X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Rozbitá duše - úvod



Rozbitá duše

The Occluded Soul

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/1/The-Occluded-Soul

Autor: Aurette



Překlad: OnlinePreklady      Beta: mori, arabeska, Lupina       Banner: arabeska

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Hurt/Comfort/Romance

Severus Snape / Hermiona Grangerová

Rating: 16+  Kapitol: 20

Slov: 87 039

 

Shrnutí: Severus Snape udělá, co považuje za nutné, aby všechno dokončil, ale zničí jej to. O pár let později Hermiona Grangerová zjistí, že s ní počítal při své nápravě. Temná snamionka. AU po Relikviích smrti.

Období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Aurette. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Nic mého, žádné peníze, všechny postavy vlastní Ona.


Kapitola 1. Chytat se stébel a klacků



Autor: Aurette                      Překlad: OP      Beta: arabeska, mori           Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/1/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad: Carmy

Kapitola 1. Chytat se stébel a klacků

Profesor Snape zvedl hlavu od známkování esejí a znehybněl. Cokoliv, co ho vyrušilo, se již neopakovalo. Po chvilce naslouchání tichu, jakého je hrad schopen pouze o půlnoci, se vrátil zpět k hodnocení.

Pravděpodobně o nic nešlo, ale nejenom jeho smysly byly ve střehu. Před několika hodinami odešel Brumbál s tím Potterovic spratkem a Snape nemusel cítit mrazení v zádech, aby vytušil, že se stane něco špatného. Dokonce i Brumbál to cítil a před odchodem ho varoval. Ostatní zaměstnanci školy spolu se dvěma členy Řádu hlídali hradní chodby. Snape zůstal ve svých komnatách. Nebyl si jistý, která z jeho pečlivě vytvořených osobností je opustí, zda učitel, nebo Smrtijed. Určitě žádná jiná dnes nebude potřeba, a tak ponechal štíty nitrobrany na svém místě a připravil se na jednu z těchto dvou možností.

Aspoň bylo známkování o to zajímavější.

Pročítal střední část únavné eseje o využití magie duše a obraně proti ní od Grangerové. Děvče mířilo správným směrem, ale jako obvykle se ztratilo v nepodstatných maličkostech a utekla jí podstata. Ne že by jí tohle kdy řekl, ale byla obdivuhodně bystrá a časem by určitě mohla pohnout světem. V jistých věcech však dokázala být absolutně omezená.

Profesor hodnotil přísně. V některých částech eseje sklouzl k tomu, že jí na okraj napsal vodítka vedoucí k hlubším detailům jejího výzkumu, ovšem formou urážlivých připomínek. A to vše jednoduše proto, že ho to bavilo.

Osobnost Smrtijeda, vznášející se jen na okrajích jeho mysli, se ušklíbla a věděla, že ona studentka nikdy nezíská příležitost. Její laskavost bude zničena a nedostane šanci, aby využila své znalosti pro dobro okolního světa. Takové plýtvání prostředky, šifrování stop do její eseje, aby nasměroval její výzkum, bylo jen hloupým plýtváním prostředků a snahou ignorovat nevyhnutelné.

Snape se otřásl a zatlačil Smrtijeda zpět do truhly ve své mysli. Víko ale nechal pootevřené. Během let praxe se naučil rychle měnit své osobnosti, což se ukázalo jako velice potřebná schopnost, aby přežil roli dvojitého agenta. Jenže ani roky ho nemohly naučit, jak s tím žít.

Vytvořil si Smrtijeda, který nemá instinkty normálního člověka. Obyčejný člověk by tato nutkání buď popřel, anebo by je pohřbil hluboko uvnitř, ale u něj za poslední roky čím dál víc sílily a stávaly se návykovějšími. Vždy jej pokoušelo tuto osobnost úplně přijmout, dovolit, aby za něj převzala odpovědnost. Byl ovšem dost inteligentní na to, aby věděl, že je to hloupost, která by vedla jen k jeho pádu. Jednou nechal převážit svou temnou stránku a teď tráví zbytek života tím, že se tu chybu snaží napravit.

Stejně tak byl v pokušení uzamknout tu truhlu již napořád. Jednou provždy se zbavit všech těch násilnických a malicherných myšlenek. Ale tohle by také vedlo k jeho zkáze. Potřeboval je, pokud chtěl přežít alespoň pět minut v přítomnosti Pána zla. Potřeboval je i proto, aby si zachoval sebe sama, což nebylo jednoduché s těmi nekonečnými tahanicemi mezi ostatními ambiciózními Smrtijedy. Všechny jeho obranné instinkty byly spjaty s temnější stránkou. Kdyby je ztratil, pravděpodobně by skončil vedle Lockharta u svatého Munga.

Výkřik na chodbě ho přiměl zvednout hlavu a vyskočit ze stoličky. Obešel stůl s hůlkou v ruce, dveře jeho komnat se rozlétly a na maličkých cupitavých nožkách se dovnitř vehnal Filius Kratiknot.

„Severusi! Smrtijedi! Ve škole jsou Smrtijedi! Pojďte, všude se bojuje!“

Snape na chviličku zavřel oči. Když je opět otevřel, Filius musel před tím, co v nich uviděl, couvnout.  Jeho vlastní oči se protočily po zasažení tichým omračujícím kouzlem. Snape sebou trhl, když muž dopadl tvrdě na zem. Ponoukalo jej zjistit, zda je jeho kolega v pořádku, ale jednoduše toto nutkání strčil hlouběji do své myšlenkové truhly. Oblékal si plášť a hnal se z místnosti, když vrazil do dvou studentek postávajících před dveřmi.

Láskorádová a Grangerová na něj zíraly překvapeně a… znepokojeně. Obavami se mu zkroutila střeva, jako by mu do nich někdo vrazil nůž. „Profesor Kratiknot zkolaboval. Postarejte se o něj a zůstaňte s ním. Škola je v nebezpečí a já to musím jít zkontrolovat.“

Laskorádovic děvče se okamžitě vrhlo k řediteli své koleje. Grangerová na něj zírala velkýma hnědýma očima a nejistě zvedla ruku směrem k němu. „Buďte opatrný, pane,“ řekla.

Utíkal hradem a všechny ignoroval, dokud nespatřil Gibbona. Popadl ho za rameno a vyštěkl: „Kde?“ Gibbon ukázal doprava a odvrátil se. Snape se prohnal přímo tím nejlítějším bojem, pokračoval směrem na Astronomickou věž a nahoru po schodech. Na chvíli se zastavil a poslouchal hlasy Amycuse a Alecty, jak Draca pobízejí k činu.

Tak. Teď již nastal čas. Zabouchl víko truhlice, aby mu na mysl nepřišla žádná myšlenka nebo pocit, který by mohl vše zničit, a naplno vypustil svou osobnost Smrtijeda. Truhlu odsunul do nejhlubší části své mysli a rozrazil dveře.

Znamení zla svítilo na obloze jako prohnilé plachty přízračné lodi a hrůzostrašně osvětlovalo scénu na cimbuří. Neozbrojený Brumbál stál vydán na milost čtyřem Smrtijedům a jeho kmotřenci. Část Snapeovy mysli inklinující ke kritice vyhodnotila, že se situace jeho mentora a zaměstnavatele neúprosně chýlí ke konci a že teď přišel na řadu on. Protáhl se kolem Draca a odstrčil jej z cesty.

„Máme tu problém, Snape,“ ozval se Amycus.* Snape ho ignoroval. Upíral oči na Brumbála, který se opíral o zeď cimbuří vedle dvou košťat a s nadějí se na něj díval. „Severusi…“*

Vztek a pocit zrady ve Snapeovi zesílily. Narostly a úplně ho pohltily. Tento muž, ke kterému vzhlížel jako k otci, po něm žádal takovou věc… Smrtijed se jízlivě usmál. To je to, co vám přinese láska. „Severusi… prosím…“*

Popustil uzdu své zášti. „Avada kedavra!“*

ooOOoo

Čas se zpomalil. Snape se v ochromené fascinaci díval, jak z Brumbálových očí zmizelo světlo a jeho tělo klopýtlo zpátky k okraji hradeb. Intenzivní bolest a pocit něčeho zlého se mu šířil z hrudi do všech končetin.

Čas se zastavil. Brumbálovo tělo viselo ve vzduchu, zatímco řvoucí, trhající, praskavý zvuk blokoval vše ostatní od Snapeova vnímání. Bolest jako žádná jiná mu sžírala kosti. Strach jej přemohl. Pohltila ho prvotní hrůza. Zaútočily na něj hrozivé obrazy.

Tehdy pochopil vše. Viděl sám sebe temného a plného moci, jak vládne po boku Pána zla. Viděl sám sebe paralyzovaného strachem a ochromeného neschopností předat chlapci zprávu, protože se k němu blíží s vražednými úmysly had Pána zla chráněný klecí. Viděl těla všech mudlorozených studentů, jak leží na hromadě, a věděl, že to on sám nařídil jejich smrt. Viděl posledního z Pobertů, Lupina, a jeho budoucí ženu, jak leží mrtví na školním pozemku, a věděl, že své dítě už nikdy neuvidí. Díval se do prázdných, pohaslých, mrtvých očí své oblíbené vševědky a užíval si vědomí, že ona nikdy neodhalí tajemství magie duše. Uslyšel Albusovo tiché hubování. „Vy jediný víte, jestli vaší duši uškodí…“*

Magie duše. To byla ta bolest. To byl ten strach. Udělal obrovskou chybu. Měl to udělat s láskou, ale namísto toho lásku uzamkl, aby svůj čin vůbec dokázal provést.

Jako by se díky tomu, co si právě uvědomil, vrátil čas, viděl, jak Brumbálovo tělo přepadává přes hradby a vzdaluje se od něj. Sáhl do zákoutí své mysli a projela jím ostrá bolest, když v temnotě zběsile šmátral po správné truhlici. Popadl její víko a vtom se jeho duše rozhořela. Nemohl nalézt lásku. Zaúpěl při zápolení se svojí vlastní myslí. Ta bolest byla ohromující a on křičel a ztrácel kontrolu nad všemi truhlami, svými pečlivě roztříděnými a označenými city a emocemi, nad vytouženým systémem.

Vidění se mu rozostřilo a byl si vědom toho, že stojí před dvěma možnými budoucnostmi. Buď selže a zemře za stranu světla – viděl sám sebe, jak tento osud akceptuje, a sledoval se, jak za sebou vláčí Draca a prchají spolu z hradu. Nebo přijme temnou stranu a ošálí samotnou smrt – a viděl se, jak přijímá i tento osud, a sledoval, jak pátrá po majiteli druhého koštěte a chytá chlapce, kterého přísahal, že ochrání. Cítil, jak se jeho duše trhá, a chtěl se zoufale zachytit čehokoliv, co by mu mohlo poskytnout i třetí možnost. Dále neviděl již vůbec nic.

„Och, Albusi, co jsem to jen provedl? Celé jsem to udělal špatně!“ Severus Snape cítil, jak sestupuje do tmy. Drápal se ke světlu, ke zlomeným stéblům světla, které ležely všude kolem něj, a hledal nejmenší důkaz lásky. Jeho divoce vířící myslí proplouval obrázek Grangerové, která natahuje svou třesoucí ruku směrem k němu. Na okamžik pocítil nával naděje a smysluplnosti. Natáhl se, aby ji chytl za ruku, když se jeho mysl roztříštila. S bouřlivým prasknutím a hořícími stébly v rukou vklouzl do tmy.

ooOOoo  

O pět let později…

„A dalšího na seznamu máme Pána zázračného. Nu, velice zajímavý případ. Udržujeme ho v dobré fyzické kondici, ale i když se u něj svítí, tak není vůbec doma. Jestli víš, co tím myslím. Uposlechne příkazy, takže je jednoduché s ním provádět cvičení, ale nezastaví se, dokud mu neřekneš. To měj na paměti. Možná bys sis to měla zapsat. Potřebuje, aby mu bylo řečeno, když má přestat cokoliv dělat, jinak to přežene. Je to skutečně smutný případ, vlastně je tak částečně zombie. Á, ahoj Miku. Myslela jsem, že jsi měl mít noční.“

„Ránko, Jen. I když já mám ještě noc. A tohle je kdo?“

„Mikeu, tohle je Meg. Meg, tohle je Mike, jeden z našich zdravotních asistentů. Meg je naše nová fyzioterapeutka. Což znamená, že já si budu moct brzy vybrat dovolenou. Dnes jí to tady ukazuji.“

„Těší mě, zlato. Kdykoliv budeš potřebovat pomoc, stačí říct.“

„Děkuji. Mike, že?“ Meg potřásla mladému muži rukou a usmála se.

„Přesně. Takže, kdo je vaše další oběť?“

„Buď milý. Právě se chystám Meg představit Pana zázračného.“

„A jéje. Bude se ti líbit. Není to sice moc konverzační typ, ale pracuje se s ním jednoduše. Právě jsem ho chtěl jít vykoupat.“

„Neměl bys jít domů? Dnes ráno má službu Annie. Vypadáš zničeně.“

„Chtěl jsem ještě, než odejdu, vykoupat Pana zázračného a Boba breptu. Včera v noci to bylo trochu divočejší, tak jsem to nestihl.“

„No, chtěly jsme vzít Pana zázračného na jeho pravidelnou vycházku. Měl bys jít domů. Až se vrátíme, dáme Annie vědět, že se ještě potřebuje umýt.“

„Uvidíme. Těšilo mě, Meg.“

Meg pozorovala, jak muž odchází. „Vypadá jako milý chlap.“

„Mike? Je nejlepší. A také bere svou práci vážně. Na tak mladého muže možná až příliš vážně. Jak budeme mít přestávku, tak tady ještě pořád bude, když to neohlídáme. Je trochu upnutý na své oblíbené pacienty a Pan zázračný je jedním z nich.“

Mířily oddělením k dalšímu pacientovi. „Proč mu říkáte Pan zázračný?“

„To je tím jeho příběhem, víš? On je totiž tak trochu záhadný. Je tu už tři roky. Tulák bez jakéhokoliv průkazu totožnosti, kterého našli bloudit v ulicích. Občas měl epileptické záchvaty. Některé trvaly i celé dny a také byly i dost špatné. Před operací trpěl demencí. Povídal vážně podivné věci. Ze začátku jsme si nebyli zcela jisti, zda by měl být zde nebo v sanatoriu pro duševně nemocné v Broadmooru. Mluví o tom, jak zavraždil několik lidí, přestože ho policie nedokázala spojit s žádným zločinem. Nikdy se k nám ale nechoval násilně, vypadá stejně neškodně jak kdokoliv v jeho stavu, a tak tady zůstal.

Nejdříve léky účinkovaly, záchvaty byly vzácnější a měl i světlé chvilky, kdy myslel jasně. Ačkoli ani tehdy neměl chudák tušení, kdo je. Naneštěstí si na medikaci vytvořil odolnost a příhody se mu začaly vracet častěji. Nakonec už mu žádné léky nezabíraly. Nebyla jiná možnost než zvážit zákrok a pokusit se vyoperovat ložiska, která tyto záchvaty způsobovala. A i když zobrazovací metody žádné poškození neukázaly, stejně přistoupili k operaci a vybrali dvě malé oblasti mozku, ve kterých tyto záchvaty vždy začínaly.

Byla to jediná možnost, jak mu dát alespoň nějakou šanci na kvalitní život. Do té chvíle trpěl epizodickými dysfunkcemi. Operace zabrala. Byl vyléčen. Nepamatoval si sice nic, co bylo předtím, než se zde ocitl, ale všichni jsme byli připraveni ho přesunout do zařízení dlouhodobé péče.“

„Co se stalo?“

„No, začal ztrácet některé funkce. Nejdříve jemnou motoriku, poté schopnost řeči. Nakonec upadl do kómatu. Bylo to strašlivé, všichni jsme do jeho uzdravení vkládali takové naděje.“

„Nevidím v tom žádný zázrak,“ prohodila Meg.

„To bylo poté, co se samovolně vzbudil, víš? Nařídili nové scany mozku. Rezonanci, tomografii a další. Tehdy objevili zázrak. Části mozku, které byly odstraněny, narostly zpět. Jako kouzlem.“

„To není možné. Jak dlouho byl v kómatu?“

„Čtyři měsíce.“

„To prostě není možné.“

„Já vím. Proto mu říkáme Pan zázračný. Smutné je, že to nebyl úplný zázrak. Můžeme udržovat jeho tělo v co nejlepším stavu, ale mysl je pryč. Pokud nemá nějaký další zázrak schovaný v rukávu, bude s námi nebo v nějakém podobném zařízení po zbytek svého života.“ Řekla Jen a bokem otevřela dveře.

„Jak jste mu říkali před tím zázrakem?“

„Pan frňák, ale jen když nebyla poblíž sestra Annie nebo někdo z manažerů, kteří si potrpí na protokol. Když má službu ona, tak mu říkej pane Smithi, Johne Smithi. Originální, že?“

Pan zázračný seděl na židli a zíral do zdi. Měl na sobě khaki kalhoty a bleděmodrý svetr. V jeho kartě stálo, že mu je mezi čtyřiceti a padesáti lety. Vysoký a štíhlý, s přihrbenými rameny. Dlouhé jemné černé vlasy, místy již prošedivělé, mu zakrývaly uši a padaly mu i do očí. Měl ostré rysy, vysoké lícní kosti s hranatou čelistí a velký orlí nos, který objasňoval předešlou přezdívku.

Ale ty jeho oči byly znepokojující. Téměř černé, orámované hustými řasami, za které by vraždila nejedna žena, postrádaly výraz a známky života. Meg se otřásla. Viděla již mnoho pacientů v různých stadiích demence, kteří nereagovali na okolní svět, ale nikdy neviděla nikoho, kdo vypadal, že neví, že je již téměř mrtev.

„Je trochu děsivý, že? Nebyl vždy takový. Býval jen trochu nepříjemný. Protivný, ale s drsným humorem. Johne, postavte se.“

Meg pozorovala pacienta, jak bez problémů vstal ze židle. „Co to má v rukou?“

„Klacky. Sestra Annie říká, že jsou to jeho kouzelné hůlky. Má je od chvíle, kdy byl hospitalizován. Uklidňují ho. Ve skutečnosti to vypadá, že ta hrbolatá opravdu utěšuje, když ji sevřeš. Když ho poprosíš, položí je. Sám udělá jedině to, že si je zase vezme, když mu je nedáš zpět nebo pokud si myslí, že o ně máš přílišný zájem.“

„Johne, pojďte ke mně prosím.“

Když přicházel k Jen, jeho chůze Meg přímo ohromila. Nekolébal se a ani nešoupal nohama, jak očekávala. Pohyboval se s nevzrušenou elegancí, která byla u podobných případů velmi ojedinělá.

„Dejte ruce před sebe.“

Pacient uposlechl.

„Natáhněte je až ke stropu.“

Opět se bez problémů poslušně podrobil příkazu.

„Velmi dobře. Teď je držte od sebe… počkejte, můžu si půjčit vaše klacky, prosím?“ John Smith natáhl ruce a Jen mu je vzala z dlaní. „Teď rozpažte a hýbejte s prsty. Ano, skvělé. Teď se svou pravou rukou dotkněte nosu. Velmi dobře. Teď se dotkněte svého nosu levačkou. Vynikající. Můžete uvolnit ruce.“ Jen se otočila k Meg. „Vidíš? Rovnováha, koordinace… je ladný jak baleťák. Akorát prostě není tady s námi. Je někde, kam za ním nemůžeme.“

Meg ukázala na běžecký pás v rohu. Vypadal, že je už dvacet let po záruce a že by mu opravdu neuškodila prohlídka v servisu. „Proč tu máte tuhle vykopávku? A proč ji máte v jeho místnosti?“

„Eh, neboj, John je jediný, který tuto mašinku využívá. Má tendence rozbíjet novější modely. Přemodernizovaná udělátka prostě zničí.“

Meg se zasmála. „Copak je rozbíjí naschvál?“

„Ne, jenom v jeho blízkosti zkratují. Proto cvičíme raději tady než poblíž ostatních zařízení. Musel být pod sedativy, aby byli schopni provést scan mozku, protože když je vzhůru, přístroje nefungují.

Jdeme na to, Johne. Podíváme se na vaši chůzi. Přejděte k tomu běžeckému pásu v rohu. Vždy mu musíš dát jednoznačný pokyn, kam má jít, jinak zůstane na místě. Stoupněte si na něj. Já vám to nastavím.“

„Zdravím slečny. Tak jak se daří Panu zázračnému?“

„Miku, už jsi měl být na cestě domů.“

„Jen jsem myslel, jestli už brzy skončíte…“

Mazej domů,“ nařídila mu rázně Jen. Meg stála ve dveřích čelem k Mikeovi, takže si nevšímala dění v pokoji, dokud Jen neřekla: „Johne, ne.“ Otočila hlavu a uviděla to. Pacient vytrhl klacíky z Jeniných rukou. Stihla mu vzít pouze ten hrbolatý, když najednou John Smith nakročil k piruetě. Ozvalo se hlasité prásk. Zdálo se, že těsně za zdí udeřil blesk, a pacient následně… zmizel.

ooOOoo

Doris Silničková pracovala jako telefonický operátor u policie, když zazvonil telefon od Susan Freedmannové z rehabilitačního centra. Byla ve své práci dobrá. V obou pracích. Narodila se jako moták a stala se jednou z těch mála, co byli placeni v obou světech – kouzelnickém i mudlovském. Podobný hovor přijala již několikrát za patnáct let v této profesi a přesně věděla, co dělat.

ooOOoo

Meg vypila studenou kávu, kterou si udělala již před třemi hodinami. Podívala se na Jen a Mika a viděla stejnou ohromenou nevěřícnost, která se jistě zračila i na její tváři. Nemocniční správci jim vyhrožovali, dokud neřekli pravdu. Ochranka je oddělila a každého vyslýchala samostatně. Konečně jim bylo povoleno, aby se naobědvali, a poté je do příjezdu policie šoupli do malé konferenční místnosti. Rychle si sdělili dojmy, ale konverzace vzápětí upadla. Jak se dá mluvit o něčem, co by vlastně ani nemělo být možné?

Dveře se otevřely a dovnitř vešli dva pánové. Jeden z nich byl vysoký muž černé pleti, s melodickým hlasem a milým úsměvem. Mladší, mohlo mu být asi třiadvacet, měl černé vlasy, které vypadaly, že jsou neustále střapaté, a kulaté brýle. I on se příjemně a konejšivě usmíval.

„Omlouváme se, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Museli jsme si nejdříve ujasnit několik věcí s vašimi nadřízenými, než vás začneme zpovídat. Jsem hlavní inspektor Pastorek a tohle je inspektor Potter.“

„Neměli bychom mít někoho, kdo by nás zastupoval?“ zeptala se nervózně Jen.

„Ale ne. To nebude třeba. Nebudete z ničeho obviněni, ani nic podobného. Jenom vám potřebujeme položit pár otázek, abychom mohli celou záležitost objasnit a najít vašeho zmizelého pacienta. Už jsme si zde v nemocnici zjistili jeho anamnézu. Jen jsme doufali, že byste byli tak ochotní a laskaví a pana Smithe nám popsali?“

„Dokážu víc než to. Tady.“ Mike vytáhl mobil a začal v něm hledat. „Mám jeho fotku. Vždycky si oblíbeného pacienta vyfotím.“ Předal telefon do rukou mladšího muže. Meg si všimla, že muž na fotku zareagoval zalapáním po dechu. Telefon pak přesunul k nadřízenému, kterého také obrázek šokoval. Zajiskřilo se a telefon zčernal. Šéfinspektor jej vrátil s omluvnou grimasou ve tváři.

„Vy ho znáte?“ zeptala se Jen. „Byl tady celé roky. Vaši kolegové ho prohledali kompletně od shora až dolů, když sem poprvé přišel.“

„Ano. Ano, známe ho,“ přiznal starší muž. „Řekněte mi, nemáte něco, co mu patří? Nezůstaly tu nějaké jeho osobní věci?“

„Jen jeden z jeho klacíků,“ odpověděla Jen. „Pořád je měl u sebe. Nikdy je nedal z ruky, kromě chvil, když jsme ho o to poprosili, a to poslechl stejně jen na chvíli. Vzala jsem mu tenhle vteřinu předtím než… zmizel.“ Zvedla ten světlejší a hrbolatější.

Mladší policista byl opět překvapen. „Ta je Brumbálova!“ vyhrkl a vzal si od Jen dřevěný klacík.

Starší muž se k nim otočil. „Potřebuji přesně vědět, co se dnes stalo. Nevynechte ani ten nejmenší detail.“

„Má problémy?“ zeptal se Mike.

Muži si vyměnili pohledy, načež mladší odpověděl: „Ne, vůbec žádné problémy. Jen potřebujeme získat lepší obrys toho, co se stalo.“

Meg nepotřebovala být vědma na to, aby poznala, když jí někdo lže.

ooOOoo

Z prvního dne v nové práci se Meg vrátila domů o něco později. Byla utahaná. Den utekl docela rychle. Musela jen sledovat, co jí druhá fyzioterapeutka Jen ukazovala. Nic jiného kromě psaní poznámek vlastně nedělala, ale přesto se z nějakého nevysvětlitelného důvodu cítila nesmírně unavená a měla pocit, že jí brzy exploduje hlava. Sedla si na gauč a vyčerpaností okamžitě usnula.

ooOOoo

Ve zchátralé čtvrti na předměstí Manchesteru usedl muž na rozpadající se houpačku. Mdlýma očima zíral jako bez života na částečně zdemolovanou řadu domů. Nevyrušilo ho zatroubení auta. Nářek novorozence s ním také nijak nepohnul. Ani v nejmenším ho z míry nevyvedly zvuky opilecké rvačky. Až téměř neslyšitelné prásknutí, které znamenalo, že se dva lidé přemístili do vedlejší ulice, ho vytrhlo z letargie. Hlava se prudce zvedla a mrtvé oči se probraly k životu, plné třpytící se zášti. Houpačka tiše zasténala, když se muž postavil a vyklouzl do noci se svým posledním klacíkem v ruce.

ooOOoo

*Rozhovor patří J. K. Rowlingové v překladu pana Medka. Komentáře jsou vaše.



Poznámka:


Kapitola 2. Sen začíná



Autor: Aurette                      Překlad: OP      Beta: mori           Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/2/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: Carmy, goddy, martik

Beta: mori

 

Kapitola 2. Sen začíná

Harry se svalil na Hermionin gauč jako pytel brambor a schoval hlavu do dlaní. Ron se vrátil z kuchyně se třemi lahvemi piva a dvě z nich položil na konferenční stolek.

„Měli jsme ho!“ opakoval stále dokola Harry. Už to řekl nejméně šestkrát od chvíle, kdy se s Ronem ve dvě hodiny po půlnoci objevili na jejím prahu.

„Já vím, kámo. Já vím,“ odpověděl Ron.

Hermiona se naklonila a vzala si pivo. „Podívej, i kdyby teorie léčitele Pye byla správná a jemu se po jejich operaci nějak podařilo vyléčit svůj vlastní mozek, říkal jsi, že pořád nevnímá okolí. Jak by tedy mohl vědět, že tam jste?“ zeptala se.

„Mudlovští svědci viděli, jak tam celé odpoledne sedí,“ odpověděl Ron. „Ale než jsme vysledovali magické stopy Alectiny hůlky, co vedly do parku, zmizel. Sedadlo houpačky bylo ještě teplé. Musel nás cítit.“

„Tři roky,“ zaúpěl Harry. „Byl tam zatracené tři roky! Proč jsme nemocnice nezkontrolovali dřív?“

„Harry, nemá cenu si to vyčítat,“ řekla Hermiona velmi podrážděně. „Všichni jsme si mysleli, že je Snape mrtvý. To jediné dávalo smysl. Byl to šílenec, Harry. Nepřestal by, dokud by ho někdo nezastavil. Nemůžeš se vinit za všechno, nechej trochu viny i jiným.“

Harry zvedl hlavu a dokonce i Ron se na ni zamračil a lehce zavrtěl hlavou. Hermiona si povzdechla. „Omlouvám se. Nevyznělo to dobře. Jsem prostě unavená.“

Harry si rukama protřel tvář. „Ne, máš pravdu. Jen mám strach. Jako by se vše vyhrocovalo a takováto náhoda mě jen mate. Smrtijedi jsou čím dál víc aktivnější. V hlavě mi opět straší Voldemort. A teď jsme během jednoho dne našli a zase ztratili Snapea! Je toho prostě příliš. Pořád jsme neodhalili všechny viteály. Draco s Remusem nic neobjevili. Víme, že je nejméně ještě jeden další, a nemáme nejmenší tušení, jestli jich neudělal víc. Dokud je všechny nezničíme, Snape si může strávit zbytek života zabíjením Pána zla a nikomu to nepřinese nic dobrého. Jen bych si přál…“ Harry se uprostřed věty odmlčel. Všichni věděli, co za přání to je. Často si během toho prvního roku, poté co Snape zabil ředitele, opakovali: ‚Kéž by se Brumbál probudil!

Během posledních pěti let bojoval Řád bez jeho vedení. Jeho portrét i nadále spal. Minerva se radila s několika malíři portrétů, ale všichni potvrdili podezření Billa Weasleyho, že jen čeká na správná slova, která ho probudí. Všichni zkusili, co mohli. Nikdo však neuspěl.

Byly čtyři hodiny ráno, když Hermiona konečně zavřela za kluky dveře. Stále o nich hovořila jako o klucích a nejspíš vždycky bude, přestože oba brzy oslaví už dvacet pět let a jsou ženatí. Harry a Ginny měli dvě děti a Ronovi s Levandulí se první narodí za tři měsíce.

I Hermiona byla na dobré cestě založit si vlastní rodinu.

Chvíli se spolu s Ronem snažili o společný život, ale nakonec si oba uvědomili, že byli jen zmatení z toho, že přátelit se mohou i lidé opačného pohlaví. Nakonec si zvolili přátelství. Zakrátko se všechny bolístky zahojily a z nich se stala nerozlučná dvojka.

Nedlouho poté se zamilovala do Olivera Wooda a byla s ním velmi šťastná. Brala to jako vážný vztah.

Kroužili kolem tématu svatby, když ji najednou naplnilo podivné a neutuchající zneklidnění, které, jak se zdálo, souviselo s magií. Jako by náhle pochopila svoji neutišitelnou zvědavost po kouzelnickém světě. Být čarodějkou jí přinášelo víc škody než užitku.

Na radu své matky se Hermiona přestěhovala do mudlovského Londýna a našla si mudlovskou práci. Rychle se vzpamatovala, byla opět spokojená, a to až do chvíle, kdy ji Oliver opustil, protože nebyl schopen unést změny, které ve svém životě udělala. To se stalo před třemi lety. Od té doby jako by nevěděla, co má dělat dál.

Jedna její část se chtěla vrátit a pokračovat v životě čarodějky, ale tuto myšlenku nikdy neuskutečnila. Místo toho zůstala ve své mudlovské práci jako vedoucí manažerka v jedné společnosti, která se zaměřuje na dodávku strojů, o víkendech se vrhala do charitativní práce a každou neděli večeřela se svými rodiči. Sama sobě namluvila, že je spokojená, ale měla spíš pocit, že vyčkává. Na co, to netušila.

Posbírala prázdné láhve od piva, a než je dala do koše, vypláchla je. Setřela kapky piva a vody ze stolu a šla zhasnout. Křivonožka malátně zapředl a pokusil se otřít hlavu o její lýtko. Minul.

„No pojď, starouši. Jdeme spát. Zas jen my dva.“

Zamířila do ložnice, ale místo, aby zalezla do postele, přešla ke komodě. Trhla levým horním šuplíkem a opatrně vytáhla starou krabici od bot. Vzala ji a posadila se na konec postele, zatímco jí Nožka věnoval zničující pohled z polštáře a poté se k ní otočil zády. Zvedla víko, rychle vytáhla hůlku, zmenšenou kopii knihy Dějiny bradavické školy a svou starou rozedranou brašnu, která byla také zmenšena kouzlem. Pomocí hůlky tašku zvětšila a začala se v ní prohrabovat. Vytáhla několik svitků, které dala stranou, protože ji nezajímaly, až našla ten, který hledala. Strčila vše zpátky na své místo, vlezla si do postele a opřela se o její čelo, aby mohla ve světle lampičky stojící na nočním stolku lépe číst.

Šestý ročník profesora S. Snapea

Předmět Obrana proti černé magii

‚Využití a obrana proti magii duše od Hermiony J. Grangerové‘

Tento svitek neviděla již tři roky. Jeho čtení se stalo jejím rituálem, kdykoliv o profesoru Snapeovi uslyšela nějaké novinky. Nebylo to proto, že by se jednalo o nějak mimořádnou esej – kousavé komentáře psané jeho typickým špičatým rukopisem a výrazným červeným inkoustem vrhaly na obsah jejího pojednání dost nepříznivé světlo. Bylo to proto, že šlo o poslední práci, kterou oznámkoval, než zešílel.

Tehdy, několik dní po Brumbálově smrti, k ní přistoupil profesor Křiklan. Dostal nevděčný úkol – dát do pořádku všechny Snapeovy školní projekty a práce. Byl velmi smutný, když ji podával svitek.

Tato esej byla poslední, na které té noci pracoval. Ani ji nestihl celou přečíst. Já jsem ji dočetl. Mé komentáře jsou zelenou barvou. Myslím, že vás známkoval až příliš tvrdě. Vaše esej je v pořádku a já jsem ji ohodnotil odpovídající známkou.“ Křiklan se poté odmlčel a jeho pohled značil, že se nachází v dávné minulosti. „Myslel jsem, že ho znám,“ řekl do prázdna.

Hermiona si okamžitě sedla, aby si přečetla svou práci, a začala hledat nějaké vodítko, které by mohlo vést k rozluštění Snapeova rozpoložení mysli těsně předtím, než vyběhl na vrchol věže a zabil Brumbála.

Sice ji nyní držela v rukou, ovšem nedávala jí o nic větší smysl než předtím. Jestli se něco změnilo, tak pouze to, že se jí jeho komentáře zdály o něco méně sarkastické. Jako kdyby jen mechanicky a bez zájmu jednal jako kretén. Poznámky postrádaly jeho přirozenou schopnost zostudit ji a naznačovaly, že nebyl v pořádku. Přečetla si esej ještě jednou a viděla, že Snapeovy připomínky byly skutečně k věci. Křiklan pravděpodobně oznámkoval pouze její snahu a esej jen tak prošel. Dokonce i před rozpukem psychózy dokázal Snape stále porozumět její práci.

Jako vždy zamířily její oči do jedné části, kde se překrývaly komentáře obou učitelů. Byla to ta, ve které byly oboje poznámky nesrozumitelné. Jako pokaždé Hermiona zvažovala nějaké kouzlo, které by odstranilo zelený inkoust, a opět měla strach, že kdyby se o to pokusila, ztratila by vše.

Položila pergamen na noční stolek. Když jej četla naposledy, nebyl ani jeden z jejích kamarádů plnohodnotným bystrozorem. Až se příště setkají, měla by je požádat o radu. Ale teď si potřebuje odpočinout, než jí začne obvyklá sobotní ranní směna v kuchyni pro sociálně slabé.

Zhasla lampičku a pokusila se využít těch pár hodin spánku, než zazvoní budík. Nožka ji švihl ocasem do obličeje v tichém napomenutí, aby dodržovala pravidelné spací návyky, které považoval za tak důležité.

ooOOoo

Hermiona stála na vřesovišti pouze v bavlněné noční košili nadměrné velikosti. Studený vítr jí rozfoukal vlasy a dělal s nimi divoké a svévolné kreace. Otočila se a spatřila muže kráčejícího přes vřesoviště směrem k ní. Stejný vítr nadzvedl kápi jeho pláště a přesměroval jeho slzy ke spánkům. Zdálo se jí, že toho muže zná, stejně jak někdo někoho pozná v říši snů, ale nikdy předtím ho neviděla. Padl na zem u jejích nohou, husté kaštanové vlasy se mu divoce zmítaly kolem hlavy, když z jeho hrdla vyšel vzlyk.

„Zavražděný přece strašívá vraha! Duchové přece obcházejí po zemi! Buď se mnou navždycky – vezmi na sebe, jakou chceš podobu – dožeň mě k šílenství! Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemohu najít! Ach bože, to se nedá vypovědět slovy.“*

Muž se chytil noční košile a sevřel ji ve svých rukou. Zvedl hlavu a podíval se svýma třpytícíma se černýma očima přímo do její duše.

„Grangerová, pomoz mi. Bylas třetí volba.“

Muž se změnil. Hermiona se podívala do sklíčené tváře Severuse Snapea, který jí ve svém černém profesorském hábitu ležel u nohou a jemuž z ran v obličeji stékala krev na krk. Vykřikla. Křik se přeměnil do pronikavého nářku, když muž ucukl a upadl do temnoty.

ooOOoo

Zpod peřiny se vysunula ruka a vztekle zaplácla budík. Hermiona zvedla hlavu a s mrkáním se rozhlédla kolem, až se její oči zastavily na pergamenu ležícím na knize, kterou četla předtím, než dorazili Harry s Ronem.

„No dobrá, před spaním už nikdy Na Větrné hůrce, Nožko.“ Poloviční maguár to prohlášení nebral vážně, protože věděl, že toto nové pravidlo vydrží stejně dlouho jako všechna ostatní.

Hermiona odhodila přikrývky a začala lovit na podlaze své pantofle. Upírala pohled na svitek a knihu a s náhlým impulsem popadla knihu a začala jí listovat. Netrvalo dlouho najít to, co hledala, knihu četla již několikrát.

„Poslechni si tohle, Nožko: ‚Ach bože, to se nedá vypovědět slovy. Nemohu žít, odešel mi život! Nemohu žít, odešla mi duše!‘* Má práce byla o magii duše. Myslíš, že se mi Snape snažil něco sdělit, starouši?“

Křivonožka vstal a protáhl se, ale než seskočil dolů a odběhl do kuchyně, obdařil ji významným pohledem.

„Aha, takže profesor Snape prostě potřebuje nasytit. Přesně tak, jsem si jistá.“

Hermiona vyhlédla ven do chladného podzimního dne za oknem a modlila se, aby tam bylo jídlo pro ztraceného člověka, který bloudí po světě a čeká na někoho, kdo by mu řekl, co má dělat. Přestože byl pomateným masovým vrahem, zaslouží si podle ní Severus Snape lepší karty, než mu byly rozdány.

ooOOoo

Z velké kartonové krabice, odhozené do uličky předchozí noci, vylezl muž. Zíral do ponurého světla chladného rána, držel pevně svůj klacík a rozhlížel se, než se obrátil k jihovýchodu. Jeho oči, bezvýrazné černé tůně bez života, se zdály lhostejné ke svému okolí, když tímto směrem vyrazil.

Jiný muž spěchal do práce a cpal se sendvičem s vejcem. V tom se zhroutil na zem, přemožen krátkodobým kouzlem způsobujícím mdloby. Když se probral, měl zpoždění a ještě postrádal zbytek své snídaně.

Během polední pauzy si zkontroloval hladinu cukru v krvi.

ooOOoo

„Dobré ráno, sire Waltere. Jak je na tom dnes burzovní trh, pane?“

„Ach, slečna Grangerová. Burza je nestálá. V noci se děly v New Yorku špatné věci. Samozřejmě nám nezbývá než napravit chyby. Ale stejně je dobrá doba pro prodej zlata. Nejistota vždy plodí hlupáky. Prodejte teď a kupte zpět do šesti měsíců, než si všichni uvědomí, jak byli hloupí. Jaké jsou dnes ráno koláčky, má drahá?“ Muž sedící na chodníku vedle kontejneru jí věnoval zdvořilý bezzubý úsměv, zcela v souladu s jeho zdvořilým dotazem.

„Obávám se, že jsou trošku oschlé. Prodáváme je se slevou, abychom se pokusili snížit ztrátu. Dnes mám pro vás dva.“

„No, někdo je vždy připraven získat ze ztráty jiného. Ať je to pro vás poučením, děvče. Nikdy nedávejte všechny své peníze do spotřebního zboží. Vezmu si je oba, při odchodu dejte fakturu mé sekretářce.“

„Udělám to. Připomněla vám vaše sekretářka schůzku s vaším osobním lékařem?“

„Ach, drahá. Musela zapomenout. Kdy že to vlastně bylo?“

„Dnes v poledne. Zastaví se ve vaší kanceláři.“

„Tak to mám dost času, abych napravil ten binec, a pak brzy vypadnu. Hezký den, slečno Grangerová.“

„Vám také, sire Waltere. Uvidíme se příští týden.“

Hermiona tlačila svůj vozík dál po chodníku a hledala další ze svých stálých klientů. Většina bezdomovců putovala dovnitř a ven z úkrytů na vlastní pěst, ale bylo jich tam několik, kteří stejně jako sir Walter měli tak pokročilou demenci, že si nedokázali vzpomenout, kde jsou. Právě tyto Hermiona vyhledávala vždy v sobotu ráno.

Ke skupině se připojila několik měsíců před Oliverovým odchodem. Rozhodnutí o tom, že začne pomáhat bezdomovcům, bylo téměř náhodné. V té době to prostě vypadalo jako správná věc. Našla v tom zalíbení, a poté, co Oliver odešel, se cítila užitečná. Teď to pro ni znamenalo vrchol týdne.

„Dobré ráno, Alice. Jak se vede vašemu miminku?“ zeptala se staré špinavé ženy kolébající panenku.

ooOOoo

„Jak se můžeš kvůli němu cítit špatně? Zabil vašeho ředitele a všechny ty ostatní lidi. Upřímně, Hermiono, zajímáš se o ty nejpodivnější případy.“

„Mami, je to mnohem komplikovanější. On se zbláznil. A jediné, co víme, je, že byl pod Imperiem. Všichni ostatní lidé, co zabil, byli Smrtijedi. A také nezapomeň na Pána zla. Toho zabil rovnou dvakrát.“

„Dvojí zabití jednoho vyruší vraždu druhého? Myslím, že dva Voldemorti a deset Smrtijedů by se mohlo rovnat jednomu Brumbálovi. Kdybychom hráli poker.“

„Tati, to není směšné. Dobře, tak trochu je. Podáš mi brambory?“

John Granger se smál a podával své dceři mísu brambor.

„Takže ti vše opět vrtá hlavou jen proto, že byl znovu nalezen? Nebo je to něčím jiným?“

Hermionina tvář se na okamžik zachmuřila. „Jen mi to prostě připadá jako nedokončená záležitost. Více než to. Mám pocit, jako kdybych měla něco udělat, ale neudělala jsem to.“

Helen Grangerová se natáhla a chytla svou dceru za zápěstí. „Myslíš, že to nějak souvisí s tvými pocity ohledně magie? Že to je důvod, proč ses od kouzel odvrátila?“

„Asi. Možná. Já opravdu nevím. Myslím, že ano. Víš, že jsem se už dlouho cítila, jako kdybych na něco čekala? Mám pocit, jako by to čekání mělo být brzy u konce. Něco se zanedlouho stane. Myslím si, že profesor Snape je součástí té změny. Možná, že ty tři roky, které strávil v nemocnici, nějak souvisí s mou tříletou nerozhodností. Nebo snad se jen můj nudný život chýlí ke konci a profesorovo poslední zmizení je znamením, že bych se měla vrátit do života, kam skutečně patřím.“

„No, já jsem pro, zlatíčko,“ řekla matka a stiskla jí ruku.

„Asi začnu s tím pergamenem.“

Hermiona jim vysvětlila vše o své eseji a svých nepodložených pocitech, že by mohla mít nějaký význam. Její rodiče jí jako vždy pozorně naslouchali, a jakmile uznali za vhodné, sdělovali své názory. Když mluvila o tom, jak chce odstranit Křiklanovy komentáře z pergamenu, a o svém strachu, že po tak dlouhé době by mohla náhodně odstranit veškerý inkoust, otec vzrušeně vyskočil a vyběhl z místnosti. Hermiona a matka si vyměnily zmatené pohledy a začaly uklízet nádobí.

„Takže kdy mi jako každá normální dcera přivedeš nějakého nového mladého muže, kterého budu moci obskakovat?“ otázala se Hermionina matka s obvyklým náznakem přísnosti v hlase. „Nebo přítelkyni? V této chvíli beru cokoliv.“

„Mami, neblázni. Víš, že mě to tímto směrem netáhne. Vlastně, v těchto dnech mě to netáhne nikam.“

„No, jen jsem si myslela, že pokud jsi zmatená v jedné oblasti, možná je to tak i v jiné. Nejsme kouzelníci, Hermiono. Nedosáhneme středního věku a pak v něm nezůstaneme dalších padesát let. Chci vidět špinavé plenky dřív, než budu příliš artritická je vyměnit.“

„Mami, nejsi artritická. A věř mi, jestli v mé budoucnosti čekají nějaké špinavé plenky, nechám tě je vyměnit všechny.“

„Ale pak bys přišla o jednu z velkých radostí mateřství.“

„Ty jsi ale opravdu zvláštní žena. O tuhle radost klidně přijdu.“

Zbylý rozhovor byl přerušen výkřikem pana Grangera v jeho pracovně a ony slyšely, jak spěchá domem.

„To by mohlo být zajímavé,“ podotkla Hermionina matka.

„Tady!“ vyhrkl, když přispěchal do kuchyně. „To by mělo stačit. Zkus nejprve tohle, než ten svitek ohrozíš, drahá.“ Podal jí staré papírové brýle, používané při sledování 3D filmů. Jedna čočka byla červená a druhá zelená. „Když položíš zelenou část přes inkoust, zelený inkoust by měl zmizet a červený inkoust zčerná a naopak. Měla bys být schopna přečíst komentáře obou učitelů.“

„Tati, ty jsi génius!“ vyjekla a objala svého otce. „Musím jít! Musím to vyzkoušet!“

„Dej nám vědět, jestli to funguje, drahá. Sám jsem na to zvědavý.“

„Dám, tati. Mám vás ráda!“

Hermiona se hnala pryč. Popadla kabát a kabelku a spěchala ven k autu. Poprvé po mnoha letech si přála mít svou hůlku u sebe, aby se mohla přemístit rovnou domů.

ooOOoo

Jako obvykle, slečno Grangerová, se snažíte vystavět pilíř svých znalostí a zcela ignorujete skutečnost, že bez stavebních kamenů nazvaných Sprague, Windlass a Eiderfold je z vašeho pilíře jen pahýl a vy jste opět jen pro smích. Pro jednou zkuste intuici, slečno Grangerová. Slyšel jsem, že u široké veřejnosti je to v módě. Nic, co byste ale znala.‘

 

„Ten bastard!“

Hermiona odhodila papírové brýle svého otce stranou. Zcela zapomněla, že si je schovával na památku.

Nožka po nich sekl tlapkou dřív, než mohly spadnout z postele. Plácl je ještě několikrát, jen aby se ujistil, že zůstanou na svém místě.

„Už jsem úplně zapomněla, jaký kretén byl, Nožko. ‚Široká veřejnost‘, jistě. A kdo k čertu jsou Sprague, Windlass a Eiderfold? Zní to jako majitelé advokátní kanceláře.“ Nechala pergamen spadnout a sledovala, jak se s lupnutím znovu svinul. „Asi pošlu sovu Minervě a zeptám se, jestli můžu zítra po práci navštívit školní knihovnu.“

ooOOoo

*Citace z knihy Na Větrné hůrce, od Emily Brontëové


Kapitola 3. Nekončící vigilie



Autor: Aurette                      Překlad: OP      Beta: mori           Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/3/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně:  Carmy, martik

Kapitola 3. Nekončící vigilie

Znovu stála na vřesovišti, z tváře si odhrnovala vlasy a čekala. Věděla, že sní. Byla zde už poněkolikáté. Čekala na zvuk těžkých kroků za zády. Vždy se ozvaly za ní bez ohledu na to, kterým směrem hleděla. Když je uslyšela, otočila se a uviděla toho samého muže tváří, jež byla ve snu tak známá, ale kterou si po probuzení nikdy nepamatovala. Její imaginární Heathcliff plakal pro svou ztracenou Kateřinu.

Padl před ní na kolena a pronesl stejná slova jako vždy.

Natáhla ruku a položila ji na jeho skloněnou hlavu.

„Co byla ta třetí volba, pane profesore?“ zeptala se tentokrát ve svém boji o kontrolu nad snem.

Zvedl hlavu a podíval se na ni pronikavýma černýma očima. Dnes v obličeji nekrvácel.

„Vy,“ odpověděl.

Hleděli na sebe dlouhou chvíli. Nevěděla, kdy se sen změnil, ale náhle už neklečel, jen před ní stál a rukama jí svíral paže.

„Proč já?“ zeptala se.

Neodpověděl. Pomalu si ji přitáhl k sobě a řekl: „Najděte mě.“

Okouzleně sledovala, jak se jeho tvář přibližuje. Jeho černé oči téměř zaplnily celý její svět.

Zvedl se vítr a začal okolo nich kvílet. V okamžiku, kdy si uvědomila, že je to budík, Snape zmizel a nechal ji na vřesovišti samotnou.

ooOOoo

Hermiona se s náručí přetékající svitky přemístila na práh Grimmauldova náměstí 12.

„Do háje!“ Vytáhla hůlku, aby svitky znovu uklidila, a pak se protlačila dveřmi dovnitř. „Haló?“

Portrét paní Blackové, skrytý za závěsem, mlčel. Její vyhrožování ukončil Fred. Nedokázal dostat malbu ze zdi, tak alespoň našel způsob, jak obraz kouzlem svléknout. Paní Blacková byla nahá. Nikdo ji neviděl ani neslyšel více než dva roky.

„Hermiono?“ Ve dveřích se objevila Harryho hlava.

„Ahoj, Harry! Jsou tu ještě Ron a Lev? Přinesla jsem jim nějakou drobnost pro miminko.“

„Jo, hrají si v knihovně na pyšné rodiče. Schůze ještě nezačala, takže máš spoustu času užívat si role tetičky. To je tvůj výzkum?“

„Ano. Objevila jsem pár zajímavých věcí o magii duše a našla jsem několik slibných odkazů na viteály. Potřebuju od tebe laskavost – velkou laskavost – ale to až později. Nejprve musím vidět Brumbála, než se přestanu soustředit.“

„Víš, kde je. Mám ti tohle vzít?“

„Mohl bys? Děkuji.“ Vyklopila svitky Harrymu do náruče, letmo ho políbila na tvář a vyrazila do obývacího pokoje. Brumbálův spící portrét byl přesunut na ústředí Řádu, protože nápady na klíčová slova nemohly stále čekat, až se dotyčný dostane do Bradavic.

Hermiona zamířila k portrétu nad krbem.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravila. Vždy začínala touto formalitou. „Na Větrné hůrce.“ Nic. „Heathcliff.“ Nic. „Kateřina.“ Ticho. „Drozdov. Edgar, Linton, Isabela…“

„Hermiono, proč zkoušíte jména z mudlovské literatury?“

Hermiona se otočila a zjistila, že ji z pohovky na druhé straně místnosti pozoruje Minerva. Draco, Remus a Tonksová tam seděli také.

„Ach, dobrý den! To bylo ode mě neslušné, omlouvám se. Ani jsem se nepodívala, jestli tu není někdo jiný.“

„To bylo zřejmé,“ řekla Tonksová s úsměvem. „Mělas palčivé tušení, že?“

Hermiony se po slovech Tonksové zmocnil zvláštní pocit. „Ano, svým způsobem. Mívám sny. Pravidelné sny, které jsou v podstatě vždy stejné, ale pokaždé se mírně liší. Napadlo mě, že by to mohla být stopa.“

„Kdo je v nich?“ zeptal se Remus.

„Profesor Snape.“

„Vážně?“ zeptal se Draco. „O čem ty sny jsou?“

„Je to pořád stejná scéna z knihy Na Větrné hůrce. Scéna, kde je Heathcliff rozrušený, protože Kateřina zemřela, a on se dovolává, aby jej strašila.“

„Fuj,“ otřásla se Tonksová. „To zní ošklivě. Musí to být strašná kniha.“

„Ne, je to úžasné dílo,“ ozvala se Minerva a soustředěně sledovala Hermionu. „Sama jsem ji četla, když jsem byla mladá. Jen tak dál, Hermiono. Nepřestávejte to zkoušet.“

Hermiona se otočila zpět k portrétu a otestovala ještě několik jmen předtím, než začala předčítat pasáže z knihy. Ostatní ztratili zájem. Sledovat, jak druzí stojí a mluví na Brumbálův portrét, nebylo ničím výjimečným.

Zastavila se, aby popřemýšlela nad strategií. Opravdu nebyl žádný důvod se domnívat, že by její sny měly nějakou spojitost s Brumbálovým portrétem, ale ona se nemohla zbavit pocitu, že tam nějaká souvislost existuje.

Zatímco stála, napadlo ji, že se ve svém uvažování dívala na jeden fakt obráceně. V jejím snu, stejně jako v knize, se Heathcliff dovolával, aby jej strašila žena, kterou miloval. Hermiona se rozhodla věřit tomu, že Snapea strašil Brumbál, ale to jí, když se teď na to zaměřila, nedávalo žádný smysl.

Proč by její podvědomí přiřadilo takovou známou romantickou tragédii ke Snapeovi, aby jej strašil muž, kterého zabil? Pro kterou ženu by truchlil tak moc, že by ji nenechal odpočívat v pokoji?

Zavřela oči a snažila se poslechnout svou intuici. Myslela na vše, co zjistila o Snapeovi od chvíle, kdy zmizel a začal své dvouleté období zabíjení. Všichni o něm pořád mluvili, jako kdyby se ho snažili vyhnat ze svých myslí.

A nakonec si vzpomněla na dvě informace, které málem upadly v zapomnění. Na komentář, který pronesl jednou dávno Remus, a na fakt, co jí Harry řekl o událostech na Astronomické věži.

Otevřela oči. „Lily,“ vydechla.

Portrét sebou trhl, jako by se ve spánku polekal. Ostatní v místnosti si toho všimli a natlačili se na ni. Brumbál otevřel oči, pozvedl obličej a rozhlédl se po lidech v místnosti, kteří naráz zatajili dech. Poté k jejich zděšení opět položil bradu na hruď a znovu usnul.

„Nebyl to správný hlas,“ podotkla. Všichni lidé v místnosti začali vykřikovat jméno Harryho matky, ale bezvýsledně.

Hermiona znovu zvedla ruku a všichni utichli. „Lily,“ pronesla opět. Portrét sebou znovu trhl, ale nevzbudil se. Když to řekla potřetí, nereagoval vůbec.

Ustoupila od portrétu a místnost explodovala množstvím hlasů. Otočila se a uviděla Pošuka Moodyho, Artura a Molly, stejně jako Harryho, připojit se k davu. Harry k ní přistoupil a všichni opět zmlkli. „Proč jsi zkoušela její jméno? Proč má matka?“

„Nejsem si jistá. Byl to jen… pocit. Mám za to, že profesor Snape miloval tvou matkou, Harry. Nebo alespoň cítí velké výčitky svědomí kvůli její smrti.“ Otočila se a mávla rukou k portrétu. „Asi máme správné slovo, ale nemáme správný hlas.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím, že to Snape měl probudit Brumbálův portrét.“

„Probudit muže, kterého zabil? Proč by mi řekl, abych si promluvil s portrétem, kdyby věděl, že se bez něj nemůže probudit?“

„Možná proto, že už byl šílený, když s tebou na věži mluvil. Nebo to nevěděl. Taky to mohl Brumbál udělat bez jeho vědomí. Netvrdím, že tomu rozumím, Harry. Můžu se mýlit.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby Lily miloval,“ řekl Remus. „Každý byl do ní trochu zamilovaný. Než přišli do školy, byli ti dva dobří přátelé. Ve skutečnosti se přátelili ještě ve škole, dokud se nepohodli.“

„Dokud ji nenazval mudlovskou šmejdkou,“ vyplivl Harry.

„Když ho James mučil, Harry,“ řekl Remus. „A snažil se jí omluvit.“

„Opravdu?“ Harryho tento nový střípek informace překvapil.

„Ano. Vyhrožoval, že bude spát před dveřmi nebelvírské věže, dokud mu tvá matka neodpustí. Jen ze sebe udělal ještě větší terč posměchu. Nevím, co řekla, aby ho přiměla odejít, ale pokud já vím, nikdy mu neodpustila.“

„Neodpustila mu? Proč, když se omluvil?“

„To ta doba, Harry. Snape se stále víc a víc sbližoval s mladými Smrtijedy a tvou matku už unavovala snaha mu to rozmluvit. Bylo asi snadnější mu neodpustit a nechat ho odejít, než být rozpolcená pokusy zůstat jeho kamarádkou. Stal se z něj zahořklý mladý muž, Harry. Nebylo lehké mít ho rád. Ale to neznamená, že neměl city.“

„Myslím, že Remus má pravdu,“ řekl Draco. „Slyšel jsem zvěsti, že požádal Pána zla, aby ušetřil její život. Když jsem vyrůstal, lidé se mu za to za jeho zády pošklebovali.“

„Tak proč Voldemortovi prozradil to proroctví? Proč ji nechal zabít?“ zeptal se Harry slabým hlasem.

„Protože byl Smrtijed a na to se nesmí zapomínat!“ vyštěkl Moody. „Byl prohnilý tenkrát a je prohnilý i teď.“ Moody se zastavil u Hermiony. „Vím, o co vám jde. Snažíte se z něj udělat nějakého tragického hrdinu. Ale je to vrah! Mějte to stále na paměti, mladá dámo. Neustálá ostražitost!“

ooOOoo

Setkání Řádu již dávno skončilo, ale zatím nikdo neodešel. Hermiona se rozplývala nad Daisy, holčičkou Rona a Levandule, pomohla Ginny dostat do vany malého Jamese a Lily a ukončila kouzlo, které Fred a George seslali na Draca, jemuž se na zádech skvěl nápis „Objetí zdarma“ dříve, než si Draco uvědomil, proč se lidé při pohledu na něj uculují. Také pomohla Molly a Nevillovi s mytím nádobí.

Usadila se v knihovně, aby se zabrala do dalšího výzkumu, když ji našel Harry.

„Přemýšlel jsem a možná to opravdu nevěděl.“

„Promiň, Harry, ale o čem to mluvíš?“

„O Snapeovi. Asi jsi měla pravdu, že to nevěděl. Když slyšíš proroctví a víš, že je o mně, tak je to dost zřejmé. Ale když se na to podíváš objektivně, zřejmé to není vůbec. Snape asi neměl tušení, že bylo o mně. Řekl bych, že máš pravdu. Té noci na věži jsem se ho zeptal, proč mu Brumbál důvěřuje. Měl jsem pocit, že jeho odpověď byla jen očividné blouznění. Ale řekl pravdu, že? Když odpověděl ‚Lily‘.“

„To proto jsem zkusila její jméno. Ale pořád to nevysvětluje, proč profesor Snape dostal za úkol vzbudit portrét muže, kterého sám zabil.“

„Ne, to nevysvětluje. Pokud se nevrátíme k Ronově teorii, že Snape měl Brumbála zabít a něco se pokazilo.“

„No, je to stejně dobrá teorie jako mnoho dalších, co máme.“

„Pravda. Ale to nám toho stejně moc neřekne, že?“ Harry si prohrábl rukou vlasy, díky čemuž mu stále trčely. „Jakou laskavost jsi po mně chtěla?“

Hermiona se zašklebila. „Potřebovala bych tvé vzpomínky a myslánku. Kopie vzpomínek by stačila.“

„Jaké?“

„Tamty. Na noc, kdy Snape zabil Brumbála a Voldemorta, a tu noc, kdy byl Voldemort zabit podruhé.“

„Víš, že bude těžké sledovat vzpomínky na Voldemortovu smrt, že jo? Nebudeš jen stát někde opodál a sledovat, jak se to vyvíjí. Budeš v mé vlastní paměti, v mé mysli. Budeš sledovat, jak Snape zabíjí tebe.“

„Já vím, ale musím to podstoupit. Je něco, co bych měla udělat, a k tomu potřebuji vidět ty vzpomínky.“

„Co musíš udělat?“

„To ještě nevím,“ odpověděla.

Harry si sundal brýle a protřel si oči. „Zítra ti je přinesu.“

„Děkuji, Harry.“

ooOOoo

Opět se ocitla na vřesovišti s větrem vířícím kolem ní. Otočila se a uviděla ho, přesně jak očekávala. Tentokrát se neobjevil nejprve jako Heathcliff, ale spatřila rovnou samotného Snapea. Přistoupil k ní v celé své výšce a mračil se na ni, jako kdyby ji přichytil mimo vyučovací hodinu.

Znovu se snažila nad snem převzít kontrolu.

V mžiku se scéna změnila, ale vítr zůstal. Ocitli se na vrcholu Astronomické věže. Snape sebou trhl, ale pořád se k ní přibližoval. Hermiona se s ním nechtěla setkat zde, na tomto místě.

V dalším okamžiku se scéna opět změnila.

Ocitla se sama ve třídě lektvarů. Snape byl pryč. Zpanikařila a vykřikla, natáhla ruku do prázdných stínů v rohu.

„Vraťte se!“

Ramena jí objaly čísi ruce.

„Už jdu,“ slyšela ho říkat.

Pokusila se obrátit, ale bez ohledu na to, jak rychle se otočila, byl vždy za ní a držel ji za ramena.

Měla na něj tolik otázek, které chtěla položit, ale v hlavě jí vířil zmatek a strach a její plánovaný metodický výslech se proměnil ve změť jen částečně promyšlených otázek.

„Kde jste?“ vyhrkla.

„Jsem ztracen.“

„Pomozte mi vás najít!“

„Musíte mě osvobodit. Nemůžu žít bez své duše.“

„Kde je?“

„Je ztracena. Tolik z ní je ztraceno.“

„Proč já?“

„Třetí volba.“

„Co je ta třetí volba?“

„Vy.“

Otočil ji a ona uviděla jen pronikavé černé oči. Když ji políbil, roztála mu v náručí.

ooOOoo

Probudila se s povzdechem a se vzpomínkou na barevné skvrny, jaké je možné vidět z jedoucího vlaku.

„Neustálá ostražitost, no vážně. Nožko? Asi potřebuju dobrý sex. Když mě budou rozptylovat tělesné potřeby, bude to pro mou práci akorát přítěží. Proč by mě, pro všechno na světě, chtěl profesor Snape políbit? Dobrý bože, doufám, že se jemu nezdálo to samé.“

Jako obvykle ji její kocour ignoroval, dokud ho nenakrmila.

Strávila asi dvacet minut na svém počítači, než si vůbec udělala čaj. Pár kliknutí sem a tam a našla budovu ze svého snu. Bylo to v Leicesteru, nedaleko železniční trati.

Slyšela jeho hlas opakovat: „Už jdu.“

Pokud přicházel, bral to oklikou. Trvalo mu skoro tři měsíce, než dorazil z Manchesteru do Leicesteru. Stabilní chůzí šlo tuto vzdálenost překonat během několika dnů. Svým tempem by dosáhl Londýna na jaře příštího roku.

„Co říkáš, Nožko? Měla bych ho jít hledat? Nebo si myslíš, že po tom, co jsem ho ve spánku líbala, si pospíší? Koneckonců jsem docela lákavá, nemyslíš?“

Ať už Křivonožka odpovídal jakkoliv, přerušilo jej zaklepání na dveře. Hermiona zbledla a při hledání hůlky zapomněla na vrtošivé dumání. Pokud existovala nějaká šance, že za dveřmi stál profesor Snape, setkat se s ním neozbrojená, bosá a jen v pyžamu, bylo jasnou nevýhodou. Ten člověk ji mohl skvěle líbat ve snech, ale jinak to byl psychotický vrah.

„Kdo je to?“ zavolala, aby získala čas, zatímco strkala ruku mezi polštáře pohovky.

„Hermiono? Jsi v pořádku?“ Ron.

Povzdechla si úlevou a šla otevřít dveře.

„Ahoj, Harry, Rone.“

„U Merlina, Hermiono, vypadáš hrozně. Spala jsi vůbec?“ zeptal se Ron.

„Včera v noci jsem dělala dlouho na výzkumu,“ odpověděla Ronovi a prohrábla si rukou své divoké vlasy. „Proč jste vy dva v neděli oblečení do práce? Harry? Jsi v pořádku?“

Ustoupila stranou a nechala je vejít.

Ron ukázal k její kuchyni a ona ho pobídla dovnitř. Vyrazil, aby si udělal čaj.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Voldemort má nové tělo. Aby to oslavili, zmasakrovali Smrtijedi včera v noci většinu Creeveyho rodiny. Stavil jsem se, abych ti dal ty vzpomínky, než s Ronem půjdeme na ministerstvo. Budeme tam celý den. Nevím, kdy ještě budu mít příležitost.“

„Ach, Harry. Viděl jsi-?“

„Jestli jsem viděl ty vraždy? Jo. Spojení je spolehlivé jako vždy. Díky Dracovi je to teď jediný způsob, ale myslel jsem, že bude lepší se dívat. Ginny probudila Rona a on s Kingsleym vyrazili i s týmem Creeveyovým na pomoc, ale bylo příliš pozdě.“

Ron se vrátil a na stůl postavil konvici čaje a pár hrnků. „Mrzí mě to, Hermiono, zase jsem ti rozbil konvici.“

„To nevadí, Rone.“

Nalila jim všem a Harry položil krabici, kterou přinesl, s žuchnutím na stůl.

„Tady je Brumbálova myslánka. V lahvičkách jsou vzpomínky, které jsi chtěla, nějaké další, které by mohly být významné, a půllitr myslánkového roztoku. Jsou to kopie. Stejně jsem musel zkopírovat své vzpomínky na minulou noc, tak jsem pokračoval. Můžeš si je nechat.“

„Díky, Harry.“

„Jak to jde s výzkumem?“ zeptal se a mávl rukou směrem ke svitkům, které ležely všude kolem. „I když tohle místo vypadá jako skladiště, je fajn tě vidět v plné práci.“

Tiše se zasmála. „No, výzkum probíhá dobře. Ta bichle od Eiderfolda je opravdu poučná. Asi jsem našla odkaz na další knihu, ve které se píše o viteálech. Už chápu, jak je magie duše nebezpečná a proč ji vždy považovali za hranici černé magie. Je těžké dostat se k nějaké konkrétní informaci, texty jsou plné neoficiálních příběhů a budu muset přeskakovat z jedné knihy do druhé, protože je tam neskutečné množství odkazů. Až pak bude možné něco považovat za opravdu potvrzené. Jsem si jistá, že teď vím, jak viteál udělat, ale pořád se mi nedaří zjistit, jak nějaký odhalit. Jsem si ale jistá, že obrovský rozdíl je už v pouhém záměru. Voldemortovi to dává možnost udělat těch viteálů jen určité množství, záleží ale, kolikrát to dokáže.“

„Jaký jiný záměr by mohl existovat kromě toho Voldemortova?“

„Je to trochu ošemetné, když se na to podíváš, ale existují různé odstíny šedi. No, spíš odstíny špíny. Tím, že Voldemort udělal více než jeden viteál, určil i hranici, kolikrát ještě může rozdělit svou duši.“

„To je skvělá zpráva,“ řekl Harry. „Teď alespoň víme, že má hranice.“

„Ano, ale nenašla jsem žádnou informaci, která by osvětlovala, na kolik viteálů je omezen.“

„No ale stejně jsi získala úžasné množství informací během krátkého času.“

Vzdychla. „To sice ano, ale přemýšlela jsem, o kolik dál bychom byli, kdybych začala s výzkumem už před pěti lety. Je toho ještě tolik, čemu nerozumím. Ani úplně nechápu, proč mám pocit, že bych se tomu měla věnovat právě teď. Jen vím, že je to posedlost a že jsem buď čím dál blíž k pravdě, anebo blíž k posteli na oddělení Januse Paklíče.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Ron.

„Dosáhla jsem bodu, kdy budu muset buď přijmout i nelogické skutečnosti, nebo se k nim otočit zády. Asi ale budu dál pokračovat a přijmu je.“

„Jaké nelogické skutečnosti? Není to nebezpečné, že ne?“ zeptal se Ron s obavami v hlase.

„Nejsem si úplně jistá. Mívám sny o Snapeovi.“

„Minulou noc jsi o tom něco říkala,“ prohlásil Harry.

„Ty sny buď značí nějaké podivné potřeby mého podvědomí, nebo jsou skutečné a já jsem s ním nějakým způsobem spojena. Tohle může být důvodem, proč jsem před třemi lety od všeho utekla. Názor jsem změnila, když skončil v té nemocnici. A teď, když utekl, si naše spojení uvědomuju a je to čím dál víc silnější. Jako kdybychom byli nějak propletení.“

Napila se čaje. „Včera v noci jsem se pokusila svůj sen pozměnit a promluvit s ním, předpokládala jsem, že ten sen spolu sdílíme.“

„Fungovalo to?“ zeptal se Ron a naklonil se směrem k ní, aby lépe slyšel její odpověď.

„Nejsem si vůbec jistá. Sny jsou prostě sny, víte? Ale tentokrát jsem svůj sen změnila. Položila jsem mu pár otázek a dostala jsem jeho obvyklé neurčité tajemné odpovědi. Bylo to trochu divné. Skutečný sen patrně převzal kontrolu, a pokud mezi námi bylo nějaké pouto, tak vybledlo. Ale dnes ráno jsem se probudila s velmi jasnou představou jedné mudlovské budovy, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Podívala jsem se na internet a našla jsem ji. Skutečně existuje. Jak bych mohla mít sen o budově, o které jsem nikdy předtím ani neslyšela, natož ji viděla, pokud by se nejednalo o nějaké spojení?“

„Kde to bylo?“ zeptal se Harry.

„V Leicesteru. Napsala jsem si adresu.“ Dopila svůj šálek čaje, vstala a přešla k počítači. Z bloku vytrhla kus papíru a podala ho Harrymu. „Nepochybuju o tom, že jakmile tam dorazíte, bude už pryč.“

„Co dělá v Leicesteru?“ zeptal se Harry.

Hermiona se ušklíbla. „Netuším, ale jsem si jistá, že momentálně je na cestě sem. Nevím proč, ale jsem přesvědčená, že přichází, aby mě našel.“

„Tohle není směšné, Hermiono,“ odsekl Ron.

„Rone, myslím to vážně. Jak jsem už řekla, musím věřit, nebo se k tomu otočit zády. Pokud nějakým způsobem sdílím spojení se Snapeovou duší nebo s tím, co z ní zbylo, asi by bylo v nejlepším zájmu Řádu, abych se tomu věnovala.“

„Ale proč? Proč bys měla mít spojení se Snapeovou duší?“ zeptal se Ron.

„Nevím. Zde se chytám pomyslného stébla, ale mám za to, že je to prostě kvůli mé eseji.“

„Eseji?“

„Těsně před tím, než té noci opustil svůj kabinet a zneškodnil Filiuse, opravoval jednu z mých prací. Byla o magii duše. Svými obvyklými nepříjemnými připomínkami mi vlastně dával dobré rady do dalšího výzkumu, které nám pomohly pochopit, jak fungují viteály, Harry. Ale jeho připomínky jsem četla, až když jste ho málem chytili v parku. Mám pocit, že se té noci nějak upnul na moji esej a použil magii duše na to, aby vytvořil spojení. Měla bych být schopná ho nějakým způsobem dát do pořádku.“

„A co jsi myslela tím, když jsi řekla ‚nebo co z ní zbylo‘?“ doptával se Ron.

„Pamatuješ, co řekl Křiklan Harrymu o viteálech? Když někdo někoho zabije, tak se jeho duše roztříští. Jak jsme zjistili, Snape zabil třináctkrát.“

„Lítost cítím jen kvůli jednomu z nich,“ odpověděl Ron. Hermiona otočila hlavu a podívala se na něj. „Co? Co jsem řekl?“ zeptal se.

„Nic. Možná něco. Musím prošetřit cosi, nad čím jsem nepřemýšlela.“

„Stejně už musíme jít. Hermiono, buď opatrná,“ řekl Harry.

„Upřímně, Harry, nemyslím si, že by byl pro mě Snape hrozbou.“

„Ne?“ odsekl Ron. „A co ti Smrtijedi, kteří zabili Dennise Creeveyho, jeho ženu, děti a rodiče? Zkus trochu té neustálé ostražitosti kvůli nám, ano? Víš vůbec, kde máš hůlku?“

Hermiona měla tolik slušnosti, že se začervenala a zatvářila zahanbeně.


Kapitola 4. Propuknutí šílenství



Autor: Aurette                      Překlad: OP            Beta: mori           Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/4/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně:  Carmy, DaDas, Denise, Densi, gama,ivy, liz, martik


Kapitola 4. Propuknutí šílenství

Na pravidelnou večeři u Grangerových, která se konala další týden, vrhla stín zpráva o smrti Colina Creeveyho, jeho ženy a dětí. Někdo ho musel udat, protože se po vraždě rodiny svého bratra a rodičů stáhl do úkrytu. Voldemortovi přívrženci byli z ministerstva vyhozeni již před lety – po té osudné noci na Astronomické věži, ale teď se šířily různé fámy. Paranoia vzrůstala spolu se stoupajícím počtem obětí.

Smrtijedi byli na tahu a země se třásla strachy.

Hermiona se pokoušela přemluvit rodiče, aby opustili zemi, aby se odstěhovali někam daleko, například do Austrálie, ale oni odmítli, pokud nepůjde s nimi.

Nemohla odjet. I když od svého snu, odehrávajícího se v učebně lektvarů, žádný další neměla, cítila v kostech, že se Snape blíží. Věděla, že musí zůstat a počkat na něj.

Jak se dny vlekly, utvrzovala se v přesvědčení, že se ještě neukázal na prahu jejích dveří, protože měla něco udělat nebo pochopit. Neignorovala i možnost, že by se mohla zbláznit podobně jako Snape. To byl také důvod, proč nakonec seděla na pohovce ve svém nedávno uklizeném bytě a zírala do myslánky na stole.

Vybrala si první vzpomínku – na Brumbálovu vraždu – a nalila ji do misky. Usrkla si doušek vína, aby si dodala odvahu, a pak s krátkým hlubokým nádechem ponořila tvář do myslánky. Cítila, že se do mísy vnořil i zbytek jejího těla.

ooOOoo

„Jdi a vzbuď Severuse…“*

Brumbál byl očividně nemocný. Hermiona k němu přistoupila blíž a prohlédla si ho jako exponát v muzeu. Když se Harry, schovaný svým neviditelným pláštěm, rozběhl ke dveřím, vypadal zcela vyčerpaně.

Jelikož se jednalo o jeho vzpomínku, mohla ho pod pláštěm vidět jako šedivou mlhavou postavu. Hermiona nespouštěla oči z Brumbála, který tiše vykouzlil zmrazovací kouzlo. Harry následně skončil opřený o zeď, neschopný zabránit tomu, co se má stát.

Slyšela přijít Draca, ale nespouštěla oči z ředitele, který se jej v dobré vůli snažil svést ze špatné cesty. Poslouchala, jak Draco ve svém rozhodnutí zakolísal, slyšela ho připustit, že nemá na vybranou. Nepřestala se však dívat na muže, který měl brzy ležet mrtev o jedenáct pater níže. Chtěla vidět jeho tvář, když poprvé spatří svého vraha.

Dorazili další čtyři Smrtijedi – sourozenci Carrowovi, Šedohřbet a čtvrtý muž, kterého Draco později identifikoval jako McGuffina. Hermiona spatřila v očích starého muže smutek, že u Draca selhal. Zřejmě opravdu doufal, že se chlapec nechá zviklat.

Vzpomněla si na Ronovu teorii. Myslel si, že Brumbál věděl, že umírá, a proto požádal Snapea, aby ho zabil. Při pohledu na Brumbála bylo jasné, že má na kahánku. Třebaže dokázal netvářit se zmučeně, nebylo pochyb o tom, že trpí silnými bolestmi.

Za ní se náhle zvedl rozruch. Hermiona málem otočila hlavu, ale přinutila se udržet oči na řediteli. Tam! Přesně jak říkal Harry, ředitel se téměř zhroutil úlevou. Když uviděl Snapea, jeho přetvářka se vytratila. Hermiona nespustila z Brumbála pohled, dokud jeho oči neztuhly a nezamlžily se. Když ho obklopila zelená záře kouzla, byl se svým osudem smířený.

Harry se mýlil. Brumbál neprosil Snapea o záchranu svého života. On ho prosil, aby mu dopřál smrt.

ooOOoo

Hermiona vyskočila ze vzpomínky. Popadla víno, nalila si štědrou dávku a poté vzala do ruky brko a začala si čmárat poznámky na pergamen, zatímco její mysl pracovala na plné obrátky. Proč by Brumbál od Snapea žádal, aby ho zabil? Očividně nechtěl, aby ho zavraždil Draco. Ale proč profesor? Proč k tomu činu nepobídnout někoho jiného a neušetřit tak Snapeovu duši?

Hermiona si dala další, již menší doušek vína a položila poznámky stranou. Párkrát se zhluboka nadechla, znovu ponořila hlavu do myslánky a vrhla se zpět do vzpomínky.

ooOOoo

„Jdi a vzbuď Severuse…“*

Hermiona se otočila a spěchala ke dveřím na schodiště. Jakmile je Draco rozrazil, proběhla jimi. Mohla udělat pouze asi deset kroků, než všechno obklopila mlha, ale nepřekvapily ji detaily, které kouzelnická mysl podvědomě nevnímala. O těchto jevech již četla a doufala, že čilá mysl jako ta Harryho by na tom mohla být stejně. Teď už jen aby to vyšlo.

Netrvalo dlouho a zvuky zdola zesílily. Čtyři Smrtijedi vyrazili z mlhy a cestou do schodů ji minuli. Zůstala stát, dokud se neobjeví Snape. Přišel o něco dřív, než předpokládala, tiše přispěchal z mlhy. Měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi, když čekala, že se stane něco důležitého.

A také že stalo.

Snape se zastavil na schodech. Stála přesně před jeho tváří, když to uviděla. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Když je opět otevřel, hleděla do očí vraha. Než mrkl, byl jen znepokojeným mužem, možná s trochou obav, ale smířeným se svým osudem. Po jediném hlubokém nádechu, a byla si jistá, že to byl soustředěný nádech, zmizely všechny stopy strachu. Rezignace i obavy byly pryč a nahradilo je studené neblahé rozhodnutí.

Když ho následovala po schodech, třásla se se strachy. Snape prudce otevřel dveře a vyšel na kamenné dláždění Astronomické věže.

Protáhl se kolem Draca a hrubě ho odstrčil.

Přešlapovala před ním a pozorovala každičký záchvěv jakéhokoliv výrazu v jeho obličeji.

„Máme tu problém, Snape,“* ozval se Amycus.

Snape si ho nevšímal. Oči měl přilepené na Brumbálovi.

„Severusi…“*

Hermiona se mu dívala do očí a viděla jen chladné uvažování.

„Severusi… prosím…“*

Trhla sebou při pohledu na nenávist, která mu proběhla tváří a zdeformovala jeho rysy.

„Avada kedavra!“*

Hermionu uchvátilo sledovat Snapeovy oči. Nejdříve se rozšířily překvapením, poté se jeho obličej stáhl intenzivní bolestí a on se od hlavy až k patě otřásl. Dívala se, jak sebou škubal v návalech křečí, než se chytil za hrudník a potlačil výkřik. Jeho hlas zněl tak tiše, že ho málem neslyšela. „Och, Albusi, co jsem to jen provedl?“

Zasténala, když pochopila, co vidí. Snapeova duše se trhala na kousky a on to cítil. Věděl to.

„Celé jsem to udělal špatně!“ sykl tiše.

Očividně něco nešlo podle plánu. Hermiona si teď byla zcela jistá, že mělo jít o zabití z milosti, ale Snape něco provedl jinak a celé se to změnilo ve vraždu.

Snape udělal vrávoravý krok dopředu a chytil se zdi za Harryho hlavou. Hermiona jej následovala malými krůčky, ale pohled z něj nespustila. Viděla, když se to stalo. Když podlehl.

Díky svým nedávným výzkumům pochopila, že kdokoliv plně oddaný čistému zlu se mohl s bolestí smířit. Ne však Snape. Celé jeho tělo se prudce třáslo a oči se mu rozšířily. Jakmile je znovu přimhouřil, naplnilo je šílenství. Tvář se mu zkroutila do děsivého úšklebku a z očí mu tekly slzy. Rty něco šeptaly, ale Hermiona netušila co. Narovnal se a jeho tvář pozbyla veškerého výrazu. Oči naprosto postrádaly známky života, až z toho Hermioně tuhla krev v žilách.

Severus Snape byl pryč.

Hermiona cítila, že se brzy rozpláče, ale když si sáhla na tvář, aby si otřela slzy, zjistila, že žádné neexistují. Sůl se nejspíše smísila s myslánkovým roztokem.

„Snape, co to děláš? Musíme se odsud dostat!“ vykřikl McGuffina a krutě se zašklebil.

Ve Snapeově obličeji zacukalo.

Sledovala, jak se jeho výraz až příšerně rychle naplnil děsivou zlobou. Pomalu se otočil a poté se vrhl do akce. Když Snape propadl svému šílenství, schoulila se raději u Harryho.

Odstranění veškeré civilizované zdrženlivosti jako by zvýšilo jeho sílu. Snape zabíjel rychle, úspornými pohyby a děsivou silou. Když Deprimem zničil Amycuse Carrowa, pokusila se Hermiona přitisknout tvář k Harryho stínové podobě, než se odvážila dívat dál. Ruka, stále svírající hůlku, zakroužila okolo a uvolnila kouzlem vyvolané spoutání Harryho nohou.

Fenrir Šedohřbet stihl alespoň pozvednout hůlku, než mu hlavu odřízlo Diffindo. Během chvíle byli všichni čtyři Smrtijedi mrtví. Žádný z nich se nedokázal bránit. Nedostali prostě příležitost.

Draco se bezpečně skrýval ve stínech, dokud nepozvracel dláždění a neupoutal tak Snapeovu pozornost.

Hermionu sevřela hrůza, když se profesor k mladému Malfoyovi vrhl.

„Měl bych tě taky z-z-zabít. Jsi jako r-rakovinný vřed, který čeká, až vyroste v další zhoubný nádor. Snažil jsem se ti pomoci a tohle je mé pokání. Tak co? Myslíš, že jsi teď na něj udělal dojem?“

Snapeova tvář se s každým zadrhnutým slovem prudce zaškubala. Pozvedl hůlku a sklonil se ke zděšenému obličeji mladého muže.

„Brumbál chtěl, abych tě tohoto všeho ušetřil. Nechtěl, aby sis poškodil duši.“ Muž propukl v odporný smích, ze kterého Hermioně naskočila husí kůže.

Smích byl utnut v okamžiku, kdy Snape zabodl svou hůlku pod Dracovu bradu. Malfoy zmučeně zasténal.

Profesor se zastavil a ustoupil. Zdálo se, že ho tento zvuk plný strachu vyvedl z míry.

Kroužil těsně kolem Draca a mumlal si pro sebe, jako by chtěl získat vytouženou odpověď. Rozhlédl se po lidských ostatcích, které ho obklopovaly, a pak se naklonil, až se nosem dotýkal Dracova ucha. „Utíkej,“ zašeptal.

Snape zasyčel jako kočka, když Draco uprchl z věže vstříc zvukům dalšího boje.

Při Harryho pohybu otočila Hermiona hlavou. Harry si právě uvědomil, že zmrazovací kouzlo ztratilo svou moc ve chvíli, kdy Brumbál zemřel.

„Albusi. Bolí to.“

Hermiona se obrátila zpátky ke Snapeovi. Šokoval ji zvuk, který vydal, tak tenký a plný bolesti. Přikrčil se, rukama se obejmul a lehce se pohupoval zepředu dozadu.

„Ty kusy mě zraňují,“ zasténal. „Takhle ne. Takhle to nemělo být.“

Snape náhle vstal, zvedl hůlku a namířil ji na vlastní hlavu. „Avada k-k-kedavra!“

Hermiona vykřikla, neboť kvůli špatně vyslovenému kouzlu explodovala hůlka ve spršce zelených jisker. Několik kusů skončilo ve Snapeově tváři.

Vypadal zmateně.  Jen tam stál s rukama houpajícíma se mu podél boků a krev mu přitom stékala po krku.

Hermionu šokovalo, když rozpoznala zranění, jež měl v jejím prvním snu.

Zvuky boje se nesly dál od schodů vedoucích do Astronomické věže. Harry se pohnul. Vykročil kupředu a stále schovaný pod pláštěm zvedl hůlku.

„Pottere, ředitel má pro vás vzkaz,“ řekl Snape, jako kdyby se s ním právě potkal na chodbě. Hermiona Harryho viděla, takže jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že profesor by ho vidět neměl.

Harry vypadal stejně překvapeně. Sundal si plášť a přiblížil se. „Jaký vzkaz?“ zeptal se a hůlkou mířil na hlavu druhého muže.

„N-n-nevzpomínám si,“ řekl Snape nezvykle příjemným hlasem. „Vypadlo mi to z hlavy.“

Hermiona viděla slzy stékající mu po tvářích, a aniž by si to uvědomila, zvedla ruku, aby je setřela. Snape prudce škubl hlavou na stranu a ona stáhla ruku, jako by jej popálila, než si uvědomila, že to byla jen náhoda.

V tuto chvíli se třásl sám od sebe a náhodné záškuby hlavy se objevovaly stále častěji.

Zvedl chvějící se ruku a zavolal: „Accio hůlka!“ Harry vyskočil kupředu, když všechny smrtijedské hůlky vletěly do Snapeovy ruky.

Ta Brumbálova se vrátila nahoru přes cimbuří a Snape ji s dětským úsměvem chytil ve vzduchu. „Ach, nádhera.“

„Přestaňte, Snape!“ vykřikl Harry. „Varuju vás!“

Snape mu věnoval letmý pohled, zatímco zkoumal Brumbálovu hůlku. „Chtějte po něm vysvětlení. Řekněte mu, že ty střepy zraňují.“

Harry vypadal, jako by byl na konci svých sil. V jeho tváři se mísily hrůza, zmatek, bolest a vztek.

Hermiona, která ztratila všechnu svou nezaujatost, přešla k němu a snažila se jej obejmout, ale bylo to jako dotknout se semínka pampelišky. Vzpomínkový Harry nereagoval.

„Po kom mám chtít vysvětlení?“ zašeptal Harry.

Snape ho ignoroval. Vybral si hůlku jednoho Smrtijeda a zasunul si ji do rukávu. Ostatní odhodil na dláždění.

„Řekněte, koho se mám ptát?“ zakřičel Harry.

Snape neodpověděl.

„Proč vám Brumbál věřil?“ křičel Harry.

Snape pomalu otočil hlavu směrem k němu, ale jeho oči ho nedokázaly zaostřit. „Ach, Lily,“ řekl a pokřiveně se usmál.

Hermiona chápala, proč Harry nepoznal, že to byla přímá odpověď. Snapeova slova neodpovídala řeči těla. Znělo to, jako by byl ztracený v příjemné vzpomínce. Vypadal však jako uvězněný v noční můře.

„Lily je mrtvá! Zabil jste ji, vy šmejde! Nezasloužil jste si Brumbálovu důvěru!“

„Ano.“ Snape smutně svěsil hlavu.

„Proč jste zabil ostatní Smrtijedy?“

„Provedl jsem třetí volbu,“ řekl. „N-n-nemohla selhat.“ Hermiona ztuhla. Běžela zpátky ke Snapeovi.

„O čem to mluvíte? Na čí straně vlastně jste?“ zařval Harry.

„Zapomeň na to! Zeptej se ho, co ta třetí volba znamená, Harry!“ vykřikla Hermiona zbytečně.

Snape vypadal, že na Harryho přítomnost zapomněl. Začal si mumlat pro sebe, obě ruce sevřené kolem Brumbálovy hůlky, šeptal fráze, které Hermiona nemohla zachytit.

Když si uvědomila, co vidí, začala couvat. Harry stál za ním, zapomenutý, ale Hermiona zasténala.

Hůlka vzplanula světlem a Snape zakřičel. Jak světlo jasnělo, jeho křik hrozivě sílil. Světlo i zvuk zmizely ve stejné chvíli.

Snape se zhroutil u zdi. Harry běžel k němu. Hermiona padla na kolena a rozvzlykala se. Snape vypadal napůl mrtvý, doplazil se však k okraji cimbuří a podíval se dolů.

„Musel jsem. Ty střepy zraňují. Řekněte mu to. Zeptejte se ho.“

„Koho se mám zeptat? Koho, Snape?“ vzlykal Harry.

Snape se otočil a podíval se na něj. „Albuse.“ Oči měl prázdné a bez výrazu, ale slzy stále stékaly po jeho zkrvavené tváři.

„N-n-nemůžu. Musím z-zabít další.“ Snape se teď intenzivně třásl. Pohlédl na těla nakupená u dveří ke schodišti a pak dolů k úpatí věže. Bez jediného zvuku se pustil zábradlí a přepadl.

Harry zaječel, když Snape klesal do temnoty noci.

Hermiona se rozvzlykala silněji.

Na schodech za nimi se ozvaly kroky, ale Harry i Hermiona byli příliš otupělí, aby se otočili.

„Harry?“ Remus přišel k němu a položil mu ruku na rameno. „Harry, co se stalo?“

Harry se utápěl v slzách a Remus si ho přitáhl do náruče.

„Brumbál je mrtvý,“ zašeptal.

„Už jsem to slyšel. Jeho tělo našli dole. Kdo ho zabil?“

Kvůli vzlykání měl Harry potíže promluvit.

„Snape. Snape ho zabil. Pak zabil i je,“ ukázal na těla za sebou. „A potom spáchal sebevraždu a já nevím proč.“

ooOOoo

Hermiona byla vyhozena ze vzpomínky. Aby utišila vzlyky, které se z ní draly ven, strčila si ruku do pusy. Snape to věděl. Cítil, že se to stane.

Hrůza toho všeho ji přemohla, zhroutila se na pohovku a proplakala se k spánku, zatímco Křivonožka se rozvalil na jejím břiše a předl jak o život, aby svou paničku zbavil bolesti.

Když se ráno probudila, cítila prchavou vzpomínku na silné paže, které ji pevně držely.

ooOOoo

V jasném studeném světle zimního rána se zpod křoví v parku Moora u stanice metra vymotal tulák.

Postavil se na cestu a vykročil. Vypadal podivně – špinavé khaki kalhoty, veliký růžový dámský kabát, roztržená polyesterová dečka místo šátku a celé to korunovala pletená čepice pro fanoušky Blackpool Panthers.

Jedna běžkyně tuláka přátelsky pozdravila, ale jakmile zvedl tvář a pohledem se střetl s jejíma očima, rychle se otočila a vydala se jinou cestou.

ooOOoo

Hermiona si dala dlouhou horkou sprchu a pořádně se nasnídala. Pak zavolala do práce, že dnes nepřijde. Byla příliš podrážděná z toho, co minulou noc spatřila. Zdálo se jí, jako by se to všechno událo znovu, jenže tentokrát to bylo horší.

Před pěti lety byla zničená ze ztráty Brumbála a zdrtila ji představa toho, jak se pokoušejí vzdorovat Pánovi zla bez svého velitele. Nyní se k této ztrátě přimíchala i agonie, kterou zažil Severus Snape.

Zuřivě si psala poznámky a pokoušela se opět získat vědecký nadhled, ale věděla, že je to beznadějné. Když pozorovala, jak se profesor Snape zbláznil, ztratila všechnu objektivitu.

Jakmile se trochu uklidnila, ponořila se do další vzpomínky. Najednou chtěla mít tohle všechno z krku.

Další vzpomínka ukazovala, jak nalezli Draca, který se schovával v Komnatě nejvyšší potřeby. Profesor Křiklan využil svoji autoritu ředitele Dracovy koleje a donutil komnatu, aby mu umožnila přístup dovnitř. Minerva, Remus a Harry jej následovali.

ooOOoo

„Co s ním uděláme?“ zeptal se Křiklan profesorky McGonagallové. Všichni se na ni teď obraceli jako na svou novou velitelku.

„Venku na něj čekají bystrozorové,“ odpověděla a smutně se na ně podívala. Draco shrbil ramena a rozplakal se.

„Měli bychom ho tu nechat a schovat,“ ozval se ode dveří Harry. Všichni tři se otočili a podívali se na něj. Promnul si jizvu. „Pán zla je rozzlobený. Smrtijedi, kteří se vrátili, nevědí, jestli je Brumbál mrtvý nebo ne, ale viděli Draca utíkat z věže a pryč od nich. Pokud ho předáme ministerstvu, nepřežije to. Pán zla ho chce mrtvého.“

Draco vyskočil z místa, kde se krčil. „Má matka? Viděl jsi mou matku?“

Harry sebou trhl. „Ne, takhle to nefunguje. Vidím jen to, co Vol- co Pán zla vidí, když je vzteklý nebo šťastný… nebo když si se mnou pohrává.“

„Vidí tvé myšlenky?“ zeptal se Draco s obavami v hlase.

„Nejsem si jistý. Mám pocit, že někdy může. Ale kdyby mohl, věděl by, že Brumbál dnes v noci zemřel.“

„Neumíš to kontrolovat?“

Harry zavrtěl hlavou.

„Můžu tě to naučit! Znám to od tety. Můžu tě naučit, jak ho zablokovat. Můžu být užitečný! Můžu vám říct spoustu věcí – prosím, nedovolte jim mě zabít.“ Dracova slova se proměnila v šepot. Křiklan sebou trhl, ale pak Draca poplácal po rameni.

„Dobře,“ rozhodla McGonagallová. „Nemůžeme dovolit, aby ho zabili. Byli bychom stejní jako oni.“ Mávla hůlkou okolo komnaty. Harry se pevně chytil rámu dveří. Jak se komnata proměnila v malou ložnici, udělalo se mu trochu nevolno.

„Dnes budete spát tady, pane Malfoyi. Ráno to proberu s ostatními a domluvíme se, co s vámi uděláme. Jestli nám vážně chcete pomoci, možná pro vás najdeme využití.“ Přísně si jej přeměřila. „Mladý muži, jediná osoba, která by byla ochotná vás ušetřit, je teď mrtvá. Pokud ne vaší rukou, tak vašimi skutky.“

Harry vykročil a podíval se na chlapce, který býval jeho nepřítelem. „Myslím, že ředitel ho chtěl ušetřit.“

„Proč si to myslíte?“ zeptala se McGonagallová.

„Brumbál se pokoušel poskytnout mu únik. Ale ostatní Smrtijedi dorazili příliš brzy. A taky něco řekl Snape. Už se chystal Draca zabít, ale neudělal to. Řekl: ‚Brumbál chtěl, abych tě tohoto všeho ušetřil. Nechtěl, aby sis poškodil duši‘.“ Harry pokrčil rameny, když Draco přikývl. „Nerozumím tomu, ale Draca ušetřil.“

„Pane Pottere, podle vašeho vlastního prohlášení profesor Snape zešílel, takže nemyslím, že by jeho slova mohla mít nějakou váhu.“

„Ale byly tam chvíle –“ Harry zavrtěl hlavou, ztracený ve svých vzpomínkách na všechno, co se stalo. Na šílenství toho všeho. „Možná ne.“

„Měli byste se vyspat. Oba dva.“

ooOOoo

Jen málo z toho mohla Hermiona použít. Byla si celkem jistá, že Harry zkrátka chtěl, aby viděla tuto vzpomínku proto, aby pochopila, proč Draca po událostech nahoře ve věži přijal.

Draco se stal užitečným, nakonec se přidal k Řádu a všichni ho přijali a cenili si jej.

Učil Harryho nitrobranu a pomáhal shromažďovat důležité informace. Žil život psance a stále se snažil být krok před těmi, které lákala odměna vypsaná na jeho hlavu.

Hermiona se postavila, párkrát se protáhla a nalila si sklenici vody, než se ponoří do další vzpomínky. Potřebovala chvilku pro sebe, aby se mohla podívat na to, jak Snape zabije Pána zla v jeho vlastním doupěti.

 

*Rozhovor od JK Rowlingové v překladu pana Medka.


Kapitola 5. Smrt Pána zla



Autor: Aurette                      Překlad: OP                    Beta: mori               Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/5/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: Carmy, gama, kar, martik, Sevik99

 

Kapitola 5. Smrt Pána zla

Hermiona se znovu posadila na pohovku, vysála vzpomínku z myslánky a uložila ji zpět do ampulky. Vzala si další, vylila ji do myslánky a ponořila se do ní rychleji, než mohla vymyslet nový důvod, proč to oddálit.

ooOOoo

Seděla za zataženými závěsy na konci Harryho postele. Šlo o stejnou noc jako v ostatních vzpomínkách. Sledovala, jak sebou Harry trhnul, přetočil se, a aniž by úplně zavřel oči, neustále si mnul jizvu. Nakonec se posadil a otráveně zavrčel. Závěsy se rozhrnuly a objevil se Ron.

Hermiona se na mladší vzpomínku Rona usmála. Tohle byl její Ron. Z doby plné touhy, zmatku a zrychleného tepu. Z doby, než se stali milenci a téměř všechno zničili.

„Co se děje Harry?“ zašeptal Ron.

„Voldemort. Je pořád naštvaný. Postrádá osm Smrtijedů a zuří. Nařizuje popravy.“ Harry pohlédl na Rona. „Dracova matka je mrtvá. Ráno mu to budu muset říct.“

Ron se nadechl. „To je strašné. Sice fretce nevěřím, ale jestli se opravdu snažil zachránit život své rodině, musíš se kvůli němu cítit hrozně. Brumbál je stejně mrtvý. Kdyby tu vraždu ale spáchal on, zůstala by jeho matka naživu.“ Ron zakroutil hlavou a sedl si na kraj postele. „Bude těžké věřit mu, Harry.“

„Já vím. Ale Brumbál si myslel, že to má cenu. Už kvůli němu bychom to měli zkusit.“

To je pravda. Ale Brumbál nebyl v posuzování charakteru nejlepší. Věřil i Snapeovi.“

„Jo, a o to jde.“ Oba ztichli a Hermiona mohla téměř slyšet Harryho myšlenky. Stále ho naplňoval vztek a zmatek. Svého ředitele uctíval. Veškerá jeho zoufalá touha po rodině v něm vytvořila představu Brumbála jako milovaného dědečka, kterého nikdy neměl. Vztek se obrátil ve zmatek a vytvořil citovou smršť, kvůli které se následující měsíce nedokázal téměř ovládat.

Hermiona se dívala, jak Harry zasyčel novou bolestí. Ron ho popadl za rameno.

„Něco nového?“ zeptal se hlasem plným obav.

„Voldemort. Je šťastný. Moc šťastný.“

„Něco musel právě zjistit.“ Ron se opřel a mnul si bradu, kterou si teprve nedávno začal holit. „Neměli bychom zavolat fretku? Jestli ti pomůže Voldemorta zablokovat, pak to za to bude stát. Nemyslím si, že Snape opravdu chtěl, aby ses nitrobranu naučil.“

Harry zalapal po dechu, chytil se za čelo a začal se na posteli kolébat. Hermiona cítila, jak je vtahována do Harryho mysli, aby se s ní propojila.

„Pošlete ho dovnitř! Přiveďte mi ho!“

Hermiona byla dezorientovaná. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je ve Voldemortově mysli. Harry se ji pokusil varovat, ale nebyla připravená, že se bude cítit jako v pasti. Její respekt ke kamarádovi vzrostl. V současné době podstupoval Harry toto duševní mučení úmyslně.

Po místnosti se mohla rozhlédnout jen tehdy, když to udělal Pán zla. V jakémsi zchátralém pokoji postávalo několik mužů a žen. Věděla, že se jedná o starý Raddleův statek, protože o den později objevil Řád jeho trosky.

Hermionino zorné pole se pootočilo a ona se dívala na dveře, které se otevřely a prošlo jimi několik dalších Smrtijedů. Ti se jako černý příliv rozestoupili a odhalili jednoho muže, jenž pomalu kráčel k ní. Snape. Hermiona mohla ‚cítit‘ vzpomínku na Voldemortovu radost. Harryho vnitřní paměť dodávala více emocionálních podrobností než obvykle.

„Ssseverussi, je skvělé tě zase vidět. Nevypadáš dobře. Máš pro mě nějaké zprávy?“

Hermiona se chtěla pohnout. Potřebovala se k Snapeovi dostat blíž, aby mohla spatřit jeho oči a co nejlépe sledovat jeho myšlenky. Byla nepříjemně bezmocná.

Snape vypadal příšerně. Jeho tvář pořád krvácela a nekontrolovatelně se škubala. Zdálo se, že ačkoliv neustále otáčí hlavou, jeho oči nikdy nespočinou delší dobu na jednom místě. V jedné ruce svíral vypůjčenou hůlku a druhou rukou si tiskl k hrudi tu ředitelovu. Hermiona v duchu zavřela oči, nešťastná, že vidí důkazy o správnosti svého podezření. Cítila Voldemortovo pohoršení nad Snapeovým neobvyklým nedostatkem úcty.

„Je mrtev,“ řekl Snape, zatímco pokračoval pomalou chůzí k Voldemortovu ‚trůnu‘. Hermiona pocítila nával triumfu. Slyšela rozptýlené výkřiky radosti, jež ustaly, když Voldemort zvedl ruku.

„Čí rukou?“ předklonil se ve svém křesle Pán zla.

Snape se za šepotu Smrtijedů rozhlížel po místnosti a mračil se. „Příliš mnoho,“ prohodil roztržitě.

Voldemort, nyní zvědavý na důvod Snapeova nezvyklého chování, zvedl ruku a všichni se urychleně vytratili z místnosti. Všichni kromě mohutného Smrtijeda, který měl stále nasazenou masku. Zůstal zde na pokyn Pána zla.

„Severusi, vysvětli to. Tvé chování je nepřístojné. Kde jsou ostatní? Kde je ten Malfoyův kluk?“

Snape se přestal rozhlížet a upřel svůj pohled na Voldemorta. Harry i Hermiona sebou trhli. Oba měli pocit, jako by se Snape díval přímo do jejich duše. Jeho pohled zneklidnil i Pána zla.

„Narcisa?“

„Je mrtvá. Věděl, čím zaplatí, když neuspěje. I kdyby se to tomu klukovi podařilo, nevrátil se, jak jsem mu přikázal. To považuji za selhání.“ Voldemort mávl netrpělivě rukou. „Uspěl snad?“

Snape zavrtěl hlavou, ačkoli to spíše vypadalo, jako by na tom měl velký podíl jeho zdravotní stav. „To já.“

„Dobře.“ Voldemort spokojeně přikývl. „Velmi dobře, Severusssi. Ale co se ti stalo? Prokleli tě?“

Hermiona sledovala, jak se mužova tvář stáhla a proměnila. Viděla okamžik plný bolesti, kterou vystřídal hněv. Ten nahradila prázdnota.

„Na věčnost…“

Hermiona zanaříkala, když uslyšela potvrzení svých nejhorších obav. Podívala se na Albusovu hůlku, kterou Snape svíral v ruce. Držel ji u srdce, jako to dělává vyděšené dítě se svým plyšovým medvídkem.

Voldemort nedokázal rychle pochopit, co se děje, ale Hermiona to viděla už předtím. Snapeovy oči zaplanuly zlobou. Opět se pohyboval neskutečně rychle, když zabil neznámého Smrtijeda vedle křesla a omráčil Nagini. Voldemort se pokusil pozvednout hůlku, ale zjistil, že je připoután ke svému křeslu.

Snape se naklonil a podíval se přímo do jeho očí. Hermiona se pod intenzitou toho pohledu zachvěla. „Nejdříve najděte ty ostatní, Pottere. Zničte je. Vy musíte být poslední.“

Když slyšela, co Snape Harrymu vzkazuje, cítila, jak jí v celém těle selhávají nervová zakončení. Harry se jí snažil vysvětlit, jaké to je, ale přesto ji šokovalo, když toho byla svědkem. Nebylo pochyb, o čem mluví. Snape zjevně věděl, že Pána zla nelze náležitě zabít, pokud nejsou zničeny všechny viteály. Otázkou bylo, co myslel tím, že Harry má být poslední?

Snape ustoupil a vykouzlil zložár. Ten se šířil po místnosti děsivou rychlostí. Hermiona cítila, jak Voldemort zápasí s neviditelnými pouty, a slyšela ostatní Smrtijedy, jak buší na zamčené a zakouzlené dveře. Zložár žhnul kolem v rozličných tvarech, plameny tančily a svíjely se.  Hermiona hypnotizovaně sledovala, jak se Snape lhostejně obrátil k Pánovi zla a kouzlem mu podřízl mu hrdlo. Byla si jistá, že se chytila za vlastní krk, zatímco sledovala Snapea, jak s klidem vytvořil ve stropě otvor. Seděla jako přikovaná, když uchopil Albusovu hůlku pevněji a vrhl se dírou ve střeše ven. Voldemortův strach a vztek mizel stejně rychle, jako z něj prchal život.

Hermiona byla opět sama sebou a držela se za krk. Byla zpátky v Harryho posteli.

Harry si svíral hrdlo a křičel: „Dokáže létat! Do prdele, on dokáže létat!“

Hermiona mu věnovala poslední pohled a vyklouzla z myslánky.

ooOOoo

„Ach, Nožko,“ vykřikla. „Jak to mám vyřešit? Jak mu mohu pomoci? Chápu, co udělal, ale…“ Vystoupila z myslánky položené na stole a jen seděla a zírala na ony tři knihy zmíněné v poznámce v její eseji. Přišel k ní Křivonožka, zatlačil hlavou proti její ruce a ona si ho přitáhla do náruče. „Nevím, jestli to dokážu. Nemyslím si, že je to možné.“ Podívala se na kocoura a přála si, aby jí odpověděl. „Jak ho mám dát zase dohromady? To v knihách není.“

Naklonila se pro brk. Třesoucí se rukou ho namočila v inkoustu a na pergamen zaplněný poznámkami zapsala jedinou větu. „Vy musíte být poslední.“ Několikrát ji podtrhla a obklopila otazníky.

Předtím než všechno uklidila, si Hermiona srovnala poznámky a vysála vzpomínku z myslánky. Než dokáže čelit další, bude potřebovat trochu času. Pohlédla na knihy o magii duše, ale nakonec se od nich odvrátila. Musela si dát pauzu. Potřebovala se dostat na čerstvý vzduch. Popadla kabát a klíče od auta a zamířila ke dveřím.

ooOOoo

„Nejsi to ty, drahoušku,“ řekla matka a ustaraně se mračila, když prostírala na stůl. „Jsem ráda, že ses vrhla na výzkum a přijala zpět svou magii, ale hodit se marod, jen aby ses mohla podívat na ty vzpomínky? To mi zavání posedlostí.“

„Souhlasím s tvou matkou. Těší mě, že tě můžeme hostit dva dny po sobě, ale ta radikální změna je mi podezřelá. Měla by sis dát pauzu. A ne jen dnes večer, potřebuješ na chvíli úplný odstup. Nemám dát do toho salátu víc rajčat?“

„To je dobré, drahý. Rajčata jsou v tomto ročním období stejně bez chuti.“

„Nemůžu tati,“ odpověděla Hermiona a vytáhla lasagne z trouby. „Dostali jsme se za bod, kdy už nemůžeme strkat hlavu do písku, jakmile toho na nás bude příliš. Musíme najít poslední viteál – pokud tedy nevytvořil žádné jiné, a tím si nejsme úplně jisti. Jsem teď víc než kdy jindy přesvědčená, že Snape byl součástí nějakého Brumbálova plánu a zná odpovědi na naše otázky.“

„Ale ten je duševně nemocný, drahoušku. Jak chceš získat odpovědi?“

„Musím ho dát do pořádku.“

Nad tou lhostejnou odpovědí oba Hermionini rodiče ztuhli.

„Hermiono,“ ozvala se matka napjatým hlasem, „ten člověk je vrah. Chápu, že si zaslouží soucit a jeho příběh je tragický, ale zavraždil tolik lidí. Je mi jedno, jestli ti lidé byli špatní, stále jsou to mrtví lidé. Mrtví, protože je on zabil.“

„Víc než to, Hermiono,“ vložil se do toho její otec. „Dopadl a odhalil je. Jistě, efektivně zničil jejich organizaci, ale oni se přesto vrátili, ne?  Samozvaní strážci zákona plodí jen nestabilitu. A v civilizované společnosti pro ni prostě není místo. V tomto případě neplatí, že účel světí prostředky. Vaši Smrtijedi se vždycky znovu objeví, ne? Říkala jsi, že přestal zabíjet jen proto, že byl hospitalizován. Jak víme, že by si k vraždění nenašel novou skupinu lidí, kdyby mu tihle došli?"

„Protože ho zabíjení zraňuje,“ řekla. „Kdyby to tak nebylo, nepotřeboval by mě.“

Její matka mrskla na stůl hromadou ubrousků. „Hermiono, proboha! Co tím sakra myslíš, že tě potřebuje? Byl to jen tvůj zpropadený učitel. Podívej se na to objektivně, drahoušku. Proč by se, pro všechno na světě, rozhodl své naděje na přežití vložit do rukou sedmnáctileté studentky, kterou, jak jsi nám vždy vyprávěla, mohl stěží vystát, i když měl dobrou náladu?"

Hermiona zamrkala. Snažila se jim to vysvětlit, ale její odůvodnění se vypařilo dřív, než dosáhlo rtů. Položila servírovací lžíci a obrátila se k matce. „Máš pravdu.“ Pomalu se posadila na židli. „Máš pravdu.“

Matka k ní přistoupila, přitáhla si její hlavu k tělu a objala ji.

„Myslíš, že jsem si to všechno vsugerovala? Že jsem se chtěla cítit důležitá?“

„Ne tak úplně,“ odpověděl otec jemně. „Domnívám se, že je tu určitá záhada. Jen se mi zdá, že jsi strávila příliš mnoho času pláčem na špatném hrobě. Vzešla z toho spousta dobrého. Teď máš ohromné množství informací o magii duše a o těch viteálech víš víc než kdokoli jiný.  Já bych se na Snapea a jeho zlomenou duši vykašlal. Odvádí tě to od dalších možností tvého výzkumu.“

„Existuje spousta nepravděpodobných věcí, které se ve tvém světě stávají realitou, zlatíčko,“ dodala matka. „Pro tebe není úplně nelogické myslet si, že by s tebou mohl být nějak spojený. Ale mně to přijde velmi nepravděpodobné.“

Všichni tři znehybněli, když se venku, přímo pod velkým oknem jídelny, něco ozvalo. Hermiona sáhla do rukávu, ale vzpomněla si, že hůlku nechala v kabelce.

„K zemi!“ zasyčela, svezla se na podlahu a plazila se pro hůlku. John a Helen Grangerovi také klesli na zem a plížili se za ní. Někdo zaklepal na přední dveře a paní Grangerová vyjekla. Všichni ztuhli. Klepání se ozvalo znovu. Hermiona sáhla do kabelky a vytáhla hůlku ve chvíli, kdy se dveře rozlétly. Zároveň zaslechla, jak se s třísknutím otevřely i dveře vzadu.

Hermiona pozvedla hůlku, ale zarazila se s kletbou na rtech, když zahlédla George a Freda Weasleyovy. Prudce vydechla. Vůbec si neuvědomila, že zadržuje dech.

„Hermiono? Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Fred. „Omlouvám se za ty dveře. Vyděsili jsme se, když nikdo neodpovídal. Věděli jsme, že jste uvnitř.“ Ginny a Bill vyšli z kuchyně.

„Jsme v pořádku. Slyšeli jsme hluk.“ Mávla rukou a doufala, že si zbytek dají dohromady sami. „Co se stalo? Proč jste tu?“

„Jde o Draca a Moodyho,“ vysvětlovala Ginny, zatímco pomáhala paní Grangerové z podlahy. „Jsou mrtví. Nevilla a Mundunguse také napadli, ale jim se podařilo uniknout. Kontrolovali jsme všechny členy Řádu, ty jsi však nebyla doma. Doufala jsem, že bychom tě mohli najít tady. Promiňte nám ty dveře.“

Hermioně se sevřel žaludek. „Jak?“ vypravila ze sebe sklíčeně.

„Draca zabili doma, jedem. Moodyho dostali na pánských záchodcích na Ministerstvu.“

„Člověk by si myslel, že pokud existuje vhodný čas na neustálou ostražitost, je to právě na -"

„Sklapni, Georgi!“ vyštěkl Bill. „Opravím ty dveře,“ zamumlal a odešel do kuchyně.

„Jak Draca otrávili?“

„Vínem. Myslíme si, že někdo manipuloval s jídlem, které si objednal. Harry, Ron a Neville to zjišťují. Kingsley a Tonksová mají na starosti Moodyho případ.“

„Chceme zavést stálé spojení,“ pravil George.

„Ke vzájemné kontrole,“ dokončil Fred a pozvedl medailon s fénixem.

„Každý teď máme jeden,“ vysvětlila Ginny. „Fred a George na nich pracovali týdny. Můžeme se navzájem kontaktovat, stejným způsobem jako v Brumbálově armádě. Až uděláme tabulku, dáme ti vědět, kdo je ve tvé kontaktní skupině. Tak či tak, tobě a tvým rodičům doporučujeme zůstat neustále ve spojení. A měli byste uvažovat o úkrytu.“

„Už jsme o tom mluvili,“ ozval se pan Granger. „Ale vzhledem k tomu, že se některé nedávné oběti také skrývaly, v tom nevidím žádný smysl.“ Podíval se na svou ženu, která přikývla.

„Hermiono,“ řekla Ginny. „Jsi posledním členem Řádu, který žije na vlastní pěst. Měla by ses přestěhovat k nám na Grimmauldovo náměstí nebo ke svým rodičům. Není bezpečné, abys zůstávala sama.“

„To je pravda. Ale jsem také jediná, kdo bydlí v mudlovském Londýně. Smrtijedi jsou známí tím, že jsou vůči tomuto světu slepí.“

„Přemýšlej o tom,“ prohodil Bill, který prošel kolem, aby opravil přední dveře. „Doupě a Lasturová vila jsou ti také plně k dispozici. Vám všem.“

„Probereme to,“ ujistila ho Hermiona.

ooOOoo

Hermiona zaparkovala několik vchodů od svého bytu. Vystoupila z auta a zamkla ho. Protočila očima, zase ho odemkla a vytáhla odtud lasagne se salátem, které jí zabalila matka. Poté co Weasleyovi odešli, neměl nikdo z nich na jídlo ani pomyšlení. Místo toho se hrozně pohádali. Hermiona tvrdila, že skrýt se bude nejlepší, pokud ona bude jediná, kdo bude vědět, kde jsou. Nedokázala je ale přesvědčit. Celou cestu domů přemýšlela o způsobech, jak je dostat do bezpečí. Všechny však vyžadovaly jejich spolupráci. Raději by zemřela, než aby viděla své rodiče zraněné. Problémem bylo, že oni zaujali stejný postoj. Neukryjí se, pokud ona nepůjde s nimi.

Jak procházela kolem popelnic, ze zvyku se rozhlédla, jestli se tam nějaký bezdomovec neskrývá před zimou. Uviděla jakéhosi chlápka napůl schovaného ve stínech pouliční lampy. Se smutným pohledem se k němu obrátila. Posunula si kabelku na rameni a nechala hůlku vyklouznout z rukávu. Události dnešního večera jí tentokrát udělily jen lekci. Naštěstí.

„Ahojky. Zajímalo by mě, jestli byste si nedal trochu lasagní? A salát,“ dodala a zamávala taškou.

Muž neodpověděl, ale zvedl hlavu.

Viděla jen jeho tmavé zacuchané vlasy, pomačkaný klobouk a zanedbaný plnovous. Ostatní rysy nerozeznala, ale něco na něm jí připomnělo vyhublého Hagrida. Při pohledu na jeho příliš velký růžový kabát zadržela smích. Důstojnost byla pro tyto lidi vzácnou věcí. „Nechám vám to tu. Není to nic úžasného, jen mražený polotovar z Tesca.“ Položila tašku na chodník vedle něj. „Kdybyste byl tak hodný, ty talíře patří mé mámě. Ušetříte mi kázání, když mi je tu necháte. Já je pak umyju a vrátím.“

Vstala se a usmála se na toho tichého muže. „Tak dobrou noc.“ Otočila se a zamířila ke svému bytu. Tento dobrý skutek trochu zmírnil její úzkost z dnešního dne.

ooOOoo

Muž jedl tiše, nůž a vidlička sotva ťukly o talíř a nabodnutí salátu nebyla slyšet vůbec. Na kraji talíře se vytvářela hromádka rajčat. Jídlo mu však přerušilo zasténání zpoza obrovské popelnice. Muž odložil příbor na talíř a otřel si ústa papírovým ubrouskem, který našel v tašce.  Vytáhl hůlku a šťouchl s ní do druhého muže v černém oděvu a masce. Maskovaný muž vykřikl a zavrtěl se, než ho další, mnohem složitější mávnutí hůlky opět poslalo do bezvědomí.

Tulák se vrátil k jídlu. Rajčata nechal.


Kapitola 6. Útočiště



Autor: Aurette                      Překlad: OP                    Beta: mori               Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/6/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Kapitola 6. Útočiště

Hermiona se probudila časněji než obvykle a zavolala rodičům. Aby se o sebe nemuseli strachovat, dohodli se, že si budou pravidelně volat v domluvenou hodinu.

Měla trochu času navíc, a proto si stihla udělat malou snídani, než se začala spěšně vypravovat do práce. Křivonožka vypadal spokojeně, protože se chovala jako obvykle. Nebyl již ani zdaleka tak přítulný a nervózní jako včera, když porušila svou rutinu a zůstala doma.

Hermiona se zadívala na myslánku stojící na stole na druhém konci místnosti. Uvědomila si, že její rodiče mají pravdu. Strávila příliš mnoho času ponořená ve světě fantazie, než aby se zabývala tím kouzelnickým. Až se vrátí z práce, sedne si a začne hledat způsoby, jak odhalit viteály. To bude nesrovnatelně prospěšnější.

Do cestovního hrnku si nalila kávu, popadla kabát a klíče a hůlku nechala vklouznout do rukávu. Otevřela dveře, ale když vykročila, zakopla o něco na rohožce. Vyděšeně shlédla a uviděla matčiny talíře. Usmála se. Byly dokonale čisté, a než je rozkopla, tvořily úhledný sloupec. Sklonila se, aby je zvedla, a rychle se vrátila do domu.

O chvíli později vyšla ven se dvěma cestovními hrnky a malým sáčkem. Zamířila ke kontejneru.

Bezdomovce našla na stejném místě jako včera.

„Dobré ráno! Děkuji vám, že jste mi vrátil mámino nádobí. Přinesla jsem vám kávu a pár koblih.“

Nevzhlédl ani jinak nedal najevo, že si jí všiml, ale když před něj položila hrnek a sáček koblih, konečně nějak zareagoval. Apaticky naklonil hlavu k její ruce.

Alkohol z něj necítila – ačkoliv páchl vším možným – nicméně vypadal, jako kdyby se teprve probudil. Pomyslela si, že je zfetovaný.

„Také jsem vám přinesla lístek s adresou útulku. Venku už je příliš chladno. Byla bych raději, kdybyste byl někde v teple. Kromě toho by mohla přijet policie a vyhnat vás. Když vás tu uvidí sousedé, určitě si budou stěžovat. Jestli mám nečitelné písmo, přečtu vám to.“ Napsala to sice tiskacím, ale někteří z těchto ubožáků byli negramotní.

Když stále neodpovídal, sklonila se a lístek položila na chodník vedle kávy. Rukou v limetkově zelené rukavici ji chytil za zápěstí. Hermiona ztuhla. Otočil její ruku a do dlaně jí vložil docela velký kámen. Její prsty pak sevřel okolo něj. Kámen hřál.

„N-nezabil,“ vyrazil ze sebe hlubokým, skřípavým hlasem.

„Děkuji,“ odpověděla, když jí pustil ruku.

Jen se otočil, zvedl sáček koblih a strčil do něj nos.

„Tak jo, nechte si chutnat,“ řekla. Narovnala se a pomalu se vydala ke svému autu.

Nastoupila a prohlédla si podivný kámen, který dostala. Nakonec ho odhodila na sedadlo vedle sebe. Během let obdržela od svých bezdomovců víc než dost neobvyklých věcí. Ti si velmi vážili vztahů mezi sebou a často sdíleli věci, které měly hodnotu jen v jejich pomatených myslích. Tohle nebyl její první ‚zvláštní‘ kámen.

Hermiona dojela na druhou stranu města a právě parkovala ve vícepodlažní garáži naproti své práci, když kámen začal šramotit. Vypnula motor a otočila hlavu, aby viděla, jak se kámen převrací a mění. Současně slyšela, jak někdo křičí bolestí.

Leknutím vykřikla, vytáhla hůlku a vyskočila z auta.

Jakmile ten zvuk ustal a přeměna skončila, uviděla těžce zraněného Smrtijeda. Byl v bezvědomí, ale dýchal. Pro jistotu na něj seslala poutací kouzlo. Pak sáhla po svém medailonu.

Když dorazili Harry s Ronem, stále ještě seděla na zemi a mířila hůlkou na auto.

„Sakra! Jak – co se stalo?“ vykřikl Ron.

„Byl to kámen!“ ječela. „Dal mi zatracený kámen!“

„Kdo?“

„Snape!“ odpověděla. „Určitě to byl Snape!“

„Ty jsi viděla Snapea?“

„U popelnic. Dala jsem mu najíst. Dvakrát. Ani jsem nepoznala, že je to on! Jak to, že jsem sakra nepoznala, že je to on?“ Konečně se vyhrabala ze země. „Zbavte mě tamtoho. Musím zpátky domů!“

„Ne! Hermiono, neblázni! Mohl tě zabít!“

„Ne, tenhle bastard mě mohl zabít,“ zakřičela a ukázala hůlkou směrem ke Smrtijedovi. „Snapeovi se jen nepovedlo mi říct, proč je ten kámen zvláštní. Řekl, že nezabil. Možná mě chtěl varovat. Musel ho najít minulou noc blízko mého bytu. Nakonec po mně přece jen asi jdou.“

„Hermiono,“ snažil se ji uklidnit Harry. „Nemůžeme tě nechat jít zpátky domů. Snape je hledaný zločinec.“

„Přeci ho nezatknete, že ne? Minulou noc mě zachránil před tímhle hajzlem. Má znalosti, které potřebujeme. Když ho zavřete, nikdy nedostaneme naše odpovědi.“

„Hermiono, buď přece rozumná.“

„Ne! To prostě nemůžete!“ zaječela. Popadla hůlku a s hlasitým prásknutím se přemístila.

Když dorazila na místo, Snape už byl pryč. Ozvalo se prásknutí a objevil se Ron, rozběsněný na nejvyšší míru. Další dvě prásknutí ohlásila příchod Tonksové a Remuse. Tonksová už mířila ke dvěma dychtivě zírajícím mudlovským mladistvým.

„Ty ses totálně pomátla?“ zařval Ron.

Hermiona neodpověděla. Zírala na místo, kde předtím seděl Snape, a doufala, že ucítí jeho přítomnost. Necítila však nic.

Pastorek dorazil s dalšími čtyřmi bystrozory a Hermioně bylo těžko u srdce. Cítila se jako zrádce, ale nebyla si jistá, kterou stranu zradila.

ooOOoo

S tříhodinovým zpožděním konečně dorazila do práce. Vymluvila se na starou neprovdanou tetu, která ráno upadla ve vaně. Celý den se pak cítila špatně, když ji soucitní kolegové litovali.

Začala dohánět resty způsobené včerejšími‚ žaludečními potížemi a snažila se nemyslet na to, jak moc je zklamaná.

Pastorek a jeho lidé důkladně prohledali její byt i okolí. Na rohožce našli čistý cestovní hrnek. Ron přivedl manžele Lupinovy a společně s Harrym sebrali Smrtijeda a vyčistili prostor. Kromě Remuse a Tonksové ji všichni pokládali za blázna.

Nejvíce jí vadila skutečnost, že tady Snape byl; dvakrát s ním mluvila a přitom celou dobu neměla nejmenší tušení, že je to on. Vypadal sice trochu zpustle a v tom kabátu se ztrácel, ale měla pocit, že mezi nimi existuje nějaké spojení. Jakési drobné pouto, díky kterému by ho mezi všemi lidmi hned poznala. Nic takového tu však nebylo.

Připadala si jako hlupák.

Pokud ale její teorie o spojení mezi nimi byla úplně špatná, proč se objevil u jejího bytu? Proč by se utábořil právě na tomto konkrétním místě? Byla by to až příliš velká náhoda.

Aby vše dohnala, zůstala v práci dlouho do noci. Doma by trpěla a rodiče by byli určitě příliš rozrušení, kdyby se u nich ukázala tři večery po sobě.

Naposledy si takto prázdná a ztracená připadala, když ji opustil Oliver.

Bylo už devět hodin, když se začala balit. Stále se domů netěšila, bála se, že tam na ni bude čekat Ron nebo Harry, aby dokončili svou přednášku. Proto se rozhodla, že se vydá ulicí dolů a zajde si na čínu. Dostala na ni chuť a ta se rychle změnila v potřebu.

Zamkla kancelář, zamávala ochrance a pak se vydala od parkoviště směrem dolů. Minula dva bloky, hůlku držela v ruce a dlaně měla schované v rukávech, jakoby jí byla zima. Asi blok od restaurace se zarazila.

Byl tam.

U zdi budovy se choulil bezdomovec. Byl zachumlaný v příliš velkém růžovém dámském kabátě, klobouk měl hluboko stažený do obličeje a límec vysoko vyhrnutý.

Po chodníku se potácelo pár opilých floutků a bavilo se otravováním lidí.

Hermiona zrychlila krok a spěchala ulicí k místu, kde jako terč seděl Snape ve svém růžovém kabátě. Opilci si jej všimli a začali jej jen tak pro zábavu trápit. Srazili mu klobouk a znuděně do něj kopali. Hermiona se rozkřičela a rozběhla se k nim.

Snape se nebránil. Prostě jen seděl a netečně přijímal rány.

Hermiona vytáhla hůlku, ale věděla, že kdyby ty mudly proklela, ministerstvo by to jen tak nenechalo. Poté co Snape poprvé zabil Voldemorta, zahájilo ministerstvo sledování a stopování útočných kouzel v mudlovských oblastech stejným způsobem, jakým sledují kouzlení nezletilých.

Chuligáni už o Snapea, který na ně nijak nereagoval, ztratili zájem, jenže jí koloval v žilách adrenalin, když se k nim celá vzteklá přiblížila.

„Hej! Padejte domů, vy zavšivení spratci!“ ječela. Shlížela na ty tři jako malá Valkýra. „Nedokážete si najít jinou zábavu? Zmizte, vy smradi!“

Všichni tři se zarazili. Rozhlédli se, uviděli zvětšující se dav naštvaných diváků a zachovali se, jak uměli nejlépe. Za mumlání výhrůžek se vytratili.

Než se dav rozptýlil, vyjádřilo několik přihlížejících Hermioně uznání. Hermiona si dřepla před Snapea, zvedla jeho klobouk a posadila mu ho zpět na hlavu.

„Netušila jsem, že jste byl v Blackpoolu, profesore,“ řekla se smíchem, který přerušovaly slzy. Adrenalin, který jí koloval v těle, vyprchal a teď se třásla a bojovala s pláčem.

Snape tam jen tak seděl a zíral do země.

„To mi neřeknete ani dobrý den?“ zeptala se. „Čekala jsem na vás dlouho.“

Nereagoval. Jako by tu ani nebyla. Ale s jistotou věděla, že to on ji sem dovedl.

„Dal byste si trochu číny? Pojďte, koupím vám jídlo. Co je vaše oblíbené, Dim Sum? Vím, že jste mi tu myšlenku vsugeroval.“ Postavila se a napřáhla k němu ruku, aby mu pomohla, ale žádné reakce se nedočkala. „Prosím, profesore. Pojďte se mnou.“ Čekala na odezvu, ale nakonec se vzdala. „Budu hned zpátky. Neopovažte se zmizet.“

Spěchala do restaurace a objednala jídlo s sebou. Protože nevěděla, co má rád, objednala skoro od každého něco. Řekli jí, že vše bude připraveno za patnáct minut. Poděkovala a spěchala ven. Snape tam stále čekal.

Zbývající čas strávila běháním do restaurace a zpátky k němu, až si byla jistá, že ji obsluha považuje za blázna. Nakonec bylo jídlo hotové a ona zaplatila. Když posbírala tašky, otočila se a zjistila, že Snape stojí přímo za ní. Zíral na podlahu.

„Oh! Chcete si to sníst tady?“ zeptala se.

„Ne! Ven! Odveďte ho odsud!“ Žena za pultem ukázala na ceduli, na které stálo: ‚Vyhrazujeme si právo odmítnout služby.‘

Hermiona se jim vůbec nedivila. Snape vypadal jako strašák a hrozně páchl.

„To je v pořádku, odcházíme.“ Šla k východu, ale zastavila se, když zjistila, že ji nenásleduje. Stál na místě a pořád zíral na podlahu. Žena za pultem začala vyhrožovat, že zavolá policii. Hermiona si vzpomněla na to, co jí Harry řekl o Snapeově pobytu v nemocnici, a dostala nápad. „Pane profesore, pojďte za mnou.“

Snape se otočil a šel přímo k ní. Vyšla ze dveří, ale on zůstal stát na místě. „Následujte mě,“ řekla stejným přikazujícím tónem. Vyrazil za ní. „Do háje, na tohle bych se mohla fakt vykašlat,“ povzdechla si zoufale.

Vracela se k autu a Snape ji jako oživená loutka poslušně následoval. V hlavě se jí rojily otázky a obavy, jak jen jej přiměje komunikovat. Včera večer ani dnes ráno moc nereagoval, ale pořád vypadal víc při smyslech než teď. Došla k logickému závěru, že cyklicky prochází různými úrovněmi příčetnosti. Musí požádat Harryho o kopii jeho lékařských záznamů. Neměla představu, jak to udělat, aniž by vzbudila jeho podezření.

S rukama plnýma jídla zamířila na parkoviště a vedla ho jako své zvířátko. Zvuk běžících nohou ji vyplašil, a tak se otočila a uviděla ty samé mladé chuligány, se kterými již jednou měla tu čest.

„Nazdar, slečinko. Bez davu nejste tak odvážná, co?“ ozval se ten poďobaný.

„Ve skutečnosti jsem nepříjemnější. Opravdu chcete zmlátit bezdomovce a ženu, která je poloviční než vy? Vážně jste tak hloupí?“ Hermiona blafovala. Pořád se bála použít magii. Ne, že by jí ministerstvo nedovolilo bránit se, ale mohli by najít Snapea. Přesto nehodlala dovolit, aby ji zranili. Přehodila si balíčky s jídlem do jedné ruky, vytáhla telefon a chystala se vytočit číslo na policii. Výtržníci jí ale vyškubli mobil z ruky a roztříštili o zem.

„Takhle to nepůjde, zlatíčko,“ prohodil vyšší břicháč.

Hermiona začínala mít strach. Situace ji zahnala do kouta.

„Jsi celkem roztomilá, když se bojíš,“ řekl a přistoupil k ní blíž.

Hermiona o krok ucouvla a uslyšela, jak Snape vyloudil zvuk podobný zavrčení. Ztuhla.

„Sklapni, starouši!“ vykřikl ten první, poďobanec.

Menší podsaditý pobuda začal hýkat jako osel a obcházel je ze strany. Z kapsy bundy vytáhl dlouhou trubku.

Zavrčení se ozvalo znovu. Hermiona se ohlédla a poprvé uviděla celou Snapeovu tvář. Oči se mu blýskaly zlobou. Křivé zuby zatínal v ošklivém úšklebku.

„Ale ne.“ Otočila se ke třem chuligánům, kteří se stále hecovali. „Utíkejte, vy idioti!“

„O co ti jde?“ zeptal se poďobaný ve chvíli, kdy vysoký pořízek zdvihl pěsti.

Snape se prosmýkl kolem ní a vyrazil jí tašky z ruky.

„Nezabijte je!“ vykřikla.

ooOOoo

Hermiona nastartovala auto, zařadila zpátečku a vyřítila se z parkovacího místa. „Řekla jsem, abyste se doprdele připoutal!“ zaječela, když Snapeova hlava zaduněla o palubní desku. Zařadila rychlost a auto vystřelilo vpřed. Přitom se naklonila přes Snapea a popadla pás. Protáhla jím ruku, aby ho mohla snadněji natáhnout, až nakonec s cvaknutím zapadl na své místo.

Se skřípěním brzd zastavila na místě, kde se ti tři floutci s křikem stále svíjeli na zemi. Jeden se držel za krvácející tvář, druhý si svíral rozdrcené čéšky a poslední si podpíral nepřirozeně ohnutou ruku.

Prudce otevřela dveře a vyskočila z auta. Zvedla rozbitý telefon a po chvilce váhání popadla i tašky s jídlem. Všechno hodila Snapeovi do klína.

„Zavolám policii! Ten chlap je nebezpečný!“ křičel poďobaný ksicht skrz zakrvácené prsty.

„Trhni si, říkala jsem vám, že máte utéct!“ odsekla, když naskočila zpátky do auta. Prudce zařadila a vystřelila z parkoviště.

„Já jsem n-nezabil,“ ozval se vedle ní hluboký hlas.

„Ano, byla jsem u toho. Vůbec jste nepoužil magii. Jsem vám hrozně vděčná, ale stejně to bylo trochu… děsivé.“ Vzpomněla si na zvuk praskající kosti a prudce se zachvěla.

„Já jsem n-nezabil.“

„Já vím, Severusi, vedl jste si skvěle. Jsem na vás pyšná.“

ooOOoo

Bylo jedenáct hodin v noci, když se John Granger obezřetně přibližoval ke vchodovým dveřím s kriketovou pálkou v ruce, zatímco jeho žena stála za ním, připravená stisknout na mobilu tlačítko nouzového volání. Kvůli událostem předešlé noci byli poněkud nervózní. Pan Granger zamžoural na svou dceru stojící na prahu. V rukou držela přepravku pro kočku a malý kufřík, ze kterého vykukovalo ramínko od podprsenky a nějaký rukáv.

„Hermiono?“

„Omlouvám se, tati. Můj mobil je na maděru, nemohla jsem zavolat. Potřebuju vaši pomoc.“

Pan Granger se zahleděl za svou dceru a spatřil bezdomovce, který držel tašky s čínou.

„Zlatíčko, řekni mi, že to není…“

„Je. Pusťte nás dovnitř a já to vysvětlím.“

„Hermiono, ten muž…“

„Mě za posledních dvacet čtyři hodin dvakrát zachránil,“ skočila Hermiona své matce do řeči. „Měla jsem pravdu, mami. Je mezi námi nějaké pouto.“

Její otec zamrkal, pak ustoupil a otevřel dveře dokořán.

„Radši pojďte oba dovnitř a ty nám to vysvětli.“

ooOOoo

„Mami, pochop to. Dává to dokonalý smysl.  Vy dva se nechcete ukrýt a Snape je velmi ochranářský. Ber ho jako hlídacího psa. Jako ta plemena, která jsou učenlivá a sladká, dokud…“

„Neroztrhají nějaké dítě?“ dokončila matka, s ústy plnými ohřáté číny.

„Ne, měla jsem spíš na mysli ‚dokud se k nim nevloupe někdo cizí‘. Kdybyste o tom jen trochu popřemýšleli…“

„Co to dělá? Značkuje si své území?“ zeptal se otec a vaječným závitkem ukázal na Snapea.

Hermiona se otočila a uviděla Snapea, jak kouzlí u oken a dveří. Vstala a přešla k němu.

„Buduje ochrany,“ odpověděla překvapeně. Od chvíle, kdy dorazili, se Snape ani na chvíli nepohnul z křesla za dveřmi. O jídlo vůbec neprojevil zájem. Teď se zlehka pohyboval po obývacím pokoji a umisťoval kouzla tak silná, až se vlnily závěsy. „Dobré ochrany. Polovinu těchto kouzel ani neznám a on je provádí neverbálně. Vidíte? Chce vás ochránit!“

„Hermiono! Proč si proboha připadám jako tehdy, když ti bylo sedm let a ty sis přinesla domů kotě?“

Hermiona si promnula oči. „Slibuji, že po něm budu uklízet, krmit ho a schovávat mrtvá tělíčka.“

„No, pro začátek by neuškodilo umýt ho. Strašlivě zapáchá.“

Hermiona se otočila a podívala se na otce. „Myslíš to vážně? Smím si ho nechat?“ protřela si tvář. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsem teď řekla.“

„Samozřejmě, že si ho můžeš nechat. Zachránil ti život. Musel bych být mizera, abych ho po tomhle vyhodil zpátky na ulici.“ Pronikavě se zasmál. „Uvědomuješ si, že má pravděpodobně vyrážku?“

„A vši,“ dodala matka. „A spoustu dalších potíží, které si jen dokážu představit,“ řekla Hermiona. „Ráno skočím do lékárny.“

„Je dobře, že tvá neprovdaná tetička… jak se jen jmenovala?“

„Trudy. Prateta Trudy.“

„Je dobře, že ubohá tetička Trudy upadla a potřebuje pomoc s pracemi kolem domu.“

„Dobře, jdu připravit pokoj pro hosty,“ poznamenala máma. „Snad do něj dostaneš jídlo, je hubený jako lunt.“

Hermiona se neobtěžovala s vysvětlováním, že takhle vypadal, co ho znala. Svlékla z něj růžový kabát, zkontrolovala jeho kapsy a nechala ho zmizet.

Teď se tu potloukal v něčem, co vypadalo jako stará světle modrá mikina a žalostně špinavé khaki kalhoty. Vypadaly na něm ještě divněji než růžový kabát. Slepené a rozježené vlasy trčely do všech stran.

Sundala mu klobouk z hlavy, opakovaně na něj použila několik čistících kouzel a schovala si ho do kapsy. Něco se jí na něm líbilo a chtěla si jej ponechat, i když věděla, že by ho profesor spálil, kdyby byl příčetný.

„Jdu ho vykoupat,“ řekl otec. „Myslíš, že mu bude vadit, když použiju rukavice? Nechtěl bych na své pacienty přenést nějakou chorobu.“

„Já to udělám, tati. Jsem už velká holka. V útulku jsme dělali to samé a raději bych ho sledovala, abych zjistila, co spouští jeho násilnické chování.“

„Pokud si myslíš, že to tak bude lepší. Jdu pustit vodu a najít mu nějaké oblečení.“

Hermiona se dívala, jak Snape končí s kouzly v obývacím pokoji a přesouvá se do jídelny. Šla za ním.

„Rodiče souhlasili, že tu můžete zůstat, pane profesore.“

Nezastavil se a kouzlil dál. Podívala se mu do očí. Byly ve střehu a jiskřily soustředěním. Byl to asi zatím jeho nejnormálnější výraz. Po příhodě na parkovišti se vrátil k mrtvému pohledu, který jejími rodiči otřásl.

„Chci vám ještě jednou poděkovat za záchranu, dnes a také před tím Smrtijedem včera.“

Vůbec to nevypadalo, že by ji nějak zaregistroval. Stejně dobře mohla být třeba duch.

„Pane profesore, proč probudí Brumbálův portrét jen váš hlas?“ Nic. „Povězte mi něco o Lily,“ požádala ho a zadržela dech.

Vůbec žádná reakce. Prostě jen pokračoval dál v rozmisťování svých propracovaných kouzel.

Otec na ni zavolal, že koupel je připravená.

„Severusi, přestaňte.“ Poslechl. „Následujte mě.“ Otočila se a šla ke schodům. Letmý pohled zpět jí ukázal, že jde za ní. Jeho oči se znovu vrátily k tomu nevýraznému, mrtvému pohledu. Vzdychla.

ooOOoo

„Dobře, to je ono. Teď vaše kalhoty. Sundejte si, prosím, kalhoty.“ Snape si začal rozepínat opasek, zatímco Hermiona mu vytáhla z kalhot svetr a špinavé tričko, které se skrývalo pod ním. Očima přejela jeho trup. I po měsících strádání byl nápadně v kondici. Neměl nafouklé břicho nebo zevnitř ubývající svaly jako většina bezdomovců. Vypadal spíš udržovaně a dobře stavěný. A taky ošklivě potlučeně.

Matka přišla s ručníky a sykla, když ty modřiny uviděla. Bylo jich mnohem víc, než se dalo svést na dnešní chuligány.

„Dost si toho vytrpěl, co?“

„Mami, to je ještě mírně řečeno.“

„Chudák.“ Položila ručníky na víko prádelníku. „Není toto genetická vada, když všichni soucítíme s masovým vrahem?“

„Mami! Severusi, sedněte si na okraj vany.“ Hermiona stáhla kalhoty z jeho kostnatých nohou.

„Jen mě to tak napadlo. Nemáš pocit, že jsme všichni pod vlivem nějakého kouzla? Jako když tě dovedl k té čínské restauraci… To prostě není normální.“

„Možná. Netuším. Třeba jsme všichni jen empatičtí Nebelvíři. A já opravdu nevím, co je normální. Nejsem si jistá, že to v této rodině bylo jasně definované ještě před tím, než jsme zjistili, že jsem čarodějka.“

„Souhlasím. Vypadá to, že má lišej, zlato. Tvůj otec má někde mast na plíseň nohou. Použij ji, je to v podstatě to samé. Zkontrolovala jsi, jestli není zavšivený?“

„Jo, o to jsem se postarala pomocí magie. Když dokážu kouzlem upravit vlasy, můžu stejně odstranit i hnidy.“

„Asi by bylo nejlepší, kdybys mu kouzlem oholila celou hlavu. Ačkoli si troufám tvrdit, že oholení vousů jeho vzhled moc nevylepšilo.“

„Já vím. Ale tohle je profesor Snape. Krátké vlasy k němu prostě nepatří.  Bylo by to rouhání.“

„A koupat vraha v mých nejlepších léčivých solích rouhání není?“

„Mami! Nechceš jít spát?“

„Drzoune. Dobrá, nechám to na tobě, ale tvůj otec je přímo tady, kdyby si na tebe ten chlap začal dovolovat.“

Mami!

Helen Grangerová odešla, ale dveře nechala otevřené. Hermiona odstranila Snapeovu hůlku z jeho dosahu, přiměla ho, aby se postavil a vykročil ze spadlých kalhot. Všechno splnil s ladnou elegancí, která ji překvapila. Upírala oči na jeho nohy. Kůže byla poraněná a plná mozolů. Nehty měl příšerně přerostlé a na několika místech ošklivě zlomené. I přesto šlo o pozoruhodně elegantní nohy.

Pohledem náhle zabloudila o něco výše, zčervenala a pohlédla na vanu. Zdálo se jí, že má v očích vypálený obraz jeho přirození. Oliver byl vedle něj odepsaný a i Ronovi se stal velkou konkurencí.

„Dobře, Severusi, vlezte opatrně do vany, dávejte pozor.“

„Všechno v pořádku?“ strčil otec hlavu do dveří.

„Zatím ano, uvidíme, jestli neodmítne vodu.“

Oba sledovali, jak vstoupil do vany a jen tam stál.

„Posaďte se, pomalu.“

Zvolna se spustil do vany a nahlas zasupěl.

„Bylo to bolestí nebo potěšením?“ zeptal se Hermionin otec.

„Nemám ponětí.“

„No, všechny ty soli uvolní svaly. Zbídačený prevít. Není žádný krasavec a ty podlitiny tomu taky moc nepomáhají. Myslíš, že bys mu mohla nařídit, aby se vydrhnul sám?“

„Zkusit to můžu.“ Popadla žínku a napěnila ji. „Sice jsem to dělala v útulku, ale nikdy dřív jsem neumývala nikoho ze svých učitelů.“ Zvedla Snapeovu ruku a vložila mu žínku do dlaně. „Severusi, umyjte se.“

Rukama sevřel žínku a začal se drhnout.

„No, aspoň špetka štěstí,“ konstatoval její otec, když se zhroutila na podlahu.

„Ani netušíš, jakou mi to udělalo radost,“ odpověděla procítěně.

„Myslím, že tuším. Taky se mi ulevilo. Mimochodem, ozvala ses svým přátelům?“

„Ano, řekla jsem jim, že chvíli budu bydlet s tebou a mámou.“

„A co tady jeho lordstvo? Co se stane, až se tady tví kamarádi objeví, protože jsi jim zapomněla včas zavolat, a najdou tu Nejhledanějšího z hledaných?“

„Já nevím. Doufám, že do té doby přijdu na to, jak mu pomoci.“

„Jsi si jistá, že to dokážeš?“

„Ne, ale jsem přesvědčená, že on to ode mě očekává.“

Než skončili, musela dvakrát vyměnit vodu, spotřebovala čtyři šampony a strávila deset minut s kondicionérem a hřebenem, než mu rozmotala zacuchané vlasy. Dostala ho z vany, osušila, ošetřila mu kůži a oblékla ho do otcova pyžama. Zkrátila mu nehty a uložila ho do postele. V době, kdy končila s natíráním vředů na jeho nohách, spal tak hluboce, že vypadal jako hadrová panenka. Byla by si myslela, že s takovým nosem prostě musí chrápat, ale Severus otočil hlavu na stranu a jen příležitostně si povzdechl.

Hermionu zasáhlo, jak mírně vypadal, když spal. Žádné šílenství, žádný neustálý vzteklý nesouhlas jako v době, kdy byl učitelem. Prostě vypadal nevinně a klidně.

Zavřela tubu s krémem, přikryla Severuse dekami a zamířila uklidit koupelnu.

„Už jsem to udělal, zlato,“ zastavil ji otec. „Jdi do postele.“

„Děkuji, tati. Za všechno.“

„Hermiono, nemusíš mi děkovat. Jen doufám, že máš ohledně něj pravdu. To je všechno, co bych chtěl.“ Silně ji objal a poté se odvlekl do své vlastní postele.

Nožka ležel na jejím polštáři. Stále byl na ni ale naštvaný kvůli rychlému Accio, kterým ho dostala do přepravky. Svědčil o tom jeho čenich zakrytý ocasem. Několikrát se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit své roztěkané myšlenky, než se přetočila a přetáhla si přikrývku přes hlavu.


Kapitola 7. Hlídací pes



Autor: Aurette                      Překlad: OP                    Beta: Mori               Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/7/The-Occluded-Soul

Rating: 16+

 



Překlad abecedně: Jimmi, kar, larkinh, martik

 

Kapitola 7. Hlídací pes

Kráčela po vřesovišti. Zuřivý vichr bičoval ji i nízké, ocelově zbarvené mraky. Vzdychla, zavřela oči a nastavila tvář větru.

„Proč toto místo?“ zeptala se, když kroky za ní utichly.

„Přivedla jste mě sem,“ odpověděl.

„Povězte mi něco o Lily.“

„Nemilovala mě.“

„Ale vy jste ji miloval.“

„Ano.“

„Pořád ji milujete?“

„Ne.“

„Proč?“

„Ten, kdo ji stále miluje, bloudí.“

Otočila se k němu. Jeho dlouhé, rovné vlasy vlály ve větru. Na sobě měl růžový kabát.

„Užil jste si koupel?“

„Na žádnou koupel si nevzpomínám.“

„Máte nádherné tělo.“

„Mám rád své vlasy.“

„Víte, kde jste?“

„U Grangerových na Drozdově.“

Tiše se zasmála.

„Ne, pouze u Grangerových.“

„Ochráním je. Kvůli vám.“

Do očí se jí vehnaly slzy.

„A jak ochráním já vás? Jak vám můžu pomoci?“

„Musíte mě najít.“

„Vždyť jsem vás našla!“

„Ne, já našel vás.“

„Jak mám vědět, že to všechno není jen sen?“

„Je to sen.“

„Tak kde najdu odpovědi?“

„Ve svých snech.“

„Řekněte mi něco, co nemůžu vědět a co bych si mohla ráno pamatovat.“

„Líbí se mi, když se mě dotýkáte.“

Sevřela pěsti.

„Co je třetí volba, Severusi?“

„Vy, Hermiono,“ řekl, sklonil se a políbil ji.

ooOOoo

Probudila se a povzdechla si.

ooOOoo

Hermiona oblékla Snapea do otcova starého županu a nazula mu pantofle. Matka jí řekla, že ho uprostřed noci slyšela vstát a jít na toaletu, takže měla o starost méně. Jak se mu podařilo být při vědomí, a přesto nic nevnímat, zůstávalo záhadou.

„Pojďte za mnou,“ pobídla jej a vedla ho dolů do jídelny. Na schodech se mu navzdory Hermioniným výhružkám motal pod nohama Křivonožka a ze všech sil se snažil, aby o něj muž klopýtl. Snape přesto šel dál, jako kdyby kočka neexistovala. V jídelně ho Hermiona posadila na židli.

Otec před něj postavil vychladlý čaj. „Pijte,“ řekl stejným tónem jako Hermiona. Její matka mu podala talíř s toasty a smaženými vejci a otec ho položil před Snapea. „Najezte se.“ Snape se pečlivě pustil do jídla.

„Hm, má dobré způsoby,“ podotkla matka. „Čekala jsem, že se bude chovat méně civilizovaně.“

Hermiona mu do klína položila ubrousek.

„Skočím se vysprchovat,“ oznámila ostatním.

„Ještě pusu, odcházím na kliniku. Dnes začínám brzy.“ Matka vstala a naklonila se přes stůl. „Buď opatrná, zlato. Během polední pauzy zaběhnu s tvým telefonem do obchodu, ano?“

„Měj se, mami. A díky za všechno.“

Otec jí zamával na rozloučenou. Na jejich zubní kliniku šel až později, a tak se rozhodli, že bude hlídat Snapea, zatímco si Hermiona zajde do Příčné ulice. Když se odběhla vysprchovat, seděl a zíral na Snapea, jako by čekal, až udělá něco zábavného.

Hermiona si svlékla pyžamo, pustila si sprchu a přitom uvažovala nad svými zpola zapomenutými sny. Včera v noci se jim podařilo navázat mnohem lepší spojení. I když se ukázalo, že stále je dost věcí, které si mohla velmi lehce vyložit nesprávně. Drozdov patřící Grangerům byl jasným důkazem, že zachytil její myšlenky a snaží se v nich najít smysl. To znamenalo, že byl na určité úrovni schopen analytického myšlení. Ale proč to vždycky skončilo polibkem? A proč si myslela, že líbat se s ním, je naprosto v pořádku? Šlo jen o podivnou realitu snů, kde se i ta nejdivnější věc zdá normální a ta nejobyčejnější se náhle stává bizarní? Chce, aby ji políbil i ve skutečném životě?

Odpověď samozřejmě zněla ne. V podstatě se z něj stala živá mrtvola. Líbat ho by bylo stejné jako líbat rybu. A také nebyl nijak zvlášť atraktivní. Jeho tvář byste nejlépe popsali jako přísnou, téměř až ošklivou.

Vzpomínala si, že v době před touto krizí z něj vyzařoval jakýsi druh důstojnosti. Vždycky měl sebevědomí, které bylo poněkud fascinující, ale mnohem častěji jej zakrývala zlomyslnost. Muselo v něm být víc, než co vždy vnímala – spousta zmijozelských dívek k němu vzhlížela. Není pochyb o tom, že v něm viděly jiného muže než Nebelvíři.

Zapnula si hábit a uvědomila si, že od doby, kdy ho potřebovala naposledy, trochu zhubla. Zvedla hůlku a v pase si ho zúžila.

Popadla plášť a cestou dolů po schodech uvažovala o různých povahových stránkách toho muže. Dokonce i teď, poté co se psychicky zlomil, jí jeho osobnost připadala výrazně rozštěpená.

„Ne, Snape, musíte dojíst ty hrušky! Kde jste? Sakra!“

Hermiona vzhlédla a před ní stál Snape. Její otec ho pronásledoval s talířem nakrájeného ovoce.

„Tati, není batole. Jestli nechce, tak už vážně nechce.“

„Tvoje matka říkala, že jíst musí. Očividně je podvyživený.“

„Je přirozeně hubený.“

„Takhle vychrtlý?“

„Ano. Vlastně se zdá, že se od doby, kdy učil v Bradavicích, trochu spravil. Tehdy si asi na něm stres vybíral svou daň.“

„Chceš říct, že učení je daleko horší než být bezdomovcem? To jste ale museli být otřesná tlupa malých příšer.“

„Než se pomátl, pracoval dlouho i jako špion.“

„Připadá mi, že šílenství je dokonale logickou volbou.“

Hermiona prudce zdvihla hlavu. „Myslíš? Je možné, aby si člověk jen tak zvolil, že se stane bláznem?“

Její otec zavrtěl hlavou. „Ne, zlato. Nezdá se, že by to bylo dobrovolné. A teď mazej. Čím dřív odejdeš, tím dřív se vrátíš. Já se nemůžu vymluvit na starou tetu. Tvoje matka ví, že žádnou nemám.“

Hermiona si oblékla kabát a zamířila k zadním dveřím. Vždycky se odmisťovala z vyhrazeného místa u zahradní boudy. „Nebudu pryč déle než hodinu. Severusi, ne. Musíte zůstat tady.“ Snape šel za ní ke dveřím.

„Zvláštní,“ řekl otec. „Jako by teď vnímal víc než dopoledne.“

Hermiona pohlédla do profesorových očí a spatřila obvyklý neživý výraz. Kromě skutečnosti, že má zřejmě v úmyslu jít s ní, nenasvědčovalo nic tomu, že by si alespoň trochu uvědomoval své okolí.

Položila mu ruku na tvář a podívala se mu do očí, aniž by věděla, co vlastně hledá. Ani neucukl. „Musíte tady zůstat,“ prohlásila pevně. „Musíte chránit dům.“

Jakoby stiskla tlačítko ‚zapnout‘, oči mu náhle zaplály životem. Díval se skrz ni, vytáhl hůlku a začal rozmisťovat ochrany na kuchyni.

Hermiona a její otec ho jen pozorovali.

„Pospěš si zpátky, drahoušku. Tohle by mohlo být krapet děsivější, než abych to vydržel dlouho.“

„Provedu, tati.“

ooOOoo

Hermiona opouštěla lékárnu U Panáků a Plzáků s mnoha kouzelnými mastmi, elixíry, balzámy a tinkturami, které považovala za nepostradatelné. Majitel obchodu byl nadšený, že z ní vytáhl tolik galeonů.

Spěchala ulicí směrem k papírnictví, aby si obnovila zásoby psacích potřeb, když pohledem zavadila o vývěsní štít. Vídala jej tak často, až mu přestala věnovat pozornost. Teď se zarazila a zamyslela se. „Dash a Haberey, krejčovství pro gentlemany. Fajn, to zvládnu,“ řekla si nahlas. Dokud se jí profesor nesnažil něco vnuknout, neexistoval žádný zvláštní důvod, proč by se o tento obchůdek měla zajímat. Opřela se do dveří a kouzelnický zvonek zacinkal. Zpod závěsu vyběhl ošklivý malý troll.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se se zdvořilou, i když strohou uctivostí.

„Co nejrychleji potřebuji oblečení pro gentlemana. Máte nějakou konfekci? Jeho šatník je poněkud nedostatečný.“

Ošklivý mužík se na ni zamračil. „Musíte se lépe starat o věci svého muže. Jeho vzhled je pro jeho postavení ve společnosti mnohem důležitější než jeho peněženka. Ano, mám pár věcí, které by mohly být použitelné. Předpokládám, že potřebuje všechno.“

„Ano, pane. Přišel o všechno.“

„Preferované barvy?“

„Tmavá. Nejlépe černá.“

„Aha, muž, který oceňuje střídmost.“

Hermiona se snažila ovládnout svůj výraz, když si vybavila obraz Snapea v růžovém plášti, limetkově zelených palčácích a ragbyové čapce. Rychle však představu odehnala, jako by očekávala, že by jí trollí krejčí vyčetl vše z očí.

ooOOoo

S balíčky zmenšenými a bezpečně ukrytými hluboko v kapsách pláště pospíchala Hermiona, celá štěstím bez sebe, k přemisťovacímu bodu. Právě se chystala otočit se na místě, když zaslechla své jméno. Ohlédla se a uviděla Ginny, která držela Lily a za sebou vláčela Jamese.

„Bože, kam tak spěcháš? Snažím se tě chytit už od krejčovství.“

„Ach, omlouvám se! Myšlenkami jsem tisíc mil daleko.“

„Všimla jsem si. Jak se máš? Překvapilo mě, že tě tu vidím uprostřed týdne. Užíváš si volno?“

„Vlastně ano. Potřebovala jsem jeden den, abych si bez dohledu rodičů vyřídila pár věcí. Chápeš, ne?“

„Samozřejmě. Jsem ráda, že ses k nim přestěhovala. Všem se nám ulevilo, že nejsi sama. Máš čas na oběd?“

Hermiona by opravdu ráda poseděla se svojí kamarádkou, popovídala si s ní a pohrála si s neteří a synovcem. Víc než cokoli jiného chtěla sdílet to, co se děje, a požádat o radu. Pokud se cítila špatně, protože lhala v práci kvůli dovolené, tak lež přítelkyni se s tím vůbec nedala srovnat.

„Ráda bych, ale slíbila jsem tátovi, že nebudu pryč dlouho. Víš, máme nového hlídacího psa. Nejspíš bys to měla říct Ronovi, vím, že má alergii.“

„Vyřídím. Jakého psa máte?“

„Je dvojí krve, tedy smíšené krve, prostě kříženec.“

„Kříženec čeho? Pokud vím, tak to může mít vliv na jeho vyrovnanost.“

„Ach, ten je vrtkavý až až, ale věř mi, záleží mu na mně. To je taky důvod, proč musím zpátky domů. Trochu se bojím nechat ho s tátou dlouho o samotě.“

„Dobře, nebudu tě zdržovat. Jen nečekej, že ten pes zastaví Smrtijeda, Hermiono. Měj se na pozoru.“

„Budu.“ Políbila a objala děti a s lupnutím se přemístila.

ooOOoo

„Díky bohu!“ zavolal otec z obývacího pokoje, když zavřela zadní dveře. Snape se objevil v kuchyni, a když ho uviděla, okamžitě se zastavil a opět nasadil svůj obvyklý prázdný výraz.

„Tati? Jsi v pořádku?“ Spěchala do obývacího pokoje a hůlku svírala v ruce. Otec seděl v pohodlném křesle, které ale bylo přesunuto do středu místnosti.

„Nemohu vstát!“ vyštěkl. „Ten bastard mě přilepil k židli!“

„Finite,“ pronesla a mávla hůlkou. „Co se stalo? Jsi zraněný?“

„Ne, jsem v pořádku. Jen naštvaný.“ Vstal ze židle a vztekle mašíroval ke schodům. „Myslím, že mě ten zmetek chránil. Pitomec jeden. Jen jsem se potřeboval převléct do práce a on ještě nebyl hotový s tím svým pobíháním s hůlkou. Tak mě uvěznil na židli. Když konečně skončil v horním patře a vrátil se dolů, chodil v kruzích kolem mě a díval se z okna. Mám dojem, že pojem hlídací pes na něj sedí dokonale. Myslíš, že to pochytil od nás a chová se podle toho? Nebo že by rozcupoval mámino pletení, kdybychom o něm začali uvažovat jako o kotěti?“

Hermiona se nad otcovým přirovnáním krátce usmála, ale pak se v myšlenkách vrátila zpět do reality. „Myslíš? K něčemu by to být mohlo. Dneska jsem se naprosto neplánovaně zastavila v jeho starém krejčovství. Jsem přesvědčená, že mi ten nápad nasadil do hlavy on. Tohle spojení by mohlo být oboustranné víc, než jsem si myslela.“

„Fajn, tak na něj přestaň myslet jako na zatraceného psa dřív, než se ke mně rozběhne s vodítkem!“ Otec na ni ukázal prstem. „To ty ho budeš brát na procházku!“ řekl a vyklusal schody.

Hermiona začala vytahovat balíčky z kapes. „Severusi, pojďte,“ zavolala. Vyšel za ní z kuchyně. Natáhla ruku a pohladila ho po rovných, zplihlých vlasech. „Hodný pejsek.“

„To není vtipné, Hermiono!“ napomenul ji shora otec.

„Následujte mě, prosím,“ pobídla profesora a se všemi balíčky stoupala po schodech. Zastavila se v koupelně, aby tam vzala ručník. Zamířila do pokoje, balík oblečení upustila na židli a společně s balíčkem léků ho zvětšila a otevřela. Když bylo vše připraveno na nočním stolku, otočila se k Snapeovi.

„Uvidíme, kolik úkolů naráz dokážete splnit. Sundejte si všechny šaty, lehněte si tady na postel a boky si zakryjte ručníkem,“ pokynula a položila ručník na postel. Vzhlédla a viděla, jak si sundává župan. Rychle vyběhla z pokoje.

„Všechno v pořádku? Už půjdu,“ řekl otec, který právě vycházel z koupelny.

„Myslím, že ano. Zkusím trochu doktořiny, uvidíme, co zvládnu provést s jeho kůží.“

„Měli bychom ho dostat na kliniku hned, jak to půjde. S těmi zuby ho čekají potíže.“

„Možná… ale nespěchejme tolik. Pamatuješ si, kolik zařízení jste museli vyměnit, když jste naposledy ošetřovali kouzelníka?“

„Pravda.“ Zastavil se a pohlédl dceři do očí. „Buď opatrná, Hermiono. Sice může být na vaší straně, ale neuvědomuje si, co dělá. Nezapomínej na to.“

„Nezapomenu.“

Oba zaslechli zavrzání postele.

„Hodně štěstí. Když si bude moc dovolovat, našij mu to mezi oči, jasné? Zavolej, když nás budeš potřebovat. Já se ti později stejně ozvu, jen pro kontrolu.“

„Ozvu se. A tati… děkuju.“

Políbil ji na čelo a odešel. Hermiona se zhluboka nadechla a vešla do pokoje pro hosty.

Snape splnil její instrukce do písmene. Ležel nahý na zádech a zíral na strop. Ručník mu sice obtáčel boky, ale i tak bylo vidět více, než chtěla. Hermiona se ušklíbla.

„Děkuji, pane. Teď se pustím do trochy léčení. Odpočívejte.“ S náznakem rozpaků mu popotáhla ručník dolů, a protože mu naskočila husí kůže, seslala na něj ohřívací kouzlo.

Začala chodidly. Masírovala je mastí, která hojila rány, a po ní nanesla protiplísňový krém. Pokračovala lýtky, ošetřovala pohmožděniny, oděrky a infekce. Jakmile mu pokrčila nohu, viděla opravdu hodně. Připadala si jako voyeur. Ručník mu upravila na správné místo.

„Tohle je směšné,“ poznamenala směrem k němu. „Kdybyste byl Ron nebo Oliver, o nic by nešlo. Jste zraněný a já se o vás starám. To je všechno. Léčitelé vidí nahá těla neustále. Nechápu, proč to tak zveličuju.“ Ušklíbla se a vzhlédla k jeho tváři. Stále tupě zíral do stropu. „I když jste vážně kus chlapa. Vsadím se, že se cítíte trochu samolibě.“ Skončila s nohama a posunutím ručníku odhalila jeho bok. Pustila se do roztírání pasty proti modřinám na místa, kde zůstaly po minulé noci otisky bot.

„Víte, vy nejste pes. Připadáte mi ochranářský, ale opravdu si nemyslím, že byste byl rotvajler. Jste učitel. Jste kouzelník. Jste velmi inteligentní člověk a já se domnívám, že v sobě máte i špetku citlivé duše. Jste Severus Snape. Jste víc než jen to, pane profesore. Co říkáte, zkusíme vás uzdravit. Nemá cenu, abyste zůstával zraněný, jen protože jsem hloupá holka.“ Obnovila ohřívací kouzlo a odstranila ručník, aby prohlédla, zda jeho ochlupení neskrývá nějakou havěť. „Vzpomínáte si, že jste mi říkával hloupá holko? Měl jste pro mě hotovou zásobu zraňujících přezdívek. Vševědka, knihomolka. Úžasnými způsoby jste dokázal, abych se cítila hloupě kvůli tomu, že vás obdivuji. A pak, když jsem vás nenáviděla, jste udělal znovu něco obdivuhodného.“ Vzdychla.

„Jste sice zatvrzelý, ale ne zvrácený. Snadno můžete dívce způsobit komplex. Když dáma pečuje o vaši pýchu, to nejmenší, co byste mohl udělat, je mít bezděčnou reakci a zčervenat. Připadáte mi v pořádku, ale zajímalo by mě, jestli fungují všechny vaše nervy. Nejsem žádný odborník, ale myslela jsem, že jisté věci jsou mimo chlapskou kontrolu. Oh! Proboha! Dobře. Nervy jsou asi v pořádku. Ne! To je dobré!“ Popadla ručník a hodila mu ho do klína. „Děkuji za působivou ukázku. Vidím, že vše funguje, jak má.“ Ohnivě zrudla. „To děláte na požádání? Proboha, tomu říkám otázka kontroly.“ Odhrnula si vlasy z obličeje a několikrát se zhluboka nadechla.

Na jeho trupu pracovala v tichosti, v hlubokých rozpacích. Ignorovala reakci svého těla na jeho kůži a hladké svaly pod ní. Cítila se sama sebou docela znechucená.

„Obraťte se, prosím, na břicho, pane.“ Nanášela léčivou mast a snažila se nevnímat, jak pěkný zadek profesor má. Opět začala nervózně blábolit: „Jak už jsem řekla, nejste pes. Jste člověk. Vážně pochybuji, že oceníte, že vás ošetřuje vaše bývalá studentka, a vím, že jde o strašlivý útok na vaši důstojnost. Mrzí mě, že jste měl tu smůlu a skončil tajemně spojen s takovou žábou s přebujelou fantazií. Pokud se vám zdají stejné sny jako mně, tak se hrozně omlouvám za to líbání. I když jste s tím vždy začal vy. Což je poněkud zvláštní, když se nad tím zamyslíte. Proč mě líbáte? Může za to jen mé nevybité libido? Nebo jde o něco víc? Je ten polibek nějaká forma zprávy? To by dávalo mnohem větší smysl než vaše romantické city ke mně. Zajímalo by mě, jaké poselství váš polibek obsahuje. Ovšem kromě toho, co je zřejmé. Tak, hotovo. Otočte se na záda, pane.“

Snape se znovu otočil.

„Tak fajn, neříkejte to mým rodičům, jinak mě roztrhnou jak hada, ale myslím, že by bylo lepší, kdybychom vaše zuby spravili trochu jednodušším způsobem. Mohl byste otevřít ústa, pane profesore?“

Díval se na ni. Bylo to poprvé, co se mu podívala do očí a on jí pohled opětoval.

Podlomila se jí kolena. „Severusi?“

„Slečno Grangerová.“

Šťastně vykřikla a vrhla se na něj. „Ach, pane profesore! Jste zpátky! Vy jste zpátky! Co potřebujete? Co chcete, abych udělala?“ Couvla a hleděla na něj. Když spatřila zvláštní výraz v jeho tváři, umlkla. Stáhla se a on ji následoval, dokud neseděl. „Pane?“

„Pokud si přečtete ‚Stříbrné dýky, zlatá pravidla‘ od Harveyho Omixe, zjistíte, že v extrémních případech, kdy subjektu hrozí, že jeho duše bude nenapravitelně poškozena, může být použití magie duše prospěšné, přestože je to nebezpečné.“

Hermioně se podlomila kolena a svezla se na podlahu ložnice. „To je moje esej. Vy citujete moji esej…“

„Jako obvykle, slečno Grangerová, se snažíte vystavět pilíř svých znalostí a zcela ignorujete skutečnost, že bez stavebních kamenů nazvaných Sprague, Windlass a Eiderfold je z vašeho pilíře jen pahýl, a vy jste opět jen pro smích.“

Snape vstal a jeho nahé tělo se tyčilo nad ní. Hermiona se zvedla.

„Četla jsem je! Vrátila jsem se a přečetla jsem všechno o magii duše! Co jsem přehlédla? Co bych měla vědět? Řekněte mi to!“

Natáhl ruce, popadl ji za paže a přitáhl si ji těsně k sobě. Sklonil se a Hermiona si jednu šílenou vteřinu myslela, že ji chce políbit. Ale pak se nosem dotkl její tváře, svýma planoucíma černýma očima se zahleděl do jejích a pravil: „Najděte mě.“

Spalující světlo v jeho očích začalo slábnout a ruce na jejích pažích povolily sevření.

„Ne! Neodcházejte!“ Zpanikařila a provedla první věc, která ji napadla. Políbila ho. Vytáhla se na špičky, popadla jeho tvář a prudce ho políbila na ústa. Cítila, jak se jí vzdaluje. Napětí jeho svalů povolilo a postoj se změnil. Když se odtáhla, zírala znovu do jeho otupělých, prázdných očí.

Otočila se, svezla se na postel a rozplakala se.


Kapitola 8. Odplata pro Zlaté dítě



Autor: Aurette                      Překlad: OP                    Beta: Mori               Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/8/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: carmy, kar

 

Kapitola 8. Odplata pro Zlaté dítě

„Potřebovala bych oloupat a rozdrtit česnek. Bylo by to možné? Až to bude, tak bych chtěla tyhle papriky nakrájet na kostičky, oškrábat mrkve a nakrájet je na plátky, je jedno, jestli tenké nebo silné.“

Hermiona si, než vstoupila do kuchyně, rukama uhladila černé šaty a urovnala vlasy.

„Mami! Já myslela, že mluvíš  na tátu! Profesor Snape přece není kuchyňský robot!“

„Zlato, s tátou jsme si vzali jeho lékařské záznamy do kanceláře a o polední pauze jsme si je přečetli. Ujišťuji tě ale, že podle nich je de facto ve vegetativním stavu.“

„Mami! Málem jsem zešílela, když jsem je hledala! Neměla by ses mi hrabat ve věcech. A neměla bys profesora nutit pracovat!“

Hermiona přistoupila ke Snapeovi, který rychle zpracovával hromadu zeleniny. Vypadal velmi nepatřičně, když v kouzelnickém hábitu krájel v matčině kuchyni zeleninu. Pohyby jeho rukou byly hbité a úsporné. Evidentně tu hrála roli motorická paměť.

„Uklidni se, zlato. Alespoň má co dělat. Na určité úrovni si uvědomuje, že jen postává okolo. Teď ví, že pomáhá s večeří, i když se obávám, že nám zkratoval mikrovlnku. Tak přestaň vyvádět. Nechystám se z něj udělat otroka. Jen mu chci dát najevo, že je užitečný. Mám ti schovat porci?“

„Ne, Ginny říkala, že Molly toho navařila spoustu. Vždycky vaří, když je rozrušená.“

„Nemohu říct, že bych jí to vyčítala.“ Matka si otřela ruce o zástěru a přešla k lednici. „Tady. Tohle jsem vyzvedla dneska odpoledne cestou domů, abys to mohla vzít s sebou.“ Podala Hermioně dortovou krabici. „Je to karamelový dort. Jsem si jistá, že Molly má všechno pevně v rukách, ale myslela jsem, že když se nemůžeme zúčastnit…“

„To je od tebe milé, mami. Děkuju.“

„Pana Moodyho jsem neznala, ale ten Malfoyovic chlapec vypadal tak seriózně. Je těžké smířit se s tím, že je mrtvý. Je tak smutné, že jeho matku zabili a otec umírá ve vězení. Tolik jich odešlo. Strašné.“

Hermiona přikývla, najednou měla knedlík v krku. Položila dort na stůl a právě si přehazovala kabát přes ramena, když si povšimla syčivého zvuku. Vzhlédla a uviděla Snapea, jak se lehce kymácí dopředu a dozadu a vydává divné zvuky.

„Slyšel tě,“ došlo Hermioně. „Pochopil, co jsi řekla.“

„Jistěže pochopil. To jsem se ti snažila před chvílí říct.“

„Nerozumíš, mami. Draco byl jeho kmotřenec. Tu noc, co zešílel, zachránil Dracovi život. Teprve potom se zbláznil.“

„Propána!“

Helen Grangerová došla ke Snapeovi, který stále krájel papriky, kýval se u toho a tlumeně úpěnlivě naříkal. „Je mi to tak líto, Severusi. Je mi strašně moc líto vaší ztráty. Přestaňte, drahý. Prosím, přestaňte krájet.“ Snape položil nůž a ukročil dozadu. Oči mu zcela naplňoval smutek a po tvářích mu stékaly slzy. „Nebyla to vaše chyba.“

Snape se k ní otočil zády a obrátil se k Hermioně.

„Já jsem t-to nezabil,“ zajíkl se.

„To nebyl ten samý muž, Severusi. Dostal jste toho, kterého poslali na mě, ale tu noc jich bylo víc. Vy jste mě zachránil, jinak bych spolu s Dracem a Moodym zemřela i já. Nemůžete zachránit všechny.“

Snape se od ní odvrátil a pořád vydával smutné zvuky. Hermiona mu položila ruku na rameno, ale on nereagoval.

„Je mi to tak líto, Severusi. Měla jsem vám to říct.“

Zůstala s ním dalších patnáct minut, ale tvářil se netečně. Nakonec zvedla dort a zamířila k zadním dveřím, aby se vydala na Grimmauldovo náměstí, kde mělo být rozloučení s Dracem a Moodym. Ohlédla se, ale Snape se ji následovat nepokusil.

ooOOoo

Hermiona seděla v Harryho kuchyni a sledovala, jak členové Řádu chodí ven i dovnitř. V obřadu se prolínaly vzpomínky s voláním po pomstě, ale Hermiona se cítila nepatřičně.

Strávila tolik času mimo veškeré kouzelnické dění. I přes téměř každotýdenní návštěvy svých přátel se jí podařilo izolovat se od všech rozhodnutí, která byla provedena. Mnoho životů bylo ztraceno a ona stěží něco cítila. Nepřispěla k ukončení války. Navíc před svými přáteli i členy Řádu některé skutečnosti zamlčela. Bůh jí pomáhej, ona dokonce lhala i svým přátelům v mudlovském světě.

Jako by se jí svět obrátil vzhůru nohama a ona netušila, jak to spravit. Vše by bylo mnohem jednodušší, kdyby dokázala ostatním vysvětlit, proč je důležité udržet Snapea v bezpečí. Jí a jejím rodičům se to zdálo naprosto zřejmé.

Je pravda, že rodiče změnili názor, až když pochopili, v jak velkém nebezpečí byla a kolik toho Snapeovi dluží. Dvakrát zachránil jejich holčičku a někdo by se musel velmi snažit, aby se k němu po těchto zkušenostech otočili zády. Že si tohoto zraněného muže oblíbili, byl jen bonus.

Divila se sama sobě. Nebylo pro ni typické, aby chodila kolem něčeho po špičkách. Obvykle neskrývala pravdu a nevyhýbala se konfrontacím. Začala přemýšlet, zda ono spojení se Snapem nezměnilo její osobnost. Určitě jí zatemňovalo mysl. Nemohla si pomoct, ale měla pocit, že by již měla znát odpovědi, ale jako by byla slepá. Jako by část jejího mozku díky spojení se Snapeovou poškozenou myslí nepracovala správně.

Už toho bylo dost. Musela najít jiný způsob, jak tento problém vyřešit. Potřebovala, aby Harry věděl, co se děje.

Vzhlédla, když jí do zorného pole na stole vklouzl šálek čaje.

„Ahoj, Levandule. Nechceš, abych ti Daisy na chvíli podržela?“ zeptala se, posunula židli a vztáhla ruce.

„Díky. Je najezená a přebalená. Měla by brzy usnout.“

„Dnes se naplakala už dost, že?“

„To teda jo. Molly tvrdí, že děti jsou empatické, a já jí věřím. Malá rozhodně emoce během toho obřadu vnímala.“

Hermiona malou kolébala v náručí.

„Nemyslíš, že máme všichni schopnost vcítit se, jenže čím jsme starší, tím víc nám v tom naše mysl brání?“ otázala se.

„Profesorka Trelawneyová si to myslela. Předpokládala, že všichni máme nějaký dar, jen někteří z nás ho utlumili, aby neslyšeli ‚každodenní skuhrání pomíjivého světa‘.“

Obě ženy se potichu zasmály tomu, jak se Levanduli povedlo napodobit její oblíbenou učitelku. Přišel Ron a zapadl do křesla naproti nim.

„Čemu se smějete?“

„Ničemu a tak trochu všemu,“ odpověděla Hermiona.

„Prostě jen tak,“ dodala Levandule.

„Hermiono, jak se vede? U rodičů vše v pořádku? Ginny povídala, že máte nového psa.“

Hermioně se kvůli té lži stáhl žaludek. Daisy začala být neklidná.

„Jo-o, je to dob-ré. Jsem v po-řádku.“

„Víš, pes není…“

„Já vím, Rone. Já vím,“ potřebovala tuto konverzaci co nejrychleji přesměrovat jinam. „Nějaké novinky o těch, co jsou za ten útok zodpovědní?“

„Jo. Ten chlap, co ho Snape proměnil v kámen, nevydržel Harryho nitrozpyt. Prozradil nám jména několika nových Smrtijedů, o kterých jsme předtím neslyšeli, a také, kde se v Brightonu ukrývá Mulciber. Bohužel se tam nemůžeme dostat. Mají tam nějaké smrtící ochranné kouzlo. Každý, kdo se přes ně snažil dostat a neměl Znamení zla, umřel. Harry si je docela jistý, že Pán Zla tam není, ale zdá se, že Mulciber momentálně dělá hodně rozhodnutí místo něj. Na jeho příkaz odstranili Draca a Moodyho a snažili se dostat i tebe a Nevilla. Škoda, že toho parchanta Snape taky nesejmul. Tito druhořadí Smrtijedi nejsou zdaleka tak chytří, jak byla stará garda. Jsem vděčný Snapeovi za zneškodnění Lestrangeových a ostatních. Mulciber a Yaxley jsou jediní, kteří zbyli ze staré party. A to nepočítám Goyla a… jsi v pořádku?“

„Jo,“ odpověděla Hermiona a podala Daisy zpátky její matce. „Jen se mi na chvíli udělalo nevolno. Cos to povídal?“

„Že už máme nějaké stopy. Doufejme, že nás posunou dál ve vyšetřování.“

Oba se napili čaje. Hermiona se pokoušela vyčistit si hlavu od podivného pocitu, který ji na chvíli přepadl.

„Nevěděla jsem, že Harry umí nitrozpyt,“ pověděla po chvíli.

„Jo, začal se o něj více zajímat díky Dracovi. Tvrdí, že v něm nějak extra nevyniká, ale myslím si, že je v něm dost dobrý. S jistotou dokáže říct, když někdo lže.“

„Takže ho Draco učil?“

„Ne, jen ho popostrčil správným směrem.“

„Zdá se, že je nitrozpyt pro bystrozory velmi užitečný. Nepřemýšlels o tom, že by ses ho taky naučil?“

„Ne, nemám na to buňky. Raději sleduju podezřelé. Výslech nechávám na ostatních. Dostal jsem za úkol zjistit, jak se dostat do Mulciberova úkrytu.“

Hermiona se mu chystala nabídnout pomoc, když jí zazvonil telefon. Omluvila se, a přestože věděla, kdo volá, odešla od stolu. Telefonní spojení bylo v kouzelnickém domě jako vždy strašné.

„Ano, mami?“

„Hermiono! – Pryč! Jeho oči – ven ze dveří! Snažila jsem se ho zastavit – ale on ne – Tvůj – tec říká, že ti mám dát – ihned.“

„Dobře mami, už jsem na cestě. Hned jsem tam.“

„Problém?“ zeptal se Ron.

„Tak trochu. Rodičům se zatoulal pes. Opravdu bychom ho neměli nechávat puštěného bez vodítka. Musím jít domů a najít ho.“

„Podle mě za to psi nestojí.“

„Já vím, Rone, já vím.“ Hermiona se omluvila, rozloučila se a spěchala za svými rodiči.

ooOOoo

„Co se stalo?“ ptala se Hermiona hned, jak vešla do dveří. Všimla si, že Snapeovy pečlivě rozmístěné ochrany se vypařily. Rychlý pohyb hůlku jí ukázal, že zmizely z celého domu.

„Byl v pohodě,“ odpověděl otec. „Po obědě jsme uklidili a pak jen tak seděl. Tvá kočka si jako první všimla, že je něco špatně. Zasyčela a seskočila mu z klína.“

„Nožka mu seděl na klíně?“

„Jo, ale Snape mu nevěnoval sebemenší pozornost. Když zasyčel, tak jsem zahlédl, že má Snape takový podivný výraz v očích. Ztuhla mi z něj krev v žilách. Byl ve střehu a měl vztek. Víc než jen vztek. Byl na něj vysloveně děsivý pohled.“

„Pak se jen postavil, přešel ke dveřím a vyrazil na dvorek,“ dodala máma. „Běžela jsem vedle něj a snažila jsem se ho dostat zpátky do domu, ale absolutně mě ignoroval. Potom se přemístil. Utíkali jsme zpět a zavolali ti. Tvůj otec měl strach, jestli neodešel proto, že se ti mohlo něco stát.“

„Já byla v pořádku. Když jste volali, mluvila jsem s Ronem a Levandulí.“

„Co ta jejich holčička?“ pokusila se matka nervózně odvést řeč jinam.

„Je krásná,“ odpověděla Hermiona roztržitě. „Myslíte si, že bych ho měla jít hledat?“

„To se ptám i sám sebe,“ řekl otec. „Kde bychom ho ale měli hledat? Můžeme udělat jen jediné. Doufat, že se vrátí domů.“

„Stane se něco strašného,“ pověděla svým rodičům. „Bojím se, že se stane něco zlého.“

ooOOoo

Snape se té noci již nevrátil a byl pryč i celý pátek. Hermiona seděla dlouho v pokoji pro hosty, hladila Křivonožku a zírala do zdi. Doufala v nějaký náznak, impuls nebo pocit, ale jako by se Snapem ztratili mezi sebou spojení. Tu noc se v jejích snech neobjevil. Neměla žádnou představu, kam by měla jít, nebo jak by ho měla zachytit. Dokonce i její naprostá jistota, že je to právě ona, kdo mu dokáže pomoci, se vypařila.

V pátek odpoledne již plně propadala zoufalství, když pocítila, jak se její medailon zahřál. Chytla ho do ruky a přečetla si zprávu od Ginny. Ta ji žádala, aby co nejdříve přišla do hlavního štábu. Hermioniny nervy byly napnuté k prasknutí, když popadla plášť a vytáhla hůlku z rukávu.

ooOOoo

„Hermiono! Jsem tak ráda, že jsi tady!“

„Co se stalo, Gin?“

„To Snape.“ Hermiona nemohla zabránit všem rozporuplným emocím, které se jí na okamžik vepsaly do obličeje. Naštěstí byla Ginny příliš roztržitá, než aby si toho všimla.

„Co provedl?“

„Zase začal zabíjet. Minulou noc zaútočil na Mulciberovou skrýš.“

Hermioně se málem udělalo špatně. Došla do kuchyně a musela si sednout.

Ginny si dřepla k ní. „Harry říkal, že jsi byla docela naštvaná, když se ho tehdy chystal zatknout. Myslela jsem, že bys to měla nejdříve slyšet ode mě. Snape je pořád šílený, Hermiono. Zmasakroval osm lidí včetně Malcibura a nechal je před jejich úkrytem v Brightonu. Těla našli mudlové. Některé Smrtijedy nebylo možné ani identifikovat. Ministerstvo se to snaží s mudly urovnat, ale je to pro ně obrovská zátěž.“

Hermiona si začala dávat všechny informace dohromady a zasténala. Rozhovor, který vedla s Ronem tu noc před jeho útěkem a během kterého cítila podivnou závrať. Hovor od rodičů o pár okamžiků později. Divný pocit odpojení, který cítila celou noc a den. Snape jí nějakým způsobem četl myšlenky. Slyšel, co Ron povídal, nebo se to k němu nějak přeneslo a pak mezi nimi přerušil spojení. Dostal, co chtěl, a ji prostě odhodil.

„Byl zraněný někdo nevinný?“ zeptala se šeptem.

„Ne. Pouze Smrtijedi.“

„Jak se ví, že to byl on?“

„Viděli ho. Nějaký mudla ho popsal velmi podrobně.“

„Och, bože, slituj se. Kolik zbylo z jeho duše?“

Ginny se na ni s obavami podívala. „Co tím myslíš?“

„Můj výzkum. Pokaždé, když Snape zabije, tak se jeho duše rozpadá. Musel uložit všechny střepy v nějakém neživém předmětu, aby je udržel pohromadě, jinak by jeho naděje na přežití ztroskotala.“

„Uložit? Myslíš, jako se to dělá u viteálu?“

„Přesně jak se to dělá s viteálem.“

„Svatá Kirke, Hermiono, to znamená, že je jako…“

„Není. Klíčem je záměr. Pán Zla chtěl být zlý. Chce žít věčně. Nevím, jaký je Snapeův záměr, ale z Harryho vzpomínek vím, že není zlý. Každá smrt, kterou má na svědomí, ho bolí. Kdyby se poddal zlu, tak by ho to nezraňovalo. Mluvila jsem s Remusem, Minervou a Kingsleym. Snape ve skutečnosti nikdy před tou nocí na Astronomické věži nikoho nezabil. Způsobil smrt, to ano. Ale jestli někdy někomu vzal život vlastníma rukama? To ne. Jsem přesvědčená, že Brumbál a Snape měli plán. Měl zabít Brumbála, ale něco se pokazilo. Nevím však co.“

„Jako bych slyšela Rona.“

„Vím. Myslím si, že Ron měl celou dobu pravdu. Správná odpověď nemusí být vždy logická. Pouze pravda. To je ten důkaz, který mi uniká.“

„Pokud prokážou, že je ohledně ředitelovy smrti nevinný, mohl by se dostat na oddělení Januse Paklíče a ne do Azkabanu, kde by ho zcela určitě čekal polibek od mozkomora. Podle toho, cos říkala, tak z něj asi stejně nezůstalo moc toho, co by si mozkomorové mohli vzít.“

Hermiona cítila, jak jí po Ginnyiných slovech běhá mráz po zádech.

„Ginny, musím jít.“

„Jsi si jistá? Myslím, že bys měla počkat. Harry říkal, že můžeme očekávat velkou odvetu Pána zla, jen aby všem dokázal, že ho Snape neděsí.“

„Ne, jen jsi něco řekla. Myslím, že jsem si právě uvědomila, co jsem ve svém výzkumu opomněla. Musím to jít zkontrolovat. Budu opatrná. Uvědomuju si nebezpečí, které mi hrozí, Gin. Žádné další pobíhání na hranicích obou světů, slibuju.“

„Chceš, abych šla s tebou? Máma se o děti postará.“

„Ne. Jen by ses koukala, jak se hrabu v knihách. Později ti pošlu zprávu, že jsem v pořádku.“

Ginny ji objala. „Jsi si jistá, že jsi v pohodě?“

„Je vůbec někdo z nás v pohodě, Gin?“

„Ne. Myslím, že nikdo z nás nebude již nikdy zcela v pořádku.“

ooOOoo

Hermiona se přemístila ke svému bytu. Objevila se na odlehlém místě u stromů v parku na protější straně ulice. S hůlkou v ruce se pozorně rozhlédla po okolí, zrušila zastírací kouzlo a přeběhla ulici.

Jakmile byla uvnitř svého bytu, zamkla a zakouzlila dveře a okna. Vytáhla z úkrytu myslánku, aby přidala poslední vzpomínku. Seděla na pohovce a bez jakékoliv přípravy do ní ponořila tvář. Cítila známé sklouznutí mysli do vzpomínky.

ooOOoo

Voldemort neměl vlastní tělo. Byl jenom rakovinovým výrůstkem na bolestí zmítaném těle Petra Pettrigrewa. Obdivoval svůj pokrok ve vysokém otáčivém zrcadle, jež stálo před jeho trůnem. V sídle Lestrangeů se nacházeli pouze dva další Smrtijedi. Belatrix, jejího manžela a jeho bratra spolu s mnoha dalšími vystopoval a zabil ten šílený samozvanec, který býval jejich druhem. Dolohov a Avery drželi hlídku po boku svého pána a čekali, až bude dostatečně silný, aby se přenesl do svého vlastního nového těla.

Pettigrew, již neschopný mluvit, sténal a rozptyloval Pána zla od obdivování sebe sama. Najednou se ozval nějaký zvuk. Nepřirozený zvuk.

Hermiona cítila strach, jenž vyzařoval z toho netvora, jenž by se mohl opět stát Panem zla, kdyby měl dostatek času. Tušil, že smrt se pro něj opět plíží, a přestože nad ním neměla moc, stejně měl znepokojující strach, že jeho síla se zmenší pokaždé, když nad ní vyhraje. Dva roky mu trvalo, než se mu podařilo vypadat tak jako teď. Povedlo se mu to mnohem rychleji než naposled, ale nebyl si jistý, zda by to v případě nutnosti opět dokázal.

Hermiona zaměřila svůj zrak na část Pána zla, kterou v odrazu zrcadla dokázala zahlédnout. Viděla ho poprvé.

Dolohov a Avery se rychle přesunuli mezi Pána zla a dveře. Snape však přišel zezadu. V téže místnosti byl už nějakou chvíli. Smrtelně bledý se zmítal v křečích, ale stejně byl děsivý.

Zírala na jeho chůzi, podívala se mu do očí, na jeho ruce a poprvé jasně pochopila, co vidí. Snape netrpěl záchvaty. Netrpěl žádným mudlovským poraněním mozku. Jednoduše mu chybělo příliš mnoho kousků duše. Vypadal jako hračka mozkomorů. Jako by ho jeden z nich políbil, ale polibek nedokončil.

Toto se jí snažil říct v těch snech. Nesnažil se ji políbit. Snažil se jí naznačit, že již v podstatě políben byl.

Sevřel na hrudi vlastní viteál, třesoucí se rukou držel ten talisman, který obsahoval střípky jeho zlomené duše. Přesto se mu ruka netřásla, když pozvedl hůlku. Jakmile ta chvíle nadešla, byl pevný jako skála. Soustředil se na části duše, které měl pořád v sobě, a použil svou sílu na to, v co mylně věřil, že musí udělat.

Světla zhasla. Pán zla křičel jako vyděšené dítě a Hermiona byla vymrštěna ze vzpomínky.

ooOOoo

Než se Hermiona vrátila do domu rodičů, zastavila se ještě v Bradavicích, aby si ze zdejší knihovny půjčila Stříbrné dýky, zlatá pravidla od Harveye Omixe. Když teď získala mnoho nových informací, nastal ten správný čas, aby si knihu opět přečetla. Roztržitě přečetla kopie starodávných textů od Spragua, Windlasse a Eiderfolda. Článek Delphinia Spragua toho osvětloval nejvíce, ale nechtěla se k němu vracet kvůli tomu, že ho v její eseji Snape znevažoval. Což bylo neomluvitelně hloupé.

Večer strávila Hermiona výzkumem. Rodiče a dokonce i kočka byli zamlklí. Pravidelně ji kontrolovali a nosili jí jídlo, ale jinak se drželi z dohledu a potichu sledovali televizi ve své ložnici.

Odbila jedna hodina v noci, když pocítila tu podivnou závrať podruhé. Byla si jistá, že Snape se s ní opět spojil. Uvažovala, proč to zopakoval. Doufal, že ona bude znát místo pobytu jeho dalších možných obětí? Nebo se až teprve teď dokázal vzpamatovat dostatečně na to, aby se s ní spojil? Jak velké měl bolesti? Pořád mu ty střepy ubližovaly? Nebo už v něm všechny ztráty vyhloubily nicotu, kde ty polámané kousky rozbité duše mohly volně plout, aniž by jen zavadily o jiskru v jeho nitru?

Hermiona již chápala, co dělal. Ale předpokládala, že by jeho plán mohl fungovat pouze tehdy, pokud se mu podaří udržet kousky jeho duše v jednom neživém předmětu, dokud mu ona nebude schopna pomoci. Před několika měsíci nechal svůj viteál v nemocnici. To je důvod, proč se Snape tak puntičkářsky vyhýbal zabíjení. Ne protože byl na sebe tak hrdý, ale protože to znamenalo, že jeho šílený plán byl ještě proveditelný. Tedy až do včerejšího večera, kdy pomstil smrt Draca a vyrval několik dalších kousků své duše.

Jak velikou duši člověk má, byla metafyzická otázka přesahující Hermioniny schopnosti. Ale když viděla, jak zabíjel Voldemorta podruhé, získala pocit, že mnoho z ní již nezbylo.

Tyto poslední vraždy mu vzaly jeho vědomou mysl. Našli ho v příkopě na okraji mudlovské vesnice, kde ležel a ustavičně se zmítal a blouznil. Ošetřovali ho, uklidnili ho, dokonce se snažili o zlepšení jeho příznaků. Operace měla obnovit neurologická poškození, ale nemohla znovu spojit části duše, které každodenně svíral v rukou. Jeho pokus o spontánní uzdravení dal mysl opět dohromady, ale nechal ho téměř v katatonickém stavu.

Nakonec tam den co den jen tak seděl a čekal na povel, příkaz, zdvořile formulovaný požadavek – byl jako prázdná schránka pouze jednu nebo dvě příčky nad těmi chudáky, kteří dostali v Azkabanu polibek. Ale jeho jiskra mu zůstala. Pořád měl důvod, jenž ho poháněl. Ještě stále měl misi. Mohl sáhnout do svých zásob a jednat. Dokázal se vynořit z oné nicoty a spojit se s ní, uklidnit obavy rodičů, číst jí myšlenky… a navštívit ji ve snech.

Hermiona mnohému již rozuměla, ale nemohla mu pomoci, dokud se opět nesetkají. Do postele šla s nadějí, že by se jí mohl zdát sen.

 


Kapitola 9. Utržený z řetězu



Autor: Aurette                      Překlad: OP                    Beta: Mori               Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/9/The-Occluded-Soul

Rating: 16+

 



Překlad abecedně: arabeska, Carmy, martik

 

Kapitola 9. Utržený z řetězu

Hermiona se probudila neuvěřitelně rozlámaná. Přestože spala tak tvrdě, že se ani nepohnula, stejně nebyla odpočatá. Nemohla si vzpomenout na jediný sen.

Křivonožka jí zamňoukal na pozdrav a jako by se jí ptal, jestli se bude obtěžovat se vstáváním.

„Jsem vzhůru, ty starý kocoure. Taky by ses už mohl začít starat sám o sebe.“

Nakrmila ho a zapnula konvici, když zaslechla v ložnici rodičů pohyb. Rychle se ztratila ve sprše a snažila se dát do kupy.

Než sešla zase dolů, máma již stihla připravit snídani.

„Koukám, že je z tebe opět mudla,“ kývla hlavou nad Hermioniným oblečením. „Co máš dnes v plánu?“

„Myslela jsem, že zaskočím do útulku. Vím, že se toho tento týden hodně semlelo, ale to neznamená, že bych měla zapomenout na všechny své přátele, které život úplně zvalchoval.“

„To zní jako dobrý plán. Víš, přemýšlela jsem o tom vašem propojení. Nenapadlo tě někdy, že tě tím spojením profesor nasměroval k práci s bezdomovci?“

„Je to možné. Taky jsem o tom přemýšlela. Ale to neznamená, že by má práce pro ně byla méně užitečná jen proto, že mě do ní někdo vmanipuloval.“

„Neřekla bych, že by tě do toho vmanipuloval, drahá, to je přehnané. Pochybuju, že by to až tak promyslel. Chtěla jsem říct, že žil na ulici, než skončil na tři roky v nemocnici, a ty jsi to nějak podvědomě vytušila. To je vše.“

Hermiona připustila, že by její matka mohla mít pravdu. Málem se ušklíbla. Nerada se cítila neužitečně, zvláště když se jednalo o Snapea.

Do kuchyně se došoural i otec, a než odstavil konvici, políbil ji na čelo.

Snědla vločky a zamířila do útulku.

ooOOoo

John Granger se připravoval na hektické dopoledne na klinice. Právě se doholil, když uslyšel tříštění skla. Rychle si utřel obličej do ručníku a spěchal do předsíně.

„Helen? Jsi v pořádku?“

Odpověď neslyšel, a tak pospíchal dolů, přímo do náruče Smrtijeda ukrývajícího se za dveřmi. Rozhlédl se kolem a uviděl svou ženu. Držel ji druhý maskovaný muž, rukou v rukavici jí zakrýval ústa. Muž se rozesmál, když se bránila a snažila se osvobodit z jeho sevření.

ooOOoo

Shon při snídani skončil. Hermiona právě doplnila na jídelní vozík nejen kávu a koblihy, ale také klobouky, rukavice a deky a vydala se ven hledat ty, kteří nechtěli nebo nemohli přijít do útulku.

„Bene, jdu ven. Vrátím se asi tak za hodinu.“

„Jasnačka. Zeptej se sira Waltera na ceny ropy. Včera o nich mluvil, tak jsem se pro jistotu všech akcií zbavil.“

Hermiona se zasmála a zamířila do ulic.

ooOOoo

Helen a John Grangerovi seděli na židlích tvářemi k sobě a kočka jejich dcery syčela a prskala mezi nimi. Nemohli od sebe odtrhnout pohled. Kouzly je drželi na židlích a zabránili jim vydat jakýkoliv zvuk. Nemohli si říct, jak moc se milují, tak se to snažili povědět jeden druhému očima. Jejich dům hořel a dým je začínal dusit.

John Granger byl vděčný Bohu za svůj život. Byl mu vděčný za svou ženu. Tiše děkoval Pánu za svou dceru a za její zvláštní dar. Přijal by svůj nešťastný osud, kdyby se týkal pouze jej. Protože se ale nejednalo jen o něj, snažil se proti magickým poutům bojovat. Jeho manželka, jeho krásná nevěsta, se snažila být silná, ale oba cítili sklíčenost, která přichází s vědomím, že jste zklamali člověka, kterého milujete. Vědomí, že neměli na výběr, jejich bolest nezmenšilo. Smrtijedi z nich vytáhli, kde se Hermiona nachází, protože magickému nátlaku nedokázali vzdorovat. Jejich smrt a také smrt jejich dcery měla být ponaučením pro ty, kdo bojují proti nim. Další rána, aby vystrašili a oslabili kouzelnickou populaci. Kouř začal Johna pálit v plicích a on se nehlučně rozkašlal přes zuby, které nemohl rozevřít. Jeho žena mu očima opakovaně říkala, jak velmi ho miluje.

ooOOoo

„Alice! Jak se má vaše holčička? Mám pro ni novou čepičku. Chtěla byste takovou, která by jí ladila s oblečením?“ Hermiona se sklonila a nasadila panence malou čepičku. „Tak a teď má hlavičku v teploučku a pohodlí.“

„Ach, ta je rozkošná. Takový drahoušek.“

„Přinesla jsem vám trochu jídla, abyste nabrala po porodu sílu.“

„Sedmnáct hodin utrpení a lékaři jí stejně ještě museli pomoct. Určitě bude velmi tvrdohlavá.“

„No, řekla bych, že je dobře, pokud je dívka zdravě tvrdohlavá.“

ooOOoo

Johna už od kouře a tepla pálily oči a on nemohl přestat mrkat. Ten kouř ho zabije dřív, než se k nim plameny vůbec dostanou. To bude milosrdenství. Měl dojem, že přes burácení ohně slyší jekot sirén. Modlil se, aby si mudlové uvědomili, že je to beznadějné, a nesnažili se je zachránit. Smrtijedi totiž nechali na dveřích smrtící kouzlo, které zabije každého, kdo se bude snažit dostat dovnitř.

Cítil, jak kočka jejich dcery opět seskočila Helen z klína. Pokud byl někdy potřeba důkaz, že to zvíře nebylo obyčejné, tak teď ho dostali. Kočka se je snažila zachránit, ale její úsilí bylo marné.

Nad nimi se ozvalo dlouhé a skřípavé vrzání střechy. John si uvědomil, že nakonec je přece jen nemusí zabít dým. Zavřel oči a začal se modlit.

Tiše vykřikl, když slyšel explozi dřeva a sádry, ale oproti očekávání necítil hořící trosky, které by se na něj valily.

Otevřel oči zalité slzami a tam, kde se roztříštila zeď, spatřil černý stín. V tu chvíli změnil čerstvý vzduch místnost na žhnoucí peklo. Cítil, jak mu Křivonožka vyskočil do klína a zaťal do něj drápy, když vtom jej obklopila bublina sladkého chladného vzduchu. Johnova židle se odlepila od podlahy a rychle plula směrem ke zdi, kde předtím měli velké okno s krásným výhledem. Jeho život nyní visel na pomyslné nitce a jediný, kdo ho mohl zachránit, byl kvílející pomatený muž s očima naplněnýma hněvem. Pocítil, jak Helenina židle narazila do té jeho. Jejich oteklé, krví podlité oči se setkaly a sdílely pocity, které nepotřebovaly slov.

Snape je oba odnesl do bezpečí zadního dvorku. V tom samém okamžiku se za nimi zhroutila střecha.

ooOOoo

Harry a Ginny si vychutnávali pozdní snídani. Sobotní rodinné shledání jim poskytlo opravdu skvělou výmluvu, aby si pohověli v posteli, což bylo obvykle neuskutečnitelné. Jejich smích přerušilo neobvykle hlasité přemístění před přední dveře.

Věděli, co mají dělat. Nenásledovala žádná výměna vyplašených ani zvědavých pohledů. Ginny vytrhla Lily ze stoličky a na Jamese vyslala kouzlo, takže když utíkali po schodech nahoru, vlál za nimi jako nafukovací balonek.

Harry zatím popadl amulet a poslal zprávu Řádu. Řítil se chodbou ke dveřím, v hlavě si přehrával tisíce možných scénářů a před očima mu vyvstala představa posledních okamžiků jeho vlastních rodičů. Sevřel hůlku pevněji, a když dveře explodovaly dovnitř, rychle vyslal štítové kouzlo.

Přestože si Harry představil mnoho způsobů, jak by se tato situace mohla vyvíjet, žádný z nich nezahrnoval pohled na Severuse Snapea stojícího ve dveřích se dvěma těžce zraněnými osobami v náručí a s Křivonožkou, který se zuby drápy drží jeho ramen a s naježenou srstí vztekle vříská na celý svět. Chvíli trvalo, než poznal Hermioniny rodiče. Sevřel se mu žaludek, když si uvědomil, že Hermiona s nimi není.

„Tady! Přeneste je sem!“ ukázal Harry do obývacího pokoje. Snape ho ignoroval a položil oba na zem ke svým nohám. Pan Granger se ho chytil a pokoušel se promluvit, ale z hrdla mu vyšlo jen zaskřehotání. Snape se z jeho sevření uvolnil a Křivonožka konečně seskočil a se švihajícím ocasem obešel pár ležící na podlaze. Harry zvenku uslyšel zvuk přemisťování a zároveň se aktivovalo letaxové spojení.

„Snape, stůj!“ zakřičel zvenčí Kingsley.

Snape neodpověděl, jen ucouvl ze dveří a tentokrát se přemístil mnohem tišeji. Harry zaslechl jen lupnutí kouzla.

„Nech ho jít! Jsou tu ranění!“ zaječel Harry.

Z obývacího pokoje vyběhl Ron s Remusem v patách, kolem nich se rozprostíral oblak popela.

„Proboha, Harry!“ vykřikl Ron. „Kde je Hermiona? V sobotu přece bývá v útulku, nebo ne?“

„Myslím, že jo. Teď tam musíme dostat náš tým.“

Mezitím dorazila Molly a davem se protlačila ke Grangerovým.

„Arture, pomoz mi je dostat z podlahy. Frede! Vrať se domů a přines mi kufřík s lektvary!“

Když otřesená Ginny sešla dolů, našel si Harry chvíli, aby jí řekl, že ji miluje. Poté pomohl sestavit týmy, které měly najít Hermionu a zkontrolovat dům Grangerových.

ooOOoo

Hermioně se zdála ta chvíle, kdy ucítila aktivaci kouzla na medailonu pod košilí, velmi ironická. Ležela na zádech v uličce, pomalu umírala na ztrátu krve a přitom sledovala poslední vteřiny sira Waltera.

I přestože se jí Sectumsempra zakusovala stále hlouběji do těla a způsobovala neuvěřitelně pronikavou bolest, její myšlenky naplňoval smutek, že se nikdy nedozví, jestli byl opravdu sirem, jestli někdy skutečně pracoval na burze nebo jestli se vůbec jmenoval Walter. Plakala, když poslouchala chechtání Smrtijedů, a naříkala, když si pohrávali s Walterovým tělem a házeli jím do vzduchu jako hadrovou panenku.

Cítila, jak jí vítr čechrá vlasy. Přinesl s sebou vůni vřesovišť a smetl hnilobný zápach odpadků, vedle kterých ležela. Zavřela oči, a dokud ještě mohla, zhluboka se nadechla.

ooOOoo

Ocitla se na vřesovišti. Tentokrát na sobě neměla staromódní noční košili. Byla oděna v džínách a svetru, ale zřejmě ztratila zimní kabát.

Usmála se a rozhlédla se kolem, zjistila však, že je sama. Nikdo ji na vřesoviště nenásledoval, místo toho k ní vítr přivál zvuky pláče. Hermiona se tím směrem rozeběhla.

V dálce zahlédla chlapce a díky nevyzpytatelným cestám snů stála náhle po jeho boku. Byl malý a bolestně hubený. Jeho nesourodé šaty byly příliš velké, stejně jako modřina na tváři, stěží viditelná za jeho příliš dlouhými černými vlasy. Rukama pevně objímal svá kostnatá kolena. Klekla si za něj a přitáhla si ho do náruče.

„Najdi mě,“ zašeptal sotva slyšitelně.

„Nemůžu. Já se teď taky ztratila,“ odpověděla něžně. „Ale zůstanu tady s tebou tak dlouho, dokud budu moci. Nebudeš sám.“

Chlapec zavzlykal, otočil se k ní čelem a přitiskl se k ní ještě pevněji. „Nevzdávej to! Nikdy to nesmíme vzdát! Nemůžeš odejít!“ zakvílel.

„Myslím, že nebudu smět zůstat. Je mi moc líto, že jsem tě nedokázala najít. Byla jsem velmi blízko k cíli.“

Kolébali se ve vzájemném objetí, když k ní vítr zanesl zvuk písně zpívané hlubokým, melodickým hlasem.

ooOOoo

Yaxley se díval na svou práci a vše, co viděl, se mu líbilo. Mudlovská šmejdka již ztratila vědomí. Krev na zemi ho uspokojovala. Brzy bude mrtvá. Věděl, že cítila bolest stejně jako její rodiče. Byla to jen malá pomsta za to, čím si prošel Mulcibur. A bude toho více. Pán zla nabral na síle. Již se dále nebudou skrývat ve tmě a čekat, až nadejde jejich čas. Tentokrát ale nebude žádné jemné intrikování, jako když se snažili převzít Ministerstvo kouzel. Brzy se vyřítí jako očistný oheň, který vezme s sebou vše čisté a nanovo vše přetvoří. Potter a jeho ubohý Řád je nedokážou zastavit. Pán zla nemůže zemřít.

Pokynul svým mužům. Tito noví Smrtijedi byli dychtiví, ale ještě ne plně vyškolení. To se však změní. Brzy budou tvrdí a ostří jako ocel a připravení na další mise. Právě teď to byli jen bezduší surovci, kteří měli radost z bolesti a chaosu, co způsobili. I tak měli své využití.

Yaxley se chystal vykouzlit Morsmordre, když na chodník padl stín a přitáhl jeho pozornost. Otočil se a uviděl svoji nejtemnější obavu. Děs, který ho pronásledoval více než pět let, ho konečně dostihl.

Snape. Ten muž se sklonil k tělu té mudlovské šmejdky a vrčel jako něco, co uteklo ze samotného pekla.

Yaxley zařval na své muže, aby toho ďábla zabili. Ti se však co nejrychleji s hlasitým prásknutím přemístili a neposlechli rozkazy Pána zla. Yaxley byl poslední z původní party, a proto bylo jeho povinností přežít.

ooOOoo

Zpěv byl nádherný, lákavý. Vábil ji k sobě, ale Hermiona se bránila. Měla by zůstat s tím malým hochem. Byl samotný příliš dlouho. Nakonec se jí chlapec sám vymanil z náručí a odstrčil ji.

„Najdi mě,“ pronesl tiše, než se vytratil.

Hermiona vykřikla, když si uvědomila, že zůstala sama.

Píseň zesílila a vábila ji víc a víc. Nechala se jí obejmout a cítila, jak ji unáší pryč.

ooOOoo

Otevřela oči a ucítila hroznou bolest. Ta se jí šířila přes hruď až dolů do střev, ale s každým tónem písně, kterou Severus v podřepu u jejího těla zpíval, bolest slábla.

Uslyšela zvuk běžících nohou a výkřik: „Tady je!“ Podle hlasu by měla poznat, o koho se jedná, ale na to byla příliš v šoku.

„Můj bože! Podívej se na ta těla!“

„Stůj!“

„Ale zabil i mudlu!“

„To nevíme! Je mnohem pravděpodobnější, že ho zabili Smrtijedi.“

Neville. To byl Neville. Ulevilo se jí, když poznala jeho hlas. Další rána se jí zacelila a ona sebou trhla.

„Zastavte ho někdo! Ubližuje jí!“

Severus se od ní odvrátil a dlouze tiše zasyčel. Hermiona se ho snažila uklidnit. Zvedla ruku a položila ji jemně na jeho stehno. Otočil se a popadl ji do náruče. Výkřik bolesti nedokázala zadržet.

Zaslechla další výkřiky a poté se propadla do tmy.

Když se opět probudila, ležela v posteli ve svém bytě a Severus se nad ní tyčil jako nějaký sup. Dřepěl na posteli a trochu ji podráždilo, že má ještě pořád obuté boty.

„Ahoj,“ usmála se na něj.

Neodpověděl. Z jeho bezvýrazné tváře stékaly slzy, ale upřeně ji sledoval.

„Teď už vím, jak vás najít,“ oznámila mu. „Včera v noci jsem si přála, abyste se vrátil.“

Tvář se mu zkroutila a z hrdla mu vyšel tlumený smutný tón.

Zvedl ruce, stále pokryté zaschlou krví, a jemně jí je položil na obě strany obličeje.

„Ty kousky mě zraňují,“ řekl.

„Vím,“ odpověděla. „Já vím.“

Sklonil se a políbil ji. Cítila se příliš zmateně, než aby nějak zareagovala. Nebyla však šokovaná, mnohokrát se to přece stalo v jejích snech. Šlo o neobvyklý polibek. Chyběla něha, vášeň, jen suché popraskané rty se dotkly jejích. Náhle ucítila, jak do ní proudí teplo, a oba obklopilo jasně planoucí světlo.

Na okamžik ji zachvátila panika a chtěla začít bojovat, ale na to už bylo příliš pozdě, musela se podvolit. Místo toho otevřela své srdce a vytvořila v něm prostor pro rozbité kousky Severusovy duše.

Neuvědomila se, že omdlela.

Navečer se znovu probrala. Severus seděl na židli u její postele, tupě zíral do zdi matnýma očima bez života. V každé ruce svíral hůlku. Jeho a její. Pomalu, aby zabránila bolesti, se k němu přisunula blíž.  Uchopila jeho ruku a sevřela ji do dlaní. Jeho roztříštěné vzpomínky a emoce vířily v jejím nitru a Hermiona se snažila udržet se pohromadě. Čekala bolest. Vždycky říkal, že mu střepy ubližují. Místo toho v ní zanechávaly pocit, jako by jí žilami proudil horký sirup.

Chvíli jí bude trvat, než si zvykne, že je viteálem. Vzala si zpět svou hůlku, stočila se do klubíčka v rohu postele a hlavu položila do jeho klína. Cítila, jak jí Severus zajel rukou do vlasů, a poté znovu usnula.

ooOOoo

Znovu stála na vřesovišti, ale tentokrát ho viděla v dálce před sebou. Vyrazila k němu a sledovala, jak si třesoucí rukou vjíždí do vlasů.

Když se přiblížila, otočil se a překvapeně na ni zíral.

„Lily! Jsem mrtvý?“

Překvapení se přeměnilo v hněv a nedůvěru a Snape se napřímil v celé své výšce.

„Slečno Grangerová? Co tu děláte?“

„Snažím se vás najít,“ odpověděla.

Rozhlédl se kolem sebe. Ramena mu poklesla a tváří se mu přehnal zmatek.

„Jak dlouho jsem ztracený?“

„Pět let.“

„Proč vy?“

„Byla jsem třetí volba.“

Naklonil hlavu, jako by zaslechl známou melodii.

„Toto je sen?“

„Ano.“

Znovu se rozhlédl a plášť si přitáhl těsněji k tělu.

„Zabil jsem Albuse,“ pronesl suše.

„Ano, zabil jste ho. Chtěl to po vás, že?“

„Ano.“

„Proč?“

„Pro Draca… Pro Pottera… Vždy to bylo kvůli Potterovi.“

„Kvůli Lily.“

„Ano.“

„Protože ji stále milujete.“

„Navždy.“

 Hermionu zaplavila směsice různých emocí. Lásku úplně neztratil – to bylo dobré znamení – ale jeho láska patřila ženě, která byla skoro čtvrt století mrtvá.

Vzhledem k tomu, že vypadal smutně a že se to stalo i určitým rituálem, překonala několik posledních kroků, stoupla si na špičky a vzala jeho tvář do dlaní. Když se k němu pomalu naklonila a nevinně ho políbila na rty, zmateně na ni pohlédl. Pod jejím dotekem ztuhl a Hermiona se smutně usmála a odtáhla se. Šokovalo ji, když ji náhle objal kolem ramen a své rty přitiskl na její v zoufalém polibku.

Odtáhl se a pohlédl na ni s hlubokým zmatkem ve tváři.

„Ty nejsi Lily,“ podotkl.

„Ne.“

„Toto je sen?“

„Ano.“

„Zdálo se mi o tobě už předtím?“

„Ano.“

„Proč se s tebou cítím tak bezpečně?“

„Protože jsi mi dal kousky svojí duše, abych je chránila.“

Několikrát prudce zamrkal a pak zřejmě dospěl k rozhodnutí. Znovu si ji přitáhl k sobě, pomalu sklonil hlavu a zadíval se jí zhluboka do očí. Pátral po náznaku zaváhání, odtažitosti, ale žádný nenašel, a tak ji zlehka políbil na rty. Celý byl napjatý jako struna a Hermiona mu polibek něžně opětovala, aby se nelekl.

Líbal ji pomalými zkoumavými polibky a nevěřícně na ni upíral oči. Rukou jí klouzal po zádech, až se zastavil na její šíji. Zaváhal, jako by čekal na odezvu. Sevřela ho pevněji kolem pasu, ale stále se vyhýbala nečekaným pohybům. Uspokojen její reakcí ji znovu políbil. Jeho obratné horké rty měkce hýčkaly její. Snažila se udržet oči otevřené ze strachu, že by přestal, kdyby je zavřela. Cítila tlukot srdce a krev hrnoucí se žilami, když ji lehce kousl do rtu, aby jej poté polaskal jazykem. Opět se zastavil, upřeně jí hleděl do očí a ona nespokojeně zakňourala. Pozvedl obočí a oči mu zaplály pobavením, než si ji přitáhl těsněji k sobě a hluboce ji políbil. Jazyky po sobě pátraly, a když se setkaly, zasténala.

Jako by to bylo znamení, na které čekal, zavřel oči a prudce se k ní přitiskl. Prsty zabořila do záhybů jeho pláště, uvolnila vlastní zadržovanou vášeň a na oplátku ho políbila stejně divoce. Když sklouzl rukama k jejím bokům, aby si ji přitáhl k sobě co nejtěsněji, její tělo zahořelo intenzivní zoufalou potřebou. Sen se posunul a náhle byli oba nazí. V reakci na jeho prudké dýchání se o něj otřela. Silnýma rukama si sjednal přístup k jejímu tělu, vstoupil do ní a ona si uvědomila, že leží na zemi a on se tyčí nad ní. Zavrčel a ji zaplavil příval síly. Jeho zaťaté křivé zuby a zkroucená tvář vyjadřovaly rozkoš, kterou pociťoval v každém okamžiku jejich spojení. Nohama ho objala kolem boků a vyzvala ho k rychlejším pohybům, aby dosáhla pocitu naplnění. Otevřel oči a podíval se na ni pohledem, který mohl patřit bohu stejně jako ďáblu.

„Zdá se mi to?“ vykřikl uvnitř ní.

„Ano,“ odpověděla mezi vzdechy.

„Už jsme spolu ve snu spali, slečno Grangerová?“

„Ne,“ a bohužel to byla pravda.

„Pak jsem byl blázen,“ prohlásil, když jeho rty obemkly její, jako by z ní chtěly vymámit uspokojení.

Cítila, jak se vznáší blízko vrcholu, a pak s posledním velkolepým pohybem zasténala, když jí projela vlna uvolnění.

ooOOoo

Hermiona se probudila uprostřed orgasmu. Návrat do reality ztlumil jeho intenzitu a ji přivedlo do rozpaků, když si uvědomila, že ještě stále leží v profesorově klíně. Poslední vlna rozkoše zemřela ve chvíli, kdy ji bolest vrátila zpět do přítomnosti. V hlavě jí bušilo. Toporně se zvedla a pokusila se hůlkou rozsvítit světla. Svíčky vedle postele vzplály, ale několik žárovek prasklo.

Vzdychla a podívala se na svého profesora. Seděl zde s mrtvýma očima a s šířící se vlhkostí na jeho kalhotách pokrytých krví – posledním ponižujícím důkazu, který jasně dokazoval jejich spojení. Jako by ho bylo zapotřebí.

Náhle jí připadalo, že ho zneužila. Cítila ponížení za oba a byla vděčná, že je Snape v tomto stavu, takže se nemůže probudit a uvědomit si, co dělal a s kým. Nevěřila, že by si to užíval, kdyby byl při smyslech.

Rukou mu projela jeho rozcuchané vlasy a rozhlédla se.

„No tak pojďte, pane profesore, potřebujete koupel.“


Kapitola 10. Třetí volba



Autor: Aurette                                 Překlad: OP             Beta: mori              Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/10/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: Carmy, Ganlum, gama

 

Kapitola 10. Třetí volba

Harry poděkoval Kráturovi, který přinesl další konvici čaje. Blížila se půlnoc, ale většina členů Řádu zůstávala ještě pořád v jeho domě.

Ten den připomínal hotové peklo. Trvalo hodiny, než se dva týmy vypořádaly s mudly, kteří viděli hořet dům Grangerových. Byli svědky toho, jak nějaký muž zvedl ruce a jako zázrakem vyrval jednu stěnu domu, aby je zachránil. Někteří mudlové sledovali ještě děsivější útok v uličce. V šokujícím vystoupení, které daleko předčilo i jeho předešlé zabíjení, trhal Snape Smrtijedům jednu končetinu za druhou.

Remus přišel s myšlenkou, že Snape si mohl vzít útok na Hermionu osobně. Z toho, co si Harry pamatoval z jeho zdravotní dokumentace, by však Snape neměl být takového přemýšlení schopen. Pro něj ty vraždy představovaly pouze Snapeovu vzrůstající lhostejnost k lidským obětem.

Od té chvíle nebylo po Snapeovi či Hermioně ani vidu, ani slechu. Neměli tušení, zda je Hermiona naživu, nebo jestli nepodlehla svým zraněním. A Snape se teď choval jako utržený ze řetězu.

Jakmile Molly ošetřila Hermioniným rodičům poškození plic, nosních dutin a očí, rychle se zotavili. Choulili se k sobě v rohu místnosti spolu s Molly a Minervou. Křivonožka se od nich nehnul ani na krok. Když se někdo opovážil přijít příliš blízko, nesouhlasně zasyčel. Molly a Minerva polovičního maguára ignorovaly a Nožka si jich přestal všímat až poté, co ho Helen Grangerová pohladila na uklidněnou. Pak se soustředil na jiné možné vetřelce, kteří by mohli narušit jeho území.

Všichni čekali. Čekali na nějaké znamení, že je Hermiona naživu.

Grangerovi zpočátku nemluvili. Ale jejich zdrženlivost pominula a oni vyprávěli, jak Snape opět Hermionu zachránil onoho dne, kdy jí dal kámen, do nějž zaklel Smrtijeda. Co nejlépe se snažili vysvětlit, proč rozumu navzdory přijali toho muže do svého domova.

Ron zamumlal něco ve smyslu, že jeho teorie musela být správná. Ginny všem zopakovala, co jí Hermiona pověděla o svém přesvědčení, že Snape vytvořil viteál pro uložení rozbitých kousků své duše. To vyvolalo rozhořčení.

Ginny poté odběhla nahoru do třetího patra, aby uklidila další místnosti, které ještě nebyly zrenovované. Protože pan a paní Grangerovi přišli o svůj domov, potřebovali místo, kde by mohli zůstat.

Harry cítil, jak se rozezvučely ochrany domu, a slyšel otevírání předních dveří. Lidé přicházeli a odcházeli celý den, takže si z toho nic nedělal, dokud neuviděl Křivonožku, jak seskočil paní Grangerové z klína, zapředl a vyřítil se z pokoje.

Harry vstal, podíval se ke dveřím a v nich se objevila Hermiona.

„Harry, potřebuji tvé slovo. Dokud nedám svolení, nikdo se ho nedotkne,“ řekla s hůlkou v ruce. Vypadala hrozně. Zřejmě se osprchovala a převlékla, ale díky ztrátě krve měla kůži téměř průsvitnou a její tvář se vraštila bolestí. Helen a John Grangerovi se k ní přihnali a ona natáhla volnou ruku, aby matku mohla obejmout. Ve druhé ruce ale pořád držela hůlku v pohotovosti. Paní Grangerová odběhla z dohledu a zahrnula pozorností muže, o kterém Harry věděl, že čeká hned za rohem. Pan Granger se otočil a ochranářsky se postavil za svou dceru jako každý otec, jehož dítě málem zemřelo.

„Slib jí to, kamaráde,“ ozval se za Harrym Ron. „Věř jí.“

„To nedělej,“ nesouhlasil Mundungus Fletcher, vstal a zamířil ke krbu. „Snape je moc nebezpečný a ona má svá tajemství, kvůli kterým je nespolehlivá. Nemůžeš riskovat bezpečnost celého Řádu.“

„Pan Fletcher má pravdu,“ přidala se smutně profesorka McGonagallová.

Harry se rozhlédl po místnosti a viděl jediné, zmatek. Přál si, aby zde byl Kingsley, ale ten se spolu s Nevillem a Tonksovou stále snažil uklidnit situaci na ministerstvu. Musel proto věřit vlastním pocitům.

„Platí. Máš mé slovo,“ souhlasil.

Hermioně se ulevilo. Otec ji vzal do náručí a obejmul předtím, než spolu vešli do místnosti.

„Nebudeš toho litovat, Harry, děláš správnou věc,“ odpověděla. Matka kolem ní pobíhala a Molly se k ní přidala. Hermiona si jich nevšímala a zavolala: „Severusi, pojďte dovnitř.“

Všichni kromě Grangerových se stáhli, když uslyšeli klapání bot na chodbě.

Harry nebyl v místnosti jediný, kdo zadržel dech, když se ve dveřích objevila silueta muže, který zabil Brumbála. Když se však Harry podíval do profesorových očí, otřásl se. Byly mrtvé. Snape vypadal strašně – z ranního boje byl poškrábaný a pohmožděný a jeho kůže měla voskově bledý nádech. Ale byly to oči, ze kterých se Harrymu zkroutily vnitřnosti. Ty oči viděl již předtím, té noci na věži. Od chvíle, kdy mu na mysl vyvstaly takhle podrobné vzpomínky a on opět prožíval onu noc, uplynulo už několik let.

Bolelo ho dívat se do Snapeových očí. Instinktivně se dalo poznat, že jeho duši se nedá pomoci. Harry neměl tušení, co si Hermiona myslela, že může pro tohoto muže udělat, protože vše vypadalo beznadějně.

Náhlý zvuk letaxu Harryho polekal. A ještě více jej vyděsil pohled do Snapeových očí, které najednou zaplály strašidelnou zuřivostí. Vytáhl svou hůlku, ale ztuhl, neboť si vzpomněl, co slíbil Hermioně.

Snape se rychle, jako černá skvrna, prosmýkl kolem něj a Hermiona sotva stihla zaječet: „Nezabíjej!“

Harry pootočil hlavu a uviděl, jak Snape vytáhl Fletchera z krbu a sekacím kouzlem mu odsekl paži. Všichni měli hůlky v pohotovosti, ale nikdo nevěděl, jak by se měl zachovat. Fletcher se s ječením svalil na podlahu a všichni jen stáli kolem, ztuhlí šokem. Snape vytáhl rukáv ruky, kterou pořád držel, přešel na druhou stranu a strčil ji před Harryho tvář.

„Ne-nezabil j-jsem.“

„Děkuji Severusi,“ odpověděla Hermiona, hlas se jí třásl.

Harry se podíval na zbytek Fletcherovy ruky. Rukáv byl vykasaný a odhaloval Znamení zla.

Ron s Remusem se z transu probrali první. Ron zneškodnil Fletchera a Remus mu obvázal ránu a znehybnil ho předtím, než přešel k Severusovi a vzal Fletcherovu paži.

„Ach, svatá prostoto!“ vykřikla Molly. „On musel být tím, kdo…“

„Neříkejte to!“ vyštěkla Hermiona. Kývla na Snapea, který se k ní vrátil, obnovil svůj strnulý postoj a jeho oči opět pozbyly výrazu. „Všechno slyší a bude se chtít pomstít. Ani já bych ho nedokázala zastavit.“ Všichni přikývli, že rozumí. „Nejlepší bude, když naše povídání omezíme. Poslechne téměř jakýkoliv příkaz vydaný správným tónem. I když není pro něj. Jedno špatné slovo a může nastat katastrofa.“

Fred přišel o pár kroků blíž, zastavil se a zíral na Snapea. „Vypadá jako…“

„… zombie,“ dokončil George.

Minerva přešla ke Snapeovi a podívala se mu do očí. „Ach, Severusi, co se vám jen stalo?“ zeptala se za všechny.

„To on. On může za to, co se mu stalo,“ pravila Hermiona a ukázala na Brumbálův spící portrét. „Jeho duše se roztříštila, když zabil svého mentora. Jenom prostě nevíme proč.“ Hermiona přejela profesora pohledem, jako by zkoumala jeho poškození. „Dnes večer jsem přišla na jednu věc.“ Podívala se na Snapea. „Severusi, ukažte na nejbližší viteál Pána zla.“

Vypadalo to, jako by Snapeovy oči zajiskřily životem přesně na tak dlouho, aby zvedl ruku a ukázal přímo na Harryho. Harry cítil, jak mu ztuhla krev v žilách.

„Já?“ zeptal se potichu, zatímco Ginny pospíchala k němu.

„Ne ty, ale tvá jizva. Pán zla ho nezamýšlel stvořit, a dokud jsi nenastoupil do Bradavic, ani o něm nevěděl. Brumbál měl pravdu, když říkal, že Tom Raddle v tu noc na tebe přenesl část své moci. Ale jakým způsobem, to buď nevěděl, nebo se ti to jednoduše neobtěžoval říct. V té jizvě je kousek duše Pána zla. To je důvod, proč jste vždy byli schopni vzájemně vnímat myšlenky a pocity.“

„Jak ten viteál zničíme?“ zeptala se Ginny.

„Na tom pracuju,“ odpověděla Hermiona.

„A co Snapeova duše?“ zeptala se Ginny. „Říkalas, že nemůže opět zabít, aniž by přišel o šanci na záchranu. Ale to udělal. Co se s ním teď stane?“

„Našel řešení, věřte mi. Víc vám to vysvětlím později. Nicméně pokud ho chci dát dohromady, tak na to potřebuju Brumbálovu hůlku. A potřebuju ji brzy.“

Přeměnil ji na viteál?“ zeptal se Harry.

„Ano, přesně to udělal. Potřebuju ji zlomit, abych dokázala vrátit Snapeovi jeho duši.“

„Tak to bude problém, Hermiono,“ ozval se Ron. „Je to bezová hůlka. Nemůžeš si ji jen tak vzít.“

„V tom případě budeme v opravdu velké bryndě. Pokud mi ji do osmnácti hodin nedáte, profesor Snape i já zemřeme.“

„Cože? Proč? O čem to mluvíš?“ Harryho hlas se ztratil mezi ostatními výkřiky. Pan a paní Grangerovi křičeli nejvíce.

„Nejsi jediným žijícím viteálem v místnosti, Harry,“ odpověděla potichu.

Tohle bylo to řešení?“ optala se Ginny, když se hlasy ostatních hněvem zvyšovaly. „On tě proměnil ve viteál? Hermiono, do čeho ses to sakra namočila?“

Harry se rozhlédl a viděl, jak se ostatní houfují a nesouhlasně vykřikují. Otočil se k Snapeovi, protože uslyšel, jak začíná vydávat rozzlobené zvuky. Mužovy oči se opět probudily k životu a ohlašovaly blížící se smrt.

„Hermiono, musela jsi přece vidět, že tohle je nad tvé síly,“ káral ji rozhněvaně Remus.

Snape Hermionu popadl a přitáhl si ji pod paži, kde byla částečně schovaná pod jeho hábitem. Hůlkou mířil na Remuse. John Granger stáhl zpět svou ženu, dokud také nestáli za Snapem. Bylo jasné, na čí straně stojí.

„Přestaňte!“ zařval Harry. „Zpátky! Všichni se posaďte! Opravdu si myslíte, že je vhodné slovně napadnout Hermionu, když víte, kdo je jejím ochráncem?“

„Neměl na vybranou!“ vykřikla Hermiona. Oběma rukama se pokoušela zpod Snapeovy paže vyprostit. „Jemu to ubližuje. Nevidíte? Měl buď zemřít, nebo mohl propadnout zlu stejně jako Pán zla.“ Vyklouzla z úkrytu a podívala se na svého ochránce. „Já jsem byla třetí volba. Pokud by dokázal uložit svou duši do té doby, než bych našla způsob, jak ho dát dohromady, měl by naději na normální život. Nezamýšlel udělat ze mě viteál, ale měl v plánu, abych ho zachránila. To kvůli té eseji, co jsem napsala. Vsadil všechno na to, že nějakým způsobem zjistím, co se děje. Použil magii duše, aby se ke mně ukotvil, dokud na to nepřijdu.“ Frustrovaně mávla rukou. „Ale nedokážu jasně myslet, když se na mně napojil, a jeho poznámky v mé eseji jsem četla teprve před pár měsíci.“

Snape povolil ruku, přestal zuřivě sledovat všechny osoby v místnosti a pohledem sklouzl k Hermioně. Harrymu se zježily vlasy.

„Slečno Grangerová, najděte mě,“ řekl naléhavě.

Minerva zalapala po dechu a vykročila k němu, ale Artur ji zadržel.

„Najdu,“ odpověděla tiše. Podívala se na portrét opodál. „Řekněte mi, proč jste vždy chránil Harryho Pottera?“ zeptala se.

„Kvůli Lily,“ odvětil. „Navždycky.“

Harry se rychle otočil a uviděl, jak sebou Brumbálův portrét trhl. Všichni se rozplakali a tlačili se k němu. Bývalý ředitel zvedl hlavu a několikrát zamrkal. Jeho oči spočinuly na profesorce McGonagallové.

„Minervo! Je pěkné vás zase vidět.“ Rozhlédl se kolem a jeho tvář se zachmuřila. „Proč jsem tady? Co se stalo? Harry? Nějak jsi vyrostl, můj chlapče. Něco se pokazilo, že?“ Jeho oči hleděly na dav, který měl před sebou. „Severusi, vy jste neuspěl?“

Všichni zalapali po dechu a v následující chvíli ticha se otočili na profesora Snapea. Hermiona se jej snažila pohladit po tváři, když se kolébal dopředu a dozadu, syčivě sténal a z očí se mu koulely slzy. I paní Grangerová kolem něj ovinula paži a mumlala utěšující slova, zatímco pohledem probodávala portrét. Dokonce i Křivonožka vypadal, že je připravený vrhnout se na každého, kdo by se přiblížil.

„Co měl udělat, pane?“ zeptal se Harry. „V čem měl podle vás selhat?“

„Po mé smrti měl převzít kontrolu nad školou,“ odpověděl Brumbál. „Měl zůstat v utajení. Ale když se probírám teprve teď, tak se stalo něco hrozného.“

„Opravdu se stalo něco strašného,“ prohlásil Harry.

„Co se mu stalo?“ zeptal se portrét.

„Za to můžete vy!“ vykřikla Hermiona. „Vy můžete za to, že je na tom špatně! Nařídil jste mu, aby vás zabil, ale on nikdy předtím nikoho nezavraždil!“

„Ale to neměla být vražda,“ hájil se Brumbál.

„Ale byla, Albusi,“ oponovala mu Minerva. „Jeho duše se roztříštila. Již pět dlouhých let je Severus šílený.“

Brumbál se podíval na muže, jenž se pomalu houpal dopředu a dozadu a uslzeně zíral na koberec.

„Ach, Severusi, měl jsi to provést s láskou, chlapče.“

„No, to se nepovedlo,“ odpověděla Hermiona. „Viděla jsem jeho oči. Jak jste si mohl myslet, že někoho zabije po tom, co se stalo Lily, ženě, kterou miloval? Nemohl. Je nitrozpytec. Je samozřejmé, že ukryl své pocity hluboko v sobě. Zabil vás v hněvu, protože to byl jediný způsob, jak to mohl provést, a to ho zlomilo. Ať už jste měl jakkoliv chytré plány, Brumbále, teď už jsou vážně v háji.“

Otočila se k Ginny a unaveným hlasem se zeptala: „Můžeme tady přespat?“

„Samozřejmě. Už jsem připravila pokoje. No, sice jsem neočekávala i profesora, ale můžeme ho vmáčknout někam ve čtvrtém patře.“

„Nemusíš se obtěžovat. Pokud máš něco, co bych mohla přeměnit na postel, může spát se mnou v místnosti. Raději bych ho měla pod dohledem.“ Otočila se a podívala se na Harryho. „Opravdu potřebuju tu hůlku, Harry. Dochází mi čas. Všechny kousky duše by měly být do dvaceti čtyř hodin včleněny do živého hostitele. Poté je již nic nedokáže spojit dohromady a my oba začneme pomalu umírat. Ještě je možnost, že se Snape obrátí ke zlu, a my bychom tak mohli přežít, ale to on neudělá. Jeho smyslem života je ti pomáhat. Snaží se ti získat čas, abys mohl přijít s novým způsobem, jak zabít Pána zla. Zaslouží si mít opět celistvou duši.“ Hermiona se obrátila a němým gestem vybídla svůj doprovod k odchodu z místnosti.

Harry se otočil zpátky k Brumbálovi. „Zdá se, že toho máme hodně k probrání.“

„Vskutku, můj chlapče. Ale jestli vše šlo tak, jak jsi povídal, pak se obávám, že jediné, co můžu udělat, je ti pouze poradit. Slečna Grangerová má pravdu. Mé plány jsou opravdu zničené.“

Harry cítil, jak mu srdce vynechalo pár úderů. Vytáhl medailon a poslal Kingsleymu zprávu, aby si pospíšil zpátky.

ooOOoo

Když se Ginny vrátila s několika lahvičkami potřebných léků, Hermiona právě přes Snapea přehazovala přikrývku.

„Donesla jsem ti pár lektvarů. Dokrvovací, uzdravovací, vitamínový. Nevěděla jsem, jestli nepotřebuješ i Kostirost. Nebyla jsem si jistá, jak hluboko tě Sectusempra zasáhla. Vzala jsem od každého po dvou, kdyby nějaký potřeboval i on.“

„Děkuju, Gin. Potřebuje se teď vyspat. Cítím, jak moc je unavený.“

„Co ještě umíš vycítit? Jaké to je?“ Hermiona na kamarádce viděla, že svými zvědavými otázkami někam míří.

„Není to jako u Harryho. Harryho viteál se omezuje víceméně jen na jizvu. Jen někdy přesahuje. Já naopak přijala Snapeovu duši dobrovolně. Je tak nějak umístěná vedle mé a je to cítit jako… Nevím, jak to popsat. Mám z toho stejný pocit, jako když se setkám po pár letech s opravdu dobrým přítelem. Cítíš uvnitř sebe takové teplo.“

„Co si myslíš, že udělá, když ho zachráníš a on se probere?“

„Nemám tušení.“

„Bude si to podle tebe pamatovat?“

„Pravděpodobně mu vše bude připadat jako mlhavý sen, který mu pomalu vymizí z paměti, jak bude víc a víc při smyslech. Alespoň v to doufám. Chtěla bys, aby si pamatoval posledních pět let?“

Ginny se podívala na Snapea a pomalu zavrtěla hlavou. „Nejsem si jistá, jestli by si měl pamatovat posledních třicet let.“ Obejmula se. „Když spí, vypadá tak mírumilovně. Nemyslela jsem si, že toho vůbec někdy budu svědkem. Život je zvláštní, že?“

„O tom mi něco povídej. Všichni si ze mě pořád utahovali, že každou esej beru tak vážně, jako kdyby na ní závisel můj život. Kdo tušil, že jednoho dne to bude pravda?“

„Když to podáš takhle, tak je to vážně docela legrační.“

Hermiona si odfrkla. „Jen doufejme, že pokud se v pořádku probere, tak se probere i jeho smysl pro humor.“

„Nemůžu se dočkat.“

„Já se možná nedočkám, pokud mi tu hůlku zítra nedají.“

„Ale dají. Předtím jen nechápali všechny souvislosti.“

„To doufám.“ Pohlédla na muže spícího v posteli. „Kvůli nám oběma.“

Ginny Hermionu objala a odešla. Hermiona vypila pár lektvarů a zbytek nechala na stolečku vedle postele, aby je ráno dala Severusovi. Jejich pachuť spláchla velkou sklenicí vody a převlékla se do volného trička, které jí půjčila Ginny. Vrátila se k profesorovi, aby se ujistila, že je v pořádku, a pak se impulzivně sehnula a políbila ho na čelo.

Vklouzla do své postele a sfoukla svíčku. Cítila se poněkud osaměle, protože Nožka se rozhodl hlídat její rodiče. Neklidně se v posteli přehazovala a těsně předtím, než ji spánek přemohl, praštila do polštáře.

ooOOoo

Rozhlédla se po vřesovišti a zavřela oči. Jemný, vlahý vánek jí pohladil tvář. Posadila se, podhrnula si noční košili pod sebe a nastavila tvář slunci.

„Už to nepotrvá dlouho,“ řekla.

„Vím,“ odpověděl.

Otevřela oči a podívala se na něj. Viděla, jak se opírá o skálu a s pokrčenými koleny si čte knihu. Vypadal mladě. Podle školního hábitu odhadovala, že studuje ve čtvrtém nebo pátém ročníku.

„Budeš si tohle pamatovat?“

„Má duše bude.“

„Jaké byly ty dvě další možnosti?“

Přikrčil se a odvrátil se od ní.

„Neuspěl bych a zemřel bych na podlaze Chroptící chýše. Nikdy bych během bojů nenašel Pottera, abych mu mohl předat poslední Brumbálovy instrukce.“

„A ta druhá možnost?“

Oči mu naplňoval smutek, když vstal a přešel k ní. Za chůze mládl, až byl pouhým kloučkem, kterému mohlo být pět nebo šest let. Stál před ní a špičkou nohy hloubil do země díru. Rozevřela náruč a tato část jeho duše se usadila vedle jejího srdce.

„Přijal bych zlo. Nařídil bych tvoji smrt a žil navěky.“

„Viděl jsi dvě možné budoucnosti?“

„Ano.“

„A vytvořil sis svou vlastní.“

„Ano.“

„Jsi pozoruhodný muž, Severusi.“

„Ty kousky mě zraňovaly.“

„Byls velmi silný, když jsi v sobě uchovával ty kousky tak dlouho, než jsi mě našel. Pořád ti ubližují?“

„Ne. Hřeješ.“

„Ty také,“ usmála se.

Zůstali tam spolu, ona pevně objímala malého kluka, který se k ní přitulil, dokud neupadla do ještě hlubšího spánku.

ooOOoo

Hermiona se vzbudila a kolem sebe cítila ruce. Snape ji zezadu ochranitelsky objímal a z jeho těla sálalo teplo. Slyšela jeho pomalé hluboké dýchání a poznala, že tvrdě spí. Přitulila se hlouběji do jeho objetí a oddávala se tomu pocitu, dokud neslyšela zvuky, jak lidé vstávali a začali se pohybovat po domě.

Vyklouzla zpod jeho rukou, oblékla se a vydala se najít volnou koupelnu.

Když přišla zpátky do pokoje, našla ho sedět na konci postele pouze ve spodním prádle a tupě zírat do zdi.

„Čas se obléct, Severusi.“

Seslala na jeho oblečení osvěžující kouzlo a vše mu položila na postel. Vstal a přešel k ní. Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřela je a za nimi stála její máma s ustaraným výrazem ve tváři a držela tác s jídlem.

„Mami?“

Hermiona převzala tác a položila ho na prádelník.

„Myslela jsem, že bude lepší, když posnídá v soukromí. Všichni sedí dole a vedou tam tak trochu bouřlivou debatu o tom, co mají s vámi dvěma udělat.“

„Děkuju, jídlo v soukromí je dobrý nápad,“ odvětila, chňapla po Severusově ponožce a obrátila ji správnou stranou předtím, než mu ji podala.

„Hermiono, nechtěla bys mi něco říct?“

„No, existuje tak asi milion věcí, co bych ti chtěla říct. Kterou z nich chceš slyšet jako první?“

„No, třeba bys mohla začít s tím, jak skončila Severusova duše ve tvém těle. A proč si Molly myslí, že po zbytek života budete vzájemně propojení.“

Hermiona sebou trhla a podívala se na matku. „Jo, to asi bude ta nejlepší část, kde začít.“

Severusovi se nepovedlo správně zapnout košili a máma mu pomohla to napravit. Hermiona zatím nalila čaj a začala vysvětlovat, jak přijala rozbité části Snapeovy duše ve svém nitru.

„Takže je to dost podobné kouzelnickému manželskému svazku, kde se spojí duše, ale není to úplně to samé. Jsme vzájemně svázáni. Z toho není úniku.“

„Do konce života?“ zeptala se máma.

„Eh, jo. V podstatě.“

„I když mu seskládáš všechny části jeho duše dohromady?“

„Jo.“

„A tohle plánoval už tehdy? Přestože jsi byla ještě dítě?“

„Ne. Jsem si jistá, že tohle neměl v úmyslu, dokud neztratil bezovou hůlku. Toulal se celé dny s bolestí v sobě, dokud mě opět nenašel. Nemohl již déle čekat. Pořád je to dobrý plán. Být s někým svázán přece neznamená konec světa.“

„Hermiono!“

„Není to nic tak hrozného! Mohli bychom se jednoduše navzájem ignorovat a milovat jiné lidi. Nebudeme prostě jen schopni složit kouzelnický slib s někým jiným. A budeme muset žít blízko sebe, protože kdybychom se od sebe příliš vzdálili, tak by to bylo nezdravé. Jo, a no kdyžjedenzemřetakdruhýtaky.“

„Prosím?“

Hermiona si povzdechla.

„Když jeden zemře, tak druhý taky.“

„Hermiono, je dvakrát tak starý jak ty. Uvědomuješ si, že ses vzdala nějakých pětadvaceti let svého života?“

„Vlastně pouze devatenácti. Jo, uvědomuju si, že teď budu žít jen asi o padesát let déle než ty místo toho, abych tě přežila o sedmdesát.“

„Netvař se, že jsi spolkla všechnu moudrost světa, ksakru, víš, že to je mnohem komplikovanější. Jestli ho nedáš do pořádku, tak ses svázala s mužem, kterého budeš muset každý den holit, utírat mu zadek a…“

„Sama víš, že zadek si dokáže utřít sám. A proč je to najednou tak velký problém? Tys byla ta, která chtěla, abych si někoho přivedla domů.“

„Ale ne masového vraha! Dobrý bože, vždyť je to jak ze špatného filmu!“

„Nemohla jsem ho nechat umřít!“

„Já vím. Já to chápu, ale pro lásku boží, Hermiono, podívej se na něj!“

Hermiona otočila hlavu. Snape stál, zíral do zdi a čekal na někoho, kdo by mu řekl, že se může najíst.

Nalila do šálku čaj a podala mu ho. „Severusi, vypijte si čaj.“

„Je mi to líto, drahá. Vím, že brečím nad rozlitým mlékem. Jen jsem naštvaná. Mám opravdu strach, co se stane, když se ti povede ho zachránit. Nepochybuju o tom, že se ti to povede. Co se ale bude dít, když ho z tohoto stavu vytrhneš a on nebude z představy, že je s tebou svázaný, nadšený? Co když si nic z tohohle všeho nebude pamatovat?“

„Říkal, že jeho duše si to pamatovat bude.“

„Kdy to řekl?“

Hermiona se zatvářila mrzutě, přála si, aby udržela jazyk za zuby.

„Včera v noci v našem snu. Mluvíme spolu ve snech.“

„Aha. Skvělé. To vše zjednodušuje, že? Rozhovory ve spánku. Sakra, proč jsem na to nepomyslela dřív? S tvým otcem jsme mohli předejít většině našich problémů, kdybychom si uvědomili, že je skvělé prospat všechny důležité části partnerského vztahu. Probůh, Hermiono! Máš vůbec představu, jak směšně to celé zní? Uvízla jsi do konce života s mužem, který tě nemůže zaopatřit. A když ho zachráníš, tak tě možná ani nebude mít rád, a podle toho, co se povídá dole, pravděpodobně skončí ve vězení!“

Vím. Já to všechno přece vím. A je mi to jedno!“ Hermiona v hrůze zírala na svou matku a pak se obrátila k muži, který stál před tácem s jídlem, držel prázdný šálek a jeho žaludek kručel hlady. Třesoucí se rukou si prohrábla vlasy. „Mami, mám jeho duši uvnitř sebe. Je to ta nejúžasnější věc. Je mi jedno, co se dole povídá. Budu ho chránit a zachráním ho. Je mi jedno, jestli mi ani nepoděkuje. Budu navždy vědět, jak je jeho duše cítit, a taky vím, že si to nějakým způsobem pamatovat bude.“

Máma zavřela oči, a když přešla přes místnost, objala ji.

„Jak hluboko jsi do toho spadla, Hermiono?“

Hermiona vydala krátký vzlyk, který zněl jako skřehot. „Dost hluboko. Ta část, kterou z něj nemůžeš vidět, je úžasná.“

„Tak pak je to vše, co potřebuji slyšet, že?“

Obě ženy od sebe odstoupily a paní Grangerová podala toasty a vajíčka Hermioně, aby je ohřála a předala Snapeovi.

„Vítejte v rodině, profesore. Jezte.“

ooOOoo

PA: Komentujte, nebo nebude šťastný konec!

(Utíká psát šíleně tragický druhý závěr)


Kapitola 11. Vůle k životu



Autor: Aurette                      Překlad: OP               Beta: mori      Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/11/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: Carmy, Ganlum, Iveta, martik

 

Kapitola 11. Vůle k životu

Když Hermiona sešla dolů do obýváku, aby si vyslechla debatu, Kingsley, Minerva, Harry, Ron a Remus právě rozmlouvali s Brumbálovým portrétem. Severuse nechala nahoře v ložnici.

„Jak se cítíš?“ zeptal se jí Ron.

„Mnohem lépe, děkuji.“

„Vypadáš líp,“ dodal Harry a objal ji. „I když vypadat hůř než v té uličce by asi byla pořádná fuška.“

„Taky to byl málem můj konec. Kdyby Severus nepřišel ve správný okamžik, nepřežila bych.“

Po tom prohlášení se rozhostilo trapné ticho.

„Zaslechla jsem dobře, že se ho chystáte poslat do vězení?“ zeptala se.

„S největší pravděpodobností ne,“ odpověděl Kingsley. „Pokud se podaří obnovit jeho příčetnost, pak bychom ho mohli jen stěží žalovat za něco, co udělal, když byl duševně nemocný. Na to je precedens. Neodsuzujeme ty, kdo byli při spáchání zločinu pod Imperiem, takže nevidím důvod, proč bychom měli odsoudit i ho. A jeho oběti taky zrovna nevyhrály v soutěži o nejsympatičtějšího kouzelníka, což by mohlo pomoci naklonit pomyslnou misku vah na jeho stranu. Soud pozná rozdíl mezi strážcem spravedlnosti, kterého prokleli, a náhodným sériovým vrahem. Je zřejmé, že co se týče ředitelovy smrti, tak to nebude takový problém, protože máme jeho výpověď.“

„Teď jen musíme zjistit, zda opravdu chce, abychom ho zachránili,“ odvětil Brumbál.

Hermiona se šokovaně podívala na portrét. Brumbál zvedl ruku, aby předešel její rozhněvané přednášce.

„Nejsem bezcitný, slečno Grangerová. Jen si nejsem jistý, zda je vhodné přivést ho zpátky. Moc dobře si uvědomuji, jak ohavně byl zneužit, ale znám Severuse od jeho dětství a ten muž by nechtěl žít s vědomím toho, co v posledních letech udělal. Konečné rozhodnutí spočívá na vás všech, ale dobře se rozmyslete, než uděláte něco, co jen způsobí, že bude nešťastný. Severus poškodil své srdce, když nechtěně způsobil smrt jediné ženy, kterou kdy miloval. Rozlomil svoji duši, když ukončil mou bolest. Co myslíte, že s ním udělá, až zjistí, kolik lidí zabil takovým brutálním způsobem? A co se s ním stane, až si uvědomí cenu, kterou zaplatíte vy, slečno Grangerová?“

Hermioniny oči se zalily slzami. Nedokázala mu na to odpovědět.

„Před vámi leží volba. Nechat ho jít, pokud není schopen pochopit, co se s ním stalo, nebo ho přivést zpět a tím ho možná opět zničit.“

„On ale rozumí tomu, co se děje!“ vykřikla.

„Rozumí? Byl jsem informován, že jeho lékařské záznamy ukazují něco jiného.“

„Je to pravda, Hermiono,“ vložil se do hovoru mírně Kingsley. „Já a Harry jsme jeho lékařské záznamy prošli spolu s týmem od svatého Munga. Snape není schopen kognitivního myšlení. Jen pokud je třeba chránit tebe a tvé rodiče nebo pomstít Draca. Je příliš mimo. I když zlomíš bezovou hůlku a on vstřebá víc své duše, nevíme, jak ji uchytit. Myslím, že až zjistí, co udělal, zlomí ho to znovu.“

„Vnímá,“ řekla. „Ví, co se děje, a chce, abychom mu pomohli.“

„Můžete to dokázat?“ zeptal se Brumbál. „Pokud ano, způsobí to ve světě rozvrat. Ale obávám se, že se před pěti lety s vámi svázal a teď jen reaguje na podnět, aniž by chápal proč. Mám strach, že je jen ozvěnou svého bývalého já.“

„Jsem téhož názoru, slečno Grangerová,“ ozvala se profesorka McGonagallová. „Nevím, jak by se mohl Severus smířit s tím, co udělal.“

Hermiona se podívala na Harryho a Rona. „Taky si myslíte, že bych ho měla nechat zemřít?“

„Ne,“ odpověděl Ron. „Myslím, že předvedl kreativního myšlení až dost.“

„Harry?“

„Nejsem rozhodnutý. Četl jsem ty lékařské zprávy. Jen těžko věřím tomu, že dokáže chodit, natož myslet. Ale měl bych tě podpořit, protože ty jediná cítíš spojení mezi vámi.“

Podívala se na Remuse. „Nemám názor,“ odpověděl.

„Nevěřím vám.“

Remus se zahleděl do koberce. „Věřím, že člověk může spáchat hrozné věci, a přesto najít sílu jít dál, pokud ví, že mu může být odpuštěno.“ S pochybami v očích se podíval přes rameno na Brumbálův portrét. „Nemyslím si, že jsem dost nezaujatý, abych se mohl vyjádřit.“

Hermiona se otočila zpátky na portrét. „Uvědomujete si, že mluvíte i o mé smrti?“

„Ne tak docela, Hermiono,“ odpověděl Brumbál. „Obřad, který chcete vykonat, lze provést i jinak. Můžete hůlku zlomit a pojmout kousky jeho duše, nebo můžete do hůlky seslat ty kousky, které nosíte v sobě. Severus se bude vytrácet. To, že vás změnil ve viteál, znamená, že se kousky jeho duše nemohou znovu spojit, ale mohou vedle sebe pouze přežívat. A jak jste řekla, Severus nepropadne zlu, aby přežil. A až jednou zemře, jeho duše se rozplyne, aniž by byl poznamenán zlem. Zemře pokojnou smrtí a bezová hůlka může být stále užitečná.“

Hermioně vhrkly slzy do očí. „Požadujete po mně, abych ho zabila. Co se ale stane s mou duší?“

„Hermiono, pokud to vykonáte s láskou, nezraní vás to,“ odpověděl Brumbál mírně.

„To se zatraceně pletete,“ zasyčela.

Na schodech se ozval křik a rachot a všichni se nahrnuli ke dveřím.

„Sakra! Hermiono! Ta tvá zombie se zbláznila a trhá ložnici na kusy!“ zařval George. „Nemůžeš si ho dát na vodítko?“

Hermiona vyběhla za Georgem a za sebou slyšela zvuk běžících nohou. Zastavila se ve dveřích volné ložnice vedle knihovny.

„Severusi! Co to děláte? Přestaňte!“

„Do prdele!“ vykřikl Harry, otočil se a odběhl do vedlejší místnosti.

„Přece jsi ji před ním schoval, nebo ne?“ zařval Ron a rozběhl se za ním.

Hermiona zamířila k místu, kde Snape hůlkou trhal zeď na cucky. Omítka a laťování byly pryč, ze zdi trčel kus kovu, který se teď vlivem kouzla ohýbal a kroutil. Fascinovaně sledovala, jak znovu mávl hůlkou, rozpáral těžký plech a odkryl malou komoru. Snape sáhl dovnitř a vylovil bezovou hůlkou. Ve stejné chvíli se trhnutím otevřel opačný konec komory a odhalil nadávajícího Harryho, který zíral do svého, nyní nepoužitelného, trezoru.

Severus se k ní otočil a napřáhl hůlku. Oči měl pozorné a při smyslech. Dívaly se ale přes ni na Kingsleyho, Remuse a dvojčata. Jeho vlastní hůlka byla připravená.

Hermiona si od něj bezovou hůlku vzala. Chytil ji za paži a přitáhl si ji blíž k sobě.

„Řekl bych, že tento muž nebude chtít odejít tiše do dobré noci,“ zavtipkoval Remus a ustoupil dozadu. (*)

„Souhlasím,“ řekl Kingsley. „Zřejmě rozumí tomu, co ona slyší. Harry?“ obrátil se k Harrymu a Ronovi, kteří se vrátili do ložnice.

„Zdá se, že otázka, jestli jim dát či nedát bezovou hůlku, je vyřešená. Mám dojem, že nikdo z nás nepřežije, když ji budeme chtít znovu schovat. Mně to nevadí,“ pronesl Harry s úlevou. „Rone?“

„Mně taky ne. Vymklo se nám to z rukou, že jo? Kdo to řekne Brumbálovi?“

„Já to zařídím,“ nabídl se Remus.

Snape nepustil Hermioninu paži, dokud se všichni, až na Harryho a Rona, nevyhrnuli ven z ložnice.

„Co všechno potřebuješ?“ zeptal se Harry.

„Stříbrný nůž. Nejlépe ten na lektvary.“

„Ginny jeden má, přinesu ho. Uděláš to hned teď?“

„Ano,“ odpověděla. „Není na co čekat.“

„Kde to chceš provést?“

„Ve svém pokoji. Sprague tvrdí, že ten rituál je fyzicky vysilující. Pravděpodobně po něm budu asi chvíli spát.“

„Je to nebezpečné?“ zeptal se Harry.

„Jen trochu,“ zalhala.

„A co se Snapem?“ zeptal se Ron. „Potřebuješ, aby ho někdo mezitím ohlídal?“

„Nejspíš ne. Zakouzlím dveře tak, aby nás nemohl v průběhu rituálu nikdo vyrušit. A pokud by se profesor zatoulal, zatímco budu spát, naši si s ním poradí. Brzy by se měli vrátit, šli prohlédnout zabezpečené domy. Nejspíš ale bude chtít zůstat se mnou. Půjdu se připravit.“

Trojice opustila místnost. Harry s Ronem zamířili dolů a Hermiona se otočila k Snapeovi, který vypadal lhostejně a ztraceně jako vždy. Vyzvala ho, aby ji následoval nahoru po schodech.

Posadila Snapea na kraj své postele, všechen nábytek v místnosti odsunula ke stěnám a na podlahu seslala polštářové kouzlo. Téměř doprostřed přemístila noční stolek, ale ne moc blízko. Počítala s tím, že ztratí vědomí, a nechtěla se zranit.

Harry s Ronem přinesli nůž a stručnou zprávu o tom, jak Brumbál uznal, že podcenil situaci, a upřímně doufá, že rituál dobře dopadne.

„Opravdu nevím, jak by ta hůlka mohla být jakkoliv užitečná,“ řekl Harry. „Jistě, je to významný předmět, ale podle mě je jejím pánem Draco. To on odzbrojil Brumbála. A my ani nevíme, kdo vlastně Draca zabil.“

„Pokud se pořádně zamyslíš nad původním plánem, Harry,“ přidal se Ron, „tak jsi měl po Brumbálově smrti Snapea porazit a převzít vládu nad hůlkou místo něj.“

Harry se otočil a podíval se na svého bývalého učitele. „No jasně. Vždyť by to bylo lehké jak facka,“ protáhl sarkasticky.

„Jenže Brumbál nepočítal s tím, že by byl Snape ve chvíli, kdy se mu postavíš, šílený, Harry,“ namítla Hermiona. „Je teď mnohem silnější než my a nemá žádné morální zásady. Dělá to, co je podle jeho vnitřní logiky třeba udělat, a není v něm nic, co by ho před jeho činy zastavilo. Rozumní lidé takhle nejednají. Jen Severus a Pán zla. Souboj se Snapem by pro tebe mohl být slušným tréninkem, pokud bychom našli způsob, aby to fungovalo.“

„A je to vůbec možné?“ zeptal se Ron.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Pokud neexistuje skutečná hrozba, nebojuje. Jedinou výjimkou jsou Smrtijedi.“ Mávla rukou ke Snapeovi. „A když už ta hrozba nastane, zneškodní ji vždycky co nejrychleji. Je neuvěřitelně surový, i když má v úmyslu být shovívavý. Viděli jste, co udělal Mundungusi Fletcherovi. Chtěl si prohlédnout jeho ruku, a tak mu ji uřízl. Pokud bychom ho přesvědčili k tréninkovému souboji s námi a on by nás během něj nezabil, nejspíš bychom strávili zbytek života s lahví Kostirostu.“

„Mohl by mít Brumbál pravdu? Snape byl vždycky hnusný bastard, ale jak zareaguje na zjištění, že je masovým vrahem?“

„Rone, on už to ví. Z tohoto důvodu se jeho duše pořád tříští.“

„Ale proč stále zabíjí? To přece nemusí. Nikdy nemusel.“

„Protože je v pasti posledních pokynů, které dostal. Přesněji jejich pokroucené podoby. Aby Harrymu pomohl, musí vraždit.“ Otočila se k Harrymu. „Dělá to pro tebe. Snaží se ti zjednodušit úkol tím, že zničí nejsilnější protivníky.“

Harry zaklel a ohlédl se na Snapea. „Ubohý parchant. Pomoz mu, Hermiono. Dělej, co můžeš.“

Přikývla a pak je vyhnala ze dveří.

„Nechte mě nejdřív poskládat dohromady jeho duši. Pak zjistím, jak se dostat do jejího nitra a najít ho.“

„Použiješ nitrozpyt?“

„Ano, trochu jsem si to nastudovala, ale až do včerejška jsem doopravdy nevěděla, jak na to. Snapeova duše jde ruku v ruce s jeho vzpomínkami a vědomostmi.“

„Hermiono, použít nitrozpyt na tak velkého šílence je nebezpečné.“

„Budu v pořádku, Harry. Chce, abych to udělala. Zřejmě nebude klást příliš velký odpor.“

„Doufám, že máš pravdu.“

„Zakřič, kdyby něco,“ dodal Ron.

Hermiona sledovala, jak oba míří ke schodům a pak zavřela dveře a zabezpečila je. Seslala umlčovací kouzlo a ještě několik dalších, očistila nůž a vytáhla z kapsy Brumbálovu hůlku. Ta ji v ruce konejšivě hřála. Hermiona cítila harmonický soulad se Severusovou duší uvnitř. Harry říkal, že Voldemortovy viteály vždy vyzařovaly zlo, ale tento působil opačně. Severus ulamoval víc a víc z toho, co ho činilo dobrým, a to nejlepší z něj bylo nyní svázáno s touto hůlkou. Položila ji na stůl před sebou, sevřela nůž a otočila se, aby přivolala Snapea.

Už stál u ní. Překvapilo ji, když uviděla, jak se nad ní tyčí a s pohledem plným odhodlání jí nabízí dlaň. Zhluboka se nadechla, nařízla polštářek jeho ruky a sledovala, jak krev vytéká. Stejným způsobem se řízla i do své dlaně. Pak odložila nůž na stůl a zdvihla hůlku. Pomazala ji svou krví a předala ji Severusovi tak, aby byla hůlka jejich krví úplně pokrytá.

Napřímila ramena, zahleděla se hluboko do jeho očí, sevřela hůlku pevně oběma rukama a ohnula ji. Nic. Vynaložila více síly, překvapená, jak tenká věc může tak dobře odolávat tlaku. Zase nic. Nemohla ji zlomit. Vložila do toho všechnu svou sílu, ale docílila jen toho, že se hůlka ohnula. Zkusila ji přelomit o koleno, jen si však ublížila.

„Dobře, to je prostě skvělé, že? No tak, ty mrzácký klacku, povol!“ Střelila očima ke Snapeovi a napůl čekala, že se na ni bude škaredit či se jí smát, ale on jí pohled vracel s prázdným a srdce drásajícím výrazem jako vždycky. „Nekoukejte na mě tak, pomozte mi! Je to vaše duše, ne?!“

Jeho oči ožily, on se natáhl a položil své ruce na její. Chytil hůlku s takovou silou, že myslela, že jí zlomí obě ruce, a rozpůlil ji.

Neměla čas se strachovat. Se zábleskem bílého světla a výkřikem „Servonimus!“ rozhodila rukama a uvolnila bezhůlkovou magii, která posbírá unikající kousky Snapeovy duše.

Byl to namáhavý boj. Vzedmula se hotová větrná smršť a vypadalo to, že se její vlastní duše roztříští, zatímco bojovala proti silnému náporu a snažila se zkrotit uvolněnou duši. Soustředěně zavřela oči a snažila se vypudit z mysli důsledky. Kdyby se jí to nepodařilo, oba dva by padli mrtví k zemi, protože kouzlo by pohltilo obě spojené duše. Cítila jeho ruce na svých ramenou a cítila sílu, která proudila z jeho dlaní. Zapátrala v hloubce své podstaty a s výkřikem zatáhla. Poznala, že to fungovalo, když se kolem ní zvedla vlna téměř živoucího tepla. Byla radostí bez sebe. Zdálo se jí, že si s ní magie pohrává, a po chvíli cítila, jak do ní teplo vtéká a naplňuje ji. Pak se jasně zablesklo a Hermioně ztěžkla víčka únavou.

Otevřela oči a zahlédla ze Severusovy tváře mizet poslední zbytky něčeho, co připomínalo extázi. Sklouzl zpět do svého obvyklého bezduchého stavu. Ve chvíli, kdy se jeho oči protočily, se jí roztřásla kolena. Její vidění začalo na okrajích černat, až se zúžilo do jediného bodu. Cítila, jak do ní Snape narazil, a uslyšela jeho pád na podlahu. Poté jí náraz vytlačil všechen vzduch z plic a ona již nic nevnímala.

ooOOoo

Stála na rozlehlém prázdném vřesovišti a oproti tíživé nebeské klenbě plné hrozivých černých mraků si připadala nicotná. Bičoval ji drsný vítr a kroupy s deštěm jí vehnaly chlad až do morku kostí. Točila se dokola, v naději, že uvidí nějakou skrýš. Spatřila ho v dálce. Zvedl ruku a kývnutím ruky ji přivolával. Nadzvedla si promočenou noční košili a rozběhla se směrem k němu.

Když se pohnula, déšť zesílil, a jakmile byla dost blízko na to, aby ho mohla jasně vidět, změnila se obloha v ponurou, šedou, jakoby posetou opuštěnými komíny. Otočil se, šel dál a ona se ho snažila dohnat. Byl mladým mužem zhruba stejně starým jako ona. Na obličeji se mu začaly objevovat první předčasné vrásky způsobené stresem. Dlouhé vlasy měl mastné a zplihlé, rámovaly mu tváře tak nešťastně, že to jen zvýrazňovalo jeho dlouhý, zahnutý nos. Necítil se příjemně, když si ho zkoumavě prohlížela. Svěsil ramena, zamračil se, poté se prudce otočil a vedl ji po starém chodníku podél stojaté vody kanálu ucpaného odpadky. Tiše ho následovala, oči jí těkaly kolem, jak se snažila zachytit lidi, které mohla uvidět pouze koutkem oka. Byla mokrá a promrzlá. Pevně se obejmula a pocítila bodnutí v dlani. Zvedla ruku a uviděla krev stékající jí po paži, zranění, které si sama způsobila. Byla si jistá, že by si na tohle měla pamatovat. Obrátila dlaň směrem k němu. Podíval se na ni a pak se jeho oči zastavily na její tváři.

„Nejsem ten opravdový. Jsem pouze jeho služebník,“ mrzutě podotkl, když se zastavil a otevřel dveře.

Rozhlédla se po špinavé uličce, kolem které se z obou stran táhly řadové domy. Šňůry s prádlem visely všude kolem a ona slyšela hlasy sousedů, kteří museli být blízko, přesto však nikoho z nich nezahlédla. Otočila se zpátky k mladšímu Snapeovi a následovala ho dovnitř.

Vstoupila do kuchyně, zažloutlá barva zašlého osvětlení se odrážela od špinavých oken. Hubená, vysoká a nezdravě vypadající žena se zamračila na dospívajícího chlapce, který seděl u stolu shrbený nad knihou. Otevřela ústa, aby na chlapce zakřičela. Hermioniny uši se naplnily příšerným zvukem. Vycouvala z kuchyně do obývajícího pokoje, ale zastavila se, když tam spatřila známého vyděšeného a podvyživeného kluka, kterého si pamatovala ze snu, když byla na pokraji smrti. Ošklivý muž s hákovitým nosem ho udeřil a on se jen na okamžik odvrátil, než se podíval zpátky na toho muže. Ušklíbl se. Muž otevřel pusu, rozeřval se a jí opět naplnil uši ten příšerný zvuk.

„Přestaňte!“ vykřikla, když muž zvedl ruku, aby chlapce znovu udeřil.

Kluk k ní otočil svůj pohmožděný obličej a pokynul hlavou směrem ke schodišti za ní.

„Starej se o sebe,“ odvětil. „Já se jen tak nepoddám.“

Jakmile chlapec utržil další ránu, uprchla a ocitla se v další místnosti. Malý zaneřáděný pokojíček, plný starých a rozbitých hraček, polámaných a roztrhaných knih. Zaslechla posmrkávání a vyhlédla ven na chodbu. Opět ho spatřila, pěti nebo šestiletého, jak dřepí na podlaze za dveřmi. Hubenými pažemi si objímal kolena a nepřítomně zíral do zdi za ní. Ohlédla se přes rameno a viděla hádající se stíny muže a ženy. Ženina hlava se po facce zakymácela.

Zavřela dveře a stíny zmizely. Kluk se na ni podíval a usmál se. V kontrastu s mladou tváří se zdály jeho oči příliš staré.

„Já ne, já jsem nevinný,“ řekl.

„Kde je?“

Kluk vstal z podlahy, natáhl se, vzal ji za ruku a ukázal směrem ke dveřím.

„Je tam. Je ztracený. Pokud ho zachráníš, zachráníš nás všechny,“ pověděl chlapec nepřirozeně klidně.

Hermiona se podívala na dveře, kterými před chvíli prošla a cítila, jak jí srdce začíná nervozitou hlasitě bušit.

Pohlédla na chlapce, ale ten byl pryč. V místě, kde se jí předtím chytil, ji dlaň bolela. Natáhla ruku, otevřela dveře a ocitla se opět v obývacím pokoji. Změnil se. Teď byl plný polic s knihami. Vypadal ještě menší a stísněnější.

Snape stál uprostřed místnosti a díval se zataženými okny ven. Stoupla si vedle něj a přes špinavé okno pohlédla na vřesoviště. Slunce osvětlovalo divokou krajinu a vítr hravě hladil stébla trávy. Výhled byl vábivý.

„Proč jsem tady?“ zeptal se. Srdce se jí sevřelo, když slyšela ten hlas plný bolesti a zmatku.

„Uvízl jste v pasti.“

Otočil hlavou a podíval se na ni. Rysy tváře odhalovaly, jak mu hlavou proběhlo nesčetné množství myšlenek, když zaznamenal její bosé nohy a starodávnou noční košili, kterou měla vždy v těchto snech na sobě.

„Přišla jsi mě osvobodit?“

„Pokud to půjde. Jestli to nesvedu dnes, přijdu zase zítra.“

„Je tohle sen?“ Pohodil hlavou dozadu a naklonil ji zvědavě do strany. Oči se mu rozšířily poznáním a on zvedl ruku směrem k ní, ale nedotkl se jí. „Nejsi Lily.“

„Nejsem. Lily je mrtvá.“

„Já mrtvý nejsem?“

„Ne.“

„Kdo jsi?“

„Vaše třetí volba, pane profesore.“

„Slečna Grangerová?“ Tvář se mu zachmuřila zmatkem, ale hned se vyjasnila. „Slečna Grangerová,“ vydechl úlevou. „Nejinteligentnější čarodějka své generace,“ řekl smutně, načež se mu tvář svraštila do úšklebku. „Věděl jsem, že mě najdete. Vždy řešíte hádanky, nerada je necháváte nevyluštěné.“

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho.“

„Jak dlouho?“

„Pět let.“

Výraz v jeho tváři povadl a on se podíval ven z okna.

„Udělal jsem to špatně.“

„Udělal jste to jediným způsobem, kterého jste byl schopen.“

„Našel jsem další způsob.“

„Myslím, že jste si vybral moudře.“

„Slečno Grangerová, tak to není. Vzal jsem v úvahu všechny své možnosti. Tahle je pouze jednou z nich.“

„Takže v jedné z nich jste zemřel?“

Přikývl a otočil se k ní.

„A v jiné jste zemřela i vy,“ řekl.

„Líbí se mi tahle vaše volba, Severusi.“

Otočil se k ní, zjevně dotčený její důvěrností.

„Nejsem si jistý, zda je to opravdu tak. Provedl jsem hrozné věci.“ Kývl směrem k oknu a ona uviděla, jak mávnutím hůlky odsekl hlavu Belatrix. Rychle se točil, až kolem něj divoce zavlál plášť.

„Udělal jste to, co jste považoval za správné.“

„Kvůli Potterovi… Vždy je to kvůli Potterovi.“

„Pro Lily.“

„Lily mě nikdy nemilovala.“

„Já ale ano,“ vyhrkla.

Zbledl, šokovaně se na ni podíval a ustoupil.

„Ne…! Vy ne… To byl pouhý sen! To se nestalo, to byl jen další obscénní sen!“ Znechucený sám sebou se na ni podíval. „Jste jen studentka, dítě! Tohle není skutečné! To je jen další špinavá lež! Jděte ode mě! VYPADNĚTE!“

Hermiona couvla, přemožená studem a odmítnutím. Rozhlédla se, aby našla způsob, jak uniknout tomuto ponížení. Popadla kliku dveří, prudce je otevřela a utíkala ven na vřesoviště.

Spatřila ho před sebou. Plášť mu vlál ve větru, když k ní natáhl ruku a pokynul jí. Ohlédla se přes rameno a uviděla, jak ponurý dům se špinavými okny mizí v dálce. Otočila se zpátky a rozběhla se k muži, který na ni čekal, a přitom mu z ruky odkapávala krev.

Natáhla k němu svou vlastní krvácející dlaň, a když ji sevřel, ucítila příval tepla.

Přitáhl si ji k sobě a objal ji.

„Není celý,“ řekl. „Chybí mu tolik částí. Setkala ses jen s některými z nás.“

„A vy jste který?“ vykřikla.

Pozdvihl krvácející ruku. „Jsem ten, který našel tvoji duši. Jsem ten, který na vás všechny ty roky dohlížel.“

Sevřel ji pevněji a políbil ji. Ucítila, jak v ní jeho objetí zažehlo spalující žár. Vrátila mu polibek s dravostí, která ji téměř vyděsila, ale Severus souhlasně zavrčel a dožadoval se pokračování. Přitáhl si ji blíž a vášnivě ji stáhl na zem. Jednou rukou jí trhal halenku, rozepínal knoflík u kalhot a stahoval jí je dolů přes boky.

„Miluju tě, Hermiono,“ zašeptal.

„Ano!“ zasténala a začala se dobývat do jeho kalhot.

„Pamatuj si mě, Hermiono.“

„Nerozumím,“ namítla. „Jak bych mohla zapomenout?“

Prudce do ní vstoupil a ona vzrušením zasténala. Bral si ji s divokým zoufalstvím a každý jeho pohyb ji naplňoval radostí.

„Bude chtít, abys zapomněla, ale já budu uvnitř. Najdi mě v jeho nitru.“ Vzepjal se a trhl hlavou dozadu. „Hermiono…“ vydechl. „Jsi moje duše…“

Cítila, jak se přibližuje k vrcholu. Přimknula se k němu, aby pocítila jeho přírazy plnou silou.

„Miluju tě,“ řekla, sama vyděšená, že znovu vyslovuje své vyznání.

Otevřel oči, pohlédl na ni a jeho tvář se roztáhla do šťastného úsměvu, když v ní dosáhl vrcholu. Roztřásla se mu v náručí a sevřela se kolem něj, když se zachvěl s dlouhým, tichým zaúpěním.

Chvíli trvalo, než opět popadl dech. Pak se sklonil, opřel si čelo o její a jemně ji políbil.

„Budu uvnitř něj, Hermiono. Dej mu čas. Nikdy nevěděl, jak projevit i jinou svou část.“

„A ty víš jak?“

Podíval se jí hluboko do očí.

„Našel jsem něco, co jsem chtěl víc než vzpomínku.“

„Jak jsi to udělal, když on nemůže?“

„Jsem jeho vůle přežít. Já jsem ten, který tě zvolil jako třetí volbu.“

„Nemyslím, že to zvládnu, když mě odmítne.“

Přitáhl si ji do náruče a zabalil ji do svého pláště.

„Už z něj máš to nejlepší, jeho nevinnost, jeho tvrdohlavost a jeho vůli k životu.“

„A jeho smysl pro povinnost?“

„… je rozpolcený. Buď trpělivá, odmítne tě, ale my jsme unavení ze samoty a tvoje duše je tak krásná.“

Přivinul ji pevněji do své náruče a položil hlavu vedle její, rty laskal její ucho a zašeptal: „Spi.“

ooOOoo

Hermiona se probudila v jeho náručí. Polštářové kouzlo vyprchalo a chladná a tvrdá podlaha nebyla na spánek právě nejpohodlnější.

Byla ztuhlá, promrzlá a úplně nahá.

 

(*) Dylan Thomas – Do Not Go Gentle Into That Good Night – vycházelo se z tohoto http://www.csfd.cz/uzivatel/281372-aelita/denicek/


Kapitola 12. Sbírání kousků



Autor: Aurette                      Překlad: OP     Beta: mori    Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/12/The-Occluded-Soul

Rating: 16+

 



Překlad abecedně: carmy, ninus, martik

 

Vážná PA: Tato kapitola potřebuje upozornění. Jedna krátká scéna obsahuje pokus o sexuální útok. Pro citlivé duše, přeskočte bubáka a přejděte k dalšímu rozhovoru.

 

Kapitola 12. Sbírání kousků

Hermiona se vyprostila ze Snapeovy náruče, popadla své oblečení a rychle si oblékala kalhotky a džíny. Chvíli pak ještě hledala košili, boty a ponožky, které se válely po celém pokoji.

Oblečená se připlazila zpátky k němu a jen na něj zírala. Ve spánku vypadal tak klidně, tak něžně a nevinně.

Vzpomněla si na nejmladší část Snapeovy duše a uvažovala, jestli se i v dětství ve spánku ovládal.

Hlava jí třeštila, jako by na ni někdo seslal Mdloby. Jejich spojení bylo zřejmě natolik intenzivní, že jeho část získala nadvládu nad celkem, i když jen na krátkou dobu.

Všelijak jím postrkovala, dokud mu nenatáhla kalhoty přes boky a nezapnula mu i přezku na opasku. Ani se nepohnul. Seslala pod něj nové polštářové kouzlo, z postele sebrala polštář a zasunula mu ho pod hlavu. Když skončila, naklonila se a políbila ho na tvář. Musí mu pomoci. Musí ho uzdravit a vrátit mu zpátky jeho duši. A zřejmě bude muset popřemýšlet i o antikoncepci. No, nebyla by zábava vysvětlovat Řádu toto? Pronesla malou modlitbu komukoliv, kdo poslouchá, aby se ve svém životě nemusela vypořádat ještě s touto komplikací. Pak vyrazila do sprchy a pokusila se vyčistit si mysl od vlastního hysterického jekotu.

ooOOoo

„Snězte oběd, Severusi,“ pobídla jej, když před něho položila talíř. Natáhl svou elegantní ruku a zvedl sendvič.

„Hele, voní šamponem!“ zasmál se Fred, když vešel do místnosti. „Vsadím se, že je to poprvé.“

„Jaké to je, koupat ho, Hermiono?“ zeptal se George s chlípným úsměvem. „Kladl odpor? Nebo se usmíval?“

Hermiona se zamračila a otočila k nim, vnitřnosti se jí svíraly rozpaky a vztekem. Snape upustil jídlo zpátky na talíř, vstal, vytáhl hůlku a napřáhl ji do bojové pozice.

Fred a George ustoupili a rychle zvedli ruce ve smířlivém gestu, zatímco si Hermiona dopřála několik rychlých uklidňujících nádechů.

„Už jsem vás dva ohledně těchto řečí varovala. Nejenže chápe určitá slova, ale teď cítí i mé emoce. Schválně mě rozčilovat rozhodně není vhodný způsob, jak se dožít klidného stáří. Jestli se nedokážete krotit, pak se prosím v zájmu nás všech držte ode mě co nejdál.“

Napětí ve vzduchu zhoustlo a v tom okamžiku vešli dovnitř Molly, Arthur a Hermionini rodiče. Molly pohotově zhodnotila situaci a vykázala dvojčata z místnosti. Helen položila ruku Snapeovi na rameno a řekla mu, aby se posadil a jedl.

„Našli jsme vhodný a bezpečný dům, beruško,“ oznámila Hermioně matka.

„Zrušili jsme všechny naše schůzky a v práci jsme si vzali volno,“ dodal její otec. „O naše pacienty se postarají Russell Merthinger a jeho partner.“ Zhluboka se nadechl. „Nejlepší asi bude přestěhovat se co nejdříve.“ Vrhl na Snapea dlouhý pohled. „Je prostě příliš nebezpečné, aby zůstal tady, obklopený tolika lidmi.“

„Souhlasím,“ ozval se Artur. „Člověk by si myslel, že se chlapci budou chovat dospěleji, ale Severus je vyvádí z rovnováhy. Nejsou jediní, jenže u nich je nejpravděpodobnější, že na něj budou reagovat. Pro vás a Severuse bude nejlepší vyhnout se takovým hloupostem a možným nešťastným náhodám.“

Hermiona pohlédla na Molly, která se smutně usmála.

„Taky jsme trochu nakupovali,“ řekla. „S matkou jsme ti donesly nějaké věci a taky jsme vyzvedly ty nové šaty, které jsi pro Severuse objednala.“

„Děkuju, Molly. To je skvělé. Sesílání osvěžujících kouzel už mám plné zuby.“

„Tady,“ řekl Arthur a podal jí papírek s adresou.

„Vy jste strážcem tajemství?“

„Ano.“

Zavřela oči a přikývla. „Sbalím si pár věcí a můžeme hned vyrazit.“

Vstala od stolu. Když Severus opět odložil sendvič a postavil se také, povzdechla si. „Ne, Severusi. Zůstaňte a jezte. Počkejte tady s mou matkou.“ Nepohlédl ani na jednu z nich, jen dál s tupým výrazem zíral do zdi. Došla ke dveřím kuchyně a zavrtěla hlavou, když ji následoval.

„Ten sendvič vám zabalím. Můžete si ho vzít s sebou,“ navrhla Molly.

Hermiona přikývla a se Severusem v patách se vydala sbalit si pár svých věcí.

Takto se choval od chvíle, kdy včera odpoledne vylezla ze sprchy a našla ho, jak na ni čeká. Chtěl zůstat poblíž ní. Odskočit si na záchod bylo víc než trapné a celá situace vyvolala několik divných pohledů.

Ať už mezi nimi včera proběhlo cokoli, přitáhlo ho to k ní blíž víc než kdy dřív.

Před spaním se svlékl a jako obvykle se uložil do své postele. Ale než po zhasnutí světla přešla ke své posteli, uslyšela, jak se odkrývá. Lehl si na postel vedle ní a ovinul se kolem ní jako kočka. Cítila, jak se jeho dech prohlubuje a tělo uvolňuje.

Žádné sny nepřišly, a když se probudila, nic se nezměnilo. Neuvěřitelně se jí kvůli tomu ulevilo.

Zatímco se Severus tyčil nad ní, posbírala pár svitků a knihu, nezapomněla ani na roztříštěnou bezovou hůlku a vše nacpala do povlaku od polštáře. Přešla do knihovny a sebrala tři texty, o kterých si myslela, že by mohly obsahovat užitečné informace. Pro případ, že by ji hledali, nechala Harrymu a Ginny vzkaz.

Zamířila zpátky dolů, tam na ně čekal Ron.

„Napadlo mě, že si budeš chtít sbalit věci ve svém bytě.“

Přikývla. „Potřebuju všechny své poznámky k výzkumu.“

„No jasně,“ pronesl s úsměvem. „Fred s Georgem to šli zařídit místo tebe. Cítili se provinile za to, co se stalo předtím.“

„Ale -“

„Ne, Hermiono. Není to bezpečné. Máma a táta už vzali tvé rodiče a Nožku do bezpečného domu. Musíte jít rovnou tam. Zaskočím pomoct Fredovi a Georgeovi, jen mi řekni, jestli chceš ještě něco dalšího, nebo jestli je to všechno.“

Hermiona vybuchla. „Rone, musím tam jít sama. Potřebuju -“

Ron ji nenechal domluvit a obrátil se na Snapea. „Nenechte Hermionu odejít do jejího bytu. Fletcher prozradil Pánovi zla její adresu.“

Snapeovy oči zaplály pochopením. Otočil hlavu a podíval se na ni. Poté se ohlédl zpět na Rona. Zvedl ruku a ovinul prsty kolem její paže těsně nad loktem. Jeho pohled znovu pohasl.

„Já tomu prostě nemůžu uvěřit, Rone!“ vyštěkla.

„Jen tomu věř. Nejspíš ti zabalím všechno. Dohodnuto?“ Odstoupil od ní a kývl na Snapea, který neodpověděl. Pak se otočil a vyšel ze dveří. Hermiona ho spolu se Snapem, který ji pevně svíral za paži, následovala.

Zamračeně sledovala, jak se Ron přemístil. Poté z kapsy vytáhla lístek s novou adresou.

„Grangerovi bydlí v Dubovém nádvoří v Bramptonu,“ pronesla znechuceně. Chtěla zastrčit adresu zpět do kapsy, když Snape škubl její paží a přitáhl si ji k sobě. Společně se propadli do temnoty.

Objevili se u starého mlýna, který byl sice obklopen stromy, ale po dubech nebylo ani památky. Jakmile se ze dveří vynořily Molly s její matkou, vytrhla se Hermiona ze Snapeova sevření. Mlýn byl tvořen změtí budov, některé z nich byly staré jako lidstvo samo. Hermiona si uvědomila, že kdykoliv jindy by byla ohromena. Ale právě si libovala ve svém pocitu ukřivděnosti. Překročila něco, co kdysi bývalo kočárem, ale během času se proměnil v přerostlou džungli, a zamířila k oběma ženám. Snape ji následoval.

„Hermiono, vypadáš rozladěně. Je všechno v pořádku?“

„V naprostém. Jen potřebuju prostor,“ odvětila a ohlédla se přes rameno na svůj asi sto devadesát centimetrů vysoký černý stín.

„Při výběru tohoto domu jsme na to mysleli. S tátou si vezmeme západní křídlo, tobě a Severusovi jsme nechali východní. Je tu spousta místností, kde se můžete zašít. Určitě tu najdete nějaké klidné místo. Táta a Arthur zjišťují, jestli jsou vodovodní rozvody v pořádku. Pojďte dovnitř, dojíte si oběd.“

„Dobře,“ odpověděla a uvědomovala si, že zní jako vzdorovitý spratek.

Matka jí věnovala pohled, který jasně říkal, že nemá pokoušet své štěstí. Když obě zamířily dovnitř, pocítila, jak se jí pod košilí zahřál medailon. Sáhla za límec a uviděla, že Molly provedla to samé.

‚Past. Napadení Smrtijedy. Ron zraněný. Hermionin byt.‘

Molly vykřikla a domem se rozlehl dupot, jak běžel Arthur k nim. Hermiona se otočila a vyběhla dveřmi zpátky.

Kolem ní se obtočily silné paže a zdvihly ji do vzduchu.

„Pusťte mě, Snape! Zatraceně, pusťte mě!“

„Co se děje?“ polekala se Hermionina matka.

„Sundejte ho ze mě!“

„Chlapce napadli Smrtijedi,“ odvětila Molly. Vyběhla na dvůr a přemístila se. Zachmuřený Artur s hůlkou okamžitě připravenou k boji ji následoval.

„Vrátíme se hned, jak to bude možné,“ ujistil Hermionu, než se přemístil.

Snape nepovolil. Při jejich zápase z ní téměř vymačkal všechen vzduch. Hermioně se podařilo z rukávu vytáhnout hůlku, ale vytrhl jí ji a hodil ji k Heleniným nohám.

„Musím jít za nimi! Musím jim pomoct! Už mě, do prdele, pusť, ty parchante!“

Rodiče jen stáli ve dveřích a netušili, co mají dělat.

„O co jde? Co to dělá?“ vykřikl Hermionin otec.

„Nechce mě pustit za nimi. Balili věci v mém bytě! Je to moje vina!“ Otočila se a hleděla do Snapeovy prázdné tváře. Měla chuť pořádně ho nakopnout. „Jestli někdo z nich zemře, nikdy vám to neodpustím! Slyšíte mě? Vaše zatracená vůle žít překáží mé vůli pomáhat!“

Zamrkal a v jeho očích na okamžik zahlédla smutek. Zadoufala, že ustoupí. Místo toho zdvihl svou hůlku a omráčil ji.

ooOOoo

Hermiona se probrala. Ležela v cizí posteli a nad ní se skláněl Severus. Byl celý od krve. Vykřikla a její matka vrazila do pokoje.

„Severus je v pořádku! Zkontrolovala jsem ho,“ vyhrkla, když se protáhla kolem něj, aby objala svou dceru. „Všichni budou v pořádku. I Ron. Molly říkala, že se o něj postarala jeho žena a teď prý spí.“

„Ale… seš si jistá, že je v pořádku? Podívej se na něj!“

„To není jeho krev, Hermiono,“ vysvětlila matka a otřásla se. „Žádný z těch útočníků nepřežil. Fred přinesl všechny tvoje věci. Tedy to, co z nich po útoku zbylo. Kupodivu je toho docela dost. Je to dole.“

Hermiona se při pohledu na Severuse zarazila. Zíral na ni a třásl se.

„Mami, mohla bys jít uvařit čaj? Přijdeme dolů hned, jak ho uklidním.“

„Samozřejmě. Na chodbě odboč doprava a kuchyni najdeš dole pod schody. A nemusíš spěchat, stejně potřebuje vykoupat.“

„Dobře,“ odpověděla Hermiona, natáhla se a chytila Severuse za chvějící se ruku.

Sotva její matka zavřela dveře, sevřel Severus Hermionu pevněji, téměř bolestivě.

„Ty kousky mě zraňují,“ zašeptal hlubokým, chraplavým hlasem.

„Já vím,“ odpověděla a přitáhla si ho k sobě.

Druhou rukou jí vklouzl do vlasů, přitáhl si její tvář ke své a políbil ji. Ucítila závan již známého tepla a světla, které je oba oslnilo. Na rozdíl od jejich prvního polibku, byl tento mnohem víc než pouhým přenosem duše. Když světlo pohaslo, jazykem vstoupil do jejích úst. Zasténala a políbila ho zpět. Vyprostil ruku z její a začal ji svlékat. Hermiona se celá ohromená chvěla. Dlaní jí vklouzl pod košili a třesoucí se rukou jí něžně sevřel ňadro. Stáhla ho k sobě na postel, a když zavzdychal touhou, nitrem se jí rozlilo potěšení. Zoufalost polibků se zvyšovala. Ve snaze dostat se k sobě co nejblíže se začali zbavovat oblečení. Strhl z ní džíny a prádlo, klesl na ni a líbal ji a hladil po celém těle. Pronikl dovnitř, a když na ni pohlédl, oči mu plály životem.

„Tak nádherná,“ zašeptal chraptivým hlasem. „Tvá duše je tak nádherná.“

„Bože, tvá také, Severusi…“

Severus místo odpovědi zaklonil hlavu a začal nemilosrdně přirážet. Byla uchvácena jeho tváří, jeho krví potřísněnými rysy, jež byly zkrouceny potěšením z nadpozemské rozkoše. Otevřel oči, podíval se na ni a viděl ji. Věděl, co dělá, a chtěl ji. Pohled na touhu v jeho tváři ji přenesl přes okraj, až se pod jeho tíhou rozpadla na kusy. Zoufale se snažila neplakat. Znovu trhl hlavou dozadu a s vyvrcholením vykřikl: „Hermiono!“

Přitáhla si ho k sobě a držela jej v náručí. Chvěl se a pevně se jí držel. Konečně se přestával třást. Otočila se, aby pohlédla do jeho krásných očí. Byly ploché, mrtvé, bez života.

Stěží potlačila výkřik. Když se od něj odtáhla a osamocená se stočila do klubka, celé její tělo se otřásalo němými vzlyky.

ooOOoo

Byl čas. Probudila se brzy, oběma jim připravila velkou snídani a poté strávila zbytek rána čtením poznámek, které vyhrabala ze svých věcí.

Rodiče byli venku na dvorku a snažili se zkrotit divokou přírodu. Severus vypadal spokojený s tím, že nekonečné hodiny jen seděl a zíral do zdi. Každých několik minut pomalu mrknul, zatímco ona pracovala na svém plánu.

Zavřela knihy, uklidila poznámky a vstala ze židle. Slyšela, jak se Severus hladce zvedl. Vyšla z velké otevřené kuchyně a zamířila nahoru po schodech do jejich části domu. Naslouchala pravidelné ozvěně kroků za ní. Vešla do pokoje, který pro něj včera vybrala, když vybalili věci.

„Severusi, sedněte si na postel,“ nařídila. Poslechl bez nejmenšího zaváhání. Sundala mu boty a plášť a požádala ho, aby se posadil doprostřed velké postele. Se zkříženýma nohama se uvelebila čelem k němu a vytáhla hůlku. Chvilku na něj jenom zírala, načež pozvedla hůlku a zašeptala: „Legilimens“.

Její mysl se přichytila té jeho jako magnet a pak pocítila odpor. Soustředila se, trochu zatlačila a ocitla se uvnitř.

ooOOoo

Ocitla se v bradavické vstupní hale. Překvapením kouzlo málem zrušila, ale zarazila se dřív, než se propadla nazpět.

Vešla do hradu, chodbami se rozléhala ozvěna jejích kroků. Náhle za sebou zaslechla hluk. Otočila se a spatřila pětiletého Severuse, který se pomalu přibližoval, v jeho tváři se prolínal strach s radostí. Poklekla a rozpřáhla ruce. Usmál se a vřítil se jí do náruče s takovou prudkostí, až ji téměř porazil na zem. Něžně jej kolébala, líbala jej na čelo, než se jí v náručí rozplynul. Ucítila, jak ji zaplavil příval tepla, když její duše pohltila tu Severusovu.

Bloumala kolem, až nakonec dorazila k jedné ze tříd. Natáhla ruku a otevřela dveře. Uvnitř našla neústupného Severuse. Byl oblečen v nepadnoucích starých hadrech a házel kameny do stojatého potoka.

„Je čas,“ zavolala.

Pohrdavě se ohlédl přes rameno, a když ji spatřil, ušklíbl se. Odhodil poslední kámen a přešel k ní, přitom se snažil skrýt svou oteklou a nafialovělou tvář. Rozpřáhla náruč, ale on zaváhal a podezřívavě na ni pohlédl.

„Potřebuje tě,“ nadhodila opatrně.

„Nikdo mě nepotřebuje,“ namítl posměšně.

„Já tě potřebuju,“ navrhla s hlasem plným něhy.

Podíval se na ni, pak kývl nad nabídnutou paží a sevřel jí ruku. Rozptýlil se jako dým a Hermiona znovu pocítila jemné mravenčení, jež prostupovalo její duší.

Odvrátila se, zavřela dveře a zamířila zpět ke vstupní hale a poté dolů do sklepení, ke staré učebně lektvarů. Tam ho našla jako prvňáčka schovávajícího se v rohu. Zuřivě si otíral slzy.

Položila mu ruku na rameno.

„Nikdo mě nemá rád,“ řekl ztrápeně. „Proč?“

„Protože jsi jiný. A to je dobře. Pojď se mnou a já ti ukážu proč.“ Podíval se na ni s očima plnýma podezření i naděje.

„Raději bys měla mít pravdu,“ pravil bojovně a sáhl po její ruce.

Tahle část duše byla pohlcena stejně jako ty předchozí. Poté se Hermiona vydala do Snapeova starého kabinetu. Uvnitř našla stopy krve a následovala je až k tapisérii na zdi. Odstrčila ji a natrefila na Severuse. Vypadal stejně, jako když ji učil. Ležel na podlaze a krvácel kvůli trestu, který mu ze zad sedral většinu kůže. U hrudi svíral lahvičku s hojivým lektvarem.

Trhla sebou, ale nepřestala se kontrolovat. Dřepla si a jemně mu hladila tvář, dokud neotevřel oči.

„Nikdy to neskončí,“ zachraptěl. „Volá mě noc co noc.“

„Pojďte se mnou,“ řekla. „Zastavíme to.“

Podíval se jí do očí a jí se sevřelo srdce, neboť jeho oči přetékaly slzami.

„Vezmi mě. Vezmi mě pryč.“

Chytl se jí a u poslední slabiky praskl jako mýdlová bublina. Vstřebala i tuto část. Cítila, jak v ní sebou jeho duše trhla a rozvířila se, ale pak se uklidnila a žilami jí opět protékalo teplo.

Otočila se a šla hledat další části jeho duše.

Našla téměř dvacet aspektů Severuse a každý nesl rozdílnou část jeho osobnosti. Našla chlípného Severuse v nevěstinci, který ji nechal čekat, až svoji aktivitu skončí. Severuse studujícího v knihovně, který ji proklínal za to, že mu nedovolila dočíst knihu. Severuse, který v kuchyni skřípal zuby kvůli vánoční hudbě nesoucí se hradem a který za ní málem vyběhl, když ji uviděl. Mladého Severuse, jenž si hrál ve sněhu a zmateně se k ní otočil, když jej zasypaly koule z neviditelného zdroje. Šoural se za ní jak odsouzenec kráčející na smrt. Vytáhla je všechny, jednoho po druhém, a každého z nich nechala připojit se k ní.

V Komnatě nejvyšší potřeby se setkala s prvním, který ji odmítl. Ocitla se uprostřed tisíců uměleckých děl. Každá socha, každá malba a každá fotografie zobrazovala stejnou zelenookou tvář s rudými vlasy, s rysy natolik dokonalými, než aby byly skutečné.

Poprvé netušila, co má dělat.

Křičel na ni a proklínal ji, od úst mu odletovala pěna. Použil všechny možné způsoby, aby ji pošpinil, zhanobil a urazil, až se chtěla otočit a nechat ho tam. Její Severus rozhodně nepotřeboval tohoto posedlého šmíráka. Nakonec mu ale oznámila, že pokud zde zůstane, žena z jeho obrazů bude zapomenuta. Zpocenou rukou uchopil tu její a vychrlil na ni všechen svůj vztek, který v něm vzplanul. Když ho pohlcovala, dělalo se jí nevolno.

Zcela vyčerpaná stoupala pomalu po schodech do ředitelny. Když dorazila ke dveřím, uslyšela zvířecí zaskučení, plné bolesti a žalu. Otevřela dveře a spatřila jej, jak sedí na gauči, kývá se ze strany na stranu, paže pevně sevřené kolem těla. Tvář mladého, asi dvacetiletého muže byla zkroucená přetékající bolestí a pocitem ztráty. Poklekla před ním.

„Pojď,“ zašeptala, „existuje lepší místo.“

Zoufale na ni pohlédl a vykřikl: „Lily? Je tam?“

„Ne.“

„Zabil jsem ji!“

„To on ji zabil.“

„Nemůžu s tím žít, nemůžu! Nezasloužím si žít.“

„Nechej mě, ať ti ukážu lepší cestu,“ navrhla.

Prudce se narovnal a potom znovu sklonil hlavu, jako kdyby ten pohyb jen zvýšil jeho utrpení. Povolil sevření okolo trupu a jednu ruku otupěle napřáhl k Hermioně. Uchopila ji a ucítila, jak splynuli v jedno. Zapotácela se pod tíhou jeho bolesti. Poté její nápor ustoupil a Hermionu zaplavil klid.

Vydala se k učebně obrany a našla ho v kabinetu. Nohy měl natažené na stole a v ruce svíral sklenici s whisky. V druhé ruce držel esej nějakého studenta. Otočil hlavu a pohrdavě si ji přeměřil pohledem. Poté si přihnul ze sklenice a položil ji na stůl.

„Slečno Grangerová, čemu vděčím za tu čest?“

„Je čas,“ odpověděla.

„Čas? Čas na co?“ Shodil dlouhé nohy ze stolu a začal se přehrabovat v hromadě svitků. „Jsem si jistý, že vaše esej je někde v tomhle binci, obvykle se pozná velmi snadno. Máte otravný zvyk podlézat a používat nadbytek prázdných slov. Vždycky je poznám už z dálky. Aha! Tak tady je. Zbožňuju tuhle část.“ Rozbalil pergamen a začal číst: „Pokud si přečtete ‚Stříbrné dýky, zlatá pravidla‘ od Harveyho Omixe, zjistíte, že v extrémních případech, kdy subjektu hrozí, že jeho duše bude nenapravitelně poškozena, může být použití magie duše prospěšné, přestože je to nebezpečné.“

Nechal svitek znovu se srolovat a pohodil ho na stůl.

„Řekněte mi, slečno Grangerová, jaký nejdůležitější fakt jste přehlédla. Prostě mi odpovězte, jen tak z hlavy, bez přemýšlení a já vám dám vynikající.“

„No, když si člověk přečte Spraguea, Windlasse a Eiderfolda, uvědomí si, že nejdůležitější věcí při zapojení do magie duše je míra ochoty zúčastněných osob. Aby nedošlo k poškození duše, člověk musí být ochoten ji přijmout v plném rozsahu. Modřiny, boule, prostě všechno.“

Vyskočil od stolu, zamířil k ní a upřeně se jí zahleděl do tváře.

„Jste ochotna, slečno Grangerová?“

„Naprosto.“

Dlouze si ji prohlížel, pak se naklonil blíž a zašeptal: „Mýlíte se, slečno Grangerová.“

„Pane?“ zeptala se zcela zmatená.

„Ve svých snech tě míval už dávno. Vždycky chtěl zapomenout. To mu to nedovolil.“ Jeho tvář zahořela čirou touhou. Políbil ji a zmizel.

Ucítila chuť whisky.

Otočila se k odchodu, když uslyšela rachotit skříň. Ohlédla se, zamračila a přemýšlela, jak by se mohl dostat do něčí mysli bubák. I když u šílence by to mohlo být docela dobře možné. Zvedla hůlku a skříň otevřela. Vyšel z ní Smrtijed.

Rychlost a síla z něj jen čišely. Zachvátila ji hrůza, když ji popadl, rukou v rukavici jí zacpal ústa a hodil ji na podlahu. Bránila se, ale proti jeho ohromné síle byla bez šance. Přišpendlil ji k podlaze a nechal zmizet její džíny.

Vysmekla jednu ruku z jeho sevření a praštila ho do obličeje tak silně, až jeho maska odlétla. Pod kápí spatřila třpytící se černé oči a začala křičet. Uhodil jí hlavou o kamennou podlahu a omráčil ji, aby z ní mohl servat prádlo. Sotva ucítila váhu jeho těla na svém, se zavřísknutím se od ní odtrhl. Ukázalo se, že bylo její vlastní.

Stočila se do klubíčka a hystericky se rozvzlykala. Jeho duše v jejím nitru pod tíhou tohoto černého Snapeova kousku, který právě přijala, vřela a málem jej vypudila zpátky ven. Dlouhou dobu zůstala ležet schoulená na podlaze.

„Musíte vstát. Musíte to dokončit. Nemůžete to nechat rozdělané,“ pobídl ji netrpělivě Snape. Vyhoupla se na kolena a namířila na něj hůlku. Tento Severus byl v jejím věku, ten, který ztělesňoval jeho smysl pro povinnost. Netrpělivě se na ni podíval.

„Neužíval si to, jestli je to to, z čeho máte obavy. Neměl na výběr. Prostě dělal to, co musel. Všechno, co tady vidíte, je vedlejším produktem téhož ducha. Jeho osobnost je pečlivě rozškatulkovaná, slečno Grangerová. Vy vidíte místnosti. On viděl truhly. Důkladně označené a organizované truhlice, které byly té noci zničeny. To, co jste viděla, před dvaceti lety vytvořil, aby přežil, a poté vše uzamkl.

Pokud chcete poznat i jeho druhou tvář, musíte to dokončit. Jste téměř hotová. Už zbývají jen dva.“

Zvedla se z podlahy. Nepřítomně si uvědomila, že její šaty jsou v pořádku, protože nic z toho nebylo skutečné. Snape se otočil a odešel. Následovala ho hradem k Astronomické věži a cestou se snažila vzpamatovat, srovnat si myšlenky a dostat své emoce pod kontrolu.

Další Snape na ni čekal na chodbě. Z jeho postoje a pohybů poznala, že je to její Severus. Ten, se kterým se setkávala ve svých snech nejčastěji, ten, který ji otevřeně miloval. Ohlédla se po tom druhém, ale byl pryč.

„Je jich víc,“ řekl jí Severus, „ale jsou nuceni zůstat hluboko uvnitř. Nejprve ze sebe ztratil to nejlepší. Ostatní skrýval tak dlouho, až zmizeli bez povšimnutí. Nejpevněji se drží toho, co potřebuje k přežití. To, na čem lpí, není hezké, Hermiono, ale stejně tak v něm zůstalo i něco dobrého. Musíš ho osvobodit.“

„Udělám to hned.“

„Pak už tu nebudu.“

„Říkal jsi, že budeš uvnitř!“

„Znovu se stanu jeho součástí. Pamatuj si, že ať se stane cokoli, jedna jeho část tě bude vždycky milovat.“ Rozevřel náruč a Hermiona s vědomím, že by její vlastní malý sen nemusel zůstat nedotčený, zaváhala. Pak se rozběhla a objala ho. Držel ji pevně a v tomto okamžiku existovali jen oni dva.

„Dodáváš mu sílu, dáváš smysl jeho existenci. Potřebuje lásku, zoufale ji potřebuje, ale v žádném případě nepřijme, co mu nabízíš. I přesto ho nepřestaň milovat, Hermiono, jako já nepřestanu milovat tebe.“

Sklonil hlavu a políbil ji. Hermiona cítila, jak ji zaplavuje teplo, když se usídlil hluboko uvnitř její duše.

Zvedla hlavu a uviděla mladšího Snapea, jak na ni čeká na schodech vedoucích na Astronomickou věž.

Vykročila kupředu a on se otočil a začal stoupat po schodech.

Když otevřela dveře v horní části věže, byla víc než unavená, byla úplně vyčerpaná. Mladý muž zmizel, ale na jeho místě stál ještě jeden Snape. Přecházel v kruhu, hůlkou si mířil na hlavu a snažil zabít sám sebe, znovu a znovu a znovu. Krev mu stékala po obličeji až na krk a hůlka mu opakovaně explodovala v ruce.

„Severusi, pojďte,“ zavolala.

Podíval se na ni a jeho paže znejistěla. Obličejem mu prokmitávaly tiky a záškuby, tělo se zmítalo v křeči. Napřáhl k ní zlomenou hůlku a rozplakal se. Vycházely z něj silné, nervy drásající škytavé vzlyky a Hermiona mu nabídla svou náruč.

„Udělal jsem to špatně. Vždycky to udělám špatně. Stále jsem nucen dělat něco špatného! Už nechci! JÁ UŽ TO NECHCI!“ Zaječel a zvedl svou nedotčenou hůlku zpět ke spánku.

„Ne!“ vykřikla, rozběhla se k němu a objala ho. Pevně ho držela, stejně jako před několika okamžiky na chodbě v přízemí. Očekávaná nepromíjitelná nakonec z jeho rtů nevyšla. Místo toho sklonil svůj pohled k ní.

„Proč proboha ne?“ zeptal se zničeně. „Zničil jsem všechno, čeho jsem se dotkl.“

Jestliže dole potkala ztělesnění jeho vůle přežít, zde se bezpochyby jednalo o jeho přání zemřít. Co by tomuto Severusovi mohla nabídnout?

„Protože nejprve musíte pochopit smysl toho všeho,“ odpověděla nakonec.

„Nemá to žádný smysl. Je to zcela bezvýznamné. Jsem jen loutkou temného a krutého boha a já už nechci hrát.“

„Pojďte se mnou a společně se tomu bohu pomstíme,“ řekla. „Nechce, abyste byl milován, ale já už vás miluju.“

Natáhla se na špičky a políbila jeho zkrvavenou tvář. Zmateně na ni hleděl. Ustoupila a čekala. Po chvíli zvedl ruku a odřenými klouby pohladil její líce. Naklonil se k ní blíž, aby se přesvědčil: „Přísaháte?“

„Přísahám.“

Zavřel oči a pomalu skláněl hlavu, dokud se jejich čela nedotkla a on se nerozplynul. Hermiona se pod tíhou, která přibyla v jejím nitru, zachvěla.

Napřímila se a otočila se k mladému muži, který na ni nedůvěřivě a s úšklebkem na rtech hleděl.

„Už jsou všichni?“ zeptala se.

„Ano. Všichni, kteří ještě nebyli připojeni.“

„Jak mohl vydržet bez své vůle přežít?“

„Tím, že živil svou touhu po pomstě.“

„Jak tohle mohl dělat tak dlouho bez smyslu pro povinnost?“ zeptala se.

„Nemusel. Já ho nikdy nezklamu.“

„Ale jste zde.“

„Nejsem neukotvený, slečno Grangerová. Poslal mě. Jsem tu, abych se ujistil, že uděláte všechno, co je třeba udělat.“

Upřela zrak do tmy, která se rozprostírala za zdmi věže.

„Je připravený?“

„Ano.“

„Uvědomuje si, čemu bude čelit?“

„V omezené míře.“

„Ví, že existují lidé, kterým na něm stále záleží?“

„To není důležité.“

Hermiona zírala na protivného mladého Snapea.

„Vy mě nemáte moc rád, že?“

„Ani to není důležité.“

„Přesto chci vědět proč.“

Znechuceně se ušklíbl.

„Jste jen další přítěž,“ vyplivl.

„Ale byla jsem užitečná, nebo ne?“

Vyzývavě vystrčil bradu.

„Samozřejmě. Ale vaše využití brzy skončí a zůstane jen dluh.“

Cítila, jak v ní roste vztek, a vší silou se ho snažila potlačit.

„Vraťte se k němu. Vraťte se dovnitř a řekněte mu, že už jdu.“

„Jak si přejete,“ odvětil ironicky. Otočil se a zamířil k východu z věže, ale vytratil se dřív, než ho dosáhl.

Hermiona se ještě jednou rozhlédla a pak se vzdala kontroly. Cítila, jak je vypuzena ze Snapeovy mysli.


Kapitola 13. Spáč se probouzí



Autor: Aurette                      Překlad: OP                   Beta: mori                     Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/13/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: martik, ninus

 

A/N: A je to tady.

 

Kapitola 13. Spáč se probouzí

Jakmile se spojení přerušilo, padla Hermiona na postel. Byla unavená. Byla víc než unavená, klesala pod tíhou břemene, které nesla. Duše uložená hluboko v jejím nitru ji tížila. Šepot vyhnanců v její mysli, lákavý i odpudivý, vytvářel neklid, který nedokázala utišit. Cítila rostoucí paniku, že ji ovládnou, a ona tak ztratí sama sebe. Chtěla něco, co ji udrží nohama na zemi. Potřebovala jistotu, než udělá poslední krok.

Vyškrábala se z postele a podívala se na Severuse, který před ní seděl s překříženýma nohama a v očích měl prázdný pohled.

„Než to skončí, možná by nám neuškodila trocha čaje, co říkáte?“

Samozřejmě neodpověděl.

Hermiona se otočila a zamířila ke dveřím. Když však zjistila, že ji Severus nenásleduje, zastavila se.

„Profesore, pojďte za mnou,“ pobídla jej.

Ani se nehnul.

Zamračeně se k němu vrátila.

„Severusi? Lehněte si.“

Nic.

Jemně ho šťouchla do ramene, až padl na postel, nohy stále překřížené. Narovnala mu je a pak ustoupila a jen na něj zírala. Zachvátila ji hrůza, když nesrozumitelný šepot v její mysli začal křičet a něčeho se dožadovat.

„Možná bude nejlepší dokončit to hned,“ přinutila se vyslovit nenuceně.

Vylezla zpět na postel, sklonila se k němu a začala mu rozepínat hábit a košili pod ním. Rozhalila je a obnažila jeho bledou hruď pokrytou jemnými černými chloupky, které zakrývaly jeho jizvy. Povzdychla si a jen na okamžik položila dlaň na jeho srdce, aby ucítila pomalý pravidelný tlukot. Pak se přes Severuse natáhla a z nočního stolku vyndala stříbrný nůž. Řízla se do ruky a zamrkala bolestí, krev nechala kapat na jeho hruď, přesně na srdce. Na tomto místě mu udělala malou ranku a pak odhodila nůž na podlahu. Několikrát se rychle nadechla, položila dlaň zpět na jeho srdce, naklonila se k jeho tváři, a než ho políbila, zašeptala: „Solvonimus.“

Jakmile ho políbila, pohltilo ji kouzlo.

Všechny kusy Severusovy duše, které v ní byly uloženy, se s nečekanou silou uvolnily.

Zmítala se, když se jeho duše změnila z teplého sirupu na vroucí lávu a s oslňujícím světlem stoupala prudce nahoru a ven z ní, jak se snažila vrátit se tam, kam patří. Projela jí bolest a ona se podvědomě pokusila od Severuse odtrhnout. Ze všech sil se tomu snažila odolat; pokud by teď zaváhala, oba by buď zemřeli, nebo by skončili bez duše jako po polibku mozkomora. Zakňourala do jeho nehybných úst a snažila se zachovat si ochotu, absolutní touhu podřídit se té bolesti pro větší dobro, ale bylo toho příliš. Jak se všechna její nervová zakončení bouřila bolestí, měla pocit, že se její tělo tříští na tisíce skleněných střepů.

„Ty kousky mě zraňují!“ zanaříkala a pokusila se odtáhnout.

Objevily se ruce a bolestivě jí sevřely paže. Severus zvedl hlavu, aby se přitiskl k jejím rtům. Ucítila škubnutí a bolest zmizela. Poslední kusy jeho duše se rozplynuly v něžném teplém pohlazení, které v ní zanechalo jen pocit prázdnoty a nicoty.

Pomyslela si, že nikdy nezapomene ten mrazivý a chladný pocit, a pak všechno zčernalo.

ooOOoo

Hermiona se přistihla, že stojí bosá ve sněhu na rozlehlém prázdném vřesovišti. Zabalila se do záhybů své objemné noční košile a čekala na zvuk Severusových kroků, zatímco se nekontrolovatelně chvěla. Čas ubíhal a všudypřítomné ticho ji dusilo. Ohlédla se přes rameno, jestli ho neuvidí, ale bylo to naprosto marné. Nepřišel.

Sklonila hlavu a uviděla, jak jí krev z dlaně stéká po šatech a zanechává rudé skvrny v bělostném sněhu. Dopadala na cestu tvořenou stopami, které se od ní vzdalovaly. Nadzvedla lem šatů a začala je následovat ve stále se zrychlujícím tempu, ale pokaždé, když vzhlédla, stála opět na začátku.

Frustrovaně se rozběhla bosýma nohama po zmrzlé půdě a spěchala přes vřesoviště k muži, který se jí vzdaloval.

Stopy ji přivedly ke zdi s úzkými dveřmi. Zeď se táhla na obě strany do dálky, kam ani nedohlédla, a přímo před jejíma očima stále rostla do výšky. Popadla kliku a zmáčkla ji, ale bylo zamčeno. Zaklepala, pak bušila a nakonec s pláčem škrábala na dveře a křičela, ať pro ni přijde a pustí ji dovnitř. Byla zima a ona věděla, že bez tepla, které se skrývalo na druhé straně, zemře. Poklekla a nahlédla klíčovou dírkou. Spatřila ho. Kráčel uličkou mezi policemi naplněnými nekonečným počtem truhlic. Příležitostně některé narovnal víko a pevněji tak truhlu uzavřel.

Volala a křičela na něj, rty přiložené ke klíčové dírce, ale on jen na okamžik škubl hlavou a poté zmizel ve stínech a nechal ji samotnou napospas chladu.

Za neustávajícího vzlykání se zhroutila u dveří, ztuhlá mrazem, unavená a strašně sama. A zeď stále rostla, až zakryla slunce.

ooOOoo

Severus Snape otevřel oči a rozhlédl se po místnosti osvětlené slabým odpoledním sluncem. Pohlédl na mladou ženu, která ho tlačila svou vahou k posteli, a zmateně se zamračil. Odsunul se od ní a posadil se. Dlouhou bledou rukou si přejel přes zranění na hrudi a vytáhl hůlku, aby ho vyléčil. Pak si začal spěšně zapínat své oblečení. Vstal z postele a obul se. Zhluboka se nadechl a narovnal se. Prohrábl si rukou vlasy a pak se obrátil zpátky k posteli.

„Slečno Grangerová, probuďte se,“ pronesl skřípavým hlasem.

ooOOoo

Harry poslouchal, jak Neville a Kingsley informují Brumbála o nejnovějších událostech. Od útoku v Hermionině bytě aktivita Smrtijedů ustala, což bylo požehnáním, protože Řád se stále vzpamatovával z šoku, že unikli jen o vlásek.

Nebyli nijak varováni. Nejprve zkontrolovali okolí bytu, a když začali Weasleyovic chlapci zmenšovat a balit Hermionin majetek, objevilo se náhle v malém bytě pět Smrtijedů. Ron se hned skácel pod náhodně odraženou kletbou, která mu naštěstí odstranila jen kosti z nohou. Po přímém zásahu by pomalu umíral v nesnesitelných mukách.

Fred a George jednali rychle, vrhali a udržovali štítové kouzlo, dokud nedorazili ostatní. Naneštěstí Smrtijedi povolali zálohy také a boj brzy rozmetal okolní zdi a rozšířil se do sousedních bytů.

Snape se objevil uprostřed toho všeho a Harry měl ještě teď po tom, co viděl, potíže usnout. Snape se vztyčil nad padlým Ronem a bojoval jako zplozenec samotného pekla. Bez přestání vyl jako sám ďábel a roztrhl protivníka kouzly, která Harry vůbec neznal.

Ke své vlastní škodě se proti němu Smrtijedi postavili všichni naráz. Členové Řádu se této taktické chyby rychle chopili a zaútočili zezadu dřív, než mohl být Snape přemožen. Harry měl pochybnosti, zda by k tomu vůbec mohlo dojít.

Nejvíce znepokojující ale bylo teprve to, co následovalo. Zatímco se členové Řádu starali o Rona a zraněné mudly, Snape tiše všem vězňům prořízl hrdlo a pak se přemístil zpět ke Grangerovým.

Hovor se rychle přesunul k tomu, zda by bylo možné využít Snapea jako zbraně. Brumbál si myslel, že by mohli využít Snapeova psychotického vzteku, když teď vyšlo najevo, jakou hrůzu z něj Smrtijedi mají.

Harryho pochybnosti s každým Brumbálovým slovem rostly. Šokovalo ho, když ředitel tiše přiznal, že ve skutečnosti od začátku pěstoval v Harrym nenávist k Severusovi, aby ho dokázal zabít a stát se tak pánem bezové hůlky. Jeho úcta k Brumbálovi vzala za své a Harry se bál, že by mohla naprosto zmizet. Dlouhé noci trávil v Ginnyině náručí a snažil se vyrovnat s tím, jak prudce se jeho svět obrátil vzhůru nohama. Pět dlouhých let čekal na starcovy vědomosti, přesvědčený, že Brumbál má řešení na vše, jen aby zjistil, že ředitelovy strategie a taktiky se v okamžiku, kdy ho Draco odzbrojil, staly zbytečnými a zastaralými. Všechny šance na jejich záchranu selhaly, když se Snapeova mysl roztříštila.

Harry nechal ty tři diskutovat o strategii a vyklouzl z místnosti, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Vešel do chodby a zarazil se, když se ocitl tváří v tvář Snapeovi.

Několikrát zamrkal, nechal z rukávu vyklouznout hůlku a přitom se snažil pochopit, co se děje, když mu to náhle došlo. Snape se díval přímo na něj a vypadal… nervózně.

„Dokázala to, že jo?“ zašeptal.

„Ano,“ odpověděl Snape. Jeho oči těkaly přes Harryho rameno k místnosti, kde Remus opět začal debatu o etické stránce věci, což bylo v úplném rozporu s Brumbálovým prohlášením, že cokoliv, co ochrání nevinné, je omluvitelné.

„Jak dlouho už posloucháte?“ zeptal se Harry.

„Dost dlouho, abych poznal, že Albusovy šílené machinace nevyšly,“ odpověděl Snape a vrhl na Harryho rychlý pohled.

„Jsem rád, že jejich debata už ztratila smysl, pane Snape.“

„Opravdu? Brumbálovy argumenty jsou přesvědčivé.“

„Mít přesvědčivý argument je k ničemu, pokud máte fakta. Mluví o tom, že vás použijí jako zbraň. Teď už je jejich plán těžko proveditelný, ne? Podle Hermiony nemáte agresivitu v povaze. Jestli máte zpět své staré já, nemůžeme vás takto využít, je to tak?“ Harry se podíval na Snapea, ale nedokázal rozluštit, co mužův výraz znamená. Snažit se odhalit jeho myšlenky bylo jako pokoušet se vylézt na skleněnou stěnu. Nebylo se čeho chytit. „Spletla se? Jste pořád schopný spáchat vraždu?“

Snape se podíval na Harryho a dlouhou chvíli na něj zíral, než konečně odpověděl: „Ne.“

Harrymu se úlevou podlomily nohy. Snapeovy oči vůbec nelhaly. Harryho nitrozpyt nesahal Snapeově nitrobraně ani po kotníky, ale Snape nechal své štíty dole dost dlouho na to, aby Harry spatřil pravdu. A Harry také zachytil ozvěnu toho, jak moc byl muž vyděšený.

„Ještě nejste připravený čelit jim. Pojďme si nahoru do knihovny v klidu promluvit, zatímco jsou zaneprázdnění něčím jiným,“ navrhl Harry. „Nemáte hlad?“

„Mám,“ odpověděl Snape strnule.

„No tak pojďte, proplížíme se nahoru a já řeknu Kráturovi, aby nám přinesl něco k večeři.“

Harry se otočil a kráčel chodbou. Mezitím sáhl za límec a vylovil medailon.

ooOOoo

Když si Hermiona přečetla slova ‚Je se mnou. A je v pořádku.‘, spadl jí kámen ze srdce.

„Šlo o Severuse?“ zeptal se jí otec.

„Jo. Je s Harrym. Vypadá to, že se ukázal na Grimmauldově náměstí.“

„Není moc míst, kam by mohl jít,“ prohodila její matka. „Molly mi říkala, že dům, kde bydlel v dětství, byl zničený, a těžko by se vrátil do Bradavic. Říkala jsem ti, že bude v pořádku.“

Hermiona souhlasně přikývla a vyhlédla oknem na dvůr. Od chvíle, co ji před dvaceti minutami probudilo jeho chraplavé volání, měla na krajíčku.

Léčil jí ruku a přitom se ztrácel v záplavě vděku a trapných omluv. Do očí se jí nepodíval ani jednou. Ve skutečnosti nechával hlavu skloněnou a vlasy mu padaly do obličeje, a tak skrývaly jeho výraz, jak bylo jejich otravným zvykem. Jen jednou v průběhu příšerně nepřirozené konverzace skutečně spatřila jeho tvář a to, co uviděla, ji zasáhlo. Jako by jí vrazil nůž do břicha. Styděl se. Hluboce a trýznivě se styděl. Vyplazila se z postele a natáhla k němu ruku. Ucukl, jako by ho uštkla. Jeho poslední slova zněla: „Potřebuji zjistit pár detailů.“ Pak se otočil a vyšel ze dveří, zatímco ona se pomalu svezla na podlahu. Její rodiče přiběhli krátce poté.

Otec před ni položil talíř. „Vím, že ti na něm záleží, a taky vím, že jsi do toho vkládala velké naděje, ale podívej se na to prakticky. Máš tady pětačtyřicetiletého…“

„Je mu čtyřicet tři.“

„Nechytej mě za slovo. Máš tady muže něco přes čtyřicet, který má pár velmi vážných problémů, s nimiž se musí vyrovnat. Tvoje pocity teď rozhodně nejsou na prvním místě. I kdyby mu na tobě záleželo, a upřímně, tak trochu doufám, že tomu tak není – jsem mu vděčný, ale nejsem nadšený z představy, že byste byli spolu – potřebuje čas.“ Natáhl se a stiskl jí ruku. „Z toho, co nám o něm Molly a Minerva řekly, předpokládám, že nikdy nebude vděčný za charitu. Je hrdý. Dokážu si snadno představit, jak naštvaný by byl, kdyby se dozvěděl, že jsme mu pomáhali při koupání. Buď opatrná, Hermiono. Na tvém místě bych si držel odstup a počkal, až se vrátí.“

Přikývla a stisk mu opětovala.

„Bude mi chybět to, jaký byl,“ pronesla matka, čímž si vysloužila pozornost zbytku rodiny. „Myslím to vážně. Byl sladký takovým tím ‚Kdykoli-vás-můžu-zabít‘ způsobem. Bylo roztomilé, jak tě celou dobu doprovázel na každém kroku, a moc se mi líbilo vědomí, že je poblíž, aby tě chránil. Většina matek nemá to štěstí, že by byl po ruce někdo, kdo doslova utrhne končetiny každému, kdo by ublížil jejich dítěti.“

Mami! To je prostě -“

„Poněkud znepokojivé,“ dokončil otec a upřeně se díval na svou ženu.

„Fajn, omlouvám se za upřímnost. Když předtím přišel do kuchyně, byl strnulý a nepříjemný. Choval se sice zdvořile, ale tím jeho přísným horním rtem bys mohla otevírat pivní láhve. Když si ho vybavím, jak stál ve dveřích v růžovém kabátě a držel tašky s čínou, cítím se příšerně kvůli tomu, čím si prošel, aby se k tobě dostal. Teď, když jsi ho zachránila, nevypadá zrovna šťastně.“

„Dobře, rozumíme,“ ozval se John, „ale jestli chceme doufat v dobrý konec, asi by bylo nejlepší nezmiňovat ten růžový kabát.“

„Svatá pravda.“ Helen přistrčila talíř blíž ke své dceři. „Jez, drahoušku.“

ooOOoo

Harry podal Snapeovi sklenici Ogdenské. Čaj po vzájemné dohodě zamítli.

„Je Hermiona v pořádku?“ zeptal se.

Snape vypadal, že se z této otázky cítí nesvůj.

„Její zdraví v pořádku je,“ odpověděl. „Ale připouštím určitou nejistotu ohledně jejího duševního stavu. Vzhledem k tomu, čemu jsem ji vystavil.“

„A čemu jste ji vystavil? Bylo to opravdu jen kvůli její eseji?“

Snapeovy oči ztvrdly a stroze odpověděl: „Ano.“ Napil se a poté sklenici odložil na stůl. „Moje poslední vědomá myšlenka byla, že když dokážu najít jinou cestu, ona by mohla pochopit, o co jde, a přitáhnout mě nazpět.“

„Co myslíte tou jinou cestou?“

Snape si povzdechl a na okamžik zavřel oči.

„Chvíli poté, co jsem zabil Albuse, jsem spatřil budoucnost – dvě budoucnosti – obě stejně odpudivé. Měl jsem jen okamžik na vytvoření třetí možnosti a já ho využil. Závisela ale na dokončení výzkumu slečny Grangerové. Neudělal bych to, kdybych věděl, že to bude trvat pět let.“

„Jakou budoucnost byste přijal místo téhle?“

„Čtvrtou volbu. Nechal bych se zabít. Ty ostatní dvě znamenaly, že vás zklamu, když mě budete nejvíc potřebovat, nebo vás zradím a přidám se k Pánovi zla.“

„Myslím, že jste si vybral moudře, pane Snape.“

„Opravdu? I když to znamená, že jsem zničil vaši kamarádku?“ zeptal se. Harry se zachvěl pod tichou hrozbou skrytou v jeho hlase. „Už nikdy nebude stejná a já nebudu schopen pomoci jí tak, jako pomohla ona mně.“

„Je to velká holka a věděla, do čeho jde, profesore. Vy jste v pořádku? Na co si… vzpomínáte?“

„Jsem příčetný, pokud vás zajímá tohle. Moje zdraví je v bezvadném stavu a moje magie, pokud vím, není poškozena. Ohledně toho, kolik si toho pamatuji… Až příliš mnoho. Je to jako živá noční můra. Některé části si vybavuji mlhavě, ale z toho, co zůstalo zachováno, stydne krev v žilách.“

Objevil se Krátura, na stůl položil podnos se sendviči a s lupnutím zase zmizel.

„Brumbál se obával, že návrat k vašemu já bude pro vás příliš krutý.“

Snapeovy oči krátce zaplály. „Jsem silnější, než si myslí. Pořád mohu pomoci. Pořád mohu být užitečný.“

„Přesně to si mysleli i ostatní. Hlavně Remus tomu nejvíc věřil.“

Snape se sotva pohnul. „Ovšem,“ řekl. Předklonil se a opřel se lokty o kolena. „Povězte mi, jak se věci mají, Pottere. Kolik viteálů zbývá?“

„Jediný, pokud je nám známo. Já.“

„Jste si jistý?“

„Albus identifikoval ty, které jsme zničili. Dva byly bez života, Voldemort je použil, aby se oživil.“

„Jak víte, že nevyrobil další?“

„My ne, ale Hermiona pracovala na způsobu, jak je odhalit, než se ta věc s vámi příliš zkomplikovala.“ Harry se v rozhovoru úmyslně vrátil zpátky k Hermioně, aby mohl sledovat, jak muž zareaguje. Nebyl si jistý, jestli to byl vztek nebo hanba, co se mihlo mužovou tváří, kdykoli padlo její jméno.

„S tím výzkumem mohu pomoci. A Lupin by určitě mohl také.“

„Má plné ruce práce s vlkodlaky.“ Snape se na něj podíval s otázkou v očích. „Remus poté, co zabil Šedohřbeta, vybojoval ve smečce vůdcovství. Špehují pro nás, ale mnozí z nich jsou nezvladatelní. Už osmkrát ho napadli. Máme potíže připravit dostatečné množství Vlkodlačího lektvaru pro celou smečku. Draco na to byl zvyklý, ale…“

Oba muži se na dlouhou chvíli odmlčeli.

„Vzal jsem si ho na starosti kvůli vám, profesore. Slyšel jsem, co jste mu tenkrát v noci řekl. Ujistil jsem se, že ho Řád ochrání. A Draco se opravdu osvědčil. Byl na sebe hrdý. Jeho ztráta každého zasáhla. Věřím, že by se vám líbilo, jakým se stal mužem.“

Snape jen přikývl a zahleděl se do ohně.

„Jestli máte vybavení a přísady, převezmu vaření lektvarů. Také vám mohu poskytnout informace o Pánovi zla, které by mohly být užitečné při zkoumání způsobů detekce viteálů. Pokud vás napadá jiná možnost, jak bych mohl pomoci, neváhejte říci.“

„Tyhle věci nám ohromně pomůžou. Vím ještě o jedné věci, kterou byste si mohl vzít na starost. Zůstaňte s Grangerovými. Ochraňte je.“

Snape sebou trhl a namítl: „Určitě jsou tu jiní, kteří by -“

„Všichni naši muži jsou vytížení a mnoho našich starých bezpečných domů je kvůli Fletcherovi v ohrožení. Raddle ví o Grimmauldově náměstí, ale ještě nenašel způsob, jak se dostat dovnitř. Zdá se, že Fletcher udržel toto tajemství pro případ, že by potřeboval úkryt pro své přátele.“

„Co se s ním stalo?“

„Už hnije v Azkabanu. Musíme Grangerovy chránit a vy jste nejlogičtější volbou. Můžeme přemístit Dracovu laboratoř tam a vy tak můžete pomoci i Hermioně v jejím výzkumu. Dvakrát jí usilovali o život. Už není jen pravděpodobným cílem. Způsobila Voldemortovi i jeho následovníkům příliš mnoho škod. Potřebuje ochranu.“

Snape se posadil a zamumlal: „Tak dobře.“

„Můžu se vás zeptat ještě na jednu věc?“

Snape jen mávl rukou.

„Opravdu byste se nechal zabít jen proto, abych se stal pánem bezové hůlky?“

Snape dopil whisky, než se na něj podíval. „Samozřejmě.“

„Proč? Jaký rozumný důvod by takový čin mohl ospravedlnit?“

„Zabil jsem vaši matku, Pottere.“

Teď byla řada na Harrym, aby sebou trhl. „Vy jste to nevěděl! Jak si můžete myslet, že by to chtěla?“

„Sebral jsem jí to, co skutečně chtěla. Můj život by byl jen splátkou za to všechno.“

„Vy jste ji opravdu miloval, že?“

Snape vstal ze židle a přitáhl si plášť k tělu.

„Nikdy jsem nepřestal,“ odpověděl, než vyšel ze dveří.

ooOOoo

Hermiona zaslechla ze dvora zvuk přemístění a zvedla hůlku. Molly se tu zastavila, ale odešla už před hodinou. Její rodiče se šli krátce poté projít, jako obvykle s Křivonožkou v patách. Od té doby, co všichni málem uhořeli, je Nožka jen málokdy spustil z očí. Hermiona seděla sama ve velké kuchyni. Když se západka na dveřích pohnula, vstala ze židle a postavila se za kuchyňskou linku.

Jakmile uviděla Severuse otevírat dveře, nechala hůlku klesnout.

V tichosti na sebe hleděli přes celou místnost.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl. „Potter mi přidělil několik úkolů. Budu vás muset požádat o prostor na laboratoř.“

Váhavě se usmála. „To je skvělé. Vyberte si, kde to podle vás bude nejlepší.“

Strnule přikývl, popřál jí dobrou noc a zamířil ke schodům.

„Severusi?“ zavolala.

Otočil se a sklíčeně se na ni podíval.

„Slečno Grangerová -“

Zarazil se, když se k němu rozběhla. „Musí to být takhle? Nemůžeme být alespoň přátelé?“ vyhrkla.

Ustoupil od ní. „Nemyslím si, že by to bylo moudré, a není to ani vhodné.“

„Vhodné? Sdílela jsem vaši duši, profesore, a vy mi říkáte, že být přáteli by nebylo vhodné?“

„Slečno Grangerová, prosím. Pochopte, mrzí mě to. Hrozně mě to mrzí. Nemám ponětí, jak mohu napravit, čím jste si kvůli mně prošla.“ Jeho obličej se naplnil zděšením a ona najednou ucítila vlny zhnusení vůči sobě samému, které z něj vyzařovaly. „Potter mě požádal, abych se sem vrátil, jinak bych nepřišel. Nemyslím si, že je pro vás prospěšné, abych tu byl.“

„Proč?“ vykřikla a natáhla se k němu.

Popadl ji za paže dřív, než se ho stihla dotknout, a odtlačil ji od sebe. „Proč? Protože jsem vás znásilnil! Jak se mě můžete ptát proč?“

Znásilnil mě? Ne, tak to nebylo. Pokud na tom někdo nese vinu, můžete obvinit mě. To já se vědomě rozhodla, Severusi, ne vy.“

Pustil její ruce, bezradný a rozpačitý. „Neudělal jsem to?“

„Ne. Zřejmě jste trochu zmatený z toho, co je realita a co je vliv některých ztracených částí vaší osobnosti, které jsem našla, když jsem vás uzdravovala.“

„Ale i přesto… vyspal jsem se se studentkou. Vím, že se to stalo,“ zašeptal znechuceně.

„Severusi, je mi dvacet čtyři a svou roli tam hrálo mnoho polehčujících okolností.“

„Ale…“

„Zítra si spolu na chvíli sedneme a promluvíme si. Zdá se, že na vině jsou klamné vzpomínky,“ řekla třesoucím se hlasem. „Možná by bylo nejlepší, kdybyste si odpočinul. Vaše mysl může být trochu přetížená. Jste při vědomí pouze několik hodin a už jste navzdory veškerému zdravému rozumu stihl skočit do jámy lvové.“

Přikývl. Hermiona cítila, jak zmatený a dezorientovaný je. Narovnal se v plné výšce a emoce, které z něho sálaly, najednou zhasly jako svíčka.

„Myslím, že si půjdu odpočinout,“ pronesl. „Byla byste tak laskavá a řekla mi, kde najdu svoji postel?“

„V místnosti, kde jste se probudil. Nahoře nad schodištěm. Na konci chodby je pokoj s krabicemi, mám tam pár knih, pokud byste chtěl něco na čtení.“

„Děkuji,“ řekl, než se odvrátil.


Kapitola 14. Někam patřit



Autor: Aurette                      Překlad: OP      Beta: Mori    Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/14/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: Carmy, martik

 

Kapitola 14. Někam patřit

„Na menší, všechny kostky musí být stejně velké. Tady, použijte tento kousek jako vzor.“

Hermiona prošla kuchyní do přilehlé místnosti, odkud vycházely hlasy. Snape ji zabral pro svou laboratoř, aby měl kolem sebe pro případ nehody co nejvíc kamenných zdí. Stála ve dveřích a sledovala, jak její matka přikývla a pustila se do sekání toho, co měla před sebou.

„Pomáháš s přesným uměním přípravy lektvarů, mami?“ zeptala se. Pohledem zalétla k Severusovi a čekala na jeho reakci. K jejímu zklamání žádná nepřišla.

„Zatím ne. Jen se cvičím v krájení mrkve a tuřínu na dnešní ragú. Severus je ke mně příliš shovívavý. Potřebovala jsi něco, drahoušku?“

„Chtěla jsem se pana profesora na něco zeptat, ale vidím, že jsem přišla nevhod.“

Konečně se otočil a střelil po ní pohledem, aby se zase rychle odvrátil. Nikdy se jí nedíval do očí. Od chvíle, kdy se probudil, uběhl týden a během té doby vedli několik rozhovorů, při kterých Hermiona mluvila na něho a on hovořil ke stěně nad její hlavou.

„Za chvíli jsme hotoví,“ odpověděl.

„Počkám v kuchyni,“ dodala.

Otočila se a odešla.

Položila knihu na stůl a posadila se. Vyhlédla z okna a spatřila svého otce, jak na dvoře kácí suchý jeřáb. Nedostatkem dřeva rozhodně netrpěli, ale aspoň se cítil užitečný. I její matka si zjevně našla činnost, která ji zaměstnávala.

Uplynul týden a tři starší členové domácnosti vypadali docela spokojeně. Snapea, zdá se, těšilo, že ho její matka přijala, a společně s jejím otcem našel zalíbení v nočním hraní karet.

John Granger nemilosrdně využíval Snapeovu nezkušenost s pokerem, a to až do okamžiku, než vyšla najevo pravidla. Vlna vítězství se s nečekanou razancí přelila na opačnou stranu.

Hermiona nakonec otci vysvětlila, jak nebezpečné je udržovat s člověkem, který by mohl číst myšlenky, oční kontakt, a hry teď byly víceméně vyrovnané.

Vytvořili dokonalou domácí idylu.

Jediným háčkem byla Hermiona sama. Už jí lezlo na nervy, že se k ní Snape choval jako k rozmazlenému děcku. Stěžovat si bylo k ničemu. Matka s ní soucítila, ale otec ji jen objal a políbil na čelo. Vědomí, že Snape ve skutečnosti nemá s jeho dcerou žádné úmysly, jej udržovalo v dobré náladě.

Nejvíce ji štvalo to, že věděla, jak se Snape mýlí. Zájem o ni neprojevoval, ale zcela očividně k ní něco cítil. Její rodiče o tomto tajemství samozřejmě neměli tušení. Na světě pravděpodobně neexistoval nikdo jiný, kdo by věděl, co Severus skrývá, ale Hermiona měla tajného informátora, jeho vlastní duši.

„Přála jste si se mnou mluvit?“

Hermiona otočila hlavu a viděla, že i Severus upírá pohled k oknu.

Otevřela knihu, kterou měla rozečtenou, a posunula ji k němu.

„Vím, že můžete cítit ozvěny mých emocí stejně, jako já cítím ty vaše,“ řekla bez obalu. „Pořád jsme díky magii duše spojeni a zdá se, že pouto sílí, což jsem nečekala.“

Ztuhl, a když udělal krok stranou, spatřila, jak jeho tvář lehce zrudla.

„Severusi, uvolněte se. Toto jsme uzavřeli už minulý týden. Nenadnesla bych žádné téma, které ve vás vzbuzuje nepříjemné nebo ponižující pocity, aniž bych pro to měla dobrý důvod,“ vyštěkla rozhněvaná jeho reakcí.

„Chci znát váš názor na to, jestli se dá Harryho spojení s Pánem zla prozkoumat. Když poznám já, že jste přišel domů, možná existuje způsob, jak můžeme toto spojení zesílit a poté naučit Harryho, jak zneužít jeho spojení s Voldemortem. Pak by třeba s jeho pomocí dokázal najít Voldemorta i jakékoliv jiné viteály, které by ještě mohly být aktivní.“

Severus shlédl na knihu před sebou a snažil se rychle pročíst kapitolou. Bylo poznat, kdy se dostal k části, která mluvila o zesílení magie pomocí sexuální magie, protože se jeho tvář zbarvila do hnědofialova.

Hermiona zaskřípala zuby. Připadal jí atraktivní, tak proč její pocity nevnímal? Sevřel se jí žaludek, když si uvědomila, jak moc se sobě za tu krátkou dobu, co přišel k rozumu, vzdálili.

„Harry jen těžko přiměje Pána zla spolupracovat, aby mohl přijít na možnost posílení spojení,“ ušklíbl se, když dočetl.

„Vím. To je důvod, proč jsem se vás chtěla zeptat, jestli bude v pořádku, když budu pracovat na možnostech posílení spojení bez vaší aktivní spolupráce. Chtěla bych znát vaši zpětnou vazbu na vše, co odhalím, ale budu se snažit pracovat bez vaší skutečné pomoci.“

Vypadal trochu nesvůj a pak upustil knihu zpátky na stůl.

„Možná by bylo lepší, kdybyste se o to prostě pokusila. Tím, že jste mi o svém plánu pověděla, se mohou výsledky vašeho experimentu zkreslit. Má informovanost může být hlavním důvodem, proč to Potter nemusí zvládnout. Lajdácká práce, slečno Grangerová.“ Vrhl na ni kousavý pohled a ona cítila jeho opovržení.

Rostoucí hněv ji rozžhavil do nepříčetnosti.

„Hluboce se omlouvám. Ve skutečnosti jsem měla obavy, že kdybych si začala pohrávat s naším spojením, možná byste se mohl cítit zneuctěn. Nebo byste možná mohl nést velmi nelibě, že jsem vám nedala možnost volby. Možná byste se cítil i trochu ponížen, kdybych vás vystavila vědomí, jak moc mám ráda čokoládu!“ Hermionin hlas klesl níž a obrátil se v hrozbu. Vrátila mu slova, která minulý týden použil on, když se snažili urovnat tuto lapálii poprvé. Ještě neprovedli druhý pokus. Vzhledem k tomu, že si oba dva byli jisti věcmi, které se opravdu staly, nebyl zde žádný jiný důvod k opakování ničivě bolestivého rozhovoru, který již jednou vedli.

Cítila, jak se Snapeův hněv změnil v lítost a pak rychle v rozhořčení. Otočil hlavou a poprvé od chvíle, kdy se probudil, se jí zahleděl do očí.

„Ty to nechápeš, viď, holčičko? Nechci cítit tvé pocity! A nechci, abys ty cítila mé!“

„No, tak to máte zatracenou smůlu, profesore, protože jsme v tom uvízli až do konce života! To je opravdu tak děsivé, že vás přitahuju? Obzvláště když víte, že vaše city opětuju?“

Zbledl a ústa se mu jen tak otevírala a zavírala. Oči mu zaplály vztekem, který donutil Hermionu sebou trhnout. Naklonil se blíž a zasyčel: „Ano. To, že jsem nucen být k vám přitahován, je ponižující a snižuje to skutečnou lásku, kterou jsem cítil k ženě, která toho byla opravdu hodna!“

Hermiona se zapotácela, jako by ji někdo udeřil.

„Nucen?“ tiše vydechla.

Zamračil se a obočí se mu stáhlo.

„Vy jste si neuvědomila, že jste byla nucena?“ zeptal se. Jen na něj zírala. „Slečno Grangerová, opravdu jste si myslela, že vás přitahuji?“

Oči se jí zalily slzami a posadila se. Zavřel ty své, a než se posadil do křesla vedle ní, promnul si je. Popadl knihu, nalistoval příslušnou část a posunul knihu směrem k ní.

„Řekla jste mi, že jste ji četla celou,“ tiše odvětil. „Myslel jsem, že jste pochopila, čím procházíme.“

„Je to tak skutečné,“ zašeptala. „Jak víte, že není?“

Povzdechl si a sklonil hlavu. „Slečno Grangerová, buďte rozumná. V jakém světě by se mohl někdo jako vy zamilovat do někoho jako já?“

„V tomto. V tomto světě, přímo tady,“ protřela si oči. „Takže není šance, že byste někdy mohl milovat někoho, jako jsem já?“ zeptala se.

„Já jsem již prožil svou lásku na celý život, slečno Grangerová. Nyní již chápete, co jsem měl minulý týden na mysli, když jsem řekl, že jsem vás zneuctil. Oceňuji, že jste mě chtěla zbavit této viny, ale ujišťují vás, že to není možné. Pokud zůstaneme mentálně silní, porazíme to. Můžete být volná. Mohla byste opět svobodně milovat. Musíte opustit myšlenku, že vám na mně záleží. To totiž není vaše myšlenka, ale zbytky pouta, do kterého jsem vás zatáhl.“

Hermiona popotáhla, utřela si oči do rukávu a pak pohlédla do jeho smutných temných očí. Tolik to připomínalo lásku. Bylo to cítit stejně, jak si myslela, že láska má být cítit. Jak by to nemělo být skutečné? A co ta slova, která pronesl v jejích snech? Mohlo to všechno být pouhá lež? Opravdu ji žádná jeho část ukrytá hluboko v něm po tom všem nemiluje? Cítila, jak se jí na chvilku zastavilo srdce, a viděla ho, jak sebou trhl, když se odtáhla od stolu a vyběhla z místnosti.

ooOOoo

Týdny plynuly a atmosféra v domě houstla. Hermiona se schovávala ve svém pokoji, který opouštěla pouze kvůli jídlu a koupelně. Oblíbila si dlouhé koupele, když potřebovala vyčistit své myšlenky od výzkumu nebo od smutku, který ji přemohl, když výzkum již více nepomáhal.

Ven vycházela pouze kvůli tomu, aby prohodila pár slovíček o svém pokroku s Harrym, Ronem nebo jakýmkoliv členem Řádu. Jakmile se konverzace přesunula k obyčejnému tématu, omluvila se a zmizela.

Matka byla s rozumem v koncích, protože věděla, co ji trápí, a otec byl natolik znepokojený, že se pokusil o trapnou a mírně vyšinutou upřímnou konverzaci. Cítila Severusův neklid jako neustálou protiváhu svého vlastního a občas cítila jeho ustaraný pohled u jídla. Ale ona si jej nevšímala. Nevšímala si nikoho. Nemohla přijít na způsob, jak uzavřít svou mysl a ignorovat Severuse, a tak se odstřihla ode všech. Doufala, že když jeho pocity trýznivého zoufalství a viny skončí, bude schopná opět se otevřít lidem, kteří chtějí, aby byla v jejich životě.

Jednoho večera vycházela z koupelny, zabalená v županu, s ručníkem na hlavě a v podpaží svírala knihu, když zjistila, že stojí tváří v tvář Snapeovi. Srdce jí začalo v hrudi divoce bušit, ale rychle se podívala na podlahu a poručila své mysli, aby zůstala klidná. Tvrdě pracovala na svých schopnostech nitrobrany.

„Ano? Chtěl jste něco?“ zeptala se s předstíranou nenuceností.

„Jen jsem vám chtěl říct, že jsem nepostřehl žádný z vašich pokusů o posílení pouta. Nebyl jsem si jistý, zda tuto informaci nepotřebujete k dalšímu výzkumu.“

Povzdechla si. „Aha. To je vše?“

Posunul se a ona cítila, jak se přes ni přelila vlna zoufalství. „Nepotřebujete?“

„Nepotřebuji co?“

„No vědět to kvůli vašemu výzkumu.“

„Ne. Od této myšlenky jsem nakonec upustila. Po našem rozhovoru se to zdálo být příliš kontraproduktivní. Hledám alternativní možnosti, jak by Harry mohl využít jejich spojení, a způsoby, jak bychom my mohli být schopni přetrhnout to naše. Když se mi podaří ukončit naše pouto, mohli bychom tento výzkum použít k oddělení Harryho jizvy od něj. Tímto způsobem by ve skutečnosti mohl přežít, i když bude viteál zničen.“

„A co ostatní viteály? Váš nápad byl rozumný.“

Zvedla hlavu, podívala se mu do ustaraných a nervózních očí a strčila mu knihu do ruky.

„Ten výzkum můžete udělat vy, pokud chcete. Odmítám nést odpovědnost za to, že přijdete na to, že žena, kterou milujete, umřela před dvaceti lety a teď jste prostě sám.“

Cítila šok a vzrůstající hněv, ale tyto pocity vytlačila a zamířila do svého pokoje. Ani nemrkla, když dveře jeho ložnice bouchly tak, že se jí na postel snesl prach ze stropu.

ooOOoo

Hermiona chovala Daisy, zatímco Levandule připravovala oběd. Lily a James dělali nepořádek, jak se snažili jíst, a Ginny zaměstnávalo neustálé sesílání kouzla Tergeo.

„Nemůžu uvěřit, jak moc Daisy vyrostla. Opravdu jsem výzkumem strávila až příliš mnoho času,“ řekla Hermiona a rozhlížela se po teplé kuchyni Doupěte. „Tohle byl skvělý nápad.“ Obrátila se k Ginny. „Jsem tak ráda, že jste mě s Harrym vytáhli z toho domu.“

„Už bylo na čase,“ odpověděla Ginny. „Posledních pár týdnů si o tebe všichni dělali starosti, ale teď už to bude jenom lepší. Snape řekl Harrymu něco o tom, jak tě zasáhlo, co se stalo, ale může to být jen stresem. Prostě jsi trpěla depresí. V knize, co čtu, píšou, že to není zrovna neobvyklé vzhledem k tomu, čím jsme si všichni prošli.“

„To je dobrá myšlenka. Asi máš pravdu.“

„A jak to u vás momentálně vypadá? Snape mluví pouze s Harrym nebo s Remusem. K mým rodičům je velmi slušný, ale nás ostatní záměrně ignoruje.“

Hermiona zamířila pohledem do obývacího pokoje, kde viděla klábosit své rodiče s Molly a Arturem. Na druhé straně pohovky seděl Snape, vypadal upjatě a necítil se dobře.

Když se na něj dívala, ohlédl se po ní a ona rychle shlédla na dítě. To se u nich stalo obvyklým jevem. Jeden z nich vycítil pozornost toho druhého a podíval se na něj, jen aby viděl, jak druhý uhnul pohledem.

Snape zdvojnásobil své štíty nitrobrany, které teď udržoval pořád vztyčené. Hermiona se naučila základní ochranu. Již se po celou dobu nezmítali ve vzájemných emocích, což byla obrovská úleva. Ovšem nikdy to nevydrželo, když se pozornost jednoho obrátila na toho druhého. Pořád mohla cítit jeho vinu, lítost a sebepohrdání, které stěží zakrývaly jeho sexuální povědomí o ní. Přikrčila se, když si pomyslela, co musí on zachytávat od ní.

„Nějak to jde. Když něco tajně neplánuje s Harrym, Kingsleym a Remusem, je zaneprázdněný vařením Vlkodlačího lektvaru. V domě je teď spíše klid, naši pracují vzadu na dvorku, snaží se dát do pořádku zahradu. Myslím, že jim to brání v tom, aby se zbláznili. Máma se stále snaží naučit vařit lektvary, teď pomáhá krájet přísady. Nemám tušení, jestli je Snape nechává mizet, když se nedívá, nebo je dobrá tak, že mu opravdu pomáhá. Taky prodali svou praxi. Asi si uvědomili, že tohle bude pravděpodobně běh na dlouhou trať. Snažila jsem se nadhodit, že by se mohli odstěhovat ze země, ale o tom nechtějí ani slyšet.“

„Ale jak se máš ty?“ zeptala se Levandule.

„S ostatními většinou nemluvím. Výzkum mě zaměstnává natolik, že nestíhám nad ničím jiným přemýšlet.“

„No, tvůj výzkum je v tuto chvíli naše největší naděje,“ odpověděla Ginny. „Harry je z tvého postupu velmi nadšený, takže se nemusíš kvůli svému poustevnickému životu cítit špatně. Jen se prostě občas potřebuješ odreagovat. Věr nám, víme, co s tebou udělá mít dlouhodobě takovou zodpovědnost,“ řekla Ginny a kývla na dítě v náručí. „Samozřejmě je to povznášející, ale ta duševní únava je vyčerpávající.“

„Souhlasím,“ dodala Levandule a položila před ně talíře.

„Možná by sis mohla vyhradit nějaký čas a ukázat nám, na čem to vlastně pracuješ,“ navrhla Ginny. „Opravdu bych se chtěla dozvědět něco více o viteálu, který je součástí mého manžela. A nad šálkem čaje bys mě mohla naučit něco o magii duše.“

Hermiona přikývla. „To bych mohla! A je to skvělý nápad! Kdyby se mně nebo Snapeovi něco stalo, tak bude ještě někdo jiný, kdo si s tím poradí.“

„Pak máme plán,“ ušklíbla se Levandule. „Budeme dámy, které při obědě vymyslí, jak zničit duše…“

Všechny tři vyprskly v smích.

ooOOoo

Hermiona zavřela knihu a opřela se o stůl. Celé dny strávila zkoumáním tohoto posledního bodu a udělala bezpočet mentálních cvičení, aby se pokusila vytrénovat svou mysl na tento okamžik. Jako vždy to selhalo na její ochotě.

Zvedla své poznámky a ještě jednou je proběhla očima. Od onoho rozhovoru se Snapem v kuchyni se vyhýbala přemýšlení o vnuceném spojení, které vyvolala magie duše. Nicméně čas běžel a ona potřebovala své nové teorie otestovat v praxi. Dostala se do bodu, kdy se stalo nezbytně nutným, aby co nejdříve pochopila dynamiku mezi ní a Snapem.

Dva dny studování tématu jí ukázaly, že Snape neměl pravdu v tom, co tvrdil. Nezáleželo jim na sobě jen kvůli tomu, co zažili. Během doby, co uchovávala jeho duši v sobě, se objevila přitažlivost, která se jednoduše proměnila do sexuálního uvědomění. Její ochota a jeho potřeba učinily pouto nevyhnutelným. Ale to sexuální nutkání skončilo, když mu vrátila jeho duši. Vzájemná pozornost byla poté jen přirozeným důsledkem sdílení. Pouto vytvořilo probíhající harmonické vibrace, na které přirozeně reagují, což vysvětluje jejich povědomí o vzájemných náladách. Ale to bylo vše. Ty pocity, které v ní ten náladový muž vyvolával, byly jejími vlastními upřímnými emocemi.

Výsledkem bylo, že ho miluje, protože dobrovolně chce, a on ji nemiluje, protože prostě nemá zájem. Aktivně bojoval proti všem něžným citům, které k ní uchovával.

Vzdychla a protřela si obličej dlaní, snažila se potlačit své pocity. Opravdu neměla čas ani energii se tímto zabývat. Venku zuřila válka a Harry potřeboval její znalosti. Jelikož byla jediná, kdo by měl zájem o vztah, bylo by pošetilé obětovat zbytky soudnosti, když toho bylo tolik v sázce.

Odhodila pergamen na stůl, vstala a přešla k posteli. Skopla boty z nohou a pohodlně se usadila. Provedla mentální cvičení, aby si pročistila mysl, a pak se pomalu zaměřila na spojení, které sdílela se Severusem. Klouzala myslí po spojení, cítila rozměry jeho upevnění ve své duši. Nechala poklesnout štíty a cítila jeho spokojenost s jakousi prací na Grimmauldově náměstí, jeho frustraci nad něčím podružným, co nedokázala identifikovat, a ozvěny hněvu a studu, které si spojovala s jeho nepříliš častými rozhovory s Brumbálovým portrétem.

Soustředila se víc.

Sáhla hlouběji do jejich spojení, cítila ozvěnu teplého klidu, který ji naplňoval, když v sobě poskytla jeho duši útočiště. Ve své mysli si vystavěla vlastní obraz, představovala si jejich spojení jako vřelé klubíčko medově zbarveného hedvábí. V duchu si shromáždila všechna vlákna dohromady, položila je na desku a úhledně si je naaranžovala. Přejela po nich rukou a překvapilo ji potěšení, které pohladilo její vlastní smysly. Představila si nad vlákny sekáček a rychle sekla, čímž spojení přerušila.

Její soustředění se roztříštilo, jako by byla vyhozena ze své vlastní mysli. Posadila se na posteli a zjistila, že se natahuje k čemusi neviditelnému. Několikrát zavrtěla hlavou, až dezorientace pomalu odezněla. Nechala své myšlenky pomalu plížit ke spojení, ale nic nenacházela. Vrhla se svou myslí k místu, kde vždy přebývaly Snapeovy myšlenky, ale našla jen několik malých zbytečků, které zůstaly. Cítila se nepříjemně, když je zkoumala. Rozvážně je ohledávala jako mezeru po chybějícím zubu.

Nakonec se zhluboka nadechla a vydechla, pokoušela se uklidnit se, než se vyhrabe z postele, aby si zapsala poznámky. Emoce se jí snažily vyklouznout zpod kontroly, ale ona je nemilosrdně zatlačila do kouta. Na skutečnosti, že právě roztrhla na kousky své vlastní srdce, by to nic nezměnilo. Dostane se přes to. Pokud existovala jediná věc, kterou ji Oliver naučil, tak bylo vědomí, že na zlomené srdce se neumírá.

Právě si sedla ke stolu a zvedla brko, když uslyšela hlasité prásk v přízemí. Vyskočila, rozběhla se ke dveřím, ale zarazila se, když zaslechla zvuk nohou dupajících po schodech směrem nahoru. Ustoupila do stínu u zdi a vytáhla hůlku, když se dveře v její ložnici prudce rozlétly. Snape vletěl do místnosti. Instinktivně zvedla své štíty nitrobrany, ale nebyly již potřeba.

Sklonila hůlku a zmateně na něj hleděla. Po měsících, kdy ho pořád cítila pod povrchem svých myšlenek, bylo podivné vnímat ho jako kohokoli jiného. Neměla tušení, na co myslí, kromě zjevné paniky, která se mu zračila ve tváři. Když si uvědomila, že je to opravdu panika, rychle vykročila ze stínu.

„Co se stalo? Co je špatně?“ vykřikla.

Otočil se a uviděl ji. Jeho tvář odrážela několik emocí najednou. Úleva, úzkost a strach se rychle proměnily v zuřivost.

„Co jste to sakra provedla?“ řval. „Myslel jsem, že jste mrtvá! Prostě jste tak náhle zmizela!“

„Přerušila jsem naše spojení. Já…“

„Dejte to zpět! Okamžitě to spravte!“

Přeletěl místností, až byl těsně u ní, a chytil ji za paže. Vypadalo to, jako by se její zrak naplnil jeho tmavýma děsivýma očima, a ona se přistihla, že se ho snaží odstrčit. Vystrašil ji.

„Věděl jste, čím jsem se zabývala! To vy jste tvrdil, že by mohlo dojít ke zkreslení výsledků, kdybych vás předem informovala!“ Odvrátila se od jeho tváře naplněné úzkostí. „Netoužil jste po tom? Jsme oba volní.“ Stisk jeho paží povolil a Hermiona se z jeho sevření vymanila. „Jste volný,“ zašeptala. Pocity, které dosud udržovala pod kontrolou, povolily a Hermiona se rozplakala. Zavřela oči a otočila se k němu zády, roztrpčená, že byla donucena projevit před ním svou slabost.

Na rameni ucítila jemný dotek dlaně. Pomalu ji vtahoval do své náruče.

„Mrzí mě to,“ řekl chraplavým hlasem. Nechala ho, aby ji otočil čelem k sobě, pak se naklonila a přitiskla tvář k jeho hrudi. „Jen mě to… překvapilo. Já jsem – Vy… jste se mnou už léta, Hermiono. Déle, než tušíte. Nebyl jsem připravený vás takto ztratit. Obávám se, že jsem nemyslel racionálně. Samozřejmě, že jste udělala správně. Neměl jsem vás vyděsit.“

Neodpověděla, jen v každé pěsti svírala záhyby jeho hábitu a plakala. Se zatnutými zuby bojovala proti vzlykům, které se jí snažily uniknout. Připadala si pošetilá, rozpačitá a ponížená. A také se cítila úplná, chráněná a v teple. Přerušením jejich spojení se ani trochu neutlumily její city k němu. Toto poznání ji ještě více sklíčilo. Cítit jeho ruce kolem svého těla bylo tou nejdokonalejší věcí na světě. Konejšil ji zvuk jeho stále zběsile tlukoucího srdce a uvědomila si, že ji jeho objetí utišilo, jako by byla obklopena měkkou, teplou září. Cítila, že i on se zklidňuje, údery jeho srdce se zpomalují a dech se vyrovnává. Užíval si pocit, že ji drží v náručí, a jeho panika ustupovala. Věděla, jak moc pro něj znamená, že se k němu obrátila pro oporu a útěchu.

Otevřela oči a zamračila se. V mysli sáhla po jejich spojení a místo, aby objevila mentální zranění, našla teplé zlaté přadeno hedvábných nití, skoro spletené zase dohromady. Odtáhla se, sklopila štíty nitrobrany a sledovala, jak zareaguje na její odhalené emoce.

„Co jste udělal?“ zeptala se šeptem.

Hleděl na ni vytřeštěnýma očima, s plíživě se vracející panikou a zahanbeným zmatkem. „Já ne… Nebyl jsem…“ Ustoupil. „Musela jste něco udělat špatně,“ řekl, když se vzpamatoval.

„Jakmile jsem zvládla potřebná mentální cvičení, bylo to docela jednoduché. Neudělala jsem nic špatně. Přerušila jsem naše spojení a ono se po pár minutách nějak obnovilo.“

Zamračil se na ni a napřímil se v celé své výšce. Cítila, jak se jeho myšlenky odřízly, znovu pevně zapečetěné za štíty. Jen jejich uniklá ozvěna jí sdělovala, že je zmatený a nesvůj. „Očividně byla chyba v úmyslu,“ odvětil s úšklebkem.

Přimhouřila oči.

„To, že k vám něco cítím, neznamená, že nechci skončit ten masochismus, který podstupuju. Tohle ponížení si vážně neužívám, Severusi. Z strany k žádnému úmyslnému selhání nedošlo. nejsem ta, kdo se to zdráhá ukončit.“ Oči mu zaplály vztekem, ale nakonec si připravené ironické odseknutí nechal pro sebe. Odhrnula si vlasy z ramene a zvedla bradu. „Pokud mě omluvíte, musím si udělat poznámky.“

Zdvihla svůj vlastní štít. Doufala, že se jí podařilo maximální zablokování, a předstírala, že už jeho přítomnost nebere na vědomí. Otočila se a posadila se ke svému stolu. Ještě dlouhou chvíli cítila jeho upřený pohled, než jí zavrzání podlahy oznámilo, že se obrátil a odešel z pokoje. Dveře se s tlumeným bouchnutím zavřely.

ooOOoo

„Kam jdete?“

Hermiona se zarazila a ohlédla se na Snapea, ženoucího se z domu za ní. Cítila jeho hněv.

„Mám namířeno do Krucánků a kaňourů,“ odpověděla. „Půjčila jsem Harrymu bradavický výtisk Omixovy knihy, ale teď bych ji sama potřebovala. Napadlo mě, že by bylo jednodušší mít ji prostě dvakrát. Proč?“

„Nemůžete se jen tak vypařit, slečno Grangerová. Musím s tím být seznámen. Požádali mě, abych vás chránil. Jak to mohu splnit, když se ani neobtěžujete dát mi vědět, co máte v plánu?“ Vypadal nadmíru rozrušeně a Hermiona zachytila vlny úzkosti a zlosti, které z něj vyzařovaly.

„Je mi líto, že jsem vás nezasvětila do svých plánů, ale nenapadlo mě, že by vás to zajímalo. Ne!“ Zvedla ruku, aby zastavila jeho bezprostřední reakci. „Nechtěla jsem, aby to znělo sarkasticky. Myslela jsem tím jen, že jsem nevěděla, že mě máte chránit. Omlouvám se.“

Zdálo se, že ho tím uchlácholila, ale byla přesvědčená, že to v něm stále vře obavami při představě jejího odchodu.

„Je tu něco, co bych měla vědět? Existuje nějaký důvod, proč nechcete, abych odešla?“

„Ano,“ odvětil nevraživě. „Je válka a vy jste terčem. Nemůžete pověřit někoho z Weasleyů, aby vám tu knihu přinesl?“

Založila ruce v bok a zamračila se na něj.

„Každý Weasley je stejným cílem jako já, stejně jako Remus, Tonksová a kdokoliv jiný z Řádu. Větším terčem než my jste jen vy a Harry. Nezbývá nikdo, kdo by nebyl cílem, profesore. Pouze vaše zásahy uskutečněné před tím, než jste se probral, je udržují v klidu. Netuší, že jste zase při smyslech, a třesou se před vámi hrůzou.“ Překřížila ruce na hrudi a zahleděla se na mladé jarní výhonky, které se prodíraly vzhůru skrz rozbitou dlažbu na dvoře. „Potřebuji tu knihu, Severusi. Můj pokus o přerušení našeho spojení prokázal, že neexistuje žádný způsob, jak by jej Harry mohl napodobit, aniž by odhalil svůj záměr Voldemortovi. Musím zjistit, jak to obejít, a Harry musí pokračovat se studiem mentálních cvičení. Proto potřebujeme dvě knihy.“

Snape stál a díval se na ni, z jeho postoje bylo patrné, že s ní stále nesouhlasí.

„Kdy mohu očekávat váš návrat?“ zeptal se.

„Neměla bych být pryč déle než hodinu.“

Odstoupil od ní a mávl rukou, jako by jí uděloval povolení. „Pokud se z jakéhokoliv důvodu zdržíte, použijte svůj medailon. Jestli o vás nebudu mít žádné zprávy, zalarmuji celý Řád, rozumíte?“

„Ano, Severusi. Rozumím dokonale. Nejsem dítě, bez ohledu na to, jak moc si přejete, abych jím byla.“

Sevřel rty tak pevně, až z nich zmizela všechna barva, a pohledem metal blesky. Hermiona jen zavřela oči a s otočkou zmizela.



Poznámka:


Kapitola 15. Dva kroky vpřed a jeden vzad



Autor: Aurette                      Překlad: OP           Beta: Mori          Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/15/The-Occluded-Soul

Rating: 16+

 



Překlad: Martik

 

Kapitola 15. Dva kroky vpřed a jeden vzad

Hermiona se přemístila do uličky nedaleko knihkupectví a dopřála si hluboký uklidňující nádech. Aniž by se ohlížela na možné nebezpečí, spustila štíty nitrobrany. Dokud bude mít hlavu zakrytou kapucí, k žádnému očnímu kontaktu stejně nedojde. Nedokázala svou mysl nepřetržitě chránit tak snadno jako Snape, udržování štítů pro ni představovalo až hmatatelnou zátěž. Jakmile štíty zmizely, měla pocit, že by mohla vzlétnout.

Stáhla si kápi hlouběji do očí a přesunula se na rušnou ulici plnou nakupujících. Spěchala do knihkupectví a pohledem i myšlenkou zabloudila ke krejčovství, které právě míjela.

Život byl tak zvláštní. Představa, že by nostalgicky vzpomínala na toho ošklivého trollího krejčího, protože právě on šil pro jejího nevyzpytatelného bastarda profesorské hábity ještě předtím, než se vůbec narodila, se zdála příliš spletitá, aby v ní mohl člověk najít alespoň špetku logiky. A přesto jejímu bláhovému srdci dávala dokonalý smysl.

Proč jí na něm pořád záleželo? Co přesně na Severusi Snapeovi bylo, že uvízl v jejím srdci jako špína za nehty? Jistě, už od začátku ji potřeboval. Když se jeho mysl roztříštila, zůstal na ní naprosto závislý. Nejenže cítila potřebu o něj pečovat, ale také jí připadal roztomilý. Jenže tehdy byl psychotickým zabijákem, takže nešlo, jak si musela připomenout, tak docela o líbánky.

Nemohla pochopit, proč se nedokáže oprostit od své pošetilé náklonosti. Věděl, že k němu stále něco cítí. Mohla si připadat ještě víc poníženě? Kolik toho ještě snese, než to konečně nechá plavat?

A když už spojení ukončila, byl to on, kdo nebyl spokojený. Ať už to udělal nevědomky, byl to on, kdo obnovil jejich pouto. Víčka se jí zachvěla při vzpomínce, jak ji držel v náručí. Nešlo o nic romantického, stejně tak mohlo jít o otcovské nebo dokonce bratrské objetí, ale Hermiona cítila, jak se její vlastní duše radostně tetelí. Našla své místo… vedle jeho duše.

A tady se nacházelo jádro věci. Hermiona nemohla zapudit své pocity ani naděje. Ať už byl Snape bastard nebo ne, poznala jeho duši. Hermiona byla obklopena jejím teplem a chovala ji v sobě jako drahé břemeno, kterým také byla. Jak by na to mohla zapomenout? Severus Snape byl mnohem láskyplnější, než kdy ukázal světu, a ona byla jediná, kdo to viděl. Chtěla to. Chtěla cítit, že ji potřebuje, že ji chce, že ji ochraňuje, že ji miluje. Chtěla, aby jednal v souladu se svou touhou. Touhou po ní.

Ale to se nikdy nestane.

Musí své city k němu zbavit sexuální touhy. Stále by mohli být přátelé, blízcí přátelé, kdyby se jí podařilo dostat své libido z cesty. Už to udělala s Ronem, mohla to udělat znovu. Šlo o jediný možný kompromis. Uvízli spolu.

Proklestila si cestu do knihkupectví a za použití síly svého nově nabytého odhodlání zamířila k zadním policím.

Přejela prsty po hřbetech knih a zhluboka se nadechla, aby plně zachytila jejich vůni. S malým šťastným vzdychnutím vydechla a pustila se do hledání Omixova výtisku.

„Znám jen jednu dívku, která provádí tento malý rituál, než si vybere knihu,“ ozval se za ní známý hlas. „Ahoj, Hermiono.“

ooOOoo

John Granger byl nesmírně šťastný, že může pracovat na dvorku. Ryl půdu na místě, kde měla být lektvarová zahrádka. Posledních pár týdnů se cítil poněkud zbytečný a jako ve vězení a měl pocit, že nudou poleze po zdi, když se konečně začalo měnit počasí. Poté co mu Snape vysvětlil, že potřebuje záhonky připravené bez magie, aby mohl vypěstovat přísady do lektvarů, přijal tento úkol jako nadmíru vítanou výzvu.

Snape nakreslil požadované rozvržení a John se s nadšením vrhl do práce, odkrokoval nejlepší část dvorku a odklidil z něj listí a spadané větve.

Pracoval od rána a s prodlužujícími se odpoledními stíny už začínal pociťovat únavu. Pohlédl na Snapea, který na druhém konci rytmickými pohyby motyky převracel jílovitou zem. Přidal se k němu teprve před chvílí, hned jak dokončil dnešní dávku lektvarů, a vypadal, že nutně potřebuje zapřáhnout do něčeho fortelnějšího.

Snape pracoval metodicky – nápřah, švih, nápřah, švih – a bylo zřejmé, že se jeho myšlenky toulají daleko odtud. John odložil rýč, zakroužil rameny a otřel si čelo do rukávu. Chystal se sdělit druhému muži, že pro dnešek končí, když uviděl, jak Snape náhle ztuhl, otočil se a zahleděl se do dáli. Přitom šátral pod límcem po medailonu, o kterém John věděl, že je tam ukrytý.

John cítil, jak mu v žilách stydne krev, a vyrazil směrem k němu.

Snape se zarazil v pohybu, ve tváři zmatený výraz, a pak se obrátil k Johnovi, který se zastavil vedle něho. „Co pro vaši dceru znamená Oliver Wood?“ zeptal se.

ooOOoo

„Olivere!“ vyhrkla Hermiona překvapeně. Na okamžik ji zachvátila ryzí panika, když pohledem prohledávala své okolí, aby zjistila, jestli mohl někdo zaslechnout její jméno.

„Nedělej si starosti. Už jsem to ověřil. Vzpomínám si, jaké bylo být s tebou na veřejnosti.“

Napřímila se, knihu svírala na hrudi jako ochranný štít.

„Vypadáš dobře, Oli,“ řekla. Opravdu vypadal. Každým coulem vypadal jako ten pohledný mladík, do kterého se zamilovala, se všemi těmi mužnými rysy a statnými rameny. Podle toho, co zaslechla, když se o něj naposledy zajímala, patřilo teď to všechno Katie Bellové.

„Děkuju. I ty jsi jako vždy půvabná,“ vrátil jí poklonu a přistoupil k ní blíž. „Jak se máš? Jsem překvapený, že tě tu vidím.“

„V knihkupectví?“ zeptala se zmateně.

„Ne,“ zasmál se. „V Příčné ulici. V kouzelnickém světě. Ke konci jsi bývala vůči magii a všemu s ní spojenému dost odmítavá.“

„No, věci se změnily. Přišel čas vrátit se,“ odpověděla vyhýbavě.

„Chyběla jsi mi, Mi.“ Zadržela dech, když v jeho ořechově hnědých očích spatřila vážný výraz. „Celou dobu na tebe myslím.“

„Jo, jasně,“ odvětila a odtrhla od něj svůj pohled, aby ho mohla zapíchnout do podlahy. „Ale jak si vzpomínám, odejít byl tvůj nápad.“ Veškerými silami se snažila, aby její hlas nezněl podrážděně a zraněně. Vidět ho najednou znovu takhle jí však nedalo žádnou šanci na vybudování jakékoliv obrany.

„Nemohu říct, že by to patřilo k nejlepším rozhodnutím, jaká jsem kdy udělal,“ řekl smutně. „Je mi líto, že jsem ti ublížil.“ Natáhl ruku a uchopil pramínek vlasů, který jí unikl zpod kapuce. Zatahal za něj, pustil a sledoval, jak se zkroutil zpět. „Takže, vídáš se s někým? Máš nějakého jiného chlápka?“

ooOOoo

„Oliver Wood? S Hermionou uvažovali o zásnubách,“ odpověděl John Granger. „Žili spolu několik let. Dal jí kopačky někdy v té době, kdy jste se dostal do nemocnice. Proč se ptáte? Je s Hermionou něco v nepořádku?“

Snape se na chvíli podíval skrze něj a pak pomalu zavrtěl hlavou. „Potkala se s ním,“ odpověděl. „Zachytil jsem její emoce a potřeboval jsem vědět, jestli jí nehrozí nebezpečí.“

„Aha. No, raději půjdu a řeknu to Helen. Jestli se setkala s Oliverem, bude potřebovat trochu ženského pochopení, až se vrátí. Ten chlapec jí málem navždy zlomil srdce.“

Snape neodpověděl, jen se zadíval do dálky, jako kdyby mohl ze zahrady spatřit, co se děje v Londýně.

John sebral nářadí a uklidil je do blízké kůlny. Když se vrátil, Snape pořád stál jako socha a zíral přes plot, až se z toho Johnovi ježily chloupky na rukou. Došel ke Snapeovi a nějak očekával, že znovu spatří jeho oči mrtvé a ploché, ale místo toho spatřil stopu zlomyslného třpytu, který vždy předpovídá něco strašného.

„Severusi? Jste v pořádku?“

Snape pomalu natočil hlavu k Johnovi, ale očima se neohlédl. Zůstaly upřené na něco, co viděly za obzorem. „Naprosto,“ odpověděl mrazivým hlasem.

John Granger přikývl a pak zamířil zpátky k domu, přitom se několikrát ohlédl přes rameno, jen aby viděl, jak Snape pokračuje v zírání.

ooOOoo

Hermiona hleděla na svého bývalého milence a byla ohromena emocemi, které náhle probublávaly z jejího nitra. V pozvolném tempu, jako by se zastavil čas, se před ní odvíjely všechny vzpomínky na její soužití s Oliverem. Poprvé spatřila, jak dokonale neslučitelní vždy byli. Jistě, zažili i dobré časy, a ano, milovala ho, ale pochopila, znovu a jasněji než kdy dřív, jak žalostný byl. Hlavně jeho sobectví, což se nakonec ukázalo v den, kdy odešel. Znovu ucítila, jen na chvíli, absolutní a zdrcující bolest, jako když se vrátila domů z práce a zjistila, že se odstěhoval. Cítila, jak ji naplňuje vztek, potřeba potrestat ho za bolest, kterou jí způsobil. Za všechny nekončící noci, které strávila ve své prázdné posteli přemýšlením nad tím, co je na ní špatného, proč je tak nesympatická. Všechno to byla Oliverova chyba.

Zamrkala.

Ne, nebyla.

Jak ji to napadlo? To ona ho vytáhla z jediného světa, kterému rozuměl. Byl čistokrevný a mudlovský svět ho mátl a probouzel v něm strach. Začalo to Hermioniným přetrvávajícím nezájmem. Nebyla to Oliho vina, mohl za to Snape. Spojení s jejím šíleným profesorem ochromilo její schopnost cítit, až jednoho dne odehnala Olivera úplně. To Snape ovlivnil její rozhodnutí a nechal ji po všechny ty noci ležet samotnou v posteli. Nechal ji po celé tři roky ztracenou, stejně jako byl on sám, dokud konečně v den, kdy utekl z nemocnice, nezaměřila myšlenky na svou esej. Oli s tím neměl nic společného.

S touto myšlenkou zvedla štíty a vyčistila svou mysl. Snape. Jak to udělal? Podívala se na Olivera a uvědomila si, že čeká na její odpověď.

„Tak nějak. Těžko se to vysvětluje, ale zřejmě je v tom zapletená majetnickost,“ řekla. „Hele, bylo fajn tě vidět, opravdu, ale už musím jít. Pořád v mé blízkosti není moc bezpečno, Oli.“

Vypadal zklamaně, když mumlali svá trapná ahoj, ale věnoval jí vřelý úsměv a rozevřel náruč. Objala ho a přijala jeho políbení na tvář, pak si stáhla kapuci do tváře a spěchala k pokladně.

ooOOoo

Helen a John Grangerovi seděli v kuchyni, když Snape konečně vešel. Připomínal jim kluka, kterému se ztratil pes.

„Vaše dcera je na cestě domů,“ pronesl záhadně.

„Je rozrušená?“ zeptala se Helen. „Můžete mi říct, jak se cítí?“

Snape se ušklíbl a upřel pohled k podlaze. „Zlobí se,“ odpověděl, než vyšel z kuchyně a zamířil do svých pokojů.

ooOOoo

„Kde je?“ naštvaně se zeptala.

Matka ukázala prstem k její a Snapeově části domu, Hermiona se otočila a odklusala. Rodiče nechala v kuchyni pohroužené do zmatku a obav.

Když vyběhla po schodišti, udeřila pěstí do jeho dveří. Její čin zůstal bez odezvy, což ji přinutilo vytáhnout hůlku.

Dveře se rozrazily a Hermiona vstoupila do místnosti. Zvedla ruku, aby dveře zachytila, a třískla jimi.

„Co to ksakru bylo?“ zaječela.

Snape seděl na židli odsunuté od psacího stolu, lokty se opíral o kolena, hlavu měl svěšenou. Neodpověděl a ani nemusel. Cítila všechny ty vlny studu, zmateného hněvu a intenzivního sebepohrdání, které předtím na nějakou dobu zmizely.

„Zvedněte obrany. Nemůžu jasně myslet, když vaše pocity poskakují po místnosti,“ odsekla.

Zvedl hlavu a poskytl jí pohled na tak silný vztek a zášť, až se jí z toho podlomila kolena a musela si sednout na okraj postele. „Jsou nahoře,“ pronesl tvrdým hlasem.

„Co jste to sakra udělal, Snape? Jak jste překonal takovou vzdálenost? Proč teď ve vás můžu číst jako v otevřené knize? Cítím vás, jako byste nebyl jen v této místnosti, ale zase přímo v mé mysli.“ Pohlédla na knihu, která zůstala otevřená na stole. „Posílil jste pouto,“ zašeptala. Vzhlédla od knihy k jeho obličeji. „Proč?“

„Kvůli Potterovi. Musíme zjistit, jestli neexistují nějaké nové viteály. Dala jste mi to za úkol, když jste mi předávala tu knihu.“

„A nic jste mi neřekl, aby to nemělo vliv na výsledek.“

Vyhýbavě mávl rukou a odvrátil se od ní.

„Teď už mi nedokážete lhát, že?“ zašeptala. „Proč? Zdá se, že nemáte problémy lhát sám sobě, Severusi. To nebylo kvůli Harrymu. Zachvátila vás panika. Nějak jste věděl, že jsem narazila na svého bývalého milence, a to vás dožralo, že ano? Můžete tady sedět a ospravedlňovat si to, jak chcete. Jak vás znám, zítra touhle dobou tomu už budete skutečně věřit. Ale já jsem tady. Nemůžete se přede mnou skrýt. Přiznejte to. Udělal jste něco dokonale hloupého, protože jste se bál, že byste mě mohl ztratit. Nebylo to tak? Vy mě sice nechcete, ale nebude mě mít ani nikdo jiný? Jak otřepané. Proč si prostě nemůžete přiznat, že vám na mně záleží?“

S obličejem naplněným vztekem vyskočil ze židle a vztyčil se nad ní. „Vzdej to, holčičko! To, co chceš, se nikdy nestane! Udělal jsem to kvůli Potterovi! Všechno dělám kvůli Potterovi! Pro tebe a tvé ubohé malé fantazie tu není místo! Dospěj, Hermiono!“

Pod nečekaným náporem nenávisti a hněvu zavrávorala. Nenávist. Nenáviděl ji. Cítila, jako by ji obklopil jedovatý plyn. Vyskočila z postele a utekla z místnosti.

Její matka čekala v kuchyni s rozevřenou náručí. A buď proto, nebo natruc jeho kritice její nezralosti vběhla Hermiona rovnou do matčina objetí. Přestala se ovládat a propukla v pláč, zatímco ji matka hladila po zádech.

„Mami, on mě nenávidí,“ kňučela žalostně.

„Ne, beruško. Nenávidí sám sebe. Nemůžeš s tím nic dělat. Nemůžeš ho předělat, Hermiono. Můžeš ho jedině přijmout takového, jaký je, a pokud ti to nestačí, musíš jít dál.“ Helen si přitáhla Hermionu těsněji. „Chápu, co na něm vidíš, drahoušku, ale je prostě příliš rozbitý. Myslím, že chce, abys ho nenáviděla, protože by to bylo jednodušší. Tomuhle jedinému rozumí. Ale tohle není zdravé. Dokonce ani tvůj otec neví, o koho z vás má mít větší obavy.“

„Máš pravdu,“ Hermiona couvla a otírala si rukávem tvář, zatímco jí matka uhlazovala vlasy. „Potřebuju prostor. Jdu na chvíli ven.“

„Kam jdeš?“

„Najít Drozdov patřící Grangerovým,“ odpověděla Hermiona.

ooOOoo

Hermiona se přemístila ke skupině stromů u hřbitova v Haworthu. Ještě jako dítě tady byla několikrát s matkou a potom i v dospělosti kvůli své zálibě v příbězích sester Brontëových. Chvíli se procházela mezi náhrobky, obešla faru a pak zamířila do polí mimo město, aby našla místo, kde se odehrávaly její sny.

Protože se jí večerní chlad začínal zavrtávat až do morku kostí, použila ohřívací kouzlo. Ale až dlouhá túra zimu zahnala. Při chůzi kolem ní tančil vítr a ona neustále sledovala obzor a snažila se najít něco povědomého, nějaký orientační bod ze svých snů. Rozhodla se pokračovat, dokud jej nenajde.

Překonávala jednu míli za druhou, marně prohledávala vřesoviště, a jak slunce klesalo, začala se vytrácet i její naděje. Na vrcholu osamělého kopce se zastavila a rozhlédla se, slzy jí stékaly po tváři a i bolest, která klíčila v její hrudi, přetekla a s ochromující agónií ji opustila. Sklonila hlavu k zemi a se vzlykáním se schoulila.

Ve chvíli, kdy poslední sluneční paprsky kreslily na zem krvavé pruhy, ji přinutil zvuk kroků narovnat se. Otočila se a naplnila ji iracionální naděje. Srdce se jí zastavilo, když uviděla, jak k ní kráčí Snape, vítr mu čechrá vlasy a pohrává si s jeho pláštěm. Odhrnula si vlasy z obličeje a sledovala zmučený výraz v jeho tváři.

„Co tu děláte?“ zeptal se, když se přiblížil.

„Oplakávám něco krásného,“ odpověděla. „Proč jste tady vy? Proč jste mě sem sledoval?“

Zvedl ruku a dotkl se své hrudi. „Nesnesu vaši bolest.“ Zastavil se před ní, hleděli na sebe, jejich zoufalství a trýzeň vířily kolem nich. Nedalo se rozlišit, co ke komu patří. Udělal poslední krok, zvedl ruce k její tváři, jemně ji natočil a sám se sklonil blíž. Pohled upíral do jejích očí a Hermiona pocítila úzkost a rozhořčení válčící s jeho touhou a potřebou.

Políbil ji.

Se zachvěním zavřela oči a srdce se jí prudce rozbušilo, když mu polibek opětovala. Natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Ucítila hrubé strniště a teplo.

Teplo…

Prýštilo z něj, ovíjelo se kolem ní a přimělo Hermionu kňourat rozkoší. Cítila, jak narůstá i jeho požitek, a věděla, že se dostali do smyčky, její emoce poháněly jeho vlastní a ty na oplátku znovu zesilovaly ty její. Rukama pevně svíral její tvář a prohloubil polibek. Jazykem vklouzl do jejích úst a dožadoval se jejího. Užívala si zvuků jeho přerývavého dechu, občasného zavrčení rodícího se v jeho hrdle z potěšení z jejího doteku. ‚Líbí se mi, když se mě dotýkáte.‘ Nemohla se ho nabažit. Vklouzla mu jednou rukou do vlasů a postavila se na špičky. Stáhl ruce z jejího obličeje a objal ji kolem pasu, aby si ji přitáhl ještě blíž. Jeho potřeba je přemohla. Oba se začali třást a polibek se stával zběsilejším a zoufalejším. Cítila, jak jeho prsty bloudí po jejím boku vzhůru k ňadrům, a v očekávání příštích doteků se od jeho rtů odtáhla.

Nepřišly.

Rukou sevřel její žebra, těsně pod místem, kde toužila cítit jeho dlaně, prsty… Odtrhl rty od linie její čelisti a s výkřikem od ní odstoupil. Otevřela oči a uviděla, jak stojí před ní, hruď se mu prudce zvedá a tvář má naplněnou bolestí.

„Tohle si myslíte, že chcete?“ zeptal se trhaně, jak stále lapal po dechu.

„Ano!“ vydechla.

Zavrtěl hlavou, jeho obličej zahalila maska zoufalství. „Vy to nechápete,“ vykřikl. „Tohle ne! Tohle rozhodně nechcete!“

„Jak to vůbec můžete říct? Jak se můžete se mnou takhle líbat a přitom si stále myslet, že vás nechci?“

„Protože jsem vás poškodil! Má duše vás pošpinila!“ Zvedl třesoucí se ruku a prohrábl si vlasy, oči upřené na potemnělé vřesoviště. „Rozhlédněte se, kam jste utekla, slečno Grangerová. To není sen. Váš sen neexistuje.“

„Proč! Proč neexistuje? Protože to nechcete?“

„Protože to je špatně, sakra!“

Proč?“

„Protože jsem příliš starý! Protože vy jste příliš mladá. Protože mám pocit, že bych zradil něco, co mi bylo léta svaté. Protože představa, že spím s jednou ze svých studentek, mě znechucuje. Hermiono, jsou tu stovky důvodů. Tohle nejsme my. Tohle je magie duše. Já nejsem to, co opravdu chcete. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu.“

„Nejsem vaše studentka,“ namítla smutně. „Nemohu vyvrátit všechny vaše argumenty, ale tento mohu. Vaše studentka nejsem už skoro šest let. Řekněte mi, Severusi, co jste prožíval v době, kdy vám bylo čtyřiadvacet? Jak by se vám líbilo, kdyby s vámi zacházeli, jako byste neměl ponětí, co to znamená být dospělý?“ Předtím, než na něj znovu pohlédla, si odhrnula vlasy z obličeje a zavrtěla hlavou. „Vím, že si myslíte, že nemáme jinou možnost, ale mýlíte se. Kdybyste –“

„Nemýlím se! Vidíte jen to, co vidět chcete!“ Zvedl ruku, jako by se chtěl pokusit vzít svá slova zpět, ale poté ji znovu spustil. Něžným, téměř smutným hlasem řekl: „Prosím, Hermiono. Zamyslete se nad tím. Zjistíte, že mám pravdu. Tohle,“ mávl rukou do prostoru mezi nimi, „není skutečné.“

S posledním záchvěvem lítosti ve tváři ustoupil a přemístil se. Nechal ji samotnou v šeru, obklopenou padající mlhou.

ooOOoo

Následující odpoledne vstoupila Hermiona do Snapeovy laboratoře s hromadou poznámek. Jak se k němu přiblížila, ramena mu ztuhla a Hermiona se snažila ze všech sil udržet své myšlenky klidné a neutrální, aby ho zbytečně nedráždila.

„Musíte si přečíst mé poznámky,“ řekla a položila je na stůl. „Tím, že jste mě minulou noc našel, jste dokázal, že Harryho spojení může být posíleno a pak by mohlo posloužit k nalezení Pána zla nebo jakékoli části jeho duše. Můžeme to využít. Než se však do toho pustíte, musíte si vyjasnit veškeré své chybné závěry, jinak váš pohled na situaci bude beznadějně zkreslený a pak byste přestal být pro celý výzkum přínosem.“

Otočil se, podíval se na ni a ona ucítila, jak jeho zvědavost přerůstá přes jeho obranný postoj a nyní již setrvalé sebemrskačství.

„Už jsem označila příslušné pasáže, takže by se vám v textu mělo jednodušeji hledat. Teď se chystám na Grimmauldovo náměstí. Mám schůzku s Harrym a nastíním mu, na co jsme přišli. Ocenila bych, kdybyste si to mohl pročíst co nejdříve, abyste mu pomohl s nasměrováním jeho studia. Vy i Harry jste v nitrobraně mnohem lepší než já, a tak byste na tom měli pracovat spolu.“

Sklonil hlavu a pohlédl na stoh pergamenů, než se jeho pohled přesunul zpátky k ní.

„Hned jak tohle dokončím, budu tomu věnovat plnou pozornost,“ odpověděl.

Přikývla, otočila se a odešla dřív, než jeho blízkost rozvíří její emoce a všechno zničí. Stačilo, že souhlasil s přečtením jejích poznámek. Později se budou muset vyrovnat s důsledky toho, co obsahují. Věděla, že bude špatně reagovat, až bude konfrontován s důkazy, že jeho přitažlivost k ní pocházela od něj a že za ní nestál nějaký magický nátlak. Doufala, že bude ještě pryč, až na to přijde.

ooOOoo

Když se Hermiona kolem půlnoci přemístila zpátky na dvorek, byla hladová a na pokraji vyčerpaní. Setkání proběhlo výborně. Harry odvedl skvělou práci, když zhmotnil své spojení s Voldemortem. Šel dokonce tak daleko, že popadl brk a zaznamenal všechno, co viděl. Ochotně nasával teorii a byl oddaný myšlence využít spojení pro větší dobro. Zbývala ještě spousta práce, než je budou moci začít používat, ale ten den se přiblížil. Závěrečný souboj přichází. Bylo to cítit ve vzduchu.

Otevřela dveře do kuchyně a zastavila se. Prostor se chvěl pod tíhou očekávání. Znovu vytáhla hůlku a rozhlédla se, jestli neuvidí něco, co by vysvětlovalo ten pocit. Napnula všechny smysly a našla tenké vlákno jejího spojení se Severusem. Následovala je ke zdroji, který byl zatížen obvyklou vířící úzkostí a sebeobviňováním. Kromě toho našla malinký záblesk naděje, skrytý mezi jeho pocity akademického zájmu.

Tak. Byl to test, ale také šlo o něco víc. Vstoupila dál do místnosti a zašeptala: „Lumos.“ Pod stázovým kouzlem tam ležel talíř s jídlem. Při tom pohledu se jí žaludek zkroutil hlady. S Harrym byli celou noc příliš zaneprázdnění, než aby se stihli najíst, a spatřit jídlo, připravené jen pro ni, jí vehnalo slzy do očí. Když při ochutnání prvního sousta matčina pečeného kuřete slastně přivřela oči, pocítila vlnu uspokojení, které nebylo její.

Nejen, že byla schopná rozpoznat jeho magii a zaměřit se na ni, ona ji dokonce dokázala sledovat zpět ke zdroji, k němu. Vyvíjelo se to úžasně. Ukázalo se, že Harry nemusel být v blízkosti Pána zla, aby ho mohl sledovat, stačilo mít po ruce něco, co bylo zasažené jeho magií.

Právě se prokázaly dvě věci. Kromě úspěšného pokusu o jejich propojení zde byl prostý fakt, že věděl, že má hlad, a záleželo mu na tom natolik, aby s tím něco udělal. Kdyby ho rozčílily jasné výsledky jejího výzkumu, pravděpodobně by ji nechal vesele hladovět. Usmála se a pohlédla směrem k jeho pokoji. Tohle byl začátek.


Kapitola 16. Život ohrožující odhodlaní zubaři



Autor: Aurette                      Překlad: OP                    Beta: Mori               Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/16/The-Occluded-Soul

Rating: 16+

 



Překlad: martik

 

Kapitola 16. Život ohrožující odhodlaní zubaři

Hermiona dorazila na schůzku Řádu dřív a Harry ji okamžitě vtáhl do své náruče.

„Funguje to! Vy dva jste geniální!“ vysvětloval a vzrušeně ukazoval k rohu místnosti, kde seděl Severus zpola skrytý za novinami.

„O čem to mluvíš, Harry? Co funguje?“

„Dnes jsem použil spojení! Fungovalo to skvěle!“

Hermioně se překvapením rozšířily oči a okamžitě začala na Harryho pálit jednu zmatenou otázku za druhou. „Co jsi udělal? Ví o tom Voldemort? Poznal, že využíváš vaše spojení?“

„Ne, ne, ne. Všechno je v pořádku. Zkoušeli jsme sledovat Raddleovu magii. Využili jsme moji jizvu a Snapeovo Znamení zla. Procvičoval jsem se ve stopování jeho Znamení.“

„A povedlo se? To je báječné, Harry.“

Odfrkl. „A zvládl jsem toho ještě víc. Ron a já jsme dneska prolezli ministerstvo od půdy až po sklep. Aniž by to tušili, podařilo se mi objevit tři Smrtijedy. Kingsley už dva z nich zneškodnil. Jednoho jsme nechali jít, ale Tonksová na něj umístila sledovací kouzlo a má ho na mušce. A právě to dneska večer slavíme!“

Hermiona se s úsměvem od ucha k uchu vrhla na svého přítele. „To je fantastické, Harry! Výborně!“

Ucítila záchvěv uspokojení nad jejími slovy a otočila se k Snapeovi, který předstíral, že se věnuje novinám. Už několik dní testovali, jak omezit nebo různě využít jejich vazbu, aby mohli lépe prozkoumat její hranice. Rozhodla se, že právě teď je vhodná doba tuto teorii opět vyzkoušet. Přes jejich spojení vyslala intenzivní nával hrdosti a obdivu a uviděla, že Snape zvedl hlavu a jeho oči se rozšířily. Rozpustile se na něj usmála a pak se vydala do kuchyně ulovit si něco k jídlu, než začne setkání.

Setkání probíhalo povzbudivě, nejdéle se diskutovalo nad Harryho novinkami. Hermiona většinu času jen poslouchala a jako obvykle neodolala psaní poznámek. Ve skutečnosti neměla, co by dodala.

„Měli bychom Vy-víte-komu podstrčit falešné informace,“ řekl Ron. „Víme, že on to Harrymu několikrát provedl, ale může mu to Harry oplatit?“

„Ne, ne přímo,“ odpověděl Snape. „Pán zla je jedním z nejlepších známých nitrozpytců. Neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli přímo ovlivnit jeho myšlenky, aniž by to zachytil. Avšak zcela určitě bude fungovat nepřímý přístup. Potter může dovolit Pánovi zla ucítit své opravdové emoce spojené s něčím jiným a nechat ho dospět ke špatnému závěru. Přežil jsem jen díky tomu.“

Hermiona zvedla hlavu a podívala se na Snapea.

Ucítil její pohled, a dřív než se stihla odvrátit, střelil po ní očima. Cítila, jak jeho nepohodlí vzrostlo.

Okamžitě si uvědomila, že to samé udělal i jí. Nenávist. Ta zdrcující, ochromující nenávist, co z něj sálala, když ho tenkrát zahnala do kouta, byla lež.

Pocítila prudký výbuch hněvu a rychle jej zadusila. Od té chvíle, co mu dokázala, že jeho domněnky byly falešné, dřeli na tom, aby se udrželi na neutrální půdě. Jejich příměří však bylo křehké. Prožívali ošklivé období, kdy se snažili netrhat sebou a nereagovat na vzájemné emoce a udržet jejich rostoucí intenzitu na uzdě. Zlost se mohla rychle proměnit v doběla rozžhavenou zuřivost, a proto poslední týden pečlivě pracovali na potlačení svých emocionálních reakcí.

Když se podívala na celou situaci s větším odstupem, chápala a dokonce obdivovala, s jakou obratností ji odsunul stranou od pocitů, které chtěl před ní ukrýt. Prohnaný bastard. Byl až po krk v problémech, ale přitom zůstal neuvěřitelně brilantní v manipulaci mysli. Přišlo by jí to ještě obdivuhodnější, kdyby si nepřihříval svou polívčičku právě na její mysli.

Odsunula ty myšlenky stranou. Nemělo smysl se k tomu vracet a Hermiona mnohem více upřednostňovala nezávazné přátelství, které si vybudovali.

Oba si uvědomovali, že toto křehké příměří je zcela závislé na jejich schopnosti dělat mrtvého brouka. Dokud budou oba předstírat, že ji nikdy nepolíbil a že ona nikdy neslyšela, jak přiznává, že ho příliš znepokojuje, než aby ji pokládal za přitažlivou, bude všechno v nejlepším pořádku.

Poslední dny spotřebovala spoustu energie snahou přesvědčit sebe samu, že příjemné přátelské mentorství jí stačí, a nechala Snapea, aby si přebral svoje city k ní v novém světle vzájemného porozumění.

Věděla, že tráví spoustu času přemýšlením o ní. Stále častěji cítila, jak k ní upírá svou pozornost, a když se otočila, očekávala, že ho spatří, jen aby zjistila, že se schovává v jiné části domu. Snažila se odposlouchávat – využít jejich posílené spojení, aby se napíchla k jeho skutečným myšlenkám – jen proto, aby ji znovu a znovu nachytal. Vyvinul si schopnost přeskakovat mezi několika myšlenkami najednou a vytvářel psychický odpor, který jí způsoboval závrať a rozčiloval ji. Dvakrát ho zaslechla, jak se ve vedlejším pokoji směje, když se musela chytit židle, aby slabostí neupadla. Samozřejmě, že okamžitě naučili tyto věci i Harryho, koneckonců se to všechno dělo ve jménu výzkumu.

Náhodný výrok ji přinutil prudce zvednout hlavu. „Promiň, Rone. Nějak jsem to nepochytila. Můžeš to zopakovat?“

„Myslím, že už je na čase ukončit tvoje spojení se Snapem. Máme hromady informací o tom, jak svazek využít, ale potřebujeme víc informací o tom, jak ho zrušit. Máme plán, jak zaútočit na Však-víš. Musíme se začít soustředit na to, jak udržet Harryho naživu.“

Hermiona ucítila, jak se jí zmocňuje panika, a nebyla si jistá, čí pocit to vlastně je. Snažila se udržet si neutrální výraz, když se otočila na Severuse, který pro každého, kdo nemohl cítit jeho emoce, vypadal věrohodně lhostejně.

„Co si myslíte vy?“ zeptala se ho.

„Souhlasím,“ odpověděl a Hermiona musela potlačit vlnu lítosti, která se z jeho směru valila. „Pokud to Potterovi pomůže, pak je to správné.“

„Dobře,“ odpověděla roztřeseným hlasem.

„Nemyslím si, že byste to pouto měli rušit úplně,“ vložil se do toho Brumbálův portrét. „Možná, že pokud omezíte spojení na úroveň toho, které nyní sdílí Tom s Harrym, získáme lepší představu o tom, co potřebujeme na Harryho ochranu.“

„Dohodnuto,“ přikývl Severus.

Hermiona se málem zhroutila úlevou. Věděla, že jednou nastane den, kdy budou muset své pouto zrušit, ale myslela si, že bude mít víc času. Tento poloviční krok jí alespoň poskytne šanci vyrovnat se s tím.

„Pane Pottere, budu potřebovat přístup do vaší mysli, abych zjistil, jak zkopírovat sílu vašeho spojení s Pánem zla.“

„Pokud se vám to hodí, můžeme to udělat hned,“ navrhl Harry. Snape přikývl a oba se odebrali do knihovny, aby měli klid.

Dívala se, jak Snape opouští místnost, a cítila doznívající smutek, který za ním vlál jako prapor, když si vedle ní na gauč přisedl Fred.

„Bude to divné, co? Víš, mám na mysli, že kdyby se někdo vrtal v mém spojení s Georgem, tak bych vyletěl z kůže. Vaše sice není to samé jako to, co sdílí kouzelnická dvojčata, ale s Georgem jsme si říkali, že to nejspíš bude dost podobné, že jo?“

„Můžu jen hádat, ale asi ano. Bude to těžké. Už jednou jsme se snažili naše spojení přerušit a moc dobře to vážně nešlo. A to to trvalo asi jen pět minut.“

„Vsadím se, že i těch pět minut bylo až moc.“

Neodpověděla, jen přikývla a podívala se nahoru směrem ke knihovně, kde mohla cítit Severusův smysl pro povinnost, který přehlušoval všechny jeho ostatní myšlenky. Představila si mladšího nesnesitelného Snapea a ušklíbla se.

Čas jako by se natáhl, protože ostatní se teď, když setkání vyšumělo do ztracena, věnovali jiným činnostem. Ucítila, jak se gauč zhoupl, a když pohlédla dolů, spatřila George, který se snažil tvářit bezstarostně, ale zároveň byl příliš ostražitý, aby mohl slavit úspěch. Chtěla jim poděkovat za jejich péči, ale celá její bytost se soustředila na těch pár posledních okamžiků nefiltrovaného spojení s jejím profesorem.

Když to nastalo, Fred, George a Brumbálův portrét ji znepokojeně sledovali. Cítila jeho odhodlání, jeho smysl pro povinnost, cítila jeho naprostou ochotu a svou vlastní promítala nazpět k němu. V posledním okamžiku s ní zacloumal jeho absolutní žal, než zhasl jako svíčka.

Zalapala po dechu a snažila se vyskočit z pohovky, ale Fred ji stáhl dolů a Hermiona se zhroutila do jeho náruče a plakala, zatímco ji George hladil po zádech.

„No tak, už je po všem. Není to úplně pryč, že ne?“ řekl George. „Jen to musíš trochu vyladit, to je všechno.“

Sáhla po spojení a cítila rozervané mentální zranění. Odtáhla se od něj v obavě, že by mohla spojení náhodou znovu obnovit, jako se to povedlo tenkrát Snapeovi v jejím pokoji. Bylo po všem. Alespoň teď byli v bezpečí před vzájemným ovlivňováním svých emocí, než oba přijdou k rozumu.

Odtáhla se od Freda a vzala si kapesník, který jí vtiskl do ruky.

„Ty a Snape jste toho spolu hodně prožili,“ řekl Fred. „Zůstanete přáteli, a to i bez toho, abyste si navzájem dokončovali myšlenky. A taky si myslím, že se hodí mít takového užitečného kamaráda, jako je on.“ Nepatrně se na něj pousmála. „No vidíš, to je naše holka.“ Otřela si obličej, oběma poděkovala a vytáhla hůlku, aby vysušila Fredův svetr a vyčistila jeho kapesník.

„Slečno Grangerová, jste připravená k odchodu?“

Otočila se a uviděla Severuse, jak stojí ve dveřích, na první pohled klidný a soustředěný.

„Vracím se teď na Dubové nádvoří,“ pokračoval, „a napadlo mě, jestli nemáte v plánu také odejít dříve.“

„Ano,“ odpověděla. „Už jsem připravená.“ Otočila se a podala Fredovi zpět jeho kapesník. „Děkuji vám oběma.“ Přikývli a sledovali ji, jak míří k Severusovi a následuje ho ven.

Jakmile stanula na prahu, něžně ji uchopil za loket. „Nejlepší by asi bylo, kdybychom se přemístili společně. Nebo jste dostatečně klidná, abyste se sama neodštěpila?“

Zavrtěla hlavou a přistoupila k němu blíž. Jemně si ji přitáhl k hrudi, než s otočením zmizeli.

Jen tak na chvíli zůstali stát na dvoře. Když ten okamžik trval už příliš dlouho, prolomil ticho.

„Bylo to… trochu náhlé,“ řekl. „Ale bylo to pro naše dobro, Hermiono. Oba potřebujeme soukromí.“

Přikývla a ustoupila. „A vy potřebujete přestat užívat každou noc ten zatracený Uspávací lektvar. Je to nezdravé.“ Odfrkla si, když uviděla jeho zdvižené obočí. „Neexistuje žádné jiné vysvětlení, proč jsme si potom, co jste posílil spojení, navzájem nevpadli do snů.“ Odhrnula si vlasy z tváře a otočila se k předním dveřím, když s ní srovnal krok.

„Jak dlouho to bude trvat tentokrát?“ zeptala se.

„Oba jsme souhlasili,“ řekl. „Naposledy… uznávám, jsem zpanikařil.“ Zastavil se a otočil se k ní. „Byl jsem sám celý život, Hermiono. Přestože vím, jaké škody jsem vám způsobil jen kvůli eseji, kterou jste jako studentka napsala, svobodně přiznávám, že jsem nacházel,“ odmlčel se a hledal správná slova, „útěchu ve vědomí, že jste jen myšlenku daleko. Musím přiznat určitou nechuť vůči skutečnosti, že zůstanu zase sám.“

„Nejste sám,“ vyhrkla. „Stále jsme spojeni, i když s podstatně omezenými možnostmi. A až to všechno skončí, budu stále tady, Severusi.“ Ve snaze přimět ho, aby ji pochopil, se mu zahleděla hluboce do očí. „Jako přítel. Už nikdy nebudete muset být znovu sám. Zůstaneme spolu svázaní navždy.“

Díval se na ni a pak se jeho rty zkroutily do pokřiveného úsměvu. Otočil se, otevřel dveře a pokynul jí, aby do domu vešla první.

ooOOoo

„Nejde to!“ namítla zoufale.

Bude to fungovat; emoce musí být intenzivnější! Vraťte se zpátky a zkuste to znovu,“ odsekl.

Zavrčela a oddusala do kuchyně. Jakmile se za ním zabouchly dveře do laboratoře, ztěžka dosedla na židli.

„Co se to tady proboha děje?“ zeptala se Helen Grangerová, když s manželem vešla do kuchyně. „Až v ložnici jsme slyšeli, jak na sebe ječíte.“

„Snažíme se vytvořit takové spojení, jaké je mezi Harrym a Voldemortem,“ řekla Hermiona. „Včera v noci jsme přerušili většinu našeho spojení, abychom mohli napodobit Harrryho podmínky pro další výzkum.“

„A?“

„Nemůžeme se spojit. Myslím, že přerušil spojení úplně,“ otočila se směrem k laboratoři a zvýšila hlas, „protože je to neschopný blbec, který se nemohl dočkat, až prozkoumá, co dělá!“

Dveře od laboratoře se rozlétly. „Grangerová, těžko to k něčemu bude, když vás tak zatraceně dobře slyším, nemyslíte?“ zakřičel ze dveří. „Použijte svůj rozum! Nebo jsem přerušil i tohle spojení?“

„Co kdybyste použil to prokleté umlčování kouzlo, vy mizero!“

Hermionini rodiče přeskakovali pohledem z jednoho na druhého.

„Myslím, že vy dva si potřebujete na chvíli odpočinout. Snídaně?“

Hermiona a Severus na sebe celou minutu civěli, než oba pokrčili rameny a odvrátili se.

„Ano, mami, to by bylo perfektní.“

„Vskutku. Nepotřebujete pomoc?“ zeptal se Snape.

Poté, co všichni čtyři přiložili ruku k dílu, se bez většího povyku ocitlo jídlo na stole.

„Tak v čem je problém?“ navázala paní Grangerová, když jim podávala talíř s vejci.

„Nejsem si jistá,“ odpověděla Hermiona. „Harryho spojení s Raddlem bylo nejsilnější vždycky, když byl Harry pod velkým stresem, nebo když Pán zla prožíval silné emoce, třeba zuřil. Nejsme schopni vytvořit dostatečně silné emoce, aby je ten druhý zaznamenal.“

„No, tak to dokonale vysvětluje, proč se vám nedaří,“ řekl pan Granger. Snape a Hermiona přestali jíst a vzhlédli. „Vždyť je to očividné. Tuhle zábavu si příliš užíváte. Pokud jste si nevšimli, tak jsme vás slyšeli. To nebyla hádka, to byla hra. Příliš dlouho jste byli uvězněni v mysli toho druhého a teď se bojíte vyjádřit svůj názor, aniž byste rozdmýchali tucet dalších emocí. Prostě se teď chováte jako děti, které právě objevily sprosté nadávky. Nedělal bych si s tím starosti. Až si přestanete hrát, budete v pořádku.“

Hermiona se podívala na Snapea, který zíral na svá míchaná vajíčka, jako by je viděl poprvé.

„Na tvé teorii něco je,“ řekla.

Snape si odkašlal. „Je to jedna z možností,“ přisvědčil a dal si do úst další sousto.

Po snídani ale pokračovali, stejně jako předtím, bez významnějšího úspěchu. Nezáleželo na tom, jak moc se provokovali, ani jeden nedotlačil toho druhého do tak silného emocionálního vypětí, aby je bylo možné zachytit.

„Myslím, že jsme udělali zásadní chybu,“ prohlásil Snape odpoledne poté, co si konečně udělali přestávku na oběd. „Abychom vytvořili dynamické spojení mezi Potterem a Pánem zla, pokoušeli jsme se přivodit si navzájem dostatečně velký stres, který by vyvolal negativní emoce.“

„Jenže my nesdílíme stejný druh spojení,“ dodala Hermiona. „Chápu, kam směřujete. Harryho viteál je produktem zla. Váš nebyl.“

Snape se otočil a zadíval se na ni. „Máte mimořádnou paměť. Ve skutečnosti byl ten můj také vytvořen ze zla, Hermiono. Jen jsem po vykonání toho činu zlo nepřijal. Skutek sám však zlem zůstal.“

„Ale také byl zlem nezbytným a dočasným a – nezapomeňte na vašeho Spraguea – zlem, které jsem spolu s dobrem ochotně přijala.“

„Bez ohledu na vaše bludy,“ řekl přezíravě, „naším hlavním problémem je, že já vás ve skutečnosti nechci zabít, a vy, bohužel, ze mě vůbec nemáte hrůzu.“

„A co kdybychom si vyměnili role?“ navrhla s šibalským úsměvem. „Nejsem si vědoma skutečnosti, že bych vás tento týden chtěla zabít. Vím však zcela určitě, že jediné, co musím udělat, abych vás vyděsila, je říct vám, že považuji váš zadek za neuvěřitelně sexy.“

Hermiona zariskovala. Nadhodit byť jen připomínku tohoto choulostivého tématu znamenalo ohrozit přátelství, které dokázali vybudovat, ale oni potřebovali emoce a tohle byla ta správná páka, která je zaručeně vyvolá.

Když se na ni díval, jeho oči se leskly. Viděla tisíce komentářů, otázek i odpovědí, které čekaly ve frontě v jeho hlavě, a jen sledovala jejich tichý průvod přes jeho rysy. Mohl skrýt své myšlenky za bezvýraznou masku, ale neudělal to. Snažila se jim porozumět bez pomocné berličky jejich spojení, ale nešlo to.

Poraženě si povzdechla a sklopila hlavu. „Nic,“ řekla. „Nic jsem necítila.“

„Za pokus to stálo,“ odvětil suše.

Podívala se na něj a kysele se usmála na znamení, že přijala jeho vzácný kompliment.

„Nemohu říct, jestli jsem z toho šťastná, nebo ne,“ řekla nakonec. Natáhla ruku a bříškem ukazováčku přejela po rýze mezi jeho obočím. „Vadí mi, že nemám ponětí, co způsobilo tuhle vrásku na vaší tváři, ale zároveň musím přiznat, že zajímavá tajemství si užívám.“ Zlehka sjela prstem na špičku nosu a pak ruku odtáhla. „A soukromí má taky něco do sebe.“ Vstala a zakroužila ztuhlou paží. „Jdu se vykoupat. Později to zkusíme znovu.“

Mlčky přikývl a sledoval, jak odchází z kuchyně.

ooOOoo

„Jsi si jistá, že děláme dobře?“ zeptal se John Granger už potřetí své ženy. „Myslím, že bychom to měli nechat být.“

„Nesmysl, už nad tím strávili tři dny. Potřebují pomoc a já vím, že tohle zabere,“ odpověděla Helen bezstarostně. „Kolik že jich máme?“

„Čtyři,“ odpověděl Artur.

„Měli jsme celá léta za mazlíčka krysu a nevzpomínám si, že by s ní měla nějaký problém,“ ozvala se Molly.

„To proto, že se jich nebála, dokud se z té vaší krysy nevyklubal Smrtijed. Teď je nemůže vystát,“ vysvětlila Helen.

„Už jsem ti někdy řekl, že jsi velmi netypická matka?“ nadhodil John s klecí v ruce.

„Ano, drahý. Říkáš to už dvacet čtyři let. A teď běž a vypusť je, já zavřu dveře. Rychle, bude tu každou chvíli. Molly, buď tak hodná a nachystej sem umlčovací kouzlo, aby neslyšel, jak ječí.“

Arthur a John vypustili krysy, které pochytali v lese, do skříně a Helen za nimi zavřela dveře, zatímco Molly umisťovala kouzlo. Z chodby uslyšeli kroky a všichni začali jakoby nenápadně, přirozeně pobíhat.

„Malé Daisy se prořezává další zub,“ říkala Molly, když Hermiona vešla do kuchyně. „Ron a Levandule se teď pár dní nevyspí. Levandule nechce používat lektvar, který jsem jí dala, podle Týdeníku čarodějek prý může být nebezpečný. Tak se ptám, které z mých dětí špatně skončilo, protože jsem ho nenechala trpět bolestí, když mu rostly zuby?“ Otočila se k mladší ženě. „Hermiono, mohla bys mi podat ubrus? Mimochodem, jak už jsem řekla, tyto mladé maminky mají na všechno hned odpověď. Je úžasné, že naše děti vůbec přežily navzdory tomu, jak dokonale zaostalé jsme byly -“

Mollyina improvizovaná tiráda byla utnuta, ne však vyděšeným výkřikem, který sice mohli vidět, ale ve skutečnosti ho neslyšeli, ale ohlušujícím přemístěním.

Severus se objevil uprostřed kuchyně bez bot, jen v košili a s hůlkou v ruce. Z otlaků od polštáře, patrných na jeho obličeji, a z jeho přeleželých vlasů bylo zřejmé, že zrovna podřimoval, když Hermiona našla ve skříni krysy.

Vlivem energie uvolněné jeho náhlým zjevením se talíře s řinčením rozběhly po podlaze a ze stojanu nad dřezem spadl jeden hrnec.

Když Snape  odstrčil jejich dceru od dveří a přitáhl si ji do náruče, Helen Grangerová se na svého manžela zářivě usmála. Hermiona se kolem Severuse omotala jako liána a vyjekla, když znehybnil krysy. Severus se pak zmateně a vztekle rozhlédl bedlivým zrakem po zbytku osazenstva v místnosti, aby zjistil, jestli je není třeba taky omráčit.

„Říkala jsem ti, že to zabere!“ vypískla Helen a přitom vzrušením zatleskala.

„Ano, drahá, říkala. A my jsme teď v opravdu velkém průšvihu,“ odvětil John, který spolu s Molly a Arturem opatrně ustoupil.

„Vy jste to udělali schválně?“ Hermiona se vykroutila zpod Severusových paží.

„Ano! A fungovalo to! Cítil tě, že ano?“

„Dala jsi ty krysy do skříně schválně?“

„Ovšemže ne! To tvůj otec, já jsem jen zabouchla dveře.“

John Granger zbledl, když na něj Snape upřel svůj zuřivý pohled. „Byl to její nápad,“ vyhrkl, čímž svou ženu prozradil. Zároveň se však před ni postavil a vypnul hruď.

Hermiona na své rodiče dlouho šokovaně zírala a pak se rozesmála. „Nejradši bych řekla ‚nemůžu uvěřit, že jste to udělali,‘ ale to bych lhala.“ Otočila se na Snapea. „Fungovalo to. Cítil jste mé emoce.“

„Očividně,“ ušklíbl se a konečně nechal hůlku vklouznout zpátky do kapsy. „A teď, jestli vám to nevadí, půjdu a obléknu se k večeři.“

Helen vykoukla zpoza svého muže a sledovala Severuse, jak si cestou z kuchyně něco mumlá. Hrdě se usmála.

„Věděla jsem, že to bude fungovat,“ řekla. „Pokud mezi vámi zůstalo nějaké spojení, musela ho spustit nějaká primitivní emoce. Co myslíš, čeho se bojí on?“

„Mami, pokud se chceš ve zdraví dožít stáří, nesnaž se, prosím, Severuse vyděsit. Ohromně jsi nám pomohla. Teď přijmi vítězství a důstojně vykliď pole.“

„Tak jo, v pořádku.“

„Uvědomuješ si, že jestli ještě někdy otevřu tu skříňku, všechno to vzplane Incendiem, že jo?“

„Ano, drahoušku. To je důvod, proč jsem nejprve všechno vyndala. Hermiono? Jsi v pořádku?“ Helen spěchala k místu, kde se její dcera sklonila a sevřela opěradlo židle.

„O nic nejde. Severus právě znovu testuje spojení. Je vzteky bez sebe a myslel si, že bych to měla vědět.“

„Ach,“ vydechla Molly.

ooOOoo

Hermiona se svlékla ze šatů, a než se zhroutila do postele, natáhla si čisté tričko. Zhasla světlo a hleděla z okna na stromy ozářené měsíčním svitem. Navzdory všemu šlo o dobrý den. Po večeři si se Severusem dokázali navzájem promítnout své emoce, a dokonce i falešné obrazy, jen aby dohnali ztracený čas. Bylo to, jako kdyby se ucpalo potrubí a matčino šaškování je znovu vyčistilo. Teď se mohli pustit do odhalení toho, co přesně Harry bude muset udělat.

Převalila se a znovu zatoužila, aby jí Nožka neutekl k rodičům. Nerada spala sama. Její neklidné myšlenky se zatoulaly k muži ve vedlejší místnosti a znovu pocítila úlevu, že neustálý tlak a kontrola každé myšlenky a každého pocitu je pryč. Mohla o něm přemýšlet s vědomím, že její myšlenky jsou v bezpečí. Bylo to tak osvobozující. Během večera strávila spoustu času testováním hranic a žádné neexistovaly. Zírala na jeho dlouhý zahnutý nos, jeho ostře řezanou čelist, působivé lícní kosti a on si vůbec ničeho nevšiml, dokud k němu svou myšlenku takřka nedotlačila.

Věděla, že on dělá totéž, že prozkoumává nově nabytou svobodu uvnitř své mysli. Připadalo jí, že ji pozoruje, a ona nedokázala rozluštit, co se v jeho hlavě odehrává. Jisté podezření získala, když s nějakou chabou výmluvou náhle opustil místnost.

Zavřela oči a vzpomínala, jaké to bylo, když ji chytil a pevně si ji přitáhl k sobě, zatímco ji zachraňoval před krysami. Ach ano, ačkoliv hrůzou neviděla, rozhodně neztratila hmat ani čich. Severus byl na dotek skvělý a voněl božsky.

Hermiona si povzdechla a začala s něčím, co už nedělala věky. Přesněji od té doby, co zjistila, že jsou se Severusem duševně propojeni. Vklouzla rukou do kalhotek a začala si pohrávat sama se sebou.

Zprvu jen nechala svou mysl bloudit po Severusových rysech, které ji přitahovaly, ale brzy si začala přehrávat vzpomínky na něj, jak do ní vstupuje, naplňuje ji, bere si od ní vše, co potřebuje. Tiše sténala do polštáře. Promítala si jejich polibek z vřesovišť, okamžik, kdy se přestal ovládat a jeho vášeň vyplula na povrch. Ňadra ji bolela, nedočkavě čekala na dotek jeho rukou. Použila alespoň svoje dlaně, ale nestačilo to, nebylo to stejné. Potřebovala jeho dotek. Potřebovala Severuse. Prsty jí rychle tančily v klíně. Cítila neuvěřitelný příliv touhy a vzestup vášně, která byla nad její síly. Pomalu a dlouze vydechla, jak v ní její potřeba sílila, násobila se a odrazila se k vyvrcholení.

Prudce otevřela oči, když z chodby zaslechla zavrzání podlahy. Pode dveřmi spatřila jeho stín. Zachvěla se a zasténala. Byl přímo tady. V duchu jej pobízela, aby otevřel dveře. S prsty hluboko v sobě se zakousla do polštáře, zoufalá touhou po něm, po tom, že přijde a naplní ji. Zaslechla stisknutí kliky, ale dveře se neotevřely.

Najednou se její mysl zaplnila ne ozvěnou jeho vlastní touhy, ale jeho studem. Jeho ruka pustila kliku a podlaha při jeho odchodu zaskřípala. Uslyšela zabouchnutí dveří jeho ložnice. V ponížení se přestala laskat a z očí jí vytryskly slzy.

Zapomněla. Sex posiluje spojení. Jak mohla zapomenout? Nebyla snad odborník na duševní magii? Jak mohla být tak neuvěřitelně hloupá? Shromáždila své rozpaky a s omluvou je poslala přes jejich spojení k němu.

Její polštář byl promočený slzami, když zachytila jeho odpověď – váhavé přijetí a tiché odpuštění spolu s jeho vlastní nejhlubší omluvou.

Hermiona ukončila spojení a dál tiše plakala do polštáře.


Kapitola 17. Vyložit všechny karty na stůl



Autor: Aurette                      Překlad: OP     Beta: Mori    Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/17/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad: martik, k35

 

Kapitola 17. Vyložit všechny karty na stůl

Navzdory neodolatelnému nutkání zalézt do kouta a zůstat tam po zbytek života, se Hermiona druhý den přinutila opustit svou ložnici. Při snídani vládla natolik napjatá atmosféra, že si toho všimli i její rodiče.

Hermiona jedla tak rychle, až ji z toho rozbolelo břicho. Vyskočila od stolu a oznámila, že celý den stráví na Grimmauldově náměstí a bude pracovat s Ginny a Harrym. Snape s pohledem upřeným do čaje jen přikývl.

Popadla poznámky z minulé noci, vyběhla na dvůr a zmizela.

Jakmile se ocitla na ústředí Řádu, nesmírně se jí ulevilo. Hodinu si hrála s malou Lily a Jamesem a přitom klábosila s Ginny, která se věnovala domácím pracím. Během toho dorazili Fred a George a přidali se ke všeobecnému třeštění.

„Tak jak vám to se Snapem jde?“ zeptal se Fred, zatímco sledovali, jak George předvádí draka.

„Dobře. Pár dní nám trvalo, než jsme přišli na to, jak s naším omezeným spojením pracovat, ale už to máme pod kontrolou.“

„Z toho, co jsem slyšel od táty, tak jste s tím potřebovali trochu helfnout.“

Hermiona se začervenala a lehce ho plácla přes paži. „Ani mi to nepřipomínej. Ještě teď se třesu strachy.“

Fred se zasmál, otočil se a sledoval, jak jeho dvojče předstírá, že je právě kuchán Jamesovou fingovanou kletbou.

„Frede, napadlo mě, jestli byste mi kvůli výzkumu nedovolili trochu prozkoumat spojení mezi tebou a Georgem.“

„Jasně! Co přesně máš na mysli?“ zeptal se George, zvedl se z podlahy a přešel k nim.

„Jen mě něco napadlo, když jsem nemohla v noci usnout,“ odpověděla.

ooOOoo

Snape pracoval na zahradě, když k němu přistoupil John Granger a v ruce pohupoval krumpáčem.

„Jak to vypadá?“

„Řekl bych, že jen co ještě trochu prohnojíme půdu, budeme moci sázet,“ odpověděl Snape.

„Výborně,“ řekl pan Granger, až příliš žoviálně. „Výborně, ta práce mě opravdu bavila.“

„To, co jste tady dokázal, je chvályhodné.“

„Že ano? Myslím, že jsem při zahradničení odvedl pořádný kus práce. A také jsem, jestli se můžu pochválit, odvedl dobrou práci jako rodič.“

Snape se, zjevně zaskočený náhlou změnou tématu, na muže podíval.

„Vaše dcera je velmi pozoruhodná bytost. Jsem přesvědčen, že jste ni právem pyšný.“

„Ano, to jsem. Velmi pyšný. A také se ji snažím chránit. Chápu, že v jejím světě musím působit docela bezmocně a bezvýznamně. Koneckonců jsem jen mudla. Vedle mocného kouzelníka, řekněme, jako jste vy, by si jeden mohl myslet, že je pošetilé se vůbec obtěžovat výhružkami.“

„Proč mám pocit, že i přesto se ta výhružka blíží?“ zeptal se Snape pobaveně.

„Protože jste chytrý muž,“ odpověděl pan Granger a nechal krumpáč s žuchnutím dopadnout na zem. „Moje dcera o vás stojí, Severusi. Nuže, já si vás vážím a moje žena si vás docela oblíbila. Ve skutečnosti oba cítíme jakousi potřebu vás chránit. Ale to, co jsem viděl dnes ráno u snídaně, se mi ani trochu nelíbilo. Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, bylo zřejmé, že moje dcera se cítí poníženě. Už jsem jednou viděl, jak se kvůli nějakému chlápkovi Hermioně hroutí život. A také jsem musel sledovat, jak si prochází peklem, aby vás zachránila. S tím je konec. Už nebudu jen stát a dívat se, jak se má dcera trápí. Chápu, že je to mezi vámi složitější, a jsem si vědom vašich výhrad. Ve skutečnosti s nimi souhlasím. Ale je jasné, že vás moje dcera miluje. Takže je na čase, abychom si to vyjasnili. Pokud o mou dceru nestojíte, pak byste si měl raději najít k bydlení nějaké jiné místo. Pokud o mou dceru stojíte, tak byste se měl dát do kupy. A pokud si s mou dcerou jen hrajete, no tak v tom případě si, hochu, raději najděte dobrý úkryt. Já vím, že jsem jen mudla, a vím, že mám o pár let víc než vy a že jsem trochu z formy, ale jako otec udělám to, co otec udělat musí. Rozumíme si?“

Snape na muže jen zíral, tvář prostou jakéhokoliv výrazu. „Myslím, že ano,“ řekl po chvíli.

„Dobře. V kůlně je pár pytlů houbového kompostu, nejprve ho zapracujeme do půdy a pak se vrhneme na ten hnůj, co mi včera přinesl Artur.“

Snape několikrát zamrkal, mírně zavrtěl hlavou a vešel do kůlny. Přitom si mumlal něco o tom, že je obklopený jen samými zatracenými Nebelvíry. Druhý muž si dopřál několik hlubokých nádechů.

John Granger se zahleděl do okna od kuchyně, kde stála jeho žena zářící hrdostí. Kývl na ni a cítil se jako John Wayne.

ooOOoo

Hermiona vtrhla do kuchyně, objala matku, zatočila se v kruhu a začala vykřikovat své nadšení do zbytku místnosti.

„Špatný den?“ protáhl Snape, znechuceně odhodil karty a přitom sledoval jejího otce, jak si přitahuje další hromadu žetonů na svou stranu stolu.

Hermiona přihopsala k nim a zarazila se, když uviděla, jak nerovné jsou hromádky. „Tati, ty podvádíš? Nebo ti snad Severus dal náskok?“

„Podvádím! A funguje to dokonale!“

Snape odstrčil balíček, který doposud s nechutí míchal, a zasyčel: „Věděl jsem to.“

Hermiona sledovala, jak její otec vypnul hruď a se škodolibým pochechtáváním udělal ze skládání žetonů do komínků velkou show.

„Takže?“ zeptala se. „Chystáš se podělit o své tajemství? Vždycky se pochlubíš, když najdeš nový způsob, jak podvádět.“

„Použil jsem proti němu jeho vlastní domněnky! Je to přece jeho chyba, že mě podcenil, nebo ne? Vzpomněl jsem si, jak jsi mi říkala, že se mu nemám dívat do očí. No a taky jsem vyslechl, co jste říkali o vytváření falešných obrazů, a rozhodl jsem se to správným způsobem využít! Pokaždé, když jsem se na něj podíval, se ten ubohý prevít pokusil podvádět a číst mi myšlenky, ale já mu ve své mysli lhal. Když jsem měl dobré karty, představoval jsem si špatné, a když jsem měl špatné karty, myslel jsem na dobré. Jakmile jsem začal brát znovu a znovu bank, už jsem ani nemusel lhát, měl jsem ho na lopatkách. Zbytek byl jako sebrat děcku lízátko.“

Severus seděl na židli s rukama zkříženýma na prsou a mračil se.

„To bylo geniální, tati. Jak tě to napadlo?“

„Ale to byl nápad tvé matky. Dnes nás nazval Nebelvíry, tak jsme si řekli, že vyzkoušíme, jaké to je být Zmijolez.“

Zmijozel,“ vyprskl Snape zhnuseně.

„No, ale Zmijozel by nikdy nepřiznal, že podvádí v kartách, natož aby prozradil, jak to dělá, tati. Takže na tom budeš muset, tati, ještě zapracovat.“

„Jasně, jasně, to je fuk. Prozraď nám, co tě tak nadchlo, že jsi sem tak vpadla?“

„Zjistila jsem něco nového o spojeních!“ Obrátila se na Severuse a poplácala ho po rameni. „Bude se vám to líbit, také se to týká podvádění.“

„Pokračujte,“ vybídl ji.

„Tehdy v noci Fred řekl, že on a George jsou spojeni vazbou podobnou našemu spojení duší. Musela jsem na to pořád myslet a napadlo mě, že by mohli být pro náš výzkum užiteční. A měla jsem pravdu. Celý den jsem strávila zkoumáním jejich vazby a pokaždé to fungovalo! Dobře, ne hned napoprvé, ale já jsem byla příliš neohrabaná. Vy budete mnohem lepší než já.“

„Hermiono,“ vzdychl Snape a mnul si spánky. „Kdy se dostaneme k té části, kde pochopím, o čem to vlastně mluvíte?“

„K věci, že? Blábolím. Blábolím od chvíle, kdy se toho ujal Harry a můj výkon zopakoval!“

„Drahoušku,“ napomenula ji matka. „Buď na Severuse hodná.“

„Fajn, takže, udělala jsem tohle. Použila jsem na Freda nitrozpyt, vstoupila prostřednictvím jejich spojení do Georgeovy mysli a odposlouchávala jeho soukromé myšlenky! A ty byly vážně nechutné, jenže George věděl, že je uvidím, takže co se divím.“

Severus vstal od stolu.

„A vy tvrdíte, že to Potter také zvládl?“

„Ano, udělali jsme dvojitě slepý test. Neřekli jsme Fredovi, že Harry už přišel domů, takže když Harry vstoupil do Georgeovy mysli, aby se přes ni dostal do té Fredovy, Fred s tím vůbec nepočítal. Zvlášť když jsem tam stála a celou dobu s ním mluvila. Nic necítil! O ničem netušil, dokud mu Harry neřekl, na co myslel!“ Pustila se do šťastného tanečku, pak se natáhla a chytila Snapea za ruce. „Bylo to jako dívat se na telku! Žádné emocionální spojení, jen blikající obrazy a občas slova, která říkali sami sobě. Uvědomujete si, co to znamená?“

„Ovšem. Velice chytré, Hermiono. Měla byste na sebe být velmi hrdá.“

„Co je tu tak chytrého? S tvou matkou potřebujeme o něco víc informací,“ dožadoval se otec.

Otevřela ústa, aby otci odpověděla, ale něco v tom, jak se na ni Snape podíval, ji zastavilo. Náhle si pod tíhou jeho pohledu připadla podivně rozpačitá. Pustila jeho ruce a usmála se na něj. Teprve poté se obrátila k otci.

„Jakmile ukážu Severusovi, jak na to, bude moci prostřednictvím Harryho mysli špehovat Pána zla.“

„To je úžasné!“ vypískla nadšeně Helen. „To musíme oslavit! Co takhle čínu? Neměli jsme ji už věky a mám dojem, že to v sobě skrývá jakousi symboliku, co říkáte?“

ooOOoo

Dlouhé období nečinnosti Smrtijedů dospělo k tragickému konci. Následující pondělní ráno dorazil mudlorozený zaměstnanec ministerstva do práce pod kletbou Imperius a pustil se do vyvražďování všech svých kolegů z odboru kouzelnických nehod a katastrof. V úterý se objevil další mudlorozený držený pod stejnou kletbou, ale bystrozorové jej zastavili dřív, než mohl způsobit smrt více než jednoho člověka. Ve středu byli dva další pracovníci, tentokrát smíšeného a čistokrevného původu, bohudík odhaleni před tím, než stihli udělat něco horšího, než vzbudit podezření u svých paranoidních spolupracovníků. Po tomto incidentu byla vláda uzavřena.

Pán zla vyhlásil prostřednictvím kletby Imperius válku.

ooOOoo

Přeplněné Grimmauldovo náměstí překypovalo aktivitou, jak se plány daly do pohybu a zabezpečené domy přetékaly vyděšenými lidmi. Hermiona nabídla Dubové nádvoří, které poskytovalo mnohem víc prostoru, než mohli využít čtyři lidé, ale Brumbál tuhle myšlenku zamítnul a odvolával se na potřebu udržet Snapeovu příčetnost před všemi mimo Řád v tajnosti.

Harry a Snape teď byli neustále zavřeni nahoře v náhradní ložnici a Ron jen běhal nahoru a dolů a podával Kingsleymu zprávy o tom, co objevili v mysli Toma Raddlea.

Po třech dnech se začala karta pomalu obracet. Díky Snapeově špionáži myšlenek a rozhovorů Pána zla zadrželi nebo jinak vyřadili z boje dvacet Smrtijedů. Tonksová vyšla z bitky v Prasinkách zraněná a Minerva odstřihla všechny přístupové cesty do školy, aby ochránila studenty. Remus trávil téměř všechen čas se svou smečkou a hledal viteál, který byl, jak tvrdil Harry, vytvořen v posledních dvou letech. Jakmile ho zničí a zneškodní i ten v Harrym, zaměří se v závěrečné bitvě přímo na Pána zla a tím rozhodnou osud celého kouzelnického světa.

Hermiona začala učit Ginny, jak viteál od Harryho oddělit a pak jej odstranit. Potřebovali mít v záloze náhradníka, který to dokáže. Život jejího manžela byl v ohrožení, a proto Ginny brala studium velmi vážně a prakticky už potřebné kouzlo ovládala.

Byl to vysilující týden.

Hermiona se posadila ke kuchyňskému stolu a povzdechla si. Její matka před ni položila šálek čaje a přisedla si k ní.

„Cítím se teď hrozně zbytečná, mami.“

„Zlato, věř mi, dokonale ti rozumím.“

Opřela si hlavu o matčino rameno a stiskla jí ruku. „Já vím, že ano. Ale ty s tátou jste byli obrovskou oporou, to přece víš. Nic z toho by nebylo možné, kdybyste Severuse tehdy v noci, když jsem ho poprvé přivedla, nepřijali. Kdybyste mi nevěřili, nedokázala bych ho zachránit. A kdyby nebyl zachráněn, tak by teď Pán zla nepěnil vzteky při hledání špiona mezi svými věrnými. Mám dojem, že minulý týden zabil víc Smrtijedů, než se Severusovi podařilo v posledních pěti letech.“

„Jak to Severus zvládá?“

„Nevím. Zase vypadá skoro jako zombie – jeho mysl to ubíjí. A Harryho taky. Ani jeden z nich se už několik dní pořádně nevyspal ani nenajedl. Zahlédla jsem ho těsně předtím, než jsem odešla. Vypadal tak ztraceně. Objala jsem ho, ale netuším, jestli vůbec věděl, jak se s tím vypořádat. Zíral na mě, jako by mě nikdy předtím neviděl.“

„No, ty taky vypadáš, že jsi vyřízená, drahoušku. Dopij ten čaj a běž si lehnout.“

„Půjdu. Jen ještě nachystám Severusovi něco k snědku a nechám mu to tady na později. Snad si dá, až se vrátí domů.“

„Jsem si jistá, že to pro něj bude znamenat hodně.“

ooOOoo

Uprostřed noci se Hermiona probudila s tichým povzdechem. Olízla si ze rtů pot a otevřela oči, aby objevila tajemného milence, který jí během snu uchvátil tělo. Ospalý pohled na hodiny jí odhalil, že jsou skoro čtyři hodiny ráno. Přetáhla si přikrývku zpátky přes rameno a snažila se znovu usnout a zachytit svůj sen. Vlna rozkoše se jí přelila přes tělo, zakotvila v jejím klíně a přinutila Hermionu znovu otevřít oči.

Další vlna vzrušujícího blaha ji přinutila vydat dlouhý hluboký sten, který souzněl s tlumeným zavzdycháním z opačné strany zdi.

Bože… Snil? Byl vzhůru? Kousla se do rtu, shodila ze sebe přikrývku a tiše vstala. Podařilo se jí dostat ke dveřím, kde se musela opřít o zeď. Ocitla se na pokraji vyvrcholení, a když vlna rozkoše ustoupila, zanechala ji ještě víc roztouženou. Snil o ní. Zaútočily na ni jeho představy o tom, co by s ní chtěl dělat, a zanechaly ji zcela bez dechu.

Tiše se vykradla ze svého pokoje a plížila se chodbou. Jen nakoukne. Pokud bude Severus spát, vrátí se do postele. Potichu stiskla kliku a pootevřela dveře. Zalapala po dechu, když uviděla, jak leží na posteli nahý, jen zpola přikrytý dekou. Vlasy se mu rozlévaly po polštáři jako inkoust a jeho ruka se v pravidelném rytmu pohybovala pod přikrývkou. Tlumeně zasténal a Hermiona zavrávorala v ozvěně vlastního slastného zaúpění.

Ohlédl se, a když ji spatřil, jejich spojení bylo přerušeno s téměř slyšitelným puknutím. O krok couvla, ale jakmile uviděla v jeho tváři zoufalství, odvážila se pohnout kupředu.

Věnovala mu plachý úsměv a skrze spojení poslala své rostoucí vzrušení. Chytila lem trička a náhle se zarazila: „Řekni mi, abych odešla, a já půjdu.“

Mlčel. Místo toho opět pocítila lavinu touhy, jakmile obnovil jejich spojení, a to ji přemohlo. Pomalu si začala vyhrnovat tričko, až jej přetáhla přes hlavu a vystavila se jeho pohledu. Severus ji upřeně pozoroval a pak se v posteli posunul na stranu, aby jí udělal místo.

Stáhla si kalhotky a nechala je dopadnout na zem. Potom vklouzla k Severusovi pod deku.

Opřel se o loket a pomalu ji jako přílivová vlna přikryl vlastním tělem. Políbil ji a Hermionu začal unášet proud slasti. Jeho polibky ji spalovaly, propalovaly její duši a žhnuly skrze jejich spojení, když si konečně připustil to, co ona chtěla už dávno. Jejich jazyky se proplétaly a bojovaly spolu, a když jeho ruka našla její ňadra, odtáhla se a vykřikla. Vzápětí byly jeho ruce následovány ústy. Laskal její prsa, líbal je a sál a rty dráždil její bradavky. Dotek jeho neoholené tváře na její kůži zaplavoval její mozek šokujícím pocitem potěšení. Přejela rukama po jeho těle při vzpomínce, jak moc se mu líbí, když se ho dotýká. Pohladila jeho štíhlé svaly a sklouzla k bokům, jen aby okamžitě prozkoumala každý milimetr jeho těla. Když pokračovala nahoru po jeho hrudi, unikl jí další hlasitý sten.

Když zjistil, jak je pro něj vlhká, zavrčel vzrušením. Přitáhla si ho, aby ho popohnala k místu, kde ho konečně chtěla cítit. Severus se ale odmítl poddat a dál ji spokojeně prozkoumával. Pak se nad ni znovu naklonil a domáhal se dalšího polibku.

Nadzvedl se a ona se uvolnila, aby mohl snáze vstoupit do jejího připraveného klína.

„Můj bože, Hermiono!“ vykřikl.

Svíjela se pod ním slastí. Vzájemná rozkoš prostupující jejich vazbou narůstala, až dosáhla téměř děsivé intenzity. Užívala si, jak z ní vyklouzává a zase se do ní se zavrčením prudce noří. Obtočila kolem něj nohy, aby ho pobídla – hlouběji, rychleji, tvrději. Cítila, jak pomalu stoupá k vyvrcholení.

Otevřela oči a měsíční svit odhalil jejího temného boha, jehož tvář zkroutila uchvacující trýzeň a vlasy mu poletovaly podél obličeje, když se do ní zhoupl. Odtáhl se a Hermiona vyjekla, když do ní vstoupil z nového úhlu a zasáhl to správné místo hluboko uvnitř. Zadržel dech a se sténáním pokračoval s ještě větší intenzitou. Nezkrotně přirážel a Hermiona zavzdychala ještě hlasitěji, jak se blížila k vrcholu. Rukou sjel k jejímu středu a ona začala pod jeho doteky tát. Zasyčel a se zaúpěním se společně rozpadli na kousky, jejich vlastní uspokojení bylo znásobeno prožitkem toho druhého.

Hermiona vykřikla. Znovu ucítila jeho duši – teplou, hustou, zlatavou melasu, která ji naplňovala. Její vlastní duše mu vyšla vstříc. Severus hlasitě zasténal, jak se přes něj převalily poslední vlny rozkoše, putující skrze jejich pouto. Zhroutil se na ni a prudce se třásl.

Hermiona se po svém výbušném vyvrcholení snažila ze všech sil udržet při vědomí. Přivinula se k Severusovi, hladila jej po zádech, konejšivě broukala a přitom se mrkáním snažila vymazat vznášející se třpytivé jiskry ze svého zastřeného pohledu. Otřásl se a zavrtěl se jí v náručí a Hermiona zvedla hlavu a začala mu odhrnovat vlasy, aby mu viděla do tváře. Jejich spojení se uzavřelo a ona byla příliš vyčerpaná, aby se ho pokusila otevřít. Uslyšela ostré nadechnutí a ztuhla, když ucítila, jak se znovu chvěje.

„Severusi?“

Konečně odhalila jeho obličej, dosud skrytý za záplavou vlasů, a uviděla, že pláče. Jeho tvář byla zkroucená do nešťastné křeče, jak se snažil potlačit vzlyky, které se draly z jeho nitra. Hermiona si ho přitáhla, aby ho mohla lépe utěšit, ale místo toho, aby položil hlavu na její rameno, se odvrátil a stočil se do klubíčka.

„Severusi? Řekni mi… Jak ti mohu pomoci?“

Trhl sebou a zabořil obličej do matrace.

„Co můžu udělat?“ zašeptala a přitiskla se ke křivce jeho zad, jen aby mu projevila svou lásku.

„Je mi to tak líto,“ zachraptěl. „Nechtěl jsem to.“

Hermiona prudce otevřela oči. Měla pocit, jako by ji udeřil pěstí do břicha. Zvedla hlavu a zadívala se na něj v naději, že se přeslechla.

„Nikdy jsem to nechtěl,“ zopakoval.

Na hněv byla až příliš unavená. Po prožitém milování byly její tělo i emoce naprosto vyčerpané a chyběla jí energie, aby se cítila zraněná, ale přesto byla. Stáhla ruce a odtrhla se od něj. Rty se jí začaly chvět, šok ustoupil a tam, tam byl její vztek.

Proboha! Po všem, čím si prošli. Po tom všem, co pro sebe navzájem udělali. To všechno, co sdíleli, každičké nepatrné tajemství, a i přesto ji stále nechtěl. Magie způsobila, že po ní dychtil, a ten pocit byl navíc zesílen vlivem jejich spojení, ale jakmile okouzlení pominulo, byl opět z vlastní touhy znechucený. Nemohla takhle dál. Sklouzla z postele a postavila se.

„Končím,“ prohlásila. „Myslím, že by ses měl přestěhovat na Grimmauldovo náměstí. Je jasné, že my dva nemůžeme zůstat ve stejném domě.“

Zvedl hlavu a zmateně se na ni zahleděl, pak se narovnal a natáhl se po ní. Hermiona se z jeho dosahu odtáhla a popadla své tričko a kalhotky. Snažil se ji zastavit. „Počkej! Nech mě to vysvětlit! Nikdy -“

„Já VÍM! Už jsem to pochopila! Konečně tě slyším, jasně a zřetelně!“ plakala. „Je mi líto, že jsem byla tak zatraceně pitomá! Je mi líto, že jsem nedokázala respektovat tvoje přání! Do hajzlu, je mi to líto, jasné?“

„Hermiono -“

Vstával z postele, ale Hermiona ho zarazila. Už s ním nechtěla mluvit. Nechtěla, aby ji zase jemně odvrhnul. A nemohla ani vystát jeho zatracenou sebelítost. Naplno otevřela spojení a nahrnula přes ně všechno, co cítila. Všechno své ponížení a paniku, své obavy, svůj strach o něj, když byl pryč, svou radost, když ho před mnoha měsíci našla sedět před čínskou restaurací. Viděla, jak se zapotácel a chytil se za hlavu, když na něj vypálila emoce, které ji zaplavovaly při ochraně jeho duše, a vzpomínku na bolest, která ji zachvátila, když si svou duši vzal zpět. Nakonec poslala vlnu všech svých pocitů, které prožívala po každém jejich sexu. Jak si znovu a znovu vyčítala, že ho zneužila, ale nikdy tak moc jako tentokrát. Shromáždila všechen svůj vztek, svou zlost, hanbu, lítost i omluvu. To vše zabalila do poslední laviny svých pocitů, kterou protlačila skrze jejich spojení, a pak je přerušila. Úplně. Trochu klopýtla při fyzickém zpětném nárazu, vyvolaném přetržením duševní vazby. Nebylo návratu. Kdyby ten člověk chtěl snít o sexu s ní, její spánek to nenaruší. Skončila s ním.

Otočila se a odešla z místnosti, zatímco k ní vztahoval ruce a volal za ní.

ooOOoo

Hermiona sledovala sluneční paprsky procházející závěsy okna v koupelně a stále nebyla ochotná vylézt z vany. Nakonec se pod Silenciem vyplakala a teď už jen odevzdaně seděla ve vlažné vodě, zírala na zvrásněné prsty a přemýšlela, proč ji nikdo nemiluje. Ano, byla dobrá kamarádka. Koneckonců víc lidí, než mohla spočítat, ji mělo rádo jako sestru, tetu nebo dceru. Ale mít milence? Spřízněnou duši? Někoho, s kým by stálo za to plánovat budoucnost? Určitě v ní byl nějaký zádrhel a ona se už hodinu snažila na něj přijít, ale marně.

Zavřela pláčem napuchlé oči a ztěžka si povzdechla.

V tom okamžiku jí došlo, že je směšná. No, teď už toho mohla změnit jen pramálo, válka byla v plném proudu. Možná kdyby byl v jejím světě nastolen mír, dokázala by si najít čas na sebeanalýzu a odhalila by způsob, jak se změnit. Teď však nebyla vhodná doba. Nemohla totiž strávit zbytek života skrýváním se ve vaně. Musela vstát. Musela vyjít ven. Musela to napravit, a to hned.

Odhodlaně vyrazila vpřed, vytáhla špunt z vany a vylezla ven. Podala si ručník a neúspěšně se pokusila osušit, než zapadla do županu. Hůlku zasunula do kapsy a otevřela dveře. Vtom si uvědomila, že hledí do Severusových rozzuřených očí.

Otočila se zpět na vodu, která ještě vytékala z vany, a pak zase na něj a přimhouřila oči.

„Ochota, Hermiono. Bylo to pěkné dramatické gesto, ale nebyl jsem ochotný spojení přerušit. Takže mě teď necháš dokončit, co mám na srdci, a jestli i potom budeš trvat na svém, máš mé požehnání.“

Natáhl ruku, chytil ji za loket a mávnutím hůlky ji osušil. Přitom ji vedl do jejího pokoje a posadil ji na postel. Než si přivolal židli, aby si měl na co sednout, zamkl a zakouzlil dveře.

„To takto bude pořád?“ vyštěkl a chvěl se hněvem. „Když se pohádáme, nenecháš mě ani dokončit větu a potom si někam zalezeš a budeš trucovat celé hodiny?“

„Ne, protože už není důvod, abychom se hádali. Nebo dokonce spolu mluvili, když na to přijde,“ odpověděla klidně.

Sakra že není,“ vykřikl.

„Hele, Severusi, já -“ Její slova byla utnuta, když jí kouzlem zavřel pusu. Doširoka otevřela oči, pozvedla ruku, aby si přivolala hůlku, ale vtom si všimla, že se ušklíbl a poplácal kapsu.

„Jak už jsem říkal, měla jsi šanci se vyjádřit a udělala jsi z toho dramatický výstup. Jistě mi odpustíš, když ke svému vysvětlení použiju slova a nezahrnu tě vinou tak velkou, že začneš přemýšlet o skoku pod kola Záchranného autobusu.“

Snažila se něco říct, ale nenacházela slova a omluvy se přetavily v hněv. Proto si jen založila ruce, naklonila hlavu a čekala. Než začal mluvit, prohrábl si vlasy.

„Hermiono, nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo. Nikdy jsem neměl v úmyslu ti vzít duši. Nikdy jsem nechtěl zmocnit se tvého života, zničit ti šanci na vztah s mužem, kterého by sis vybrala, zničit tvé ambice nebo zničit tvá přátelství, protože jsi mě musela podvodně skrývat, než jsi nalezla cestu, jak mě zachránit. Ani na chvíli by mě nenapadlo, že celá tvá rodina přijde o domov, o kariéru, že se ocitnou v nebezpečí života, protože jsem chtěl nalézt lepší způsob, jak dořiti zachránit Pottera. Předpokládal jsem, že to bude na pár měsíců, ne na pět let. Chápeš to?“

Přikývla a po tváři jí stékaly potůčky slz.

„Neplánoval jsem to takto, Hermiono. Ani jsem vědomě nepočítal s tebou jako s třetí volbou. Víš, proč jsem v té poslední chvíli myslel na tebe? Protože jsem vždy myslel na tebe. Protože jsi byla tam, před mým kabinetem. V těch posledních okamžicích příčetnosti, když jsem byl vystrašený, že osud nade mnou vyhraje, jsi ke mně natáhla ruku a řekla jsi mi, abych si dával pozor! Věřila jsi mi a záleželo ti na mně. Když jsem cítil, že se moje duše trhá na kusy, snažil jsem se najít jedinou dobrou věc, která by ukázala, že nejsem ďábel. Našel jsem jedinou. Navzdory tomu, jak strašný člověk jsem, tobě jsem stál za starosti! K té poslední myšlence jsem přilnul. Upnul jsem se na představu, že ti opravdu záleží na tom, jestli jsem naživu, nebo jestli jsem zemřel! A potom, jako typický Zmijozel, kterým nepochybně jsem, jsem našel způsob, jak to využít! Proto jsem z tebe udělal třetí volbu, Hermiono. Nezačalo mi na tobě záležet kvůli tomu, co jsi pro mě udělala. Já ti doprdele zničil život, protože mi na tobě záleželo už předtím!

Sledoval jsem tě, Hermiono. Býval jsem hrdý, kolik vědomostí jsi dokázala ukrýt pod tím směšným hnízdem, které nazýváš vlasy. Bylo mi potěšením popichovat tě a navádět tě na užitečný výzkum, který by tě nasměroval k lepší budoucnosti, který by tě podnítil ke stále větším výzvám.

Samozřejmě, že jsem to musel skrývat. Dokonce jsem to někdy skrýval i sám před sebou. Byl jsem špión. Žil jsem hrozný život a dělal jsem věci, ze kterých mi je zle doteď. V těch dnech jsem byl tak sám, Hermiono. Tak zoufale osamělý. Upnul jsem se na tebe. Stále jsem si říkal, že to je jen přirozená pýcha učitele, nebo skryté pobavení nad vlastním neviditelným učitelským oblíbencem. Ale bohužel musím přiznat, že až v tom posledním roce se to v mých snech změnilo na něco mnohem temnějšího a nechutnějšího.“ Prohrábl si vlasy a odvrátil pohled. „Probouzel jsem se tak zahanbený. Byla jsi jen studentka. Byla jsi tak nevinná. Vnímal jsem to, jako bych tě tím ponížil jen proto, že jsem nedokázal kontrolovat své sny.“ Zachvěl se a otočil se k ní, ale pohled upíral na podlahu pod sebou. „A když jsem se vzbudil, když se mysl pročistila a vzpomínky zapadly zpět na svá místa, uvědomil jsem si, že jsem zvrátil směr tvého života a že jsem s tebou spal. Bylo to, jako kdyby se moje nejhorší noční můra stala skutečností. Roky, během nichž jsem se snažil být lepším člověkem, slušným člověkem, zmizely poskvrněním tvé nevinnosti.“

Snažila se mu posunkem něco naznačit, ale nedíval se na ni. Padla před něj na kolena, vzala jeho ruku do svých a prudce kroutila hlavou. Když k ní stočil pohled, pohladil ji po tváři.

„Nejsem ten, za koho mě máš. Stále si myslíš, že jsem ušlechtilý, ale není to tak. Dokud se Lily neocitla v nebezpečí, byl jsem Smrtijedem z vlastní vůle. Byl jsem sobecký, ctižádostivý a plný nenávisti až do chvíle, kdy moje vlastní hloupost málem zničila jedinou osobu, která mi byla drahá. Pyšnil jsem se tím, že se chci kvůli její oběti stát lepším člověkem.“

Mávla rukou a on pomocí hůlky zrušil všechna svá kouzla.

„Ale Lily tě nikdy nemilovala,“ zašeptala.

S úšklebkem zakroutil hlavou.

„Ne, Lily mě nikdy nemilovala. Dal jsem jí svoje všechno. Dal jsem jí všechno svoje dobro, a ona mi nikdy lásku neopětovala.“ Upřel pohled přímo do Hermioniných očí. „Ach, jak já jsem ji miloval. Bylo pro mě neskutečně těžké nechat ji jít. V mládí jsem měl jenom ji. Vzpomínky na ni byly to jediné, co mě během těch dlouhých let plných samoty drželo. Jen kvůli ní jsem se změnil.“ Svěsil hlavu. „Měl jsem strach,“ přiznal, „co se ze mě stane, když se její památky vzdám.

Vím, že mě miluješ, Hermiono. Zneužil jsem tě, manipuloval jsem tebou, zničil jsem ti život a téměř jsem ti ho i vzal – a ty mě stále miluješ. Vím to.“ Přitiskl si ruku na srdce. „To je to, co drží moji duši pohromadě. Potřebuju to. Potřebuju tebe. Tak hanebně tě potřebuju.“ Tvář se mu zkroutila bolestí, ale pokračoval: „Nikdy jsem nechtěl, aby ses chytila do mé pasti. Svým šílenstvím jsem ti vzal všechny možnosti a volby. K smrti jsem se děsil toho, že by mi na tobě mohlo záležet, protože jsem se obával dne, kdy se o mně všechno dozvíš a začneš mě nenávidět. Snažil jsem se, abys mě začala nenávidět co nejdřív, abych to měl co nejdřív za sebou… Ta vina mě ničí. Představa, že mě miluješ i po tom všem, co jsem ti způsobil…“ Přitáhl si k srdci i její ruku. „Že se o mě staráš, když jsem na konci dne vyčerpaný, že přijdu domů a zjistím, žes na mě myslela, žes mi nechala jídlo… je toho příliš. To včerejší objetí mě zlomilo.

Nedokážu ani vyjádřit, jak moc lituji, že jsem tě k sobě připoutal. Ale jsem zlomený člověk. Asi od tebe nedokážu jen tak odejít. Nedokážu se vzdát toho, jak se vedle tebe cítím. Je mi to tak líto, Hermiono. Chci tě. Tolik tě chci, že už se nedokážu ovládat.“

Položila mu hlavu do klína a objala ho.

„Neomlouvej se, Severusi. Prosím, přestaň s tím. V celém tom šílenství jsi mě zranil jen jednou – když jsi mě odstrčil.“ Pohladil ji po zádech a odhrnul jí vlasy z tváře. „Proč by to všechno měla být tvoje chyba? Proč by to, co nás spojilo, muselo být temné a hrozné? Nemohl by to být osud? Co když jsme si vždy byli souzeni? Tak by se mi to líbilo víc.“ Odtáhla se od něj, vstala a vytáhla na nohy i jeho. „Pojď do postele. Minulou noc jsme se ani jeden pořádně nevyspali. Chtěla bych tě jenom držet a strážit tvůj spánek.“

Zhluboka vydechl a ramena mu klesla, jak z něj všechno napětí rázem opadlo. „To bych rád,“ pověděl.

Zvedla se na špičky, políbila ho na čelo a nechala se obejmout zlatavým teplem jeho duše.


Kapitola18. Had útočí



Autor: Aurette                      Překlad: OP               Beta: mori                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/18/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad: martik

 

Kapitola18. Had útočí

Harry byl vyčerpaný. Pohlédl na Snapea, který si zrovna čmáral poslední poznámky o tom, co objevil ve Voldemortově podvědomí, a uvědomil si, že Snape vypadá ještě hůř, než se cítí on sám. Posledních pár týdnů se snažili získat co nejvíc informací a právě včera narazili na zlatý důl. Pán zla udělal chybu, když uvažoval, zda je jeho poslední viteál v bezpečí. Vlastně udělal chyby dvě. Potvrdil, že kromě Harryho jizvy existuje už pouze jeden další viteál, a zároveň myslel na Vnější Hebridy, kde ho skryl.

Bill, Neville a Ron se předešlou noc vydali s Remusem a několika členy jeho smečky viteál zničit. Harry se Snapem čekali, až ohlásí svůj úspěch, aby mohli Harryho spojení s Raddlem přerušit. Proto, dokud mohli, sbírali informace.

V uplynulých šesti letech po Brumbálově smrti se jim ani nesnilo, že by mohli získat tolik informací. Znali polohu Voldemortovy skrýše, bezpečnostní opatření, která zavedl, a téměř všechna jména jeho věrných stoupenců.

Snape byl darem z nebes. I když měl duši na cucky, dokázal uvrhnout Smrtijedy do chaosu a nechat Pána zla v nevýhodě. Návrat jeho bývalého já přišel v pravou chvíli. Pán zla se rozhodl ke konečné konfrontaci ve stejném okamžiku, kdy se naučili, jak dle libosti proniknout do jeho mysli. Čtení jeho myšlenek se stávalo čím dál víc obtížnějším, protože Raddle se divoce zmítal mezi paranoiou, blekotavým strachem a vražedným běsněním.

Harry si promnul svědící jizvu, neklamný důkaz Voldemortova dalšího návalu vzteku.

„Chcete, abych zjistil, z čeho šílí tentokrát? Vypadáte dost vyflusnutě,“ navrhl Harry, když si Snape všiml jeho pohybu.

„Raději to nechte na mně, mohl by ucítit, že se díváte, a nechceme přece odkrýt karty příliš brzy.“ Snape podal své poznámky Ginny, která po Ronovi převzala funkci rychlého posla.

„Jste příliš unavený. Děláme na tom skoro třicet hodin a měli jsme jen pár přestávek. Měl byste jít domů.“

Při slově ‚domů‘ Snapeův výraz změkl a Harry opět uviděl jeho skoroúsměv, který poprvé zahlédl před třemi dny.

„Měl byste jít za Hermionou,“ dával Harry dohromady kousky skládačky.

Snape se po něm nevrle podíval, ale když viděl, že Harry to myslel vážně, jeho výraz se změnil v tázavý, aby nakonec zamrzl do bezvýrazné masky.

„Ví, jak moc vám na ní záleží?“ vyzvídal Harry.

Snape jen přikývl.

„A vy jste konečně přišel na to, jak moc jí záleží na vás. Fajn. Že vám to ale trvalo.“

„Vám… to nevadí?“ zeptal se Snape.

„Už ne. Ne potom, co jsem vás poznal. Ne po tomhle.“ Ukázal na jejich hlavy. „Myslím, že kdybych nedostal šanci zjistit, jaký doopravdy jste, bylo by mi to dost proti srsti. Hermiona by mi stejně řekla, ať se jdu vycpat. Nikdy se nepodvolila našemu nátlaku, takže na mém názoru by jen pramálo záleželo.“

Snape se ušklíbl, vstal od stolu a posadil se do jednoho z křesel, které jim během dlouhých setkání poskytovalo pohodlí.

„Jste si jistý, že se nechcete jít trochu vyspat?“

„Naposledy a pak půjdu,“ rozhodl Snape. „Až skončíme, bylo by nejlepší, abyste si také odpočinul. Potom začněte s mentálním cvičením a přípravou na ukončení vašeho spojení. Pojďme zjistit, co ho tak rozrušilo, a pak zavřeme krám.“

ooOOoo

Lord Voldemort se ze svých chyb poučil. Trvalo mu příliš dlouho, než si uvědomil, že jeho viteály jeden po druhém mizí. Měl za to, že jsou v bezpečí. Nepočítal ty, které byly kvůli jeho oživení ztraceny. Nedozvěděl se pravdu, dokud ho nedostatek financí nepřinutil osobně navštívit trezor Lestrangeů. Našel jej prázdný.

Mučení skřetů přineslo ovoce. Zjistil, že jistý Percival Weasley vydal řádný ministerský příkaz k zabavení obsahu trezoru a William Weasley se postaral o prověření všech prokletých předmětů. Oba se od té noci ukrývali a všichni ostatní Weasleyové se také propadli do země. Až na bystrozora, který dosud jako zázrakem přežil šest pokusů o vraždu, z nichž o pěti ani nevěděl.

Zpočátku považoval Lord Voldemort zmizení mrzimorského pohárku jen za pořádnou smůlu, ale byl obezřetný, a tak se rozhodl zkontrolovat i ostatní viteály. A najednou to bylo jasnější než Lumos maxima.

Tehdy začal zuřit. Neplýtval časem a vytvořil nový viteál. Udržel si s ním spojení, aby po celou dobu věděl, co se s ním děje. Další už by vytvořit nedokázal. Energie vynaložená pro jeho tvorbu by jej příliš vyčerpala a poslední pokus proběhl až moc brzy po předcházejícím. Tehdy naposledy ještě sílu měl.

Soustředil se na udržení co nejsilnějšího spojení se svým nejnovějším viteálem. Proto věděl, kdy byl jeho drahocenný viteál přemístěn, a na vteřinu přesně poznal, kdy byl zničen.

Věděl také, že nikdo jiný o viteálu ani o jeho umístění neví. Lord Voldemort nakonec zrádce odhalil. Byl jím on sám.

Odřízl se od svých následovníků, zamkl se ve svých komnatách a přemýšlel. Když pochopil podstatu problému, nastražil past, pohodlně se usadil a čekal.

Musel svého nepřítele obdivovat; během číhání v záloze si neuvědomil, že oni už začali. Málem prohrál bitvu dřív, než se do ní vůbec stihl zapojit. Navzdory jemnému doteku toho muže a soustředěné mysli, která stála za vpádem do jeho myšlenek, ten někdo udělal chybu. Pána zla nikdy nenapadlo, že by ho mohli špehovat, dokud ve svých myšlenkách neobjevil přání jít domů a obejmout jistou kudrnatou čarodějku.

Voldemort zaútočil jako zmije. Skrz spojení s Potterem se proplazil do mysli muže, který do té jeho proklouzl zadními vrátky.

Snape. Kdo jiný by to mohl být? Tohle bude víc než uspokojivé…

ooOOoo

Harry se soustředil na svou představu. Seděl u klidného průzračného jezera a nechal své myšlenky volně plynout. Jeho úkolem bylo fungovat jako prostředník a Harry zjistil, že spojení reaguje lépe, když jeho vlastní mysl není rozbouřená.

Snapeovu mysl si představoval jako silné zlaté lano, které se vine po zemi a mizí v jezeře.

Stále vnímal muže, který seděl naproti němu a upřeně na něj hleděl temným pohledem, ale realita se rozplývala, když se na ni nesoustředil. Harry se povaloval na břehu a rozjímal nad povahou svých myšlenek.

Hladina jezera se zčeřila a Harry se zmateně ohlédl. Zachvátilo ho zlé tušení a najednou si uvědomil, že jeho představa začíná ztrácet soudržnost. V tu chvíli vyrazil z jezera obrovský had a začal zlatý provaz zuřivě trhat.

Harry vztyčil štíty nitrobrany a odtrhl od Snapea mysl. Přerušil spojení právě včas, aby viděl, jak muž naproti obrací oči v sloup a sesouvá se ze židle. Snape zrudl a vypadal podivně, jako by ztratil kontrolu nad levou stranou obličeje.

„Ginny!“ zakřičel Harry a vyvolal diagnostické kouzlo. Když jeho žena vtrhla do místnosti, vzhlédl. „Přiveď Molly! Snape je raněný!“

Pokoj se zaplnil lidmi.

„Co se stalo?“ vyjekla Tonksová, vysílajíc vlastní kouzlo. „Vypadá, jako by měl mrtvici!“

„Raddle nás chytil! Přes spojení na Snapea zaútočil!“

Všichni začali vykřikovat jeden přes druhého. Když Snape otevřel oči a snažil se promluvit, nikdo ho neslyšel.

„Sklapněte!“ zařvala Tonksová. „Řekněte to znovu, Severusi.“

Muž zalapal po dechu a nezřetelným, vyčerpaným hlasem zasípal.

„Hermiona…“

„Zatraceně,“ ulevil si Fred. „ Nemohl se Raddle -“

„-přes Snapea dostal k Hermioně, že ne?“ dokončil George.

Tonksová popadla medailon a poslala Hermioně zprávu. Fred s Georgem už byli na cestě ke dveřím, ale Ginny a Harry čekali, jestli Tonksová dostane odpověď. Tonksová vzhlédla od medailonu a zavrtěla hlavou. „Možná jen spí…“

Harry se chystal odejít s ostatními, ale jeho hábit sevřely Snapeovy prsty a zatáhly za něj. Harry pohlédl dolů, kde Molly právě vybalovala své lektvary. Snape na něj zíral, neschopen mluvit, jak polovina jeho obličeje ochabla. Škubl hlavou a Harry si uvědomil, že se snaží říct ‚ne‘.

„Myslíte, že bych měl zůstat a přerušit spojení?“ zeptal se Harry. Snape trhaně přikývl. „Takže ten druhý viteál je pryč?“ Opět jen trhnutí hlavou. „Dobře. Uklidněte se. Ostatní zajdou pro Grangerovy a dostanou je odtamtud, já se půjdu zbavit toho spojení a Ginny izoluje viteál. Molly vás postaví na nohy lusknutím prstů. Jen klid.“

Snape ho probodl pohledem, Harryho tvrzení ho ani v nejmenším neuklidnilo. Ve skutečnosti jej Harry viděl jen jednou takto rozrušeného. Na vrcholu Astronomické věže.

„Pojď, Harry, dostaneme to z tebe,“ řekla Ginny, vzala ho za ruku a táhla ho ke dveřím, zatímco na Snapea začaly účinkovat lektvary, které do něj nalila Molly.

„Bude v pořádku?“ ujišťoval se Harry.

„Ano, bude. Vypadá to hůř, než to ve skutečnosti je. Už jsem mu podala všechno, co bylo třeba. Teď jen potřebuje čas, aby se uzdravil. Dostal i Doušek živé smrti. Jestli bude odpočívat, měl by být za pár dní na nohou. Důrazně ale doporučuji, aby se na hodně dlouho vzdal všech myšlenkových spojení. Dohlédnu na něj a postarám se, aby nedošlo ke komplikacím.“

Zvuk kroků z chodby je upozornil na Ronův příchod.

„Dokázali jsme to! Hotovo!“ pronesl pyšně. Jeho tvář však ztuhla, když si všiml, jak jsou Harry a Ginny znepokojení, a spatřil Snapea. „Co se děje?“

„Máme problém,“ odpověděl Harry.

ooOOoo

„Arture! Dobrý den, chlapci. Vždycky ráda vidím někoho od Weasleyových. Právě se chystáme obědvat. Nemáte hlad?“

„Ne, děkuji, Helen, potřebujeme jen mluvit s Hermionou. Je tady?“

„Ne, právě jste se minuli. Měla se někde setkat se Severusem.“

„Říkala, kam jde?“

„Ani slovo. Pomáhala mi s obědem a najednou se jí zatočila hlava. Potom řekla, že od ní Severus něco potřebuje.“

„Co je s tím kocourem?“

„Než jste vešli, snažili jsme se na to zrovna přijít. Co Hermiona odešla, je podrážděný.“

„Helen, ty a John byste měli jít s námi. Půjdu napřed a vezmu Křivonožku.“

„Hermioně se něco stalo, že?“

„Obávám se, že ano. Severus před několika minutami prodělal mrtvici. Žádnou zprávu Hermioně neposlal.“

ooOOoo

Hermiona se se zaskučením probudila a zjistila, že leží na neznámé podlaze, bolí ji celé tělo a kolem se rozléhá smích. Přes rozcuchané vlasy pohlédla vzhůru a spatřila vyhublého člověka usazeného v křesle podobném trůnu. V dlouhých hubených prstech s příliš vystouplými klouby si pohrával s jejím medailonem.

Voldemort v tomto znovuzrození ztratil víc než lidskost. Jeho oči se ani v nejmenším nepodobaly lidským a jeho uši byly pryč, stejně jako rty. Z úst zbyla jen štěrbina s neobvykle tenkým jazykem.

„Vidím, že se mudlovská šmejdka už probrala ze svého šlofíka. Jak milé, že se k nám slečna Grangerová připojila. Nebo snad paní Snapeová? Není mi zcela jasné, jaké je tvoje postavení. Severus se trochu vzpíral. Musím říct, že jsi nás překvapila. Severus při zábavě vždy upřednostňoval zrzavé děvky. Není to tak, Yaxley?“

„Ano, můj pane.“

„Řekni mi, jaké to je být vdaná za šílence?“

„Nemám ponětí.“

„Aha, tak on se neobtěžoval zaslíbit se ti. Hm. Má drahá, to pro tebe nevěstí nic dobrého. Když mu na tobě tak pramálo záleží, to nejspíš nebudeš příliš dobrou návnadou, nemyslíš? Právě sis zkrátila svůj život z hodin na minuty. Co mi můžeš nabídnout za to, že na chvíli odložím tvůj trest?“

Hermiona cítila, jak jí po zádech stéká v chladných pramíncích krev.

„Nic. Nemám nic, co bys chtěl,“ řekla.

„Dobrá,“ pronesl s opovržením. „Možná mě můžeš prostě pobavit. Co říkáš? CRUCIO!“

Hermiona křičela, když se její tělo zkroutilo bolestí z tisíců horkých jehel zabodnutých do všech jejích nervů. Instinktivně se snažila stočit do klubíčka, ale nad svými svaly neměla žádnou kontrolu.

„Nemůžeš si pomoci?“ posmíval se Voldemort. „A co kdyby sis zavolala na pomoc někoho jiného?“

Hermiona se kousla do rtu a ucítila měděnou chuť krve, ale neodpověděla.

CRUCIO!“

Znovu vykřikla a svíjela se bolestí.

„Přivolej ho! Vím, že to umíš! To díky němu jsem tě našel. Přiběhla jsi příliš rychle, ty stupidní hlupačko. Přivolej ho!“

„NE!“

CRUCIO!“

Hermiona si vzpomněla na Nevillovy rodiče a uvažovala, jestli existuje způsob, jak celý ten proces uspíšit. Mohla by propadnout šílenství dřív, než stihne zradit Severuse nebo někoho jiného? Svíjela se a škubala sebou, její šlachy a svaly se trhaly, jak se její tělo zmítalo bez jakékoliv kontroly. Když ji zaplavila další vlna bolesti, otevřela jí svou mysl a snažila se osvobodit.

ooOOoo

Molly a Helen popíjely čaj a navzájem se povzbuzovaly a šeptaly si tichá slova naděje, zatímco držely stráž po Snapeově boku. John Granger svůj čaj ignoroval; seděl nehybně jako socha, na klíně choval vztekajícího se Křivonožku a pozoroval muže na posteli. Měl pocit, jako by jeho celičký svět závisel na tomto děsivě zvláštním a úžasném muži, který v růžovém kabátu a s taškami plnými čínského jídla v ruce vpadl do jejich života. Jejich dcera ho milovala. A jak se zdálo, i on miloval jejich dceru. John si byl jistý, že v nějaké jiné realitě by to považoval za problém. Ale se vším, co se v jejich životech v posledních šesti měsících událo, mu to připadalo spíš jako osud než jako problém. Ve svém životě měl větší starosti než skutečnost, že právě upíral svůj zrak na prošedivělé vlasy svého pravděpodobně budoucího zetě.

Jeho dcera se pohřešovala. John cítil v kostech, že Hermiona je v hrozném maléru. Nepotřeboval mentální spojení ani nějaké šílené magické duševní pouto. Byl její otec a prostě věděl, že má potíže. Věděl také, že jediný člověk, který by ji mohl zachránit, leží po mrtvici v umělém spánku.

John Granger dál ignoroval svůj čaj.

ooOOoo

Ginny se několikrát zhluboka nadechla, pak zvedla hůlku a namířila ji na hlavu svého manžela. Strávila celé hodiny bádáním s Hermionou, nacvičovala správné pohyby hůlky, studovala texty a zalezlá v obývacím pokoji debatovala s Brumbálovým portrétem. Vyřízla Harryho jizvu až do krve a poté k ráně přiložila malou nádobku, vyrobenou z hlíny smíchané s Harryho krví a vypálenou v peci, a stáhla ruku pryč. Od této chvíle to bylo jen na ní. Buď svého muže a otce svých dětí zachrání, nebo ho zabije.

Neustále jí opakoval, že je s tím nejhorším, co by se mohlo stát, smířený.

Ona nebyla. Selhání nepřicházelo v úvahu.

Plně se soustředila na svůj úkol, sebrala veškeré své odhodlání, ještě jednou se zhluboka nadechla a pak zvolala „Solvonimus!“

Kouzlo začalo ihned účinkovat a Ginny slyšela Rona nadávat, když z Harryho rány začala jako temná nicota krvácet esence zla. Přidala do svého kouzla sílu a cítila, jak malý úlomek duše bojuje, aby našel svobodu, ale Ginny ho vůlí zkrotila, až vtekl do určené nádobky. Když byla ta poskvrněná temnota zcela odstraněna z Harryho jizvy, mávla nad nádobkou hůlkou a pronesla: „Laqueo!“

Zaslechla výkřik, který jako by vycházel z velké dálky nebo vzdálené minulosti. Zavrávorala vynaloženým úsilím. Ron popadl nový viteál kuchyňskými kleštěmi a nacpal ho do malého koženého váčku, který zavěsil Harrymu na krk. Rychlým kouzlem zahojil ránu po jizvě a pomocí Enervate Harryho probudil.

Harry se s povzdechem posadil, chytil svou ženu za ruku a stiskl ji. Potom se otočil k Ronovi a řekl: „Voldemort má Hermionu. To bylo to poslední, co jsem viděl.“

ooOOoo

John Granger tiše zasyčel, aby upoutal pozornost obou žen v místnosti. Jeho žena se naklonila a položila mu ruku na paži. Potom se podívala směrem, kterým hleděl, a zalapala po dechu.

Snape otevřel oči. Byly ploché a bez života jako ještě nikdy předtím.

John vstal ze židle a sklonil se k muži ležícímu v posteli.

„Musíte ji zachránit, Severusi,“ přikázal. „Ať už je kdekoliv, zachraňte ji a přiveďte ji domů.“

Nával naděje prostoupil jeho tělem, když spatřil, jak Snapeovy oči ožívají a lesknou se zlobou, ze které Johnovi vstávaly vlasy na hlavě. Snape vstal z postele plynulým, téměř ladným pohybem a zamířil ke dveřím.

Helen popadla jeho plášť a hůlku. „Počkejte!“ Zastavil se. Zastrčila mu hůlku do rukávu, přehodila plášť přes ramena, zapnula sponu a uhladila na něm záhyby. Potom si stoupla na špičky a políbila ho na tvář. „Nezapomeňte zachránit i sebe,“ nařídila mu. „A snažte se nezabíjet!“ Ustoupila mu z cesty a Snape odkráčel z místnosti.

„Copak jste se vy dva úplně pomátli?“ vykřikla Molly. „Ten muž je pod sedativy. Měl mrtvici! Dala jsem mu dost léků, aby o sobě nevěděl ještě dalších osmnáct hodin! Vůbec by neměl být vzhůru a vy mu jen tak nařídíte, aby zachránil vaši dceru!“

John na okamžik zapochyboval, ale pak pohlédl do tváře své ženy. Otočil se zpátky k Molly a řekl: „Zachrání ji. Věříme mu.“ Potom následoval Snapea ven z místnosti.


Kapitola 19. Konečné vítězství



Autor: Aurette                      Překlad: OP     Beta: Mori    Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/19/The-Occluded-Soul

Rating: 16+

 



Překlad abecedně: Carmy, kia, martik

 

Kapitola 19. Konečné vítězství

Hermiona si v duchu povzdechla. Vznášela se ve všeobjímajícím teple Severusovy duše, která k ní připlula, v ochranném gestu ji zavinula a odstřihla od jejího těla.

Otevřela oči a ocitla se na vřesovišti. Obklopoval ji hřejivý zlatavý sluneční svit a v náručí ji svíral její milenec.

„Držím tě,“ utěšoval ji. „Už přicházím.“

„Čeká na tebe. Nechci, abys šel.“

„Já vím.“

Stiskl ji pevněji a zahalil ji těsněji do svého pláště.

„Miluju tě, Severusi. Ničeho nelituju.“

„A já miluji tebe, Hermiono. Ale stále lituji spousty věcí.“

„Já vím.“

Naklonila hlavu na stranu a pohlédla svému temnému milenci do tváře.

„Už si všiml, že tam nejsem. Možná mě teď zabije.“

Ušklíbl se na ni.

„Lásko, technicky už mrtvá jsi. Odnesl jsem tvou duši daleko od něj.“

„Jsem v tobě?“

„Ne. A ani já. Jsme v prostoru někde mezi. Skryl jsem tě v našem spojení.“

„Jak je to možné?“

„Magie,“ usmál se. Ostře se ohlédl doleva a Hermiona uviděla, jak jeho tvář naplnil vražedný výraz, který se neobjevil už velmi dlouho. „Právě jsem dorazil.“

„Nezabíjej, Severusi. Nerozbíjej znovu svou duši. Ne kvůli mně.“

„Nehrozí žádné nebezpečí. Neexistuje žádný konflikt. Už nejsem polapen v nekonečné smyčce, která by mě nutila vraždit pro větší dobro, už ne. Pána zla zabije Potter a svou duši tím neohrozí. Ochráním tě a moje duše se bude radovat.“

Zdálo se, že se rozplývá, a pak uviděla dalšího Severuse, prolínajícího se s tím prvním, než ustoupil a zmizel.

Objal ji pevněji a Hermiona si povzdechla.

ooOOoo

Když Pán zla zrušil svou kletbu, zhroutila se mudlovská šmejdka bezvládně na podlahu. Přestala křičet v polovině posledního zásahu Cruciem. Teď, když se zdálo, že je mrtvá, ztratilo mučení najednou smysl.

Oči měla ploché, bez života a její tělo se ani neotřásalo obvyklými nekontrolovatelnými záškuby, ke kterým zpravidla docházelo i v bezvědomí.

„Yaxley, podívej se, jestli jsem svou novou hračku už nerozbil.“

Smrtijed vzhlédl k Pánovi zla a poklonil se. Poté se rychle přesunul k oběti a kopnutím ji převalil na záda. Mávl hůlkou a nad tělem se objevily runy.

„Omezená aktivita mozku. Povrchové dýchání. Srdeční frekvence se zpomaluje. Buď umírá, nebo upadá do kómatu, můj pane.“

Jeho poskoci lelkující okolo se rozesmáli a Yaxley zavrtěl hlavou při vzpomínce na dobu, kdy byli příliš vyděšení, aby reagovali na cokoli dřív, než Pán zla vyjádří svůj názor. Otočil se, aby se podíval na svého pána a zjistil, co si přeje. Ztuhl. Těsně za trůnem stál Snape a z jeho šílených očí čišela smrt. Yaxley zpanikařil. Vytáhl hůlku, namířil ji na místo těsně za Pánem zla a zakřičel: „Zabijte tu zrůdu!“

Yaxley nedostal šanci vypálit své kouzlo. Měl jen trochu času na to, aby si uvědomil, jakou pitomost udělal. Za trůnem nikdo nestál a Smrtijedi kolem něj vyrazili na obranu svého pána.

Když prosil o milost, kterou nikdo nenabízel, spatřil ho znovu. Snape nyní postával mezi diváky, šklebil se jako šílenec a začal kouzlit nad umírající ženou. Yaxley jim dával znamení, snažil se ukázat, ale Pán zla pěnil vzteky a ostatní byli až příliš dychtiví, aby splnili jeho příkaz. Poslední původní Smrtijed s výkřikem skonal u nohou svého pána, zatímco jeho temný osud přihlížel a smál se.

ooOOoo

„Co tím myslíte, že je pryč? Myslel jsem, že byl pod sedativy!“ vykřikl Harry.

„To byl!“ vybuchla Molly. „Ale pak mu Grangerovi nařídili, aby zachránil Hermionu, a on prostě šel!“

„ Co teď?“

„Přesně na to se ptám!“

„Fajn. Takže musíme za ním. Znáte všichni polohu? Dobře. Levandule, máš na starosti děti. Všichni ostatní, hoďte sebou!“

ooOOoo

Harry se přemístil do opuštěného skladiště, ve kterém panoval naprostý chaos. Kouzla létala všemi směry a nejprve bylo nutné vztyčit kolem sebe ochranné štíty. Vypadalo to, jako kdyby Smrtijedi pálili kletby a kouzla téměř náhodně a přitom bojovali proti neznámé síle ve druhé části otevřeného prostoru. Až ve chvíli, kdy se dav rozestoupil, aby se vyhnul smrtící kletbě, si Harry uvědomil, že většina kouzel se odrážela od jediného štítu na protilehlé straně místnosti.

Snape vztekle řval. Stál rozkročený nad Hermioniným tělem a pod krkem držel Pána zla, který se mu snažil vyškubnout. Ze Snapeovy hůlky proudil stálý příval magie do štítu, který udržoval okolo nich. Harry nikdy nic podobného neviděl. Štít zářil aurou barvy medu a zdálo se, že po každém útoku jen nabývá na síle. Zatímco se Smrtijedi snažili osvobodit svého pána, klesali nalevo i napravo pod náporem svých vlastních odrážených kouzel.

„No do háje!“ vykřikl Neville. „Vidíte to taky?“

„Proboha, Harry,“ zašeptala Ginny. „To je jeho duše! Hermiona mi řekla, jak vypadá. Aby ji ochránil, používá svou vlastní duši!“

„Paráda, ale my jsme přišli kvůli Voldemortově duši,“ zasyčel Harry.

Mávl na Rona, ten přikývl a se svou skupinou začal zneškodňovat Smrtijedy, kteří si pomalu uvědomovali, že se síly přeskupily. Kývnutím vyslal Kingsleyho a Tonksovou, kteří se spolu s Billem, Percym a Charliem pohybovali na opačné straně místnosti. Harry se s Ginny, Minervou, Nevillem a Arthurem rozběhl středem. Remus přivedl svoji smečku, která nyní vyrazila kupředu s nezkrotnou radostí, ovlivněnou blížícím se úplňkem.

Fred s Georgem kryli útok Molly a Rona a v dokonalé souhře ostřelovali protivníky, aby si proklestili cestu. Kingsleyho skupina zvolila jiný postup. Prorážela podlahu pod nohama Smrtijedů a její kusy házela do davu, aby je nahnala zpátky do středu. Minerva přeměňovala smrtijedské pláště v hordy bodajících štírů nebo co to vlastně bylo, kvůli čemuž se první řada nepřátel probíjela zpět a blokovala tak kouzla svých kolegů.

Zezadu se ozvalo hlasité prásk, jak se sem přemístilo dvacet bystrozorů ministerstva v plné síle. Připojili se ke členům Řádu, přidali své štíty a vrhli se do boje.

Jakmile Smrtijedi pochopili, že čelí nové hrozbě, sjednotili se. Boj nabral na obrátkách, když se členové Řádu začali pomalu přibližovat k jejich osamělému členovi na druhé straně místnosti. Remus a jeho smečka se vrhli doprostřed a na palbu kleteb odpověděli fyzickým napadením. Zdálo se, že právě to Smrtijedy zmátlo. Harry v souladu se svou ženou namířil hůlku před sebe, aby co nejrychleji postupně vyřadili každého, kdo jim stál v cestě k Pánovi zla. Minervu jedna kletba poslala k zemi, ale Arthur zařval protikletbu a ona se vyškrábala zpátky na nohy s ještě větším odhodláním, které hraničilo až se zuřivostí. Postupně lidé díky kletbám Smrtijedů začali odpadávat, ale Harry tomu nevěnoval pozornost, protože by rychle mohl ztratit přehled. Dokud viděl svou ženu vedle sebe, mohl pokračovat. Ohlušoval ho řev a výkřiky, jak čím dál víc lidí prohrávalo a padalo k zemi.

Když se mezi nimi a Voldemortem uvolnila cesta, strhl si z krku kožený váček.

„Snape! Pusťte ho!“

Snape ho nebral na vědomí, pouze prohodil Voldemorta štítem směrem k němu a pak se sklonil, aby zvedl Hermionino tělo ze země. Harry si uvědomil, že je ztuhlá, když si ji Snape přidržoval u boku a snažil se ji chránit. Do svého štítu vlil ještě větší sílu, vytvářel kolem sebe kouli barvy pevného jantaru, uvnitř které bylo vidět pouze stíny.

Harry sledoval, jak Pán zla spadl na zem, a díval se, jak se plazí co nejdál od Snapea. To monstrum postrádalo veškerý půvab a důstojnost, když se škrábalo zpátky na nohy a řvalo na své následovníky, ať ho ochrání.

„Voldemorte!“ Zařval Harry. „Neschovávej se a BOJUJ!“

Netvor, jenž býval Tomem Raddlem, se otočil a zaječel vztekem, když uviděl svou Nemesis. Pozvedl hůlku, zařval smrtící kletbu, ale na poslední chvíli ji vyslal na Ginny.

Harry nestihl ani mrknout, jen hodil kožený váček kletbě do cesty a sledoval, jak se jasné zelené světlo vpíjí do malého kousku duše obsaženého uvnitř. Triumfálně vykřikl, když Pán zla zabil poslední kus své vlastní duše.

Voldemort se zapotácel. Snažil se pochopit, co se stalo, ale Harry neváhal a zaútočil na něj kletbou Reducto. Všechna léta hněvu a bolesti vložil do jediného kouzla, jež spálilo tělo Lorda Voldemorta na popel.

ooOOoo

Je po všem,“ řekl. Jeho slova byla tichá, ale vřesoviště se otřásalo jeho pýchou a pocitem vítězství.

Hermiona ucítila v očích slzy. Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy se cítila tak šťastná.

„Byl jsi úchvatný,“ zašeptala.

„Jen díky tomu, že jsi ve mě věřila, Hermiono. Byl jsem tím, co jsi potřebovala.“

Vyklouzla z jeho náruče a pohlédla mu do rozzářené tváře. Něžně pohladila jeho prošedivělé spánky.

„Vždy jsi to, co potřebuju. A vždycky budeš.“

Usmál se a Hermiona na okamžik zahlédla duši malého nevinného chlapce, který je hrdý, že potěšil někoho dospělého.

„Je na čase, aby ses vrátila. Přestože náš ukrýt považuji za žádoucí, nemůžeš být po zbytek života zkamenělá. A já ve své posteli dávám přednost živé a dýchající ženě před duchem.“

Jeho slova v ní vyvolala vzpomínku. Hermiona ustoupila, naklonila hlavu a zkoumavě se na něj podívala.

„To jsi ty. Jsi stále uvnitř.“

„Všichni jsme tady. Byl to jediný způsob, jak tě zachránit. Cítili jsme tvou bolest, ale byl raněný. Nechat tě zemřít nepřicházelo v úvahu, tak se vzdal kontroly a vstřebal své zranění do nitra, aby nám umožnil udělat to, co bylo třeba.“

„Bude v pořádku? Musím ho zase dát dohromady?“

„Budeme v pořádku, Hermiono. Prostě potřebujeme spánek a čas na uzdravení.“ Natáhl ruku a klouby prstů ji pohladil po tváři. „Děkuji. Děkuji za to, kým jsi. Byla jsi vším, čím jsme potřebovali, abys byla.“

Kousla se do rtu, aby nezněla tak nejistě, jak se doopravdy cítila: „A Lily?“

„Lily byla silným majákem, který mu ukazoval, kde najde světlo. Už ale našel nový maják. Pokud mu dáš čas, zaváže se ti navždy. Stále bude cítit vinu za své činy, ale nebude riskovat svou šanci být s tebou jen proto, že nedokáže čelit své minulosti.“ Spiklenecky se usmál a dodal: „Umí být velmi tvrdohlavý, když ví, co chce, a pamatuj, že jeho tvrdohlavost už máš na své straně.“

„Obdivuju tvrdohlavost. Sama dokážu být pěkně tvrdohlavá,“ zasmála se.

„Díky bohu za to, protože jsme potřebovali, abys to s ním nevzdala. Pořád je křehký. To je důvod, proč se dokáže vyčerpat až tak, že nás nechá snadno převzít kontrolu. Ale to bude časem slábnout. Kvůli tobě získává sílu.“

„Je ještě něco, co bych měla vědět? Potřebuje něco? Co bych pro něj mohla udělat, aby byl šťastný?“ vyhrkla.

Tento Snape, stojící před ní, se široce usmál. Zvedl ruku a prstem přejel po její tváři, až se dotkl spodního rtu.

„Má rád, když se ho dotýkáš. Cítí se skutečný.“

„Stále jsi jeho vůle přežít?“

„Jeho vůle přežít je ukotvena v tobě a momentálně ho drží v bezpečí. Jsem jeho povinnost.“

ooOOoo

Harry a Kingsley přihlíželi, jak bystrozoři aktivují přenášedlo se zajatými Smrtijedy. Mnoho z nich se rozhodlo bojovat do posledního dechu a dalo před kapitulací přednost smrti. Proto mezi vězni byli hlavně ti, kteří byli přemoženi a omráčeni hned na začátku bitvy. Neville se vydal napřed, aby je předal Azkabanu.

Několik prásknutí ohlásilo příchod léčitelů a zdravotních sester od svatého Munga a Remus je přivolal k Tonksové. Nepřestávala krvácet a on ji kolébal v klíně. Lékouzelnický tým se rozdělil a začal se starat o raněné. Nebylo překvapením, že většina mrtvých patřila do Remusovy smečky. V bitvě ukázali šokující nedostatek pudu sebezáchovy, ale jejich divokost měla potřebný říz. Ti, kteří přežili, se nyní choulili okolo Remuse, jenž pečoval o svou družku.

Artur se staral o Minervu. Zřejmě si zlomila kyčel, když po zásahu kouzlem upadla, a teď poměrně hlasitě dávala najevo svou mrzutost.

Nejdříve přenesli ke svatému Mungovi George. Byl zasažen výbušnou kletbou, ale to nejhorší v poslední chvíli odrazil Fred svým kouzlem. Ten si George dobíral a vtipkoval na jeho účet, ale přitom odmítal pustit bratrovu ruku, dokud je oba nepřemístili do nemocnice.

Ginny hlídkovala u Snapeova štítu. Stále se jednalo o pevnou kouli tvořenou magickou energií, která opakovaně vzdorovala jejím diagnostickým kouzlům, o nichž si i přesto Ginny škrábala poznámky na kus pergamenu, který si půjčila od jednoho z bystrozorů.

„Hermiona to bude chtít vědět,“ vysvětlovala mírně hysterickým hlasem, jako by to, že se chystá předat Hermioně zprávu o magii duše, zaručovalo, že je Hermiona stále naživu, aby ji mohla přijmout.

Harry a Ron přešlapovali po jejím boku. Všichni tři v tichosti čekali na nějaké znamení toho, že Snape ve svém poslání uspěl.

Bez varování se štít s hlasitým třísknutím zhroutil. Všechny v místnosti to překvapilo a Harry, Ron a Ginny si museli přitisknout ruce na uši, aby jim chvilkové vakuum neporanilo sluch.

Harry viděl, jak se Hermiona zapotácela, když se natáhla ke Snapeovi, který se jako podťatý skácel k zemi a stáhl ji s sebou.

„Potřebujeme tady léčitele!“ zavolal Ron a vyrazil, aby jí pomohl Snapea převrátit na záda. „Jsi v pořádku?“ ptal se Hermiony, když se v křečích roztřásla.

„Přežiju. Crucio, většinou. Co se stalo Severusovi, než mě přišel zachránit? Proto je teď v takovém stavu?“

„Měl mrtvici,“ odpověděl Harry a ustoupil stranou, aby uvolnil cestu léčitelce. „Molly mu dala utišující léky a léčivé lektvary. Neměl by být schopen se ani pohnout, natož vstát a jít za tebou.“

Léčitelka se dožadovala více prostoru a Hermiona nechala Rona, aby ji odtáhl stranou. Vstala, ztěžka se o něj opřela a otočila se k Harrymu.

„Dokázal jsi to Harry,“ řekla. „Je konec.“

Ti čtyři tam stáli, dívali se na sebe a Harrymu to najednou došlo. Obrátil se k Ginny a spatřil, jak se chvěje a pláče. Vzal si ji do náruče a natáhl se ke svým dvěma nejlepším přátelům.

„Jo, zvládli jsme to, co?“ zeptal se.

„Jasně, kámo. Je po všem,“ ujistil ho Ron a vtáhl Hermionu do hromadného objetí.

Tiskli se k sobě, dokud adrenalin konečně nevyprchal a je znovu nezasáhla realita.

Léčitelka se chystala aktivovat přenášedlo, aby poslala Snapea k Mungovi, ale Hermiona ji zastavila.

„Vezmu ho domů,“ řekla. „Potřebuje jen odpočívat, že ano?“ Léčitelka pokývala hlavou, dala jí několik instrukcí a pak spěchala k dalšímu raněnému.

„Odveď ho na ústředí,“ navrhl Harry. „Bude tam dost lidí, aby na vás oba dohlédli.“

Hermiona se na něj vděčně usmála.

„Jsem na tebe tak hrdá, Harry.“ Podívala se na Ginny a Rona a dodala: „Teď ještě musíme všichni přijít na to, jak žít šťastně až navěky, co říkáte?“

Než Hermiona Severuse vznášejícího se ve vzduchu objala, aby je oba přemístila, Ron se ušklíbl a kývl bradou ke Snapeovi. „Harry a já už na svém šťastném konci pracujeme. Vypadá to, že ty máš trochu zpoždění, ale doženeš to, že jo?“

„Myslím, že ano,“ odpověděla a tajemně se usmála.

Sevřela svou hůlku a s otočením zmizela.

ooOOoo

Hermiona dorazila na schody před ústředím a zhroutila se. Byla odhodlaná dostat svého muže domů, ale síly ji opustily. Severusovo tělo ji přimáčklo ke schodům a Hermiona měla pocit, že ji rozdrtí. Sebrala poslední zbytky energie a kouzlem snížila jeho váhu. Držela ho v náručí a loktem zabušila na dveře.

Ty se okamžitě prudce otevřely a Hermiona vzhlédla k otcovu ustaranému výrazu, který se proměnil v radost a poté se znovu naplnil obavami.

„Neměl bys otevírat dveře, tati,“ slabě ho pokárala.

„Posledních deset minut se tu objevují ranění a nikdo jiný nebyl k dispozici. Bylo nám řečeno, že jste vyhráli, tak jsem to risknul. Musíme vás přesunout, než na vás přistane někdo další. Helen! Je tady!“

Hermionina matka vběhla do dveří a propukla v pláč. Hermiona byla šokovaná. Nemohla si vzpomenout, jestli někdy předtím viděla svoji mámu plakat.

„Holčičko!“ vykřikla a objala svou dceru. „Věděli jsme, že tě zachrání! Je v pořádku? Řekla jsem mu, aby nezabíjel, ale pak jsem byla hrozně vyděšená, že jsem udělala chybu a neměla to říkat.“

„Nic mu není. Udělala jsi to správně,“ uklidňovala ji Hermiona.

„A ty jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, že není v pořádku; je zavalená dospělým chlapem, který ji brzy propasíruje skrz schody! Pomoz mi ho z ní zvednout,“ vyštěkl Hermionin otec svým ‚zatraceně-jsem-úplně-v-klidu‘ hlasem.

Matka zbledla a vyskočila, aby chytila Severuse pod paží, zatímco John jej popadl z druhé strany. Na tři ho zvedli v očekávání, že bude mnohem těžší. Skončili rozpláclí na chodbě a Severus se zřítil na ně. Hermiona se musela kousnout do jazyka, aby potlačila hysterický smích.

Musím toho chlapa nakrmit,“ zabručela Helen, zatímco se snažila vyprostit zpod jeho těla.

„Omlouvám se, měla jsem vás varovat. Nemyslí mi to,“ vysvětlovala Hermiona.

Helen přenechala Snapea svému manželovi a vrátila se pro svou dceru. „Můžeš vstát, beruško? Tady, chyť se mě.“

Hermiona se snažila co nejvíce pomáhat, když ji její matka zvedala ze schodů. Obě ženy následovaly Johna chodbou ke schodům. Nesl Severuse v náručí jako velké dítě. Ten pohled vehnal Hermioně slzy do očí a ona nedokázala přestat plakat.

ooOOoo

Hermiona otevřela oči a spatřila Severuse, jak se nad ní tyčí jako gotický chrlič. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel a jeho tvář zrudla a zachmuřila se.

„Dobré ráno,“ pozdravila jej s úsměvem, protáhla se a vytlačila Nožku z vedlejšího polštáře. Pohladila ho a on na ni zamával ocasem. Hermiona se posadila a opřela se o čelo postele. „Jak se cítíš?“

Zdálo se, že Snapeovy oči podrobně zkoumají črty její tváře, teprve pak se obtěžoval odpovědět.

„Jsem naprosto v pořádku. Od chvíle, co jsem se probral, mě Molly dopuje mými vlastními patoky.“

„Aha, takže ses sem přišel schovat?“

V očích mu zaplálo veselí.

„Ne, přišel jsem šířit radost.“ Ukázal na sklenici vody na nočním stolku a podal jí několik lahviček. Ušklíbla se, ale sáhla po první. „Nakonec budeš ráda,“ ujistil ji. „S lektvary a pořádným jídlem se zotavíš rychleji. Vypij to; řeknu tvým rodičům, že jsi vzhůru. Dělali si starosti.“ Zamířil ke dveřím.

„Jak dlouho jsem spala?“

Otočil se a odpověděl: „Dva dny. Udržoval jsem tě ve spánku, dokud ty nejhorší následky po Cruciu nepominuly.“

„Aha. Děkuji,“ zašeptala. Ukázal na lahvičku v její ruce a Hermiona přikývla.

Měl pravdu. S jeho lektvary a s jídlem, které jí přinesla máma, se cítila téměř znovuzrozená. Rychle se osprchovala, absolvovala dlouhý rozhovor s rodiči a poté ji krátce navštívili Harry, Ginny, Ron, Neville, Tonksová, Remus, dvojčata a Molly. Snape stál po celou dobu v koutě místnosti, a když začal rozčileně přecházet sem a tam, prohlásila Hermiona, že je unavená, takže se všichni rychle rozloučili. Okamžitě vlezla zpátky pod přikrývku. Severus nechal dveře otevřené a přísně se zadíval na kočku. Křivonožka vydal tichý zvuk a pomalu místnost opustil, jako by to bylo po celou dobu jeho plánem. Severus dveře zavřel, zamknul, zakouzlil a seslal tišící kouzlo. Pak se otočil zpátky k ní a jen na ni upřeně hleděl.

Pohrávala si s okrajem přikrývky.

„Když jsem se vzbudila, vypadalo to, jako bys chtěl něco říct, ale nakonec sis to rozmyslel,“ řekla. „Co to bylo?“

Znovu zrudnul, přešel k ní a posadil se na postel. Povzdechl si, pak zvedl hlavu a podíval se na ni.

„Miluji tě,“ řekl. „Chtěl jsem, aby to byla první věc, kterou uslyšíš, až se vzbudíš, ale… zpanikařil jsem.“

Radost zaplnila každičký kousek jejího těla a najednou cítila, jako by se vznášela nad postelí. Natáhla se a sevřela jeho ruku, aby se ujistila.

„Děkuju,“ zašeptala. „Děkuju, že mě miluješ.“

Na chvíli se mu na tváři objevil záchvěv smutku. „Hermiono, to já bych měl poděkovat tobě. Měl bych ti padnout k nohám a děkovat osudu za tvou trpělivost. Je mi to tak…“

Zvedla ruku a jemně jí zakryla jeho rty.

„Pokud ještě někdy řekneš, že je ti to líto, tak ať je to kvůli něčemu jinému,“ řekla.

„Bože, ženská! Už nikdy nechci říkat, že mi je něčeho dalšího líto,“ odpověděl procítěně.

„Ale budeš a já budu taky. To je život, Severusi. A já chci ten svůj sdílet s tebou.“

Zhluboka si povzdechl a zavřel oči. Pomalu se k ní naklonil a ona ho objala.

„Severusi, miluju tě.“

Podvolil se jejímu objetí, přiblížil své rty k jejím a zašeptal: „Děkuji.“

Políbil ji. Pomalu a nesměle, ale přesto s příslibem čehosi dalšího. Odtáhl se a pohlédl jí do očí, jako by se chtěl ujistit, že je jeho pozornost stále vítána. Objala ho kolem krku a přitiskla svá ústa na jeho. Líbala jej hluboce, až přicházel o dech.

Přerušil polibek a zvedl se, aby si svlékl hábit. Než se zul, Hermiona odhodila přikrývku a posunula se, aby mu udělala místo.

Stále v kalhotách a košili k ní chtěl vklouznout, ale zastavila ho. Jediným pohybem si stáhla triko a zašeptala: „Ještě ten zbytek.“

Zamrkal a toužebným pohledem sklouzl k jejím ňadrům. Narovnal se, aby si rozepnul košili. Hermiona si klekla na postel a se zrychlujícím se dechem sledovala, jak se svléká.

Dychtivě na ni hleděl, očima zachytával každičkou její nestřeženou odezvu. Na základě nevyřčené dohody udržovali své spojení uzavřené, jako by vědomí toho, co cítí ten druhý, byl svým způsobem podvod. Šlo o jakýsi test důvěry a upřímnosti. Odhodil košili, která zakrývala jeho bledou štíhlou hruď. Pustil se do pásku a očima putoval po jejích nohou. Vyzývavě jí pokývnul. Hermiona se zvedla na kolena a nechala své kalhotky sklouznout dolů. V očích mu zaplálo a pokračoval v rozepínání knoflíků na kalhotách. I s prádlem je nechal padnout na zem. V Hermioně se zadrhl dech. Natáhla ruku, aby se ho dotkla. Vzrušeně zasyčel a opřel se do jejího doteku.

Obtočil svou ruku kolem její, zesílil sevření. Po chvilce laskání si přilehl k ní a Hermiona mu s povzdechem vklouzla do náručí.

Toužili splynout jeden s druhým. Dorozumívali se pouze dýcháním a pohyby svých těl. Tentokrát nešlo o žádnou šílenou honbu za vyvrcholením, žádný rychlý, téměř násilný závod až do cíle. Severus pomalu prozkoumával její tělo, své reakce a myšlenky skryté v soukromí a Hermiona si vychutnávala jeho pozornost. Když zjistil, že je lechtivá, zasmál se hlubokým a svůdným smíchem, ale znovu se podobného doteku vyvaroval.

Vzrušení začalo rezonovat jejich spojením a oba se snažili zpomalit, aby potlačili jeho nadvládu. Odhaloval její touhy a fascinován její reakcí je jemně využíval, aby ji přivedl do ještě vyšší hladiny vzrušení. Ona na oplátku zkoumala jeho tělo, tak známé, a přesto její dotyk vyvolával neznámé odezvy. Uchvacoval ji. Tento něžný, trpělivý muž byl pro ni něčím novým, a když ji jeho zkušené prsty vynesly k vrcholu spirály, přistihla se, že v duchu znovu a znovu křičí jeho jméno.

Stiskla mu zápěstí tak silně, až téměř zastavila jeho něžnosti, bez kterých snad už nikdy nedokáže žít, a konečně prolomila ticho.

„Ano,“ zasténala a ucítila, jak v odpověď zrychlil tempo svých prstů. Sklonil se, políbil ji a Hermiona zavzdychala, když jeho jazyk zaútočil na její.

„Hermiono,“ zachrčel. Zvuk jejího jména, vyslovený tímto tónem a tímto mužem, ji dostal přes okraj. Slabě vykřikla a ucítila, jak se extáze rozlila jejich spojením, když se k ní svým hlasem připojil.

Sklonil se nad ní a líbal ji na rty, krk a pak pokračoval k jejím ňadrům. Uhnízdil se mezi jejími stehny a klesl k ní.

Několika škádlivými doteky ho navedla tam, kde ho chtěla mít. Zvedl se na pažích a pomalu se do ní ponořil. Okouzleně sledovala, jak se jeho víčka zachvěla, když téměř potěšeně zakňučel. Místnost naplnilo jejich drsné dýchání.

Otevřel oči a pohlédl hluboko do jejích.

„Nemám žádné peníze,“ pronesl.

„Nějak si na svoje živobytí vyděláme,“ odpověděla.

„Nemůžu ti nabídnout žádný domov.“

„Tvůj domov je se mnou.“

„Nevím, jak být tím, koho potřebuješ.“

„Buď sám sebou, Severusi. Tvá duše je tak krásná a to stačí.“

Jeho obličej posmutněl a Severus se sklonil, vášnivě ji políbil a začal přirážet divočeji.

„Sdílej svůj život se mnou, Hermiono,“ zaprosil. „Bojím se svého a potřebuji ten tvůj jako vzor.“

„Není se čeho bát. Udržím tvé srdce v bezpečí.“

„Potřebuji tě, Hermiono. Potřebuju tě tak moc, až mě to děsí.“

„Já vím.“

Tvářil se ustaraně a ona cítila tlak jeho myšlenek. Otevřela spojení a přijala, co nemohl vyjádřit slovy. A tam uviděla podstatu věci. Severusův věčný boj mezi jeho nižšími pudy a jeho potřebou být lepším člověkem. Jedna jeho část ji chtěla zatlačit do matrace, sobecky si ji brát a potom ji schovat před světem, aby ji nemohl mít nikdo jiný, dokud ji nebude chtít znovu on. Další část ji chtěla ušetřit bolesti a zklamání vyplývajících ze svazku se zlomeným mužem, který jí mohl dát jen své otlučené srdce a prázdné kapsy. Nemohl najít střední cestu. Cítila jeho zoufalství nad tím, že nedokáže být lepším člověkem.

Proto otevřela své srdce dokořán a nabídla mu třetí volbu: přijmout všechno, čím byl i čím nebyl. To muselo stačit.

Pak ho požádala, aby ji sobecky přišpendlil k matraci, protože právě to chtěla v té chvíli nejvíce. Zavrčel a přání jí splnil. Jeho nespoutaná potřeba jí brala dech, dokud Severus s vášnivým výkřikem nevyvrcholil.

Pevně se objímali, zatímco se snažil vyrovnat s dozvuky svých emocí. Ukončila spojení, aby mu poskytla soukromí, než se vzchopí. Věděla, že jen čas může tu ránu zacelit. Žil život plný citových extrémů, které způsobily jeho příšernou nejistotu a zranitelnost.

Přísahala si, že mu nějak pomůže uvědomit si, že už je tím mužem, kterým si přeje být.


Kapitola 20. Spojení spojených



Autor: Aurette                      Překlad: OP               Beta: mori                  Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6408692/20/The-Occluded-Soul

Rating: 16+



Překlad abecedně: Carmy, kia, martik

 

Kapitola 20. Spojení spojených

Ocitl se na blatech. Od okamžiku, kdy se tu objevil naposledy, uběhlo více než šest měsíců a Severus se cítil nesvůj, že je tu znovu. Stalo se něco? Je Hermiona v nebezpečí? Proč byl právě tady, na jejím místě? Rozhlédl se, na míle daleko však nic neviděl. Snažil se probudit, protože si uvědomoval, že jde o pouhý sen. Bohužel se mu to nedařilo. Sáhl po spojení s Hermionou, ale zjistil, že je zablokované. Srdce mu sevřela ledová ruka a jeho naplnil příšerný strach.

Přinutil se ke klidu a znovu hledal spojení se ženou, která měla ležet v posteli vedle něj. Ucítil jen obrysy čehosi pevného, co mu bránilo v kontaktu s ní.

Okolí se změnilo a on se objevil v úzké chodbě, kterou se vracíval do hradu po setkáních s Pánem zla. Ta stejná věc mu opět blokovala cestu. Tmavým tunelem se šířil zatuchlý pach plísně. Snažil se proklestit si cestu, protože věděl, že se musí dostat ke skrytým dveřím ve své učebně, než se stane něco hrozného.

Vykřikl, když se zátaras proměnil a on ucítil ve svém náručí ženské tělo. Ruce se mu ponořily do záplavy hedvábných vlasů a Severusovy smysly ovládla dávno zapomenutá vůně, která s sebou přinesla příval vzpomínek.

Náhle vše pochopil a pohlédl do klidného, vyrovnaného obličeje, kterému vévodily něžné zelené oči.

„Lily,“ zašeptal.

Usmála se na něj a naklonila tvář k jeho ruce, dosud zabořené v jejích vlasech.

Když se přiblížila a objala ho, rozbušilo se mu srdce.

„Lily…“ Její vůně jasmínu a vřesu zesílila a Severus se snažil odvrátit, snažil se nadechnout čistého vzduchu, ale cítil jen tlející pach plísně.

Odstrčil ji pryč.

„Stojíš mi v cestě,“ řekl. „Musím projít, musím něco udělat.“

Neodpověděla. Jen se usmála a přistoupila opět blíž a natáhla ruku, aby ho chytila. Aby ho polapila. Aby mu zabránila jít na místo, kde měl být.

„Ne,“ namítl a začal couvat. Pomalu ho následovala, oči naplněné láskou a přijetím, které u ní nikdy v životě nespatřil, a on pokračoval v nucené cestě zpátky úzkým tunelem.

„Musím jít dál!“ vyštěkl, jak v něm narůstal vztek, ale Lily ho dál naváděla špatným směrem.

Obestřel ho strach z toho, že se vzdaluje dál a dál od místa, kde měl být. Od jeho povinnosti.

Od Hermiony.

Jako by Severusovi jméno jeho lásky přineslo sílu, přestal ustupovat.

„Zmiz mi z cesty,“ zasyčel tichým hlasem.

Lily se zastavila a spustila ruce. Dívala se na něj smutným a zklamaným pohledem, který se mu už jednou v šestnácti letech vypálil do duše. Severus zaváhal.

„Mrzí mě to,“ zašeptal. S úsměvem zvedla ruce a pokynula mu a on cítil, jak ho cosi nutí ji obejmout. Pak ale napjal ramena a zvedl bradu.

„Ne.“

Natáhl se, aby ji chytil za ruce. Přitáhl si ji k sobě, v dalším okamžiku se otočil a odstrčil ji od sebe.

„Stojíš mi v cestě,“ pronesl s rostoucí netrpělivostí.

Zakvílela a vrhla se na něj, jako by jej chtěla podrápat. Pozvedl ruce, aby si před jejím útokem chránil obličej.

„Nevěrníku!“ ječela.

Srdce se mu sevřelo bolestí a on si uvědomil, že nemůže dýchat. Tloukla do něj pěstmi, zatímco lapal po dechu. Měl pocit, že se mu hroutí plíce. Konečně zhluboka nasál její přesládlý pach, ze kterého se mu zvedl žaludek.

„Skončil jsem s tebou!“ zařval. „Stojíš mi v cestě!“

Prudce do ní strčil, až upadla na podlahu. Začala se kroutit a přeměňovat. Najednou hleděl na sebe, na své mladší já, na zbabělého šílence sršícího nenávistí a posedlostí.

„Zrádče!“ křičel na něj mladý Snape.

„Blázne!“ odvětil vztekle. „Nepotřebuji ji a nepotřebuji ani tebe!“

Severus se otočil a zamířil tunelem až k tajným dveřím, které vedly do bezpečí.

Útočiště.

Domov.

Strčil do dveří a otočil se ve chvíli, kdy se na něj jeho zbabělé mladší já zuřivě vrhlo. Zabouchl je a náhle pocítil drásavou bolest. Potlačil ji a zajistil vchod závorou. Na druhé straně slyšel šílené vytí a otřásl se. Pozvedl hůlku a nechal dveře zmizet. Zbyla jen prázdná kamenná zeď. Jekot utichl.

ooOOoo

Severus se s povzdechem posadil. Držel se za hlavu, aby utlumil bolest, a přes obnovené spojení vyslal své pocity hrůzy a potřeby útěchy. Hermiona vykřikla ze spaní a vyděšeně odhodila přikrývku.

„Severusi?“

Vrhla se k němu a přitáhla si jeho hlavu k hrudi.

„Co se stalo? Jsi v pořádku?“

Třásl se v jejím náručí a držel se jí, jako by jejím světlem mohl zaplnit to nové a temné prázdné místo. Hlubokými nádechy nasával její vůni, vůni šamponu a mýdla, její svěžest, její čistotu smíchanou s posledními akcenty přetrvávajícími po jejich milování.

Nedokázal se vyjádřit slovy, proto jí vše poslal skrze spojení. Svou osamělost, svůj strach, své uvěznění a nakonec úplné vymýcení části svého já.

Šeptala mu slovíčka útěchy, a když spatřila obraz jeho mladšího já, jak leží na podlaze a křičí neslušnosti, přivinula si ho k hrudi ještě pevněji.

„Znám ho,“ řekla. „Skoro jsem ho tam nechala.“ Odtáhla se, ale dál svírala v dlaních jeho tvář. „Ale byla to část tebe a já tě přijala celého. Teď je pryč, ale ty jsi nic neztratil, Severusi. Tvoje láska k Lily tu vždycky bude, jen je teď zdravější. Drahý, neztratil jsi ji.“

Její slova a bezpodmínečná náklonnost působila na jeho duši jako balzám a Severus znovu klesl do jejího objetí.

Byla dokonalá. Byla mu vším… tato živá, dýchající žena v jeho náručí, která kvůli němu prošla peklem a nikdy nic nežádala na oplátku.

Znovu se zhluboka nadechl a zvedl hlavu.

„Vezmi si mě, Hermiono,“ navrhl a natáhl ruku, aby ji konečky prstů pohladil po tváři. „Chci, aby sis mě vzala.“

Srdce se mu naplnilo pýchou, když viděl, jak září štěstím.

„Jestli jsi připravený, pak si tě velmi ráda vezmu,“ odpověděla.

Přitáhl si ji k sobě, položil ji na postel a políbil ji. Přikryl ji svým tělem a užíval si pocit jejího teplého těla pod tím svým. Znovu se s ní začal pokojně milovat. Svým tělem a doteky jí sděloval, co nedokázal vyjádřit pouhými slovy.

Přivítala ho u sebe a Severus věděl, že na světě neexistuje lepší místo než její objetí. Miloval ji celou svou bytostí, až se ocitnul ještě blíž k její krásné a dokonalé duši. Obklopovalo ho její nádherné teplo a Severus cítil, jak se Hermionina duše jemně třepotá a překypuje radostí v souladu s jeho vlastní. Když splynuli, oba vykřikli.

Pevně ji držel v náručí. Jejich láska a uspokojení klouzaly malátně tam a zpět skrze jejich spojení, zatímco se uvelebili a upadli zpět do spánku.

ooOOoo

Dvůr osvětlovala čarovná světýlka, ve vánku se pohupovaly třpytící se stužky a celý prostor naplňovala láska. Rodina a přátelé stáli pospolu a čekali, až začne obřad.

Helen Grangerová, hrdě oblečená v kouzelnickém hábitu, který pořídila spolu s Molly, se rozhlédla a viděla, že jsou zde všichni.

Otočila se na Artura čekajícího ve dveřích a pokynula mu. On odpověděl stejným přikývnutím a zmizel.

„Všichni na místa!“ zakřičela Molly. „Je čas!“

Helen obdivovala Mollyiny organizační schopnosti, ale byla ráda, že nikdy neměla tolik dětí, aby si ty své musela vytříbit. Bůh žehnej každému Weasleymu, ale kdyby hrozilo, že by měla Helen tolik dětí, to by raději určitou část svého manžela, zodpovědnou za plození dětí, ufikla.

Ne. Měla jen jedno dítě, svou krásnou Hermionu, a teď se chystá sledovat, jak se toto dítě navždy sváže s tím bledým hubeným mužem, který právě vycházel z domu s Harrym a Minervou. Dav se usadil.

Severus vypadal v černé sametové róbě zdobené stříbrem velkolepě. Vyzařovala z něho vznešenost, která Helenino srdce naplnila hrdostí.

Minulý rok pro něj nebyl snadný. Helen si neuvědomovala, jak omezené byly její zkušenosti s kouzelnickým světem. Setkávala se jen se členy Řádu a považovala je za ty nejčestnější, když teď všemu rozuměla lépe.

Zbytek kouzelnického světa by byl jen sotva shovívavý nebo přívětivý k člověku, který po pět dlouhých let ztělesňoval naprostou noční můru. Ve většině kruhů byl Severus Snape považován za nebezpečnějšího než Voldemort. Ten strávil poslední roky snahou opět získat svou sílu, zatímco duševně nemocný a hrůzu budící Mistr lektvarů děsil celou zemi. Skutečnost, že opravdu napadal pouze Smrtijedy, se vzhledem k brutální povaze těchto činů nějak ztratila. Málokdo si myslel, že si zaslouží odpuštění, ale faktem zůstávalo, že Řád zvítězil.

Severus byl volný, ale zároveň se stal vyvrhelem.

Myšlenka, že této jemné duše je třeba se bát a pohrdat jí, Helen rozzuřila.

Více než jednou pomyslela na to, že by šla na Příčnou ulici a do všech by se pokusila kabelkou vtlouct rozum.

Události v minulém roce bylo obtížné sledovat, ale zároveň bylo krásné je prožívat. Severus s tichou důstojností bojoval o vybudování nového života, přijímal smlouvy jako dodavatel lektvarů a bez stížností trpěl ponižování spojené s jeho vzácnými výjezdy do kouzelnického světa. Vztah s Hermionou mu na druhou stranu prospíval. Byl stálý a jako vždy ji chránil, ale zároveň podporoval její nezávislost a oslavoval její úspěchy.

Hermiona a Ginny Potterová začaly pracovat na ministerstvu, zkoumaly magii duše a Hermiona se velmi rychle osvědčila. Často ji zvali, aby přednášela na sympoziích po celém světě. Když byla pryč, vypadal Severus poněkud sklesle a po jejím návratu mu obvykle trvalo celý den, než byl ochoten pustit ji z očí.

Helen to považovala za roztomilé.

John Granger se obával, jestli není Severus příliš odměřený a zdrženlivý. To ho přešlo ve chvíli, kdy udělal tu chybu a šel si v noci do kuchyně pro sklenici vody. Všichni si byli najednou velmi dobře vědomi nevýhod tišících kouzel.

Oba muži se na sebe celý týden nepodívali, zatímco Hermiona zčervenala a začala se hihňat, když ji matka požádala, aby ‚tentokrát prostřela talíře.‘ John se jí později svěřil, že Severus byl docela působivý, a oba dostali záchvat smíchu, až jim Nožka vyčítavě ometl obličeje ocasem.

Helen s manželem si nakonec ze své ‚pojistky‘ koupili nový dům a stali se partnery na klinice jejich přítele Russella, kam si přivedli většinu bývalých pacientů.

Přesto oba cítili, že jejich staré životy jsou pryč. Bez osobních věcí a upomínek, které byly zničeny, postrádal jejich nový dům duši. A oni měli pocit, že svou práci vykonávají jen z povinnosti, aniž by je bavila. Trvalo to asi jen šest měsíců, než prodali svůj podíl velmi milému mladému muži, sbalili si to málo, co vlastnili, a znovu se ukázali u dveří své dcery.

Ještě teď se uculovala, když si vzpomněla na Severuse, jak prudce otevřel dveře s hůlkou v ruce, a na způsob, jakým naklonil hlavu na stranu, když je uviděl. Očima přelétl kočičí přepravku a jejich auto plné zavazadel, ustoupil a ukázal na jejich polovinu domu a řekl: „Předpokládám, že cestu znáte.“ A bylo to.

John a Helen se teď věnovali výhradně práci s bezdomovci, a pokud to bylo možné, pomáhali Severusovi s jeho obchody. John dohlížel na účetnictví a záhonky a Helen pomáhala se sekáním, drcením, strouháním a zvládla dokonce i krájení technikou ‚julienne‘ – ačkoliv když začala suroviny krájet do tvaru ragbyových míčů, Severus dal velmi výmluvně najevo svůj nesouhlas s jejími pokusy ‚aby to vypadalo slavnostněji‘.

Zbožňovala ho. Byl vznětlivý, zádumčivý, příliš starý a poněkud nevzhledný, ale Helen Grangerová byla přesvědčená, že pro její dceru je dokonalý.

Pozorovala ho, jak tam stojí a přitom vypadá odměřeně, podrážděně a zároveň nervózně a rozpačitě, zatímco zkoumá dav. Všichni tady ho znali a věděli, že je dobrý člověk, ale ještě dlouho potrvá, než se bude Severus cítit ve společnosti tolika lidí uvolněně. Jestli vůbec. Otočil hlavu a uviděl ji. Popuzený výraz na jeho tváři roztál a Severus pozvedl obočí. Věnoval jí drobný úsměv, pokývl jí a odvrátil se. Helen se zatetelila radostí a cítila zvláštní rozechvění z toho, že patří k té malé hrstce lidí hodných jeho úcty. Zbytek kouzelnického světa se mohl jít vycpat.

Hudba zesílila a Helen se spolu s ostatními postavila. Všichni shromáždění se otočili, aby viděli na jejího manžela a dceru stojící ve dveřích za Ginny. Helen však nespustila oči ze Severuse. Byla si jistá, že je jediná, kdo se mu díval do obličeje, když se objevila jeho nevěsta. Jeho klidný úsměv, na okamžik zavřené oči a hluboký povzdech prozradily mnohé. Uvolnil ramena, trochu se narovnal a pozvedl bradu. Oči mu trochu zvlhly. Helen se spokojeně usmála a otočila se na svou dceru.

Hermiona byla v šatech barvy slonoviny a protkaných zlatem roztomilost sama. Měla malý třpytivý diadém, který se ztrácel v jejích bohatých kaštanových kadeřích vyčesaných nahoru. Pár volných pramenů jí kaskádovitě spadalo po straně krku. Oči upírala na ženicha a zdálo se, že se stěží ovládá, aby neodstrčila družičku z cesty a netáhla otce za sebou.

John v tmavě modrém rouchu vypadal neuvěřitelně přitažlivě a Helen měla v úmyslu ulovit ho, jakmile se ocitnou sami.

Helen zamrkala a zpozorněla ve chvíli, kdy John vkládal Hermioninu ruku do Severusovy dlaně. Poté se k ní John připojil, objal ji kolem pasu a pevně si ji přitáhl k sobě. Helen svému manželovi dojatě věnovala zářivý úsměv.

Minerva pozvedla ruku, aby všechny vyzvala k tichu, a zahájila obřad.

„Dámy a pánové, sešli jsme se dnes jako přátelé a rodina, abychom se stali svědky svazku Severuse Snapea a Hermiony Jean Grangerové…“

John vtiskl Helen do ruky kapesníček a ona se snažila setřít slzy, které nedokázala zastavit. Byli tak šťastní. Prozrazoval to způsob, jakým oba naprosto ignorovali Minervin oficiální projev a jen k sobě promlouvali očima. Hermiona se chvěla potlačovanou energií, kterou Severus jakoby vstřebával.

Ze všech stran se ozývalo vzdychání. Tonksová, která měla těsně před porodem, hlasitě popotahovala, čímž si od svého manžela Remuse vysloužila tichou pobavenou podporu. Molly brečela skoro stejně jako Helen a Arturův pyšný úsměv byl jen o něco slabší než Johnův.

Severus pozvedl Hermioninu ruku, pohladil ji a pak jí navlékl jednoduchý stříbrný prsten, zatímco sliboval: „Já, Severus, se z vlastní vůle a bezvýhradně odevzdávám tobě, Hermiono. Budu tě milovat a zachovám ti věrnost, v tvém jménu se všeho vzdám. Budu tě chránit a podporovat v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, celou svou magií, svým tělem a celým svým životem až do smrti. Přijímáš mě za svého manžela?“

„Přijímám,“ vydechla Hermiona přidušeně a pevně mu stiskla ruku. Otočila se dozadu, aby si od Ginny vzala prsten. Uchopila Severusovu levou ruku.

„Já, Hermiona, se z vlastní vůle a bezvýhradně odevzdávám tobě, Severusi. Budu tě milovat a zachovám ti věrnost, v tvém jménu se všeho vzdám. Budu tě chránit a podporovat v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, celou svou magií, svým tělem a celým svým životem až do smrti. Přijímáš mě za svou manželku?“

Jeho úsměv byl všeříkající a mnozí v davu si povzdechli, když zašeptal: „Přijímám.“

Minerva se usmála, pozvedla nad nimi hůlku a pronesla: „Potom prohlašuji váš svazek za uzavřený. Severusi, můžete políbit nevěstu.“ Z ředitelčiny hůlky vytryskla sprška stříbrných a zlatých jisker a zaplavila líbající se manželský pár. Hosté začali bouřlivě tleskat, zablikalo několik bleskových žárovek od fotoaparátu a hudba znovu zesílila. Hermiona se otočila a zářivě se usmála na rodiče. Harry potřásal Severusovi rukou a šťastně blábolil.

Jídlo bylo vynikající, hudba úžasná, společnost okouzlující i okouzlená. Nevěsta a ženich tančili, půvabní jako andělé světla a tmy. Oba zářili štěstím a všichni o nich mluvili, o tom nepochopitelném páru, který se společně zdál tak dokonalý.

Když John roztočil Helen ještě jednou kolem parketu, rozhlédla se a uvědomila si, že svět její dcery se stal jejím vlastním a všichni tito lidé její rodinou.

„Život je opravdu zvláštní. Právě jsem oficiálně ztratila svou dceru a přitom mám pocit, že jsem konečně našla domov,“ řekla svému manželovi.

„No, no, lásko. Neztratili jsme dceru. Získali jsme mrzouta a zatraceně pořádného.“

Rozesmáli se, a než hudba utichla, John ji ještě jednou zatočil. Přitáhl si ji do náruče a pevně ji objal za zvuků právě začínajícího dalšího waltzu. Přerušil je hluboký hlas. Oba se otočili a uviděli Severuse s nataženou rukou.

„Mohu požádat o tento tanec?“ zeptal se.

John s úklonou ustoupil a Severus vtáhl svou novopečenou tchýni do tance.

Několik minut tančili v tichosti, než Severus konečně promluvil.

„Děkuji, Helen.“

„Za co?“

„Za všechno. Za Hermionu. Za to, kdo jste.“ Ironicky se usmál. „Za krysy ve skříni a za to, že jste se konečně vzdala snahy vykrmit mě k smrti.“

Zrudla. „No, upřímně, Severusi. Můžete mi to vyčítat? Se vším, čím jste si v životě prošel, se mi ta nepřirozená hubenost zdála jako nějaký fyzický symptom. Nemohla jsem použít kouzla, abych vám nějak pomohla, ale aspoň jsem vás mohla trochu vykrmit.“

Věnoval jí oslnivý úsměv.

„Děkuji vám za snahu. Ale naprosto se mýlíte. Udělala jste mnohem víc, než vám kdy budu schopen splatit. Tu noc, kdy jste přijala do svého domu nebezpečného šílence,“ odmlčel se a věnoval jí ďábelský pohled, „v růžovém kabátě a s tím ostatním.“

„Vy si ten kabát pamatujete? Všichni jsme přísahali, že vám to nikdy neřekneme!“

„Pamatuji. Docela hřál.“ Znovu se usmál a pak zrudl. „Ale ne tolik jako váš domov. Děkuji, že jste mě vpustila dovnitř.“

Hudba skončila a oni se zastavili.

„To bylo vzájemné, Severusi. Řekla bych, že i vy jste nás pustil dovnitř.“ Rychle ho objala a pak ho popostrčila k Hermioně. „Ne, běžte. Je na čase, abyste vy a vaše nevěsta odešli.“

Lehce se jí uklonil a opustil ji, aby se připojil ke své ženě, stojící na okraji parketu. Hermiona všem mávala a ze všech stran se ozývala nejen přání zdraví a štěstí, ale i nějaké rady ohledně svatební noci, které Hermionu rozesmály a na Severusově tváři vyvolaly zamračení. Pak šťastný pár s tichým prásknutím zmizel.

„A je to,“ pronesl John, když ovinul paži Helen kolem pasu. „Už jsem myslel, že nikdy neodejdou. Ještě se zbavím těch ostatních zázraků a budu se věnovat tobě. Celou noc mě rozptyluješ tím, jak báječně v těch šatech vypadáš.“

Zahihňala se, a než se otočili ke zbytku svých hostů, zašeptala: „Později se sejdeme na kuchyňském stole.“

„To si piš,“ souhlasil chraplavým hlasem.

ooOOoo

Slunce pomalu stoupalo nad vřesovištěm a jemný vánek si pohrával s rozcuchanými kadeřemi kolem jejího obličeje. Hermiona si je odhrnula na stranu a vykročila do ranního vzduchu. Další poryv větru jí omotal lem noční košile kolem nohou, až málem klopýtla. Sklonila se a s nadávkou na rtech trhnutím lem uvolnila. Hluboký smích za ní ji přiměl se otočit.

Severus se opíral o rám dveří, na sobě jen pyžamové kalhoty a ruce zkřížené přes štíhlý hrudník.

„Tohle se v našich snech nikdy nestalo,“ pronesl pobaveně.

Usmála se a vztáhla k němu ruce. Severus se odlepil od dveří a pomalu k ní zamířil.

„A ani si nevzpomínám, že by ty kameny na zemi byly tak ostré,“ dodal.

„Někdy ano,“ odvětila zamyšleně, když ji objal. „Ale i přesto je to mnohem lepší než sny.“

„To je, Hermiono.“ Rukou putoval nahoru a dolů po křivkách jejího těla a zaháněl tak mírný ranní chlad. Zároveň Hermiona cítila, jak jí z jeho doteku naskakuje husí kůže. „To je.“ Políbil ji na ucho a zašeptal: „Vrať se do postele, ženo. Ještě jsem s tebou neskončil.“

Usmála se a otočila se k němu. „To je moc dobře, můj muži. Protože já s tebou nebudu hotová nikdy.“

Slunce zářilo nad obzorem a oba milenci se na cestě zpět k malému domku, který si vybrali pro své líbánky, vyhřívali v jeho teplém medovém zlatu.

Dveře se tiše zavřely a vítr se znovu zvedl a odtančil pryč přes vřesoviště.

~ Konec ~

 

* julienne: http://life.ihned.cz/jidlo/c1-58563750-slovo-z-gastronomie-julienne-je-zelenina-nakrajena-na-jemne-prouzky

http://www.recipetips.com/glossary-term/t--37904/tournee-cut.asp)

X
X X