobře padnoucího oblečení. Ginny stejně jako Hermiona nepoužívala make-up nebo kouzla, aby vylepšila svou přirozenou krásu. Ne že by se Ginny považovala za krásnou - šlo prostě o to, že se s tím nikdy neobtěžovala a neměla pocit, že by s tím měla začít.

Mladší dívka se otočila od zrcadla ke své nejlepší kamarádce a usmála se: "Díky, Hermiono."

Hermiona jen s úsměvem zavrtěla hlavou. "Není zač. Bavilo mě to. A jsem ráda, že jsi konečně venku z té své ulity," ušklíbla se. "Hodně štěstí."

Ginny jí úsměv vrátila a zavrtěla hlavou. Pak sáhla po hůlce, kterou jí Hermiona podala, a přemístila se.

Když Hermiona osaměla, vydala se dolů po schodech, aby se zastavila v kuchyni a dala paní Weasleyové vědět, že odchází.

"Jistě, drahoušku. Doufám, že se zase brzy objevíš."

"Určitě, paní Weasleyová," otočila se k odchodu, ale pak se zarazila. "Ach, a Ginny se zmínila, že se možná vrátí trochu pozdě."

Paní Weasleyová se zatvářila zmateně, ale Hermiona odešla dřív, než na ni stihla vychrlit další otázky. Těšilo ji, že dostala Ginny z domu. Nemohla uvěřit tomu, že je její kamarádka těhotná - bylo to něco nepředstavitelného. Jistě, jeden její nejlepší kamarád byl ženatý a zrovna Ginny byla vdaná pět let, ale stejně. Ze všech lidí, se kterými chodila do školy, byla Ginny tou poslední osobou, o které by si myslela, že se bude s takovým problémem potýkat.

Myšlenky jí sklouzly zpátky k Harrymu. Koho by napadlo, že si vezme zmijozelku? Harry Potter a zmijozelka? Dobrotivé nebe! Týdny to plnilo titulky novin a na sedmé stránce Věštce se denně objevovaly zprávy o jejich svatební cestě. Ale na Pansy nebylo nic špatného a Hermiona se to nestyděla uznat. Dívka byla přesně tím, koho Harry po všech těch letech bojů s Voldemortem potřeboval. Už teď se těšila, až se ti dva vrátí z líbánek.

Povzdechla si. Taky by chtěla jet na líbánky. Ale pravděpodobně nebude dlouho trvat, než k tomu dojde, ne? Myšlenka na Jeffa Hermioně připomněla, že už ho několik dní neviděla. Usmála se. Skvělé. Překvapí ho.

Přemístila se k jeho prahu s tichým "Prásk!", zašeptala heslo a odemkla tak dveře. Tiše, po špičkách, vešla do obývacího pokoje –

A z očí jí vyhrkly slzy bolesti a vzteku, když její mozek zpracoval, co vidí.


Poznámka překladatelky a bety: Skoro jsem tady tuhle Hermionu zabily, ale ten clifík na konci to zachránil :-D

A příště bude trochu líp - objeví se Draco!


4. kapitola - Cena za pýchu



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/3/Last-Will-and-Testament

 Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



4. kapitola - Cena za pýchu


Hermiona zírala na scénu před sebou s otevřenou pusou, po tvářích jí tekly slzy a její srdce se rozpadalo na kousky. Tady před ní stál její přítel, Jeff Randall, do půl těla nahý - tričko bylo bůhvíkde (nejspíš odhozené nedbale na podlahu), i když kalhoty měl (naštěstí) stále ještě zapnuté. Ta... ženská... měla nohy obtočené kolem jeho pasu a zády se opírala o zeď, blůzku rozhalenou, takže to nevypadalo, že by jeho kalhoty měly zůstat zapnuté příliš dlouho.

Hermiona přimhouřila oči a přinutila se přestat brečet. Nenechá se ponížit, ne tady a ne teď. Nikdy. Utřela si oči (a seslala mazané kouzlo, aby je zbavila opuchlosti), napřímila se do celé své výšky pěti stop a dvou palců a pronesla chladně: „No, Jeffe, tohle jsem od tebe nečekala."

To stačilo, aby od sebe ti dva králíci odskočili. Jeff na ni vytřeštil oči a otevřel bez jakéhokoliv zvuku pusu. Jeho výraz se dost podobal tomu, který měla Hermiona před malou chvílí. Ta myšlenka u ní vyvolala ironický úsměv. „Her-Hermiono, není to tak, jak si myslíš," pronesl konejšivě, popošel blíž k ní a zvedl ruce v gestu nevinnosti.

Hermiona pozvedla obočí, rozhodnutá získat navrch. A když mu nemohla ublížit emocionálně - ukázalo se, že žádné srdce nemá, když se mohl takhle dotýkat té ženské - raní jeho důstojnost a ego. „Vlastně, Jeffe, je to očividně přesně to, co si myslím. A dost to o tobě vypovídá," povzdechla si s pohledem sklopeným ke svým nehtům, jako kdyby ji nic jiného nezajímalo.

Pak se zasmála: „Sice se zdá, že ty si žádnou pravdu nezasloužíš, když vidím, že jsi mi celou dobu lhal." Oči jí zchladly a pokračovala: „Ale víš, nejsi tu jediný, kdo hrál dvojí hru." Zaváhala, téměř rozhodnutá přestat, ale pokušení hodit mu to všechno do obličeje bylo příliš veliké.

„Budu se vdávat," usmála se na něj blahosklonně. „Za Draca Malfoye; pamatuješ si na něj, ne? Za dob mých studií byl v Bradavicích známý jako bůh sexu. Aha, no, nepřekvapilo by mě, kdybys ho neznal. Vždycky jsi byl trošku omezený."

Načež se otočila a vyšla ze dveří, záda napřímená jako z ocele, ale slzy na krajíčku.

***

Hermiona stála na okraji útesu, oči zavřené, mořský vítr jí útočil na uvolněné vlasy. Působilo to tu klidně, něco, co jí teď vnitřně chybělo. Koneckonců, kdo by byl klidný, když je po dvou letech vztahu svým přítelem podváděn? Tváře jí pokrývala sůl z množství slz, ale už je všechny vyplakala. Cítila se vyčerpaná. Prázdná.

Tohle místo objevila v létě o prázdninách po skončení školy. Přišla sem poté, co se rozešla s Ronem - podruhé...

„Miláčku, víš, že tě miluju..." Ron se odmlčel.

Hermiona přimhouřila oči. Znělo to spíš jako předehra k rozchodu. „Ano?" zeptala se.

„No, zamiloval jsem se do někoho jiného."

Skoro se rozesmála, když si na to vzpomněla. Působilo to jak z laciného seriálu. Ale nemohla se smát. Jeho slova bolela. „Asi nemám štěstí na chlapy..." zašeptala. Tichá slova se nesla přes oceán.

A opravdu ho neměla. Možná to ani nemohlo dopadnout jinak. Možná to bylo v ní. Jediný, kdo se s ní nerozešel kvůli ´někomu dalšímu´, byl Viktor. A ten se s ní rozešel kvůli věku.

Hermiona si povzdechla. Vždycky byla vina na její straně. A rozchody vždycky iniciovali muži. Možná to byla její chyba... Možná na vztahu lpěla i poté, co už vyprchal. Ale opravdu si myslela, že ona a Jeff budou spolu. Chodila s ním nejdéle ze všech a opravdu ho milovala.

A pak šla a pustila si pusu na špacír.

„Budu se vdávat... za Draca Malfoye."

Muselo to být šest nejhloupějších slov v angličtině. Nemusela si ho brát - přece nic nepodepsala. Ale bylo to otázka pýchy. Jeff jí toho předvedl příliš mnoho, než aby jen tak odkráčela. Možná to bude dobré. Koneckonců byla prakticky bez peněz, její spolubydlící se stěhovala a ona neměla kam jinam jít.

Rodiče jí zemřeli při jednom z útoků Smrtijedů během války. Rodiče mudlorozených byli permanentním cílem a nikdo ze špehů Řádu nezjistil, že tentokrát jdou po Grangerových. Popotáhla. Přišlo to po jejím odchodu z Bradavic. Byla jen vděčná, že s rodiči strávila poslední prázdniny a že tehdy objevila toto místo.

Po jejich smrti se sem vrátila. Ten dopis byl tak strašně neosobní, chladný a bez citu...


Vážená slečno Hermiono Lynne Grangerová!

S lítostí vám oznamujeme, že vaši rodiče zemřeli po útoku Smrtijedů na jejich dům v mudlovské části Londýna.

Přijměte naši soustrast.

Kornelius Popletal, ministr magie


Hermiona si znechuceně odfrkla. Nemohla uvěřit, že ten starý kocour byl pořád ještě v úřadu. Ale pravděpodobně tam zůstane, dokud bude naživu. Naštěstí si vytáhl hlavu ze zadku aspoň na tak dlouho, aby dal na Brumbálovu radu. Vskutku veliké štěstí, protože světlá strana pravděpodobně vyhrála válku právě díky pomoci mozkomorů a obrů. No a také za pomoci úžasného počtu špehů. Severus Snape, Pansy Parkinsonová, Draco Malfoy...

Potřásla hlavou. Pořád nedokázala pochopit, že se Draco Malfoy stal špehem. Zřejmě o tom nikdo nevěděl, možná až na Brumbála. Hermiona se usmála. Vypadalo to, že ten prastarý kouzelník věděl všechno, tak proč by nevěděl o tomhle? No dobře. Pointou bylo, že Malfoy pro ně špehoval, takže aspoň věděla, že nebude spojená se Smrtijedem. No, ne se skutečným.

Ne, že by tím říkala, že si ho chce vzít. Jen o tom uvažovala. Taky uvažovala o tom, že se možná proti ní spikly všechny síly světa, planet, bohů, bohyň a lidí. Tak by to rozhodně dávalo smysl. Spolu se skutečností, že všechno v jejím životě jako by směřovalo ke sňatku s Malfoyem.

Nemohla zůstat s Ginny - dívka pořád ještě bydlela u rodičů! - a ona nemohla zůstat u Weasleyových. Nechtěla se jim pověsit na krk. Ron byl mimo hru, Harry a Pansy na líbánkách a žádné další skutečné kamarády neměla. Před Bradavicemi se její cesta od ostatních oddělila a tam strávila příliš mnoho času pohřbená v knihách, takže si nenašla jiné kamarády než Harryho, Rona a Ginny.

Neměla kam jít. Neměla peníze. Byl její jediná naděje.

Hermiona se přikrčila. Fakt úžasné pomyšlení.

***

„Elizabeth!" zavolala Hermiona a shýbla se, aby zkontrolovala, že pod postelí už není žádné další oblečení, které přehlédla.

„Ano?" Dívka se objevila ve dveřích, vlasy vyčesané a následně sepnuté jen tak halabala. Ten účes na ní ale vypadal dobře, o tom nebylo pochyb. Hermiona věděla, že ona nikdy nemůže vypadat takhle skvěle a přesto neformálně.

„Chystám se do Malfoyovy kanceláře a potřebuju pomoct," povzdechla si. „Nevím, co si vzít na sebe."

„Jé," usmála se Elizabeth, „to bude zábava. Nemůžu se dočkat, až si pohraju s tvými vlasy! Konečně," nadchla se se šťastným úsměvem. „Tvoje vlasy jsou snem každého kadeřníka," rozplývala se a rázovala si to k Hermioně, ve tváři výraz nadšení. „Kéž bys mě nechala na nich zapracovat už dřív. Víš, mají skvělou strukturu, snadno se s nimi pracuje, ale ty si je vždycky stahuješ do toho drdolu..." otřásla se. „Je to skoro děsivé! Vždycky mi připomínáš profesorku McGonagallovou!"

Hermiona se tak tak nerozesmála. Elizabeth byla někdy dost zábavná. Což bylo pravděpodobně dobré, zejména když spolu bydlely.

No, už dlouho to nepotrvá, že? Každopádně se jedna z nich bude brzy stěhovat. Hermiona se s povzdechem nechala zatlačit na židli a dovolila Elizabeth pustit se do jejích vlasů. Neměla tušení, proč jí nejdou nejdřív najít něco na sebe.

Hmm. Mohla by ten čas využít k přemýšlení o svém budoucím manželovi... Nebo přinejmenším by jím mohl být, jestli všechno půjde tak, jak by mělo. Draco Malfoy. Hermiona Malfoyová. Měla by si vzít jeho jméno? Nebyla si tím jistá. Hermiona Malfoyová neznělo vůbec špatně... Možná je to celé záležitost řeckých bohů. Bohové a Malfoy se z nějakého důvodu zdáli být ve shodě. Zvláštní důvod, ale nicméně důvod. Něco, co dělalo z téhle situace normální záležitost, pozitivní věc.

„Dobrá," přerušila tok jejích myšlenek Elizabeth, „myslím, že jsem zúžila výběr toho, co ti provedu s vlasy, takže teď potřebujeme zapracovat na tvém oblečení..." Pohrdavě přejela po Hermioně oděvu. „Tohle rozhodně nepůjde," prohlásila smutně a otočila se k Hermionině šatníku. Začala procházet ramínka, mumlala si o velikostech a střizích a ´copak nemá něco svůdnějšího´?

Hermiona se mírně začervenala. Neměla nic svůdnějšího protože... no, protože nic svůdnějšího nepotřebovala. Přinejmenším podle jejího názoru. A její názor byl jediný, na kterém záleželo, ne?

Ale zase... na Jeffově záleželo hodně dlouho, ne? Hermiona pocítila píchnutí u srdce. Milovala ho. Hodně. Proč jí to udělal? Proč ji podváděl? Proč? Možná dával přednost dívkám, jako je Elizabeth, takovým, které rozumí módě, účesům a všem těm věcem, které se nikdy neobtěžovala naučit?

Proč ji podváděl? Nebyla dost hezká? Nenosila správné oblečení? Šlo o její práci? O vlasy? O...

Povzdechla si. A byla zase u toho, pořád ji to zajímalo. Jeffův názor byl zjevně stále důležitý, když strávila tolik času píděním po tom, proč se rozhodl ji podvést.

Pokud věděla, zatím ji nikdo jiný nepodváděl.

Počkat... ještě tu byl Ron. Ale ten aspoň jednal na rovinu. A nikdy vlastně neřekl, že ji podváděl, jen že se zamiloval do někoho jiného. „Pitomec," zamumlala Hermiona. Nemohla uvěřit, že byl tak bezohledný. Milovala ho a on si přišel s novinkou, že taky miluje - jenže někoho jiného!

„Co jsi říkala?" zeptala se Elizabeth napůl ponořená v šatníku, takže její hlas zněl poněkud tlumeně.

„Nic," odpověděla Hermiona a zrudla. Takový trapas, její spolubydlící slyší, jak si pro sebe brblá!

„Ha!" vykřikla Elizabeth vítězoslavně. Vynořila se ze skříně, účes stále netknutý a v ruce tmavě zelený hábit. „Věděla jsem, že musíš něco mít. Mimochodem, jak jsi k němu přišla?" zeptala se a položila hábit na postel.

„Byl na Ginnyinu svatbu," řekla Hermiona téměř s respektem. Neviděla ten hábit od... no, nejspíš od doby, co se stěhovala. „Pomohla mi ho vybrat."

„Aha, to dává smysl," usmála se Elizabeth.

„Cože?" zeptala se Hermiona rozhořčeně. „Naznačuješ tím, že mi chybí cit pro módu?"

„Já nic nenaznačuju," uculila se ještě víc Elizabeth. „Já ti to říkám. Nemáš cit pro módu."

Hermiona vzdychla: „Já vím. Asi ho fakt nemám, že jo?"

„Ne, ani kousek," sáhla Elizabeth znovu po hábitu. „A teď se dejme do práce. Doufám, že ti pořád padne."

O hodinu později se Hermiona zahleděla na svůj obraz v zrcadle. Krátce se na sebe usmála; vypadala fakt dobře. Vlasy měla zase v drdolu, ale trochu jiném. Ve skutečnosti působil... No, dobře - téměř sexy. A ten hábit byl úžasný. Elizabeth očividně své práci rozuměla. Ne že by o tom předtím pochybovala... Jen neviděla konečný výsledek.

Elizabeth hábit trochu poupravila, aby jí těsněji obepínal křivky - ačkoliv ani nemusela, protože ho Hermiona měla na sobě naposledy před pěti lety a od té doby trochu přibrala. Také použila nějaké kouzlo na její vlasy, takže teď byly méně kudrnaté; Hermiona ji zastavila těsně předtím, než je narovnala úplně. Možná nepokládala svoje vlasy za ideální, ale byly její součástí a ona je nechtěla změnit jen proto, že to diktovala móda.

Hermiona se usmála. Opravdu se jí pro jednou její vzhled líbil. To se jí obvykle nestávalo. Obvykle s ním prostě žila. Teď na něj byla pyšná. Což bylo nejspíš dobře, protože se potřebovala cítit hodně sebejistě, když se chystala uzavřít obchodní dohodu. Mohla jen doufat, že to zabere.

***

Draco Malfoy seděl za svým stolem na ministerstvu kouzel a točil brkem mezi prsty. Tuhle práci získal vzhledem ke svým konexím celkem lehce a taky nebylo na škodu, že ho ve skutečnosti bavila. Díky tomu bylo pro jeho nepřátele těžší říkat, že dělá tuhle práci, protože je Malfoy.

Ale pravdou bylo, že být Malfoy nebylo už tak dobré jako před válkou. Kvůli jeho otci...

Draco se znechuceně ušklíbl. Kvůli jeho otci bylo teď jméno Malfoy vysmívané stejnou měrou, jako bývalo uctívané a obávané. Musel pracovat dvakrát usilovněji, aby dosáhl polovičních výsledků. No, možná přeháněl, aspoň trochu. Jeho situace nebyla tak beznadějná jako třeba u Grangerové.

Ano, věděl o její práci. Pracovala na pozici s minimální mzdou. Celých šest let, co ukončila školu. Nikdy ji nepovýšili a pravděpodobně to ani neudělají, přinejmenším ne v nejbližší době. Ačkoliv to nevěděl jistě, tipoval, že pracuje mnohem tvrději než kdokoliv jiný na oddělení. Měla to v povaze. Začala s tím v Bradavicích, tak by ho hodně překvapilo, kdyby se změnila.

Nelíbilo se mu pomyšlení, že je sobec, ale znal se. Byl k tomu vychován, možná to měl dokonce v genech. A že jeho otcem byl Lucius Malfoy, nepomáhalo. Ten neměl nejmenší ponětí o významu slova ´rovnoprávný´.

Draco si byl vědom, že hodně lidí udivilo, proč si vybral místo temné strany tu světlou. Ale on to věděl.

Narcisina smrt byla zahalena tajemstvím. Stalo se to asi rok před závěrečnou bitvou, během vánočních prázdnin v jeho sedmém ročníku. Tehdy nebyl doma. Zemřela prý při nehodě za letu. Všichni to samozřejmě dobře věděli, ale nikdo na nic nepoukázal.

Narcisa nenáviděla létání. Vždycky ho nenáviděla. Přestože vyrůstala v kouzelnické domácnosti, nelíbilo se jí.

Draco začal pochybovat o matčině loajalitě k jeho otci na konci svého šestého ročníku. Miloval ji - ve skutečnosti byla asi jediným člověkem, ke kterému lásku cítil. Takže když zemřela a jediným podezřelým byl Lucius - minimálně v Dracových očích - přešel na druhou stranu dřív, než byste stačili říct ´famfrpál´.

Mladý kouzelník si nevědomky promnul levé předloktí. Bolelo to, když po absolvování školy dostal Znamení. Jedinou útěchou mu bylo, že to dělal pro svou matku, aby se pomstil Luciovi za její zabití. Během té těžké doby byl jeho blízkým přítelem a důvěrníkem Severus, a pak taky Pansy. Nikdy ho nenapadlo, že to Pansy tak myslí.

Kordelia Parkinsonová, matka Pansy, se hodně podobala Luciovi. Byla chladná, necitelná a lačnící po moci. Nezáleželo jí na tom, přes kolik lidí musela projít, aby dostala to, co chtěla, a svého manžela měla jen na ozdobu a coby dárce spermatu. No, Narcisa jaksi nebyla dárcem spermatu, ale-

Draco potřásl hlavou a ušklíbl se. Tyhle myšlenky byly svým způsobem zábavné.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Pane Malfoyi?" Byl to jeho asistent.

„Ano, Bruci?" zeptal se a odložil brko na stůl. Bruce Springton otevřel dveře a nahlédl do místnosti.

„Pane, někdo si přeje se s vámi setkat."

Draco mrkl na hodiny. Bohové, už bylo téměř jedenáct! Pomalu se blížil čas oběda a on neudělal skoro žádnou práci. „Kdo to je?" otázal se úzkostlivě s obavou, že by mohlo jít o jeho nadřízeného. Do dvou odpoledne bude potřebovat zprávu o Iráku. Draco se vždycky postaral, aby dokončil všechnu práci dřív, takže by ho nepřekvapilo, kdyby pan Everett očekával zprávu už teď.

Problémem bylo, že Draco ji ještě neudělal. Byl tak zahloubaný do myšlenek ohledně závěti, že odsunul práci stranou.

„Nejsem si jistý, pane, neřekla jméno."

Draco vydechl úlevou. Přinejmenším to nebyl pan Everett. „Pošli ji sem."

Bruce přikývl a odešel, přičemž nechal otevřené dveře.

Draco zvažoval, kdo by to mohl být. Se svou poslední přítelkyní - Cathleen, že by? - se rozešel minimálně před dvěma měsíci, takže ta to být nemohla. A na ministerstvu nebyl s žádnou ženou v tak přátelském kontaktu...

„Malfoyi," ozval se hlas.

Draco zvedl hlavu a v šoku hleděl na Hermionu Grangerovou, která stála před ním v dokonale padnoucím zeleném hábitu. Vlasy měla zvednuté do drdolu, s několika pramínky poletujícími kolem tváře. Nikdy nevypadala líp.

Její rty se zvedly v čemsi podobném úsměvu. „Malfoyi," pronesla, „přišla jsem ti říct, že jsem změnila názor."

Dracovo obočí vyletělo vzhůru tázavě i šokem.

„Vezmu si tě."


5. kapitola - A teď trocha zábavy



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/5/Last-Will-and-Testament

 Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



5. kapitola - A teď trocha zábavy


"Změnila jsi názor," zopakoval pomalu a podezíravě se na ni zahleděl. Určitě si dělala srandu. Co by se mohlo stát, aby takhle otočila? Po přečtení závěti byla připravená vyškrábat mu oči jen za to, že to navrhl.

Protočila oči: "Ano, změnila."

"Proč?"

Zakroutila hlavou, sevřela rty a odmítla odpovědět.

Pozvedl obočí: "Proč?"

Stále žádná odpověď, jen si založila ruce na hrudi.

"Grangerová, buď-"

"Víš co?" přerušila ho rázně.

"Co?" zeptal se podrážděně.

"Jestli se máme brát, měli bychom si říkat křestními jmény." Popošla k jeho stolu a podala mu ruku. "Draco."

"Hermiono," řekl, podíval se jí do očí a přijal její ruku, aby si s ní potřásl.

Mimoděk se zachvěla. Proč musí její jméno znít z jeho rtů tak dobře? A když je řeč o rtech-

V duchu nad sebou zavrtěla hlavou. Co se to s ní proboha děje? Fantazíruje o rtech Draca Malfoye?! Už jen ta představa, co by tomu řekli Harry a Ron. No jasně, Ron by pravděpodobně šílel, kdyby věděl, že si vezme Ma-Draca. S Harrym to nebude tak zlé, přece jen se oženil s Pansy, takže neměl vůči zmijozelům takové předsudky jako ostatní.

Šlo o ty ´ostatní´, kterých se Hermiona obávala. Neměla tušení, jak to vezmou... No, o reakci Ginny představu měla. Nejspíš bude v šoku, ale když bude mít pocit, že to Hermionu udělá šťastnou, bude ji podporovat. Hermiona se ušklíbla. Tohle byla nejspíš ta nejméně pravděpodobná věc, která by ji mohla udělat šťastnou, protože nějak neviděla nic, co by k tomu směřovalo. V duchu si povzdechla, ale bylo to tak.

"Hermiono?" oslovil ji Draco.

Vynořila se z myšlenek a podívala se na něj. "Ano?"

Na tváři se mu objevil slabý úšklebek. "Pořád držíš moji ruku."

Sklopila zrak a v šoku si uvědomila, že má pravdu. Odskočila od něj, téměř jako kdyby byl had - jak příhodné, pomyslela si ironicky - a posadila se na židli před jeho stolem. "No," odkašlala si, "potom se tedy pojďme pustit do práce, ne?"

"Jaké práce?" zeptal se Draco. "Budeme se brát. Konec diskuse. A že to byla velmi dobrá diskuse," dodal a zahleděl se na ni.

"Ehm, Draco," hlesla Hermiona, nervózní z jeho pohledu, což se ale statečně snažila ignorovat, "je toho mnohem víc, co musíme probrat."

"Vážně?" zeptal se Draco, pohodlně se posadil a pozvedl obočí.

"Ano, vážně," odvětila s protočením očí. Byl tak melodramatický. Vytáhla z kabelky několik listů pergamenu a položila je na stůl. "Mám tady pár bodů, které potřebujeme probrat." Bodů, kvůli kterým zrovna moc dobře nespala. "Takže, velká svatba nebo malá? Nebo chceš jen jednoduchý obřad na ministerstvu?"

Draco se zamračil: "Ehm, myslím, že asi malá svatba, ale-"

"Líbánky?" přerušila ho Hermiona.

"Ne," odsekl stručně a založil si ruce na hrudi.

Nadechla se: "Proč ne?"

"Protože tady nejde o lásku nebo něco takového," nakrčil znechuceně nos. "Opravdu je to potřeba?"

Hermiona si povzdechla. Když to řekl takhle, dávalo to smysl. "Byli tví rodiče na líbánkách?"

"Ano, ale-"

Znovu ho přerušila: "Byli zamilovaní?"

"Ne, ale-"

"Konec diskuse."

"Grangerová!" vyjel na ni.

"Ano?" vzhlédla se zdvižením obočí od svých poznámek.

"Odkdy jsi tady alfa ty?" dožadoval se.

Hermiona ho probodla pohledem. "Nevím, o čem mluvíš," no, věděla to, ale to nebylo podstatné, "já jen přebírám iniciativu, protože ty očividně netušíš, co znamená mít svatbu. A jak si jistě pamatuješ, moje křestní jméno je Hermiona, ne Grangerová."

Draco zamumlal něco, co nerozluštila, ale popravdě, ani o to nestála.

"Tak tedy dobře. Oba si ponecháme svou práci, správně?" vzhlédl pro ověření.

Přikývl a znovu se opřel.

"Kde budeme žít?"

Draco pokrčil rameny: "Asi na Malfoy Manor."

"Ou-kej..." udělala si Hermiona poznámku na pergamen. "Jak to tam teď spravuješ? Chci říct, jak je placena údržba všech budov, když na to teď nemáš dost peněz?"

"Existoval fond, který byl k tomu určený. Žil jsem z toho, co jsem vydělal, a menší částky, kterou jsem zdědil po matce."

"Tak proč v tom prostě nepokračuješ?"

"Grangerová," zasyčel.

"Hermiono," opravila ho.

"Her-mi-o-no... Neposlouchala jsi závěť? Část 4 d říkala, že teď je ten fond nepřístupný."

"Hm..."

"Co je?" dožadoval se. Grangerová začínala být čím dál otravnější.

"Jen mám takový nápad, to je všechno," řekla. "Ale zpět k svatbě: kolik lidí chceš pozvat?"

"No, kdyby to bylo na mně, nepozvali bychom nikoho, ale-"

"Proč to tedy neuděláme?"

"Protože, Her-mi-o-no," nadechl se a protáhl vyslovování jejího jména, "všichni z mé rodiny čekají na pozvání."

"I když si bereš mudlovskou šmejdku?" zeptala se Hermiona s pozvednutým obočím.

Draco ji jen probodl pohledem.

"No a proč se tedy nesebereme a neutečeme?" nadhodila Hermiona a sklopila desky a pero, aby na něj viděla.

"Cože?" Draco si nebyl jistý, jestli ho nešálí sluch.

"Tajná svatba," vyslovila pomalu. "Víš, to máš jen úřední sňatek a neobtěžuješ se s velkou svatbou. Nemusíš se o to starat. A nemusíš dlouze čekat, než se svatba zorganizuje. Čím déle čekáš, tím víc peněz budeš muset nastrkat do údržby budov. Říkal jsi, že po otcově smrti je ten fond zablokovaný, což znamená, že teď platíš všechno z vlastní kapsy."

Draco si zamyšleně promnul bradu a pozorně se na ni zadíval. "Myslíš tím, že prostě šikovně spojíme svatbu s líbánkami, je to tak?"

Hermiona přikývla.

Naklonil k ní se slabým úsměvem. "Pomyslela jsi na to, že v určitém okamžiku budeme muset zplodit potomky?"

Na to nic neřekla. Jen tam seděla bez hnutí. Proč zapomněla zrovna na tohle? No, kdyby k sobě měla být upřímná, tak na to myslela - jen to nenadnesla, protože jí ta myšlenka byla krajně nepříjemná. Odkašlala si. "No, ehm, ano..."

Draco se ušklíbl: "Tedy?"

"Budeme muset, ehm, zplodit potomky, jak jsi to výmluvně označil-"

"Ale, tak já jsem výmluvný, jo?"

Hermiona ho probodla pohledem a pak pokračovala: "Jak jsem řekla – ano, budeme muset zplodit potomky, ale na to mám ještě nejmíň deset let, tak proč bychom s tím měli začínat zrovna teď?"

"Protože, má drahá snoubenko..." protáhl Draco, naklonil se a uchopil ji za ruku, "nevíš, že muži, kteří nejsou spokojeni se svou manželkou, si často najdou..." máchl líně druhou rukou, "rozptýlení jinde?"

Hermiona zrudla. Ne, konkrétně na tohle nemyslela. Navíc ji palcem hladil po hřbetu ruky a to jí v soustředění zrovna moc nepomáhalo. "Proč bych nechtěla, aby sis našel rozptýlení jinde?" řekla. Uvědomila si, že se jí poněkud nedostává dechu.

"Protože, Her-mi-o-no," pustil její ruku a divoce máchl rukama, "nechci, aby lidé zjistili, že jsem byl ke svatbě s tebou donucen mým zatraceným otcem. Budou si myslet, že jsem zamilovaní nebo něco takového, a kdyby přišli na to, že tak brzy po svatbě hledám rozptýlení jinde, šlo by to celé do kytek."

"A není to tvůj problém?" odsekla. "A kromě toho," dodala, "proč bys chtěl, aby si mysleli, že ses zamiloval do šmejdky?"

Draco přimhouřil oči. "Protože je to lepší, než že mě otec k něčemu donutil."

"Ale," namítla Hermiona v zoufalé snaze získat aspoň jeden bod, který by jim zachoval oddělené ložnice, "jak víš, že ti budu vyhovovat?" zeptala se a zčervenala při tom tak, že by na ni byli Weasleyovi pyšní.

"Nevím," ušklíbl se Draco.

"No... no a jak tedy víš, že se nebudeš chtít rozptýlit jinde?"

"Nevím."

"Tak o co tu tedy jde?"

Draco si povzdechl: "Zapomeň na to. Ale na svatební cestě budeme spát ve stejné místnosti."

"Fajn." Odmlčela se. "A na Malfoy Manor?"

"Na Manoru jsou dvě propojené komnaty."

Hermiona se rozzářila: "Takže s tebou nemusím spát?"

"Ne," zamračil se.

Uculila se. "V tom případě..." znovu zmlkla, mrkla do svých poznámek, a pak je zasunula zpět do kabelky a podívala se mu očí. "Na co ještě čekáme?"

***

Draco stál na palubě QE2 a zíral na oceán, jako kdyby ho na něm cosi znepokojovalo. Nemohl uvěřit, že je teď ženatý muž. Přísahal, že se neožení, dokud mu nebude aspoň třicet. Chtěl si co nejvíc užít čas svobody, ale to ne. Jeho otec se rozhodl, že mu ze života udělá peklo. Nebylo zrovna útěchou, že vlastně jen oplácel laskavost.

Hermiona byla ještě v kajutě, kterou se mu podařilo získat na poslední chvíli. Ukládala si věci, ačkoliv měl spíš pocit, že se mu vyhýbá. Ne že by se o to merlinvíjak staral. Tedy, staral se - byla to jeho žena - ale nestaral se doopravdy. Draco potřásl hlavou. Začínalo to být matoucí.

"Ahoj," ozval se za ním tichý hlas. Opožděně si uvědomil, že je to Hermiona, otočil se...

... a došla mu slova.

Měla na sobě světle modré letní šaty s úzkými ramínky, které jí končily pár centimetrů nad koleny. Zdrženlivé, ale zároveň velmi dráždivé. Bude muset přehodnotit své názory na mudlovskou módu.

Hermiona na něj nervózně hleděla a pohrávala si s ramínkem. "Co je? Co se děje?"

Draco zavrtěl hlavou: "Nic, vůbec nic." Otočil se zpět k oceánu a pokynul jí, aby popošla k němu. Znovu k ní stočil zrak, překvapený, že může vypadat tak krásně. Nikdy by si nic takového nepředstavoval, zejména když chodili do školy. Pořád byla zahrabaná v těch svých knížkách.

Sklopil zrak k její levé ruce. Měla na ní jeho prsten. Byl celkem jednoduchý, jen zlatý kroužek, ale složitě vytvořený těmi nejzručnějšími řemeslníky. Nikdo by netipoval, že je to prsten Malfoyů, předávaný nejstarším synem jeho ženě ve svatební den. Spíš byste čekali něco komplikovanějšího a křiklavějšího. Minimálně Hermiona to čekala.

"Chceš říct, že tohle je ono?"

"Co jsi čekala?"

Hermiona pokrčila rameny a zasmála se: "Nevím... Možná obrovský rubín nebo tak něco."

Draco si povzdechl a stočil zrak ke své ruce. Na té žádný prsten nebyl. Zatím.

"Co chceš říct tím ´muži nenosí snubní prsten´?" dožadovala se Hermiona.

"No, můj otec ho nenosil. Žádný nemám."

Hermiona se frustrovaně nadechla a namířila prstem na jeho hruď. "Jakmile se vrátíme, dostaneš prsten a budeš ho nosit. Nebudu mít manžela, který nedává najevo skutečnost, že je ženatý."

Koutkem oka Draco zaznamenal, že úředník ministerstva bojuje se smíchem. Podrážděně vzdychl: "Fajn."

Draco se obrátil ke své ženě a zeptal se: "Co teď budeme dělat?" Opravdu zatoužil, aby tak rychle nesouhlasil s tím, že může mít svou vlastní postel, protože měl v hlavě velmi zajímavou aktivitu. I když pochyboval, že by souhlasila.

Pokrčila rameny a dál hleděla na oceán. "Nevím. Můžeme jít dolů na jídlo."

Zavrtěl hlavou. "Nemám náladu." Rozhodně ne.

Hermiona se zasmála a Draca překvapilo, když si uvědomil, že se chce také usmát. Rychle ten impuls potlačil. On se nikdy neusmívá. "Můžeme se tedy najíst v kajutě, jestli chceš. Je mi to jedno."

Draco přikývl, vzal ji pod paží a vedl ji k výtahu.

Promluvila, až když vstoupili dovnitř. "Nevěděla jsem, že umíš používat výtah."

Draco pokrčil rameny a na tváři se mu objevil malý úšklebek. "Je hodně věcí, které o mně nevíš."

Hermiona se znovu zasmála. "Počítám, že je to pravda. Ale totéž platí i obráceně, víš," uculila se a škádlivě pozvedla obočí.

Zakroutil hlavou a opět mu přes tvář přeběhl úšklebek. Vážně neměla ponětí, jak je hezká. Manželský život by mohl být přinejmenším zajímavý...


6. kapitola - Tiché pozorování (1. část)



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/6/Last-Will-and-Testament

 Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



6. kapitola - Tiché pozorování (1. část)


Hermiona si při vykročení na molo povzdechla a promnula si oči. Byl to únavný týden, o tom nebylo pochyb. S náhlým zájmem, který Draco projevil o swing, takže protančili spoustu nočních hodin, a vzhledem k jeho popularitě mezi ženami na palubě (kterou Hermiona shledávala značně protivnou, nemluvě o tom, že je nikdy nenechaly o samotě!) toho příliš nenaspala. Konec konců věděla, že kdyby ho jen na sekundu opustila, nepřekvapilo by ji, kdyby po něm vystartovaly - a nemohla na tolik dní vystavit svého manžela svodům krátkých sukní a těsných blůziček.

Nedělala si o sobě žádné iluze. Věděla, že není krásná a že měla štěstí, když měla v minulosti tolik známostí. Věděla, že většina z nich ji považovala jen za odreagování, počínaje Viktorem. Chodil s o rok mladší dívkou z Kruvalu, která ho pustila k vodě, když začal stoupat na společenském žebříčku. Hermiona se ho dlouze pokoušela utěšovat, což mělo za následek první vábení k sexu.

Nicméně logika, které si cenila víc než cti a loajality, převládla, a když onu možnost nadnesl, jednu mu střelila. Byl v šoku, ale nic neudělal. Později se jí omluvil a zeptal se, jestli by mohli zůstat přátelé - souhlasila a ještě dnes si dopisují. Spokojeně se usadil s nejmladší příslušnicí prominentní kouzelnické rodiny - s Aileen Zabiniovou.

Hermiona se na ni pamatovala z Bradavic. Když dívka nastoupila do prvního ročníku, stala se Hermiona zrovna prefektkou a začala chodit s Ronem. Byla stejně jako její starší sestra zařazena do Zmijozelu. Ale Hermiona se s ní setkala blíže, když Aileen začala mít problémy ve formulích a obrátila se na ni. Šokovalo ji, že přišla za ní a ne za některým spolužákem nebo prefektem ze své koleje, ale akceptovala to bez otázek a pomohla jí.

Později se dozvěděla, že dívenku přitahovala její uklidňující přímost; aspoň tak to Aileen řekla. Také řekla, že ji ovlivnila Hermionina oddanost studiu, tak odlišná od postoje v její koleji. (Ohromilo ji, když se doslechla, že si dívenka ve třetím ročníku zapsala téměř všechny předměty.) O jejich kamarádství se příliš nevědělo, nevěděl to ani Harry nebo Ron, ačkoliv Hermiona úplně přesně netušila proč. Koneckonců Harry už rozhodně netrpěl předsudky vůči zmijozelům a Ron... No, možná to bylo tím. Ron byl poněkud zaujatý, hloupě, jak se teď možná zdálo, když se jeho nejlepší kamarád oženil s tou, kterou měl Ron ve zvyku počítat mezi "nepřátele".

Ale když se to tak vezme... od té doby, co Harryho vztah s Pansy vešel ve všeobecnou známost, nevídali se s Ronem tak často. Hermiona se zamračila. Co to asi jako mělo znamenat?

Z myšlenek ji vytrhl jasný záblesk a Hermiona zvedla oči k přístavišti, kde postával dav novinářů a vykřikoval otázky, mezi nimiž vedla ta "Pane Malfoyi! Co nám povíte o vašem vztahu s Herminou Grangerovou?" a na kterou Draco odpověděl.

"Ve skutečnosti," řekl, "je teď Hermiona Grangerová-Malfoyová." Hermiona během plavby vyjádřila přání nechat si své původní jméno, alespoň jako část. "A už to začíná," zašeptal jí do ucha a objal ji kolem pasu. Téměř mohla slyšet jeho úšklebek, když v tom polovičním objetí ztuhla. Pořád ještě dobře nezvládala fyzickou blízkost, kterou měl dojem, že vyžaduje jejich předvádění se coby manželského - a údajně beznadějně zamilovaného - páru. Proboha, ještě se ani nepolíbili!

Ne že by se Draco nesnažil. Ne, byl pozorný manžel a několikrát by přísahala, že se ji chystá políbit - ale ty okamžiky vždycky pominuly a jí zůstal pocit hlubokého zklamání. Samozřejmě, že Dracovi by to nepřiznala - koneckonců, pořád byla Hermiona Grangerová a nepřiznala by slabost, nejméně ne před svým bývalým nepřítelem... Bez ohledu na to, jak se v minulém týdnu sblížili.

A sblížili se. Hermiona to upřímně přiznala... sama sobě. Draco to nejspíš cítil stejně, ale nikdy se o tom nebavili. Hermiona spala na posteli a Draco na pohovce (poté, co vyhrála sázku o to, kolik žen ho požádá o tanec). Draco vstával první, obvykle mezi šestou a půl sedmou - bez budíku - a ona velmi brzy poté. Protože se budil dřív, vždycky byl i první v koupelně. Dal si desetiminutovou sprchu (ano, Hermiona mu to stopovala), a pak tam strávil další čtvrthodinu.

Draco docela dost jedl, ale choval se mnohem civilizovaněji než Harry nebo Ron. Jedl pomalu a sousta pečlivě žvýkal. Jídlo jim obvykle zabralo asi tak hodinu a půl, ačkoliv Hermiona vždycky dojedla jako první. Aby vyplnila ticho, povídala a Draco se do toho tu a tam vkládal otázkami. Díky tomu získala dojem, že Draco o ní ví téměř všechno a ona - ona o něm vůbec nic.

Vrátila se zpátky do přítomnosti, protože Dracova ruka, kterou měl položenou na jejích zádech, se ji snažila přimět k pohybu. Krátce se usmála na novináře a fotografy, které míjeli cestou k čekajícímu vozu. Srdce jí téměř bolestivě bušilo v hrudi. Vklouzla na zadní sedadlo, zhluboka se nadechla, zavrtala se do koženého potahu a zavřela oči.

Když je zavření dveří u auta téměř odřízlo od ohlušujícího rámusu venku, Hermioně se na tváři objevil slabý úsměv. Otevřela oči a podívala se na svého manžela. Seděl na sedadle proti ní a díval se na ni s jedním pozdviženým obočím a s tímtéž mírným úsměvem. V šedých očích měl veselé jiskřičky, téměř jako kdyby věděl něco, co ona ne. Zamračila se na něj. "Proč jsi mě nevaroval?" zeptala se ho a založila si ruce na hrudi. Nevšimla si, jak jí to gesto hedvábnou černou látku těsně přitisklo k prsům.

"Upřímně, Hermiono," ušklíbl se Draco a vytáhl z kbelíku s ledem, kterého si dosud nevšimla, láhev šampaňského. "Nenapadlo tě, že tajný sňatek dědice malfoyovského jmění a jména s mudlorozenou bude mimořádně zajímavý pro média? Jediným důvodem, proč jsme nebyli bombardováni už při plavbě, je, že ministerstvo zřejmě nedovolilo novinářům a fotografům přemístit se do prostředí, kde bylo tolik mudlů. A nemáš náhodou být Hermiona Vševědka Grangerová? Proč tě to nenapadlo?" zeptal se s naprosto zmateným výrazem vyjádřeným ještě více pozvednutým obočím.

Hermiona si lehce odfrkla. "Teď jsem Hermiona Vševědka Grangerová-Malfoyová, mockrát děkuji," řekla se slabým náznakem úsměvu na rtech. "A byla jsem velmi... zaujatá plavbou," zamumlala v rozpacích z toho, že jí něco tak očividného uniklo. Ale byla opravdu zaujatá plavbou, přičemž šokující skutečnost, že se vdala za Draca Malfoye převládla nad vším ostatním. Také se k tomu přidalo objevení žárlivosti vůči dalším účastnicím plavby, neustále lichotícím z toho či onoho důvodu jejímu manželovi... Ačkoliv nejčastěji skládaly komplimenty jeho štíhlé postavě a pěknému tělu, které sice Hermioně také nevadilo obdivovat, ale neměla zájem, aby to dělaly i jiné ženy.

Draco znovu pozvedl obočí, naklonil se dopředu a nalil jí skleničku perlícího, právě otevřeného šampaňského. Podal jí ho se slovy: "A čím jsi byla tak zaujatá?"

Hermiona si upila ze světle zbarveného alkoholu a bezmyšlenkovitě s ním zakroužila ve skleničce, zatímco pátrala na stropě auta po věrohodné výmluvě. Nebyla si úplně jistá, proč byla tak zaujatá, ačkoliv jí bylo jasné, že v tom figuruje Draco. Což mu ovšem z nevysvětlitelného důvodu nechtěla říct. Pokrčila rameny a pokusila se to zlehčit. "Ale to víš, prostě z obvyklých důvodů. Navíc jsem se snažila hlavně bavit. Jak se by ses mohl bavit, kdyby sis představoval všechny ty novináře, kteří se na tebe za pár dní vrhnou?" zasmála se nervózně.

Draco ji sledoval opřený o sedadlo. Nechtěl to úplně akceptovat, protože to vypadalo, že jde o víc, než říkala, ale nebyl si jistý, jestli chce tlačit na pilu. Udělali ve svém vztahu pokroky, takže teď spolu mohli aspoň žertovat, ale nevěděl, jestli mu důvěřuje - a to bylo velmi důležité, nejen pro jejich vztah, ale také...

No, chtěl, aby mu důvěřovala. Chtěl, aby věděla, že je víc než jen bývalý chytač, zmijozel a prefekt - všechno to byla minulost. Pravděpodobně o něm moc nevěděla, o tom, jaký je teď, a nemohl ji vinit - při jídle si povídali hlavně o jejím životě a zbytek času strávili nakupováním, tancováním nebo spánkem. Zjistil, že se mu moc líbí swing, i když po Hermioně pádu hned první večer byl velmi opatrný.

"OK," řekl, zabořil se do polstrování a zavřel oči. Jestli se necítila na to sdílet s ním své myšlenky, chápal to. Ale nechtěl se pouštět do nuceného hovoru, tak si odpustil veškeré další poznámky a rozhodl se místo toho využít cestu k odpočinkovému zdřímnutí.

***

Hermiona seděla zabořená v sedadle limuzíny, víčka ztěžklá a dýchání zpomalené. Ještě nespala, ale po pár minutách cesty se jí začaly zavírat oči. Předpokládala, že Draco usnul, protože už značnou chvíli nic neřekl. Kdo by řekl, že to bude na Manor trvat takhle dlouho?

Naneštěstí, právě když upadala do dřímoty, limuzína zastavila a Draco se s trhnutím vzbudil. Vyhlédl tónovaným sklem ven a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. "Jsme tady," zašeptal s pohledem na její zavřené oči a při zaregistrování jejího hlubokého oddechování. Jeho úsměv se rozšířil. Naklonil se a odsunul jí z tváře pramen hnědých vlasů. Jemně jí zatřásl ramenem. Zamračila se a zamumlala: "Ještě nechci vstávat."

"Hermiono," pronesl Draco s úsměvem, "jsme na Manoru."

Hermiona se probrala, a když otevřela oči, překvapilo ji, že spatřila Dracovu tvář jen pár centimetrů od svého obličeje. Ztuhla, pohled přišpendlený na jeho rtech; v duchu sice proklínala své zrádné myšlenky, ale nedokázala se odtrhnout. Pokusila se o úsměv a přinutila se mu pohlédnout do očí. Kůži v jejich okolí měl pokrčenou a ona si uvědomila, že se usmívá. Nebyla si jistá, jestli u něj něco takového někdy dřív viděla.

Draco se odtáhl, třásla se mu kolena. Jestliže se takhle cítí, už když se k ní přiblíží, jaké by to bylo, kdyby se políbili? Nebo se případně dokonce milovali? Nebo i jen objímali? Ještě nikdy to neudělali, mimo taneční parket a pár chvil na veřejnosti se dosud vyhýbali jakémukoliv fyzickému kontaktu. Ale už dost s tím coby-kdyby. Je čas představit nové paní Malfoyové její domov: Malfoy Manor.


6. kapitola - Tiché pozorování (2. část)



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/6/Last-Will-and-Testament

 

Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



6. kapitola - Tiché pozorování (2. část )


Hermiona měla problém vstát. Kromě toho, že byla nesmírně unavená, ocitla se před něčím, co muselo být tím nejrozlehlejším sídlem, které kdy od dovolené se svými rodiči v Itálii viděla - a v těch nikdo nežil. Očekávalo se, že bude bydlet v tomto obrovském, starém, nepraktickém, prostě... grandiózním domě? Setrvejme u té myšlenky. Nemohlo se tomu říkat dům - označení zámek bylo příhodnější. Nebo možná hrad. Ano, hrad dost odpovídal vzhledem k tomu, že to bylo postavené z kamene.

Stála ve vstupní hale. Už sem by se vešlo celé Doupě a přitom by místnost zůstala prostorná. Spirálovité schodiště jen zdůrazňovalo velikost prostoru, téměř si byla jistá, že je celé z mramoru - a ta podlaha! Kdo kdy viděl, aby byla podlaha tak grandiózní? Dokonale temně černá, protkaná žilkami, které klidně mohly být stříbrné, a nablýskaná do dokonalého lesku. Bála se na ni stoupnout, že uklouzne a udělá ze sebe blázna.

Pak vzhlédla. Nad ní visel obrovitánský lustr, zřejmě z čirého křišťálu o váze tisíce liber - možná i víc. Není divu, že byl Manor nezakreslitelný... Kdyby někteří sběratelé měli ponětí, co se tu nachází, bylo by to pryč dřív, než řekne Accio!

Ale lustr ještě nevystihoval strop. S mramorem obloženými stěnami vytvářel úchvatný obraz. Na stropě. Hermiona věděla, že civí s pusou dokořán, ale nemohla si pomoct. Bylo to prostě velkolepé. Nejbližší příměr, na který dokázala ve svém šoku přijít, byl, že to vypadá podobně jako Michelangelova malba na stropě Sixtinské kaple. "Co proboha..." zašeptala fascinovaně.

Téměř cítila, jak se Draco vedle ní usmívá. Neměla sílu se pohnout. "Namaloval to v polovině patnáctého století současník Michelangela. Zadala mu to moje pra-pra-pra..." Hermiona kývla, "prababička a pak mu vymazala paměť." Hermiona konečně odvrátila pohled od obrazu a pozvedla obočí. Zvedl ruce ve smířlivém gestu a pokusil se vypadat nevinně. "Co je? Byl to mudla. Jestli to pomůže, od té doby měl vždycky na stole chleba, ačkoliv celou dobu netušil, odkud se bere. Ne všichni moji předkové se k mudlům chovali špatně."

Hermiona se zachichotala a zavrtěla hlavou. "Umím si představit, že o tomhle místě víš spoustu příběhů," poznamenala s povzdechem.

Draco mrzutě pokrčil rameny. "Vyprávěl mi je otec. Měl pocit, že bych měl znát každičkou věc v tomhle domě. Vtipné je, že tomu tak je; ne proto, že chtěl, ale protože mě to bavilo."

Přikývla a náhle se zamyslela nad tím, jak těžké muselo být postavit se otci, postavit se proti všemu, v co kdy věřil nebo ho učili věřit... Překvapeně mrkáním zahnala slzy. Proč je najednou tak citlivá? To musí být premenstruční syndrom. Někdy ji to do krve rozčilovalo... Cha, dalo se to vzít doslova. "Takže," pronesla nahlas, "ukážeš mi můj pokoj?"

Koutek Dracových úst se pozvedl a mladík kývl. "Samozřejmě, nejspíš si chceš vybalit."

Hermiona ho následovala po schodišti nahoru. Ve skutečnosti úplně zapomněla, že ji něco takového čeká. Koneckonců měla v hlavě spoustu jiných věcí... Jako třeba zjistit, co k Dracovi cítí. Bylo to jednoduché, když množství pocitů vévodila nechuť, bylo to snazší, když tu byla nenávist. Po odhalení jeho role špeha se to trochu zkomplikovalo, ale teď...

Teď to zkrátka bylo...

Značně, obrovsky, nepopiratelně těžší rozklíčovat své pocity. Na jednu stranu to byl pořád Draco. Pořád měl předsudky vůči mudlorozeným, přinejmenším v politické rovině, pořád neměl rád Weasleyovy... Byl to prostě... Draco. Draco Lucius Malfoy. Copak nebyl především synem svého otce? Připouštěla, že s Luciem Malfoyem se nikdy nesetkala; ale Harry ano a ten řekl, že byl... teda fakt... něco.

Na druhou stranu...

"Hermiono?" oslovil ji Draco. "Jsme tady..."

Hermiona se na něj usmála a rozhlédla se po místnosti. Naštěstí nebyla tak rozlehlá jako vstupní hala, to je třeba zdůraznit. Strop byl ve výši jen jednoho/jeden a půl patra, asi tak okolo patnácti stop (čtyři a půl metru), a podlaha byla ze dřeva - ne z mramoru jako u vstupu. Naštěstí, pomyslela si, když vzhlédla, nebyla na stropě žádná malba... I když okno sahalo téměř až ke stropu - a zahrnovalo dokonce výklenek k sezení.

Uprostřed místnosti stálo obrovské, jakoby královské lůžko s baldachýnem, které přivedlo Hermionu k myšlence, jestli v něm nezabloudí; ale rozhodně působilo pohodlně. Povlečení bylo v tmavě zelené barvě - její oblíbené, navzdory spojení se Zmijozelem.

Zbytek místnosti působil celkem jednoduše - alespoň v porovnání se vstupní halou a tím, co viděla cestou sem, což samozřejmě nebylo moc. Byla příliš ponořená do svých myšlenek, než aby vnímala víc než základní nádheru tohoto místa, které označovala - minimálně ve své hlavě - jako hrad.

"Díky," řekla, popošla k posteli a přejela dlaní po přikrývce. Nebylo to hedvábí, jak si původně myslela, ale jemná bavlna, což bylo podle jejího názoru lepší. "Díky," zopakovala a dodala, "za všechno." Vrátila se ke dveřím, kde stál. Otočila hlavu doprava, nacházely se tam troje dveře. "Kam vedou tyhle?" zeptala a zamířila k nim.

Dracova ústa se zformovala do náznaku úsměvu. Následoval ji a otevřel první dveře. "Tvůj šatník," řekl a stěží jí dal čas uvědomit si velikost prostoru - naštěstí šlo jen o jednoduchou místnost s dřevěnou podlahou a obložením. Přešel k dalším dveřím. "Tyhle vedou do obývacího pokoje, který je spojený s mým pokojem." Hermiona se zarděla, ale doufala, že si toho Draco nevšimne. Krátce nahlédla do otevřených dveří, než se přesunuli k těm posledním - výzdoba obývacího pokoje se hodně podobala té v jejím pokoji, byl také zelený a výška stropu byla stejná, jen velikostně byl asi o polovinu menší než ložnice.

"A tady," dokončil Draco prohlídku, "je koupelna a WC v jednom." Když si všiml otázky, kterou nebyla připravená vyslovit, úsměv na jeho tváři se stal výraznější. "Ano, je to propojené s mým pokojem." Tentokrát Hermiona zrudla. Věděla, že on to viděl, a netěšilo ji to. Strop zde určitě nebyl tak vysoký jako v obývacím pokoji nebo v její ložnici, ale byla to prostorná místnost - nejlepší, jakou po hodně dlouhé době viděla.

Draco zavřel dveře a přistoupil k ní. "Půjdu si do svého pokoje vybalit. Večeře by měla být hotová-" mrkl na stříbrné hodinky, "-asi tak za hodinu. Vyzvednu tě, ano?"

Hermiona přikývla, přičemž se snažila ignorovat, jak blízko u sebe stojí. Bylo něco naprosto úžasného v tom, jak vnímala jeho přítomnost; nemusela ho vidět, aby věděla, že tam je. Aby zachytila ten okamžik, zavřela oči a testovala svou teorii. Proto ji překvapilo, když na svém čele ucítila jeho rty - jen lehké otření, které netrvalo ani dvě vteřiny, ale připomínka zůstala, i když otevřela oči a dívala se, jak odchází do obývacího pokoje. Nikdy dřív si nevšimla, jak lehký má krok.

***

Draco prošel obývacím pokojem, aniž by ho vnímal; pobýval zde tak často, že si jeho zařízení pamatoval do puntíku zpaměti. Zelená pohovka u zdi Hermionina pokoje, knihovny podél zdi sousedící s jeho ložnicí a dalších dvou zdí, tři čalouněná křesla rozmístěná volně po místnosti, konferenční stolek před pohovkou, vlevo od něj dlouhý stůl, obvykle pokrytý knihami a se dvěma židlemi, a šedý koberec po celé podlaze. Jedinou možností, jak sem vstoupit, byla cesta přes jednu z ložnic a nebyla tu žádná okna nebo krb.

Hlavní ložnici obýval od té doby, co byl jeho otec před čtyřmi lety poslán do Azkabanu, ačkoliv ho často mrzelo, že musel opustit pokoj, ve kterém žil dvacet let. Byl menší než hlavní ložnice, ale byl jeho. Necítil se vždycky zrovna jako pán domu, ale zůstával tam, protože věděl, že se to od něj očekává. Bylo vtipné, že dokázal odsunout jiné věci, které se od něj očekávaly, ale zrovna tuhle... ne.

Nebo to možná nedokázal právě proto. Asi šlo o princip.

Draco potřásl hlavou a zastavil se u dveří do své ložnice. Nechtěl tam vůbec jít. Otočil se a pohlédl zpět do obývacího pokoje. Nemusel tam vůbec jít, mohl zůstat tady. Mrkl doprava ke stolu a na tváři se mu objevil úšklebek. Čekala ho spousta práce. Vypadalo to, že tu pan Janis odložil dokumenty k veškerému majetku... Rozhodně si nepamatoval, že by nechal na stole tolik papírů.

Popošel k němu, posadil se, sáhl po nejbližší knize a otevřel ji. Účetnictví Hosternského panství. Další kniha: účetnictví Zelených domů v severním Yorku. Fond Thomase Andrewse - "dobročinnost", kterou vymyslel jeho dědeček, aby vymámil peníze z mudlů. Záznamy o pohybech financí u Gringottů...

***

O půl hodiny později se Draco začínal divit, proč jeho otec nesvěřil své finance někomu, kdo by tomu nejspíš rozuměl lépe, než ti, co to dělali.

Druhá myšlenka byla: proti tomu zřejmě existovalo nějaké pravidlo v příručce "Co to znamená být Malfoy: Pravidla chování". Pohlédl přes místnost a zaostřil. Byla tam, na druhé polici shora. Bude si muset vzít žebřík. Ne, že by to myslel vážně. Už uběhla nějaká doba, co se do té věci díval - ale mohlo by ho to po prohlížení všech těchto knih rozveselit.

Knihu vytáhl, očistil ji od prachu nashromážděného za řadu let a poprvé po velmi dlouhé době odklopil její desky.

Co to znamená být Malfoy: Pravidla chování

Napsal Xavier Thames Malfoy II

Revidoval Thames Lucius Malfoy

Draco si povzdechl; jeho pra-pra-pradědeček a jeho pra-pradědeček, oba pochopitelně z otcovy strany. Xavier zemřel na začátku první války s Voldemortem, když se odmítl připojit k Pánu zla a Thames byl zavražděn o několik dní později z důvodů - a příčin - zcela neznámých. Ale odsunul myšlenky na rodinnou historii stranou a soustředil se na obsah.

Úvod .................................................................................................. str. 1

1. kapitola: Spojenci .............................................................................. str. 3

2. kapitola: Finance .............................................................................. str. 29

A tak to šlo dál a dál. Malfoy nemůže pracovat a zároveň zůstat vážený... Malfoy se nemůže spojit s těmi, kteří jsou níže postaveni než on... Malfoy nemůže prodat majetek, bez ohledu na to, jak tíživá je jeho finanční situace... Malfoy nemůže projevit emoce, zejména ne na veřejnosti...

Dracova ústa se zkroutila v úšklebku - prvním po dlouhé době - a mladík s klapnutím knihu zavřel a položil ji na polici.

"Draco?" ozvala se Hermiona stojící v otevřených dveřích s pohledem zaměřeným na něj. "Co to bylo?"

Draco vzhlédl s poněkud pošetilými pocity. Legrační, jak ho dokázalo rozhodit něco tak triviálního... "Nic," odpověděl a vrátil se zpět ke svému křeslu.

Hermiona vešla do místnosti a zavřela za sebou dveře. "Na čem pracuješ?" zeptala se. Oči upřené na hromadu knih před ním jí zářily zvědavostí.

"Musel to tu nechat pan Janis, když jsme byli pryč," pronesl zoufale, ačkoliv jeho pohled upoutal pohyb, kterým si z tváře odhodila vlasy. "Jde o účetnictví veškerého majetku, který vlastním, a záznamy o účtech u Gringottů."

"Účetnictví?" optala se Hermiona, náhle zaujatá.

"Ano," kývl Draco. "Proč?"

"Ale nic," odmlčela se.

Draci k ní zvedl zrak, a pak pokrčil rameny. "No, myslím, že si budu muset najmout někoho, kdo se v tom všem vyzná; zrovna dvakrát tomu nerozumím. Nikdy jsem nebyl v číslech moc dobrý."

"Já ano," ozvala se Hermiona rychle.

"Ano?" pozvedl Draco obočí.

Hermiona přikývla. "Miluju čísla. Vedla jsem si svoje účetnictví a obvykle taky to Elizabethino."

"Elizabethino?"

"To byla moje spolubydlící," vysvětlila stále s pohledem zaměřeným na knihy ležící před Dracem, s pohledem, který by se dal téměř nazvat hladový.

"Pak tedy..." pronesl Draco pomalu, "jestli jsi v číslech dobrá, můžeš se podívat, co se s tím dá dělat. Každopádně tomu budeš nejspíš rozumět víc než já."

Hermiona zvedla hlavu a toužebně se mu podívala do očí. Draco si náhle strašně moc přál, aby se na něj podívala se stejným výrazem, ale z jiného důvodu - rozhodně to nemělo nic společného s financemi. "Vážně?" zeptala se.

Draco se ušklíbl: "Jistě."

Úsměv, který vykvetl na Hermionině obličeji, odrážel ryzí potěšení a vyvolal divný pocit prázdnoty v Dracově žaludku. Odsunul ho stranou, určitě šlo jen o hlad... po jídle, samozřejmě.

***

Hermiona se sklonila ke knihám a oči se jí rozběhly po číslech; odvrátila je jen, aby si udělala tu a tam poznámku na pergamen, který jí Draco vyhledal. Seděl na pohovce vedle ní a četl... cosi. Nezjišťovala co, byla příliš zaneprázdněná tím, co zbožňovala: účetnictvím.

Kdyby se Hermiona nikdy nedozvěděla, že je čarodějka, byla si téměř jistá, že by se věnovala účetnictví. Nejen, že ji bavilo, ale měla na něj talent - což podle mnoha lidí nebylo obvyklé. Samozřejmě ji bavilo stejnou měrou i právo, pravděpodobný důvod toho, že se rozhodla ucházet o práci na právním oddělení v úřadu mezinárodní kouzelnické spolupráce.

"Hermiono?" ozval se Draco.

Překvapeně se vytrhla z myšlenek a zjistila, že Draco stojí jen kousek od ní.

"Je čas na večeři," řekl a kývl hlavou směrem k hodinám.

Vykuleně na ně pohlédla - bylo osm večer, čas večeře, jak už Draco zmínil. Smutně zavřela knihy. Opravdu si užívala s nimi pracovat, i když věděla, že by měla myslet taky na své zdraví - nebylo dobré zůstat o hladu. A také měla svou práci, nehledě na to, že nebyla povýšena od... dobře, nikdy nebyla povýšena. Stále pracovala na jedné z nejnižších pozic a rozhodně na jednom z nejhůře placených míst na mezinárodním kouzelnickém právním úřadu.

Vstala a následovala Draca z obývacího pokoje přes ložnici a následně takovou spoustou zákrutů a odboček, že se brzy přestala snažit udržet povědomost o směru, a jen si všímala toho, co míjeli. Bylo tu hojně soch a také fotografií. Poté, co se několikrát zeptala, jí Draco začal podávat vysvětlení k téměř všemu, co viděli. Ačkoliv ho to podle tónu hlasu dost nudilo, Hermioně to bylo jedno. Na to ji historie Manoru a jeho bývalých obyvatel příliš zajímala.

K jejímu překvapení nebyli všichni Malfoyové "zlo", jak často označovala Dracova otce. Mnozí z nich byli mírumilovní, ačkoliv někteří nechávali svým potomkům „volnou ruku" v názorech a všichni byli zmijozelové. Když to Hermiona zmínila, Draco se zamračil a podotkl: "Víš, Hermiono, Zmijozel není nutně zlá kolej. Pokud si vybavíš, co říkal Moudrý klobouk při našem zařazování, do Zmijozelu budou umístěni ti velice ctižádostiví, ne ti zlí."

Po této poznámce zůstala Hermiona zticha, zastyděla se. Pyšnila se tím, že nemá předsudky, ale zřejmě i když se její nejlepší kamarád oženil se zmijozelkou, stále proti nim byla zaujatá. Když o tom tak přemýšlela... no, bylo překvapivé, že neskončila ve Zmijozelu. Nebo spíš v Havraspáru, s její láskou a touhou po poznání. Ctižádost, řekl Draco. No, té měla rozhodně na rozdávání. A přesto si byl Klobouk svou volbou zcela jistý...

Zakroutila hlavou, protože věděla, že nemá smysl zpochybňovat třináct let staré rozhodnutí.

Večeře byla báječná. Sumec na citronu s rýží, salátem, sušenými rajčaty a bazalkou a víno, o němž si byla Hermiona jistá, že je nejméně dvacet let staré. Když zahlédla skřítka, který spěchal jim posloužit, nic neřekla, protože stále cítila rozpaky. Říkala si, že by neměla bojovat s předsudky proti domácím skřítkům, když ani nedokázala akceptovat, že ona sama je chová vůči zmijozelům.

A tak se konverzace omezila na obvyklé projevy typu "ach, to jídlo je výtečné," "děkuji," a "není zač".

Hermiona měla téměř celou dobu oči přišpendlené k talíři, na Draca pohlédla jen asi dvakrát. Zbylou dobu se rozhlížela po místnosti. Stůl, u kterého seděli, byl samozřejmě dřevěný, ale s vysokým leskem a ozdobným vyřezáváním na okrajích, stejně jako deset židlí, které stály okolo něj. Hermiona a Draco seděli naproti sobě na dvou prostředních. Bílý strop zdobil lustr a zdi byly vyvedené v zelené barvě - Hermiona začínala rozeznávat vzorek.

A v tom, právě když byl podáván dezert (výtečný čokoládový koláč se šlehačkou, pro který byste zabíjeli), otevřely se s hlasitým bouchnutím dveře jídelny.

"Draco!" zvolal mladý ženský hlas.

"Alicia," hlesl Draco tiše, ale právě tak hlasitě, aby to Hermiona zaslechla. Pak zavřel oči a rty mu zvlnil úsměv.

***


7. kapitola - Pýcha a okolnosti



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/7/Last-Will-and-Testament

 

Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Kapitola 7: Pýcha a okolnosti

 

Hermiona si v Magickém úřadu pro mezinárodní právo na vyplňování a razítkování dokumentů tak zvykla, až si byla celkem jistá, že by v tom mohla pokračovat i ve spánku. Byl to slušný výkon - alespoň dle jejího přesvědčení - být schopná udržet si během shromažďování dokumentů po kancelářích povědomí o tom, co má s nimi udělat, až do návratu ke svému stolu.

Alicia Malfoyová dorazila zcela neohlášená na Manor před týdnem. Vtrhla k nim a chovala se k Dracovi jako k mladšímu bratrovi - kterým pro ni bezpochyby byl. Po představení Hermiona zjistila, že Alicia je Dracova teta, tedy Luciova sestra. Že by tak milá žena mohla mít něco společného s Luciem Malfoyem, bylo téměř mimo Hermionino chápání. Okamžitě si Alicii oblíbila - jakmile jí došlo, že jsou s Dracem příbuzní. Ne že by se přiznala k žárlivosti.

Alicia v současné době obývala komnatu poblíž hlavní ložnice – komnatu, která pro ni byla trvale nachystaná. U "domu" malfoyovské velikosti nemohla Hermiona říct, že by ji to překvapovalo.

Večeře byly formální záležitostí, kdy Alicia seděla uprostřed a Hermiona a Draco na opačných stranách stolu proti sobě. Snídaně se podávaly kdykoli po probuzení, protože domácí skřítci udržovali jídlo stále teplé. Jak si Hermiona všimla, Draco byl ranní ptáče a pracoval hned od rána. Ona sama se budila kolem sedmé a odcházela do práce na ministerstvu krbem na druhém poschodí. Obědvala obvykle v tamější jídelně, což občas vyměnila za posezení s Ginny u Tří košťat, kde dívka přijala práci jako servírka.

Myšlenka na Ginny vyvolala u Hermiony úsměv. Dívka doslova kvetla; těhotenství jí rozhodně svědčilo. Hermiona mohla jen doufat, že u ní to bude stejné... samozřejmě, pokud k tomu někdy dojde. Ne že by to mělo být brzy - jen věděla, že se to někdy v budoucnu může přihodit. Ano, v budoucnu.

Ale Ginny aspoň měla Nevilla - ne špatně, Ginny aspoň měla Nevilla ráda, nestrávila sedm let jeho nenáviděním a věděla, že to je vzájemné. Aspoň byli ti dva během Bradavic v téže koleji. Aspoň...

Hermiona potřásla hlavou a pokusila se soustředit na svoji práci. Což bylo poněkud obtížné, protože to nikdy dělat nemusela. Vlastně až teď po návratu z... dovolené. Vypadalo to, že jí ubyla polovina práce, a navzdory tomu, že se s ní dřív nikdo nebavil, teď s ní lidé nemluvili vůbec. Jakmile vstoupila do místnosti, hovor náhle utichl a jí to začínalo lézt na nervy.

Věděla, že rychlou svatbou s Dracem vyvolala uragán, ale musí o tom pořád všichni tolik mluvit? A k tomu ta šeptanda! To jako vážně? Byla dospělá, snad by zvládla trochu drbů.

Zdálo se, že jí už nikdo nedůvěřuje. Vypadalo to, že jediná odpověď na její otázku typu "Můžu pro vás něco udělat?" zní "Ale ne, zvládnu to sám." Neměla tušení, co mohlo způsobit, že už jí nedůvěřovali. Obvykle udělala pro každého na oddělení, co potřeboval. Tedy až na pana Masona, vedoucího. Od svého nástupu do práce ho totiž vůbec neviděla. Když přicházela, už byl ve své kanceláři, a odcházel dřív, než ona skončila s prací.

Hermiona se zajíkla, když jí do čela narazil obletník a přistál u ní na stole. Zamračila se a zavrtěla hlavou. Pořád si na tenhle způsob komunikace nezvykla, ačkoliv musela připustit, že je lepší než sovy.

 


Pro Hermionu Grangerovou:

Prosím, dostavte se v 10:30 do kanceláře pana Masona.

Amy Rosenbaumová, sekretářka pana Boba Masona,
vedoucího Magického úřadu pro mezinárodní právo

 


Jasně. "My o vlku," zamumlala si Hermiona pod nos a mrkla na hodiny. Bylo téměř za pět minut půl jedenácté, takže mohla už klidně vyrazit do šéfovy kanceláře.

***

"Zdravím, pane Masone," usmála se Hermiona nervózně a s rukama za zády se napřímila jak podle pravítka.

"Prosím," uculil se na ni, "říkejte mi Bobe."

Hermiona přikývla. "Pak tedy, Bobe," zopakovala. Nebyla si úplně jistá, že by ho měla oslovovat křestním jménem, ale když jí to řekl... "O čem jste se mnou chtěl mluvit, pane?"

Bob mávl rukou. "Žádné pane, připadám si pak starý." S pohledem na hromadu papírů na svém poněkud neuspořádaném stole řekl: "Slečno Grangerová - nebo teď je to paní Malfoyová?" Když se na něj slabě usmála, v šedých očích mu zajiskřilo.

"Oficiálně jsem paní Grangerová-Malfoyová, ale předpokládám, že když já vás oslovuju Bobe," nadechla se k odvážnému kroku, "vy byste mi měl říkat Hermiono."

Bob se zasmál. "Máte pravdu, mladá dámo. Pak tedy, Hermiono, zavolala jsem vás dnes do své kanceláře, protože se na mě obrátilo několik lidí ohledně vaší pozice v úřadu." Hermioně se zrychlil puls - nedělá si z ní legraci? "Uvádějí, že jste zde zaměstnána pět a půl roku za minimální mzdu, neměla jste žádnou dovolenou - samozřejmě kromě líbánek - a navzdory mnoha hodinám přesčas jste nikdy nedostala nic jiného než váš základní plat."

Bobova tvář se zamračila. "No, obvykle se neangažuji v záležitostech zaměstnanců na nižších pozicích - to je věc jejich přímých nadřízených - ale zdá se, že tu něco není v pořádku. Nevím, jestli to váš nadřízený udělal záměrně nebo došlo jen k opomenutí, ale vzhledem k vaší tvrdé práci jste měla být povýšena už před čtyřmi roky, a pokud byste v ní pokračovala, tak před dvěma lety znovu a stejně tak i letos.

Naštěstí jde právě teď jedna z mých pomocných asistentek na mateřskou dovolenou a vyjádřila názor, že se pravděpodobně do práce nevrátí. Tudíž se domnívám, že je tu prostor pro vaše povýšení. Váš nový titul je pomocný asistent vedoucího Magického úřadu pro mezinárodní právo, ačkoliv to pravděpodobně budete zkracovat na P.A. Tato nová pozice s sebou nese zdvojnásobení vašeho ročního platu, vlastní kancelář a," s úsměvem se odmlčel, "hodně práce.

Celkem jsou tu tři pomocní asistenti včetně vás," pokračoval Bob, zatímco se naklonil dopředu, vzal ze stolu několik listů papíru a podal je Hermioně. "Jestli budete uspokojivě pracovat, a já věřím, že odvedete dobrou práci, můžete počítat s tím, že se do dvou let stanete řádnou asistentkou. Od vás jakožto pomocné asistentky se očekává, že obsáhnete svou předešlou pozici, ale také budete v kontaktu s pomocnými asistenty z ostatních oddělení a občas - jako tomu bylo vloni - vycestujete se mnou do zahraničí. Jsme konec konců Magický úřad pro mezinárodní právo. V takových případech se obvykle snažíme člověka, který provedl v cizí zemi něco nelegálního, dostat z vězení, nebo ho alespoň přesunout do Azkabanu.

Myslím, že to je vše, co potřebujete teď vědět. Moje sekretářka vám ukáže vaši kancelář a můžete se přestěhovat. S Mandy, další pomocnou asistentkou, se kterou budete pracovat, se uvidíte po obědě." Po letmém pohledu na hodiny Bob dodal: "Který je právě teď. Takže, až vám Amy vysvětlí to, na co jsem zapomněl, a obeznámí vás s novou prací, můžete si přestěhovat věci. Máte nějaké otázky?"

Hermiona zamrkala. "Ne, pane," hlesla tiše a vstala. "Mnohokrát vám děkuji, rozhodně budu pracovat velmi usilovně. Jste si jistý, že si nemám přestěhovat věci hned-"

"A vynechat oběd?" pozvedl Bob obočí. "Ne, ne; věci si můžete přesunout po polední pauze. Slyšel jsem, že díky novému kuchaři je to teď U tří košťat jiná liga; měla byste to vyzkoušet. Zajdete tam?" usmál se na ni.

Hermiona přikývla a urychleně opustila kancelář. Jednoduše řečeno, byla šokovaná. Překvapená. Ohromená. Byla povýšena. A nejen to - byla povýšena na pozici, kde byly jen tři samostatná místa. To bylo něco téměř neuvěřitelného... Ale proč? Kvůli téhle otázce si dokázala zabránit ve vyskakování do výšky a křičení z plna hrdla. Proč? Proč ji poprvé po pěti letech najednou povýšili?

A zdvojnásobili jí plat?

"Slečno Grangerová?" oslovila ji sekretářka.

Hermiona zamrkala. Mířila k ní malá, rusovlasá žena. "Ano?" zeptala se, v duchu zuřivě bojujíc o rychlý návrat sebekontroly.

"Jmenuji se Amy a jsem sekretářka pana Masona. Můžete mě prosím následovat? K vaší kanceláři se jde tudy," řekla, otočila se a vyšla ze dveří na chodbu. Podpatky jí klapaly o dlažbu. Ta žena byla mladá, ale očividně pyšná na svoje postavení. Elegantně se oblékala a Hermiona si všimla, že stůl měla úhledně srovnaný. Takže po chodbě dolů, jedny dveře, druhé... "Třetí dveře nalevo," oznámila Amy a otevřela je. "Toto je vaše nová kancelář. Kdyby vyvstal nějaký problém, prosím, dejte mi vědět. Nejsem jen sekretářka pana Masona, ale také vaše a ostatních P.A. Řádní asistenti mají vlastní sekretářky." Kývla, jako by se ujišťovala, že na nic nezapomněla a s úsměvem zmizela opět na chodbě.

Hermiona vešla do kanceláře. Měla okno. Vzpomněla si, že Harry vyprávěl, že pan Weasley neměl v kanceláři okno. Ona ho měla.

Měla okno a ta myšlenka - spolu s výhledem - jí téměř rozklepala kolena.

Se zachvěním se rozhlédla. Kancelář měla kolem tří metrů na délku a čtyři na šířku (aspoň odhadem) a kromě okna a dveří umístěných naproti sobě nebyla nijak otevřená. Uprostřed stál stůl - kovový - a u něj židle. Levou i pravou stěnu lemovaly skříně na dokumenty a za zády měla prázdnou knihovnu.

Hermiona se usmála, pomalu se začala otáčet, pak postupně zrychlovala, až se točila téměř jako káča a radostně se smála.

"Ahoj, Hermiono," ozval se náhle z otevřených dveří hlas.

Hermiona ztuhla. "Rone, co tady děláš?" zeptala se a obrátila se k němu. Vypadal tak, jak si ho pamatovala. Stejné zrzavé vlasy, stejné pihy, stejná postava... Zdálo se, že se nic nezměnilo.

Nejistě pokrčil rameny a rozhlédl se po prázdné místnosti. "Chtěl jsem vidět, kde pracuješ." Odmlčel se. "Pěkné to tu je."

"Díky," odvětila Hermiona stroze. "Právě mě povýšili."

"Samozřejmě," přikývl Ron a to bylo vše, co na to řekl.

"Rone," oslovila ho znovu, "co tady děláš?"

"Nemůžu navštívit svou nejlepší kamarádku?" zeptal se a prohrábl si vlasy.

"Rone, nemluvili jsme spolu od doby, kdy jsi řekl, že ses zamiloval do někoho jiného," zasyčela na něj Hermiona a obranně si založila ruce na hrudi.

Ron sebou trhl. "Ehm, ano, o to..."

"Jaké o to?" vyštěkla Hermiona. "Je to za námi. O to ses postaral před více než dvěma lety. Řekni mi, proč jsi tady, nebo zavolám ochranku."

Ron zvedl na obranu ruce. "Hermiono, uklidni se. Chtěl jsem tě pozvat na oběd, to je všechno. Myslel jsem, že bychom mohli zavzpomínat na staré časy a tak podobně. Chci říct, Harry se právě oženil s Parkinsonovou a tak jsem počítal... Myslel jsem, že bychom měli zkusit spravit to, co se mezi námi stalo."

Hermiona hleděla na svého někdejšího nejlepšího kamaráda. Kvůli tomu, jak moc jí ublížil, se s ním fakt nechtěla bavit, ale zároveň...

Chyběl jí. Chyběl jí jeho smích, jeho zvláštní vnímavost, jeho téměř uctívání Harryho, jeho touha být někým... "Ach, Rone," zašeptala smutně. Popošla blíž a objala ho kolem krku. Vtáhl ji do náruče a zlehka ji políbil na čelo. "Samozřejmě, že s tebou půjdu na oběd," zašeptala mu do ucha, než se odtáhla, aby mu viděla do očí. Usmála se, ačkoliv v těch svých měla slzy.

"Hermiono, nebreč..." usmál se na ni nejistě Ron a palcem jí otíral koutky očí.

Zavrtěla hlavou a trochu popotáhla. "Je mi fajn. Kam půjdeme?" zeptala se.

"Hádám, že Fortescuova cukrárna by šla," nadhodil váhavě. "Co myslíš?"

Hermiona se usmála a zavěsila se do něj. "Šla," souhlasila. "Co jsi v poslední době dělal?" zeptala se, když vycházeli ven na chodbu.

"Ale, to i tamto, tak různě," odpověděl pomalu s očima bloumajícímí okolo. "Pořád hraju za Kudleyské kanonýry jako brankář; ne, že by jim to kdovíjak šlo, od Harryho týmu vždycky dostanou na frak," uculil se a otočil se k ní.

Hermiona se rovněž usmála. Cítila, jak ji při pohledu na něj píchlo v břiše. Možná se rozešli ve zlém a jedna její část ho za to stále nenáviděla, ale pořád to pro ni byl její nejlepší kamarád.

***

Cestou k Fortescuovi se k sobě chovali tím důvěrným způsobem, jaký byste spíše očekávali od manželského páru. V tuto část roku byla většina zákazníků cukrárny vyššího věku, tedy takových, kteří neměli na práci nic jiného než sedět a číst si o tom, co jejich děti a děti jejich dětí dělají. Proto vyvolalo tak velké pozdvižení, když dovnitř nakráčela Hermiona Grangerová-Malfoyová zavěšená do Rona Weasleyho a oba se smáli, jako by je netížily vůbec žádné starosti.

V době, kdy spolu Ron a Hermiona chodili, byli známým párem, ani ne tak kvůli tomu, co udělali oni sami, ale spíš proto, že byli nejlepšími kamarády Harryho Pottera. Všichni jejich spolužáci věřili, že je jen otázkou času, než si ti dva uvědomí, že jsou si souzeni. Způsob, jakým se spolu ve škole hašteřili, vyvolal mnoho vzdychání a divení, kolik pravdy je na tom, že těm, jichž se to týká, to často dojde jako posledním.

Proto bylo pro všechny, kteří se dnes sešli ve Fortescuově cukrárně na oběd, tak zajímavé, když ti dva vešli společně dovnitř. Nikdo neočekával jejich rozchod; všichni očekávali, že se dají dohromady.

Jenže to se nestalo. Ale teď se zdálo, že k tomu konečně došlo - jediným problémem byla všeobecně známá skutečnost, že Hermiona Grangerová se právě provdala za Draca Malfoye.

Hermiona si pohledy, které k ní mířily, uvědomovala jen částečně. Cítila, jak na ni zírají, ale netušila proč. V mnoha ohledech byla naprosto nevinná, neuvědomila si, s jakou oblibou všichni čtou o milostném životě bohatých a známých osob - nebo v jejím případě jen známých. Ale když teď byla vdaná za Draca...

Ach jo, vem to skřet.

Šlo o to, že Hermiona se rozhodla ty, kteří na ni zírali, ignorovat, a soustředila se jen na jeden jediný pohled - ten, který jí věnoval její nejlepší kamarád Ronald Weasley. Právě teď jí vyprávěl podrobnosti o nehorázném štěstí svého spoluhráče u žen.

"- a už nikdy víc jí nezavolal!" dokončil a divoce máchl rukou.

Hermiona se rozesmála. Nevzpomínala si, že by Ron někdy vyprávěl tak zábavné historky. Ale možná jen žádné neznal. "Ach, Rone, to bylo vtipné," lapala po dechu, zatímco se usazovali v jednom z boxů.

"Říkal jsem si, že by tě to mohlo pobavit," uculil se na ni. Pak pohlédl k pultu. "Přinesu ti jídlo; co by sis dala?"

"Hm, ryba s hranolkami bude fajn," řekla stále se usmívající Hermiona. Když vstal, pustila jeho paži a sledovala, jak jde k pultu. Opravdu se moc nezměnil... až na to, že získal větší sebevědomí. Zvažovala, jestli by k tomu došlo, i kdyby zůstali spolu...

Povzdechla si. Teď opravdu nebyla vhodná doba k přemýšlení o minulosti, ale ona si nedokázala pomoct! Říká se, že by člověk měl nechat minulost za sebou a pokračovat v životě dál, ale pravdou bylo, že všechno, co dělala, byla minulost. Nebo spíš všechno, co dělala, se týkalo minulosti. Celá ta záležitost s Dracem... Nedošlo by k tomu, kdyby nikdy nechodila s Jeffem. Jeff byla poslední kapka. Pravděpodobně by byla schopná překonat tu záležitost s financemi, kdyby se to netýkalo její pýchy. Vypadalo to, že cena, která měla uspokojit její pýchu, byla značně vysoká.

Právě teď obědvala s jedním ze svých nejlepších přátel. Vlastně to nebyl její nejlepší přítel, ne od doby, kdy selhal jejich pokus o vztah.

Když se Ron vrátil s jídlem, Hermiona potřásla hlavou, aby ty myšlenky zahnala. Dal si totéž co ona. "Podává se oběd," řekl s úsměvem.

"Díky, Rone," usmála se na něj.

Několik minut jedli v tichu, oba měli po práci hlad. Když se Ron propracoval půlkou své ryby (ačkoliv hranolků se ještě ani nedotkl), promluvil: "Hermiono, chtěl jsem s tebou o něčem mluvit."

Hermiona pozvedla obočí: "Ano?"

"Jde o tu věc s Malfoyem," ošil se, odložil příbor a podepřel si rukou bradu. "Nechápu to. Ve škole jsi ho nenáviděla stejně jako my a teď sis ho vzala!"

Hermiona se na židli zavrtěla. "Je to dost komplikované," pronesla opatrně.

Ron přimhouřil oči. "Kdybys mi řekla, že ses do něj zamilovala," začal a pozorně sledoval její reakci, "nechal bych to plavat. Ale ty říkáš, že je to komplikované a to se mi nelíbí, Hermiono."

Povzdechla si. "No ano, je to komplikované, Rone. Jde o obrovskou kombinaci okolností a konec konců taky pýchy."

"Pýchy," zopakoval Ron suše. "Nechápu. Proč sis ho ksakru vzala?"

"Nekřič tolik," zavrčela Hermiona a rychle očima překontrolovala ostatní zákazníky. Nevypadalo to, že by se na ně dívali - ale nikdy nevíte. Zhluboka se nadechla, uvolnila prsty zaťaté do ubrousku a spustila: "Asi bych měla začít od začátku. Jediným důvodem, proč tato možnost vůbec vyvstala, byl Lucius Malfoy, který ve své závěti vyhlásil, že Draco se může dostat ke svému majetku pouze tak, že si mě vezme." Na Ronův nevěřící pohled jen mávla rukou a upřesnila: "Jsem si dost jistá, že Malfoyův otec zjistil, že se jeho syn stal špehem, a rozhodl se ho ´odměnit´ tím nejhorším možným způsobem - sňatkem se mnou. Nicméně já bych o tom nikdy neuvažovala, kdyby mi nezvedli nájem a zároveň mi spolubydlící Elizabeth neoznámila, že za dva měsíce odjíždí do Francie. Od doby, kdy se zvedla minimální mzda, mi nepřidali a ani jsem nebyla povýšená.

Teď bych už pravděpodobně byla schopná to zvládnout, ale tehdy... No a ještě - krátce po našem rozchodu jsem potkala Jeffa. Byl v Havraspáru, studoval v Bradavicích o pár let výš než my, a teď pracuje na ministerstvu. Setkala jsem se s ním na jednom z těch večírků, co mají v poslední době tak v oblibě." Povzdechla si a nabodla na vidličku kousek ryby. "Chodili jsme spolu skoro dva a půl roku. Myslela jsem..." Popotáhla, zakryla si dlaní oči a snažila se potlačit slzy. "Myslela jsem, že mě miluje, a věděla jsem, že já miluju jeho."

Rozvzlykala se. Ron obešel stůl, sklonil se k ní a objal ji. "Promiň," zašeptala, protože si uvědomila, že mu brečí do hábitu a dělá scénu. Ron ji ale jen konejšivě držel v náručí. Jakmile se znovu ovládla, vzdychla a odtáhla se.

"Díky," šeptla. "Ještě jsem neměla možnost to někomu říct." Pokrčila rameny a zvedla oči ke stropu. "Chci říct, myslela jsem si, že mě miluje... Ale den poté, co se četla závěť, jsem se vracela z Doupěte - byla jsem za Ginny - a rozhodla jsem se zastavit u něj doma." Zhluboka se nadechla a podívala se na Rona, který k ní byl stále skloněný. "Podváděl mě, Rone," zašeptala. I když se jí oči opět zalily slzami, teď je dokázala mrkáním zahnat. "A ve mě něco prasklo. Řekla jsem, že až tak nevadí, že mě podváděl, protože já jsem dělala totéž a stejně si budu brát Draca Malfoye. Bylo to okamžité rozhodnutí, ale už jsem to nemohla vzít zpátky." Hermiona se hořce zasmála. "Počítám, že to je cena za pýchu, ne?"


8. kapitola - Pozor na okolí



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/8/Last-Will-and-Testament

 

Autor: hasapi
Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Kapitola 8: Pozor na okolí

 

Bylo chladno. To byla první věc, kterou Hermiona zaregistrovala, když se následující den ráno probudila. Zachvěla se a zavrtala se hlouběji do neuvěřitelně měkkých přikrývek; nedokázala přijít na nic, k čemu by je mohla přirovnat, tak byly měkoučké. Kdo by myslel na práci, když je taková zima a je tady tak božsky teplá postel? Věděla, že bude muset odejít – právě ji poprvé po pěti letech povýšili – konečně – a neměla v úmyslu to hned první den jakožto pomocná asistentka vedoucího oddělení zpackat.

S povzdechem se zavrtěla v posteli ve snaze najít ještě teplejší místečko – jestli to tedy bylo možné – a zauvažovala, co ji probudilo. Pohled z velkého okna na druhé straně pokoje jí ukázal, že slunce teprve vychází; zřídkakdy se probudila takto brzy. Během líbánek jen jednou viděla oblohu s fialovými a růžovými odstíny: Draco se ve spánku skutálel z gauče a ji to probudilo. Nevěděl, že ji vzbudil, a ona to nijak nedala najevo. Konec konců pro to nebyl důvod.

Hermiona se zachichotala, když si vzpomněla, jak po tom pádu vypadal udiveně. Měla co dělat, aby tehdy zadržela smích, ale rozhodně to stálo za to. Dnes ráno se cítila po dlouhé době lépe. Líbánky byly úžasné, odpočinek od rutiny, ale včerejší rozhovor s Ronem... To byla rutina, která jí chyběla, rutina, která se po jejich rozchodu vytratila. Nedokázala tehdy pobývat v jeho společnosti a ignorovala všechny jeho pokusy o urovnání vzájemného vztahu, všechny pokusy o nápravu a návrat k přátelství, které vždy mezi sebou měli.

Dokud ho nezískala zpět, neuvědomila si, jak moc jí jeden z jejích kamarádů chyběl. Bylo úžasné mu všechno vysypat, vysvětlit Jeffa, závěť a Draca někomu dalšímu. Díky tomu to zvládla pochopit a setřást to ze sebe. Téměř doslova se cítila o pět kilo lehčí, jako kdyby Jeffova zrada bylo závaží, kterého se nemohla zbavit. Teď věděla, že by nebyla schopná to vykládat někomu jinému než svým nejbližším kamarádům, ale Harry byl ještě v Řecku na líbánkách (naplánovali si cestu na celý měsíc) a Ginny toho měla sama dost, s čím se musela vypořádat, počínaje těhotenstvím a snahou o zajištění dítěte, které přijde.

Když se objevil Ron, byl to skoro zázrak, a ona si jejich společný oběd náramně užila. Na dnešek si naplánovali další, protože ještě nestihli probrat všechno, co chtěli. Ron po jejím slzavém přiznání už žádné další otázky ohledně jejího náhlého manželství s jejich největším nepřítelem nepoložil a místo toho ji bavil veselými historkami o svých spoluhráčích. Dozvěděla se všechno o posedlosti Everetta Smithe vodními melouny, o flirtování Winnie Carmichaelové s čímkoliv, co se hýbe (ať je to chlap či ženská) a o naprostém nedostatku originality Tima Randalla, když přišlo na pozvání na rande.

Po skončení oběda se Hermiona vrátila na ministerstvo a s radostí se setkala se ženou, která na ni v kanceláři čekala, aby jí ukázala zbytek oddělení. Ukázalo se, že ´Mandy´, o které se zmínil šéf, je ve skutečnosti Hermionina bývalá spolužačka – Mandy Blockhurstová, havraspárka ze stejného ročníku z Bradavic. Zjištění, že se v jejím okolí vyskytuje jedna ze starých známých ze školy a že spolu budou pracovat, bylo velmi milé. Navštěvovaly spolu věštění z čísel a často se vídaly v knihovně den před povinností odevzdat domácí úkol, aby si vzájemně překontrolovaly svou práci kvůli chybám (ačkoliv těch bývalo pomálu). Většinu času se ale bavily o všem možném.

Nicméně po Bradavicích nezůstaly v kontaktu. Mandy byla ten typ kamarádky, které na chodbě řeknete ´ahoj´ a vždycky doufáte, že budete spárovány pro třídní projekty. Nikdy si ale s touto dívkou nebyla tak blízká jako s Ginny, Harrym nebo Ronem, spíš šlo o jakési prolomení rutiny. Za těch šest let, které uplynuly od absolvování, měly s Mandy co dohánět. Dívka, sama mudlorozená, začala coby dopisovatelka Denního věštce ve Francii, než se před rokem seznámila s Bobem Masonem, který jí nabídl práci ve svém oddělení.

Dalším PA byl muž, mladší než ony, který pracoval na této pozici jen o trochu déle než Mandy; jmenoval se Stewart Ackerley. Chodil do Bradavic o tři roky níže, do Havraspáru, a když Hermiona zmínila, že si na něj nemůže vzpomenout, s uzarděním poznamenal, že to málokdo. Mandy se uculila a řekla: „Ale o jeho přítelkyni to určitě neplatí."

„Jo?" hlesla Hermiona.

Mandy kývla k jedné z fotek na Stewartově stole, zachycující mladou ženu s velmi přísnou tváří, i když její oči vypadaly laskavě a smála se a mávala. „To je Orla Quirkeová, chodila do stejného ročníku a oba byli v mé koleji," usmála se Mandy. „Obávám se, že ani já jsem se na něj moc nepamatovala, když jsem sem nastoupila. Zřejmě mu to nevadí."

„Stejně jako mi nevadí, když o mě mluvíte, jako kdybych tu nebyl," poznamenal Stewart a zvedl obočí.

„Ano, přesně tak," uculila se na něj Mandy.

Hermiona se při myšlence na jejich škádlení usmála. Kdyby se ti dva nevyjádřili, že mají partnery (ačkoliv Stewart nic takového neřekl, hromadu narážek dělala hlavně Mandy), myslela by si, že jsou manželé nebo spolu aspoň chodí. Ale Mandy měla vážný vztah s Deanem Thomasem, jedním z Hermioniných nebelvírských spolužáků. Ohromilo ji, kolik novinek se za těch pět let nashromáždilo. Parvati Patilová a Colin Creevey se urychleně vzali téměř ihned po absolvování školy a teď byli hrdými rodiči dvojčátek-holčiček.

Hyacinta Robertsová a Graham Pritchard, mrzimorka a zmijozel, otevřeli Kouzelnický sirotčinec Albuse Brumbála pro děti, které ve druhé válce ztratily rodiče. Vzali se a mají tři děti, z toho dvě jsou adoptovadné. Hermiona se s oběma setkala během války – Graham běhal za Hyacintou jako pejsek, ale ona ho téměř úplně přehlížela. Nicméně byl jedním z mála zmijozelů, o kterých mohla Hermiona říct, že je měla opravdu ráda, a potěšilo ji zjištění, že se mu daří dobře, i když zároveň ji zamrzelo, že nepomyslela na to, aby se na něj poptala.

Hermiona znovu pohlédla na hodiny, ještě nebylo ani šest. Nikdy nevstávala před sedmou, mohla si tedy dovolit zůstat ještě nějakou dobu v posteli.

***

Draco seděl u svého stolu v budově ministerstva a civěl do zdi. Asi by se mohl dívat na iluzorní scenérii za falešným oknem na druhé stěně, ale zatím neměl ještě tak uspořádané myšlenky. Dorazil do kanceláře v relativně dobré náladě, především díky své tetě. Alicia se velice lišila od jeho otce, ačkoliv opravdu neměl ponětí, čím to bylo. Chodili do téže školy – i když Alicia byla o rok starší než její bratr – oba se stali Smrtijedy a oba je vychoval tentýž muž.

Často se zamýšlel nad tím, že se víc podobá tetě než otci. Ne kvůli svým názorům na Voldemorta, ale kvůli ambicím. Jeho teta byla samozřejmě velmi ambiciózní; to byli všichni Malfoyové. Ale Lucius byl mnohem ambicióznější, mnohem dravější – a Draco se domníval, že proto tolik toužil po moci. Alicia netoužila po moci, alespoň ne po tak velké. Tedy, všichni samozřejmě touží po moci. Ale někteří lidé pro ni udělali cokoliv, a jiní... ne.

Teď když o tom tak uvažoval, ke svému překvapení si nikdy nevšiml podobnosti mezi svou tetou a profesorem Snapem. Oba se po připojení ke Smrtijedům stali špehy, oba se narodili v čistokrevných rodinách a víc než dvacet let po absolvování školy byli bez partnerů.

Ale zrovna teď se mu nechtělo přemýšlet o možném poměru jeho oblíbeného profesora s Dracovou jedinou tetou.

U čeho to byl? Ach ano. Dorazil do kanceláře v poměrně dobré náladě, skoro jako obvykle. Poté, co vytáhl materiály, které potřeboval k dokončení ranních úkolů, se posadil za stůl a začal jimi listovat. Na rtech mu pohrával úsměv. Okolo půl desáté sáhl po croissantu, který si vzal ze snídaňové nabídky na stole na Manoru a spořádal ho s kávou, kterou mu předtím donesl Bruce.

Všechno bylo v pořádku. Bruce pravidelně přicházel, pokládal mu na stůl další složky a odnášel ty, které Draco už zpracoval. K polednímu dokončil všechnu práci, kterou potřeboval ten den udělat a už začal pracovat na té z dalšího dne. Právě když se chystal zvážit odchod na oběd, vešel do kanceláře Bruce.

„Pane Malfoyi, přišla za vámi žena."

„Moje žena?" zeptal se Draco, aniž by vzhlédl od stolu, kde měl rozložené několik měsíců staré poznámky k iráckému případu.

„Ne, pane," odpověděl Bruce, popošel o krok blíž a zavřel dveře. „Říká, že je z Denního věštce," dodal.

„Skutečně?" nadhodil Draco a podíval se na svého asistenta s pozvednutím jednoho obočí. „Je nějaký důvod, proč jste ji ještě neuvedl?"

Bruce vypadal ustaraně: „Říkala, že se jmenuje Eleanor Branstoneová."

Dracovy ruce ztuhly. Eleanor Branstoneová skončila Bradavice před pouhými dvěma lety a okamžitě zahájila praxi v Denním věštci. Rychle postupovala vzhůru a její úspěch při pátrání po senzacích překonal slávu Rity Holoubkové. Vědomí, že jediné, co dělala, bylo, že říkala pravdu, nepomáhalo; byla nejúspěšnější ve vyhledávání nejhlubších, nejtemnějších tajemství, které se lidi snažili skrýt, ale ona byla schopná je vždy vypátrat. Nebylo dobré, zaklepala-li vám na dveře. „Uveďte ji, Bruci."

Mladík přikývl, ještě jednou pohlédl na svého šéfa a vyšel z kanceláře. Draco naslouchal hlasům, které se ozývaly zvenčí, a nasadil kamenný výraz. Věděl, že kdyby ji poslal pryč, ničemu by to nepomohlo. Za hodinu by byla zpátky – pokud by vůbec souhlasila, že odejde. A kdyby nesouhlasila... no, pak by mohla ztropit povyk. Kdyby nic jiného, jako novinářka byla dobrá. Nevzdávala se a nedovolila ničemu nebo nikomu, aby se jí stavěli do cesty.

„Draco," pozdravila ho při vstupu do kanceláře s úsměvem. Bruce vešel za ní, přistavil jí židli a počkal, dokud se neusadila. Až poté odešel a zavřel dveře.

„Eleanor," kývl hlavou Draco. „Jak se v poslední době máte?"

„Docela dobře," odvětila zlehka. „Nedávno jsem se viděla s jedním z vašich starých kámošů ze školy, s Blaisem Zabinim."

Draco se pousmál. „Doufám, že to bylo zábavné. Je považován za dokonalého žongléra."

Eleanor se krátce zablesklo v očích, ale pak se zase vrátily do klidného stavu. „Jako vy, ne?"

„Víte, že jsem nikdy nedosáhl takové reputace jako on."

„Jen proto, že jste se postaral o naprostou mlčenlivost okolí," zakontrovala Eleanor. Pak se nadechla a téměř bez pauzy pokračovala: „Ale to není důvod, proč jsem tady." Oplatila mu úsměv, i když se zdálo, že ten její je upřímnější. Sáhla do tašky, které si Draco při jejím příchodu nevšiml, vytáhla list pergamenu a něco, co mohl pokládat jen za Bleskobrk. Zadoufal, že to není stejný typ, jaký měla ve zvyku používat Rita Holoubková.

„Ne, to jsem ani nepředpokládal," zamumlal Draco, opřel se o opěradlo židle a pohrával si brkem v pravé ruce.

„A teď," spustila Eleanor pracovním tónem, „bych vám ráda položila pár otázek týkajících se včerejší události v cukrárně Floreana Fortescuea."

„Moment," řekl Draco a zvedl levou ruku. Pravou stále otáčel brkem. „Včera jsem u Fortescuea nebyl. Nebyl jsem tam už víc než tři roky."

Eleanořin zdvořilý úsměv se náhle vytratil a nahradil ho téměř škodolibý úšklebek. „Takže nemáte ponětí o scéně, kterou tam vaše žena a její bývalý přítel včera předvedli?"

Dracovi upadl brk na podlahu a ani si nevšiml, že se na koberci pod ním začala tvořit skvrna. „Prosím?"

„Včera," spustila Eleanor s pohledem upřeným do poznámek, které vytáhla z tašky bezprostředně po svém posledním prohlášení, „okolo jedné hodiny po poledni byli Hermiona Grangerová-Malfoyová a Ronald Weasley spolu viděni nejméně patnácti zákazníky cukrárny."

„No, to je stěží nějaký zločin," přerušil ji Draco v naději, že to je vše, co ta ženská má – protože kdyby se stalo něco dalšího, kdyby Weasley a Hermiona dělali něco podezřelého -

Eleanořin úšklebek se rozšířil. „Ne, to není. Ale asi v polovině oběda propukla paní Grangerová-Malfoyová v pláč a vzlykala panu Weasleymu na rameni, zatímco on ji držel v náručí."

„No a co?" nadhodil Draco.

„Pane Malfoyi," pokračovala Eleanor, „téměř před třemi lety byli pan Weasley a tehdy slečna Grangerová jedním z nejsledovanějších párů kouzelnického světa. Jejich rozchod byl můj první článek pro Denního věštce a napsala jsem v něm, po vyzpovídání mnoha jejich spolužáků – včetně sestry pana Weasleyho, taktéž nejlepší kamarádky slečny Grangerové – že je jen otázkou času, kdy se dají zase dohromady. Faktem je, že k tomu nedošlo, až dosud. A právě teď slečna Grangerová už není slečna Grangerová – je to paní Grangerová-Malfoyová a je vdaná za vás."

Po tomhle šel rozhovor do kytek. Ne že by předtím nebyl špatný – ale aspoň byl snesitelný. Po tomto odmítl odpovědět na jakoukoliv Eleanořinu otázku. Měl pocit, že je s takovou odpovědí spokojenější než s jakoukoliv jinou. Odešla, s úsměvem ve tváři a zábleskem v oku, které mohly znamenat jedině problémy. Nemohl uvěřit, že chodila do Mrzimoru; zdála se příliš vychytralá, aby neskončila Zmijozelu.

Takže teď Draco zase civěl na prázdnou zeď proti svému stolu a snažil se ovládnout myšlenky. A pěsti. Neustále se zatínaly, chtěly do něčeho praštit – nebo radši do někoho. Do koho, to si nebyl úplně jistý. Mohla by to být Hermiona, což bylo velmi pravděpodobné s ohledem na skutečnost, že riskovala odhalení otcovy závěti (protože proč by se jinak brali, když do sebe nebyli zamilovaní?); mohl to být Weasley, jelikož to byla ve skutečnosti jeho pitomá chyba, která přivedla Eleanor Branstoneovou před Dracovy dveře.

Bohužel v hloubi duše cítil, že přesně ví, do koho by se svými pěstmi pustil nejraději. Problém byl, že ta osoba byla mrtvá. Lucius Malfoy byl mrtvý, a pokud nechtěl toho starouše vykopat z hrobu, musel na to zapomenout a upustit od své nenávisti.

Samozřejmě tu vždycky byla příjemná alternativa – praštit Weasleyho.

Proč ho Lucius uvěznil v manželství s mudlovskou šmejdkou? Proč se tak snažil, aby svému synovi udělal ze života mizérii? Byl to fakt tak zvrácený bastard?

Dracova tvář se zkroutila s téměř zuřivým zavrčením. Zvedl hrnek od kávy a mrštil jím o zeď. Tříštivý zvuk, který tím vyvolal, mu přinesl alespoň částečné uspokojení, pocit, že pořád může aspoň něco udělat, není nejapný, hloupý nebo všechny ty další věci, ze kterých ho otec obviňoval. Otec si své názory nesporně vzal s sebou do hrobu.

Někdy si připadal jako uprostřed vřavy, strašlivé vřavy, ze které nebylo úniku, vřavy bez naděje, bez konce.

A zatímco káva stékala po zdi a zanechávala za sebou hnědou stopu, kterou bude Bruce muset později vyčistit, Draco složil hlavu do dlaní, aniž by si všiml, že mu po tváři osaměle sklouzla jediná slza.

***

Příště: Konfrontace mezi Dracem a Hermionou – ale co vyjde najevo a co si budou přát, aby neřekli?


9. kapitola - Večer



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/9/Last-Will-and-Testament

Autor: hasapi

Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Kapitola 9: Večer

Hermiona se zhluboka nadechla, a jak se rozhlížela po své kanceláři, na tváři jí zářil spokojený úsměv. Všechno bylo na svém místě, uspořádané tak, že ji velmi těšilo, jak kancelář vyhlížela. Mrkla na hodiny a zjistila, že je skoro pět hodin - pracovní den už téměř končil a čekalo ji volno až do pondělka. Svým způsobem byla ráda. Ačkoliv většinu času žasla a jásala, na celé té záležitosti bylo něco trochu... zneklidňujícího, něco, co nedokázala pustit z hlavy. Něco se stalo, něco nebylo v pořádku - a věděla, že to má co dělat s jejím zaměstnáním.

Neměla ponětí, proč byla povýšena zrovna teď. Vypadalo divně být tak najednou povýšen z podřadné pozice na úroveň, kde byla jen tři samostatná místa. Navzdory velkému množství práce a doporučení od nadřízených, která průběžně dostávala. A navíc, pokud tedy věděla, o ní s Bobem Masonem nikdo nehovořil. Jistě, byly tu reference - ale že by byly tak skvělé, aby ji přijal mezi své osobní asistenty? Co se stalo? Proč ji povýšili na místo, na které nejspíš lidé čekají pěkně dlouho? Nechtěla na ministerstvu vyvolat neshody; už tak jich bylo dost kvůli válce. Mohlo být dávno po ní, ale to neznamenalo, že byly pryč i její následky.

Zamračila se a vstala s rozhodnutím, že než skončí, nebude na škodu prohodit pár slov s Mandy. Vyšla z kanceláře na chodbu a zaklepala na protější dveře. Mandy seděla za stolem a psala. Vzhlédla a s úsměvem ji uvítala.

„Ahoj, Hermiono," řekla a odložila brk. „Potřebuješ něco?"

„No, ano," vykoktala Hermiona, najednou velmi nejistá z toho, že se vloudila k Mandy a neví, co má říkat. „Jen mě tak zajímalo..." Na co se zeptat? Nemohla přece říct ´Hele, nemáš ponětí, jestli to, že mě Bob najal, není jen vtip?´ Ne, to tedy rozhodně nešlo. Bleskově se rozhodla pro delikátní verzi. „Jen jsem trochu zvědavá," usmála se a pohledem přejela po vybavení kanceláře, „jak si tě Bob Mason vybral mezi své asistenty?"

„Myslela jsem, že už jsem ti to říkala, Hermiono," podivila se Mandy s podtónem pobavení. Sehnula se a začala se přehrabovat v zásuvce. Zároveň tlumeně pokračovala: „Byla jsem dopisovatelkou Denního věštce a Bob, když se se mnou setkal, došel k názoru, že mám předpoklady být dobrou pomocnou asistentkou. Plat byl větší než to, co jsem vydělávala u Věštce, tak mi nevadilo říct ano. Proč?"

„Byla jsem jen zvědavá," pokrčila Hermiona rameny. „Chci říct, čekala jsem na podobné místo šest let, a pak mě najednou zavolali do jeho kanceláře a jsem tady."

„No," hlesla Mandy, která konečně našla dokumenty, které hledala, a vynořila se zpoza stolu. „Vlastně bych na tom neviděla nic až tak divného. Možná to vypadá jako báječná, vysoká pozice, ale ve skutečnosti začínáš od píky. Tvoje povýšení na takhle neveřejný post zas až tak moc neznamená. Pomocní asistenci, vedoucí oddělení a sekretářky jsou oddělená místa. Podle mě tě sem Bob vytáhl, protože si je vědom, že se nikam dál stejně nedostaneš."

Hermiona zrudla, v rozpacích z toho, že se pustila do tak unáhlené akce. „Já, ehm, to je..."

Mandy se uculila. „Neměj obavy. Znám to až moc dobře. Mudlorozená, žena a mozek - to je kombinace, viď?" zasmála se a pohlédla na hodiny. „Hele, všimla sis? Už je po pracovní době. Co kdybys šla se mnou na skleničku?"

„Já nepiju-" začala Hermiona.

„Vím," mávla Mandy rukou a zahnala tak všechny Hermioniny protesty. „Myslela jsem na něco jako pár máslových ležáků nebo dýňových džusů. Sama moc nepiju, nikdy jsem to nedělala. Co jít na Příčnou ulici? Už dlouho jsem tam nebyla a ráda bych se podívala, jak to tam vypadá. A taky musím nakoupit nějaké dárky k narozeninám," uculila se Mandy a začala si sbírat věci. „No, co na to říkáš?"

Hermiona se usmála: „Tak jo."

***

Hermiona se cestou ke krbu uculila na Mandy. „Byla to zábava," řekla. „Musíme to podnikat častěji."

„To rozhodně," kývla Mandy s jiskřením v očích a pozvedla tašku. „Mám obrovskou radost, našla jsem perfektní dárek pro Deana. Bude ho milovat!"

Hermiona jí zamávala, vhodila do krbu letax a zvolala: „Malfoy Manor!" Strávila s Mandy - nakupováním nebo jenom prohlížením zboží - téměř tři báječné hodiny. Byla unavená a měla dojem, že by si dneska měla jít brzy lehnout.

„Ahoj, Hermiono," ozval se Draco sedící na okraji pohovky poblíž krbu.

„Ahoj, Draco," odpověděla a pozvedla obočí. Draco ji nikdy nevítal, když přišla domů z práce... navíc o tři hodiny později. „Stalo se něco?"

„Ne, jistěže ne," řekl a tváří mu probleskl strohý úsměv. „Jsem si jistý, že se nic nestalo. Konec konců, proč by se mělo něco stát, když se Eleanor Branstoneová dnes zastavila u mě v kanceláři s otázkou ohledně scény ve Fortescueově cukrárně? Jsem si jistý, že se nic nestalo, když to bude zítra na titulní stránce novin."

Hermiona během jeho slov bledla. Dracův hlas byl stále chladnější a chladnější, až mluvil stejně, jako ten Draco, kterého znala a nenáviděla v Bradavicích. Sama nic neřekla; nebyla si jistá, jestli on chce, aby něco říkala. Seděl na opěrce pohovky a hleděl na ni s hlavou nakloněnou k jedné straně, jako by na cosi čekal. Kdyby to nebyla tak vážná situace a jeho hlas nepostrádal veškeré emoce, vyhlížel by ďábelsky pohledně.

Ale v této situaci by na takové věci neměla myslet.

„Hermiono?" otázal se Draco a pomalu pozvedl obočí.

Polkla. Věděla, že se nemá za co stydět, věděla, že neudělala nic špatného, ale jeho propalující pohled tvrdil něco jiného. „Ron a já jsme jen kamarádi," zašeptala, když se jí konečně vrátil hlas.

„Víš, ono vůbec nezáleží na tom, co říkáš," namítl Draco, který konečně vstal a přešel k ní. „Zítra to všechno bude na titulní stránce a bude se o tom mluvit celé dny, ne-li celý měsíc. ´Malfoyova novomanželka pláče Weasleymu na rameni.´ Pochybuji, že nám poté kdokoliv zbaští, že jsme se do sebe zamilovali a utekli spolu, protože jsme se nemohli dočkat, až budeme manželé." Mluvil tlumeně, stál přímo před ní a shlížel na ni přes svůj nos s arogantně pozvednutým obočím. „Co ty na to?"

„Ne..." hlesla, zatímco odolávala nutkání utéct. Možná si myslela, že má kuráž, ale ta v mžiku vyprchala, a jí zůstal jen strach. „Prosím, Draco," zašeptala, aniž tušila, o co prosí. Čelila Voldemortovi, Luciu Malfoyovi a rozhněvaným Weasleyovcům, ale z nějakého důvodu ji Dracův postoj vyděsil do morku kostí. Nikdy dřív ho takového neviděla.

„Prosím co?" zasyčel. „Prosím, rozveďme se, ať uniknu z tohohle hrozného manželství, ve kterém jsi mě uvěznil? Prosím, pusť mě za mým chudáčkem Ronánkem? Prosím CO, Hermiono?"

„Draco..." zašeptala. Nakonec podlehla instinktům a o krok couvla.

Něco mu problesklo v očích, něco, co tam nikdy dřív neviděla, a on také couvl, maska spadla. Vypadal šokovaně a téměř... vyděšeně.

„Draco?" zeptala se z dálky, ale napřímila se, zvědavost převážila nad strachem.

„Promiň," zašeptal a rozběhl se pryč.

Hermiona se dívala, jak mizí na schodech, pravděpodobně směrem ke své ložnici. Co se to tu právě stalo? Byl naštvaný, hodně naštvaný. A ona byla vyděšená, vystrašená z toho, co by mohl udělat. Konec konců byl synem svého otce. Vůbec nepomyslela na to použít hůlku - ani si nevzpomněla, že je čarodějka! Kdyby to udělala, nemusela by téměř žebrat, aby přestal a nechal ji na pokoji.

Co se to tu pro všechno na světě právě stalo?

Přemýšlela o tom i o hodinu později, po objevení kuchyně a přesvědčení domácích skřítků, aby jí dali pozdní večeři. Draco byl stále nahoře, nebo si aspoň myslela, že tam je, když se neobjevil v jídelně. Taktéž neměla ponětí, kam zmizela Alicia, ale doufala, že se brzy vrátí. Možná by Dracova teta mohla vrhnout trochu světla na jeho podivné chování a pomoct jí rozhodnout se, co má dělat.

Povzdechla si, složila hlavu do dlaní a zahleděla se přes místnost na portrét jednoho z Malfoyovských předků. Muž na obraze se překvapivě podobal Dracovi, ačkoliv byl starší. Spal; pramen blonďatých vlasů - kratších, než míval ve zvyku nosit Lucius Malfoy - mu padal do tváře. Ruce, ozdobené velkými, nevkusnými prsteny na palcích a prsteníčcích, měl složené v klíně.

Hermiona roztržitě zvažovala, jestli všichni předci Malfoyů vypadají tak královsky, dokonce i ve spánku. Nemyslela si, že by někdy našla odvahu se na to zeptat, ale to na věci nic neměnilo.

Náhle se rozhodla vstát a namířila si to přes místnost, po schodech a skrz svou ložnici a obývací pokoj k Dracovi.

Jakmile tam dorazila, přála si, aby to neudělala. Opravdu nebylo nic horšího než nakráčet k někomu oblečenému jen v kalhotách a bez košile - no snad jen, kdyby byl úplně nahý. Ale stejně to nebylo dobré. Ne, vůbec to nebylo dobré. Odkašlala si a Draco se odvrátil od okna s pozvednutým obočím. „Ano, Hermiono?" zeptal se tiše a přejel ji pohledem od hlavy k patě.

Hermiona lehce zrudla, když si uvědomila, že nemá ponětí co říct. Dneska už podruhé, pomyslela si sarkasticky. „Ehm, jen jsem si říkala, jestli jsi v pořádku."

Draco se otočil zpátky k oknu. „Jsem v pohodě," řekl. Jeho hlas zněl znovu chladně.

Hermiona sesbírala odvahu, ačkoliv netušila odkud, a udělala krok vpřed. „Tak proč jsi tak náhle odešel?"

Ramena mu strnula, ale nepohnul se. „Záleží na tom?"

„Myslím, že ano," řekla a popošla o další krůček. Teď už mezi nimi nebylo víc než dva metry. Když nic neříkal, udělala další krok a ještě tu vzdálenost zkrátila. Nervózně polkla. „Prosím, Draco," zašeptala, „pověz mi to."

Několik následujících vteřin bylo zcela tichých, naplněných je vzdálenou ozvěnou ptačího zpěvu, zvukem, který Hermionin mozek sotva registroval, když s bušením srdce v uších čekala na Dracovu odpověď.

A po době, která mohla klidně trvat hodinu, ačkoliv to byly jen asi dvě minuty, to přišlo.

„Když vyrůstáš s mým otcem," začal Draco drsným hlasem, aniž by se otočil, „učíš se rychle. Co říkat, co dělat, co by ti mohlo přinést plusové body nebo co by tě o ně mohlo u něj připravit. Brzy jsem se naučil potlačovat v jeho přítomnosti emoce, protože když jsem dal najevo něco jiného než nenávist, mohl se rozzlobit. Nikdy mě nebil, nikdy na mě nevztáhl ruku - ale to neznamená, že jsem se toho nebál."

„Slíbil jsem sám sobě, den poté, co jsem ukončil Bradavice, že nikdy nebudu jako on, že nebudu následovat cestu, po které kráčel, a že se mě nikdo nebude bát tak jako já jeho. Dneska jsem ten slib porušil," zašeptal. „Byl jsem tak rozzlobený, že jsem si tě vůbec nevšímal. Byl jsem jen... Byl jsem tak rozzlobený..."

V Hermioniných očích se objevily slzy, slzy soucitu, slzy plné bolesti a ztrápení nad tímto mladíkem - nad Dracem. Něco takového by vzhledem k tomu, jak byl ve škole a dokonce i po ní nesnesitelný, nikdy nečekala. Na schůzkách Řádu se nikdy nesetkali a neviděli se ani potom. Teď ale popošla blíž, objala ho kolem pasu a zabořila mu tvář do zad. Jednou rukou přikryl tu její a druhou se snažil zachovat rovnováhu tím, že se chytil parapetu.

Třásl se, ale nebyla si jistá, jestli to bylo pláčem nebo jen potlačovanými vzlyky. Stiskla oční víčka a dovolila svým slzám stéct a zmáčet Dracova záda...

... Nahá záda. Hermiona ztuhla a slzy se velmi rychle vypařily, když si uvědomila, co udělala. Objala - počkat, stále objímala - Draca Malfoye, který neměl na sobě košili. Zdálo se, že si toho taky všiml, protože se jeho tělo přestalo chvět a začal se v jejím náručí pomalu otáčet. Jakmile k ní stál čelem, jednou rukou jí pozvedl bradu a podíval se jí do očí. „Děkuju," řekl a v hlase mu zazněla upřímnost. Roztřeseně se usmála a bedlivě ho sledovala. Ačkoliv jeho oči nesly nádech smutku, nebyl v nich náznak slz. Hermiona si v duchu povzdechla, zarmoutilo ji, že nebyl schopný uronit aspoň jedinou.

A pak se náhle vytrhla z myšlenek, když Dracova ústa překryla její.

Když se jejich ústa dotkla, něco se stalo. Něco úžasného a, no, něco, co otřáslo vesmírem. Nebylo to tak dramatické jako ohňostroj nebo výbuch bomby, šlo o něco mnohem... jednoduššího. Když se jeho ústa dotkla jejích, něco se jí rozlilo v hrudi, a tak otevřela pusu, aby se nadechla vzduchu, vzduchu, který zoufale potřebovala k zastavení nárůstu neznámé emoce - a ačkoliv zpočátku získala trochu kyslíku, místo dalšího jí do úst vnikl jeho jazyk a téměř váhavě se dotkl jejího, jako by si nebyl jistý, jak zareaguje.

Zvedla ruce, které dosud spočívaly na jeho bocích, objala ho kolem krku, stoupla si na špičky a naklonila hlavu tak, aby mu umožnila co nejlepší přístup. Dracova ruka, která jí pozvedla bradu, se přesunula do jejích vlasů a druhou ji objal kolem pasu, přitáhl si ji blíž k sobě. Takový pocit při líbání nezažila od...

Od...

Od kdy? Nedokázala si vybavit, jestli něco takového při líbání vůbec někdy v minulosti cítila.

Teprve když dosáhla bodu, kdy už nebyla schopná to všechno zvládnout, a měla pocit, že musí také něco dát, zaznamenala na svých tvářích cosi teplého a mokrého. Otevřela oči, odtáhla se od Draca a pokoušela se hlubokými nádechy zkrotit - aspoň - svůj dech. Šokovalo ji, když viděla, jak mu po tváři tečou stružky slz. Oči měl zavřené a tvář jako z kamene. Hermiona natáhla ruku a slzy mu otřela. „Draco?" zašeptala, ruce stále přitisknuté na jeho obličeji, a s obavami na něj pohlédla.

Pomalu otevřel oči, proud slz zvolna ustával. „Promiň," řekl.

„Ne, ne!" vykřikla a rychle vrtěla hlavou. „Nemáš se za co omlouvat," prohlásila pevně.

Draco se mírně zarazil. „To jistě," řekl, v hlase jasnou nedůvěru.

Hermiona se na něj usmála. „Pojď," vyzvala ho s nadějí, že dělá správnou věc, a nasměrovala ho k posteli. „Lehni si."

Draco pozvedl obočí a založil si ruce na hrudi. Všechny stopy pláče z jeho bledé tváře vymizely. „Proč?"

„Protože se potřebuješ vyspat," prohlásila Hermiona. „Pokud... to zítra bude na titulní stránce Denního věštce, čekají nás dlouhé dny. Taky půjdu do postele; vzhledem k tomu, jak náročný jsem měla den, nemělo by být těžké usnout." Vyčkávala a pozorovala ho. V očích měl slabounký náznak neplechy, něčeho, co jí připomínalo Draca z jejich školních dnů, a přitom zároveň něčeho mu tak nepodobného, co ji překvapilo a zneklidnilo. Frustrovaně si nad svými úvahami povzdechla, a když stále nejevil známky pohybu, rozhodila ruce a vrátila se přes obývací pokoj do své ložnice, přičemž za sebou zabouchla dveře.

Zkroutila ret a kousla se do něj. Proč ji neposlechl? Nebyl to tak špatný nápad, jít si lehnout. Budou to oba potřebovat, jestli se Eleanor Branstoneová opravdu vytasí s tím článkem - a Hermiona nepochybovala, že Draco říkal pravdu. Opravdu neexistoval žádný způsob, jak by se dozvěděl o jejím obědě s Ronem, ne? Bože, tak v to doufala. Ledaže by najal lidi, aby ji sledovali... Nebude si takové věci myslet, dokud nebude mít skutečný důkaz. Který teď rozhodně nemá.

Toužebně pohlédla na postel a rozhodla se nedat si obvyklou koupel a nepřevlékat se - na to byla příliš unavená. Shodila boty a obyčejný černý hábit a jen v sukni a blůzce zaváhala, než se sehnula a začala si svlékat punčochy. Opřela si nohu o židli u postele, pomalu srolovávala nylonku dolů a v duchu se stále zaobírala Dracem a celým tím problémem.

Vzala si ho, ano. Vysvětlila Ronovi, že v tom nebylo víc než kombinace pýchy a okolností. A možná to tak bylo, zpočátku. Ale začínala si uvědomovat, že mezi tehdy a teď se něco změnilo; cítila, že tomu docela dost napomohla plavba. Na lodi nebyli Malfoy a Grangerová, ani Malfoy a Grangerová-Malfoyová - byli jen Draco a Hermiona. Nemyslela si, že ji ta plavba tak moc ovlivnila; nezdálo se, že by na ní merlivíjak záleželo. Ale teď si začala uvědomovat, že byla docela důležitá.

Na lodi se opravdu bavili. Draco se moc nesmál, ale ona ano. Nebyl k ní chladný, ani když trvala na tom, aby spal na pohovce a opustil místnost, když se převlékala. Vážně se zdálo, že se bavil. Když vzpomínala, jak se na ni díval, cítila, jak jí rudnou tváře.

Povzdechla si, sklopila zrak a uvědomila si, že už svlékla punčochu z pravé nohy. Znovu byla příliš ztracená v myšlenkách. Sehnula se, sebrala punčochu a odhodila ji směrem k šatníku. Právě když tu druhou rolovala přes koleno, ucítila slabý závan vzduchu. Otočila tím směrem hlavu a šokovaně zjistila, že tam stojí Draco a hledí na ni s nečitelným výrazem v očích.

***

Draco si pomyslel, že nikdy v životě neviděl nic krásnějšího. Když následoval Hermionu skrz dveře jen pár minut poté, co je zavřela, chtěl se omluvit - což byl sám o sobě výkon, vzhledem k tomu, že ho učili nikdy se nikomu neomlouvat, ani kdyby to opravdu byla jeho chyba - otevřel potichu dveře a doufal, že ji nevyplaší. Byl zcela nepřipravený na to, že uvidí její bosou nohu a nejisté balancování na okraji židle při svlékání punčoch.

Ztěžka polkl a rychle si uvědomil, o co přišel, když ho vyhazovala ze dveří, aby se mohla převléct. Její nohy byly úžasné. Nebyla moc vysoká (o hlavu menší než on), ale nohy měla... prostě úžasné. Vlasy měla ještě v drdolu, jako vždycky, ale pár pramínků se uvolnilo a vlnily se jí na krku. Draca napadlo, že nemá tušení, jak jsou vlastně dlouhé. Na noc je nosila zapletené a i tak jí dosahovaly do půlky zad. Věděl, že by měl nějak zašramotit, jakkoliv, protože nebylo zdvořilé tam jen tak stát, zatímco se očividně chystala se svléknout a uložit do postele, ale nedokázal se pohnout, natož vydat nějaký zvuk.

Zaznamenal, že vlevo od něj je otevřené okno. Prolétl kolem něj chladný závan, rozvlnil mu vlasy na rameni - a zjevně varoval Hermionu, protože se otočila, s punčochou v půlce nohy, a uviděla ho na ni zírat, neschopného pohybu. Vytřeštila oči, ztratila rovnováhu a plácla sebou na zem. Hlasitě zaklela, chňapla po židli a zrudla.

Její pád vytrhl Draca z transu a on se hnal k ní, aby jí podal ruku a pomohl jí vstát. Byl jen rád, že její sukně zůstala na svém místě, ačkoliv část jeho mozku s tím vášnivě nesouhlasila. „Hermiono?" zeptal se a odhrnul jí z tváře pramen vlasů, „jsi v pořádku?"

Krátce se zasmála. „Jasně, že jo," řekla. „Jen jsem ztratila rovnováhu při svlékání punčoch, jasně, že jsem v pořádku. Jsem tak neohrabaná," zamumlala.

Draco se ušklíbl a uchopil ji za bradu, přičemž si vzdáleně uvědomil, že tohle udělal ani ne před deseti minutami, ačkoliv tehdy stáli v jiné místnosti. „To nevadí," zašeptal a jeho ústa se sklonila, aby se jemně otřela o její. Dal si na čas, zkoumal její rty tak, jako kdyby jim patřil všechen čas světa. Jednu ruku přesunul na její šíji, druhou ji uchopil v pase a pevně ji přitiskl k sobě. Zasténala a objala ho rukama kolem krku.

„Draco," zašeptala, když se na okamžik odtáhl a sklonil se k jejímu krku.

Zvedl hlavu. „Hermiono?" zeptal se s nadějí, že pochopí otázku, kterou naznačoval.

Otevřela oči a prsty mu zabořila do vlasů na zátylku. „Ano," řekla. „Ale," stáhla jednu svou ruku z jeho krku a položila mu prst na rty, „potřebuji, abys něco věděl." Zavřela oči a na tvářích se jí objevil slabý ruměnec. „Ještě nikdy jsem to nedělala."

Draca zaplavil velmi mužný druh pýchy a vyvolal na jeho tváři téměř divoký úsměv. Hermiona otevřela oči, aby se na něj podívala.

„No, pak to prostě musíme napravit, ne?" řekl.

Pousmála se, a když přitiskl své rty na její, znovu zasténala. Draco se navzdory jejich doteku usmál a palcem jí přejel po kůži na krku. Tahle noc bude určitě nezapomenutelná.

***

O hodně později ležela Hermiona v Dracově náruči a hleděla do tmavé místnosti. Byl omotaný kolem ní, jedna jeho ruka jí spočívala na břiše, druhá těsně pod prsy. Ona sama měla ruce položené na jeho a užívala si tepla, které ji obklopovalo. Nebolelo to až tolik, jak se obávala a rozhodně čekala podle toho, co četla v knihách. Dokonce to bylo příjemné, ačkoliv zároveň to poněkud neodpovídalo jejímu očekávání.

Jenže, nepadla všechna její očekávání? Nepatřila do jejího očekávání láska? Vždycky si myslela, že až se jednou do někoho zamiluje, nikdy to neskončí a oni budou šťastně žít až na věky. Ale takhle to nefungovalo. Myslela, že bude, s Jeffem, ale on ji nemiloval. Jak vůbec pozná, jestli jí muž lže, když říká... tamto?

Očekávala ohňostroj. Očekávala šokující zážitek, který změní myšlení a svět. Takové to nebylo. Bylo to skvělé, to ano, ale nebylo to to, co čekala. Ginny mluvila o něčem úžasném, něčem vymykajícím se popisu.

Netušila, co právě zažila.

Proč to udělala? Byla si téměř jistá, že dovolila svým pocitům a emocím, aby ji ovládly, protože věděla, že jinak by to neudělala. Její city vůči Dracovi možná změkly, ale rozhodně ho nemilovala. Jeho polibky se jí vpálily přímo do mozku a vyvedly ji naprosto z rovnováhy; taky nepomáhalo, že právě prodělali svou první hádku a že jí zároveň ukázal svou extrémně zranitelnou stránku.

Alespoň při vyvrcholení nevyslovil cizí jméno, napadlo ji, když zavírala oči. To by bylo strašné, naprosto příšerné. Ale nevyslovil ani nic jiného, jen ji znovu políbil, když se ona sama chystala něco říct. Už nevěděla, co to bylo - nebo si spíš nemohla vzpomenout. Při usínání jí zůstal na tváři náznak úsměvu.


10. kapitola - Krásný jarní den



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/10/Last-Will-and-Testament

Autor: hasapi

Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Kapitola 10: Krásný jarní den

Tři týdny. Tři týdny naplněné nekonečným obléháním novináři, přáteli, Ronem a vůbec celým zatraceným světem. Všemi, kteří si mysleli, že mají právo vědět vše o jejím životě a o tom, s kým spí. Copak chtěli, aby fakt, že se nedala znovu dohromady s Ronem, vykřičela ze střechy ministerstva?

Ano, milovala ho. Ale i kdyby ji chtěl zpátky, bylo příliš pozdě. Rozhodl se před třemi lety, a i kdyby ho teď trápily důsledky... No, na to měl myslet dřív. Ať se mu to líbilo nebo ne, ona se posunula dál. Nejdřív to byl Jeff - a nyní, překvapivě, Draco. Když spolu poprvé spali, věděla, že to nebyl jen sex. Ve způsobu, jak jí políbil, cosi bylo; jako kdyby jí říkal, že to není jen na jednu noc, že to není něco, čeho bude ráno litovat - a ani něco, čeho by chtěl, aby litovala ona.

Nebylo to naposledy. Dokonce i když neměli sex každou noc, vždy spali spolu. Jako kdyby Dracova ložnice sloužila jen tomu účelu, aby si tam odkládal oblečení. Svým způsobem ji to těšilo. Věděla, že by ji bolelo, kdyby se zachoval jinak. Sdílení takového zážitku, poprvé, s ním - neočekávala to, z vícera důvodů.

Když nic jiného, počítala, že to bude Ron. A když ne Ron, tak Harry, už jen z toho důvodu, že to byli její nejbližší kamarádi a ona je znala líp než kohokoliv jiného.

Draca neznala. Znala Malfoye. Ale nějak se za těch posledních pět let změnil, víc, než jen tím, že ve válce změnil strany. Jeho postoj se změnil. Působil téměř mile, což bylo odzbrojující. Nevěděla, jak ho požádat, aby se jí otevřel. Otevřel se před ní tu noc, tu nezapomenutelnou noc, ale znovu už se to neopakovalo. Povídali si, objevili se spolu na dalším ministerském večírku a bavili se o financích - ale ve skutečnosti spolu nemluvili. Už dlouho jen chodila kolem horké kaše. Potřebovala si s ním promluvit.

Hermiona si povzdechla, odtrhla oči od okna a zaměřila se zpět na dokumenty. Šlo o případ, na jaký nebyla z bývalé práce zvyklá, ale nebránila se jeho zpracování. Jen ji zrovna dvakrát nebavil.

Proto byla náramně vděčná, když se ozvalo zaklepání na dveře a vyrušilo ji od práce.

„Dále," řekla a vzhlédla. Pak se usmála: „Draco, co tady děláš?"

Draco se na ni také usmál a opřel se o zárubeň. V ruce držel košík. „Přinesl jsem jídlo na piknik; co jiného?"

„Na piknik?" zopakovala Hermiona a pozvedla obočí.

Draco se uculil a potvrdil: „Na piknik."

„A kde se najíme?" zeptala se Hermiona, která si unaveně promnula čelo.

„V Bradavicích," oznámil Draco. Vešel do kanceláře a rozhlédl se. „Alicia dokázala přimět ředitelku, aby nám dovolila vstoupit na pozemky. Je ale samozřejmě možné, že to prošlo snadněji díky tomu, že jsi byla oblíbenou studentkou McGonagalky. Pěkná kancelář."

„Hmm?" odtušila Hermiona roztržitě. „Aha. Díky." Zakručelo jí v břiše, a tak s úsměvem dodala: „Jsem docela hladová, obávám se, že ke snídani jsem toho asi moc nesnědla."

„Tak jdeme," řekl Draco a vzal ji za ruku. Pomalu vstala, a když se jejich pohledy setkaly, začervenala se. Měli spolu intimní vztah, ale stále z něj byla trochu nervózní. Vyšli z její kanceláře, prošli po chodbě kolem pultu sekretářek a výtahem sjeli do přízemí. Tady zamířili ke krbu, kde jí Draco sdělil, že jdou ke Třem košťatům. Dorazila tam rychle, jen s trochou sazí na černém hábitu. Draco vykročil z krbu sotva dvě vteřiny po ní.

Hermiona se rozhlédla po prostoru, který vlastník hospody vyhradil pro ty, kteří sem nebo odtud cestovali letaxem. Strážil ho osamělý kouzelník, který ale usnul opřený na židli. Poklepala si prsty o nohu v jakémsi neurčitém rytmu a vyšla do lokálu.

Byl tichý, jelikož šlo o všední den, ale i tak tu bylo docela plno. Nepochybně sem lidé přišli na oběd - lidé, kteří očividně nebyli tak zaneprázdnění, aby si nevšimli příchodu páru, který patřil v posledních třech týdnech k nejpřetřásanějším. Mlčky došli k bradavickému jezeru, odkud mohli vidět hrad a pár studentů pobývajících venku. Draco vytáhl z košíku vlněnou deku, rozložil ji na zem a pokynul Hermioně, aby se posadila. Pak na deku postavil košík a následoval jejího příkladu.

Hermiona se na něj srdečně usmála. Zaregistrovala studenty u školy a novináře zápasící s bariérou na okraji bradavických pozemků a kývla jejich směrem: „Nikdy se nevzdají, že jo?"

Draco se ušklíbl. „Ne, nevzdají. Podle způsobu, jak lpí na svém příběhu, bys je považovala za supy."

„Vzpomínám si, že ve čtvrtém ročníku si měl s jedním z nich docela přátelský vztah."

Draco se přikrčil: „Prosím, nepřipomínej mi tu hroznou ženskou."

„Tehdy to vypadalo, že ji máš docela rád," ušklíbla se Hermiona.

„Byl jsem ubohé, svedené děcko," prohlásil Draco zamračeně a zavrtěl hlavou.

Hermiona se rozchechtala, načež se vrhla na košík: „Tak co máme k jídlu?"

„No," začal Draco a sáhl dovnitř. „Banány, sendviče, máslový ležák..." S úsměvem umísťoval jednotlivé potraviny mezi ně. „A jahody s čokoládou," dokončil seznam, vyndal poslední položku a položil ji mimo její dosah.

„Co to děláš?" zeptala se Hermiona. V očích jí tančily rozpustilé jiskřičky.

„To je dezert," vysvětlil Draco s nevinným výrazem, „nemůžeme ho jíst před obědem."

Hermiona se uculila, vystartovala a povalila ho na záda. Její vlasy - rozpuštěné, jak měla poslední tři týdny ve zvyku - mu spadly okolo obličeje a schovaly je před světem. Hermiona se sklonila a ukradla mu polibek. Před pár dny by ji nikdy nenapadlo udělat něco tak odvážného - bez ohledu na to, jak před lidmi působila sebejistě, po stránce fyzické intimity se moc sebejistě (a ani pohodlně) necítila.

Tři týdny s Dracem to celkem očividně změnily.

Draco polibek opětoval. Nechal ji převzít vedení, když mu prsty zabořila do vlasů a uvelebila se na něm. Věděli, že nemůžou zajít příliš daleko, ale trocha muchlování nemohla škodit.

Když se konečně odtáhla, měla ve tváři rozzářený výraz. „Už jsi změnil názor?"

Draco pozvedl obočí: „Nevím, asi potřebuju víc přesvědčování."

Hermiona protočila oči, chňapla po banánu a začala ho loupat. „Mmm," libovala si, když se do něj zakousla. „Vynikající."

„Snažíš se mě přimět, abych žárlil na ovoce," mračil se Draco. „Za nic neručím."

Hermiona se vesele bránila: „Nesnažím."

Draco neodpověděl a pustil se do sendviče. Stejně neměl banány nijak zvlášť v oblibě.

Hermiona znovu promluvila, až když ovoce dojedla. „Draco, co jsi měl na Bradavicích nejradši?"

Vzhlédl: „Na čem?"

„Na Bradavicích," zopakovala.

„To je dost široký pojem, Hermiono," řekl a napil se máslového ležáku. „Ale mohl bych se zkusit zamyslet." Podíval se přes její rameno na jezero. „Nejspíš tu jednoduchost. Když jsem odešel, cítil jsem, že jsem nucen dospět."

Hermiona se zadívala na vzdálenou budovu, ve které sedm let žila, a povzdechla si. „Souhlasím. Nikdy si neuvědomíš, jak báječné je být dítětem, dokud jím jsi."

„Ty jsi byla někdy dítě?" zeptal se Draco se zdviženým obočím.

„Někde mezi studiem a záchranou světa," poznamenala povýšeně.

„Tak to jo," ušklíbl se Draco a protočil oči. Pak poplácal deku vedle sebe. „Pojď sem, Hermiono."

Okamžitě se posunula a přitulila se k němu.

„Je tady krásně," vzdychla.

Nevěděla, jak dlouho tam leželi, nestarala se o to, ale po chvíli si všimla, že se Dracovi zavírají oči. Uvědomila si, že leží vedle něj, on že leží na zemi... A taky si uvědomila, že se jí nechce vstát. Přála si zůstat tady, v Bradavicích...

S Dracem.

To bylo ohromující odhalení. Před měsícem nesnášela oslovovat ho křestním jménem. Ještě předtím na něj vrčela, kdykoliv měla příležitost. Ale teď... Teď si přála být s ním. Teď se s ním cítila dobře. Právě teď ho měla ráda a obávala se...

Začínala ho milovat.

Věděla, že je to směšné. Neměla by přemýšlet o lásce k Dracu Malfoyovi. Jediným důvodem, proč si ho vzala, byla její uražená pýcha - a on si ji vzal kvůli té pitomé závěti. Kdyby ta závěť neexistovala, nikdy by ho nepolíbila nebo s ním nespala; byli by pouzí známí, kteří stěží dokážou vystát jeden druhého.

Ale proč jen si to teď uvědomovala? Proč teď připouštěla, že ho miluje? Spíš by o tom měla přemýšlet před třemi týdny, kdy s ním začala spát. Ale i tehdy jen zdráhavě připustila, že ho má svým způsobem ráda.

Teď to bylo jiné. Teď měli šanci - něco, co neměla v plánu promarnit. Mohla jen doufat, že on cítí to samé.

***

Draco složil vlněnou deku, přičemž po očku pozoroval Hermionu, která stála a dívala se na jezero, ruce omotané kolem těla. Moc toho nesnědla, ale to bylo pochopitelné; on taky ne.

V posledních třech týdnech zažili spoustu zábavy jak mimo postel, tak v ní. Hodně se toho o sobě dozvěděli, o svých myšlenkách, vzpomínkách, nápadech... Bylo to úžasné. Nikdy si neuměl představit, že by toho tolik zjistil o jiném člověku. Některé věci nevěděl ani o své tetě a to mu byla bližší než kdokoliv jiný.

Tedy očividně až na Hermionu.

Byla jiná. Lišila se od všech, které znal. Zabývala se jinými věcmi. Měla jiné naděje a ideály. Jiné sny.

Netoužila přímo po moci. Alespoň ne pro sebe. Chtěla ji pro druhé, ale ona chtěla jen pomáhat. Nezáleželo jí na tom, že z toho nebude mít ani svrček; starala se o peníze jen z toho důvodu, že byla praktická - věděla, že musí jíst.

Jednoduše řečeno, ohromila ho. A to bylo poněkud zahanbující.

„Hermiono," zavolal na ni, nacpal deku do košíku a narovnal se. Prudce se točila a rychle k němu zamířila.

„Promiň," řekla s jiskřičkami v očích. „Děkuju, že jsi mě sem vzal. Už je to pár let, co jsem byla v Bradavicích, a bylo milé oživit vzpomínky..." Odmlčela se, v koutku úst malý úsměv. „Některé z nich. Obávám se, že tehdy jsi byl trochu bastard."

Draco protočil oči. „Tím už jsme si snad prošli. A teď nejsem. Čili když tě požádám, aby ses do mě zavěsila, řekneš ano?"

Hermiona se na něj usmála. „Samozřejmě," řekla a připojila se k němu.

Cesta proběhla rychle, jejich škádlení a vzpomínání nahradilo napětí. Netrvalo dlouho a byli zpět v letaxové místnosti U tří košťat.

„Jdi napřed," řekl Draco. „Vzal jsem si na zbytek dne volno, takže půjdu rovnou na Manor. Uvidíme se večer." Naklonil se a políbil ji na čelo. Jeho rty tam setrvaly o pár vteřin déle, než míval ve zvyku.

Hermiona se pousmála. „Tak zatím," řekla, popadla hrst letaxu a hodila ho do krbu. „Večer, Draco," zašeptala mu, zamrkala a kývnutím pozdravila teď probuzeného strážného. Pak vstoupila do krbu a zvolala: „Ministerstvo magie!"

Draco se otočil zády ke krbu a vrátil se zpět do lokálu. To, co řekl Hermioně, nebyla celá pravda. Vzal si na zbytek dne volno, ale než se vrátí na Manor, chtěl si s někým promluvit.

„Promiňte," oslovil nejbližší servírku, „kde najdu Ginny Weasleyovou?"


11. kapitola - Když se všechno zvrtne



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/11/Last-Will-and-Testament

Autor: hasapi

Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Kapitola 11: Když se všechno zvrtne


„Promiňte!" oslovil Draco nejbližší servírku. „Kde bych našel Ginny Weasleyovou?"

„Ach, ta už tu asi nebude," odpověděla mladinká blondýnka a mrkla přes rameno ke kuchyni. „Vaří od šesti do dvou. Je to ta nejlepší kuchařka, co jsme tu zatím měli; díky ní jsme rozšířili nabídku. Ale!" uculila se a otočila se zpět k němu. „Vypadá to, že máte štěstí, tamhle je." A kývla na druhou stranu lokálu.

„Díky," řekl Draco a vykročil k nejmladšímu příslušníkovi rodiny Weasleyových. „Potřebuju s tebou mluvit," sdělil jí, když k ní došel.

Ginny ho přejela pohledem a pozvedla obočí: „Vážně?"

„Ano," potvrdil. „Dala by sis něco k jídlu?"

Ginny protáhla obličej. „Ne, díky; myslím, že na to právě teď nemám žaludek. Od pěti hodin se motám kolem jídla," dodala a zamířila ke dveřím.

Draco ji rychle dohonil. „Myslel jsem, že děláš od šesti."

„Cože, takže už sis o mně povídal s kolegy?" zamračila se. „Nezměnil ses, že jo, Malfoyi?"

„Vyslechni mě, Ginny."

„Ó, najednou mi říkáš křestním jménem. Dobrý pokus, ale nemyslím si, že by to zafungovalo," odsekla a ještě zrychlila chůzi.

Draco prodloužil krok a snadno s ní udržoval tempo. „Ginny, potřebuju s tebou mluvit o Hermioně."

„Malfoyi," přerušila ho Ginny ostře, zastavila se a otočila se k němu čelem. „Nebudu si s tebou povídat o Hermioně, jasný? Nevím, co jsi udělal, ale změnila se. Nevím, proč si tě vzala, myslím, že to nebyla její volba, protože přece sakra neexistuje možnost, že by se provdala za někoho, kdo ji a její kamarády sedm let terorizoval! Jeden den byla šíleně zamilovaná do chlapa, se kterým dva roky chodila, a další den utekla a vzala si ze všech chlapů zrovna TEBE! Je fajn vidět, že Hermiona taky dělá něco impulzivního, ale nelíbí se mi, že to zahrnuje manželství s Dracem Malfoyem."

„Ginny," pokusil se znovu zasáhnout Draco.

„Ne! Já budu mluvit a ty budeš poslouchat! Nemám tě ráda. Přesnější by asi bylo říct, že tě nenávidím. Něco jsi Hermioně provedl a to se mi nelíbí. Jestli to bylo kouzlo nebo kletba, dostanu tě. I kdybych musela zatahat za nějaké nitky nebo dát pár úplatků, dostanu tě. Jeff byl to nejlepší, co Hermionu za dlouhou dobu potkalo, a mě se nelíbí, že jsi ji zmanipuloval tak, aby si tě vzala."

Ginny se konečně odmlčela, aby nabrala dech.

„Ginny, nic jsem jí neprovedl," ohradil se Draco rozzlobeně. „Rozhodla si mě vzít ze své vlastní vůle. A možná trochu přeceňuješ, jak skvělá partie byl Jeff pro Hermionu. Pověděla mi o něm minulý týden; pověděla mi o něm všechno. Je mi fuk, jestli si myslíš, že jsem se nezměnil, ale chci, abys věděla, že mi záleží na tom, jak se cítí Hermiona. Bolí mě, když vidím, že brečí pro toho bastarda, který na ni totálně kašlal."

„Neseslal jsem na ni žádné kouzlo, ani jsem ji nijak nezačaroval. Jestli se změnila, pak je to proto, že jsme se změnili oba. To se v manželství stává." Draco se zhluboka nadechl. „Chtěl jsem s tebou mluvit, protože tě chci požádat, abych dnes přišla na večeři na Malfoy Manor. Jsi Hermionina nejbližší kamarádka a myslím, že někoho takového teď potřebuje." Navíc tohle snad byla jedna z těch milých věcí, které muži pro své manželky dělají, ale o to tu nešlo.

Ginnyin hněvivý výraz se během jeho řeči rozplynul; teď byla ztělesněním zmatku. „Přijímám pozvání, ale můj názor na tebe to ještě nemění. Možná ho změním, ale to posoudím já sama," sdělila mu a vydala se směrem k Bradavicím.

„Kam jdeš?" zavolal na ni Draco.

„Za Nevillem Longbottomem," houkla. „Ne že by to byla tvoje starost."

„Jasně, že není," zabručel si Draco pod nos. Pár minut se za ní díval, ruce zasunuté v kapsách. Bylo úžasné, jak ochranitelsky vystupovala, když přišlo na Hermionu... Téměř jako slepice bránící svoje kuřátka. Konec konců byla Weasleyová. Měla stejně impulzivní povahu jako její bratři - ačkoliv to nestavěla tolik na odiv - a nepochybně stejně velké srdce jako její matka. Oficiálně se sice s paní Weasleyovou nikdy nesetkal, ale věděl, že už tak početní Weasleyovi Pottera prakticky adoptovali.

Nebyl si tak úplně jistý, co ho ponouklo k tomu, aby ji pozval. Možná to byl způsob, jakým jeho vztah s Hermionou postupoval. Chtěl se ujistit, že Hermiona chápe, že nemusí dělat jen to, co se od ní čeká, ale i to dělat chce. Navzdory nedostatku vlastních zkušeností cítil, že takhle se skuteční přátelé chovají - a nepochyboval, že Hermiona a Ginny byly opravdové kamarádky. No, plus to, že neexistovala možnost, že by pozval Weasleye, a Potter byl na svatební cestě... S Dracovou bývalou nejlepší přítelkyní.

Pansy. Byla doba, kdy si myslel, že se do ní zamiluje a možná si ji i vezme. Dokonce v to doufal, protože věděl, že Lucius jejich manželství plně schvaloval. Ve skutečnosti ho překvapilo, že otec nepožadoval, aby si vzal místo Hermiony Pansy. Lucius nepochybně zaznamenal, jak jsou si Draco s Pansy blízcí...

„Dobrotivý Merline," zašeptal Draco. To bylo ono. To byla ta skulina. Draco se nikdy nemusel oženit s Hermionou. Nikde v závěti nebylo řečeno, že Pansy nemůže s penězi nakládat, jak bude chtít - čili je zrovna tak mohla dát jemu. Nebo... se Pansy a Draco mohli vzít. Teď už očividně ne, teď byla Pansy provdaná za Harryho, ale když Lucius psal závěť, bylo to v krajním případě možné.

Lucius nikdy neočekával, že se Draco ožení s Hermionou. Nepochybně počítal, že Draco tuto možnost zcela pomine a namíří si to přímo k Pansy. Protože znal otcův složitý způsob myšlení, začínal mít jasno, že Lucius také chtěl, aby se Hermiona cítila hloupě, zahanbeně a uboze v důsledku toho, že se jí nabídne příležitost získat víc peněz, než kolik kdy může v životě vydělat, a pak jí to všechno mrknutím oka vezmou...

Nebo spíš podpisem svatební smlouvy. Tedy aspoň v Luciových představách.

To znamenalo, že se mohou rozvést. Oba budou volní, aby mohli žít tak, jak budou chtít, kde budou chtít... a s kým budou chtít. Kdyby měla Hermiona opravdu na výběr, jak vykládal Ginny, jedno věděl určitě - nikdy by si ho nevzala. Myslela si, že nemá jinou možnost. Měla práci, která ji stěží uživila, spolubydlící se jí odstěhovala a přítel ji podvedl. Nepochybně vypadal sňatek s Dracem jako skvělý úlovek - ale z kompletně nesprávných důvodů.

No skvělé. Před pouhými čtyřmi týdny by po šanci to manželství ukončit - nebo ho vůbec neuzavřít - skočil. Ale teď zvažoval, jestli to Hermioně vůbec poví. Jelikož ji na ministerstvu povýšili, neměla už problém s penězi a on by jí po rozvodu nejspíš taky poskytl slušné vyrovnání.

Jenže se mu do toho nechtělo. Staly se věci, které rozhodně nechtěl, aby se staly, ale zároveň nechtěl, aby se dít přestaly. Poslední tři týdny byly úžasné. Bylo to nebe. Jednoduše úžasné, jednoduše... jednoduché.

Věřila mu. Důvěřovala mu natolik, že mu dala něco, co nedala nikomu jinému. Zasáhlo ho to, přímo do srdce. Myslel si, že nikdy nezažije skutečnou lásku k ženě.

Skutečnou lásku.

Znělo to zvláštně, divně. Kdo by řekl, že se Draco Lucius Malfoy někdy zamiluje do Hermiony Grangerové?

Protože věděl, že právě to se stalo. Proč by jinak pochyboval o tom, že se s ní má rozvést?

Zamiloval se do Hermiony Grangerové.

Už jen vyslovit to bylo šokující. Nemohl tomu uvěřit. Šokovalo ho to víc, než když si uvědomil, že si ji nikdy nemusel vzít.

Ale náznaky byly všude. Náznaky, o kterých četl v knihách. Rozbušilo se mu srdce, když ji uviděl, rád se na ni díval a cítil, když ji něco ovlivňovalo.

Draco násilím přinutil své nohy vrátit se ke Třem košťatům. Jako omámený prošel lokálem do prostoru s letaxem, pozdravil strážného, sáhl pro prášek a zvolal „Malfoy Manor!" Vykročil doma z krbu, odpálkoval domácího skřítka, který se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje, a namířil si to přímo do svého pokoje - svého skutečného pokoje, kde bydlel téměř dvacet let, než jeho otec zemřel během uvěznění v Azkabanu.

„Draco?" oslovila ho Alicia, která mu zastoupila cestu.

Probral se z transu a zahleděl se na ni. „Ano?" zeptal se klidně.

„Jsi v pořádku?" otázala se ho znepokojeně. „Vypadáš, jako kdyby tě polili ledovou vodou nebo něco takového. Nebo možná jako kdyby sis dal příjemně teplou lázeň."

Draco protočil oči: „Nějak si protiřečíš."

„To je jeden z mých úžasných charakterových rysů," usmála se na něj zvesela Alicia. „Potřebuješ tedy něco?"

Draco otevřel ústa, aby řekl ne, ale nepromluvil. Alicia pro něj byla druhá matka a určitě to místo převzala poté, co Narcisa zemřela. „Můžu s tebou mluvit?" zeptal se pomalu.

Alicia zanechala škádlení, zvážněla a objala svého synovce kolem ramen. „Samozřejmě," řekla a vykročila po chodbě ke schodišti. „O co jde?"

„Co se stane, když... Když jsi do někoho zamilovaný... Ale... Merline, nevím, jak to vysvětlit," Draco se frustrovaně odmlčel.

Alicia svraštila obočí. „Nejlepší by bylo začít od začátku. Předpokládám, že mluvíš o Hermioně, že ano?"

„Samozřejmě," zabručel Draco.

Usmála se. „To je dobře. Kdyby tomu tak nebylo, byla bych nucená zbavit tvého otce jeho jediného dědice. Hermiona je hodné děvče. Tak co máš na mysli, Draco?"

„Můj otec sepsal svou závěť tak, že se musím oženit s Hermionou, jinak Pansy získá všechny peníze, přičemž mně zůstanou nemovitosti. Ale nemohl bych je prodat, pokud bych si nevzal Hermionu. Takže jsme se vzali. V Bradavicích jsme se nenáviděli; určitě si vzpomínáš, jak jsem ti vykládal o ní, Potterovi a Weasleym." Alicia přikývla. Na jeho temperamentní výbuchy hněvu si pamatovala. „Takže jsme se vzali, ona z důvodů, o kterých mluvit nebudu, já kvůli závěti, a bylo nám fajn - ale ty poslední tři týdny byly..." Draco znovu zmlkl.

„Začal jsi ji mít rád," zašeptala Alicia s nepřítomným výrazem v očích.

„Jak to víš?" zeptal se Draco zvědavě.

„Taky se mi to stalo," odpověděla Alicia tiše. „Ne přesně totéž, ale vím, jak to probíhá. Víš, co ten druhý cítí, a zajímá tě to. Je těžké zjistit, že máš srdce, zejména když sis myslel, že už dávno zemřelo."

„Proč sis myslela, že zemřelo to tvoje?" otázal se Draco. Neměl o tom nejmenší ponětí.

„Nevykládala jsem ti to; neptal ses a já jsem si nemyslela, že by bylo vhodné ti to říct." Alicia zvedla levou ruku, vyhrnula si rukáv hábitu a ukázala na prázdné předloktí. „Před téměř dvaceti pěti lety jsem přijala Znamení zla. Před dvaceti čtyřmi lety jsem ho odvrhla a stala se špehem, přibližně ve stejnou dobu jako Severus."

„Ale-ale, to jsem nevěděl. Musela jsi být špehem, když se On vrátil; proč jsem to nevěděl? Byl jsem ve Fénixově řádu - taky jsi tam musela být, jestli jsi byla špeh..."

Alicia ho přerušila: „Byla jsem příliš blízko Luciovi a Voldemortovi. Brumbál nechtěl riskovat moje odhalení; On věděl, že někudy prosakují informace, jen zkrátka netušil kudy. Podruhé to bylo navlas stejné... nacházela jsem se ve vyšší pozici než Severus."

„Ale Potter se o tobě nezmínil! V pátém ročníku dělal rozhovor pro Jinotaj; nepřišla jsi, když vás Voldemort svolal!"

„Ale ano, přišla. Harry neznal všechna jména, bylo nás tam víc, než kolik jich vyjmenoval," řekl Alicia s kamennou tváří. „Byla jsem špehem téměř dvaadvacet let, Draco. Po takové době ve Voldemortových službách jsem si myslela, že už nemám srdce. Nic tak nebolí, jako když si uvědomíš, že tam v hrudi stále ještě je."

„Ale vždycky to vypadalo..." nedokončil a zamračil se.

„Že tě miluju? Samozřejmě. Ale to jde o lásku v rodině. Myslím, že bych tě mohla milovat i bez srdce; čekalo by se to ode mě. Romantická láska je něco zcela odlišného." Náhle se usmála. „Ale ty jsi chtěl radu, že ano? No, pak si tedy myslím, že bys jí měl říct, co cítíš."

„Zbláznila ses?" vyhrkl Draco. „Byla by v šoku! A pak by se mi pravděpodobně vysmála, považovala by to za vtip."

„Draco," pronesla Alicia něžně, „důvěřovala ti natolik, že ti pověděla o Jeffovi to, co jsi ty neřekl mě. Pochopitelně předpokládám, že ji podvedl, ale já jsem proti němu zaujatá. Ve škole jsem prodělala špatnou zkušenost. Nicméně ona ti důvěřovala, myslím, že to se počítá. Nevysměje se ti, když jí to řekneš."

Draco si povzdechl, očividně frustrovaný. „Vůbec mi nepomáháš."

„Cože?" uculila se Alicia. „U mě to fungovalo," podotkla drze, otočila se na podpatku a vydala se směrem k hostinskému pokoji.

„Ale ty nemáš žádného přítele!" zakřičel Draco do jejích vzdalujících se zad.

„Co ty víš?" houkla na něj zpět, aniž by se obtěžovala otočit.

Draco zamračeně zakroutil hlavou. Dopalovala ho, ale musel připustit, že její rada zněla dobře. Jen si nebyl jistý, jestli se jí chce řídit. Vypadalo to příliš jednoduše. Říct Hermioně, co cítí. Říct jí, jak se cítí.

Počkat. Jak? Jak to měl asi udělat? S květinami? Čokoládou? Co se dělá, když říkáte ženě, že ji milujete? A jak to má asi udělat? „Počkej!" zavolal zoufale za Alicií.

Otočila se na konci chodby a culila se od ucha k uchu, zatímco k ní rychlým krokem mířil. Nepochybně chtěl běžet. „Ano?" otázala se, ve tváři afektovaný úsměv.

„Jak jí to mám říct? Přinést kytky? Čokoládu? Je tu něco, co bych měl říct? Nevím, jak se to dělá!" zoufal si Draco.

„Jen jí to řekni. Asi po večeři, nebo před ní, pokud bys ji radši vynechal..." odmlčela se a její úsměv se prohloubil.

Draco zaklel a sevřel ruku v pěst. „Požádal jsem Hermioninu nejlepší kamarádku, aby k nám dneska přišla na večeři. Bylo by hodně hrubé, kdybych to teď odvolal."

Alicia chápavě poklepala Dracovi na rameno. „To bude v pořádku, Draco. Přežiješ to, vím, že ano." Uculila se, když se na ni zamračil. „Taky tě mám ráda. Teď běž dělat to, co jsi měl v plánu, a uvidíme se u večeře. Mám připravenou knihu o lektvarech, kterou si chci přečíst." Věnovala mu poslední úsměv a zmizela za dveřmi svého pokoje.

Draco na ně několik minut zíral. Pak se znovu zamračil, otočil se a vydal se dolů po schodech. S rukama v kapsách se zahleděl na strop vstupní haly. Malba byla krásná, ale jediné, co viděl, byla Hermionina tvář s různými výrazy emocí. Nenávist, vášeň, láska, přijetí, nelibost, hlad... Chtěl jí to říct, chtěl...

Ale musel jí povědět o té skulině. Musel jí to povědět dřív, než jí řekne, že ji miluje, protože kdyby jí nejprve řekl o své lásce, její nebelvírská přirozenost by převzala vedení a ona by nepřipustila rozvod, protože... protože by ho rozrušil nebo něco podobně pitomého. Takže jí po večeři poví o té skulině. Ano, to bude správné.

Ozvalo se klepání na dveře. Draco místo toho, aby čekal, až přijde domácí skřítek, vykročil vpřed a sám dveře otevřel.

Na prahu stála žena s blonďatými vlasy po ramena a jasně modrýma očima, oblečená v džínách a tričku. Vedle ní byl muž, také v pohodlném oblečení, černovlasý a se zelenýma očima - a jizvou ve tvaru blesku na čele.

„Draco," pozdravila ho ta žena s náznakem zdvořilého úsměvu na rtech.

„Pansy," kývl na ni Draco. „Teď už Potterová, že ano? Gratuluju." Když Pansyino obočí vystřelilo vzhůru, trhl hlavou směrem k Harrymu. „Myslel jsem jemu."

„Úžasné," ušklíbla se Pansy. „Teď prostě budeme náramní kamarádíčci, že jo?"

Draco se zhluboka nadechl a pomodlil se k Merlinovi o trpělivost, aby ty dva nezabil. Nemohl uvěřit, že Pansy Parkinsonová - nyní Potterová - a Harry Potter stojí na jeho prahu.

Ale bylo to tak. Svět mířil ke svému konci.

Zamiloval se do Hermiony, pozval na večeři její nejlepší kamarádku, JEHO nejlepší kamarádka s manželem se objevili u něj přede dveřmi...

Draco zaklel.

A po přístupové cestě se blížil cizí muž, hnědé vlasy mu poletovaly ve vánku. Jestli si s ním Merlin nebo kdovíjací bohové pohrávali, tušil, že to bude Hermionin bývalý přítel.

Muž se zastavil přímo mezi Harrym a Pansy, kterou si velmi pozorně prohlížel. Harry ho probodl pohledem. „Díváte se na moji ženu; ruce pryč."

„No tak, Harry, dokážu se o sebe postarat," namítla Pansy s pobaveným výrazem.

„No, jelikož jsem tvůj manžel, můžu tě podpořit."

„To samozřejmě můžeš," usmála se Pansy. „A navíc když to děláš, jsi k sežrání."

„Promiňte," ozval se ten cizí muž. „Hledám Draca Malfoye. Bydlí tu, že ano?"

„To budu já," řekl Draco a vykročil vpřed.

„Skvělé," řekl ten muž. Poté sevřel ruku v pěst a praštil Draca přímo do brady.


12. kapitola - A skulina je odhalena



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/12/Last-Will-and-Testament

Autor: hasapi

Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Kapitola 12: A skulina je odhalena


„Pořád si myslím, že jsi ho neměl praštit," řekla Pansy a položila mu na bradu studenou žínku.

„Proto mi odmítáš vyléčit modřinu?" zeptal se Draco, přičemž se snažil ignorovat bolest, kterou mu způsoboval pohyb čelisti.

„Má pravdu, Malfoyi," vložil se do toho Potter.

„Ale sklapni," hlesl Draco. „Koledoval si o to. Mě nebude nikdo ubližovat, aniž by z toho vyvázl beztrestně."

Potter protočil oči a se založenýma rukama se opřel o zeď. „Pans, myslím, že si ten studený obklad nezaslouží. Měla bys ho nechat trpět."

Pansy se zarazila a odtáhla žínku stranou. „Myslím, že bys mohl mít pravdu, Harry."

„Vážně? Myslel jsem, že ty jsi tu jediná, kdo ji má."

„No, musím ti jednou za čas umožnit mít hlavní slovo, drahoušku," odpověděla Pansy drze.

„Má tě pěkně omotaného kolem prstu, že jo?" nadhodil Draco s obdivem. „Gratuluju, Pansy."

Protočila oči. „Takže," obrátila list, „kde je Hermiona? Neviděla jsem ji od naší svatby a od té doby se toho hodně stalo. Poslední, co si pamatuju, je, že tě nenáviděla."

„A ujišťuju tě, že ten pocit byl vzájemný." Ačkoliv teď už to nebyla pravda.

„Jak jsem tu zprávu uviděla," pokračovala Pansy, „chtěla jsem se okamžitě vrátit domů, ale nemohli jsme jen tak odjet, ačkoliv jsme opravdu hodně chtěli vědět, proč si tě Hermiona vzala. Měli jsme tam závazky a tak vůbec. Harryho zaměstnávala spousta věcí a on neustále zaměstnával mě."

„Ale věř nám, že bylo těžké se nevrátit," dodal Harry.

„Zvlášť," vložila se do toho Pansy s úšklebkem, „když jsme viděli výtisk Věštce, kde profesorka Trelawneyová řekla - cituji: ´Podle konstelací, které jsem spatřila, když byli v prvním ročníku, jsem vždycky věděla, že se vezmou. Naprosto mi lámalo srdce, když jsem viděla, jak po celou dobu své školní docházky bojují s tak zřejmou vzájemnou přitažlivostí.´" A Pansy se rozesmála, až jí vytryskly slzy.

„Prosím," protočil Draco oči, „když jsme chodili do Bradavic, nikdy jsem se na Hermionu nepodíval dvakrát."

„A kdy jsi s tím tedy začal?" zeptal se Potter se zvědavými jiskřičkami v očích.

„Šlo o tu závěť, že jo?" vyvodila si Pansy.

„Jak o tom víš?" podivil se Draco.

Pokrčila rameny. „Tvůj otec mě kontaktoval, když ji sepsal."

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?"

„Nebyla to moje věc."

„Pansy!"

„Hej, Malfoyi!" ozval se Potter a postavil se vedle své ženy. „Zklidni se. Co se stalo, stalo se. Navíc to vypadalo, že jsi dost ochotný bránit Hermioninu čest, kterou ten mizera zpochybnil. Něco se muselo stát a já bych pro začátek rád věděl, co to bylo."

„A já," ozval se hlas od dveří do kuchyně, „bych ráda věděla, proč je můj nejlepší kamarád a jeho žena v kuchyni s mým manželem, který se honosí poněkud pohmožděnou bradou." Poté se se Hermiona usmála na Pottera: „Pojď sem, Harry."

Potter její úsměv opětoval, popošel blíž a vtáhl ji do tak pevného objetí, až zalapala po dechu. Draco ignoroval záblesk žárlivosti, který jím projel; věděl, že Potter miluje Pansy a navzdory jiným mladíkovým chybám nepochyboval, že je čestný. Navíc - copak někdy dřív žárlil na Pottera?

„Pansy," kývla Hermiona a popošla k blondýnce, „ráda tě zase vidím." Naklonila se a pevně ji objala. „Doufám, že se vám svatební cesta vydařila."

„Ach, bylo to úžasné," řekla Pansy. „Ale musím říct, že bylo velmi zajímavé doslýchat se o tvých a Dracových eskapádách v italštině, němčině a portugalštině."

Hermiona zrudla.

Potter se uculil. „No tak, Hermiono, jen tě škádlí. V portugalštině jsme nic nezaslechli."

Hermiona zlehka plácla Pottera do ramene a protočila oči. „Nevzpomínám si, že by s tebou dřív byla taková legrace. Věřím, že na tebe má Pansy přece jen dobrý vliv."

„V to rozhodně doufám," potvrdila Pansy s pozdvihnutím obočí. „Mám s tím chlapem spoustu práce." Sotva Potter otevřel pusu, Pansy dodala: „A opovaž se o tom vtipkovat, ty ďáble."

Potter se jen ušklíbl.

Cože to Potter udělal, ušklíbl se? Potter se nikdy neušklíbal. Pansy s ním tedy pěkně zacvičila.

„Ale proč má můj manžel pochroumanou bradu? Doufám, že to nemá nic společného s Harrym," vrátila se Hermiona k původní otázce.

Draco střelil pohledem po Pansy: „No..."

„Víš," začala Pansy.

Potter protočil oči. „Praštil ho tvůj ex."

„Můj..." vyjevila se Hermiona. „Jeff. Ten bastard," zasyčela. „Jsi v pořádku, Draco?"

Draco, zřejmě poněkud ohromený jejím zájmem o jeho zdraví, jen přikývl.

„No, já rozhodně doufám, že od tebe dostal co proto!"

Potter vyvalil oči. „Hele, to vypadá, že tu nejsem jediný, kdo se změnil. Kdo by řekl, že máš v sobě takovou pomstychtivost, Hermiono?"

„No, ten mizera měl tu drzost předpokládat, že sem může jen tak nakráčet a praštit mého manžela do zubů! Zasloužil si cokoliv, co dostal. Napůl mám chuť jít ho praštit sama."

Pansy pozvedla obočí. „Ale, ale. Vypadá to, že ti dva možná měli velmi dobrý důvod se vzít, nemyslíš, miláčku?" vyslala otázku směrem ke svému manželovi.

„Jo, velmi dobrý," ušklíbl se Potter. „I když kdo by řekl, že by mohli mít jeden o druhého zájem?"

K jeho překvapení se nikdo nevyhrnul s tvrzením dokazujícím opak, což vedlo k opětovnému pozvednutí obočí Harryho i Pansy. „No, tohle jsem rozhodně nečekala," poznamenala Pansy. „Předpokládám, že vy dva tedy nevíte o skulině v závěti? Nebo vám na ní nesejde?"

„Jaká skulina?" zeptala se Hermiona opatrně.

„Myslel jsem si, že ne," řekl Harry směrem ke své ženě.

„Jak už jsem pověděla Dracovi," spustila Pansy, „jeho otec mě kontaktoval, když přepsal závěť. Chtěl tě ještě naposledy urazit, Hermiono. Konec konců to byl tvůj geniální plán, který nakonec vedl k jeho porážce. Zrada, kterou cítil kvůli Dracovu podílu na ní, nebyla podstatná, protože Draco byl jeho dědic. Rozhodně si nepřál mít vnoučata s poloviční krví."

„Tak tedy, v čem spočívala ta jeho ne až tak ´geniální´ myšlenka, za jakou ji původně považoval, když vše nastavil tak, aby to vypadalo, že si tě Draco musel vzít, bylo to, že nemusel. Závěť tvrdí, že když si tě Draco nevezme nebo se rozvedete, peníze dostanu já. Není tam ustanovení, k čemu by došlo, kdybychom se vzali Draco a já - přesně, jak Lucius zamýšlel. Chtěl tě nalákat na veškeré malfoyovské bohatství, a pak by se ti Draco vysmál do očí. Věděl, že Draco navzdory své loajalitě nemá rád ani tebe, ani tvé přátele."

„Ale předpokládám, že přecenil tvoji inteligenci, Draco, protože ty jsi na to nepřišel, že ne?"

„Až do dneška ne," potvrdil Draco a připadal si ohledně toho poněkud hloupě. „Až před chvílí."

Hermiona zůstávala zcela potichu, ruce založené na hrudi a oči sklopené k zemi.

„Myslím," ozval se Harry při pohledu na ni, „že nastal čas, abychom se rozloučili. Ven trefíme." Nebyl si jistý, jestli ho slyšeli, protože Hermiona byla soustředěná na svoje boty a Draco na Hermionu. Harry zakroutil hlavou a přes její protesty vystrčil svou manželku ven ze dveří.

„Hermiono?" otázal se Draco a váhavě popošel blíž k ní. Ta nerozhodnost ho šokovala; Draco Malfoy nebyl nikdy nerozhodný.

Přesto tu stál s pocitem, jako by celý jeho život - ne, jeho srdce, které se v tuto chvíli zdálo mnohem důležitější - záviselo na tom, co Hermiona v příštích minutách řekne.

„Takže rozvod?" zeptala se, prudce zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Její tvář vyhlížela chladně, její vystupování bylo... odtažité.

„Hermiono," začal.

„Neobtěžuj se s tím mi to usnadnit," mávla rukou. „Jsem v pohodě." Zamířila ke dveřím. „Jen si zabalím a vypadnu."

„Hermiono," zopakoval a uchopil ji za zápěstí. „Neodcházej."

Zastavila se. „Proč ne?"

„Protože..." polkl. Nebyl nervózní. „Nechci se s tebou rozvést."

Otočila se, její oči prozrazovaly zvědavost, která se téměř podobala potřebě, tak byla intenzivní. „Proč ne?"

Co má sakra asi tak říct? ´Protože tě miluju,´ vypadalo tak tuctově a naprosto k němu nepasovalo. Otevřel pusu, a pak ji zase zavřel. „Sakra," zamumlal, přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil. Ten polibek se nepodobal těm, které spolu dřív prožili, bylo v něm o hodně víc touhy a - možná - náklonnosti. Líbal ji s potřebou, kterou nikdy dřív necítil, se strachem, že by to mohlo být naposledy, že by nemusela zůstat, když teď může odejít.

Konec konců mohla mít Weasleyho - nebo jakéhokoliv jiného muže, kterého by si vybrala, jakmile by po rozvodu dostala řádný podíl peněz, který měl v úmyslu jí dát. Mohla mít, koho by chtěla, tak proč by si vybrala jeho?

Polibek se stával zoufalejším a Draco věděl, že by mohl eskalovat do něčeho, čeho by později nepochybně litovala, ale nezáleželo mu na tom. Nadále ji líbal, couval s ní z kuchyňských dveří k jedné z hostinských komnat v přízemí, která byla prázdná. „Hermiono," zašeptal a oddálil rty od jejích úst, aby ji mohl políbiz na krk. Prohnula se proti němu a zašeptala jeho jméno...

Ještě větší šok mu způsobilo, když se odtáhla.

„Co..."

„Proč?" zeptala se, založila si ruce na hrudi a dívala se na něj s výrazem, který nedokázal přečíst.

„Proč co?"

Do očí jí vstoupily slzy. „Nerozumím ti, Draco! Myslela jsem, že se ti ulevilo, že se můžeš rozvést a přesto ti zůstanou otcovy drahocenné peníze, ale ty říkáš pravý opak! A teď mě líbáš, jako... Jako kdybys o mě měl zájem," zašeptala.

„A co když ano?" Ta slova Draca šokovala. Nečekal, že je vysloví nahlas.

Hermiona otevřela pusu.

Draco byl okamžitě ve střehu, ale nic neřekl.

„T-ty..." Vypadalo to, že nedokáže souvisle mluvit.

„Co?" zeptal se.

„Ach, Draco," zašeptala. „Ty máš o mě zájem?"

Založil si ruce na hrudi, nejistý, co říct, aby ještě víc neodhalil své city.

Popošla blíž a položila mu dlaň na paži. Napjal se. „Draco?"

„Proč je tak těžké tomu uvěřit?" zeptal se a podíval se jí zpříma do hnědých očí, očí, které zářily - bylo to štěstím?

Zvedla paže a pevně ho objala. Draco trochu polevil v ostražitosti. „Ach, Draco," vzdychla a položila mu hlavu na rameno.

Nikdy nebyl dobrý v projevech náklonnosti. Ani teď. Ale nedokázal si zabránit, aby její objetí neopětoval, když se zdála vůči němu tak vstřícná.

„Draco," zajíkla se, jakoby bez dechu, a couvla. „Musím ti něco říct."

Čekal.

„T-taky si myslím, že mám o tebe zájem," řekla. „Přesněji víc než jen zájem. Myslím, že tě možná miluju, Draco."

Něco v upřímnosti, se kterou to řekla, způsobilo, že jí Draco věřil. Ve způsobu, jak se usmívala, jak ta slova vyslovovala, pomalu, jako kdyby se chtěla ujistit, že ji pochopil - nebo se ujistit, že řekla tu správnou věc, něco bylo.

Honem ale dodala: „Samozřejmě není nutné, abys řekl, že cítíš totéž, ale pokud máš dojem, že bys rád zkusil zůstat ženatý, pak bych proti té myšlence naprosto nic neměla."

Draco se usmál. Opravdu od srdce usmál. „A já s tebou naprosto souhlasím," řekl a sklonil se, aby se mohl svými rty znovu dotknout jejích. „Rozhodně bychom měli tu manželskou záležitost trochu víc vyzkoušet, nemyslíš?"

***

„Co tím myslíš, že se usmiřují?" vyptávala se Ginny nejlepšího kamaráda svého bratra, který jí odmítl dovolit vejít do impozantního zámku. „Proč by se potřebovali usmiřovat?"

„Právě o tom s tebou potřebujeme dát řeč," nadhodila Pansy a mrkla na manžela. Pak se otočila ke Ginny: „Oni se tak úplně neusmiřují. Je to fakt na dost dlouhé povídání, které by se líp vedlo nad lahví ohnivé whisky."

„Já nepiju," namítla Ginny upjatě.

„Proč ne?" zeptal se Harry se zmateným výrazem.

„Protože," nadechla se a zaváhala, „jsem těhotná."

„Gratuluju, Ginny!" rozzářil se Harry. „Nevěděl jsem, že jste se se Seamusem zase dali dohromady."

„Jestli ještě někdo dojde k tomuhle závěru, vykastruju ho a přivážu ho na začarované koště. Nahého," zasyčela Ginny.

Pansy se hlasitě rozřehtala. „Ach, milá Ginny, ty máš ale úžasnou představivost. Opravdu bychom si někdy měly pokecat nad ohnivou whisky. Možná po tvém porodu." Objala dívku kolem ramen. „Ale pokud jde o Draca a Hermionu, právě zjistili, že se mohou rozvést, pokud chtějí - jenže problém je, že si myslím, že on nechce."

„Takže má o ni fakt zájem," poznamenala Ginny s respektem.

„Ach, ano, to každopádně," přisvědčila Pansy rozhodně. „Nikdy jsem neviděla, že by se na někoho díval tak jako na Hermionu - jako kdyby držela v rukách celý svět. Přinejmenším v nich nejspíš drží jeho srdce, ať už to ví nebo ne."

„Jsem si jistý, že to ví," ozval se Harry. „Konec konců není tak úplně nevšímavá."

„Ne, to není," souhlasila Pansy.

„I když by mě fakt zajímalo, jak k tomu všemu došlo," zamyslela se Ginny.

„Není to jasné?" nadhodila Pansy s pozvednutím obočí. „Může za to Lucius, ať už mu o to šlo, nebo ne."

„Spíš se mi zamlouvá myšlenka, že při představě vnoučat, která bude mít, rotuje v hrobě," řekl Harry s úšklebkem.

„Nejen tobě, Harry," připojila se Pansy toužebně, „nejen tobě."


Epilog - V podsvětí



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/13/Last-Will-and-Testament

Autor: hasapi

Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Epilog: V podsvětí


Hádes se zasmál a posunul figurku tak, aby zablokoval Luciův poslední tah. "Lucie, zkrátka se musíš víc snažit. Tenhle krok už mi byl jasný před dvaceti minutami."

Lucius se zamračil, ale nic na to neřekl.

"Háde!" ozval se ženský hlas několik podlaží nad nimi. "Myslím, že tu je něco, co by měl Lucius vidět, můj drahý."

"Ach, tak už je čas?" zeptal se Hádes s velmi zaujatým výrazem.

"Co to má společného se mnou?" otázal se Lucius, okamžitě ve střehu. Nebyl v podsvětí dlouho, ale už věděl, že nemá Hádovi moc věřit, že si s ním nemrskne přes místnost - k čemuž, nutno říct, neměl daleko. Koneckonců byl Hádes bůh a nepochybně vážil víc než pět stejně velkých mužů. Minimálně.

Hádes se ušklíbl, tvář stále skrytou v temnotě - tak jako celou dobu od Luciova příchodu. "Inu, Lucie, můžeš se podívat, co se po tvé smrti stalo s tvým synem."

Luciovi zazářily oči. Báječné. Už bylo na čase, aby se stalo něco pozitivního; konečně bude moct vidět Draca s Pansy, přesně tak, jak tomu mělo vždycky být. Byla úleva zjistit, že jsou si ti dva dospívající na konci války bližší. Aspoň bude mít čistokrevná vnoučata, na rozdíl od mnoha svých bývalých vrstevníků.

"Tak pojď, Lucie," řekl Hádes a vstal. Vyšel po schodech - další věc, která se tady Luciovi nelíbila, cesty byly všude a končily v nekonečnu - k výklenku, kde stála ta žena. Lucius si dával pozor, aby se na ni nedíval. Jednou na ni hleděl příliš dlouho a téměř z toho oslepl. Vyzařovalo z ní jakési bílé světlo, které nedokázal identifikovat.

"Persefono, ukaž mu to."

Jmenuje se Persefona, uvědomil si Lucius. Samozřejmě. Provdaná za boha podsvětí, Háda.

Persefona mu pokynula, aby popošel blíž a podíval se do velké misky naplněné stříbřitou tekutinou. Vypadala téměř jako myslánka, ale Lucius pochyboval, že to myslánka je. Pohlédl do ní a čekal, co se stane - a stalo se. Téměř okamžitě byl vtažen do nádoby, a když zamrkal a rozhlédl se, byl na Malfoy Manor.

Ale něco bylo jinak. Něco bylo hodně jinak. Slyšel dětský smích. Vytřeštil oči. Kolik uplynulo času? Pansy a Draco už mají děti? To byla rozhodně úleva, ačkoliv nemohly být zrovna dvakrát vychované, když tu pobíhaly a smály se.

Do pokoje vběhlo jedno z dětí a lapalo po dechu.

"Mami!" volala ta dívenka.

"Už jdu, Evelyn," ozval se hlas. Nezněl jako Pansyin. Nebyl si jistý, kdo to byl, ale rozhodně to nebyla Pansy.

Vešla žena, hnědé vlasy stažené do koňského ohonu, na sobě dokonale padnoucí hábit. Ale počkat - znal jen jednu osobu, která by mohla vypadat jako tahle žena...

Ohlédl se po dívence, které mohlo být podle jeho odhadu tak pět.

"Evelyn," oslovila ji žena s rozzářenýma očima, "co se děje?"

"James mě honí!" prohlásila dívenka a rozhořčeně si založila ruce na prsou.

Ach, bohové, pomyslel si Lucius. Tohle byla jednoznačně jeho vnučka. Ale to by znamenalo...

"No a kde je?"

"Nevím," hlesla Evelyn s utrápeným výrazem.

A pak, jako kdyby se situace mohla ještě zhoršit, vešel do místnosti Draco. Když se podíval na ženu a zamračil se, Lucius se hned cítil o hodně lépe. Ale to, co udělal potom, bylo tak šokující, že by Lucius omdlel, kdyby tedy byl omdlívací typ.

"Hermiono," oslovil Draco ženu a usmál se. Usmál! Jeho vlastní syn se usmál na mudlovskou šmejdku! A pak se sklonil a políbil ji. Lucius téměř začal zvracet. "Hledal jsem tě. A co ty, Evelyn?" zeptal se a poklekl, aby viděl své dcerce (teď už byl ten fakt naprosto nezpochybnitelný) do očí.

"Mám se docela fajn, otče," odpověděla Evelyn. "Ale James mě nepřestává honit."

"Vážně?" zeptal se Draco s překvapeným výrazem v očích.

Evelyn horlivě kývala, až jí zlaté kudrlinky divoce poskakovaly.

V tom do místnosti vtrhl černovlasý chlapec s modrýma očima. Vypadal téměř jako věrný obraz-

Dobří bohové, ne.

"No, Jamesi Pottere, co si myslíš, že děláš?"

Luciův nekonečný řev naplněný pokořením ale mohli slyšet jen vládcové podsvětí.


* konec *


PP: A přesně tohle bylo důvodem, proč jsem se rozhodla tuto povídku přeložit ;-)