Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod



Ty vole, už zase?!

Oh God Not Again!

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/1/

Autor: Sarah1281



Překlad: Online překlady   Beta: arabeska, Sevik99, Online překlady     

Banner: arabeska

Autor fanart: auroreblackcat, http://auroreblackcat.deviantart.com

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Humor/Parodie

Harry Potter

Rating: 9+        Kapitol: 50

Slov: 160 000

 

 

Shrnutí: Pro Harryho možná neskončilo všechno zcela perfektně, ale většina jeho kamarádů přežila, oženil se a stane se otcem. Kdyby jen se držel dál od Závoje, nemusel by se vrátit zpět a podnikat všechno ZASE.

 

 

Období: Bradavice – 1. – 4. ročník

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Sarah1281. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Nevlastním Harryho Pottera.

Poznámka autorky: Prosím, uvědomte si, že jde o parodii. Vím, že toto upozornění se může zdát nadbytečné, jelikož jsem povídku zařadila do žánru parodie, ale někteří čtenáři si to zjevně nepřečetli a dostala jsem slušných pár komentářů od lidí, kteří považovali děj za přehnaný, dokud si nevšimli, že jde o parodii. Pokud jste jedním z nich, uvědomte si to teď: TOTO JE PARODIE.

 

Ještě následující: tento příběh měl publikovaných alespoň dvacet kapitol, než se vůbec objevil ‚A Very Potter Musical‘. Do dokončení tohoto příběhu jsem o něm neslyšela, natož abych ho viděla. Prosím, mějte toto na mysli, pokud budete přemýšlet, zda mé ‚odkazy‘ na muzikál jsou záměrné.


Poznámka admina (Lupina): Takže tato povídka je určená pro Online překlady (http://onlinepreklady.hpkizi.sk/) a může se na jejím vydávání podílet kdokoliv, kdo má chuť zkusit si nezávazně zapřekládat, či si otestovat svoje překladatelské schopnosti. Rychlost jejího zveřejňování máte v rukou vy. Pro betování se uvolily arabeska, Morikage a Sevik99. Pokud byste si chtěli vyzkoušet, co obnáší betování, máte chuť pustit se do gramatického i stylistického upravování textu, pošlete mi soukromou zprávu. Na dalším postupu se domluvíme.

Překlad bude vydáván pouze v češtině, protože projekt zaštiťuji já a já slovenštinou nevládnu. Pokud tedy některé odseky budou přeložené do slovenštiny, prosím o jejich překlad do češtiny. Ušetří mi to čas – mám i další projekty – a urychlí to vydávání nových kapitol.

Dále, prosím, při překladu používejte při citaci pasáží z knih zvýraznění tučným písmem.

To bude asi vše, jakékoliv další otázky můžeme řešit na OP v chatboxu.

Snad se vám povídka bude líbit. Snažila jsem se trochu vyvážit vážná témata, na kterých zrovna pracuji, a zvolila jsem něco pro pobavení.

Těším se na další společné dobrodružství.


Kapitola 1.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/1/

Rating: 9+



Překlad: martik, Maure

Beta: Sevik99, arabeska, Lupina

 

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Kámen mudrců, v překladu od Vladimíra Medka.


Kapitola 1.

Zjevoval se mu ve snech už od porážky Voldemorta. Závoj. Ten, za kterým zmizel Sirius. Když se mu zdálo o odboru záhad naposledy, Sirius zemřel. Svět si také konečně uvědomil pravdu o Voldemortovi, ale cena za prozření kouzelnické společnosti se mu zdála příliš vysoká, aby za ni byl vděčný. A jakmile byla pravda venku, ataky se zhoršily.

Krátce uvažoval, proč sem vlastně přišel. Ginny byla doma, těhotná, a potřebovala ho. Přesto nedokázal zapomenout. Pravda, Voldemort zmizel, ale na druhou stranu zbývalo tolik lidí, dobrých lidí, kteří neměli zemřít.

Počítal kroky, dokud nestanul přímo před obloukem, kterým Sirius propadl. Cedric. Sirius. Brumbál. Hedvika. Moody. Dobby. Otec Tonksové. Remus. Colin Creevy. Tonksová. Snape. Fred. Sakra, dokonce ani Crabbe si nezasloužil zemřít. O život jich přišlo víc, mnohem víc, ale z těch mu nebyl blízký nikdo. Byli však blízcí někomu jinému. Možná proto se nemohl držet dál. Proč se nedokázal odtrhnout. Proč, dokonce ani v tomto okamžiku, nedokázal odejít.

ooOOoo

Harry se s trhnutím probudil. Ležel na podlaze, přikrytý ubohou náhražkou deky, a připadalo mu, že se někdo pokouší vyrazit dveře.

„Kde je to dělo?“ zeptal se Dudley. Dudley? Kam ho závoj poslal? Mohl se ocitnout v okamžiku, kdy mu Hagrid poprvé řekl o Bradavicích? Muselo to tak být, protože si nedokázal vzpomenout na jinou příležitost, kdy by on a Dudley spali v něčem podobném téhle chatrči.

Za jejich zády se ozvala hlasitá rána a do místnosti klusem dorazil strýc Vernon. V rukou držel pušku. Harry si odfrkl. To na HAGRIDA určitě zabere. Jeho strýc se o tom zdál být přesvědčený, a proto se se rozkřikl: „Kdo je tam? Varuji vás, mám zbraň!“

Ačkoli, napadlo Harryho, když se lidé snaží někam vloupat, lze obecně předpokládat, že i oni nejspíš budou ozbrojeni. A jako by netušili, že si pro Harryho jde čaroděj. Kdo jiný by také MOHL čelit tomuhle počasí, nemluvě o faktu, že by se ani neobtěžoval?

KŘŘACH! Někdo praštil do dveří takovou silou, že vyletěly z pantů a s ohlušujícím rachotem dopadly na podlahu. Hagrid stál ve dveřích a vypadal opravdu impozantně.

Tedy, tohle sice Harry v plánu neměl, ale usoudil, že by z této situace měl vytěžit co nejvíc. Sejmul Voldemorta a věci nedopadly úplně nejhůř, ale také ne zrovna skvěle. Možná, že dostal druhou šanci. A pokud tomu tak bylo, rozhodně si ji nenechá vzít.

„Co kdybyste mně udělali šálek čaje, co říkáte? Neměl jsem zrovinka snadnou cestu…“ začal Hagrid. Čímž dokonale zazdil svůj hrozivý první dojem. Přešel k pohovce, kde seděl Dudley strnulý strachy. „Uhni ty, bouchoři,“ vyzval ho příchozí a sledoval, jak se Dudley utíká schovat za svou matku, která se zděšeně krčila za svým manželem. „A tu ho máme, Harryho! Když jsem tě viděl naposled, byls eště škvrně. Teďka dost připomínáš svého tátu, ale voči máš po mámě.“

„Žádám, abyste okamžitě odešel, pane!“ dožadoval se strýc Vernon legračním skřehotavým hlasem. „To je přece vloupání!“

„Zavři zobák, Dursley, ty nádivo jeden.“ Harry se ušklíbl. Minule byl příliš zmatený, aby si mohl dostatečně užít Hagridovo slovní shazování strýce. Když se Hagrid natáhl a zauzloval hlaveň strýcovy pušky do preclíku, Harryho úsměv se jen rozšířil.

„Abych nezapomněl,“ promluvil Hagrid a obrátil svou pozornost zpět k Harrymu, jako by lidé zcela běžně ohýbali smrtící zbraně do tvaru křupavého pečiva. „Harry, všecko nejlepší k narozeninám. Tadydle jsem ti něco přines – možná jsem si na to cestou někde sednul, ale určitě ti příde k chuti.“ Vytáhl dort a na něm zelenou polevou stálo: ‚Všecko nejlepší k narozeninám, Harry‘.

„No teda, děkuji vám,“ poděkoval Harry vděčně a přijal dort. V duchu si přál, aby Hagrid nepoužil barvu Zmijozelu, zvlášť když z barevné kombinace hrozilo trvalé oslepnutí. „Zdá se, že mě znáte, ale jak už jste řekl, neviděli jsme se od doby, co jsem byl dítě. Možná byste mohl být tak laskav a představit se?“ zeptal se zdvořile.

Hagrid se uchechtl. „To máš pravdu, ani jsem se nepředstavil. Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích.“ S těmi slovy potřásl Harryho paží nahoru a dolů. „Tak co bude s tím čajem? A kdybyste měli něco vostřejšího, taky bych nevodmítnul.“

„Je mi líto, odjeli jsme trochu ve spěchu, takže nemáme nic k pití,“ omlouval se Harry.

„Neva, dones sem si něco svýho,“ mávl rukou Hagrid a otočil se k ohništi, kde za okamžik vesele praskal oheň. Následně začal z kapes kabátu vytahovat všecko možné.

Strýc Vernon ostře vyjel: „Nic si od něho neber, Dudley.“

Hagrid se pohrdavě uchechtl. „Tak s tím si nedělej těžkou hlavu, Dursley; ten tvůj vypasenej synáček přikrmovat nepotřebuje.“

Hagrid podal párky Harrymu, který mu srdečně poděkoval za jeho pozornost, ale pak si uvědomil, že by bylo podezřelé tohle všechno jen tak přijmout, a tak požádal Hagrida o více informací.

„Říkej mně Hagrid, jako všicí. Jak už jsem povídal, dělám v Bradavicích klíčníka – ale vo těch určitě víš všecko.“

Harry přikývl. „Samozřejmě.“

Strýc Vernon vytřeštil oči. „TY VŠECHNO VÍŠ?“

„Ano,“ odpověděl Harry klidně.

„Ale jak? Vždycky jsme si byli tak opatrní, aby tě nenapadly nějaké nebezpečné myšlenky! Jak to, že víš všechno o tom kouzelnickém nesmyslu?“

„Tak počkat!“ zaburácel Hagrid a v tu chvíli stál na nohou, a ve svém rozhořčení jako by zaplňoval celou chatrč. Dursleyovi se ustrašeně krčili u stěny. „Chcete mně říct,“ zahřměl na ně, „že tomu chlapci – tomudle chlapci – ste neřekli ani ň – že ste mu vůbec NIC neřekli?“

„Ne,“ svěsil ramena Harry a pochmurně potřásl hlavou. „To ne.“

Hagrid vypadal, jako by měl v příštím okamžiku vybuchnout.

„DURSLEY!“ zaburácel.

Strýc Vernon, v obličeji velice pobledlý, zašeptal cosi jako „břínek mřínek“.

„Ale, ale… jestli tatínek Harrymu nic neřekl tak, jak to ví?“ ozval se zpoza matčiných zad poprvé Dudley.

Hagrid s očekáváním pohlédl na Harryho.

„Bod pro tebe,“ připustil Harry. „No, já jen, že se za mnou posledních deset let lidé otáčeli, potřásali mi rukou a klaněli se mi, prostě považovali za velkou čest vůbec mě potkat. Konečně, něco jsem zachytil i od vás.“

„To nende, jen ‚něco zachytit,‘ Harry. Musíš vědět.“

„Ale já vím,“ namítl Harry. „O Bradavicích, o mých rodičích, o Voldemortovi…“

Hagrid se otřásl. „Neříkej to méno!

Harry pokrčil rameny. „Zvyk je železná košile. Ale jestli budu zase kempovat, tak si tvou radu rozhodně vezmu k srdci. Takže zítra zamíříme do Příčné ulice?“

„Vovšem,“ Hagrid přikývl.

„NEBUDU PLATIT ZA TO, ABY HO NĚJAKÝ POTRHLÝ STARÝ BLÁZEN UČIL TY SVOJE ČÁRY MÁRY!“ vřeštěl strýc Vernon.

Harry mohl tušit, že strýc Vernon bude pokračovat v provokování Hagrida. Ten rychlostí blesku vytáhl svůj deštník, který skrýval kousky jeho hůlky, a se zasvištěním jej namířil na Dudleyho.

Následoval záblesk fialového světla, zvuk, jako když praskne žabka, a pronikavé vykviknutí; pak už Dudley poskakoval na místě, oběma rukama si tiskl tučný zadek a skučel bolestí. Když se k nim obrátil zády, Harry uviděl, že bratránkovi dírou v kalhotách čouhá zakroucený prasečí ocásek.

Strýc Vernon zařval jako tur. Odtáhl tetu Petunii a Dudleyho do druhé místnosti, vrhl na Hagrida ještě poslední zděšený pohled, a pak za sebou honem přibouchl dveře.

Hagrid se podíval na svůj deštník a poškrábal se na bradě.

„Proč já se jenom rozčílil,“ řekl smutně, „stejně se mně to nepovedlo. Chtěl sem ho proměnit v prase, jenže myslím, že už byl praseti tolik podobnej, že tak jako tak mnoho nezbejvalo.“

Úkosem pohlédl na Harryho zpod svého hustého obočí.

„Byl bych rád, kdybys vo tomdle v Bradavicích nemluvil,“ řekl. „Vono přísně vzato, ehm – já totiž žádný kouzla dělat nesmím. Moh jsem jich pár udělat, abych se k tobě dostal a dal ti ty dopisy a to vostatní – to byl jeden z důvodů, proč jsem vo tudle cestu stál –“

„Jasně, že ne,“ ujistil ho Harry. „Už je pozdě, nejspíš bychom měli jít spát.“

„Máš pravdu, Harry,“ souhlasil Hagrid. „Zejtra nás čeká spousta práce. Musíme do města, sehnat ti ty knížky a všechno vostatní.“ Svlékl si svůj těžký černý kabát a hodil ho Harrymu. „Můžeš se s ním přikrejt,“ řekl. „A kdyby se snad trochu hejbal, nevšímej si toho – myslím, že v jedný kapse mám eště párek plchů.“

ooOOoo

Příštího dne ráno se Harry probudil časně. I když věděl, že venku už je světlo, zůstal ještě ležet se zavřenýma očima.

Byl to jen sen, ujišťoval sám sebe. Zdálo se mi, že jsem zpátky v době, kdy mi Hagrid přišel říct, že půjdu do Bradavic. Až otevřu oči, budu zase doma s Ginny.

Vtom uslyšel hlasité zaklepání.

To určitě klepe na okno Hedvika mladší, pomyslel si Harry úlevně, s očima stále zavřenýma.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

„Dobrá, dobrá,“ zamumlal Harry, „Vždyť už vstávám.“

Posadil se a spadl z něj Hagridův těžký kabát.

Chatrč zaplavovalo sluneční světlo; bouře už skončila, Hagrid sám spal na zborcené pohovce a na okno ťukala pařátkem sova. V zobáku držela noviny.

Harrymu se sevřelo srdce. Přece jen to nebyl sen. Rychle zaplatil sově a podal Denního věštce Hagridovi. Trpělivě naslouchal, jak mu poloobr vypráví o Gringottových, a potom nastoupili do Dursleyovic loďky a zamířili k Londýnu a Příčné ulici.

Zanechali Dursleyovy vlastnímu osudu. Ta představa v Harrym vyvolala škodolibou radost. Dobře jim tak. Věděl, že se stejně dostanou domů dřív než on.

Až příliš brzy dorazili do Děravého kotle. Jako kdysi, všichni byli celí žhaví, aby mu potřásli rukou.

Nakonec se k Harrymu protlačil bledý mladík, levé oko mu křečovitě cukalo.

„Profesor Quirrell!“ řekl Hagrid. „Harry, tady profesor Quirrell bude jeden z tvejch učitelů v Bradavicích.“

„P-P-Pottere,“ vykoktal profesor Quirrell a tiskl Harrymu ruku, „n-nevíte, j-jak mě t-těší, ž-že vás p-poznávám.“

Harry krátce zauvažoval, jak mohl Quirrell vydržet jeho dotek, ale nakonec si uvědomil, že ještě nemohl být posedlý. A asi nebude, dokud neselže při obstarávání kamene. Také se divil, proč pro všechno na světě cítil potřebu po celý rok koktat. I bez toho by vypadal naprosto nevinně (zejména v porovnání s někým jako Severus Snape) a upřímně řečeno, bylo to dost otravné. Navíc, podle Snapeových vzpomínek, Brumbál šel po Quirrellovi hned od začátku.

Předpokládal, že se Hagrid opomenul zmínit, že jde o Quirrellův první rok výuky, aby ho nevyděsil kletbou spojenou s postem učitele OPČM. Rozhodl se toto téma nadhodit.

„Tak, jak dlouho učíte?“ zeptal se.

„N-n-no, ve skutečnosti, t-tohle je m-m-můj p-první rok, ale jsem n-nadšený,“ odpověděl trochu rozpačitě Quirrell.

„A jaký předmět?“ vyptával se dál Harry. Sice odpověď dokonale znal, ale přece jen to byla otázka, kterou lidé pokládají svým budoucím učitelům.

„O-obranu p-proti č-černé magii,“ zamumlal profesor Quirrell, jako by na to raději nemyslel.

Ano, Quirrell a jeho pán, Voldemort, by pravděpodobně byli MNOHEM šťastnější bez něčeho tak otravného, jako je výuka obrany proti černé magii.

„N-ne, že v-vy byste to p-potřeboval, P-P-Pottere?“ nervózně se zasmál. „N-nejspíš jste si p-přišel koupit vybavení, že? J-já jsem si taky p-přijel pro novou k-knihu o upírech.“ Už při té představě vypadal zděšeně. Harry žasl, když si uvědomil, že kam mu paměť sahala, toto byl nejprvnější člověk, jenž se ho pokusil zabít.

Ostatní návštěvníci baru je brzy přerušili a trvalo téměř deset minut, než se Hagridovi podařilo Harryho vysvobodit z davu jeho obdivovatelů.

Věci od toho okamžiku postupovaly skoro stejně, dokud nenastal čas jít si koupit hábit k madame Malkinové.

Když Harry vešel dovnitř, ztuhl. Málem zapomněl na své první setkání s Draco Malfoyem, předtím než se dozvěděli o cestě, která jim byla předurčena. Totiž že se z nich stanou rivalové. Předtím než zjistil, že Draco, ačkoliv bez jakékoliv pochybnosti naprosto nesnesitelný, nebyl zlý a víceméně odčinil své chyby.

Hm, pomyslel si Harry. To by mohla být zábava.

„Ahoj,“ pozdravil ho Draco. „Taky jdeš do Bradavic?“

„Taky,“ přisvědčil Harry.

„Otec mi vedle kupuje knížky a matka šla dál, podívat se po hůlkách,“ sděloval Malfoy. Protahoval každé slovo a už v jedenácti měl stejně znuděný hlas jako v třiadvaceti.

„Což nemá smysl, dokud tam nedorazíš, nemám pravdu?“ zeptal se Harry.

„To je pravda, ale ona se potřebuje nějak zabavit, zatímco jsem tady. Potom je musím ještě zatáhnout někam, kde mají závodní košťata. Nechápu, proč v prvním ročníku nesmíme mít svoje. Myslím, že otce dotlačím, aby mi jedno koupil, a nějak ho tam propašuju.“

„Beztak nebudou kontrolovat zavazadla, takže když ho zmenšíš, můžeš ho propašovat, a až tam budeš, zase ho zvětšit. Jasně, že kdyby se někdo ptal, musíš tvrdit, že patří třeba nějakému staršímu studentovi, ale to by nemělo být moc těžké,“ navrhl Harry.

Draco souhlasně přikývl. „To by mohlo fungovat. Musím se naučit, jak věci zvětšit, ale do té doby bych mohl přimět někoho staršího, aby to udělal. A co ty, ty už koště máš?“

„Zatím ne,“ odpověděl Harry vyhýbavě.

„A hraješ vůbec famfrpál?“

„Samozřejmě, jsem chytač. A ty?“

„Také. Otec říká, že to bude hřích, když mě nevyberou, abych hrál za svou kolej, a musím přiznat, že s ním souhlasím. Už víš, ve které koleji budeš?“

„Myslím, že bych chtěl být v Nebelvíru. Slyšel jsem, že mají nejlepší mejdany.“

„Tak to je v pořádku, pokud ti záleží na tomhle. Já budu ve Zmijozelu jako všichni z naší rodiny -“

„Tak to je v pořádku, pokud ti záleží na tomhle,“ přerušil ho Harry a mohl přísahat, že Dracovi zacukaly koutky úst.

„Představa, že bych se octl v Mrzimoru, to bych té školy radši nechal, co myslíš?“

„No, možná ne úplně NECHAL… to je trochu drastické, ale určitě bych zběhnul. Mám na mysli, že Mrzimor zní jako značka pastilek proti nachlazení nebo spacáků, či tak něco.“

Teď si byl jistý, že si to jen nepředstavuje. Draco Malfoy potlačuje smích kvůli něčemu, co on, Harry Potter, řekl. Nikdy ho nenapadlo, že ten den někdy nastane! Byla to vlastně zábava. Proč že to vlastně nebyli přáteli?

„Hele, vidíš tamtoho člověka?“ Harry se otočil k místu, kam Draco ukazoval. Hagrid stál za oknem, šklebil se na Harryho a ukazoval mu dvě veliké zmrzliny, kvůli kterým nemůže jít dovnitř.

„To je Hagrid. Pracuje v Bradavicích.“

„Ach tak, o tom jsem už slyšel. Je něco jako sluha, že?“ Aha. Tak proto. 

„Dělá hajného.“

„Ano, to je ono,“ Draco netrpělivě přikývl.

„No, ne tak docela, je tu rozdíl mezi hajným a sluhou. Možná ne moc velký, ale rozhodně jde o něco, co by měl každý pán panství vědět,“ podotkl Harry, protože moc dobře věděl, že Draco jednou zdědí Malfoy Manor. S potěšením zaznamenal, že Dracovi zrůžověly uši.

„Slyšel jsem, že je to takový divous – bydlí v boudě na školních pozemcích a čas od času se opije, pokouší se dělat kouzla, a nakonec pod sebou podpálí postel.“

„No,“ začal Harry a vzpomněl si, jak ho Hagrid nesl zpět do Bradavic, když ho Voldemort téměř zabil. Snažil se uklidnit. „Myslím, že v opilosti se obtížně čaruje i za nejlepších okolností. A ne každý může žít na panství, ne? Jinak by to nebylo tak výjimečné a lidé by si museli najít jiný způsob, jak se chlubit svým bohatstvím.“

Draco to zvážil a přikývl. „Máš pravdu. Nevěřil bych, že to řeknu, ale takoví jako Hagrid jsou potřeba, aby ti správní lidé vedle nich vynikli.“ Harry věděl přesně, koho myslel těmi správnými lidmi, ale předstíral, že ne, aby se vyhnul scéně. „Hele, je tu s tebou?“

„Ano,“ odpověděl Harry jednoduše.

„Proč? Kde ty máš rodiče?

„V Godrikově Dole.“

„Proč tedy nepřišli s tebou?“ zatlačil Draco.

„No, víš, byli by tu, kdyby je Voldemort nezabil,“ vysvětlil Harry.

Draco vytřeštil oči. „Tys vyslovil jméno Pána zla!“

Harry přikývl. „Jo. Jo, vyslovil.“

Draco vypadal, že není schopen vymyslet, co by na to měl říct, a tak se jen zeptal: „Ale patřili k našim, že ano?“

Harry bojoval s nutkáním protočit oči. „Kdyby nepatřili k ‚našim‘, proč by se s nimi Voldemort obtěžoval osobně? Jak jsem slyšel, ke konci byl poněkud zaneprázdněný a cítil se dost důležitý, takže na zabíjení mudlů určitě měl své lidi.“

„Já si totiž myslím, že mudlorozené by vůbec neměli brát, co říkáš? Prostě nejsou jako my, nevychovali je, aby znali naše způsoby. Představ si, že někteří o Bradavicích nikdy ani neslyšeli, dokud nedostali ten dopis.“

„Hele, že neslyšeli o Bradavicích, by ti asi nemělo dělat starosti stejně jako to, že nikdy neslyšeli o magii nebo neví nic o naší kultuře,“ odpověděl Harry vyhýbavě.

„Ano, to je přesně důvod, proč si myslím, že by se mělo zůstat jen u starých kouzelnických rodin. Mimochodem, jak se jmenuješ příjmením?“

Než mu Harry stačil odpovědět, madame Malkinová řekla: „A je to, drahoušku.“ Harry chvíli přemýšlel, proč je hotov jako první, když přišel až po Dracovi, ale rozhodl se nechat to být.

„Takže na shledanou v Bradavicích, viď,“ rozloučil se Draco.

„Měj se. Uvidíme, jestli do té doby uhodneš moje příjmení. Řekneš mi ho ve vlaku.“

„Řeknu,“ potvrdil Draco nečekaně odhodlaně.

ooOOoo

Harry se vrátil k Dursleyovým krátce poté, co s Hagridem dokončili nákup všeho potřebného. Poslední měsíc nebyl tak špatný. Teta a strýc ho většinou ignorovali a Dudley s křikem utekl z místnosti, kdykoliv ho uviděl. Opravdu se neměl zle. Tentokrát měl za sebou spoustu zkušeností s lidmi, kteří ho ignorovali anebo se ho báli. V prvním, druhém, čtvrtém i pátém ročníku, když ho přistihli, jak se zbavuje Norberta, že je hadí jazyk, když se stal čtvrtým šampionem a když ho považovali za prolhaného schizofrenika, v tomto pořadí.

Na starosti měl jedinou věc. Natlouct si do hlavy učebnici lektvarů. NEHODLAL riskovat. Snape možná miloval jeho matku, ale Harry si byl sakra jistý, že jeho nenáviděl až do své smrti.

Poslední den v srpnu se Harry vydal dolů do obývacího pokoje, odkašlal si a s jistým pobavením sledoval, jak Dudley zaječel a vyběhl z místnosti. Pravděpodobně šlo o důsledek toho, že rodiče Dudleyho povzbuzovali, aby dělal bratranci ze života peklo, a přitom mu zatajili Harryho magickou moc. „Ehm – strýčku Vernone?“

Strýc Vernon zamručel, jako že ho poslouchá.

„Totiž – já se zítra potřebuji dostat na nádraží King’s Cross – na vlak do Bradavic.“ Strýc Vernon znovu zamručel. „Byl bys tak laskav a zavezl mě tam?“ Další zamručení. Harry doufal, že znamená ano. „Děkuji ti.“

„Stejně je to divné, jet do kouzelnické školy vlakem. Létající koberce všecky píchly, co?“

„Ne, ale v Británii jsou nezákonné, a pochybuji, že by nás nechali letět rovnou do školy, a přitom nám věřili, že nás nikdo neuvidí, když každý budeme mít svůj. Nemluvě o tom, jak drahé by to bylo…“

„A kde ta škola vůbec je?“

„Ve Skotsku,“ odpověděl Harry.

„Můžeš být trochu konkrétnější?“ vyptával se dál strýc Vernon.

„Proč, plánujete snad přijet na Den pro rodiny?“

Teta Petunie se vyděsila. „Oni mají i Den pro rodinu?“

„Dobrá, odvezeme tě na nádraží. Stejně zítra musíme do Londýna, jinak bych nikam nejel.“

„Skvělé,“ zaradoval se Harry a odešel s myšlenkou, že zbývá jediný den a bude zpátky v Bradavicích. A… taky uvidí Ginny, i když jen na chvíli.

Ano, když tentokrát udrží nervy na uzdě a zachová si přízeň tisku a ministerstva, všechno dobře dopadne.

Ach jo. Čeká ho sedm DLOUHÝCH let.

 

PA: I když Harrymu jeho žena skutečně chybí, nepodlehne touze po desetileté. Takže mě, prosím, neobviňujte z toho, že jsem pokrytec, když na svém profilu tvrdím, že tohle téma považuji za pedofilii. TOHLE V PŘÍBĚHU NENAJDETE.


Kapitola 2.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/2/

Rating: 9+



Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Pro případ, že někdo z vás žije v jeskyni.

Překlad: martik

beta: arabeska, Lupina

Poznámka: Mám trochu obavy, jestli jsem z Freda a George neudělala příliš velké důvěřivce. Na druhou stranu myslím, že by mohli Harryho považovat za ‚malého prvňáčka‘, který by se jim ani nepokusil věšet bulíky na nos. A už vůbec by je nekrmil nějakými šťavnatými drby.

Další poznámka: A uvažoval vůbec někdy někdo nad tím, proč právě Weasleyovi nemluví se svým příbuzným, který je účetní?

 

Kapitola 2.

„Tak jsme tady, chlapče,“ řekl strýc Vernon s nepěkným úšklebkem. „Nástupiště číslo devět – nástupiště číslo deset. To tvoje by mělo být někde uprostřed, ale zdá se, že ho ještě nepostavili, co?“

Harry obrátil oči v sloup. „Ty jsi vážně kus vola, víš to? A ne, rozhodně bych ti nedoporučoval něco si zkusit před všemi těmi svědky okolo,“ pronesl lhostejně, zatímco sledoval, jak strýc začíná fialovět. Považoval za poměrně bezpečné říct mu, co si o něm myslí. Zvlášť když ho dalších devět měsíců neuvidí. „Jasně že nebude nástupiště přístupné pro všechny. Je to kouzelnický vlak pro kouzelnické děti, takže asi vypadá dost kouzelně. Přitáhl by spoustu čumilů.“

„Tak kde teda je, kluku?“ vyprskl Vernon.

„Projdeš prostě portálem. Vím, že to vypadá jako cihlová zeď, ale ujišťuju tě, že není. Ptáš se, jak je to možné? Kou-zlo. Jestli chceš, klidně můžeš jít se mnou a přesvědčit se na vlastní oči,“ navrhl Harry.

Strýc Vernon vypadal, že se na Harryho užuž vrhne. Ten však jen kývl směrem k místnímu strážníkovi, který postával pár metrů od nich, a strýc neochotně ustoupil. „Tohle si vypiješ, kluku,“ zašeptal výhružně a vydal se zpět k autu. Když odjížděli, zahlédl Harry, jak se Dudley a teta Petunie smějí; strýček o jejich střetu očividně lhal.

Vtom si Harry naplno uvědomil, že znepřátelit si svého strýce nebyl pravděpodobně úplně nejlepší nápad. Ale už se vzepřel lidem stokrát děsivějším než Vernon Dursley, a tak se nehodlal jen ustrašeně krčit, jako když mu bylo doopravdy jedenáct. Tímto v podstatě odpískal jakoukoliv šanci na zlepšení vztahu se strýcem. U zbytku rodiny by se mu však ještě mohlo zadařit.

Věděl, že teta Petunie svou sestru kdysi milovala a obávala se hlavně toho, jak Harryho přítomnost ovlivní bezpečí její rodiny. Zároveň žárlila na Lily, protože tu neustále hýčkali. Patnáct let odporu se dá překonat jen stěží, ale Harry vždycky nenáviděl léto a k němu se pojící nudné nicnedělání, mohl se o to tedy alespoň pokusit. A následně se hodlal zabývat Dudleym. V tomto okamžiku nebyl víc než rozmazleným tyranem, ale po té příhodě s mozkomory Harryho přece jen přijal. Sice netušil, jak by mohl usmíření s Dudleym urychlit, ale stálo to za pokus. Život v Zobí ulici by se určitě stal snesitelnějším. Zaručeně.

 „– samozřejmě tam bylo plno mudlů –“

Když Harry zaslechl hlas paní Weasleyové, prudce vzhlédl. Rychle se vydal k nim.

„Jaké číslo že má to nástupiště?“ zeptala se Molly. Harry se na okamžik zamyslel, jak pro všechno na světě dokázala zapomenout číslo nástupiště, když tohle všechno absolvovala už bůhví kolik let.

„Devět a tři čtvrtě!“ zapištěla Ginny. „Mami, proč nemůžu –“ Harry se nemohl ubránit zazubení. I když jejich momentální přílišné mládí zabránilo, aby ho o Ginny napadaly jakékoliv romantické myšlenky, stále mu připadala roztomilá.

Všichni Weasleyovi, kteří mířili do Bradavic, už prošli skrz, takže zbýval jen Ron. V té chvíli se k nim Harry přiblížil.

„Promiňte,“ oslovil je.

„Nazdar, drahoušku. Copak, ty jedeš do Bradavic poprvé? Náš Ron jde taky do prvního,“ promluvila Molly laskavě.

„Ano,“ přisvědčil Harry a obrátil se k Ronovi. „Ahoj, jmenuju se Harry Potter.“

Jak předpokládal, odezva byla okamžitá. Oči Ronovi okamžitě vyletěly navrch hlavy a Ginny vypískla. No, alespoň si nebude moci stěžovat, že ho neviděla. Ačkoli pozorovat lásku svého života, jak se chová jako potřeštěná fanynka, bylo poněkud otravné.

„Ty jsi opravdu Harry Potter?“ vyhrkl Ron.

„A ty jsi opravdu Ron?“ zeptal se Harry.

„Jasně, že jo,“ odpověděl Ron zmateně. „Proč bych neměl být?“

„Mohl bych ti říct to samé,“ vysvětlil Harry.

„Ale… ale nemůžu uvěřit, že bys mohl být Harry Potter!“

Harry pokrčil rameny. „No, někdo to asi být musí, že?“ prohodil, nedbale si odhrnul vlasy z očí a tím odhalil nejslavnější jizvu v historii magie. „Každopádně jsem se chtěl zeptat, jestli byste mi mohli pomoci najít nástupiště?“ zeptal se a otočil se zpátky k paní Weasleyové.

Paní Weasleyová, které se oči zalily slzami při zjištění, kdo Harry je (pravděpodobně proto, že takový zdvořilý hoch měl takový tragický život a k tomu v tak mladém věku), přikývla. „Ovšem, drahoušku. Musíš prostě jít přímo k přepážce mezi nástupišti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, že do ní narazíš, to je velice důležité. Jestli jsi nervózní, radši se na to rozběhni. A jdi hned, ještě než půjde Ron.

Harry jí poděkoval za pomoc a prošel na nástupiště. Rozhlédl se a musel se pousmát při pohledu na všechny kolem, kteří byli o tolik mladší, než když je viděl naposledy.

Najednou k němu přistoupilo jedno z dvojčat. „Máme ti s tím pomoct?“ zeptalo se. Bohužel, Harry neměl ponětí, který z těch dvou to byl. Zpočátku je nikdy nedokázal rozlišit. Pak George přišel v létě po šestém ročníku o ucho a Fred zemřel, takže už nikdy ani nedostal šanci.

„Díky,“ odpověděl Harry.

„Ty, Frede! Pojď sem a pomoz nám!“ Fajn, tak teď si byl Harry poměrně jistý, že Fred je ten, který k němu přišel jako první. Koneckonců, dvojčata o sobě v podstatě nikdy nemluvila svými vlastními jmény, to se zřejmě hodilo jen pro ‚druhořadé šprýmaře‘.

Když mu bratři pomohli, znovu si odhrnul vlasy z očí. Nechtěl se nějak předvádět lidem, kteří o něm uslyší při zařazování, jen se snažil zvednout školní kufry (měl by asi použít kouzlo pro jejich odlehčení). Vyvolávalo v něm zvláštní pocit zase vidět George s oběma ušima. Vidět znovu Freda naživu. Srdce se mu na okamžik sevřelo při představě, jaké to bude potkat některé z dalších lidí, které ztratil. Zvlášť Siriuse. I když ten ještě trčel v Azkabanu.

Co to máš?“ zeptal se George. Nyní, když měl Harry docela dobrou představu o tom, který z nich ho poprvé oslovil, věděl, že je dokáže rozeznat – aspoň dokud neopustí jeho zorné pole. Bill je zřejmě jako jediný rozpoznal za každých okolností, a nejspíš proto se stal jejich oblíbeným bratrem. Tedy, dokázal to i Percy, ale ten byl příliš upjatý na to, aby si zasloužil zbožňování Weasleyovic dvojčaty.

„Propána,“ řekl Fred. „Takže ty jsi –?“

„Je to on,“ potvrdil George. Harry si nemohl nevšimnout absurdnosti toho, jak si pro jednou dvojčata navzájem nedokončovala věty. Hm. Šlo o náročnou schopnost bez ohledu na to, jak dobře se znali. Že by byli nitrozpytci? „Viď, že ano?“

„No, jsem vážně zmatený, koho myslíte,“ utahoval si z nich Harry.

Harry Potter,“ pronesla obě dvojčata sborem.

„Ne,“ odpověděl Harry zvesela.

„Nejsi?“ opáčil Fred, zcela vyvedený z míry.

„Ne, nejsem. Už jste se s ním někdy setkali?“ zeptal se Harry.

„No, to ne, ale –“ začal George.

„Tak jak tě napadlo, že jsem to já?“ dožadoval se dál Harry.

„Že máš jizvu,“ zkoušel to Fred.

„Stejně jako Brumbál. Půjdete teď nařknout jeho, že je Potter?“

„Jasně že ne!“ odvětil George zamyšleně. „Na druhou stranu, Filch…“

„Takže, kdo teda jsi, když ne Harry Potter?“ ozval se Fred skepticky. „A proč máš na čele jizvu ve tvaru blesku?“

„No, po té ošklivé epizodce s Pánem zla moje matka usoudila, že je taková jizva ‚v módě‘, a vrhla po mně řezací kletbu.“ Harry se odmlčel. „Alespoň tak zní oficiální verze. Mám pocit, že se to stalo předtím, než otec sebral odvahu říct jí, že by možná měla vaření nechat na domácích skřítcích. Což ho vyřadilo na tři měsíce z provozu.“ Fred a George na něj jen zírali. „Hej, nesuďte je! Jo a mimochodem, jsem Draco Malfoy.“ Podezřívavě se na ně zahleděl. „Jste čistokrevní, že ano?“

Fred beze slova přikývl.

George našel hlas jako první. „Ty jsi Draco Malfoy?“

„Máte s tím problém?“ zkřížil Harry ruce.

„Ne, ale… nejsou tví rodiče blond?“ zeptal se.

„No a?“

„Jak mohou mít dva blonďatí lidé černovlasého syna?“ začal argumentovat George.

„Ne, moje matka neměla žádný skandální románek se Severusem Snapem! Jak se to jen opovažuješ naznačovat!“ zaječel Harry.

Fred smířlivě zvedl ruce. „Jen klid, nechtěl tě urazit.“

„Ale urazil,“ odfrkl opovržlivě Harry. „Vlastně se právě chystám otci napsat.“

„Není ještě na nástupišti?“ nechápal zmatený George.

„Ano, je, ale skutečně mluvit se svými příbuznými přísluší jen kouzelníkům poloviční krve,“ a s tím Harry vyrazil pryč. Hlavou se mu honilo, jak se mu, u všech čertů, podařilo po celou dobu udržet vážnou tvář. Jednu věc věděl. Až se dvojčata dozví, že je převezl, zaručeně si získá jejich respekt.

„Ty, mami, víš, co je nového? Hádej, koho jsme právě viděli ve vlaku?“ zaslechl Harry Freda.

„Koho?“ zeptala se Molly.

„Draca Malfoye!“

„To nic není, jsem se setkala s Harrym Potterem,“ odvětila dosud ohromená Ginny.

„Proč byste se vůbec chtěli setkat s idiotem, jako je on?“ zeptal se dvojčat Ron.

„Setkání s ním nebyla ta zajímavá část,“ vysvětlil George.

„Tak co to bylo?“ zajímal se Ron.

„Zřejmě měla jeho máma poměr se Snapem a on je plodem jejich lásky!“ vykřikl Fred.

„COŽE?“ nevěřila Molly. Tohle je mnohem lepší drb než ten z loňska: ‚Albus Brumbál byl šíleně zamilován do Gellerta Grindelwalda.‘ Upřímně řečeno, jedna by čekala, že se Rita Holoubková poučila a přestala si cucat z prstu takové fantastické příběhy. Je zřejmé, že Brumbál nad těmi nestydatými výmysly oněměl, a tudíž se ani neobtěžoval s jejich popíráním.

„Je to pravda, prakticky to přiznal,“ potvrdil George.

„Musím najít Andromedu,“ zamumlala paní Weasleyová. „Buďte hodné, děti!“ A s tím odspěchala pryč. Ginny se vlekla za ní a přitom vrhala dlouhé toužebné pohledy zpět k vlaku.

Sedí tu někdo?“ zeptal se Ron, když váhavě vstoupil do Harryho kupé.

„Ne, posluž si,“ pozval ho Harry.

„Ty, Rone,“ promluvil George stojící mezi dveřmi. „Heleď, my jdem doprostřed – Proč sedíš s Malfoyem?“

„S Malfoyem?“ Ron vypadal zmateně. „Vy myslíte jeho?“ ukázal na Harryho.

Fred přikývl.

„Ale to není Malfoy, to je Harry Potter,“ vysvětlil Ron.

„Co?“ zeptal se Fred. „Ale… ale tys nám řekl, že jsi Draco Malfoy.“

Harry pokrčil rameny. „Co na to mám říct? Harry Potter, Draco Malfoy… Někdy mě to samotného kapku mate.“

„Georgi, domnívám se, že jsme byli oblafnuti,“ prohlásil George.

„Můžou prváci vůbec tohle dělat?“ uvažoval Fred. „Znamená to, že to, co jsi řekl o Snapeovi, není pravda?“

„Mohla by být,“ mlžil Harry. „Každopádně to klidně pošlete dál.“

Oči obou dvojčat zajiskřily a chlapci zmizeli v chodbičce. Harry se kvůli tomu cítil trochu provinile. Vždyť plánoval vynaložit opravdovou snahu, aby si z Draca Malfoye neudělal úhlavního nepřítele (upřímně řečeno, kdyby po někom takovém opravdu toužil, prvním kandidátem by se stal Voldemort). Nakonec se rozhodl, že vzhledem k tomu, že Draco šířil stejné zvěsti o jeho matce a Snapeovi, odvetu si zasloužil.

„Jsi můj hrdina,“ vyhrkl Ron.

„Kvůli mému znetvořenému obličeji?“ zeptal se Harry.

„Ne, protože jsi napálil Freda a George,“ vysvětlil Ron. Když Harry nevěřícně vzhlédl, rychle dodal: „Ale tu jizvu máš taky dost hustou.“

„Jo, bylo to od Voldemorta vážně pozorné, že mi nechal na památku tak děsnou jizvu, když se mě pokusil v dětství brutálně zavraždit,“ pronesl Harry suše.

Ron na něj jen fascinovaně a taky trochu vyděšeně zíral. „Víš, opravdu bys neměl říkat jeho jméno.“

„Znáš to, čím víc lidí mě k tomu vybízí, tím míň je pravděpodobné, že je poslechnu,“ poznamenal Harry ledabyle.

Ron vypadal rozpolcený mezi touhou vysvětlit Harrymu, proč by neměl Tomu Raddleovi říkat tou pošetilou přezdívkou, a nutností se vyptávat na podrobnosti z oné noci, kdy se ti dva poprvé setkali. „Pamatuješ si to?“

„Uvědomuješ si, že jsem v té době měl jen patnáct měsíců, že jo?“ ujišťoval se Harry se zvednutým obočím.

„Já vím!“ bránil se Ron, ačkoli tón jeho hlasu naznačoval, že doopravdy nepochopil, že Harry byl příliš malý, aby si na tu událost pamatoval, natož aby skutečně sehrál nějakou záhadnou roli ve Voldemortově pádu. „Jen jsem si myslel, že by sis to mohl pamatovat kvůli té jizvě.“

Teď pro změnu zíral Harry. „Víš, začínám si myslet, že někteří lidé ve skutečnosti vůbec netuší, co jizvy vlastně jsou,“ pronesl při vzpomínce na pátý ročník. V té době si všichni mysleli, že z něj jeho jizva udělala prolhaného schizofrenika.

„Co myslíš tím ‚někteří lidé‘?“ zeptal se Ron.

„Však víš, kouzelníky,“ vysvětlil Harry.

„Ale ty jsi kouzelník,“ poznamenal Ron.

„To jo, ale vyrostl jsem u mudlů,“ zdůraznil Harry.

„Copak na tom záleží?“ zeptal se Ron.

Harry se pousmál Ronově neschopnosti pochopit, proč to není jedno. Byl tenkrát tak nevinný… „Mudlové nemají magii, a proto musí být mnohem praktičtější.“

„Aha.“ Ron se odmlčel a s očekáváním na něj pohlédl.

Harry si povzdechl. „A abych odpověděl na tvou otázku, jo, trošku.“

„Co si pamatuješ?“ zeptal se Ron dychtivě. Tohle ho na Ronově naivitě štvalo nejvíc; byl citlivý jak troll. Až když začal chodit s Hermionou, množství bolestivých otázek jako třeba ‚pamatuješ si, jak se tě poprvé pokusili zabít?‘ se o dost snížilo.

„No,“ Harry se snažil dát dohromady všechny záblesky, které vídal během uplynulých let. „Vzpomínám si na někoho, nejspíš na mého otce, jak říká mé matce, ať mě vezme a uteče. Pak je tu ten smích. Někdo, asi máma, prosí Voldemorta, aby ušetřil můj život. Říká jí, aby ustoupila stranou a nechala ho, aby mě zabil. Ona to odmítá a prosí ho, ať zabije ji místo mě. A on to udělá. A potom přijde spousta zeleného světla a mám čelo v jednom ohni,“ vysvětlil Harry.

Najednou se Ronův výraz změnil na vyděšený. „Mrzí mě to, kámo, nemyslel jsem…“

„V pohodě,“ přerušil ho Harry. Opravdu by měl víc myslet, ale na druhou stranu, bylo mu jen jedenáct, a jak znal Molly Weasleyovou, žil si jakožto nejmladší syn naprosto bez starostí. „U vás v rodině jsou všichni kouzelníci?“ zeptal se Harry ve snaze rychle změnit téma hovoru.

„Hm – nejspíš ano,“ řekl Ron. „Myslím, že maminka má bratrance z druhého kolena, který je účetní, ale o tom nikdy nemluvíme.“

Harry ztuhl. Nemohl uvěřit, že si to napoprvé neuvědomil, ale abychom mu nekřivdili, tehdy byl jenom dítě. „Proč ne?“

Ron vypadal zmateně. „Co tím myslíš?“

„Váš bratranec, účetní, je kouzelník?“

„Ne,“ odpověděl Ron, pořád naprosto mimo.

„Kvůli tomu s ním nemluvíte?“ zeptal se Harry.

„Ehm…“ Rona zjevně nikdy nenapadlo, proč jeho rodina předstírá, že žádného motáka v příbuzenstvu nemají. Skoro jako když Dursleyovi s oblibou předstírali, že jejich synovec není čaroděj. Když ze všech lidí mohli právě Weasleyovi jen tak podlehnout předsudkům o čisté krvi, není divu, že jediný skutečný odpor vůči Voldemortovi vzešel z jakýchsi skupin občanské sebeobrany, které se opíraly spíše o Brumbálův osobní kult a jeho snahu odčinit všechny ty roky, kdy pomáhal Grindelwaldovi. Ale budiž Ronovi k dobru, že si příčinu ignorování bratrance, tedy nedostatek jeho magie, nikdy neuvědomil. Proto se Harry domníval, že by si na něm vážně neměl vylívat svou frustraci nad neutěšeným stavem kouzelnického světa, kde si všichni pěstovali předsudky vůči každému zvenčí. Nemluvě o tom, že by to zcela zničilo veškerou naději na budoucí přátelství.

ooOOoo

„Neviděli jste tu nějakou žábu? Tady Nevillovi se totiž ztratila,“ do kupé právě vstoupila Hermiona s Nevillem v patách.

„Ne, ale můžete ji přece přivolat,“ navrhl Harry.

„To kouzlo neznám,“ připustila Hermiona, rozpačitá z toho, že nezná kouzlo, které nebudou mít v osnovách ještě několik dalších let.

„Neva, udělám to,“ nabídl Harry a vytáhl hůlku. „Accio Nevillova žába!“

Chvíli se nic nedělo a Hermiona na něj pochybovačně pohlédla. „Víš určitě, že to je opravdové zaklínadlo?“

Harry přikývl. Jistěže věděl, že je opravdové.

„Zřejmě ale za moc nestojí, viď-“ ale byla přerušena Trevorem, který proletěl dveřmi dovnitř. „Ach!“

Ron se překvapeně podíval na Harryho. „Když jsi věděl, jak přivolat tu ropuchu, proč jsi to neudělal hned, když ji hledal poprvé?“

Protože chtěl znovu vidět Hermionu a doufal, že udělá lepší první dojem? „Myslím, že mě to prostě nenapadlo,“ zalhal.

„Zkoušela jsem pár jednoduchých zaklínadel, jen tak, abych se pocvičila, a vždycky se mi to povedlo. U nás v rodině nikdo nekouzlí, takže mě hrozně překvapilo, když jsem ten dopis dostala, ale samozřejmě jsem z něj měla úžasnou radost, poněvadž podle toho, co se říká, je to nejlepší škola čar a kouzel na světě.“

„No, není to příhodné, že zrovna tahle škola je zeměpisně nejblíže k místu, kde žijeme?“ zamumlal Harry.

Hermiona mu věnovala ten pohled. „Samozřejmě, že jsem se naučila všechny ty předepsané knihy nazpaměť a doufám, že to bude stačit – mimochodem, jmenuji se Hermiona Grangerová, a kdo jste vy?“

„Já jsem Ron Weasley,“ podařilo se konečně Ronovi vyslovit poté, co na ni celé tři minuty nepřítomně hleděl.

„Harry Potter,“ představil se Harry.

„Ty jsi opravdu Harry Potter?“ ujišťovala se Hermiona.

„Nikdo nevěří, že bych mohl znát svoje vlastní jméno! Co se to s těmi lidmi děje?“ zeptal se Harry Nevilla, který jen pokrčil rameny. „Jo a Hermiono, nevěděl jsem, že jsem kouzelník, dokud jsem nedostal dopis, protože moji příbuzní odmítají uznat, že magie existuje. A Ron mi říkal, že je tu spoustu mudlorozených, takže jsem si jistý, že budeš v pohodě. Kromě toho pochybuju, že by se někdo jiný skutečně obtěžoval naučit se zpaměti všechny učebnice, takže ti to určitě nejenom stačí, ale taky jsi o dost napřed před všemi ostatními.“

„Opravdu?“ ožila Hermiona.

„Opravdu,“ potvrdil Harry. „I když zrovna já jsem se našprtal celou naši učebnici lektvarů,“ připustil.

Rona zjevně vyděsila myšlenka, že jeho potenciální nejlepší přítel je knihomol, a tak se přisunul blíže k Nevillovi.

„Ale jen proto, že jsem slyšel, že náš učitel nesnášel mého tátu, a já mu nechci dát žádný důvod, aby nenáviděl i mě,“ dodal rychle. Jistěže Snape nepotřeboval žádný důvod, ale aspoň ho neztrapní hned první den, když mu položí neočekávané dotazy. Nejspíš by stačilo naučit se jen ty konkrétní, ale Snape by se mohl naštvat a zeptat se ho na něco dalšího. Nemluvě o tom, že od jeho první hodiny se Snapem uběhly roky a upřímně – Harry si nedokázal ani vzpomenout, o jaké otázky šlo a kolik jich bylo.

„Aha, tak to jo,“ oddechl si Ron.

„Víš, píše se o tobě jak v Dějinách kouzel a čar moderní doby, tak i ve Vzestupu a pádu černé magie,“ sdělila Harrymu Hermiona.

„No, já bych nevěřil všemu, co píšou,“ odpověděl jí Harry, trochu nesvůj.

„Proč ne?“ zeptala se.

„Protože zítra touhle dobou budou Denní věštec a Týdeník čarodějek plné toho, že Draco Malfoy je levobočkem Narcisy Malfoyové a Severuse Snapea,“ vysvětlil jí.

„Obávám se, že nechápu,“ zamračila se. „Kdo jsou -“

„Nedělej si starosti,“ utěšoval ji Harry. „Brzo pochopíš.“

„Myslím, že teď, když jste našli Trevora, bych měla jít,“ pověděla Hermiona a vstala. Neville ji neochotně následoval.

Ron si, vzhledem ke svému věku, vůbec nevšiml, že by očividně chtěli zůstat. Harry však naštěstí ano. Jeho srdce soucítilo s minulými a zároveň budoucími kamarády: „Ale no tak, lidi, proč tu ještě chvíli nezůstanete. Máme tu spoustu jídla, pomoc by se nám šikla.“

Hermiona se rozzářila a svezla se zpátky do sedačky.

„Díky, Harry,“ zašeptal Neville.

O chvíli později vstoupil do kupé Draco Malfoy.

„Neville Longbottom,“ prohlásil hrdě.

„Ehm, ano?“ ozval se překvapený Neville.

„Ne ty,“ namítl Draco. „On,“ ukázal na Harryho.

„Promiň,“ omluvil se Harry. „Tohle je Neville.“

„Aha. Byl jsem blízko?“ zeptal se s nadějí.

„Jak bys mohl být blízko? Buď jsem Longbottom nebo ne. Což, jen pro pořádek, nejsem.“

„Ale mohl bys být jeho příbuzný,“ poznamenal Draco.

Harry si odfrkl. „Nejspíš jsem, vzhledem ke všem těm příbuzenským sňatkům.“

Draco se rozhodl jeho poznámku ignorovat částečně proto, že chtěl zjistit, kdo Harry vlastně je (čímž si pravděpodobně lámal hlavu celý minulý měsíc) a taky proto, že to byla pravda. „Kdo tedy jsi?“

„To je Harry Potter,“ prozradila Hermiona ochotně.

Draco se zasmál. „Ne, vážně, kdo je to?“

Harry si jen odhrnul ofinu.

„Páni, ty jsi Harry Potter,“ vydechl Draco ohromeně.

„Jo,“ potvrdil Harry a matně se mu vybavilo něco z předchozí cesty. „Copak o tom všichni nemluví?“

„No ano,“ připustil Draco. „Ale oni také chrlí ten příšerně absurdní příběh o tom, že jsem nemanželský syn profesora Snapea.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry nevinně. „Teda, mám dojem, že lidé uvěří úplně všemu.“

„Ale Harry,“ Hermiona vypadala zmateně. „Copak jsi -“

„Vážně nevěděl, že lidé uvěří úplně všemu?“ přerušil ji Neville překvapivě; došlo mu, že právě Harry s tou fámou začal. „To určitě věděl. Taky by asi měl, když je už roky celebritou.“

„Takže ty jsi Draco Malfoy?“ Ron se zahihňal. Jeho jedenáctiletá vyspělost shledávala nový drb o něm k popukání.

Naštěstí si Ronovo pobavení mylně vyložil. „Nejspíš si myslíš, že moje jméno je k smíchu, co?“ No, možná ne tak úplně naštěstí. „Tebe se nemusím ptát, kdo jsi. Můj otec mi říkal, že všichni Weasleyovi mají rudé vlasy, pihy a víc dětí, než si mohou dovolit.“

„No teda, to je nezvykle konkrétní,“ poznamenal Harry. „Chápu to správně, že se vaši otcové navzájem znají? Ale nejspíš nejsou zadobře?“

Draco přikývl. „Máš pravdu, Pottere. Brzo zjistíš, že některé kouzelnické rodiny jsou daleko lepší než jiné. Přece by ses nechtěl přátelit s takovými, co za to nestojí. V tom ti mohu být nápomocný.“

Harry v duchu zasténal. Malfoy se choval, jako by se snažil stát jeho nepřítelem, nebo tak něco. Samozřejmě, že Harry nemohl o jedenáctiletém chlapci uvažovat jako o svém nepříteli, ale věděl, že jeho školní léta proběhnou mnohem klidněji, když ten zástup lidí lačnících po jeho zničení zchudne o jednu osobu. Jak to co nejlépe vyřešit? Ovšemže nemohl Malfoyovi potřást rukou, to by si mohl Draco mylně vyložit. A Harry by si tím znepřátelil všechny ostatní v kupé. Ale jak mu nepotřást rukou a zároveň se vyhnout nesmyslnému sedmiletému rivalství?

Nakonec prohlásil: „Jsem si jistý, že bys mohl, Draco, ale problém je v tom, že magie je pro mě stále ještě nová a ne úplně skutečná, a tak si nejsem jistý, jestli se opravdu můžu v tuhle chvíli zasvěceně rozhodnout. Ty bys přece nechtěl, abych si vybral Rona jen proto, že se spolu nacpáváme sladkostmi a ty sis myslel, že jsem Neville, nebo snad jo?“

Draco se zamyslel. „Myslím, že ne.“

„A kromě toho bych se opravdu, opravdu rád dostal do školy, aniž bych si někoho znepřátelil,“ dodal Harry diplomaticky. „Takže se možná v jistém okamžiku rozhodnu, že máš pravdu, že Ron je kořenem všeho zla, a vezmu za vděk tvou pomocí. Nebo možná ne. Ale do té doby prostě potřebuju zjistit, který z vás má pravdu.“ Pitomost, věděl přesně, kdo má pravdu a koho by si nakonec vybral, kdyby mu Malfoy nebo Ron nutili svou ruku. Ale znělo to docela rozumně na někoho, kdo je oba teprve poznával.

„Dobře,“ souhlasil Draco neochotně. „Ale brzy zjistíš, že mám pravdu.“ A s tím odešel a nechal mosty nespálené.

 

 

Poznámka: Vzhledem k tomu, že se mě na to lidé pořád ptají, dovolte mi objasnit, že jsem opravdu nenapsala scény o Harrym, jak se souží kvůli tomu, že opustil kánonickou realitu, Ginny a jejich dosud nenarozené dítě. Jestli vám to vadí, bez obav si představujte, že teskní ‚za scénou‘. Od jeho příchodu až do okamžiku, kdy nastupuje do vlaku, uběhl měsíc. Pokud víme, měl celý měsíc, aby se smířil s tím, co se stalo.


Kapitola 3.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/3/

Rating: 9+



Překlad: martik, alichay

beta: arabeska, Gabux, Lupina

 

Prohlášení autorky: Pořád nevlastním Harryho Pottera.

Poznámka: I když smysl povídek s obraceči času spočívá v tom, že Harry (nebo kdokoliv, ale obvykle Harry) dostane možnost provést na základě své znalosti budoucnosti věci lépe, nechci, aby si pamatoval každičký detail (jako třeba to, která z lahviček ho dostane skrz plameny za Quirrellem). Bylo by to hrozně nereálné, protože Harry nemá fotografickou paměť. Hermiona by to možná zvládla, ale Harry ne.

Další poznámka: Nejsem si jistá, ale podle epilogu to vypadá, že Harryho první dítě, James Sirius, byl devatenáct let po závěrečné bitvě v druhém ročníku (když bylo Harrymu 36), což by znamenalo, že se narodil sedm let po bitvě, když bylo Harrymu dvacet čtyři, takže v této povídce by mu mělo být dvacet tři. Šlo by to?

Kapitola 3.

„Tak kam myslíš, že tě zařadí?“ zeptal se Ron.

„Mám docela dobrou představu,“ odpověděl Harry.

„Já budu v Nebelvíru,“ oznámil Ron pyšně.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Harry. „Chci říct, pokud nejsi líný zrádný idiot, můžeš skončit v kterékoliv z těch ostatních kolejí.“

„Všichni z mé rodiny byli v Nebelvíru,“ vysvětlil Ron.

„No a? To nebelvírští rodiče vždycky musí vychovat malé Nebelvíry?“ zeptal se Harry a trochu zpanikařil při představě, že jsou Nebelvíři tak příšerní rodiče, že jejich děti prostě musí být statečné, aby vůbec přežily.

„Celá moje rodina byla v Mrzimoru,“ vytasil se Ernie Macmillan.

„A že moje rodina chodila do Zmijozelu, už víš,“ připomněl mu Draco.

„Takže všichni tři chcete do konkrétní koleje jen proto, že jste tam měli zbytek rodiny?“ ujišťoval se Harry.

„Jo,“ přikývl Ron.

„No, nerad vám beru iluze, ale chtít být ve stejné koleji jako zbytek rodiny, to mi zní dost jako mrzimorská loajalita,“ prohodil Harry nenuceně. Rona a Draca to podle všeho rozrušilo, zatímco Ernie se rozzářil.

„Ačkoliv,“ zamyslel se Harry, „chtít být v koleji, které všichni bezvýhradně důvěřují a vždycky ji podceňují, je od tebe geniální, skoro až havraspárské. Anebo skvělý způsob jak napomoct svým zmijozelským ambicím.“

Ernie na Harryho zavrčel, odpovídat ale nemusel, jelikož vyvolali jeho jméno. Naštěstí se ani Malfoy nestihl na Harryho vrhnout, protože přišla řada i na něj.

„Nemyslels to vážně, že ne, Harry?“ zeptal se Ron, bílý jako stěna. „Vážně bych chtěl být v Nebelvíru.“

„Určitě se tam dostaneš,“ uklidňoval ho Harry. Cítil se trochu provinile, že si z nich tak utahoval. Ale ne zas moc. Draco si obyčejně zasloužil všechno, co Harry cítil za nutné mu provést (no, kromě toho pokusu o vraždu v šestém ročníku, ale popravdě, Draco si tenkrát s Cruciatem začal) a Ernie bude přibližně za rok nejspíš naprosto přesvědčený, že je Harry ztělesněním samotného zla. Nicméně Rona pořád sužoval silný pocit méněcennosti, se kterým mu chtěl Harry pomoci a ne ho rozdmýchávat. Avšak neměl čas o tom dál uvažovat, protože zaslechl své jméno.

„Potter, Harry, přečetla profesorka McGonagallová.

Okamžitě se ozval šepot.

„Opravdu říkala Potter?“

„To jako ten Harry Potter?“

Tedy, Harry si svou dávku slávy užil ve svém prvním životě a měl roky na to, aby si na ni zvykl. Ale i tak se nic nevyrovnalo tomu, když ho poprvé spatřilo velké množství lidí – obzvlášť puberťáků.

„Jo, je to tak,“ prohlásil Harry a vykročil kupředu. Klábosení rázem utichlo a učitelé se na sebe trochu překvapeně podívali. Zjevně všichni čekali, že bude fámy pasivně podporovat. To tak. „Jsem Harry Potter. A jestli se mě někdo zeptá, zda jsem si jistý, a naznačí mi tak, že neoplývám ani schopnostmi normálního ročního dítěte, uřknu ho. Varuju vás.“

Harry nebyl zcela přesvědčený, že by někoho vážně uřkl (zvlášť někoho ze třetího nebo nižšího ročníku), ale přišlo mu to jako dobrý způsob, jak zarazit to nekonečné zpochybňování jeho identity. A zděšený výraz ve Snapeově tváři představoval už jen třešničku na dortu. Ačkoliv teď mu nejspíš bezděčně potvrdil, že je doopravdy reinkarnací Jamese Pottera. No, to je život.

Harry přistoupil ke klobouku a posadil si ho na hlavu.

„Hmm,“ ozval klobouk. „Tohle je těžké, velice těžké.“

Jak to může být těžké? Už jsi mě jednou zařazoval.

„Ano, ale teď ses vrátil v čase, abys zmanipuloval události ve svůj prospěch, to je velice zmijozelské.“

 

To je fakt. Až na celé to: ‚byla to naprosto totální náhoda‘. Však víš.

„No, na někoho svého věku jsi nesmírně inteligentní, možná bych tě měl poslat do Havraspáru,“ navrhl klobouk vzápětí.

Harry protočil očima. Popravdě, na SVŮJ věk jsem docela průměrný, takže ne, tam bys mě poslat neměl. Ale za nic na světě nedovolím Hermioně, aby mě, pokud jde o známky, předběhla. Je mi fuk, jestli JE geniální, pořád mám proti ní dvanáct let k dobru.

Klobouk si povzdychl. „Dobře, tak ani Havraspár. Ale když vezmu v úvahu tvou ohromující loajalitu, zvlášť vůči rodině Weasleyových, které podle všeho podporuješ za všech okolností, co říkáš na Mrzimor?“

Harry pokrčil rameny. Do toho, pak prostě přestoupím do Nebelvíru.

„A to můžeš?“ zeptal se klobouk.

Další pokrčení rameny. Jsem Chlapec, který přežil, o jehož temné stránce se zatím nešušká. Můžu rozhodovat i o životě a smrti.

„Dost si o sobě myslíš, že?“ zeptal se klobouk, vytočený Harryho odmítnutím ostatních kolejí.

Jo, trochu jo, připustil Harry. Ale copak to není nebelvírská vlastnost? A proč se vůbec tak strašně moc snažíš zařadit mě jinam?

„Co tedy mám dělat? Prostě tě poslat do Nebelvíru, protože to tak chceš a protože už jsem to jednou udělal? Takhle to nefunguje,“ vysvětloval klobouk.

Posledně to tak fungovalo, nesouhlasil Harry.

„No, vzhledem tomu, že si na to nevzpomínám, musím se uchýlit ke spekulacím. Jako vyděšený jedenáctiletý kluk jsi měl dost kuráže pohádat se s entitou, která měla určit běh tvého života. To mi zní dost nebelvírsky.“

Co myslíš tím ‚běh života‘? Myslel jsem, že výběr koleje je důležitý jen pro Bradavice.

Klobouk se uchechtnul, skutečně uchechtnul. „Ale prosím tě, vážně tomu věříš? Jmenuj jediného Zmijozela, o kterém si všichni nemysleli, že byl buď zlý anebo zbabělec. Anebo příležitostně zlý zbabělec?“

Na to Harry odpověď neměl.

„Nebo si vezmi Havraspáry. Mají být neuvěřitelně nepraktičtí a trávit své životy studiem, ačkoliv tě příklady nesprávnosti těchto předsudků praští do očí na každém kroku, jako třeba, jak vidím z tvé zkušenosti, Cho Changová a Lenka Láskorádová. Nebo Mrzimorové. Má to být kolej, kam jdou ti, co nemají ty správné vlastnosti pro žádnou z ostatních kolejí, ale Cedric Diggory byl podle všeho ten nejschopnější člověk ve svém ročníku.“

A co se říká o Nebelvíru? zeptal se Harry nadmíru pobaveně.

„Kanónenfutr.“

Harry si odfrkl. Typické. Ale asi tě chápu. Chci říct, Hagrid mi v podstatě řekl, že všichni černokněžníci jsou Zmijozelové. A to věděl přinejmenším o jednom zkaženém hvězdném Nebelvírovi, i když si myslí, že jde o Siriuse a ne o Pettigrewa. A taky se říká, že ta a ta rodina byla skrz naskrz zmijozelská, a že je tudíž jasné, že jsou všichni Smrtijedi, nebo aspoň fanatici do čistokrevnosti. A Weasleyovi si tak moc zakládají na tom, že jsou všichni Nebelvíři, až je to směšné.

„Takže půjdeš do jiné koleje?“ zeptal se klobouk s nadějí.

Promiň, omluvil se Harry. Vážně bych rád, ale chci být zase se svými přáteli. Nehledě na to, že Ron je momentálně moc dětinský na to, aby ho napadlo navázat přátelství se Zmijozelem.

„Dobře,“ zabručel klobouk. „Řekl bych, že valčík skrz Závoj lze brát jako neuvěřitelnou zbrklost, takže tě můžu rovnou zařadit k podobným, kteří podle všeho nedokážou promyslet věci do konce, ať je to tedy – NEBELVÍR!

Jeho kolej mu podle očekávání aplaudovala dosud nejhlasitěji, aniž by tušila, že je zrovna urazili. Ron se dočkal zařazení jen o chvilku později.

„Výborně, Rone, to jsi tedy zvládl,“ řekl Percy okázale.

„Co myslíš tím ‚výborně‘?“ zeptal se Harry s předstíraným zmatením. „Dostal dopis z Bradavic, takže ho museli někam zařadit.“

„Chválil jsem ho, že se zvládl dostat do Nebelvíru,“ vysvětlil Percy blahosklonně.

„Takže chceš říct, že bys byl naštvaný, kdyby se dostal do některé z ostatních tří stejně vznešených kolejí? Myslel bych si, že budeš prostě šťastný, že je vůbec kouzelník.“

„Tedy, to jsem, samozřejmě, že jsem,“ ustoupil kvapně Percy. „Chci jen říct, že je lepší, že se dostal do nebelvírské než do některé z těch tří.“

„Myslel jsem, že prefekti mají pomáhat budovat mezikolejní soudržnost,“ podrbal se Harry na hlavě. „Možná bych se měl zeptat Brumbála, jak jí hodlá dosáhnout, když jeho zástupci ve studentstvu úmyslně pěstují kolejní předsudky.“

Nad myšlenkou, co by taková stížnost udělala s jeho šancemi na místo primuse, Percy zbledl.

Harry obrátil pozornost ke svým spolužákům z prváku právě ve chvíli, kdy se Seamus ptal: „Odkud má na sobě všechnu tu krev?“

„Na to jsem se ho nikdy neptal,“ odvětil decentně duch. Pokud se Harry nepletl, mluvili o Krvavém baronovi. Nejspíš by tohle vyzrazovat neměl, protože to očividně byla jejich soukromá věc, ale na druhou stranu Krvavého barona ani Šedou dámu neměl nikdy v oblibě.

„Já vám to řeknu,“ ozval se Harry.

Všichni se k němu otočili. „A jak bys to ty, prvák, mohl vědět?“ tázal se rytíř Nicholas.

Harry pokrčil rameny: „Kouzla?“

Na takové odpovědi nikdo žádnou chybu nenašel, ačkoliv pokud si Harry nedá pozor, za chvilku budou lidé požadovat, aby si vzal jasnovidectví, protože je očividně věštec.

„A co se tedy stalo?“ zeptal se Seamus.

„Šedá dáma, která je mimochodem duchem havraspárské věže, je ve skutečnosti Helena z Havraspáru, dcera Roweny. Být dcerou nejgeniálnější čarodějky své doby asi nebylo jednoduché, takže si vypěstovala komplex méněcennosti. Její matka měla diadém, o kterém se proslýchalo, že svého nositele učiní moudřejším. Helena usoudila, že by byl skvělý nápad ukrást ten diadém a utéct s ním někam do háje. Rowena za ní vyslala jejího bývalého nápadníka, Krvavého barona, aby ji přivedl domů. Helena chtěla zpátky, ale byla příliš pyšná, a tak odmítla. Baron ztratil nervy, zabil ji, a když mu došlo, co provedl, dostal emo záchvat a zabil i sám sebe,“ uzavřel Harry a podal si sirupový košíček.

„To zní jako špatná telenovela,“ zamračila se Hermiona dotčeně. „Jsi si jistý?“

„Hermiono, copak jsme si celou tou záležitostí ‚jsi si jistý, Harry‘ neprošli, už když jsme probírali moje jméno?“

„No, ano, ale šance, že znáš svoje jméno, jsou přece jen o něco vyšší, než že víš o něčem, co se stalo před víc jak tisíci lety,“ oponovala Hermiona rozumně.

„Jo, jak to vlastně víš?“ zajímal se Dean Thomas.

Harry pokrčil rameny: „Řekla mi to?“

„Kdo, Šedá dáma?“ Skorobezhlavý Nick na něj vyjeveně zíral. Když Harry přikývl, vyzvídal: „Kdy?“

„V sedmém ročníku,“ odpověděl Harry a využil tím fascinujícího jevu, že i když vlastně mluvíte pravdu, je ta pravda tak neskutečná, že všichni předpokládají, že žertujete. Tedy, pokud máte štěstí. Pokud ne, většinou si pomyslí něco o prolhaném schizofrenikovi.

„No, mohls prostě říct, že nám to nechceš povědět,“ brblal Seamus.

Postupem času se téma hovoru přesunulo k rodinám.

U mě je to půl na půl,“ vykládal Seamus. „Táta je mudla. To, že je čarodějka, mu máma řekla až po svatbě. Dost ošklivě ho to vzalo.“

Ostatní se rozesmáli, ale Harry se zamračil. Svého času mu to připadalo docela vtipné, ale vzhledem k tomu, jak vypadalo Snapeovo dětství právě proto, že Eileen Princeová udělala přesně totéž…

„Máš štěstí,“ promluvil ke svému překvapení Harry. Všichni se na něj zmateně podívali. „Máš štěstí, že to tvůj táta vzal tak dobře. Stejně snadno mohl zpanikařit a opustit vás. Nebo zůstat a nesnášet tvou matku za to, že mu lhala, a tebe za to, že je kvůli tobě v pasti. Máš štěstí, že je tvůj otec dobrý člověk.“

Na chvilku se rozhostilo rozpačité ticho. Nikdo moc nevěděl, co na to říct.

Konečně se ozval Ron: „A co ty, Neville?“

„Totiž, mě vychovala babička, a ta je čarodějka,“ řekl Neville, „ale všichni v rodině si hrozně dlouho mysleli, že jsem úplný mudla.“

„Nemyslíš spíš moták?“ zeptal se Harry.

Neville přikývl. „Můj prastrýc Algie se mě snažil přistihnout, až si jednou nedám dost pozor, a dostat ze mě nějaké čáry – jednou v Blackpoolu mě strčil z mola dolů a já se málem utopil - ale pořád se nic nedělo, dokud mi nebylo osm. To přišel prastrýc Algie na čaj a zrovna mě držel za kotníky ven z okna v poschodí, když mu prateta Enid nabídla sněhovou pusinku a on mě nedopatřením pustil. Ale já jsem se dole odrazil a skákal jsem přes celou zahradu a ven na silnici. Všichni z toho měli opravdovou radost; babička až plakala, jak byla šťastná.“

Hergot, jaký rozdíl v pohledu na věc udělá pouhých dvanáct let! „Tak abych si to ujasnil,“ snažil se Harry zůstat v klidu. „V podstatě říkáš, že tvoje rodina se tě pokoušela zabít ve snaze donutit tě udělat něco magického? Takže kdybys nebyl čaroděj, byli by radši, kdybys zemřel? A tvoje babička byla tak nadšená, že umíš kouzlit, že naprosto ignorovala skutečnost, že kdybys nezvládl použít magii, umřel bys?“

„N-no, oni jen chtěli vědět, jestli budu moct chodit do Bradavic,“ vykoktal Neville nesměle.

Harry věděl, že Neville tohle nejspíš slyšet nepotřebuje, ale on to potřeboval říct. Až moc dobře si pamatoval, jakou spoušť na Nevillovi napáchala jeho ‚milující rodina‘ a že mu trvalo roky ji překonat. Taky si vzpomínal, jak Neville zničil poslední kousek Voldemortovy nesmrtelnosti, a umožnil tak Harrymu zvítězit, a pocítil, jak ho nad představou Nevillova dětství zaplavila intenzivní vlna vzteku. Protože upřímně, Dursleyovi ho sice vášnivě nenáviděli a rozhodně se s tím netajili, ale aspoň se ho nikdy nepokusili zabít.

„Jestli to tak moc chtěli vědět, mohli se podívat do bradavické evidence. Jistě, asi by to bylo hodně neobvyklé a možná proti pravidlům, ale kdyby Brumbál věděl, že se tě tví příbuzní budou pokoušet zabít, určitě by udělal výjimku,“ prohlásil Harry chladně. „A všechen ten nátlak určitě nepůsobil vůbec dobře na tvou náhodnou magii. V podstatě chci říct, že tohle ti vážně dělat neměli, Neville.“

Neville nic neřekl, ale pozoroval ho se zvláštně zamyšleným výrazem.

ooOOoo

Harryho vyučování probíhalo stejně jako minule. Až na to, že všechna jednoduchá kouzla z osnov prvního ročníku zvládl levou zadní, takže se jeho učitelé zmítali mezi pochybnostmi, jestli není génius nebo jestli nějak nepodvádí.

Naproti tomu hodina obrany proti černé magii byla poněkud odlišná. Harry se rozhodl nedat nijak najevo, že ví o Voldemortovi skrytém na Quirrellově temeni. To však neznamenalo, že hodlal přehlížet to, čeho si všiml už naposledy, ačkoliv si to tenkrát nesprávně vyložil.

Ve chvíli, kdy se Quirrell otočil zády ke třídě, aby mohl psát na tabuli, ucítil Harry důvěrně známou bolest v jizvě (nebo spíš poloznámou, vždyť ji necítil už šest let). Přitiskl si ruku k čelu a vyjekl.

„V-v-všechno v p-pořádku, pane P-P-P-Pottere?“ zeptal se ho Quirrell.

„Z vašeho turbanu mě bolí jizva,“ pronesl Harry na rovinu.

„C-cože?“ vykoktal Quirrell, zachvácen panikou.

Zbytek třídy mu zcela evidentně nevěřil a rozesmál se. Na druhou stranu, Harrymu tato reakce přišla lepší, než kdyby ho považovali za šílence. Možná jestli zaseje pochybnost už teď, vyhne se fiasku, které rozpoutala Rita Holoubková, když vyslídila to o jeho snech.

„Slyšel jste mě,“ pokračoval Harry. „Proto bych ocenil, kdybyste se ke mně neotáčel zády a neukazoval mi váš turban. Myslím, že by to mohlo mít neblahý vliv na moje učební podmínky.“

„Jak tě může bolet jizva, Harry?“ ptala se ho Hermiona nevěřícně. „Nebolí tě spíš čelo?“

Harry pokrčil rameny. „Vážně nevím, co ti na to mám říct, Hermiono. Jediné, co vím, je, že mě nebolí čelo, ale jizva.“

„Jak?“ zopakovala Hermiona.

Harry si nebyl jistý, jak to vysvětlit, a tak to nechal být.

ooOOoo

Konečně nadešel den, na který se nejvíce těšil: prvoročníkové lektvary pro polokvalifikovaného dospělého. Někdo by to mohl považovat za podvádění. Harry to spíš považoval za nutnou obranu proti osobní mstě profesora lektvarů. Tímhle se to vyrovná.

„Ano, ovšem,“ promluvil k němu poprvé Snape. „Harry Potter. Naše nová – hvězda.“

„Promiňte, pane, ale to mě žádáte o autogram?“ zeptal se Harry nevinně. Naběhlou žílu na Snapeově čele považoval za ‚ne‘ a pokračoval: „Já jen že jsem teprve před necelými dvěma měsíci zjistil, že moji rodiče nebyli opilí flákači, kteří zemřeli při autonehodě, takže celá ta věc okolo mé slávy je pro mě stále jaksi nová. Opravdu si cením vaší ohleduplnosti.“

Ale podívejme, další tepající žíla! Přestože Harry bez pochyb uznával, že Snape je jedním z těch, obrazně řečeno, ‚dobrých hochů‘, uvědomoval si také, že jediná šance na to, aby si ho Snape oblíbil, zemřela ve chvíli, kdy ho Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru.

Ve skutečnosti, zauvažoval, by se o jeho přízeň mohl s klidným svědomím pokusit… Pche. Co by to bylo za legraci, kdyby neměl nikoho, komu by lezl na nervy? A navíc, když půjde o Snapea, všichni budou stát na jeho straně.

„Pottere!“ Snapeův hlas ho vytrhl z úvah. „Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?“

„Doušek živé smrti,“ odpověděl Harry nevzrušeně.

„Což je?“ dožadoval se Snape.

„Pane profesore, nejsem si zcela jistý, proč se mě ptáte na něco, na co sám neznáte odpověď, ale je mi potěšením informovat vás, že já, student prvního ročníku, vím, že jde o velmi silný uspávací prostředek, který způsobí, že vypadáte jako mrtvý.“

„Samozřejmě, že to vím, Pottere!“ vyštěkl Snape.

„Jsem si jistý, že ano,“ pronesl Harry pochybovačně.

„Dobrá, každému se patrně někdy poštěstí. U vás jde zřejmě o velmi častý jev, Pottere…“ zamumlal Snape roztržitě.

Harry vytřeštil oči: „Pane? Opravdu jste právě srovnal správnou odpověď na otázku z lektvarů s tím, jak se mě Voldemort pokusil brutálně zavraždit poté, co zabil oba moje rodiče?“

Snape pokračoval, nyní již nahlas: „Kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?“

„Ve skříni s přísadami?“ navrhl Harry.

Snapeovi se zablesklo v očích: „Pottere!“

„Co? Snad jste ode mě opravdu neočekával, že odejdu, abych našel kozu a vytáhl jí bezoár ze žaludku… nebo snad ano?“ Harry se poněkud vyděsil; neměl žádné pochybnosti o tom, že Snape by to klidně očekávat mohl. Zvlášť jestli ho bude nadále provokovat.

„Jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?“ vypálil Snape další otázku.

„To od vás není vůbec hezké, že se mě snažíte takto napálit, pane,“ ohradil se Harry. „A já vím velmi dobře, že jde o stejné rostliny. I když, proč jsou pojmenovány dvěma různými názvy, vlastně třemi, když počítám i oměj, vážně nechápu.“

„Považuji vaše znalosti za dostatečné, Pottere,“ pronesl Snape s nechutí, přičemž absolutně ignoroval fakt, že u prváků by se nemělo předpokládat, že si na první školní den nabiflují všechny svoje učebnice.

Ačkoliv, co se týče první otázky… když se Harry snažil o to, aby mu Ginny odpustila, že ji po Brumbálově pohřbu opustil, rozhodl se poslat jí květinovou zprávu. A tak narazil na knihu viktoriánské květomluvy. Jestli si dobře vzpomínal, asfodel je druh lilie, jejíž význam zní: ‚Můj žal a lítost tě budou provázet až do smrti‘ a pelyněk znamená ‚nedostatek‘ a také symbolizuje hořký zármutek. Když to dal dohromady, vyšlo mu: ‚Hořce lituji Lilyiny smrti.‘ Nuže, dozajista tenkrát neměl možnost to pochopit (a ani si nemohl být jistý, jestli mu chtěl Snape sdělit právě tohle), ale přišlo mu to jako příliš velká náhoda, že si ze všech přísad, na které se mohl zeptat, vybral právě tyto.

„Děkuji,“ zašeptal Harry.

Snape jen odměřeně přikývl. „Co se děje? Proč si to všechno nezapisujete?“

Harry už byl ve dvojici s Ronem, když si povšiml, že Neville trochu pobledl.

„Hej, Neville? Proč nepracuješ s Hermionou? Koneckonců přečetla učebnici několikrát, takže to nejspíš nezvrtá,“ navrhl Harry.

Hermiona se nad tím pousmála a zasedla s Nevillem ke stejnému stolu.

A Harry se nemýlil; Hermiona věděla, co dělá, a Neville se protentokrát dokázal vyvarovat veškerých explozí. Harry se pro jistotu, ale spíš ze zvyku, chránil Protegem. Teď, když už ochrany před všemožnými nehodami znal, proč toho nevyužít?

 

Poznámka: Já osobně jsem Snapeovou fanynkou. Naproti tomu Harry ne. Snažím se, aby ho Harry považoval za ‚dobrého hocha‘, aniž by ho nutně musel mít rád, i když oceňuje vše, co pro něj dělá. Dává to smysl?


Kapitola 4.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/4/

Rating: 9+



Překlad: Ani, Iveta, Martik

(jestli jsem na někoho zapomněla, přihlaste se)

 

Poznámka: Harry vám může připadat až příliš lhostejný k tomu, co by si lidé mohli myslet o tom, že ve svých třiadvaceti předstírá, že je mu jedenáct. Jenže tady se nikomu nepodaří vydedukovat, že je Harry z budoucnosti, takže si budou nanejvýš myslet, že je předčasně vyspělý. A ne, nemyslím si, že by se Harry obtěžoval někomu se s tím svěřit, upřímně, k čemu by to bylo? A kdyby to udělal, Hermiona a Brumbál by ho akorát peskovali, aby se choval zodpovědněji, když ve skutečnosti není dítě. No a copak by to potom byla nějaká zábava?

 

Prohlášení: Stále nevlastním Harryho Pottera.

 

 

Kapitola 4.

Ráno před první hodinou létání Harryho trápila lehká nervozita. Jasně, ne že by neuměl létat, právě naopak. Ale naposledy to bylo dost… hektické. Chtěl se dostat do famfrpálového týmu, ale nehodlal nečinně přihlížet a čekat, až si Neville zase zlomí zápěstí. Sice mu nezůstaly žádné trvalé následky, ale dokonale ho to znemožnilo. Harry by si stěží obhájil, kdyby dovolil, aby se ta příhoda opakovala – jen kvůli tomu, aby nemusel celý rok čekat, až se dostane do famfrpálového týmu.

A taky tady byla ta záležitost s Draco Malfoyem. Posledně ukradl Nevillova Pamatováčka a následný souboj Harrymu vynesl místo v týmu. Harry ani v nejmenším nepochyboval, že Malfoy udělá stejnou pitomost. Teď jen musí onen chytačský kousek zopakovat bez vší té doprovodné nenávisti. Možná k ničemu z toho vůbec nedojde, možná Neville ani nespadne z koštěte. Ale kdyby, jak by tomu měl Harry předejít? Nejrozumnější, co mohl udělat, bylo seslat polštářové kouzlo. Vrtalo mu hlavou, proč je madame Hoochová nepoužila už napoprvé. Nevillův pád ji přece nemohl tak vyděsit. Jakkoliv nemožný se Neville zpětně zdál, určitě nebyl jediný, kdo někdy spadl z koštěte.

Možná byla moták; když o tom přemýšlel, nikdy ji vlastně neviděl kouzlit. I když na tom nezáleželo, protože jeho (na rozdíl od kohokoliv jiného v kouzelnickém světě) upřímně vůbec nezajímalo, jestli je někdo třeba napůl domácí skřítek. A ne, nepoužil domácího skřítka jako příklad kvůli předpojatosti. Šlo jen o jednoduchý úsudek o okolnostech, jež by vyústily ve zplození potomka domácím skřítkem a člověkem.

Z myšlenek ho vytrhl Dracův příchod. Neville právě dostal svého Pamatováčka a Draco mu ho, stejně jako předtím, vytrhl z ruky. Harry nikdy nepovažoval Pamatováčka za příliš užitečného, navzdory tomu, co mu tvrdili ostatní. Koneckonců, jaký  mělo smysl vědět, že jste něco zapomněli, když vám ta podělaná koule nikdy neřekla, co to bylo? A ostatně, copak si můžete v každém okamžiku pamatovat úplně všechno? Asi plnily podobný účel jako mudlovské prsteny nálady. I když ty pokládal za ještě zbytečnější, protože obvykle poznáte, jak se cítíte, a nepotřebujete nevkusnou cetku, aby vám to řekla.

Ron byl vmžiku na nohou, dychtivý zahájit bitku.

„Ale no tak, sedni si, Rone. Na rvačku je moc brzy,“ zanaříkal Harry. „Podívej, vždyť jsme se ještě ani nenasnídali.“

„Ale… ale Malfoy!“ protestoval Ron.

„Pořád tu někde bude, pokud se fakt musíš zapojit do toho malicherného mezikolejního hašteření,“ ujistil ho Harry.

Rona trochu rozzlobila pohrdavá zmínka o jeho zjevném rodinném sporu s Malfoyovými, ale udělal, jak Harry žádal. Harry se na okamžik zamyslel nad tím, proč kouzelnický svět stále tolik lpí na sporech klíčících z krevní msty. Vždyť většina mudlovských společností (a bezpochyby všechny západoevropské) překonala generace trvající zášť, jejíž smysl nikdo neznal a která neskončila, dokud se před několika staletími osoby z obou rodin buď nesezdaly, nebo nezavraždily.

„Díky,“ prohodil Harry k Ronovi. „Tak co tu vlastně děláš?“ zeptal se Draca. „Nevillův Pamatováček se blýskal tak, žes prostě nemohl odolat?“

„No, původně jsem si přišel dobírat tady Wízlíka, jak mu mete jeho koště,“ informoval ho Draco.

Harry si odfrkl nad skrytým dvojsmyslem, který unikl každému kromě Hermiony. Nesouhlasně se na Harryho zahleděla a zamumlala: „Kluci.“

Draco loupl okem po Harrym a pokračoval. „Ale pak jsem uviděl tohle. Všichni ví, že jenom břídilové potřebují Pamatováčky. Vyšly z módy už tak před dvaceti lety.“ Očividně Draco nechápal kouzlo retra. Ale to vlastně asi ani Augusta Longbottomová. Jenom byla stará a myslela si, že žáby jsou pořád v kurzu.

„Tak proč ses rozhodl, že ho musíš za každou cenu okamžitě mít, a ani ses Nevilla nezeptal?“ uhodil Harry hřebíček na hlavičku.

„Já…“ Draco se nejistě zarazil. Vůbec netušil, jak na to má odpovědět.

„Ty, Draco, nejsi kleptoman?“ zeptal se ho vážně Harry.

„Co to sakra je?“ Draco vycítil náznak urážky.

„Osoba, jež je nucena krást bez adekvátně vysvětlitelné příčiny,“ odpověděl Harry, který si vzpomněl na Hermionina slova. Řekla to tehdy nějak podobně. Rozhodně to znamenalo hodně krást. Ve skutečnosti měl Harry velmi opodstatněný důvod myslet si, že Voldemort byl kleptomanem. A Brumbál taky. Těch předmětů, co zatajil před Harrym, protože nebyl ‚dostatečně zralý‘ na věci, které jeho otec vlastnil od dětství až do Voldemortovy porážky.

„Ne!“ trval na svém Draco.

„Tak to určitě nebudeš mít problém mu ho vrátit,“ usmál se na něj zářivě Harry.

Fajn,“ zabrblal Malfoy podrážděně, položil kouli zpět a vrátil se ke svému stolu.

Harry vzhlédl a spatřil profesorku McGonagallovou, která na něho uznale hleděla od učitelského stolu. Panebože, jestli nebude opatrnější, mohli by ho ještě udělat pitomým prefektem. A přestože ho tenkrát naštvalo, že se prefektem stal Ron, brzy si uvědomil, jak příjemné je nemuset zůstávat vzhůru kvůli pravidelným obchůzkám pro případ, že by se nějaký student rozhodl pro procházku při měsíčku. Vážně, mysleli byste si, že Bradavice mají lepší bezpečnostní systém, ale neeeeeeeeeeee. To není dost ‚tradiční‘. A tradicí se v kouzelnickém světě, jak Harry pochopil, nazývalo vše, co bylo beznadějně zastaralé. A také tento ‚pojem‘ sloužil jako výmluva pro všechno, co se dělá odnepaměti a nikomu se s tím nechce přestávat.

„Proč se s ním bavíš?“ zeptala se ho Hermiona, když obrátil pozornost zpátky ke stolu.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry. „Vždyť zatím nic doopravdy neprovedl.“ A to už tu jsme týden a půl, dodal v duchu.

„No, to ne,“ ustoupila Hermiona, „ale nevypadá jako obzvlášť příjemný člověk.“

Harry pokrčil rameny. „Nepříjemní lidé taky potřebují kamarády,“ upozornil.

„Takže to děláš z lítosti?“

„Nene,“ potřásl Harry hlavou, „můžu být na někoho milý, protože ho lituju, ale nebudu se s ním kvůli tomu chtít spřátelit.“ Ve skutečnosti nebylo jasné, zda jeho námaha přinese nějaké ovoce – když si tak vzal třeba Snapea… Harry toho muže nezměrně litoval, ani si neuměl představit, že by si Ginny vzala třeba Draca Malfoye (jako v příběhu o Romeovi a Julii) a on pak řekl Brumbálovi něco, co by mohlo zlikvidovat Voldemorta a skončilo to Ginnyinou smrtí. A kdyby ještě k tomu měla dítě (s recesivními geny pro zrzavost a dominantními pro tmavé oči), které by vypadalo jako Malfoy s Ginnyinýma očima, a on je musel šest let učit… pravděpodobně by se také navzájem nenáviděli, obzvlášť, když by po všechna předcházející léta žil se sžíravou vinou za její smrt. (A navíc Harry slyšel, že Draco plánuje svého prvorozeného pojmenovat Scorpius. Vážně, používal ten chlap vůbec někdy mozek?)

Stejně, Snape by sotva ocenil jakoukoliv snahu z jeho strany. Spíš by si myslel, že se k němu chová blahosklonně. Tak proč si neužít trochu té nevraživosti, dokud trvá? Pro jistotu si zapamatovat: kdyby Brumbál, navzdory všemu, přikázal Snapeovi, aby mu vypomohl při jeho sebevraždě, řekne Řádu, že to udělal nějaký Smrtijed, a pak o tom odmítne mluvit kvůli prodělanému ‚šoku‘.

„Takže o co tedy jde?“ dorážela Hermiona.

„Prostě si jenom myslím, že život bude snazší, když budu udržovat svůj seznam nepřátel co nejkratší. Jsem si docela jistý, že Malfoy by mi mohl ztěžovat život v Bradavicích, a vím, že podporuje názory Smrtijedů. Ale je mu jedenáct. Doopravdy tomu nerozumí. Krom toho, vždycky jsem chtěl mít někoho, s kým bych mohl přátelsky soupeřit a kdo by dokázal být zajímavým rivalem,“ vysvětlil Harry.

„Takže sis ho doopravdy neoblíbil?“

„Ne, ale víš co, jsme tady týden a půl. Pořádně ho neznám.“ A to byla pravda. Neznal ho ani po dvanácti letech.

„Tak dobře. A co jsi myslel tím, že podporuje Smrtijedy? Jako i Voldemorta?“ ptala se Hermiona. Harryho trochu překvapilo, že použila Raddleovu přezdívku a ne ministerský eufemismus, ale zase, vstoupila do kouzelnického světa teprve před dvěma týdny. Nejspíš si ten návyk ještě nevytvořila. A dokud do toho bude mít Harry co mluvit, ani si ho nevytvoří.

„Dracův otec je Smrtijed,“ pronesl Harry tiše. „A jeho matka podporuje čistokrevnou ideologii, ale nechce, aby byl Draco součástí toho všeho.“

„Tak jak to, že pan Malfoy není ve vězení, když je Smrtijed?“ zeptala se Hermiona.

„Zmínil jsem se, že nemocnice u svatého Munga získala před Luciusovým procesem velkou dotaci na výstavbu dětského oddělení?“ optal se Harry nevinně.

„Úplatky?“ vyhrkla Hermiona zděšeně.

„Zvykej si na to,“ doporučil jí Harry.

„A co přesně je čistokrevná ideologie? Jistě že jsem o tom četla v souvislosti s válkou, ale je to tam jen zmiňované a předpokládá se, že tomu každý rozumí,“ vyptávala se.

Harry si povzdechl a prohrábl si vlasy. Jak to nejlépe vysvětlit? „Zjistíš, že takzvaná krevní čistota, jako mnoho věcí v kouzelnickém světě, naprosto nedává smysl. Kouzelníci to tak samozřejmě nevidí a dál se toho drží jako evangelia. Je to prostě doktrína, která tvrdí, že jen ten, kdo je čistokrevný, může být pravým kouzelníkem. Všichni ostatní jsou v podstatě podřadní. Nejsou schopni pro tuhle teorii udat jiný logický důvod než ten, že mudlorození žijí prvních jedenáct let svého života v úplně odlišných podmínkách. Je to jako říkat, že někdo, kdo nevyrostl v Británii, je méněcenný, protože nerozumí britskému způsobu myšlení.“

„Co přesně znamená čistokrevný? Rozumím tomu, že musí být ‚potomkem čarodějů‘, ale jak hluboko to sahá?“ zeptala se Hermiona.

Harry se zazubil: „V podstatě to znamená, že musíš mít čtyři kouzelnické prarodiče. Moji prarodiče z matčiny strany byli mudlové, takže já jsem poloviční krve. Kdybych měl děti, teoreticky by mohly být čistokrevné, přestože měly mudlorozenou babičku. Samozřejmě, pro čistokrevné fanatiky by to bylo nepřijatelné. Spousta lidí to bere stylem ‚pokud víš, že jsi spřízněný s mudly, nejsi čistokrevný‘.“

„A jak se jim podaří zabránit sňatkům s mudly nebo s kouzelníky poloviční krve?“ nadhodila Hermiona. „Vždyť čistokrevných rodin nemůže být tolik, ne?“

„Není,“ Harry se ušklíbl. „Ve skutečnosti to vypadá, že vymírají.“

„Tak jak…“ zamyslela se Hermiona.

„Hádej.“

„Ne, neříkej mi, že…“ Hermionin hlas se vytratil a lehce zezelenala. „Víš, mám vlastní filozofii o manželství – když víš, že jsi s někým příbuzný, nerandíš s ním.“

„Stejně jako já,“ souhlasil Harry a v duchu si poznamenal, aby se vyvaroval bližšího zkoumání svého a Ginnyina rodokmenu.

ooOOoo

Harry vzhlédl právě včas, aby viděl, jak se Nevillovo koště vzneslo. Stoupal dost rychle a Harry napjatě čekal, až spadne. Když se tak stalo, rychle mlčky seslal polštářové kouzlo. Ozval se hlasitý úder, jak Neville narazil do země, ale vypadal, že se mu nic nestalo. Zkuste to ovšem vysvětlit madame Hoochové, která trvala na tom, že ho vezme na ošetřovnu.

„Žádný z vás se ani nehne, než toho chlapce odvedu na ošetřovnu! Necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál. Tak pojď, drahoušku,“ a odvedla Nevilla zpět do budovy.

„Ale no tak,“ divil se Harry, že tomu naposledy uvěřil, „to nejhorší, co se může stát, je, že nám dají trest.“

Jakmile se madame Hoochová vzdálila z doslechu, Malfoy se nahlas rozchechtal.
„Viděli jste, jak se ten nekňuba tvářil?“

„Zavři zobák, Malfoyi,“ vyjela na něj Parvati.

„Ale, tak ty se budeš Longbottoma zastávat?“ řekla Pansy. „V životě bych si nemyslela, že zrovna tobě se zamlouvají malí tlustí ufňukánkové, Parvati.“

„Buďme spravedliví, ne že by fňukal,“ podotkl Harry. „Myslím, že se mu ani nic nestalo.“

„Jak by mohl být v pořádku? Vždyť spadl z třiceti stop,“ připomněla mu Levandule.

„Pravda,“ přikývl Harry. „Ale mám dojem, že už nějaké zkušenosti s pády z výšek má. A bez zranění.“

„Podívejte se!“ vykřikl náhle Malfoy, vyrazil vpřed a chňapl po Nevillově Pamatováčku. „To je přece ten nesmysl, co Longbottomovi poslala jeho bábina.“

„Vážně,“ pronesl Harry znepokojeně. „Co je to mezi tebou a tou věcí? Jestli ji tak hrozně chceš, tvůj otec ti určitě jednu koupí.“

Malfoy zrudl: „Já nic takového nechci!“

„To určitě…“ zamumlal Harry. „Spíš to vypadá, že se snažíš ukradnout Nevillův Pamatováček, protože mu závidíš, že sám nemáš svoji kouzelnickou obdobu prstenu nálady.“

Konec Harryho projevu Draca zmátl, ale rychle se sebral. „Nesmysl. Jen si myslím, že je to urážka všech opravdových kouzelníků, když někdo z tak starého rodu spoléhá na tohle.“

„Ehm, pardon, že se vměšuju,“ ozvala se Hermiona, „ale co myslíš tím ‚starým rodem‘? Nejsou všechny rody stejně staré?“

„No, ano,“ připustil Draco neochotně, „ale já měl na mysli starý čistokrevný kouzelnický rod.“

„Jen se ujišťuji.“

„Takže, jakým způsobem se přesně snažíš Nevilla vyléčit z jeho závislosti na tomhle Pamatováčku – kterážto závislost není opodstatněná vzhledem k tomu, že ho dostal teprve ráno?“ zeptal se Harry.

„Destrukcí,“ odpověděl Draco pohotově.

„Je trochu smutné, že se mu snažíš pomoci tak šáhlým způsobem,“ podotknul Harry. „Nemůžu tě přinutit, abys ho neničil, ale mohli bychom se vsadit, kdo ho dostane.“

„Jaká sázka?“ zeptal se Malfoy zaujatě.

„Souboj chytačů,“ vysvětlil Harry. „Někdo Pamatováčka vyhodí do vzduchu a ten z nás, který ho chytí, vyhraje a může si s ním dělat, co chce.“

„A když ho nechytí nikdo?“ zeptal se Malfoy.

Harry pokrčil rameny. „Rozbije se?“

„Bezva,“ souhlasil Draco. „A kdo bude rozhodčí? Potřebujeme někoho nestranného.“

„Co třeba… Theodor Nott,“ navrhl Harry. „Ty bys nevěřil nikomu z Nebelvíru a já vím, že Nott neposlouchá tvoje příkazy. No, myslím, že nikoho jiného natolik nestranného nenajdeme.“

„Souhlasím, Nott je dobrá volba. Co říkáš?“ otočil se Draco na Theodora Notta.

Nott vypadal trochu naštvaně, že ho do toho zatáhli. Přesto stroze přikývl a popadl Pamatováčka. Jakmile se všichni tři ocitli ve vzduchu, Nott zvolal: „Připravit, pozor, teď,“ a pustil Nevillův dárek.

Harry a Draco, oba na mizerných košťatech, letěli bok po boku, aby ho chytili dříve než ten druhý. Draco ani tak nechtěl chytit Pamatováčka, jako zabránit v tom Harrymu. Jeho hrdost z něj vymáčkla to nejlepší. Nakonec, půl stopy od země, sevřel Harry Pamatováčka v ruce. O vteřinu později se i s Dracem skutáleli do trávy.

„Hezký let,“ pochválil ho Harry. Věděl, že prohra před všemi spolužáky Dracovi natolik zkazí náladu, že natruc řekne nebo udělá nějakou pitomost.

„Díky,“ odvětil Draco zdráhavě. „Tvůj taky.“

HARRY POTTERE A DRACO MALFOYI!“ zakřičela profesorka McGonagallová.

Malfoy zezelenal, jak na ně profesorka přeměňování začala ječet.

„Nedělej si starosti, přinejhorším dostaneme trest a ztratíme pár bodů,“ uklidňoval ho Harry. „U Merlinových vytahaných spoďárů, třeba se nám dostane nějakého uznání za naše úžasné letecké dovednosti.“

To Draca hned lépe naladilo.

„– jak jste se opovážili – vždyť jste si mohli srazit vaz –“

„No, pokud mě to na místě nezabije, madame Pomfreyová to určitě dokáže spravit lusknutím prstů,“ pronesl Harry vesele. „Ačkoliv je hezké vědět, že se staráte.“

„Pottere, Malfoyi, pojďte se mnou,“ nařídila jim McGonagallová.

Nejprve je vedla do sklepení, kde měl Snape hodinu lektvarů s šestým ročníkem. Proti veškerému očekávání se zmijozelský kapitán Marcus Flint (jenž, pokud se Harry hrozitánsky nemýlil, skončil tak, že musel opakovat sedmý ročník) zdál dostatečně schopným, aby se mohl účastnit přípravy na OVCE z lektvarů.

„Severusi, na slovíčko.“

Snape a McGonagallová odešli do jeho pracovny, aby si mohli nerušeně promluvit.

„Můj otec mě zabije,“ posteskl Draco.

„Kdybys byl v průšvihu, neobtěžovala by se Snapeovou přítomností,“ podotknul Harry.

„Tak o čem s ním může mluvit?“ dožadoval se Draco.

„Nemám ponětí. Jak to vypadá se zmijozelským chytačem?“

„Ten minulý absolvoval loni a nového ještě nenašli a… Nemyslíš, že…“ Dracův hlas s rostoucí nadějí slábl.

Harry pokrčil rameny: „Nikdy nevíš. Ve skutečnosti jsem si skoro jistý, že se mě McGonagallová chystá oslovit. Zaslechl jsem, že nebelvírský tým neměl slušného chytače od té doby, co Ronův bratr Charlie odešel.“

„Ale prváci nemají dovoleno mít vlastní košťata.“

„A přesto sis jedno přivezl,“ podotkl Harry.

„I tak, to pravidlo nás z famfrpálu už předem vylučuje,“ vydechl Draco zklamaně.

„Za normálních okolností ano, ale já jsem zatracený Harry Potter, takže se mi, samozřejmě, chystají udělit výjimku.“

„A co já?“ zeptal se Draco.

„Budou tě muset nechat taky hrát, aby to nevypadalo, že mi nadržují,“ vysvětlil Harry.

Chvíli poté Snape a McGonagallová vyšli z kabinetu a zavolali si Flinta na chodbu.

„Pane Flinte, pan Malfoy se zhostí postu chytače,“ oznámil mu bez okolků Snape.

Harry směrem k Dracovi pozvedl obočí – vidíš – a Draco jen nadšeně přikývl.

A tentokrát si ani nemusel umetat cestičku úplatky.

S tím Harry a McGonagallová odešli najít Wooda.


Kapitola 5.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/5/

Rating: 9+



Překlad abecedně: IssHartley, Iveta, martik

Prohlášení: Nevlastním svět Harryho Pottera.

Poznámka: Jelikož postrádám širší rodinu, bratranci ‚z x-tého kolena‘ jsou pro mě prostě bratranci (ti nejbližší). Vím, že od jisté vzdálenosti v rodové linii ani příbuzní nejste, ale pořád jste rodina a chtít být s někým takovým mi prostě hlava nebere. Chápu, že někteří lidé to berou jinak, ale můj osobní názor je – když víš, že jsi s někým příbuzný, nerandíš s ním. Protože v mém případě ti nejvzdálenější jsou bratranci z druhého kolene.

 

Kapitola 5.

 

Ta noc proběhla v naprostém klidu. Draco se mermomocí nesnažil o Harryho vyloučení a Harry neviděl žádný důvod k tomu, aby se potuloval po hradě a snažil se zjistit to, co už o kameni mudrců dávno věděl. Pochopitelně, za této situace bude možná mnohem obtížnější vysvětlit Ronovi a Hermioně, proč je nezbytné, aby šel do chodby ve třetím patře, když je Brumbál varoval před velice bolestivou smrtí, která je tam může potkat. A pořád si nebyl jistý, jestli je do toho má zatahovat. Posledně neměl jinou možnost, protože by se bez nich nedokázal dostat dovnitř, a jeho přátelé už beztak v té době věděli všechno o Voldemortovi i kameni. Tentokrát mu ale přišlo totálně nezodpovědné, aby s sebou vzal dvě jedenáctileté děti, když už byl v podstatě dospělý. A vzhledem k tomu, že Quirrellovy šance na získání kamene ze zrcadla byly absolutně nulové, proč by se měl vůbec namáhat tam chodit? Jenže pokud tam nepůjde, nezůstane Quirrell na pozici učitele i příští rok? No, i když… každičký učitel, i ten posedlý, by byl lepší než to Lockhartovic nabubřelé pako. Ale držet si Voldemorta v Bradavicích a nechat jeho viteál pobíhat okolo a útočit na lidi nejspíš nebyl ten nejlepší nápad. Hm. Bude to muset ještě promyslet.

Jeho dumání přerušil přílet ranní pošty. Konkrétně dva balíky ve tvaru košťat, z nichž každý musela nést šestice sov. Jedno koště přistálo před Harrym na nebelvírském stole a to druhé patřilo Dracovi obklopenému Zmijozely. Harry mávl koštětem směrem k Malfoyovi a napodobil gesto na nás, které mu chlapec opětoval.

Harry rychle proletěl očima přiložený dopis. „Ještěže mě profesorka McGonagallová varovala, abych ten balík podobný koštěti neotvíral u stolu. Koneckonců něco, co má přesný tvar koštěte, může obsahovat spoustu jiných věcí,“ zamumlal Harry sarkasticky. „Copak si myslí, že jsem úplný pitomec? Nebo, a to spíš, že všichni okolo?“

Ron nahlédl do dopisu, aby zjistil, o čem mluví. „Nimbus Dva tisíce!“ zasténal Ron. „Tak na ten jsem si ještě ani nesáhnul.“

Fajn, aspoň vím, co mu dám k Vánocům, ušklíbl se Harry. Na okamžik se zamyslel, proč ho to nenapadlo už tenkrát. Prváci sice nemohli mít v Bradavicích vlastní košťata, ale ve skutečnosti se tím nikdo neřídil. A jestli si Ron, jako obvykle, hodlal stěžovat, že není případem pro charitu, Harry mohl prostě poukázat na Weasleyovic svetr, který, jak doufal, dostane i teď. Molly mu ho přece poslala, protože jí Ron řekl, že on žádné dárky neočekává, a jestli tohle nebyla charita, tak co tedy? Ne že by si stěžoval; v dětství by udělal pro kapku ‚charity‘ cokoliv, obzvlášť v době, kdy bydlel u Dursleyových.

Po snídani Harry zamířil do společenské místnosti, zatímco Ron raději zůstal pozadu a konfrontoval Malfoye ohledně jeho nestydatého protěžování (což znamenalo, že Ron si přál, aby i jemu škola koupila vlastní koště). Tam na něj čekala Hermiona a zahnala ho do kouta. „Takže podle tebe je to odměna za to, že přestupuješ školní řád?“

„Ne, podle mě je to odměna za to, že jsem absurdně skvělý ve famfrpálu.“ Harry se odmlčel. „A protože moji rodiče byli brutálně zavražděni.“

„Mluvíš o tom až příliš,“ poznamenala Hermiona.

Harry se zazubil. „Jo, jako všichni kolem. Jen s nimi držím krok.“

„Vážně nemůžu uvěřit, že jsi riskoval život a oni tě ještě odměnili!“

Harry vážně přikývl. „Já vím. Chci říct, sice by mě za něco takového nikdy nevyloučili, ale přinejmenším jsem měl přijít o body a vyfasovat školní trest. Je mi jasné, že to, co jsem udělal, byl čirý hazard. Ale ty zase pochop, že Draco, navzdory své neschopnosti správně chytit koště, ví, co dělá. Nejspíš jsem přírodní úkaz, když jsem to zvládl bez jakékoliv předchozí zkušenosti, ale kdybych se zranil, byla by to má vlastní chyba a já bych vzal veškerou zodpovědnost na sebe. Nějak ale nechápu, proč ti na tom tolik záleží.“

„Proč?! Protože ses mohl vážně zranit! Jaký jiný důvod asi potřebuji?“ otázala se ho Hermiona.

Harry se rozesmál. „Hermiono, tohle je kouzelnická škola a ne zrovna bezpečná. Lidé se tu těžce zraní každou chvíli. Hrůzu nahánějící nehody jsou tady na denním pořádku, na to si prostě musíš zvyknout, a já si myslím, že to moc dobře víš. Takže jaký je skutečný důvod?“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že to má co dělat s naším porušením pravidel, která ty považuješ za posvátná,“ spřádal Harry svou teorii.

Hermiona zrudla. „To nedělám! Ta pravidla nás mají chránit, a proto bychom je měli dodržovat a ne se ještě chlubit jejich ignorováním!“

„To je pravda,“ uznal Harry. „Někdy, možná většinou. Ale nehodlám se řídit těmi nesmyslnými. Když budu mít pocit, že něco bylo vytvořeno k mé ochraně, pak ano, existuje šance, že je dodržovat budu. Ale nic neslibuju. A nebudu úmyslně ohrožovat jiné spolužáky. Občas můžu udělat něco podobně hloupého. Nejspíš bych neměl, ale opakuji, je mi jedenáct.“ V podstatě. „Dopřej mi trochu volnosti.“

„To bych nejspíš snad mohla… jestli na sebe vážně budeš opatrnější,“ souhlasila Hermiona.

„Takže jsme zase přátelé?“

„P-přátelé?“ zopakovala Hermiona zmateně.

„Paráda,“ usmál se Harry a předstíral, že si neuvědomil, proč ji jeho použití slova ‚přátelé‘ tolik vzalo (magické dovednosti a inteligence z ní vždy dělaly něco jako vyvrhela a on pro to jednoduše musel mít pochopení) a odešel do ložnice.

A opravdu bylo tak divné, že opětovný pohled na jeho koště mu připadal jako shledání s dávno zemřelým přítelem?

ooOOoo

Ráno o Halloweenu dostal Harry nečekaný dopis. No, tak dobře, dopis byl nečekaný, protože Harry poštu nikdy nedostával, ale pohled na písmo byl přímo šokující.

Sirius.

Harry dopis rychle otevřel, protože doslova umíral zvědavostí, jak se u Merlinovy hole podařilo Siriusovi poslat mu z Azkabanu sovu. Ledaže… ale to ne. Neudělal přece nic drastického, jako že by se třeba nechal zařadit do Zmijozelu, nic, co by mohlo pomoci Siriusovi uprchnout. Tak jak se mohla časová linie o tolik posunout?

 

Drahý Harry,

uvědomuji si, že jsi o mně nejspíš nikdy neslyšel. Nebo v to alespoň doufám. Pokud ano, dokážu si všechny ty odpornosti představit, ale stejně by ses o tom brzy dozvěděl. Většina z toho je jen snůška odporných, nechutných lží. Povšimni si, že jsem použil slovo ‚většina‘, protože musíš mít na paměti, že jsem kdysi byl nedospělý idiot. Až na tebe přijde puberta, pochopíš to.

Každopádně jsem si říkal, že bys rád věděl, že ve skutečnosti nejsem masový vrah a ani jsem nikdy nebyl přívržencem Voldemorta. Jo, a jsem tvůj kmotr. Překvápko!

Ještě si dovolím doufat, že můj letošní útěk nezapříčiní, že budeš vystaven hrůze z mozkomorů,

 

Sirius Black

Nezapomenutelný bývalý mukl.

 

Harry si odfrkl. Typické.

„No do háje zelenýho zarostlýho!“

Siriusův útěk zjevně znovu rozmázl Denní věštec. Harry se naklonil k Percymu. „Hele, až s tím budeš hotový, mohl bych si to vypůjčit?“

„Jasně, Harry,“ odpověděl Percy a o dvacet minut později mu podal noviny.

„Díky,“ ozval se Harry nepřítomně. Siriusův příběh otiskli na titulní straně a autorem nebyl nikdo jiný než Rita Holoubková. Takže by to mělo stát za to.

 

Black uprchl z Azkabanu

 

od Rity Holoubkové

 

Sirius Black je mezi širokou veřejností znám jako nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v Azkabanu. Stále však nikdo nezodpověděl otázku, proč tomu tak vlastně je. Ano, Black zabil třináct lidí jedinou kletbou. Na druhou stranu, dvanáct z nich byli mudlové, takže by to zvládl kterýkoliv natvrdlý kouzelník levou rukou a k tomu se zavřenýma očima. No a ten třináctý právě takovým natvrdlým kouzelníkem byl.

Odhalení Blackovy oddanosti Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nesmírně šokovalo mnoho lidí a existuje pro to velmi jednoduché vysvětlení. Black zcela jistě nebyl členem jedné z neprominentnějších rodin spojených s černou magií a ani se ve svých šestnácti letech nezapletl do pokusu o vraždu.

Navzdory sporné povaze Blackovy hanebné pověsti (uvážíme-li, že Azkaban také obývá Blackova sestřenice Belatrix Lestrangeová, mimo jiné usvědčená z umučení bystrozorů Franka a Alice Longbottomových k šílenství, kterážto zlikvidovala osmnáct z dvou tuctů bystrozorů při pokusu o její zatčení, tu stále zůstávají tři fakta. Lidé jsou z Blacka k smrti vyděšení. Nikomu se nikdy nepodařilo utéct z Azkabanu. Black z Azkabanu uprchl.

I přes známou pověst o azkabanské neproniknutelnosti, možná by nebylo od věci mít po ruce nouzový plán. Naše dotazy odmítl ministr kouzel Popletal komentovat. Pouze stále opakoval svoje tvrzení: „Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli, a apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid.“ Po mírném nátlaku Popletal připustil, že ještě nemají vypracovaný plán, ale vzhledem k tomu, že Black uprchl teprve před několika hodinami, plán se zcela jistě již brzy objeví.

Týdny před Blackovým útěkem strážci slýchali, jak křičí ze spaní ‚ten umaštěnec‘ a ‚musím se vrátit na Mallorcu.‘ Kdo je ten záhadný ‚umaštěnec‘ a opravdu je Black na cestě do Španělska? To ukáže jen čas.

 

Harry si odfrkl. Rita Holoubková vždycky uměla pobavit. Když se mu zrovna nesnažila zničit život. Přesto si přál, aby jí neuklouzla ta informace o Nevillových rodičích. Musí si promluvit s Dracem a zkusit ho přesvědčit, aby i ostatní prváci nechali Nevilla na pokoji. Starší ročníky byly obvykle příliš zaneprázdněné trýzněním svých vrstevníků, takže s nimi se Neville tolik potýkat nemusel. Ale vážně, co za jedenáctileté děcko by se posmívalo jinému jen proto, že jeho rodiče byli mučeni tak dlouho, až z toho zešíleli (zvlášť když byli ti posměváčci příbuzní pachatelů)?

Harry dorazil na kouzelné formule naprosto spokojený. Draco, stále šokovaný a nadšený, že se stal (spolu s Harrym) nejmladším chytačem za posledních sto let, cítil k Harrymu nesmírnou vděčnost, a tak souhlasil, že nebude zmiňovat Nevillovy rodiče a zabrání v tom i ostatním. Ve skutečnosti zašel tak daleko, že Harryho varoval, aby neudělal nějakou hloupost, například nešel Blackovi po krku, protože se jedná o plně kvalifikovaného čaroděje a psychotického vraha k tomu. Což bylo na hony vzdáleno jeho: „Já bych se na tvém místě pomstil,“ které si Harry vyslechl minule.

Studenty zcela vytěžovala šeptanda o Siriusovi, a když se přiblížil Harry, vrhali po něm zvědavé pohledy. Jasně si uvědomovali pevné přátelství mezi Siriusem a Harryho otcem. Harry se na chvíli zamyslel, proč nikdo nezmínil to, jak Sirius zradil Harryho rodiče a zavedl do jejich úkrytu Voldemorta. Pak si ale uvědomil, že to zřejmě nevešlo ve všeobecnou známost, ba co víc, v podstatě se nejednalo ani o zločin. Uvědomoval si, že to bylo mravně zavrženíhodné, ale prakticky jste nemohli prokázat, kdo byl pod Fideliovým zaklínadlem či Strážcem tajemství. Vedle toho, Harry mohl s jistotou předpokládat, že na většinu Strážců tajemství se dalo spolehnout více než na Červíčka, a tak jediným způsobem, jak by mohli zradit, bylo mučení. A prásknout někoho, když jste mučeni, za to si trest prostě nezasloužíte.

Když začala hodina, Harry se ani neobtěžoval trénováním Wingardium Leviosa, které už znal, a místo toho dělil svoji pozornost mezi pomáhání Seamusovi a sledování Rona a Hermiony. Takže když Hermiona dostala body za dokonalé levitování pírka a Ron začal supět, Harry rychle odčaroval svoje pírko jeho směrem a začal ho lechtat.

Netřeba dodávat, že to Rona velice podráždilo a dal to Harrymu na konci hodiny jasně najevo. „Proč jsi mě, pro všechno na světě, mučil tou pitomostí?“

„Protože jsem se nudil a bavilo mě to,“ odpověděl mu Harry.

„A navíc jsi to zvládl tak rychle! Jako Hermiona. Ale ty jsi aspoň neměl potřebu omlátit mi to o hlavu. Vůbec se nedivím, že ji nikdo nemůže vystát. Ta holka je namouduši děsná!“

Harry zaúpěl. Panebože, Ron byl v tomhle věku vážně nesnesitelný. „Jsi jen uražený, že opravila tvou výslovnost. Ale sám víš nejlíp, že kdyby to neudělala, do konce hodiny bys to kouzlo nezvládl.“

„Nejspíš ne…“ připustil Ron zdráhavě.

„A rád bych tady uplatnil stejná pravidla, která jsem kvůli Hermioně předložil Dracovi. Konkrétně: žádné pomlouvání mých přátel přede mnou. Taky bych nenechal Draca něco takového říct, kdybys nebyl u toho, aby ses mohl sám bránit. Jasné?“ zeptal se Harry vážně.

„Dobře…“ povzdechl si Ron.

Harry se ohlédl na Hermionu a viděl, že má slzy na krajíčku. „Děkuji,“ naznačila bezhlasně.

Harry se jen pousmál.

ooOOoo

Při halloweenské slavnosti jedl Harry co nejrychleji, aby potom mohl v klidu čekat na trollí útok. Věděl sice, že v hostině budou pokračovat později na koleji, ale to nebylo to samé.

Vskutku, dvacet minut po začátku hostiny přesprintoval profesor Quirrell Velkou síň a ztěžka ze sebe vypravil: „Je tam troll – dole ve sklepení – myslím, že byste to měl vědět.“

Hm, tak za prvé, jaký měl důvod, že se neúčastnil slavnostní večeře? Všichni ostatní tu byli. A vůbec, jak by vysvětlil svou přítomnost ve sklepeních? To nechal dveře jen tak otevřené a doufal, že troll zabloudí dovnitř? Nikdy žádného v Zapovězeném lese neviděl. Neexistovalo jediné logické vysvětlení, jak by k takové ‚nehodě‘ mohlo dojít. To se ti fakt povedlo, Quirrelle.

„Prefektové!“ zahřměl Brumbál. „Každý odvedete svoji kolej okamžitě do ložnic!“

Kdyby si Harry nebyl jistý, že troll není tak docela ve sklepeních, poukázal by na to, že zmijozelské ložnice se právě v inkriminovaném sklepení nacházejí. Jenže jak vysvětlit, že to ví…

„Takže,“ začal Harry zvesela. „Dostal jsem chuť na kapku dobrodružství, a tak se vydám po trollí stopě. Kdo jde se mnou?“

Všechen Nebelvír pohlédl na toho šílence ve svých řadách.

„My jdem,“ pronesl jeden z Weasleyovic dvojky.

Percy vypadal zděšeně. „Frede!“

„Předpokládám, že budu muset jít, abych se přesvědčila, že se nenecháš zabít,“ povzdechla si Hermiona. „A jen pro pořádek, tohle se rozhodně počítá mezi ohrožování ostatních.“

„Jestli jde ona, tak já taky,“ ozval se Ron, dychtivý ukázat, že je právě tak dobrý přítel jako Hermiona.

Neville, jenž byl ochoten kvůli článku zmiňujícím jeho rodiče čelit čemukoliv, na potvrzení své účasti přikývl.

Percy se toužebně ohlédl po profesorském stole; učitelé se už vypravili do sklepení. Otočil se k jednomu ze zbylých nebelvírských prefektů a udělil mu pokyny, aby dostal do bezpečí ostatní Nebelvíry. Poslední slova pronášel v běhu ve snaze dohonit své bratry a jejich kamarády.

Harry mezitím rychle opustil Velkou síň se zbytkem party v patách. Brzy dorazil k dívčím záchodům (a dbal na to, aby nenarazil na Snapea a tím mu nezabránil v pronásledování Quirrella, který se bude snažit dostat přes Chloupka) a zastavil se přede dveřmi. „Výborně, zdá se, že můj čich na trolly funguje na jedničku,“ rozzářil se, když zevnitř zaslechl zmíněného tvora.

Weasleyovi, Neville a Hermiona nevypadali zdaleka tak nadšeně.

„Jseš si JISTÝ, že je to dobrý nápad, Harry?“ zeptal se Ron, jehož obličej barvou připomínal fotbalový pažit.

„Samozřejmě,“ přikývl Harry. „Vždyť jsme jen skupinka školou povinných dětí, která se právě hodlá postavit dospělému trollovi. Co by se mohlo pokazit?“ A dřív než dostali příležitost odpovědět, zamířil Harry do umývárny. „Navrhuji, abychom použili řezací kletbu,“ prohodil Harry ke svým následovníkům. „Kromě Rona a Nevilla, vy dva sešlete Wingardium leviosa na jeho kyj a majznete ho s ním po hlavě.“

„Myslíš, že to zvládnu?“ zeptal se Ron.

„Jasně,“ zazubil se Harry a vrhl na trolla Sectumsempru. Silná trollí kůže zabránila, aby kouzlo způsobilo tolik škody, jako kdyby šlo o člověka, ale i tak mu rozřízla ruku. Dvojčata, Percy a Hermiona následovali jeho příkladu, což trolla spolehlivě rozptýlilo. A Ronovi a Nevillovi to poskytlo potřebnou chvilku, aby do vzduchu vznesli jeho kyj. Další odvedení jeho pozornosti a kyj se ocitl nad trollí hlavou a hop s ním dolů.

„Páni…“ vydechl George. „Jen tak dál -“

„- a mohli bychom skutečně -“

„- připustit, že jsme příbuzní.“

Dokonce i Percy byl ohromen. „Skvělá práce, Rone.“

Ronovi zrůžověly uši a vypadal velmi spokojeně.

„Pěkné, Neville,“ pochválil ho Harry.

Vtom se odněkud ozvalo bouchnutí dveří a hlasité kroky, a všichni vzhlédli. Okamžik na to se do místnosti vřítila profesorka McGonagallová, následovaná Snapem a Quirrellem. Ten na trolla jen krátce pohlédl, chabě něco zakňoural, spěšně se posadil a držel se za srdce. Harry nad hereckým výkonem profesora obrany protočil očima.

Snape se sklonil, aby zkontroloval trolla, a profesorka McGonagallová je probodávala pohledem. Vypadala mnohem naštvaněji, než když přistihla Harryho a Draca při jejich vzdušné honičce.

„Co vás to pro všecko na světě napadlo?“ zeptala se profesorka McGonagallová s mrazivým vztekem v hlase. „Máte štěstí, že vás nezabil.“

„Hned jak jste odešli, rozhodl jsem se, že se po tom trollovi mrknu. Byl jsem… rozrušený z toho, že se Sirius dostal ven z vězení.“ Hlavně z toho, že nechápal, proč se to stalo tak brzo, ale copak někdo řekl, že má být konkrétní. „Neville na tom byl stejně kvůli tomu, co se psalo o Belatrix, ale nic by neudělal, kdybych nešel já. Nechtěl mě nechat jít samotného a ostatní šli se mnou, aby mě zachránili před jistou smrtí. Percy se mě snažil odradit, ale když jsem stejně odešel, neměl moc na výběr a musel jít za mnou a přenechat zbytek Nebelvírů jinému prefektovi.“ Harry si uvědomoval, že kapičku přehání, ale nechtěl ostatní dostat do problémů.

„Budiž – v tom případě…“ řekla profesorka McGonagallová a upřeně hleděla na ty tři. „Pottere, jak jste mohl být tak pošetilý a myslet si, že sám zmůžete horského trolla?“

Harry pokrčil rameny. „Neuvažoval jsem nad tím tolik jako o tom, jak se jeden z otcových nejbližších přátel mohl stát Voldemortovým přívržencem a masovým vrahem.“

McGonagallová odvrátila pohled. Bezpochyby myslela na to, že tento takzvaný přítel (i když ve skutečnosti šlo o Petra a ne Siriuse) byl také Strážcem tajemství Harryho rodiny.

„Pottere, za tohle přijde Nebelvír o pět bodů. Rozumím vaší frustraci, ale neměl byste se vystavovat takovýmto nesmyslným rizikům! Co se týče ostatních, každý z vás získává pro Nebelvír pět bodů. Pokud se vám opravdu nic nestalo, uděláte nejlíp, když se vrátíte do nebelvírské věže. Studenti končí slavnost ve svých kolejích.“

Pospíšili si z koupelny a vydali se k věži.

„Uvědomuješ si, že jsi naprostý šílenec, že ano, Harry?“ zeptala se ho Hermiona. „A že jsme měli mimořádné štěstí a za normálních okolností bychom teď byli mrtví?“

Harry mávl rukou. „Tss, získal jsem pro nás pětadvacet bodů, tak proč si stěžuješ?“

„Máš pravdu,“ přitakal Ron Hermioně. „Je to cvok.“

Harry se usmál. Nic nestmelí přátelství lépe než drobný život ohrožující incident. Ostatní si spěchali pro talíře a Harry se k nim zrovna chtěl připojit, když mu to došlo. Najednou pochopil, co se stalo, proč se věci změnily.

Sirius také propadl Závojem.


Kapitola 6.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/6/

Rating: 9+



Překlad: Ulita

Beta abecedně: arabeska, Gabux, Lupina

Prohlášení: Harry Potter mi stále nepatří.

Poznámka: Jasně, přeskakuju docela značné časové úseky, ale upřímně, děje se to i v původní knize. Jinak by se ten rok neúnosně vlekl.

 

Kapitola 6.

 

Jakkoliv Harry toužil přijít na způsob, jak se spojit se Siriusem (koneckonců ho neviděl osm let a nebude před ním muset předstírat, že si jsou skoro cizí, jako to musel dělat před ostatními, které znovu potkal), uvědomoval si, že to není možné. Prozatím. Brumbál by mu nepochybně kontroloval poštu, jakmile by se dozvěděl o Siriusově útěku. Ne že chtěl slídit nebo něco takového, ale aby udržel Harryho v bezpečí před tím, co považoval za hrozbu. A u Dursleyových, kde neměl neustále za zadkem dohled, by tohle kontrolování bylo ještě horší. Ne, Harry musí počkat, dokud se mu Sirius neozve sám. Sirius se neměl jak dozvědět, že Harry už ví, jak to ve skutečnosti bylo s Pettigrewem, mudly a výměnou Strážce tajemství, což znamenalo problém. A také se přinejmenším letos bude muset na léto vrátit k Dursleyovým, protože vážně neměl kam jít, když paní Weasleyová trpěla tím nešťastným zvykem brát Brumbálovo slovo jako zákon.

Ze spousty důvodů se nemohl jen tak vydat na lov Pettigrewa, v neposlední řadě i proto, že se nikdy nenamáhal naučit kouzlo k odhalení zvěromága. Také by jako prvák skutečně neměl vědět, co to zvěromág vůbec je. Zatím se ani nestýkal s žádným z otcových přátel, takže se neměl od koho dozvědět, že se Petr mění v krysu, natož konkrétně v Prašivku. Kdyby to zvíře ukázal dospělým, nevěřili by mu. Prašivka by pak nejspíš v obavě z odhalení utekl k jiné kouzelnické rodině. Ať už se tím bude soužit sebevíc, musí počkat, dokud se mu Sirius neozve znovu.

Nedlouho po té příhodě o Halloweenu (kterážto jen přilákala ještě více pozornosti, ale jako vedlejší efekt přesvědčila Freda a George, že Percy nakonec není ztracený případ, když se na jejich eskapádě podílel) čekal Harryho jeho první famfrpálový zápas.  Nebyl nervózní jako Draco Malfoy. Ten, ač na jedenáctiletého kluka celkem talentovaný (a ten nejlepší, co Zmijozel nabízel), se s ním nemohl měřit. Vždyť Harry dokázal přehrát i Ginny, a to byla profesionální hráčkou famfrpálu. Kéž by se také byl přidal do některého z týmů. Místo toho se stal rovnou bystrozorem. Jenže když Voldemort padl, cítil morální povinnost pomoct s chytáním jeho stoupenců. Možná tentokrát, jestli se mu podaří ukončit válku rychleji, nebo (pokud bude dostatečně chytrý a padne mu do klína pytel štěstí) zabrání tomu, aby Voldemort v prvé řadě vůbec povstal, mohl by si zahrát tolik profesionálního famfrpálu, kolik jen bude chtít. A pak po třicítce (nebo tak nějak) odejde do famfrpálového důchodu a stane se bystrozorem. I když, jak o tom tak přemýšlel, stát se bystrozorem a vlastnit při tom jednu z nejmocnějších hůlek, která má navíc sklon přitahovat smrtelná nebezpečí, nebude asi nejlepší nápad. 

Hra začala celkem nevinně. Draco a Harry bezcílně létali a pátrali po zlatonce. Harry doufal, že se mu ji podaří chytit dřív, než Quirrella napadne zaklít mu koště. Osud však nesouhlasil. Ve vteřině, kdy konečně spatřil zlatonku, do něj Flint narazil a jedno z dvojčat poslalo na Draca potlouk. V tom zmatku zlatonka samozřejmě zmizela.

K Harryho rozhořčení sebou jeho koště po chvíli začalo škubat. Harry zasténal. Na tohle už zapomněl. Pokud teď něco rychle neudělá, Ron a Hermiona si vyvodí, že za to může Snape, a Harry se vážně nechtěl potýkat s precedentem, že všechno, co se zvrtne, budou všichni házet na hlavu Snapeovi. Nemluvě o tom, že ho nechce začít bránit dřív, než už nebude zbytí. Skutečně svého profesora lektvarů neměl rád a říkat o něm cokoliv pěkného mu způsobovalo nevolnost. A možná to od něj znělo malicherně, ale Snape byl v tomto ještě horší.

Nejlepší by bylo začít s protikletbou a doufat, že jeho a Snapeovo společné úsilí postačí na to, aby se koště uklidnilo. Škoda, že se na tento typ kouzel rozhodl zaměřit až později, takže ještě nevěděl jak na ně. Mohl zariskovat a počkat, zda se Snapeovi podaří Quirrella zastavit, ale nejasně si vzpomínal, jak se Quirrell zmiňoval o pouhých vteřinách, které Harryho dělily od pádu z koštěte, kdyby jej Hermiona nepovalila. A když na to přijde, proč pro všechno na světě se Quirrell pokoušel zabít ho na veřejnosti, a ještě tak očividně nenáhodným způsobem? Blbec.

No, jestliže nepřicházela v úvahu ani jedna možnost, mohl by zkusit něco nekonvenčního. Dole pod sebou zahlédl zlatonku. Poletovala vlevo od něj, ale mířila jeho směrem. Kdyby se to správně načasovalo…

Harry se vztyčil a seskočil z koštěte. Celý stadion zalapal po dechu, protože bylo jasné, že to Harry udělal záměrně. Jak padal vzduchem, doufal, že se dostane ke zlatonce dřív, než ho něco zpomalí (podobně jak to udělal Brumbál v zápase proti Mrzimoru ve třetím ročníku, když na hřiště vpadli mozkomorové). To ho přivedlo k dalšímu důvodu, proč je Quirrrell blbec – určitě by ho nenechali zabít se pádem. Vážně, proč se s tím prokletím vůbec obtěžoval?

A vskutku, začal zpomalovat. Ne! Byl tak blízko! Harry se zoufale přetočil, aby padal rychleji. Kousek, ještě kousek… Teď! Harryho ruka vystřelila a sevřela zlatonku. Zachytil výraz Snapea, který jen protočil očima nad tím, že se Harry stará víc o vítězství než o bezpečný dopad. Zřejmě ho jako jediného napadlo Harryho pád vůbec zpomalit, za což by mu měl být asi vděčný. Rozhodně udělá všechno, co bude moct, aby Snape přežil Voldemortův druhý vzestup a nestal se jedním z nejnenáviděnějších kouzelníků v Británii. (Nebo aspoň ne víc nenáviděnější, než už je mezi těmi, kteří neumí… ocenit… jeho jedinečný styl výuky. To tu vážně nemají nějaký seminář, který by museli navštěvovat všichni případní zájemci o učitelství, nebo tak něco?)

Harry dopadl zlehka na nohy, což ho překvapilo. Tak nějak předpokládal, že ho Snape pustí, až bude blíž k zemi a pomine riziko těžkého poranění. Pak si vzpomněl, že Snape je v létání docela špatný a tudíž, zatímco Harry přistál na zadku jen jednou nebo dvakrát, měl plno špatných zkušeností s tvrdým dopadem.

Harry triumfálně zdvihl zlatonku. V tu chvíli jej obklopil zbytek týmu.

„Dobrá hra,“ podařilo se mu říct Dracovi, zatímco jej Ron, Hermiona a (překvapivě) Neville táhli do Hagridovy hájenky. „Fakt jsem měl štěstí, že se zlatonka ocitla zrovna na dráze mého pádu, co?“

„Mohl za to Snape,“ vysvětloval Ron. „Hermiona a já jsme ho viděli! Ani na chvíli z tebe nespustil oči a šeptem přitom zaklínal tvoje koště.“

„Hlouposti,“ řekl Hagrid. „Proč by Snape měl něco takovýho dělat?“

„Nedělá přesně tohle, kdykoliv máme lektvary?“ zeptal se Neville.

Harry se zasmál. „Jo, no, ale tam ho trochu provokuju… Dobrá, tak hodně,“ dodal po Hermionině pohledu. „Ale nesnaží se mě kvůli tomu zabít a rozhodně není natolik pitomý, aby to zkoušel před celou školu. Kdyby chtěl, v klidu by mě otrávil.“

„Ale Harry, přece poznám, když se někdo pokouší někoho uřknout. Přečetla jsem o tom všecko! Nesmíš přitom z toho druhého ani na chvilku spustit oči, a Snape ani jednou nezamrkal, já jsem ho viděla!“ pokračovala naléhavě Hermiona.

„Jak už poukázal Neville, tak jestli sis nevšimla, Snape na mě zírá pokaždé, kdykoliv se ukážu v dohledu. Spíš se mi snažil zabránit v pádu. Chci říct, to, že není právě dobrým učitelem, neznamená, že se snaží svoje studenty povraždit. Kromě toho to on mě ve vzduchu zpomaloval, když jsem seskočil. Jen díky němu jsem si nic nezlomil.“

„Tak fajn, to beru,“ zkřížila Hermiona paže. „Když to nebyl Snape, kdo ti teda uřknul koště?“

„Quirrell.“

„Cože?“ vytřeštila oči Hermiona.

„Tak to je eště míň pravděpodobný, než ten nápad se Snapem,“ dodal nápomocně Hagrid.

A Ron na Harryho jenom zíral.

To Neville se dobral k otázce: „Proč si to myslíš? Vždyť profesor Snape je mnohem děsivější a zlověstnější než profesor Quirrell.“

„No právě,“ přitakal Harry. „Kdyby dával svou zkaženost prvákům tak okatě najevo, Brumbál by si pravděpodobně všiml.“ Harry se odmlčel. Brumbál měl tendenci sklouzávat k optimismu až na úroveň pošetilosti. „Přinejmenším by si všimla profesorka McGonagallová.“

„Ale neměl by Quirellovi důvěřovat, když je to taky učitel?“ zeptala se Hermiona.

Harry zavrtěl hlavou. „To ne, Quirrell je tu prvním rokem. Navíc jsem mluvil s některými staršími studenty, a prý je na postu učitele obrany nějaká kletba.“

Hermiona nevypadala přesvědčeně. „Kletba na pracovní pozici?“

Harry pokrčil rameny. „Jak jinak chceš vysvětlit, že už čtyřicet let na tomhle místě nikdo nevydržel déle než rok?“ Když na to Hermiona nenašla odpověď, Harry pokračoval: „A Snape to být stejně nemůže, protože to není jeho turban, ze kterého mě bolí jizva.“

Hermiona jen protočila oči. Harry by řekl, že ve stylu ‚Ty vole, už zase?‘

„Vždyť Snape ani turban nenosí,” zapojil se zmateně Ron.

„Přesně. Quirrell ho ale má a já se naučil nevěřit lidem v turbanech.“

„Kolik lidí v turbanu už jsi potkal, Harry?“ opáčila Hermiona.

„Hm, jen tohohle,“ připustil Harry. „Ale ten se mě právě pokusil zabít! A abych ti, Neville, odpověděl. Všichni už pochopili, že Snape mého otce skutečně s gustem nenáviděl, a o mně si myslí, že jsem Jamesovou reinkarnací. Matku ale nezmínil ani jednou. Uráží mě úplně vším možným, ale nikdy ne skrz ni, což je docela zvláštní. Nenapadá tě něco, Hagride?“

Hagrid, který vypadal znepokojeněji, než když se probírala představa Harryho vraždy některým z bradavických učitelů zaměstnaných Brumbálem, okamžitě vypálil: „Šak jó, vždyť byli velký přátelé, jakože tvoje mamka a Snape. Teda až do tý hádky v šesťáku.“

„Tak proč si na tebe zasednul?“ zeptal se znovu Neville.

„Vypadám přece jak táta, ne? Až na máminy oči. Copak sis nevšimnul, že do očí se mi nikdy nedívá? Kromě toho,“ ušklíbl se Harry, „taky mu nezůstávám nic dlužný.“

ooOOoo

Jednou po lektvarech se Ron, Hermiona a Neville na cestě do Velké síně potkali s Hagridem. (Neville se teď s nimi potloukal neustále, což Harrymu zvyklému na trojici připadalo zvláštní. Neměl by si začít zvykat, že se stal součástí čtyřčlenné party? Ani Ginny se nepodařilo mezi ně tři pořádně proniknout, co spolu začali chodit. Pravda, ta se o to pokoušela až od jejich šestého ročníku a ne hned v prvním.)

„Ahoj, Hagride, chceš, abychom ti nějak pomohli?“ zeptal se Ron ze zdvořilosti, protože sám nevěděl, jak by měl přispět.

„Ne, Rone, todle zvládnu sám, děkuju,“ odpověděl Hagrid a narážel na to samé.

„Uhnuli byste laskavě z cesty?“ protáhl za nimi Malfoy studeným hlasem. „Zkoušíš si přivydělat, Weasleyi? Nejspíš by ses taky rád stal hajným, až jednou v Bradavicích skončíš, viď – ta Hagridova bouda ti musí připadat jako palác proti tomu, nač jste u vás doma zvyklí.“

Harryho pohled se střetl s Nevillovým a oba popadli Rona, který se chystal vrhnout na Draca.

„Ty, poslyš, odkud vůbec víš, jak vypadá Ronův dům?“ zeptal se Harry. „Ty ho šmíruješ, nebo co?“

To Draca vyvedlo z míry. „Cože? Jasně že ne!“

„Já ti nevím, docela to tak znělo. Nemyslíš, Rone?“ snažil se Harry zatáhnout Rona do slovní místo do skutečné přestřelky.

„Taky se mi zdálo,“ souhlasil Ron, který se sice pořád snažil vytrhnout, ale začínal se uklidňovat.

„Navíc jsme už absolvovali jeden rozhovor o tom, že ne všichni můžou být vlastníky honosného sídla, ne?“ optal se Harry. „Upřímně jsem doufal, že potomci starobylých čistokrevných rodin budou oplývat lepší dlouhodobou pamětí.“

„To si pamatuju,“ souhlasil Neville, jehož krátkodobá paměť se výrazně zlepšila od doby, kdy přestal pociťovat tlak svých příbuzných, kteří to s ním sice mysleli dobře, ale úsudek měli zcela pomýlený (a to se Harry ještě dost krotil, vzhledem k tomu, kolik nereálných očekávání na Nevilla naložili). Nyní ho už netížila představa, že není hoden svých rodičů, navíc si našel přátele, kteří ho s nimi nesrovnávali. Pořád se nicméně bál profesora Snapea, který se právě objevil za Malfoyem.

„Co se tu děje?“ zeptal se medovým hlasem a oči upíral na vzpouzejícího se Rona.

„Vůbec nic,“ odpověděl Harry rozzářeně. „Jen přátelský rozhovor, zda náš původ ovlivňuje i naši paměť.“

„Jak mi tedy vysvětlíte chování pana Weasleyho?“

„No, Ron se jako čistokrevný cítí být uražen,“ vysvětloval Harry.

„Proč tedy není pan Longbottom rovněž uražen?“ otázal se Snape.

Harry pohlédl na Nevilla.

„Asi je to tím,“ přemýšlel rychle Neville, „že jsem dřív měl problém s pamětí.“ Odmlčel se. „Nebo ještě mám.“

Snape se podíval na Malfoye, který zůstával ticho a nechtěl přiznat, že to on začal s navážením. „Teď už jděte po svých, všichni, jak tu jste,“ vyřešil situaci Snape.

„Já ho snad zabiju,“ oznámil jim Ron.

„Udělej to ale, až provede něco, za co si to zaslouží,“ doporučila mu Hermiona, která věděla, že nemá cenu s ním v tomto stavu o čemkoliv diskutovat. „A mimochodem, vymyslel jsi to skvěle, Neville.“

„Díky,“ začervenal se.

ooOOoo

Když přišlo vánoční ráno, Harry před sebou spatřil větší hromadu dárků, než očekával. Samozřejmě, že byla menší než ta, kterou si v posledních letech zvykl vídat, ale rozhodně předčila tu, kterou obdržel ve svém prvním prváku.

„Šťastné Vánoce,“ řekl Ron rozespale, zatímco klopýtl o svou hromadu.

„Tobě taky,“ řekl Harry a zvedl první dárek.

Jak se tím probíral, vyklubala se z toho pěkná nadílka. Dostal dřevěnou flétnu od Hagrida, padesátipenci od tety Petunie (kterou dal Ronovi), výhružky smrtí od strýce Vernona (bezpochyby ještě důsledek rozlučkové rozpravy na nádraží), od Molly weasleyovský svetr a domácí fondán, čokoládové žabky od Hermiony, otcův neviditelný plášť od Brumbála, ‚101 lumpáren‘ od dvojčat, sadu na údržbu košťat od Draca a fotku mamky s tátou (spolu s Frankem a Alicí) od Nevilla. Harryho potěšil obzvlášť poslední dárek. Ano, tohle byl rozhodně lepší úlovek než minule.

Harry vzhlédl, když zaslechl Ronovo zalapání po dechu. „Harry… je to to, co si myslím?“

„Záleží na tom,“ zazubil se Harry, „co si myslíš, že to je.“

„Přece Nimbus 2000,“ vydechl Ron. „Ale… ale Harry, já ani nemám…“

„Tím se netrap,“ řekl mu Harry. „Tvoje mamka mi upletla svetr, protože mí příbuzní by se s něčím podobným neobtěžovali, a já jsem ti dal koště, abys měl výhodu při hře s dvojčaty, ta jsou vážně dobrá.“

Ron se zdál být rozpolcen mezi přijetím koštěte a dalším utápěním se v myšlenkách o charitě. Nakonec zvítězila jeho touha vlastnit alespoň jednou v životě špičkové koště. „Díky,“ špitl potichu.

„Ale no tak, k čemu by byli přátelé?“

Pak se dveře do ložnice rozlétly a dovnitř vtrhli Fred a George.

„Veselé Vánoce!“

„Dík za tu knížku, jak se stát zvěromágem!“

„Většina lidí nám dává jen knihy s legráckama…“

„…ty jsou super…“

„…ale nemůžeš je plně využít…“

„…protože ty nejlepší šprýmy musí být jen ty vlastní.“

Harry se pousmál. „Moc to neuspěchejte a buďte opatrní. Uvidíme, jestli to zvládnete, než dokončíte školu.“

„To se vsaď,“ domluvili se.

Kromě Rona a dvojčat obstaral Harry dárky i pro ostatní. Tlusté vlněné ponožky dal Brumbálovi (samozřejmě anonymně), knihu o bylinkářství Nevillovi, vlasovou kosmetiku Dracovi (bylo jasné, že Draco už teď věnuje svým vlasům péči, přesto si moc přál vidět jeho výraz, až bude dárek rozbalovat), ‚Dějiny bradavické školy‘ Hermioně (aby se už po nich nemusela obhlížet v knihovně), srpec Dursleyům na oplátku za padesátipenci a ‚Obludné obludárium‘ Hagridovi (však už věděl, že on tuhle knížku ocení).

„Co je to tady za kravál?“ strčil do dveří hlavu Percy.

Jeho bratři, kteří byli vtaženi do diskuse o svetrech, vzhlédli.

„P jako prefekt! No tak, Percy, vezmi si ho taky, my už je všichni máme na sobě, dokonce i Harry jeden dostal,“ odpověděl mu Fred.

„Hádám, že neslyšela, jak to s tím trollem bylo doopravdy, co?“ dodal George.

„Já – ne-chci –“ zahuhňal ještě Percy, jak mu dvojčata násilím natáhla svetr přes hlavu.

„A dneska taky nebudeš sedět s ostatními prefekty,“ řekl George. „Vánoce patří rodině.“

A s tím se všech pět vydalo na vánoční hostinu. Zvláštní, nezdálo se, že by s nimi Percy trávil čas neochotně. Alespoň ne v té míře, o jaké je chtěl přesvědčit.


Kapitola 7.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/7/

Rating: 9+



Překlad abecedně: Iveta, Martik, Sally

Beta: arabeska

Prohlášení: Stále nevlastním Harryho Pottera.

 

Poznámka: Jo, vyhledala jsem si to a Ron nedal Harrymu vánoční dárek. Chtěla jsem ponechat dárky od všech, kteří Harryho posledně obdarovali, a asi jsem předpokládala, že Ron mu jeden poslal. Ale neposlal a to je trochu divné. Jistě, můžete počítat Weasleyovský svetr, ale vypadalo to, že od své mamky nečekal, že Harrymu něco pošle, takže si nemyslím, že se to počítá.

Další poznámka: Jsem si jistá, že všichni považují Harryho za docela zvláštního, ale nemají s čím jeho chování porovnat, takže ví jen to, že takovýto byl pořád. Příběh bude ještě víc AU, protože zahrnuje Tonksovou o rok mladší než v kánonu.

 

Kapitola 7.

Mnoho lidí sice na svátky nezůstalo, ale bylo jich rozhodně víc než v Harryho druhém ročníku. Rozhodl se posadit vedle pěkné blondýnky, tak z šestého nebo sedmého ročníku.

„Ahoj,“ pozdravil Harry. „Nebude ti vadit, když si sedneme vedle tebe?“

„Nazdárek, Harry,“ pozdravila. „Ne, nebude.“

Harry ztuhl. Vůbec si nebyla podobná, ale její hlas zněl tak důvěrně známě, a navíc použila svůj charakteristický pozdrav. „Tonksová?“ zeptal se váhavě.

Naklonila k němu hlavu: „Známe se?“

„To zrovna ne,“ připustil Harry. „Ale rozhodl jsem se zajímat o rodinné příslušníky mého kmotra, hned jak utekl z Azkabanu.“

„Rodinné příslušníky?“ zeptal se Fred, ale nespustil zrak z Tonksové.

„Kmotra?“ Tonksová zase nespouštěla zrak z Harryho.

Harry přikývl. „Jo, můj kmotr není nikdo jiný než Sirius Black. Jsi jeho sestřenice, že?“

„Mamka je,“ vyjasnila Tonksová. „Proto jsem tady. Vzhledem k počtu azkabanských vězňů, se kterými jsem příbuzná, přišla mamka s jistou taktikou. Pokaždé, když se nějaký můj smrtijedský příbuzný dostane z Azkabanu, musím zůstat v Bradavicích, a tedy v bezpečí. Nemusím snad dodávat, že letos je to premiéra.“

„Ty jsi příbuzná se Siriusem Blackem?“ zvolal otřesený Ron.

Tonksová si ho kriticky přeměřila. „A ty jsi Weasley, že?“ Po Ronově přikývnutí pokračovala: „Jsi s ním taky spřízněný, jen vzdáleněji.“

Ronovi se udělalo nevolno.

„Samozřejmě, že se Siriusem nejsi tak blízký příbuzný jako s Dracem,“ přisadil si Harry s úšklebkem.

Ron zaúpěl.

„Co všechno o mně víš?“ Harryho zajímalo, co se o něm vykládá v ostatních kolejích tentokrát.

Tonksová si odfrkla. „Prosím tě, tebe znají všichni.“

„Ale co se o mně povídá?“ přitlačil Harry.

„Říká se, že si přeješ zemřít,“ zareagovala Tonksová vesele. „Je pravda, že ses vydal za dospělým horským trollem jen proto, že ses nudil?“

„Tak nějak,“ zrozpačitěl Harry. „Ale kdyby se někdo ptal, tak jsem byl rozrušený ze Siriusova útěku a nemyslelo mi to jasně.“

„Osobně myslím, že jsi mešuge,“ nadhodila Tonksová.

Harry přikývl. „To je dost možné. Jen to neříkej Věštci. Všechno mi tu vždycky klapne, můžu si říkat a dělat co chci, protože všichni zbožšťují moje čelo, a nerad bych to nějak ohrozil.“

„Slibuju,“ odvětila Tonksová rozesmátě.

„Ty jsi v sedmém ročníku?“ vyzvídal Percy.

„Jo,“ potvrdila Tonsková. „V Mrzimoru.“

„Tak to mi můžeš povědět všechno o NKÚ!“ zvolal Percy nadšeně.

„A je to tu zas,“ povzdechl si Fred.

„Dojde k tomu pokaždé, když mluví s někým, kdo už je má,“ svěřil se George.

„Ten týden NKÚ byl nejhorším týdnem v mém životě,“ prohlásila Tonksová.

Dvojčata si vyměnila pohledy.

„Víš, opravdu by se nám šikla jakákoliv pomoc…“ nakousnul George.

Tonksová zaúpěla.

ooOOoo

„Ta holka je divná,“ poznamenal Ron, když se večer vraceli do společenské místnosti.

„Jo, to je,“ přitakal Harry. „Ale líbí se mi.“

„Mně taky. Byla to ta nejpřínosnější hostina, jakou jsem kdy zažil,“ šťastně vydechl Percy.

„Vypadala, že vážně lituje, že nám dovolila si přisednout,“ poznamenal Harry.

„Proč?“ nechápal Percy.

Někteří lidé si během Vánoc neužívají diskuze o zkouškách, které dělali před rokem a půl, Percy,“ informoval jej Fred.

„Vždyť jste mi ji dovolili zpovídat jenom dvacet minut,“ zaprotestoval Percy.

„Protože se chystala vraždit a my chtěli být velkorysí,“ vysvětlil George.

Co? Já -“ začal Percy.

Ron poklepal Harrymu na rameno. „Hele, mohli bychom si na chvilku promluvit?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry překvapeně a zamířil s ním napřed do chlapeckých ložnic. Tři starší Weasleyovy ponechal debatě o užitečnosti probírání již proběhnuvších zkoušek.

Ron zíral do země a očividně se cítil extrémně nepříjemně. „Poslyš, já vím, že jsi musel za můj dárek utratit jmění, a vím, že já jsem ti nic nedal. Omlouvám se za to a cítím se kvůli tomu opravdu mizerně, ale prostě… nemám peníze. Vím, že nejsi bohatý floutek jako Malfoy a ti ostatní, ale je jasné, že ty je máš. Nemohl jsem si dovolit něco ti koupit, mamka ti vyrobila svetr a fondán, poslala ti je a, no… co bych asi já mohl dát někomu jako ty?“

Chudák Ron. Harry ho nechtěl schválně připravit o sebevědomí, jen už zkrátka otupěl vůči přemrštěnému množství štěstí a slávy, kterým oplýval. Už dávno si na ně zvykl a také si zvykl, že se i pro Rona stalo rutinou. Není divu, že to tohoto Rona ohromilo.

Harry položil svému nejlepšímu příteli ruku na rameno. „Rone, podívej se na mě.“ Ron to neochotně udělal. „Tys mi nabídl své přátelství, když jsem neměl nikoho. Jediná osoba, kterou jsem znal, byl Hagrid, a i když na mě byl milý, vystupoval jako zástupce školy a znal moje rodiče. Ty jsi milý být nemusel, a i když to chvilku trvalo, jsi jeden z mála lidí, kteří vidí i za mou jizvu, a nemáš ponětí, jak moc to pro mě znamená.“

„No, já nevím. Byl jsi sebejistý od chvíle, kdy jsme se potkali,“ odporoval Ron.

Dobře, v podstatě měl pravdu, ale to jen kvůli té první Ronově a Hermionině interakci. „Rone, viděl jsi, co mi poslali moji příbuzní. Peníze na malou sladkost a spoustu výhrůžek. Než jsem potkal tebe, neměl jsem nikoho a to je důležitější než jakékoli koště.“

„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se Ron s nadějí.

„Samozřejmě,“ usmál se Harry. „Ale budu čekat něco k narozeninám. Třicátého prvního července, zapiš si to.“

Ron se zasmál a zamířili zpátky dolů na partičku kouzelnických šachů.

ooOOoo

„Hej, Rone,“ zatřásl jím Harry brzy ráno. Příliš brzy, ve skutečnosti se to jen stěží dalo nazvat ránem.

„Stepující pavouci!“ zaječel Ron, když vyletěl z postele a srazil Harryho k zemi. „Co? Ty nejsi stepující pavouk.“

„Ne, to teda nejsem,“ procedil mezi zuby Harry.

„A co děláš na zemi?“

„Ále nic… jen jsem chtěl vědět, jestli nechceš vyzkoušet můj neviditelný plášť. Mohli bychom jít hledat kouzelné zrcadlo.“

„Není většina zrcadel kouzelných?“ zeptal se Ron pochybovačně.

„Tohle ti ukáže, po čem doopravdy toužíš. A bez přednášky o tvém vzhledu,“ vysvětlil Harry.

„Tak jo, proč ne,“ souhlasil Ron a cestou ke dveřím si protíral oči. Naneštěstí špatně odhadl vzdálenost ke schodům a skutálel se z nich. A naštěstí se ložnice prvních ročníků nacházely v nejnižší části schodiště.

„Dávej pozor,“ zavolal na něj, ač pozdě, Harry. Rychle popadl neviditelný plášť a spěchal za ním.

„Co to bylo?“

„Znělo to jako výstřel z děla.“

Na scéně se objevila Weasleyovic dvojčata.

„Aha, to je jenom Ron.“

„Co tady, pánové, pohledáváte?“

„Profesor Brumbál mi konečně vrátil tátův neviditelný plášť. Z nějakého nepochopitelného důvodu ucítil před deseti lety – nebo tak nějak – potřebu si ho vypůjčit. S Ronem jsme se rozhodli, že půjdeme najít jedno super zrcadlo, které si tady někde Brumbál schovává,“ vysvětloval Harry. „Jdete taky?“

Dvojčata na něho nevěřícně zírala.

„Musíš se…“

„…vůbec ptát?“

Hm, od té doby, co je dokázal rozlišit, předváděla dvojčata celou tuhle dvojřeč před Harrym jen zřídka. Samozřejmě nepovažoval za nutné zmiňovat, že je pozná jen díky tomu, že na ně pokaždé, když vstoupí do místnosti, sešle identifikační kouzlo. Ti dva byli proklatě stejní a užívali si, jak ostatní matou, takže tím vlastně jen nastolil férové podmínky.

„Co to má znamenat?“ scházel ze schodů Percy. „Už je dávno po večerce, a i když ta se v podstatě na společenskou místnost nevztahuje, stejně už máte několik hodin spát. Že se nechystáte někam vyplížit? Že ne?“ vyptával se podezřívavě.

„Ovšem že ne,“ ujišťoval ho Fred.

Z Percyho stále čišely pochybnosti.

„To Harry. Nás jen pozval,“ George se zářivě usmál. „A za sebe musím říct, že se cítím nesmírně poctěn.“

„Rone, toho se rozhodně drž,“ řekl mu Fred.

„Nemůžete pros -“ začal Percy.

„Jsou prázdniny, zítra nemám vyučování a neexistuje nic, čím bys mě mohl zastavit. Leda bys mě proklel,“ přerušil ho Harry.

„Řeknu to profesorce McGonagallové,“ vyhrožoval mu Percy.

„Tak dostanu pár trestů. To mě rozhodně neodradí. Moji příbuzní budou nadšení, až uslyší, že dělám všechno pro to, abych se zabil. A upřímně? Kolejní body jsou mi naprosto u p… šumák.“

„Vážně?“ vykulil oči Ron.

„Vážně. Došel jsem k závěru, že místo ‚školního poháru‘ je to spíš ‚pohár patolízalů.‘ Přece, čím víc jste učitelský mazánek, tím víc bodů dostanete. Bůh je mi svědkem, že Hermionu zbožňuju, ale ona je ten největší učitelský mazánek, jakého jsem kdy potkal. A víte co? Právě ona je v našem ročníku nejlepší v získávání bodů. Vůbec mě nezajímá, jestli Nebelvír připravím o všechny body. Nehodlám celý rok někomu pochlebovat jen proto, aby se na jedno jídlo Velká síň vyzdobila našimi barvami a my se mohli po cestě domů chvástat. Za to to nestojí,“ dokončil Harry.

„Harry, můj drahý příteli…“ začal George.

„…ty jsi na to možná kápl,“ dokončil Fred.

„A než najdeš McGonagallovou, budeme dávno v trapu. Tak co, Percy? Opravdu by ses snížil k tomu, abys proklel prváka?“ provokoval ho Harry.

„Já… ne,“ rezignoval Percy. „Ale jdu s vámi, abych se ujistil, že neuděláte něco hloupého.“ Percy se odmlčel. „Dobře, něco hloupějšího než tohle,“ opravil se.

Harry pokrčil rameny. „Aspoň bude veseleji.“

ooOOoo

„Ztratil ses, co?“ popíchl ho Ron, když kolem stejného portrétu prošli už potřetí.

„Ne, neztratil,“ stál si za svým Harry.

„Ale tady už jsme byli,“ odporoval mu Ron.

„Vím, co dělám.“

„Ztratil se,“ prohlásil Fred.

„Já ví – Co to…“ zarazil se George, když se před nimi objevily dveře.

„Ještě před minutou tady nebyly,“ Percy na dveře upřeně hleděl.

„Jistě. Jsou to kouzelné dveře,“ vysvětlil Harry. „No tak, jdeme.“

Harry otevřel dveře a všichni vešli dovnitř. Ve středu místnosti se tyčilo skvostné zrcadlo, vysoké až do stropu, ve zdobeném zlatém rámu; stálo na dvou nohách s velkými drápy. Nahoře byl do oblouku vyrytý nápis: „Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.“

„Co to, u Merlina, znamená?“ zeptal se Ron.

Harry jen mávl rukou. „Klidně mě zabte, ale já to vždycky považoval za nějaký neznámý jazyk, kterému rozumí jen starci nad hrobem, kteří nemají nic lepšího na práci. Jenom vím, že se mu říká Zrcadlo z Erisedu.“

Na okamžik zavládlo ticho. Pak ho Percy narušil tichým „Neukáži ti tvou tvář, ale tužbu tvého srdce.“

„Hm, to zní skvěle, Percy…“ začal Fred.

„…ale co to má společného…“

„…s cenou dračích vajec…“

„…ve Francii?“ zeptal se George.

Percy protočil oči. „Očividně je to pozpátku.“

„Očividně,“ opičil se Fred.

„Opravdu?“ otázal se Harry a zadíval se na nápis „Neukáži ti tvou… máš pravdu! To je úžasné.“

„Nebylo to tak těžké,“ prohlásil zjevně potěšený Percy.

„Tak se podívejte,“ pobídl je Harry. Pohlédl do zrcadla a uviděl Ginny, která v náručí držela dítě s rozcuchanými černými vlasy. Ron a Hermiona stáli vedle ní a za ruku drželi Teddyho.

„Co vidíš?“ dožadoval se Ron, který se zdráhal přistoupit k zrcadlu, aniž by věděl, co může očekávat.

„Moji rodinu,“ ozvala se tichá odpověď.

„Vidím náš vlastní žertovný obchod!“ vykřikl George. „Nádhera!“

„Já taky. A taky vidím Angeli- Je to fakt skvělý obchod s žertíky,“ přitakal rozpačitě Fred.

„Jsem primus a kapitán famfrpálového družstva,“ prohlásil Ron.

„Velké plány,“ poznamenal Harry. „Můžeš vůbec být primus a famfrpálový kapitán současně?“

Dvojčatům se udělalo nevolno z vyhlídky na dalšího člena rodiny, který se touží stát primusem. Percy naopak vypadal nadšeně při pomyšlení, že někdo bude kráčet v jeho šlépějích. Když si před zrcadlo konečně stoupl i on, zalapal po dechu.

„Ministr kouzel?“ hádal Fred.

„Nepochybně,“ souhlasil George.

Na druhou stranu, Harry si to nemyslel. Přistoupil k Percymu a zašeptal. „Vidíš svou rodinu. Uznává tě.“ Nebyla to otázka.

Percy se vyplašeně ohlédl. „Jak to můžeš -“

„Ne všechny sny jsou neuskutečnitelné, Percy.“

ooOOoo

Brzy se Harryho život znovu ustálil do jednotvárné rutiny (nebo spíš do tak jednotvárné, jakou se stala ve chvíli, kdy se Harry rozhodl, že vývoj druhé šance nechá koňovi). Pak během jednoho famfrpálového tréninku Oliver Wood oznámil, že při utkání mezi Nebelvírem a Mrzimorem bude rozhodčím Snape. Harry na to úplně zapomněl, ale v koloběhu světa to nehrálo žádnou roli. Naopak Harryho velmi zaujala skutečnost, že mu zápas poskytne první příležitost ke kontaktu se Cedrikem. Musel uznat, že jeho znovuseznámení s Tonksovou (a on využíval každičké příležitosti, aby se s ní setkal) byla úplná náhoda. Vlastně za to mohl Siriusův předčasný útěk v době, kdy Tonksová ještě studuje, ale Harry byl rád, že ji po těch letech znovu vidí. Se Cedrikem si nikdy tak blízký nebyl, ale i jeho smrt ho hluboce zasáhla.

„Každopádně to zní jako konflikt zájmů,“ zněl Harryho jediný komentář. „Nemyslíte, že by měli mít učitele, který není vedoucím koleje, aby mohl zastoupit madame Hoochovou?“ A také mu, samozřejmě, unikalo, proč k výměně vůbec došlo. Představovalo to jen další důkaz toho, že madame Hoochová je moták? Ačkoliv, Harry si nebyl tak docela jistý, jak skutečnost, že s ním bude ve vzduchu, pomůže Snapeovi zastavit další útok. Zvlášť když bude muset zároveň věnovat pozornost pletichám ostatních hráčů.

„Nemělo by tě trochu víc znepokojovat, že se chystá nestydatě nadržovat našemu soupeři?“ divil se Wood.

„No, to by asi mělo, ale rozhodčí toho zas tolik nezmůže a těch sto padesát bodů, které získám, až chytím zlatonku, rozhodně podpoří naši honbu za pohárem. A kromě toho, po tom, co pro mě udělal, se mu cítím jaksi zavázaný, troufám si říct až vděčný,“ Harry se při tom pomyšlení otřásl.

Všichni se na něj zůstali hledět.

„Harry, nemyslím si, že Snape…“ začal George.

„…bude jen kvůli tobě bezostyšně předpojatý vůči Mrzimoru…“ pokračoval Fred.

„…jestli sis na ně teda nevsadil balík,“ dokončil George.

Harry protočil očima. „Ale no tak. Vzal funkci rozhodčího, aby se ujistil, že se mě Quirrell znovu nepokusí zabít.“

To vyvolalo další salvu otázek.

ooOOoo

Než Harry konečně odpověděl na všechny otázky a převlékl se, uběhlo tři čtvrtě hodiny. Cestou do nebelvírské věže si otráveně uvědomil, že to bylo jako nějaká mizerná tisková konference. Teď se chystal s novinkami obeznámit i Rona a Hermionu.

Konečně přesvědčil Rona, že jeho bezpečnost je důležitější než famfrpál a že nemůže pokaždé skočit z koštěte, jinak se nedožije stáří. Vtom se do společenské místnosti vřítil Neville.

„Hej, lidi,“ zvolal vesele. „Nikdy neuhodnete, na koho jsem narazil.“

„Na koho?“ zeptala se Hermiona.

„Na Malfoye.“

„A ty jsi… kvůli tomu… šťastný?“ Ron tomu nemohl uvěřit. „Do háje, nejdřív Harry, teď Neville… Hermiono, zůstaň silná! Nepodlehni pokušení!“

Hermiona se zahihňala. „Já… pokusím se, Rone.“

„Tak co se stalo?“ vyzvídal Harry. Pro jednou to byl on, kdo neodbíhal od tématu. Mlhavě si na podobný rozhovor vzpomínal, ale tehdy byl Neville mnohem rozrušenější…

„Jo, jasně, potkal jsem ho venku před knihovnou a on říkal, že hledá někoho, na kom by si to vyzkoušel,“ vysvětloval Neville. „Zaútočil na mě svěracím kouzlem.“

„A on z toho má radost,“ poznamenal Ron. „Buď má Neville nějaké podivné priority, nebo je Malfoyovo kouzlo silnější, než jsem si myslel…“

Hermiona ho ignorovala. „Co jsi udělal?“

„Uskočil jsem a zdrhl jako namydlený blesk,“ zakřenil se Neville.

„Paráda,“ pochválil ho Harry.

„Měl jsi ho taky proklít,“ oponoval Ron.

„Ne, to teda neměl!“ vyhrkla Hermiona šokovaně.

„Vážně bys tam ty chtěl zůstat a sám čelit Malfoyovi a jeho dvěma polotrollím gorilám?“ řečnicky se otázal Neville.

Harrymu se nakonec podařilo ovládnout situaci. „Stojíš za tucet takových, jako je Malfoy,“ zopakoval stejná slova jako před dvanácti lety. „Nezapomeň na to.“


Kapitola 8.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/8/

Rating: 9+



Překlad abecedně: Iveta, Martik

 

Poznámka: Stále nevlastním Harryho Pottera.

 

 

Kapitola 8.

 

Den před zápasem kroužil Harry nad famrfpálovým hřištěm, když si všiml Cedrika Diggoryho, který ho sledoval ze země.

„Špehuješ mě?“ zeptal se Harry, jakmile se snesl k zemi.

Cedric potřásl hlavou: „To sotva. Navíc už jsem tě v akci viděl, vzpomínáš?“

„Ty chodíš i na zápasy, které nehraješ?“ zeptal se Harry překvapeně.

Mrzimor se na něj zadíval: „Jasně, vždyť musíš vědět, jak ostatní týmy létají. Ty je jako nesleduješ?“

Harry pochmurně zavrtěl hlavou: „To bych asi měl, ale vždycky mě vytočí, když najdu zlatonku a chytač je slepý jako patrona. Akorát mi to zvedá mandle.“

„Tak můžeš sledovat ostatní hráče,“ navrhl Cedric.

„To bych mohl, jenomže dokud jeden tým nepředstihne druhý o víc než patnáct gólů, ostatní hráči nemají na výsledek zápasu vliv, takže je jim to houby platné,“ podotkl Harry.

„Chytačské předsudky,“ rozesmál se Cedric, „naprosto jim rozumím.“

„Bezva,“ vydechl Harry úlevou, „všichni ostatní si myslí, že jsem cvok.“

„Co jsem slyšel, nabeton jsi. My se vlastně ještě neznáme, že? Já jsem Cedric Diggory,“ představil se.

„Harry Potter,“ odpověděl Harry a potřásl mu rukou. „Nejdřív Tonksová, teď ty… fakt si všichni myslí, že jsem cvok?“

„To si piš,“ ujistil ho Cedric vesele, „ale nemusí to být na škodu. Bradavice a celý kouzelnický svět zamrzly a jsou v tomto stavu už příliš dlouho. Konečně jim všem někdo prožene faldy, i když si nemyslím, že jsi přímo vzorem ctnosti.“

„Tak proč tu teda jsi?“ zeptal se Harry. „Chceš si před zítřejším zápasem ještě zatrénovat?“

„Tak nějak. Tohle je můj první rok v mužstvu a ty jsi Harry Potter a fakt hustý letec a neváháš se kvůli zlatonce vrhnout z koštěte. Tak nějak si nemyslím, že mi můj zdravý rozum dovolí takové šílenosti, takže je pravděpodobné, že vyhrajete. Nymfadora už měla plné zuby toho, jak chodím kolem dokola společenské místnosti, tak mě z ní vykopla.“

„Páni,“ vyhrkl Harry s očima jako tenisáky.

„Co?“ nechápal Cedric.

„Jak jsi dokázal, že tě nechá říkat jí Nymfadora? Snažím se o to týdny a bez výsledku.“ No, spíš roky, ale to tady nebude rozvádět.

Cedric se zasmál: „Vloni prohrála sázku. A než nad tím začneš dumat, prohlásila, že už se nikdy o své jméno nevsadí.“

„Protože jednou prohrála?“ postěžoval si Harry. „To není fér.“

„Vlastně dvakrát. Charlie Weasley nad ní vyhrál před čtyřmi lety a chtěl to samé.“

„Zatraceně. To se podívejme…“

ooOOoo

Následující den mu Ron, Hermiona a Neville před šatnami přáli štěstí a přitom se docela nenápadně zajímali, zda další utkání hodlá přežít.

„Klídek, pohoda. Nejenže se mě Snape nechystá zabít, ale také bude po ruce, aby se přesvědčil, že se nic nezmrví. A na rozdíl od minule tady pravděpodobně bude i profesor Brumbál. Budu v cajku,“ ujišťoval je.

„Naposledy sis taky myslel, že budeš v cajku. A nakonec jsi seskočil z vlastního koštěte,“ připomněl mu Neville.

„No a? Vyhráli jsme,“ vyhrkli Ron s Harrym současně.

Hermiona protočila očima. „Prostě… budeš na sebe opatrný, ano?“

„Já jsem vždycky opatrný,“ ujistil ji znovu Harry a zamířil do šatny.

„Bála jsem se, že to řekne…“ povzdychla si Hermiona a hleděla ustaraně za ním.

ooOOoo

Naneštěstí Harry nenašel zlatonku tak rychle, jako když hrál stejný zápas posledně. Dávalo to smysl; chytit zlatonku do pěti minut se stávalo vzácně a zvládnout to znovu v tom samém zápase o dvanáct let později (dobře, jen pro něho, ale stejně) bylo naprosto nemožné.

Přelétl očima tribuny a uviděl Rona a Nevilla, jak se potýkají s Dracem, Crabbem a Goylem. Na okamžik zapřemýšlel, o co šlo. Oliver pustil jen tři góly, zatímco oni vstřelili už osm. Asi po čtyřiceti minutách si všiml zlatonky, která se mu vznášela u ucha. S poněkud neuspokojivým pocitem natáhl ruku a škubnutím ukončil její třepotavý let. Konec hry.

ooOOoo

V následujících týdnech se v Hermioně probudila posedlost zkouškami, do kterých zbývalo ještě dva a půl měsíce. Snažila se přimět Rona, Nevilla a Harryho, aby se řídili rozvrhy, které jim sestavila. A třebaže Neville pokládal její metody za vcelku užitečné, Harry je rázně odmítl. Bez ohledu na to, že ho výhoda dvanácti let zkušeností vynesla na vrchol třídy, nikdo nikdy v prvním ročníku nepropadl. A když si vzpomněl na některé starší bradavické studenty, bylo to vážně s podivem. Ve skutečnosti pochyboval, že by před pátým ročníkem někdo vůbec mohl propadnout (a to on ve čtvrťáku ani zkoušky nedělal, takže zase o tolik nešlo). Netřeba dodávat, že Hermionu jeho sdělení zrovna nenadchlo, ale nemohla udělat nic, aby přiměla Harryho studovat. Tak alespoň o to důrazněji dorážela na Rona.

Vzhledem k tomu, že jeho přátelé byli zabráni do domácích úkolů a na zkoušky se šrotil nejspíš celý hrad, strávil i Harry v knihovně mnohem více času, než by se mu líbilo. Jednoho takového odpoledne, kdy tupě zíral do Famfrpálu v průběhu věků, uslyšel Rona vykřiknout: „Hagride! Co ty děláš v knihovně?“

„Že by hledal nějakou knihu ke čtení?“ odtušil Harry. „Co jiného by tady asi tak mohl dělat? Balit madame Pinceovou?“

„Jen se tu rozhlížím,“ potvrdil Hagrid.

„Jestli se nepletu, přišel jsi z oddělení o dracích,“ prohodil Harry. „Nedívejte se na mě takhle, lidi! Trávím tady víc času než ve své vlastní posteli; potřebuju se něčím zabavit!“

„Mohl by ses zkusit učit,“ navrhla Hermiona, ale Harry ji ignoroval.

„Nedíval ses náhodou po knize o chovu draků, že ne?“ otázal se Harry nevinně.

„Počkat, nepořídil sis skutečně draka?“ zeptal se Neville tiše. „To by totiž vysvětlovalo, proč máš všechna okna zavřená a oheň v krbu, i když už je jaro.“

„Jak to můžeš vědět? Nebyli jsme u Hagrida už několik týdnů,“ vyzvídal Ron.

„No tak dobře. Pomáhám profesorce Prýtové ve sklenících a vždycky, když tam jsem, zajdu Hagrida pozdravit. I když poslední čtyři dny…“ umlkl Neville. „Takže pořídil?“

„Možná…“ připustil Hagrid.

„Není to ilegální? Nevím, přibližně… posledních dvě stě let?“ poukázal Harry.

„Teoreticky…“

„To se vyřeší,“ pronesla Hermiona, zatímco si ukládala knihy do tašky. „Zajdeme k tobě a podíváme na to.“

A třebaže Ron nijak zvlášť netoužil zírat na nějaké pitomé vejce prakticky v pekle, byl úplně odvařený z představy, že se chvíli nebude muset učit, a překotně sesbíral všechny věci.

ooOOoo

„Já tomu nemůžu uvěřit… Já tomu prostě nemůžu uvěřit…“ mumlala Hermiona, když se vraceli k hradu. „Jak mohl být tak nezodpovědný? Žije v malém dřevěném domku a nemá žádné prostředky, aby zajistil bezpečné a vhodné prostředí pro dračí mládě. A to se ani nezmiňuji o tom, že je to nezákonné…“

„Kam to jdeme?“ přerušil ji Ron.

„Nevím jak vy, ale já jdu navštívit profesora Brumbála,“ odpověděl Harry.

„Chceš mu říct o Hagridovi?“ zeptal se Neville. Když Harry přikývl, pokračoval: „Nebude mít z toho průšvih?“

„Možná,“ připustil Harry. „Ale Brumbál je přeborník v ututlávání věcí, které se ve škole dějí, takže určitě přijde s nějakým dokonale rozumným vysvětlením, proč tady máme malého draka.“

„Ale Hagrid s námi počítá!“ protestoval Ron.

„To je dost možné,“ přikývl Harry. „Na druhou stranu Hagrid, a to ho mám vážně rád, naprosto postrádá zdravý rozum. A myslím, že ten drak musí pryč, to je bez debat. Jsme jen čtyři jedenáctiletá děcka, tohle fakt nemůže být naše starost. Takže teď uděláme nejlíp, když se obrátíme na nějakého zodpovědného dospělého, který se o to postará. To znamená jít za profesorem Brumbálem. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Páni, hned napoprvé,“ podivil se, když se chrlič střežící ředitelovu pracovnu odsunul na stranu.

„Harry?“ překvapeně vzhlédl profesor Brumbál, když jeho pracovnu přepadli čtyři prváci. „Slečno Grangerová, pane Weasley, pane Longbottome? Co tu děláte?“

Harry si povšiml, že ho Brumbál oslovil křestním jménem. Zajímavé. A to navzdory faktu, že spolu v této časové linii nikdy nemluvili. (Hlavně protože v prvním ročníku neměl důvod k rozhovoru s nekonečně důležitým Albusem Brumbálem. A z části protože si nebyl jistý, co říct muži, který byl sedm let po smrti. Nebo pět let před ní. Záleží, jak se to vezme.)

„Ehm, no, profesore Brumbále, pane, tady Harry by chtěl vědět, jestli byste nám mohl, no, pomoci s problémem, co máme, tedy, co jsme spíš zjistili…“ Hermiona byla očividně nervózní z toho, že poprvé mluví s ředitelem Bradavic a hlavou Starostolce.

Harry se rozhodl, že ji zbaví trápení. „Hagrid našel dračí vejce a nechce pochopit, že je nezákonné, a navíc nebezpečné vychovávat draka, zvlášť ve škole. Doufali jsme, jelikož si uvědomujeme, že je nám jen jedenáct a vy jste zodpovědný dospělý, že se o to postaráte.“

Brumbál ho pozoroval přes obroučky svých půlměsícových brýlí. „Jsi si tím jistý?“

Harry si odpustil pichlavou poznámku. Opravdu by s ním nejraději vůbec nemluvil osobně, a tak musel vynaložit skutečné úsilí, aby byl uctivý. „Ano, pane.“

„Rozumím. Nuže, musím vás pochválit, že jste to přišli sdělit přímo mně. Většina studentů, se kterými jsem se setkal, by se to snažila vyřešit sama, což by mohlo špatně skončit. Za každého z vás připisuji Nebelvíru pět bodů za vaše moudré rozhodnutí svěřit se učiteli.“

Jakmile se vrátili na chodbu, Harry si povzdechl. „Fakt skvělé. S takovou školní pohár nikdy neprohrajeme.“

„Většina lidí by to nepovažovala za problém, Harry,“ zmateně mu oponovala Hermiona.

„Ale já jo. Je to přece ‚patolízací pohár‘, pamatuješ?“ Když Hermiona zavrtěla hlavou, pokračoval: „No jasně, ty jsi tam nebyla. Takže, věřím tomu, že školní pohár je jen vychytralé školní spiknutí, které se snaží zplodit tolik učitelských mazánků, kolik jen jde. A ve všech ostatních se pokouší tohle patolízalství probudit. Se Snapem děláme, co můžeme, ale sami Nebelvír o pohár nepřipravíme.“

Hermiona na něj zůstala zírat. „Měl by ses léčit.“

ooOOoo

Dle očekávání byly zkoušky směšně jednoduché. Kratiknot chtěl, aby přiměli ananas stepovat po stole. Harry ho začaroval, aby tančil nejen na stole, ale i na podlaze, zdi a také stropě. McGonagallová chtěla proměnit myš v tabatěrku a tu pokrýt drahokamy. Harry to splnil až po obvyklých stížnostech, jak nelidské je přeměňovat živé tvory na neživé objekty. Snape vyžadoval uvaření Lektvaru zapomnění bez pokynů, což Harry zvládl se zavřenýma očima. Doslova. Netřeba zmiňovat, že stejně proběhly i písemné testy. Upřímně, závěrečné zkoušky prvního ročníku nebyly sestavené pro třiadvacetileté, bez ohledu na to, jak málo dávali pozor při hodinách.

Večer po zkouškách sedělo Trio s Nevillem (Harry nikdy doopravdy neměl rád výraz kvarteto – z nějakého důvodu mu vždycky připomínal orchestr) ve společenské místnosti a užívalo si, že už mají zkoušky za sebou.

I přes veškerou idylu, Harry musel tento klid narušit. „Tak tedy,“ začal bezstarostně, „moje jizva mi řekla, že profesor Brumbál je zrovna v Londýně a Quirrell se rozhodl využít jeho nepřítomnosti, aby se dostal ke Kameni mudrců.“

„Co?“ Ron, který právě začínal klimbat, se posadil, najednou naprosto bdělý.

„Kámen mudrců? Kámen mudrců je v Bradavicích?“ zeptala se Hermiona poněkud vyšším hlasem než obvykle.

„No, jo. A co jste si mysleli, že je schované ve třetím poschodí, když tam máme zakázáno vstupovat, protože jinak nás čeká bolestivá smrt?“ položil jim Harry řečnickou otázku.

„Proč by někdo schovával tohle ve škole plné dětí?“ otázal se Neville rozumně.

Harry se rozesmál. „Zatraceně dobrá otázka. Faktem zůstává, že to udělal, a já chápu, že jsem se o tom měl zmínit dřív. Ale jdu po Quirrellovi a není nic, čím byste mě mohli zastavit. Takže by mě zajímalo, jestli do toho jdete se mnou, nebo jestli tu zůstanete a budete doufat, že to přežiju.“

Dvacet minut poté, co Hermiona vyzkoušela všechno možné, aby ho přesvědčila zůstat nebo ho aspoň přiměla vymyslet lepší důvod, proč tam chce jít, se všichni čtyři protáhli otvorem v portrétu.

„Kam jdete?“ zastavil je Percy. „Copak nevíte, že už je po večerce?“

Harry se mile usmál. „Ale jasně, že to vím. Jen je mi to šumák.“

„Tak za tohle si určitě vysloužíme vyloučení,“ remcala Hermiona cestou do třetího poschodí.

„Ale ne, nevysloužíme,“ nesouhlasil Harry. „Vždyť jen porušíme jedno malé pravidlo. Sice můžeme zemřít, ale vyloučit nás nemůžou. Když jsou sami tak pitomí, že si myslí, že dát do školy plné dětí návnadu na černokněžníka je výborný nápad. Namouduši.“

ooOOoo

„Kdo je tam?“ zeptal se Protiva, který se vynořil zpoza rohu. „Vím, že tu jsi, i když tě nevidím. Jsi démon nebo duch, nebo jen nějaký ubohý studentík? Nejspíš bych měl zavolat Filche; to bych asi měl, když se tu někdo plíží a není ho vidět.“

„Nazdárek, Protivo,“ pozdravil ho Harry vesele a stáhl ze sebe neviditelný plášť. Ostatní však nechal skryté pod ním.

„Potříku?“ podivil se Protiva. „Co tady děláš?“

„Vyvolávám chaos,“ odpověděl Harry. „Chystám se ohrozit sebe a tři další studenty tím, že se proplížíme do chodby ve třetím poschodí. Zdá se ti to dost nezodpovědné, abys nás nechal projít?“

Protiva se zamyslel. „To je ta chodba, o které Brundibár řekl, že kdo se k ní přiblíží, zemře bolestivou smrtí?“

„Jo,“ potvrdil Harry.

„Fajn, tak dobře,“ souhlasil Protiva. „DRŽÍM TĚ ZA FRŇÁK!“ zavřeštěl a vystřelil pryč.

„Au…“ zakňoural Harry a třel si nos. „Opovažte se mi smát, vy tři.“

Jakmile dorazili ke dveřím ve třetím poschodí, zjistili, že jsou otevřené. Harryho to překvapilo. Vždyť odešli o víc jak hodinu dřív než posledně. Jak brzy tedy vyrazil Quirrell? No, co už.

„Tak, teď, lidi, žádnou paniku, nic takového, jasné! Za těmi dveřmi je trojhlavý pes,“ informoval je zvesela Harry.

„Co… cože?“ vykoktal zjevně vyděšený Ron.

„Ale no tak, žádný strach,“ uklidňoval ho Harry. „Jakmile uslyší hudbu, usne. A já si s sebou přinesl flétnu od Hagrida.“

Harry vstoupil do místnosti a jeho kamarádi se neochotně vlekli za ním. Hrál na flétnu a sledoval, jak nejprve Neville, pak Ron, a nakonec Hermiona proskakují padacími dveřmi. A potom, za neustávajícího hraní, skočil on sám. Zcela zbytečně se zamyslel, jak se pro všechno na světě dostanou zpátky. Voldemort to vem, to vůbec nebyl jeho problém, nýbrž Ronův a Hermionin.

Než dopadl, povšiml si, že Neville už se vypořádal s Ďáblovým osidlem. Harry připustil, že v takovýchto chvílích se vyplácí mít s sebou skutečného bylinkářského génia. Po tom všem by bylo fakt trapné nechat se zabít kytkou.

Přesunuli se k další místnosti, kde na ně čekaly stovky létajících klíčů a několik starých košťat. „Fajn, postarám se o to,“ prohlásil Harry a vylovil z kapsy svůj Nimbus 2000 a zvětšil ho.

„To to s sebou taháš všude?“ zeptala se Hermiona nevěřícně.

„No jasně,“ přikývl Harry.

„Kluci…“ zamumlala a věnovala mu znechucený pohled.

Harry odstartoval a o dvě minuty později popadl klíč a přistál. Vrazil ho do zámku a naprosto ignoroval posvátné ticho, které se za ním rozhostilo. No tak byl, dost možná, nejlepší letec v Británii. Měl za sebou roky praxe, všechno to nebyl jen přirozený talent (ne že by to oni věděli).

Dostali se k šachovnici. Harry si povzdechl. Nenáviděl šachy. Byl na ně totálně levý, nepochybně horší než jedenáctiletý Ron. Tudíž nemohl doopravdy nic dělat, jen nečinně sedět a čekat, až hra skončí. Když k tomu došlo a pochroumaný Ron opět zůstal ležet na podlaze (no vážně, copak byl Ron masochista nebo tak něco?), Hermiona, Neville a Harry spěchali do další místnosti a pokoušeli se nemyslet na krev rozlévající se kolem Ronovy hlavy.

Byl v pořádku tenkrát, bude v pořádku i teď, pokoušel se Harry uklidnit sám sebe. Neznělo to příliš povzbudivě.

Prošli místností, kde ležel bezvědomý troll, a pokračovali ke Snapeově lektvarové hádance. Ačkoliv vlastně, nedávalo by větší smysl, kdyby Snape jednoduše řekl profesoru Brumbálovi, která láhev je která, a pak nenechal nikoho dalšího, aby na to přišel? Všichni tři studovali Snapeův rébus a Hermiona procházela tam a zpět komnatou, ťukala na lahve a něco si pro sebe mumlala. Harry si s potěšením povšiml, že rozluštil obsah lahví dobré tři minuty předtím, než na to přišla Hermiona. Někdy se vážně vyplatilo mít dvanáct let náskok při jednáním s někým tak geniálním jako ona.

„Tak… To by mělo stačit tak pro dva, aby se dostali dál a mohli čelit Quirrellovi. Ale rozhodně toho není dost pro nás všechny. Samozřejmě, že dál jdu já, a hádám, že mě nenecháte jít samotného. Navrhuji kámen, nůžky, papír.“

Poté, co se pokusil Nevillovi vysvětlit pravidla hry, si Hermiona vybrala nůžky a Neville (který ne tak docela pochopil princip) zvolil kámen. Hermiona (která jako obvykle uvažovala dopředu) došla k názoru, že se Neville dvakrát po sobě pro kámen nerozhodne. A tak znovu zahrála nůžky. Naneštěstí si Neville opravdu vybral kámen a ona byla poslána zpět, aby se vypořádala s Ronem a Brumbálem.

„I když jsem vyhrál, Hermiona je na tom líp,“ reptal Neville.

„Hlavu vzhůru, bude to zábava,“ povzbuzoval Harry Nevilla, zatímco mu vléval polovinu lahvičky do dlaní.

„Zábava? Zábava? Čelit šílenému učiteli je tvoje představa zábavy?“

„Že váháš,“ přikývl Harry.

„Hermiona má pravdu. Měl by ses léčit.“

Harry se zazubil a hodil do sebe zbytek lahvičky.


Kapitola 9.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/9/

Rating: 9+



Překlad: Martik

Poznámka: Tato kapitola není zrovna zábavná, ale naši hrdinové v ní poprvé čelí Voldemortovi a tentokrát nejde jen o Harryho. Myslím, že i tak to dobře dopadlo.

 

Kapitola 9.

„Počkej… co?“ vyhrkl Neville, jakmile prošli plameny. „Fakt to byl Quirrell? Sakra, teď ještě navíc visím Weasleyovic dvojčatům.“

„Vsadili jste se, kdo se mě pokouší zabít?“ divil se Harry. „Není to trochu… morbidní?“

„Zrovna ty máš co mluvit. Ty vytahuješ svůj ‚zjizvený ciferník‘, kdykoliv se ti to hodí,“ podotkl Neville.

Harry pokrčil rameny. „Jo, ale všichni vypadají, že by si o tom moc rádi pokecali, takže jim tím vlastně jen prokazuju laskavost. A zrovna Weasleyovic dvojka by mi mohla trochu věřit!“

Než stačil Neville odpovědět, promluvil Quirrell. „Říkal jsem si, jestli se tu s vámi setkám, Pottere. Ačkoliv Longbottoma jsem neočekával.“

Harry vypadal zmateně: „Jak jste mohl čekat, že se tu setkáme? Zatraceně, vždyť je mi teprve jedenáct; vážně bych měl mít víc zdravého rozumu, než abych vyzbrojený jen pár prváky šel po dospělém zdatném kouzelníkovi, který mě chce zabít.“ I když tehdy v jedenácti by ho po kartáči od McGonagallové patrně nenapadlo vnucovat své myšlenky dospělému. Bůh ví, že posledně se tak rozhodně nechoval. Měl konkrétněji vysvětlit, proč si vlastně myslel, že je Kámen v ohrožení.

„Jejdanáčku, já nevím,“ odpověděl Quirrell jízlivě. „Nemohlo by to být tím, že pokaždé, když se k vám otočím zády, trváte na tom, že vás pálí jizva?“

Harry se nadechl k odpovědi, a pak ústa náhle znovu zavřel. „Máte recht,“ připustil.

„Upřímně musím říct, že jsem neočekával, že na to přijdete. Zvlášť když uvážíme, že Severus vypadá mnohem podezřeleji. Chci říct, kdo se zdravým rozumem by podezříval , u-ubohého k–koktavého p–profesora Quirrella, když kolem krouží ten přerostlý netopýr?“

„Já.“

„Promiň, Harry, ale mám dojem, že říkal ‚kdo se zdravým rozumem,‘“ upozornil ho Neville.

„No jasně. Ale nejspíš bych na to nepřišel, kdybyste si na hlavě nechoval zpropadeného Toma Raddlea.“

Tohle byla novinka pro všechny zúčastněné. Neville neměl sebemenší ponětí, o čem to Harry mluví, Quirrell netušil, kdo je Tom Raddle, a Tom Raddle nechápal, jak Harry ví, že Voldemort není jeho skutečné jméno, natož odkud zná to pravé.

Quirrell se očividně rozhodl neptat se a lusknutím prstů spoutal Harryho i Nevilla. Harry se proklel za to, že na tohle zapomněl, a upřel svou pozornost na to, aby se bezhůlkově zbavil provazu. Když bude mít dost času, zvládne to, ale musí se soustředit.

Mezitím Quirrell využil chvíli klidu a nahlas přemýšlel, jak Kámen najít.

Najednou se ozval Voldemort: „Využij toho chlapce… toho chlapce…“

Na to zareagoval Neville. „Nebyl to ten Tom Raddle?“ zašeptal.

Harry jen přikývl.

Quirrell se vrhl k Harrymu. „Ano – Pottere – pojďte sem.“ Uvolnil lana, kterými ho spoutal, a nařídil mu pohlédnout do zrcadla.

Posledně Harry považoval svoji kapsu za bezpečnější místo než očarované zrcadlo, se kterým se Quirrell tehdy nedokázal vypořádat a tak se celý frustrovaný a zoufalý spolehl na dítě. Ale tentokrát Harry Kámen nechtěl.

„No tak?“ naléhal Quirrell netrpělivě. „Co vidíte?

„Vidím svou rodinu,“ Harry se odmlčel. „Zase. Vážně, lidi, tohle se prostě nezmění, tak se přestaňte ptát.“

„Vy nevidíte Kámen?“ otázal se Quirrell zklamaně a poněkud skepticky.

„Proč bych měl chtít Kámen mudrců?“ provokoval ho Harry. „Zdá se mi v bezpečí tam, kde je.“

Harry začal od Quirrella nenápadně ustupovat, když Voldemort znovu promluvil: „Má ho ten druhý chlapec…“

Harry ztuhl. „Do háje!“ Vážně se měl Nevillovi zmínit, že dívat se do zrcadla je špatný nápad.

Quirrell se začal přibližovat k Nevillovi, který na rozdíl od Harryho vypadal vyděšeně.

„Počkej, já si s ním promluvím… z očí do očí…“ rozhodl Voldemort.

Zatímco Quirrell chabě protestoval, aby stejně nakonec podlehl Voldemortovu nátlaku, Harry bezhůlkově a neverbálně uvolnil Nevilla.

„Ááá!“ vyjekl Neville, když poprvé spatřil Voldemortovu tvář.

Harry reagoval klidněji. Věděl, že kdyby šlo o něj, dokázal by si s Voldemortem poradit. Nevillem si tak jistý nebyl.

„Harry Potter a Neville Longbottom. Jak ironické, že právě vy dva tu stojíte, abyste mi čelili. Ironické, avšak příhodné.“

„Tome Raddle, jsem si celkem jistý, že jsi pedofil.“

Neville se téměř zalknul. Nevěděl úplně jistě, co to je, ale rostl v něm nepříjemný pocit, že by to vědět měl.

„Jak se opovažuješ…“ rozvzteklil se Voldemort. Těžko říct, jestli ho víc rozčílilo Harryho obvinění nebo to, že vyslovil jeho skutečné jméno.

„Prostě opovažuju. Co kdybychom přeskočili tu část, kdy jsi nakrknutý, že znám tvé jméno, a pokračovali jsme dál? Jsi pro?“ navrhl Harry.

Voldemort na okamžik oněměl. A potom pokračoval: „Existovalo proroctví, víte, vy dva.“

Harry znervózněl. O co se to Voldemort pokouší? O ničem takovém se nezmínil, když se tady setkali tehdy poprvé. Změnilo se to kvůli Nevillově přítomnosti?

„To proroctví tvrdilo, že mě dokáže porazit chlapec, který se narodí na sklonku sedmého měsíce těm, kteří se mi již třikrát postavili. To se mohlo týkat kteréhokoliv z vás. Vybral jsem si, že zaútočím na Harryho, a on mě vskutku zastavil. Prozatím. Proroctví se splnilo. Takže, jak sám vidíš, Neville, ve skutečnosti neexistuje žádný důvod, abych tebe nebo tvého přítele zabíjel. Tak mi prostě dej ten Kámen a já ti dám své slovo, že nikomu z vás neublížím.“

„Slovo lháře a vraha,“ vyštěkl Harry.

„T-ty,“ ztěžka polkl Neville. „Připravil jsi mé rodiče o rozum!“

„To jsem nebyl já, Neville, stalo se to až po mém pádu. Belatrix Lestrangeová vždy byla jednou z mých nejvěrnějších, ačkoliv… pomýlených následovníků. Myslela si, že tvoji rodiče, jakožto významní bystrozorové a všeobecně známí stoupenci loutkovodiče Brumbála, budou vědět, co se se mnou vlastně stalo. Nezavírám oči před jejich činem a přinutím viníky trpět za to, že ti vzali rodiče, Neville. Stačí jediné slovo. Dej mi Kámen a tvoji rodiče budou pomstěni.“

Neville se nekontrolovatelně třásl. „Mo-mohls právě tak snadno napadnout mě a zabít moje rodiče.“

„Ale neudělal jsem to,“ Voldemort hovořil klidně, vemlouvavě. „Šel jsem po Harrym, protože i kdybych si vybral špatně, neprolil bych ani kapku čisté krve. Vznešené čistokrevné děti jako ty představují naši budoucnost, drahý Neville. Přivést tvé rodiče k šílenství bylo plýtváním; byli to dobří kouzelníci. Jakmile povstanu, napravím všechny případy ctihodných čistokrevných, jako jsou tvoji rodiče, kteří ztratili vše včetně svého života. Mohu ti tvé rodiče vrátit. Stačí, když mi dáš ten Kámen.“

Neville dlouhou chvíli mlčel. „N-ne… Já… Ne.“

Než Voldemort stihl zareagovat na Nevillovo odmítnutí, Harry se chopil příležitosti, skočil na Quirrella a přitiskl ruce k jeho obličeji.

Jizva teď Harryho pálila tak, že samou bolestí téměř neviděl. Věděl, že měl nejspíš zakročit dřív, ale stejně jako Brumbál chtěl i on poskytnout Nevillovi příležitost, aby Voldemortovi čelil sám. Uvědomoval si, že zamítnutí Voldemortových návrhů a slibů udělá s Nevillovým chabým sebevědomím hotové divy.

Právě když začínal ztrácet vědomí, uslyšel: „Reducto!“ a Quirrell znehybněl.

Vzhlédl a spatřil Nevilla, jak s vytřeštěnýma očima sklání hůlku.

ooOOoo

„Harry! Neville!“ vykřikla Hermiona, jakmile vyšli z chodby. Vzhledem k nedostatku jakýchkoliv lepších nápadů prostě prolétli padacími dveřmi na Harryho koštěti. Okamžitě je objala.

„Hele, Hermiono,“ ozval se slabě Harry. „Našla jsi profesora Brumbála?“

„Vlastně ano,“ promluvil Brumbál, stojící za Harrym. Jak to-? Raději se neptat. „Jsem si jist, že na mne máte mnoho otázek a i já jich mám několik na vás. Ale nejprve vás všechny přesuneme na ošetřovnu, co říkáte?“

ooOOoo

Když je madame Pomfreyová ošetřila a Rona s Hermionou navíc i propustila, Brumbál se vrátil.

„Nejspíš bys měl dát profesoru Brumbálovi Kámen mudrců,“ navrhl Harry.

Neville vytřeštil oči. „Jo, jasně. Úplně jsem na to zapomněl…“

„Vskutku,“ zajiskřilo Brumbálovi v očích. „Museli jste tam dole prožít spoustu vzrušení.“

Harry si odfrkl. „I tak se to dá nazvat.“

„Zabil jsem profesora Quirrella.“ Po tomto prohlášení se rozhostilo ticho a Neville se skloněnou hlavou zíral na přikrývku. Madame Pomfreyová ho nepustila z ošetřovny, protože od chvíle, kdy dorazili, se nepřestal třást.

„Jak se to událo?“ Brumbálův hlas zvážněl.

Harry vycítil, že Neville o tom moc mluvit nechce, proto se zhluboka nadechl a začal sám. „Quirrell šel po Kameni. Královna vzala Rona v šachové partii, takže jsme museli pokračovat bez něj, ale v ampuli nebylo dost lektvaru pro všechny tři, takže se Hermiona vrátila za Ronem. Když jsme se díky lektvaru dostali přes plameny ke Quirrellovi, stálo tam zrcadlo z Erisedu a Quirrell se mě snažil využít, aby Kámen získal, ale já ho doopravdy nechtěl. Tak chtěl k zisku Kamene přimět Nevilla. Ten sice Kámen chtěl, ale odmítal ho použít. Kvůli tomu si pak Quirrell odmotal turban a odhalil Voldemorta na své hlavě. Voldemort… přislíbil Nevillovi, že mu vrátí rodiče, když mu předá Kámen. Neville to odmítl. Voldemort se ho chystal napadnout, proto jsem pomocí matčiny ochrany popálil Quirrellův obličej, a právě když jsem se začínal hroutit pod vlivem magického vyčerpání, Neville po něm vypálil Reducto.“

„Zabil jsem ho,“ zopakoval Neville.

„Quirrell už mrtvý byl,“ uklidňoval ho Brumbál. „Zemřel v okamžiku, kdy se Voldemort usídlil v jeho těle. Tak jako tak by zemřel ve chvíli, kdy by ho Voldemort opustil. Což by udělal dnes večer nehledě na to, zda od vás Kámen získá a vytvoří si nové tělo, nebo selže. Byl rozhodnutý, že ubohý Quirinus svůj úkol splnil a přestal být užitečný.“

„Takže to nebyla moje chyba?“ váhal Neville.

„Ne, nebyla,“ souhlasil Harry. Věděl, že ještě nějaký čas potrvá, než to pochopí, a přál si, aby se to nestalo takto, ale teď už s tím nemohl nic dělat. Upřímně nečekal, že když svým dotekem Quirrella spálí, že i Neville svým kouzlem přiloží ruku k dílu. „A co se stane s Kamenem teď?“ snažil se Harry zavést řeč na méně depresivní téma.

Brumbál jim poté vysvětlil, že Flamelovi si teď uspořádají všechny své záležitosti, ale že je to v pořádku, protože už jsou stejně staří. No, tohle nejspíš nebylo o nic méně depresivní.

„Máte ještě nějaké otázky?“ otázal se Brumbál vlídně.

„Jednu. Voldemort se zmínil o jedné zajímavé maličkosti a já jsem doufal, že byste nám ji mohl vysvětlit,“ začal Harry nevinně.

Brumbál přikývl a pokynul Harrymu, aby pokračoval.

„Zřejmě existuje o Nevillovi a mně nějaký druh proroctví, kvůli kterému se mě pokusil zabít,“ pronesl Harry pomalu a užíval si pohled na všechnu tu barvu, která mizela z Brumbálova obličeje. „Něco jako že já jsem jediný, kdo ho může zastavit?“

„Já… Nezamýšlel jsem, že se to dozvíš takto,“ povzdychl si nakonec Brumbál. „A zvlášť v tak mladém věku. Doufal jsem… Ale želmerlinovi, co se stalo, stalo se, a předpokládám, že nemá cenu plakat nad rozlitým máslovým ležákem. Přál bych si, abych měl s sebou myslánku, ale nemám, takže vám Proroctví jednoduše řeknu: „Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu.“*

„A jde o mě nebo o Harryho?“ zeptal se Neville, který vypadal, že brzy omdlí.

„Ach Merline, ne, Proroctví se týká Harryho. Když si Voldemort vybral, že půjde po Harrym a zanechal mu jizvu, označil ho a tím jasně určil toho, o kom Proroctví hovoří,“ odpověděl Brumbál.

Neville se pokoušel nedat příliš najevo, jak velký kámen mu spadl ze srdce, jakmile si uvědomil, že zastavení Voldemorta bude pravděpodobně záviset na Harrym.

„Promiňte, pane? Uvědomujete si, že je mi jedenáct, že ano? A že nejsem zrovna ta nejzodpovědnější osoba? A že byste opravdu neměl očekávat, že jsem jediný, kdo ho může zabít?“

„Ani mě nenapadlo od tebe něco takového očekávat. Určitě ne ještě několik příštích let. A ve skutečnosti tě nemohu přinutit cokoliv udělat. Na druhou stranu, jakmile nastane čas, kdy budeš Voldemortovi naposledy čelit, budeš si vědom, že tě chce zabít a že zavraždil nebo se zavraždit pokusil nesčetně dalších lidí. Pak se dokážeš velmi snadno rozhodnout, zda sprovodit ho ze světa je ta nejlepší možnost. Zcela jistě tě, pokud znovu získá své tělo, nepřestane pronásledovat. A šance, že jeden z vás zemře rukou toho druhého, poroste.“

ooOOoo

Harry kráčel na závěrečnou hostinu s těžkým srdcem. Sice mu Hagrid dal album s fotografiemi jeho rodičů a také strávil celou noc na improvizovaném ‚absolventském‘ mejdanu sedmého ročníku, k čemuž přispělo naléhání Tonksové. Jak jinak, vždyť žádného jiného sedmáka tak dobře neznal. A brzy znovu uvidí Ginny. Na druhou stranu Nebelvír skutečně vyhrál školní pohár navzdory jeho maximálnímu úsilí o opak.

Při Brumbálově oznámení, že Nebelvír vede, nasadil Harry svůj nejdeprimovanější výraz. Když se to ale vezme z té lepší stránky, aspoň nebude nutné přidělovat žádné body na poslední chvíli.

„Nicméně musíme ještě vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech,“ pokračoval Brumbál. Harry zakvílel. No jasně že musíme. Brumbál odměnil Rona padesáti body ‚za nejlepší šachovou partii, jakou kdy Bradavice viděly‘ nehledě na skutečnost, že neexistoval žádný způsob, jak by se dalo něco takového empiricky ověřit. Hermiona získala padesát bodů za to, že neotrávila sebe ani své spolužáky. Neville obdržel padesát bodů za upražení vzácné a cenné rostliny na škvarek a Harry šedesát bodů za to, že žádnému soudnému dospělému neřekl o Quirrellově pokusu ukradnout Kámen mudrců, a za ohrožení života několika svých spolužáků. Samozřejmě, že to Brumbál vyjádřil poněkud kulantněji, ale i tak šlo o nestydaté protěžování.

Harry začal bušit hlavou do stolu a nepřestal, dokud mu rozmrzelý Percy nezačal vyhrožovat, že ho prokleje. Vskutku by nebylo moudré, aby si Percy z proklínání vytvořil zvyk. Protože jen díky kategorickému odmítání takovéhoto výchovného opatření Harry dokázal provést pár svých veřejnějších povečerkových aktivit.

Otravnost nebelvírské oslavy toho, že se konečně stali tou nejpochlebovačnější kolejí, narostla do takových rozměrů, že v polovině hostiny Harry vstal a odešel se posadit ke Zmijozelům. S nimi strávil zbytek večeře litováním a stěžováním si na to nechutné nadržování. Brumbál, který ho nemohl slyšet, se zeširoka usmíval nad Harryho zralým postojem k utužování soudržnosti napříč kolejemi.

ooOOoo

Když bradavický expres dorazil na nádraží, Harry byl poprvé v životě upřímně rád, že cesta vlakem skončila. Sotva se s Ronem, Hermionou a Nevillem usadili, sesypali se na ně různí Harryho známí a Nevillovi přátelé z bylinkářství. Bohužel, ani to nezastavilo Hermionu, aby Harryho neotravovala kvůli jeho výsledkům ze zkoušek. Že dosáhl nejlepších prváckých výsledků od dob Brumbála a tak byl nyní považován za génia (k jejich oboustranné mrzutosti), způsobil skutečně pouze jeho dvanáctiletý náskok. Koneckonců zkušenost, kdy jako dospělý musel přežít nudné schůze, vydržet tiskové konference a pravidelně přesvědčovat Starostolec, se zákonitě musela odrazit i na tom, že nyní dokázal dostatečně dlouho udržet pozornost v Binnsových hodinách. Takže přestože se neskrývaně odmítal učit, zaválel i v dějinách čar a kouzel. A proto byla Hermiona přesvědčená, že buď podváděl, nebo celou dobu tajil svoji genialitu.

„Musíte v létě přijet a pobýt u nás,“ zval je Ron. „Všichni – pošlu vám sovu. Jo, a tím všichni jsem myslel každého kromě Malfoye a jeho goril.“ Čímž se výběr zúžil na Harryho, Hermionu a Nevilla.

„Jako bych snad o to stál,“ odsekl Draco. „Moje ložnice je větší než celý tvůj dům!“

Harry protočil očima. „Draco, vzpomínáš si, jak jsme mluvili o tom, že není hezké šmírovat politické odpůrce tvého otce? Což mi připomíná – možná je to divná otázka – nemáš náhodou domácího skřítka jménem Dobby?“

Draco přikývl. „A kdo teď šmíruje koho, co?“

„Hm, pořád ty. Ty šmíruješ Rona. Už jsme o tom mluvili. Každopádně, důvod, proč se ptám – pamatuješ si, jak mi moje jizva řekla, že se mě Quirrell snaží zabít?“

Draco váhavě přikývl.

„Fajn, taky mi řekla, že máš domácího skřítka Dobbyho, který mi celé léto bude krást poštu. Takže by bylo fajn, kdybys mu mohl přikázat, aby nechal mou poštu poštou.“

Draco pokrčil rameny. „Proč ne.“

Jakmile vystoupili z vlaku a seřadili se, aby v malých skupinkách prošli branou, přistoupila k němu Tonksová se žvýkačkově růžovými vlasy. „Tak mě vzali do bystrozorského výcviku,“ pronesla. „A tohle je můj slavnostní účes.“

„Hodláš si ho nechat?“ ptal se Harry pobaveně.

„Jasně. Budu ho nosit pokaždé, když se nebudu muset maskovat. A dokud z toho budu šťastná jako blecha. Pochopitelně bych ti to řekla dřív, ale měla jsem plné ruce práce se skrýváním se před Percym.“

„Skrývala ses před Percym? Proč? Vždyť on je mírnější než beránek,“ poukázal Harry.

„Já vím, já vím, ale třikrát chtěl slyšet, jak jsem složila OVCE. A ptal se mě, jak si myslím, že si vedl během NKÚ, a zasypával mě úchvatnými příběhy o každičké otázce, kterou dostal, a každičkém kouzlu, které seslal,“ stěžovala si Tonksová.

„To zní jako Hermiona,“ vyhrkl Ron bez obalu.

„Hej!“

„A neexistuje něco, co bych mohl udělat, abys mě nechala ti říkat Nympha- myslím tvým křestním jménem,“ rychle se opravil Harry, když ho Tonksová probodla pohledem.

„Ne! Promiň.“

„Ale no tak! Dám ti svého prvorozeného!“ sliboval Harry.

Tonksová se rozesmála. „Nejsi trochu mladý na to, abys přemýšlel o takových věcech?“

Harry pokrčil rameny. Podle všeho by touto dobou už byl otcem. Pokud by to byl chlapec, pojmenovali by ho James Sirius, a pokud dívka, byla by to Lily Lenka.

„Ozveš se, že jo?“ zeptal se jí Harry, když zamířila k bariéře.

„Klídek, nezbavíš se mě, i kdyby ses na hlavu stavěl,“ odpověděla a zmizela.

Když Harry s Ronem prošli branou, následováni Hermionou a Nevillem, zaslechl Harry docela dost klepů, které se týkaly Draca Malfoye a otázky jeho původu, kterou Harry nadhodil na začátku školního roku. Ušklíbl se; úplně na to zapomněl.

„Támhle je, mami, podívej, támhle je!“ začala poskakovat Ginny, jakmile uviděla Harryho.

„Ahoj. Ginny, že?“ usmál se na ni Harry.

„A-ano,“ odpověděla a vyhýbala se jeho pohledu.

„Ty příští rok nastupuješ do Bradavic, viď?“

Jen přikývla.

„Tak to se tam potom uvidíme. Jo a paní Weasleyová, chtěl jsem vám poděkovat za váš velmi pozorný vánoční dárek.“

„To byla maličkost, drahoušku,“ ujistila ho.

„Fajn, radši bych už měl jít. Mám dojem, že by na mě můj strýc mohl být pořád naštvaný…“

„Od září?“ zeptala se šokovaně paní Weasleyová.

„No, k Vánocům mi poslal výhrůžky smrtí,“ vysvětloval Harry.

„Ach, božínku…“

ooOOoo

Když dorazil Harry domů, spatřil na Dursleyovic trávníku uvelebeného velkého černého psa. Harry si rychle schoval věci do svého pokoje (možná by měl strýčkovi Vernonovi pohrozit, že ho zakleje do modra, když se mu pokusí jeho věci zamknout, ale slíbil, že nepoužije žádné kouzlo) a běžel za ním.

„Čau, kámo,“ přivítal ho. „Vypadáš, že by ti prospěla malá procházka. Jdu do parku. Přidáš se?“

Pes naklonil hlavu, jako by mu nerozuměl, ale uvolil se Harryho následovat. Jakmile Harry dorazil do parku, ve kterém se, díky Merlinovi, nenacházela ani noha, posadil se na houpačku a zahleděl se přímo do psích očí.

„To se podívejme. Sirius. Už to bude nějaký ten pátek.“

 

PP: Proroctví označené * je citací z knihy HP a Fénixův řád v překladu Pavla Medka.


Kapitola 10.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/10/

Rating: 9+



Překlad: martik

Beta: arabeska

 

PP: Tuto kapitolu věnuji Ivě (druhorozenému Lupiňátku) za to, že ani po čtyřměsíčním nekonečném čekání neztratila naději. A slavnostně přísahám, že se polepším.


Kapitola 10.

Sirius ztuhl.

„Ale no tak, Tichošlápku, nedělej čivavu. Jestli hodláš pokračovat s těmi psími kusy, bude to naše znovushledání stát za starou belu,“ rozhodil Harry rukama.

Sirius se okamžitě přeměnil do své lidské podoby. Vypadal lépe, než jak si ho Harry pamatoval. Nejspíš protože tentokrát unikl dřív, a než se vrátil v čase, měl na kontě tři roky svobody. „Znovushledání?“ otázal se opatrně. „Co myslíš tím znovushledáním? Harry Potter si mě rozhodně nemůže pamatovat. Když jsem ho viděl naposledy, byl teprve děcko. Co jsi zač?“

Harry se usmál. „Harry Potter. Ale zdá se mi, že pracuješ se špatnými fakty. Neviděl jsi mě od chvíle, co jsi zakopl a propadl Závojem smrti.“

„Já jsem nezakopl!“ protestoval Sirius rozhořčeně. „Belatrix mě zasáhla kletbou a já… Připouštím, že jsem možná měl dávat větší pozor, ale to se může stát každému a… Počkat. Jak to víš?“

„A jak to víš ty?“ opáčil Harry.

„Byl jsem tam.“

„To já taky,“ odpověděl Harry.

„Tys taky propadl Závojem? To jsi běžel za mnou nebo co? Doufal jsem, že Remus bude mít dost zdravého rozumu, aby ti v tom zabránil. Stál přímo u tebe. To je tak nezodpovědné, zvlášť na něho…“ Siriusův hlas se vytratil.

Harry si odfrkl. „Dost pochybuju, že zrovna ty můžeš někomu přednášet o zodpovědnosti. A aby bylo jasno, zastavil mě. Prošel jsem Závojem později.“

„Jak moc později?“ zeptal se Sirius.

Harry pokrčil rameny. „Osm let nebo tak nějak.“

Sirius vyvalil oči. „Osm let? Takže ti je… kolik? Dvacet tři?“

Harry přikývl. „Mentálně ano, i když fyzicky mi bude dvanáct.“

„Co se stalo? Porazil jsi Voldemorta? Proč ses vrátil? Zemřel někdo? Tak dělej, vybal to,“ naléhal Sirius.

„Dobře, tak tedy, Brumbál na konci šestého ročníku požádal Snapea o eutanázii, ale tak nějak se neobtěžoval to někomu sdělit. Takže jsme Snapea považovali za zloducha až do jeho smrti na konci něčeho, co by bylo mým sedmým ročníkem, kdyby se dva týdny před jeho zahájením Voldemort nezmocnil ministerstva. A tak jsem většinu toho roku strávil pitomým kempováním. Umřelo spoustu lidí, včetně Remuse, Tonksové a Freda. A já jsem zabil Voldemorta. Teda až po tom, co on zabil mě. Jo, a Remus s Tonksovou se vzali.“

„…Co že bylo to poslední?“ ptal se nevěřícně Sirius.

„Že se Remus s Tonksovou vzali?“ zopakoval Harry s nevinným výrazem.

„Ne, to druhé poslední. O tom, že tě Voldemort zabil,“ objasnil Sirius.

„Aha. Zabil mě a já si fajnově pokecal s Brumbálovou duší, která mě informovala, že jen proto, že si věci představuju, to neznamená, že nejsou skutečné. A pak jsem obživl.“

Sirius na něj zíral.

„A to nejlepší na konec,“ zakřenil se Harry. „Podle všeho jsem přežil jenom díky síle lásky.“

Sirius zakvílel. „Můžu ti dát jednu dobrou radu? Až to budeš příště zase někomu říkat, zkus tomu dát trochu šťávy.“

„Kdo tvrdí, že to řeknu někomu dalšímu?“

„Ale když neřekneš ostatním, že jsi z budoucnosti, jak se na to všechno připraví?“ poznamenal Sirius rozumně.

„Na co se potřebují připravit? Posledně to dopadlo docela obstojně. Oženil jsem se s Ginny Weasleyovou, která zrovna čekala naše dítě, když jsem odešel. A Ron s Hermionou se taky vzali. Takže ve skutečnosti, teda až na Fredovu smrt, byli Weasleyovi jedna velká šťastná rodina. A musím říct, že Molly úplně skákala radostí.“

„To si dokážu představit,“ podotkl Sirius ironicky.

„Navíc, když zničím viteály ještě před Voldemortovým obživnutím, stačí, abych počkal, až Voldemort použije mou krev ke svému znovuzrození. Potom ho nechám, aby mě zabil a zničil tak poslední viteál. No a pak se vrátím a odkrouhnu ho.“

„Říkáš to, jako by o nic nešlo,“ zamumlal Sirius.

„Mám na to tři roky. Pomůžeš mi se zničením viteálů?“ zeptal se Harry.

„Vážně se musíš ptát?“ odpověděl Sirius. „Ačkoliv si nejsem úplně jistý, jak se dají viteály zničit. Teda kromě toho, že je vystavíš vlivu mozkomorů, baziliščímu jedu nebo zložáru.“

„Vystavit je mozkomorům?“ zopakoval Harry zmateně. „A jak to, že toho o viteálech tolik víš? Jejich existence by neměla být obecně známá.“

Sirius přikývl. „Ach ano, viteály jsou části kouzelníkovy duše a mozkomorův polibek je dokáže zničit. A prosím tebe, drahý Harry, já jsem Black. Znalost viteálů je jednou z mnoha výhod, které pramení z příslušnosti k jedné z nejtemnějších kouzelnických rodin v Británii.“

„Dokážu si to představit. Hele, a zložár bys zvládl?“ zjišťoval Harry.

„Zatím jsem to nikdy nezkoušel, ale slyšel jsem, že s trochou praxe nad ním každý průměrně nadaný kouzelník dokáže udržet určitou míru kontroly,“ sdělil mu Sirius.

„A mohl bys začít s jeho studiem? Udělal bych to sám, ale moje hůlka je sledovaná, protože technicky ještě nejsem dospělý. A rád bych to měl z krku co nejdřív. Takže bys na tom mohl do konce léta zapracovat. A Siriusi, dělej si, co chceš, ale v žádném případě nesmíš nikomu říct, že jsem se vrátil,“ pravil Harry vážně.

„Proč ne? Ty svým přátelům nevěříš?“ nechápal Sirius.

„To není otázka důvěry, Siriusi. Jde o to, že když to začnu lidem vykládat, budou mi říkat: ‚Ty, Harry, když jsi dospělý, měl by ses podle toho začít chovat. Mimo to, Snape je hrdina a vážně bys ho neměl týrat.‘ A musím ti říct, že loni jsem si užil tolik zábavy. Letos se chci taky bavit. A vůbec pořád po zbytek mého života. Jakmile řeknu lidem, že jsem starší, než se zdá, všechna zábava bude v čudu a budu se muset chovat zodpovědně.“ Harry nad tou představou ohrnul nos. „Kromě toho mě pak začnou všichni otravovat kvůli jejich budoucnosti a opravdu si myslíš, že se Remus a Tonksová, já a Ginny, Ron a Hermiona nebo Bill a Fleur dají dohromady, když budou vědět, že v budoucnosti to tak je? Bůh ví. A navíc, Hannah je teď tak plachá a Neville už takový není, že kdybych některému z nich řekl o jejich budoucnosti, mohl bych všechno zničit. No, takže nejlepší bude nechat historii plynout přirozeně. Nebo teda co nejpřirozeněji, zatímco já budu dělat, co je třeba,“ opravil se Harry.

Sirius si odfrkl. „To už zní mnohem líp. Když už jsme u toho dělání, co se mi zlíbí – jak mě očistíme? Osobně bych přivítal, kdyby to bylo dřív než později, ačkoliv jsem si loni to Španělsko docela užil.“

„Aha, takže ty jsi byl na Mallorce? No, napadlo mě, že jakmile se dostanu k Weasleyovým, sfouknu Červíčka a Voldemortův první viteál jedním vrzem. Vydržíš ještě zhruba dva měsíce čekat, než půjdeme nakupovat do Příčné?“

Sirius se mu upřeně zadíval do očí. „Na očištění svého jména čekám patnáct let. Myslím, že dva měsíce mě nezabijí.“

ooOOoo

Následujících šest týdnů se Harrymu vleklo šnečím tempem. Sice dostával poštu, což bylo fajn, ale očekávaný odjezd k Weasleyovým se odložil až na dobu po jeho narozeninách. A to ze dvou důvodů. První bylo setkání s Dobbym. Ten druhý představoval pro Harryho tvrdší oříšek. Totiž jak zajistit setkávání se Siriusem pod bdělým dohledem Molly Weasleyové. Ne že by tu ženu neměl rád, právě naopak. Jenže měla sklony dusit všechny okolo svou láskou a on už dávno vyrostl z potřeby mít mámu.

Nudil se natolik, že dokonce využil čas k tomu, aby pokračoval ve svém ne zcela promyšleném plánu z předchozího roku a pokusil se napravit vztahy se svými pokrevními příbuznými. A překvapivě to fungovalo. Dobrovolně se nabídl tetě Petunii, že jí pomůže s prací na dvorku, a podělil se s ní o několik Nevillových tipů týkajících se zahradničení. Díky tomu spolu strávili docela dost času a Petunie musela zdráhavě připustit, že si Harry své živobytí zaslouží. Nahlas by to nikdy nepřiznala, ale Harry si všiml, že se k němu začala chovat skoro jako k člověku. S Dudleym to bylo ještě snadnější. Slíbil, že s ním bude hrát, kdykoliv jeho kamarádi nebudou mít čas. A Dudley se tak nadchl představou, že může pařit počítačové hry pro dva, kdykoliv se mu zachce, že rozhodně neriskoval Harryho rozmrzelost, která by ho znovu odsoudila k solitérním hrám. Třebaže Harry dost pochyboval, že by ho některý z jeho příbuzných měl nějak raději, přinejmenším se nemusel potýkat s obvyklou nevraživostí. Na druhou stranu strýc Vernon byl bez pochyby stále podrážděný ze scény, kterou mu Harry udělal loni na nádraží. Kdykoli se ocitl s Harrym v jednom pokoji, jen něco zavrčel, jako by si nevěřil, že se dokáže ovládnout.

Kamarádi ho zaměstnávali prostřednictvím dopisů. Harry se pokoušel přesvědčit Hermionu, že Lockhart je podvodník, Tonksovou ke spolupráci při vloupání do Belatrixina trezoru, Rona, že zařazení do Zmijozelu není znakem zla, Ginny, aby ho nepovažovala za ztělesnění boha, Nevilla, že by měl ukázat kuráž i před příbuznými, Cedrica, aby si s ním přišel zahrát famfrpál, až bude u Weasleyových (když už bydleli kousek od sebe), Draca, že i když zná detaily z jeho malfoyovského života (údajně díky jizvě), které by znát neměl, není to to samé jako špehování, Percyho, aby dobrovolně opouštěl svůj pokoj i mimo čas jídla, a dvojčata, aby ‚naučila‘ Ginny létat na koštěti. Díky své vytrvalosti a absolutní nudě brzy dosáhl stanovených cílů. Ačkoliv Ron se stále dožadoval důkazu, Hermiona pořád vzdychala po Lockhartově autogramu a Tonksová trvala na dalších podrobnostech. Harry si byl jistý, že až mu Ginny stane tváří v tvář, vrátí se vše do starých kolejí, ale skrze dopisy se jí dařilo komunikovat s ním jako s normálním člověkem. Jediné štěstí, že Hedvika proti nepřetržitému létání sem a tam neprotestovala, jelikož, jak si Harry všiml, její nepřítomnost u Dursleyových rozhodně přispěla ke klidnějším vztahům na domácí půdě.

Toho večera, kdy Dursleyovi pořádali večírek, tedy zrovna na Harryho narozeniny (což nikoho doopravdy nezajímalo), měl Harry plné ruce práce. Ze všeho nejdřív musel zajistit, že bude mimo dům, až se objeví Dobby. A opravdu, na chlup přesně v osm se Dobby přemístil přímo před Harryho. Naštěstí Harry seděl na lavičce v parku a Sirius mu ve své psí podobě ležel u nohou.

„Hleďme, Dobby. Byl jsem zvědavý, jestli se ukážeš,“ vítal ho Harry vřele. „Prosím, posaď se. Jak se má Draco? Z dopisů se toho tolik nedozvím.“

Dobby se chystal propuknout pláč. Nejenže Harry znal jeho jméno, ale také ho požádal, aby se posadil jako jemu rovný. Téměř mu uniklo, co dalšího mladý kouzelník ještě řekl. „D-Draco?“

„Jo, vždyť víš, Draco Malfoy. Potomek rodiny, které sloužíš. Jak se má?“

„Jak Harry Potter ví o…“ začal Dobby.

„Magická jizva,“ odpověděl Harry prostě.

„Aha, ano, Dobby slyšel pana Draca, jak si na ni velmi hlasitě stěžuje,“ připustil Dobby. „Ale Dobby tomu nevěřil.“

„Jak jinak bych mohl požádat Draca, aby ti přikázal, abys nekradl moje dopisy?“ otázal se Harry, nečekaje odpověď.

Dobby přikývl; to byla dobrá poznámka.

„Podle mě se nemusíš trestat za to, že jsi za mnou přišel. Naopak, dokonce se vyhneš dalšímu sebepoškozování, když ti řeknu, co vím. Pan Malfoy zamýšlí dát Ginny Weasleyové deník Toma Raddlea, kterým otevře Tajemnou komnatu a vypustí baziliška do Bradavic. Taky ti můžu slíbit, že s sebou vždycky budu nosit zrcadlo a neudělám nic přemrštěně pitomého. Ale rozhodně ti neslíbím, že se nevrátím do Bradavic. Jestli použiješ kouzlo a zamaskuješ je, jako kdyby je seslal kouzelník, a ministerstvo sem potom pošle zatracenou sovu, bez ohledu na to, co obyvatelé domu zrovna dělají, nebo zda nepřišel někdo na návštěvu, pak mě začnou trestat jako Malfoyovi trestají tebe. A mě to stejně nezastaví, protože mi moji přátelé pomůžou utéct,“ vysvětloval Harry klidně. „Ačkoliv oceňuju tvůj zájem.“

Najednou se z lesa nedaleko parku ozval slabý zvuk přemístění.

„Inu, nerad tu naši slezinu zrovna teď přerušuju, ale vypadá to, že dorazil můj další návštěvník. Hm, je tu brzy…“ zamumlal Harry. „Takže pokud nechceš víc svědků, navrhoval bych ti, abys vyrazil. Rád jsem tě viděl!“ rozloučil se vesele s Dobbym, který mu věnoval kajícný pohled a přemístil se.

„Doufám, že víš, co děláš, Harry,“ nabádala ho Tonksová, která se objevila před ním. „Protože za tohle bychom se mohli dostat do velkých problémů.“

„Já vím, ale je to důležité. Jen tak zajistíme, že Voldemort skutečně zemře. Už jen nechat ho poletovat kolem a ovládat našeho učitele obrany proti černé magii bylo dost na houby. A představ si, kdyby se mu nějak podařilo znovu získat svoje tělo…“

Tonksová se otřásla. „Fajn. Ale nezapomeň, že jsi mým dlužníkem.“ Chystala se je přemístit a popadla Harryho za ruku. Všimla si však, že drží psa. „Co ten pes?“

„To je můj kmotr,“ objasnil jí Harry.

„Tvoji rodiče jmenovali psa tvým kmotrem?“ tázala se Tonksová nevěřícně.

„No, táta rozhodně. Ale nesmíš zapomínat, že Fred a George považují mého otce a jeho skvadru za hrdiny.“

„Magoři, vy všichni…“ zamumlala Tonksová, než je přemístila do Příčné ulice. Už se setmělo, takže se venku nepotulovalo moc lidí, ačkoliv Harry předpokládal, že Děravý kotel je narvaný; jako obvykle po páté hodině.

Tonksová, Sirius a Harry vyrazili ke Gringottovým. Uvnitř se Tonksová ihned přeměnila v Belatrix Lestrangeovou. Skřetům bylo úplně šumák, že by měla bručet v Azkabanu a že jde o usvědčenou vražedkyni. Záležitosti kouzelníků je ve skutečnosti vůbec nepálily. Když Tonksová prohlásila, že ztratila svůj klíč, skřeti provedli jednoduchý krevní test, kterým, jakožto blízká příbuzná, prošla. Skřet, jenž měl zrovna službu, jí vydal nový klíč. Belatrix trčela v Azkabanu a spolu se Siriusem, hlavou rodiny Blackových, byli právně mrtví. Takže Tonksová si teoreticky mohla nárokovat trezor jako dědic, ale Harry nakonec tuto možnost zavrhl, jelikož se obával, že by to z ní mohlo udělat terč, a ona ještě ani nezačala s bystrozorským výcvikem.

Když otevřeli dveře Belatrixina trezoru, Harry popadl mrzimorský pohárek a Tonksová se rozhodla ztopit trochu zlata a pár rodinných klenotů, které Belatrix dostala jako součást věna. Tonksová nabyla přesvědčení, že je její matka ocení víc než šílená a hlavně zabásnutá teta. Ačkoliv jak vysvětlí, jak se k nim dostala… No, vždycky to mohla svést na Harryho. Ten se dokázal vykecat naprosto ze všeho.

Na Harryho přání je Tonksová po odchodu od Gringottových vysadila u Weasleyových. Jak se ukázalo, Neville u nich přebýval v červnu a Hermiona část července, takže teď tam byl jen on. Když vešel, ke svému velkému potěšení spatřil Percyho, jak hraje šachy s Ronem. Dorazil asi o hodinu dřív, než oznámil, ale nemohl to ovlivnit a co měl do deseti dělat? Když ho zahlédla Ginny, krvavě zrudla a vypadala, že chce vzít nohy na ramena, ale udržela se. Takže tady nastala určitá zlepšení. Teď jen aby to vydrželo…

ooOOoo

Dva týdny po Harryho příchodu nastal čas k návštěvě Příčné ulice. Harryho zachvátily obavy a nezbývalo než doufat, že v běhu času neudělal příliš razantní změny a že Lucius nepodstrčí deník někomu jinému. Musel připustit, že si zvykl vědět, co se stane, a nerad by o tuto výhodu přišel dřív, než to bude nezbytně nutné.

Zatím se úžasně bavil. Oznámil, že Sirius je jeho nový mazlíček jménem Tichošlápek, a Sirius běhal za dvojčaty a těšil se z jejich žertíků. Harry si dal záležet, aby mluvil s Ginny, kdykoliv se objevila v místnosti, a třebaže to byl lítý boj, Ginny pomalu přešla z jednoslabičných odpovědí ke krátkým větám. Harry nenápadně vnukl dvojčatům myšlenku, že Percy se možná, na rozdíl od předchozích prázdnin, drží tolik o samotě proto, že by hypoteticky mohl mít holku. Dvojčata se toho náznaku ihned chytila a trvala na tom, aby Percy trávil čas s nimi, v naději, že mu uklouznou nějaké informace o identitě jeho tajemné slečny. A kdyby Harry Percyho tak dobře neznal, domníval by se, že ho baví tahat ty dva za nos svými záhadnými odpověďmi na jejich všetečné otázky.

Dvojčata zjevně brala jeho návrh naučit Ginny létat jako výzvu (aniž by tušila, že na koštěti už někdy letěla). Příjemně je překvapilo zjištění, že Ginny dokáže létat rychleji než leckdo dvakrát starší (sice to nezahrnovalo hráče famfrpálu, ale i tak to byl na samouka skvělý výkon). Cedrik navštívil Weasleyovy už třikrát a užili si kopu legrace při famfrpálových utkáních tři na tři (a Percy samozřejmě využil rozptýlení dvojčat, aby se stáhl do svého pokoje a… učil se). Ačkoliv Harry Cedrika poznal trochu líp, až když se stali bradavickými šampiony, zjistil, že se ve společnosti staršího chlapce dobře baví a pevně se rozhodl, že se ho tentokrát pokusí udržet naživu.

Jakmile se dostali do Příčné ulice, přesvědčil Harry své přátele, aby nejprve zamířili do lékárny. Potřeboval si vyzvednout speciálně objednaný Oživovací odvar z mandragory. Možná byl přece jen trochu paranoidní. Objednání tří tuctů dávek tomu nasvědčovalo. Ale jestli se od Hermiony něco naučil, tak to, že připravenost ještě nikdy nikoho nezabila. Ron, Hermiona a Neville (který si zařídil, že půjde s Weasleyovými, když u nich tohle léto přebýval) na něj podivně koukali, ale Harry to okomentoval pouze tím, že to jeho jizva z nějakého neznámého důvodu považuje za geniální počin. Na okamžik se zamyslel, jak dlouho bude trvat, než ho lidé začnou považovat za cvoka, jestli bude i dál používat tuhle výmluvu.

Nakonec se Trio s Nevillem vydalo do Krucánků a kaňourů. Harry taktně navrhl, že by Weasleyovi mohli koupit jen dvě sady učebnic a půjčovat si je. A ačkoliv se paní Weasleyová cítila trochu trapně, přišlo jí to jako dobrý nápad.

Najednou do Rona vrazil Lockhartův fotograf. „Uhněte, vy tady!“ zavrčel. „Tohle je pro Denního věštce.“

„Za to si tak něco koupím,“ zabručel Ron.

Lockhart ho zaslechl a zvedl hlavu. Uviděl Rona – a pak spatřil Harryho. Vyskočil a vykřikl: „Vždyť to je Harry Potter!“

„Kde?“ Harry se rozhlédl okolo, jako kdyby se hledal.

„Ty nejsi Harry?“ zeptal se Zlatoslav zmateně.

„Ne,“ odpověděl Harry vesele.

„Ale… já… tvoje jizva…“ protestoval Lockhart.

„Nešťastná nehoda při vaření,“ oprášil Harry historku z loňska.

„Tak kdo jsi?“ dožadoval se Lockhart.

„Draco Malfoy.“

„Aha, dobře. Dovol mi, abych ti zdarma věnoval své sebrané spisy jako omluvu za tu nešťastnou záměnu,“ pronesl Lockhart a podal mu knihy. Pak upřel svoji pozornost zpět ke svým oddaným fanouškům.

„Tady,“ řekl Harry a vložil knihy do Ginnyina kotlíku. „Teď už potřebujete jen jednu sadu.“

„Ale co tvoje knihy, Harry?“ zeptala se Hermiona.

„Nehodlám si je kupovat, Hermiono.“

„Ale… jak se potom chceš něco naučit?“ dorážela na něj Hermiona.

Harry si odfrkl. „Prosím tě, jako kdybych se letos mohl něco naučit. Je to podvodník, pamatuješ?“

Hermiona neochotně přikývla. Zabralo mu docela dost času, než ji zbavil jejího přesvědčení, že Mistr Zapomněnka je génius.

„Harry, proč jsi mu řekl, že jsi –“ začala paní Weasleyová.

To jsi byl ty!“ zahřměl Harrymu do uší hlas Draca Malfoye.

„Ano, Draco?“ otázal se Harry zdvořile.

„To ty jsi loni začal s tou fámou, že jo?“ útočil na něj Draco. „S tou, že jsem Snapeův nemanželský syn.“

„Technicky vzato s tím začali Fred a George,“ opravil ho Harry. „Ale jo, měl jsem v tom prsty. Ale abychom byli spravedliví, v té době jsme nebyli ani přátelé.“

„Jenže jsi na to zase přitáhl pozornost všech okolo. Jakou výmluvu máš tentokrát?“

„Já…“ Harry náhle zmlkl. „Vlastně žádnou. Promiň.“

Draco protočil očima. „A to jsem se kvůli tobě obtěžoval přikázat Dobbymu, aby nechal tvoji poštu na pokoji. A taky…“

„Ale no tak, to ti nemohlo zabrat víc než dvě minuty,“ bránil se Harry. „I když si toho fakt cením.“

„Takže, jak se ti podařilo přežít léto s těmi mudly? Nedokážu si představit, že by to mohlo být horší než trávit léto u Weasleyových,“ změnil Draco téma.

„No, teta a bratranec mě letos nejspíš nenávidí o něco méně, ale kdykoliv se ke mně přiblížil strýc, vypadal, že umírá touhou zakroutit mi krkem,“ odpověděl Harry.

„Takže legrace,“ odvětil Draco jízlivě. „Znovu mi připomeň, proč si myslíš, že mudlové mají nějakou hodnotu?“

„Protože moji příbuzní se mnou jednají stejně, jako fanatičtí čistokrevní jednají s mudly?“ navrhl Harry. „Teda kromě pokusů o vraždu.“

„Rone, rychle! Vaše matka se nemůže odtrhnout od Lockharta, takže je vhodný čas zmizet,“ ozval se hlas pana Weasleyho, který se s dvojčaty prodíral k nim.

„Ale, ale – to je přece Artur Weasley,“ protáhl Lucius Malfoy líně.

Harry protočil očima. Merline, stůj při nás, vždyť tohle bylo jen náhodné setkání v narvaném knihkupectví, ne epické zúčtování na Divokém západě.

„Luciusi,“ pokývl mu Artur bez sebemenší snahy o zdvořilý tón.

„Slyšel jsem, že teď máte na ministerstvu spoustu práce,“ protáhl Lucius Malfoy. „Všechny ty domovní prohlídky… Doufám, že vám aspoň platí přesčasy?“ Sáhl do Ginnyina kotlíku a vytáhl zbrusu nový výtisk Úvodu do přeměňování pro začátečníky (Harry trval na zaplacení jejich učebnic oplátkou za to, že ho měsíc živili. Artur a Molly souhlasili jenom proto, že jim pohrozil, že jinak jim všem místo toho koupí Nimbus 2001. Kdo objevil, že způsob, jak zlomit odpor k darům je nabídnout ještě víc dárků?). „Hádám, že ano. Je smutné, že jste na tom tak špatně s penězi a pro pár galeonů navíc jste všem kouzelníkům pro ostudu.“

„Máme velice odlišný názor na to, co je kouzelníkům pro ostudu, Malfoyi,“ odvětil Artur.

„Zřejmě ano,“ prohlásil pan Malfoy a sklouzl pohledem na Grangerovy. „S kým vy –“

„Moje osobní představa kouzelníka, který je všem pro ostudu, je někdo nad patnáct, kdo nedokáže seslat ani obyčejné Expelliarmus, aniž by mu neupadla hůlka,“ přerušil ho Harry.

„Nebo někdo, kdo nedokáže letět na koštěti bez spadnutí,“ přidal Draco.

„Nebo někdo, kdo nemá rád famfrpál,“ připojil se i Ron.

To s konečnou platností prolomilo napětí a Malfoyovi odešli bez boje. Dobře, téměř. Při pozorném sledování Harry zahlédl, jak Luciusovi mezi prsty proklouzl deník rovnou do Ginnyiny knihy. Škoda, že boj byl odvrácen, i když za to vlastně mohl sám Harry. Plánoval se totiž vsadit s Dracem a dvojčaty, že boj mezi otci vyhraje Hagrid. Co se dá dělat.

ooOOoo

Když Harry a Weasleyovi dorazili zpět do Doupěte (poté, co se rozloučili s Grangerovými, kteří odešli do mudlovského Londýna, a s Nevillem, který se odletaxoval domů), všichni si odnesli své věci do pokojů a Ron okamžitě vyzval Harryho na souboj v šachu. Protože při předešlých příležitostech Ronovi vždy vyhověl (věrný své teorii, že čím častěji ho Ron porazí, tím menší komplex méněcennosti bude vůči němu pociťovat), nedokázal teď vymyslet dostatečnou výmluvu, aby odmítl a odešel nahoru. Takže musel zasednout ke hře.

Hrál bez zápalu, dokonce hůř než obvykle. V okamžiku, kdy prohrál, doslova vyletěl po schodech do Ginnyina pokoje. S trhnutím otevřel její knihu přeměňování. Nic. Prohlédl zbytek jejích školních potřeb. Nic. Zbytek dne strávil prohledáváním celého domu. Pořád nic.

Se soumrakem byl nucen připustit si jediný děsivý závěr. Deník byl v tahu. A Prašivka zrovna tak.


Kapitola 11.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/11/

Rating: 9+



Překlad abecedně: Ani, francezkaw, Iveta, justine

Beta: arabeska

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 11.

„Pryč?“ zopakoval Sirius dutě, když se později té noci Harry vyplížil ven, aby se s ním setkal. „Pryč? Jak to myslíš, že je pryč?“

Harry si povzdechl: „Asi by bylo příliš optimistické předpokládat, že jsi totálně ignoroval mé jasné pokyny a prostě jsi ho chytil dřív.“

„Proč bych to jako dělal? Říkal jsi, že se o to postaráš,“ poukázal Sirius. „Pořád nemůžu uvěřit, že je pryč. Byl jsem tak blízko… tak blizoučko… a teď je v čudu.“

„Ne on,“ opravil ho Harry, „ale oni. Deník je taky pryč.“

Sirius zasténal: „Víš, když jsi byl posledně v druháku, tak jsem sice ještě hnil v Azkabanu, ale vsadím tlapu, že takhle to neprobíhalo. Červíček byl přece potom s Weasleyovými v Egyptě.“

„Máš recht,“ souhlasil Harry. „Otázka je, proč k tomu došlo. Proč by Pettigrew utíkal i s deníkem?“

Sirius střelil po Harrym pohledem: „No, já ti nevím. Možná by to mohlo mít něco společného s tím, že jsi mě prohlásil za svého domácího mazlíčka a nenápadně mě pojmenoval Tichošlápek. Možná Červíčka můj útěk z Azkabanu tolik nevyděsil, protože tentokrát jsem se ti nesnažil zkomplikovat život marnou snahou dostat se do Bradavic. Jenže když zaslechl tu přezdívku, nejspíš dospěl k závěru, že je to buď moc velká náhoda, nebo že jde opravdu o mě a jdu mu po krku. A k tomu deníku… Nemám páru. Třeba ho viděl, když ho Voldemort Luciusovi předával.“

Harry na Siriuse jen zíral a naprosto ignoroval poslední část jeho prohlášení. „No dobře, nejspíš nebyl nejlepší nápad ti tak říkat, ale nepamatuju si, že bys přišel s něčím lepším.“

„Ale přišel,“ přel se Sirius.

„Co, Čmuchal? Promiň, Siriusi, ale žádný můj mazlíček nikdy nebude mít trapné jméno. Jestli mám přijít s epičtějším způsobem vítězství nad Voldemortem než jen díky ‚síle lásky‘, tak ty budeš muset přijít s epičtější přezdívkou, než je Čmuchal. Vážně, taková hrůznost by mohla napadnout snad jenom Ginny.“

Sirius se rozesmál. „Kecáš. Nemůže být tak špatná.“

„Chceš se vsadit? Vloni jsme dostali králíka. Jak myslíš, že ho Ginny pojmenovala? Hopsálek.“

„A-a jak jsi mu chtěl říkat ty?“ vysoukal ze sebe mezi záchvaty smíchu.

„Hustěkrutopřísný plamenometný smrtonoš. Co? Suprovní jméno, aspoň budí respekt!“ bránil se Harry, a když se Sirius smíchy zřítil na zem, založil si paže v obraně: „Víš co, jestli mi zase hodláš čmuchat k botám, jdu si lehnout.“

Po chvíli se Sirius uklidnil. „Ale Harry, já jsem přece Čmuch -“

„Ještě jedna narážka na Čmuchala a odcházím,“ varoval ho Harry.(*)

„No dobře…“ zakabonil se Sirius. „Tak co budeme dělat? Víme, že Pettigrew je pryč i s deníkem, ale netušíme, jestli ví o tom, že je to viteál.“

„Nejspíš ne. Koneckonců, když to nevěděli ani Lucius Malfoy a Belatrix Lestrangeová, kteří podle všeho patřili k Voldemortovým oblíbencům, neumím si představit, že by to řekl špehovi. Nikdo nevěří špehům. Dvojitý agent může být nakonec stejně dobře i trojitým.“

„A když už mluvíme o -“ spustil Sirius.

Harry protočil očima. „Ano, Siriusi, jsem si jistý, že Snape je skutečně na naší straně. Vážně bys to už měl nechat plavat. Cítit nenávist nějakých dvacet, nebo merlinví kolik let, nemůže být zdravé.“

„Zkus to říct jemu…“ zabručel Sirius.

„Buďme spravedliví. Když mu bylo šestnáct, tak ses ho pokusil zabít. To je traumatizující,“ zhodnotil Harry diplomaticky. „Vždyť i mě poznamenala Remusova přeměna tenkrát před Chroptící chýší, a to ani nedostal příležitost pokusit se mě zabít. Za což ti mimochodem děkuju.“

„Nemáš zač. Koneckonců, k čemu by jinak kmotři byli?“

„A říkám mu to pořád. V pravidelných intervalech. Ale musím si připsat k dobru, že už ve mně nevidí mého otce. Štvu ho natolik, že jsem se pro něj stal příšerně otravným sám o sobě,“ pochlubil se Harry. S trochou snahy dokázal za rok to, o co se minule marně pokoušel šest let.

„Dobrá práce,“ uznal Sirius pyšně.

„Ale zpátky k tématu. I za předpokladu, že Červíček nezná pravdu o deníku, pravděpodobně do něj zkusí něco napsat. Až to udělá, zjistí, že je nejblíže Voldemortovým příkazům, jak to jenom jde. Bude pokračovat v psaní a Voldemort ho začne ovládat, a pak…“ Harry si ztěžka povzdechl, „pak bude nejspíš Tajemná komnata znovu otevřena.“

ooOOoo

Harry věděl, že na něco zapomněl. Žralo ho to celé ráno, ale ne a ne si vzpomenout, o co jde. Tohle byla ta vzácná chvíle, kdy by se mu hodil Nevillův pamatováček. Jenomže Harry už věděl, že na něco zapomněl, a jelikož by mu ta magická hračička stejně nedokázala říct na co přesně, nejspíš by ji nakonec jenom otráveně odhodil.

Samozřejmě se nedalo předpokládat, že si bude pamatovat úplně všechno. Na druhou stranu, nástupiště se právě samo uzavřelo a Harry společně s Ronem zůstali uvězněni před přepážkou, zatímco všichni ostatní stáli na peróně a vlak zrovna odjížděl. Jasně, minule odletěli do školy autem Weasleyových. A to bylo nepochybně velice nebezpečné a vysoce nezodpovědné a vážně by měli počkat na Ronovy rodiče a… ale co to mele?

„Budu řídit.“

Ron se usadil na sedadlo spolujezdce a skepticky se na Harryho podíval: „Umíš to vůbec?“

„Že váháš,“ prohlásil Harry věcně. „Všichni v mudlovském světě umí řídit.“

„Takže je to něco jako mudlovská verze našeho létání?“ vyptával se Ron, zatímco Harry odstartoval.

„Hmm… tak trochu…“ zalhal Harry. Ve skutečnosti opravdu řídit uměl, Hermiona jej donutila udělat si řidičák krátce po porážce Voldemorta. „V každém případě na tom mají založený sport.“

„Jako famfrpál?“

„Tak nějak. Spíš se při tom závodí s auty a doufá se, že do sebe navzájem nenarazí, nerozflákají se o zeď nebo že se motory během jízdy samovolně nevznítí,“ vysvětlil Harry.

„Mudlové jsou divní,“ komentoval to Ron.

„Jo, to jsou, Rone. Vážně jsou,“ prohodil Harry nepřítomně. Zrychlil a začal se poohlížet po vlaku. Stačilo jen sledovat koleje. Když ho asi po deseti minutách dohonili, Harry se jal pomalu klesat na střechu Bradavického expresu.

„Zbláznil ses? Tady nemůžeš přistát!“ zaječel Ron.

„Proč ne?“ tázal se nevinně Harry.

„Oba nás zabiješ!“

„Ále, nezabiju. Bude to v pohodě. Vidíš?“ Aby podpořil své tvrzení, pomalu se snesl na poslední vagón. Nejednalo se zrovna o ukázkové přistání, vlak se přece jen řítil téměř stokilometrovou rychlostí.

Ron, jehož obličej nabral odstín zmijozelského znaku, se vyplazil z auta k okraji střechy. Okamžitě začal zvracet.

Harry nakrčil nos. „Paráda. Co kdybys šel první?“ navrhl a pomohl Ronovi do kupé pod nimi.

Jakmile byl kamarád z dohledu, Harry vytáhl svou hůlku, poklepal s ní na auto a zašeptal: „Portus.“ Mizející auto sledoval s určitým uspokojením. Kdysi mu dalo zabrat, než to kouzlo pochopil. Pak zalezl za Ronem do vlaku.

O ucho se mu otřelo zbloudilé kouzlo. „Co se to tu u Snapeových knoflíků děje?“ podivil se Harry a rozhlédl se. Vzápětí zasténal. No jistě, museli vlézt zrovna do kupé obsazeného zmijozelskými druháky. „Nemohli byste, pánové, zklidnit hormon?“

„Zklidnit hormon?“ zopakoval Draco. „Co to znamená?“

„Hm, zapomeň na to,“ Harry usoudil, že bude nejlepší nezmiňovat, že se jedná o mudlovský slang. „Proč na sebe útočíte? Byl jsem nahoře jen dvě minuty!“

„Hleděli jsme si svého a najednou z nebe spadl Nebelvír. Mysleli jsme, že nás napadli,“ nevinně mu odpověděla drobná světlovlasá dívka, ve které Harry poznal Daphné Greengrassovou.

„Je vás devět na jednoho, jak je vůbec možné tohle považovat za sebeobranu?“ žasl Harry.

„Mysleli jsme si, že to je weasleyovská invaze a že zbytek sourozenců dorazí v závěsu,“ odpověděla zrzka, o které se Harry domníval, že by mohlo jít o Tracey Davisovou. Hm. Vážně by měl studentům letos věnovat víc pozornosti.

Harry protočil očima. „To určitě. Každopádně, Rone, zbavil jsem se auta, takže s trochou štěstí si budou tvoji rodiče myslet, že se pomátli, a my budeme v suchu.“

„Jak ses zbavil auta?“ zeptal se zmateně Ron. „Nepamatuji si, že bychom se loni učili nějaké kouzlo, které by to dokázalo.“

„Magie.“

„Jo, to mi došlo. Ale jak přesně jsi -“

„Mám tomu rozumět tak, že jste letěli autem z King’s Cross až sem?“ přerušil je Draco se zvednutým obočím.

„Jo,“ rozzářil se Harry.

„Mám se ptát proč?“

„Pamatuješ, jak jsem tě žádal, abys nařídil Dobbymu, aby mi nekradl poštu?“ zeptal se Harry.

Draco přikývnul.

„No, zapomněl jsem tě požádat, abys mu zakázal zachraňovat mi život,“ vysvětlil Harry.

„Takže jsi letěl autem do Bradavic, protože ti můj domácí skřítek chce zachránit život?“ zopakoval Draco skepticky.

„V podstatě.“

„To mi musíš vysvětlit,“ dožadoval se Draco bez obalu.

Harry si teatrálně povzdechl. „Zjevně si myslí, že v Bradavicích jsem zrovna tak v bezpečí jako mudla mezi Smrtijedy, a proto mi je lépe s mými mudlovskými příbuznými, zejména s mým drahým strýčkem, kterému může kdykoliv rupnout v bedně a rozhodne se, že ze mě nadělá fašírku. Proto uzavřel vchod na nástupiště a mě s Ronem už nebavilo čekat, až tu patálii někdo napraví, a tak jsme sem doletěli na vlastní pěst.“

Draco na něj jen zíral. „To byla ta nejpitomější věc, jakou jsem kdy slyšel.“

„A taky je to pěkná demonstrace pořekadla – hrnec hrnci káže, oba černí jako saze. Mimochodem, zníš jako Hermiona…“

Draco se na něj zašklebil. „Myslíš, že se Dobby znovu pokusí, ehm ‚zachránit tvůj život‘?“

„Na to vem jed.“

„Fajn, tohle je vážně směšné. Dobby!“ zavolal Draco.

Objevil se řečený skřítek. „Pán Draco si přeje?“ otázal se zdráhavě.

„Přikazuji ti, aby ses nepokoušel zachránit Harryho život. Je to velmi otravné. Prostě ho nech, aby zůstal v Bradavicích. Jasné?“

„A-ano, pane Draco,“ přitakal Dobby a sklopil uši.

„Skvěle. A teď zmiz.“

Dobby se s prásknutím přemístil.

„Dík,“ vydechl Harry úlevně. „Máš to u mě.“

Draco mávl rukou. „To nestojí za řeč. Jen z mého kupé odstraň Wízlíka, než ho budeme muset znovu uřknout.“

„Jasné, tak nazdar, Draco. A sbohem, zmijozelští druháci, které nemám tolik rád jako Draca,“ vesele mávl Harry a odtáhl Rona k dalšímu kupé.

Vrazili přímo do hnízdečka lásky nestydatě flirtujícího Cedrika a Cho Changové. Pak přešli kolem dvojčat Weasleyových, Lee Jordana, Angeliny Johnsonové, Alice Spinnetové a Katie Bellové, kteří prozkoumávali žertovné zásoby dvojčat. Setkali se s Oliverem Woodem a Percym, kteří hráli kouzelnické šachy. (Oliver utrousil pár poznámek o tom, jak je skvělé, že vyhráli loňský Pohár, protože to bylo poprvé od doby, kdy odešel Charlie Weasley. Percy poznamenal, že Charlie absolvoval teprve před dvěma lety, a Oliver mu hodil knihu na hlavu) Ve skutečnosti to vypadalo, že minuli většinu bradavických studentů, než konečně narazili na Hermionu a Nevilla, kteří seděli v přední části vlaku s Ginny a Lenkou Láskorádovou.

„Tady jste!“ zvolal Harry podrážděně. „Všude jsme vás hledali!“

„To bych spíš měla říct já,“ odsekla Hermiona pobaveně. „S Nevillem jsme dvakrát prohledali vlak, než jsme se usadili tady.“

„Měli jste projít portálem za mnou a mamkou, ale neviděli jsme vás,“ poznamenala Ginny.

„To proto, že se nástupiště samo zamklo, tak jsme do vlaku přiletěli autem,“ vybalil Ron na rovinu.

Co že jste udělali?“

„Chápu správně, že to neschvaluješ?“ zeptal se Harry mírně.

„Jistěže to neschvaluju! Mohli vás vidět! Nebo jste se mohli zabít! Nebo… nebo být vyloučeni!“ dořekla zděšená Hermiona.

„To už jsme řešili, Hermiono,“ klidnil ji Harry. „Na vyloučení je toho potřeba víc. Hlavně na vyloučení mé osoby. Merline, vždyť mého kmotra nevyloučili ani za to, že se pokusil profesora Snapea naservírovat vlkodlakovi k večeři.“

„Není tvůj kmotr Sirius Black?“ zeptal se Ron.

Harry zapomněl, že se o tom Ronovi, dvojčatům, Percymu a Tonksové o Vánocích zmínil. Měl docela štěstí, že si na to Tonksová nevzpomněla, když onehdy prohlásil, že Sirius (v psí podobě) je jeho kmotr. Teda, buď to, nebo si myslela, že vtipkuje. V opačném případě by z toho měl docela malér.

„Aha, no, ano,“ konečně zareagoval.

Hermiona se zděsila ještě víc. „Bože, on chtěl z profesora Snapea udělat krmení pro vlkodlaka, a přesto mohl dál navštěvovat Bradavice? Co si Brumbál myslel?“

Harry pokrčil rameny. „Že si každý mimo Voldemorta zaslouží padesát tři šancí?“

„Proč padesát tři?“ zeptal se Neville.

„Je to pěkné kulaté číslo.“

„Ne, to není,“ odpověděl Neville zmateně.

„To je jedno. Teď jde o to, že jsme polovinu cesty do školy uletěli autem Ronova táty, a pak jsem využil své neskutečné úžasnosti, abych je poslal zpátky.“

„Připouštím, že pokud to nikomu neřekneš, můžeme předstírat, že se to nikdy nestalo,“ navrhla neochotně Hermiona. „Počkejte. Neřekli jste to nikomu, že ne?“

Ron a Harry na sebe chvíli jen hleděli. Pak se Ron rychle zeptal své sestry, co si zatím myslí o Bradavicích, a Harry se představil Lence. Na Nevilla zbylo, aby se pokusil uklidnit Hermionu.

Koneckonců, řekli to úplně každému, na koho narazili.

ooOOoo

Zahajovací hostina byla skvělá už proto, že když si s Ronem půjčovali auto, vůbec nepočítali s tím, že se jí zúčastní. Harry hlasitě jásal, když se Ginny dostala do Nebelvíru, a také přesvědčil Freda, George, Hermionu, Nevilla a Rona, aby tleskali, když klobouk zařadil Lenku do Havraspáru. To přitáhlo zvědavé pohledy, jelikož nikdo nikdy netleskal někomu, kdo se dostal do jiné koleje. Ale copak by mohla taková maličkost Harryho zastavit?

Navíc si vysloužil několik nedůvěřivých pohledů od učitelů – bez pochyb zaslechli povídačku o jejich dobrodružné výpravě létajícím autem – avšak jelikož žádný ze Zmijozelů, kteří je viděli nastupovat do vlaku, neměl sklony ke klevetění, nemohli nic dělat.

Harry byl trochu unavený z celonoční oslavy, jež se konala ve společenské místnosti na počest události ‚Harry a Ron letěli půl cesty do Bradavic a vyvázli bez trestu‘, ale ráno měl docela dobrou náladu. Párty se zúčastnili všichni, dokonce i Percy (kterého musel Harry dvacet minut přesvědčovat, že jejich malý výlet byl jen záminkou pro pařbu a že kdyby jeli vlakem jako všichni ostatní, mohli by oslavovat leda zahajovací hostinu).

Harry vzhlédl od snídaně právě včas, aby uviděl, jak před Ronem prakticky zkolabovala Weasleyovic sova Errol. A co hůř, s hulákem v zobáku. Ron zbledl. Všichni ve Velké síni (kteří původně zpozorněli, aby mohli pozorovat sebevražednou sovu v přímém přenosu) váhali, jestli mají našpicovat uši, aby si vyslechli názor Ronových rodičů na včerejší příhodu, nebo utéct z místnosti. Huláky uměly být vážně otravné. Rodiče by měli napomínat své děti spíš v soukromí. Takhle to bylo pro příjemce opravdu trapné. Nemluvě o tom, že nikdo ve Velké síni netoužil po kázání pokaždé, když kterýkoliv jiný student něco zmrvil.

Naštěstí Harry vyřešil jejich dilema za ně. Otevřel dopis a ten se rozkřičel: „RONALDE BILIUSI WEASLEY!“

Dál se hulák nedostal, protože na něj Harry poklepal a zašeptal: „Ševelissimo.“

Hulák stále hulákal, nicméně teď už ho nikdo neslyšel. Tedy, nikdo kromě Harryho. I tak to byla malá daň za posvátnou úctu, která se zrcadlila v očích všech, kteří se stali svědky toho, jak se s hulákem vypořádal. A navíc ušetřil Rona ponížení z přednášky, kterou se mu snažila jeho matka veřejně uštědřit. Za to to taky stálo.

A nezaslechl už někoho mumlat něco o ‚Chlapci, který umlčel‘?

Kouzelníci zkrátka milují své pseudonymy.

 

PP: (*) je část s nepřeložitelnou slovní hříčkou serious/Sirius. Trošku jsme ji pozměnily, aby to dávalo smysl.

Harry insisted, crossing his arms as Sirius literally fell to the ground howling.  "You know, if you're not going to take this seriously, I'm going back to bed."

After a few moments, Sirius composed himself. "But Harry, I'm ALWAYS Siri-"

"One serious pun and I'm going back to bed," Harry warned.


Kapitola 12.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/12/

Rating: 9+

 



Překlad abecedně: Ani, francezkaw

beta: arabeska, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

Kapitola 12.

Když profesorka McGonagallová rozdávala rozvrhy, sdělila Harrymu a Ronovi, že jim od Weasleyových přišly letaxem kufry. Harrymu se překvapivě naprosto vykouřilo z hlavy, že je nechal v autě, než ho obrátil na zpáteční cestu. Vůbec si s nějakými zavazadly nelámal hlavu. Nejspíš by si všiml, že nemají ve škole žádné osobní věci, nebýt té celonoční párty, která skončila tak před půl hodinou. Taky to vysvětlovalo, jak se paní Weasleyová tak rychle dozvěděla o vypůjčení auta. Inu, chybějící pomůcky je mohly dostat do průšvihu, ale katastrofa byla zažehnána.

Hermiona chtěla ke skleníkům vyrazit s předstihem, Ron s Harrym však trvali na tom, že se vrátí pro své věci. Jasně jim dala najevo svůj názor, že s tou jejich nezodpovědností a zapomínáním by měli něco dělat, ale víte jak. Hrách na stěnu.

Když konečně dorazili ke skleníku, zbytek třídy už tam čekal. Jejich zběsilý sprint přes pozemky doprovázel hlasitý smích a ukazování na vyděšené výrazy v Nevillově, Ronově a Hermionině tváři. Na rozdíl od nich, Harry by raději přišel ještě později, protože to by téměř jistě znamenalo ztrátu kolejních bodů. Vidina odebraných bodů mu dokonce stála za úvahu, zda by se neměl přiznat i ke krádeži auta. Za to by přišel alespoň o stovku. Nebyl si ale jistý, jestli to stálo za výhrůžku ‚ještě jeden přešlap‘ a pozbytí proslulého statutu ‚všechno mi projde‘.

Profesorka Prýtová jejich zpoždění nezaznamenala, jelikož byla právě zaneprázdněna zjišťováním, jak hlasitě dokáže řečí svého těla zaburácet ‚SKLAPNI A VYPADNI, VŮBEC MĚ TO NEZAJÍMÁ‘, než si toho Zlatoslav Lockhart konečně všimne. Naneštěstí pro ni měl Lockhart vrozenou imunitu vůči faktu, že jedna z jeho posluchaček je jen krůček od toho, aby jej zavraždila nůžkami na úponici.

Dneska to bude skleník číslo tři, mládeži,“ vychrlila profesorka Prýtová v okamžiku, kdy se Lockhart odmlčel, aby se nadechl. Než pohledem zhodnotil třídu, podařilo se jí prchnout.

Harry zatím stále snil o ztrátě bodů, čímž se zdržel a draze za to zaplatil. Sotva začal za ostatními zaostávat, Lockhart ho zpozoroval.

„Harry!“ zakřičel a zněl mnohem dychtivěji, než na co si mohl činit nárok. „Chtěl jsem si s tebou promluvit… nebude vám vadit, když přijde o pár minut později, že ne… Ach, zdá se, že už je pryč. No, jsem si jistý, že jí to vadit nebude.“ Kriticky si Harryho prohlédl. „Harry, Harry, Harry. Když jsem to uslyšel – samozřejmě, je to všecko moje vina – nejradši bych si nafackoval. Nevím, jestli jsem už kdy zažil takový šok. Přiletět do Bradavic autem!

„Hm, vlastně se, pane profesore, rozkřiklo, že jsem autem přiletěl k vlaku. A já se rozhodně k ničemu nedoznávám, takže se nemusíte bát, že by si někdo myslel, že na mě máte špatný vliv,“ ujistil ho Harry a přitom přemýšlel, proč má Lockhart nutkání tak často vyslovovat jeho jméno. Bylo to trochu děsivé. A dost otravné, svoje jméno neměl rád až tolik.

Lockhart se zahihňal. „Samozřejmě, samozřejmě. Bude to naše tajemstvíčko. Přesto přirozeně vím, proč jsi to udělal. Abys byl středem pozornosti. Harry, Harry, Harry.“

Harry sebou škubl. Vážně, pokud Lockhart neskončí s tím na nervy jdoucím zvykem neustále opakovat jeho jméno a znít při tom tak perverzně, nedokáže Harry ručit za své chování během lekce s Cornwallskými rarachy… lekce… aspoň doufal, že to je správné slovo, vzhledem k tomu, že se naučili leda to, že je Hermiona chytřejší než jejich učitel obrany proti černé magii. Ačkoliv, nemysleli si to už všichni? No, chlapecká část přinejmenším. Plus neokouzlené dívky.

„Protože díky mému mylnému předpokladu, že jsi Draco Malfoy, ses nedostal se mnou na titulní stránku, a tak ti nezbyla jiná možnost než letět autem ke spěšnému vlaku, abys konečně upoutal pozornost. A já zkrátka vím, že přesně po té toužíš.“ Lockhart se dmul pýchou.

Harry na něj jen zíral. Četl vůbec ty noviny? „Ale… já se nedostal na první stránku. Vůbec to v novinách nebylo, protože nikdo nemá žádný důkaz. To už je pravdivější ta neutuchající fáma, že Draco Malfoy je levobočkem Narcisy Malfoyové a profesora Snapea.“

Lockhart se rozzářil. „Ach, jistě. O tom jsem slyšel. Samozřejmě jsem nechtěl nic říkat, ale vždy jsem měl podezření… popravdě, určitě se o tom zmíním ve své nové autobiografii. Všichni se dozvědí pravdu o této dojemné romanci. Vskutku, je to jako moderní Romeo a Julie, že ano?“

Harry bojoval s výbuchem smíchu. Merlináčku, Draco ho rozcupuje.

„Považuji za svoji povinnost tě varovat. Nenech si slávu stoupnout do hlavy. Stále jsi mladý; neměl by sis to připouštět, chápeš? Až vyrosteš, budeš mít spoustu času zjistit, čím se chceš proslavit, jak toho dosáhnout a jak se svou slávou naložit. Nechat se vyloučit kvůli takovýmto skopičinám, no, to ti zajisté záhy vyslouží jistou proslulost, ale ta nepotrvá dlouho a se všemi budoucími plány bude utrum,“ prohlásil Lockhart vážně.

Harry byl v šoku. Vůbec netušil, nakolik Lockhart přemýšlí o budování své slávy. Ale vlastně to dávalo smysl. Koneckonců ukázněně přiznal, že jediné odvětví magie, které opravdu bravurně ovládá, jsou paměťová kouzla. A na síle jediného kouzla si vystavěl reputaci… Zatraceně působivé, to se musí nechat.

„Ty musíš být ještě opatrnější, protože o tobě už přece sem tam někdo slyšel, že? Aspoň kvůli té záležitosti s Tím–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit!“ zasmál se Lockhart. „Já vím, já vím, jistě to není tolik jako získat pětkrát za sebou Cenu za nejkouzelnější úsměv v Týdeníku čarodějek jako já – ale je to začátek, Harry, je to začátek!“

Merlinovy haksny… Harryho tehdy tak urazilo a zmátlo, že jej Lockhart nařkl z vyhledávání pozornosti, že si vůbec neuvědomil, že jenom… vtipkuje. Ve skutečnosti se nedomníval, že je výhra v soutěži úsměvů hodna větší slávy než Voldemortovo záhadné zmizení. Možná se Harry mýlil, když ho považoval za idiota – sice byl pořád prakticky motákem, příliš sebestředným, aby si všímal, co si o něm myslí ostatní, a zatraceně bezohledným, ale určitě ne idiotem.

„Pane profesore,“ začal Harry ve chvíli, kdy se Lockhart chystal k odchodu. „Váš styl popularity zdá se mi poněkud soutěživý. Ano, v knihách podrobně popisujete dobrodružství s Yettim, vlkodlaky, upíry a dalšími druhy kouzelných tvorů, ale… na tom de facto vůbec nesejde, že? Vaši čtenáři ty knihy nekupují ze zájmu o ty potvory. Mají prostě rádi vás a vaše hrdinské činy jsou jen záminkou, aby se o vás dozvěděli víc a abyste zůstal veřejnosti na očích. Dbáte o to, abyste stále zůstával v povědomí veřejnosti, právě proto vyhráváte soutěže typu Nejkouzelnější úsměv, o které jste mi vyprávěl. Je to vcelku chytrá strategie, a pokud neuděláte něco vyloženě pitomého, měla by se v průběhu času vyplatit a udržet vás na výsluní tak dlouho, jak budete chtít.“

Lockhart na Harryho chvíli nevěřícně zíral, a pak se uculil. „Působivé. Zřejmě to není podle tvého gusta?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, já si vážně nemusím dělat hlavu s tím, že by na mě lidi zapomněli. To se nikdy nestane, alespoň ne dokud budu naživu. Hned jak jsem získal pověst ‚hrdiny‘, zmizel jsem z kouzelnického světa na celé desetiletí, a přesto o mně celou dobu rodiče vyprávějí svým dětem pohádky na dobrou noc. Naprosto přehlížejí fakt, že nikdo neví, co se tehdy v Godrikově Dole doopravdy stalo. Nepotřebuju lidem připomínat, že existuju. A protože už si mě všichni vystavili na piedestal, můžu si dělat, co chci. Jelikož dokud neprovedu nějakou vážně meganeskonalou kravinu, nikdo nebude ochoten riskovat špatnou reklamu jen proto, že mě nechal vyloučit nebo tak něco. A díky téhle nedotknutelnosti můžu svými husarskými kousky, jako byla loňská honba za pokladem a letošní údajný let autem ke spěšnému vlaku, podpořit svou slávu a popularitu mezi vrstevníky.“

„Není to trochu bezohledné?“ zeptal se Lockhart, aniž by ho to nějak trápilo.

Harry pokrčil rameny. „Možná. Nechápejte mě špatně, pro své přátele bych udělal cokoliv a nedopustím, aby trpěli jakýmikoliv následky, kterým mohu díky své slávě zabránit. Ale musím být opatrný. Kdybych vše pečlivě nepromyslel, co by pak zastavilo pisálky před šířením pomluv a naštvané ouřady před spácháním nenapravitelných škod na mé reputaci? Pak bych ztratil pozici, ze které jsem schopný pomáhat lidem, kterým pomoct potřebuju. Říká se tomu iniciativa.“

„Budiž. Očividně velice dobře víš, co děláš, takže ti přeji štěstí. Nechť náš věhlas v následujících letech jen roste,“ popřál mu Lockhart srdečně a šel si po svých.

Harry potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Ani v jedné časové ose by ho nikdy nenapadlo, že povede s Lockhartem vážný rozhovor. Inu. Teď už určitě nabral dost velké zpoždění, takže přece jenom o nějaké ty body přijde.

Harry vstoupil do skleníku, právě když se profesorka Prýtová chystala vytáhnout mandragoru z květináče. Jakmile zahlédla Harryho vklouznout dovnitř, zastavila se a sundala si klapky z uší: „Kde jste byl?“

„Klábosil jsem s profesorem Lockhartem o naší slávě,“ odpověděl Harry s kamenným výrazem.

Profesorka Prýtová přimhouřila oči. „Jistě. Deset bodů z Nebelvíru za vaše zpoždění, pane Pottere. O vaší slávě si diskutujte ve volném čase.“

„Ano!“ zajásal Harry a vklouzl na místo vedle Nevilla.

„Dej si pohov,“ usadil ho Neville. „Zatímco jsme na tebe čekali, Hermiona jich získala padesát.“

Harry zaklonil hlavu a zakvílel: „Neeeeeeeee! Zatraceně, zmar nad zmar. Jak jsi mohla, Hermiono? Myslel jsem, že jsme kámoši!“

Hermiona jen protočila očima. „To přežiješ.“

„Přiznej si to, kamaráde,“ doporučil mu Ron na rovinu. „Brumbál tě má až příliš rád na to, aby dopustil, že přijdeš o Školní pohár.“

„Nebo mě tolik nenávidí…“ zamumlal Harry.

Ron si ho nevšímal. „I kdybyste to se Snapem zvládli do konce roku srazit ke stovce –“

„A nejnižší kolejní skóre v celé historii bylo 116, a to měl Nebelvír v roce 1978,“ přerušila ho Hermiona.

Harryho tváří probleskl úsměv. To byl sedmý ročník Pobertů a očividně odešli s velkou parádou.

„Jasně,“ přikývl Ron. „No, každopádně, i kdybys to zvládl, Brumbál by na konci dal Nebelvíru 400 bodů za jakoukoliv totální blbost, kterou bys udělal ty a každý dost pitomý na to, aby šel s tebou bez lepšího důvodu než ‚jizva říká, že je to dobrý nápad‘, a která by vás dostala na ošetřovnu na celý poslední týden.“

Harry svěsil hlavu. Věděl, že mají pravdu.

„Tak, jestli už nás pan Potter dohnal, všichni si nasaďte zpátky klapky,“ přikázala profesorka Prýtová.

Harry nevěřícně zavrtěl hlavou. Ona si skutečně myslela, že se baví k tématu. Naštěstí v létě podnikl rozsáhlý výzkum o mandragorách, aby se připravil na letošní kamenobraní. Předpokládal, že před svátkem Všech svatých se nemají čeho obávat. Konec konců, když jedenáctiletá holka dokázala vzdorovat Voldemortovi dva nebo tři měsíce – podle toho, kdy začala deník používat – Pettigrew to určitě zvládne taky.

 

ooOOoo

 

„Ahoj Harry,“ vypískl nadšeně Colin Creevey. Vypadal nervózně, ale odhodlaně. „Já – já se jmenuju Colin Creevey. Patřím taky do Nebelvíru.“

„Vím,“ řekl tlumeně Harry, před očima živou vzpomínku, jak bledé a drobné bylo Colinovo mrtvé tělo. Neměl se plížit zpět do hradu, aby bojoval proti Voldemortovi – vždyť mu bylo teprve šestnáct. „Viděl jsem, jak tě zařazovali.“

„Fakt?“ zrudl Colin. Poslyš – neměl bys nic proti tomu, kdybych – můžu si tě vyfotografovat?“ zeptal se a s nadějí zvedl foťák.

„Jasně,“ souhlasil váhavě Harry. Kdyby šlo o kohokoliv jiného nebo kdyby Colin nepoložil svůj život mnohem dřív, než nastal jeho čas, Harry by odmítl a o celé záležitosti by si zavtipkoval s Dracem nebo Lockhartem, jenže… Bylo to zvláštní. Když se Ginny vrátila bojovat, přestože byla příliš mladá, přišlo mu to roztomilé. Ani na okamžik ho však nenapadlo, že by mohla umřít. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl umřít Colin.

„Hermiono, mohla bys?“ zeptal se a podal jí Colinův foťák. Tipoval, že je široko daleko jediná, kdo ví, jak s ním zacházet.

Harry se hrdě postavil vedle Colina a při blesknutí foťáku se upřímně usmál.

 

ooOOoo

 

„Jenom říkám, že je to divné,“ zopakoval Ron cestou na obranu.

„A říkám, ať to necháš být,“ podrážděně odsekl Harry.

Ron se nevzdával: „Vždyť nesnášíš, když kolem tebe začnou lidi vyvádět a chovat se k tobě jako k celebritě, tak proč –“

Harry se otočil. „Protože mi připomíná jednoho zemřelého kamaráda, jasné? A teď už to nech plavat.“

Ron zbledl jako pokaždé, když se mu do představ vloudila smrt. Ve dvanácti byl pořád tak nedotčený.

Harry se zhluboka nadechl a posadil se na své místo.

„Vidím, že jste si všichni koupili úplný soubor mých knih – tak je to správné,“ říkal zrovna Lockhart. „Myslel jsem, že bychom dnes mohli začít malým kvízem…“

Zatímco Lockhart pokračoval v blábolení, Hermiona se otočila na Harryho a zpražila jej káravým pohledem. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že sis ty knížky nekoupil. Jak chceš tím předmětem projít, když nemáš učebnice?“

Harry si dramaticky povzdechl. „Zaprvé – nejsou to učebnice, ale báchorky. Zadruhé – jsem celebrita. Mám přirozený dar se ze všeho vykroutit. Zatřetí – Lockhart by nikdy neriskoval hněv svého zbožňujícího publika, kdyby nechal rupnout Chlapce, který přežil a umlčel, a v neposlední řadě – stejně záleží až na závěrečných zkouškách.“

Hermiona stále nevypadala úplně spokojeně, ale Lockhart před ni položil zadání, takže to musela nechat plavat.

„Tak se na to podívejme…“ zamumlal Harry a zíral na svůj test.

 

1. Jaká je oblíbená barva Zlatoslava Lockharta?

Fialová signální (RAL 4008). (*)

2. Jaká je tajná touha Zlatoslava Lockharta?

Moci si připsat zásluhy za každé nebezpečné magické stvoření poražené kdekoliv v Evropě.

3. Jaký byl podle vašeho názoru dosud největší čin Zlatoslava Lockharta?

Vybudování a vedení jeho zbožňujícího fanklubu.

 

A tak to šlo dál a dál, dokud se Harry nedostal k poslední otázce:

 

54. Kdy má Zlatoslav Lockhart narozeniny a co by pro něj byl ten největší dárek?

Čerstvá porážka nebezpečného magického stvoření spáchaná záhadným způsobem a bez svědků.

 

Harry by vsadil násadu od koštěte, že jeho odpovědi se liší od těch v Lockhartových knihách – samozřejmě, ne že by je někdy četl. Také se musel vyvarovat narážkám na jeho zvyk používat ‚Zapomeňte‘ – ale stejně měl pocit, že odpověděl na otázky náležitě a jistým způsobem přesně.

Harry dokázal přesně odhadnout, kdy se Lockhart při procházení testů dostal k tomu jeho, protože se zarazil a chvíli na něj jen zíral. Pak potřásl hlavou a beze slova ho odložil.

Když Lockhart seznámil třídu se správnými odpověďmi (během čehož Harry a Ron dohráli kouzelnické šachy, Neville jim dofandil a Hermiona dokončila přednášku na téma, jak je důležité dávat pozor, zatímco si současně psala poznámky jako správná geniální studentka), přesunul se k dalšímu tématu hodiny: Cornwallským rarachům.

Harry raději vytěsnil Lockhartův pokus přesvědčit třídu, že Cornwallští raraši jsou ve skutečnosti vysoce nebezpeční tvorové, protože předpokládal, že by se neudržel a řekl něco, co by mu nejspíš vysloužilo školní trest. Normálně by mu to bylo jedno, ale v žádném případě nechtěl znovu skončit u odepisování Lockhartovým fanynkám.

„Teď uvidíme,“ zahlásil Lockhart a otevřel dvířka klece s rarachy, „jak si s nimi poradíte!“

Harry nehnutě sledoval, jak osvobození raraši poletují mezi lavicemi a devastují třídu.

„Pestiraran! Pesternomi! zvolal Lockhart poté, co se mu třída zdála dostatečně ohromená. Nezabralo to ani v nejmenším. Možná to kouzlo měl být jen vtip? Jako když poradila dvojčata Ronovi, jakým zaklínadlem změní Prašivčinu barvu.

„Vyzkoušel jste Imobilus?“ navrhl Harry a namířil na jednoho raracha. Zatímco všichni sledovali znehybnění té potvory, Harry nenápadně seslal několik neverbálních mrazících kouzel i na ostatní rarachy.

„J-jak jsi to udělal?“ zeptal se Seamus.

Harry protočil oči. „Vždyť už jsme to řešili. Přece svojí neuvěřitelnou úžasností, u Merlina.“

„Výborně, Harry!“ zářil Lockhart, zatímco se oprašoval a vylézal zpoza katedry. „Padesát bodů pro Nebelvír.“

Harry ztuhl hrůzou. „Ať dělám, co dělám… nejde tomu uniknout… zabte mě někdo.“

 

(*) Dle originálu zde patří Famous (formerly, Hot Magenta) – Proslulá (dříve Hot magenta). Kvůli plynulosti textu a českým reáliím zde měníme. Této části se týká autorská poznámka: Uvědomuji si, že Crayola přejmenovala odstín purpurové Hot magenta na ‚famous – proslulý‘ až v roce 2008, ale prostě to tu sedělo.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.


Kapitola 13.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/13/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: arabeska, martik

PA: Nevlastním Harryho Pottera.

 

Kapitola 13.

 

Toho večera Harry zjistil, že vůbec nemá hlad. V případě prepubertálního kluka ve vývoji by tento fakt mohl vzbuzovat obavy, ale naštěstí tušil, že za to může nechutná oslava probíhající u nebelvírského stolu. Hermioniny bleskové odpovědi na otázky profesorky Prýtové v hodině bylinkářství a Harryho trest za to, že nebral Lockhartův test vážně, jim samy o sobě přinesly devadesát bodů. V součtu s úspěchy zbytku koleje si od rána polepšili o sto dvanáct bodů. Pouze ze Snapea sálalo stejné znechucení, jaké cítil i Harry.

Rozhodl se, že nemá žádný důvod se toho jásotu účastnit, a ostentativně odkráčel k havraspárskému stolu. Tam se složil přímo naproti překvapené Lence Láskorádové.

„Ahoj, děje se něco?“ zvědavě se ho zeptala.

„První školní den a Nebelvír už má v Kolejním poháru náskok osmdesát bodů a je to jenom moje vina,“ zasténal Harry.

„Chápu. No, já si vždycky myslela, že ta touha po výhře ukazuje na přítomnost strachopudů, ale nikdo mi nikdy nevěřil,“ svěřila se mu Lenka.

„To protože je Brumbál až moc dobře naočkoval tou svojí ideologií,“ vysvětlil Harry. „Následkem toho žerou ‚kolejní hrdost‘ a mají potřebu dokazovat, že jejich kolej je lepší než ostatní, což kompletně popírá myšlenku kolejní jednoty, když se nad tím zamyslíš…“

„Přesně,“ zazářila Lenka. „Takže strachopudi. Proč tady vlastně sedíš?“

„Musel jsem se evakuovat před tamtím,“ mávl Harry znechuceně rukou k oslavě. Vážně právě viděl máslový ležák?

„Ale proč sem? Slyšela jsem, že když vloni na poslední chvíli dostal Kolejní pohár Nebelvír, šel sis sednout ke Zmijozelu.“

„No, tak trochu se vyhýbám Dracovi,“ přiznal Harry. „Když vezmu v potaz, že měl dneska ráno obranu, určitě zjistil, že ta pověst o jeho matce a Snapeovi, kterou jsem čistě náhodou vypustil do světa, jen tak nevyšumí. A krom toho, proč ne sem? Přijdeš mi fajn.“

„Známe se teprve od včerejška,“ poukázala Lenka.

„To jo, a jaké seznámení to bylo. Objednal jsem si předplatné Jinotaje, jak jsi doporučovala. Nemůžu se dočkat, až si přečtu, co před námi ministerstvo tají, abych se mohl náležitě rozhořčit. Ale mluvme o tobě. Chovají se k tobě ostatní Havraspáři dobře?“

Lenka přikývla. „Ano. Po včerejším zařazování si myslí, že jsem pod tvojí ochranou nebo něco takového, a předpokládám, že po dnešku tím spíš. Dokonce se ještě ani jednou nevysmáli mým teoriím. Asi začnu přitvrzovat ve výstřednosti, abych otestovala, kde mají hranice.“

„Tak tomu říkám vznešený cíl,“ zasmál se Harry. „Vidíš, věděl jsem, že se mi líbíš z nějakého důvodu – oba jsme osamocení válečníci v boji proti stádovému chování a mentalitě ovcí!“

„Mám ráda ovce,“ podotkla Lenka.

„To já taky, ale když je mají lidi rádi tak moc, že se rozhodnou myslet jako ony, tak pak dělají nejrůznější šílené věci, třeba jako že rozhlašují, že jsem budoucí Pán zla,“ oponoval Harry.

„To bude těmi strachopudy,“ navrhla Lenka.

„Ach ano, ti strachopudi zase působí zmatek a snaží se shodit vinu na nebohé ovce,“ Harry smutně potřásl hlavou.

„A to bude v příštím čísle Jinotaje. Díky, Harry.“

ooOOoo

Následujícího rána, cestou na snídani, si Harryho odchytil Lockhart. „Harry! Na slovíčko, jestli můžu.“

Harryho kamarádi vypadali ustaraně, ale jenom na ně mávl, ať jdou. Tohle zvládne sám. A kdyby na to došlo, nechtěl, aby viděli, jak reguluje škody. Zase by přišlo ono ‚neetické‘ a ‚jsi teprve v druhém ročníku‘ a tak vůbec.

„Ano, pane profesore?“ zeptal se Harry zdvořile.

„Chtěl jsem s tebou mluvit ohledně tvého včerejšího testu,“ odpověděl Lockhart. „Nejednalo se samozřejmě o nic z mých knih, ale i tak to bylo docela zábavné. Některé tvoje odpovědi mě ale dovedly k zamyšlení, co přesně víš o –“

„Vašem zvyku vystopovat ty, kteří s dobrým úmyslem zbavili místní obyvatele jakéhokoliv problematického magického stvoření, ale nevyhledávali publicitu, a potom jim vymazat paměť?“ dokončil za něj Harry.

Naprosto omráčený Lockhart bezhlesně přikývl.

„No, rozhodně to od vás není moc pěkné. Ale kdyby chtěli být slavní, zveřejnili by své hrdinství dlouho předtím, než byste se o něm doslechl a našel je,“ mudroval Harry. „Není nic, co bych mohl udělat s faktem, že jste těm lidem ukradl jejich vzpomínky a úspěchy. Navíc profesor Brumbál věří v nekonečný počet druhých šancí a nic by s tím neudělal, ani kdybych mu to řekl. Takže v podstatě dokud se nepokusíte vymazat paměť mně nebo někomu z mých přátel, neplánuju žádnou akci. Jo, a jestli se pokusíte ukrást některý z mých úspěchů, tak si to nenechám líbit a umlátím vás kapesníčkem.“

Lze vůbec někoho umlátit kapesníčkem?“ tázal se zaujatě Lockhart, aniž by ho Harryho hrozba nějak vyvedla z míry.

Harry pokrčil rameny. „Za pokus by to stálo.“

ooOOoo

„Co je to divné cvakání?“ zeptal se Fred uprostřed famfrpálového tréninku v sobotu ráno.

„Ále, to je jen Colin, můj osobní fotograf,“ vysvětlil Harry.

„Na co potřebuješ osobního fotografa?“ zeptal se George na pochybách, zda Harry mluví vážně.

„No, usoudil jsem, že mě Colin tak jako tak bude pronásledovat a fotit, a protože vážně nejsem tak zajímavý –“

Nad tím si Fred odfrkl, ale Harry ho důsledně ignoroval.

„Cítil jsem se špatně, že tím tráví tolik času, tak jsem si řekl, že bych mu rovnou mohl platit. Navíc jsem uzavřel dohodu s Denním věštcem, aby vždycky, když o mně budou psát, kontaktovali Colina, který jim dodá vhodnou fotku.“ Dvojčata dál jen zírala, tedy pokračoval: „Očíhl jsem to od Lockharta. Ten chlap je mediální génius.“

„Tipnul bych, že prostě musí být dobrý aspoň v něčem…“ zamyslel se George.

„A zcela jistě to není učení,“ přispěl Fred.

„Co se děje?“ zamračil se Wood, když se přiletěl podívat, proč jeho chytač a odrážeči zničehonic přestali trénovat. „Ten prvák nás špehuje?“

„Ale ne, to je jenom Harryho fotograf,“ prohodil rozverně Fred. „Což ho, hádám, řadí do Nebelvíru.“

„Krom toho, zmijozelskému týmu se nepodařilo najmout nikoho, kdo by nás špehoval, protože se dostavili osobně. Celá famfrpálová skvadra,“ poznamenal George.

„Proč jsou u všech všudy v tréninkových hábitech?“ zeptal se zmateně Harry. „To musí být ta nejpitomější věc, co jsem dneska viděl.“

„Dnešek ještě zdaleka nekončí, Harry,“ poukázal Fred, zatímco letěli dolů k soupeřům. „Nemůže být víc než deset a poslouchali jsme akorát Oliverovy bláboly o tom, jak chce znova tenhle a příští rok vyhrát Pohár.“ Když viděl, jak se Harry napnul, rychle dodal: „Famfrpálový pohár, Harry, famfrpálový. Kolejní pohár je mu úplně ukradený.“

„Aha, tak to je v pohodě,“ zklidnil se Harry. „A včera odpoledne mě Parvati a Levandule požádaly o pomoc při rozhodování, kdo v našem ročníku je s nimi nejvíc ‚kompatibilní odstínem kůže‘. Přísahám, že jednoho dne odkoupím Týdeník čarodějek a donutím je tam, aby přestali tisknout podobně stupidní články, které nutí nebohé nevinné školáky podstupovat dvě hodiny takového mučení.“

„Máš můj hlas, Harry…“

Flinte!“ zařval Wood. „Tohle je náš tréninkový čas! Speciálně jsme kvůli tomu vstávali! Takže laskavě koukejte zmizet!“

„Je tu dost místa pro všechny, Woode,“ protáhl Flint nevinně.

„Ale já jsem si to hřiště zamluvil!“ protestoval Wood, zatímco jeho obličej nabíral velmi zajímavý odstín fialové, což dle Harryho názoru nevěstilo nic dobrého. „Říkám vám, že jsem si ho zamluvil!“

„Aha,“ prohodil vesele Flint, „už chápu, kde vzniklo to nedorozumění. Zamluvil sis hřiště a já mám od profesora Snapea podepsané povolení, že ‚Já, profesor S. Snape, povoluji zmijozelskému družstvu trénovat dnes na famfrpálovém hřišti, neboť si musí zvyknout na svá nová košťata‘.

„Nebylo by jednodušší zarezervovat si hřiště jako normální člověk?“ zauvažoval rozumně Harry.

Flint zčervenal. „No, udělal bych to, akorát tenhle týden byl nějaký hektický, s opakováním na OVCE a tím vším, takže jsem na to zapomněl. Tak jsem se zeptal profesora Snapea včera po lektvarech.“

„Máte nová košťata?“ zeptal se rozptýlený Wood. „Jaký typ?“

„Našeho chytače, Draca Malfoye, trápilo, že jeho tým plně nevyužívá svůj potenciál, a tak jeho otec koupil celému týmu Nimbusy 2001,“ vychloubal se Flint pyšně.

„Á, tak to je dobře,“ ulevilo se Harrymu.

Všichni se na něj podívali, jako by se už dočista pomátl. Harry si to ale nebral osobně, protože se to od jeho návratu dělo docela často.

„Dobře? Dobře? Myslíš si, že je dobře, že zrovna zmijozelský tým má teď sedm nejrychlejších košťat, co existují?“ nevěřil Wood vlastním uším.

„No, ano,“ odpověděl Harry. „Jinak by to bylo vážně divné, až bude dneska večer profesor Brumbál oznamovat, že jsem nebelvírskému, havraspárskému i mrzimorskému týmu koupil každému sedm Nimbusů 2001.“

Další zírání. Vážně, to už si mohl rovnou povídat sám se sebou, vzhledem k tomu, jaké odezvy se mu od ostatních dostávalo. A teď se přišli Ron, Hermiona a Neville podívat, čeho se týká ten rozruch. Že by mu řekli něco, co ještě neslyšel od spoluhráčů? To sotva.

„Proč jsi nekoupil košťata i zmijozelskému týmu?“ urazil se zčistajasna Draco. „Chci říct, nemohl jsi nijak vědět, že to udělám já.“

Ale jistěže to mohl vědět. A proto srovnal startovací podmínky, protože nechtěl poslouchat reptání ostatních o protěžování. Bylo mu jasné, že špičková košťata by si koupili všichni, kdyby si to mohli dovolit.

„No,“ začal Harry a rychle přemýšlel. „Loňské zápasy proti Cedricovi a Cho mi nepřišly až takovým testem schopností, protože moje koště by předletělo ta jejich, i kdyby kromě mě vezlo i Crabba a Goyla. Tak jsem se rozhodl pořídit jim rychlejší košťata, aby to bylo větší vzrůšo. A protože by jim všichni z jejich týmů dali sežrat, že je přijali od cizího chytače, a taky by se říkalo, že prodali zápasy, tak jsem ta košťata koupil všem. No a přece bych nemohl postavit Nebelvír do tak nevýhodné pozice tím, že bych dvěma konkurenčním týmům ze tří koupil nejmodernější košťata a nám nic, takže jsem je musel koupit i Nebelvíru. A ty už jsi svůj Nimbus 2000 měl z loňska, tak mě ani nenapadlo shánět něco zbytku vašeho týmu. A když mi minulý týden došlo, že by můj dar mohl někoho diskriminovat, cítil jsem se dost trapně.“

Hm. Na bezprostřední improvizaci to nebylo vůbec špatné.

„Ale teď máme po výhodě,“ zasyčel na něj Draco.

„Musíš to brát tak, že kdybys ta košťata nekoupil, tak byste dostali na prdel v každém zápase,“ uklidňoval ho Harry. „Zachránil jsi Zmijozel od příšerně ponižujících porážek.“

To viditelně rozjasnilo Dracův výraz a Harry se jen domýšlel, jak dlouho mu ta nová póza ‚famfrpálového spasitele’ vydrží.

„Protože zmijozelští si skutečně potřebují provětrat svá nová košťata a my ta naše dostaneme u dnešní večeře, navrhuju, abychom jim nechali to zatracené hřiště a já si mohl jít zase lehnout,“ navrhl Harry.

„Je deset, Harry,“ připomněla Hermiona s pozvednutým obočím.

„Já vím, ale spal jsem na dnešek jenom dvě hodiny.“

Teď se všichni otočili na Wooda.

„Co je? Vzbudil jsem je až v pět,“ bránil se kapitán.

„Dvojčata, Lee, Alice, Katie, Angelina a já jsme včera až do tří táhli pokerový turnaj,“ vysvětlil Harry. „V zájmu podpory týmového ducha, chápeš. Pozvali bychom tě, Woode, ale bylo nám jasné, že se to protáhne, a ty jsi u večeře říkal, že si půjdeš lehnout brzo.“ Odmlčel se. „Nejspíš protože jsi věděl, že máme absurdně brzy ráno trénink, a neobtěžoval ses nám to říct. Každopádně, kdo je pro jít si zase lehnout?“

Šest rukou vystřelilo do vzduchu. „Případ uzavřen,“ pronesl Harry k Woodovi, který měl jako jediný z týmu ruku dole. „Příště nás prosím předem informuj, že bude trénink před devátou. Koneckonců, sice máš pravdu s tím, že počasí během zápasů je nepředvídatelné, ale budeme vědět, kdy se zápas hraje, alespoň týden dopředu, takže nevidím důvod, proč nám o tréninku neříct večer předem.“

S tím se otočil a zamířil zpět do hradu.

„Hej, kámo,“ zavolal Ron a s Hermionou a Nevillem si pospíšili za ním.

„Co je?“ zeptal se Harry, aniž by se otočil.

„Proč se vyhýbáš mojí sestře?“

Harry se zarazil. „Vyhýbám se… Ginny? Nevyhý –“

Ron protočil oči. „Ale ano. Pokaždé, když se objeví někde poblíž, najdeš si důvod okamžitě zmizet. Minulý týden jsi dokonce odešel k havraspárskému stolu, když si sedla naproti tobě.“

„Já…“ Harry se nadechl. Nikdy ho nenapadlo, že se Ginny vyhýbá, ale když se na to podíval zpětně, došlo mu, že přesně to dělal. Kdo by ho ale mohl vinit? Kdyby se nevrátil zpět do svého času, malý James nebo Lily by za chvíli slavili své první narozeniny. Za nynějších okolností možná nezačnou nikdy existovat. Ale když se to vezme z té lepší stránky, za předpokladu, že by se s touto Ginny dali dohromady a měli v budoucnu děti, Harrymu by malý James nebo Lily nikdy nechyběli, protože by je nikdy nepoznal a nemohl by tudíž své nové děti s kým porovnávat a celou dobu se za to nenávidět a lámat si hlavu, coby kdyby.

A pak tady byla samotná Ginny. Tentokrát neměla deník – díky bohu, jinak by si to musel přidat na seznam věcí, co si nikdy neodpustí, jenž začínal tím, že opustil Ginny a jejich nenarozené dítě a propadl Závojem – takže netušil, jak ji zbavit té fanynkovské posedlosti a místo toho pro ni být normálním člověkem. Obzvlášť když se jí zřejmě vyhýbal. Ale spočívalo to i v něčem jiném než v podráždění (vždyť jednal s Lockhartem, jehož zvyk zhruba v každé druhé větě zmínit, jak úžasný je, mu brnkal na nervy), byla v tom… nejistota. A vina. Zamiloval se do té Ginny, která v jedenácti skoro rok odolávala Voldemortovu viteálu, která mu ve třinácti navzdory téměř nulovému předchozímu kontaktu bez námitek uvěřila, že se Voldemort vrátil, která s ním ve čtrnácti vyrazila na sebevražednou misi narychlo spunktovanou k záchraně Siriuse, která v patnácti bojovala proti trénovaným Smrtijedům, když pronikli do Bradavic, a která v šestnácti vedla bradavický odboj, když hrad padl do rukou Smrtijedů, a postavila se v závěrečné bitvě proti všem Raddleovým bojovníkům. Do této dívky se zamiloval. A ačkoliv by nikdy nechtěl, aby si tím musela projít znovu – ve skutečnosti už mimoděk zabránil tomu prvnímu – všechny ty hrůzy ji činily tou Ginny, jíž byla, když si konečně uvědomil, že existuje. Přestože byla pořád tím samým člověkem, obával se, že se bude snažit si touhle Ginny nahradit tu, kterou ztratil, a to by nebylo fér ani k jednomu z nich.

Takže možná se jí opravdu vyhýbal. Ale měl k tomu pár zatraceně dobrých důvodů.

Harry viděl, že Ron pořád čeká na odpověď, a protože nemohl doufat, že mu jeho dvanáctileté já bude rozumět, přidržel se jednoho pádného důvodu odtažitosti z minula. I když, aby byl upřímný, tentokrát Ginny zvládala svou vnitřní fanynku o dost lépe než naposledy. „Je mi trochu nepříjemné, že mě tvoje sestra vnímá jako nějakého hrdinu. To nejsem, fakt. Jsem jenom… kluk v hodně výjimečné životní situaci, to je všechno.“

„Nevadí ti, že tě pronásleduje Colin,“ poukázal Neville. „A ten je tebou mnohem víc posedlý než Ginny.“

„Ale Colin do mě není zakoukaný,“ oponoval Harry s překříženýma rukama.

„Tím bych si nebyl tak jistý…“ zamumlal Ron.

„Buď milý,“ pokárala Rona Hermiona a střelila mu pohlavek. „Osobně si myslím, že se chováš ke Colinovi moc hezky, a jsem na tebe za to pyšná. Ale budeš se muset vypořádat se spoustou poblázněných holek, obzvlášť až budeš trochu starší. Nejen protože jsi chlapec, který zůstal naživu, ale taky poutáš dost pozornosti kvůli všem těm svým úspěchům a ‚misím‘.“

„Já vím, já vím,“ zvedl Harry ruce na důkaz porážky, příliš unavený na další dohadování. „Ale nemusím se s žádnou z nich potkávat pravidelně, a protože Ginny je Ronova sestra, s ní se potkávat musím. Ale…“ povzdychl si. „Pokusím se jí přestat vyhýbat. Spokojení?“

Tři totožné úsměvy ho ujistily, že ano.


Kapitola 14.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/14/

Rating: 9+



Překlad: Iveta, martik

Prohlášení autora: Nevlastním Harryho Pottera.

 

Kapitola 14.

Zbytek září uběhl Harrymu rychle – každé ráno napůl čekal zprávy o útoku. Doufal, že půjde o zkamenění, ale jeden nikdy neví. Že posedlá Ginny nikoho nezabila, ještě neznamenalo, že to neudělá posedlý Červíček. Jak říjen plynul, zdálo se, že první útok připadne znovu na Halloween. Možná to tehdy nebyla náhoda, že paní Norrisová zkameněla zrovna o tomto svátku – bylo to koneckonců symbolické.

Přibližně týden před Halloweenem zastavil Harryho po snídani dosti znepokojený Percy Weasley. Harrymu to ani nebylo příliš proti mysli; Hermiona na něj soustavně ječela od chvíle, kdy si soví poštou objednal poznámkové bloky a moderní kuličková pera. Dle jejího předpokladu se tímto činem zřejmě podvolil nátlaku těch, kteří si nelámou hlavu s používáním papíru z nebohých stromů, ačkoliv přece místo toho mají k dispozici kůže z telat, ovcí a koz a psát na ně mohou zatracenými ptačími brky. Vážně, s ohledem na všechny jejich školní potřeby a učební předměty si Harry začínal myslet, že celý kouzelnický svět z hloubi srdce nenávidí zvířata.

Nebo možná Hermionu naštvalo, že část ze svých psacích potřeb hodlal prodat mudlorozeným a studentům poloviční krve, kteří také namísto středověku preferovali životní standard dvacátého století. Asi také nepomohla zmínka o založení bradavické odnože organizace PETA. Ale upřímně, její reakce byla naprosto přes čáru. Domníval se, že ji potěší, když se Harry do této komunity zapojí, s ohledem na její pozdější iniciativu se SPOŽÚSem, ale to ona neeeeeeeeee. A taky pak vlastně přišel ten dopis od jejích rodičů, ve kterém psali, jak si polovina sousedů chystá kostýmy na oficiální Potter párty, ke které dal souhlas, ale jaksi se o tom zapomněl Hermioně zmínit. Nebo možná vyváděla proto, že…

„Harry, už jsi to viděl?“ strčil mu Percy pod nos výtisk Denního věštce, čímž efektivně ukončil Harryho dumání o Hermionině bublajícím vzteku.

„Ne,“ prohlásil Harry vesele. „Čtu jen Jinotaj. Dokonce jsem se nedávno stal jeho mluvčím.“

„Aha,“ přikývl Percy a poměrně jej ta informace zaskočila. Nicméně se rychle sebral. „Píšou tam o tom, jak jsi –“

„Daroval košťata třem kolejím a tu poslední pro změnu zasponzoroval košťaty Malfoy?“ otázal se Harry nevinně.

Percy přikývl.

„Na titulní straně?“ Další přikývnutí. „No taky už bylo sakra načase. Trval jsem na tom, aby to lípli na titulku, ale nečekal jsem, že jim to potrvá tak dlouho. Nejspíš pro jednou splašili k otisknutí i nějaké skutečné zprávy. Tak to vybal – dávají mi za pravdu?“ nedokázal Harry ovládnout zvědavost.

„No… asi jo,“ odpověděl Percy. „Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl. Zveřejnili cenu jednoho koštěte a já si to spočítal a přišel jsem na to, že jsi za ně utratil příliš mnoho peněz. Vím, že se tvoji rodiče topili v penězích, Harry, ale přece jen musíš zabezpečit hlavně sebe, a i když máš až do konce studia zajištěné ubytování zadarmo, není zrovna chytré rozfofrovat mezitím všechny svoje peníze.“

„Klídek, Percy,“ utěšoval ho Harry blahosklonně. „Mám to pod kontrolou.“

„Máš snad kamarádíčky mezi leprikóny?“

Harry se rozřehtal. „Ne. Bohužel, leprikonní zlato po pár hodinách přestane fachčit.“

„Fachčit?“ pozvedl Percy obočí.

„Dobře, oficiální verze zní, že ‚mizí‘.“ připustil Harry. „Ale všichni víme, co to znamená. A jak už jsem řekl, o moje peníze je postaráno. Tahle historka z Denního věštce? Kvalitní fotky chlapce, který přežil, mají teď hodnotu padesáti galeonů. Snímky pořizuje Colin Creevey, takže většinu shrábne on, ale pořád mi to hodí dvacet procent. A taky dostanu podíl z tržeb Jinotaje a můžu tě ujistit, že předplatné se fakt chytlo, takže je bezva, že jsem se rozhodl do toho zapojit. No a schválil jsem i plyšáky a akční figurky Harryho Pottera, obchodní značku a zrovna teď pracuju na vývoji vlastní módní kolekce. Nejde o nic převratného, jen oblečení s motivem blesku, ale zatím má kladnou odezvu. A to ani nezmiňuji, kolik dostávám za podepsané fotky a kolik mi vynesou členské příspěvky z fanklubu.“

Percy sbíral čelist až ve sklepeních.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Harry poté, co tam Percy celých pět minut stál jako solný sloup.

„Jo, jsem,“ probral se konečně Percy a potřásl hlavou. „Můžu se zeptat, proč to všechno děláš?“

„No, abych se mohl válet v penězích,“ odpověděl Harry jednoduše. „Navíc, když si lidé chtějí za každou cenu koupit každou hovadinu, která nese moje jméno, proč na tom něco netrhnout, no uznej. Tak to aspoň říká profesor Lockhart.“

„Začínám si myslet, že s tím člověkem trávíš příliš mnoho času,“ odvětil na rovinu Percy.

„Možná máš pravdu,“ připustil Harry sklíčeně s pokleslými rameny. „Jen jsem byl nadšený z pomyšlení, kolika lidem bych mohl pomoct. Asi budu muset madame Pinceové sdělit, že knihovně nakonec nemůžu těch pět tisíc galeonů darovat…“

„Na druhou stranu jsem si jistý,“ zareagoval spěšně Percy, „že dokud se budeš pravidelně radit s tak ostříleným odborníkem, jako je profesor Lockhart, tvé finance budou v bezpečí.“

Harry se ušklíbl, když sledoval, jak starší hoch kvapem mizí.

ooOOoo

„Tohle je vážně směšné,“ skuhral Harry, zatímco následoval Lenku, Brumbála, McGonagallovou, Filche a Lockharta do kabinetu obrany.

Lenka se jen pokojně usmívala. Bezpochyby už si v hlavě sestavovala článek o aktuálních událostech.

Jediné, po čem Harry toužil, bylo užít si Halloween se svými přáteli jako… budiž, ne jako normální člověk, na to už bylo trochu pozdě, ale aspoň jako ostatní studenti. Ale ne, on prostě nemohl být normální – patřil do famfrpálového týmu. Takže když se vracel z tréninku, táhly se za ním po celé Vstupní síni blátivé ťápoty, za což ho Filch sjel, protože mu tím přidělává práci. Nechal tedy bláto zmizet, aby jej Filch vzápětí znova seřval za vychloubání. A navíc ho Skoro bezhlavý Nick zahnal do kouta, aby ho pozval na svou oslavu úmrtin.

Harry, který si onehdy na Nickově záhrobním dýchánku prožil hotové peklo, se právě snažil taktně odmítnout, když se náhle odnikud zjevila Lenka a tázala se Nicka, zda se může také zúčastnit. Nick samozřejmě nadšeně souhlasil, a tak Harry pocítil morální povinnost odradit Lenku od rozhodnutí nezůstat člověkem, ale stát se duchem nebo něčím podobným, což by ji jistojistě stálo život.

Právě když se Harrymu konečně podařilo alespoň z části přesvědčit Lenku, aby zašli i na školní slavnost, uslyšela baziliška v hradních zdech. Lenka sice neměla hadí jazyk, ale zřejmě měla sluch jako rys, protože tvrdila, že slyší syčení vycházející ze zdi, a usmyslela si, že tomu musí přijít na kloub. Nedokázal jí to rozmluvit, proto šel alespoň s ní. A tak narazili na znovu zkamenělou paní Norrisovou, načež se zpoza rohu vynořily davy studentů vracejících se do svých společenských místností. Následně je Filch obvinil ze zabití jeho kočky a soud započal.

Harry se natolik zmítal mezi sebelítostí a roztrpčením, že se navzdory svým nejlepším úmyslům znovu zapletl do kauzy okolo Tajemné komnaty, takže ani nevěnoval pozornost svému okolí, dokud Brumbál neoznámil Filchovi, že jeho kočka není mrtvá.

„Že není mrtvá?“ přiškrceně ze sebe vypravil Filch. „Ale proč potom – proč je celá ztuhlá a jako kus ledu?“

Protože zkameněla,“ předběhl Harry profesora Brumbála.

„Přiznáváš se?“ uhodil Filch vztekle na Harryho.

„Jasně že ne,“ odsekl Harry dotčeně. „Jen jsem poznal příznaky.“

„A odkdy jste takový odborník na zkamenění?“ ušklíbl se Snape.

„Přibližně od půlky léta, kdy mi moje jizva řekla, že Tajemná komnata bude otevřena neregistrovaným domněle mrtvým krysím zvěromágem, který je posedlý ďábelským deníkem. No a v téhle komnatě se prý schovává bazilišek, který bloudí po chodbách a s přispěním toulavých studentů zakládá bradavické lapidárium. Paní Norrisová je prvním exponátem,“ dodal Harry. 

„Bazilišci nepřeměňují lidi v kámen,“ opravil ho Snape škodolibě. „Zabíjejí je. To ví každý. Nad tímto se vaše, ehm, jizva zřejmě příliš nezamyslela.“

„Právě naopak, věnovala tomu docela dost času. Souhlasí s tím, že přímý pohled do baziliščích velkých žlutých očí je fatální. Ale paní Norrisová, díky vytopené umývárně Ufňukané Uršuly, viděla pouze odraz,“ zazubil se na něj Harry.

Snape se toho okamžitě chytil. „Jak můžete vědět, jaké jsou baziliščí oči? Nikdo, kdo je viděl, o nich ze zcela očividných důvodů nemohl vyprávět.“

„Nechápu, proč mě skutečnost, že jsem naživu, zaplétá do případu útoku na paní Norrisovou, ale vím to, protože jsem se zeptal Uršuly.“

„Odkud víte o Uršule?“ tázala se profesorka McGonagallová dřív, než stihne Snape říct něco, čeho by všichni kolem litovali.

„Zavraždili ji, když byla Tajemná komnata před padesáti lety otevřena,“ promluvila poprvé Lenka. „Na oslavě úmrtí sira Nicholase jsme mluvili se všemi duchy a každý nám velmi ochotně sdělil příčinu své smrti. Připomínalo to ten vztah mezi starými lidmi a jejich vnoučaty.“

„Vy jste nebyli na školní slavnosti kvůli oslavě pro duchy?“ otázal se Snape nedůvěřivě. „Pokud vím, tak servírují jen pokrmy, které jsou minimálně dva týdny v procesu hnití a alespoň ze tří stran obrostlé plísní.“

„Proto jsme z kuchyně štípli pár sendvičů,“ odvětil Harry.

Profesor Snape se ďábelsky ušklíbl. „Dvacet bodů z Nebelvíru za vloupání do kuchyně, krádež bradavického jídla a obtěžování domácích skřítků.“

„Harry je neobtěžuje,“ nesouhlasila Lenka. „Zbožňují ho. Vlastně ho minulý týden adoptovali.“

„Adoptovali?“ podivil se Lockhart rozpačitě. Tentokrát s ním jeho zmatek ostatní učitelé sdíleli.

„Ach, ano. Na základě jeho povídání o tom, jak s ním zacházeli jeho příbuzní, se usnesli, že Harryho jmenují čestným domácím skřítkem. A musím říct, že docela dost žárlím.“ Zamyšleně se odmlčela. „Tedy, žárlím na jeho titul čestného skřítka, ne na trestání od jediné rodiny, která mu na světě zbyla.“

„Rozumím,“ přikývla profesorka McGonagallová ve snaze najít ztracenou rovnováhu. „Slečno Láskorádová, vzhledem k tomu, že jste šla také do kuchyně –“

„Ale to byla moje vina, paní profesorko,“ pronesl Harry vážně. Snažil se tím Lenku ubránit potíží s jejími spolužáky, kteří ji stále považovali za podivínku. Ačkoliv aspoň ji už nešikanovali. „Ukecal jsem ji. Mám na ni špatný vliv.“

„Věděl jsem to!“ zvolal radostně Snape. „To vás bude stát dalších deset bodů, Pottere.“

„Severusi!“ protestovala profesorka McGonagallová. „To je stěží –“

„Ale naopak, je to velmi spravedlivé, paní profesorko,“ bránil Harry svého jediného spojence mezi učiteli. Ač pouze v oblasti tažení za ztracenými body. „Vážně jsem se měl zachovat dospěleji. Lenka je jen prvačka.“

„A vy jste jen druhák,“ podotkla profesorka.

„Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, pane Pottere,“ ujišťovala ho Lenka. „Každý vliv je nemorální, protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši.“ (*)

„Obraz Doriana Graye!“ zvolal Harry nadšeně. „A proto patříš mezi moje čtyři nejbližší přátele. Pořád někoho cituju, ale nikdo to nikdy nepozná. Teda kromě Hermiony, jenže ta mě furt peskuje za ‚dětinskost‘.“

„Strachopudi,“ stanovila Lenka příčinu.

„Hotová epidemie,“ souhlasil Harry.

„Pottere!“ zahřměl Snape. Když se k němu Harry konečně uráčil otočit, pokračoval: „Dost o vašich mýtických potvorách a vaší obskurní literatuře! Řekněte mi, proč jste nebyli na školní slavnosti.“

Harry na Snapea vyvalil oči. „Ale o tom zde již dobrou půlhodinu hovoříme, pane profesore. Šli jsme na Nickovy úmrtiny. Máme na to kopu svědků. Sice jsou všichni mrtví… Vy asi patříte mezi antimortisty, co?“

Navzdory Snapeově stoprocentní jistotě, že toho bude trpce litovat, se zkrátka musel zeptat: „Antimortisty?“

„Ty, kteří soudí okolí podle toho, zda jsou ostatní jedinci naživu či mrtví,“ pohotově odpověděla Lenka.

„Jinotaj se snaží upozornit na tyto málo známé předsudky, které mezi lidmi panují. Ale vy ho zřejmě neodebíráte,“ zapochyboval Harry.

Snape zkřivil ústa. „Ale proč jste se potom nevrátili na školní slavnost?“

„Vždyť oslava ještě pokračuje. Ve skutečnosti jsme zrovna mířili na hostinu, když jsme narazili na paní Norrisovou,“ odpověděl Harry.

„A proč jste nešli dolů až po školní slavnosti?“ Snape věřil, že je konečně nachytal, ale dvojice měla velmi prostý důvod pro své počínání, které mimořádně nezahrnovalo žádnou nedovolenou činnost.

„Bylo tam plno duchů,“ zasnila se Lenka. „Sir Nicholas pozval jednoho za každý rok, co je mrtvý, a my jsme chtěli se všemi udělat rozhovor.“

„Jestliže jste se byli na cestě na hostinu, proč jste šli do té chodby nahoře?“ tázal se Snape logicky.

„Proč se studenti vrací z hostiny tou horní chodbou, když není poblíž Velké síně?“ opáčil Harry.

„Šli jsme tamtudy, protože jsem ze zdi zaslechla syčení a chtěla jsem zjistit, o co jde,“ odpověděla Lenka klidně.

Harry si povzdechl. On sice rozuměl všemu, co bazilišek říkal, ale rozhodně neplánoval poukázat na skutečnost, že cestou nahoru cokoliv slyšeli. Jak po původním obvinění správně poznamenal Ron, bylo lepší zatajit, že baziliška slyšel. Ačkoliv když se nad tím zamyslel, Ron spíš narážel na to, že Harry slyší hlasy, a považoval ho za blázna. Budiž, s tím se musí počítat.

Profesor Brumbál vypadal vyplašeně. „Vy máte hadí jazyk, slečno Láskorádová?“

„To ne,“ zavrtěla Lenka hlavou. „Nerozuměla jsem tomu, co se ze zdi ozývalo. Slyšela jsem jen syčení.“

„Jen abyste věděli, tohle dokonale potvrzuje důvěryhodnost baziliščí teorie mé jizvy,“ nemohl si odpustit Harry.

„Zajímá se vůbec někdo o mou kočku?“ stěžoval si Filch.

Harry se musel kousnout do jazyka, aby mu neuklouzla upřímná odpověď. Poté však sáhl do kapsy, vylovil ampulku s Oživovacím odvarem z mandragory a podal ji Filchovi.

„Co je to?“ podezřívavě si ji prohlížel Filch. „Nějaký jed?“

„Ne, ne,“ ujišťoval ho Harry. „To bych neudělal. Rozhodně ne před všemi těmito svědky.“ Z jakéhosi důvodu to však Filche neuklidnilo. Divné. „Je to odvar z mandragory. Dokáže oživit paní Norrisovou.“

„A vy to jen tak náhodou nosíte stále s sebou?“ podotkl pichlavě Snape. „Pane řediteli, Potter prokazatelně ví víc, než přiznává.“

„Jasně, že to netahám furt po kapsách. Ale tři ampulky mám u sebe od chvíle, co jsem letos překročil práh Bradavic. Právě jsem přiznal, že jsem věděl, že bude bazilišek vpuštěn do školy, a vy si pořád myslíte, že něco tajím? Vážně?“ žasl Harry.

„V něčem má Harry pravdu,“ přispěchal Lockhart na pomoc svému marketingovému zázraku. „A protože za tohle zjevně není zodpovědný ani nedošlo k žádným trvalým následkům a paní Norrisová bude za okamžik zpět v kočičí formě, nevidím důvod, proč bychom tyhle dva nemohli poslat do jejich kolejí?“

„Výborný nápad –“ spustil Brumbál.

„Ví, že jsem moták!“ vybuchl Filch.

Všichni se otočili na Harryho.

„Dobře, dobře, tak zrovna tohle je pravda, ale vezměte laskavě na vědomí, že už jsem se zmínil o tom, že se považuju za bojovníka proti diskriminaci lidí, kteří jsou náhodou mrtví. Takže tvrzení, že bych měl něco proti lidem, kteří náhodou nemají magii, kulhá na obě nohy,“ oponoval Harry rozumně.

„To je obdivuhodný postoj,“ pochválil ho Brumbál, znovu potěšen Harryho otevřeným odporem vůči předsudkům hluboce zakořeněným v kouzelnické společnosti. „Nuže, vy dva, do postelí.“

„Když už školní slavnost skončila, co kdybychom si zašli na večeři do kuchyně?“ navrhl Harry Lence, sotva se za nimi zavřely dveře Lockhartova kabinetu.

„To zní jako skvělý nápad,“ souhlasila Lenka. „A chci vidět, jak domácí skřítci vyrábí ty čokoládové dýně. Proč chceš vlastně dneska v noci nechat všem na hradě doručit čokolády velké jako dýně?“

„Když jsem v létě vyprávěl Cedrikovi o Velkém Dýňákovi, tak mi řekl, že v něj nevěří. Takže jsme se vsadili, že mu dokážu jeho existenci,“ vysvětlil Harry. (**)

„Podezřele mi to zní jako podvod,“ prohodila Lenka.

„To není podvod, jsme jen pomocníci Velkého Dýňáka,“ oponoval Harry. „Tak jako má Santa skřítky.“

„Tak má Velký Dýňák domácí skřítky,“ dumala Lenka.

„A mě, čestného skřítka,“ prohlásil Harry samolibě.

Lenka do něj hravě šťouchla. „Není Velký Dýňák z Peanuts?“

„Vážně si myslíš, že Cedrik někdy slyšel o Charlie Brownovi?“

„Těžko,“ připustila Lenka. „A je to jen dobře, protože jsem slyšela, že jediný způsob, jak skutečně přivolat Velkého Dýňáka, je satanský rituál.“

Harry se zastavil a upřel na ni oči. „Lenko,“ začal pomalu, „co jsem ti říkal o prověřování zjištěných skutečností?“

„Nikdy se do toho nepouštěj, ledaže by tvůj kmotr byl uvrhnut do Azkabanu bez řádného soudu?“ hádala Lenka.

„Přesně.“

Poté, co Harry doprovodil Lenku do její společenské místnosti – a znovu poděkoval Merlinovi, že není Havraspár, protože by nikdy nedokázal vyřešit hádanku, takže by se musel stát havraspárským Nevillem s napsanou nápovědou – neprodleně zamířil do sovince. Věděl, že by zrovna dnes v noci neměl riskovat, že ho chytí, a taky ho nenapadlo vzít si s sebou na oslavu neviditelný plášť (hloupá chyba, jak jinak), ale tohle nepočká. Teď, když Pettigrew uvedl věci do pohybu, potřeboval neprodleně zkontaktovat Siriuse.

Rychle načmáral ‚Musíme si promluvit. PP na scéně. Kdy a kde?‘

„Hedviko,“ zašeptal a v okamžení se k němu snesla jeho sněžná sova. „Doruč to Siriusovi, ano? Ujisti se, že je sám, a nevracej se bez odpovědi.“

Když Harry sledoval, jak Hedvika odlétá, dolehlo na něj, jak se všechno dál komplikuje. No potěš koště.

 

(*) Citace z knihy Oscara Wildea – Obraz Doriana Graye, překlad Jiří Zdeněk Novák.

(**) Český název „Velký Dýňák“ jsem si vypůjčila ze Speciálního čarodějnického dílu 19. řady Simpsonových.

PP: V kanonickém překladu používají Medkové místo anglického výrazu Halloween termín svátek Všech svatých. Zde jsme kvůli Velkému Dýňákovi ponechali originální znění.

Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.


Kapitola 15.



Autor: Sarah1281                            Překlad: martik                                Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/15/

Rating: 9+



Překlad: martik

Beta: arabeska

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

Kapitola 15.

Následujícího rána se celý hrad kochal a ládoval čokoládovými dýněmi, které všichni našli u svých postelí spolu s krátkým přáním šťastného Halloweenu od Velkého Dýňáka. Jakmile Harry dorazil na snídani, zahalekal na něj Cedrik.

„Stejně ti pořád nevěřím,“ pronesl odměřeně. „Ani Velkého Dýňáka, ani to, jak se mě furt snažíš přesvědčit.“

„Prostě nechceš zaplatit,“ popichoval ho Harry. „A jak jinak bys vysvětlil ten úchvatný a důmyslný dárek k Halloweenu?“

„To fakt nevím,“ přiznal Cedrik. „Ale nejspíš za tím budeš ty. Nevím, jak jsi to udělal, ale rozhodně jsi to byl ty.“

„U Merlinových spoďárů, začínáš znít jako Snape…“ zamumlal Harry. „Jak jsi přišel na to, že jsem hoden postu pomocníka Velkého Dýňáka?“

„Vážně si nemyslím, že si zasloužíš být pomocníkem Velkého Dýňáka, protože Velký Dýňák neexistuje,“ trpělivě mu vysvětloval Cedrik.

Harry se zatvářil ublíženě. „Uvidíme, jestli tě Velký Dýňák navštíví i příští rok. Vsadím se, že další, co řekneš, bude, že nevěříš na Santu.“

Cedrik se zamračil. „Ale já nevěřím –“

„Mlč raději!“ zvedl Harry dramaticky ruku. „Nemohu dále naslouchat tvým lžím! Nazdar.“ S tím odešel k nebelvírskému stolu a po krátkém vnitřním boji se posadil naproti Ginny. Přece jen slíbil, že to zkusí; i když si přál, aby se přes tu svoji zamilovanost do uctívaného hrdiny přenesla co nejrychleji a on si k ní mohl najít cestu. Jo, bylo to přesně tak složité, jak to znělo.

„Čau, Ginny,“ pozdravil ji. „Jak se ti líbila dýně?“

Ginny sice začala rudnout sotva se Harry posadil, ale teď se rozzářila. „Ehm-hm… nejsem si úplně jistá, že věřím v toho Velkého Dýňáka, ale jestli mi zajistí pravidelný přísun takové hromady čokolády, asi dokážu spolupracovat.“

„To je aspoň přístup,“ potěšeně se usmál Harry. „Ale Lenky se na to neptej.“

Ginny na něj zvědavě pohlédla a Harry si vzpomněl, že ty dvě bydlely docela blízko, takže už se nejspíš kamarádily. „Proč ne?“

„Kdyby učitelé zaslechli některou z Lenčiných teorií o Velkém Dýňákovi, mohli by v příštích letech zakázat veškeré návštěvy,“ svěřil jí Harry.

„Aha,“ přikývla Ginny, jako by to vše vysvětlovalo. Vlastně když došlo na Lenku, obvykle tomu tak bylo.

„Nemůžu je najít!“ postěžovala si Hermiona, když dosedla vedle Ginny. Ron a Neville se posadili vedle Harryho.

„Koho najít?“ zeptal se Harry, pro tentokrát opravdu zmatený.

„Oba výtisky Dějin bradavické školy jsou vypůjčené!“

„Aha. Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co je na té knížce najednou tak populárního, když, pokud vím, poslední osobou, která si ji vypůjčila před tebou, byla moje matka?“ nechápal Harry.

„Všichni shání informace o Tajemné komnatě,“ odpověděl mu Neville. „Dýně byly příjemným rozptýlením od všudypřítomné paniky, ale i tak se dneska ráno v knihovně strhl hotový boj.“

„A Hermiona nás přinutila, abychom se tam šli podívat s ní. Když zjistila, že jsou obě knihy fuč, museli jsme se doslova plazit po kolenou a hledat, protože myslela, že jí madame Pinceová lže a že schovává další výtisky pod pultem a v Oddělení s omezeným přístupem. A že tam to čmuchání bez madame Pinceové fakt stálo za to, pánové,“ otřásl se Ron hrůzou.

„Copak si, Hermiono, nepamatuješ, že jsem ti loni tu samou bichli dal? Proč si ji teda potřebuješ půjčovat z knihovny?“ vyzvídal Harry. Nejasně si vybavoval, že Hermioně tu knihu daroval, a třebaže jemu na její odpovědi nijak nesešlo, nepřekvapilo by ho, kdyby to jistým jedincům posedlým jeho životem (ne že by mu to tentokrát vadilo) vyhlodalo do mozku díry.

„Kvůli všem těm Lockhartovým knihám, co jsme potřebovali, se mi Dějiny nevešly do kufru. Tak jsem je nechala doma,“ vysvětlila Hermiona.

„Plýtvala jsi místem na Lockhartovy knihy a nevzala sis Dějiny?“ vyvalil na ni Ron oči. „Ne, rozhodně nejsi do Lockharta zabouchnutá.“

K Ronovu překvapení Hermiona nezrudla. „Plýtvala? Rone, knihy profesora Lockharta jsou našimi učebnicemi. Ovšemže jsem si je vzala. Nemělo by smysl, abych učebnice nechala doma a místo nich si přivezla soukromou četbu, zvlášť když knihovna má dva výtisky, které obvykle nikdo nevyužívá.“

„Jenže to nevysvětluje, proč sis ji nepřibalila do příručního zavazadla nebo sis ji nenechala poslat,“ poukázal Neville.

„Moji rodiče nejsou zrovna fanoušky sov,“ vysvětlovala Hermiona. „A nejspíš mě ani nenapadlo si ji vzít. Nemůžu myslet na všechno.“

„Proč jste mě nevzbudili?“ tázal se Harry, zklamaný pomyšlením, že prošvihl úžasnou příležitost na vyvolání chaosu. Když to teď zmínila, matně si uvědomoval, že ze stejných důvodů neměla tu zpropadenou knížku ani posledně.

„Snažili jsme se, vážně,“ ujišťoval ho Neville. „Jenže tys po nás začal metat zaklínadla.“

„To si nepamatuju,“ mnul si Harry zadumaně bradu.

„Nejspíš protože jsi při tom spal,“ opáčil Ron.

„Páni,“ posmívala se Hermiona. „Ještěže nespí s hůlkou pod polštářem.“

Ginny se při pohledu na Harryho výraz zahihňala.

„Ve skutečnosti tak trochu spím,“ opravil Hermionu. „Omlouvám se za prokletí ze spánku, ale můžete být rádi, že jsem neměl zlé sny, jinak byste nejspíš ještě teď tvrdli na ošetřovně.“

„Jo, to je vážně paráda, Harry,“ vyhrkla roztržitě Hermiona, bez jakéhokoliv soucitu s Ronem a Nevillem, kteří znenadání vypadali velmi ostražitě. „Jen tak mimochodem, jak mám teď zjistit, co se stalo s paní Norrisovou a jak to souvisí s Tajemnou komnatou?“

Harry si prokřupal klouby prstů. „No jasně, málem bych zapomněl.“ Postavil se na lavici a seslal rychlé Sonorus.

„Prosím o pozornost,“ zahřměl. Všichni studenti se na něj se zájmem otočili a několik učitelů se zatvářilo znepokojeně. Nikdo se ho však nepokusil zastavit, což bylo vždycky ku prospěchu. A ještě lépe, Brumbál ve Velké síni chyběl, aby se jej pokusil cenzurovat ‚pro vlastní dobro‘ všech studentů.

„Doslechl jsem se, že nikdo kromě mě a mé nejlepší nekvartetové kamarádky,“ Harry se ze všech sil snažil nezadrhnout u slova kvartet, ke kterému i po roce stále cítil jistý odpor, „Lenky Láskorádové neví, co se včera v noci skutečně stalo. Není to tím, že bych byl slavný a ona úžasná, ačkoliv nepochybně přesně takoví jsme. Víme to, protože jsme novináři a novináři vždycky vědí všechno dřív než ostatní. Kdyby tomu tak nebylo, byli bychom nezaměstnaní. A teď k věci! Včera v noci se jistý neregistrovaný domněle mrtvý krysí zvěromág a zrádce mých rodičů, jehož jméno moje jizva sice nezná, ale nějak se rýmuje s ‚Petr Pettigrew‘, ve své nelegální zvěromágské krysí podobě vloupal do hradu a otevřel Tajemnou komnatu.“

„Proč by to dělal?“ pochyboval Percy.

„Protože je posedlý ďábelským deníkem, který patříval Tomu Raddleovi. Slyšeli jste správně: zpropadený Jsem-tááák-děsivý-že-nikdo-nepřežije-vyslovení-mého-jména Lord Voldemort,“ Harry se odmlčel a počkal, až utichne lapání po dechu a padání do mdlob, „si psal deníček. Sice ho zakouzlil, aby každého, kdo do něj začne psát, přiměl otevřít Tajemnou komnatu a napadat lidi, ale i tak je to pořád jen deníček. A vůbec, co je to za člověka, který začne psát do cizího deníku? Jasný případ cvoka a neuvěřitelně mizerného vkusu…“

„Říkal jsi, že víš, co je v Tajemné komnatě?“ tázal se s očividnou hrůzou v hlase Justin Finch-Fletchey (na kterého byl Harry kapánek naštvaný, protože se ho stranil, když si přisedl k mrzimorskému stolu, aby si promluvil se Cedrikem).

„Jo,“ odpověděl Harry prostě.

„Víš to, protože v tom máš prsty?“ navázal Ernie Macmillan.

Aby Harry ještě na nějakou dobu potlačil nekontrolovatelně bující pomluvy (což bude po událostech, které připravil do soubojnického klubu, zhola nemožné) o tom, že je Salazarův dědic, a aby na sebe Ernie nestrhl vzácné světlo reflektorů, rychle zasáhl: „Ne, to ne. Věř mi – kdybych v tom byl namočený, netajil bych své schopnosti a rozhodně bych nepřeměňoval lidi v kámen zadarmo. Náležitě bych to zpeněžil.“

Skoro ho zamrzelo, jak lehce je dokázal tímto argumentem přesvědčit. Nespolkli by mu, že by nikdy nikoho nepřeměnil v kámen, ale jeho posedlosti po penězích uvěřili jako lusknutím prstů. Přitom ve skutečnosti veškerá jeho ‚posedlost‘ byla jen hra. A taky test jak daleko může ve využívání své slávy zajít, než vyvolá všeobecné znechucení. „V Tajemné komnatě se skrývá bazilišek. Celý příběh o Tajemné komnatě byste si mohli přečíst v Dějinách bradavické školy, ale bohužel na vypůjčení jediných dvou výtisků zřejmě existuje nechutně dlouhý pořadník. Takže pro ty co neví: bazilišek je obrovský had – ten náš je asi dvacet metrů dlouhý – s jedovatými zuby a vražedným pohledem. Když mu pohlédnete do očí skrze odraz, tak jen zkameníte. Naštěstí mám po ruce zásobu zrcátek, knih a Oživovacího odvaru z mandragor, který vaši kamennou skořápku opět promění v lidskou kůži. Odvar z mandragor je zdarma, zrcátka za deset srpců a knihy po pěti galeonech. A za dalších pět srpců vám knihy podepíšu. Prodej začne po snídani.“

„A jak to všechno víš?“ zopakoval Justin.

„Řekla mi to moje jizva,“ odpověděl Harry. „Víc vědět nepotřebujete.“

„Podle mě jizvy takhle nefungují,“ zamračila se Penelopa Clearwaterová.

„Kdo má jedinečnou jizvu způsobenou smrtící kletbou? Ty nebo já?“ otázal se jí Harry řečnicky. Když neodpovídala, pokračoval. „Takže expert jsem tady . I když to mnohé z vás roztrpčí, Filchova kočka už byla oživena, což jen dokazuje, že odvar z mandragory zabírá rychle a účinně. Bazilišek se po škole pohybuje potrubím, takže se může objevit kdekoliv a kdykoliv, ale dokud budete mít po ruce zrcátko a dáte si pozor, kam zatáčíte, měli byste být v cajku. A teď, kdo si co koupí?“

Harryho ihned pohltil dav.

ooOOoo

„Harry, jsi si jistý, že je to etické?“ dotírala na něj Hermiona, když se šli později podívat na místo, kde paní Norrisová zkameněla. Jak se ukázalo, někdo přeměnil Raddleův krvavý vzkaz na neonově růžový. „Využívat lidský strach k zisku a zpeněžovat prostředky k záchraně života v čase krize?“

„Klídek, Hermiono,“ odpověděl jí Harry. „Nikdo doopravdy nepotřebuje Dějiny bradavické školy, a když si je teď kvanta studentů koupí, pořadník v knihovně se zkrátí natolik, že se konečně dostane na ty, kteří si je nemůžou dovolit. Zrcadla jsou nezbytná, ale spousta lidí má svoje vlastní, kapesní, a kupují si je ode mě jenom proto, že jde o značková Harry Potter zrcadla. A jejich cenu jsem stanovil až po poradě s méně majetnými studenty, takže pro ty, co vlastní nemají a musí si je koupit, je deset srpců velmi rozumná cena. A co se týče profitování z lidského strachu… vinen v plném rozsahu. Ale slyšela jsi Nevilla! Svými dýněmi jsem paniku dost utlumil.“

„Tos byl ty?“ vyvalil Ron oči.

„Ovšemže byl,“ protočila Hermiona očima. „Co sis myslel? Že to byl skutečně Velký Dýňák, o kterém jsi do dneška nikdy neslyšel?“

„Možná?“

„Hej, nevzala se včera všechna ta voda odtud?“ ukázal Harry na dveře. „Pojďme to omrknout.“

„Fajn,“ souhlasila Hermiona a vešla dovnitř.

Ron zůstal stát. „Tam nemůžeme!“

„Proč ne?“ nechápal Neville.

„Jsou to dívčí záchody!“ zavrčel Ron.

„No tak, kámo, dospěj,“ poradil mu Harry. „Za pár let budeš hrabat prstíčkem, abys mohl jít dovnitř. Mimoto v dívčích umývárnách jsou kabinky, takže nehrozí, že bys cokoliv zahlédl.“

S neuvěřitelně zdráhavým výrazem se Ron nechal od Harryho a Nevilla smykem vtáhnout dovnitř, kde k jejich velkému překvapení našli Lenku přesvědčující Hermionu, aby si předplatila Jinotaj. Nevypadalo to, že by se jí nějak zvlášť dařilo.

„Dej to ještě na chvíli k ledu, Lenko,“ zastavil ji Harry. „Zatím není připravená.“

Lenka okamžitě zvážněla. „Omlouvám se,“ pronesla procítěně.

„Proč se mi omlouváš? Za co? A na co nejsem připravená?“ dožadovala se odpovědi dotčená Hermiona.

„Nejsi připravená na Jinotaj,“ odpověděl Harry.

Hermiona, která byla zřejmě názoru, že Jinotaj není připraven na ni (jak se dalo vyčíst z její tváře), přimhouřila oči. „Proč ne?“

„Protože jsi vůbec nezvážila možnost, že by Velký Dýňák mohl být skutečný,“ objasnila jí Lenka věcně.

Hermiona se zarazila. „Jak to můžeš vědět?“

„O jeho neexistenci jsi dnes ráno mluvila s Nevillem před knihovnou,“ doplnila Lenka.

„Co jsi dělala v knihovně?“ tázala se Hermiona, ačkoliv si nebyla jistá, zda chce slyšet odpověď.

„Půjčovala jsem si dva výtisky Dějin bradavické školy,“ odpověděla Lenka vesele.

Harry se smíchy zlomil v pase. „Já tě žeru, Lenko, fakt že jo.“

Hermiona ztratila řeč, a tak na plavovlasou Havraspárku jen pobouřeně zírala. Žádný div, vždyť hledáním těch dvou knih ztratila tři hodiny života.

Neville raději rychle zakročil. „A proč je kvůli tomuhle Hermiona nevhodným materiálem pro Jinotaj?“

Lenka mu věnovala pobavený pohled. „Když ani nedokážete zvážit tuhle představu, pak pro vás budou naše zajímavější zprávy hotovou kentauří vesnicí.“

„Lenko, co tu vlastně děláš?“ změnil téma Harry.

„Dokončuji rozhovor s Uršulou,“ mávla Lenka rukou k duchovi, který se do této chvíle skrýval v kabince. „Sám jsi viděl, jak rychle včera zmizela, když se jí Protiva začal posmívat.“

„Vážně bys mu neměla dovolit, aby se k tobě takhle choval,“ přidal se Harry. „Je jen zahořklý, protože ho duchové neberou, když ani není technicky mrtvý. Nemá nic lepšího na práci než působit co největší zmatek. I když si společně s Fredem a Georgem myslíme, že jde o ušlechtilé poslání, jsem si také jistý, že být od počátku své existence úplně osamocený mu musí čas od času pěkně lézt na nervy, takže si to vylévá na tobě. A s tou samotou opravdu nic moc nenadělá, protože jen si představ, jak by to v Bradavicích vypadalo, kdyby tu poletovala dvě strašidla.“

Všichni se na okamžik v tichosti věnovali té představě a rychle si uvědomili, že Harry má pravdu a že k takové hrůze nesmí nikdy, opravdu nikdy dojít.

„Já vím,“ připustila Uršula. „Ale někdy to opravdu přehání! Pochop, zavraždili mě zrovna na vrcholu puberty, a nejen že zůstanu po zbytek věčnosti obrýlená a uhrovitá, ale taky hormonálně nevyrovnaná a rozbulí mě i rozvázaná tkanička.“

„Mrzí mě to,“ soucítil s ní Harry.

„Nemluvě o tom, že když mě zabili, tak zrovna přijela teta Irma…“

Harry se ošil. S PMS měl spooooustu zkušeností. Naštěstí jen z druhé ruky. „Páni. To je… to je fakt na houby. To mě fakt mrzí.“

Uršula přikývla. „Díky. Teď, když mě omluvíte, chystám se bezdůvodně bulet a uvítala bych na to kapku soukromí.“

„Páá,“ zamávala jí Lenka. „A díky za rozhovor.“

„RONE!“ zaječel pobouřeně Percy Weasley v okamžiku, kdy vystrčili nos z umývárny. „To je přece dívčí umývárna!“ vyjekl. „Co jste tam…“

„Ron zvažuje změnu pohlaví,“ pronesl Harry s vážnou tváří. „Pořád váhá, tak jsme mu ukazovali všechny důsledky, se kterými se bude muset vyrovnat, jestli se rozhoupe. A chození na dívčí záchody místo klučičích je rozhodně jednou z nich.“

Percy několikrát otevřel a zase zavřel ústa jako ryba na suchu, ale žádný zvuk z něj nevyšel.

„Ty pako,“ pleskl Harryho Ron. „To teda nezvažuju.“

„Díky Merline,“ ulevilo se Percymu. „Nechci si ani představovat, jak bych mámě vysvětloval, že se z tebe stala Ronnie. Ale jako prefekt se vás musím zeptat, co jste tam dělali.“

„My –“ začal Harry, ale Ron po něm šlehl pohledem.

„Jestli dovolíš, postarám se o to sám.“ Ron se zhluboka nadechl. „Šli jsme se mrknout na to růžové písmo a pak se Harry rozhodl zjistit, proč byly umývárny vytopené. Nechtěl jsem jít dovnitř, ale Harry mě přesvědčil, že v pubertě budu zpívat úplně jinou písničku, a tak jsme šli. Harryho kamarádka Lenka tam zrovna zpovídala Uršulu, ta dostala depresi a my jsme radši vzali roha.“

Percy zamrkal. „Myslím to vážně, co jste uvnitř dělali?“

„Vždyť to říkám,“ trval si Ron na svém.

„Na tohle jsem už moc starý,“ mumlal si pro sebe Percy. „Copak vám nesejde na tom, jak to vypadá? Klidně si sem přijdete, když jsou všichni na večeři…“

„Takže nás tu nikdo neuvidí,“ pokrčil Harry rameny. „Navíc celý den se všichni chodí na tu zeď koukat, jako by to byl osmý div světa. Tady se toho stejně moc dělat nedá. V souboji kouzelnických škol v nudnosti vyhrávají Bradavice na plné čáře.“

„To teda ne!“ vykřikla pohoršená Hermiona současně s Percym.

„Víte, Zapovězený les není pro Kruval forma trestu, ale zasvěcovací rituál. A třetina krásnohůlských studentů nejsou tak úplně lidi. Jen si představte, jak vzrušující tyhle školy musí i ve všední dny být,“ zasnil se Harry.

„My máme baziliška; to je vzrušující,“ bránil Bradavice Ron.

„Ne zas tolik. Vždyť napadl jen kočku. Bradavice by potřebovaly samotného Voldemorta, aby sem přišel a oživil to tady, a to přestože už je sám mrtvý,“ odfrkl si Harry.

„No tak, Rone, vždyť je to jen jméno,“ vyštěkla Hermiona, když uviděla, jak ucouvl při zaslechnutí Raddleovy přezdívky. Tentokrát Harry vynaložil ohromné úsilí na to, aby Hermiona nikdy nepodlehla absurdnímu kouzelnickému zvyku nevyslovovat Voldemortovo jméno, ale používat jen Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nebo Ty-víš-kdo. Koneckonců titul Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit sám o sobě jménem byl. A co když někdo nevěděl kdo?

„Jak by mohl Ty-víš-kdo způsobit rozruch, když je mrtvý?“ mračil se Percy. „Copak je duch?“

„Ne, jen je mrtvý z velké části,“ vysvětlil Harry.

„Mrtvý z velké části?“ opakoval Neville. „Jaký je mezi tím rozdíl?“

„Je velký rozdíl mezi tím být mrtev z velké části a být mrtev úplně. Z části mrtev znamená živý. Úplně mrtvý… no s úplně mrtvým lze většinou udělat jenom jedno…“ usmála se Lenka.

„Prohledat oděv a hledat drobné,“(*) dokončil Harry. „Zbožňuju Princeznu nevěstu! Víte co?“ otočil se Harry na své tři nejlepší přátele. „Nevím, čím to je, ale poslední dobou vás Lenka v kategorii přátel poráží na plné čáře.“

„Není naše chyba, že nejsme cvoci,“ založila si Hermiona ruce. „Bez urážky, Lenko.“

„Proč bych se měla cítit uražená?“ tázala se Lenka. „Vím, jak vypadá tvá obdoba zdravého rozumu. Nudí mě.“

„Hele, a proč jsi tady ty?“ otočil se Neville na Percyho. „Není u tebe stejně podezřelé jako u nás potloukat se tady nahoře? Vlastně je to mnohem podezřelejší. Na rozdíl od nás jsi dost starý na to, abys věděl, jak někoho přeměnit v kámen.“

„Já –“ Percy začal rudnout.

„Ale, on je nespíš úplně mimo ze šmajchlování se svou přítelkyní Penelopou Clearwaterovou,“ hádal Harry.

„Prostě… prostě běžte dolů na večeři,“ vykoktal Percy, potřásl hlavou a zmizel za rohem.

 

PA: Tak se mi zdá, že od konce prvního ročníku se teprve teď dostala Ginny ke slovu. A to jen krátce. Z nějakého důvodu se mi Lenka píše mnohem snadněji než Ginny. Upřímně netuším, čím to, ale já prostě Lenku miluju. Je s ní tolik zábavy.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

(*) Citace pochází z filmu Princezna nevěsta z roku 1987.


Kapitola 16.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/16/

Rating: 9+

 



Překlad: Ani, Lutadora, martik

PA: Nevlastním Harryho Pottera.

 

 

Kapitola 16.

Harry se krátce zastavil v Komnatě nejvyšší potřeby vyzvednout diadém, a pak se vypravil k Chroptící chýši na spicha se Siriusem.

„Červíček je zpátky?“ přešel Sirius rovnou k věci.

Harry přikývl. „Myslím, že ano. Každopádně Tajemná komnata je otevřená a paní Norrisová zkameněla.“

„Paní Norrisová?“ ujišťoval se Sirius zmateně. „To je Filchova nová kočka?“ Po Harryho přikývnutí se zakřenil. „Skvělé. Tak to vypadá, že Červíček není nakonec tak špatný. Jasně, pořád bych ho nejraději zakousl na první dobrou, ale aspoň něco nepatrně zmírňuje jeho zradu.“

„Uvědomuješ si, že Pettigrewa posedl Voldemort, že jo?“ ubezpečil se Harry. „Takže ve skutečnosti to byl on, kdo paní Norrisovou proměnil v hromadu kamení.“

Sirius se zahloubal. „Víš, nikdy bych si nemyslel, že to řeknu, ale možná Voldemort není –“

„Ani se neopovažuj to doříct,“ přerušil ho Harry. „A krom toho jsem ji skoro okamžitě vyléčil.“

Sirius zkoprněl a zatvářil se k smrti vyděšeně. „Proč bys dělal něco tak ohavného?“

Harry protočil očima. „Podívej, Siriusi, vím, že nemáš rád Filche ani žádnou z jeho koček –“

„To je eufemismus roku,“ utrousil Sirius. „Jsou ztělesněním zla!“

„Ale podívej se na to z mého pohledu. V létě jsem nakoupil galony odvaru z mandragory, a kdybych na té kočce nedokázal, že funguje, nikdo by mi nedovolil ho použít. Nevěřili by mi, protože by si mysleli, že jsem Zmijozelův dědic,“ poukázal Harry.

„Asi chápu, kam tím míříš,“ připustil Sirius neochotně. „Ale pro Merlina, Harry, jenom Lily byla tak paranoidní, že se předzásobovala léky pro případ potenciální katastrofy.“

Harry si odfrkl. „Abychom byli fér, strávila spoustu času s tebou a tvými kamarády.“

„Detaily, detaily…“ mávl nad tím Sirius rukou. Pak vyvalil oči. „Počkej… oni si mysleli, že jsi Zmijozelův dědic?“ Harry přikývl. „A tentokrát si to nemyslí?“ Další kývnutí. „Detaily! Detaily!“

„Jen jsem je přesvědčil, že pokud bych měl schopnost přeměnit lidi v kámen, už bych toho dávno využil. Vypadá to, že jsem strávil až příliš mnoho času s Lockhartem, protože mi uvěřili,” vysvětlil Harry a pokrčil rameny. „A řeknu ti, opravdu si celé to ‚nebýt podezírán z útoků na mudlorozené, přestože moje matka i nejlepší kamarádka jsou mudlorozené‘ užívám.“

„To je… nemám slov,” Sirius v úžasu zavrtěl hlavou.

„Vím, jsem úžasný,” naparoval se Harry. „Ale k věci – vyzvedl jsem diadém z Komnaty nejvyšší potřeby. Předpokládám, že jsi zvládl seslání Zložáru?”

Sirius sebou škubnul. „Tak nějak.“

„Siriusi!”

„Co je? Špatně jsi mne pochopil, dokážu Zložárem zničit viteál a víceméně i zacílit, jen mi chvíli trvá, než to kouzlo ukončím.”

„Merlinova prostato,” zvolal Harry otráveně. „Měl jsi na to tři měsíce!”

„Náhodou je to úspěch; plně nedoceňuješ, jak těžké je Zložár ovládat,” hájil se Sirius.

Harry si vzpomněl, že když viděl Zložár poprvé, na jeden zátah zničil Voldemortův viteál, zabil Crabbeho a z Draca udělal jeho doživotního dlužníka, a zakroutil hlavou. „Ne, máš pravdu. Promiň, jenomže… nekontrolovatelný Zložár na bradavických pozemcích? To zní jako fakt blbý nápad.”

Sirius pokrčil rameny. „Hm, možná. Ale aspoň to výrazně snižuje šanci, že se někdo přemění ve vlka jako při jiných našich hrdinských kouscích.“

„To jo,“ souhlasil Harry. „Takže to je všechno, co jsi celou tu dobu dělal? Trénoval Zložár?“

„Ne tak docela. Taky jsem anonymně prodal Kráturu – ani se neptej – Greengrassovým, myslím, že jsem našel ten správný medailon, a Lupinovi jsem posílal dvakrát týdně dopisy. Neodpověděl na ně, ale ani je nepředal Bystrozorům,” osvětlil Sirius.

„Tak to už snad něco o něčem svědčí. Ukaž mi ten medailon.” Sirius natáhl ruku a Harry šperk opatrně prozkoumal. „Jo, tohle je určitě ten pravý. Než jsi Kráturu prodal, měl jsi mu aspoň říct, že se ho chystáš zničit. Krátura vážně není až tak špatný.”

Sirius si odfrknul. „Uvěřím, až to uvidím.”

„Neuvidíš, byls jak hrom do police a prodal jsi ho!” obvinil jej Harry.

„Měl šanci. Zkoušel jsem to s ním celý týden, než jsem došel k tomuto drastickému opatření,” štěkl Sirius.

„Jak velkorysé,” procedil Harry uštěpačně.

„Proč ho vůbec ten medailon tak zajímá?“ nadhodil Sirius nezaujatě. „Nebo je jen posedlý temnými předměty z čistokrevných rodin?“

„Protože tvůj bratr položil život, aby ho Voldemortovi ukradl, a těsně před svou smrtí pověřil Kráturu jeho zničením?“ napověděl mu Harry.

Sirius na něj jen vyjeveně civěl.

„Copak jsem se o tom zapomněl v létě zmínit?“ tázal se Harry a rozpačitě si třel zátylek.

„Jo, mám ten dojem,“ ohromeně ze sebe vypravil Sirius. „Můj bráška se snažil sejmout Voldemorta a objevil viteály. Nejspíš si myslel, že má Voldemort jen jeden, ale i tak… Neměl jsem ponětí…“

Když se Sirius trochu sebral, položil Harry na podlahu Chroptící chýše diadém i medailon. „Můžeme?“

Sirius ke dvěma zakletým předmětům přidal pohár a seslal Zložár. Celá chatrč i okolní krajina lehla popelem. Nebylo to zrovna praktické, ale zcela jistě nadmíru očistné.

ooOOoo

„Harry!“ Ron vtáhl Harryho do nepoužívané učebny.

„Proč mě přepadáváte?“ zajímal se Harry a podezíravě si prohlížel Hermionu a Nevilla, kteří už čekali uvnitř.

„Nepřepadáváme tě,“ protočila Hermiona očima.

„Takže mě teď necháte jen tak odejít?“ zeptal se Harry a zamířil ke dveřím.

„Promiň, kámo, ale nejdřív si nás vyslechni,“ zablokoval mu Ron východ.

„Ptám se znova – proč jste mě přepadli?“

„Protože máš sklony být přehnaně dramatický a všechny do všeho zatahovat a my tohle potřebujeme udržet v tajnosti,“ vysvětlila mu Hermiona.

„Navíc se ti nebude líbit, s čím přišli,“ dodal Neville.

„S čím přišli?“ zopakoval Harry. „Tím chceš říct, že ty s tím nesouhlasíš.“

„Ne-e,“ prohodil vesele Neville. „Protože na rozdíl od nich k tobě chovám ždibec důvěry.“

„Ždibec?“ Ron vypadal zmateně.

„Velmi malé množství,“ vysvětlila mu automaticky Hermiona. „A my náhodou máme v Harryho spoustu důvěry!“

Harry i Neville na ni skepticky pohlédli.

Zčervenala. „Co? To, že odmítám přijmout všechno, co řekneš, ještě neznamená, že ti nevěřím! Pro Merlina, minulý týden jsi Percymu tvrdil, že Ron chce podstoupit změnu pohlaví!“

„Nevím, kam tím míříš,“ ohradil se Harry natvrdo.

„To je jedno,“ odfrkla podrážděně. „Neříkám, že zpochybňuju mimořádné znalosti tvé jizvy o těch útocích, ale možná ten, jak že to bylo? Neregistrovaný domněle mrtvý krysí zvěromág –“

„Neregistrovaný domněle mrtvý krysí zvěromág a zrádce mých rodičů,“ doplnil ji Harry.

„Správně, ten,“ souhlasila Hermiona nepřítomně. „Nejspíš mu pomáhá někdo z hradu. I když profesor Brumbál nemá vždycky úplně tu nejšťastnější ruku při náboru zaměstnanců, většinou bývá problém jen s učitelem Obrany proti černé magii a Lockhart nevypadá jako ten typ, co by byl něčeho takového schopen.“

„A proto si myslíme, že je to Malfoy,“ dokončil Ron.

Harry se podíval na jejich vážné výrazy a pak se rozřehtal.

„Fakticky? Tak takhle to je?“ čertila se Hermiona. „Bavíš se Velkými Dýňáky a spiknutím zahradních trpaslíků, ale útoky na školu brát vážně nehodláš?“

Harry se s velkou námahou přestal smát. „Promiň, Hermiono, beru tě vážně, ale fakt? Draco? Jak vás tohle napadlo?“

„Myslí si, že mudlorození jsou chamraď, a řekl: ‚Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!‘, když viděl ten nápis na zdi o Halloweenu,“ prohlásil Ron, jako by to všechno vysvětlovalo. Opravdu i Harry dřív dělal tak unáhlené závěry? To byla docela depresivní myšlenka. „Co víc bys chtěl?“

„Důkaz?“ navrhl Harry.

Neville vedle něj zasténal: „Tohle jsi vážně neměl říkat…“

Harry se zarazil. „Proč?“

„Mají v plánu uvařit Mnoholičný lektvar, abychom se dostali do zmijozelské společenské místnosti, vydávali se za Crabbeho a Goyla a přímo se Malfoye zeptali, jestli za to může on. Evidentně totálně ignorují skutečnost, že nikdo příčetný by se těm dvěma s ničím nesvěřil. A navíc chtějí ukrást nějaké přísady ze Snapeových soukromých zásob tak, že vyhodí do vzduchu kotlík, aby odvedli pozornost – a potenciálně tím zraní nebo zabijí všechny v blízkém okolí podle toho, co budeme vařit a jestli někdo trochu toho lektvaru spolkne.“ Neville pokýval hlavou: „Řekl jsem jim, že ani ty bys do něčeho takového nešel.“

„Samozřejmě, že ne,“ přitakal šokovaně Harry. „Takový hazard je nepřípustný. K čemu nám bude potvrzení, že je v tom Draco namočený, když tím sice ušetříme pár hodin zkameňování, ale zabijeme půlku nebelvírských a zmijozelských prváků?“

„Tak vymysli jiný způsob, jak ty přísady získat,“ trvala Hermiona neoblomně na svém. „Protože tak či onak jdeme do toho. Jestli je nějaká šance, že v tom Malfoy jede, musíme to zjistit. Vím, že je to tvůj kamarád a tak, ale podívej se na to objektivně –“

„Koukám,“ odpověděl Harry. „To vy dva jste zaslepení svojí nenávistí k němu. Seženu vám ten váš zpropadený lektvar, ale říkám vám, Draco to není.“

„Jak to víš?“ dožadoval se Ron. „Jenom proto, že je k tobě milý, ještě nemusí –“

Vím to,“ přerušil ho znovu Harry. „Jak by vůbec mohl být Zmijozelovým dědicem? Jeho matka je Blacková a do Bradavic chodí spousta lidí, co jsou s Blackovými taky příbuzní, i když naživu s tímto jménem je jenom Sirius.“

„Možná je Zmijozelovým dědicem tvůj kmotr!“ našel si Ron novou teorii.

„Proč by se můj uprchlý kmotr vloupával do Bradavic, jen aby vypustil na lidi hada? Jsou přece mnohem efektivnější způsoby zabíjení.“

„Říkal jsi, že ten viník je posedlý zlým deníkem,“ připomněl mu Neville, který tu zastával hlas rozumu.

Harry po něm střelil zdrcujícím pohledem. „Mnohokrát děkuju.“

„Snaha byla.“

„Můj kmotr by se deníčku nedotkl ani dvoumetrovým klackem. Má za to, že vlastnictví deníku snižuje index drsňáctví minimálně o dvacet procent,“ vysvětlil Harry.

„Jak to můžeš vědět?“ vyzvídala se Hermiona.

Harry se ušklíbl a nadechl se.

„A jestli řekneš, že ti to řekla tvá jizva, tak ti Merlin pomáhej,“ pohrozila mu.

Harry pokrčil rameny. „Tak to nic. Jo a ještě je tu jedna věc, která Dracovi nahrává – profesor Snape nemá hadí jazyk.“

„Jak to s tím souvisí?“ zeptala se Hermiona popuzeně.

„Protože hadí jazyk je dědičná vlastnost. Jestliže jím profesor Snape nemluví, čímž nemůže být Zmijozelův dědic, jak by jím potom mohl být Draco?“ zeptal se Harry nevinně.

„Vždycky je tu ta možnost, že Malfoy je, však víš, Malfoy,“ promluvil Ron.

Harry na něj nechápavě zíral.

„Dobře, tak nám nepomáhej,“ odfrkla si Hermiona. „Ron a já to zvládneme sami, když jsme očividně jediní, kdo bere bezpečnost této školy vážně. Seženeš nám aspoň ten lektvar?“

„Jasně,“ souhlasil Harry. „Jen se ujisti, že ten vlas skutečně pochází z člověka, ve kterého se chceš proměnit, a ne z jeho kočky.“

„Co-?“ začala Hermiona.

„Ále to nic. No a teď, vzhledem k tomu, že vy dva jste se patrně pomátli, Neville a já jdeme najít Lenku.“

ooOOoo


„Pane Pottere,“ zastavila Harryho McGonagallová, když se vracel po famfrpálovém tréninku do hradu. Vypadala neobyčejně zachmuřeně.

„Ano?“ zeptal se Harry a zapřemýšlel, co z věcí, které spáchal a které by ji mohly vytočit, se k ní doneslo. Vyšel naprázdno.

„Další student byl přeměněný v kámen, takže bychom velmi ocenili, kdybyste donesl trochu odvaru z mandragory na ošetřovnu,“ sdělila mu.

„Určitě, hned to udělám,“ souhlasil Harry a následoval ji na ošetřovnu. „O koho vůbec jde?“

„Nejspíš ho neznáte. Jde o Zachariáše Smithe z Mrzimoru,“ informovala ho profesorka.

Harry zaklonil hlavu a zaúpěl. „Nemohli bychom ho tak nechat?“

„Pane Pottere!“ zvolala McGonagallová pobouřeně. „Dvacet bodů z Nebelvíru za vaši bezohlednou poznámku.“

„Jo!“ zajásal Harry.

„Pane Pottere?“

ooOOoo

„Harry!“ zakřičel na něj Draco, jen co ho spatřil.

„Hups,“ vyjekl Harry a v duchu si spílal, že se nechal chytit. Důsledně se Dracovi vyhýbal, ale teď byl všemu skrývání zřejmě konec.

„Když jsem tě teď konečně po dvou měsících zastihl, byl bys tak laskavý a vysvětlil mi to?“ požadoval Draco a mrštil po něm poměrně tlustou knihou.

Harry sebral bichli, která ho praštila do hlavy, a zahleděl se na ni. „Vypadá to jako Lockhartova autobiografie Mé kouzelné já. Co na tom nechápeš? Zapomněl jsi číst nebo jsi oslepl nebo co?“

„Ne, nic takového,“ zavrčel Draco. „Viděl jsi tu část ohledně mého původu?“

„Ne,“ odpověděl mu Harry popravdě. Neobtěžoval se číst jakoukoliv Lockhartovu knihu, jelikož byl stále nucen dávat pozor na hodinách, když ho Lockhart nutil přehrávat s ním různé scény. Na rozdíl od minule mu to ale nevadilo – jeho už tak špičkové herecké výkony se rapidně zlepšovaly úměrně k množství rozmanitých rolí. „Ne každý je posedlý tím, kdo jsou tvoji rodiče, Draco.“

„Věnoval celou kapitolu tomu, jak mu ‚dojemný příběh‘ vztahu mé matky s profesorem Snapem změnil život!“ zaječel Draco.

„Tvoje matka měla vztah s profesorem Snapem?“ zeptal se ho překvapeně Harry.

„Ne, neměla,“ zamračil se Draco.

„Ale vždyť jsi právě řekl –“ začal Harry.

„Lockhart zaslechl tuhle směšnou historku, kterou sis vymyslel, publikoval ji a teď tomu všechny jeho vypatlané fanynky věří a nikdy to neskončí,“ stěžoval si Draco. „Doufám, že jsi spokojený.“

„Já jsem vždycky spokojený,“ prohodil Harry bezstarostně. „A nechápu, jak mě z toho vůbec můžeš vinit. Jasně, začal jsem s tou fámou, ale zmínil jsem ji jen jednou, za zbytek můžou Fred s Georgem!“

„A tenkrát v létě v knihkupectví, když ses chtěl vyhnout focení?“ připomněl Draco. „A to jsou jen ty případy, o kterých vím…“

„Dobře,“ připustil Harry, „tak jen dvakrát. Ale vážně, není to moje vina –“

„Řekl jsi to přímo před ním!“ zdůraznil Draco.

„Víš,“ Harry si založil ruce, „tohle je přesně ten důvod, proč jsem se ti vyhýbal.“

„Prostě jenom přestaň šířit ty fámy, jo?“ zaprosil ho Draco. „Dříve či později to někdo řekne mému otci.“

„On o tom ještě neví?“ zeptal se Harry šokovaně. „Ale už se to šíří měsíce. A byl v tom knihkupectví, když jsem to zmínil podruhé.“

„Nikdo si nechce proti sobě poštvat mého otce tím, že by naznačil, že mu matka byla nevěrná s jeho blízkým přítelem,“ vysvětlil Draco. „Hodně lidí se jeho a jeho peněz bojí. Nejsem si úplně jistý, proč mu unikl ten incident v knihkupectví, ale byl ten den nějak mimo. Nevím, co se dělo.“

„Pokusím se. Vážně,“ slíbil mu Harry.

Draco si povzdechl. „No, ve víc asi doufat nemůžu…“

 

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

 


Kapitola 17.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/17/

Rating: 9+



Překlad: Ani.

Beta: arabeska, martik.

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

 

Kapitola 17.

 

„Nazdárek, Harry,“ pozdravil Cedrik srdečně, když mu Harry donesl flakónek odvaru z mandragory na oživení Cho Changové. Technicky vzato se Cedrikem zatím nechodila, ale patrně to bylo jen otázkou času. Harry nechápal, jak si toho napoprvé mohl nevšimnout. Ani se to nesnažili skrývat. „Vůbec jsem ti nepoděkoval, že jsi nám pořídil ta košťata, viď?“

„Upřímně řečeno, ani nevím,“ přiznal se Harry. „Když se to vyhlásilo, tak jsem se ocitl v úplném obležení. Vlastně…“ na chvíli se odmlčel a rozpomínal se, „nejvíc Havraspáry a Mrzimory, což je nezvyklé, protože obyčejně se nejokázaleji chovají Nebelvíři. Asi jsem svou kolej trochu popudil, když jsem vám dal stejná košťata. Mohla nám proti všem ostatním poskytnout výhodu. A co se týče Zmijozelů, ti jsou přesvědčení, že je nenávidím a kvůli tomu jsem jim ta pometla nepořídil. A je úplně šumák, že už jim Draco koupil ta samá…“

Cedrik se na Harryho zkoumavě zadíval. „Nevypadáš jako ten typ, který se dá tak snadno ovlivnit kolejními předsudky. A kdykoliv něco podobného řekneš, je to podle mě jenom v duchu mezikolejního pošťuchování. A taky odmítám uvěřit tomu, že bys byl tak ledabylý a pořídil košťata pro dva týmy, abys neznevýhodnil protivníky, ale přitom dočista zapomněl na třetí kolej, kde chytá tvůj kamarád. Upřímně řečeno – nikdo nechápe, jak se vy dva můžete přátelit. Takhle bizarní přátelskou rivalitu tu už hodně dlouho nikdo neviděl.“

„Co tím myslíš?“ tvářil se Harry jako neviňátko.

„Máte prakticky na všechno rozdílné názory, oba jste nejvýraznější osobnosti kolejí, které spolu neustále soupeří, ty pořád přiživuješ jistou fámu o jeho rodičích, nesnášíte kamarády toho druhého a většinu času se chováte jako nepřátelé,“ vychrlil Cedrik překotně.

„Vše s nejlepšími úmysly,“ ubezpečil ho Harry. „A když si nemyslíš, že jsem Zmijozelu nekoupil košťata nedopatřením, tak proč podle tebe?“

„Protože jsi věděl, co Malfoy udělá. Proto jsi koupil košťata všem třem ostatním týmům,“ spekuloval Cedrik.

„Cože, ty si snad myslíš, že ho špehuju, nebo co?“ Harry předstíral, že se ho to dotklo.

Cedrik ale nevypadal, že by mu na to skočil, a pouze pokrčil rameny. „Co já vím? Třeba ti to řekla jizva.“

Harry nedostal příležitost odpovědět, protože v tu chvíli začal odvar z mandragory účinkovat a Cho otevřela oči. „Cedriku?“ zamumlala zmateně. „Co se stalo?“

Harry nechal jejího budoucího přítele, aby jí všechno vysvětlil, a vydal se navštívit Hagrida. Měl pravdu, že si Pettigrew, posednutý parchant, vyhlíží různé oběti, a byl rád, že si všichni vzali jeho varování k srdci a používali zrcátka. Pravda, neustále jej volali na ošetřovnu, aby přinesl odvar (jelikož odmítl vydat své zásoby v obavě, že by se Červíček mohl vloupat na ošetřovnu a všechno zlikvidovat), a už ho to začínalo vážně otravovat. Kéž už by se Pettigrew rozhoupal k akci!

ooOOoo


„No, tak to byla brutální ztráta času,“ zkonstatoval Harry. Sirius mu po Hedvice poslal dopis a tázal se, proč baziliška nezabije hned, když ví, jak to bezpečně provést a kde se nachází Tajemná komnata. V den utkání se Zmijozelem si přivstal a vyplížil se do Uršuliny umývárny. Uršulu překvapilo, že ho vidí, ale nechala se uchlácholit, když přeměnil kostku mýdla na čokoládu a ona mohla předstírat, že si na ní pochutnává.

Jakmile se Harry dostal k Tajemné komnatě, nenarazil na nijak zvláštní problémy. Sice mu chvíli zabralo, než zase zvládl předstírat, že kamenné reliéfy jsou skuteční hadi, a než promluvil hadím jazykem – protože o tuto schopnost v minulém životě přišel, když přestal být viteálem – ale zdárně pokračoval až do síně. Tam však narazil na drobnou překážku – nedařilo se mu přimět tu pitomou Salazarovu sochu, aby otevřela chřtán. Po nějaké době si vzpomněl, že Raddle tehdy řekl ‚Promluv ke mně, Zmijozele, největší z bradavických Čtyř,‘ a bazilišek se pak objevil.

Ačkoliv Harry zkusil vyslovit toto i drahně dalších hesel, socha se bohužel ani nepohnula. Harry netušil, kde dělá chybu. Mohl snad tehdy Raddle v Komnatě vykonat před Harryho příchodem ještě něco jiného? Dost o tom pochyboval, ale kdo ví. Další, dle Harryho názoru pravděpodobnější možností bylo, že sám Zmijozel vytrénoval nebo očaroval baziliška tak, aby poslechl jen skutečného dědice. A Harry, přes všechny své schopnosti a kousek Voldemortovy duše v těle, právoplatným potomkem zkrátka nebyl. Nicméně přece právě Voldemortův viteál Tajemnou komnatu otevřel. Třeba Voldemort vložil do deníku větší část své duše než do Harryho, protože tehdy byla ještě neporušená. Nebo problém spočíval v tom, že deník byl v zásadě stejný jako šestnáctiletý Raddle, zatímco Harry byl naprosto cizí. Kdo vůbec mohl rozumět tomu, jak takto stará magie funguje?

Když se Harry vrátil do Uršuliny umývárny (a nezapomněl si zmenšit a odnést všechnu baziliščí svlečku v dohledu; bazilišci byli tak vzácní, že musela mít nějakou hodnotu, ne?), našel tam Lenku, jak jí Uršulinu čokoládu a dopodrobna popisuje její chuť.

„Co tady děláš?“ zeptal se Harry zmateně.

„Víš, že je dneska famfrpálový zápas? Celá škola je vzhůru nohama, co zjistili, že jsi zmizel,“ odpověděla mu Lenka a s nesmírným zájmem si prohlížela vchod do Komnaty.

„Takže jsi mě šla hledat?“ domyslel si Harry. Když přikývla, pokračoval: „Proč sem?“

„Kde jinde bys byl?“ odpověděla. „Je tohle vstup do Tajemné komnaty?“

Sakra. Lenka o tom neměla vědět. Vlastně o tom neměl vědět nikdo. Pravda, měl-li by to někdo zjistit, byla by Lenka tou nejlepší variantou. Předešel by všem problémům, kdyby jí jednoduše vymazal paměť, ale to z principu odmítal udělat. Hlavně kvůli stupidní morálce a také podezření, že jemu samotnému upravili paměť během života už několikrát.

„Ano,“ připustil nakonec váhavě.

„Chápu,“ přikývla Lenka uvážlivě. „A já to nesmím nikomu říct, jinak by se ten, kdo útočí na studenty, dozvěděl, že to víš.“

„Přesně,“ přitakal Harry. Ulevilo se mu, že to chápe. „Nemůžu se dostat k baziliškovi, nedaří se mi k němu proniknout. Asi je to proto, že nejsem příbuzný se Zmijozelem, ale koště na to nevsadím. Kdyby lidé objevili ten vchod, zkusili by ho hlídat, ale dříve či později by je ten deníkem posedlý mazánek, co podrazil svého tatíka, určitě nějak obešel. A mezitím by panika dosáhla nevídaných výšin a o možnost zničit baziliška jednou provždy a zajistit tak bezpečí budoucím generacím bychom přišli.“

„To je hodně riskantní,“ pronesla Lenka vážně, „ale věřím ti. Mám pravdu, když si myslím, že díky spojitosti se Zmijozelem ho dokáže otevřít jen hadí jazyk? Máš hadí jazyk?“

„Vážně jsem tě vždycky podceňoval, Lenko,“ přiznal Harry rozpačitě. „Tak, kolik je hodin? Kdy začíná zápas?“

„Asi před dvaceti minutami,“ oznámila mu Lenka nenuceně.

„Cože?“ vyjekl Harry. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Jestli ti tolik záleželo na tom, abys tam byl včas, měl sis vzít hodinky,“ vyplísnila ho Lenka.

Harry vystartoval do své ložnice, popadl koště a doslova vyletěl oknem směrem k hřišti.

„A Zmijozel právě znovu skóroval, čímž zvýšil na šedesát ku dvaceti ve svůj prospěch,“ hlásil zrovna Lee, když se Harry přiblížil. „Nebelvíři jsou očividně pesimističtí, co se týče šancí na výhru bez chytače. Kde je ten – Harry!“ Nejdřív si nikdo neuvědomil, že komentátor opravdu zpozoroval Harryho, ale Lee překotně pokračoval: „Nemůžu tomu uvěřit – třicet minut po začátku zápasu se konečně objevil nebelvírský chytač Harry Potter. Těžko říct, kde celou dobu byl, když ho ani dvojčata Weasleyova nebyla schopná najít, ale doufejme, že teď obrátí situaci!“

„Jordane,“ napomenula ho McGonagallová. „Snažte se alespoň předstírat, že jste nestranný.“

„Ale paní profesorko, vždyť jsem ani neurazil ty špinavé, prohnilé -“ začal Lee s úšklebkem.

„Neurážet neznamená být nestranný,“ upozornila jej profesorka. „V takových chvílích si vážně říkám, proč jsem ještě nezajistila komentátora z každé koleje, abych vždy měla jistotu, že budu mít k dispozici někoho nezaujatého.“

„Protože moc dobře víte, že bych vám hrozně chyběl,“ poškádlil ji Lee, načež si odkašlal. „Dostal jsem za úkol sdělit vám, že Harry nelétá na tom samém Nimbusu 2001 jako zbylých 27 hráčů. Jednak prý proto, že jeho koště by předletělo ta jejich, i kdyby kromě něj vezlo i Crabba a Goyla, a jednak proto, že odmítá létat na tom samém jako jeho… přítel? Soupeř? Kdo ví, co jsou? Každopádně, odmítá používat to samé koště jako Draco Malfoy. A rád by také veřejně uvedl, že dle jeho přesvědčení je populární teorie, že Malfoy je nemanželským dítětem profesora Snapea, jen bohapustá a zlá pomluva a všichni byste na ni měli okamžitě zapomenout.“

„HARRY!“ zařval Draco, když kolem něj Harry proletěl. „Řekl jsi, že toho necháš!“

„Vždyť jo,“ opáčil Harry bezelstně. „A navíc jsem zkusil část škody napravit tím, že jsem veřejně prohlásil, že tomu nevěřím.“

„Že tomu nevěříš?“ nevycházel z úžasu Draco. „Vždyť jsi s tím přišel ty!“

„Rozhodně toho nevím dost o vzájemných vztazích tvých rodičů se Snapem, abych to mohl jednoznačně a objektivně posoudit,“ pronesl Harry mazaně. Koutkem oka zachytil pohyb. „Můžeš se sehnout?“

Draco se zatvářil zmateně, ale automaticky udělal, co mu Harry řekl. Harry namířil hůlku na potlouk, který ho už chvíli pronásledoval a který dle jeho přesvědčení zaklel Dobby, a diskrétně seslal Reducto.

Jakmile potlouk vybuchl, Harry zpozoroval zlatonku a vrhl se za ní. Draco se dosud vzpamatovával z nečekané exploze, takže si Harryho pohybu všiml, až když už byl na půl cesty ke zlatonce, a ačkoliv za ním střelhbitě vyrazil, už mu nezabránil sevřít ji v dlani.

„Jak jste mohl být tak lehkomyslný, pane Pottere?“ dožadovala se po zápase profesorka McGonagallová. „Uvědomuji si, že si z pravidel nic neděláte, ale tohle už překročilo všechny meze. Mohl jste vážně zranit sebe i pana Malfoye a způsobil jste škody na školním majetku. Jakkoliv mne to mrzí, nemám na výběr a musím strhnout Nebelvíru padesát bodů a udělit vám školní trest na každý sobotní večer po dobu následujícího měsíce.“

Harryho vůbec nenapadlo, že by mohl Draca výbuchem zranit, ale skutečně se mu ulevilo, že se tak nestalo. A co se týče jeho ‚trestu‘, inu… „S kým budu mít školní trest?“

„Profesor Lockhart si vás osobně vyžádal,“ osvětlila profesorka McGonagallová s lehkou nechutí. Nikdy neměla o tom starém podvodníkovi valné mínění.

„Výborně,“ zakřenil se Harry. Padesát bodů zvládl Nebelvír s Hermionou obvykle získat za jediný den – k Harryho nekonečné hanbě a Hermioně nezměrné radosti – a pokud jde o ty tresty… „Slíbil, že mě naučí, jak odpovídat na dopisy od fanoušků a jak bez otevření rozeznat ty neškodné od těch pochybných, které vás proklejí nebo v sobě skrývají něco škodlivého,“ rozzářil se.

McGonagallová vypadala, jako by kousla do šťovíku, ale poněvadž technicky vzato mohli učitelé zadávat tresty dle libosti, pokud to bylo v mezích legálnosti, měla ruce svázané.

ooOOoo


Když se toho večera obligátní oslava Nebelvír zase předčil všechny koleje, ať už tentokrát podělal cokoliv, nachýlila ke konci, Hermiona a Ron odchytili Harryho a seslali kolem nich kouzlo soukromí. Neville se k nim ani neobtěžoval přijít a místo toho vesele klábosil s Ginny, takže ho do jejich kroužku musel Ron doslova dotáhnout. Ještě předtím ho však Ginny stihla nakopnout a obvinit z toho, že se snaží nárokovat si všechny její kamarády. Hm. Kdy se z Ginny a Nevilla stali kamarádi? Nad tím by musel Harry dlouze popřemýšlet. Možná k tomu došlo, zatímco si on dělal cokoliv, na co měl zrovna chuť, a Ron s Hermionou ‚vyšetřovali‘ Draca. Koneckonců, Neville strávil v létě celý měsíc u Weasleyů a Ginny byla milá a neposednutá, takže jim nic nebránilo dát se do řeči, když se na Nevilla ostatní jeho kamarádi vykašlali.

„Jak to udělal?“ zajímalo Hermionu, jakmile Ron ukončil svou tirádu na démonické sestry.

„Jak kdo udělal co?“ nechápal Harry. Opravdu tentokrát neměl ponětí, na co naráží.

Hermiona podrážděně vzdychla. „Jak Malfoy proklel ten potlouk?“

„Myslíš, že ten potlouk proklel Malfoy?“ ujišťoval se Harry opatrně. „To já jsem ho přece vyhodil do povětří.“

„Taky to byla pořádná šlupka,“ zasmál se Ron. „A viděl jsi ten Malfoyův výraz? K nezaplacení.“

„Ten potlouk tě pořád pronásledoval,“ vysvětlila Hermiona. „Musel být očarovaný, a kdo jiný by z toho těžil, když ne Malfoy?“

„Jak víš, že pronásledoval Harryho?“ podotkl Neville hlasem rozumu. „Co se Harry ukázal, hrálo se už jen pět minut. Kde jsi vůbec byl, Harry?“

„Na záchodě,“ umlčel ho Harry.

„Čtyři hodiny?“ nevěřil Neville.

„Když musíš…“ pokrčil Harry potutelně rameny.

„Blé!“ přerušila ho Hermiona. „No tak! A jsem si stoprocentně jistá, že ten potlouk Harryho pronásledoval. Ale přitom madame Hoochová před zápasem všechny míče kontrolovala a byly v pořádku.“

„Počkej… Ona kontroluje míče proti neoprávněnému zásahu vlastní hůlkou?“ zeptal se Harry.

Hermiona se na něj odměřeně podívala. „Jistěže. Jak jinak by to dělala?“

„Sakra. A moje motácká teorie je v troskách…“ zamumlal Harry.

Hermiona nerozuměla. „Co-?“

„To je jedno,“ mávl Harry rukou. Asi se jim nezmínil o své teorii z loňského roku, kdy pokládal madame Hoochovou za motáka, protože nepoužila magii ani na tak důležitou činnost jako zastavit Nevillův pád během první hodiny létání. „Doopravdy si myslíš, že by Draco byl schopný začarovat potlouk? Všechny famfrpálové míče mají několik vrstev ochran proti manipulaci, čímž jsou magií téměř nedotknutelné. Draco je jenom druhák. Já sám jsem obecně považován za génia – Merlin ví proč – a stejně pochybuju, že bych s tím potloukem zvládl něco udělat.“

„Tak jak mi teda vysvětlíš, co se stalo?“ dožadovala se Hermiona s rukama založenýma na hrudi.

„Nevraživý domácí skřítek?“ navrhl Harry.

„Myslel jsem, že tě domácí skřítci milují. Vždyť tě přece adoptovali,“ namítl Ron.

Hermiona ho umlčela pohledem. „Vůbec nepomáháš.“

Ron pokrčil rameny. „Psali to v Jinotaji.“

Hermionin pohled hlásal, s jakou chutí by jej zaškrtila.

„Co?“ bránil se Ron. „Dostal jsem předplatné zdarma, když jsem vyhrál jejich Křížovku neobvyklých stvoření. Bylo to fakt super. Věděli, kdo ji vyluštil jako první, protože jakmile jsi byl hotový, poklepal jsi na to hůlkou a řekl ‚Odevzdávám‘, a když jsi to měl dobře, zeptalo se tě to na jméno a poslalo ho do redakce.“

„Ale vždyť je to snůška nesmyslů!“ zaúpěla Hermiona.

„Jestli se vy dva zase hodláte hádat, mohl bych se vrátit zpátky na oslavu?“ zeptal se Neville. Ignorovali ho, tak se obrátil na Harryho.

„Klidně jdi,“ řekl mu Harry. „Tohle může chvíli trvat.“

„Jdeš taky?“ zeptal se Neville. „Nebo to budeš zhoršovat svými komentáři a připomínáním dalších příhod, kvůli kterým se budou hádat donekonečna?“

„Jakkoliv lákavě to zní, tak ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Jdu spát.“

„Už?“ Nevilla to pochopitelně překvapilo. Harry málokdy zalezl do postele před půlnocí a teď bylo teprve půl jedenácté.

„Čeká mě ještě setkání s nevraživým domácím skřítkem, vzpomínáš?“

„Myslel jsem, že si děláš srandu,“ řekl Neville mírně.

„Nedělám,“ ujistil ho Harry. „Teda aspoň ne ohledně toho domácího skřítka. Ve skutečnosti je mnou trochu posedlý, ale jednou se nechal probodnout místo mě, takže na něj kvůli tomu nebudu křičet.“

„Jak myslíš,“ usoudil Neville, zamířil ke stolu s občerstvením a zamával na Ginny.

Když Harry dorazil do ložnice, spatřil Dobbyho, jak na něj čeká na jeho posteli.

„Ahoj, Dobby,“ promluvil mile ve své nejlepší imitaci Brumbála. Strávil hodiny jejím zdokonalováním před zrcadlem, ale nehledě na to, jak moc se snažil, nikdy se mu nepodařil ten třpyt očí, který dodával onomu výrazu tu správnou jiskru. Možná to byl jen vedlejší účinek používání nitrozpytu?

Velmi nervózní Dobby měl na krajíčku. „Harry Potter se vrátil do školy.“

„Řekl jsem ti, že se vrátím,“ připomněl mu Harry. „A neodejdu, ať se pokusíš o cokoliv. Ukradnout auto Ronova táty, abychom dohonili bradavický expres, byla spíš zábava. A ten potlouk byla jenom drobná nepříjemnost, ale i kdybys mě vážně dohnal k odchodu, stejně bych to nakonec neudělal. Víš proč?“

Dobby zavrtěl hlavou.

„Protože jsem tvrdohlavý jako mezek a nejspíš bych to vzal jako výzvu,“ konstatoval Harry věcně.

„Harry Potter nerozumí!“ protestoval zoufale Dobby. „Dobby slyšel o velkém Harry Potterovi a o tom, co už dokázal. Harry Potter je hodný na všechny tvory a domácí skřítci Harry Pottera milují. Harry Potter nesmí zůstat v Bradavicích a být zabitý! Musí odejít a pokračovat v konání dobra!“

Harry shledal Dobbyho souhrn poněkud přehnaně velkorysým, ale to byl celý Dobby. „Podívej,“ řekl mírně Harry, „vím o deníku. Vím o baziliškovi. Vím, kdo má deník teď, a vím, že mě do toho chce zatáhnout. Taky vím, jak zničit jak ten deník, tak toho hada, a jsem si docela jistý, že vím, jak zastavit toho muže. Vážím si tvé péče, ale zvládnu se o sebe postarat.“

„Dobby nemá pochyby, že to Harry Potter zvládne, ale Dobby nerad riskuje a nechce ztratit tak skvělého a mocného kouzelníka. Dobby nevěděl, že velký Harry Potter je tak chytrý!“ vysypal ze sebe Dobby a do očí mu znovu vhrkly slzy.

„Dobře, dobře…“ vzdychl Harry odmítavě. Zaslechl kroky. Někdo přicházel. Avšak zrovna když chtěl Dobbymu říct, aby odešel, něco ho napadlo. „Počkej… Nenakázal ti Draco, aby ses nepokoušel zachraňovat mi život nebo mě vystrnadit z hradu?“

K Harryho překvapení nasadil Dobby uličnický výraz. „Dobby se nesnažil zachránit velkému Harry Potterovi život, ani ho poslat pryč z Bradavic. Dobby se snažil Harry Potterovi zlomit ruku.“

A s tím zmizel.

Harry to stvoření rozhodně podcenil.


Kapitola 18.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/18/

Rating: 9+

 



Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Překlad: Ani, martik, Seren

Beta: arabeska, martik

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

 

PA: Někdo se zmínil, že to vypadá, jako by všichni, kdo zemřeli, teď znali budoucnost, proto bych ráda toto nedorozumění uvedla na pravou míru. Jenom Harry a Sirius znají budoucnost, protože nejde o to, že zemřeli, ale že propadli Závojem. Fredovo prořeknutí, když se podíval do Zrcadla z Erisedu znamenalo, že je zamilovaný do Angeliny. To je všechno. Co se týče Dobbyho, kdyby znal budoucnost, tak by věděl, že Harry má celou situaci s baziliškem více či méně pod kontrolou, a tak jako tak už se jednou s Tajemnou komnatou vypořádal. To, že se uchýlil k neobvyklým metodám, aby Harryho dostal z Bradavic, je způsobeno tím, že mu Draco zakázal snažit se zachránit Harryho a Dobby je jen vynalézavý. Omlouvám se za zmatení.

 

Kapitola 18.

Příštího rána Harryho probudila tři žihadlová kouzla, která na něj někdo vypálil. „Au!“ zaprotestoval, sáhl pro hůlku a odzbrojil neznámého útočníka. „Co jsem ti udělal?“

„Promiň, Harry,“ omluvil se Percy, „ale slyšel jsem, že když se tě někdo snaží vzbudit normálně, tak se mu akorát odměníš prokletím.“

„Takže sis řekl, že preventivně zaútočíš jako první?“ zeptal se otráveně Harry a hodil Percymu jeho hůlku. „Co je tak důležité, že mě kvůli tomu budíš v takovou nekřesťanskou hodinu?“

„Je půl deváté,“ informoval ho Percy nabubřele. Harry žasl nad jeho schopností znít okázale i při tak rutinní činnosti, jakou je ohlašování času. Draco občas míval podobné sklony. Musela to být nějaká čistokrevná úchylka.

„Budit někoho před devátou v den, kdy nemá výuku, a když navíc nejde ani o otázku života a smrti, by se mělo trestat jako zločin proti lidskosti,“ prohlásil vážně Harry. „A jsem si jistý, že ti Ron a Neville vysvětlili, co se stane, když se mě někdo snaží probudit. Když vezmu v úvahu, že to jsou dva z mých nejlepších kamarádů, představ si, jak špatně by to asi mohlo dopadnout s kýmkoliv jiným…“

Percy polkl. „Vskutku. No, ukazuje se, jde o naléhavý případ. Moje sestra byla minulou noc přeměněná v kámen.“

„Ginny?“ zopakoval Harry nevěřícně. Říkejte mu něco o ironii. Byla tím posledním člověkem, u kterého by Harry čekal, že zkamení – až na sebe, samozřejmě. Očividně už měl Raddle plné zuby toho, jak kvůli Harryho zásobě hotového odvaru z mandragory jeho bazilišek ničeho nedosáhl, a rozhodl se, že namísto crcání s nějakým krevním statusem to pojme jako loveckou sezónu. Ale na rozdíl od Ginny měl Pettigrew nulovou možnost zjistit, komu jaká krev proudí v žilách. „Co vůbec dělala venku? Přece není možné, aby se bazilišek dostal do společenské místnosti? A kdyby jo, někdo by si ho všiml.“

„Ano, no,“ pokračoval Percy trochu rozpačitě. „Nebyla ve společenské místnosti… a ani ten kluk, se kterým ji našli.“

Harry se zakuckal „Kluk? Je jí teprve jedenáct, sakra!“

Percy na něj zkoumavě pohlédl. „Většina lidí tvého věku by nedospěla k tomuhle závěru tak rychle, pokud vůbec.“

Harry pokrčil rameny. „Od kdy jsem jako většina lidí? Tak kdo s ní byl? A jsou oba v pořádku?“

„Neville Longbottom,“ odpověděl okamžitě Percy. „Myslím, že je to tvůj kamarád. Netušíš, proč byli Ginny a Neville spolu venku po večerce? Našli je kousek od Buclaté dámy a poblíž Protivu, taky přeměněného na kámen, takže nejspíš viděli baziliška skrz něj.“

„Páni,“ vydechl trochu roztřeseně Harry. „To bylo štěstí.“ Když si pomyslel, že je ani nenapadlo vzít si s sebou zrcátko! Kdyby nebylo Protivy… Nic takového by se minule nemohlo stát. Bylo možné, že to způsobily Harryho včasné zásahy. Poněvadž nikdo nezůstal zkamenělý příliš dlouho, nikdo ze spolužáků nebral tu hrozbu vážně. Z toho koukaly problémy. Později o tom bude muset udělat Nebelvírům přednášku a doufat, že se to donese i k ostatním.

„To jo,“ přikývl Percy. „Kdyby se něco stalo Ginny…“ Nedokončil myšlenku a potřásl hlavou. „Pojď se mnou.“

ooOOoo

„Zabil jste moji kočku!“ vznesl Filch obvinění, jen co vešli na ošetřovnu.

Harry zamrkal. „Jestli se úplně nepletu – což je dost pravděpodobná možnost, vzhledem k mému téměř permanentnímu pocitu déjà vu – tak už jsme tuhle konverzaci jednou vedli?“

„Ano vedli,“ přitakal Brumbál vážně, „ale bohužel, paní Norrisová byla včera v noci znovu napadena.“

„To už je kolik, čtyři oběti?“ ujišťoval se Harry. Když Brumbál souhlasil, pokračoval: „To je docela dost na jeden útok. Jo, tady,“ podal madame Pomfreyové tři lahvičky lektvaru z mandragory. „Omlouvám se, že nemám i pro paní Norrisovou, ale slyšel jsem jen o Nevillovi, Ginny a Protivovi.“

„ONA NEPOTŘEBUJE VÁŠ ZATRACENÝ LEKTVAR! JE MRTVÁ!“ zařval Filch.

„Ach,“ vydechl zaskočený Harry potichu. To nečekal. Jeho kamarádi a spolužáci, ačkoliv se časem stávali lehkomyslnými, alespoň měli možnost nosit s sebou zrcátko. Nejen že paní Norrisová tuhle možnost neměla, ale ve chvíli, kdy se bazilišek objevil, zřejmě ani nestála za Protivou. Opravdu Filche litoval. Jistě, byl to neskutečný mrzout a Harry často snil o tom, jak to s tou prokletou kočkou skoncuje, ale nikdy by to doopravdy neudělal. Byla všechno, co Filch měl, a rozhodně to jako motácký školník ve škole plné kouzelnických dětí neměl jednoduché… Harry se rozhodl, že jen co bude moct, napíše paní Figgové. Něco ho napadlo.

„Je mi to líto,“ pípl Harry.

„Není,“ oponoval Filch hořce. „Nenáviděl jste ji stejně jako všichni ostatní. Nikdy by vám nedělala potíže, kdybyste se jenom drželi pravidel. Kdyby tihle dva,“ trhl hlavou směrem k Ginny a Nevillovi, „prostě zůstali ve své společenské místnosti, kde měli, tohle by se nikdy nestalo. Tohle se nikdy nemělo stát.“ S tím Filch vyrazil ven z ošetřovny.

Harry rozpačitě stál na místě, dokud se Ginny nerozkašlala. „Jsi v pořádku?“ přiskočil k ní.

„Jo, co – co se stalo?“ zaskuhrala.

„Včera po setmění na vás zaútočil bazilišek. Paní Norrisovou zabil a tebe, Nevilla a Protivu přeměnil v kámen,“ vysvětlil jí Harry.

„Nečekal bych, že to někdy řeknu,“ promluvil Neville, který se mezitím už také probral, „ale tentokrát jsme mu fakt zavázaní. Ale nikdy to před ním neříkejte, jinak se nás pokusí zatáhnout do nějakého nejapného žertíku a vyslouží nám školní trest na celý měsíc.“

„Nebo nás to bude stát stovky kolejních bodů,“ souhlasila Ginny.

„Na druhou stranu,“ poznamenal Harry tiše, „vždyť mu visíte svoje životy.“

„Když tak zoufale toužíš ztratit stovky bodů, co kdyby ses spřáhl s Protivou ty, abys mu splatil záchranu našich životů?“ odsekl Neville.

Brumbál vypadal vysloveně zděšeně, že by se někdo aktivně pokoušel ztratit body. Po chvilce úvahy usoudil, že si Neville zřejmě dělá legraci a pořád se vyrovnává se svým nedávným traumatickým zážitkem. „Pane Longbottome, co jste se slečnou Weasleyovou dělali mimo vaši společenskou místnost po večerce?“ zeptal se.

„No...“ začal Neville trochu zahanbeně.

„Ron nás otravoval, protože chtěl, aby se Neville šel bavit s ním a Hermionou, ale mě u toho nechtěl, a když mu Neville řekl, že radši zůstane se mnou, Ron vyletěl a obvinil mě, že se mu snažím ukrást všechny kamarády,“ vyhrkla Ginny bez servítek. „Tak jsme odešli. Nešli jsme daleko a nenapadlo nás, že by se cokoliv mohlo stát-“

„Ale stalo se, slečno Weasleyová,“ pokáral ji mírně Brumbál.

„Já vím,“ přiznala tiše. „Je mi to líto.“

„Doufám, že jste se z toho poučili. Večerka je od toho, aby vás chránila, obzvlášť když se tu volně pohybuje bazilišek. Pořád to ale bude Nebelvír stát dvacet bodů,“ truchlivě je informoval ředitel.

Vzhledem k závažnosti situace se Harry udržel a nezajásal.

ooOOoo


Po několika týdnech se Harry už téměř sžil s nezvyklým stereotypem kontrolování odrazu, náhodných přeměn v kámen a téměř okamžitých oživení. Téměř, ale ne docela, protože na rozdíl od všech ostatních si pamatoval, co se stalo minule, když byl bazilišek vypuštěný.

Momentálně stál s Ronem, Hermionou a Nevillem ve Velké síni a čekal na začátek prvního (a podle jeho vzpomínek i posledního) setkání Soubojnického klubu.

„Jenom říkám, že nechápu, jak je možné, že se o tom nikdo nedoslechl,“ říkala zrovna Hermiona. „Chci říct, propánajána, ty útoky začaly před měsícem a půl!“

„Kdo by o tomhle psal domů?“ zeptal se Ron a zíral na ni, jako by zešílela. „Rodiče by nás odvezli ze školy dřív, než bys řekla ‚Harry má neomezenou zásobu odvaru z mandragory a všichni se díváme za každý roh zrcátkem, takže nejsme v až tak velkém nebezpečí’.“

„Rone, než bys tohle všechno řekl, stihl bys toho docela dost,“ zasmál se Neville. „Nepoužívá se spíš ‚dřív, než bys řekl famfrpál’?“

„Jo, ale moje verze mi přišla víc odpovídající situaci,“ odpověděl Ron.

Nemám neomezenou zásobu,“ opravil ho Harry. „Ve skutečnosti vážně potřebuju objednat další. Jsem tak rád, že všichni používají zrcátka, jinak by se ta situace mohla zvrhnout.“

„Mohla zvrhnout?“ zopakovala Hermiona nevěřícně. „Harry, jeden z nejjedovatějších člověku známých kouzelných tvorů se volně pohybuje po škole a útočí na studenty. Už se to zvrhlo! A vím, že nikdo nechce děsit své rodiče a zatím nedošlo k trvalým následkům – až na paní Norrisovou, samozřejmě – ale proč se o tom nezmínil žádný jiný informační kanál? Aspoň Denní věštec.“

„Protože je uplácím,“ přiznal Harry jednoduše.

„Protože cože?“ vřískla Hermiona.

„Tiše,“ zavrčel podrážděně Harry. „Není to zrovna všeobecně známo.“

„Ale Harry, nemůžeš prostě-“ začala bezmocně Hermiona.

„Ve skutečnosti můžu a dovol mi podotknout, že to skutečně něco vypovídá o naší společnosti, když jsou její jediné respektované noviny nejen vlastněny vládou, ale taky se nechají uplatit dvanáctiletým klukem. A nedělám to jen pro srandu králíkům, i když si možná kapku užívám, že pro jednou píšou něco, co schválím.“

„Máš vůbec nějaké ospravedlnění?“ dožadovala se Hermiona.

„Jestli se jisté frakce doslechnou, že nás Brumbál neumí ochránit před baziliškem, který se nekontrolovaně plazí po škole, odvolají ho a na jeho místo dosadí nějakou ministerskou figurku. Nejen že by to nepomohlo, spíš by to situaci desetkrát zhoršilo. Nechci, aby se to zkomplikovalo ještě víc, a k tomu by rozhodně došlo, kdyby se z toho stala politická hra,“ vysvětlil jí Harry.

„Hele, není to Lockhart?“ zeptal se Ron. „Se Snapem?“

„Je některý z nich kvalifikovaný pro výuku soubojů?“ zeptala se Hermiona se sevřenými rty.

„Lockhart asi ne,“ připustil Harry, „ale Snape toho ví spoustu o černé magii a přijde mi, že by mohl být celkem schopný duelant.“

„Možná,“ uznala Hermiona. „Ale podle mě by to měl vést Kratiknot. Zamlada byl šampionem v soubojích, víte.“

Harry pozoroval, jak se Lockhartova a Snapeova ukázka odehrává skoro stejným způsobem jako předtím – skončila tím, že Snape odhodil Lockharta na zeď. Harry Lockharta trochu poučil, jak se chovat v případě, že by byl přemožen a nechtěl to přiznat. A tak se Lockhart místo zcela nepřesvědčivých námitek, že celou dobu věděl, co Snape udělá, vydal praktičtější cestou. Usmál se, poděkoval Snapeovi za pěkný příklad a varoval studenty, aby do svých kouzel nedávali tolik síly. Vlastně to v Lockhartově podání vyznělo tak, že jím Snape mrštil o zeď vlastní chybou. Snape jej dle očekávání začal vraždit pohledem a jeho ruka se natahovala po hůlce, takže Lockhart rychle začal rozdělovat obecenstvo do dvojic.

Snape prošel kolem a spároval Harryho s Nevillem, Hermionu s Millicent Bulstrodeovou a Rona s Dracem.

„Pozvedněte hůlky!“ zakřičel Lockhart. „Až napočítám do-“

Lockhart se dál nedostal, protože Ron s Dracem po sobě začali vrhat kletby v okamžiku, kdy se k nim Snape otočil zády.

Snape je nakonec trochu otráveně rozdělil a vyvolal je nahoru na pódium, aby to mohli zkusit znovu a neohrozili u toho všechny kolem. Lockhart se sice pokusil prosadit Harryho a Nevilla, ale Snape poukázal na to, že Harry nebere nikdy nic vážně, pokud to nezahrnuje extrémní emocionální trauma na straně některého z jeho přátel nebo pokud nikomu nehrozí smrt, a Lockhart byl nucen uznat, že má pravdu.

Snape přešel k Dracovi a Lockhart zamířil k Ronovi. Harry byl příliš daleko, než aby rozeznal jejich slova. Z úšklebku na Dracově tváři a vyděšeného pohledu na té Ronově poté, co Lockhart spustil svou hůlku, však získal dobrou představu o tom, co se stane dál. Jediná otázka byla, co s tím udělá.

„Tři – dva – jedna – teď!“ křikl Lockhart.

Serpensortia! zařval Malfoy v okamžiku, kdy Lockhart vykřikl ‚teď‘ a nedal Ronovi žádnou šanci.

Harry nezaujatě sledoval, jak z Dracovy hůlky vystřelil velký černý had. Opravdu Dracovi a Snapeovi stálo Ronovo znemožnění za všechny ty problémy, do kterých se mohli dostat kvůli vypuštění potenciálně jedovatého hada (Harry si nebyl jistý, jestli opravdu jedovatý byl, ale doufal v opak, protože prostě nemohl uvěřit, že by se Snape zachoval tak nezodpovědně) mezi bandu školáků? Ale buďme féroví, bylo docela působivé, že Draco zvládl umění hadích kouzel v útlém věku dvanácti let. Harry si nepamatoval, že by to on sám dokázal dřív než v pátém nebo šestém ročníku. Ale koneckonců, on nevyrůstal s vědomím, že je kouzelník, a ani si nehrál s kouzly pod dohledem svých, bohužel mrtvých, rodičů.

Harry pomalu přistoupil k pódiu, zatímco jeho spolužáci trnuli hrůzou při pohledu na obrovského plaza.

Nehýbejte se, Weasley,“ ozval se lenivě Snape a mezi prsty si pohrával s hůlkou. „Zbavím se ho…“ Očividně nespěchal, takže by ten had raději měl být skutečně neškodný. Harry někde slyšel, že větší hadi obvykle nebývají jedovatí, že se spíš jedná o škrtiče, ale poštvat tu potvoru na Rona bylo pořád vrcholně neprofesionální a – jestli mohla tvář jeho přítele sloužit jako důkaz – setsakramentsky traumatizující. Ron se doslova třásl. Aspoň že nešlo o pavouky.

„Dovolte!“ vykřikl Lockhart, neschopný odolat příležitosti, jak se předvést. Rozehnal se proti hadovi hůlkou a ozvala se hlasitá rána, která poslala hada vysoko do vzduchu. Když dopadl, nebyl pochopitelně zrovna v nejpřívětivější náladě a zamířil přímo k Justinovi Finch-Fletcheymu. Zase. Byl snad hadí návnadou nebo co?

Harry si povzdechl. Měl plán, ale nebyl si jistý, zda bude fungovat, zvlášť když si všichni velmi dobře uvědomovali, že po hradě pobíhá obrovský had. „Koukni, ten týpek, co tě napadl, to tak nemyslel. Prostě jde o jednoho z nejhorších kouzelníků, co jsem kdy potkal. Já vím, že jsi naštvaný a nejspíš i pekelně zmatený a určitě ses o tohle neprosil, ale jestli někoho kousneš, akorát si zajistíš popravu,“ pravil Harry hadovi hadím jazykem. Vyšplhal se na pódium a lákal hada k sobě. „Prostě se uklidni a pojď se mnou. Když mě budeš pomaloučku následovat, neublíží ti. Jsem jediný, kdo ti tady rozumí, a jestli mě neposlechneš, bůhví co ti všichni ti kolem provedou.

Had se na Harryho dlouze zadíval a poté zvolna zamířil jeho směrem. Harry s téměř škodolibou radostí postřehl, že Draco viditelně zbledl a naprázdno polkl, když se kolem něho had protáhl. Dobře mu tak.

„Ty z vás, kteří si po tomhle všem ve svých hlavinkách nepochybně zkonstruovali konspirační fantasmagorie o tom, že jsem Zmijozelův dědic, protože mluvím hadím jazykem, žádám, aby se velmi pozorně zadívali na mé ruce. Vidíte, jak naznačuju hadovi, aby zůstal na pódiu, dokud nebudete mimo nebezpečí? Vidíte, že nikoho neohrožuju, ani že hada neštvu proti vám? A ano, mluvím konkrétně o vás, Justine a Ernie. Vy dva děláte unáhlené závěry rychleji než Hermiona s Ronem,“ potřásl Harry v zoufalství hlavou.

Ernie se v naznačené urážce mírně naježil. Zřejmě si také povšiml Ronových a Hermioniných bezhlavých sklonů k činění ukvapených závěrů. Ve skutečnosti byli ti dva bezhlavější než Skorobezhlavý Nick. „Takže co mu říkáš?“ vyzval ho Ernie.

Harry téměř protočil očima. Vážně si Ernie myslel, že by Harry ponoukal hada k něčemu hanebnému a vzápětí to přiznal? Možná by to udělal minule, ale tento Harry strávil příliš mnoho času se Zmijozely, aby se zachoval tak stupidně. „V podstatě jde o něco na způsob ‚pojď se mnou a ti lidé kolem tě nezabijí’,“ odpověděl nakonec.

Jako první se z Harryho odhalení, že má hadí jazyk, vzpamatoval Snape. Ráznými kroky přešel síň a hada odčaroval.

„Děkuji vám, pane profesore,“ poděkoval mu Harry vesele. „Jsem rád, že jste se rozhodl uklidit ten binec, který jste způsobil, když jste Draca navedl k seslání toho kouzla.“

„Deset bodů z Nebelvíru za vaši drzost, Pottere,“ vyštěkl Snape.

Harry se zakřenil. Měl mlhavý pocit, že Snape moc dobře ví, nakolik si Harry ztrátu bodů užívá, ale stejně mu s tím pomáhá v marné naději, že Brumbál dovolí, aby Kolejní pohár vyhrál kdokoliv jiný než Harry.

„Když je teď moje schopnost hadího jazyka všeobecně známá, oznamuji, že kdyby měl někdo z vás zájem, jsem ochoten přetlumočit vaše rozhovory s hady – jakýmikoliv, vůbec ničemu se nebráním – za symbolickou taxu dva svrčky za pět minut.“ Harry by přísahal, že odněkud z publika zaslechl Hermionino zasténání. „Taky bych rád znovu zdůraznil, že nejsem Zmijozelův dědic, a kdybych jím byl, tak bych určitě nevyhazoval prachy za odvar z mandragory a začal bych vám ho účtovat. Ale to já ne. Místo toho ho poskytnu každému, kdo ho potřebuje, a to bez jakéhokoliv zisku.“ Harry se odmlčel. „Fajn, technicky si to odpočítávám z daní, ale jinak se chovám naprosto nezištně. A nezapomeňte, až budete chtít mluvit s hadem, dejte mi vědět. Takže, jestli je to všechno, musím konstatovat, že šlo o opravdu skvělou ukázkou soubojového mistrovství. Ale teď jdu do postele.“

S těmi slovy Harry sestoupil z pódia a odkráčel ze síně. Za sebou zanechal zcela oněmělý dav.


Kapitola 19.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/19/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: arabeska, martik

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

 

PA: Snape si je plně vědom toho, s jakou chutí Harry přichází o body. Protože ale zoufale chce, aby Zmijozel vyhrál školní pohár, je ochotný s ním spolupracovat. Ví totiž, že by se musel stát zatracený zázrak, aby Brumbál nenaservíroval Harrymu pohár na stříbrném podnosu.

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

Kapitola 19.

 

„Harry, jen dobře, že jsem tě zastihl,“ vyskočil Percy dychtivě, když dalšího rána Harry sešel po schodech z ložnice.

„Vzhledem k tomu, že na mě asi čekáš, to není zas tak překvapivé,“ zazíval Harry. „Ale aspoň ses mě tentokrát nepokusil vzbudit.“

„Jo, no… Chtěl jsem se tě zeptat, co sis sakra myslel, že děláš?“

„Jdu na snídani?“ navrhl Harry.

„Ne teď,“ potřásl Percy netrpělivě hlavou. „Včera večer.“

„Tys tam nebyl?“ otázal se Harry nevinně.

„Ne, byl jsem… zaneprázdněný…“ přiznal Percy lehce zahanbeně.

„S Penelopou?“ ušklíbl se Harry.

„Do toho ti nic není,“ prohlásil Percy škrobeně, ačkoliv mu zčervenaly uši.

„Jen jsem tě škádlil, Percy. Jsem rád, že máš holku,“ pravil Harry upřímně.

„Díky,“ Percy se na Harryho trochu usmál. „Budu k tobě upřímný. Jsi v podstatě podvratný živel a jsem přesvědčený, že bych tě přinejmenším neměl mít rád. Ale z nějakého důvodu mám. Mamka je odhodlaná udělat z tebe člena naší rodiny, stejně tak Ron a dvojčata. Ty sám nevypadáš, že by ti to bylo proti mysli. Proto mě vždycky znepokojí, když provedeš něco takového. A teď jsi v ohrožení, jelikož ostatní tě budou chtít zastavit, protože podle nich jsi Zmijozelův dědic. Anebo tě prostě budou nenávidět.“

„Cením si toho, Percy,“ promluvil Harry. „Nesnažím se nikoho znepokojit, jenom si myslím, že vím, co dělám.“

„Myslíš?“ zopakoval Percy slabě. „Myslíš? Teď jsem znepokojený o to víc…“

ooOOoo

Ty máš hadí jazyk!“ vyhrkla Hermiona, jen co ho s Ronem a Nevillem zatáhli do prázdné třídy. Harry by se těmto rozhovorům nejraději jednou pro vždy vyhnul, ale vděčně přijal, že jeho kamarádi měli tentokrát dost rozumu na to, aby našli místo, kde je nikdo nezaslechne.

„Vždyť jsem to včera večer oznámil,“ řekl Harry neutrálně.

Proč jsi nám to neřekl?“ dožadoval se rozrušený Ron. Vypadal naštvanější než minule, ale stalo se to už dost dávno, aby si tím Harry mohl být úplně jistý. Možná za to mohl fakt, že posledně o své schopnosti nevěděl ani samotný Harry, kdežto tentokrát ano. Věděl teď přesně, jak se to jmenuje a co to znamená, takže mohli mít jeho kamarádi o to silnější pocit, že jim něco tajil. Což byla pravda, nicméně Harry si nemyslel, že by Ron ocenil jeho skutečný motiv. A to, že Harry nemínil řešit Ronovy tendence pouštět si pusu na špacír. Sice by ho nikdy neprozradil záměrně, ale byl asi tak rafinovaný jako Voldemort, jen méně násilnický.

„Všichni vždycky děsně vyšilují, když to zjistí,“ vysvětlil Harry. „A vážně, jak často při každodenní konverzaci přijde na téma mluvení s hady?“

„Čekal bych, že tě napadne se o něčem takovém zmínit, když tady posledních pár týdnů straší bazilišek a mění lidi v kámen,“ zněl Neville trochu namíchnutě.

„Já vím, já vím,“ souhlasil unaveně Harry. „Ale zas o tolik nejde. Nikde poblíž baziliška jsem nebyl a kromě jejího občasného vzdychání, jak touží po zabíjení lidi, když se kolem mě plazila potrubím, jsem žádné známky její přítomnosti nezaznamenal.“

„Její?“ zopakoval Ron. Když se Harry nadechl, aby to vysvětlil, jen zavrtěl hlavou. „To je jedno.“

„Nemyslíš, že by se ty neustálé záhadné přeměny na kámen daly počítat jako známka toho, že je tu bazilišek?“ zeptal se Neville řečnicky.

„Je to hrozně důležité!“ Hermiona zapáleně trvala na svém. „Nejznámější na Salazaru Zmijozelovi bylo to, že uměl mluvit s hady -“

„A taky že byl čistokrevný maniak,“ zamumlal Neville Ronovi, který se zakřenil.

„Teď si bude celá škola myslet, že jsi jeho předek!“ vyhrkl Ron(*).

Harry na něj zíral. „Proč by si mysleli takovou pitomost?“

„Protože by je nenapadlo, že je možné mít hadí jazyk a přitom s ním nebýt příbuzný, když je to tak vzácná schopnost?“ navrhl Neville nesměle.

„Vsadím se, že nejsou zdaleka tak vzácní, jak si všichni myslí, protože každý, kdo nechce dostat nálepku ‚Pán zla v zácviku‘ – což by bylo trochu na houby, ať už by to byla pravda, nebo ne – si dá pozor, aby se to neprovalilo,“ nesouhlasil Harry. „Tohle jsem ale stejně nemyslel.“

„Co jsi myslel?“ zeptal se Neville zmateně.

„Myslel jsem to, že pokud nejsou banda pitomců -“ začal Harry.

„Což si o nich stejně myslíš,“ skočila mu Hermiona do řeči.

„To jo, ale pokud nejsou ještě větší zoufalci, než jsem si myslel, nenapadne je, že jsem jeho předek, ale spíš potomek,“ zakončil Harry. „Pokud teda nevěří nějaké bláznivé teorii o cestování časem, podle které jsem svůj vlastní prapředek nebo tak něco.“

„Něco jako ty konspirační teorie v Jinotaji, kterým s Lenkou věříte?“ tázala se Hermiona nevinně.

„Samozřejmě že ne, Hermiono,“ zašklebil se Harry. „Každý přece ví, že nemůžeš být svůj vlastní předek.“

„Vážně?“ zeptala se Hermiona a lámala si hlavu nad tím, v čem to je víc obskurní než jiné věci, které zaslechla Harryho, Lenku a občas i Rona (čert aby vzal to jeho doživotní předplatné) probírat. „Proč?“

„Je to všechno otázka genů, Hermiono,“ začal Harry trpělivě. „Neočekávám, že bys toho o nich nějak moc věděla, ale co je DNA víš?“

Hermiona přikývla, i když Ron a Neville nadobro ztratili nit.

„No, když máš dítě, tak to dítě bude mít polovinu tvých genů a jakékoliv tvé vnouče bude mít zhruba čtvrtinu tvých genů,“ jal se Harry přednášet. „Pravděpodobnost toho, že přispěješ přesně tu potřebnou polovinou svých genů tak, aby se doplnily s geny tvého partnera, je tak malá, že to ani nemá cenu počítat. Díky tomu je v podstatě nemožné být svým vlastním dítětem nebo vnoučetem, i když ta pravděpodobnost lehce narůstá s každou další generací. Každopádně by šlo o incest a tvoje rodina by uvízla v nekonečném cyklu, kdyby ses přesunula do minulosti a tam žila zbytek svého života. Já mám navíc výhodu, že vím, že Salazar Zmijozel je známá osobnost, takže i kdyby nikdo takový neexistoval, nevybral bych si tohle jméno jako pseudonym. A vzhledem k tomu, že je to přes tisíc let zpátky, byl bych se s pseudonymem nejspíš vůbec neobtěžoval.“

„Nejsem… si úplně jistá, jestli jsem to pobrala,“ přiznala Hermiona. Byla sice geniální, ale taky jí bylo teprve dvanáct.

„To není třeba,“ ujistil ji Harry. „Jenom věř tomu, že mám pravdu.“

„To by byl velmi nebezpečný precedens,“ namítla vážně Hermiona.

„Tak z toho nedělej precedens a pro jednou mi prostě věř,“ pobídl ji.

„Přesně v tom okamžiku se to vždycky zvrtne,“ oponovala.

„Pokud nejsi jeho potomek,“ Neville zdůraznil ono problematické slovo, aby snad nepovzbudil Harryho v dalším vysvětlování, „jak to, že umíš mluvit s hady? Nebo to nevíš?“

„Zdědil jsem to po Voldemortovi a ten je Zmijozelův potomek,“ odpověděl Harry ležérně.

„TY JSI POTOMEK TY-VÍŠ-KOHO?“ vypískl šokovaný Ron zděšeně.

„Samozřejmě že ne,“ řekl Harry znechuceně. „Dokážeš si představit, jak se někdo jako on rozmnožuje? To je úplná noční můra.“

„Ale právě jsi řekl -“ protestoval Neville.

„Co, takže teď nemůžu nic zdědit po někom, s kým nejsem příbuzný?“ zeptal se rozhořčeně Harry.

„Obecně ne,“ odpověděla mu Hermiona.

„Pokud teda nemyslíš Gringottovy, ale tak jako tak je většina všech lidí vzájemně příbuzných. Jak Harry pořád upozorňuje,“ podotkl trochu hořce Ron.

„Jenom před Dracem,“ bránil se Harry. „A krom toho, jestli hodláte lpět na detailech, tak technicky vzato nemám hadí jazyk.“

„Umíš mluvit s hady, takže máš hadí jazyk,“ osvětlil mu Neville.

„Ále, každý přece může mluvit s hady,“ Harry mávl rukou. „Klíčové je, aby ti odpověděli. Nicméně, je to moje jizva – kterou jsem získal, když po mně Voldemort vrhl smrtící kletbu – kdo tady má hadí jazyk. Kdybych o ni někdy přišel, nebyl bych schopný komunikovat s britskými plazy.“

„Jak to můžeš vědět?“ zajímalo Hermionu. „Nebo ještě jiná otázka: jak můžeš přijít o jizvu?“

„Snadno. Stačí zabít Voldemorta.“

„Meleš nesmysly. Už zase,“ dodal Ron.

„Jak myslíš,“ prohodil Harry a vyšel ze třídy. Téměř okamžitě jej obklopil hlouček přehnaně nadšených Zmijozelů a každý z nich držel hada. „Jděte napřed, tohle bude chvíli trvat.“

ooOOoo

„Hej! Harry!“ zavolal Fred. „Chtěli jsme -“

„- ti dát vědět -“ pokračoval George.

„- jaký dojem jsi na nás udělal -“

„- se svou malou show -“

„- na setkání Soubojnického klubu -“

„- a doufáme -“

„- že budeš i nadále -“

„- vždycky poblíž -“

„- abys inspiroval našeho Ronánka -“

„- k tvému následování -“

„- a tím i nás -“

„- na cestě prvotřídních šprýmařů -“

„- mistrů manipulace -“

„- a geniálních obchodníků.“

Harry zíral na weasleyovic dvojčata, která mu pohled nevinně oplácela. Neošálila ho ani na vteřinu. „Jednoho dne mě to kouzlo musíte naučit.“

„Jaké kouzlo?“ odpověděla dvojčata sborově.

„Ale no tak, udělám cokoliv!“ nabídl Harry.

„Promiň, Harry -“

„- rádi bychom ti pomohli -“

„- vážně -“

„- ale nemáme nejmenší ponětí -“

„- o čem to mluvíš -“

„- nebo -“

„- nebo co hulíš -“

„- ale začínáme si myslet -“

„- že bychom to taky rádi zkusili.“

„Půjčím vám peníze na rozjezd vašeho žertovného obchodu,“ slíbil Harry.

Fred a George si vyměnili pohledy.

„Vysázej prachy na dřevo a promluvíme si.“

ooOOoo

„Justine!“ zasyčel naléhavě Ernie. „Co tady děláš?“

Justin, který právě pracoval s Harrym na projektu z bylinkářství, se na Harryho omluvně podíval, než se zvedl a odešel za Erniem. Ten se snažil (a hanebně v tom selhával) vypadat nenápadně za regálem s knihami. Harry vesele zamával na Susan Bonesovou a Hannah Abbotovou, které mu trochu nejistě zamávaly zpět, a pak se vrátil k předstírání, že neposlouchá Ernieho a Justina.

„Učím se,“ odvětil Justin jednoduše.

„S Harrym Potterem!“ vyjekl Ernie zděšeně.

„Vážně? Toho jsem si nevšiml. Možná mi to mělo dojít, když pořád mluvil o svojí jizvě a přeložil tři hadí rozhovory pro jednoho Zmijozela a dva Havraspáry,“ opáčil Justin sarkasticky.

„Víš, co myslím,“ zavrčel Ernie netrpělivě. „Říkal jsem ti, ať zůstaneš schovaný ve společenské místnosti.“

„To jsi říkal,“ uznal Justin.

„Tak proč tam nejsi?“ požadoval vysvětlení Ernie.

„Protože mám projekt, na kterém potřebuju pracovat,“ odpověděl mu Justin.

„To jsi mohl dělat i ve společenské místnosti,“ podotkl Ernie přísně.

„Je to projekt pro dvojice a Harry není Mrzimor,“ poukázal Justin. „Krom toho, vzít ho do společenské místnosti by trochu zhatilo plán se tam schovávat, nemyslíš?“

„Proč vlastně pracuješ s Potterem?“ Ernie začal říkat Harrymu příjmením od chvíle, co se rozhodl, že je Harry tajně zlý. No, ne úplně tajně, spíš zcela otevřeně zlý. Harry měl ve skutečnosti radost, že o něm všichni, kdo si mysleli, že je Zmijozelův dědic, mluvili jako o Potterovi a zbylí mu říkali Harry. Na tom trval, jelikož měl špatné vzpomínky na lidi, kteří ho nenáviděli a říkali mu ‚Pottere‘ a následně mu udělali ze života peklo. Takhle bylo velmi snadné rozlišit bezhlavé ovce, které mu důvěřují, od bezhlavých ovcí, které se nechaly ovládnout strachem. Asi by neměl uvažovat o těch třech čtvrtinách školy, které za ním stály, jako o bezhlavých ovcích, ale z minulých zkušeností věděl, že jenom reagovaly na jeho vysvětlení a pomoc při oživování baziliškových obětí.

„Jako kdybychom si mohli partnery vybrat,“ obrátil Justin oči v sloup. „Víš to sám moc dobře, tobě přidělili Levanduli Brownovou.“

„Kdybys profesorce Prýtové vysvětlil, o co jde -“ začal Ernie.

„A o co jde?“ přerušil ho Justin.

„No přece o to, že Potter je Zmijozelův dědic a útočí na lidi pro zábavu a pak je léčí kvůli publicitě a proto, aby všechny zmátl,“ vyjmenoval Ernie věcně.

„I kdybys měl pravdu, musí s někým spolupracovat, a pokud si myslíš, že kouzelník poloviční krve jako on, který má za nejlepší kamarádku mudlorozenou, je fanatik do čisté krve, pak jsou v ohrožení všichni,“ argumentoval Justin logicky.

„Stejně bych byl radši, kdyby se můj nejlepší kamarád nevystavoval nebezpečí, jen aby se zachoval šlechetně a nebelvírsky,“ zamumlal Ernie kysele.

„Tos nemusel,“ otřásl se Justin při tom srovnání.

„Já vím,“ zatvářil se Ernie kajícně. „Omlouvám se.“

„Ale Harry byl vždycky tak milý,“ vložila se do jejich rozhovoru nejistě Hannah. Vzdala se předstírání, že je neposlouchá. „A zbavil nás Voldemorta. Nemůže být úplně zlý, ne?“

„Nikdo neví, jak přežil útok Ty-víš-koho,“ Ernie dramaticky snížil hlas. „Ty-víš-kdo na něj seslal smrtící kletbu. Tu nikdo nikdy nepřežil, natož mimino. Mohl to přežít jenom skutečně silný černokněžník.“

„Jsem si docela jistá, že Harry někdy vloni prohlásil, že přežil, protože se za něj jeho matka obětovala,“ upozornila ho Susan.

To vážně udělal? Na to si Harry nějak nevzpomínal, ale stejně, jestli ano, tak to může akorát pracovat v jeho prospěch a naklonit mu ještě víc oveček.

„No jasně, byl mimino, takže si to živě pamatuje,“ posmíval se Ernie.

„Naprosto souhlasím,“ přisadila důrazně Susan. „Byl miminko, jak by vůbec mohl být tak zlý, aby ho samotný Ty-víš-kdo chtěl osobně zabít? Jak by v tom věku poznal, že je Harry ztělesnění ďábla?“

„No…“ zarazil se Ernie, když si uvědomil, že to byla relevantní připomínka. „Pořád nevěřím celé té teorii o matčině sebeobětování. Chci říct, copak je Lily Potterová jediný člověk, který vyměnil svůj život za něčí jiný? Určitě ne. Tak jak to že Potter je jediný, kdo to přežil?“

„Možná je Vyvolený,“ prohodil Justin sarkasticky.

Harry se málem zakuckal. Tohle bylo nebezpečně blízko pravdě, ačkoliv doufal, že se mu to podaří ještě pár let utajit.

„Ale -“ zkusil to znovu Ernie.

„Vzdej to, Ernie,“ poradila mu Susan.

„Fajn. Nechoďte pak za mnou fňukat, až vás všechny Potter promění na kámen,“ Ernie si odfrkl a vydal se pryč.

„To spíš půjde po tobě kvůli házení hnoje na jeho jméno,“ zavolala za ním Susan.

Erniemu ztuhla ramena a přidal do kroku.

„Kdyby to Harry udělal, nezačali by ho všichni zase podezřívat?“ zauvažovala Hannah.

Justin pokrčil rameny. „Nejspíš. Ale na druhou stranu, proč to Erniemu říkat? A teď už bych se snad mohl vrátit ke svému úkolu…“

ooOOoo

O několik hodin později se ztichlou knihovnou rozlehl hlas profesorky McGonagallové: „Pane Pottere!“

„Ano?“ zeptal se zdvořile Harry. „Byl snad někdo další přeměněn na kámen?“

„Bohužel. Ernie MacMillan byl nalezen přímo před vstupem do mrzimorské společenské místnosti,“ objasnila mu profesorka McGonagallová zachmuřeně.

„Hm, chápu. A…“ Harry se zarazil, protože ho cosi napadlo.

„Pane Pottere?“ pobídla ho profesorka McGonagallová.

Mám alibi!“ zajásal Harry bez ohledu na smrtící pohledy, které jeho směrem vrhala madame Pinceová.

„Co prosím?“ zeptala se McGonagallová trochu nechápavě.

„Od toho kousku, co jsem převedl na Soubojnickém klubu, mě někteří lidé – a Ernie je z nich nejhlasitější – obviňují z těch útoků. Nikdy jsem neměl alibi, ale tentokrát jsem se tady celou dobu učil a mám na to něco kolem třiceti svědků,“ pokračoval nadšeně Harry.

„Nehledě na tyto okolnosti,“ usadila jej McGonagallová přísně, „stále se jedná o útok na studenta.“

„To nic, bude v pořádku,“ mávl nad tím Harry rukou, zatímco následoval profesorku přeměňování na ošetřovnu.

„To je sice pravda, ale neopomíjejte, že se tu pořád volně pohybuje smrtící tvor a není vhodné, abyste k situaci přistupoval tak lehkomyslně,“ pokárala jej McGonagallová.

„Já vím, já vím…“ řekl Harry. Shlédl dolů na Ernieho. „Hej! To zrcátko si koupil ode mě! A přitom mě pořád obviňuje! Ten malý…“

„Harry,“ přerušil ho Brumbál.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil Harry vřele. „Co tady děláte?“

„Vždy se zajímám, když bazilišek útočí na mé studenty,“ vysvětlil Brumbál.

„To zní prozíravě,“ přikývl Harry.

„V průběhu této krize jsi byl až pozoruhodně nápomocný a mám takové podezření, že máš prsty v té neprostupné bariéře, která kryje bradavické potíže před zbytkem kouzelnického světa,“ pokračoval Brumbál přívětivě.

„Dělám, co můžu,“ prohodil Harry neurčitě.

„Rád bych začal tím, že vím, že s těmi útoky nemáš co do činění. Nicméně bych velmi rád věděl, jak je možné, že toho o nich tolik víš.“ Brumbálovy oči se zabodly do těch jeho a Harry byl rázem nesmírně vděčný Hermioně, že ho v devatenácti dokopala naučit se nitrobranu. Teda, jí a všem ostatním tehdy bylo dvacet, on měl narozeniny později.

„Přišel jsem z budoucnosti,“ vysypal ze sebe Harry bez mrknutí oka.

„Skutečně,“ reagoval Brumbál skepticky, ale zaujatě.

„Ano,“ přikývl Harry. „Samozřejmě, tam, odkud pocházím, měla deník Ginny Weasleyová a napadala pouze mudlorozené, Sirius Black byl úplně nevinný a zločiny, za které byl – bez řádného soudu – poslán do Azkabanu, nespáchal a další rok utekl, Draco Malfoy se stal pánem hůlky Osudu a Snape vám pomohl s eutanazií.“

„Skutečně,“ zopakoval Brumbál, tentokrát otevřeně nevěřícně. „Jak ses dostal zpátky, jestli se můžu zeptat?“

„Nehoda se záclonou,“ řekl Harry krátce. „Bylo to velice traumatické.“

Brumbál si těžce povzdechl. „Kéž bys ke mně byl upřímný, Harry.“

„Kdo říká, že nejsem?“ zeptal se Harry řečnicky. „Ale můžu vás ujistit, že když vám něco neříkám, tak pro to mám buď velmi dobrý důvod a nepřijde mi to relevantní, nebo se mi prostě nechce vypořádávat se s následky.“

„To zní docela znepokojivě, Harry,“ řekl otevřeně Brumbál.

„Nevím, co jiného vám říct,“ pokrčil Harry rameny.

„Co třeba pravdu?“ navrhl Brumbál.

„Pravdu,“ povzdechl si Harry a napodobil Brumbálovu odpověď na jeho vlastní žádost o pravdu v prvním ročníku. „Jenže to je něco krásného a strašného, a proto je nutné s ní zacházet s krajní obezřetností.“

„To není vůbec nápomocné, nýbrž dle mého úmyslně záhadné,“ poznamenal Brumbál s náznakem zklamání.

„No, to je možná proto, že to mám od starce, který byl nesdílný a tajnůstkářský až hrůza,“ pousmál se Harry.

„Kdyby ses kdykoliv v budoucnu rozhodl se mi svěřit, dveře do ředitelny máš vždy otevřené,“ nabídl upřímně Brumbál.

„Děkuji, pane řediteli,“ řekl dojatě Harry. „Cením si toho.“

 

(*)PA: Pokud hodláte zanechat komentář jen proto, že jsem použila ‚předek‘ namísto ‚potomek‘, tak se nemusíte namáhat. Použila jsem je zcela záměrně, protože v knize Brumbál Voldemorta nazve posledním předkem. Jak jste si určitě všimli, Harry Rona opravil.

 

PP: V češtině však chyba není, pan Medek chybu opravil. Našla jsem: „You can speak Parseltongue, Harry,“ said Dumbledore calmly, „because Lord Voldemort - who is the last remaining ancestor (předek) of Salazar Slytherin - can speak Parseltongue.“

Což je v kánonu přeloženo: „Ano, Harry, umíš mluvit hadí řečí,“ řekl Brumbál klidně, „poněvadž to umí lord Voldemort, který je posledním pozůstalým potomkem Salazara Zmijozela.“


Kapitola 20.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/20/

Rating: 9+



Překlad: Ani, martik

Beta: arabeska, martik

 

PA: Jsem si jistá, že existuje celá hromada způsobů, jakými mohl Harry okamžitě skoncovat s celou tou baziliščí záležitostí. Bohužel Harryho nenapadly, protože jakmile se vyřeší hlavní zápletka tohoto roku, nezbývá nic jiného než se posunout v čase hodně dopředu, přidat romantickou linku (ve dvanácti?) nebo posunout budoucí události do tohoto času (pro což není žádný logický důvod). A Harry už se nebude muset příští rok vypořádávat s tím, že po něm jde Sirius. Mnohem víc ho tedy bude zaměstnávat snaha udržet všechny v bezpečí a zároveň je vytáčet namísto zabezpečování hradu před zvěromágy. Kromě toho, kdyby to nějak šlo, věřím, že by to napadlo už Brumbála. Není až tak laxní, co se bezpečnosti týče.

 

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

 

Kapitola 20.

 

 

„Takže,“ oznámila Hermiona vítězoslavně den před koncem pololetí. „Už nejsme jediní, kdo si myslí, že Malfoy je Zmijozelův dědic.“

„Jo, protože jsi měl hromadu svědků, když napadli Ernieho, všichni už si myslí, že to nejsi ty, ale on,“ vstoupil do toho Ron.

„Naštěstí nikoho nenapadlo, že jsem ten útok mohl baziliškovi přikázat předem,“ zauvažoval nahlas Harry.

Jeho tři kamarádi na něj zírali. „Ale… neudělal jsi to, viď, Harry?“ odvážil se nakonec Neville.

„Samozřejmě že ne,“ odvětil Harry. „Ale pointa je, že jsem mohl.“

„To si radši nech pro sebe,“ poradil mu Neville. „Jinak si lidi nikdy nepřestanou myslet, že za to můžeš ty.“

„Ne že bych zcela nepodporoval názor, že tím dědicem je Malfoy,“ začal Ron. „Ale Harry… jsi jeho kámoš – Merlin ví proč – neměl bys něco udělat, aby ho všichni kolem přestali podezřívat?“

Harry se zakřenil. Skutečně šlo o prekérní situaci. „Normálně bych to udělal,“ souhlasil. „Na druhou stranu Draco je Zmijozel pocházející z temného čistokrevného rodu. Pro něj je titul Salazarova dědice symbolem hrdosti a pýchy. Takže i když je v tom nevinně, všeobecné podezírání mu nevadí. Navíc to on za mnou přišel s nápadem vnuknout všem myšlenku, že je dědicem. Souhlasil jsem, protože pravda vyjde zanedlouho najevo a učitelé mu nevěří tak jako tak, takže to vlastně nikomu neublíží.“

„Jestli je to tak, kde bereš potom jistotu, že skutečně dědicem není?“ dotazovala se Hermiona rozumně. Nebo alespoň tak rozumně, jak to jen šlo, pokud jste zastávali teorii, že je Draco Malfoy Salazarovým dědicem. „Mohl to na tebe nahrát a prostě tě jen požádal, abys mu pomohl hájit zásluhy, které mu už náleží.“

„Máš na mysli nějaké další důvody kromě toho, že je mu dvanáct, nemá hadí jazyk a myslí si, že útočit na lidi prostřednictvím obrovského hada je ‚šílené‘?“ ujišťoval se Harry. „No tak, vždyť ani Voldemort nepoštval baziliška na mudlorozené dřív, než mu bylo šestnáct.“

Ron sebou trhl. „Neříkej to!“ namítl naštvaně.

„Přestaň mi říkat, ať to neříkám,“ odsekl Harry. „K ničemu to nepovede, a jestli se o tom budu muset s tebou zase dohadovat, akorát nám všechno potrvá dvakrát tak dlouho.“

„Jen skutečnost, že mluvíme s tebou znamená, že nám všechno trvá dvakrát déle, než by normálně muselo,“ poukázal Neville.

„Tak snad by Ron nemusel být tak nažhavený všechno natáhnout na čtyřnásobnou délku,“ odvětil Harry mírně. „Ale to mi připomíná, že mám váš Mnoholičný lektvar. A teď už běžte a nepokoušejte se mě do toho zatáhnout.“

ooOOoo

Hermiona je vzbudila před vánočním rozbřeskem, dokazujíc tak, že je vskutku dostatečně krutá, aby se mohla nazývat dcerou zubařů.

„Jestli mi do pěti vteřin neřekneš, co tu chceš, tak tě prokleju, až se ti narovnají vlasy,“ zavrčel Harry ospale. Společně se zbytkem famfrpálového týmu – a samozřejmě s Leem – se včera zúčastnil pravidelného měsíčního celonočního turnaje. Tentokrát šlo o Řachavého Petra, a jelikož je druhý den ráno nečekal famfrpálový trénink, přidal se i Wood. Pochopitelně se výborně bavili, ale pokud neměla Hermiona setsakra dobrý důvod vpadnout do jeho ložnice dvacet minut poté, co konečně usnul…

„Mnoholičný lektvar je hotový!“ vykřikovala Hermiona a vzrušeně poskakovala.

„Jasně, že je hotový,“ vyštěkl Harry, který za žádných okolností nebyl ranním ptáčetem. „Dal jsem ti ho před týdnem.“

„Jo, jasně,“ připustila Hermiona. „Myslela jsem, že bychom ho mohli použít dneska.“

„Snídaně nebude dřív než za tři hodiny! Jak bychom ho asi mohli použít před ní?“ dožadoval se odpovědi Harry. Náhle si uvědomil svou chybu a rychle se opravil. „A tím bychom jsem myslel byste. Pořád si myslím, že je to pitomost.“

„A já zase považuju za pitomost polovinu věcí, co děláš ty -“ rozhořčila se Hermiona.

„Jen polovinu?“ zamumlal Ron a před Hermioniným a Harryho vřeštěním schoval hlavu pod polštář.

„Možná, že Hermiona nedává pořádně pozor,“ zahuhlal Neville a napodobil Ronovu metodu popření zřejmé skutečnosti, že se blíží další velmi poklidné ráno.

„Ale to neznamená, že se tě snažím zastavit!“ dokončila Hermiona.

„A odkdy se já snažím zastavit tebe?“ nevěřil Harry svým uším. „Vždyť jsem vám ten pitomý lektvar sám koupil! A dovol mi podotknout, že nebyl zrovna levný.“

„Jsem si jistá, že sis ty peníze vydělal nazpět během jediného dne,“ opáčila Hermiona pohrdavě. „A navíc jsi nám pomohl jen proto, abychom neohrozili spolužáky z lektvarů.“

„Ale prosím tě,“ rozesmál se Harry. „Jako bych tomu nedokázal zabránit. Jediným důvodem, proč by to na Snapea zafungovalo, je, že by netušil, co plánuješ, a že by byl nepochybně zaneprázdněn ostatními děcky, která se neustále navzájem si ustřelit zadek některým z těch jeho utrejchů.“

V tom okamžiku vletěla dovnitř Hedvika a upustila Harrymu na hlavu středně velký balík. Au.

„Tak a dost!“ pronesl Harry rázně. „Je mi šumák, co je za den, ale rozhodně je nechutně brzo. Všichni ven!“

„Ale Harry…“ zaprotestovala Hermiona. „Ten lektvar -“

„Ven!“ vykřikl Harry, mávl hůlkou a zahnal Hermionu dolů po schodech.

„Díky, kámo,“ zavrtal se Ron hlouběji do polštáře.

„Které části na slově všichni jste nerozuměli?“ pozvedl Harry znovu svou hůlku.

„Ale…“ zakvílel Neville zděšeně.

„Promiň,“ pokračoval Harry omluvně. „Ale ona se nezastaví, dokud jí s tím nepůjdete pomoci.“

„Je fajn vědět, kde leží tvoje priority,“ zafrflal Ron a neochotně se vyplazil z postele.

„Jo, jasně, potřebuju spánek,“ vysvětlil Harry. „Hele a vezměte si tohle.“ Harry mávl hůlkou a z jeho kufru vletěla přímo do Ronových dlaní ampulka s několika vlasy.

„Co je to?“ opatrně zjišťoval Ron.

„Vlasy Pansy Parkinsonové,“ vysvětlil Harry. „Řekni Hermioně, že Mnoholičný lektvar by se neměl užívat s kočičími chlupy.“

„Jak to -“ začal Neville. „Počkej, neodpovídej. Řekla ti to tvoje jizva,“ dořekl sarkasticky.

„Znáš mě až příliš dobře,“ přisvědčil Harry a naposledy mávl hůlkou, aby zatáhl závěsy kolem své postele a mohl se vrátit ke sladkému snění.

ooOOoo

Když se Harry konečně rozhodl vstát a rozbalit si dary, zjistil, že mu Dursleyovi poslali dárky jednotlivě. Od strýce Vernona dostal kříž se vzkazem, že za uctívání Satana půjde rovnou do pekla, čímž opět dokázal, že o magii ví kulové. Teta Petunie mu poslala knihu o zahradničení, kterou okamžitě přenechal Nevillovi, a Dudley kopu cédéček, které kvůli absenci elektřiny v Bradavicích a vlastní nouzi o CD přehrávač rozvěsil po společenské místnosti a vytvořil tak suprový duhový efekt lomu světla. Harry daroval tetě Petunii pár vzácných, i když jen mudlovských sazenic, a Dudleymu hromadu kouzelnických sladkostí, kvůli kterým bude dvacet minut vyšilovat a nakonec to vzdá a zpráská je během jediného dne. Strýček Vernon od něj dostane dvacet galeonů a dilema, zda má kouzelnické mince směnit na mudlovské nebo ty prachy zdarma nepřijmout. Nejspíš mu to utrpení pár dní vydrží.

Hagrid mu daroval velkou plechovku griliášových hrudek a Harry mu naopak poslal šest abraxaských koní. Harry se už dávno rozhodl, že své podnikatelské úspěchy, které mu značně vynesly, oslaví tím, že vše o těchto Vánocích rozfofruje. Od Rona dostal Létání s Kanonýry, což byla docela zajímavá četba, byť Harry tímto týmem pohrdal. Na oplátku daroval Harry Ronovi novou hůlku. Hermiona mu koupila nádherný brk z orlího pera a Harry jí věnoval obraceč času (Merlin jim pomáhej). Naštěstí k němu přiložil i příručku, jak ho používat, kterou získal přímo z Odboru záhad. Bylo opravdu příhodné, že se Ministerstvo nechalo tak snadno zkorumpovat, poněvadž Harry si byl celkem jist, že za tohle by si vysloužil deset let v Azkabanu. Weasleyovi poslali Harrymu ručně pletený svetr a švestkový koláč. Harry jim to oplatil pořízením domácího skřítka. Vůbec se netěšil, až se o tom dozví Hermiona. Ne že by nesouhlasil s právy pro skřítky, jenže Dobby byl jediný skřítek, co znal, který je skutečně chtěl. Proto Harry usoudil, že by se nejspíš měl držet dál od rozhodování o nových magických zákonech, alespoň do konce studií. Jak již na základě zkušeností věděl, záležitosti jako tato byly velmi časově náročné. A Weasleyovi o Vánocích navštívili Billa v Egyptě. Jestliže si to mohli dovolit, tak proč bylo posledně takové haló z toho, že vyhráli tisíc galeonů v loterii a jeli tam v létě znova? Možná šlo o to, že jeli jen dva místo sedmi, a proto to vyšlo levněji.

Ginny mu darovala soví pamlsky pro Hedviku a on jí dal roční zásobu čokolády z Medového ráje, protože ji neznal tak dobře, jak by chtěl. Fred a George mu poslali několik zdánlivě neškodných zákusků, které se neodvažoval ochutnat bez důkladného rozboru a eventuálně i pokusného králíka. Harry se jim odvděčil knihou o vymýšlení nových lektvarů. Věděl, že se v tom už sami trochu vyznají, ale taková kniha mohla věci malinko zjednodušit. Tonksová pro něj měla pár Siriusových starých učebnic, které byly plné poznámek, co si s Harryho otcem zapsali místo toho, aby dávali v hodinách pozor. Harry jí dal docela drahý prsten očarovaný proti nemotornosti, který by se jí mohl hodit při práci v utajení, jakmile konečně projde bystrozorským výcvikem. Prakticky vzato se domníval, že by ho mohla nosit stále, ale věděl, že jí se z nějakého pošahaného důvodu vlastní nešikovnost líbí. Možná to brala jako součást své osobnosti? Od Percyho dostal knihu na NKÚ. Byl to tak typicky percyovský dárek, že to Harrymu ani nepřišlo legrační. Harry mu nadělil sadu nových školních hábitů. Jak velmi dobře věděl, okázalosti si Percy velmi cenil. Neville mu dal knihu o strašidlech, protože Harry mu začínal jedno připomínat. A u Merlinova plnovousu, proč dostal tolik knih? Vážně začínal mít pochopení pro ředitelovu touhu po páru slušných vlněných ponožek. Rozhodl se, že si nějaké při nejbližší příležitosti koupí. Harry Nevillovi daroval několik rostlinek žaberníku. Ale v žádném případě dopředu nepomýšlel na čtvrtý ročník, nic takového.

Od Cedrika dostal knihu 1000 věcí, které jsem nikdy neměl odvahu v Bradavicích udělat spolu se vzkazem, že Harry už jich má na kontě tři tucty. Netřeba dodávat, že Harryho život právě získal nový smysl. Harry poslal Cedrikovi knihu o historii Turnaje tří kouzelnických škol s poznámkou ‚Nikdy nevíš. Ale má jizva jo.‘ Draco mu dal špičkovou soupravu pro údržbu košťat a Harry mu nadělil nejrozsáhlejší kouzelnický rodokmen v celé Evropě. Což nejspíš nebyl úplně nejlepší nápad, pokud chtěl Draca dostat z té čistokrevné voloviny, o které pořád žvanil. Jenže Harrymu bylo jasné, že Draco si jeho dárek zamiluje, a přece jen byly Vánoce… Od Lenky dostal rentgenové brýle, které skutečně fungovaly a vypadaly jako opravdové, takže věděl, že si s nimi užije spoustu zábavy a bude vypadat ještě vševědoucněji než doteď. Těšilo ho, že najal dva tucty zkušených stopařů, aby pro ni našli muchlorohého chropotala, který se ukázal být tvorem dosti podobným praseti. Věděl, že jí to udělá radost. Pro profesora Brumbála měl pár vlněných palčáků, které mu budou ladit s ponožkami. Profesor Lockhart dostal knihu o kaligrafii, aby si mohl pohrát se svým podpisem a ještě víc ho zdokonalit. Profesor Snape obdržel anonymní grant, aby mohl pokračovat ve výzkumu. A profesorka McGonagallová se mohla těšit ze zbrusu nové šachové sady. Samozřejmě také anonymně. No a všichni bradavičtí obyvatelé dostali cukrové tyčky a ti, jež mu vyjádřili podporu, navíc i čokoládové bonboniéry.

Když Harry skončil s obdivováním svých dárků a uráčil se opustit společenskou místnost, nastal už čas oběda, a tak stihl jenom rychle něco zhltnout, než se připojil k tradiční celoodpolední koulovačce. Vrátili se až k večeři a Ron, Hermiona a Neville od ní vstali už v půlce a vydali se pronásledovat Crabbeho s Goylem.

„V klidu mě odkopněte, o nic nejde, mně je to fuk!“ zavolal za nimi Harry.

„Když je ti to fuk, tak proč za nimi ječíš?“ zajímala se Lenka, která si sedla naproti němu a položila svůj dárek vedle sebe.

„Protože rád ječím?“

„Tím jsem si jistá, dost často děláš veřejná prohlášení ve Velké síni před celou školou. Děkuju ti za Norberta,“ řekla Luna vřele.

„Z-za Norberta?“ zopakoval Harry. Jako toho draka? No, to byla ve skutečnosti Norberta a ne Norbert, ale to ještě neměl vědět. Jaká byla pravděpodobnost, že vybere stejné jméno jako Hagrid? I když ho to vlastně nijak zvlášť nepřekvapovalo.

„Ano,“ odvětila Lenka klidně. „S Hagridem jsem probírala možná jména a vypadal dojatě, když došlo na Norberta, tak jsem usoudila, že to bude dobré jméno.“

„To je… no…“ nedokázal se Harry vymáčknout.

„Zvláštní?“ navrhla Lenka.

„Jo.“

„To slýchám často. Ty koneckonců taky, že?“ zeptala se.

„Taky,“ přikývl Harry. „Co si myslíš o teorii, že Draco Malfoy je Zmijozelův dědic?“

„Je směšná,“ zareagovala okamžitě Lenka. „Nikdy by si nepsal deníček.“

„Deník? To znamená, že mi věříš, když tvrdím, že ten zrádcovský krysí nelegální zvěromág, o kterém si všichni myslí, že je mrtvý, používá Voldemortův deník, aby otevřel Tajemnou komnatu?“ zeptal se zaujatě Harry. Nikdo nebral tuhle část jeho příběhu vážně, dokonce ani poté, co mu uvěřili to o baziliškovi.

„Samozřejmě,“ přikývla Lenka moudře. „Dokonale to dává smysl.“

„Nikomu jinému ne,“ poukázal Harry.

„Většina lidí taky nevěří v Norberta,“ oponovala Lenka. „Ale začnou, až se ocitne na titulní stránce nového čísla Jinotaje.“

„Necítíš se někdy znechucená snahou vzdělat ty ovc – é, kouzelnický svět?“ ptal se Harry zvědavě.

Lenka se nad jeho přeřeknutím uchichtla. „Někdy. Ale když se toho neujmeme my, tak kdo? Všichni ostatní jsou smířeni s představou, že budou celý svůj život hnít a žít na puntík stejně jako jejich předkové a pak i jejich potomci.“

„Ty víš, kdo je kdo?“ podivil se Harry, ale pak si uvědomil, že otázka nevyzněla příliš jasně a že by na ní měl ještě zapracovat. Než tak mohl učinit, dostalo se mu od Lenky odpovědi.

„Je to skutečně smutný svět, když tolik lidí nechápe, že předci tu byli před námi a potomci tu budou po nás,“ potřásla Lenka s lítostí hlavou. „Kam šli tvoji přátelé?“

Bylo to možná zvláštní, ale Harry a Lenka nikdy necítili potřebu používat přechodné fráze. Prostě najednou změnili téma a od toho druhého očekávali, že udrží krok. Ano, bylo to velmi zvláštní, ale fungovalo to.

„Šli zdrogovat Crabbeho a Goylea, aby se mohli vydávat za ně a za Pansy Parkinsonovou. Chtějí se tak dostat do zmijozelské společenské místnosti a vymámit z Draca přiznání,“ vysvětloval Harry.

„Zdrogovat studenty? Nemohli by je za to vyloučit?“ zajímala se Lenka.

„Nejspíš,“ potvrdil Harry. Zamyslel se nad tím, proč tehdy Crabbe a Goyle nešli nejdřív za Brumbálem. Protože se cítili trapně nebo snad netušili, kdo je omámil? Nebo proto, že neměli zrovna v lásce toho nejčelnějšího přeborníka v hájení mudlovských práv. Nebo si prostě jen nevšimli, že je někdo omámil? Určitě si mysleli, že usnuli, ale Harry s Ronem jim přece vzali jejich oblečení a zavřeli je do skříně. „Ale stejně tak mohli být vyloučeni za vědomé způsobení výbuchu v lektvarech, ke kterému se chystali, aby mohli Snapeovi vykrást sklad, což je další přečin. Naštěstí jsem včas zasáhl a ten podělaný lektvar jim koupil.“

„Myslíš Mnoholičný, viď?“ ujistila se Lenka. Když Harry přikývl, pokračovala: „A nepřizná to Malfoy jen proto, že chce, aby si to o něm všichni mysleli?“

Harry ztuhl. „Upřímně? To mě vůbec nenapadlo.“

„V tom případě myslím, že až se vrátí, dostane se ti velmi zajímavého hlášení,“ dodala Lenka s úsměvem.

„Jo. A bude ještě těžší je přesvědčit o Dracově nevině než Ernieho o mé.“

„To, čemu opravdu nerozumím, je toto: i kdyby byl dědicem zmijozelský student – což je docela rozumný předpoklad vyplývající už z toho jména, pokud tedy s tímhle nepočítali od počátku a chtěli tak odvést podezření – proč podezřívají zrovna druháka? Měli by logicky hledat viníka ve vyšších ročnících,“ uvažovala Lenka rozumně. Žasl nad tím, jak moudrá občas Lenka dokázala být. Pamatoval si ji hlavně jako nejpodivnější bytost, jakou znal (a to pořád platilo), ale předpokládal, že když měl kouzelnický svět v podstatě hrůzu ze zdravého rozumu a Lenka se tolik lišila od běžné kouzelnické populace, bylo téměř nevyhnutelné, aby všechno vnímala silněji než oni.

„To je jednoduché,“ rozesmál se Harry. „Je to jediný Zmijozel, se kterým pravidelně přicházejí do styku a který je nemá rád. Teda, je celkem v pohodě s Nevillem, ale Neville je čistokrevný a tu Hermioninu a Ronovu teorii, že by byl Draco dědic, jim zrovna nebaští. A navíc se mu docela daří tahat je z bryndy. Ron si myslí, že všichni Zmijozelové jsou zplozenci ďábla, a Weasleyovi a Malfoyovi si zřejmě mezi sebou pěstují nějaký druh krevní msty nebo co. Hermiona je mudlorozená a Draco s nimi nemá zrovna moc zkušeností, takže z toho pochopitelně pramení třenice. A navíc nedokáže vystát nikoho, kdo je očividně chytřejší než on.“

„Chápu,“ řekla Lenka. „Ale stejně to pořád nedává smysl.“

„Mně to povídej, Lenko,“ vzdychl Harry, „mně to povídej…“


Kapitola 21.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/21/

Rating: 9+



Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Překlad: Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Poznámka: Páni, z celé kapitoly se stal jeden dlouhý rozhovor. Budiž. Hádám, že to se přihodí, když se někdo snaží vyprávět nějaký příběh a Harry je v místnosti, a snadno se rozptýlí. Možná by bylo rychlejší, kdyby Harry souhlasil, že půjde s nimi. Ale na to už je teď dost pozdě. Harry by stejně naprosto zničil jejich krytí, když by neodolal puzení chytračit nebo zmínit skandál, který zesnoval kolem Dracova zplození.

A ráda bych poděkovala všem komentujícím. Přes tisíc komentářů za dvacet kapitol. Jste skvělí.

 

Kapitola 21.

 

Té noci se Ron s Hermionou přihnali do společenské místnosti hodinu po večerce a oči jim jen jiskřily. Za nimi se přicoural rozpačitý Neville.

„Takže,“ začal nelíčeně zvědavý Harry. „Jak to šlo?“

„Skvěle!“ rozplýval se Ron. „Ten malý prevít se ke všemu přiznal!“

„Nejsem si jistý, jestli to bylo-“ začal Neville, ale Hermiona ho přerušila.

„Ale no tak, Neville. Vždyť jsi tam byl. Slyšel jsi ho. Jaký další důkaz potřebuješ?“ dorážela na něj Hermiona popuzeně. Zjevně o tom diskutovali celou cestu nazpět.

„No, já nevím… jakýkoliv důkaz?“ sarkasticky navrhl Neville. „Uznávám, že to, co jsme slyšeli, je přesvědčivé, a Malfoy by se klidně o něco takového pokusil. Ale i tak. Je mu dvanáct. Zrovna on mi nepřipadá jako zločinecký mozek.“

„Možná byste mohli začít od začátku,“ navrhl Harry. „A já to spravedlivě a nezaujatě posoudím.“

„Spravedlivě a nezaujatě?“ odfrkl si Ron. „Máš přece Malfoye rád, vzpomínáš si?“

„Vás mám raději,“ odsekl Harry a protočil očima. „I když Draco není tak náchylný k unáhleným závěrům.“

„Nikdo už nepoužívá výraz ‚unáhlené závěry’,” prohodila Parvati, která je míjela na cestě do dívčích ložnic.

„Jo, všichni říkají ‚bezhlavější než Skorobezhlavý Nick’,” dodala Levandule, která pospíchala za svou kamarádkou.

Jakmile odešly, Harry a jeho přátelé byli jediní, kdo zůstali ve společenské místnosti, a mohli pokračovat ve svém hovoru.

„Pustili jsme se do toho o něco později, protože Ron trval na tom, abych použila Pansyiny vlasy namísto Milicentiných, přestože Milicent tu zůstala na prázdniny. Na rozdíl od Pansy. Kdo v tom má asi prsty, co?“ zahájila Hermiona a hodila obviňujícím pohledem po Ronovi.

„Hej, nekoukej se tak na mě,“ pozvedl Ron ruce ve smířlivém gestu. „Byl to Harryho nápad! A když Harry tvrdil, že šlo o srst Milicentiny kočky, bylo lepší neriskovat. Ani Malfoy si nevšiml, že bys tam neměla být.“

„To je pravda…“ připustila Hermiona. „Mám dojem, že ji nemá moc rád.“

„A ty se jí divíš?“ rozesmál se Ron. „Malfoy je vůl.“

„Hm, řekla, že Draco nemá rád Pansy, ne naopak,“ neochotně ho opravil Harry v obavě, že přeruší jejich vyprávění, a to pak zabere celou noc.

„Fajn. Stejně je to vůl,“ dodal Ron. „On-“

„Bez ohledu na to, jestli Hermiona potřebovala nebo nepotřebovala Pansyiny vlasy, nebo co k sobě Malfoy a Pansy cítí,“ prohodil Neville kousavě, „jsme brzy přišli na to, že nemáme tucha, kde zmijozelská společenská místnost je.“

„Proč jste se mě nezeptali?“ nechápal Harry.

„Jak víš, kde je zmijozelská společenská místnost?“ zajímalo Hermionu.

„Protože Draco je můj kamarád?“ podotkl Harry.

„Harry, pamatuješ si ten pokec o šmírování, který jsi měl na konci minulého roku s Malfoyem?“ otázala se sladce.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ zalhal Harry. „Říkal jsi něco, Neville?“

„Jasně. Prostě nás nenapadlo zeptat se tě, i když jsem si uvědomil, že bys to asi věděl, protože jsi takovými věcmi doslova posedlý. A fakt jsme neměli dost času, abychom se vrátili, našli tě a pak vyslýchali Malfoye.“

„Vzhledem k tomu, že jsem nikam nešel a vy jste museli prohledávat celý pitomý hrad, tak mi to jako nejlepší řešení nepřijde,“ nesouhlasil Harry.

„A jak jsme měli vědět, že plánuješ zůstat ve Velké síni?“ zeptal se Ron řečnicky. „Viděli jsme, že si s tebou šla povídat Lenka. Klidně tě mohla přesvědčit, abyste šli navštívit ty neviditelné zombie koně, o kterých pořád mluví.“

„Říká se jim testrálové, Rone,“ podotkl Harry upjatě. „A všichni vědí, že nejlepší je chodit za nimi za úsvitu.“

„Na to jsem se vlastně chtěl zeptat, kámo,“ pokračoval Ron. „Teda, já vím, že oba říkáte, že je vidíte, ale ani jeden z vás to nemá v hlavě úplně v pořádku a nezdá se, že by je viděl někdo jiný. Jak si můžeme být jistí, že to nejsou jen vaše přeludy? Nebo že si to nevymýšlíte?“

Harry zaúpěl. „Skvělé. Jenom dva roky a už jsem za schizofrenního lháře. Je hezké vědět, že některé věci se nikdy nezmění…“

„Cože?“ zeptala se Hermiona, lehce znepokojená Harryho narážkou na to, že obvinění z psychických problémů mu není ničím novým.

„Ale nic.“ Harry se rozhodl, že pro jednou nebude zmiňovat svou psycho jizvu. „Samozřejmě, že Lenka a já nejsme jediní, kdo vidí testrály. Vím jistě, že Theodor Nott je taky vidí, stejně jako většina dospělých.“

„No, ale Nott je Zmijozel, ne?“ Ron pokrčil rameny. „Těm straší ve věži všem. A nemyslíš si, že by se někdo z dospělých zmínil, kdyby jim kočáry tahali neviditelní zombie koně?“

„Nemluvě o tom, proč by, pro všechno na světě, zde používali taková zosobnění zlého znamení, když mohou kočáry jednoduše očarovat, aby jely i bez koní,“ dodala Hermiona. „Navíc by to bylo levnější a bezúdržbové.“

„To zní jako docela rozumný přístup, že?“ souhlasil bujaře Harry. „To bude asi důvod, proč to tady nikoho nenapadlo. Nikdy.“

„Lenka a Harry nejsou jediní, kdo vidí testrály,“ ozval se tiše Neville.

„Myslíš tím, že ty je vidíš?“ zaujatě zkoumal Ron. Po Nevillově zdráhavém přikývnutí ho začal táhnout ke dveřím. „Raději bychom tě měli přivést k madame Pomfreyové. Nemůžu uvěřit, že jsem si nevšiml, že s tebou není něco v pořádku! Musíš si myslet, že jsem ten nejhorší kámoš. No, musíme doufat, že za to může stres-“

„Nemám halucinace, Rone,“ přerušil ho lehce pobaveně Neville.

„Ne, jen vidíš neviditelné zombie koně,“ opáčil Ron.

„Ty nevěříš na testrály, Rone? To je legrační, přísahala bych, že jsem zaslechla Harryho, jak říká, že se o nich píše v Jinotaji,“ podivila se Hermiona sarkasticky.

Harry si připadal poněkud přehlížený, proto otevřel ústa, aby namítl, že o testrálech nic takového neřekl, protože sice byli neviditelní, mrtvolní a koním podobní, ale jinak na nich nebylo pranic zajímavého. Obzvlášť když každý, kdo prošel přes N.K.Ú. z péče o kouzelné tvory, věděl, že jsou opravdoví.

Předtím, než se dostal ke slovu, ať už by na to šel od lesa nebo od vsi, pokračoval zase Ron. „Nevěřím všemu, co píšou v Jinotaji, Hermiono.“

„Nechce se mi tomu věřit. Nedokážu pochopit, jak by mohlo být obtížnější uvěřit v neviditelné zombie koně než například v Rotfangové spiknutí,“ odsekla Hermiona.

„Věděl jsem to!“ vyhrkl Harry. „Celou tu dobu, co jsi námi opovrhovala, že čteme Jinotaj, jsi ho četla taky! Mám důkaz!“

Ron, Hermiona a Neville na něj jen zírali.

„Ale sklapni.“

„Testrálové jsou opravdoví,“ využil Neville ticho, které nastalo po Harryho náhlém výbuchu. „Můžeš je spatřit, jen když jsi viděl někoho zemřít. Takže moc lidí našeho věku o nich neví. Troufám si hádat, že většina zaměstnanců je může vidět. Když vezmeme v úvahu válku…“

„Jak to, že je Harry vidí?“ zajímala se Hermiona. „Určitě by se nám zmínil, kdyby viděl někoho zemřít.“

Harry matně zauvažoval o důvodu, proč informace, že viděl někoho zemřít, Hermionu překvapila víc, než když totéž řekl Neville. Když vezme v úvahu všechno to kolem, měla si myslet přesný opak. „Ehm, Hermiono? Říkal jsem ti to. Quirell, pamatuješ? Já s Nevillem jsme to viděli. Oba. Ale já je mohl vidět už předtím. Viděl jsem zemřít svoje rodiče.“

Zavládlo ticho. A pak Ron s ohleduplností slepého trolla poznamenal: „Když jsi měl rok, kámo.“

Harry protočil očima. „No a? I tak jsem to viděl.“

„Ale v jednom roce jsi prostě nemohl přijmout jejich smrt a její důsledky. Takže není možné, abys viděl testrály,“ nesouhlasil Ron.

„Myslela jsem, že v testrály nevěříš,“ poznamenala Hermiona kapku nakrknutě.

„Nevěřím. Vyrůstal jsem v kouzelnickém domově, takže jsem o nich něco slyšel. Charlie miluje podobné exotické potvory,“ vysvětloval Ron.

„Jestli ti o nich brácha řekl, proč na ně nevěříš?“ chtěl vědět Neville.

„Protože to zní jako něco z těch přiblblých mudlovských hororů, které táta občas sleduje,“ připustil Ron. „On belku prostě žere.“

„Telku, Rone,“ opravil ho Harry automaticky. Hm, to bylo zajímavé. Jestli primárním zdrojem informací o mudlech byla pro Ronova otce kabelová televize, mnohé to vysvětlovalo.

„Každopádně jsme se zase příšerně odklonili od tématu, takže ještě jednou – hledali jsme zmijozelskou společenskou místnost,“ přerušil je Neville jízlivě. „Narazili jsme na jednu dívku a já se jí chtěl zeptat, kde je -“

„Ale já ho zastavila,“ doplnila Hermiona. „Protože šlo o havraspárskou prefektku Penelopu Clearwaterovou, a i když lidé mohli uvěřit, že Crabbe a Goyle jsou dost hloupí, aby zapomněli, kde mají společenskou místnost, Penelopa by nám nepomohla.“

„Víte, jeden by řekl, že prefekti budou vědět, kde jsou ostatní společenské místnosti pro případ nouze,“ rozjímal Harry. „Zamysleli jste se nad tím, proč jsou společenské místnosti ukryté a chráněné hesly? Nestačilo by, kdyby portréty prostě každého pohledem identifikovaly a hesla byla jen na ložnicích? Teda pokud nemají pocit, že by hrozbou mohl být mnoholičný lektvar nebo metamorfomágové, takže by byly potřeba nějaké extra ochrany. A vůbec, copak je spravedlivé, že jen kvůli tomu, že jsou Havraspáři oddaní studiu, mají odpovídat na nějaké bizarní a abstraktní hádanky pokaždé, když chtějí vstoupit do společenské místnosti? Jako vážně, jedna špatná odpověď a vy uvíznete venku? Je docela div, že se vůbec někdo chce stát Havraspárem…“

„Jo, to je vážně ohromné, Harry,“ řekl mu Neville. „Nejsem si jistý, jestli chci vědět, odkud všechny ty informace máš, ale zkus se soustředit.“

„Tak od vás to docela sedí. Vy jste se ani nedostali do zmijozelské společenské místnosti a už o tom tlacháte půl hodiny,“ odsekl Harry.

„Já se tématu držím,“ bránil se Neville. „To Ron s Hermionou nedokážou přestat s hašteřením.“ Rychlý pohled na dvě rozhořčené tváře dotyčného páru a Neville se překotně pustil do dalšího vyprávění. „Po odchodu Penelopy jsme narazili na Percyho a Ron se asi snažil, nebo taky možná ne, vyvolat krevní mstu mezi rodem Crabbeů a rodem Weasleyů.“

„To ale nebyla moje vina!“ protestoval Ron.

Harry po něm střelil pohledem. Netušil, co se stalo, ale bylo celkem jisté, že cokoliv Ron řekl, rozhodně to byla jeho vina, protože přesně tak to u něj fungovalo. Skoro si začínal přát, aby s nimi nakonec šel, už jen proto, že by si ušetřil tyhle průtahy a věděl by, co se stalo. Skoro, ale ne úplně. Koneckonců, s Lenkou si to užili. Jenže tohle zabralo už spoustu času. Možná by se na to měl mrknout v myslánce.

„Fajn, tak to mohla být tak trochu moje chyba,“ ustoupil zrudlý Ron. „Ale jak jsem mohl tušit, že bude brát škádlení o Penelopě jako smrtelnou urážku?“

„No já nevím,“ nadechla se Hermiona k sarkastické odpovědi. „Protože jsi nebyl jeho bratr, ale nějaký náhodný trollu podobný druhák, a zjevně jsi nerespektoval jeho autoritu?“

„Ale já ne-“ začal Ron.

„Od svého bráchy by to vzal v pohodě,“ přidal se Neville. „Ale od Crabbeho… Víš přece, jak vážně Percy bere svoje postavení prefekta.“

„No jo…“ zabručel Ron.

„Přinejmenším to vypadá, že si krevní msty docela užíváš,“ pokusil se ho utěšit Harry.

Ron zmateně vytřeštil oči jak hipogryf na nová vrata.

„Ale no tak. Viděl jsem, jak moc tě baví kočkovat se s Dracem. Vlastně mám dojem, že vás budu muset bedlivě sledovat, až na vás přijde puberta. Jen pro jistotu, kdybyste náhodou zjistili, že jste přihřátí jak pivo v páté cenové.“

Hermiona, která zjevně jako jediná slangu porozuměla, se rozchechtala. Ron rozzlobeně otevřel pusu, aby se dožadoval vysvětlení, ale Neville zavrtěl hlavou a rukou mu ústa zakryl.

„Nejspíš je lepší, že to nevíme,“ vysvětlil vážně.

Zdálo se, že Ron souhlasí. „Jakmile Percy odfuněl, objevil se Malfoy. Vzal nás do sklepení, kde se překvapivě zmijozelská společenská místnost nachází, a musím říct, že nestojí ani za zlámaný svrček, zvlášť v tomhle ročním období. Malfoy se nám posmíval, že jsme zapomněli, kudy se tam jde, a hned pokračoval tím, že si nepamatujeme heslo. Hermiona mu je řekla a-“

„Tak moment. Moment, moment, momentíček,“ přerušil ho Harry vyjeveně. „Hermiona Grangerová, nebelvírské zlaté děvče, řekla Dracu Malfoyovi, zmijozelskému zlobivému chlapci, heslo k jeho společenské místnosti? Co jsme si říkali o špehování?“

„Takže teď si na to vzpomínáš,“ Hermiona protočila očima. „Typické. Prostě jsem jen navrhla ‚čistá krev’, protože jde o Zmijozel a to byla první věc, která mi přišla na mysl.“ Odmlčela se. „Tedy, první mě napadl ‚bazilišek’, ale za daných okolností pochybuji, že by jim u profesora Brumbála taková netaktnost prošla.“

„Jakmile jsme byli ve společenské místnosti, Malfoy, který si užívá krevní mstu s Weasleyovými skoro stejně tolik jako Ron, začal mluvit o tom, že jsou hanbou kouzelnického světa a pan Weasley by měl odejít a stát se mudlou. Pak se zmínil, že je naštvaný, protože pan Weasley vedl před nedávnem razii na jeho dům, a i když nic nenašli, v přijímacím pokoji zřejmě byly ukryté nějaké temné artefakty.“

„Ne na dlouho. Poslal jsem tátovi dopis,“ ozval se samolibě Ron.

„Takže?“ zeptal se Harry. „I když ví, kde to Malfoyovi skrývají, nemůže na to dost dobře zareagovat!“

„Proč ne?“ nechápal Ron. „Může se prostě vrátit a znovu na Malfoy Manor udělat šťáru.“

„Ne, nemůže, Rone,“ zavrtěl Harry hlavou. „Udělat zátah napoprvé, když prohledávají všechny domy, je v pohodě. Ale aby se mohl vrátit, na to potřebuje důkaz.“

„Ale já mám důkaz. Slyšel jsem-“

„To je všechno moc pěkné, Rone,“ pokračoval Harry trpělivě. „I kdybys totálně ignoroval, že to všechno víš z doslechu, jak bys vysvětlil, odkud tu informaci máš? Chystáš se zmínit o tom, že jsi s Nevillem a Hermionou omámil dva studenty a vydával se za ně? Nebo řekneš, že jsi mu dal veritasérum? Merlin ví, že nikdo neuvěří, že ti to Draco sdělil dobrovolně, ani že by byl tak neopatrný a mluvil o tom mimo zdi své společenské místnosti. Pan Malfoy by mohl dostat pokutu, přijít o trochu bohatství, ale vy tři byste mohli být podmínečně vyloučeni, ne-li zcela vyhozeni.“

Ron zbledl. „To mě nenapadlo.“

Hermiona byla tou možností tak pobouřená, že jen probodávala Rona pohledem.

„Je dost nepravděpodobné, že by to Malfoyova otce napadlo,“ řekl nakonec Neville. „Chci říct, čistokrevní jako on spíš rozdají pár úplatků, aby se zbavili problémů, než by využili právo.“

„Stejně,“ pronesl Harry zamyšleně. „Bylo by pěkné vědět, že jste měli pro jednou pravdu. Zmíním se o tom ráno Dracovi.“

„Ale HARRY!“ začal trucovat Ron.

„Slova ‚omámit někoho a vydávat se za něj’ pro tebe nic neznamenají?“ Harry zavrtěl hlavou. „Mám pocit, že technicky jsem vaším komplicem, ale stačí mi rozdat pár úplatků a dostanu se z jakéhokoliv problému.“

„To bys neudělal,“ oponovala mu Hermiona přísně.

„Ne,“ souhlasil Harry, „Ale mohl bych.“

„Na tom stejně nezáleží,“ ozval se Neville. „Protože než jsme odešli, tak se Draco přiznal k tomu, že je Zmijozelův dědic.“

„…Ale není,“ protestoval Harry.

Hermiona neochotně vzdychla. „Podívej, Harry, vím, že je to tvůj kamarád, ale taky je to-“

„Chladnokrevný malý sociopat?“ navrhl Ron.

„Někdo, kdo si vážně kompenzuje nějaký mindrák?“ zkusil Neville.

„Oběť závažného otcovského komplexu způsobeného fámami ohledně jeho možných rodičů, které tu kolují poslední rok a půl?“ nabídl Harry.

„NE!“ zazírala na ně Hermiona. „Co jsem chtěla říct, bylo, že-“

„Opravdu nezáleží na tom, co jsi chtěla říct,“ přerušil ji Harry, rozhodnutý nezatěžovat se tím. „Už jsme o tom mluvili. Draco ani není hadí jazyk. Nemůže být Zmijozelův dědic.“

„Ale on se přiznal!“ kňučel Ron. Vypadal jako někdo, komu řekli, že se ruší Vánoce. A snídaně.

„Je mu teprve dvanáct a je to idiot,“ mrzutě vysvětloval Harry.

„Fajn, o tomhle není sporu…“ přemítal Ron. „Může skutečnost, že je idiot, být důvodem pro otevření Komnaty?“

„Ne, nemůže. Už jsem vám řekl, že to Voldemort otevřel Komnatu. A použil k tomu domněle mrtvého -“

„A o tomhle už jsme předtím taky mluvili,“ zarazila ho Hermiona. „Nikdo tomu ve skutečnosti nevěří, víš?“

„Lenka jo,“ bránil se Harry, absolutně nerozhozen tím, že byl přerušen.

„No. Lenka je…“ Hermiona se odmlčela, aby našla ta vhodná slova. „Lenka.“

„No ne? Opravdu, Hermiono?“ Harry protočil očima. „A není žádný důvod o tom diskutovat. Draco je příliš dětinský na to, aby si uvědomil, že by neměl šířit žvásty a přivlastňovat si zásluhy za něco takového. Dokonce, i kdyby za to zodpovědný byl. Což není, jen tak mimochodem. A vy jste příliš dětinští, abyste si uvědomili, co on dělá a proč. A já vám to nedokážu vtlouct do hlavy.“

Hermiona se naježila, protože ji nazval dítětem, a otevřela ústa, aby mu oplatila stejnou mincí.

Harry jí nedal příležitost. „A jak už jsem dříve zmínil, Dracovo přiznání spadá do kategorie ‚pavlačových klepů’. Rozhodně všechno popře, když se ho na to Brumbál zeptá. V podstatě jediné, co můžete dělat, je sledovat ho, dokud se nepřesvědčíte, že je nevinný. A jak už všichni dobře víme, útok může být nařízený předem, takže alibi nic neznamená. Z toho plyne, že s tím nepřestanete, dokud viníka nechytím.“

„Počkej… ty?“ nechápal Neville.

„No ovšem,“ zubil se spokojeně Harry. „Bylo mi řečeno, že mám zachráncovský komplex. A profesor Lockhart mě ujistil, že dramatické zabití baziliška bude strhující bestseller.“


Kapitola 22.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/22/

Rating: 9+



Překlad: Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

Kapitola 22.

Poté co se Ron, Hermiona a Neville odebrali do postele, Harry zůstal ve společenské místnosti a čekal, až se mu ozve Sirius. Po dvaceti minutách se začalo jeho zrcátko blýskat na znamení, že se s ním Sirius snaží spojit. Odstranil ze zrcátka tišící kouzlo a čekal, co mu jeho kmotr sdělí.

„Poslal jsi mi zatracené zrcadlo?“ bylo první, co od Siriuse uslyšel.

„Taky tě zdravím, Siriusi. Neviděl jsem tě od Halloweenu. Mám se dobře, díky za optání. Co ty?“ zeptal se zdvořile Harry.

„Nehraj si přede mnou na naivku, Harry,“ zavrčel Sirius. „Poslal jsi mi k Vánocům zrcadlo!“

„Nehraj si na uraženého,“ napodobil Harry jeho rozhořčený tón. „Vážně jsi ho potřeboval. Kdy ses naposledy holil?“

„Byl jsem na útěku!“

„Sehnal jsem ti hůlku,“ upozornil ho Harry.

„Jo, ale nejdřív jsi ze mě udělal jedenáctiletou prvačku,“ vrátil mu Sirius.

Harry se otřásl ve statečné snaze potlačit úsměv nad tou velmi zajímavou vzpomínkou. „Co můžu říct, Siriusi? Všichni musíme přinášet oběti.“

„Nevšiml jsem si, že bys ty něco obětoval…“ řekl nevrle Sirius.

„Právě naopak, jizvy si ponesu do konce života,“ trval na svém Harry.

Nevypadáš tak,“ oponoval mu Sirius, zatímco Harry prohrál svůj boj o udržení kamenné tváře.

„Abych nezapomněl…“ Harry se odmlčel. „Asi jsem tě měl varovat předtím, než jsem to udělal, ale paní Figgová mi poslala jedno ze svých maguářích koťat a jedna ze školních sov ho doručí zítra u snídaně Filchovi.“

Sirius strnul, ústa zděšeně dokořán. „Harry… Ty…“ neschopen dalších slov zavrtěl hlavou.

Harry obrátil oči v sloup. „Ušetři mě, prosím, toho výlevu.“

„Jakého výlevu? Jsem upřímně šokovaný a pobouřený,“ zabručel Sirius. „Na co ti mudlové mysleli, když tě vychovávali?“

„Něco ve stylu ‚kéž bychom měli méně aktivní sociálku, abychom mohli z toho našeho bláznivého synovce tu magii vymlátit‘?“ navrhl rozverně Harry.

„Víš, co jsem měl na mysli,“ odfrkl Sirius netrpělivě.

Harry přikývl. „Vím. Proto jsem ti odpověděl, jak jen nejlépe svedu.“

„Nehraj si na tupého trolla, Harry, nesluší ti to,“ vyštěkl Sirius.

„Hej, jestli se chceš chovat takhle, fajn. Kde je můj vánoční dárek?“ začal se dožadovat Harry a překřížil ruce. „Nemůžeš si stěžovat na to, co jsem ti dal já, a přitom mi nic nedat.“

„Jsem psanec! Nemám zrovna zdroje na to, abych ti něco sehnal,“ bránil se Sirius.

„Blbost,“ odmítl to Harry. „Máš hůlku, ne?“

„Cokoliv, co můžu vyrobit hůlkou, zvládneš taky,“ poukázal Sirius. „Technicky vzato, vzhledem k mojí malé vězeňské epizodě používáš magii víc let než já.“

„Detaily, detaily,“ odmávl to Harry netrpělivě rukou. „A měl jsem na mysli, že sis mohl změnit vzhled. A ani mi nezkoušej tvrdit, že skřetům záleží na tom, jestli jsi na útěku před zákonem. Snadno jsi mi mohl něco sehnat.“

„No, možná bych byl trochu víc vnímavý, kdybys souhlasil se setkáním. Koneckonců, neviděl jsem tě měsíce,“ napučel se Sirius.

„Protože nehledě na to, jestli jsi zrovna na útěku nebo ne, já jsem na internátní škole. Tak to funguje. Prostě si na to musíš zvyknout.“

„Jsem na to zvyklý,“ zamumlal Sirius. „Ale jsi jediný, kdo rozumí té věci s budoucností a viteály a kdo ví, že jsem nevinný. Zatraceně, musím si měnit vzhled, kdykoliv chci někam jít.“

„Aha, takže to můžeš dělat, když někam jdeš, ale ne abys mi koupil dárek? Typické. Beze všech pochybností jsi ten nejhorší kmotr na světě,“ prohlásil Harry teatrálně.

„Hej, jedl jsem kvůli tobě krysy,“ oponoval Sirius.

Harry se zašklebil. „Na mou duši, na psí uši, teď jsi mě dostal, Siriusi – a neopovažuj se udělat další pitomý vtípek, řekl jsem to úplně neúmyslně – chtěl jsem se sejít, ale nešlo to dost dobře zařídit. Nechceme riskovat, že tě někdo uvidí. Nemůžeme se potkat ani v Chroptící chýši, vzhledem k tomu, že jsi ji zničil.“

„To byla nehoda!“ protestoval Sirius.

„Ale i tak je fuč. Což je dost symbolické, když se nad tím zamyslíš. Ale stejně, ani bys nemusel být na útěku, kdybys jenom souhlasil s -“

„O tom už jsme se bavili, Harry,“ přerušil ho Sirius. „To se nestane. Do toho Merlinem zapomenutého domu vkročím, jen když tam dotáhneš moji vychladlou mrtvolu.“

„Není trochu nadbytečné říkat ‚vychladlá mrtvola‘?“ zeptal se Harry. „Vzhledem k tomu, že mrtvola je vždycky studená?“

„Vím, jen jsem to pojal důkladně,“ ujistil ho Sirius. „A krom toho, cokoliv, co bych ti mohl koupit -“

„Já vím, já vím,“ řekl unaveně Harry, „bych si mohl koupit sám. Vůbec nechápeš tuhle vánoční náladu, viď?“

„Uvidíme, kolik vánoční nálady v tobě zůstane, až strávíš dvanáct let v prokletém Azkabanu,“ kontroval Sirius.

„Měl jsi hromady vánoční nálady, než ses propadl Závojem,“ upozornil ho Harry.

„Propadl jsi Závojem a -“ Sirius se odmlčel. „Och. Možná jsem prostě jenom v depresi, protože si Remus pořád myslí, že jsem zlý.“

„Máš mě,“ řekl mu Harry.

Ze Siriusovy strany se nic neozvalo.

„Siriusi!“

„Co?“ zeptal se nevinně Sirius. „Samozřejmě, že mám tebe. Hm… co takhle, abych ti to vynahradil? Naučím tě, jak se stát zvěromágem. Jako jediné dítě Pobertů-“

„No, Remus má taky syna,“ prohodil Harry. „Jmenuje se Teddy.“

Siriuse to trochu vykolejilo, ale sebral se. „Fajn, tak jako první dítě Pobertů. Je vskutku žalostné, že jsi vydržel tak dlouho, aniž by ses jím stal.“

„Jímá tě nostalgie, co?“ prohodil Harry mile. „Ale naučil jsem se to, když mi bylo jednadvacet.“

„Vážně?“ Sirius vypadal extrémně nadšeně. „Na co se přeměňuješ?“

Harry se ušklíbl. „Jo jo, Siriusi, to by bylo na dlouhé povídání.“

ooOOoo

„Ahoj Draco, konečně jsem tě odchytil,“ pozdravil Harry a plácl dotyčného Zmijozela do zad.

Draco si ho podezřívavě prohlédl. „Znamená to, že se mnou zase mluvíš?“

„Zase? Nikdy jsem s tebou mluvit nepřestal,“ ujistil ho Harry.

„Určitě? Protože si vzpomínám na to, jak ses někdy v listopadu přiznal, že se mi vyhýbáš,“ nadhodil nenuceně Draco.

„Vážně, Draco, říkáš ty nejpodivnější věci,“ zavrtěl Harry hlavou. „Proč bych dělal takovou hloupost?“

„Vyhýbal se mi?“ zeptal se Draco.

„No, myslel jsem spíš ‚přiznával se k tomu, že se ti vyhýbám‘, ale zůstaňme u toho. Proč bych se ti vyhýbal, Draco?“ zeptal se Harry jako ztělesnění nevinnosti.

„Protože jsi šířil pomluvy o mých rodičích?“ nadhodil Draco.

„Ony se šíří nějaké pomluvy o tvých rodičích?“ zeptal se Harry a tvářil se náležitě šokovaně.

„Nech toho,“ zabručel podrážděně Draco. „Vím, že o nich víš. Vím, že jsi s nimi začal ty.“

„Když to říkáš,“ snažil se působit pochybovačně Harry.

„Co chceš?“ zeptal se Draco napjatě.

„Chtěl jsem ti připomenout, abys upozornil svého otce, že poté, co vám někdo prohledá majetek, to nemůže udělat znovu, aniž by k tomu měl povolení, a to nemůže dostat bez toho, co bych nazval oprávněným podezřením. Rád bych ti taky připomněl, že se mezi to nepočítají žádné zvěsti, stejně jako zdrogování několika studentů, jejich zosobnění a následné zaslechnutí čehokoliv, co bys mohl říkat o vašem salonu.“

Draco na něj jen zíral. „Cože?“

„Přeju ti hezký den,“ zašvitořil Harry vesele a odběhl. Zanechal za sebou Draca, který vrtěl zmateně hlavou a připadal si čím dál tím víc paranoidní.

ooOOoo

Následující měsíc a půl proběhl vcelku poklidně. Pouze tři lidé byli přeměnění v kámen (znovu Zachariáš Smith, Randolph Burrow z Havraspáru a Cormac McLaggen, u kterého byl Harry ještě ve větším pokušení nechat ho tak, než byl u Zachariáše) a všichni se rychle zotavili.

Navzdory tomu, že mu Sirius volal zrcátkem minimálně dvakrát týdně, Harry stále odmítal prozradit, na jaké zvíře se mění. Neměl pro to žádný zvláštní důvod, ale bylo zábavné pozorovat Siriuse, jak se chytá náznaků a snaží se ho analyzovat a odhalit tu záhadu, i když Harrymu odpověď přišla naprosto zřejmá. Ale je pravda, že po jeho první přeměně nad tím Hermiona uvažovala jen pár dní, takže možná proto se mu to zdálo tak jasné.

Valentýn byl beze vší pochybnosti jeden z nejhorších dnů jeho života. Lockhartova sólo akce a pohledy některých stěží dospělých holek mu daly zabrat. A taky se cítil tak nějak zvrhle, protože byl o tolik starší než ony, i když na to nevypadal a nijak je v jejich pubertálních citech nepodporoval. Naopak. Snažil se je odmítat, ale ony si to zcela chybně vyložily tak, že se dělá ‚nedostupným‘. Netřeba říkat, že ve dnech, které předcházely čtrnáctému únoru, se dobře cítil jen ve společnosti Lenky a Hermiony.

V onen den si Harry uvědomil, že se propracoval k takové panice, že by mu mohly rupnout nervy a nejspíš by proklel každého, kdo by se k němu přiblížil na dva metry. Pro dobro všech se tedy rozhodl zůstat v posteli. Se všemi těmi zlatokřídlými trpaslíky a rozbouřenými hormony rozhodně nehrozilo, že by o něco přišel.

K tomuto rozhodnutí si obzvlášť gratuloval, když trpaslíci v devět ráno zahájili patnáctihodinové obléhání jeho, naštěstí opevněných, dveří do ložnice. Když navíc přidal několik tišících kouzel a zesílil opevnění, měl po zbytek dne klid, až na poněkud rozrušené spolubydlící, kteří se vrátili večer. Zřejmě bylo podivné, že existovala celá armáda pevně odhodlaných doručovatelů. Ale i to odhodlání jim vydrželo jen v rámci rozumných mezí, protože se na to s úderem půlnoci vybodli. Trpaslíci očividně nedělají přesčas.

V březnu se Harry a Lenka zúčastnili halasné a bujaré párty, kterou rozpoutaly mandragory ve skleníku číslo tři. Upřímně, pro Harryho to byla snad nejbizarnější situace vůbec. Jednak kvůli tomu, že díky kouzlu, které na sebe s Lenkou seslali, neslyšeli prakticky nic, a tudíž je jejich hostitelé nemohli omráčit a, případně nebo, zabít. Získali tak materiál na zajímavý redakční článek doplněný podivnými fotkami. Harryho ohromilo, že mandragory téměř dospěly, ale nikoho to nezajímalo, jelikož Harry měl zásobu mandragořího lektvaru po ruce, kdykoliv jej bylo zapotřebí.

Než se Harry nadál, nastal čas vybrat si předměty pro třetí ročník. A navzdory tomu, co si Hermiona nejspíš myslela, Harry nad tím dlouze a důkladně přemýšlel.

„Chceš si zapsat studia mudlů, péči o kouzelné tvory a jasnovidectví?“ zírala Hermiona nevěřícně do jeho seznamu.

„Jo,“ přikývl Harry.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ kroutila Hermiona pochybovačně hlavou.

„Proč ne?“ ptal se Harry. „Ty si je bereš taky.“ Odmlčel se. „Kromě jiných předmětů.“

Hermiona vypadala polekaně. „Jak víš o-“

„O tom, že plánuješ používat obraceč času, co jsem ti dal, aby sis mohla zapsat nejen ty tři předměty, ale i věštění z čísel a starodávné runy?“ tvářil se Harry nevinně.

Najednou Hermiona vypadala pobouřeně. „HARRY! Mělo to být tajemství! A jak o tom vůbec víš?“

Harry si založil ruce a dosti samolibě prohlásil: „To máš za to, že pochybuješ o mé jizvě.“

Hermiona byla zmatená. „Snažíš se mi naznačit, že tvoje jizva požaduje omluvu nebo tak něco?“

Harry naklonil hlavu ke straně a předstíral, že se radí se svým znetvořeným obličejem. „Moje jizva by to považovala za pěkné gesto.“

Hermiona obrátila oči v sloup a zvedla ruce v jednoznačném gestu proč já. „Když to udělám, neřekneš to nikomu dalšímu?“

„Hele, vy dva, klidně se můžete přestat chovat, jako bychom tady teď nebyli,“ ozval se Neville.

„Jo, my jsme dokonale schopní zachovat tajemství,“ dodal Ron.

Harry je ignoroval. „Slibuji.“ Další odmlka. „I moje jizva.“

„I kdybych věřila, že tvoje jizva dokáže hovořit, jsi jediný, kdo jí rozumí!“ vybuchla Hermiona.

„To nevíš,“ odporoval jí Harry podrážděně.

„Pořád jsme tady…“ vmísil se Neville.

„Kdo další ještě umí komunikovat s tvojí jizvou a proč už to dávno neřekl?“ vyzvala ho Hermiona.

„No, jistý si nejsem ani jednou odpovědí – koneckonců, nemůžu hovořit za svou jizvu,“ Harry šlehl pohledem po Hermioně, která si nad tím odfrkla. „Ale možná je to proto, že nechce, aby si někdo myslel, že se zbláznil.“

„Proč by si někdo myslel, že slyšet tvoji jizvu je znak šílenství?“ zeptala se Hermiona sarkasticky.

„Hele, nechceš se na ně vykašlat a zahrát si šachy, vzhledem k tomu, že nás vůbec neberou na vědomí?“ zeptal se Ron.

„Proč ne,“ pokrčil Neville rameny, „uvidíme, jak se jim to bude líbit.“

„Moje jizva pořád čeká na tu omluvu,“ připomněl jí Harry.

„Fajn!“ rozhodila Hermiona rukama. „Omlouvám se, jestli jsem urazila tvou jizvu, když jsem naznačila, že není schopná vnímat a jako taková nedokáže s nikým hovořit. A za to, že si myslím, že nemůže být jasnovidná, protože to překračuje hranice, kterým jsem ochotna věřit, i když jde o kouzelnickou školu.“

„Moje jizva ti děkuje, ba co víc, já ti děkuju,“ pronesl Harry vážně. „Moje jizva by nepřestala mlít o tom, jak se cítí raněná a naštvaná, kdykoliv byste byly v jedné místnosti. Ale mám na tebe jednu otázku. Když nevěříš, že by někdo mohl mít jasnovidecké schopnosti, jaký má smysl zapisovat si jasnovidectví?“

„Možná tomu nevěřím, ale nemám jistotu, že to nemůže být skutečné. A jsem příliš analytická, abych dokázala vystát skutečnost, že promeškám něco, co by se mohlo ukázat jako zcela legitimní studijní zkušenost,“ odpověděla Hermiona pohotově.

Harry se tomu zasmál. „Hermiono, bez ohledu na tvoje názory ohledně platnosti umění jasnovideckého jako celku, dokonce i ti největší podvodníci ti řeknou, že jasnovidectví se nemůžeš naučit. Buď ‚vnitřní oko‘ máš nebo nemáš.“

„Tvrdíš, že nemám tohle ‚vnitřní oko‘?“ zeptala se Hermiona výhružně. Zjevně neocenila sdělení, že není dost dobrá, aby si zapsala nějaký předmět, i když o něj nijak zvlášť nestála. Už ze zásady si toho musela zapsat co nejvíc.

„Jen říkám, že kdybys ho měla, už bys nejspíš zpozorovala nějaké náznaky,“ vysvětloval Harry diplomaticky.

„Jako u tebe a tvé jizvy?“ odfrkla si Hermiona.

„Máš na mysli, jestli očekávám, že budu v tomto předmětu dobrý?“ tázal se Harry. „Myslím, že budu fenomenální.“ Zčásti díky jeho prášilovským dovednostem. „Ale měla bys vědět, že běžnou vlastností jasnovidců je, že čím silnější vnitřní oko máš, tím podivnější se můžeš zdát.“

„Takže ty bys měl být expertem,“ nevinně zapředla Hermiona. „A Lenka nejspíš také. Ale to znamená, že i náš profesor by mohl být také trochu… odlišný?“

„Profesorka Trelawneyová má velmi silné vnitřní oko, ale někdy se je pokouší… postrčit, vynutit si budoucí poznání, které by měla nechat přijít přirozeně. Nepochybuju, že by měla mnohem více vizí, kdyby nechala věcem volný průběh,“ svěřil se Harry.

„Jak jsi došel k takovému názoru, když ji to nikdy nenapadlo?“

„Protože skuteční jasnovidci si svoje věštby nepamatují,“ vysvětlil Harry. „Nějaká ‚vyšší síla‘ nebo tak něco hovoří skrze ně.“

„A jak teda vysvětlíš, že si pamatuješ všechno, co vidíš?“ dožadovala se Hermiona.

„Jednoduše. Já nemám nadpřirozené schopnosti. To moje jizva,“ odpověděl Harry prostě.

„Tak jak můžeš ty být dobrý v jasnovidectví?“ chtěla vědět Hermiona.

„Zaprvé, mám nepřetržitý přístup ke své jizvě. Zadruhé, když jde o hodiny jasnovidectví, spoustu času si musíš vymýšlet, nehledě na to, jak dobrá jsi.“

„Tak proč bys na ten předmět chodil, když jsi přesvědčený, že je k ničemu?“ zeptala se zmateně Hermiona.

„Protože je to snadné V, ne?“ vzhlédl Ron od šachovnice.

„Protože chci využít příležitosti vybrousit si své prášilovské schopnosti a protože ten předmět není těžký,“ doplnil Harry. „Mám pravdu, Rone?“

Ron, který sotva před deseti vteřinami řekl v podstatě to samé, na něj zůstal zděšeně civět.

Neville ho s pochopením poplácal po rameni.

„Fajn, tak mi neodpovídej,“ řekl otráveně Harry. „Je mi to fuk.“

„Proč bys něco takového dělal, když si můžeš vzít nějaký užitečný předmět jako věštění z čísel nebo starodávné runy?“ vyzvídala Hermiona.

„Protože o ničem z toho nic nevím a musel bych tam doopravdy pracovat, a upřímně, na to se necítím,“ odpověděl Harry.

„Chápu, proč sis vybral péči o kouzelné tvory. Nebude to mít nic společného s čímkoliv, co bys chtěl po absolvování dělat, ale zcela jistě se někdy setkáš s kouzelnými tvory a mohlo by se ti hodit, když budeš vědět co s nimi. Na druhou stranu studia mudlů?“ nechtěla věřit Hermiona.

„Proč ne?“ zopakoval Harry. „Taky si je zapisuješ.“

„Ale já si je zapisuju proto, že mi přijde fascinující studovat mudly z kouzelnického úhlu pohledu,“ vysvětlila Hermiona. „A vzhledem k tomu, že ty se ani nehodláš pokusit o cokoliv nového, mohu s klidným srdcem říct, že tvá motivace bude zcela odlišná. Takže proč si je skutečně zapisuješ?“

„Ještě snadnější V,“ nadhodil Harry a Hermiona po něm mrskla knihu. Ohradil se: „Co?“

„Jsi vážně nemožný, víš to?“ remcala Hermiona.

„Ale stejně mě miluješ,“ zakřenil se Harry.

„Jen proto, že jsi mě podloudně vlákal do přátelství!“ trvala si Hermiona na svém.

Harry se zmateně zamračil. Od jeho návratu do minulosti se příliš často zmateně necítil a ten pocit se mu vůbec nezamlouval. „Podloudně?“

„Neřekl jsi mi, že jsi cvok!“

„Protože nejsem!“ protestoval Harry.

„Tvá jizva tvrdí opak,“ odpověděla Hermiona.

„Aha, takže ty najednou moji jizvu slyšíš. Podle tvé vlastní logiky to dělá cvoka z tebe,“ odsekl Harry.

„Myslím, že jste cvoci oba,“ ozval se Ron.

„Pro jednou souhlasím,“ dodal Neville.

„Proč nás zase ignorují?“ ptal se Ron trošku uraženě.

„Nemyslím, že to dělají naschvál. Oba patří mezi ten typ lidí, kteří jsou tak zaujatí diskuzí, že nevnímají nic kolem sebe kromě vlastních slov,“ uvažoval Neville.

„Fakt? To je tak divné…“

Neville pokrčil rameny. „Víš, ty a Hermiona jste stejní.“

Ron vykulil oči. „Vážně?“

Neville přikývl a zavzpomínal na všechny ty chvíle, kdy byl Harry pryč a dělal Merlin ví co, a on zůstal sám s hašteřícím se Ronem a Hermionou, kteří ho absolutně ignorovali. Dalo se divit tomu, že oslovil Ginny? Dokonale mu rozuměla. Vždyť vyrůstala s šesti staršími bratry.


Kapitola 23.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/23/

Rating: 9+



Překlad: Ani, Iveta, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

 

Kapitola 23.

Harry, Ron, Neville a Hermiona sešli dolů k Hagridovi poté, co Harry (a zbytek týmu, ale hlavně Harry) převálcoval Mrzimor 400 ku 230. Byla to dlouhá hra, což způsobil fakt, že Harry měl to nejhorší koště na hřišti, zatímco všichni ostatní měli stejný, kvalitní model. Cedrikův výraz stál za to, když k němu Harry slétl a popadl zlatonku přímo za jeho uchem – kde prodlévala minimálně posledních pět minut, aspoň co Harry věděl. Vypadalo to, jako by staršího z chlapců pronásledovala nebo tak něco.

„Ahoj, Hagride,“ pozdravil Harry. „Viděl jsi zápas? Nebo spíš viděl jsi, jak jsem to totálně nandal Cedrikovi, i když moje koště si proti tomu jeho ani neškrtne?“

„Jasňačka,“ ujistil ho Hagrid. „Nenechal bysem se vo to připravit ani za nic.“

„Ale prosím tě,“ ozvala se Hermiona otráveně. „On má Nimbus 2001, ty máš Nimbus 2000. Ta košťata vyšla rok po sobě. Jak moc se můžou lišit?“

Ostatní to neuznali za hodno odpovědi.

„Chlapi,“ zabručela Hermiona.

„Správně, protože to vůbec není sexistické, Hermiono,“ protočil Neville oči.

„Proč sis nepořídil Nimbus 2001, Harry?“ využil Ron příležitosti.

„Vyčkávám, až mi můj kmotr koupí příští rok Kulový blesk,“ svěřil se Harry.

Ron zmateně svraštil obočí. „Ale není tvůj kmotr -“

„Jo,“ odpověděl krátce Harry. „A proto mi za poslední roky dluží hromady vánočních dárků. Hej, dokonce ani letos mi nic nedal.“

„Ale je to masový vrah! A na útěku!“ upozornil ho Ron.

„Co to má znamenat?“ překvapeně vyjekla Hermiona.

„Vodkaď víte vo Blackovi?“ dožadoval se Hagrid.

„Podívejte, ministerská bábovka!“ zvolal Harry, překvapivě potěšený, že Popletala vidí. Už od začátku roku se na tenhle rozhovor táák netěšil. Vlastně se na něj netěšil nikdy.

„Kde?“ zjišťoval dychtivě Ron. Harry se na okamžik zamyslel, proč je u všech ďasovců nadšený, že se setká s naprosto neschopným a mimořádně nafoukaným ministrem kouzel. Ale pak si uvědomil, že Ron jednoduše nepochopil, o čem mluví, protože jako obvykle myslel svým žaludkem.

„Věř mi, rozhodně nechceš nic, co uvařil Hagrid,“ pošeptal Ronovi Neville, aby ho Hagrid neslyšel. „Měl jsi na mysli jídlo, Harry?“

„Ne, mluvil jsem o ministrovi kouzel,“ vysvětlil Harry.

Hermiona si povzdechla. Očividně mu nevěřila, ale rozhodla se podvolit. „Co by ministr kouzel dělal před Hagridovým srubem?“ zeptala se hlasem přetékajícím trpělivostí.

Harry přivřel oči. „Nevím, ale radši by to nemělo být to, co si myslím.“

„Myslíš, že se ňák dověděli vo těch útocích?“ zeptal se Hagrid nervózně.

„Nejsou tu žádné důkazy,“ ujistil ho rychle Harry. „I kdyby se něco doslechli, s naší rychlostí odkameňování tu nic nenajdou, takže nemůžou nic dělat.“

„Ale proč by šli po Hagridovi?“ snažila se pochopit zmatená Hermiona.

„Protože je to banda pitomců,“ řekl jednoduše Harry. „Co bys čekala?“

Hagrid vrhl po Harrym vděčný pohled, když tu se ozvalo hlasité zabušení na dveře.

„Vy čtyry, schovejte se,“ poradil Hagrid.

Všichni se zadívali na Harryho.

„Proč si myslíte, že s sebou mám neviditelný plášť?“ zeptal se.

Vždycky ho máš s sebou,“ podotkl klidně Neville.

„No a co, i kdyby?“ zeptal se Harry a bojovně si založil ruce. „Večerka je až za nějakých dvacet minut, vůbec nic nám nebrání tu být.“

Hagrid vypadal chvilku nejistě, ale pak pokrčil rameny a řekl: „Jak je libo.“

„Dobrý večer, Hagride,“ pozdravil ho profesor Brumbál, když se dveře konečně otevřely. „A… hosté,“ vůbec ho nepřekvapilo, že tam narazil na Harryho a jeho kumpány.

„Vypadá to s vámi zle, Hagride,“ řekl krátce Popletal. „Velice zlé. Jestli je to pravda… Prostě to nemůžeme riskovat. Jste – co tady děláte?“ zeptal se, když si všiml studentů.

„Jsme na návštěvě u našeho dobrého kamaráda Hagrida a bavíme se o tom, jak je skvělé, že tu letos nepobíhá bazilišek, protože upřímně, to by bylo dost na houby,“ lhal Harry, jako když tiskne, a zářivě se u toho usmíval.

„Ve škole… Není?“ Popletal vypadal zmateně. Otočil se na muže za sebou. „Ale říkal jste -“

„Samozřejmě, že tu volně pobíhá bazilišek,“ vstoupil mu hladce do řeči Lucius Malfoy. „Draco by o něčem takovém nelhal. Nevím, kdo si myslíte, že jste, ale ujišťuji vás, že – Pottere.“ Poslední slovo pronesl zcela bezvýrazně. Vypadalo to skoro, jako kdyby Lucius konečně přišel na to, jaký skandál Harry jeho rodině způsobil. Pochyby vyvolávalo jen to, že nesáhl po hůlce.

„Pottere?“ podíval se Popletal zblízka na Harryho. „To jako Harry Potter? Mohl bych přísahat, že je to Dra -“ odmlčel se a úkosem se podíval na svého hlavního sponzora kampaně. „Ehm, nic.“

„Proč to všichni dělají?“ zeptal se Lucius odevzdaně.

„Proč tady vlastně jste?“ zeptal se Harry, ne že by ho to tak zajímalo nebo že by chtěl prolomit trapné mlčení, ale protože si byl plně vědom toho, jak snadno konverzace sklouzne někam jinam, a věděl, že nikdo jiný nebude mít tu drzost vrátit je k původnímu tématu.

Lucius po něm hodil roztrpčený pohled, protože Popletal byl příliš nakloněný líbat zem pod Potterovýma nohama, než aby to udělal sám. „Ovšem. Jsme tady, abychom zastavili ty útoky.“

„Jaké útoky? Neslyšel jsem o žádných útocích. Hej bando, vy jste něco zaslechli?“ otočil se Harry na své kamarády.

„Nic,“ zareagoval Ron okamžitě.

„Ani ň,“ přitakal Neville.

„Byl někdo zraněný?“ raději se zeptala Hermiona, aby se vyhnula přímé lži státním činitelům.

Popletal vypadal poněkud vyvedený z míry. „No… nebyl. Ale bazilišek je vážná věc.“

„To jo,“ souhlasil Harry a tvářil se přiměřeně zmateně. „O jakých útocích to mluvíte, pane?“ Merline, oslovovat Popletala ‚pane‘ bylo nechutně nechutné.

„Po škole volně pobíhá bazilišek a vy všichni to tutláte,“ netrpělivě je obvinil Lucius.

„Proč bychom to u Merlinovy hole dělali, Luciusi?“ promluvil Brumbál. „Jak řekl Kornelius, bazilišci jsou velmi nebezpeční a pokud by se tu nějaký pohyboval a zabíjel, nebo snad proměňoval studenty v kámen, jak bychom to mohli skrývat? Studenti mají svobodu projevu a nejsou nijak monitorovaní, takže jestli potřebujete opětovné ujištění, můžete se kteréhokoliv z nich zeptat.“

„Ne že bych vám nevěřil, Brumbále,“ pronesl Lucius a vypadal, jako by mu ta slova způsobovala nevýslovnou bolest, „ale můj syn, který má mou neotřesitelnou důvěru, trvá na tom -“

„Jsem si jistý, že na tom opravdu trvá,“ přerušil ho Harry. „Ale kdyby to byla pravda, tak proč by to nenahlásil i někdo jiný? Nebo si skutečně myslíte, že se děcka víc bojí, aby se ‚nedostali do potíží‘ za ohlášení něčeho tak vážného, než pitomého obřího hada?“

„Nazval jsi mého syna lhářem?“ žádal Lucius o vysvětlení.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl šokovaný Harry. Po tom všem nepatřil k těm, co by kázali vodu a pili máslový ležák. „Hele, Draco je můj kámoš. Víte, to já jsem mu udělil rady o nezákonném hledání a konfiskaci majetku. A taky bych chtěl dodat, že Draco tvrdí, že je Zmijozelův dědic. Možná proto mluví o baziliškovi.“

„Můj syn by nikdy -“ rozhořčil se Lucius.

„Pane Malfoyi?“ Ron vyčkal, až na něj Lucius zaměří svou pozornost. „Vašemu synovi je dvanáct.“

Lucius vzteky zrudl a Ron vypadal, že je se sebou nadmíru spokojený.

„Bez ohledu na platnost těchto tvrzení,“ Popletal se zdál zklamaný vývojem událostí, které zjevně nevedly k Hagridově zatčení a tím pádem ani k Luciusově spokojenosti. „Faktem zůstává, že informace pochází od spolehlivého zdroje z dobré rodiny. Proto musí být zahájeno vyšetřování.“

„To rozhodně,“ velkomyslně souhlasil Brumbál. „Nechtěl byste nás doprovodit, Hagride? Myslím, že je načase, aby se tihle čtyři vrátili do své společenské místnosti.“

Všech osm se vydalo nazpět do hradu v rozličném rozpoložení. Hagrid byl vyplašený jako kůrolez, jako by ho mohl Popletal každým okamžikem uvrhnout do Azkabanu. Hermiona mlčela v posvátné úctě, že se mohla setkat s nejmocnějším (přinejmenším formálně) kouzelníkem v Británii. Ron se ještě pořád tetelil štěstím, že měl navrch nad otcem svého úhlavního nepřítele. Lucius se mračil na všechny kromě Nevilla a Hermiony – Neville pocházel z dobré, úctyhodné čistokrevné rodiny a o Hermioně pranic nevěděl, takže neměl důvod, aby ji nenáviděl. Popletal vypadal neklidně, jako by si konečně uvědomil, že je zachycen v jádru bitvy o moc mezi dvěma kouzelníky, na kterých nejvíce závisel. Zdálo se, že Neville by mnohem raději dělal něco méně dramatického, a Harry zíral na hvězdy a snažil se ještě něco málo našrotit na zkoušku z astronomie, která ho čekala o půlnoci.

Samozřejmě, že v okamžiku, kdy vkročili do hradu, je spatřila Slečna Amaretto – Filchovy důvody, proč pojmenoval svoji novou kočku po italském likéru, byly naprosto mimo Harryho chápání – a hned na to na ně začal dorážet Filch.

„Tady jste,“ vrčel na Harryho. „Všichni vás hledají. Je tady další.“

„Další… co přesně?“ zajímal se Lucius, zatímco pohrdavě shlížel na motáckého školníka.

Filch si zjevně pamatoval Luciuse jako studenta a jeho tehdejší odpor k němu v něm dosud přetrval. Proto si dal s odpovědí na čas. „Další studenti se zase prokleli v hale. Prý šli po nějakém pojančeném rarachovi.“

Bradavice jsou prostě takové. Nikdo se nezajímá, kde se tu vzal pojančený rarach, ani proč studenti cítili potřebu proklít ho.

Filch se otočil k Harrymu. „Shání se po vás.“

Harry vážně přikývl. „Fajn. Musím jít a pomoci je odeklít, aby zítra u snídaně, až se to roznese, nebyli za blbce.“ S těmi slovy se rozběhl chodbou.

„Očistěte si boty!“ křičel za ním Filch.

„Opatrně při tom běhání po chodbách,“ dodal Brumbál mírně.

„Počkat, možná bychom měli také jít do nemocničního křídla,“ navrhl Popletal, jakmile byl Harry z dosahu.

Po spěšném příchodu na ošetřovnu vylovil Harry automaticky dva mnoholičné lektvary a vrazil je do natažené ruky madame Pomfreyové.

Madame Pomfreyová na ně zkoumavě hleděla. „To je… mnoholičný lektvar?“

„No, možná?“ snažil se Harry chytit dech. „Tady,“ znovu sáhl do kapsy a tentokrát vytáhl dvě ampulky odvaru z mandragory (patrně to byl odvar z mandragory a ne lektvar z mandragory. Kdo ví? Dobře, kromě Nevilla a Hermiony, kteří mu dali patnáctiminutovou přednášku o správném názvosloví).

„Mimochodem, proč u sebe máte mnoholičný lektvar?“ tázala se madame Pomfreyová podezíravě. „Je to v Bradavicích vůbec legální?“

„Jsem si docela jistý, že se ho nikdo neobtěžoval zakázat už kvůli jeho ceně, obtížné výrobě a celkové vzácnosti. Ale to je jedno – kdo zkameněl tentokrát?“ zeptal se, aby změnil téma.

„Draco Malfoy a Cedric Diggory,“ dostalo se mu strohé odpovědi.

Harry se rozesmál. „Tak tohle je až příliš komické.“

Madame Pomfreyová pozvedla obočí. „Jak to může být komické? Myslela jsem, že oba chlapci jsou vaši přátelé.“

„Jasně, že jsou,“ potvrdil Harry. „To na tom není to komické. Komické je… ale nejdřív, co ti dva spolu vůbec dělali? Nejsem si vědom, že by se znali.“

„Nemám ponětí,“ odpověděla lékouzelnice stručně. „Jde o VZA.“

„VZA?“ zopakoval Harry. Napadla ho jediná věc, kterou by ta tři písmena mohla znamenat. ‚Vězeň z Azkabanu.‘ Ale tak nějak pochyboval, že jde o tento případ.

„Veskrze zkamenělé adolescenty,“ vysvětlila s nepatrným pousmáním.

„Chápu. A měl jsem na mysli, že Dracův otec a ministr kouzel Popletal jsou právě teď na hradě a pátrají po důkazu, který by podpořil Dracovo tvrzení, že jsou tady studenti proměňováni v kameny rychlostí Nimbusu 2001 a zrovna Draco si tuhle chvíli vybere na to, aby ze sebe taky nechal udělat kus šutru.“

„Jsem si jistá, že přesně to plánoval, když se nechal napadnout,“ pronesla madame Pomfreyová sarkasticky.

Harry pokrčil rameny. „Hele, člověk nikdy neví. Naštěstí by měl odvar z mandragory zaúčinkovat každým okamžikem, že jo?“ ujišťoval se, když zaslechl kroky zpoza dveří.

Madame Pomfreyová ustaraně pohlédla na své pacienty. „Měl by.“

Ve chvíli, kdy se otevřely dveře na ošetřovnu, Draco a Cedric ospale zamrkali.

„Tati?“ tázal se Draco zmateně. Rychle si uvědomil, že jsou v pokoji i jiní lidé. V jistém okamžiku byli Harryho přátelé zřejmě posláni zpět do společenské místnosti. „Chci říct, otče? Co tu děláš?“

„Mám dojem, že mnohem vhodnější otázkou je – co tu děláš ty?“ zeptal se Lucius. Do hlasu se mu bezděčně vloudil ustaraný tón.

„Byl jsem… byl jsem…“ snažil se Draco rozpomenout.

„Rarach,“ zakašlal Harry.

Díky Merlinovi, Cedric okamžitě pochopil, co má Harry na mysli. „Na chodbě jsme si porovnávali chytačské strategie, když se odněkud objevil malý modrý rarach a zaútočil na nás. Ani jeden z nás si nemohl vzpomenout na kouzlo, které raracha zažene, proto jsme se ho snažili zmrazit, ale pořád se hýbal, takže jsme minuli a zasáhli se navzájem,“ vysvětlil jim a znělo to velmi zodpovědně a přesvědčivě. Není divu, že byl prefektem. A nebyl i primus? Harry si nemohl vzpomenout.

„Je to pravda, Draco?“ Lucius se podezřívavě zahleděl na svého syna.

Draco stále vypadal trošku mimo a nerozhodně těkal pohledem mezi svým otcem a Harrym. „Já… ano,“ řekl nakonec.

„Tohle jsou vaši jediní pacienti, madame Pomfreyová?“ otázal se Brumbál zdvořile jako vždy.

„Kromě čtvrťačky, které se podařilo proměnit si uši v mrkve, tak ano, tihle dva jsou jediní,“ potvrdila lékouzelnice.

„Pokud vám to nevadí, ujistíme se o tom sami, ano?“ dovoloval se Popletal a vydal se dál do místnosti. Záhy zjistil, že mu cestu blokuje velmi rozzlobená školní ošetřovatelka.

„Pane ministře, doufám, že nenaznačujete, že nějaké pacienty skrývám,“ začala rozhořčeně a hrozivě se k němu přibližovala.

„Ne, já -“ snažil se Popletal obhájit, ale madame Pomfreyová na to nebrala zřetel.

„Pochopitelně, pokud bych se je snažila ukrýt, zcela jistě by to nebylo zde, v nemocničním křídle, co myslíte? Proč je nejdete zkontrolovat do kumbálu na košťata? Nebo na střechu?“ navrhla mrazivým hlasem.

„Věřím vám, já vám věřím,“ ujišťoval ji Popletal a chvatně ustupoval.

„Děkuji vám,“ pronesla. „A teď, jestli dovolíte, rušíte moje pacienty.“

Nezbylo jim než odejít. Konfrontováni s neexistujícími důkazy o zkamenění nebo s čímkoliv neobvyklým (snad s výjimkou děsivě prázdné ošetřovny) byli Popletal a Lucius nuceni vyklidit pole. Bylo nesmírně trapné, že udělali takový rozruch kvůli něčemu, o čem všichni kolem předstírali, že se neděje. Harryho mimochodem napadlo, co by se stalo, kdyby pravda vyšla najevo – a podle dohody s Lockhartem k tomu nakonec dojde – ale uvědomil si, že důsledky pro lidi a školu na něj jako druháka vlastně nebudou mít žádný vliv.

A protože byl druhák, bylo naprosto pochopitelné, že začal křičet v okamžiku, když Hagridovi tajemně uklouzlo ‚Držte se pavouků‘. Tahle rada by rozhodně nevedla k ničemu dobrému. Ještěže Lucius a Popletal už odešli. Koneckonců, čemu by prospělo, kdyby lidé zpochybňovali jeho zdravý rozum dřív, než bylo nutné.

ooOOoo

„U Merlina, ten bazilišek je postrach!“ stěžoval si Draco během příští hodiny lektvarů.

„Znamená to, že ses vzdal své ďábelské budoucnosti coby Salazarův dědic?“ zajímal se Harry nevinně.

Draco ho zpražil pohledem. „To není vtipné, Pottere.“

„Ale já vím, že není,“ snažil se ho Harry uklidnit. Draco ho nazýval Potterem, jen když byl opravdu naštvaný. „To jen proto, že polovina třídy doopravdy věří, že jsi Zmijozelův dědic, a vážně by chtěli znát odpověď na tuhle otázku.“

Draco zíral na Harryho. „Děláš si psinu?“

„Ne, neštěkám,“ vyhrkl Harry dřív, než mu odpověď prošla mozkem.

Draco na něj nechápavě hleděl. „Co-“

„To neřeš, morální povinnost, to bys nepochopil,“ mávl Harry rukou. „Tak aby bylo jednou pro vždy jasno, jelikož jsi byl taky zkamenělý – jsi nebo nejsi Zmijozelův dědic?“

Poté, co byl podroben Harryho tázacím replikám ‚ne, ty jsi? nebo ne, ty nejsi?’ z filmu ‚Stopa’, rozhodl se Draco moudře odpovědět celou větou. „Ne, nejsem Zmijozelův dědic.“

„Jestli Harry stále může být Dědicem, dokonce i když má alibi, tak Malfoy klidně může poštvat baziliška na sebe,“ namítal Ron.

„Sklapni, Rone,“ strčila do něj Hermiona loktem; evidentně pochopila, že poukazovat na to, že by Harry teoreticky stále mohl být Dědicem, by za daných podmínek nebyl zrovna nejlepší tah.

„Co to tady máme?“ protáhl profesor Snape hedvábným hlasem, když se objevil za jejich zády.

„Dohadují se, jestli jeho zkamenění vyřazuje Malfoye z adeptů na Zmijozelova dědice a jestli to, že má Harry alibi, z něj i tak stále dělá kandidáta,“ vysvětlil Neville ochotně.

„Chápu,“ ohrnul Snape uštěpačně rty. „Ale i sám ministr kouzel, který se snížil, aby vyšetřil ty odporné pomluvy o baziliškovi, co volně pobíhá po škole, byl ujištěn, že ve skutečnosti nejde o nic víc než odporné pomluvy.“

„No, oba víme, že ani jeden z nás není Dědicem, takže náš spor je hlavně kvůli té šuškandě,“ předložil Harry.

„Proč nepracujete, Pottere?“ chtěl vědět Snape.

„Jestli si chci při lektvarech zachovat život, nemůžu se věnovat více činnostem. Přísahám, na vteřinu se ohlédnu a hned něco vybuchne.“ Harry si odmlčel a naklonil hlavu. „Samozřejmě, to může být proto, že mi Zmijozelové stále něco hází do kotlíku, aby otestovali, zda jsem ‚hoden bratříčkovat se s nimi‘, tím, že přežiju jejich pravidelné pokusy o vraždu. Přijde mi to zvláštní, ale co já vím. Nejsem přece Zmijozel.“

„Ale mohl jste být,“ zamumlal Snape nepřítomně, když odstoupil, aby zkontroloval další kotlíky. „Ach ano, mohl jste být.“ 


Kapitola 24.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/24/

Rating: 9+



Překlad: Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Poznámka: Fajn, v poslední kapitole bylo trochu zmatečné, proč Draco lhal svému otci, když Lucius dorazil do Bradavic na základě informací od Draca. Ve skutečnosti Draco Luciusovi nic neřekl; Lucius věděl, že by mělo dojít k útokům od chvíle, kdy podstrčil deník Ginny a nechápal, proč se o nich dosud nedoslechl. Věděl, že diář otevře Tajemnou komnatu, ale netušil, že tou příšerou je bazilišek, dokud se o tom Harry nezmínil v Hagridově chatrči. Draco byl ochotný svému otci lhát, protože si byl vědom, že pro otevření Komnaty neexistují žádné důkazy, a i kdyby čekali, až dojde k dalšímu útoku, Harry a spol. by to ututlali, tak jako to udělali s ním a s Cedrikem. Jako Zmijozel si Draco uvědomuje, že kdyby vyrukoval s pravdou ven, byl by jediný, a tak by jeho svědectví nestačilo, aby si dál vedl svou (zvlášť, když se držel prohlášení, že právě on je Zmijozelovým dědicem) a všichni by na něj byli naštvaní, že přitáhl ministerstvo do Bradavic, protože z jeho vměšování nikdy nic dobrého nevzešlo. Nikdy.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

 

Kapitola 24.

Týden před zkouškami byl Pettigrew stále na svobodě a nesmírně všem zvedal mandle, protože každého zkameněl minimálně jednou (kromě Harryho – tomu se nejspíš vyhýbal) a zanechával po celé škole graffiti vzkazy, kterými varoval před Dědicem. Tyhle zprávy přispěly pouze k Filchovu podráždění, což zase podráždilo všechny kolem, protože kdo by měl radost z nevrlého školníka na válečné stezce? A Filch zjevně bral každou pomalovanou zeď jako osobní urážku.

Harry se právě vrátil z dalšího vyčerpávajícího setkání, na kterém odmítl studovat na zkoušky jako všichni ostatní, a cítil se docela spokojeně, že zvládl z knihovny prchnout ve chvíli, kdy se Hermiona otočila zády. Zběžně mrkl na zeď a strnul, když si všiml nového vzkazu.

Jejich kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy.

Jejich? To jako bude muset tentokrát zachraňovat víc než jednu osobu? Harry zakvílel. Nenáviděl mnohonásobné záchranné akce. Čím víc lidí, tím víc stížností, že je nezachránil dostatečně hrdinsky, a více podezření, že nějak věděl, co má dělat. Naštěstí se zdálo, že byl první, kdo na tuto výhružku narazil, nebo alespoň jeden z prvních, protože ještě nebyl uvalen zákaz pohybu studentů. To mu poskytlo trochu času.

Okamžitě zamířil do Lockhartova kabinetu.

„Profesore, stále máte toho kohouta, co jsem ukrad-ee si vypůjčil od Hagrida?“ zjišťoval Harry, který vpadl dovnitř s nadějí, že Lockhart nebude mít společnost.

Naštěstí byl Lockhart sám. „Samozřejmě, že ano; říkal jsi, že nám umožní zničit baziliška bez toho, abychom skutečně riskovali své životy.“

„Bez toho, abychom přemrštěně riskovali své životy,“ opravil ho Harry. „Pořád se musíme vypořádat s baziliškem a to je vždycky dost nebezpečné. Na druhou stranu jsme přežili sedm měsíců jejího pobíhání a přeměňování lidí v kameny sotva jsme se otočili, takže bychom měli být v pohodě.“

Lockhart přikývl: „Už jsem byl zkamenělý čtyřikrát; o jedno víc nebo méně?“

„Přesně,“ souhlasil Harry. „Tak tedy, nejméně dva lidi byli zavlečeni do Komnaty. Možná víc. To znamená, že ten pitomý deník bude taky dole a studenti, které drží jako rukojmí, mě tam dolů mají nalákat. Vypadá, že jsem získal pověst zachránce,“ vysvětlil.

„Neříkej,“ odvětil Lockhart suše.

„Ať se tam dole stane cokoliv, potřebuju, abyste se držel plánu. Věci se nejspíš budou vyvíjet trošku podivně a je dost pravděpodobné, že pachatel je vážně magor. Jen předstírejte, že víte, co děláte, a mě nechte trochu si jej dobírat. A jakmile to bude vypadat, že se má na scéně objevit bazilišek, nechte kohouta zakokrhat. O zbytek se postarám,“ řekl Harry a vytáhl neviditelný plášť.

„Zjevně drahá věcička,“ poznamenal Lockhart a toužebně promnul látku mezi prsty.

„To je,“ přisvědčil Harry zasmušile. „A také je mým dědictvím, takže o tom ani neuvažujte. Navíc mám dva tucty lidí, kteří dosvědčí, že je opravdu můj, a já vám neřeknu, o koho jde, takže byste je nedokázal všechny dostat. Teď se pod něj skryjte, ať můžeme vyrazit.“

„Dobře…“ povzdechl si Lockhart zklamaně, ale Harryho poslechl.

Tiše se ubírali k Uršulině umývárně a ostentativně ignorovali Brumbálovo hlášení, aby se všichni vrátili do své společenské místnosti. Jakmile dorazili dovnitř, Harry neprodleně přistoupil k umyvadlům a začal hledat hada vyrytého do povrchu jednoho z nich. Profesor Lockhart zatím přemlouval Uršulu, aby se mohl podepsat na její kabinku. Harryho opravdu začínalo zajímat, jestli by jeho marnivý profesor dokázal vydržet alespoň dvacet minut, aniž by cítil potřebu rozdávat autogramy.

„Hele, našel jsem to,“ vykřikl Harry. „Otevři.“

Lockhart přistoupil a nejistě nahlédl do tmy. „Prosím, řekni mi, že zařídíš, aby se objevily schody.“

„Jak bych asi mohl zařídit schody?“ namítl Harry logicky. „Nemám žádný zatracený manuál, abyste věděl. Navíc, kdyby tu měly být schody, proč by se tu už samy neobjevily? Skutečnost, že musíte umět mluvit hadím jazykem, abyste se dostal tak daleko, by měla znamenat, že se tu objeví schody, aniž o ně extra požádáte. Pokud na ně teda Zmijozel pomyslel. Koneckonců by měl být rozumnější než Nebelvír.“

„Když to říkáš… Ale vážně, co tam dole je? Hloubku zjistit nemůžeme a nejspíš tam bude špína,“ Lockhart při té myšlence nakrčil nos.

Harry si povzdechl. Vážně, teď měli větší problémy než myslet na čistotu odpadních trubek. Například dva a možná více rukojmí dole v Komnatě spolu s Pettigrewem a Voldemortovým viteálem. „Řeknu vám, jak to provedeme,“ rozhodl nakonec. „Vy skočíte dolů a já sešlu polštářové kouzlo, abych ztlumil pád.“

„To ale nepomůže s tou špínou a svinstvem, která tam dole za ty tisíce let musí být,“ poznamenal Lockhart.

„No, tohle je to nejlepší řešení, takže navrhuju, abyste to vzal,“ zavrčel Harry. Merline, trvalo to dýl, než když mu posledně s Ronem vyhrožovali.

„Jenže až se s tím budeme hotovi a triumfálně se vrátíme k Brumbálovi a médiím, musím vypadat co nejlépe,“ protestoval Lockhart.

„Ta špína tomu dodá autentičnost,“ vyštěkl Harry.

„Ale -“

„Prostě jděte,“ řekl Harry, postrčil ho do temnoty a vrhl za ním polštářové kouzlo, jak slíbil. „To mi připomíná.“ Vytáhl zrcátko. „Hej, Siriusi.“

„Co?“ zeptal se Sirius. Harry ho sotva slyšel přes smích a hlasitou hudbu na pozadí.

„Já… kde jsi?“ zeptal se Harry a zaposlouchal se do hlasů kolem svého nevybouřeného kmotra. „Nepoznávám ten přízvuk.“

„To bude tím, že jsem ve Vegas,“ vysvětlil Sirius, jako by to bylo zřejmé.

„Vegas? Ty jsi v Americe?“ vyprskl Harry. „Co tam děláš?“

„Užívám si v kasinu,“ řekl Sirius trpělivě. „No a… ale na to jsi ještě moc mladý.“

„Je mi čtyřiadvacet,“ prohlásil Harry podrážděně a založil si ruce.

„Přesně, moc mladý,“ souhlasil Sirius. „Mně je třicet sedm, vzhledem k tomu, že očividně počítáme obě časové linie, a to už je dostatečný věk.“

„Siriusi, ty… víš co, nic,“ potřásl Harry hlavou. „Poslouchej, potřebuju, abys poslal zprávu Dennímu věštci, že dva studenti byli uneseni do Tajemné komnaty.“

Sirius zamrkal: „Má to nějaký konkrétní důvod?“

„Myslíš nějaký jiný než to, že dva studenti byli uneseni do Tajemné komnaty?“ zeptal se Harry netrpělivě.

„Přesně tak. Celý rok ses to snažil ututlat, vzpomínáš? Proč to teď chceš najednou vytrubovat do světa?“

„Protože rozuzlení se blíží a chci důkaz, až chytím Pettigrewa,“ řekl Harry.

„Myslíš, že to zvládneš?“ snažil se Sirius neznít moc nadějeplně.

„To si piš,“ potvrdil Harry bojovně. „Poslouchej, musím jít. Nechal jsem tam dole samotného Lockharta, a když si nepospíším, nejspíš se někam zatoulá, naštve Voldemortův viteál a nechá ze sebe udělat esenci do parfémů.“

„A to by bylo špatně?“ zeptal se Sirius nevinně.

„Samozřejmě, smrt během mého zásahu by byla velkým šrámem na mé pověsti hrdiny!“ zvolal Harry. „Měj se.“ Otočil se a spatřil Uršulu, jak na něj zírá. „Copak?“

„Ty tvoje problémy,“ shrnula vážně.

Harry protočil oči, vytáhl svůj Nimbus 2000 a zvětšil ho. Možná nebylo tak úplně fér, že nechal Lockarta skočit dolů, když měl celou dobu koště, ale Lockhart se měl prostě lépe připravit. A netřeba zmiňovat, že si Harry ani nebyl jistý, jestli Lockhart vůbec uměl létat. Kdyby to uměl, tak by si nejspíš pro jistotu nosil koště všude s sebou, aby mohl případně z každé situace uniknout, když byl tak strašlivý zbabělec.

Když Harry přistál vedle Lockharta, profesor si právě oprašoval oděv a pokoušel se vypadat reprezentativně. „Celou dobu jsi měl koště?!“ Po Harryho přikývnutí po něm hodil vražedný pohled a oddusal tunelem.

„Pardon,“ omluvil se Harry polovičatě a rozběhl se za ním. „Lumos.“

Když konečně dorazili do Komnaty, naskytl se mu velmi odlišný pohled než posledně. Namísto Ginny ležel před sochou Zmijozela Pettigrew.

„Myslíte, že je potřeba ho omráčit?“ zajímal se Harry nahlas

„Mám dojem, že se nemusíš obtěžovat,“ skláněl se Lockhart nad Pettigrewem. „Nevypadá, že by se v dohledné době někam chystal.“

„Jo, taky se mi zdá,“ souhlasil Harry zklamaně. „Na druhou stranu je až šíleně dobrý ve vyhýbání se dopadnutí.“

„Páni, jestli dokáže uniknout dvanáctiletému děcku, musí být skutečně zločineckou kapacitou,“ zamumlal Lockhart, který byl zjevně pořád naštvaný, že ho Harry nechal zbytečně se ušpinit.

„Abyste věděl, měl jsem jen jedno koště,“ bránil se Harry. „A rozhodně jsem netušil, že dnešek bude tím dnem, dokud jsem neuviděl nápis na zdi.“

Profesor horlivě předstíral, že ho neslyší. Raději se odhodlal postoupit hlouběji do Komnaty.

„Harry!“

Harry se otočil za hlasem. „Ginny? Co tu děláš? Jé, ahoj, Lenko.“ Z nějakého důvodu bylo méně nervy drásající vidět v Komnatě Lenku než Ginny. Třebaže si Harry nebyl jistý, jestli to bylo kvůli Lenčiným sklonům dostávat se do podivných situací nebo protože šance, že se Ginny znovu octne v Komnatě, byla astronomicky malá.

„Vraceli jsme se z návštěvy u testrálů, když nás přepadl malý plešatý chlapík a huhlal něco o tom, že je už na tohle příliš starý a že si připadá jako úchyl, když unáší dvě malé holky. Nejspíš nás omráčil, protože jsme se probraly teprve před chvílí,“ vysvětlila Lenka.

„Jen pro pořádek, už nikdy s tebou za testrály nepůjdu,“ ozvala se Ginny rozhodně.

„To je stěží spravedlivé,“ namítala Lenka. „Vypadalo to, že čeká na tebe a mě vzal s sebou jen proto, že jsem se tam nachomýtla. Takže to já bych měla být ta, kdo už s tebou nebude chtít trávit čas.“

„Ne kvůli únosu, Lenko,“ povzdechla si Ginny. „Ale protože ty tvoje děsivé zombie koně nevidím a jít tam a dívat se, jak se s nimi mazlíš a krmíš je syrovým masem, které je roztrháno příšerami, které nemůžu vidět, je prostě divné a není to nic pro mě.“

„Aha,“ Lenka se na okamžik odmlčela. „Ale vždycky se můžeš podívat, jak někdo umírá,“ navrhla.

„Lenko!“ vykřikla Ginny pohoršeně. „To neudělám!“

„Proč ne?“ nechápala Lenka. „Prostě zajdi ke svatému Mungovi a požádej je o pomoc. Lidi tam umírají v jednom kuse.“

„To není zrovna nejlepší vizitka pro kouzelnickou nemocnici,“ vložil se do jejich rozhovoru Harry.

Lenka pokrčila rameny. „Čím víc toho víš o magii, tím méně potřebuješ vědět o medicíně, což ti přijde vhod při úrazech, ale jestli onemocníš nějakou chorobou – zvlášť mudlovskou – tak máš smůlu. A je samozřejmé, že čím víc toho víš o kouzlech, tím méně budeš respektovat mudlovskou léčbu.“

„To je opravdu deprimující,“ řekl Harry sklesle.

Další pokrčení ramen. „To je vliv prostředí.“

„Nevzbudí se,“ ozval se tichý hlas.

Harry se ohlédl a uviděl Lockharta, jak do Pettigrewa opatrně dloube nohou.

„Nezajímá mě, jestli se probere; jen ho potřebuju živého,“ odpověděl Harry. „Když o tom tak přemýšlím, nepotřebuju ho ani živého. Stačí, když bude k poznání a nevybuchlý.“

„Jsem si celkem jistý, že je stále naživu,“ ozval se Lockhart ochotně.

„Ano, je,“ souhlasil Tom Raddle. „Prozatím.“

„Proč bys u Merlina zabíjel jediného chlapa, který je dost pitomý na to, aby tě následoval, i když nejsi víc než netělesný duch? A nejsi dokonce ani to, že? Jsi jen deník naplněný kopou puberťáckých depresivních žvástů.“

Raddle civěl na Harryho, ale neobtěžoval se odpovědět, jen si mezi prsty pohrával s Lockhartovou hůlkou. Kdy se ksakru o ni Lockhart nechal připravit? Tohle jen ztíží situaci. Ale zase nešlo o kompatibilní hůlku, takže by neměl být Raddle schopný použít ji tak účinně, jako kdyby byla Harryho.

„Doufám, že mě hodláš brát vážně, Harry Pottere,“ pravil Raddle. „Červíček mi říkal, že to neděláš příliš často, ale já jsem čekal velmi dlouho na chvíli, kdy se setkáme a promluvíme si.“

„Jestli chceš vědět, jak jsem přežil smrtící kletbu, tak odpovědí je, že ti do toho nic není,“ ozval se Harry zdvořile.

„Zdá se, že mi tak docela nerozumíš,“ zhostil se slova opět Raddle. „Chystám se tě zabít. Je to nevyhnutelné a ty na tom nic nezměníš. Červíček také zemře. Potřebuji jeho životní sílu, abych se vrátil zpět do reality. Nicméně, tyto dívky zemřít nemusí. Ale zabiju je, pěkně pomalu, jestli mi neposkytneš informace, které potřebuji.“

„Jestli mě hodláš zabít, pak co záleží na tom, že jsem přežil smrtící kletbu? Prostě použij jiné kouzlo,“ navrhl Harry a mezitím obezřetně sledoval hůlku v Raddlově ruce a uvažoval, jestli je nejlepší nápad ponoukat Voldemortovo mladší já, aby ho zabilo.

„Máš vůbec ponětí, jak nudné bylo poslouchat všechny ty pitomé útrapy toho slaboduchého skrčka? Do deníku psal měsíce, sděloval mi všechny své ubohé starosti a trápení – jak Sirius Black utekl z Azkabanu a snažil se ho zabít; jak by mohl přesvědčit Remuse Lupina o tom, co se skutečně stalo u Potterových; jak ani nemohl odhalit, že je naživu, aniž by byl považován za zrádce; jak každý z mých následovníků uvidí jeho smrt jako příčinu mého pádu, a nehledě na to, jak se snaží, nedokáže zařídit, aby bazilišek někoho zabil.“

„To je mi opravdu líto, že ses nudil,“ pronesl Harry s kamennou tváří. „Ale jestli je tohle nejhorší obtíž, která tě postihla, tak jsi docela šťastlivec. Loni ses musel vyrovnávat s koktáním. Přísahám, že jsem celý rok trpěl migrénami, kdykoliv jsem měl hodinu s Quirrellem.“ Odmlčel se. „I když ty bolesti hlavy ve skutečnosti mohly souviset s tím, že jsi našel útočiště na temeni jeho hlavy, ale nechci se vymlouvat.“

„Proč mě nebereš vážně?“ rozčiloval se Raddle a pohrával si s hůlkou.

„Protože jsi ztělesněním puberťácké deprese,“ odpověděl Harry prostě. „Už jsem to říkal. Naproti tomu bazilišek, to je vážné. Možná bych si troufl říct, že až děsivé. Samozřejmě, jestli ho nezavoláš a chceš si jen popovídat, tak se s tím nějak vyrovnám. Bude to sice znamenat mnohem víc sarkasmu a otázek, jak může být osoba, která si píše do deníku, frajer.“

„Stává se ze mě nejobávanější kouzelník všech dob!“ odsekl Raddle. „A zatraceně, jsem masový vrah!“

„Připouštím toho masového vraha,“ uznal Harry. „Ale celý efekt krachuje na tom, že máš deník. Upřímně, co na tom vidíš? Něco jako ‚Milý deníčku, dnes jsem vyvraždil celou mudlovskou vesnici. Nejsem ďábelský? A ne, rozhodně si nekompenzují skutečnost, že můj otec opustil matku dřív, než jsem se narodil. A ne, otec nebyl mudla, odkud tak otřesná nařknutí pocházejí? Ani vzdáleně nejsou překvapující‘.“

„Přestaň s tím,“ přikázal Raddle rudý vztekem.

„A o celém tom ‚nejobávanějším kouzelníkovi všech dob‘ nemůže být vůbec řeč. Jako vážně? Možná děsíš všechny teď, ale jde jen o generační záležitost. Před tebou se všichni báli Grindelwalda a Merlin ví, že před ním bylo nepočítaně dalších. A každý ví, že Brumbál je stejně mnohem uznávanější než ty.“

„Chystal jsem se tvé malé kamarádky ušetřit, Pottere, ale řekl sis o to. Promluv ke mně, Zmijozele, největší z bradavických Čtyř,“ zasyčel Raddle.

„Páni, ten měl vážně ohromné ego. Zajímalo by mě, jestli to musel říct, i když přišel sám do Komnaty,“ přemítal Harry.

„Už je čas?“ zašeptal Lockhart, který se postavil Harrymu po boku.

„Téměř,“ odpověděl Harry tiše. „Zavřete oči a já vám řeknu kdy. Hej, Lenko, Ginny, vy taky zavřete oči, jasné? I kdybyste jen zkameněly, teď na to není nejvhodnější doba.“

Harry čekal, až uslyší Raddlovo zasyčení: „Zab je. Zab je všechny.“

„Teď,“ vydechl.

O několik vteřin později zaslechl nezaměnitelný zvuk kohoutího zakokrhání a dutou ránu, jak něco těžkého spadlo na podlahu. Harry riskl pohled do zrcadla a viděl, že bazilišek je mrtvý. Naštěstí měl had zavřené oči, takže nezkameněl. Mohly baziliškovi oči zabíjet a přeměňovat v kámen, i když byl už mrtvý? Harry byl vděčný, že to nemusel zjistit. A zamyslel se nad tím, proč je setkání s baziliščím pohledem vlastně tak nebezpečné? Nesmí se zapomenout zeptat Hermiony. Nebo když to nebude vědět, tak Brumbála. Nebo Hagrida. Prostě někde, někoho, kdo mu dokáže odpovědět.

„NE!“ vykřikl Raddle, přerušil své zamyšlení a z nějakého důvodu pokračoval v hadím jazyce. „Za tohle zaplatíš, ty -“

„Už to vzdej,“ ozval se Harry otráveně. Otočil se k Lockhartovi. „Máte deník?“

Lockhart přikývl: „Samozřejmě.“ A podal mu ho.

„Výborně,“ zazářil Harry, navlékl si rukavice z dračí kůže a poděkoval štěstěně, že měl dneska ráno lektvary. „Accio baziliščí zub.“

„Co to děláš?“ dožadoval se vysvětlení Raddle, který rázem přešel do angličtiny.

„Ničím tvůj deník,“ odpověděl Harry stroze, když chytil zub.

„Ale… to nemůžeš!“ zaprotestoval zoufale Raddle a přiblížil se k němu.

„Na deník jsi příliš starý a vzhledem k tomu, že se prohlašuješ za ‚nejděsivějšího kouzelníka všech dob‘, je na rovinu dost trapné, že ho pořád máš. Dělám to jen pro tvé vlastní dobro,“ objasnil mu Harry posměšně a zabodl zub do deníku.


Kapitola 25.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/25/

Rating: 9+



Překlad: Ani, martik, Midnight

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Harryho Pottera nevlastním.

Poznámka: Takže Ginny se konečně trochu dostane ke slovu, ale zmůže se jen na kritiku své záchrany. Aspoň už se před Harrym neostýchá. Nejspíš protože nenaplnil její představy o romantickém hrdinovi v bojové scéně, která nakonec postrádala gradaci. Taky mě pořád udivuje, kolik lidí si v šesté kapitole přečetlo, že Hermiona dostala k Vánocům svůj výtisk Dějin bradavické školy, a pamatovali si to natolik, aby je zmátlo, když si ji chtěla vypůjčit v kapitole patnáct.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

 

Kapitola 25.

„Jste všichni v pohodě?“ zeptal se Harry a otočil se na své tři společníky.

„Myslím, že jo,“ odpověděla Lenka a obezřetně si prohlédla Ginny a Lockharta. „Ale Norbert ne.“ Sehnula se dolů pro svého muchlorohého chropotala, kterého dostala od Harryho k Vánocům, a ukázala mu to ztuhlé prasátkovité stvoření.

„Je v pořádku?“ zeptal se Harry zúčastněně. Ani nechtěl pomyslet na to, jak obtížně by se za Norberta sháněla náhrada.

Lenka do něj zkusmo šťouchla. „Myslím, že je jenom přeměněný na kámen. Máš s sebou nějaký odvar z mandragory?“

„Jak se z něj mohl stát kámen?“ zeptal se Harry a podal Lence lahvičku ze svého hábitu.

„Tipla bych, že se podíval do zrcátka, které Ginny položila na zem,“ odhadla Lenka.

„Proč jsi u Merlina dávala na podlahu zrcátko?“ nechápal Harry.

Ginny se začervenala. „No, bála jsem se, že to nevydržím a podívám se na ten hrdinný souboj, a nechtěla jsem se nechat zabít, tak jsem si tam dala zrcátko, abych kdyžtak byla v pohodě, kdybych náhodou zahlédla baziliškovy oči.“

„Je to smutné, když se proměna na kámen označuje jako ‚být v pohodě’…“ zafilozofoval Harry.

„Když o tom mluvíme, Norbert byl v pohodě a teď je mu ještě líp,“ oznámila nadšeně Lenka, když si všimla, že se zvířátko probouzí.

„Víš, Lenko, vážně mě překvapilo, že Jinotaj pořád píše o muchlorohých chropotalech, i když už všichni vědí, že existují,“ prohodil Harry konverzačně, při čekání na úplný nástup odvaru.

„No, vedla jsem o tom s tátou dlouhou diskuzi, a nakonec jsme usoudili, že i když už nemusíme bojovat za uznání existence muchlorohých chropotalů, je to pořád čerstvě objevený druh, o kterém se toho málo ví, takže to pořád má potenciál. A krom toho, Norbert je roztomilý, a tak jsme z něj udělali našeho oficiálního maskota. Pravdivý příběh z Jinotaje o tom, jak moc tisku úspěšně porazila masovou ignoranci, dalo by se říct,“ vysvětlila Lenka hrdě.

„To mě těší, Lenko,“ řekl Harry a byl za ni upřímně šťastný.

„Samozřejmě,“ pokračovala Ginny a úplně pominula celou debatu o Norbertovi, „to bylo předtím, než jsem zjistila, že celý ten ‚hrdinný souboj‘ bude založen na vašem nečestném použití kohouta.“

„Hele,“ ohradil se Lockhart dotčeně, „pokud vím, tak nejsou žádná pravidla na to, jak se má zabíjet bazilišek. A i kdyby byla, měla bys být vděčná, že jsme tě zachránili, a ne si zklamaně stěžovat, že jsme dostatečně nenaplnili tvoje prepubertální fantazie o hrdinech.“

Ginny protočila oči. „Samozřejmě, že nás Harry zachránil, Harry vždycky všechny zachrání.“

Lockhart se na Harryho uznale podíval. „Celá ta věc, jak vždycky museli zavolat přímo tebe, když někdo zkameněl, fungovala vážně dobře, co?

„Když nás ten chlápek unesl, tak jsem si říkala ‚no, to je na nic, ale aspoň teď budu mít super příběh, který budu moct vyprávět lidem, až mě Harry zachrání‘, ale neeeeeeee. Moje historka bude muset být ‚Harry neohroženě dovolil baziliškovi přiblížit se na sedmdesát metrů a pak na něj nechal zasípat kohouta a bylo‘,“ mudrovala Ginny, očividně rozhozená z toho, že ze svého únosu nic zajímavého nevytříská.

Harry a Lockhart si vyměnili pohledy.

„Víš, že tohle není ta verze, kterou řekneme lidem, že jo?“ zeptal se Harry váhavě.

Ginny zamrkala. „Ale… takhle se to stalo,“ řekla, jako kdyby to spolu nějak souviselo.

„Jen pro teď,“ souhlasil Lockhart. „Ale ve skutečnosti takové příběhy neprodají knížku. Potřebujeme přijít s něčím lepším.“

„Napíšete o tom knížku?“ zeptala se Ginny nevěřícně. „Ale… nic se nestalo!“

„Právě naopak, zabili jsme baziliška,“ opravil ji Harry. „Jenom jsme to neudělali příliš vzrušujícím způsobem. Víš, co by bylo lepší? Kdyby profesor Lockhart zvládl vypíchnout baziliškovi oči těsně předtím, než jej to monstrum hryzlo do ramene, zatímco já jsem využil toho rozptýlení a zasadil mu smrtící ránu Nebelvírovým mečem.“

„Ale tak se to nestalo!“ Ginny odmítala tuhle námitku jen tak pustit.

„Ale o tom neexistuje žádný důkaz,“ poznamenal Lockhart. „Musíme bodnout do baziliškových očí, aby to odpovídalo Harryho verzi. Ale to jen nepatrně snižuje hodnotu ostatků a učiní to manipulaci s baziliškem mnohem bezpečnější, takže si myslím, že bychom se měli držet Harryho popisu událostí, který nás oba vykresluje v tom nejlepším světle. Připouštím, že bych raději byl tím, kdo baziliška zabil, ale nechat mé neplnoleté studenty v rámci odvedení pozornosti pokousat baziliškem by bylo nadmíru nezodpovědné a utrpěla by tím má pověst.“

„Když teda některého z vás pokousal bazilišek, jak to, že jste pořád naživu? Je to přece velmi jedovatý tvor. A nikde nevidím ani stopu po kousnutí!“ poukázala Ginny.

Harry protočil oči. „Samozřejmě jsme zranění vyléčili fénixovými slzami, které jsem měl u sebe schované už od doby, co vím o existenci baziliška,“ odmlčel se a zapřemýšlel. „Má ale pravdu v tom, že chybí stopa po kousnutí. Diffindo!

„Hej!“ zaprotestoval Lockhart, když mu odpadl levý rukáv. „Můj oblíbený hábit!“

„A také byl vystaven tisícileté špíně, kterou tady dole léta nikdo neuklidil, vzpomínáte?“ otázal se Harry a mávnutím hůlky nechal rukáv zmizet.

„Nejspíš ano…“ povzdechl si Lockhart. „Přísahám, ty oběti, které musím přinést…“

„Oběti?“ vyprskla Ginny. „Je to rukáv! A nemáte ani Nebelvírův meč, tak jak hodláte vysvětlit tohle?“

„Víš co? Zrovna teď zníš úplně jako Hermiona,“ odsekl jí Harry namíchnutě. „A neměj obavy; ten meč jsem štípnul z Brumbálovy pracovny už před několika měsíci.“ Z kapsy vytáhl zmenšeninu meče, zvětšil ho a proklál jím baziliščí hrdlo, aby jej napustil baziliščím jedem a aby to vypadalo, že smrt způsobil právě meč, kdyby na to náhodou došlo.

„A jak se vlastně chystáš vysvětlit, že vůbec meč máš?“ zajímala se Ginny. „Pokud tedy nehodláš přiznat loupež.“

Harry se tvářil šokovaně. „Samozřejmě, že ne; neprospělo by to mé reputaci. Řeknu, že jsem ho získal od Moudrého klobouku, když jsem ho nejvíce potřeboval. Takové věci se dějí už odedávna a Moudrý klobouk poskytne lidem v nouzi vždy to, co potřebují, takže by mi to měl Brumbál zbaštit.“ Harry zvedl ruku, aby zabránil její další otázce. „A než se zeptáš, dal jsem na začátku roku Protivovi tři bomby hnojůvky a domluvili jsme se, že dostane šest dalších, když štípne Moudrý klobouk v okamžiku, kdy bude vyhlášen zákaz vycházení, a co nejdřív mi ho donese.“

Ginny zbledla. „Seš si opravdu jistý, že je dobrý nápad takhle ho podporovat v lumpárnách?“

Harry pokrčil rameny. „Hm, záleží mi na tom? Má mě rád. Říká mi ‚hybná síla chaosu‘ a já nevím jak ještě. Mimoto je to jediný způsob, jak jsem se mohl dostat k Moudrému klobouku, aniž by si někdo povšiml jeho předčasného zmizení nebo jeho přítomnosti, zatímco bych ho už měl mít tady dole.“

„A jak vysvětlíš, že ses dostal ke klobouku?“ Ginny už docházely otázky a Harry za to byl vděčný. Veškeré detaily promýšlel několik týdnů a začínal litovat (ale pochopitelně jen trochu), že odmítl Lockhartův návrh jednoduše na ni použít Zapomeň a pak prohlásit, že byla po celou dobu v bezvědomí.

„Brumbálův fénix Fawkes, kterého Brumbál prostě nemůže pořád hlídat, mi ho přinesl, aby tady prokázal svoji ohromnou oddanost vůči Brumbálovi,“ pronesl Harry s ledovým klidem.

„…Cože?“

„Je to něco, co by mi mohl Brumbál sežrat,“ vysvětlil Harry. „Tak co na tom?“

Ginny vypadala rozpolceně. Jednalo se o mnohem lepší příběh, ale Weasleyovi ji vychovali, aby byla upřímná, takže váhala.

Lockhart položil Harrymu ruku na rameno. „Nech to na mně. Pět procent.“

Ginny přemohlo překvapení. „Promiňte?“

„Dáme ti pět procent ze zisku, který vyděláme na prodeji částí z baziliška,“ vysvětlil Lockhart. Pohledem přešel k Lence. „Totéž i pro tebe, samozřejmě.“

„Merlináčku,“ vyjekla Lenka. „Jen si to představte! Financování budoucích výzkumných výprav za vzácnými tvory!“

„No, ehm, přesně tak,“ Lockharta to trochu vyvedlo z míry. „Tak co říkáte, slečno Weasleyová?“

„Jste si jistí, že vás Brumbal nechá baziliška rozprodat? Přece jen technicky jde o bradavický majetek,“ upozornila je Ginny.

„Vzhledem k tomu, že Voldemort a já jsme momentálně jediné hadí jazyky na Britských ostrovech, tak se Brumbálovi nepodaří dostat do Komnaty. Kdyby chtěl využít mých služeb, aby se dostal k baziliškovi, tak odmítnu. Vymluvím se na nervový šok a trauma. Navíc už profesor Lockhart vykonal jistá opatření a o vše se postaral, takže jediné, co musíme udělat, je poslat mrtvého baziliška k jeho preparátorovi,“ s těmi slovy Harry mávl hůlkou a baziliškovo tělo zmizelo, „to jest velmi daleko od bradavických pozemků, a pak jen hodně štěstí při dokazování, odkud jsme ho získali.“

„Fajn…“ souhlasila Ginny neochotně. „Ale jen když se o tom nedozví mí rodiče.“

„Proč ne?“ otázal se Lockhart. „Technicky vzato není nic nelegálního na přiznání tvého podílu na zisku, i když jsme tě v podstatě uplatili. Můžeme přece tvrdit, že na to máš právo, protože jsi byla tady, když jsme baziliška vyřídili.“

„Když se o tom rodiče dozví, budou mě nutit, abych peníze uložila do banky a nedotkla se jich až do svých sedmnáctin,“ vysvětlila Ginny. „Netvrdím, že hodlám všechno utratit hned teď, ale takové malé kapesné by bylo docela příjemné.“

„Souhlasíme s tvými podmínkami,“ rozsekl to Harry dřív, než Ginny změní názor nebo si řekne o víc. „Lenko?“

„Hm?“ přerušila Lenka hru s Norbertem a vzhlédla. „Ach, mělo by to být v pohodě. A je vážně jedno, jestli se o tom táta dozví. Víte, on vždycky věřil, že Tajemná komnata existuje.“

„To si dokážu představit,“ zakřenil se Harry. „No, Ginny, nejsi ráda, že jsme vyrukovali s mnohem hrdinštějším vylíčením celé události?“ Netřeba zmiňovat, že celá verze byla téměř totožná s tím, jak se to ve skutečnosti událo, takže v podstatě o žádnou lež nešlo. Až na Lockhartovu roli komplice. Ale to byl od Harryho svým způsobem vstřícný krok.

„Jak se dostaneme nazpátek?“ chtěla vědět Lenka.

Harry se zachmuřil. „Víte, že na to jsem vůbec nepomyslel? Hádám, že bychom se mohli vrátit ke vchodu a já bych vás mohl postupně vyvézt nahoru na koštěti.“

„Když to tak můžeš udělat teď, proč jsi mě předtím strčil dolů?“ namíchl se Lockhart opětovně.

„Nostalgické vzpomínky,“ zasnil se Harry a odmítl to dál rozvádět.

Už se chystali k odchodu, když zaslechli kňourání přicházející zpoza sochy. Harry měl chuť si nakopat. Úplně zapomněl na Pettigrewa! Zase! U Salazarova zadku, Sirius by ho zabil.

Harry chvatně přiběhl k Pettigrewovi a vytáhl hůlku, aby ho omráčil. Nicméně Pettigrew byl rychlejší a přeměnil se do své zvěromágské podoby. Harry přimhouřil oči. V žádném případě ho nesměl nechat uniknout. Koneckonců, jaký by mělo smysl vrátit se v čase, když by nechal prchnout Pettigrewa, aby oživil Voldemorta úplně stejně jako posledně?

Harry spustil hůlku a přeměnil se do vlastní zvěromágské podoby. Totálně přitom ignoroval zalapání po dechu, která se ozvala od Lockharta a Ginny. Vrhl se po Pettigrewovi a chytil ho do tlamy. Chvála Merlinovi, že se krysa nedostala příliš daleko, protože tady dole byla vážně spousta krys. I když, jak se Pettigrew hodlal dostat z Komnaty, bylo nad Harryho chápání. Lockhartovy úvahy okolo schodů možná měly něco do sebe. Každopádně Pettigrew nebyl hadí jazyk, takže by stejně nebyl schopný cokoliv z toho použít. Harry se připlazil ke svým společníkům (jo, a abychom nezapomněli, přeměňoval se v hada) a sledoval jejich reakce. Ginny a Lockhart vypadali otřeseně, zatímco Lenka, přirozeně, nehnula brvou. Žádné překvapení. Překvapivé bylo, že odněkud vylovila sklenici, vyškubla Pettigrewa z Harryho chřtánu, vložila ho do zavařovačky a zašroubovala víčko.

„Seš si jistá, že ho to zadrží?“ ujišťoval se Harry, jakmile se přeměnil nazpět.

„Kromě faktu, že by se pořezal o střepy a nejspíš i zabil, kdyby se pokusil přeměnit, tak ano, můj otec vyrobil tuto zvěromágům odolnou sklenici pro případ, kdybych někdy narazila na nějakého, kterého nebudu chtít nechat utéct,“ vysvětlila Lenka.

„A… to ji nosíš všude s sebou?“ zapochyboval Lockhart.

„Samozřejmě,“ odpověděla nevzrušeně. „Jeden nikdy neví, kdy narazí na zvěromága, kterého nebude chtít nechat uniknout.“

„Fajn… to je příhodné,“ pronesl stále mírně zmatený Harry.

„Skoro tak příhodné jako tvoje nečekaná zvěromágská hadí podoba,“ opáčila Ginny.

Harry nad její nedůvěrou mávl rukou. „Ale prosím tě, zvěromágem jsem už roky.“

„Vždyť jsi teprve druhák,“ namítla.

„Co na to říct? Jsem prostě talent od přírody,“ připustil Harry skromně.

Ginny si odfrkla. „Proč jsi to nikomu neřekl?“

„Protože je ilegální být zvěromágem, když ještě nejsi plnoletá,“ vysvětlil jí Harry, jako by to bylo zřejmé. Což bylo. Obzvlášť pro někoho, kdo měl otce zaměstnaného na ministerstvu. „Jestli je to už všechno…“ zadíval se na Ginny v očekávání, že najde nějaký další problém.

Namísto toho si jen povzdechla. „Tak pojďme.“

Uršula byla kapánek deprimovaná, když se vrátili. Nejen, že zůstali naživu (ačkoliv trochu za to vděčná byla, když Harry poukázal na to, že kdyby se stal duchem a trávil s ní čas, tak by neměla klid kvůli Harryho mírné závislosti na pozornosti), ale Protiva ji trápil celou dobu, co čekal s Moudrým kloboukem na Harryho. Když mu Harry předal šest slíbených bomb hnojůvek, Ginny se tvářila, že několik následujících dní bude úděsnějších než celý její zážitek jako rukojmí Raddlova deníku.

Konečně se Harry, Lockhart, Ginny, Lenka a zajatý Pettigrew vydali k Brumbálově ředitelně, kde našli Brumbála, Artura a Molly Weasleyovy, Xenofila Láskoráda, Minervu McGonagallovou, Severuse Snapea, Ritu Holoubkovu a muže, o kterém se Harry domníval, že by mohl být jeho kmotr pod mnoholičným.

„Jsme naživu,“ ohlásil Harry vesele.

„Ach, Ginny!“ vykřikla uslzená Molly a přitáhla si dceru do náručí. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“

„Jsem v pohodě, mami,“ uklidňovala ji Ginny. „A pokud se týče toho, co se stalo… no možná bych měla nechat Harryho a profesora Lockharta, ať to vysvětlí.“

„Bavila ses, Lenko?“ zajímal se Xenofilius, poté co ji prohlédl kvůli skrytým zraněním a žádná nenalezl.

„Ale ano,“ přisvědčila Lenka. „Můj únos a Norbertovo zkamenění nebylo nic moc, ale jinak byla záchrana docela zajímavá.“

„Existuje nějaký důvod, proč jste cítil potřebu vrhnout se do sebevražedné záchranné mise a neinformovat o tom nejprve nějakého zodpovědného dospělého?“ otázal se Harryho Snape mezi úšklebky, kterými obdařoval Asi Siriuse, ke kterému, jak se zdálo, pocítil okamžitý odpor. Harry byl přesvědčený, že Asi Sirius v tom byl naprosto nevinně.

„Já jsem sehnal zodpovědného dospělého,“ pravil Harry svatouškovsky. „Profesor Lockhart je bradavický učitel a profesor Brumbál by ho jistě nenajal, kdyby k němu nechoval absolutní důvěru.“

Profesorka McGonagallová si decentně odkašlala, ale neřekla nic, co by Harryho výroku odporovalo.

„Takže, pane Malfoyi, je pravda, že-“ začala Rita Holoubková.

„Obávám se, že si mě s někým pletete,“ přerušil ji Harry omluvně. „Já jsem Harry Potter.“ Dramaticky se odmlčel. „A ano, vydal jsem se do Tajemné komnaty.“

Trvalo asi dvacet minut, než se místnost dostatečně utišila, aby mohl Harry vypovědět příběh o cestě do bradavických útrob (držel se verze, na které se dohodli, a jen ždibíček ji přikrášlil). S potěšením si povšiml, že Rita používá svůj Bleskobrk, takže celé drama bude dokonale vyšperkováno. A protože Rita byla, z nějakého nepochopitelného důvodu, uznávanou novinářkou, všichni ji vezmou za slovo a budou věřit, že se to seběhlo přesně tak, jak Harry vylíčil.

„A co Petr?“ byla první věc, kterou chtěl Asi Sirius vědět.

Harry sebou trhl. „Já… no, já na něj tak nějak zapomněl.“

„Co myslíš tím ‚tak nějak‘ zapomněl?“ zahlížel na něj Rozhodně Sirius vražedně.

„Naštěstí se vzbudil dřív, než jsme stihli odejít, takže jsme ho chytili,“ urychleně ho uklidňoval Harry.

„Takže jsi ho chytil jen díky náhodě?“ Sirius z toho pomyšlení nebyl zrovna moc na větvi.

„Prostě buď rád, že jsme ho vůbec chytili,“ doporučil mu Harry.

„Co myslíte tím, že jste chytili Petra?“ zeptal se Brumbál. „Kdo je tenhle ‚Petr‘?“

Lenka odpověděla dřív, než se stačil Harry nadechnout. „Pozoruhodný Petr Pettigrew, ilegální krysí zvěromág a utajený Smrtijed v celé své kráse,“ pronesla hlasem licitátora a vytáhla zavařovačku.

„Ach, skvělý nápad, Lenko,“ Xenofilius se dmul pýchou, když poznal sklenici.

Lenka odšroubovala víčko a opatrně položila Pettigrewa na podlahu. Než se mohl dát na útěk, Sirius pozvedl hůlku a vyslal kouzlo, které ho přinutilo přeměnit se zpět do lidské podoby.

„Petr Pettigrew?“ zalapala profesorka McGonagallová po dechu, čímž přesvědčila poněkud skeptickou Ginny o mužově identitě více než jednoznačně. „Ale… vy… a Black, on…“

„Říkal jste, že mě chcete vidět, Brumbále?“ otázal se Popletal, který právě prudce vrazil do ředitelny, následován – merlinví z jakých příčin – Luciusem Malfoyem. „Petr Pettigrew? Nevyletěl jste do povětří?“

„Představte si, že jsem se po vás nesháněl, Korneliusi,“ vypořádal se s tím Brumbál hravě a s laskavostí. „Ale je dobře, že tu jste. Právě jsme se chystali zeptat se pana Pettigrewa na jeho… přežití, můžeme to tak nazvat? Severusi? Mohl byste?“

Severus prudce přikývl a pohnul se směrem k vyděšenému Pettigrewovi, aby mu podal veritasérum.

„Já… Já jsem vám to chtěl říct,“ zoufale kvílel Pettigrew. „O mém přežití. Ale bál jsem se. Sirius mě chtěl zabít a já byl, no, hrozně deprimovaný poté, co se stalo Lily a Jamesovi, takže jsem prostě jen chtěl, ee, zmizet.“

„Takže jste si vybral zůstat krysou?“ nechápal Lucius. „Drahý Merline, vy jste vážně idiot, viďte?“

Pettigrew otevřel ústa, aby odpověděl a Snape využil příležitosti a vlil mu několik kapek veritaséra do hrdla.

„Ujmu se toho, jestli dovolíte, Korneliusi?“ dovolil se Brumbál zdvořile. Nevida námitek, pokračoval. „Jak se jmenujete?“

„Petr Pettigrew.“

„Proč jste nikomu neřekl, že jste přežil?“ zahájil Brumbál.

„Bál jsem se,“ zopakoval Pettigrew.

Harry se rozhodl, že jestli výslech povede mimořádně trpělivý Brumbál, bude to nejspíš trvat celou věčnost. A on se chtěl dopracovat k očištění Siriuse dřív, než vyprchá jeho mnoholičný lektvar. „Zabil jste ty mudly, kteří zemřeli, když vás Sirius konfrontoval kvůli úmrtí mých rodičů?“

„Ano.“

Všichni vypadali naprosto šokovaně. Budiž, všichni kromě Lenky a jejího otce, které nešokovalo nikdy nic, a Luciuse, který to nejspíš věděl celou dobu.

„Jste Smrtijed?“ pokračoval rychle Harry.

„Ano.“

„Je Sirius Smrtijed?“ ukončil Harry své dotazy.

„Ne.“

„Fajn, tak to bychom měli,“ překřížil Harry paže na hrudi. „Takže, kdy budete hotovi s omilostněním?

„Já… S omilostněním?“ nechytal se Popletal.

„Samozřejmě,“ přikývl Harry. „A pospíšil bych si s tím. Jinak až Rita napíše ten článek a všichni uslyší, že jste odmítli nechat očividně nevinného -“ v tomto okamžiku si Snape odfrkl, „- muže jít, veřejné mínění vás ukamenuje.“

„Já…“ Popletal vypadal ztraceně.

 „Pospíšil byste si?“ nadhodil Sirius. „Strašně mě bolí hlava.“

„Slečinko,“ zareagoval Harry okamžitě.

Sirius se zatvářil zmateně. „Hm… cože to…“

„Snažím se ti připomenout, že jsme chlapi,“ pokračoval Harry vesele. „Jak se zdá, trošku jsi na to zapomněl.“

„U Merlina, Harry, stavil jsem se ve Vegas, ne v gay klubu,“ protočil Sirius oči a poté se uculil, „a vůbec, i muži mají své dny.“

„Dobře, udělám to,“ rozhodl se Popletal dřív, než Harry stihl svého nezvedeného kmotra proklít.

Harry vzhlédl. Brumbál zřejmě posledních pět minut strávil apelováním na Popletalovu mediální tvář a z Luciusova rozzuřeného výrazu se dalo usuzovat, že uspěl.

„Musím jen připravit papíry a -“ začal Popletal.

„Přímo před vámi,“ přerušil ho Harry a přistrčil mu oficiální omilostnění pro Siriuse, které získal poté, co podplatil několik lidí. „Podepište tady, prosím. Jo a vy taky, pane profesore.“

Zmatený Popletal nicméně učinil, jak mu bylo řečeno. Brumbál vypadal neuvěřitelně pobaveně a vůbec se nezajímal o to, jak se vlastně Harry dostal k omilostnění.

„Svoboda! Konečně!“ vykřikl Sirius, právě když mnoholičný lektvar vyprchal.

„Tobě vždycky všechno jde jako po másle, co?“ zeptala se Ginny nevěřícně, když se Popletal leknutím chytil za srdce a pokoušel se (marně) nevypadat vyděšeně.

„Docela jo,“ potvrdil Harry.

Znechucený Lucius se vyřítil ze dveří odhodlaný najít patolízala neovlivňovaného Brumbálem, kterého by mohl podpořit coby ministra kouzel. Harry měl dojem, že zahlédl Dobbyho skrytého za dveřmi a rozhodl se chytit příležitost za pačesy.

„Hej, pane Malfoyi,“ zavolal.

Lucius se k němu otočil. „Co?“ vyštěkl.

„Chytejte,“ vytáhl Harry z kapsy rukavice z dračí kůže a hodil mu je.

Lucius je zachytil jen kousek od své tváře, odmrštil je stranou a beze slova se na Harryho ušklíbl.

Harry pobaveně sledoval, jak Dobby střemhlav skočil napříč přes polovinu chodby, aby rukavice chytil.

„Tak pojď, Dobby,“ přikázal Lucius a pokračoval v chůzi chodbou, aniž by si ověřil, zda ho Dobby následuje. Teprve když se pokusil Dobbyho udeřit do hlavy svou holí, aby si ulevil po tom velkolepém propadáku v ředitelně, zjistil, že se Dobby nepohnul ani o píď. Držel v ruce Harryho nepochybně otrávené rukavice, jako by to byl kdovíjak cenný poklad.

„Pán dal Dobbymu rukavice,“ pronesl Dobby užasle. „Pán je Dobbymu dal.“

„Cože?“ osopil se na něj Lucius. „Co to meleš?“

„Dobby dostal rukavice,“ prohlásil Dobby nevěřícně. „Pán je zahodil – Dobby je chytil, a Dobby – Dobby je odteď svobodný.“

Lucius Malfoy stál jako přimrazený a upřeně na skřítka zíral. Pak se však vrhl na Harryho.

„Připravils mě o služebníka, ty kluku!“

Dobby však vykřikl: „Harrymu Potterovi ublížit nesmíte!“

Ozvala se rána jako hrom – a pana Malfoye to odhodilo. Padal ze schodů pozpátku, bral to po třech najednou, a skončil jako zmuchlaná hromádka na dolním odpočívadle.

Vstal, ve tváři úplně zsinalý, a popadl svoji hůlku. Dobby však natáhl dlouhý hrozící prst.

„Teď se pěkně seberte a jděte,“ pohrozil rozhněvaně panu Malfoyovi. „Harryho Pottera se ani nedotknete. Jděte už, jděte. A Dobby myslí, že byste měl vědět, že důvodem, proč se vám lidé smějí, když si myslí, že se nedíváte, je, že si myslí, že zlý pán Draco není váš syn.“

Pohled Luciuse Malfoye zaplál vztekem, ale Dobby mu nedal na vybranou. Ještě naposledy vrhl na oba rozzuřený pohled, zahalil se do svého pláště a zmizel jim z očí pravděpodobně proto, aby položil Narcise několik velmi ošemetných otázek.

Harry nemohl uvěřit, že po to všem se konečně Lucius dozvěděl o těch drbech zrovna od Dobbyho. Sám by to udělal už dávno, ale slíbil Dracovi, že tak neučiní. Fajn, dejme tomu, že slíbil. A navíc Harry věděl, že od Dobbyho to zasáhne mnohem víc.

Zamířil zpět do Brumbálovy pracovny, kde se hlasitě hádali Snape se Siriusem.

„Pokusil ses mě zabít!“ ječel Sirius.

„Byli jsme ve válce!“ bránil se Snape.

„Mně se to zdálo dost osobní,“ oponoval Sirius.

„Že jsi krvežíznivý vrah, jsi dokázal už v šestnácti!“ vybuchl Snape.

Molly a Artur se zhrozili a Sirius rychle vysvětloval: „Nebylo to tak zlé. Vážně. Kromě toho, musíš se naučit nechat tyhle věci plavat. Cítit zášť nějakých dvacet, nebo merlinví kolik let, nemůže být zdravé.“

Harry si odfrkl. Pokrytec.


Kapitola 26.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/26/

Rating: 9+



Překlad: Annabeth, Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PA: Fajn, tohle docela způsobilo zmatek, takže… Nikde v knihách není zmíněno, že by se Snape pokoušel Siriuse zabít, ale vzhledem k jejich až neuvěřitelné míře nenávisti, která přetrvává i o dvanáct let později, není příliš přehnané myslet si, že kdykoliv se potkají v bitvě, tak si jdou po krku.


PP: Ráda bych přislíbila, že kapitoly budou vycházet pravidelněji, že se více zapojím do překladu, ale vím, že by momentálně šlo o planý slib. Letos rozhodně ještě několik kapitol vyjde. A chtěla bych tímto poděkovat překladatelkám této kapitoly Annabeth a hlavně Ani, která má lví podíl i na překladu dalších kapitol. Bez ní by nevznikly. 


Kapitola 26.

 

Navzdory svému přesvědčení si Harry užil celonoční improvizovanou tematickou párty ‚nebezpečí ve škole zažehnáno a my nemuseli ani hnout prstem‘, která následovala hned po jejich odchodu z ředitelny. Propukla trochu na poslední chvíli, ale to vyvolalo akorát obavy i nadšení bradavických skřítků.

Protože Harry měl sklony k melodramatičnosti, nebylo divu, že se projevoval jako rozený vypravěč, a tak všichni studenti dychtivě poslouchali jeho líčení. Nejnadšenější byli dobrodružství lační Nebelvíři. Harry s potěšením vyprávěl své koleji oficiální verzi událostí – k velkému popuzení Ginny – a přestal, až když byl čas vyhlásit vítěze školního poháru.

Ve chvíli, kdy Brumbál začal předčítat aktuální počty bodů, Harry se sebral a utíkal jako o život zpátky ke zmijozelskému stolu. Brumbál se na něj podivně zadíval, ale dál pokračoval ve vyhlašování. „Na prvním místě máme Nebelvír s 638 body, na druhém místě Zmijozel s 427 body, na třetím místě se umístil Havraspár s 383 body a konečně na čtvrtém místě Mrzimor s 358 body.“ Nikoho to zvlášť nepřekvapilo. Od počátku tohoto roku, ne-li už od konce toho minulého, bylo jasné, že navzdory svému všemožnému úsilí Harry Potter zkrátka o školní pohár nepřijde. To, co následovalo, ale mnohé překvapilo.

„Blahopřeji, Nebelvíre, dobrá práce,“ usmál se Brumbál někam Harryho směrem. „Ale než se pustíte do oslav, musíme vzít v potaz nedávné události. Byl to pro nás všechny velmi náročný rok, kdy jsme se snažili utajit před tiskem ty nešťastné útoky baziliška a nepříhodné hospitalizace. Kdyby se o tom dozvěděla správní rada školy nebo ministerstvo dřív, než jsme to vyřešili… inu, zdráhám se pomyslet, co by se mohlo stát. Nicméně vás mohu s potěšením informovat, že bazilišek byl zabit profesorem Lockhartem a třemi vynikajícími studenty. Ve světle těchto událostí bych rád ještě na poslední chvíli udělil nějaké body.“

„Už zase!“ zasténal od havraspárského stolu některý ze starších studentů, kterého si Harry pamatoval jen matně. I od ostatních stolů, kromě nebelvírského, se ozývalo nesouhlasné mručení, ale ředitel to vesele ignoroval.

„Nejprve slečně Lence Láskorádové a slečně Ginevře Weasleyové za to, jak klidně a skvěle si vedly jako rukojmí, i za jejich následnou pomoc při dopadení pachatele, udílím 200 bodů pro Nebelvír a Havraspár.“ Brumbál se odmlčel, očividně v očekávání potlesku, ale všechny příliš zaskočilo, že body na poslední chvíli dostal i někdo mimo Nebelvír, že na něj zůstali v úžasu zírat. „A panu Harrymu Potterovi za rychlé uvažování, vynalézavost, nezištnost, odvahu a zodpovědný přístup, když se obrátil na člena profesorského sboru, uděluji 400 bodů pro Nebelvír.“

„Tomu nevěřím,“ zasténal Harry v popření. „Teda, věřím, ale přál bych si, aby ne. Šest set bodů navíc… To dělá kolik, 1238? To v podstatě zdvojnásobilo naše body! Vím, že jsem Brumbálův oblíbený student a kdesi cosi, ale občas to tak nevypadá…“

„Tomu nevěřím,“ zopakoval Draco po Harrym. „Havraspár na druhém místě a Zmijozel na třetím? Myslím, že jsem v šoku. Nebo možná jde o jeden dlouhý zlý sen… Možná je celý tenhle rok jedna nekonečná noční můra. Asi jsem ve vlaku prodělal otřes mozku, když jste ty a Wízlík spadli z nebe, a každou chvílí se probudím na ošetřovně.“

„Amen,“ dodal Harry vroucně.

„Víte,“ řekla Daphne Greengrassová zamyšleně, „právě mi došlo, že každý rok je to vždycky Nebelvír nebo Zmijozel, kdo vyhraje školní pohár. Havraspár se občas dostane na druhé místo podle toho, jak dobrý mají famfrpálový tým. Nebo jestli se zrovna někdo z nich vydá na každoroční sebevražednou misi s ředitelovým mazánkem. Jak to, že Havraspár a Mrzimor nikdy nevyhrají? Chci říct, očividně nemají takové sklony k pošetilému hrdinství, což je nebelvírská parketa, nebo ke strategizování, jako to děláme my, ale čekali byste, že se jim to jednou za čas podaří.“

Nejsem Brumbálův mazánek!“ protestoval Harry. „A nechovám se sebevražedně! To jenom… No, vypadá to, že se vždycky všechno točí kolem mě.“

Theodor Nott vzhlédl od svého pudinku. „Ale jsi, platí oboje. A taky jsi neuvěřitelně sebestředný.“

Harry se po něm ošklivě podíval. „Nikdo se tě na nic neptal.“

„A tebe se nikdo neptal, jestli si k nám chceš přisednout,“ upozornil ho Theo, „a stejně si oba děláme to svoje.“

Harry otevřel pusu a pak ji zase rychle zavřel. Ve skutečnosti šlo o hodně dobrý postřeh.

„Abych odpověděl na tvou otázku, Daphne,“ navázal Draco a ušklíbl se nad Harryho zamlklostí, „kolejní body jsou obvykle po většinu roku celkem vyrovnané. Koneckonců, Nebelvír získá body za svoje ukvapené akce tak často, jako o ně přijde. My získáme taky dost bodů, ale hodně se dostáváme do… střetů, ve kterých je ztrácíme. Havraspáři dostávají body za svou inteligenci a Mrzimoři za to, že dělají to, co se od nich očekává. Na konci roku Nebelvíři nevyhnutelně provedou nějakou obří pitomost, která se buď zdaří a vystřelí je na první místo, nebo selže a umožní Havraspáru, aby byl druhý. My soustředíme všechno na to, abychom získali body, a když zrovna Harry neporazí baziliška nebo nezachrání kámen mudrců, obvykle vyhrajeme. Havraspárští jsou většinou příliš zaneprázdnění učením na to, aby se zamysleli, že zisk školního poháru by hezky ladil k jejich touze ve všem uspět, no a co se týče Mrzimorů… co mají dělat? To, co se od nich čeká, ale ještě víc?“

„Ty… jsi nad tím musel hodně přemýšlet,“ řekl vykolejený Harry, jakmile se mu vrátila řeč.

Draco na něj nevěřícně pohlédl. „Jsem Malfoy. Určitě si nemyslíš, že si vystačíme jen se svým vzhledem a bohatstvím?“

„Ech…“ náhodou přesně tohle si Harry myslel.

„Všechno je to o taktice,“ vysvětloval Draco. „Boháčů je spousta, a díky možnostem, které nám dává magie, je i spousta hezkých lidí. Jestli chceš mít navrch, musíš do toho vložit i nějakou myšlenku.“

Harry nevěděl úplně jistě jak zareagovat, takže se mu docela ulevilo, když se Lockhart naklonil, aby něco řekl Brumbálovi, který se rychle znovu postavil. „Byl jsem upozorněn, že jsem se zapomněl zmínit ještě o jedné věci. Náš profesor obrany proti černé magii nás ke konci školního roku opouští. Jsem šťasten, že vám mohu oznámit, že na rozdíl od jeho předchůdce, je profesor Lockhart naprosto v pořádku. Ve skutečnosti odchází, aby sepsal svoji novou knihu Štvanice na baziliška. Profesor Lockhart mě požádal, abych vám sdělil, že každý, kdo si přeje být zmíněn v jeho knize, ho má kontaktovat do konce školního roku.“

Harry pohlédl k nebelvírskému stolu. Ginny čišel vzdor z očí. Hádal, že v té knize nebude chtít být uvedená.

ooOOoo

Harry usoudil, že by se také mohl s Lockhartem rozloučit, než odejde. Znovu si připomněl, že vynaložil obrovskou snahu, aby letos zabránil poškození Lockhartova mozku.

„Tak kolik lidí se přihlásilo, že vám pomůže s vaší knihou?“ zajímal se Harry.

„Nejméně tři čtvrtiny studentů. Vypadá to, že budu muset vydat samostatnou knihu se souhrnem jejich přínosu.“ Lockharta ta vyhlídka zjevně nadchla. „Nejsem si jistý, jak ji nazvu, ačkoliv…“

Harry pokrčil rameny. „Mě se neptejte; nevládnu slovem. Zkuste se zeptat Lenky. To ona přišla se Štvanicí na baziliška.“

„Ach ano, je to důmyslný titul,“ souhlasil Lockhart. „Je hezké vidět, že dělá něco pro svých pět procent.“

„Lenka má ochotu v krvi,“ obhájil ji Harry stroze.

„To má,“ přitakal Lockhart a podával mu aktuální vydání Denního věštce. „Viděl jsi ten článek, co napsala tvá novinářská kamarádka? Má docela dobrý styl.“

Harry se zaujetím převzal noviny.

 

Bazilišek a Black obsadili Bradavice.

Od Rity Holoubkové

Měsíce kolovaly zvěsti o tom, že ředitel Bradavic Albus Brumbál tají znovuotevření Tajemné komnaty a bazilišek zuřivě přeměňuje v kámen každého, kdo se mu postaví do cesty. Navzdory těmto dohadům a návštěvě člena bradavické správní rady Luciuse Malfoye a ministra kouzel Korneliuse Popletala nebyly objeveny žádné důkazy o přítomnosti údajného baziliška. Až dosud.

Včera byla reportérka Denního věštce kontaktována neznámou osobou, která prohlašovala, že zastupuje Harryho Pottera. Dále tato osoba tvrdila, že se chystá odhalení tajemství, které opřádá Bradavice po celý rok. Tato informace danou reportérku zaujala, a proto se, ač s mírnou skepsí, vydala na cestu do Brumbálovy pracovny, kde již čekala rodina Weasleyova, Láskorádova a profesor Severus Snape.

Krátce na to dorazil profesor Lockhart spolu se studentkami prvního ročníku Ginevrou Weasleyovou a Lenkou Láskorádovou a se samotným Harrym Potterem! Po několika dotazech reportérka zjistila, že tito hrdinové právě objevili dříve nezjištěného baziliška číhajícího v utajené komnatě hluboko pod základy školy. Může jít o bájnou Tajemnou komnatu? (Podrobnosti na straně 5)

Jakmile se Lockhart a Potter pustili do jejich hrdinského vyprávění (podrobnosti na straně 3), bylo odhaleno, že strůjcem baziliščích útoků a únosu slečen Láskorádové a Weasleyové není nikdo jiný než Peter Pettigrew, po dlouhou dobu zesnulý válečný hrdina, držitel Merlinova řádu první třídy a patrně neregistrovaný zvěromág. Ohromení Popletal a Brumbál obratem souhlasili s omilostněním azkabanského uprchlíka Siriuse Blacka na základě toho, že Pettigrew zjevně nebyl rozprášen na kusy a po výslechu přiznal, že je zodpovědný i za další vraždy, za které byl Black uvězněn. (Podrobnosti na straně 4)

V tom okamžiku vyprchal u reportérčina informátora mnoholičný lektvar (který umožňuje jeho konzumentovi, aby na hodinu převzal podobu někoho jiného) a odhalil, že se nejedná o nikoho jiného než o samotného právě omilostněného Blacka! Black zřejmě více než rok sledoval Pettigrewa, aby prokázal svou nevinu. (Podrobnosti Blackova příběhu na straně 7)

Blackovo vyjádření: „Jsem pochopitelně velmi znechucený ze všech těch let, po které jsem byl neprávem uvězněný a jsem přesvědčen, že teď, když pravda vyšla najevo, bude spravedlnosti učiněno zadost, a také se hodlám posunout ve svém životě a zažádat o poručnictví mého kmotřence Harryho Pottera.“

Na otázku, zda chce Potter k tomuto tématu něco dodat, odpověděl: „Připouštím, že neznám Siriuse velmi dobře, ale jsem pevně přesvědčený, že má na srdci pouze mé nejlepší zájmy. A také cítím, že by mi kouzelnické prostředí vyhovovalo lépe než to mudlovské, ve kterém jsem strávil většinu svého života. Kromě toho byl Sirius nejlepším přítelem mého otce a osobou, kterou mí rodiče pověřili mým zabezpečením v případě, že by se jim něco stalo. Chci bydlet se Siriusem, ba co víc, chtěli by to i moji rodiče.“

Ačkoliv se toto všechno odehrálo v Brumbálově pracovně, on sám k této věci neposkytl žádné vyjádření.

 

„Fajn, Harry, byl to docela dobrodružný rok,“ pronesl Lockhart, když Harry dočetl. „A navíc jsem ani nemusel nikomu vymazat vzpomínky. Nejsem… nejsem si tak úplně jistý, jak se kvůli tomu cítím. Mám celkem silný pocit, že bych měl, ale nezdá se, že by to bylo nutné, co? Na druhou stranu jsem si užil být tvým rádcem a myslím, že mi budeš skutečně chybět.“

„To je sladké,“ zakřenil se Harry. „Protože Merlin ví, že mi bude chybět příležitost zjistit, zda je ve skutečnosti možné umlátit někoho k smrti kapesníčkem.“

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval ho Lockhart vesele. „Máš na to ještě pět let.“

ooOOoo

Harry strávil tuhle jízdu vlakem stejně jako tu loňskou zoufalými pokusy vyhnout se Hermioninu otravnému dotírání ohledně fenomenálních výsledků jeho testů. Zkoušky byly tento rok vlastně méně bolestivé než ten předchozí. Asi to bylo částečně tím, že učivo bylo zajímavější a částečně také proto, že ve svém původním druhém ročníku zkoušky vůbec neskládal.

„Tak jaké máš plány na léto?“ zeptal se nakonec Ron. „Pozval bych tě zase k nám, ale zdá se mi, že by to Ginny kapánek namíchlo.“ Ginny se ještě za celý týden, nebo tak nějak od záchranné akce, nepřenesla přes své zklamání, ale Harrymu to bylo jedno. Koneckonců nemohla zůstat naštvaná navždy. Možná. Přece jen byla Weasleyová a nakonec po smrti Freda Percymu odpustila, protože nechtěla zbytečně přijít o dalšího bratra.

„Nedělej si s tím starosti,“ mávl nad tím rukou Harry. „Poté, co Sirius pohrozil Brumbálovi, Popletalovi a půlce ministerstva žalobou za nezákonné uvěznění bez řádného soudního procesu a také řekl, že může každému povyprávět, jak mě po smrti mých rodičů unesli a donutili žít s bandou mudlů, kteří nenávidí magii, Popletal zamítl Brumbálovy námitky a přidělil Siriusovi poručnictví.“

„Protože mu tvůj kmotr vyhrožoval?“ Hermionu to šokovalo. „To je absurdní. Profesor Brumbál by měl…“

„Brumbál nejspíš myslel na svou kariéru; přece jen je to politik,“ poukázal Neville. „Stejně jako Popletal. Mimo to, jako Harryho kmotr má Sirius zákonné právo na Harryho péči, pokud by se ho jeho biologická rodina vzdala…“

„Což udělali,“ přerušil ho Harry. „Právník by to sotva mohl vykřičet do světa, aniž by souhlasili. Většina lidí by z toho usoudila, že mě nenáviděli, ale Brumbál nahodil svůj nejlepší uslzený výraz a dodal, jak je dojatý, že se vzdají práv vůči svému milovanému synovci v roztomilé snaze – i když pošetilé – učinit ho šťastným.“

„A pokud nechtěl Brumbál vysvětlovat Starostolci a kouzelnické veřejnosti obecně, že cítil, že tehdy roční a nyní dvanáctiletý kluk je klíčem k poražení Ty-víš-koho, tak opravdu neměl jinou možnost,“ uzavřel Neville.

„Ale stejně to není správné,“ odporovala Hermiona.

Harry pokrčil rameny. „Jo a správné není ani uvržení mého kmotra na deset let pod zámek bez pořádného soudu, protože Brumbál nechtěl přepustit mé poručnictví.“

Hermiona na něj několik vteřin jen civěla. „Uznávám, že jde o otřesný justiční omyl, ale určitě nenaznačujete, že profesor Brumbál mohl udělat něco jiného a neudělal to jen proto, že chtěl, abys skončil s lidmi, kteří tě nenávidí!“

„Já ti nevím, Hermiono,“ ozval se Ron nejistě. „Už tehdy byl Nejvyšší divotvorce, a to ani nemluvím o funkci Nejhlavnějšího hlavouna. Nepochybně mohl něco udělat.“

„Jak to můžeš říct?“ protestovala Hermiona. „Je to BRUMBÁL! On…“

„Není dokonalý a možná je načase, abychom to přijali,“ přerušil ji Harry unaveně. „Každopádně, jak jsem říkal, poté, co se Sirius stal mým poručníkem, mluvil s Lenčiným otcem a napadlo ho, že by mohlo být fajn vydat se hledat nějaká vzácná a pro některé smyšlená stvoření. A protože jsem našel muchlorohého chropotala, budeme se muset porozhlédnout po něčem novém, aby se prokázaly moje stopařské dovednosti.“

„To budete dělat celé léto?“ zeptal se Neville dokonale neutrálním hlasem. „To je… vážně bezva.“

„Ale ne, ne celé léto,“ ujistil ho Harry. „Taky jsem začal dřív s hodinami věštění a zjistil jsem, že Ronův táta vyhraje hlavní cenu v každoroční loterii Denního věštce a vypraví se do Egypta navštívit Billa, takže tam se Siriusem plánujeme taky strávit měsíc.“

„Vyhraje… hlavní cenu?“ zněl Ron nevěřícně.

„Vypravíš se na měsíc do cizí země jen na základě té nepatrné pravděpodobnosti, že se tvoje předpověď vyplní?“ V Hermionině hlasu byla slyšet skepse a Harry si byl takřka jistý, že se musela přemáhat, aby k tomu neřekla víc.

„No… fakt bych rád viděl Freda a George, jak se snaží zavřít Percyho v pyramidě,“ přiznal Harry. „Ale jsem si jistý, že se budu dobře bavit, i kdyby se to náhodou nestalo.“

„Harry, drahoušku!“ obrátila se na něj paní Weasleyová, když pozdravila vlastní děti. „Ráda tě zase vidím!“

„Dobrý den, paní Weasleyová,“ pozdravil ji Harry vřele. „Znáte se s mým kmotrem, Siriusem Blackem?“

Úsměv paní Weasleyové trochu povadl. Slyšela samozřejmě o tom, že byl zproštěn viny, ale očividně se cítila nesvá tváří v tvář bývalému trestanci. „Ach, slyšela jsem, že teď jste Harryho poručníkem?“

Sirius se rozzářil. „Už je to osm dní.“

„Jste si jistý, že dokážete čelit takové výzvě tak brzy po návratu do kouzelnické společnosti?“ tázala se paní Weasleyová opatrně.

„Harry je bezva kluk a Brumbál je v celém procesu reintegrace nesmírně nápomocný,“ zaševelil Sirius vesele. „Bez něj bych to nezvládl. Víte, znamená to pro mě všechno na světě, že se mohu postarat o Lilyina a Jamesova syna. Oni byli… byli moje rodina. Jsem vděčný, že můžu konečně splnit jejich přání a pokusit se udržet jejich památku naživu skrze jejich syna.“

„Ach!“ hlas paní Weasleyové byl znatelně vřelejší při pomyšlení, že Harry konečně získá spojení se svými rodiči.

Zatímco pokračovali v hovoru, Harry se rozhlížel po stanici. „Hej! Draco!“ zavolal Harry a vyrazil k němu. „Hele, chtěl bych ti poděkovat za všechnu letošní pomoc s Dob-“

Draco vypadal trochu nepohodlně, když ukázal na vykolejenou Narcisu Malfoyovou. „Harry, toto je má matka. Matko, tohle je Harry Potter.“

Z Narcisina úsměvu přecházel Harrymu mráz po zádech. „Potěšení na mé straně.“ Harry si to přeložil jako ‚doufej, že mě nepotkáš někde v temné uličce, jinak ti nepomůže ani svěcená…‘ Hm, co jí to přelétlo přes nos?

„Můžeme jít, Harry?“ vynořil se zpoza něj Sirius. „Á, sestřenka Narcisa. Jak se máš?“

Pokud to vůbec šlo, její úsměv ještě ochladl. „Siriusi, tolik mě potěšilo, když jsem se doslechla o tvém propuštění. Teď, jestli nás omluvíte…“

„Páni,“ řekl nakonec Harry. „Nepamatuju si ji tak… mrazivou.“

„No, to bude tím, že jsi nikdy neviděl, jak se chová ke mně,“ zasmál se Sirius.

„Ou, proč to?“ zeptal se Harry.

Možná by mohl být příčinou jeden incident ze sedmého ročníku v Bradavicích, kdy byla na rande se svým přítelem, a zahrnovalo to žábu, růžovou barvu na vlasy a trampolínu,“ přiznal Sirius.

„Povídej,“ povzbuzoval ho Harry.

„Tak zaprvé, naprosto popírám, že bych v tom měl prsty. Moje přítomnost – společně s Jamesem, Remusem a tím, který si nezaslouží zmiňovat – byla úplně náhodná. Stejně jako Jamesův fotoaparát. Celé to začalo, když…“

A s tím kmotr a jeho kmotřenec vyrazili vstříc snad bezstarostným prázdninám, které už jeden z nich nějakou dobu prožíval.


Kapitola 27.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/27/

Rating: 9+



Překlad: Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Poznámka autora: Harry prožil báječné léto. Naprosto. Nešlo by dostatečně dobře vylíčit, takže ho přeskočím. Ale bylo úžasné, vážně :P

 

Kapitola 27.

Tohle léto vážně stálo za to, uvažoval Harry, když seděl naproti svému kmotrovi před zmrzlinářstvím Floreana Fortescuea. Pravda, jeho, Siriuse, Lenku a jejího otce nepotkalo mnoho štěstí při pátrání po blábolivém sekáči v Zairu, a taky musel skoro šest týdnů mluvit francouzsky (pochopitelně šlo o to nejhorší, co se mu v poslední době stalo, ačkoliv Sirius mu bez špetky soucitu sdělil, že přehání), ale stejně si to užil. Měsíc, který strávili se Siriusem v Egyptě (když Weasleyovi skutečně vyhráli 700 galeonů v tombole Denního věštce) předčil veškerá očekávání, přestože se Percy připojil k Ginnyině koalici ‚Nemluvím s Harrym‘ poté, co Harry rozptyloval paní Weasleyovou, aby Fred a George mohli Percyho uvěznit v pyramidě. Harry nechápal, proč z toho dělá takovou vědu. Percy tam zůstal jen tři hodiny a později připustil, že se i něco málo dozvěděl, k čemuž by jinak nedostal příležitost kvůli neustálému dohledu dospělých. Nový primus by takové chování čekal od Dvojčat. Od Harryho patrně očekával něco lepšího.

„Myslíš, že už mají do školy všechno nakoupeno?“ zeptal se Harry. „Nudím se.“

Sirius, který si zaujatě prohlížel skupinku pěkných mladých čarodějek, zamrkal a otočil se na něj. „Najal sis Dobbyho, aby nakoupil za tebe,“ připomněl mu.

„Jo, no, ale nedošlo mi, že tady budu muset mezitím čekat, než budou všichni hotovi,“ stěžoval si Harry.

„Ano, koho by to napadlo, že Hermiona bude vyšilovat, že Dobbymu platíš míň než minimální mzdu – a ano, vím, že na tom trval,“ zadržel Sirius přicházející protest. „Že Ron bude uražený, protože se tak vytahuješ se svým bohatstvím, že si ani nedojdeš na nákupy, Ginny s tebou pořád nebude mluvit a Lenka s Nevillem se pokusí dokázat, že strachopudi zamořili krámek pana Ollivandera.“

„Říkám ti, je to spiknutí,“ povzdechl si Harry s pocitem marnosti.

„Pořád máš mě,“ prohodil Sirius vesele.

Na to Harry neodpověděl.

Sirius protočil očima. „Stejně jsi mohl jít s nimi,“ upozornil ho.

„Pak by nemělo smysl platit Dobbymu, aby to udělal za mě,“ bránil se Harry šokovaně. „Přemýšlím, proč Draco vždycky trvá na tom, že si svoje nákupy vyřídí sám.“

„Protože domácí skřítci mají nechvalně proslulé barevné cítění,“ odpověděl Draco, když se za ním zabouchly dveře cukrárny.

„Štípni mě, asi se mi něco zdá,“ požádal Harry Siriuse a ten to okamžitě udělal. „Draco Malfoy si vzpomněl na to, že existuju.“

Draco otráveně překřížil paže. „Nikdy jsem na to nezapomněl.“

„Tak proč jsi neodpověděl na žádný z těch 37 dopisů, které jsem ti v létě poslal?“ dožadoval se Harry.

„Krom toho, že většina z nich byla plná žvástů o lidech, kteří mě vůbec nezajímají?“ zeptal se Draco. Když Harry přikývl, pokračoval: „Jen co se můj otec dozvěděl o té hloupé pomluvě, kterou jsi vypustil do světa – a všichni to víme, tak se to ani nepokoušej popírat – pořád se s matkou hádají a mně zakázali se s tebou bavit. A taky proto, že si myslí, že tvůj nový poručník by na mě mohl mít špatný vliv.“

„Ti mají co říkat…“ zabručel Sirius. „A právě se s ním bavíš.“

Draco se zakřenil. Harry si byl jistý, že kvůli tomu právě někde umřelo štěňátko. „Jsem oficiálně v pubertě. Nějak musím rebelovat, ne? Každopádně, matka právě končí u madame Malkinové, takže musím jít. Uvidíme se, Harry.“

„Hm, čau…“ odpověděl Harry nepřítomně. Obrátil se na Siriuse. „To bylo divné.“

„To fakt bylo,“ souhlasil Sirius. „Já a špatný vliv? Někteří lidé…“

„No, jsi nedávno omilostněný trestanec, který strávil kdovíkolik let v Azkabanu,“ upozornil ho taktně Harry.

„Můj záznam v rejstříku byl vymazán,“ oponoval Sirius. „To znamená, že formálně se to nikdy nestalo a já to odmítám uznat. Mimo to, Lucius je Smrtijed.“

„Byl zproštěn všech obvinění, takže formálně není,“ podotkl Harry.

Sirius si odfrkl. „Když už mluvíš o Smrtijedech, jak jsme na tom s deníky?“

Harry se zmateně zamračil, než si uvědomil, že ‚deníky‘ Sirius míní ‚viteály‘ a že pro jednou bere ohled na lidi kolem sebe, kteří by je mohli teoreticky odposlouchávat. „Takže, máme probodnutý deník, spálený pohárek, medailon a diadém, z Nagini nejspíš ještě deník není, takže se o ni můžeme postarat později, až se tak stane. Jedním jsem pořád já, takže nám zbývá… prsten.“

„A prsten je kde?“ zeptal se Sirius. „Můžeme ho zničit dneska? Zítra se vracíš do školy a to hrozně omezí tvé aktivity.“

„To je pravda,“ souhlasil Harry pomalu. „Jestli mám jít, musí to být dneska. Hodí se ti to?“

Sirius se nenápadně mrkl na hodinky. „Fajn. Ale musíme si pospíšit. Za dvacet minut se mám setkat s Brumbálem.“

„Vážně?“ ptal se Harry, zatímco se zvedali k odchodu. „A pročpak to?“

„Když to vyjde, dozvíš se to. A když ne, tak se ti nehodlám svěřovat,“ odpověděl Sirius rezervovaně. „Takže, kam jsi říkal, že to jdeme?“

„Malý Věšáček… Ne, počkej, Malý Visánek,“ opravil se Harry.

„Jsi si jistý, že víš, kam jdeme?“ ujišťoval se Sirius podezřívavě.

„Samozřejmě! Jen jsem tam nebyl… asi tak… jedenáct let. Myslím. A popravdě jsem nikdy nešel do Gauntovy barabizny. Vlastně se mi zdá, že ti nemůžu poskytnout dostatečně přesné pokyny k přemístění. Budu nás muset přemístit oba,“ rozhodl Harry. „Stejně to tak bude lepší, protože technicky jsem na přemisťování příliš mladý, takže můžeme předstírat, že jsi to provedl ty.“

Z takového řešení Sirius zrovna radostí neskákal, ale udělal, jak Harry žádal. Ten zavřel oči a snažil se ze všech sil představit si hřbitov, na který byl přenesen na konci čtvrtého ročníku, a kde Cedric…

Harry ucítil důvěrně známé zatáhnutí kolem pupíku a otevřel oči. Stál na hřbitově.

„To si ze mě děláš srandu,“ rozhlížel se Sirius. „Můžeš vůbec být ještě víc emo?“

„Není to moje chyba!“ protestoval Harry. „Voldemort byl ten, kdo měl přemrštěné sklony k melodramatu. Já se stal jen obětí únosu a ten magor mě přinutil tady být!“ Odmlčel se. „Siriusi, ty jsi propadl Závojem v devadesátém šestém. Odkud znáš pojem emo?

„Jsem hudební fanoušek,“ odpověděl Sirius diplomaticky. „Hele, můžu si půjčit tvůj obraceč času?“

„Proč si myslíš, že mám obraceč času?“ tázal se Harry neurčitě.

„Nechystám se tě poctít odpovědí,“ protočil Sirius oči.

„Fajn, v pohodě. Jeden mám. Na co ho potřebuješ?“

„Ty mi nevěříš?“ ublíženě se tázal Sirius.

„Ne, ani trochu,“ opáčil Harry.

„PROSÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM.“

„Dej mi důvod,“ navrhl Harry.

„Koupím ti Kulový blesk.“

Harry si sundal obraceč času z krku. „Platí.“

„Díky,“ přetáhl si Sirius řetízek přes hlavu. „Neříkal jsi, že Voldemort znovu povstal díky kostem svého otce?“

„Jo…“ přisvědčil Harry a čekal, co z té debaty vzejde.

„A my v podstatě máme dva roky času, než se Voldemort pokusí oživit –“ začal Sirius.

„Pokud se historie naším lajdáckým přístupem k celé záležitosti příliš nezmění. Což se nedá vyloučit,“ skočil mu Harry do řeči.

Sirius přikývl. „Dobře. Jestli se ale věci stanou tak, jak by měly, mohli bychom zničit Raddleovy kosti a rituál by pak nefungoval.“

Harry nad tím přemýšlel. Na jednu stranu, mít Voldemorta bez těla by bylo fakt super. Ale na stranu druhou… „Nemůžeme to udělat; když neprovede rituál, tak ani nepoužije moji krev a neukotví tak moji duši k tomuto světu, abych mohl zemřít a znovu se vrátit. Potom by neexistoval žádný způsob, jak zničit můj viteál, aniž bych zemřel, a přitom nezůstal mrtvý.“

„A můžeme alespoň vyměnit kosti jeho otce za kosti někoho jiného? Třeba nějakého vzdálenějšího příbuzného? Tak by to mělo fungovat, ale ne dokonale, takže by ho to mohlo oslabit,“ navrhl Sirius.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Harry. „Udělej to a já se zatím podívám po Gauntově chatrči. Až budeš hotový, přemísti se za mnou.“

„To zní dobře,“ souhlasil Sirius, který už se vydal mezi hroby najít někoho vhodného, s kým by zaměnil ostatky Toma Raddlea staršího.

ooOOoo

Za deset minut zvládl Harry úspěšně objevit nejen Gauntovu chatrč, ale i prsten. Zvenku zaslechl prásknutí, které značilo, že Sirius dorazil.

„Našel jsi to?“ zeptal se. „Na těch dveřích je vážně přibitá hadí kostra?“

„Jasně,“ odpověděl Harry. „Trefil jsi obojí. Mám tady problém s jedním kouzlem.“

„Mrknu na to,“ Sirius mávl hůlkou nad místem, kam Harry ukazoval. „Jo, postarám se o to.“ Pod vousy zašeptal inkantaci. „Tak.“ Sklonil se a zvedl prsten. „Tak tohle je poslední viteál. Fajn, s výjimkou tebe.“

„Nenavlékej si ho,“ varoval ho Harry. „Brumbál to udělal a skoro ho to zabilo. Zbyl mu pouze rok života a pak by kvůli té kletbě zemřel. Teda, kdyby to Snape neuspíšil.“

„Hmm,“ zamumlal Sirius, který očividně neposlouchal a přibližoval si prsten k prstu, jako by byl v transu.

„Siriusi, jestli si ho nasadíš, tak ti bude Snape muset zachránit život. SNAPE. Vážně mu chceš poskytnout něco, co ti bude do konce života otloukat o hlavu? Úplně to vidím: Když nám bylo šestnáct, pokusil ses mě zabít, Blacku, a já ti o sedmnáct let později zachránil život. To jen dokazuje, že…

„Chápu. Pochopil jsem to!“ vykřikl Sirius a kvapně prsten upustil.

„Tak je to lepší. A teď, co kdybychom odsud vypadli a nechali to tu lehnout popelem?“ navrhl Harry.

„Prácička pro mě. Všechny ty pozůstatky černé magie… jako bych nikdy neodešel z domu…“

S těmi slovy vyšli z chatrče, Sirius seslal Zložár a zbavil tak svět dalšího kousku duše Toma Raddlea mladšího. A také jedné neuvěřitelně odporné barabizny.

ooOOoo

Sirius přemístil Harryho zpátky do Příčné ulice, a pak rychle zmizel na svou záhadnou schůzku s Brumbálem, kterou odmítl vysvětlit. Zvláštní, přes všechna jeho předchozí naléhání, že tam musí být přesně na čas, se nezdálo, že by mu patnáctiminutové zpoždění nějak vadilo.

„Harry!“ vítala se s ním Hermiona a do náruče mu cpala obrovskou kouli zrzavých chlupů. Ron a Neville jí byli v patách.

„Křivonožka?“ riskl to Harry.

Hermiona na něj zírala s otevřenými ústy. „Ale… zrovna jsem to rozhodla… jak jsi to udělal?“

„Říkal jsem ti, že má jizva studuje jasnovidectví,“ odpověděl Harry samolibě.

„Jako vážně, jen protože jsi uhodl pár nedůležitých věcí, si myslíš, že jsi dalším vtělením Kassandry nebo tak něco,“ durdila se Hermiona.

„Taky měl pravdu o mém taťkovi a ministerské loterii,“ připomněl jí Ron.

„A docela dost věcí, o kterých řekl, že se stanou, se fakt stalo,“ dodal Neville. „Buď je médium, nebo pekelně dobrý šejdíř.“

„Já nechápu, jak vůbec můžete pochybovat, že znám budoucnost,“ ohradil se Harry, jistý, že zná alespoň jednu budoucnost, i když dělal všechno pro to, aby ji změnil a zahnal nudu. A možná zachránil pár životů. Když bude čas.

„Ty si vážně zapisuješ jasnovidectví?“ ujišťovala se Hermiona a popichování svých kamarádů úplně ignorovala.

„Jo,“ přisvědčil Harry rozjařeně. „A studia mudlů a péči o kouzelné tvory.“

„…Proč?“ chtěla vědět Hermiona.

„Proč ne? Ty na ně ostatně taky budeš chodit,“ upozornil Harry.

„Ale taky budu chodit na užitečné předměty, jako je věštění z čísel nebo starodávné runy,“ vrátila mu to Hermiona.

„Věštění z čísel beru, ale odmítám uvěřit tomu, že starodávné runy můžou být nějak užitečné,“ stál si tvrdohlavě na svém Harry. „A nechci si zapsat ani jedno z toho, protože jasnovidectví a studia mudlů jsou o dost jednodušší.“

„Co péče o kouzelné tvory?“ zeptal se Ron. „Charlie to měl a říkal, že se tam musí trochu pracovat.“

„Vím,“ zněl Harry neradostně, „ale musím podpořit Hagrida, ne?“

„Hagrida?“ ptal se Neville prohnaně. „Takže je naším učitelem? Protože jeho jméno bylo tak nějak očištěno, když jsi každému řekl, že otevření Komnaty měl před padesáti lety na svědomí Voldemort?“

Ron sebou trhl. „Zatraceně, i ty? Copak už se nikdo nebojí nejobávanějšího kouzelníka, kam paměť sahá?“

Harry s potěšením zaznamenal, že Ron už nenazývá Raddlea nejobávanějším kouzelníkem všech dob, takže se jim s Hermionou asi podařilo konečně ho přesvědčit, že neexistuje žádný objektivní způsob, jak něco takového posoudit.

Neville pokrčil rameny. „Moje babička tvrdí, že nenazývat ho jeho náležitým přízviskem je urážkou památky mých rodičů,“ pronesl tiše.

„Jasně, že je naším učitelem,“ změnil rychle Harry téma. „Kdo jiný by nám předepsal kousavou učebnici?“

„Ještěže nám prodavač řekl, jak je uklidnit,“ řekla Hermiona. „Nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych si s tím musela poradit sama.“

„Nejsnadněji vydělaných dvacet galeonů…“ zakřenil se Harry.

„To ty jsi řekl prodavači o pohlazení po hřbetě?“ zeptal se Ron překvapeně.

„Jo. Pokusy o jejich uskladnění už mu lezly krkem, takže byl štěstím bez sebe, že je pošle dál,“ usmál se Harry.

Ti čtyři pokračovali v hovoru další půlhodinu, když náhle Harry nevinně pronesl: „Takže Rone, zdá se, že ty a Křivonožka spolu docela vycházíte. Jsi tajným milovníkem koček?“

„Ani ne tajným, spíš právě objeveným,“ odpověděl Ron. „Navíc kočky žerou krysy.“

„To rozhodně,“ rozesmál se Harry. Jeho výhled najednou zastínil velký balík ve tvaru koštěte. „Hm… co?“

„Sice mě to stálo skoro všechny peníze z odškodnění, ale tady máš to svoje prokleté pometlo,“ pravil Sirius a vynořil se zpoza balíku. „Teď už snad přestaneš s výčitkami za moji nepřítomnost v letech, kdy se formovala tvá osobnost, a za všechny ty Vánoce, narozeniny, Halloweeny, Velikonoce a tak, které jsem prošvihl, a za příslušné dárky, které ti dlužím.“

„Ty mu vyčítáš, že zmeškal důležité události ve tvém životě, protože byl v Azkabanu?“ zhrozila se Hermiona.

„Hej,“ bránil se Harry. „Vždyť on dělá to samé! To je pořád víš, James by to udělal, nebo občas mě, Harry, přepadne nostalgie a přeju si, aby tu James byl.“ Hermiona na něj nepřestávala zahlížet a tak Harry pokračoval. „Tak jak dopadlo tvoje tajemné setkání s ředitelem?“

Sirius nasadil široký úsměv. „Skvěle. Ve skutečnosti se právě díváte na nejnovějšího bradavického profesora.“

Harry po něm střelil pohledem. „Budeš učit obranu proti černé magii? Ale co Remus?“

Sirius vypadal šokovaně. „Harry! Nikdy bych Náměsíčníka nepřipravil o jeho šanci na všechnu tu zodpovědnost a ani bych nedopustil, aby promrhal všechny ty roky učení! Ovšemže bude učit OPČM.“

„Tak co budete učit?“ zeptal se Neville.

„Dějiny čar a kouzel,“ odpověděl Sirius šťastně.

„A co profesor Binns?“ zajímala se Hermiona. „Netušila jsem, že se chystá na odpočinek. Navíc má definitivu, takže ho za to, že je nudný, v podstatě nemůžou vyhodit.“

Sirius zrozpačitěl. „No, během mého pohovoru přišla McGonagallová a informovala nás, že Binns byl chvíli předtím záhadně vymícen. Jen si to představte, zatímco jsme pojídali zmrzlinu, ubohý Binns postoupil do vyšší sféry…“

Harrymu najednou došlo, na co Sirius chtěl jeho obraceč času. „Jen si to představte.“ Zčistajasna se mu rozbřesklo. „Počkat… takže teď nás budou učit dva Pobertové? To je dost děsivé.“

Sirius se ďábelsky ušklíbl. „A starý dobrý Srabík nebude tušit, odkud čekat úder…“

 

PA: Ubohý Snape. Ubohý, ubohoučký chudáček Snape. I když Remus je dostatečně zralý, aby neudělal nic krutého, a je dokonale schopný chovat se jako zodpovědný dospělák, Merlin je mi svědkem, že Sirius ne…


Kapitola 28.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/28/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

Kapitola 28.

 

„Můžeme si už, prosím, sednout, Harry?“ zeptala se Hermiona poté, co Harry dvakrát systematicky prohledal celý vlak a táhl přitom ji, Rona a Nevilla za sebou. „Pokud jsi doteď nenašel toho, koho hledáš, tak už ho nenajdeš. A podívej! V támhletom kupé sedí Ginny a Lenka, pojďme za nimi.“

„Ale… ale ještě jsem nenašel profesora Lupina!“ protestoval Harry.

Hermioně zacukalo v obličeji. „Chceš říct, že se tady posledních dvacet minut trmácíme se všemi těmi krámy proto, abys našel učitele?“

„Ehm… ano?“ Harry se nervózně poškrábal na zátylku a přemýšlel, proč Hermiona vypadá, jako že ho každou chvíli umlátí svým kufrem.

„Profesoři nejezdí vlakem se studenty, Harry,“ přidal Ron s pohledem naznačujícím přesvědčení, že Harry nedávno – nebo už dávno, podle toho, jak se na to koukáte – utrpěl vážný úraz hlavy. „Jsme přece ve třeťáku, určitě už sis toho všiml?“

„Já vím!“ Harry neocenil Ronův nedostatek důvěry. „Ale prostě jsem si myslel, že profesor Lupin by mohl.“

„Proč?“ zeptal se Neville.

„…protože je na to patřičně podivný?“ navrhl Harry.

Hermiona si hlasitě povzdechla. „Aspoň to tentokrát nesvádíš na svou jizvu. Tak už si pojďme sednout dřív, než Harry vymyslí další místo k prohledání.“

„Hele, víš, že jste se mnou nemuseli chodit,“ bránil se Harry, když se vydali za Ginny a Lenkou.

Jeho kamarádi se na sebe podívali. „Museli,“ odpověděli sborově.

„Koneckonců, kdo ví, co bys provedl, kdybychom tě nechali bez dozoru?“ zeptal se řečnicky Neville.

„Pravda,“ šokoval ho Harry. „Přece jenom, při poslední takovéto příležitosti jsme se Siriusem znesvětili něčí hrob, spálili dům, poškodili rodinné dědictví a… vypravili… Binnse na posmrtnou cestu.“

Vzhledem k tomu, že Harryho prohlášení vyvolalo nulovou reakci, bylo zřejmé, že Harry podobné věci říkal často.

„Jsem si jistá, že jste k tomu měli dobrý důvod,“ ozvala se vesele Lenka. „Až na to poslední. Tam předpokládám, že jsi jen chtěl strávit víc času se svým novým poručníkem.“

„Není nic špatného na tom, snažit se posílit pouta s novými členy rodiny, že, Ginny?“ otočil se Harry na zrzku.

Důsledně ho ignorovala jako po celé léto. Nicméně měli před sebou dlouhou cestu vlakem a dřív či později na něj promluví – i kdyby jenom proto, aby ho proklela.

 

ooOOoo

 

Několik následujících hodin uteklo velmi rychle. Harry všechny otravoval tím, že každou větu končil ‚viď, Ginny?‘, ‚co myslíš, Ginny?‘ anebo něco na ten způsob.

Potom – jen co průvodčí oznámil, že se blíží k Bradavicím a mohli by se začít převlékat – to Ginny vzdala. „Fajn, budu s tebou mluvit, jenom už konečně sklapni!“

Harry se rozzářil. „Samozřejmě, už –“ zmlkl, když se na něj Ginny významně podívala, a naznačil, že si zapíná pusu na zip.

„Paráda,“ vydechla spokojeně Ginny. „A teď musíte, pánové, na chvíli vypadnout, potřebujeme se převléknout.“

Chlapci se poslušně poroučeli z kupé.

„Páni, prolomil jsi její mlčení jenom čistou otravností,“ pronesl lehce ohromeně Ron.

„A trvalo mi to pouhé tři měsíce,“ usmál se sebekriticky Harry.

„Nepřipadej si špatně, Harry,“ poplácal ho Neville po zádech. „Vždyť jsi ji většinu června a celý červenec vůbec neviděl.“

„Můžete dovnitř,“ Hermiona otevřela dveře od kupé a vyklouzla ven s Ginny a Lenkou v závěsu.

Chlapci se vrátili dovnitř. Ron s Nevillem vytáhli své školní hábity, zatímco Harry soutěžil s Hedvikou o to, kdo déle vydrží nemrknout. Byl si celkem jistý, že prohraje, protože si myslel, že sovy nejspíš ani neumí mrkat, ale co kdyby. V tu chvíli mu došlo, že se Siriusem úplně zapomněli dát Ronovi sovu jako útěchu za to, že musel žít s Petrem Pettigrewem. Ne že by Ron byl nakloněný tomu přijmout ‚charitu‘ nebo něco takového. Když už ale byla řeč o sovách…

„Hej, Rone, kdy si tvoje ségra pořídila sovu?“ zeptal se Harry a bezmyšlenkovitě se na kamaráda otočil.

„…včera. Vzpomínáš? Chtěl jsem vědět, kde na ni vzala peníze, když naše školní potřeby pokryl zbytek galeonů z ministerské loterie, a ona na mě vyletěla, jestli se ji pokouším obvinit z toho, že je zlodějka a… no, od té chvíle to šlo jenom z kopce,“ shrnul Ron trochu zahanbeně.

„Když jste včera nakupovali? Protože zrovna v té době jsme páchali se Siriusem nejrůznější zločiny.“

„Ony existují zmrzlinové zločiny?“ zeptal se Neville nevinně.

Harry se na něj zašklebil, pak si vzpomněl, že byl uprostřed mrkací soutěže se svou sovou. „Mrkla jsi, když jsem se nedíval, co?“ obvinil ji. Znechuceně se otočil zpátky na své lidské společníky. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Papušík,“ prozradil Ron pochmurně. Harry překvapením zamrkal nad tou náhodou, ale pak si vzpomněl, že minule to byla Ginny, kdo pojmenoval Ronovu sovu. „A jak to, že si tu hádku nepamatuješ? Trvala až do večeře. Pak nám začala mamka vyhrožovat, že nás prokleje.“

Harry zaklonil hlavu, jak se snažil rozpomenout. „Fakt? Co jsem tehdy dělal?“

„Ty, Fred a George jste paní Weasleyovou zásobovali nápady,“ pomohl mu Neville.

„Jo, jasně! Ale žádný z nich nepoužila…“ vzpomněl si Harry.

Ozvalo se zaklepání. „Už jste s tím hotoví?“ zavolala Hermiona.

„Jo,“ odpověděl Harry a otevřel dveře, aby se dívky mohly vrátit.

„Krveděsný rozparovač ti sežral hábit, Harry?“ zeptala se Lenka zdvořile.

„Ne, nic takového,“ ujistil ji Harry. „Jenom jsem se rozhodl, že nosit všude školní hábity je dost stádovité, a tak to budu dělat jen na vyučování.“

„Je to vůbec povolené?“ zeptala se Hermiona skepticky.

Harry pokrčil rameny. „Kdo ví? V nejlepším případě letos prohraju školní pohár.“

„Nemyslel jsi ‚v nejhorším případě‘?“ zeptala se Ginny.

Harry si odfrkl. „Jo, Ginny, ‚nejlepším‘ jsem myslel ‚nejhorší‘, jak jsi to vůbec poznala?“

„To víš, došlo mi, že všichni ti strachopudi, o kterých s Lenkou pořád mluvíte, si museli udělat hnízdo v tvojí hlavě a ty se teď snadno spleteš,“ odpověděla zlehka Ginny.

„Děkuju, že jsi tak chápavá,“ podotkl Harry suše.

„Bylo mi potěšením,“ odpověděla sladce.

No, aspoň s ním znovu mluvila.

 

ooOOoo

 

Když si Harry nandával šťouchané brambory, přišlo mu téměř surealistické vidět Siriuse, jak sedí u učitelského stolu. Ještě podivnější však bylo vidět Snapea, jak ležérně míří hůlkou na Siriusovo srdce, zatímco večeří, a Remuse, jak Siriusovým směrem vrhá provinilé pohledy.

Vážně jim mělo dojít, že Remusova neschopnost kontaktovat Siriuse po zproštění viny a vyjevení pravdy byla způsobena jeho přebujelým sebeobviňujícím komplexem. Už uběhl nějaký čas, co Harry naposledy viděl tohoto jediného schopného a ne ďábelského učitele OPČM jeho studentských let, a tak se mohl mýlit, přišlo mu ale, že tehdy vypadal o dost ošuntěleji než teď.

Nadšení u něj vyvolávalo už jen to, že ho vidí, protože mu za posledních šest let, co byl mrtvý, moc chyběl, ale vidět ho v nejnovějších hábitech bylo… bizarní. Možná o tom Sirius bude něco vědět. Udělal si v duchu poznámku, že se na to svého kmotra musí po hostině zeptat.

„Vítejte v dalším roce v Bradavicích!“ pozdravil je Brumbál, když si stoupl. Hluk Velké síně se okamžitě utišil. „Tento rok chci oznámit několik změn v učitelském sboru. Zaprvé, profesor Lupin se laskavě uvolil převzít místo učitele obrany proti černé magii.“

Většina lidí neměla ponětí, kdo Remus je, ale když mu Harry začal ve stoje tleskat, brzy ho celá škola následovala. Vypadalo to, že stádní mentalita se přece jen někdy hodí. Remuse ten potlesk úplně ohromil a Snapeova hůlka sebou škubala směrem k Harrymu, který potlačoval úsměv. Zdálo se, že přítomnost dvou Pobertů už začala neblaze působit na Snapeovy nervy. Harryho napadlo, jestli už mu Sirius něco provedl, nebo jestli to byla jen Snapeova oprávněná paranoia. Koneckonců, nehledě na to, jak měl Harry teď Siriuse rád, při konfrontaci s jeho někdejším školním já musel uznat, že by spolu nejspíš moc dobře nevycházeli. Sirius byl silně protizmijozelský, zatímco Harry zřídkakdy někoho provokoval, nepřátelství si ho většinou našlo samo. Harry si nedokázal představit, že by byl – ani v prvním ročníku – tak nezodpovědný, aby předhodil svého spolužáka vlkodlakovi jen proto, že je otravný.

Když se potlesk utišil, Brumbál pokračoval: „Co se týče druhé změny, s lítostí vám musím oznámit, že profesor Kettleburn, učitel péče o kouzelné tvory, se na konci minulého roku odebral do důchodu, aby si užil zbytků svých končetin. K mému potěšení jeho místo nepřevezme nikdo jiný než Rubeus Hagrid, který souhlasil s tím, že kromě povinností šafáře se ujme i těch učitelských.“

Harry střelil po svých kamarádech samolibý úsměv (tak docela mu přece nevěřili, když jim včera řekl o Hagridově nové práci) a přidal se k bouřlivému potlesku Hagridovi, aniž by musel… povzbuzovat své spolužáky.

„Měli jsme to vědět,“ řekl Ron zamyšleně po potlesku. „Kdo jiný by nám zadal knihu, která kouše?“

„Ale vždyť jste to věděli!“ protestoval Harry. „Včera jsem vám to řekl.“

„Jako ti včera Ginny řekla o své nové sově?“ zeptal se Neville s důrazem.

„Pravda,“ přiznal neochotně Harry.

„A na závěr, bohužel se po mnoha letech kvalitní výuky profesor Binns odebral na onen svět, a tak dějiny čar a kouzel bude učit nedávno omilostněný Sirius Black.“ Brumbál ukázal na Siriuse, který se – v souladu se svým rozhodnutím předstírat, že se jeho vězeňská eskapáda nikdy nestala – tvářil příslušně zmateně.

Siriusovy ovace ve stoje iniciovali Harry, Lenka a Weasleyovi (kteří se se Siriusem poměrně dobře seznámili během společného měsíce v Egyptě) a byly přerušené ohňostroji, které vybuchovaly do nápisů jako ‚Návrat Pobertů‘ nebo ‚Nadvláda chaosu‘.

Harry s tím neměl nic společného, takže to muselo být Siriusovo dílo. Všiml si, že Remus nostalgicky sledoval ohňostroje, zdálo se tedy, že aspoň na téhle frontě došlo k posunu.

George Weasley dokonce omdlel, když zjistil, že se na hrad vrátil jeden z jeho hrdinů. Nebo možná testoval nějaký ze svých vynálezů, kdo ví?

 

ooOOoo

 

„Proč mě, pánové, pronásledujete?“ zeptal se Harry Freda s Georgem, když se vydal za Siriusem.

„Dobrá otázka, Harry,“ odpověděl žoviálně Fred.

„Lepší otázka – proč jsi nám neřekl, že tvůj kmotr je jeden z těch Pobertů?“ dožadoval se George.

„Asi mi to vypadlo z hlavy,“ přiznal se Harry upřímně.

„Vypadlo z hlavy? Vypadlo z hlavy? Jak ti může něco takového vypadnout z hlavy?“ nechápal Fred.

„Víš, že to jsou naše idoly!“ přidal George.

Harry naklonil hlavu. „Zmínili jste se o tom někdy?“ zeptal se zvědavě.

„To… nevím,“ připustil Fred. „Frede?“

„Nejsem si jistý, Georgi,“ odpověděl George. „Ale stejně to měl vědět!“

„Naprosto,“ souhlasil Fred.

„No, tak teď to víte,“ upozornil je Harry. „Můj táta byl Dvanácterák, profesor Lupin je Náměsíčník, Sirius je Tichošlápek, a jestli před ním zmíníte Červíčka, tak vás nejspíš prokleje.“

„Profesor Lupin?“ zeptal se nevěřícně Fred. „Tak to asi nebude takový slušňák, jak jsem si myslel.“

„Ale ne, slušňák, to on je,“ ujistil ho Harry. „Ale pořád je úžasný, jenom potřebuje trochu… povzbudit. V tom to vězí.“

„Proč nemáme mluvit o Červíčkovi?“ zeptal se George. „Kdo to je?“

„Petr Pettigrew,“ vyjevil krátce Harry. „Takže není zapotřebí říkat, že je to tak trochu ožehavé téma.“

Dvojčata slavnostně přikývla a došla s ním až ke kuchyni.

„Proč máte sraz tady?“ zeptal se George.

„Máte sraz tady?“ chtěl vědět Fred. „Nebo máš jenom pořád hlad?“

„Sirius i já máme rádi kuchyně, proč se teda nepotkat v ní?“ zeptal se Harry a polechtal hrušku na obraze.

Když se obraz odklopil, Harry zaslechl někoho, kdo zněl podezřele moc jako Nymfadora Tonksová. „No tak, Siriusi, to ti to musím vyhláskovat?“ stěžovala si.

„To bys mohla,“ řekl vesele Sirius. „Nebo mi můžeš prostě říct, o čem to mluvíš.“

„Co tady vůbec dělám?“ podivil se Remus.

„Jsi tu, protože mě máš rád a kvůli tomu, jak ses mi doteď vyhýbal, je tohle první příležitost po dlouhé době, abychom všechno dohnali,“ připomněl mu Sirius.

„Já jsem se ti nevyhýbal, jenom – nazdar,“ přivítal Remus Harryho a dvojčata. „Co pro vás můžu udělat?“

„Můžete se nám podepsat?“ zeptal se ho George.

„A ty taky, Siriusi,“ dodal Fred.

„Dobře,“ řekl Remus trochu překvapeně, ale podepsal nabízený pergamen.

„Proč teď chcete můj podpis?“ zeptal se Sirius. „Strávili jste se mnou celý srpen.“

„Ale tehdy jsme nevěděli, že jsi Tichošlápek,“ vysvětlil George.

„Mám se urazit, že mě nepoznali?“ otočil se Sirius na Harryho a rozmáchle napsal své jméno.

„Ne, sveď to na strachopudy,“ poradil mu.

„Á, jak jsem mohl zapomenout na obávané strachopudy,“ zakřenil se Sirius.

„Proto jsou tak zákeřní,“ vysvětlil Harry. „Tonksová, co tě sem přivádí? Máš vůbec povolené tu být?“

Tonksová pokrčila rameny. „Nevím, nezajímá mě to. A nezačínej s kázáním, že by mělo, protože Merlinví, že studenti stejně nemají v kuchyni co dělat.“

Harry si povzdychl. „Dobře, dobře… ale co tady děláš?“

„Čekám, až Sirius uzná mojí existenci,“ vysvětlila Tonksová.

„Co si myslíš, že tady celou dobu dělám?“ zeptal se Sirius. „Přijde mi, že hádání se s tebou o tom, jestli vím nebo nevím, o čem to mluvíš, tvojí existenci docela uznává.“

„To není to, co myslím, a ty to víš!“ stěžovala si Tonksová.

Najednou Harrymu došlo, o čem to asi mluví. „Siriusi, jsi teď hlava rodiny Blacků,“ informoval svého kmotra.

„…to vím,“ odpověděl zmateně. „Co to má co dělat s tím, o čem mluvíme?“

„Napadlo tě někdy vydědit Belatrix a znovu uznat Andromedu a Tonksovou?“ zeptal se Harry.

Sirius se zarazil. „To mě nenapadlo, ne. Ale když to zmiňuješ, rozhodně Belatrix vydědím jako první věc zítra ráno.“

„…a?“ napovídala Tonksová.

Sirius na chvíli vypadal úplně mimo. „A… pak se nebudu muset bát o to, že takoví jako ona budou kazit temnou pověst mé rodiny?“

„A co já?“ zeptala se Tonksová.

„Jo, neboj, uznám tebe i tvou matku,“ odmávl to Sirius.

Děkuju,“ řekla Tonksová a tvářila se u toho všelijak, jen ne vděčně.

Očividně v obavách o bezpečí svého přítele se Remus rychle zvedl. „Tak, když to máme vyřešené, tak tě vyprovodím.“

Tonksová se na něj usmála. „To budu ráda,“ odvětila spokojeně, když dosáhla svého.

„My se taky vrátíme do společenské místnosti,“ oznámil Fred.

„Nezůstávej tu moc dlouho, přemluvili jsme skřítky, aby nám poslali jídlo na naší ‚zpět ve škole‘ párty,“ prohodil George k Harrymu.

„Dobře, přijdu brzo,“ slíbil jim. Jakmile byli se Siriusem jediní lidé v místnosti, Harry pronesl: „Měli bychom zařídit, aby spolu Remus a Tonksová trávili víc času, jsou vážně roztomilý pár.“

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi právě řekl ‚roztomilý‘,“ vyděsil se Sirius. „A proč bych měl Remuse strkat do –“ dramaticky se otřásl, „– chomoutu?“

„Protože Tonksová aspoň není nudná?“ navrhl Harry. „Krom toho se mi stýská po mém kmotřenci. Tomu zajisté rozumíš.“

„Dejme tomu…“ připustil Sirius zdráhavě.

„Proč nebyl letos Remus ve vlaku?“ zeptal se Harry. „Hledal jsem ho, ale nikde jsem ho neviděl.“

„Harry,“ začal Sirius svým nejlepším ‚zodpovědným dospěláckým‘ hlasem, „nejsem si jistý, jestli sis za těch osm let v Bradavicích uvědomil, že učitelé nejezdí se studenty vlakem. Ve skutečnosti jediní dospělí na palubě jsou paní s vozíkem s občerstvením a průvodčí.“

Já vím,“ protočil Harry očima. „I když při zpětném pohledu mi to přijde hrozně nezodpovědné, nechat všechny bradavické studenty cestovat dohromady bez dohledu několik hodin, když můžou používat magii. Vážně, lidi se můžou těžce zranit. Viděl jsem to. Sakra, byl jsem jak útočník, tak zraněný… jo, a ptal jsem se, protože minule Remus byl v našem kupé cestou do školy a zachránil nás před pár příliš natěšenými mozkomory.“

Sirius nad tím chvíli přemýšlel. „Hm, možná je to proto, že minule jsem byl uprchlík, všichni si mysleli, že po tobě jdu a vypustili šílené mozkomory. Tenhle rok se vlastně nic nestalo.“

„To mě trochu překvapuje. Asi jsem čekal, že Pettigrew uteče z vazby nebo tak něco…“ odmlčel se Harry zahanbeně.

To Siriuse rozesmálo. „Co, čekal jsi, že uteče další vězeň z Azkabanu?“

„…možná?“

„Máš vůbec ponětí, jak to bylo složité pro ? Krom toho jsem to zvládl jen proto, že jsem nebyl šílený –“ Harry důrazně zakašlal, tak se Sirius rychle opravil, „dobře, ne moc šílený. Jistým způsobem jsem byl při smyslech a byl jsem neregistrovaný zvěromág. Vzhledem k tomu, že sám jedním jsi, měl bys vědět, jak je to těžké a že ne každý idiot se jím může stát. Ve skutečnosti bych nebyl překvapený, kdybych byl v Azkabanu jediný. Co se týče Pettigrewa… tobě, Ronovi a Hermioně bylo třináct, když se to prvně stalo. Jim bylo možná na konci roku čtrnáct, ale stejně! Ron měl zlomenou nohu, museli jsme se postarat o Snapea v bezvědomí, zaútočili mozkomoři a jako třešnička na dortu se Remus přeměnil. Byla to série nešťastných okolností a toho, že nás nikoho nenapadlo ho prostě znehybnit. Červíček je vážně spíš neschopný, a protože tentokrát se o to starají i někteří schopní lidé, nemůže utéct.“

„Chápu,“ řekl Harry. „Takže pokud neexistuje uprchlý trestanec, co se mě snaží dostat, co máme jako celý rok dělat? Já… nevím, jestli vůbec umím prožít školní rok bez smrtelného nebezpečí.“

„Já budu navazovat na přátelství s Remusem a ty by ses s ním měl taky ‚víc seznámit‘. Mohli bychom ho dávat dohromady s Tonksovou v průběhu prázdnin a všech víkendů, co se u nás staví, aby mě otravovala. No a ty zapracuješ na tom, aby tě Ginny aspoň měla ráda a já zase plně zamýšlím dohnat Snapea na hranu příčetnosti,“ oznámil Sirius.

„Co se týče Remuse, co ty nové hábity? Nikdy jsem ho v ničem novém neviděl a trochu mě to děsí,“ přiznal se Harry.

„Jo, tohle,“ zahnal Sirius jeho pochyby. „Zdá se, že Dobby náhodou vyměnil všechno jeho obnošené oblečení za nové poté, co jsem mu možná dal galeon a přístup k mému účtu u Gringottů.“

„Jak to vzal?“ chtěl vědět Harry.

Sirius pokrčil rameny. „Ne moc dobře, ale co mohl dělat? Jeho staré věci už jsou dávno pryč. A jak jsem mu řekl, nejde, aby nedávný trestanec a uprchlík z Azkabanu vypadal líp než normální kouzelník se špatně vychovaným králíkem, aspoň na šest měsíců.“

„To znamená, že o Vánocích…“ odmlčel se Harry.

„Všem vytřu zrak,“ potvrdil Sirius. „Samozřejmě, Snape se tomu vysmál, ale všichni ví, že jen žárlí kvůli své špatné hygieně.“

„Fakt?“ zeptal se Harry. „Vždycky jsem myslel, že je to výsledek práce s tolika lektvary.“

„Je,“ přikývl Sirius. „Částečně. Ale existují lektvary, které účinkují proti všem těm výparům. Jenom se s nimi nikdy neobtěžoval, protože neměl taky vyvinutý smysl pro hygienu.“

„Neřekl jsi mu to náhodou? Protože dneska na hostině vypadal dost zuřivě. Cos mu provedl?“ zeptal se Harry zvědavě.

Sirius se ušklíbl. „Zatím nic. Stálo mě to každý kousek sebeovládání, ale než se do něj pustím, chci počkat, až bude tak paranoidní, že nebude moct spát.“

„Promluvil pravý Poberta,“ zakřenil se Harry.

Sirius se nadmul pýchou.

 

 

PP: Zmínka o špatně vychovaném králíkovi pochází z HP 6:

„Vy ale přece jste normální!“ namítl zapáleně Harry. „Máte jen – jistý problém…“

Lupin se hlasitě rozesmál.

„Někdy mi hrozně připomínáš Jamese. Ten to mezi cizími charakterizoval jako můj malý chlupatý problém. Mnoho lidí si díky tomu myslelo, že mám špatně vychovaného králíka.“


Kapitola 29.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/29/

Rating: 9+



Překlad: Ani   

Beta: Jacomo, Lupina,  martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PP: Části vyznačené tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a vězeň z Azkabanu v překladu od Pavla Medka.

 

Kapitola 29.


Další den u snídaně Harry tiše povzdychával, že si nabral tři volitelné předměty místo dvou a jak mu ty domácí úkoly navíc asi zničí společenský život. Ginny jen protočila oči a sdělila mu, že je přesvědčená, že to nějak zvládne. Následně jeho trucování narušil Ron.

„Hermiono,“ upozorňoval ji zrovna, „ten tvůj rozvrh někdo zpackal. Podívej – zapsali tě asi tak na deset hodin denně. Na to není dost času. Vidíš dnešní dopoledne? Na devátou tady máš jasnovidectví. A pod tím, taky na devátou, máš studium mudlů. A tady, no podívej, pod tím máš věštění z čísel, a zase od devíti hodin. Jak si sakra myslíš, že to zvládneš?“

„S obracečem času,“ pípl Harry. „Dal jsem jí jeden… vloni k Vánocům, asi? Rozhodně jsem jí ho někdy dal. A já taky musím jeden používat, abych stíhal studia mudlů i jasnovidectví, protože nikoho očividně nenapadlo, že by někdo mohl chtít chodit na obojí.“

„Harry!“ sykla Hermiona. „Nemáme o tom lidem říkat!“

„Ale vždyť už jsem jim to vysvětloval, když jsem ti dával ten tvůj,“ upozornil ji Harry. „Jo a varuju tě. Jestli si tam nevyšetříš víc hodin na spánek, a začneš magořit a na všechny vyjíždět, budu muset zakročit.“

„A ty nebudeš magořit?“ odsekla mu Hermiona.

„No, ne,“ uznal Harry, „ale já mám navíc jen jeden předmět, ty jich máš snad padesát.“

„To není pravda,“ zamumlala Hermiona.

„Kolik předmětů máš?“ zajímal se Neville zvědavě.

Hermiona jenom zkřížila ruce a na všechny se zamračila.

„Stejně,“ pokračoval Harry naprosto klidně, „i když si všichni myslíme, že cestování časem je děsně hustý, kdo z nás by ho chtěl používat jen proto, aby se mohl víc učit?“

Percy se pomalu přihlásil.

„Ty se nepočítáš,“ namítl Harry. „Být jen o trošku zodpovědnější, tak je z tebe učitel.“

„Co tím myslíš?“ culil se Percy. „Vzhledem k tomu, že tu začal učit profesor Black, tak nemám pocit, že by zodpovědnost byla nějaké kritérium.“

Harrymu nezbývalo než souhlasit. „Teď jsi mě dostal.“

„Nejdřív jasnovidectví, co ty na to?“ zeptal se Harry Hermiony, která přikývla. Dvojice se vydala za Ronem a Nevillem ven z Velké síně. „Moje jizva tvrdí, že zná zkratku, a protože máme konečně předmět, kde se dají její schopnosti využít, doporučuju ji poslechnout.“

„Proč ne?“ odpověděl Ron. „Stejně nemáme tucha, kudy se tam dostat.“

 

ooOOoo

 

S Harryho zkratkou jim ta desetiminutová cesta trvala jen sedm, a až příliš brzy Harry ucítil tu známou bolest hlavy z přílišného množství voňavky. Tohle měl vážně zvážit dřív, než si jasnovidectví znovu zapsal.

Vítejte,“ řekla profesorka Trelawneyová zastřeně, zatímco prakticky vplula do místnosti. „Je báječné konečně vás vidět v hmotném světě.“ Ponořila se do svého monologu o vnitřním oku a Harry ji automaticky přestal poslouchat, protože už to dřív slyšel v několika obměnách. „Pověz, chlapče drahá,“ obrátila se znenadání k Nevillovi, „je tvoje babička v pořádku?

Neville se na ni podivně zadíval. „Včera se měla dobře,“ odpověděl. „Ale v jejím věku jeden nikdy neví, co ji může začít trápit?“

Trelawneyová souhlasně přikývla. „To je dobrý přístup, obzvlášť když vezmu v potaz, že… no, nic, budeme se zabývat základními metodami…“

„Obzvlášť když vezme v potaz co?“ zašeptal Neville Harrymu. „Mám ji brát vážně? Ví něco?“

„Nemám ponětí,“ zašeptal Harry nazpět. „Možná chytí rýmu nebo si vyvrkne kotník nebo něco takového. Ale v kouzelnickém světě stejně o nic nejde.“

Mimochodem, zlatíčko,“ vypálila nečekaně na Parvati Patilovou, „dávej si pozor na rudovlasého mládence! Posloucháš mě vůbec, mladý muži?“ otočila se najednou na Harryho.

„Moc ne,“ přiznal Harry. „A bohužel zcela postrádám vnitřní oko. Všechen jasnovidecký talent ukrývá moje jizva a ta vám věnuje plnou pozornost. Ve skutečnosti říká, že příští rok bude vánoční ples a ani Parvati, ani její sestra by tam neměly jít s Ronem. Pokud půjdou, tak je bude celý večer ignorovat a prudit. Neurvale totiž předtím urazí holku, která se mu líbí, když se ji pokusí pozvat na poslední chvíli, zatímco ona už půjde s famfrpálovou hvězdou.“

„Harry!“ postěžoval si Ron. „Ty máš být na mé straně!“

„Vždyť jo,“ přisvědčil Harry. „Proto tě donutím okamžitě pozvat kohokoliv, kdo se ti bude zrovna líbit.“

Jejich profesorka si mezitím Harryho zkoumavě prohlížela. „V tomto předmětu bys mohl uspět,“ řekla měkce. „Věštit přes médium je neslýchané, samozřejmě, ale ve tvém případě existují jisté… polehčující okolnosti. A mít přímé, soukromé spojení s jasnovidcem je víc, než v co může většina lidí doufat. Řekni mi, už tvá jizva předpověděla něco, co se vyplnilo?“

Harry se zakřenil. „Moje jizva mi sdělila, že se zeptáte, a tak jsem si připravil seznam.“ Vytáhl kus linkovaného papíru (k Hermionině nelibosti pořád on i jeho mudlorození klienti používali mudlovské školní potřeby, jelikož jim přišly praktičtější; brk a pergamen vymizely jako první, přestože některým profesorům působilo potíže, když zadali esej určité délky a museli odhadovat, kolik je to stran papíru). Byl z obou stran popsaný všemi věcmi za poslední dva roky, které dle jeho tvrzení jeho jizva předpověděla.

„Vidím,“ pravila uznale Trelawneyová a vzala si ho od něj. Pokračovala v nástinu, jak budou probíhat hodiny, a Harry mezitím hrál s Ronem šibenici. Letos se tomu nemohl věnovat v dějinách, protože přece musel podporovat svého poručníka, a tak si řekl, že teď je na to ta vhodná chvíle.

Harry vzhlédl, když kolem prošla Levandule s velkou stříbrnou čajovou konvicí a umístila ji na profesorčin stůl.

Mimochodem, ta věc, které se tak bojíš – dojde k ní v pátek šestnáctého října,“ prohodila profesorka ledabyle. Pak jim rychle vysvětlila dnešní úkol – věštění z čajových lístků – a zakončila to varováním Nevilla: „Až rozbiješ ten první šálek, buď tak laskav a vyber si šálek s modrým vzorem. Na těch růžových totiž nesmírně lpím.

„Ty máš takové štěstí,“ pronesl Ron závistivě. „Nesnáším růžovou. Myslíš, že když ten svůj rozbiju, tak taky dostanu modrý?“

Neville jen pokrčil rameny. „Hele, Hermiono, budeš se mnou ve dvojici?“

„Jasně, Neville,“ odpověděla Hermiona nepřítomně a usrkla si čaje. „Tohle celé zní hrozně šarlatánsky, nepřijde vám? Je to takové povrchní, nejasné! ‚Ta věc, které se tak bojíš – dojde k ní v pátek šestnáctého října.‘ Ani to neříká, čeho se Levandule bojí, a pokud se ten den nic špatného nestane, tak si na to nikdo ani nevzpomene!“

„Až na tebe, nejspíš,“ zamumlal Ron.

Harry si odfrkl, ale moudře se rozhodl nepřivolávat Hermionin hněv a raději mlčel.

„Upřímně,“ zavrčela podrážděně, „i Harryho ‚jizva‘ je obvykle mnohem konkrétnější než tohle!“

„Abychom byli fér,“ potlačil Harry úsměv, „moje jizva obvykle pronáší předpovědi jen o lidech, které dobře znám, a profesorka Trelawneyová nás sotva poznala.“

„A je dost možné, že se po takovéhle předpovědi bude Levandule docela bát,“ doplnil Neville. „Ona a Parvati byly vždycky hodně pověrčivé.“

„Tss!“ zamračila se na ně Hermiona a otočila se zpět ke svému čaji.

„Jdeme na věc,“ ohlásil Ron Harrymu a podal mu svůj šálek

„Hm,“ nahlédl do něj Harry a pak se rychle podíval do svého výtisku Odhalování věcí budoucích. „Vidím… kruh, což reprezentuje začátek nebo konec, a krysu, což vezmu jako Červíčka, takže… se smíříš s tím, že se z Prašivky vyklubal zrádce mých rodičů, který vloni na všechny útočil, to je dobré. Taky vidím koště… takže budeš buď hodně cestovat, nebo hrát famfrpál.“

„To zní dobře,“ souhlasil Ron a vzal si Harryho hrníček. „Teď já. Podívejme… je tam taková žaludovitá věc, to prý znamená ‚nečekané zbohatnutí, výhra v loterii‘, takže nejspíš zase brzo dostaneš nějaký nápad, jak vydělat hromady peněz, to by mě nepřekvapilo. A taky vidím… psa? Hej, Neville, připadá ti to taky jako pes?“

„Ukaž,“ natáhl se Neville pro šálek a svůj přitom shodil ze stolu. „Jejda. Měl jsem si vzít modrý, co?“

„Neobtěžuj se,“ zamával Harry líně hůlkou. Šálek se ihned opravil, ačkoliv na podlaze zůstaly zbytky čaje. „Akorát bys to možná měl uklidit.“

„Máš pravdu,“ přikývl Neville a šel najít mop. „Rozhodně je to pes,“ cestou se podíval Ronovi přes rameno do Harryho hrníčku.

„Tak se koukneme… pes znamená… chmury?“ Zkontrolovala Hermiona v učebnici. „Ano, rozhodně. Vypadá to, že zemřeš, Harry,“ pronesla s ledovým klidem.

„Tvé obavy mě dojímají,“ odpověděl sarkasticky.

„Řekl někdo ‚chmury‘?“ zeptala se Trelawneyová lačně, zatímco k nim pospíchala.

„No, možná já,“ přiznal Harry. „A vím, že to znamená ‚blížící se zkáza‘, ale to může jenom znamenat, že mě někdo chce zabít… zase. Na letošek jsem to úplně neplánoval, ale je možné, že to někdo zkusí. Anebo možná jde jen o mého kmotra.“

Trelawneyová na něj vytřeštila oči: „Proč by to mělo znamenat vašeho kmotra? Myslíte, že zemře?“

„To by radši neměl…“ řekl Harry temně. „Chci říct, že je zvěromág a vypadá přesně takhle. Taky je vedle toho klíč, což znamená stěhování. Sirius je teď oficiálně můj poručník, jenže jsme celé léto cestovali, a tak jsem se k němu ještě nestihl nastěhovat.“

„Aha,“ Trelawneyová se zmítala někde mezi zklamáním, že nemůže ohlásit Harryho smrt, a úlevou, že nepřijde o tak talentovaného věštce. Byť šlo o věštce jen přes médium.

 

ooOOoo

 

„Tak jo, kluci, vyražte na přeměňování, Harry a já se tam s vámi potkáme po studiu mudlů,“ vydala Hermiona pokyny.

„Proč s námi nemůžete jít normálně na přeměňování a pak zatočit časem a jít na studia mudlů?“ zakňoural Ron, nešťastný z představy, že se musí dostat ze severní věže až do třídy přeměňování jen s Nevillem jako doprovodem.

„Protože potom musím jít ještě na věštění z čísel a nevěřím Harrymu, že když bude mít sám volnou hodinu, že nevyvolá chaos,“ odsekla mu Hermiona.

„Počkej… takže na studia mudlů jdeme společně, ale pak mám jít na přeměňování sám?“ zeptal se Harry. „Na to mi věříš?“

Hermiona protočila oči. „Přiznávám, že ten plán není dokonalý, ale snad to zvládneš. A už pojďme!“

S tím se dvojice vydala dolů. Když dorazili k učebně studií mudlů, oba vytáhli své obraceče času a vrátili se zpět na devátou hodinu.

Ve třídě bylo jen pět dalších studentů: Terry Boot a Michael Corner z Havraspáru, Susan Bonesová a Ernie MacMillan z Mrzimoru, a, což bylo podivné, Theodor Nott.

„Co tady děláš?“ zeptal se překvapený Harry a sedl si před osamoceného Zmijozela.

„Přišel jsem na hodinu,“ zněla napjatá odpověď.

„Zmijozelové sem můžou chodit?“ nevěřil Harry.

„Jenom proto, že ředitelem je Brumbál,“ prohodil Theo suše.

Harry se zmateně poškrábal na hlavě. „Ale… proč bys sem vůbec chtěl chodit? Není tvůj otec Smrtijed?“

Theodor se na něj ošklivě podíval. Z nějakého důvodu neměl Harryho Pottera nikdy rád a vždycky se choval, jako by ho obtěžoval. I když to vlastně byla pravda. Ale stejně. „Kdyby byl můj otec Smrtijed, seděl by v Azkabanu. A jelikož nesedí, můžeme z toho usoudit, že jím není. A právě on mi poradil, abych si tenhle předmět zapsal. Měl… nedorozumění s mudlou a ta holka ho dvakrát střelila.“

„Střelné zbraně nejsou v Británii legální,“ přerušil ho Harry.

„Stalo se to v Las Vegas,“ vysvětlil Theo.

„Á, Las Vegas,“ zasnil se Harry. „Nikdy jsem tam nebyl, ale slyšel jsem o něm samé hezké věci.“

„Můj otec se chtěl ujistit, že mě kvůli mé neznalosti mudlů nikdo nezabije,“ dokončil Theo. „A taky říkal, že je trapné, jak o nich lidi mluví, jako kdyby šlo o nějaká mytická stvoření z Jinotaje.“

„To je docela progresivní přístup od čistokrevného fanatika,“ pronesl uznale Harry.

„Kdo řekl, že jsme čistokrevní fanatici?“ vyzval ho Theo.

„Z mojí zkušenosti většina čistokrevných rodin je, protože buď o mudlech neví nic, nebo je nenávidí,“ odpověděl Harry.

„Co Weasleyovi?“ zeptala se nevinně Hermiona.

Harry se na ni podíval. „Slyšela jsi o tom bratranci z druhého kolene, který je moták a o kterém předstírají, že neexistuje?“

Hermiona zavrtěla hlavou.

„No, oni tvrdí, že je to proto, že je protivný a závidí jim jejich magii, ale spíš jde o problém vytvořený společností – není to tak dlouho, co čistokrevné rodiny věznily, ne-li rovnou zabíjely své motácké děti. A ty, které přežily, zůstaly často opuštěné a občas jim vymazali paměť. Ty, které tomuhle osudu unikly, Bradavice i tak navštěvovat nemohly a málokdy se jim dostalo mudlovského vzdělání. Když dospěly, tak se neuměly začlenit ani do tohoto, ani do mudlovského světa. Proč myslíš, že je Filch tak zahořklý?“ zeptal se Harry řečnicky. „Právě naše generace to musí změnit, a je docela velká pravděpodobnost, že aspoň jeden ze sedmi Weasleyů si vezme někoho nečistokrevného.“

Hermiona na něj zírala tak jako vždycky, když hovořil vážně. Naštěstí v tu chvíli přišla profesorka v džínách a mikině s nápisem ‚Cambridge‘. Harry ji matně poznal jako Charitu Burbageovou podle fotky u jednoho z nekrologů uveřejněných v novinách po závěrečné bitvě o Bradavice.

„Vítejte, třído,“ přivítala je vesele. „Jsem profesorka Burbageová a velmi mě těší, že tu letos máme zástupce všech čtyř kolejí. Než začneme, potřebovala bych zjistit, kolik toho o mudlovském světě už víte. Přihlaste se třeba ti, kdo víte, co je to elektřina?“

Kromě Harryho a Hermiony se přihlásil jen Theodor Nott. Hm, takže to možná myslel vážně, že jeho táta chce, aby o mudlech něco věděl. Zajímavé.

 

ooOOoo

 

„Jak šla studia mudlů?“ zeptal se Neville Harryho, když vtrhl do třídy přeměňování. „A neboj, nejdeš pozdě.“

„Dobrý,“ oddychl si Harry. „A bylo to zajímavé. Dokonce jsem se vážně něco naučil!“

Neville se na něj skepticky zadíval.

„No, ne moc,“ uznal Harry. „Ale vzhledem k tomu, že jsem neočekával, že se tam naučím cokoliv, tak je to docela úspěch.“

Hermiona v tu chvíli vklouzla do třídy a honem se rozhlížela, jestli dorazila včas.

„Jaké bylo…“ Ron se zarazil a snažil se vzpomenout, co dalšího měla toho rána za předměty, „věštění z čísel?“

„Bylo to super,“ zářila Hermiona. „Budu na tom muset hodně pracovat, ale myslím, že se hodně naučím. A studia mudlů byla fascinující, profesorka Burbageová vážně ví, o čem mluví.“

„Pozornost, třído,“ vešla McGonagallová a začala hodinu o zvěromázích. Všichni se zájmem poslouchali až na Harryho, který čmáral po Ronově učebnici. Usoudil, že už toho o tématu ví dost, když byl sám zvěromág. Vzhlédl jenom jednou, když uslyšel potlesk, aby akorát zahlédl mourovatou kočku měnit se zpátky na profesorku.

McGonagallová se při potlesku usmála, ale pak se jí zúžily oči. „To je zvláštní…“

„Co je zvláštní, paní profesorko?“ zeptala se Hermiona.

„Přísahala bych, že jste právě přišli z jasnovidectví,“ odpověděla.

„Taky že jo,“ pípl Ron.

„Profesorka Trelawneyová obvykle předpovídá smrt jednomu ze svých studentů a oni to většinou berou celkem vážně,“ vysvětlila McGonagallová.

„Pokusila se o to u Harryho,“ vysvětlil jí Seamus, „ale pak se domluvili, že ten pes má být nejspíš Harryho kmotr a nechali toho.“

„Jo,“ vložil se do toho Dean, „řekla, že protože je Harryho psycho jizva závislá na jeho přežití, nejspíš se o něj postará.“

Profesorka McGonagallová přivřela oči při zmínce o ‚psycho jizvě‘. Tvářila se podobně jako Hermiona, když se chovali hloupě a ji z toho začínala bolet hlava. Nakonec řekla: „To ráda slyším, že se nikdo z vás neobává náhlé smrti. A teď, vaším dnešním úkolem bude přeměnit tyto králíky,“ ukázala na stůl, kde stala klec plná bílých králíků, „na hedvábné klobouky. Pokud budou mít kožíšek, vousky nebo se budou hýbat, odečtu vám body. Instrukce máte na tabuli.“

Každý si vzal králíka a začal se pokoušet o jeho přeměnu, zatímco profesorka McGonagallová obcházela třídu a sledovala, jak jim to jde. Když se dostala k Harryho skupině, zamračila se. Hermiona to samozřejmě zvládla dokonale, Ron s Nevillem na tom ještě pracovali, ale Harry měl pořád králíka, byť tmavě šedého.

„Pane Pottere,“ oslovila Harryho přísně, „obvykle jste touto dobou už dávno hotový. Máte nějaký problém?“

Harry zakroutil hlavou. „Ve skutečnosti ne, jen se to snažím provést bez hůlky. Očividně je to běh na delší trať.“

Profesorka se zamračila ještě víc. „Můžu se zeptat, proč se o to pokoušíte?“

„Protože normálně už se mi to podařilo. Vidíte?“ Zamával hůlkou a jeho skoro černý králík se změnil na černý klobouk a pak zase zpět na bílého králíka. „A teď musím začít zase od začátku…“ povzdychl si Harry.

Profesorka McGonagallová na něj jen šokovaně zírala. „Předvedl jste právě přeměnu bez hlasitého pronášení inkantace?“

Jejda. „…Ano?“

Profesorka McGonagallová se na něj dojatě zahleděla, nejspíš náhle uvrhnutá do vzpomínek na jeho otce, génia v přeměňování. „Pokračujte, pane Pottere, pokračujte.“

„Tak… když už to máš hotové, pomůžeš mi?“ zeptal se s nadějí Ron.

Harry se na něj nevěřícně podíval. „Hotové? Mám míň než ty! Řekni Hermioně.“

A zase se vrátil k obarvování svého králíka na černo.

 

ooOOoo

 

Po obědě následovala péče o kouzelné tvory s Hagridem.

„Víte,“ začal Draco ležérně, když otvírali své učebnice na straně padesát čtyři, kde začínala pasáž o hipogryfech, „kdybych si nedošel sám pro svoje školní pomůcky, nikdy bych třeba nepřišel na to, jak tu učebnici otevřít. Jak ponižující by asi bylo, kdybych kolem knihy musel převázat pásek, protože bych netušil, že ji mám pohladit.“

„Ale Draco,“ odpověděl Harry, „já zaplatil Dobbymu, aby to za mě vyřídil, a stejně to vím.“

„Nemáš náhodou psycho jizvu?“ zeptal se Draco. „Připadá mi to trochu jako podfuk.“

„Pff,“ odmávl to Harry.

Když jim Hagrid vysvětlil všechno o hipogryfech, dožadoval se dobrovolníka. Jak se dalo čekat, nikomu se do blízkosti těch tvorů nechtělo, dokud se neujistí, že je to bezpečné. Ne že by je Hagrid vědomě ohrozil, ale to, co poloobr považoval za ‚bezpečné‘, se poněkud lišilo od mínění bandy třináctiletých.

Přirozeně to tedy připadlo na Harryho. „Já to zkusím,“ přihlásil se vesele.

„Jseš pašák, Harry,“ zářil Hagrid. „Fajn, podíváme se teda, jak ti to pude s Klofanem.“ Odvázal jeden z řetězů a vytáhl Křídlošípa – teď Klofana – ven z výběhu.

Harry přešel sebevědomě k hipogryfovi, a aniž by mrkl, hluboce se uklonil. Když vzhlédl, Klofan se ukláněl zrovna tak hluboko. Vypadalo to, že měl Hagrid pravdu o sebevědomém přístupu k hipogryfům. Pomalu se přiblížil a pohladil Klofana po zobáku.

„Jseš dobrej, Harry!“ hlaholil Hagrid přes potlesk. „Jasně cejtím, že by tě na sobě nechal i svízt!“

Harry pokrčil rameny: „Super.“ Pozorně poslouchal Hagridovy rady o nasedání, a než se nadál, kroužil kolem bradavických pozemků. Nebylo to tak špatné, jak si pamatoval, ale košťata byla rozhodně mnohem pohodlnější. Obzvlášť ten Kulový blesk 2000, který dostal pár týdnů předtím, než byl hozen zpět do minulosti…

Když Harry přistál, zahlédl blesk a viděl Colina Creeveyho, jak tam stojí s foťákem. Sesedl z Klofana a šel zjistit, co by si druhák přál.

„Byl jsem na cestě na bylinkářství,“ vysvětlil Colin. „Myslíš, že to Věštec přijme do sekce ‚Zajímavé zájmy‘?“

Harry se zamyslel. „Asi jo. Navíc jde o první Hagridovu hodinu poté, co očistili jeho pověst.“

„Paráda,“ nadchl se Colin. „Očekávej, že to vydají někdy příští týden. Zatím!“

„Čau, Coline,“ zamával mu Harry a vrátil se ke své třídě.

Povzbuzen Harryho úspěchem přešel zbytek třídy pozvolna k ohradě. Hagrid odvazoval jednoho hipogryfa po druhém a brzy se všichni okolo nervózně ukláněli.

Harry rychle zamířil k Dracovi, Crabbeovi a Goylovi, kteří se vydali ke Klofanovi. „Draco, jestli zničíš Hagridovu první hodinu tím, že urazíš Klofana, i když nás opakovaně varoval, abychom to nedělali, tak začnu šířit drby, že tvá matka vůbec není Blacková, protože tvá babička měla poměr s Abraxasem Malfoyem, takže tvoji rodiče jsou vlastně nevlastní sourozenci.“

Draco po něm naštvaně hodil pohledem a chtěl začít protestovat.

„Nemysli si, že bych to neudělal.“

„Fajn,“ zamračil se Draco a odkráčel za Pansy a Millicent s Crabbem a Goylem v patách.

Možná Draca vytočil, ale aspoň zbytek hodiny proběhl pokojně a nenásilně.



Kapitola 30.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/30/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

 

PA: Přichází druhá vzrušující kapitola z vyučovacích hodin! Je to napínavé, že? :P Ale přeskakuju bylinkářství, protože upřímně, jeho vyučující mě dost nudí.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, v překladu od Pavla Medka.

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 


Ráda bych tuto kapitolu věnovala Lupině k jejím dnešním narozeninám.

Lupinko, není to narozeninovka v pravém slova smyslu, ale je tam Severus, Hermiona, Sirius i Remus. Stačí si dosadit své oblíbené představitele a hned máš nový rozměr tohoto "kánonu".

Ať se Ti i v životě daří vše, na co jen sáhneš, tak jako se Ti daří s Tvými úžasnými překlady. Děkuji Ti za všechno, naše superčarodějko. m.♥



 

Kapitola 30.

 

Harry netušil, co může od hodiny dějin čar a kouzel očekávat. Šlo o jediný předmět, na který měl v Bradavicích vždycky jenom jednoho učitele, protože duch nahradit nikdy nepotřeboval. Tušil akorát to, že usnout na Siriusově hodině by byl velmi špatný nápad.

Sirius začal hodinu přesně s tímto varováním. „Dobrý den, jsem profesor Black. Studoval jsem v Bradavicích – Nebelvír do toho! – a také jsem musel podstoupit výuku svého předchůdce. Upřímně, nemyslím si, že bych byl vůbec někdy na hodině profesora Binnse vzhůru, a chápu, že spousta z vás má stejnou zkušenost. Pokud chcete spát na mých hodinách, nebudu vám v tom bránit. Vězte jen, že kouzla, která byla záhadně umístěna na tuto učebnu, vás mohou obarvit na modro, změnit pohlaví, zabránit vám používat písmeno ‚e’, nutit vás mluvit v sonetech, nebo něco úplně jiného, o čem ještě ani nevíme. Pro ty, kteří nevědí, jak složit sonet… no, měli byste raději zůstat vzhůru. Také se cítím povinný vás informovat, že nešťastníci nedbající mého varování zjistí, že na ošetřovně jim nejsou schopni nijak pomoct a zůstanou v tom stavu přibližně týden. Jsou nějaké otázky, než začneme?“

Okamžitě se zvedlo moře rukou.

„Nedostanete se do problémů, protože proklínáte studenty?“ chtěla vědět Levandule.

„Mohl bych,“ uznal Sirius, „kdybych to dělal já a ne moje učebna.“

„Proč jste se nepřestěhoval do jiné učebny?“ zeptal se Seamus.

„Zkusil jsem to s pátým ročníkem Mrzimorů,“ odpověděl Sirius. „Nefungovalo to.“

„Co se stalo profesoru Binnsovi?“ zajímala se Parvati.

„Profesorka McGonagallová objevila stopy po exorcismu v hradu ve chvíli, kdy jsem byl v ředitelně na pohovoru, a záhy se ukázalo, že z duchů chybí jen profesor Binns,“ vysvětlil Sirius.

„Proč jste se hlásil na pozici, která se neměla v dohledné době uvolnit?“ zeptal se Dean.

Sirius se na něj zamyšleně podíval. „Jste mudlorozený, že ano?“

Dean mu překvapeně a trochu obezřetně pohled oplatil. „Ano, jak to víte?“

Sirius se zasmál. „Lze to poznat podle smysluplnosti otázek; takovéto dostáváte od lidí méně zvyklých na kouzelnický svět. A hlásil jsem se, protože jsem doufal, že by ředitel měl radši živého učitele než ducha. To, že jsem se tu objevil, zrovna když došlo k onomu exorcismu, bylo jen dobré načasování.“

„Jak jste unikl z Azkabanu?“ zeptal se Ron.

Sirius ztuhl. „Nevím, o čem mluvíte, mladý muži. Nikdy v životě jsem nebyl v Azkabanu a vyzývám vás, abyste našel nějakou dokumentaci, která by dokazovala opak.“

„Tak kde jste byl většinu mého života?“ vložil se do toho Harry, aby ho taky popíchl.

„Na Mallorce,“ zalhal snadno Sirius.

„A přesto jste mě zanechal u mých příbuzných, kteří nenávidí magii?“ zeptal se Harry vyděšeným hlasem.

„Hej, koupil jsem ti Kulový blesk, ne? Co víc chceš?“ založil si Sirius ruce.

„Spustí se ta kletba, jen když usneme, nebo stačí přestat dávat pozor?“ zeptal se Neville.

„Nemám ponětí,“ odpověděl Sirius. „Ale vážně chcete polevit v ostražitosti v místnosti, která proklíná spící lidi?“

„Na tom něco je,“ připustil Neville.

„Budete se řídit osnovami profesora Binnse?“ zeptala se Hermiona naivně.

„Kdepak,“ odvětil vesele Sirius. „Všechno, co potřebujete vědět o skřetích povstáních je pro teď to, že k nim docházelo, protože skřeti mají krvežíznivou povahu a kouzelníci se je snažili podrobit. Jako třeba při Zákazu hůlek v roce 1631, který zabraňoval všem magickým stvořením kromě kouzelníků a čarodějek používat hůlky, přestože to nejspíš byla reakce na skřetí povstání v Prasinkách z roku 1612. Dávejte si na skřety pozor, děcka. Jsou chytří, bezohlední a kontrolují tok peněz.“

Studenti na něj jen zírali. To bylo prvně, co o skřetech slyšeli něco aspoň vzdáleně zajímavého, a mírně je znepokojilo, co by se mohlo stát s ekonomikou ve chvíli, kdy by došlo k dalšímu povstání.

„Ale to stačí, o skřetech si pohovoříme, až se přiblížíme NKÚ. Pojďme se místo toho bavit o Voldemortovi,“ vyhlásil Sirius.

Místnost se okamžitě zaplnila zvuky lapání po dechu.

„To jako vážně?“ zeptal se Sirius nevěřícně.

Harry jeho údivu rozuměl. Pochopitelně, že se lidi báli používat Voldemortovo jméno v dobách, kdy byl na vrcholu moci. Ale od té doby uplynulo už dvanáct let a nikdo až na Harryho nezažil jeho řádění, tak proč jsou u Merlina tak vyděšení? Harry si víceméně zvykl na tu všeobecnou paranoiu, ale Siriuse zavřeli do Azkabanu v momentě, kdy Voldemort zdánlivě zemřel a od té doby byl na útěku a/nebo obklopen lidmi, kteří skutečně poznali hrůzy Voldemortovy vlády.

„Víte co,“ rozhodl se Sirius, „každý, kdo přede mnou zvládne pronést jméno ‚Voldemort’ v nějaké větě bez ošívání, zakoktání nebo zblednutí, dostane 50 bodů, a kdyby se někdy dostal do potíží, tak mu osobně dohlédnu na jeden školní trest. Jenom si to poznamenám i pro další třídy…“ otočil se k tabuli a napsal nahoru velkými písmeny VOLDEMORT.

„Takže se budeme učit o Voldemortovi?“ zeptala se Hermiona okamžitě.

„Ve skutečnosti o Voldemortovi moc faktů nevíme,“ přidal se Neville, „jen mýty a pověsti.“

Sirius se zakřenil. „Sto bodů pro Nebelvír.“

„Super,“ reptal Harry. „Nejen že mě očividně nenávidí můj kmotr, ale dva z mých nejlepších kamarádů taky.“

„Neboj, Harry,“ zkusil ho Ron uklidnit. „Ne že já bych to někdy řekl.“

„Teď možná ne,“ uznal Harry „Ale když se nad tím zamyslím, vypadá to, že s Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit, strávíme dost času.“

„Proč tak Voldemortovi říkáš?“ zeptala se zvědavě Hermiona. „Nikdy jsi to nedělal.“

„Zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení,“ odpověděl Harry vážně.

„Abych si upevnil svou pozici na seznamu nežádoucích kteréhokoliv Smrtijeda se špetkou sebeúcty – pokud by nějaký takový existoval – začnu tím, že vám řeknu, že Lord Voldemort je přezdívka jistého Toma Rojvola Raddlea. Pro zajímavost, když přeskládáte písmena z ‚Tom Rojvol Raddle’, dostanete ‚já, lord Voldemort’. Takže to nejobávanější jméno široko daleko je jen výmysl znuděného puberťáka, který měl velké štěstí, že Voldemort znamená ve francouzštině únik před smrtí,“ pustil se Sirius do výkladu. „Raddle byl také poloviční krve a měl velký otcovský komplex, protože si jeho čistokrevná matka Merope Gauntová, jedna z dědiců Salazara Zmijozela, vzala mudlu Toma Raddlea poté, co ho nadopovala lektvarem lásky. Merope nakonec uvěřila, že je do ní její otrok skutečně zamilovaný, a přestala mu lektvar podávat. Raddle však okamžitě opustil ji i jejich nenarozené dítě a vrátil se domů. Z toho si lze vzít ponaučení. Může mi někdo říct jaké?“

„Nepředpokládat, že vás skutečně miluje chlap, kterému dáváte lektvar lásky, a kvůli tomu s jeho podáváním nepřestávat?“ navrhla Levandule.

Seamus pobledl a začal se od ní pomaličku sunout dál.

Sirius na ni zíral. „Ve skutečnosti jsem chtěl říct něco jako ‚nedávejte lidem lektvar lásky’ nebo ‚vždycky řekněte svému partnerovi, že jste čarodějka nebo kouzelník, předtím, než se vezmete nebo počnete dítě, abyste mu mohli vymazat paměť a jít o dům dál, pokud to nevezme dobře’. Ale tohle byla taky dobrá – byť trochu znepokojivá – myšlenka. No, poté, co Raddle odešel, Gauntová ztratila vůli žít, rozprodala svůj majetek, porodila v sirotčinci a zemřela. Malý Raddle nenáviděl svého otce za to, že ho opustil, a to také pravděpodobně sehrálo roli v jeho protimudlovské politice. Navíc otec a bratr jeho matky také zemřeli, čímž se z něj stal jediný žijící Zmijozelův dědic.“

„Znamená to, že to on před padesáti lety otevřel Tajemnou komnatu?“ zeptal se Dean.

Sirius přikývl. „Ano, to byl on. Zabil přitom svou spolužačku, kterou mnozí z vás znají jako Ufňukanou Uršulu z Havraspáru. Má k tomu někdo nějaké otázky?

Opět se zvedlo moře rukou.

 

ooOOoo

 

Když Harry přišel na lektvary, nebylo Snapea nikde vidět. Zato se za jeho stolem tyčil Lockhart a urputně se mračil

„Profesore Lockharte?“ zeptal se Harry trochu opatrně. „Co tady děláte?“

„Deset bodů z Nebelvíru za vaši drzost, Pottere,“ vyštěkl Lockhart.

Harry k němu chvíli zmateně vzhlížel, než mu to došlo. „Profesore Snape?“

„Dalších deset bodů za konstatování zjevného, Pottere.“

Jakkoliv Harryho potěšilo, že se mu daří zvrátit velký bodový příliv, který zajistili Hermiona s Nevillem za vyslovení Voldemortova jména, uvědomoval si, že Snape musí být vážně hodně naštvaný, když mu za méně než minutu strhl dvacet bodů v podstatě za nic. Očividně za jeho současný… stav mohl Sirius. Skoro ho potěšilo, že se Sirius k něčemu konečně odhodlal. Už si začínal dělat starosti.

„Co tady dělá Lockhart?“ zeptal se potichu Neville, když začali pracovat na zmenšovacím dryáku.

„Ve skutečnosti to není on, ale Snape,“ vrátil mu šeptem Harry. „Myslím, že si z něj Sirius vystřelil.“

„Proč?“

„Zůstalo mezi nimi nepřátelství z dob, kdy tu studovali,“ vysvětlil Harry. „Na Snapeovu obranu – a nemůžu uvěřit, že to říkám – Sirius ho spoustu let nelítostně šikanoval, měl podíl na odehnání jeho jediné kamarádky a skoro ho zabil, protože fakt Zmijozely nesnáší. A Snape taky býval Smrtijedem, což je možná důvod, proč ho Sirius pořád nemá rád…“

„Takže tvůj kmotr na něj pořád útočí? To se mi zdá… trochu ubohé,“ připustil Neville.

Harry pokrčil rameny. „Hm, jedl kvůli mně krysy, tak ať si teď užije trochu zábavy.“

„Vy dva tady máte debatní kroužek, nebo pracujete?“ nakráčel k nim Snape. „Longbottome, jak se vám, pro Merlina, podařilo mít ten zmenšovací dryák oranžový?“

Neville se zadíval na svůj lektvar, který byl skutečně oranžový. „Ehm, kdo ví? Opravdu je oranžový. Neměl by být zelený?“

„Vskutku,“ ušklíbl se Snape. Nemělo to ten správný efekt, protože pořád vypadal a zněl jako Lockhart, takže byl spíš směšný. „Longbottome, až tahle hodina skončí, dáme pár kapek toho lektvaru vašemu žabákovi a uvidíme, co to s ním udělá. Možná že vás to naučí dělat věci pořádně.“

„Dobře,“ souhlasil Neville předtím, než zvrhl svůj kotlík.

Snape vypadal, že bude vraždit. „TREST!“

Poté, co rozzuřeně odkráčel, Neville zamumlal: „Ještě že se profesor Black nabídl, že bude dohlížet na můj příští trest…“

„Proč jsi rozlil svůj lektvar, Neville?“ zeptala se šokovaná Hermiona. „Teď budeš muset začít znova!“

Neville pokrčil rameny. „Pořád lepší než riskovat chudáka Trevora. Pomůžeš mi s tím dalším, že jo? Pořád by to mohl chtít udělat.“

„Tak dobře,“ souhlasila váhavě Hermiona. Nechtěla, aby se Nevillově ropuše něco stalo, a věděla, že lektvary nikdy nebudou jeho silná stránka.

„Máš ho tu vůbec s sebou?“ zajímalo Harryho.

Ron si odfrkl. „Myslíš, že by ho to zastavilo? Mimochodem, pěkná práce, Neville. To bylo super!“

„Díky,“ usmál se Neville. Skutečně ušel dlouhou cestu.

 

ooOOoo

 

Harry se vážně těšil na první hodinu obrany proti černé magii, kterou nebude mít ani s podvodníkem, ani se zlounem. Nebo se Snapem. I když vzhledem k tomu, že předstíral, že je loajální Smrtijed, a právě se pokusil zabít Trevora, připadaly obě tyto vlastnosti taky v úvahu.

Vzpomínal si, že první hodina se týkala bubáků a že se odehrávala ve sborovně, ale trochu ho vyvedlo z míry, když zahlédl Snapea – pořád vypadajícího jako Lockhart – jak tam na ně čeká. A musel na ně čekat, jinak by odešel s mnohem větším povykem nebo by jinak komentoval přítomnost nebelvírských třeťáků.

Možná tě ještě nikdo nevaroval, Lupine, ale do téhle třídy chodí Neville Longbottom. Radil bych ti být ve střehu, protože tráví příliš mnoho času s Harrym Potterem a je náchylný k tomu způsobit totální chaos při sebemenší příležitosti.“

Neville se na něj vzpurně podíval, ale nic neřekl. Nechtěl opět pokoušet štěstí.

Doufal jsem, že právě Neville bude mým asistentem v první fázi našeho cvičení,“ prohlásil nenuceně Remus, „a jsem přesvědčen, že to zvládne naprosto dokonale.“

Neville vypadal potěšeně, zatímco Snape před odchodem pobavil Harryho názornou ukázkou toho, jak by vypadal Lockhart se znechuceně zkroucenými rty.

„Postřehl jsi to, Harry?“ probudil Remusův hlas Harryho. Ten si mezitím přehrával v hlavě, jak směšně vypadal Snape jako Lockhart.

„Co?“ zeptal se Harry automaticky.

„Čím můžeme nad bubákem získat výhodu?“ zopakoval Remus.

„Můžeme ho neutralizovat tím, že při mávnutí hůlkou pomyslíme na něco směšného a řekneme Riddikulus?“ tipl si Harry.

Remus se zamračil. „Chtěl jsem původně říct, že ho zmate to, že se bude snažit vyděsit víc lidí naráz a nebude vědět, jakou podobu na sebe vzít, ale tohle asi taky platí. Nejdřív si to kouzlo zkusíme bez hůlek. Opakujte po mně, prosím: Riddikulus!“

Po chvíli Remus vypadal spokojený s tím, jak kouzlo zvládali. „To stačí, Neville. Nejdřív to nejdůležitější: Můžeš nám říct, co ti na celém světě nahání největší strach?“

„Představa Harryho jako ministra kouzel,“ odpověděl Neville okamžitě.

„Hej!“ protestoval Harry, zatímco se celá třída rozesmála.

„Harry jako ministr kouzel… hmmm… Neville, pokud vím, bydlíš u babičky?

„Je to tak,“ řekl vesele Neville. „Ale ona by byla jako ministr kouzel stejně děsivá, i když z jiných důvodů.“

„Ne, ne, ty mi nerozumíš,“ vysvětlil Remus. „Jen bych rád věděl, jestli bys nám dokázal popsat, jaké šaty tvoje babička obvykle nosí.“

V tom okamžiku z toho Harry začal mít opravdu velmi špatný pocit

Jak se dalo čekat, o dvě minuty později vystoupila ze skříně o něco starší Harryho kopie a oslnivě se usmívala. „Víte,“ pronesl bubák Harry, „pondělí je nejspíš ten nejdepresivnější den. Pojďme ho zrušit. A kdo přišel s tím nesmyslem, že v Británii nemůžete vlastnit draka? Navrhuju, abychom ho dali každému, kdo bude mít licenci. Ó! A můžeme zavést dračí daň k dani z čistokrevnosti! A jak reagovala komunita duchů na můj dekret povolující siru Nicholasovi účastnit se Honu bezhlavých? Já –“

„RIDDIKULUS!“ zařval zoufale Neville.

Důstojný oděv bubáka Harryho se rázem proměnil. Skutečný Harry si rozhodně nemyslel, že je něco směšného na tom, když má na sobě dlouhé šaty s krajkou, vysoký klobouk se supem prožraným od molů a na ruce se mu pohupuje obrovská karmínová kabelka, ale zbytek třídy na to měl očividně jiný názor a válel se smíchy.

Harryho to popudilo a chtěl mít možnost bubákovi taky čelit. Věděl, že mu to Remus nebude chtít dovolit, tak vyrazil vpřed. Ozvalo se prásknutí a – k Harryho překvapení – se neobjevil mozkomor, ale záblesk zeleného světla.

Smrtící kletba, uvědomil si, když pozvedl hůlku a zvolal: „Riddikulus!“

Když se Avada kedavra proměnila ve světelnou show, Harry si uvědomil, že se vůbec nemusel obtěžovat, protože jeho spolužákům přišel strach ze ‚zeleného světla’ k popukání.

„Vážně, Harry? Zelené světlo?“ zeptal se ho Ron mezi záchvaty smíchu.

„Byla to smrtící kletba!“ trval na svém Harry. „Nechci, aby lidi, na kterých mi záleží, umřeli!“

„Samozřejmě, že ne, Harry,“ pokusila se ho uklidnit Hermiona, ale ani ona neudržela vážný výraz.

„Fajn,“ řekl Harry, „proč to nezkusíš ty?“

„Možná to zkusím,“ vyhlásila Hermiona a stoupla si před bubáka.

Ozvalo se další prásknutí a objevila se velmi zklamaná profesorka McGonagallová. „Nevím, co na to říct, slečno Grangerová. Měla jste takový potenciál… nebo jsem si to alespoň myslela. Nevím, co si o tom mám myslet teď. Propadla jste. Ze všeho. Ještě nikdy žádný student nepropadl ze všeho, takže vás vyhodíme z Bradavic!“

Hermiona zavřískla.

„Hermiono,“ přiběhl k ní Ron, „je to jenom bubák, pamatuješ? Není to skutečné. Představ si… představ si, že může mluvit jenom ve verších, jako to říkal profesor Black!“

Hermiona zavřela oči a třesoucím se hlasem zavolala: „R-Riddikulus!“

Chvilku se nic nedělo a pak McGonagallová pokračovala v Shakespearovském stylu.

 

„Slečno Grangerová, nevím, co říct,

propadla jste ve všem a to je fakt,

musíte opustit Bradavice ještě dnes,

jste zklamání a hanba, prostě děs,

zatím nikdo nevybouchl tak,

jak se vůbec opovažujete tu dosud být.

Bláhová holko, zmiz!

Bude ti líp jako mudle,

jsi pitomá jak vařená nudle,

líp umí přemýšlet i hmyz.

Nemáš budoucnost, jestli to nevíš,

tohle je pro tvoje dobro, drahoušku,

že tě teď vyhazuju, kam patříš,

když nedala jsi tu žádnou zkoušku.“

 

Ron se na Hermionu usmál a pak předstoupil před bubáka.

Prásk! Profesorka McGonagallová se změnila ve dvoumetrového chlupatého pavouka, který zlověstně cvakal kusadly.

Riddikulus!“ zakřičel Ron po chvilkovém zaváhání.

Pavoukovi zmizely nohy a bubák se odkutálel směrem k Levanduli.

„Díky, Rone,“ kníkla Hermiona, zatímco pozorovali své další spolužáky, jak se vypořádávají s bubákem.

„Nic si z toho nedělej,“ řekl jí Ron. „Vážně. Jsi úžasná. Nejchytřejší člověk, kterého znám, až na Brumbála a občas Harryho. Nikdy by tě nevyhodili.“

„Dopřejme jim chvilku, ano?“ odtáhl Harry Nevilla stranou.

„Neville, doraž ho!“ zavolal Remus.

Neville přistoupil k bubákovi a ten se znovu změnil na ministra Harryho. „Riddikulus!“

Bubák se ocitl v ženských šatech a v tom okamžiku se hlasitě zablesklo.

Harry se otočil a zasténal, když ve dveřích uviděl Draca Malfoye s fotoaparátem v ruce.

Blonďák se ušklíbl: „Pomsta je sladká, Pottere.“

 

PA: Hermionina reakce se zdá trochu přehnaná, ale vzhledem k tomu, že ve třetí knize byla ochotná odejít uprostřed zkoušky, protože neunesla profesorku McGonagallovou říkající, že ve všem propadla, mělo by to být konzistentní. Taky jsem nikdy nestudovala poezii a musela jsem si najít, jak dělat sonety online. Úplně jsem ignorovala tu část o jambickém pentametru, protože by to bylo hrozně pracné. Možná, že Hermiona se v sonetech taky moc nevyzná, a tak to bubákovi přišlo dostačující.

 

PP: Na sonet jsem rezignovala a spokojila se s chabými rýmy. Mému bubákovi by to stačilo :)

PB: Rozhodně nesouhlasím se slovy rezignace a spokojením se. Já mořila bych se s tím ještě dnes a zbyla by z toho jen ta hanba a děs. Děkuji, Ani, nejen za skvělý překlad básně.



Kapitola 31.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/31/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, v překladu od Pavla Medka.

PA: Víte, co je vážně otravné? Když si lidi stěžují v příběhu na něco, co tam vůbec není. Třeba to, že je Harry pedofil, protože se okamžitě snaží o dívku svého srdce, i když je mentálně starší. ‚Och, Harry byl ženatý? Tak to teď určitě musí chtít znectít nebohou desetiletou Ginny!‘ Myslím, že v této povídce je až absurdní nedostatek romantických vztahů a Harry si je velmi dobře vědom těchto ožehavých problémů. A Hermiona musí být protěžovaná, protože někde v prvních kapitolách měla malý výstup, který ostatní nepochopili, protože je inteligentní a nebála se říct 'Voldemort' během prvních týdnů školy, když jí nejspíš nikdo předtím neřekl, aby ho nevyslovovala? A PŘESTAT číst povídku, protože nesnášíte slovo ‚emo‘? Jako pochopím přestat, když se vám nelíbí zápletka, postavy, párování, ale jedno slovo? Omlouvám se za ten výlev, ale dost mě rozrušilo přečíst si něco takového, když jsem se snažila psát tohle…

 

Kapitola 31.

 

Později si Harry uvědomil, že mohl tu situaci řešit mnohem lépe. Například nechat foťák vybuchnout, přeměnit Draca v kámen, použít proměňovací kouzlo, Accio… Prakticky cokoliv by bylo lepší než to, co udělal. Tedy nic. Naopak Draco se činil. Poslal fotku přímo Ritě Holoubkové, která uveřejnila ‚Pikantní podivnosti: Tajný život Harryho Pottera.‘ Nejednalo se pouze o jeden článek, ale o rovnou o celou sérii. Samozřejmě, že se Harry soudil a vyhrál, takže museli uveřejnit omluvu. Začátkem října se na to v čarodějnickém světě povětšinou zapomnělo, ale co se týče bradavických studentů…

„Hej, Harry,“ zavolala na něj Lisa Turpinová, Havraspárka ze stejného ročníku. „Říkala jsem si, jestli bys mi nepodepsal můj nový plakát TransHarryho?“

„Draco teď prodává plakáty?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„Jo, jo,“ přikývla Lisa nadšeně. „Prý si vzal příklad z tebe a tvých neustálých kšeftíků, kterým se od loňska věnuješ.“

„Bídák,“ zamumlal Harry a uvažoval, jestli by skutečně neměl vypustit tu fámu, že Narcisa je vlastně Malfoyová, nebo jestli to má brát jako zasloužený trest za tu obecně přijímanou historku o tom, že Snape je Dracův otec. Sirius ho informoval, že Snape dokonce minulý týden dostal dopis od právníka, který mu nabízel zastupování, pokud by se chtěl soudit o střídavou péči. Netřeba říkat, že Mistra lektvarů to nepobavilo. Naštěstí se po vydání Ritina článku ocitl v tak povznesené náladě, že tenhle pokles vlastně jen znamenal návrat k normálu.

„Tak podepíšeš mi ho?“ dožadovala se znovu Lisa.

„Ale jo,“ povzdechl si Harry, vytáhl své očividně mudlovské pero a rychle se podepsal.

„Díky, Harry, bereš to sportovně,“ poznamenala vesele Lisa a odběhla pryč.

„Myslíš, že bych tě dokázal přesvědčit, abys je podepsal, než je prodám?“ ozvalo se zpoza něj. Harry se otočil k pobavenému Dracovi. „Nejspíš bych za ně vyinkasoval víc.“

„Dostanu podíl ze zisku?“ zeptal se Harry automaticky.

„Deset procent,“ navrhl Draco.

„Dvacet,“ smlouval Harry.

„Patnáct,“ zvýšil Draco.

„Platí,“ usmál se Harry. „A teď mi řekni, co jsi tehdy dělal ve sborovně? To mě šmíruješ, nebo co? Nebo prostě jenom ve volném čase fotíš Bradavice?“

„Po lektvarech jsem potkal profesora Snapea,“ vysvětlil Draco. „Řekl mi, ať si vezmu fotoaparát a pospíším si do sborovny. Nemám vlastní, tak jsem si ho musel půjčit od Pansy –“

„Pansy má foťák?“ přerušil ho Harry. „Myslel jsem, že ho má jen Colin.“

Draco protočil oči. „Pansy se zřejmě rozhodla následovat tě na podnikatelské dráze a vymyslela, že napíše knihu pro rodiče a budoucí studenty – hlavně ty mudlorozené – co mohou čekat, jak to funguje na hradě a s výukou, a přikládá k tomu hodně obrázků.“

„Kéž by mě něco takového napadlo…“ odmlčel se Harry. „Ale počkat – obě vaše rodiny jsou nechutně bohaté. Proč byste vůbec potřebovali vydělávat?“

„A proč to děláš ty?“ vrátil mu Draco. „Ty sám jsi docela zámožný.“

„To jo, ale vy dva nerozhazujete peníze tak jako já a pořád máte rodiče, aby vymýšleli, jak jich mít ještě víc,“ upozornil ho Harry.

Draco se ošil. „Co na to říct, Pottere? Je příjemné mít po ruce nějakou hotovost, aniž bys o ní musel prosit rodiče, a v Bradavicích je občas fakt nuda. Ale jak jsem říkal, profesor Snape mi řekl, abych šel do sborovny. Asi si myslel, že vyfotím tvůj největší strach nebo jak jsi vyděšený, ale tohle bylo mnohem lepší, nemyslíš?“

„Možná pro tebe,“ zamumlal Harry.

Draco se jenom ušklíbl a odkráčel pryč.

 

ooOOoo

 

Zatímco Harry netrpělivě čekal ve frontě pro odchod z hradu do Prasinek, všiml si rozruchu na začátku fronty. Při bližším pohledu se zdálo, že Levandule plakala a Parvati, Seamus a Dean se ji snažili utěšit.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry, když se k nim s Ronem, Nevillem a Hermionou přiblížili.

„Dostala dnes ráno dopis z domova,“ zašeptala Parvati. „Jejího králíka Binkyho zadávila liška.“

„Ach ne,“ zajíkla se Hermiona. „To je mi tak líto, Levandule.“

„Měla jsem to vědět,“ naříkala Levandule. „Víte, kolikátého dnes je?“

„Šestnáctého října?“ doplnil Neville ochotně. „Ten den, kdy se ti podle profesorky Trelawneyové mělo stát něco špatného?“

Levandule přikývla a tragicky zavzdychala. „A nejen to, navíc jsem to dneska dostala!“

„Víte co?“ prohodil Harry, který se najednou začal ošívat. „Myslím, že jsem si v ložnici zapomněl peníze. Jdete se mnou, Rone a Neville?“

„Bože, jasně,“ vyhrkl Ron a prakticky Harryho odtáhl směrem k nebelvírské věži.

„Půjdeme s vámi!“ zavolal Dean.

„Jo, myslím, že jsem si taky něco zapomněl…“ ozval se i Seamus.

Jakmile byli z dohledu, schovali se za roh.

„Pst, Ginny,“ zavolal potichu Harry, když ji viděl procházet.

„Co to, kluci, děláte?“ zajímala se Ginny.

„Schováváme se před Levandulí, protože se baví s Parvati a Hermionou o holčičích věcech,“ vysvětlil Harry.

„A tak se schováváte,“ potřásla Ginny znechuceně hlavou. „Kluci. A co chcete po mně? Abych vám dala vědět, až bude čistý vzduch?“

„To by bylo super,“ přikývl Harry.

„Tak jo,“ souhlasila Ginny, „když mi koupíte krabici čokolády v Medovém ráji.“

„U Merlinových koulí, když nám dáš vědět, že odešly, abychom se jim mohli po zbytek dne vyhýbat, tak ti jich koupím třeba pět!“

Při tom pomyšlení se Ginny usmála a za pár minut na ně kývla, že můžou vylézt.

„Díky, Ginny, zachránila jsi nám život,“ děkoval vroucně Harry, když se zařadili zpátky do fronty.

„Ani mě nepřekvapuje, že si to myslíš. Když vezmu v úvahu tvoje pojetí hrdinství…“ prohodila Ginny.

 

ooOOoo

 

Protože Hagridova první hodina měla takový úspěch (i když nakonec vyústila v Dracovu fotografickou pomstu, ze které pořád ždímal, co se dalo), nadále jim ukazoval zajímavá a poměrně nebezpečná zvířata. Naštěstí ho Hermiona přesvědčila, aby jim dopředu oznamoval, čemu se budou věnovat. Pak se na to všichni důkladně připravili, protože jinak by snadno mohli skončit na ošetřovně.

Lektvary probíhaly jako obvykle, až na to, že Neville už nevyvíjel přehnané úsilí v předmětu, ve kterém stejně nevynikal, v obavách, že se Snape jeho dalším zkaženým lektvarem zase pokusí otrávit Trevora.

Profesorka Trelawneyová se zdála být přesvědčená, že Harry – nebo spíš jeho zjizvené čelo – má vážně talent a častokrát mu zadala méně úkolů, protože evidentně nepotřeboval procvičovat napojení na své vnitřní oko, když ho pravidelně používal. Harry si mlhavě vzpomínal, kdy prvně použil svou jizvu jako výmluvu. Byl si celkem jistý, že mělo jít jen o jednorázovou záležitost, aby mohl udělat, cokoliv zrovna chtěl či potřeboval, aniž by se musel obtěžovat s vysvětlováním znalosti budoucnosti, ale nějak… to bylo prostě pohodlné. Tehdy poprvé šlo nejspíš o odhalení Voldemortova krytí v prvním ročníku.

Sirius i Remus učili zajímavě, byť poněkud neobvykle. Soutěžili spolu, čí předmět budou mít studenti raději. Siriusovy lekce byly samozřejmě zábavné a odpovídal na všechny jejich otázky, ale Remus jim zase nosil pozoruhodné příšery, od kterých nehrozilo smrtelné nebezpečí. Ve výsledku se oba předměty ukázaly lepší než po mnoho předchozích let. Nebo možná než kdy dřív. Fred a George tvrdili, že Binnse přijali na místo už zakladatelé Bradavic. To se zdálo sice velmi nepravděpodobné, ale odkdy něco takového drby zastavilo?

„Harry,“ vytrhl ho Sirius ze zamyšlení.

„Ano?“ zeptal se Harry.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že ti ráno přišel pohled, který jsi po přečtení spálil, a pak ses pokusil zapálit i zbylý popel. Podělíš se o to?“ zeptal se pobaveně Sirius.

Harry protočil oči. „Psal mi Lockhart, že jeho nová knížka je hotová. Prý ji věnoval mně a taky nemám zapomenout, že ‚špatná reklama neexistuje‘.“

Sirius se zasmál: „Pro člověka, který se snaží, aby si ho lidi zapamatovali, tomu tak asi skutečně je. Jde o ten plakát?“

Samozřejmě, že jde o ten plakát,“ vyštěkl Harry. „Prodává je každému, a zároveň je přesvědčil, že jde o sběratelský kousek. To jsou všichni vážně tak pitomí?“

„Skutečně na to mám odpovídat?“ zeptal se Sirius řečnicky.

„A vůbec, odkdy je v tomhle Draco tak dobrý?“ postěžoval si Harry.

„Právě tohle se stane, když naštveš Narcisu,“ soucítil Sirius. „Je to velmi děsivá dáma. Jak si myslíš, že Lucius zvládl zůstat mimo zdi Azkabanu? Krom toho to brzo pomine, zas tak vtipné to zase není.“

Tohle Harryho kupodivu neuklidnilo. „Ve tvé učebně ti visí tři!“

„Jsou to tvoje jediné fotky, které mám, protože jsem tě tak krutě opustil na většinu tvého života…“ prohlásil bezostyšně Sirius.

„Tušil jsem, že se mi to dřív nebo později vrátí,“ zabrblal Harry.

„Hlavu vzhůru! Jdu za Remusem plánovat pomstu Srabusovi,“ snažil se ho rozveselit Sirius, „chceš se přidat?“

„No, proč ne,“ souhlasil Harry a vydali se spolu za dotyčným vlkodlakem.

„Nerušíme, Remusi?“ zeptal se Sirius, když vrazil do Lupinova kabinetu.

„Ani netušíš, Siriusi,“ odpověděl Remus, aniž by zvedl hlavu. „Dvě Obludná obludária se pokusila sníst studentům domácí úkoly a já se je snažím rozluštit.“

„Páni,“ poznamenal Harry. „Hele, omluvu ‚moje učebnice mi snědla domácí úkol‘ jsem myslím ještě neslyšel.“

„Ahoj Harry,“ pozdravil ho Remus, „potřebuješ něco?“

„Takže na něj čas máš, ale na mě ne?“ zeptal se ublíženě Sirius.

„Je to student, Siriusi. Jsem za něj zodpovědný,“ vysvětloval trpělivě Remus.

„Nenapadá tě, jak zařídit, aby všichni konečně zapomněli na Nevillova pitomého bubáka?“ zeptal se Harry.

„Nic legálního,“ odpověděl Remus jednoduše.

„Když už jsme tu všichni, prohlašuji týdenní schůzi ‚Zničme Srabuse velkolepě‘ za zahájenou,“ pronesl Sirius slavnostně.

Harry zvedl obočí. „ZSV?“

„Pořád lepší než SPOŽÚS,“ bránil se Sirius.

„Už jsem ti, Siriusi, říkal, že ti nehodlám pomáhat. Jsem –“ začal Remus.

„Dospělý? Zodpovědný? Nepřechovávající zášť po desítky let?“ navrhl nápomocně Harry.

„Ano. To všechno,“ souhlasil Remus.

Sirius po nich střelil pohledem. „Sklapněte. Od našeho posledního setkání mě ten bastard proměnil ve vílu. Naštěstí ten efekt trval jen čtyřicet osm hodin, protože většina mých nových fanynek byla nezletilá. Možná jsem mu na oplátku proměnil nos v zobák a začaroval každý zrcadlový povrch, aby mu dával rady ohledně hygieny. Tohle všechno sice ušlo, ale máme tu nový týden, takže potřebujeme nový plán!“ Sirius chvíli počkal, ale Harry i Remus mlčeli. „Tak co?“

„Řekl jsi nám, ať sklapneme,“ odpověděl poklidně Remus. Harry se mezitím snažil přečíst papíry, které ležely vzhůru nohama na Remusově stole.

„Nečekal jsem, že byste mě doopravdy poslechli,“ řekl Sirius netrpělivě. „Takže… Nápady?“

„Můžeš vyzdobit jeho učebnu svými fotkami v šatech,“ zamumlal Harry.

„Nemyslím si, že by to mělo požadovaný účinek,“ oponoval Sirius, ale stejně si to zapsal. „Remusi?“

„Mohl by ses zkusit chovat jako zodpovědný člen společnosti a nepřiživovat tohle malicherné soupeření,“ navrhl Remus.

Sirius na něj zůstal zírat. „Páni. Jsi v tom vážně špatný. Už tě nikdy znova nenechám dvacet let bez dozoru.“

„Cokoliv si přeješ, Siriusi,“ řekl Remus nevzrušeně.

„To je dobrá filosofie,“ usmál se Sirius. „Myslím, že by se jí mělo řídit víc lidí.“


Kapitola 32.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/32/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Poznámka: Nevlastním Harryho Pottera.

PA: Děkuji za ten příliv podpory! Vážně mě to potěšilo.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, v překladu od Pavla Medka.

 

Kapitola 32.

 

„Co tím myslíš, že zítra hrajeme proti Mrzimoru namísto Zmijozelu?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Draco není nemocný ani zraněný ani nic takového!“

Oliver Wood si odkašlal. „Ve skutečnosti moje zdroje říkají, že si ‚nedopatřením‘ seslal Reducto na zápěstí, a protože mu madame Pomfreyová musí nechat dorůst několik kostí, nebude zítra schopen nastoupit k zápasu.“

„Páni,“ vydechl Harry téměř s obdivem. „Tomu… tomu se říká zanícení. Sice úplně pitomé, protože jenom trošku prší a budeme na tom všichni stejně, ale stejně… Nechal sis někdy znovu narůst všechny kosti? A že to udělal úmyslně… prostě páni…“

„Já vím,“ souhlasil Wood neochotně. „Kdyby tím nepřišel vniveč náš trénink do každého počasí, tak bych navrhl, abys udělal to samé.“

„Musím jít,“ prohodil Harry a odsprintoval do relativního bezpečí učebny obrany proti černé magii. „Omlouvám se, že jdu pozdě, profesore Lupine, musel jsem se vypořádat s famfrpálovým fanatikem a to chvíli zabere.“

„Hodina začala před deseti minutami, Pottere, takže myslím, že Nebelvíru strhneme deset bodů. Sedněte si,“ pronesl Remus chladně.

Harry se rozzářil jako vždy, když měl tu vzácnou příležitost přijít o kolejní body. „Takže… to máme bod za minutu?“

Remus nejistě přikývl.

„Takže se můžu vrátit až za hodinu nebo tak? Nebo v pondělí? Kolik bodů by to bylo…“ odmlčel se Harry ve snaze to spočítat.

Remusovi se objevil na tváři nepříjemný úsměv. „Jakkoliv lákavě to zní, nemám nejmenší chuť s vámi trávit čas dozorem při školním trestu, a kdybych to neudělal, Merlin ví, že by vás místo toho vzal váš kmotr do kuchyně nebo do Prasinek nebo tak.“

„To je pravda,“ uznal Harry. „Cítíte se dobře? Chci říct, chováte se trochu… ach bože, není dneska –“

„Vskutku je,“ potvrdil Remus podrážděně.

„Takže jste profesor Snape, kterého z neznámého důvodu můj kmotr proměnil, aby vypadal jako profesor Lupin?“ hádal Harry.

„Domníval se, že bude pro studenty ‚snazší si zvyknout‘,“ potvrdil Snape kysele. „A teď si sedněte.“

„Jak jsem říkal, než nás Potter vyrušil, profesor Lupin nezanechal žádné poznámky o tom, které učivo jste doposud probrali…“ začal Snape, než ho Harry znovu přerušil.

„Já teda netuším, co jsme probírali, ale když není nic naplánovaného, nemohli bychom se učit o vlkodlacích?“

Snapeovi se rozšířily oči. „To je zajímavý požadavek, Pottere. Máte pro něj nějaký zvláštní důvod?“

Harry věděl, že Snapea to překvapilo, protože se očividně, ale zároveň nenápadně snažil, aby si toho někdo u Remuse všiml, protože byl otrávený, že za něj musí suplovat a že Remus nijak nezabránil Siriusovi v jeho pravidelných žertících. Ne že by mu Snape neoplácel stejnou mincí, ale i tak… Snape stejně chtěl probrat vlkodlaky, tak proč ne?

„Všeobecná míra neznalosti lykantropie je pobuřující. Věděl jste, že lidi skutečně věří tomu, že vlkodlaci žijí v Zapovězeném lese a můžete kdykoliv nějakého potkat, nebo že je možné vychovat si ‚vlkodlačí štěně‘ jako mazlíčka?“ zavrtěl Harry smutně hlavou. „Jak by vám řekl kterýkoliv mudla, vlkodlaci se proměňují jen za úplňku.“

„Ale Harry,“ protestovala Hermiona, „měli jsme začít probírat bludníčky!“

„Jestli profesor Lupin chtěl, abyste dneska probírali bludníčky, měl mi dát plán hodiny,“ upozornil Snape. „Nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, ale… na Potterově nápadu něco je. Je vážně smutné, když mudlové ví o magických stvořeních víc než kouzelníci.“

„Začněme s něčím jednoduchým,“ pokračoval Snape. „Může mi kdokoliv jiný než slečna Grangerová, která se pravděpodobně naučila celou učebnici nazpaměť, říct, jak odlišit vlkodlaka od pravého vlka?“

Dean Thomas, povzbuzený tím, že jako mudlorozený rozumí alespoň tomu s úplňkem, využil tohoto faktu. „Pravý vlk vypadá jako vlk celou dobu, zatímco vlkodlak jen jednou měsíčně?“

„Něco, co jsme už neřekli?“ zkusil to znovu Snape.

„Pokud se dostaneme dost blízko na to, abychom viděli rozdíl, neznamená to, že pokud půjde opravdu o vlkodlaka, tak jsme stejně v háji?“ zeptal se Harry nevinně.

„POTTERE!“ zařval Snape.

„Á, pravda, našprtal jsem se učebnici. Pardon,“ omluvil se Harry.

Když se nikdo jiný nechystal odpovědět, Snape tiše mlaskl jazykem. „V životě by mě nenapadlo, že ve třetím ročníku narazím na třídu, jejíž žáci nepoznají vlkodlaka, když se před nimi objeví. Dokonce i Lockhart to měl ve své knize o vlkodlacích…“

 

ooOOoo

 

„Jen pro tvou informaci, nemyslím, že ti to někdy odpustím,“ prohlásil Harry obřadně.

„Řekl jsem, že je mi to líto!“ trval na svém Cedric. „A ne že bych o nich věděl!“

„Měl jsi,“ zkřížil Harry zatvrzele ruce. „U Merlinových koulí! Mozkomoři se odnikud vyhrnou na hřiště a já hrdinně všechny zachráním přivoláním drsňáckého Patrona, a ty v následující chvíli chytíš zlatonku!“

„Nevšiml jsem si, že tam jsou,“ pokusil se Cedric vysvětlit.

„Jak sis toho mohl nevšimnout?“ odmítal pochopit Harry.

„Mizerná viditelnost,“ bránil se Cedric.

Harry jen zíral. „A ten náhlý pocit beznaděje ti nepřipadal divný?“

„Myslel jsem, že to bylo tím, že jste vedli o padesát bodů a bouřka se pořád zhoršovala,“ vysvětloval Cedric.

„Fajn, říkej si, co chceš. Ale ty a já, my oba, známe pravdu!“ pronesl Harry dramaticky.

„Ano, tak jako všichni ostatní,“ odsekl Cedric pomalu ve snaze zůstat klidný.

„Tady jsou tvoje výhry, Harry,“ přišla Lenka a s ní i Ginny.

„Výhry?“ zeptal se Cedric překvapeně. „Vždyť jste prohráli.“

„Harry přiměl Lenku vsadit, že prohrají zápas kvůli zásahu mozkomorů, a tak ostatní – i když by už měli být chytřejší a nepřijímat zdánlivě absurdní sázku od Harryho – přišli o dost peněz,“ vysvětlila Ginny.

„Proč jsi to neudělal sám? Proč jsi použil prostředníka?“ zkoumal Cedric.

Harry protočil očima. „Ale prosím tě. V okamžiku, kdy bych vsadil proti Nebelvíru, by mě obvinili, že jsem ten zápas pustil.“

„Ale… vždyť se tam objevili mozkomoři,“ namítl Cedric.

„Pravděpodobně by Harryho obvinili z toho, že je sem přivedl,“ řekla Lenka. „Pořád ale úplně nechápu, proč jsou mozkomoři tolik pro-mrzimorští. Měla bych o tom napsat článek…“

„To bys měla,“ souhlasil Harry. „Pomůžu ti s tím. Ginny, když jsem teď všechny tak hrdinsky zachránil, znamená to, že moje skóre ‚hrdiny z davu‘ právě narostlo?“

„Mohlo by,“ řekla Ginny zamyšleně. „Nebýt toho, že učitelé pravděpodobně taky umí vyčarovat Patrona a že jsi na tom vydělal hodně peněz.“

Harry se rozhodl chopit příležitosti a být melodramatický: „Proč mě tak nenávidíš, když ti dávám jen svou lásku?“

Teď bylo na Ginny, aby protočila očima. „Proč bys vůbec sázel na něco tak absurdního?“

„Moje jizva mi to řekla,“ vysvětlil Harry.

„Tvoje jizva věděla, že tam budou mozkomoři,“ zopakovala Ginny.

„Nemám ponětí, neptal jsem se,“ prohodil Harry nenuceně.

„Tak proč jsi to udělal?“ dožadovala se Ginny vysvětlení.

„Protože mám spoustu peněz na rozhazování?“ zkusil Harry.

„Co jsem komu udělala?“ zeptala se podrážděně Ginny.

„Vadilo by ti dát mi rozhovor pro Jinotaj?“ zeptala se Lenka Cedrika.

Mrzimor se zatvářil překvapeně: „Klidně. Ale proč?“

„Jde o součást mého pátrání,“ pokrčila rameny Lenka. „Dobrý novinář by nikdy neměl začínat s nějakými domněnkami, takže potřebuju zjistit, jestli ti mozkomoři skutečně podporují Mrzimor obecně, nebo jestli jenom mají rádi zrovna tebe.“

„Myslíš, že mě ti mozkomoři mají rádi?“ zopakoval Cedric. „Je to… dobře?“

„Kdepak,“ zavrtěla Lenka vehementně hlavou. „Pokud se jim líbíš, tak ti chtějí sebrat duši. Jestli zatím neumíš seslat plnohodnotného Patrona jako Harry, pak bych ti doporučila požádat profesora Lupina, aby tě to naučil.“

Cedric přikývl. „Myslím, že to udělám.“

„A samozřejmě je tu vždycky ta záležitost, jestli tím mozkomoři protestují proti ministerstvu, nebo jestli je naopak někdo přímo z ministerstva poslal. S těmi super fotkami, co jsem koupila od Colina a Pansy, by se to mohlo dostat i na titulní stránku,“ vyhlásila Lenka.

„Mohlo by?“ zeptal se Harry. „Co jsi tam chtěla dát původně?“

Lenka se šťastně usmála. „Norbert má narozeniny.“

 

ooOOoo

 

„Nemyslíš si, že to s tou melodramatičností trochu přeháníš?“ zeptal se Harry Olivera Wooda, který se pokoušel utopit v umyvadle.

„Ne,“ zamumlal Wood.

„Vždyť tam ani nemáš dost vody na to, aby ses utopil,“ upozornil ho Harry.

Woodova ruka začala šátrat po kohoutku.

„Tos uhodl,“ pleskl ho přes ni Harry. „Máš vůbec ponětí, jak těžké by bylo najít brankáře uprostřed sezóny? Nejspíš bychom museli naverbovat Rona.“

„Jak hraje?“ zeptal se Wood, ale s pokusy o utopení nepřestával.

Harry pokrčil rameny. „Má docela talent, jenže ztuhne, když na něj lidi koukají. Psychicky ho to položí a rozptýlí od hry, a vážně nechci vědět, co by se stalo, kdyby byl ve stejném týmu jako dvojčata.“

„To má něco do sebe,“ uznal Oliver.

„Krom toho, kdo by byl kapitánem?“

„Angelina by to zvládla,“ navrhl Wood.

„Hele, já vím, že jsem úžasný a tak dále, ale tohle je poprvé za tři roky, kdy jsem prohrál! Vyhráli jsme pohár dva roky po sobě!“ připomněl mu Harry.

„Ale prohráli jsme tenhle zápas,“ povzdechl si Oliver.

„Myslím, že tohle spadá do kategorie ‚zásah vyšší moci‘,“ prohlásil Harry. „Chci říct, jsem dobrý, ale vážně nic nenadělám s tím, když Cedric chytí zlatonku, zatímco já zachraňuju všechny před mozkomory.“

Oliver neodpověděl.

„Koukej na to z té lepší stránky,“ zazubil se Harry. „Aspoň jsme hráli proti Mrzimoru. Kdyby to byl Zmijozel, Draco by nám to věčně připomínal.“

 

ooOOoo

 

Před příští obranou proti černé magii Harry velmi opatrně nahlédl do třídy, než vešel. Vypadalo to, že učitel před tabulí je Remus, ale to minule taky. Úplněk už pominul, ale Remus nejspíš ještě nebude ve své kůži.

Harry se to rozhodl otestovat. „Už je ti líp?“ zeptal se.

„Ano, díky, Harry,“ řekl Remus.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to tu nechal na povel Snapeovi…“ zavrtěl Harry hlavou.

„Byl to buď on, nebo Sirius,“ vysvětlil Remus.

„Asi chápu, kam tím míříš,“ připustil Harry. „Ale stejně!“

„Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně Remus.

„Uvidíš,“ bylo jediné, co mu na to Harry řekl.

„Profesore Lupine?“ zeptal se Ron.

„Ano?“ usmál se na něj Remus.

„Pořád chcete ty eseje o vlkodlacích?“

Remus se mírně zamračil: „Měli jste napsat esej o vlkodlacích? Řekli jste profesoru Snapeovi, že jste to ještě neprobírali?

„Pokusila jsem se,“ zabručela Hermiona. „Ale říkal, že kdybyste chtěl, abychom probírali bludníčky, tak jste mu nechal plán hodiny, a Harry navrhl, abychom se učili o vlkodlacích.“

Harry pokrčil rameny pod Remusovým tázavým pohledem. „Ty otřesné bludy rozšířené mezi lidmi mě iritují. Profesora Snapea očividně taky, protože jsem slyšel, že zadal úkol o vlkodlacích každé třídě, kde suploval.“

„Nedělejte si starosti,“ pronesl profesor Lupin klidně. Já si s profesorem Snapem promluvím. Tu esej psát nemusíte.“

„Ale byla do dneška, takže už jsme ji udělali,“ upozornil ho Seamus.

Remus vypadal, že je mu celá situace trochu nepříjemná. „Hm, no, protože to nezadal všem třídám, nemůžu z toho udělat hodnocený úkol…“

„Jinými slovy, máme to prostě odevzdat Snapeovi?“ zeptal se Neville.

„Proč bychom to dělali?“ zeptala se Parvati. „Učí lektvary.“

„To jo, ale zadal tu esej, a když mu ji nedáme, co myslíš, že se stane s našimi známkami z lektvarů?“ odpověděl jí Neville.

„Nemluvě o tom, že by si z toho mohl vyvodit, že ho třeba považujeme za dobrého učitele obrany proti černé magii,“ souhlasil s ním Harry.

„Samozřejmě, že jo! Nevypadá to, že by na tu pozici byla potřeba nějaká kvalifikace. Ehm, pardon, profesore,“ omlouvala se Levandule rozpačitě.

„To nic. Zpátky k tomu, o čem jste se měli učit v pátek – bludníčci.“

 

ooOOoo

 

„Takže, Hermiono, přišla jsi při psaní své vlkodlačí eseje na něco… zajímavého?“ zeptal se Harry své kamarádky, když seděli u Černého jezera. Nebo tak si aspoň Harry myslel, že se jmenovalo. Kdo ví? Většina lidí mu říkala prostě ‚Jezero‘.

„Srabus vám zadal esej o vlkodlacích?“ zastavil se Sirius – který byl na cestě k Hagridovi – uprostřed kroku a jen na ně zíral. Když Harry přikývl, pokračoval. „Dobře. Myslím, že tentokrát ho vážně zabiju…“

Hermiona tím byla znepokojená. „K-kvůli té eseji? Znamená to, že je profesor Lupin vážně vlkodlak?“

„Předtím na to taky přišla,“ naznačil Harry beze slov, když se Hermiona zrovna nedívala.

Sirius se neochotně trochu uklidnil. „Ano. Když byl malé dítě, jeho otec něčím vytočil Fenrira Šedohřbeta. Pokud to nevíš, Šedohřbet je známý svou divokostí a zálibou útočit na děti, často aby se pomstil jejich rodičům.“

„Ale… není to nebezpečné, mít ve škole vlkodlaka?“ špitla Hermiona.

„Chodil do Bradavic, a kromě jednoho menšího… incidentu, kterému jsem byl na vině vlastně já, nebyly žádné problémy,“ vysvětlil Sirius.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona úzkostně.

„Někdo ho málem přistihl, když byl přeměněný. Kdyby k tomu vážně došlo, buď by zemřel, nebo by se z něj taky stal vlkodlak,“ vysvětloval Sirius a zatvářil se trochu provinile. Nejspíš ale jen kvůli Remusovi, protože ten by si to nikdy neodpustil a dost možná by ho popravili, kdyby Snapeovi něco udělal.

„Jak víme, že se to nestane znovu?“ strachovala se Hermiona.

„Od té doby byl vynalezen vlkodlačí lektvar,“ vložil se do toho Harry. „Tělo profesora Lupina se sice pořád mění, ale uvnitř je to stále on, takže je to úplně bezpečné.“

„Předpokládám, že když to Brumbálovi přijde v pořádku, tak to bezpečné opravdu je,“ souhlasila Hermiona pomalu. Harry by si nikdy nepomyslel, že bude vděčný za Hermioninu slepou víru a neochvějnou loajalitu k Brumbálovi, ale… „Ale když to tak je, tak proč nám profesor Snape zadal tu esej? Musel vědět, že na to někdo může přijít.“

„Snape neměl nikdy profesora Lupina rád,“ vysvětlil Sirius. „Ale nesmí to říct otevřeně, tak se aspoň snaží na to dělat narážky. Je to neuvěřitelně nedospělé.“

„Potrefená husa,“ zamumlal Harry.

 

ooOOoo

 

Jediná skutečně zajímavá věc, která se stala v následujících týdnech, byly plody ‚investigativní práce‘ Lenky a jejího otce ohledně mozkomorů. Výsledek vlastně Harryho neměl překvapit, ale stejně se tak stalo.

„Gratuluju, Lenko,“ řekl Harry. „Jak jsi u všech všudy zvládla vystopovat ten útok až k Dolores Umbridgeové?“

„Reportér musí chránit své zdroje, Harry,“ prohlásila Lenka slavnostně. „Ale musím říct, že jsem ráda, že jsme ji chytli. Vystavila nebezpečí studenty, protože se cítila ohrožená tvým vlivem…“

„Já vím,“ souhlasil Harry. „Je to vážně odporné. Přemýšlím, jak bude vypadat její soudní proces. Popletal tvrdí, že o tom nic neví, a pro jednou jsem nakloněný věřit mu. Vážně nemá ponětí o tom, co se kolem něj děje. Jak to, že se stal ministrem?“

„Je snadno úplatný a Brumbál to nechtěl dělat?“ navrhla Lenka.

„Á, to bude ono. Ale stejně, madam Bonesová by dost možná byla dobrá ministryně…“ zvažoval Harry.

„Kdo by pak šéfoval bystrozorům?“ zeptala se Lenka. „To poslední, co teď potřebujeme, je neschopný, nebo úplatný bystrozorský sbor. Nebo obojí. Vyber si.“

„Možná bych se jednou mohl stát ministrem,“ zahloubal se Harry. „Před tím bubákem jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale má to něco do sebe.“

„Stejně jsem nikdy neměla ráda pondělky,“ přitakala Lenka oddaně.


Kapitola 33.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/33/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PA: Vím, že J. K. Rowlingová nechala Flinta propadnout v posledním ročníku, ale… to jako vážně? NIKDO nepropadne poslední rok. Kdyby byl skutečně tak hloupý, tak by nikdy nemohl být kapitánem famfrpálového týmu. Krom toho to řekla až poté, co si někdo po vydání třetího dílu všiml, že už by tam neměl být. Proto její vysvětlení budu ignorovat.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, v překladu od Pavla Medka.

 

Kapitola 33.

 

Cestou na jasnovidectví nebyl Harry zrovna v dobré náladě a to vinou svých takzvaných přátel. Ti samozřejmě sršeli náladou dobrou, protože šli z hodiny kouzelných formulí, kde se učili povzbuzovací kouzlo (Hermiona dokonce najednou viděla, jak starostlivý je Harry kamarád a Percy prefekt, když se celý rok snaží, aby měla dost spánku a nebyla úplně vyšťavená).

Na Harryho bohužel žádné povzbuzovací kouzlo nepůsobilo. Ve formulích tvořil dvojici s Hermionou, zatímco Ron pracoval s Nevillem. Hermiona si z nějakého důvodu usmyslela, že nadobyčejně rozveselený Harry není dobrý nápad, a odmítla na něj kouzlo seslat. Když to vysvětlila Ronovi a Nevillovi, okamžitě ji nechali trénovat na nich. Oba teď prakticky zářili štěstím. Bylo to tak nefér.

„Začínáme dřív s křišťálovými koulemi!“ vyhlásil Ron. „Hurá! Už žádné čtení z ruky!“

„Už žádné starání se o všechny ty čáry na dlani. Teď budeme mluvit jen o tom, co ‚vidíme’, takže bude mnohem snazší si vymýšlet,“ dodal potěšeně Neville.

Hermioně, ač povzbuzené, dalo hodně práce říct něco pozitivního o jasnovidectví. „Já… aspoň se naučíme něco nového,“ pronesla nakonec odevzdaně.

„Jak dlouho to pitomé kouzlo vydrží?“ zamumlal Harry otráveně. Jeho spolužáci pochopitelně neodpověděli, protože se vznášeli na vlně euforie. A magie.

„Zdravím vás,“ pozdravila je profesorka Trelawneyová, povzbuzená jejich očividným nadšením. „Ráda vidím, že se všichni tak těšíte na studium křišťálových koulí,“ oznámila, posadila se zády k ohni a rozhlédla se kolem sebe. Rozhodla jsem se seznámit vás s křišťálovými koulemi o něco dřív, než jsem měla původně v plánu. Vyčetla jsem ze znamení, že vaše červnové zkoušky budou obsahovat také orbitu, proto bych vám ráda umožnila dostatečnou praxi.“

No tedy – vyčetla ze znamení! Kdo asi sestavuje zkouškové otázky? Ona! Tomu říkám fantastická předpověď!“ prohlásila Hermiona opovržlivě. Její odolnost vůči účinkům povzbuzovacího kouzla Harrymu připadala obdivuhodná (věděl, že to není špatným sesláním, tohle konkrétní kouzlo ovládl už před lety).

„Já ti nevím, Hermiono,“ namítl Harry, jen aby ji popíchl. „Sebenaplňující předpovědi jsou ty nejnebezpečnější a nevíme, jestli by se koule objevily v naší zkoušce, pokud by na to profesorka Trelawneyová nebyla upozorněna.“

„Sebenaplňující předpověď zní vážně jako pakárna,“ odpověděla Hermiona.

„Jsem na tvé straně,“ chlácholil ji Harry, „ale to neznamená, že to není pravda.“

„Hezky řečeno, Harry,“ usmála se na něj profesorka Trelawneyová. „Jsem často fascinovaná a frustrovaná zároveň z té sebenaplňující podstaty mnoha proroctví. Například, vyplnila by se, pokud by nebyla učiněna? A pokud by se vyplnila nezávisle na tom, co my, pouzí smrtelníci, uděláme, tak co je potom účelem vidění? Ale bohužel to je debata na někdy jindy.“

Hermiona, kterou ten sled otázek docela zaujal, vypadala vyvedená z míry.

„Tak co vidíš?“ zeptal se Neville, když je profesorka konečně považovala za připravené začít.

„Vidím…“ odmlčel se Harry a zíral do křišťálové koule. ‚Mlhu,’ napovídal jeho mozek. „Svého kmotra, jak do konce roku přemění Snapea alespoň na čtyři různé lidi,“ řekl místo toho.

Neville si odfrkl: „Jenom čtyři?“

Harry pokrčil rameny. „Řekl jsem ‚alespoň’, ne? No, co vidíš ty?“

Neville nepřítomně zíral do koule, a pak se ušklíbl. „Vidím Nebelvír, jak vyhrává kolejní pohár třetí rok v řadě.“

„Nenávidím tě,“ odvětil suše Harry. „Víš to, že jo?“

Neville jen pokrčil rameny. „Nějak to přežiju.“

„Vy dva si už zase jenom vymýšlíte, co?“ obvinila je Hermiona. „My s Ronem v tom nic nevidíme.“

„Dokaž to,“ řekl Neville.

Říkal jsem ti, Hermiono, že jsem viděl –“ začal Ron, než mu Hermiona skočila do řeči.

„Vážně pochybuju, že se Harry a jedno z dvojčat přihlásí do nějaké mezinárodní soutěže v Bradavicích.“

Harry se rozkašlal. Ron viděl Turnaj tří kouzelnických škol? Jak se –? A proč by Fred nebo George –? Možná, že to nakonec nebylo tak absurdní… ne, když tak nad tím přemýšlel, přišlo mu to vážně pitomé.

„Neměla bys pohrdat skutečně osvícenými jen proto, že sama nic nevidíš, Hermiono,“ pronesl Harry vážně.

„Jo, nemůže ti jít úplně všechno,“ přidal se Ron.

„Nechci, aby mi šlo úplně –“ zrudla Hermiona.

„Ale chceš,“ oponovali sborově Harry s Nevillem.

„V něčem mají pravdu, drahoušku,“ vložila se do jejich rozhovoru profesorka Trelawneyová jemně, když se jí zjevila za zády. „Jsi příliš oddaná světu logiky a faktů na to, abys mohla doopravdy uspět v tak citlivé formě umění.“

„Víte co?“ rozhořčila se Hermiona a nacpala si učebnici do tašky. „Už je mi to jedno. Tenhle předmět je naprostá ztráta mého času a nechápu, že mi to došlo až po sedmi měsících. Končím.“ S těmi slovy poměrně dramaticky odešla (i když pořád trošku hopsala kvůli zbytkovým efektům povzbuzovacího kouzla).

„Jůůůů!“ vypískla Levandule ve chvíli, kdy Hermiona zmizela. „To je tak boží! Řekla jste, že ‚někdy kolem Velikonoc nás jeden z vás opustí navždy!‘ A to přesně udělala!“

„Nejsi trochu ukvapená?“ zeptal se Seamus. Pod pohledy Parvati a Levandule ale rychle zařadil zpátečku. „Chci říct, ne že bych neměl naprostou důvěru v jasnovidectví a tak, ale jenom odešla z jedné hodiny. Nedokážu si představit, jak ze všech lidí právě Hermiona Grangerová dobrovolně sekne s předmětem. Obzvlášť před zkouškami. A obzvlášť když vezmu v potaz to, že používá obraceč času k tomu, aby na ty předměty vůbec mohla chodit.“

„Na tom něco je,“ připustila Parvati zdráhavě. „Ale na druhou stranu, předpověď zatím vychází. Jaká je pravděpodobnost, že je to jenom náhoda?“

„A navíc,“ dodal Dean, „Hermiona nám všem v podstatě řekla, že už se nevrátí. Kdyby se nakonec vrátila, bylo by to pro ni ponižující a stejně tenhle předmět neměla ráda a tráví spoustu času s Harrym – který by jí to nadosmrti připomínal – takže myslím, že se dá bezpečné tvrdit, že se jen tak nevrátí.“

„Jste úžasná, paní profesorko,“ vydechla obdivně Levandule.

„Taky jsem ohromený,“ přiznal Harry. „Bylo jasné, že jestli s tím někdo sekne, tak to bude ona, ale jak jste věděla, že to vydrží sedm měsíců? Člověk by čekal, že když už to zvládla tak dlouho, tak počká ještě měsíc a půl do zkoušek a pak si to prostě další rok nezapíše.“

„Až budeš mít s vnitřním okem tolik let zkušeností jako já, taky budeš schopný své interpretace budoucnosti očistit od logiky,“ pronesla profesorka Trelawneyová zasněně.

Harry se ušklíbl: „Už se nemůžu dočkat.“

Ron zbledl a začal se třást.

„Nemohl bych z tohohle předmětu taky odejít?“ zeptal se mírně zoufale Neville.

„Ne,“ zamítla profesorka Trelawneyová, aniž by se na něj podívala.

 

ooOOoo

 

„To byla ale scéna,“ nadhodil Harry, když si sedl na své místo na studiích mudlů.

„Nechci o tom mluvit,“ odsekla Hermiona.

Harry se omluvně usmál. „To mi došlo. Ale stejně, odejít z předmětu těsně před zkouškami? Vážně ti to připadá jako ten nejlepší nápad? Zahodíš tím všechnu tu práci, kterou už jsi do toho vložila.“

„Vzhledem k tomu, že očividně nemám ‚vnitřní oko’ ani tvoji schopnost se ze všeho vylhat, ta práce byla stejně zbytečná,“ odpověděla Hermiona. „Krom toho, i když používám obraceč času i na to, abych si mohla odpočinout, jsem dost vystresovaná. Trávit hodiny pilováním něčeho, co nemá žádné praktické využití, a hlavně mi pořád přijde trochu falešné, bylo… už trochu přes čáru.“

„Uvědomuješ si, že teď půlka třídy věří tomu, že to Trelawneyová skutečně předpověděla, viď?“ zakřenil se Harry.

Hermiona zmateně naklonila hlavu: „Ne, proč?“

„Zřejmě na naší první hodině řekla něco takového, jako že ‚nás jeden z nás opustí navždy’. Mám dojem, že měla na mysli přímo úmrtí, protože k tomu došlo ještě předtím, než se rozhodla, že nejsem odsouzen k záhubě. Ale bylo to dost neurčité na to, aby se to dalo vyložit i takto. I když nechápu, jak si to Levandule mohla po těch měsících pamatovat…“ potřásl ohromeně hlavou.

„Možná si to zapsala,“ navrhla Hermiona.

„Možná,“ připustil Harry. „Čau Theodore!“

„Proč na mě mluvíš?“ zeptal se Theodor Nott znuděně. „Zase.“

„Protože jsi kromě profesora Snapea jediný, o kom vím, že mě nemá rád,“ vysvětlil Harry.

Theo si odfrkl: „Naivko.“

„Dobře, tak jediný, kdo to dává najevo,“ opravil se Harry. „A co se týče těch lidí, které neznám… No, vlastně je mi celkem jedno, co si myslí, dokud mě mají dost rádi na to, aby dělali, co jim řeknu.“

„Víš, že mluvíš jako nějaký sektářský guru, viď?“ zeptal se Theodor. „Myslím, že sis vybral špatnou kolej, jestli jsi chtěl být dalším Pánem zla.“

„Ne, teď mám v merku pozici ministra kouzel,“ ujistil ho Harry.

„Tak to je děsivá představa. Určitě si někam poznamenám, abych v takovém případě emigroval,“ otřásl se Theo. „Krom toho to nedávám najevo, ani sis toho nevšiml, dokud jsme spolu dneska neměli hodinu.“

Harry to zvážil. „To je pravda… Ale teď když to vím, tak o tom nedokážu přestat přemýšlet! Úplně z toho šílím.“

Theo už vypadal trochu dotčeně. „Nemůžeš mě vinit za svoji širokou škálu mentálních problémů.“

„No, ty je rozhodně ještě zhoršuješ,“ zamumlal Harry.

Theo protočil očima. „To mi vážně trhá žíly. Jsi často posedlý zmijozelskými kluky?“

„Ne…“ zalhal Harry a v duchu si připomněl těch pár měsíců v druhém ročníku a celý šestý ročník, když byl Draco ještě Malfoy a Snape… no, tehdy, kdy se všechno zmrvilo.

„Dobrý den, třído,“ pozdravila je profesorka Burbageová. „Dneska si odpočineme od našich obvyklých témat a místo toho budeme zkoumat, jak mudlové vnímají magii. Začneme jasnovidectvím…“

Hermiona hlasitě zaskučela.

 

ooOOoo

 

„Neboj, Harry, bude to v pohodě,“ chlácholila ho Hermiona, ale v očích se jí zračil strach.

„Já vím, že jo,“ namazal si Harry máslo na toust.

„A máš Kulový blesk!“ pokoušel se Ron co nejlépe podpořit svého úzkostného kamaráda.

„Ten jsem měl i na ty předchozí dva zápasy,“ upozornil ho Harry.

„Když prohraješ, tak ti to bude Draco navždy otloukat o hlavu, víš? Jako vždycky,“ připomněl mu Neville pochmurně.

„Já vím. Mám lepší koště a co je důležitější, jsem prostě lepší než on. Prohrál jsem jen jedinkrát, a to kvůli zásahu vyšší moci, a pokud tentokrát z nějakého důvodu zase vtrhnou mozkomoři na hřiště, tak nejdřív chytám zlatonku, a pak až zachraňuju všem duše,“ zapřísáhl se Harry.

„Ráda slyším, že máš jasně srovnané priority,“ prohodila Ginny sarkasticky. „Mimochodem, jestli umřeš, můžu si vzít tvoje koště?“

„Lidi, posloucháte mě vůbec?“ dožadoval se Harry pozornosti.

„Pochybuju,“ utrousil Percy, který seděl o pár míst dál. „Dneska je den velkého zápasu a všichni mají famfrpálovou horečku.“

„Ty ne,“ konstatoval Harry. Ignoroval svoje kamarády ve prospěch někoho, kdo se většinou zdál být příčetný. Alespoň dokud se nejednalo o jeho kariéru, ale Percy ještě ani nedokončil školu.

„Věř mi, v porovnání s mým prvním ročníkem jsem teď z famfrpálu doslova na větvi,“ vyvedl ho Percy z omylu.

„Ale… sotva podporuješ tým,“ namítl zmateně Harry.

„Bill a Charlie hrávali famfrpál s mými hračkami místo camrálů,“ vysvětlil Percy. „Když tak nad tím přemýšlím, dvojčata to dělala taky. Je pochopitelné, že jsem byl celkem anti-famfrpálový, když jsem začal chodit do Bradavic.“

„Co se změnilo?“ zajímalo Harryho. „Člověk by čekal, že tomuhle nepomůže mít sourozence v týmu.“

„To vážně ne,“ potvrdil Percy. „Vzhledem k tomu, že mi nejdřív Charlie a potom Fred s Georgem kradli knihy, kdykoliv si chtěli zahrát. Ale jeden nemůže mít sedm let Olivera Wooda jako spolubydlícího, aniž by k té hře nezískal žádný vztah.“

„Takže šlo o pud sebezáchovy?“ zakřenil se Harry.

„Ani netušíš.“

 

ooOOoo

 

„Hej, Flinte,“ zavolal Harry.

„Co je, Pottere?“ vyštěkl Flint. Byli uprostřed zápasu, a i když se Harry jako chytač mohl poflakovat kolem, jak se mu zachtělo – aspoň dokud Draco taky nespatřil zlatonku – neznamenalo to, že on jako střelec mohl.

„Nešel jsem na ostatní zmijozelské zápasy, takže nevím, jestli jsi tam byl nebo ne, ale co tady děláš?“ zeptal se Harry. „Vím, že už jsi složil OVCE.“

Navzdory svému podráždění se Flint ušklíbl. „To je pravda, ale Brumbál nikdy nechodí na zápasy a ostatní učitelé si prostě myslí, že jsem propadl v nějakém jiném předmětu. Nejsem si jistý, jestli se mám cítit dotčeně nebo být rád, že všichni tak snadno uvěřili, že se mi nějak podařilo propadnout.“

„Co ostatní ze Zmijozelu?“ zajímalo Harryho.

„Co s nimi?“ zeptal se Flint.

„Neuvědomují si, že tě potkávají jen na zápasech a možná trénincích?“ zeptal se Harry logicky.

Flint si odfrkl. „Samozřejmě, že ano. Ale kolejní prestiž je pro ně víc než školní řád. A neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl být kapitánem.“

„Chápu,“ prohlásil zamyšleně Harry.

„Super, tak teď zmiz,“ odpálil ho Flint a vyrazil za Katií Bellovou.

„Fajn, klidně… co teď… hej, není to zlatonka?“ přemýšlel Harry nahlas, zatímco se rozletěl tím směrem. Urazil asi patnáct stop, když se jeho koště s trhnutím zastavilo. Harry se otočil a uviděl za sebou Draca, jak svírá jeho koště a táhne ho zpět. „Co to sakra děláš?“

Draco se škodolibě usmál. „V lásce a famfrpálu je všechno – au!“ Jednou rukou pustil Harryho koště.

Harry si pokývl a seslal na něj další žihadlové kouzlo. „Máš recht,“ rozletěl se znovu za zlatonkou. „Jo! Hattrick! Pořád na to mám!“

 

PA: Ráda bych vyjasnila, jak je to s Ronovou předpovědí, než o tom dostanu dvacet zpráv: ne, to, že Ron viděl něco, co by mohlo být interpretováno jako Turnaj tří škol, neznamená, že zná budoucnost nebo že se taky vrátil. Jediní takoví lidé jsou Harry a Sirius.


Kapitola 34.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/34/

Rating: 9+



Překlad: Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

 

PA: Tím ‚nikdo nepropadne v posledním ročníku’ jsem měla na mysli ‚nikdo v Bradavicích nepropadne v posledním ročníku’. Očividně je tak lehké projít, že ani nemusíte DOJÍT na zkoušky, abyste mohli pokračovat v dalším ročníku, i když ti se špatnými výsledky z NKÚ/OVCí mohou mít problémy na začátku kariéry. A i ve skutečném světě lidé většinou neselžou, protože jsou hloupí, ale spíš kvůli zanedbané docházce nebo přípravě. Kvůli hlouposti? To ani ne. Viděla jsem už pár hodně pitomých lidí dodělat školu.

Ještě jedna poznámka: Konečně! Třetí ročník je za námi! A dopsala jsem ho před svou vyučovací hodinou! Kapitola je poměrně krátká, ale nechtěla jsem to úplně přeskočit, a protože se nic pořádného nedělo, nešlo to táhnout moc dlouho. Příští rok ale bude zajímavý.

 

Kapitola 34.

 

Zkoušky nikdy nebyly zábavné. I když vám bylo o dvanáct let víc než ostatním a některá kouzla jste doslova dělali ve spánku. A ty stížnosti, jak těžké je přeměnit čajovou konvici na želvu. I když to nebylo ani zdaleka tak hrozné jako Hermiona naříkající, že její želva vypadá spíš jako mořská než suchozemská.

„Hermiono,“ hučel do ní Harry trpělivě, „už jsme o tom přece mluvili. Seslala jsi kouzlo pro přeměnu čajové konvice na suchozemskou želvu, ne mořskou. A nemysli si, že kvůli tomu nedostane profesorka McGonagallová stížnost od magického oddělení PETA. Vážně, jak můžou pořád takhle týrat zvířata?“

„Harry, koukni na to, jak se chovají k lidem, kteří neovládají magii, a pak se zeptej znovu,“ zvážněla Hermiona. „Ale zpátky k tomu, že propadnu…“

„Ale prosím tě, Hermiono,“ vysmál se Ron, „nikdo nepropadne. Nikdy.“

„Marcus Flint ano,“ připomněla jim Hermiona.

Harry si odfrkl.

„Co je?“ chtěla vědět.

„Nic, jenom že nepropadl, prostě sem jezdí hrát famfrpál,“ vysvětlil Harry.

Hermiona protočila očima. „Jasně. Jako by někdo jezdil celou tu štreku do Bradavic a přesvědčil tu všechny, že musí opakovat ročník, jenom proto, aby si zahrál pár famfrpálových zápasů.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, když si tři chlapci vyměnili soucitné pohledy.

„Já určitě jo,“ přiznal Ron.

„Já taky,“ souhlasil Neville.

„Museli by mi zaplatit,“ zauvažoval Harry.

„Jo, to vůbec není ubohé,“ protočila Hermiona očima.

„Není to ubohé,“ opravil ji Ron, „je to famfrpál.“

„A i kdyby někdy někdo v Bradavicích propadl,“ změnil Neville rychle téma, když se Hermiona začala nadechovat k přednášce o famfrpálových fanaticích, „to, že tvůj výsledek vypadá jako téměř identický druh, není úplně to nejhorší. Jen se koukni na Ronovu želvu, pořád čůrá čaj.“

„Hej, aspoň jsem neztratil hlavu a neudělal z té konvice omylem hejno plameňáků,“ bránil se Ron.

„Pravda, Hannah Abbotová,“ usmál se Harry laskavě. „Jednoho dne se ta holka naučí zachovat při zkouškách chladnou hlavu…“

„Ale moje želva stejně nebyla tak dobrá jako ta Harryho,“ trucovala Hermiona. „Profesorka McGonagallová říkala, že je to ta nejdokonalejší želva, kterou viděla za celou tu dobu, co učí! S tím prostě nejde soutěžit.“

„Nic si z toho nedělej, Hermiono,“ uklidňoval ji Harry. „McGonagallová si jenom myslí, že jsem přeměňovací génius po tátovi.“

„Ale všichni ostatní učitelé to taky říkají!“ zanaříkala Hermiona. „No…všichni až na profesora Snapea.“ Ten mimochodem strhl Harrymu pět bodů za to, že při výrobě matoucího utrejchu použil upravený recept, na který Lenka vždycky přísahala – pozměnila ho její maminka.

„Nechtěla jsi říct Křiklana?“ ušklíbl se Harry. Těsně před jejich zkouškou z lektvarů se Sirius rozhodl, že Snapeova tendence naklánět se nad studenty je příliš rušivá, a tak nahradil Snapeův nepříjemný zevnějšek Křiklanovým. Ten byl fyzicky neschopný se nad nimi tyčit. Samozřejmě půlka třídy ani nevěděla, kdo Křiklan byl, ale nápad se cenil. A navíc Harry to věděl velmi dobře a proklatě se bavil.

A jen dobře, že ho to pobavilo, protože by ho jinak ještě víc otrávilo, že na něj v rámci zkoušky Hermiona opět odmítla seslat povzbuzovací kouzlo. A co hůř, profesor Kratiknot s ní souhlasil a nechal ji seslat ho na někoho jiného.

Zkoušky u Hagrida byly mnohem zajímavější než jeho tehdejší „udržte své tlustočervy naživu“, jak si to Harry mlhavě pamatoval. Tentokrát museli všichni absolvovat let na hipogryfovi. Netřeba zmiňovat, že šlo o Harryho doposud nejsnadnější zkoušku. Zbytek třídy s tím důrazně nesouhlasil, ale sami si mohli za to, že nikdo z nich nevěděl, co si počít. Neměli kontakt s Klofanem tu první hodinu přenechávat jemu.

Zkouška z astronomie proběhla v klídečku a pohodičce. Tedy tak nějak mu to bylo řečeno. Usnul sotva po deseti minutách, ale kamarádi ho ujistili, že když přistoupila profesorka Sinistrová k ústnímu zkoušení, tak jí ze spánku na všechno odpověděl správně. Možná tohle byla ta nejsnadnější zkouška ze všech.

Při bylinkářství se Harry vyžíval v utahování si ze svých spolužáků. Neznali totiž žádné kouzlo, kterým by se ubránili před slunečním opálením. Takže jak se hodiny vlekly, pleť všech zúčastněných nabrala odstín zralé ředkvičky. Sama zkouška byla celkem nudná. Ale co, šlo přece o bylinkářství. Dokonce i když se vypořádávali s kouzelnými a teoreticky jedovatými rostlinami, faktem zůstala skutečnost, že pořád šlo o hodinu o kytkách. Tak či onak se nedokázal přimět, aby ho to doopravdy zajímalo.

Zkouška ze studií mudlů byla první novinkou v této časové rovině a ve skutečnosti šlo o docela příjemnou zkušenost. V podstatě se přenášedlem přemístili do Londýna, dostali pár liber a měli za úkol pokusit se chovat nenápadně. Sice museli na konci sepsat esej o svých zážitcích, ale i tak se s Hermionou při předstírání, že jsou turisté, dobře bavili.

Jasnovidectví také patřilo k tomu snadnějšímu. Harrymu stačilo vycucat si něco z prstu, což dělal pravidelně od té chvíle, co se vrátil do minulosti. Sdělil profesorce Trelawneyové, že spatřil skupinu lidí, kteří se snaží přivést Voldemorta zpět k životu a jejich zatčení. Trochu nadskočila při vyslovení toho jména, ale Harry to ignoroval. Samo sebou nevěděl, že k tomu dojde, ale měl z toho dobrý pocit. A když nic jiného, Harryho zaujetí na profesorku zřejmě zapůsobilo.

Od zkoušek v předešlé časové rovině se nepochybně nejvíce odlišovala ta z dějin čar a kouzel. Oproti písemnému testu o středověkých honech na čarodějnice, které nikoho nezajímaly a stejně vždycky skončily popravou mudlů, jim Sirius oznámil, že každý musí napsat esej o něčem, co se v tomto roce dozvěděli v jeho hodinách a to v rozsahu od 200 do 1600 slov podle toho, jak dobře se jim povede v jeho ústním kvízu. Náhodně je vyvolával a ptal se jich na něco z látky, kterou toho roku probírali. První, kdo odpověděl nesprávně, vypadl a musel psát esej o rozsahu 1600 slov, další, co neuspěl, měl za úkol 1400 slov, a tak to pokračovalo. Harryho trochu naštvalo, že v poslední chvíli prohrál s Hermionou kvůli otázce „Jak se jmenuje sirotčinec, ve kterém vyrůstal Tom Raddle?“ Jako by ho to zajímalo! I když 400 slov byla brnkačka. Byl v pokušení popichovat spolužáky, kteří museli psát víc, ale hodil to za hlavu. Napsal to své během deseti minut a raději hrál se Siriusem šibenici, zatímco všichni ostatní ještě psali a Hermiona přepracovávala tu svou. Netřeba dodávat, že její dvou set slovná esej kapánek překročila 3000 slov, ale ve skutečnosti nikdo překvapený nebyl. Otrávený, smířený, ale ne překvapený. A protože byli studenti zvyklí, že jejich eseje měli mít určitý počet palců nebo – v poslední době – stránek, seslal Sirius na jejich pojednání kouzlo, které samo ukazovalo, kolik slov doposud měli.

Harryho nejoblíbenější zkouškou se samozřejmě opět stala ta z obrany. Překážkovou dráhu si užil a trochu mu připomněla první den bystrozorského tréninku, když se třídili ti, kteří by při skutečné akci nepřežili. Harry jí samozřejmě prošel ze všech nejrychleji a s plným počtem bodů. To neuvěřitelně popouzelo Hermionu, vzhledem k tomu, že to udělal pozpátku, se zavřenýma očima a bez hůlky. Ale to měla za to, že ho porazila v Siriusově předmětu. Jeho kmotr mu bude zcela jistě předhazovat, že ho porazilo čtrnáctileté dítě, i když to byla Hermiona.

„Nemůžu uvěřit, že jsi uposlechl rady něčeho z naší zkoušky,“ smál se Harry Ronovi, který měl problém se zdoláním bludníčků, když z nějakého důvodu dal na jejich rady a skončil po pás v močálu.

„Co ty o tom víš? Měl jsi celou dobu zavřené oči! Ani by ses nemohl zastavit a zeptat se na cestu,“ odpověděl Ron.

„Chápu, že jsi zahořklý, že jsem dosáhl lepšího výsledku,“ chlácholil Harry svého rozrušeného kamaráda, „ale nesmíš zapomínat, že tohle je moje parketa.“

„A stejně jsi měl nejrychlejší čas!“ vyprskl Ron podrážděně.

„Moje parketa,“ zopakoval Harry.

„Skromnost je skutečně tvou největší předností, Harry,“ poznamenala Hermiona suše, když k nim přišla.

„Čau,“ pozdravil ji Harry, „jaká byla McGonagallová chrlící sonety?“

„Nebyla,“ odpověděl Hermiona. Když viděla Ronův a Harryho zmatek, dodala: „Tentokrát rapuje operu o mých selháních.“

Harry se zasmál. „Tak to bych rád viděl. Přemýšlím, jestli –“

„Ne,“ přerušil ho Ron. „Vím, na co se chceš zeptat, a říkám ti to rovnou – to nikdy neudělá, kámo.“

„Kazisvěte,“ trucoval Harry. „Hej, co tomu Nevillovi tak trvá? Už je tam s tím bubákem přes dvacet minut.“

Hermiona a Ron si vyměnili pohledy plné pochopení.

„No,“ začala Hermiona a snažila se být taktní, „jeho bubák je poměrně děsivý…“

„To teda není –“ bránil se Harry, když v tom Neville s jekotem vyletěl z kabinetu, kde se bubák schovával.

„Sklapni,“ zamumlal otráveně Harry, když se Ron rozhihňal.

„Co se stalo?“ dostal ze sebe Ron mezi záchvaty smíchu.

Neville se úkosem podíval na Harryho. „Nepřestavěl bys… doopravdy… svůj starý dům na strašidelný hrad, že ne? Ani nedovolil lidem se neregistrovat jako zvěromágové, pokud budou ochotní zaplatit víc? Nezaložil bys domácím skřítkům odbory? Nebo nepovolil skřetům používat v pondělí hůlky, protože pondělky neexistují? Ani bys všechny nenutil nosit ve čtvrtek růžovou? Nevyhlásil bys ‚Udělej hipogryfa’ od Sudiček za národní hymnu? Nebo pravidelně nedovážel lamy a nevypouštěl je na náhodných místech? Nebo –“

„Bože, kolik toho máš?“ zeptala se Hermiona zděšeně.

Neville pokrčil rameny. „Nezapomeň, že jsem tam byl docela dlouho.“

Harry si povzdechl. „Abych ti odpověděl na otázku, Neville, tak ne, neudělal. Ale plánuju se jednoho dne stát ministrem, díky za ten nápad.“

Neville okamžitě omdlel.

Harry protočil očima. „To jenom hraje.“ Strčil do něj špičkou nohy. „Pravděpodobně.“

 

ooOOoo

 

Tento rok se Harry ani neobtěžoval s tím, aby si šel při hostině na konci roku sednout k nebelvírskému stolu. Věděl, že by stejně musel velmi rychle odejít, až Brumbál začne předčítat výsledné body, takže si rovnou šel sednout ke Zmijozelu.

„Co tady děláš?“ zeptal se ho kluk tmavé pleti, kterého si Harry matně pamatoval z několika předmětů.

„Nemůžu být s Nebelvírem, když vyhrajeme školní pohár,“ vysvětlil Harry. „A s havraspárskými už jsem nedávno párkrát seděl.“

„To sis nemohl sednout k Mrzimoru?“ zeptal se ho ten kluk obezřetně.

„Blaisi, ne!“ varoval ho Theo, který seděl vedle něj – očividně šlo o Blaise Zabiniho.

„Co ne?“ zeptal se zmateně Blaise. „Jen jsem mu položil otázku.“

„Tím ho jenom povzbuzuješ,“ vysvětlil Theodor.

„Nepotřebuju povzbuzovat,“ vyhlásil Harry, „jsem Nebelvír.“

„Toho jsme si všimli,“ prohodil Draco a vklouzl na lavičku vedle Harryho.

„A co se týče toho, proč nesedím u Mrzimoru… No, když jsme se s Dracem prvně potkali, tak jsme si povídali o kolejích. Rozhodli jsme se, že když skončíme v Mrzimoru, tak on by odešel a já bych zběhl. Protože bych tudy stejně musel jít, kdybych šel k Mrzimorům, rozhodl jsem se ušetřit si cestu a jít rovnou sem,“ vysvětlil Harry.

„Jak můžeš odněkud zběhnout, když jsi tam nikdy nepatřil?“ musel se Blaise zeptat.

„Blaisi!“ okřikl ho Theo.

„Pardon,“ omluvil se. „Ale Draco ho taky povzbuzuje. Proč neřveš na něj?“

Theo protočil očima. „Draco, Merlin mu pomáhej, má Pottera rád.“

„A nezapomínejme na mou pubertální rebelii,“ dodal Draco.

„To mi připomíná, jsou vaši pořád vytočení?“ zeptal se Harry.

Draco si jen odfrkl. Harry to bral jako ‚ano’.

V tu chvíli Brumbál povstal. „Tento rok jsme dosáhli těch nejvyšších bodových zisků, co si pamatuji. Na čtvrtém místě je Mrzimor s 9307 body. Na třetím místě máme Havraspár s 9526 body. Na druhém místě Zmijozel s 10094 body. A konečně na prvním místě je Nebelvír s nejvíce nasbíranými body za jeden rok a to s 13877 body!“

„Jak to, že jsou ta čísla tak bláznivě vysoká?“ zeptal se Draco.

„Sirius rozdává body na potkání,“ vysvětlil Harry. „Nemluvě o té akci ‚padesát bodů každému, koho uslyší říct Voldemort’.“

„Tentokrát nemám žádné body k udělení na poslední chvíli –“ Brumbál se zarazil, když se k němu naklonil Sirius a něco mu řekl. „Oprava, uděluji Harrymu Potterovi padesát bodů za to, že konečně řekl ‚Voldemort’, čímž se Nebelvír dostává na celkové skóre 13927 bodů!“

Harry praštil hlavou o stůl. „Bídák.“

„Brumbál?“ zeptal se Draco.

„Ne, Sirius. Byl jsem tak opatrný, abych to před ním neřekl… A Neville taky, za to, že předpověděl, že zase vyhrajeme.“

Všichni věděli, že vyhrajete,“ upozornil ho Theo.

„Nepomáháš,“ řekl Harry.

„Ani se nesnažím,“ odpověděl Theo.

„Vážně, to si můžou s Potterem povídat všichni až na mě?“ postěžoval si Blaise.

 

ooOOoo

 

„Jak jsi prolomil to prokletí?“ zeptal se Harry Remuse zvědavě.

„Prokletí?“ zeptal se Remus nepřítomně, zatímco si balil.

„Však víš, jak Voldemort proklel pozici učitele obrany proti černé magii, aby Brumbál musel každý rok hledat nového? Mimochodem, to od něj bylo vážně dětinské,“ zhodnotil Harry.

„Jo, tohle. Měl jsem smlouvu jen na rok,“ řekl mu Remus.

„Aha,“ zarazil se Harry. „Co teď teda budeš dělat? Chci říct, neříkal jsi, že být vlkodlak je na trhu práce trochu problém?“

Remus se usmál. „Normálně ano, ale Sirius…“

„…ho najal, aby byl Lord Black!“ vpadl do Remusova kabinetu Sirius.

„Najal tě jako Lorda Blacka?“ ujišťoval se Harry u Remuse.

Ten přikývl. „Líbí se mu ten titul, ale nechce se vypořádávat se vší tou zodpovědností a já potřebuju práci.“

„Krom toho,“ dodal Sirius, „Náměsíčník je asi ten nejzodpovědnější člověk, kterého znám. Zná všechny ty zákony a je poloviční krve, což by mělo dostatečně namíchnout všechny moje příbuzné vyjma Remusovy budoucí přítelkyně a její matky a –“

„Naposledy, Siriusi,“ přerušil ho Remus, „Nymfadora není moje přítelkyně.“

„Nechá tě říkat jí Nymfadora,“ upozornil ho Harry.

„Jo, to nemůžu ani já,“ souhlasil Sirius.

„To nechá i Cedrika Diggoryho a Charlieho Weasleyho,“ bránil se Remus.

Harry přikývl. „To jo, ale jen proto, že s nimi prohrála sázku. A o privilegium křestního jména se už nesází. Něco o tom vím, zkoušel jsem to.“

„Nymfadora je na mě trochu moc mladá,“ trval na svém Remus. „Vzhledem k tomu, že dokončila školu teprve před dvěma roky.“

„Naprosto souhlasím,“ přitakal Sirius srdečně a poplácal Remuse po zádech.

Remus se na něj překvapeně podíval. „Ty… souhlasíš?“

„Určitě,“ potvrdil Sirius. „Ještě další dva nebo tři roky. Ale pak očekávám, že spolu začnete chodit. Jsem si jistý, že spolu budete moc šťastní. A s Harrym trváme na sdíleném kmotrovství.“

„Nechystáš se… mě varovat, abych jí nezlomil srdce?“ zeptal se trochu zmateně Remus. „A co děti –?“

„Proč, plánuješ jí snad zlomit srdce?“ zeptal se Sirius a významně ignoroval tu druhou otázku.

„No, ne, ale…“ začal Remus.

„Tak pak se o sebe zvládne postarat sama. Stejně už je na cestě k tomu stát se bystrozorem,“ řekl Sirius pyšně. „A jsem si jistý, že by tě zvládla vykastrovat o dost důkladněji než já.“

Remus ztěžka polkl.



Kapitola 35.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/35/

Rating: 9+



Překlad: martik

Beta: Jacomo, Lupina

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera

Poznámka: V poslední kapitole Snape dohlíží na zkoušku z lektvarů. A protože je Snape poněkud despotický a takoví lidé mají sklon ostatní vykolejit, tak se Sirius rozhodl, že ho přemění, aby vypadal jako někdo méně děsivý a tím tomuto efektu zabránil.

Poznámka k překladu: Části tučně jsou převzaté z knihy HP a Ohnivý pohár v překladu Vladimíra Medka.

 

Kapitola 35.

 

Po dalším impozantním, ale nepopsatelném létě se Harry a Sirius rozhodli věci mezi Remusem a Tonksovou rozetnout tím, že je vytáhnou na Mistrovství světa ve famfrpálu. Remuse, protože šlo o Siriusova nejlepšího přítele, a Tonksovou, protože byla Siriusovou jedinou hustokrutopřísnou příbuznou. A taky chtěli Remuse a Tonksovou hezky nenápadně popostrčit, protože Tonksová byla dost stará na to, aby s Remusem mohla randit. Přirozeně první, s kým se potkali, byl Cedric Diggory a jeho otec, na jehož jméno si Harry nemohl vzpomenout a který chtěl mluvit jen o tom, jak to Cedric jednou jedinkrát Harrymu natřel. Vážně to bylo poněkud děsivé.

„Cedric o tobě samozřejmě hovořil,“ začal pan Diggory. „Říkal, že jsi dost potrhlý, ale na koštěti hotový ďábel. Řekl jsem mu – Cede, o tom jednou budeš vyprávět svým vnoučatům, to rozhodně… že jsi porazil Harryho Pottera!“

„Jaký je to pocit, když tvůj otec dospěl k závěru, že výhra v amatérském famfrpálovém zápase bude tvým největším životním úspěchem?“ zajímal se Harry zvědavě.

Cedric se zašklebil. „Báječný. Představuji si, že je to skoro tak hezké, jako kdyby se všichni rozhodli, že tvůj největší úspěch bylo dosáhnutí druhých narozenin. Něco, co všichni ostatní zvládli, aniž by se museli proslavit.“

Harry se rozesmál: „Zásah.“

„Stejně nešlo o zrovna regulérní utkání, protože se tam zničehonic objevili mozkomoři a zaútočili,“ pokračoval Cedric.

Harry, ačkoliv jeho pýcha žadonila, aby tak nečinil (což bylo vskutku ironické), začal odporovat. „Chytil jsi zlatonku, než sis vůbec mozkomorů všiml. I když ty jsi to zřejmě nezaznamenal, pořád se jedná o to, že jsi zlatonku viděl a já v tu chvíli nikde poblíž nebyl. I kdyby se mozkomoři neukázali, stejně bys ji chytil ty.“

Cedric se ušklíbl. „Znamená to, že připouštíš, že jsem lepší než ty?“

„Co to ksakru meleš?“ zamračil se Harry. „Vždyť na výhry vedu dva ku jedné.“

„Ale já jsem jediný, kdo tě kdy ve famfrpálu porazil,“ zdůraznil Cedric.

„Jsem si jistý, že o tom tvá vnoučata ráda uslyší,“ odsekl Harry.

„Pokud tvoje sláva nevyprchá, tak nejspíš ano…“ zavrtěl Cedric pochmurně hlavou.

„Kromě toho jsem jen hrál proti tobě, Dracovi a Cho. Tvrdit, že jsem lepší chytač než tři další lidé, o mnohém nevypovídá,“ prohodil Harry ke staršímu chlapci. „Hej, to mi připomíná – stal ses primusem?“

Cedric se na něj podíval, jako by mu přeskočilo. „Harry… jsem v šesťáku.“

Harry zamyšleně zamrkal. „Fakt? Aby to Raddle spral, to všechno ještě ztěžuje.“

„Co se tím ještě ztěžuje?“ otázal se Cedric zmateně.

„Udělení rady, že pokud se někdy náhle a záhadně dostaneš za pomoci přenášedla na nějaký hřbitov, tak se nemáš ptát, rozhlížet se, ale jen okamžitě znovu popadnout přenášedlo a dostat odtud svůj mrzimorský zadek,“ odpověděl Harry rozhodně.

„… Dobře,“ přislíbil Cedric nakonec. „To zní dost konkrétně, měl…“

„Co na to můžu říct?“ přerušil ho Harry. „Jsem jasnovidecký zázrak.“

„Nevěřím v jasnovidectví,“ odpověděl Cedric neprodleně.

„To mě opravdu nezajímá,“ přiznal Harry. „Ale souhlasil jsi, takže můj úkol je hotov.“ Poté Harry obrátil svou pozornost zpět k ‚dospělým‘.

„To je fascinující, Amosi,“ zrovna pronášel Remus. Aha, takže se jmenoval Amos. No budiž, stejně by jeho jméno Harry znovu zapomněl, jakmile by se rozešli. „Nicméně měli bychom jít a podívat se po Weasleyových. Slíbili, že nám podrží místo pro náš stan…“

„To úplně chápu,“ přikyvoval Amos srdečně. „Nebudeme vás zdržovat. Ačkoliv, až se vrátíme na ministerstvo, potřeboval bych s tebou probrat návrh práv pro vlkodlaky, na kterém pracuješ. Sám mám k tomu tématu pár návrhů.“

„Hned v pondělí se za tebou zastavím,“ přislíbil Remus.

„Takže pracuješ na návrhu práv pro vlkodlaky?“ otázal se Harry, jakmile se dali znovu do pohybu. „Nebudou s tím mít lidé problém? Mohli by předpokládat, že na tom pracuješ právě proto, že jsi vlkodlak.“

„Tedy… Já to dělám hlavně proto, že jsem vlkodlak,“ připustil Remus. „Kdybych nebyl, tak bych si ani nebyl vědomý té nestoudné diskriminace a hrůzného zacházení, kterého se nám dostává.“

„Nemluvě o tom, že většina lidí ani neví o… Jak jsi to nazval, Siriusi? O jeho ‚malém chlupatém problému‘,“ dodala Tonksová.

„Aha, to má být šifra pro ‚Remus je vlkodlak‘?“ podivoval se Harry s kamenným výrazem. „Myslel jsem, že to znamená, že má špatně vychovaného králíka.“

„Jak jsi ho mohl tak rychle zkazit?“ otočil se Remus na Siriuse. „Vždyť ho znáš jen jediný rok.“

„To není mnou,“ trval si na svém Sirius s rukama zdviženýma v obranném gestu. „To jsou geny. A zčásti já, uznávám. Ale hlavně James.“

Remus jen protočil očima.

Celkem vzato, byli docela rádi, když konečně dorazili k Weasleyovým. Když procházeli sekcí se stany irských fanoušků, Seamus je doslova přepadl a zatáhl je ke své matce, aby je seznámil. Přitom Tonksová málem způsobila pozdvižení, když přiznala, že vlastně netuší, kdo jiný hraje kromě ‚tamtoho týmu s Krumem‘. Harry a Sirius, oba zapřisáhlí famfrpáloví fanoušci, s ní momentálně odmítali mluvit.

„Hej, co vám tak dlouho trvalo?“ podivoval se Ron.

„Tonksová téměř započala povstání,“ vysvětlil Remus, zatímco Harry a Sirius ostentativně mlčeli. Uvědomil si, že Weasleyovi jsou, co se týče famfrpálu, také poněkud fanatičtí, proto dodal: „Neptejte se.“

„Copak to zabralo celý den nebo jak jako?“ zajímala se Ginny. „Jsme tu už čtyři hodiny.“

Harry hrůzou vytřeštil oči nad pomyšlením, že by v létě vstával tak brzy. „Proč?“

„Protože nejsme dost staří, abychom se mohli přemístit jako Bill, Charlie a Percy,“ odsekla Ginny. „Hele, takže to znamená, že vy tu tak dlouho nejste?“

„Merline, ne,“ zavrtěl Harry vehementně hlavou. „Remus a Tonksová se přemístili a já se asistovaně přemístil se Siriusem.“

„Tati! Proč jsme se taky nemohli asistovaně přemístit a dostat se sem v normálním čase?“ protestovala Ginny.

„Protože přemístit se mohli jen čtyři z nás a dalších šest ne, když počítám i Hermionu a Nevilla,“ vysvětlil Artur. „A nechtěl jsem absolvovat dvě cesty.“

S tichým reptáním to Ginny nechala být.

„Ahoj, Hermiono,“ pozdravil Harry svou famfrpálem nepolíbenou kamarádku. „Ty víš, kdo bude hrát?“

„Samozřejmě,“ přitakala Hermiona nechápavě. „Irsko a Bulharsko. Jak bych to mohla nevědět?“

„Nemám ponětí,“ vydechl Harry popravdě. „Mimochodem, tohle je Siriusova hustokrutopřísná příbuzná Tonksová. Myslím, že si budete rozumět.“

„Dokonce i já vím, že spolu hrají Irsko a Bulharsko,“ vložil se do toho Percy. „Chceš tím říct, že to někdo neví? Třeba Tonksová?“

Harry pochmurně přikývl. „Já to prostě nechápu… Chci říct, že Hermiona právě řekla, kdo hraje, a tak nemám žádný důkaz, že jsi to věděl, než jsi to zaslechl od ní. Ale jsem ochoten se v této věci přiklonit na Oliverovu stranu…“

„Nemyslíš náhodou přiklonit se na moji stranu?“ požadoval Percy vysvětlení.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, jsem si jistý, že jsem myslel Olivera, vzhledem k tomu, že právě on si zaslouží veškeré zásluhy za to, že ti vštípil základní povědomí o sportu.“

„A taky přiznej všechny zásluhy mým bratrům za to, že jsem vůbec Oliverův zásah potřeboval,“ pokračoval Percy. „Když o tom mluvíme, opravdu dvojčata vsadila veškeré své úspory na to, že Irsko vyhraje, ale Krum chytí zlatonku?“

Harry se ohlédl po dvojčatech, která právě předávala Ludovi Pytlounovi objemný váček s penězi. „Ach, ne…“ vydechl, když se upamatoval na Pytlounovo gamblerství a jeho spory se skřety, které vedly k tomu, že Harryho během turnaje doslova pronásledoval.

„Působíte docela sebejistě,“ poznamenal Harry směrem ke svým budoucím obchodním partnerům. „Víte co, vsadím se s vámi o padesát galeonů, že zlatonku chytne Irsko.“

Dvojčata si vyměnila pohledy.

„Ve skutečnosti nemáme…“ začal Fred.

„… padesát galeonů…“ pokračoval George.

„… takže se nemůžeme…“

„… při nejlepším svědomí…“

„… vsadit,“ dokončil Fred.

„Nebudete potřebovat padesát galeonů, když vyhrajete,“ poukázal Harry. „A když ne, stejně vás mám každý den na očích. Takže znovu, jak jistí si jste?“

Dvojčata se domluvila pouhým pohledem.

„Bereme to,“ prohlásil nakonec George.

„Tady to máte,“ vytáhl Harry velký vak s penězi, odpočítal padesát galeonů a vložil je do menšího váčku, který předal dvojčatům. „Dejte na moje peníze pozor.“

Tak tohle by se mělo postarat o většinu problémů dvojčat, až se Pytloun projeví jako nespolehlivý.

Samozřejmě, že je to nejspíš nezastaví před pronásledováním Pytlouna, ale… přinejmenším to zastaví Molly před zavražděním jejích problematických synů a i jejich otce, který to dopustil.

„Sázíš se se školáky, Ludo?“ pohrdlivě se tázal Barty Skrk, který právě dorazil na mýtinu.

„Já… no…“ Pytloun se nezmohl na odpověď, vida, jak pravdivé to je.

„To je jedno,“ mávl rukou Skrk netrpělivě. „Hledám tě všude už kdovíjak dlouho. Bulhaři se dožadují, abychom přidali do nejvyšší lóže ještě dvanáct křesel.“

„Tak o to jim jde?“ podivil se Pytloun. „Myslel jsem, že si ten chlápek chce vypůjčit kleště. On má opravdu silný přízvuk.“

„Až příště nebudeš rozumět přízvuku, tak si laskavě sežeň někoho, kdo ti to přetlumočí,“ odbyl ho příkře Skrk.

„Pane Skrku!“ vymáčkl ze sebe Percy bez dechu a s jakousi úklonou. „Vezmete si s námi šálek čaje?“

„Ne, děkuji vám, Weasley,“ zavrtěl Skrk hlavou. „Přinesl jsem si vlastní pití.“ S těmi slovy si dopřál hlt ze své láhve.

Harry zpozorněl. Vážně vyslovil Skrk Percyho příjmení správně? Ačkoliv, když se nad tím zamyslel, bylo trochu divné, jak se předtím mýlil, protože očividně věděl, kdo je Artur a vážně nemohlo nikomu uniknout, že ti dva jsou příbuzní.

„Proč, Barty,“ ušklíbal se Pytloun. „Máš tam snad whisky?“

„Jistěže ne,“ tvářil se Skrk značně dotčeně. „Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych popíjel v práci nebo při takové důležité mezinárodní události jako je tato! Pouze si na svůj čaj potrpím, takže jsem si donesl vlastní. Netřeba kvůli tomu dělat povyk.“

„Když to říkáš…“ ztratil Pytloun zájem.

„Máte už nějaké zprávy o Bertě Jorkinsové?“ otázal se Artur obou vedoucích ministerských oddělení.

„Pořád ani slůvko,“ odpověděl Ludo klidně. „Ale ona se objeví. Chudák stará Berta… paměť má jako děravý kotlík a smysl pro orientaci žádný. Prostě zabloudila, jak vám říkám. Počítám, že někdy v říjnu se sama od sebe vrátí do kanceláře a bude přesvědčená, že máme ještě červenec.“

„Nemyslíš, že už je načase někoho poslat, aby se po ní podíval?“ poznamenal pan Weasley rozpačitě.

„Problém je, Arture, že zmizela v Albánii,“ vysvětloval Skrk. „Požádali jsme úřady, aby se po ní podívaly, ale to je tak všechno, co můžeme dělat. Je to mimo naše kompetence. Navíc si nikdo nevzpomíná, že by ji spatřil, takže nemáme ani pořádné vodítko. Samozřejmě stále doufáme, ale víte, jak to s těmito případy skutečně bývá. Pravděpodobně ji napadl nějaký tamní temný čaroděj nebo temný tvor.“

Harry cítil, jak bledne. Na Bertu si pamatoval. Vystoupila z Voldemortovy hůlky těsně před jeho rodiči. Nedokázal si přesně vzpomenout na podrobnosti kolem jejího zmizení mimo to, že ji Voldemort zabil poté, co mu ji Červíček přivedl, a tak se dozvěděl o turnaji. Ale když teď byl Červíček v Azkabanu, tak co se stalo s Bertou? Šlo jen o náhodu?

Harry nesnášel náhody.

„Kde máte místa?“ zeptal se Artur Siriuse cestou k obrovskému stadionu.

„Nejvyšší lóže,“ odpověděl Sirius hrdě. „Bylo to součástí mého odškodnění. Zbytek šel samozřejmě na koupi Harryho Kulového blesku, ale…“

„… ale to nevadí, protože jsem tvůj kmotřenec a máš mě rád?“ navrhoval Harry.

„A toho se držme,“ odpověděl Sirius.

„My tam také sedíme,“ rozplýval se Artur. „Pytloun mi dlužil laskavost.“

„Ministerstvo se mohlo přetrhnout, takže jsem nesepsal skandální prohlášení o tom, jak se žije nevinným v Azkabanu,“ opáčil Sirius.

„Ach, Harry!“ vstal Popletal, aby ho vřele přivítal. „Rád tě znovu vidím! A zdá se mi, že jde o příznivější okolnosti než posledně. Dovol mi, abych ti představil bulharského ministra kouzel. Neumí ani slovo anglicky, ale…“

„Opravdu?“ rozzářil se Sirius. „Já bulharsky hovořím.“

Tonksová na něj překvapeně pohlédla. „To jako fakt?“

„Samozřejmě,“ přikývl Sirius. „Když nad tím přemýšlím, tak stejně jako tvoje matka. Poté, co byl Brumbál jmenován ředitelem, uvažovali naši rodiče, jestli nás nepošlou do Kruvalu. Samozřejmě, že Kruval ve skutečnosti není v Bulharsku, ale navštěvuje ho mnoho bulharských studentů, a tak nás učili všechny jazyky, o kterých si mysleli, že by se nám tam mohly hodit.“

„Vážně?“ fascinovaně se zajímala Tonksová. „Co je přimělo změnit jejich úmysly?“

„Uniformy se jim zdály nevkusné,“ odpověděla Narcisa Malfoyová, která právě vešla do lóže následovaná svým manželem a synem. „Zdravím tě, Siriusi.“

„Narciso,“ pokývl jí Sirius na oplátku. „Draco.“ Pak se na okamžik odmlčel. „Zrovna teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje tvůj manžel.“

„Lucius,“ odpověděla Narcisa. „Slyšela jsem správně, že ses vzdal svého titulu?“

„Ve skutečnosti jsem spíš správce než cokoliv jiného…“ objasnil Remus.

„Mám příliš napilno, než abych se tím mohl obtěžovat,“ dodal Sirius. „Výuka v Bradavicích, věnovat se vlastnímu životu… Však víš, jen pár vyvolených zvládne obojí.“

„Tak, no, myslíte, že byste nám mohl pomoci s tlumočením?“ ozval se Popletal.

Sirius vypadal překvapeně, jako by na Popletala a jeho cizojazyčné strasti úplně zapomněl. „Ach, zajisté.“ Přesunul se k zahraničnímu ministrovi a začal s ním rozmlouvat v jeho mateřském jazyce.

„Čau, Draco,“ pozdravil chlapce Harry.

Narcisa po něm střelila ledovým pohledem, právě když mu Draco vesele zamával nazpět.

„Nechceš si přisednout k nám?“ nabídl mu Harry.

Draco se zamyslel. „Jestli vedle tebe sedí Neville, tak by to mohlo být v pohodě. Tím pádem se nedostanu do bitky s Wízlíkem a ani můj otec nebude vyšilovat kvůli tomu, že by to mohlo vypadat, jako bych se družil s Grangerovou.“

„Ví vůbec tvůj otec, kdo Hermiona je?“ zeptal se zvědavě Neville. Jelikož byl Neville čistokrevný a zpravidla se choval docela klidně, tak už se s Dracem od prvního ročníku do sporů nedostával. Draco si tehdy uvědomil, že Neville není tak snadný cíl, jak mu zpočátku přisuzoval.

„Ne, ale moje matka by to vědět mohla,“ sdělil mu Draco.

„To se s ním musíme bratříčkovat všude?“ stěžoval si Ron.

„Můžu si jít sednout za ním, jestli ti to vadí,“ navrhl Harry.

Ginny si zkoumavě prohlížela Dracovy rodiče, kteří se tvářili, jako by se chtěli na Harrym dopustit ublížení na zdraví. „Já si myslím, že se Malfoy klidně může posadit k nám.“

„Matko, otče, sednu si chlapcem, který nás všechny zachránil před Vy-víte-kým,“ oznámil Draco, obeznámený s tím, že ačkoliv jeho rodiče nedokázali Harryho vystát, nemohli zabránit svému synovi přisednout si k němu, pokud to formuloval takto.

Artur a Lucius strávili zbytek času před začátkem utkání vyměňováním urážek, zatímco Narcisa neochotně konverzovala s Remusem a Tonksovou. Po chvíli se k nim připojil Sirius a vysvětloval, že bulharský ministr kouzel anglicky hovoří docela dobře, ale nikdy neměl Popletala rád, takže předstírá, že to neumí, aby ho namíchl. Oba muži zřejmě strávili příjemnou chvíli urážením Popletala bez jakýchkoliv svědků, kromě Narcisy, která věděla svoje.

Harry samozřejmě věděl, že irskými maskoty jsou leprikóni, ale jaksi zapomněl, jakého maskota mají Bulhaři. Proto ho docela překvapilo, když hřiště ovládly víly.

Harry s jistým pobavením zaznamenal, že všichni tři, Draco, Neville i Ron, vstali a snažili se seskočit z balkónu a museli být zadrženi nemužskými a, případně nebo, dospělými členy skupiny.

„Merline, to vypadá, jako byste nikdy předtím neviděli víly,“ vrtěl Harry nevěřícně hlavou.

Ron zrudl. „Jak to, že tebe neovlivňují?“

„Protože nejsem chodící změť hormonů?“ odtušil Harry.

„Co?“ nechápal Ron.

„To je jedno…“

„Leprikóni!“ vykřikl Artur, když byli na řadě Irové, aby předvedli své maskoty.

„Tady máš!“ halekal šťastně Ron a vtiskl Harrymu do ruky hrst plnou zlata. „To je za ten všechnohled! A teď už neplatí, že mi nebudeš muset koupit dárek k Vánocům, chacha!“ Harry neměl v úmyslu koupit Ronovi a Ginny všechnohled namísto vánočního dárku, ale Ron na tom trval.

„Víš, že leprikónské zlato za pár hodin zmizí, že jo?“ poučil ho Harry.

„Co?“ rozčiloval se Ron.

„Jo, dělají to jen, aby se pobavili,“ vysvětlila Hermiona. „Vyvolává to nejrůznější spory. Například když lidé zaplatí leprikónským zlatem, které následně zmizí, tak si nikdo nemůže být jistý, jestli o tom platící věděl, anebo jestli byl taky podvedený. Je dobře, že to netrvá, jen si představte, jak by na tom byla inflace…“

„Navíc,“ dodal Neville, „kdyby zlato bylo všude, nemohl bys ve skutečnosti platit něčím, co může každý jen tak zvednout ze země.“

„Vypadá to, že se budeš muset vrátit k postoji ‚žádný vánoční dárek‘,“ dorazila ho Ginny, naštvaná, že Ron vymyslel tuhle ‚bezdárkovou‘ dohodu. Ona sama totiž neměla žádný problém přijmout dárek za deset galeonů. Jenže taky měla díky baziliškovi malé jmění ve svém soukromém trezoru u Gringottových, což její rodina vůbec netušila, tak možná proto.

„Nedělej si starosti, Rone,“ pospíšil si Harry, aby ujistil svého kamaráda, který vypadal každým okamžikem rozrušeněji. „Vánoce jsou až za čtyři měsíce; já to do té doby zapomenu a stejně ti něco dám.“

„O to nejde!“ vybuchl Ron. „Za všechno vždycky platíš ty!“

„To proto, že jsem sirotek,“ vysvětloval Harry. „A taky protože se nebojím maximálně využít svou slávu.“

Ron pořád vypadal rozladěně, ale po tomto se trochu zklidnil.

Zápas byl docela zajímavý, ale kapku předvídatelný. Koneckonců, nic, co v posledních třech letech udělal odlišně, nemohlo nijak zhoršit výkon irského týmu ani Kruma, a tak dvojčata znovu vyhrála svou sázku, ačkoliv tentokrát nepřišla o veškeré úspory a dokonce na tom 13 galeonů vydělala. Harry byl prostě šťastný, že pořád zvládal sledovat hru bez použití všechnohledu. Měl z toho trochu obavy. Od jeho poslední účasti na vysokorychlostním famfrpálovém utkání přece jen už uběhly tři roky.

Samozřejmě, že vítězné oslavy byly přerušeny, když se z kempu najednou začal ozývat jekot a výkřiky.

„Harry,“ vrazil Artur do Harryho stanu. „Musíme jít. Děti, vy běžte do lesa, dobře. My dospělí se musíme postarat o toto…“

„Merlináčku,“ reptal Ron, když dospělí odběhli. „Dělají, jako by na nás zaútočili Smrtijedi nebo tak něco.“

Neville, sledující dva maskované kouzelníky, kteří ve vzduchu točili malým mudlovským dítětem jako káčou, se zoufalstvím ve tváři řekl: „Vím, že nikdo tady v jasnovidectví skutečně nevěří – teda možná kromě Harryho – ale přijde mi, že jsi trefil do černého, Rone.“

„Tak tohle je hnus…“ zamumlal Ron, potřásl nad tím výjevem hlavou a pak všichni společně spěchali k lesu.

Najednou Ron upadl. „Áá! Zakopl jsem o kořen.

„Když má někdo takové hnáty, musí s tím počítat,“ protáhl za jejich zády Malfoy. „Neměli byste si raději pospíšit, než si vás všimnou?“

„Říkáš, že by mohli ‚tvrdit‘, že je Hermiona mudlorozená a tak je v nebezpečí?“ tázal se Harry pochybovačně.

Draco pozvedl obočí. „Nebuď hlupák. Je tma, jsou opilí, stejně nejspíš neví, co je ona zač a není na ní nic, co by křičelo ‚mudlorozená‘, dokud teda neotevře pusu. Spíš jsem mluvil o tom, že se nebudou zdráhat napadnout tebe, protože tě obviňují z pádu Pána zla.“

„Aha,“ hlesl Harry zaraženě. „To je od tebe pozorné. Ačkoliv bys mu neměl říkat Pán zla. Zníš jako Smrtijed.“

„A ty bys mu neměl říkat jeho jménem,“ oponoval Draco. „Zníš jako idiot.“

„Když už mluvíme o Smrtijedech,“ upíral Ron pohled na nenáviděného rivala. „Kde jsou tví rodiče? Někde tam pod maskami?“

Draco po něm líně hodil pohledem. „Jak hrubé. Pottere, jak se můžeš přátelit s takovým hulvátem?“

„To víš, spojuje nás pouto vytvořené nad hromadou sladkostí,“ odpověděl Harry nepřítomně s pohledem upřeným na nebe. Nemělo by se už brzy objevit Znamení zla?

O několik hodin později se k nim znovu připojili dospělí. To už bylo všude bezpečno. Avšak ani během té doby se Znamení zla neobjevilo. Harryho to z důvodů, které nedokázal vysvětlit, zneklidňovalo. Něco mu říkalo, že se znovu stalo něco neočekávaného. Ale na rozdíl od situace s Pettigrewem tentokrát nevěděl co.


Kapitola 36.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/36/

Rating: 9+



Překlad: Ani 

Beta: Jacomo, Lupina, martik 

PA: Páni. Týpek nechce, aby mu Percy udělal čaj, a už je z něj násilný, šílený Smrtijed :P Stát by se to mohlo. Také pokaždé, kdy se pokusím napsat ‚Daily Prophet‘ (PP: Denní věštec), přihodí se, že napíšu ‚Daily Planet‘ (PP: Noviny vydávané v komiksu o Supermanovi). Občas mi to uklouzne… 

PP: Části tučně jsou převzaté z knihy HP a Ohnivý pohár v překladu Vladimíra Medka. 

 

Kapitola 36. 

 

Harry, který strávil předchozí noc v Doupěti, aby se mohl vrátit do Bradavic s Weasleyovými, Hermionou a Nevillem, se probudil do povědomého zvuku Ronovy a Hermioniny hádky. Proč mu vlastně trvalo tak dlouho si uvědomit, že mezi těma dvěma je nevybitého sexuálního napětí až na půdu? Á, ten samý důvod, proč si všiml až po šesti letech, že se líbí Ginny. Byl tehdy nevšímavý ignorant.

„Jestli chcete něco vědět, pan Skrk má hlavně štěstí, že nikdo v Denním věštci o něm neví, jak hanebně se chová ke skřítkům!“ vyhrkla Hermiona rozzlobeně.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se podrážděně Ron. „Vždyť se k ní choval moc pěkně! Nechal ji u sebe ve stanu v průběhu zápasu, protože se bála výšek, a tak!“

„Nic Winky neplatí,“ vyštěkla Hermiona. „To znamená, že je jeho otrok.“

Nikdo neplatí domácím skřítkům, Hermiono,“ odpověděl Ron. „O to právě jde, když máš domácí skřítky!“

Harry to dělá,“ ukázala na něj Hermiona ve chvíli, kdy se k nim připojil.

„Z tohohle mě vynechte,“ požádal je Harry naprosto zbytečně.

„Jo, ale Harry není zrovna zářným příkladem normálnosti, že?“ upozornil ji Ron. „Krom toho, co jsem viděl, tak Dobby je taky docela švihlej.“

„Ačkoliv se nerad zapojuju do vaší italské domácnosti – a věřte mi, vážně to dělám nerad – tak Ron má v něčem pravdu,“ vmísil se Neville, kterého k nim zřejmě přilákalo jejich hulákání. „Většina domácích skřítků se urazí, když jim nabídnete plat. Nechtějí být volní.“

„Takže říkáš, že je v pořádku zotročit celou jednu rasu kouzelných stvoření?“ ujišťovala se Hermiona naštvaně.

„Neříkám nic takového,“ zvedl Neville ruce v obranném gestu. „Ale domácí skřítci mají prostě takovou mentalitu. Pokud jim všem dáš dneska oblečení a donutíš je brát plat, bude je zaměstnávat míň lidí a budou nešťastní. Pokud chceš změnu, tak musíš nejdřív změnit jejich myšlení.“

„Hmm.“

„A protože skřítky zotročují všichni a pan Skrk před námi Winky nijak netýral, myslím, že to nikoho – natož pak Denního věštce – nezajímá,“ upozornil ji Harry.

„Harry, mamka chtěla, abych ti dala tohle,“ přitočila se k nim zezadu Ginny a vrazila Harrymu do ruky balíček.

„Ehm… díky, asi,“ řekl mírně zmateně Harry. „Co to je?“

„Mamce došlo, že když jsi celé léto někde pobíhal se Siriusem, tak jsi neměl čas si nakoupit věci do školy, takže vybrala z tvého trezoru nějaké galeony a koupila ti je,“ vysvětlila Ginny.

„Proč má tvoje mamka přístup do mého trezoru?“ zeptal se okamžitě Harry.

Ginny pokrčila rameny. „Kdo ví?“

„Vážně budu potřebovat seznam lidí, kteří do něj mají přístup, protože bych to správně měl být jen já a můj kmotr, když jsem ještě nezletilý,“ prohlásil Harry.

Ginny si nahlas povzdychla: „Proč vždycky všechno tak komplikuješ? Nemůžeš být prostě vděčný, že ti nakoupila?“

„Byl bych,“ přiznal Harry, „nebýt toho, že už jsem zaplatil Dobbymu, aby to udělal.“

„Aha,“ zarazila se Ginny, „no, to je trochu nepříjemné…“

„Nic si z toho nedělej,“ mávl rukou Harry. „Prostě je v průběhu roku prodám komukoliv, kdo si bude potřebovat doplnit zásoby. Bude to mnohem rychlejší než soví poštou. A to je vlastně zajímavý nápad…“

„Tak… aspoň vidíš na všem něco dobrého,“ zapochybovala Ginny.

„To znamená, že mám dvě sady hábitů…“ uvažoval Harry. „Ale budu nosit jen jednu… Hej, Rone!“ zavolal.

„Co je?“ otočil se na něj Ron, který se mezitím vrátil k hádce s Hermionou.

„Kvůli omylu při nákupech mám dvě sady hábitů, ale stačí mi jedna. Chceš si půjčit tu druhou?“ nabídl mu Harry.

Ron protáhl obličej. „Harry. Už jsem ti říkal, že se necítím dobře, když jsem objektem tvojí dobročinno–“

„Donesla jsem vám prádlo!“ zahalekala paní Weasleyová a vstoupila do místnosti, kde každému rozdala jeho hábity.

„Mami, tys mi dala omylem Ginniny nové šaty,“ Ron držel v ruce dlouhé večerní šaty z kaštanově hnědého sametu se značně otřepaným krajkovým límcem a stejnými krajkovými manžetami na rukávech. Harry se podivil, proč se Molly vždycky snažila Rona donutit, aby nosil kaštanovou. Jako kdyby neměla tutéž barvu vlasů. Musela vědět, jak hrozně v ní vypadá. Byla to vážně jediná barva, kterou měli ve slevě? Nemohla tu barvu změnit kouzlem?

Ginny si odfrkla. „Prosím tě. Tohle si obleču jedině přes moji mrtvolu.“

„Tak co –?“ koukal Ron na ty šaty čím dál tím nervózněji.

„Ginny!“ vynadala jí Molly. „To jsou samozřejmě vaše nové společenské hábity.“

„Jasně,“ přikývl Ron. „Harry, platí pořád ta tvoje nabídka?“

„Ta, co jsem udělal před dvěma minutami?“ zeptal se Harry řečnicky. „Samozřejmě.“

„Super,“ oddychl si Ron.

„Jaká nabídka?“ zajímalo Molly.

„Harry mi půjčí svůj společenský hábit na… cokoliv, na co potřebujeme společenský hábit,“ vysvětlil Ron.

Molly přísně sevřela rty. „To tedy v žádném případě. Vezmeš si tenhle hábit a bude se ti líbit, mladý muži!“

„Paní Weasleyová,“ vložil se do toho nesměle Harry a doufal, že mu matka rodu Weasleyů neutrhne hlavu.

„Copak, Harry, drahoušku?“ zeptala se vřele.

„Vážně nepotřebuju dva, ale momentálně je mám. Když ho nepoužije Ron, tak to nejspíš dopadne tak, že ho dám Dobbymu, a na něj je moc velký, takže ho nejspíš rozstříhá a použije jako hadry, a na to je to moc hezký materiál,“ pravil Harry upřímně.

„No…“ zaváhala Molly.

„Krom toho, měla bys vidět Ginnyin hábit,“ ukázal Ron na sestřiny velmi pěkné šaty v barvě královské modré.

„Ginevro,“ zalapala Molly po dechu. „Kde jsi–“

Ginny probodla svého bratra pohledem. „Měli je ve slevě,“ zalhala. Pořád nechtěla říct rodičům, že má své vlastní peníze, ze strachu, že by ji nutili čekat, než bude dospělá, aby s nimi nakládala zodpovědně. Nechtěla být zodpovědná, chtěla se vyhnout kaštanovému hábitu… nehledě na to, kam v něm měla jít.

„O tomhle si promluvíme později, mladá dámo,“ pohrozila jí Molly, když odcházela z místnosti.

Ginny si odfrkla. „Kdy? Zítra se vracím do Bradavic.“

„Je vážně děsivá,“ podotkla Hermiona tiše.

„Aha, vy dva tu ještě jste?“ podíval se na ni a Nevilla Harry. „Proč jste posledních deset minut nic neřekli?“

„Jsme dost rozumní na to, abychom nepokoušeli pověstný weasleyovský temperament,“ vysvětlil Neville. „Víš, občas mi vážně připomíná babičku… akorát je víc mateřská.“

„Pověstný weasleyovský temperament?“ zeptal se Harry nevěřícně. Když jeho čtyři kamarádi pokývali hlavami, rozesmál se. „Pan Weasley je jedním z nejklidnějších lidí, které znám. Ta náladová je tu paní Weasleyová a ta pochází z rodu Prewettových. Neměl by to teda být spíš pověstný prewettovský temperament?“

„Asi…“ připustil Neville, který vypadal, že by mu to nemohlo být víc jedno.

 

ooOOoo

 

Příštího dne na nástupišti devět a tři čtvrtě se Bill a Charlie náramně bavili škádlením svých mladších sourozenců. Až na Percyho, který byl příliš zaměstnaný snahou být zodpovědný dospělý a skutečně pracoval. Očividně to znamenalo, že Percy nesnáší svou rodinu a čeká na okamžik, kdy je bude moct hodit přes palubu.

„Možná se uvidíme dřív, než si myslíte,“ zazubil se Charlie, když objímal Ginny na rozloučenou.

„Jak to?“ zajímal se Fred dychtivě.

„Budeš v Anglii na Vánoce?“ zeptal se Harry nevinně.

„… Dalo by se to tak říct,“ odpověděl Charlie. „Koneckonců, kdyby nešlo o nic jiného, neměl bych nic říkat, protože to je… jak jen to bylo… ,Dokud se ministerstvo nerozhodne, že je načase tu informaci zveřejnit, platí, že je tajná‘.“

„Trochu to člověka nutí přemýšlet, proč se s tím dělají takové tajnosti. Chci říct, každý, kdo má aspoň vzdáleně co do činění s ministerstvem, to ví, ale bradavičtí studenti nesmějí?“ postěžoval si Harry.

Charlie se na něj zvědavě zadíval. „Jak to víš–“

„Vím všechno,“ pronesl Harry vážně.

„Myslela jsem, že to tvoje jizva ví všechno,“ rýpla si Hermiona.

„Moje jizva je mou součástí,“ pokrčil Harry rameny.

„Vážně, protože předtím jsi tvrdil, že ty nejsi ‚psycho‘ –“ začala Hermiona.

„Přestaň být takový puntičkář,“ zarazil ji Harry a ignoroval její rozhořčené protesty. Otočil se zpět k dospělým Weasleyům.

„Takže víš, proč bych si v jistém smyslu přál, abych letos ještě byl v Bradavicích,“ řekl Bill téměř toužebně.

„PROČ?“ zeptal se netrpělivě George.

„Nejspíš proto, že být dospělým je na nic,“ hádal Harry. „I když vzhledem k tomu, že jako odklínač pořád cestuje, nevidím důvod, proč by se chtěl vrátit ke Snapeovi – ehm, zkouškám.“

Čeká vás zajímavý rok, lidi,“ bránil se Bill. „Možná si dokonce vezmu volno a na pár dní se přijedu podívat…“

„Na co?“ dožadoval se Ron.

Neville pokrčil rameny. „Kdo ví? Každý rok s Harrym je dost zajímavý, a protože se ho loni nikdo nepokusil zabít – možná s výjimkou Snapea za to, že zásobuje Siriuse nápady – tenhle rok by měl být dvojnásobně smrtící.“

„Takhle to funguje?“ podivovala se Ginny.

„Je to Harry,“ odpověděl Neville, jako by to vysvětlovalo vše. Což byla v jistém smyslu pravda.

„Děkuju, že jsme u vás mohli být, paní Weasleyová,“ ozvala se Hermiona.

„Jo, díky za všechno,“ přidal se Neville.

„Byla radost vás tu mít, drahoušci,“ cukrovala paní Weasleyová.

„No, jasně, je to radost, když jde o Ronovy kamarády,“ zamumlal Fred.

„Ale když jsme chtěli mít návštěvu my, bylo to vždycky ‚uvidíme‘,“ dodal George.

„Nebo když jsem tu chtěla někoho mít já, bylo to ‚Ronovi kamarádi jsou skoro tvého věku‘ nebo ‚Lenka bydlí hned za kopcem‘,“ přispěla svou troškou Ginny. Dvojčata se na ni zamračila, že přerušila jejich dvojmonolog. „Pardon.“

„Je to jasná protekce,“ popotáhl Fred.

„Až příliš pravda, Frede,“ souhlasil George.

„Ne, je to proto, že když u nás byl Lee Jordan naposledy, tak jste vyhodili dům do povětří,“ opravila je paní Weasleyová.

„Jenom trošku,“ bránil se Fred.

„A ne že byste to nedokázali během pěti minut spravit,“ dokončil George.

„No, nic,“ povzdychla si paní Weasleyová. „Pozvala bych vás všechny na Vánoce, ale… no, očekávám, že budete chtít zůstat v Bradavicích, vzhledem… k různým věcem.“

„Ale no tak!“ zasténal Ron, když si šli najít kupé. „Mamka o tom taky ví? Ani nepracuje na ministerstvu! Nemůžeš mi prostě říct, o co jde, Harry?“

„Můžu,“ souhlasil Harry, „ale nechci.“

„Nechceš, aby věděli o Turnaji tří kouzelnických škol?“ ozval se zpoza nich Lenčin éterický hlas.

„Ne,“ řekl vesele Harry.

„Co je Turnaj tří kouzelnických škol?“ zeptala se Hermiona, trochu podrážděná tím, že neví něco, co všichni ostatní ano.

„Je to soutěž založená před sedmi sty lety mezi Bradavicemi, Krásnohůlkami a Kruvalem. Vybere se zástupce každé školy a tihle tři šampioni mezi sebou soutěží ve třech úkolech. Každých pět let se střídalo, která škola to hostí. Nicméně před pár set lety došlo k tolika úmrtím, že to zrušili,“ vysvětlil Neville.

„Úmrtím?“ zeptala se Hermiona zděšeně.

„Tak, Hermiono,“ řekl Ron, „vezmi si, jak snadné je skoro umřít během normálního školního roku v Bradavicích, aniž by ti tam dali nějaké překážky navíc.“

„To je hrozné,“ zašeptala Hermiona. „Je dobře, že ho zrušili.“

„Neslyšela jsi Lenku?“ zeptal se Harry. „Obnovili ho.“

„Jsem si jistá, že Brumbál má víc rozumu,“ zapochybovala Hermiona.

„Na to bych se nespoléhal,“ zamumlal Harry.

„To je v pořádku, Harry,“ řekla mu Lenka, „jednoho dne síla tvého šílenství zvítězí a ona ti bude muset věřit.“

„Já vím,“ přikývl Harry. „Už aby to bylo.“

„… Otec říká, že v Kruvalu přistupují k černé magii mnohem rozumněji než v Bradavicích. Studenti v Kruvalu se ji totiž doopravdy učí, nikdo je nekrmí těmi nesmysly o obraně proti ní, které si vymýšlejí tady,“ prohlásil Draco, když vstoupil k nim do kupé, následovaný svými dvěma věrnými poskoky. „Matka si ale prosadila svou a řekla, že žádný z jejích synů nikdy nebude nosit kruvalskou uniformu. Musím říct, že chápu, co tím myslí. Kdo dneska nosí kožešiny? Ale stejně… když si představím všechnu tu zábavu s černou magií, o kterou jsem přišel…“

„Takže si myslíš, že by ses do Kruvalu hodil, co?“ zeptala se vztekle Hermiona. „Kéž bys tam byl býval šel, pak bychom tě tu nemuseli snášet.“

Draco nazdvihl obočí. „Dneska tasíme drápky, Grangerová? Nejsi jen zahořklá, protože v Kruvalu neberou mudlorozené?“

„Ne,“ odmítla to Hermiona. „Kruval má příšernou pověst! Podle Hodnocení kouzelnické výuky v Evropě kladou mimořádný důraz na černou magii.

„Nemají vysloveně příšernou pověst,“ oponoval jí Neville. „I když ta politika proti mudlorozeným vyvolává kritiku mezi umírněnějšími částmi kouzelnické společnosti.“

„Takže… ty se chystáš přihlásit, Weasley?“ zeptal se Draco, znuděný debatou o škole, do které nešel. „Zkusíš si vydělat trochu peněz, abys nebyl závislý na Potterovi?“

„Přihlásit se kam?“ zeptal se Ron.

„Ty nevíš?“ zeptal se Draco pobaveně. „Ty se přihlásíš určitě, Pottere, viď? Ty si přece nenecháš ujít jedinou příležitost, aby ses mohl předvádět!“

Harry pokrčil rameny. „Možná. Slyšel jsem, že použijí věkovou hranici, aby se nepřihlásil nikdo pod sedmnáct, ale úplně nepředpokládám, že by mě to zastavilo. A co se týče toho, proč o tom neví… Lenka jim to zkusila říct, ale nevěřili jí. Což je zvláštní, protože má častěji pravdu, než se mýlí…“

„To je tím, že to, co říkám, zní podivně,“ vysvětlovala Lenka. „A abych citovala svého oblíbeného kriketového hráče, ‚v šíleném světě se rozumné jeví šíleným‘.“

„Jak ses ty dozvěděl o Turnaji?“ chtěla vědět Ginny.

„Počkej, ty věříš Lence a Harrymu?“ nevěřil svým uším Ron.

Ginny přikývla. „Znám Lenku spoustu let a každý ví, že čím šílenější věci Harry říká, tím spíš se naplní.“

„Na tom něco je,“ uznal Neville.

„Ale, můj otec o tom ví už dávno,“ řekl Draco přezíravě. „Slyšel o tom od Korneliuse Popletala.“

„To je proti pravidlům, protože to má být utajené, než to vyhlásí!“ protestovala Hermiona. „Takže to, co tvůj otec udělal, Malfoyi, je špatné!“

Draco na ni jen zíral. „Vážně myslíš, že mi na tom snad záleží?“

„Mělo by,“ opáčila Hermiona vzdorovitě.

Draco se zasmál. „Můj otec byl po pádu Pána zla obviněný z toho, že je Smrtijed a ta obvinění se vždycky čas od času objeví, když se někomu znelíbí. Jako bohatého, mocného čistokrevného ho hodně lidí nemá rádo. Když to srovnáme s obviněním z terorismu, fakt si myslíš, že nějak záleží na tom, že mi řekl pár týdnů dopředu o nějaké pitomé soutěži?“

„Mělo by,“ zopakovala Hermiona.

„Jak myslíš,“ pokýval Draco hlavou a opustil kupé. Crabbe a Goyle ho tiše následovali.

„Myslíte, že Goyle vůbec umí mluvit?“ zeptal se Harry nepřítomně.

„A co Crabbe?“ zeptal se Ron. „Ten mi vždycky připadal hloupější.“

„Možná nepatří mezi největší myslitele v okolí,“ připustil Harry a vzpomněl si na to, jak se sám zabil zložárem, který především vůbec neměl sesílat. „Ale není tak hloupý.“

„To ti zase řekla tvoje jizva?“ zeptala se Hermiona skepticky.

„Možná,“ zamumlal Harry.

„Hej, Lenko,“ zavolala Ginny, „věříš na Harryho psycho jizvu?“

„Ne,“ zavrtěla blondýnka hlavou.     

„Tak jak vysvětlíš, že vždycky všechno ví?“ šťoural do toho Neville.

Lenka zamrkala. „Očividně je z budoucnosti.“

Hermiona na ni půl vteřiny zírala. Než se rozesmála. „To je ještě méně pravděpodobné, než že jeho jizva je napůl živá.“

„Což je,“ zvládl Harry říct popravdě, protože jizva byla viteál a tak podobně, zatímco zamyšleně hleděl na Lenku.

„Proč si to myslíš?“ chtěla vědět Ginny.

„No, jak jinak to vysvětlit?“ zeptala se Lenka rozumně.

 

PA: Ano, já vím, že Harry (a JKR) miluje paní Weasleyovou, ale mně vždycky přišla trochu moc suverénní a přehnaně pečující, jak se dusivě snaží kontrolovat životy svých dětí, i když jsou dospělé, a utajuje před nimi důležité informace, protože se s tím podle ní 'nemají muset' vypořádávat. To je možná pravda, ale realita je taková, že MUSEJÍ. Samozřejmě je to trochu otravné pro někoho jako Harry z budoucnosti, který už poněkud vyrostl z potřeby hledat náhradní matku. A věřit novinářce z bulváru víc než nejlepší kamarádce svého syna a být nepřátelská k Hermioně až do té míry, že ji s tím musel Harry konfrontovat, je taky směšné. Ale já jsem jen jedna z těch, kdo by viděl radši Augustu Longbottomovou, jak sejme Bellatrix, protože ta s ní měla skutečné osobní účty. Ne jen 'ach, moje dcera je v bitvě a někdo se jí snaží ublížit, ta mrcha musí umřít!'.


Kapitola 37.



Autor: Sarah1281                  Překlad: Online překlady                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4536005/37/

Rating: 9+



Překlad: Ani

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera

PA: Páni, sešlo se tu hodně naštvaných anti-Ron/Hermiona fanoušků stěžujících si na Harryho označení jejich neustálého štěkání jako nevybitého sexuálního napětí. Harryho problém je, že očekává, že když poprvé skončil s Ginny, Ron s Hermionou, Neville s Hannah atd., tak že se to stane i podruhé. Ví, že bude muset trochu napnout síly u Ginny, ale čeká, že všechno ostatní se vyřeší tak nějak samo, nehledě na to, jaké změny udělal. Je to jako by někdo koukal na Lily s Jamesem a říkal, že se jí vždycky líbil, ale že čekala, až přestane být tak arogantní, než s ním začne chodit. Může a nemusí tomu tak být, ale protože to skončilo svatbou a dětmi, tak to Harry předpokládá. Krom toho, byl to jen jeden komentář někoho, kdo je v budoucnu očekává spolu, a ne nějaký hlubokomyslný argument pro jejich vztah. Neville tomu říkal italská domácnost, aby se cítili trapně a přestali.

Na jinou notu, minulý týden tento příběh oslavil první narozeniny! Páni, upřímně, čekala jsem, že mě to touhle dobou už bude dávno nudit a seknu s tím…zázraky se asi dějí :P

PP: Části tučně jsou převzaté z knihy HP a Ohnivý pohár v překladu Vladimíra Medka.

 

Kapitola 37.

 

„Takže ty budeš Dennis Creevey?“ zeptal se Harry zdvořile Colinova mladšího bratra. Ten malý chlapec mu nikdy neodpustil Colinovu smrt, protože – podle něj – by se Colin nikdy nevplížil zpět do Bradavic, kdyby se Harry nerozhodl pro bitvu. Harry si tím nebyl tak jistý, ale cítil jistou vinu, protože Colina – který byl tak otravný a očividně ho zbožňoval – většinu času ignoroval. Už se to pokusil napravit a být ke Colinovi příjemnější, ale usoudil, že neuškodí zkusit to i s Dennisem.

„Mm…“ potvrdil Dennis s nadšeným přikývnutím. „Spadl jsem cestou z loďky a Colin řekl, že to byla obří oliheň, co mě vrátila zpátky. Není to hustý?“

„To je slušný příběh,“ uznal Harry. „Samozřejmě, moje jízda loďkou proběhla během krásné, klidné noci bez jakýchkoliv téměř utopených, a myslím, že to byl o dost příjemnější zážitek než ten tvůj. Ale nemůžu o něm vyprávět lidem, protože je to nezajímá. Zatímco ty můžeš tímhle příběhem děsit všechny malé prváky dalších šest let.“

Dennisovy oči se rozšířily v očekávání. „Hustý!“

„Tohle je Harry Potter, Dennisi,“ řekl trochu zbytečně Colin. „Je pravděpodobně šílený, ale fakt super. Kdyby ses někdy hodně nudil, tak ho najdi a něco zajímavého se určitě brzo stane.“

Harry usoudil, že je to lepší než být vyhledávaný kvůli zjizvenému ksichtu, a vrátil se na své místo.

„Doufám, že letošní várka Nebelvírů bude k světu,“ poznamenal Skorobezhlavý Nick. „Nechtěli bychom přerušit naši vítěznou sérii, že ne?“ Zarazil se. „Samozřejmě je to velmi nepravděpodobné, když máme Harryho, ale bylo by dobré nepřehánět to se sebevědomím, že?“

„Tak jen abys věděl, teď tě vážně nenávidím!“ hodil Harry ošklivým pohledem po tom necitlivém duchovi, který ani v nejmenším nevypadal, že by ho to trápilo. Kdyby ovšem jeho pohled mohl proměňovat v kámen…

Úvodní hostina byla, jak jinak, fantastická, a Harry se do ní zcela ponořil, než uslyšel Hermionin zděšený výkřik. Znepokojeně vzhlédl tak akorát, aby ji zaslechl říkat: „Copak tady jsou domácí skřítkové? Tady, v Bradavicích?

„No ovšem,“ potvrdil Nick, překvapený její reakcí. „Nejspíš je jich tu nejvíc na jednom místě v celé Británii, určitě víc než stovka.“

„Ale já jsem nikdy žádného neviděla!“ namítla Hermiona.

„Protože přes den jsou vlastně pořád v kuchyni,“ vysvětloval jí duch. „Ven vycházejí jen v noci, aby poklidili… postarali se o krby a tak… správně je nikdo ani vidět nemá, nemyslíš? Dobrý domácí skřítek se přece pozná podle toho, že o něm vůbec nevíš.“

Hermiona na něj zírala. „Ale dostávají přece plat? A mají dovolenou, že? A – a nemocenskou, starobní důchody a to všechno?“

Neville trochu zbledl. „Opatrně, Hermiono. To, o čem mluvíš, zní podezřele podobně jako odbory.“

Hermiona se na něj zmateně podívala, proč by to mělo být něco špatného, než si vzpomněla na bubáka svého nebohého kamaráda. „Promiň,“ omluvila se, „ale dostávají něco výměnou za svou práci?“

„Víc práce a ubytování,“ odpověděla Ginny. „A nic víc nechtějí.“

„Dobby chce,“ trvala Hermiona na svém.

„A Dobby dostává zaplaceno,“ upozornil ji Ron.

Hermiona se podívala na svůj téměř nedotčený talíř s jídlem a znechuceně ho od sebe odstrčila. „Nebudu podporovat otrokářství,“ vyhlásila.

„Víš, nevypadalo to, že bys měla nějaký problém s domácím skřítkem u Weasleyových celé to léto, cos tam byla,“ upozornil ji Harry. „Nebo sis tam každé jídlo dovážela?“

Hermiona zrudla. „To je něco jiného.“

„V čem?“ zeptal se Ron.

„Vím, že tvoje mamka zachází se Slinky hezky a vždycky vypadá tak šťastně,“ odpověděla Hermiona.

Harry věděl, že by to situaci jen zhoršilo, a tak moudře odolal nutkání jí říct, že to štěstí může být jen výsledkem důkladné indoktrinace a Slinky to vůbec nemusí být schopná posoudit. Místo toho se zeptal: „Vážně si myslíš, že se paní Weasleyová chová ke skřítkům lépe než profesor Brumbál? Vždyť najal Dobbyho za skutečnou mzdu a byl ochotný mu platit o dost víc, než kolik byl Dobby ochotný přijmout, takže ho musel umluvit. Kdyby ostatní skřítci chtěli, mohli by mít ty samé podmínky.“

Hermiona popotáhla. „Jenom proto, že nikoho z vás nezajímají sociální nerovnosti -“

„Už jsme o tom mluvili, pamatuješ?“ přerušil ji Harry. „Po krůčcích. Hladovkou o nic rychleji nezařídíš to, že domácí skřítci budou chtít být svobodní, akorát je tím přehnaným tlakem na osamostatnění vyděsíš. Místo toho můžeš nastudovat zákony upravující zacházení s nimi a snažit se o zakázání tělesných trestů.“ navrhl.

„Fajn,“ vyštěkla Hermiona. Uvědomovala si, že Harry má v něčem pravdu a neochotně sáhla po vidličce. „Ale aby bylo jasno, nemám z toho vůbec radost.“

Brumbál brzy povstal a Harry automaticky odrušil seznam zákazů a podobných vyhlášení.

„Musím vám rovněž s politováním oznámit, že školní pohár ve famfrpálu se v tomto školním roce neuskuteční,“ říkal zrovna Brumbál, když ho Harry zase začal poslouchat.

„Cože?“ vybuchl Harry nahlas. Když se na něj všichni otočili, usoudil, že může stejně pokračovat. „Ale moje jizva říká, že famfrpálové hřiště nebude potřeba až někdy do konce března! Přece studenti z Krásnohůlek a Kruvalu přijíždějící na Turnaj tří kouzelnických škol nepožadují, abychom zrušili náš jediný sport. Pro Merlinovy spodky, vždyť Krum je profesionální hráč famfrpálu!“

Chvíli bylo šokované ticho a pak si najednou všichni začali šeptat.

Neville zasténal. „Harry Potter. Zloděj pozornosti.“

Harry si odfrkl. „Chceš mluvit o kradení pozornosti? A co támhleten?“ ukázal na dveře, které se vzápětí prudce otevřely a dovnitř vpochodoval Alastor Moody.

Harry nenápadně šťouchl do dvojčat, která seděla kousek od něj. „Hej,“ zašeptal, „cítím se trochu paranoidní. Mohli byste mi udělat laskavost a přesvědčit se, že je to vážně on?“

Fred a George si vyměnili pohledy a pokrčili rameny. Fred pod stolem vytáhl Pobertův plánek, zamumlal heslo a prozkoumal ho, než ho po chvilce zase smazal. „Jo, je to on. Alastor Moody.“

„Sakra,“ zaklel Harry.

George zvedl obočí. „To je… špatně?“

Harry zavrtěl hlavou. „Je to neočekávané.“

„Máme rádi neočekávané,“ řekl mu Fred.

„Já ne,“ přiznal upřímně Harry. „Mám rád, když je můj chaos pěkně organizovaný.“

„To si pořádně protiřečí,“ zavrtěl hlavou smutně George.

„Ale něco by na tom mohlo být,“ zadumal se Fred.

„Dovolte, abych vám představil našeho nového učitele obrany proti černé magii. Profesor Moody,“ pronesl Brumbál vesele. Na chvilku se zastavil. „A ano, Bradavice mají letos tu čest hostit Turnaj tří kouzelnických škol. Jak laskavé od pana Pottera, že nás o tom informoval…“

Kdyby šlo o kohokoliv jiného, Harry by se vsadil, že starý ředitel bude naštvaný. Ale vzhledem k tomu, že to byl on… Brumbál vážně vypadal, jako že si myslí, že to od něj bylo hezké.

Typické.

„Věková hranice?“ zasténal Fred. „Co tím myslí, že je tam věková hranice?“

„Vážně je to pro vaše vlastní dobro,“ ušklíbla se na ně Angelina.

Ošklivě se na ni podívali. „To říkáš jen proto, že už ti bylo sedmnáct.“

Angelina si zatvrzele překřížila ruce na hrudi.

„Musí to jít nějak obejít,“ trval na svém George. „Jenom musíme zjistit jak.“

„Já vím, jak to obejít,“ promluvil Harry. „A plánuju se přihlásit.“ Koneckonců, říkal si, pořád tu byla šance, že bude přihlášen, protože třetí úkol byla perfektní příležitost pro únos (pokud věděl, ohledně turnaje nic nezměnil a třetí úkol bylo stejně typicky nějaké bludiště), takže to mohl udělat sám a dobrovolně. A postaršovací lektvar věkovou hranici neošálí, protože uměla určit, kolik vám doopravdy je, neměla by mít problém poznat, že mu táhne na třicet, a pustit ho. Očividně je nenapadlo tam dát pojistku, aby dospělí nepřihlásili někoho nezletilého, ale vzhledem k tomu, že se skoro každý, kdo může, přihlásí, nemá moc důvod si přidávat konkurenci. Teď měl měsíc na to, jak přesvědčit Ohnivý pohár, že je tu i čtvrtá – nebo pátá, pokud se zapojí i někdo z V