X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Prostě jen být - úvod



Prostě jen být

Just to Be

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/1/Just-to-Be

Autor: Amarti

Překlad: Lupina     Beta: Marci      Banner: arabeska

Povolení k překladu: Ano

Romance / Friendship

Severus Snape / Hermiona Grangerová

Rating: 16+     Kapitol: 30

Slov: asi 180 tis.



Shrnutí: Po Relikviích smrti. Nebere v potaz epilog. Šest let po válce Hermiona objevuje zanedbané a zneužívané děti, které nemají místo ve světě po Voldemortovi, a muže, který stojí v pozadí a snaží se napravit škody. Příběh o usmíření, vykoupení a především o lásce.

 

Období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Amarti. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.


Prohlášení autorky: Nevlastním nic poznatelného.


Poznámka autorky: Než se pustíme do práce:

Severus v mém příběhu je částečně založen na mém manželovi, tom nejzmijozelštějším muži, jakého jsem kdy potkala, který také vyrostl za války. Celé poválečné trauma, které jsem dala svým postavám, je založeno na tom, s čím se on a jeho vrstevníci setkali.

Rating 16+ kvůli dospělému obsahu (zahrnuje zmínky násilí a sexuality) a nadávky, ale bez milostných scén.


Poznámka překladatelky: Povídka půjde souběžně s Imperius, takže publikování jednotlivých kapitol nemusí vždy bezprostředně navazovat každou středu, jak bylo naším zvykem. Některé kapitoly jsou dlouhé, je možné, že je rozpůlíme.


Kapitola 1. Prolog: Zapomenutí



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/1/Just-to-Be

Rating: 16+

 



Kapitola 1. Prolog: Zapomenutí

Když za Hermionou zabouchly dveře, nadskočila a v obranném postoji namířila hůlku. Několik vteřin s přimhouřenýma očima hůlku držela, než si uvědomila, kde je, a uvolnila se.

Šest let uplynulo od konce války a pořád sebou při jakémkoli nečekaném zvuku trhala a zaujímala obranný postoj. Zbytkové trauma, řekli léčitelé. Posttraumatická stresová porucha, řekl mudlovský doktor. Jakkoliv to nazývali, pořád se jí to drželo. Pravda, nebylo to tak zlé jako v prvních letech po válce, kdy se každou noc budila nočními můrami a musela se bezmála utápět v bezesných lektvarech, aby si vůbec odpočinula. Každým dnem, každým měsícem, každým rokem se to zlepšovalo. Ale už dávno se vzdala naděje, že její problémy zmizí zcela.

„Tudy,“ pravila ředitelka, slečna Glastonburyová. Hermiona přikývla a následovala ji. Šlo o její první úkol od té doby, co ji přemístili na odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů. Měla zde vykonat základní hodnocení a audit Ministerského dětského domova. Kouzelnický sirotčinec. Sirotčinec, ve kterém skončilo mnoho válečných sirotků.

„Samozřejmě už uplynulo moře času a mnoho z našich původních svěřenců bylo adoptováno, nebo odesláno k rodinám,“ pokračovala slečna Glastonburyová svým úsečným hlasem podobným hlasu Minervy McGonagallové, pouze bez skotského přízvuku. „A mnozí dospěli nebo odešli do Bradavic. Ale jsou zde tací, kteří se v létě vrací, a pořád tu máme nějaké děti od samého konce války. A k nim vás teď vezmu.“

Kráčely dolů úzkým, tmavým schodištěm směrem k rozlehlému suterénu. Nebo podzemí.

„Žijí tady dole?“ zeptala se Hermiona.

Slečna Glastonburyová přikývla.

„Celodenně?“

Slečna Glastonburyová opět přikývla. „Pokusili jsme se je držet nahoře s ostatními dětmi, těmi, co ztratily rodiče v letech po válce, těmi ‚přechodnými‘, protože ty jsou téměř vždy ihned adoptovány nebo odeslány rodinám. Ale tyto jsou našimi… trvalejšími obyvateli. Nepamatují se na rodiče, díky bohu, a znají jen toto místo. Ostatní je děsí. Ony… mají přehnané reakce. Takže pro jejich vlastní bezpečí a svým způsobem i pohodlí, a také kvůli ostatním dětem jsme mysleli, že bude nejlepší mít je tady dole. Pohromadě.“

Hermiona byla příliš zděšená, aby si to napsala do zápisníku. Ne že by potřebovala poznámky, aby si toto zapamatovala.

„Jak jen můžete… Tedy, zdá se mi to kruté. Je to jako vězení.“

Slečna Glastonburyová se zastavila, otočila se a na Hermionu shlédla svrchu přes své přísně vyhlížející brýle. „Ujišťuji vás, slečno Grangerová, kdybych jim dokázala najít domov, udělala bych to. A kdybych je dokázala přimět spolupracovat s vnějším světem, udělám to rovněž. Tyto děti mají problémy. Problémy se vztekem. Noční můry. Nekontrolované výbuchy magie. Jsou nebezpečné svému okolí, slečno Grangerová, několik lidí bylo velmi vážně zraněno.“ Hermiona nereagovala. „Odmítám vaše naznačování, že se zde snad projevuje jakási moje krutost. Ne. Každé z těch dětí miluji jako vlastní.“

Tón slečny Glastonburyové však ukazoval, že ve skutečnosti ty děti nemiluje.

„Odchází ven vůbec někdy?“

„Zkoušíme to. Nechtějí.“

„Co jejich zdraví? Vzdělání?“

„Máme léčitele a vychovatele, kteří sem docházejí. Bohužel je to tu průchozí. Mnozí, co sem přijdou, nevydrží. Další přijdou jen na krátkou dobu kvůli různým dohodám s ministerstvem, obyčejně kvůli veřejně prospěšným pracím za menší přestupky.“

„Starají se o ně a učí je kriminálníci?“ Hermiona zvedla nevěřícně oči. Co za hrůzy tady objevím?

„Nikoho nebezpečného jsme k dětem nepustili, slečno Grangerová.“ Slečna Glastonburyová nebezpečně ztišila hlas. Hermiona přikývla. „Musím přijmout dobrovolníky, kteří se nabídnou, protože zaplatit trvalé zaměstnance by bylo obtížné. Ve skutečnosti za poslední roky mám jen jediného stálého zaměstnance, který se této skupině věnuje.“

„Ať už je to, kdo je to, ráda bych s ním mluvila, jestli smím,“ pronesla Hermiona. „Kvůli hlášení.“

„Možná to dokážu zařídit. Nemusí souhlasit.“

„Nemůžete mu to nařídit?“

„Nejde o muže, kterému můžete snadno nařizovat. Jeho práce je docela nezávislá. To bylo jeho podmínkou. A nejsem v postavení s tím polemizovat.“

„Zajímavé,“ přemýšlela Hermiona. „Trpí děti evidentním válečným traumatem?“

Slečna Glastonburyová vážně přikývla. „Těmi nejhoršími, jaké jsem kdy viděla.“

„Říkala jste, ehm, že nemají rodinu. Celé jejich rodiny byly…“

„Ne, jen rodiče.“

„A další příbuzné nemají?“

„Žádné, kteří by si je chtěli vzít.“

„A nikdo je nechce adoptovat?“

„Ne, jakmile zjistí, čí děti to jsou. Mnohokrát jsem jim skoro, opravdu skoro našla nový domov. Teď věřím, že je to nemožné.“

„Ale… proč?“ Hermiona nemohla pochopit, proč byla po válce nějaká skupina dětí tak naprosto izolovaná. Tak zametena pod koberec a zapomenuta.

„Proč?“ Slečna Glastonburyová se zastavila před velkým regálem na knihy a vytáhla tlustý registr. Otevřela jej na správné straně a podala Hermioně. „Přečtěte si to sama. Tady se každý musí podívat. Tady se každý podíval.“

Přelétla pergamen. Šlo o seznam jmen. Rosierová. Mulciber. Macnairová. Avery. Lestrange.

Můj bože. Pochopila. Vzhlédla a setkala se s očima slečny Glastonburyové. S očima, které byly naplněny smutkem a rezignací stejně jako její hlas, když promluvila.

„Teď vidíte, slečno Grangerová, proč žádná kouzelnická rodina, žádní příbuzní či kdokoli jiný, nejsou ochotni přijmout tyto děti do svých domovů. Toto jsou děti Smrtijedů.“

 


Kapitola 2. Staré duše



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/2/Just-to-Be

Rating: 16+

 



PA: Nic Hermionu nenastartuje tolik jako Případ…

 

Kapitola 2. Staré duše

„Ani si neumíš představit, jak strašné to tam je,“ stěžovala si Hermiona později toho večera na Grimmauldově náměstí. Naproti jejímu křeslu seděli na pohovce Harry a Ginny a jen třeštili oči. Pracovní smlouvou byla vázaná k tomu, aby nemluvila o ničem, co viděla během svých vyšetřování a auditů, rozhodla se však, že o tomto Harry vědět musí. Ze všech lidí na ministerstvu, a vůbec v kouzelnickém světě, Vyvolený by mohl dokázat něco s tím udělat.

Harry vždy trval na tom, aby se u nich Hermiona stavila alespoň na čaj nebo na skleničku, kdykoliv se pracovně dostane do Londýna. Byl to pozůstatek války. Když delší dobu nevěděl, kde jsou jeho kamarádi, přepadla ho úzkost a strach, že se jim něco přihodilo. Ron si jednou dělal legraci, že mu pořídí hodiny, jaké má jeho matka, ale Harry jen protočil očima a štěkl na Rona, že jestli je nenormální zajímat se o své kamarády, pak nechce být normální.

Momentálně Harry mimoděk hladil bříško Ginny, která byla v sedmém měsíci a čekala jejich první dítě, chlapce. Nebylo pochyb o tom, že ho pojmenují po Harryho otci. Když nehladil manželčino břicho, měl na něm alespoň ochranářsky položenou ruku. Další pozůstatek války, pomyslela si Hermiona. Ochraňuje všechny, které miluje.

Tito tři kamarádi prožili hrůzy, které si většina lidí po celý život ani nedokáže představit, natož aby se udály během jejich osmnáctých narozenin. Přátelé ve věku po dvacítce by měli popíjet koktejly a klábosit o známých a budovat kariéru. Neměli by uklízet nepořádek po válce. Neměli by zápasit, aby se uzdravili z jejích účinků.

„Jejich oči…“ pokračovala Hermiona. „Byly tak… prázdné. Tak staré. Víš, co myslím? Ty děti mají staré oči. Není v nich žádná zvědavost. Žádný zájem. Žádná láska. Ani strach nebo vztek. Jen…“

„Prázdnota,“ zašeptala Ginny a Hermiona přikývla.

„A všichni jejich rodiče jsou mrtví?“ zeptal se Harry tlumeně. Její vyprávění ho zasáhlo, v což Hermiona doufala. Doufala, že jestli někdo dokáže pohlédnout za rodiče těch dětí na jejich nepříjemnou situaci, bude to on.

Hermiona přikývla. „Nebo si odpykávají doživotí v Azkabanu. Nebo dostali polibek.“ Harry se zachvěl. „Mnozí mají žijící příbuzné – mudly nebo kouzelníky, ale žádný si je nechce vzít. Dokonce i po celé té dlouhé době se bojí spojení s nimi a podezření, že podporovali Voldemorta. Mnozí zašli tak daleko, že si změnili jména. Hned jak jsem se vrátila, koukla jsem se do archivu. Ty děti v sirotčinci jsou posledními v kouzelnické Británii, které mají příjmení Smrtijedů.“

„Prostě nemůžu uvěřit…“ Harryho hlas se vytratil, když zamyšleně sledoval ruku na manželčině břichu a cítil, jak syn kope. „Jen nemůžu uvěřit, že ministerstvo, to poválečné ministerstvo, by tohle udělalo nevinným dětem.“

„Tebe to překvapuje?“ zeptala se Ginny. „Mě ne. Některé tváře se mohly změnit, ale byrokracie ne. Bují v ní předsudky, zášť, věci, které nezmizí přes noc. Toto je stejné ministerstvo, které nechalo mozkomory strážit Azkaban. To samé ministerstvo, které bez soudu uvěznilo Siriuse na třináct let. To samé ministerstvo, které dalo Umbridgeové volnou ruku k panování v Bradavicích. Kingsley toho udělal hodně, ale nemůže změnit všechno, a hodně úředníků z doby před válkou tam stále je. Sakryš, Harry, vídáš to skoro každý den. A skoro denně si na to stěžuješ,“ řekla s mrknutím.

Harry si povzdechl. „Sirotci – váleční sirotci – mají toho na bedrech už tak dost. Každý den svého života zažívají ztrátu a bolest. Nepotřebují k tomu ještě špatné zacházení a krutost. Hermiono, jak jsi to popsala, mohlo ministerstvo ty děti stejně tak hodit do Azkabanu k jejich rodičům.“

Hermiona přikývla. To samé ji napadlo při její návštěvě.

„Všem je to jedno,“ povzdechla si a zírala do své sklenky, jako by obsahovala odpověď. „To je ten problém. Nikdo se nad tím nezamyslí. Všichni tak velkoryse poskytli dary pro podporu válečných sirotků, aby jim byly nalezeny domovy, ale stejně tak všichni pohodlně zapomněli, že i Smrtijedi měli rodiny, nebo alespoň někteří. A ty víš, že je opravdu nemám ráda, a jsem ráda, že jsou mrtví nebo hnijou v Azkabanu. Ale…“

„Ty děti nejsou jejich rodiče,“ dokončil větu Harry. „Přesto jsou za to trestaní.“

„Nepochybuju o tom, že vyrostli na propagandě svých rodičů. Ale to neznamená, že s tím pořád souhlasí. Nebo vůbec někdy začali. Přece – pamatujete si, co jste slýchávali, když vám byly tři? A souhlasíte s tím pořád? No, já teda ne!“

„Pokud by nás válka nenaučila nic jiného, tak alespoň to, že při správném působení a motivaci lidé dokážou změnit svá zakořeněná přesvědčení,“ ozvala se Ginny. Harry ji vzal za ruku a stiskl ji. Všichni věděli, na koho odkazuje.

„Když už o něm mluvíme,“ podotkla Hermiona, „myslím, že s nimi pracuje. Snape.“ Dvě hlavy se k ní prudce zvedly. „No, když se uzdravil z napadení a dostal se ze svatého Munga, ztratil se z povrchu zemského a nikdo z něj neviděl ani chlup víc než pět let. O ty děti se stará jediný trvalý pracovník, nebo je alespoň učí. Učitel. A požadoval naprostou samosprávu a nezávislost. A diskrétnost. Ředitelka mi také řekla, že nejde o muže, kterému můžete snadno nařizovat. Tak koho vám to připomíná?“

„Ale proč by to dělal?“ zeptal se Harry. „Jejich rodiče nenáviděl stejně jako my. Možná i víc. A je pravděpodobně zodpovědný za smrt či uvěznění poloviny z nich.“

„A možná proto to dělá, jestli je to on,“ pravila Hermiona. „Jen se nad tím zamysli. Nenáviděl tvého otce. Nenáviděl ho. A asi i dál nenávidí. A ano, miloval tvoji matku, ale nemyslím, že to je jediný důvod, proč tě celé ty roky chránil. Myslím, že jej pronásledovala vina za roli, kterou sehrál. Patrně nikdy se nezbavil pocitu zodpovědnosti za to, že se z tebe stal sirotek. Všichni víme, že vina jej sžírala roky, desetiletí. A proto se přijal zodpovědnost za tvoje bezpečí. A máš pravdu – zradil, zabil a poskytl informace vedoucí k zajetí rodičů těch dětí. Podle mě cítí stejnou zodpovědnost k nim, jako cítil k tobě. Mohl být v pozici, aby věděl, jestli ti lidé měli děti. Možná se s nimi i setkal. Rozhodně učil ty starší a skoro všechny byly v jeho koleji. A neříkal i Sirius, že kdysi většina těch lidí byla jeho kamarády? Neřekla mu to jednou dokonce i tvá matka? Možná vzal na sebe vinu a zodpovědnost za to, že se z dětí jeho bývalých přátel stali sirotci.“

Harry pomalu přikývl. „Tak jsem o tom nepřemýšlel, že by mohl cítit zodpovědnost za ty, co zůstali opuštění. Vždycky jsem myslel, že ho poháněla láska a vina za to, co provedl mé mámě, ne co provedl mně.“

„No, ty děti jsou stejná záležitost. A musel by být monstrum, aby se jej nedotýkal osud sirotků,“ podotkla Ginny.

Ticho zahřímalo. Každý jeden z nich měl na svědomí smrt několika Smrtijedů. Kvůli nim vinu necítili. Ale nikdy je ani nenapadlo, že mohli nevinné děti připravit o rodiče, jakkoliv byli ohavní a choří a zlí. To uvědomění je silně zasáhlo.

Podívali se na sebe, ale nic neříkali. Všichni věděli, že nad tímto se nikdy nezamysleli, všichni cítili strašlivou vinu a nemělo smysl o tom mluvit.

„Chceš s tím něco udělat,“ podotkl nakonec Harry a dopil svůj čaj. Nikdy nepil alkohol a víno měl doma jen kvůli návštěvám.

Hermiona přikývla. „Chci. Můžu napsat zbytečnou zprávu, kterou někdo založí do šuplíku a nikdy ji nepřečte, ale chci udělat víc. Chci přitáhnout… pozornost k tomuto problému. Chci to změnit. Vím, že nemůžeme nutit rodiny, aby si ty děti vzaly, ale můžeme se pokusit zvýšit povědomí. Poskytnout sirotkům služby, které zoufale potřebují – poradenství, léčení, víc učitelů. Ministerstvo nenajalo nikoho, až na Snapea – je-li to opravdu on – aby je učil. Spoléhají na kouzelnické veřejně prospěšné práce za přestupky, jako je porušení zákona o utajení nebo zneužití mudlovských výtvorů. Neexistuje žádná kontinuita, žádná stabilita. Místo a děti zůstávají, ale ani nic ostatního se nemění. To nemůže být zdravé. Tyto děti jsou traumatizované válkou a určitě si uvědomují odkaz svých rodičů. Potřebují víc pomoci než kdokoliv jiný v tom sirotčinci, ale dostávají jí nejméně.“

„V takových poměrech vyrostl Voldemort,“ poznamenal Harry tiše. „Co popisuješ, zní stejně, jako co jsem viděl v Brumbálových vzpomínkách o Voldemortově dětství.“

Mezi třemi kamarády se rozhostilo dlouhé ticho.

„Nevím, co se stalo s těmi, kteří odešli. S těmi, co jsou dospělí nebo utekli ještě před plnoletostí. Hodlám se podívat do bradavických registračních lístků – jako auditorka to můžu udělat, aniž bych vzbudila podezření. A můžu se podívat na to, co se s nimi stalo po dostudování. A podívám se, jestli je na ministerstvu někdo, kdo by na to mohl dohlížet. Musím si udělat obrázek o tom, s čím se potýkáme.“

„Chci to tam vidět,“ ozval se Harry. „Půjdeš tam někdy?“

Hermiona přikývla. „Zítra. Chci se podívat do lékařských záznamů a pokusím se promluvit s tím učitelem. Jsem si téměř jistá, že je to Snape, což znamená, že mě k sobě nepustí. Ale aspoň se o to pokusím. Hlavně když mu aspoň řeknu, že chceme pomoci.“

„Počkám na tebe u vchodu,“ navrhl Harry. „Pod pláštěm. Kdyby mě tam viděli, mohlo by to přitáhnout pozornost. A na tu teď asi není nejlepší doba.“

Hermiona přikývla. Harryho proslulost se po válce zdesetinásobila. Kamkoliv šel, objevil se dav a pronásledoval ho. Noviny otiskovaly fotky, kdykoliv byl mimo ministerstvo nebo domov. Jen z tohoto důvodu se s Ginny rozhodli usadit na Grimmauldově náměstí, přestože s ním měli spojené bolestivé vzpomínky. Pořád bylo nezakreslitelné a chráněné Fideliovým zaklínadlem a protipřemisťovacími zábranami, a proto Potterovým zajišťovalo dost soukromí, aby mohli žít své životy a založit rodinu.

„Jsem ráda, že půjdeš,“ přiznala Hermiona. „Ty k tomuto problému dokážeš přitáhnout tolik potřebnou pozornost a finance. Jsi dobrý kamarád.“

„Tohle nemá nic společného s tím, jestli jsem dobrý nebo špatný kamarád nebo celebrita nebo bystrozor či cokoliv jiného. Jsou tu váleční sirotci, mají příšernou péči a vím, že ty nejsi ten typ, co přehání nebo lže. Věřím ti, když říkáš, že ty děti žijí ve vězení. Když jsem byl v jejich věku, žil jsem v podobných podmínkách, i když ne tak zlých. Takže mi neděkuj. Nedělám to jako službičku tobě. Jdu do toho, protože je to správné.“

Ginny mu s úsměvem stiskla ruku. Byla na svého muže pyšná. Méně skvělým lidem by sláva stoupla do hlavy. Ne Harrymu. Nemnozí měli jeho morální zásady.

„Řekneš Ronovi, aby se zapojil?“ zeptala se Ginny. „Pokud by do toho šlo celé Zlaté trio, úspěch by mohl být zaručený. Solidarita a já nevím co ještě. A mohlo by to některým ministerským papalášům zamotat hlavu.“

„Jo, dnes se sejdeme. Určitě mu řeknu, ale nevsadila bych si na to, že půjde,“ odpověděla Hermiona. „Ty z nás nejlíp víš, jak věří v ty nejdrsnější tresty pro Smrtijedy a jak věří, že jediný dobrý Smrtijed je mrtvý Smrtijed. Asi je všechny viní za Fredovu smrt. Nějak si nemyslím, že do tohoto půjde. Ale ano, řeknu mu.“

Ginny přikývla, souhlasila s Hermioniným shrnutím situace.

„Raději už půjdu. Promluvím s Ronem. A my se uvidíme zítra.“ Objala je, políbila na líce a odešla.

ooOOoo

„Hermiono!“ vykřikl Ron šťastně, když otevřel dveře. Vtáhl ji do medvědího objetí a líbl ji na tvář. Zasmála se a oplatila mu to. Pustil ji a pokynul, aby vešla. George a Angelina Johnsonová se loni vzali a Ron od té doby bydlel sám v bytě nad Kratochvilnými kouzelnickými kejklemi v Příčné ulici.

Jejich vztah skončil v dobrém před pěti lety. Pobyt ve stejné koleji, síla války, izolace při hledání viteálů a zvláště pak zkušenosti z poslední bitvy, to vše způsobilo, že si oba zaměnili pocity zoufalství a blízkosti za lásku. Jakmile se však záležitosti uklidnily a oba začali zápasit s vlastními démony, rozhodli se, že nejenže už nejsou těmi samými lidmi jako před válkou, ale že ani nejsou tak kompatibilní, jak doufali. Navzdory tomu zůstali kamarády. Zlaté trio drželo pořád pohromadě a Hermioně to přinášelo hodně útěchy.

Ron ji přivítal a nabídl jí sklenku vína. Odmítla (u Harryho vypila dvě) a místo toho si vybrala čaj. Poklábosili o jeho práci v bratrově obchodu a její návštěvě u Harryho a Ginny. Nakonec se dostala k jádru věci a vylíčila mu návštěvu sirotčince, jak potřebuje pomoc a že Harry souhlasí a bude s ní spolupracovat a že tam zítra zajdou. Pak Rona přizvala.

„Hermiono… Já ti nevím…“ začal po dlouhém váhání. „Chápu, co říkáš, opravdu. A myslím, že je to skvělé, a doufám, že uspěješ. Ale nemůžu být částí toho všeho.“ Modré oči měl skelné a upřímně litující. „Je mi to opravdu líto.“

Hermiona přikývla a poklepala jej na paži. Ron válkou dospěl v oblastech, které Hermiona nikdy nepovažovala za možné. Pořád dokázal být svým starým já (veselý, společenský idiot), ale měl teď takové schopnosti ve zkoumání svého vlastního nitra, které překvapovaly i jeho. Starý, předválečný Ron by se proti tomu plánu ohradil, tázal by se, proč by se těm dětem vrahů, násilníků a teroristů měla věnovat pozornost a že nejsou lepší než jejich rodiče. Poválečný Ron byl chytřejší. Byl natolik moudrý, aby rozlišoval mezi otcem a synem. Ale také znal sám sebe dost na to, aby věděl, že se nemůže zapojit.

„Chápu to, opravdu. Není to nutné. Jen jsem tě chtěla pozvat.“ Usmála se.

„Nechci, aby sis myslela, že, no, víš, že ty děti z něčeho obviňuju.“

„Vím, že ne.“

„Jen… s vědomím toho, co se stalo, kdybych viděl ta jména, viděl jejich rodiče v jejich tvářích… upřímně nevím, jestli bych to ustál. A to poslední, to poslední, co chci, je uprostřed všeho zjistit, že na to nemám, a nechat vás dva samotné napravovat škody.“

Hermiona věděla, na co odkazuje a rozhodla se nic neříkat. Ron si nikdy neodpustil, že tehdy tak rozzuřeně vypadl a nechal je oné noci ve stanu samotné.

„I kdyby k tomu došlo, bylo by to pochopitelné. Nevím, jestli něco dokážeme, jestli vůbec budeme moci něco prozkoumat, každopádně to chci zkusit.“

Přikývl. „Ale rád bych věděl, co se děje. Když bude třeba něco, víš, něco vedlejšího udělat…“

„Budeš první, koho zavolám,“ dokončila. „Slibuju.“

ooOOoo

Hermiona se svým nejlepším kamarádem strávila dost času, aby poznala emoce v těch smaragdových očích, i když tvář zůstávala netečná. Dnes však bylo těžké číst v jeho výrazu, ve kterém se mísilo tolik emocí dohromady – strach, vina, hněv, bolest, bezmoc a odhodlání. Možná i další, které neidentifikovala. V tomto osvětlení to moc dobře nešlo.

Děti se choulily v rohu a mluvily šeptem. Bylo jich asi patnáct ve věku od pěti, či šesti let, po jedenáctileté, právě tak staré, aby začaly chodit do Bradavic. Ty oči, ty samé mrtvé oči, které Hermiona viděla včera, na ně zíraly. Sirotci měli vlasy neučesané, kůži sinalou a oblečení potrhané. Oblečení bylo určitě darem nějaké charity, která než by je vyhodila, raději je poslala sem. Nebylo zde žádné okno a žádné přirozené světlo, jen u stropu zakouzlené slabé osvětlení, které vypadalo téměř jako černé světlo. Bylo vůbec některé z těchto dětí někdy venku?

Cizinci zde nebyli vítáni. I přes často se měnící dosazené učitele, léčitele a ošetřovatele si děti nezvykly na nové tváře. Zjevně byly otřesené, vyděšené a nevěřily jim.

Pobývaly všechny v jedné společenské místnosti s několika stoly a v rohu s pohovkou, která přicházela o potah. Harry a Hermiona se nedostali daleko od dveří, když děti vstaly a utekly do protějšího rohu, co nejdál od cizinců.

Vypadaly jako děti, které očekávají zneužívání. Hermiona poznala, že slečna Glastonburyová lhala o tom, že by k dětem nepustila nikoho nebezpečného nebo násilného. Někteří z ‚dobrovolníků‘ určitě kvůli Smrtijedům přišli o milované a Hermiona by se vsadila, že více než pár využilo tuto příležitost k pomstě.

„Myslíš, že bychom měli…“ začal Harry.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Jen by je to vyděsilo.“

„Chci… něco, cokoliv… říct, aby věděly, že jim neublížíme.“

„Neuvěří nám.“

Harry přikývl. „Pak bychom měli jít.“ Otočili se a dveřmi vyšli mlčky. Naposledy se podívali na děti, kterým se evidentně ulevilo, že ti podivní cizinci odcházejí. Harry s Hermionou opatrně a tiše zavřeli dveře, aby je nevystrašili. Jen se ode dveří odvrátili, ocitli se tváří v tvář impozantní, vysoké, temné postavě.

Ten vražedný pohled vídali častokrát, ale přesto teď byl jaksi intenzivnější, než si pamatovali.

Hermiona měla jako obvykle pravdu. Severus Snape opravdu pracoval se sirotky.

„Co tu kčertu vy dva pohledáváte?“ vyštěkl a zíral na ně ze své výšky, ruce zkřížené. Přestože už byli dospělí, ani jeden nevyrostl jako Snape. Zapomněli, jak vysoký je. Vřelo to v něm. „Kdo vás sem pustil? Pro koho pracujete? Je tohle nějaké vaše představení? Nějaké předvádění?“

„Ne!“ protestovala Hermiona. „Nevím, jestli jste byl informován, ale provádím zde audit a -“

„A napadlo vás přivést si kamarádíčka jen tak pro zábavu? Hvězdné turné po ministerské instituci snů?“

„Ne tolika slovy, ale ano. Byla jsem zde už včera a jsem zděšená tím, co jsem viděla, a Harry to chtěl vidět taky.“

„A přivedete sem další, že? Tisk se rozhodne vás sem následovat a vystavit je?“

„Jsem tady, abych pomohl!“ protestoval Harry. V té chvíli jej zasáhlo, že stejnou debatu mohli vést před sedmi lety v Bradavicích během obrany proti černé magii. Ta dynamika se zjevně nezměnila. Snape útočil, obviňoval a on a Hermiona se bránili a prohlašovali se za nevinné.

Zvláštní, kolik věcí se změnilo a kolik jich zůstalo stejných.

Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil. Nakonec se Hermiona rozhodla ticho prolomit. „Možná bychom mohli… posadit se a promluvit si?“ Snape na ni zavrčel a vypadalo to, že se rozhoduje, jestli je má uřknout, nebo nejdřív vytáhnout ven a uřknout až potom. Namísto toho si vybral třetí možnost a provedl je chodbou ke dveřím k – jak se ukázalo – jeho kanceláři.

Přesunul se za stůl, sepnul prsty do stříšky, zíral na ně svýma chladnýma, černýma očima a nic neříkal. Po všech těch letech a celém tom čase mimo Bradavice – pořád to fungovalo. Harry a Hermiona se narovnali na židlích a čekali, až promluví.

Vypadal… stejný a přesto jiný. Už nebyl oblečený v černé od hlavy až k patě. Měl bílou košili, uhlově černé kalhoty a šedý svetr. Vypadal docela… elegantně. Tu a tam pár šedivých pramenů a dvě jizvy po hadím kousnutí na krku, ale nic drastického. Vlasy měl kratší. Byly hebké a asi palec až dva dlouhé a zastřižené tak, že mu rámovaly tvář. Žádný mastný černý závěs, na který byli zvyklí. A tato délka vlasům dala na živosti a, nu, objemu a tvaru. Pokožka byla zdravější, i když bledá, ale ne nažloutlá. Pravděpodobně většinu času trávil tady. Ale ty oči, ty chladné, pronikavé oči se nezměnily ani trošku.

Hermionu zaskočila skutečnost, že ač byl o šest let starší, vypadal skoro o deset mladší.

V bezvědomí ležel tehdy v loděnici celé hodiny, než si přišli pro jeho tělo. Jakmile jej objevili, všechny šokovalo, že ztratil méně krve, než se obávali (ony hadí zuby, jakmile je prozkoumali, byly obroušené a nepropíchly jeho krk až k tepnám, i když to bylo velmi blízko) a hadí jed jej neotrávil, ale způsobil jen kóma. Celý rok ležel ve vegetativním stavu u svatého Munga, blaženě si nevědomý publicity a úcty coby válečného hrdiny. Skoro si říkali, jestli v bezvědomí nezůstával schválně, aby se tomu poprasku vyhnul. Nicméně se probudil při prvním výročí konce války, překvapivě zdravý, a pak zmizel do neznáma.

Teď konečně promluvil, pomalu a nebezpečně, jako když býval jejich profesorem. „Porušili jste moje zabezpečení, zírali na válečné sirotky a k smrti jste je vyděsili. Řekněte mi nyní, proč bych vás neměl uřknout, seslat na vás Obliviate a pak vás okamžitě hodit na kraj chodníku.“

 

PA: Severus měl stejný účes od té doby, co mu bylo, kolik, devět? Byl čas na změnu.

V této povídce bude Ron dospělý, stejně tak celé trio.

Dávám přednost scéně Severusovy smrti z filmu, takže v tomto příběhu bude použita, i když zbytek zůstane kanonický s knihou. Rozhodla jsem se k tomu ze dvou důvodů: 1) už tak epickou scénu z knihy ve filmu vylepšili a 2) pokus o zavraždění spíše přežil na školních pozemcích než v Prasinkách, které byly, kolik, asi míli nebo dvě daleko?


Kapitola 3. Skromná nabídka



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/3/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 3. Skromná nabídka

Severus zaslechl alarm a urychleně vystřelil ze své kanceláře. Ve společenské místnosti byli cizinci. Cizinci, které neprolustroval, se kterými se nesetkal, které neschválil.

Bezpečnostní protokol naplánoval on sám. Trval na prověření každého nového ‚dobrovolníka‘, kterého Glastonburyová poslala sem dolů poté, co byl krátce po svém nástupu svědkem toho, jak vzlykající, zuřivý, dospělý muž kope do břicha malou holčičku, jak ji trestá za to, že je dcerou Evana Rosiera, jak křičí: „Moje sestra! Moje sestra je mrtvá kvůli tvému otci!“

Granzela Glastonburyová. Zatracená Dolores Umbridgeová by na ni byla pyšná.

Přestože byl (neslavně) proslulý hrubým zacházením a slovním týráním studentů, nikdy, opravdu nikdy nezvedl ruku proti děcku. A nikdy nezvedne. Nikdy. Věděl moc dobře, jaké je to být bezmocným dítětem, ponechaným napospas milosrdenství dospělého muže, který může udělat cokoliv. Za jeho dozoru se nic takového nestane.

Se všemi příchozími se vždy setká a promluví s nimi, prodiskutuje jejich zázemí a zkušenosti během války. Jeho pravým záměrem však bylo při této příležitosti použít nitrozpyt, aby zjistil skutečné pocity a motivace každého návštěvníka. Pokud by došel k závěru, že dotyčný nevede krevní mstu proti jeho svěřencům, chystal se mu vymazat vzpomínky na rozhovor a poslat do společenské místnosti. Pokud objevil, že osoba představuje nebezpečí, odvedl ji ven a vymazal vzpomínky tam. Tak jako tak si nepřál, aby někdo věděl, že tam Severus pracuje. To bylo to poslední, co by chtěl.

Tento nový protokol fungoval jen několik měsíců a Severus by si nejraději nafackoval, že jeho slabinu neodhalil dřív. Děti nikdy nic neřekly. Dělal si starosti, že si možná začaly myslet, že si toto zacházení zaslouží a on o tom nechce ani slyšet.

Nezasloužily si to. Dostane jim to z hlav, i kdyby u toho měl duši vypustit.

A teď dvě nevítané osoby vstoupily do společenské místnosti a spustily alarm. Děti zpanikařily a daly dlaň na zelenou cihlu ve zdi, která spustila druhotný alarm. Okamžitě odspěchal chodbou, aby odhalil narušitele, ty, kteří ohrožovali děti.

Potter. Zatracený Harry Potter. A ta vševědka Grangerová. Utěšovala jej pouze skutečnost, že se k nim nepřipojil Weasley. Dva mohl zvládnout. Ze všech tří by jej jedině ranila mrtvice.

Vidět ty dva bylo… nervy drásající. Hlavně Pottera. Obzvlášť jeho, protože když naposledy opravdu a skutečně Pottera viděl, ležel na podlaze loděnice. Brečel (sakra brečel!) před ním. Dal mu vzpomínky na nejdůvěrnější tajemství. (Nebo většinu.) Věřil, že umře. Věděl, že Potter pak za ním přišel do nemocnice. Kvůli vině, bez pochyb, a pravděpodobně si přál promluvit si. Promluvit si o . Potter se ho párkrát pokusil kontaktovat, ale on pokaždé, pokaždé odmítl. Když jej teď tady viděl, osobně, bez varování (zatraceně bez varování! Zabije Glastonburyovou) s dětmi vyděšenými na smrt… okamžitě by Pottera uřknul, nebýt skutečnosti, že by to mohlo skončit vyhazovem ze sirotčince.

Ne, pomoc dětem byla důležitější než uřknutí Pottera. Ačkoli jen nepatrně.

Grangerová… samozřejmě, ta nemůže chybět v závěsu za Potterem, aby mu pomohla s jakýmkoliv absurdním plánem, se kterým přišel. Protože to vždycky dělávala. Nezestárla ani o den a stála zde ve vší své naivní a idealistické slávě. Asi bylo dobré, že ne každého válka zcela zničila.

Teď seděli před ním a on s potěšením zjistil, že je stále dokáže zastrašit. Mohli být dospělí a váleční hrdinové tak jako on, ale v jeho očích byli stále těmi otravnými dětmi, které nedodržovaly pravidla.

„Porušili jste moje zabezpečení, zírali na válečné sirotky a k smrti jste je vyděsili. Řekněte mi nyní, proč bych vás neměl uřknout, seslat na vás Obliviate a pak vás okamžitě hodit na kraj chodníku.“

Promluvila Grangerová. Samozřejmě. „Jsem tady kvůli auditu sirotčince -“

„To jste říkala,“ přerušil ji Severus.

„A když jsem tady byla včera, šokovalo mě, co jsem viděla,“ pokračovala, jako by vůbec nepromluvil. Takové chování jej vždycky čertilo. „V jak bezútěšné péči jsou děti, váleční sirotci… zděsilo mě to. Všechno jsem řekla Harrymu a on souhlasil, že bychom s tím mohli něco udělat.“

„Vidím, že jste ze svého ušlechtilého zachráncovského komplexu nevyrostl, Pottere. Je potěšitelné ujistit se, jak málo se změnilo za ty poslední roky.“

Potter protočil očima. „Říkejte si tomu, jak chcete, Severusi. Jsem tady, protože je to správná věc.“

Severusovy oči se rozšířily a pak přivřely, když Potter použil jeho křestní jméno. Potter si toho patrně všiml, protože dodal: „Už nejste můj profesor, jsme tady všichni dospělí a po tom, čím jsme si všichni prošli, bychom měli mít mezi sebou neformální vztahy.“

My jsme spolu neprošli ničím, Pottere,“ odpověděl Severus a položil důraz na Potterovo příjmení. Doufal, že Potter nevytáhne ty vzpomínky, které mu dal ve chvíli, kdy si myslel, že umírá. Ony vzpomínky, které ó-tak-zdvořilý Potter umístil v Gringottově bance v trezoru spolu s poznámkou pro Severuse, že může počítat s jeho diskrétností a že pokud chce vzpomínky zpět, stačí jen poslat sovu do banky a oni flakonek se vzpomínkami (se všemi, jak sliboval) přemístí do jeho vlastního trezoru. A pozval jej na čaj kdykoliv bude chtít. Na čaj. S Potterem. Nepřichází v úvahu.

„Nesouhlasím, Severusi,“ odpověděl Potter významně. A odmlčel se. Ani Potter nebyl natolik pitomý, aby to vytahoval. Díky Merlinovi.

„Nejsme tady, abychom se dohadovali,“ zasáhla Grangerová diplomaticky. Na to si Severus jen odfrkl. „A nechtěli jsme ty děti vyděsit. Nebyli jsme informováni o nějakém protokolu nebo něčem podobném, a netušili jsme, že je tak vyděsíme. Včera jsem je přes okno viděla jen minutku, když jedly, a neuvědomila jsem si, že je náš příchod tolik vystraší. Byla to má chyba a za to se omlouvám. Věřte mi, když říkám, že tady táhneme za jeden provaz.“

„Zlaté trio na straně ratolestí Smrtijedů? To teda určitě,“ zamumlal Severus.

„Dva váleční sirotci, kteří jsou na straně dalších válečných sirotků,“ odsekl Potter. „Kteří vědí, že život je docela těžký, když ztratíte rodiče, obzvláště takto. Nám jen nebylo vnuceno postavení vězně. Jsme na jejich straně bez ohledu na to, kým byli jejich rodiče.“

Severus se rozhodl reagovat jen na tu část Potterova prohlášení, kterou nepovažoval za pravdu. „Vy, Grangerová? Měl jsem za to, že vaši rodiče se šťastně skrývají v Austrálii.“ Po válce četl obsáhlý rozhovor, který ti tři poskytli Jinotaji. Každý jej četl.

Grangerová přikývla. „Jsou. A nejsou si vědomí toho, že mají dceru. Není to všeobecně známé, ale vymazala jsem jim všechny vzpomínky na mě a život v Anglii. Všechno. Vytvořila jsem jim nová jména a identity a vzpomínky a kvůli jejich bezpečí jsem je poslala do Austrálie. Pak…“ hlas se jí roztřásl. Jestli se mu Grangerová zhroutí v kanceláři, dostane z toho psotník. Naštěstí pro ni se jí hlas ustálil. „Pak jsem se pokusila vzpomínky jim vrátit. Ale nedokážu z nich to kouzlo sejmout. Selhala jsem. Jsem prakticky sirotek. Nemám rodinu, se kterou bych si promluvila, žádný příbuzný mi nezůstal. Mí rodiče jsou teď Wendell a Monica Wilkinsovi, ne Wendell a Monica Grangerovi. Já jsem poslední z rodiny. Takže ano, kvůli válce jsem osiřela. Z nutnosti.“

Pohledem jej vyzývala. Vyzývala jej, aby řekl, že neví, jaké to je. Kdykoliv jindy by Severus po takovéto výzvě skočil, ale dnes se rozhodl, že bude pravděpodobně lepší nechat to být.

„Takže s jakým plánem šitým horkou jehlou jste přišli? Doufám, že jste si během posledních let tuto dovednost vytříbili.“ Věnoval jim uštěpačný pohled a jim se rozšířily oči. Zjevně je ani nenapadlo, že je jen s tak malým odporem vybídne, aby mu sdělili svoji nabídku.

ooOOoo

Opravdu nečekali, že se bude jen tak málo vzpouzet, než je vyzve, aby mu svoji nabídku předložili. Pokud se jeho týkalo, šlo o… zatím bezvýznamné gesto.

Harry a Hermiona se na sebe podívali a mlčky souhlasili, že asi bude lepší, když vše osvětlí Hermiona. Už to, že Snape Harryho neuřkl v okamžiku, kdy na něj pohlédl, byl malý zázrak. Hermiona si odkašlala a začala.

„Z toho mála, co jsem viděla, ty děti zoufale potřebují služby. Skutečné služby. Vypadá to, že zde nepřetržitě fungujete jen vy a slečna Glastonburyová, a ta se podle mě této části sirotčince vyhýbá, jak jen může. Takže jste zde v podstatě jen vy.“

„A vy bez pochyby věříte, že to je, v podstatě, hrubé zacházení s dětmi,“ pravil Snape obranně.

„Ne. Ne. To jsem nechtěla říct.“ Opravdu se nezměnil. „Myslím si, že co děláte, je obdivuhodné. Je to nutná, ale nevděčná práce. Je to však neuskutečnitelný úkol jen pro jednoho. I když děláte vše, co je ve vašich silách – a já věřím, že opravdu vše, co je ve vašich silách, děláte. Ale potřebujete pomoc. Potřebujete tady stálého poradce, opravdového, který je dobře vyškolený v léčbě válečných traumat. Potřebujete stálé léčitele, kteří rozumí duševním i fyzickým problémům, které tyto děti mají, a kteří je budou znovu a znovu prohlížet a věrně hodnotit jejich vývoj. Nahlédla jsem s Harrym do jejich lékařských záznamů -“

„To vám nemělo být dovoleno!“ Ze Snapeova hlasu odkapával jed a oči mu plály. „Jsou důvěrné.“

„Jako auditorka ministerstva k nim mám přístup, stejně tak i Harry. Nebojte se, nic z toho nikomu neprozradím. Ale všimla jsem si, že mnoho z dětí má prudké výbuchy magie, zranění ze sebepoškození, duševní problémy. Nejsou schopny se učit. Mudlové by to nazvali posttraumatickou stresovou poruchou. Jsou podvyživené, mnoho z nich. Zlomeniny. Podlitiny. A můžu pokračovat dál. Jsem si jistá, že to není nic, o čem byste nevěděl. A také zvažte jejich socializaci. Tyto děti jsou vyděšené, vyděšené z kohokoliv neznámého. A mám odůvodněné podezření, že všechny trpěly fyzickým týráním. Bezpochyby některými z ‚dobrovolníků‘ slečny Glastonburyové, která je jistě nekontrolovala tak, jak prohlašuje.“ Zvedla obočí na Snapea, který strnule přikývl.

„To jsem si myslela,“ pokračovala. „Slečna Glastonburyová není prvním člověkem, který lže auditorovi, a nebude ani posledním. Podívejte se na všechny ty problémy, Severusi.“ Při použití svého křestního jména sebou opět trhl, ale ona to ignorovala. „Prostě nijak nemůžete vyřešit všechny tyto problémy sám. Staráte se o jejich vzdělání, duševní, sociální a zdravotní potřeby už pět let. Musíte být vyčerpaný. A upřímně, jen vy jim nestačíte.“

„Jsem vše, co mají,“ pravil chladně.

„Hermiona vás nekritizuje, za daných podmínek si vedete skvěle,“ zasáhl Harry, aby udržel mír. Věděl, co nastane, když se Snape cítí uražen, a nepřál si oživit tento zážitek. „Ale myslíme si, že můžeme pomoct. Co potřebujete, jsou zdroje. A finance. A lepší vedení tohoto sirotčince. Myslíme si, že vám s tím můžeme pomoci.“

„Jediné, co teď můžu fakticky udělat, je napsat zprávu, kterou nikdo nebude číst,“ navázala Hermiona. „To nikomu nepomůže. Ale Harry… čehokoliv se dotkne, promění se ve zlato. Po válce se sirotčinci peníze jen hrnuly, ale to už dávno skončilo, protože si všichni mysleli, že děti vyrostly nebo našly domov. Teď už existuje jen fond na bradavické školné, je to tak?“ Snape přikývl. „Víme dobře, že ty děti mají větší potřeby než jen to. Tak nás napadlo, kdyby Harry přitáhl k sirotčinci pozornost, poukázal na to, že zde stále žijí děti, celoročně, mohl by z lidí snadno vytáhnout peníze.“

„To se nestane, pokud lidé zjistí, kým sirotci jsou,“ opáčil Snape.

„To je i náš názor, proto se zaměříme na samotný sirotčinec. Harry, jelikož sám je sirotek, je na to perfektní lákadlo. Budeme jen mlčet o tom, kdo tady je. Myslím tím – nelíbí se nám to, ale pro děti je lepší, když se ostatní nedozví, kým jsou.“

„A také mám vliv na hodně z těch nahoře na ministerstvu,“ převzal nit hovoru Harry. „Nic neslibuju, ale můžu promluvit s Kingsleym a uvidím, co dokážeme s vedením tady v sirotčinci. Vlastně bych vás rád na to místo doporučil, protože Kingsley se pravděpodobně začne o celou věc zajímat, hlavně až zjistí, co se tu skutečně děje. Máme podezření, že od slečny Glastonburyové jen dostává zprávy a nijak je nezkoumá kvůli všem dalším problémům, kterým ministerstvo čelí. Nemyslíme si, že by záměrně ignoroval, nebo schvaloval, co se tady děje, ale má hodně dalších záležitostí – soudy se Smrtijedy, přerozdělení majetků, sociální a lékařská podpora pozůstalých, přestavba Bradavic – tuto zdejší záležitost deleguje víc, než by měl.

V každém případě,“ pokračoval, „myslím, že když s ním promluvíme, mohli bychom tu zařídit nové vedení. Možná. Nechci slibovat něco, co nedokážu splnit. A jestli nemáte zájem, rád bych od vás slyšel nějaké doporučení nebo jmenování. Pokud souhlasíte,“ dodal rychle.

Snape se opřel na židli, překřížil ruce a dlouhou dobu si je měřil.

ooOOoo

Sirotčinec zoufale potřeboval lidi a peníze pro stálé obyvatele. Potřebovali nepřetržité poradce. Potřebovali nepřetržité léčitele. Potřebovali lepší zdroje. A Severus by to nepřiznal ani sám sobě, ale… potřeboval pomoc.

Tato práce byla víc na plný úvazek, než být ředitelem koleje v Bradavicích, což ztělesňovalo celodenní zaměstnání. Ředitel koleje měl v průměru dvanáctihodinové směny. Zde pracoval osmnáct až dvacet hodin denně. Ne že by ho to nějak vyčerpávalo – nikdy toho moc nenaspal a celá desetiletí fungoval i s méně než pětihodinovým spánkem. Ale skličovalo ho, co nestihl udělat za dvacet hodin denně. Pokaždé jej jako závaží tížilo, když si některý z jeho současných či bývalých chráněnců pořezal zápěstí nebo odstoupil z Bradavic nebo skončil ve vězení za více či méně závažné činy. Bral to jako osobní selhání. Každé jedno dítě, které to nezvládlo, ztělesňovalo jeho chybu. Protože se měl víc snažit.

Protože jim zabil rodiče. Ať už přímo nebo nepřímo, zabil je.

Tito dva… seděli si tu před ním. Všechno jim přišlo tak jednoduché. Byli si tak jistí svými schopnostmi. Tak sebejistí ohledně svého vlivu. Zněli, jako by do dvou týdnů sehnali celodenní personál, lepší vybavení a dostatek peněz na zaplacení toho všeho.

Jak pošetilí ti dva byli. Ještě pořád.

Vtom opět promluvila Grangerová. „Asi o tom mluvíme jako o jednoduché záležitosti. Nechci ten problém bagatelizovat a znít, jako bychom ho dokázali vyřešit jen lusknutím prstů. A víme, že i kdybychom oproti očekávání dosáhli jen poloviny z toho, čeká nás náročná bitva, protože proti nám stojí roky traumatu a zanedbávání kouzelnickým světem. To si uvědomujeme moc dobře.“

Severusovi padla brada, ačkoli jen nepatrně a ihned ji vrátil na místo. Dobře, takže ti dva měli víc pochopení a uvědomění než v mládí. Vyrostli v celkem normální dospělé. To jim musí přiznat.

„Rozhodně,“ navázal Potter s úsměvem a promnul si ruce, „je nám jasné, že je toho hodně k zamyšlení a vy asi na to budete chtít nějaký čas. Jen nám dejte vědět, jak a kdy se rozhodnete, rádi bychom vás měli na palubě, ale chápeme, že si chcete udržet anonymitu. Tvrdě pro sirotčinec pracujete a nečekáme, že se toho vzdáte v náš prospěch. Ale určitě vás seznámíme se vším, co děláme, a jestli můžete -“

„Počkejte chvilku,“ Severus se napřímil na židli a naklonil nad stůl. Mluvil pomalu a s rozmyslem. „Vy se do toho chcete pustit tak jako tak? Nejsem člověk, který věci nechápe, ale pro vaše dobro doufám, že jsem vaše úmysly pochopil špatně.“

„No…“ řekla Grangerová.

„Tak to není…“ zamumlal Potter.

„Zjevně nechápete, jak toto místo funguje, Pottere, Grangerová. Přál bych si, abych mohl říct, že mě překvapuje nedostatek vaší pečlivosti, ale nepřekvapuje mě váš naprostý nedostatek porozumění situace a vaše naivní přesvědčení, že stačí, když se vrhnete vpřed a zachráníte svět. Albusi Brumbálovi mohlo přijít pohodlné zanechat životy druhých ve vašich rukou, ale ujišťuji vás, že mně ne.

Tady jsou skutečné děti se skutečnými problémy – problémy, kterým vy dva ani nemůžete začít rozumět. Zaházet tento problém penězi jej nevyřeší. Pomůže, pomůže hodně, ale dá mi to jen pár prostředků, abych mohl začít tyto problémy řešit. Problémy, kterým děti čelí teď, nezmizí s jejich odchodem. A jen málo lidí má schopnosti jim s tím pomoci a to jsou navíc ti, kteří s nimi nechtějí mít nic společného. To-se-nezmění. Ne přes noc, ani s obřím šekem od ministerstva a určitě ne pod leskem Zlatého tria. Stejně jste se podepsali jen dva. Zjevně ve vašich řadách panují neshody.

Aby to fungovalo, potřebujete jejich důvěru. A můžu vám říct rovnou, že tu nikdy nezískáte. Mně věří jen z tohoto důvodu,“ sáhl po rukávu košile, aby jej odhrnul a odhalil Znamení zla. Teď už vybledlo do stříbřitě bílých jizev. „Všichni si pamatují, že rodiče měli toto znamení, které jim říká, že jsem na jejich straně. Nerozumí ani si nepamatují jeho plný význam. Jen vědí, že dospělí, kterým věřili, toto znamení nesli. A proto já musím být jedním z nich. Jestliže nejste ochotní přijmout toto znamení, nemyslím, že vám děti kdy uvěří. A pokud vám neuvěří, nemůžete jim pomoci.

A nakonec,“ pokračoval Severus svým nejlepším profesorským hlasem, „nechápete, že mezi nimi a kouzelnickým světem stojím jen já. Kdybych tu nebyl, netrhly by se dveře s ‚dobrovolníky‘, které by Glastonburyová vodila. Víte, jak je získává? Přivádí lidi, kteří byli odsouzeni k veřejně prospěšným pracím, to bezpochyby, ale také dává ‚volňásky‘ těm se záští ke Smrtijedům a těm, kteří se chtějí pomstít na dětech. Ano, byly předmětem týrání. Fyzického týrání. Velkého. Ta ženská, která vede tuto instituci, pase tyto děti jako boxovací pytle nebo i hůř. Děti. Malé děti. Bude potřeba času, velkého množství času.

Mnoho z nich za těch pět let propadlo zločinu nebo drogám nebo i hůř. Další prostě zmizeli. A vy dva si sem nakráčíte se svojí zlatou reputací a vlivem a věříte, že to jen tak, lusknutím prstů změníte. Myslíte si, že to můžete udělat, ať už se zúčastním nebo ne, ať už to dovolím nebo ne. Ale můj souhlas potřebujete. Bez mého svolení se nedostanete k této budově ani na vzdálenost třiceti metrů. Je mi jedno, kolik lidí na světě vás uctívá jako vtělení božstva, já určitě ne. Znám vaše nedostatky a chyby a dvě z největších na mě přímo volají – neschopnost plánování a pošetilý názor, že jen pouhá vaše přítomnost zachrání svět.

Jsem v pokušení na vás dva seslat Obliviate, ale jelikož jsem dnes velkorysý, nechám vás jít a opustit svoji směšnou představu. Běžte domů a poplácejte se po zádech, že jste se rozhodli pracovat pro větší dobro a že se neodmítáte zabývat celou populací dětí jen kvůli jejich rodičům. Toho se můžete držet a říct si, že jste dobří lidé. Ale ten plán nerozběhnete se mnou a určitě jej nerozběhnete beze mne.“

Upřel na ně své chladné, tvrdé oči bez emocí a promluvil velmi pomalu a rozezleně tónem, který používal, když chtěl studenty rozplakat. „Teď zmizte.“

ooOOoo

„No,“ pravil Harry, jakmile došli ke dveřím sirotčince vedoucím na ulici, „mohlo to jít hůř.“

Hermiona se na něj podívala se zvednutým obočím, jako by říkala: ‚Musíš si ze mě dělat srandu.‘

„Fakt, mohl na nás seslat Obliviate a vyhodit nás na chodník. Všechno jsme mohli zapomenout,“ pokračoval s úsilím přesvědčit sám sebe, že jim jejich bývalý profesor právě nenakopal zadky.

Hermiona vydechla a opřela se o zeď. Nebude si nic nalhávat. Pokusili se a selhali. Neselhávala často, a když ano, poznala to. Na druhou stranu, byla velmi houževnatá. Domácí skřítci ji odmítali roky, než nakonec dokázala protlačit zákon vedoucí k zlepšení jejich podmínek. V prvním ročníku získala Harryho a Rona jako kamarády. Pomohla najít a zničit viteály za nemožných fyzických a emocionálních podmínek.

Snapeova odpověď mohla znít ne… teď. To neznamená, že nemůže změnit jeho názor.

„Dobře. Musíme mu jen dát čas, aby to strávil, a pak se vrátíme,“ prohlásila nakonec.

„Zešílelas?“ zeptal se Harry a zněl spíš jako předválečný Ron. „Ty se k němu chceš vrátit? Máme štěstí, že jsme unikli bez poškozených vzpomínek. Asi jsem spokojený, že jsem odtamtud vyšel s nedotčenými koulemi, abych byl zcela přesný. Když se na mě prvně podíval, byl jsem si jistý, že budu čelit práci s hůlkou.“

„Harry, chceš jim pomoct, nebo ne?“ utnula jeho blábolení Hermiona. „Nebude to snadné, ale zase – co nás kdy potkalo snadného? Vidíme potřebu, máme schopnosti přinejmenším zkusit tu situaci zlepšit a můžeme to udělat. Jen musíme dostat Snapea na svoji stranu.“

„Poslouchalas, co se tam dělo?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Nechce naši pomoc. A má pravdu, bez něj to nezvládneme. Sakra, zapomněl jsem, jak je děsivý. Musí to být mnou a těmi vzpomínkami, že v mých představách převážila Snapeova měkčí stránka a já zapomněl, jak vzteklý dokáže být.“

„Nebyl vzteklý, myslím, že byl jen defenzivní,“ zamyslela se Hermiona. „Popřemýšlej o tom, kolik dalších lidí asi přišlo a nabídlo pomoc s těmi dětmi? Vsadila bych hůlku, že jsme byli první. Šli jsme na to špatně!“ Plácla se do čela. „Pitomci,“ Harry se na ni tázavě díval. „Nechápeš? Je Zmijozel. Ti nedělají pěkné věci pro druhé – žádný nenabídne nic, pokud nečeká něco na oplátku. To je prokletí vidění jejich světa. On opravdu očekává nějaký háček, a když jsme mu nevysvětlili, co to bude, vyhodil nás. Nevěřil nám, když jsme mu nabídli pomoc. Je si jistý, že po něm něco chceme.“

„Neměl by nás už znát líp?“ zeptal se Harry. „Nejsme cizí. Ví, že takové věci bychom my nedělali.“

„O to asi nejde,“ pravila smutně. „Určitě nevěří nikomu a z dobrého důvodu. A cítí zodpovědnost za ty děti, takže je ještě méně důvěřivý.“

Harry přikývl, když pochopil. „Asi máš pravdu. Musíme být méně…“

„Nebelvírští.“

„Přesně. Poučili jsme se. Co bychom měli udělat teď?“

„Jak jsem řekla, dopřejeme mu čas, aby to strávil, týden nebo dva, a pak za ním znovu zajdeme. No, po troše času nemůže být vzteklejší… nebo jo?“

Teď byla s pohledem řada na Harrym: ‚Musíš si ze mě dělat srandu.‘


Kapitola 4. Roztříštěné porcelánové panenky – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/4/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 4. Roztříštěné porcelánové panenky – 1. část

Ermengarde Rosierová se vzbudila s křikem a křičela a křičela. Celé tělo jí pokrýval studený pot. Na posteli seděla vzpřímeně jako svíčka.

Její bratr Leopold byl okamžitě u ní a přitáhl si ji do pevného objetí.

„Je to v pořádku,“ šeptal jí do ucha, hladil jí světlé vlasy a kolébal ji zlehka dopředu a dozadu. „Je to v pořádku. Jsem tady. Držím tě.“

Tiše vzlykala do hrudi svého staršího bratra. Opět se jí zjevili rodiče, které před jejíma očima zatkli a násilím odtáhli z domova. Viděla je v Azkabanu, kam ji s bratrem odvedli, aby se mohli rozloučit. Ve výšce se rýsovali mozkomorové, takže si ani nemohli společně zavzpomínat na šťastnější časy. Říkalo se, že teď už mozkomorové z Azkabanu zmizeli, ale nikdy nezmizeli z její mysli.

Matčiny oči plné slz, když políbila dceřinu ruku a pobídla ji, aby poslouchala staršího bratra. Její otec, klidný, neřekl ani slovo, jen ji vtáhl do pevného objetí a políbil ji na čelo. To samé se dostalo Leopoldovi. A jejich starší sestře Brigitě.

Maminka říkala, aby si nedělala starosti, že dostanou polibek na dobrou noc a upadnou do velmi hlubokého spánku. Řekla, že budou uvolnění a šťastní a že ona s bratrem a sestrou budou žít s dalšími dětmi a najdou si kamarády, tolik kamarádů, že jim rodiče ani nebudou chybět.

Tehdy jí byly čtyři roky, bratrovi šest a sestře devět. Teď jim bylo devět, jedenáct a čtrnáct. Leopold brzy půjde do Bradavic a ona uvázne tady, sama. Řekl, že chce zůstat v sirotčinci s Ermengarde, dokud nebude její čas, aby také odešla do Bradavic. Trval na tom, že sestru neopustí. Ale pan Snape řekl, že musí jít, že nejlepší způsob, jak se postarat o sestru, je získat dobré vzdělání, aby ji mohl podporovat, až vyroste. Ermengarde se při tom pomyšlení rozvzlykala ještě víc. Každý jí chtěl bratra sebrat. Copak nevěděli, že on je vše, co ona má? Copak nevěděli, co se stalo dětem, které ze sirotčince odešly do Bradavic? Nikdy se nevrátily.

Jako Brigita.

Na noční můry to stačilo.

ooOOoo

Dva týdny po poslední návštěvě se Hermiona opět ocitla v podzemní chodbě, která vedla do společenské místnosti patřící sirotkům po Smrtijedech. Slečna Glastonburyová se sladce usmívala, odemkla dveře a pobídla ji, ať si dopřeje tolik času, kolik potřebuje. Hermiona cílevědomě a rychle zahnula za roh, který vedl do Snapeovy kanceláře i společenské místnosti.

A vzápětí se ocitla rozpláclá na zemi.

Nakráčela totiž do čehosi podobného bariéře, co ji s ohromnou silou odrazilo zpět jako velký, neviditelný míč. Okamžitě měla hůlku v pohotovosti. Mávla jí kolem sebe, aby viděla, kdo tam s ní je. Koneckonců šlo o temnou a opuštěnou chodbu. Kdo ví, co tady dole mohlo číhat…

Sklonila hůlku, jakmile nad sebou uviděla temnou postavu. V šedém oblečení. Ne v černém. To bylo nové. Tolik se toho na něm změnilo – vlasy, oděv. Přemýšlela, jestli jej jeho zázračné zotavení po téměř smrtelné zkušenosti nepřimělo v životě obrátit list. Na stránku, kde vypadal méně jako upír.

Snapeův úšklebek nad jejím stavem tvrdil opak.

„Nikdo nevstoupí do tohoto prostoru bez mého povolení, Grangerová,“ oznámil jí Snape uštěpačně. „Měl jsem dojem, že jsem vám to naposledy říkal.“

„Byla jsem na cestě za vámi,“ protestovala, když se zvedala. „Opravdu to bylo nutné?“

„S ohledem na dvě neznámé, neautorizované osoby, které se dostaly před dvěma týdny do společenské místnosti? Ano, bylo. Asi bych měl vám a Potterovi poděkovat, že jste odkryli nešťastné přehlédnutí v mém zabezpečení.“ Nepoděkoval.

„Ví o tom slečna Glastonburyová?“ zeptala se. Odpověděl jí jeho pohled: Ne, neví, a jestli máte představu, co je pro vás dobré, ani neceknete. „Mohl byste tu bariéru zrušit, prosím? Chci si s vámi promluvit.“

„Jestli kvůli vašemu dobročinnému úsilí, můžete se otočit a vrátit se tam, odkud jste přišla.“

„Chci si jen promluvit. A Harry se mnou není.“ Pokusila se usmát. „Pokud se vám nebude líbit, co vám musím říct, můžete mě zase vyhodit. Slibuju, že nebudu dělat rozruch a půjdu.“

„Běžte pryč, Grangerová, nemám čas.“

„Prosím!“ vykřikla. „Jen vyslechněte, co musím říct. Bez vašeho svolení nebudeme nic dělat. Jen chci, abyste mě vyslechl.“

„Neříkala jste, že nebudete dělat rozruch a odejdete?“

„Až mě vyslechnete!“

S přivřenýma očima ji skrz bariéru pozoroval. „Předpokládám, že neodejdete, dokud vás nenechám říct, co musíte?“

Vehementně zavrtěla hlavou.

Když o tom později přemýšlela, nedokázala říct, co způsobilo, že pokračoval tím, čím pokračoval.

„Zůstanete celou dobu na dohled a nepřiblížíte se společenské místnosti?“

Přikývla.

„A jakmile vás pobídnu, abyste odešla, odejdete?“

Opět přikývla.

„A rozumíte tomu, že jestli mi jakkoliv zalžete, o čemkoliv, poznám to a náležitě zareaguji?“

Další přikývnutí.

Snape ji chvilku pozoroval, pak si povzdechl a mávl hůlkou. Trhnutím hlavy Hermionu pozdravil. Váhavě přešla místo, kde stála bariéra (odrazila ji dobrý metr a půl) a následovala jej do kanceláře.

Posadil se za stůl, zkřížil ruce a hleděl na ni velmi podrážděně.

„Jsem velmi zaměstnaný muž, Grangerová, takže doufám, že se rychle dostanete k jádru věci.“

Přikývla. „Myslím, že jsme posledně šlápli vedle. Vpadli jsme sem neohlášení a neumím si představit, co jste si o nás musel myslet. Ne, to je lež, umím.“ Její pokus o odlehčení zkrachoval, neboť se i nadále tvářil bezvýrazně a jen na ni upíral pohled.

„Dobře. No, s Harrym jsme o tom později mluvili a souhlasíme, že problému plně nerozumíme. Jen víme, že existuje. Naše touha pomoci je nefalšovaná, ale asi jsme zapřáhli vůz před koně. Takže jsem vás chtěla požádat o svolení ke schůzkám s vámi, abych se dozvěděla víc o problémech, kterým tyto děti čelí. Vše bude zcela důvěrné. A kdykoliv budete chtít, abych odešla, odejdu. Nemám žádné skryté motivy – pouze chceme pomoci. Já chci pouze pomoci.“

Napadlo ji, že to rozvede, ale ucítila v hlavě slabé bzučení, jako by bylo seslané Ševelissimo. Okamžitě to poznala. Nitrozpyt. Snape na ni neverbálně použil nitrozpyt, bezpochyby aby posoudil její skutečné záměry. Chytré. Mohla použít nitrobranu, ale rozhodla se, že by to asi byla špatná odezva. Okamžitě by pojal podezření, že něco skrývá, a vyhodil by ji a ona by ztratila šanci získat jeho důvěru. V nitrozpytu byla Hermiona dobrá, ale asi ne tolik, aby dokázala odolat mistrovi v tomto oboru. Také věděla, že on o její dovednosti neví.

Rozhodla se věřit mu, že neznásilní její mysl a půjde jen po povrchu, aby získal informace o její motivaci. Doufala, že neudělá nic, aby musela svého rozhodnutí litovat. Rozhodla se soustředit na svoji první návštěvu, rozhovor se slečnou Glastonburyovou a její debatu s Harrym.

Dlouhou dobu žádný nepromluvil, ani nezrušil oční kontakt. Nakonec se Snape zdál spokojený s tím, co viděl, a bzučení v hlavě zmizelo. S mrkáním odvrátila zrak a ten tichý zvuk nahradila bolest. Říkala si, zda by mu o tom neměla říct a vyzvat jej tím k souboji v nitrozpytu, ale rozhodla se, že s bolestí hlavy dokáže žít.

„Myslíte si, že víte, co by tento projekt obnášel,“ pronesl Snape pomalu. „Ale vy opravdu nemáte ani tušení o hloubce toho úkolu nebo náročnosti problémů.“

„Máte pravdu,“ souhlasila Hermiona. „Doufala jsem, že byste to mohl napravit. Pomoci mně a Harrymu pochopit.“

„Potterovi ne. Je neschopný. Příliš horkokrevný a sobecký, aby byl zapojen do něčeho takového.“

„To je nespravedlivé,“ protestovala. „Neviděli jste se, ani jste nemluvil s Harrym od doby, kdy dospíval. Vtělil jste si do něj Jamese Pottera.“ Mluvila rychle, uvědomovala si, že si zahrává s ohněm. „Znám ho líp než kdokoliv jiný. Můžete být dobrý ve čtení lidí, ale když přijde na Harryho, o svůj dar přicházíte. Válka jej změnila, všechny nás změnila, ale když nic jiného, stal se opatrnějším, schopnějším vhledu a uvážlivějším ve svých činech. Teď neudělá nic, aniž by dobře zvážil pro a proti a všechny možné důsledky. Nejen to, je teď ženatý s miminkem na cestě. Ví, že jsou na obzoru obrovské zodpovědnosti a to také zvážil.“

Vysmál se jí. „Potter mohl dospět, ale když jste tu byli, viděl jsem stejnou aroganci jako dřív.“

„To není arogance – to je pravda. Harry je známý. Je slavný celý svůj život, protože přežil poté, co byli před jeho očima zavražděni jeho rodiče. Něco takového by nechalo mnoho dětí s hysterickými záchvaty na celý život. Pravděpodobně je nejznámější osobou v kouzelnické Británii. Dokonce i mudlům je známý. Když se do něčeho pustí, lidé dávají pozor. O to ale nežádal – nikdy.

Bude vám to znít směšně a pravděpodobně mi neuvěříte, ale on vždy toužil jen po klidném životě a rodině. Ví, že to druhé nastane, ale nikdy nezíská to první, bez ohledu na to, co bude dělat po zbytek života. Nikdy. Smířil se s tím a rozhodl se, že pokud se to musí dít, pak za jeho podmínek a z důvodů, které on sám považuje za důležité.“

Snape tázavě zvedl obočí. „A všechny ty rozhovory? Ty takzvané autorizované životopisy?“

Hermiona si povzdechla. Toto se vždy těžko vysvětlovalo a on je tím posledním, kdo jí uvěří. „Po válce bylo jasné, že o nás budou vycházet knihy a články, ať už se nám to líbí, nebo ne. Kdybychom odmítli rozhovory, odmítli knihy, takoví jako Rita Holoubková by vyslechli naše ‚nejbližší‘ a přišli by s vlastní verzí událostí. Všichni tři jsme to už zažili a rozhodli jsme se, že když to nemůžeme zastavit, alespoň zaručíme pravdivou verzi toho, co se událo. Raději aby vyšlo něco, co jsme schválili, než co by Holoubková sama vymyslela a vydávala za pravdu, víte? Kromě toho… lidé by měli vědět pravdu. A jen my tři byli u většiny událostí. Říkejte si tomu arogance, říkejte si tomu touha po slávě, říkejte si tomu, jak je libo. Dostalo se nám velkého množství neuskutečnitelných voleb a vždy jsme se pokusili vybrat tu nejméně bolestivou. I v tomto případě jsme si mysleli, a stále myslíme, že šlo o nejméně bolestivou možnost.“

Snape nic neříkal, nic neprozradil svým výrazem, ale Hermiona by přísahala, že zahlédla to nejmenší přikývnutí porozumění. On, na rozdíl od nich, po uzdravení odmítl všechny žádosti o rozhovor a výsledkem se stala kniha Rity Holoubkové – Snape , syčák nebo světec? Zatímco jej kouzelnický svět ctil jako hrdinu (povětšinou), ta kniha poněkud poškodila jeho reputaci. Hermiona si říkala, jestli se o to vůbec nějak stará.

Přesvědčená, že tentokrát to úplně nezkazila, rozhodla se vynést trumf. Věděla, že Snape chce a potřebuje mít nad situací kontrolu a rozhodla se mu ji dát. „Takže tady to je – mé karty jsou na stole. Chceme s Harrym pomoci. Ron… Ron si nemyslí, že je připravený čelit tomu, co to znamená, takže zůstává mimo, alespoň prozatím. Cokoliv se tedy stane, zůstane mezi vámi, mnou a Harrym. Něco podnikneme pouze v případě, že nám dáte povolení. Prozatím asi půjde o sběr informací. Jen za vašich podmínek a v čase, který vám bude vyhovovat a s co nejmenším vyrušením dětí. Koneckonců to děláme pro ně.“

Vycítila, že je asi nejlepší čas přestat mluvit, složila ruce do klína a opřela se v židli. Po posledním katastrofálním pokusu dlouze uvažovala a rozhodla se, že zmijozelský přístup by byl pro Snapea jako rudý hadr a víc by uškodil, než přinesl něco dobrého. Už měl nějaké podezření – změna taktiky by mu potvrdila jeho předpoklady. Nejlepší bude hrát roli, kterou znala nejlépe, jen s menší tvrdohlavostí a více poddajně. Doufala, že to vyjde.

Vyložila mu své názory. Doufala, že se mu líbily. Opřel se a zaklonil hlavu, oči upřel do stropu a přemýšlel nad vším, co vyslechl.

„Potter bude tak jako tak zapojený?“

„Bojím se, že ano. Nemám takový vliv na ty správné osoby. Lidé budou velkorysejší  ohledně svého času a peněz, pokud bude zapojený.“

Uběhlo dalších pár dlouhých mlčenlivých minut, než Snape promluvil, pomalu a opatrně. Stále se na ni nedíval a jeho výraz se stále nedal přečíst. Zjevně obezřetně volil slova. „Možná by vám oběma bylo prospěšné vzdělání v tomto směru. Příští pátek v osm večer. S Potterem sem přijdete a oba se dozvíte o rozsahu problému.“

Hermiona byla nadšená, ale udržela hlas klidný. „Děkuji vám… Severusi? Severusi. Budeme tady. Děkuji vám mnohokrát, že nám věříte. Slibuji, že nebudete litovat.“

Neříkal nic, raději se narovnal a obrátil k papírům na stole. Hermiona to pochopila jako signál k ukončení setkání. Přemýšlela, co mu říct, cokoliv, ale rozhodla se, že mlčení bude asi nejlepší. Bez dalšího slova tedy opustila jeho kancelář. Pak už slyšela jen zabouchnutí dveří a ucítila tlak na zádech, když se zvedla bariéra.


Kapitola 4. Roztříštěné porcelánové panenky – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/4/Just-to-Be

Rating: 16+

 



PA: Tato kapitola je pravděpodobně nejtemnější z celého příběhu a je vhodná pro věkovou skupinu 16+. Obsahuje nepopisné odkazy na fyzické zneužívání, týrání a znásilnění.

 

Kapitola 4. Roztříštěné porcelánové panenky – 2. část

Páteční večer zastihl Hermionu a Harryho v chodbě vedoucí ke Snapeově kanceláři. Nechtěli znovu zažít odmrštění nebo zjistit, co zvláštního by se mohlo stát, kdyby obrany detekovaly konkrétně Harryho, takže jen stáli a čekali. Harry si nebyl jistý, jestli Snape zaznamená jejich přítomnost, aniž by vkráčeli do bariéry, proto se rozhodl poslat mu Patrona se zprávou, že stojí připraveni za rohem. Vzápětí zaslechli, jak je známý hlas zve dál, a zabočili za roh – do bariéry, která je odmrštila skoro dva metry.

Harry slyšel Severusovo kruté zachechtání, vyškrábal se na nohy a nabídl Hermioně ruku, aby jí pomohl vstát. Snape tam jen stál, načež jim posměšně pokynul, aby ho následovali. Harry a Hermiona se zamračeně vydali za ním.

„Budeme muset udělat něco s vaším vzhledem,“ oznámil jim Snape bez pozdravu. „U obou.“

Přikývli. Už dříve došli k závěru, že jim možná bude muset na paže vykouzlit dočasné Znamení zla, aby jim děti uvěřily.

„Oba dva se pravidelně objevujete v Denním věštci, jakmile vytáhnete paty z domu, a já přísahám, že v cíli dnešního výletu nebudete chtít, aby vás někdo poznal. Takže jestli vaše bezútěšné schopnosti přeměňování nejsou příliš nedostačující, laskavě se před odchodem přeměňte.“

Oba kamarádi si rychle vyměnili pohledy. Snape nezmiňoval, že půjdou někam ven. Ale na druhou stranu, Hermiona se neptala. Povzdechla si a namířila hůlkou do Harryho tváře. Z čela zmizela jizva, zelené oči zmodraly. Černé vlasy se změnily na hnědé a narostla mu malá kozí bradka. Brýle (po všech těch letech stále kulaté) přetransformovala na hranaté s tenkými stříbrnými obroučkami. Nakonec mu s darebným úsměvem přidala pár šedivých pramenů a vrásky do koutků očí. Spokojeně přikývla.

Harry jí to podobně oplatil. Ve škole v přeměňování za Hermionou pokulhával, bystrozorský trénink však zaplnil mezery a jejich dovednosti se vyrovnaly. Hermiona měla teď krátké rovné blond vlasy. Oči zezelenaly, nos se zkrátil do špičky, rty trochu nabraly na objemu. Harry jí také změnil tvar obočí a pokožce dodal opálení. Ušní lalůčky posunul do prostoru a na levou tvář jí přidal malé pěkné znaménko (považovala by ho za mateřské). S pokývnutím skončil. Oba se s očekáváním obrátili na Snapea.

Zjevně nevěděl nic o zlepšení jejich schopností a prozradilo ho drobné zatváření. Byl ohromený? Šokovaný? Přesvědčený? Těžko říct. Aspoň nebyl zklamaný. Téměř okamžitě se však jeho výraz vrátil k bezvýrazné a nevzrušené masce, když stroze pravil: „To asi bude stačit. Jestli vás poznají, je to vaše vina.“ Načež se bez dalšího slova otočil na patě a svižně odkráčel. Harry s Hermionou jej neprodleně následovali.

Snape se zastavil na podestě před předními dveřmi. Strážce hlasitě chrápal na stole.

„Přemístěte se do Obrtlé, kousek od Borgina a Burkese,“ předal Snape tiché pokyny. „Odtamtud půjdeme pěšky.“ Vyšel ze dveří a oni zaslechli jen prásknutí přemístění. S povzdechem jej následovali ven, chytli se za ruce a přemístili se stejně, jako to dělali v oněch měsících posledního roku války.

Snape na ně netrpělivě čekal před obchodem, jako by jim to trvalo. Pak se otočil doleva a rychle se vydal ulicí.

„Kam jdeme?“ ptal se jej Harry nervózně. Věrni svému zvyku měli s Hermionou vytažené hůlky.

„Uvidíte a laskavě schovejte ty hůlky, nevrháte se střemhlav do bitvy,“ protáhl Snape, ale nezastavil se, ani k nim neotočil hlavu. „Pottere, dokonce i vy musíte vědět, že když v utajení vystupujete jako bystrozor, je utajení k ničemu. Grangerová, nepanikařte. Oba dva znáte mnohem nebezpečnější místa světa, než je Obrtlá po setmění, tak se podle toho chovejte. Jste známí váleční hrdinové, jednejte tak.“

Ulička byla tichá a nesl se jí jediný zvuk – ozvěny jejich kroků. Harry a Hermiona okamžitě zasunuli hůlky do rukávů.

„Starý zvyk,“ zamumlal Harry.

Přešli několik bloků, než se Snape otočil ostře doprava a zastavil se před něčím, co vypadalo jako polorozbořená chatrč. Vytáhl hůlku a poklepal jí jistým způsobem na dveře vyvrácené z pantů. Připomínalo to klepání na zeď při vstupu na Příčnou ulici. Najednou se chýše přeměnila do velké, jasně osvětlené budovy s rudými světly v oknech a věkovou hranicí lemující dveře. Do ulice se nesla hudba. Teď již velké a rozhodně nedotčené dveře stály pevně.

„Snažte se příliš nezrudnout,“ pobídl je Snape a vstoupil dovnitř. Harry a Hermiona mu šli v patách.

„Pane Snape!“ vykřikla zpoza pultíku tlustá žena s černými kudrnatými vlasy a příliš silným nánosem rtěnky okamžitě, když vstoupili. „Vždycky vás tak ráda vidím!“ Měla lehký přízvuk. Možná ruský. Vzala Snapeovy ruce do svých a oba si vyměnili polibky na tvář. „A vidím, že jste si přivedl přátele!“

„Hosté z Francie,“ osvětlil a trhl jemně hlavou přes rameno jejich směrem. „Neumí ani slovo anglicky, ale chtějí příjemně strávit čas. Možná bych směl… provést je kolem?“

„Ale jistě!“ vychrlila stará žena. „Víte, kde kdo je. Nebo se můžete jen dívat. A pro vaše přátele bez vstupného. Užijte si.“ Snape jí pokývl a hbitě naznačil Harrymu a Hermioně, aby šli s ním.

Ani jeden nebyl puritán nebo nováček ve věcech sexu, ale cestou se nějak začali držet za ruce a přiblížili se k sobě. Snape svižně vyšel schody a zamířil chodbou. Harry s Hermionou jej v obavách následovali a divili se, co tady, u Merlina, dělají. Hermiona se celá napnula, když cestou míjeli spoře oděné ženy, které si je prohlížely odshora až dolů a následně si něco šeptaly. Kdyby jí dnes ráno někdo řekl, že ona a Harry stráví večer s bývalým profesorem lektvarů v tajném vykřičeném domě na Obrtlé ulici, který zjevně dobře zná a má v oblibě… no, nevsadila by si na to.

Následovali Snapea chodbou a zastavili se hned za ním. Dal jim znamení, aby přistoupili, a zůstal stát ve dveřích. Na posteli seděla vyzáblá, sklíčená prostitutka. Na nohou měla vysoké kozačky, růžová minisukně nedosahovala velikosti čelenky a podprsenka byla z černé kůže. Make-up si nanesla nakvap a příliš mnoho. Odbarvené vlasy byly polámané a vysušené. Vypadala politováníhodně. Ale jakmile zaznamenala, kdo stojí ve veřejích, oči se jí rozzářily.

„Pane Snape!“ vykřikla, vstala a rozeběhla se ke dveřím.

Ale ne, nenene, pomyslela si Hermiona. Prosím, nevzal nás sem, abychom sledovali, jak souloží se šlapkou. Prosím, prosím, ať se tohle nestane.

Ví, že jsem ženatý! přemýšlel Harry zoufale. Jestli se Ginny dozví, že jsem tu byl

Oběma se ulevilo – a trochu je překvapilo – když se prostitutka vrhla Snapeovi do náručí a on ji objal jemně, téměř otcovsky. Vzápětí jej vtáhla dovnitř a on naznačil Harrymu a Hermioně, že by měli také vejít. Rychle za nimi zavřel dveře, zamkl je a vyčaroval obrany. Otočil se zpět k prostitutce, ale ta se už nesmála – teď na posteli vzlykala.

Snape se posadil vedle ní a dal jí ruku kolem ramen. Hermiona a Harry byli zcela ohromení. Snape utěšuje plačící prostitutku a drží ji přímo ochranářsky? Věděli, že je schopen nezměrné dobroty a lásky a loajality, ale soucit? Porozumění? To bylo nové.

Kvůli vzlykání a škytání ze sebe dostala jen pár slov. „Zkusila jsem odejít… tak líto… zklamala jsem vás… nemohla jsem najít práci jinde…“ Snape ji konejšil, pevně ji držel a něco jí šeptal do ucha.

Dlouho setrvali v tomto živém obrazu – Snape a prostitutka na posteli ve vzájemném objetí, Harry a Hermiona stojící zády ke dveřím, držící se za ruce se zmatenými výrazy.

Nakonec si prostitutka utřela oči, zhluboka se nadechla a přikývla. Snape se na ni pousmál a pokynul ke svým společníkům. „Mohu vám představit slečnu Valentinu Rookwoodovou?“

Myšlenky nabraly obrátky souběžně v Harryho i Hermionině hlavě. Rookwoodová. Rookwoodová? Rookwoodová! Ve stejném okamžiku oba pochopili. Rookwood byl jedním z Voldemortových nejvěrnějších služebníků. Byl zabit v poslední bitvě v Bradavicích. Tehdy měl dceru, která ještě nebyla dost stará, aby navštěvovala Bradavice. Ji. Valentinu. Byla dalším sirotkem po Smrtijedech. Ale, přemýšlela Hermiona, jestli tehdy nebyla na Bradavice dost stará… bože.

Nepředpokládala, že by Snape používal nitrozpyt. Ani nemusel, aby poznal, co se jim honí hlavou. Jen přikývl. „Nebude to trvat dlouho, byli byste tak laskaví a počkali venku?“ Mávnutím hůlky zrušil ochrany na dveřích a Harry i Hermiona rychle zmizeli. Za nimi se ozvalo zabouchnutí a oba poodešli stranou, aby popadli dech. Hermiona ostře vydechla a padla zády na zeď hned vedle Harryho ruky, o kterou se musel opřít. Obrátil se k ní.

„Neprovozuje zrovna… nebo jo?

Hermiona razantně zavrtěla hlavou. „To by neudělal. Udělal? Když jsme tady my…?“

„Jo, proč by nás sem bral, kdyby chtěl…“

„Právě.“

Vyměnili si pohled.

„Nemůže jí být víc než…“ začal.

„Šestnáct,“ dokončila Hermiona. „Nemůže jí být víc než šestnáct.“

„Je jednou z nich,“ navázal Harry. „Musela odejít z Bradavic, nebo utéct ze sirotčince.“

„Nebo obojí.“

„Slyšela jsi, jak říkala něco o tom… jak nemohla najít práci jinde?“

Hermiona přikývla. „Jako by takto žila už nějaký čas. Severus ji tu už dřív musel navštívit, nebo tu být. Myslíš, že tu budou další?“ Podívala se na něj ustaraně. Pomalu zavrtěl hlavou; neřekl ne, jen v to doufal.

Dvě prostitutky se k nim přiblížily a svůdně Harrymu pohladily paži, ale on prudce zavrtěl hlavou a vzal Hermionu za ruku, aby s ní zamířil ke schodům. Prostitutky to vzdaly a odkráčely. Za pár minut se před nimi objevil Snape.

„Netrapte se slečnou Rookwoodovou, zaplatil jsem jí dost, aby byla dnes večer uvolněná od povinností. Bohužel tady ještě nejsme hotoví.“

„Severusi!“ zvolal Harry ostře a vytáhl hůlku. „Proč jste nás vyhodil z toho pokoje? Co jste tam s ní dělal?“

Snapeovýma očima zableskla zuřivost. Popadl Harryho za rameno a přitiskl ho ke zdi s hůlkou napřaženou.

„Už nikdy nic takového nenaznačujte!“ zasyčel. „V ostatních ohledech mohu být monstrum, ale nikdy bych nepoložil ruku na dítě, obzvláště ne na to, kterému bylo vnuceno sexuální otroctví. Jestli to musíte vědět, přítomnost vás a vaší kamarádky ji velmi rozrušila a já považoval za nejlepší, abyste počkali venku.“ Uvolnil Harryho, odtáhl se a zamračil na Hermionu. „A vy?“

Hermiona zavrtěla hlavou. Snape měl pravdu. Byl nefalšovaný bastard, který v životě provedl mnoho zlého, ale jedno bylo jisté – toto by nikdy neudělal a už vůbec ne s nimi jako svědky.

„Pokud nemáte žádná další obvinění,“ zlostně se podíval na Harryho, „budeme pokračovat.“

Vedl je dalším schodištěm a další chodbou. Tentokrát se zastavil u zavřených dveří. Seslal neverbální Ševelissimo, namířil hůlkou na dveře a jen kousíček je pootevřel. Položil prst na rty, nepatrně poodstoupil a pokynul, aby nakoukli. Hermiona zavrtěním hlavou odmítla, ale Snapeův pohled zintenzívněl, takže raději poslechla. Harry stál blízko ní, a protože byl dost vysoký, viděl nad její hlavou.

Ta scéna byla strašná. V této místnosti nešlo o sex, ale jen o násilí. Velký muž bil mladou ženu, která nemohla být o moc starší než slečna Rookwoodová. Fackoval ji a kopal, plival na ni. Vřískal na ni urážky. „Smrtijedská děvko!“ křičel. „Zasraná smrtijedská kurvo. Libuješ si v násilí, že jo? Miluješ bolest, že jo?“ Znovu ji kopl. „Řekni, že se ti to líbí, běhno!“

Ta žena – vlastně jen dívka – přikývla a nezřetelně pronesla: „Ano, ano, líbí se mi to!“ Ale všichni viděli, že vzlyká. Muž jí škubl nahoru, mrštil jí na postel a strhal z ní oblečení. Vrazil jí políček a pak začal – ach, bože, ne. Hermiona se nemohla dívat. Nechtěla poslouchat. Nechtěla tu stát, zatímco dospívající dívku někdo znásilňoval za pár srpců. Zavřela oči a zabořila tvář Harrymu do hrudi. Rukama se jej držela za ramena. Ochranářsky ji objal a zakrýval před tím výhledem.

„Nedívej se,“ šeptal Harry. „Nedívej se.“ Zděšeně pohlédl přes rameno na Snapea. „Severusi – co to sakra je?“

„Toto je Brigita Rosierová. Tohoto,“ řekl Snape tiše, „jsme právě ušetřili slečnu Rookwoodovou.“

„No, pak to ukončím.“ Chtěl vstoupit do místnosti.

Severus popadl Harryho za paži a silně jím trhl zpět do chodby. Hermiona vypadla z ochranného náručí a musela se opřít o zeď. „Idiote! Copak si neumíte představit, co se stane, když zasáhnete? Ten pasák pod schody, ten velký, hřmotný, násilnický chlap, kterého jste neviděl, se tu vmžiku objeví. Namlátí vám a namlátí jí. A pak nechá toho rozkošného zákazníka, aby ji ztloukl ještě víc.“

„Ale nemůžu tu jen stát a -“

„Nezachránit svět? Vím, že to pro vás musí být těžké, Pottere, ale chtěl jste zjistit, proti čemu stojíte. Tady to máte.“ Bez dalšího slova zavřel dveře, odtlačil Harryho a popadl Hermionu. Jakmile dosáhli konce chodby a ukryli se v temném zákoutí, znovu promluvil. „Brigitě Rosierové je teprve čtrnáct. Měla by být ve čtvrtém ročníku v Bradavicích a místo toho tráví dny a noci tady. V sirotčinci má bratra a sestru, kteří o tomto nepotřebují vědět. Můžu vám ukázat víc. Mnohem víc. Mohu vás vzít nahoru a ukázat vám Clarissu Runcornovou – za její svazování se připlácí. Svazují jí zápěstí tak pevně, až krvácí, zatímco na ní pracují. Nebo Lucinda Gibbonová, kterou inzerují jako tak těsnou, až píská, takže láká zákazníky, kteří si připlatí za jedno číslo s dvanáctiletou holčičkou. Nebo Zenobia Yaxleyová, která dole na jevišti vykoná jakýkoliv sprostý akt, který si publikum vyžádá, včetně penetrace cizím objektem od platícího zákazníka. Vyzkoušela si na vlastní kůži, co se stane, když odmítne.“ Odmlčel se pro efekt a pak se ušklíbl, popadl Hermionu za ramena a zatřásl s ní. „Viděla jste dost?“

Hermiona viděla až moc. Protlačila se mezi Snapem a Harrym a vystřelila chodbou, dolů oběma schodišti a ven předními dveřmi. Běžela příliš rychle, aby zaregistrovala, co za ní ruská madame volá, když práskla dveřmi. Věděla jediné – musí se dostat pryč. Ven. Na čerstvý vzduch. Zapomenout na pachy sexu, alkoholu, parfémů, krve, strachu a hněvu, které ji vevnitř přemohly.

Dosáhla ulice, schovala se za roh budovy a začala zvracet. Zároveň i přidušeně vzlykala. Dávila, dokud nebyl žaludek prázdný a nezbyla jen žluč. Třásla se a vzlykala tak silně, že se nezmohla na čistící kouzla.

Všechno se jí vrátilo – Malfoy Manor. Belatrix Lestrangeová ji mučí. Nabízí ji Fenriru Šedohřbetovi. Šedohřbet by ji jen nepokousal, to ne. To by si nechal na později. Jiným… zvířecím sklonům by dal přednost. Jeho jméno bylo nechvalně známé. Hermiona si pamatovala jeho dech na své kůži, jak jí špinavou rukou prohrábl vlasy, jak jí do ucha šeptal, že se nemůže dočkat, až zjistí, jak chutná. Věděla, jak blízko k osudu té nebohé dívky v domě se ocitla. Namyslela na to roky; ta trocha schopností nitrobrany vše vypudila z jejích myšlenek, přinutila ji nic necítit. Ale co viděla nahoře… bylo příliš.

Najednou zbytky po zvracení zmizely a ona ucítila, jak ji po zádech hladí a uklidňuje čísi ruka. Harry. Pomohl jí vstát a přitáhl si ji do náručí, kde se znovu rozvzlykala. Objal ji pevněji, jako už mnohokrát předtím.

„Severusi,“ zasyčel jí přes rameno. „Co to sakra mělo znamenat? Mohl jste nám to prostě jen říct.“

„Mohl, ale ztratil by se účinek. A co je s vámi, Grangerová? Choulostivá? Prožila jste válku. Určitě jste už viděla i horší věci.“

Hermiona zavrtěla hlavou zabořenou do Harryho hrudi a roztřeseně odpověděla: „Ne. Nic takového. Nikdy nic takového.“ Téměř, ale ne zcela.

„Takže teď rozumíte,“ pronesl Snape vážně. „Toto se stalo prakticky každé z dívek, které jsem měl na starosti posledních pět let a které dosáhly sexuální dospělosti. Tímto se stala každá dcera Smrtijeda. Děvkou. Jen nejde o sex – jde o násilí. Zákazníci za ně platí víc. U Merlina, dokonce je inzerují. Nemohu to zastavit. Ty dívky to nevyhledávají. Ale jakmile opustí sirotčinec, obvykle nezletilé, protože zároveň opustí Bradavice zpravidla na konci třetího ročníku kvůli obtěžování a bojům a sexuálním posměchům, které nevyhnutelně následují, snaží se najít práci. Zaměstnavatel si přečte jejich příjmení a vyhodí je. Sem přijdou zoufalé. A nejsmutnější na tom je…“ Snape se odmlčel, aby se nadechl. Schoval emoci. „Nejsmutnější na tom je, že ne dlouho po příchodu sem si začnou myslet, že si to zaslouží. Že jsou dobré jen pro toto.“ Přestal mluvit, překřížil si paže a uhnul očima.

Harry a Hermiona se stále drželi. Hermiona se už utišila a sebrala dohromady, ale stále zhluboka dýchala.

„Jestli toto neunesete,“ pokračoval Snape, „nemůžete mít co do činění se mnou ani s dětmi v sirotčinci. Nemůžete se pokoušet jim pomoci. Pokud neunesete, co znamená žít v jejich pekle, nejlépe uděláte, když je necháte být.“

Chystal se vystřelit pryč. Harry shlédl na Hermionu. „Jsi v pořádku?“ zašeptal. Přikývla. „Já taky,“ odpověděl nevyřčenou otázku. V porozumění oba přikývli. Pustil ji a postavili se bok po boku, aby viděli Snapeova záda.

„Severusi,“ zavolala Hermiona. Zastavil a otočil se. „Jestli jste plánoval nás vyděsit, abychom utekli, nefunguje to. Teď víc než dřív chceme pomoci. Nejen dětem, co jsou celodenně v sirotčinci, ne jen těm v Bradavicích, ale všem,“ ujistila jej teď již pevným hlasem.

Zamyslel se. „Jde o víc než jen o toto, Grangerová.“ začal. „Chlapci obvykle zmizí dříve než dívky, přidají se k nějakému pouličnímu gangu nebo se dopustí menšího trestného činu, aby se uživili. Většina na nějaký čas skončí v Azkabanu. Mozkomorové tam stále jsou navzdory tomu, co Ministerstvo veřejně připouští. Stráže je trápí. Kvůli jejich vlastní ochraně zůstávají na samotce, protože ostatní chovanci se na nich obvykle nadšeně mstí. Občas vidí svoje rodiče poté, co dostali polibek.

Většina jich nedostuduje třetí ročník v Bradavicích, obě pohlaví. Horacio se neráčí obtěžovat se studenty, kteří jsou z méně prominentních rodin, a Moudrý klobouk kategoricky odmítá zařadit je do jiné koleje. Ostatní Zmijozelové je odmítají kvůli škodě na reputaci jejich koleje. A ani nebudu začínat s tím, jak se k nim chovají studenti ostatních kolejí. Stačí říct, že když opustí školu, jsou děti obvykle dobře vyškolené ohledně sexu a násilí díky vybranému chování nejen druhých kolejí, ale i jejich vlastní.

Říkám jim, aby drželi hlavu dole a pusu zavřenou, aby byli připraveni k obraně, byli ve střehu, ale problémy si je stejně najdou. Minerva, budiž jí připsáno k dobru, se pokouší zarazit, o čem se dozví, ale děti často trpí mlčky a raději odejdou, než by zašly za někým odpovědným, protože nikomu z nich nedůvěřují.

Teď jsem vás, Grangerová, nechal jen přičichnout k tomu všemu a pozvracela jste se. Potter vypadá jako zcepenělý. Položím vám otázku a očekávám pravdivou odpověď. Upřímně, skutečně věříte, že to zvládnete?“

Hermiona věděla, že to bude těžké. Bolestivé. Potenciálně škodlivé pro její kariéru. Možná přijde o přátele. Zničí si reputaci ve slušné kouzelnické společnosti. A přesto všechno si nikdy v životě nebyla víc jistá.

„Naprosto,“ odpověděla. Obrátila se ke kamarádovi. „Harry?“

Přikývl. „Ve válce jsem nedělal to, co jsem dělal, abych pomohl stvořit svět, kde je přijatelné, aby kouzelníci tohle dělali nevinným dětem. Jdu do toho. Do všeho.“

Snape na ně rezignovaně pohlédl. Zjevně doufal, že teď už odejdou a nechají jeho a sirotky na pokoji. Nestalo se, takže zavrtěl hlavou a rezignovaným, zoufalým hlasem připustil: „Dobrá tedy.“ Patrně dosáhl svého limitu.

Zatímco je vedl zpět k přemisťovacímu bodu před Borginem a Burkesem, slyšeli, jak si mumlá: „Zatracení mizerní Nebelvíři.“

 

PA: Nu, Severus se možná vzdal snadněji, než bychom čekali. Nějak si představuji, že válka, zkušenost se smrtí a život s malými dětmi jej trochu uvolnily (ale Merlin vám pomoz, kdyby vás napadlo ty děti ohrozit). Myslela jsem, že by v této fázi hry vetoval vše, co by Harry řekl, jen aby ho dostal z kanceláře. Ale když přišla samotná Hermiona, mohl by být ochotnější naslouchat. Ona není cílem takové nenávisti jako Harry. Kromě toho, ten muž už je našponovaný na maximum a hluboko uvnitř si uvědomuje, že takto nemůže pokračovat, že potřebuje pomoc. Sice může chtít odmítnout jejich pomoc, ale žebráci si nemohou vybírat, že?


Kapitola 5. Lidské gesto



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/5/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 5.  Lidské gesto

Harry Potter nemohl spát. Tu noc to nešlo. Ne po tom všem, co viděl. A že za války viděl věci. Ale toto… na to neexistují slova.

Přitiskl se k Ginnyinu krku a vdechl vůni jejích vlasů. Stále, i po těch letech, poznával květiny. Opět se zhluboka nadechl a podržel dech. Vklouzl rukou na rostoucí břicho (ještě sedm týdnů, zatraceně) a pomalu je pohladil. Synek spal a on jej nechtěl vzbudit, tak jen nechal ruku odpočívat. Políbil ji na spánek. Povzdechl si.

Ne, nechtěl, aby jeho syn vyrůstal ve světě, který dovolí, aby se takovéto hrůzy děly nevinným dětem. Za něco takového nebojoval a téměř nezemřel za války. To nebyl ten svět, který by chtěl s přáteli budovat. Jen hrou osudu a slepého štěstí Harry skončil na správné straně historie. Vítězové. Poražení. Dobře si uvědomoval, jak snadno, přesnadno mohl on a jeho rodina dopadnout jako tyto děti. Jak blízko tomu se na konci ocitli. Jak málem skončili ve vězení. Bití. Znásilnění. Využití. Zapomenutí. Nebylo správné, že něčemu takovému byly ty děti vystaveny. A jestli k tomu může něco říct, učiní tomu přítrž.

ooOOoo

Listina základních práv a svobod domácích skřítků jí přišla jako velké vítězství. Ti malí tvorové už se nebudou muset týrat žehlením rukou nebo boucháním kladivem do tváře za neuposlechnutí svého pána. Hermiona si tehdy blahopřála a měla pocit, že je morálně na výši.

A teď zjistila, že pracuje pro společnost, která utlačuje děti a krade jim jejich lidskost, a srdce jí pokleslo.

Ležela v pokoji pro hosty v prvním patře Grimmauldova náměstí. Po tom zážitku nechtěla jít domů. Nemyslela si, že by se dokázala přemístit, aniž by skončila s odštěpem. Harry souhlasil. Přeměnili se zpět do, nu, do nich samých, znovu zdůraznili svá rozhodnutí. Pak vše povyprávěli Ginny. Zděsilo ji, co viděli, ale ne, že šli. Toto byla Ginny Weasleyová Potterová, jediná dcera rodiny se šesti staršími bratry, rodiny se všemi členy ve Fénixově řádu. Provdala se za chlapce, který zůstal naživu. Bylo potřeba něčeho velkého, aby ji to šokovalo. Navíc bezvýhradně věřila Harrymu a měla k tomu dobrý důvod.

Hermiona si povzdechla. Nevěděla, na co si to Snape hrál. Vyzval je, aby se dívali, vyzval je, aby tomu čelili navzdory vší té nepředstavitelné brutalitě.

Zavrtěla hlavou. Copak za ty roky nezjistil, že není dobré hecovat Nebelvíra?

Jakmile s Harrym spatřili tento malý kousek reality, jen v nich odhodlání pomoci zesílilo. Vrátí se pro další její část. Odmítli odejít, dokud Snape nesouhlasil, že se s nimi příští týden setká. Zjistí další skutečnosti, víc to proberou. Slíbil, že na oplátku za jejich diskrétnost k nim bude upřímný. O jeho práci vědělo jen pár lidí a on chtěl, aby to tak zůstalo. Hermiona přijde pod záminkou auditu. Harry pod pláštěm.

Hermiona si nemohla pomoci a zasmála se sama sobě. Ze všech věcí, které podnikla, v této si byla nejméně jistá. Ano, jistější si byla, když v dospívání se svými dvěma kamarády vyrážela hledat a ničit viteály, vloupat se ke Gringottovým a zabít Voldemorta. To jí přišlo bezpečnější než tento úkol. Ale nemohla jinak a usmála se.

ooOOoo

Ron spal trhaně. Jakmile si s ním Harry a Hermiona promluvili, bylo mu jasné, že jim nedokáže pomoci. Ještě ne. Děti lidí, kteří zabili Freda… a Remuse… a Siriuse… a Tonksovou… a Levanduli… ne.

Nepřiznal by ani sám sobě, že si to podle něj zaslouží. Ale nechtěl riskovat, že by byl s touto myšlenkou jakkoli konfrontován.

Věděl, že bylo správné rozhodnutí zůstat mimo.

Ale proč se cítí jako bídný červ?

ooOOoo

Sakra.

Severus seděl ve své kanceláři, zíral do ohně a v ruce měl sklenku ohnivé, jejíž láhev stála na stole. Tedy teď už spíš jen půl láhve. Možná i méně než půl. Dnes neusne. Nebyl si jistý, jestli by mohl. Nebyl si jistý, jestli chce.

Prototypy Nebelvírů jej následovaly na to hrozné místo, kam každou sobotu chodil kontrolovat děvčata. Pokaždé mu to zlomilo srdce. Za každou dívku zaplatil, takže si ten večer mohla odpočinout. Za každou již zaměstnanou, když dorazil, zaplatil. Litoval, že je nemůže odtamtud odvést. Neměl je kam umístit. Neměl je jak podporovat. Bradavice se jich neujmou. Ani ministerstvo, ani žádný z jeho oslavovaných programů pro získání zaměstnání. Ministerstvo jim nedovolí vrátit se do sirotčince. A tak zůstávaly dál v té otřesné díře.

Už před lety prodal dům po rodičích na Tkalcovské ulici, aby mohl tyto děti podporovat. Aby jim nakoupil hábity do školy. Aby je dostal z Azkabanu. Aby dospívajícím prostitutkám koupil noc svobody. Měl dost prostředků, aby v tom mohl ještě chvíli pokračovat; spal v kanceláři (co Glastonburyová nevidí, to ji netrápí) a žádné další skutečné výlohy neměl. Ale i kdyby mohl pokračovat, nebude to stačit.

Celá ta zatracená situace v něm vyvolávala bezmoc. A Severus Snape se nerad cítil bezmocně. Připadal si jako Sisyfos – tlačil balvan do kopce a sledoval, jak se kutálí zpět, znovu a znovu. Pokaždé, když si myslel, že jedno zachránil, opravdu zachránil, zopakuje se stejný příběh. Drogy. Prostituce. Nechtěné těhotenství, proti kterému musí uvařit lektvar. Kriminalita. Násilí.

A teď se tito zatracení Nebelvíři chtěli zapojit. Zaimprovizoval. A oni jej následovali. Strávili (tedy Grangerová ne), co viděli. Nevyděsilo je to, neutekli, ale naopak – jejich odhodlání se zvýšilo. Do řiti. Celá situace mu vybuchla pod rukama.

Jedna jeho část, část, kterou nechtěl nikdy poslechnout, mu říkala, že by to nemuselo být tak zlé. Byl osamělým mužem a nemohl doufat, že je zachrání všechny. Ve skutečnosti nebyl schopný nikoho zachránit samotný. Pokud by se zapojily dvě celebrity (ale do háje), mohli by něco dokázat. Přinejmenším situaci nezhorší.

Nebo zhorší, říkal mu hlásek v hlavě, kterému nemohl odolat. Přitáhnou negativní pozornost. Můžou děti poškodit ještě víc. Vystaví je pohledům, před kterými bys je dokázal ještě pár let chránit.

Pravda, pomyslel si Severus.

Chránit je v kobkách, poukázal hlásek. Držet je zamčené hluboko pod zemí. Protože to během těch let tak dobře fungovalo, že? Udělal jsi z nich skutečné příkladné občany, že?

S tím nemohu debatovat, připustil si Severus.

Zavrtěl hlavou. Ve tři hodiny nad ránem sedí opilý ohnivou a poslouchá svoji vnitřní válku s jejími argumenty pro a proti. Bylo to absurdní. A z bůhvíjakého důvodu – kvůli pozdní hodině, ohnivé, událostem, které nastaly – se rozhodl nechat Grangerovou a Pottera vyhrát. Dovolí těm Nebelvírům zasáhnout. Ale jestli jen o vlásek překročí hranici, bude konec. Sešle na ně Obliviate, odežene je a nastaví takové obrany, že se jimi ani Kingsley Pastorek neprolomí.

ooOOoo

„Největší překážkou je,“ přednášel Severus svým nejlepším profesorským hlasem, „že tyto děti velmi časně zjistily, že nemají budoucnost.  A v okamžiku, kdy vstoupí do spěšného vlaku do Bradavic, stanou se cílem. I bez toho je to pro ně nepřekonatelný zážitek – většinu života strávily tady a ostatní děti jsou… nemilosrdné.“

Grangerová a Potter přikývli. „A ani potom se to nezlepší, že?“ zeptal se Potter. „Zmínil jste se, že většina z nich nedostuduje třetí ročník.“

Severus přikývl. „Správně. Je to bezútěšné. Dostává se jim bití, zesměšňování, šikany… Pottere, v porovnání s tímto byl váš otec se svou bandou jako kamarádi.“ Potter ztuhl. Dobře. „Ředitel koleje odvrací hlavu, Minerva o ničem neví a ostatní se neobtěžují zasahovat. Předsudky hluboko zakořenily.“

„Co madame Pomfreyová?“ zeptal se Potter. Severus při jejím jméně poposedl. „Nepomáhá, když jsou zranění? Určitě si všimne a něco udělá?“

Severus zavrtěl hlavou. „Děti nikomu nevěří. Ani jí. Představuje moc a ony se rychle naučily, že moci se nedá věřit. Jakkoliv jsou zraněné, nechají si to pro sebe.“

„To je moc špatné, když nemají nikoho, na koho se obrátit. Nezvážil jste návrat do Bradavic?“ zeptala se Grangerová. „Kdybyste byl zase ředitelem koleje…“

„Grangerová, použijte ten svůj vychvalovaný mozek! Ano, mohl bych je chránit. Nevěřím, že bych zabránil všemu, ale vím, že tomu nejhoršímu bych předešel. Nebo bych alespoň zajistil adekvátní potrestání viníků. Vím to, protože přesně to jsem dělal po první válce pro děti tehdejších Smrtijedů.“ Povzdechl si. „Bohužel tentokrát mě v Bradavicích nepřijmou zpět. A po pravdě, ani si to nepřeji. Tady jsem potřebnější.“

„Ale kdybyste se vrátil do Bradavic, mohl byste jim pomáhat během jejich studia. Alespoň by dostudovaly. Tady děláte, co můžete, pošlete je do školy a -“

„A jsem dostupný těm mladším, kteří doslova nikoho dalšího nemají. Ministerstvo dosadilo jako kontakt pro případ nouze v Bradavicích Glastonburyovou. Nemám jak zjistit, co se děje. Nemám nárok na žádné vysvětlení. Mám dvě možnosti – mohu pomoci těm v Bradavicích, nebo těm zde v sirotčinci. Co nejlépe jsem stanovil priority a co nejlépe se rozhodl. Tato práce mi umožňuje zůstat se zdejšími dětmi, s bezbrannými dětmi, a já je neopustím. Nedovolím Glastonburyové, aby měla nad dětmi zde volnou ruku.“

Grangerová se na něj mračila. Severus jí to vracel. „Není to ideální, Grangerová, to přiznávám. Ale je to to nejlepší, co mohu dělat. Podívejte se mi do očí a řekněte, že nedělám, co je v mých silách.“

To ji umlčelo.

„Vypadá to,“ zamyslel se Potter, „že největším handicapem jsou jejich jména. Kdyby se jmenovaly jinak, měly by šanci.“

„Nezletilí nemohou požádat o změnu jména bez svého poručníka. A jestliže jsou nezletilí chráněnci ministerstva, tak ministerstvo žádat nemůže,“ odpověděla Grangerová a bez debat citovala nějaký kouzelnický právní text, který měla v kanceláři. Vševědka.

„Jestli Glastonburyová je jejich legální poručník v záležitostech Bradavic, proč nemůže Severus zažádat v jejich zastoupení o změnu jména?“ odvětil Potter.

„Nejsem jejich legální poručník, Pottere. Jsem jako mudlovský sociální pracovník. Sleduji jejich vývoj, ale berte mě, pokud musíte, jako styčný bod. Naproti tomu legální poručník má veškeré pravomoci, aby dělal nejrůznější rozhodnutí za děti. Já takovou pravomoc nemám.“

Grangerová se zamyšleně kousla do rtu. „Možná byste takovou pravomoc mohl získat.“

Severus ji oblažil svým nejlepším prosím-neříkejte-mi-že-jste-skutečně-tak-pitomá pohledem.

„Myslím tím, že můžete najít nějaké místo, my bychom vám ho pomohli zajistit, a pak byste mohl pokračovat v tom, co děláte. Ale ve skutečném domě. S okny a světly a vším. A vy byste mohl pokračovat ve své práci, jen ne pod zástěrkou ministerstva. Na svou vlastní zodpovědnost.“

„Jistě, takže mě Grangerová snad necháte co – adoptovat patnáct dětí, které jsou zde nastálo, stejně jako těch patnáct, co jsou na útěku? Já budu samotný podporovat tolik dětí? Jak mi pak budete říkat – taťka Snape? A budu hlavou této velké, šťastné rodiny? Bože můj, Grangerová, občas si říkám, jestli jsem se ve vás nespletl.“

„Že jsem nesnesitelná vševědka?“ zeptala se otráveně.

„Že jste skutečně inteligentní člověk,“ odsekl Severus. Neuvědomil si, že si to vyložila jako kompliment. Že si po těchto slovech vyměnila pohled s Potterem. Všechno mu to uniklo.

„No, asi budeme souhlasit, že dát je do ústavu byla jedna velká chyba,“ pravila Grangerová. „A nikdo jiný v kouzelnickém světě je adoptovat nechce.“

„Ani vy dva ne? Přes všechny ty řeči o jejich záchraně jsem od vás o adopci nic neslyšel.“

Grangerová si popuzeně povzdechla, jako by mluvila k Weasleymu a ne k němu. „Severusi, já nemohu nikoho adoptovat, protože jsem svobodná žena. Svobodným to není dovoleno. Jen sezdaným párům.“

„Bezdětným,“ dodal Potter. „Sezdané páry s dětmi jsou vyloučeny, alespoň prozatím. Pokud je tedy neadoptují příbuzní.“

„Tady to máte – také je nemohu adoptovat, jsem svobodný,“ odsekl Severus. „Tento nápad byl jen fantastickou ztrátou času.“

„Hermiona se může zasadit o změnu toho zákona,“ odvětil Potter. „Hned po Bradavicích jí prošlo pár změn práv domácích skřítků. A o ty se nikdo kromě ní nestará. Jestli protlačila tamto, zvládne i tohle.“

Grangerová si odfrkla. „Dobře, prostě napochoduju před Starostolec a řeknu jim, že toto právo se musí změnit a oni to prostě jen tak odhlasují.“ Protočila očima. „Harry, víš, jak dlouho trvalo, než ten zákon prošel. Roky. Roky lobbování. Mnozí kouzelníci Starostolce měli domácí skřítky, neměli k nim žádné předsudky, ale velice se báli změnit status quo. V tomto případě máme stejný problém, jen větší – mnozí kvůli Smrtijedům přišli o rodiny, budou se bát změnit starý zákon, a navrch budou všichni předpojatí. A z dobrých důvodů.“

„Dobře!“ zvolal Potter podrážděně. „Asi nejlepším řešením bude, když si vezmeš Severuse a pak je spolu adoptujete!“

Na to se s Grangerovou rozchechtali. Severus však nikoliv.

„Dobře, problém vyřešen!“ dokázala ze sebe dostat Grangerová a kvůli záchvatu smíchu si otírala slzy.

„Jestli jste už přestali být idioty dne,“ protáhl Severus, ale pobavení zakrýval hraným podrážděním. Potter a Grangerová se přestali smát a vzhlédli k němu. Tolik let uběhlo a pořád jim tím hlasem dokáže přikazovat. „Myslím, že adopce nepřipadá v úvahu.“

„Když ji tedy pomineme, i když ne zcela, je možné, aby se někdo prostě jen tak stal legálním poručníkem?“ zeptal se Potter. Otočil se ke Grangerové, ale ta jen pokrčila rameny.

„O ničem takovém jsem neslyšela, ale to neznamená, že to není možné. Stále můžou žít tady, jen místo ministerstva by měla práva o nich rozhodovat osoba zvenčí.“

„Změnilo by se něco na jejich situaci?“ Tentokrát se Harry se svojí otázkou otočil k Severusovi.

Ten si odpověď promyslel. „Kdybych měl právo činit jistá rozhodnutí, mohl bych je odsud dostat.“

„Mělo by to nějaký dopad?“

„Mohlo by. Alespoň by je to dostalo pryč od ministerstva. Mohl bych jim nechat změnit jména a udělat to v tichosti, bez pozornosti Věštce. Cokoliv jiného by nemělo smysl. Pak se budou muset dostat z Londýna.“

„Něco jako program na ochranu svědků?“ zeptala se Grangerová. Oba muži se na ni podívali s otázkou v očích. „Četla jsem o tom. V mudlovské Americe se osobě, jež svědčí proti nebezpečnému zločinci, změní jméno i vzhled a přestěhuje se do jiné části země, aby se vyhnula pomstě.“

„Jakkoliv to budete nazývat, dalo by to dětem šanci se bránit?“ zeptal se Potter horlivě.

„Můžu se na to podívat. Mám v kanceláři nějaké knihy. Nikdo si nevšimne, když si je vezmu.“

Severus se ušklíbl. Typická Grangerová.

„A na jakém místě navrhujete,“ ujasňoval si Severus, „že bychom to měli podniknout? Nemám prostor pro patnáct nezletilců. Ani zdroje.“

„Ano a tady do toho vstupuju já,“ pronesl Potter šťastně. „Existuje zde dost finančních prostředků, a vy jako poručník budete mít nárok na velké částky z těchto fondů. Rodiny, které v současné době disponují penězi z dříve nashromážděných financí, dostávají částku v závislosti na počtu přijatých dětí. Většinou jde o jedno nebo dvě, občas tři sourozence, jak zjistila Hermiona. A prostor vám najdeme. Najmeme lidi, kteří pomohou. Když se ty děti dostanou z podzemí, budou se cítit víc jako lidi, ne?“

Severus věděl, že Potter má pravdu víc, než si uvědomuje. Proto se on sám stáhl do podzemí prakticky okamžitě, jak se z něj osvobodil. Opět.

„I když jsem s nimi ještě nemluvila, s vaším dovolením dokážeme získat nějaké dobrovolníky, pořádné dobrovolníky, kteří budou ochotní pomoci. Kteří vědí, odkud přicházíme, a kteří pochopí danou situaci.“

„Co – co ten váš malý soubojnický klub?“ ušklíbl se Severus.

„Jmenoval se Brumbálova armáda a ano, některé oslovím. Mnozí ve válce přišli o příbuzné. Je možné, že někteří budou ochotní.“

„Vidíte, máme toho hodně, co musíme pobrat,“ ozvala se najednou Grangerová. „Severusi, ponořím se do výzkumu a Harry taky a přijdeme za týden, ano?“

Severus přikývl. „Příští týden, stejná doba.“ Grangerová a Potter napřáhli ruce, ale Severus na ně jen zíral. Taková nenucenost. Copak nemohou zůstat na profesionální úrovni?

ooOOoo

„Zase jsme zatraceně byli příliš optimističtí, že?“ zeptal se Harry, když vykročili z předních dveří vedoucích na ulici.

Hermiona přikývla. „Docela. Ale dobře jsme udělali, že jsme odešli dřív. Odejdi, než dostane příležitost, aby se na nás kvůli něčemu rozvzteklil, přinuť ho zamyslet se.“

„Dobrá hra, slečno Grangerová.“

„Vaše také, pane Pottere. Možná jsme někam pokročili. Nezavrhl okamžitě ten nápad s legálním poručníkem. Když přijde na Snapea, je to jako tichý souhlas.“

„Můžeš mít pravdu, ani mě nijak neurazil. A k tomu si vždycky nějaký důvod najde.“

„Kromě toho opravdu potřebuju něco prozkoumat. V mudlovském světě, a dokonce po staletí v Británii, bývalo docela běžné, že jeden člověk (obvykle bohatý muž) měl chráněnce a dědice, kteří nebyli pokrevní příbuzní. Možná má i kouzelnický svět podobné procesy, které můžeme prozkoumat.“

ooOOoo

„Mám to!“ Hermiona se šťastným výrazem bouchla těžkým koženým svazkem o Snapeův stůl. Leknutím nadskočil.

Ona a Harry na něj rozzářeně shlíželi, on k nim zamračeně vzhlížel. Zjevně jej nenadchlo, že se zastavili. Navíc po víc než dvou týdnech, kdy se naposledy viděli.

„Potřebuji opět opravit své bezpečnostní kouzlo?“ zeptal se ostře. Oslabil a upravil svá bezpečnostní opatření, aby s Harrym mohli projít bariérou. Zdráhavě, jak si Hermiona byla jistá. Užíval si každou příležitost, kdy je poslal k zemi.

„Vůbec ne. Podívejte,“ Hermiona nalistovala na správnou stránku a natočila knihu, aby ji mohl Snape přečíst. „Podle kouzelnického práva se svobodný člověk může stát zákonným poručníkem sirotků. Adopce není nezbytná, jde jen o kontrolu nad právními záležitostmi. Mohou žít zde nebo s vámi. Můžete podávat návrhy o čemkoliv v jejich zastoupení. A vaše konání nebude ničím limitováno.“

„Hermiona je skvělá, že, Severusi?“ zeptal se Harry pyšně.

Snape na ně jen nepřítomně zíral. Bez výrazu. Hermiona věděla ze zkušenosti, že to může být velmi dobré, nebo velmi zlé.

Po dlouhé chvíli jim pokynul, aby se posadili, a promluvil. „K mému zklamání jste oba projevili pozoruhodnou ochotu pomoci velmi potřebným dětem. A nemohu s tím nic udělat, jen to ocenit.

Oba nepochybně víte, že jsem muž, který neslibuje nijak snadno, a slibuji jen tehdy, jsem-li si jistý, že sliby mohu vyplnit. Tyto děti mají velmi specifické potřeby. Potřebují, co nabízíte. Ale v této chvíli váhám cokoli přijmout, protože jste ještě ani nezavadili o několik překážek.

Pokud do toho půjdu, opustím toto zaměstnání. Pokud selžu, děti se vrátí zpět sem, ale beze mne. To nemohu riskovat.

Nenavrhli jste místo, kde by děti bydlely, ani jak získáte finanční prostředky.

Oba dva máte svá zaměstnání. Seriózní pečovatelé, poradci, léčitelé… ti všichni odmítnou přijít. Jak naplníte tyto základní dětské potřeby?“

Zarazil se a pohlédl na ně. Tedy – alespoň na ně nechrlil urážky. Neřekl přímo ne. Pokrok.

Hermiona se zdvořile usmála a Harryho oči se rozsvítily inspirací.

„Vzpomínáte na Grimmauldovo náměstí?“ zeptal se. Snape střelil pohledem. „Samozřejmě vzpomínáte. No, momentálně tam žiju s manželkou. Za pár týdnů se nám narodí miminko. Zůstáváme tam, protože je nezakreslitelné a stále chráněno Fideliovým zaklínadlem. Většina strážců je… no… prostě je velmi bezpečné. Ano, je uprostřed Londýna, ale je velmi těžké je najít. S Ginny si myslíme, že pro nás je přehnaně velké, a stejně jsem to tam neměl nikdy rád, vážou mě k němu jen vzpomínky. S tím domem není nic špatného. Konečně jsme se dokázali zbavit portrétu paní Blackové… a jestli dáte děti do ložnic po dvou…“ Větu nedokončil a čekal, že ho Snape přeruší poznámkou, jak slabomyslný to je plán. Když k tomu nedošlo, pokračoval. „V každém případě věřím v tuto věc a byl bych rád, kdybych dům mohl věnovat.“

ooOOoo

Severus nevěřil vlastním uším. Potter mu nabízí dům? Svůj velký, prostorný londýnský dům? Pro děti lidí, kteří se ho snažili zabít?

Potter býval občas tak zatraceně ušlechtilý.

„Odstěhujete se a přenecháte svůj dům… jen tak?“ zopakoval Severus pomalu.

Potter přikývl s tím zatraceným úsměvem ve tváři. „Můžete přijít kdykoliv a prohlédnout si ho, než se rozhodnete. Opravdu kdykoliv. Rádi vás doma přivítáme. A bude tam i Hermiona. Stejně tam prakticky žije.“ Potter si odkašlal. Severus přemýšlel, proč zdůraznil Grangerovou, aby jej nalákal do domu.

„Jestli se budete chtít na dům podívat, ráda bych mezitím promluvila s pár lidmi a přivedla je na schůzku s vámi, ale jen jestli vám to bude vyhovovat,“ ozvala se Grangerová. „Aby vám pomohli. Například Nevilla Longbottoma. Vím,“ dodala rychle při pohledu na Severusův výraz, „vím, že o něm příliš vysoce nesmýšlíte. Ale nezapomínejte, také přišel ve válce o rodiče. Co se jim stalo, se neliší od toho, co se stalo dětem, jejichž rodiče dostali polibek. Znám ho, pravděpodobně bude chtít pomoci. Má dost nabitý program v Bradavicích, ale není ředitelem koleje a snad nám bude moci věnovat nějaké to odpoledne a víkend. Stal se velmi dobrým učitelem, na svá bedra může převzít něco z vaší zodpovědnosti a zbavit vás dalších břemen.“

„A Lenka Láskorádová,“ navázal Potter. „Vím, že je trochu… no, však víte, ale má také ohromný vhled a umí se dostat k jádru věci. Myslím, že dokáže děti rozhovořit, nebo alespoň zjistí, co potřebují. O matku přišla jako malá a otec válku nepřežil. Také ví, jaké to je zažít ostrakizaci vrstevníky a jaké to je strávit izolovaně roky v Bradavicích. Pokud nezískáte pořádného poradce, ona je rozhodně druhý nejlepší adept. Navíc je Havraspárka.“

O jednoho Nebelvíra méně, díky bohu.

„Ještě jsme s nimi nemluvili,“ dodala Grangerová rychle, „ale oba známe natolik dobře, abychom věděli, že skočí po šanci vám pomoci. A víme, co potřebujete.“

Dívali se na něj s takovou nadějí v očích.

„Copak jste si vy dva už dost nenahráli na spasitele všehomíra?“ vyštěkl Severus. „Nestačí vám obdiv celého kouzelnického světa a potřebujete další projekt na hraní v podobě těch dětí?“

„Nejde o projekt na hraní!“ vykřikla Grangerová. „Chápeme, že jde o závazek. Zrovna my dva rozumíme víc než většina ostatních tomu, co je závazek.“

„Třeba plahočení se po lesích a přespávání ve stanu bez kontaktu s vnějším světem, abychom zničili viteály, když jsme nevěděli, kde jsou, jak je zničit, nebo jak vůbec vypadají, dokud jsme je všechny nenašli a nezničili,“ doplnil Potter.

„Desetiletá práce za osvobození domácích skřítků, přestože mi na rovinu všichni říkali, i nejlepší kamarádi, že to není možné.“

„Vynechání posledního školního roku,“ dodal Severus.

„Abychom porazili Voldemorta a dohlédli na to, že budoucí generace budou moci svůj sedmý ročník navštěvovat bez ohledu na jejich krevní status nebo příjmení,“ vybuchl Potter. „Hodně jsme tomu obětovali. A i teď jsme oba ochotní hodně obětovat.“

„Je lhostejné, jak dlouho to potrvá,“ přidala své Grangerová. „Severusi, víme, že nás nemáte rád. Jsme Nebelvíři a byli jsme vám osinou v zadku sedm let. Podpálili jsme vás, kradli u vás, mrskli vámi o zeď, až jste přišel o vědomí, uráželi vás přímo do tváře i za zády… mezi jiným. To je v pohodě, nemusíte nás mít rád. Ale odložte svoji zaujatost a popřemýšlejte o tom,“ pokynula směrem do společenské místnosti.

Severus bouchl pěstí do stolu a vztyčil se. „Naznačujete, že se nezabývám nejdříve jejich potřebami, Grangerová?“

Toporně vstala a pokusila se setkat s jeho pohledem, ale k tomu potřebovala zaklonit hlavu. „Naznačuji, že se možná zabýváte zamítnutím té nejlepší nabídky, kterou tyto děti dostanou za hodně dlouhou dobu, kvůli velmi staré nevraživosti a mylným představám.“

Ticho se změnilo v soutěž zírání. Nakonec ustoupila Grangerová: „Pojď, Harry. Severusi, naše nabídka platí. Kontaktujte nás, až se rozhodnete.“

Bez dalšího slova popadla Pottera za ruku a odvedla jej ven.

ooOOoo

„Nesnesitelný chlap!“ vyštěkla Hermiona, jakmile se vrátili na Grimmauldovo náměstí. „Ani kvůli potřebným dětem nedokáže upustit od své pitomé nevraživosti. Po všech těch letech pořád nedokáže přijmout, že nejsi tvůj otec.“ Zastavila se a hněvivě odfrkla.

„Možná jen potřebuje víc času,“ navrhl Harry.

„Nepochybuju, že potřebuje, a stejně tak si to potřebuje promyslet, ale musí být tak neústupný? Po všem, co se stalo, po vší té době, co uběhla?“

„Možná to bylo moc. Myslím, když jsem mu jen tak nabídl Grimmauldovo náměstí,“ přemítal Harry.

„Jo, co to vlastně bylo? Nevěděla jsem, že něco takového plánuješ.“

Harry pokrčil rameny. „Nevím. Dobře argumentoval o místu k bydlení. A já tady opravdu nežiju rád. Je to tu dost velké a…“

„A?“

„Tak hlavně mu to dlužím. Dlužím mu víc než dům, tak to je. Protože kvůli němu jsem přežil, našel meč a zničil viteály. Kvůli němu žiju a můžu mít rodinu, což on sám nikdy neměl. Vím, že to bylo impulzivní a nedomyšlené a nemluvil jsem o tom s Ginny a pravděpodobně ho to odradí. Přinejlepším si právě teď myslí, že jsem ‚nechutně naivní imbecil‘ nebo tak něco, a přinejhorším mě podezřívá z postranních úmyslů.“

„Proč tak o tobě pořád smýšlí je mimo moje chápání,“ Hermiona zněla rozhořčeně.

„Nikdy jsme mu nedali důvod, aby nám věřil,“ podotkl Harry. „Nebo aby nás měl rád. I když jsme byli na stejné straně, byli jsme nepřátelé.“

Hermiona přikývla. „Jo, představ si, že by se tu ukázal Draco Malfoy a nabídl ti k opanování Malfoy Manor. Skočil bys po té příležitosti?“

„Děkuji,“ prohodil Harry sarkasticky.

„Za co?“

„Že mě přirovnáváš k Malfoyovi.“

„Ale prosím tě, víš, jak jsem to myslela.“

Harry jí poklepal po rameni a stiskl jej. V témže okamžiku zaslechli zaklepání na okno a oba se s vytaženými hůlkami otočili. Jakmile zjistili, že je to jen sova, přešel Harry k oknu a převzal svitek. Rozvinul jej, usmál se a podal jej Hermioně.

Podpis chyběl, ale nebylo pochyb, kdo je autorem. Poznávala špičaté písmo z okrajů staré učebnice lektvarů a vzkaz byl krátký a k věci, jako muž, který jej napsal.

Přijímám.


Kapitola 6. Přijetí



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/6/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 6. Přijetí

Severuse rozhodně skličovalo, že ať se snažil sebevíc, nedokázal už Grangerovou a Pottera skutečně zastrašit nebo vyděsit. Kdykoliv to zkusil, přinejlepším vypadali lehce uražení, přinejhorším pobavení.

Ale po popření přichází hněv, po hněvu deprese a po depresi vyjednávání a po vyjednávání přichází přijetí.

Severus opravdu, opravdu nechtěl nic přijmout. Nechtěl být nikomu zavázaný, nikdy, zvláště ne Potterovi. A nenáviděl se za to, že přijal. S odůvodněním, že ve skutečnosti dům není pro něj, není žádným darem jemu osobně. Byl pro děti a ty jej opravdu potřebovaly.

Pro větší dobro, řekl by Albus.

Severus si nemohl pomoci, ale vzpomněl si na jiné rčení, které jej napadalo, když pomyslel na Albuse Brumbála.

Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Nebelvíři. Nemůžou si pomoci a zachraňují svět. I když to znamená při tom procesu ničit.

Zaváhal jen krátce, než svitek přivázal sově na nožku a poslal ji na cestu. Nebylo to poprvé, kdy pro vyšší cíle podepsal smlouvu s ďáblem. Možná bude tato konečně poslední.

ooOOoo

Ginny představa opuštění Grimmauldova náměstí nadchla. Jakmile Harry ta slova vypustil z úst, Ginny ho okamžitě popadla a táhla jej ze dveří hledat nové bydliště.

„Severus se chystá prohlédnout si dům,“ protestoval.

„Tak jo. To je ještě lepší. Podporuju, co děláš, ale ještě nejsem připravená, abych mu čelila. Zvlášť po tom, jak tvrdě jsem pracovala proti němu v posledním roce války. A, no, chci vypadnout z tohoto domu. Pojď.“

Harry se zasmál. „Asi můžu poprosit Hermionu, aby ho tady provedla.“ Rychlá výměna sov potvrdila, že Hermiona ochotně Snapea provede po domě a odpoví na otázky.

„Jestli se s ním mineme,“ pravila Ginny, když odcházeli, „pozdravuj ho.“

„Určitě to rád uslyší,“ prohodila Hermiona sarkasticky. Po pár polibcích a troše objímání Potterovi odešli.

Po Severusově zaklepání Hermiona otevřela dveře a zachytila v jeho očích krátký záblesk překvapení. „Grangerová,“ pozdravil stroze.

„Severusi.“ Ustoupila, aby dveře otevřela víc, a on rychle překročil práh. „A říkejte mi, prosím, Hermiono.“

Neodpověděl, jen se krátce zastavil ve veřejích a rozhlédl se. Hermiona si spočítala, že to je už téměř deset let, co tu byl naposledy. Otáčel hlavou a všímal si všech změn.

„Vypadá to tu… zcela jinak,“ pronesl nakonec.

Přikývla. „Ginny si myslela, že když se tu vymaluje, bude to víc k žití – světlejší zdi, širší chodby, jasnější barvy, elektrická světla, žádné hlavy setnutých domácích skřítků, asi tak.“

„Vskutku,“ přemýšlel. „Možná budu muset ztemnit zdi a ztlumit světla, alespoň trochu. Oni… no, nejsou na světlo zvyklí.“

Hermiona smutně přikývla. Chtěla se zeptat na podrobnosti, ale rozhodla se neudělat to. „Mohu vás provést po domě? Vím, že jste tady byl mockrát, ale Harry a Ginny udělali pár změn a možná byste se chtěl ujistit, že budou vyhovovat vašim účelům.“

Snape nepřítomně přikývl a pomalu vykročil do domu. Bylo zde stejně ložnic jako dřív (devět) a stejně koupelen (čtyři). Nepoužívané podkroví stále leželo ladem, ale jak Hermiona podotkla, dalo by se přeměnit na něco potřebného – obytnou plochu, učebnu, ošetřovnu, cokoliv. To samé se sklepem.

„Grangerová, mohla byste začít prodávat domy,“ prohodil nakonec Snape suše. „Můžete se přetrhnout, abyste toto místo prodala mně.“

„Jen myslím… že má skutečný potenciál.“

„To má,“ připustil prostě a zvedl obočí. „Potter ho opravdu už nechce?“

Hermiona zavrtěla hlavou a začala recitovat povídačku, na které se s Harrym dohodli. Oběma jim bylo jasné, že by byl špatný nápad říct mu skutečný důvod, proč Harry dům nabízí. Severus by okamžitě odmítl. Jen doufala, že umí lhát natolik dobře, aby jej oklamala. Ale byla také plně připravená použít nitrobranu.

„Jejich rodina se rozrůstá, Harry má nějaké nepříjemné vzpomínky spojené s tímto místem a Ginny to tu také nemá ráda. Mohli by dům prodat, ale nechtějí, aby někdo znal jeho umístění, a rozhodně nepotřebují peníze. A, nu, asi by si připadal, že zrazuje Siriuse, kdyby prodal jeho dům někomu cizímu.“

Při zvuku jména Siriuse Blacka sebou Snape škubl, ale rychle se vzpamatoval a přikývl na souhlas. Hermiona nedokázala říct, zda uvěřil tomu, co říká, ale rozhodla se mluvit dál. „Co se týká právních listin… Harry by vlastnictví ochotně převedl na vás, ale kvůli vaší anonymitě je připravený držet jej dál. Samozřejmě nevyhodí vás ani nikoho dalšího. Stačí slovo a papíry ponesou vaše jméno.“

„Nejlepší bude,“ vložil se do toho Snape, „pokud vlastníkem zůstane Potter. Alespoň pro teď. Rád bych přitahoval co nejméně pozornosti úřadů.“

Cestou zpět ke vchodu vytáhl hůlku a seslal sérii složitých neverbálních kouzel.

„Co to děláte?“ zeptala se.

„Ujišťuji se, že v domě nejsou žádná kouzla nebo prokletí, o kterých bych měl vědět. Pamatuji si, že jich zde bývalo dost. A Potter…“

„Harry vám nenastražil žádné pasti, Severusi, sám tu žije.“

„Neustálá ostražitost,“ zamumlal. Uspokojilo ho, co mu kouzla odhalila, a hůlku schoval.

„Takže… berete ho?“ zeptala se Hermiona vesele.

„Tlačíte na pilu, Grangerová?“

„Hermiono. A jaký bych to byla realitní makléř, kdybych při prodeji netlačila na pilu?“ Věnovala mu sarkastický úsměv.

O vteřinu později se za ní ozvalo ostré prásknutí přemístění – vykřikla, otočila se a namířila hůlku.

Stál tam Krátura, vrtěl hlavou a mumlal si nadávky, pak se poklonil a odkráčel pryč.

„Nehýbejte se, Grangerová,“ zašeptal Snape teatrálně. „Dokáže vycítit strach.“ Hermiona protočila očima a frustrovaně zasunula hůlku do pouzdra. „Patří k domu?“

„Bohužel.“

Snape jí věnoval zamyšlený pohled. „Jste nějaká lekavá, Grangerová.“

„Hermiona. A nejsem lekavá. Jsem ve střehu.“

Obrátil oči v sloup. „Používejte si jakýkoliv směšný eufemizmus.“

Loupla po něm očima a zopakovala jeho předchozí slova. „Neustálá ostražitost.“

Ušklíbl se. „Potter říkal, že tady také žijete?“

Hermiona přikývla. „Částečně, kdykoliv jsem v Londýně. Spím v rohové ložnici v prvním patře.“

„Myslel bych, že už jste vyrostli z té nezdravé vzájemné závislosti.“

„Není to vzájemná závislost!“ vyštěkla Hermiona dotčeně. „Zlehčujete to. Jsme si velmi blízcí. Harry ani já nemáme rodinu, takže jsme se brzy tak nějak vzájemně adoptovali. A zůstali si blízcí.“

„Velmi blízcí,“ podotkl významně.

„Nechte toho,“ pokynula Hermiona a ignorovala jeho naznačování, které jí určitě hodil jen jako návnadu. „Blízké vztahy mezi přáteli jsou naprosto zdravé.“ Napadlo ji, že dodá: ‚A mohl byste to někdy zkusit,‘ rozumně se ale rozhodla proti. Věděla, že sám se kdysi snažil vytvořit těsnější vztah s nejbližší kamarádkou, ale selhal. A věděla, proč asi se o to nepokusil znovu.

„Předpokládám, že tu zůstává i Weasley?“ zeptal se Snape nenuceně.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne často. Žije na Příčné ulici, ale hodně času tráví s rodinou.  Jeho matka se nikdy zcela nevzpamatovala z bratrovy… no, pomáhá starat se o ni, takže ne, sem nechodí často.“ Myslela si, že viděla záblesk překvapení a pak úlevy v Snapeových očích. Ale vše proběhlo rychle, takže si to asi jen představovala. Zodpovědný se cítil za George, ne Freda.

„Nicméně,“ pokračovala, „nemusíte si s námi dělat starosti. S dostatečným předstihem tu ložnici vyklidím.“

Zkrabatil obočí. „Nechtěl jsem vás vykázat. To Potter nabídl svůj prostor, ne vy.“

Jen jej odmávla rukou. „Bude mít lepší využití.“

Odvrátil se od ní a na chvíli jako by něco zvažoval. Nakonec odměřeně pravil: „Mohlo by být vhodné, abyste zde měla místo k pobytu. Jak jste viděla, občas musím večer odejít a pokud možno bude lepší nenechávat tu děti samotné.“

Zamrkala. Věří jí ohledně dětí? Neměl k tomu důvod. Normální člověk ano, ale ne on. Její zmatek se musel odrazit ve výrazu tváře, protože pokračoval: „Nabídla jste pomoc. A nechci je s vámi nechat ihned. I já musím neochotně přiznat, že jste měla pravdu – potřebují víc socializace a bylo by moudré, pokud by konkrétně vás poznali a začali vám věřit.“

Hermiona zadržela dech. Nikdy dřív jí nesložil kompliment. Nikdy. Ani když napsala bezchybnou esej, ani když vytvořila dokonalý lektvar, ani když se stala prefektkou. Nikdy. Připadala si jako ve snu. V příjemném snu.

„Cením si toho, že mi věříte,“ přiznala nakonec. Věděla, že důvěra není něco, co by někomu věnoval snadno. Jen si říkala, co udělala, že si ji zasloužila.

Snape pouze přikývl.

ooOOoo

Severus si nebyl jistý, co ho přimělo požádat ji, aby zůstala, aby neopouštěla dům, až se on i s dětmi nastěhuje. Nemohl za to strach; věděl, že děti zvládne i sám, dělal to už léta. Také věděl, že může na pár hodin nechat děti samotné; pravidelně to tak dělával a vždy aktivoval Patrona, aby jej upozornil, kdyby něco vyžadovalo jeho okamžitou pozornost.

Ani si nebyl jistý, jestli by ji vůbec nechal s dětmi o samotě, alespoň ne právě teď. Ale nebylo na škodu připravit si budoucnost, i když nevěřil, že to dojde tak daleko.

Opravdu nechtěl navrch s přijetím Potterova domu požádat o pomoc zrovna ji. Ale jakkoliv by to nikdy, nikdy nepřiznal jí, Potterovi nebo komukoliv dalšímu, skutečně pomoc potřeboval. Šestnáct let ve funkci ředitele zmijozelské koleje a jeden rok vedení celé školy byl méně stresující než pět let péče o nanejvýš traumatizované, zneužívané a zanedbávané děti.

Vše vyústilo do stavu, kdy považoval za prakticky nemožné věřit komukoliv – včetně Pottera a Grangerové – že by mohl soucítit s jejich vážnou situací. Ale jako by byl zpět v Bradavicích. Ať na ně zkusil cokoli, sklouzlo to po nich a oni dál zůstávali nesnesitelně naivní a idealističtí. Možná ne až tak moc jako před válkou. V těchto dnech již v nich viděl více realismu a praktičnosti. I ten nepatrný (jen nepatrný) kousek moudrosti, který přichází k těm, co prožili temné časy.

Takže zkoumal, zvažoval, testoval a nakonec se vzdal a přijal. Jestli se chystám v tomto pokračovat, mohl bych začít přímo od tohoto bodu. Nechat zapojit další lidi. Naučit děti, aby se nebály ostatních. Aby zachovávaly zdravou podezíravost, ne však paranoiu. Většina z nich byly Zmijozely, nebo jimi budou. Zmijozelové nežijí ve strachu. Zmijozelové se připravují.

Potterovi nikdy nebude věřit, ne zcela. Pravda, Potter zjevně odolal potřebě zveřejnit obsah vzpomínek, které mu tak pošetile dal. A po válce ho nepronásledoval kvůli přátelství nebo rozpravě až na pár sov, které poslal v těch prvních letech. Respektoval jeho soukromí a nepokusil se jej vyhledat. Dokonce mu nabídl vznešené a starobylé sídlo Blacků. Potter byl pozoruhodně velkorysý, to musel připustit. To ale neznamenalo, že ho má Severus rád. Nebo mu zcela věří.

Grangerová… byla zcela jiný případ. Jistě, byla stejně nesnesitelná jako za mlada. A oprávněně se obával, že zde šlo o její další nedomyšlenou křížovou výpravu, stejnou jako její Fronta za osvobození domácích skřítků, nebo jak tomu říkala. Ale zdráhavě přiznal, že na něj udělala dojem její schopnost úspěšně změnit zákony a postoj k těmto tvorům. Určitě bylo zapotřebí mnoha vyjednávání a diskuzí. A Grangerová na vyjednávání moc nebývala. Vždy měla nebelvírsky tvrdou hlavu a bývala přesvědčená, že jen ona sama zachrání svět.

Ale byla k němu upřímná. Jen o nemnoha dalších mohl říct to samé. Nezaštítila se nitrobranou, když zkoumal její myšlenky. Pořádně si to promyslela. Udělala svůj domácí úkol.

Hluboko uvnitř Severus vždy věděl, že je jen otázkou času, kdy on sám přestane efektivně zvládat ten svůj. ‚Absolventi‘ sirotčince, kteří se každodenně dostávali do potíží, mu brali sílu, aby se alespoň pokusil věnovat se každému, a den prostě neměl dost hodin, aby zvládl vše. Věděl, že od něj bylo příšerně nebelvírské snažit se všechny ty děti zachránit sám, celé břemeno mít jen na vlastních bedrech. Ale stále byl Zmijozelem, tím pravým zmijozelským Zmijozelem, a přinejmenším si uvědomoval, jak bláznivým úkolem se to stalo.

Hlas Grangerové jej prudce vytrhl z myšlenek. Zjevně k němu už nějakou dobu mluvila.

„… takže si myslí, že budou potřebovat alespoň měsíc, aby to vyklidili, ale tak či tak předpokládáme, že stejnou dobu bude trvat i vyřízení opatrovnictví,“ říkala právě. „Na druhou stranu vy budete potřebovat čas, abyste toto místo upravil vašim potřebám.“

Dívala se na něj s očekáváním jeho odpovědi.

„Jsem si jistý, že času bude dost,“ odpověděl nakonec. „Nejdéle potrvá – a bude i nejdůležitější – příprava dětí na přestěhování.“

Grangerová přikývla. „Bude to pro ně velká změna, že?“

I on pokývl. „Mnohé z nich nejsou připraveny na život mimo podzemí sirotčince. Mnohé, které ho opustí, se neozvou a není o nich ani slyšet. Bude těžké je přestěhovat bez několika záchvatů paniky.“

Sebral všechnu svou sebekontrolu, aby zůstal klidný a bez výrazu. Není třeba před Grangerovou ukázat strach o ně… ani o sebe. Není třeba dávat najevo slabost před ní, ani před nikým jiným.

„Plánoval jsem mít skupiny sourozenců pohromadě a ostatní rozdělit po dvou podle pohlaví,“ změnil téma Severus. Sedl si na pohovku v obývacím pokoji a vytáhl kus pergamenu, na němž měl seznam jmen.

„To asi není špatný nápad,“ posadila se Grangerová vedle něj. „Kolik sourozeneckých skupin máte?“

„Čtyři. Dva Rosierovi – Leopold a Ermengarde, tři Averyovi – Ambrose, Candence a Vanessa, dva Lestrangeovi -“

„Belatrix měla děti?“ zeptala se Grangerová zděšeně.

„Ne, jsou to děti Rabastana – Libra a Pavo.“

„Ach.“ Grangerová si viditelně oddechla a z dobrého důvodu. Představa, že má Bela potomky… sám byl vděčný, že šlo o sňatek z rozumu.

„A dva Traversovi – Ramona a Raleigh. To je celkem devět dětí. Pak tu máme Thaddeuse Mulcibera, bratrance se sestřenicí a zároveň sourozence Carrowovy…“

„Myslíte tím, že Alecto a Amicus…“

Severus se ušklíbl. „Ano.“

„Nechutné.“

„Ale překvapující?“

„Asi ne.“

Grangerovou viditelně otřáslo, když Severus pokračoval v procházení seznamu.

„Ariadne a Antioch Carrowovi, Sergei Dolohov, Margaret Macnairová a Henry Jugson.“

„Takže máte ještě čtyři chlapce a dvě dívky, to jsou tři místnosti. To vychází hezky.“

„Dohromady tedy potřebujeme sedm ložnic a jednu velkou pro tři,“ doplnil Severus.

„Může být trochu přeplněná, ale myslím, že to zvládneme,“ sumarizovala Grangerová. „Máme zde devět ložnic, to musíme dát dohromady.“

ooOOoo

Mlčky kráčeli domem. V prvním patře byla panská ložnice (kde spávali Harry a Ginny) a kterou si asi vezme Severus zároveň jako knihovnu. Hermionin pokoj se také nacházel v prvním patře spolu s koupelnou. Nabídla, že se přestěhuje jinam, aby bylo volno pro sirotky, kteří budou potřebovat jeho blízkost, ale on jen zavrtěl hlavou se slovy, že to není nutné. Ve druhém patře byly čtyři ložnice a koupelna, kam půjdou sourozenci Traversovi, Rosierovi a Lestrangeovi spolu s Mulciberem a Antiochem Carrowem v jednom pokoji. Třetí patro se třemi ložnicemi zahrnovalo i tu největší, kam půjdou tři sourozenci Averyovi, do druhé půjde Ariadne Carrowová a Margaret Macnairová a do třetí půjdou Dolohov a Jugson. O osudu podkroví Snape nerozhodne hned. Prostor nebyl neprodleně zapotřebí, takže možná bude nejlepší počkat a uvidí se, co vyvstane za požadavek, až se přestěhují.

Hermiona si byla jistá, že viděla záblesk emoce, když zmínil, že pro děti bude těžké opustit místo, které považovaly za domov téměř celý svůj život. Teď se pravděpodobně svým způsobem otevřel. Buď jí věřil, nebo jej to velmi trápilo.

Ale co si namlouvá… musí to být to druhé. Snape byl jednou z nejsilnějších osob, které kdy potkala, ale stávající situace by pohlcovala mysl i té nejodolnější.

„No,“ pravila nakonec, „uděláme prostě vše, abychom jim přechod usnadnili. Napadlo mě… víte, mudlové mají na toto téma spoustu knih. O zneužívaných a zanedbávaných dětech, jak je přivézt zpět, jak jim pomoct uvolnit se a získat důvěru. Myslím tím… přiznejme si to… kouzelnický svět není přesně…“

„Progresivní, když přijde na duševní zdraví,“ dokončil Snape. Věděla, že stejně jako ona poukazoval na Nevillovy rodiče. A Zlatoslava Lockharta. Odžívali své dny v zamčeném pokoji, uvěznění ve vlastních myslích, jejich duševní strádání nízko na seznamu priorit kohokoli.

„Každopádně nějaké bych mohla obstarat, jestli máte dojem, že by byly užitečné,“ začala váhavě, ale pak rychle dodala, „ne že bych si myslela, že neodvádíte skvělou práci, pravděpodobně byste sám mohl napsat knihu, stejně už to všechno asi víte, možná jste ty knihy i četl, jen mě napadlo…“

„Grangerová, zpomalte, dýchejte. Možná to není vůbec špatný nápad. Uvítám jakékoliv zdroje, které vás napadnou.“

Hermiona se uvolnila a pousmála se. Proč tak blábolí? Blábolí, jen když je nervózní. Je nervózní? Proč by měla být nervózní? Vzpamatuj se, napomínala se. „Tak dobře. Donesu vám je.“

„Asi by bylo vhodné začít je probírat co nejdříve,“ dodal.

Poznala, co po ní skutečně chce. „Zkusím je sehnat do konce týdne.“

Snape přikývl. Hermiona předpokládala, že takto poděkoval.

„Severusi…“ začala pomalu a napadlo ji, zda by tu větu vůbec měla dokončit. Když se na ni tázavě podíval, rozhodla se, že kostky byly vrženy. „Jsem opravdu ráda, že se o ty děti staráte vy. Mají veliké štěstí, že o ně někdo pečuje.“

Zamrkal, na chvíli se setkal s jejím pohledem a odvrátil se. „Jsou mojí povinností,“ bylo vše, co řekl.

Hermiona poznala, že měla pravdu, alespoň zpočátku – že se Snape cítí zodpovědný za smrt jejich rodičů a – jako Harry – cítí povinnost se o ně postarat. Ale stejně… Snape nikdy Harryho nedržel uprostřed noci a neutěšoval ho jako slečnu Rookwoodovou. Nenastavil ochranná kouzla tak, aby od něj držel lidi dál jako v sirotčinci. Ne, nemohlo jít jen o povinnost, co jej pohánělo. Povinnost mu dovolovala oddělit mysl od srdce a tak to dělal celá léta s Harrym. Cvičil jeho mysl kvůli ochraně, ale srdce si uchoval pro Lily. Zde – což bylo nad slunce jasnější jí i Harrymu – měl o ty děti skutečnou starost.

Hermiona již byla moudřejší a nezmínila nic podobného, jen pravila: „No, jste z mužů, kteří své povinnosti berou vážně. Tím lépe pro děti.“ Ale co si skutečně myslí, se snažila zprostředkovat spíš tónem než slovy.

Znovu se na ni podíval. Jen na chvíli se jejich oči setkaly. Hermionu ohromilo, jak… hluboké jsou. Něco v nich četla, něco nesmělého a pomíjivého. Jako by říkaly: Pochopila jsi.

Uslyšeli klíč ve dveřích a Hermiona vydechla vzduch, který nevědomky zadržovala.

„Vidím, že jste tady ještě oba!“ Harry se usmíval. Paži měl položenou kolem Ginny, která sice měla zdvořilý výraz, ale Hermiona viděla, jak je napjatá. Koneckonců – teď poprvé od toho roku, kdy byl ředitelem, stáli ona a Snape ve stejné chvíli v jedné místnosti.

„Našli jste něco zajímavého?“ zeptala se Hermiona a od obou přijala objetí.

„Možná,“ odvětila Ginny. „Dobrý večer, profesore Snape,“ pozdravila formálně.

„Dobrý večer, paní Potterová,“ Snape stál a mluvil strnule.

„Doufám, že se vám vede dobře.“ Ginnyina tvář byla maskou zdvořilosti, kterou měla vyhrazenu jen pro situace, kdy se cítila velmi nepříjemně.

„Velmi dobře. Doufám, že vám také,“ odpověděl Snape a do každého slova se evidentně nutil.

„Nechcete zůstat na večeři?“ zeptala se Ginny nepřirozeně vysokým hlasem a mnohem rychleji než normálně. V předstírání nadšení odvedla hroznou práci.

Zbytek výměny proběhl dost rychle a příliš formálně.

„Ne, nemohu zůstat.“

„To je škoda. Možná příště.“

„Možná. Přeji hezký večer, Pottere, Grangerová, paní Potterová.“ A beze slova vyšel ze dveří.

„No nazdar,“ otřásla se Ginny a opřela se o Harryho, hned jak se dveře s bouchnutím zavřely.

„Teda, ‚nechcete zůstat na večeři? To je škoda. Možná příště‘? Kdo jsi a co jsi udělala s mojí ženou?“ škádlil ji Harry.

ooOOoo

Přestože zdráhavě přijal pomoc od Nebelvírů a dům jako dar, pořád Severuse cosi pronásledovalo. Totiž hlásek v hlavě, který mu stále našeptával: Budou od tebe něco chtít. A ty jim to nebudeš moci dát. A všechno ti vezmou.

Ano, bylo možné, že skutečně chtěli těmto dětem pomoci čistě z nesobeckých důvodů. A skutečně šlo o nabídku, kterou musel kvůli dětem přijmout. Nebyl v pozici ji odmítnout či vyjednávat a tuto pozici rozhodně nenáviděl. Ale stále nedokázal odsunout stranou možnost, že mají něco v rukávu.

Zejména pak, co od něj čekají na oplátku za jejich velkorysost? A když nastane čas splatit, bude schopný dát jim, co chtějí?

Co když nebude moci?

Nikdo by nikdy pro tebe neudělal nic, pokud by z toho něco neměl, ozýval se hlásek.

Podle Severusových zkušeností takovéto dary nikdy nepřicházely bez háčků. Jako jeho otec, i on rád říkával: „Za všechno se platí.“

Pokradmu se pokusil o nitrozpyt na Grangerovou, ale tentokrát do určité míry používala nitrobranu. Potter… neexistovala možnost, že by se dostal do Potterovy hlavy, aniž by to on okamžitě zjistil. Náhledy do Potterovy mysli mu nikdy nedělaly dobře. Přiměly jej cítit emoce, které jinak držel zamčené. A nezničilo by celou věc, kdyby si Potter uvědomil Severusovo slídění, a neodvolal by svoji nabídku?

Teď řekli, že chtějí jen pomoci. Kdyby byl naivnější, nazval by to nezištností. Lidé prostě nejsou nezištní, přemýšlel Severus. Ne k těm dětem a zvláště ne ke mně. Nesedělo to. Musí tomu přijít na kloub.

Jiní po něm požadovali mnohem víc za mnohem méně.


Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/7/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 1. část

Severusovo ustanovení legálním poručníkem všech patnácti dětí proběhlo relativně rychle a hladce. Předpokládal, že za to mohl poděkovat Potterovi… zase. Možná Grangerové. Oba pracovali pro ministerstvo a oba měli blízko ke Kingsleymu, který zajistil urychlené jednání a rozhodnutí.

Pochválen buď Merlin za malé zázraky.

Teď už musel jen informovat děti, že se budou stěhovat. Natrvalo. Neprojde to hladce. Ty, které až dosud odešly, se nikdy nevrátily ani na krátkou návštěvu. Neměl to srdce říct jim, co se s nimi doopravdy stalo. Většina dětí měla za to, že ti, co odešli, byli v Bradavicích a nemají dovoleno psát.

Nenáviděl se za tu lež, nenáviděl se, protože věděl, že nakonec děti zjistí pravdu a budou jej za ni nenávidět. Severusovi nikdy nevadilo, když jej ostatní nenáviděli, opravdu ne. Ale teď byl jedinou osobou, ke které tyto děti necítily nenávist, a děsil se dne, kdy přijde změna.

Ty starší, které navštívil v nevěstinci nebo Azkabanu nebo na ulici, přijaly jeho pomoc a soucit, ale viděl, vnímal nelibost, kterou k němu cítily. Že je nevaroval. Že nevěděly, jak přežít mimo sirotčinec. I když je maximálně připravil na Bradavice – na politikaření, koleje, pravidla, rozvrhy – vyšlo to vniveč, když zažívaly šikanu nebo obtěžování a odstrkování. Nebo vyhazov, protože obrátily hůlku proti jinému studentovi. Bradavice měly oficiální politiku nulové tolerance kouzel a prokletí mezi studenty (politiku stvořenou dozvuky války), ale platila jen proti studentům jistého původu. Jistěže ne oficiálně. Jeho svěřenci bývali jedinými studenty, které chytili s vytaženými hůlkami. A jeho svěřenci vždy udělali tu chybu, že se ošetřili sami v soukromí a nešli za někým odpovědným.

Severus si povzdechl.

A Minerva se v minulosti vždy zdála spravedlivá.

Ne, když se to týkalo tvé koleje, šeptal hlásek.

ooOOoo

Přestěhovat se z Grimmauldova náměstí bylo náročnější a trvalo déle, než Harry a Ginny čekali. Nakonec nalezli místo, které nabízelo prostor, pohodlí a hlavně soukromí. Bylo připravené jen pro ně.

A pak se James Sirius Potter rozhodl k předčasnému příchodu na svět.

Přestěhování se bude muset pozdržet, dokud trochu nepovyroste a Harry s Ginny nezačnou zase spát.

Všichni možná očekávali, že po narození děťátka je Molly všechny upečuje, ale jako u ostatních vnoučat, i teď toho na ni bylo moc, aby zvládla víc než navštívit je, zacukrovat nad miminem a jít. Fredova smrt, Billovo zranění, jak si všechny děti nesly zdravotní i psychické následky z války… nakonec ji to zlomilo.

ooOOoo

Ta změna byla… těžká, mírně řečeno.

Potter s ženou a novým rodinným příslušníkem se nakonec odstěhovali a zanechali v domě nábytek, který si Severus dle potřeb přeměnil. Rozmnožil a změnil také velikost postelí, kouzly zvětšil koupelny a zvýšil počet toalet a sprch, aby se podobaly těm kolejním a vyhověly více než jedné osobě najednou. Ztlumil světla a změnil barvu zdí na tmavší odstín. Horní knihovnu přeměnil na učebnu. Odstranil gobelín rodu Blacků – jen by je rozrušilo, kdyby na něm viděli jména rodičů.

Bylo to vyčerpávající, ale Severus dům nakonec považoval za obyvatelný.

A pak začal ten nejsvízelnější úkol. Setkal se s Longbottomem i Láskorádovou. Když je Grangerová poprvé zmínila, byl připravený ji okamžitě začarovat za návrh, aby byl k dětem puštěn Longbottom ve vší jeho neschopnosti. K jeho dětem. A Láskorádová… na to neexistovala slova.

Nicméně navzdory obavám se rozhodl, že na krátkodobé účely jsou dost kompetentní. Z jejich strany sice vyvěrala jakási počáteční nešikovnost, váhavost i jasná hloupost, ale Severus nakonec dospěl k závěru, že jakkoliv byl Longbottom nezpůsobilý v lektvarech, o výuce základních před-bradavických předmětů toho věděl dost. Krátká diskuze s Minervou potvrdila, že Longbottom je studenty oblíbený.

I když ho v tak mladém věku Smrtijedi připravili o rodiče, Longbottom reagoval jako Potter. Neviděl rodiče – Smrtijedy, ale svízelnou situaci sirotků, a otřásl jím fakt, že nemají žádného dalšího příbuzného, na kterého by se obrátili. Protože se bylinkářství v Bradavicích stalo volitelným předmětem, učil jen na částečný úvazek dopoledne a souhlasil, že během odpolední Severusovi ulehčí od jeho učitelských povinností. Severus se stejně zařekl, že na něj dohlédne.

Láskorádová… nebyl si jistý, jaký je, u všech všudy, její životní příběh, ale došel k závěru, že ona také alespoň nějaký čas zvládne péči o jeho svěřence. Byla výzkumnicí a po otcově smrti (nevyšel živý ze setkání se Smrtijedy v jeho domě, když nahlásil, že má Pottera) převzala Jinotaj. V poradenství však prošla překvapujícím množstvím proškolení. Jako všichni ostatní neviděla rodiče, ale děti, které přesně vystihla jako nepochopené outsidery. Pravděpodobně proto, že sama jedním vždy bývala.

Shledával ji také velmi bystrou. Dost nepohodlně.

„Chápu, proč všem říkáte příjmením,“ dumala během jejich jednání. „Odděluje vás to od nich. Proto trváte na tom, že nikdy nepoužijete Harryho jméno, že? Proto můžete uvažovat o něm i jeho otci souhrnně jako o ‚Potterovi‘ a tedy jako o jedné osobě? A proto nemusíte přiznat, že Harry je spíš jako jeho matka, a můžete to šťastně ignorovat?“

Jako by nikdy nevkročila do jediné z jeho hodin lektvarů! Neměla strach! Téměř na ni seslal Obliviate, aby na vše zapomněla. Ale pak přišel rychle k rozumu a rozhodl se – že dokud neobrátí pozornost na něj, tato bystrost může být docela hodnotná pro děti. Souhlasila, že bude přicházet o víkendech. Nabídla se i častěji, ale Severus cítil, že toto je maximum její přítomnosti, které ustojí.

Pořád měl za úkol najít léčitele a po přečtení knih od Grangerové zvážil i přivedení mudlovského psychiatra, ale prozatím musí stačit toto. Nevěděl, co ho znepokojuje víc – že se mu k jeho svěřencům vnutili Longbottom, Láskorádová, Grangerová a Potter, nebo že se jednalo o výrazné zlepšení podmínek dětí.

Bez ohledu na své vlastní deprese musel Severus udělat příliš bolestivých rozhodnutí.

Potter uspořádal benefiční akci pro adoptivní rodiče a zákonné zástupce sirotků ministerstva. V minulosti se ukázal při tak málo příležitostech, že přitáhl pozornost médií a tudíž i peníze. Severus měl víc než dost prostředků na dohlednou budoucnost.

Děti byly vyděšené z přenášedla. Sirotčinec byl to jediné, co znaly, a i když je maximálně ujistil, že zůstanou spolu a nikdo nebude poslán pryč, pro ty mladší to bylo příliš. Starší sourozence jeho tvrzení uklidnilo, ale Severus musel utěšit pár menších, které vzlykaly strachy.

Držel je a ony mu plakaly na rameni. Tajemství, které si vezme do hrobu.

Po úřady dodaných polních lůžkách a ošuntělých přikrývkách, na které byly děti zvyklé, zíraly na nové postele s nebesy, na peřiny a množství koupelen. Mnohé pocházely z bohatých rodin, ale tyto byly z nejmladších v sirotčinci a nepamatovaly se. Byly si jisté, že v tom je nějaký háček.

Ano, Severus měl v rukou hejno budoucích Zmijozelů, kterážto skutečnost mu přinášela nesmírnou úlevu.

Ale noci byly rozhodně nejhorší. Nářek. Pláč. Noční můry. V novém prostředí se vše zhoršilo. Severus věděl, že jde o přechodný jev a jakmile si uvědomí, že jsou tu ve větším bezpečí než v sirotčinci, začnou se děti uvolňovat a důvěřovat okolí.

Na jeho žádost noví ‚profesoři‘ nezahájí svoji činnost dřív, než se děti uklidní. Grangerová a Potter souhlasili, že během těch prvních týdnů zůstanou opodál. Pottera zřejmě zaměstnávalo jeho první dítě a Grangerová, nu, Grangerová pravděpodobně byla k dispozici, ale ještě ji tu nechtěl. Zatím mu pouze občas poslali sovu s dotazem, jak se situace vyvíjí, ale mimo to jej nechávali na pokoji.

Bez odporu splnili všechno, co chtěl.

Bylo to k vzteku.

Na co přesně si to hráli?

Asi po třech týdnech se Severus rozhodl, že toho má dost, a poslal sovu Grangerové, aby se s ním sešla. Musel se ušklíbnout nad její rychlou a dychtivou reakcí.

ooOOoo

Hermiona se považovala za ‚světem protřelou ženu‘. Ve svém mladém životě toho viděla hodně a byla hrdá na to, že ji jen málo věcí mohlo šokovat a otřást jí. Že se mýlila, se ukázalo před několika měsíci při onom vpádu na Obrtlou ulici. Myslela, že to bylo to nejhorší. Navíc tyto děti už viděla. Pořádně se s nimi setkat bude asi mnohem snazší; Snape jim o ní určitě řekl, i že jí mohou věřit, takže by to mělo jít. Možná s ní dokonce budou chtít i mluvit.

Setkání se Severusem Snapem opět zcela podkopalo její očekávání. Tentokrát to alespoň snad nebylo úmyslné.

Všechny děti shromáždil v obývacím pokoji v přízemí, který kouzly zvětšil a rozmnožil pohovky a sedačky, aby bylo dost místa pro všechny. Děti tam seděly… ztuhlé. Duchem nepřítomné. Se strachem. Nikdy dřív u dětí neviděla takový strach – a to chodila do školy uprostřed války, v čase, kdy nebylo neobvyklé, že byl student odvolán z výuky, aby jej informovali o úmrtí blízkého příbuzného.

Předpokládala, že za to mohl jejich bolestný pocit izolace, možná si dokonce uvědomovaly, jak nechtěné jsou u zbytku světa, a že ze zkušeností považovaly každého cizince za nepřítele. Hermionu napadlo, co Snape udělal, aby si získal jejich důvěru. Tvrdil, že vybledlým Znamením zla na předloktí. Hermiona si stále nebyla jistá, zda mu věřit.

Snape je informoval mnohem mírnějším hlasem, než jej kdy Hermiona slyšela použít, že slečna Grangerová není nebezpečná a je důvěryhodná, ale že pokud provede cokoliv neobvyklého, vědí, co mají dělat. Hermiona odhadovala, že na dřívějším setkání je instruoval, jak postupovat, pokud by někoho zranila nebo vyhrožovala – nejspíš aby přišli za ním.

Dej bůh, aby jim k tomu nikdy nedala důvod.

Dnes se měli jen setkat a pozdravit se. Představí se a bude pouze pozorovat všechny v místnosti, aby ohodnotila situaci. Dětem to dá čas, aby si na ni zvykly, a ona pak pomůže Snapeovi rozhodnout, co od ní a ostatních potřebuje. Trochu jako v její auditorské práci. Souhlasila, že bude spát ve svém pokoji, protože ji Snape informoval, že chce jít zkontrolovat některé ‚absolventy‘, až půjdou děti spát. Hermiona se neptala, kam přesně jde, protože to opravdu nechtěla vědět.

Nezůstala na pochybách, že je zde jen do počtu pro případ nouze, že má být celou dobu mimo ložnice dětí a také že Severus vždycky při odchodu nechává Patrona, který jej upozorní na problémy. Hermionu napadlo, že by pravděpodobně na nebezpečí zareagoval dřív, než by to zvládla ona, ale jistější bylo mít po ruce dva bojeschopné kouzelníky a alespoň jednoho v domě po celý čas.

Ze vzdáleného rohu Hermiona sledovala děti, jak si… no, hrají, není správný výraz. Jsou pospolu. Měly mezi sebou zjevně silná pouta. Jako nejmladší sirotci strávily mnoho let a většinu života v sirotčinci. Viděly, jak sourozenci a kamarádi odchází do Bradavic, jen aby zase zmizeli. Děti jen tiše seděly a povídaly si. Doopravdy si nekreslily, nepsaly, ani nečetly. Nevytáhly si tchoříčky či kouzelnické šachy, dokonce ani neprojevily zájem o Harryho staré Zlatonky. Nevypadalo to, že by si spolu chtěly zahrát nějakou hru nebo dokončit domácí úkol. Prostě jen… byly.

V duchu si poznamenala, aby se zeptala Snapea, jestli je toto typické chování, nebo snad dokonce zlepšení. Později při jídle to udělala, protože byli mimo doslech, a dostalo se jí odpovědi, že ano, ta interakce byla zlepšením.

„Dříve tvořily spíš rugbyovský chumel, nemluvily, jen se držely pohromadě,“ objasňoval Snape. „Že jsou ochotné sedět v místnosti, odděleně od sebe, a nechoulí se v jedné velké hromadě, je naštěstí – nebo naneštěstí – obrovské zlepšení.“

„Máme před sebou velký kus práce, že?“ zeptala se Hermiona. Snape přikývl.

Po večeři přidělil dětem čtení a Hermioně řekl, že není třeba, aby dělala něco jiného, než jen seděla a sledovala z rohu místnosti. Vyšel po schodech do panské ložnice, kde si zřídil kancelář, a opatrně zavřel dveře. Bylo to tak nesnapeovské chování, že ji překvapilo. Usoudila, že není jedinou osobou v domě, která nadskakuje při hlasitých zvucích.

Prohlédla si skupinu. Všechny děti měly knihu odpovídající jejich čtenářským schopnostem a seděly na pohovkách. Sourozenci si četli schoulení u sebe, starší pomáhali mladším. Nezdálo se, že by neměli problémy, mnoho jich se čtením zápasilo. Zejména ta malá hnědovláska s modrýma očima, která seděla samotná na gauči nejblíž Hermioně. Na každé stránce strávila hodně času, každé slovo vyslovovala a nad obrázky vzdychala.

Hermiona netušila, co ji to popadlo – nikdy nebyla učitelkou a měla nepatrně zkušeností s malými dětmi, natož dětmi s problémy s důvěrou a úzkostí – ale vstala a pomalu zamířila k holčičce. Zůstala stát ani ne dva metry od pohovky.

„Mohu si přisednout?“ zeptala se. Holčička polekaně vzhlédla a nic neřekla. Hermioně neušlo čtrnáct dalších párů očí, které ji pozorovaly. Nedostatek reakce chápala jako svolení. Opatrně se posadila na druhý konec pohovky, aby holčičku nevylekala.

„Jmenuju se Hermiona,“ představila se tiše.

Holčička na ni zírala dlouhou dobu, patrně se rozhodovala, jestli má odpovědět. Po rozhodnutí, že je tato žena asi bezpečná (pan Snape to říkal) tiše odpověděla: „Margaret.“

Margaret. Macnairová. Dcera jednoho z nejobávanějších a nejnenáviděnějších Smrtijedů. Devítiletá holčička s obličejem porcelánové panenky. Podle záznamů, které Hermiona přečetla, Margaret trpěla zlými návaly paniky a nočními běsy. Aby se vyhnula reakci na to jméno, Hermiona polkla a zeptala se: „Copak čteš, Margaret?“

Dívenka váhavě ukázala název knihy. Za zrcadlem od Lewise Carrolla. Hermiona se pousmála. „To je skvělá kniha. Líbí se ti?“

Margaret se zamyslela, co řekne. Nechtěla té paní přiznat, že má se čtením velké problémy, ale zároveň opravdu chtěla poznat ten příběh. Pan Snape jim vždy říkal, že nepříteli nesmí ukázat slabost. Ale tato Hermi-jona nemohla být nepřítel, ne? Pan Snape ji tady nechal samotnou a přitom s ostatními dobrovolníky vždycky zůstával v místnosti. Alespoň zpočátku. Bylo děsivé si to představit, ale tato paní asi není nebezpečná. Nikdo s tak jemnýma hnědýma očima nemůže být nebezpečný.

Takže Margaret zavrtěla hlavou. „Nejdou mi některá slova,“ přiznala tiše s pohledem upřeným do klína, jak se styděla.

Hermiona chtěla natáhnout ruku a dotknout se jí, ale uvědomila si, že je to pravděpodobně špatný nápad, natož kdyby to zjistil Snape. Opravdu se snažila poslechnout jeho nařízení. Věděla, že moc často někoho s dětmi samotného nenechává, že nebere jejich bezpečnost na lehkou váhu. Zároveň bylo pro ni těžké nečinně sedět a sledovat, jak dítě nemůže objevovat potěšení z dobré knihy.

Zjistila, že říká: „Chtěla bys, abychom si ji přečetly spolu? Mohu číst nahlas a ty můžeš sledovat napsaná slova. Když je uslyšíš a uvidíš napsané, možná ti to přijde snazší.“

Fungovalo to takto vůbec? Hermiona si nepamatovala, jak se naučila číst. Věděla, že v tomto ohledu byla předčasně vyspělá. Ale pamatovala si, že jí rodiče četli, takže to nějak muselo pomoci.

Holčička váhala dost dlouho, než pomalu přikývla. Hermiona natáhla ruku a holčička ucouvla. Hermiona ji uklidnila: „Jen knížku.“ Holčička ji váhavě podala a rychle stáhla ruku zpět, jako by Hermionina natažená dlaň byla had čekající, až ji bude moci uštknout.

„Jestli chceš, přisuň se, tak slova uvidíme obě,“ pobídla ji Hermiona. Dívka ztuhla. „To je v pořádku, já začnu číst a ty se buď posuneš, nebo ne podle toho, jak budeš chtít.“ Odkašlala si, nalistovala začátek a začala potichu předčítat.

ooOOoo

Severus si povzdechl a přidal další složku na rostoucí hromadu. Na základě jeho jmenování zákonným poručníkem těchto nejmladších byla Minerva natolik laskavá, že mu předala bradavické disciplinární zápisy dřívějších sirotků, aby ho zpravila, jakým problémům budou nejspíš jeho svěřenci čelit. Byly zlé a tristně typické pro posledních pár let. Bitky mezi studenty. Vzbuzení s tarantulí nebo škorpiónem v posteli. Začarované boty, aby při každém kroku klouzaly. S grimasou si pomyslel, že každý z těchto zápisů mohl být jeho školním.

Našel ještě horší body. Ostatní studenti děti zahnali do rohu v tiché, zapomenuté části hradu, plivali jim do tváří a nazývali je Smrtijedy, říkali jim, že jejich rodiče jsou mrtví nebo dostali polibek (obvykle šlo o pravdivé informace) a že je budou následovat, protože si to zaslouží. Výprask jako odplata za ztrátu člena rodiny. Krádeže i toho malého množství osobních věcí, které si děti přinesly.

Ale nejhorší na tom byl postoj učitelského sboru. Většina přirovnávala Zmijozely k Smrtijedům, což Zmijozelové všeobecně odmítali (pochopitelně). K těmto studentům se však chovali obzvláště jako k provinilcům, dokud neprokázali nevinu naprosto ve všem. Pokud některý z nich odpověděl špatně v hodině, dostal trest. Body jim byly odebírány vpravo, vlevo. Bojujícím studentům nebyla nabídnuta pomoc, obvykle za to byli více potrestáni.

Severus věděl, že on býval favorizováním nejvíce vinen a že sám neprávem trestal děti za jejich rodiče (zvláště Pottera – slova Grangerové se podivně trefila), ale alespoň se nesnížil tak, že by dětem odepřel studium. Podle jeho zkušenosti to obvykle udělaly samy. Své děti ale znal, ty by se nepokusily neučit se z vlastní vůle. Vinil sbor.

Ale jak na ten problém? S povzdechem si prohrábl vlasy. Po válce si je zkrátil ve znamení nového začátku, ale i po pěti letech to bylo nepříjemné po té celoživotní délce pod bradu až k ramenům i níž.

Už je to třicet minut. Lepší bude se vrátit.

Došel na odpočívadlo prvního patra a tiše nakoukl přes zábradlí, odkud měl slušný výhled na obývací pokoj a mohl nenápadně pozorovat. Co našel, jej zděsilo.

Grangerová. Sedí mezi studenty. Čte nahlas. A všech patnáct dětí poslouchá jako u vytržení.

Ne. Ne. Ne. Ne.


Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/7/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 7. Jen seďte a sledujte – 2. část

Grangerová. Sedí mezi studenty. Čte nahlas. A všech patnáct dětí poslouchá jako u vytržení.

Ne. Ne. Ne. Ne.

Copak tahle žába stále nedokáže poslechnout byť i ten nejjednodušší pokyn? Jen seďte a pozorujte, nic neříkejte. Řekl jí to z velmi specifického důvodu – nebyl si jistý, jak dobře na ni budou děti reagovat, a chtěl jim dát čas, aby si zvykly na její přítomnost, než s nimi začne skutečně interagovat.

Rychle sešel schody do obývacího pokoje a přímou čarou zamířil ke Grangerové. „Nahoru,“ pokynul tiše. Tázavě na něj pohlédla. Copak mu dnes schválně nerozuměla? „Nahoru,“ přidal na důrazu, byť stále tiše. Grangerová odložila knihu a následovala jej z místnosti. Severus přes rameno švihl hůlkou a seslal Patrona, aby hlídal děti.

„Čtěte,“ bylo jediné, co směrem k nim řekl.

Jakmile byli z dohledu a doslechu, nepříliš jemně popadl Grangerovou za loket a vyvlekl ji po schodech. Otevřel dveře do její ložnice a strčil ji tam.

„Sakra, co to mělo znamenat?“ čertila se.

Severus narychlo seslal tišící kouzlo, než se do ní s planoucíma očima pustil. „Jen seďte a pozorujte,“ vyštěkl. „To je vše, co jste měla udělat – sedět a pozorovat. Myslel jsem, že si s tak jednoduchým pokynem poradíte. Ale jakmile jsem se k vám otočil zády, začala jste s nimi navazovat kontakt.“

„Měly problémy se čtením. Jediné, co jsem -“

„Samozřejmě, že mají problémy se čtením. Téměř všechny mají také problémy s učením. Myslíte si, že si toho nejsem vědom? Myslíte, že si nepřeji napravit to?“ Teď na ni téměř křičel a to on nikdy nekřičel. „Zašla jste daleko. Měla jste jen pozorovat, aby si zvykly na vaši přítomnost. Až když by si na vás zvykly, bylo by moudré s nimi promluvit. Jsou naučené, že je lidé opouštějí, nevěří snadno, a proto jim představuji nové osoby velmi, velmi pomalu.“

„Vypadaly, že mi věří. Margaret byla zpočátku váhavá, ale brzy se ke mně přisunula, a ostatní se zeptaly, jestli mohou poslouchat, a já jsem jim samozřejmě nemohla říct ne -“

„Grangerová.“

„Ano?“

„Sklapněte.“

Grangerová zmlkla.

„Tím, že jste ignorovala mé velmi konkrétní a velmi jednoduché pokyny, připravila jste se o moji důvěru. Bohužel se zdá, že ani váš mozek nepobere něco tak prostého. Nemohu říct, že by mě to překvapilo, a nemohu uvěřit, že jsem vás považoval za schopnou to pochopit. Dnes mohlo jít jen o čtení. Zítra by mohlo jít o něco extrémnějšího.“

„Nebuďte směšný, Severusi, víte, že jsem tu pro ně.“

„Vím?“

Zmateně nakrabatila obočí. „Proč byste nevěděl?“

Severus přimhouřil oči a z hlasu mu odkapával jed. Přistoupil o pár kroků, aby se nad ní čněl a co nejvíc ji zastrašil. „Proč bych měl vědět?“

ooOOoo

To Hermioně hnulo žlučí. Byla tady, pomáhala dětem, vytahovala je z ulit, jednala s nimi, zapojovala je a dostane se jí přístupu, jako by byla prvňačka, která roztavila kotlík? Jednal s ní, jako by ji přichytil, že je mlátí?

Co to s ním je?

Pocit marnosti v ní zvedal vztek. Opravdu, opravdu nechtěla, aby to zašlo dál.

„Severusi,“ začala tiše. „Nechci se s vámi hádat. Nikdy tomu tak nebylo a obzvláště ne dnes večer. Mohla bych se obhajovat, ale vím, že je to marné. Udělal jste si už obrázek o mně a mých motivech, že? Máte pravdu, jen jsem tam neseděla a nepozorovala. Neuposlechla jsem vás a mluvila s nimi. Možná se jim to i líbilo. Reagovaly. Došlo mi rychle, že něco podobného se jim děje jen zřídka. Myslím, že to bylo správné, a nic, co řeknete, nezmění můj názor.

Vím, že tato situace je nová a stresující, Severusi, ale netuším, co víc mohu udělat, abych dokázala, že jsme s Harrym na vaší straně. Pokud nejste připravený nám věřit ani po tom, co jste viděl za poslední měsíce, pak nevím, co by vás mohlo přesvědčit. Se snahou jsem skončila.“

Povzdechla si. „Ne, aby bylo jasno. Nekončím s nimi. Jednoduše jsem skončila s vámi.“

Stáli tam proti sobě a hleděli si z očí do očí snad věčnost. Měl by ji právě teď vyhodit a zakouzlit dveře tak, aby se nemohla vrátit.

Až když se zhluboka nadechl, uvědomil si, že se mu nedostává kyslík.

„Nikdy pro ně nikdo nic neudělal, Grangerová, a vy a já jsme nikdy nestáli na stejné straně,“ řekl nakonec.

„To-není-pravda,“ procedila skrz zatnuté zuby a za každým slovem udělala pauzu. „Vždy jsme stáli na stejné straně. Možná se nemusíme mít rádi, ale vždy jsme bojovali za stejnou věc.“

Výsměšně si odfrkl. „Vy a já jsme mohli být vojáky bojujícími na stejné straně barikády, ale to neznamená, že jsme bojovali za stejnou věc.“

„Nepochybuji, že naše motivy se lišily, ale to by nemělo nic znamenat.“

„Znamená to všechno.“

Grangerová se nadechla a zavrtěla hlavou. „Mýlíte se. A minulost s tím nemá co dělat – s tím tady a teď, s dětmi. Teď bojujeme na stejné straně a ze stejných důvodů.“

„Grangerová, copak nejste způsobilá samostatného myšlení? Pořád ‚my‘, ‚my‘, ‚my‘. Dokážete se vy a Potter od sebe odtrhnout a zaměřit se na to, co děláte a proč?“

Vypadala uraženě. „Nejsem Harryho poskok a nikdy jsem nebyla. Toto byl můj nápad. O problému jsem se dozvěděla z auditu a oba jsme tady ze stejného důvodu jako vy.“

„Ani náhodou nemůžete znát mé důvody.“

„Nemůžu?“ zeptala se sarkasticky. „Začalo to jen z povinnosti, jako jste i chránil Harryho. Že ano? Cítil jste se zodpovědný za to, že tyto děti osiřely částečně nebo zcela kvůli vaší činnosti špiona, nebo přímo vaší hůlkou nebo kvůli informacím, které jste prozradil Řádu. Ale Severusi, to se změnilo, že? Začalo vám na nich záležet. Začal jste soucítit s jejich hroznou situací.

Vím, že mám pravdu. Vím, jak se staráte o děti, které chráníte jen z povinnosti. Kdysi jste udělal vše, aby Harry pochopil, že ho nemáte rád a že ho přirovnáváte k jeho otci. Nikdy jste nevynechal možnost jej urazit. Nikdy jste ho nedržel, když plakal, nechránil jej před špatnými vlivy, nikdy jste se nezastavil podívat, jestli je o něj postaráno, jak by mělo. A nikdy jste nepodnikl žádné kroky, abyste se stal jeho zákonným poručníkem.

A to je ten rozdíl, Severusi. Z jednání na základě pocitu viny jste se posunul k péči o ty děti jako otec.“

„Nemáte ani nejmenší představu -“

„Nemám? Řekněte mi, že se mýlím! Podívejte se mi do očí a řekněte mi, že toto je pro vás jen povinnost a že mi tady spíláte za porušení vašich instrukcí jen ze zvyku, ne ze strachu, že budou zraněné. Podívejte se mi do očí a řekněte mi, že těmto dětem dlužíte jen to, co jste dlužil Harrymu a nic víc. Podívejte se mi do očí a řekněte, že vám na nich nezáleží.“ S tím si založila ruce a vyzývavě se do něj zabodla pohled.

A opět tady stáli proti sobě a hleděli si z očí do očí, ztěžka dýchali a nic neříkali. Zlostně na sebe hleděli. Vybízeli jeden druhého, ať promluví. Severus nedokázal pro Grangerovou vymyslet žádnou odpověď, alespoň ne takovou, kterou by byl ochotný vyslovit nahlas.

„Chcete, abych odešla?“ zeptala se nakonec po dlouhém tichu.

Před odpovědí se zamyslel. „Ještě ne. Musí si jít lehnout. Pak chci, abyste se držela maximálně mimo.“ Otočil se na patě a zmizel.

ooOOoo

Ten nesnesitelný chlap! Stále jí nevěří! Hermiona pochodovala po místnosti a přála si, aby mohla vyjít. Pak jí to došlo. Stála tady, bylo jí dvacet čtyři a byla zavřená ve svém pokoji jako by byla vzpurné děcko a on stále jejím učitelem. Což šílenost celé této situace jen zvyšovalo.

Padla na postel a zahleděla se do stropu. Na její žádost tady Harry nechal ozdobnou lištu a Snape nic nezměnil. Nepochybovala, že prošel veškerý její majetek, aby našel důvody, proč jí nevěřit, nebo aby zkontroloval pasti či kouzla. Předpokládala, že je zde stále tlumící kouzlo, protože z vnějšku nic neslyšela – žádné šramocení cestou do postele, žádné kroky po schodišti, nic. Vzhledem k tomu, že Grimmauldovo náměstí bylo z těch starých domů, které zradí i toho nejtiššího návštěvníka svými vrzavými schody a uvolněnými parketami, a že dříve jen zřídka prospala Harryho výpravy za půlnoční svačinkou, předpokládala, že šlo o tento případ.

Hermiona si říkala, jestli ji Snape nezamkl uvnitř. Ani by jí to nepřekvapilo.

Jak dlouho trvá uložit patnáct dětí do postele? Půl hodiny? Dvě hodiny? Deset minut? Bylo by šílené zdřímnout si?

Rozhodně bylo. Lepší bude vstát.

Nakonec, po době, která mohla být patnáct minut nebo pět hodin (tak ji pohltil hněv, že ztratila pojem o čase) se dveře do její ložnice otevřely a v nich stál Snape s vražedným výrazem ve tváři. Odmítala nechat se zastrašit, vstala a přešla ke dveřím, až si stáli tváří v tvář.

„Myslím, že je čas, abyste odešla,“ pravil.

„Co vaše plány na večer? Nepotřebujete, abych zůstala s dětmi?“

„Již ne.“

„Copak nejdete ven?“

„To není vaše starost.“

„Ano, to je.“

„Grangerová!“

„Oba víme, že je pro všechny zúčastněné lepší, když tu s dětmi vždy někdo zůstane, ne jen váš Patron. Vy víte a vím to i já, že to bude lepší, i když zůstanu jen v tichosti zde v této místnosti.“

„Musíte odejít.“

„Severusi…“ Hermiona se ocitla na konci s rozumem. Rukama se chytla za spánky a začala si je mnout, aby zmírnila bolest hlavy, která se blížila. „Nechápu. Jistě jste už zjistil, že jsem děti tím čtením nezranila, ani netraumatizovala. I vás už by měl vztek přejít. Proto nechápu, proč trváte na tomto svém postoji. Udělala jsem snad něco nebezpečného? To vysvětlení mi dlužíte.“

„Nedlužím vám nic.“

„Severusi…“

Snape se na ni chladně podíval a ona poznala, že se snaží rozhodnout, zda mu stojí za další pozornost. V jeho očích viděla hněv a… zradu?

Nakonec promluvil, a když tak udělal, jen jeho až příliš kontrolovaný hlas prozrazoval, nakolik rezignovaně se cítí.

„Dříve jim nikdy nikdo až na mě nečetl. Je to pro ně velmi důvěrná věc. Nepřeji si, aby si na vás zvykly, protože vy je opustíte, až to na vás bude příliš.“

Hermiona byla šokovaná. Počkat – byla? Už věděla, že jí nevěří, a věděla, že podle jeho zkušeností lidé často utíkají, když se věci stanou příliš náročnými. Ale ona byla pravděpodobně nejhouževnatější osobou, kterou kdy potkal – musel to zjistit již dávno podle všeho, co se mezi nimi událo v Bradavicích a poté. Navzdory tomu všemu stále nedokázal věřit.

Nikdy jí nebylo nikoho tak líto. A lítost, to věděla, byla ta poslední emoce, kterou by Severus Snape chtěl, aby k němu někdo cítil.

„Ach Severusi,“ vzala ho za ruku a dbala na to, aby ukázala jen zájem a upřímnost. „Nejdu nikam.“

Nestáhl se.

„Běžte zkontrolovat své absolventy. Já zůstanu tady, buď zde, nebo v přízemí pro případ, že by mě děti potřebovaly. Nechte tu Patrona, jestli chcete. Ale nemyslím, že je správné opustit je, a já to neudělám.“

Stále nestáhl ruce z jejích, ani neodpověděl.

„Vím, že je chcete chránit, ale skrývat je před světem není řešení.“ Pustila jeho ruce. „Mějte se hezky, Severusi.“

A s tím zavřela dveře a nechala stát svého bývalého učitele na chodbě samotného a zcela zmateného.

ooOOoo

Věděl, že by ty dveře měl vytrhnout z pantů, popadnout ji za ruku a vyhodit ji ven na chodník.

Věděl, že by jí měl říct, že nemá tušení, o čem mluví, a měl by ji vystrašit tak, aby už držela pusu.

Věděl, že měl ruce stáhnout v okamžiku, kdy mu je chytla.

Věděl, že když mu ruce stiskla, neměl stisk opětovat.

A nad to věděl, že měl celou záležitost smést ze stolu jako ubohý pokus o manipulaci za použití něžného doteku. Kolik žen v minulosti to na něj zkusilo?

Severus to vše věděl. Opravdu. A přesto byl zde, na cestě z Obrtlé, kam se vydal navštívit své absolventky a přitom nechal Grangerovou hlídat.

Něco v tom, jak se na něj dívala, mluvila k němu, dotýkala se ho, jej zcela odzbrojilo a zbavilo nedůvěry. Hluboko uvnitř věděl, že tu není, aby zranila děti, nehledala záminku, aby ho na noc dostala z domu (není blázen, na každém patře, kde spaly děti, nechal Patrona) a nevodila ho za nos. Byl pyšný na to, jak jedinečný je čtenář lidí, že rozumí myšlenkám a motivacím, které tak lehce a příhodně prozrazují. Tvář Grangerové od prvního dne neukazovala nic neobvyklého, ale nevěřil si. Zdálo se to příliš dobré, aby to byla pravda, a tak ji odrazoval. Použil nitrozpyt. Vzal ji a Pottera do nevěstince, aby je vyděsil. Choval se zranitelně, aby nechala padnout své obrany.

Nemohl si pomoci, ale v celé té záležitosti se cítil pošetile. Pošetile, že jí věří. Pošetile, že by neměl. Vše ho to roztrpčovalo.

Vešel na Grimmauldovo náměstí, zavřel dveře, zhroutil se na ně a zhluboka vydechl. Toto byla zdaleka nejtěžší část jeho práce. Když byly děti v jeho péči, mohl je chránit. Ale ve výsledku jim to moc dobrého nepřineslo – téměř okamžitě, jakmile jeho péči opustily, začaly žít v soukolí zločinu, zoufalství a zneužívání.

Říkal si, co víc mohl dělat. Věděl, že toho nedělá dost. Jeho cílem bylo dostat je do Bradavic a připravit je na tamní život. Přesto jeho svěřenci potřebovali jeho pomoc nejvíc poté, co odešli. Ale on nemohl opustit ty mladší. Ty potřebovaly víc jeho času, i když ne tolik pomoci.

Důkladně zkontroloval všechny ložnice. Všechny děti spaly ve svých postelích – skvělý výsledek jakékoliv noci a ještě lepší, když tady ani nebyl. O nocích, kdy Severus odešel, si to alespoň jedno dítě vždy uvědomilo a vylekaně na něj čekalo. Zdá se, že ne dnes.

Pokoj Grangerové zkontroloval jako poslední; tiše zaklepal na dveře, ale na odpověď nepočkal a otevřel. Byla vzhůru, četla si u krbu a cosi zapisovala do pergamenu. Asi šlo o nějaký zatracený audit.

„Ariadne Carrowová měla noční můru, ale dokázala jsem ji uklidnit a znovu usnula. Jinak bylo vše v pořádku.“

„Dobře,“ odpověděl Severus.

Grangerová naklonila hlavu a zamyšleně si jej přeměřila. „Jste v pořádku?“

„Ano, Grangerová. Půjdu si odpočinout a vy byste měla také.“

„Kam jste šel?“ zeptala se.

„Grangerová… prosím…“

„Vidím, že jste rozrušený, Severusi. Vidím vám to na očích. Dobře skrýváte své emoce, ale něco vás rozrušilo natolik, že to dokážu poznat.“ Pokynula k druhému křeslu u krbu. „Posaďte se tady, dokud vám nebude lépe. Nemusíte se mnou mluvit, pokud nechcete.“

Když o tom později popřemýšlel, nepřišel na to, proč její pozvání přijal. Pomalu k ní došel, a aniž by se na ni podíval, posadil se do křesla a jen zíral do plamenů. Byl to jeho způsob meditace – sledovat plameny, jak tančí na polenech, vnímat sálající teplo. Grangerová vedle něj pracovala v naprostém tichu. Severusovi nikdy dlouhé mlčení nevadilo a zdálo se, že ani Grangerové i přes všechno její nesnesitelné blábolení. Mnoho lidí mělo potřebu vyplnit ticho nezávazným hovorem nebo otázkami. Grangerová vypadala spokojeně.

Zvláštní.

„Dnes jsem šel na Obrtlou.“ Severuse překvapilo, že promluvil.

Slyšel, jak se škrábající brk Grangerové zastavil. „Tam na to… místo?“

Severus přikývl. Nadechl se, aby to rozvedl, ale krk měl sevřený.

„Je těžké chodit tam, že?“ zeptala se Grangerová. Severus neodpověděl. „Nemusíte mi odpovídat, jestli nechcete, ale co děláte, když je navštívíte?“

Z nějakého důvodu Severus zjistil, že jí chce odpovědět. „Mluvím s nimi. Poslouchám je. Dávám jim peníze. Radím jim. Přináším zprávy. Ale většinou tam prostě jen… jsem.“

„Jste někým, kdo s nimi jedná jako s lidmi a ne jako s věcmi,“ řekla Grangerová zadumaně. Severus přikývl. „Severusi… proč je nepřivedete sem?“

Zmrazil ji pohledem. „Myslíte, že si nepřeji dostat je z toho hrozného místa?“ vyštěkl. „Nemyslíte, že kdybych jim mohl umožnit prchnout, že bych to neudělal? Toto je velký dům, ale není dost velký pro všechny.“

„Kolik jich je tam… na tom místě?“

Typická Nebelvírka, pomyslel si Severus. Chce se pokusit vyřešit každý problém, nepřijme, že se vyřešit nedá.

„Šest,“ odpověděl Severus. „Je jich tam šest.“

„Snadno můžeme dát tři do tohoto pokoje a některé mladší sestěhovat po třech a uvolnit tak další ložnici. Nebo můžeme přeměnit podkroví na ložnici, ještě pro ně nemáte využití…“

„Grangerová,“ utnul ji Snape. „Přestaňte. Zaprvé, nesouhlasím, že je tady pro všechny děti dost místa. Zadruhé, co by dělaly? Jenom tak žily? Nebudou moci pracovat nebo nastoupit do školy.“

„Budou pokračovat ve vzdělání, jak by i měly,“ poukázala Grangerová. „S mladšími už to děláte. Proč neučit i ty starší? Nejsou dospělé, měly by být ve škole.“

„Grangerová, nemohu nahradit osnovy Bradavic!“ vykřikl Severus popuzeně. „Stojí mě to všechnu energii a čas, jen abych se postaral o mladší děti. Přidat k nim ty starší a navrch chtít dodržet kouzelnické rozvrhy hodin… nemožné. A dovolte mi informovat vás, Grangerová – vyučovat jeden každý kouzelnický předmět klade velké požadavky. Pokusit se i jen o hlavní předměty… to je šílenství.“ Konečně se jí podíval do očí. „Jsem jediný. Zvládnu jen tolik. A přesto…“

A přesto to nestačí.

Pořád máš nějaké omluvy, když selžeš, že? ptal se hlásek.

„Takže alternativa je lepší?“ vyplivla Grangerová zpět.

Severus svěsil hlavu a promluvil velmi potichu. „Dělám, co můžu.“

Grangerová si povzdechla. „Snažím se být jen nápomocná.“

„Kdybych je mohl dostat zpět do Bradavic, věřte mi, že bych to udělal.“

„Proč ne třeba zahraniční škola? Kruval nebo Krásnohůlky? Nemůžou jít tam?“

Severus zavrtěl hlavou. „Jména Smrtijedů jsou známá po celé Evropě. Tady na ně mohu alespoň trochu dohlížet a podporovat je. Pokud by vycestovaly za hranice, do země, jejíž jazyk neovládají a nemají tam žádné kontakty, neodvažuji se pomyslet, co by se jim mohlo stát.“

Grangerová si povzdechla. „Vím, že tyto problémy nevyřešíme dnes, ani za jednu noc, nebo vůbec brzy. Ale víte, co se říká – když se chce, všechno jde. Najdeme způsob.“

Severus podobné fráze neměl rád. „Podle mé zkušenosti vždycky všechno nejde.“

„Víte, Severusi,“ zašvitořila Grangerová s hraným veselím, „nejsem si bezpodmínečně jistá, že máte ty správné zkušenosti.“

Na chviličku jeho maska spadla, ale okamžitě získal bezvýrazný pohled.

„Nicméně,“ pokračovala, „jsem unavená a vy musíte být také, takže půjdu domů. Dobrou noc, Severusi.“

Opustila místnost, ale u dveří tiše prohodila: „Mimochodem, mýlíte se. Jste jediný, ale už nejste sám. Ne v tomto. Už nikdy.“

A vyšla ze dveří, po schodech dolů a ven z domu.

Severus dál seděl v místnosti, v její ložnici, a přemýšlel o všem, co řekla. Nezabýval se však tím, o čem mluvili, ale první věcí, kterou zmínila.

Ariadne Carrowová měla noční můru? Grangerová tam šla? Proč jej nevaroval Patron? Byl navržený k tomu, aby vyhlásil poplach, když do dětských pokojů vejde nějaký nezvaný host.

Samozřejmě. Patron spustí poplach, jen když nezvaný host představuje pro děti nebezpečí.

Pokud Severus mohl něčemu věřit, byl to jeho Patron. Její Patron.

Nakonec Grangerová patrně nebezpečná nebyla. Nepředstavovala pro děti žádnou hrozbu.

A možná ani žádný z nich.

Grangerová jej neposlechla, překročila hranice a vytlačila ho mimo jeho komfortní zónu.

Čert aby ji vzal, ale k něčemu to bylo dobré.

Děti spaly nejlépe od jejich příchodu. Strávily hodně času s Grangerovou a nic zlého se nestalo. Dokonce byly posmutnělé, když odcházela nahoru.

Možná… by mohl trošku polevit. Kvůli dětem.

ooOOoo

Hermiona té noci ležela v posteli a nemohla spát. Cosi v ní hlodalo.

Pravda, dal jí konkrétní pokyny, které ignorovala. A pak po ní chtěl, aby odešla, což odmítla. A pak nechtěl mluvit, ale ona ho k tomu přiměla.

Třebaže byla Hermiona spokojená s výsledkem, nepochybovala, že vše bylo naprosto správné, a byla přesvědčená, že za daných okolností byly její akce nutné, cítila v sobě konflikt.

Trošičku.

Efektivně přinutila Severuse Snapea, aby ji zanechal samotnou s dětmi i přes všechny jeho námitky. A přežila.

Hermiona polkla. Udělala správnou věc, že ano? Přinutit Snapea, aby viděl, že jeho způsob není vždy nejlepší, a přimět ho, aby chápal, že ona není nebezpečná.

To bylo správné… že ano?

Další měsíce si budou zvykat oba. Všichni. Mohla se jen modlit, aby jejich osobní urážky celou věc nezničily.

Možná by byl vhodný malý odstup. Jen pro teď.

 

PA: Vím, že první část byla spíše shrnutím než příběhem, a za to se omlouvám. Raději ukazuji, než říkám, ale věci se musely stát, abychom mohli poskočit do současné doby. Když to spočítám, od začátku do konce tato kapitola zahrnuje šest týdnů.

Pár vás komentovalo fakt, že Harry a Hermiona bez dovolení používají Severusovo křestní jméno. Jde o naivní pokus se s ním nějak spojit. Nezůstalo bez povšimnutí z jeho strany, že o to usilují až moc.

Hermiona je v celé záležitosti velmi nebelvírská, že? A zase spadla do staré léčky a nutí lidi dělat, co si myslí, že by měli. Ne aby dělali, co si oni sami myslí. Chuděra, nemůže si pomoci. Měla bych to vědět, sama jsem taková. Navrch řekněme, že malé postrčení by náš hrdina mohl potřebovat. A pamatujte, že jsme naše kamarády zastihli šest let poté, co jej naposledy viděli. Změnili se z těch, které jsme znali a milovali v HP7.



Poznámka:


Kapitola 8. Co je podstatné



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/8/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 8.  Co je podstatné

„Udělalas co?“

„Já vím…“

„Udělalas co?“

„Vím, bylo to ode mě pitomé.“

„Já jen – nemůžu uvěřit, že jsi to přežila!“

„Ale přestaň. Jo, taky jsem trochu překvapená.“

„Co sis, sakra, myslela?“

„Myslela jsem, že pomáhám?“

„Prokristapána, i já bych byl chytřejší.“

„Obrátíš už list, Harry? Vyjádřil ses jasně.“

„Promiň, jen nejsem zvyklý, že děláš pitomosti. Je to pro mě nové. Au!“

„Pořád tvrdím, že to pomohlo. Ty děti se mnou přímo nespolupracovaly, ale taky se mě nebály. To je pokrok.“

„Myslíš, že to pro něj je významné? Byl pro něj vůbec někdy podstatný pozitivní výsledek, když ses neřídila jeho pokyny?“

„Je teď jiný. My jsme jiní. Uběhlo moc času.“

„Ano, už není sklepní netopýr. Je jako grizzly bránící svá mláďata.“

„Je skoro… sladký.“

„Snape a sladký?“

„Jo, zní to divně, že?“

„Rozhodně.“

„A přesto to sedí.“

„Když to říkáš.“

„Je to složité.“

„Takže… co bude dál?“

„Počkám, až mě pozve?“

„Myslím, že budeš čekat dlouho.“

„Já taky.“

ooOOoo

Ti malí zrádci.

Doopravdy se zeptali, kdy se vrátí Grangerová. Řekli, že se jim líbil ten příběh, co četla. A že by chtěli vědět, jak skončí.

Také proti všemu očekávání a proti všemu, čemu Severus věřil, si s ní už vytvořili spojení. Pouto. Chtěli ji zpátky. Ani jednou, za celých pět let, nechtěli, aby se někdo vrátil.

Jakkoliv Severus stále zuřil, že jim četla a že tak učinila proti jeho přesným pokynům, ale hlavně protože jim četla, nemohl ignorovat pokrok, když jej viděl. Ne, když takové kroky byly vzácné a neočekávané a drahocenné.

Vrčel a tvářil se, ale přivolal si pergamen.

 

Grangerová,

neptejte se mě proč, ale děti jaksi dávají přednost vašemu pronikavému hlasu před mým a ptaly se, kdy přijdete dokončit Za zrcadlem. Jakkoliv bych upřednostnil, aby jejich hlavy nebyly pravidelně plněny pohádkovými příběhy s výjimkou těch založených na kouzelnickém světě, příběh alespoň vzbudil jejich zájem o čtení.

Prosím, informujte mě o příštím pro vás vhodném večeru.

Způsobíte-li, že toho budu litovat, až s vámi skončím, budete mít štěstí, když si vzpomenete na své jméno.

S. Snape.

 

Toho večera usnul při čtení. Noc předtím se vrátil pozdě z návštěvy některých absolventů, začalo mu být špatně a neměl čas na přípravu Životabudiče.

Řekl Grangerové, že jim čítával jen on. Byla to pravda. Nezmínil se o tom, že při četbě příležitostně nechal některé mladší, aby se vedle něj schoulily. Severus nebyl otevřeně láskyplný nebo vřelý muž, ale věděl, že blízkost teplého těla je trochu utěší, tak jim to umožnil.

To byl příběh, který si připravil, kdyby se jej někdy zeptali.

Tiše pochrupoval spolu s dvěma chlapci a dívenkou, kteří u něj leželi stočení a při poslouchání jeho hlasu usnuli.

Ráno bude rád, že Grangerová ještě neodpověděla na jeho dopis.

Tyto chvíle s dětmi si užíval. Příčilo se mu poskytnout jim někoho jiného. Ale věděl, že to pro ně bude lepší.

Tak to udělal. Pro ně. Neochotně.

ooOOOo

Když Severus otevřel dveře, obdařil Grangerovou svým nejděsivějším profesor-Snape-vás-sleduje-a-Merlin-vám-pomoz-jestli-uděláte-chybu pohledem. Obvykle si ho vyhrazoval pro Nevilla Longbottoma. Ten byl obzvlášť citlivý na jeho účinky. Při té vzpomínce si dovolil soukromé pousmání.

„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila Grangerová nervózně.

„Pamatujete si, co jsem vám napsal?“ zeptal se se zvednutým obočím.

„Ano.“

„Dobře.“

„Děkuji.“

„Za co?“

„Že jste mě pozval zpět.“

Severus nic neřekl, jen odměřeně pokývl hlavou a pokynul jí, aby vešla.

Rozhodl se tentokrát zůstat v přízemí v rohu obývacího pokoje mimo dohled. Neměl strach, že Grangerová udělá něco pitomého nebo nebezpečného. Spíše chtěl vidět, co na ní je, že si děti její přítomnost přály, na rozdíl od ostatních, kteří s nimi bývali dřív.

Pozoroval ji důkladně. Všiml si, jak na jejích vlhkých rtech září světlo ohně, jak jí oči jiskří požitkem skutečného milovníka psaného slova. A jak si olizuje prostředníček, než otočí stránku (zvláštní pozornost věnoval tomu, jak její růžový jazyk vystřelí ven, olízne bříško prstu a pak se stáhne mezi rty). Nemohl však určit nic hmatatelného, kvůli čemu by děti toužily po její přítomnosti. Byla to její přítomnost jako taková, to jak se chovala, to je přitahovalo.

Byla mírná a vřelá, ale udržovala si odstup. Nechala je, aby oni přišli k ní, nenutila se jim. Hlas měla konejšivý, ale i velící. Vyhýbala se očnímu kontaktu, přesto si dokázala vytvořit spojení mezi sebou a posluchači. Dala jim prostor a zároveň soukromí. Vyzařovala důvěru a soucit a vřelost.

Cokoliv to bylo, děti na to reagovaly.

Po jedné obzvlášť humorné pasáži Severus trhl hlavou nahoru a předklonil se, když zazněl zvuk, který nikdy nečekal, že uslyší.

Smích. Jedno z dětí se skutečně smálo.

Ani Grangerové to zjevně neuniklo. Přestože nepřerušila předčítání, pohlédla nad jejich hlavami, setkala se s očima Severuse Snapea a pýcha a štěstí naplňovaly její výraz. Severus si nemohl pomoci a dovolil úsměvu objevit se v jeho vlastní tváři. Jen na chvíli. A když to při odchodu toho večera Grangerová zmínila, popřel ho.

„Tak jak mi to šlo?“ zeptala se, když si před odchodem oblékala kabát.

Udržela si jejich pozornost dlouhou dobu a jedno dítě rozesmála – dva hlavní milníky. Jak si ta žába myslí, že si vedla? Samozřejmě že na to existovala jediná odpověď.

„Byla jste ucházející.“

Nezapomněl na úšklebek.

Mohl z té ženské šílet, ale nedalo se popřít, že má výsledky.

Po zbytek týdne ji zval každý večer. Pod jeho dohledem, samozřejmě. Kvůli jejich ochraně.

ooOOoo

Také druhý večer proběhl bez incidentů. Děti byly uvolněnější než včera. Severus si nemohl pomoci, ale všiml si, že se ke Grangerové posadily blíž než k němu. Věděl, že se mu nevyhýbají, ale před Grangerovou se nekrčily. Další krok.

Toho večera zjistil, že je možné cítit teplo i chlad zároveň.

ooOOoo

Třetího večera při čtení Hermionino srdce poskočilo, když se holčička s černými vlasy a zelenýma očima posadila vedle ní. Nešlo o přitulení, ale seděly na jedné pohovce, docela blízko a z její vlastní vůle.

Když se její oči setkaly se Snapeovýma, musel vidět, že je má plné slz.

Usilovně se to snažila zamaskovat.

Ale nezůstalo nepovšimnuto, že poté přestal s vražednými pohledy jejím směrem.

ooOOoo

Čtvrtého večera, když seděli v obývacím pokoji a děti byly odeslány do postele, otočil se k ní a položil vážnou otázku.

„Co tady děláte?“

„Copak jsem tu otázku už dostatečně nezodpověděla?“

„Grangerová, nehrajte si na pitomou. Proč jste doopravdy tady?“

„Abych pomohla.“

„Grangerová…“ jeho tón varoval.

„Říkám pravdu. Chci pomoci. To je to nejmenší, co můžu udělat. Během války… tolik jsem jich nemohla zachránit, tolik věcí se stalo mimo moji kontrolu…“

„Existují i jiné případy, jiné skupiny potřebných.“

„Myslím, že tato je nejpotřebnější. Potřebují nás nejvíc.“ Zaváhala, než pokračovala. „A…“

„A?“

„A…“

„A?“

„A taky chci pomoci vám, dobře?“

„Nevěděla jste, že jsem do toho zapojený i já.“

„Nebyla jsem si jistá, ale myslela jsem, že ano. Jakmile se mi mé podezření potvrdilo, věděla jsem, že do toho chci jít.“

Věrohodnost jejího tvrzení zpochybnil zvednutým obočím.

„Myslím to vážně. Kvůli vám jsem naživu. Kvůli vám je naživu Harry. Kouzelnickému světu jste dal druhou šanci na život… dvakrát. I kdybych se nestarala o blaho dětí – a záleží mi na nich velice – šla bych do toho už kvůli vám.“

Odvrátil se od jejích očí. „Nikdo mi nic nedluží.“

„Není to o dluhu. Ale o úctě. Úctě k vám.“

Severus si nemohl pomoci. Podíval se jí do očí a prozkoumal povrch její mysli. Bylo mu jedno, jestli si toho všimne.

Pozoruhodně snad i věřila tomu, co říká.

A ještě pozoruhodněji i on.

Už se znova nezeptá.

Je to nebezpečné, varoval jej hlásek. Může používat nitrobranu. Jestli je na ni někdo natolik inteligentní, pak ona.

Severus věděl, že by to dokázala. Jen už nevěřil, že by ji použila.

ooOOoo

Pátého večera si opřel hlavu o opěradlo křesla a nechal se omývat hlasem jejího předčítání.

Věděl, že je bezpečné zavřít oči.

ooOOoo

Šestého večera viděl, jak pár dětí navázalo oční kontakt s Grangerovou a mezi sebou navzájem.

Ještě spolu vzájemně neinteragovaly, ale alespoň si byly druhých vědomy. Bude to trvat dlouho, než si spolu začnou pořádně hrát nebo komunikovat. Ale už je opustil ten reflexivní strach z druhých lidí.

Grangerová v nich vzbuzovala pocit bezpečí stejně jako on.

ooOOoo

Po týdnu návštěv Grangerové, kdy všechny děti vypadaly uvolněnější i navzdory pokračujícím zdravotním a psychickým problémům, Severus věděl, že ji tady chce mít každý večer. S nimi. S ním.

Také se rozhodl, že vzhledem k jejich uvolnění by mohlo být načase, aby dětem představil zbytek dobrovolníků. Bude to hazard – cizí lidi by je mohli zranit. Ale stejně tak by mohli pomoci.

Doufal, že to nebyla chyba.

ooOOoo

Dýchej, říkal si, prostě jen dýchej. Situace je jiná. Oba jste dospělí. Už nad tebou nemá žádnou pravomoc. Už není tvůj bubák. Nemůže ti ublížit… že ne?

Zavrtěl hlavou a pokračoval ve své vnitřní povzbuzující řeči. Slovně ses vzepřel samotnému Voldemortovi a jeho poskokům před Bradavicemi a zabil jsi jeho hada, poslední viteál. Přišel k tobě Nebelvírův meč. Jsi učitel. On je učitel. Budeš skvělý. Jsi už dospělý. Copak se opravdu pořád bojíš svého učitele lektvarů?

Myslíš tím svého starého učitele lektvarů, proti kterému jsi aktivně podněcoval revoltu poslední rok studia? Který teď má skutečný důvod, proč tě nenávidět?

Přesně toho.

Najednou se přední dveře s trhnutím otevřely a odhalily známou postavu, která se čněla přímo před ním. My o vlku…

„Longbottome! Přestaňte tu okounět a pojďte dovnitř, než vás někdo uvidí. Už jste všechny dost zdržel, zatímco jste tady stál a bezpochyby se snažil odhalit mechanismus použití jednoduchého klepadla. Doufal jsem, že dokážete poznat hodiny lépe než uvařit prostou mast na popáleniny.  Zjevně, pokud jde o vás, žiju, abych byl zklamáván.“

Neville Longbottom polkl a vstoupil na Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct kvůli svému prvnímu odpolednímu vyučování.

ooOOoo

Uplynulo mnoho let od doby, kdy Severus navštěvoval mudlovskou školu nebo absolvoval studia mudlů, ale byl si docela jistý, že každé slovo, které vypustila z úst tato žena, je nesmysl.

„V Jižní Americe se nyní nenachází žádný muchlorohý chropotal, ale jen proto, že ji zaplnili jeho bratranci, chropotalé jamkorozí. A nezapomeňte, že v Amazonii žijí lesničky, malé čarovné bytosti, které nevidíte přímým pohledem, jen koutkem oka, a ty vás dovedou k létajícím piraním…“

Děti ohromilo, když Láskorádová vyčarovala holografické obrazy těch stvoření, které se nyní vznášely nad jejich hlavami. Severus zasténal a promnul si obličej. Jedinou útěchou mu bylo, že alternativou bylo nemít vůbec žádný zeměpis. Takže toto je asi ta nejlepší možnost.

Asi.

ooOOoo

„A právě teď se probudil.“

„Pottere, naposledy, nijak netoužím tady sedět a dívat se na fotky vašeho potomka! Tak dáte už tu krátkou lekci létání na zahradě, nebo ne?“

„Ale samozřejmě, Severusi. Vlastně už jsem Jamese vzal na koště. Líbilo se mu to – je to přirozený letec. Někde bych tu měl mít fotku…“

ooOOoo

Grangerová mu podala dvě opotřebované brožované knihy. „Kterou mám číst teď?“

„Další mudlovské pohádky?“

Opravdu, ale opravdu se pokusil o sarkastický a přezíravý tón. Selhal.

„Ta poslední se jim líbila. Takže kterou?“

Špičkou prstu přejel po obálce první knihy a snažil se neprozradit, jak moc ji má rád. „Tuto,“ vybral tiše.

Přikývla a vědoucně se na něj usmála. Vzala si výtisk zpět, jako by předem věděla, že si vybere Malého prince.

ooOOoo

„Rostliny potřebují k životu vodu a slunce. Není to vidět, ale rostliny dýchají vzduch, i když nemají plíce.“

Studenti na Nevilla hleděli skepticky, načež se unisono otočili kvůli potvrzení na Snapea, který stál v zadní části učebny. Neville si říkal, jestli je Snape hromadně nenaučil pozvednout jedno obočí, protože přesně to každý z nich udělal. Jakmile po povzdechnutí přikývl, všichni se zase otočili dopředu.

„Takže… rostliny za pomoci kořenů vstřebají déšť. Kořeny si představte jako dlouhé, hubené houby…“

ooOOoo

„Spí děti dobře?“ zeptala se Lenka Snapea.

Zavrtěl hlavou. „Ne, bohužel. Většina jich pravidelně trpí nočními můrami a nočními běsy. Potřebují něčí zásah. Často si pomáhají navzájem, ale poznám, když se to stane. Každou noc má alespoň jedno nějakou epizodu.“

„Takže ani vy nespíte nejlépe.“

Obličej měl bez výrazu. „Nikdy jsem nepotřeboval moc spánku.“

Lenka zamyšleně přikývla. „Noční můry jsou projevem zármutku, se kterým se nevypořádaly. Všechny zažily bolest, která je trápí i nadále. Ale problém je, že potřebují lépe spát, aby toto v reálném životě dokázaly vyřešit.“

„Jsem si toho vědom, Láskorádová.“

„Nemohly by dostat malé dávky Bezesného spánku?“ zeptala se Lenka. „Jen na nějakou dobu, aby se narušil ten koloběh.“

Snape zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne. Je to vysoce návyková látka, jejíž účinky mohou vést k oslabení u dospělého. Neexistuje možnost, že dám i jen malou dávku dětem.“

„No a nemohl byste vyvinout něco, co by jim pomohlo spát a nemělo to tyto vedlejší účinky?“

„Promiňte?“

„Pro celé generace studentů jste byl Mistrem lektvarů. Vynalézal jste kouzla a upravoval lektvary dokonce v mladším věku, než jsme my teď. Jistě byste tento dokázal modifikovat, aby byl pro děti bezpečný.“ Zasněně se na něj usmála. „Nebo jsem si vás spletla s dalším Princem dvojí krve?“

„Láskorádová,“ varoval svým tónem Snape.

„Božínku, to nebyl Princ dvojí krve, kdo toto všechno dokázal? Omlouvám se. Občas si ho pletu.“

Snape  se nadechl, aby se jí zeptal s kým, ale nakonec od toho upustil. „Tak dobře, Láskorádová. Uvidím, co zmůžu.“

„Skvělé,“ usmála se Lenka. „Uvidíte, že tento lektvar toho hodně změní.“

Otočila se a vyšla z místnosti. Dlouhé blond vlasy se jí při každém kroku zhouply a ona si při tom nepřítomně broukala. O své pověsti ‚Střelenky‘ Láskorádové dobře věděla a nezdráhala se ji využít.

Někdy ji zajímalo, jestli by neuspěla ve Zmijozelu.

ooOOoo

„Nemyslím, že byste něco takového chtěl, Severusi,“ vymlouval se Potter. „Na dějinách čar a kouzel jsem nikdy nedával pozor a ani z nich nemám NKÚ. Dokonce jsem z nich nedokončil NKÚ.“

„Já po vás nechci dějiny čar a kouzel. Nechci tyto děti mučit,“ oponoval Severus. „Jen po vás žádám, abyste jim dal širší přehled o nedávné historii Velké Británie. Základy. Budou to potřebovat a mohou začít teď. Většina z nich jsou čistokrevní a nemají o ničem ani tušení.“

„Něco znám, ale nejsem žádný expert.“

„Nepotřebuji kvalifikaci. Vychovávali vás mudlové, pravděpodobně je vám to téma bližší, než si myslíte. A pokud ne, napravte to. Přečtěte si nějakou knihu, noviny, podívejte se na webové stránky. Pak si zapamatujte, co jste četl a povězte jim to. To je vše. Z vaší strany na to není zapotřebí žádná inteligence nebo nezávislé myšlení. I vy to zvládnete.“

„Nebyla by na to lepší Hermiona? Dokonce volí v mudlovských volbách a sleduje mudlovské zprávy.“

„Ne,“ prohlásil Severus pevně. „Večer jim čítává.“

ooOOoo

„Prostě si jen vezměte tužky a nakreslete mi obrázek posledního snu, který si pamatujete,“ pokynula Lenka vesele. „I když je děsivý nebo mlhavý.“

Děti na pergameny zíraly ostražitě, mnohé nijak netoužily znovu prožít věci, které za svými víčky vídávaly v noci.

„Vážně je to dobrý nápad?“ šeptal Harry Lence. On na rozdíl od Hermiony bez otázek poslechl Snapeův příkaz a seděl a pozoroval. „Nezhorší to situaci?“

Pokývla. „Většina z nich není připravená mluvit o tom, co se stalo. Pokud to vyjádří v obraze, budu mít od čeho se odpíchnout.“

Harry pokrčil rameny. „No, ty jsi tady z Havraspáru.“

ooOOoo

Snape stále trval na své přítomnosti, když dětem četla. Obvykle si přinesl práci.

Hermiona si všimla, že po celou dobu nikdy neotočil stránku, ani neudělal jednoduchou čárku brkem.

Rozhodla se na to neupozorňovat. Nevadilo jí, že tam sedává. Ani trochu.

ooOOoo

„Tak, Ramono, koho jsi to namalovala?“ zeptala se Lenka a ukázala na postavu na obrázku.

„Staršího bratra Randolpha,“ zašeptala Ramona Traversová. „Je hodně větší než já.“

„O kolik větší je Randolph?“

„Je o dvacet let starší, slečno.“

„Aha, tak to je hodně velký bratr. A co na obrázku Randolph dělá?“

„Jen sedí a zírá.“

„Na co zírá?“

„Na nic. Jen sedí a zírá do prázdna.“

„A kde to dělá?“

„Ve velké kamenné věži v oceánu.“

„Dělá to ještě s někým?“

Ramona přikývla. „S maminkou a tatínkem.“

ooOOoo

„Víš, Snape je mnohem méně děsivý, když řediteluje jen patnácti lidem,“ přemítal Neville nad obědem v ministerské kantýně. Měl již po ranních hodinách v Bradavicích a čekalo jej ještě odpolední vyučování na Grimmauldově náměstí.

Hermiona se zasmála. „Ano, ale tentokrát nemusí poslouchat žádné hadí monstrum, ne?“

„Požádal mě, abych učil matiku. Jednou. Bylo to strašné. Musel to převzít.“

„Jsi tak špatný?“

„On si to myslí. Řekl bych, že poprosí tebe. Nedal ti nic k vyučování, že?“

„Ne, jen mě požádal, abych večer četla. Pokaždé tam sedí a sleduje mě.“

„Slyšel jsem, jak se o tom děti baví. Opravdu si to užívají.“

„Kdo nemá rád dobrou knihu?“

„Říkají, že je to jediná chvíle, kdy Snape sedí a odpočívá. Bývá tam každý večer? S mým dohledem už skončil a to mě považuje za idiota.“

„Nepovažuje tě za idiota.“

„Dobře.“

„Taky trvá na tom, že bude mít slovo při výběru titulů.“ Hermiona pokrčila rameny. „Říká, že má zájem na tom, abych jim nenacpala do hlavy nějaké nesmysly.“

„Ty? Nesmysly? Potkal tě někdy?“

ooOOoo

Snapeův modifikovaný lektvar, který se mu podařilo vyvinout poměrně rychle, protože mohl vždy na pár hodin zanechat děti v péči Nevilla, Lenky, Harryho nebo Hermiony, aby se zavřel ve sklepě a vařil, téměř úplně vymýtil noční můry. Váhal s jeho použitím, bál se, že závislost na chemii není řešením, ale nakonec se podvolil. Lenka měla podezření, že samotnému se nedostávalo spánku a byl na konci sil.

Vyžádalo si hodně úsilí všechny ujistit, že je to jen dočasné.

Bez nočních můr byly děti odpočinutější a dokázaly se líp zapojit. Když Lenka začala s terapeutickými sezeními, zejména arteterapií, všimla si, že děti pracují bok po boku, ale ne pospolu. Rozhodně interagovaly, když byly vystrašené, to se k sobě tiskly, ale mimo vypjaté situace spolu nekomunikovaly. Teď… půjčovaly si potřeby a dokonce si příležitostně vzájemně ukazovaly ilustrace.

Lenka poznala, že velkým problémem těchto dětí byla neschopnost navazovat vztahy. S výjimkou sourozenců, kteří spolu komunikovali, se téměř všechny stáhly dovnitř a ve velké skupině žily osamělé životy.

Konec nočních můr byl koncem paranoie, šancí na únik ze samoty. Nakonec, spolu s probouzením se k životu, se začaly navzájem vyhledávat. Chtěly spolu rozprávět, alespoň trochu. To Lence řeklo, že dělají pokroky. Místo aby zatlačily strach a bolest uvnitř sebe a nechaly ji vypustit jen ve snech, začaly hledat útěchu u ostatních.

Kresby byly stále hrozné a srdcervoucí a děti se rozhodně nesocializovaly standardně, ale byl to začátek.

ooOOoo

„Víte, Severusi,“ pravil Potter. „Vypadají lépe – děti.“

„Může za to vaření toho proklatého domácího skřítka,“ odvětil Severus krátce. Proč doparoma klábosí s Potterem?

Protože jsi zcela ztratil kontrolu nad vlastním životem, odpověděl hlásek.

„Je to rozdíl, že? Takováto péče.“

„Konečně dostávají skutečné a pravidelné jídlo,“ vysvětlil a nenáviděl se, že se nechal vtáhnout do hovoru. „A díky modifikovanému lektvaru víc spí. To vše hodně mění. Glastonburyová nikdy neutratila peníze za něco jiného než kaši. Byly podvyživené. Rozhodně Dickensovské.“

„Rozhodně co?“

„Dickens – no nic.“

ooOOoo

„Chcete je vzít do… zoo?“ zeptal se Severus zvolna svým nejvytříbenějším jste-idiot hlasem rezervovaným pro nejpomalejší studenty ve třídě.

Láskorádová přikývla. „Samozřejmě jen do té menší kouzelné zoo v Kew, ne velké mudlovské. Jsou teď zdravější psychicky i fyzicky a myslím, že trocha socializace venku s dalšími lidmi jim udělá dobře. Interagují v kontrolovaném prostředí. Ráda bych zjistila, jak jim to půjde v neznámém. Víte, že nakonec musí vyjít z domu.“

„Nemohu si dovolit strávit den v zoo. Mám tu moc práce.“

„Vy nemusíte – vezmu je já a Neville.“

Severus zaváhal. Nechat děti v rukou Láskorádové a Longbottoma? Jen Láskorádové a Longbottoma?

„Nevěříte mému úsudku?“

Severus se na ni zamračil.

„Opravdu na to mají, jsem si jistá. Arteterapie s nimi dělá zázraky. Copak jste si nevšiml, že některé už přestaly s užíváním lektvaru a noční můry jsou stále ztlumené? A že toho víc sní? A příležitostně že se chovají jako normální děti – usmívají se, smějí a hrají si spolu místo vedle sebe?“

Severus opravdu nechtěl připustit, že má Lenka Láskorádová v něčem pravdu.

„Slibuji, že už před nimi nebudu mluvit o chropotalech.“

„Užijte si tu zoo, slečno Láskorádová.“

ooOOoo

Všechny děti se skláněly nad pergameny, obkreslovaly schémata a procvičovaly si psaní. Soustředěním jim vylézaly jazýčky v koutcích úst, jak se snažily zvládnout brka, což bylo pro malé prsty mnohem těžší než použití mudlovského pera. Longbottom mezi nimi chodil a povzbuzoval, nebo se jen zastavil, aby pomohl s technikou. Třídě jako celku demonstroval probíraný text tak, že hůlkou objížděl písmena vyvedená v nevelvírské rudé vznášející se ve vzduchu, aby je děti viděly.

Severus se ušklíbl. Longbottom může být úplně k ničemu, pokud jde o lektvary, ale měl krásný rukopis. Rukopis býval jedinou překážkou mezi Longbottomem a trvalým T v hodinách.

Ne že by mu to Severus řekl, samozřejmě. Jeho žádost vyzněla mezi řádky: „Longbottome, váš směšně zženštilý rukopis musí mít v tomto světě využití. A vzhledem k tomu, že jste naprosto beznadějný v matematice, nakonec byste mohl být k užitku.“

ooOOoo

Grangerová,

je nějaká šance, že byste mohla začít vybírat méně smyšlené příběhy a začala s takovými, které jsou aplikovatelnější v jejich životech a praktičtější do budoucna?

SS

 

Severusi.

Tyto děti vyrůstají ve světě plném jednorožců a skřítků a strašidel a kouzel a okřídlených lvů a hipogryfů a vás znepokojují příběhy jako Petr Pan a Kniha džunglí a Princezna Nevěsta, protože jsou příliš fantastické?

Napsal jste to s vážnou tváří?

Jinými slovy, pane profesore, bez šance. Jestli chcete, aby jim byly předčítány učebnice lektvarů, udělejte to ve vlastním volnu. Uvidíme se večer.

Hermiona.

 

Grangerová,

těším se na to.

SS

 

K jeho vlastnímu zármutku se opravdu těšil.

 

 

PA: Tři měsíce, plus, mínus, uběhly v této kapitole.

Severus si vybral Malého prince (Le Petit Prince) od Antoine de Saint-Exuperyho, příběh o lásce a osamělosti s krásnou linií ‚Správně vidíme jenom srdcem. To, co je důležité, je očím neviditelné.‘ Je to druh příběhu, který by Severus popsal jako pro děti i dospělé. Přinejmenším kvůli názvu ;)

Tato kapitola představuje přechod v příběhu. Protože se situace dětí zlepšuje, příběh dospělých se začíná protlačovat do popředí. Nebojte se, děti stále zůstanou enormní a ústřední části příběhu jako dřív. Jen se začnou dělit o světla reflektorů. A žádný strach, na ty starší jsem nezapomněla.



Poznámka:


Kapitola 9. Prostě jen být – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/9/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 9.  Prostě jen být – 1. část

Ermengarde Rosierová seděla v posteli jako svíčka a pokrýval ji pot. Leopold ji okamžitě objal, houpal s ní a šeptal jí do ucha konejšivá slova. Téměř ihned se uklidnila. Pan Snape skoro nikdy nemusel přijít, když měla Ermengarde noční můru. Leopold byl rád. Byla to jeho sestřička – on byl za ni zodpovědný. Nikdo jiný.

„Noční můra?“ zeptal se tiše. Přikývla.

„Stejná jako vždy?“

Zavrtěla hlavou. „Nene, tato byla jiná. Ani si nepamatuju, co se mi zdálo.“

Leopold ji na chvilku stiskl pevněji, ale pak se uvolnil. „Je to dobré, nebo špatné znamení?“

„To nevím,“ odvětila Ermengarde. Bratr a sestra dlouho seděli v temnotě, tulili se k sobě a nic neříkali. „Leopolde?“ zeptala se nakonec tiše.

„Hm?“

„Co myslíš, že teď dělá Brigita?“

„Spí, doufám.“

„Ale co myslíš, že dělala ve dne? V Bradavicích?“

„Vsadím se… vsadím se, že létala nad jezerem na velkém hipogryfovi. Přesně jako pan Potter, když tam studoval.“ Leopold tomu opravdu, ale opravdu chtěl věřit. Ale už přes rok od Brigity nedostal dopis a ani se po druhém ročníku nevrátila na prázdniny.

„Vsadím se, že to by se Brigitě líbilo.“

„Mně taky.“

„Leopolde?“

„Hm?“

„Líbí se ti tady?“

Dlouho a pořádně se zamyslel, než odpověděl. „Ano, líbí.“

„Mně taky,“ povzdechla si Ermengarde. „Jsme tu jako doma.“

ooOOoo

Všechno se to seběhlo tak náhle.

Slečna Grangerová už dávno skončila Petra Pana a přešla k Tajné zahradě, když se Margaret Macnairová roztřásla, zcela mlčky. Pak začala velmi zhluboka a rychle dýchat, ale jakkoliv se snažila, nemohla vdechnout žádný vzduch. Nevěděla, co to způsobilo – jednu chvíli byla v pořádku, a teď se třásla se sevřenou hrudí, dýchala, ale nadechnout se nemohla, musela dýchat…

A pak se rozkřičela. Křičela z plných plic. Křičela do ochraptění. Pronikavým, hrůzyplným hlasem plným děsu.

Nejhorší na tom bylo, že nevěděla proč.

ooOOoo

Hermiona ztuhla a pohlédla na Snapea, který okamžitě vystřelil ze zadní části pokoje k Margaretě, přitáhl si ji k hrudi a hladil jí záda v konejšivých kruzích, zatímco ji houpal. Věděla, že jí v očích viděl tu bezmoc, když marně tápala, co udělat.

„Už se to stalo dřív? Co normálně děláte?“ ptala se horečně přes dívčin křik.

Snape zavrtěl hlavou. „Takový záchvat dřív neměla.“

Hermiona se kousla do spodního rtu (zlozvyk, kterého se marně zbavovala už roky) a rozhlédla se. Děti tu stále seděly, zjevně vyděšené a přesto zároveň netečné k okolnímu dění. Prostě jen byly… tady. Měly by to sledovat? Neměly by jít do postele?

Snape jí snad četl myšlenky, protože jim klidně a vyrovnaně pokynul: „Do postelí.“ Čtrnáct párů nožek se rychle vydalo jej poslechnout.

Hermiona se rozhlédla po pokoji a do očí jí padl oheň. Krb. „Lenka!“ zvolala najednou. „Severusi, neměli bychom sem povolat Lenku? Možná pomůže.“

„Udělám to.“ Momentálně z krbu nemohl zavolat Lence nikdo jiný. Dospělí mohli používat krb jen z a do svých domovů, ale to bylo vše. Nemohli jej použít na jiná místa a dokonce nemohli jinam ani volat. Sám nastavil obrany.

Odmotal ze sebe Margaret a slíbil, že to bude trvat jen chvilku a že se za okamžik vrátí. Holčička jen zesílila kvílení. Vcukuletu klečel Snape u krbu s hlavou v plamenech.

ooOOoo

„Láskorádová? Láskorádová! Potřebuji vás, abyste – cože, Longbottom? Co to – nevadí. Hoďte na sebe nějaké oblečení a okamžitě sem dorazte. Slečna Macnairová má vážný záchvat paniky.“ Rychle vytáhl hlavu z krbu a snažil se zapomenout na Longbottomův těstovitý bílý zadek vlnící se přímo před jeho očima.

Vděčný, že ani Grangerová ani Margaret neslyšely konec hovoru, se odsunul od krbu a klidně oznámil, že: „Bude tady brzy,“ jako by právě neviděl nic neobvyklého. Grangerová přikývla.

Severus dvěma dlouhými kroky zdolal vzdálenost k pohovce a přitáhl si holčičku na klín. Vší silou se k němu přitiskla a obtočila kolem něj ruce i nohy. Přes vzlyky se snažila popadnout dech. Objal ji a držel pevně, aby ji uklidnil. „Ššš, Maggie,“ šeptal tak potichu, aby ho slyšela jen ona. „Jsem tady, držím tě, postarám se o tebe, nikomu nedovolím, aby tě zranil. Jsi v bezpečí.“

Pohlédl přes rameno holčičky na Grangerovou. Stála u zdi vedle krbu, nehybná a tichá. Její obličej a tělo se jevily klidnými, ale z očí zářil jen a pouze strach. Severus si byl jistý, že ne strach o sebe, ale o Margaret. Za ty měsíce, co bydleli na Grimmauldově náměstí, Grangerová neviděla zhroucení žádného dítěte. Jen jednou za její přítomnosti měla Ariadne Carrowová noční můru, ale ta se dala snadno zvládnout. Ariadniny noční můry nikdy nebývaly tak vážné, a do pár minut se nechala přesvědčit, aby zase usnula. Až na tu noc s Potterem jej nikdy nedoprovázela na návštěvy absolventů. Ani nezůstávala na noc v jejím starém pokoji, i když jej pro ni i dál nechával volným, kdyby ho někdy potřebovala. Bylo to opět jako té noci v nevěstinci – Grangerová chtěla pomoci, ale konfrontace s bolestí a hrůzou, které nikdy nezažila, ji zbavila pohybu a, upřímně, i užitečnosti. Pravděpodobně neviděla, že se něco takového blíží. Asi neslyšela nic než působivé zprávy o psychickém a vzdělávacím a společenském pokroku dětí.

Ale ani jeden z nich tu nebýval přes noc jako on. Zatímco děti se od příchodu sem jevily vyrovnanější a mnohem méně je trápily noční můry (za což s nechutí musel poděkovat Láskorádové), stále byly těžce traumatizované a pošramocené. Grangerová nic z toho nevěděla a nedokázala proto správně jednat. Bude to muset napravit.

V záblesku zelených plamenů z krbu vystoupila Láskorádová se svým vždy přítomným úsměvem a modrookým nepřítomným pohledem. Rty měla trochu nateklé a dlouhé blonďaté vlasy zacuchané. Longbottom ji záhy následoval, zuřivě si uhlazoval vlasy a jeho tvář s očima upřenýma do podlahy nabrala barvu rajčete.

„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila Láskorádová příjemně, jako by ji ani ne před pěti minutami nepřichytil in flagranti. Což jí umožnilo dosáhnout vzácného jevu, a totiž že se Severus cítil nesvůj. Klekla si na úroveň křičícího a vzlykajícího dítěte v jeho náručí. „Margaret,“ začala tiše, aby děvčátko nevyplašila a mohla se o něj co nejlépe postarat. Margaret visela na Severusovi s obličejem zabořeným do jeho hrudi.

Longbottom stál v obývacím pokoji s výrazem člověka, který nemá ponětí, kde je, nebo co tam dělá. Aniž by se střetl se Severusovým pohledem, pravil: „Dobře, jen…“ Načež se obrátil a odspěchal do kuchyně. Severus protočil očima.

Láskorádová brzy povzbudila Margaret natolik, aby začala dýchat podle jejího rytmu. Nádech nosem, výdech ústy, vše dlouze a kontrolovaně. Nádech, podržet, výdech. Poznal, jak se její tělíčko snaží o kontrolu, a i on následoval dýchání podle Láskorádové, aby uklidnil dívenku i její dýchání. Postup se zdál podobný tomu, který používal, když začal praktikovat nitrobranu. Očistilo to mysl od emocí a donutilo se zklidnit, i když byl člověk rozrušený. Šlo o jistý způsob ošálení těla, aby se uvolnilo.

Severuse napadlo, že nitrobrana by mohla být pro tyto děti vhodná dovednost – oddělit temnotu minulosti přítomností, pokusit se zabránit těm nejsilnějším emocím, aby vyplavaly na povrch a dostaly je do problémů s ostatními studenty v Bradavicích. Občas bylo nejlepší naučit se nitrobranu v mladém věku, omezit tak duševní bariéry a překonat naučené chování. Přestože tyto děti byly v podstatě staré a jejich minulost skrývala skutečné hrůzy.

Vzpomněl si na trénink s Potterem, na vše, co Potter do oné doby viděl a zažil, a připustil, že zabránit mu i v té nejmenší dovednosti nemusela jen jeho pitomost a sklon nosit srdce na dlani. Možná byla nitrobrana pro tuto skupinu příliš riskantní. Bude si to muset promyslet.

Margaret teď dýchala klidněji, vyrovnaně, jak ji to naučila Láskorádová, po tvářích jí stékaly slzy a smáčely mu košili. Severusovi to ani trochu nevadilo. Držel ji u sebe a broukal jí melodii tak tiše, že to snad Láskorádová ani nemohla zaslechnout. Když se podíval dost pozorně, uviděl slzy i v očích Grangerové. Láskorádová uchopila dívčinu ruku a šeptala fráze jako ‚stane se to každému‘ a ‚statečná holka‘.

Pak ruku jemně pustila a zašeptala: „Za chvilku se vrátím.“ Vstala a pokynula Severusovi, aby ji následoval. Zdráhavě děvčátko uvolnil a nařídil Grangerové přijít k pohovce.

„Jen na chviličku, Maggie,“ zašeptal. Posadil holčičku Grangerové na klín, odkud mohla jeho temnou postavu sledovat až na druhou stranu místnosti. Oči z něj nespustila. Postavil se tak, aby na něj viděla.

„Stalo se to už někdy dřív?“ zeptala se Láskorádová.

Severus zavrtěl hlavou a přejel si dlaní čelo. Nepřekvapilo ho, že je mokré. Bylo to intenzivní. „Mívá záchvaty paniky, ovšem nikdy nic takového. Obvykle ji za chvilku uklidním, ale nic tak silného se ještě nestalo. Nezažil jsem ji v takovém stavu. Ani když děti byly… tam.“

Láskorádová přikývla. „Aha.“

„Co myslíte?“

„Od té doby, co jsem sem začala docházet, se zlepšila, ale ještě není v pořádku. Nejsem si jistá, co mohlo záchvat spustit a patrně ani ona – občas se tyto věci prostě stanou.“ Ztlumila hlas do šepotu: „Měla by to zaspat. Není moc malá, aby mohla užít uklidňující lektvar?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne na malou dávku. Zředím jí ho dýňovým džusem.“ Láskorádová se s pokývnutím usmála a Severus zamířil do kuchyně.

Longbottom seděl u dlouhého stolu a dumal nad šálkem kávy, jako by v něm ležely všechny odpovědi života. Když uviděl Severuse, s trhnutím se napřímil.

Severus se prosmýkl kolem něj k lektvarové skříňce, kterou zakouzlil tak, aby se odemykala jen jemu. Prohodil: „Nebojte se Longbottome – nepřišel jsem komentovat vaši žalostně amatérskou techniku. Nikdo si tu scénu nepřeje zapomenout víc než já. A protože vy, bohužel, nejste schopen naučit se ani ty nejzákladnější dovednosti, nemohu vyslovit nic než naději, že slečna Láskorádová nemá s kým srovnávat.“

Nebyl si jistý, jak se to stalo, ale najednou měl záda přitlačená na dveře, Longbottom stal tváří v tvář k němu a ke krku mu tiskl hůlku. Ušklíbl se.

„V životě jsem hrdý jen na pár věcí,“ procedil Longbottom skrz zaťaté zuby. „A co je mezi mnou a Lenkou, je jednou z nich. Nedovolím vašim bezohledným slovům to pošpinit. Rozumíte?“

Severus zvedl ruce v předstírané kapitulaci a Longbottom hůlku stáhl. Zarudlý se vrátil na své místo u kuchyňského stolu.

Severus vzal lahvičku, nalil trochu obsahu do poháru a smíchal s dostatečným množstvím dýňového džusu. Zvážil, že snad důsledkem války se Longbottom skutečně stal mužem. Mužem, který brání sebe a co je pro něj důležité. Severus si nemohl pomoci, ale neochotně jej za to respektoval.

„Uvědomujete si, Longbottome, že kdybych se chtěl bránit, udělám to?“

„Uvědomuju.“

„A že příště, až mi strčíte hůlku do obličeje, udělám víc než jen vaše odzbrojení?“

Longbottom přikývl.

„Takže si rozumíme.“

ooOOoo

Snape si převzal dívenku zpět na klín a jemně ji přemlouval, aby vypila džus, že jí udělá dobře a pomůže se vyspat. Margaret polykala pomalu a nespouštěla ho z očí. Za pár vteřin se k němu přitulila a tiše naříkala, zatímco jí hladil vlásky. Po pár minutách se jí dech vyrovnal a ona hluboce usnula.

„Odnesu ji nahoru,“ nabídla se Lenka a vzala mu bezvládné dítě z náručí. Láskorádová – kromě své pronikavé schopnosti odhalit podstatu problémů, s šílenstvím hraničícím přesvědčením a neschopností být vůbec něčím rozrušená – měla sílu dospělého muže. „Který pokoj?“

„Třetí patro, druhé dveře vpravo,“ odpověděl Snape a zdráhavě Margaretu pustil. Zjevně se snažil udržet nezaujatý postoj. Neošálil nikoho. „Jste si jistá, že nemám jít já?“

„Ne, vy tady máte nedodělanou práci,“ zašeptala Lenka vesele a tak tiše, že ji mohl slyšet jen Severus. „Nebojte, s Nevillem brzy vypadneme, takže vy dva budete mít dům pro sebe.“

Snape na ni vrhl vražedný pohled, ale Lenka se jen usmála a otočila se ke schodišti, kde stála Hermiona.

„Pro tebe to byl stejný šok jako pro ni. Neměla bys dnes spát sama,“ zašeptala jí Lenka. „Myslím jako v prázdném bytě. Já bych určitě nemohla.“ Hermiona se na ni tázavě podívala, ale Lenka už se polehoučku vydala po schodech nahoru.

ooOOoo

Asi měla pravdu, že by neměla po takovém zážitku spát sama v prázdném bytě. Obvykle se i tak jen stěží uvolňovala, aby mohla usnout, a dívčiny hrůzostrašné výkřiky vytáhly nepříjemné vzpomínky z minulosti.

Hermiona věděla, že občas je lepší spát v blízkosti teplého těla, i když leží v posteli přes chodbu.

Zašla do temného kouta a tajně vykouzlila Patrona. Harry stále rád věděl, pokud na noc zůstala někde jinde. Musel si být jistý, že je v bezpečí. „Harry, jen pro tvou informaci, dnes zůstanu na Grimmauldově náměstí, kdybys něco potřeboval. Pozdravuj Ginny.“ Vydra se otočila a vystřelila oknem ven do noci. Hermiona se ohlédla přes rameno. Snape vypadal ztracený v myšlenkách a zřejmě si ničeho nevšiml. Dobře. Nepotřebovala jeho nevrlé poznámky o tom, že se Harrymu hlásí co pět minut. Obyčejně si jejich slovní bitky užívala, ale dnes byla moc vyčerpaná.

V tomto okamžiku se objevila Lenka. „Spí,“ oznámila vesele. „Bude v pořádku, ale mohl byste jí zítra věnovat víc pozornosti?“ požádala Severuse. Ten přikývl.

„Neville?“ zavolala Lenka. Neville pomalu vyšel z kuchyně a na Snapea se ani nepodíval. Vzal Lenku za nabízenou ruku, hodili letax do ohně a zmizeli. Snape se přiblížil ke krbu a mávl nad ním hůlkou.

„K čemu to?“ zeptala se Hermiona.

„Uzamykám. Kvůli bezpečnosti,“ odpověděl.

„Proč?“

„Každou noc uzavírám všechny vstupy a výstupu,“ odvětil. „Jen jste tady dřív tak dlouho nebyla.“

Hermiona přikývla. „Ne, asi ne.“ Zaváhala, než pokračovala. „Když už jsme u toho, po všem, co se dnes událo, se necítím na to odejít, takže jsem si myslela… myslela jsem si, že bych na noc zůstala v mém pokoji.“

Nežádala povolení. Snape přikývl. „Jak si přejete.“

„Chci říct,“ mluvila dál Hermiona. Proč pořád mluvím a mluvím? „Prostě… někdy je špatné zůstat sám. Víte, co myslím?“

Snape přikývl. „Vím.“ Zamyšleně se na ni podíval a zeptal se: „Půjdete už spát?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Normálně to nedělám, ale asi budu potřebovat nějaké pití, abych si srovnala myšlenky. Máte tu něco?“

Přikývl. „Mezi námi, hodně nocí ho potřebuji též. Ve stole v ložnici mám láhev Ogdenské. Bohužel vám mohu nabídnout jen ji, ale ochotně se podělím.“

„To bych ráda.“

ooOOoo

„Můžu se vás zeptat na Margaret?“ položila otázku Grangerová. Seděli na pohovce nejblíže krbu, zírali do plamenů a drželi své upité sklenky s ohnivou.

Severus věděl, že pít s někým je nebezpečný podnik. Na něj působila ohnivá stejně spolehlivě jako veritasérum. Jeho obrany klesaly a zdi se rozpadaly. Naposledy se opil v něčí společnosti v ředitelně Bradavic ke konci války. Tehdy povykládal Phineasi Nigellusi Blackovi příběh o něm a Lily, čehož bude navždy litovat. Ten zatracený portrét to pak na něj vytáhl pokaždé, kdy se viděli, a k dovršení všeho teď skončil uvězněný v tomto domě s ušklíbajícím se druhým Zmijozelovým portrétem. Nakonec se musel uchýlit k seslání umlčovacího kouzla a vystěhoval portrét do sklepa.

Bude muset být opatrný.


Kapitola 9. Prostě jen být – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/9/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 9.  Prostě jen být – 2. část

...

„Můžu se vás zeptat na Margaret?“ položila otázku Grangerová. Seděli na pohovce nejblíže krbu, zírali do plamenů a drželi své upité sklenky s ohnivou.

Severus věděl, že pít s někým je nebezpečný podnik. Na něj působila ohnivá stejně spolehlivě jako veritasérum. Jeho obrany klesaly a zdi se rozpadaly. Naposledy se opil v něčí společnosti v ředitelně Bradavic ke konci války. Tehdy povykládal Phineasi Nigellusi Blackovi příběh o něm a Lily, čehož bude navždy litovat. Ten zatracený portrét to pak na něj vytáhl pokaždé, kdy se viděli, a k dovršení všeho teď skončil uvězněný v tomto domě s ušklíbajícím se druhým Zmijozelovým portrétem. Nakonec se musel uchýlit k seslání umlčovacího kouzla a vystěhoval portrét do sklepa.

Bude muset být opatrný.

...

„Severusi?“

Hlas Grangerové jej vytrhl ze snění. „Margaret?“ zeptala se znova.

„Myslíte, proč měla ten záchvat?“ Grangerová přikývla. Severus si upil a poklepáním hůlkou o skleničku si zajistil dolití, než začal.

„Smrtijedi byli zlá a zákeřná banda těch nejnechutnějších lidí, kteří kdy kráčeli po zemi, a já se budu stydět po zbytek života, že jsem k nim kdy patřil.

Nicméně přesto byli někteří báječnými rodiči. Možná si pamatujete, že Narcisa Malfoyová zradila Pána zla v té poslední chvíli, aby chránila své dítě. Nebyla jediná. V tom kolektivu se našlo překvapivě mnoho dobrých rodičů.

Ale k nim, bohužel, nepatřili Walden Macnair a jeho žena. Mnoho let se snažili o syna, a když se jim narodila dcera, byli jí tak zahanbení, že jí dali mudlovské jméno. Mimochodem, to je jedna z největších urážek, kterou může Smrtijed počastovat své dítě. Rodiče ji týrali, pak byli zabiti a ona se dostala na ministerstvo jako velmi malé dítě. Obrázek si jistě umíte utvořit sama, aniž bych ho musel rozvádět?“

Grangerová zavrtěla hlavou. „To je hrozná rána,“ pravila tiše. „Harry vyrůstal zanedbávaný a myslím i týraný, když přišel o rodiče. Ale nakonec mohl utéct do něčeho lepšího. A lpěl – a stále lpí – na tom, že ho rodiče velmi milovali. Nemít to…“ odmlčela se.

„Zdá se, že vás to… zasáhlo,“ prohodil nakonec Severus.

Grangerová přikývla. „Patetické, že?“ Chtěla to nechat být, ale Snape ji svým pohledem mlčky pobídl k vysvětlení. Proto pokračovala. „Za války jsem viděla hodně. Sledovala jsem umírat kamarády, sledovala jsem padat nepřátele, žila jsem v naprosté izolaci a zároveň v totálním chaosu. A pak to vše skončilo tak náhle a definitivně, že jsem to dokázala odsunout a nechat být. Ale vidět tyto děti, čím si každý den procházejí, opravdu to vidět… je těžké. Vytahuje to na světlo věci, kterých jsem byla svědkem a které jsem si slíbila zapomenout.

Je to jako zranění,“ přemítala a točila s jantarovou tekutinou ve sklence. „Když se vážně zraníte, vaše tělo odsune stranou bolest, abyste přežil, dostal se do bezpečí. Teprve později, až se vrátí rozvaha, tělo vpustí bolest zpět a donutí vás se s ní vypořádat. Během války… všechna ta bolest a ztráty… Nějak jsem to vše vytěsnila. Musela jsem – nemyslím, že bych to jinak zvládla a nezhroutila se. Odhaduju, že po válce, abych přežila a udržela si příčetnost, jsem bolest zcela odsunula a lopotila se dál jí navzdory. Nikdy jsem se skutečně nezastavila a nepopřemýšlela o ní. Asi jsem se prostě šest let drala skrz bolest a nikdy si zcela neuvědomila, že ji stále cítím. Tu bolest.“

Otočila se a podívala se na něj. Hnědé oči měla lehce skelné kvůli ohni a pozdní hodině a alkoholu. „Asi vám za to musím poděkovat.“

„Ano, zdá se, že mám zvláštní talent vyvolávat v lidech bolest,“ pravil klidně.

„Ne vy. Okolnosti,“ oponovala Grangerová. „Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že vám musím poděkovat. S mnoha věcmi jsem se nesrovnala a je asi načase to udělat. Nebo alespoň uznat, že jsem se nesrovnala.“

Severuse překvapila otevřenost Grangerové. Normálně byla rezervovaná a nedávala najevo strach a emoce, alespoň podle Pottera. Asi kvůli alkoholu si pustila pusu na špacír. Pusu, která se ve světle ohně leskla. Jemu se také rozvazoval jazyk. Proto nikdy nepil v něčí společnosti. Jeho svérázný projev, gesta, výraz, slova, vše se uvolnilo. Až příliš uvolnilo.

„Máte nějaké… následky?“ zeptal se a doufal, že řekne ne, i když věděl, že to bude ano.

Grangerová přikývla. „Jsem si jistá, že jste si všiml mé a Harryho… lekavosti při náhlých zvucích. Bývalo to mnohem horší – házeli jsme sebou na zem, kdykoliv Křivonožka shodil pero ze stolu. Teď jsme spíš jen v pohotovosti. Hůlku mám vždy nachystanou, i teď bych ji mohla rázem vytáhnout, kdybych to považovala za nutné. No… asi jsem za těch šest let nespala jedinou noc bez pomoci lektvaru a vždy jen za rozsvíceného světla nebo alespoň ohně. Pořád potřebuju vědět, kde jsou Harry a Ron, a stejně to mají oni se mnou. Kdybych o nich pár dní neslyšela, začala bych se strachovat. I když vím, že o nic nejde, chci mít jistotu.“

Lokla si a pokračovala. „Weasleyovi… už nejsou těmi lidmi, co bývali. Jsou jakoby prázdní. Ztráta Freda je prostě… zlomila. Rona, Molly a George obzvlášť. Takže je to, jako bych svým způsobem ztratila další rodinu. Harry byl v háji. V prvním roce po válce pil opravdu hodně, aby zapomněl. Ginny mu pomohla přestat a teď se alkoholu nedotkne. Možná tehdy zkusil i drogy, ale to si nejsem jistá. Pokud ano, pak jen krátce a dávno přestal. A já… Nikdy v životě jsem neměla moc přátel, ale od konce války jsem si žádné nové neudělala. Nechtěla jsem. Mimo vás.“

Nazvala jej přítelem. Neopravil ji.

Během svého monologu Grangerová zírala do ohně, ale nyní se obrátila na Severuse a trochu naklonila hlavu. „Myslím, že je skvělé, co tady děláte. S dětmi,“ navázala volně.

Severus si povzdechl. „Nevím, jestli je to skvělé. Snažím se. Ale mám pocit, jako bych za posledních pět let každý den selhával.“

„Jak to můžete říct?“

„Jak bych neměl? Moji svěřenci skončili v nevěstinci nebo vězení nebo na ulici. To je sotva strhující příběh o úspěchu.“

„Dal jste jim šanci nemít takový život,“ podotkla Grangerová. „Ale mimo vaši péči nemůžete kontrolovat jejich jednání a rozhodnutí.“

„Bojuji předem prohranou bitvu. Já proti celému kouzelnickému světu. Bohužel jde o pozici, kterou dobře znám, což znamená, že zcela chápu, jak bezútěšné jsou vyhlídky na úspěch.“

„Tomu nemůžete doopravdy věřit,“ pronesla Grangerová tiše.

„To tedy věřím, Grangerová,“ odvětil.

„Hermiona. A odmítám uvěřit, že tomu věříte. Pokud by tomu tak bylo, proč byste se namáhal?“

Odmlčel se, než odpověděl. Alkohol s ním dělal divy. K tomu i praskající oheň a pozdní hodina. Cítil, jak jeho štíty ochabují. A nějak mu to bylo jedno. „Protože jsem neměl pocit, že mám alternativu.“

„Toto je víc než jen o povinnosti. Nemáte k nim žádné závazky. Víte to a já to vím.“

„Grangerová, pokud někdy uděláte z dítěte sirotka – a upřímně doufám, že se vám to nikdy nestane – pochopíte, co myslím.“

„Myslíte, že nevím, jaké to je vzít život? Myslet na lidi – rodiny a děti – které jsem navždy okradla?“ Grangerová se napřímila a zadívala se mu do očí. „Severusi Snape, nemusím mít vaše zkušenosti, ale z války jsem nevyšla s čistýma rukama.“

Dlouhou dobu jen mlčeli. Pili whisky a hleděli do ohně. Pak Severus přivolal láhev a oběma jim nalil, takže pili dál.

„Proč jste auditorkou?“ zeptal se nakonec.

„Chtěla jsem se dostat na odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů a toto bylo jediné volné místo.“ Pokrčila rameny. „Je to první zaměstnání, ne poslední. Noha ve dveřích, chcete-li.“

„Nedovedu si představit, že zrovna vy potřebujete nohu ve dveřích na zatraceném Ministerstvu kouzel, s vaší slávou a reputací a vztahem s Pastorkem,“ reagoval Severus.

„Cesty byrokracie jsou nevyzpytatelné,“ pravila Grangerová s falešným úsměvem.

„Plýtváte tam svým talentem.“

„Neplýtvám. Jakmile se dostanu dostatečně vysoko, budu moci pracovat na skutečně strategických věcech, jako je změna zákonů protěžujících čistokrevné, které existovaly už před válkou. Budu moci změnit postoje a předejít dalšímu konfliktu. Po Grindelwaldově pádu si všichni oddychli úlevou a pak bác ho a máme Voldemorta -“

„Neříkejte jeho jméno!“

„A kdo ví, kdo přijde po něm? Musím to udělat. Když změním postoje, můžu to zastavit. Musím.“

„Pokud myslíte, že prostřednictvím ministerstva něco změníte, pak jsem za ta léta špatně ohodnotil vaši inteligenci.“ Posadil se, pro zdůraznění se k ní nahnul a setkal se s jejíma očima. „Nenarodila jste se, abyste byla byrokratkou, Hermiono. Náš takzvaný ‚statečný nový svět‘ mi přinesl mnohá zklamání, ale mezi největší patří sledování toho, jak se zahazujete. Vaše tamní kariéra znamená plýtvání vaším talentem a inteligencí.“

Odvrátil se a štědře si dopřál whisky. Nechtěl použít její křestní jméno. Věděl, že si všimla. Pravděpodobně si také všimla, že jí složil upřímnou poklonu.

Možná toho vypil víc, než si uvědomoval. Možná toho prozradil příliš, co by raději nechal skryté. A přesto si nepřivolal lektvar na vystřízlivění. Zůstal s ní na pohovce. Seděl tak blízko, že se mohl dotknout jejího stehna, aniž by se musel natáhnout. Pokud by chtěl.

Grangerová vypadala zamyšleně a napjatě, ale nepohlédla na něj. „Jsem se svými volbami spokojená,“ pronesla nakonec.

„Jste?“

„Ano. S každou jedinou.“

„Nikdo není spokojený s každou svojí volbou,“ odsekl Severus. „Prohlašovat něco takového je lhát mně a lhát sobě.“

„Pokud po mně chcete, abych tady seděla s pitím v ruce, v temnotě a pozdě v noci a utápěla se v lítosti nad mými rozhodnutími, pak je má odpověď ne, nebudu.“

„To po vás nechci.“

„Tak co po mně chcete?“

„Žádám vás, abyste byla upřímná.“

„Jsem upřímná. Jsem šťastná ze všech svých voleb? Samozřejmě ne. Udělala bych něco jinak, kdybych mohla? Jistěže. Ale smířila jsem se s tím, co jsem udělala. Nevěřím na utápění se v lítosti nad tím, co se stalo. Nemohu změnit nic, co jsem udělala. Lítost je něco, čemu se snažím vyhnout. Je to neproduktivní a vyloženě depresivní.“

Rozhostilo se další ticho.

„Co byste raději dělal vy s mým požehnaným intelektem?“ zeptala se Grangerová nakonec.

„Cokoliv mimo práci pro ten zkorumpovaný orgán,“ okamžitě odpověděl Severus zírající do ohně. Ohnivá whisky mu kolovala v systému a rodný severní přízvuk, který celý život potlačoval, se dral napovrch. „Jste jednou z nejtalentovanějších studentek ctihodných bradavických síní – i já to musím přiznat. Vidět vás jako nízko postavenou byrokratku razítkující papíry je možná jedním z největších zklamání, ke kterým jsem se probudil.

Vedla byste si dobře ve výuce – udržíte pozornost a soustředění skupiny dětí se speciálními potřebami, takže typická bradavická třída plná tupohlavců dýchajících ústy by pro vás nebyla žádný problém. Také byste si přiměřeně vedla ve výzkumu a vývoji. Vaše eseje v mých hodinách mohly být pedantské a přehnaně závislé na citacích učebnic a zcela postrádaly originální myšlenky, ale je mnoho odvětví, kde jsou takovéto ‚dovednosti‘ přínosem.

Ačkoliv upřímně, Grangerová,“ otočil se k ní, „vlastně bych byl spokojený, kdybyste si vybrala jakoukoliv cestu, pokud by zahrnovala zapojení toho vašeho otravného, příliš aktivního vševědského mozku. Protože právě teď pochybuji, že jej v práci používáte.“

Nikdy, co si pamatuje, k nikomu nepromluvil tak upřímně a tak pochvalně, aniž by trousil dehonestující sarkastické poznámky a urážky. Severus vinil oheň, v němž se její rty leskly a oči zářily, vinil pozdní hodinu, která mohla za její měkký a svůdný hlas, vinil whisky, že strhla jeho zdi.

Přesto nelitoval jediného slova.

Grangerová tam seděla a zpracovávala, co jí řekl. „Bylo to snadné,“ pronesla nakonec. „Je to práce, kterou mohu dělat dobře a povýšit. Práce, v níž jsem se mohla spolehnout na pochvalu za její odvedení. Potřebovala jsem pochvalu. Po všech problémech, kterým jsme čelili, nemohla jsem čelit dalšímu.“ Střetla se s jeho pohledem a ironicky se pousmála. „Asi jsem se nad tím nikdy nezamyslela.“

Vypila zbytek sklenice a naklonila se k němu. „Ale Severusi, vy jste vždy byl tím, kdo mě nutil zpochybňovat svět a sebe a opravdu používat můj přehnaně aktivní, vševědský mozek. Že ano?“

Severus dopil sklenici a položil ji na stolek se zbytečnou silou. „Asi ano,“ přiznal tiše. Trošku víc se k ní nachýlil.

Grangerová se usmála. „Může být nebezpečné podněcovat někoho k myšlení,“ zašeptala.

„Pak se budu snažit být opatrný.“ Mimoděk odhrnul zatoulanou kadeř, která jí spadla do obličeje. „Co byste chtěla dělat, Hermiono? Kdybyste mohla být čímkoliv – a to vy můžete – bez strachu z problémů, bez ohledu na praktičnost, co byste si vybrala?“

Grangerová si povzdechla a její hlas prozradil bolest a upřímnost. „Chtěla bych… prostě jen být…“ odmlčela se. Zdálo se, že jí došla slova, jako by se nezamyslela, čím větu zakončit, když s ní začala. Po chvíli se pousmála. „Toto. Právě toto. Prostě jen být.“

Prostě jen být. Tomu postoji rozuměl. Představil si všechny možnosti, které by mohly naplnit to prázdné místo, které ve svém sdělení nechala. Prostě jen být normální, prostě jen být spokojený, prostě jen být anonymní v davu, prostě jen být klidný. Prostě jen být volný od všech nekonečných bojů a namáhavých bitev končících odchodem s nepořízenou. Prostě jen být schopný úspěšně se starat o tyto děti, aniž by se musel dívat, jak odcházejí a uklouznou. Prostě jen být člověkem těchto dětí, potřebným i zaslouženým. Prostě jen být schopný cítit něco jiného než bolest nebo lítost nebo zklamání. Prostě jen být sám sebou. Prostě jen být v klidu. Prostě jen být volný. Prostě jen být kýmkoliv jiným, jen ne Severusem Snapem.

Co by dal za prosté jen být.

„A co vy, Severusi?“ zeptala se Grangerová. „Co byste si vybral vy?“

Odpovědí překvapil i sám sebe.

„Toto. Nic z tohoto jsem nehledal, ale jsem přesně tam, kde bych měl být a kde bych chtěl být.“

Zda to udělal kvůli záři ohně nebo pozdní hodině nebo účinku alkoholu nebo nepokryté upřímnosti, která se mezi nimi rozhostila, nedokázal říct. Ještě víc se naklonil a dotkl se její tváře, palcem přejel podél linie čelisti a jemně přitiskl své rty na její.

Grangerová se neodtáhla. Odpověděla. Nebyl to polibek opilý, nebo vášnivý, nebo naléhavý. Byl upřímný.

„Hermiono,“ začal Severus, když se odtáhli, byť ne daleko. „Jste opilá?“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

Věděl, že se zná natolik, aby mu dala pravdivou odpověď.

„Dobře.“

Opět se nahnul, aby přitiskl své rty na její. Na Hermioniny rty, rty, které se leskly v uhasínajícím světle ohně.

„Hermiono…“ zašeptal. Dnes – a zítra – už nebude Grangerová. Cokoliv dalšího se stane mezi nimi, byla a vždy bude Hermionou.

„Ano?“

Bylo to tak dlouho, kdy se ocitl v podobné situaci se ženou, že nevěděl, co dělat. Nechtěl to zkazit, jak se mu dařilo kazit vše v životě. Vytvořili si partnerství a – odváží se říct – přátelství. Jak toto změní tamto? Severus se nadechl, aby promluvil, ale slova se mu v krku zadrhla. Co když řekne ne? Zvládne odmítnutí? Hůře – co když řekne ano? Jaký toto, ať už je toto cokoliv, bude mít dopad na ?

Asi vytušila jeho nervozitu a viditelně se snažila skrýt svoji vlastní. Vstala a natáhla k němu ruku. Vzal ji a následoval její tiché vedení do schodů. Byl vděčný, že nemusí rozhodovat.

„Prospí všechny celou noc?“

„Ne všechny, ne každou noc.“

Zastavila se. „Neměla bych…?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Zajdu za nimi, když mě budou potřebovat. Samy za mnou nechodí, i když jsme tu jen my.“

„Bojí se?“

„Ne, vědí, že tam budu, když mě budou potřebovat.“

„A vždy jste, že?“

Přikývl.

Usmála se na něj. „Jsi dobrý muž, Severusi Snape.“

Zavrtěl hlavou a nadechl se k protestu, ale než se k tomu dostal, zajala jeho ústa v dalším polibku.

„Hermiono, já…“ Nemám moc zkušeností se vztahy. Nemám moc zkušeností… tečka. Pro mě je to už velmi, velmi dlouho. Nechci, abys byla zklamaná.

„Pro mě je to už dlouho,“ zašeptala. „Možná můžeme… postupovat pomalu a uvidíme, co se stane?“

Uvolnil se při jejím přiznání. „To bych velmi rád.“

Seslal Patrona na každé patro a následoval ji do její ložnice. Tiše zavřel dveře a nechal je odemčené pro případ, že by jej uprostřed noci děti zavolaly.

Hodně hodin jej nenapadlo, že ten nepříjemný hlásek v jeho hlavě se během celého jejich rozhovoru ani jednou neobjevil.

ooOOoo

Hermiona poprvé po měsících strávila noc ve své ložnici na Grimmauldově náměstí a podle rady kamarádky ji nestrávila sama. Lenka měla pravdu – přesně to potřebovala.

Ráno se vzbudila brzy, ještě před rozbřeskem, a zjistila, že Severus leží vedle ní, s paží líně přehozenou kolem jejího pasu a sleduje ji. Ospale se na něj usmála a přitulila se k němu. Přitáhl si ji těsněji k hrudi a políbil ji na spánek.

„Takže… co teď?“

 

PA: Nevím, jak vy, ale Severus v režimu ‚otec‘ mi přijde neuvěřitelně sexy.

Severusovy myšlenky o Hermionině volbě povolání jsou hlasem autorky. Nesmírně mě zklamala její kanonická budoucnost – Hermiona pracující pro ministerstvo na jiné pozici než ministryně (o čemž bych i tvrdila, že se na to nehodí) je naprostým plýtváním jejího intelektu.


Kapitola 10. Co teď – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/10/Just–to–Be

Rating: 16+



Kapitola 10. Co teď – 1. část

Harry Potter byl u vytržení. Ne, víc než u vytržení. Toto bylo vše, co vůbec kdy chtěl, a Ginny mu to dávala.

Bude zase otcem.

Naposledy s Ginny čekali pár měsíců, než všem oznámili její těhotenství. Ale tentokrát, po předchozí zkušenosti a s vědomím, že podruhé to bude stejně báječné… Harry se nemohl dočkat.

A samozřejmě, takové novinky se nehodí sdělovat sovou nebo Patronem. Řekne to kamarádům – své rodině – osobně.

Přemístil se do Příčné ulice a vyběhl schody k Ronovu bytu nad Kouzelnickými kejklemi. Zabušil na dveře a zavolal: „Rone! Rone!“

Ron rychle otevřel dveře s hůlkou v ruce a ustaraným výrazem ve tváři. Zrzavé vlasy měl zmuchlané spánkem. „Co se děje, Harry? Něco se stalo? Je Ginny v pořádku? Je Hermiona v pořádku?“

Harry si opožděně uvědomil, jak to musí vypadat, a zavrtěl hlavou. „Ne, ne, všichni jsou v pořádku. Rone – budeš zase strejda.“

Ronovi chvíli trvalo, než to zpracoval, pak se široce zazubil a vtáhl svého nejlepšího kamaráda do objetí. „Sice mě nakrklo, jak jsi zapomněl, že ne všichni vstáváme s miminama takhle brzo, ale je to skvělé, kámo, fakt skvělé. S Ginny neztrácíte čas, co?“

Harry se zasmál. „Nemají pokoj, svévolníci,“ zadeklamoval a sugestivně zahýbal obočím.

Ron jej nechal vejít a hravě jej plácl po ruce. „Mluvíš o mojí sestře, kámo!“

Harry se nesměle zazubil.

„Už jsi to řekl Hermioně?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, právě se na to chystám. Včera zůstala na Grimmauldově náměstí, zaskočím tam před prací.“

„V tuhle hodinu bude vzhůru spíš než já,“ zareptal Ron. „Oslavíme to později, ale teď se vracím do postele.“

„Díky, Rone. A promiň, že jsem tě vzbudil – fakt jsem si neuvědomil, jak málo hodin je. Tohle asi mohlo počkat.“

„Ne, sice to rozhodně hodinu či tři počkat mohlo, ale jsem rád, že jsi mi to řekl. A teď běž za Hermionou. Ať nejsem jediný, koho vytáhneš z postele tak brzo.“

ooOOoo

„Takže… co teď?“

Severusova otázka se vznášela mezi nimi, ale chyběly rozpaky nebo úzkost.

Včera v noci se k sobě přiblížili pomalu a opatrně, většinou jen mluvili a líbali se a hladili a jen se vzájemně drželi, až časem se to vyvinulo v cosi bližšího.

Bylo to už dávno, kdy byla Hermiona s mužem, a zapomněla, jak utěšující a pokojné může být ztratit se v něčí náruči.

Severus byl pozorný a starostlivý, ale také velmi váhavý, jako by se bál, že ji rozbije. Bez výslovného povolení si toho dovolil jen velmi málo. Hermiona poznala, že i pro něj to byla nějaká doba, a podle jeho nerozhodnosti by přísahala, že má méně zkušeností, než je typické pro muže jeho věku. Nebyl to perfektní sex, ani nejlepší jejího života, ale rozhodně byl příjemný. Zcela určitě prostor ke společnému sžití. A rozhodně něco, co by s ním ráda praktikovala.

Hermiona navázala na upřímnou diskuzi z předešlého dne, zamyslela se a odpověděla: „Nevím.“ Zadumaně se na něj podívala. „Určitě bych ráda pokračovala v tom, co se teď mezi námi děje, ale jestli po mně chceš, abych tomu dala nějakou nálepku… tak si nejsem jistá, jestli to právě teď můžu udělat.“

Přestože se Severusův výraz nezměnil, přísahala by, že mu v očích zableskla úleva.

Popravdě – nechtěla vzniklé situaci přidělovat nějakou nálepku, protože zatím přesně nevěděla, o co jde. Šlo o víc než jen o sex. Rozhodně jej začala obdivovat a mít o něj starost, i když si to ještě pořádně nepřiznala. Ale znala se až příliš dobře a určitě se pokusí nový vývoj pochopit. Už jednou zaměnila přátelství za lásku a nechtěla to zopakovat. Co měli, bylo pěkné, a oni teď již tak komplikovanou situaci ještě víc zkomplikovali. Budou muset být opatrní.

Severus, pro jednou, uvítal Hermionino zdráhání dění mezi nimi jakkoli definovat. Vnímal celou záležitost jako příliš předběžnou, příliš nejistou, natolik složitou a choulostivou, až se bál, že vše zničí, jako zničil tolik jiných krásných věcí, které mu vešly do života. Byl nervózní a nezkušený a ona byla milá a neměla předsudky. Už ho učila. Líbilo se mu to a byl si jistý, že i jí, a chtěl, aby pokračovali daným směrem. Hermiona říkala, že chce, aby to pokračovalo, a tím se mu ohromně ulevilo.

Severus by jen nerad přemýšlel, kolik času uběhlo od doby, kdy byl s nějakou ženou naposledy. Zapomněl, jak hezké je ležet někomu v náručí a prostě jen být s ní.

Prostě jen být, skutečně.

Tolik se bál, že nenaplní její očekávání, nebo že ze sebe udělá blázna, tedy že to ‚skončí‘, ještě než dostane šanci vůbec začít. Nechtěl přemýšlet, kolik let uplynulo od doby, kdy měl vztah s ženou. Ona byla rozhodně první – jedinou – od konce války. Nikdy moc nelpěl na fyzickém potěšení a bál se, že nenabídne víc než ekvivalent někdejší dospívající neohrabanosti. Její oceňující zvuky a povzbudivá slova minulé noci jeho obavy uklidnily. Její tvář následujícího rána nenesla stopy lítosti. S ostatními příležitostnými milenkami míval jiné zkušenosti. Toto bylo dobré. Mohli by se tomu spolu dostat na kloub. Ona by mohla jeho naučit, co má ráda, a on by mohl naučit ji, co má rád. On… no, byl mužem. Jeho potřeby se daly naplnit velice snadno a jednoduše, ačkoliv se nebránil nějakému společnému experimentování a zkoumání.

Severus přikývl a pokusil se najít správná slova pro svoji otázku. „V poslední době… jsi s někým?“ Pokusil se znít nenuceně, dokonce lhostejně. Nemělo smysl prozradit, že mu na ní začalo záležet. Všechno by to mohlo okamžitě skončit a on by mohl aspoň se ctí odkráčet a neudělat ze sebe naprostého blázna. Netoužil se o ni dělit a odejde, pokud ona nebude stejného názoru.

Že selhal ve zdání nenucenosti, poznal podle jejích rozšířených očí. V duchu si vynadal. A to byl kdysi tak dobrý špion.

„Ne,“ odpověděla Hermiona. „Nejsem.“ Po chvíli ticha dodala: „A ty?“

Severus zavrtěl hlavou.

„Pak,“ pravila a pohrávala si s jeho kadeří, „není třeba dělat si starosti se status quo, že?“

Chce být výlučná. Severus odpověděl pomalým, hlubokým polibkem a přesunul se nad ni. Ano, už se připozdívalo, ale ze zkušenosti věděl, že mají asi tak hodinu, než se děti začnou…

Ozvalo se zaklepání na Hermioniny dveře. Severus i Hermiona se s trhnutím posadili, ale stále si spočívali v náručí.

„Myslela jsem, že jsi říkal…“

„Nikdy to nedělají.“

„Jak by věděly, kam mají jít?“

„To nevím. Ale vzhledem k tomu, že bych je všechny zařadil do Zmijozelu, si asi nějak spočítaly, jak se věci mají. Prostě počkej tady,“ pokynul a přeměnil si košili ze včerejšího večera na župan, „a já se podívám, co je za problém.“

Severus si trochu uhladil vlasy a vztáhl ruku. Za dveře potáhl ve chvíli, kdy osoba na druhé straně zatlačila, aby je otevřela.

Potter. Mizerný, zatracený Harry Potter.

Co tu sakra dělá Potter tak časně?

„Severusi?“ Potter se nepokoušel zakrýt šok. „Co tu…“ Hlas se mu vytratil, když nahlédl přes Severusovo rameno k posteli. „Hermiono?“ Zelené oči se rozšířily, jakmile si dal viděné dohromady. „Páni, já… prostě jen…“ Bez dalšího slova se otočil na patě a vystřelil ze schodů.

Hermiona zavrčela frustrací. „Harry… ten nebetyčný kretén,“ zasyčela. Vyskočila z postele a oblékla si župan.

„Co to má, hergot, znamenat, že si vleze do tvé ložnice bez varování?“ zeptal se Severus a snažil se neznít vyčítavě.

„Netuším, ale jdu to zjistit. Přišel sem a může to být důležité. Ale jsem si jistá, že ty si nemusíš dělat starosti.“ Popadla hůlku z odkládacího stolku a Severus zaznamenal, že ji má pořád poblíž sebe. Zastavila se ve dveřích a významně se na něj podívala. „Vážně ne.“ A opustila pokoj.

Severus seděl v posteli a neúspěšně se pokoušel uklidnit se kontrolovaným dýcháním. Vynadal si, že výslovně Pottera nevyloučil z letaxového spojení. Bezpečnostní kouzla v domě použil na všechny s výjimkou oprávněného vlastníka – samotného Pottera.

Věděl, že je směšný – Potter byl jedním z jejích nejlepších kamarádů a toto býval jeho dům, a podle toho, co věděl, pravidelně se stávalo, že se vzájemně přistihli ve svých postelích, a on ani neměl právo nárokovat si Hermionu až na posledních asi třicet vteřin, než tam vběhl Potter.

Ale stejně… Severusovi se to nelíbilo.

Byl rozpolcený, zda se vrátit do vlastní ložnice, nebo jít za ní po schodech a získat vysvětlení. Na jednu stranu, jestliže z něj udělal blázna ze všech lidí zrovna Harry Potter, chtěl, aby se to vyřešilo co nejdřív. Na druhou stranu, pokud ne, nechtěl udělat nic, co by mohlo celou věc ohrozit.

Vážněkamarád, který vejde tak brzy ráno do její ložnice bez své manželky, podotkl záludný hlas v jeho hlavě. Jak často se něco takového asi děje.

Severus zavrtěl hlavou. I na něj to bylo za vlasy přitažené.

Lepší bude zajít dolů a zjistit, co Potter chce. Jen pro případ, že by se to týkalo domu nebo dětí.

Jen pro případ.

ooOOoo

„Harry Jamesi Pottere, zatraceně, co to mělo znamenat?“ syčela tlumeně Hermiona na Harryho, když jej dohnala v přízemí. „Něco se stalo? Stalo se něco Ronovi nebo Ginny?“

„Promiň, Hermiono, mám novinku a byl jsem tak nadšený a věděl jsem, že jsi tady a… podívej, bez dovolení už nikdy do tohohle domu nevstoupím,“ slíbil Harry a ztuhl, když uviděl scházet velmi navztekaného Severuse.

„Nuže?“ pobídl jej muž a překřížil ruce, aby na něj zazíral svým nejlepším ničivým pohledem.

„Jde o to… Ginny je těhotná a já jsem to chtěl Hermioně říct, to je vše.“

„Gratuluji,“ protáhl Severus vražedně. „A teď vypadněte z tohoto domu a nevracejte se, dokud nebudete výslovně pozván.“

„To je báječná zpráva, Harry,“ pravila Hermiona vřele, což znamenitě kontrastovalo se Severusovým chladným chováním. „Ale bylo to opravdu nutné?“

„Teď už si to ani nemyslím.“

Severus nic neříkal, jen na Pottera zíral s nadějí, že jej přiměje k odchodu.

Ten se jen nesměle zubil. „Jsem, ehm, za vás rád. Za oba. Vím, že jste asi nechtěli, abych na to přišel takhle, ale oba si zasloužíte být šťastní.“

„Úžasný proslov, Pottere,“ protáhl Severus a z hlasu mu odkapával sarkasmus. „Je od vás tak laskavé, že nám dáváte své požehnání.“

„Jak dlouho to trvá?“ zeptal se Harry a mávl rukou mezi nimi dvěma.

Hermiona zrudla. „Ehm, od včerejší noci.“

„Ach.“ Teď byla s červenáním řada na Harrym. „No, já asi půjdu a nechám vás.“ Načež bez dalšího slova přiběhl ke krbu a přeletaxoval se domů.

Severus obratem vyčaroval před krbem cihlovou zeď, aby jej naprosto zatarasil.

„A tohle je opravdu nutné?“ povzdechla si Hermiona.

„Dokud se Potter nenaučí správné meze včetně toho, jaký je a není zdravý vztah mezi zástupci opačných pohlaví, ano.“

„A jak se sem dostanou Lenka s Nevillem?“

Nabručený Severus mávl hůlkou a zeď odstranil. Aniž by Hermiona věděla, seslal neverbální kouzlo, které zablokuje konkrétně Pottera. Ať se teď ten malý parchant pokusí přeletaxovat, pomyslel si.

„Není mu to podobné,“ dumala Hermiona.

„Pobíhat tam, kde nemá co dělat, a způsobovat ostatním potíže, protože nevidí dál než na své vlastní okamžité potřeby? Já bych to nazval ukázkovým Potterem.“

„Znám Harryho, poučil se, cítí se strašně a už to nikdy neudělá.“

Severus tomu ani na okamžik neuvěřil. „Když to říkáš.“ Nakonec nebyl zcela beznadějný v otázce vztahů.

„Věř mi, znám ho líp než kdokoliv, možná líp než Ginny a určitě líp, než zná on sám sebe.“

„Potter dodržující pravidla? Toho se nikdy nedočkám.“

„Ale přestaň, to bylo dávno.“

Ne dost dávno.

Hermiona se rozhodla, že pokud něco neudělá, Severus se na tuto záležitost upne. Obtočila mu paže kolem trupu a začala jej líbat stejně jako včera v noci poté, kdy zapadli do jejího pokoje. „V kolik hodin obyčejně vstávají?“ zeptala se mezi polibky.

„Tak do hodiny,“ odpověděl a směřoval polibky na místo pod jejím uchem, které, jak objevil, ji rozpalovalo. Potterova návštěva zůstala zapomenuta.

„Pak nesmíme ztrácet čas, že?“ podotkla Hermiona s vychytralým úsměvem. Severus ji popadl za ruku a tiše ji vedl po schodech nahoru zpět do její postele.

ooOOoo

O dvě hodiny později se přiletaxovala Lenka Láskorádová. Protože její terapie měla značný úspěch a děti se začaly víc otevírat, učit se lépe spolupracovat a věřit dospělým, začala sem přicházet dvě dopoledne v týdnu. Nechtěla zpomalovat jejich pokrok. Našla Hermionu a Severuse v kuchyni, kde seděli v přiměřené vzdálenosti potřebné k zachování korektnosti.

„Dobré ráno Hermiono, Severusi,“ pozdravila zasněně. „Vidím, že jste si konečně uvědomili vzájemnou přitažlivost a něco s ní udělali. Jsem za vás oba šťastná.“

Severus málem vyprskl kávu. Hermiona zrůžověla a zuřivě zašeptala Lence: „Mluvila jsi s Harrym?“

„Božínku, to ne. Máte to jasně napsáno ve tvářích. Proč, probírala jsi to s ním?“ Usmála se, když Hermiona nereagovala. „Nu, chovejte se k sobě hezky. Půjdu nachystat pokoj.“

Jakmile odešla, Severus pohlédl na Hermionu a zvedl jedno obočí. Nikdy nikdo z jeho tváře nic nevyčetl. Po více než čtyřicet let měl dokonale bezvýraznou tvář. Sakra, dokonce právě teď byl pod nitrobranou – minulou noc skrýval v nejhlubších zákoutích mysli, aby se nepotloukal kolem s uspokojeným úsměvem, kvůli kterému ho Hermiona poškádlila. Jak to, krucinál, mohla Láskorádová poznat?

Hermiona zjevně slyšela vlak jeho myšlenek, jen pokrčila rameny a pravila: „Říkala jsem ti, že má ohromnou schopnost vhledu.“

ooOOoo

Asi hodinu po Hermionině odchodu na ministerstvo se přiletaxoval Longbottom a nervózně se na Severuse zazubil. Už byly letní prázdniny a přicházel teď každý den. Tvářil se vstřícně. Téměř jako by se snažil vzmužit, aby něco řekl, což nakonec i udělal. Láskorádová jej musela pobídnout, aby byl k Severusovi ‚přátelštější‘.

Ani náhodou.

„Dobré ráno, Severusi.“

„VEN!“

Longbottom moudře zmizel z dohledu.

ooOOoo

Hermionu vzbudil pronikavý výkřik. Než se zorientovala, uviděla Severusovu siluetu před krbem natahovat na sebe župan.

„Spi,“ zašeptal, když mířil ke dveřím. „Noční můra. Myslím, že je to pan Dolohov.“ Vyšel ze dveří a už slyšela jen rychlé kroky po schodišti.

Popadla hůlku a po špičkách se vydala za ním. Dveře do pokoje byly pootevřené. Postavila se tak, aby škvírou viděla dovnitř. Severus seděl vedle malého Sergeje Dolohova, který zmáčený potem lapal po dechu a snažil se neplakat. Vyčaroval sklenici, kouzlem Aguamenti ji naplnil a podal chlapci. Seděli tam spolu, Severus vedle chlapce, ale nedotýkal se ho, nedíval se na něj, nedával najevo, že je něco špatně. Čím déle tam seděli, tím víc se chlapec uvolňoval.

Hodně se to podobalo interakci s Margaretou, ale přesto se to lišilo. Tento hoch zjevně potřeboval něco jiného než Margaret. Zatímco dívenka se na Severuse přilepila a plnou silou na něm visela, Sergej chtěl osobní prostor. Vypil vodu, k Severusovi se ani nepřiblížil, ale očividně jej uvolnila jen jeho blízkost.

Hermiona rozumově věděla, že potřeby dětí jsou individuální, ale nikdy ji nepřestalo těšit, když viděla, jak dobře Severus každé dítě zná. S úsměvem vklouzla zpět do postele.

ooOOoo

„Opravdu jsem za vás rád, víte,“ prohodil Potter konverzačně, jako by neseděli v tichu chvíli předtím, než Longbottom a Láskorádová seženou děti na oběd.

Severus se na Pottera jen ušklíbl a protočil očima. „A proč, smím-li se zeptat?“

„Protože chci, aby byla šťastná Hermiona, a chci, abyste i vy byl šťastný. Nikdo si to nezaslouží víc než vy dva.“

Severusovi to bylo k smíchu. „Nejsem včerejší. Jestli myslíte, že jsem natolik pitomý, abych věřil, že nějakému Potterovi,“ vyplivl ta slova, jako by byla něco zkaženého, „záleží na mém štěstí, pak jste ještě větší idiot, než jsem si kdy myslel.“

Potter si povzdechl a sedl si naproti Severusovi. „Severusi, Hermiona má pro tento projekt motto. Používá ho, kdykoliv toho na některého z nás začíná být příliš. Řekla vám ho někdy?“

Neřekla.

„Je to jednoduchá fráze s mnoha významy. Její motto zní: ‚Bez ohledu na hříchy otců‘.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Opravdu doufám, že vy a Hermiona spolu budete šťastní, Severusi. Nechci vidět ani jednoho z vás znovu zraněného.“

A bez dalšího slova odešel za ostatními do kuchyně.

ooOOoo

„Už nenosíš černou,“ rozjímala Hermiona líně. Severus ležel těsně za ní a bradou odpočíval v ohbí jejího krku.

Jejich… uspořádání existovalo jen mezi čtyřmi stěnami její ložnice.

Mimo ni spolu takto nikdy nemluvili. Nikdy se neprojevovali doteky nebo něžností. Mimo tuto ložnici byli kolegové. Byli přátelští. Byli profesionální. I když byli sami.

Ale uvnitř této ložnice… to byl jiný příběh. Nešlo jen o sex, na který si stále zvykali. Šlo o důvěrnost – rozhovory, společnost, objímání. Kdo by to řekl, že Severus Snape bude na objímání?

Severus se její otázce zasmál. „Neříkej mi, že jsi zklamaná.“

„Ne, ale je to… jiné. Ani si nevzpomínám, jestli jsem tě kdy viděla v jiné barvě než černé.“ Pootočila se. „Nějaký zvláštní důvod?“

„Děti to zastrašovalo, proto jsem v Bradavicích nosil černou, ale za současné situace to není vhodné.“

„Proč bys chtěl být tak zastrašující? Tvoje osobnost byla tak silná, že bys mohl být v růžové a stejně bychom se třásli.“

„Zapomínáš, že můj první rok v pozici učitele byl jen tři roky po dostudování Bradavic. Polovina studentů mě znala jako spolužáka a pamatovala si, jak nepopulární jsem byl a čemu mě podrobovali Potter a Black. Znali moji přezdívku. Musel jsem udělat něco, abych si získal jejich pozornost a respekt.“

„Takže ses oblékl jako typický padouch, vybrousil hlas a rozhodl se vládnout strachem, když jsi nemohl mít úctu?“

„Přesně.“

„A ty další roky?“

„Udržoval jsem si pověst.“

„A teď?“

Povzdechl si a zhluboka nasál vůni jejích vlasů. Jako pomerančové květy. „A teď, abych byl zcela upřímný, mě lidé poznávají méně, když nejsem oblečený v černé. Se změnou barvy a vlasů jsem prakticky anonymní. Nemám rád, když mě lidé poznávají.“

„Ani já.“

„Proto ses ostříhala? Máš vlasy o hodně kratší než dřív. A méně střapaté. Víc… vlnité.“

„Ani ne,“ přiznala Hermiona. „U mě to nic nezměnilo, pořád mě poznávají. Jen jsem chtěla změnu. Líbí se ti?“

„Na tuto otázku existuje jen jediná správná odpověď, že ano?“

„Mám to brát jako že ne?“

„To vůbec ne. Jsou velmi svůdné. Dospělé. Pomáhají mi zapomenout na náš věkový rozdíl.“

„Vadí ti – ten věkový rozdíl? Mně ne.“

„Ne, ale spíš mám pocit, jako by mi měl vadit.

„To teda neměl a jsem ráda, že nevadí.“ Posunula se, takže se teď k němu tiskla ještě víc. „Severusi?“

„Hm?“

„Barvy ti sluší. Obzvlášť šedá.“

„Díky.“

„Nepřemýšlel jsi nad žlutou?“

„Nebuď absurdní.“

„Bojíš se, že by se ti mohla líbit?“

Místo odpovědi ji štípl do ucha.

ooOOoo

„Takže?“ zeptala se Ginny nedočkavě. Setkaly se U Děravého kotle během Hermioniny polední pauzy.

„Takže?“ zeptala se Hermiona.

„Takže!“

„Co?“

„Ty a Snape! Jak se to stalo? Kdy se to stalo? Proč se to stalo?“ A mrkla na kamarádku.

„O tom mluvit nebudu, zabil by mě.“ Ginny se na ni jen široce zazubila. „Myslím to vážně, Ginny!“

„Vidím, že jsi šťastná.“

Hermiona se usmála. „To jsem.“

„Dobře. To mi stačí.“

„Nebudeš mi kázat, jak divné to je?“

Ginny protočila očima. „Prosím tě, Hermiono. Jsi dospělá, má kamarádka, chci, abys byla šťastná, a jestli to znamená tebe a Snapea v posteli, no, do toho.“

„Díky za tvůj souhlas. Harry už ví, že mi nemá vpadnout nepozvaný do pokoje, že?“

„Věř mi, toho zlozvyku jsi ho zbavila.“

ooOOoo

Harry se zarazil a jen na Snapea zíral.

Ten se na bývalého studenta ušklíbl. „Co je, Pottere?“

„Máte na sobě… žlutý svetr?“

„A co když ano? Je to zločin?“

„No… jen je to… jiné. To je vše.“

Snape zamumlal kouzlo a změnil jej na tmavě zelenou.

„Lepší?“

„Mnohem.“

 

PA: Nesnažím se Severuse podceňovat v posteli, jen jej nevidím jako někoho, kdo by měl obrovské sexuální zkušenosti. A myslím, že jeho nedostatek sebedůvěry by z něj udělal váhavého milence, alespoň napoprvé. Stejně tak Hermionu nevidím jako strašně dobrodružnou bez nějakého podnětu. Přijde mi jako někdo, kdo potřebuje hodně ujišťování. Kromě toho, poprvé s novým partnerem je to trochu pokus-omyl i za těch nejlepších okolností. Jsou lidé. Sexuální bůh Severus mi nepřijde reálný. Alespoň ne v tomto příběhu.


Kapitola 10. Co teď – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/10/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 10. Co teď – 2. část

Hermiona se probudila s trhnutím jako vždy, když si vzpomínky na ohavné události našly cestu do jejích snů. Stávalo se to tím méně a méně, čím víc času uběhlo od války, ale ještě to zcela nepřešlo.

Pokrýval ji studený pot. Ani si nepamatovala, o čem ten sen byl, ale bylo to něco zlého. Srdce jí však nepádilo tak, jako se to v takových případech dělo normálně, a trvalo jen vteřinu, než si uvědomila proč. Necítila se odhalená a sama v posteli, obklopovaly ji teplé paže. Ty ji tiskly k sobě a dech muže vedle ní jí šeptal do ucha.

„Byl to jen sen,“ mumlal. „Jenom sen.“

Pro jednou věřila, že byl, a dovolila si znovu usnout. Nikdy dřív to tak snadno nešlo. Teď až příliš snadno.

Možná že život začne být zase jednoduchý. Nebo alespoň jednodušší.

ooOOoo

„Severusi?“

„Hm?“

„Jaké to bylo, být rok v kómatu?“

„Nezáživné.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky. Slyšel jsem všechno a všechny kolem, celou dobu jsem vnímal. Jen jsem nemohl reagovat.“

„Mohl za to ten jed – uvrhl tě do vědomého bezvědomí?“

„Ne, to samotné kóma. Bylo záměrné.“

„Záměrné?“

„Vyvolal jsem ho.“

„Jak?“

„Starý trik z nitrobrany. Pokud ti mysl napadne příliš věcí, odpoj ji. Za daných podmínek se mi to zdálo správné.“

„Proč?“

„Ta bolest, Hermiono, byla prostě… neúnosná. Věděl jsem, že bych se dokázal uzdravit, ale bolest doprovázející ten proces by mě zabila. A věděl jsem, že kdybych mohl tělo odříznout od vědomí, dokázal bych tím projít. Mohl jsem zůstat mentálně v pořádku a pokrok sledovat nasloucháním jiných.“

„Páni…“

„Je to opravdu poučné slyšet, co o tobě lidé říkají, když si myslí, že je neslyšíš.“

„Nějaká překvapení?“

„Ani ne. Přišlo hodně návštěvníků, kteří se chtěli omluvit. Třeba Minerva, ačkoli jsem ji nikdy nevinil za to, co provedla. Udělala přesně to, co měla, což znamenalo vzdorovat mi na každém kroku a věřit, že jsem loajální Smrtijed. Longbottom byl překvapením – přišel mě navštívit víc než jednou, i když moc nemluvil. Jednou Minerva přinesla Albusův portrét, ale uspal jsem se, protože mi nezáleží na tom, co mi ten stařec musí říct.“

„Jednou jsem tě přišla navštívit i já.“

„Pamatuji si.“

„Jak bys mohl, nepromluvila jsem. Tehdy jsem nemohla mluvit, jinak bych se zhroutila. Vina, kterou jsem cítila, a ten vděk…“

„Držela jsi mě za ruku,“ vysvětlil Severus, vzal její dlaň do své a nasázel na ni polibky. „Držela jsi mě za ruku a já věděl, že jsi to ty.“

„Tenkrát, když jsem byla jen nesnesitelná vševědka, která se nalepila na Harryho Pottera?“

„Tenkrát.“

„Ale… ale předtím ses mě nikdy nedotkl.“

„Ale dotkl.“

„Kdy?“

„Když jsi byla zkamenělá… Pracoval jsem na léčbě a přišel jsem na ošetřovnu. Tam jsem tě spatřil ležet… Rozrušilo mě vidět nejslibnější studentku zkamenělou jen kvůli jejímu původu. Všechen ten potenciál by se mohl navždy ztratit a byla jsi tak mladá, tak odhodlaná… měla jsi v ruce to zrcátko, skutečná vševědka až do konce…“ Usmál se na ni. „Stalo se to jen jednou, ale krátce jsem tě chytl za ruku, když se nikdo nedíval. Zašeptal jsem to jediné, co jsem dokázal vymyslet. Jestli oživnou ostatní, mi bylo jedno, ale ty… jakkoliv otravná jsi byla, chtěl jsem tě mít zpátky ve třídě, aby mě z tebe zase bolela hlava a měl jsem žaludeční vředy. Když jsi mě chytla u svatého Munga, poznal jsem ten dotek. Neměla jsi o tolik menší ruku než teď.“ Masíroval tu její oběma svými. „Tehdy byla stejně tak jemná jako nyní.“

„To je sladké.“

„Sladké? Je to přímo pedofilní! Bylo ti dvanáct!“

„Vlastně třináct. Ale mýlíš se – nebylo v tom nic sexuálního ani chlípného, jen soucit k dítěti, které se ocitlo ve smrtelném nebezpečí, což projevuješ svým svěřencům každou hodinu každého dne, a stejně tak i svým absolventům. Bylo to od tebe jako učitele naprosto patřičné. Ale učitel trvale žijící v internátní škole je víc než učitel, ne? Stává se něčím víc. Stává se náhradním rodičem, a když má žák vlastní rodiče pryč, i jízlivý bastard jako náhradní rodič je lepší než nic.“ Vzala jeho tvář do dlaní a palci mu přejela po tvářích. „Máš velkou schopnost soucitu, Severusi Snape. Přála bych si, abys tuto stránku ukazoval světu častěji.“

„Svět mě vylíčil jako mučedníka, Hermiono, nepotřebuje další náboje pro svoji neupřímnost.“

„Ale je to pravda.“

„Budeme se muset shodnout, že se neshodneme.“

Dlouhou dobu se jen drželi.

„Severusi?“

„Hm?“

„Co jsi mi řekl, když jsi mě držel za ruku?“

„Odebírám dvacet bodů Nebelvíru za potulování se po chodbách.“

„Bastarde.“

„Drzounku.“

ooOOoo

Lenka se mračila, když hodnotila záznamy z několika posledních měsíců. Jako celek se děti zlepšovaly. Vynořily se jisté trendy. Všeobecně byly děti se sourozenci v domě mnohem stabilnější než ty bez sourozenců. Sourozenci byli vůbec stabilnější než jedináčci. Věk se nezdál být faktorem, pohlaví se nezdálo být faktorem, status rodičů (mrtvý, polibek, uvězněný) se nezdál být faktorem.

I nadále zde byly problémy. Margaret Macnairová měla stále pravidelné útoky paniky, ačkoliv byly mnohem lehčí než ten, který ji přepadl před pár týdny. Rosierovi se téměř úplně stáhli do sebe a s Leopoldem chystajícím se nastoupit do Bradavic bylo naléhavé, aby se Ermengarde naučila cítit se bezpečně ve společnosti ostatních. Sourozenci alias bratranci Carrowovi sotva promluvili a Lenka začínala mít podezření, že bez přímější terapie Antioch nakonec vůbec nedokáže zpřístupnit svoji magii. Status motáka by jej nechal zcela bezbranného.

Opravdu neexistovala žádná jiná možnost. Terapie na částečný úvazek jim hodně pomohla, ale nastal čas znásobit její opakování. Lenka rozhodla, že požádá Snapea, aby ji převedl na celodenní pobyt jako poradkyni a uvolnil ji z učení.

„Nemám prostředky na celodenního terapeuta, slečno Láskorádová,“ odvětil Snape, když za ním přišla se svým návrhem. „Jakkoliv rád bych vyloučil vaše bizarní lekce, prostě to nejde. A uznávám, že potřebují víc terapie.“

„Nechci peníze – Jinotaj mě živí dobře. Víc než dobře.“

„Když budete vy pracovat na plný úvazek tady, kdo pak bude pracovat v Jinotaji?“

„Ve skutečnosti mi nezabírá tolik času, je to jen měsíčník. Většinu článků píší autoři na volné noze, takže já je jen musím redigovat dohromady, což netrvá dlouho.“ Zamyšleně se na něj podívala. „Je to od vás laskavé, že si děláte starosti.“

„Laskavost s tím nemá co dělat. Prostě se chci jen ujistit, že za měsíc či dva toho nenecháte, protože si nemůžete dovolit být ušlechtilá.“ Překřížil ruce a věnoval jí pohled adresovaný studentům Bradavic. Musela se usmát. Zamračil se ještě víc.

„Můžete se mnou počítat,“ potvrdila Lenka. „S Jinotajem, válečným odškodněním za zničený dům, za čas strávený na Malfoy Manor a se zisky z knihy otcových esejí peníze nejsou problémem. Taky mě zajímá, jestli byste souhlasil s přeměnou podkroví?“

„Na co?“

„No, jakkoliv funkční je obývací pokoj a knihovna, nejsou tak docela soukromé, a já chci udržet ložnice jako bezpečná místa, takže tam se do toho pouštět nechci. Myslela jsem, že bychom alespoň část podkroví změnili na poradenskou místnost. Pohovka, stůl, výtvarné potřeby, pergamen na psaní, věci, které jsem doposud používala, takže bych mohla pracovat s dětmi jedna na jednoho nebo po malých skupinách.“

Zamyšleně přikývl. „Zvážím to. Myslím, že by to šlo.“

„Skvělé,“ poznamenala Lenka. „Měla bych pár dalších návrhů, jestli mohu?“ Nepatrně pokývl. „No, jejich sociální schopnosti jako celku jsou neuspokojivé. A jelikož všichni pojedou do Bradavic, potřebují se naučit interagovat s ostatními. Uvědomuji si, že z velké míry ten problém vyvstává z akcí ostatních studentů, ale možná když se naučí jednat v přítomnosti cizích lidí, mohli by se setkat s vhodnějšími odezvami. Když jsme děti s Nevillem vzali do zoo, byly nejdříve ostatními vyděšené a ohromené, ale na konci dne už vypadaly uvolněnější. Myslím, že pokud bychom je jednou týdně brali někam ven, mohly by udělat nějaký pokrok.

A také,“ pokračovala, „bych jim ráda začala představovat jiné děti jejich věku. Napadl mě Teddy Lupin.“

„Syn Remuse Lupina? Nepřipadá v úvahu. Andromeda k tomu nikdy nedá svolení.“

„Proč ne? Kvůli válce se stal sirotkem stejně jako tyto děti.“

„A jeho otce zabil otec jednoho z dětí v tomto domě. Andromedina manžela a dceru zabila teta dvou dalších v tomto domě. K tomu nikdy nedojde.“

„Teddy se to nemusí dozvědět hned. Je stejně starý jako mladší děti – mohlo by pro ně být hezké, kdyby v Bradavicích měly spojence, až tam dorazí. Možná nikdy nebudou kamarády, ale nedokážu si představit, že by na tom byly hůř třebas jen při pokusu se skamarádit.“

„Zvážím to… i když jak jsem řekl, chlapcova babička to nejspíš zakáže. Nadnesla jste zajímavé téma, slečno Láskorádová, což je výkon, který mě vzhledem k vašim fantastickým názorům na svět obecně nikdy nepřestane ohromovat. Pro začátek máte mé svolení brát je ven jednou týdně. A začít pracovat na plný úvazek.“

Lenka se usmála. „Ještě jedna věc, Severusi.“

Snape se zveličeně povzdechl. „Zkoušíte moji trpělivost, Láskorádová.“

„Ano, ale kdo ne? Možná kromě Hermiony. Ale vsadím se, že i ona pokouší vaši trpělivost. A pravděpodobně to provádí způsobem, který vás těší.“ Severus ji probodl pohledem. Jak bylo pro Lenku typické, jeho pohled ji vůbec neovlivnil.

„V každém případě mluvíte o ztracených dětech, jakmile odejdou do Bradavic. V současné době tam není žádné, že?“ Snape zavrtěl hlavou. „A Leopold má nastoupit tento školní rok?“ Snape pokývl. „Jen si pamatujte, Severusi, že teď máte člena bradavického sboru na své straně. Neville… nu, promluvte s Nevillem. Může být nejmladším učitelem a nemáte ho nijak zvlášť rád, ale je respektovaný a může dokázat něco udělat. Přinejmenším může mít oči otevřené. Nestyďte se ho o to požádat a nechovejte se, jako byste kvůli tomu byl naštvaný, protože jsme o tom s Nevillem mluvili a on souhlasí, že to udělá.“

Lenka vstala. „Hezký den, Severusi. Budu se těšit na každodenní spolupráci.“ Podle pohledu, který jí věnoval, nesdílel její názor. Ačkoliv Lenka už dávno přestala spoléhat na jeho výrazy jako měřidlo jeho pocitů.

„A pamatujte… tuto bitvu už nebojujete sám.“

ooOOoo

Hermiona přešlapovala před Děravým kotlem. Nerada stávala na veřejnosti příliš dlouho (až moc příležitostí, aby ji někdo poznal a případně obtěžoval) a částečně se opravdu netěšila na následující rozhovor. Přesto k němu muselo dojít, a muselo k němu dojít brzy.

Řekne to Ronovi.

Co mu však řekne, stále ještě viselo ve vzduchu. Nevěděla, co přesně je mezi ní a Severusem. Vztah? Dohoda? Porozumění?

Nikdy neprobírali vzájemné city i navzdory všem nočním rozhovorům o téměř všem ostatním. Ani jeden zjevně netoužil debatovat o tom nad rámec čehokoli, čím ono to je. Důvěrnost zřejmě děsila jeho stejně, jako děsila ji. Ani od jednoho nevzešly žádné sliby ani vyhlášení. Ale stejně si Hermiona nemohla pomoci a zaznamenala, že zůstává mnohem častěji, než původně zamýšlela. Neušlo její pozornosti, že Severus ji před odchodem drží vždy velmi vlastnicky, beze slov ji žádá, aby zůstala, a nechá ji jít, jen když ho ujistí, že se vrátí.

Možná se opravdu tolik nelišili.

Z myšlenek ji vytrhl známý hlas.

„Vyhýbáš se mi.“

Ron před ní stál a vypadal unaveně a přesto šťastně. Navzdory její klasifikaci z dob, kdy byli mladší, Ron nebyl citlivý jako pařez; naopak. Ať už to tam vždy bylo, nebo to způsobila válka, dokázal být velmi komplikovaný.

„Měla jsem moc práce,“ odpověděla Hermiona, objala jej a líbla ho na tvář. „Tak pojď, než začne Věštec hlásat, že jsme se dali zase dohromady.“

Vedla jej k nejméně viditelnému stolu v rohu. Už se nadechovala, že se zeptá, jak se daří matce, když promluvil. „Mimochodem, vím o tobě a Snapeovi, jestli jsi chtěla mluvit o tomto.“

Hermiona ztuhla. Než se mohla nějak ozvat, znovu se rozmluvil. „Nemám s tím problém. Harry říká, že jste oba moc šťastní, a proto jsem za váš šťastný i já.“

Uvolnila se. „Promiň, že jsem ti to neřekla sama. Ani nevím proč…“

Ron se uchechtl a na prstech odpočítal důvody. „Protože jsem to já, protože on je Snape, protože jsi to ty a protože Harry neumí udržet pusu zavřenou.“ Usmál se na ni rozhodně nefalšovaně. „Opravdu, Hermiono, jsem za tebe šťastný. Nedělej si se mnou starosti.“

„Díky, Rone,“ usmála se. „Moc si toho cením. Nejradši bych Harryho roztrhla jako hada, že ti to řekl, ale cením si toho.“

„Vypadá taky šťastnější,“ podotkl Ron. „Ne jen kvůli Jamesovi a tomu novému miminu, ale tak nějak obecně. A pokaždé mluví o Snapeovi a těch dětech, o které se stará.“

„Harry vážně obdivuje, co Snape dělá. Vím, že chce být víc zapojený.“

„Přemýšlí o opuštění bystrozorského oddělení, víš,“ prozradil Ron.

„Opravdu? Přede mnou se o tom nezmínil. Myslela jsem, že se mu ta práce líbí.“

Ron přikývl. „Líbí, ale říká, že celý život strávil bojem s temnými kouzelníky a že je načase dělat něco jiného. Že je jeho práce až moc nebezpečná, a když už má rodinu, měl by být chytřejší a nevyhledávat trable.“

Hermiona si odfrkla. „Zní to jako něco od tvé mámy.“

Teď si odfrkl Ron. „Věř tomu nebo ne, ale řekl mu to Snape. Kdo by kdy věřil, že budu sedět u Děravého s nejlepším kamarádem dostávajícím životní rady od Snapea a s nejlepší kamarádkou, co s ním spí?“

Hermiona se zasmála. „Podivné jsou cesty osudu, co? Nepřekvapuje mě, že spolu mluvili. Harry si opravdu cení Severusova názoru. Severus vzdoruje, samozřejmě. Ale Harry ho často vyhledává, aby si popovídali. A Severus ustoupí častěji, než by přiznal.“

„Proč?“

Hermiona pokrčila rameny. „Znáš Harryho. Vždycky hledal otcovskou postavu a vždy bude. Ztratil otce a pak všichni náhradníci rychle následovali – Sirius, pak Brumbál, Remus… Remus jej zasáhl nejvíc, protože byl poslední Poberta a poslední člověk, který opravdu znal Jamese a Lily. Lituje, že když s nimi mluvil, příliš se soustředil na Jamese a na Lily jen málo. Ale to víš. Myslím… že teď, když je Severus v jeho životě, vidí ho jako jakési spojení ke své rodině, jako posledního žijícího, kdo znal Jamese a Lily. Navíc se cítí provinile kvůli tomu, co se mezi nimi stalo. Tolik zlé krve… asi chce, aby zmizela.“ Ron se zatvářil. „Neboj, nenahradí tě jako Harryho nejlepší kamarád.“

„Kvůli tomu nepřestanu dobře spát, žádný strach.“ Ron naklonil hlavu a pohlédl na svoji expřítelkyni. „Opravdu vypadáš šťastně. Když o něm mluvíš… tvoje rty se stočí, jako by ses pokoušela nesmát.“

„To nedělají.“

„Znám tvoji tvář, Hermiono, to neskryješ. Neutajíš tohle a už vůbec ne přede mnou. Je dost špatné, že jsme už nějakou dobu neměli setkání komanda OsS.“

První roky po válce se všichni tři jednou týdně scházeli na večeři. Říkali si komando OsS (Obchodníci se Smrtí) a udrželi tímto způsobem své přátelství naživu. Než přišly manželky nebo kariéry nebo děti, když dychtili po jediném – společném čase a oddychu od světa – jednodušeji se to dodržovalo. Ron měl pravdu – bylo to dlouho.

„Musíme se brzo sejít,“ souhlasila Hermiona. Zaváhala, než znovu promluvila. „A, víš, stále jsi kdykoli vítaný na Grimmauldově náměstí.“

Ron zavrtěl hlavou. „Ještě pořád nemůžu. Promiň.“

„Chápu to. Ale chci, abys věděl, že nabídka stále platí a vždy bude.“

„Vím,“ usmál se Ron. Zkontroloval hodinky – nebyly to ty, které dostal na své sedmnácté narozeniny, ale ty, které dostal jeho bratr Fred. Sklíčko bylo naprasklé od zdi, která jej zavalila. Ron je nikdy neopraví. „Raději bych měl jít zpět do obchodu. Letní prázdniny jsou vždycky rušné období.“

„Jsem si jistá,“ usmála se Hermiona a vstala. Nic nesnědli, ale kvůli tomu ani nepřišli, takže nemělo smysl předstírat. Silně svého kamaráda objala. „Pošli mi sovu a uvidíme se co nejdřív.“

„Pošlu,“ slíbil Ron. „Vracíš se do práce?“

Hermiona přikývla. „Ty audity se samy nenapíšou.“ A s dalším objetím se otočili a rozdělili se.

ooOOoo

Ron Weasley počkal, dokud se Hermiona nepřemístila. Až pak vykročil. Nelhal, že mají v Kejklích rušné období, nebo že by se měl vrátit do obchodu. Také nelhal, když Hermioně řekl, že ví o ní a Snapeovi.

Ale lhal, když jí řekl, že nepůjde na Grimmauldovo náměstí. Soustředil se na adresu a přemístil se na nádvoří před domem. Nebyl vevnitř od té doby, co se Harry a Ginny přestěhovali. Zvenčí se nic nezměnilo, i když kolem budovy cítil pulzování silnějšího kouzla, které nenechalo přiblížit vetřelce.

Zvážil, zda prostě nevkráčet dovnitř, ale uvědomil si, že dům už není domovem jeho sestry a švagra. Možná by neměl jen tak vejít, i když chtěl. S vědomím, že formálnost byla vždy nejlepším způsobem, jak se k Snapeovi přiblížit, rozhodl se opatrně zaklepat na dveře a doufat, že to dobře dopadne.

Trvalo dlouho, než Snape otevřel, což udělal rozčileně a vztekle.

„Weasley,“ oslovil jej rozhodně.

„Snape.“

„Předpokládám, že máte důvod pro tuto neohlášenou návštěvu?“

„To mám a dobrý,“ odvětil Ron. Pokynul ke dveřím. „Smím?“

Pouhý fakt, že Snape ukročil a dovolil mu vstoupit, třebaže zamračeně, byl jistým znamením, že by mohl být přístupný krátkému rozhovoru.

„Přišel jsem kvůli vám a Hermioně.“

 

PA: Nevím, jestli jsme se doslechli, kdo zabil Teda Tonkse, ale vhodná se mi zdá Belatrix.

Obchodníci se Smrtí (OsS) má původ ve filmu ‚Děkujeme, že kouříte‘. Jestli jste jej neviděli, měli byste to napravit.


Kapitola 11. Osvobození – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/11/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 11. Osvobození – 1. část

Severus předpokládal, že by od něj asi bylo naivní žádat, aby s Hermionou mohli pokračovat ve… vzájemném užívání si, aniž by se Ronald Weasley přihlouple pokusil bránit, co téměř jistě považoval za vlastní teritorium. Věděl, že ji chtěl získat pro sebe téměř celou dobu v Bradavicích, ačkoliv v tom naprosto neuměl chodit a nakonec ji ztratil.

Zní to známě, podotkl hlásek na pozadí. Severus se jej pokusil ignorovat, ale marně. Pravděpodobně přišel, aby ti řekl, ať ty své mastné, vraždící, smrtijedské pracky držíš pryč od jeho expřítelkyně.

Severus to ironicky považoval za přehnaně rytířské. Připomněl si starou písničku Moudrého klobouku: odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku v ruce. Proč lidé pořád považují tyto vlastnosti za kladné a ne záporné?

V každém případě věděl, že s Weasleym byla zapletená během války i po ní. Stálo to na titulních stránkách Věštce krátce poté, co se probral z kómatu, ale nikdo nezjistil důvod rozchodu. Hermiona o tom nikdy nemluvila a Severus se nezeptal. Upřímně mu to bylo jedno – především nechápal, co je k sobě vůbec přitahovalo. Ale Severus rozuměl beznaději a umíněnosti muže, který přišel o milovanou ženu a chce ji získat zpět. Sám tu hru hrál příliš mnoho let svého života.

Stejně ale s Weasleym netoužil bojovat, nebo vůbec strávit nějaký čas s ním. Tytéž tupé modré oči, tytéž směšné pihy, tentýž prázdný výraz. Weasley se ani trochu nezměnil. Co na něm Hermiona viděla, Severus nechápal, ale zastavil tento směr myšlenek, než se dostane k otázkám o kvalitách nebo – Merlin chraň – dovednostech, které ten kluk mohl mít, aby ji zaujaly. Raději věřil, že jejich vztah vyplynul v důsledku času a místa a podmínek a ničeho víc. Weasley si ji prostě a jasně nezasluhoval. A v žádném případě s ním nebude probírat jejich… uspořádání. I kdyby to z něho chtěl Weasley dostat mučením. Ale ani Weasley snad nebyl tak pitomý, aby to zkoušel.

Oba muži na sebe dlouze a potichu zírali, mlčky se vzájemně vyzývali, ať ten druhý promluví. Tuto taktiku Severus používal jako učitel po mnoho let, lákal neopatrného studenta, aby promluvil první a tak rozdmýchal jeho hněv. S velkým úspěchem ji dříve uplatňoval i na Weasleyho. Ale když teď Weasley na návnadu neskočil, Severus zkřížil ruce a pozvedl obočí.

„Nemám celý den, Weasley,“ prolomil nakonec ticho sám.

„Nebude to na dlouho.“

„Nuže?“

Weasley se rozhlédl. „Nejsem si jistý, jestli je vaše vstupní hala nejlepším místem k povídání. Nemohli bychom jít někam do většího soukromí?“

Severus si dramaticky povzdechl a pokynul mu, aby jej následoval do kuchyně. Když k ní dorazili, opět překřížil ruce a pozvedl obočí Weasleyho směrem, aby se odvážil vyzvat Severuse kvůli Hermioně.

Byl na sebe pyšný jako na muže, kterého sotva co překvapí, přesto jej Weasleyho slova zcela odzbrojila.

„Nejsem tady, abych vám řekl, že se máte držet od Hermiony dál, nebo abych vám nadával za to, že s ní jste, natož abych vytahoval minulost. Hermiona je jedna z mých nejlepších kamarádek a stále ji mám velmi rád. Je s vámi šťastná. A kvůli tomu s vámi chci mluvit.“

Severus mlčel, což si Weasley správně vyložil jako vyzvání, aby pokračoval.

„Od války je psychicky velmi křehká. S nikým se doopravdy nezapletla ze strachu, že jí zlomí srdce, a ani nepřijala žádnou ambiciózní výzvu z obavy ze selhání. Pomoc vám je její první velký projekt, do kterého šla. Ano, byla tam ta záležitost s domácími skřítky, ale na tom nemusela pracovat až moc usilovně, protože je Hermiona Grangerová a ministerstvo nebude přistiženo při vetování návrhu zákona, který napsala ona. Je… postižená, profesore. Je houževnatá a odhodlaná, ale je velmi křehká.

Nevím, jak vážně ji berete, a ona nic neříkala, ale znám ji a vím, že ona vás pravděpodobně bere vážně. Hermiona nenavazuje příležitostné vztahy a nikdy nic nedělá napůl. Ani teď, po tom všem.

Pořád ji miluju. Nepostavím se mezi vás dva, ale její blaho mi leží na srdci. Vím, že s ní už znovu nemůžu být, ale miluju ji a chci, aby byla šťastná.

Jestli ji zraníte…“ Weasley se o krok přiblížil a nepříliš jemně položil ruku na Severusovu paži. „Jestli ji zraníte, budete se mi zodpovídat.“

Pustil Severusovu paži, pokývl a vyšel z kuchyně. Severus slyšel jeho kroky v obývacím pokoji a mířit ven z domu.

Opřel se o zeď a vydechl. Nikdo nebyl poblíž, tak si mohl dovolit nechat klesnout štíty. Měl Hermionu moc rád, její společnost mu přišla víc než snesitelná a nějak mu na ní začínalo čím dál víc záležet. Rozhodně k ní cítil majetnickost jako ke všemu, co mu patřilo.

Patřilo mu… patřila mu? Weasley si to asi myslel. Severuse napadlo, jestli je natolik statečný, aby si přiznal, že chce, aby mu patřila.

Je jen otázka času, než tě taky opustí, slyšel ten hlásek. Opravdu ti tolik záleží na tom, co o této záležitosti říká zatracený Ronald Weasley?

Za běžných okolností by Severus řekl ne, že názory a závěry Weasleyho – jakéhokoliv Weasleyho – nestojí za pozornost. Ale musel toho chlapce obdivovat, že přišel, že mu řekl o Hermionině emocionálním stavu (v tomto pro něj byla nečitelná) a varoval jej, aby se k ní choval starostlivě. Nebál se Weasleyho hrozby (Ronald Weasley mu vyhrožuje – ha!), ale ten rozhovor se mu líbil; skutečný význam často leží pod povrchem slov.

Hermiona k němu začala cosi cítit a jestli zvolí správnou strategii, mohlo by se to vyvinout v něco většího.

A Weasley ji stále miluje, říkal hlásek v zákoutí jeho mysli, ten, který jej vždy naplňoval pochybnostmi a děsem. Jestli toto zvrtáš, bude čekat.

ooOOoo

Leopold Rosier zíral na malý pergamen v ruce. Četl ten dopis víckrát, než mohl spočítat. Ale ještě z něj nespustil oči.

Jeho dopis z Bradavic.

Zatímco u jiných jedenáctiletých by tato událost vyvolala radost a vzrušení, Leopolda naplnila hrůzou. Bude pryč od své sestry Ermengarde. Věděl, věděl, že Brigita v Bradavicích ve skutečnosti není. Věděl to, protože když tam odjela, psala mu téměř každý den.  Po pár měsících druhého ročníku dopisy přestaly chodit a teď už skoro rok o starší sestře neslyšel.

Leopold si byl jistý, že je ještě naživu. Jestli se dostane do Bradavic, mohl by vypátrat, kde je. Byl si jistý, že pan Snape to ví, ale neřekne, kde je nebo co se jí stalo. S velkou pravděpodobností se jí stalo něco zlého.

Ano, měl by počkat. Leopold byl velmi dobrý v čekání, a teď bude muset čekat jen pár týdnů déle.

ooOOoo

Hermiona seděla za stolem v revizním oddělení odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a kontrolovala vyjádření ve své zprávě. Každá věta musela být podpořena jejími odkazy, poznámkami, rozhovory a dokumenty, které během auditu nashromáždila. Každá maličkost, každá zjevná věc, jako například umístění sirotčince, musela být zmíněná a překontrolovaná. Mírně řečeno se jednalo o únavný proces.

Nechala své myšlenky odplynout k tomu, co jí Severus řekl oné noci… kdy si spolu začali.

Nenarodila jste se, abyste byla byrokratkou, Hermiono. Vaše tamní kariéra znamená plýtvání vaším talentem a inteligencí.

Měl pravdu, že tato práce nepatřila k těm podnětným. Ale byla to bezpečná práce. Práce pro ministerstvo. Chovala takové naděje, že tu organizaci změní zevnitř. Místo toho byla zde a překontrolovávala zdroje v auditorské zprávě, která bude zaarchivována okamžitě, jak ji dopíše, a nikdy ji nikdo nepřečte. Doporučení nebudou nikdy realizována.

Sakra, jaký to mělo smysl?

Už to nechtěla dělat. Problém ležel v tom, že nevěděla, co by chtěla dělat místo toho. A dokud to vědět nebude, bude pokračovat v této práci, psát své zprávy a překontrolovávat je a svazovat a archivovat. Dokud nepřijde na něco lepšího.

Hermiona se rozhlédla po svém okolí a vzpomněla si na Harryho, jak přímo v této místnosti viděl čarodějky a kouzelníky tisknout letáky proti mudlorozeným. Letáky, které měly členům kouzelnické Británie vymýt mozky, aby podpořili vykořenění lidí, jako je ona. Vybavila si, jak v soudních síních v nižším patře sledovala výslechy mudlorozených a jejich odsouzení k polibku mozkomora za jediný zločin – že nemají rodiče kouzelníky. Vzpomněla si na plakáty. ‚Nežádoucí číslo jedna‘. Umbridgeová. Oddělení záhad. Popletal. Brousek. Nemám vykládat lži. Artura Weasleyho nepovýšili, dokud nebyl Popletal vyhozen a většina dětí nevyrostla. Yaxley. Břichnáč. Socha, která kdysi stála ve vstupu na Ministerstvo kouzel – kouzelníci drtící mudlovskou populaci.

Po válce zde pořád byla korupce, pročistokrevné zákony, stále ustavičná podělaná byrokracie. Sympatizanti Smrtijedů měli stále až příliš moci. Váleční sirotci byli ponecháni, aby shnili v útrobách zestárlé budovy.

Proč tu pořád trčela?

Najednou vstala. Rozhlédla se po kouzelnicích a čarodějkách, kteří pracovali v revizním oddělení a psali nekonečné zprávy, které nikdy nikdo nepřečte. Tady chtěla vážně, opravdu být?

Ne. Nevěděla, kde by byla raději, ale právě teď kdekoliv jinde.

Rozvážně svlékla ministerský hábit a přehodila jej přes opěradlo židle. Zůstala tak jen v mudlovském kostýmku. Zvedla hůlku a se spokojeným výrazem vyšla ze dveří.

Bylo to nezodpovědné, bylo to pitomé, bylo to unáhlené. Ale, ach, tak osvobozující.

ooOOoo

„Takže jsi prostě… odešla?“

„Odešla jsem!“ Takovou euforii u Hermiony Severus nikdy neviděl. „Nemůžu tomu uvěřit, ale prostě jsem… odešla. Odložila jsem brko, zvedla hůlku, nikomu nic neřekla a prostě… šla. A nevrátím se tam!“

Severus pomalu přikývl. Seděli u krbu v její ložnici v křeslech natočených proti sobě. Děti už dávno spaly.

Vůbec se jí to nepodobalo – ta Hermiona, kterou znal, si vše metodicky plánovala, nikdy neudělala nic, aniž by zvážila všechny důsledky a dozvuky.

Z rozhovoru s Láskorádovou a vlastního zkoumání psychologie věděl, že takové vybočující chování často vyplývá z extrémního emocionálního zmatku. Trpěla emocionálním zmatkem?

A netrpěl by jím kdokoliv, kdo by s tebou spal? popichoval našeptávající hlas.

Nenutím ji, řekl si. Sama jej dobrovolně a otevřeně zvala do postele. A – poznamenal se soukromým úsměvem – docela často. Ne že by si stěžoval.

Ale i tak Severus ze sebe nedokázal setřást pocit, že se za tím skrývá víc. Nebyl zvyklý mluvit o emocích, ale, nu, záleželo mu na ní. Věděl však, že musí být opatrný. Weasley říkal, že je od války emočně křehká. Navíc byl Zmijozel. Cokoliv kdy udělal, bylo vypočítané a pečlivě provedené.

„Něco konkrétního tě k tomu inspirovalo?“ zeptal se pomalu a udržel hlas hluboký a klidný.

Hermiona zavrtěla hlavou. Stále byla v euforii a energie z ní přímo čišela. Severusovi to naznačovalo, že se něco chystá. „Ani ne. Prostě jsem tam seděla, překontrolovávala nesmyslnou zprávu a jen si opakovala – proč to dělám? Jak jsi říkal, je to plýtvání. Opravdu bych mohla dělat pár jiných důležitých věcí, které nedělám.“

Takže co řekl, ji částečně inspirovalo. To mohlo být velice dobré, nebo velice špatné.

„Tak jsi tedy jen odešla a… co jsi dělala pak?“

„Procházela jsem se po Londýně. Mudlovském Londýně. Šla jsem kolem Temže, pak jsem ji přešla po mostě Millennium Bridge a pokračovala po druhé straně. Užívala jsem si fakt, že v té chvíli jsem neměla naprosto nic na práci. Bylo to… pěkné.“

Severus přikývl. „Zní to jako velmi osvobozující.“

„Přesně! Toto slovo mi běželo hlavou znovu a znovu a znovu. Osvobozující. Nemám práci, nemám plán, nemám představu, co budu dělat…“ Nadšení ji poněkud přešlo, jako by ji hlasité vyslovení faktů přimělo pochopit následky toho, co udělala. Když znovu s široce rozevřenýma očima promluvila, s každým dalším pomalým slovem ji zápal přecházel. „Nemám práci… Nemám plán… Nemám představu, co budu dělat… Jen jsem odtamtud odešla… ó, bože.“

Hermiona zkřivila tvář a zabořila ji do dlaní. Roztřásla se jí ramena a dýchala pomalu a namáhavě tak, jak to bývá u člověka, který zadržuje slzy.

Sakra. Severus čelil tomu nejděsivějšímu na světě – plačící ženě. První instinkt jej nabádal zeptat se, proč pláče, ale okamžitě jej odmítl jako sebevražedný. Mysli, Severusi, mysli!

Záblesk inspirace a Severus si před ni okamžitě klekl, jemně ji vzal za ruce a odtáhl je, aby jí viděl do tváře. Měla ji zardělou, oči opuchlé a z nosu jí teklo.

Severus ji stále považoval za mimořádně krásnou.

„Nikdy – nikdy jsem nebyla tak nezodpovědná,“ vzdychla. „Nikdy.“

Severus ji vzal do náručí a začal s ní jemně kolébat a líbat ji do vlasů.

„Co – co teď budu dělat? Ani nedostanu doporučení, a kdo přijme člověka, co z práce odejde jen tak, protože to tak cítí? Všechno jsem zničila! Zničila jsem si život!“

Bože, ať jí nedojde, že to já jsem ji přemluvil ke zničení vlastního života. Dobře, starouši, dýchej, uvolni se, řekni jí, že je hloupá.

„Pitomo,“ zašeptal jí do ucha.

Slušné, zasyčel v duchu.

„Jsi Hermiona Grangerová, válečná hrdinka a oslavovaná členka kouzelnické společnosti. Každý schopný zaměstnavatel se přetrhne, aby tě mohl najmout.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, ne po tom, co to Věštec rozmázne, což se stane, jak víš, protože tam omílají každý můj pohyb.“

Severus ji pevněji přitáhl a dál jí kolébal. Už se milovali tucetkrát, přesto teď, když ji držel vzlykající v náručí před krbem, se s ní cítil nejdůvěrněji. Utěšovat plačící dítě bylo značně odlišné od utěšování plačící milenky.

Jsem takový idiot,“ kvílela. „Nevím, co udělám, a nemám nejmenší tušení, co mě čeká.“

Severus ji znovu líbnul do vlasů a pohladil ji. Co bys v takové situaci řekl Zmijozelce? Použil bych logiku, vyložil všechna fakta. Fungovalo by to na Nebelvírku? Nezbývá, než to zjistit.

„Vím, že nemít plán je trochu skličující. Zvláště pro tebe.“ Rozzlobeně vydechla, což bral jako uchechtnutí. „Ale krása této situace je v tom, že se nemusíš rozhodnout dnes večer, ani zítra, ani pozítří. Vlastně nepotřebuješ peníze, že?“

Pomalu zavrtěla hlavou.

Logika, zdá se, fungovala, tak se rozhodl pro průlom.

„A máš na výběr – co třeba zdejší projekt? Pomoct patnácti vyděšeným dětem naučit se, jaké to je být člověkem, což pro ně nikdo jiný na světě nebyl ochotný udělat.“

„Kromě tebe,“ vykvikla.

„Ano, kromě mě, a proto jsi tak mimořádná,“ slova přerušoval polibky, „a já tě do svého projektu chci jako první. Buď tady. Pomoz děti učit a připrav je na svět, na Bradavice. Merlin ví, že tady potřebuji další páry pomocných rukou, a abych byl upřímný, Hermiono,“ natočil si její tvář a setkal se s jejíma očima, „jsi nejlepší učitelka, kterou bych k nim mohl chtít.“

Zasmála se a současně vykřikla a padla do Severusova náručí. Klekla si k němu na podlahu.

„Zůstaň tady a pomoz jim,“ zašeptal jí do ucha. „Zůstaň se mnou.“

Doufal, že necítí, jak se mu při čekání na odpověď rozbušilo srdce. Přikývla, ale nepodívala se na něj. Byl rád, že se nepodívala.

Ale řekla ano, souhlasila, že zůstane s ním. Porušil své vlastní pravidlo, požádal přímo o to, co chtěl, a ona řekla ano.

Toto bylo osvobozující.


Kapitola 11. Osvobození – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/11/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 11. Osvobození – 2. část

...

Ale řekla ano, souhlasila, že zůstane s ním. Porušil své vlastní pravidlo, požádal přímo o to, co chtěl, a ona řekla ano.

Toto bylo osvobozující.

...

Druhého dne ráno nedokázal říct, jestli usnul vyčerpáním, nebo omdlel úlevou.

ooOOoo

Hermiona zpanikařila, když si uvědomila, co včera provedla, jak se sebrala a beze slova odešla z práce. Severusova slova byla přesně tím, co potřebovala slyšet. Po válce strávila mnoho času uzavřená ve vlastním světě, potlačovala pocity, takže necítila nic, necítila ani žádnou bolest. Bolesti si užila dost v mládí. Když jí to vše včera večer došlo, zhroutila se. Stud a překvapení nad vlastními činy ji přemohly a poprvé od války neměla žádný plán. Cítila se obnažená. Postrádala pocit bezpečí. A bezpečí bylo prvním a prvořadým cílem od konce války.

Ale pak tam byl on, vzal ji do náručí a nesoudil ji, řekl jí, že všechno bude v pořádku. Navrhl jí, aby se k němu připojila na Grimmauldově náměstí, aby mu pomohla s dětmi, alespoň na čas. Ten nápad se jí líbil. Bylo to její duchovní dítě – tedy svým způsobem – a chtěla se toho zúčastnit. Cítila se provinile, že – navzdory zásluhám o současnou situaci – přicházela jen večer přečíst dětem nějaký příběh. Teď jim bude moci pomáhat na plný úvazek, pozná je osobně.

A on ji poprosil, aby přišla. Kvůli němu. Byla si jistá, že nechtěl, aby mu to vyklouzlo, proto se k tomu nevracela. Pravděpodobně se jen snažil zastavit její zhroucení a pláč. Nemyslela si, že by si Severus užíval plačící ženy v náručí. Rozhodla se už nikdy neplakat, pokud to jen půjde, alespoň nikdy před nikým. V srdci Severuse Snapea byla přes třicet let jediná žena a podle tvaru jeho Patrona, který hlídával spící děti, se na tomto faktu dosud nic nezměnilo. Nemělo smysl se citově zaplétat s mužem, který nemohl oplatit stejně.

Vzájemná vášeň, touha pomáhat potřebným a soucitné ucho. To bylo bezpečné. To muselo stačit.

Hermiona se vrhla do práce. Zjistila, že děti mají pravidelný denní rozvrh. Severus jí vysvětlil, že pravidelný režim dává dětem pocit stability, zvláště těm, které ztratily rodiče. Krátura servíroval snídani na dlouhý kuchyňský stůl v devět hodin. Dopoledne měly děti od osmi let výš poradnu s Lenkou, zatímco mladším dával hodiny buď Neville, nebo Severus (brzy buď Neville, nebo Hermiona). Odpoledne se to prohodilo. Starší děti měly vyučování a mladší poradnu. Večeře bývala v šest a po ní následovalo Hermionino předčítání o půl sedmé. O půl osmé děti odcházely do postelí.

Hermionu ohromilo, jak jsou všechny soběstačné. Na děti příliš mladé dokonce i na Bradavice byly velmi nezávislé. Dokázaly vstát, osprchovat se, obléct a jít spát, aniž by jim pomáhal nebo je sledoval dospělý. Severus jí vysvětlil, že tomu tak je ze dvou důvodů – zaprvé, nemohl je hlídat a sledovat, když je měl na starosti samotný, a zadruhé, jeho prací bylo naučit je soběstačnosti. Mělo jim to ulehčit přechod do Bradavic.

Bradavice. Letos tam půjde jen jeden student – Leopold Rosier, tichý chlapec, který neustále setrvával po sestřině boku. Kostlivcem ve skříni byl samozřejmě fakt, že jeho starší sestra je prostitutkou v Obrtlé, skutečnost, kterou Severus Hermioně zakázal před Leopoldem a Ermengarde byť i jen zmínit.

„Severusi, nakonec pravdu zjistí,“ protestovala Hermiona. „Nebylo by lepší, kdyby se ji dozvěděli od někoho, koho znají a komu věří?!“

Severus zavrtěl hlavou, oči mu plály a hlas udržoval nápadně klidný. „Jestli zjistí, co se stane těm, kteří opustí moji péči, zlomí je to ještě dřív, než vůbec dostanou šanci začít. Nedovolím jim to vzdát, dokud jsou zde. Zaslouží si svoji nevinnost.“

„Ale v tom to je, Severusi, ani jeden z nich není nevinný.“ Neráčil se reagovat na její komentář.

„Opravdu by bylo tak nemožné přivést je zpět?“ zeptala se Hermiona tiše.

Severus se od ní odvrátil a praštil pěstí do zdi. Takový výbuch násilí byl pro něj netypický. „Bylo,“ odpověděl tónem, který sděloval víc než jedno slovo. Vyjadřoval varování – neptej se mě znovu.

Tak se Hermiona neptala. Otočila se na patě a bez dalšího slova odešla.

ooOOoo

Nenáviděl, když vybuchl, opravdu vybuchl před někým jiným. Jako profesor ve skutečnosti kvůli žádnému studentovi nervy neztratil. Urážky a úšklebky a ostatní, no, trápení v něm tak zakořenily, že se staly stálou reakcí na malé životní trable.

A efektivně udržovaly odstup ostatních lidí, což bylo vždy dobré, když byl jeden špionem. A když víš, že je jen otázkou času, než tě opustí – než tě i ona opustí, pravil onen hlásek.

Přesto byl zklamaný sám sebou, že před Hermionou neudržel vztek na uzdě. Jeho jednání bylo horší, než kdy ukázal za jejích studentských let, i když byl Potter největší otrava a Longbottom největší idiot v tom nejnáročnějším dni. Čekal, že na to zareaguje, že ho pošle do háje, upozorní ho, že s ní nikdo nebude takto mluvit.

Že tě opustí, pravil hlásek.

Asi by značilo šílenství, kdyby řekl vlastní hlavě, aby sklapla, že?

Ale Hermiona nezmizela. Ani na něj nekřičela. Ani mu neodpověděla. Jen se na něj podívala očima plnýma pochopení i zklamání a bez dalšího slova jej nechala o samotě. To nečekal a bylo to exponenciálně horší. Zklamání bylo vždy horší než hněv, bez ohledu na jeho zdroj.

Ale i tak se tím teď nemohl zabývat. Začátek školního roku v Bradavicích se blížil a musel si promluvit s Leopoldem.

Byl to chytrý hoch, uzavřený do sebe, starající se o mladší sestru. Severus se odvažoval doufat, že by se v Bradavicích mohl udržet mimo radar ostatních déle než jeho předchůdci. Kdyby alespoň zvládl NKÚ, měl by větší šanci na budoucnost.

Severus se také rozhodl využít svého nového právního statusu vzhledem k tomuto chlapci a nabídnout mu něco, co ještě u předchozích dětí nezkusil. Legálně mu mohl koupit trochu klidu. Před měsíci, když začali s tímto úsilím, to navrhli Hermiona a Potter – právoplatná změna jména.

Severus souhlasil, že to byla asi největší chlapcova naděje, a jestli bude fungovat, bude trvat na tom, aby si i ostatní děti jméno změnily. Ale nebude jeho ani nikoho jiného nutit. V kouzelnickém světě mělo rodné jméno velkou váhu a rodová linie byla stále důležitá a vyzdvihovaná, což Severus považoval za směšné. (Říká takzvaný Princ dvojí krve, ušklíbal se hlásek.) Žádat po kouzelníkovi kteréhokoliv věku, aby se vzdal příjmení, bylo jako chtít po něm, aby obětoval něco svatého, i když příjmení bylo poskvrněno válkou a terorizmem. Musí jít o chlapcovu volbu. Tolik mu dluží.

Seděli naproti sobě u kuchyňského stolu a Severus si chlapce prohlížel. Byl hubený, až příliš hubený i navzdory zlepšeným podmínkám, měl hluboko posazené šedé oči a světlé vlasy. Severuse napadlo, že vypadá trochu jako Remus Lupin v prvním ročníku, když si na jeho mladém těle vybírala daň násilná transformace a kdy se mu už začala vyhýbat slušná kouzelnická společnost. Bylo ostudné sledovat to znovu. Stejné prázdné oči, stejný ztrápený obličej, který viděl příliš mnoho za příliš málo let života. Úzká ramena, která nesla břemeno těžké i pro dospělého muže. A teď se chystal (doslova) vstoupit do jámy lvové.

Severus začal řeč, kterou uděloval každému dítěti před odchodem do Bradavic. Za ty roky se změnila jen málo.

„Vím, že nepotřebuješ přikrášlovat skutečnost, Leopolde, takže se k tomu neuchýlím. Tvé jméno – otcovo jméno – je známé většině studentů té školy. Někteří ztratili příbuzné jeho rukou. Neříkám ti to, aby ses cítil špatně, protože ty už pravdu znáš. Říkám ti to, protože chci, abys byl připravený.

Bradavice nejsou bezpečným útočištěm pro všechny studenty, jak kdysi bývaly. Vzpomínku na válku mají všichni čerstvou v paměti a nezapomeň, že účty války předložil Fénixův řád. Jakkoliv si pamatuješ svého otce, věz, že ostatní ve škole jej znají jen jako Smrtijeda, který vraždil nevinné a následoval Pána zla. Pro ně je jednorozměrným zlem a tento názor rozšíří i na tebe.

Studenti, kteří opouštějí moji péči, pocházejí ze zmijozelských rodin a bývají zařazení do Zmijozelu. Je to požehnání i prokletí. Požehnání je to v tom, že zbytek školy se k tobě bude chovat stejně jako ke všem ze Zmijozelu, a to kolej jen izoluje a činí velmi ochranářskou ke svým vlastním. Nicméně Zmijozelové se hněvají, že jméno jejich koleje bude navždy spojováno s Pánem zla, a když nějaké dítě Smrtijeda nastoupí do Zmijozelu, vybudí je to k akci. Nikdy neminou příležitost ukázat, že oni nejsou Smrtijedi, a dělají to veřejnými urážkami a pronásledováním a ponižováním dětí Smrtijedů.

Ty, Leopolde, jsi ocejchovaný člověk.

Ředitelka McGonagallová je obecně soucitná, ale má tendence odklánět zrak v situacích zahrnujících studenty jako ty. Bradavický protokol nařizuje, abys všechny stížnosti předkládal řediteli své koleje, ale rovnou tě varuji – Horacio Křiklan ti pomůže jen v případě, že mu jednoho dne budeš užitečný. A protože i on v tobě bude vidět tvého otce, nepokusí se ti pomoci. Neudělal nic pro žádného studenta, který opustil moji péči, včetně tvé sestry Brigity. Nevěřím, že u tebe to bude jiné. Ostatní studenti, ostatní Zmijozelové použijí všechny podněty, většinou negativní, aby ti zabránili vyhledat pomoc. A když se ředitelka konečně dozví o tom, co se děje, konkrétní student je už obvykle pryč, nebo se pomstil a byl vyhozen.

Maluji ti tady bezútěšný obrázek, Leopolde. Nepřeji si dávat ti falešné naděje. Jsi houževnatý a věřím, že dokážeš přežít. Všichni, kdo opouští moji péči, vědí, jak přežít. Nevydrželi, protože si vybrali vzdát se a dovolili, aby je definovala předpojatost ostatních. Leopolde, naléhám na tebe, nepřijímej toto všechno, překonej to.

Nereaguj na jejich posměšky. Když zmíní tvoji rodinu, ignoruj je. Když tě udeří, nevracej to. Zachovej klid a moudře vybírej své spojence. Uvědom si, že občas se ostatní pokusí s tebou spřátelit, aby tě ukolébali do falešného pocitu bezpečí. Buď ostražitý, ale ne paranoidní. Měj uši nastražené. Moc nemluv. Drž hlavu dole. Ve vyučování si veď dobře – učitelé spíš pomohou studentovi s dobrými známkami než tomu se špatnými bez ohledu na příjmení. Ty musíš překonat speciální předsudky, proto musíš pracovat výjimečně tvrdě, aby na ně zapomenuli.

Příjmení je další téma, které s tebou chci probrat. Máš štěstí v tom, že soukromé životy Smrtijedů, včetně tvých rodičů, nejsou veřejně známé. Dříve o ně byl jen malý zájem, teď už žádný. Lidé si ale uvědomí, kdy slyšeli to které jméno a okamžitě si je spojí. Většina tvých příbuzných si jména změnila. Nabízím ti tuto možnost. Nemohu slíbit, že tě to ušetří, ale je to něco, co bys měl zvážit.“

Skončil svoji řeč. Chlapec nevypadal vystrašený tím, co mu Severus právě řekl. Naopak, vypadal… odhodlaně. Leopold Rosier byl Zmijozel, Severus o tom nepochyboval. Jeden neučí v Bradavicích téměř dvě desetiletí, aniž by se naučil předpovídat, do které koleje je, nebo bude dítě zařazeno. Zmijozelové nebyli zbabělci. To slovo v jejich slovníku chybělo.

Běda tomu, kdo by Severuse Snapea nazval tím slovem. A měl pocit, že Leopold Rosier bude stejný.

Konečně chlapec promluvil. „Když si změním příjmení, pane, změní si ho i Ermengarde?“

„Jen když se rozhodne stejně. Až přijde její čas, nabídnu jí tuto možnost.“

Leopold přikývl. „Myslíte, že mě lidé budou méně nenávidět, když si změním příjmení?“

Severus vybíral svá slova opatrně. „Bude méně pravděpodobné, jak věřím, že by zjistili tvé skutečné rodiče, když neuslyší to jméno, a proto budeš menším cílem. Ale nemohu to zaručit. Pořád existují způsoby, jak by se toho mohli dopátrat.“

Chlapec se na dlouhou dobu zamyslel. Severus se už nadechoval, že mu dá pár dnů na rozmyšlenou, když odpověděl. „Jaké bude mé nové jméno?“

Severus nad tím již dřív pečlivě rozvažoval. Jestli volba, zda změnit jméno, záleží na dětech, měli by zvolit i jméno samotné. „Nechám to na tobě, Leopolde.“

„Znal jste moji matku, pane?“

Severus pomalu přikývl. „Ano. Ne moc dobře, ale znal jsem ji.“

„Jak se jmenovala, než se provdala za otce?“

„Vivienne,“ odpověděl tiše. „Vivienne Clairemontová.“

„Je i tohle jméno problematické? Clairemont?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím, že je to mudlovské jméno. Tvá matka byla dvojí krve. Skrývala to.“ Ani nebyla Smrtijedka, ne že by na tom ministerstvu záleželo. Zjevně bylo zločinem jen vzít si Smrtijeda.

„Pak budu jím,“ pravil Leopold. „Leopoldem Clairemontem.“

„Jsi si jistý? Příjmení je důležité, nesmíš se ho zbavovat jen tak.“

„Co se mě týká, pane, je příjmení řetězem na mém krku, který nemůže být dost rychle sundaný.“

ooOOoo

Věděl, že by se jí měl omluvit. Po tom výbuchu v obývacím pokoji si udržovala odstup. Jistě si myslí, že příště praštíš ji, trápil jej hlásek.

A, dodal, neponoukalo tě trochu, abys ji praštil? Jen aby sklapla?

Severus při té myšlence zesinal. „Nikdy,“ řekl nahlas. Nikdy v životě nevztáhl ruku na ženu, nikdy, a nikdy nevztáhne, ať už bude čelit jakékoliv provokaci, protože on není jeho zatracený otec.

Seděl na pohovce v obývacím pokoji, prsty si prohraboval vlasy, než se za ně chytil a lokty položil na kolena. Do háje se vším. Byla tak zklamaná. Oproti všem těm urážkám, kterými ji počastoval během školních let, všem chvílím, kdy na ni ječel, kdy se pokoušel ji zranit jen pro zábavu, zklamalo ji toto.

Zjistil, že se mu nelíbí myšlenka, že ji zklamal. Nikdy dřív se o to nestaral, u nikoho, ne od Lily. Velmi zvláštní.

Nepraštil do zdi, protože by se zlobil na ni. Udělal to, protože se zlobil na sebe a cítil se tak zatraceně bezmocný, že to nemohl unést.

Přemýšlel, jestli to ví i ona. Přemýšlel, jestli nepředpokládá, že se zlobil na ni.

Vyčerpaná mysl a nedostatek relevantních zkušeností v těchto záležitostech mu říkaly, aby počkal do rána, a pak uvidí. Pořád měla byt v Kentu. Předpokládal, že na noc šla tam, protože Kent vždycky zmínila, když zvažovala, zda zůstane tady v jejím pokoji. To znamenalo, že Severus je jediný dospělý v domě a nelíbilo se mu řešit toto prostřednictvím krbu nebo Patrona, takže stejně bude muset počkat do rána. Ale v tom případě bude ráno už pozdě. A jestli se jeho zkušenosti o něco opíraly, pak že příliš pozdě je už teď. Pravděpodobně ho už odepsala.

Když se vlekl schodištěm nahoru s myšlenkou na láhev ukrytou v servírovacím stolku, která by jej dostala z jeho mizérie, přemítal, co vlastně mezi nimi bylo. Byli milenci? Kamarádi s výhodami? Byl to vztah? Severus během své dospělosti s nikým vztah neměl, takže předpokládal, že by žádný nepoznal, i kdyby jím byl kousnut do zadku. Co myslí ona, že byli? To je asi důležitější. On sám ochotně přijme cokoliv, co mu dá, ale těžko říct, co to je. Vyjádřila se, že je oddaná jejich projektu, ale když mezi sebou měli toto… kdo tvrdí, že jestli to opravdu zvrtá, bude chtít Hermiona pokračovat? Děti už se k ní začaly přichylovat. Nechtěl, aby je opustila.

A možná, šeptala ta nadějeplná část jeho mysli, která jen zřídka promluvila, možná nechceš, aby opustila i tebe.

Do čeho se to dostal tentokrát?

Když došel na podestu prvního patra, seslal Patrona a zamířil k vlastnímu pokoji. Zastavil se však, když uviděl její dveře pootevřené a za nimi světlo. Nikdy nenechala svítit, když v pokoji nebyla, a stejně tak s dveřmi… bylo to pozvání?

Jeho zmijozelská část ho pobízela, aby šel do svého pokoje a počkal do rána, aby si vytrpěla svoje a žebrala o omluvu. Trochu by to zklidnilo napětí. Ale ta část, která měla slabost pro mudlorozené Nebelvírky, mu velela spolknout hrdost a jít za ní.

V tomto období jeho života opravdu nešlo o otázku, která strana vyhraje. Zamířil ke dveřím, opatrně zaklepal, a než mohla odpovědět, vstoupil.

Ležela v posteli zády ke dveřím. Nepoznal, jestli spí, nebo je vzhůru, ale podle ztuhlého držení těla a dýchání vzhůru byla. Nepřivítala jej, ale také jej nevyhodila. Pro Severuse Snapea zatraceně šlo o uvítací koberec.

Polehoučku za sebou zavřel dveře a potichu přešel k posteli jen pro případ, že by spala (není nutné rozšiřovat seznam důvodů k omluvě), skopl boty a rozepjal pásek. Lehl si hned za ni a opatrně ji objal kolem pasu. Líbl ji na spánek (dělával to jen zde, nikdy jinde) a zašeptal dvě slova. Dvě slova, která nikdy nikomu neřekl. Dvě slova, která obvykle nezklidnila žádnou situaci, do které se dostal svým hněvem.

„Omlouvám se.“

Hermioniny oči zůstaly zavřené a neodpovídala. Ale její ruka si našla cestu k jeho a jemně ji přikryla.

Po dlouhé chvíli zašeptala tak potichu, že jí bylo sotva slyšet: „Taky se omlouvám.“ Stisk na jeho ruce zesílil.

Rozhodl se, že už na něj není naštvaná, a přitáhl si ji blíž. Zavřel oči, když jej význam tohoto okamžiku obalil.

Poprvé v životě bylo Severusi Snapeovi odpuštěno, že vybuchl.

Nox.“


Kapitola 12. Odevzdání



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/12/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 12.  Odevzdání

Severus zoufale potřeboval najít léčitele. Už od přestěhování na Grimmauldovo náměstí to měl na seznamu priorit. Dostatek jídla a psychologické pomoci významně zlepšily zdraví dětí, věděl však, že potřebují pravidelné prohlídky kvůli všeobecnému obrazu. Když k nim přišel, byly strašně zanedbané, a pět let jeho práce v sirotčinci nestačilo na významné zvrácení problémů, kterými trpěly.

Rozhodl se, že teď, když měl pár věcí pod kontrolou, najde léčitele a přivede ho sem. I kdyby jej měl unést a pak na něj použít Obliviate. Ne že by něco takového mohl zrealizovat. Hermiona ten nápad zavrhla.

Také potřeboval pohovořit si s Longbottomem o Leopoldovi. Láskorádová jej pobízela, aby si s ním promluvil, že teď v něm má spojence v bradavickém sboru. Longbottom nebyl ředitel koleje ani Zmijozel, byl Nebelvír a naprostý babral, ale Severus musel připustit, že jedinou další alternativou je pokračování současného stavu. A ten už po všech změnách za posledních šest měsíců nebyl přijatelný.

ooOOoo

„Severusi?“ zeptal se Harry od dveří hned po večeři. Snape seděl u kuchyňského stolu a něco čmáral na pergamen. Samolibý úsměv, který míval, když si myslel, že se nikdo nedívá, zmizel okamžitě při prvním zahlédnutí Harryho.

„Vypadněte, Pottere. Mám práci.“

„Hermiona právě říkala něco jiného.“

Snape se na Harryho zamračil a odložením brku mu dal za pravdu.

„Nuže, Pottere, co se děje? A neplýtvejte mým časem.“

„O tom by se mi ani nesnilo,“ pravil Harry a uvelebil se přímo proti Snapeovi. Severus vypadal… dobře. Uvolněně, rozhodně uvolněněji než dřív. Harry počítal, že se za tím skrývala kombinace pomocných rukou, zdravějších dětí a, ehm, Hermiony. Samozřejmě si tyto myšlenky nechá pro sebe. Tak pitomý není.

„Přemýšlel jsem o tom, co jste mi před pár týdny říkal, jak nebezpečná je moje práce s ohledem na mé nové závazky. Nevím, jestli to Hermiona zmínila, ale rozhodl jsem se opustit bystrozorské oddělení.“ Severusův výraz se nezměnil, jen založil ruce a naklonil hlavu. Hermiona musela něco zmínit. „Rozhodně chci s životem udělat něco jiného, už žádné honění temných čarodějů. Hermiona odešla ze své neperspektivní práce na ministerstvu a vypadá tady šťastnější. Vidím ten rozdíl. Vaše práce pro zdejší děti je důležitější, než cokoliv teď dělá ministerstvo pro ně, či pro kohokoli jiného.“

„Kam tím míříte, Pottere?“

„Chci se připojit. Na plný úvazek. Jako Lenka a Hermiona.“

Snape zesinal. „Ne.“

„Co myslíte tím ‚ne‘? Nemůžete mě odmítnout jen proto, že mě nemáte rád.“

„Toto je můj program. Samozřejmě vás můžu odmítnout jen proto, že vás nemám rád.“

„Ne, toto je náš program. Nebýt mě a Hermiony, trčel byste pořád v podzemí toho bohem zapomenutého místa. Můžu pomoct a vy to víte.“

Snape si povzdechl. „S čím? Jaké eventuální schopnosti, které již nebyly zastoupeny ostatními, můžete nabídnout?“

„Sebeobranu, zaprvé. Přijde mi, že ji v Bradavicích budou potřebovat, zvlášť když se stanou cílem šikany. A věřte mi nebo ne, na základce jsem nebyl špatný na matematiku. Vím, že si ji mezi sebou dělí Neville s Hermionou, ale budete překvapený.“

„Vzhledem k tomu, že jste v prvním ročníku jen zřídka dokázal do léčebného elixíru napočítat správný počet ostnů dikobraza, nemůžu říct, že bych vám věřil.“

„Jsem zklamaný, Severusi. Musíte se vracet třináct let nazpět, abyste se vytasil s relevantní urážkou?“ Tím si Harry vysloužil další zamračení. Nic nového. „Je mi jasné, že máme nepříjemnou minulost, ale sám víte, že jsem tomuto projektu oddaný stejně jako Hermiona. Když ne kvůli vám, tak kvůli dětem. A nebýt dětí, tak kvůli Hermioně. Určitě by byla šťastná, kdyby nás viděla těsněji spolupracovat.“

„Pottere…“

„A upřímně, Severusi, pořád ještě mám dost vlivu na ministerstvu. Mohu pracovat na získání prostředků, které potřebujete – na služby v Bradavicích. Měli jsme tam vůbec někdy poradce? Za nás určitě ne, a já bych tehdy jednoho rozhodně potřeboval. A nebyl jsem jediný. Většina dětí tam určitě trpí různými druhy válečných traumat a na ministerstvu můžu zajistit, aby se jim dostalo pozornosti. Pomůže to každému, včetně dětí – a těm především – kterým jste opatrovníkem. Jde jen o špičku ledovce. Určitě toho můžu udělat víc.

Ale hlavně, Severusi… Opravdu bych chtěl být vaším přítelem. Po tom všem mezi námi a po tom, co teď víme, rád bych vás nazýval svým přítelem.“

Snape bleskurychle uvolnil dosud založené ruce a nahnul se přes stůl. Harryho obdaroval vraždychtivým pohledem a prstem namířil do jeho tváře.

„Poslouchejte mě, Pottere. Nejsem vaším přítelem a nikdy nebudu. Netoužím být vaším přítelem. Ani kdysi, ani teď, nikdy. Nevím, odkud se ve vás bere to uctívání mé osoby, ale ujišťuji vás, že je bezdůvodné a vy jen ze sebe setrvale děláte většího pitomce, než jsem si kdy vůbec představoval. Nejsem hrdina a osoba vhodná k přátelství. A skutečnost, že vaše kamarádka a já máme… jsme… nic nemění mezi námi dvěma.“

Harry se také předklonil a svému bývalému učiteli se díval z očí do očí jako rovný. Tuto hru znal a tento muž jej už neděsil. Teď viděl, čím ve skutečnosti jeho jedovaté poznámky jsou – obranným mechanismem. Promluvil klidným, vyrovnaným hlasem, který se mu stal v těch letech po válce vlastním.

„Ať už jste připravený to přijmout nebo ne, jste hrdina. Bylo po vás žádáno nemožné a vy jste zvládl nepředstavitelné, vše pro větší dobro. Byl jste pravou rukou ďábla a směroval ho mistrovsky a výkonně, takže jste zachránil nespočet životů. To samo o sobě z vás dělá hrdinu.

Ale vy jste také prokázal nezměrnou schopnost lásky a oddanosti. Miloval jste moji matku mnohem déle a hlouběji, než kdy dokázal můj otec. Chránil jste mě mnohem lépe, než kdokoliv jiný kdy mohl. Vy i já víme, co se mohlo stát, kdybyste se jen jedinkrát rozhodl jinak, kdybyste ji tolik nemiloval a kdybyste loajalitu nebral tak vážně. To z vás dělá dobrého muže a hrdinu. A ze mě to dělá špatného člověka, protože jsem vás nechal umírat v loděnici, za což se budu stydět do konce života.“

Snape se chystal Harryho přerušit, ale ten jej zvednutím ruky zastavil. Snape jej kupodivu nechal pokračovat.

„Ať se vám to líbí nebo ne, Severusi, patříte k těm dobrým. Můžete se přestat skrývat ve stínech a pokračovat v těch velkých věcech, které tu odvádíte. Jen přijměte nabízenou pomoc. Víte, že nemám talent pro nitrozpyt – podívejte se, jestli mám postranní úmysly. Už před měsíci jsem se k tomuto upsal a teď se chci plně oddat. Chci do toho jít, protože věřím, že je to správná věc, ale také protože vám dlužím pomoci vybudovat něco, na čem vám záleží. Ať se vám to líbí nebo ne, dlužím vám, Severusi. Nazvěte to životním dluhem, nazvěte to vinou přeživšího, nazvěte to, jak je libo – dlužím vám a chci to splatit. Nepřijmu žádné vyloučení nebo odmítnutí. Chci vám pomoci. Nechte mě pomoci.“

Snape na Harryho dlouho zíral, tvář měl jako masku a přesto Harry viděl, jak mu při polknutí poskočil ohryzek. Předstíral, že si nevšiml.

„Vím, že máte připravené jedovaté poznámky o mém dojímavém proslovu, ale než abyste v té hře pokračoval, prostě přijměte, že tady budu v devět hodin desátého září. Musím jen dát vědět bystrozorské kanceláři. Všichni nemůžeme odejít středem jako Hermiona. Nepochybuju, že pro mě budete mít připraveno spoustu práce.“

A s pravou nebelvírskou troufalostí vztáhl ruku a před odchodem poklepal Snapea po rameni. „Přeju hezký den, Severusi.“

ooOOoo

Severusovi se nestávalo často, že by mu chyběl čas v Bradavicích, ale v tomto okamžiku toužil po své schopnosti děsit lidi k smrti. S vlajícím černým hábitem, závěsem tmavých vlasů, bezcitnýma černýma očima a uměním černé magie míval navrch téměř za každé situace.

Nyní seděl v kuchyni s fialovými stěnami, na sobě měl světlešedou košili, vlasy mu splývaly kolem tváře v měkkých vlnách a cítil se víceméně bezmocný.

Alespoň měl stále stejné oči.

Harry Potter ho slovně převálcoval. Zatracený Harry Potter tu teď bude pracovat. Na plný úvazek.

Severus se opřel o opěradlo židle a vydechl s pohledem zabodnutým do stropu, jako by se ptal, co udělal, že si zasloužil takový osud. Uvědomil si, že jako v mnoha jeho osobních tragédiích, si za to mohl sám.

Musel jsi mu poradit ohledně práce, vysmíval se mu hlásek. Musel jsi mu říct, co přesně si myslíš. A teď ho tu budeš mít jeden každý celý den. Nevyhneš se mu.

To bylo to nejhorší, že? Zatím se dokázal Potterovi vyhýbat. Zatím měl práci jinde a večer se vracel k rodině. Sem přicházel jen o víkendech, možná jeden, dva večery týdně, a Severus se mu obvykle zvládl vyhnout. Nešlo o celý a každý den. Teď už půjde.

Severus zasténal.

ooOOoo

Hermiona, jakožto tvor zvyku, seděla za stolem ve své ložnici s plánovačem před sebou, aby rozvrhla, co a kdy bude v týdnu děti učit – samozřejmě používala barevné rozlišovače – když dovnitř vtrhl Severus a zabouchl za sebou dveře. Postavil se vedle ní, mračil se na ni zpoza svého zahnutého nosu a tvářil se vražedně.

„Co?“ zeptala se Hermiona rozpačitě, protože nechápala, co mohlo Severuse tak rozčílit. Ráno vypadal v pohodě…

„Co jsi Potterovi říkala?“ dožadoval se.

„Co tím myslíš?“ nechápala.

„Co jsi Potterovi říkala?“ zopakoval tentokrát ještě jedovatěji.

Vstala, uvolnila jeho zkřížené ruce a jemně je vzala do svých. Měl je chladné a napjaté. „Co se děje, Severusi?“

Jeho tiráda sestávala z prakticky vyplivovaných slov: „Potter sem právě vrazil a oznámil, že skončí s prací pro bystrozory a připojí se k tobě, mně a Láskorádové na plný úvazek. Také se podělil o jakési představy ohledně rozšíření služeb v Bradavicích.“ Přeměřil si ji přimhouřenýma očima.

„To je skvělé, Severusi!“ vykřikla Hermiona. „Tak už máš čtyři lidi na práci, kterou jsi dělával sám, a budeš mít čas na věci, o kterých jsi mluvil!“ Navzdory jejímu veselému tónu Severus zůstával chladný. „Co se děje? Myslela jsem, že toto jsi chtěl?“

V Severusovi to vřelo. „Vím, že to byl tvůj nápad – Pottera nikdy v životě nenapadlo nic originálního, všechny jeho plány pocházely od tebe a teď to určitě není jinak. Říkal jsem ti, aby ses do těchto záležitostí nepletla, a teď jsi musela do všeho zapojit zatraceného Harryho Pottera.“

„No tak to prr,“ odsekla Hermiona. „Nic takového jsem neudělala. S Harrym jsme o tom mluvili s tebou, všichni, ve tvé kanceláři před měsíci, když jsme poprvé navrhli naši pomoc. A opuštění bystrozorů je jen Harryho nápad. Myslí si, že je to příliš riskantní pozice, když už má rodinu, a opravdu věří v práci tady. Kterýžto názor, jak si vzpomínám, jsi sdílel. Navíc jsi sám říkal, že potřebuješ větší pomoc, a teď ji budeš mít.“

Odmítl podívat se jí do očí. „Jde o to, co ti navrhl, nebo o fakt, že to navrhl on?“ zeptala se kousavě. Teď odmítl reagovat. Tvář měl napjatou a nevyzpytatelnou, celou v ostrých liniích a úhlech. Napětí vnímala nejen v jeho rukou, ale i v očích. Pochopila, že se ocitl na hraně. Něco v Harrym, nebo v Potterech obecně, mělo schopnost vyvolat v tomto nejkontrolovanějším muži na světě záchvat zuřivosti.  Hermiona si uvědomila, že nebyl ani tak rozzuřený jako rozrušený představou blízkosti Pottera mnoho hodin denně v jeho vlastním domě, i když tento už dávno dokázal, že je spojencem.

Co jen to Harrymu Brumbál kdysi po katastrofální hodině nitrobrany o Severusovi a Jamesovi říkal? Některé rány zasáhnou člověka tak hluboko, že se nikdy nezahojí. Ale pokusil se vůbec někdy někdo pomoci zahojit Severusovy rány? Nebo se jen čekalo, že je bude ignorovat, dokud samy nezmizí?

„Severusi,“ pokusila se udržet jemný a klidný tón. „Severusi, věříš mi?“ Konečně se jí podíval do očí a hnědé a černé tak dlouho zůstaly. „Věříš mi, Severusi?“ zeptala se tentokrát šeptem a tiskla mu ruce ve svých.

Dlouhý výdech se téměř chvěl, když zavřel oči a po nekonečné chvíli jen slabounce přikývl. Stiskla mu ruce a přiblížila se k němu.

„Víš, že mi na dětech záleží stejně jako tobě, že ano? Že mi na srdci leží jejich blaho?“ Opět nepatrné přikývnutí. Ještě trošku zmenšila jejich odstup.

„Chci, abys mi věřil ještě v jednom, Severusi. Věř mi, že můj nejlepší kamarád chce to samé jako já a že bych ho nezapojila, kdybych si nebyla každou buňkou svého těla jistá, že bude přínosem tobě.“ Stiskla mu ruce ještě jednou a pak jej objala. Zabořil tvář do jejích vlasů, ale neobjal ji na oplátku.

„Severusi, vím, že máte s Harrym komplikovanou a bolestnou minulost, a vím, že po té době je pro tebe těžké oddělit jej od Jamese a Lily. Vím, že samotná jeho existence je pro tebe lítostí.“ Pohladila jej po zádech a snažila se jej tak uvolnit. „Vím, co jsi mu ukázal v loděnici,“ zašeptala. „Vzpomínky jsem nikdy neviděla a on mi ani nikdy neřekl vše, jen zmínil tvé city k Lily. Stalo se to bezprostředně po Voldemortově smrti a my si mysleli, že jsi mrtvý. Je mi to líto.“

Nikdy výslovně neřekla, že ví, co odhalil Harrymu té strašlivé noci, a on se nikdy nezeptal. Napůl čekala, že ji odstrčí, že na ni bude křičet, že ji vyhodí. Nebo že by mohl spustit další tirádu proti Harrymu za to, že to prozradil. Zásadně se nikomu neotevíral a šlo o jeho nejsoukromější myšlenky a pocity. Ale nic z toho se nestalo. Namísto toho opět roztřeseně vydechl a pomalu objal Hermionu kolem pasu. Doufala, že to znamená jeho odpuštění za vlastnictví takových informací.

„Severusi, jsi Harryho posledním spojením s jeho rodiči. Tolik, tolik tě obdivuje za vše, co jsi pro ně a pro něj udělal. A spolu se všemi, které ztratil, které jsme ztratili ve válce,“ hlas se jí začal lámat, ale snažila se neplakat, „jako by ztratil spojení i s nimi. Nikdo z těch, kdo je znali a milovali, už tady není, aby si s ním promluvil. Až na tebe. Harry ti chce být nablízku, protože jsi byl velkou částí života jeho matky. Všichni, ještě když žili, mluvili jen o Jamesovi, ale nikdo o Lily. Ani Brumbál ne.

Vůbec nedokážu popsat, jak naštvaný je, že se o ní nic nedozvěděl od lidí, kteří ji znali nejlépe. A teď… teď jsi v jeho životě ty. Nechce tě obtěžovat nebo vyvolávat nepříjemné vzpomínky. Jen že… když už ví, jaký byl váš vztah, chce vědět víc o tobě, protože Lily by se s tebou nikdy nepřátelila, kdybys nebyl dobrý člověk s dobrou duší.

A co se týká jeho práce zde, jeho motivaci znáš, takže k tomu se vracet nebudu. Ale prosím, dej Harrymu šanci. Když byl váš vztah v nejhorší fázi, byli jsme jen děcka. Když jsem teď dospělá, máš mě rád trochu víc, ne?“

Aby trošku odlehčila rozhovor, pevněji jej sevřela. Nic neřekl, ale stisk opětoval, odfoukl si a pokývl. „Nemyslím, že bys Jamese znal jako dospělého, protože popravdě nikdy nedospěl. Ano, Harry rozhodně nebyl tvůj oblíbený žák.“ Další stisknutí. „Ale jako člověk, který Harryho zná líp než kdokoliv jiný, ti můžu říct, že dospěl v starostlivého muže, který si cení lásky a loajality. Je mužem, kterého bys mohl chtít poznat. A i kdybys nechtěl,“ trošku se odtáhla, aby jej políbila na čelo, „věř alespoň, že je na tvé straně a pracuje na tvých cílech.“

Severus stál s pažemi kolem ní a s hlavou zabořenou do jejích vlasů. Snad cítila, jak se mírně chvěje, ale nebyla si jistá, tak nenápadné to bylo. Vzápětí promluvil natolik tiše, že se musela snažit, aby ho slyšela.

„Lidé nebývají ochotní mi jen tak pomoci,“ říkal. „A já nejsem tím mužem, za kterého mě považuješ, co všechno jsem udělal…“

„Ach, Severusi,“ zašeptala Hermiona. „Vím, co všechno jsi udělal, a vím, jakým mužem jsi. A nejen já, i ostatní.

Jsi dobrý muž, který své dluhy zaplatil už mnohokrát. Jsi muž, kterému lidé chtějí pomoci. Nemuselo to tak být celý tvůj život, ale je teď. Slibuju ti, že to tak bude, jak dlouho budu s tebou. Nezapomeň, věříš mi, že?“ Stiskla jej a on jí to oplatil.

„Severusi, slibuju ti, že nikdy, opravdu nikdy nezklamu tvoji důvěru.“

Konečně zvedl hlavu. Oči se mu leskly bolestí a strachem. Nechal svoji masku padnout a ona pochopila, že očekával její zradu. I že mu další Potter zničí život. Vzala jeho tvář do dlaní a jemně jej políbila na rty. Cítila sůl a došlo jí, že při jejich objetí nechal pár slz skanout. Když se odtáhla, popadl ji za zápěstí a přiblížil si ji k dalšímu polibku. Tento byl hluboký a zoufalý. Přitiskli se k sobě a vzájemně se objali.

„Kde jsou?“ zašeptala Hermiona mezi polibky.

„Venku s Láskorádovou,“ vydechl Severus.

„Díky bohu.“ Políbila jej a za ruku jej začala táhnout k posteli. Doufala, že jej svým konáním přesvědčí o pravdivosti svých slov. Severus ve svém životě pravděpodobně slovům přikládal jen malou váhu, ale jestli měl něčemu uvěřit, budou to činy.

ooOOoo

Severus sledoval Hermionu, jak dřímá v kruhu jeho paží. Jen před hodinou byl téměř bez sebe z pomyšlení, že se Potter bude objevovat častěji. Pár slovy ujištění a něžným milováním jej přivedla k rozumu.

Nikdy by to nepřiznal, ale za svou reakci se styděl. Racionálně a rozumově si uvědomoval, že Potter není jeho otec. Prokázal svoji oddanost závazku vůči dětem a byl velmi ochotný a dokonce i podporoval… jeho a Hermionu. Posledních pár měsíců zdráhavě uvěřil Brumbálovu názoru, že se podobá mnohem víc Lily než Jamesovi. Také si uvědomoval, že James je již dvacet pět let mrtvý a už jej nikdy nezraní. Rozumově si to všechno uvědomoval.

Ale navzdory všemu pevnému sebeovládání a poznání vlastního nitra, když přišlo na Potterovu rodinu, to vše jej naprosto opouštělo.

Bylo to ubohé a slabé.

Překvapil sám sebe, že jej nerozrušilo, když přiznala své povědomí o jeho citech k Lily a o jeho důvodech pro zrazení Pána zla. Vlastně se mu ulevilo, že ho to ušetřilo osobního vysvětlování.

Hleděl na spící čarodějku v náručí. Měla pootevřená ústa a zlehka oddychovala. Požádala jej, aby věřil jí a jejímu odhadu Pottera. Tady, a jen tady, v soukromí jejího pokoje se přiznal, že věří. Navzdory sobě jí věřil, jakkoliv hlas v jeho hlavě ječel, že to tak nemyslí, že jej jen ukolébává do falešného pocitu bezpečí, že jej i ona zradí, jakmile si od něj vezme, co potřebuje.

Ten hlas se dalo jen těžko ignorovat. Téměř na ni všechna ta slova vychrlil. Jen ten silný pocit tepla v jeho srdci, který mu říkal, že ona je laskavá a dobrá pro něj, jej upokojil. Teď, když už byl klidný a ležel vedle ní, poznal, že se rozhodl dobře.

ooOOoo

Neville už se Snapea neděsil, ale Merline, pořád byl v jeho přítomnosti zatraceně zastrašený. Ve Snapeově úšklebku téměř četl: Pořád to v sobě mám.

Lenka, Harry a Hermiona horovali, o kolik přístupnější teď Snape je. Co se týká Nevilla, šlo o hromadu žvástů.

Úspěšně jsi mu držel hůlku u krku, pomyslel si.

Jen proto, že tě nechal.

Jeden ze Snapeových svěřenců, Leopold, mířil do Bradavic. „Mohu se jistě spolehnout, že mu budete k dispozici, až si ho najde zdroj problémů?“ zeptal se Snape stejně chladným tónem, který používal vždy, když Neville zkazil nějaký lektvar.

Neville přikývl. „Jsem k dispozici všem svým studentům.“

„Pan Clairemont bude potřebovat větší pomoc než průměrný žák. A jakožto pravděpodobně budoucí Zmijozel si o pomoc neřekne. Doporučil jsem mu to, ale vyhledat pomoc je slabost, jíž se většina Zmijozelů maximálně vyhýbá.“

„Rozumím, Severusi, a říkám vám, že jsem dostupný všem studentům a můžete mi věřit, že jakmile se něco dozvím, dokonce pokud i jen pojmu podezření, udělám vše, abych zasáhl. Ve skutečnosti se s ním pokusím zavést týdenní setkání, abych odhalil, jestli je něco špatně.“

„Uvidíme,“ opáčil Snape a z hlasu mu odkapávala hrozba toho, co by se stalo, kdyby tak Neville nejednal. „Ale nic z toho jste neudělal pro minulé studenty, kteří prošli Bradavicemi.“

Neville to považoval za nefér. Teď jej čeká teprve druhý plný rok na postu profesora a student, který zanechal studia loni, Reynard Selwyn, se k tomu rozhodl v prvním pololetí, zatímco se Neville stále ještě učil co a jak a jména všech studentů. Ale věděl, že bránit se nemá smysl. Snapea by neuspokojilo, kdyby jej nemohl sekýrovat, a Neville se rozhodl, že dnes bude lepším člověkem a nechá ho tak.

„Budu vás seznamovat se vším, co zjistím,“ nabídl. „Budu tady vždy pár odpolední týdně i o víkendech, takže si můžeme promluvit, a jestli se vyskytne něco urgentního, Lenka vám dá vědět.“

Snapea to uspokojilo, ale oči mu dál plály opovržením. Neville se už dávno naučil, že když přijde na Severuse Snapea, ničeho víc se mu nedostane.

ooOOoo

Leopold Rosier, nyní Leopold Clairemont, zatahal za své oblečení (z druhé ruky, ale ne tak obnošené, jak byl zvyklý v sirotčinci), když si měřil spěšný vlak do Bradavic. Nikdy dřív vlak neviděl, alespoň ne tak zblízka, a ten působivý červený stroj chrlící černý kouř vypadal jako nějaké ohromné zvíře, které se chystá odvézt jej pryč. Bylo to povzbuzující.

Slečna Grangerová jej přišla vyprovodit. V minulosti ministerstvo děti ze sirotčince prostě vysadilo na King’s Cross a věřilo, že si samy najdou cestu na nástupiště devět a tři čtvrtě. Nikdo jim nepomohl projít zdí, natož aby je doprovodil do vlaku.

Teď, když je pan Snape přestěhoval z toho strašného místa a měl skupinu dospělých, kterým věřil a kteří mu pomáhali, byl někdo po ruce, aby s ním šel. Leopold by to nikdy nepřiznal, ale trochu jej děsilo opustit sestřičku a jediné místo, kde se cítil opravdu jako doma, aby se přemístil do impozantního a vzdáleného hradu. Slečna Grangerová s ním celou cestu mluvila, povídala mu o Bradavicích a kamarádech, které si tam udělá. Pan Snape mu radil, aby byl podezřívavý ke každému, kdo bude vyhledávat jeho kamarádství. Snad jej toho zbaví jeho nové příjmení. Slečna Grangerová si to alespoň myslela.

„Takže, jestli budeš cokoliv potřebovat nebo jen budeš chtít promluvit si, chci, abys mi poslal sovu,“ řekla. „Pan Snape je ti k dispozici, ale já jsem tu pro tebe také. Pokud se dostaneš do nějakých problémů, chci, abys zašel za profesorem Longbottomem – ten ti pomůže. A taky pošli sovu mně nebo panu Snapeovi.“

Leopold přikývl. Slečna Grangerová se od pana Snapea tolik liší. Asi proto, že byla z Nebelvíru jako pan Potter. Na Leopoldův vkus Nebelvíři až moc mluvili, ale byli taky otevřenější. Leopold se nemohl rozhodnout, jestli se mu to líbí.

„Nebelvíři nejdřív mluví, až pak myslí, pokud vůbec,“ říkával pan Snape. „Je to neštěstí, od kterého není pomoci. K politování – musí s tím žít každý den.“

„Děkuju vám za všechno, slečno Grangerová,“ řekl Leopold a vytáhl se co nejvíc, ale dosáhl jí jen k ramenům. „Napíšu vám dnes večer, abych vám dal vědět, kam mě zařadili. Snad vás tento rok nebudu tolik obtěžovat.“

Rozhlédl se. Uslzení dospělí na rozloučenou objímali a líbali své děti. Tohle by zažíval, kdyby jeho rodiči nebyli ztraceni? Také by zažil líbání a poplácávání po hlavě? Plakala by matka? Přišel by otec? Psali by mu často?

Leopold by si rád myslel, že ano.

„Žádný problém, Leopolde,“ prohodila slečna Grangerová. „Každý by měl mít někoho, komu může psát, když je v Bradavicích. Vím, že Ermergarde bude nadšená, až dostane tvoji sovu, ale musíš vědět, že máš i další, kteří na tebe letos budou myslet.“ Pak předvedla další neblahý nebelvírský rys – chronickou touhu objímat. Vtáhla jej do rychlého objetí. „Přeju ti hodně štěstí, Leopolde.“

„Děkuji vám, slečno Grangerová,“ odvětil Leopold. „Už bych měl jít do vlaku.“

Nastoupil a rozhlédl se po prázdném kupé, kde by přečkal cestu v klidu. Jedno našel, vklouzl dovnitř a doufal, že se k němu nikdo nepřipojí. Představoval si sám sebe jako špiona nebo tajného agenta nebo senza hrdinu – jak vlakem pod falešným jménem míří k tajuplnému místu. Bude potřebovat čas, aby si nacvičil krytí.

Už nejsi Rosier, říkal si.  To jméno už pro tebe nemá žádný význam. Jsi Clairemont. Jako máma. Clairemontové nebyli Smrtijedi, ani ty nejsi. Nikdo tě kvůli tomu nepřivede do problémů.

Věděl, že zvládne cokoliv, do čeho jej Bradavice namočí – šikanu, čáry, Nebelvíry. Ale doufal, že ho to nečeká.

Ve vlaku si přál dvě věci – kupé pro sebe a žádné problémy od ostatních. Když si uprostřed Velké síně sedl na stoličku, s Moudrým kloboukem na hlavě si prohlédl zmijozelský stůl. Studenti vypadali podezřívaví a rezervovaní, jako by stáli proti celé škole. Ten postoj byl Leopoldovi důvěrně známý. Dobře. Mohli by se spojit.

„Vůbec ne špatná mysl,“ přemýšlel Moudrý klobouk. „Velmi silná touha se prosadit, ach ano, velmi silná. A přesto vnímám i jistou statečnost a intenzivní loajalitu vůči těm, kterým věříš. Ach, ale kam tě dát…“

Studenti zbylých tří kolejních stolů zírali na Zmijozel s čirou nenávistí, jak mu říkal pan Snape. Nemohl si pomoci a přimhouřil na ně oči. Soudit Zmijozely za to, že jsou Zmijozelové. Bylo to nefér.

„Moje celá rodina byla ve Zmijozelu,“ mumlal tak potichu, aby to slyšel jen klobouk.

„A přesto cítím velmi silnou touhu se odtrhnout od rodinné minulosti, její historie, dokonce i jména…“

Leopoldovo obočí vystřelilo nahoru. Jak to klobouk mohl vědět?

A ten, jako by jeho myšlenky slyšel, odvětil: „Vím o tobě všechno, Leopolde.“

Leopold se zavrtěl. Zdálo se, že jeho zařazování trvá déle než u ostatních dětí. Zajímalo ho, jestli je s ním něco špatně. Provolání Moudrého klobouku jej vytrhlo z myšlenek a on mohl jen zírat na bouřlivý potlesk.

„Nebelvír!“


Kapitola 13. Mnoho šťastných návratů – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/13/Just-to-Be

Rating: 16+

 



Kapitola 13.  Mnoho šťastných návratů – 1. část

„Střílíš si ze mě.“

Hermiona zavrtěla hlavou a podala Severusovi dopis od Leopolda. Přečetl si jej s obočím svraštělým zmatkem.

Co, k čertu, dělá Leopold Clairemont v Nebelvíru?

Severus ještě nikdy, ale opravdu nikdy neodhadl kolej studenta špatně. Nikdy. Když Brumbál tehdy ach-tak-taktně naznačil, že Severus je víc Nebelvír než Zmijozel, jako by být Zmijozel znamenalo hanbu, Severus tam zůstal omráčeně stát, protože Moudrý klobouk se zásadně nikdy nemýlil. Dokonce přijal Longbottoma jako Nebelvíra, třebaže ten chlapec měl ve své směšně tlusťoučké tváři během prvních pěti let v Bradavicích vepsáno Mrzimor. Akceptoval Percyho Weasleyho v Nebelvíru, přestože jeho ambice by zastínily i toho nejnezdolnějšího Zmijozela. Nezpochybňoval ani umístění Hermiony v Nebelvíru, protože podle jeho zkušeností studenti s nejlepšími známkami nebývali vždy v Havraspáru. Koneckonců po většinu sedmdesátých let právě studenti ze Zmijozelu opouštěli školu s nejlepšími známkami.

Takže jestli má Klobouk vždy pravdu, znamenalo by to, že se Severus mýlí? Ale jak to? Leopold byl asi tak Nebelvír jako, nu, Severus. Znal toho chlapce po celý jeho život a v péči ho měl od jeho pěti. Rosier byl lstivý, ovládal se, neprozrazovaly ho žádné emoce. Byl zralý, doprčic. Nic z vlastností Nebelvíra.

Mohl za to vliv Hermiony, Pottera a Longbottoma? Vpustil mylně do domu příliš mnoho Nebelvírů? Bylo to nakažlivé?

No, alespoň ten hoch bude mít šanci. S novým jménem a kolejí bude v Bradavicích pravděpodobně maximálně chráněn. Mohl by to zvládnout. Mohl by. V této otázce se Severus již dávno vzdal veškerého optimismu.

Severus si povzdechl a protřel oči. Moc toho nenaspal. Za nocí s Hermionou si odpočinul víc než během desetiletí, možná za celý život. Ale Leopoldův odchod rozvrátil celý dům. Hlavně Ermengarde Rosierová byla přesvědčená, že už svého bratra (stejně jako sestru) nikdy neuvidí, a hodiny nebyla k utišení, až jí Severus nakonec musel dát uklidňující lektvar. Nemohla už zůstat samotná v pokoji, takže se přestěhovala k Ariadne Carrowové a Margaret Macnairové, jejíž záchvaty paniky se vzápětí vrátily jako důsledek úzkosti nové spolubydlící. Pokud se za křiku nevzbudila jedna, pak druhá, což vyústilo ve dvě křičící holčičky, se kterými se musel vypořádat Severus, Hermiona a příležitostně Láskorádová.

Severus dětem přestal dávat lektvar na spaní ze strachu, že se na něm stanou závislými. Jestli tento týden něco ukázal, pak že měl pravdu. Byly na něm závislé a další narušení vše jen zhoršilo.

Předpokládal, že ho nemělo moc překvapit, když ani ne za týden po zařazování k němu v provizorním pracovišti u kuchyňského stolu přišla Láskorádová.

„Severusi, máte volný pokoj, když jste Ermengarde přestěhoval k děvčatům, že ano?“ zeptala se bez úvodu.

Netušil, kam tím míří. Místo odpovědi dopsal větu a podíval se na ni s nejvyšším pohrdáním.

„Tento týden jste mě musel krbem volat každou noc a mnoho nocí předtím, abych vám pomohla uklidnit křičící děti,“ pokračovala Láskorádová vesele. „Logika nám říká, abych tady zůstávala na noc a že teď máte volnou ložnici, kde bych mohla přespávat. Tak bych byla první osobou, kterou uvidí při záchvatu, a možná bych mohla odvrátit to nejhorší.“

Severusův výraz zůstal nevyzpytatelný. Pravděpodobně nešlo o špatný nápad, ale Severus skutečně nechtěl, aby s ním Láskorádová žila pod jednou střechou.

„Vím, že jste rozpolcený, protože na jednu stranu by bylo hezké mít pomoc navíc, ale na druhou, nu, raději byste nežil se mnou pod jednou střechou.“

Merline! Jak to ta čarodějka dělá? Hermiona pořád opakovala, že Láskorádová je jen bystrá, ale to děvče bylo prakticky vědmou. Severuse napadlo, že možná je vědmou. Severus v moc věcí nevěřil, ale věřil, že existují vědmy. Poučila ho tvrdá životní lekce.

„Slečno Láskorádová, možná vedu domov pro osiřelé děti, ale to neznamená, že musím přijmout každého sirotka,“ odvětil co nejmrazivěji.

„To bych ani nečekala,“ odvětila. „Ale musíte připustit, že mě potřebujete. Hermiona tu přes noc zůstává z jiných důvodů a nežije tady, Neville přichází jen na víkendy a Harry se bude na noc vracet domů k rodině. Takže ve skutečnosti přijmete jen jednu osobu navíc, která má schopnosti, jež potřebujete.

A kromě toho,“ pokračovala Láskorádová, zjevně slepá k Severusovu soukromému pobouření, „navrhuji týdenní zkušební dobu a uvidíme, jak to půjde. Slibuju, že s Hermionou budete mít své soukromí a půjdu vám z cesty. Snad pak budete souhlasit, že pozitiva převažují nad negativy.“

S tím odešla. Jelikož neměl na výběr a musel s ní souhlasit, zasténal.

ooOOoo

Sama Hermiona si pohrávala s myšlenkou, že se přestěhuje na Grimmauldovo náměstí, byť z jiných důvodů. Trávila víc a víc nocí se Severusem, vždy v jejím pokoji, nikdy v jeho. Vlastně nikdy nebyla v ložnici pána domu od změny jejich uspořádání. V tomto byl naprosto uzavřený a ona nechtěla vyzvídat.

Probudit se časně, odletaxovat se domů kvůli sprše a převlečení, než mohlo nějaké dítě vstát a uvidět ji, bylo čím dál těžší. Jako by se plížili kolem a skrývali něco nezákonného, co ve skutečnosti nezákonné nebylo. Nechtěli, aby se o nich psaly články na první stránce Věštce (to by se asi stalo, kdyby vyšli na veřejnost), ale jejich přátelé, kteří věděli, byli diskrétní. Děti ve své mladosti už toho viděly tolik, že pár dospělých milenců, kteří se jinak chovají odtažitě, by je ani vzdáleně neměl traumatizovat. A stejně s nimi Hermiona trávila všechny dny. Bylo by to rozumné.

Zároveň ale nechtěla Severuse nějak omezovat. Co teď měli, fungovalo. Ne že by celou dobu chtěli strávit odděleně, ale jen vědomí toho, že měli každý své bydlení, pro něj pravděpodobně bylo utěšující. Během posledních šesti měsíců jeho komfortní zóna podstupovala těžké zkoušky, další nátlak by mohl být sebevražedný.

Ale dost už o tom. Teď musela otevřít dveře a přivítat nového kolegu, jehož práce na plný úvazek dnes začínala.

„Profesore Pottere!“ zvolala a s širokým gestem otevřela dveře. Koutkem oka zahlédla, že Severus míří do kuchyně a jen protáčí očima.

„Profesorko Grangerová!“ Harry objal Hermionu a políbil ji na tvář. Protože ona teď trávila hodně času na Grimmauldově náměstí a jemu se rozrůstala rodina, za poslední týdny neměli moc času se vídat. Šlo o nešťastný, leč přirozený aspekt dospělosti. Tento fakt jí byl znám, ale stejně přivítala s radostí, že zase stráví čas pospolu jako kdysi v Bradavicích.

Ironicky si pomyslela, že možná bude další, kdo se bude chtít nastěhovat. Nebyl to právě Severusův sen – bydlet spolu s Harry Potterem a  Lenkou Láskorádovou. Nu, asi lepší než hnít v Azkabanu.

Asi.

„Pojď se posadit, ještě máme chvilku, než začne vyučování,“ pokynula Hermiona k pohovce nejblíže krbu. „Víš, příště bys měl použít letax – Severus by nerad, aby se moc lidí dozvědělo, že jsme zde, bojí se, že by nás někdo spatřil.“

„To bych udělal, ale z nějakého důvodu je pro mě zamčený.“

Asi trest za jeho někdejší neohlášenou návštěvu. „Zajistím, aby to napravil,“ slíbila Hermiona a protočila očima. „Jak se má Ginny? Neměla jsem moc času na poštu.“

„Má se dobře a miminku se také dobře daří – bude to další kluk.“

„Harry, to je skvělé!“

„Chtěl jsem ti to říct už dřív. Ale jaksi když nepřibíhám do domů druhých za rozbřesku, zapomínám sdělovat novinky.“ Zasmáli se. Severus naštěstí nebyl hned vedle, protože by pravděpodobně poslouchal. Takovým věcem se ještě nemohl smát.

„Jak se vede Jamesovi?“

„Moc dobře, už sám sedí a cobydup se bude plazit.“ Zalovil v kapse a vytáhl fotku černovlasého a hnědookého mimina. Sedělo před krbem, žaslo nad zlatonkou, co mu létala nad hlavou, a snažilo se ji polapit buclatýma ručkama.

„Rozený chytač,“ podotkla Hermiona šťastně.

„Samozřejmě, je to můj syn,“ Harryho pýcha se nedala pominout. Hermionino srdce se nadouvalo štěstím jejího kamaráda. Toto přesně chtěl – vlastní rodinu. Prostý sen jednoho z největších žijících hrdinů kouzelnického světa. Hermioniny myšlenky se stočily k dalšímu žijícímu velkému hrdinovi, k tomu, se kterým v noci sdílela lůžko. Jaké sny měl on? Jaké ona?

„A teď na vážnější notu,“ Harry se posunul ke kamarádce. „Jak tohle všechno bere on? Nejsem jeho oblíbenec a nikdy mi nedal výslovné povolení sem přijít, ale fakt, že mě neuřknul do dalšího pokolení v okamžiku, kdy jsem se dotkl dveří, mi dává naději, že mě přijal.“

Hermiona si povzdechla a seslala neverbální Ševelissimo. Jestli Severus poslouchá, není důvod, aby slyšel toto. S následky odstřihnutí jeho vlastním kouzlem se vypořádá později.

„Harry, musíš pochopit, a já myslím, že chápeš, že on se nedokázal dostat přes minulost s tvým otcem. Ne zcela. Pamatuješ, co řekl Brumbál – některé rány zasáhnou člověka tak hluboko, že se nikdy nezahojí? No, tak já si především nemyslím, že by se je někdo, včetně jeho, vůbec kdy pokusil zahojit. A že jich je hodně – v jeho očích jej tvůj otec šikanoval, týral, veřejně ponížil a ukradl mu a oženil se s dívkou, kterou miloval. A v jeho vnímání těch událostí je kus pravdy.“

Harry přikývl. Pamatoval si na svoji reakci, když viděl Snapeovy vzpomínky v myslánce tehdy před lety. Jak v té chvíli souhlasil se Snapeovým ohodnocením otcova charakteru. Jak musel souhlasit i později, po prohlédnutí Snapeových vzpomínek, které mu dal v loděnici.

„Takže se nikdy nepřenesl přes minulost a ty jsi žijící, dýchající připomínka faktu, že si místo něj vzala Jamese. Určitě ho bolelo, když poprvé ve Velké síni viděl tebe a její oči v Jamesově tváři. A právě tam a tehdy se rozhodl tě nenávidět, protože s nenávistí se dá vypořádat jednodušeji než se smutkem. Bylo pro něj snazší rozhodnout se nenávidět Jamese v tobě, než truchlit pro Lily, která byla v tobě přítomna a evidentní pro každého, kdo ji znal.“

Uchopila jeho ruku a jeden z nich stiskl, nebyla si jistá který.

„Hermiono už jsem se vzdal představy, že by si mě oblíbil,“ pravil Harry ztěžka. „Chápu, že to se nikdy nestane. Ale chci mu pomoci a nemyslím, že tomu věří.“

„Věří,“ reagovala Hermiona. „Věř si tomu nebo ne, ale věří, že to myslíš vážně. Jak jsi řekl, neuřknul tě do druhého pokolení, že jsi dnes přišel.“

„Drželas mu ruku?“

„Možná svým způsobem.“ Zazubila se a ztlumila hlas do šepotu. „Věří mně a mému úsudku o tobě, proto tě nechává pomoct. Já bych jen chtěla, abys rozuměl, odkud toto všechno pochází.“

„Všechno tohle ti prozradil?“ Harry si nedokázal představit Snapea, jak se někomu otevírá, ani své milé.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne tolika slovy. Jen jsem… ho za těch pár měsíců poznala, to je vše.“

„Jo, to se vsadím,“ popíchl ji podle. Hermiona jej hravě plácla po rameni.

„Asi bych mu teda měl přestat ukazovat fotky mimin, co?“

„Aspoň na chvilku.“

„To přežiju.“ Harry chvíli zamyšleně hleděl stranou. Pak se obrátil ke kamarádce. „Myslíš, že mě někdy bude brát… neutrálně? Znal mámu tak dobře a jen bych… je poslední, kdo ji znal.“

Hermiona stiskla Harryho ruku. „Nevím, doufám, že ano. Pro dobro vás obou. Pokud by dokázal mluvit s tebou, mohl by konečně zapracovat na svém zármutku pro ni a nenávisti k tvému otci. Možná se úplně nesmíří, ale aspoň to nějak uzavře.“ Povzdechla si. „Kéž by to potkalo nás všechny.“

Tentokrát byla řada na Harrym, aby stiskl ruku jí.

ooOOoo

Severus toužil po nějaké výmluvě, proč uřknout Pottera a vyhnat ho z domu nadobro. Ale Potter, známá osina v zadku, mu to odpíral.

Udělal všechno, co mu Severus řekl. Všechno. Dokonce i čistil kotlík bez magie a bez reptání – což se nikdy nestalo, když byl studentem.

Severus předpokládal, že se chová poněkud nedospěle, ale nechtěl Pottera ve svém domě. I když kvůli tomu byla Hermiona šťastná. I když Potter nebyl zcela beznadějný jako učitel jednoduchých nemagických předmětů. Potřeboval jediný důvod, aby jej proklel, ale Potter mu žádný nedal.

Sakra, dokonce i děti reagovaly dobře, když jim Severus ráno u snídaně řekl, že zde Potter bude dobrovolně pracovat na plný úvazek. Usmívaly se. Usmívaly! Na Pottera! Zrádci, všechny.

A jako další poslouchaly výklad matematiky, psaly si poznámky a vedly si dobře při malém zkoušení. Severus je pozoroval ze zadní části místnosti a na kluka se mračil jako Smrtijed, jen aby jej skolil. Nic – všechno to ustál. I rovnice měl dobře.

Potter odešel krátce před večeří se slovy, že se musí vrátit k rodině. Stál před Severusem, zelené oči mu zářily a jeho patetická tvář se usmívala. „Chci vám poděkovat, Severusi, že jste mi dal tuto příležitost.“ A pak mu nabídl ruku!

Právě v té chvíli vešla Hermiona. „Už odcházíš, Harry?“ zeptala se nepřítomně. Protože ji nechtěl zklamat (slíbil, že se pokusí), přijal Potterovu ruku a nepatrně jí potřásl.

Hermiona zářila. Potter zářil. Severus se mračil.

Poté, co Potter díkybohu odešel a Severus za ním zavřel dveře možná trochu silněji, než bylo nutné, Hermiona se jemně dotkla jeho paže, postavila se na špičky a líbla jej na tvář.

„Děkuju,“ zašeptala. „Nezapomeň, co jsem ti říkala.“

Opravdu nikdy nezklamu tvoji důvěru, řekla.

Ale zklame tak jako všichni, vysmíval se hlásek.

Severus si uvědomil, že tomu hlasu nechce naslouchat. Hermiona právě ukázala city mimo hranice její ložnice. Bylo to… dobré. Jestli toto byla odměna za to, že byl milý k Potterovi (‚milý‘ je v tomto případě definováno vágně), nemusel by zavrhovat možný další pokus.

Samozřejmě jakmile dostane Hermionu nahoru, mohl by zvolit taktiku: potřebuji víc stimulů…

ooOOoo

Leopold se rozhodl, že být Nebelvírem není tak zlé.

Slečna Grangerová byla vyloženě nadšená, když dostala jeho sovu, a okamžitě mu odpověděla dopisem s radami a tipy a vtipy o její době v nebelvírské věži. Její nadšení nad novým Nebelvírem bylo patrně kolejním rysem – okamžitě se ocitl ve vítajícím náručí. Nikdo se ho neptal na krevní status, zajímali se jen o něj. Když zmínil, že ve válce přišel o rodiče, od nových spolubydlících se mu dostalo jen soucitu.

Přišli mu hlasití, nespoutaní, vlezlí a trochu přihlouplí. Ale nemohl si pomoci a věž se mu líbila a také většina jejích obyvatel.

Profesor Longbottom mu poslal sovu a pozval jej na ‚schůzku‘ jednou týdně, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Leopold souhlasil (koneckonců byl to učitel), ale také věděl, že je mnohem méně pravděpodobné, že by jej šikanovali nebo se na něj zaměřili, když byl jedním z Nebelvírů. Také získal dojem, že učitelé budou ochotnější poskytnout mu nějakou ochranu, když je v této koleji. Jen nemohl přijít na to, proč v ní skončil. Co v něm je nebelvírské? Cítil se vítaný, to ano, ale zároveň neměl pocit, že opravdu zapadne. Nicméně se rozhodl, že se bude snažit.

Úkol ‚snažit se‘ se stal snadnějším od třetího dne.

„Mohu se tu posadit?“ Leopold vzhlédl k dívce se zrzavými kudrnatými vlasy a brýlemi, která stála vedle něj u kolejního stolu ve Velké síni. Na krku měla křivě uvázanou nebelvírskou vázanku a nervózně se ošívala. Leopold přikývl a ukázal na sedadlo vedle sebe. Posadila se.

„Jsem Clara Phillipsová,“ představila se tiše. Merline, má tak modré oči.

„Leopold Clairemont,“ odpověděl jako v transu.

„Čteš si formule?“ zeptala se a ukázala na otevřenou knihu před ním. Přikývl. „Profesora Kratiknota mám ráda,“ pokračovala. „Nebylo vzrušující, jak jsme dokázali, aby věci létaly ve vzduchu?“

Leopold vídával, jak to pan Snape dělá téměř každodenně. Proto nechápal, proč by to mělo být tak vzrušující, a jen přikývl. „Opravdové kouzlo,“ řekl.

Clara vydechla. „Nikdy dřív jsem neudělala pořádné kouzlo.“ Koukla na něj nervózně. „Bála jsem se, že to nedokážu jaksepatří.“

„Viděl jsem tě,“ pravil Leopold bez přemýšlení. „Ve třídě. Dokázala jsi to jako první. Byla jsi skvělá.“

Po tomto se Clara usmála. Leopold jí úsměv vrátil a snažil se nečervenat.

„Nechtěl bys dnes odpoledne sedět ve formulích vedle mě?“ špitla, ale do očí se mu nedívala.

Leopold přikývl. „Ano, rád,“ zašeptal. Dívenka se na něj rozzářila, zvedla jablko ze stolu a s mávnutím zmizela.

Leopold její odchod sledoval. Předtím o Claře moc nepřemýšlel, ale… no, dovedl si představit, že během studia v Bradavicích bude o ní přemýšlet docela dost, jakkoliv dlouhý ten čas může být.

Jen doufal, že nikdo neodhalí jeho tajemství.


Kapitola 13. Mnoho šťastných návratů – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/13/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 13.  Mnoho šťastných návratů – 2. část

„Vše v pořádku, Severusi?“

Severus zamračeně vzhlédl, když se Potter přizval a během oběda si přisedl. Všichni obyčejně jídávali s dětmi, ale Severus se často posadil stranou a ponořil se do vlastních myšlenek nebo papírování, což se nelišilo od jeho zvyků v Bradavicích.

„Pottere,“ reagoval klidným hlasem, ale do očí se mu nepodíval. Tuto odpověď řadil mezi slušné, alespoň když přišlo na Pottera.

„Podívejte, Hermiona a Lenka jsou přes oběd na Příčné kvůli nakupování, tak jsem si říkal, že je vhodná doba, abych vám to řekl.“

„Řekl co?“

Potter ztlumil hlas do šepotu. „Příští úterý má Hermiona narozeniny a jak ji znám, nezmínila se vám.“

Severus cítil, jak mu z hlavy odtekla krev.

„Ne,“ přiznal pomalu, „nezmínila.“

„Jak jsem si myslel, ale to ona nikdy, nebojte. Tak teď už to víte. Nechám na vás, co s tou informací uděláte.“

Severus odložil vidličku na stůl příliš hrubě, až Potter nadskočil a všechny děti se otočily jejich směrem. Jeden Severusův pohled je vrátil zpět k jejich talířům.

„To bychom měli?“ zasyčel. „Hodíte mi tuhle bombu do klína a pak mě necháte rozhodnout, ‚co s tou informací udělám‘?“ Ani náznak, co od něj Potter očekává? Copak na něj kuje nějaké pikle? Ani Severus by svého největšího nepřítele nenechal takto na holičkách.

„Trochu nervózní, co?“ Potter se chápavě usmál. „Jen klid. Hermiona na narozeniny nic nečeká. Nedospěla do sentimentu, když za nejlepší kamarády měla dva kluky.“

Severus by Pottera nejradši zabil. Takže nic od kamarádů nečeká. Severus by si rád myslel, že je víc než jen kamarád. Což by vytvořilo jistá očekávání… nebo ne? Ale co by Hermiona očekávala?

Rád si sám sebe představuješ za víc než přítele, zatímco jsi nejspíše ještě míň, našeptával hlásek. Pravděpodobně se ti nezmínila, protože by narozeniny ráda strávila s kýmkoliv jiným. Severus zavrtěl hlavou, aby ho umlčel.

„Pottere…“ začal Severus tiše. „Já pro ni nejsem zrovna… jen kamarád, že?“

Potterovi se rozzářily oči a usmál se. „Ne, to asi nejste. No, pak byste jí asi chtěl něco obstarat. Víte, rád vám pomůžu, jak jen budu moci…“

Severus probíral všechny možné únikové cesty, které dokázal vymyslet, nakonec se rozhodl pro ignorování. Raději se nebude nikoho ptát na radu. Láskorádová byla v této oblasti nejspíš k ničemu, Longbottom byl k ničemu ve všech oblastech, ale Potter ji znal líp než kdokoliv. Jeho však opravdu nechtěl o nic prosit. Nerad někomu zůstával dlužný protislužbu, natož Potterovi.

„Udělal bych to pro ni, ne pro vás,“ nabídl Potter. „Vím, že je vám odporná představa, že mi něco dlužíte.“

Opravdu začínal být tak čitelný? Láskorádová byla dost zlá, ale teď už i Potter dokáže odhadnout, co si myslí.

Jak pokořující.

V tomto případě s hláskem musel souhlasit.

Potter jej poplácal po rameni. Uf. „Žádný strach, Severusi, pomůžu vám. Kdysi jsem musel přežít první narozeniny s Ginny a věřte mi, celou noc jsem se koupal v ledovém potu a doufal, že nic nezvrtám. Ale vy máte štěstí v tom, že Hermiona neví, že víte, takže asi nic nečeká, tudíž cokoliv podniknete, bude v pořádku.“

Jen přítomnost čtrnácti dětí Severusovi zabránila odčarovat Potterovi jazyk z pusy.

ooOOoo

Večer po vyučování se Hermiona hnala ze schodů na Grimmauldově náměstí s hlavou pohřbenou v knize, když narazila do dvou hřejivých objektů, které držely třetí, kroutící se.

„Harry! Ginny! Co tady děláte tak pozdě?“

„Hlídáme děti,“ vysvětlila Ginny a předala Jamese Harrymu, aby mohla kamarádku obejmout. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

„Díky, Gin,“ Hermiona stále nějak nechápala, proč jsou kamarádi tady. „Ale co myslíte tím hlídáním dětí?“

„Ty a já dnes máme nějaké plány,“ pronesl hluboký hlas za jejími zády. Otočila se k Severusovi, který měl na sobě kabát a v ruce držel její. „A raději bychom měli jít, pokud je chceme splnit.“

„Plány?“

„Máš dnes narozeniny, ne?“

Hermiona tam stála jako opařená. Neřekla Severusovi, že má narozeniny, a nečekala nic, i kdyby o nich věděl. Zrovna se neusmíval, ale v očích mu zářilo – vypadal, jako by opravdu chtěl dělat něco spolu s ní, nebo pro ni. Usmála se na něj a přijala kabát, který jí přehodil přes ramena.

„Tak to bychom asi měli raději jít,“ odvětila Hermiona. Severus jen mlčel, otevřel dveře a gestem ji pobídl ven. Uniklo jí, že si s Harrym vyměnil pohledy, Harry se s mrknutím usmál a Severus jen protočil očima.

„Jestli se něco stane, dozvím se to,“ řekl Severus na rozloučenou.

„Nepřeju si zemřít,“ odpověděl Harry.

Jakmile byli venku, ucítila Hermiona, že ji Severus vzal za ruku a vtáhl si ji do náručí.

„Všechno nejlepší,“ zašeptal a oba je přemístil.

Potter mu řekl, že Hermiona není ani materialistická, ani se nezajímá o velká romantická gesta. Zřejmě k tomu neinklinovala před válkou a po ní ještě méně. Perfektní. Severus nebyl dobrý ani v jednom.

Potter mu také řekl, že Hermiona nemiluje nic tolik, jako dobré jídlo a bezpečné, tiché, klidné místo. Žádné lesy, zřekla se jich po měsících ve stanu při honbě za viteály (Severuse překvapilo, jak dlouho ti tři strávili ve stanu – opravdu to bylo pět měsíců?). Dávala si pozor na davy a uzavřené prostory, kde se nemohla snadno dostat k východu. A na veřejnosti neustále sledovala lidi kolem připravená na potíže.

Žádné dary, žádná příroda, žádné cizí otevřené prostory, žádné uzavřené prostory, žádné davy. Severus se rozhodl, že existuje jen jedna možnost.

V tuto roční dobu se ochladilo už i v Londýně, ale pobřeží v Brightonu měla postihnout nepřirozená vlna tepla. Měsíc ubýval a nebylo třeba bát se vlkodlaků. Vše, co potřeboval, měl zastrčené v kapse u kalhot (žádný hábit, ne dnes) a Hermionu v náručí. Doufal, že vybral moudře.

„Kde to jsme, Severusi?“ zeptala se Hermiona, jakmile se s nimi přestal svět točit. Vzal ji za ruku a vedl ke kraji aleje, do níž je přemístil.

„Brighton,“ odpověděl tlumeně. Stiskl jí ruku a pokračoval: „Neboj se, jsme v bezpečí.“ Mlčky ji vedl ulicí k pobřeží, které bylo bohudík liduprázdné. Pokradmu seslal několik protimudlovských kouzel, aby to tak i zůstalo. Koneckonců, obezřetnosti není nikdy dost.

Toho večera moře klidně šplouchalo a nocí se nesl pouze zvuk tichého pleskání vln o písek. Měsíc svítil v měkkém příšeří; obloha barvy barvínku temněla do inkoustově černé. Naštěstí na nebi nepluly žádné mraky. Zanedlouho se rozhoří hvězdy, zvlášť pokud Severus podle plánu ztlumí pouliční lampy.

Vedl ji k pobřeží, do dostatečné vzdálenosti, aby je nezalily vlny, a z kapsy vytáhl kapesník. Švihnutím hůlky jej přeměnil na velkou deku a položil ji na zem. Vzal Hermionu za ruku a pozval ji k posezení. Z kapsy vytáhl košík zmenšený na velikost náprstku – po dalším švihnutí jej zvětšil na piknikový.

Severus si řekl, že není sentimentální nebo romantický. Jen vzal Hermionu ven na místo, ze kterého nezešílí. I Potter souhlasil, že by mohlo jít o dobrou volbu. Ale Merline, kéž by nepřemýšlel, jestli po hlavě nespadl do romantického románu.

S ní a se všemi dětmi v domě se už téměř nepoznával.

Hermiona vypadala klidně a šťastně. Zjevně nečekala, že tuto příležitost nějak vyzdvihne, natož aby ji vzal na večeři pro dva u moře pod měsíčním svitem.

Severus měl za to, že šlo pravděpodobně o jejich první skutečné rande.

„Severusi, tohle je…“ Hermionin hlas se vytratil zabarvený emocemi. „Jsem dojatá.“ Pustila jeho ruku a nakoukla do košíku. „Měl jsi tolik starostí.“

„Kéž bych mohl říct, že ano, ale neměl jsem vůbec žádné problémy. Ten proklatý domácí skřítek připravil jídlo a já jen vymyslel místo, kde si ho v soukromí užijeme. Omlouvám se, že jsem přišel jen s tímto.“

„Neomlouvej,“ odvětila Hermiona. „Je to vše, co bych mohla chtít.“

Dlouho nic neříkali a jedli v družném mlčení. Upíjeli víno, které jim Krátura zabalil, Severus po chvíli seslal znovunaplňující kouzlo, přemýšleli o poslední příležitosti, kdy spolu seděli u pití. Nebe temnělo a jedna po druhé se začaly rozsvěcovat hvězdy.

„Co obyčejně děláš, když máš narozeniny?“ zeptal se nakonec a vklouzl jí rukou kolem ramen.

Povzdechla si a opřela se o něj. „Od války nic. Opravdu jsem k nim nechtěla přitahovat pozornost, ani jsem o nich nechtěla přemýšlet. Kdyby ses mě zeptal, kolik mi je, musela bych se zamyslet.“

„Proč?“

„Protože v mé hlavě, většinu času, jsem stále osmnáctiletá uprchlice, která ze dne na den přišla o přátele a rodinu,“ vysvětlila smutně. „A s každým dalším rokem si uvědomuju, kolik času uběhlo a jak se od všech vzdaluji. Ten fakt, kolik času uběhlo, mě občas děsí. Proto když si narozenin nevšímám, můžu toto ignorovat.“

Severus zpanikařil a napadlo jej, že Pottera vůbec neměl poslouchat.

„Ale,“ pokračovala, „tohle je vážně nádherné. Nic podobného jsem dřív nikdy nepodnikla. Tady – v moři je jednoduchá krása a něco věčného. Nutí mě to myslet si, že… možná bych se neměla cítit provinile, protože žiju. Možná bych si měla užívat života. Kdybych umřela, chtěla bych, aby mí kamarádi žili stejně jako dřív. Jaký smysl má život, když se ho bojíme žít, že?“ Upřímně se na Severuse usmála a zvedla hlavu, aby jej měkce políbila. „Děkuji ti, Severusi. To je ten nejlepší dárek, který jsi mi mohl dát.“

„Prozření?“

„Něco takového.“

„To jsem rád,“ oddechl si. Noc temněla a než by použil oheň, který by přitáhl pozornost, Severus se spolehl na světlo měsíce odrážející se od hladiny vody. Temnota a stíny pro něj znamenaly bezpečí. Temnota dovolila, aby se trochu uvolnil a popustil emoce, které v sobě tak hluboko a tak úspěšně skrýval, až zapomínal, že existují. Tady, ve svitu měsíce a hvězd a mírumilovné melancholie moře a povzbuzený jejími rty zabarvenými vínem poznal, že může mluvit upřímně jako té noci u krbu.

„Zasloužíš si být šťastná, Hermiono… Chci, abys byla šťastná.“

„S tebou šťastná jsem,“ odvětila.

Severusovi se vybavilo, co mu řekl Potter: „Hermiona je křehká. Není na náhodné známosti, ale taky nechce skončit zraněná. Jestli jste jí už neřekl, že je pro vás něco víc než dočasná známost, mohlo by být dobré, aby se to teď dozvěděla.

Také měl na paměti, co mu před desítkami let řekla matka, když jej viděla zkormouceného kvůli Lily. „Odvážnému štěstí přeje, Severusi.“

„A já jsem šťastný s tebou – šťastnější, než jsem byl za mnoho let. Ale… něco ti musím říct.“

Cítil, jak se Hermiona napjala, a pro uklidnění jí stiskl ruku. Myslí si, že to s ní chceš skončit zrovna na její narozeniny, popichoval hlásek. Ty teda máš reputaci, Snape.

Jen seber odvahu a povede se všechno, pobídl se a ignoroval posměšky vnitřního hlasu.

„Poslední měsíce našeho… společného času jsme to cosi mezi námi striktně drželi v ložnici. Nijak jsme to nepojmenovali, ani o tom nemluvili. A i když to bylo báječné, už mi to nestačí.“ Otočil si ji v náručí čelem k sobě a doufal, že ho odvaha neopustí. „Hermiono, chci s tebou mít opravdový vztah. Nechci otevřené projevy lásky na veřejnosti nebo před dětmi, nechci chodívat na dvojitá rande s Potterovými, ani nic neslibuji ohledně budoucnosti, ale vím, že chci, abychom byli pár v každém smyslu toho slova.“

Hermionu to překvapilo, ale z očí jí zářilo jedině štěstí. Přikývla. „Já taky, Severusi. Všechno to chci. Ale…“

„Záleží mi na tobě,“ přerušil ji tiše, protože se bál, co by mohlo následovat. „Záleží mi na tobě opravdu hodně a chci být tím, kvůli komu budeš šťastná a zapomeneš na hrůzy, které jsi prožila.“

„To chci i já, Severusi. Ale…“

„Ale?“ Zadržel dech a připravil se na odmítnutí. Alespoň jsem zabojoval

„Bojím se,“ přiznala slabě. „Bojím se, že to bude bolet.“ Byla nervózní stejně jako on.

„Hermiono… Řekl jsem ti sice, že nemůžu nic slíbit ohledně budoucnosti, ani nemůžu slíbit, že ti nikdy neublížím, protože se to bezděčně může stát, ale slibuji, že udělám všechno, abych předešel tomu, že se vyplní tvé obavy. Víš, že jen tak nerozdávám svoji oddanost a důvěru, ale ty oboje máš.“

Děláš ze sebe blázna, varoval jej hlásek. Jen tě odmítne.

„Severusi,“ zašeptala Hermiona. Upírala na něj pohled, který odrážel třpyt hvězd a měsíce stejně jako oheň z krbu té noci, kdy byli spolu poprvé. „Už roky žiju ve strachu. Dokázal jsi mě inspirovat natolik, že jsem zariskovala profesionálně, a jsem ráda, žes to udělal. Myslím… na toto jsem čekala dlouho. Chci být s tebou. Chci tě brát jako partnera, ne přemýšlet o výrazu, kterým bych tě popsala pokaždé, když na nás pomyslím. Snažila jsem se zatajovat city, protože jsem se bála, že by nebyly opětovány. Už dřív jsem se zranila…“ Severus věděl, že mluví o Weasleym.

„Nemusíš se bát, Hermiono,“ utěšoval ji Severus a vzal její tvář do dlaní. „Slíbila jsi mi, že moji důvěru nezradíš. Já ti věřím. A slibuji ti to samé.“ Políbil ji jemně, opravdově, hluboce.

„Mnoho slibuješ na muže, který mě varoval, že neslíbí nic,“ škádlila jej.

Usmál se, skutečně usmál poprvé toho večera. „Nutíš mě porušovat všechna svá pravidla,“ poznamenal tiše. „Možná nastal čas je naprosto přepsat.“ Opět ji políbil.

„U mě taky,“ pravila.

„Hermiono… můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě, drahý,“ odpověděla. Drahý. Něžnost. Usmál se naplno.

„Přestěhuj se na Grimmauldovo náměstí. Napořád.“

„To není otázka.“

„Prosím. Chci, abychom spolu zůstávali každou noc, v mém pokoji, v mé posteli. Spolu. Odstěhuj se z bytu, stejně tam nikdy nejsi. Vystěhuj se z pokoje, v mém je víc místa a soukromí. Buď se mnou.“

Hermioně překvapeně zablesklo v očích, pak zmateně a pak štěstím. Přikývla. „Dobře,“ souhlasila tiše.

Jen zajišťuješ podmínky, aby se ti dostalo zklamání, pravil hlásek.

Sklapni, přikázal si Severus. Tohle už nemusím poslouchat.

Hlas zmizel.

Severus si ji přitáhl a naplno a vášnivě ji políbil. Nakonec se přetočil nad ni, přitlačil ji na deku. A za zvuků moře se měsíc osvobodil ze svého úkrytu. Jejich ruce byly všude. Ale ještě byl natolik při sobě, aby si uvědomil, že jsou stále na veřejnosti. Sebral dost sebeovládání, aby se stáhl, než jej přemůže potřeba.

„Vezmi mě domů, Severusi,“ vydechla. Přikývl. Nechal zmizet deku i koš a oba je přemístil. Nemyslel na nic jiného než na postel v pokoji pána na Grimmauldově náměstí. Síla jeho soustředění je přemístila přímo do postele a u Hermiony vyvolala smích.

„Chce to opravdu mocného kouzelníka, aby prolomil svá vlastní protipřemisťovací kouzla,“ zazubila se.

„Určitě jsem ti už ukázal, jak mocný dokážu být.“

„Ach ano, to jsi dokázal mnohokrát. Ale uvítala bych poněkud… osobnější ukázku,“ vybízela jej. Ohledně tohoto byl rychlým žákem.

Ztuha polkl. Zatlačil ji do postele, lehl na ni a přešel k právě tomu. Znovu a znovu.

ooOOoo

Nebyli si jistí, čím to je, ale něco na Grimmauldově náměstí šlo Jamesovi k duhu a ten usnul dřív a s mnohem menšími problémy než obvykle. Harry a Ginny toho využili a odpadli na pohovce s pusami dokořán a rukama propletenýma již o půl sedmé večer. Lenka odeslala všechny děti do postelí.

Zavrtěla hlavou, když je uviděla. Tihle měli být její posila? Smutné. Usmála se a přikryla je dekou. Pak krbem zavolala Nevillovi a řekla mu, že Snape je na noc jinde. Potterovi se ani nehnuli, když Neville hlasitě zdolával schody za svojí přítelkyní a zabouchl dveře do její ložnice.

A tak té noci bylo Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct plné – čtrnáct dětí si užívalo zřídkavého spánku bez nočních můr – Hermiona a Severus v jeho ložnici slavili a demonstrovali své nově přiznané city – Neville a Lenka v její ložnici sdíleli pár ukradených hodin, než se on bude muset vrátit do Bradavic – a Harry s Ginny, novopečení rodiče, sdíleli blažený spánek v obývacím pokoji se synem v náručí.

Když se následujícího rána Potterovi probudili s rozcuchanými vlasy a nejistýma očima, opatlaní slinami, Harry našel na konferenčním stolku cár pergamenu, na němž se špičatým písmem Prince dvojí krve skvěla napsaná dvě slova. Usmál se, když je přečetl.

Děkuji Vám.


 

PP: „Jen napni odvahu, co stačí šroub,“ Makbeth, v překladu E. A. Saudka.



Poznámka:


Kapitola 14. Jako přátelé – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/14/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 14. Jako přátelé – 1. část

Famfrpál byl ještě báječnější, než si Leopold myslel. Hráči na košťatech svištěli tak rychle, že si Leopold mohl při jejich sledování krk ukroutit. Od srdce povzbuzoval Nebelvíry, i když hráli proti Zmijozelu. A velice si užíval společnost spolužačky Clary, která trvala na tom, že budou hru sledovat spolu. Šel jen kvůli ní.

Přestože Leopold nebyl úplně izolovaný, nebyl ani přímo oblíbený a jen těžko vycházel s ostatními studenty. Prostě ho nezajímaly věci, které byly důležité pro ně – kolejní body, známky a tak podobně. V životě už přišel o příliš opravdu důležitých věcí a lidí, aby bral na zřetel tyto drobnosti.

Ne vše však spadalo do úrovně nehodné pozornosti. Jednoho dne uprostřed října za ním přišla Clara plaše svírající malou krabičkou. „Bratr mi poslal čokoládové žabky – nechtěl bys jednu?“

Leopold nebyl na sladké a nikdy neslyšel o čokoládových žabkách, ale přikývl. Clara se usmála a podala mu krabici. „Sbíráš kartičky?“ zeptala se, posadila se vedle něj a otevřela svoji žabku.

Leopold netušil, o čem mluví, ale stejně přikývl. Vyjekl, když se ten malý čokoládový tvor téměř odrazil od krabičky do poháru s dýňovou šťávou. Popadl žabku právě včas a strčil si ji do pusy. Clara se zasmála a kousla si do vlastní. „Koho máš?“ zeptala se jej a pokynula na obal. Leopold se podíval dovnitř a vytáhl kartičku s obrázkem zrzavého kouzelníka usmívajícího se od ucha k uchu, jako by objevení se na kartičce bylo jeho vrcholným úspěchem. Přečetl nahlas jméno na spodní části.

„Ronald Bilius Weasley.“

„Jé, toho nemám!“ vykřikla Clara vzrušeně a vzala si od něj kartičku. „Páni, vypadá pyšně, co? Já mám zase Snapea, ach jo; určitě už jich máš taky hodně.“ Podala mu kartičku z vlastní žabky.

Leopold na ni pohlédl a potlačil překvapené zalapání po dechu. Dlouhé vlasy visící jako závěsy kolem tváře, pokožka spíš žlutá než bledá a hrozivý černý hábit, ale neomylně to byl Severus Snape, se kterým Leopold vyrůstal. Snape na kartičce se mračil víc, než ho kdy Leopold viděl. A pak, k Leopoldovu zděšení, Snape rozzlobeně vystřelil pryč z rámečku.

„Dělá to každému, tak si to neber osobně,“ prohodila Clara nepřítomně. „A neboj, nezmizel nadobro, vrátí se, až si bude myslet, že se nikdo nedívá.“

Leopold ji sotva slyšel, když přetočil kartičku a četl nesčetné množství úspěchů připisovaných Severusi Snapeovi. Neměl tušení, že tento muž byl jedním z největších hrdinů druhé kouzelnické války. Proč pan Snape nic neřekl? Měl by žít jako privilegovaný hrdina, ne? Proč u všech všudy se v sirotčinci stará o děti válečných zločinců?

Leopold opět otočil kartičku. Snape se vrátil, ale jakmile zaznamenal, že je sledován, zase uprchl. Leopold si říkal, proč utíká z kartičky i ze života. Nikdo by dobrovolně nevkročil do sirotčince, pokud by před něčím neutíkal.

Kdo ví, jestli o tom věděla slečna Grangerová.

ooOOoo

„Severusi?“ zašeptala jedné noci Hermiona.

„Hm?“ odvětil ospale.

„Jsi vzhůru?“

„Už ano,“ zabručel popuzeněji, než se cítil. „Co se děje?“

„Promiň, není to důležité. Spi dál.“

„Už jsem vzhůru a ty bys nechtěla nic nedůležitého.“ Posunul se, až ležel na boku s hlavou opřenou o loket, a upřeně Hermionu sledoval. „Ptej se.“

Povzdechla si. „Chtěla jsem se zeptat na… ni.“

Severus věděl, že viděla ty vzpomínky i o kom mluví. „Co bys ráda věděla?“ zeptal se mírně.

„Pořád ji miluješ?“

Merline, jestli tato ženská občas nejde rovnou po krku.

„Pochopím, jestli ano,“ pokračovala rychle. „A nečekám, že přestaneš a ani to nikdy nebudu po tobě chtít, ale řekl jsi, že na mně ti záleží a chceš se mnou žít a já jsem asi zvědavá, co přesně to pro tebe znamená.“ Budu vždycky druhá po přízraku?

Od jejích narozenin uběhl téměř měsíc, proč s tím vyrukovala teď? Už měl na jazyku, že jí to řekne. Bylo jí to tak nepodobné – nikdy neukázala ani náznak nejistoty nebo žárlivosti na jeho minulost a nebyla přecitlivělá, na Nebelvírku. Otravovat jej tímto tématem uprostřed noci bylo divné. Ale pozdní hodina a únava způsobily, že to chtěl vyřešit (a usnout), a navíc jí odpověď dlužil.

„Viděla jsi mého Patrona,“ pronesl.

„Před měsíci, když jsem tu poprvé zůstala a četla dětem.“

Přikývl. I po všech těch letech od její smrti, i po konci války, i po měsících s Hermionou o tom stále nemohl mluvit lehce. „Lily byla dlouhý čas důležitou částí mého života. Ne, to je jen mírně řečeno. Kvůli ní jsem měl důvod žít a bojovat ty nekonečné roky.“

Hermiona přikývla, ale do očí se mu nepodívala. „Co pro tebe znamená teď?“

Severus si povzdechl. I kdyby mohl mluvit volně, nenacházel slova, která by vše vysvětlila. Políbil Hermionu na čelo. „Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ji jistým způsobem přestal, nebo někdy přestanu, milovat. Vždy bude mít místo v mém srdci, tak jako ve Weasleyho srdci budeš mít vždy místo ty. Ale jako vše, i toto se může vyvinout, a řekněme, že jsem našel jiný, důležitější důvod k životu.“

Usmála se na něj. „Děti,“ doplnila tiše. „Jsou šťastlivci, že tě mají.“

„Děti, ano, ale i něco jiného.“ Uvědomoval si, že vyjevil víc, než chtěl, ale záležitost s dětmi byla pravdivá, tak ji neopravoval. „Té noci, kdy jsem… téměř zemřel a dal jsem Potterovi své vzpomínky, opravdu jsem to považoval za konec. Myslel jsem, nebo spíš věděl jsem, že je to moje poslední šance něco udělat. Mohl jsem Potterovi dát jen ty vzpomínky, ve kterých Brumbál říká, že se Potter musí obětovat. To by splnilo moji misi a pravděpodobně Potterovi stačilo, aby to udělal.

Ale namísto toho… jsem usiloval o očištění, nebo usmíření, nebo něco podobného. S Lily jsem se nemohl smířit přímo, tak jsem udělal druhou nejlepší věc – ukázal jsem významné části naší vzájemné historie jejímu synovi. Když bylo po všem, poslední vteřiny jsem mohl myslet jen na jediné – udělal jsem vše, abych se s tebou smířil. Doufám, že to stačí. Dokázal jsem se zbavit viny, nebo aspoň většiny. A dokázal jsem se omluvit – nechat vše tak a doufat, že to bude stačit.“

„To se ti podařilo. Harryho se to opravdu dotklo,“ Hermiona spojila ruku s jeho. „Opravdu dotklo. Z jeho strany jsi dostal rozhřešení.“

„To jsem si všiml. Jeho zatracené uctívání je nemístné a vyčerpávající.“

„Jen ho nechej. Uznává tě a omlouvá a chce, abys byl šťastný.“

„To sice říká, ale občas mám problém mu věřit.“

„Severusi… v jeho přítomnosti nemusíš být ve střehu. Ano, nejspíš je to po té době nemožné, ale kdybys přijal jeho nabídku k přátelství, zjistil bys, že je opravdový přítel.“

Severus popřemýšlel, jak ho Potter upozornil na Hermioniny narozeniny, jak ho poučil, aby tak mohly stát něčím speciálním, a ještě strávil noc na Grimmauldově náměstí, takže mohli odejít. Popřemýšlel i o tom, jak se Potter pokaždé snaží zapříst rozhovor. Potter mu dal vlastní dům, hlavně pro děti, ale také pro něj. A zamyslel se nad tím, co Potter řekl o vlastním otci.

Přátelé s Potterem. Ta představa nebyla tak odpudivá, jak mohla být, když se nad tím zamyslel.

„Severusi?“

„Hm?“

„Děkuji ti.“

„Za co?“

„Že jsi ke mně upřímný. Zbožňuju to.“

Usmál se.

„Vždy budu.“

ooOOoo

„Pottere,“ oslovil Harryho Severus za týden.

„Severusi.“ Potter četl stránky o famfrpálu Večerního věštce a cpal se brambůrkami. V poslední době jedl pořád. Nazýval to ‚solidárním těhotenstvím‘.

„Pojďte se mnou.“

„Kam?“ zeptal se nedůvěřivě Potter.

Snape protočil očima. „K nohám Pána zla, Pottere,“ prohodil sarkasticky. „Kam myslíte? Máme něco na práci s jedním z mých absolventů. Nebudu vás pobízet dvakrát.“ Promluvil, jako by byli zpět v Potterově druhém ročníku a nařizoval mu trest. Myslel vážně, že ho nebude prosit, aby se připojil, ale ten si to zjevně vyložil jako příkaz a zneklidněně jej následoval.

„Jakou práci?“ zeptal se obezřetně, když vykročili do chladných, mlhavých ulic Londýna.

„Nepříjemnou.“ Severus na něj namířil energický pohled neptejte-se-mě a Potter se podvolil. Jako by Severus slyšel Potterovu nevyslovenou otázku, zašeptal: „Mohu vás ujistit, že nepůjde o nic ilegálního nebo nebezpečného. Nemusíte mít strach, dnes z Ginevry neuděláte vdovu.“ Potter se viditelně uvolnil. „Nejsem Albus Brumbál, takže nečekejte hazardování s životy druhých, když tomu můžu předejít.“

„To myslíte, že Brumbál dělal?“ zeptal se Potter bez přemýšlení, ale také bez stop obranného postavení nebo obžaloby, jak by se mohlo stát před lety. Šlo jen o obyčejnou otázku.

„Vy ne? Byl jste jeho největší šachová figura.“

Potter pokrčil rameny. „V posledním roce jsem měl chvíle pochybností, ale vždy jsem mu věřil. Pořád mám za to, že dělal správnou věc, i když jsem z toho nevyšel bez šrámů. Ale na druhou stranu, kdo by z něčeho takového vyšel bez poškození?“

„Hm.“

Chvíli mlčky pokračovali v chůzi, než se Potter ozval. „Severusi?“

„Co je, Pottere?“

„Měl jste pocit, že udělal to samé i vám?“

„Viděl jste mé vzpomínky. Manipuloval mnou, zradil moji důvěru, využil mě a to vše za použití žalu a bolesti. Uvrtal mě do těch nejnemyslitelnějších a nejhanebnějších činů. Říct, že jsem se cítil jako pěšák, by bylo příliš zdrženlivé vyjádření.“

Severus netušil, co ho přinutilo Potterovi odpovědět, dokonce upřímně, ale asi za tím stál Hermionin vliv. Ta čarodějka bude jednou jeho smrt.

„Je mi opravdu líto, že vám to provedl, Severusi.“ Potter to myslel vážně. „Chtěl po vás příliš a využil k tomu vaše nejbolestivější zkušenosti a navíc po tom, jak se k vám choval za vašeho studia. Nebo spíš, jak dovolil, aby se k vám choval můj otec.“

„Nemusíte rozdmýchávat nebelvírskou přecitlivělost, Pottere. Dnešní večer bude snesitelnější, pokud si to odpustíte.“

„Promiňte, Severusi, v mé rodině se nebelvírskost dědí. S tím nic nenaděláte.“ Další, co si Severus uvědomil, byla Potterova ruka na jeho rameni poplácávající jej po zádech, jako by byli kamarádi ze školy.

„Zatraceně, co to děláte?“

„Ehm, nic,“ Potter ruku rychle stáhl. Po chvíli mlčenlivé chůze a bez dalších doteků se Potter opět ozval. „Proč já?“

„Protože si nepřeji jít sám a protože nechci, aby to Hermiona viděla. Protože lituji, že jsem ji tehdy do toho bordelu vzal. A,“ prohlásil ponuře, „vyrozuměl jsem, že v této oblasti máte jisté zkušenosti.“

ooOOoo

Harry věděl, že Severus Snape lituje mnoha věcí ve svém životě. Slyšet ho vyslovit to nahlas a ještě ve spojitosti s kamarádkou, bylo rozčilující. Ale Snape jej dobrovolně přizval. Snape s ním mluvil – téměř mu důvěřoval. Harry by rád ověřil jeho identitu, zkontroloval jeho kouzla či jedy, ale jediný člověk, který se mohl dostat na Grimmauldovo náměstí bez povolení Severuse Snapea byl Severus Snape sám. Byl… ne úplně přátelský, ale ani ne sám sebou. Harry si říkal, že v tom má určitě prsty Hermiona.

Harry vyrozuměl, že Severus opatroval své svěřence jako kterýkoliv rodič. Nejvíc ochranářský byl ke svým absolventům. Pravděpodobně tak kompenzoval skutečnost, že se již o ně fyzicky nedokáže starat a cítil osobní zodpovědnost za jejich selhání a směr, kterým se jejich životy vydaly.

Harry si v duchu odfrkl. A Hermiona tvrdí, že druhým nerozumím.

Nepřemístili se do cíle, jen kráčeli ulicemi Londýna. Připozdívalo se, ale všude byli pořád lidé. Oba vyrostli napůl v mudlovském světě, takže zapadli. Harry viděl záblesk Snapeových rodičů v myslánce a slyšel o nich ve Snapeových vzpomínkách a vzpomněl na informaci, kterou Hermiona vydolovala tehdy v šestém ročníku. Říkal si, jestli se od té doby něco změnilo. Snape jako by nechtěl mít nic společného se svými rodiči (proč jinak by se zřekl příjmení ve své milované učebnici?), ale Harry moc dobře věděl, že čas a životní zkušenosti mohou změnit i ty nejvytrvalejší názory na druhé lidi.

Stal se otcem a uvědomil si význam silného pouta mezi rodičem a dítětem. Často přemýšlel o lidech ve svém životě, kteří si nebyli blízcí s rodiči. Propast mezi Hermionou a jejími rodiči, než na ně seslala Obliviate, se rozšiřovala spolu s propastí mezi mudlovským a kouzelnickým světem. Částečně i proto již víc neusilovala o zvrácení paměťového kouzla. Neexistoval vztah, který by tím vrátila. Harry jí už nějakou dobu podezříval, že kouzlo nebylo tak těžké zrušit, jak jej nechala věřit.

Zajímalo ho, jestli byli naživu Snapeovi rodiče. Zlepšil se jejich vztah?

„Severusi,“ začal. „Zmínila se vám Hermiona o jejích rodičích?“

Snape nijak nezareagoval, ale Harry cítil auru napětí, „Nic víc, než mi řekla toho prvního dne, kdy jste za mnou přišli do sirotčince. Proč?“

„No… řekla, že nedokáže zvrátit paměťové kouzlo; vy jste zkušený v nitrobraně i nitrozpytu, tak mě zajímá, jestli to opravdu nejde.“

Snape se před odpovědí zamyslel. „Záleželo by na typu kouzla a způsobu jeho použití. Zaretušovala existující vzpomínky, nebo je zcela odstranila? Udělala to s jejich požehnáním, nebo proti jejich vůli? Zanechala spouštěč pro zrušení kouzla, nebo nechala vzpomínky pro ruční znovunabytí? Věci podobné povahy. Musí se zvážit množství faktorů. Podle toho co znám, bude to asi náročná práce.“

„Ale ne nemožná?“

„V magii je jen pár věcí nemožných.“ Snape se podíval na Harryho. „Přeje si přivést je zpátky? Nic neříkala.“

Harry zavrtěl hlavou. „Říká, že se o to pokusila, ale že je to nemožné a že je raději nechá spokojeně žít v Sydney, než aby jim způsobila trauma. Nejsem si jistý, zda jí věřit. Znám Hermionu. Nedělá věci lehkovážně a nemyslím, že by dokázala žít sama se sebou, kdyby si nenechala ‚zadní vrátka‘ pro zvrácení kouzla. Měla v plánu dočasné kouzlo, které by zůstalo trvalé jen v případě že… no, v případě že ho nebude moci zvrátit.“

„Věříte, že může být zrušeno?“

Harry přikývl. „Nebudu hádat jak, bystrozorský výcvik se omezuje na sesílání paměťových kouzel, ne na jejich zvrácení – vážné přehlédnutí ve výcviku, podle mého, protože temní čarodějové svým obětem často mažou vzpomínky. Ale věřím, že je to možné a že se tomu Hermiona vyhýbá.“

„Měl bych s vámi o tom mluvit?“ Snapeovi to trochu dělalo starosti.

„Raději se mnou než s ní,“ odvětil Harry. „Teda jestli o tom začne, měl byste se pokusit vytáhnout z ní co nejvíc, protože o nich vůbec nemluví, ale raději to sám nenadhazujte. Měli dost znepokojující vztah, obzvlášť ke konci. Řekl bych, že tím si prochází většina mudlorozených – mají pocit, jako by si museli vybrat mezi světy, a jejich rodiny si připadají opomíjené. Pamatujete tetu Petunii – nesnášela moji matku každý den jejího života a do jisté míry stále nesnáší. Podle mého Hermioně její rodiče nikdy nerozuměli, ačkoliv na ni byli pyšní, a Hermiona s nimi mohla sdílet jen velmi málo, zvlášť když byla moje kamarádka a tím se díky mně dostávala do problémů.“

„Takže jejich vztah byl… napjatý?“

„Dalo by se to tak říct.“ Harry sebral nebelvírskou kuráž a položil klíčovou otázku. Ale musel to udělat zmijozelsky. Nenápadně. „Mluvíte, jako byste věděl, čím si procházela.“

Snape se na něj zamračil, ale jen vlažně. „Viděl jste mé vzpomínky. I vy byste mohl dojít k správnému závěru.“

„Vy jste se svými rodiči v kontaktu?“

„Dosti nemožné. Moji rodiče zemřeli, než jsem dostudoval Bradavice.“ Promluvil stroze a tón jasně naznačoval, že není radno pouštět se dál do tohoto tématu.

„To je mi líto,“ pronesl Harry upřímně.

„Nemusí.“

„Ale byl jste velmi mladý.“

„Starší než vy, když jste přišel o vaše, Pottere. Chcete mě kvůli tomu poobjímat?“

„Víte, že ne, a i kdyby, vy byste to nedovolil.“

„Pak buďte ujištěn, že nepotřebuji ničí soucit.“

Harry měl podezření, že to nebyla tak úplně pravda, ale nehodlal v této otázce pokračovat. Rozhodl se opustit téma Snapeových. „No, jsem rád, že jestli se Hermiona někdy rozhodne přivést rodiče zpět, k ruce bude mít vás.“

Snape odsekl, až Harryho vylekal. „Co vás k tomu prohlášení vede, Pottere? Nemáte strach, že je teď zranitelnější, když má ve svém okolí bývalého Smrtijeda s takovou osobní znalostí? Budete ji varovat, že jste mi to prozradil? Netoužil jste mi jen říct, že bych ji měl nechat být?“

„Naposledy, ne!“ téměř zařval Harry. „Ne. Věřím vám. Nevěřil jsem vám vždy, ale to nikdo a na rovinu, bylo přece v plánu, aby nikdo nepoznal vaše skutečné motivy, protože jinak byste jako dvojitý agent ztratil na ceně. Ale i kdybych vám nevěřil, nic bych neřekl. Z lidí, co znám, má Hermiona ten nejdokonalejší úsudek, což taky opakovaně prokazovala. A jestli vás považuje za důvěryhodného a zasluhujícího pozornost, to mi stačí. A i kdybych Hermioně nemohl tak bezvýhradně věřit, byl jste největším a nejvěrnějším přítelem mé matky, a i když si to ona za svého života neuvědomila, já ano. Asi se oba shodneme, že jejímu mínění nelze nic vytknout.“

Harry se zadýchal. Nechtěl vést tak ohnivou řeč, ale prostě si občas nemohl pomoci. Už jich pár v životě vedl.

„Lily ukončila náš vztah, jakmile zjistila, kdo skutečně jsem. Máte pravdu, že jejímu mínění nelze nic vytknout.“

Harry protočil očima. „Severusi, vím, že jste mi nepředal každou vzpomínku o čase s ní a že jste asi nezahrnul ty klíčové. Odmítám uvěřit, že vás matka po té noci zcela odstřihla. A kdybych mohl najít někoho, kdo vás znal, tak by mi to určitě potvrdil. Spíš jste té noci zjistil, že vás nikdy nebude milovat, jak byste chtěl.“

„Opatrně, Pottere. Mohl jsem se posunout v životě, ale nestůjte tady a nemluvte o tom, o čem nemáte ani páru.“

Harry se zamyslel nad situací. Věděl, že Snape je defenzivní a nabroušený, ale ani on nebude tak nejistý, aby se bál Harryho odsouzení čehokoliv, natož vztahu, kterému Harry veřejně požehnal. Ten útok přišel tak zčistajasna, že to připomnělo čas v Bradavicích, když Snape našel i to nejtenčí spojení mezi Harrym a jeho otcem a zničehonic jej vytáhl na světlo. Hermiona jednou poukázala, že se to Snapeovi stávalo nejčastěji za nejvíc stresujících okamžiků – Sirius na svobodě, temnící Znamení zla, Umbridgeová a Voldemort s Brumbálem se všemi jejich ostudnými požadavky na něj. I tu nejrozvážnější osobu by to dohnalo do oprátky.

Pravděpodobněji se Snape Harrymu otevřel víc, než chtěl, nebo se přinejmenším dostal z komfortní zóny a toto byl jeho obranný mechanismus, jak si udržet potřebný odstup. Kdyby mě tak mohla slyšet Hermiona, pomyslel si Harry. Jedna z výhod manželství s Ginny – rozuměla lidským emocím, ale sama nebyla přecitlivělá a Harry se hodně naučil.

Pokud Snape potřeboval odstup, tak ho i dostane.

„Říkal jste něco o nepříjemné práci?“ nadhodil Harry lehkomyslně, aby dal najevo, že věc je uzavřena.

„Ano, tu skutečně máme. Musíme se přemístit.“ Snape jej zdráhavě chytl za paži.

„Když se musíme přemístit, proč se poslední půlhodinu couráme po mudlovském Londýně?“

Snape neodpověděl, dokud se nepřemístili do nepopsatelné uličky. „Nevím.“

ooOOoo

„Tady.“ Severus vytáhl z kapsy lahvičku a strčil ji Potterovi. Vypijte to, než půjdeme dál.“

„Co je to?“

„Lektvar, který je vám důvěrně znám.“

Potter začichal. „Mnoholičný. Takže jdeme někam, kde nebudu chtít být rozpoznatelný?“ Snape přikývl. „Potřebuji přidat vlas?“

Severus protočil očima. „Určitě jste jej v životě užil tolikrát, že to dokážete určit.“

„Omluvte mě, že nedokážu vidět skrz neprůhlednou kovovou lahvičku. Tak je, nebo není hotový?“

„Samozřejmě je hotový. Vypijte jej, jinak vás tady nechám.“

„Jsem tady z dobré vůle,“ slyšel mumlat Pottera, než spolkl lektvar. Kůže mu začala bublat jako vosk a na Harryho místě brzy stál hubený blonďák. Potter seslal kouzlo na zeď budovy a vytvořil mihotající se zrcadlo. „Malfoy?“ zvolal. „Vy jste mě změnil do Draca Malfoye?“

 

PA: Nevím proč, ale představa Severuse na kartičce čokoládových žabek (a jak se mu to nelíbí) mě opravdu pobavila.


Kapitola 14. Jako přátelé – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/14/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 14. Jako přátelé – 2. část

„V tomto koutě světa je jeho tvář vítanější než vaše,“ prohlásil Severus pevně.

„Chci vědět, jak se stalo, že máte po ruce vlas Draca Malfoye?“

„Byl jsem špionem,“ nic víc Severus nepřiznal.

Severus vedl Pottera křivolakou ulicí. Tuto severní část mudlovského Londýna často navštěvovali kouzelníci na dně, kouzelníci, kteří by neviděli rádi chlapce, který zůstal naživu. Severus sem přicházel, kdykoliv to bylo možné, aby překazil chystající se události, ale dnes se nemohl utrhnout za světla. Normálně vyrážel na svoji misi sólo, ale dnes měl pocit, že by to nebylo moudré. Už v tom nebyl sám. Nesmí na to zapomínat.

Po několikaminutové ostré chůzi výrazně zpomalil, aby našel konkrétního člověka. Nebýval vždy na stejném místě, ale pokaždé někde poblíž. Některé noci bylo snazší si jej všimnout, jiné ne.

„Zdravíčko, Severusi!“ Oba kouzelníci se rychle otočili s napřaženými hůlkami, ale sklonili je. Poznali tu tvář. Byla špinavá jako vždy.

„Mundungusi,“ oslovil jej Severus. „Víte, kde je?“

Mundungus Fletcher přikývl a ukázal doprava. „Vodpadl přímo na ulici, víme?  Zasejc si něco šlehnul.“

„To jsem pochopil. Vezmu ho odtamtud. Děkuji.“

Mundungus si mladšího muže prohlížel, jako by dokázal říct, kým skutečně je, ale nijak nereagoval.

Severus vedl Pottera k místu, které Mundungus určil. Zrychlil krok, až dorazil k hromadě hadrů. Sklonil se a odhalil očividně zdrogovaného mladíka, který zkolaboval na ulici.

„Toto je…?“

Severus přikývl. „Xavier Yaxley. Šestnáct let. V Bradavicích vydržel jen rok a půl, než ho vyhnala šikana. Život venku pro něj byl… těžký.“ Severus klidně vytáhl z kapsy flakónek zeleného lektvaru, pozvedl chlapcovu hlavu a vylil mu jej do krku. Pak Xaviera položil a čekal, až se vzbudí. Chlapec se zavrtěl a otevřel oči. Vypadal dezorientovaný a vzápětí sebou začal šíleně škubat, jako by měl záchvat. Když očima padl na Severuse, uvolnil se.

„Pane Snape,“ vydechl.

„Na čem dnes jedeš, Xaviere?“ zeptal se Severus klidně.

„Koupil jsem si nějaké prášky od holky v Camdenu a ona říkala, že mi pomůžou spát…“

„Poznám, když mi lžeš, Xaviere,“ Severusův hlas zpřísněl. „Lektvar, který jsem ti dal, tě z toho nevytáhne, to víš. Jen ti dá pár minut vědomí, aby se dal diagnostikovat problém. Řekni mi, na čem dnes jedeš.“

Yaxley neohrabaně zalovil rukou v kapse a vytáhl malé fialové tabletky. Dal je Severusovi do dlaně a odpadl.

„Co se stalo?“ zeptal se Potter.

„Dostal dávku lektvaru na krátkodobé vystřízlivění. Pozastaví všechny příznaky a účinky drog asi na dvě minuty, takže osoba může léčitelovi říct, co užila. Léčitel tak podle toho určí léčbu. Pan Yaxley však užil mudlovskou látku, kterou svatý Mungo není vybaven. Ale stejně by jej pravděpodobně neléčili, i kdyby mohli. Smutná zkušenost.“

„Co teda uděláme? Vezmeme ho na Grimmauldovo náměstí a dáme mu správný lektvar?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, potřebuje mudlovské léky. Musíme ho dostat do mudlovské nemocnice. Vy ho ponesete a já mezitím sešlu léčivá kouzla. Udrží ho naživu, dokud nedorazíme na místo. Zcela vyléčit jej nedokážu.“

Potter se sklonil, aby chlapce zvedl. Xavierovy paže odhalily stopy tmavých jizev na žílách. Ohbí lokte zhnisalo v jednu ránu. Na šestnáctiletého byl bolestně malý a slabý. Pravděpodobně nejedl dostatečně, pokud vůbec, a všechny peníze, na které narazil, utrácel za drogy. Severus znal mnoho drog, které si tento chlapec za svého života vzal – heroin, kokain, LSD a methamfetamin. V malých fialových tabletkách Severus poznal zvlášť silný amfetamin.

Sledoval Pottera a hledal známky odsouzení, ale žádné nenašel. I s tváří Draca Malfoye vyzařoval známou starost o dobro druhých, dokonce i cizinců. Vzpomněl si, co mu řekla Hermiona o svém podezření, že Potter po válce užíval drogy. Možná proto jej Severus dnes večer vzal s sebou.

Potter nespouštěl oči z chlapcovy tváře. Ta starostlivost byla stejná, jako by zkolaboval jeho vlastní syn. Tolik podobný matce…

„Chudák kluk,“ zašeptal Potter. Odhrnul vlasy z propoceného čela a pak s pohledem na Severuse mladíka zvedl do náruče. Když byl připravený vyrazit, přikývl.

„Jak jste věděl, že tady bude?“

„Chování pana Yaxleyho se bohužel drží jistého vzoru. Pár týdnů si vede dobře, ale pak má významnou recidivu a potřebuje pomoc. Z jakéhosi důvodu se to děje každých sedmdesát pět dní.“

„Nejde o nějakou kletbu?“ zeptal se Potter. „Vysvětlilo by to ten vzor.“ Za své kariéry bystrozora bezpochyby viděl pár nápaditých sebedestrukčních kleteb. Pravděpodobně to nebylo nemožné, ale také mimo Severusovy schopnosti jej vyléčit.

„To nedokážu říct,“ přiznal Severus ponuře. „Následujte mě.“

Severus nechtěl riskovat přemístění, když byl Xavier v tak zranitelném stavu. Proto se s Potterem mlčky plahočili k nejbližší mudlovské nemocnici pěšky. Naštěstí nebyla tak daleko, a o pár minut a jedno matoucí kouzlo později jakékoliv otázky ohledně chlapce a jak se tam dostal, zmizely. Mudlovští lékaři se shlukli kolem lůžka, vytáhli Xaviera ze strnulosti a zavedli mu nitrožilní léčbu.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Potter, sledující dění okýnkem ve dveřích.

„Půjdeme. Dostane se mu pomoci, kterou potřebuje. Tady jsme hotovi.“

Potter překvapeně zvedl Dracovo bledé obočí. „Nepočkáte, dokud se nevzbudí?“

Severus zavrtěl hlavou. „Nemá to smysl. Nejsem jeho příbuzný, či poručník tady nebo v kouzelnickém světě, takže nemám žádný nárok tu být, ani nárok na informace. Nežije se mnou. Nedokážu mu zabránit, aby zítra odešel a stříkl si do těla další podobné svinstvo.“

Potter vypadal zděšeně. „Ale přece… nemůžete ho tu jen tak nechat. Je to jen kluk!“

„Pottere, rád bych zachránil každého jediného, ale jak víte, mám starostí nad hlavu. Na druhé mám jen malý vliv, což je opravdu škoda, protože by jinak nežili takto a Pán zla by získal mnohem méně následovníků. Mohu udělat jediné – zachránit jej dnes večer, něco pro něj udělat dnes večer a zajistit mu pomoc dnes večer. Doufám, že zítra se rozhodne správně, ale tomu já nemohu pomoci. Mám doma čtrnáct mladých kouzelníků, kteří můj čas a pozornost potřebují víc, kteří jsou beze mě doslova bezmocní. Po světě se potlouká patnáct mých absolventů, přičemž místo pobytu znám jen u devíti z nich. Mohu jen doufat, že co jsem je naučil, bude stačit, přestože každý den je mi připomínáno, že jsem neudělal dost.“

„Opravdu můžete udělat jen to?“

„Ano, Pottere, jen to,“ procedil skrz zuby Severus. Opravdu věří tomu, že bych nedělal nic, kdybych měl jinou možnost?

Potter mlčel a rozjímal. Bezpochyby přemýšlel, jak by mohl zachránit toho kluka zde (buď zatracený on a jeho zachráncovský komplex), ale nakonec rezignovaně přikývl. „Dobře, Severusi, když to říkáte.“

Přemístili se zpět na Grimmauldovo náměstí a Potterův mnoholičný vzápětí vyprchal.

„Udržel jste si chladnou hlavu, Pottere, to je dobře. Mnoho lidí by bylo zděšeno při pohledu na šestnáctiletého narkomana jako pan Yaxley. Mnozí by jej krutě odsoudili.“

Potter přikývl. „Pravda, Severusi, nebylo to příjemné. Ale… je to jen kluk, který v životě strašně zakusil. Jsem rád, že to neviděla Hermiona. Jak jste říkal, v této oblasti mám jisté zkušenosti. A děkuji, že jste mi věřil a vzal mě s sebou. Vím, že se svými absolventy jen tak někomu nedůvěřujete.“

„Není zač… Harry.“

ooOOoo

Severus se té noci pomalu vkradl do postele. Snažil se nevzbudit Hermionu, která klidně spala na boku. Lehl si těsně za ni a přitiskl se jí ke krku. I když si odhrnula vlasy, cítil jejich vůni pomerančových květů.

Myslel na Xaviera Yaxleyho a jak jej zlomily roky zneužívání a zanedbávání. Chlapec zemřel, ještě než dostal šanci žít. Severus si uvědomoval, jak nebezpečně se kdysi on sám přiblížil tomuto osudu a že jej tehdy zcela ironicky zachránila černá magie.

Nechtěl ve svém životě ani jednu věc brát jako samozřejmost, takže se přitiskl k Hermioně a políbil ji na spánek.

„Jsi zpátky,“ zamumlala ospale.

„Hm.“

„Jak to šlo?“

„Měla bys spát.“

„Tak špatně?“

„Ano. A musel jsem snášet pohrdání Harryho Pottera.“

„Proč?“

„Protože jsem toho chlapce nevzal s sebou.“

„Ale proč…“

„Hermiono, prosím. Pokud bych mohl něco udělat, nemyslíš, že bych to už udělal? Tak málo mi věříš?“

„Nemyslím tím…“

„Mám tolik svázané ruce,“ zašeptal.

„Povídej.“

„Povídej co?“

„Jak moc máš svázané ruce.“

Zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Je pozdě.“

„Prosím, Severusi.“

Opět si povzdechl. „Dobře…“

ooOOoo

„Hermiono, bylo to hrozné – tak malý kluk… je mu jen šestnáct… a je úplně zpustošený drogami,“ vykládal nazítří Harry své kamarádce. Seděli nahoře v podkroví, které jim zajišťovalo soukromí před dětmi i dospělými. Byla sobota, takže se nekonalo vyučování. Harry přišel, jen aby nahlásil, co se stalo.

Hermiona si povzdechla. „Nechce poslouchat, že je přivedeme. Říká, že nemůže.“

„Jen… nerozumím tomu, Hermiono. Dětem je tak oddaný a k absolventům tolik ochranářský, ale když přijde na toto téma, nejde dál. Trochu jim pomůže, ale ne dost, aby to k něčemu bylo. Vím, že se za ně cítí zodpovědný, ale nemělo by to znamenat, že jim bude chtít pomoct víc? Znáš jej líp než já – co myslíš, že se děje?“

„No… ani já tomu úplně nerozumím, Harry. Asi je to pro něj moc těžké. Myslím, že obětoval vše – čas, peníze, energii, a všechno to šlo do kytek. Možná ho drží nad vodou naděje, že dokáže zabránit těm zbývajícím, aby skončili stejně. A když se nad tím zamyslíš, víc toho dělat opravdu nemůže. Nejsou legálně jeho, nechodí do školy, formálně vzato jsou svěřenci ministerstva a ministerstvo pro ně nic nedělá. Nemá zdroje ani podporu… Opravdu věřím, že dělá, co může.“

„Ale proč je nepřivede sem? Oba víme, že prostor tady je. Sakra, i on to ví. S trochou ‚pošetilého mávání hůlkou‘ jednoduše přidá další patro nebo zvětší pokoje.“

„Nemá jejich opatrovnictví, Harry. Zdejší děti sem přivedl jen proto, že byl jmenovaný jejich poručníkem. Nemá právo přivést ostatní.“

„Tak mu to právo získejme!“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Když nezletilé děti dosáhnou dvanácti let, je zapotřebí i jejich souhlas, a on tvrdí, že ho nezíská. A i kdyby získal, bylo by hodně těžké přimět ministerstvo, aby to potvrdilo.“

Harry si prohrábl střapaté vlasy. „Dobře a nemůžeme je přivést i tak? Ministerstvo se o jejich místo pobytu stejně nestará – jaký by byl rozdíl, kdyby byly tady?“

„Protože ministerstvo to může zjistit a mohlo by to být považováno za únos, nebo spíš by to mohli využít jako záminku k ukončení poručnictví a navrácení dětí do sirotčince k slečně Glastonburyové. Je to malá šance, ale říká, že to nechce riskovat. Už je opatrovníkem patnácti a formálně není dovoleno mít víc než pět dětí najednou. Kingsley mu to zařídil jako laskavost, ale obšírně vysvětlil, že mohl udělat jen to, aby nepřitáhl pozornost nežádoucích míst ministerstva.“

Harry frustrovaně zvedl ruce. „Ale musí existovat něco, co můžeme udělat! Hermiono, včera jsem v náručí držel šestnáctiletého kluka. Množství pilulek, které spolkl, bylo nepředstavitelné. Dospělý muž by to neunesl. bych to nezvládl v mé nejhorší etapě. Slyšel jsem doktory – užil víc než jen ty léky, které přiznal Severusovi. A tomu klukovi je šestnáct! Jakou budoucnost má mezi zhroucením na ulicích a skončením v nemocnici a pravděpodobně uvězněním mudly i kouzelníky? Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby použil magii, když je v tomto stavu? Kdyby dokázal použít hůlku, když je zdrogovaný, v přítomnosti mudlovského doktora a naprosto zlinkovaný?“

Hermiona přikývla. „Je to ošidná situace, že?“

Harry pochodoval tam a zpět. „Zatracené ministerstvo,“ procedil zaťatými zuby. „Nestačí, že jsou zodpovědní za válečné zločiny stejně jako za Smrtijedy, musí trestat i jejich děti a bránit takovým jako Severus, aby jim pořádně pomohli. A víš ty co, pochybuju, že problémy jsou jen tady. Kolik lidí přišlo ve válce o domovy, živobytí, hůlky a magii? Kolik rodin bylo ministerstvem rozbito? Ano, všichni vinili Voldemorta, ale mnoho z těch, kdo v tom mají prsty, pořád pracuje na ministerstvu.“

„Harry, každý den mě to štve, a i kvůli tomu jsem odešla.“ Povzdechla si. „A to jsem měla kdysi takové plány, že prostřednictvím ministerstva změním kouzelnický svět. Když se ohlédnu, zděsím se, jak jsem byla naivní.“

„Nebyla jsi naivní, byla jsi přesvědčená,“ napůl ji poškádlil Harry. „Ale vím, co tím myslíš – asi jsme oba doufali, že dokážeme změnit svět od podlahy.“

„Tolik k mladistvému idealismu,“ pravila Hermiona. „Jémine, každým dnem zním víc a víc jako Severus.“

„Doufám, že ne, to by znamenalo, že přestaneš být starostlivá.“

„Harry Pottere,“ Hermiona vstala s planoucíma očima. „Neopovažuj se ho obviňovat z nedostatečné starostlivosti. Nikdy se nepřestal starat a nikdy nepřestane. Kdyby se přestal starat, už dávno by ze sirotčince odešel. Nenechal by se prohlásit právoplatným opatrovníkem patnácti dětí. Nepřijal by tvoji nabídku domu, a už vůbec ne nabídku pomoci od studentů, které vůbec neměl rád. Nestrávil by tolik večerů hlídáním dětí s pár hodinami spánku, aby pomáhal těm s nočními běsy.“

„Dobře, dobře, omlouvám se, to bylo nevhodné.“ Harry si prohrábl vlasy, až vypadaly ještě chaotičtěji. „Máš pravdu, nemusel to dělat.“

„Nemusel,“ souhlasila Hermiona. „Ale on si myslel, že musí. Jen… neuvědomila jsem si, jak moc je válkou postižený i on. Leopold Clairemont mi píše každý den. Jedl svoji první čokoládovou žabku a víš, koho měl na kartičce? Severuse. Neměl tušení, že je hrdinou a chtěl to potvrdit. Taky se mě ptal, před čím se Severus skrývá, protože žádný opravdový hrdina by podle něj jinak nevstoupil do těch kobek, aby se o ně staral. A to si myslí jedenáctiletý kluk!“

„Myslel jsem, že jsi říkala, že to nebylo z pocitu povinnosti. Že mu na nich záleželo a že to i přiznal.“

„To ano, ale teď ho znám o tolik víc, Harry. Utíká z kouzelnického světa. Myslím, že se bojí jeho odsouzení a zavržení. Proto se ponořil do nicoty, jakmile se probudil. Proto vzal práci, kterou doslova nikdo jiný nechtěl. Proto je jedinou osobou, která k dětem šla a nechtěla je zranit – potřebuje je stejně jako oni jeho. Potřebuje mít pocit, že se svým životem dělá něco dobrého, něco čistého. Myslím, že když vidí své absolventy, je to facka do jeho tváře, potvrzení, že selhal; a o to víc chce zachránit ty v domě. A to mu bere sílu a kvůli tomu věří, že skutečně není nic, co by mohl udělat, protože čím víc se snaží jim pomoci, tím méně změní. I kdyby je navštěvoval každou noc, jejich osud bude neměnný. Zůstala by v tobě po tom všem nějaká naděje?“

Kamarádi se na sebe podívali a cítili se poraženi asi jako Severus.

Nakonec promluvil Harry. „Hermiono, říkala jsi, že absolventi jsou všichni v péči ministerstva, že?“

Hermiona přikývla. „Jsou pořád nezletilí, takže ano, i když pár jich bude brzo plnoletých.“

„Vzdali jsme naději, že změníme ministerstvo zevnitř, ale jsme Zlaté trio nebo ne? Pořád máme velký vliv na Kingsleyho, měli bychom k tomu přitáhnout pozornost.“

„Ten už to ví a nic s tím nedělá.“

„Ale možná, pokud to vykreslíme jako širší problém celého kouzelnického světa, jako něco, co by mohlo být uděláno nejen pro absolventy, ale i děti zde, které s největší pravděpodobností skončí stejně, i pro další sirotky nebo lidi, jejichž životy válka zničila, možná pak ministerstvo bude poslouchat. Musíme jen přijít se správnou strategií.“

„Harry, moc nadějí bych do toho nevkládala,“ prohodila Hermiona jemně. „Ano, spíš to vyjde, když propůjčíme naše jména, ale upřímně, věříš, že ministerstvo udělá něco přiměřeného? A i kdyby souhlasilo, opravdu věříš, že se pustí do něčeho jiného než polovičatého pokusu o nějakou zhůvěřilost? Já v to nevěřím. A tak nám kromě naší důvěryhodnosti zůstává jen rozhodně pokřivená a nechtěná publicita těchto dětí, protože nevěřím, že by nenastala.“

Harry si povzdechl. „No, třeba budeme moci pokračovat v tom, co děláme i bez přímé podpory ministerstva.“

„Jak to myslíš?“

„Nadace, Hermiono,“ pravil Harry. „Mluvím o nás a založení nadace, která obsáhne víc, než co tu děláme. Toto je jen začátek. Můžeme pomoci absolventům, můžeme pomoci dětem zde, můžeme pomoci dospělým kouzelníků, kteří zápasí se závislostí nebo nezaměstnaností nebo s čímkoliv, co válka vyvolala.“

„Mluvíš tu o čem – o skutečném programu sociální pomoci?“

„Přesně! O něčem, co zajde dál než to, co děláme tady, něco, co bude jiné. Potřebovali bychom podporu ministerstva, ale rozběhneme to tak či tak, protože – upřímně – nevěřím jim, že udělají, co mají, nebo vůbec něco. To dokážeme. Potřebujeme jen vyladit detaily.“

„Harry, to bude potřebovat víc než několik detailů – je to gigantický závazek, ani nevím, kde začít.“

„Něco vymyslíme,“ odporoval Harry. „Vždycky něco vymyslíme.“

 

PA: Chtěla jsem ukázat rozhovor mezi Severusem a Hermionou o tom, jak nemůže k sobě vzít starší dívky (a chlapce) z ulice a přivést je na Grimmauldovo náměstí. Ale líp fungovala Hermiona s Harrym až později. Doufám, že jsem nakonec zodpověděla pár otázek. Rozhodně s touto záležitostí nekončíme.

Název kapitoly En Ami je francouzsky ‚jako přátelé‘ a homonymum pro ‚nepřítele‘ z pozdějšího dílu Akt X, kdy Scullyová a Kouřící muž jedou na výlet, což mi zní jako děsná fanfikce, ale ve skutečnosti je to slušná epizoda.


Kapitola 15. Co bych mohl být



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/15/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 15.  Co bych mohl být

„Vím, že ztřeštěné bludy o záchraně světa jsou bohužel nebelvírskou chorobou, od které není pomoci, ale copak jste vy dva úplně zešíleli?“

Seděli v podkroví Grimmauldova náměstí na třech židlích srovnaných do kruhu. Hermiona významně pozvedla obočí Harryho směrem ve stylu: ‚Já ti to říkala‘, ale Harry stejně pokračoval ve výkladu.

„Pravděpodobně, ale i vy musíte přiznat, že to není špatný nápad. Kdybyste měl více zdrojů, větší vybavenost a více pracovníků, mohl byste dokázat víc. Jen se podívejte, jaký pokrok jste udělal jen se čtyřmi lidmi, přičemž jeden funguje na částečný úvazek.“

„Ani zdaleka nejsou vyléčené,“ vyštěkl Severus. „Všechny před sebou stále mají dlouhou a těžkou cestu.“

„Ale drží se dobře – sám jste to řekl!“ odpověděl Harry. „A víte, že chcete pomoci svým absolventům, takže pojďme za Kingsleym a získejme nějaké sponzory, navrhněme, aby se dětem dostalo pomoci.“

„Nepustím ministerstvo k žádnému dítěti v mé péči, ani k těm, které mou péči opustily!“ zahrozil Severus. „Viděli jste, co jim provedli. Opětovně je tomu nevystavím. Je dost zlé, že jsem dovolil, aby to došlo tak daleko.“

„A jak jsem řekl, oni to nebudou provozovat – to my,“ oponoval Harry rozhodně. „Mluvím tady o sponzorství ministerstvem, ale o řízení námi.“

„Jestli myslíte, že ministerstvo bude sponzorovat něco zcela mimo kontrolu jejich vedení, musíte se toho ještě hodně naučit, Harry,“ pravil Severus.

„Mohlo by, jestli s nabídkou přijdou tři z nejctěnějších válečných hrdinů,“ odvětil Harry.

„Jakkoli arogantní, ani ten nejslavnější chlapec, který zůstal naživu, nemůže od ministerstva dostat doslovnou nebo metaforickou volnou ruku,“ oponoval Severus.

„Já sám ne, ale jestli přivedu i Hermionu Grangerovou a Severuse Snapea na setkání s Kingsley Pastorkem, mám slušnou šanci,“ odsekl Harry.

„Pottere, jestli si myslíte, že se přiblížím k ministerstvu a kvůli sponzorství se tam budu plazit, pak si to myslíte špatně!“

„Můžu něco říct?“ vstoupila do toho Hermiona s nadějí, že je zastaví, než se vztek vymkne kontrole. „Nepůjde o plazení, Severusi. Kingsley řekl mnohokrát, že on, ministerstvo a kouzelnický svět nám dluží tolik, že to nebudou moci nikdy splatit – myslíme tedy, že bude ochotný. Se vší korupcí řádící v té organizaci i on bude muset připustit, že suma, o které mluvíme, je jen kapesné ve srovnání s tím, co tamtudy proteče měsíčně. Kingsley tě respektuje, říká to pokaždé. Co víme, může skočit po šanci ti pomoci, ať už ho požádáš o cokoliv.“

„Domníváš se, že mám u ministerstva zapsány zásluhy větší, než ve skutečnosti jsou,“ reagoval Severus.

„Severusi, nemusíš mi věřit, ale je to pravda,“ opáčila Hermiona.

„Nevíš o mně vůbec nic!“

Hermiona ucukla, jako by dostala facku. Když promluvila, zvládla jen tiché: „Nevím?“

Harry okamžitě vyskočil ze židle. „Dobře, máme toho hodně k přemýšlení a Ginny má teď špatný týden, takže raději půjdu.“

„Dobře,“ reagovala Hermiona nepřítomně. „Vyprovodím tě.“

„Není třeba, cestu znám.“ Opustil místnost, a než mohla odpovědět, zabouchl dveře.

V kanceláři zůstali jen Severus a Hermiona; seděli na židlích a hleděli na sebe. Hermionina tvář byla bezvýrazná a Severus se mračil, ale ne tak moc, aby to znamenalo, že se hněvá. Spíš to značilo zmatek.

Hermionu napadlo, jak je zvláštní, že se v prostém výrazu obličeje dá najít tolik významů, když si jeden dá tu práci, aby se podíval.

Žádný nechtěl promluvit první, Hermiona snad právě teď se Severusem ani mluvit nechtěla. Zdálo se, že došlo na to, čeho se obávala – otevřela své srdce a zjistila, že se jí nedostává toho samého. Mohla s tím žít, kdyby drželi věc na fyzické úrovni jako předtím – schůzky kdykoliv chtěli, popovídání v posteli a pak zpět k normálu.

Nechtěla, aby to bylo vysloveno nahlas, tak vstala a zamířila ke dveřím.

„Hermiono…“ zaslechla jej. Otočila se a Severus se již nemračil; díval se na ni spíš, nu, prosebně.

Pokusila se polknout knedlík v krku, než odpověděla. „Severusi, prosím, neříkej to nahlas,“ zvedla ruku a s jeho pohledem se nestřetla. „Rozumím.“

„Hermiono,“ zopakoval zastřeně. „Prosím, posaď se ke mně.“ Zavrtěla hlavou a otočila se ke dveřím, jen aby neprojevila emoce. Dokázala jsi to během války, zvládneš to i teď.

Zaslechla kroky a známé teplo. Severus k ní došel a vzal její ruce do svých. „Prosím, Hermiono.“ Opětovně zavrtěla hlavou a stále odvracela oči. On ji objal a přiblížil rty k jejímu uchu. „Špatně jsem se vyjádřil ze vzteku a… strachu.“ Políbil ji na spánek a stiskl. „Rozumíš mi víc než kdokoliv, Hermiono. Víc než má matka, víc než Lily Potterová, víc než Albus Brumbál. Jen ty, Hermiono.“

Neodpověděla, ale cítil, jak se mírně chvěje. „Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že s tebou chci skutečný vztah,“ pokračoval. „Uvědomuji si, že se musím citově otevřít. Musíš ale pochopit, že na to nejsem zvyklý. Život jsem strávil potlačováním emocí až na úroveň apatie a dělal jsem to tak dlouho, že jen těžko chápu emoce, které se teď ve mně probouzejí. Ani je všechny nedokážu pojmenovat. Děsí mě, že kvůli tobě to všechno cítím, ale i to, že ty své emoce tak jasně vyjadřuješ. Po desetiletích vyhýbaní se čemukoli takovému je to rozčilující.“

Přiblížil své rty k jejímu čelu, jemně ji políbil a chvíli tak zůstal. „Snažím se tě vpustit, Hermiono. Buď se mnou trpělivá, prosím. Neuzavírám se před tebou schválně a ani to nechci. Nejsem muž, který ruší své sliby.“

„Já vím,“ připustila roztřeseně. „Jen že… nenávidím, když utíkáš. Harry mi kdysi řekl… řekl mi, že jsi nejstatečnější muž, jakého kdy potkal. Z celého srdce jsem s ním souhlasila. Ale vidět tě, jak utíkáš před světem, před vděčností a obdivem, který si zasloužíš…“ Odtáhla se a podívala se mu do očí. „Leopold mi poslal sovu a psal, že dostal čokoládovou žabku s tebou a že utíkáš z rámečku pokaždé, když ho přistihneš se koukat.“

„Nesouhlasil jsem, abych byl na té hovadině,“ prohlásil Severus. „Řekl jsem to jasně.“

„Ale víš, co ještě mi napsal? Zeptal se mě, proč pracuješ s ním a jeho sourozenci a všemi ostatními a nežiješ raději život válečného hrdiny? Zeptal se, jestli od něčeho neutíkáš.“

„Nebelvírská kolej ruinuje chlapcovu rafinovanost,“ zamumlal Severus.

„Ale má pravdu. Nepochybuju, že jsi na správném místě, Severusi, protože tyto děti tě potřebují. Ale souhlasím s ním, že to vypadá, jako bys před něčím utíkal. Pokusil ses utéct přede mnou a Harrym, když jsme za tebou přišli, co ses probral, nebyl jsi v Bradavicích, straníš se médií, nepromluvil jsi s Kingsleym, dokud jsi nepotřeboval legální opatrovnictví… Severusi, utíkáš a schováváš se.“

„Tak jako ty,“ podotkl. Nebránil se, ani to nemyslel zle. Jen chtěl, aby se ona otevřela stejně jemu. „Také jsi pohřbila své pocity. Taky utíkáš.“

„Před čím utíkám?“ zeptala se tlumeně, ale nebyla si jistá, jestli chce slyšet odpověď.

„Toužíš po lásce, přesto se jí bojíš, protože tě pořád trápí následky války a ztráty, a i ten nejměkčí dotek je bolest v otevřené ráně. Vrhla ses do pomáhání ostatním, protože tu bolest chceš pohřbít. A…“ zaváhal, „…a odmítáš zvrátit kouzlo na tvých rodičích, protože se bojíš, že tě odsoudí.“

Okamžitě se od něj odtáhla. „Nevíš, o čem mluvíš,“ z hlasu jí odkapávalo varování.

„Vím, že Harry Potter tě zná lépe než ty sama,“ podotkl Severus, „a že tě zná dost na to, aby věděl, že bys nikdy vzpomínky rodičům nevymazala trvale. Zná tě dost na to, aby věděl, že bys raději místo Obliviate použila jiné kouzlo, nebo bys nějaké vymyslela, aby ti umožnilo zvrátit je kdykoliv v budoucnosti. Zná tě natolik dobře, aby věděl, že jsi trávila prázdniny v Bradavicích nebo s ním a Weasleym, protože trávit je doma by bylo příliš náročné. Dokonce i mě to za tvé školní docházky napadlo. Hermiono, byl jsem mnoho let učitelem a studenti, kteří opakovaně pobývají o prázdninách v Bradavicích nebo s ostatními studenty, bývají ti, kteří mají doma problémy.“

Hermiona nic neříkala, jen tiskla tvář do Severusovy hrudi a chvěla se. Vzlyky ji přemohly a nedokázala je zastavit. Začaly kanout roky popírané slzy. „Jsou šťastnější, kde jsou,“ zašeptala.

„Jak by mohli být, když žijí bez vědomí své dcery, nádherné, oslnivé, nesnesitelné ženy, kterou držím v náručí?“

Zavrtěla mu hlavou do hrudi. „Vždycky – vždycky mě po-podporovali, že jsem čarodějka, ale nikdy – nemohli to pochopit,“ vzlykala. „V-velká vzdálenost. Můj n-nový svět a ten, kde-kde jsem vyrostla, se vzdálily. B-brzo jsme ne-neměli o čem mluvit. Nemůže jim ch-chybět, co ne-neznají.“

Severus ji pevně držel. Jeden z triků úspěšného špiona bylo vědomí, kdy promluvit, a co je důležitější – kdy nepromluvit. Všechny instinkty v jeho těle křičely, aby mlčel. Poslechl je; nikdy jej nezklamaly.

„A-a i-i když bych je chtěla vrátit, ne-nemůžu,“ naříkala. „Bála jsem se, co kdyby ně-někdo na nich poznal pa-měťové kouzlo, tak jsem ho udělala nevysledovatelné. Ani já ho nedokážu zvrátit.“

Severus ji nechal poplakat. „Můžu to kouzlo najít,“ zašeptal. „Když teď Pán zla a Albus… zemřeli… jsem nejsilnější nitrozpytec Británie.“ Povzdechl si a stiskl ji. „Nitrobrana byla má specialita a následkem toho jsem se stal zkušeným v odhalování štítů a kouzel v myslích ostatních, i těch které mají zůstat skryté. Jestli budeš chtít…“

Hermiona mu razantně zavrtěla hlavou proti jeho hrudi. „Ne, ne po celé té době. Mají tam svůj život. Nemůžu jim ho vzít.“

Severus přikývl a políbil ji do vlasů. „I tak, Hermiono, kdyby sis to někdy přála… stačí říct.“

„Nech to na mně,“ odtáhla hlavu, aby mu viděla do očí. „Nabídl jsi mi pomoc, ale přesto nepřijmeš tu moji.“

„Tvé situaci se dá líp pomoci než mé,“ ozval se ponuře.

„Ne, to ne. Pomoc mně znamená zničení dvou životů. Pomoc tobě zlepší životy mnoha bezmocných dětí bez přístřeší.“

Severus posměšně odfrkl. „Ty to ale dokážeš krásně překroutit.“

„Možná,“ přitakala. „Ale já se svým rozhodnutím dokážu žít. Dokážeš ty se svým?“

Ticho je pevně obestřelo.

„Tedy… půjdu s tebou a Harrym na ministerstvo,“ zašeptal, „pokud ty alespoň zvážíš možnost, že bys mě nechala zvrátit kouzlo na tvých rodičích.“ Nadechla se k odpovědi, ale on jí nedal šanci a pokračoval.

„Vím, jaké to je mít složitý vztah s jedním z rodičů, Hermiono. Otce jsem nenáviděl, nechybí mi. Ale co se týká matky… ta bolest tu stále je. Měla slabou vůli a otec byl násilnický bastard. V našem domě nebyla láska. Nebyl jsem chtěný, ani opečovávaný.

Ale jedno je jisté – když si představím, že by o mně nevěděli… to by bylo horší. Mít složitý vztah s jedním z rodičů je podle mého horší než nemít vůbec žádný.“ Levou rukou ji pohladil po zádech. „Už nemám možnost s nimi promluvit. Ty ano. Prosím, řekni, že se nad tím zamyslíš.“

Popotáhla. „Jestli ano, půjdeš s námi na ministerstvo?“ Severus přikývl. „Dobře… Zamyslím se nad tím.“

Zasloužila si stisknutí. „Má Hermiono,“ zašeptal. „Prosím, nikdy nepochybuj o mých citech k tobě. Vím, že umím být, jak jsi to kdysi tak pregnantně označila, zahořklý bastard. Také umím být velmi defenzivní – to je asi má standardní reakce, kdykoliv mě někdo vytlačí z komfortní zóny, a ty jsi natolik vnímavá, abys tomu rozuměla. Pár měsíců s tebou nestačí, aby se to zcela změnilo. Slibuji,“ zdůraznil to slovo, „že se pokusím nebýt tak defenzivní, když jsem s tebou. Ale pokud mi něco ujede, pak doufám, že mi vynadáš, slovně napadneš, zakřičíš na mě, nebo uděláš cokoliv, co si zasloužím za to, že jsem byl k tobě nevlídný. Ale slib mi, že už nikdy nezpochybníš mé city nebo oddanost k tobě.“

„Oddanost?“

Severus přikývl. „Jsem ti oddaný. Nenavazuju vztahy často nebo lehce. A když, pak zcela. Budu ti oddaný tak dlouho, jak ty budeš mně.“

Pevně jej stiskla a zvedla hlavu, aby jej políbila na rty. Cítil její slzy.

„Slibuješ?“ zašeptal jí do rtů.

„Slibuju.“

ooOOoo

Harry seděl u krbu se synem v náručí, Ginny už nahoře spala. Těhotenství ji unavovalo jako nikdy nic dřív. Chlapec byl ve střehu, hnědýma očima sledoval otcovy zelené. Vlasy měl černé jako Harry, ale oči se vyvedly po Ginny.

„Oči máš po matce…“ tichými slovy Harry zopakoval výrok jiného muže.

„Tvá matka je výjimečná dáma, Jamesi,“ pravil Harry. „I tvá druhá babička byla, ale bohužel ji nikdy nepotkáš a já si na ni nepamatuju. Ale podobala se tvé matce. Což by asi nějaký terapeut řešil, nemyslíš?“

James nic neříkal, jen pokračoval v zírání na otce.

„Už jsem ti vyprávěl, jak jsem požádal tvoji mámu o ruku? Nebudu tě unavovat vykládáním o tom, jak jsme se potkali, nebo zamilovali, určitě to jednou najdeš v dějepisných knihách. Ale jak jsem ji požádal, aby si mě vzala? To je tajemství a to řeknu jen tobě, ty malý šťastlivče.“

Jamesovy oči se jakoby v očekávání rozšířily.

„Stalo se to toho rána po Voldemortově pádu. Tvoji matku jsem pořádně ani nezahlédl. Truchlila za tvým strýcem Fredem a seděla se svou rodinou. Poprvé po letech cítila klid. Já byl se svou rodinou, s tetou Hermionou. Ron nás opustil, aby se vrátil k jeho rodině, a Hermiona a já jsme se jen drželi a plakali a plakali a plakali.

Ale ráno jsem vyšel z pokoje v nebelvírské věži a procházel jsem hradem. Byl skoro úplně zničený. Všude byly trosky a stopy ožehnutí a ten pach, Jamesi, ten pach…“

Potřeboval chvilku na vzpamatování.

„Všude kolem jsem viděl smrt a zkázu. Úklid ještě nezačal a potrvá ještě léta, než se všechno spraví. Některé části hradu jsou zničené ještě dnes. Některé části mne samého jsou ještě zničené. Ale když jsem procházel po pozemcích a hradem, přemýšlel jsem, jestli po prožití něčeho takového může přijít něco ‚normálního‘. Budu moci někdy sedět v kavárně a pít kafe a číst noviny jako normální člověk? Pořád na mě bude číhat nebezpečí? Pravda ležela někde mezi, jak se ukázalo.

A když jsem procházel po spáleništi, kolem kaluží krve a hromad sutin, uviděl jsem ji, Ginny, tvoji mámu, jak tam stojí. Uprostřed vší té zkázy byla jako zrzavý anděl oblečený v bílém, vypadala tak čistá a ryzí a živá. Věděl jsem, že jestli mohlo existovat něco tak krásného po tak dlouhé době šerednosti, můžeme pokračovat. Můžeme, budeme, znovu vystavíme náš svět. A bude překrásný.

Přišel jsem k ní, objal ji a dlouho jsem ji držel. Vnímal jsem její vůni a jak je měkká v mém náručí. Byla tak hebká! Jak může být nějaká bytost tak zocelená bitvou a přesto tak měkká na dotek? A to je tvá matka – žena plná rozporů, spojující, vyvolávající úctu.

Dlouho jsme se objímali a já ji zlehka políbil na spánek jako teď tebe,“ líbnul Jamese na levý spánek, „a řekl jsem: ‚Vezmi si mě.‘ Nebyla to otázka, nebyla to žádost, spíš šlo o podstatu. A víš, co udělala, Jamesi? Pokývla, jako by říkala: ‚Harry Pottere, samozřejmě si tě vezmu.‘ A pak se nadechla a řekla: ‚Čekala jsem sedm let, než mě požádáš.‘

Jsem šťastný muž, Jamesi Siriusi Pottere. Přišel jsem o spoustu lidí, které jsem miloval. Dokonce bych se odvážil říct, že jsem ztratil většinu lidí, které jsem miloval a kteří milovali mě. To není zrovna stabilní život. Ale když jsem toho dne uviděl tvoji matku, věděl jsem, jak moc ji miluju. Vzal jsem ji do náručí a už nikdy ji nepustím.“

Sklonil hlavu a vdechl synkovu jemnou, pudrovou vůni. „Ani tebe nikdy nepustím, Jamesi. Jsi cosi krásného, co jsem s ní vytvořil. Nevyrosteš v tom, v čem jsem vyrostl já.“

Kdy jsem se stal takovým citlivkou?

Asi toho dne, kdy jsem se stal otcem.

ooOOoo

Leopolda dějiny čar a kouzel nijak nebraly. Alespoň je však neměli s profesorem Binnsem. Mnoho slyšel o tom, jak nudné bývaly Binnsovy hodiny, a i slečna Grangerová jej prostřednictvím soví pošty varovala. Profesor Lasky byl poutavý a zasvěcený. A, nu, trochu dogmatický. Leopoldovi to ale nevadilo.

Tedy do dnešního dne.

Dnes probírali první dny druhé války a Leopold se snažil připravit na to, co přijde. Pan Snape (nebo to byl profesor Snape – Leopold neměl tušení, že byl bradavickým Mistrem lektvarů skoro dvě desetiletí) jej varoval, že pravděpodobně o svých rodičích uslyší nelichotivé věci. Dostalo se mu varování, že to přijde od studentů.

Nebyl však připravený na ta slova ze rtů nějakého profesora.

„Smrtijedi,“ pronášel profesor Lasky panovačným tónem, „byli ti nejzkaženější a nejďábelštější kouzelníci, kteří kdy chodili na zemi. Jejich oddanost Pánovi zla byla naprostá a fanatická. To je pokřivilo do nelidských monster schopných jakékoliv surovosti. Pro povyražení pronásledovali mudly, rodiny mudlorozených mučili pro zábavu.“

Leopold cítil, jak mu z hlavy odtekla krev, a ze všech sil se držel stolu, až mu klouby zbělely.

„Své oběti připravili o lidskost a změnili je na nelidské tvory, jako byli oni sami ve svých srdcích.“

Dýchej, říkal si, prostě jen dýchej. On neví, že tě máma kolébala a líbala tě a milovala. Neví, že táta odpověděl každou tvoji otázku, že táta měl vždy odpovědi. Neví to. Nemůže to vědět.

Nikdo to nemůže vědět.

Tíha jeho tajemství jej drtila, taková tíha na ramenou tak malého chlapce… Leopold Clairemont začal hyperventilovat. Ne tady, ne tady, ne tady

Zaslechl vzlyk a pokusil se přesvědčit, že nevyšel z jeho úst.

Najednou na jeho hlavě spočinula velká ruka a hlas, před chvílí tak panovačný, teď konejšil. „No tak, synu. Vím, že kvůli tvé ztrátě je pro tebe toto téma těžké. Můžeš si dát po zbytek dne volno. Slečno Phillipsová, budete tak hodná a doprovodíte pana Clairemonta zpět do nebelvírské věže?“

Leopold neslyšel nic a oči měl pevně zavřené, ale vzápětí ucítil malou ruku, která jej vedla z místnosti. Až v chodbě si začal uvědomovat své okolí. Upřel zrak do jasně modrých očí Clary, která měla slzy na krajíčku.

„Pojď,“ vedla jej k lavičce v chodbě. Pustila jeho ruku a objala jej. Bez špetky zahanbení si Leopold opřel hlavu a rozplakal se. Nic neříkala, jen jej držela. Leopold si nepamatoval, že by ho někdy někdo držel, když plakal, alespoň ne od té doby, kdy rodiče zemřeli. Tohle Zmijozelové nedělají. Ačkoliv Nebelvíři měli své chyby, Leopold poprvé cítil, že byl umístěn tam, kam patří.

ooOOoo

„Špatně to snáší, Severusi,“ prohlásila Láskorádová smutně. „Když jí byly tři roky, ztratila rodiče a nemá na ně žádné vzpomínky, tři roky neslyšela o sestře a teď odešel i bratr.“

Severus si protřel oči. Projevy náhlé úzkosti Margaret Macnairové sice ustoupily, ale Ermengarde Rosierové se vrátily a s nimi i noční můry. Příčilo se mu vrátit ji k lektvaru na spaní, ale začínal se bát, že nebude mít jinou možnost, pokud má prospat noc (nebo i on – výkřiky holčičky se nesly všemi patry domu). Jelikož v domě s ním žily i Hermiona a Láskorádová, už dávno přestal sesílat Patrony, aby jej varovaly, a tak jej budily výkřiky dětí.

„Každý týden jí píše,“ povzdechl si Severus. „A Longbottom tvrdí, že chlapec si vede dobře.“

„Nakolik to dokáže posoudit. Ale vážně, Severusi, jak dobře jste si byl vědom podivností našeho chování, když jsme studovali my?“

Láskorádová měla pravdu. Vždy ji měla. V mnoha směrech byla Láskorádová horší vševědka než Hermiona. A to už něco značilo.

„Láskorádová, co tedy navrhujete?“

„Je nějaká šance, že by Minerva pustila chlapce o víkendech na návštěvu?“

Severus zavrtěl hlavou. „Žádná. Od války se významně zvýšilo zabezpečení. Jen páté ročníky a výš mají povoleny víkendy v Prasinkách a to jen dvakrát ročně. Pan Clairemont je v prvním ročníku a formálně bez rodiny. Nedovolí to.“

Láskorádová si povzdechla. „Co jste dělal dřív, když se vyskytla tato situace?“

Zvedl obočí. „Myslím, že diskuze na toto téma je zhola zbytečná.“ Láskorádová pochopila, že nedělal nic. Nemohl. Měl moc práce.

„Hm, vánoční prázdniny budou za pár týdnů a on se vrátí, že ano?“ zeptala se Láskorádová. Severus přikývl. „Kdyby mohla brát lektvar těch pár týdnů, než se jí bratr vrátí v jednom kuse, mohla by to pak zvládat líp.“

„Láskorádová, ten lektvar…“

„To děvče ho potřebuje,“ dokončila Láskorádová neochvějně. „Zoufale se potřebuje vyspat. Zase upadla do kolotoče – málo spí, pak má úzkosti celý den a to vede k ještě kratšímu spánku.“

Severus si povzdechl. „Zoufalé časy?“ Láskorádová přikývla. „Dobře.“

„Nějaké štěstí s léčitelem?“

Severus zavrtěl hlavou. „Myslíte si, že je sem pozvu, aby tu páchali krutosti, které považují za potřeby dětí Smrtijedů?“

„Hm,“ nepřítomně broukla Láskorádová.

Severus zvedl obočí. „Copak?“

„Jen si tak říkám… proč by měli předpokládat, kým děti jsou? Proč by měli znát jejich původ?“

„Potřebují přístup k jejich anamnézám, kde jsou, bohužel, uvedená jejich skutečná jména,“ Severus si povzdechl. „Vše je označené kouzlem a já to nedokážu změnit. Léčitelé vidí příjmení a odmítnou návštěvu.“

„Tak by to ale nemělo být, ne?“ prohlásila Láskorádová věcně. „Nepůjdete brzy za Kingsleym? Možná by to stálo za zmínku.“

„Můžu to zmiňovat tak dlouho, až v obličeji zmodrám. Pochybuji, že to k něčemu povede.“

„Možná ne, ale nemáte co ztratit,“ oponovala Láskorádová. „Co madame Pomfreyová?“

Severus se snažil udržet tvář bez výrazu. „Co s ní?“

„Nemohla by přijít ona? Nakonec stejně všechny skončí v její péči.“

„Poppy… mi nic nedluží.“

„To ona vás našla v loděnici,“ pravila Láskorádová. Nebyla to otázka.

„Mohla vyčistit nějaké rány, ale já už byl mimo nebezpečí.“

„Nechtěl jste, aby vám pomohla,“ prohlásila Láskorádová a četla v jeho tváři, jako by byla otevřená kniha přesně popisující, co se tehdy stalo. Severus dokázal poznat, že nepoužívá nitrozpyt. „Čekal jste, že zemřete, ale když jste se rozhodl žít, nechtěl jste něčí pomoc. Takže jste se zachránil vyvoláním kómatu. Ale to není vše, že? Vzpomínáte na všechny ty případy, kdy nás Carrowovi poslali na ošetřovnu.“

Severus se jí sotva dokázal podívat do očí. „To je v pořádku, víte?“ mluvila vesele, jako by se bavili o víkendu. „To vy jste nám tresty nepřiděloval, ne? A kdykoliv jste mohl, zasadil jste se o tresty lehčí. A když to skončilo, pochopili jsme.“

„Pochopili? Jak byste mohli?“

„Jednou jsem s Harrym šla za Brumbálovým portrétem. A ten nám řekl o svých plánech, že pokud byste ho zabil vy, Pán zla by vám věřil víc než komukoliv jinému a možná vám svěřil Bradavice. Přemýšleli jsme, jaká by mohla být alternativa. Možná Belatrix Lestrangeová? Nebo Yaxley? Selwyn? Macnair? Lucius Malfoy? Dolores Umbridgeová?“ Sázela ta jména bez znechucení. Severuse potěšilo, že si nespojovala rodiče s jejich dětmi. „Kterýkoliv z nich by mě, Nevilla a Ginny zabil pro to, co jsme dělali. Vy jste v podstatě zavíral oči. Poděkoval vám vůbec někdo?“ Její tón byl příšerně odlehčený na tak závažné téma.

Severus neodpověděl.

„No, měli by. Smím vám poděkovat jménem Brumbálovy armády?“ Natáhla k němu ruku. Severus zaváhal, přijal ji a krátce potřásl. „Děkuji, že jste nás chránil, i když jste nechtěl, abychom to někdy věděli.“

Severus pokývl. „Byla to má povinnost, slečno Láskorádová.“

„Myslím, že madame Pomfreyová tomu rozumí, Severusi. Koneckonců je to chytrá čarodějka. Možná jí nebude tolik proti srsti, aby sem přišla. Ošetřovala Zmijozely stejně jako Nebelvíry a Havraspáry a Mrzimory. Nemyslím, že proti těmto dětem bude mít nějaké předsudky.“

Jestli mezi bradavickými zaměstnanci mohl mít někdo otevřenou mysl ohledně těchto dětí, byla to asi Poppy.

„Poprosím Nevilla, aby se jí zeptal, ano?“ Severus přikývl. Stále ještě si nezvykl, jak se rozhovory s Lenkou Láskorádovou vymykaly jeho kontrole a přesto obsáhly vše, co bylo třeba být prodiskutováno.

Vstala. „Ještě jedna věc, Severusi. Vím, že jste byl zapojený do mého únosu ze spěšného vlaku a uvěznění na Malfoy Manor. Jen vám chci… poděkovat. Jinak by mě zabili, že ano?“

Severus necítil potřebu osvětlovat Láskorádové, co by se s ní stalo, kdyby se v jejím únosu neangažoval. Pán zla s ním byl tehdy velmi nespokojený. Chtěl Láskorádovou popravit za pro-Potterovskou propagandu jejího otce. Severus jen taktak dotáhl své dobité tělo do hradu po setkání s Pánem zla a Poppy se nenabídla, že mu pomůže. Zkolaboval do sněhu před vstupní halou a zůstal tam celou noc.

ooOOoo

„Hermiono?“

„Hm?“ přišla ospalá odpověď. „Dnes večer ne, Severusi.“

Protočil očima. „O to nejde.“ Ale možná ráno ano.

„Tak co se děje?“

„Je Lenka Láskorádová nitrozpytec?“

Hermiona si neuhlazeně odfrkla. „Sám se nazýváš nejsilnějším nitrozpytcem Británie, ne? Neměl bys to umět poznat?“

Popuzeně zamručel. „Tak je, nebo není?“ Nebylo pravděpodobné, že by Láskorádová byla nitrozpytec, protože ani Pán zla, ani Brumbál nedokázali prorazit Severusovy štíty nitrobrany, ale… stejně ho znervózňovalo, jak viděla skrz ně.

„Ne, nemyslím si. Proč, už to zase dělá?“

„… svým způsobem.“

„Chceš o tom mluvit?“

Severus zavrtěl hlavou. Hermiona na něj netlačila. Bude mluvit, až bude chtít. Nemělo smysl jej nějak nutit.


Kapitola 16. Lobbisté



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/16/Just-to-Be

Rating: 16+



PA: Politické názory zde vyjádřené patří výhradně postavám a nutně nereprezentují názory autorčiny. Jestli s nimi nesouhlasíte, nekřičte na mě.

 

Kapitola 16.  Lobbisté

„Poppy?“ zavolal Neville po vstupu na ošetřovnu. Poppy Pomfreyová měla právě plné ruce práce s obnovením velikosti hlav tří Mrzimorů ze třetího ročníku. Zasáhla je kletba, která jim je scvrkla na velikost kulečníkové koule. Pištěli jako myši.

„Co pro vás mohu udělat, profesore Longbottome?“ Řízná Poppy před studenty upřednostňovala používání titulů a ne křestního jména. Neville to neměl rád, příliš si pak připadal jako školák. Být nejmladším profesorem ve sboru mu už tak dost připomínalo, že jeho kolegové jej učili.

„Počkám ve vaší kanceláři, ano? Rád bych s vámi něco probral.“

„Ale jistě,“ odpověděla. Neville se vytratil z místnosti a Poppy se pokusila o zvětšení hlav.

Po několikerém pronikavém zapištění, ječení a vzlycích se konečně posadila za svůj stůl a s očekáváním na Nevilla pohlédla. „Co pro vás mohu udělat, Neville?“

Při oslovení jménem se Neville viditelně uvolnil a rozmluvil. „Poppy, jestli vám něco navrhnu, zůstane to zcela diskrétní?“

Lékouzelnice přikývla.

„Co byste řekla na malou bokovku?“

ooOOoo

„Harry!“ zazněl v uvítání hluboký hlas ministra Kingsleyho Pastorka. Hbitě přešel k Harrymu a vtáhl ho do přátelského objetí. „A Hermiono – vás taky rád vidím,“ i ji sevřel v náručí. Když ji pustil, odmlčel se a zaměřil se na třetí postavu v kanceláři.

„Severusi,“ pomalu přešel k vysokému kouzelníkovi a nabídl mu ruku. Severus zaváhal, ale nakonec ji přijal. „Rád vás zase vidím,“ pravil Kingsley upřímně. „Prosím, posaďte se všichni.“ Hermiona a Harry si vybrali židle přímo před Pastorkovým stolem a Severus se posadil vzadu v místnosti.

„Musím přiznat, že mě překvapilo, když jsem se doslechl, že mě chcete vidět všichni tři. Docela nepravděpodobné spojení, že ano?“ Zamyšleně si je prohlédl způsobem, který Severusovi znepokojivě připomněl Albuse Brumbála. „Ačkoli možná ne tak nepravděpodobné.“

„Kingsley,“ začala Hermiona (shodli se, že by ona měla být jejich mluvčí), „chtěli jsme s vámi mluvit o tom, co ministerstvo dělá pro kouzelníky a čarodějky, kteří od války přišli o domovy a práci. A máme pro vás nějaké návrhy.“

Kingsley si povzdechl jako každý politik, který se doslechne o těžkém údělu svých voličů. „Je to příšerný problém, na který jsem se už pokusil poukázat.“

Hermiona zvedla jedno obočí a Harrymu tak velmi připomněla Severuse. „Za šest let ministerstvo nepředložilo ani jeden program nebo řízení, kterým by na tento problém poukázalo, a počet potřebných roste den za dnem.“

Jestli Kingsley myslel, že se k nim bude chovat jako politik a že mu to projde, velmi se zmýlil.

„V důsledku svého jednání během války nedokážou tito lidé najít práci nebo nedostanou půjčku, aby začali své podnikání. Končí na ulici, na drogách, jako zločinci nebo prostitutky,“ Hermionino chřípí se začalo chvět a hlasitost narůstala. „To zahrnuje všechny od dětí po Smrtijedech, přes ty zproštěné válečných zločinů, až po ty, jejichž právo vlastnit hůlku bylo odebráno Komisí pro registraci čarodějů z mudlovských rodin.“

„Všichni, jejichž hůlky byly zničeny za režimu Pána zla, získali anulování a zpět právo hůlku vlastnit,“ bránil se Kingsley.

„To není tak úplně pravda, Kingsley,“ skočil mu do řeči Harry. „Dolores Umbridgeová nařídila spolu se zničením jejich hůlek i zničení jejich magie. Mnozí se ještě nezotavili, ale nepřejí si vrátit se do mudlovského světa.“

„A ne jen to – navíc je ani nikdo nepřijímá jako kouzelníky!“ protestovala Hermiona. „Tehdy nemuseli mít rádi Umbridgeovou nebo ministerstvo, ale buďme upřímní, Věštec nikdy přesně nepopsal, co se dělo, a mnoho soudů bylo uzavřeno a zápisy zapečetěny, pokud vůbec soudy proběhly, takže se lidem nedostalo ani omluvy!“

Před setkáním se rozhodli zaměřit na širší kouzelnickou populaci, která potřebovala pomoc po válce, ne na jejich vlastní zájem.

„A pak jsou tu ti, kteří ve válce přišli o všechno – ti, kteří přišli o domovy, majetek a živobytí,“ pokračoval Harry. „Ti také potřebují pomoc. Ministerstvo i teď stále jen řeční, co komu patří, a mezitím mnoho lidí uvízlo v zapomnění bez možnosti zajistit si nebo udržet trvalou práci ze strachu, že budou muset odejít, až se vrátí právoplatní majitelé.“

„Dobře, vy dva,“ Kingsley pozvedl ruce, aby je zastavil. „Jsem si dobře vědomý nedostatků této státní administrativy. Souhlasím, že vývoj je pomalý. Vy víte stejně jako já, že v této budově se stále nacházejí vlivní lidé, kteří úspěšně blokují nebo zpomalují legislativu a programy na pomoc těmto obyvatel.“

„Ale vy jste ministr kouzel – právoplatný a trvalý ministr kouzel,“ oponoval Harry. „Co by vám mělo záležet, že je něco nepopulární, pokud je to správné? Proč nepropustit zaměstnance, kteří způsobují problémy?“

„Harry, to by bylo zneužití pravomocí. Můj ‚předchůdce‘ to dělal a já nedopustím, aby kouzelnický svět věřil, že žije pod vládou dalšího tyrana. Už tak je dost špatné, že jmenování ministra zajišťuje oligarchie a ne svobodná a otevřená demokracie.

Kdyby uvěřili, že jsou v područí dalšího megalomana a vyhodili mě, nahráli by mnohým Voldemortovým přívržencům, kteří zde v budově stále jsou a stále si drží znatelné množství vlivu a moci. Nelíbí se mi, že musím nad většinou korupce mhouřit oči, ale pokusit se ji utnout by bylo mnohem nebezpečnější. I proto to dělají – jdou po mně jako honicí psi! Čekají, že na ministerstvu provedu čistku, aby mohli demonstrovat, že se mi nedá věřit s výkonnou mocí, že změna je na místě, že budu další Tom Raddle nebo Kornelius Popletal.“

„Kingsley, kdo by to o vás mohl tvrdit?“ protestovala Hermiona.

„Mnoho lidí, Hermiono, mnoho lidí,“ prohlásil Kingsley pochmurně. „Doufal jsem, že to bude snazší, ale říkám vám – je tolik lidí, kteří by si přáli vidět u moci někoho jiného, někoho, kdy by pak byl mnohem méně shovívavý. Občas je lepší nechat běžet nedokonalý systém pod vedením někoho ze světlé strany než riskovat předání moci temnu.

Severus ví, o čem mluvím, že?“

Všechny oči se otočily k Severusovi, který jen nepatrně naklonil hlavu.

„Vezměte si, jaké byly Bradavice pod Severusem – byly očištěny od mudlorozených, zaměstnali se Smrtijedi a používalo mučení.“ Severus sebou cukl, ale Kingsley pokračoval. „Měl jste jinou možnost?“

„Kingsley,“ zavrčela Hermiona varovně. „Nemyslím, že je to srovnatelné. Pokud by Severus nedělal, co musel, je zcela jisté, že kontrolu nad školou by získal některý věrný Smrtijed, nebo by byl jeden z učitelů držen pod Imperiem, aby poslouchal příkazy Pána zla. Nemůžete ani náhodou tvrdit, že v tom byla stejná nevyhnutelnost.“

„Ale ano, Hermiono, a jsem si tím jistý. Víte, že nejsem mužem, který přehání, a že nejsem duší politik. Opravdu bych si přál, abych přeháněl.“

Harry a Hermiona si unisono povzdechli. Kdyby nálada nebyla tak pochmurná, bylo by to legrační.

„Ale pořád existuje cosi, co můžete udělat, Kingsley,“ ozval se Severus a všichni se na něj otočili. Hermiona překvapeně zvedla obočí. Severus sem šel jen zdráhavě a tvrdil, že sám po ministrovi nic chtít nebude. Našel východisko?

„Jak by mudlové řekli, lze tu zabít dvě mouchy jednou ranou. Není pochyb, že těmto lidem se musí pomoci a nejvíce dětem, které opustily moji péči a Bradavice před dokončením studia. Potřebných kouzelníků a čarodějek jsou stovky, jak už řekli slečna Grangerová a pan Potter.

Poslední dvě války byly prakticky bojem mezi soupeřícími civilními skupinami občanů – Smrtijedi na jedné straně a Fénixův řád na druhé. V tomto konfliktu ministerstvo samo sehrálo jen malou roli a skutečnost, že se vše tak vyhrotilo, naznačuje, že ministerstvo nebylo, a stále není, fungujícím nástrojem vládnutí. Mudlové na to mají výraz ‚zhroucený stát‘, což popisuje stát či národ, jehož vláda postrádá efektivní kontrolu nad územím a skutečná moc je soustředěná do rukou jiných, vojenských vůdců nebo gangů nebo teroristických organizací nebo náboženských skupin. Myslím, že je poctivé říct, pane ministře, že kouzelnická Británie je zhroucený stát a je tomu už nějakou dobu.“

„Severusi -“

„Přemýšlejte o tom, Kingsley. Pokud by ministerstvo skutečně mělo kontrolu nad obyvatelstvem, došlo by k nějaké kouzelnické válce? Že by šílenec získal takovou moc, která by stála tisíce životů během dvou desetiletí? Nic takového se v efektivně řízeném státu neděje. Nic takového se nestalo v žádné jiné kouzelnické populaci a vy i já víme, že se vyskytly příležitosti, aby se něco podobného stalo i jinde.“

„Ministerstvo není velkým hráčem…“

„Kingsley! Jako člen Řádu víte, že to není pravda. Přidal jste se k Řádu, protože jste viděl, jak ministerstvo zavírá oči před skutečnou hrozbou. A i když se angažovalo, nemělo zdroje na ochranu lidí na požadované úrovni. Bystrozorské oddělení je příliš malé na cokoliv skutečného – víte to ze svého působení tam.“

Kingsley měl stisknuté rty a nijak se nepokusil Severusovo tvrzení popřít.

„Takže jestli to, co říkáte, je pravda a opravdu zde existují jedinci se silou chopit se první příležitosti – a já s vámi nemohu nesouhlasit, že jde o skutečnou hrozbu – pak musíte zajistit, aby ministerstvo dokázalo chránit sebe a své lidi. Poslední, co potřebujeme, je třetí kouzelnická válka, která je pravděpodobným scénářem. Až na to, že zde již není žádný Fénixův řád, protože za té poslední byl zdecimován, a obyvatelstvo jako celek se po ní stále ještě vzpamatovává, takže bude mít ještě menší zdroje pro odpor. Lidé jsou vyčerpaní. Už nechtějí bojovat.

Poslední válka byla v první řadě bojována a rozhodnuta ve škole, u Merlina! Děti byly pěchotou světlé strany, to ony bojovaly a umíraly, aby zastavily Pána zla. To se nesmí opakovat.

Co potřebujete, je kouzelnická armáda.“

Hermiona s Harrym na Severuse jen zírali. Kdy k tomuto došel? Vyměnili si pohledy, ale neměli tušení.

„Co tím myslíte?“ zeptal se Kingsley.

„Myslím tím, že potřebujete loajální, vycvičenou sílu, kterou povoláte v případě významné krize – státního převratu dalším rádoby Pánem zla nebo přírodní katastrofy nebo propuknutí prudce nakažlivé nemoci nebo invaze vnějších vojsk a tak podobně. Lidé touží po bezpečí, ale nemohou počítat s dalším Albusem Brumbálem, který je přijde zachránit spolu se skupinou nadšených bojovníků jako nějaký dues ex machina.

‚Armáda‘ je asi špatný název. Spíše by šlo o domobranu. Získal byste věrnost a vytrénoval velký počet obyvatel, které byste povolal v naléhavém případě, ale měl byste také základní skupinu bojovníků připravených na menší zásahy. Oba víme, že ne každý loajální Smrtijed byl chycen, ne všichni temní kouzelníci zmizeli. Oba víme, že nejen Malfoyovi financovali Pána zla. Tato síla by byla dobrá a dovolila by bystrozorskému oddělení soustředit úsilí na případy více odpovídající jejich tréninku. Bystrozorové se mají potýkat s trestnou činností, ne s politickými intrikami a válkou.“

Kingley pomalu přikývl. „A to má souvislost s Harryho a Harmioniným problémem?“

„Máte zde ideální populaci, která může být ministerstvem najata jako domobrana. Můžete udělat, co je nezbytné pro zajištění jejich věrnosti – slib na hůlku, kouzelnou přísahu jako neporušitelnou, nebo vázací kouzelný kontrakt. Samozřejmě se tím nevyřeší problém všech, ale pro některé se to stane příležitostí. Získáte lepší bezpečnost, což stabilizuje ministerstvo a navíc i vás. Také z ulic stáhnete budoucí kriminální živly, narkomany a prostitutky, protože tím zároveň vytvoříte jakýsi sociální program.“

„Nejsem si jistý, zda je kouzelnickým právem armáda povolena. Budu to muset přednést Starostolci a tam se najdou tací, kteří vytváření armády budou považovat za stejné, jako když to podnikl Pán zla.“

„Jsou tam takoví pitomci, ale každý s mozkem pochopí, o co jde. Mnoho let jsem poslouchal nářky na ministerstvo, že je příliš slabé a příliš těžkopádné. Je příliš slabé, když dojde na bezpečnost, a příliš tyranské v otázkách občanských práv. Člověk nemusí být obětován pro druhého. Jestli zajistíte bezpečnost, získáte páku pro uvolnění občanských práv, protože bude méně důvodů pro jejich restrikci. Kolik lidí bylo odesláno do Azkabanu bez řádného procesu? Kolik z nich mělo u soudu právního zástupce? Kolik domů bylo neoprávněně prohledáno? Kolik dědičného majetku bylo zadrženo? Vše toto bylo provedeno ve jménu bezpečnosti a víte stejně dobře jako já, že v tom nic pro zajištění bezpečnosti nebylo.“

„Severusi, vy předpokládáte, že pouhá přítomnost takové síly vytvoří stabilitu. Je opravdu domobrana známkou silného a bezpečného státu? Studoval jsem mudlovské dějiny jako vy. Dobře víte, že silná domobrana často zakrývá slabý stát. Pokud do toho ministerstvo půjde, pokud vytvoří armádu v čase míru, bude to vypadat, že kouzelnická Británie opět upadá to totality. Bude vypadat tyransky a nikdo ze Starostolce nebude ochotný jít do změny zákonů, které omezí občanská práva.“

„Kingsley, zníte, jako byste se bál udělat jakýkoliv krok vedoucí ke změně,“ poznamenala Hermiona tiše a s nezaměnitelným zklamáním.

„Změny se nestávají za noc,“ pravil Kingsley posmutněle.

„Ano, to jsem četla ve vašich brožurách,“ odsekla Hermiona.

Kingsley zareagoval: „Jsem jeden muž. I kdybych souhlasil se vším, co jste mi řekli, nemohu vyvíjet tlak na okamžitou změnu, která musí proběhnout postupně. Ten vývoj a rovnováha, které máme, jsou velmi křehké. Zítra se může rozpadnout. Je mi to líto, ale tentokrát vám nemohu pomoci. Možná za pár let, až pokročíme dál a svět snad bude klidnější. Ale dnes… je mi to líto.“

Kingsley opravdu vypadal lítostivě.

„Rozumím, Kingsley,“ Harry mu nabídl ruku. „Cením si toho, že jste si na nás udělal čas. Rozumíte našemu znepokojení a vím, že až budete moci, pomůžete.“

Hermiona a Severus tomu nevěřili, ale velice chtěli.

„Rád jsem vás všechny viděl,“ loučil se Kingsley. „Nadnesli jste důležité téma a já na náš rozhovor nezapomenu. Až budu moci, pomůžu.“

Vyměnili si díky a rozloučení a vrátili se na Grimmauldovo náměstí.

„To bylo skličující,“ nadnesla Hermiona, když se usadila na pohovce v obývacím pokoji. Severus se k ní připojil, vzal ji za ruku a jemně ji pohladil. Na Severuse to bylo velmi veřejné vyjádření lásky, téměř až bolestivé. Harry se velice snažil zakrýt úsměv. „Toliko k tak zvané ‚budoucnosti kouzelnické Británie‘. Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím Kingsleyho Pastorka tak rezignovaného.“

„Čekal jsem, že ministerstvo nebude ta nejlepší cesta,“ pravil Severus. Nešlo zcela o já-vám-to-říkal, ale bylo to blízko.

„Museli jsme to zkusit,“ oponovala Hermiona. „Alespoň můžeme říct, že jsme se pokusili.“

„Jiný ministr by nás pořádně uřknul, kdybychom mu vpadli do kanceláře, zkritizovali všechny jeho úspěchy a požadovali obsáhlé společenské změny,“ dumal Harry. „To od nás bylo vážně troufalé, že? Kingsley měl víc trpělivosti, než jsme si mysleli.“

„Čím víc se věci mění, tím víc se mění v to samé, Harry,“ vložil se Severus tiše. „Je v povaze každého ministra slibovat rozsáhlé změny, jen aby se vrátil k předchozímu řádu věcí.“

„Myslela jsem, že zcela napraví škody napáchané Popletalem, Brouskem i Břichnáčem,“ řekla Hermiona. „Dalo by se říct, že kyvadlo neletí novým směrem tak dlouho, aby vyvážilo skutečnost, že se kdysi houpalo příliš daleko v opačném směru. Ministerstvo našeho dětství bylo tyranské a starající se o svoji záchranu a intrikující víc než císařský dvůr,“ Harry a Severus měli naštěstí mudlovský základ nezbytný k porozumění tohoto přirovnání, „takže Kingsleymu rozumím, že nechce vypadat stejně. Malá změna čas od času se s větší pravděpodobností uchytí a bude vypadat demokratičtěji. Opravdu nejde o špatnou strategii k uchování stability.“

„Stabilita se přeceňuje,“ oponoval Severus.

„V každém případě,“ pokračovala Hermiona, „tato cesta je nám zavřená. Budeme muset najít jiný způsob.“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, jsme hotovi. Souhlasil jsem, že půjdeme na ministerstvo, nic dalšího jsem neslíbil.“

„Ale Severusi -“ protestoval Harry.

„Ale nic, Harry,“ Severus použil stejný tón jako pro utišení třídy. „Je konec. Šlo to přesně tak, jak jsem čekal, takže zklamaný nejsem. Budu pokračovat v tom, co jsem dělal vždy. Není to perfektní situace, ale mnohem lepší než alternativa, která neexistuje.“

Vstal a bez dalšího slova vyšel po schodech vzhůru. Hermiona zavrtěla hlavou. „Nesnesitelný chlap.“

Harry přikývl na souhlas. „Ano, ale je to teď tvůj nesnesitelný chlap.“

„Bohužel.“

Harry obsadil Severusem uvolněné místo a položil jí ruku kolem ramen. „Vždycky existuje jiná cesta. Vím, že žádnou nevidí, ale to neznamená, že žádnou nechce vidět. Nejspíš je zvyklý na takový postoj a Kingsleyho odmítnutí jej jen utvrdilo, že toto musí zvládnout sám.“

Hermiona si povzdechla. „Pořád mu říkám, že v tomto už není sám a on pořád říká, že rozumí.“

„Ale starého psa novým kouskům nenaučíš, že?“ pousmál se Harry. „Popřemýšlej o tom – sám se o děti stará už pět let. My jsme zapojení, kolik, osm měsíců? A taky vezmi do úvahy jeho předchozí život v Bradavicích, kde v podstatě udržoval rovnováhu války, a kdyby neudělal vše správně, vypuklo by peklo. Určitě chápe, že teď má podporu, ale zakořenilo to v něm moc hluboko.“

Hermiona přikývla. Kdo by si pomyslel, že zrovna Harry Potter jí jednou bude vysvětlovat psychiku jejího milého? Ostatně koho by napadlo, že Severus Snape bude řečený milý?

ooOOoo

Hermionu ráno vzbudilo Severusovo tiché oblékání ve světle skomírajícího ohně.

„Co vstáváš tak brzo?“ zeptala se ospale.

„Musím jít do Azkabanu,“ odpověděl zpříma.

„Proč, něco se stalo?“

Zavrtěl hlavou. „Mám tam jednoho absolventa, kterého se snažím navštěvovat alespoň jednou měsíčně.“

Hermiona se zamračila. Nevzpomínala si, že by do Azkabanu šel, co si spolu začali, a to už je tři měsíce. Jako by slyšel její myšlenky, odpověděl. „Obvykle chodívám během dne, když jsi bývala v práci, nebo učíš. Ale dnes chci jít brzy, abych měl volné odpoledne.“

Hermiona přikývla. „Můžu jít s tebou?“

Severus si zapínal košili, ale zarazil se a vzhlédl. Tušil, že jednou bude chtít jít, ale stejně jej překvapilo, že to navrhla.

Opravdu bych neměl, pomyslel si. Kéž by chtěla jít kamkoliv jinam.

„Hermiono… já ti nevím… byla jsi někdy v Azkabanu?“

Zavrtěla hlavou.

„Není to nic pro citlivá srdce,“ varoval ji. „Je to velmi, velmi depresivní místo. Mozkomorové tam stále jsou a vězení je přeplněné. Těla lidí po polibku tam prostě jen… leží, ani živá, ani mrtvá. Všude se ozývá jekot a křik vězňů, kteří pomalu ztrácejí rozum. Black vám všem určitě popsal, jaký je život v Azkabanu. Od té doby se to bohužel vůbec nezměnilo.“

„Když to podáváš takto…“ zaváhala Hermiona, odsunula přikrývku a přešla ke své straně skříně, která měla normální rozměr, ale jakmile se otevřela, objevila se velká šatna.

„Nelžu, Hermiono, je to tam tvrdé.“

„Další důvod,“ prohlásila odhodlaně. Chvíli váhala, zda si obléct hábit nebo mudlovské oblečení. Rozhodla, že hábit bude asi nejlepší proti chladu, který vytvářeli vždy přítomní mozkomorové. „Musí žít v tomto prostředí. To nejmenší, co můžu udělat, je hodinová návštěva.“

Věnovala Severusovi pohled nepřipouštějící odpor a ten jen přikývl.

„Hermiono,“ začal, když se oblékli a vyšli do chladného, šedivého rána, „opravdu to nemusíš dělat. Azkaban… je náročný.“

Hermiona popadla jeho ruku a stiskla. „Nebojím se, Severusi. Jsem s tebou.“

„Bláhová holko,“ prohlásil láskyplně. Vrátil jí stisk, zavřel oči a zaměřil se na přemisťovací bod na malém ostrově, na němž byl postaven Azkaban. Přemístil je oba.

ooOOoo

Hermiona při přemisťování vždy zavírala oči. Pomáhalo jí to se soustředěním na přemisťovací bod a také po cestě získala chvíli na zorientování. Vedlejší výhoda tohoto byla, že cítila místo dřív, než ho uviděla; velmi důvěrně tak byla obeznámena s tím, jak jsou která místa cítit, a dokázala je odlišit, ještě než otevřela oči.

Po přemístění do Azkabanu cítila jen chlad.

Ocitli se uvnitř komnaty bez oken, která vypadala jako zrezavělý kov. Viděla, jak se dech sráží do bílých obláčků. Celé to místo ji zbavovalo smyslů. Někde tu musí být dveře, někdo musí vědět o jejich příjezdu. Žádný východ, žádná cesta ven, zcela uvězněni. Alespoň se odtud mohli odmístit… mohli, že ano? Nic neslyšela, nic neviděla, nic necítila – nic, jen chlad. Sevřela Severusovu ruku pevněji a on ji konejšivě stiskl.

„Je to v pořádku,“ zašeptal. Vynadal si, že ji nevaroval ohledně přemisťovacího bodu. Věděl, že nenávidí uzavřené prostory. Pitomče.

Najednou cosi hlasitě zařinčelo. Hermiona okamžitě vytáhla hůlku a divoce se otočila, až jí vlasy kolem hlavy zavlály a šlehly Severuse po obličeji. Před nimi se objevily dveře. Severus to očekával. Samy se otevřely a Severus je jimi provedl. Kráčeli dlouhou chodbou osvětlenou jen pochodněmi v držácích vzdálených asi tři metry od sebe. Hermioně to trochu připomnělo mudlovské filmy o upírech, které jako malá sledovávala s tátou. Z té vzpomínky se jí udělal knedlík v krku, ale polkla jej a zaměřila se na svůj úkol. Toto nebylo transylvánské sídlo, zde nebyl žádný svůdný upír. Byli ve vězení, aby navštívili dítě.

Severus se nezmínil, koho jde navštívit, ale udělá to v pravý čas. Kdykoliv navštívil některého z absolventů, obyčejně nebýval moc hovorný. Netušila, jestli si myslel, že by nepřišla, nebo věděl, že by se před příchodem trápila. Snad to druhé – ráda by si myslela, že jí věří dost na to, aby věděl, že jej bude následovat kamkoliv. I do samého pekla. V němž se mohli právě teď nacházet. Došli ke strážci.

„Hůlky, prosím,“ pokynul strážce znuděně. Oba je položili na pult a strážce je převážil a zkontroloval a zjistil jejich totožnost. Hermioně se vrátila vzpomínka, jak stála u Gringottových v pro ni neobvyklém černém hábitu a byla požádána o hůlku. Jen tak tak dokázala potlačit zachvění ze vzpomínky na chvíle, kdy představovala Belatrix Lestrangeovou.

„Za kým jdete?“ zeptal se strážný bez zájmu.

„Za Lennoxem Gibbonem,“ odpověděl Severus. Strážný poklepal na nějaké papíry hůlkou a oznámil: „Je nahoře. Patro deset, cela 234. V cele nesmíte použít žádné kouzlo.“

„Není tam návštěvní místnost?“ zeptala se Hermiona zoufale. Severus zavrtěl hlavou, když se jim hůlky vrátily, a pobídl ji, aby jej následovala.

Na celém tomto místě nebyl ani kousek přirozeného světla, všimla si Hermiona. Všechno kolem si neslo výraznou atmosféru vězení – bašta s pochodněmi, vlhké kamenné zdi, pavučiny, zvuky vzdáleného nářku. Poprvé, když uslyšela kvílení, myslela, že se jí to jen zdá, tak bylo vzdálené a slabé. Ale jak mířili nahoru schodišti a chodbami, slyšela lépe a lépe. Bylo to děsivé a vtíravé, a lidé zde takto žili. Není divu, že se zbláznili. Není divu, že Sirius nebyl nikdy zcela v pořádku. Po dvanácti letech v této příšerné díře by přišel o rozum každý.

Na tomto patře nebyli mozkomorové fyzicky přítomní (doufala, že podle vězeňského řádu byla ta hrozná stvoření za přítomnosti návštěv stažena), ale jejich vliv na atmosféru byl nezaměnitelný – studený vzduch, temnota, vlhko, pocity zoufalství. Hermiona se uklidnila – studovala trochu nitrobranu, když se připravovala na hledání viteálů, a teď po ní sáhla. Skryj myšlenky a vzpomínky, kterých si nejvíc ceníš. Zaměř se na teplou ruku, která drží tvoji. Dýchej.

Došli ke dveřím 234. Byly z oceli a plné těžkých šroubů. Jen tenký průzor ukazoval postavu uvnitř cely s malým oknem. Hermiona si říkala, jestli by neměli něco udělat, aby se dveře otevřely, ale Severus jen stál a trpělivě čekal. Jelikož toto absolvoval víckrát než ona, následovala jeho příkladu a rovněž čekala, až se něco stane. Nemusela čekat dlouho. Dveře se brzy se zaskřípěním otevřely. Severus opatrně vstoupil a táhl Hermionu za ruku.

Ubohá bytost uvnitř cely se choulila v jednom rohu – z vězeňského oblečení zbývaly už jen šedé hadry a byla zabalena do tenké deky. Chvěla se. Bylo zde chladno a to nebohé stvoření mělo jen dvě vrstvy na ochranu. Ucítila nutkání vytáhnout hůlku a změnit je v něco silnějšího, ale uvědomila si, že zde nemůže použít kouzla. Nejspíš byla blokována. Poté, co se Sirius Black v cele úspěšně přeměnil do zvířecí formy a Barty Skrk mladší převzal podobu matky za užití mnoholičného lektvaru, pochybovala Hermiona, že by ministerstvo nechalo nějakou další skulinku.

Severus pustil její ruku a přiblížil se k postavě v rohu. Jemně se dotkl jejího ramene a vytrhl ji z cokoliv-to-bylo (spánek? strnulost?). Postava byla hubeným mužem, ale vzhledem k věku dětí, o které se Severus staral, tento mladík ještě nedosáhl dvacítky. Vyzáblost mu bez pochyb přidala roky, které by v jeho tváři jinak vidět nebyly. Chlapec zaznamenal, kdo přišel, a padl na Severuse, který jej bez zaváhání objal. Pak se hoch začal třást a Hermiona si uvědomila, že asi pláče. Najednou měla pocit, jako by narušovala něco velmi intimního, něco soukromého, a chtěla odejít. Severusův pohled její názor změnil – pobídl ji, aby přistoupila. Klekla tedy na špinavou, vlhkou podlahu vedle nich.

„Pane Gibbone,“ oslovil jej Severus jemně, „toto je Hermiona.“ Chlapec při jejím jméně trhl hlavou (jistě je poznal – Hermiona byla jedna z celebrit kouzelnického světa), ale Severus jej utišil. „Je zde se mnou, je to přítelkyně a chce vás pozdravit.“ Chlapec jej ostražitě pozoroval. Zjevně ji vnímal jako hrozbu.

Pomalu k němu natáhla ruku. „Ráda vás poznávám, Lennoxi,“ řekla tiše. Chlapec nejdříve nereagoval, ale nakonec vztáhl špinavou ruku k její a ochable ji krátce podržel. Kůži měl bledou a mdlou – kdy naposledy se jí dotklo slunce? Lpěl na Severusovi jako na záchranném kruhu – jak často se tohoto chlapce někdo dotýkal? A co udělal, že si zasloužil takovouto mizernou existenci?

„Jen pamatujte… pouze šest měsíců,“ konejšil jej Severus. „Držte se od problémů dál, rozumíte?“ Chlapec přikývl. „Dobře.“

Severus byl k Hermioně vždy milý a utěšující a ke svým svěřencům na Grimmauldově náměstí byl vlídný, pokud ne přímo laskavý. Ale vidět jej s absolventy byla zkušenost jako žádná jiná. Byl soucitný, starostlivý, byl… otcovský. Bylo jasné, že mu blaho těchto dětí leží na srdci, přesto to choval jako hluboké, temné tajemství. Jistě, kdyby jí před rokem někdo řekl, že Severus Snape, zpět z okraje smrti, se stane něžným a milujícím k dětem, odmítla by to jako pitomost.

O Severusově dětství toho stále věděla jen málo, ale měla podezření, že se mu od rodičů nedostalo mnoha objetí, a v jeho nejtemnějších dnech před dvacítkou se pravděpodobně nesetkal se skutečnou náklonností. Jak rozdílný mohl být jeho život, kdyby měl někoho, kdo by jej tehdy podržel? Jaký rozdíl mohlo přinést pár objetí?

Po chvíli Hermiona poznala, že se blíží konec jejich návštěvy, a ustoupila na chodbu, aby jim dopřála soukromí a oni si tak mohli promluvit. Tam ji najednou zaplavilo zoufalství. Ukradla rodičům jejich vzpomínky a vzala jim jejich životy. Výsledkem toho neměla rodinu. Mnoho jejích kamarádů zemřelo. Neměla skutečnou práci. Děti, se kterými tak tvrdě pracovala a na kterých jí tak záleželo, se mohly těšit jen na toto hrozné místo, jakmile opustí bezpečí Grimmauldova náměstí. Ministerstvo bylo stejně zkorumpované a neefektivní jako vždy a ani Kingsley Pastorek to nemůže zachránit. Byla zamilovaná do muže, který bude navždy milovat ducha.

Počkat, milovat?

Ruce se jí třásly a opožděně si uvědomila, že se chvěje v tom nejmrazivějším chladu za celá léta. Necítila tento chlad od… ach. Necítila takový chlad od závěrečné bitvy v Bradavicích, kdy se na ni, Harryho a Rona hnal roj mozkomorů.

Vzhlédla ke třem příšerným postavám s kápěmi. Nikdy dřív nebyla mozkomorovi tak blízko. Harry vždy seslal rychlého Patrona a držel je z dosahu. Tři stvoření se před ní prostě jen vznášely. Musí zmizet. Musí seslat Patrona.

Ale… jakou šťastnou myšlenku by mohla použít, když vše ve světě a jejím životě šlo špatně? Pozvedla hůlku třesoucí se rukou a pokusila se najít šťastné vzpomínky.

Expecto patronum!“ vykřikla. Ale z hůlky vystřelilo jen pár chomáčů, které se v temnotě zavířily a vyprchaly. Pokusila se znovu, ale se stejným výsledkem. Mozkomorové se přiblížili, čněli se nad ní a vztahovali k ní ruce. Proč musí mít pořád takové problémy při sesílání Patrona?

Najednou kolem ní prostřelil záblesk bílého světla, odtlačil mozkomory na konec chodby a odehnal je z dohledu. Aniž by se ohlédla, poznala, že Severus vyšel z cely a seslal Patrona. Poznala jej, nemusela vědět, že je zde jediným člověkem, který jej dokáže vykouzlit. I kdyby jeho tvar neviděla před pár měsíci, znala jeho příběh dost dobře, aby jej poznala kdekoliv.

Severusův Patron byla stále laň.

V tichosti se vrátili na Grimmauldovo náměstí. Sklíčená atmosféra Azkabanu nezmizela, ani když opustili temné chodby a přemístili se. I když Severus z kapsy vytáhl dvě tabulky čokolády a pobídl ji k jídlu, smutek nezmizel. Díky čokoládě se dal lépe snést, ale ne zcela. Jen čas a vzdálenost mohou zlepšit náladu člověka po návštěvě takového místa.

Jakmile vstoupili do domu, svlékli pláště a usadili se u hřejivého ohně. Hermiona vzala Severuse za ruku a seděla bez hnutí, rozrušená z tvaru jeho Patrona a tím, co představoval. Teď měli skutečný vztah a vzájemně jim na sobě záleželo, ale ani jeden nemluvil o lásce. Kromě toho, miloval Lily snad už třicet pět let. Z tohoto pohledu byl několikaměsíční vztah jako nic.

Hermiona stejně nesnila o domě a o vlastních dětech. Spíš naopak. Takže opravdu, vztah a požitek ze vzájemné přítomnosti, který měla se Severusem, bylo přesně to, co oba potřebovali a chtěli. Byli partnery v důležitém závazku. Opravdu, bylo to perfektní. Není třeba, aby se někdo zamilovával.

Zatímco mlčky seděli a sledovali oheň, jejich tiché rozjímání narušil příchod zběsile vyhlížejícího Harryho.

„Viděli jste ranního Věštce?“

Severus a Hermiona zavrtěli hlavami. Odešli, než dorazila pošta. Harry byl neklidný, když jim podal noviny s přední stranou. Hermiona cítila, jak jí z tváře mizí barva, zatímco Severusova ústa se stáhla to tenké linky.

NOVÉ ZLATÉ TRIO? HARRY POTTER, SEVERUS SNAPE A HERMIONA GRANGEROVÁ NAVŠTÍVILI MINISTRA


Kapitola 17. Léčitelka



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/17/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 17. Léčitelka

„Zatraceně,“ zamumlal Severus, když chňapl po papíru v Harryho rukou. Jediná věc, které se mermomocí chtěl vyhnout v tomto poněkud riskantním podniku, byla publicita. Věděl, že s nimi na ministerstvo neměl chodit. Věděl, že měl trvat na jejich přestrojení. „Jsou zvyklí vidět nás na ministerstvu. Nikdo si nevšimne,“ tvrdili. Severus si odfrknul. To bylo naposledy, kdy uvěřil jejich ujištění.

„Ve skutečnosti to není tak zlé,“ dodal Harry chvatně. „Neví se, co jsme tam dělali nebo proč. Důvod naší návštěvy zná jen Kingsley a ten neřekl víc, než že šlo o setkání Řádu. Vážně je to ve zprávách jen proto, že Severuse na ministerstvu nezahlédli roky, takže jen vidět jej a navíc s námi zjevně rozvířilo vody.“

Severus se příliš zahloubal do prohlížení článku, aby odpověděl. To on posoudí, jestli je to ‚zlé‘ nebo ne. Jakmile skončil, souhlasil s Harrym, ale jen taktak. Ano, bylo to jen plácnutí do vody o Severusi Snapeovi, který se objevil na ministerstvu i se dvěma třetinami Zlatého tria. Našly se zde spekulace (Půjde nakonec Severus Snape před soud? Usiluje Harry Potter o post ministra? A co Ron Weasley, který věc nijak nekomentoval?), ale nic konkrétního, ani blížícího se pravdě. Jen obvyklé hovadiny. Článek nijak nezmiňoval děti v jeho péči. Dovolil si vydechnout. Bylo to ale blízko, příliš blízko.

Podal noviny Hermioně, aby si je také prohlédla. Rychle je proběhla, ušklíbala se a nahlas četla pasáže, které ji urážely. „Zatímco nečekaný příchod bývalého špiona a ředitele Bradavic přitáhl pozornost téměř všech na ministerstvu, nemůžeme si pomoci, ale překvapuje nás jeho doprovod, Hermiona, která byla naposledy viděna, jak se řítí bez vysvětlení z jejího bývalého pracoviště na odboru uplatňování kouzelnických zákonů. My z Věštce si říkáme, jestli oba incidenty nemají nějakou spojitost a pokud ano, jaký je mezi těmi dvěma vztah. Hnus!“ Noviny zmuchlala a hodila je do ohně s takovou vervou, až na zem popadalo trochu popela. Okamžitě se objevil Krátura se smetáčkem a mumlal si něco o nečistých čarodějkách (Harry mu výslovně zakázal jeho oblíbené nadávky), co plní dům špínou. Ignorovali ho.

„Harry má pravdu, mohlo to být horší.“ Severus neměl náladu přiživovat Hermionino rozhořčení. „Ale bylo to blízko. Hlavně jsem měl dát na instinkty a nechodit s vámi. Od teď přitáhneme pozornost, jestli se někde ukážeme společně, což je to poslední, co potřebujeme. Chvíli nás nesmí být vidět spolu. Nějakou dobu budu absolventy navštěvovat sám. Jestli půjdu do Azkabanu nebo jinam, kde budu na očích, přítomnost doprovodu by byla nápadná. Pokud některý z vás půjde na místo spojené s naším projektem, zamaskuje se. Přežene se to, ale musíme tomu dát čas.“

Harry a Hermiona váhavě přikývli. To on byl špionem, on věděl, jak manipulovat ostatními, věděl, jak toto přečkat. Nelíbilo se jim to (v podstatě jim nařídil domácí vězení), ale věřili jeho instinktům. Dvacet let úspěšně udržoval své motivace a aktivity nejednoznačné, pravděpodobně by to zvládl i ve spánku.

Právě když Krátura douklízel zbytky popela, krb zeleně zazářil a vyklopýtal z něj Neville Longbottom. Další prach na koberci vyvolal opětovné Kráturovo brblání. „Bré ráno,“ pozdravil Neville nervózně. Evidentně nečekal, že tu narazí na všechny.

„Neville, co tady děláš? Nemáš vyučování? Něco se stalo?“ naléhal Harry.

„Je sobota,“ odpověděl Neville. „V každém případě jsem přišel, abych vám řekl, že Poppy souhlasí. Dorazí zítra, aby je všechny prohlédla. Říká, že nepotřebuje jejich oficiální lékařské záznamy, postačí, co máte po ruce a co jí řeknou. Jen by se s vámi ráda setkala, než je uvidí, aby vstřebala podstatu situace.“

„Madame Pomfreyová, samozřejmě!“ zvolala Hermiona vzrušeně. „Proč nás to nenapadlo? To je báječné.“

Severus seděl s kamenným výrazem a nereagoval. Přijde zítra a on se s ní setká. Neviděl ji od… no, od tehdy. A věděl přesně, co si o něm tehdy myslela.

Ta představa naplnila jeho srdce hrůzou větší, než by zvládl mozkomor.

ooOOoo

„Severusi?“ zeptala se Hermiona pozdě v noci, když si spolu hověli v posteli. Kdo by si pomyslel, že Severus Snape, všemi bradavickými studenty za poslední dvě desetiletí obávaný učitel, se rád tulil? Nešlo o majetnickost, ale o touhu dávat a přijímat cit. A rozhodně by nikdy nepřiznal, že se mu to líbí. Tak to nikdy nezmínila. Prostě se budou mazlit a on bude předstírat, že ho k tomu přiměla ona a tak to i zůstane.

„Hm?“ Zněl ospale, ale že je vzhůru, poznala Hermiona podle toho, jak prsty zachytával její kadeře, natahoval je a pak sledoval, jak se smrskávají do původního tvaru.

„Ohledně Azkabanu…“

„Chceš vědět, co udělal pan Gibbon?“ Hermiona přikývla. „Zašel do mudlovského výčepu, kde se opil a rozzuřil, načež použil hůlku na tři hosty a změnil je na ovce.“

„Je v Azkabanu za toto?“ Barty Skrk mladší změnil Draca Malfoye na fretku, aby jej veřejně ponížil, a bylo ticho po pěšině, jen profesorka McGonagallová se rozzuřila. Něco takového by klidně mohli vyvést Fred a George Weasleyovi. Vlastně, možná to kdysi provedli Percymu…

Severus přikývl. „Nezákonná lidská přeměna, plus protiprávní kouzlení nezletilých, plus porušení zákona o utajení, plus dítě Smrtijeda.“

„Z toho všeho jej obžalovali? Šlo jen o výtržnictví – jak za to mohl být poslán do Azkabanu?“

Severus si povzdechl. „Je to zákon.“

„Navýšení trestu za to, že je někdo dítě Smrtijeda, není zákon.“

„Oficiálně ne. Ale Starostolci je povoleno vyměřit maximální trest pro takovéto provinilce, stejně jako sčítat tresty za jednotlivá provinění, čímž se dostane na hranici pro trest v Azkabanu.“

„Nemůžu uvěřit, že to udělali.“

„Také jsem tomu nechtěl věřit. Celou dobu jsem byl v soudní síni. Nešlo o nezaujatý soud. Jeho přidělený právní zástupce ani nebyl na jeho straně.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Je to všechno ještě depresivnější, protože s tím Kingsley nic neudělá.“ Zvedla se na loket, aby mu viděla do očí. „Severusi, jestli ministerstvo není ochotné pomoci, musíme udělat všechno proto, abychom děti udržely mimo. Prosím. Nemůžu to znova sledovat.“

„Tak se mnou už nechoď,“ opáčil Severus. „Stejně bude nejlepší, když v dohledné budoucnosti nepůjdeš.“

„Víš, jak to myslím,“ odsekla. „Co dobrého tu pro ně děláme, když je čeká toto? Možná jsem blázen do zoufalých případů, ale chci pro ně něco udělat, cokoliv. Vím, že je sem nemůžu přivést, aniž bych riskovala všechno, a vím, že toho moc víc dělat nemůžeme. Vím, že i dál budou jejich volby stejné, ale prosím, jen o tom popřemýšlej.“

Severus si povzdechl a uhnul očima. „Není to věc přemýšlení,“ zašeptal. „Nemůžu pro ně nic udělat. Nemůžu z Azkabanu odvést vězně, že? Xavier Yaxley tady nemůže být, pokud bude závislý na drogách. Nemůžu ho mít u dětí a nemám vybavení, abych mu pomohl detoxikovat se. Ty dívky… na tom místě… víš, proč je nemůžu přivést. Zkoušel jsem, znovu a znovu jsem zkoušel vymyslet plány, jak je odtamtud dostat, znovu a znovu jsem se pokoušel je zrealizovat a pokaždé jsem selhal. Už nebudu sledovat, jak jsou potrestané za má selhání.“

„Co to říkáš?“

„Říkám, že ony, ne já, zaplatí, když jsou odhaleny skryté kamery, které je zachycují v kompromitujících pozicích s ministerskými úředníky, předtím, než je získám. Znamená to, že ony, ne já, zaplatí, když jsou objeveny s přenášedlem, které na tom hrozném místě nefunguje. Znamená to, že ony zaplatí za pokus přeměnit je na malé zvíře, aby mohly uniknout. Ony, ne já, zaplatí za má selhání. Trest je strašný a ne, neřeknu ti jaký. Už ne.“

Hermioně se nedostávalo slov.

„Nedokážu se přemístit dovnitř a ven z té budovy a ano, zkusil jsem to. Neexistuje způsob, jak je odtamtud dostat, aniž bychom přitáhli pozornost stráží v přízemí, které jim udělují tresty. Cítím se tak… tak zatraceně bezmocně, Hermiono,“ přiznal se zlomeně. Do hlasu se mu vloudil přízvuk jeho rodného kraje, což se stávalo vždy, když mu povolovaly obrany.

„Vůbec… jsem neměla tušení.“

„Vím,“ pravil. Otočil se k ní s prosebným výrazem. „Jsem si dobře vědomý toho, jak jsem selhal, Hermiono. Po zbytek života mě to bude pronásledovat. Můžu se jen pokusit nezopakovat svá selhání a zabezpečit, aby mi alespoň ty nejmladší nevyklouzly z prstů. Prosím, prosím, věř mi a už to po mně nechtěj.“

Smutně se na něj podívala a pokývla. Znovu si lehla a stočila se u něj. Vdechovala jeho vůni a vnímala jeho paže kolem pasu.

„Dobře,“ přitakala. „Nebudu.“

ooOOoo

Leopold se těšil na vánoční prázdniny. Od odchodu do Bradavic neviděl Ermengarde, i když si několikrát týdně posílali sovu. Slečna Grangerová mu psala každý týden a pan Snape jednou měsíčně. Ale nejvíc se těšil na pana Snapea. Mají spolu co prodiskutovat.

Ještě než sem dorazil, hluboce uvnitř Leopold věděl, že Brigita již v Bradavicích není a dva roky nebyla. To když přestala psát dopisy. Ale ačkoli zde již očividně nebyla, nemohl se nikoho zeptat, aby neprozradil svoje krytí. Rád by se zeptal pana Snapea, ale musel na to chytře. Mohl být zařazen do Nebelvíru – i když si Leopold nebyl jistý, jestli je Nebelvír – vychoval jej však ten nejlepší Zmijozel. Věděl, že je výhodnější vyčkat na správný okamžik, aby položil svoji otázku. A mluvit s panem Snapem osobně o Vánocích je ten pravý čas.

ooOOoo

Severus prozradil, že děti ještě nikdy neslavily opravdové Vánoce. Neměl na to prostředky a ministerstvo na to nikdy nenašlo peníze. Hermiona se za sebe rozhodla situaci napravit.

Naštěstí měla vliv na jisté vlastníky nejpopulárnějšího obchodu v Příčné ulici.

George a Ron byli vždy ochotní zůstat v obchodě i po zavírací době a uvrhnout zmrazovací kouzlo na jejich zboží, aby neudělalo žádný nečekaný zvuk. Naučili se to po nešťastné příhodě, kdy Hermiona seslala silné Reducto na zaběhnutou skákající fretku (naštěstí nikoli živou), která ji vyděsila.

Teď oba bratry Weasleyovy silně objala a posadila se na kus řeči. S radostí od George přijala šálek čaje a dobře naložená snesla jeho popichování ohledně Severuse – včetně otázek, zda opravdu spí zavěšený nohama u stropu, a jestli ano, zda je v této poloze možný sex – vážně byla ráda, že všichni Weasleyovi velmi dobře přijali její vztah. Po troše klábosení se konečně dostala ke své záležitosti.

„Jak by se vám líbilo věnovat několika potřebným dětem nějaký dar k Vánocům?“ zeptala se jich. George, každým coulem obchodníka, to zaujalo. Dary byly vždy dobré pro podnikání.

„Řekli ti Ron nebo Harry, na čem pracujeme?“

George přikývl. „Stručně, ne do detailů, ale vím, že pracuješ s válečnými sirotky, kteří mají tu smůlu, že jsou potomky Smrtijedů.“

Vděčná, že je považuje nejdříve za sirotky, až pak za děti Smrtijedů, zkusila štěstí dál. „Jak asi můžeš uhádnout, neměly zrovna moc šťastných Vánoc, a už vůbec žádné, když se dostaly do péče ministerstva. Tyto Vánoce mám možnost to změnit. Doufala jsem, že byste byli ochotní věnovat jim pár Weasleyovských produktů, nebo mi jich pár prodat se slevou.“

George mávl rukou. „Klídek, Grangerová. Beru to jako příspěvek na Harryho práci. Je to deset let, ale já nezapomněl, že jen díky jeho vstupnímu kapitálu jsme to tu mohli rozběhnout. Mohla bys stavět památník ty-víš-komu a já bych daroval cokoliv, oč by sis požádala, kdyby to byl projekt důležitý pro Harryho. No, na to možná ne, ale určitě na cokoli jiného, včetně tohoto. Takže samozřejmě s námi můžeš počítat. Co by sis představovala?“

Po troše rokování opustila Hermiona obchod obtěžkaná balíčky. Postarala se, s pomocí obou bratrů, aby vybrali věci bezpečné, zábavné, ale ne příliš hlasité, ne nebezpečné, nic, co by například vyskočilo z krabičky a polekalo je. Věci víc… tlumené. Ron s Georgem znali svůj podnik a vybrali přesně ty výrobky, které budou vyhovovat.

„Jste nejlepší,“ zářila.

George její projev citů zamítl mávnutím ruky. „Jak jsem řekl, můžeš se mnou počítat, i když teda nesrším nijak přehnaným soucitem k těm lidičkám, kterým sloužíš.“ Omluvně se na ni usmál. „Promiň, jen že po tom všem, co se stalo…“

„Rozumím,“ broukla  Hermiona. Už dávno přijala, že Weasleyovi v posledních dvou válkách ztratili až příliš mnoho, aby se rozplývali nad její prací, ale milovala je za to, že byli natolik slušní kouzelníci, aby ji nesoudili nebo neodsuzovali. Weasleyovi byli skutečně nedostižná rodina.

„Uvidíme tě o Vánocích v Doupěti?“ zeptal se Ron s předstíranou nenuceností.

Vánoce v Doupěti nebyly od ztráty Freda stejné. Molly ve své depresi nedokázala, nebo nechtěla vařit tak jako dřív, zmizelo její zaujetí, kolik toho kdo snědl, a celkově byla nálada plačtivá.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Díky, ale ne. Vánoce strávím na Grimmauldově náměstí. Kdybych nechala svátky na Severusovi, vyzdobil by stromek černou.“ Usmála se. „Všechny pozdravuj, ano?“

„Máma by tě ráda viděla,“ poznamenal Ron. „Chybíš jí.“

„Taky mi chybí,“ reagovala Hermiona. Její vztah s Molly byl trochu napjatý od té doby, co se s Ronem rozešli. Nešlo o nějaké závratně napětí, ale nedosahoval dřívější uvolněnosti. Věděla nicméně, že Molly si pořád dělá o všechny starosti, a jestli Hermionu uvidí, trochu ji to uklidní. „Přijdu brzy, slibuju.“

Rona s Georgem to uspokojilo, a tak se s nimi rozloučila, zmenšila balíčky a strčila je do kapsy, aby se přemístila zpět na Grimmauldovo náměstí.

Jakmile se vrátila, Severus z ní nemohl spustit oči a sledoval ji s nevyzpytatelným výrazem. Lenka se jen zasněně usmála a prohodila: „Líbí se mi to.“

„Cože?“

Severus se ušklíbl a protočil očima. „Nabídl ti některý z bratrů Weasleyových něco k jídlu nebo pití?“

„Nu, ano, George mi nabídl šálek čaje… ale ne.“ Mávla hůlkou a vykouzlila si zrcátko na zdi. Zjistila, že se jí vlasy rychle mění od fialové k růžové, přes rudou, oranžovou až k žluté… a tak to pokračovalo všemi barvami duhy. To jsou darebáci! Pokusila se o Finite incantatum, ale nic se nezměnilo. Rychle se otočila k Severusovi, který stál za ní a hodnotil její nový vzhled. „Dokážeš s tím něco udělat?“

Uchechtl se a zavrtěl hlavou. „Jestli jsi něco požila, bude to lektvar na změnu barvy, a ten nemá protilátku, musí se metabolizovat a vyloučit z organismu.“ Zamyšleně sledoval její vlasy. „Lektvary na změnu barvy není snadné připravit, zvlášť ty, které mění barvy po užití v potravinách. Ve skutečnosti to vyžaduje kombinaci formule a lektvaru v složitém postupu, který zvládne jen pár lidí. Musím říct, že jde o dost pokročilou práci. Jen pár mých studentů na úrovni OVCE to skutečně zvládlo. Předpokládám, že nakonec jsem ty Weasleyovy dokázal cosi naučit.“

Hermiona zoufale zaúpěla. „Přestaň být zaujatý jimi. Jak dlouho to vydrží?“

Severus pečlivě studoval (a oceňoval?) její nové vlasy. „Zítra ráno bys měla mít zpět svoji roztomilou myší hnědou.“

Hermiona se zamračila. „Myší?“

„Ano, myší, ale neboj se,“ zašeptal jí do ucha, „přísahám, že mám zvláštní slabost pro ženy s vlasy myší hnědé.“ Ustoupil. „Máš, cos hledala?“ Přikývla. „Pak to za to stálo.“

Vysloužil si zamračení dosahující úrovně jeho vlastního.

ooOOoo

Severus se podíval na své ruce a zjistil, že pergamen, který držel, je roztrhaný na stovky kousíčků. Nechal je dopadnout na stůl, seslal rychlé Reparo a vrátil jej na místo na vrchu hromady lékařských záznamů.

Nestávalo se často, aby byl Severus Snape nervózní. Byl natolik pánem nad svými emocemi, aby nervózní nebýval. Buď byl připravený, nebo nepřipravený (obvykle to první, druhé jen zřídka), ale nikdy nervózní. Nyní… svalujte vinu na Hermionu nebo děti, o které pečuje, nebo na zatraceného Harryho Pottera, který touží po jeho přátelství, nebo Lenku Láskorádovou a její děsivě přesnou vnímavost, ale nyní byl Severus nervózní.

S Poppy se rozešli za méně než přátelských okolností. Celý poslední rok války jej viděla jako bezcitného vraždícího Smrtijeda, který panoval nad školou a terorizoval bezmocné děti, což bylo přesně to, co měla vidět. Když umíral v loděnici, někdo (asi Hermiona, ačkoliv to ještě nepřiznala) upozornil Poppy, která za ním po bitvě zašla a nalezla jej ležet v kaluži vlastní krve, když mu život visel na vlásku.

Podle všech vnějších známek byl v bezvědomí, ale popravdě si své okolí plně uvědomoval celou dobu. Slyšel, jak Poppy přichází a pro sebe si kleje. Cítil, jak si vedle něj kleká, teplou, ale váhající rukou se dotýká jeho krku na straně, která nebyla zraněná, aby zjistila puls. Jakmile jej ucítila, úlevou vydechla.

„Severusi Snape,“ zašeptala spíš pro sebe. „Už vůbec… nevím, čemu věřit.“ Zavázala mu zranění a odlevitovala jej na vyčarovaná nosítka. Vzala jej do Velké síně k ostatním zraněným, kteří čekali na přepravu ke svatému Mungovi. Cesta do hradu byla dlouhá a veskrze tichá. Těsně před vstupem do síně slyšel Poppy šeptat. „Zbytečné. Zbytečné.“

Mluvila o snaze udržet jej při životě, to prostě poznal. Zbytečné přivést jej zpět po tom všem, co udělal. Zbytečné ztrácet čas s padlým tělem, s tělem v kómatu, které s největší pravděpodobností nepřežije noc. Zbytečné zachraňovat muže, který se mohl těšit jen na život v nemocniční posteli nebo na polibek mozkomora. Zbytečné litovat muže, který se postaral o to, že mu nezbyli žádní přátelé, aby pro něj truchlili. Zbytečné zachraňovat muže tak blízko smrti. Zbytečné trávit další vteřinu přemýšlením o něm.

Zbytečné. Zbytečné.

Krb zaplál zeleně a Severus zastavil své nevědomé rázování. Se zasvištěním vyšel do pokoje Longbottom a nabídl ruku k pomoci Poppy Pomfreyové.

Severus použil nejsilnější nitrobranu a špionský trénink, aby udržel tvář bez výrazu. Nedopřeje jí uspokojení z jeho paniky. Nikdo ho nikdy neviděl panikařit. Ani Hermiona. Odsuň pocity stranou, zavři je do truhlice, truhlici zamkni a pohřbi hluboko pod zem. Klid.

Severus nechtěl promluvit jako první, ale pokud by čekal, mohlo by to vypadat jako slabost. Ne, pokud nepromluví, znervózní ji to – roky to znervózňovalo bezpočet studentů. Ano, jen tu bude stát s rukama překříženýma a s tím nejlepším zahlížením. Chvíli počká. Pokusil se odsunout nepříjemný hlásek, který mu připomínal, že sem přišla, aby mu prokázala laskavost. Tomu hlasu dnes nebude naslouchat.

Poppy se setkala s jeho zamračeným pohledem. Dívali se vzájemně z očí do očí. Jen pár lidí se pustilo do souboje pohledů se Severusem Snapem. Byla dost statečná, aby to zkusila.

Nakonec Longbottom promluvil. „Mám se postarat o představování?“

Severus i Poppy namířili své zírání na Longbottoma. S prostoduchým úsměvem zamumlal, že jde pozdravit Láskorádovou, a vyběhl do schodů.

Poppy protočila očima. „Pořád mám problém uvažovat o něm jako o kolegovi,“ dumala a pohledem sledovala Longbottoma zdolávajícího schody. „Nějak je v mých očích pořád ten buclatý malý chlapec, který přišel na ošetřovnu pokrytý mrvomízou. Pokaždé je těžké, když se bývalý student vrátí do Bradavic učit. Pořád jej chcete vidět jako chlapce, kterým byl, ne jako muže, kterým se stal. Ten chlapec tam pořád je skrytý pod tváří muže.“

Otočila se k Severusovi a podívala se mu do očí, ale tentokrát s mírným výrazem. „Občas, Severusi, i v tom posledním roce, vše, co jsem viděla, byl vyzáblý kluk, který se na ošetřovně objevoval častěji než Harry Potter, malý chlapec, který nepotřeboval léky, ale lásku. Vyléčila by tolik neduhů… vyléčila by tolik bolesti…“

V Poppyiných očích se leskly slzy a Severus musel použít veškerou sebekontrolu, aby udržel výraz, nu, nevýrazný.

„Když Harry Potter a Tom Raddle zápasili ve Velké síni, Harry řekl věci o vás, které jsem dlouho tušila, ale které se mi nikdy nepotvrdily. A zasáhlo mě to jako hipogryf – co jste udělal a proč jste to udělal. Vše zapadlo na své místo, zdálo se to tak jasné. Kdybyste skutečně byl na jejich straně, jaký by mělo smysl udržet tolik učitelů ve sboru? Proč nás nevyhodit nebo nezabít a nepřivést místo nás Smrtijedy? Proč zablokovat všechny tajné východy ze školy? Zašla jsem k Albusovu portrétu – schovával se ve vaší kanceláři celý rok a přišlo mi zvláštní, že nechodí po hradě od portrétu k portrétu a nehlídá. Přemýšlela jsem, jestli jste portrét nějak neproklel nebo nezničil. Ale pak… když to celé skončilo… zašla jsem tam a poprvé po roce s ním promluvila. Řekl mi všechno, Severusi. Všechno.

Sestoupila jsem dolů jako ve snách. Všude kolem byli zranění, lidé potřebovali moji pomoc, a já mohla myslet jen na to, co jsem zjistila. Pak slečna Grangerová -“

Věděl jsem to, pomyslel si Severus.

„- za mnou přišla a řekla, že vaše tělo leží dole v loděnici, a přemýšlela, jestli by je neměla přenést. Rozhodla jsem se, že půjdu sama. Smrt či krev mi není cizí. Chystala jsem se očistit vaše tělo a přinést je do Velké síně – návrat hrdiny. Ředitel, který zemřel při obraně školy, si nezaslouží nic menšího. Vypadal jste tak mladě. Vypadal jste jako dřív. Připomněl jste mi chlapce, který se ke mně dostal se šrámy na tváři a vlkodlačími škrábanci na břiše. Chlapce, který ze všeho nejvíc potřeboval útěchu, a přesto se jí při každé příležitosti stranil.

A byl jste naživu, Severusi, naživu! Jen taktak, ale byl. Bylo toho… tolik k pochopení. Jakmile jsem vás očistila a přinesla do Velké síně, myslela jsem na všechen ten potenciál, který jste měl a jak vás o něj připravil ten šílenec. Myslela jsem na to, jak vás loajalita k jinému muži stála vše, co vám zbylo. A uvědomila jsem si, že i kdybyste se vrátil, bylo to zbytečné, protože do čeho byste se to měl vrátit? Co vám zanechal tento svět? Uvidí vás někdo další novýma očima, nebo zůstanu jediná?“

Severus spolkl obzvláště velký knedlík v krku.

„Severusi…“ Poppy k němu pomalu přešla. „Nevím, co víc vám říct.“

Násilím povolil čelist a svěsil ruce a jen tam ochable stál. Čekal, že mu toho Poppy řekne hodně, ale nic takového. Jako by se téměř… omlouvala.

„Není co říct,“ zamumlal. „Nic víc.“

Další, co si uvědomil, byly ruce lékouzelnice obtočené kolem něho, když se ocitl v intenzivním objetí. Překvapilo ho to a nevěděl, jak zareagovat.

„Jsem ráda, že jste se vrátil, Severusi,“ zašeptala. „Jestli si někdo zaslouží druhou šanci, pak jste to vy. Teď žijete pro sebe.“

„Ne,“ zašeptal a opatrně ji objal. „Nikdy pro sebe.“

„Pro ně?“ zeptala se.

Přikývl. „Pro ně.“

Pustila jej a o kousek ustoupila. Ruce nechala položené na jeho pažích. „Měl jste za mnou přijít dřív, Severusi. Nezapomeňte, co pokaždé říkával Albus: ‚V Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.‘ Vím, že bylo řečeno a uděláno mnohé, ale vy vždy budete členem bradavické rodiny, dvojnásob jako učitel i jako student, a jako ten nejodvážnější ředitel, jakého kdy škola viděla. Je mi jen líto, že jsme si vás necenili v té době.“

„Neměli jste,“ zamumlal Severus.

„Ano, a můžete věřit, že jsem si o tom promluvila s Albusovým portrétem,“ zavrčela Poppy.

„Přísahám, že jsem nečekal, že něco z tohoto uslyším,“ přiznal Severus. S Poppy se dalo snadno mluvit. Vždy tomu tak bylo. Až teď si uvědomil, jak moc mu chyběly jejich rozhovory.

„Severusi… fronta kouzelníků a čarodějek na světě, kteří vám chtějí poděkovat a omluvit se, by obtočila Británii. Jestli na to ještě nejste zvyklý, tak si zvykněte.“

Protočil očima. „Zatracený Potter. Změnil mě na mučedníka. Uctívání falešného hrdiny. Udělal jsem, co bylo nutné, nic víc, nic méně.“

„Ne falešného, jen hrdinského,“ prohlásila Poppy pevně. „Kdokoliv může udělat, co musí být uděláno. Skutečný hrdina dělá, co musí být uděláno a co by nikdo jiný neudělal, a dělá to, když se nikdo nedívá.“

Kdyby byl Severus objímací typ, objal by ji. Ale nebyl, tak to neudělal. Jen přikývl a Poppy mu pokývnutí vrátila s poklepáním po tváři, jako když mu bylo jedenáct a potřeboval trochu čokolády, aby vyléčil nějaké menší zranění.

„Tak, máte pro mě nějaké pacienty, že? Pan Longbo – profesor Longbottom mi řekl, co tady děláte.“

Severus přikývl. „Vím, že vás nemusím žádat o diskrétnost.“ Poppy přikývla. „Musím vás ale varovat, mnohé z toho, co uslyšíte, je pochmurné…“ Vedl ji ke kuchyni a zavřel dveře.

ooOOoo

Aniž by Severus a Poppy věděli, Neville všechny nahoře varoval, že by se ti dva mohli utkat v souboji. Hermiona a Lenka si uvědomovaly, jak napjatý byl Severus z očekávání této návštěvy; Lenka i Neville zažili Poppy rozzuřenou na Severuse během jeho roku na postu ředitele. Poppy by mu mohla říct svoje a vytáhnout nebezpečné vzpomínky. Severuse by mohla popadnout hořkost a mohl by se začít bránit. Oba by mohli říct strašné věci, které by nemohli vzít zpátky. Mohli by vytáhnout hůlky.

Mysleli si, že neuškodí, když pohlídají, co se dole děje. Aby udrželi mír, samozřejmě. Kvůli dětem.

Takže Neville, Hermiona, Harry a Lenka (která nechala děti nahoře kreslit) po špičkách sešli dolů a pod zastíracím kouzlem sledovali celou výměnu. Nakonec se Lenka s Hermionou k sobě tiskly a Harry a Neville si stěžovali, že Krátura neuklízí prach a teď ho mají v očích.

„Kluci,“ zamumlala Hermiona s úsměvem.

ooOOoo

Poppy zapisovala poslední poznámky a se slzami v očích vzhlédla k Severusovi. „Merline, Severusi…“ ztěžka si povzdechla. „V Bradavicích jsem viděla hodně špatných případů, ale toto…“

Přikývl. „Co je horší, zlepšili se od doby, kdy jsem je našel, a za posledních šest měsíců v tomto prostředí, se také zlepšili. Ale…“

„Ale ještě z toho nejsou venku,“ varovala Poppy ponuře. „Severusi, nesmíte se vinit. Děláte, co můžete.“

Povzdechl si. „Nestačí to, že?“

„Snažíte se zvrátit roky a roky zanedbávání, zneužívání a traumat,“ vyjmenovávala. „A až donedávna jste se o to pokoušel sám. Skutečnost, že tyto děti zvládnou být v místnosti s jinou osobou, mohou chodit a mluvit a jíst, dokonce se i občas zasmát, je pozoruhodná. Ne všechny se ale úplně vyléčí. Některé nechají minulost za sebou a budou žít normální životy, jiné nikdy. Vím, že nevyžadujete nic míň než dokonalost od sebe a ostatních, ale v tomto případě se musíte spokojit s ‚udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl‘.“

Zavrtěl hlavou. Cokoliv méně než perfektní bylo selháním, a vlastní neúspěchy u dětí jej začínaly zmáhat.

„Tak, teď už bych měla jít a všechny je prohlédnout, co?“ navrhla Poppy a zvedla se. Severus přikývl. On, Láskorádová a Hermiona přeměnili Hermionin starý pokoj v prvním patře na vyšetřovnu. Vedl Poppy po schodech a nechal ji připravit se, než dovedl první dítě ze seznamu. Ambrose Avery. Trpěl záchvaty od té doby, co jím jeden z ‚dobrovolníků‘ Glastonburyové asi před čtyřmi lety mrsknul o zeď. Jeho magie nebyla stabilní a těžko se dala kontrolovat, ale v poslední době dokázal zabránit nehodám. To byl začátek.

Zamířil do podkroví za čtrnácti dětmi. Některé si kreslily s Láskorádovou a Longbottomem, zatímco ostatní poslouchaly Pottera, jak vypráví nějaký příběh o svém hrdinství. Zatraceně typické. A pár jich sedělo v tichém rohu s Hermionou a četlo si.

V té chvíli mu nikdo nevěnoval pozornost, tak si dovolil opřít se o zárubeň a užít si tu scénu. Sledoval, jak to báječné stvoření čte nahlas tichým, klidným hlasem.

Poppy měla pravdu. Nespokojil se s ničím jiným než s dokonalostí.

ooOOoo

„Vyprovodím vás,“ nabídla se Hermiona, když Poppy prohlédla všechny děti a podala Severusovi seznam menších ošetření a lektvarů, které bude muset zařídit. Poppy se usmála a sešla schody.

„Je skvělé, že jste přišla,“ pravila Hermiona vážně. „Potřebovaly léčitele a nikdo jiný by to neudělal. Severus je hrozný v děkování, takže jsem chtěla říct… no, děkuji vám za všechno.“

„Slova díků nejsou zapotřebí, ráda jsem to udělala a je škoda, že se Severus neozval dřív,“ odvětila Poppy. „Je mi líto, že ty ostatní v Bradavicích za mnou nepřišly. Mohla jsem pomoci. A každý, kdo kdy potkal Severuse, ví, že je hrozný v děkování a přijímání pomoci, ale vy ho znáte mnohem, řekněme, intimněji?“

Hermiona se začervenala. Neville a jeho užvaněná pusa.

„Nebuďte v rozpacích, drahoušku, máte to vepsáno ve tvářích. Jsem za vás oba ráda. Oba si zasloužíte štěstí a stabilitu po tom všem, čím jste si prošli. Jsem ráda, že jste to našli v sobě navzájem.“

„Děkuji vám,“ usmívala se Hermiona stále zrůžovělá. „Jsem šťastná a on snad taky.“

„To je, má drahá, to je.“

„Nemohla jsem si nevšimnout vaší vzájemné interakce,“ Hermiona nakousla téma váhavě. „Zdá se, že si Severus docela váží vašeho názoru, že?“

„Asi se to tak dá říct,“ připustila Poppy. „Byla jsem jedna z mála, koho k sobě pustil, kdykoliv byl během války zraněn. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla členkou Řádu, to považuji za velikou důvěru.“

„Zajímalo by mě… určitě si pamatujete hodně sirotků po Smrtijedech, kteří byli v Severusově péči a chodili do Bradavic?“

„A opustily je, všechny, velmi brzy. Obtěžování a šikana a častá zranění. Viděla jsem je jen tehdy, když byly tak zraněné tak, že je ostatní donesli. Hrozná záležitost.“

„Mnoho jich je na ulici, nebo v Azkabanu, nebo v bordelech.“ Poppy na to jen nespokojeně mlaskla jazykem. „Pobízím Severuse, aby je sem přivedl, alespoň některé, abychom jim pomohli žít normálně. Prý je riziko, že na to ministerstvo přijde, velmi vysoké, protože děti jsou právně jejich svěřenci. A s těmi v bordelech je nemožné se vyplížit ven, aniž by skončily zraněné. Ne že bych mu nevěřila. Opravdu jsem si jistá, že mi říká pravdu o všem, co v této věci udělal a o co se pokusil. Tvrdí, že vyčerpal možnosti, ale já si nemyslím, že je to pravda – jak by mohla? Musí existovat možnost, jak jim pomoci, něco, co nás zatím nenapadlo. Vždy existuje jiná možnost, jen jsme na ni ještě nepřišli. Nevíte náhodou proč? Nebo nemohla byste s ním promluvit?“

Poppy věnovala Hermioně ironický úsměv. „Vždy jste bývala bradavická patronka ztracených případů, co?“

„Ale nedokázala byste změnit jeho názor?“

Poppy zavrtěla hlavou. „Soucítím s vaším dilematem, slečno Grangerová. Ale obě víme, že pokud Severus něco nechce, neudělá to, a nezáleží na tom, oč jde, nebo kdo ho žádá. Jen Albus to dokázal, ale jen prostřednictvím manipulace s emocemi toho nebohého muže, k čemuž se vy nikdy nesnížíte.“

„Já jen že… Nerozumím tomu. Takto se vzdávat. Odepsat celou záležitost jako ztracený případ. Chodí za nimi co nejčastěji, ale je jich tolik a on je jediný a prostě mi to nedává smysl.“

„Nepokoušejte se to pochopit; zkuste pochopit jeho. Buďte trpělivá. Jak ho znám, nakonec změní názor.“

„Proč to říkáte?“

Poppy popadla hrst letaxu a usmála se na bývalou studentku. „Protože, slečno Grangerová, to je ta správná věc.“

Hermiona na ni nechápavě hleděla. Poppy se usmála, a než zmizela v zelených plamenech, naposledy promluvila.

„Vždy můžete počítat s tím, že Severus Snape udělá tu správnou věc… až vyčerpá všechny ostatní alternativy.“


Kapitola 18. Svatá noc



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/18/Just-to-Be

Rating: 16+

 



Kapitola 18. Svatá noc

Štědrý večer začala Hermiona pláčem ve sprše. Plakala pro vše, co ztratila, plakala pro vše, co viděla, a nade vše plakala pro ně.

Hermiona se pláči neoddávala často. Jen když ji něco přemohlo a cítila se obzvlášť osaměle. Jednou se zhroutila před Severusem a byla odhodlaná to nezopakovat. On nesnášel pláč a ona také. Znamenal slabost a zcela by ji udolal.

Ale zde, ve sprše, mohla své vzlyky zakrýt zvuky padající vody, mohla se schoulit a dovolit si zhroucení. A jakmile by to ze sebe dostala, mohla by vše nechat plavat a vyjít, jako by se nic nestalo.

ooOOoo

Před dvanácti hodinami

ooOOoo

Slečna Grangerová vyzvedla Leopolda na nádraží a na přivítanou jej objala. Nebelvíři, jak objevil Leopold, se objímají neustále. Nemohli se tomu vyhnout. Asi by zemřeli, kdyby se neobjímali. Tak to toleroval, ačkoli by dal přednost potřesení rukou pana Snapea.

Snape. Musí si spolu promluvit. Dnes.

Slečna Grangerová mu pokládala spoustu různých otázek o cestě a kamarádech. Odpovídal jí upřímně, ale nechal si pro sebe fakt, že se s Clarou drželi za ruce celou cestu do Londýna. To bylo soukromé.

Slečna Grangerová nabídla Leopoldovi ruku a on ji přijal. Nenáviděl asistované přemisťování, ale vážně bylo výhodné. S třesknutím dorazili ke dveřím domu na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct.

Než měl čas uvědomit si, co se děje, už jej zahrnula nadílka kudrnatých blonďatých vlásků a uslzené modré oči. Ermengarde se k němu tak těsně tulila, že mohl sotva dýchat. Nebyl si jistý, kdy se to stalo, ale najednou ji držel pevně, hladil jí vlasy a tiskl si ji blíž. Cítil na lících vlhkost, ale nevšímal si jí.

Ermengarde vzlykala a mluvila zároveň. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Myslela jsem, že se mi ztratíš jako Brigita.“

„Nikdy, nikdy,“ ujišťoval ji. „Nikdy tě neopustím.“

Ti dva, bratr a sestra, kteří zůstali na světě sami, se k sobě tiskli a vzlykali ve vstupní hale Grimmauldova náměstí. Jestli to trvalo minuty nebo pár hodin, Leopold nedokázal říct. Věděl jen, že je zpátky tam, kam patří, se sestrou. A to bylo vše, co potřeboval.

ooOOoo

Při jejich shledání Severus obratně odvedl Hermionu z místnosti do kuchyně. Leopold a Ermengarde budou potřebovat pár minut o samotě, a on, muž, který znal hodnotu samoty a soukromí lépe než kdokoliv, jim je rád dodá.

„Ona opravdu věřila, že se Leopold nikdy nevrátí,“ zašeptala Hermiona.

Severus přikývl. „Měla k tomu důvod, víš.“

Hermiona si připomněla Poppyina slova na rozloučenou, ale nemohla si pomoci, aby neřekla: „Zaslouží si vědět, co se stalo jejich sestře, Severusi. Leopold ví, že není v Bradavicích, ale nechce Ermengarde nic říct, dokud si nebude jistý, co se jí stalo.“ A věnovala mu nejlepší pronikavý-ale-ne-rozhněvaný pohled.

„Je mu jen jedenáct, Hermiono,“ poukázal Severus. „A je tady nejstarší. Jsou věci, které by jedenáctiletí slyšet neměli. Toto je jedna z nich.“

„Mají právo to vědět.“

Severus zavřel oči. Jak tušil, Hermiona doufala, že jej umluví. Ale to nebude fungovat. Měla by si to dobře zapamatovat.

Na odpověď řekl jen: „Neměli bychom je teď rušit.“

Oba otočili hlavy ke zvuku otevírajících se dveří a Hermiona už už sahala po hůlce, ale zastavila se, když uviděla, o koho jde. Ve dveřích stál Leopold Clairemont a s tvářemi mokrými od slz se výhružně díval na Severuse.

„Pane Snape,“ pronesl klidným hlasem, na jedenáctiletého chlapce příliš přikazujícím, „vy a já si musíme promluvit.“

ooOOoo

„Kde je má sestra?“ zeptal se Leopold bez úvodu.

Severus překřížil paže a obezřetně si chlapce přeměřil. Kvůli rozhovoru jej vzal do sklepa. Několikeré varování, aby nikdo nevstupoval do místnosti, a nepřetržité tlumící kouzlo na stěnách zajišťovalo, že mohou mluvit důvěrně.

„Je tam, kde jsi ji zanechal, než sis mě vyžádal na slovíčko,“ protáhl Severus a z hlasu mu odkapával nezájem. Tato taktika bývala za jeho učitelské éry velmi efektivní na mladé Nebelvíry, kteří tak přišli o odvahu. Doufal, že jej teď zachrání.

„Nehrajte si se mnou, Snape,“ zasyčel hoch. Ani Harry Potter v prvním ročníku se neodvážil takové neúcty. Navíc, Snape? Severus se zamyslel. Od kdy mi tak říká? „Víte, že mluvím o Brigitě. Víte, že vím, že není v Bradavicích a už pěkně dlouho. Myslím, že víte, kde je, a já chci, abyste mi to řekl.“

„Tvé lstivosti by se mohlo hodit nějaké zlepšení,“ zesměšňoval jej Severus. „Je zjevné, proč jsi byl zařazen do Nebelvíru.“

„Neměňte téma,“ Leopoldův chladný tón Severusovi připomněl jeho otce, Evana Rosiera. Chlapec se musel upamatovat, protože najednou jeho hlas pozbyl na síle a jistotě. „Víte, kde je Brigita?“

Severus se ostře nadechl a dlouze se na Leopolda zadíval. Vynadal si, že to nechal zajít takto daleko. Žádné dítě se jej dříve nezeptalo. Žádné. Nebyl připravený. Chvilku uvažoval, jestli Hermiona nemohla mít pravdu. Ale on opravdu nechtěl přemýšlet o tom, že by Hermiona mohla mít pravdu. Tak raději vytáhl svůj nejlepší profesorský hlas a profesorský pronikavý pohled a zpoza svého dlouhého nosu se na chlapce zaměřil.

„Nedlužím ti žádné vysvětlení,“ odvětil rezervovaně.

„Prosím…“ Leopoldův dřívější vztek se ztratil a odhalil smutného sirotka, kterým skutečně byl. „Moji rodiče jsou mrtví, a proto jsem hlavou rodiny. To znamená, že musím vědět, kde je má sestra.“ Ztuha polkl. „Je vůbec naživu?“

Dlouho ani jeden nepromluvil. Nemnoho bradavických prvňáků se kdy odvážilo začít souboj pohledů se Severusem Snapem. Kupodivu, nebo možná ne kupodivu, všichni byli Nebelvíři.

Nakonec ticho prolomil Severus. „Je naživu.“

„Je v bezpečí?“

Zaváhal a každé slovo pečlivě vážil. „Není v nebezpečí.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale stačila. Severus a Leopold žili ve světě bez absolutní pravdy, ve světě polopravd. Za to mohou války.

Leopold zamrkal a povzdechl si. Uhnul bledýma očima od vysokého muže a zabodl je do podlahy.

V Severusově hlavě se odehrávala bouře. Chtěl chlapce uchránit před pravdou o sestřině osudu a o Nebelvírech věděl dost, aby mu bylo jasné, že mají strašný zvyk vrhat se do všeho po hlavě, aniž by se aspoň na chvilku zastavili a popřemýšleli. Chtěl o něco déle uchovat chlapcovu nevinnost. Ale přirozeně, tento chlapec o nevinnost přišel už dávno.

Severus, na rozdíl od obecného názoru, si neliboval v krutosti. Nevychutnával si rozrušené děti. Rozrušil je vždy jen pro jejich dobro. A předtím, než se Hermiona vložila do jeho života, trval by na tom, že i s Leopoldem takto mluví pro jeho vlastní dobro.

Bohužel pro Severuse, tento jeho svěřenec byl první nezařazený do Zmijozelu. Zmijozel by rozuměl. Zmijozel by se nedožadoval odpovědí, alespoň ne přímo. Zmijozel by si hlavně nevytvořil pouto. Tento chlapec… byl Nebelvír. S Nebelvíry se zachází jinak. Hermiona rozuměla Nebelvírům. A… Severus rozuměl Nebelvírům lépe, než by kdy přiznal, a věděl, že čím méně informací se Nebelvírovi dostane, tím větší sklon má jednat pitoměji. Nebelvír ponechaný v nejistotě inklinoval k nadprůměrně iracionálnímu chování.

Severus na to ani nechtěl myslet, ale Hermiona mohla, prostě mohla mít pravdu, když řekla, že chlapec má plné právo vědět, co se děje jeho rodině. Právě teď Leopoldovi zůstala jen Ermengarde. Zasloužil si vědět, že stále ještě má, někde, Brigitu. Dokonce i Severus musel připustit, že bylo kruté upírat chlapci informace, jakékoliv informace.

Jako Zmijozel se vyjadřoval vyhýbavě. Chlapec si zasloužil vědět, a také se dozví.

Ale ne dnes.

Severus si klekl před Leopolda, aby si viděli přímo do očí. „Leopolde,“ oslovil jej tiše. „Vím, že je to těžké, ale prosím, věř mi alespoň to, že tvá sestra je živá a v bezpečí. Ale… pro teď, není pro tebe bezpečné vědět, kde se nachází.“

„Je v Azkabanu?“ zašeptal malý kluk, který se jen před pár minutami postavil tomu nejděsivějšímu kouzelníkovi Británie. Vždy malý Nebelvír, pomyslel si Severus.

„Ne,“ odvětil Severus tiše. „Ne v Azkabanu. Ani nikde blízko Azkabanu.“ Chlapci se ulevilo.

„Jednoho dne,“ pokračoval Severus, „tě budu moci za tvojí sestrou Brigitou vzít. Ale momentálně to nejlepší, co můžeš udělat pro sestru Ermengarde, je věřit mi a zůstat v Bradavicích. Máš pravdu – jsi, takříkajíc, ‚hlava rodiny‘ a musíš se podle toho chovat. A správné jednání je dokončit vzdělání.“ Zvedl chlapcovu bradu, aby se střetli pohledem. „Věříš mi?“

Leopold zaváhal. Podíval se do očí muže, tmavých, jako jeho vlastní byly světlé, a konečně přikývl.

„To jsem rád, Leopolde,“ oddechl si Severus. „Budu se snažit udržet si tvoji důvěru. Doufám, až o tom budeme moci víc mluvit, že mi odpustíš a pochopíš.“

Leopold opět přikývl. Měl odpovědi, alespoň několik. Brigita je naživu. Není v Azkabanu. Pro teď to musí stačit.

Nenáviděl Severuse Snapea za to, že toho nesdělil víc. Ale přijal to, alespoň pro teď. Muž mu dal své slovo, že řekne víc, až nastane správný čas. Věřil tomu muži. Byl ctihodným hrdinou, hrdinou kouzelnické Británie, a přesto nevypadal, že by jím chtěl být. Takový muž by své slovo nikdy nezrušil…

Že ano?

ooOOoo

Zuby nehty se bránil stromku. Řekl, že civilizovaní lidé nenosí stromy domů. Řekl, že na skupinu čistokrevných dětí, které neznaly nic než kouzelnické zvyky, je to příliš mudlovské. Řekl, že to jen podnítí pošetilou sentimentalitu. Řekl, že nikdo jiný než ona to neocení.

„Buď tak hodný a dones ten strom, jinak se budeš muset obléct za otce Vánoc,“ pobídla jej, když mu došly výmluvy.

Koupil stromek, ale protože zdobení se nestalo součástí úmluvy, dal od něj ruce pryč.

Severus se opřel o zeď vzadu v obývacím pokoji a sledoval Hermionu a Láskorádovou (dobře, Lenku – jak slíbil Hermioně) přeměňovat a zakouzlovat stromek podle požadavků dětí.

„Ať jsou světýlka světle fialová!“

„A na větvích ať vyrostou růže!“

„Umíte udělat, aby stromek hrál hudbu?“

„Ať na stromek sněží!“

Toto bylo na hony daleko od Vánoc posledních let, které se Severus ani neobtěžoval slavit. Považoval za lepší svátky ignorovat a pokusit se, aby na ně děti zapomněly. Nechtěl dětem vymáchat nos ve faktu, jak málo na nich ministerstvu záleží. V dospělosti jej na Vánoce neužilo. V mládí ano. Navzdory Tobiasi Snapeovi, který se snažil zničit náladu vznětlivostí a ostrým jazykem (což jeho syn, bohužel, zdědil), Vánoce u nich doma bývávaly zvláštní.

Severus miloval Vánoce, protože byly jediným dnem v roce, kdy jeho matka použila kouzla. Byla v nich dobrá. Přál si, aby je použila proti otci, nebo aby zlepšila jejich život, ale ona do kouzlení nedávala srdce. O Vánocích se však vzpamatovala a vzpomněla na to, co umí, a učila syna, jak krásná může magie být.

Tobias obvykle odpadl na gauči o půl sedmé. Jakmile se ujistili, že je naprosto mimo, Eileen vzala synka za ruku a odvedla jej do zadní části zahrady, kterou zakouzlila na tlustou vrstvu modrého ledu, přeměnila mu boty na brusle a klouzala se spolu s ním. Kolem nich padaly vyčarované vločky a na hranici slyšitelnosti se neslo zvonění zvonků.

Polkl. Jakkoliv byl zanedbávaný a slabý a v depresi a skoupý na projevy citů, Eileen Snapeová byla jeho matka a on si každé Vánoce povolil, aby mu chyběla.

Hermiona s Lenkou dokončily zdobení stromku podle požadavku dětí a začaly vytvářet atmosféru. Několika mávnutími hůlkou Hermiona vyčarovala stovky svíček a nechala je volně se vznášet nad hlavami, což nebylo nepodobné Velké síni v Bradavicích, jak podotkl Leopold. Pro zvýšení efektu ztlumili ostatní světla. Lenka se připojila k Longbottomovi (s ním si nebude říkat jménem, absolutně ne) na pohovku a zakouzlila oheň, aby voněl po skořici.

Najednou v krbu zeleně zazářilo a vyklopýtaly z něj tři postavy. „Harry! Ginny!“ vykřikla Lenka nadšeně.

„Co tu děláte?“ ptala se Hermiona.

„Zítra máme u Weasleyových velký poprask a mysleli jsme, že by mohlo být příjemné strávit Štědrý den s druhou půlkou mojí rodiny,“ pronesl Harry šťastně a díval se na Hermionu. Ta se na oplátku zářivě usmívala. Nadšeně se poobjímali a políbili na tvář. Ginevra Potterová je sledovala, držela synka a třela si těhotné břicho volnou rukou. Její výraz byl komplikovaný. Severus se pyšnil tím, že dokáže číst v lidech jako v otevřené knize, přesto její výraz nedokázal popsat. Nebyla nešťastná, ale ani nebyla přímo šťastná. Šlo o… rezignaci? To by dávalo smysl. Podle toho, co věděl, Harry svoji ženu miloval, ale vztah s Hermionou byl něčím zvláštním.

Severus si nemohl pomoct, ale občas na Pottera žárlil. Věděl, že mají vztah podobný sourozeneckému a, podle všeho, vždy takový byl. Oba byli v kouzelnickém světě sami a nacházeli v sobě navzájem útěchu. Harry rozuměl Hermioně víc než kdo jiný, víc než Severus sám, přiznal si zdráhavě.

S Lily se na takovou úroveň nedostali, přemýšlel Severus. Ne jako Harry a Hermiona. Možná, kdyby měli víc času, dokázali by to. Měl pocit, že Harry a Hermiona stále jako by urovnávali nějaké neshody z postpubertálních let, a na rozdíl od něj a Lily se jim to dařilo.

Těšil ho jeho vztah s Hermionou. Vyvolávala v něm pocity, o nichž netušil, že je někdy ještě bude cítit, a měla na něj vliv. Když byla nešťastná, i on byl nešťastný. Když byla šťastná, on byl… no, ne přímo šťastný, ale alespoň ne nešťastný. Nálada nikoho jiného jej dřív tak neovlivňovala, ale zase Severus dřív nežil s milenkou. Možná je to takto normální. S Lily celý život žili na různých místech, mimo i v Bradavicích. Proto dospěl do slepoty ohledně jejích nálad.

„Severusi!“ zvolal šťastný Harry z druhé strany místnosti. Zamířil k němu. „Veselé Vánoce.“

„Vám též,“ odpověděl Severus přátelsky, ale krátce. „Nečekali jsme vás.“

„My také nečekali, že půjdeme, ale prostě… nepřišlo nám správné nebýt tady. Víte, co myslím?“

„Ne.“ A opravdu nevěděl.

„Těžko se to vysvětluje,“ Harry vycítil, že Severus chce téma opustit. „Vypadá to tu hezky.“

„Za to vděčíme Hermioně a Lence.“

„Určitě jste přiložil ruku k dílu, jen to nechcete přiznat.“ Trochu klesl hlasem a přiblížil se. „Když vás tu mám, chtěl bych vám něco říct. Mohli bychom jít do kuchyně?“

Severus ostražitě přikývl a přemýšlel, co mu to k čertu dnes chce Harry Potter říct. Harry pokynul manželce, aby se k nim připojila.

„Tedy, opravdu se těžko hledají slova,“ začal.

„To ano,“ přizvukovala jeho manželka neklidně. Žádnému Weasleymu stále ještě nebylo v jeho přítomnosti příjemně.

„Ale, no, asi víte, že budeme mít dalšího chlapce…“

Severus nevěděl a skutečně netušil, ani se nestaral, kam toto povede.

„A chceme jej pojmenovat po dvou mužích, kteří, kromě mých rodičů, nás opravdu chránili a pomáhali nám ve válce,“ pokračoval Harry. „Takže chceme pojmenovat našeho syna Albus.“

Dobrý bože, pomyslel si Severus.

„A jako prostřední jméno,“ teď už zněl zneklidněně, „chceme dát Severus. Albus Severus.“ Pohlédli na něj s očekáváním, jako by měl být za tuto zprávu vděčný.

Říct, že ho to šokovalo, by bylo mírné vyjádření. Jak rychle ale vyrovnanost ztratil, tak rychle ji získal a nakrabatil obličej do toho nejlepšího mračení. Hlubokým a nebezpečným hlasem zavrčel: „Ne.“

„Co myslíte tím ne, takto chceme projevit úctu k vám!“ protestoval Harry.

Severus zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne.“

„Gin?“ Ginny pochopila naznačení, odešla a zanechala tak Harryho a Severuse samotné v kuchyni. „Severusi… dejte mi šanci. Vím, že věříte, že jsem nepoučitelný, ale pomozte mi pochopit.“

Severus si povzdechl. „Harry Pottere,“ ukázal na ně oba, „nejsme přátelé.“

Harry se na něj pitomě usmíval, když odpověděl. „Samozřejmě jsme.“

„Ne,“ zazněl nebezpečně Severus. „Nejsme. Toleruji vás a vy mě vnímáte pomýleně. Tak to je.“

„Vím, že ta představa je vám nepříjemná, ale jsme přátelé.“

„Ne.“

„Severusi…“

„Slyšel jste vše, co k tomu potřebuji říct,“ Severus měl opět hlas jako z ocele. „Věřím, že to nebudu muset opakovat.“ S tím vykráčel z místnosti.

Zatracený kluk.

ooOOoo

Jak večer ubíhal, všichni upadali do klidu a seděli v potemnělé místnosti, obklopení krásou a vůní Vánoc. Hermiona se připojila k Severusovi, který se opíral o zeď. Vzájemně si neukazovali náklonnost (všechny děti věděly, že spolu něco mají, ale oni neviděli důvod, aby ten fakt nějak demonstrovali), jen krátce zariskovali a spojili na chvíli ruce malíčky.

Severus si všiml, že Hermioniny oči se lesknou a odrážejí fialová světýlka ze stromku a svíček. Nachýlil hlavu a zvedl obočí, aby se tak zeptal, jestli je v pořádku. Přikývla a jen odvětila: „Asi si dám sprchu. Přeměňování mě pokaždé utahá.“ Všem popřála dobrou noc a vyrazila po schodech.

Sledoval, jak odchází, a diskutoval sám se sebou, jestli by ji neměl následovat. Vypadala rozrušeně, a jakkoliv Hermiona chtěla věřit, že je dobrá ve zvládání emoci, snadno se dalo říct, že ji něco trápí.

Otočil se zpět do místnosti a zjistil, že před ním stojí Lenka.

„Jistě se dohadujete, jestli za ní nejít. Je trochu rozrušená. Bude potřebovat nějaký čas o samotě, ale asi bude ráda, když pak za ní zajdete.“

Severus zavrtěl hlavou. Jak to dělá? Nejlepší nitrozpytec v kouzelnické Británii, možná celého kouzelnického světa, a dokázala číst v jeho mysli tak snadno, jako Severus dokázal číst emoce Nebelvírů.

Lenka se otočila, aby se vrátila k Longbottomovi na pohovku, když ji Severus zastavil.

„Lenko…“ Obrátila se k němu. „Jak to děláte?“ Věděl, že pochopí, co tím myslí.

Usmála se. „Nedělám nic zvláštního. Prostě vás vidím.“

„Vidíte? Jako vědma?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Vidím vás jen jako člověka. Hodně toho říkáte očima. Odhalí vše, co člověk potřebuje vědět, aby vás poznal, pokud jen se chce dívat.“

Zamyslel se nad tím, co řekla.

„Vím, že se považujete za nevyzpytatelného muže, Severusi, a v mnoha směrech i jste. Předpokládáte, že když ve vás nedokázali číst Brumbál ani Voldemort, dva největší nitrozpytci uplynulých let, tak jste nečitelný. Ale když se nad tím zamyslíte, Brumbál se vždy víc soustředil na vlastní záležitosti, a dokud Voldemort slyšel, co slyšet chtěl, netlačil na vás.“

Dobrý bože, pomyslel si Severus, jako by ta čarodějka byla se mnou, sakra, celou tu dobu.

„Ale nebojte,“ uvedla Lenka vesele s jejím patentovým zasněným pohledem, „všichni zde vás vidíme a nemusíte z nás mít strach.“

ooOOoo

Severusem zakouzlená sprcha netryskala vodu z růžice, ale ve formě deště ze stropu. Na muže, který před dvěma dny prohlašoval, že jen divoši si domů nosí přírodu, dával pozoruhodně přednost sprše, která se podobala dešti. Ale měnila se v příjemnější zkušenost, pokud ve sprše byl víc než jeden člověk (a otestovali to důkladně). Šlo také o příjemné rozptýlení – když Hermiona zavřela oči, uměla si představit, že je venku.

Chtělo to veškerou její sebekontrolu, aby se nezhroutila při zdobení domu. Odcizení se rodičům zvládala každý jiný den, ale o Vánocích to na ni bylo příliš. Příliš mnoho šťastných vzpomínek z raného dětství, příliš málo z posledních let. Vánoce v Doupěti bývaly krásné, ale zároveň vyzdvihovaly skutečnost, že už nemá vlastní rodinu.

Slzy začaly kanout téměř okamžitě, když se rozpršela voda ze stropu. Nejdřív pod tou sprchou stála s hlavou skloněnou dozadu a nechala stékat kapky vody i slzy. Takto je mohla maskovat. Pak ji přemohly vzlyky.

V domě plném lidí, v němž žila se svým milencem, se cítila naprosto a úplně sama.

Ani na okamžik nelitovala, že samu sebe vymazala ze vzpomínek rodičů. Zachránilo jim to životy a ukrylo je to před všemi hrozbami. Dokonce i teď, po sedmi letech, nebyla zcela přesvědčená, zda by bylo bezpečné je zkontaktovat. Hermiona se bála, že se už nikdy nebude cítit zcela v bezpečí. Ne po tom všem, co viděla. Před dvaceti pěti lety se kouzelnický svět radoval z pádu Toma Raddlea. Téměř čtrnáct let nato se vrátil. Hermiona si dovolí pocit bezpečí, až uplyne dalších čtrnáct let. Šest je za ní, ještě osm čeká.

Pravda, vztah s rodiči měla napjatý už léta před koncem šestého ročníku v Bradavicích. Vztah mezi mudlorozenými a jejich rodiči často býval z těch ‚máme‘ a ‚nemáme‘, přičemž ti z rodiny, co magii ‚neměli‘, čím dál víc záviděli nadání svých dětí. Tolik z jejího světa zůstalo rodičům neodhaleno. Nikdy by neviděli Bradavice, natož aby je navštívili, a mnoho jejích historek šlo zcela mimo ně. Nevěděli, že od dvanácti byla terčem teroristické skupiny. Nevěděli, že přeměňování bylo mnohem složitější a náročnější než formule, nebo proč přísady pomocí nich smíchané by se nezměnily na lektvar.

Jak šel čas, Hermiona trávila víc a víc času s Weasleyovými a méně a méně s Grangerovými. Teď toho litovala. Jak jiný mohla mít život, kdyby nebylo magie? Bez ní by měla s rodiči bližší vztah. Občas se nedokázala rozhodnout, jestli za to magie stála.

Přemýšlela o Severusovi a co vše vydržel. Plakala kvůli své sobeckosti a neochotě jej milovat. Bude jeho společnicí a milenkou, ale láska ji stále děsila. Plakala kvůli žárlivosti na to, že bude vždy druhá po ženě, která celý Hermionin život strávila na piedestalu Severusových vzpomínek. Při porovnání hmotných věcí a vzpomínek, vzpomínky vždy vítězí. A přesně to Lily byla – vzpomínka. Nebylo zdravé udržovat vztah s někým takovým, to jí rozum říkal. Plakala a předsevzala si, že je příliš zapojená do tohoto projektu (ano, říkejte tomu projekt), aby se stáhla, aniž by zranila hodně lidí nebo porušila mnoho závazků. Severus jí neuvěřil lehce nebo ochotně, a ona teď jeho důvěru nezradí. Považovala za náhodu, že se s ním cítila mnohem celistvější, doslova i obrazně, než kdykoliv ve svém životě.

Každý den roku Hermiona tyto myšlenky potlačovala. Dnes večer, který by měla strávit ve společnosti vlastní rodiny a ne s osmnácti válečnými sirotky, kdyby jen svět byl trochu jiný, si dovolila ponořit se do těchto myšlenek.

ooOOoo

Severus ji našel schoulenou do klubíčka na podlaze sprchy, kde vydávala zvuky, které od ní nikdy nechtěl slyšet. Úzkost. Strach. Smutek. Zoufalství. A navíc na Vánoce. V mžiku nechal ztratit oblečení, klekl si pod začarovaný déšť, vzal ji do náručí a pevně k sobě přitiskl.

Nic neříkal, věděl, že se do sprchy schovala před světem. Věděl, že chce být sama, ale nemyslel si, že by měla. Tak ji držel, kolébal, líbal do vlasů, odhrnoval z tváře jejich prameny. Každý pohyb byl projevem úcty k ženě, která mu v krátkém čase obrátila život vzhůru nohama.

Za posledních dvacet pět let si Severus vybudoval hradbu kolem srdce z mnoha různých důvodů. Bolest ze ztráty Lily byla zničující. Navíc kdyby si dovolil někoho milovat, uvrhl by jej tím do nebezpečí. Jen pomyšlení na to stačilo, aby se ani vzdáleně s nikým nezaplétal. Nepočítá se ta hrstka čistě tělesných schůzek za celé ty roky (koneckonců, byl jen muž!). Po válce byl ztracený. Hermiona mu stále říkala, jak je pro děti pevnou skálou, ale ve skutečnosti ony byly skálou pro něj. Daly mu záměr, úkol a cíl. Severus si liboval v dosahování cílů, které si vytyčil. Snahou jim pomoci a vyléčit je se snažil pomoci sobě, sebe vyléčit.

Pak se přiřítila Hermiona Grangerová a všechno změnila. Odolával. Bojoval s tím. Teď si však při pohledu na vzlykající ženu v náručí jen pomyslel, díky bohu, že to udělala.

Zdi se začaly drolit onoho dne, kdy ji jeho Patron pustil k jednomu z vyděšených dětí. Teď z jeho obran téměř nic nezbývalo. Kdyby chtěla, mohla by jej úplně zlomit. Od Lily Evansové nikdo neměl takovou moc nad jeho životem a srdcem.

Hermiona mu odmítala odpovědět. Sotva dovolila, aby ji bez boje držel. Po dlouhé době kolem něj obtočila paže a pod padajícím deštěm se k němu tiskla. S popotahováním se podívala do očí svého milého a viděla v nich takový soucit a empatii, že se málem rozplakala znovu. S ním se cítila opečovávaná, i když věděla, že dál to nezajde. Nic neřekl a jen se sklonil, aby ji políbil na rty. Pak si ji přitáhl do těsnějšího objetí.

„Chybí mi,“ zachraptěla nakonec. „Dnes mi chybí.“

„Vím.“

„Chybí ti někdy?“

Povzdechl si, zavřel oči a přikývl. „Dnes ano.“

„Jsem v pokušení přijmout tvoji nabídku,“ zašeptala.

„Nerozhoduj se dnes večer,“ i on zašeptal.

Zavrtěla hlavou. „Ne, nejsem v pořádku a asi bych litovala všeho, co bych řekla nebo udělala.“

„Toto slyšet od nějakého Nebelvíra? Vánoční dárky letos přicházejí dřív,“ ušklíbl se.

„Učíš mě špatným zvykům,“ zamumlala.

„Obávám se, že učení do mě zakořenilo,“ odvětil. „Můžeme?“ Přikývla. Vymotal se z jejího objetí, ale nepostavil ji, namísto toho ji zvedl v náručí. Jakmile se bezpečně ustálil, znovu ji lehce políbil na rty.

Kdyby mu před čtrnácti lety někdo řekl, že na Štědrý večer bude s Harry Potterem a patnácti dětmi Smrtijedů v domě Siriuse Blacka a že bude pod sprchou s Hermionou Grangerovou, nevěřil by tomu. Tvrdě by bojoval a udělal vše, co by bylo v jeho silách, aby se tomu vyhnul.

Jaký blázen by byl.

ooOOoo

Z postele se vyplížil pozdě, aniž by Hermionu probudil. Věděla, kde bude. Chtěla jít. Řekl ne.

Navlékl si nejtmavší kabát, vyklouzl z předních dveří a přemístil se do Obrtlé. Došel ke zchátralé budově, přejel hůlkou v příslušném vzoru pohybů a vstoupil do bordelu.

„Pane Snape,“ vítala jej madame Ludmila. Líbla jej na obě tváře a on jí s přesvědčivým úsměvem oplatil stejným. „Všechny jsem je pro vás připravila.“

„Stejně jako loni?“

„Jako každý rok.“

„Skvělé,“ odpověděl a vtiskl jí pár mincí do dlaně. „Za vaši námahu,“ zašeptal.

„Pro vás, pane Snape, to není námaha,“ nesouhlasně zamlaskala a pokynula ke schodům. „Pro vás nikdy.“ Dnes tu bylo ticho, téměř prázdno. Muži s rodinami nebo jinými závazky dnes večer nemohli jen tak vyklouznout, ale pár jich to dokázalo. Severus Snape nebyl většina mužů.

Opakoval tento rituál každý rok a přidával na seznam další děvčata, o která kvůli tomuto místu přišel. Rezervoval si je všechny v předstihu, zaplatil navíc, aby byly ‚obsazené‘ celou noc a každou z nich navštívil.

Došel do prvního pokoje s Brigitou Rosierovou. Přivítal jej její slabý úsměv a už mu padla do náručí. Dovedl ji k posteli, posadil se vedle a držel ji, zatímco na něm visela a plakala.

Nikdo by neměl být o Vánocích sám, ony už vůbec ne.

Poučil se, že nic materiálního jim na tomto místě nevydrželo dlouho. Vše jim ukradli zákazníci nebo vyhazovači nebo samotná madame Ludmila; nemělo smysl něco jim dávat. Bez rizika jim zde ani nemohl nechat léčivé lektvary. Dnes večer jim mohl dát jen dvě věci – pozornost a svobodu. Každé dívce koupil svobodu pro tuto noc a trávil ji s nimi. Budou plakat, mluvit, nebo jen sedět, šťastné, že nemusí nic dělat.

Každá byla jiná a všechny je postupně navštívil a s každou strávil hodinu. Litoval, že to nemůže být víc. Nemohli čas strávit spolu jako skupina. Jedna každá s ním potřebovala trávit čas o samotě s jeho plnou pozorností. Madame Ludmila souhlasila jen s šesti hodinami. Nestačilo to, ani náhodou, ale dnes bude muset.

„Omlouvám se,“ šeptala mu Brigita.

„Ne, to já se omlouvám,“ šeptal Severus na oplátku. „Je mi to líto, Brigito.“

„Snažil jste se. To já nebyla dost silná.“

„Neměla bys muset být silná.“ Přitáhl si ji blíž a cítil, jak mu slzami promáčí košili. „Měl jsem tě udržet v bezpečí.“ Otočil jí v náručí a podíval se na ni. „Brigito, kdybych tě odsud mohl dostat, udělal bych to. Ano? Víš to?“

Přikývla. „Vím. Vím, že děláte vše, co můžete.“

Trhl sebou při té rezignaci. Žádné dítě by takto nemělo znít.

„Najdeme způsob,“ zamumlal. Byly Vánoce. Dnes si mohl dovolit snít.

Máchnutím hůlky se pokojem ozval vzdálený sbor zpívající tradiční koledy.

„Veselé Vánoce, Brigito.“

„Veselé Vánoce.“

Za pět a půl hodiny se vyčerpaný Severus Snape vrátil na Grimmauldovo náměstí, svlékl se do kalhot a zabalil svoji čarodějku do náručí, aby z vlasů mohl vdechovat její vůni.

„Jak to šlo?“

Zavrtěl hlavou a přitiskl se jí ke krku. „Nechci o tom mluvit.“

ooOOoo

Na Boží hod ráno předstírali, že nebyl pryč, a jen navázali, kde včera skončili.

„Severusi?“

„Hm?“

„Ještě jsem o tom přemýšlela. O mých rodičích.“

„A?“

„No… nemůžu to udělat.“

„Nezavrhuj tu myšlenku nadobro.“

„Ne… myslím, že musím,“ vysvětlila smutně. „Už je to sedm let, co jsem jim změnila vzpomínky a totožnost. To je skoro desetiletí nového života a nového já. Kdybych za nimi přišla s tebou v závěsu a zvrátila to… nebylo by to pro ně traumatické?“

„No, kdyby se to udělalo správně –“

„A co jejich mysl?“ přitlačila Hermiona. „Mají několik desetiletí falešných vzpomínek a schovaná jsou desetiletí skutečných. Kdyby se najednou vytáhly, nezranilo by je to? Dokázaly by to jejich mysli zvládnout?“

„Kdyby to provedl trénovaný nitrozpytec –“

„A,“ pokračovala Hermiona, „nebylo by to ode mě strašně sobecké? Chtěli by mne vůbec do života? Dceru, která jim mávnutím hůlkou sebrala životy? Která by to dokázala se zlým záměrem stejně jako dobrým? A co by jim ještě mohla provést?“

„Hermiono…“

„Víš, že mám pravdu, že ano? Vím, že bychom je mohli přivést zpět, ale pro jejich dobro nejsem přesvědčená, že bychom měli.“

Severus se nad tím zamyslel. Existovaly způsoby, jak vrátit dávno ztracené vzpomínky, obzvláště u těch, u nichž byla změněna totožnost. Ale Hermiona měla pravdu – čím déle se čekalo, tím víc riziko vážného poškození stoupalo.

„Hermiono… říkáš mi toto všechno, protože ti na srdci leží jejich dobro, nebo se jen vyhýbáš nepříjemné konfrontaci?“

Zavrtěla hlavou. „Hodně let to bylo z tohoto důvodu a ty jsi mě přiměl se nad tím dlouze zamyslet. Ale… mají teď svůj život a já v něm nejsem. Čekala jsem příliš dlouho a myslím, že by z toho vzešlo víc zlého než dobrého. Lituju toho tak… moc.“ Začal se jí chvět hlas. „Je to lítost, se kterou budu muset žít až do konce života.“

„Něco o lítosti znám,“ prohodil Severus tiše. „Nechci, abys takto mrhala životem.“

„Ani já ne,“ přiznala smutně. „Ale… víš, že mám pravdu? Nemáš tušení, co to pro mě znamená, že by ses pokusil pomoci, ale… zaslouží si pokoj a bezpečí. I když,“ dodala pevnějším hlasem, „ráda bych je viděla. Až tady nebudu tolik potřeba, pojedu do Austrálie a uvidím je na vlastní oči. Z dálky.“

„Stačí to?“

Povzdechla si. „Bude muset.“

„Ty dveře nejsou zavřené, Hermiono,“ pravil Severus. „Nikdy nebudou. I kdybychom se my dva… i když to nemám v úmyslu… ale kdyby ano… vždy tu budu pro tebe.“

Přitáhla si jej k hlubokému polibku. „A proto, Severusi Snape, proto tě miluju.“

Hned jak to řekla, zalapala po dechu a odtáhla se.

Miluju?

Miluju?

Ztuhla.

On také ztuhl.


Kapitola 19. Expecto patronum!



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/19/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 19.  Expecto patronum!

Hermiona jako by měla pusu plnou pilin. Pokusila se polknout, ale nešlo to. Dlaně jí zvlhly. Přepadl ji intenzivní, svíravý pocit, že vše zničila.

Co se říká, když všechno zničíte? Hermiona momentálně dokázala vymyslet jen: „Ehm…“

Severus nepomáhal. Pouze na ni zíral, černé oči širší než obvykle a výraz nečitelný.

„Já, ehm…“

Mohli by dělat, že se nic nestalo?

„Tedy…“

Severus zavřel oči a snažil se uklidnit, než promluví.

„Takže…“

Otevřel oči a setkal se s jejím pohledem. „Hermiono…“ A ona věděla, prostě věděla, že se chystá ji odmítnout.

„Prosím,“ zašeptala. „Je mi… je mi to líto. Prostě zapomeň…“

„Jak mám zapomenout?“ Tvář měl stále jako masku.

„Ráda bych, abys zapomněl…“ pípla.

„Proč?“

„P-proč? Protože jsi… protože nemůžeš… Protože my…“ Rozzlobeně si odfrkla a pokusila se dát dohromady. „Kvůli tvému Patronovi.“

„Co je s ním?“

„Stále je laň.“

„A co to s tím má, u všech všudy, společného?“

„No… musím to říct nahlas? Raději bych, kdybychom prostě…“

„Prostě?“

„Severusi, prosím!“ zasyčela. „Omlouvám se, že jsem něco říkala. Je mi líto, že jsem to zkomplikovala, prostě mi to je líto… promiň.“

Popadla župan z jednoho z křesel a rychle si jej oblékla.

„Kam jdeš?“

Jen zavrtěla hlavou a zamířila ke dveřím. Ale Severus byl rychlejší. Popadl ji za paži a zeptal se znovu: „Kam jdeš?“

Potřásla hlavou. „Do pokoje. Do svého starého pokoje. Tady nemůžu zůstat.“

„Prosím, nechoď.“

„Bolí to!“ vyplivla. „Bolí to. Nemůžu… bolí to.“

„Hermiono,“ pravil Severus. „Pojď si sednout.“

Nechala jej, aby ji dovedl k posteli a posadil ji na kraj. Sám si před ni klekl a vzal její ruce do svých.

„Tvůj cit je překvapující,“ pokračoval, „a přiznávám, že takové prohlášení jsem nikdy neočekával.“

„Prosím…“

„Ale není nevítaný,“ přerušil ji.

„Ó ano, ‚není nevítaný‘ je rozhodně vysoké ocenění,“ odsekla Hermiona jízlivě. Cítila se tak poníženě. „Jsem ráda, že to slyším.“

„Hermiono!“ vstoupil do její řeči ostře. „Prosím, je to… těžké i pro mne.“

„Nemůžeš mě prostě odvrhnout a skončit s tím?“

„Ne.“

„Nemůžu -“

„Tvé city nejsou neopětované!“

Slzami zalité oči se setkaly s jeho. „Cože?“

„Řekl jsem… Opětuji tvoje city.“

Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Nedobírej si mě.“

„Nedobírám,“ zněl uraženě. „Myslím to vážně.“

„Takže… myslíš?“

Přikývl.

„Řekni to,“ poprosila. Věděla, že zní jako nějaká pošetilá holka, ale nemohla si pomoci. „Potřebuju to slyšet. Prosím.“

Odkašlal si, podíval se jí do očí a pomalu, uváženě prohlásil: „Hermiono Grangerová… miluji tě.“

„Taky tě miluju,“ zašeptala. „Ale nechápu… ta laň…“

„Navzdory všeobecnému názoru není symbolem mé lásky k Lily.“ Severus, samozřejmě, použil termín ‚všeobecný názor‘ záměrně. Jen Harry, Hermiona, Ron a Brumbál věděli o lani a všichni došli ke stejnému závěru.

„Není?“

Zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že už to víš. Čekal bych, že budeš s problematikou seznámena. Možná tě stále mám co naučit.“ Ušklíbl se. Ona jej laškovně plácla po paži.

„V tom jediném roce, kdy jsem učil obranu, jsem se podrobně zabýval vědou o Patronech, dokonce víc než kdy dřív. A i v tom málu volného času, co mám poslední měsíce, jsem ve studiu pokračoval. Ano, Patron se může změnit v reakci na neopětovanou lásku. Ale tento fenomén je velmi vzácný. Patron je strážce, odráží samotnou podstatu osoby, která jej sesílá. Patron by stěží zrcadlil sesílatele, kdyby byl jeho tvar založen na rozmaru, nestálosti, nebo střídání tužeb člověka. Byl by špatným zdrojem identifikace. Hodně kouzelníků a čarodějek ho dokáže seslat a všichni dokážou milovat, ale jen pár změn je založeno na objektech sesílatelových citů. Lidé, kteří po někom touží, zjistí, že se jejich Patron změnil, nestane se to však těm, kteří skutečně milují.“

„Dobře…“ Hermiona si nebyla jistá, kam toto míří. Laň odrážela Severusův charakter asi jako netopýr její. Byl to Patron Lily, to se nedalo popřít. Byl to symbol Lily a ona to věděla a věděla, že to ví i on. Taky si přečetla o Patronech, protože toto kouzlo jí stále dělalo největší problémy. Zjevně toho nepřečetla dost.

„Hermiono, nevšimla sis, že Patron se změní jen při jednostranné lásce doprovázené bolestí, ne při vzájemné, obapolné lásce? Změnil se Harryho Patron, aby odpovídal manželčinu? Změnil se její, aby odpovídal jeho?“

Zavrtěla hlavou. Harry měl stále jelena a Ginny koně.

„Pochybuješ, že se vzájemně milují?“

Opět zavrtěla hlavou. Ne. Harry a Ginny byli do sebe naprosto zbláznění.

„Co třeba Lenka a,“ ušklíbl se, „Longbottom?“

„Ne,“ zašeptala. Lenka měla stále králíka a Neville ropuchu.

„Pochybuješ, že se vzájemně milují?“

„Ne.“ Možná nebyli oddáni, a možná nikdy nebudou (institut manželství nebyl Lenčin styl), ale Hermiona věděla, že jejich láska je hluboká a věčná a že jejich vztah je pravděpodobně trvalý.

Severus namířil hůlku na zeď a vyslovil: „Expecto patronum!“ Vystřelila stříbrná laň, proskákala místností, až se zastavila u Hermiony a přitiskla jí čumák na tvář.

„Při jeho sesílání jsem myslíval na Lily,“ začal vysvětlovat potichu. „Vždycky to byl slabý Patron, ale fungoval. Předpokládal jsem, stejně jako ty, že zrcadlí ji, a mnoho let jsem tomu věřil. Víš, na co myslím, když jej sesílám teď?“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Myslím na to, jak jsi té první noci četla dětem, upřímně a láskyplně a bez předsudků. Myslím na to a laň vystřelí silnější než kdy dřív. Ani to mi nedávalo smysl. Jak bych mohl vyčarovat jejího Patrona, když myslím na tebe?

Patron nabral tvar laně, protože mě Lily nikdy nemilovala, a nezměnil se, protože ty mě miluješ. Myslím, že symbolizuje lásku jako takovou, ne jen Lily. Z jakéhosi důvodu si moje zmatená mysl spojila laň s láskou. Musí, protože při sesílání jsem na ni nemyslel měsíce. Jen na tebe.“ Ironicky se usmál. „Ta laň je teď mojí částí, zrcadlí mě, a ačkoli bych dal přednost něčemu mužnějšímu, mám nad podobou svého Patrona stejnou kontrolu jako jakýkoliv jiný kouzelník – tedy žádnou.

Teď sešli svého,“ pobídl ji. Zavrtěla hlavou – nebyla ve stavu, aby seslala Patrona.

„Zvládneš to,“ zašeptal. Vstal z podlahy a přešel za ni, objal ji a přitáhl si ji blíž k sobě. Vložil jí její hůlku do dlaně a obtočil kolem ní ruku. „Vzpomínáš na náš výlet o tvých narozeninách?“ Políbil ji na temeno hlavy. „Na naši společnou noc?“ Políbil ji na tvář. „Jak jsme se drželi včera večer ve sprše?“ Políbil ji na krk.

Uplakaně přikývla.

„Jaká se kvůli tomu cítíš?“

„M-milovaná.“

„Sešli Patrona.“ Měl tichý a povzbuzující hlas.

Povzdechla si a vyvolala si jím zmíněné vzpomínky. S rukou v jeho spolu s ním vyslovila zaklínadlo a provedla patřičný pohyb.

Expecto patronum!

Vystřelila její vydra, její překrásná vydra, její celoživotní Patron. Teď byla její neodlučitelnou součástí. Plula kolem nich v hravých kruzích.

„Vidíš, Hermiono, když jsou si dva úplně oddaní, nepotřebují být partnerem posednutí v takové míře, která je pohltí. Z těchto důvodů se Patron mění – všepohlcující touha po druhém ovlivňuje všechno. Ale skutečný vztah, skutečná láska tvar Patrona nemění.“ Vzal ji kolem pasu a položil jí bradu na rameno. „Můj Patron se nezměnil, stejně tak jako tvůj, protože toto – my – jsme skuteční,“ zašeptal. „Řekl jsem ti, že lehce neodevzdávám oddanost svého srdce. Myslel jsem to vážně. Lily byla vždycky mojí částí, to už jsem ti také říkal, ale to neznamená, že nemůžu milovat někoho dalšího, zvlášť když je můj cit opětován. Je to víc, než si zasloužím, a něčeho takového se nevzdám snadno.“

Otočila se a objala ho. „Miluju tě,“ zašeptala.

„Říkej mi to každý den,“ zapřísahal ji.

Přikývla. „Každý den.“ Spokojeně zamručela. „Víš ty co? Když chceš, dokážeš být romantický blázínek.“

„Nejsem romantik.“

„Když to říkáš.“ Věděla, že zná, jen ona opravdu zná skutečného Severuse, toho pohřbeného pod vrstvami a roky obran. Když se přes ně někdo dostal, byl Severus člověkem, který stejně jako ostatní dával a přijímal lásku.

Jaká škoda, že toto bylo nejlépe střeženým tajemstvím kouzelnického světa.

ooOOoo

Severus nebyl materiálně založený člověk. Mohla za to mnohaletá chudoba jeho rodiny, která mu neposkytla přehršel majetku, takže se naučil žít i bez něj. Během války a času špionské kariéry bylo nepraktické upnout se na nějakou osobu nebo věc, protože mrknutím oka mohla (a často se to stávalo) z jeho života zmizet. Po válce… se mu stalo zvykem nic nevlastnit, ani o to neusilovat.

S touto minulostí jej ohromily reakce dětí. Hermiona z obchodu Weasleyových vymámila sladkosti a hračky jako dar, jen pár věcí, pravděpodobně žádný adekvátní vánoční dárek pro průměrné dítě, ale tyto děti… měly jiné zkušenosti. Pravda, hodně jich pocházelo z bohatých poměrů, ale to už bylo příliš dávno, aby si vůbec mohly něco pamatovat; v posledních letech znaly jen pusté Vánoce, které Severus raději ani nezmiňoval.

Děti byly nejdříve zmatené – kdo ty dárky koupil? Na co byly? Co budou muset udělat na oplátku? Vždy malí Zmijozelové hledající nástrahy, pomyslel si Severus. Hermiona s Lenkou je musely hojně přesvědčovat, aby dárky přijaly a užily si je. Zpočátku balíčky držely opatrně, nechtěly se poddat všeobecné náladě. Pak, po pokývnutí od Severuse, je opatrně přijaly. Na dárky jen hleděly, nevydaly ani hlásku, hloubaly nad tím, co dostaly. Až pak si dovolily pomalu a opatrně se z dárků těšit. Zanedlouho dům naplnily hlasité projevy radosti patnácti dětí, které si naplno užívaly sváteční božíhodové ráno.

Severus sledoval, jak reagují a chovají se jako normální děti, a vybavily se mu dřívější roky. Jak jistá vlasatá čarodějka a její prostoduchý hrdinský kamarád vpadli do jeho kanceláře s bludy o záchraně jeho a dětí. Jak je shazoval, jak je za to nenáviděl. Znal nedostatky své práce a nijak neoceňoval, když na ně bylo poukázáno. Nikdy se mu nesnilo, že s pomocí těch dvou se vše může tolik změnit.

I kvůli tomu Severus cítil malou naději do budoucna, což byl ten největší dárek, který mohl dostat.

ooOOoo

„Slečno Grangerová?“ zašeptal Leopold. Přišel k ní docela blízko, ale ne příliš, držel se dál od pana Snapea na pohovce (koho si myslí ti dva, že obalamutí?). Možná by taky mohl pomoci. Měl by vědět, co se děvčatům líbí. Ale ne. Leopold nemohl požádat jeho.

„Musím s vámi mluvit,“ naléhal. Hermiona přikývla a pokynula ke vzdálenému rohu místnosti.

„Co se děje?“ zeptala se tlumeně.

„Já… dnes jsem od někoho dostal dárek, ale nic jsem nekoupil na oplátku,“ zašeptal napjatě.

Hermiona se na něj měkce usmála. „Ach. Leopolde, buď bez starostí. Lidé nedávají dárky, protože čekají něco na oplátku. Dělají to, protože chtějí.“

„Já ale chci!“ zašeptal. „Ale nemůžu jí nic obstarat a teď mi něco dala a…“

V Hermioniných očích vysvitlo pochopení. „Je to asi dost blízká kamarádka, co?“ Přikývl. Potřebovala veškerou sebekontrolu, aby se nezazubila a toho chlapce neobjala z radosti nad jeho první láskou. Může být Nebelvír, ale je dost Zmijozel, aby se mu něco takového líbilo. Tak se uklidnila. „Víš, kdo by ti mohl pomoci?“ Zavrtěl hlavou. „Pan Snape. Má… mohl by pochopit lépe než já, čím si procházíš.“

Leopold znovu zavrtěl hlavou. Mluvit se Snapem bylo dost těžké i za dobré konstelace. Po těch slovech, co si včera vyměnili… ne, nemohl.

Hermiona přikývla. „Vážně.“

Stále vehementně vrtěl hlavou. „Chtěl bys raději, abych se zeptala já?“ Přikývl. „Dobře, udělám to.“

ooOOoo

Hermiona přišla k pohovce a s letmým úsměvem se posadila k Severusovi blíž než předtím. Paži si položil na opěradlo pohovky za jejími zády, ale nedotýkal se jí. Slušné chování bylo důležité, i když šlo o komedii a všichni v místnosti to věděli. Zvlášť Longbottom se uculoval z druhého konce pokoje. Severus jej ignoroval a namísto toho upřel zrak na Hermionu a tázavě zvedl obočí. Naklonila se k němu.

„Leopold má problém s holkou,“ zašeptala a rukou jej chytla za paži, aby jej uklidnila, protože vypadal, že mu oči vypadnou z hlavy. Jala se vysvětlovat chlapcovu prekérní situaci.

„Aha,“ vydechl, ale nesetkal se s jejím pohledem.

„Stalo se to už někdy některému z dětí?“

Severus zavrtěl hlavou. „Nejsem si ničeho vědom. Kdyby se to stalo, mohlo by jim to tehdy pomoci. Láska přítele… no, může to zabránit ztracenému chlapci provést nějakou pitomost, dokud si její cit dokáže udržet.“

Hermiona věděla, že se v Leopoldovi vidí a že zná sílu takového přátelství (nebo lásky), jeho krásu i nebezpečí.

„Tak co navrhuješ?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Jednou jsem zažil něco podobného s Lily. V pátém ročníku. Nic jsem pro ni neměl a ona mi dala dárek. Byl to poznámkový blok, deník, a použil jsem ho jako skicář.“

„Kreslíš?“

„Kreslil jsem,“ odvětil a rychle dodal, „a ne, nemůžeš moji práci vidět.“

„Škoda. Máš ruce umělce. Vsadím se, že jsi dobrý.“

Pokrčil rameny. „Nicméně jsem neměl nic, čím bych jí to oplatil. Za to jsem se nenáviděl. Další rok jsem to hodlal napravit. Každý měsíc jsem si něco ušetřil a koupil jsem jí šálu. Nosila ji každý den, i po… nosila ji hodně.“

Hermiona se odvážila sáhnout na jeho koleno a lehoučce jej v kruzích hladila.

„Merline, Hermiono, jsou tady děti!“

„A?“

„Je to moje erotogenní místo.“

„Koleno?“ Přikývl. „Opravdu?“ Věnoval jí jeden ze svých patentovaných pohledů. „Zajímavé. To jsem nevěděla. Je to všeobecně známé?“

„Můžeme změnit téma?“

Odsunula ruku. „Tak co mu řekneme?“ Pohlédli na malého chlapce se světlými vlasy, který si povídal se svojí sestrou.

„Ať jí dnes pošle sovu se srdečným poděkováním,“ začal Severus pomalu. „A já s ním pak svedu diskuzi o tom, jak se jí revanšovat.“

Hermiona přikývla. „Stejně doufám, že mi někdy ukážeš své kresby,“ vrátila se k předešlému tématu. „Jsi takový sběratel, vím, že je někde pořád máš.“

Odmítl odpovědět.

ooOOoo

Druhý svátek vánoční nalezl hnědovlasou čarodějku a jejího vnuka na londýnském náměstí. Andromeda Tonksová držela kousek pergamenu v jedné ruce a ručku vnoučka v druhé. Pergamen odhaloval adresu, kterou znávala velmi dobře, ale protože byla teď chráněna Fideliem, sama ji nemohla najít.

Hodně váhala, jestli má opět přijít na Grimmauldovo náměstí. Připomínalo jí hodně bolesti. Myslela na Siriuse, který jí byl víc sourozencem než její vlastní sestry, a Reguluse, který tady vyrostl. Vzpomněla na tetu Walburgu, nenávistnou ženu, která ji vypálila z rodokmenu. A na sestry a ta monstra, za která se provdaly, na ty pokřivené bytosti, kterými se staly. Andromeda si vybavila manžela a dceru a zetě, které všechny ztratila během tří měsíců. Podívala se na svého vnoučka s tmavě modrozelenými vlasy, který se na ni křenil úsměvem bez předních zubů. To pro něj ještě žila, proto si nevzala život poté, co jí sebrali všechny, které milovala. Pro tohoto chlapce, tohoto překrásného chlapce teď žila.

A teď ho přivedla sem. Nechtěla, ale Harry byl velice přesvědčivý. Svého kmotřence velmi miloval a alespoň jednou za týden jej navštěvoval, obvykle i se svým vlastním synem. Harry by rozhodně nikdy nevystavil hocha nebezpečí, a bude tam celou dobu. Takže ačkoliv měla Andromeda legitimní důvody pro své váhání a chtěla zůstat mimo, věřila Harrymu. Jestliže Harry řekl, že si to tady Teddy užije, bude tomu pravděpodobně tak.

Jakmile dorazili ke dveřím a Teddy uviděl svého kmotra, vyškubl se jí. Teddy, se stejnou neohrožeností jako Nymfadora v jeho věku, vyrážel při sebemenším podnětu, nesledoval, kam míří a havaroval a padal na podlahu. A po celou dobu se hihňal. Ano, ten hoch měl v sobě hodně ze své matky.

Odpouštěl se stejnou laskavostí jako Remus, pokud jej Andromeda za tu krátkou dobu stihla poznat. Nejdříve byla k zeti opatrná – mimo skutečnost, že byl nezaměstnaným vlkodlakem, byl také o třináct let starší než její dcera a vzali se docela nakvap. Když pár týdnů po svatbě těhotnou Nymfadoru opustil, Andromeda si byla jistá, že její instinkty ohledně toho muže byly správné. Pak se Remus vrátil a Andromeda ho odmítala vpustit. Manžela měla na útěku, dceru v depresi a navíc bylo na cestě dítě. Povolila jen na dceřino naléhání. Nymfadora jej přivítala s otevřenou náručí a matce řekla, že Remus je dobrý muž, který odešel jen kvůli jejich ochraně. Remus padl na kolena a přitiskl hlavu na manželčino vzedmuté břicho, prosil o odpuštění, přísahal, že už nikdy nic takového neudělá a že bude jejich dítěti otcem, kterého si zaslouží. Celý život se tak bál milovat a s Nymfadorou si to dovolil.

Podle těch, kdo u toho byli, Remus a Nymfadora zemřeli při společném boji bok po boku.

Pitomci. Hlavně nikdy neměli opustit syna kvůli boji, bez ohledu na důvody. Ale bylo pozdě litovat.

Andromeda pochopila, že válka nutí dobré muže dělat špatné věci z dobrých důvodů. Její zeť byl jedním z nich. Její manžel také. Harry Potter stejně tak.

A také tu byl Severus Snape.

Andromeda přesně věděla, kdo jí zabil manžela, dceru a zetě – její sestra Belatrix a Antonín Dolohov. Teď si její vnuk, poslední spojení s nimi, hrál v podkroví s Dolohovovým synem a neteří a synovcem Belatrix. Racionálně si uvědomovala, že tyto děti nejsou jejich rodiče (jak často ona sama stála v ložnici a říkala si znovu a znovu: „Nejsi jako oni!“) a věděla, že se Teddymu s Harrym po boku nic nestane, ať už je poblíž kdokoliv.

Stejně si ale nemohla pomoci a věřila, že i Severus je z onoho druhu mužů, a že péčí o tyto děti dělá špatnou věc, přestože z dobrých důvodů.

ooOOoo

Od války Hermiona nepřišla s Andromedou Tonksovou nijak do styku a před ní už vůbec. Teď seděla vedle starší ženy a sledovala, jak si Teddy Lupin hraje s dětmi Smrtijedů.

„Ani si nedokážu představit…“ přiznala.

Andromeda zavrtěla hlavou. „Nezkoušejte to.“

„Jsem ráda, že jste ho přivedla,“ prohodila Hermiona tiše. „Je to dobrý kluk a toto jsou skutečně dobré děti. Víte, nejsou jejich rodiče.“

Andromeda přikývla. „To vím. Přesto… mi je připomínají.“

Hermiona přitakala. „To chápu.“ Povzdechla si. „Být mezi dětmi lidí, kteří vám zabili vlastní rodiče… Doufám, že si to neuvědomuje. Alespoň prozatím.“

Andromeda zavrtěla hlavou. „Neuvědomuje a ani tomu tak nebude. Ani nevím, jestli ho sem ještě přivedu, ale pro Harryho je to důležité a Harry je důležitý pro Teddyho a Harryho úsudku já věřím.“ Pousmála se. „Jednou vše zjistí a pochopí. Ale nedopustím to, dokud je tak mladý.“

„Přála bych si, aby to nikdy nemusel zjistit,“ přiznala Hermiona tiše. „Co když se skamarádí, co to s ním udělá? I když se v Bradavicích nebudou scházet, dokážete si představit, jaké to bude? Procházet chodbami s vědomím, že ti, co s vámi žijí pod jednou střechou, jsou dětmi vrahů vašich rodičů?“ Obrátila se k starší ženě. „Bože, Andromedo, neměli jsme ho sem vodit, že? Je mi to tak líto.“

Andromeda zavrtěla hlavou. „Teddy umí odpouštět. Zdědil to po matce – ta také odpustila Remusovi, že ji opustil. Zdědil to po otci, který odpustil celému světu za všechna příkoří na něm spáchaná. A má to od svého kmotra. Ani ten necítí zášť. A jestli se tak stane, doufám, že si s ním Severus promluví.“

Hermiona na ní tázavě pohlédla. „Severus? Proč?“

„Jeho zkušenosti mají k Teddyho nejblíže.“

„Co… myslíte, že Severus si prožil něco podobného?“

Andromeda přikývla. „Nevyprávěl… nevyprávěl vám, proč se přidal k Smrtijedům?“

Hermiona zavrtěla hlavou. Toto téma spolu nikdy neprobírali. On o tom nechtěl začínat a Hermiona se nechtěla ptát. Nezávisle si vytvořila příběh, který dával smysl – Severus byl ostrakizován svojí kolejí (Zmijozel poloviční krve to neměl nikdy jednoduché, natož Zmijozel z chudobných poměrů), ale i ostatními (od prvního pohledu jej nenáviděli nebelvírští Pobertové a nesnášeli jej i Havraspárci). Narodil se do domácnosti bez citu a lásky. Byl nadaný, ale ostatní jeho talent neoceňovali. Smrtijedi mu dali smysl, místo, kam by mohl patřit. Dali mu sílu a ochranu, kterou nikdy neměl a zoufale potřeboval. Byl nuzným kouzelníkem poloviční krve ve světě, kde vládli bohatí čistokrevní, a ti mu nabídli místo u stolu. Někdy se zdá lepší připojit se k ďáblu, než zůstávat na vyšlapané cestě.

To jí dávalo smysl. Ale najednou pochopila, že to není celý příběh, pokud to vůbec pravdivý příběh byl.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona nakonec tak, aby nezněla příliš šokovaně nebo že lační po odpovědi. Částečně si uvědomovala, že by se neměla ptát; pokud by Severus chtěl, aby něco z toho věděla, sám by jí to řekl. Ale zvědavost ji přemohla jako vždy a ona se stejně zeptala.

„Jeho rodiče zabili bystrozorové,“ osvětlila Andromeda tlumeně.

„Co… proč? Jeho otec byl mudla a co vím, matka nevypadala jako z těch, kteří by se zapojili do -“

„Nezapojili,“ přerušila ji Andromeda. „A v tom je právě ta tragédie. Lord Mulciber kvůli čemusi přišel za Eileen a Tobiasem; na jeho hlavu byla vypsána odměna, jakýsi bystrozor jej sledoval a oddělal Mulcibera i dva ‚přívržence Smrtijedů‘, které s ním našel.“ Ztěžka si povzdechla. „Byla to úděsná událost. Bystrozorové měli povoleno používat neodpustitelné a široké pravomoce. Byly to strašné, temné a děsivé časy. Ve válce bývali zabiti nevinní, ačkoli jen málokdy ministerskýma rukama. Autorita ministerstva visela na vlásku a nemohlo si dovolit žádné chyby. Bez ohledu na okolnosti ministerští museli zůstat na straně dobra. Ministerstvo nechtělo vypadat slabé a tak celou věc zametlo pod koberec.“

Hermioně se chtělo zvracet.

„Znala jsem Severuse ve škole,“ pokračovala Andromeda. „Jeho rodina možná nebyla cituplná a možná byl zanedbávaný a pocházel ze skromných poměrů, možná nenáviděl otce, ale nenechte se mýlit – svoji matku ten hoch miloval.“

To by všechno vysvětlovalo, pomyslela si Hermiona. Čím víc bolesti téma přináší, tím víc se mu Severus vyhýbá. Ani jedinkrát svoji matku nezmínil, stejně jako i nezmínil Lily před Harrym.

„Kolik mu tehdy bylo?“

„Muselo to být v létě po jeho šestém ročníku,“ osvětlila Andromeda smutně. „V pátém ročníku patřil k tlupě Zmijozelů podporujících Pána zla, ale pak se jich stranil. Nejsem si jistá proč. Ale poté… když viděl, co se stalo rodičům, po reakci ministerstva a chybějící podpoře ze strany školy, se rozhodl, že už to takto dál nejde. Nemohl počítat, že ho světlá strana ochrání. Udělal to jediné, co mohl – připojil se k jediné organizaci, u které existovala šance, že ostatní za své skutky zaplatí. I když nenáviděl její mise a metody, vlastnila to jediné, čeho si Zmijozelové nadmíru váží – moc. A on zoufale potřeboval mocnou záštitu.“

Hermioně se nedostávalo slov a zmohla se jen na minutové bezhlesné vrtění hlavou.

Válka rozhodně nutila dobré muže dělat z dobrých důvodů špatné věci.

ooOOoo

Teddy Lupin se Leopoldovi nezdál tak zlý. Pravda, Mrzimor měl vepsaný ve tváři a bylo prostě divné, jak se mu podle nálady měnila barva vlasů, ale byl přátelský a nikoho nesoudil a mohl za to, že se Ermengarde smála. Takto nějak vypadala i Clara, když se smála.

Clara…

Dala mu k Vánocům malou krabičku s několika čokoládovými žabkami. Nic velkého, nic drahého, ale dost na to, aby se Leopold usmíval. Nikdy dřív neposlal nikdo dárek jemu, výhradně jen jemu.

Clara byla výjimečná. Nevěděla o něm nic a měla ho ráda a vyhledávala jeho společnost. Nechtěl to zpackat. Leopold toho o děvčatech věděl jen málo, ale pochytil, že si užívají dárky. Takže… jaký dárek by jí mohl dát?

Pohlédl na kartičky z čokoládových žabek. Měl pana Longbottoma (rozhodně býval buclatý, že?), ředitelku McGonagallovou (stála tak klidně, že ji Leopold nejprve považoval za mudlovskou fotografii) a slečnu Láskorádovou (ta nepřítomně zírala a neurčitě ukazovala na nějaké místo mimo rámeček). Vzpomněl si, jak si poprvé vyměňoval kartičky s Clarou, která jej s nimi seznámila, a jak mu dala kartičku se Snapem. Měl ji stále v kufru. Zdálo se, že kartičky má ráda.

Možná…

Vyšel z podkroví a zamířil do ložnice, kterou sdílel s Ermengarde. Otevřel kufr a opatrně z nebelvírské červenozlaté šály kartičku vybalil. Snape na ní se na Leopolda podíval, ušklíbl se a vyrazil z rámečku. Leopold si ji nechal jen proto, že byla od ní. Nijak se s ní nechtěl rozloučit, ale jestli kvůli tomu bude Clara šťastná, rád to udělá.

Leopold vyšel zpět do podkroví. Zjistil, že pan Snape nervózním pohledem skáče mezi slečnou Grangerovou a paní Tonksovou a sleduje ostatní děti. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně nikdy nebude ‚vhodná‘ doba, aby se zeptal, rozhodl se, že není nad ‚právě teď‘. Schoval kartičku do dlaně a s co největší sebejistotou, k jaké se odvážil, přistoupil ke Snapeovi.

„Mohu si s vámi promluvit?“

Severus trhl obočím.

„Prosím, je to důležité. Týká se to… jí.“

Severus přikývl a následoval chlapce po schodech dolů do třetího patra. „Nuže?“ snažil se předstírat lhostejnost a netrpělivost.

Leopold se připravil a bez okolků vybalil svoji prosbu. Když skončil, Severus jej probodával pohledem.

„Rozhodně ne,“ zamítl.

„Prosím, vím, že se jí to bude líbit, je to něco jedinečného, co jí můžu dát a, no, nikoho to nebude nic stát.“

„Ne,“ zopakoval Severus a otočil se, aby se vrátil do podkroví.

„Slečna Grangerová říkala, že pochopíte!“ protestoval. To Severuse zastavilo, ale neotočil se. „Říkala, že jste se v takové situaci kdysi ocitl a že byste mi mohl pomoct.“

Samozřejmě měla pravdu. V Leopoldovi a jeho kamarádce viděl sebe a Lily v tom věku. Osamělý chlapec zoufale toužící potěšit a udělat dojem na nejlepší kamarádku, pěknou dívenku, kterou miloval už v tak mladém věku. Dívku, která mohla zastavit jeho pád do temnoty, pokud by vydržela zůstat v jeho životě o trochu déle.

Možná Leopold uspěje, kde Severus selhal.

Bože, Hermiona bude jednou jeho smrt!

Vynadal si, že dovolil svým citům, aby ovládly jeho jednání, a otočil se. Ostře na Leopolda pohlédl a odměřeně pokývl. Beze slova si od chlapce kartičku převzal, přitiskl ji na zeď a hůlkou se pod fotografií podepsal.

Celou tu ďábelskou záležitost s kartičkami nenáviděl. Jeho úspěchy zde byly poněkud romantizovány a zmírněny negativní části jeho minulosti. Na obrázku byl muž, který zemřel v loděnici, muž, kterého už nepoznával. Snape na fotce se pohledem střetl se Severusem z masa a kostí. Snape na obrázku vypadal starší, vzteklejší, unavenější, méně milovaný, ne jak vypadal dnes. Čím byla ta změna způsobena? Kratšími vlasy? Jiným oblečením? Péčí o děti? Ale současnost se zdála mnohem náročnější než jeho starý život; nyní měl mnohem menší naději na úspěch, do tváře se mu každý den šklebilo selhání. Způsobila to Harryho záštita a jeho přátelé, kteří se plně oddali poslání pomáhat dětem jako on? Mohl za to čas a vzdálenost, které jej dělily od jeho bývalého života? Stalo se to všem, kteří přežili vlastní smrt?

Věděl, co by řekl Albus. Řekl by, že změnu přinesly noci strávené v náručí ženy, která jej miluje, kterou na oplátku miluje on, a které je oddaný. Albus by jej nařkl ze starostlivosti k dětem, ne že se o ně jen stará (ano, je v tom rozdíl), což jej udržuje mladistvého. Láska, skutečná láska v mnoha podobách byla tím, v co Albus věřil.

Vrátil chlapci kartičku a ten ji beze slova, s očima rozzářenýma nadějí přijal.

„Mám pocit, že sova slečny Láskorádové je v obývacím pokoji v přízemí,“ naznačil Severus nenápadně a vydal se po schodech nahoru.

Slyšel, jak Leopoldovy nožky spěchají dolů, a nedokázal potlačit úsměšek, když v duchu chlapci popřál štěstí. Merlin ví, že ho bude potřebovat.

ooOOoo

Té noci po odchodu Andromedy a Teddyho a po slibu, že ještě přijdou, se Hermiona přitulila k Severusovi. Objala jej silněji než obvykle a zhluboka se nadechla jeho vůně. On ji držel stejně pevně a nevyměnili si ani slovo.

Byl výjimečným mužem. Zažil tolik příkoří v životě od tolika lidí a takovými způsoby, a přesto dokázal pomoci více než dvou tuctům sirotků a najít místo v srdci, aby miloval ji… bylo to ohromující.

„Slyším, jak přemýšlíš,“ zašeptal.

Zasmála se. „To asi dokážeš.“

„Hermiono, to bych ti nikdy neudělal,“ odvětil vážně. „Ne bez tvého povolení.“

Usmála se. „Díky.“

Políbil ji na čelo. „Chceš o tom mluvit?“

Zavrtěla hlavou. „Jen mě drž.“

Vyhověl.

„Řekla jsem ti dneska, že tě miluju?“ zeptala se.

Usmál se do tmy a ona předstírala, že to neví. „Měla bys mi to raději zopakovat.“

„Miluju tě.“ Každé slovo přerušila polibkem na jeho hruď.

„A já tebe,“ zašeptal. Spokojeně zamručel a zavřel oči. „Řekni mi to zítra znovu.“

„Řeknu ti to každý den,“ prohlásila. V životě tato slova neslyšel v dostatečném množství. Není v jejích silách mu to vynahradit, ale může se o to pokusit. „Každý den.“ Po zbytek mého života.

 

PA: Slyším, jak někteří říkají: „Moment, Amarti! Pokud změnu Patrona spustí jen neopětovaná láska, pak jak vysvětlíš Lilyinu laň? Odpovídá Jamesovu jelenu a jejich láska opětovaná byla! Ha, díra v ději, říkám!“ No, Severus s Hermionou to probíral, ale jejich rozhovor se týkal jejich vlastního života a nemohla jsem je nechat vrátit k tomuto tématu, aniž bych je strašlivě nutila a naprosto přerušila plynulost děje. Takže: myslím, že Lily měla laň jako Patrona sama od sebe a měla by ho, i kdyby se neprovdala za Jamese Pottera. A všimněte, že není stejný jako Jamesův, je jen jeho doplňkem. Ráda si představuji, že symbolizuje, jak velmi byli pro sebe vhodní. Ony dvě postavy, jejichž Patroni se v kánonu změnili (Tonksová a Severus), je měli identické s těmi, jež milovali. A v té době u obou nebyly city opětovány. Proto si myslím, že Lily měla laň, ještě než se dali s Jamesem dohromady. Kapišto? Tak to chápu já.

Ono probírání kolenní erotogenní zóny je doslovně převzato z rozhovoru, který jsem před pár měsíci vedla s panem Amarti. Kdo to uhádl?


Kapitola 20. Vyvrženec



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/20/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 20.  Vyvrženec

„Kamaráde, vypadáš strhaně,“ poznamenal Harry.

Ron Weasley pokrčil rameny. „Mamka byla trochu nenaložená. Trochu víc než obvykle. Navíc, Vánoce jsou pro ni těžké vždycky a letos to bylo ještě horší.“

Harry přikývl. Seděli v kuchyni Harryho domu, byla sobota po Novém roce. První svátek vánoční strávili s Ginny a Jamesem v Doupěti, ale teď Molly nebylo nikde vidět. Ginny si začala dělat starosti.

„Je něco…?“

Ron zavrtěl hlavou. „Nic, leda bys mohl vrátit čas o sedm let, dokázal zabránit bráchovi bojovat a zbytek nás, včetně jí, udržet mimo válku.“

„Jako by se i tak nevrhla do boje,“ prohodil Harry.

„Vím. Nemůže si odpustit, co udělala, a přesto by si nemohla odpustit, kdyby to neudělala.“ Ron poukazoval na vražednou kletbu, kterou během bitvy Molly vystřelila na Belatrix. Jakkoliv zocelená a houževnatá Molly Weasleyová byla, a jakkoliv se změnila v divokou lvici, jakmile byly v ohrožení její děti, někomu vzít život člověka ovlivní. Stres vyvolávající Avada kedavra spolu se ztrátou dítěte a nebezpečí se ztrát ostatních, nu, i lepší než průměrná čarodějka či kouzelník by to neunesli.

„Rone, Ginny chce pomoci, ale pokaždé, když za ní zajde, vaše máma ji k sobě nepustí.“

Ron pokrčil rameny. „Snažil jsem se, aby se nedozvěděla, co s Hermionou děláte, ale tak urputně chtěla vědět, proč jsi opustil bystrozory a co místo toho děláš… a když dozvěděla, že pracuješ pro… jejich děti… rozčílila se.“

Harry uhnul očima. Když si uvědomil, že na jejím stavu má podíl…

„Nech toho, kamaráde,“ pokáral jej Ron pevně. „Neudělal jsi nic zlého.“

Zavrtěl hlavou. „Tvoje mamka je mi jako matka od té doby, co ji znám, Rone. Není nic, co bychom mohli udělat?“

Ron zavrtěl hlavou. „Jenom se postarej o moji sestru.“

ooOOoo

Severus jí hrozil uřknutím, jestli nějak vezme na vědomí jeho narozeniny. Hermiona však zhodnotila, že jen blafuje, a vydala se do Krucánků a kaňourů. Našla, pro co přišla, zaplatila a zmenšila do kapsy.

Pohrávala si s myšlenkou, že proklouzne do Obrtlé, aby navštívila děvčata, ale když vyšla z knihkupectví, zableskl fotoaparát a bylo rozhodnuto. Severus ji varoval, aby se k absolventům ani nepřiblížila, a tato situace jí hrubě připomněla proč. Kdyby ji přistihli v Obrtlé – obzvláště tam – přitáhla by pozornost, kterou si nepřála. Zamračila se na fotografa, ten se jen zazubil, mrkl na ni a přemístil se. Ona se jen obrátila a rychle zamířila do Děravého kotle, aby se krbem vrátila na Grimmauldovo náměstí.

Hermiona byla v půli cesty, když málem zakopla o hromadu špinavých hadrů.

Šlo o muže, to poznala, a na prchavý okamžik ji napadlo, že je to Mundungus Fletcher, ale po bližší obhlídce zjistila, že je to někdo vyšší, vyhublejší a mnohem mladší. Muž tam jen vysedával a chrlil nadávky. V jeho dechu páchl alkohol. Plavé vlasy měl delší než kdy dřív. Přepadlá tvář s krví podlitýma očima nabrala popelavý nádech jako jeho duhovky. Zalapala po dechu, když toho muže poznala. Ten na ni na oplátku zíral.

„Malfoyi?“ vyrazila ze sebe nakonec.

Draco Malfoy sebou trhl. Zjevně jej oslovila příliš nahlas a on k sobě nechtěl přitahovat pozornost i přesto, že v sobotu ráno usnul na jedné z nejrušnějších ulic kouzelnické Británie, pokud ne přímo té nejrušnější. Možná tady odpadl. Podle síly alkoholových výparů z jeho dechu to nebylo nemožné.

Malfoyova rodina po válce rychle a strmě klesla na společenském žebříčku. Narcisina lež Pánu zla v té poslední minutě je úředně osvobodila od všech provinění, ale kouzelnická Británie je považovala za vinné, s čímž se Hermiona kdysi ztotožňovala. Na panství Malfoyů byla téměř umučena k smrti a ani jeden Malfoy nijak nezasáhl. Ve skutečnosti se zdálo, že to z celého srdce podporují. Ale pak Harry prohlásil, že Draco se pokusil jim pomoci, když odmítl potvrdit Harryho totožnost, a i Hermiona došla k tomu, že Harryho mohl označit okamžitě, Lucius by přivolal Pána zla a tím by vše skončilo – pro ně, pro Řád a pro kouzelnický svět. Odzbrojení Malfoye Harrymu zajistilo věrnost Bezové hůlky a nakonec, v klíčovém okamžiku, ji tak mohl ovládnout.

Skutečně Draco Malfoyovi dlužili víc, než by kdy připustili. A teď byl zde, na ulici.

„Malfoyi?“ zeptala se znovu, ale Draco se na ni jen ušklíbl. „Malfoyi, co se to s tebou stalo?“

Draco si odfrkl. „Co se to se mnou stalo? Ty a tvoji kamarádíčci, Grangerová.“ Alespoň ji nepočastoval nadávkou mudlovská šmejdko, to už byl pokrok. Doufala, že doba takových přídomků již pominula, i když nebyla tak naivní, aby čekala, že starobylé předsudky zmizí přes noc. Možná bude muset přijít další generace, než skutečně zmizí ze světa.

„Měla bych ti pomoct domů,“ nadhodila Hermiona.

„Možná bys měla vzít svoji střapatou hlavu a zubatý ksicht a vrátit se, odkud jsi přišla,“ vyprskl. Vyškrábal se na nohy a potácivě zamířil pryč. „Prostě mě nech, sakra, na pokoji.“

Hermionu napadlo, jestli se nemohlo stát, že možná nemá místo, kam se vrátit. Slyšela, že panství bylo vyhlazeno do základů ministerstvem už před lety, aby se předešlo vystavení svatyně Voldemortovi nebo Smrtijedům, a že zbytek jejich majetku byl zkonfiskován jako válečné reparace. Možná neměl kam jít.

„Draco,“ zavolala za ním nesměle. Nezastavil se, tak si jen povzdechla a následovala jej. Nevěděla, co ji k tomu ponouklo. Roky vzájemné nenávisti ji měly dovést k tomu, aby si libovala ve škodolibosti – neměla by pro něj nic dělat. Přesto uvažovala o všem, co on udělal pro ně. Otevřeně jim nijak nepomohl, ale i to stačilo. Přemýšlela o Severusových absolventech, z nichž mnozí žili stejně. Mohla si trvat na své malicherné zášti, ale jak by se pak lišila od těch, kteří kritizovali ty děti, jejichž péči zasvětila život? Prostě jej nemohla nechat jen tak jít.

„Draco,“ oslovila jej znovu, měkce. Dohnala jej a vzala za paži. „Potřebuješ pomoc. Nech mě, abych ti pomohla. Prosím.“

„Nejsem žádný zatracený domácí skřítek,“ vyštěkl a vytrhl se jí ze sevření.

Hermiona si povzdechla. Nezáleželo na tom, že byla částí Zlatého tria, nezáleželo na tom, že v současné době vlastnila nejvyšší průměrné hodnocení v Bradavicích za celou jejich tisíciletou historii, a nezáleželo na tom, že pomohla skoncovat s Voldemortem víc než kdo jiný hned po Harrym, Brumbálovi a Severusovi. Kdyby zemřela, její aliterační epitaf by zněl: Hrob humanistky Hermiony, hrdinky handicapovaných. Jistě, existovaly horší nezapomenutelné vlastnosti.

„To vím, ale prosím, nech mě, abych ti pomohla.“

„Nepotřebuju tvoji pomoc, nepotřebuju tvůj čas a nepotřebuju tvoji zasranou lítost, Grangerová!“ téměř zakřičel. Draco zjevně nepřišel o svoji hrdost. To, že jej poznala zrovna ona, mu ublížilo. Zřejmě na Příčné nechtěl zůstat přes noc a hodlal se dostat pryč.

No, jestli se nechystá udělat to nejlepší pro sebe on sám, ona ho přinutí. Opět jej popadla za paži, tentokrát pevněji, soustředila se na vrchní schod Grimmauldova náměstí a přemístila je. Pro případ nouze ji Severus přidal jako strážce tajemství – pro případ mé smrti byla jeho vlastní slova. Jen doufala, že jej moc nenaštve. Věděla, že pro tohoto kluka měl slabost, že jeho ochranářství není jen vedlejším produktem jeho špionské kariéry a potřeby upřednostňovat děti Smrtijedů. Nečekala, že to přizná, ale tušila, že bude vděčný za Dracovo nalezení a poskytnutí ochrany.

„Co to, sakra, děláš?“ syčel rozzuřeně Draco. „Pusť mě. Nemáš právo mě kamkoliv přemisťovat!“

„Malfoyi, sklapni a pojď dovnitř,“ sykla zpět. Jestli se k ní bude chovat hnusně, oplatí mu stejným.

Otevřela dveře a uviděla Harryho sedět u krbu, kde cosi psal. Odhadovala to na učební plány. Otravovala jej, dokud nesouhlasil, že si předem naplánuje alespoň hodiny matematiky. Protože sama vyučovala základy psaní, vždy si plánovala výuku alespoň na týden dopředu a osnovy upravovala podle pokroku, jakého děti daný týden dosáhly. Potěšilo ji, že si vzal její radu k srdci. Vzhlédl k ní, usmál se a vrátil k pergamenu. Vteřinu nato se zarazil a vzhlédl zpět k muži, kterého vší silou podpírala. Vstal, ve tváři vepsaný šok, upuštěný pergamen se snesl k zemi.

„Hermiono, co se děje?“ zeptal se hlasem plným obav. Musel si myslet, že ji Draco nějak zajal nebo jí něco provedl. Rychle vykročil.

„Kde je Severus?“ tónem a řečí těla se snažila vyjádřit, že její příchod je plně v její režii. Ale – jak si Severus mnohokrát stěžoval – rafinovanost nebyla Harryho parketou.

„Nahoře,“ odpověděl Harry, ale očividně jej nehodlal dovést, ani odvrátit zrak od Draca.

„Budeš tak hodný a přivedeš ho?“ požádala jej až příliš sladce. Na to jen přimhouřil oči. „Prosím?“

Harry se na ni obezřetně podíval a ona pokývla hlavou, aby jej ujistila, že opravdu je v pořádku. Vážně, Harry by měl vědět, že Fideliovo zaklínadlo by vypudilo Draca přes půl Londýna, pokud by nepřišel s výslovným Hermioniným povolením. Povzdechla si.

Harry se pokusil o klidný přístup, ale jeho rychlé – a hlasité – oddusání do podkroví jej zradilo. Ani ne o třicet vteřin později už běžel dolů se Severusem v patách, oba s napřaženými hůlkami.

„Co se děje?“ zeptal se Severus s očima jako ocel. „Co je naléhavé?“

Hermiona protočila očima, zatímco Harry pokynul k Dracovi. „On.“

„A?“ opáčil Severus netrpělivě.

Harry opětovně pokynul k Dracovi, tentokrát s větším důrazem. Severus sklonil hůlku.

„Pottere,“ tentokrát vyjadřoval netrpělivost, „přivedl jste mě k ‚naléhavému‘ případu přítomnosti Draca Malfoye?“

Harry přikývl – považoval to za zcela zjevné.

„Nahoru, Pottere,“ přikázal Severus svým nejnebezpečnějším tónem profesora Snapea.

„Proč mi říkáte Pot -“

„Nahoru!“ vyštěkl Severus způsobem, kvůli němuž Harry zapomněl, že je stále vlastníkem Grimmauldova náměstí číslo dvanáct. Podřídil se, a než zmizel, vrhl na ty tři poslední pohled. Zastavil se samozřejmě v prvním patře a nakukoval přes zábradlí, aby mohl sledovat, co se děje pod ním.

Severus nic neříkal a jen si Draca měřil. Nemohl říct, že by jej překvapilo vidět jej v tomto stavu, ale lhal by, kdyby tvrdil, že jej nešokovalo vidět jej na Grimmauldově náměstí. I když s Hermioninou rukou na Dracově paži a jejím prosebným výrazem to možná zas tolik překvapivé nebylo. Možná to byla otázka času, než bude chtít zachránit i jeho.

Co tomu hochovi mohl říct? Nebylo co. Draco odmítl podívat se řediteli své koleje do očí a upřeně zíral na podlahu. Byl bez prostředků a pravděpodobně na ulici. Jestli byla pravda, co slyšel, Lucius se upil k smrti už před pár lety a Narcisa si následně vzala život. Pád Malfoyů byl způsobem ne nezanedbatelným přičiněním Severuse a Hermiony. Co se v takových chvílích říká?

Hermiona, jako obvykle, našla slova v situaci, kde by to jiný nezvládl.

„Můžeme ti pomoci,“ nabídla.

Bledě šedé oči se setkaly s teple hnědýma. Jen se ušklíbl: „Grangerová, nechci tvoji pomoc. Sundej ze mě ty svoje špinavé nebelvírské pracky, odcházím.“ Severusovi nevěnoval jediný pohled, vykroutil se z Hermionina sevření a vystřelil ze dveří, aby se přemístil.

Ani ne dvě vteřiny nato Severusovu tvář dělil jen centimetr od Hermioniny a on ji pevně držel za ramena. „Co si to, sakra, myslíš, že děláš?“

„Jen -“

„Do tohoto domu, do ochrany Fideliem, jsi přivedla cizí osobu, aniž bys mě varovala nebo někomu řekla, co děláš. Krucinál, přišla jsi o rozum?“

Harry je sledoval ze shora, a ač neschvaloval Severusův slovník nebo metody, musel souhlasit s jeho postojem. I když byl Draco pouhým stínem svého bývalého já, pořád to byl Malfoy a nedalo se mu věřit.

„Nemluv tak se mnou,“ varovala jej Hermiona. „Nebyla jsem unáhlená. Nepředstavoval pro mne ani nikoho jiného žádné nebezpečí -“

„To nevíš jistě!“ kypěl vzteky Severus.

„Myslíš, že nedokážu posoudit člověka nebo nebezpečí? I já přežila válku, Severusi.“

„Nemusí představovat riziko pro tebe, ale máš představu, co by jeho přítomnost udělala s dětmi?“

„Je válečný sirotek jako Harry, jako já, jako oni a jako ty.“ Záměrně dala důraz na poslední slovo.

Zapotácel se a ustoupil, ale Hermionina ramena nepustil. „Cos to říkala?“

„Draco Malfoy kvůli válce ztratil rodiče jako všichni v tomto domě.“

„Víš zatraceně dobře, co jsem měl na mysli.“

Harry se rozhodoval, zda nesejít dolů, ale rozhodl se zůstat.

Severus ji pustil a zvýšil odstup. „Mluvíš o věcech, kterým nerozumíš,“ uzavřel kontrolovaným hlasem. Bylo zřejmé, že potřebuje každý ždibec sebekontroly, aby na ni nekřičel. Severus Snape nekřičel, ne, pokud s tím mohl něco dělat. Když křičel, děly se nebezpečné věci. Nemohl si něco takového dovolit před Hermionou. Raději nepokoušel osud, jen se na patě otočil a odkráčel do sklepa, kde za sebou práskl dveřmi.

V jiném životě byl sklep plný řad lahví skřítčího vína, v dubových sudech vyzrálé medoviny, ohnivé whisky a další kouzelnické úlitby. Mnohaměsíční domácí vězení Siriuse Blacka zásoby značně ztenčilo, zvláště když se k němu na pár měsíců přidal Remus Lupin. Místo toho byl nyní sklep kouzelně zvětšen, aby se do něj vešly řady a řady stolů s kotlíky, lektvarovými zásobami a veškerým lektvaristickým vybavením. Ve výsledku to zde vypadalo jako jeho stará učebna lektvarů v podzemí Bradavic – pochodně na chladných kamenných zdech a regulovaná teplota. Zvláštním způsobem se tady cítil jako doma.

V tomto domě byla takováto úprava nezbytná – nejen že děti potřebovaly mnoho léčivých lektvarů, ale jejich příprava Severuse udržela příčetného během těch nejvíc stresujících období. V Bradavicích proslul každoroční žádostí o post učitele obrany, ale jen pár lidí vědělo, že lektvary byly jeho kotevní lano. Umění jejich přípravy si spojil s nejváženějšími lidmi svého života – matka byla na lektvary nadaná, on a Lily byli na ně nejnadanější v Bradavicích, a tam také potkal Hermionu, třebaže ona byla dítě a on její profesor. Lektvary vyžadovaly koncentraci, chladnou hlavu a – ze všeho nejvíc – preciznost. Severus v preciznosti nacházel mír, vždy tomu tak bylo. S lektvary mohl fungovat na autopilota a z hlavy vytěsnit vše mimo krájení, míchání a drcení. Sklep jej udržoval v klidu a umožňoval mu zásobovat děti lektvary, i když si často říkal, jak dlouho ještě mu na jejich přípravu vydrží energie. Mohl o pomoc požádat Hermionu, asi, ale už na ni a její kamarády převedl tolik svých povinností, že tuto konkrétní si chtěl ponechat pro sebe. Pomoc viděl jako znamení slabosti a on se nerad cítil slabý. Obzvláště ne v lektvarech.

Dveře neměl kouzlem zamčené. Potřeboval být schopný odejít bleskurychle, kdyby se něco dělo s dětmi, a věřil, že ho Hermiona zná natolik, aby poznala, že chce být sám. Věděl, že to nejspíš ví. Bohužel pro něj jí to bylo jedno a Severus nyní slyšel, jak kráčí po schodech za ním.

Neotočil se, když ji zaslechl vstoupit. Čekal, až něco řekne, něco udělá, nejlépe odejde. Severus byl v čekání velmi dobrý, dokonce i v čekání na nemožné.

„Bylo ode mě špatné, že jsem vytáhla tvoje rodiče,“ začala tiše za jeho zády. Podle síly hlasu moc daleko od dveří nedošla. Jeho mlčení ji povzbudilo, a tak pokračovala: „Andromeda mi to prozradila. Je mi to líto, vím, že bys mi o nich řekl, kdybys chtěl, abych to věděla, ale teď už to vím a jen… je mi to líto.“

Nedokázal rozlišit, jestli je jí líto, že ví, nebo že to řekla, nebo že se to vůbec stalo. Jak ji znal, možná všechno dohromady.

„Máš pravdu, bylo ode mne nezodpovědné přivést sem Malfoye,“ pokračovala. „Nepovažovala jsem ho za hrozbu; je zlomený a tak sám a připomněl mi tvé absolventy, takže jsem chtěla zachránit i jeho.“ Odvážila se přiblížit se. Kdyby ji chtěl uřknout, už by to udělal, ale i tak – věděla, že by nezaklel nikoho, koho miluje. „Asi máš pravdu – jsem závislá na zachraňování ubožáků.“

Toto jí už kdysi řekl, před měsíci, žertem, když nad ránem leželi zamotaní v dece. Odkazoval tím na sebe. Protože ona zachránila jeho téměř tak, jako jeho zachránily děti.

Péčí o ně pečoval o sebe. Tím, že mu pomohla o ně pečovat, pečovala o něj.

„Řekla bych, že mě to trochu překvapilo,“ přiznala. „Nevypadal jsi ustaraně, když jsi jej uviděl. Poslal jsi Harryho pryč a sklonil jsi hůlku. Myslela jsem, že zrovna ty pochopíš, že není jeho otec, a že – jako tyto děti – také on potřebuje péči.“

Zaslechl další její krok. Jakkoliv by ji rád ignoroval, odešel, předstíral, že se to nikdy nestalo, věděl, že ona toho nenechá, dokud vše neproberou až na kost nebo tak něco. Mimoto jí dlužil vysvětlení. Když uviděl Draca, choval se klidně, chladně a rozvážně, vybuchl, až když je opustil. Jakkoliv považoval její chování za bezhlavé a potenciálně nebezpečné, chápal, že jí na srdci leželo to nejlepší. A víc než kdo jiný věděl, čím je dlážděná cesta do pekel.

S povzdechem se otočil a pohlédl jí do očí. Přiměl se udržet klidný a kontrolovaný hlas.

„Kolik kontaktů jste ty a Malfoy měli od války?“

Ta otázka ji zmátla.

„Kolikrát ses s Malfoyem od konce války viděla?“

„No… neviděla.“

Přikývl. Tuto odpověď čekal. „Kolik toho víš o Malfoyově životě před a během války? Kdo byli jeho kamarádi? Jaký měl život? Jaký vztah měl k rodičům? S přáteli svých rodičů?“

„No -“

„A než začneš odpovídat,“ pokračoval, „mám na mysli to, co víš jistě, ne co sis domyslela podle toho, jak jsi jej vnímala během studentských let – jako člena soupeřící koleje z jiného zázemí.“

„No -“

„Co víš o Malfoyových,“ dorážel, „mimo to, co sis přečetla ve Věštci nebo slyšela od lidí, kteří měli důvody jejich rodinu znevažovat?“

„No -“

„A nakonec,“ přitlačil, „co víš o skutečných motivech všech ve válce? Jejich předsudcích? Jejich pohnutkách? Své přátele znáš, ale co ostatní? Co by si o tvém zdejším projektu myslela Minerva McGonagallová? Molly Weasleyová? Víš jaké a jestli nějaké předsudky vůči dětem Smrtijedů skrývají ve svých srdcích? Byla by Molly Weasleyová k tobě tak vřelá a otevřená s vědomím, že se zoufale snažíš dostat Valentinu Rookwoodovou z toho bordelu, i když její syn zemřel rukou Valentinina otce? Víš, že umí zabít. To ona zabila Belatrix Lestrangeovou, aby ochránila Ginevru. Můžeš s jistotou tvrdit, že by se nikoho z nich nepokusila zranit?“

„Molly Weasleyová by nikdy -“

„Jsi až moc důvěřivá!“ vyštěkl Severus. „K celé věci přistupuješ až moc jako Nebelvír.“

Hermiona si povzdechla. „Musíš přivést kolejní škatulkování absolutně do všeho? Už nejsme ve škole. Nějak nevidím souvislosti.“

„Ano! Je to šikovný způsob, jak třídit skutečnou povahu lidí a systém, se kterým jsme oba důvěrně obeznámení. A téměř po dvou desetiletích jako ředitel koleje si nemůžu pomoci a celý kouzelnický svět vidím skrze toto prizma. Dost dobře mi to posloužilo jako učiteli i špionu a nemám v úmyslu s tím skoncovat.

Ale zpět k podstatě věci. Tvé nebelvírské sklony jsem vyzdvihl z jistého důvodu. Nebelvíři musí, naprosto musí, vidět to nejlepší v každém člověku. Jsou neoblomně ušlechtilí a mají téměř nutkavou potřebu zachraňovat ty, o kterých si myslí, že jsou v nebezpečí. Předpokládají, že každý, kdo vypadá aspoň trochu normální nebo kdo se alespoň napohled jeví jako s podobným osudem, bude jistě sdílet jejich názory na vše ve světě a podle toho i jednat, a prozradí životně důležité informace.

Zmijozelové, na druhou stranu, se drží zpátky. Prozkoumají situaci ze všech úhlů. Uvažují nad motivy a dispozicemi všech, se kterými jednají, včetně těch nejbližších. Udělat méně znamená vystavit se vrtochům ostatních, a Zmijozel se sakra ujistí, že neexistuje riziko, než učiní pohyb.

Prověřil jsem si každého z vás, než jsem vám dovolil přiblížit se k dětem, Hermiono. Vím, že jsem ti říkal, že bez dovolení nevstoupím do tvé mysli, a tak se držím zpátky. Nicméně, nitrozpyt jsem použil na tebe, Harryho, Lenku i Longbottoma. Na každého jednoho z vás. Nemám se za co omlouvat, okamžitě bych to udělal znovu. Riziko je příliš velké, abych tak nejednal.

Předpokládáš, že Malfoy bude na ‚naší straně‘ kvůli činům jeho a jeho rodičů za války. Předpokládáš to, protože je bez prostředků a sirotek a na ulici. Proto tedy musí chtít tvoji pomoc a také sdílet tvůj pohled na tyto děti.

Napadlo tě vůbec, že ony,“ máchl rukou nad hlavou, „by nemusely být rády, že jej vidí? Pamatuješ, že jeho rodiče si udrželi svobodu navzdory faktu, že měli na rukou víc krve a byli výš v řadách Pána zla než jejich rodiče? Nezapomínej, že většina z nich ví, že jejich rodiče zemřeli nebo byli zabiti nebo dostali polibek, zatímco jeho rodiče odkráčeli svobodní. Pamatuj, že mnozí jsou tím pobouření stejně jako většina kouzelnického světa.

Nezapomínej, že je toho hodně, co o něm nevíš, Hermiono,“ pronesl nebezpečným hlasem. „Je toho hodně, co o něm nevím já sám. Nepodíval se mi do očí, takže jsem nemohl použít nitrozpyt. Kdyby neodešel sám, osobně bych ho vyhodil a vymazal mu paměť. Je příliš velké riziko pustit sem ty, kterým nemůžeme věřit. A použijeme kritéria, kdo je a kdo není důvěryhodný, než komukoli dovolíme strčit nos za náš práh.“

Severus měl hlavu i srdce těžké. „Hermiono, udělal jsem z tebe strážce tajemství tohoto domu ze dvou důvodů – bylo rozumné mít druhého strážce, kdyby se se mnou něco stalo, a protože jsem věřil tvému úsudku. Po tomto… nevím, jestli bych měl. Chci věřit, a vím, že jsi měla dobré úmysly, takže to nebudu měnit. I dál ti budu věřit. Ale musíš pochopit… nesmí se to opakovat.“

Hermiona se zapotácela a opřela se o chladnou kamennou zeď. Dokázala snést jeho hněv, dokázala snést jeho urážky, poznámky a úsměšky. Ale toto bylo zklamání a zklamání od Severuse, jak zjistila, se nedalo spolknout.

„Hermiono, víš, že… co k tobě cítím. Je to skutečné a nikdy to nezakolísá. Ale ony,“ opět pokynul nad hlavou, „musí být na prvním místě. Jim jsem se zavázal především. V první řadě musím dbát na jejich bezpečí. A jestli se někdy náš vztah stane s tímto neslučitelný, budu si muset vybrat a vyberu si je.“

Vykročil k ní a vzal její chvějící se tělo do náručí. „Prosím, prosím, nenuť mě volit.“ Pevněji ji stiskl a políbil ji na čelo. „Slib mi, že mě nikdy nepřinutíš volit,“ zašeptal sevřeným hlasem.

Přikývla hlavou zabořenou v jeho hrudi a byla odměněna dalším polibkem na temeno.

„Omlouvám se,“ zašeptala. „Chtěla jsem jen pomoci.“

„Vím.“

„A… co jsem řekla o tvých rodičích…“

Dlouze vydechl. Tuto část života doslovně i obrazně pohřbil už dávno. Prožil svůj každoroční den truchlení na Vánoce a pěkně vrátil vzpomínky na ně zpět na místo v zákoutí své mysli. Nitrobrana byla pro Severuse způsob života. Jiný vztah ke světu neznal. Nemohl teď vše toto vyjádřit, a ani nechtěl.

„Není třeba se omlouvat,“ zašeptal. „Ale prosím, nemluv o nich. Ne teď.“

Věděla, co doopravdy říká a jen přikývla.

Dlouhou dobu tam jen stáli, drželi se za ruce, oba mlčeli. Nakonec objímání utnul Severus. Potřeboval pracovat na lektvarech a ona měla jít učit.

Políbil ji na rozloučenou a ujistil ji, že až skončí čtení dětem – při čtení měly nejraději ji – zbytek večera stráví spolu.

„Miluju tě,“ zašeptala a vzala mu tvář do dlaní. Zahleděla se mu do očí, aby zdůraznila svoji upřímnost. Jako by měl nějaké pochybnosti.

„Já tebe taky,“ odvětil. Pořád se mu ta slova říkala těžce. Nevěděl proč. Ona je pronášela každý den a on to miloval – natolik, že jí sám pobídl, aby je říkala každý den. Ale aby se vyjádřil on častěji, než bylo nezbytně nutné… chtěla by po něm hodně. Už ji na to kdysi upozornil. Pokud by se něco změnilo, dal by jí vědět.

Když mířila ze sklepa do podkroví, přemýšlela o celém rozhovoru a Severusově varování. Nedal jí ultimátum, ne tak docela. Už ve chvíli, kdy si vstoupili do životů, věděla, že děti jsou jeho prioritou a vždy na prvním místě a že jí dovolil přiblížit se jen kvůli stejné oddanosti jim, jejich bezpečí a jejich blahu.

Hermiona přirovnávala Severusovy priority k pocitům osamělých otců. Bez ohledu na to, jak moc by ho mohla žena zaujmout, pokud by nebyla vhodná k jeho dětem, musela by jít. Pomyšlení na to, že zrovna Severus Snape bude mít takové priority, bylo trochu překvapující, ale zároveň ji zahřívalo u srdce. Byl opravdu složitým mužem.

V druhém patře potkala Harryho, který mířil dolů. Po Dracově odchodu se vrátil do podkroví, ale když se Hermiona nějakou dobu neukázala, pocítil potřebu situaci prozkoumat. Bystrozorský výcvik se jen tak neztratí.

„Jak mu je?“ zeptal se bez úvodu.

„Dobře,“ odvětila Hermiona s chabým úsměvem. Tušila, že ji čeká druhá přednáška. „Řekl, že bylo riskantní přivést Malfoye sem a dal mi na přemýšlení pár věcí, které mě nenapadly. Připadám si jako pitomec.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi ho sem vzala,“ rýpnul si Harry.

„Jo, vím, byla to pitomost, chápu to.“

„Ale proč?“ Zkoumavě si ji prohlédl. Harry mohl být po válce nádoba plná odpuštění, ale něco na Draco Malfoyovi ho popichovalo. Přestože byl zlomený a na pokraji společnosti, stále od Malfoye nečekal nic dobrého. Nebylo to nepodobné Severusovu vztahu k Nevillovi – bez ohledu na množství času, které uběhlo, bez ohledu na to, jak moc se Neville osvědčil, Severus se k němu pořád bude chovat jako v prvních hodinách lektvarů.

Válka může všechno změnit, ale přesto se některé věci nezmění nikdy.

„Protože… to kvůli tvému mottu, Harry. Co pořád říkáme?“

„Bez ohledu na hříchy otců.“

„Přesně, Harry. Uviděla jsem ho tak zlomeného a zdevastovaného a napadlo mě… no, byl to impulz. Teď si uvědomuju, že jsem to dělat neměla a že své sklony musím mírnit – upřímně nedokážu předvídat, co by udělal, kdyby tady zahlédl některé z dětí, nebo jaká by byla jejich reakce.“

Vážně ji nenapadlo, že Malfoy a děti by mohli mít společnou minulost, nebo že ona minulost by nemusela být pozitivní. Až Severus ji přiměl pochopit, kolik si toho neuvědomovala.

„Ale není to jen jeho otcem,“ podotkl Harry. „Lucius Malfoy byl samozřejmě opovrženíhodná bytost, která zemřela jako lidská troska. Ale ani Draco Malfoy není zrovna svatý, Hermiono. Není jako ony,“ trhl hlavou nahoru, aby ukázal na děti.

„Ale výsledek je stejný.“

On si to zaslouží!“ zvolal Harry. „Ztrácíš nadhled. Draco Malfoy si vybral stát se Smrtijedem. Ano, nutil ho k tomu jeho otec, ale mohl odmítnout. Sirius to v jeho věku udělal, vybral si raději odchod z domova, než aby se zavázal loajalitou Voldemortovi. Malfoy to mohl udělat taky. Ony,“ máchl rukou nad hlavu, „v takové pozici nebyly. Byly děti, malé děti, miminka, která neměla s rozhodnutím rodičů nic společného. Ani jedno nepřijalo Znamení zla. Ani jedno nesouhlasilo se spácháním vraždy. Ani jedno nemučilo jinou lidskou bytost. Ne každý, kdo po válce skončil na ulici, je válečná oběť, Hermiono. Někteří jako Draco Malfoy si to zaslouží.“

Povzdechla si. „Není to zrovna ten názor, který nás k této válce dovedl – že někteří lidé v našem světě si zaslouží žít ubožeji?“

„Nejde o to samé a víš to.“

„Jen…“ opět si povzdechla, „nemůžu si pomoct, ale občas mám pocit, že ty samé staré bitvy svádíme znova a znova. Co jiného se změnilo od konce války, než že Pán zla padl? Zmijozel a Nebelvír jsou stále zahořklí nepřátelé. V zákoníku stále máme pro-čistokrevná práva. Sociální služby jsou nedostatečné jako vždy. Dokonce i má legislativa ohledně domácích skřítků se změnila jen formálně, to musím i já přiznat.

Já jen že… když jsem uviděla Malfoye, asi jsem viděla příležitost něco změnit. Že nebelvírská princezna a zmijozelský princ se mohou smířit. A pokud to dokážou, bude možné i vše ostatní.“

„Pořád optimistka.“

„Přirozeně. Být něčím jiným po všem, co jsme zažili, by bylo příliš zdrcující, nemyslíš?“

Harry pokrčil rameny. „V hodně věcech nesdílím tvůj idealismus, nikdy tomu tak nebylo, ale chápu tu touhu.“

„Zachránce kouzelnického světa není idealista?“ zeptala se sarkasticky a odfrkla si.

„Ne ve všech věcech jako ty,“ odvětil a dloubl do ní.

S povzdechem se v Harryho doprovodu vydala zpět do podkroví.

„Harry?“

„Ano?“

„Myslíš, že to někdy bude snazší?“

Pokrčil rameny. „Nevím.“

„Stálo to vůbec za to? Vezmi si, co všechno jsme během války a za těch posledních osamělých devět měsíců viděli a zažili. Sakra, jsme Zlaté trio, ale rozštěpené. Kdybys věděl, jaký svět bude, že problémy a předsudky, proti kterým jsi bojoval, abys je vykořenil, že tady stále budou, šel bys do toho?“

„V mžiku,“ pravil neoblomně.

„Jak to můžeš říct?“

„Jak se můžeš ptát?“ Zastavil se a popadl ji za paži, aby se na něj podívala. „Hermiono, svět nemusí být perfektní, ale tentokrát se alespoň můžeme pokusit o nápravu. Kdybychom ty, já, Ron, Severus i Brumbál a Neville a všichni ostatní neudělali, co jsme udělali, neměli bychom příležitost. A o světě, ve kterém jsme neudělali, co jsme museli, nechci ani přemýšlet. Nebudu bránit všechno, co od té doby udělalo ministerstvo, Bradavice a kouzelnický svět, ale kdybych věděl… ano, udělal bych to znovu.“

„Máš pravdu, jsem pitomá.“

„Ano, jsi,“ potvrdil Harry, „což je fakt divné, protože to je to poslední slovo, které bych si spojoval s tebou. Co to do tebe vjelo?“

„Nic,“ prohodila. „Nic.“

Nevěřícně trhl obočím. Tolik to připomenulo Severuse, až se málem zasmála.

„No… občas mě cena války praští po nose a já propadnu filozofování. Asi bylo naivní věřit, že nakonec budeme žít v utopii.“

„Ještě není konec,“ reagoval Harry tentokrát v předstíraném optimismu. „Je to jen začátek. Máme spoustu času všechno napravit. Jen to musíme dělat po krůčcích. A myslím, že pro dnešek bude nejlepší vložit síly do učení abecedy a matematiky několika dychtivých studentů.“ Usmál se na ni a vzal ji na ruku. „Souhlas?“

Usmála se a přikývla. „Souhlas.“


Kapitola 21. Umění napodobuje život



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/21/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 21. Umění napodobuje život

Claře se její dárek líbil. Ne, přímo ho milovala. Alespoň ten dojem Leopold získal, jakmile ji uviděl na nástupišti devět a tři čtvrtě. Přiběhla k němu, padla mu do náručí, objímala jej a brebentila o tom, jak skvělý dárek to je a jak je úžasné, že to pro ni podnikl, že jí bratr řekl, že je to falešný podpis, protože Snape je mrtvý, ale ona že se nenechá zviklat.

Věřila mu. Věřila v něj.

Neviděl, jak si Hermiona vzadu na nástupišti drží ruku před pusou, aby zakryla úsměv, který nedokázala potlačit. Bylo to opravdu sladké. Leopold nezacházel do detailů ohledně své ‚blízké kamarádky‘, takže netušila, co očekávat. Popravdě předpokládala, že jejich vztah je podobný vztahu Severuse a Lily, vzájemné přátelství, jen jeden beznadějně celý blázen do druhého, ten druhý slepý a proto s veškerou mocí nad vztahem. Leopold a ta dívenka, ruku v ruce, se zdáli být sobě oddaní stejnou měrou. Bylo to přátelství sobě rovných. Šťastlivec.

Hermiona se snažila vzpomenout, kdy se jí začali líbit kluci. Měla Rona ráda od prvního ročníku? Věděla, že Ginny propadla Harrymu již před nástupem do školy, když jí bylo deset, a teď, o patnáct let později, jsou sezdaní a beznadějně zamilovaní.

Čekala, než Leopold nasedl do vlaku (trval na tom, že o kufr se postará sám) a se zrzkou si našel kupé. Oba zamávali z okna, ale Leopold měl oči jen pro kamarádku, která se zářivě usmívala na svoji rodinu. Hermiona i tak zamávala zpět.

Podle Nevilla si Leopold vedl docela dobře. Doufala, že nadcházející pololetí by mohlo být víceméně stejné. S jeho nadáním pro učení, skutečnou kamarádkou po boku a nebelvírským symbolem na hrudi by Leopold mohl odvrátit pohromu.

Mohl by.

ooOOoo

Hermiona věděla, že jestli předání dárku přežene, nebo jenom jeho narozeniny zmíní, Severus jej nepřijme. Raději se s osobním životem držel zpátky, v jisté míře i vůči ní. Proto debatovala sama se sebou, jestli nebude lepší nechat dárek na polštáři, kde si jej vezme ve svém volnu, nebo jestli mu jej nedat v soukromí.

Rozhodla se pro osobní předání o samotě. Celý den o jeho narozeninách nepadlo ani slovo. Řekla Harrymu a Lence, aby je ani nezmiňovali, a navíc aby nic neprozradili před dětmi.

Zapomněla však varovat Nevilla.

„Severusi,“ zvolal vesele, jakmile se to odpoledne vynořil z krbu, „všechno nejlep -“

„Longbottome!“ vystartoval Severus rozčileně. Vyskočil na nohy a zasáhl ho jazyk svazující kletbou.

Jakmile Longbottom zvedl ruce na znamení kapitulace, Severus kletbu zrušil a věnoval mu vražedný pohled. Longbottom vyběhl schody, aniž by riskoval další slovo.

Půlku dne ji Severus opatrně sledoval a až poté, co se rozhodl, že kdyby něco chystala, už by to podnikla, viditelně se uvolnil.

Letos Severus slavil čtyřicáté páté narozeniny. Nebyl starý ani na kouzelnické, ani na mudlovské poměry, ačkoli jeho život by vydal na muže dvakrát tak starého, ale toto si nechtěl připustit. Bylo mu čtyřicet pět, v pěstounské péči měl patnáct dětí a žil se ženou mladší skoro o dvacet let. Byl bývalý Smrtijed, bývalý špion, bývalý profesor a bývalý ředitel Bradavic.

Hodně ‚bývalých‘ v jeho životě, když na to přišlo.

Hermiona byla dost mladá na to, aby stále mohla být, čím chtěla. On byl dost starý, aby nejenže již byl, čím chtěl, ale vždy i bývával. Oba jeho rodiče zemřeli, když jim bylo čtyřicet dva. Tehdy se zdáli tak staří, ale teď si uvědomoval, v této etapě svého života, že byli skutečně velmi mladí.

Když vše zvážil, nemohl si pomoci a cítil se být ve středním věku.

Večer se odebral do jejich pokoje (kdy se stal ‚jejich‘ pokojem? Musel ale připustit, že se mu to pojmenování líbilo) a po dlouhém dni naplněném přípravou léčebných lektvarů, rozhovorem s Longbottomem o pokroku pana Clairemonta v Bradavicích, rozhovorem s Láskorádovou o poradenských sezeních, kdy se zúčastnil jednoho záchvatu paniky (který spustil přílet sovy, protože takto se to dítko kdysi dozvědělo o smrti rodičů během závěrečné bitvy) a vyhýbání se Potterovi, byl zralý padnout na postel a okamžitě usnout. Byl to den jako každý jiný. Perfektní.

Nicméně se zarazil, jakmile spatřil Hermionu, jak sedí na kraji postele a v ruce drží balíček v zeleném papíru. Drobně se usmívala, jako by jej vyzývala, aby brblal, že mu něco obstarala na narozeniny. A to on chtěl, hodně. Pravověrný Zmijozel nikdy nepřijal žádný dar jen tak. Musí nejdříve odolávat, chovat se podezřívavě, předstírat, že přijmout dárek je pod jeho úroveň, a až začne dárce prosit o přijetí, pak teprve milostivě vyhoví. Jinak by dárce získal nad obdarovávaným příliš mnoho moci. Opravdu, bylo to docela prosté.

S Hermionou však Severus tuto obvyklou hru hrát nedokázal. Vypadala dychtivě a přitom v rozpacích. Beze slova mu podala umně zabalenou krabičku. Bylo by od něj hrubé, kdyby si ji nevzal. Jak by pak byla zklamaná. Kromě toho by bylo plýtváním času hrát podle pravidel s Nebelvíry. Nemohli si pomoci a od samého začátku prosili obdarovaného, aby si dárek vzal, protože cokoli jiného by vnímali jako osobní urážku.

Posadil se vedle ní na postel, převzal balíček, naklonil se a jemně ji políbil. „Děkuji,“ pravil.

„Všechno nejlepší,“ zašeptala, jako by blahopřání při normální hlasitosti odmítl. Což by se pravděpodobně stalo.

Opatrně balíček rozbalil a objevil malou knihu vázanou v kůži. Na přední straně ani na hřbetu nestálo nic napsáno, otevřel ji a odkryl prázdné stránky.

„Je to skicák,“ nabídla. „Zmínil jsi, že jsi kdysi kreslil a tak… tady je. Je zakouzlený, abys jen ty viděl, co jsi nakreslil, a pomůže ti zlepšit techniku tím, že povede tvoji ruku na základě toho, co si v duchu představuješ. Samozřejmě to můžeš kdykoliv ukončit sesláním rychlého Finite.“

Hermiona zadržela dech a sledovala jeho reakci. Nebyla si jistá, co ji přimělo dát mu stejný dárek jako před tolika roky Lily. Nežárlila na ni, ani neměla pocit, že by se s ní měla nějak srovnávat. Raději si myslela, že někdo tak upjatý jako Severus by mohl mít prospěch z jistého tvůrčího vyjádření. Ve sklepě Grimmauldova náměstí stálo piano, ale jestli hrál, jestli vůbec uměl hrát, to se asi nikdy nedozví. Stejně měl na něco takového málo času. Tento koníček si mohl odnést kamkoliv a užívat si jej kdykoliv a nejlépe ze všeho, v soukromí.

Alespoň doufala, že právě tak to bude vnímat – ne jako ješitný pokus srovnávat se s Lily Evansovou Potterovou.

„Děkuji,“ zopakoval, ale mnohem tlumeněji. Snažil se sdělit, že se mu dárek opravdu líbí. Kreslení bylo roky jeho tajnou vášní, naučilo ho pečlivě zkoumat a sledovat vše kolem, pochopit, jak jisté výrazy a řeč těla mohou zprostředkovat lidské motivace, myšlenky a pocity. Naučilo ho, jak provádět pozorování, aniž by se prozradil. Kreslení bylo opravdu nejlepším špionským tréninkem. Také šlo o způsob relaxace, urovnání myšlenek, uložení vzpomínek. Opravdu se jednalo o promyšlený dar. Aby tomu Hermiona dokonale rozuměla, dodal: „Skutečně se mi líbí.“

Usmála se na něj. Nepatřil k těm, co neupřímně lichotí nebo projevují city, takže jestli o něčem řekl, že se mu to líbí, líbilo se mu to skutečně. Opět jej políbila a on kolem ní přehodil ruku.

„Kéž bych jen měl na kreslení víc času,“ povzdechl si.

„Máš,“ poukázala. „Neustále máš mě, Harryho, Lenku a Nevilla, abychom se postarali o většinu povinností. Jestli potřebuješ pomoc s lektvary, víš, že jich hodně zvládnu, možná i všechny. Harry může převzít něco z administrativy – neprotáčej očima, opravdu může. Jestli je toho na tebe pořád moc, řekni. Hlavně proto jsme sem přišli. Proto jsme se ti vnutili do života a trvali na tom, že do toho půjdeme s tebou.“

Jen úsporně pokývl, nic víc. Věděl, že může přepustit kontrolu nad těmito záležitostmi, ale nepřál si to.

„Bylo to od tebe velmi pozorné,“ opatrně odložil skicák na stolek a vzal ji do náručí. „Obyčejně narozeniny neberu na vědomí, ale nikdy dřív jsem je neprožil tak osobně a v pochopení. Nic víc bych si nemohl přát. Takže ti děkuji.“

„Co asi budeš malovat?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Cokoliv uvidím, co mě inspiruje, co budu mít v hlavě. Asi na pěkných pár kouscích budeš ty, protože splňuješ všechna tři kritéria.“

„Ty bys mě chtěl malovat?“

„Hm,“ zamručel, stáhl ji se sebou na postel a pohrával si s tenkým páskem na její vestě. „Ženské tělo je umělecké dílo a jak lépe ho ocenit než zaznamenat jeho dokonalost, když ji vidím?“

Odfrkla si. „Moje tělo je stěží perfektní, Severusi. Mám jizvu na hrudi, další na krku, jednu dost silnou na trupu, stehna jsem měla vždycky příliš velká, prsa mám příliš malá a nesouměrná -“

Přerušil ji polibkem. „Přestaň s tím. Jsi nádherná. Vždycky jsem si to myslel.“

„Vždycky?“

„No, ne když jsi byla studentka, protože něco takového by bylo zcela nevhodné. Nikdy jsem si nepřipustil takové myšlenky o žádné studentce. Ale,“ přiznal, „ve slabších chvílích jsem si dovolil letmý pohled a líbilo se mi, co vidím.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

„Ve čtvrtém ročníku jsi mě tak neviděl.“

„Co se stalo ve čtvrtém…?“ hlas se mu vytratil, když si vzpomněl na zaklínadlo, smích, dlouhé řezáky a vlastní krutá slova: ‚Nevidím žádný rozdíl.‘

Jistě ji to nemohlo ovlivňovat i teď, o deset let později?

„Hermiono,“ zašeptal a přitáhl si ji do náručí. „Pro tamto nemám omluvu. Promiň.“

Zavrtěla hlavou. „Jsem pitomá,“ zhodnotila. „Stalo se to dávno, byla jsem děcko, měla jsem přerostlé přední zuby a tehdy jsme oba byli jinými lidmi.“

„Ano, ale neměl jsem to říct a už vůbec ne jako učitel.“

„Děkuju,“ ukončila to. „Takže, líbilo se ti, cos viděl, ano?“

Usmál se. „Na Vánočním plese, když jsi tančila s tím bulharským chrapounem, oči všech mužů v sále mířily tvým směrem, a ne protože jsi byla v jeho náručí. Na Křiklanově vánočním večírku, když jsi kolem poskakovala v těch růžových koktejlkách, jako by sis ani neuvědomovala, jak vypadáš.“ Zčervenala. „Ale jak jsem řekl, dovolil jsem si jen letmý pohled. Nejen že jsem v té chvíli byl v nejisté pozici, ale jako pro učitele by nebylo rozumné, abych se nad žákyní takto vůbec zamyslel.“

„Ale… tajně ses kouknul?“

„No… jsem jenom muž,“ pronesl rozpačitě.

Hermiona si olízla rty. „Ano, to jsem si všimla,“ pravila a pohledem ocenila jeho postavu, přičemž očima setrvala na důkazu jeho mužnosti. „A taky máš narozeniny.“

Po zbytek noci zůstal skicák nedotčeně ležet na nočním stolku.

ooOOoo

Lenka zaznamenala velký pokrok dětí, když použila ‚terapii hrou‘ – arteterapie, hraní a další způsoby, jak přimět děti, aby se otevřely v záležitosti jejich rodin a začaly mezi sebou interagovat. Spolu a s dospělými, které vídaly každý den, byly v pohodě. Jakmile se dostanou do Bradavic, věci se změní. Leopold byl pozoruhodný případ – zatím za celou dobu jeho prvního ročníku neměl žádný disciplinární problém, nebylo nahlášeno žádné šikanování, žádné závažné zdravotní problémy a žádná uřknutí vymykající se standardu bradavického studenta. Ať už za to mohla kolej, nové jméno nebo prostě jen štěstí, vedl si dobře. Lenka si uvědomovala, že s ostatními si nemůže dovolit být takto optimistická. Proto potřebovala jejich terapie ozvláštnit.

Na začátku února přednesla svůj nápad Severusovi.

„Kognitivně behaviorální terapie?“ zeptal se.

Přikývla. „V podstatě trénink, aby se uklidnily, kdykoliv zažijí spouštěč traumatu. U některých jej spouští samota, u jiných tma a u mnohých dav nebo cizí lidé.“

Přikývl. „A to by znamenalo co?“

„No,“ začala váhavě, „bude potřeba prožít ono konkrétní trauma, zaměřit se na reakce, jaké to vyvolává, a vytrénovat je, krok za krokem, aby své reakce na traumatické vzpomínky změnily. Takto, až překonají své ‚spouštěče‘, budou se s nimi moci lépe vypořádat.“

„Je jiná cesta? Prožití toho všeho by bylo intenzivní i pro dospělého, žádat o to traumatizované děti…“ Zavrtěl hlavou. „Myslím, že by to mohlo být příliš.“

„Severusi,“ reagovala svým zasněným, veselým hlasem, který mu lezl na nervy, „do které koleje byla většina vašich dětí zařazena?“

„Nejsou to moje děti, slečno Láskorádová, a víte velmi dobře, že všechny, až na pana Clairemonta, byly zařazeny do Zmijozelu.“

„A kde leží zmijozelské pokoje?“ zeptala se tónem, který Severus považoval za blahosklonný.

„V podzemí.“

„A kde žily děti, než přišly sem?“

„V podzemí sirotčince.“ Zasvitlo pochopení. „Věříte, že to byl jeden z důvodů, proč měly v Bradavicích tolik problémů? Že zase žily v podzemí?“

„V pokoji s ostatními dětmi, pod zemí, bez dospělého v bezprostředním okolí,“ dokončila za něj. „Osobně jsem navštívila společenskou místnost Zmijozelu pouze jednou, ale přišla mi dost bezútěšná. Kdybych měla bolestné vzpomínky spojené s životem v podzemí bez oken, taky bych tam nemohla žít.“

Severus se jí chtěl zeptat, při jaké příležitosti navštívila zmijozelskou společenskou místnost (muselo se to stát, když byl ředitelem Zmijozelu), ale zarazil se poté, co si uvědomil, že to nechce vědět. Místo toho zvážil možnosti. Lenčiny argumenty byly všechny dobré, ale stále by to od dětí vyžadovalo velkou oběť.

„Co navrhujete?“

„Jako kouzelníci máme k dispozici různé metody,“ poznamenala Lenka.

Severus zavrtěl hlavou. „Jejich mozky jsou v tomto věku příliš nevyvinuté, aby vytahovaly vzpomínky a umisťovaly je do myslánky, a nitrozpyt není možný.“

„Proč ne?“

„Odmítám jej použít na děti. Potřebují mi věřit a k tomu by nikdy nedošlo, pokud by věděly, že jim jen tak z nudy dokážu vstoupit do mysli, a pokud bych způsobil, že prožijí své nejbolestnější vzpomínky.“

„To je pravda,“ připustila Lenka. „Mohl by pomoci někdo jiný takto znalý nitrozpytu?“

Zavrtěl hlavou. „Ne na mé úrovni, a po pravdě, kdokoliv méně zkušený než Mistr by v nevyvinutých myslích pravděpodobně způsobil víc škody než užitku.“

„I při prostém získávání vzpomínek?“

Povzdechl si. „Hermiona má nějaké základy v paměťových kouzlech, ale nemyslím, že její nitrozpyt je pro toto dostatečný.“

„Existují nějaké mudlovské metody pro zotavení, které bych mohla vyzkoušet,“ nabídla Lenka. „Neprožívaly by vzpomínky způsobem, jako bychom mohli my, ale mohly by si je alespoň začít vybavovat? Například hypnóza by byla dobrý začátek. Tedy mudlovská hypnóza. Výhledově bychom mohli zařadit nějaké lektvary na zostření vzpomínek, ale to je ještě na dlouho. A možná ještě později, až budou připraveni na podstatnější a intenzivnější práci v této oblasti, zvážíme možnosti, jak by mohli prožít vzpomínky nějakými magickými prostředky.“

„To stojí za úvahu,“ zamyslel se Severus. „Jakkoliv nijak nikoho nechválívám, byl bych nedbalý, kdybych neřekl, že nejsem zklamaný vašimi metodami, jakkoliv neortodoxními, které jim pomohly. Ty děti… ušly dlouhou cestu, Lenko.“

Od Severuse to byla ta nejnadšenější chvála a poděkování, které mohl někomu dát, a Lenka to věděla.

„Není zač.“

Zvedla se k odchodu.

„Lenko,“ zavolal Severus, když dorazila ke dveřím. „Myslíte, že to někdy překonají?“

Zavrtěla hlavou. „Zcela? Ne. Ale věřím, že se mohou naučit žít tak, že je to nebude ovládat. Věřím, že nakonec se své pocity a vzpomínky mohou naučit zvládat.“

„Mohou?“

„Mohou. Nedokážu říct, že budou. To záleží na mnoha faktorech.“

„Nespokojím se s ničím menším než dokonalostí, Lenko.“

„To já vím, byla jsem vaše studentka. Ale vy se můžete naučit spokojit ‚s tím nejlepším, co se dalo udělat‘,“ podotkla a nevědomky zopakovala Poppyina slova.

ooOOoo

S nepatrným pocitem hanby se Severus rozhodl využít na skicáku Hermionou umístěného kouzlo, které by mu vedlo ruku, aby si zlepšil techniku. Už to bylo aspoň deset let, kdy se naposledy posadil s prázdným papírem, jen aby si kreslil. Příliš, příliš dlouho.

To jeho matka jej kdysi podpořila v jeho talentu. „Habibi,“ řekla tehdy, „máš ruce umělce. Použij je dobře.“

Sešel do sklepa a vytáhl knihy plné náčrtků, které udělal kdysi v Bradavicích a po nich. Roky si je neprohlížel. Podívá se na styl a uvidí, jestli se nespustí svalová paměť. Tím mu pomůžou s procvičením (a zrušením toho kouzla).

Jeho styl byl precizní jako on. Postavy nekreslil volně, ale spíše realisticky. Používal jen uhel, takže byly vyvedeny černobíle s mnoha odstíny šedé. Toto také považoval za projev svého života a osobnosti.

Bylo pozdě v noci. Děti už dávno odešly do postelí, Lenka (podle Severusova nejlepšího vědomí) spala sama a Hermionu opustil v hlubokém spánku zamotanou v přikrývce.

Vrátil se po schodech do jejich pokoje a k nohám postele postavil křeslo. Odtud měl dobrý výhled na Hermionu – ležela na břiše, s rukama složenýma pod hlavou, vlasy ledabyle poházené po ramenou a na holých zádech, deku lehce přehozenou přes boky. Byla naprosto úchvatná.

Jako každý správný Zmijozel Severus neukáže nikomu své dílo, dokud nebude perfektní. Hermiona nemusí vědět, že už mu pózovala. Uběhlo mnoho let, kdy měl živý ženský nahý model – této příležitosti využije.

Švihl hůlkou a osvětlil místnost měkkým světlem svíček a ohně v krbu. Vždy tu bylo slabé světlo (Hermiona stále nedokázala spát v naprosté temnotě), ale k práci ho potřeboval trochu víc. Pochyboval, že ji to vzbudí. Vyčaroval si tužku a seslal na ni tišící kouzlo, takže Hermionu neprobudí škrábání. Zhluboka se nadechl a začal.

ooOOoo

Hermiona skutečně netušila, co najde v té knize, když ji otevírala. Překvapilo ji, že ji neschoval ve sklepě a nezajistil obranami proti vniknutí. Jakmile nakoukla, poznala, že by toho měla nechat, ale zvědavost ji přemohla a nemohla si pomoci. Prolistovala ji od začátku až po konec.

Okamžitě si uvědomila, že je to někdejší Severusův skicák. Byl starý, data v rozích (vedle stylizovaného ‚SS‘) šly od roku 1976 po 1977, to byl Severusův šestý ročník v Bradavicích.

Hermiona toho o Severusově šestém ročníku moc nevěděla, mimo jeho tirády proti Jamesi Potterovi a toho mála, co zjistil Harry o přátelství Severuse s Lily. Podle Harryho James a Sirius začali útočit na Severuse už ve spěšném vlaku v jejich prvním roce. Od té doby zůstali hořkými nepřáteli. Než nastoupil do Bradavic, přátelil se s Lily Evansovou Potterovou a to vydrželo do konce jejich pátého ročníku. Severuse málem zabil přeměněný Remus na začátku páťáku. Jeho rodiče byli zabiti v létě mezi šestým a sedmým ročníkem a hned po dostudování přijal Znamení zla. Byl zdráhavým členem Křikova klubu a hrál na pozici střelce ve zmijozelském famfrpálovém týmu v sedmém ročníku.

O jeho šestém ročníku informace chyběly.

Kresby byly provedeny realisticky. Ústředním bodem se jevily postavy samotné. Pokud zachytil pozadí nebo scenérie, pak minimálně, jen jako součást děje na obrázku. Zakouzlil je – kresby oživly a postavy na nich se hýbaly jako v mudlovských kreslených filmech Hermionina dětství. Nešlo o kouzelnické portréty, nemohla s nimi mluvit ani jinak komunikovat, postavičky prostě jen opakovaly pohyb v cyklech. Byla by si myslela, že to kouzlo, spíše malý trik, může snížit hodnotu obrázku, ale naopak ji zvýšilo. Dalo těm reálným kresbám srdce, pro nedostatek lepšího pojmenování, když vyjadřovaly emoce a pocity změnou výrazu tváře a nepatrné řeči těla.

Věděla, že Severus je zdatný v pozorování a že se to podílelo na jeho dovednosti, ale opravdu oceňovala nuance jeho práce. Ty malé, sotva patrné pocity, které prozrazovaly myšlenku nebo touhu nebo strach. Ty jemné výrazy obličeje, které se v okamžiku změnily. Jak nedělat nic mohlo tolik znamenat.

Na první stránce žena s dlouhými vlasy, úzkou tváří a velkýma mandlovýma očima seděla pod stromem a četla knihu. Jakmile jí do vlasů spadly listy, naštvaně je setřepala. Na další stránce ta samá žena ležela na něčem jako tráva, vlasy rozevláté kolem hlavy, sukně jí klouzala po stehnech, když líně mávala hůlkou nad hlavou a čarovala ptáčky (Hermiona potlačila úsměv), pak netopýry a pak rybky. Pokaždé se zatvářila spokojeně.

Tato žena, ať už šlo o kohokoliv, se zdála být na každém z obrázků. Někdy na místě tančila. Jindy se hravě odvracela a přes rameno házela sugestivní pohledy, kterými s umělcem flirtovala. Na dalších stránkách spala, s bradavickou vázankou omotanou kolem copu, ve zmačkaném oblečení ležela na polštáři na kamenné podlaze.

Co Hermiona viděla na posledních stránkách, ji překvapilo.

Ta samá žena ležela… nahá… v posteli, přikrývka zmuchlaná, a ospale sledovala Hermionu s unaveným úsměvem. Její výraz byl… ukojený? Na další stránce ležela na boku čelem ke kreslíři, vlasy jí padaly na ramena, s paží přes prsa obdarovávala umělce pohledem ‚jen pojď‘. Série pokračovala – ležela na zádech, úplně svlečená a nezahalená, s rukama nad hlavou; hihňala se, když rukama zakrývala necudná místa; zdánlivě podřimovala, ale vyslala kradmý pohled na umělce.

Ať už to byl kdokoliv, jejich dostaveníčko bylo zřejmě jediné. Všechny obrázky měly stejné datum.

Náhle tyto obrázky skončily a zbýval jediný. Ta samá dívka, zcela oblečená, se nakláněla nad stolem a starým brkem něco psala na pergamen. Okázale skončila, poslala umělci polibek a zvedla pergamen, aby si jej prohlédl.

Hermioně se zadrhl dech, když přečetla její vzkaz. To nemohlo být – v té době již nebyli přáteli, zcela jej odřízla.

Hodně lásky,

Lily

Možná šlo o výjevy Severusovy paměti nebo představivosti? Ale byly příliš realistické, aby nebyly ze života. Hermiona nebyla umělec, jen málo studovala o umění, ale poznala, co jí říká srdce, a srdce jí říkalo, že tato žena, Lily Evansová Potterová pózovala každému jednotlivému portrétu této knihy.

Každému jednotlivému.

Věděla, že Lily miloval. Sám jí to několikrát řekl. Jeho Patron se kvůli ní změnil a zůstal s ním do těchto dnů. Bojoval a zemřel ve válce kvůli své lásce k ní. Jakkoliv o tom všem Hermiona věděla, byla se vším smířená, viděla krásu toho všeho, nikdy ji nenapadlo, že ti dva opětovali své city, měli vztah… naplnili své vzájemné city.

Byla to záhada. Buď měl Severus velmi živou představivost (a Hermiona ze zkušenosti věděla, že to může být pravda), nebo vztah mezi ním a Lily byl intimnějším, než kdokoliv tušil, nebo byl ochoten přiznat.

ooOOoo

Věděla, že bude riskovat, pokud se zeptá. Bude muset přiznat, že se podívala do té knihy, bude muset přiznat, že duch Lily Evansové Potterové stále straší v jejich vztahu, a nepochybně to bude ten nejtrapnější rozhovor vůbec.

S tím rozhodnutím Hermiona nějakou dobu zápasila.

Když konečně sebrala odvahu, bez úvodu na něj zaútočila.

„Co se doopravdy stalo mezi tebou a Lily Potterovou?“

 

PA: Ach, Hermiono, neptej se, pokud opravdu nechceš znát odpověď!

Moje znalost o kognitivně behaviorální terapii je přinejlepším letmá. Trochu jsem tuto oblast prozkoumala a má jít o nejlepší způsob, jak pomoci lidem všeho věku vyrovnat se s post-traumatickým stresem, zvláště u dětí. Moc se omlouvám, pokud jsem něco popletla. Hypnóza je v terapii používaná, ale stala se zavrhovanou, protože je náchylná k manipulaci. Budeme předstírat, že v tomto příběhu to funguje.

Výraz ‚habibi‘ je arabsky ‚drahý‘ a často jej používají rodiče u chlapečků (ženský ekvivalent je ‚habibti‘). Díky jejich barvě a rysům jsem se rozhodla, že Severus a Eileen jsou Arabové z matčiny strany (možná odtud pochází matčina babička). Jen další vrstva do textury postavy. Můj Zmijozel pochází z této části světa, takže je to trochu pocta jemu.

O Severusově šestém ročníku toho opravdu moc nevíme. Máme jen fakt, že hodně čmáral do své učebnice lektvarů. Kánon v tomto případě využiju jen velmi volně. Snad mě za to nebudete nenávidět.


Kapitola 22. Severus a Lily – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/22/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 22. Severus a Lily – 1. část

„Co se doopravdy stalo mezi tebou a Lily Potterovou?“

Jak, sakra, měl Severus na toto odpovědět?

Protentokrát nedokázal vymyslet kousavou odpověď. Rozhodl se tedy pro mlčení a doufal, že Hermiona rozvede, co tím mínila. Výhodné bylo, že takto získal čas, aby vymyslel, jak se z celé konverzace vymotat. Nebyl si totiž jistý, že z ní může vzejít něco dobrého.

Zůstane pěkně zticha, jak nejdéle to bude možné. Vždy dokázal být trpělivý. Pokud bude muset, zůstane zticha i pár dní. Jen aby se vyhnul povyku, který jej čeká.

Jeho trpělivost se nakonec vyplatila, když Hermiona vydechla, vzala jej za ruku a přitáhla jej na kraj postele, aby se posadili tváří k sobě, s jednou nohou na zemi.

„Vím,“ zaváhala, „vím, že asi nemám právo se tě na to ptát. Tvoje minulost je tvoje vlastní a pro mě by neměla nic znamenat. Ale, a prosím, nezlob se na mě, viděla jsem toto…“ vytáhla z hábitu skicák, „…a musela jsem se podívat. Promiň, Severusi, nechtěla jsem slídit, ale je to matka mého nejlepšího kamaráda, a ze všeho toho vyplývá úplně jiný vztah, než jsi nechal Harryho věřit.“

Věděl, že by měl být vzteklý, že si skicák prohlédla. Jak mohl být tak neopatrný a nechat jej ležet, aniž by jej skryl a zamkl a seslal obrany v zamčeném a hlídaném sklepě, kam by ani ona nemohla vstoupit bez jeho povolení? Zapomněl jej v ložnici, jejich ložnici… což pro ni prakticky znamenalo pozvání, aby jím prolistovala.

Možná to tak podvědomě chtěl. Poprvé za mnoho let v sobě cítil mír, alespoň ve věcech lásky. Stín Lily Evansové (Potterové) byl donedávna tak stravující, že vytlačil každého a vše další. Teď, když Lily pominula a veškeré závazky k jejímu synovi byly naplněny, se situace… změnila a on dokázal vidět i jiné možnosti. Jako tuto ženu v jeho posteli s utrápeným výrazem ve tváři.

Měl by na ni být naštvaný. Měl by jí vynadat za šmejdění. Měl by se dožadovat toho, aby mu prozradila, co všechno mu zatajuje, měl by uvolnit všechen vztek, který jej tak proslavil. Přesto tu seděl a nic z toho si nepřál. Vždy byl, a vždy bude přehnaně ochranářský v oblasti svého soukromí. To se nikdy nezmění. Ale… rozhodl se, že před ní nechce mít tajemství. Zmizelo ono ‚mrazení‘ z toho, že by jí něco zatajoval.

Chtěl jí vše říct. Nedokázal to vysvětlit, ale chtěl.

Odkašlal si a začal. „Vím, že Harry získal dojem, že mé přátelství s Lily skončilo po našich zkouškách NKÚ v pátém ročníku, a že poté jsme se nijak nestýkali. Také jsem pochytil, že se podle něj jeho rodiče dali dohromady v ročníku sedmém. Nic z toho není lež. Ale… některé podrobnosti chybí. Podrobnosti, které by podle mého vědět neměl.“

Hermiona přikývla, nechtěla na něj nijak tlačit. Rozhodně umírala touhou se ho zeptat, ale byla natolik chytrá, aby věděla, že jí řekne jen tolik, kolik bude sám chtít. Nic víc a nic méně. Jen doufala, že bude natolik velkorysý, aby zahrnul vše, co ji zajímalo.

Pokračoval. „Měsíce po oné příhodě po NKÚ jsem s Lily nemluvil. Harry se ti mohl zmínit, jak jsem se utábořil před vstupem do nebelvírské věže, dokud si se mnou nepromluví, a že mě odmítla. To je pravda. Myslel jsem, že jsme spolu skončili a v mnoha ohledech to tak i bylo. Ale jakkoliv nechutné bylo to, co jsem řekl, ona byla dobrým člověkem a dokázala odpouštět, takže si mě na konci letních prázdnin našla v parku mezi našimi domy, kde jsme se poprvé setkali. Řekla mi, že se na mě zlobí, ale že jí příliš chybím, aby to mezi námi skončilo.

Tehdy jsem… neexistují slova, která by popsala, co jsem v té chvíli cítil. Dostal jsem druhou šanci. Rozhodl jsem se, že neudělám nic, čím bych ji zahodil, že budu bojovat proti celé koleji, zřeknu se Pána zla, cokoliv bude třeba, ale tuto šanci nezahodím. Ne teď, už nikdy.

Zpočátku se to vyvíjelo pomalu. Po příchodu do Bradavic se vrátila k jejímu zvyku mě vyhledávat jako v předchozích letech. Usmívala se a mávala na mě, taky jsme si povídali a chodili na hodiny spolu, ale nereagovali jsme na sebe s onou důvěrnou známostí. Pořád ještě překonávala, co jsem jí řekl, a já nechtěl nic pokazit, takže jsem jen následoval její vedení.

Pomalu ale jistě jsme se začali usmiřovat. Možná bychom pokračovali v tomto blízkém, ale zároveň odtažitém partnerství, nebýt jednoho muže – Horacia Křiklana.

Tehdy Horacio sám vybíral, kdo s kým bude spolupracovat, a nebylo pro něj neobvyklé spojovat Nebelvíry se Zmijozely. Až mnohem později začal prohlašovat, že tím chtěl podpořit mezikolejní jednotu, ale každý s jen polovinou mozku věděl, že i ve třídě zmijozelsko–nebelvírské, tedy nejtěžší pro učitele bez ohledu na předmět, se v případě vnucené spolupráce studenti vyhýbali vzájemnému začarování. Záleží-li tvé známky na tom, jestli se slušně chováš k partnerovi, pak se tak chováš. Pokud třída nebyla rozdělena na poloviny jako za tvých studentských let, s Nebelvírem vlevo a Zmijozelem vpravo, bylo mnohem méně pravděpodobné, že vytvoří tlupy.“

„Proč jsi v té tradici nepokračoval?“ přerušila jej Hermiona. Nikdy by Horacio Křiklanovi nepřičítala žádné zásluhy, ale toto vpadalo jako dobrý nápad.

„Nebyl jsem v pozici, abych mohl,“ odpověděl rychle a věnoval jí zamračení, aby mu příště neskákala do řeči. „Občas zapomínáš, že moje role špiona vyžadovala, abych protěžoval vlastní kolej, a spárovat Zmijozel s Nebelvírem by bylo následovníky Pána zla viděno jako trest. Rozhodně si to za mých dnů mysleli.“

Pokývla, protože chápala – ačkoliv byla přesvědčená, že si na Nebelvíry zasedl schválně a užíval si každý okamžik – a kývla na něj, aby pokračoval.

„Pracovali jsme spolu. Možná si vzpomínáš, že Horacio zmínil Lilyin talent na lektvary?“ Přikývla. „To není přesné. Byla… úžasná. Přirozená. Polovina poznámek v učebnici Prince dvojí krve byla dílem jejího porozumění. V jejím případě šlo o intuici, nic systematického. Já měl v lektvarech také ono ‚tušení‘, které je vlastní jen málo dalším lidem, a dohromady jsme byli nezadržitelní. Vystřelili jsme na vrchol třídy a už se neohlíželi.

Spolupráce s ní byla báječná. Zpočátku jsme ve třídě mluvili jen o probírané látce. Pak jsme se začali setkávat nad domácími úkoly. Nakonec jsme trávili spolu víc času i mimo vyučování, zábavou, prostě jsme si užívali, že jsme zase přátelé. Nedovedu říct, jak moc mi to chybělo.

Ke konci pololetí jsme se šli projít kolem jezera. Už byl sníh, celé pozemky pokrývala bílá peřina. Lily povídala o bůhví čem, stačilo mi ji pouze poslouchat, jen abych s ní mohl být. Zatímco jsme klábosili, jediná vločka, jen jediná, padla z nebe a skončila na špičce jejího nosu.“

Jeho obvyklý nic neříkající výraz se změnil na… toužebný? Nostalgický? Takový na něm Hermiona ještě neviděla.

„Chtěla ji smést, ale já ji zastavil. Jemně jsem ji chytil za zápěstí. Nevím, co mě to popadlo, ale naklonil jsem se a slíbl ji z jejího nosu. Bylo to unáhlené – mezi námi se to vyvíjelo dobře, pomalu, nesměle a já byl naprosto přesvědčený, že jsem všechno zničil. Udělat něco tak… nebelvírského bylo pro mě zcela mimo zdravý rozum.“

„Někdo by to mohl nazvat odvahou,“ předložila Hermiona. „Ale já bych to nazvala láskou.“

„Rozhodně to byla láska,“ souhlasil Severus, „alespoň z mé strany.

Předlouho jsme tam stáli, mezi námi jen centimetry, dívali jsme se do očí a já ji stále držel za zápěstí. Že jsme ještě dýchali, prozrazovaly jen obláčky srážejícího se dechu.

Nadechla se, jako by chtěla něco říct, a já se tak bál, že mě odmítne a že mi zbývají jen vteřiny, abych si užil její přítomnosti, takže ještě jednou zvedla hlavu moje ‚odvaha‘ a já si ji přitáhl a políbil na ústa. Zavřel jsem oči a posunul se k ní s přesvědčením, že toto bude má jediná šance. Ale prostě jsem musel vědět, jaké to je ji líbat. Alespoň jednou.“

Pokud by šlo o jiný pár, takováto rozmluva o minulé lásce by mohla být nepříjemná. Hermiona však byla tímto příběhem okouzlena. Kult Lily Evansové Potterové byl zaměřen jen na její lásku k manželovi a synovi a Severusův příběh zase jen na jeho práci dvojitého agenta. Málokoho napadlo, že by jejich vzájemná historie obsahovala víc. Bylo to strhující.

„Jak se vteřiny vlekly, postupně jsem si začal něco uvědomovat. Třebaže ji netisknu k sobě, pořád tam je. A že mi polibek vrací. Najednou mi vklouzla rukama na ramena a já svýma k jejímu pasu a prostě… jsme se líbali dál. Cudně, klidně, ale velice dlouho.

Když jsme nakonec přestali, jen jsme se na sebe dívali a usmívali se. Nakonec jsem ze sebe dostal nějaké strašlivé klišé jako: „Netušíš, jak dlouho jsem to chtěl udělat.“ Překvapila mě svým: „Já taky.“ Musel na mě být pohled, protože se zasmála, líbla mě na nos a potvrdila: „Opravdu. Nevyhledala bych tě znovu, kdyby mezi námi nebylo víc. Hodně jsi mi ublížil, ale… nemohla jsem na tebe přestat myslet.“

Řekl jsem jí: „Už nikdy.“ A ona mi uvěřila. Objali jsme se, a kde dříve byla jediná sněhová vločka, teď jich byly stovky. A my jsme se kolébali ve sněhu, dokud jsme se dokázali zahřát, a pak jsme se zase odevzdali hradu.“

„Poté jste se stali párem,“ prohlásila Hermiona zřejmé.

Severus přikývl. „Stali.“

„Jak to vzali Pobertové?“

„Ne dobře,“ Severus měl potřebu přikrčit se i zachechtat najednou. „Když James Potter poprvé uviděl, jak se držíme za ruce, přísahal bych, že užil celou lahvičku životabudiče, taková pára mu šla z uší. Bylo potřeba spojených sil Lupina a Blacka, aby mu zabránili jít po mně.“

„Sirius tě bránil?“ Podívala se na něj skepticky.

„Myslím, že šlo spíš o to, aby nerozčílili Lily. Matně si pamatuji, že jsem zaslechl něco o tom, že ‚nakonec přijde k rozumu‘, a aby si u ní nezničil svoji šanci tím, že se se mnou popere. Opravdu dobrá rada. A překvapivě přišla od Blacka.“

Hermiona s ním musela souhlasit. Ten Sirius, kterého znala, nikdy nepřemýšlel nad dlouhodobými důsledky svých činů. Asi to bylo vždy snazší očekávat u druhých než u sebe. Polkla. Pořád jí chyběl a teď žila v jeho domě.

„Náš vztah nebyl populární ani u ostatních spolužáků z našich kolejí, ani u kamarádů. Ale bylo mi to jedno. Věděl jsem, že kvůli mně musí obětovat hodně a že se vydala napospas mnohému opovržení, tak jsem se snažil, aby to za to stálo. Každý den jsem jí donesl květinu nebo bylinku, prostě něco z přírody. Lily měla přírodu a různé rostliny ráda. Viděla kouzlo ve všem, co roste, proto asi byla tak zdatná v lektvarech.“

Hermionu napadlo, že množství bolestných vzpomínek je tedy nejspíš důvodem, proč teď nesnášel v domě cokoliv spojeného s přírodou,

„Nosil jsem jí knihy, chodil jsem s ní na každé zatracené setkání toho idiotského klubu Horacia Křiklana. Bránil jsem svým spolubydlícím, kteří si ji chtěli vzít na mušku kvůli jejímu krevnímu statusu… vše, co mě napadlo.

Nacházeli jsme odlehlá a zapomenutá místa hradu, kde jsme trávili čas spolu. Dnešní studenti by za tyhle znalosti dali nevím co. Znával jsem ta nejlepší místa pro ‚epizodky‘, protože jsme je sami občas využili.

Nemohl jsem jí nabídnout peníze nebo popularitu nebo prestiž nebo něco podobného, ale mohl jsem jí nabídnout lásku. A snažil jsem se jí to ukazovat každý den.“

Hermiona odpověď znala od někdejšího rozhovoru o Patronech, ale nemohla si pomoci a zeptala se. „Milovala i ona tebe?“

Zaváhal. „Ne. Ne tak jako já miloval ji. Nikdy tak hluboce. Nevěřím, že mě vůbec milovala, ne tak. Měla mě ráda jako přítele, možná si to zaměnila za romantickou lásku – bylo nám šestnáct – ale nemyslím, že mě milovala. Vlastně vím, že ne.“

„Jak to?“

Pokrčil rameny. „Prostě to vím.“

Hermionu napadlo, jestli má pokoušet štěstí a zeptat se, co se mezi nimi stalo. Rozpadl se jejich vztah, když si uvědomili, že se k sobě nehodí, jako se to stalo Harrymu a Cho nebo Deanovi a Ginny? Zasáhlo něco zvenčí? Velká hádka? A jestli ano, kdy? Všichni měli jen mlhavou představu, kdy se Harryho rodiče vzali. Dokonce ani Harry sám si nebyl jistý. Muselo se to stát rychle a v tichosti. Dokonce kolovaly teorie, že šlo o svatbu z nutnosti, protože byli tak mladí a krátce po ní oznámili, že čekají dítě. Bylo jim tehdy jen devatenáct.

Mohl by Severus být… Harryho otec?

Odvrhla to jako směšný nápad. Co jí paměť sahala, každý kouzelník, který se setkal s Harrym, poznamenal, jak moc je podobný Jamesovi (až na Lilyiny oči, samozřejmě). Hermiona viděla fotku – James a Harry by mohli být dvojčata. V Harrym nebyla ani stopa po Severusovi – až na černé vlasy, kteréžto byly mezi kouzelníky docela běžné. Navíc Harry a Severus byli oba vzdálenými potomky starobylých čistokrevných rodů, takže se zdálo pravděpodobné, že měli nějakého společného předka.

Domnívala se, že Severusovo vyprávění bylo asi tím nejdelším, kterého se jí dostalo při jediném posezení. Neměl ve zvyku monology. Napadlo ji, jestli kdy někomu řekl skutečný příběh o něm a Lily. Brumbálovi? Možná, ale asi ne vše jako teď. Chtěl vůbec někdy povykládat celý příběh, ne jen okleštěnou verzi pro Harryho a Brumbála? Nemohla si pomoci a cítila se poctěna, že se s ní cítil natolik bezpečně, aby promluvil.

Hodně to vypovídalo o důvěře mezi nimi. Nadchlo ji, že jejich vztah dosáhl tohoto stupně.

Zatímco jí hlavou běhaly tyto myšlenky, Severus se opět rozmluvil.

„Asi tě zajímá, co se mezi námi stalo, co?“

Přikývla. „Nemusíš mi nic říkat, pokud nechceš…“

„Nu… nemyslím, že to můžu říct,“ prohlásil klidně. Setkal se s jejíma očima. „Ale můžu ti to ukázat.“

Chvíli na něj nechápavě hleděla. Pak si uvědomila, co jí nabízí a přikývla.

„Musím tě ale, Hermiono, varovat,“ Severus ji vzal za ruku, „možná se ti nebude líbit, co uvidíš. Prosím… nesmýšlej pak o mně špatně.“

Hermiona mu ruku stiskla a zlehka jej políbila na rty. „Nikdy bych o tobě nemohla smýšlet špatně, Severusi.“

Zaváhal a pak položil Hermioně dlaň na tvář. Natočil ji tak, aby si viděli zpříma do očí, zhluboka se nadechl a promluvil.

Legilimens.“

ooOOoo


Kapitola 22. Severus a Lily – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/22/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 22. Severus a Lily – 2. část

„Nehýbej se,“ huboval Severus. Lily se jen hihňala a zase si zakryla ňadra.

Hermiona se do scény vpíjela zrakem. Nacházeli se v místnosti, kterou nepoznávala, ale vypadalo to tam jako někde v hradu, takže se domnívala, že jsou v Komnatě nejvyšší potřeby. Ani Severus, ani Lily nemuseli vědět o vlastnostech místnosti; nejspíše si mysleli, že zakopli o perfektní místo pro jejich schůzky.

Sedmnáctiletý Severus seděl se zkříženýma nohama na velké posteli, kolem pasu měl narychlo přehozenou bílou přikrývku. Nakláněl se nad skicákem. Před ním, natažená na zádech, s rukama za hlavou, ležela Lily Evansová. Ne Potterová, ještě ne, pomyslela si Hermiona. Vklouzla za Severuse, aby si prohlédla dokončení jeho poslední kresby.

„Seve, připadám si tak… necudně, když takto pózuju,“ protestovala Lily. „Ještě jsi to nedokončil?“

„Můžu to dokončit rychle, nebo pořádně,“ peskoval ji Severus. „Čemu bys dala přednost?“

„Upřímně?“

„Slibuju, bude to stát za to.“

„Začíná mi být zima.“

„To vidím.“ Prostopášně se na ni ušklíbl a zahýbal obočím, což Lily odměnila hozením polštáře. Vyhnul se mu a uchechtl se. „Nebelvíři,“ rozdováděně si pro sebe zamumlal.

Kresba se skutečně blížila ke konci. Hermiona měla pocit, že Severus ji před Lily schválně schovává, jen aby mu pózovala o pár minut déle. Na dva dospívající docela eroticky.

Sledovala, jak se ruce mladého Severuse hbitě pohybují nad pergamenem, stínují a změkčují hrany. Hermioně to připomnělo scénu z filmu Titanic, kde Leonardo DiCaprio maloval nahou Kate Winsletovou. Severus byl stejně talentovaný a vášnivý. A reálný.

Popřemýšlela, jestli by neměla přijmout jeho nabídku takto ji nakreslit.

Severus dokončil práci a do pravého dolního rohu napsal své iniciály a datum – SS, 3. 12. 77.

„Tak,“ vyrazil s předstíranou nervozitou, „teď jste spokojená, slečno Evansová?“

„Velmi,“ odpověděla Lily, zabalila se do deky a vklouzla vedle něj. „Můžu se podívat?“ Položil jí skicák do klína a objal ji kolem ramen. Políbil ji na spánek.

„Páni,“ vydechla Lily. „Ty jsi mě udělal… sexy.“

„Ty jsi sexy, lásko,“ odvětil. Lily se na něj plaše usmála, ale nic neřekla. Nevrátila mu tu něžnost. Pak zavřela knihu a vtáhla Severuse do malátného polibku po milování.

Hermiona odvrátila oči. I když Severus ve vzpomínce vypadal a choval se úplně jinak než ten, do něhož se zamilovala, i když se toto událo před desítkami let a zmíněná žena už dávno zemřela, bylo těžké sledovat tohoto muže, jak miluje a líbá jinou ženu.

Prostě bylo.

Ucítila posun a dokázala odhadnout, že Severus vědomě urychlil tuto část vzpomínky. Když opět pohlédla na postel, Severus a Lily si leželi v náručí, vlasy měli rozcuchané a těla pokryta potem.

„Severusi?“

„Hm?“

„Můžeme tady zůstat napořád?“

„Zůstaňme.“

„Přeju si, abychom mohli.“

„Proč bychom nemohli?“

Laškovně do něj šťouchla. „Chyběli bychom jim.“

„Ty možná ano.“

Stiskla ho. „Myslíš, že by nám prošlo, kdybychom tu strávili noc?“

„Nevím, ale stojí to za pokus.“ Políbil ji na čelo. „Lily?“

„Hm?“ Měla teď zavřené oči.

„Toto… toto byl nejneuvěřitelnější den mého života.“

„To jsem ráda, Seve.“

„Já… ještě jsem to nedělal.“

„Nebylo to poznat,“ ujistila ho.

„Zr…“ nedokončil, jen polkl. „Zranil jsem tě?“

„Nepoznal jsi to?“ Nadzvedla se, aby na něj viděla. Zavrtěl hlavou. „Nezranil, ani trošku.“

Severusovi se viditelně ulevilo, když uvolnil napětí, které si ani Hermiona neuvědomovala. „Dobře,“ oddechl si. „Vím, že… slyšel jsem, že u hodně žen, jejich poprvé…“

Hlas se mu vytratil. Hermiona poznala, na co se skutečně ptá. Zjevně i Lily.

„Seve…“ začala. Očividně se to v ní bilo, hádala se sama se sebou, jestli mu to má říct. Nakonec vyhrála nebelvírská kuráž a Lily pokračovala. „Seve… Rozhodně se mi to líbilo a nemůžu se dočkat, až si to spolu zopakujeme, ale…“

„Ale?“ Opět se napjal, tvář mu ztvrdla do masky, která jednou bude jeho obchodní známkou. Ještě ji nevypiloval a nervozita se prozradila v jeho očích. Hermiona poznala, že se bojí, aby jej Lily neopustila.

„Ale…“ pokračovala Lily. „Slib mi, že se nebudeš zlobit.“

„Proč bych se zlobil?“

„Prostě… mi to slib, Seve.“

„Slibuju.“

„Nejsem na to pyšná, ale,“ povzdechla si, „nebylo to pro mě poprvé.“

Severusovy oči se rozšířily překvapením. Hermiona v jeho tváři viděla paletu emocí – překvapení, vztek, rozpaky, zvědavost, zklamání a strach. Přitiskl Lily k sobě a začal dýchat mělce a rychle.

Dlouho mlčeli. Severus ticho prolomil jediným slovem.

„Aha.“

„Slíbil jsi mi, že se nebudeš zlobit,“ napomenula jej Lily.

„Nezlobím se,“ Severus se zjevně pokoušel o klidný hlas. „Jen… nečekal jsem to. Neuvědomoval jsem si, že… máš něco s někým jiným.“

„Nemám. Jen s tebou.“

„Ale…“

„Ani jsme spolu nechodili. Byla to hloupost. Byla jsem pitomá. Kdybych mohla vrátit čas, chovala bych se jinak.“

Na stolku vedle nich se objevil obraceč času, ale ani jeden z nich si jej nevšiml.

„Aha.“

Severus evidentně nepovažoval Lily za takové děvče. Tehdy byl stejně majetnický jako teď. Očividně jej žralo, že ji měl někdo jiný před ním. Pro Zmijozela bylo druhé místo nepřijatelné. Jakou frázi opakovala jednou ta skupina Zmijozelů? „Jestli nejsi první, jsi poslední.“

Severus nebyl první, tak se viděl jako poslední a to mu jasně bralo klid. Její Severus nikdy nebýval poslední a bylo jasné, že se to týkalo i jeho dospívání.

Lily zase promluvila. „Stalo se to na konci loňského roku, kolej slavila konec zkoušek NKÚ a OVCE. Byla jsem rozrušená z toho… co se stalo a…“ hlas jí utichl.

„Kdo?“ zeptal se Severus temně.

„Na tom nesejde.“

„Kdo je to?“

„Seve, nechci, aby ses rozčílil.“

„Jen… prosím, Lily, řekni mi to. Vím, že jsi byla volná, ale… prosím, řekni mi to. Nemáme mezi sebou tajemství.“

„Vím, že to tvrdíme, ale…“

„Ale?“

„Ale… bojím se, že nebudeš moct dodržet svůj slib, kdybych ti to řekla.“

„Lily,“ otočil si ji v náručí čelem k sobě. Měl prosebný výraz stejně jako ona. Prosil ji, aby mu to řekla, a ona jej prosila, aby se přestal ptát. „Prosím.“

Zaváhala a odvrátila se od něj. Zašeptala tak potichu, že ji Hermiona nejprve neslyšela. Ani Severus, který se k ní přiblížil a vydechl jí do ucha: „Kdo?“

Tentokrát Lily promluvila dost nahlas, aby ji Severus i Hermiona slyšeli.

„James Potter.“

Severus ztuhl, vztek a ponížení a frustrace mu z očí přímo zahořely.

„James Potter?“ zopakoval. Hlas měl tak… chladný.

James Potter zase nad Severusem vyhrál a v té jediné oblasti, na které mu opravdu záleželo. Hermiona se obrnila. To nebude pěkné.

„Seve, prosím, už tak se kvůli tomu cítím špatně –“

„Ublížil ti?“ Popadl Lily za ramena a hrubě jí k sobě otočil. Vypadal… děsivě. „Použil na tebe násilí?“

Lily zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Ty jsi chtěla?“

Zavřela oči, aby se vyhnula pohledu na jeho hněv. „Ano.“

„Ty jsi nechala Pottera, aby si tě vzal, aniž byste spolu chodili, jen tak?“

Lily to urazilo. „Zaprvé, Potter si mě ‚nevzal‘, bylo to vzájemné. Zadruhé, chtěl se mnou chodit, ale já chtěla čas na rozmyšlenou. A potom jsem se rozhodla, že nechci chodit s ním, chtěla jsem být s tebou.“

Význam jejích slov Severusovi unikl. Soustředil se jen na první část toho, co řekla, ne na zbytek.

Zvedl se z postele a natáhl si kalhoty. Severus náctiletý byl stejně obdařený jako dospělý Severus.

„Seve…“ prosila jej Lily a natáhla se po jeho paži. „Seve! Děláš z komára velblouda. Slíbil jsi mi, že se nebudeš zlobit a zlobíš se.“

„Promiň, že jsem si neuvědomil, že patříš k těm holkám, které se chovají…“ zastavil se.

„Holkám, které se chovají jak, Severusi?“

Lilyiny zelené oči se vztekle zablýskly. Hermiona to poznávala. Za ty roky se Harry nesčetněkrát díval stejně. Pochopila, že použití Severusova celého jména se stávalo zřídka, proto jej to přimělo zastavit a otočit se k ní.

„Nic,“ zamumlal.

„Ne, pouč mě, k jakým holkám podle tebe patřím?“

„Víš, co k tobě cítím, Lily.“

„Vím?“

„Samozřejmě víš! Jak bys nevěděla? Řekl jsem ti, že tě miluju, říkal jsem ti, že tě miluju od té doby, co jsem tě poprvé uviděl. A víš, že se to nezměnilo.“

„Díváš se na mě jinak.“

Vypadal zmateně. „Ne, nedívám.“

„Ale ano. Díváš se na mě, jako bys mě nepoznával.“ Lilyin spodní ret se zachvěl. Severus se pohnul, aby ji objal, ale ona zvedla ruku. „Ne! Nedotýkej se mě!“

„Lily, prosím…“

„Myslíš si, že jsem děvka, Severusi?“

„Cože? Samozřejmě že ne!“

„Chováš se tak. Chováš se, jako bych byla lehká holka. To ses chystal říct, že jo?“

„Nevkládej mi slova do úst, Lily.“

„To není třeba. Už jsem tě slyšela taková slova používat.“

„Co to má znamenat?“ hlas mu potemněl.

„Myslím, že víš, co to znamená.“

„Mýlíš se, Lily.“ Hněval se na ni jako pravděpodobně nikdy předtím.

„Říkám si, jestli ano.“

„Ti zatracení Pobertové, vůbec netušíš, co jsou zač!“

„Zvláštní, to samé říkají oni o tobě.“

„A ty jim věříš?“

„Proč bych neměla? Proč bych měla věřit tobě?“

„Jsem tvůj nejstarší přítel, Lily, a navíc i tvůj kluk. Proč bys mi nevěřila?“

Severus byl skutečně dotčený.

„Proč nemůžeš překonat svoji nenávist k nim? Jsou to dobří lidé.“

V Severusovi něco prasklo. Být poražen Jamesem Potterem, sledovat, jak jeho přítelkyně brání Jamese po tom všem, co se mezi nimi stalo, izolace, kterou cítil ve vlastní koleji i mimo, pohledy, které mu lidé dávali, přezdívky, kterými jej nazývali… všechno to před ním zablesklo a něco prasklo.

„Zatraceně, Lily, nebudu tady sedět a poslouchat, jak ho bráníš! Myslel jsem, že jsi lepší, myslel jsem, že mi rozumíš, myslel jsem, že patříš k těm dobrým. Ne i ty, Lily, ty ne.“

„Seve –“

„NE!“

Severus byl teď rozvzteklený, zcela mimo kontrolu. Hermiona jej takto viděla jen jedenkrát, ve třetím ročníku v Chroptící chýši.

„Co musím udělat, abych se osvědčil, Lily Evansová? Co dalšího ode mě chceš?“

„Já –“

„Šikanovali mě, ponižovali, mučili a ty ses jen usmála. Jednou jsem uklouzl a nazval tě něčím neodpustitelným. Bůh mi pomoz, uklouzl jsem. Nikdy v životě si to neodpustím, a nikdy to neudělám znovu. Omluvil jsem se, žebral o odpuštění a ty ses namísto toho ode mne, od nejstaršího a nejlepšího kamaráda, odvrátila a utekla přímo do náručí toho zmetka Pottera, a ani ne dvě vteřiny na to jsi roztáhla nohy tomu pitomci, který mi ze života udělal peklo!“

„Tak to počkej –“

„Nemáš tušení, jak dlouho jsem o této chvíli snil!“ zařval Severus se slzami v očích. „Netušíš, jak dlouho jsem tě chtěl. Jen tebe. Šetřil jsem se pro tebe! I když jsi odešla, chtěl jsem se ušetřit pro případ, že by ses vrátila zpátky. Věř mi, měl jsem příležitosti a já je odmítl. Pro tebe. Pro tebe, Lily, všechno jen pro tebe.“ Začal dýchat nepravidelněji, hlas měl zběsilý a slova se mu pletla. Když je vyplivoval, chodil po místnosti s rukama zabořenýma ve vlasech. „A teď… Potter… Ani ne dvě vteřiny… tě pošpinil… špína.“

„Pošpinil? Špína?“ pronesla Lily nebezpečným hlasem. Seskočila z postele a se slzami v očích začala na sebe natahovat oblečení. „Bála jsem se, tolik jsem se bála, všichni mě varovali, zoufale jsem chtěla věřit, že to není pravda… jak jsi mohl, Severusi?“

„Lily…“

„Už jsi mě jednou nazval špinavou, Severusi. Nebo spíš moji krev. Mudlovská šmejdka. Tak jsi mi řekl. Špinavá krev. Špinavý člověk. A teď po tom, co jsi mě měl, máš pocit, že mě můžeš zase nazývat špinavou?“

„Ne–“

„Mělo jít o nějakou výzvu ve zmijozelské koleji – spát se šmejdkou? Budete se plácat po zádech, až se vrátíš do společenské místnosti? Mělo jít o nějaké podělané  Smrtijedské zasvěcení?“

„NE!“

Severus ta slova řekl s takovým hněvem a autoritou, jakou Hermiona vídávala, když studovala.

„Víš, že takový nejsem, Lily.“

„Vím? Právě ti uklouzlo, že jsem špinavá.“

„Ne ty, Potter, ten čistokrevný zmetek Potter je špína a pošpinil tvé dobré jméno, když tě využil.“

„Jak se to liší od toho, že ty jsi využil mě?“

„Nikdy jsem tě nevyužil a nikdy to neudělám. Miluju tě.“

„K čertu s tebou.“ Teď plně oblečená Lily vystřelila z místnosti.

„Lily, počkej!“ Severus k ní doběhl a popadl ji za paži. „Víš, že já takový nejsem, že si nemyslím… že bych nikdy…“

„A v tom to je, Seve. Bylo to tak dřív a právě teď znovu. Řekla jsem ti – už je mi zle z toho, jak tě před každým bráním. A teď můžeš za to, že se cítím hůř než kdy dřív. Nejsem pyšná na to, co jsem s Jamesem udělala. Byla to pitomá chyba v úsudku. Chtěla jsem být s tebou a byla. Kdo se stará, že byl mým prvním – chtěla jsem, abys byl mým posledním. Ale už jsem chytřejší.“

Severus nenacházel slova.

„Sbohem, Severusi,“ rozloučila se Lily chladně a vytrhla se mu ze sevření.

„Lily, ne, prosím, tohle už ne.“

„Nápodobně, Severusi. Ne ty, už ne. Podvedeš-li mě jednou, tvoje hanba; podvedeš-li mě dvakrát, moje hanba.  Pusť mě. Toto je sbohem.“

S tím vystřelila pryč a strnulého Severuse opustila.

ooOOoo

Hermiona cítila, jak je tažená světelným tunelem. Nakonec si uvědomila, že sedí na posteli čelem k dospělému Severusovi, který ji sleduje se slzami v očích.

„Ach, Severusi,“ vydechla Hermiona a vtáhla jej do náručí.

„Nic takového jsem jí nechtěl říct…“

„Já vím, lásko, já vím.“

„Teď víš, proč jsem to neukázal Harrymu ani nikomu jinému. Toho dne našich zkoušek NKÚ naše přátelství skončilo. Jen nám trvalo déle to nakonec přijmout.“ Povzdechl si. „Šest měsíců po naší poslední hádce skončila v Potterově náručí a už ji neopustila.“

Přikývla. „Je mi to líto, Severusi. Vím, že sis ohledně ní uchovával velké naděje.“

Pokrčil rameny. „Začala být odhodlaná vidět ve mně to nejhorší a ono to ze mě to nejhorší vytáhlo. Byl jsem jí posedlý. Tolik jsem ji miloval. Kohokoliv jiného bych zvládl, ale… Potter…“

Hermiona jej stiskla. „Je mi to líto, Severusi.“

„Nemusí,“ odporoval. „Nevidím svět z té lepší stránky.“

„Neříkej.“

„Ale,“ pokračoval a hravě ji štípl do zadku, „ale… uvědomil jsem si, že kdybych skončil s ní, přišel bych o něco mnohem lepšího. Lily byla středobodem mé lásky mnoho let, ale skutečnou lásku mám s tebou, skutečnou a opětovanou. To je… exponenciálně lepší než cokoliv, co jsem měl, nebo bych měl s ní.“

„Rozhodně si uvědomuješ své city.“

„Nejde o city, ale o analýzu situace ve správném světle.“

„Správně, samozřejmě.“ Povzdechla si a opět jej k sobě přitiskla. Snažila se jej ujistit, že o něm nesmýšlí hůř.

„Byli jste s Lily tak mladí. Mladí lidé vždycky tyto věci špatně chápou. Bůh ví, že i s Ronem se nám to ve vašich letech dělo, sakra, i když jsme byli mladší. Často a po celou dobu.“

Severus se uchechtl. „Mohl bych potvrdit pár vašich hádek.“

„Mohl?“

„Stačilo tě vidět odpochodovávat s nadávkami, nebo jsem jeho zaslechl kňučet o tom či onom.“

„Hm. To je asi pravda.“

„Weasley… byl tvůj první, že?“

„Můj první opravdový přítel? Ano.“

„Ale ne první ve… všem?“

Zaváhala. Nechtěla zacházet do detailů a nechtěla jej rozrušit. Ale byl upřímný a otevřený a ukázal jí vzpomínku, kterou neukázal nikomu jinému. Dlužila mu upřímnost.

„Ne, nebyl.“

To Severuse překvapilo. Celou ságu nebelvírského Zlatého tria s velkým zápalem sledoval skoro celý učitelský sbor, i když jeho to nijak nezajímalo. Jak by jej mohlo napadnout, že za pár let se zaplete s Hermionou Grangerovou?

Potrápil mozek tím, jak se snažil vzpomenout na všechny chlapce, které s ní v Bradavicích viděl. Byla partnerkou toho bulharského blbce na Vánočním plese, vzpomněl si na jakousi Karkarovovu hrubou poznámku na toto téma.

„Krum?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ten byl pouze mým partnerem na Vánočním plese. Nebo spíš já jeho. Doufám, že jsi nevěřil těm hovadinám Týdeníku čarodějek?“

„Myslíš, že jsem někdy četl Týdeník čarodějek?“

Odfrkla si. „Ne, to asi ne. I když, nebylo by to rozkošné tajemství?“

Zamyslel se. Koho dalšího s ní viděl? Toho velkého nebelvírského ‚rádoby‘ famfrpálového hráče, který napadl její obličej pod jmelím na Křiklanově večírku. Ze srdce se tehdy zasmál, když sledoval, jak se ho pokouší zbavit. Nehrozil jí skutečný útok, tak nezasahoval. Přísahal by, že použila matoucí kouzlo, aby mu unikla. Nepředpokládal, že spolu skutečně chodili, ale upřímně, toho roku měl na mysli důležitější věci než její milostný život.

„McLaggen?“

„Jsem uražena.“

Pokud Severus věděl, toto byly veškeré Hermioniny romantické pletky. Musel to být někdo z Bradavic, protože ona a Weasley si spolu nezačali před koncem války.

„Pak kdo?“

„Záleží na tom?“

„Vzbudila jsi moji zvědavost.“

„Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad ti to říkat.“

„Proč ne?“

Zavrtěla se. „No… namouduši si myslím, že tě to rozčílí. A já tě opravdu nechci rozčílit. Ne s tímto.“

„Proč by mě to rozčílilo?“ Položil otázku s menším znepokojením než kdysi Lily. Rozhovor však začal být nebezpečně známý. „Někdo ti ublížil? Nějaký lapka, Smrtijed…“ hlas se mu hrozivě snížil, „použil násilí?“

„Ne! Bože ne. Nic takového.“

Severusovi se ulevilo. „Hermiono, můžu tě ujistit, už nejsem ztracený, nejistý a žárlivý jedenáctiletý kluk. Unesu to.“

Opravdu to zvládne. Nerozčílí se, ať už jmenuje kohokoliv. Zvláštní, že mu to nechtěla říct. Ale byl dospělý, mistr v sebekontrole a teď to zvládne. Může jmenovat kohokoliv. Pokud, jistě, pokud by to nebyl –

„Harry.“

 

PA: Slibuju, že vše vysvětlím příště! Pro teď jen řeknu, že ‚nešipuju‘ postavy.

Promiň, J.K.Rowlingová, ale jestli byla Lily tak dobrá a odpouštějící osoba, jak všichni tvrdili, dala by Severusovi druhou šanci.

‚Severus a Lily‘ je také název písničky, která hraje na pozadí většiny scén Princova příběhu v Relikviích smrti, části druhé. Krásná melodie, která stojí za poslouchání sama o sobě.

https://www.youtube.com/watch?v=QTtFC0DryCM


Kapitola 23. Harry a Hermiona – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/23/Just-to-Be

Rating: 16+



PA: Přátelé, mějte na paměti, že pokud je v něčem zapojený Potter, má náš hrdina svoji historii plnou naprostých ztrát soudnosti.

 

Kapitola 23. Harry a Hermiona – 1. část

Promluvila tak potichu, až si byl jistý, že slyšel špatně.

„Kdo?“

„Harry.“

Nebo možná si jen přál, aby slyšel špatně.

„Potter?“

„Ano.“

Zavřel oči a snažil se dostat pod kontrolu dýchání. Rozumově věděl, že kvůli tomuto by neměl šílet. Prosím, ať je to jen nepovedený žert.

„O tomto se nežertuje.“

„Proč myslíš, že žertuju?“

„Vidělas moji reakci na to, jak Lily spala s Potterem, neřekla bys, že jsi s jedním spala…“

Zeptal ses. Prohlásil jsi, že pravdu uneseš. Říkám ti pravdu.“

Odtáhl se od ní, paže nechal spadnout a pak pomalu couvl. Maska padla na své místo. „Neuvědomoval jsem si, že jsi s Potterem chodila.“

Proč o něm Severus mluví jako o ‚Potterovi‘, napadlo Hermionu. Už měsíce mu říkal jménem.

„Nechodila,“ prohodila Hermiona tiše. „Byla to jednorázovka, o které jsme pak nikdy nemluvili ani ji nezopakovali.“

To bylo až příliš podobné. Příliš blízko bolestivé vzpomínce, kterou s ní sdílel. Řekl si, že se přes to dostal, chtěl, aby tomu tak bylo. Harry Potter nebyl svým otcem, to si Severus rozumově uvědomoval. A stalo se to dávno. Teď už mu bylo čtyřicet pět let, hergot. Hermioně dvacet pět. S kým spala, než dospěla, by pro něj nemělo být důležité. A byli další, to věděl. Jako Weasley.

Potter. Weasley.

Skvělá společnost, slyšel hlásek. Ten hlásek. Hlas nedostatku sebedůvěry a sebenenávisti, ten, který si vyhnal z hlavy v noc Hermioniných narozenin. Ten, který jej nemořil už měsíce. Snažil se jej odehnat.

„To není legrační, Hermiono.“

„Vím, že ne.“

Pořád se musíš se dělit o své ženy s nějakým Potterem, že, zavrtával se hlásek.

Sklapnisklapnisklapnisklapni.

„Proč to děláš?“ zeptal se mdle.

„Co tím myslíš?“

Všechny ženy, které miluješ, si oblíbily tě ponižovat, šeptal hlas. Všechny můžou za to, že ze sebe uděláš blázna.

„Vysmíváš se mi?“

„Samozřejmě že ne, proč tě to vůbec napadlo?“

Měla jsem dojem, že se s Harrym pomalu stávají přáteli, pomyslela si Hermiona bezmocně. Dobře, možná ‚přáteli‘ bylo silné slovo, ale alespoň uzavřeli příměří, přinejmenším od jejích narozenin.

Vstal z postele a rázoval po pokoji, pomalu a promyšleně. Děsivě se to podobalo tomu, co udělal s Lily, ale tentokrát byl… kontrolovanější. A děsivější. Profesor Snape byl vždy nejděsivější, když byl strašidelně klidný.

Vždy druhý po Potterovi, s křížkem po funuse, ryl hlásek.

Ne, pomyslel si, s železnou vůlí bojoval s posměšky toho hlasu. Měl bych jí dát privilegium pochyb. Odpustila mi milion prohřešků. Její minulost nemá vztah k naší budoucnosti.

Neliší se od Lily, dráždil hlásek. Rozhodně máš svůj typ.

Zavrtěl hlavou. Pouhá skutečnost, že obě lásky jeho života spaly poprvé s Potterem, neznamená, že jsou stejné. Obě si nakonec vybraly jeho. Jednou to zkopal, neudělá to znovu.

Je zcela jiná než Lily, trval na svém.

Ublížila ti jako Lily, popichoval hlásek.

Severus zuřivě rázoval, hlavu měl v rukách, jak zápasil s vnitřními démony. Hermiona stála nehybně, zasažená a zmatená.

Vtrhl do její ložnice to ráno, kdy jste spolu poprvé spali, připomněl mu hlas. Pořád na ni strká ruce. Veškerý čas tráví spolu. Mluví s ním o věcech, které nemůže probírat s tebou.

Je mi naprosto věrná!

Neuspokojuješ ji. To může jen Potter. Jen Potter. Jako u Lily.

Není jako Lily!

Nebo už je? Mudlorozená Nebelvírka s talentem na lektvary, ztracené případy a souložení s tebou? Je stejná. A stejně tak tě zraní. Protože, stejně jako ona, nemůže udržet ruce mimo něj.

To neudělá.

Ne, když ji zraníš první.

„Severusi?“

Vždycky jsi věděl, že Potter je celý otec, vysmíval se hlas. Potter je tu, aby z tebe zase udělal blázna.

Ne, tentokrát je to jiné. S Potterem jsme nikdy o Hermionu nesoutěžili, vybrala si mě. Miluje mě. Lily mě nikdy nemilovala. Hermiona mě miluje.

„Severusi?“

Víš vůbec, jaké to je mít pod sebou svíjející se ženu, která tě v duchu nesrovnává s Potterem, zeptal se hlásek.

„Severusi!“

S ním sténala hlasitěji, posmíval se.

Ale miluje mě…

Žádná žena, která tě miluje, by se nikdy nesnížila k Potterovi.

„Severusi!“ Hermiona konečně seskočila z postele a zastavila Severusovo rázování, když jej chytla za předloktí.

„Ne i ty, Hermiono,“ zašeptal zrazeně.

„Cože?“

„Ne - i - ty.“ Vytrhl se z jejího sevření a odvrátil se. Po chvíli se otočil. „Tohle nechci prožívat znovu. Už ne. Myslel jsem, že jsi jiná.“

Jsem jiná, Severusi. Miluju tě. Víš, že tě miluju. Říkám ti to každý den. Vychovávám s tebou víc než tucet dětí. Nedělala bych to s nikým jiným. Ani s Harrym. Myslíš, že Lily by toto všechno prožívala s tebou? Miluju tě.“

Zavrtěl hlavou. „Jak to můžeš říct, když jsou jeho stopy na tobě a v tobě?“

„Stopy? O čem to, sakra, mluvíš?“

„Vidím vás. Pořád se navzájem dotýkáte.“

„Jsme kamarádi! A on se mě nedotýká stejným způsobem jako ty. My ne… došlo k tomu před víc než sedmi lety. Řekni mi, Severusi, s kolika ženami jsi za posledních sedm let byl? Kolika z nich jsi zaplatil?“

„S žádnou! Jak to můžeš vůbec vyslovit, když víš, kde skončila většina mých děvčat? Nepřekrucuj to.“ Hlas měl hluboký a nebezpečný.

„Jak se opovažuješ tu stát a soudit mě, když sám jsi většinu milostného života toužil po přízraku?“

„Řekněte mi, slečno Grangerová, jste jediná čarodějka, která spala s oběma mužskými členy Zlatého tria? Nebo jsou i další coury, které mají tu čest?“

Ticho.

Pak šlehnutí a rudá značka na jeho levé tváři.

Ten zvuk je oba přivedl k sobě. Hermiona si držela pálící ruku a po tvářích ji stékaly slzy, zatímco Severus zrychleně dýchal a díval se na ni, jako by ji nikdy dřív neviděl.

„Odcházím,“ prohlásil rezolutně s tváří bez výrazu.

„Severusi, počkej.“

Natáhla se po něm. Ruce jí odtlačil.

„Prosím, nechoď!“

Bez dalšího pohledu se na místě otočil a odmístil.

Hermiona v šoku spadla na postel a přemýšlela, co se tu sakra právě odehrálo. No, ne, nedumala nijak strašně. Stejně tak to bylo s Ronem. Zase jednou přišel na přetřes její blízký vztah k Harry Potterovi. Ona se horečně pokoušela vše vysvětlit a on ji nazval courou.

Jako Rita Holoubková.

Jako Cho Changová.

Jako Ron, než odešel.

Ne všichni se vyjádřili tolika slovy, ale nicméně shrnuli celý její život. Už jí z toho bylo nanic.

Ta vzpomínka mrazila až v morku kostí.

Stejná zima jako té osamělé noci ve stanu, kdy ji Ron nařkl z toho, že se s Harrym paktuje za jeho zády, a opustil ji. Jenomže Severus nemohl svádět vinu na viteál.

ooOOoo

Harry Potter.

Zatracený Harry Potter.

Zatracený ZKURVENÝ Harry Potter.

Severus se přemístil a vykročil, aniž by měl představu, kam jde. Mohl myslet jen na to, že zkonfrontuje Pottera, že bude požadovat pravdu, že zjistí, proč ze všech lidí zrovna on musel být tím, kdo vše zničí.

Došel k chalupě v Suffolku, kterou nikdy neviděl, ani o ní neslyšel, a přesto věděl, že je to Potterův dům. Vedla jej sem neznámá síla, směrovala jeho tělo, když cítil jen vztek a viděl rudě. Mlhavě si vzpomínal na cosi, co před lety četl v temné knize o magii lásky. Existovala stará magie, která kouzelníka, jehož podvedla partnerka, dovedla do domu muže, který ji zneuctil. Dovolila mu bránit jeho ženu a čest. Magie dovedla kouzelníka k muži, se kterým plánoval svést souboj. Zřídka ji někdo ještě používal a nemohla být vyvolána vědomě – přišla ke kouzelníkovi, který ji potřeboval.

Tuto magii spustil hlubokým pocitem zrady.

Vehementně by to popřel, kdyby někdo jen pípl slovo nahlas, ale začal Harryho Pottera považovat za přítele. Přítele, jakým mu byla jeho matka Lily. Jak mu mohl zatajit tak zásadní informaci?

Co za přítele to je?

Přišel ke dveřím chalupy a vztekle do nich začal bušit pěstí. Mlátil a mlátil, dokud Harry trhnutím neotevřel. Brýle mu na nose visely nakřivo a vlasy měl střapatější než obvykle. Vlastnil ten kluk vůbec hřeben?

„Severusi?“ Studoval tvář bývalého učitele. Byla zkřivená, šílená hněvem, ne nepodobná té noci… kdy Brumbál… kdy Brumbál zemřel.

„Co se děje? Stalo se něco? Jsou děti v pořádku? Je Hermiona v pořádku?“

Severus beze slova popadl Harryho za rameno, nijak jemně, a vyvlekl jej ven na předzahrádku.

„Severusi – co se děje?“ Zalovil v kapse po hůlce, ale Severus jej táhl, dokud si neviděli zpříma do očí. Ty černé se zavrtávaly, rozhodně zavrtávaly do zelených.

„Co se děje? Co se stalo?“

„Co se stalo?“ zasyčel Severus. „Co se stalo? Vy. Vy jste se stal, Pottere.“

„Od kdy mi zase říkáte ‚Pottere‘? Co tím myslíte? Něco v domě? Financování nadace? Ministerstvo?“

„Ne,“ kypěl vzteky. „Nic v domě, nebo s nadací, ani se zatraceným ministerstvem. Je tu jediný problém a tím jste vy.“ Zesílil stisk Harryho ramene a vytáhl hůlku.

„Severusi,“ Harry popadl Severusovo zápěstí a stáhl jeho ruku. „Řeknete mi, co se to tady děje?“

Severus se od Harryho odtáhl a počastoval ho pohledem čirého odporu, který Harry neviděl od šestého ročníku v Bradavicích. Lámal si hlavu, přemýšlel, co mohlo Severuse tak rozvzteklit. Nezasahoval do jeho plánů s dětmi. Poslechl každý příkaz, který mu Severus dal, přijal každou žádost, držel tajemství o své matce. Nedotkl se Hermiony. Pokud tedy… jistě by mu Hermiona neřekla o tom… že ne? Souhlasili, že nikdy…

Ach ne.

„Vy…“ dál kypěl Severus, snažil se procedit slova mezi hlubokými, nestejnoměrnými nádechy. „Vy…“

„Severusi…“

„Měl jste ji, že?“

Harry se zhluboka nadechl a polkl. Pro Severuse to byla novinka. Zjevně ho rozrušila. Lepší získat čas.

„Co myslíte tím ‚měl jste ji‘?“

„Zatraceně dobře víte, co tím myslím, Pottere.“

„Obávám se, že ne.“

„Nikdy jste přede mnou neuměl zakrývat myšlenky, Pottere. Nechápu, jak si můžete myslet, že se to s věkem změní. Víte, na co se ptám, a máte odpověď a já ji chci slyšet přímo z vašich rtů.“

Harry si povzdechl, zaváhal a promluvil. „Pokud se mě ptáte, jestli jsme s Hermionou měli… intimní vztah… v minulosti, pak je odpověď ano.“

Šlacha na Severusově levém spánku sebou cukla, ale jinak se vše ostatní znepokojivě ani nepohnulo.

„Stalo se to jen jednou, v posledním roce války, oba jsme byli osamělí a zoufalí a ztratili jsme naději. Věřím, že rozumíte, co tím míním?“

„Ne, Pottere, zatraceně nerozumím, co tím míníte.

„Myslel bych si, že vám Phineas Nigellus dal vodítko.“ Harry se zatvářil znechuceně. „Jsem si jist, že nás sledoval.“

„Z nějakého důvodu, ať už jste s Hermionou někdy… nebylo to tehdy důležité!“

„Tak proč je to tak zatraceně důležité teď? Já jsem s Ginny, vy jste s Hermionou, všichni čtyři jsme se svými partnery šťastní a žádný nechce nic měnit, tak co je za problém? Copak pořád nostalgicky oprašujete vzpomínky na ty, se kterými jste spal před dvacítkou?“

Na tuto otázku rozhodně Severus neodpoví.

Vzal jeho mlčení jako souhlas – Merline, Potter dokáže být někdy natvrdlý – a pokračoval. „Vidíte, co tím myslím? Tak proč vás to tolik trápí? Stalo se to jednou. V minulosti. Před dlouhým časem. V jiném životě. V úplně jiném světě.“

Severus se ušklíbl. „Paní Potterová o tom ví?“ Zeptal se ze zlomyslnosti, aby se dal dohromady.

„O mně a Hermioně? Ano. Nemluvíme o tom často, ale ví a chápe.“

„Opravdu?“

„Ano. Tehdy jsme spolu nechodili. Hermiona a já jsme byli na útěku. Ginny jsem nikdy nepřestal milovat, ale, no, stalo se, co se stalo.“

„Berete to s takovou… rezervou.“

„Ale no tak.“ Teď se Harry rozzlobil. „Skončilo to a my to pohřbili. Proč se tak vztekáte? Přiznávám, nešlo o moji nejlepší hodinu, ani Hermioninu, ale došlo k tomu před sedmi lety. Pokud se přes to mohla přenést moje žena, když ta vzpomínka byla mnohem čerstvější a mnohem blíž k našemu vlastnímu vztahu, v čase, kdy bychom byli spolu, nebýt války, proč se přes to nepřenesete vy, po sedmi letech od té události?“

„Nedělím se, Pottere. Na začátku jsem to Hermioně řekl zcela jasně.“

„Nedělíte se o ni, Severusi. Nikdy jste se nedělil. Hermiona vám byla naprosto věrná. Kdyby se chovala jinak, bylo by to pro ni nepřijatelné.“

„To vím.“

„Tak proč se tak rozčilujete nad něčím z doby, než jste si spolu začali, nebo než jste vůbec začal uvažovat o tom, že si spolu začnete? Kdy ona byla vaše studentka a vy ředitel? Kdy ona dospívala a vám už bylo přes třicet? Kdy jste vy byl dvojitý agent a ona se v přední linii pokoušela zničit pána temné strany? Kdy jsme vy i já věděli, že jde o nerozum, a ve skutečnosti i nemožnost, plánovat si budoucnost? Kdy jsme se všichni, vy, já, Hermiona a každý další ráno budili s vědomím, že možná jde o náš poslední den? Kdy milostné vtahy byly spíš nevýhodou než výhodou? Kdy ta největší laskavost, kterou jste své milované mohl prokázat, bylo zajistit co největší odstup? Kdy bylo nepředstavitelné, že byste vy a ona měli kdy vztah?“

Harry lapal po dechu, když skončil svůj monolog, stejně tak i Severus. Severus by to nikdy nepřiznal, ale Harry měl pravdu.

Nikdy. Nikdy nebude spokojený s ničím, co mu řekne zatracený Harry Potter. Ne v tomto. V ničem. Musí znát pravdu. Věděl, že Potter ji nedokáže skrýt. Věděl, že se o to ani nemůže pokusit. Protože byl beznadějný případ a jeho mysl nebyla způsobilá vyšších cílů.

Musel vědět. Uvědomoval si, že by se neměl dívat, měl by odejít, měl by se sebrat a prosit Hermionu o odpuštění. Ale zase, Severus nebyl nikdy dobrý v tom, co by měl dělat. Nemohl si pomoci.

Opět popadl Harryho za rameno a s intenzitou, kterou nikdy dřív necítil, vykřikl: „Legillimens!“

ooOOoo


Kapitola 23. Harry a Hermiona – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/23/Just-to-Be

Rating: 16+



PP: Moc, moc děkuji za komentáře u minulé části. Poněkud nestíhám, byla jsem s dětmi na prázdninách a dostala jsem se do skluzu. Na komentáře dnešní části už odpovím. V rámci omluvy vám prozradím, že vás čeká jen jedna rozdělená kapitola, ta příští. Zbytek půjde pěkně vcelku.

 

Kapitola 23. Harry a Hermiona – 2. část

Déšť neúprosně bušil do měkké, opotřebované látky stanu. Vzduch byl chladný a zatuchlý. Harry seděl na hlídce venku u vchodu, v klíně mu ležela sklenice s modrým plamínkem. Byli bůhví kde. Hermiona zmínila něco o Haworthu a blatech, když se objevili na téhle Větrné hůrce, a že to bude ideální místo, protože je izolované a přesto docela blízko civilizaci, kdyby potřebovali doplnit zásoby jídla. Dávno se naučili rozmnožit jakékoliv jídlo, na které natrefili.

Stan působil tak… prázdně.

Ron je opustil před pár týdny, vystřelil pryč v záchvatu vzteku. Uplynuly doslova měsíce, kdy viděli jinou živou duši. Našli medailonek, ale ještě nezjistili, jak jej zničit. Žádný meč, žádný baziliškův zub, nic. Stále ještě museli najít šálek a hada a nevěděli, jak pokračovat. Museli najít nějaký artefakt Roweny z Havraspáru, ale naprosto netušili, co by to mohlo být. Hermiona strávila hodiny hloubáním nad Dějinami bradavické školy, stejně jako nad každou knihou o zakladatelích, kterou před odchodem získala. Nic. Pronásledovala je celá Voldemortova armáda a požádat někoho o pomoc by bylo nebezpečné.

Jejich situace byla bezútěšná a temná jako počasí venku.

Hermiona seděla se zkříženýma nohama v křesle uvnitř, frustrovaně si odfrkla, mrštila knihou na zem a vzápětí se rozvzlykala. Nepatřila k těm, co pláčou, nikdy, ale co se Ron ztratil, věci se… zhoršily. Pro oba.

Nešlo ani tak o izolovanost jako o skutečnost, že byli opuštěni, ponecháni napospas osobou, se kterou počítali až do konce této cesty. Všichni souhlasili – zničíme viteály, nebo při tom pokusu zemřeme.

Později se zdálo, že pravděpodobná bude ta druhá možnost.

Harry si povzdechl a vstal, aby přešel ke kamarádce. Vypadala… no, strašně. Vlasy jí trčely do všech stran v bezútěšném popření gravitace. Oči měla zarudlé a napuchlé. Tvář nebezpečně vyhublou, pleť popelavou, nehty okousané. Už tři měsíce tábořili v lesích a projevovalo se to. Harry nechtěl vidět, jak vypadá on sám. Kdyby jen z poloviny tak špatně jako Hermiona, kdyby zchátral jen z poloviny jako ona, nechtěl to vědět.

Severus ji vůbec nepoznával. Zmizel oheň v jejích očích, divoké odhodlání každého aspektu její osoby. Zmizel její talent, energie, její… život. Na jejím místě byla mrtvá žena, nemrtvá, zombie.

Severus si myslel, že válka byla těžká pro něho. Toto… to se zcela lišilo od toho, co čekal, jak jejich situaci pochopil. Phineas Nigellus ponechával detaily na minimu, sledoval jen jejich umístění. Nikdy nezmínil, jak zdecimovaně ti dva vypadali.

„Miono?“ zeptal se Harry opatrně, použil přezdívku, která mu přes rty nepřešla od třetího ročníku.

Přitáhla si kolena k hrudi a zabořila do nich hlavu. Celé tělo se jí otřásalo zoufalými, bezmocnými vzlyky.

„Miono,“ zkusil znova Harry. Sám se ocitl na hraně a potřeboval, aby byla Hermiona silná za něj. Jestli ona ztratila naději, ona, která měla vždy odpovědi, vždy měla plán, vždy věděla, kam se podívat, kam jít, co dělat… pak byla veškerá naděje skutečně ztracena. Harry nechtěl přijmout nebo si připustit, že jsou na konci. Nemohl.

Jaký smysl by mělo pokračovat, kdyby to byla pravda?

Stáhl ji z křesla do objetí. Klečeli na tvrdé dřevěné podlaze, mladá kolena již unavená a bolavá a protestující, déšť bušil do plachty, občas protekly malé kapky a oni se jen vzájemně drželi. Vzájemně v náručí s tím druhým, jediným, co jim na světě zbylo. Prostě to museli zvládnout. Museli.

„Skončí to někdy?“ zvládla se zeptat Hermiona skrz vzlyky a popotahování.

„Tak či tak,“ zamumlal Harry.

„Myslím tím… nevím, jestli takto můžu pokračovat,“ zanaříkala Hermiona. „Je mi to líto, Harry, jen… nevím, jak jít dál.“

„Najdeme způsob, Hermiono,“ přesvědčoval ji vyčerpaně. „Vždycky jsme našli.“

Zavrtěla hlavou. „Jak? Jak? Nevíme, kde je ten zatracený meč. Nevíme, kde je polovina těch zatracených viteálů. Ani nevíme, co je poslední. Všichni, kdo mohli nějak pomoci, jsou mrtví nebo se skrývají. A Brumbál,“ vyplivla to jméno, „nám nedal do rukou naprosto nic. Knihu dětských pohádek? Starou Zlatonku? Zatracený zatemňovač?“

Co to sakra je ten zatemňovač, zajímal se Severus.

„Ron měl pravdu, všechno je to nanic, nic, nic, nic je jediné, co máme. Nemáme proč žít, jen aby nás chytili a mučili a zabili. Nemáme už žádné přátele. Nemáme jak získat informace. Nemáme nic, Harry, nic!“

Harry ji pevněji stiskl. Nikdy ji, ani nikoho jiného, neviděl v tak zoufalém stavu beznaděje.

Ani Severus, který v zoufalé beznaději strávil většinu života.

„Jsme vůbec ještě naživu, Harry? Jsme vůbec skuteční? Tento život?“

„Samozřejmě ano, Miono,“ v Harryho hlase zazněl náznak strachu. Hermiona nikdy nezpochybňovala realitu. „Jsme živí a skuteční. Jsi pořád tady a já jsem pořád tady.“

„Taky odejdeš,“ zakňučela.

„Nikdy,“ zdůraznil, stiskl ji a políbil na tvář. Trochu se odtáhl a vzal její slzami zmáčený obličej do dlaní. „Kvůli ničemu ani nikomu. Nemůžu toto zvládnout sám, rozumíš? Potřebuju tě, Hermiono, a nikam neodejdu. Nikdy.“ Přerušil toto zapřísahání polibkem na čelo.

„Ale Ron říkal to samé a…“

„Ale toto já neudělám,“ potvrdil Harry pevně. „Rozumíš?“

Přikývla.

„Řekni to,“

„Ro-rozumím,“ odpověděla.

„Hodná holka,“ vydechl. Přitáhl si její tvář a opět ji políbil na čelo, tentokrát tam nechal rty o něco déle. Bylo tak dobré cítit pod rty zase něčí pokožku. Stalo se to tak dávno, že zapomněl, jaké to je. „Miono,“ zašeptal. Pak ji políbil na nos. „Tuto misi jsem si nevybral, byla mi udělena. Ale ty… ty můžeš odejít. Ty sis ji vybrala. Jsi ta nejodvážnější, neneohroženější, nejbáječnější kamarádka, jakou bych si mohl přát. Už proto bych tě nikdy neopustil.“

Znovu se objali. „Chybí mi,“ zašeptala.

Přikývl. „Mně taky.“

Zachvěla se. „Chybí ti Ginny?“

Opět přikývl. Když promluvil, měl hlas naplněný emocemi. „Každý okamžik každého dne.“

„Myslíš, že jsou spolu, ať už jsou kdekoliv?“

„To… nevím,“ odpověděl po pravdě Harry. „Rád bych si myslel, že jsou, že se o sebe starají, tak jak se teď staráme my dva o sebe.“

Hermiona si povzdechla. „Uvidíme je někdy znovu, Harry?“

„Uvidíme,“ prohlásil rozhodně. „Ať už v tomto životě nebo dalším, zase budeme spolu.“ Ztěžka polkl. „Slibuju.“

Nemluvil jen o Ronovi a Ginny a Hermiona to věděla.

„Miono, už kvůli mně to nesmíš vzdát. Nezvládnu to bez tebe,“ zašeptal.

„Zbyl jsi mi jen ty,“ zašeptala nazpět.

„Ty mně taky,“ odvětil.

Trochu se odtáhli, aby se podívali vzájemně do očí. V jejich světě, jejich vesmíru, existovali jen oni dva. Dva lidé, kteří věčně žili v přítomnosti – neprodlévali ani v minulosti, přemýšlení o ní příliš bolelo, ani v budoucnosti, o které si nemohli dovolit přemýšlet. Dva lidé na sobě lpící, aby přežili, zoufalí po naději.

V dálce udeřil hrom.

Hermiona Harryho sevřela. Drželi se a on ji opět políbil na čelo. Pak na tvář. A pak… nebylo tak úplně jasné, co se stalo pak. V této chvíli se vzpomínka trochu rozmazala. Věděli jediné, že jejich rty se nesměle a cudně setkaly, pak zoufaleji. Vzdálenost mezi jejich těly zmizela. Nezkušené paže a nohy se propletly. Jeden za druhým mizely kousky oblečení. Vychrtlá těla nějak pasovala do velkého křesla, kam se nemotorně vyšplhali. To křeslo dávalo víc než dost místa pro dvě nezdravé, na kost vyhublé postavy, které zápasily, aby se k sobě dostaly blíž.

Nepromluvili spolu, ale Harryho hlavou bouřila smršť myšlenek.

‚Chybí mi Ginny. Hermiona je tady, je skutečná, a Ginny je vzpomínka. Nevím, jestli z tohoto vyjdu živý. Aspoň na pár minut, jen na pár minut, ať můžu myslet na něco jiného než válku. Ať si dopřeju potěšení ostatních mladých. Kéž by to byla Ginny. Ale Ginny tu není, Hermiona je a je tak příjemná. Tohle změní všechno. Tohle nezmění nic. Můj život nikdy nebyl obyčejný – toto obyčejní lidé dělají, ne? Když ji líbám, nemyslím na nic, a to se mi líbí. Ať nemyslím na nic. Ať jen cítím. Ať prostě jen jednám. Ať prostě jen… jsem.‘

Severus se rozhodl zajít dál a použít nitrozpyt na Hermionu v Harryho vzpomínce. Nitrozpyt uvnitř nitrozpytu byl téměř nemožný, ale s dostatečnými zkušenostmi proveditelný. S jeho zkušenostmi.

‚Zítra můžu umřít. Když všichni zmizí, existuju ještě? Harry je tady, a s ním existuju, i když jen pár minut. Ron bude zuřit. Ron odešel, komu sakra záleží na tom, co si myslí? Je mi to tak nepodobné. Přesně toto potřebuju. Potřebuju Rona. Potřebuju teplé tělo. Potřebuju vědět, že jsem ještě naživu a celá a že jsem ještě člověk. Tady, právě tady, jsem.‘

A to opravdu byli – dvě teplá těla, která na sobě lpěla, připomínala si navzájem, že jsou ještě naživu, stále dýchají, jsou stále lidmi v nelidském světě.

Milování bylo zběsilé a nezkušené. Bylo zoufalou prosbou.

Bylo přesně tím, co potřebovali.

Severus sledoval, jak se jeho milá miluje s jiným mužem, synem muže, kterého nenáviděl. Vypadal přesně jako James v jeho věku, i když zhubl a důsledky stresu se projevily. Bylo to jako sledovat milování Jamese Pottera s Hermionou.

Ta představa by jej měla znechutit, rozzuřit. Namísto toho… nic takového.

Toto nebyla jeho Hermiona. Jeho Hermiona se milovala s očima upřenýma do očí partnera a vydávala tiché zvuky potěšení. Tato Hermiona je měla pevně zavřené, vyhýbala se pohledu partnera, a hluboce vrčela. Jeho Hermiona věděla přesně, co chce a kdy chce. Tato vypadala napjatě a poddajně. Jeho Hermiona líbala a hladila, když se pohybovala. Tato visela na partnerovi, jako by byl záchranný vor. Jeho Hermiona během sexu projevovala potěšení. Tato jen cítila uvolnění.

Když skončili, jen se dlouhou dobu drželi. Nic neříkali, až upadli do spánku. Ráno se Hermiona vzbudila první, odmotala se a rychle sebrala oblečení. Harry ji našel sedět před vchodem s knihou v ruce, zády k němu, tak jako každé ráno, jako by se nic nestalo. Harry jí pak připravil čaj a beze slova ho položil vedle ní jako každé ráno, jako by se nic nestalo.

Vzájemně si pomohli uvolnit se. Oba od druhého něco potřebovali. Už nikdy to nezopakují.

ooOOoo

Uvnitř chalupy Ginny a Ron sledovali oknem dění. Harry na okna už před měsíci seslal zvuky tlumící kouzla. Tvrdě se poučili, že hlasité náklaďáky nebo náhlé zvuky vzbudí Jamese a následně i jeho rodiče. Takže přestože byli jen pár stop vzdálení, interakce se odehrávala zcela v tichosti.

Sledovali, jak Snape Harrymu spílá. Ten, pro jednou v životě, odpovídal klidně a rozumně navzdory nerozumnému Snapeovi.

„Zabije Snape Harryho?“ zeptala se Ginny nonšalantně, zatímco houpala podrážděného Jamese. Mohla by se klidně Rona ptát, jestli bude později pršet.

„Pochybuju,“ odvětil Ron. „Hermiona by ho za to zabila.“

Najednou si muži venku začali intenzivně, bez výrazu, zírat do očí a tak zůstali dlouhou dobu.

„Co to dělají?“ zeptal se Ron.

Ginny se na chvíli zamyslela. „Nemyslíš, že si Snape prohlíží Harryho vzpomínky, že ne?“

„Možná Harry prohlíží Snapeovy?“

„Pořád tam stojí bez zranění, ne? Tak to nemůže být. Musí to být naopak.“

„Zajímalo by mě, co se tam děje.“

„Až se vrátí, řekne nám to.“

Pokud se vrátí.“

„Ale prosím tě, Ronalde. Kromě toho, kdyby ho Snape chtěl zabít, už by to udělal a zajistil, abychom to neviděli.“

„Pravda.“ Pozorovali další chvíli, než opět promluvil Ron. „Myslíš, že ví, že se díváme?“

„Musí, je to Snape. Ten si všimne všeho.“

ooOOoo

Severus těžce lapal po dechu, když se stáhl z Harryho vzpomínek. Jako by uběhl dlouhou vzdálenost. Stejně tak Harry. Nitrozpyt prováděný déle než minutu nebo dvě měl těžké fyzické i mentální důsledky. Oba muži se unaveně posadili na kamennou zídku, která obklopovala chalupu. Pohledu do očí se vyhýbali.

Harry nijak netoužil znovu tuto zkušenost prožít, ani většinu onoho času na útěku. Po tom roku přísahal, že do žádného stanu už nikdy nestrčí ani nos, a myslel to vážně. Vypudil tuto vzpomínku z mysli a nikdy si nedovolil se k ní vrátit. Nechtěl.

Severus měl pocit, že mu někdo dal facku.

Musel sis o ní hned myslet to nejhorší, co, vysmíval se mu hlásek. Musel jsi ji obvinit přímo do obličeje. Musel jsi ji vyslýchat, i když to zatraceně nebyla tvoje věc. Nemohl ses obtěžovat a dát výhodu pochybností jediné osobě na světě, která tě viděla jako skutečného člověka, ne jako Smrtijeda, ani jako učitele.

Co to udělal?

Obvinil jsi a urazil jedinou osobu, která tě za celý tvůj život milovala, odpověděl hlas. Ublížil jsi jediné osobě, která k tobě přišla bez postranních motivů. Kardinálně jsi to posral.

Musí ji vidět. Musí to spravit. Udělá cokoliv, co chce, o co si řekne, a bez ptaní.

S křížkem po funuse, vysmíval se hlásek téměř zpěvavě.

„Harry…“ Severusovi se zlomil hlas. Chtěl se přemístit, ale byl příliš otřesený, aby si nezpůsobil odštěp. Zalovil hluboko ve svém nitru pro techniky, které používal, aby se před přemístěním po setkáních s Pánem zla dostatečně uklidnil. Kontrolované dýchání. Představa klidného, temného jezera v noci, hvězdy odrážející se na povrchu vody. Nádech, výdech.

„Severusi,“ promluvil Harry. „Je mi moc líto, že jsme vám to neřekli. Upřímně, oba jsme na to chtěli zapomenout. Byla to chyba v úsudku. Nepoužili jsme ochranu. Vůbec se nám to nepodobalo. Naše srdce patřila jiným lidem. Oba jsme se cítili, jako bychom je zradili. Prosím, nesmýšlejte o nás špatně.“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, já…“ Stále se ještě ze všech sil snažil uklidnit. Hledal slova, ale žádné nepřišlo.

„Vím,“ prohodil Harry. „Jednou, dlouho předtím, než jsme se dali dohromady, jsem natrefil na Ginny, jak se líbá s Deanem Thomasem na chodbě. Neměl jsem tehdy na ni žádné právo a vlastně jsem byl přesvědčený, že jsem u ní naprosto přišel o šance. Dean byl můj spolužák a kamarád. Byla do něj zblázněná jako on do ní a líbala jej stejně tak náruživě jako on ji. A přesto… jsem mu chtěl utrhat končetinu po končetině za to, co s ní dělá.“

Severus si na ten vztah vzpomínal dobře. Toho roku víc než jednou chytil zamilovaný pár v různých výklencích a přístěncích celého hradu. Což bylo divné. Studenti spárovaní se členem své koleje se většinou drželi v relativním bezpečí jejich společenské místnosti. Jen mezikolejní milenci riskovali odhalení ve školních prostorách. Obzvláště po večerech, kdy na chodbách hlídkoval Severus.

„Je za tím nesourodým blábolením o mladistvé neohrabanosti dvou nadržených Nebelvírů skrytá nějaká myšlenka?“

„Když jsou v sázce naše srdce, ztrácíme hlavu.“

To bylo slabě vyjádřeno.

„Podívejte,“ pokračoval Harry, „vím, že mě asi nesnášíte, vždy to tak bylo a asi i vždy bude, ať už řeknu nebo udělám cokoliv. Vím, že mě snesete jen kvůli dětem a Hermioně. Rád bych vás považoval za přítele, ale dokážu přijmout, že se to nikdy nestane. A kdyby byly naše role obráceně, a já zjistil, že moje přítelkyně spala s tou jedinou osobou, kterou pohrdám nejvíc na světě, asi bych reagoval stejně. Namouduši, Severusi, bylo to od vás velmi nebelvírské, že jste sem přišel, dožadoval se, abych vám čelil, a vy byste pak mohl bránit svoji čest. A její.“

Pokus o zlehčení u Severuse neprošel a Harry rychle pokračoval.

„V každém případě už víte, co se stalo. Hermiona je v tomto bodě hodně citlivá… není na onu událost pyšná. Doufám, že si na ní nevylijete zlost a že pochopíte tehdejší situaci. Myslím, že zrovna vy byste mohl.“

Severus stále nic neříkal. Nějak se cítil klidnější. Byl téměř připravený se přemístit.

„Teď… vás nechám tak. Jestli si budete potřebovat promluvit, přijďte dovnitř. A, no, děkuju, že jste mě nezabil.“

Harry se zvedl k odchodu. Už byl v půlce cesty, když se otočil.

„Jen vězte, Severusi… nikdy jsem neviděl, že by se Hermiona dívala na někoho stejně jako na vás.“

Severus vstal a odvrátil se od Harryho.

„Mýlíte se,“ oponoval tak tiše, aby to slyšel jen Harry. „Není pravda, že vás nenávidím.“

Bez dalšího slova si vybavil ložnici, kde Hermionu na Grimmauldově náměstí nechal, a přemístil se.

ooOOoo

Severuse to odmrštilo na dvůr před domem. To by se nemělo stát. Všechny obrany byly nastaveny tak, aby se kdykoliv mohl přemístit kamkoliv v domě, pokud by bylo třeba. Hermiona je musela přenastavit. Dovolil, aby kromě něj i ona měla absolutní kontrolu nad obranami, pokud by se mu něco stalo. Všichni jeho staří nepřátelé byli mrtví a kouzelnický svět v něm viděl hrdinu. Strávil ale příliš mnoho let jako špion, aby nezvážil i tuto možnost. Starých zvyků se těžko zbavuje. Nepočítal však s tímto.

Hermiona na něj musela být naštvaná a nechtěla, aby se přemístil zpět do jejich pokoje. Dobře. Přejde k hlavním dveřím, vyšplhá schody, zaklepe na dveře ložnice, padne na kolena a poprosí ji o odpuštění. Nebude to poprvé, kdy se takto pokusí získat zpět lásku ženy, kterou zranil.

Došel k ložnici, ale zjistil, že je odemčená a prázdná. Hermiona tam nebyla. Něco vypadalo… jinak. Stůl byl uklizenější a knihy v policích stály jinak, ale v tu chvíli to ignoroval.

Sešel schody a zamířil do kuchyně, kde seděla Lenka s hrnkem čaje a vypadla zamyšleně.

„Lenko, neviděla jste Hermionu?“

Zavrtěla hlavou. „Slyšela jsem kohosi odejít, ale předpokládala jsem, že to jste vy.“

Severus se zamračil. Hermiona se musela vzdálit, aby si pročistila hlavu. Řekl jí strašné věci. Napadlo ho poslat jí Patrona, ale zamítl to. Jestli potřebovala čas a prostor, dá jí čas i prostor. Byla sobota, povinnosti dospělých v domě o víkendu byly omezené jen na hlídání dětí. Žádné hodiny. Dnes ji může nahradit.

Ale jak hodiny odtikávaly a den se překulil do večera a noci, po Hermioně nebylo vidu ani slechu. Severus se zamračeně vydal ke krbu. Pokud by šla někam jinam, přinejmenším by dala vědět Harrymu. Ucítil hryznutí bolesti při představě, že s ním nebude mluvit, ale odtlačil to stranou. Věděl, že si to zaslouží.

Klekl si před krb a zavolal Harryho domov.

„Harry!“ zasyčel Severus. Když neobdržel odpověď, zařval: „Pottere!“

Harry obezřetně klekl ke krbu, jako by přemýšlel, co zase provedl. „Ano?“

„Kde je Hermiona?“

„Řekl bych, kde jste ji nechal?“

„Neozvala se vám?“

Harry nakrabatil obočí. „Ne, měla?“

Severus si povzdechl. To nebylo dobré.

„Nebyla doma celý den, ani jsem o ní neslyšel. Vím, že kdyby chtěla jít někam jinam, dala by vám vědět…“

„Ale vzhledem k předmětu našeho dnešního rozhovoru, asi chtěla prostor,“ dumal Harry a dokončil tak myšlenku za Severuse. „Zkusil jste jí poslat Patrona?“

Severus zavrtěl hlavou. Proč ho to nenapadlo? „Udělám to teď.“ Zaváhal, než se stáhl. „Harry… nemyslíte, že se jí něco stalo, že ne?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, jsem si jistý, že je v pořádku.“ Slabě se na Severuse usmál. „Opravdu.“

Severus zavřel krb, zašeptal zprávu Patronovi, v níž se zeptal, jak se má, a poslal jej pryč. Laň se k němu vrátila za několik minut. Zamračil se na Patrona a poslal jej znovu a znovu zpět. Patronové se vracívali k odesílateli, jen pokud nedokázali doručit zprávu, což znamenalo, že Hermiona je mimo dosah.

Což znamenalo, že Hermiona není v Británii.

Těžce se odvlekl po schodech do ložnice, aby ji tentokrát pořádně prozkoumal. Celý den nebyl uvnitř. Všiml si, že zde skutečně chybělo pár věcí. Zmizely její knihy, stejně tak všechno oblečení a fotografie. Vešel do koupelny. Její nekonečné hromady vlasové kosmetiky zmizely – poprvé po měsících viděl pultík. Celá místnost byla zbavena Hermioniných věcí.

Severus si ztěžka povzdechl a opřel se o vchod. Teď pochopil. Hermiona jej opustila. Hermiona je opustila. Hermiona byla pryč.

 

PA: Než se shromáždíte před mými dveřmi s pochodněmi a vidlemi a pověsíte mě za palce u nohou, protože jsem nechala Hermionu opustit Severuse i děti bez jediného slova, prosím vás, abyste to se mnou pár kapitol vydrželi a dali mi (a jí) možnost to vysvětlit. Pak suďte dle libosti :)

Hlásek Severusových pochybností, který jej vede ke strašným rozhodnutím, se poprvé objevil v kapitole páté a naposledy v kapitole třinácté, kdy jej Severus odehnal během Hermioniných narozenin. Nikdy však zcela nezmizel.


Kapitola 24. Ukaž mi cestu – 1. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/24/Just-to-Be

Rating: 16+

 



Kapitola 24. Ukaž mi cestu – 1. část

„To se jí prostě… nepodobá,“ Harry si hrábl rukama do již tak rozcuchaných vlasů.

„Třeba potřebovala odejít, aby, já nevím, třeba vychladla?“ navrhl Ron.

Harry na kamaráda jen úkosem pohlédl. Už to byly dva dny a nikdo o Hermioně zatím neslyšel. Co zjistili, tak nezkontaktovala žádného jejich kamaráda ani svoji rodinu. Na Příčné ulici ji neviděli, ani v Prasinkách, u svatého Munga, ani na ministerstvu. Podle Severuse opustila Británii. Stejně se vyplatilo to zkontrolovat.

„Mám o ni strach,“ zachmuřil se Harry.

„Bude v pořádku,“ byl přesvědčený Ron.

„Bude?“ Harry vstal a začal pochodovat před krbem. Od Hermionina zmizení byl Severus s Harrym pravidelně ve spojení. Harry převzal Hermioniny hodiny a hodně ze Severusovy administrativy a právních povinností ohledně poručnictví, zatímco ten ji hledal až na hranici vyčerpání.

Hermiona odešla, ale Severus se zdráhal nechat ji jen tak zmizet. Ne bez boje. A k tomu měl, jako vždy, Harryho plnou a neochvějnou podporu.

„Ano,“ odvětil Ron rozhodně. „Bude.“ Vstal a přešel k Harrymu, který právě vyhlížel z okna, jako by čekal, že se na cestě každou chvíli objeví Hermiona. „Podívej, kámo, že utekla, se mi nelíbí o nic víc než tobě. A souhlasím, že se jí to nepodobá. Ale… Hermiona se o sebe umí postarat. Neudělá nic nebezpečného a nikdo ji neunesl, odešla z vlastní vůle. Je to Miona – nic nedělá, aniž by nejdřív nezvážila důsledky. Zbytečně neriskuje. Sakra, ten poslední rok nás udržela naživu. Věř jí.“

Harry se na kamaráda povadle usmál. „Vím, že se o sebe umí postarat. Jen se jí nepodobá takhle mi zmizet.“

„Nezmizela tobě, chlape.“

Harry přikývl. „Já vím.“

„Co přesně se mezi nimi stalo, že odešla?“

Harry zaváhal. Ron věděl o něm a Hermioně, ale ze zjevných důvodů to nebylo téma, které by rádi probírali. O síle jejich pouta vypovídalo, jak všichni tři překonali ten pomotaný trojúhelník bez dopadu na jejich víru a přátelství.

Pověděl to kdysi Ginny, ale stručně. Nikdy tuto informaci proti němu nepoužila (koneckonců v té době spolu nechodili), ale stejně jako s jejím bratrem bylo lepší na toto téma ani nepomýšlet, natož o něm mluvit.

„Minulost.“ Harry doufal, že Ron pochopí a nebude se muset pouštět do obšírného vysvětlování.

Pro jednou Ronald Weasley pochopil narážku. Přikývl a odvrátil pohled.

Dlouho jen mlčeli a koukali z okna, jako by bylo křišťálovou koulí, která jim ukáže cestu.

„Takže Snape na to přišel a pohádali se a ona zmizela?“

Harry přikývl. „Tak nějak.“

Byla řada na Ronovi, aby přikývl. Se zřídka kdy viditelným odhodláním se otočil a oznámil: „Musím jít.“

Harry přikývl. Předpokládal, že se vrací do obchodu. „Dej mi vědět, kdybys -“

„Něco zaslechl. Vím, kámo.“ Poplácal přítele po zádech a vstoupil do krbu.

ooOOoo

Za poslední dva dny Severus myslel pouze na jedno.

Jak jen jsem to mohl tak kardinálně podělat?

Ten hlas, který na tolik měsíců umlčel, byl vždy pohotový k rychlé odpovědi. Věděl, že by ho neměl nechat popichovat, ale… ten zatracený otrava se tak těžko ignoroval. Ne, když měl téměř vždy pravdu.

Došly mu nápady. Zkontroloval všechna místa, která mohl navštívit, aniž by se z Grimmauldova náměstí vzdálil na delší dobu. Seděl na pohovce před krbem, jako by čekal, že se z něj jen tak, jako by se nic nestalo, vynoří Hermiona. Věděl, že jeho naděje jsou marné. Bylo tomu tak celý život.

Nejdříve Lily. Pak jeho matka. Teď Hermiona. Copak si nikdy neudrží ženu, kterou miluje a která miluje jeho? Bylo jeho osudem změnit v prach vše, čeho se dotkne?

Trhl hlavou nahoru, když v krbu zeleně zazářilo. Odváží se doufat, že to bude Hermiona, vrátí se k němu, aby mu odpustila, nebo mu alespoň vynadala a proklela ho? Raději by dostal zásah kletbou, než zůstat v současné situaci.

Z plamenů vystoupila postava. Samozřejmě nikdy nebyl takový šťastlivec. Byl to zatracený Ronald Weasley. Jistě. Byla to jen otázka času.

„Přišel jste si škodolibě užít?“ ušklíbl se Severus. „Nebo mi odčarujete koule za to, že jsem ublížil vaší kamarádce?“

„Sotva,“ odvětil Weasley a posadil se do křesla po Severusově pravici. „Vy a já si musíme promluvit.“

„Ze všech důležitých věcí, které si nárokují můj čas, Weasley, rozhovor s vámi mezi ně nepatří.“

„Máte čas, Snape, protože toto je naprosto nezbytné.“

Severus se zasmál krutě, bez pobavení. „Jistě. Samozřejmě je nezbytné říct mi, že jsem vaši kamarádku nesmírně zranil tak, až skutečně odešla, a že jste teď tady, abyste bránil její čest.“

„Víte, Snape, na někoho tak zatraceně inteligentního dokážete být občas pořádný idiot.“

„Nemyslete si, že to už nevím, Weasley. Když se něco takového děje, často si přeju mít vaši hlavu. Selhání je mnohem, mnohem jednodušší, když chybí schopnosti nebo očekávání úspěchu.“

„Nebudu předstírat, že jsem inteligentní chlap, ale poznám natvrdlost, když ji vidím. A právě teď mi zírá do tváře, má zahnutý nos a tak.“

„Urážky mého vzhledu, Weasley? Jsem raněn.“

„Jste zraněný, Snape. Stejně tak i Hermiona. Proto jsem zde.“

„Kde je?“ vyhrkl Severus, jak okamžitě zapomněl na sarkasmus a kousavá slova. „Viděl jste ji?“

„Samozřejmě neviděl,“ odvětil Weasley, „proto jsem si s vámi přišel promluvit.“

„Pak jak víte, že je zraněná?“

„Utekla, ne?“

Vzduch byl prostoupen napětím obou mužů, kteří na sebe zírali. Nakonec Severus promluvil. „Ano, utekla.“

Weasley se v křesle uvolnil. Promluvil ke stropu.

„Kolik toho víte o naší činnosti během posledního roku války?“

Severus překvapeně zamrkal. Věděl víc, než by přiznal, ale projít vše, co věděl tenkrát a od té doby zjistil… sakra, to bude dlouhý rozhovor.

Weasley si to uvědomil a odmávl to. „Promiňte, to bylo vágní, že? Víte, že jsme Harry, Hermiona a já poslední rok války strávili křižováním Británií, abychom nalezli Voldemortovy viteály a způsob, jak je zničit.“ Severus přikývl. „Také asi víte, že jsme neměli žádný plán, co vlastně dělat.“ Severus opět přikývl.

Weasley se zhluboka nadechl a pokračoval. „Co se všeobecně neví, je fakt, že asi po třech měsících našeho hledání a po měsíci ve stanu jsem… od nich odešel. Opustil jsem je uprostřed hledání.“ Polkl. „Nechal jsem je napospas smrti.“

Severus to věděl, i když to zjistil jen z Hermionina příběhu a Harryho vzpomínek. Žádný z popisů války ani vlastních životopisů Zlatého tria to nezmiňoval. Pohled se mu trochu uvolnil, ale paže držel pevně založené.

„Byla to… velmi těžká situace. Byli jsme sami, ocejchovaní smrtí, bez možností komunikace s vnějším světem a měli jsme na starosti nemožnou misi, pro jejíž dokončení jsme neměli prostředky. Hladověli jsme a trpěli zimou a nosili ten přívěšek. Jedné noci jsem… vybuchl. A sebral se a zdrhnul.

Hermiona tím byla zničená. Napochodoval jsem ke dveřím stanu a ptal se jí, jestli půjde se mnou. Dal jsem jí jen zlomek vteřiny, aby provedla trvalé rozhodnutí, jestli opustí misi, opustí Harryho, opustí vše a nechá osud kouzelnického světa, aby změnil směr. Věděl jsem, že to neudělá, protože je to Hermiona a ona je žena závazku. Pak jsem jí řekl nějaké krutosti a odešel. No, neřekl jsem jen krutosti. Nařkl jsem je, že spolu mají románek, že jeho miluje víc než mě, že mu dává přednost. Nebyla to pravda tehdy a není to pravda teď.

Našel jsem je až po několika týdnech té noci, kdy jste nás nechal najít ten meč. Možná jste mě i viděl. To nevím.“

Severus tehdy Weasleyho opravdu viděl. Už se chystal přiskočit a zachránit Potterův nebohý krk před utopením, když se z lesa vynořil Weasley a zamířil k tůni. Bylo to jedinkrát, kdy Severus rád viděl Ronalda Weasleyho, protože mu tím umožnil zůstat neodhalený a nepozorovaně se odmístit. Kdyby se Weasley neobjevil, ta noc, i celá válka mohly skončit naprosto jinak.

„V každém případě jsme s Hermionou minulost nikdy nepřekonali. Smířili jsme se a odpustila mi a po válce jsme konečně začali pořádně randit. Emoce bouřily a bylo hezké získat trochu normálního života, víte, co myslím? Ale nikdy mi pak už úplně nevěřila. Nechal jsem ji na holičkách, samotnou, když mě potřebovala patrně nejvíc. Sakra, vím, že mě potřebovala nejvíc. Pláchl jsem, když se situace zhoršila. Opustil jsem ji, prostě a jasně, přestože za mnou vyběhla a volala mě, abych zůstal.

Ale za bolestí z mého odchodu byla bolest, že jsem zpochybnil její lásku a věrnost a přijetí závazku, když jsem pro to neměl důvod. Tak mě sžíral vlastní strach a nejistota, že jsem si veškerou svou frustraci vylil na ni. Myslím, že bolest ze ztráty mé víry v ni byla horší než bolest z opuštění. Jsem si jistý, že tato bolest nás nakonec rozdělila.

Lituju toho každý den mého života, protože v tom jediném okamžiku jsem ji ztratil navždy.“

Severus rozuměl bolesti vyvolané touto lítostí a věděl, že Weasley patrně ví, že Severus to ví.

„Snape, neudělejte tu samou chybu jako já. Nezradila vaši důvěru. Nebyla nevěrná. Dostala se do nemožné situace jako my všichni a v okamžiku slabosti nebo strachu, nebo co to bylo, se přimkla k jediné další osobě toho světa. Nezasloužila si potrestání tehdy a jistě si nezaslouží potrestání teď, o sedm let později, od někoho, kdo tehdy ani nebyl součástí jejího života.“

Severus nenáviděl, nenáviděl fakt, že pro jednou v jeho životě má Weasley pravdu.

Zná ji lépe, než ji kdy budeš znát ty, prohlásil hlásek krutě. ‚Zná‘ ji v každém smyslu toho slova.

„Proč mi to všechno vykládáte, Weasley?“ Ano, Weasley byl Nebelvír a ti mají hrozný zlozvyk v konání vznešených věcí a sdělování důležitých informací jen tak, pro nic za nic, ale Severus jakožto Zmijozel odmítal věřit, že tento chlapec, chlapec, který miloval ženu, kterou miloval Severus, mu řekne něco důležitého jen z dobroty srdce.

„Protože,“ začal vysvětlovat Weasley, „vás Hermiona miluje. Ne mě, vás. Řekl jsem vám, že s tím musím žít. Se svým selháním musím žít po zbytek života. Ale víc než aby byla se mnou, chci, aby byla šťastná. Vy jste ji z jakéhosi důvodu dělal šťastnou velmi dlouhou dobu. Možná ji dokážete udělat šťastnou znova, možná ne. To nevím. Netuším, co jste jí řekl.“

„Nic, co by měla vyslechnout,“ zamumlal Severus.

„Ale i když už ji nedokážete udělat šťastnou, jste jediný člověk, který ji může najít.“

Severus si výsměšně odfrknul.

„Udělal bych to, kdybych mohl, Weasley.“

„Můžete a najdete.“

Weasley se k němu přiblížil, zalovil v kapse a vytáhl nějaký předmět. Severus viděl, že je to malý stříbrný válec s tlačítkem na jedné straně.

„Co to k čertu je?“

„Zatemňovač,“ odvětil Weasley, jako by šlo o nejzřejmější věc na světě.

„Co to sakra je, ten zatemňovač?“

Weasley vzal předmět ze Severusovy ruky a cvakl tlačítkem. Světlo lamp znenadání vplulo do předmětu, který se následně s lupnutím zavřel a utopil místnost ve tmě. S dalším cvaknutím světlo vyplulo zpět k lampám jako malá tancující sluníčka.

„Rozkošný trik,“ vysmíval se Severus, „ale nevadilo by vám sdělit mi, jak mi toto, do prdele, má pomoct najít Hermionu?“

„To opravdu nemůžu vysvětlit,“ oponoval Weasley. „A nejsem si jistý, že bych měl. Brumbál mi ho odkázal s poznámkou, že doufá, že až budou věci nejtemnější, ukáže mi světlo. No, jak jsem řekl, nechal jsem je v bryndě. Ji. Okamžitě jsem toho litoval, ale nedokázal jsem najít cestu zpět. Hermioniny obrany byly příliš dobré a Harry trval na nevyzpytatelném plánování přesunů po celé Británii. Cílem bylo, aby nás nikdo nenašel, a fungovalo to, jako většina věcí, které má na starosti Hermiona.

Toto,“ podal Severusovi zatemňovač zpět, „mi pomohlo najít světlo, když věci byly nejtemnější.“

„Takže mi tu zatracenou věc dáte a neřeknete, jak ji pořádně použít?“

Weasley přikývl.

Zatraceně přikývl.

„No, rád bych konstatoval, že jste velká pomoc, Weasley, ale…“

„Nemyslím, že to funguje, když víte, co čekat!“ protestoval Weasley. „Brumbál mi neřekl, k čemu je, nebo jak ho použít, a asi z nějakého důvodu. Mohl návod zahrnout do testamentu, ale byl to Brumbál – proč mluvit přímo, když můžete v hádankách? Málem jsem tu zatracenou věc vyhodil, ale počítal jsem, že věděl, co dělá, a nechal si ho. Dobře jsem udělal.“

„Ale Weasley, jestli nevím, jak jej použít, jak můžu doufat, že ji naleznu?“

Weasley zaváhal. „Nefunguje to, když ji chcete najít vy. Funguje, jen když ona chce najít vás.“

„Ale co když…“ Severus se zastavil. Neprozradí před Weasleym slabost nebo zranitelnost. Už tak to bylo zlé.

„Vím,“ Weasley si mezeru doplnil sám, což byl na něho působivý výkon. „Snad to nebudete muset zjistit. Ale možná budete muset chvíli počkat.“

V čekání na věci, obzvlášť dobré, Severus vynikal. Čekal roky, desetiletí, až se stanou dobré věci. Toto zvládne.

„Jestli se mýlíte, Weasley…“

„Jasně, moje tělo nenajdou. Ale věřte mi, vyjde to. Jen ho celou dobu noste u sebe – až to přijde, jestli to přijde, budete muset jednat rychle. Ale pak budete vědět, co dělat. Věřte mi, když jsem to věděl já, tak vy taky.“

Přešel ke krbu a z keramické nádobky na římse nabral letaxový prášek.

„Weasley,“ zavolal na něj Severus, když vkročil dovnitř. Střetli se pohledem.

„Děkuji vám.“

Weasley pokývl. „Přivedete naše děvče domů,“ pravil, upustil prášek a zmizel.

Severus zíral na předmět v ruce. Cvaknutím jej otevřel a zavřel a zas a zas. Světlo v rychlém spádu vyplouvalo a zaplouvalo jako zářivé koule tam a zpět.

Musím být pitomější než on, když věřím, že tato zatracená věc je klíčem k jejímu nalezení, pomyslel si.

To jsi, vysmíval se hlásek.

ooOOoo

Harry se přeletaxoval asi o hodinu později a našel svého bývalého profesora sedět na pohovce a zírat na něco v rukou. Opatrně přistoupil a poznal ten předmět mezi prsty. Severus k němu vzhlédl s tichou otázkou v očích a Harry jen nepatrně pokývl. Ano, to vyjde, ale jen když ona bude chtít.

Severus se rozhodl, že zatím to bude muset stačit.

Vstal a následoval Harryho po schodech do podkroví. Bez ohledu na všechny dramatické změny v osobním životě měl především závazky k dětem. Zandal zatemňovač do kapsy, odsunul celou tuto situaci stranou, odložil Severuse a stal se panem Snapem, učitelem a zákonným opatrovníkem dětí nahoře.

Modlil se k bohu, aby jej Hermiona chtěla najít, protože nebyl v pozici, aby ji hledal víc, než již udělal. Jakkoliv by to chtěl.

ooOOoo

Vzhledem ke svému novému jménu Leopold nečekal, že na toto téma něco zaslechne. Ale jednoho dne na chlapeckých záchodcích v šestém patře se tak stalo.

Prváci sem v podstatě chodit mohli, ale všeobecně se vědělo, že tyto záchodky jsou od nepaměti útočištěm zmijozelských sedmáků. Pokud sem dorazil někdo z nižších ročníků, zatímco zde probíhala diskuze, byl tvrdě poučen, že sem nemá dovoleno vstupovat.

Doběhl by si do osmého patra, ale občas prostě musíte, když to na vás přijde.

Bezpečně zapadl do kabinky nejdál od dveří, poslední zvuky spláchnutí se rozplynuly, když zaslechl kroky a hluboké hlasy.

Sakra, zanadával v duchu Leopold. Zvedl nohy a skrčil se na záchodové míse. Doufal, že nebudou kontrolovat kabinky, než začnou mluvit. Naštěstí k tomu nedošlo.

„Nejužší číča, jakou jsem kdy měl,“ chlubil se jeden, zrovna když vstoupili. „Stojí za každý podělaný svrček.“

„Nebojíš se, že něco chytneš?“ ptal se druhý, pištivější hlas zvědavě a… obdivně? Závistivě?

„Ne,“ reagoval první hlas. „Mají na to kouzla, víš, co je udrží nenakažlivé, ať už je šoustá kdokoli.“

„Tak co jsi s ní dělal? Šoustal?“

„Víc než to,“ odpověděl první hlas. „Taky jsem ji trochu zmlátil, jen abych jí připomněl, co je a co provedla hrdému jménu naší koleje.“

„A ona… tě nechala?“

„Jasně že mě sakra nechala – koupil jsem si ji a zaplatil za ni. Když za ženskou zaplatíš, můžeš si dělat, co chceš,“ osvětloval první hlas vědoucně, jako by byl odborníkem, který toto dělá celý život. „Zvlášť se smrtijedskou děvkou.“

Leopoldova hlava vystřelil nahoru, ani nevěděl, že se tak krčil. Smrtijedská děvka?

Teď ucítil cigaretový kouř. Jen aby nezačal kašlat.

„Jak víš, že je opravdická? Za takovou musíš zaplatit víc, že? Tak to říkal Harper.“

„Madame Ludmila mi slíbila skutečnou a že si s ní budu moct dělat, co chci, a že o to ještě bude prosit.“

„A?“

Leopold ten úšklebek téměř viděl i přes dveře kabinky. „Samozřejmě prosila.“

Druhý hlas zasténal, nebo zaúpěl? To Leopold opravdu nechtěl vědět. Ale chtěl znát identitu té dívky. Možná je to někdo, koho zná. Možná je to… ne, to nemůže být.

„Tak kterou jsi měl?“ zeptal se druhý hlas nadšeně.

Obláček kouře. „Rosierovou.“

Leopold ucítil ostrou bolest v žaludku. S výkřikem bojoval malou pěstí strčenou v ústech, kousal se do ní a oči držel pevně zavřené. Ne Brigita. Ne Brigita. Jak je mohla nechat dělat jí… tohle? Brigita, kterou znal, byla chytrá a silná a tvrdá a zuřivě chránila jeho a Ermengarde.

Musel zjistit pravdu. Snape tehdy řekl, že je kdesi živá a relativně v bezpečí. Jaká je jeho definice bezpečí?

Snapeovi se nedá věřit, že řekne pravdu. Teď už to ví.

„Nemůžu se dočkat velikonočních prázdnin,“ pokračoval první hlas. „Do té doby na Obrtlou ulici neproklouznu.“

„Kolik stojí?“ zeptal se druhý hlas.

Z odpovědi odkapávalo pohrdání. „Víc, než si můžeš dovolit.“

Obrtlá ulice. Znělo to známě. U Příčné, že ano? V Londýně? Jak daleko od Londýna jsou? Leopold se již upsal, že na Velikonoce zůstane v Bradavicích. I kdyby se vrátil, zatraceně nebude mít šanci nepozorovaně odejít z Grimmauldova náměstí, rozhodně ne, aniž by jej nezpozoroval on.

A proč nic neřekla ona? Pokud to věděl Snape, slečna Grangerová taky. Ti dva byli na sebe prakticky nalepení. Nerad myslel na doslovnou verzi řečeného, ale už mu bylo dvanáct a představa muže nalepeného na ženu mu poslední dobou začínala přicházet na mysl čím dál častěji. Nebyla nepříjemná, jen poněkud nepohodlná. Nařídil jí Snape, aby nic neříkala? Možná. Ale od kdy ho tak poslouchala? A jednou je slyšel ‚při tom‘, bylo to pozdě v noci o vánočních prázdninách, když hloupě zapomněli na tlumící kouzla. Teda – zatraceně traumatizující zážitek.

Mysl mu tak pracovala, že přestal sledovat nit hovoru. Slyšel chlapce odejít a chvíli počkal, než se odvážil vyjít z kabinky. Cestou kolem zdi začal tvořit plán.

Musí se dostat do Londýna.

Do Obrtlé ulice.

Do bordelu v Obrtlé ulici.

Bez dospělých.

A dostane sestru ven.

Odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku v ruce.

Opravdu jednoduchý plán. Tedy na Nebelvíra.


Kapitola 24. Ukaž mi cestu – 2. část



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/24/Just-to-Be

Rating: 16+

 



Kapitola 24. Ukaž mi cestu – 2. část

Lenka soustředěně poslouchala, když jí Poppy předávala pravidelné vyhodnocení pokroku dětí. Nabraly sílu, zdraví a interagovaly spolu víc než před měsícem. Ale pořád je čekala dlouhá cesta.

Letmo pohlédla na Severuse. Seděl s kamennou tváří, zatímco lékouzelnice sdělovala své poznatky. Věděla, že odvádí dobrou práci v předstírání, že zdánlivě poslouchá a všechno chápe, ji však neoklamal. Kdyby opravdu poslouchal, přerušoval by tok řeči, aby tu či tam položil otázku nebo prohodil uštěpačnou poznámku. Pohledem by provrtával hovořící osobu. Neseděl by jen tak s rukama zkříženýma, mlčenlivý a jen pokyvující hlavou.

Lenka měla tehdy pravdu – když si někdo dal tu práci, aby se na Severuse díval, opravdu díval, dalo se v něm číst jako v knize.

Poppy mluvila spíš k ní než Severusovi, takže bylo jasné, že i ona uměla v tomto muži číst.

V této chvíli dlel opravdu ve svém vlastním světě. Už uplynuly téměř tři dny a Weasleyho hračka nepřinesla ani náznak informací o místě Hermionina pobytu. Jeho pečlivě vybudovaná kontrola se rozpadala.

Chyběla mu. A Lenka to věděla.

Dětem jen řekli, že Hermiona je ‚pryč‘ a že se nakonec vrátí, ale mimo to nevěděly nic. Severus, Lenka a Harry museli děti neustále ujišťovat. K Hermioně přilnuly a dávno zjistily, že lidé, kteří odešli, se jen zřídka vrací.

Jakkoliv zkoušený, Severus se na ni nemohl zlobit, že odešla a stejně jako jeho opustila i děti. Myslel si, že by měl – ta čarodějka vycouvala z jejích závazků k nim, což přísahala, že nikdy neudělá. Ale, necharakteristicky, jí dal výhodu pochybností. Jakkoliv rozzlobená na něj byla, neopustí děti navždy. Projasní si hlavu a vrátí se.

Tedy, pokud si hlavu projasňuje. Zmizet na tak dlouho, aniž by o sobě dala vědět, to se jí nepodobalo. Ani sova, aby se ozvala, že je naživu. Harry byl víc a víc nesvůj, připomínal Lence její čtvrtý ročník, když Voldemort napadal jeho sny každou noc. Tolik si o ni dělal starosti.

Mohlo se stát, že by o sobě nedokázala dát vědět? Že se někde zranila? Že se odštěpila, protože se přemístila tak rozrušená? Severus neměl jak to zjistit, protože sakra nevěděl, kde je.

Až ji najde, nebude vědět, zda ji políbí nebo jí naplácá.

Zatímco tu seděl a za nezaujatou maskou to v něm vřelo, Poppy dokončila své hodnocení. Lenka jí poděkovala a doprovázela ji ke krbu. Jestli si Severus všiml, že odcházely, nedal to znát.

„Chudák,“ prohodila Poppy, když dorazily do přízemí. Lenka ji o všem zpravila hned po jejím příchodu.

Lenka přikývla. „Je strašně zraněný.“

Poppy soucitně mlaskla jazykem. „Hermioně to není podobné.“

„Myslím, že to bude dobré, nakonec,“ pravila Lenka zasněně. „Ještě to nevědí, to je jisté. Ale možná se to muselo stát.“

Poppy pokrčila rameny. „To jistě, drahoušku.“ Za ta léta byla na prohlášení Lenky Láskorádové zvyklá a zjistila, že obvykle je lepší spolupracovat.

Po Poppyině odchodu se Lenka potichu vrátila do kuchyně, kde Severus seděl a zíral do jednoho místa. Nesměle se posadila po jeho levici. Nijak si jí nevšímal.

Dlouho tam bok po boku seděli a mlčeli, aniž by se na sebe podívali.

Severus vypadal unaveně. Hermionin náhlý odchod trápil několik dětí. Lenka a Severus je většinou dokázali uklidnit, ale fakt, že Hermiona bývala vždy jednou z těch, kdo je utěšovali, věci znesnadnil.

Severus jim nikdy neodpověděl, když se ptaly, kdy se slečna Grangerová vrátí. Ani na ně neštěkal, jako když učil. Jen je objal.

A ony mu objetí vrátily.

A pro teď to stačilo.

Na to Lenka myslela, když navzdory svému spánkovému deficitu vstala, zasunula židli a stoupla si za Severuse. Ten si jí stále nevšímal. Naklonila se a jemně ovinula paže kolem jeho ramen a přes hrudník. Krátce jej objala.

Lenka během měsíců ve sklepení Malfoy Manor objevila léčebný význam prostého doteku. Pamatovala si, jak někdy s Deanem Thomasem proseděli celé dny a drželi se za ruce. Zachovali si tak příčetnost v té temnotě, aniž by mezi nimi padlo slovo. Severuse znala natolik dobře, aby věděla, že i on potřebuje fyzický kontakt, který jej udrží v duševním zdraví, a že zdroj jeho útěchy chybí.

Také věděla, co ho opravdu trápí.

„Je v pořádku, kdekoliv je,“ zašeptala Lenka. „A vrátí se. Hermiona nikdy nikoho neopouští. Vrátí se. Miluje vás a děti až příliš, aby zůstala mimo.“

Severus nepromluvil, ale když stáhla své paže, ucítila to nejmenší pokývnutí.

ooOOoo

Později toho dne se přeletaxoval Neville.

„Severusi, je mi to moc líto, neslyšel jsem o ní, ale jestli mohu něco uděl-“

Uhnul, když jeho hlavu těsně minula sklenice s mléčně nachovou substancí a rozprskla se o zeď-

„VEN!“

ooOOoo

„Dokážeš udržet tajemství?“ zeptal se Leopold Clary, když seděli schoulení ve výklenku podzemí.

„Samozřejmě, Leo,“ odvětila a usmála se na něj. „Můžeš mi říct všechno.“

„Musím… musím do Londýna,“ prozradil. „Osobně.“

Vypadala zmateně. „Proč?“

„Já…“ odmlčel se. Pak sebral proslulou nebelvírskou kuráž: „Musím něco udělat. A nemůžu počkat až do prázdnin.“

„Nemohl by… nemohl by někdo přijít a vzít tě tam?“

Zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že by byli šťastní, kdybych to udělal.“

„Je to nebezpečné a proti pravidlům,“ zhodnotila Clara. „Nesmíme opouštět bradavické pozemky, dokonce ani o víkendech v Prasinkách.“

„Claro…“ podíval se na ni prosebnýma šedýma očima. „Musím. Ale… nevím jak.“

Zaváhala. Zcela zřetelně viděl, co jí běží hlavou, jako by se to odvíjelo přímo před ním. Na jednu stranu jej chtěla zastavit před nějakou pitomostí, chtěla, aby se vyhnul porušení pravidel, chtěla, aby se vyhnul trablům. Na druhou stranu rozuměla, že nic takového by neudělal, pokud by to nebylo opravdu důležité.

A především chápal, že chce vědět proč. Jen jí to nemohl říct.

„Prosím,“ zašeptal.

S odhodlaným pokývnutím jej Clara vzala za ruku. „Dobře,“ svolila. „Pomůžu ti. Jestli si dobře pamatuju, v nejnovějším vydání Dějin bradavické školy by mohlo být něco, co by mělo pomoct, i když to nebude snadné…“

ooOOoo

„Harry, jestli chceš pochodovat, dělej to dole, prosím.“ Ginnyin třetí trimestr se nesl ve znamení nedůtklivosti. Těžko se jí usínalo i za perfektních podmínek, natož se synkem, který jí každých patnáct minut stepoval na močovém měchýři. Nepomáhalo, když její manžel mumlal a rázoval po ložnici.

„Promiň, Gin, nemůžu spát,“ povzdechl si a posadil na postel vedle ní. Pohladil jí břicho. To jen miminko povzbudilo, aby zesílilo tlak na měchýř. A to jsem si byla jistá, že problémovým dítětem bude James

„Pochodovat o…“ zkontrolovala hodiny, „půl druhé v noci ji nepřivede zpět, Harry. Ron mu dal zatemňovač. To je nejlepší naděje, jak ji nalézt, a je v dobrých rukách.“

„Já vím,“ povzdechl si. „Jen – nesnáším, když nemám kontrolu.“

„Vím, lásko,“ řekla a soucitně jej pohladila, čímž jej zároveň pobídla, aby prosím, prosím, dal ruku pryč a miminko mohlo zase zkusit spát.

„Vzpomínám, když Ron odešel, a my s ním neměli jak komunikovat, a nemohli jsme se nechat najít, a kolem se potulovali lapkové a Smrtijedi a nemrtví… Prostě jsem to všechno vypudil z hlavy. Nedovolil jsem si na to myslet. A teď jediné, na co můžu myslet… je toto.“

„Tehdy jsi neměl ten luxus obav,“ pravila Ginny. Věděla, jaký vztah byl mezi jejím manželem a Hermionou a hlavně věděla, jaký nebyl.

„Obavy nejsou luxus.“

„Samozřejmě jsou. Pokud máš obavy, nemáš co na práci. A když nemáš pořád co dělat, máš čas na obavy. Ale pokud jsi v pohybu, neustále plánuješ, kvůli něčemu pracuješ, na obavy nemáš čas. Obavy by byly kontraproduktivní.

Když se ráno vzbudíš, víš, že dožiješ večera. Tehdy to tak nebylo. Tehdy jsi žil pro celý kouzelnický svět. Teď žiješ pro sebe a pro rodinu. Máš teď luxus obav. Tak se strachuješ o kamarádku, která se pohřešuje a odešla v krajní nouzi. To je normální. To z tebe dělá člověka.“

„Člověka,“ zopakoval Harry, jako by to slovo bylo na jeho rtech cizí. Protože žil celý život jako Mesiáš, předpokládala, že problémy obyčejných smrtelníků, problémy, se kterými se neměl jak vypořádat, by pro něj mohly být neřešitelné. Bylo to okouzlující.

„Ano, Harry.“ Poklepala na postel a on se poslušně posunul blíž. „Jsi člověk. Jinak bych s tebou nebyla.“

„Slib mi,“ zaprosil Harry, „že nikdy nic podobného neuděláš. Kdybys zmizela ty a beze slova… nevím… nemyslím…“

„Nikdy,“ ujistila ho Ginny. „Nikdy ti to neudělám. Máme spolu děti. Od toho nemůžu odejít.“

„Hermiona to udělala. Má se Severusem v podstatě patnáct dětí a ode všech odešla.“

„To není to samé. Nikdy nebude.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nejsem si jistý, že je to ten případ, Gin.“

„Věř mi, kdyby byl, Hermiona by to nikdy neudělala.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, znám ji, opravdu ty děti považuje za vlastní. Svoje a Severusovy. Možná proto je pořád pryč – myslí si, že od nich odešla a příliš se stydí vrátit?“

„Jen mi vrtá hlavou, proč někoho z nás nezkontaktovala?“

„To je mi taky divné, Gin,“ přiznal Harry.

„A proč si zabalila všechny své věci.“

„To jí taky není podobné.“

„Co odhaduješ?“

Pokrčil rameny. „Hermiona neměla v této oblasti moc sebedůvěry – v lásce, vztazích a tak. Možná proto, kvůli čemu se pohádali… možná si nemyslí, že by měla být poblíž nás. Chci říct – není ‚padlá‘ holka, a přesto v našem malém kruhu jediný, s kým nebyla, je Neville.“ Oči se mu rozšířily, jak cosi zapadlo na místo. „A teď to vědí všichni.“

Ginny si všimla změny chování svého muže. „Cože?“

„Mám nápad, kde by mohla být.“

ooOOoo

Severus nikdy za úplňku nespal. Každopádně dnes usnout nemohl.

Zatímco Harry a Ginny spolu mluvili v posteli na míle daleko, Severus se v té své stočil do klubíčka a apaticky zíral na nedotčené místo po své pravici. Teď už bylo prázdné tři noci. Vztáhl ruku a uhladil pokrývku. Byla ta postel vždy tak velká? Měla perfektní velikost, když zde ležela s ním. Teď se v ní cítil ztracený.

Většinu nocí ho mučil hlásek výčtem jeho chyb a posměšky nad jeho pitomostí. Nedokázal ho zadržet. Severus nikdy nebyl dobrý v obraně před pravdivými prohlášeními, a tato nebyla jiná.

V pravé ruce svíral zatemňovač. Měl ho u sebe od chvíle, co jej Weasley přinesl s oním absurdním příběhem o tom, jak ho jednou během války dovedl k Hermioně.

Obyčejně by Severus nevěřil takové povídačce nebo motivacím osoby, která s nimi přišla. Ale v tyto dny byl zoufalým mužem.

Když se věci zdají nejtemnějšími, ukáže vám světlo.

Navzdory úplňku byly věci zatraceně temné. Severus Snape teď mohl hrdě říct, že úspěšně odehnal jediné dvě ženy, které byly natolik pošetilé, aby mu dovolily vstoupit do jejich srdcí, vzal jejich minulost a hodil jim ji do tváře. Aby si připadaly laciné a špinavé. Aby je ztratil jen z důvodu vlastní nejistoty.

Docela úspěch zvládnout to dvakrát za téměř třicet let, zažertoval.

Šel bys do třetí, ale jaká čarodějka by ti teď věnovala čas, vysmíval se hlásek.

Dlouhou dobu zíral do ohně a sledoval, jak uhasíná do oranžového popela. Oči se mu se zachvěním zavřely a on usnul.

Nevěděl, zda uběhlo pět minut nebo pět hodin, ale jemu to přišlo jako okamžik, kdy zalapal po dechu a prudce se posadil. Byl to sotva šepot, ale zároveň hlasité vřeštivé kouzlo.

Severusi.“

Pohlédl na malý stříbrný válec, který stále svíral v ruce. Pulsoval mu v ní, měkké modré světlo zesláblo, zazářilo a zesláblo. S každým pulsem světla se zopakovalo zašeptání.

Severusi.“

Byl to její hlas. Byl mírný a smutný jako ozvěna a jako by přicházel z velké dálky, ale byl to její hlas. Nepochybně.

Pomyslel na to, co mu Weasley o tom zařízení řekl. Když se věci zdají nejtemnější, ukáže mu světlo.

Severus cvakl tlačítkem po straně. Namísto aby vsál poslední zbytky světla z krbu nebo měsíčního svitu a namísto světla vplouvajícího dovnitř a ven toho vynálezu, se objevila malá modravěbílá koule světla, která celý zatemňovač pohltila. Ten nyní pulsoval a zářil a jako tichá ozvěna opakoval jeho jméno.

Severusi.“

Pulzující koule světla vyplula vrchním koncem zatemňovače a zamířila pryč. Severus se vymotal z postele a následoval ji opatrně doprostřed pokoje, kde se zastavila. Světlo se po chvíli klidu opět rozhýbalo a roztančilo kolem něj. Následoval každý jeho pohyb, točil se na místě, až mu z toho šla hlava kolem, před očima měl mžitky, sledoval a čekal, až světlo něco udělá. Jako by jej pozorovalo, rozhodovalo se, jako by mohlo vnímat.

Bylo matnější než Patron a nemělo patrné obrysy. Modré světlo se odráželo od jeho tváře, od všech úhlů a míst, osvětlovalo jeho prosebný výraz. Pak se naposledy otočilo kolem Severuse, setkalo se s jeho očima, roztančilo se nahoru a dolů a najednou mu vplulo do hrudi a zaplavilo ji modrým světlem.

Cítil je uvnitř, to světlo. Bylo hřejivé a uklidňující a nadějeplné. Cítil chvění ve špičkách prstů na rukou i nohou a hlava jako by se koupala v letním slunci. Zavřel oči a nechal se pohltit tím světlem, které mu putovalo žilami, v každé buňce jeho těla zapalovalo teplo a světlo a naději. Cítil, jak poskakuje kolem jeho synapsí, a s každým úderem srdce věděl, že jeho tělo modře pulzuje.

Pulzování světla zrychlilo a s ním i jeho dech a tep srdce. Rychleji a rychleji, jasněji a jasněji, světlo uvnitř něj tepalo, dokud nevybuchlo do záplavy modrých jisker, které se kolem něj rozprskly. Otevřel oči a věděl.

Věděl, že ho miluje, věděl, jak moc ho miluje a věděl přesně, co od něj chce. Věděl, že jí bylo líto, že ho zranila, a že nechtěla nic víc než odpustit, zapomenout a vrátit se domů. Věděl, že ji její vlastní reakce zahanbila, zahanbila ji její minulost a chtěla jen, aby ji a její minulost plně přijal. Cítil její strach, že od ní odejde, že se k ní nevrátí zpět, a její silnou touhu, aby za ní přišel a všechny její obavy vyvrátil. Věděl, že její domov je s ním, s dětmi, a že chce, aby ji vzal domů. Věděl to s takovou jistotou, jako by něco hmatatelného stálo před ním. Teď to bylo v něm – v jeho mysli, srdci, duši, všude. Hermiona Grangerová ho milovala.

Čekal, že ho ten hlásek pokárá. Nestalo se.

Ve skutečnosti už ten hlas tady snad ani nebyl. V mysli měj jasno jak nikdy dřív. Jako by byl z mozku odstraněný nějaký nádor a zbyla jen zdravá tkáň. Prozkoumal mysl, pečlivě ji zinventarizoval, snížil štíty nitrobrany, které nikdy ten hlásek neumlčely na dlouho a nenašel… nic.

Ten hlásek – hlas vlastních pochyb, sebenenávisti, sebezničující síla, která byla jeho konstantou jako dech a tep srdce – už jej netýral. Ten hlásek ponoukající jej ke každému hroznému rozhodnutí, které mu ničilo život, zmizel. Ten hlásek, který mu našeptával, aby nazval Lily šmejdkou za to, že se ušklíbala při jeho mučení z rukou Pobertů, ten, který mu řekl, že je špinavá zrádkyně, a způsobil, že pronesl ta hrozná slova, která ji navždy odehnala, ten hlásek, který mu řekl, že Smrtijedi mu dají vše, co chce a potřebuje, ten hlásek, který jej znovu a znovu ponoukal, že Harry Potter jen bude svým otcem, ten, který tvrdil, že bude lepší, když se jej ostatní budou bát než milovat a že nikdy nedokáže zachránit své absolventky z toho strašného místa, byl konečně, díkybohu, bezbolestně, nádherně pryč.

Hermiona jej milovala a on miloval ji. Temnota a pochyby z jeho srdce zmizely. Světlo zatemňovače a Hermionina tichá prosba, aby se vrátil, je zahnaly.

Když se věci zdají nejtemnější, ukáže se světlo.

Chytil se tohoto faktu, popadl hůlku a rychle vyčaroval tu nejjasnější laň, jaká se mu kdy povedla. To mu dalo naději. Jeho Patron byl pořád stejný. Další důkaz, že ho miluje tak, jako on miluje ji.

Přestože světlo potemnělo, pořád něco cítil zářit uvnitř sebe.

Švihnutí hůlky a laň odskákala do Lenčina pokoje, aby ji po probuzení informovala, že Severus bude nějakou dobu pryč a aby zavolala krbem Harryho, kdyby potřebovala pomoc. Chvilku trvalo zneviditelnit se pro případ, že by Hermiona byla v mudlovské oblasti. Vzhledem k jejímu původu to bylo pravděpodobné. Vděčný, že se před padnutím do postele nepřevlékal, zavřel oči a soustředil se na teplo v srdci.

„Už jdu, Hermiono,“ zašeptal, stiskl prázdný zatemňovač a s hlubokým nádechem a hlasitým prásknutím se přemístil.

 

PA: Jestli v nějakém jiném příběhu Ron dal Severusovi zatemňovač, nečetla jsem ho. Máte-li pocit, že jsem mohla, omlouvám se, jestli jsem někoho vykradla. Nebylo to schválně.

Ráda si představuju, že světlo a láska skrze zatemňovač vymítají vlastní pochybnosti, což také vysvětluje Ronovu změnu srdce a chování, když se vrátil do stanu v Relikviích smrti. Byl pak jiným mužem a nemyslím, že za to mohl jen čas na přemýšlení (nebo že by do něj starší bratr rozum vtloukl).


Kapitola 25. Vezmi mě domů



Autor: Amarti                        Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7454117/25/Just-to-Be

Rating: 16+



Kapitola 25. Vezmi mě domů

Přemístění vyvolává pocit, jako by kouzelník či čarodějka byli taženi úzkou, těsnou trubkou, která jim stiskne plíce tak, až se často dusí. Naštěstí pro řečeného kouzelníka či čarodějku je přemístění téměř okamžité a tudíž se tento pocit objeví jen na zlomek vteřiny. Po chvíli nepohodlí pak mohou pokračovat, jako by se nic nestalo.

Avšak když Severus dorazil do cíle, zhroutil se na všechny čtyři, kašlal a popadal dech. Převalil se na záda, zíral do nebe a snažil se hlubokými nádechy uklidnit.

Kyslík nikdy nechutnal tak sladce.

Bylo to nejdelší přemístění jeho života, trvalo několik dlouhých minut. Byl zvyklý na přemístění bez konkrétního cíle – pokaždé, když se hůlkou dotkl Znamení zla, byl přenesen na neznámé místo. Stávalo se mu to v životě natolik často, že když se nepřemisťoval v odpověď na volání Pána zla, mnohdy to nezvládl, protože selhal v soustředění na cíl cesty, nebo myslel na jiné věci a přemístil se na špatné místo.

Toto přemístění se lišilo od všech.

Zatímco Londýn halila mlha, tma a koupal se v měsíčním svitu, teď Severus ležel v ostrém slunci a zíral na bezoblačné modré nebe. Bylo zde teplo, příliš teplo na pozdní zimu Anglie, a to na sobě ani neměl plášť. Rozhlédl se kolem a zjistil, že není nikde blízko Londýna, Anglie, dokonce ani Evropy – podle denní doby a počasí. Navzdory všem známým hranicím přemístění se zjevně na jeden zátah přemístil napříč zeměkoulí.

Nechte to na Albusi Brumbálovi, že vyvine přístroj poháněný silou lásky.

Brumbál často v záchvatech sentimentality básnil o tom, že láska je ta nejsilnější magie známá v kouzelnickém i mudlovském světě. Mezi tančící světelnou koulí a jinak nemožným přemístěním napříč kontinenty a oceány Severuse napadlo, že ten dědek možná nemusel být vůbec sentimentálním bláznem. Možná, alespoň v této oblasti, jeho slova skrývala pravdu. Koneckonců Brumbál sestavil zatemňovač svýma vlastníma rukama, nosil ho u sebe roky a odkázal ho Ronaldu Weasleyovi, který jej dal Severusovi. Zaručeně zvláštní a neočekávaný řetěz vlastnictví.

Zatímco Severus bojoval o dech a jeho kontrolu, přemýšlel o Brumbálových motivech k vytvoření takového předmětu. Zajímalo by ho, čí hlas chtěl Brumbál zaslechnout ve výbuchu světla. Doufal, že i Brumbála vzbudilo volání vycházející z toho válce. Severus se ho nikdy nezeptal na milostný život. Teď si přál, aby to tehdy udělal. Vždy se bavili o Pánovi zla, válce, Řádu, Bradavicích, Potterových nebo o samotném Severusovi. Nikdy o Albusi Brumbálovi. Nikdy.

Zavrtěl hlavou (proč vůbec zrovna teď přemýšlí o Albusi Brumbálovi?) a s trhnutím se začal horečně rozhlížet. Světlo ho poslalo sem. Teď musí udělat jediné – zjistit, jestli je na správném místě. Myslel, že je. Cítil, že je.

Prohrábl prsty zem. Písek. Byl na pláži. Naklonil hlavu na stranu a sledoval, jak vlny narážejí na břeh. V dálce se ozval křik racka. Alespoň myslel, že to je racek. Zněl trochu jinak než ti, které slýchával.

Posadil se; na jeho neviditelné tělo se lepil písek. Švihnutím hůlky jej odstranil z oblečení, stejně tak i ten, který se mu dostal pod něj. Jak jen to ten písek dokáže?

Vyštrachal se na vratké nohy a rozhlédl se. Pláž se táhla v půlměsícovém tvaru a obklopovaly ji budovy, útesy a cesta. Voda byla tmavě modrá, tak modrá. Pár lidí v černých celotělových plavkách neslo dlouhá prkna. Surfaři. Vítr sfoukl Severusovi krátké černé vlasy do obličeje. Musí být blízko. Věděl to tak jistě jako nic v životě. On, muž, který strávil život v černém oblečení, ale přesto viděl vše v odstínech šedi, zvažoval všechna znamení.

Prohledal lavičky a útesy, až konečně očima zavadil o postavu na vrcholu jedné ze skal, o postavu s kučeravými hnědými vlasy povlávajícími ve větru a s koleny skrčenými u hrudi. Byla to ona. Severus vydechl – ani si neuvědomoval, že zadržuje dech. Byla v bezpečí. Zádumčivá, ale v bezpečí.

Severuse opravdu neuchvacovala představa šplhání na jakoukoli skálu. Ale po dokončení neuskutečnitelného přemístění si nemyslel, že by bylo moudré pouštět se do dalšího tak brzy. Bez rozštěpení by se mu to nepovedlo. Naštěstí nebude muset lézt přímo nahoru. Od pláže až k místu, kde seděla, vedla pohodlná cestička. Tudy se tam Hermiona jistě dostala. Přestože byl vyčerpaný a trpěl nedostatkem spánku, zastrčil zatemňovač do kapsy a co nejrychleji vyrazil.

V půli cesty na sebe seslal tiché Finite, aby ukončil zneviditelnění. I když byla čarodějka, zjevení se jen tak ze vzduchu by ji vyděsilo. Ne, nechá se vidět a dopřeje jí možnost otočit se a odejít, aniž by s ním musela mluvit, pokud by chtěla. Dlužil jí to.

Zpomalil krok. Došel až sem, ale nevěděl, co jí chce říct.

Co by jí měl říct?

ooOOoo

Podruhé v životě Hermiona Grangerová provedla impulzivní a bezhlavé rozhodnutí, aniž by se zamyslela nad důsledky, a opět kvůli Severusovi.

Zvláštní, že bylo potřeba Zmijozela, aby jednala přesně jako Nebelvír.

Přišla na toto místo bez přemýšlení, slepě věřila, že věci budou v pořádku, jakmile sem dorazí. Jako držitelka Merlinova řádu první třídy měla – stejně jako Severus – volnou ruku k vytvoření vlastního přenášedla. Netrvalo dlouho, než si uvědomila hloupost svého rozhodnutí.

Opustila svoji rodinu. Odešla od dětí, které začala považovat za vlastní. Utekla od nich beze slova.

Povzdechla si. Chtěla jít domů.

Mohla? Měla vůbec ještě domov?

Slova, která na ni před dvanácti lety vykřikl Severus v Chroptící chýši, teď docela seděla.

Náno pitomá.

A jeho poslední slova zasáhla hluboko. Nebyla pyšná na noc s Harrym – od okolností po samotný akt k událostem poté, nebyla pyšná, jak se chovali. Utěšovalo ji, že se to stalo jen jednou a že je k tomu dovedly náročné okolnosti. Zvláště ji utěšovala skutečnost, že to udrželi v tajnosti – nikde se nic nezmiňovalo, v žádné knize ani jiném souhrnu válečných událostí, žádné pomluvy ve společenských rubrikách či bulvá