Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Oblivious úvod



Oblivious

Oblivious

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/1/

Autor: Jess Pallas

Překlad: Lupina     Beta: marci     Banner: Vojta

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Drama/Adventure

Remus Lupin

Rating: 13+

Kapitol: 42

Slov: asi 155 000

 

Shrnutí: Co když je na napadení Remuse Lupina vlkodlakem víc než jen špatně načasovaná procházka v lese? Tajemství se vynořují, když do města přijde zdivočelý…



Datum publikování: září 2004 – únor 2005 (před vydáním šestého dílu HP)

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Jess Pallas. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Tento dům vystavěla JKR. Já v něm jen squattuji. Avšak nárokuji si práva squattera na vše, co není kanonické.

Poznámka překladatelky: Tandem Lupina – marci se opět hlásí. Rády bychom i v roce 2016 (V pořadí už čtvrtém roce… čtvrtém? Už loni jsem byla udivena!) publikovaly každou středu.

Proč povídka s Remusem Lupinem? Protože potřebuje trochu rehabilitovat po povídkách, které už jsme přeložily. Protože toto je zase trochu jiné. A protože jsem zatoužila přeložit pokračování. A k tomu je třeba mít přeložen první díl, že ano. A hlavně – trochu nahlédneme do světa vlkodlaků. Neláká vás to? (Pokud ne, pak si na těchto stránkách určitě najdete jiné čtení.)

Osobně jsem si vždy kladla otázku, proč se kouzelníci tolik bojí vlkodlaků i mimo úplněk. Tento příběh mi tuto otázku zodpověděl!



Poznámka:


Kapitola 1. U Vyjící smečky



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/1/

Rating: 13+



Část první: Zdivočelý vlkodlak

 

Kapitola 1. U Vyjící smečky

 

Ten randál byl neuvěřitelný.

Remus Lupin se přinutil netrhnout sebou, když jej uvítala valící se vlna horkého vzduchu a příšerného hluku. Právě otevřel špinavé dřevěné suterénní dveře, které vedly na spoře osvětlenou ulici v pochybné části Camden Town. Místo pro svůj bar si majitelé vybrali dobře – v této části Londýna známé svými goticky oděnými obyvateli, kde vypadat nezvykle bylo normou, se na pár divně oblečených příchozích nikdo ani nepodívá. Neexistovala možnost, jak by se odhalila temná tajemství těch, kdo tyto dveře otevírali.

Těmto osobám byl určen bar U Vyjící smečky.

Místo, kde vlkodlaci odhazovali všechny zábrany.

Remusovi se to příčilo. Ale neměl jinou možnost. Tato mise byla pro Řád životně důležitá a jen vlkodlak nebo člověk vlkodlakem pozvaný mohl vstoupit. Nebyl si jistý, jak ten výběr probíhal, ale nechtěli zbytečně riskovat. Šlo o příliš důležitou věc.

Hudba – ačkoliv Remus tento termín použil poněkud nadneseně, jelikož jej nenapadl jiný výraz popisující ten řvoucí jekot a vyjící hlasy, které naplňovaly místnost – ohlušovala, až se strop chvěl. Těla se svíjela všemi směry, někteří tancovali a kývali se v rytmu zvuků v prostoru s nízkým stropem, jiní se opírali o bar, či v temných zákoutích hovořili, bojovali a – no… podíleli se na praktikách, které je lépe nechat na doma. Remus se nikdy nepovažoval za prudérního, ale některé věci by se opravdu měly dělat v soukromí.

Nikdy nepochopí lidi, kteří sem chodí. Tento podnik se chlubí tím, že je místem, kde vlkodlaci mohou být sami sebou – přes den hrají hodné pejsky a v noci trhače. Remus si byl jistý, že takovéto špeluňky existovaly staletí, ale legislativa Umbridgeové a jí podporovaný institucializovaný útlak jeho druhu ten zvyk ještě posílily. Šlo o jistý druh vzpoury, téměř pokřivený odpor, zalezení do podsvětí, když svět nahoře ostře zasahuje. Ale Remus se bál směru, který to nabralo. Existovaly lepší způsoby vzdoru než chovat se způsobem, který v první řadě takový postoj vyvolával.

Remus zadržel povzdech a narovnal ramena, aby nedal najevo nepohodlí způsobené poněkud neobvyklým oblečením, do kterého se kvůli utajení navlékl. Nejdříve se cítil téměř morbidně, když si půjčil dlouhý kožený kabát a další kousky oblečení, které našel schované vespod Siriusovy skříně, obnošené, staré a pravděpodobně nedotčené od kamarádova motorkářského období v devatenácti letech. Ale prostě se nedalo vyhnout skutečnosti, že Sirius si je už nevyzvedne, ani že on sám si nemůže dovolit koupit si nové. Přesto si nemohl pomoci a jeho rtů se dotkl úsměv, když si představil, co by nad jeho zjevem řekli kamarádi. Čmuchal a Dvanácterák by se potrhali smíchy.

A on se rozhodl vzpomínat na jejich smích. Prodlévat v osamělosti by ničemu neposloužilo – viděl, co udělalo se Siriusem dlouhodobé uvíznutí na Grimmauldově náměstí i navzdory vlastnímu úsilí s chmurami skončit. On sám kamarádovi nijak neprospěl, když se ztratil ve svém stesku – tuto tvrdou lekci mu uštědřil rok 1981. Stýskalo se mu po nich a navždy tomu tak bude, ale jejich památku lépe uctil tím, že se ve svém životě pohnul.

Přesto bylo zásluhou především jeho výchovy a přátel, že se z něj nestal nemyslící zchátralec, který v zákoutí tohoto baru chlemtá ohnivou a hraje si na monstrum, jen aby, stejně jako všichni kolem, unikl svému tragickému životu. Vzhledem k tomu, co vše vytrpěl, byl div, že úplně nezdivočel.

Připomněl si, aby při příští návštěvě poděkoval otci. A v duchu poděkoval matce a kamarádům.

Opatrně se rozešel k baru a rozhlédl se po nějaké známé tváři. Dnes tu byl potřetí. První dva příchody začátkem týdne nepřinesly ovoce a on rychle ztrácel důvěru, že opravdu proběhne ono setkání, které se tady podle Snapea mělo uskutečnit pár dní před dalším úplňkem. Mistr lektvarů se tehdy při pohledu na jeho oblečení ušklíbl a Remuse napadlo, jestli se Snape jen nesnaží navléct jej lstí do těchto směšných hadrů, a tak nějak si představoval, jak se Zmijozel vytasí s kouzelnickým fotoaparátem a pro pobavení všech obrázek vylepí v kuchyni ústředí. Ale ne, Snapeovy informace byly, pokud ne přímo pravé, tak alespoň upřímně poskytnuté. Udělat z Remuse idiota by ovšem znamenalo skvělý bonus.

Tonksová říkala, že mu to sluší. Ale jakkoliv ji měl rád, nebyl si jistý, že věří jejímu vkusu. Tak jo.

Došel k baru. Posadil se na stoličku v rohu pultu, to místo nabízelo dobrý výhled na zbytek místnosti, a zachytil pohled prošedivělého, podsaditého barmana ve špinavém hábitu a s rozšiřující se pleší, známého jako Friedrek. Jestli se tak skutečně jmenoval, Remus nevěděl jistě. U Vyjící smečky nikdo nepoužíval pravé jméno. Bylo to součástí útěku.

Ztratil přehled o počtu ‚Wolfgangů‘, se kterými se setkal. Jako by originalita nebyla nejsilnější stránkou mezi stálými zákazníky tohoto místa.

„Zase vy?“ zakřenil se barman bezzubými ústy a cestou k němu utíral špinavou sklenici ještě špinavějším hadrem. „Potřetí tento týden.“

Remus se pousmál. „Asi tomu tady propadám,“ nabídl nenuceně. „Rozhodně je to tu jiné.“

Barmanův úsměv se rozšířil. „To je cílem Vyjící smečky. Osvobodit své já po náročném dni předstírání. Být tím, co jste, a uvolnit skutečnou přirozenost.“

„Opravdu to cosi v lidech uvolňuje,“ poznamenal Remus a kousl se do jazyka, aby neřekl přesně co.

Friedrek nepochytil naznačované a opět se usmál. „Něco k pití?”

„Ohnivá, dvojitá, bez ledu.“

„Hned to bude.“

Friedrek se vzdálil, Remus sledoval jeho odchod a v mysli se mu vracela ta slova. Uvolnit skutečnou přirozenost, říkal. Ale k tomu tady docházelo jen stěží. Sem vlkodlaci přicházeli, aby se chovali, jak si mysleli, že by se vlkodlaci chovat měli. Skutečná přirozenost vlka však nespočívala ve skotačení v potemnělých zákoutích, poslouchání antihudby a oblékání se jako stvoření noci ze špatného mudlovského hororu. Skutečná přirozenost vlkodlaka je být zdivočelý. O tom ty rádoby-bestie U Vyjící smečky neměly ani ponětí.

Zdivočelí vlkodlaci. Jediný druh vlkodlaka, kterého bylo třeba se bát. Důvod, proč seděl v téhle temné, hlučné, bohem zapomenuté díře a modlil se, aby nevypadal tolik jako blbec, nakolik se cítil.

Jeden zdivočelý do města přišel. A Voldemort by jej víc než rád naverboval.

Tento záměr odhalil Snape, když zaslechl kus rozhovoru kontaktů, které raději neznat. Zlý zdivočelý, před mnoha lety vyhoštěný z Británie, se vrátil do starého teritoria na Voldemortovo pozvání; říkalo se, že je víc vlk než člověk, že má dar vytvářet chaos a talent k pomstychtivosti, a po onom incidentu na oddělení záhad, kdy Voldemortovy řady vyšších vojáků prořídly, se Smrtijedům takovýto spojenec hodil. A toto místo si vybral pro setkání s Voldemortovým zástupcem během jedné noci v týdnu před úplňkem. S kým se sejde a kdy, Snape nedokázal dešifrovat. Neodhalil ani jméno. A tehdy přišel na řadu Remus.

To setkání ani nepotřeboval vyslechnout. Stačilo, aby tam byl. Zbytek se vyřeší později.

Friedrek se vrátil s ohnivou whisky. Remus se dotkl prstenu s ametystem na pravé ruce, který měl oslabit účinky alkoholu, hodil do sebe panáka a objednal si dalšího. S prázdnou skleničkou si pohrával, zatímco letmo pohlížel na přiopilé postavy u baru, na stíny tanečníků, sem a tam se kývající dveře, jak lidé přicházeli a odcházeli, na osoby usazené u stolů, které spolu hovořily, nebo se chystaly na parket. Sledoval tlumené světlo poskakující v prázdné sklence, zatímco se mu ohnivá propalovala hrdlem.

A pak to začalo.

Vyvřel z něj podivný pocit, brnění, které mu jako dětské prstíky probíhalo páteří a v krvi šepotalo. V hlavě mu začalo bušit tepem srdce a do končetin mu vysílalo mrazivé staccato. Ostrý hrot bolesti mu vystřelil levým bokem a sledoval linii surové půlměsícové jizvy, která pro něj znamenala vstupenku do baru U Vyjící smečky.

Remus ostře potřásl hlavou. U Merlina, co bylo v té ohnivé?

Neměl čas o tom dumat. Na sedadlo vedle něj náhle dopadl mladý muž s téměř maniakálním úsměvem, vlasy měl sčesané dozadu a nabarvené na uhlově černo a vedle jeho oblečení se Remus cítil jako konzervativec, ale ty oči…

Oči byly zlaté.

Remus pohledem střelil k mužovým rukám, kterýma se držel pultu. Ale druhé poznávací znamení zdivočelého chybělo. A když se mu mladík podíval do očí, pochopil.

Samozřejmě. Žluté kontaktní čočky.

Musel být mudla, nebo mudlorozený.

„Ahoj!“ zadýchaně pozdravil mladý muž. Pohyby měl trhavé, ale Remusovi neuniklo zoufalství v jeho pohledu. „Skvělé místo, co?“

„Skvělé,“ souhlasil Remus a převzal, ne však vypil druhého panáka, kterého mu podal Friedrek. Stále nemohl setřást ten podivný, mrazivý pocit, který v něm vyvolalo minulé pití. Barman mezitím přijímal objednávku od mladého muže.

„Až donedávna jsem nevěděl, že existují takováto místa.“ Mladík se houpal na židli a bezmála křičel, aby ho bylo slyšet přes jekot hudby. „Místa, kde můžeme být sami sebou. Místa, kam patříme. Nikdo tu nepředstírá.“

Všichni tu předstírají. Všichni do jednoho předstírají. Ve dne že jsou lidé, v noci že jsou vlci a že nemají žádnou střední cestu. Remus potlačil potřebu ostře muže se svými myšlenkami seznámit; bar U Vyjící smečky nebylo místo, kde byste s někým diskutovali o pokrytectví.

„Jsem Fenris,“ představil se mladý muž nečekaně. „Jo, to jsem já, Fenris. Pořádné jméno pro vlkodlaka.“

Ne, ty vůbec nepředstíráš. No, Fenris byl alespoň o ždibec lepší než Wolfgang, jen stejně předvídatelný. Remuse poněkud ironicky napadlo, že kdyby se tady představil on sám, asi by mu nikdo nevěřil.

Friedrek dorazil s Fenrisovým pitím. Mladý muž obsah sklenky naráz polkl, trochu se alkoholem přidusil, ale zakryl to kašlem.

„Tady je to nejlepší,“ prohlásil a odložil sklenku zpět na bar. „Přál bych si tu zůstat, víte? Žít tu napořád. Být volný. Žádná zatracená Umbridgeová, žádné zahlížení. Jen být tím, co jsem.“ A ten maniakální úsměv se vrátil. Zoufalé oči tam byly stále. „Jdu tančit.“

A jak rychle se objevil, tak rychle zmizel.

Remus si nebyl jistý, zda jeho znepokojení vyvolaly zbytky whisky, nebo ten rozhovor. I sentimentalita s tím mohla mít co do činění. Ale to řešení

Fenris musel žít opravdu neutěšený život, pokud toto znamenalo příjemnější alternativu.

Skutečně bar U Vyjící smečky neměl rád. Falešnou naději zabalenou v randálu, ohavný balíček, který každého v této místnosti svede na cestu zapomnění. A prakticky neexistovalo nic, čím by jim mohl pomoci.

Prosím, ať dnes ten zdivočelý konečně přijde. Nechtěl se sem vracet.

Vzal si pití. Podivný pocit podél páteře nezmizel. Jizva od kousnutí jej začala bolet.

Ještě jednou se rozhlédl po okolních obličejích s nadějí, že nějaký pozná třebas podvědomě. Ačkoliv uvěznění tolika předních Smrtijedů na oddělení záhad znamenalo docela převrat, nechalo to Fénixův řád v podivné nevýhodě. Se známými tvářemi a jmény počítali. Teď bylo mnoho Smrtijedů pracujících pro Voldemorta neznámých, anonymních a mnohem hůře zpozorovatelných.

Ale pak jeho zrak zachytil postavu povědomou z Moodyho neustálých hlášení o zjištěných Smrtijedech. Jednalo se o obličej z první války, byť nízkého postavení, oblíbenec Wilkese, jak si vzpomínal, Oldburn, nebo Oldstaff, nebo tak nějak. Stál u dveří, právě se zvedl od stolu, tlumeně si šeptal se statnou postavou ve stínu. Ve světle se zableskly žluté oči.

Zdivočelý.

Ignoroval chvění až v morku kostí a bolest v boku a hotovil se zvednout.

Byl příliš pomalý. V jednom rychlém pohybu se ten zdivočelý sebral a vystřelil z výklenku směrem ke dveřím. Očima přejel po místnosti. Po mrazivý okamžik by Remus přísahal, že na něm ten zlatý pohled setrval.

Ale pak zdivočelý zmizel.

Oldstaff, nebo jak, se po chvilce rozhlédl, a tvář mu naplnila nechuť s nádechem strachu. To zdivočelý jej musel pozvat dovnitř. Jakmile zmizel, Smrtijed zůstal sám v doupěti vlkodlaků a zcela jistě si to uvědomoval. Jakmile se jeho směrem obrátilo několik pohledů, sebral hábit a také uprchl.

Remus se nadechl a dopil druhého panáka whisky. Zvláštní, od toho prvního pití ono brnění zmizelo.

Celou tu schůzku nejspíš promeškal. Ale to nevadilo. Seděl natolik blízko, aby využili jiné způsoby, jak získat informace.

Jen doufal, že Brumbálova myslánka stále leží na ústředí.

Sklonil hlavu před houstnoucí atmosférou, rychle vyklouzl směrem k východu a utekl do noci.


Kapitola 2. Myslánka



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/2/

Rating: 13+



Kapitola 2. Myslánka

 

Randál U Vyjící smečky byl neuvěřitelný.

Quietus!

Hlasitost prudce poklesla do jednotvárného hluku na pozadí. Alastor Moody zastrčil hůlku do pouzdra a jeho čarodějné oko se otáčelo, když zkoumal teď již ztišené tančící postavy nevědomé si tří osob, které se mezi nimi zhmotnily. Stěží překvapivé, pomyslel si Remus, protože většina z nich už v této chvíli pravděpodobně v postelích vyspávala opici. To jen jejich stíny si teď svůj dřívější tanec zopakovaly v přízračných kulisách Brumbálovy myslánky.

„Mnohem lepší,“ zabručel Moody a zjizveným prstem si protřel zbývající půlku ucha. „Není divu, že jste nic neslyšel, Lupine, když tam byl takový virvál.“

Severus Snape si prohlížel kolem skotačící postavy se zřetelně znechuceným úšklebkem. „Okouzlující,“ poznamenal jízlivě. „Jako nějaká psí bouda.“

„Jak jsem pochopil, barmanův pes zemřel teprve nedávno, Severusi. Takže máš asi pravdu.“ Remus ignoroval stočené koutky rtů svého kolegy a zdvořile se usmál. Už dávno dospěl k závěru, že reagovat na Snapeovy poznámky je ztráta času a energie – namísto toho na posměšná a uštěpačná slova Mistra lektvarů odpovídal s neselhávající zdvořilostí a přátelskostí. Skutečnost, že mírná odpověď jej rozzuří mnohem víc než cokoliv jiného, byla jen bonusem.

„Ale kde jste vy, Lupine?“ Moody stále skenoval dav, čarodějné oko mu však nijak nepomáhalo u falešných přízraků lidí – neviděl zdmi, které tu ve skutečnosti nebyly.

„Za vámi.“ Remus se obrátil čelem k zadní stěně místnosti, kde předtím seděl. „Sedím u baru… Dobrý bože.“ Větu ostře přerušil, když pohledem zavadil o sebe samého, a instinktivně se prsty ujistil o nedávno převlečených šatech. „Tohle na sebe už nikdy nevezmu.“

Moody se uchechtl. „Hrom do palice, chlapče, v porovnání s ostatními vypadáte jako mnich! A Tonksová říkala, že vám to sekne.“

Remus si starého bystrozora přeměřil se zdviženým obočím. „Nymfadora Tonksová je krásná mladá žena, výborná bystrozorka a dobrá kamarádka. Ale také má růžové vlasy, Alastore.“

„Ne každý den.“

„Jestli už jste vy dva skončili,“ přerušil Snape svojí protahovanou mluvou jejich rychle se roztáčející konverzaci, „měl jsem takový dojem, že jsme zde z jiného důvodu než probírat Lupinovy módní kreace.“

„Pravda.“ Moody okamžitě přepnul do pracovního režimu. „Takže, kde jste je viděl, Lupine?“

„Tamhle.“ Remus ukázal k výklenku u dveří, momentálně bez osazenstva. Přes rameno koukl na své dřívější já, jak sedí u baru a hovoří s Friedrekem. „Jeden z těch vlkodlaků na mne začal mluvit a rozptýlil mě.“

Snape elegantně protočil očima, ale zdržel se komentářů.

„Pojďme blíž,“ zavrčel Moody a vydal se poněkud znepokojivě přímo skrz nevědomé postavy. „Chci na ně dobře vidět, až přijdou.“

Remus se Snapem beze slova následovali jeho příkladu a zamířili nehlučnými, bláznivě se natřásajícími postavami ke stolu zastrčenému ve stínech vedle východu. Ještě ani nebyli na konci toho spektrálního zástupu, když se otevřely dveře a dovnitř proklouzly dvě osoby.

„Bernard Oldstaff.“ Snape upřel zrak na nevysokého, vousatého muže zahaleného v temném hábitu a s kruhy pod očima, který se po baru rozhlížel se stěží zakrývanou směsicí nechuti a strachu. „Donedávna docela nízko v žebříčku, ačkoli vzhledem k jeho dlouhé službě a lapení tolika vyšších bojovníků bylo jeho povýšení docela standardní.“ Ušklíbl se. „Nesvěřil bych mu ani vyčarování sklenice vody.“

Moody i Remus však upírali pozornost na temného jedince v plášti, který jej následoval. Překvapivě nebyl o moc vyšší než Oldstaff, pohyboval se s lehkostí, volně, zjevně se necítil nepatřičně a obrovský plášť jej halil tak, že mu zakrýval obličej. Remusovi ale neunikly zlaté oči, které znepokojivě zářily z hlubin maskovaných, neviditelných rysů. Prvním znakem, že se vlkodlak změnil ve zdivočelého, byly oči úplňku v lidských rysech, vlk vyhlížející z lidské tváře, podstata toho, co ve skutečnosti je uvnitř a odráží se ve vlčím pohledu. Remus se při tom pomyšlení zachvěl.

Jeho vlastní incident zdivočení, jakkoliv krátký a tak dávný, nicméně nezapomenutý, znamenal pro něj nejhorší okamžiky života. Nikdy nepochopí, jak takto může někdo žít.

Cítil, jak se do něj zavrtávají Moodyho oči – mohl hádat, co si starý bystrozor myslí. On a Brumbál byli jedinými svědky toho strašného dne, 2. listopadu 1981. Jim vděčil za svobodu, protože mlčeli a chápali. Díky nim nyní železnou silou držel svůj vztek na uzdě a vždy nosil ametystový prsten, když pil. Stejnou chybu už neudělá.

Z temných myšlenek jej vytrhlo bodnutí staré bolesti v srpovité jizvě od kousnutí – nepřítomně si promnul levý bok. Třebaže ten podivný pocit po opuštění baru U Vyjící smečky vymizel, stará jizva bolela i dál, probuzená zatraceným čímsi v té ohnivé whisky. Poté, co během hlášení přiznal svůj zvláštní pocit, na Moodyho naléhání se podvolil prohlídce u Hestie Jonesové, léčitelky u svatého Munga, pokud zrovna nepracovala pro Řád. Nedokázala zamaskovat škubnutí při pohledu na stopy po onom strašlivém kousnutí, ale prohlásila jej za natolik zdravého, jak jen může být zdráv vlkodlak tři dny před úplňkem. Mohl se jen domnívat, že mu nesedlo něco v pití.

Teď ve výklenku seděli Smrtijed a zdivočelý – kapuce zdivočelého držela na místě, ale Remus viděl záblesky jeho nepřirozeně ostrých špičáků, když se usmál. Nepřítomně bubnoval po stole prsty, z jejichž konečků vyčnívaly krátké, temné, brutální drápy a zarývaly se do dřevěné desky. Smrtijed je sledoval se zřetelným znepokojením.

Moody se natáhl, aby si blíž prohlédl zdivočelého v kápi – muselo mu jít na nervy, že tady se jeho čarodějné oko nedostalo skrz stíny. Vytáhl hůlku a máchl do výklenku.

Sonorus!

Smrtijed, zmíněný Oldstaff, se nakláněl ke zdivočelému, rty se mu pohybovaly a najednou se ozvala slova.

„… proč jste chtěl jít zrovna sem? Co když nás někdo uslyší?“

Zdivočelý se hrdelně zachechtal, ale nebyl v tom žádný humor – když promluvil, jeho hlas byl pouze chraplavé, kostrbaté mumlání, které se na koncích slov lenivě kroutilo, jako by jazyk nebyl zvyklý na mluvení. „Raději byste zůstal venku? Za jasné noci, kde se každé zašeptání nese kilometry daleko? Tady nikdo neposlouchá. Tady se nikdo nestará. A s tímhle příjemným randálem by ani nikdo nic neslyšel, i kdyby snad chtěl.“

Moody se samolibě usmál. „Tohle přesně si myslí. Myslánky jako nástroj špehování. Jeden z nejlepších nápadů, co jsme kdy měli. Dokud je váš špeh dostatečně blízko, sám nemusí dokonce ani slyšet řečené.“

„Kdo je to?“ Snape se přesunul k Moodymu.

Ten zavrčel. „Ještě si nejsem jistý. Ale ten hlas je mi povědomý. Jen kdyby si sundal tu kápi – moje oko je mi tady na nic.“

Zdivočelý opět promluvil. „Dostal jsem zprávu od tvého pána. Musím přiznat, že mě zaujal. Tolik mi nabízí – a na oplátku chce jen vyřídit toho Potterovic kluka?“

Remus sebou škubl a zamračeně se setkal s Moodyho pohledem. Poznal, že bystrozorovi se to nelíbí stejně jako jemu. Snape se tvářil netečně.

„Co víte o Harry Potterovi?“ Oldstaff byl zjevně nervózní – oči mu stále utíkaly k drápům zdivočelého.

„Před tou zprávou jsem o něm nevěděl nic. Byl jsem… odtržený od dění.“ Zdivočelý si pro sebe odfrkl. „Ale už jsem si něco zjistil. Fascinující děcko, ale nicméně stále jen děcko, a s těmi už jsem dřív měl co do činění. Nevidím v tom problém. Mám i pár nápadů.“

Pomalé rozvinutí jeho zastíněného úsměvu bylo jako škleb, spíše odhalení zubů než známka potěšení.

„Takže to uděláte?“ Po přikývnutí zdivočelého se v Oldstaffově tváři zableskla úleva.

„Co mám říct svému pánovi? Jak brzy by to mohlo být hotovo?“

„Bude to hotovo, až budu mít čas a chuť. Tyto věci se nedají uspěchat. Řekněte mu, ať je trpělivý. Dodám mu kluka i chaos, který požaduje, a celá ta dohoda mi přinese zábavu. Jeho drahocennou ideologii neberu – necítím loajalitu jeho věci, ani jeho odměně. Jdu do toho, protože se budu bavit.“

Oldstaff se opět zatvářil pochybovačně. „Nepřijmete Znamení zla?”

Pomalu, chladně, aniž by zlaté oči opustily Oldstaffovu tvář, zdivočelý vyhrnul rukáv tuniky, aby odkryl kruté, rudé jizvy po zubech, které mu označily paži.

„Už jedno znamení mám, aby ukazovalo světu, co jsem,“ zamumlal tiše. „Nepotřebuju další.“

Oldstaff potlačil zachvění a kvapně vstal. „Pán zla očekává vaši loajalitu, Kane.“

Moodyho zalapání po dechu odrhlo Remusovu pozornost od závěru rozhovoru.

Kane?“ zasyčel starý muž. Na okamžik se jeho obrovské oko stočilo k Remusovi, ale odvrátilo se pryč, když zachytilo jeho pohled. „Doparoma, máme větší problém, než jsem si myslel.“

Ten zdivočelý – Kane – se opět uchechtl a v jediném rychlém pohybu se zvedl. „Může si očekávat, co chce.“

S krutým úsměvem se prosmýkl kolem oněmělého Oldstaffa, a když procházel místností, oči mu blýskaly.

Na chvilku se zastavil. Zajiskřila nedefinovatelné emoce.

A byl pryč.

Remus se chvěl. Považoval jen za svoji představu, že se pohled zdivočelého zastavil přímo na něm. Zjevně to představa nebyla.

Moody si také všiml. Ostře upřel koulející oko na Remuse.

„Neřekl jste mi, že vás viděl,“ pokáral jej úsečně.

Remus pokrčil rameny a snažil se ze sebe dostat to nepříjemné mrazení, které se mu usadilo v žaludku. „Předpokládal jsem, že se mi to jen zdálo.“

Nikdy nepředpokládejte!“ Nad Moodyho výbuchem poskočil Remus i Snape. „Neustálá ostražitost! Co když vás poznal?“

„Proč by měl?“ zíral Remus zmatený bystrozorovou náhlou žhavou zuřivostí. „Nikdy jsme se nepotkali.“

V Moodyho oku se zablesklo něco nedefinovatelného. Prudce se otočil.

„No, teď se nedá nic dělat.“ Odmlčel se a sledoval, jak vzpomínkový Remus opouští barový pult a vybíhá ze dveří. „Důležité je, že jsme jej identifikovali. Abraham Kane má na ministerstvu složku o velikosti bradavické knihovny. Hledání by pro Tonksovou nebo Pastorka nemělo být těžké.“

Scéna zešedla; s mlhavým vířením a po okamžiku dezorientace všichni tři zase stáli v obývacím pokoji Grimmauldova náměstí. Remus pohlédl na své dva společníky a mlčky si vzal zpět vzpomínku z myslánky.

„Zdá se, že ho znáte.“ Snape pokojně obešel stůl.

Moody zavrčel. „Zatraceně bych měl. Před více než třiceti lety jsem ho pomohl vyhnat z této země. Doufal jsem, že za ty roky někde chcípl, ale zjevně ne. Asi by bylo moc chtít po někom, jako je Kane, aby umřel v tichosti.“

„Co udělal?“ zeptal se Remus tiše. Zvedl myslánku ze stolu a pomalu následoval bystrozora a profesora ke dveřím.

Zatímco mířili do haly, Moody po něm střelil ostrým pohledem. „Co neudělal? Osiřelé dítě ulice, v desíti letech pokousané zdivočelou. Říkala si Hel, nebyla ještě dospělá. Ale myslela si, že bude zajímavé mít u sebe to děcko, trochu mu pomotat hlavu a začít si budovat smečku. Brzy si udělali jméno, kudy prošli, prolévali krev a zanechávali za sebou mrtvoly. Brutálně vraždili jen pro zábavu. Těm dvěma můžete poděkovat za Umbridgeovou a osoby jí podobné – lidi byli vždycky z vlkodlaků nervózní, ale Kane s Hel strach skutečně rozjitřili a vzpomínky umírají jen těžko. Věštec měl žně.“ Moody se zašklebil. „Když dosáhli dvacítky, byla už kvůli těm dvěma zřízena speciální Vlkodlačí odchytová jednotka a bystrozorové jim šli po krku. Ministerstvo nám dalo svolení k použití všech nezbytných prostředků – víte, co to znamená.“

„Nepromíjitelné.“ Snape vykročil dolů po schodech a pohrdavě zahlížel na useknuté hlavy skřítků, které míjeli. Moody jej o pár schodů výš následoval v závěsu s Remusem.

„Přesně. Zahnali jsme je do kouta a Hel schytala kletbu Avada kedavra od jednoho z mého týmu, Oresta Bevana. Byl to fajn kluk, měl rodinu, ženu a dvě děti.“ Moodyho obličej ztvrdl. „Kane vyklouzl a většinu z naší skupiny zamordoval. Než jsme mu mohli odtrhat končetinu po končetině, zmizel ze země.“

Do haly sestoupili v tichosti.

Snape počkal, dokud neprojdou kolem těžkého závěsu u portrétu paní Blackové a nevstoupí do suterénní kuchyně, než se zeptal: „Takže máte za to, že bez skrupulí půjde po Potterovi?“

„Jak jsem řekl, na děti se zaměřoval už dřív.“ V Moodyho tónu Remus okamžitě zachytil vyhýbavé rozpaky. „I na mladší, než je Potter. Ani by si nevšiml rozdílu. Jsou pro něj jen hračkou nebo jídlem. Bez mrknutí oka zabije Pottera nebo kohokoliv jiného.“

Snape si povzdechl. „Kde se Potter nachází v této chvíli?“

„V Doupěti,“ odpověděl Remus, když pokládal myslánku na stůl v kuchyni. „K Weasleyovým se přesunul už před pár týdny. Několik se nás střídá a zaskakujeme tam, pomáháme Molly a Arturovi na vše dohlížet. Myslím, že právě teď je tam Tonksová.“

„Za těchto podmínek je načase, aby se vrátil na Grimmauldovo náměstí.“ Snape prudce zvedl myslánku a v zavíření černého hábitu s ní zamířil ke dveřím. „Informuji ředitele. Vlkodlaci,“ zamumlal, když spěchal z místnosti. „Jsou větším problémem, než za co stojí.“

Moody se zvedl vzápětí. „Seženu Pastorka, uvidíme, jestli nám může okamžitě dodat kopie Kaneových záznamů,“ zabručel krátce. „Dobrá práce, Lupine. Uvidíme se později.“

Vmžiku oba vystoupali schody a zmizeli z dohledu. Kroky i klapání Moodyho dřevěné nohy se vytratilo, a pak už zaznělo jen otevírání a zavírání předních dveří.

Remus znenadání zůstal sám.


Kapitola 3. Tajemství



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina           Beta: marci               Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/3/

Rating: 13+



Kapitola 3. Tajemství

Několik hodin Remusovi trvalo, než ze sebe setřásl ten znepokojivý pocit, který jej pronásledoval po událostech předešlé noci. Ležel ve své posteli v potemnělé ložnici na Grimmauldově náměstí, hleděl do knihy, aniž by vnímal jediné slovo, a nechal svoji mysl pracovat. Proč se Moody choval tak divně? Remus nebyl blázen – viděl, že Alastor nebyl z jeho přítomnosti nadšený od okamžiku, kdy v myslánce potkali zdivočelého Kanea. Mohl dojít jen k jedinému závěru, totiž že to setkání vyvolalo ve starém bystrozorovi špatné vzpomínky na Kaneovu hrůzovládu a těsná blízkost dalšího vlkodlaka, do jehož vlčí stránky už nahlédl, i když jen krátce, jej musela zneklidňovat.

Remuse to taky zneklidnilo. Copak mu Moody nevěřil? A věřil mu vůbec někdy? Čekal, že se časem změní a jako Kane za sebou zanechá krvavou stopu zkázy?

Přinutil se přestat na to myslet. Stalo se to už dávno. Chvíle slabosti v čase mimořádného zármutku. Alastor to tehdy pochopil.

Ledaže by si o něm myslel, že opět truchlí. K čemuž měl důvod.

Remus se s povzdechem vzdal snahy si číst a zavřel knihu. Odložil ji na noční stolek, vstal a zamířil ke dveřím. Sklíčenost o samotě jej nikam nedovede. Čas dát si šálek čaje.

Až když už prošel kolem paty schodiště a byl na půl cesty halou, uvědomil si, že v kuchyni kdosi je. Známý hlas pročísl vzduch.

„… bychom měli okamžitě Lupina stáhnout z této mise. Merlin ví, co se stane, až se k němu Kane dostane příliš blízko.“

Remus ztuhl. Nevědom si jeho přítomnosti, Moody v kuchyni pokračoval. „Ten chlapec je kopií svého otce a Kane ví, jak Rey Lupin vypadá. Může být jakkoliv bláznivý, ale je bystrý. Pozná, o koho jde.“

„Řekl jste Reynardovi, že se Kane vrátil?“ Takže to k Brumbálovi Moody mluvil. Remus ignoroval ledový pocit v břiše i náznak viny ze špehování a opřel se o zeď, aby v tichosti poslouchal.

„Poslal jsem mu sovu, jakmile to šlo. Vím, že by chtěl být informován.“ Remus se zamračil – Moody kontaktoval jeho otce? Věděl, že ti dva byli dávnými přáteli – jeho otec byl mnoho let zaměstnán na odboru pro dohled nad kouzelnými tvory a na zvlášť složitých případech spolupracoval s bystrozory. Ale proč mu teď dává vědět?

Moody však pokračoval. „Chudák staroch. Ani si neumím představit, co se mu bude honit hlavou. Po tom všem, co se stalo… Zaslouží si varování.“

Nastala pauza. Pak se Brumbál tiše zeptal.

„Remus ví?“

Dobrá otázka. Remus se opatrně předklonil a doufal, že se jeho směrem neprotočí Alastorovo čarodějné oko. Slyšel klepání Moodyho dřevěné nohy o tvrdou kamennou podlahu kuchyně. Starý bystrozor pochodoval.

„Nemyslím, ale ten hoch umí své pocity dobře tajit. Mám starosti, Albusi. Jsem si jistý, že co se stalo Blackovi, jej rozrušilo víc, než by připustil. A s Kanem navrch k tomu…“ Moodyho reptající hlas se ztlumil. „Už jednou zdivočel; ale ano, rychle to pominulo a už se to neopakovalo, ale stalo se a nedá se tomu vyhnout. Nemůžu si pomoci, ale Blackova smrt a Kaneova přítomnost dohromady by mohly…“

„Remus má moji důvěru, Alastore.“ Brumbálův hlas Moodyho prohlášení prořízl jako nůž a utnul zbývající slova. „Věřím, že chybu minulosti nezopakuje. Je teď silnější.“ Po chvíli pokračoval: „Ale stejně jej stáhnu z mise, alespoň pro teď. Mám pro něj jiný úkol. Předpokládám, že je zde?“

Nebyl čas přemýšlet o podivnosti tohoto rozhovoru. Remus vycouval chodbou stejně tiše, jako přišel, a napínal uši po zvuku kroků. Když došel ke schodům, nehlučně odspěchal na horní podestu a na chvíli se zastavil, aby popadl dech, než se hlasitěji vydá zpět dolů. Jen doufal, že si jej nevšimli. Ve chvíli, kdy dorazil do haly, Moody právě procházel kolem portrétu paní Blackové, halil se do pláště a mířil ke dveřím. Oči, to velké i to malé, upíral na mladšího muže.

„Brumbál je tady,“ informoval jej nevrle. „Chce s vámi prohodit pár slov. V kuchyni.“

Remus s úsměvem přikývl. „Děkuji, Alastore.“

Moody jenom zabručel, o vteřinu později otevřel přední dveře a odešel.

Remus za ním okamžik zíral. Co se to, u Merlina, děje?

Ale Brumbál čeká. Remus odsunul zmatek stranou a vydal se halou.

ooOOoo

Úplněk dorazil s nevyhnutelnou nutností. Opravdu se mu nedalo vyhnout.

Ale navzdory intenzivní bolesti přeměny a osamělosti plné vzpomínek na chybějící společníky, tato noc nebyla pro Remuse takovým mučením. Úplněk, kdysi prokletí jeho života, čas bezduchého, jen zpola zapamatovaného násilí a hrůz ve stínech, se změnil v čas rozjímání, přemýšlení o událostech jeho lidského života, paradoxně čas uklidnění.

Teď to potřeboval. Z posledních dnů se mu točila hlava.

Vrátí se do Bradavic. Nemohl tomu uvěřit.

Nejdříve odmítl, stejně jako to udělal tehdy. Vyjádřil nevíru, že to vůbec Brumbál nadhodil.

Byl vlkodlakem. Školní rada to věděla. Rodiče to věděli. Studenti to věděli. Ministerstvo to vědělo. Po odhalení v Denním věštci to věděla většina kouzelnického světa. A po tom, co se posledně stalo, budou všichni souhlasit, že není bezpečné mít ve škole vlkodlaka. On souhlasil, že to není bezpečné. Studenti se ho budou bát. Rodiče budou psát. Rada bude protestovat. Ministerstvo dostane záchvat.

Brumbál se jen klidně usmál. Tehdy a tam Remus pochopil, že prohrál.

Provedou se speciální opatření, pravil. Dají větší pozor. Studenti, které učil, jej zbožňují; ti, které neučil, rychle zbožňovat začnou. Napíše rodičům. Promluví se školní radou. Ministerstvo, jak věřil, má až příliš svých vlastních problémů. Neměl na koho jiného se obrátit – Dolores Umbridgeová byla, jak i Remus musel připustit, bezesporu neuvěřitelným průšvihem – a nepřál by si to, ani kdyby měl. Jelikož byl Voldemort odhalen, děti víc než co jiného potřebovaly dobrého učitele obrany. A s novou hrozbou pro Harryho bylo nezbytné najít někoho, kdo by na něj dohlédl.

Remuse to nepřesvědčilo, ale vzdal se.

Takže se vrátí do Bradavic.

Byl to zvláštní pocit. Nedokázal se rozhodnout, jestli je u vytržení, nebo znepokojený. Pravda, jak tušil, ležela někde mezi.

Nicméně již nyní měl jeden nápad, jak na Harryho dohlédnout. Jen doufal, že tuto konkrétní věc Harry s sebou přinese.

Zatímco byl zavřený o samotě ve své ložnici, vyčerpaný a nervózní jako každý den před nadcházející přeměnou, Weasleyovi s Harrym zase jednou dorazili na Grimmauldovo náměstí. Chodbami se šířil nezaměnitelný randál jejich vyvádění – Remus se musel usmát, i když potřeboval spát. Molly opatrně zaklepala na jeho dveře, když v odpoledni před proměnou odpočíval, zdráhavě nakoukla dovnitř a nabídla mu něco k snědku. Zdvořile odmítl, poděkoval jí za snahu a požádal ji, aby jej nerušili až do zítřejšího odpoledne. Následnému zakřičení na rozjívené děti a výzvám ke ztišení vysílaným hromovým hlasem se musel pousmát.

Přes léto s Weasleyovými strávil docela dost času. Harryho k nim přemístili dva týdny po jeho příjezdu k Dursleyovým – jelikož odchod Siriuse byl stále čerstvý, považovali za nejlepší dát jej mezi lidi, kteří mají soucit a pochopení pro jeho ztrátu, čehož se mu v Zobí ulici nedostávalo. A se vzpomínkami a asociacemi na Siriuse bylo Grimmauldovo náměstí také špatnou volbou, alespoň zpočátku. Takže Doupě silně chránili a celou dobu Harryho pobytu tam byli přítomní alespoň tři členové Řádu v různých kombinacích Molly, Billa a Artura spolu s tím, kdo byl zrovna k dispozici.

Grimmauldovo náměstí tak zůstalo tiché, ale Remus si nestěžoval – kvůli své nezaměstnanosti měl spoustu volného času a v každém případě míval v Doupěti hodně služeb. Molly jej nemilosrdně vykrmovala a jeho hubenost považovala za osobní urážku. Povídal si s Arturem a dětmi a víc než trochu času strávil rozhovory s Harrym. Syn Jamese a Lily se vyrovnával se ztrátou lépe než na začátku, ale i tak bylo hojení otázkou času. Vzhledem k jeho vlastní zkušenosti s truchlením si Remus nemyslel, že je v pozici, aby mohl soudit.

Vyslechnutému rozhovoru mezi Brumbálem a Moodym nevěnoval moc pozornosti hlavně proto, že jej mátl. Zpočátku předpokládal, že se odkazují na jeho incident zdivočení v roce 1981 – Moody patrně jaksi věřil, že blízkost zdivočelého by v něm mohla rozdmýchat vlčí plamen. Ale proč Brumbál otočil a nabídl mu místo v Bradavicích? Pokud se báli, že se změní ve zdivočelého, škola byla poslední místo, kde by jej chtěli mít. A co s tím vším má společného jeho otec? Co mu neříkají?

Remus ví? Ta dvě slova jej pronásledovala. Remus nevěděl a začínal uvažovat, jestli vůbec chce. Celá záležitost v něm vyvolávala mrazivé chvění. Co se to jen děje?

Jedno bylo jisté. Byl z mise stažen. A ačkoliv cítil jakousi zahanbující úlevu, že se v dohledné budoucnosti nemusí vracet do baru U Vyjící smečky a k jeho zoufalým, bláhovým duším, také mu to uzavřelo cestu k zjištění pravdy skryté za jeho vyloučením.

Remus rozbalil své vlčí tělo na koberec, natáhl si packy a s povzdechem složil hlavu na zem ke spánku. Stejně jako si návštěvníci U Vyjící smečky neuvědomovali strašlivou cenu, kterou by zaplatili za naplnění jejich vlčích tužeb, i jemu bylo zdánlivě předurčeno zůstat nevědomým. Vypadalo to jako záměr.

Neúplná znalost byla nebezpečná. Nevědomost byla blažeností.

A hluboko uvnitř si Remus částečně přál být zase nevědomým.

Přišlo ráno a s ním bolest a úleva zpětné přeměny – proběhl další úplněk. Remus se odvlekl z koberce do postele navzdory bolavému a unavenému tělu, okamžitě tvrdě usnul a spal až do odpoledne. Tehdy se vrátila Molly, váhavě zaklepala a nabídla mu čaj a sušenky. Tentokrát už přijal, opřel se o polštář a ignoroval Mollyino lamentování nad jeho ztrhaným stavem po přeměně. Upíjel čaj a žvýkal čokoládové sušenky. Slíbil, že se objeví na večeři.

Usmál se pro sebe, když se vyřítila z pokoje. Na Molly bylo cosi, co mu připomínalo vlastní matku. Ta starost, jak se kolem něj točila, péče občas hraničící až s rozmazlováním. Stále si vybavoval, jak sleduje svoji mudlorozenou mámu ve chvíli, kdy jej ukládá po proměně do postele, ujišťuje se, že má na dosah pití i knihu, že si vzal své tonikum, že je mu pohodlně, že mu pyžamo nedře rány, že zavolá nebo zazvoní na zvoneček, který mu položila k posteli, když bude cokoliv potřebovat, a ona že hned přijde. Vzpomínal na otce, jak stojí ve dveřích, zachycuje pohled svého syna a s úsměvem protáčí očima.

Tolik se starali, jeho máma a táta. Byl jejich malým zázrakem, první dítě, které matka donosila po mnoha letech snažení. A kvůli porodním komplikacím měl být i posledním. A pak, ve třech letech, byl pokousán.

Osud umí být velmi bezcitný.

Rodičům to samozřejmě zlomilo srdce. Ale nikdy jej neopustili. V dobrém i zlém za něj bojovali a stáli mu po boku. Nemohl si přát lepší rodiče, než byli Reynard a Diana Lupinovi.

Remus si povzdechl. Stýskalo se mu po mámě. Kvůli němu se vzdala mnoha věcí, osobních i profesionálních, opustila lukrativní kariéru Mistryně lektvarů, aby se zaměřila na nalezení léčby pro svého syna. Byla pryč už čtyři roky, ztratil ji kvůli hloupé nehodě, a on stále napůl čekal dopis, který mu po každém úplňku posílala, aby se ujistila, že je v pořádku. Nad každým obracel oči v sloup stejně jako otec tehdy ve dveřích, ale stále toužil po tom teď již ztraceném pobaveném podráždění.

Musí brzy navštívit otce. Kvůli útoku na Artura prošvihl Vánoce, a jelikož nechtěl Siriuse nechat samotného na Grimmauldově náměstí, na Velikonoce zůstal jen krátce. Zanedbával ho.

A možná, jen možná získá odpovědi.

O samotě dopil čaj.

 

PA: Jen pro úplnost, v tomto okamžiku povídky se nacházíme v druhé polovině srpna před Harryho nástupem do šestého ročníku. Nejsem si jistá, jestli to bylo jasné.


Kapitola 4. Poberta



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/4/

Rating: 13+



Kapitola 4. Poberta

Nastal čas večeře. Remus na sebe natáhl ošuntělý hábit, ignoroval vrzání unavených kostí a vydal se dolů schodištěm k jasnému světlu a kakofonii zvuků kuchyně plné rodiny Weasleyových.

A že byla plná. Artur, jak se zdálo, se již vrátil z práce, Bill pomáhal matce rozlévat guláš z pánve na talíře za soustavného překážení, ale i pomoci dvojčat. Ron, Ginny a Harry v hloučku na konci stolu uklízeli tchoříčky, aby udělali místo na jídlo. Také Nymfadora Tonksová se připojila a docela úzkostně se držela z Mollyina dosahu. Důkaz, že se již pokusila přiložit ruku k dílu, spočíval v prasklém talíři, který právě paní Weasleyová opravovala.

„Upřímně, Tonksová, opravdu musíš být opatrná… ne, ne, jen seď, drahoušku, zvládneme to, opravdu…“

„Ale já chci pomoci! Omlouvám se za ten talíř…“

„Vím, drahá, ale vážně, jen seď.“

Nepříliš sklíčená Tonksová si bez okolků kecla vedle zubících se dvojčat a všimla si Remuse ve dveřích.

„Nazdárek, Remusi,“ pozdravila vesele a starostlivě jej sledovala, když se lehce nejistě přesouval ke stolu, aby se posadil. „Vypadáš na sračky, brachu. Je ti dobře?“

Tonksová!“ pokárala ji ostře Molly. „Nebuď hrubá!“

Remus potlačil úsměv, protáhl se i přes bolest protestujícího těla a protřel si tvář hřbetem ruky. „To je v pořádku, Molly. Koneckonců, vypadám na sračky. A je mi dobře, díky, Tonksová.“

Tonksová se na něj zazubila a nabrala si na teď již opravený talíř. Molly se na něj nejistě usmála.

Remus ten úsměv znal. Pět, čtyři, tři, dva…

„Remusi, drahoušku, jsi si jistý, že je ti dobře? Opravdu jsi strašně bledý. Možná by sis měl jít lehnout a odpočinout si.“

Vzhledem k tomu, že ona sama trvala na jeho přítomnosti u večeře, to Remusovi přišlo trochu rozporuplné, ale neřekl nic. Mollyino chování k němu jej vždy trochu mátlo. Z důvěrně známých postranních pohledů při zmínce jeho stavu a její nervozity kvůli vlkodlakovi na pokoji spolu s Arturem, když byl o Vánocích v nemocnici, věděl, že Molly Weasleyová, navzdory svému úsilí to potlačit, vlkodlaky nepřijímala nijak ráda. Ale nějak už od prvního dne, kdy se setkali, tato nervozita nezahrnovala jeho. Namísto toho se k němu chovala jako ke svým dospělým synům, s jistým druhem zapáleného ochranitelského a dobráckého povyku, který byl sladký, ale i rozčilující. Remus mohl jen hádat, že se za něj přimluvily její děti.

„Opravdu jsem v pořádku, Molly,“ ujistil ji rychle. „Už tím procházím skoro třicet čtyři let. Znám své hranice.“

Molly nevypadala překvapená, ale dál už nic neříkala, jen mu podala talíř guláše a posadila se k jídlu vedle něj.

„Zdravíčko, profesore Lupine.“ Ron se složil na sedadlo vedle Remuse s Harrym po druhém boku. „Bill říkal, že slyšel Moodyho říkat, že se letos vrátíte do Bradavic. Je to pravda?“

Remus se musel usmát při potěšeném nadšení v Ronově hlase a nabral si lžíci guláše. „Ano, je to pravda.“

Ronův radostný výkřik málem způsobil, že guláš skončil na zemi. Harry a Ginny se také široce usmívali.

„Už bylo načase, abychom zase měli slušného učitele,“ informoval jej Ron šťastně. „Hermiona bude nadšená; dělala si starosti, že dostaneme dalšího šmejda nebo tak.“

„Nemůže to být horší než loni,“ rýpnul si Fred z druhé strany stolu. „Nezapomeň, že i negramotný hroch v baletní sukénce by odvedl lepší práci než Umbridgeová.“

Několik lžic guláše bylo odfrknuto.

Molly ohrnula nos. „Upřímně, aniž bych měla něco proti Brumbálovi, občas si říkám, co za lidi to zaměstnává. Ne tebe, Remusi, drahý, samozřejmě,“ dodala rychle. „A samozřejmě Minervu McGonagallovou, přísnou, ale spravedlivou už když začínala, a kdy jsme s Arturem byli ve škole. Ale Severus Snape…”

Zastavila se, když kolem stolu souhlasně zamumlalo sedm lidí, kteří trpěli pod Snapem jako učitelem, a jeden, který trpěl jako kolega. „Jsem si jistá, že je úžasný lektvarista, ale nikdo není horší v jednání s dětmi. Nikdy nepochopím, co ho, propáníčka, vedlo k tomu, aby učil.“

„Mstivá touha vidět, jak druzí trpí?“ navrhl George s úsměvem.

Molly se na svého syna podívala a pokračovala, jako by vůbec nepromluvil. „Pamatuji si svoji první učitelku lektvarů,“ vzpomínala nostalgicky. „Báječná žena. Tak trpělivá. Dokonce i Artur měl její hodiny rád, a to býval chodící lektvarová katastrofa. Všichni jsme byli smutní, když odešla.“ Pevně se podívala na Remuse a předstírala výčitku. „A všechno to byla tvoje vina!“

Remus se uchechtl při nechápavých pohledech ostatních. „Myslím, že s tím měl co do činění můj otec.“ Důstojně ustál Mollyin rozhořčený úsměv. „Ale vážně, Molly, nevěděl jsem, že tě učila moje máma.“

„Ale ano, v prvním a druhém ročníku, než otěhotněla a odstoupila.“ Molly se s láskou usmála. „Jsi jako ona, víš? Ach, ne vzhledem, to ne, ale oba se stejným druhem laskavosti, se stejnými způsoby. Je potěšením to sledovat. Moc mi ji připomínáš.“

Remus začínal trochu víc rozumět tomu, proč pro něj Molly měla slabost. „Děkuji,“ řekl upřímně a zvedl pohár ke rtům.

Mollyin úsměv se najednou změnil na rošťácký. „Jednou jsem tě přebalovala.“

Remus se téměř udusil. Protější konec stolu vybuchl smíchy.

„Jak dlouho tomu asi je?“ Remus si byl jistý, že původcem komentáře byl Fred, ačkoliv v dané chvíli se docela snažil nepotrhat si plíce. Molly tu poznámku a tlumený řehot odhodlaně ignorovala.

„Profesorka Lupinová tě jednou přinesla do hodiny, když nás přišla navštívit pár týdnů po tvém narození. Dovolila mi tě podržet a pak jsem tě přebalila. To bylo poprvé, co jsem něco takového zkusila.“ Molly se opět usmála. „Obávám se, že se mi to trochu nepovedlo. Jak tě převzala zpět, plenka žuchla dolů, a když jsem se pokusila zachránit ji kouzlem, no…“ Pochmurně se usmála. „Předpokládám, že existují lepší způsoby, jak přitáhnout chlapcovu pozornost, než na něj nešťastnou náhodou poslat plenu, ale na Artura to rozhodně fungovalo.“

Na druhém konci stolu pět dospívajících propadlo hysterickému záchvatu. Tonksová a Bill si nevedli lépe.

Remus cítil, že mu tváře zalévá horkost. Odhodlaně zíral do jídla.

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct s vašimi námluvami,“ zamumlal zoufale a modlil se za změnu tématu. Jeho modlitby zůstaly nevyslyšeny.

„Příští rok ve stejnou dobu tě přinesla zase a tak to pokračovalo,“ pokračovala Molly neúprosně. „A párkrát jsem tě mohla pohlídat. Ale v sedmém ročníku se nevrátila. Ptala jsem se Minervy McGonagallové proč. Řekla mi…” Mollyin hlas se ztišil a ona zůstala zírat do stolu. „Řekla mi, že jsi onemocněl.“

Smích najednou ustal. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

Zasáhla Tonksová, která s odhodlaným veselím tu záclonu šera zvedla svojí vtipnou poznámkou: „Hele, Molly, neměla bys fotku malého Remuse? Představuju si, jak je zabalený v plenkách, cucá si palec a svírá lahvičku čaje.“

Následný smích napětí téměř okamžitě uvolnil. Remus se ocelovým pohledem zaměřil na mladou bystrozorku, která měla vlasy jasně zelené barvy, až z toho oči bolely.

„Bavíš se na můj účet?“ zeptal se s předstíranou vážností.

Tonksová se škodolibě zubila. „Ne, Remusi. Kdybych se bavila na tvůj účet, popsala bych to přitažlivé kožené oblečení, které jsi…“

Jistě!“ vystřelil Remus, aby usekl zbytek věty. „Děkuji ti, Tonksová! To už snad stačí.“ Červenání se vrátilo. Remus na sobě cítil osm párů tázavých očí.

„Šlo o misi,“ dodal na obranu. „Už nikdy víc.“

Pochechtávání se vrátilo. Začínal pochechtávání nenávidět.

„Óóó…“ Tonksová to nenechala být. „Ale na tobě to vypadalo tak dobře…“

Určitě bylo načase změnit téma. Remus se zoufale rozhlédl a kápl na otázku, kterou měl v úmyslu Harrymu položit, ještě než začne školní rok. Doufal sice, že k tomu dojde v soukromí, ale zoufalé časy volají po zoufalých činech.

„Harry?“ zvolal tedy zoufale.

Mladík okamžitě vzhlédl. „Ano, pane profesore?“

Remus se usmál teď již s větší jistotou. „U příležitosti mého návratu do Bradavic jsem si říkal, jestli bys mi nemohl prokázat laskavost.“

Harry se na něj podíval s ne zcela neopodstatněnou nejistotou. „Jakou laskavost?“

„Napadlo mě, jestli bych si nemohl půjčit Pobertův plánek.“

Došlo k simultánním explozím, když Weasleyovic dvojčata rozprskla druhou porci guláše.

Frede! Georgi!

Ale ani Fred, ani George nevěnoval matce pozornost. Oba na Lupina zírali s rozšířenýma očima a spadlou čelistí. Šok v jejich výrazech byl identický.

Remus na ně chvíli nejistě hleděl. „Je všechno v pořádku?“

„Fajn!“

„Dobré!“

„Skvělé!“

„Nádherné!“

Obě dvojčata si vyměnila téměř nepřirozeně rychlý pohled. Pak oba zabodli oči do Harryho.

„Každopádně…“ Remus vycítil, že je načase se pohnout dál. „Co ty na to, Harry? Nechci si ho nechat, před začátkem školy ho dostaneš zpátky, neboj se. Chci si jen udělat kopii.“

Harry zvedl obočí a ignoroval, že jej Fred s Georgem smaží pohledem. Oslovil svého učitele: „Vy umíte udělat kopie?“

Remus pokrčil rameny. „No, není to lehké, ale je to snazší než začít od nuly. A až budu zpátky v Bradavicích, může být užitečné mít něco takového. Neboj, nerozšířím to po sborovně. Hodlám jej mít jen pro osobní potřebu.“

Harry se zazubil. „Dobře. Chcete ho hned?“

„Jestli ho tu máš.“

„Je v mém pokoji. Donesu ho.“

„Děkuji.“

„Harry, kamaráde!“ Fred vystřelil tak prudce, že se stůl otřásl. S Georgem v patách vyrazil vpřed. „Můžeme na slovíčko?“

Zatímco Harry mířil ke dveřím, dvojčata se za ním vrhla, hodila mu ruce kolem ramen a všichni tři spěchali nahoru po schodech k hale.

„Ty jsi řekl Lupinovi o plánku? Je to učitel!“

„Co sis myslel? Má to být tajemství!“

„Jak to, že ví, že ho máš?“

„Jak to, že ví, co to je?“

„Ví, že ho mám, protože mi ho ve třeťáku zabavil a pak při odchodu vrátil.“ Harryho rozhořčení dvojčat očividně docela pobavilo; Remus tušil, že se chystá odhalení hříchů jeho ztraceného mládí. „Ale já mu nic neřekl. Nemusel jsem. Asi tu je něco, co byste měli vědět…“

Jejich hlasy utichly, jak se dostali ke schodům. S širokým úsměvem se Remus otočil zpět ke stolu a setkal se s obsáhlým spektrem zaujatých a podezřívavých pohledů. Tolik k odvedení pozornosti.

Tonksová jako první položila zřejmou otázku. „Co je ten Pobertův plánek?“ nadhodila vesele.

Remus se snažil znít maximálně nenuceně, když vstal, aby odnesl svůj talíř do dřezu. Ronovo ušklíbání nepomohlo. „Jen taková hračka, kterou jsme s kamarády vymysleli ještě na škole.“ Pohlédl přes rameno směrem, kterým odešla dvojčata. „Vždycky mě zajímalo, jak se Harrymu dostal do rukou, ale asi už mi začíná svítat.“

„Je nebezpečný?“ Mollyin hlas zakrýval obvinění.

Remus rozhodně zavrtěl hlavou. „Samozřejmě že ne. Je to jen hračka. Ale může být užitečná a kromě toho má sentimentální hodnotu. Ani by mě nenapadlo Harrymu vzít originál, ale mít kopii by mi nebylo proti mysli – kvůli starým dobrým časům.“

Molly to uspokojilo. Billovi a Tonksové jiskřilo v očích podezření, ale široké úsměvy dávaly znát, že ho nehodlají odhalit. Uznale se na ně zazubil zpět.

Vždycky jej zajímalo, jak se plánek ocitl v Harryho rukou, ale nějak se nikdy nedostal k tomu, aby tuto otázku položil. Věděl, že plánek byl zamčen ve Filchově skříni zatracení někdy ke konci jejich sedmého ročníku, když James a Sirius zase jednou podstoupili příliš velké riziko. Ale navzdory té ztrátě to nikomu skutečně nevadilo – prohlásili plánek za odkaz budoucím generacím a rozhodně nestopli jejich velký vtípek připravovaný na poslední večer školního roku. ‚Labutí píseň Pobertů,‘ jej nazvali, ačkoliv Tichošlápek a Petr hlasovali pro ‚Jelení píseň‘, dokud James nepodotkl, že jeleni nezpívají. Když pak Remus poukázal, že ani labutě nezpívají, následná polštářová bitva trvala nejméně hodinu.

Ach, Labutí píseň. To byl večer a půl…

V Remusově hlavě se začala formovat jistá myšlenka. Myšlenka, která v něm zrála už dávno, ačkoli přišel o zhoubný vliv Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka, totiž že ve skutečnosti by bylo perfektní, aby se jeho mysl v jistém směru od věcí oprostila, a v jiném je uzavřela. Navzdory sobě se začal usmívat.

Neměl by. Nemohl. Neudělá to.

Nebo udělá?

Za chvíli se vrátil Harry s plánkem. Remus s úsměvem přijal známý potrhaný kus pergamenu. „Díky, Harry. Vrátím ti jej co nejdřív.“

Otočil se ke dveřím, jen aby zjistil, že mu východ blokují dvě zrzavé sochy nápadně se podobající dvojčatům Weasleyovým.

Fred s Georgem, s ústy dokořán, na něj zírali, jako by ho nikdy dřív neviděli. Vytřeštěné oči naplňoval koktejl šoku, respektu a radosti. Jejich výrazy se zdály téměř ohromené v kontrastu s párem širokých a euforických úsměvů.

Remus pohlédl na Harryho. Harry se zazubil.

Vlkodlak v hraném rozhořčení zvedl obočí. „Harry Pottere! Tys o mně roznášel drby?“

Harryho úsměv se rozšířil. Brady dvojčat padly ještě níž, zatímco oči se ještě víc rozsvítily.

Je to pravda?“ Remus si nebyl jistý, jestli promluvil Fred, nebo George. „Vy jste jej vyrobil?“

Remus se uchechtl. „Pomáhal jsem. Taky jsem vybral heslo.“

Ohromená radost se přetavila do rošťácké úcty. Remus to shledával podivně uspokojujícím, zvláštní mravenčení mu připomnělo dlouho zapomenuté časy. Možná to nakonec udělá. Jen tentokrát, naposled. Ale nemůže se do toho pustit sám…

„Vlastně, Frede, Georgi, pokud byste mohli na slovíčko…“ Remus zastrčil mapku bezpečně do hábitu a položil ruku každému z dvojčat na rameno. „Myslím, že je něco, s čím byste mi mohli pomoci…“

 

PA: Trochu bokem, ale… Co se týká věku Molly Weasleyové. Raději počítám věk Charlieho a Billa Weasleyových podle kanonicky konzistentnějších ‚vodítek Vězně z Azkabanu‘ než méně logického (docela ironicky) ‚JK povídala‘. Takže – Charlie je o sedm let starší než Percy, protože Nebelvír vyhrál poslední famfrpálový pohár, když byl Charlie chytač, sedm let před Percym, který byl tehdy primusem. To znamená, že ve Fénixově řádu bylo Charliemu kolem 26/27 let, a jelikož je Bill starší o dva roky, tomu je 28/29. Pokud věříme, že Molly s Arturem začali s reprodukcí těsně před dvacítkou nebo po ní, pak je jim kolem padesáti. Z čehož vyplývá, že vzhledem k tomu, že Snapeovi (a proto téměř jistě i Remusovi) je ve FŘ 35/36 (zde věřím povídání), Molly byla na začátku školy, když se Remus narodil. Ne že by na tom záleželo. Jen jsem si užila to tu vypsat.


Kapitola 5. Hold



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/5/

Rating: 13+ 



Kapitola 5. Hold

 

Stříbrné světlo se prodíralo naprostou tmou, odráželo se a plálo v těch očích svojí výsměšnou krásou. Cítil vlastní lapání po dechu v podrážděném, rozbolavělém hrdle, chvění vyčerpaných končetin; příliš usilovně utíkal, příliš rychle, ale co jiného měl dělat? Do tváře jej šlehaly větve, srážely ho zas a znova – zoufalý, vzlykající a zmatený se vyškrábal na všechny čtyři, oblečení měl potrhané, z holé kůže mu prýštila krev, když vší silou bojoval, aby unikl…

Slyšel to přicházet. Přesně jak mu řekl, že se stane.

Ještě nikdy v celém svém životě nebyl tak vyděšený.

Musel se schovat. Musel se schovat hned teď.

V cestě mu stál strom, spodní větve visely na dosah; zoufale vyskočil, chytil se kmenu, pod malými prsty se mu drolila kůra, když se škrábal nahoru, do výšky, aby se dostal do bezpečí mimo dosah.

Byl příliš pomalý.

Slyšel se křičet, když se mu do zad zatnuly drápy, táhly ho a hrubě jím mrštily o zem. Nechaly jej stočeného na boku, kde se třásl a vzlykal do mechu.

Byl konec.

Temná postava nejméně dvakrát tak vysoká jako on se nad ním vztyčila ze stínů, přední končetiny potřísněné tmavými skvrnami krve. Až do morku kostí jej roztřáslo hluboké, primitivní vrčení tvora, jehož zuby se teď blýskly proti stříbrnému měsíčnímu světlu. Zazářily zlaté oči.

Skočilo to.

A pak už nebylo nic než bolest

Remus se zprudka vzpřímil a lapal po dechu. Chvěl se od hlavy až k patě, ledový třas mrazil tak, že to snad ani nebylo možné. Jizva jej svědila zvláštní, nezapomenutelnou bolestí. Bylo mu zle.

Zhluboka dýchal, ovládl zvedající se žaludek a zavřel oči, aby bojoval s chvěním a pádícím srdcem. Až když zmizela nevolnost a bodání v jizvě ustalo, když odezněl poslední záchvěv, zariskoval otevření očí.

Tento sen neměl poprvé. Ale dřív býval neurčitý, napůl viděný a napůl zapomenutý, třpyt palouku v měsíčním světle, šlehnutí větví, záblesk zubů. A ty oči. Vždycky ty oči.

Bylo však za tím víc. Mnohem víc.

Remus si nikdy nedokázal vzpomenout na tu noc, kdy byl pokousán. Byl příliš malý, jak mu prozradila matka, když se na to opatrně o pár let později zeptal, a trauma té události mu v mysli vytvořilo zdi, ochranu před zkušeností, kterou by nemělo žádné dítě zažít. Je lépe, řekla, když neví.

Jen jednou se zeptal, jak se to stalo. Rozplakala se. Znova otázku nezopakoval.

Ale ty sny byly něco jiného, víc než jen záblesky krátkých vzpomínek. Remus cítil, jako by se mu v mysli něco téměř zlomilo; zeď, kterou tehdy zmínila jeho matka, se během let ve světě snů cihlu po cihle rozpadávala, aby se nyní nečekaně napůl zhroutila a poskytla mu onen příval obrazů.

Remus potlačil opětovné chvění a bezmyšlenkovitě zíral na povlečení. Bez té vzpomínky by dokázal žít. Ale bude ji muset prostě přijmout. Neexistuje způsob, jak sen vrátit zpět.

Nepochyboval, že právě prožil své pokousání. Ale proč se to tak najednou vynořilo?

Otřásl se. Neměl by se k tomu vracet. Nemohl změnit události staré víc než třicet let. Záclonami proudilo světlo – už bylo ráno a asi i čas vstávat. Povzdechl si, zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti.

Zamrkal. Kde je?

Došlo mu to. Vzpomněl si.

Samozřejmě. Bradavice.

Dorazil včera večer, přemístil se do Prasinek spolu s ostatními učiteli a nastoupil do kočáru taženého testrály, který poslal Brumbál, aby je odvezl do školy. Usmál se při vzpomínce na svoji poslední cestu do Bradavic před třemi lety – vyčerpaný náročným úplňkem byl tehdy příliš unavený, aby se přemístil, příliš s žaludkem na vodě, aby použil letax nebo riskoval Záchranný autobus, a příliš dezorientovaný, aby uvažoval o koštěti. Nostalgicky nastoupil do spěšného vlaku, usadil se v kupé a okamžitě usnul na téměř celý zbytek cesty. Nečekal, že se vzbudí a bude čelit hrozící přítomnosti mozkomora a prvnímu pohledu na syna Jamese a Lily po téměř dvanácti letech.

Mozkomoři. Jeho sny začaly po prvním setkání s těmito nevyzpytatelnými tvory téměř před dvaceti lety. A ačkoliv ony představy, které si spojoval s mozkomory, se od té doby změnily, rozšířeny o znepokojivý repertoár, který mu přinesl život, nelhal Harrymu, když řekl, že na ně není expert. Ty krátké záblesky jej vždy pronásledovaly.

Ale už byl zase pochmurně zadumaný. To musí skončit.

Vysoukal se z pohodlí své teplé postele s nebesy a zkontroloval hodiny. Zaspal. Což ovšem vůbec nepřekvapovalo vzhledem k včerejšímu rušnému večeru.

Proti své vůli se usmál, když si vzpomněl, proč se dostal do postele tak pozdě. Asi zase zabředl do problémů. Ale to nebylo nic nového.

Jak předpovídal, ministerstvo Brumbálova volba učitele obrany proti černé magii neoslnila. Ale navzdory odporu, který zuřil několik dní, ministr Kornelius Popletal neměl tak pevné postavení, aby vedl válku se silnějším a respektovanějším Albusem Brumbálem. Popletal, jehož pozice se již povážlivě otřásala kvůli mlžení v otázce Voldemortova návratu, se tuto zprávu pokusil použít, aby podpořil svůj obraz na veřejnosti. Nepomohlo to. Po několika dnech hlasitého Brumbálova nátlaku ministerstvo složilo zbraně a stáhlo se z pole. Britská kouzelnická komunita rozhodně nebyla nadšena vyhlídkou na vlkodlaka v Bradavicích coby učitele, ale za jeden rok bez (dle obecných znalostí) vážného incidentu, při dobrých výsledcích většiny dětí a za Brumbálovy podpory byla veřejnost alespoň ochotna dát mu šanci.

Remus byl rozhodnutý ji nepromarnit.

Ale k tomu se musí pohnout. Dnes večer dorazí děti a on by měl připravit ještě spoustu věcí. Současné myšlenky odsunul, natáhl na sebe hábit a spěchal na snídani.

ooOOoo

Kabinet obrany proti černé magii se od doby, kdy jej Remus viděl naposledy, změnil jen nepatrně. S úsměvem položil kufřík na známý stůl, vyjmul několik knih a snadno je zasunul na místa v policích, kam patřily. Po pár minutách práce to tu vypadalo, jako by nikdy nemusel odejít a hlavně, cítil se dobře. Na tomto místě měl být. Sem patřil.

Byl to dobrý pocit.

Domácí skřítkové úspěšně zlikvidovali i ty nejmenší stopy po předchozích uživatelích. Jen růžový a navoněný ubrousek, který objevil v jednom šuplíku u stolu, jej mírně znepokojil, ale rychlé mávnutí hůlkou jej bezpečně odklidilo do krbu, kde se zkroutil a zcela uspokojivě shořel. Remus si nemohl pomoci, ale stejně se jím cítil poněkud pohoršen. Když už byla Umbridgeová tak odhodlaná udělat mu ze života peklo, alespoň mohla mít tolik důstojnosti, aby měla vkus.

Zrovna se snažil vzpomenout, jak přesně by měl složit nádržku na ďasovce, když spíš ucítil, než uviděl, hrozivou postavu ve dveřích. Letmý pohled do jeho nové, ještě nezmačkané kopie Pobertova plánku, který ležel rozevřený na stole, mu potvrdil podezření. Včera se jim úspěšně podařilo navzájem se míjet, stejně tak i dnes ráno, ale zdálo se, že jeho teď již nikoli bývalý kolega se rozhodl vyventilovat to nejhorší, než přijdou děti.

„Severusi.“ Neobtěžoval se otočit. „Čemu vděčím za to nečekané potěšení?“

Kanceláří se hladce nesl hlas Mistra lektvarů. „Ředitel si přál, abych celý učitelský sbor informoval, že spěšný vlak je již na cestě. Všichni profesoři mají být připraveni ve Velké síni deset minut před příjezdem studentů.“

Remus k postavě v černém hábitu číhající ve dveřích konečně vzhlédl a usmál se. „To je dobré vědět. Děkuji ti, Severusi.“

Snape znechuceně ohrnul nos, když musel přijmout díky muže, jímž pohrdal, a jen na něj zíral očima lesknoucíma se odporem. Remus ještě řešil otázku sestavení nádrže pro ďasovce, a tak se mu podařilo vydržet třicet vteřin pečlivé prohlídky ředitele Zmijozelu, než mu to přišlo trochu rozptylující.

Rozložil na stůl desky magicky vyztuženého skla a zpříma a vesele se střetl s temným pohledem. „Ještě něco?“

Snape se narovnal a v očích se mu zablesklo. „Asi jsi sám sebou potěšený, že?“

Remus zamrkal. „Co prosím?“

Vetřením se sem zpátky. Škoda, že jen tímto způsobem jsi dokázal najít zaměstnání, ovšem já bych ho nepoužil. Ne že bych něco takového potřeboval.“

Jak očekával, Severus se přišel vybít. Skvělé; přesně jako za starých časů. Hned se cítil víc jako doma.

Schválně se usmíval dál. „Nikam jsem se nevetřel. Albus mi prostě nařídil, abych se vrátil, a já se s ním nehádal.“

„Předpokládám, že jsi byl nadmíru zděšený, když to udělal.“

„Nelituji, že jsem zpátky, jestli myslíš toto.“ Remus se otočil, aby zakryl, že mu úsměv povadl, a uložil hrnek a čajovou konvici na polici za stolem. „Ale mé důvody k rezignaci zůstávají.“

„A přesto jsi zpět.“

Remus pokrčil rameny, ale neotočil se. „Albus řekl, že škola potřebuje dobrého učitele obrany, zvláště letos. Řekl, že nemá nikoho dalšího.“

Mrazivé ticho mu výmluvně naznačilo, že toto nebylo to pravé, co měl říct.

„A asi čekáš, že ti budu dál vařit tvůj lektvar? Vzhledem k tvé vlastní neschopnosti?“ Mistr lektvarů ta slova vyplivl do vlkodlakových zad.

Zásah. „Nic neočekávám, Severusi.“ Bylo načase se opět otočit a čelit potlačenému víru emocí zahalenému do černého hábitu, který stál ve dveřích jeho kabinetu, jako by se mu příčilo vstoupit na kýžené území nepřítele.

„Ale ocenil bych to.“

„Nech si svoji vděčnost, Lupine,“ ušklíbl se Snape povýšeně. „Nechci ji, ani po ní netoužím. Vím, co jsi, a teď i studenti. Budu tě sledovat a stejně tak i oni.“

Remus se ještě jednou pevně a zpříma střetl s jeho pohledem. „Já vím.“

Snapeovy temné oči udržely kolegův pohled o okamžik déle. Pak se s pohrdavým odfrknutím otočil a zamířil do chodby.

Remus chvíli zíral na prázdné dveře. Severus Snape, okouzlující jako vždy. No, šlo to, jak se dalo očekávat.

Mohl jen doufat, že studenti budou mít trochu víc pochopení.

V pět hodin to zjistí.

ooOOoo

Remus už zapomněl, jak hlučná dokáže být horda dětí v rozlehlých halách Bradavic. Na chvíli se zastavil na vrcholu schodiště, které ústilo do vstupní síně. Navzdory upozornění se neparně opozdil, což mu umožnilo sledovat tu hromadu postav v hábitech, které se za neutuchajícího klábosení sunuly po skupinkách hlavními dveřmi do Velké síně. Už to bylo přes dva roky, co si užíval takového pohledu, a téměř polovina těchto dětí jej neznala jako učitele, jen jako vlkodlaka, kvůli kterému vznikl poprask v novinách. Snapeova slova mu v hlavě nepříjemně zvonila. Budou z něj nervózní? Dají mu šanci, aby dokázal, že je stejný člověk jako oni?

Tak dobře. Teď, nebo nikdy.

Vydal se dolů schodištěm.

Rozhostilo se zřetelné ticho. Masa očí se otočila.

Reakce se lišily. Udělalo mu radost, že mnoho starších dětí se při pohledu na něj rozzářilo; spatřil Harryho, Rona a Hermionu usmívat se poblíž hlavního vchodu, ruku v ruce se zubili Dean Thomas a Ginny Weasleyová a Neville Longbottom na něj mávnul a plaše se usmál. Že jej vidí, překvapilo, ale také potěšilo většinou mudlorozené studenty, kteří se pravděpodobně o novinářské přestřelce ve Věštci ohledně jeho opětovného jmenování nedozvěděli.

Ale radost nebyla univerzální; mnoho dětí, dokonce i těch, které učil, zostražitělo a ostatní, hlavně ze Zmijozelu, na něj zírali se stejně otevřeným nepřátelstvím jako ředitel jejich koleje. Samozřejmě, mladší ročníky, které o něm nic nevěděly, byly zmatené, ale ty, které věděly, vypadaly nervózně.

Remus si povzdechl. To bude dlouhý rok.

Vydal se vstupní halou. Hluk se zase zvýšil.

Ale ne dost. Ne dost, aby zakryl protahovaný hlas, který se hlasitě a ostře rozléhal.

„Ale, heleďme. Ten vlkodlak je zpátky.“

Zmatené výrazy se okamžitě přidaly k těm nervózním. Nervozita se posunula směrem k vyložené hrůze.

Remus si opět povzdechl. Nejdřív Snape, teď Malfoy. Jaká radost.

„Brumbál musí být opravdu v koncích. To jsou věci. Došli snad lidští kandidáti?“

Ach, Draco Malfoy, rafinovaný jako maďarský trnoocasý a téměř i se stejnou mírou šarmu. Remus si byl docela jistý, odkud ta zoufalá asertivita pochází. Malfoyova drahého otce Luciuse, jeho podporu v době krize, teď odsunuli do Azkabanu; rány nazdařbůh do jednoho z lidí, kteří jej tam dostali, byly Dracovým způsobem, jak se domoci nějaké nadřazenosti. Ale Remus tuto hru znal. Pokud existovalo něco, co Malfoy nesnášel, bylo to ignorování. A pokud jste to nechali na něm, sám si vykopal hrob.

Kráčel dál.

„Na to se vám nechce odpovídat, co?“ zvedl se z vřavy Malfoyův hlas. „Nebo možná vůbec nerozumíte tomu, co jsem řekl? Možná bych na vás měl mluvit vaším vlastním jazykem.“

Výsměšné zařvání se neslo vzduchem, ječivé a rezonující vstupní síní prolétlo kolem Remuse. Zastavil se. Pomalu se otočil, aby pohlédl přes rameno.

Malfoy stál uprostřed místnosti, v jeho stínu Crabbe a Goyle, ruce měl na bocích a triumfálně se zubil na svého učitele.

Remus se prostě usmál.

„Nu, pane Malfoyi,“ pravil do teď již ztichlé síně hlasem tichým, ale rozhodným, „jestli jste mi chtěl oznámit, že se nedostavíte na hostinu, protože si musíte přeprat spodky, mohl jste to udělat anglicky.“

Nastala chvíle omráčeného ticha. A pak síň vybuchla.

Remus potlačil úsměv, sklonil hlavu a nenuceně pokračoval dveřmi do Velké síně. Za ním se od zdí odrážely vlny smíchu. Bylo dobré být zpátky.

ooOOoo

Hostina byla jako vždy vynikající. Navzdory výborné Mollyině kuchyni mu bradavické jídlo chybělo.

A očekávání to ještě zlepšilo.

Remus doufal, že má načasování správně. Docela komplikované kouzlo časové kapsy našel ve starém Siriusově bloku a potřebovalo víc než trochu procvičování, aby bylo dokonalé. Jestli se mu podařilo správně, tak načasování vyjde – délku hostiny odhadl téměř přesně. Teď musel jen počkat. Už byl skoro čas…

Doufal, že se James se Siriusem dívají.

Takovou nervozitu necítil léta. Nervům také nepomáhalo, že seděl vedle své někdejší ředitelky koleje. Za posledních třicet let ještě nepotkal bývalého Nebelvíra, který by Minervu McGonagallovou nechoval v úctě. A přímo ona přistihla viníky naposledy, kdy toto provedli. Skutečnost, že šlo o poslední večer školního roku, jí samozřejmě nezabránila udělit jim trest…

A pak Brumbál povstal a zatleskal rukama, aby si zjednal ticho. Ach, ano, do toho, ať to funguje…

Ředitel se rozhlížel po teď již ztichlé síni. „Pokud mi věnujete trochu vaší pozornosti, prosím…“

Dál se nedostal.

Jeho slova skandálně rozčísla ostrá exploze následovaná táhlým vysokým kvílením.

Buuum!

Vybuchl ohňostroj ve sprše rudých jisker, které se jako šarlatový déšť chichotaly a řehotaly cestou dolů, ale smích zanikl v dalším zakvílení, a dalším a dalším, když ohňostroje vybuchovaly jeden za druhým z úzkých štěrbin zdí Velké síně. Blýskaly se a explodovaly v bouři velkolepých barev a zvuků, aby komnatu utopily v množství duhových pruhů. Fáborky, konfety a dlouhé bílé spirály lepkavé hmoty vystřelily přes všechny čtyři kolejní stoly, kde se jako sníh usadily na hlavách pobavených studentů. Kateřinská kola se točila a tančila vzduchem, rakety svištěly a vybuchovaly v záplavě jisker tvořících draky, jednorožce a hipogryfy, jeleny, psy a květiny, které v radostném a nadšeném osvobození vířily umělou oblohou nad hlavami studentů.

Studenti zírali. Učitelský sbor zíral. Brumbál za svým bílým plnovousem bojoval s úsměvem.

Remus se zubil. Merlin požehnej dvojčatům Weasleyovým. Škola bez nich už není stejná.

V křesle hned po jeho pravici si zlověstně odkašlalo něčí hrdlo. Remus se zatvářil co nejnevinněji a obrátil se k ocelovému zraku profesorky McGonagallové. Rány a záblesky barev jí ve tváři tvořily světla a stíny. Na klobouku jí bez cavyků přistál pruh duhové hmoty.

„Dle vašeho odborného odhadu, Lupine,“ intonovala striktně ve své skotské dikci. „Kolik ohňostrojů si myslíte, že tento žert obsahuje?“

„Odhadem?“ Remus obrátil oči v sloup v hraném zamyšlení, když si z vlasů sundával kus fialového fáboru a podal jej Kratiknotovi, který si jím vesele nazdobil klobouk; za ním si kysele se tvářící Snape vytřepával z vlasů třásně. „Řekl bych tak nějak kolem… dvou set šedesáti tří.“

McGonagallová zvedla obočí. „To je velmi přesné.“

Remus se skromně usmál. „Nu, jak jste řekla, jsem odborník.“

Zástupkyně ředitele špulila rty, ale Remuse najednou přepadl pocit, že bojuje s úsměvem. „Nehrajte na mě neviňátko, pane Lupine. Copak myslíte, že nepoznám ‚Labutí píseň Pobertů‘, když ji uvidím? Ještě jsem se nevzpamatovala z té poslední.“ Zavrtěla hlavou. „Upřímně. Myslela jsem, že vy jste ten rozumný.“

Vzrušující žlutá raketa prosvištěla podél učitelského stolu a s nespoutanou bujarostí pokropila ubrus zlatými jiskrami. Mnoho studentů vyskočilo na nohy, smálo se a tleskalo nad tím představením, další se brodili narůstajícími hromadami trosek, házeli na sebe konfety a stuhy.

Tentokrát McGonagallová úsměvu nezabránila. „Remusi, kde jste k tomu všemu, propána, přišel? Copak jste utratil celou svoji mzdu, ještě než jste si ji vůbec zasloužil?“

Remus nenuceně odsunul pohár z cesty kateřinskému kolu. „Celou dodávku laskavě dodaly Kratochvilné kouzelnické kejkle. Hoši byli velmi vstřícní, když jsem je seznámil s plánem. Celé představení poskytli zadarmo.“

Minerva se suše zasmála. „Mělo mě to napadnout. Ale upřímně, Remusi, co s vámi udělám? Myslela jsem, že jste dospěl už dávno, pokud toto vůbec kdy byl váš styl.“

Vlkodlak se přidrzle usmál. „Napaříte mi trest?“

S předstíranou vážností si jej přeměřila. „Myslím, že na to jste už trochu starý, profesore Lupine. A daleko za dobou, kdy by to mělo smysl. Jen mi řekněte jednu věc. Proč?

Remus okamžitě vystřízlivěl. Pohlédl na Minervu s nečekanou vážností. „Jak si jistě pamatujete, tento žert proběhl poprvé na rozlučkové slavnosti na konci mého sedmého ročníku. Byl vymyšlen, nemilosrdně naplánován a proveden s téměř vojenskou přesností dvěma velmi záludnými mozky. Jejich rozloučení s Bradavicemi. Jejich labutí píseň. Poslední chvíle nerozvážnosti, než dopadne těžká realita Voldemorta a skutečného světa. A také myslím, že takto chtěli, aby se na ně vzpomínalo, jací byli, než se jim do cesty připlete krutý život; dva kluci, kteří se rádi bavili.“ Pousmál se. „Říkejte tomu hold.“

Minerva na něj chvíli vážně hleděla. Pak se také usmála.

„Je to velmi příhodné,“ pravila jemně. „Opravdu velmi příhodné.“

Remus se na ni naposled usmál a odvrátil se, aby přehlédl množství tryskajících barev a rozbujelých zvuků ohňostrojů, které vibrovaly celou Velkou síní. Tolik energie. Tolik života. Jen aby byly utnuty a vyprchaly příliš brzo, když oheň v nich dohoří.

Příhodný hold, skutečně.

„Dobrou noc, Tichošlápku,“ zašeptal. „Dobrou noc, Dvanácteráku. Odpočívejte v pokoji, kamarádi.“

 

PA: Lhala bych, kdybych řekla, že jsem naprosto spokojená s žertíkem, který jsem pro tuto kapitolu stvořila. Zahrnula jsem jej jako pokývnutí oné události na konci FŘ; nechtěla jsem svůj příběh proměnit v jeden z těch úzkostných Sirius-je-mrtvý (prostě proto, že to pro moji dějovou linii není důležité), ale protože jsem jej zasadila do doby tak brzy po FŘ, bylo by nerealistické ponechat tuto záležitost nedořešenou. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak by můj Remus mohl reagovat – nikdy mi nepřišel jako typ utápějící se v depresi, spíše jako typ vypusť to ven, nebo najdi prostředek a popasuj se s tím. Nuže, jak už bylo naznačováno, jeho popasování se s událostmi v roce 1981 se neprojevilo jako příliš zdravé a já měla pocit, že by nyní našel jiný způsob, vhodnější a méně znepokojivý, jak se vypořádat s žalem. Na této konkrétní poctě jsem se usnesla jako na způsobu, jak uzavřít Siriusovu smrt, ne proto, že bych to tak udělala sama (beta tvrdila, že na Remuse to nebylo dost rafinované, což je jistě naprostá pravda), ale protože si myslím, že jeho kamarádi by takový hold chtěli a bylo by to jejich přání, ne jeho. Koneckonců to bylo Jamesovo a Siriusovo velké rozloučení s Bradavicemi a zopakováním toho činu se s nimi Remus definitivně rozloučí. Doufám, že to dává smysl :)


Kapitola 6. Vlkodlakova lekce



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/6/

Rating: 13+



PA: Tuto kapitolu mohu nazvat jedině výkladovou; kombinace relevantních informací o důležitých zápletkách, významných údajů o pozadí událostí a několika mých vlastních myšlenek a spekulací o možnostech a významech vlkodlactví ve světě HP, doufejme zajímavě a čtivě posune příběh dál. Na vás nechám uhádnutí, co je co… ;)

 

Kapitola 6. Vlkodlakova lekce

Šestý ročník Nebelvíru a Mrzimoru, studenti obrany proti černé magii ve Škole čar a kouzel v Bradavicích, v ohromeném tichu zírali na svého učitele. To nebyla zrovna reakce, ve kterou Remus doufal.

Opatrně se předklonil, opřel se rukama o stůl a zkoumal šokované tváře před sebou. Zoufale bojoval s úsměvem.

„Je zde nějaký problém s výběrem mého tématu?“ zeptal se nevinně.

Třída zamrkala. Nápor pohledů se změnil.

„Ehm…“ Tvář Hermiony Grangerové opanovala nebelvírská kuráž. „Vy nás budete učit o vlkodlacích, pane profesore?“

Tentokrát se Remus usmál. „Chceš říct, že na dané téma nejsem odborníkem?“

Třída se nervózně zasmála. Remus by přivítal, kdyby šlo o znamení, že se začali uvolňovat; pokud by se tak nestalo, čeká jej ta nejnepříjemnější hodina. Ačkoliv teď už učil dva měsíce, stále míval pocit, jako by byl ve zkušební době. Musel se jen rozhodnout, kdo přesně jej posuzuje, jestli učitelé, rodiče nebo studenti. Ten pocit to však nezměnilo.

Dobře. Čas postoupit.

„Vím, že toto téma jste dosud probírali jen s profesorem Snapem.“ Remus se napřímil, nenuceně přešel před svůj stůl a zlehka se o něj opřel zády. „A jsem si vědom toho, že jeho pohled na vlkodlaky vždy inklinoval k jisté jednostrannosti.“

Pár studentů si odfrklo.

Remus pokračoval. „Já však nemám úmyslu podávat vám věci přikrášlené. Lykantropie není příjemné téma, jak vím lépe než kdokoliv jiný. A třebaže většina vlkodlaků jsou prostě obyčejní lidé, kteří se snaží najít způsob, jak žít se svým hrozným prokletím, nebudu popírat, že mnozí mého druhu jsou skutečně extrémně nebezpeční.“

Chvíli pozoroval napjaté tváře ve třídě. „Takže vidíte, že zatímco nemám v úmyslu všechny vás povzbudit k tomu, abyste se připojili k Vlkodlačí odchytové jednotce, také ani nezahájím, jakkoliv příjemná by mohla být, kampaň ‚Obejmi svého místního vlkodlaka‘.“

Tentokrát se třída rozesmála naplno a napětí v mžiku oka polevilo. Teď už se Remus cítil jistěji a dovolil si trochu uvolnit ramena a usmát se.

„Takže abychom mohli začít, musíme zjistit, na čem stavět. Co víte o vlkodlacích?“

První polovina hodiny uběhla rychle v záplavě otázek a odpovědí. Remus okamžitě opravil několik mylných představ, potvrdil základní fakta o vzhledu a chování vlkodlaků a dopady změn na lidského hostitele, probral i vlkodlačí lektvar a dokonce, hodně k nepohodlí třídy, způsoby, jak vlkodlaky zabít.

„Ale no tak,“ zlehka je pokáral, když popis účinků oměje vyvolal dost přecitlivělý výkřik Parvati Patilové a Hannah Abbottové. „Nebudu vám nic přikrášlovat, protože to opravdu potřebujete znát.“ Na krátkou, nepříjemnou chvíli přeběhl pohledem k Harrymu, Ronovi a Hermioně; byl si jistý, že plně pochopí jen tito tři. Z této místnosti jen oni zažili divokou zuřivost jeho úplňkového já. Že o tom stále mohli vyprávět, bylo štěstí.

„Pokud by se mi nepodařilo užít můj vlkodlačí lektvar a potkal bych vás o úplňku, zabiju vás. Tak to prostě je. Nepoznám vás, bude mi to jedno, udělám jen, co je přirozené, a vlkodlakovi je přirozené trhat lidi na kusy.“ Povzdechl si. „Vlkodlaci jsou rychlí a smrtící. A jestli vás jen na okamžik napadne, že jsem před pár hodinami byl člověk, jestli zaváháte a nebudete jednat, zemřete. Protože po tuto jednu noc nebudu váš učitel. Budu jen vlkodlak. A raději bych, kdybyste vy zabili mě než já vás.“

Záměrně ignoroval výraznou atmosféru nepříjemných pocitů ve třídě. „Pokud existuje nějaká věc, kterou bych chtěl, abyste si z této hodiny odnesli, pak je to toto. Když je vlkodlak člověkem, chovejte se k němu jako k člověku. Ale té jediné noci, kdy je vlkem, mějte se na pozoru.“

Rozhostilo se hloubavé ticho. Remus si odhrnul vlasy z tváře, sedl si zpět na židli za stolem a rozhlédl se po zadumaných tvářích. Jen brko v prstech se mu zaškubávalo.

„Dobře,“ pravil rázně. „Máte nějaké další otázky?“

Téměř zároveň se zvedlo několik rukou. Remus si je na chvíli zamyšleně prohlížel.

„Neville,“ vybral.

Buclatý Nebelvír se zavrtěl. „Je pravda, že vlkodlaci se dají zabít stříbrem?“

Remus se zazubil. Ach, ten starý mýtus. „Pokud byste je tím pořádně praštil,“ odpověděl s úsměvem. Neville mu věnoval ostýchavý úsměv, zatímco třída kolem se rozesmála. „Podle mých informací, které jsou v této oblasti docela rozsáhlé, stříbro na vlkodlaky nemá o nic větší vliv než ostatní kovy. Srpec udržím stejně jako vy. Mudlovská legenda říká, že vlkodlaka můžete zabít stříbrnou kulkou střelenou do srdce, ale upřímně, pokud použijete jakoukoliv kulku, je sázka na jistotu, že ho zabijete tak jako tak. Další?“

Probral se lesem zvednutých rukou. „Deane.“

Mladý muž se na svého učitele díval nejistě. „Když jsem byl na Příčné ulici, jakýsi chlap tam proti vlkodlakům protestoval. Říkal…“ Nejistě zaváhal, ale Remusovo jemné pokývnutí jej povzbudilo. Koneckonců toho mohl říct jen málo, co by on sám ještě neslyšel. „Říkal, že všichni vlkodlaci by měli být zavření, protože je těžké je zastavit. Říkal, že jsou imunní proti Mdloby na vás a vražedné kletbě. Je to pravda?“

Remus zamyšleně stiskl rty. „Částečně. Nadnesl jste velmi dobré téma, Deane, děkuji.“ Opět vstal a poklepal brkem na stůl, než jej upustil zpět do lahvičky s inkoustem. „Nyní mě pozorně poslouchejte – pokud někdy potkáte vlkodlaka o úplňku, co teď řeknu, vám může zachránit život. Kouzla na přeměněného vlkodlaka nefungují. Můžete na něj seslat jakékoliv kouzlo nebo zaklínadlo, ale té jediné noci se prostě odrazí. Proto jsou vlkodlaci tak nebezpeční. Žádným kouzlem je nemůžete přímo zasáhnout, zpomalit nebo zastavit. Ani vražednou kletbou.“

„Ale to pak… Myslím…“ Hermioně nebylo podobné, aby se jí nedostávala slova. „Ale jak se tedy dají zastavit? Jak může někdo útok přežít?“

„Násilím.“ Remus se rozhodl pro přímočarost. „Jak jsem řekl dřív. Pokud vlkodlakovi prostřelíte srdce, zemře. Pokud jej praštíte po hlavě balvanem stříbra, taky by to mělo stačit.“ Znovu se na Nevilla usmál a ten mu úsměv vrátil. „Vlkodlak je imunní vůči přímé magii, ale ne proti fyzickému násilí. To je způsob, jak můžete použít kouzla proti vlkodlakovi. Levitující palice nebo kámen puštěný na něj, ostrý předmět hozený jeho směrem, přivolání zbraně, kterou se můžete bránit, to vše jsou účinné způsoby sebeobrany. Pokud tím vlkodlaka nezabijete, alespoň získáte čas na útěk.“

„Ale co zbytek času?“ zeptal se Ernie Macmillan, mrzimorský prefekt. „Jste imunní, i když jste člověk?“

Remus zavrtěl hlavou. „Takové štěstí nemám. Pokud byste mě právě teď trefil kletbou Avada kedavra, zemřel bych jako kdokoliv jiný. To samé platí pro kletby Mdloby na vás, Impedimenta a kteroukoliv, co znáte. Existují jen dvě kouzla, která mají na vlkodlaka v lidské podobě jiný vliv, a to zbývající kletby, které se nepromíjejí – kletby Imperio a Crucio.“

„Jste imunní proti kletbám Imperio a Crucio?“ Ohromené ticho prolomil Harryho užaslý hlas.

„To bych přímo neřekl.“ Remus si povzdechl. U Merlina, jak jen toto vysvětlí? Mlčky odešel od stolu a tiše přecházel před tabulí, jak si sbíral myšlenky. Třída ani nedutala a poslouchala, téměř hypnotizovaná pochodováním jejich učitele.

„Kletba Cruciatus způsobí vlkodlakovi v lidské podobě stejnou bolest jako komukoliv jinému.“ Remus založil ruce za zády a při chůzi odhodlaně zíral do podlahy. „Rozdíl spočívá v tom, že vzhledem ke každoměsíčnímu utrpení přeměny má vlkodlak mnohem vyšší práh bolesti. Zvládne Crucio, které by jiného ochromilo.“

Neunikla mu zalapání po dechu ozývající se zpoza lavic.

„Takže to bolí? Hodně?“ Nejistý hlas náležel Justinovi Finch-Fletchleymu. „Měnit se ve vlkodlaka, myslím.“

Remus zaváhal a pevným pohledem přeběhl třídu. Pravda je pravda a nebude znovu svým studentům lhát, ne po jejich třetím ročníku. Promluvil hlasem tichým, ale jasným: „Říká se, že víc než kousnutí vlkodlaka bolí přeměna v něj. Ano Justine, bolí to hodně.“

Odrhl pohled od vyděšených tváří studentů a zase začal přecházet.

„A teď. Kletba Imperius, jak již jistě víte, uvede lidskou mysl do stavu podobného snu, aby byla poddajnější, otevřenější příkazům. Oběť pak musí bezmocně sledovat, jak její tělo provádí úkony, které si sama nepřeje. Bylo mi řečeno, že onen zážitek je v té chvíli docela naplněn blažeností.“ Remus se odmlčel a jednou rukou se opřel o zeď. „Až na tu blaženost se účinky kletby Imperius velmi podobají tomu, co se stane s myslí vlkodlaka za úplňku bez vlkodlačího lektvaru.“

V tu chvíli se Remus na své studenty nedíval. Nechtěl vidět řady fascinovaných nebo šokovaných tváří, když popisoval nejhorší část svého každoměsíčního mučení. Fyzická bolest, ano, i bolest při kroucení končetin, měknutí a přerovnání kostí, ta bolest se dala tolerovat. Ne. Co Remus na své přeměně vždy nejvíc nenáviděl, byla chvíle, kdy přišel o rozum. Probírat před tolika lidmi tento fakt, kterýdosud popsal jen nejbližším přátelům a rodině, v něm vyvolalo pocit obnažení. Ale zasloužili si to vědět.

„Lidská část mysli vyprchá do jakési otupělosti, zatímco kontrolu přebírá mysl vlčí.“ Remus si uvědomoval, že se mu prsty zarývají do zdi; snažil se uvolnit. Nefungovalo to. „Ale lidská mysl je, na jisté úrovni, stále při vědomí. Smysly vlkodlaka se od lidských velmi liší, nedají se snadno interpretovat a pochopit, takže obrazy, které si člověk z úplňku odnese, jsou zmatené, napůl zapomenuté, nejasné dojmy, nic víc. Ale pořád víte, že jste uvězněni – že toto je vaše tělo, to, co z něj zbylo, a že nad ním nemáte kontrolu. Vlk si dělá, co chce, a vy se můžete jen dívat.“

Cítil, jak se do něj zavrtávají tucty očí – uvědomoval si, že se ztratil v myšlenkách a trochu se zatoulal od tématu. Rázně se vzpamatoval, odstrčil se od zdi a přešel ke svému stolu, aby se posadil na jeho roh. Odhodlaně se střetl se zvědavými a posmutnělými tvářemi studentů.

„To samé, jak ví každý vlkodlak,“ dodal tiše, „se dá aplikovat po zbytek měsíce na vlka. Do jisté míry je při vědomí. Čeká. A proto kletba Imperius nefunguje. Ve chvíli, kdy mysl oběti podlehne kletbě, objeví se stejné paralyzování vědomí jako při úplňku. Jakmile lidská mysl přestane fungovat natolik, aby byla kontrolována, vlk vykročí a převezme vládu.“

Hermiona zalapala po dechu. „Přinutí vás to k přeměně?“

„Ne, nenastane přeměna. Vlkodlak se může přeměnit jen za úplňku.“ Remus si povzdechl. „Je to jako obrácený efekt vlkodlačího lektvaru. Vlkova mysl převezme vládu nad lidským tělem. A na světě je jen pár mocnějších sil. Pokud má sesílatel kletby Imperius štěstí, je tou silou odhozen. Pokud štěstí nemá, odezva jej může zabít.“

Vytřeštěné oči mládeže naplňovala hrůza.

„Co se stane s vlkodlakem?“ Roztřesený hlas patřil Nevillovi. „Jakmile kletba skončí?“

„Přijde na to.“ Bystré otázky třídy Remuse dovedly do nebezpečných vod. Byl si naprosto jistý, že ani ministerstvo, ani školní rada by neschválily, aby mezi tyto mladé lidi rozšířil následující informace. Ale na druhou stranu, proč by to neměli vědět? Proč by neměli být varováni? Bylo rozhodnuto, že Harryho neinformují o hrozbě Abrahama Kanea, ale seznámit třídu se znaky zdivočelého je všechny může připravit na Kaneův možný příchod, aniž by odhalil tajnou výzvědnou službu Řádu.

Střetl se se zvědavými pohledy studentů. „Ovlivnění lidské stránky vlkodlaka často záleží na síle lidské mysli. Víte, jakmile vlčí část nalezne cestu do té lidské, nemusí být vůbec snadné  zatlačit ji zpět. Ze strany vlkodlaka je zapotřebí velké síly a odhodlání zůstat člověkem, aby dokázal vlka zase uspat. Vlk se jen velmi zřídka vrací do spánku dobrovolně. Nejde o cosi, s čím se vlkodlak vypořádává jen pod kletbou Imperius – je to základní kámen života každého vlkodlaka. Musíme být tak silní, jak jen to jde, protože víme, že existuje nepřítel, který povstane při první známce slabosti.“

„Co se stane?“ Tichý hlas patřil Ronovi. „Co se stane, pokud vlk zvítězí?“

Remus se zhluboka nadechl. A znovu do té průrvy…(1)„Stane se to, že hranice mezi myslí vlka a člověka se smažou; buď se vlčí stane dominantní, nebo se ty dvě promíchají a stanou se jednou. Tento jev je znám jako zdivočení.“

Mezi dětmi narozenými v kouzelnických rodinách proběhlo zachvění; někteří už o zdivočelých slyšeli.

„Vlčí mysl je ta silnější.“ Remus bojoval s nepříjemnými vzpomínkami, které vytrvale týraly jeho psychiku; přikázal si soustředit se. „Stává se hnací silou, touhou. Zdivočelý žije, aby zranil, aby zabil, aby viděl cizí bolest. Jakákoliv lidská emoce jako soucit nebo morálka je ztracena, pohřbena pod krvežíznivostí. Ale také může mít lidskou inteligenci – tehdy vlkodlak dokáže myslet, plánovat, a jeho síla a smysly jsou vlčí. Na světě je jen málo nebezpečnějších tvorů. Zdivočelý je jediný druh vlkodlaka, kterého je opravdu třeba se bát.“ Remus zadržoval chvění při té staré vzpomínce na planoucí mrazení vlčích tužeb proplouvající jeho zranitelnou myslí. „Existuje mnoho způsobů, jak se vlkodlak může změnit ve zdivočelého. Nejčastěji je to prostá ztráta vůle pokračovat, odevzdání se vlkovi, protože člověk už dál nedokáže žít takový život; to je běžný jev u vlkodlaka, který pokousal člověka a je sužován výčitkami. Tito zdivočelí zešílí. Nestanou se ničím jiným než čistě vlčí myslí v lidském těle, vzdají se lidské části a odsoudí se ke stejné otupělosti jako při úplňku. Jde o úplné oddělení, ne o promísení. Dost ironicky je tento druh zdivočelých méně nebezpečný.“

Remus se opět zhluboka nadechl – další část výkladu jej přivede do velmi osobní oblasti vlastní zkušenosti. „Pak jsou tu ti, kteří zdivočí náhodou. Jak jsem řekl, vlk čeká stále – jeden moment slabosti stačí. Extrémní smutek, zoufalství, žal, hněv nebo vztek mohou poskytnout průchod, obzvláště v kombinaci s alkoholem. Alkohol snižuje obranyschopnost mysli a zvyšuje emoce a to vše se pro vlkodlaka může stát katalyzátorem pohromy. Pokud, a stačí jen na okamžik, se zmíněná obranyschopnost dostatečně sníží, vlk se probije skrz. V mnoha případech jde o krátkou invazi, rychlý záblesk vlčího vzteku, než lidská mysl získá kontrolu zpět; to je známé jako incident zdivočení a má se ihned hlásit Vlkodlačímu registračnímu úřadu.“

„Jak to?“ odvážila se položit otázku Susan Bonesová. „Pokud to rychle pomine, proč na tom záleží?“

Remus se nadechl. Ach, ano, opravdu osobní prostor. „Protože se předpokládá, že vlkodlak, který utrpěl incident zdivočení, může být v budoucnu ke zdivočení náchylnější. Proto se za posledních deset, dvacet let stalo politikou ministerstva postupovat tak, že pokud nikdo nebyl zraněn, tento vlkodlak by měl být okamžitě odeslán do speciálního zařízení kvůli pozorování. Je-li během incidentu zdivočení někdo zraněn, pak je vlkodlak odeslán do Azkabanu, nebo popraven.“

„Nedokážu si představit, že by to nějaký vlkodlak přiznal,“ zlověstné ticho ukončil Seamus Finnigan svým irským akcentem, „pokud by se mu dostalo tohodle.“

Remus se při záplavě nepříjemných emocí kousl do rtu. Zatraceně, kde je ten zvonek? Proč jsem jen s tímto tématem začínal? Co jsem si myslel, mluvit o tomto, jako bych to sám neznal? Hermionin údiv nad výběrem tématu na začátku hodiny začínal vypadat jako prozíravost hodná vědmy.

„To opravdu ne,“ odvětil, pyšný na svůj klidný hlas. No, už není cesta zpět. Nemá jinou možnost než dojít do konce hodiny. „Poslední druh zdivočelého je nejnebezpečnější. To jsou ti, kteří si zdivočení vyberou z vlastní vůle.“ Lapání po dechu se stávalo běžným jevem, jak se tato podivná hodina dostávala mimo kontrolu a Remus jako splašený hipogryf procházel jedním tabu za druhým. Takový konec hodiny nezamýšlel. „Tito vlkodlaci vpustí vlčí mysl dovnitř, dovolí, aby převládla nad lidskostí a převzala kontrolu. To jsou ti, jak jsem popsal, hnaní vlkem a jeho touhami v kombinaci s lidskou inteligencí.“

„Proč?“ Hermionin hlas nebyl víc než zašeptání. „Proč by to někdo chtěl?“

Remus si dovolil úsměv navzdory své dobře skryté roztřesenosti. „Ptáš se špatného člověka, Hermiono. Jde o pravý opak všeho, čemu věřím.“ V myšlenkách se vrátil k bláhovým duším U Vyjící smečky, které zoufale hledaly únik, aniž by měly představu, co to znamená. „Kvůli zoufalství, možná. Snad kvůli touze po moci. Nebo prostě kvůli nedostatku porozumění. Myslím, že někteří ve zdivočení hledají svobodu nebo sílu, kterou postrádají, nebo lepší alternativu k jejich často šikanovaným pokusům být lidmi; pokud nesmějí být lidmi, proč nebýt vlky? S největší pravděpodobností si neuvědomují, že zdivočením se vzdají každého kousku lidských zábran ve prospěch chladné logiky. A ti, kteří si to uvědomují, si to zaslouží.“ Remus si povzdechl. Nemilosrdně zasažen vlastními vzpomínkami na ten hrozný okamžik zavrtěl hlavou. „Nechápu nikoho, kdo si to přeje. Štěstí, že zdivočelí jsou vzácní.“

„A jak to poznáte?“ Dean položil další otázku. „Že vlkodlak zdivočí?“

Remus si pro sebe povzdechl úlevou a tiše poděkoval Deanovi Thomasovi za přesměrování hovoru na poněkud bezpečnější území. „Při úplňku to nepoznáte – stejně jako jiní vlkodlaci se vás pokusí zabít. Zdivočelý si s vámi může víc pohrávat, trápit pro zábavu – k tomu napomáhají zbytky lidské inteligence – ale fyzicky se od běžného vlkodlaka neliší. Lidský zdivočelý je však velmi charakteristický; znaky vlka se smísí s lidským vzhledem. Mají vlčí oči, jasně zlaté a pronikavé. Špičky prstů zakončují krátké, tmavé drápy a mají nepřirozeně ostré špičáky; jako u vlka. Také jsou velmi silní a rychlí. A, samozřejmě, jako všichni vlkodlaci mají někde na těle jizvu po prvním kousnutí – rány od vlkodlaka, ať už drápy nebo kousnutí, vždy zanechají jizvy, které se nadají odstranit ani kouzly.“

Remus se najednou usmál. „Ačkoliv bych vám nedoporučoval zdivočelého svléknout do naha, abyste je našli.“

Smích přinesl úlevu. Atmosféra ve třídě ležela na všech jako těžké závaží.

„Pane profesore?“ zeptal se opět Seamus. „Znamená to, že i vy stále ještě máte jizvu tam, kde jste vy byl pokousán?“

Rozhostilo se šokované ticho. Navzdory všemu osobnímu o chování vlkodlaků, co až dosud před třídou odhalil, zaznamenal nyní Remus jistou zdráhavost části studentů přímo řešit otázku jeho lykantropie. Seamus se zjevně rozhodl, že je načase překročit tu poslední hranici.

Krátce přikývl. „Ano. Ale jelikož si nelibuji ve svlékání se před třídou, nemám ani nejmenší úmysl je ukazovat.“

A ozval se další smích. Lepší, lepší…

„Pane?“ Seamus se tvářil nejistě. Ach ne, co ještě? Kde je ten zvonek? „Já jen, že moje máma četla ten článek ve Věštci. Chlápek, co ho napsal, byl přesvědčený, že většina těch, kteří se stali vlkodlaky… no, že si to zaslouží, protože se museli chovat lehkovážně a nebezpečně a ďábelsky, a proto hlavně k tomu došlo. Neříkám, že tomu věřím!“ dodal rychle. „Ale jen… jak jste byl pokousán vy, pane profesore?“

Jestli třída dřív mlčela, teď se rozhostilo naprosto ohromené ticho nad odvahou spolužáka. Remuse samotného to docela omráčilo. Zvolna se zvedl z okraje stolu, pomalu jej obešel a rukama se opřel o pevné dřevo. Čelil té největší trapnosti, jakou kdy ve třídě zažil. Záblesky snu mučily jeho mysl, hrály si s jeho smysly, ty rány větví, stříbrný měsíční svit, trhající drápy a zuby na holé kůži. Ale jak se tam dostal, do temnoty lesa, když měl být ve svém domově, jak to že byl sám, pozdě v noci, když mu byly jen tři roky? Proč tam byl? Kde byli jeho rodiče? V této části vzpomínky stály pevné zdi. Ale i kdyby si vzpomněl, bylo pravděpodobné, že byl příliš malý, aby to pochopil.

Chvíli nepřítomně zíral. Co by na to měl říct?

Ztěžka polkl. „Abych byl upřímný, Seamusi,“ promluvil tiše, „vůbec se nepamatuji.“

Všechny obličeje zaplnila nevíra. „Něco tak velkého se snad nedá zapomenout,“ zaslechl zamumlat Rona, který sebou o chvíli později prudce škubl, jak jeho kotník zasáhla Hermionina noha.

Rone!“ zasyčela.

Jejich šaškárnám se musel zasmát. „Byl jsem ještě děcko,“ jemně vysvětloval řadě zvědavých tváří. „Byly mi jen tři roky. Pamatuji si na kousnutí…“ Nad čerstvými pocity ze snu sebou trhl – v boku jej ostře zabodalo a on si jej nepřítomně promnul. „Ale nepamatuji se, jak k tomu došlo. Nevím nic o lehkomyslnosti a nebezpečném chování…“ Přiměl se k úsměvu. „Ale rozhodně jsem byl dost vyzrálé batole na to, abych spáchal nějaký ten ďábelský skutek.“

Znovu se zasmáli. To už něco znamenalo.

Nakonec se přece, po dlouhém, mučivém doufání, třídou konečně rozlehlo zvonění. Remus si zhluboka vydechl úlevou.

„Dobrá hodina,“ zalhal příjemným tónem, když si studenti sbírali brka a knihy a chystali se k odchodu. „Deset bodů pro Nebelvír i Mrzimor. Domácí úkol – no, nechme ho být. Dnes vám dám pokoj.“

Rychle odcházející děti zajásaly. Za okamžik byly pryč a po sobě zanechaly jen ozvěnu klábosení a velmi zmateného a otřeseného profesora.

 

PA: Moje představa o povaze zdivočelého vlkodlaka vznikla při čtení mnoha fanfiction, ve kterých Remus získal, jak to nazývám, OVS – Osobité vlkodlačí schopnosti. Ač nic nenamítám proti myšlence ostřejších smyslů vlkodlaků v jejich lidské formě, nenacházím nic podobného v kánonu. Z knih a rozhovorů JKR jsem nabyla dojmu, že lykantropie je něco jako nemoc, či postižení, a nenašla jsem žádnou informaci, že by lidská stránka vlkodlaka získala nějakou výhodu. Takže zdivočelý je takový můj kompromis – možnost pro vlkodlaka získat sílu, rychlost a ostřejší smysly, což ho ovšem stojí lidskost a rozum.

 

PP: (1) Remus cituje Krále Jindřicha V., jednání třetí, výjev první, v překladu Martina Hilského


Kapitola 7. Procházka v Prasinkách



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/7/

Rating: 13+ 



PA: Tato kapitola obsahuje můj první cliffhanger a trochu mírného násilí. Nedalo se nic dělat; víte, co se říká o lidech, kteří si hrají s ohněm…

 

Kapitola 7. Procházka v Prasinkách

Aby se Remus ochránil před podzimním chladem, přitáhl si plášť těsněji k tělu. Pohlédl na největší ulici v Prasinkách a na houf  bradavických studentů, kteří se smáli a klábosili při cestě od Taškáře do Medového ráje či od Džina v láhvi ke Třem košťatům a užívali si první prasinkový víkend tohoto školního roku. Slunce jasně zářilo na bledě modrém nebi, jasném, ale ledově chladném, ruce se třely a šály byly omotány v obraně proti krutému sevření blížící se zimy. Podivná ostrost slunečních paprsků propůjčovala zvláštní třpyt tajícím zbytkům po ranním mrazíku, díky kterému se vzduch až perlil.

Nad davem dětí se čněla ramena a vlasatá hlava Rubeuse Hagrida, který mířil ke Třem košťatům spolu s Minervou McGonagallovou a Poppy Pomfreyovou – Remus na jeho mávnutí a srdečný pozdrav odpověděl širokým úsměvem a přátelským pokývnutím. O něco dál před Medovým rájem se na něj při dělení zahřívacích pepřových šotků zazubili Harry, Ron a Hermiona. Remus si dýchal na ruce a rychle si je třel. Rozhodně nastal čas koupit si rukavice. Se skutečnou výplatou v kapse si je mohl, pro jednou, dovolit.

Když Remus otevřel dveře do Kouzelnického gala oblečení, téměř se srazil s vycházejícím Seamusem Finneganem. Šesťák se na svého učitele vesele usmál.

„Promiňte, pane profesore!“ zvolal, jak spěchal ven do studeného vzduchu. „Nevšiml jsem si vás!“

Naposledy se usmál a vyrazil pryč. Ale bylo příliš pozdě. Jen samotný hlas, ten hlas, který mu předtím v hodině položil jednoduchou otázku, stačil. Zase mu to přišlo na mysl.

Zatraceně. Téměř půl hodiny dokázal přemítat o jiných věcech. Začínalo to být směšné.

Remuse celý život trápily nejisté okolnosti jeho pokousání. Zvykl si, že neví. Zeď v jeho mysli byla jeho součástí a on dokonale rozuměl svým rodičům, že nechtějí mluvit o tom, co mezi sebou zmiňovali – když si mysleli, že je neslyší – jako nejhorší noc jejich života. Nakonec musel zdráhavě přijmout fakt, že jistého chladného listopadového večera, ne dlouho po třetích narozeninách, se ocitl sám v temném lese a byl napaden procházejícím vlkodlakem. Koneckonců, stejně s tím nemohl nic udělat.

Ale živoucí hrůza snu v kombinaci s nevinně položenou otázkou ve třídě plné šestnáctiletých studentů v jeho hlavě zažehla oheň, který nikdy nezažil. Už mu nestačilo pouhé přijetí té události; už víc nebyl připravený pokrčit rameny a prohlásit, že na tom nezáleží, protože vše se stalo dávno v minulosti. Té noci se mu navždy změnil život. A určitě měl právo vědět proč.

Něco tak velkého se snad nedá zapomenout. Slova Rona Weasleyho. A měl pravdu. Opravdu mohlo být jeho mládí omluvou pro tak naprostou prázdnotu? Existovalo pár kouzel, která dokázala obnovit ztracené nebo zapomenuté vzpomínky z raného dětství – s většinou Remus experimentoval po dvacítce, když se setkal s nebezpečným mozkomorem, který vytáhl první z těch nejasných vzpomínek. Ale jejich okraje jako by se nedaly zachytit záměrně – musel žít s pouhopouhýmizáblesky ve snech. Zdálo se, že jeho mysl není připravena vzdát se svých tajemství a Remus si říkal z jakého asi důvodu.

Nemohl si pomoci, ale trochu se jej dotklo, že takové množství lidí bylo odhodláno udržet jej v nevědomosti. Albus Brumbál, Alastor Moody, jeho rodiče – nyní dokonce i jeho vlastní mysl se přihlásila ke slovu. Pořád nevěděl proč, ale měl neodbytný pocit, že v tom někde hrají důležitou roli slova ‚pro tvé vlastní dobro’. Nicméně nedávno oslavil třicáté sedmé narozeniny a cítil se dost starý na to, aby sám rozhodl, co je pro něj dobré.

Do srdce mu udeřil chlad. Narozeniny. Už před čtrnácti dny. To znamená, že tento víkend… Jak jen mohl zapomenout?

Dva týdny a tři dny po narozeninách. Zítra bude třicáté čtvrté výročí jeho kousnutí.

Tolik k zapomínání.

Nepřítomně si promnul bok a zaplatil prodavači za teplé a přiměřeně drahé rukavice. Hned si je natáhl na zmrzlé ruce a vydal se zpět do chladna ulice. Kousek dál zahlédl Harryho a jeho dva kamarády, jak míří od Medového ráje, aby cestou obhlédli zářivou a nadýchanou výlohu u Písařských brků všeho druhu. S nimi v hloučku stáli třeťáci z Havraspáru, buclatá žena s košíkem a muž teple zabalený do pláště, který se nenuceně opíral o sklo. Jindy by se k nim připojil.

Remus si povzdechl. Najednou ho přešla nálada trávit den ve vesnici. Možná by se měl vrátit do školy a začít s esejemi čtvrtých ročníků o obranných zaklínadlech, které musí do pondělka oznámkovat. Navíc by měl napsat otci, aby mu do konce příštího týdne poslal ďasovce – otcův zvěřinec ve starém zahradním přístřešku na zadním dvorku, kdysi zhouba jeho pořádkumilovné matky, měl konečně alespoň nějaké využití…

Nepřišlo žádné varování. A tentokrát za to nemohla ohnivá whisky. Navzdory vlezlému chladu dne mu po páteři proběhlo nezpochybnitelně ledové mrazení tak prudce, že zalapal po dechu. To chvění v krvi, ta ozvěna tepu srdce v lebce a ostrá, intenzivní bolest, která probudila jeho jizvu a zastavila kroky.

Remus ztuhl. Co to sakra je?

„Pane profesore? Profesore Lupine? Jste v pořádku?“

Ostře otočil hlavu doleva a našel tři páry zvědavých očí, které se na něj upíraly. To Hermiona na něj volala, o pár kroků se přiblížila spolu s kamarády; muže v plášti měli za zády. Tázavě na něj hleděla zpod pokrčené vlněné čepice, kterou si očividně sama upletla. Podle jejich ustaraných pohledů ti tři viděli šok na jeho tváři, když se tak prudce zastavil.

Remus okamžitě upravil výraz do svého nejlepšího uklidňujícího úsměvu. „Jen trochu zamrazení, Hermiono,“ lhal nenuceně, vyhnul se jejich podrobnému zkoumání a očima uhnul k výloze za jejich hlavami. „Asi jsem vkročil přímo do větrného vír…“

Slova se vytratila. Mozek právě zaregistroval, co na něj ječely oči.

Ten muž před výlohou plnou brků. Muž v plášti. Muž, který stál pět metrů od Harryho Jamese Pottera, chlapce, který (alespoň do teď) zůstal naživu. Opíral se o sklo a uvolněný, v pohodě si jemně poklepával roztaženými prsty.

Tmavé, zahnuté drápy vyčnívající ze všech špiček prstů. Povědomý lesk zlatých očí.

Do prkenné ohrady.

Jestli jej Kane sledoval, či si jen náhodou vybral tento okamžik, aby zaútočil, zůstalo záhadou. Remus věděl pouze to, že i když už sahal po hůlce a křikem mládež varoval, zdivočelý se bleskurychle otočil na patě a střemhlav se vrhl na Harryho zranitelná záda, zuby odhalené a ruce s drápy natažené kupředu. Kapuce mu spadla z hlavy a odhalila tak krátké, tmavé vlasy s drobnými kudrnami prokvétajícími stříbrem a tvrdou, silně zjizvenou tvář vyzařující fanatické, odhodlané potěšení.

Které se krátce otřáslo po citelné srážce kostí s knihami. Soudě podle tíhy tašky hozené vší silou Kaneovi do cesty, Hermiona už si dnes našla čas na návštěvu knihkupectví.

Zdivočelý zavrávoral, jeho rychlost se zmenšila jen na chvíli. Ale to stačilo.

Remus vytáhl hůlku.

Impedimenta!

Síla kouzla Kanea odhodila dozadu, zvedla jej do vzduchu a vrhla křehkou tabulí skla výlohy. Remus sebou proti své vůli škubl při té neúmyslně způsobené škodě, zatímco mnohobarevná brka vířila a tančila ve vzduchu, doprovázená cinkáním padajících střepů. Upřel oči na šokované a zmatené tváře Harryho, Rona a Hermiony.

„Běžte!“ přikázal ostře. „Do Tří košťat, hned! Sežeňte Hagrida a McGonagallovou! Zavolejte bystrozory!“ Doufal, že nemusí specifikovat, které bystrozory má na mysli.

„Ale…“ zajíkl se Ron, když pohledem střílel ze svého učitele na rozbité okno a zpět. „To byl… Byl to…“

Zdivočelý,“ dokončila Hermiona netrpělivě.

Nu, alespoň něco je naučil.

Hned!“ zopakoval důrazně, popadl Harryho za rameno a větší silou, než zamýšlel, jej strčil určeným směrem. „Utíkejte!

Prchali. Slovo zdivočelý zajiskřilo a šířilo se zbytkem ulice jako požár. Šokované tváře zíraly na roztříštěnou výlohu a bradavického profesora, který k ní mířil. Za ním se začaly ozývat výkřiky.

Remus je všechny ignoroval, ignoroval i ten podivný pocit v těle, který, jak už si teď byl jistý, neměl vůbec co dělat s ohnivou whisky, ale s přítomností Abrahama Kanea. Ten pád skrz sklo vypadal opravdu ošklivě, ale zdivočelí byli nesnesitelně tvrdí a těžký plášť, do něhož se halil, jej pravděpodobně ochránil před nejtěžším zraněním. To kouzlo ho nemohlo znehybnit nadlouho. Každou chvíli se…

Kane se vzpřímil z trosek, smetl střepy z pláště, ale nejistě se v rámu kymácel. Přestože Remus zvedl hůlku, zlaté oči se na něj nepřestávaly upírat.

„No, no,“ protáhl zdivočelý s ledovým úsměvem a zlaté oči mu zářily emocemi, které jeho protivník nedokázal přesně odhalit. „Jestlipak tohle není ten Lupinův fracek.“

Remus otřesem ztuhl. Za daných okolností to nebyl chytrý počin.

Kane okamžitě skočil. Remus šokem zavrčel a vrhl se na kamenné kostky dláždění. Silný náraz mu vyrazil dech – jen díky velkému množství duchapřítomnosti mu nevypadla hůlka z ruky. Výkřiky kolem vzrostly do strašlivé intenzity a on jen postřehl záblesk jakési odhozené postavy, když se ozvěna Kaneových kroků ztratila v temné uličce vinoucí se mezi Písařskými brky a poštou.

Remus se prudce zvedl na nohy, plynule zanadával a zariskoval. Přemístil se.

Hlava se mu dezorientací motala – ulička byla temnější, než čekal. Rukou v rukavici pevně držel hůlku a na okamžik se zastavil, aby si oči přivykly šoku z náhlých stínů po dřívějším podzimním slunci. Napínal uši po jakémkoli zvuku, který by naznačoval, že po něm Abraham Kane jde. Ulička byla užší, ani ne na šíři rozpažených rukou, posypaná zohýbaným peřím a pomačkanými papíry. Cítil soví trus.

Zaostřil, pohledem přejel tmavé cihly po stranách, odpadkový koš, rozšíření uličky vepředu v místě, kde se sbíhala s menší zadní ulicí. Uši naladil na vzdálený chaos panikařícího davu na ulici ani ne dvacet metrů za ním. Ale neslyšel žádné kroky. Žádný nádech. Žádné známky letu.

Byla to správná ulička. Ale kde pak je Kane?

Remus cítil brnění podél páteře. Jako by se mu do lebky propalovaly planoucí oči.

Tato ulička nebyla široká ani na rozpažení. Do prdele.

Vzhlédl.

Nad ním, vzepřený a rozkročený mezi dvěma zdmi, se zubil Kane.

Nebyl čas se mu vyhnout. Na vyhnutí zde nebylo místo. Dvě obuté nohy jej silně udeřily do zad; podruhé v rozpětí několika málo minut byl Remus sražen na zem, ale tentokrát mu ruka povolila a on mohl jen bezmocně sledovat, jak hůlka odskakuje mimo jeho dosah kamsi do stínu. Zoufale se vyškrábal do polodřepu a šmátral po čemkoliv, co by mohl použít jako zbraň.

Byl příliš pomalý.

Kolem hrdla se mu sevřely prsty s drápy, zvedly jej na nohy a praštily jím o zeď. Ze vzdálenosti jedné paže na něj zíraly zlaté oči Abrahama Kanea, který v úsměvu vycenil zuby.

„Pohni se a já stisknu,“ protáhl tiše.

„Nech mě jít.“ Remuse docela překvapilo, jak klidně jeho hlas zní vzhledem k tomu, že mu krk tlačí na zeď zákeřný vraždící stroj. „Ostatní se blíží.“

Kane si jej chvíli měřil. A pak se rozesmál; hluboce znějící zvuk, který však naprosto postrádal humor.

„Ano, to bylo dobré,“ zvolal a užíval si každé slovo, jako by bylo pochoutkou. „Velice přesvědčivé. Kdybych neměl plné ruce, zatleskal bych ti.“ Drápovité prsty v bolestivých kroužcích dráždily kůži Remusova hrdla. „Ty ses přemístil, hochu. Slyšel jsem to. Nikdo neviděl, kam ses ztratil. Nikdo neví, že jsi zde.“

Remus ignoroval ledové mrazení, když do něj vsákla pravdivost těch slov. „Co ode mne chceš?“ vydechl a mysl se mu horečně snažila vymyslet nějaký způsob, jak se odtud dostat, jakýkoliv způsob, jak se osvobodit, aniž by mu Kane protrhl průdušnici.

Kane zlehka pokrčil rameny. „Ještě jsem se nerozhodl. Kdo říká, že prostě jen nemám náladu na malé rodinné shledání?“

Remusovy oči se rozšířily. Co to…?

Rodinné?“ zachraptěl a snažil se ignorovat zoufalou bolest krku. Modlil se za život dost dlouhý na to, aby mohl strávit jakoukoliv odpověď, kterou dostane. „Co tím myslíš?“

Byla řada na Kaneovi, aby vytřeštil oči. „Copak mě nepoznáváš, chlapče? Copak to necítíš?“ Chvíli zíral na Remusův nechápavý výraz a v očích jako by mu zaplálo zlé světlo. Ze rtů mu vytryskl smích, chladný, neuhlazený zvuk, který se odrážel ode zdi ke zdi a odskočil do nicoty. Opatrně Remuse postavil na zem a naklonil se, až byly jejich tváře od sebe pouhý palec vzdálené; byl cítit hnilobný dech staršího vlkodlaka.

„Ty nevíš, kdo jsem, co?“ Kaneův hlas byl sotva víc než šepot, syčení vzduchu do tváře. „Nepamatuješ si a on ti nic neřekl. Vypadá to, že tvůj nejdražší tatínek před svým milovaným synáčkem cosi zatajoval.“ Kaneův úsměv byl výsměšný. „To příliš nesvědčí o otcovském poutu, že? Možná už není tak nadšený, jak předstíral, když má místo syna monstrum. Zdá se, jaký otec, takový syn.“

Remus se kousl do rtu a zapřel se zády o zeď, aby nezakřičel frustrací.

„Jak to, že znáš mého otce?“ dokázal ze sebe dostat. „O čem to mluvíš?“

Sevření Kaneových drápů nezesláblo – snad ještě mírně zesílilo. Jeho mrazivý, zlý úsměv nepovadl. „Chováš se stejně nechutně jako oni. Maminka a tatínek by byli pyšní.“ Opět se chladně uchechtl. „Ale nebyli by tak pyšní, kdyby věděli, jaký skutečně jsi, že?“

Oči mu divoce zářily. „Podívej se na sebe. Celý rozhořčený, celý vzdorovitý, znechucený tím strašným zdivočelým, profesor Lupin, ten úctyhodný vlkodlak. Jaké mrhání.“

Vyštěkl a zavrtěl hlavou. „Ale já vidím víc než jen tu tvář, kterou ukazuješ světu. Viděl jsem tě, hochu, viděl jsem tě U Vyjící smečky.“ Nad Remusovým nedobrovolným vydechnutím se jeho úsměv ještě rozšířil. „Co mi na to řekneš? Klesl jsi na naši úroveň? Sledováním, jak žije druhá polovina? Ptal jsem se na tebe barmana. Ten týden tě viděl třikrát. A prý jsi mu řekl, jak se ti tam líbí. A pak najednou jsi dostal zpět své pěkné útulné místo a pro takové, jako jsme my ostatní, jsi už zase příliš dobrý.“

Remus ani nehlesl. Na to nemohl absolutně nic říct. Ach, ano, byl jsem tam, ale špehoval jsem tě pro tajnou organizaci pracující proti Voldemortovi? To by byl tanec se zdivočelým vlkodlakem s drápy zabořenými do jeho hrdla…

Ale Kane ještě neskončil. „Opravdu si myslíš, že můžeš jen tak odkráčet?“ Slova vibrovala skrytou energií. „Ochutnal jsi to už dřív, dotkl se té síly. Můžeš si to popírat, jak jen chceš, ale ten vlk je ve tvé duši. Vím, co jsi za vlkodlaka. Vím, jakým druhem vlkodlaka chceš být. Po celý den krotit stáda slabošských děcek, oblíbený mazlíček Albuse Brumbála? To si nemyslím.“ Žluté oči se bez mrknutí bořily do Remusových. „Chceš být jako . A já ti s tím můžu pomoct. Jako jsem se o to pokusil předtím…“

„Tady, tady je! Tady utíkal. Za poštu.“

Nečekaný hlas se rozlehl úzkou uličkou; Kaneova hlava se trhnutím otočila, stisk lehce povolil a Remus využil pravděpodobně jediné šance. Opřel se zády o zeď co nejvíc dozadu, jak jen sevření zdivočelého dovolovalo, a oběma nohama kopl Kanea do žaludku. Vší silou jím mrštil na protější zeď. Hrdlem mu projela bolest, když Kaneovy drápy instinktivně stiskly, než se vzápětí násilně odtrhly; jakmile se svalil na zem, mohl jen zoufale lapat po dechu, zatímco z hrozivé rány mu stříkala krev a stékala po krku, barvila prsty v rukavici, kterou tiskl na zraněné místo. Slyšel, jak Kane sprostě zanadával, viděl množství křičících postav hnát se a cpát do úzké mezery, přímo nad sebou slyšel svištění a kvílení kouzel. Ale zdivočelý byl rychlý – dostal se na nohy a zmizel do tmy za ním. Kolem Remuse, i nad ním, produsaly kroky; ve skrumáži zahlédl řítit se uličkou za zdivočelým holé tmavé temeno a zlatou náušnici Kingsleyho Pastorka a hlavu s šokující oranžovou, která mohla patřit pouze Nymfadoře Tonksové. Pokud by Remus netrpěl takovou bolestí, usmál by se. Hodná děcka.

Po tváři mu stékalo alarmující množství krve, smáčelo a barvilo zem do šarlatova. V uličce to začalo vřít. Před očima mu děsivě tančily černé jiskry. To není dobré

Bolest dokázal zvládnout – nebyla horší, než na jakou byl zvyklý. Ale dýchání se stávalo výzvou. A ta ztráta krve…

Rychle se blížily další kroky; Remus se snažil zůstat při vědomí, když k němu přispěchala temná postava a klekla si u něj.

Lumos!

Z temnoty se najednou vynořila ustaraná tvář Minervy McGonagallové. Pohled upřela na rozšiřující se kaluž krve a oči se jí hrůzou rozšířily.

„Remusi, slyšíte mě?“ zvolala. Cítil, jak mu od zraněného hrdla opatrně vypáčila zkrvavenou ruku; něco měkkého, tušil, že Minervina tartanová šála, mu jemně, ale pevně uzavřelo ránu.

Pokusil se promluvit, ale neměl žádnou sílu – unikl z něj jen vzdech. Víčka mu ztěžkla, jako by se mu na nich usadil Hagrid, světlo a stíny tančily a mihotaly se, zatímco stříbrné a černé hvězdy se mu před očima spojily do neproniknutelného závoje. Pokusil se pokývnout. Zatraceně to bolelo.

„Nehýbejte se!“ nařídila zástupkyně ředitele pronikavě poplašeným tónem a podepřela mu hlavu volnou rukou. Bože, musí ale vypadat, když to i vyrovnanou Minervu tak rozrušilo. „Hagride!“

„Pani profesorko?“ Z druhého konce uličky se ozval venkovský přízvuk hajného – samozřejmě, Hagrid byl příliš velký na to, aby se mohl bezpečně pohybovat v tak úzkých prostorách.

„Okamžitě od Tří košťat přiveďte Poppy! Remus byl těžce zraněn!“

„Profesor Lupin je zraněný?“ Harry. Ach, ne. Jen ať sem nechodí, ať sem nechodí, ať sem…

„Harry Pottere! Okamžitě se vraťte na ulici! Nevíme, zda je tady bezpečno!“

Sakra. Příliš po Jamesovi, ke své vlastní škodě.

Harry nebyl víc než šmouha, záblesk světla se odrazil v jeho brýlích, když padl vedle rozzlobené McGonagallové. Dva vířící stíny za ním odhadl na Rona a Hermionu. Poppy by si opravdu měla pospíšit.

V opačném směru se ozvaly kroky – tentokrát se Remus ani nepokusil rozeznat, o koho jde. Minerva vzhlédla, teď už nebyla víc než stínový obrys.

„Chytli jste ho?“

„Ztratili.“ Vyčerpaný a znepokojivě vzdálený hlas patřil Tonksové. „Vychytralý hajzlík. Proplížil se zadem kolem madame Pacinkové a u Chroptící chýše proklouzl do lesa. Sledoval ho Kingsley a pár dalších, ale…“ Povzdechla si. „Támhle jsem našla Remusovu hůlku. Jak mu je… do hajzlu.“

„Tak nějak.“

Nebylo to vůbec dobré. Hlasy se vzdalovaly a rychle utichaly, vidění nebylo víc než záclona černých a stříbrných ohňostrojů. Věděl, že ztrácí vědomí, ale nemohl s tím nic dělat.

„Profesore Lupine?“ Harryho hlas se změnil do pronikavého mumlání, už téměř přestával vnímat. „Paní profesorko, Tonksová, je…“

„Taky to vidím.“ Někdo, asi Tonksová, protože ta promluvila poslední, Remuse silně propleskl. Cítil to jen tak tak.

Spát. Spánek je dobrý.

„Na bystrozorském tréninku jsme se učili léčivá kouzla. Vím, co bychom mohli…“

Co by Tonksová mohla, Remus nezjistil. Stříbrná uvolnila cestu černé vlně, která jej smetla a odtáhla do nicoty.


Kapitola 8. Trocha času na léčení



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/8/

Rating: 13+



PA: Je-li tato kapitola poněkud klidná, pak jen proto, že se stala další obětí mé naprosté neschopnosti být stručná. Kapitoly 8, 9 a 10 měly být původně vcelku, ale opět jsem se nechala unést a 15 stran na kapitolu se mi zdálo až moc.

 

Kapitola 8. Trocha času na léčení

Jakmile Remus nabral vědomí, první, co uslyšel, byly zvýšené hlasy. Tvrdé dláždění uličky zmizelo; jak se do jeho těla vracel cit, vnímal až příliš dobře známou měkkost přikrývek, teplo sálající z praskajícího ohně a vzdálený, rozhořčeně znějící hlas Poppy Pomfreyové. Ošetřovna. Nemohl se splést; mockrát se zde probouzel, když byl mladý.

No, alespoň je naživu. To už něco znamenalo.

Krk ho strašlivě bolel. Jak se zdálo, měl ho zavázaný do pásů obvazů, ale to nebylo nic proti trýznivému tepání v čerstvé ráně, kvůli které především upadl do mdlob. Risknul hlubší nádech a zjistil, že jej zvládl. Určitě byl zraněný – vzhledem k tomu, že mu hrdlo rozpáral zuřící zdivočelý, se nebylo čemu divit – ale asi neutrpěl žádné trvalé poškození. Možná se mu rozšíří sbírka jizev, ale v porovnání s léty sebetýrání při úplňcích se pár šrámů na kůži dalo pominout.

„Rozhodně ne!“ Poppyin tón mu byl okamžitě povědomý – byl to ten, který si vyhradila pro vyhazov návštěvníků rušících pacienty jejího léčitelského panství. „Ještě nenabyl vědomí a já vám nedovolím jej vyrušovat!“

Ach, ano. Přesně ten tón.

„Madame, dnes v Prasinkách zemřel člověk.“ Rychlý hlas, který pročísl vzduch, nepoznával. „Jen chci položit otázku jednomu z hlavních svědků.“

„Pane Dawlishi, už jste mluvil s mnoha svědky. Byla jich plná ulice.“ Poppyin hlas byl ostrý a neochvějný, čepel připravená udeřit. „A podle stavu, v jakém se nacházel, když jsem dorazila do té uličky, jste snadno mohl mít na starosti těla dvě. Nechte jej na pokoji!“

Remus téměř cítil, jak se neviditelný pan Dawlish napřímil před impozantním běsněním Poppy Pomfreyové. „Pan – promiňte – profesor Lupin byl, jak je známo z výpovědí svědků, první, kdo uviděl toho zdivočelého a nechal jej uniknout. Dvakrát. Také s ním byl několik minut o samotě, než dorazila má jednotka bystrozorů. Pouze si přeji zjistit, co ti dva – ehm – probírali…“

Byl k ní blahosklonný. Pan Dawlish, podle všeho bystrozor, byl blahosklonný k Poppy Pomfreyové. A to byste od bystrozorů čekali dobré instinkty. No nazdar.

Čepel se zableskla a usekla jeho větu. „Naznačujete tím něco?“

Remus téměř slyšel, jak Dawlishova ústa sklapla. Dokázal si představit jestřábí výraz vrchní ošetřovatelky. Snažil se potlačit úsměv, který by odhalil, že bezvědomí jen předstírá.

„Protože pokud něco naznačujete,“ Poppyina kadence narůstala, „dostanu vás ze školy rychleji, než vyslovíte blud! Znám tohoto mladého muže od jeho jedenácti let a mohu bezpečně potvrdit, že v jeho těle není jediná zlá kost! Jak se opovažujete nakráčet do pokoje nemocného a dělat takové narážky poté, co pro ty děti riskoval život? Alespoň něco udělal! Nestál na hlavní ulici a neposílal kolegy riskovat život, zatímco sám trčí v bezpečí! Vlkodlak nebo ne, je lepší člověk než vy!

Merlin žehnej Poppy Pomfreyové! Kdyby nebyla ve věku jeho rodičů, asi by se s ní oženil. Úsměv se zakrýval čím dál hůř.

Hluboké zahřmění Kingsleyho Pastorka nastolilo pořádek – Remus si jeho přítomnost dosud neuvědomil.

„Dawlishi, myslím, že z výpovědí přítomných dětí je docela zřejmé, že se Lupin pokoušel pomoci. Pravděpodobně zachránil život Harryho Pottera. A nemyslím, že někam odejde. Víte, kde ho najdete, až se vzbudí.“

„Ale…“ Možná byl Dawlish ochotný v dané věci diskutovat s Poppy Pomfreyovou, ale Remus věděl, že Kingsley je mezi bystrozory vysoce respektován.

Hluboký černochův hlas uklidňoval. „Pokud máte takový strach, nechte tady jednoho ze svých služebně mladších – třeba Nymfadoru Tonksovou – aby na něj dohlédla. Může počkat, dokud se nevzbudí, a pak jej vyslechnout. Pokud budete potřebovat vědět něco dalšího, profesor Lupin zde pracuje. Neměl by být problém jej najít.“

Dawlish tváří v tvář nažhavené Poppy a rozumnému Kingsleymu založil ruce. „Tak tedy dobře. Přivolejte sem z Prasinek Tonksovou. Ale budu chtít úplné hlášení!“

„Zajistím, že se to dozví.“ Kingsleyho hlas se zdál poněkud vzdálenější. „No tak, Dawlishi. Uděláme nejlíp, když se vrátíme na ministerstvo.“

Kroky utichly. O chvíli později Remus zaslechl pevně zacvaknout dveře ošetřovny.

„Zaplať pán bůh, že je pryč!“ zvolala Poppy.

Nemohl odolat. „Má hrdinko,“ pravil a konečně uvolnil úsměv. Jeho vždy chraplavý hlas teď rozhodně skřehotal a krk měl celý rozbolavělý, ale alespoň mohl mluvit. Otevřel oči, zamžoural v náhlém světle a uslyšel rychlé staccato kroků madame Pomfreyové.

„Ach, už jste vzhůru.“ Poppyin rázný hlas zněl potěšeně. „Zdálo se mi, že jsem zahlédla, jak se snažíte neusmívat, ale nic bych před tím strašným chlapem neřekla.“

Remus se pokusil podepřít na loktech, ale okamžitě byl pevně strčen zpět do polštářů.

„Nic takového!“ Poppy se naklonila, aby mu změřila teplotu a zkontrolovala oči. „Jak se cítíte?“

Remus protáhl obličej, ale rozhodl se pro upřímnost. „Unavený. Trochu roztřesený. Bolavý.“

„To je stěží překvapivé po tom, čím jste si prošel. Ležte v klidu. Chci se podívat, jak probíhá léčení.“

Opatrnými prsty odloupla vrstvu obvazů a zamyšleně mhouřila oči na odkrytou kůži.

„Myslím, že to můžeme na chvíli nechat tak,“ prohlásila nakonec a zlehka se konečky prstů dotkla zbytků jeho téměř smrtelného zranění. Pak usedla na kraj postele. „Hezky se to hojí, ostatně jako vždy. S jizvou nic nezmůžu, samozřejmě, ale to víte.“ Najednou se usmála. „Upřímně, Remusi Lupine, myslela jsem, že jsou za námi dny, kdy jsem vám musela napravovat vlkodlačí škrábance.“

„Dnes to bylo sotva škrábnutí.“ Tentokrát Remus ignoroval protesty a vytáhl se do sedu, opřel se o čelo postele a za záda si nacpal polštář. „A pokud nepočítáte moji vlastní hloupost, ani jsem si nic z toho neudělal sám.“

Poppy si nad tím prohlášením odfrkla, ale nijak se nevyjádřila. Jeho pozornost upoutal záblesk barvy – pohlédl doleva a zjistil, že vedlejší postel je obsypaná veselými pohlednicemi, sladce vonícími květinami a nazdobenými bonboniérami. „Odkud to všechno je?“

Poppy se usmála. „Dárky na brzké uzdravení. Přichází celé odpoledne.“

„Pro koho?“

Vrhla na něj podrážděný pohled. „Pro ložní mísu těžko. Pro vás, Remusi! Koho dalšího tu vidíte?“

Remus zíral na ohromující hromadu. „Pro mě? Od koho?“

„Od studentů, samozřejmě!“ Poppy si jej přeměřila s nečekaným zábleskem v oku. „Myslela jsem, že touto dobou jste si jich už mohl všimnout, takoví ti mladí, pomenší a vyvolávající víc problémů, než za co stojí?“

Aha,“ Remus se usmál s předstíranou zamyšleností. „Lámal jsem si hlavu se všemi těmi adolescenty, co se mi vynořili ve třídě.“

Poppy se zasmála. „Sarkasmus, pane profesore? Musíte se cítit lépe.“

Remus se pokusil o výraz plný pokory. „Jen jsem se snažil odpovědět v podobném duchu. Ale vážně, Poppy, všechno je to pro mě?“

Laskavě se na něj usmála. „To opravdu je. Studenti se o vás hodně bojí.“

Remus se trochu zamračil. „Jak vědí, co se stalo? Od Harryho, Rona a Hermiony bych nečekal drby.“

Vrchní sestra zvážněla. „Také je neroznášeli. Jakmile jste odpadl, museli jsme vyčarovat nosítka, abychom vás hlavní ulicí rychle donesli až k Bradavicím. Většina z nich vás viděla, Remusi.“

Remus si vzpomněl na stav, v němž se nacházel, jak byl pokrytý krví a nepřestával krvácet z krku, a dovedl si představit zírání ulice plné zmatených studentů. Trhl sebou. „Můj bože.“

„Přesně tak. Jste velmi populární, víte? Mnoho jich bylo velice rozrušeno. Proto ten náhlý příval. To mi připomíná…“ Najednou se usmála. „Albus si všiml, že hodně studentů, především těch ze třídy obrany Harryho Pottera, se zdálo pozoruhodně dobře informováno o povaze zdivočelých. Až se na to budete cítit, rád by si s vámi promluvil o osnovách šestých ročníků.“

Remus se rozpačitě usmál. „Nechtěl jsem jim toho říct tolik. Měli jsme hodinu s otázkami a odpověďmi o vlkodlacích, která se tak trochu zvrhla.“

Poppy se naplno rozesmála a opět vyskočila na nohy, aby zkontrolovala mihotavé světlo vedle postele. „Proč mě to nepřekvapuje?“

Remus pohlédl k oknu a poprvé si uvědomil, že slunce zapadlo a že ošetřovnu osvětlují louče. „Poppy, kolik je hodin? Jak dlouho jsem spal?“

„Je sobota večer, asi sedm hodin.“ Poppy si jej zamyšleně přeměřila a zamířila k policím s lektvary, které lemovaly zeď vedle její pracovny. „V bezvědomí jste byl asi osm hodin. Ale s ohledem na potřebné léčení, které jste absolvoval, to není nic překvapivého. I s kouzelnou podporou tělo potřebuje čas. Tady.“

Podala mu flakónek. Remus k němu přistupoval ostražitě. „Co je to?“

„Dokrvovací lektvar. Během bezvědomí jste dostal dvě dávky. Ještě jedna a mohlo by to stačit. Určitě vám pomůže s únavou.“

Navzdory profesi jeho matky Remus nikdy nebyl fanda do lektvarů. Někdy měl podezření, že za to mohlo ono nadšení, se kterým jej v dětství lektvary dopovala. Neochotně lahvičku odzátkoval a obsah spolkl.

„Hodný chlapec.“ Remus se rozhodl nepoukázat na skutečnost, že už zdaleka není chlapec, že ve skutečnosti je sedmatřicetiletý profesor, který pouze před dvěma měsíci ve Velké síni v Bradavicích odpálil dvě stě šedesát tři ohňostrojů. „Upřímně, na někoho, jehož matka byla Mistryní lektvarů, jste pokaždé užíval léky velmi vlažně. Ach, to mi připomíná!“ Poppy si vzala od svého pacienta flakónek zpátky a rozzářila se. „Váš otec posílá pozdravy. Zítra se tu objeví, aby byl u vás jako první; dostavil by se už dnes večer, ale Albus mu řekl, že možná nepřijdete k vědomí a že bude asi nejlepší nespěchat. Přesto se nemůže dočkat, až vás uvidí –hrozně ho rozrušilo, když mu ředitel řekl, co se stalo.“

Remus ostře vzhlédl – jeho mysl okamžitě naplnila vzpomínka na potemnělou uličku a celý ten matoucí rozhovor. „Vy jste zavolali tátovi?“

Poppy si špatně vyložila jeho výraz. „Remusi, můžete sice být dospělým mužem, ale váš otec má stále právo být obeznámen. Jeden z drápů roztrhl tepnu; kdyby Nymfadora Tonksová nezareagovala tak rychle s kouzlem první pomoci, mohlo být pozdě. Samozřejmě, že jsme Reynarda zavolali.“

Remus se kousl do rtu. Takže táta ho přijde navštívit. Ještě včera by jej ta zpráva potěšila. Ale ta podivná a vtíravá Kaneova slova si pohrávala s jeho myslí; vypadá to, že tvůj nejdražší tatínek před svým milovaným synáčkem cosi zatajovalMožná už není tak nadšený, jak předstíral, když má místo syna monstrum… A ačkoliv si Remus byl téměř jistý, že Kaneovo popichování a narážky nebyly víc než jen potměšilým rýpáním, jeho nedávný zmatek ohledně událostí vedoucích k pokousání vlkodlakem zdivočelý rozezvučel svým posměchem. Jak to, že Kane znal Remusovo jméno? Jak to, že zná jeho otce? A co tím myslel, když je nazval rodinou?

Copak to necítíš, zeptal se. A Remus nemohl popřít, že něco cítil, to podivné mrazení, které v jeho krvi až bolelo, kdykoliv byl Kane poblíž. Chvíli zvažoval, zda ten pocit není jen přirozenou vlkodlačí reakcí na přítomnost zdivočelého – ale na druhou stranu, proč se té noci nikdo další U Vyjící smečky nezdál být ovlivněn?

Kane naznačil, že se už setkali. U Vyjící smečky jej poznal a natolik jej to zaujalo, že se na něj později přeptal.  Proč?

A jeho nabídka… Remus se bezděčně zachvěl. Kane nemohl vědět, jak odporná ta myšlenka bude připadat jeho zajatci; zpětně viděno, bez znalosti skutečných Remusových úmyslů, došel k docela logickému závěru. Ale proč si způsobovat problémy a pokoušet se jej změnit na zdivočelého? Byl to nějaký Voldemortův plán, nebo Kane jednal na vlastní triko? Remus si nebyl jistý, které odpovědi by dal přednost.

Ale ze všeho nejvíc jej mrazilo z Kaneova naznačení, že ví o dávném incidentu zdivočení mladšího vlkodlaka. Ochutnal jsi to už dřív, pravil. Ale jak to mohl vědět? Na světě existovali jen tři lidé, kteří věděli o jeho zdivočení v roce 1981, a všem třem bezvýhradně věřil, že jeho nejtemnější tajemství udrží; Brumbál, Moody a jeho otec. Pokud se to tedy neprojevilo nějak fyzicky, nějakým způsobem, jehož si Remus nebyl vědom. Mohl jen předpokládat, že Kane hádal, že se snažil dostat se mu těmi slovy pod kůži. Neexistovala možnost, jak by se to mohl dozvědět.

Nebo existovala?

Ta myšlenka v něm nepřestávala hlodat. Povytáhl si peřinu, zavrtal se do polštářů a poslouchal, jak Poppy Pomfreyová při své práci pobíhá sem a tam. Nepřítomně zíral do stropu a snažil se setřást ze srdce ten mrazivý pocit, že se někdo, na kom mu záleželo, nerozpakoval lhát mu přímo do očí.

Nepovedlo se.


Kapitola 9. Označený



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/9/

Rating: 13+



PA: A máme tady druhou část bradavického dramatu na ošetřovně. Slibuji, že celkově se tato epizoda vine k cíli…;)

 

Kapitola 9. Označený

Brzy bylo Remusovi jasné, že se nevyspí. Poté, co byl podnos výživné stravy poskytnutý Poppy vděčně, ačkoliv opatrně zkonzumován, pokusil se na její naléhání zavřít oči a upadnout zpět do strnulosti. Ale mysl měl příliš přeplněnou vířícími myšlenkami a zamotanými emocemi, aby se dostavil úlevný spánek – po půl hodině beznadějné snahy to Remus vzdal a zcela zoufalý požádal o knihu.

Poppy to nepotěšilo, ale přesto se velkoryse nabídla, že zaskočí do knihovny a uvidí, co najde. Remus neskrýval vděčnost.

Cokoliv, jen ať mu to zabrání přemýšlet.

Zostra si vynadal. Nemělo smysl se užírat. Dokud si nepromluví s otcem, nemůže vědět, kolik pravdy v sobě skrýval posměch Abrahama Kanea. Nemělo smysl se tím trápit. Vůbec. Měl by na to úplně přestat myslet. Uzavřít mysl. Soustředit se na něco jiného. Měl by. Opravdu měl.

Kde je Poppy s tou knihou?

Z bouřlivých myšlenek jej vytrhlo zaklepání na dveře ošetřovny – zoufale sáhl po tom rozptýlení. „Ano?“

Zpoza rohu vyhlédla duhově žíhaná hlava Nymfadory Tonksové.

„Je bezpečné vejít?“ usmála se mladá bystrozorka přidrzle, když vstoupila dovnitř. „Dawlish říkal, že se zde pohybuje šílená harpyje bojující za práva vlkodlaků.“

„Spíše za práva pacientů!“ Tonksová vyskočila dobrou stopu do vzduchu, když se za ní objevila Poppy, která se s knihou pod paží přihnala zpět na své výsostné území. „Opravdu, šílená harpyje!“ odfrkla si a s bouchnutím uložila knihu na Remusův noční stolek. „Taková drzost! Měl by se modlit, aby se nikdy nestal mým pacientem!“

Remus si vyměnil úsměv s Tonksovou, zatímco sledovali, jak se rozhořčená vrchní ošetřovatelka pustila do uklízení hromady dárků. Mladší čarodějka se s nostalgickým úsměvem rozhlédla po ošetřovně.

„Je zvláštní být zase tady,“ prohlásila, uložila se v nohou Remusovy postele a pomohla si k čokoládě. „V této místnosti jsem musela strávit půlku školy.“

„To ano.“ Poppy naaranžovala tu největší kytici do robustní vázy a nepřítomně odmetla zatoulané lístky z povrchu stolku. „Až na samotného Remuse si nejsem jistá, že by tady některý pacient byl častěji!“

„To nic, madame Pomfreyová,“ Tonksová se na ni zeširoka usmála. „Od té doby jsem se naučila pár kouzel první pomoci. Už nepotřebuju, abyste mě dávala dohromady.“

„To jsem už pochopil.“ Remus se také usmál, ignoroval Poppyin nesouhlas a vytáhl se do sedu. „Podle toho, co mi Poppy řekla, ti dlužím za život.“

Tonksová výrazně zčervenala. „Nebuď hloupý, Remusi,“ zamumlala a upřeně zírala do přehozu postele. „Šlo jen o malé kouzlíčko, každodenní práce bystrozora. To madame Pomfreyová tě dala dohromady.“

Remus zachytil její pohled. „Přesto jí tvoje malé kouzlíčko poskytlo čas, aby to mohla udělat,“ odvětil upřímně. „Děkuju ti, Tonksová.“

Mladá žena jen odmítavě mávla rukou a tváře měla stále rudé. „Ach, nedělej z toho vepřové hody. Vážně. No, ale kvůli tomu tu nejsem.“

Remus se usmál. „Tak proč jsi tady?“ Všiml si, jak se jí ruka pohnula směrem k bonboniéře. „Abys snědla všechnu moji čokoládu?“

Okamžitě trhla rukou zpátky. „Promiň!“

Remus se zasmál a ignoroval záchvěv bolesti, kterou mu to vyvolalo v krku. „Posluž si. Vezmi si celou krabici. Zasloužíš si ji.“

Zčervenání se vrátilo. Nakrčila nos. „Jsi si jistý? Chci říct, je tvoje…“

„Věř mi, mám jich hodně.“ Remus pokynul k posteli. „Kromě toho, pokud bych se pokusil tu hromadu sníst sám, nakynul bych do velikosti draka. Vezmi si.“

Úsměv Tonksové se vrátil; vděčně zvedla krabici a strčila si do pusy další sladkost. „Díky, Remusi. Ještě jsem se nestihla navečeřet. Dawlish celé odpoledne běhal sem a tam jako splašený hipogryf.“

Vmžiku se mu vybavil rozhovor vyslechnutý dříve tohoto večera. „Slyšel jsem, že zemřel člověk. Je to pravda?“

Čarodějka si povzdechla. „Bojím se, že ano. Místní muž. Vyřítil se z pošty, když uslyšel třeskot skla, a dostal se přímo do cesty Kaneovi vybíhajícímu z uličky. Rozpáral mu hrdlo jedním máchnutím; byl mrtvý, než dopadl na zem. Chudák, neměl šanci.“

Postava zhroucená na dlažbě a Kane mizející v temnotě… Remus ucítil ostré bodnutí viny. Kdyby nezaváhal, kdyby nebyl tak v šoku z toho, že Kane zná jeho jméno…

Tonksová musela jeho myšlenky uhádnout, nebo alespoň částečně – na zápěstí mu konejšivě spočinula jemná ruka. „Nebyla to tvá vina, kámo. Udělal jsi vše, abys ho zastavil. Prostě se mu dostal do cesty.“

Remus zavrtěl hlavou a trhl sebou při bolesti v krku, v níž ta akce vyústila. „Jen… překvapil mě. Zaváhal jsem. Mohl jsem ho zastavit a pak, kdybych jen…“

„Hej. To stačí.“ Tonksová na něj přísně pohlédla. „Na jeden den jsi dostal až dost velkou nakládačku. Zachránil jsi Harryho. Na to nezapomeň.“

Remusovi se zkroutil ret. „Ve skutečnosti to Hermiona…“

„… zareagovala na tvé varování. A jen ho zpomalila. To ty jsi zaznamenal to nebezpečí. To ty jsi ho zasáhl natolik silně, abys jej zastavil. To ty jsi po něm šel a zdržel ho dost dlouho na to, aby mu jen čirá kolektivní pitomost bystrozorů dovolila uniknout.“

„Tím, že jsem si nechal rozpárat krk.“ Remus cítil povinnost na tuto skutečnost poukázat. „Z toho pro tebe vyplývá důležitá životní lekce, Tonksová. Nikdy nekopej zdivočelého do břicha, když do tvého krku zatíná drápy.“

Místo toho, aby protočila očima, jak očekával, na Tonksovou to jaksi zapůsobilo. „Ty jsi ho kopl?“

Remus si povzdechl. „Pěkná pitomost, fakt. Myslel jsem, že v pohodě uniknu, ale byl rychlejší než já. Byla to v podstatě sebevražda.“

„Jo, ale se vší úctou, Remusi,“ Tonksová k němu přisunula krabice s čokoládami a on z jedné vděčně strhl oranžový obal, „i kdybys ho nekopl, stejně by ti vyrval průdušnici a zdrhl. A odvedl by tak práci, kterou by ani Poppy nedokázala napravit.“ Zazubila se. „Opravdu ses dostal do situace, kdy jsi nemohl prohrát.“

Remus se navzdory sobě usmál. „Pravda.“

„V každém případě,“ prohlásila Tonksová, zvesela uložila čokoládky vedle sebe na přehoz a zalovila v kapse hábitu, aby vytáhla blok a brko, „podle jeho nefalšované-královské-osiny-v-zadku Dawlishe mám nemilosrdně vyslýchat jistého strašného vlkodlačího učitele, dokud se nezlomí a neodhalí svoji vazbu na zdivočelého Kanea. Můžeme se do toho pustit?“ zeptala se rozzářeně. „Slibuji, že to nebude moc bolet, pokud budeš milý a přiznáš se předem ke svým hrozným zločinům. Upřímně, ten Dawlish,“ pohrdavě zavrtěla hlavou, „je debil.“

Remuse zamrazilo. Tolik k jeho rozptýlení.

Snažil se o nenucenost. „Jak je libo. I když se mnou budeš muset mít trpělivost. Pořád trochu skřehotám.“

Ve výrazu Tonksové se zableskla čirá neplecha. „Samozřejmě neskřehotáš, nejsi žába. Jsi vlkodlak, kamaráde. Jsi si jistý, že ses nebouchl do hlavy?“

Remus zoufale bojoval, aby se neusmál. „Jsi zvláštní žena, Nymfadoro.“

„Hej!“ Od čela se mu odrazil čokoládový projektil. „To nebylo třeba! No tak, pojďme na to a pak se možná oba vyspíme.“

A tak byl výslech zahájen. Remus se okamžitě rozhodl, že bude upřímný ve všem, až na jedinou věc – vyloučil všechny zmínky jakéhokoliv spojení mezi sebou nebo otcem a Kanem. Něco takového si nepřál mít v záznamech, dokud sám nedostane šanci zjistit, co to vše znamená.

„Věděl, kdo jsi?“ zeptala se Tonksová, když popsal Kaneův vzhled ve výloze. Remus si za to přeřeknutí vyhuboval.

„Hermiona na mě právě zavolala a on má dobrý sluch,“ podotkl rychle. „A Oldstaff jej určitě informoval o známých členech Řádu.“

Tonksová protáhla tvář. „Nejsem si jistá, že bych tohle měla uvést ve zprávě. V poslední době jsi byl v novinách, že? Víš co? Napíšu, že odtud zná tvé jméno. Oběma nám to ušetří nepříjemnosti.“

Remus se vděčně usmál.

Brzy se dostali k událostem v uličce – Remus svedl vnitřní boj o to, kolik se odváží odhalit v tomto naprosto osobním rozhovoru. Až na prvotní salvu nechtěl nic z té slovní přestřelky odhalit žádnému ministerskému bystrozorovi; ale důvěryhodné přítelkyni a člence Řádu?

„Podívej, Tonksová,“ pravil nakonec a ujistil se, že je Poppy bezpečně ve své pracovně, než pokračoval. „Když ti povím, co bylo řečeno, pak ti to řeknu jako člence Řádu a chci to udržet mimo záznam. Dobře?“

Tonksová okamžitě upustila blok i brko. Zazubila se. „Jejda! Jak jsem nemotorná! Mluv rychle, než je zvednu.“

Nezmínil svého otce ani žádné tajemství, které mohl mít. Nezmínil onen implicitní odkaz na jeho vlastní incident zdivočení. Nezmínil, že jej Kane zahrnul do rodiny. Ale zmínil jeho nabídku.

„Snažil se tě obrátit?“ Tonksová na něj v nevíře ohromeně zírala. „Zrovna tebe, ze všech ostatních?“

„Viděl mě U Vyjící smečky,“ připustil Remus. „Nevím, proč si zapamatoval moji tvář, ale zapamatoval. A stěží jsem mu mohl říct, že jsem tam byl kvůli práci pro Fénixův řád.“

„Auvej.“ Tonksová se zamračila. „Ale musel si myslet, že jsi použitelný, jinak by neriskoval. Myslíš, že mu to navrhl Voldemort? Zdivočelý se vzpomínkami na vedoucí členy Fénixova řádu by byl pěkně cenný.“

Při tom pomyšlení se Remus otřásl. Svatá pravda. „Netuším,“ přiznal se upřímně. „Ale je to možné. Kane mohl Smrtijedům říct, že mě viděl U Vyjící smečky. Oni vědí o Siriusovi. Můžou si myslet, že jsem se žalem zlomil a vydal se hledat svého vnitřního vlka.“

Tonksová si povzdechla. „Chceš, abych to předala ostatním?“

„Byl bych rád, kdyby se to nerozšířilo. Řekni to jen Brumbálovi. Ať on rozhodne, co se dozvědí ostatní.“

„Dobře.“ Tonksová se opět chopila psacích potřeb. „Zpět do hávu bystrozora. Co řekneme mému brku?“

„Řekni, že mi vyhrožoval. A že se přiznal k práci pro Voldemorta. Koneckonců to je fakt.“

„Pravdu díš.“ Tonksová chvíli čmárala. „Jestli ti to nebude vadit, použiju představivost. Tak,“ posunula k němu notes. „Jak to vypadá?“

Remus jí s pokývnutím zápisník vrátil. „Dobře.“

„Super. Co jsi to povídal o tom, jak jsi ho kopl? To bych si chtěla poslechnout.“

Výslech trval ještě asi tak deset minut, než se Poppy vynořila z pracovny a začala Tonksovou plísnit, že unavuje jejího pacienta. Protože výslech už byl téměř u konce, Tonksová sebrala notes, brko a krabici čokolády a k Remusovu překvapení mu vlepila polibek na čelo, načež uprchla před Poppyiným hněvem. Viděl, že odchází s širokým úsměvem.

„Namouvěru!“ Poppy pobíhala kolem a uklízela obaly od čokolády. „Po tom, co jste dnes zažil, byste měl svůj krk nechat v klidu a ne mluvit až do vyčerpání. Nymfadora Tonksová by měla být moudřejší. Teď si pěkně lehněte a trochu si pospěte!“

„Hm…“ Remus by rád poslechl, ale nejdřív se musel postarat o jistou drobnost. „Poppy, můžu na záchod?“

Podle pohledu hlavní ošetřovatelky ji klidně mohl poprosit o zatančení nudistického tance letkis na Příčné ulici spolu s řadou bludníčků a tůňodavů a za zvuků píšťaly. Odměřené pokývnutí, ke kterému se nakonec uchýlila, bylo to nejneochotnější, jaké kdy viděl. Než si mohla cokoli rozmyslet, shodil ze sebe deku a strnule, nicméně spěšně se přesunul ke dveřím koupelny.

ooOOoo

Remus zíral do zrcadla. Jeho odraz zíral na něj.

Jen vítal, že koupelnová zrcadla v Bradavicích nebyla zakouzlena, aby mluvila. Nepotřeboval slyšet, jak strašně vypadá.

Remus nebyl ten typ, co prodlévá před zrcadly – neměl peníze ani sklony k marnivosti. Ale nemohl si pomoci a zaznamenal, že vlasy mu prokvétaly stříbrem mnohem víc než posledně, kdy si dal tu práci a věnoval svému odrazu víc než jen letmý pohled; pleť měl pobledlejší a vrásčitější, rysy unavené a téměř vychrtlé, oči zapadlé. Tíha věku a každoměsíční zátěže třiceti čtyř let přeměn si rozhodně vybraly svoji daň. Jeho život jej poznamenal v mnoha směrech.

Nikdy, ani v mládí nebýval Adonisem – pragmatický jako vždy musel přiznat, že co se týče vzhledu, neměl moc co ztratit. Cti a lvího podílu na ženské pozornosti se v této oblasti dostalo Siriusovi, a rovněž Jamesova famfrpálová zdatnost znamenala, že jen zřídka býval osamělý. Dokonce i Petr vlastnil, jak zaslechl, jakousi ‚baculatou roztomilost‘, kterou jisté typy dívek oceňovaly. Ale Remus – štíhlý, bledý, všední – měl sklony důsledně se držet mimo pozornost. S udržováním jeho tak velkého tajemství by se přitahování pozornosti nejevilo jako dobrý nápad, takže možná určitý průměrný vzhled znamenal výhru.

Samozřejmě byl na rande, několikrát. Ale většina jeho vztahů měla tendence k oddalování schůzek a vymizení do ztracena pod tíhou toho, co Sirius poněkud posměšně pokřtil na ‚Náměsíčníkovu věčnou otázku‘, když mu svůj problém o rok dříve vysvětloval – ve které chvíli vztahu řekneš holce, že jsi vlkodlak? Na začátku, kdy riskuješ pohrdání nebo ještě hůř, odhalení? Nebo později, abys pak byl označen za lháře a podvodníka? Zkusil oba způsoby, a přesto nezískal uspokojivou odpověď. Měl podezření, že taková ani neexistuje.

Sirius laskavě poukázal na to, že stejně už většina lidí o jeho stavu ví, takže co na tom záleží? Remus to uznal, ale cítil povinnost podotknout, že doposud dámy jen stěží odháněl holí.

Ne že by se tím trápil, opravdu. Jen by možná bylo hezké mít na výběr.

A už zase dumá! Slíbil si, že s tím přestane.

Jeho oči zasmušile přitáhlo pět silných rudých šrámů na krku. Další jizvy do sbírky. Ještě víc známek jeho neobvyklého života. Opatrně se prsty dotkl bolavé zarudlé tkáně – pokud toto bylo zaléčeno, jak Poppy uvedla, jak špatné to bylo předtím? – a zachvěl se při vzpomínce na vznik tohoto zranění. Navzdory tvrzení Tonksové, že by ho Kane stejně zabil, si nemohl pomoci a přemýšlel – co by se stalo, kdyby nedorazili bystrozorové, kdyby se neuchýlil k výpadu a nedonutil Kanea zranit jej? Jestliže zdivočelý projevoval tak zjevný zájem o jeho osobu, ušetřil by jeho život? Nebo by teď ležel mrtvý vedle místního muže z Prasinek?

Téměř klinicky zkoumal rány – čtyři výrazné vodorovné šrámy po straně krku a jeden hluboký, několik palců dlouhý přes ty ostatní v místě, kde se do něj zabořily drápy zdivočelého a trhly, když byl odvržen. Až dosud měl štěstí – většina z jizev byla skryta oblečením nebo vlasy – ale tyto byly okázale nápadné. No, bude to vydatné téma pro konverzaci u slavnostního stolu, pokud bude někdy někam pozván. Ach toto? Zdivočelý vlkodlak mi rozpáral hrdlo. Podáte mi sůl, prosím?

Prsty se dotkl starší zjizvené tkáně – Remus zaváhal. Ach ano, jeho staré známé, rozházený pruh zajizvených dírek, který obkružoval krk těsně pod výrazným novým zraněním, shluk čtyř na hranici krku a hrudi a jedna osamocená na zadní části šíje. Otec mu řekl, že si jich všimli během jeho prvního úplňku s vlkem. Vždy se mu dařilo je docela dobře zakrývat na rozdíl od novějších společnic. Chudiny byly teď docela zastíněny…

Ta myšlenka zeslábla. Remus zíral.

Uvědomění do něj udeřilo, zatímco se díval, poprvé opravdu díval na jednu z nejstarších sbírek jizev. Jak to, že si nevšiml dřív?

Kruh pěti jizev kolem krku. Příliš mnoho a s mezerami příliš širokými na otisk jakékoli vlčí tlapy. Ale jak potvrzovala jeho poslední zkušenost, přesně na pět prstů s drápy kolem mladého krku.

Prstem sledoval linii jizev, starých i nových. Volná ruka mu spadla k levému boku.

Naznačil, že se už dřív setkali.

Ne.

Určitě ne. Ne on.

Někdo by mu to řekl.

Nebo ne?

Hodně by to vysvětlovalo. Až moc, ve skutečnosti. Až na ono proč.

Remusovi se udělalo zle. Merline.

Bylo jen dobře, že má otec přijít hned ráno. Na výlet domů, teď zcela nevyhnutelný, se mu ještě nedostávalo sil. Přepadl jej chladný, zlověstný pocit, že za zdmi jeho mysli toho leží mnohem víc, než čekal.

Poppy na něj volala. Remus si nebyl jistý, jak dlouho zíral do zrcadla. Jistě věděl jediné.

Už toho bylo dost. Už nebude tápat v temnotách. Chtěl odpovědi.

A tak či tak je získá.

 

PA: Takže Remus konečně došel k tomu, co už většina mých čtenářů objevila. Bůh mu žehnej, asi je utahaný… ;)


Kapitola 10. Sen



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/10/

Rating: 13+



Kapitola 10. Sen

 

Bolest.

Hrdlo jej pekelně pálilo, ale neodvážil se promluvit ani slůvko – nepřál si, aby se jeho vzlyky setkaly s dalším drsným úderem. V houstnoucí tmě viděl málo, jen větve a trny, které mu podrápaly tvář a paže, když se dral kupředu, poslední vzdálený svit zapadajícího slunce ztrácející se mezi stromy po jeho levici.

Brzy vystoupá měsíc.

Ten muž – pokud to byl muž, protože copak kdy viděl nějakého s drápy na prstech? – nepovolil sevření, jednou rukou jej držel pevně u své hrudi, aby fixoval jakékoli kroucení, druhou ruku s jejími ostrými konci v nevysloveném požadavku ticha tvrdě zatínal do jemné kůže na krku. Na temeni hlavy se krutě připomínal únoscův dech. Muž se zatím vrhl dopředu podrostem, nedbal zranění na sobě ani dítěti, které nesl, a nořil se hlouběji a hlouběji a hlouběji do lesa, za běhu vrhal pohledy přes rameno a občas se i zasmál.

Nelíbil se mu jeho smích. Nelíbil se mu ten muž.

Chtěl jít domů.

Nerozuměl tomu, co se děje, proč ho ten muž vzal od rodičů a utekl s ním do temnoty kdysi milovaného, ale teď zlověstného lesa na okraji jeho domova. Byl popletený, vyděšený, zmatený – chtělo se mu plakat, ale rychle zjistil, že trestem za slzy je bolest. Slunce už zmizelo. Nesměl ven po setmění.

Co se děje? Proč je zde?

Ten muž na tatínka křičel. Cosi házel. Proklínal. Zničil klid jejich večera. Použil slova, kterým nerozuměl.

Odškodnění. Odplata. Spravedlnost.

Tátovi se ta slova nelíbila. Tomu muži se nelíbila tátova odpověď. Nelíbil se mu mámin úder.

Proto jej ten muž popadl a odtáhl jej na toto místo.

Najednou jím bylo mrštěno na zem. Zalapal po dechu při surovém dopadu, když do jeho malého těla udeřily kořeny a ostružiní. Přes bolest v krku ztěžka polkl, z pěti vpichů po mužových drápech mu vytékala krev. Napůl se vyškrábal na nohy, ale vtom mu paži sevřela ostrá ruka a vytáhla ho tváří k únosci.

Muž měl široký obličej protkaný ošklivými jizvami, z nichž ta nejnovější, kterou získal jen před pár minutami, barvila tvář do ruda. Krátké vlasy se kudrnatily těsně u hlavy. V houstnoucí noci zářily zlaté oči.

Nenáviděl ty oči. Děsily ho.

Nemohl si pomoci, jen zakňučel a popotáhl. Trhl sebou.

Šokem jím škublo dozadu, ale drsné sevření paže mu zabránilo v pádu na zem. Tiché slzy stékaly po tvářích, ale bojoval, aby neplakal. Muž si opovržlivě odfrkl.

„Ubohé.“ Hlas ledově skřípal. „Přesně jak jsem čekal od Lupinova spratka. Zbabělec jako tvůj otec. Ale ty poznáš pošetilost jeho schovávání a výmluv.“

Druhou paži měl uvězněnou, protože jej muž téměř zvedl ze země a přitáhl si jej blíž k obličeji. Zaleskly se zuby. Za kudrnatou hlavou mizely poslední zbytky slunečního světla.

„Půjde si pro tebe, chlapče.“ Mužův hlas byl pouhý šepot, tváří se prakticky tiskl ke své ztuhlé oběti. „Ale nepřijde sám, ach ne, protože ví, co mu udělám; nejdřív povolá své přítelíčky bystrozory. A to nám poskytne čas, právě tolik času, abych dal věci do pořádku a zmizel. Remusi.“ Zachvěl se při zvuku svého jména ze rtů tohoto muže. „Jak typické. Pokřtěný po oběti stejně jako já. Ale tak jako kdysi někdo pomohl mně, i já tě teď povýším nad tvé jméno. Přejmenuju tě, znovuzrodím. A víš proč?“

Zavrtěl hlavou. Na cokoli jiného byl příliš vyděšený. Mužův úsměv se rozšířil – náhle to skoro vypadalo, jako by jeho úsměv měl mnohem víc zubů.

„Dobře,“ zavrčel téměř pohřebním tónem. „Tvůj drahý tatínek mi dluží; dluží mi život a celou mou existenci. A ty jsi moje splátka.“ Mezi stromy prokmitl záblesk stříbra, náznak povstávajícího měsíčního svitu. Mužovy rty se stočily do zlého úšklebku, zlaté oči naplnila pomstychtivá blaženost, jak sebou trhal a svíjel se podivným pocitem, kterému dítě nemohlo rozumět. Jeho nezřetelné obrysy se téměř zkroutily, stisk paží se najednou změnil.

„Teď poběžíš a přijde si pro tebe mé pravé já. Jednou mi za to poděkuješ.“ Ta slova vyrazil ve spěšném zalapání po dechu, když s výkřikem radosti zaklonil hlavu. „Dávám ti dar.“

Stisk zmizel; svalil se dozadu, zhroutil se na hrbolatou zem a zíral vzhůru, ochromený hrůzou z kroutící se postavy svého únosce.

Ten muž měnil tvar.

Hlava se mu prodlužovala, z těla vyrůstaly chomáče srsti a oblečení se potrhalo; z podřepu se svalil na všechny čtyři, bolestnou radostí lapal po dechu. Napůl změněn, napůl přetvořen se nečekaně vrhl ke zcepenělému dítěti, které se zhroutilo na zem. Vrazil do něj něco jako čenich a vyštěkl jediný příkaz.

„Běž.“

Vyděšený dětský výkřik se nesl mezi stromy, když poslechl.

Křičel a nemohl s tím přestat. Ta bolest byla neuvěřitelná, nepodobná ničemu, co kdy považoval za možné, trhající trýzeň, která se soustředila v barbarsky rozpárané kůži, kde jej vlčí čelist nemilosrdně zasáhla. Ale bolest nezůstala na jednom místě. Šířila se ve vlnách, protékala kůží a žilami jako plíživý jed; snad si jen představoval, že se sám kroutí, že samotná struktura jeho těla se přepisuje do nového a záhadného kódu. A bylo tam toho víc.

Byla tam neviditelná bytost.

Co se mu to děje?

Ruce, ruce jej chytly, lidé všude kolem křičeli, nějaký hlas volal jeho jméno. Znělo to vzdáleně, šokovaná mysl, podivně otupělá, nedokázala vytvořit žádnou odpověď, jen křik a víc křiku. Něco jej ovinulo, možná deka, a cítil zvednutí ze země, když zachytil tvář svého otce, jeho uklidňující šepot do ucha a jeho silnou náruč, do které schoval svého syna. Cítil se oddělený, odstraněný z vlastní existence a volně plující, zatímco neviditelné stvoření, to cosi tlačilo jeho končetiny do šílenství křečí a úderů bojujících proti otci a jeho náruči. Proč bojuje? Nechce bojovat! Přece chce držet a být držen, dokud nezmizí všechny ty strašné hrůzy noci. Ale neměl už kontrolu.

Mělo ji TO.

Cítil to, klouzalo to jeho myslí, zlá, mstivá touha trhala jeho vědomí, jak se snažila vecpat se dovnitř, do samotné jeho podstaty. Chtělo jej to ovládnout. Chtělo to být jím.

Nechtěl to tam! Chtěl, aby to zmizelo! Vypadni, zmiz!

Ztratil veškeré vnímání času – nevěděl, jak dlouho bojoval uvnitř a venku, než se objevily zdi, ty zděšené tváře, které na něj zíraly, když byl uložen do měkké postele v jakési polstrované místnosti, kde nikdy dřív nebyl. Otcovy paže znenadání zmizely, najednou jej držely neznámé ruce. V posledním zoufalém vzedmutí se prolomil na povrch svého zápasícího vědomí, volal svého tatínka, jak nejsilněji dokázal, než byl odtažen zpět dovnitř. Za stěnou neznámých, bíle oděných postav zahlédl svoji matku, bledou a bezútěšně vzlykající, a vedle ní otce, kterak odhání ženu v bílém, která kolem něj poletovala. Táta měl oblečení nasáklé krví, stál tak nějak podivně, krk měl poškrábaný a zakrvavený od útoku vlastního dítěte. Nezdálo se, že by se o to nějak staral.

Zoufalý, s vyděšeným odporem zíral na svého dobitého syna.

A pak najednou byl u něj a odháněl ty bílé postavy, aby vzápětí vytáhl hůlku a položil ji na čelo svého bojujícího chlapce. Chystal se to napravit. Chystal se tu neviditelnou bytost poslat pryč. Táta takovéto věci zná. Táta dokáže spravit cokoliv.

Otcova tvář byla bledá a odhodlaná. Pronesl jediné slovo.

„Obliviate.“

ooOOoo

„Remusi! Remusi!

Ruce, ruce jím třásly, stále jím třásly; lapal po dechu a instinktivně bojoval, aby se od nich osvobodil. Když se proti nim vzpíral, pevně zavíral oči. Nenechá je! Nenechá…

„Remusi, proboha, vzbuďte se!

A přišlo příšerné šplouchnutí – ledově studená voda mu opláchla tvář a vsákla do vlasů a kapala a stékala po tvářích. Překvapeně se nadechl, otevřel oči a upřel je do obličeje Poppy Pomfreyové a…

A otce.

Reynard Lupin na Remuse shlížel se směsicí úlevy a obav. Vlasy měl stále husté navzdory oslavené sedmdesátce, tvář, byť vrásčitější, měl stejnou jako jeho syn. Jednou rukou s bílými klouby svíral hůl, která mu při chůzi pomáhala, co si Remus pamatoval – ne že by délka jeho paměti teď něco znamenala. Druhá spočívala jemně, ale pevně na synově rameni. Váhavě se usmál.

Poppy na druhé straně postele se neusmívala. Prázdnou sklenici, jejíž obsah způsobil ono tak prudké vzbuzení, držela v jedné ruce; druhou mu pevně tiskla na čelo. Rty měla ostře našpulené, ale oči jí naplňovala starost.

„Remusi,“ začala opatrně. „Jste v pořádku?“

Dobrá otázka, odpověď na ni však zněla ne; nebyl si jistý, zda byl někdy v životě méně v pořádku než teď. Obrazy ze snu vířily a křivily se a vysmívaly se mu; Kaneův smích a napůl změněná tvář, odhodlaný pohled otce, když zvedal hůlku, aby vymazal vzpomínky svého syna, a ta neviditelná bytost, ten hrozný, strašný pocit invaze, který – jak si až dosud myslel – pocítil jen jednou, ale nyní ho rozpoznával až příliš dobře.

Ona událost v roce 1981 už nebyla jeho prvním a jediným incidentem zdivočení.

Kaneova znalost jeho zdivočelé minulosti teď dávala mnohem větší smysl. Musel jeho zápas vidět poté, co…

… co ho pokousal.

To Abraham Kane jej pokousal, jak začínal tušit. A víc. Jako malý se nezatoulal do lesa, byl tam odtažen. Byl odtažen z nějakého důvodu. Ale pochopení toho důvodu se mu vyhýbalo. Teď si vzpomínal, co se stalo té hrozné noci. Ale byl příliš malý, aby rozuměl proč.

Věděl jen, že Kane tehdy obviňoval jeho otce. Že nějak, jakýmsi způsobem, měl pocit, že vyrovnává pomyslné skóre.

A otec mu vymazal vzpomínky, aby zakryl pravdu, a tajemství udržel třicet čtyři let. Zatímco jeho jediný syn žil a trpěl následky.

Bez vzpomínek. Doslova.

Stěna v jeho paměti nyní zmizela, zhroutila se pod vahou toho, co za ní muselo ležet. A on byl zmatený víc než kdy dřív.

Pod jemným dotekem sebou trhnul – otec teď seděl na kraji postele a hleděl na něj s obavami.

„Remusi?“ zeptal se tiše. „Synu?“

Poppy s vlhkým ručníkem v ruce se vzdalovala. Tvář měl opět suchou. Vrchní sestra jej otřela a on si ani nevšiml. Dokonce seděl vzpřímeně.

Zíral na svého otce. Otec mu pohled vracel.

V očích staršího muže spatřil náznak strachu. V Remusově srdci náhle vzrostl hrozivý chlad. Toto byl jeho otec. Jeho jediná rodina. Miloval jej a věřil, že na oplátku je milován i on sám. A přesto mu táta lhal, téměř celý jeho život měl před ním tajemství.

Ruka se mu přesunula ke krku, ke starým a novým jizvám. Tajemství, která jej téměř zabila. Dvakrát.

Zmatek, bolest a hněv se svářily v jeho mysli, jak se rozpadal celý soubor vzpomínek na dětství. Bylo to vše jen lež? Už přišel o čistotu vzpomínek na školní léta kvůli Červíčkově přítomnosti; znalost jeho budoucích činů se stala špinavou skvrnou na šťastných časech. A teď se neúprosně přesunovaly drahocenné vzpomínky na rodiče. Copak byla každá dobrá vzpomínka určena ke zkáze odhalením nějakého podvodu?

Bitvu vyhrával vztek, jak mu duši svými prsty svíralo chladné pochopení zrady; byl příliš otřesený a šokovaný, aby to popíral. Chtěl vědět, proč byl jeho život zničený dřív, než vůbec začal. A proč jsou teď jeho vzpomínky poničené. Tolik mu jistě dlužili.

„Co jsi to udělal?“ zašeptal.

Reynard zamrkal; pod intenzitou upřeného pohledu svého syna nejistě přimhouřil oči. „Cos říkal?“

Co jsi udělal?“ zopakoval Remus otázku ostřeji. Měl hlas silnější a chladný – tak ledový vztek necítil od oné hrozné noci v Chroptící chýši, která ukončila jeho kariéru učitele. „Kterou část té noci přesně jsi nechtěl, abych si pamatoval?“

Otec na něj zíral s nechápavým zmatkem. „Remusi, o čem to mluvíš? Podívej, není ti dobře a právě jsi sebou podivně házel ze spaní – mlátil jsi kolem sebe! Jen lež a já přivolám madame Pomfreyovou…“

Ne!“ Intenzita a hlasitost vlastního hlasu šokovala dokonce i jeho. Reynard sebou cukl, jako by jej to slovo uhodilo. Ozvaly se ostré kroky a rychle se blížily. Poppy vycítila, že její pacient je rozrušený.

Nemohl čekat, ne teď. Nebude znovu spát. Nevezme si tonikum. Nepotřebuje odpočívat. Potřebuje jen vědět, co se to, sakra, děje.

Předklonil se a drsným tlumeným šepotem promluvil jen k uším svého otce.

„Přesně před třiceti čtyřmi lety,“ zašeptal ostře. „To proto jsem sebou házel ve spaní. Kane. Obliviate. Vzpomínám si.“

Reynard strnul a zíral na syna, kterého tak dobře znal. Vpíjel se do těch přivřených očí, do té tiché zlosti a ledové aury zrazeného rozčarování. Zesinal.

„Co se to tu děje?“ Poppyin hlas rozčísl ten okamžik jako nevítané narušení. „Remusi, potřebujete odpočinek, a ne…“

„Poppy.“ Remus Poppy nekompromisně přerušil a prudce zastavil její přísnou tirádu, než se mohla dostat do obrátek. „Potřebuji s otcem prohodit pár slov. Myslíte, že byste si mohla na chvíli najít nějakou práci jinde?“

Madame Pomfreyová zalapala po dechu. „Remusi, propána, před necelým dnem jste málem zemřel! A podle vašeho tónu vám ten rozhovor přinese jen další rozrušení…“

Remus ji přerušil ještě jednou, úsečným a významným tónem. Hluboko uvnitř věděl, že je hrozně hrubý, ale bylo to prostě příliš důležité. „Poppy, rozrušení mi způsobí, jedině když si nepromluvím s otcem. Sám. Raději bych zůstal zde, na ošetřovně, kam patřím, ale pokud to bude nutné, odejdu.“

Upřel na ni pohled, který byl prosebný i upřímný, zároveň však prozrazoval chladné odhodlání, proti kterému nezmohla nic ani nezlomná vrchní sestra. „Prosím,“ dodal tiše. „Potřebuji to.“

Poppyin výraz prozrazoval jak zmatení, tak znepokojení. „Reynarde?“ pohlédla na staršího muže, žádajíc jej o názor.

Nesetkala se s žádným. Remusův otec mlčel. Nepřítomně zíral na přehoz a zrychleně dýchal, jako by právě uběhl přinejmenším míli. Byl téměř stejně bledý jako jeho syn.

Bradavická sestra rozhodně nevypadala šťastně. Nicméně tvrdohlavému rozhodnutí svého pacienta nedokázala vzdorovat a povzdechla si. „Dobře, budu ve své pracovně. Ale nenamáhejte se!“

Remus počkal, dokud neuslyšel zaklapnout Poppyiny dveře, až pak se otočil k otci. Dožadoval se tohoto rozhovoru – ale teď nedokázal najít slova. Jen hleděl, hleděl na muže, o kterém si myslel, že jej zná lépe než ostatní, na muže, kterého miloval víc než kohokoliv jiného kromě zesnulé matky, a pokusil se potlačit led kolem svého srdce, který mu našeptával, že vidí cizince. Zoufale chtěl, aby tu byla nějaká omluva, důvod, něco, co by všechno mezi nimi spravilo, ale v takový zázrak se neodvažoval doufat. Příliš často byly jeho naděje v minulosti zmařené.

Namísto toho tedy na něj pouze hleděl. Reynardovy oči se setkaly s pohledem syna, oči překypující množstvím strachu, lítosti a únavy; jak se zdálo, celoživotní zatajování jej tížilo. A vypadal staře. Rey Lupin, i když se mu z vlasů vytratila poslední stopa hnědé, nikdy nevypadal tak starý jako v posledních pár letech; ne do dne smrti jeho ženy. V Paříži se účastnila konference, která měla rozšířit povědomí o jejím konečně úspěšném vlkodlačím lektvaru, a nešťastně vypadla z okna hotelu. Byla mu celým životem více než čtyřicet let a v ten strašný den, kdy sledoval její rakev mizet navždy v zemi, si najednou uvědomil svůj skutečný věk. A teď, když seděl na nemocniční posteli svého rozhněvaného syna, vypadal dokonce ještě starší.

Dva páry očí se setkaly. Oba zamračené. Žádný z mužů nepromluvil.

Ticho prolomil Reynard.

„Je mi to líto,“ zašeptal a hlas se mu lehce zlomil. „Nechtěl jsem, abys na to přišel takto.“

Remus se zamračil ještě víc; ta otřepaná fráze, ač upřímně míněná, jej podráždila. „Promiň, ale jsem si docela jistý, že jsi nechtěl, abych to vůbec zjistil.“

Reynard uhnul před tak urputným pohledem; znovu sklonil oči. „To je jistě tak trochu pravda,“ připustil tiše. „Bylo to…“

„Pro mé vlastní dobro?“ Fráze. Čekal ji. Rozdmýchala ledový oheň uvnitř jeho hrudi.

Reynard prudce vzhlédl, ve výrazu jistou urážku. „Nutné,“ dokončil pevně. „Byl jsi příliš mladý, Remusi. Jak bys mohl pochopit…“

„Teď jsem starší. Pomoz mi pochopit.“

Reynard prudce zavrtěl hlavou a do očí se mu vkradl náznak vlastního hněvu. „Ani to jsem se nechystal říct. Chceš znát pravdu, nebo mě budeš raději přerušovat?“

„Nemluv na mě, jako by mi bylo pět, tati!“ Remusovi to pokárání nevonělo, takže se ozval dřív, než se mohl zamyslet.

„Tak se tak nechovej!“ Reynard okamžitě vystřelil svoji odpověď a ostře zvedl ruku, aby utnul rozhořčenou reakci svého syna. „Vím, že jsi zmatený a naštvaný a rozrušený. Právě jsi měl strašný sen a jsi otřesený. Ale prosím, uklidni se. Nepovede nikam, pokud na sebe budeme navzájem hulákat.“ Zhluboka se nadechl. „Doufám, že chápeš, že i já sám jsem trochu otřesený. Nestává se každý den, abych přijal hovor od ředitele Bradavic, který mi oznámí, že můj syn byl téměř zabit tou samou kreaturou, která…“ Kousl se do rtu, jak se snažil zklidnit své zrychlené dýchání. Setkal se se synovýma očima, které přetékaly jakousi mučivou úlevou.

„Jsi vše, co mám, Remusi, a mám tě hrozně moc rád. Za poslední dva dny jsi mě vyděsil k smrti. Včera téměř vykrvácením a dnes záchvatem přímo před mýma očima. Nemyslím, že by jeden z nás chtěl, nebo dokázal z této chvíle udělat slovní potyčku. Chtěl sis promluvit. Tak si promluvme. Co bys rád věděl?“

Remus potlačil vnitřní oheň a přinutil se ovládnout svůj hněv. Najednou se zastyděl; nenapadlo jej, že otci přidělal starost hroznou samu o sobě, ale ještě děsivější pro někoho, kdo věděl o jeho minulosti s Kanem. Že jej Moody nečekaně stáhl z mise, najednou dávalo mnohem větší smysl.

A jakkoliv to nerad přiznával, otec měl pravdu; ona vzpomínka na sen – nebo možná sen o vzpomínce – jej rozechvěla a znejistila, otřásla jeho obvyklým klidem a způsobila, že na svého otce štěkal a napadal jej jako nějaký popudlivý školák. Už toho bylo dost. Chtěl si promluvit. Dobře. Byl čas dostat se k věci.

„Použil jsi na mě paměťové kouzlo.“ Nutil se ke klidnému tónu, ale nedokázal zabránit jistému chladu. „U svatého Munga. Trpěl jsem bolestí a ty jsi na mě použil jen paměťové kouzlo.“ I když nechtěl, do ledového hlasu se mu vkradla prosba. „Co bylo tak důležité, že jsi nemohl počkat, až přestanu křičet?“

Ještě než syn dokončil větu, Reynard zavrtěl hlavou. „Tak to nebylo, vůbec ne.“ Opět si povzdechl. „Remusi, kolik si toho opravdu pamatuješ?“

„Všechno.“

„To není moc užitečné,“ odpověděl starší muž. „Tvé všechno nemusí být stejné jako to moje. Předpokládám, že víš, kdo tě pokousal?“

„Kane.“

„Ano. A že tě odnesl?“

„Ano.“

Každá ta strohá, jednoslovná odpověď se do Reynarda zabodávala jako nůž. Nicméně pokračoval. „Pamatuješ si, jak se objevil v našem domě? Vše, co řekl? Moji konfrontaci s ním?“

Remus zaváhal, probral se bahnem mlhavých vzpomínek a našel jen pár neurčitých obrazů. Možná ta zeď, ta mozkomorem narušená zeď, o níž teď věděl, že je otcovo kouzlo Obliviate, je místy silnější, než si myslel.

„Tak trochu,“ přiznal. Kupodivu jej důvěrně známá otcova praktičnost uklidnila i navzdory celé té situaci; sotva na okamžik se odmlčel a rozvedl to. „Ne tak docela. Vidím ho tam stát a křičet na tebe, ale nevybavuji si, co bylo řečeno. A tak nějak si pamatuji, že mě máma odtlačila za židli.“

Otcovy rty se zamyšleně stočily. „Stejně pochybuji, že by to pro tebe něco znamenalo. Abraham Kane a já – to je mnohem komplikovanější záležitost.“

Nepřítomně zíral na zeď a prsty přejížděl po holi. „Tuhle zchromlou nohu mi způsobil on, když jsem tě bránil,“ zamumlal tiše. „Zatraceně šikovně sekal těmi svými drápy. Označil nás oba, že? Také nás finančně zničil – musel jsem vzít kancelářskou práci, tvá matka zrušila většinu svých kontraktů, aby pro tebe našla léčbu… Ach ano. V tomto směru se pomstil.“ Opět pohlédl synovi do očí. Remuse překvapil náznak slz. „Ale nevyhrál, Remusi. Myslel si, že tě budeme nenávidět, víš. Myslel si, že naši rodinu zničí. Ale to jsme nedopustili; pokud něco, pak naše pouto ještě zesílilo. Nepřestali jsme se milovat. To by byla jeho skutečná pomsta.“

Remus zíral na svého otce. Hněv najednou zmizel, ztracen v záplavě palčivých vzpomínek. Ať už se stalo cokoliv, ať už bude odhaleno cokoliv, jeho otec měl pravdu; události té noci neměly změnit roky, které následovaly. A existoval jediný způsob, jak se s tím mohli oba vyrovnat.

„Pomsta za co? Prosím, tati.“

Reynard pohlédl na své jediné dítě. „Řekl ti něco? Pamatuješ si?“

V Remusově mysli se přehrála slova ze snu. „Nazval tě zbabělcem,“ odpověděl tlumeně. „Řekl, že mu dlužíš život a existenci.“

Otec se usmál, úsměv neveselý a plný hořké lítosti. „Svým způsobem má pravdu. Ale já to nezačal, Remusi. A abych byl upřímný, ani on. Oběma nám to bylo vnuceno a životy nám to roztočilo natolik, až se vše dostalo mimo kontrolu. A pak do toho vtáhl tebe. Vím, že jsem provedl špatné volby, ale v té chvíli se zdály dobré – nemohl jsem vědět, jak vše skončí. Přemýšlím o tom i teď, ale pořád mi to nedává smysl.“

„Pak mi o tom povyprávěj.“ Remus se předklonil a ruku položil na přehoz vedle otcovy. „Možná to dá větší smysl, když o tom budeš mluvit.“

„Nevěděl bych, kde začít.“

„Od začátku obvykle funguje.“

Reynard zopakoval hořký úsměv, tentokrát s nádechem smutku. „Ani nevím, kde leží. Můj začátek, jeho začátek, a to jich měl víc než jeden. Všechno je matoucí. A dlouhý příběh.“

Remus zvládl úsměv, ukázal na ošetřovnu a svá zranění. „Jak se zdá, času mám habaděj. Určitě nemám nic jiného na práci.“

Reynard si povzdechl a opatrně se natáhl. Když Remus neprotestoval, položil ruku na tu synovu. „Dobře – zkusím to. Pokusím se. Ale budeš to muset se mnou vydržet. Jak jsem řekl – je těžké rozhodnout, odkud začít.“

Remus tiše přikývl. „Prostě mluv. Dej mi důvod věřit, že co jsi udělal, bylo… nutné.“

Reynard přisvědčil a jemně stiskl ruku, kterou držel. „Bylo. Opravdu. No. Asi bych měl začít někde…“

 

PA: Nápady? :)

PP: Většinou se držím překladů pánů Medků, ale v tomto případě jsem udělala výjimku. ‚Obliviate‘ je v češtině ‚Zapomeň‘, ale vzhledem k názvu povídky ponechám anglickou verzi kouzla.


Kapitola 11. Náročný případ



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/11/

Rating: 13+



PA: Fíha! Utírá pot z čela, dostala se k druhé části. Dámy a pánové, vstupujete do ‚Zóny vzpomínek‘… :)

 

Část druhá: Pokousání

 

Kapitola 11. Náročný případ

 

Derbyshire, začátek listopadu 1962

Určitě půjde o náročný případ.

Reynard Lupin si důrazně mnul ruce a dýchal na prokřehlé prsty, aby zahnal tu vlezlou zimu. Tma se v nepravidelných stínech vkrádala mezi otlučené trosky opuštěného statku, který si za základnu společné operace vybraly bystrozorská divize odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a Vlkodlačí odchytová jednotka napojená na odbor pro dohled nad kouzelnými tvory.

Rey nepatřil ani k jedné. Jeho úlohu snad nejlépe vystihoval výraz atašé – zástupce poslaný, jako vždy v těchto případech, ředitelem jeho divize odboru kouzelných tvorů, protože tomu se nelíbila představa, že by měl opustit svoji bezpečnou a teplou kancelář. A zástupce bylo třeba. Vlkodlačí odchytovou jednotku tvořil kvalitní sbor silných, svižných lovců schopných vynaložit potřenou rychlost a násilí nezbytné pro sejmutí běsnící bestie imunní vůči magii – ale neměli mezi sebou někoho alespoň trochu chytrého. A kvůli tomu zde byl Rey.

Pyšnil se tím, že jej obecně považovali za jednoho z nejlepších v oboru. V kouzelnickém světě existovalo jen pár tvorů, se kterými by se nedokázal vypořádat – od prostého odstranění bubáka po zajetí nevyzpytatelného gryfa, na Reynarda Lupina se dalo spolehnout, že bude mít výsledky. Dokonce začal, ke značné hrůze manželky a fascinované radosti synka, sbírat některé vybranější druhy, které umísťoval do starého přístěnku bohudík vzdálené chaty, aby mohl studovat jejich chování.

Naučil se toho tolik, že v té době uvažoval o vydání knihy, pokud najde čas na její napsání. Někdy jej napadalo, zda by ten čas neměl najít spíš dříve než později. Práci měl často vzrušující, ale občas se mu stávala rutinou – vyhánění bubáků, lovení karkulinek, zavírání šotků do klecí. Toužil po něčem zajímavějším mnohem častěji, než by mu bylo milé.

Ale tento případ se lišil. Skutečná výzva.

Zdivočelí vlkodlaci. Rovnou dva.

Vlkodlaky se Rey často nezabýval. Jeho intenzivní nechuť k nim byla natolik známá, že většinu vlkodlačích případů jeho šéf směroval záměrně a tiše na jiné kolegy. Ne že by se toho v případě vlkodlaků dalo příliš dělat – koneckonců, špinavou práci odváděla Vlkodlačí odchytová jednotka – a tak Rey nic nenamítal. Ale nedávný nápor naprosté rutiny odlovu ďasovců a vyškrabávání plísňáčků v něm vyvolal téměř zoufalství, takže když se objevila žádost o zkušeného atašé, který by se připojil k zátahu na párek zdivočelých kralující všem zprávám, Rey po ní skočil.

Šéf to však neschvaloval. Ares Rowen, vedoucí divize vyhlazování a hubení škůdců odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, byl starý otcův přítel, přísný a nevrlý starý mizera a svého času stejně respektovaný agent jako nyní Rey. Povolal si jej do kanceláře, hned jak mu na stůl dorazila žádost VOJ, a tiše nadnesl, že vzhledem k Reyově minulosti s vlkodlaky jeho účast na misi možná není až tak dobrý nápad.

„Ne, že bych si myslel, že na to nemáte,“ intonoval svým vážným hlasem a opatrně na Reye pohlížel přes horní okraj svých brýlí. „Protože je Stebbins nemocný, Malaclaw pokousán, Lanark honí ve Skotsku toho horského trolla na útěku a Riever má dovolenou, jste ta nejzkušenější styčná osoba, kterou mohu poslat, tedy, samozřejmě, až na sebe.“

Rey si představil obtloustlého a šedivého Arese Rowena s brýlemi na špičce nosu, kterak se v terénu mezi stromy a v blátě honí za zdivočelými, a musel potlačit úsměv, který by mu nijak neprospěl v kariéře. Koneckonců Ares byl zamlada pravděpodobně jedním z nejlepších a neměl by si z něj dělat legraci ani v duchu. Sám by se jednoho dne mohl díky zranění nebo ztloustnutí ocitnout v pasti pracovního stolu.

„Ale Reynarde; vy a vlkodlaci.“ Ares zavrtěl hlavou. „Vzhledem k tomu, co se stalo s vaší sestrou a tím Isaacem… Nemyslím, že by to bylo… moudré.“

Při zmínění toho jména musel Reynard bojovat s návalem vzteku. Pečlivě jej ovládl. „Aresi, skutečně oceňuji váš zájem. Ale teď je mi třicet sedm a nejsem nějaký rozvzteklený puberťák. Jsem profesionál. Nedovolím osobním záležitostem zasahovat do mé práce. Zvládnu to. Prosím.“

Ares si zhluboka povzdechl. „Rafe Lupin byl mým nejstarším a nejdražším přítelem,“ pravil tiše. „Cítil bych se jako zrádce, kdybych nedal pozor na jeho syna.“

Reynard přikývl. „Vím. A cením si toho. Ale nepotřebuji chránit. Dokážu to sám.“

Ares na něj dlouze hleděl. Pak mu podal složku s případem.

„Buxton, Derbyshire,” informoval jej neochotně. „Ti zdivočelí jsou známí jako Abraham a Hel Kaneovi. Budete spojka mezi Rudolfem Boltem z VOJ a tím chlápkem od bystrozorů, Alastorem Moodym.”

A tak byl tady, hluboko v nejtemnější části Derbyshire, a aby mohl vymyslet plán akce, čekal na příští zprávu o aktuální poloze těch dvou zdivočelých, kteří se utrhli ze řetězu. Překvapilo jej, když mu Moody ukázal oficiální povolení, jež mu bylo uděleno – povolení pro členy mise k použití nepromíjitelných pro případ zajetí nebo popravy kořisti. Ale při vší té publicitě ve Věštci ohledně řádění těch dvou a jejich takzvané ‚hrůzovládě‘, to možná nebylo tak nečekané.

Bolt se už před hodnou dobou ztratil vevnitř kvůli jídlu a cigaretce – v tom jediném byl vážně mistr, tedy když pomineme fakt, že byl schopen namířit zbraň tam, kam se mu řeklo. Na druhou stranu Alastor Moody se ukrýval pár metrů vlevo od Reye a značně znechuceně zíral na nebe s jeho dorůstajícím měsícem.

Rey znal Moodyho šest let, v minulosti se mu stal partnerem při několika společných operacích jejich útvarů. O rok či dva starší bystrozor byl nabručený, hodně zjizvený, ale stejně jako Rey praktický muž s pověstí schopného pracovníka. Navzdory drsnému chování si Rey oblíbil jeho přímočarý přístup k práci.

„Nemyslel jsem si, že tě pošlou.“ Alastor tmavýma očima stále mířil na měsíc a ležérně se opíral o otlučenou stodolu. „Když jsem asi před rokem Rowena o tebe požádal kvůli tomu napůl zdivočelému magorovi v Surrey, řekl mi, že na vlkodlacích neděláš. Prý z osobních důvodů.“ Zazubil se. „Příjemně mě překvapilo, že ses objevil. Čekal jsem toho natvrdlého budižkničemu Stebbinse.“

Rey pokrčil rameny a následoval bystrozorův pohled na hvězdné nebe a měsíc téměř v úplňku. „Neřekl mi, že jsi mě chtěl. O tomto případu jsem se dozvěděl náhodou. Mám osobní důvody, proč nemít rád vlkodlaky, ale určitě je nenechám ovlivnit moji práci.”

„Nějaká ošklivá hádka?“ zeptal se Moody.

Rey zaskřípal zuby. „Ne. Ale nechci o tom mluvit.“

Teď byl s pokrčením ramen na řadě Moody. „V pořádku. Jak se má Diana a prcek?“

Reynard se musel zakřenit. Toto téma ochotně probere. „Už ne prcek. Před dvěma týdny oslavil třetí narozeniny. S Dianou jsme jej vzali za dědou Johnem na statek. Pořád honil ovčácké psy a ptal se, kde jsou kluběnky.“

Moody se uchechtl. „Je to jako včera, kdy jsi do kanceláře přinesl ukázat ten malý růžový uzlík. Přísahám, že nikdy dřív jsem neviděl tak široký úsměv. Jako bys měl koutky rtů přilepené k uším.“

Teď se zasmál Rey. „Divíš se mi? Víc než deset let jsme zkoušeli všechny možnosti, jak mít vlastní dítě. Už jsme se vzdali nadějí, když přišel Remus. Je náš malý zázrak.“

Bystrozor se usmál a ten výraz vypadal v jeho nabručené tváři podivně. „Přál jsem vám to – stále přeju. Neznám pár, který by si to zasloužil víc. Ale musím přiznat – po takové době neúspěšných pokusů mě překvapilo, že jste to nevzdali a nešli do adopce.“

Vzpomínky naplněné vinou zaplavily Reyovu mysl – odhodlaně je zatlačil zpět. Ne. Na toho chlapce nebude znovu myslet. Zvolil a tím to končí.

„Přemýšleli jsme o tom,“ přiznal tiše. „Skoro jsme to udělali. Ale pak jsme – no, já – jsem změnil názor. Prostě by to nebylo stejné. A teď jsem rád, že jsme počkali. Remus je sen, který se splnil.“

Moody se prudce protáhl a vzpřímil se. „Začíná tu mrznout,“ poznamenal. „Asi zajdu dovnitř pro něco k snědku.“ Odmlčel se a poplácal svého přítele po rameni. „Jsem rád, že tě mám v týmu, Reyi. Ale jestli máš nějaké problémy s vlkodlaky, hned si je vyžeň z hlavy. Nesmí nám překážet v akci.“

S tím Alastor odkráčel a zmizel v záplavě světla valícího se z kuchyně statku. Rey jeho odchod sledoval s povzdechem.

Problémy s vlkodlaky. Navzdory čistokrevnému původu a výrazné nechuti otce Rafea k nečistokrevným, on sám neměl s vlkodlaky žádné problémy, dokud se nesetkal s Adamem Isaacem.

Nejhorší bylo, že ho míval rád. Oblíbil si toho tichého muže, který přes občasnou náladovost a sklony k zasmušilosti nebyl – nezdál se – špatným člověkem, a Rhea ho zbožňovala, což pro něj přinášelo velké plus. Rhea, jeho starší sestra, přímá, živá a idealistická, neúnavný bojovník v případech, kterými jejich otec většinou opovrhoval. Rhea a jeho otec – byli si tak podobní a zároveň tak jiní, ze stejného těsta, ale s rozdílnými představami o světě; jejich střety bývaly občas velkolepé.

Rafe nebyl krutý nebo zlý člověk – nějakou dobu podporoval Brumbála proti vzestupu Grindelwalda – ale měl v sobě mnoho staromódní čistokrevnosti a velmi vyhraněné názory. A Rhea byla divoké dítě, rebelie čekající na propuknutí v nejistých dnech mudlovské války s Německem a kouzelnické války proti Grindelwaldovi. Reynard toho podědil víc po jejich klidnější matce – držel hlavu dole a nerušeně nechal své příbuzné dohadovat se o jejich problémech. Ale Rheu velmi miloval, obdivoval její bojovnost a respektoval její názory.

Práva vlkodlaků se staly její poslední misí. Na ministerstvu proběhlo mnoho diskuzí, když se v Británii tvořil Vlkodlačí registrační úřad; předložil jej Mlok Scamander a dokonce začal s výzkumnou prací mající za cíl zdokumentovat jeho možnosti. Jejich otec tu myšlenku horlivě zastával, ale Rhea byla zděšená. Čerstvě po Bradavicích ji otec tlačil do práce na ministerstvu a k čistokrevnému manželovi, ale ona zklamala jeho naděje a sny a vytkla si své vlastní.

Práci na ministerstvu přijala, ačkoli jen kvůli touze po nezávislosti na penězích jejich otce; Reynardovi i malému Rolfovi, jejich mladšímu bratrovi, však slíbila, že je neopustí. Strávila s nimi každou volnou chvíli, kterou si vyšetřila při její kampani, a zapojovala bratry do své práce, kdykoliv se z Bradavic vrátili domů. A pak potkala Isaaca.

Tehdy Rey nevěděl, že je vlkodlakem. Až později zjistil, proč jeho otec tolik pohrdá tímto zdánlivě neškodným mužem. Setkal se s ním jen dvakrát a tajně; jednou tehdy v létě a pak, o Vánocích během jeho pátého ročníku, s úsměvem sledoval, jak jeho sestra šťastně drží Adamovu – Isaacovu – ruku. V lednu se jako obyčejně vrátil do Bradavic a k očekávání obvyklé laviny veselé korespondence jeho sestry.

Žádná nepřišla.

Až když v létě dojel ze školy domů, bylo mu řečeno, že je pryč.

Utekla s Isaacem těsně poté, co se vrátil do školy.

Rolf se nikdy nevzpamatoval z opuštění sestrou, kterou tak zbožňoval; pro podporu se obrátil k otci a stal se tím příkladným synem, kterým Reynard nedokázal být. To on si vzal čistokrevnou manželku a zahájil úctyhodnou kariéru – Reye před sedmi lety po smrti otce vůbec nepřekvapilo, že až na malou almužnu celé rodinné jmění připadlo bratrově perfektní rodině. Reyova osamocená životní rebelie – neústupné trvání na uzavření manželství s mudlorozenou Dianou Griffithovou, dcerou obyčejného velšského zemědělce – mu nikdy nebyla odpuštěna. Mnoho let se snažil získat otcovu přízeň, do té míry, až… Rozhodl se ale, že se v tom už nebude vrtat. A přestože se za ty roky trhlina v jejich vztahu zmenšila, nikdy se úplně nezacelila.

Ale Rhea zmizela. A pak už nebylo nic. Žádné tažení, žádné dopisy bratrům, nic. Nic, dokud se o dva měsíce později neukázala u svatého Munga…

Bože, o tom dni měl ještě teď noční můry – byl jen rád, že otec tehdy trval na tom, aby Rolf a matka zůstali mimo. I Rey by byl, kdyby se ten rok nerozhodl vynechat nákupy školních věcí v Příčné ulici.

To ráno, kdy dorazila sova, byl tedy doma. Viděl, jak otcova tvář mrtvolně zbělela, sledoval, jak vyběhl z místnosti a bez pohledu či slova vysvětlení k synovi se přemístil do nicoty. Rey čekal hodiny, přemýšlel, rozpolcený, zda má najít matku, nebo čekat na otcův návrat. Nakonec, zrovna když už stál u krbu s letaxovým práškem v dlani a Děravým kotlem na rtech, otevřeným oknem vlétla dovnitř sova a upustila mu do ruky dopis.

Strohý list napsaný otcovým škrabopisem. Oznamoval, že jeho sestra je u svatého Munga. On, Rolf a matka měli čekat doma, dokud nezavolá.

Rey vážně uvažoval, že poslechne. Krátce.

Pak položil vzkaz na viditelné místo na stole v hale a mrsknul do plamenů letaxem, který celou dobu svíral v ruce.

Nepotřeboval se ptát čarohostesky, kde svoji sestru najde. Její křik slyšel celou cestu z recepce.

Chvíli zmateně přemýšlel, jestli se nemýlí, když následoval ten strašný zvuk sestřina utrpení na porodní oddělení. Pohled dovnitř osvětlil vše.

Jeho sestra rodila. A nevyvíjelo se to dobře.

A křičela. Ale nešlo o obyčejné porodní úsilí – znovu a znovu jeho sestra křičela do světa svůj úděl. Že on ji přiměl k odchodu. Nějak ji držel proti její vůli. Vnutil se jí. Nechtěla jeho dítě. Chtěla jen jít domů. Nenáviděla ho. Nenáviděla Adama Isaaca.

A znovu a znovu. Ta samá slova.

A pak jeho otec, ztrhaný a plný úzkosti, pohlédl z rohu místnosti ke dveřím a uviděl ho.

Téměř ho odtamtud vymrštil, přinutil vrátného, aby jej odvedl ke krbu a ujistil se, že skutečně odejde.

A tak musel čekat.

Krátce poté přišla matka, sama; šťastnou náhodou Rolf na Příčné potkal kamaráda a zůstal u něj na noc. Rey jí jen zdráhavě řekl, co viděl, a okamžitě toho zalitoval, když ji pak až do večera utěšoval při záchvatech pláče. Dokud nezaplál oheň. Ze zlověstně zelených plamenů vyšel otec, sinalá tvář, napjatá ramena a obvykle bezchybné vlasy rozcuchané. Oči měl ztrápené.

Rey okamžitě poznal, že sestra je mrtvá.

Porod byl náročný. Stresu bylo až moc. Matka i dítě ztraceni, sdělil otec. A Isaac zůstal na svobodě.

Jeho sestra byla pryč. Jeho impulzivní, temperamentní sestra byla zbavena svého elánu, důstojnosti a života. To ten vlkodlak ji podvedl, oklamal, zabil jejího ducha a využil ji pro vlastní cíle. A teď je mrtvá.

A všechno to byla jeho chyba. Isaacova.

Pokud se Adam Isaac sám nezabije dřív, než jej najde Rey, s radostí se za svoji sestru pomstí.

Problémy s vlkodlaky.

„Pane Lupine! Pane Lupine!

Rey sebou prudce trhl – jak se v myšlenkách ztratil v minulosti, nevšiml si, že na dvůr před ním prudce klesá koště jednoho z bystrozorských průzkumníků.

„Pane, našli jsme je! Ty zdivočelé, jsou ani ne míli odsud!“

Reynardův mozek se okamžitě soustředil. „Pošlete zprávu ostatním z hlídky; ať se drží na dohled zdivočelých, ale ať se nenechají zahlédnout, pokud to jen půjde. Určitě se nepřibližujte. Pak se připojte k panu Moodymu a mně ve statku se všemi informacemi o jejich umístění. Rozumíte?“

Muž dychtivě přikývl, ale Rey si toho sotva všiml; profesionalita zatlačila veškeré jeho pocity, když se otočil na patě a zamířil ke statku. Tento náročný případ se blíží k uzavření a tentokrát se nepřihodí žádné chyby.

Sejmou ty zdivočelé.

Nastal čas.

 

PA: Takto jsem si původně představovala celou fikci – pár kapitol z perspektivy Reynarda Lupina o tom, jak jeho syna pokousal Abraham Kane. O Remusově pokousání existuje velké množství příběhů, ale většinou jej pojímají jako nehodu. Musím přiznat, že mi to vždy připadalo divné, že by o úplňku vyšel malý chlapec (podle slov JKR) ven po setmění pravděpodobně úplně sám, aby byl pokousán – na co mysleli jeho rodiče? Nenašla jsem jedinou teorii, že na té události mohlo být něco zlověstnějšího, a při této myšlence se zrodil nápad na povídku. Ale nějak mě příliš nenadchla představa napsat celý příběh z perspektivy originální postavy a naopak mě velmi nadchla představa napsat jej pro dospělého Remuse, protože je asi moje nejoblíbenější postava z celé literatury vůbec, bůh mu žehnej. :) Tak jsem přidala kapitolu, v níž se Remus ptá otce na to, co se stalo. Ale pak mě napadlo – co když se nezeptal jen tak náhodou? Co když se zeptal, protože Kanea potkal? Podle původního plánu byl Kane zabit po Remusově pokousání, ale rozhodnutí použít flashback vyvolalo nový směr. A to nechalo záležitosti na můj vkus příliš nedořešené, takže jsem to promyslela a vzala nějaké další nahodilé nápady, které jsem dříve nedokázala zapracovat, upravila jsem je, dala dohromady, ohraničila tento flashback událostmi soustřeďujícími se na Remuse a bylo tu Oblivious. :) Ale tato část s několika dodatky a úpravami stála v centru myšlenky celého příběhu. Ať se líbí. :)


Kapitola 12. Pronásledování



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/12/

Rating: 13+



Kapitola 12. Pronásledování

„Doparoma!“ Moodyho tichý výkřik doprovázený důvěrně známým zvukem drhnutí bodláku o kůži v Reyovi vyvolal úsměv. „To nemohli zalézt na nějaké příjemnější místo?“

„Asi bychom měli být rádi, že nezalezli.“ Tichý hlas ozývající se z Moodyho druhé strany patřil Orestu Bevanovi, vysokému, otravně hezkému mladému bystrozorovi, téměř třicátníkovi, se kterým Rey často pracoval; tito dva otcové dnes strávili na statku několik příjemných hodin výměnou hororových historek o batolatech. Orestovy překvapivě blonďaté vlasy byly nyní rozcuchané a velký škrábanec na tváři naznačoval, že navzdory slovům se mu terén nelíbí o nic víc než jeho staršímu kolegovi.

„Mohl sis vzít koště,“ vložil se do toho nesměle Rey a rukou bohudík v rukavici opatrně odhrnul stranou stěnu z trní. „Greenwood nabídl…”

„Koště!“ odfrkl si Moody pohrdavě. „Copak těm zdivočelým vyrašila křídla? Ne. Nebudu se schovávat na vznášející se větvi. Zůstanu v akci!“

Bevan se zazubil. „Pak myslím, Alastore, že si remcání budeš muset nechat od cesty.“

Moody vydal opovržlivý zvuk. „Kašlat na to!“ prohlásil zapáleně. „Muž má právo remcat – je to jeho občanská povinnost!“

Pořád nechápu, proč jsme se prostě nemohli přemístit.“ Mírně rozmrzelý baryton patřil mohutné postavě Rudolfa Bolta, který je o pár kroků dál následoval. Téměř majetnicky držel mudlovskou střelnou zbraň a zlověstně vyhlížející kuši.

Moody se zastavil a unaveně obrátil oči v sloup. „Bolte, popatnácté, přemístění je hlučné a dezorientující a zdivočelí jsou sakra rychlí. My chceme překvapit je, a ne naopak. Myslel jsem, že jste odborník.“ Pohlédl na pistoli. „A s tou zatracenou věcí nestřílejte poblíž mých mužů! Nesvěřil bych vám ani zásah do boku norského ostrohřbetého!“

Bolt si tak nějak uvědomoval, že byl uražen, shrbil ramena a jen zíral. Moody si zhluboka povzdechl a pokračoval v boji s podrostem.

„Když už jsme u hlučnosti,“ Rey ztlumil hlas do šepotu, „musíme být opatrní a zticha. Zdivočelí mají otravně dobrý sluch a my už nejsme daleko od trosek Greenwoodových.“

Moody stroze přikývl a pohlédl na Bevana. Mladší muž pokynul a v sérii ostrých gest zvedl ruku nad hlavu. V podrostu se objevily další ruce, jak zpráva putovala celým týmem.

„Co muži?“ nevrle zasyčel Bolt a hlasitě si pohrával s pojistkou své zbraně.

Moody vypadal, že jej dělí jen krůček od vraždy a pohled na Bevanovu tvář naznačoval, že by mu docela rád poskytl alibi. „Můj tým předá pokyn k udržení ticha,“ vydechl ostře a téměř neslyšně, přesto však s úžasným sebeovládáním. „Hlavně proto jsme ustanovili smíšené týmy. A jestli, sakra, nesklapnete a nepřestanete si pohrávat s tím mudlovským kusem trollího hnoje, ti zdivočelí po vás nechají jen mastný flek na trávě a velmi nepříjemný smrad. Dobře?“

Rey se kousl do rtu, aby zabránil nevhodnému smíchu při pohledu na Boltův výraz. Vlkodlačí odchytová jednotka, častý prostředek těch bez kvalit či mozku, aby se stali bystrozory, opět dostála své pověsti. Pokud by tento případ formálně nespadal pod jejich jurisdikci, Rey by je s radostí viděl doma. Není divu, že takoví jako Isaac a tito zdivočelí unikali trestům za vraždu, když jako protivníky měli takovéto idioty. A Bolt byl z těch chytřejších

Tým se teď pohyboval potichu, opatrně si klestil cestu trýznivým podrostem, a aby zabránil praskání větviček, na haldy popadaného listí neverbálně sesílal tišící kouzla. Vítr šeptal holými větvemi zčernalými nočním podzimem. Již chladný vzduch mrazil na zpocených zádech a jejich dech se v něm vznášel v obláčcích páry, takže jej museli rychle regulovat. V koruně stromů nad nimi se ozval poplašený zvuk puštíka.

Teď již stromy a keře zřídly na nevysokém úbočí, kterým se plížili ke skalní soutěsce, jejíž bledou říčku osvětlovalo měsíční světlo. Z kamenného otvoru se řítil do tůňky v čele úzkého údolí malý vodopád a na jedné straně jiskrné vody ležel neosvětlený a nehybný pozůstatek otlučené kamenné střechy staré chaty. Nebýt náročného přístupu a nebezpečí, které na ně číhalo, to místo by představovalo ráj. Ale až na houkání sovy a hučení větru bylo vše tiché.

Pokud se zdivočelí skutečně skrývali v té ruině, jak Greenwood řekl, pak je zásahový tým přibližující se úzkým přístupem zahnal do kouta.

Reynard pohlédl na Moodyho – starší muž zíral přimhouřenýma očima na ztemnělou scénu.

„Nelíbí se mi to.“ Bystrozor ta slova zamumlal sotva slyšitelně, ale upřímně. „Něco je špatně.“

Rey ochotně souhlasil. Instinkty na něj řvaly s maximální hlasitostí, že se něco zoufale zvrtlo.

Ještě jednou nad nimi zapištěl puštík. Náraz větru mu přeběhl po zádech, když sevřel hůlku.

Po zádech.

Vítr měl v zádech.

Přibližovali se po větru.

A zdivočelí měli vlkodlačí čich.

Puštíkův křik rezonoval s jeho náhlým uvědoměním vlastní ohromující hlouposti. Ta sova se něčeho bála.

Vzhlédl k propleteným větvím. A zahlédl stín, který se snášel.

Pozor!

Jeho varování Moodymu zachránilo život. Když sebou instinktivně hodil na stranu, seknutí drápů minulo bystrozorovo hrdlo a jen rozčíslo měkkou část jeho ucha. Alastor zařval bolestí, klopýtl dozadu, ale že stále vlastnil průdušnici, aby vůbec mohl zahulákat, krutě připomínalo, že vše mohlo dopadnout hůř. Bolt se s výkřikem vrhl do boje a impulzivně vypálil ze zbraně – Bevan, který právě namířil hůlku, se musel vyhnout kulce a frustrací zuřivě zařval. Rey, sražený Moodyho úhybným manévrem, zahlédl záblesk světlých vlasů, zlaté oči a pružnou postavu, jež se s jekotem vrhla na Bolta. Profesionální lovec vlkodlaků zavrávoral, upustil zbraň a s výkřikem si sevřel tvář, kterou mu rozsekl dráp; Bevan byl opět na nohou s kletbou na jazyku, ale stínu podobný zdivočelý zahlédl nebezpečí a prudce vyrazil zpět do tmy, jen ozvěna studeného smíchu zůstala viset ve vzduchu.

Právě když všichni čtyři muži ztuhli a omráčení popadali dech, Bolt na zemi v bolestech a Moody držící si ucho se zuřivým výrazem kvůli skutečnosti, že je ti zdivočelí doslova převálcovali, podrost po jejich pravici se rozevřel a na pomoc se přiřítil nejbližší tým. Nalevo od nich řev a křik prozrazoval, že zde zaútočili oba zdivočelí zároveň.

Moody ignoroval krev stékající mu po tváři a okamžitě startoval do akce.

„Bevane!“ přikázal ostře. „Proti těm zatraceným kreaturám povedeš tým dvě! Tým tři půjde se mnou, pomůžeme ostatním. Lupine,“ Reyův pohyb zarazil jednou rukou, „ty zůstaneš zde s Boltem. Bez debat.“ Ostrým pohledem přerušil protesty mladšího muže. „Jsi zatraceně dobrý deratizátor, ale toto je mimo tvoje schopnosti; kdybych z Diany udělal vdovu, nikdy by mi to neodpustila, a tvůj kluk určitě taky ne. Drž hlavu dole a hlídej si záda. Zbytek, jdeme!

Za dunění kroků a lámání větví byli pryč. Rey a svíjející se Bolt osaměli.

Nejhorší na tom bylo, že slyšel bitvu, praskání větví, nadávky, zvuky kouzel a zoufalé výkřiky bolesti. Slyšel ozvěnu smíchu, ječivé vytí těch dvou zdivočelých, jak nejdříve útočili po jeho levici, pak po pravici, vepředu, vzadu, všude kolem. Mezi stromy zahlédl míhat se bystrozory a lovce, kteří občas pádili přes malý lesní palouk, kde padl Bolt, aniž by jejich směrem pořádně pohlédli. Nikdy v životě se necítil tak bezmocný. Jen Moodyho přímočará slova a myšlenka na Remuse a Dianu mu zabránily, aby vystřelil na pomoc.

Namísto toho se obrátil na Rudolfa Bolta. Lovec naříkal opodstatněně – tvář i hruď měl příšerně poškrábanou a Rey ani nedoufal, že na levé oko ještě kdy uvidí. Co nejlépe muže očistil, zamumlal několik základních léčivých kouzel, která byla v jeho branži nezbytná, ale to sténání mu začínalo lézt na nervy. Zavrženíhodně uvítal, když vedoucí VOJ upadl do bezvědomí.

Zarazila ho změna hlasitosti bitvy. Blížily se ty kroky?

Překvapivě blízko pročísl vzduch výkřik – právě když se Rey zvedal s pevně sevřenou hůlkou v ruce, jen pár metrů od místa, kde se krčil, vyletělo pozpátku ze stínů tělo Artona, jednoho z Boltových mužů. Oháněl se pažemi, aby vzápětí narazil s šokující silou do stromu a v krvavé hromadě se zhroutil na zem.

Ve stínech se zaleskl pár zlatých očí. Jako hořící uhlíky se upřely na něj.

U Merlina. Má problém.

Mdlob…

Příliš pomalu. Temná postava se k němu přihnala s takovou silou, že mu hůlka vyletěla z ruky a žebry a hrudí mu prostřelily šípy bolesti; patami zakopl o ležícího Bolta a skácel se dozadu. Setrvačnost zdivočelého jej poslala do spadaného listí, kde se překulil přes hlavu. Podařil se mu jeden pořádný kop do hrudníku útočníka, než jím tíha vlka v lidské podobě praštila o zem; zdivočelý se nad ním rozkročil a drápovité prsty roztáhl nad obličejem, aby mu vydloubl oči.

A pak se zastavil.

Byl to Kane, kdo jej udeřil; vlasy měl bujné, tvář poškrábanou a zkrvavenou, ošlehaný obličej měl příliš starý na svůj věk. Ale to ty zlaté oči Reye přitlačily k zemi, prudce se přivřely, jak se soustředily na jeho rysy a pak se náhlým úžasem rozšířily.

Ty!“ zasyčel.

Rey neměl čas, aby se zamyslel nad tím nenávistným výkřikem cizince. Jen vší silou zvedl koleno.

Okamžik šokované bolesti ve tváři zdivočelého jako odvedení pozornosti stačil. Rey sevřel ruku kolem Boltovy upuštěné kuše.

Ani se neobtěžoval ji zaměřit, jen se robustní zbraní ohnal po hlavě Abrahama Kanea. Kane přistál na zemi s přiškrceným výkřikem a Rey se vydrápal z jeho sevření. Kuši použil jako kyj a současně zašmátral po ztracené hůlce. Zuřivé oči se do něj propalovaly, když se zdivočelý zvedal na nohy; ze spánku mu stékala krev a zabarvila jeho tvář temnotou.

„Kousíčky tvého těla budou muset hledat až v Tibetu, Lupine!“ zavrčel jízlivě.

Rey o tom nepochyboval; oči měl široce rozevřené a nepokrytě vyděšené, zatímco zdivočelý vycenil zuby a vystartoval. Merline, co se stane s Dianou, s Remusem? Hůlka, hůlka, sakra, kde je ta hůlka

Impedimenta!

Kane byl brutální silou mrštěn o zem, bojoval a vrčel proti síle kouzla, které jej spoutalo neviditelnými provazy. Ze stromů se vynořila pocuchaná postava Oresta Bevana.

„Hergot!“ vykřikl bystrozor a těžce oddychoval. „To bylo o fous...“

Za Bevanovými zády v korunách stromů vypukl zmatek a v mžiku jeho větu přeťal.

„Bevane!“ To zahulákání patřilo Alastoru Moodymu. „Za tebou!

Bylo příliš pozdě. Blonďatá zuřivost se vrhla ze stromů, vrčela a ječela a narazila do napůl otočeného, šokem ztuhlého Bevana. Drápy mu roztrhla kůži na paži. S ohromujícím klidem, když se vezme v úvahu to zmítající se klubko vzteku, které se mu právě zakouslo do hrudi, se Bevan odvalil, popadl paže útočnice a přehodil ji přes hlavu. Rey uskočil z dráhy jejího letu, když se s rozzuřeným řevem řítila do podrostu, a dopadl na svoji postrádanou hůlku, ale než ji uchopil, zdivočelá Hel byla na nohou a střemhlav se vrhla na stále na břiše ležícího Bevana.

Rey nemyslel. Prostě jednal.

Popadl ji za kotník a vší silou zatáhl.

Avada kedavra!

Hel, zpola rozptýlená a vyvedená z rovnováhy, neměla čas uhnout. Zelené světlo Bevanova kouzla ji udeřilo zpříma a odhodilo její mrtvé tělo na zem.

Hel!

V jediném nečekaném trhnutí živeném žalem Abraham Kane zlomil doznívající kouzlo poutající mu končetiny. Na okamžik jeho ohni podobné oči přeběhly celou mýtinu, vpily se do mrtvého těla společnice, do nehýbajících se postav Bolta a Artona, Oresta Bevana, napůl ležícího v rozfoukaném listí, které se zvedlo po kouzle, jímž ukončil život zdivočelé ženy, a do přikrčeného Reynarda Lupina, v jedné dlani volně držícího hůlku a s druhou vznášející se nad teď již zesnulou ženou, kterou úspěšně rozptýlil, aby mohla být zabita.

A pak se zuřivým zavrčením zmizel.

Rey se setkal s Bevanovýma očima. Oba lapali po dechu.

A vzápětí se s hromovým rachotem vyřítil na mýtinu Alastor Moody a ubohé zakrvácené zbytky jeho čtyř týmů.

Kudy?“ zařval starší bystrozor. „Kde?

„Tam!“ ukázal Bevan hůlkou; pokusil se vstát, ale zaťal zuby bolestí tepající mu v krví potřísněné paži.

Moody ostře přikývl a pokynul zbylým členům své skupiny, kteří byli natolik nezranění, aby mohli běžet. „Bevane, Lupine, jste zranění. Pošlete jiskry Greenwoodovi, aby to tady dal do pořádku, a dostaňte se na ústředí. Zbytek se mnou!“ Pohledem se na okamžik zdržel na nehybné Hel. „Aspoň jednoho z těch bastardů jsme dostali.“

A pak, stále s výrazným kulháním a krví stékající z ucha, Moody zmizel za svými muži.

Mýtinou se rozlehlo těžké ticho. Zvuky pronásledování mizely dolů soutěskou, až je pohltila noc.

Zraněný a bolavý Rey se přiměl vstát a doklopýtal k místu, kde se Bevan krčil a s úšklebkem si objímal potrhanou paži. Usmál se na blížícího se atašé.

„Dobrá práce, Lupine,“ pořád bolestně svíral hůlku, když nechal Reye podepřít mu ramena a pomoci na nohy. „Bleskový nápad. Díky.“

Rey se nejistě usmál a vzal na sebe váhu blonďatého bystrozora. „Zachránil jsi mi život. Prostě bylo spravedlivé ti to vrátit.“

Na to se Bevan zazubil. Trochu sebou škubl, hůlku si přendal do nezraněné ruky a zvedl ji nad hlavu. Nad nimi vybuchly rudé jiskry.

„Tak,“ pronesl tiše, „to by mělo upoutat pozornost létající jednotky.“

Rey zíral na spršku jisker rozprskávajících se a mizejících na tmavé obloze. Když se snažil pomoci krvácejícímu kolegovi a čekal na záchranu, celé tělo jej bolelo pozůstatky boje s Kanem a mysl se mu ještě vzpamatovávala z podivného projevu poznání zdivočelého. Něco jej napadlo. „Bevane?“

„Ano, Lupine?“

„Udělej mi laskavost.“

„Jasně, co potřebuješ?“

„Jestli ještě někdy vezmu případ s tebou a budu při tom prohlašovat něco o tom, jak se nudím chytáním ďasovců, prosím, prašti mě po hlavě a řekni mi, ať nejsem pitomý.“

Navzdory bolesti se Bevanův úsměv rozšířil. „Provedu, Lupine. Provedu.“

ooOOoo

Nastal rozbřesk a slabá záře svítání obarvila východní horizont, než se na opuštěný statek vrátil Moody a zbytek jeho unavené skupiny. Jediný pohled na jejich sklíčené tváře Reynardovi prozradil, že Kanea nechytili.

„Vychytralý hajzlík, ten Kane,“ Moody ta slova téměř zavrčel, když si zdráhavě sedal vedle léčitele, aby si nechal ošetřit očividně neopravitelně poškozené ucho. „Mladý Dawlish schytal pořádnou ránu – věděl jsem, že to děcko nemám pouštět do akce přímo z tréninku, ale byl tak nadšený.“ Povzdechl si.

„Před hodinou nám pláchnul v lese. Poslal jsem Greenwooda a chlapce od sledovačky, aby se podívali, jestli zachytí jeho stopu, ale moc šancí jim nedávám. Ten už bude dávno pryč. A nebyl šťastný. Kdykoliv jsme se dostali na deset metrů, běsnil, že jsme mu zabili družku. A neustále sliboval pomstu.“

Rey se posadil vedle něj a kvůli pohmožděným žebrům sebou cukl; Bevan, nyní s potrhanou paží v šátku, si volnou ruku položil na opěradlo jeho židle a předklonil se.

„Tak co teď?“ Mladší bystrozor položil otázku, která drnčela ve vzduchu mezi nimi. „Ztratili jsme Artona a Burleye. S Boltem nemůžeme počítat. Každý druhý člen pozemního týmu má nějaké vážné zranění. Sejmuli jsme Hel, ale o Kaneovi není ani vidu, ani slechu. Budeme pokračovat v hledání, nebo…“

„Ne,“ usekl větu Moody. „Na to nejsme v pořádku. Musíme se přeskupit.“

„Souhlasím,“ přikývl Bevan. „Nová výzvědná činnost, nový plán. A tentokrát lepší příprava.“

„A ne po větru.“ Reynard neviděl důvod zatajovat vlastní chybu. Když se na něj oba bystrozoři tázavě podívali, dodal: „Vítr foukal vzhůru soutěskou. Museli nás cítit. Měl jsem si to uvědomit dřív, omlouvám se.“

Moody jen mávl rukou. „Stejně jsme nemohli jít jinudy. Není to tvoje chyba, Reyi; příště budeme chytřejší. A vy dva jste jednoho sejmuli. Pravděpodobně za to dostanete pochvalu od ministerstva.“

Rey a Bevan si vyměnili zhrozené pohledy. „Musíme?“ vykřikl Rey.

Moody se nahlas rozesmál, jen aby jej za hýbání se vyplísnila léčitelka. Zamračil se na ni a obrátil se k přátelům. „Copak, nelíbí se ti představa líbačky s manželkou ministra na oslavě?“

„To ty bradavice.“ Bevanův hlas se zachvěl. „Ale vlastně stačí jen ten zápach z úst…“

„Ach, cena úspěchu,“ zazubil se Moody. „To máte za to, že plníte svoji práci dobře.“

Došlo k výměně chmurných úsměvů.

„No, jestli je to všechno.“ Reynard se dolámaně zvedl na nohy. „Asi bych měl jít. Diana chce zítra vzít Remuse do Bradavic, aby ho nechala rozmazlovat jejími bývalými žáky. Slíbil jsem jí, že než odejde, dám jí vědět, jestli jsem živý, nebo mrtvý. Z jakéhosi důvodu chce být informována.“

Bevan přikývl. „Stejnou laskavost by ocenila i moje Elise, kór když to mám domů jen necelé dvě míle. Nemám rád, když se strachuje příliš často – náš gauč je zatraceně nepohodlný.“

Moody se opět uchechtl. „A proto jsem pořád svobodný. Běžte domů, pánové. Odpočiňte si. Sejdeme se za dva dny na ministerstvu. Do té doby snad už budeme Kaneovi na stopě.“

Reynard pokývl a zamířil ke dveřím.

„Jo! Lupine?“

Zavolal jej Bevan; Rey se přes rameno na vysokého blonďáka ohlédl. „Ano?“

Bevan se na něj díval tázavě. „Chtěl jsem se zeptat – jak to, že Kane znal tvé jméno?“

Rey zamrkal. „Co prosím?“

„Na mýtině,“ pokračoval Bevan. „Když jsem ti utíkal na pomoc. Kane tě oslovil: Lupine. Jak to, že znal tvé jméno?“

Rey jen tupě zíral, rty se mu naprázdno pohybovaly, jak se snažil sebrat své unavené a vyčerpané myšlenky. Všiml si Kaneova podivného zaváhání a že jej evidentně poznává, ale ta šokující obeznámenost mu nějak vypadla z paměti.

„Já…“ koktal, když se zmateným výrazem čelil oběma bystrozorům. „Já vážně nevím.“

Bevan a Moody si vyměnili nejisté pohledy. „Potkali jste se někdy?“ zeptal se Moody ostře.

Rey se snažil zapojit mozek, ale po dlouhé noci v lese opravdu nebyl k nastartování. „Nejsem si toho vědom,“ přiznal. „Pokud vím, Abrahama Kanea jsem v životě neviděl. Nemám tušení, jak mě zná.“

Bevan se mračil. „Narazil jsi na něj při své práci?“

Rey si vyměnil pohled s Moodym. „Na vlkodlačích případech nepracuju často. Pokud jsem jej neznal, než se stal vlkodlakem, tak jsem na něj narazit nemohl.“

Moddy si jej zamyšleně přeměřil. „Co ty problémy s vlkodlaky, co jsi zmínil? Mohlo by to mít spojitost?“

Rey se zatvářil. „Vlkodlak, se kterým jsem měl problém, je dávno mrtvý. Netuším, jakou by měl mít náš dnešní případ spojitost se zabitím mé sestry.“

Bevan i Moody sebou prudce trhli. Moody nad tím nečekaným odhalením polkl. „Na,“ podal mu najednou modrý, kulatý disk, který Rey zmateně přijal. „Jde o možnost vyslání nouzového znamení. Dostaneš se do potíží, stiskneš to uprostřed z obou stran a já budu okamžitě vědět, že jsi v průšvihu.“

Reye zamrazilo, když si strčil malý disk do kapsy pláště. „Myslíš, že ho budu potřebovat?“

Z Moodyho vyzařovala ponurost. „V této hře musíme být neustále ostražití. Nebudu riskovat. Pokud si tě Kane vybral, ať už z jakéhokoliv důvodu, nechci, aby mě jednoho dne zavolali do tvého domu identifikovat těla. Pošli Dianu s malým na nějakou dobu k rodině, ukliď je. Není důvod riskovat.“

Jako by mu srdce sevřely ledové prsty, když si představil hrozící zranění milované ženy a drahého syna. „Až se dnes večer vrátí, promluvím s ní a zítra ráno je odvezu. Remus má statek rád a jsem si jistý, že Diana to pochopí.“

Moody přikývl. „Hodný hoch. Netvař se tak ustaraně, Reyi, nemusí to nic znamenat. Ale jistota je jistota.“

Rey přikývl a snažil se ignorovat chlad, který hrozil, že jej paralyzuje. „Jistota je jistota.“

Neřekl, co si myslí, nepřiznal strach, který mu vrazil do srdce, když mu došla ošemetnost jeho situace. Neodhalil obraz Kaneovy tváře vznášející se mu v mysli. Protože udělat to by znamenalo přiznat, že nebezpečí hrozící jemu a jeho rodině je reálné.

Ale to nezměnilo základní obavu, ono hrozivé podezření, kterého nebyl schopen se zbavit. Nevěděl proč. Nevěděl odkud. Ale představil si tvář zdivočelého a cítil jej.

Abraham Kane mu byl povědomý stejně jako on Kaneovi.

Otázka zněla proč.


Kapitola 13. Rodinná pouta – část první



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/13/

Rating: 13+ 



PA: Pokojná kapitola. Nazvěte ji klid před bouří… ;)

 

Kapitola 13. Rodinná pouta – část první

Domov.

Rey si povzdechl, tiše za sebou zavřel přední dveře a rozhlédl se po malé, útulné hale nevelké patrové chalupy s doškovou střechou, která mu od svatby s Dianou byla domovem. Chalupě se říkalo Winchestrovka – patřila matce jeho manželky a postavili ji její rodiče, umělecky zaměření mudlové z rodiny Winchesterů, kteří objevili toto nádherné velšské údolí a dům do něj zasadili. Místo obklopovaly louky květů a zurčel tam potůček a oni se tam hned při první vyjížďce rozhodli usadit. O svatebním dnu jim Dianini rodiče chalupu darovali a Rey by si lepší dar nedokázal představit.

Po úpravě na kouzelnický již dům nemohl být dokonalejším – skrytý vysoko v kopcích, zahalený stromy a obklopený lesnatými horami, nemluvě o dobré míli od mudlovské cesty dole ve větším údolí – nebylo pravděpodobné, že přitáhne pozornost kolemjdoucích, a proto se stal perfektním pro ministerského deratizátora s neobvyklou zálibou chovu svých obětí a pro Mistryni lektvarů, která trvala na tom, že podivné oblaky růžového a oranžového kouře valící se z kuchyňského okna jsou zcela úmyslné. Jednomu konci kuchyně dominoval velký kamenný krb skvěle se hodící pro Dianinu rozsáhlou sbírku kotlíků, stejně jako malé háky na maso pod střechou na zavěšení bylinek. Pravda, občas tato úzká místnost s kamennou podlahou získala zajímavé aroma, obzvláště s ohledem na manželčinu tendenci k experimentům, ale jak Diana nevrle poukazovala, pokud on choval tu svoji páchnoucí holotu v přístavku za domem jen tak pro zábavu, ona zatraceně bude používat kuchyň pro skutečnou práci.

A že ji používala – dokonce i když začala učit v Bradavicích. Nebylo nic neslýchaného, pokud sezdaní učitelé do práce dojížděli, a s ‚úředními hodinami‘ po tři večery v týdnu jí dva zbylé večery plus víkend dovolovaly pendlovat mezi krbem U Tří košťat a teď již méně kotlíky ověšeným krbem v jejich obýváku. Po příhodě s dočasně špatně umístěným levým loktem se Diana nikdy nehrnula do přemisťování.

Ale teď, po narození Remuse, zase pracovala z domova a Rey byl tomu rád. Uvědomoval si, že Diana práci v Bradavicích miluje, ale nedokázal si pomoci a cítil sobecké potěšení, že mu její náročný harmonogram umožňuje vidět ji častěji. A když sledoval, jak její tvář září štěstím, kdykoli drží v náručí svého syna, nevěřil, že se jí změna životního stylu nelíbila.

Dům byl v slábnoucí tmě rána tichý – ačkoli na statku v části Derbyshire se již rozbřesklo, tyto vyšší hory více na západ kolem jejich domu východ slunce pozdržovaly. Aby Rey neztrácel čas rozsvěcováním, svlékl plášť a pověsil jej na jeden z háčků na zdi zašedlé zimním světlem vkrádajícím se dovnitř kuchyňským oknem po jeho levici. Schodiště před ním stoupalo do tmy, ale on znal každý krok nazpaměť – nepotřeboval vidět na cestu, aby poznal, že prkno na třetím schodu zavrže a na šestém a osmém se pohne. Postupoval s důvěrnou obeznámeností a zamířil nahoru.

Na odpočívadle zaváhal, oči mu přitáhly pootevřené dveře po levé straně. Z náhlého popudu se jich dotkl prsty a zatlačil, a pak po špičkách vstoupil a rozhlédl se po rozházených hračkách a hrách. Patřily obyvateli tohoto pokoje, který se ještě nenaučil po sobě uklízet. Malí hipogryfové tančili v hravých kruzích, tvořili stíny ve světle pronikajícím závěsy a dělali obličeje na muže, který vnikl do království dítěte. Reyův pohled se zachytil o zablesknutí – malá jiskřící skleněná koule naplněná jasným zlatavým třpytem sloužila jako noční a výstražný systém a zapínala svůj protějšek na manželčině nočním stolku, kdykoliv se jejich syn v noci probudil.

Předmětem jeho pozornosti se stal malinký, téměř ztracený drobeček v robustní a pro něj poněkud velké posteli, která stála čelem k protější zdi a trčela do pokoje. Stočený na polštáři a pevně zabalený v převeliké peřině, z nejmladšího člena rodiny vyčuhovala jen kštice světle hnědých vlasů a ručka pevně svírající plyšového psa, kterého mu k narozeninám daroval děda John. Rey se proti své vůli zazubil. Vždycky spí jako dudek. Nepoznal spáče tvrdšího než Remus.

Opatrně se prodral labyrintem popadaných hraček, aby se dostal k posteli svého syna. Z tohoto úhlu si mohl tvářičku sotva tříletého chlapce prohlédnout; usmívající se vykukovala zpod přikrývky, napůl pohřbená pod hebkou kolií. Rey vztáhl ruku, aby zlehka pohladil jemné vlásky, a přitom nedokázal zabránit svému vlastnímu úsměvu. Jeho syn. Jeho syn. Bývaly doby, kdy by se vzdal čehokoliv pro takovýto okamžik, pro své vlastní dítě, jejich zázrak. A věděl, že pro jeho bezpečí by holýma rukama stromy kácel.

Nemohlo to počkat. Promluví s Dianou hned ráno.

Ještě chvíli posečkal a sklonil se, aby synka políbil na čelo. Krátce zahlédl, jak se na dětské tvářičce zatřepotalo pousmání v nevědomé reakci na tento projev lásky. Pak stejně opatrně ze synova království odešel a zamířil odpočívadlem k pokoji, který sdílel se svojí ženou.

Nedal se popřít fakt, že Remus podědil sklon k tvrdému spánku po své matce. Diana, ze které bylo možné vidět jen chumel tmavě hnědých vlasů na polštáři, naplno a hluboce spala coby pořádná boule pod pokrývkou. Rey se pro sebe usmál. Jakkoliv by se ani za tisíc let neodvážil nazvat ji buclatou, nešlo popřít, že se nedala zrovna považovat za vzor štíhlé elegance. Mnoho vtipů, většinou pronesených jimi samými, zahrnovalo vysokého, šlachovitého a světlovlasého Reynarda  v kontrastu k jeho malé, kypré ženě s tmavými kudrnatými vlasy. Protiklady se opravdu přitahují.

Chvilku zvažoval, že ji vzbudí, ale všiml si, že na jeho polštáři leží malý pomačkaný papír. Díky letům stráveným stopováním a manželstvím se pohyboval tiše, jen popadl vzkaz a u okna si jej v slabém světle prodírajícím se závěsy přečetl.

Až se budeš příště nudit, prosím, najdi si nového koníčka nebo něco takového – starostmi o tebe jsem zůstala vzhůru dlouho po půlnoci. Uvědomuješ si, doufám, že jestli nejsi živý, aby sis tohle přečetl, budu tě muset zabít.

Rey se zazubil. Miloval svoji ženu.

Jak se zdálo, nenaspí toho o moc víc než on. Možná ji nakonec neprobudí – než se s Remusem vydá těsně před polednem do Bradavic, bude mít dost času na rozhovor. A zatímco bude Diana ve Skotsku, on může na Griffithově farmě nechat jejich věci a co nejlépe vysvětlit situaci jejím rodičům. Manželka se synem může zůstat přes noc v Bradavicích nebo Prasinkách a pak si ráno krbem odskočit pro své koště a dětskou sedačku, aby si mohli udělat výlet přes hory ke statku. Ano, to bude nejlepší.

Zůstane vzhůru – jen tak hodinu, dvě, než Diana vstane. Zvažoval cestu do pracovny nebo salonku, aby si chvíli četl, ale to by mu jen přivodilo ospalost a už teď byl unavený a byla to dlouhá noc. Ne, nejlepší bude zalehnout; Diana mívá dramatická rána a vzbudí jej, i kdyby náhodou usnul.

Rychle se svlékl, natáhl si pyžamo a vklouzl do postele vedle své ženy. Opatrně se zavrtal a položil hlavu na polštář; snažil se soustředit myšlenky. Teď bude vhodná doba, aby si rozmyslel hlášení o akci. Takže… vedoucí akce se sešli na opuštěném statku u Buxtonu, následovaly informace od letecké jednotky a…

Určitě nebude na škodu, když si zprávu naplánuje se zavřenýma očima.

Opuštěný statek u Buxtonu… letecká jednotka… hovořil s Alastorem Moodym a Rudolfem, jak-jen-se-jmenuje… a oni… oni… Co udělali?

Ztracenému ve změti chaoticky se měnících myšlenek Reyovi zcela uniklo, že začal chrápat.

ooOOoo

Světlo mu propalovalo víčka. Rey zasténal.

Zpráva z akce. Plánoval… počkat. Bylo dřív takové světlo?

Prudce otevřel oči. Závěsy byly zcela odtažené a přímo na polštář mu svítilo nízké podzimní slunce. A v posteli ležel sám.

Rey se okamžitě vzpřímil. „Diano!“

Žádná odpověď. Napnul sluch po rachotu pánve nebo kotlíků v kuchyni, po známých ranních zvucích manželčina melodického hlasu a synkova smíchu. Neslyšel nic než ticho.

Napůl ospalou mysl mu naplnila Kaneova tvář. Zdivočelý se smál.

Nebezpečí. Jeho rodina je v nebezpečí.

Sakra! Kde jsou?

V polovědomí a neohrabaný ospalostí vyskočil z postele a téměř se zamotal do přikrývky.  Skopal ji a po podestě vyrazil do synova pokoje – pohled do dveří ukázal, že je prázdný. Prohnal se točitými schody a v pyžamu překlopýtal halu, než vrazil do kuchyně. Prázdná. Rychle zdolal chodbu, chytil se za rám dveří do obýváku a očima přeběhl od širokého okna k pohovce, přes krb a polici s knihami, ale po manželce a synovi nikde ani vidu, ani slechu. V zoufalství dokonce vyrazil chodbou do pracovny, kterou sdílel se svojí ženou a kde se střídali ve vypisování poznámek z knih, které lemovaly zeď. Nic.

Zpět do kuchyně. Okno vedoucí k jejich poněkud přebujelé zahradě neodhalilo nic než opadané stromy a podzimní trávu, vesele zurčící stružku a manželčinu bylinkovou zahrádku, kterou téměř celou zazimovala. Dveře do sklepa byly pootevřené – ale nakouknutí odhalilo jen krabice s nestabilními přísadami, jež tam Diana uložila.

Rey stál chvíli nehnutě, ztěžka dýchal a snažil se sebrat své panikařící a rozptýlené myšlenky.

Kde jsou členové jeho rodiny?

Nemohli zmizet. Nemohli zmizet. Nemohli.

Ale zmizeli.

Před očima mu tančily představy zkrvavených těl. Něco by slyšel. Pokud by byli uneseni nebo zranění, určitě by něco slyšel

Pohlédl na hodiny; právě minulo poledne. Vedle nich v kalendáři velký červený kroužek označoval dnešní datum. A dvě písmena Dianiným rukopisem.

BR.

A pak se jeho ospalý, šokovaný mozek zase správně rozběhl, do Reye udeřilo uvědomění a od hlavy až po špičky prstů jej naplnil výrazný pocit vlastní hlouposti.

Bradavice. Samozřejmě.

Dnes měla Diana s Remusem navštívit školu. Hlavu mu tak naplnila hlášení a myšlenky na nebezpečí, že mu směšně vynechala paměť. Ale v tu chvíli si pamatoval jen Kanea a byl si tak jistý…

Zatraceně, Reyi. Už senilníš.

Neviděl žádnou známku boje. Nic nebylo rozbitého, nic nechybělo. Museli se ráno prostě vydat na cestu, jak měli naplánované; manželka mu řekla, že chce dopoledne odejít a zatímco spal, minulo už poledne. Ale proč, propána, ho Diana nevzbudila? Neřekla mu, že odchází? Nemohla aspoň nechat…

Vzkaz. Ležící na kuchyňském stole.

Rey popadl úhledně složený papír a dychtivě se pustil do obsahu.

Toto manželství přes vzkazy se už stává zvykem. Je hezké, že žiješ, i když jsi na to moc nevypadal – nebýt chrápání, začala bych si dělat starosti. A to já prý zařezávám jako dřevorubec! Nechtěla jsem tě budit, tak jsem ti nechala snídani (nebo spíš oběd) v malém kotlíku na lince – nespleť si ho s tím u ohně, nemám chuť sundávat svého blábolícího manžela od stropu, až se vrátím domů. Šli jsme s Remusem do Bradavic a vrátíme se až pozdě odpoledne, možná navečer. Remus určitě uvítá, když mu jeho tatínek připraví něco k snědku, až se vrátíme, protože jsme si jistí, že podle stavu výše uvedeného otce to bude to jediné, co dnes udělá. Uvidíme se později, lásko. Diana.

Intenzivní úleva svedla boj s neúměrným zklamáním. Úleva nad potvrzením, že jeho rodina neleží mrtvá někde v příkopě, ale zklamání nad přetrvávající pravděpodobností, že by mohla být. Jeho plány dostat je dnes do bezpečí se vypařily – až se vrátí domů, bude Remus příliš unavený, aby zvládl nezbytnou cestu na koštěti k mudlovskému statku jeho dědečka, nebo jen návrat krbem do Prasinek; jeho syn neměl letax o nic raději než jeho matka přemisťování a dvě cesty v jednom dni by pro něj byly až moc. Bojoval, aby se zhluboka nadechl a uklidnil se, aby se nevřítil do obýváku ke krbu a neodcestoval ke Třem košťatům v pyžamu.

Je iracionální. Kane je na útěku. Partnerka mu zemřela a polovina kouzelnické komunity po něm jde. A jen skutečnost, že z nějakého podivného důvodu znal jeho jméno, nutně neznamenala, že ví, kde bydlí. Jen málo lidí to vědělo; Moody a Bevan, jeho nejčastější partneři z řad bystrozorů, se po akci jednou či dvakrát stavili, aby v pohodlí napsali hlášení – před třemi měsíci Orestes Bevan dokonce přivedl manželku Elise a děti, aby si pohrály s Remusem. Ares Rowen přišel kondolovat po otcově smrti a Rolf s manželkou je jednou navštívili krátce po Remusově narození. Žádný z nich nepatřil k lidem, kteří by zuřícímu zdivočelému prozradili jeho bydliště. Moody s Bevanem by dřív zemřeli.

Šlo o jednu noc. Přehání. Do rána budou v bezpečí.

Stále se vzkazem v ruce Rey zamířil ke zmíněnému kotlíku na lince, aby prozkoumal obsah. Jakmile zvedl víko, kuchyní zavanula vůně teplé kaše – bůh žehnej Dianě a jejím dlouhotrvajícím ohřívacím kouzlům. Opatrně zasunul vzkaz pod cukřenku a nandal si svůj snídaňo-oběd, aby se s ním posadil ke stolu. Šlo o jednu noc.  Všechno dobře dopadne. Budou v bezpečí a zítra zmizí a Kane na nic nepřijde.

Jestli si to Rey ještě párkrát zopakuje, snad tomu i uvěří.

 

PA: Jak jste z názvu možná pochopili, toto je jedna z mých rozdělených kapitol. Proto se v ní jen velmi málo stalo – měla prostě vést k událostem v části druhé. Ale víte co? Jo. Rozepsala jsem až moc. ;) Normálně bych části nazvala různě, abych zakryla svoji neschopnost být stručná, ale název Rodinná pouta je nedílnou součástí obou dílů, tak jsem to nechala tak :)


Kapitola 14. Rodinná pouta – část druhá



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/14/

Rating: 13+



PA: A máme tady ďábelský klifík číslo dvě :)

 

Kapitola 14. Rodinná pouta – část druhá

Žádných pět hodin v historii známého vesmíru neuběhlo tak pomalu. Jak se odpoledne vleklo, Rey začal uvažovat o tom, jestli nepotřebuje vypít obsah kotlíku u ohně, aby byl seškrábnut v blábolícím stavu ze stropu.

Počet krmení zvěřince měl své meze, jinak by jeho osazenstvo směšně ztloustlo. Hlášení o akci vyšperkoval, až se lesklo. Dokonce uklidil, u Merlina. Vaření by mu mohlo ukrojit velkou část volna, nebýt hranic jeho kulinářských schopností, které dosahovaly jen ke krátké a rychlé přípravě toastu se sýrem a uvaření vajíčka. Reye by udivilo manželčino podivné ponoukání vyzkoušet jeho nevalné schopnosti v kuchyni, kdyby si nebyl jistý, že se s Remusem v bradavické Velké síni přecpou.

Z prvních tří plátků sýra na toastu se mu podařilo vyprodukovat malé zuhelnatělé hromádky. To bylo něco.

Při čtvrtém pokusu zvládl pár plátků, které byly s přimhouřenýma očima jedlé, a právě rozebíral, zda je má sníst sám, nebo se pokusit o ohřívací kouzlo, ve kterém byla jeho manželka tak zběhlá, když zaslechl zvuk vzplanutí krbu v obývacím pokoji. Rozmetal dýmající pozůstatky předchozích pokusů o vaření a stihl udělat jen tři kroky, když se objevila Diana. S širokým, šťastným úsměvem nesla v náručí ospalého Remuse. Přeběhla zrakem kuchyni, neušel jí oblak kouře, brunátný obličej manžela a značně zčernalé zbytky, které ležely na stole. Pomalu a významně zvedla obočí.

„Vidíš to, Remusi?“ zažertovala škádlivě. „Táta nám udělal nejedlý sýr na toastu. To je ale překvapení, co?“

I přestože mu víčka padala, zubící se Remus ještě zvládl pokývat hlavou.

Rey založil ruce, přijal nahrávku své ženy a zahrál uraženého. „Takže jsi našeho syna konečně zkorumpovala. No, k tomu asi muselo dojít.“

Dianě zasvítily oči, když ukládala ospalý uzlíček do speciálně zakouzlené dětské židličky. „Nějak nechápu, co má dobrý vkus a zdravý rozum společného s korupcí. Vždyť se podívej na ten toast, Reynarde Lupine. A soudě podle zápachu bych řekla, že šlo o tvůj nejlepší pokus.“

Rey stál pevně proti své škádlící manželce. „Když ho nechceš, proč jsi po mně chtěla, abych vařil?“

Diana se otevřeně zašklebila. „Protože to bude sranda?“

„Okouzlující.“ S pochmurným odhodláním Rey zvedl zuhelnatělý toast a zakousl se. „Mňam,“ lhal. „Prostě skvělý. A lahodný pro ty z nás, kteří se celý den nenacpávali kuchyní domácích skřítků.“

Diana na něj vrhla dlouhý tvrdý pohled a spěchala ke dřezu zkontrolovat újmy na svém náčiní. „Poukazuješ na moji éterickou postavu?“

To byla otevřená nahrávka. I s rizikem noci strávené v pokoji pro hosty nebo na gauči se jí nemohl vyhnout. „Pokud budeš konzumovat bradavické porce, tvá éterická postava neprojde dveřmi.“

Musel uznat, že ten mokrý hadr si zasloužil. Naběračka však bolela.

Zahihňání Remuse nemělo na dovádění rodičů vliv.

Au.“ Rey si promnul čelo. „Víš, jaký teď dáváš příklad našemu synovi?“

„Dobře ti tak.“ Diana si odfrkla, když se jí její projektil vrátil, a uložila jej zpět do hrnce. „Kdybych do tebe nebyla zamilovaná, právě teď bys byl ve velkých problémech. Jestli sis chtěl vzít vychrtlinu, měl jsi zůstat s tou Sylvií Vennerovou.“

Rey zasténal. U Merlina, v jistých okamžicích toužil, aby s manželkou nechodili do stejné školy. „Proč je to vždycky Sylvie Vennerová? Tak jsem s ní šel do Prasinek. Jednou. V páťáku. Než jsme spolu začali chodit. Sotva si pamatuju, jak vypadá.”

„No, teď má sto kilo. A žije v ukázkovém manželství se zženštilým německým famfrpálovým hráčem s ošklivým knírem.“

„Nestarám se o Sylvii Vennerovou!“ Rey neměl tušení, jestli jeho žena mluví pravdu, nebo spřádá jednu ze svých slavných fantazií – obvykle bylo nejlepší se neptat ani neukazovat žádný zájem o dávnou přítelkyni nebo jinou ženu; to by jej nevyhnutelně dovedlo na gauč. Diana byla nádherná bytost; nejlaskavější žena, co znal, úžasně vtipná, nekonečně trpělivá, báječná s dětmi a skvělá manželka a matka, ale také mívala potlačované, ale nevyhnutelné záblesky nejistoty. A nikdy, nikdy nezapomínala.

V důrazném umlčení oné nejistoty se Diana usmála. „Dobře. To ráda slyším. A teď, Remusi,“ přidřepla si před židličkou k synkovi, „chtěl bys něco z tatínkova ošklivě spáleného jídla, nebo půjdeš raději spinkat?“

Remus matku sledoval ospalýma očima. „-pinkat,“ zamumlal. „Neči jídlo.“

Diana mu rozcuchala vlasy, až se rozesmál. „Dobrá volba. Upřímně se nedivím, že jsi tak unavený z dnešního poprasku, cos způsobil. Myslela jsem, že Molly Prewettová uteče a vezme si tě domů, bůh žehnej jejímu dobrému srdci. Nemohla se tě nabažit.“ Zasmála se a spiklenecky se zazubila na manžela. „Chudák Artur Weasley vypadal vyděšeně. Doufám, že ten nebohý chlapec nemá nic proti velké rodině.“

Rey zavrtěl hlavou. „Bude mít na výběr?“

„Pochybuji.“ Diana se otočila a zvedla svého chlapce. „Tak pojď, broučku. Vezmu tě do vany a převlečeš se a pak se vrátím udusit se toastem tvého nabručeného táty.“ Přes rameno se usmála na manžela a s bezvládným synem v náručí zamířila ke dveřím. „Až bude v pyžamu, přinesu ho pro pusu na dobrou noc.“

Rey sledoval, jak nese jejich milované dítě do chodby, celý svět se mu smrskl do těchto dvou křehkých lidských těl a musel potlačit náhlé zamrazení.

„Diano?“

Tmavá manželčina hlava se otočila ve dveřích. „Ano, lásko?“

Setkal se s jejíma očima a viděl, jak srdečný, rozzářený pohled pohasl, když v tom jeho přečetla nečekanou vážnost situace.

„Pospěš si. Včera se na misi něco stalo a musíme to probrat. Je to důležité.“

Dianiny rysy ztuhly, když se vpila do přívalu manželových chaotických emocí, ale kvůli vláčnému a ospalému Remusovi se na nic neptala. Přikývla. „Za chvilku jsem zpět.“

Rey mlčky naslouchal mizejícím krokům manželky. O chvilku později ji slyšel povídat v synově pokoji. Povzdechl si.

Rodina pro něj znamenala všechno. Žít bez nich by nebylo žití. Jestli se cokoliv stane Dianě nebo Remusovi kvůli jeho zmatené šlamastyce s Kanem, nikdy si to neodpustí. Možná to nic nebude, jak řekl Moody. Ale přesto mu instinkty znovu a znovu říkaly, že hrozba je reálná. Kaneova tvář byla známá a nenávist, která ji naplnila, když jej uviděl, byla nepopiratelná. Možná šlo o paranoiu, strach ze ztráty všeho, zač tak těžce bojoval. Ale co když ne?

Tato situace, jak se zdálo, byla cena za jeho dřívější pocit nudy. A nepovažoval ji ani vzdáleně za fér.

Zhroutil se na židli u stolu a položil hlavu do dlaní. Co v životě provedl, že si zasloužil tuhle pohromu?

Kromě opuštění toho chlapce.

V srdci mu opět povstaly provinilé pocity, když si vzpomněl na jedinou událost ve svém životě, za niž se zoufale styděl. Ale otec byl tak rozzuřený a on chtěl tolik získat zpět jeho respekt – tehdy se ta oběť zdála adekvátní. A nebyl jen synem jeho sestry, ale také Isaaca – jak by se na něj mohl každý den dívat s vědomím, že když získal život, sebral tím ten Rhein?

Před deseti lety se dozvěděl, že otcovo použití výrazu ‚ztraceni‘ místo ‚zemřeli‘ bylo záměrné. Rhea byla mrtvá. Ale její dítě ne.

Toho dne Isaac zahrál poslední kartu. Sebral dítě z nemocnice a uprchl.

Rey si stále pamatoval ten den něco málo před deseti lety, kdy k němu přišel bystrozor spolu s vyšším úředníkem z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a pozvali jej do izolované kanceláře. Téměř jím otřáslo, když tam uviděl otce a Rolfa. Ale víc jej šokovalo, co jim bylo oznámeno.

Ráno byl nalezen mrtev Adam Isaac. Oběsil se.

Doma našli vzteklého a plačícího desetiletého hocha. Podle dopisu na rozloučenou byla jeho matkou Rhea Lupinová. A péče o chlapce byla nabídnuta rodině z matčiny strany.

Rafe vybuchl. Označil to všechno za lež a ohavnost – dítě jeho dcery je již dlouho mrtvé a on se nebude starat o nebezpečného parchanta té kreatury a nějaké další chovné klisny, kterou si ukořistil. Co se jeho týkalo, děcko toho monstra se může klidně utopit. Ani on, ani žádný člen jeho rodiny se toho vlkodlačího bastarda nedotkne.

Pak se vyřítil ven. Rolf jej následoval.

Ale Rey zaváhal. Tak dlouho toužil po dítěti, ale s Dianou se mu nedařilo. Zvažovali adopci. Mohl by adoptovat syna své sestry?

Položil mnoho otázek. Jsou si jistí, že je to Rheino dítě? Tak jistí, jak jen to jde. Jaký je? To je těžké, přiznali – Isaac, po nějaký čas zjevně v depresi a bez nálady, nebyl z nejlepších otců samoživitelů. Vlastní chlapec magii? Možná, řekli – vykazoval nějaké známky, ale není pravděpodobné, že by byl nějak silný. Je ten chlapec vlkodlakem? Ačkoliv Rey věděl, že ta nemoc není dědičná, mohlo se stát, že chlapce pokousal vlastní otec. Ale ne, řekli. Chlapec je člověk. Může se s ním setkat? Jistě, odpověděli. Jak se jmenuje?

Jmenuje se Ábel. Ábel Isaac.

Docela obsáhle to probral s Dianou. Té se ta myšlenka celkem zamlouvala. Ale chlapec je z jeho rodiny, řekla. Konečné rozhodnutí závisí na něm.

A tak se s ním sekal. S Ábelem Isaacem, zamračeným hochem, jehož tmavé oči vyzařovaly bolest větší, než si desetileté dítě zasloužilo. Byl nevrlý, nepříjemný, temperamentní. Zeptal se strýce, kde byl posledních deset let.

Reyova odpověď – že o jeho existenci nevěděl a netušil by ani, kde ho najít – jej trochu uklidnila. Tu a tam snad při rozhovoru zahlédl i náznak naděje.

Ale nebyl si jistý. Chlapec zažil opravdu složitou výchovu a zdaleka nebyl přátelský; jako by zdědil matčin zápal spolu s otcovou osobností, což podle žádných měřítek nebyla příjemná kombinace. Bude to náročné a nedostane se jim moc času na vytvoření pouta, než chlapec odejde do Bradavic. Cítil, že adoptovat toto dítě přinese malou odměnu za velkou práci.

A pak jeho úmysly odhalil otec. Reakce byla poněkud méně než laskavá.

Rafe Lupin se rozzuřil doběla. Zřeknutí se bylo nejmenší hrozbou. Vezmi si tu věc k sobě, řekl mu, a budeš pro Lupinovy vymazán z existence, rodinu víckrát neuvidíš ani se k ní nepřiblížíš. Už tak bylo špatné, že sis vzal nemajetnou mudlorozenou, ale toto bude konec. Nebude návratu zpět.

Rey se s rodinou moc často nevídal. To ale neznamenalo, že by příbuzné neměl rád. A víc než co jiného toužil po otcově uznání.

Stál za to zasmušilý kluk, který mu pravděpodobně ani nepoděkuje? Stál za to syn vlkodlaka, který zavinil sestřinu smrt?

Rozhodl se, že ne. Adopci zamítl.

Zeptal se, jestli by Ábela mohl občas vidět. Ale řekli mu, že chlapec si to nepřeje. Dali ho k pěstounům a to byl konec kontaktu.

Rey si povzdechl. Možná to bylo nejlepší. Ale stále mu nepřestávalo vrtat hlavou, co se s Ábelem stalo. Teď by mu bylo něco kolem dvaceti…

Vlak myšlenek zprudka zabrzdil. Ztuhl.

Představil si Ábelovu tvář.

A pak si představil Ábelovu tvář starší.

Ne!

Vyskočil na nohy; vnímal jen čistý, oslepující šok, když se potácel chodbou a do obývacího pokoje, aby popadl jeden z obrázků na krbu. Nevěřícně na něj hleděl. Šlo o fotku rodiny o posledních Vánocích, než zemřela jeho sestra – rodiče, Rolf, Rhea a on sám. Zíral na zářící sestřin obličej a v mysli si jej spojil s Adamem Isaacem. Pomíchal rysy, proházel části a dostal jeden výsledek.

Dostal staršího Ábela.

Dostal Kanea.

Kane byl Ábel. Ábel byl Kane. Merline, není divu, že mu byl povědomý!

Ale nebyl pokousán. Nebyl vlkodlakem, ne tehdy. Byl bezpečný, no, jak se dalo očekávat, a rozhodně člověk, když ho předali pěstounům. Co se s ním stalo od té doby? Jak se stal tímto?

„Reyi?“

Diana stála ve dveřích se zívajícím Remusem v pyžamu v náručí. S těmi největšími obavami zírala na jeho omráčený obličej.

A pak oheň v krbu zahořel zeleným světlem.

Nebyl čas reagovat. I kdyby nebyl v takovém šoku, vše se událo příliš rychle.

Ucítil, že se na něj něco vrhlo, téměř jej zvedlo do vzduchu, jak byl katapultován přes celou místnost. Stříbrné světlo se roztříštilo do černé, když hlavou narazil na zeď – cítil, jak padl na zem, ale nedokázal tomu zabránit. Uslyšel Dianin křik, Remusův pláč a viděl, jak jsou oba taženi kolem něj do místnosti, jak se skulili na koberec s výrazem hrůzy a šoku. Vedle něj bouchly dveře.

A pak ta krví potřísněná tvář, jako vystřižená z Reyova zděšeného zjištění, zcela naplnila jeho pohled.

A Abraham Kane se zazubil. Byl to ten nejchladnější výraz, jaký kdy Rey viděl.

„Dobrý den, strýčku,“ protáhl tiše. „Pamatuješ si na ?“


Kapitola 15. Do lesa



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/15/

Rating: 13+



PA: Bouře udeří. :) Za normálních okolností bych takto dlouhou kapitolu rozdělila do dvou, ale nenašla jsem místo, kde by to šlo, aniž bych porušila proud událostí scény. Takže pro jednou jsem příliš dlouhou kapitolu ponechala v původní velikosti. Ať se vám líbí. :)

 

Kapitola 15. Do lesa

Rozhostila se chvíle vyděšeného ticha.

Reynard cítil tepání krve v žilách, ozvěnu pulsu v hrudním koši a na spáncích, jak se snažil zvládnout závrať a rozšiřující se šok způsobený intenzitou nárazu, a sotva dokázal rozeznat svého nepřítele. Tyčil se nad ním Kane, zlaté oči hořící, tvář i oblečení potřísněné spoustou krve, jejímž původem se Rey raději nezabýval. Zašmátral po hůlce, ale ruka zůstala prázdná – jediná zbraň ležela na stole v kuchyni. Téměř nevědomky přesunul pohled na rodinu – na Dianu s vlasy rozcuchanými a očima vytřeštěnýma, jak se roztřeseně krčí u krbu s výrazem uvědomění si té samé pravdy, která do jejího manžela udeřila před chviličkou; k Remusovi téměř schovanému v matčině náručí, který ve vyděšeném zmatku vykukoval ven na toho zlověstného cizince. Tak zranitelní. Tak nechránění. Tak v pasti.

Ale ten pohled znamenal chybu. Kane – Ábel – ten zdivočelý – jeho synovec – jej následoval.

Dva kroky a krví potřísněný zdivočelý se tyčil na Reyovou ženou a dítětem. Nepříjemně se usmál a jazykem přejel po ostrých zubech. Couvli.

„Takže vy musíte být paní Lupinová.“ Zlatým pohledem se zabodl do krčící se ženy a pokladu v jejím náručí. „Nebo matka, pokud by tvůj manžel nebyl takový zbabělec. Co za chlapa sis to vzala, že poslouchá rozmary svého otce, i když už je dospělý?“

Diana neodpověděla, rty pevně tiskla k sobě a ve tváři zbělela. Remus přitisknutý k její hrudi přidušeně vzlykl.

To stačilo. Chladné žluté oči se upřely na chlapečka, který se okamžitě schoval v matčině náručí. Kaneův ledový pohled se vpíjel do dítěte.

„A co je toto?“ protáhl tiše. „Ale, ale. Zdá se, že jste si za mě konečně pořídili náhradu. A náhradu vlastní krve.“

Při hrozbě v jeho tónu Diana jen zesílila sevření. Navzdory závrati se Rey pokusil vyškrábat na nohy, odhodlaný rozptýlit vlkodlaka, aby nehrozil synkovi.

„Ábeli…“ vydechl, ale dál se nedostal.

Kane se k němu okamžitě otočil, zlaté oči zaplály hněvem. „Nepoužívej to jméno!“ zařval. „To jméno není nic, dítě, které je neslo, neexistuje! Je to jméno pro ty, kteří jsou poraženi, kteří zemřou, padnou, jméno dané bezvýznamným otcem, který svůj potenciál promarnil utápěním se ve vlastní mizérii. Po té cestě já nepůjdu!“

Rysy se mu zkřivily do smrtícího, odhodlaného vzteku, když přikročil ke svému ustupujícímu strýci a hlasem klesl až k šepotu. „Já budu tím, kdo udeří, nestanu se obětí.“

Rey cítil Kaneův páchnoucí dech, viděl lesk v jeho očích. Proti své vůli se schoulil u zdi. Viděl, jak se zdivočelý nad úspěchem svého zastrašování pousmál.

„Stále stejný zbabělec, Lupine,“ vydechl. „Myslel sis, že se nedozvím, že to ty ses mě neujal? Toho dne, kdy mě ten šlachovitý sociální pracovník vzal, abych zůstal s těmi směšnými pěstouny, jsem jej slyšel probírat můj případ; věřil, že tě Rafe Lupin odstrašil. Ale to se musíš chtít nechat odstrašit, nesmíš mít až takovou starost, jinak bys možná tolik nespěchal poslechnout muže, který ti zabil sestru.“

Svět se prudce naklonil. Reyův dech se zadrhl v krku.

Kane ve zlomyslném úšklebku odhalil slinami se lesknoucí zuby. „Nevěděl jsi to, co?“

Trpěl bludy? Bláznil? Nebo opravdu věřil tomu, co říká? Rey si nebyl zcela jistý, ale ty náznaky byly prostě směšné. Věděl, co se Rhee stalo. Byl tam, ta slova slyšel přímo z jejích úst. Jakými historkami to Isaac naplnil hlavu svého syna?

Rey zase našel hlas. „Lžeš.“

„Lžu?“ Zdivočelý se krutě zasmál.

„To Isaac ji zabil.“ Rey se obrnil. Byl si jistý, že vlkodlak hraje nějakou hru. Spřádal lži, pokoušel se ho rozrušit a zmást a to se mu nepovede. „Tvůj otec moji sestru unesl a proti její vůli ji zadržoval.“

Tentokrát se Kane zasmál naplno. „Můj otec? Ten bezpáteřní depresák? Na to by neměl koule! Jediný odvážný krok svého života udělal, když mě unesl z nemocnice, a upřímně, byl bych radši, kdyby mě opustil.“

Nenuceně, chladně opřel jednu ruku s drápy o zeď vedle Reyovy hlavy a netrpělivě zaškrábal o tapetu.

„Ne, ne, ne,“ zavrtěl hlavou, zrak upřený na svého strýce. „Šla ze své vlastní vůle, ne-li přímo proto, že po tom toužila. Tvůj okouzlující tatíček jim nedal jinou možnost. Nebyl šťastný, když zjistil, že je jeho malá holčička zbouchnutá a že – jak jen to formuloval? – čeká vlkodlačí potěr, dokonce že otěhotněla dobrovolně. Pak mému otci vyhrožoval Azkabanem – proto odešli. Utekli.“

Rey krotil vlastní vztek, který by je všechny pravděpodobně zabil. „Jak bys to mohl vědět?“ odsekl. „Ani jsi nebyl na světě.“

Ze zdi odpadl kus tapety za zvuku loupané omítky; Kane rádoby zamyšleně prozkoumal zbytky zachycené za drápy. „Když se můj otec opil, mluvil. A opilý byl velkou část mého dětství. Bědoval nad útrapami života, nad světem, který jej nepřijme, protože je to, co je, jak se mu lidi vyhýbají, jak ho nikdo nezaměstná a samozřejmě, vykládal výpravný příběh o své ztracené lásce a krutém otci, který všechno zničil. Nikdy nezavřel hubu. Skoro se mi ulevilo, když se konečně oběsil.“ Opovržlivě si odfrkl, setřepal papír z prstů a nechal jej padnout k zemi. „Lykantropie byla na něj mrháním.“

Na takové neobvyklé prohlášení toho Rey nemohl příliš odpovědět.

„Vypadáš překvapený.“ Kane povytáhl obočí, netrpělivě zadupal nohou a otočil se na místě. Pak začal přecházet jako zvíře v kleci. Zpoza něj Rey zahlédl manželku, která se pohybovala překvapivě nenápadně, aby tiše ukryla synka za křeslo. „Ale je to tak. Adam Isaac byl ubohou parodií na vlkodlaka. Tolik síly, tolik potenciálu a co udělal? Utopil se v chlastu a vlastním neštěstí.“

Zdivočelý při přecházení po malé místnosti nepřítomně zatínal drápy, ale oči měl neúprosně upřené na Reye.

„Mohl toho tolik dokázat,“ protáhl tiše se vzdáleným pohledem. „To jsem zjistil během jeho flámů. Tak často jsem viděl ten nepatrný záblesk zlata v očích, ten okamžik síly, vlády, kdy se z jeho opilecké mlhy vynořil vlk a na moment byl otec silný. Jen na ten moment jsem ho mohl téměř respektovat. Po malých dávkách musel několikrát za týden ochutnávat pravdu své existence. Ale nikdy ji nepřijal. Jen začal mumlat cosi o tvé zatracené sestře, a co by chtěla, a pak se ten starý ožungr uchlastal do bezvědomí. Předpokládám, že i vlkodlakové mají nějaké standardy a žádný vlk s trochou sebeúcty nechce zůstat v takové nedůstojné náhražce mysli a těla dlouho. I mně z toho bylo na zvracení.“

Prudce se zarazil – ve třech krocích se Rey opět ocitl zády u zdi jen pouhou silou vlkodlačího pohledu. „A to všechno díky nejdražšímu dědečkovi.“

V těch nepřátelských zlatých očích se dalo jen těžko číst, ale Rey tu zprávu pochopil zcela zřetelně. „Jsi blázen.“

„Pravda pravdoucí,“ ušklíbl se Kane a krví nasáklé drápy si otřel do kožené vesty. „Ale za to může tvoje rodina.“

Jakmile pozornost zdivočelého polevila, Rey koutkem oka zahlédl, jak se jeho žena zase pohnula. Uvolnila z náručí Remuse a postrčila jej za nábytek, aby ho dostala z dohledu. Teď se sunula na opačnou stranu krbu – směrem k uhláku a…

A k pohrabáči

Stará dobrá Diana! Zdivočelého tím neuzemní na dlouho, ale mohlo by to stačit, aby se Rey dostal ke dveřím a chodbou do kuchyně, kde ležela jeho hůlka. Ale jen když dokážou Kanea dostatečně rozptýlit.

Teď je třeba, aby mluvil. Jakékoliv pitomosti, jen ať jim to získá čas.

„Tvůj otec moji sestru unesl,“ zopakoval Rey svá slova rozhodně, téměř konejšivě, když se statečně setkal s pohledem vlkodlaka. „Řekla to. V nemocnici, slyšel jsem ji. Nevím, jaké lži ti nakukal…“

„Já nejsem ten, komu nakukali lži.“ Kane prudce ukončil větu a praštil dlaní do již omlácené zdi takovou silou, že Rey nadskočil. „Nenakukal mi nic. Slyšel jsem jen příliš podnapilé blábolení, aby to nebyla pravda. To tobě nakukali lži, tobě a tvé sestře. Když s ní tvůj otec skončil, nevěděla, co říká. Silná záležitost, tahleta matoucí kouzla.“

Rey zalapal po dechu. Co to říká? Opravdu právě obvinil Rafea Lupina, kdysi vysoce respektovaného člena kouzelnické společnosti, z použití matoucího kouzla na vlastní dceru?

„To je směšné!“ vyprskl nevěřícně.

Kane se zachmuřeně zasmál. „To lidi říkají, když se vlkodlak pokusí něco prohlásit. A proto to bylo tak chytré. Našel je, víš? Zjistil, kam utekli, kde se ukrývají před jeho hněvem, sledovali je ti jeho rváči. A ti, jak se pak ukázalo, je toho dne, kdy jsem se měl narodit, našli a drželi v zajetí, dokud Lupin neodpověděl na sovu, kterou mu poslali. A když pak sám dorazil, řekl mé matce ve vysokém stupni těhotenství, že jestli se vzdá toho děcka a vrátí se domů, kam patří, všechno to bláznovství, jak to nazval, bude zapomenuto. Odmítla. Jak říkal můj otec – plivla mu do tváře.“ Pochmurně se usmál. „Jsem si jistý, že si to užil. Vytáhl na ni hůlku, což dokonale vypovědělo o povaze jeho citů. A pak jí řekl, že tohle…“ opět si odfrkl, „bude jen pro její dobro.“

Sova prolétávající oknem jejich domu – otcův bledý obličej a náhlé zmizení. Ne. Rey ty vzpurné myšlenky potlačil. Ten vlkodlak lže. Ten vlkodlak lže. Jestli svým slovům skutečně věří, nebo si je sám z pomsty vymyslel, to Rey netušil. Ale otec by nikdy… Ano, býval přísný a s dcerou se často a hlasitě hádal, ale miloval ji. Něco takového by určitě neudělal vlastnímu dítěti. Ne, pokud by skutečně nevěřil, že je v nebezpečí, pokud by skutečně nevěřil, že je to pro…

Že je to pro její dobro.

Běžná fráze, kterou otec u Rhey často používal. Miloval ji i nenáviděl zároveň. Chtěl jediné – aby prostě udělala, co si přeje on, aby získala pěkné jisté místo, pěkného jistého manžela a měla pěkný jistý život. Bylo to pro její dobro, řekl jí během jedné z jejich vášnivých půtek. Pokud sama neví, co je pro ni dobré, pak jí to ukáže.

Ale ne. Nikdy by neudělal něco takového.

Nebo ano?

„Nejdřív seslal paměťové kouzlo, vymazal jí vzpomínky na dobrovolný odchod a na všechny šťastné chvíle s vlkodlačím milencem.“ Kaneův pohled se přeměnil do nabroušeného zlatého ostří. „A pak přišlo matoucí kouzlo, a když ji měl ve své moci, šeptal jí do uší jed. Že ji můj otec přiměl k odchodu. Že ji držel proti její vůli. Že se jí vnutil. Že jeho dítě nechce. Že prostě chce jen domů. Že ho nenávidí. Že nenávidí Adama Isaaca.“ Kaneovy oči žhnuly. „A když jí z toho šoku praskla voda a oni ji dotáhli do nemocnice, dokázala říct jenom toto jediné.“

Ne. Ne, ne, ne, ne. Ale opakování nedokázalo potlačit šepot ano v jeho mysli. Ta slova, ta slova téměř přesně pronášela Rhea. Znovu a znovu, jako by je uměla nazpaměť. Jak by je Kane mohl znát? On sám Isaaca v nemocnici určitě neviděl; z odpovědí na otázky kladené před deseti lety si zcela jistě pamatoval, že až víc než hodinu po sestřině smrti se Isaac vetřel do nemocnice a ukradl dítě. Takže kde by slyšel ta slova, aby je zopakoval synovi, pokud ne ve chvíli, kdy byla implantována do Rheiny mysli?

„Můj otec se probil tím zmatkem kolem příchodu tvé sestry do nemocnice.“ Kane pokračoval ve svém přecházení a přinutil tak Dianu zvýšit opatrnost při jejím postupu ke zbrani.

„Čekal venku, dokud neuviděl, že ty řezníky odvolali. Proplížil se dovnitř, čekal, dokud tvůj otec nepodepíše papíry ohledně úmrtí, a odnesl mě. A tak začalo deset let jeho promrhané sebelítostné alkoholové existence. Jeho smrt byla pro nás oba požehnáním.“

Opět upřel oči na Reynarda. „A to je, můj drahý strýčku, okamžik, kdy jsi přišel ty.“

Se vzdáleně znepokojeným výrazem zvedl jednu z rodinných fotografií, které ležely na krbu a policích po celém obývacím pokoji a nepřítomně se na ni zahleděl. Mimo jeho zorné pole Diana uchopila pohrabáč a ukryla jej pod hábitem.

„Hezounký obrázek.“ Kane zněl podivně tiše, ale s nádechem hořkosti a pohrdání. „A když pomyslím, že jsem to mohl být já. Právě teď jsme mohli všichni sedět u večeře a já bych blábolil o své pěkné nudné práci na ministerstvu. Jen pomysli na toho spořádaného a bezúhonného občana, kterým jsem mohl být, kdyby sis mě vzal a poctil mě výhodami zdravé výchovy.“ Ušklíbl se. „Ubohé.“

Nenávistným, vysokým obloukem mrštil fotkou o kamenný krb, kde se roztříštila a její střepy těsně minuly Dianu. Ta vykřikla a uskočila. Rey sebou už už trhal směrem ke své ženě, ale zabránila mu v tom obrovská dlaň plná drápů.

„Jen zůstaň, kde jsi, Lupine, buď hodný kluk.“ Kaneova líná, sadistická, pomalu pronášená slova byla prodchnuta jistotou člověka přesvědčeného o tom, že má nad situací kontrolu.

„Navzdory tomu, co by toto malé představení mohlo naznačovat, nezlomilo mi srdce, když jsi mě zavrhl; při našem tehdejším klábosení jsi na mě neudělal nijak velký dojem.“ Kane zlehka pokrčil rameny, otočil se a skopl si z bot zbytky obrázku. Rey zadoufal, že to zapracovala jen jeho představivost a on neviděl, jak oči zdivočelého přešly k místu pohybu a tichých vzlyků za křeslem. „Ale víc, než bych si myslel, že je možné, mě naštvalo to proč. Opět to byl Rafe Lupin, kdo zabouchl dveře za mým polovičatým životem. A ty jsi byl tak slabý, že jsi ho nechal. Nic nenávidím víc než zbabělce.“

Prstem s drápem přejel po celé délce knihovny a s trýznivým kvílením tím sdíral lak. „Pěstouni, ke kterým mě poslali, byli k ničemu – přihlouple se culící rozčilující padavky; naprosto nepoužitelní. Otcova opilecká nerudnost byla přitažlivější vedle těch nudných úsměvů a jejich zoufalé, neupřímné snahy se o mě starat. Ano, snažili se mě mít rádi, to ano, ale pořád to tam bylo – to zahlížení, nejisté pohledy, když si mysleli, že se nedívám. Byli vyděšení desetiletým klukem.“ Odfrkl si. „Takže stejně jako Rafe Lupin dali jasně najevo, i když jiným způsobem, že nemusíš být vlkodlakem, aby se tak s tebou jednalo. Byl jsem vinen jen příbuzností.“ Kane téměř nenuceně prstem přesekl hřbety knih. „Do tří týdnů jsem z té díry utekl. Byl jsem otrlý. Koneckonců jsem se vychoval prakticky sám. Zkusil jsem to na ulici.“

Z úsměvu namířeného na Reye čišelo predátorství a čirá brutalita. „A pak jsem potkal Hel. Možná si ji pamatuješ. Včera jsi tomu bystrozorovi pomohl ji zabít.“

Když manželka tichoučce zalapala po dechu, Rey sebou trhl a Kane se na něj s úšklebkem radostně usmál. „Copak jsi to svojí ženě neřekl, Lupine? Jaké kouzelně upřímné vztahy v manželství to máte. Hel představovala vše, co v mém životě chybělo. Neochvějnou přítomnost, sílu, schopnost naučit mě přežít a prosperovat. Její divokost mě fascinovala, ten třpyt, který jsem zahlédl a respektoval v otcových očích, v těch jejích hořel životem. Řekl jsem jí, že chci být jako ona. Myslel jsem, že mě zabije. Ale nezabila. Pozvala mě do svého úkrytu. Před mýma očima se toho úplňku proměnila, a já jí pak vložil do úst ruku a vychutnal si tu bolest. Hodil jsem za hlavu pitomé pokusy následovat mizernou snahu svého otce být přijatý světem, který mě odmítal. Nechal jsem vlka, aby se stal mým světem, mojí pravdou, a nikdy jsem se neotočil zpět. Pokud se ke mně měli chovat jako k vlkodlakovi, jako k bestii jen díky mé příbuznosti, pak jsem se rozhodl si to zasloužit.“

Pomalu se přiblížil k Reynardovi, tvář ani ne palec od kořisti.

„Takže chápeš, že o moje dětství se zasloužil tvůj zatracený otec. Stejně jako o moje dospívání ses zasloužil ty. Ne že by mi to teď vadilo – pravděpodobně jsi mi celkově prokázal laskavost, že jsi mi dal příležitost k této síle. Ale nelíbí se mi být zapuzený zbabělci. Odmítnutí zrovna dobře nezvládám. Zvlášť, když tomu, kdo mne odmítl, přijde vhodné odstranit ze světa ženu, na kterou jsem se obrátil ve chvíli, kdy mě on tak lehce zavrhl.“

Kane  krátce vycenil zuby, pomalu se odtáhl a odloudal se zpět k polici s fotkami. Zvedl obrázek hrdých Reyových rodičů a v trýznivém skřípotu přejel ostrými prsty po skle.

„Můj drahý dědoušek,“ zamumlal zlovolně, aniž by se otočil. Diana s pohrabáčem za zády se začala zvedat. „Ach, ano. Nejvíc asi lituju toho, že byl Rafe Lupin natolik bezohledný, aby zemřel přirozenou smrtí dřív, než jsem mohl zesílit natolik, abych ho roztrhal na kusy. Ale ještě mám tebe. A je.“ Přes rameno ukázal na teď ztuhlou Dianu a jejich ukrytého syna. „A protože jsi mi sebral Hel, myslím, že si zasloužíš něco speciálního. Určitě něco lepšího, než jsem poskytl tvému kamarádovi od bystrozorů.“

Rey ztuhl, jak bojoval s vlnou chladu. Očima přeběhl krvavé skvrny, které Kanea pokrývaly od hlavy až k patě. „Co?“ vydechl ostře.

Nebyl si jistý, zda chce znát odpověď. A měl pravdu. Děsil se jí.

Kane s nenuceným pokrčením ramen rozbil druhou fotku o knihovnu a otočil se tváří ke strýci. „Možná si říkáš, jak jsem tě našel?“ Zdivočelý se krutě a vítězně usmíval. Pomalu, lenivě si jedním drápem přejel po čerstvé krvi na tváři. S odpudivým potěšením prst vložil do úst a dočista olízal. Usmíval se, zuby se zaleskly.

„Právě jsem mluvil s Orestem Bevanem. A samozřejmě, s jeho milovanou rodinou.“

Reyovi spadl do žaludku kámen. Bože, ne! Prosím!

Kane se uchechtl nad šokem a vztekem, který se spontánně ukázal v očích jeho zajatce. „Netušil jsem, že takový význačný bystrozor žije tak blízko mého bývalého úkrytu, dokud jsem jej dnes ráno nezahlédl na procházce. Dalo by se říct, že vypadal bezstarostně, jako by zabití mé družky pro něj nebylo ničím ve všedním pracovním dnu. A jakkoliv opravdu nejsem zatoulané štěně, ucítil jsem náhlou potřebu jít za ním domů.“

Zamyšleně prozkoumal své zkrvavené prsty. „Ale musel jsem si počkat, jelikož poslali děti k sousedům a manželka svého muže vyhnala ke svatému Mungovi, aby mu tam zkontrolovali ruku. Ale ocitl jsem se v jedné z těch malebných a důvěřivých zástaveb, kde rodiny, i ty bystrozorské, ne vždy zamykají dveře. V podkroví jsem si udělal pohodlný úkryt a odpočíval a čekal, dokud nebudou doma všichni.“

Reyovou duší se prohnala hrůza a odpor. „Ty jsi je zabil všechny? Jen abys mě našel?“

Kane se ušklíbl a odmítavě mávl rukou. „Samozřejmě nešlo jen o tebe. Nebuď tak sebestředný! Chtěl jsem s Bevanem probrat pár věcí kvůli smrti mé Hel. Ale ohledně tvé polohy nijak nespolupracoval. Asi nějak pochyboval o mých dobrých úmyslech.“

Pročpak asi, pomyslel si Rey pochmurně, ale byl natolik chytrý, aby to nevyslovil.

Zdivočelý si jazykem přejel po zubech. „Tvrdohlavost je bystrozorům na obtíž. Nakonec jsem neměl jinou možnost, než přeříznout mu jícen a skoncovat s ním.“ Krutý úsměv se znepokojivě rozšířil. „Ale jeho žena – byla velmi nápomocná. Zvlášť když jsem tak šlechetně choval v náručí její vyděšené děti. Škoda, že jim – nebo jí – to nakonec nepomohlo. Ten koberec vážně strašně zasvinili.“

Rey upřel oči na svoji ženu. Nemohl je odtrhnout. Dianin výraz se změnil od odmítavého šoku po zděšenou zuřivost. Odhodlaně napřímila ramena a vztyčila se v celé své výšce, i když ne velkolepé. Oběma rukama svírala hábitem skrytý pohrabáč. Věděl, jak moc měla ráda Elise Bevanovou. Jak láskyplně si hrála s jejími dětmi. V očích jí plál strach o život jejího vlastního milovaného synka.

Pokud bude moci, srazí Kaneovu hlavu.

A Kane si stále ještě ničeho nevšiml, nepovažoval ji za nebezpečnou. Elise Bevanová bývala tichá žena toužící po ochraně svého velkého a silného manžela – že by to samé předpokládal u Diany Lupinové? Jestli ano, čeká ho drsné prohlédnutí.

Chvála za malé laskavosti.

„Samozřejmě, jakmile jsem se dozvěděl jméno tvého domova, šlo jen o jednoduchou věc se zapůjčením trochy letaxu. Ne že by ho ještě potřebovali.“  Kane si dál užíval Reyovu hrůzu a zůstával slepý k nebezpečí za zády. Rey si okamžitě uvědomil, že musí udělat cokoliv, aby udržel Kaneovu pozornost na sobě. „Byl to opravdu zásah štěstěny, že Bevan bydlel tak blízko toho rozpadlého statku, kde jste byli zalezlí. Kdyby nešel pěšky, nikdy bych vás nedokázal najít.“

A zase byl Kane ve vteřině u něj, přitiskl jej na zeď, jak se na něj vrhl, a drápy mu poklepával do hrudi. S nepěkným vítězným úsměvem se předklonil.

„A jsem tak rád, že jsem tě našel. Víš, Lupine, jak to vidím já, dlužíš mi; dlužíš mi za život, který jsem mohl mít, a dlužíš mi za život, který jsi ukradl mé družce. A já nejsem připravený nechat to jen tak být. Chci odškodnění. Chci odplatu. Chci spravedlnost.“

Odškodnění? Odplatu? Spravedlnost?

Jak Rey poslouchal slova toho vražedného a pomstychtivého zabijáka, narůstal mu v hrudi hněv. Ten maniak zavraždil bezpočet lidí bez jediného důvodu, jen kvůli vlastnímu potěšení, zmasakroval dobrého muže a jeho mladou rodinu jen z malicherné zášti. A jestliže byl jeho životní příběh pravdivý, chtěl jej, přivítal to pokousání a stal se zdivočelým z jakési pošetilé, dětinské touhy. Jen z čiré zášti se vzdal lidskosti. Pravda, Rey se nezbaví viny, že synovce dovedl k okamžiku, kdy něco takového provedl. Ale nebyla to jeho chyba. Jeho vtáhl do této situace neovladatelný pocit vřelosti a lásky k sestře. Ať už otec provedl cokoliv, ať už kdokoliv prohlašoval pravdu a kdokoliv tvrdil lži, nezapletl se do událostí kolem sestřiny smrti – provedl jediné špatné rozhodnutí, že neadoptoval dítě, o něž hlavně neměl povinnost se starat. Udělal jednu chybu. Copak si on a jeho rodina za tohle zaslouží zemřít?

Bylo toho moc. Prostě vybuchl. Koneckonců, byl to dlouhý den.

„Odškodnění za co? Za život, který jsi, podle svých vlastních slov, ani nechtěl? Za rodinu, kterou pohrdáš? Co je ti do mé zbabělosti, když jako zdivočelý jsi tak šťastný? Odplatu za co? Za chování mého otce? Nejsem Rafe Lupin, nemáš právo vybíjet si frustrace z mrtvého muže na mně! Miloval jsem svoji sestru, udělal bych cokoliv, abych ji zachránil, ale byl jsem jen děcko! Spravedlnost za co? Že jsem zastavil tvoji drahou Hel, aby neroztrhala na kusy mého zraněného kamaráda? Že jsem předešel smrti umožněním jiné? Hel Kaneová byla jen vraždící, šílené monstrum, zatímco Orestes Bevan byl dobrým mužem s dobrou rodinou, kterou jsi povraždil jen proto, že dělal svoji práci, že se snažil ochraňovat nevinné! Odškodnění! Odplatu! Spravedlnost! Ta slova by se ti měla vzpříčit v krku! Jak se opovažuješ vtrhnout do mého domu a kázat mi o svém strašném životě? Nemusel jsi ho mít takový! Já tě nenutil strčit ruku vlkodlakovi do tlamy! Svůj život sis vybral sám, tak mě neobviňuj, pokud ti nevyhovuje. A jestli jsi šťastný, proč ti vůbec záleží na tom, co jsem udělal? Co chceš, abych udělal?”

Viděl, že se rána blíží, ale neměl čas zareagovat; jen se odklonil, aby nebyla smrtelná. Snažil se dostat krk z dosahu drápů, ty se mu zaryly do ramene a bolest jej ochromila. Pak byl mrštěn do hromádky rozbitého skla z otcova obrázku. Cítil na zádech Kaneovu nohu, kterou jej držel na místě. Zdivočelý se nad ním zlověstně tyčil a nyní se sklonil.

„Chci, abys krvácel,“ zasyčel.

A pak zaútočila Diana.

Bezpochyby šlo o fantastickou ránu, silný, obouruční švih hodný famfrpálového odrážeče, který vedla zuřivá síla rozhořčené manželky, matky a kamarádky. Kane provedl působivý úhybný manévr, když se na poslední chvíli otočil, aby čelil nečekanému nebezpečí, ale byl nepatrně pomalejší – dopad pohrabáče mu zvrátil hlavu, jeho vlastní čerstvá krev mu postříkala tváře a on sprostě zanadával. Rey se kopnutím uvolnil, navzdory střepům, které se do něj zapichovaly, se přetočil a ten největší vší silou zabodl do Kaneova lýtka.

Zdivočelý zavyl bolestí a šokem, pod náhlým útokem klopýtl, ale neztratil hlavu. Dianin druhý úder skončil v jeho dlani, jak pohrabáč chytil a vytrhl jí ho z ruky. Tím ji vyvedl z rovnováhy a prudce ji strčil proti křeslu, které se převrátilo. A najednou se objevil Remus, shrbený, uplakaný a zmatený; instinktivně uhnul z cesty padajícímu nábytku a omráčené matce a nyní se snažil doškrábat do zadní místnosti. Napřaženou ruku neviděl, dokud se mu do krku nezasekly drápy a nezvedly ho vzhůru.

Rey ztuhl. Diana ztuhla.

Remus zakňučel.

Kane se pomalu usmál.

„No ne, Lupine,“ protáhl. „To bylo skoro statečné.“

Rey byl jako ochrnutý. Jeho chlapce, jeho Remuse děsivě svíraly kolem krku drápy jedné ruky Abrahama Kanea, druhá ruka, držící ukořistěný pohrabáč, tiskla dítě bezpečně k hrudi. Jeho syn se třásl šokem, bolestí a strachem, hnědé vlasy měl rozcuchané, tváře smrtelně bledé a vlhké od vyděšených slz. Vytřeštěné oči upírající se na otce vyzařovaly tichou, zoufalou prosbu, aby mu tatínek přišel na pomoc. Z místa, kde zdivočelý tiskl jemnou kůži, začaly stékat pramínky krve.

Jeho syn. Kane měl jeho syna.

Ne, prosím. Cokoliv, jen ne Remuse.

Rey pomalu, nejistě vstal, ale oči upíral jen na své dítě.

„Dej mi mého syna,“ zašeptal.

Kane se nevěřícně zašklebil. „Dej pozor, aby ses nezalkl vším tím spravedlivým rozhořčením. Vážně, Lupine. Proč bych měl?“

„Vezmi si mě místo něj.“ Myslel to vážně. „Pro mě sis přišel. Můžeš mě mučit, zabít, co sakra chceš, ale nejdřív pusť na svobodu mého syna.“

Synovec mu věnoval chladný smích. „Pusť na svobodu. Možná mu svobodu opravdu dám. Ale ne teď.“ Pomalu, opatrně zamířil k oknu, očima střílel mezi manželi a nadšeně si užíval jejich hrůzu. „Myslím, že na to půjdu líp. Za ten záblesk statečnosti ty a tvá žena dostanete milost, odklad popravy. Ale věř mi, je to jen na čas.“

Švihem zápěstí hodil pohrabáčem a rozbil nejbližší okno, takže z rámu trčely střepy jako zuby pily. Pak několika kopy botou díru rozšířil, ale stisk vyděšeného Remuse neuvolnil.

„Lupine, víš co je dnes za den?“ V tónu zdivočelého zaznívalo jakési líné zadostiučinění. „Zkontroloval sis lunární kalendář?“

Reye od hlavy až k patě zachvátilo mrazení arktické síly. Vzpomněl si na prakticky dorostlý měsíc nad statkem z předchozí noci, téměř plný, a oči se mu rozšířily. Merline!

Úplněk.“ Kaneův úsměv potvrdil Reyovy nejhorší obavy. „A podívej ven – skoro tma, slunce pomalu zapadlo a brzy vyjde měsíc. Cítím ho přicházet. A až se tak stane…“

Zlaté oči upřel na Remuse. Vycenil zuby.

„Ne!“ zareagovala Diana zděšeným vydechnutím a už by vystřelila dopředu, kdyby ji Kane okamžitě nezastavil zesílením stisku jejího dítěte. Beznadějně upřela oči na toho mstivého predátora v jejím domově. „Je moc malý,“ zašeptala, prosila zničená a bez svého vnitřního ohně, který zadusilo ledové nebezpečí ohrožující jejího jediného syna. „Copak nevíš, co se stane s dítětem, když je pokousáno tak malé? Nebude schopný to zvládnout.“

Kane se zasmál, ještě než skončila. „Přesně,“ vydechl se zlomyslným úsměvem nad žalem matky. „Nezabiju ho – budu opatrný. Ale vím, co se stane. Nemá mysl natolik silnou, aby s tím bojoval. Vůbec jej nebudu muset přemlouvat.“ Prsty přejel po jemné kůži na krku malého chlapce a roztrhl ji. Nad Remusovými vzlyky úzkosti a nad zoufalstvím v očích jeho rodičů se usmíval. „A pak budu mít zase smečku, adoptivního syna pokrevně příbuzného. A na tvoji počest ho dobře vycvičím; naučím ho všechno, co znám. Vychovám ho k obrazu svému, stejně jako ubohá Hel vychovala mě. A až bude dost starý – až bude připravenýon se vrátí a zabije tě. A ty se svojí ženou můžete žít své životy v očekávání dne, kdy se váš marnotratný syn vrátí, aby nárokoval svá práva s vědomím, že to způsobila tvoje vlastní zbabělost.“

Jedním mrštným skokem přistál na parapetu – Remus se mu z náručí vyděšeně houpal – a otočil se, aby si naposledy užil nekonečný strach ve dvou párech očí. Usmál se.

„Doufám, že si to čekání užijete,“ řekl. „Já tedy ano.“

A s tím byl pryč.

Oba byli pryč.

Rey instinktivně vyrazil k oknu; oči upíral na prchající postavu a ten křehký lidský uzlíček v jeho pažích. Ale než se napůl vyškrábal do rámu rozbitého okna, stíny je pohltily a oni se vnořili do lesa a zmizeli do temnoty.

Kane byl pryč.

A Remus brzy bude.


Kapitola 16. Za svitu měsíce



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/16/

Rating: 13+



Kapitola 16. Za svitu měsíce

To nemůže být pravda.

Nemůže.

Prosím, ať to není pravda.

Ale byla.

Dianino prudké vzlykání mu trhalo srdce, manželčinu kuráž roztříštil únos jejího drahého syna. Rey sám ztuhl zoufalým, nevěřícím šokem, a nepřítomně, tupě zíral na temný rubáš stromů obklopující Kanea a jeho syna, jako by se každou chvíli měli znovu objevit a všechno prohlásit za vtip.

Ale neobjevili se.

Vůbec se neobjevili.

Abraham Kane je Ábel Isaac. Reyova otce viní ze smrti vlastní dcery. Zabil Oresta Bevana a jeho rodinu. A unesl Remuse.

Aby ho pokousal. Aby z něj udělal vlkodlaka. Aby jej změnil na zdivočelého.

Chystal se udělat z jeho syna monstrum. A pak jej použít jako nástroj vraždy.

Ne.

V Reynardovi Lupinovi něco vzplálo, náhlý nával vzteku, strachu, zuřivosti a neústupného odhodlání. Nic z toho se nestane. Nenechá unést jejich synka. Nedovolí zničit jejich rodinu. Dokud bude dýchat, Abraham Kane v žádném případě nezraní jeho chlapce. Jak se opovažuje vtáhnout nevinné děcko do tohoto absurdního sporu? Ať to stojí, co to stojí, ten bastard nezničí Remuse, neukrade mu mysl a neobrátí mu život v trosky, ještě než vůbec začal. Nenechá toho zdivočelého změnit to nejdůležitější v Reyově životě v cosi odpudivého. Nenechá ho vyhrát.

Ať už se stane cokoliv, pokousaný, či ne, Remus, jeho Remus, ten sladký klouček, už tři roky středobod jejich životů, se vrátí domů. A bude sám sebou.

O to se postará.

Ani si neuvědomil, že se hýbe, dokud nepopadl hůlku z kuchyňského stolu a nezastrčil si ji za opasek, dokud ze stojanu na deštníky v chodbě nezvedl obušek, který byl v jeho branži občas nezbytný, a zkusmo si jej nepotěžkal v ruce. Východ měsíce se znepokojivě blížil – jestli se setká s proměněným Kanem, hůlka se stane použitelnou asi jako pletací jehlice. Obušek se bude hodit.

Kane ho zabije. Tím si byl jistý. Čelit samotný, bez pomoci vlkodlakovi v těchto lesích bude sebevražda. Ale myslel vážně, co Kaneovi řekl v tom pokoji, když hleděl do vyděšených očí zajatého dítěte; pokud může zachránit život svého syna výměnou za ten svůj, udělá to. Musí jen získat čas a udržet Remuse v bezpečí, dokud nedorazí posily.

Když už je u posil…

Pracovní plášť visel na místě, kde jej ráno pověsil. Rey se k němu přihnal, serval jej z háčku a zalovil v náprsní kapse.

„Jdeš po něm.“

V Dianiných slovech zaznívala jakási odevzdaná prázdnota, její slova znamenala spíše prohlášení než otázku. Nebylo v nich obvinění, ani povzbuzení, žádný výběr mezi manželem a synem. Pochopila, že osud číhá na nejmenší uklouznutí mezi těmi tmavými stromy, ale zároveň to její dítě bylo ukradeno. Stála bledá, s krvácejícím spánkem, tváře jí barvil tmavý pramínek krve smíšený s proudy slz, a rozrušená a rozpolcená hleděla na svého muže.

„Ty nejdeš.“ Rey bez obalu zamítl nevyslovenou otázku. Ze záhybů látky mu do rukou vypadl modrý disk, který mu Moody daroval za úsvitu dnešního dne. Z obou stran jej stiskl a hodil své ženě. Světle modrá pulsující záře dodala její tváři nezdravý nádech utrpení, když jej obratně zachytila. Rey odpověděl na dotaz v jejím pohledu.

„Je to vysílač nouzového signálu, který mi dal Alastor Moody. Pokud jej Kane taky nezabil, vydá se na cestu.“ Rey se setkal s otřeseným pohledem své ženy. „Potřebuju, abys tu zůstala a poslala jej za mnou. Bude se mi hodit veškerá dostupná pomoc.“

Diana pomalu přikývla. „Dobře.“

Bylo zřejmé, že je v šoku. Syn, který byl jejím světem, životem i duší, zmizel, její zuřivou energii vysála marnost snahy jej ochránit a manžel jí kráčí pravděpodobně vstříc smrti ve stejně marné snaze přivést ho zpátky. Její mysl, neschopná porovnat lásku k dítěti s potřebou jej zachránit a lásku k manželovi s potřebou udržet jej v bezpečí, se vzdala snahy a v porážce odstřihla emoce.

Za jiných okolností by Reye ani nenapadlo nechat ji samotnou. Ale teď šlo o nevyhnutelnou výjimku.

Přehodil si plášť přes ramena a lehce sebou trhl, když látka přejela po stále krvácejících ranách od Kaneových drápů. Odhodlaně stiskl obušek a vydal se k předním dveřím.

„Reyi.“

Zastavil se. Otočil. Z očí jí vyzařovala hrůza.

„Neumři.“ Ta slova zašeptala. „Nemohla bych… ne oba. Neumři.“

Rey potlačil vlnu vlastní hrůzy. Je to naposled, kdy vidí svoji ženu?

„Udělám, co budu moct,“ odvětil tiše.

A pak se otočil a zmizel v houstnoucí tmě.

Když se nořil mezi stromy, měl dojem, že na trávníku za sebou zaslechl charakteristické prásknutí přemístění, ale nezastavil se, aby se podíval. Pro tak zkušeného stopaře, jakým byl, se cesta zdivočelého i ve stínu opadávajícího lesního baldachýnu dala snadno odhalit; polámané větve, potrhané listy a podrost odkopnutý stranou označovaly směr jeho úniku. Kane se neobtěžoval se skrýváním své stopy. Buď nečekal pronásledování, nebo se ho prostě nebál.

To první by z něj udělalo pitomce. To druhé by značilo nebezpečí.

Rey tipoval to druhé. Ale už mu na ničem nezáleželo.

Tma houstla, soumrak končil s posledním zábleskem slunce zapadajícím za horami. Kolem něj se v hrozivé přítomnosti čněly stromy, temné, zkroucené končetiny držící si poslední zbytky listí, ohýbající se proti šepotu vánku, který zvedal listí napadané kolem kořenů. Břečťan se točil a plížil po kůře těch vyšších, starších, rubáš zelené proti chladné temné noci a čekajícímu stínu zimy. Vlhké listy, ty jasné a zářivě oranžové a žluté, co nabyly svého podzimního odstínu v sluneční lázni, se mu lepily na boty a šustily a klouzaly při běhu. Větvemi zamihotal náznak stříbrného světla.

Nedbal ostružiní ani houští; vzdal se předstírání nenápadnosti, prostě je odsunul stranou. Cítil, jak mu dech v krku burácí, chladný vzduch škrábe jemnou sliznici, než se osvobodí do mlžných obláčků; odhodlaně ignoroval nedostatek kyslíku. Bolela ho naražená žebra, v rozseknutém rameni tepalo a na paži a na zádech se ozývala místa, která si asi poranil pádem do skla. Obrnil se, upozadil drobné rozptýlení vyvolané zraněním a napnul uši po jakémkoliv náznaku, že by se mohl blížit osudový okamžik.

A pak uslyšel výkřik.

Dětský výkřik.

Žaludek se mu sevřel a po zádech mu přeběhl mráz.

Remus.

Nešlo o výkřik bolesti. Alespoň něco pozitivního. Ale slyšel výkřik absolutního strachu. Jeho chlapeček je vyděšený.

Les kolem zaplavila stříbrná. Měsíc v úplňku vklouzl na nebe a zaleskl se.

Chladný noční vzduch pročíslo vlčí zavytí.

Chlupy na krku se mu zježily pravěkým strachem. Merline.

Rey chvíli zaváhal, než zastrčil hůlku. Teď už mu moc nepomůže.

Vytí se ozvalo zepředu, možná z několik stovek metrů vzdáleného místa na zalesněném svahu stoupajícím k mohutné siluetě hory. Stojí to za ten risk?

Ano.

S prásknutím se přemístil.

Dezorientací se mu zatočila hlava – navzdory závrati se rychle otočil, obušek v ruce a připravený k útoku, ale neslyšel žádné cvakání čelistí, žádný křik po tatínkovi. Ztuhl, zoufale se zaposlouchal, ale marně. Srdce mu ovládla beznaděj – obětoval čitelnou stopu pro nic? Ale pak postřehl rozhrnuté houští, zlomenou větev; Rey se jím prodrápal a dostal se na malou mýtinu. Spadané listí pokrývaly kousky zkrvavené tkaniny před krátkou dobou strašlivou silou roztrhané a rozházené kolem. To se musel přeměnit Kane.

Žádné stopy po Remusovi. Ani živém, ani mrtvém.

Vydal se hledat konec stezky. A pak podrost za ním vybuchl.

Rey se otočil na patě a se zuřivým výkřikem na rtech zvedl obušek. Ránu zastavil právě včas.

Do nosu jej píchla hůlka. Doširoka otevřenýma očima na něj zírala zjizvená tvář Alastora Moodyho.

„Zatraceně, Reyi!“ zahromoval a stáhl hůlku.

Objevily se další tváře, bystrozorové, alespoň pět, šest, které Rey znal od pohledu, když už ne přímo jménem. Všichni vypadali v různých stupních znechucení, šokovaní a rozzuření. Jak Moody dokázal tak rychle dát dohromady tolik mužů, bylo záhadou, ale nicméně Rey je viděl rád.

Měl své posily. Nebylo času nazbyt.

„Tudy!“ nařídil zostra a ignoroval Moodyho zamračení, které dost výmluvně říkalo, že by právě teď nejraději poslal deratizátora zpět k jeho ženě. Tentokrát to však nepřipustí, ne když je ve hře jeho syn; nedovolí opětovné odklizení z bitevního pole, jako by byl nějaký školák. „Stopy vedou tudy!“

Jakmile se vrhl do stříbrem protkaného lesa, Moody se okamžitě objevil po jeho boku. „Diana mi dala všechny informace,“ vypravil ze sebe zadýchaně – jeho zdatnost se nemohla rovnat  zdatnosti otce, jehož v hledání syna povzbuzoval adrenalin. „Kane řekl, že tvého kluka nechce zabít, že?“

„Co chce udělat, je horší,“ odsekl Rey. Neměl náladu hledat na této strašné situaci pozitivní stránky.

Moody se zatvářil, když klopýtl ve spadaném listí, ale tmavýma, ocelovýma očima pohlédl na svého společníka. „Jestli dojde na boj, drž se zpátky. Nebudu…“

„Jestli mi řekneš, abych se zdržel boje, utrhnu ti hlavu, Alastore! Je to můj syn!

„Pak se na svého syna soustřeď!“ vyštěkl zpátky bystrozor. „Popadni chlapce a vypadni! Dnes už nechci vidět další zmasakrovanou rodinu!“

Rey se zachvěl. „Bevan…“

Moody zněl překvapeně. „Už víš?“

„Vím.“ Rey ponuře zatnul čelist. „Užil si, když mi o tom vykládal.“

„Byl jsem na místě činu,“ Moody konečně ustálil rytmus, hlas se mu zatřásl námahou, ale i emocí, „když tvůj nouzový signál spustil.“ Ukázal na tlupu bystrozorů vzadu. „Povolal jsem, koho šlo, a poslal je krbem, zatímco sám jsem se přemístil. Minutu jsem si myslel… Dva kamarádi v jedné noci… Dvě mladé rodiny…“ Polkl, nadechl se a pokračoval. „Všichni jsme viděli, co udělal Bevanovým. Všichni ho chceme zabít. Už žádné dětské oběti. Nedovolíme mu to.“

Rey pochmurně pokývl. Už žádné dětské oběti, zopakoval v duchu. Obzvlášť ne mé.

V další chvíli věděl, že je pozdě.

Ticho noci protrhl další výkřik, asi sto metrů vepředu.

Teď šlo o výkřik agonie.

Ne! Remus!

Ve vteřině vystřelil od Moodyho, ignoroval jeho zakazující výkřik a vlétl přímo na scénu z nejhorší noční můry.

Obrovský naježený stříbrný vlk sbíral síly na měsícem osvětlené mýtině. Z jeho zkrvavených čelistí se tváří dolů pohupovala nehybná postavička.

Zlaté oči se prudce zvedly. S vyceněnými zuby tvor upustil k nohám svoje malé břemeno. Jeho kořist byla jen zkrvavená hromádka. Po pohybu ani známky.

Vzduchem vibrovalo hluboké vrčení.

Rey je neslyšel. Nezáleželo mu na něm.

Svět přestal existovat, vytratil se do bezvýznamnosti nesnesitelným množstvím emocí, které se Reyovi prohnaly myslí. Jen zíral, neschopný odtrhnout zrak od zakrváceného tělíčka smrtelně ztuhlého na chladné, tvrdé zemi. Šok, vztek, hrůza, zoufalství, zlost, nevíra a hněv se mísily na okraji naprosté prázdnoty, která se rozšiřovala jeho duší v místě, kde měl být jeho syn.

Kane mu lhal. Nakonec Remuse zabil.

Zabil Remuse.

Remus je mrtvý.

To nemůže být pravda. Nemůže. Svět nemůže dál existovat, jestli je to pravda.

Po větru se přihnalo další zavrčení. S přimhouřenýma očima vlk přidřepl a připravil se ke skoku na omráčeného a truchlícího otce, který před ním stál vzpřímeně a nehybně.

Reyovi v uších zadrnčelo vrčení. Rozechvělo mu páteř, roztřáslo tělo a zapálilo náhlý plamen v prázdnotě jeho žalu. Oheň explodoval v nestabilním koktejlu emocí, od temene po špičky nohou spálil tělo a rudá mlha zaplála v jeho očích.

Kane zabil Remuse.

Kane zabil Remuse.

Kane zabil Remuse.

Musí trpět. Musí zemřít.

Slepý ke všemu až na vrčícího stříbrného vlkodlaka a tělo syna, Rey vykřikl zoufalou zuřivostí a vystřelil jako šílenec.

Neslyšel Moodyho zběsilý řev. Neviděl záblesk překvapení v inteligentních očích zdivočelého vlkodlaka. Byl si vědom jediného – své ohromující potřeby způsobit tomu vlkodlakovi bolest.

Tělem se mu prohnala síla poháněná zuřivostí s téměř nadlidským efektem. První rána dopadla mezi zářící oči, napůl skolila vlka, který klopýtl při úhybném manévru před neohroženě, bezmyšlenkovitě vedeným obuškem, který se objevil s absolutním a dech beroucím vztekem. Druhá rána udeřila drtivou silou do boku hlavy a odstřelila ji na stranu. Třetí narazila do přední končetiny a z napůl rozdrcené tlapy vytryskla krev. Čtvrtá skončila na odhaleném boku a konečně srazila tvora na zem. A pak Rey uchopil obušek do obou rukou a mocně se napřáhl, aby pátou ranou zasáhl nepřítele do lebky.

Rána nedopadla.

Protože Remus vykřikl.

Ten zvuk se mezi stromy rozléhal s děsivou jasností; jen před okamžikem nehybné tělo na zemi se začalo vrtět a svíjet, prstíky se zarývaly do hlíny, obličej se bořil do podrostu a ječel a křik odhaloval nezaměnitelný zápas s extrémní bolestí. Krev svým alarmujícím množstvím barvila místo, kde chlapec ležel.

Rey okamžik jen zíral, svět se mu přeskupil s prudkostí, která jej rozkolísala směsí závratné úlevy a zoufalé hrůzy.

Kane Remuse nezabil.

Remus je naživu.

Remus trpí bolestí.

Remus byl pokousán.

Remus je vlkodlakem.

A je příliš malý. Kaneův plán vyšel. Dobrý bože, ne…

Obušek ztuhl a zakolísal. Ne tak Kane.

Vzápětí Reye zasáhla jeho vlastní agónie, se kterou se musel vypořádat. Vlkodlak mu do levého stehna až na kost zaryl dráp a potáhl dolů.

Probodla jej neuvěřitelná bolest – v šoku s výkřikem padl na zem a z prstů mu vyklouzl obušek. Na hrozivý okamžik se střetl s Kaneovým zlatým pohledem, který se zlomyslně zaměřil na Reyovo odhalené hrdlo.

Zapomněli na Moodyho a jeho bystrozory. Padlý obušek se kouzlem probudil k životu a bez pomoci ruky praštil do vlkodlakovy čelisti, kletba Reducto vystřelila díru v zemi jen pár centimetrů od vlkodlakova boku – to vše v jediném okamžiku, a explozí uvolněné kameny se v krupobití snesly na otřeseného Kanea. Chvíli se zdálo, že úplňková zuřivost překoná zbytky lidské inteligence, protože vycenil zuby a vyrazil k útočníkům. Ale další příval trosek jej přiměl k jiné akci – zastavil se a s náznakem satisfakce upřel zlaté oči na svíjejícího se chlapce. Pak se s konečným vzdorným cvaknutím čelistí otočil a utekl do temnoty.

„DOBŘE!“ Zuřivý řev patřil Alastoru Moodymu. „Utíkej, ty bastarde! Ale nemysli si, že unikneš! Každý bystrozor této země ti půjde po krku! Nepřežiješ týden, Kane! A za to, cos udělal, bude ti smrt SLITOVÁNÍM!“

Rey neposlouchal. Celým vědomím se soustředil na zmítající se malou postavičku pár metrů po jeho pravici. Ignoroval spalující, mučivou bolest v noze, napůl vzpřímil své protestující tělo a dolezl po rozryté zemi ke svému synkovi.

I v té tmě viděl, jak je Remus nepřirozeně bledý. Ruce měl špinavé a zakrvácené, jak jimi zoufalou bolestí ryl v hlíně, oblečení na něm viselo roztrhané a kůži pod ním měl příšerně podrápanou. Obličejík se zkřivil nesnesitelnou agónií, tváře smáčely slzy, které již v tuto strašlivou noc nedokázal dál prolévat, a hlas ochraptěl od výkřiků bolesti. Oči měl pevně sevřené.

Křik bystrozorů, kteří se přeskupovali, aby se vydali za prchajícím vlkodlakem, Rey neslyšel. Poslední metr se doplazil k synkovi a chytl jej za rameno. Úzkostně, zoufale volal Remusovo jméno; konečně se dostal k jeho boku a popadl třesoucí se tělo do náruče, aby se pokusil pomoci při boji s křečemi. Chlapec stále příliš krvácel a chvěl se bolestí a chladem – Rey rychle svlékl plášť a chlapečka jím zahalil. Vytáhl se do bolestivého sedu a s dítětem v náručí si přitiskl k tváři malou hlavičku. Na okamžik se Remusovy oči otevřely, ale pohled byl nepřítomný, prázdný, naplněný bolestí – Rey neměl jak poznat, zda si synek uvědomuje, čí ruce jej drží. Modlil se, aby náznak zlaté po okrajích očí byl jen výsledkem jeho děsivé představivosti.

„Je to v pořádku,“ šeptal slova navzdory faktu, že nikdy nebyla méně pravdivá. „Všechno bude v pořádku. Mám tě rád, maminka tě má ráda a nic a nikdo to nezmění. Je mi líto, že jsem tě zklamal, je mi líto, že jsem tě neudržel v bezpečí. Kdybych si to s tebou mohl vyměnit, bez zaváhání to udělám. Ale nemůžu, ani nemůžu vrátit čas a všechno napravit. Ale postarám se o tebe. Uděláme pro tebe cokoliv, všechno. Jen zůstaň s námi. Mám tě rád.“ Jemně políbil rozcuchanou hlavičku. „Jsi hodný kluk, silný kluk. Prosím, proboha, nenech ho vyhrát.“

Ale něco nebylo v pořádku. Povaha synových křečí se změnila – najednou sebou tělo netrhalo bolestí, ale zmítalo se hněvem. Remus se kroutil a svíjel v jeho náručí, pěstičkami bušil do otcovy hrudi mnohem větší silou, než mělo být možné, nehty jej na krku poškrábal do krve. Tentokrát, když syn otevřel oči, poznal, že zlatá v nich není jen jeho představa.

Ach ne. Ach, bože, ne! Ne můj syn…

Této noci neprojde, nemůže projít přeměnou – tělo potřebuje čas na adaptaci, protože infekce je příliš nová, příliš neklidná, aby provedla nově pokousaného vlkodlaka obávanou proměnou. Ale úplněk stoupal po nebi a vlčí mysl slyšela jeho volání; neviděla potřebu těla, nutnost si zvyknout. A jakmile to zakořenilo do tak mladé, tak zranitelné mysli…

Musí existovat něco, čím by to mohl zastavit. Prostě musí.

Do myšlenek se mu vetřely kroky – ruka na rameni jej vylekala. Ostře vzhlédl do tmavých, soucitných očí Alastora Moodyho.

Nebyl sám. Další bystrozor, snad jménem Castleton, jej účinně podepíral, zatímco se snažil ignorovat vlastní krev stékající mu z čela. Na ráně v Alastorově boku byl přitisknut jakýsi kus látky.

„Schytali jsme oba ránu,“ poznamenal Moody suše, ačkoliv očima přešel k agresivnímu tělíčku v náručí deratizátora. „Ostatní ho ještě honí a zavolal jsem pro posily. Snad ho dostaneme, až se při západu měsíce zastaví.”

Rey nechápavě přikývl. Pokoušela se o něj závrať, jak mu v noze pulzovalo pronikavou bolestí, kterou až dosud potlačoval adrenalin. Jeho syn jej potřebuje.

Pohledy obou bystrozorů se upřely na Remuse.

„Je přeměněný, že?“ To neomaleně a s nádechem znechucení promluvil Castleton. „Podívejte, Lupine, nebylo by fér, abyste to musel dělat sám. Jen ho položte na zem a já to provedu rychle…”

Pod mrazivým pohledem, který jej propíchl, mu hlas spolu se zbytky věty odumřel na rtech.

Co?

Castleton se téměř viditelně ošil. Takřka prosebně pohlédl na Moodyho. „Kluk zdivočel. Pro každého bude jistě lepší rychlá a humánní smrt…“

„Castletone, sklapni.” Moody zahlédl nebezpečný výraz Reynardovy tváře, výraz muže, který nejen že došel na konec svých sil, ale také už před nějakou chvílí ztratil trpělivost. Bylo mu jasné, že nemít plnou náruč svého drahocenného břemene, už by dobrých deset vteřin mladšího bystrozora škrtil. Soukromě se Moody nemohl zbavit pocitu, že Castleton má pravdu – ale věděl, co Remus znamenal pro Reye a Dianu. Na světě neexistovalo nic, co by přimělo Reynarda Lupina bez boje nechat umřít nebo ztratit syna.

Znepokojeně se odtáhl od Castletonovy podpory.

„Přemísti se zpět do Winchestrovky,” nařídil mladšímu muži prudce. „Vezmi paní Lupinovou a doprovoď ji krbem je svatému Mungovi. Tam se potkáme.“

Castleton zalapal po dechu. „Vy to vezmete ke svatému Mungovi? Ale…“

Hned.“ Moody muže utnul, než mohl své jméno zapsat výrazněji na černou listinu Reye Lupina. Chvíli se zdálo, že Castleton se bude hádat, ale dva smrtící pohledy jej přesvědčily, že odchod není tak špatný nápad. S prásknutím se odmístil.

Když se Rey střetl s Alastorovým pohledem, pevně sevřel stále se svíjejícího syna. Bystrozor s bolestivým trhnutím vytáhl otlučený obušek.

„Tady,“ pokynul tiše, napřáhl zbraň před sebe a ztěžka si klekl vedle otce a syna. „Chytni se a zajisti, aby chlapec udělal totéž. Máme dvacet vteřin.“

Volnou rukou poklepal hůlkou na dřevo. „Portus.“

Rey pevně přitiskl maličkou Remusovu ruku na vytvořené přenášedlo a chytil křičícího syna co nejsilněji.

V uších mu bolestivě zvonila Castletonova ostrá slova. Jak se opovážil, jak se opovážil stát tam tak povýšeně a mluvit o zabití jeho syna, jako by byl nějaké zvíře! Od hlavy až po špičky prstů jej zaplavilo odhodlání. To zadostiučinění jim nedopřeje. Nenechá Kanea vyhrát. Neztratí syna, kterého tolik miluje.

„Nedovolím to, Remusi.“ Ta slova, zrozená v bolesti mnohem silnější, než jaká sužovala jeho nohu, byla jen zašeptání do synova ucha. „Nedovolím tomu vlkovi, aby mi tě sebral, ani jednomu z nich. Vrátíš se ke mně domů a vychovám tě v muže, kterým bys měl být, kterým budeš. Budeš šťastný, budeš dobrý a nadevše budeš lidský. Nikomu nedovolím, aby ti to sebral. Budeš vše, co Kane není, to ti slibuju. Nezničí tě a nezničí naši rodinu. Nenecháme ho všechno tohle zničit. Nedovolíme, aby vyhrál. Pořád budeš Remus Lupin. Pořád budeš mým synem. Takže takový zůstaň.“

Moodyho oči se upřely do Reyových, v pohledu nerozluštitelná směsice soucitu, úzkosti a beznaděje. „Už je to tady, Reyi. Tři, dva, jedna…“

O chvilku později nezůstalo na mýtině nic než měsíční světlo.

 

PA: Takže je to tady. Je pokousán :(


Kapitola 17. Zeď



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/17/

Rating: 13+



Kapitola 17. Zeď

Alastor Moody musel vynaložit veškerou sílu, aby přiměl Reynarda Lupina přenechat jeho syna péči léčitelů u svatého Munga. Teď si Rey přál, aby byl tvrdohlavější.

Syn jej potřeboval.

Volal jej. Jen na chvíli, na okamžik zlato ve zdivočelých vlčích očích vybledlo a jeho synáček se v hrůze rozhlédl po místnosti plné léčitelů v bílých hábitech, kteří jej nemilosrdně drželi na posteli; volal svého tátu.

Nebýt Reyovy neschopnosti stát, natož pak chodit, v mžiku by se u synka objevil.

Diana už čekala, když je přenášedlo dopravilo na příjmové patro svatého Munga. V hrůze zalapala po dechu při pohledu na syna pokrytého krví a manžela se zmrzačenou nohou. Ten, skutečnosti navzdory, odmítal pustit své dobité dítě – nakonec musel zakročit léčitel a seslat mu na zraněnou nohu kouzlo, aby Rey mohl za vydatné Moodyho pomoci odspěchat s Remusem na oddělení v prvním patře. Tam vykulení léčitelé a bystrozor konečně dokázali dostat chlapce z otcova ochranného sevření. Moodyho odtáhli na ošetření, ale Rey byl tvrdohlavější. S rozrušenou a vzlykající Dianou po boku odmrštil většinu jejich přehnané péče o vlastní osobu vlastně jen rozzlobeným pohledem, který si vzali k srdci všichni až na jednu léčitelku. Pak zdráhavě ustoupil a syna nechal jejich péči.

A teď byl vážně zraněný Remus oddělený od svých rodičů, spočíval v rukou cizinců, v pasti a vyděšený tím, co se děje s jeho vlastním tělem a jak rychle ztrácí kontrolu.

A tahle zatracená ženská se snažila pomoci jemu, Reyovi. Copak nemá priority?

„Pane Lupine, prosím, nechte mě prohlédnout vám nohu. Kouzlo je jen dočasné a vy jste utrpěl velmi vážné zranění. Jestli jej brzy nezaléčíme, mohlo by se stát, že je už nebudeme moci zcela vyléčit nikdy…“

Rey znal léčitelku Jarvinovou docela dobře – ve své branži byli s kolegy častými hosty na oddělení Zranění kouzelnými tvory. Doteď ji považoval za inteligentní a schopnou ženu, i když krapet úzkostlivou.

Poslyšte,“ prohlásil prudce a setkal se s jejím ocelovým pohledem. „Tahle noha si může pro mě za mě klidně upadnout. Proč nepomáháte mému synovi?

Výraz Jarvinové ukazoval alarmující směs soucitu, účasti a pochopení; Protéza Reiver jej kdysi označil jako její ‚tahle noha se musí uřezat, pane‘ pohled. Nikdy neznačil nic dobrého.

Rey neměl náladu na dlouhé a obsáhlé vysvětlování přerušované milosrdnými odmlkami a soucitným poplácáváním po zápěstí. Utnul ji, než se nadechla.

„Jarvinová, jen fakta, prosím. Nešetřete mé city a nechoďte kolem horké kaše. Chci vědět, co pro mého syna můžete udělat.“

Jarvinová se kousla do rtu a tázavě se podívala na Dianu. Ta se přes slzy střetla s léčitelčiným pohledem a přikývla.

„Fakta,“ zopakovala pevně.

Jarvinová sklonila hlavu, její energická profesionalita nezakryla smutek v očích. „Dobře. Bez obalu, pane Lupine, paní Lupinová, nevypadá to dobře. Kousnutí se hojí a jakkoliv je velké, časem je vyléčíme. Ale vašeho syna pokousal vlkodlak, a i když je infekce příliš čerstvá, aby vyvolala fyzickou transformaci, mentální účinky se již v jeho mysli projevují. A v tak mladé a nezralé mysli mohou mít tyto počáteční účinky zničující dopad.“

„Jaký dopad?“ Diana uchopila manželovu paži a její statečný výraz ohrožovala hrůza v očích.

Jarvinová se otočila a ukázala na postel, v níž se Remusovo tělíčko zmítalo a svíjelo a křičelo v sevření kolegů léčitelů, kteří se pokoušeli léčit poranění. Oči mu nezaměnitelně protkávalo zlato. „Tento dopad. Je toho na něj příliš. Má příliš mladou mysl, aby dokázala zpracovat vše, co se mu dnes v noci stalo, všechen ten stres a trauma; je přetížená, zahlcená. Být starší, nezáleželo by na tom tolik, protože vyvinutější mysl by vše zvládla lépe, vytvořila by si potřebné hranice před šokem z pokousání. Stejně tak by mohl mít šanci, pokud by události kolem jeho pokousání nebyly tak traumatické. Ale přítomnost vlka je v jeho stavu tísně příliš silná. Vlčí mysl těží z emoční zranitelnosti a po vší té hrůze je váš syn velmi zranitelný. Se vším tím břemenem nedokáže takovou invazi odrazit.“ Zhluboka si povzdechla a tváří v tvář žalu rodičů její věcnost zakolísala. „Je mi to skutečně líto,“ dodala upřímně. „Ale nemyslím, že můžeme něco udělat.“

Rey nepřítomně zíral na svíjející se tělo svého jediného dítěte. Myšlenky vířily, rysy se přeskládaly do výrazu kombinujícího úzkost a hrůzu. Nemůže bojovat. Na boj je příliš malý. Změní se ve zdivočelého, přesně jak hrozil Kane...

Ne. Musí existovat jiný způsob.

Diana právě k léčitelce promlouvala tichým a zoufalým hlasem. „Ale po západu měsíce vlčí mysl určitě ustoupí. Remus zase bude Remusem.“

Jarvinová smutně potřásla hlavou. „Jen v tom případě, že by byl schopný vytvořit potřebné hranice, aby vlka odrazil. Ale tyto první hodiny jsou klíčové. Pokud nedokáže vybudovat prvotní bariéru mezi svou a vlčí myslí, promíchají se a stanou se neoddělitelnými. A jakmile se to stane…“

„Bude zdivočelý,“ zašeptal Rey a přitáhl pohled obou žen. „Skutečný zdivočelý. A pak nebude cesty zpět.“

Jarvinová pochmurně, mlčky přikývla. Diana pouze třeštila oči.

Léčitelka se jej nesměle dotkla na paži. „Jde to proti všemu, v co věřím,“ pravila tichým a nejistým hlasem, „ale nevidím pro něj jiný život než ministerstvo a klec. Za těchto podmínek,“ odmlčela se, aby se nadechla, „by mohlo být laskavější, nechat ho jít…“

„To neříkejte.“ Jeho tón utnul další slova. „Ať vás to ani nenapadne.“ Mysl mu pracovala na plné obrátky. Musí existovat nějaký způsob, jak Remusovi pomoci, jak jej opevnit proti útoku vlka. Říkala něco o jeho zranitelnosti…

„Jarvinová, říkala jste něco o tom, že trauma noci a kousnutí mu oslabilo mysl,“ prohlásil náhle a setřásl její ruku. Léčitelčinu pohledu čelil divokýma, ale odhodlanýma očima. „Nebýt traumatu, vzpomínek, co jej matou a stresují, dokázal by vytvořit potřebnou bariéru?“

Léčitelka před intenzivním a mírně nepříčetným pohledem zakrváceného otce polekaně ustoupila. „Možná,“ připustila nervózně. „Musí mít velmi silnou mysl, když se dokázal na chvíli probít a zavolat vás. I přes jeho věk to je možné…“ Prudce tu spekulaci setřásla. „Ale je to irelevantní. Nemůžete vrátit čas a odčinit, co se stalo. Nemáme jak to vyzkoušet.“

Byl to jen nápad, o tom nebylo pochyb. Impulzivní, neotestovaná, možná směšná myšlenka, ale zároveň jejich jediná naděje, a Rey se ocitl za bodem, aby byl opatrný. Není léčitel. Nemá tušení, jaký to přinese výsledek. Podle všeho může synovu mysl ještě oslabit. Ale pokud měla Jarvinová pravdu, už Remuse ztratili, ztratili jediné, na čem jim záleželo.

Ale jestli to vyjde…

Jestli to vyjde, získá Remuse zpět.

Bude vlkodlakem – to je nevyhnutelné. Ale stále bude jeho synem. Stále bude Remusem.

Pokud vyhraje bitvu. Ale je to silný chlapec, to Rey dobře věděl, a mohl by bojovat a vyhrát, pokud by jej okolnosti neznevýhodnily. Nemůže svému synovi zaručit vítězství.

Ale může jej do bitvy poslat ozbrojeného.

Co jiného by mu mohl dát, než šanci se o boj pokusit?

Nepotřebuje nic trvalého. Jen dokud nebude mít mysl připravenou. Jen dokud nebude starší…

Prudce vyrazil, ale okamžitě se téměř zhroutil, když to jeho oslabená a poraněná levá noha vzdala. Jen rychlá reakce Jarvinové ho udržela ve vzpřímené poloze.

„Pane Lupine,“ pokárala jej ostře. „Vaše noha! Trvám na tom…“

„Pomozte mi k synovi,“ přerušil Rey opět její slova.

Zamračila se na něj. „Pane Lupine…“

Ledově odhodlaný se setkal s jejím pohledem. „Pomozte mi k synovi,“ zopakoval nekompromisně.

Na okamžik zaváhala. Ale pak jej jednou rukou popadla pod pažemi a podepřela jeho váhu, aby zvládli pár kroků k Remusově posteli.

Navzdory slabosti to chtělo trochu úsilí, aby si proklestil cestu hloučkem léčitelů seskupených kolem jeho malého chlapce. Na okamžik se zahleděl na svého mrtvolně bledého syna, na jeho zpocené vlásky, roztrhané šaty, zakrvácený trup a na jeho divoké, napůl zlaté oči. Křičel chraplavým hlasem, jehož hlasitost se snížila do vybledlé ozvěny předchozí agónie díky dlouhému používání, nikoli kvůli potlačení jejího zdroje. Kvůli vyčerpání se křeče oslabily do polovičatého mlácení, ale Rey si byl jistý, že jeho syn by v křiku a boji pokračoval stejnou silou jako v lese, jen kdyby se jeho příliš mladé tělo dokázalo ten nápor zvládnout.

Prosím, prosím, prosím, ve jménu Merlina, ať to není chyba.

Vytáhl hůlku a jemně, ale pevně ji přitiskl na synkovo čelo. Tvářil se odhodlaně. Zhluboka se nadechl a soustředil se na zbytky své energie. V něčem tak citlivém, jako je paměť vlastního syna, si nemohl dovolit udělat chybu.

Prosím, prosím, prosím. Ať to funguje. Jen ať to funguje.

Jestli se dalo věřit Kaneovi, otec použil paměťové kouzlo na Rheu. Ale toto bude jiné. Paměťové kouzlo všechno tohle peklo začalo. Další je nenapraví. Ale alespoň zmírní jeho dopady.

Dokážeš to. Dokážeš to.

Jen tuto noc. Musí se soustředit, zakrýt jen to, co potřebuje být zakryto, nic víc, nic míň. Jen tuto noc.

Pro naši rodinu. Pro Remuse.

Udělej to.

Obliviate.“

Léčitelé zalapali po dechu, i Diana stojící o pár metrů dál; zírala v šoku a uvědomění si, o co se její manžel pokouší. Jarvinová jej ostře sledovala se svítajícím pochopením a náhlým náznakem obdivu – rychle přešla k posteli, ke zmatenému a najednou klidnému chlapci a také vytáhla hůlku.

Dormio.“

Remusova víčka se zachvěla; po krátkém boji s uspávacím kouzlem upadl do bezvědomí, po tak brutální bolesti konečně zklidněný a utišený.

„Tak,“ zamumlala Jarvinová, „teď alespoň může do západu měsíce spát. Po něm bude mít větší šanci.“ Jemně se usmála. „Výborný nápad, pane Lupine.“

Rey hleděl dolů na svého náhle tak mírumilovného synka a z těla mu začal vyprchávat adrenalin. Věděl, že navzdory klidu se v chlapci rozpoutala bitva. Ale dal mu šanci. Prosím, ať má šanci.

Přepadla jej podivná závrať. Postel a zdi začaly vířit. Zrak mu zaplavily stříbrné a černé hvězdy.

„Trauma zmizelo,“ zašeptal tiše. „Už se musí vypořádat jen s vlkem. Teď je to na Remusovi.“

Do dlaně mu jemně vklouzla ruka – Diana. Dívala se na jejich synka a tváře jí opět smáčely potoky slz. „Teď je to na Remusovi,“ zopakovala.

Rey pohlédl na manželku a téměř se mu podařilo usmát, když se mu konečně podlomily nohy a závrať jej unesla do zapomnění.


Kapitola 18. Čekání



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/18/

Rating: 13+



PA: Je to tady – poslední flashback. Klidná kapitola plná úvah.

 

Kapitola 18. Čekání

Přikrývky. Teplo. Ticho. Matné skvrny svítání proti očním víčkům.

Rey se usmál. Miloval, když se probouzel doma.

Je už Diana vzhůru? Čeká na něj snídaně na stole, tiché manželčino broukání při její přípravě? Nebo je oba probudí netrpělivá návštěva Remuse, který se vyškrábe za nimi do postele a vesele, s drzým úsměvem skočí mezi ně, až se spánek změní v zapomenutý sen?

Opatrně natáhl levou ruku, aby našel manželku, ale narazil na pevně zastrčené prostěradlo a okraj matrace.

Co to…?

A pak si uvědomil bolest. Svědivé tepání, které mu probíhalo levou nohou. Pohmožděná žebra. Ostré bodání v rameni. Bušení v hlavě.

Vzpomínky mu zaplavily mysl. Honička. Hel. Bevan zalitý krví. Spící syn. Usmívající se manželka. Vzplanutí krbu. Kane. Ábel. Pohrabáč. Les. Vlk. Nemocnice. Obliviate.

Remus.

Rey se okamžitě probral.

Za rameno jej popadla pevná ruka a zatlačila zpět do polštáře. Před očima se mu objevila Dianina pobledlá tvář lemovaná tmavými kudrnami. Váhavě se usmívala.

„Lež,“ pokynula mu tiše šeptem. „Jsi vyčerpaný a zraněný. Vzhledem ke ztrátě krve léčitelka Jarvinová považuje za zázrak, že jsi neodpadl mnohem dřív.“

„Remus.“ Rey se nedal odbýt. Svítání pronikalo závěsy zakrývajícími vysoké okno na konci oddělení; určitě už musí vědět… „Co se stalo? Je…?“

Diana se poněkud zachmuřila. „Ještě se nevzbudil. Jarvinová pro jistotu doplnila kouzlo o lektvar na spaní.“ Očima jí probleskla bolest, kterou by si Rey rád jen představoval. „Asi za hodinu uvidíme.“

Pohlédla na postel po Reyově levici. Manžel následoval její pohled.

Ve velké nemocniční posteli se ztrácela malá postavička. Nakonec chlapce zbavili špíny a nečistot a z těla mu smyli krev. Zkrvavené zbytky pyžámka nahradila obyčejná nemocniční košile. Hnědé vlasy, zabořené ve velkém polštáři, měl překvapivě úhledně sčesané do čela. Rey tušil, že to způsobilo Dianino celonoční hlazení. Chlapec byl bledý, příliš bledý, a tvář měl až výsměšně klidnou. Oči zůstávaly zavřené.

„Chtěli ho dát do soukromého pokoje.“ Diana skoro šeptala. „Skrýt ho přede všemi… Ale zeptala jsem se jich, jak by mohli ode mě očekávat, že si vyberu mezi manželem a synem? Takže Jarvinová zařídila toto malé oddělení, které vyprázdnili. Tak jsem mohla sedět u vás obou.“

Chudák Diana. Musela prožít strašnou noc. Mír jejího šťastného domova se rozbil, milovaného syna unesli a byl pokousán vlkodlakem, čelil boji o svoji příčetnost a navrch se jí manžel zhroutil v bezvědomí. Něco takového si rozhodně nezasloužila.

Zpod pokrývky vytáhl bolavou paži, ignoroval manželčino rozhořčení a vysoukal se do sedu. Vzal Dianu do náručí.

Rozplakala se.

Trvalo dobrých deset, patnáct minut, než záchvat pláče odezněl. Rey ani na chvilku objetí nepovolil, manželčinu hlavu tiskl k rameni, zatímco vzlykala. Sám usilovně potlačoval své vlastní slzy, jen aby dokázal nabídnout útěchu. Když v noci omdlel, Diana musela zůstat silná. Teď byla řada na něm, protože ona si potřebovala ulevit.

Nakonec, konečně Dianě slzy došly. Zabořila mu vlhou tvář do ohbí krku; konejšivě ji hladil po zádech a prsty jí kreslil kroužky mezi lopatkami. Dechem mu ovívala slzami smáčené rameno.

„Omlouvám se,“ zamumlala. „Myslela jsem, že jsem silnější.“

Rey zavřel oči a přitáhl si ji. „Nebuď hloupá. Co se stalo, by zmohlo každého. Na trochu pláče máš nárok.“

Tlumeně si odfrkla. „Tomuhle říkáš trocha pláče? Reynard Lupin, mistr v zlehčování, opět vyhrává.“

Diana a její pošetilosti. Dotek normality krátce udeřil do celé této povětšinou abnormální situace. Ale nepopiratelně a rychle zase zmizel.

Pomalu se Diana odtáhla, na krku jej polechtaly její vlasy, pohladila jej na pažích a mlčky se čelem opřela o jeho.

„Reyi,“ zamumlala a oči prozrazovaly hlubokou úzkost a zoufalý strach. „Přemýšlela jsem. Měla jsem na to celou noc, nemohla jsem nic dělat, jen přemýšlet. A nemohla jsem přestat lámat si hlavu… Prostě jsem si uvědomila…“ hluboce si povzdechla, uhnula pohledem na povlečení a její prsty zdvojnásobily úsilí. „I když bude Remus pořád… I když bude pořád sám sebou, až se vzbudí…“ kousla se do rtu, když zaváhala ve snaze zformulovat fakt, kterému žádný rodič nechtěl čelit, „cokoliv se stane, až se Remus vzpamatuje, nemůžeme pominout skutečnost, že bude… Reyi, náš syn byl pokousán. Náš syn je… je…“

„Vlkodlak.“ Rey také sklonil zrak. Nedokázal se udržet vyrovnaný tváří v tvář přívalu emocí, které se zrcadlily v manželčině tváři. „Vím.“

Kdyby jí slzy už nedošly, určitě by se teď rozkutálely po tvářích. Takto se její bolest projevila pouze ve výrazu tváře.

„Přijmeme opatření.“ Diana zatínala zuby, aby byla praktická i v bouři emocí. „Bude muset být registrovaný, to je jasné. Chvíli jsem si dělala starosti, jestli jeho… epizoda… v nemocnici bude muset být také hlášená, ale léčitelka Jarvinová tvrdí, že ona ani její zaměstnanci se o ničem nezmíní, pokud ani my ne. Ministerstvo nereaguje laskavě na vlkodlaky, kteří… a Jarvinová říká, že by nikdy nemohla odsoudit nevinné dítě, pokud se tomu dá vyhnout.“ Unaveně se usmála. „Je to dobrá žena.“

Rey mlčky přikývl a otřel se tak čelem o manželčiny kadeře. Nevěřil si, že by mohl mluvit.

„A pak musíme promyslet, co uděláme, až ho vezmeme domů.“ Diana vytrvale pokračovala s trýznivým odhodláním člověka, který ze sebe potřebuje dostat všechna slova, jinak by praskl. „Napadlo mě, že bychom odstranili všechny lektvarové ingredience ze sklepa a nechali ho… aby se to stalo tam dole. Stěny jsou masivní, okno je vysoko a moc malé, aby se jím protáhl, a dveře můžeme zabezpečit snadno. Věci můžu přestěhovat do přístěnku pod schody a čisticí prostředky přesuneme do truhlice v hale. Nejdřív jsem chtěla navrhnout přístřešek, ale pak jsem si uvědomila, jak moc silný vlkodlak může být. Dokud bude Remus malý, mohla by ta kůlna posloužit, ale jakmile vyroste, jsem si jistá, že stěny nevydrží. Sklep bude nejlepší, co myslíš, lásko?“

Zoufale se snažila skrýt rozechvělý hlas probíráním praktických důsledků nového stavu jejich syna, jako by šlo o prostý problém domácnosti. Znal Dianu natolik, aby si uvědomoval, že jen takto se udržela během dlouhé noci při zdravém rozumu – pokusit se najít něco, cokoliv, co by mohla udělat, zmírnit situaci, aspoň trochu ubrat na tíži břemene, které s sebou nese jejich zničená budoucnost. Potřebovala něco hmatatelného, co by ji zaměstnalo, co by jí zabránilo vrtat se v kruté pravdě. Zabývat se domácím uspořádáním tomu mohlo vyhovovat.

Rey si z celého srdce přál, aby to bylo tak jednoduché. Jeho syn je vlkodlakem. Jen z té myšlenky se mu udělalo špatně. Tak dlouho, jak jen si pamatoval, si slovo vlkodlak spojoval s hněvem, nenávistí, nepřátelstvím a zradou, a ať už ty pocity byly oprávněně, či nikoliv, nedokázal je odehnat. A přesto byly protikladem ke všemu, co kdy cítil k Remusovi, malému chlapci, který mu do života nepřinesl nic menšího než světlo. Dát dohromady tyto dva protipóly bylo prostě otřásající. A přestože věděl, že jeho láska k synovi vždy zvítězí nad jeho antagonismem vůči vlkodlakům, přizpůsobení se bude nějakou dobu trvat. Reorganizace domácnosti je možná dobrým startem.

Hořká ironie zahrála prim. Jestliže světlou stránkou situace byla možnost uspořádat dům tak, aby vyhovoval vlkodlačímu synovi, bylo nevyhnutelné domnívat se, že život skutečně nabral hrozný obrat.

A to šlo o nejlepší scénář. Ten nejhorší

Ale Diana jeho myšlenky očekávala. Noc naplněná přemýšlením ji dovedla k probrání všech možností.

„Ale…“ navzdory železné sebekontrole jí uniklo zachvění hlasu, „příští úplněk – první proměna – bude náročná. Je moc malý, abychom mu to vysvětlili, a nebude si pamatovat, že byl pokousán. A není záruka – i když si vytvoří bariéru… Nemůžeme vědět, že vydrží proti druhému útoku vlka. Pokud zase proklouzne… Nebudeme moci nic udělat, vymazat žádné vzpomínky. A to ještě jen pokud to vyjde.“ Očima zachytila manželovy. „Reyi, co když ho ztratíme? Co když vlk vyhraje? Co budeme dělat?“

Rey zatnul čelist. „Uděláme pro něj to nejlepší. My… jej necháme jít.“

Diana prudce zavřela oči a odmrkala suché pálení prolitých slz. „Vím. Jen jsem potřebovala, abys to řekl.“

ooOOoo

Příští hodina se táhla mučivě pomalu. Diana nervózně poletovala mezi manželem a bezvědomým synem, úzkostlivě se přesouvala mezi postelemi a židlí a pochodovala prázdným oddělením, aby se překotně vracela zpět k rodině. Rey si bolestně uvědomoval, že nebýt jeho zranění, lezl by po zdi po jejím boku. V tomto ohledu kazajka z nemocniční přikrývky přinášela úlevu.

Asi dvacet minut poté, co Rey nabyl vědomí, se objevila léčitelka Jarvinová. Důkladně jej prohlédla, zkontrolovala obvazy a rychlost hojení, nadopovala jej rozsáhlou sbírkou lektvarů a provedla pár menších kouzel. Pak si povzdechla, posadila se na kraj jeho postele a zdráhavě jej informovala o skutečnosti, že noha na tom není dobře. I bez zpoždění léčby byly rány velmi závažné, zasáhly svaly, nervy a šlachy a zjizvenou tkáň nebylo možné odstranit kouzly, jelikož zranění způsobil vlkodlak. To vše hojení nepomáhalo. Existovala jen malá šance, že se mu někdy do levé nohy vrátí plná hybnost.

Rey tu zprávu přijal s klidem. Byl příliš otupělý, aby mu na tom záleželo.

Léčitelka Jarvinová také zkontrolovala Remuse. Konstatovala, že jeho fyzická zranění se léčí čistě a dobře. A následky na mysli se teprve uvidí. Podle jejího odhadu se do hodiny probere. Odmlčela se, aby preventivně seslala znehybňující kouzla na jeho končetiny a řekla jim, aby ji zavolali okamžitě, jak se chlapec vzbudí.

Po jejím odchodu vytáhl Rey hůlku z nočního stolku a odhodlaně použil kouzlo, aby posunul svoji postel k synovu lůžku. Rozhodně nebude mimo dosah. Diana stihla zachránit židli, než ji Rey ve svém zápalu přestěhovat nábytek mohl rozdrtit, posadila se z druhé strany Remuse a chytla jej za ručku.

O deset nekonečně se vlekoucích minut později se ve vchodu objevil mírně kulhající, ale z větší části nezraněný Alastor Moody. Jeho nejistotu zahnalo Reyovo pokývnutí, a tak vklouzl dovnitř a zamířil k trojici. Oči upíral na stále nehybného Remuse.

„Zdivočel?“ zeptal se tiše.

Rey se setkal s tmavýma, soucitnýma očima svého přítele. „Uvidíme, až se vzbudí.“

„Aha.“ Moody poznal, kdy má dané téma sám opustit. „No, přinesl jsem noviny. Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu.“

„Ano?“

Moddy si se zavrčením posloužil další židlí a přisedl k Dianě. „No, špatná zpráva je, že nám ten zatracený zplozenec pekla Kane uprchl.“

Reyovi se stáhl žaludek. Kane unikl. Kane, jeho nezdárný synovec, ten muž – ta kreatura – který zničil synovu budoucnost a možná i příčetnost, je stále venku. A s jeho tak hrubě přerušeným aktem pomsty, kdo může tvrdit, že se nevrátí…

Deratizátor se střetl chladně a pevně s pohledem bystrozora. „Co přesně dobrého na tom může být?“

Nad tím tónem sebou Moody lehce trhl a povzdechl si. „No, dobrá zpráva je, že opustil zemi.“

Reynard i Diana na něj zůstali zírat. „Jak si tím můžeš být jistý?“ zeptal se Rey nevěřícně.

Alastor protáhl obličej. „Protože asi před hodinou nahý, dobitý a krví potřísněný muž odpovídající popisu Abrahama Kanea vyskočil z místního připojení Mezinárodního letaxového terminálu, zabil dva celníky a využil připojení na kontinent. Vypadl na statku u Záhřebu, jestli jej vystopovali dobře. Myslíme si, že se tady vlámal do kouzelnické domácnosti ve vesnici na opačné straně hor nedlouho po západu měsíce a využil místní krb stejně jako Bevanův. To musíme zastavit. Už jsem mluvil s lidmi od Letaxové regulace a oni dali na Kaneovu stopu značku. Pokud se pokusí použít jakýkoli krb, aby se vrátil do země, nebo opět použije mezinárodní připojení, doslova mu vybuchne do tváře. Už se mu nepodaří žádné další tajné útoky.“ Spokojeně se usmál. „Víme, že se nemůže přemístit, ani že si nevyrobí přenášedlo; nemá žádný formální kouzelnický výcvik, a jestli má nějaké nadání, je slabé a divoké. Takže pokud bude chtít zpátky, pak jedině po svých.“

„Myslíš, že se vrátí?“ Dianě se zachvěl hlas strachem – viditelně zesílila stisk Remusovy ruky. „Vrátí se sem?“

Moody zavrtěl hlavou. „Pochybuju. Velmi jasně jsme mu naším pronásledováním dali najevo, že v Británii jej čeká nepřeberné množství násilí a poprava. Bystrozoři nemají v oblibě ty, co napadnou nevinné dítě a zavraždí kolegu. Jeho popis je prakticky všude. Snad prokáže záblesk rozumu a najde si pěkný, tichý kout Evropy, kde se stočí do klubíčka a chcípne.“

Rey se pokusil o úsměv, ale měl podezření, že výsledkem bylo spíš zašklebení. „Děkuji ti, Alastore. Za všechno.“

Moody zavrtěl hlavou a strnule se postavil. „Neděkuj mi.“ Povzdechl si a opět se podíval příteli do očí. „Raději půjdu.“ Rozpačitě zaváhal. „Tvůj kluk je silný, Reyi. Dokáže to. Sbohem, Diano.“

„Alastore.“ Diana odpověděla pokývnutím a Moody opustil oddělení.

A čekání pokračovalo.

Diana si toho všimla jako první. Rey byl opět napůl bezvědomý, hlava mu padla na polštář, oči se zavřely vyčerpáním posledních dnů, když jej najednou s trhnutím probralo zalapání po dechu. Diana hleděla na malou ručku ve své dlani a ve tváři se jí zračil strach i naděje.

„Pohnul se!“ vydechla a zvedla oči. „Reyi, pohnul se! Cukl rukou!“

Rey se vyškrábal na lokty a ignoroval tepající bolest, kterou v jeho žebrech a rameni vyvolalo vytažení hůlky zpod polštáře. Naklonil se z postele nad okraj té synovy. Za chvilku si byli jisti, že se Diana nespletla. Remus se vracel k vědomí, otočil hlavu a končetiny se lehce natáhly proti neviditelným poutům. Ale koho jen – nebo co – najdou, až otevře oči?

Víčka se zachvěla. Diana v zoufalé naději i obavách upírala pohled na své jediné dítě; Rey popadl kraj postele a pevně stiskl. Jakkoliv doufal v ten nejlepší výsledek, nemohl si dovolit žádný risk.

Prosím, buď Remus. Prosím, buď Remus. Prosím, buď Remus.

A pak se oči otevřely. Nebyl v nich ani náznak zlaté.

„Mami?“ ospalý, zmatený hlásek pročísl ticho. „Tati?“

Chvíli se Diana ani Rey nemohli pohnout. Sotva dýchali. Sotva se odvažovali doufat… Může to být pravda?

Remus se zmateně rozhlížel po neznámém prostředí a tvář mu náhle naplnila bolest. Roztřásl se mu ret.

Bolí to,“ zamumlal, silně vyvedený z míry a očividně nešťastný. „A je mi divně.“

Mateřský instinkt zkrotil Dianin šok – s výkřikem naprosté úlevy kombinované se silnou touhou utěšit svoje dítě švihnutím hůlky sejmula kouzlo Jarvinové a předklonila se, aby vzala synka do náruče. Přitiskl se k ní a ona jej hladila po vláskách. Zneklidnění na Remusově tváři zmizelo při známé blízkosti maminky – s popotáhnutím se zavrtal v jejím objetí ještě hlouběji. Navzdory skutečnosti, že zjevně trpěl bolestí od vlkodlačího kousnutí a že si teprve měl uvědomit, jak nevinně pokřtil změnu, která zasáhla jeho život, na ‚A je mi divně‘, dokázal se usmát.

Rey na ně zíral – prostě zíral; vpíjel se pohledem do toho obrazu, protože se tolik bál, že jej už nikdy neuvidí. Jeho chlapeček se spokojeně choulil v uklidňující náruči své matky. Jemně vztáhl ruku a pohladil synkovo rameno.

Zvládl to. Vyhrál. Můj malý chlapec. Vyhrál.

Budeme v pořádku.

Věděl to. Ach ano, čeká je náročná budoucnost; ale přečkali klíčovou fázi, kterou jim způsobil Kane. Mají před sebou výzvy, mnoho výzev, jasná a zářivá budoucnost jeho syna se ztratila klapnutím vlčích čelistí. A dopad příštího úplňku je ještě nejistý.

Ale jsou stále spolu. Pořád jsou rodina. Ještě mají jeden druhého. A tyto výzvy zdolají. Budou v pořádku. Remus bude v pořádku.

Tím si byl jistý.

 

PA: Takže – vaše poslední vzpomínková kapitola. V další se vrátíme do přítomnosti.



Poznámka:


Kapitola 19. Otázka viny



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/19/

Rating: 13+ 



Část druhá: Čekající vlk

 

Kapitola 19. Otázka viny

Bradavice, začátek listopadu 1996

Na všechny prostory bradavické ošetřovny se sneslo hrobové ticho.

Zdálo se, že potrvá věčně.

Zíraly na sebe dvě nehybné postavy; mladší muž s lehce prošedivělými vlasy a se zraněným krkem se zády opíral o čelo postele a sledoval staršího muže. Ten seděl na kraji jeho lůžka a snažil se uklidnit, aby mohl pokračovat. Nebyl to snadný úkol.

„Ani tehdy jsme si nebyli jistí.“ Ta slova rezonovala pod tíhou dříve vyřčeného; v průběhu vyprávění Reynard Lupin nezmírnil stisk synovy ruky. „Ano, měli jsme mnohem větší naději, než jsme se předchozí noci vůbec odvážili snít, ale stále jsme nevěděli, co se stane po tvém prvním úplňku. Bariéru sis vytvořil, to ano, ale netušili jsme, jak zvládneš další invazi vlka, zvláště když jsem ti vzal vzpomínku na tu první. Měl jsi začít od začátku. Snažili jsme se ti to co nejvíc vysvětlit – ale jak bys vysvětlil tříletému dítěti koncept vlkodlactví? Ten měsíc jsme vřele opatrovali každý den – taky mohl být náš poslední společný. A když přišel úplněk…“ Mírně zakolísal hlasem a stiskl synovy prsty, jako by se chtěl ujistit, že tam stále je, živý, dospělý a při smyslech. „Ta noc nám oběma málem zlomila srdce. Nikdy v životě jsem se necítil tak hrozně jako v tu chvíli, kdy jsem sledoval Dianu, jak tě po schodech nese do sklepa a nechává tě ve tmě, zmateného, indisponovaného a nahého, abys sám čelil proměně. A pak jsme seděli v kuchyni a poslouchali, jak křičíš, zatímco měsíc stoupá…“

„Tati, stačí.“ Remus zakročil, než se otec ještě víc rozruší. Volnou rukou stiskl jeho rameno. „Nemusíš…“

Otec zvedl oči k synovým. „Ale já musím. Remusi, držím to v sobě už čtyřiatřicet let a sotvakdy jsem to probral s tvojí mámou ze strachu, že ji opět znepokojím. Jakkoliv to zní sobecky, potřebuju si o tom promluvit.“

Remus si povzdechl. Jeho šokovaná mysl se snažila vstřebat odhalení, která přineslo otcovo vyprávění o minulosti. Abraham Kane je Ábel Isaac. V první řadě jeho bratranec. A nebýt otcova nečekaně rychlého stopování a bryskního myšlení v nemocnici, jemu samému by buď byla eutanázií dopřána smrt, nebo by se zlatýma očima šílel U Vyjící smečky a pro nic za nic by vraždil kamarády a rodinu.

Zachvěl se při pomyšlení, jak blízko číhal jiný osud.

Vybavil si, jak se rodičům nepodařilo utajit ten obrovský šok a hrůzu, když se dozvěděli pravdu o jeho incidentu zdivočení v roce 1981. Musela ožít jejich nejhorší noční můra z dob jeho dětství.

„Ta první noc, když jsme poslouchali, jak se dole přeměňuješ, škrábeš stěny, vyješ a řveš – byla to agónie,“ pokračoval Reynard ve svém příběhu a s pohledem upřeným do daleké minulosti se opět ponořil do té nejbolestnější vzpomínky. „Naše dítě trpělo nezměrnou bolestí a my ani nemohli říct, zda dalšího rána bude synem, kterého jsme milovali. Ale když měsíc zapadl a ty jsi ztichl, tvá matka se odvážila otevřít sklep a tam jsi byl. Bolavý, ano, poškrábaný od hlavy k patě, zmatený, celý paf, vzlykal jsi a byl jsi neuvěřitelně rozrušený, ale to se s trochou času dalo napravit – nám záleželo na tom, že jsi byl stále sebou. A věděli jsme, že teď už bude jednou provždy vše v pořádku.“

Volnou rukou si nepřítomně pohrával s holí. „Lhal bych, kdybych řekl, že to pak bylo snadné – každý úplněk byl pro nás téměř stejně hrozný jako ten první. A nešlo jen o změnu životního stylu – alespoň u mě to vyžadovalo vážný duševní obrat. Během jediné noci jsem od nenávisti k vlkodlakům přešel k lásce k synovi vlkodlakovi.“ Jeho pokřivený úsměv si nesl nádech nejistoty, jako by se bál synovy reakce na svůj dřívější postoj. „Musel jsem si chvíli zvykat.“

Remus se také usmál, povzbudivě. „To si dovedu představit.“

Reyův úsměv ztratil na nejistotě. „Takovými, jako je Kane a jemu podobní, budu vždy pohrdat,“ připustil procítěně. „A po tom všem, co nám provedl, na tom nevidím nic špatného. Jsou vlkodlaci a vlkodlaci a svět by byl lepším místem, kdyby lidé ten rozdíl lépe chápali. Ale když přijde na to, čím sis prošel ty a tobě podobní, takoví, kteří o vlkodlactví nežádali, nechtěli je, nedopustili, aby jim vzalo životy – za jejich práva budu bojovat do posledního dechu.“

Remus se široce zazubil; věděl jistě, že otec říká pravdu. „Tohle vím. Minulé Vánoce jsem tě vytáhl z ministerské cely, kdes trčel za zvalchování toho odpůrce vlkodlaků na Příčné ulici, pamatuješ?“

Rey si odfrkl, ale úsměv měl ironický a trochu pokřivený. „Ten chlap byl idiot. Nevěděl, co plácá. A začal si – odmítám uvěřit, že do toho plakátu jsem strčil náhodou. Kromě toho jedna pěkná rána holí není zvalchování, děkuji pěkně.“

Sklony ke škádlení Remus zdědil po matce. „Ten zpěvák koled tě popsal – jak jen se vyjádřil? Ach, ano, prskající šedovlasá koule vzteku. Upřímně, tati, máš štěstí, že ten idiot nevznesl obvinění.“

Rey se usmál poněkud zlotřile. „Třicátník a nechá se sejmout sedmdesátiletým chromajzlem? Příliš ho to ztrapnilo.“

Krátký smích na chvíli odlehčil náladu. Ale jen na chvíli.

Reynard se zachmuřil, jakmile se zadíval na svého pobledlého syna opět schouleného v nemocniční posteli. Očima přeběhl na rudé šrámy na krku.

„Měl jsem ti o tom povědět dřív,“ zazněl tichem jeho šepot. „Kdybys věděl, mohl jsi být připravený…“

Remus se posmutněle zasmál. „Tati, jsem učitel obrany proti černé magii. Očekává se ode mne, že budu připravený. I sám se můžu docela snadno dostat do potíží, aniž bys bral všechnu vinu na sebe.“

Rey zavrtěl hlavou. „Ale stejně… To paměťové kouzlo bylo v dané chvíli nezbytné, to teď už snad chápeš, ale měl jsem ti o tom říct, když jsi povyrostl. Ale tolik jsme se báli, že pokud ti to prozradíme a ty si vzpomeneš, mohlo by se všechno vrátit…“ Zhluboka si povzdechl. „Celé tvé dětství jsme se snažili tě chránit, udržet tě od všeho, co by tě mohlo rozrušit nebo nějak trápit. Měli jsme strach vzít tě z domu, přijít kamkoliv, kde by tě mohlo potkat ono opovržení a předsudky, které lidé vůči vlkodlakům chovají. Absurdně jsme tě rozmazlovali, to si zpětně uvědomuji, ale v té době bylo v našich myslích vše tak čerstvé – co se stalo, co by se znovu mohlo stát, pokud bys ztratil vládu nad emocemi. Přiznávám – nějakou dobu jsem tě nechtěl pustit do Bradavic, i když tě přijali.“

Usmál se, slabý úsměv si však nesl nádech stále bolavého smutku. „Ale Diana – viděla, že tě samotářství neuspokojuje. Viděla tvůj pohled, když jsi sledoval děti hrající si poblíž statku, to melancholické potěšení, kdykoliv jsme se odvážili mimo Příčnou ulici nebo Prasinky. A věděla, že navzdory našemu strachu Bradavice budou pro tebe to nejlepší.“ Jeho úsměv se rozšířil při další vzpomínce. „Ach, bojovala jako tygřice s Armandem Dippetem, který jí řekl, že Bradavice nepřijmou mezi žáky vlkodlaka. Občas bych přísahal, že šel do důchodu, jen aby ho nechala na pokoji. A pak se ředitelem stal Brumbál, matčin nejbližší přítel z učitelského sboru…“

Oba muži si vyměnili úsměv, než Rey opět vyhledal synův pohled. „Tehdy asi byl čas ti to říct. Přišli jsme o výmluvu, že jsi příliš malý – pokud jedenáct stačilo na Bradavice, stačilo to, abys pochopil. Ale tolik tě nadchla představa, že půjdeš do školy – nemohli jsme ti to pokazit.“

Povzdechl si a sklonil oči. „Rozhodli jsme se, že ti to řekneme, jakmile se nás zeptáš. A s jistou nervozitou jsme očekávali tu nevyhnutelnou otázku. Ale ona nepřišla; nezeptal ses. A oba jsme si tajně oddechli.“ Opět se podíval na Remuse a tázavě zvedl obočí. „Často jsem si říkal – proč ses nezeptal? Muselo ti to vrtat hlavou.“

Remus při té vzpomínce zavřel oči. „Zeptal jsem se. Když mi bylo devět, zeptal jsem se mámy. Rozplakala se. Pak už jsem se bál ptát pro případ, že…“ Sundal ruku z otcova ramene a unaveně si promnul čelo. „Nemohl jsem vystát představu, že je mamka kvůli mně rozrušená. A jestli ji jedna nevinná otázka dokázala tolik zranit…“

Reynardův stisk synovy ruky zesílil. „Remusi, byl jsi to nejcennější, co jsme v životě měli – a tím nejcennějším i nadále zůstáváš. Byl jsi naše jediné dítě, jediné, které jsme mohli mít, a oba jsme tě velmi milovali. Včera jsem málem dostal infarkt, když mi Albus Brumbál krbem zavolal, že ti Abraham Kane roztrhl hrdlo.“ Najednou vypadal strhaně a unaveně. „Té noci s Kanem, té noci, kdy jsi byl pokousán, jsme prošli tím nejhorším, čím jsme kdy mohli projít. Byla to ta nejhorší noční můra, horší než naše nejhorší noční můry do té doby, a byla to realita. Nejdřív jsme si mysleli, že zemřeš, nebo hůř, že budeš jako on. Pak jsme zjistili, že jsi pokousán a  zbrocený krví a sledovali jsme, jak se před našima očima svíjíš a křičíš a zuříš jako zdivočelý. A věděli jsme, že tam někde pod tím je náš syn, ale nemůže se dostat ven a je pravděpodobně vyděšený. Nemůžeš vinit matku, že se při tom pomyšlení rozplakala.”

Remus zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že ne. Ale to jsem nevěděl. Byl jsem děcko a rozplakal jsem maminku. Skoro nikdy nebrečela a já to způsobil. Nechtěl jsem to zopakovat.“

Rey zamyšleně přikývl. „Diana mi o tom později řekla. Ale neuvědomili jsme si, že to bude mít na tebe takový dopad.“

„Mamku jsem miloval. Myslíš, že jsem ji chtěl znovu rozplakat jen kvůli uspokojení své zvědavosti? Řekl jsem si, že je to minulost a že na ní nezáleží. Stejně se nedala změnit.“

Rey chvíli hleděl do stropu. „Ne, nedá se změnit. Ale bohužel, záleží na ní.“ Znovu si povzdechl a vrátil pohled k synovi. „V Bradavicích jsi byl tolik šťastný, šťastný s kamarády. A pak, když jsi dostudoval a zapojil se do války… Jak bychom ti mohli přidat další břemeno? V ty hrozné dny jsme se o tebe tolik báli – ne protože jsi byl v ohrožení života, ale kvůli tomu stresu, zármutku, strachu; co kdyby tě přemohly? Začalo se zdát, že bychom ti měli vše prozradit, i kdyby jen abychom tě varovali, jak důležité je zachovat si kontrolu. Ale odkládali jsme to a odkládali, protože jsme si mysleli, že máme čas…“ Slova se vytratila do mrazivé prázdnoty, oči uštvané. „Neměli jsme ho.“

Remusovou hrudí se rozlil chlad. „1981.“

Otec přikývl. „1981.“

Remus si pomalu uvědomil tu hrůzu. „Dva incidenty zdivočení. Ale pravidla té doby nařizovala zabít mě i bez soudu. Dokonce i podle dnešních standardů bych měl být zavřený a pravděpodobně i v Azkabanu.“

Rey se snažil zachovat klid. „Věř mi, vím. Když nám tehdy Alastor celý zakrvavený letaxoval, jak jsi ho ve svém běsnění praštil…“

Otřásl se. „Kdyby u toho tehdy byl kdokoliv jiný krom Alastora a Albuse Brumbála – jen dobrá vůle těch léčitelů a ostatních bystrozorů, kteří mlčeli, když jsi byl dítě… slovíčko by stačilo. Alastor musel Jasperu Castletonovi téměř vyhrožovat, aby to nehlásil, když tě registrovali, a ten ho za to nepřestal nesnášet. A v době tvého… incidentu byl na vysoké pozici. Kdyby jen ceknul…“

Remusovi se žaludek stáhl hrůzou nad blízkostí konce. „Tati, omlouvám se, ne…“

„Hned s tím přestaň!“ Reynard ostře utnul synova slova. „Nemáš se za co omlouvat, opravdu ne. Nemohl jsi ovlivnit události toho dne, nevěděl jsi, že jsi mnohem zranitelnější, než bys měl být. A vzhledem k velikosti tvého zármutku, i kdybys věděl…“

Zavřel oči a konečky prstů volné ruky si promnul čelo. „Tehdy jsme ti to měli říct. Bez vytáček. Ale najednou se to stalo, najednou se naše obavy staly skutečností a my byli tak vyděšení…“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Tentokrát, když Rey promluvil, zlomil se mu hlas. „A když zemřela tvá matka, zase jsem se tolik bál… truchlil jsi, byl jsi hrozně rozzlobený, mohl jsem ztratit tebe stejně jako ji…“

Hradba povolila. Reynard Lupin se zhroutil a čtyřiatřicet let potlačované slzy vyhrkly.

Remus se okamžitě vrhl vpřed a objal svého vzlykajícího otce, aby si jej přitáhl do uklidňující náruče. Rey přilnul k synovi, zabořil mu tvář do ramene a v náhlém návalu vypustil celoživotně zadržované emoce, sestřinu smrt, tu strašnou noc v lese, pokousání, děsivé zvuky všech těch úplňků, synův incident zdivočení, manželčinu smrt, vše, co kvůli vnějšímu zdání síly zadržoval za zdmi, které nyní povolily.

Pláč chvíli trval.

Remus plakal také. Plakal pro svou matku, pro otcovu bolest, ztracené kamarády a zničenou rodinu. Sdílel otcův zármutek a plakal.

Nakonec obě bouře slz pominuly, otec a syn se pomalu odtáhli, bledí, s mokrými tvářemi a lehce na rozpacích, když si s popotahováním vyměnili pochmurné úsměvy.

„No, to bylo vzrušující,“ poznamenal Remus záměrně nonšalantně. Rey upřel na syna zarudlé oči a hraně se zamračil.

„Tak hele,“ odsekl a pozvedl hůl. „Zatím se mi nepodařilo dostat do tebe nějakou disciplínu, ale nikdy není pozdě začít.“

Remus se zakřenil. „Pomohlo by, kdybych se převlékl za protivlkodlačího aktivistu?“

Rey se snažil potlačit úsměv, ale grandiózně selhal. „Dobrý bože, chlapče, tolik se podobáš své matce. Věděl jsem, že jí nemám dovolit, aby tak často deformovala tvoji mysl, když jsi byl malý a vnímavý.“

Remus se znovu zasmál. „Myslím, že ji zdeformovala genetika.“ Odmlčel se a dovolil si přejít k vážnějšímu tématu, když se s obavami dotkl otcovy paže. „Jsi už teď v pořádku?“

Rey mávl rukou, čímž dal Remusovi výmluvně najevo, že je ještě roztřesený, ale raději by zemřel, než by to synovi přiznal. „Jsem v pořádku,“ pravil tiše s nepatrným zachvěním v hlase, které se snažil zakrýt. „Jen jsem měl dlouhou noc, jak jsem se o tebe strachoval a o všem přemýšlel. Pak jsem převyprávěl celý příběh a mluvit o době, kdy tvá matka…“ Odhodlaně se nadechl. „Stále to bolí. Asi pořád bude. A i kdybych žil tři století, nikdy mi Diana nepřestane chybět. Další věc, za kterou vděčíme Kaneovi…“

Cože?

Ta slova nešla přeslechnout. Remusova hlava se zvedla a Rey rychle zavřel ústa. Do očí se mu vkradl strach, že mu uklouzlo něco, co by mělo zůstat skryto. Ten nedávný intenzivní výbuch emocí zjevně otřásl jeho vyrovnaností víc, než si myslel.

„Co jsi říkal?“ Remus ostře zabořil pohled do svého otce.

Vsadil by se, že se Reynard pokusí zatloukat. „Opravdu o nic nejde, zapomeň na to…“

Teď byla řada na Remusovi, aby utnul otcova slova. „Ne, tati, nezkoušej to, ne po tom všem, čím jsme si prošli. Vím, co jsem slyšel. Co jsi tím myslel?“

V Reynardově pohledu se zračila únava a neskrývané obavy. „Musíš mi slíbit,“ pravil tiše, „slib mi, že když ti to řeknu, neuděláš nic pitomého. Včera jsem tě skoro ztratil a projít si tím znovu bych nepřežil.“

„Slibuju, že budu opatrný.“ Buď Rey ten úhybný manévr nezachytil, nebo byl příliš unavený, aby se hádal. Remus tipoval na druhé a bojoval s bodnutím viny.

Reynard se opět zahleděl do pokrývky, oči podivně prázdné. „Ráno předtím, než tvá matka zemřela,“ pravil tiše, „mi poslala z pařížského hotelu sovu. Psala…“ Jako by se mu slova v krku vzpříčila; přemohl se, aby pokračoval. „Psala, že jí připadá, jako by ji z tržiště někdo sledoval. Myslela… bála se… Psala, že vypadal jako Kane.“

Svět jako by se vychýlil ze své osy. Remus bojoval s ledem, který se chystal jej zcela pohřbít. V šoku se od Reynarda odtáhl.

„Řekl jsem jí, aby se vrátila domů.“ Otec tvrdošíjně nezvedal pohled. „Ale konečně se jí dostalo nějakého uznání za její lektvar a byla tak odhodlaná s ním uspět…“ Povzdechl si. „Nevím nic jistě – nikdo neví. Jen že tvá matka nebyla nemotorná a ani hloupá, že nebylo možné, aby vypadla z okna bez… pomoci.“

Remuse utápěl vír emocí, které hrozily jej přemoci – jen ostré uvědomění, co by to mohlo znamenat, jej udrželo nad vodou.

„Myslíš, že ji strčil.“ Při vyslovování těch slov vír zesílil.

Rey mlčky přikývl.

„Ale proč by ji strkal z okna?“ Souvislá myšlenka, to bylo důležité – musí se držet souvislých, logických myšlenek. „Proč ji prostě nezabil jako Bevanovy?“

Rey se hořce usmál. „Francouzské právní předpisy týkající se vlkodlaků jsou docela přísné. Když zabije zdivočelý, následuje obrovský lov. Myslím, že Kane celé roky číhal, hledal výmluvu, aby se mohl vrátit do země, když už byl skoro zapomenut. To poslední, co potřeboval, bylo vyvolat podobný rozruch, varovat britské bystrozory před možnou hrozbou.“

„Ale proč riskoval mamčino zabití?“ Slova hořce pálila na jazyku.

„Příležitost,“ povzdechl si Rey. „Nemyslím, že věděl, že tam bude. Spíš ji jen zahlédl na ulici a sledoval do hotelu. Shoda okolností. Šance pro něj.“ Ruce a hlas se mu třásly. „Nevím, jestli to provedl naschvál, kvůli pomstě, pro potěšení nebo jen aby viděl, co to udělá s tebou a mnou. Nenašel jsem ho, abych se mohl zeptat.“

Remusovi poklesla čelist. „Tam jsi odešel po pohřbu? Hledat Kanea? Tati, řekl jsi mi, že jen potřebuješ nějaký čas, abys byl o samotě!“

Rey si povzdechl a zatnul zuby. „Musel jsem, Remusi. Šlo o Dianu…“

Remus zalapal po dechu. „Proč jsi mi to neřekl? Šel bych s tebou, pomohl bych…“

Ne.“ Reynardův hlas byl jako z oceli. „Konečně se ti začal život dávat dohromady. Konečně začal fungovat vlkodlačí lektvar, Albus ti nabídl místo v Bradavicích; jak bych ti to mohl pokazit? Kromě toho jsem si říkal, stále si říkám – co když tě Kane pořád chce zabít, nebo obrátit? V každém případě by tě viděl jako výzvu, to je mi jasné. Za žádných okolností jsem mu nemohl dovolit, aby se k tobě přiblížil…“

„Tati.“ Remus vztáhl ruku a položil ji na otcovu paži. Ignoroval mrazení, které mu proběhlo po páteři, když si vybavil Kaneova slova tehdy v uličce. „Věř mi. Nemám v úmyslu dovolit mu ani jedno. A mluvil jsi o tom, že ty ztratíš mě, co ale kdybych já ztratil tebe? Zabil by tě, kdybys ho našel…“

„Vím.“ Reynard se konečně setkal se synovýma očima. „Ale v té době ta volba nevypadala tak zle…“

Remus pevně vtáhl otce do dalšího objetí. „Už stačí,“ nařídil přísně. „Očekávám hodně dalších let, kdy si z tebe budu utahovat, rozumíš?“

Otec se mu usmál do ramene. „Když to musí být.“

„Musí.“ Remus se uvolnil z objetí a zariskoval úsměv. „Bude to v pořádku, tati. A nemusíš si o mě dělat strach.“ Opatrně si promnul krk. „Jakkoli tomu teď jde uvěřit jen stěží, dokážu se o sebe postarat.“

Reynard se také soustředil na jizvy po Kaneově útoku. „Samozřejmě, že dokážeš.“ Zhluboka si povzdechl a protáhl ramena. „No, jak se zdá, s převracením tvého světa vzhůru nohama jsem skončil. Co zaběhnout k Poppy pro nějaké jídlo? Už musí být poledne.“

Remus tiše přikývl. „To je dobrý nápad.“

Rey se nemotorně, ztěžka opřel o hůl a vzpřímil se, opatrně protřepával zraněnou nohu a prsty si masíroval koleno.

„Zase ztuhlé,“ vysvětloval s pousmáním. „Zatracená záležitost. I můj otec míval problémy s koleny, ačkoli pochybuji, že ze stejného důvodu.“

Zmínka dlouho mrtvého děda v Remusovi vyvolala otázku. „Tati?“

Rey stočil oči dolů a prsty stále bezmyšlenkovitě pracoval na bolavé noze. „Ano?“

„Kdo říkal pravdu?“

Rey se zamračil. „O čem?“

„Kane nebo tvůj otec – o tom, co se stalo s tvojí sestrou. Kdo měl pravdu?“

Otcovy rysy zkřivila bolest a Remus své otázky okamžitě zalitoval.

„Upřímně?“ odvětil tiše. „Nevím, možná Kane opravdu říkal pravdu, kterou mu navykládal Adam Isaac – ale jestli lhal Isaac nebo Kane nebo můj otec, to opravdu nevím. Možná ani jeden z nich neřekl celý příběh. Možná všichni věřili těm svým povídačkám. Nemyslím, že se to někdy dozvíme.“

Remus zamyšleně přikývl. „Nebo o mámě.“

Rey se kousl do rtu. „Nebo o Dianě. Můžeme jen hádat. Zajdu za Poppy pro jídlo.“

Reynard Lupin se obrnil proti ztuhlosti postižené nohy a s podivnou důstojností zamířil pokojem k pracovně Poppy Pomfreyové.

Jeho syn jej sledoval, mysl zaplavenou myšlenkami, které by jeho otec neuvítal.

Kane zabil jeho matku.

Byl si tím jistý. Tak jistý jako otec.

Bude si muset dát pozor. Nebude pošetilý, neudělá další hloupé chyby. Nedá tomu zdivočelému další prostředky, kterými by skrze něj zranil otce. Ale Kane jej pokousal, pokusil se jej změnit na zdivočelého a téměř zničil jeho rodinu. A teď se zdálo, že je zodpovědný za smrt matky, kterou nade vše miloval.

Ta myšlenka jej pálila a mrazila zároveň. Při té myšlence zuřil.

Dodrží slib, který dal tátovi – opravdu bude opatrný. Ale musí jednat. A díky Kaneovu podřeknutí, že mluvil s barmanem, ví přesně, kde začít.

Hned jak mu bude dobře, vrátí se do baru U Vyjící smečky.

 

PA: Ano, kapitola devatenáct. Nevypadá to v ní jako na bojišti, že? Jakkoliv nevinně vypadá, dala mi zabrat. Dobrý týden jsem ji psala, přepisovala, mazala, znovu psala, upravovala, zírala na obrazovku, pila hojnost rybízového džusu a jedla příliš velké množství čokolády, bila jsem hlavou o stůl a tiše vzlykala při snaze dostat tuto kapitolu na stránku. Celé plochy textu jsem odsunula do složky ‚Vyjmuto‘, která naštěstí nikdy nespatří světlo netu. Proč byla tak těžká? Upřímně si nejsem jistá, ale mezi možné důvody patří skok do přítomnosti poté, co jsem se opravdu pořádně ponořila do minulosti; v době psaní probíhaly olympijské hry a dost mě rozptylovaly, kdykoliv jsem se zasekla; a uvázla jsem na mrtvém bodě, když jsem psala věci kolem Reyovy řeči, kterou jsem si načrtla ještě před kapitolou – nakonec jsem se jí vzdala, vyjmula ji a zbyly jen střípky vysvětlující Dianin pláč. Ale za hlavní problém považuji samotného Remuse – jak jsem plánovala jeho reakce a jak skutečně reagoval, když nastal čas to vše popsat, se ukázalo být dvěma různými bytostmi a dvěma zápletkami; to vše bylo na překážku. Odhalení ohledně Dianiny smrti bylo na pořadu dne už chvíli, ale byla jsem nerozhodná, zda je použít pro vyvolání strachu z, no, ničivé síly – nakonec jsem je použila jako jediný vhodný katalyzátor Remusových motivů, aby se skutečně vydal na útok odpovídající jeho charakteru. Až když tyto elementy kapitoly zapadly, konečně jsem dostala na papír verzi, kterou jsem považovala za správně vystihující – a i když má beta vyjádřila znepokojení, jestli Lupinovi muži nebyli příliš rezervovaní na pláč (má odpověď byla – na veřejnosti ano, ale ne ve své vzájemné přítomnosti a za tím si stojím – dobrý bože, každý občas potřebuje upustit… ;) ) Remusova reakce je možná trochu zdrženlivá, jelikož mnoho čtenářů vyjádřilo očekávání, jaká bude – ale já cítím, že je v charakteru, a na tom asi nejvíc záleží. Tak doufám, že všichni souhlasíte :)



Poznámka:


Kapitola 20. Opět U Vyjící smečky



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/20/

Rating: 13+



Kapitola 20. Opět U Vyjící smečky

Hlomoz U Vyjící smečky byl, jako vždy, neuvěřitelný. Remuse překvapovalo, že neprotrhl ušní bubínky všem lidem v místnosti.

No, asi jde o jeden ze způsobů, jak poznat vlkodlaka v lidské podobě – bledý, zjizvený a nahluchlý.

Během tří měsíců, které uplynuly od jeho poslední návštěvy, se tento nechutný suterénní klub v Camdenu lehce změnil. ‚Hudba‘ byla od té předchozí k nerozeznání, ačkoliv se dalo polemizovat, zda byla stejná, či zda jen nedokázal rozlišit jeden soubor skřípání od druhého. Postavy skákaly a kroutily se po tanečním parketu, příležitostně se zastavovaly, aby dovrávoraly k baru a dopadly na něj nebo si shrbeně sedly u zdi a přes stůl ohmatávaly své společníky… Dobrý bože, copak nikdy nepřestanou? Určitě by se tomu mohli oddávat až doma

Remus se otřásl. Nenechá se rozptylovat zdejší uvolněnou morálkou a ještě uvolněnějším oblečením. Je zde z nějakého důvodu.

Kane.

Věděl, že se sem v onom týdnu před srpnovým úplňkem vrátil. To přiznal. Ale zaskočil sem, aby zjistil něco víc o Remusovi, nebo šlo o běžnou návštěvu?

Celý týden plný frustrace čekal, aby sem mohl přijít a ověřit to. Poppy jej držela zavřeného na ošetřovně další tři dny a neústupně trvala na tom, že potřebuje mnohem delší odpočinek a zotavení, ačkoli stav jeho těla tomu neodpovídal. Otec zůstal ještě den, přičemž si na noc zapůjčil Remusovy komnaty v učitelském křídle, než se druhého večera zdráhavě vydal k odchodu. Vřele objal syna a odhodlaně od něj vymámil slib, že se na Vánoce bez debat vrátí do Winchestrovky a že si v budoucnu vymění mnohem víc dopisů. Remus věděl, že kdyby Reynard nemusel krmit svůj zvěřinec, rád by zůstal déle, a poprvé v životě otcův koníček nesnášel. Navzdory tíze odhalení si nebyl jistý, zda si s otcem měli kdy tak blízko.

Jakmile ve středu odpoledne nakonec unikl neúnavné péči vrchní školní ošetřovatelky, užil si klidného večera v komnatách, než ve čtvrtek začne učit. Vrátil se k poměrně potěšitelné úlevě žáků, kteří ho jedním dechem oblažili seznamem různých stížností – Severus Snape byl zmiňován nejčastěji, jak čekal – následovaným popisem jejich starostí o něj. Rychle je ujistil, že navzdory viditelnému množství jizev a šrámů na krku je naprosto v pořádku a rozhodně hůř vypadá, než se cítí. A skutečně, až na jistou rozbolavělost a lehké chraptění na konci dne to byla pravda.

Hůře se mu zakrývala jistá nesoustředěnost, ale i s tím se vypořádal docela pozoruhodně, a pokud ne, rozpárané hrdlo jednomu nepřidá a nemusí se cítit ve své kůži. Nikdo se ho na nic neptal.

Dostat se o víkendu z Bradavic nebylo složité – zápas Nebelvíru proti Zmijozelu se ukázal být skvělým rozptýlením a po pár slovech o jakýchsi zapomenutých věcech na Grimmauldově náměstí a vyzvednutí knih na Příčné ulici v něm Albusovo propuštění mávnutím ruky vyvolalo trochu viny.  A tak se onoho pozdního rána vytratil z klábosícího davu v šarlatové, zlaté a smaragdově zelené, který spěchal směrem k famfrpálovému hřišti, rychle proklouzl k bráně a přemístil se.

Grimmauldovo náměstí naštěstí zelo prázdnotou. Váhavé vydusání schodů jej dovedlo k jeho ‚vyjícímu’ převleku a on se do něj zdráhavě nasoukal. V koupelně objevená láhev tmavé barvy na vlasy – asi patřila Hestii Jonesové – mu dopomohla k lepšímu krytí. Kdyby se objevily potíže, to poslední, co potřeboval, bylo rozpoznání ministerstvem. Jeho pozice v Bradavicích nezajišťovala bezpečnost a Dawlish, jak věděl, už jej podezříval; podle Kingsleyho ten bystrozor ve vší tichosti prověřoval jeho zázemí. Být U Vyjící smečky chycen nebo identifikován ministerstvem ke svému životu opravdu nepotřeboval.

Barva na vlasy a kožený kabát nebyly zrovna tou nejlepší ochranou před odhalením, ale v šeru Vyjící smečky to bude muset stačit.

Opatrnější zkoumání Moodyho zakódovaných složek odhalilo Řádem ukradené kopie záznamů Abrahama Kanea, které ležely ukryty spolu s dalšími tajnými dokumenty ve skryté skříni, známé jen několika málo důvěryhodným členům a chráněné malým, soukromým Fideliem. Vždy paranoidní Moody papíry dokonce zakouzlil tak, aby shořely při otevření bez komplikované sady kódovaných slov a identifikačních kouzel. Remus do nich byl naštěstí zasvěcen a složku získal po půlhodinovém dokazování systému starého bystrozora, že má povoleno se podívat. Nemělo by smysl přijít nepřipraven.

Šlo o ponuře fascinující čtení. Našel toho jen málo, co nevěděl od otce, hlavně konkrétní detaily o Kaneových zločinech s Hel; dvě jména obzvlášť přitáhla jeho pozornost a rozhodl se promluvit si o nich s otcem. Složka také zahrnovala řadu nepěkných fotografií Kaneových obětí, včetně Bevanovy rodiny a jeho samého, čerstvě zjizveného v nemocnici. Rozhodl se toto přeskočit, aby si udržel oběd v žaludku. Ale to vše mu pomohlo připomenout si, proč dnes přišel do Londýna, přestože se ještě zcela neuzdravil z jejich posledního střetnutí, a navíc proti přání otce, Albuse Brumbála, Alastora Moodyho a všech, kteří o něj měli starost natolik, aby se snažili ulovit zdivočelého, který z něj udělal vlkodlaka.

Už toho bylo dost. Kane musí být zastaven.

A tak si vyhrnul límec Siriusova starého koženého kabátu, čímž zakryl zranění na krku, s příchodem noci opustil dědičný domov vznešeného a starobylého rodu Blacků a přemístil se do camdenského baru U Vyjící smečky.

Ten doposud nenesl známky Kaneovy přítomnosti. Remus si nebyl jistý, jestli být rád, nebo litovat.

Opatrně si klestil cestu křepčícím davem a podařilo se mu prodrat se až k baru, kde prošedivělý a bezzubý Friedrek pobíhal sem a tam a hasil žízeň svých zadýchaných zákazníků. Vrhl pohled na Remuse, který se usadil na židličku a mávnul o pozornost.

„Ňákou dobu ste tu nebyl,“ poznamenal barman a opřel se o pult před svým zákazníkem. Remusovou tváří problesklo překvapení, že si jej tak dobře pamatuje, a Friedrek se s poklepáním na nos zazubil.

„Nezapomínám obličeje, to sem celý já,“ navázal společensky. „I když se změní barva vlasů. Kromě toho, asi před měsícem se tu po vás ptal ňáký chlapík.“

Kane. Z náhlého popudu se Remus chytl přihrávky a modlil se, aby Kane neutrousil nic o důvodech, proč ho hledá. „Ach, to bude můj bratranec,“ prohodil nedbale a s úsměvem si podepřel hlavu hřbetem ruky. „Je to opravdu smůla, že jsme se minuli. Doufám, že dnes přijde. Asi jste ho v poslední době neviděl?“

Friedrekova tvář neprozradila žádný náznak podezření – trik s pravdou se očividně vyplatil. „Středně vysoký chlapík přísného vzhledu? Kolem padesáti? Tmavé kudrnaté vlasy, žluté kontaktní čočky?“

Kontaktní čočky? Aha. Takže Friedrek si neuvědomil, že jeho bar navštívil skutečný zdivočelý. To bylo zajímavé a prozrazovalo hodně o rozdílu mezi zamýšleným a reálným děním v baru U Vyjící smečky.

Remus přikývl. „To je on. Chodí sem vůbec?“

Friedrek se bezzubě usmál. „Párkrát týdně zaskočí. Docela pravidelně – rád vykecává s těma mlaďochama, radí jim. Už má kolem sebe skupinu následovníků.“

Remus potlačil náhlý chlad, který mu přeběhl po zádech. U Merlina. Kane rekrutuje.

Snažil se zachovat rovnováhu, aby si udržel vzezření náhodného vyptávání. „To zní dobře. Kdy jste ho viděl naposledy?“

Friedrek popotáhl, posbíral z baru hromadu prázdných sklenic a přesunul se ke dřezu. „Naposledy tu byl před pár dny – asi ve středu. Ale chodívá často, pokecá, ptá se, poznává prostředí. Říká, že má rád tuhle atmosféru.“

Rekrutuje a shromažďuje informace, využívá naivní a zoufalé zákazníky Vyjící smečky. Kane je chytrý bastard, to mu musel Remus přiznat. Pracuje pro Voldemorta, když brnká na strunu strachu, nebo to dělá pro své vlastní zvrácené potěšení? Těžko říct. Ale důvod neomlouvá skutky.

Friedrek se přesunul, aby obsloužil jakéhosi zadýchaného mladíka, a Remus využil příležitost k tichému zaklení. Neměl v úmyslu přiznat tento výlet Řádu, dokud neuspěje v polapení Kanea. Ale šlo o životně důležité informace o Kaneových aktivitách. Nemá jinou možnost než odhalit své pátrání a čelit nevyhnutelnému vynadání.

A jestli halas U Vyjící smečky byl strašný, halas rozzuřených přátel bude mnohem horší. Albus a Alastor dostanou záchvat.

Frustrovaně se kousl do rtu, sklouzl ze stoličky a zamířil k východu. Ale na pozadí toho obrovského, kypícího podráždění šeptal neodbytný hlásek, že se možná stalo to nejlepší. Tento osamělý výlet se zrodil z ledového vzteku a ne z jeho vyhlášeného zdravého rozumu. Odejde-li teď a zajistí zálohy pro spolehlivější operace, zvýší pravděpodobnost, že uvidí Kanea v Azkabanu nebo pod zemí. Nenechá své záměry ovlivnit hněvem. Albus, Alastor ani ostatní jej nevyloučí z plánů – koneckonců, pokud se bude jednat o Vyjící smečku, on jediný se může dostat dovnitř. Takto to bude nejlepší.

Tak proč cítil zklamání podobné ráně na solar?

Protože to bylo osobní. To jeho rodinu Kane zranil, jeho život se pokusil obrátit v trosky, jeho matku zabil. Jakýmkoli způsobem zapojit Řád mu připadalo jako zasahování do soukromých záležitostí. Až by řekl, že zvažuje pomstu…

Ale to je směšné. Pokud se Kaneovi dostane potrestání, co záleželo na tom, kdo je způsobí? V těchto věcech nešlo jen o Remuse – Kaneovo spojenectví s Voldemortem a jeho tažení proti Harrymu z nich udělalo záležitosti Řádu. A odkdy má v sobě pomstu? Nikdy dřív netoužil po pomstě, alespoň ne kvůli sobě – krátce se zachvěl při vzpomínce na onu noc v Chroptící chýši, na Červíčkovy úpěnlivé prosby o slitování, které ho málem dovedly k netušeným touhám. Takže možná jednou. Ale okolnosti tehdy byly výjimečné. Petr zradil Lily a Jamese té nejodpornější síle na světě.

A Kane jej pokousal. Zmrzačil mu otce. A pravděpodobně zabil matku.

To bylo dost výjimečné.

Dobrý bože. Co to s ním Kane dělá?

Remus si povzdechl. Musí odsud zmizet.

Vztáhl ruku ke dveřím, uchopil kliku.

A ztuhl při návalu mrazu, který mu přeběhl po zádech. Srdce se mu rozbušilo rychleji, chvění mu projelo končetinami a bodavá bolest se ozvala v místě dávného zranění od vlčích zubů. Ten pocit poznal okamžitě.

Kane.

Kane tu je.

Hlavou se mu prohnala nerozhodnost. Je tady. Někde poblíž, právě zde, právě teď. Někde ve vlnícím se davu U Vyjící smečky číhá zdivočelý. Mohla by to být jedinečná šance, pokud by se Remusovi podařilo překvapit jej…

Ale jak by jej mohl překvapit? Pokud on sám cítí Kanea, tak ten jistě cítí jeho…

Byl v nebezpečí. Kane začne hledat – rozhodně tak už dělá. Nejmoudřejší bude vypadnout, získat pomoc a pak se co nejrychleji vrátit. Osobní věci nestojí za to nechat se zabít.

Přejel po místnosti posledním, zdráhavým pohledem. Ale zdivočelý nebyl v dohledu. Remus se frustrovaně zatvářil a prudce otevřel dveře.

A ocitl se tváří v tvář Abrahamu Kaneovi.

Nedalo se říct, kdo byl překvapenější. Ale v oblasti setřepání šoku, bohužel pro Remuse, se nedalo soutěžit.

Tentokrát ani neměl čas sáhnout po hůlce. Kaneova rychlá rána jej poslala vzduchem, aby dopadl zády na taneční parket, kde se šokovaní tanečníci rozprchli jako hejno vylekaných vrabců. Dřevěná prkna zarazila jeho let nepříjemnou silou a ramenem a bokem mu projela vlna bolesti. Škrábal se nahoru, aby zase získal pevnou půdu pod nohama. Zašátral po hůlce, ale ruka s drápy ani ne palec od tváře jej okamžitě zastavila v pohybu. Opět hleděl na špatný konec Kaneových přirozených zbraní.

„Ruce pryč,“ nařídil chladně. „Ať na ně vidím.“

Remus, stále na kolenou, zaváhal. Hůlku měl tak blízko. Jedno rychlé sáhnutí

Pravý hák jej před zraky po dechu lapajících, ohromených diváků poslal zpátky na zem. Popotáhl a zakašlal, když mu z nosu vytekl pramínek krve a kapal na prkennou podlahu, zatímco se bolestivě zvedal.

Nad ním se ozval ledový Kaneův hlas. „Příště udělej, co ti říkám.“

„No tak počkat!“ zpoza pultu se vynořil barman Friedrek, jednou rukou se pevně držel železného madla a pajdavě mířil k ohnisku problému. „Může to tady být místo svobody, ale pravidla sou pravidla! Nechci tady žádný bitky…“

Kane ostře namířil dráp Friedrekovým směrem – oči podsaditého barmana se rozšířily, když si uvědomil, komu čelí, a okamžitě se stáhl z dosahu. Kane jej ledovým a hrozivým pohledem přikoval k pultu.

„Tohle je rodinná záležitost, starochu. Ty a zbytek téhle prašivé chátry zůstanete stranou, jinak budete čelit následkům.“

Zmíněná prašivá chátra nijak nejevila zájem jakkoliv se zapojit. Ti nejblíž dveří již utekli, zbytek při střetu se zhmotněním jejich prohlašovaných tužeb s náhlým strachem ustoupil.

Teď vidí skutečné přijetí vlka. Možná se z toho ponaučí. Není nic nebezpečnějšího než dostat, co si přejete.

Remus se napůl vyškrábal na nohy, jen aby zjistil, že opět čelí ostrému konci Kaneových drápů. Zlaté oči zdivočelého se zaleskly, když se poodkryly ohavné jizvy na krku jeho skoleného bratrance a někdejší oběti.

„No vida,“ ušklíbl se do náhlého, šokujícího a absolutního ticha, které padlo na Vyjící smečku. I hudba přestala hrát. „Zavařil jsem ti, hochu?“

Nepanikař. Neukaž, že se bojíš.

Remus pomalu vracel upřený pohled, chladně přimhouřil oči, když sledoval muže, který jej v dětství pokousal a obdaroval jej každoměsíčním mučením.

„Nebylo by to poprvé,“ opáčil tiše. „Že, Ábele?“

Při zmínce nenáviděného křestního jména Kaneovýma očima probleskla zlost – Remus si byl na okamžik jistý, že mu za tu drzost zdivočelý utrhne hlavu. Ale příval vzteku najednou ochabl a Kane se usmál.

„Ale, ale,“ zamumlal. „Tatík konečně všechno přiznal?“

Remus zariskoval a vytáhl se do sedu; kolem sebe viděl shluk vytřeštěných očí a obličejů šokovaných tou nezakrývanou pravou tváří vlka. „Řekl mi, co se stalo. Co jsi mi udělal, i co jsi chtěl.“

Zdivočelý si odfrkl. „Nebo jeho verzi, jak jsem si jistý.“

Remusovy rty se zkroutily. „Nějak té jeho věřím víc.“

Kane se uchechtl a přejel jazykem po ostrých zubech. „Samozřejmě že ano. Děláš, co ti tatínek nakáže. Ta slabost vaší rodové linie musí být v genech.“

Remus nevěřícně zvedl obočí. „Pokousal jsi mě, když jsem byl děcko, zaútočil jsi na moji rodinu a minulý víkend jsi mi roztrhl hrdlo. Promiň, že zpochybňuju tvoji důvěryhodnost.“

K jeho úžasu se Kane skutečně zasmál. „Víš, mohl by ses mi zalíbit. Máš větší odvahu než ten tvůj tatík. Škoda, že se u něj objevila páteř, zrovna když jsem tě dostal do svých ďábelských spárů. Šlo by nám to spolu dobře, tobě a mně. Smečka vnášející hrůzu do lidských srdcí.“

Nejednou se odmlčel a zamyšleně si Remuse přeměřil. „Ta nabídka pořád platí, víš? Navzdory jménu, které ti rodiče dali, nemusíš být obětí celý život. Už žádná slabost. Žádné předstírání. Žádné další rychlé chátrání tvého těla a zbytečné bitvy s odvracením nevyhnutelného. Buď silný. Ochutnej tu moc. Staň se tím, čím skutečně jsi.“

Ozvěna jeho slov se rozléhala tichem, zachvívala se nad mořem tváří obklopujících taneční parket. Tato slova Vyjící smečka údajně zosobňovala. Ale z úst muže se zlatýma očima a s drápy na koncích prstů zněla jinak.

Remus se do jeho pohledu zaklesl s chladným odhodláním. „Jsem, kdo skutečně jsem,“ zašeptal, ale hlas měl jako z ocele. „A tak to taky zůstane.“

Kane pokrčil rameny. „Pak jsi hlupák.“

Remus se napůl vytáhl do kleku, ale pohled si udržoval. „Raději budu hlupák než vrah.“

Kaneův úšklebek se vrátil s plnou silou, když si před obličejem bratrance protáhl prsty. „Mají mě ta slova trápit?“

Remus potlačil záblesk zuřivosti. „Trápí většinu lidí.“

Zdivočelý se suše zasmál. „Většina lidí, jak se mnou jistě budeš souhlasit, jsou idioti. Kromě toho, já nejsem vrah. Jsem predátor. To je rozdíl.“

„Ano, je to rozdíl.“ Remus se vpíjel do toho chladného pohledu, tajně se chvěl nad hloubkou šílenství a brutální nepříčetnosti, která v tom vlčím pohledu spočívala. „Predátoři loví a zabíjejí pro jídlo nebo kvůli teritoriu. Ty zabíjíš pro zábavu, a protože můžeš. Zabíjíš, abys zranil. To z tebe dělá vraha.“

Kane naklonil hlavu jako vlk a chvíli si měřil klečícího muže. V očích mu zablesklo něco nepříjemného a vypočítavého.

„Řekl ti to.“ Ta slova byla jako smirkový papír, rty se zvlnily pobavením. „O mém pařížském setkání s tvou drahou matinkou.“

Takže je to pravda. Led a oheň v žaludku bolestivě vystřelovaly ve vlnách a šílely při představě matčiných posledních chvil tváří tvář tomuto obludnému přízraku, který se pokusil rozdělit její rodinu a přišel ukončit její život. Musela být vyděšená.

Ta myšlenka jej naplnila hrůzou, ale hrůza se měnila v zuřivost, která nebezpečně hrozila, že v něm vzplane s katastrofickou silou. Vzpomněl si na matčin úsměv, její smích, její pošetilé vtípky, její spontánní náklonnost a časté vyvádění kvůli jeho zdraví. A tato věc před ním mu ji vzala jen kvůli zlomyslnosti.

Nikdy necítil takový hněv, žhavý jako láva a probublávající proti tlaku, kterým se jej zoufale snažil zadržet. Ten tlak byl tím jediným, co jej drželo od výbuchu.

A Kane se usmíval.

„Musím přiznat, že jsem tvého otce špatně odhadl.“ Ten úsměv hořel jako sirka nad roznětkou Remusova hněvu. „Nikdy by mě nenapadlo, že ti řekne o tomto. Pověděl ti, jak se mě pokoušel dopadnout? Slabý, neustále klopýtající muž neschopný chodit bez hole, a šel po mně. A já věděl, že půjde. V těch týdnech jsem mnohokrát viděl, jak mě hledá – oči jsem měl ostražitě otevřené. První mojí myšlenkou bylo zabít jej a skoncovat s ním.“ Klíčící úsměv přerostl v zazubení a žhavě pálil. „Ale pak jsem si uvědomil, že to přesně on chtěl. Snadnou cestu ke konci. Sledovat jeho utrpení mi ale přinášelo mnohem víc zábavy, takže bylo lepší nechat jej trpět než mu poskytnout úlevu smrti. Nechal jsem ho žít a kochal se jeho bolestí.“

Roznětka vzňala. A Remus ztrácel vůli ji uhasit.

„Vždycky jsem litoval, že jsem nemohl s drahou Dianu skoncovat lépe,“ přemítal Kane, ale ohavný úsměv nezakrýval. „Rád bych to udělal, kdyby nás nevyrušili.“

Na chvíli se odmlčel a užíval si zuřivosti v bratrancově tváři, který se snažil zadržet pro něj tak netypický nával vzteku. „Pohledu na její tvář – jsem si cenil. Takový strach, takový odpor, taková hrůza – velkolepé. Plánoval jsem protáhnout to déle, než jsem byl schopný, vytvořit smrt více úctyhodnou, více, jak jsem původně zamýšlel – rozkošný binec, jaký po mně zůstal u Bevanových. Ale bohužel se ozvalo zaklepání na dveře a samozřejmě ona musela být statečná a začít křičet, takže nakonec jsem byl nucen spokojit se s rychlým postrčením z okna, než jsem skočil na balkón a prchl. Myslím, že jsem měl štěstí, že ta pokojská nemluvila dost dobře anglicky, aby rozuměla těm výkřikům, které mě obviňovaly. Ale vyšetřil jsem si chvilku, jen chviličku, abych její pád sledoval, díval jsem se, jak se zhroutila, když dopadla na zem, jak se krev roztekla. Takové sladké okamžiky by se měly vychutnávat, nemyslíš?“

Máma.

Toužil po Kaneově smrti. Po kouskách jeho těla. Rozsypaných po podlaze. Pokud možno v co nejširším okruhu.

Ta představa sžírala. Potřeba udělat z ní realitu jej přemáhala.

Bolest. Potřeboval, aby Kane trpěl. Prsty jej svrběly, když o tom jen přemýšlel.

A zdivočelý se předklonil, rty zkroucené v jízlivém úsměvu, oči svítící pomstychtivým potěšením. „A pak jsem si dopřál další chvilky. Víš, byla naživu, když dopadla. A tak jsem ve stínech čekal, než… tak pomalu… víš, co se stalo?“  Oči se mu zaleskly čirou zlomyslností. „Stál jsem a sledoval, jak umírá.“

Zážeh.

Remus vybuchl, poháněný silou vzteku, jaký nikdy nepoznal, zuřivostí, která mu v srdci a mysli zažehla oheň a čeřila všemi kostmi. Všechny myšlenky na sebeovládání, kontrolu, magii, cokoliv jiného než roztrhání zdivočelého holýma rukama byly zapomenuty. Srazil Kaneovy natažené drápy stranou, praštil do posměvačné tváře a poslal jej zády proti zdi. V hlavě neměl jinou myšlenku než bušit do něj tak dlouho, až nebude mít co krvácet. Oči mu zahořely, když napřáhl ruku k dalšímu úderu.

A s přívalem uklidňujícího chladu se zastavil, když si uvědomil, že Kane se stále usmívá.

„Teď je to lepší.“ Kaneův hlas byl hlubokým zapředením, zlým a uspokojeným. „Věděl jsem, že to v sobě máš.“

Hrůza překryla hněv, odtlačila jej čirým chladem šoku. Dobrý bože, co to dělá? Dovolil, aby jej přemohl hněv, který mu byl dřív netušený. Ale teď věděl. Zdroj hněvu, na který se napojil, mu vůbec nepatřil.

Byl to vlk.

A Kane to věděl.

Zmanipuloval ho a ani se nemusel moc snažit.

Merline. Opravdu bylo tak snadné jej obrátit?

S rychlostí elektrického šoku odtrhl ruce od Abrahama Kanea a zavrávoral. Kane se zasmál; ještě se opíral o zeď, na kterou byl odmrštěn, a s línou lehkostí si oprášil dlouhou halenu. Zlaté oči ani na okamžik neopustily šokovaný a zděšený obličej svého mladšího bratrance.

„Vítej v mém světě,“ prohodil tiše. „Myslím, že se ti bude líbit.“

Remus se bolestně srazil se stolem, příliš přemožen zběsilým, slepým ústupem před úsměvem zdivočelého. S žuchnutím se svalil na zem.

Omráčený se zhroutil na podlahu, krátce měl dojem, že si jen představoval bouchnutí dveří, které se silou otevřely, zděšené výkřiky, které nabývaly na hlasitosti, úprk kroků.  Ale pak mu vědomím pronikl ostrý hlas odrážející se místností a důrazně oznamující, že jediné, co večer ještě mohlo zhoršit, se právě stalo.

„Nikdo ani hnout! Toto je ministerský zátah! Odstupte od zdí a držte ruce tak, abychom na ně viděli!“

 

PA: Ach, ďábelský klifík číslo tři. Vítejte na palubě… ;)


Kapitola 21. Přistižen



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/21/

Rating: 13+



Kapitola 21. Přistižen

Do prkýnka dubového. Je konec.

Na kolenou se krčil u stolu v naprosto anonymním šeru U Vyjící smečky, ztracený v náhlém řevu vyděšených a rozhořčených výkřiků a spěchajících kroků nabuzeného davu neviděl přesně, co se děje. Ale okamžitě poznal ten pronikavý hlas, když se četa bystrozorů probila obranami a dřevěnými dveřmi baru, aby snaživě lapila do pasti zdejší vlkodlačí smečku.

Dawlish.

Dawlish, který jej podezříval z tajné spolupráce s Kanem. Dawlish, který, jak jej Kingsley varoval, v tichosti prověřoval jeho zázemí. Dawlish, který, jak se zdálo, byl naprosto odhodlaný přichytit jej při nějakém přestupku, kterým by ukončil jeho kariéru a možná ho i připravil o svobodu.

A teď byl tady ve vykřičeném ilegálním klubu, v tom samém klubu, který v současnosti navštěvoval Abraham Kane, kde jej barman znal jako bratrance zdivočelého a kde se právě zotavoval z naprosto veřejného výbuchu vzteku, který hraničil s incidentem zdivočení.

Stejně tak mohl Dawlishovi svoji svobodu darovat na stříbrném podnosu s oblohou z nulové naděje na respekt. Tento bystrozor klíč rovnou zahodí.

Bradavický učitel U Vyjící smečky. Bude-li mít štěstí, přijde jen o práci a šanci na jakékoliv další zaměstnání. Ale jestli bude Dawlish v náladě, s největší pravděpodobností stráví zbytek života v Azkabanu za spolupráci s Voldemortovým zdivočelým vlkodlakem.

Celkem vzato, tento výlet už nevypadal jako dobrý nápad.

Remus by se pravděpodobně v té myšlence vrtal dál, kdyby nevypuklo peklo. Bystrozorové právě uviděli Kanea.

Opravdu, když vedoucí bystrozor vyletěl do vzduchu a narazil do zdi, u níž se omráčený a zkrvavený sesunul na zem, nedal se útočník přehlédnout.

Na okamžik celá sbírka kouzelnických policistů, která již stihla vniknout dovnitř, ztuhla jako králíci před maďarským trnoocasým.

Propána.

Do brady nejbližšího ministerského pracovníka vrazily dvě nohy a katapultovaly jej ve výkřiku bolesti. Kane ležící postavu s šokující lehkostí překonal kotoulem a nenuceně se ohnal po jakési bystrozorce drápy, kterými jí rozřízl kůži na paži. Nad hlavou mu prosvištělo omračující kouzlo – s úsměvem se jednou rukou opřel o stůl, přeskočil jej, ve vzduchu se otočil a ostře se jednou nohou setkal s inkriminovanou hůlkou v Dawlishově ruce. Druhá bystrozorovi narazila do obličeje a poslala jej na zem.

Vzduch najednou naplnilo moře kouzel. Remus, konečně s hůlkou v ruce, dokázal vstát a už vyrážel kupředu, ochotný riskovat zavržení, pokud by jej poznali, jen aby překazil Kaneův útěk. Ale pod záblesky kouzel divoce probleskujících temnotou Vyjící smečky přihlížející vlkodlaci zpanikařili, židle popadaly a všude kolem explodovaly láhve. Remus sebou bez okolků žuchl na zem a těsně tak unikl příšernému zakvílení rudé energie, která pročísla vzduch v místě, kde měl před chvilkou hlavu, a do zdi udělala malý kráter.

Profesor se s klením pokusil opět postavit, jen aby byl nucen se znovu krýt před méně šťastným návštěvníkem baru, který dostal zásah omračujícím kouzlem plné síly a ztěžka se na něj svalil.

Kaneovi se dařilo lépe. S iritující hladkostí obešel počáteční palbu, úspěšně popadl nejbližší postavu v bystrozorském hábitu, obtočil jí drápy kolem krku a zvedl. Šokované tělo pak ve vzduchu pootočil, takže to jako doslovný lidský štít absorbovalo kouzla. Oběť sebou škubala a svíjela se pod zásahy kolegů, než jí končetiny bezvládně padly k zemi. Jakmile bystrozorové zahlédli kamarádovo utrpení, přestali pálit. V té chvíli zaváhání udeřil Kane.

Bystrozorové vytvořili hlouček v jediných dveřích, aby zdivočelému zablokovali únik. Ale vzduchem prosvištělo bezvědomé tělo Kaneova lidského štítu a oni popadali jako kuželky.

Kane, jako šmouha rozmazaný rychlým pohybem, vyskočil a s trýznivým skřípěním zaryl drápy do horní části zárubně. Přihnaly se posily, aby zaplnily mezeru, ale prudké vykopnutí obou jeho nohou mu uvolnilo cestu. Nato se pustil a zmizel do noci.

Remus ze sebe odstrkal velké nehybné tělo v koženém obleku, které jej připíchlo k zemi. Celý zoufalý se znovu snažil postavit, aby se vydal do boje, ale ozvěny křiku a kouzel, které se nesly suterénním schodištěm z chladného nočního vzduchu venku, mu řekly, že je již pozdě.

Takže zdivočelý uprchl. A on sám půjde do vězení.

Ironie nikdy nechutnala tak hořce.

Po Kaneově útěku Vyjící smečku naplnilo ohromené ticho. Sténající bystrozorové se škrábali na nohy, drželi se za krvácející rány a rozšiřující se modřiny, a to byli jen ti opravdu šťastní; několik se jich nepostavilo vůbec. A nejen bystrozorové leželi v šoku nebo bezvědomí. Z více než tuctu vlkodlaků, obětí špatně namířených kouzel bystrozorů roztroušených po celé zemi, se někteří třásli nebo se nehýbali vůbec. Rozbité stoly, převrácené židle, roztříštěné láhve a sklenice měla na svědomí kouzla, která netrefila cíl, nebo padající těla, která je schytala. Dveřím, rozbitým již při vstupu bystrozorů, se kouřilo z pantů a v rámu chybělo několik dlouhých kusů, které Kane vyškrábl při svém atletickém skoku na svobodu. Na prahu se kupila další hromada zraněných a bezvládných těl. Po obvodu místnosti, zasunutý v temných zákoutích a štěrbinách, se choulil zbytek vlkodlaků. Všichni třeštili oči nad tím místem katastrofy, které jen před chvíli bylo jejich takzvaným útočištěm.

Ztěžka se zvedající, rozcuchaný a z nosu krvácející bystrozor Dawlish popadl z tanečního parketu svoji upuštěnou hůlku a s vražedným výrazem přejel pohledem po místnosti.

Remus instinktivně sklonil hlavu a modlil se, aby mu stíny zakryly obličej. Věděl však, že jen oddaluje nevyhnutelné.

Dawlishův hlas zaburácel šokovaným tichem. „Dalšího z vás, který se pohne, osobně dopravím do Azkabanu! Teď se seřadíte a počkáte, dokud vás nevyslechne člen mého týmu. Pokud jste hodní malí vlkodláčci, nestane se vám nic horšího než noc v zadržovací cele a klepnutí přes prsty! Ale pokud odmítnete odpovědět na naše otázky, pokud se pokusíte zalhat nebo nám způsobíte nějaké trable, pozdraví vás mozkomorové nebo záhrobí! Je to jasné?

Řady vlkodlaků rozčeřilo zdráhavé zabručení souhlasu. Dawlish se vyjádřil velmi jasně, ale neaspiroval na výhru soutěže v popularitě.

Mladší bystrozor, jehož zarůžovělá tvář naznačovala, že ráno ho čeká pěkný monokl a nateklá lícní kost, se s úzkostným výrazem připlížil zpoza Dawlishe. Pohled, kterým jej šéf propíchl, mu na náladě nepřidal.

„Pane,“ spustil tiše. „Provedl jsem rychlý výpočet a je jich tady moc. Nemůžeme zvládnout vyzpovídat je všechny najednou. Pokud bychom je chtěli vyslechnout na velitelství, bude to trvat několik dní. A protože ten nový právní předpis bez madame Umbridgeové krachl, nemůžeme je držet déle než den, aniž bychom jim nabídli kauci. Musí projít procesem dnes v noci…”

Domlácená Dawlishova tvář rychle potemněla a pod ostrým pohledem nadřízeného se mladý bystrozor odmlčel, jelikož vycítil nebezpečí. Starší muž okamžik mumlal cosi o přílišném množství špinavých vlkodlaků čenichajících okolo za jeho služby, než se rozhlédl kolem a vyprskl rozhodnutí.

„Tak je vyslechneme tady. Na zachování diskrétnosti tu zbylo dost stolů. Jednoho po druhém je vyslechneme v tamtěch výklencích, a pak je vezmeme ven a přenášedlem pošleme do cel, jak bylo v plánu. Vezměte každého nezraněného pracovníka a začněte. Hned.“

Mladší muž přikývl a zmizel. Dawlish se otočil, aby zmapoval vlkodlaky.

„Dobře,“ mračil se ponuře. „Chci, aby vystoupil majitel této špeluňky. Zbytek se posune co nejdál od stěn a počká na tanečním parketu. Moji lidé vám položí pár otázek a pak vám pro tuto noc nabídneme pohostinnost. Souhlas je povinný.“ Rty se mu stočily. „Tak co? Pohyb!

Za množství reptání a šoupání nohama vzdorovití zákazníci Vyjící smečky neochotně poslechli. Ukrytý ostatními se Remus nechal zahnat do hloučku a cynicky ho napadlo, že by Dawlishovi poskytl lekci z kouzel. Nebude stačit nic menšího než zázrak, aby unikl z této šlamastiky bez úhony. I kdyby se mu nějak podařilo získat z řad těch nejlépe vyškolených bystrozorů takového, který by z papírů nepoznal jeho tvář, i kdyby se mu podařilo prolhat se výslechem a udat falešné jméno, Dawlish, který právě nekompromisně vytáhl za ruku z davu Friedrika, si zařídil stůl hned u východu. Určitě ho uvidí a pozná během jeho eskorty k přenášedlu a do cely.

Hleděl do stropu a kvůli své pozici uprostřed chumlu propocených lidí v koženém oblečení se snažil nedýchat nosem. Unaveně si povzdechl. No, takže to by bylo. Konec kariéry. Konec nadějí na nějakou další, vůbec žádná naděje na normální život. Pravděpodobně konec svobody. Případně i konec důvěry Řadu. Možná konec respektu přátel.

A nedodržel slib daný otci. Jeho zklamání bude bolet nejvíc.

Pěkná práce, Remusi. Dnes večer vážně válíš.

Zanechte vší naděje, kdo vstupujete (1). Odpovídající nápis nad dveře Vyjící smečky, pokud je někdy spraví. Nebo možná nad příběh jeho života.

Opět nemá nic. Žádnou budoucnost, žádnou práci, možná žádné přátele nebo rodinu, žádné vyhlídky, důstojnost a určitě ne…

Naději.

Alespoň jediný záblesk naděje.

Remusovi se zadrhl dech v krku. Pohled upřel na pohupující se záplavu malinově zbarvených hrotů, která se v bystrozorském hábitu nakřivo blížila ke skupině vlkodlaků se zdráhající se neochotou v srdcovité tváři a s nosem ohrnutým nad drtivým zápachem.

Tonksová!

Co dělá na této misi, Remus nevěděl, a upřímně mu to bylo jedno. Ale byla spojencem v moři nepřátel a on právě teď potřeboval veškerou dostupnou pomoc.

Přišla si pro vlkodlaka kvůli výslechu. Musel jen zajistit, aby tím vlkodlakem byl on. Zbytek můžou vyřešit později.

Prosmýkl se rychle davem, přičemž ignoroval protestující mrzuté mumlání, proklouzl kolem jakési mimořádně robustní postavy a dostal se do bystrozorčina zorného pole.

Na okamžik se strachoval, že šero Vyjící smečky a obarvené vlasy zakryjí jeho identitu v tom jediném klíčovém okamžiku, kdy potřeboval být rozpoznán. Ale pak o něj Tonksová zavadila očima a vytřeštila je šokem, když zaregistrovala jeho rysy a uvědomila si ošidnost situace.

Pak její tvář ztvrdla. „Tak ty na mě budeš dělat posunky, jo?“ vykřikla ostře, vrhla svoji drobnou postavu do páchnoucí masy a rozhodně jej popadla za zápěstí. „No, tak uvidíme, co s tebou!“

Remus cítil, jak jej hrubým trhnutím vytáhla z davu. Jednou rukou ho pevně svírala za paži a druhou jej tvrdě strkala do zad, až se vlkodlak bez cavyků ocitl ve výklenku, kde byl nepříliš jemně posazen na otlučenou stoličku od baru. Tonksová s kamenným výrazem kecla do židle naproti, jednou rukou vytáhla zápisník a v druhé držela hůlku.

Remus se nadechl, aby projevil svoji vděčnost, když si všiml, jak Tonksová střelila pohledem někam za jeho rameno s téměř nepostřehnutelným zavrtěním hlavou. Polkl svá slova, když se za ním objevil stín.

„Tady všechno v pořádku, Tonksová?“ Tento mladý bystrozor vypadal bez debat bezchybně, nicméně projevoval se trochu domýšlivě. S velkorysým zářivým úsměvem shlédl na malinové vlasy čarodějky, zpocenou rukou popadl Remuse za rameno a stiskl zbytečně silně. „Jestli ti bude dělat potíže, rád si ho vezmu do parády…“

Tonksová jej přerušila s úsměvem, který byl poněkud méně upřímný. „Díky, Rowley, ale myslím, že to zvládnu. Samozřejmě pokud ty nepotřebuješ moji pomoc s těmi vlkodlaky, co jsou tak děsiví a tak vůbec. Moc ráda povykládám Dawlishovi, jak jsem tě při výslechu držela za ruku a čistila místo, kde ses počůral…“

Rowleyho úsměv povadl. S posledním polovičatým zazubením se otočil a zamířil pryč.

Remus potlačoval úsměv. „Takže tohle je ten legendární Rowley,“ zamumlal tiše. „Král psychotických kreténů.“

Tonksová se ušklíbla. „Přísahám bohu, myslí si, že všechny ženy se dostaly na zem, jedině aby mu poskytly noční cvičení. Jestli to na mě zkusí ještě jednou, obalím ho fretkama a nakrmím jím Klofana.“ Vzápětí však její pohled vzplál ohněm a silou rozzuřeného draka, když ostře popadla blok a zasyčela na něj. „Ale on tu dnes není jediný psychotický kretén. Remusi, co tu, k čertu, děláš?“

V následujícím rozpačitém tichu přešla očima k jeho krku, kde stín naštěstí kryl jizvy, a dospěla k vlastnímu závěru. „Prosím, neříkej, že jsi šel hledat Kanea sám.“

Remus se malinko pousmál. V chladném dozvuku rozzuřené konfrontace měl vratké emoce a rozhodně nebyl v náladě na celkové vysvětlení své akce. „Dobře. Neřeknu.“

Tonksová si podrážděně odfrkla. „Nebuď tak zatraceně zarputilý. Tohle je vážné! Jestli tě tu Dawlish uvidí…“

Remus protáhl obličej; i tak měl dost práce, aby zahnal mrazení své vlastní nesmírné hlouposti, nemusel o ní vykládat přítelkyni. „Věř mi, to už mě napadlo.“

„Tak co sis to, u Merlina, myslel?“ Tonksová nejevila tendence téma opustit. „Jde o minulý víkend? Remusi, bez urážky, nikdy jsi na mě nepůsobil jako pomstychtivý typ, takže proč…?“

Remus rozpačitě zíral do stolu, periferně registroval hloučky vlkodlaků táhnoucí k výslechům i bystrozory hlídající v šeru. Tady nebylo místo, kde by se měl pustit do rodinné historie a příběhu jeho pokousání.

„Je to osobní,“ vysoukal ze sebe a kousl se do rtu s téměř prosebným pohledem. „Mám své důvody a Albus je zná, i když neví, že jsem tady. Prosím, neptej se mě, ano?“

Tonksová si povzdechla, ale její zamyšlený pohled obsahoval i neurčitou výčitku. „Kane řekl ještě něco jiného, že? Když jste byli sami v té uličce. Něco, co jsi mi neprozradil.“

Remus nepromluvil. Jen přikývl.

„Ví o tom Brumbál nebo Pošuk?“

„Oba vědí.“ Unaveně si povzdechl, jak jej náhle zavalila jeho těžká minulost. „Ale nemyslím, že vědí, že já vím. Oni měli všechny informace už dávno.“

Obrátila oči v sloup. „Další tajemství. Fakt skvělé. Opravdu věříš, že ti Kane říkal pravdu o tom záhadném čemkoliv? Není zrovna vzorem poctivosti a rád dělá rozruch.“

„To bych si přál.“ Remus si unaveně promnul čelo a ignoroval tmavou barvu z vlasů, která mu ulpěla na prstech. „Fakta jsem nezískal od Kanea, ale od někoho, komu věřím svým životem.“ Hořce se usmál: „Kane byl jen tak laskavý, že mě postrčil správným směrem.“

„A tak jsi ho šel hledat sem.“ Tonksová sklouzla pohledem ke spoušti, kterou Kane způsobil svým útěkem. „Nech mě hádat. Ty jsi důvod, proč byl tak napružený.“

Remus se ušklíbl. „Přiznávám, že na tom můžu mít podíl.“

Výraz tváře mladé bystrozorky povadl – až teď si všimla krvavé šmouhy na jeho nose. „Někdo říkal, že tu proběhla bitka. Řekni mi, že jsi nebojoval s Abrahamem Kanem.“

Remus si poněkud rozpačitě utřel nos do rukávu. „Dobře, řeknu, jestli tohle chceš slyšet. Ačkoliv bych lhal.“

„Dobrý bože.“ Unavené ruce se zabořily do malinových štětinek. „Pošuk bude dštít oheň, až se tohle dozví. Bojovat se zdivočelým! Remusi, co tě to, pro všechno na světě, popadlo?“

Můj vlk. Nebo skoro. Otřásl se a zatlačil tu myšlenku, tu děsivou blízkost a lehkost, s jakou jej Kane vtáhl do jeho největšího strachu a pohrával si s jeho emocemi. Nemohl si dovolit teď se tím zabývat.

Nad jeho chybějící odpovědí Tonksová rezignovaně protočila očima.

„No, myslím, že teď na tom nezáleží,“ zamumlala a pohlédla ke vchodu. Dawlish, jehož výslech Friedreka skončil, prohlížel tváře a ruce všech procházejících vlkodlaků. „Teď záleží na tom, jak tě odsud dostaneme, aniž by nás vyhodili z práce nebo zavřeli.“

Remus se ironicky a unaveně usmál. „Nemám tušení. Ale jakékoliv návrhy budou vděčně přijaty.“

A pak se najednou Tonksová usmála tím druhem zazubení, které Remus poznával jako genetické dědictví rodové linie Blacků, úsměvem, který vedl k mnohem více trestům, než byl ochoten spočítat.  Zalil jej zlověstný pocit.

„Jakékoliv návrhy, říkáš?“ Bystrozorčiny rty se stočily s alarmujícím veselím. „V tom případě bych jeden nápad měla.“

 

(1) Božská komedie, překlad: Vladimír Mikeš



Poznámka:


Kapitola 22. Velký útěk



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/22/

Rating: 13+



Kapitola 22. Velký útěk

„Ani se neopovažuj.“

„Ale Remusi, musím napsat nějaké jméno. Nechápu, co je špatného na jméně…“

„Ne…“

„Romulus…“

Ne.“

„… Náměsíčník…“

Tonksová!

„Tak!“ Tonksová se přes stůl drze zazubila na mračícího se vlkodlaka a klepla brkem o podložku. „Příliš pozdě, pane Náměsíčníku. Už jsem to napsala.“

Remusův povzdech utlumily dlaně, do kterých zabořil obličej. „Trestáš mě, že jo?“

Uchechtnutí Tonksové bylo znepokojující. „No, možná tě to naučí neometat se o víkendech ve vlkodlačím fetišistickém klubu, pane profesore. Kromě toho, podruhé v tomto týdnu jsem kvůli tobě musela falšovat úřední dokumenty. Snést tu trochu mučánkování jako kompenzaci rizika je to nejmenší, co pro mě můžeš udělat.“

Remus zvedl tvář z bezpečného úkrytu, čelo mu zbrázdily náhlé obavy. „Tonksová, když mluvíš o riziku, jsi si jistá? Hodně věcí by se mohlo zvrtnout…“

Bystrozorka pokrčila nonšalantně rameny, ale Remus okamžitě poznal, že je ze svého ošidného plánu mnohem nervóznější, než předstírá. „Nemám lepší nápad, ty snad jo? Přítomné osoby spočítali – z toho se nedá vyvléknout. Musíš být viděn, jak jsi kontrolován, aniž by tě skutečně kontrolovali, jinak končíme. A vymyslela jsem jen jeden způsob, jak z toho ven. No tak. Pojďme na to, než změním názor.“

Remus vstal, stáhl kapuci přeměněného závěsu, který přes sebe přehodil jako plášť, a dovolil Tonksové, aby jej bez okolků vyhnala z výklenku. Mladá bystrozorka jej vyvedla z ponuré tmy ke kouli světla vznášející se u dveří, a přestože zastíněný svojí novou kápí, nedokázal ze sebe Remus setřást nepříjemný pocit, že se do něj vpíjejí oči.

Dawlishův nos byl ještě krvavý, ale ze svého místa u východu se ani nehnul. Právě  k němu přivedli jakéhosi zamračeného vlkodlaka. Vrchní bystrozor popadl jednu jeho ruku a podrobně prozkoumal špičky prstů, pak jej hrubě chytil za bradu, donutil ho otevřít ústa pro zkontrolování zubů a povytáhl mu víčka, aby za pomoci kouzelného světla ověřil barvu očí. Přesvědčený, ale dopálený vlkodlaka pustil a poslal bystrozora s vězněm dál jejich cestou.

Remus si vyměnil s Tonksovou pohledy. Ani jeden se neobtěžoval skrývat nervozitu. Tonksová zatnula zuby a přikývla. Byl čas.

„Hej! Rowley!“

Oficiálně zvolený král psychotických kreténů vzhlédl z výklenku, kde se schovával, aby se vyhnul nezbytnosti jakéhokoliv rozhovoru. Ve tváři se mu zračila úzkostná nechuť, když se k němu blížila bystrozorka s vlkodlakem. Tonksová se na něj naprosto neupřímně usmívala.

„Rowley, kámo, pohlídáš mi chvilku mého vlkodlaka?“ Nato hrubě přišťouchla Remuse do neochotného Rowleyho sevření. „Musím si promluvit s Dawlishem. Protože já dělám skutečnou práci a neschovávám se, víš?“

Rowley zrudl a trošičku ucouvl před svou nově nabytou zodpovědností. „Hele, koukni…“

Ale Tonksová už byla pryč a v několika krocích se ocitla u stojícího Dawlishe. Přimhouřil na Tonksovou oči – po chvilce tiché konverzace přikývl a otočil se na všechny v místnosti.

„Odběhnu si,“ prohlásil nečekaně; nos si stále protivně utíral do asistentova kapesníku. „Nikdo nevezme žádného vlkodlaka k přenášedlu, dokud se nevrátím a nezkontroluju ho. Jasné?“

Z výklenků se ozvalo mumlavé přitakání. Dawlish přikývl a oba s Tonksovou vyšli dveřmi, aby se vytratili po suterénních schodech.

Remus vydechl – ani si neuvědomoval, že zadržuje dech. První překážka byla úspěšně překonána. Teď musí jen čekat…

Rowley po jeho levici jej pozoroval s maximální nechutí. Držel jej sotva jako zubní kartáček, jako by se více než letmým dotekem mohl nakazit obávanou infekcí. Opovržlivě krčil nos.

„Určitě si myslíš, jaký jsi tvrďák.“ Ta slova byla posměšná, ačkoliv Rowleyho invektivy poněkud postrádaly styl a smrtící přesnost takových, jako je Severus Snape. Remus se musel ovládnout, aby se neušklíbl. V případě Rowleyho se o posměšku ani nedalo mluvit. Bystrozor odhodlaně pokračoval. „Ale otěže třímám v rukou . Ty nelítostného jen hraješ. Pro mě nejsi protivník.“

Remus mlčel, docela pobaven představou, kterak hraje nelítostného muže. Z něčeho takového jej obvinili poprvé. Pohlédl na Rowleyho a rychle si jej přeměřil – zpocený, nejistý a rozčilený, v očekávání vzdorovité odpovědi, kterou by použil jako záminku pro vyventilování své frustrace. Stejně jako zdvořilost mařila Snapeovy uštěpačné poznámky, mohlo by znervózňující mlčení otřást Rowleym. Tik bystrozorova levého obočí při nedostatku reakce naznačoval, že předpoklad byl správný.

Zoufale se snažil odolat nutkání vycenit zuby. Bylo by to dětinské

Rowleyho čelist bojovně ztvrdla. Protáhl prsty s nechutnou nejistotou. Klid se ztrácel.

Do háje, Tonksová, hoď sebou…

A pak, silueta ve dveřích s kapesníkem u nosu, se objevil Dawlish. Přivřel oči a upřel je na Remuse. S ponurým výrazem se ostře otočil a odhodlaně se vydal vpřed.

Pod tím intenzivním pohledem se Remusovi sevřel žaludek a bojoval se strachem, že se něco strašně zvrtlo. U Merlina, ne, prosím… Tonksová!

Za zápěstí jej popadla tvrdá ruka. Ostré zatáhnutí jej přesunulo ke světlu a Rowley zůstal s iritující dobrou náladou pár metrů opodál. Remusovým prstům se dostalo hrubé kontroly, než byly necitelně uvolněny. Bradu jako by mu sevřel svěrák.

A Dawlish zaváhal. Očima přeběhl k Rowleyho intenzivnímu a zaujatému pohledu.

„Na co zíráte?“ Bystrozorův hlas tlumil a deformoval kapesník pod zraněným nosem. „Vraťte se do práce!“

Rowley prudce vystřelil a se zábleskem hrůzy z pokárání okamžitě zmizel do tmy.

Dawlish jeho odchod sledoval. Pak se otočil k Remusovi a mrkl.

Remusovo srdce naplnila úleva. Ano!

Po zběžném pohledu na jeho obličej jej ‚Dawlish‘ popadl za paži a pevně vedl ven.

A setkal se tváří v tvář s Dawlishovým mladým a snaživým asistentem.

Mladý muž s rozcuchanými tmavými vlasy a tváří nateklou do nepříjemných rozměrů zíral na domnělého velícího důstojníka a zamrkal.

„Pane?“ zeptal se celý zmatený. „Myslel jsem, že jste se vydal na ulici prošetřit tu Tonksové hlášku o sklepě.“

‚Dawlish‘ se prudce zastavil a s náznakem úzkosti stiskl paži svého vězně. Koutkem oka Remus zachytil Rowleyho, jak se o pár kroků přiblížil, aby nepozorovaně odposlouchával a efektivně zabránil jejich ústupu.

Byli v pasti.

S kapesníkem odhodlaně zmačkaným u nosu čelil ledově klidný ‚Dawlish‘ pohledu mladého bystrozora.

On mi musí ukázat, kde to je, Sparrowe,“ prohlásil příkře, ale hlas mu stále tlumila a podivně zkreslovala zmuchlaná látka. „Teď, kdybyste byl tak laskavý a uhnul mi z cesty…“

„Ale pane…“ Bohužel, jak se zdálo, Sparrow nebyl z rodu bystrozorů, kteří bez otázek plní rozkazy. „Samotný na ulici s vlkodlakem a ten zdivočelý Kane je stále na útěku… Jste si jistý, že je to moudré? Myslím tím…“

„Zpochybňujete mé rozkazy, Sparrowe?“ přerušil jej ‚Dawlish‘ pronikavými slovy. „Toužíte po disciplinárním slyšení?“

Nastala pauza. Sparrowovy oči se přimhouřily.

„Pane.“ Remusovi se nelíbil mužův podezřívavý tón.  „Cítíte se dobře? Váš hlas…“

Ale ne. Remus rychle sklopil zrak a stáhl se do stínu kapuce, když jeho směrem zamířily podezřívavé oči bystrozora. V mužově pohledu se zablýskl znepokojující náznak pochopení, a když očima střelil ke dveřím za jejich zády, prsty mu zacukaly směrem k hůlce.

Jejich plán vesele mířil do pekla v jásavém a barevně zdobeném balíčku.

V této šlamastice potřebovali odvést pozornost. Cokoliv jim poskytne čas myslet.

Mohl by stačit maličký zmatek mezi těmi předrážděnými korunovanými blbci.

Remus prudce otočil hlavu, upřel pohled na Rowleyho a zlomyslně vycenil zuby.

Rowleyho oči se rozšířily bojovností býka. „Ty smrdutý…“

Vrhl se dopředu, ale místnost byla potemnělá a skok postrádal zručnost. Remus zlehka uhnul, padl na kolena a vzal s sebou i ‚Dawlishe‘. Rowley minul a vrazil pěstí do dřevěného obložení, přičemž zakopl o vlastní nohu, zatímco jej hybnost hnala proti zdi, do které s vyheknutím narazil. Sparrow ustoupil a krátce ztuhl šokem, načež se chladně zamračil a popadl druhého bystrozora za hábit. Na rtech mu pohrávalo zjevné napomenutí.

Remus a ‚Dawlish‘ skončili na hromadě na zemi. Se zlostným pohledem bystrozorka popadla vlkodlaka pevně za ramena a do ucha mu zašeptala: „Musíš odvést pozornost.“ Ta slova byla jen tichým zasyčením. „Změním jim vzpomínky.“

Remus měl čas jen na rychlé pokývnutí a nachystání hůlky. Vzápětí byl vytažen na nohy.

Do zvuku ticha.

Sparrow přerušil své kárání. Rowley stále držel hůlku a ústa měl dokořán.

Oba s úžasem zírali na duhově pruhované ponožky, které poněkud netypicky vyčuhovaly z příliš krátkého velitelova hábitu.

Jejda.

Čas odejít. Rychle.

Remus spěšně přeběhl očima místnost a zarazil se u otlučeného, leč neporušeného sudu piva vedle barového pultu. Perfektní. Zakrytý svým provizorním pláštěm namířil hůlku.

Reducto!

Kouzlo nebylo víc než vydechnutím. Ale přesto účinné.

Sud vybuchl. Grandiózně.

Bystrozorové i vlkodlaci ze všech stran vyskakovali na nohy, kleli a nadávali na tekutinu, která štědře postříkala každého v dosahu, na dřevěné šrapnely, jež pročísly vzduch a narážely do zdí, a na železné obruče, jež drnčely a kutálely se po tanečním parketu. Téměř okamžitě Remuse uchopila ruka a táhla jej vpřed. Zahlédl nepřítomné a zasněné výrazy Sparrowa a Rowleyho, jak byl tažen kolem nich směrem ke dveřím. Zasáhla jej pachuť soucitné solidarity doprovázené pocitem mírného provinění.

Ohraná písnička – emocionální jizvy v jeho stopách. Ale co jiného mohli udělat?

A pak najednou těžké příšeří Vyjící smečky nahradila pronikavá temnota podzimní noci. Dveře za nimi zabouchly.

Byli venku. Je volný.

Chladný noční vzduch udeřil do Remuse, když spěchal vzhůru po suterénních schodech. Nikdy v životě necítil nic krásnějšího.

‚Dawlish‘ po jeho boku se zazubil. Tělem mu projelo vlnění a tvář se přeměnila do srdcovitého obličeje, krátké šedivějící vlasy se zahrotily a zabarvily do malinova a z převleku se vyloupla Nymfadora Tonksová.

„Jo, tak to byla sranda,“ prohlásila vesele. „Kdybych věděla, že vyjít si s tebou večer ven je tak vzrušující, Remusi, podnikla bych to už před lety.“

Remus se ušklíbl. „Však mě znáš,“ poznamenal ironicky. „Ani chvilka nudy. Zaručené vzrušení, jinak vrátím peníze.“

Tonksová se zasmála naplno. „Sarkastický mizero. Upřímně, tenhle ohoz se ti dostal do hlavy.“

„Škoda, že ten tvůj se ti nedostal do nohou.“  Remus jí pohlédl na kotníky. Teď již nebyly vidět, jelikož se jí vrátila normální velikost. „No, vážně, vedoucí bystrozor Dawlish v duhově pruhovaných ponožkách?“

Tonksová protáhla obličej. „Ne úplně jeho styl, co? Ještě že mají bystrozorové tenhle bezpohlavní mundúr, jinak by Dawlish transvestita fakt upoutal pozornost.“

Remus se uchechtl. „Nenapadlo tě hábit trochu prodloužit?“

„Domácí kouzla nejsou můj šálek čaje.“ Tonksová si nešikovně urovnávala oblečení. „Naposledy, kdy jsem se pokusila upravit velikost pláště, jsem ho zapálila.“

Remus se zazubil. „Příště to nech na mně. S mými omezenými zdroji jsem se stal odborníkem na upravování všeho, co mám. Když už jsem u upravování,“ dodal zamyšleně, „musela jsi paměťová kouzla seslat nakvap. Jsi si jistá, že vydrží?“

Tonksová lehkomyslně pokrčila rameny. „Vydrží dost dlouho na to, abych zítra našla Kingsleyho, a ten to udělá pořádně. Je na to expert. Jakmile kouzla u obou doplní, možnost odvetných opatření už nebude problém.“

Remus se zachmuřil. „A co Dawlish?“

Mladá bystrozorka na něj úkosem pohlédla. „Co je s ním?“

„Taky bude potřebovat doplnění?“

Vytřeštila oči. „Ty si myslíš, že jsem použila paměťové kouzlo na svého šéfa? Zbláznil ses? Remusi, nebojím se riskovat, ale nejsem sebevrah!“

Remus nakrčil nos zmatením. „Jak se ti teda podařilo zbavit Dawlishe?“

Tonksová opět pokrčila rameny a jen jej vedla dál. Ignorovala tlumený chaos za zády a svíráním jeho paže předstírala, že jej zadržela. „Řekla jsem mu, že jsem se od svého vězně dozvěděla o sklepě za rohem ulice, kde se vlkodlaci někdy ukrývají. Nadhodila jsem, že tam mohl dřepět Kane, když se vyhýbal našim zátahům. Šel to vyšetřit ještě s pár dalšími bystrozory. Takže nejenom on nám zmizel z cesty. Na vyjednání, aby ses přenášedlem dostal do cely, máme teď jen Spierse.“

Remus potlačil nepříjemný pocit – jeho soukromé vyhlášení svobody bylo zjevně předčasné. „Nemůžu se dostat ven jinak? Aby to nezahrnovalo zamčení na noc?“

Tonksová si soucitně povzdechla. „Promiň, kamaráde. Ale budeš muset být do počtu. Jinak bych do počtu byla já. Vlastně bude lepší, když mi dáš hůlku. Kdybys ji měl u sebe, až půjdeš do cely, zabavili by ti ji.“

Remus zdráhavě vytáhl hůlku zpod kabátu a s povzdechem se jí vzdal. Tonksová ji opatrně převzala a s uklidňujícím úsměvem bezpečně ukryla. „Neboj, nebude to tak špatné,“ ujistila jej s falešným úsměvem a poplácala ho po rameni. „Je to jen na jednu noc. Hned jak mi skončí služba, vrátím se pro tebe v přestrojení a zaplatím kauci.“ Nečekaně se zazubila. „Takže až si tě vyzvedne tvoje trpělivá manželka paní Náměsíčníková, nebuď příliš překvapený.“

Remus přikývl – bez hůlky se cítil jaksi bezbranný. Vyšli do klidné ulice. Pár metrů od nich vedle přeplněného odpadkového koše shrbeně postával mladý muž v bystrozorském hábitu.

Remus na něj vytřeštil oči. Žaludek se mu stáhl, rychle zacouval dolů po schodech a táhl s sebou Tonksovou. Naštěstí si jich znuděný mladík, hledící do nebe, nevšiml.

Tonksová rezignovala a otráveně zírala na svého kolegu z Řádu.

Co zas?“ téměř vyštěkla.

Remus unaveně stočil zrak ke hvězdám. „Říkala jsi, že se jmenuje Spiers, že?“

„Jo, to je on. První ročník tréninku přidělený k úkolu.“

„Anton Spiers?“

Obličej Tonksové ztuhl. „Ty ho znáš? Jak bys ho mohl znát? Je mu teprve devatenáct…“

Remus se na ni pevně podíval a sledoval, jak se jí obličejem šíří pochopení. Povzdechla si a zavřela oči. „Učil jsi ho, že?“

Remus mlčky přikývl. Nemohl uvěřit své smůle. Proč by něco nemohlo být snadné? Jedna jediná prostá věc?

Tonksová zaskřípala zuby. „Dobře. Zůstaň tady a drž hlavu skloněnou.“

Remus ostře vzhlédl. „Kam jdeš?“

„Získat přenášedlo.“

A než mohl zareagovat, otočila se a vyrazila vzhůru po schodech.

Remus zaklel. Co to jen…?

„Hej, Antone. Jak to… Jejda!“

Tichou nocí se nesl hlasitý rachot, ve skutečnosti zvuk pádu odpadkového koše na zem a jeho obsahu kutálejícího se po chodníku.

„Promiň! Promiň!“

„Tonksová, to je v pořádku, uklidím to, nech to být!“

„Ale je to moje vina, chci pomoct…“

Další rána. Spiersovo zasténání se odráželo od cihlových budov podél ulice. Remus se zazubil. Bystrozorčina  pověstná nemotornost nebyla vždy nevýhodou.

„Nemusíš. Opravdu!“

„Opravdu?“

„Jistě! Určitě! Ale i tak díky.“

„Tak jo. Moc se omlouvám!“

„Jo, jo, já vím…“

Před Remusem se najednou objevila Tonksová s omluvným výrazem couvající ke schodišti. Naštěstí se mu podařilo zachytit její hábit dřív, než se skutálela dolů. Pověst možná byla užitečná, ale získala ji z nějakého důvodu.

Bystrozorka se zazubila, když jí Remus pomáhal na nohy. „Věděla jsem, že občas umíš být užitečný. Ale to já taky. Hurá!“ Rozmáchlým gestem stáhla kus hábitu, kterým měla obalenou plechovku. „Bohužel nezmanipulovatelné – cíl je nastavený. Je citlivé na dotek s pětivteřinovým zpožděním. Takže až budeš připravený…“

Remus unaveně přikývl. Nebyl si jistý, zda někdy bude připravený na noc v ministerské cele. Ale lepší než Azkaban.

Najednou si všiml, že se na něj Tonksová zubí. Podezřívavě si ji přeměřil.

„Co je?“

Bystrozorka se zasmála. „Pořád se mi líbí tvůj ohoz. A ty obarvené vlasy vypadají skvěle.“

Remus přimhouřil oči. „Jsi chorá a nepříčetná ženská.“

Tonksová se zlomyslně usmála. „Já ho na sobě nemám, kamaráde.“

Smrtící pohled, který jí věnoval, byl jeden z jeho nejlepších – ledový pohled skutečného arktického mrazu, kterým by si pravděpodobně podrobil i hebridského černého. Ale čarodějka se jen zeširoka usmála.

„Hezký pokus, Remusi. Právě jsi zvládl pohled rozladěný-vlkodlak-ve-vězení. Teď si ho udrž, dokud se nedostaneme do cely, jo?“

A vzápětí nebylo před vstupem do rozbitého vlkodlačího útočiště k zachycení nic než světlo hvězd a nadávky uklízejícího nešťastníka Antona Spierse.



Poznámka:


Kapitola 23. Noc v kleci



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/23/

Rating: 13+



Kapitola 23. Noc v kleci

Cela byla chladná a stísněná, krabice ze čtyř kamenných zdí jen dvakrát narušená – jednou vysoko položeným zamřížovaným oknem, nabízejícím jen ždibec hvězdné oblohy, aby se vysmívala jeho uvěznění, a robustními kovanými dveřmi, které zapečetily venkovní svět. Jediný nábytek představovalo otlučené prkno. Nemít závěs z baru přeměněný na plášť, postrádal by deku. Jak se zdálo, vlkodlaci si nezasloužili žádný luxus.

Ale alespoň byl sám.

Potřeboval být sám. Potřeboval přemýšlet.

Jak se tohle všechno mohlo stát? Jak k tomu došlo?

Jen před týdnem si myslel, že jeho jediný incident zdivočení představoval letmý okamžik opileckého šílenství. Způsobil jej intenzivní smutek nad ztrátou přátel, kteří mu byli životem. Teď si uvědomoval, že se jen tak tak vyhnul třetímu.

Tvrdilo snad ministerstvo oprávněně, že jediný incident zdivočení zvýší vlkodlakovu zranitelnost vůči dalšímu? Do teď tomu nevěřil.

Nebo za to možná mohla naprostá tíha a intenzita silných emocí, které si pohrávaly s jeho životem. A rozhodně mu jich bylo naloženo na víc než jeden život.

V tom okamžiku výbuchu se ocitl jen krůček od zdivočení. Kaneovo popichování, vzpomínka na matku… Remus se zdaleka vyhýbal nebezpečnému území, které tyto myšlenky představovaly. Vlkovi otevřel dveře jen na prst a už sotva dokázal ubránit své území. A přesně to Kane chtěl.

Jeho otec se obával, že Kane by mohl pořád toužit změnit jej na zdivočelého, a to obě akce v Prasinkách i U Vyjící smečky potvrzovaly. Ale proč? Opravdu mu chybí vzrušení z partnera ve zločinu? Nebo šlo jen o nádhernou a pomstychtivou ironii změny dalšího vnuka Rafea Lupina v to, čím nejvíc pohrdal?

Bez ohledu na motivace, Remus se nemohl vyhýbat znepokojující pravdě. Kane téměř uspěl.

Dokázal by vlka odtáhnout zpět podruhé – potřetí – pokud by to zašlo tak daleko? Již se mu to podařilo, když si v tom ohromujícím okamžiku roku 1981 zděšeně uvědomil, že přemožen nevýslovným žalem a alkoholem napadl Alastora Moodyho. Ale kolikrát by se mohl pustit do těchto kalných vod? Byla nejdůležitější věc jeho života, jeho příčetnost, silná natolik, aby vydržela?

Do dnešního večera by bez zaváhání odpověděl ano. Na své charakteristické sebeovládání byl vždy pyšný. Ale to pominulo tím, jak byl tak snadno vmanipulován do hněvu.

Slova Tonksové na ošetřovně – opravdu je to jen týden – ho znepokojivě strašila. Ale musel si myslet, že jsi použitelný, jinak by neriskoval. Myslíš, že mu to navrhl Voldemort? Zdivočelý se vzpomínkami na vedoucí členy Fénixova řádu by byl pěkně cenný.

Opravdu děsivá představa. Pokud by byl v nebezpečí zdivočení, co by to znamenalo pro jeho přátele? Pro Harryho? Pro samotný Řád? Počet lidí, které by jeho potenciální nepříčetnost a zdivočení ohrožovalo, byl ohromující. Jeho zdivočelé já by se o přátele nestaralo – ve skutečnosti by se mysl vlka v kombinaci s pomstychtivostí člověka s největší pravděpodobností zaměřila právě na ně. A s přáteli, jaké měl, by vendeta ohrozila celý kouzelnický svět.

A Řád… Pokud by se jeho zdivočelé já se všemi jeho vědomostmi přidalo k Voldemortovi, jako se formálně připojil Kane, o následcích pro Řád bylo příliš děsivé i jen uvažovat. Nechtěl vypadat nijak arogantně nebo domýšlivě, ale mohl poskytnout taková tajemství, že by Řád byl ztracen. Jeho slabost by mohla prohrát válku. Mohl by pomocí ní zničit svět.

Ale co může udělat kromě odchodu do skalního kláštera, aby jej už nikdy nikdo nespatřil? Nebo kromě zastřelení?

Remus hleděl zamřížovaným okýnkem na hvězdné nebe. Úžasné. Neuvědomoval si, jak cela dokáže povznést zadumání na novou úroveň. Není divu, že Siriuse po útěku tak sžírala vina. V Azkabanu piloval své schopnosti sebezpytování celých dvanáct let.

S povzdechem se Remus pomalu uložil na nepohodlnou pryčnu, a aby se zahřál, přikryl se pláštěm. Pokud tolik rozjímal jen jednu noc, v Azkabanu by nevydržel ani týden. Díky bohu za Tonksovou.

Čas jít spát. Přemítání nikomu nepomůže. To vždycky tvrdila jeho matka.

Máma.

Ne. Spát. Žádné další přemítání. Stačilo.

Spát.

Zírat na hvězdy a nepřemýšlet dlouhé hodiny do svítání šlo jen těžko. Ale Remusovi se to nějak podařilo.

ooOOoo

„Tak kde je?“

Rozléhající se křik a dupání nohou Remuse vytrhlo z jeho polospánku. Odtrhl oči od svítající oblohy za mřížemi, posadil se, až unavené svaly a rozlámané kosti zavrzaly, odhodil provizorní přikrývku a nejistě vstal za rachocení klíče v zámku. Rozpačitě sklonil hlavu v prosvětlující se cele, pak se dveře rozlétly a odhalily postavu v bystrozorském hábitu a…

Proboha.

Felisha Hathawayová?

Ale ne. Oči neměla hnědé, ale nemožně fialové, vlasy se kudrnatily víc, než by jim Felisha dovolila, a obličej také nebyl úplně v pořádku, téměř jako by…

Jako by někdo napodobil tvář z fotografie a pokusil se jí přidat věku.

Remus zaskřípal zuby. Kdyby Sirius Black ještě žil, s velkým potěšením by ho zamordoval. Co jen to lidem navykládal?

Bystrozor doprovázející falešnou Felishu se zubil – příslibem zlověstné budoucnosti.

„Vaše žena složila kauci, pane Náměsíčníku,“ ušklíbal se. „Zanechám vás v jejích schopných rukou.“

„Děkuji vám,“ kývla paní Náměsíčníková milostivě k bystrozorovi a prudce otočila zamračený a rozzuřený pohled na svého takzvaného manžela. „Pokud jde o tebe, ty zabedněný darmošlape! Máš vůbec tušení, kolik jsem jim musela vysolit, aby tě pustili? Máš? A ty prachy, co jsi utratil za tohle směšné oblečení a za chlast! A dost! Od toho pokousání jsi nemožný. Je čas dospět a přestat experimentovat jako nějaký puberťák! Na!“

Remus se ocitl násilím cpaný do obrovského cestovního pláště, který poznával jako Alastorův, až mu pleskl přes obličej.

„Obleč si to a pořádně se zakryj! Nechci, aby tě sousedi viděli v takovémhle stavu!“

Neslušně unavený, lehce zmatený, ale přesto pokorný Remus na sebe natáhl plášť. Zcela jej pohltil a zakryl tvář při průchodu jasně osvětleným příjmem ministerské vazebnice, což bylo jen dobře. Asi proto ho také vážená paní Náměsíčníková přinesla.

S povzdechem se vynořil do tak jasné chodby, až musel zamrkat. Podle očekávání jej falešná manželka drapla za paži a táhla za sebou, přičemž mu celou dobu hlasitě spílala.

„Pořád jsem se o tebe starala a co mě to stálo úsilí, abys byl šťastný! Nemysli si, že příštího půl roku budeš spát ložnici, to teda ne! Gauč je rozkládací a to máš štěstí, že jsi neskončil na rohožce!“

Prostorná recepce už otevřela – Remus si ji dobře pamatoval z hodin, které zde strávil vyplňováním formulářů a prokousáváním se byrokracií, aby o loňských Vánocích osvobodil otce; tady vedl únavné a zdlouhavé debaty, zda lze vlkodlaka kvalifikovat jako nejbližšího příbuzného. Nyní prostor vyplnili nespokojení vlkodlaci, procházeli kolem a podepisovali příjem svých osobních věcí a příležitostně i hůlky, pokud měli štěstí a v jejich životě se vyskytoval člověk ochotný zaplatit vyděračskou kauci za propuštění z vazby. Při pohledu na tu frontu Remus děkoval šťastné hvězdě, že hůlku nechal Tonksové, než jej prohledali.

Ale v této chvíli sdíleli vlkodlaci i bystrozorové podobný úšklebek nad ošemetnou situací zjevného manžela-nešťastníka a jeho nadmíru hlasité manželky. Remus jen se zakřeněním rádoby stydlivě sklonil hlavu a modlil se, aby jej těžká kapuce při odchodu zakryla.

„Zpíjet se do němoty, možná i flirtovat nebo něco horšího s nějakou vlkodlačí frajlí! Po tom všem, co jsem pro tebe udělala! Stěžuju si, když se skácíš na koberec? Ne! Když sníš sousedovic kočku, říkám něco? Dokonce jsem ti nabídla pomoc při učení jak používat záchůdek pro domácí mazlíčky! Ale ne, stejně jsi musel vypadnout a udělat ze sebe blázna, že? Pořád ten nejchytřejší! No, tentokrát ne! Tentokrát se věci změní!“

Po důrazném šťouchnutí se dveře před nimi zprudka otevřely. Za Remusem se ozývaly posměšky, když jej zalilo světlo ulice mezi hospodou a vstupem do úřadu. Prošli otlučenými červenými dveřmi přemalovanými bílou se znakem lebky a zkřížených hnátů. Vzápětí se před nimi otevřela malá špinavá ulice s umazanou popelnicí a staromódní telefonní budkou. Dostali se ke vchodu pro návštěvníky Ministerstva kouzel.

Záplava kázajících slov se najednou přetnula, když paní Náměsíčníková pečlivě zkontrolovala levou i pravou stranu. Jakmile si byla jistá, že se nikdo nedívá, falešná Felisha se přeměnila do srdcovitého obličeje s korunou modrých kudrlinek a obrovským úsměvem.

Remus si Tonksovou prohlédl s pozvednutým obočím. „Ty sis to užívala, co?“

Úsměv se rozšířil. „Náramně.“

Dva členové Řádu se bok po boku vydali k opuštěnějšímu konci ulice, který se vytrácel ve světle svítání, jako by v něm umíral. Kvůli případným svědkům si nemohli dovolit přemístění přímo na Grimmauldovo náměstí.

„Věděl jsem to.“ Remus strčil ruce do kapes kabátu a zpod stínu kápě loupl okem po zubící se Tonksové. „Takový výkon jeden podá jen kvůli potěšení. Ale propána, proč jsi musela ztropit takovou scénu? Myslel jsem, že jsem měl zůstat nenápadný.“

„To jsi taky zůstal,“ informovala jej Tonksová rozzářeně – Remus se nemohl zbavit pocitu, že na někoho, kdo právě ukončil noční směnu, je až příliš veselá. „Protože odteď si při zmínce Romuluse Náměsíčníka každý bystrozor na velitelství vzpomene na jeho manželku štěknu. Vůbec si nebudou pamatovat tebe. A když si tě nepamatují, nemůžou si tě spojit se svobodným bradavickým profesorem a bezúhonným členem společnosti, že?“

Remus na ni chvíli civěl se směsicí nedůvěry a respektu. „Stojím si za tvrzením, že jsi chorá a vyšinutá. Možná to povýším na ďábelského génia.“

Tonksová se zasmála tak darebně ničemným potěšením, že to rozchechtalo i Remuse.

„Dobrá, semetriko paní Náměsíčníková, chápu,“ přiznal. „Ale proč ses, propáníčka, rozhodla mě vyzvednout zrovna jako Felisha Hathawayová?“

Tonksová se zlomyslně uculila. „Protože mi Sirius ukázal její fotku během Velikonoc, když jsme mu pomáhali uspořádat jeho věci. A řekl Billovi Weasleymu a mně o vašem šestém ročníku, jak ji dostal do koupelny prefektů, zatímco ses koupal, a jak zamkl dveře. Prý vás tam nechal celou noc.“ V očích jí jiskřilo. „Také mě s jistým potěšením informoval, že kdykoliv se tě pak na to zeptal, prý jsi vždycky zrudl a ani necekl, a nikdy ses jí nepodíval do očí, aniž bys znachověl, nebo zezelenal. Že prý bylo k popukání sledovat vás dva na prefektské hlídce. Takže jsem si říkala, co se asi stane, když přijde a – ehm – odtáhne si tě domů.“

Navzdory neoblomnému odhodlání, že se tak nestane, Remus opět zčervenal. Při nakažlivém smíchu Tonksové se však i přes rozpaky musel usmát a podrážděně ji plácnout po rameni.

„Sirius byl prevít,“ informoval ji. „Že ti to řekl a hlavně že mi to provedl. Nemyslíš, že už jsem byl potrestaný dost?“

Po veselé tváři Tonksové se přehnaly starosti. Najednou jej přepadlo mrazení.

Co ví?

„Tonksová?“ začal opatrně.

Mladá bystrozorka si povzdechla. „Musela jsem jim to říct, Remusi. Je mi to fakt líto, ale neměla jsem na vybranou.“

Remus sklonil hlavu. „Moody a Brumbál.“

Tonksová přikývla. „Čekají na tebe na Grimmauldově náměstí. Mám rozkaz tě tam dovést a vypadnout, takže pak poneseš následky sám. Promiň.“

Remus zavrtěl hlavou – nějaké přivítání čekal, ale rozhodně nehodlal svalovat vinu na Tonksovou, protože udělala správnou věc. „Není to tvoje chyba. Kdybych nebyl takový idiot, ani jeden z nás by se do této šlamastyky nedostal.“

Rozpačitě se usmála. „No, nemůžu tě tam pustit neozbrojeného. Tady máš.“

Sáhla do pláště a vytáhla jeho hůlku. Remus ji s úlevným pousmáním přijal a zasunul bezpečně do kapsy.

Tonksová se rozhlédla. „Tady je to docela klidné, přemístíme se?“

Remus mlčky přikývl. „Tři, dva, jedna…“

Vzápětí se před nimi otevřelo Grimmauldovo náměstí, ponuré v plíživém světle úsvitu. Zlověstné klepadlo ve tvaru hada domu čísla dvanáct se lesklo ranní rosou v síti pavučiny.

Obrátil se k Tonksové a unaveně se usmál.

„Hodně štěstí, kamaráde,“ popřála mu tiše. „Brzy se uvidíme.“

A s hlasitým prásknutím Remus osaměl.

S dlouhým povzdechem vyšel schody a hůlkou poklepal na dveře. Se zlověstným zaskřípáním se otevřely.

A tam, v záři vzdálené suterénní kuchyně, se Remus setkal s naštvanými a zklamanými pohledy Alastora Moodyho a Albuse Brumbála.

Toto nebude pěkné.

 

PA: Pokud jde o tajemnou Felishu a incident v koupelně… Výstup Tonksové coby ‚nepovedené verze Felishy Hathawayové‘ je malý hold povídky, kterou, jak jsem si teď už jistá, nikdy nenapíšu. Příběh Remuse a Felishy mě napadl v dobách, kdy jsem fanfikce moc nečetla, a proto jsem nevěděla, že příběh Remuse a jiné postavy z dob Pobertů už byl napsán, přepsán, opakován, převyprávěn, ubit k smrti a roztrhán na kousky, aby byl po hlavě třískán slzavými konci, takže nezůstalo nic než skvrnka na koberci, která pak byla v tichosti trápená a tvarovaná, aby byla ještě víc pošlapaná. Jinými slovy, hotovo. Nechápejte mě špatně, hodně těch příběhů se mi líbí, ale je jich tolik a nenávidím pomyšlení na to, že bych opakovala něčí práci, kdybych se pokusila být originální ve své vlastní zápletce. Proto jsem se rozhodla ponechat příběh ve své vlastní mysli a místo toho napsat Oblivious. K zániku také přispěla skutečnost, že neumím psát romantiku, a to ani kdyby mi šlo o život. Ale drobnou událost tohoto příběhu jsem zopakovala zde, z druhé ruky, jako jakési pokývnutí. Z tohoto důvodu se zde odkazuji na koupelnový incident. :)


Kapitola 24. Následky



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/24/

Rating: 13+



Kapitola 24. Následky

Remus tiše vstoupil a zavřel za sebou dveře. Na Brumbálovo pokývnutí svlékl plášť a rychle se vydal do suterénní kuchyně. Po pár krocích se Moody otočil a pevně zavřel dveře, aby jejich slova nedolehla k portrétu paní Blackové.

Rozhostilo se dlouhé, trýznivé ticho.

Oči, které se do něj zabodávaly, jako by mu chtěly protrhnout kůži. Zavrtěl se a prohrábl si obarvené vlasy.

Patovou situaci přerušil Moody, když poháněný zuřivostí nešikovně vyrazil vpřed se svojí dřevěnou nohou a protáčejícím se okem.

„Lupine,“ chladný hlas se téměř třásl vztekem, „na co si to, k čertu, hrajete?“

Remus se zaměřil na rozběsněného otcova starého přítele. Bylo to snazší než snášet pevný, smutný a neochvějný pohled Albuse Brumbála plný zklamání.

„Podívejte, Alastore, než se k tomu dostaneme, mohl bych se jít převléct?“ S povzdechem zkoumal svoji zabarvenou ruku. „Cítím se jako idiot.“

„Taky tak vypadáte,“ potvrdil Moody ponuře. „A to proto, že jste idiot, Lupine. Zůstanete zde a budete s tím žít.“

„Ale…“

„Remusi,“ tiše zasáhl Brumbálův hlas podbarvený pocitem zrady a umlčel tak svého bývalého žáka. „Určitě si uvědomujete, že vaše jednání nejenže ohrozilo váš vlastní život a kariéru, na které jsem tak těžce pracoval, aby vám vůbec byla umožněna, ale také jste uvedl do nebezpečí pozici a svobodu Nymfadory Tonksové a pravděpodobně i celého Fénixova řádu. Zneužil jste ne jednu, ale hned dvě důvěry, které jsem ve vás vložil – důvěru v učitele mé školy a také důvěru v člena Řádu. Nemám rád, když se mi lže, Remusi. Obzvláště těmi, ve které jsem v průběhu let vložil tolik víry. A rád bych věděl, proč jste to vše udělal.“

„Já…“ hlas se mu nesnesitelně chvěl a stud utnul zbytek slov. Vina, mocná a silná, vytryskla v Remusově hrudi – víc nedokázal, aby jej nepřemohla. A ta intenzita pohledu modrých očí Albuse Brumbála byla neúprosná. Těžce polkl.

„Je mi to líto,“ zašeptal.

Moody si odfrkl. „Projevit lítost a vše bude v pořádku. Na faktech se přesto nic nemění, že? A neodpovídá to na otázku.“

Remus nedokázal zvednout pohled od podlahy, ramena mu klesala pod tíží zklamání těch dvou mužů, kterých si vždy vážil. Jako by měl zauzlovaný jazyk. Nemohl promluvit.

Pak se Brumbálův hlas ozval znovu a každé jeho tiché slovo se jako nůž zabodávalo do srdce mladšího muže. „Nevěřil jsem, že patříte k lidem, co jednají unáhleně, Remusi. A jistě jsem od vás nečekal, že budete v tomto oblečení toužit po své malé pomstě. Z péče madame Pomfreyové jste se dostal sotva před třemi dny a už se vydáváte do nebezpečí kvůli čemu? Kvůli zranění, které se již zahojilo? Pro vaše vlastní bezpečí jsme vás z tohoto případu stáhli, Remusi, a vložili ve vás velkou zodpovědnost. Proč tolik riskujete kvůli povrchní ráně?“

Remus zvedl hlavu. Samozřejmě. Nevědí, že on už ví. Téměř zapomněl.

„Ne kvůli tomu.“ Ta slova rezonovala kuchyní. „Nemá to nic společného s útokem v Prasinkách. To si o mně myslíte?“ Zhluboka se nadechl. „Nejste jediný, komu lhali. Vím to, Albusi.“

Ticho se znovu temně prosadilo. Moody a Brumbál si vyměnili dlouhé pohledy.

„Víte?“ nakonec zopakoval Moody. Jeho jediné lidské oko naplňovala nejistá obava. „Víte co?“

Remus se napřímil. „Poté, co jsem v Prasinkách viděl Kanea, prolomila se část otcova paměťového kouzla. Ten mi pak minulý víkend vše vysvětlil. Vím, kdo mě pokousal. A vím proč.“

Moody zavřel oči a zhluboka si povzdechl. Albusův pohled nezakolísal.

„A tak jste ho sledoval.“ Ředitel si také povzdechl. „Ale i tak, Remusi, přestože rozumím, jak velmi ovlivnil váš život, co zlého vám provedl, myslel jsem, že jste se se svojí lykantropií smířil už dávno. Proč tato msta?“

„Protože musí být zastaven.“ Remus vykročil s rukama téměř prosebně vztaženýma. „Než zničí další rodinu, zabije nebo přemění další dítě – nebo Harryho! Musí to skončit a tak jsem si myslel…“

„Že byste to měl provést vy?“ drsně utnul jeho slova Moody. „Poetická spravedlnost být zabit chlapcem, jehož život zničil? Ne, Lupine, nepřemýšlel jste a vybral jste si špatný čas pro bezmyšlenkovitost. Co myslíte, že děláme – necháváme ho na svobodě, protože z naší strany nejde o osud nebo odplatu? Že to hlavně nebyl Pastorek, kdo Dawlishovi navrhl nájezd na Vyjící smečku? Nesedíme na zadcích a nehoupáme nohama, víte? A jen fakt, že vám nesdělujeme každý náš pohyb, neznamená, že jej neděláme!“

Remus zavřel oči a za nepříjemné směsi lítosti a rozhořčení se kousal do rtu. „Prostě jsem chtěl něco udělat.“

Moody si odfrkl. „Ano a výrazně jste všechno zlepšil. Udělal jste v tom jen bordel a měl jste zatracené štěstí, že vám mladá Tonksová zachránila zadek. Když jste byl tak zoufalý po nějaké akci, proč jste nám, zatraceně, o tom neřekl, než jste začal jednat na vlastní pěst?“

Remus bezmocně pokrčil rameny. „Už jednou jste mě stáhli z případu…“

„Zatraceně pro vaši ochranu!“ Moody už hromoval, až se třásla okna – Remus zachytil tlumící kouzlo, které Brumbál seslal na dveře vedoucí k paní Blackové. „A nakonec se to zatraceně ukázalo správným!“

„Alastore, prosím.“ Remus zvedl ruku proti vzteklému bývalému bystrozorovi. „Rozumím tomu. Také rozumím tomu, že jste se báli, abych se nedostal do Kaneovy blízkosti, protože by mě mohl zabít nebo způsobit zdivočení.“ Ztěžka polkl. „Abych byl upřímný, toho už se bojím taky.“ Odmlčel se, když dopad jeho slov očividně nepříjemně zasáhl oba muže, a přemýšlel, jak to vysvětlit. „Ale byl jsem… rozzuřený. Nemohl jsem vystát představu, že ustoupím a nechám jej, aby mi vzal někoho dalšího, na kom mi záleží…“

Hlas se mu vytratil, zatímco Moodyho oči se rozšířily šokem. „U Merlina,“ vydechl starší muž s drsným pochopením. „Rey vám, sakra, nikdy neměl říct o…“

Remus mlčky přikývl, sledoval, jak se Moodyho oči zavřely a výrazem prokmitlo potvrzení jeho slov. „Neměl to v úmyslu. Ale ano, řekl mi, kdo mi zabil matku. A jen před pár hodinami mi to Kane přiznal přímo do očí.“

Moodyho oči se prudce otevřely. Brumbálova hlava vystřelila nahoru. Oba muži jen zírali.

„On to přiznal?“ Moodymu se chvěl hlas šokem a nenávistí. „Přiznal, že zabil Dianu?“

Remus zaskřípal zuby a bránil se před nebezpečným hněvem. „Docela barvitě.“

Alastor téměř zavrčel a vší silou praštil do stolu. „Věděl jsem to. Hnusný zdivočelý bastard! Rozmáznu ho na podlaze jako švába! Nenajdou z něj ani nehet…“

„Alastore.“ Brumbálovo tiché pokárání přerušilo přítelovu tirádu. Oči starého muže se upíraly na stažený Remusův obličej a napětí v jeho těle. „Teď ne.“

Moody se zaměřil na ztuhlého syna svého letitého přítele. Hlas mu lehce změknul, přestože zůstal pevný a zuřivý. „Považujte se za šťastlivce, že to neřeknu Reyovi. Jeden řádící Lupin je až dost. Chlapče, seberte se a nechte Kanea na mně. Věřte mi, nenechám ho uniknout o nic víc, než byste nechal vy. Sbohem, Albusi.“

Brumbál lehce pokývl hlavou a mávl hůlkou. Starý bystrozor stáhl obrany ze dveří a vydusal z místnosti.

Jemná ruka vytrhla Remuse z jeho pochmurné zamyšlenosti – vzhlédl do soucitných očí starého ředitele.

„Remusi, chápu vaše rozrušení. Diana mi byla mnoho let drahou přítelkyní a vám báječnou matkou. Ale jistě chápete, že nechci vidět, jak se vrháte do tohoto nebezpečí. Vím, že vzhledem k okolnostem po vás žádám cosi, co považujete za nespravedlivé. Ale je to jen pro vaše dobro.“ Uklidňující prsty jemně stiskly. „Prosím, přenechte to nám. Už Kanea znovu nehledejte.“ Modré oči se zabořily do Remusových. „Dáte mi své slovo?“

Nastalo dlouhé ticho. Remus se v duchu motal od jednoho extrému k druhému ve spleti komplikací a zmatku.  Jak se opovažuje chtít po něm něco takového po tom, co ta kreatura provedla jeho rodině? Jak mohl čekat, že se nechá odsunout na vedlejší kolej a bude čekat v bezpečí, zatímco ostatní jednají pro jeho dobro?

V bezpečí. Dělat práci, pro kterou Brumbál riskoval reputaci, aby mu ji zajistil. Dělat, co vždycky chtěl, co chtěla matka, aby dělal – vzpomněl si, jakou měla radost, když jim jen den před jejím odjezdem na osudovou cestu do Francie přinesl zprávu o Brumbálově nabídce. Řekla mu, že nikdy nebyla tak pyšná.

A on to ohrozil kvůli čemu? Příležitosti umřít? Šanci stát se stejným monstrem, které jí vzalo život?

Bolelo to přiznat – Brumbál měl pravdu.

Rezignovaně se střetl s jeho pohledem „Máte mé slovo. Nebudu Kanea hledat.“

Brumbál jej poplácal po rameni a konečně se usmál. Do očí se mu vrátil náznak prchavého jiskření.

„Děkuji vám, Remusi,“ pravil.

ooOOoo

Rozbřesk jemně hladil skotskou krajinu obepínající Bradavice a jejich pozemky, když ředitel školy s nezdárným učitelem obrany proti černé magii mířil příjezdovou cestou ke školní bráně, a ozvěna jejich přemístění se vzdáleně odrážela od soutěsky k soutěsce. Remus si s jistou úlevou za chůze upravil ošumělý hábit a z čela si odhrnul opět světle hnědé vlasy. Pár minut a několik silných čistících kouzel jim vrátilo jejich barvu. Kožený kabát pověsil do skříně a slavnostně si v duchu slíbil, že jej už nikdy, bez ohledu na nabídku, neoblékne. Všeho moc škodí.

Nějak si nebyl úplně jistý, jaké pocity v něm slib daný Brumbálovi vyvolává – jedna jeho část, hluboko pohřbená, vřeštěla, že sedí na zadku a věří, že Kanea dostanou před soud jiní. Ale druhá část, klidná, cítila úlevu. Kanea chytí – odhodlaný Moody na to dohlédne téměř jako on sám. Zdivočelý z něj vytáhl to, co celý život vší silou držel pohřbené a utlumené. Pokud se vyhne jeho přítomnosti, určitě se tak podstatně sníží riziko, že se sám na zdivočelého změní. A bude to nejjednodušší pro všechny zúčastněné.

Takto to bylo nejlepší. Nejlepší.

Byl si tím jistý.

Téměř.

Koneckonců, Moody už jednou selhal. A jedná se o život dalšího dítěte.

Žádné další děti. V tom se shodli. A tady alespoň může dohlédnout na Harryho.

Odhodlaně zamkl mysl před negativními myšlenkami. Bude to nejlepší.

Velké přední dveře Bradavic se při doteku jejich ředitele otevřely a odhalily temnou a zšeřelou vstupní síň. A, poněkud překvapivě, znepokojivě rozrušeného Severuse Snapea.

Oči Mistra lektvarů se upnuly na Remuse. Jeho tvář planula vzteky.

„Lupine!“ zavrčel vztekle a vyrazil. V poháru zašplouchal lektvar, který jen díky kouzelným ochranám zůstal v bezpečí své nádoby. „Kde jsi byl?“

Remus překvapeně zamrkal. „Promiň?“

Naježený Snape se přihnal ke zmatenému kolegovi. „Kde jsi byl? Skoro celé odpoledne a noc jsem pročesával hrad a pozemky, abych tě našel! Ředitele jsem také nemohl najít, abych ho varoval, že se pohřešuješ, zjevně proto, že už tě sháněl! Dokonce jsem se tak snížil, že jsem se zeptal i Protivy! A věř mi, Lupine, očekávám, že osobně uklidíš ten binec, který kvůli tomu natropil ve třetím patře!“

Snape se odmlčel, aby se nadechl, obvykle bledé rysy mu zrudly vzteky a oči se leskly neskrývaným odporem, když se znovu pustil do své tirády. „Myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než se za tebou honit? Moje činnost je příliš důležitá pro Řád, než abych hledal nezodpovědného vlkodlačího idiota, který má zpoždění! Čekáš, že tě budu sledovat jako nějaký psíček? Copak jsi tak arogantní, abys věřil, že je to má povinnost? Nebo se snažíš předvést svým žákům praktickou ukázku lykantropie? Jistí privilegovaní už s ní mají mnohem větší zkušenosti než ostatní.“ S opovržlivým pohledem se napřímil. „Nepřekvapilo by mě to – zodpovědnost za tvůj zdravotní stav vždy na svá bedra berou jiní, že Lupine? Tvoji rodiče, ředitel, James Potter a teď, jak se zdá, já! A ty máš tu drzost si sem teď nakráčet, rádoby nevinný, a jediné, co řekneš, je promiň? Na!“ V Remusových nepřipravených rukou prudce přistál pohár s lektvarem. „Vypij to! Těž z lidské laskavosti a přemýšlej o tom, jaké máš štěstí! Kdybys měl pár minut zpoždění, už by ses nemusel vůbec obtěžovat! Vlkodlaci!

S nepěkným úšklebkem zkřížil ruce na prsou a s chladným opovržením sledoval svého kolegu. Remus udržel svůj vlastní ledový pohled jen chvilku, než jej sklonil k poháru, který mu byl tak bez okolků vražen do rukou. Sotva okamžik zkoumal vířící a kouřící tekutinu, než ucítil, jak se mu stáhl žaludek.

Ach ne. Vlkodlačí lektvar.

Týden – ani ne týden – do úplňku. Úplně zapomněl.

„Je to tak,“ Snapeova ostrá výtka pálila jako sůl v ráně viny. „Prošvihl jsi včerejší první dávku. Teď už bys měl vědět, jak to funguje, Lupine – koneckonců to tvoje matka si tu zatracenou recepturu patentovala. Ale ty očividně potřebuješ připomínat, že v týdnu před úplňkem musíš užít sedm dávek, jejichž rozestup musí být alespoň jednadvacet hodin, aby se předešlo nakumulování oměje ve tvém těle a následné smrti. A přestože by to nebyla žádná velká ztráta, nepřeji si být zodpovědný za tvůj konec.“ Tmavé oči zaplály. „A když už jsem tak hloupě souhlasil, že tento lektvar připravím – čistě jen pro bezpečí těch ve škole, které by ohrozil nespoutaný vlkodlak – předpokládal jsem, že tentokrát budeš mít dost rozumu a vypiješ ho. Ještě hodinu, Lupine, ani ne hodinu a nebylo by bezpečné, abys ho užil v dostatečném množství před pátečním úplňkem. Stihl jsi to směšně natěsno.“  Krutě se ušklíbl. „Budeš mít v těle větší koncentraci oměje, než je obvyklé. Patrně tě čeká poněkud náročný týden. Jen se nepozvracej před studenty. Dalo by jim to špatný příklad.“

Remus cítil, jak mu tvářemi stoupá červeň zahanbení. Pro jednou si Snapeův posměch zcela zasloužil. Povzdechl si a hůlkou zrušil ochrany na poháru. Zdráhavě jej přinesl k ústům. Hořká, dusící chuť odporné tekutiny mu drhla o chuťové pohárky, ale známý pocit na zvracení si zasloužil. Jak jen mohl být tak lehkomyslný, tak pitomý, aby včera zapomněl, že má začít svoji vlkodlačí kůru?

Cítil, že i Brumbálovy oči se do něj zavrtávají. Slíbil, že svoji starou chybu nezopakuje a teď, při dalším impulzu, udělal přesně to samé. Tušil, že z ředitelova pohledu opět zmizí jiskření.

Ve srovnání s tím byl týden znásobené nevolnosti jen mírným pokáním.

Se skloněnou hlavou vrátil prázdný pohár Snapeovi. Ředitel Zmijozelu jej přijal s pohrdavým úsměvem.

„Jsi opravdu blázen, Lupine,“ zamumlal tiše. „Užij si svůj týden.“

A se zavlněním hábitu se otočil, aby s mrzutým mumláním zamířil vzhůru po schodišti.

Remus za Zmijozelem zíral s vytřeštěnýma očima, než mlčky přesunul pohled a ucukl jím před zklamanýma očima Albuse Brumbála. Nadechl se k omluvě.

„Remusi.“ Ředitel jej přerušil mávnutím ruky. „Běžte do svých komnat a vyspěte se. Zítra máte hodiny, a jak pravil Severus – čeká vás náročný týden. Odpočiňte si.“

„Ano, pane řediteli.“ Remus jako pokáraný školák poslušně přikývl, sklonil hlavu a odspěchal do svých komnat.

Nebyla to dobrá noc.


Kapitola 25. Omějová smršť



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/25/

Rating: 13+



Kapitola 25. Omějová smršť

Remus si byl téměř jistý, že zdi učebny by se neměly hýbat, a už vůbec ne tak malátně. A ačkoliv nebyl žádný přísný despota, už naplánoval, jak důrazně potrestá toho, kdo se mu rozhodl naklonit podlahu pod nohama.

Z těch pohybujících se zdí se mu dělalo špatně od žaludku. Ale na druhou stranu, právě teď by mu bylo špatně i ze sledování smirkového papíru. Vyšlo to nastejno, možná kdyby se podíval jinam…

Remus jen mrkal a zíral na vířící dřevo stolu. Bojoval se zvedající se nevolností v žaludku, kostmi mu probíhalo chvění jako doteky chladných prstů a místo hlavy měl pulzující, závrať vyvolávající smršť. Zatracená oměj. I srovnání s jízdou na kolotoči pokulhávalo. Někde – ne moc daleko – jej musel sledovat osud a náramně se bavit na jeho účet.

V celém svém životě, téměř neustále naplněném nemocí, únavou a špatným zdravotním stavem, se snad necítil takto zle. Ani v prvním pololetí předchozího zaměstnání zde v Bradavicích, kdy Snape náhodou – jak alespoň tvrdil on – popletl koncentraci oměje v poslední dávce lektvaru, následkem čehož musel Remus proležet celý víkend a promeškal tak kontroverzní famfrpálový zápas Nebelvíru proti Mrzimoru. Ani tehdy se necítil tak dezorientovaný a otřesený. Byl si jistý, že k současnému stavu přispěl i předešlý týden. A navrch toho všeho musel během předchozí noci vstát v nemravnou hodinu, aby si vzal další dávku, teď již s nezbytně přesným časovým odstupem, což mu na indispozici a závrati jen přidalo. I to, že dokázal stát, byl úspěch.

S přímou bolestí se uměl vypořádat. A únava mu byla životem. Ale všechno toto

A to byla teprve středa. S tímto tempem bude mít štěstí, jestli vůbec do páteční noci přežije.

„Ehm… Profesore Lupine?“

Při zvuku hlasu Remus zvedl hlavu – rychle, a musel se kousnout do rtu, aby se mu vidění přestalo míhat a on byl schopný souvislé myšlenky. Přes přízračný opar na něj hleděla řada bledých, pulzujících tváří.

Jeho třída.

Sakra.

Na chvíli se ztratil v kaleidoskopu vlastní mysli a skutečně na ně zapomněl. A k dovršení zmatku si byl jistý, že jim před okamžikem o něčem vykládal. Podrobnosti mu, poněkud nepříjemně, unikaly.

Skvělé. Prostě skvělé.

Za normálních okolností by Remuse ani ve snu nenapadlo jít učit v tomto stavu. Ale protože si za to mohl sám svojí nepozorností, i přes svůj strašný stav se neodvážil požádat profesora Brumbála o uvolnění z téměř tří celých dnů před přeměnou. Jak si ustlal, tak si bude muset lehnout.

Lehnout si. Jak by si to přál.

Pane profesore?

Třída. Studenti. Správně.

Jako zázrakem mu ve zmatené mysli problesklo jméno.

„Ano, Hermiono?“

Vážný obličej obklopený hustými hnědými vlasy se zaostřil. Výraz ukazoval směs zmatku a obav.

„Profesore Lupine,“ zkusila opatrně. „Cítíte se dobře?“

Remus se nenuceně opřel o stůl a zoufale se pokoušel předstírat, že i bez této pomoci se udrží kolmo. „Ale ano,“ lhal mile. „Proč se ptáš?“

Hermioně zaškubalo obočím – zpoza jejích zad se ozvalo několik znepokojujících zahihňání. Ale ne, co jsem udělal?

Nebelvírská prefektka si vyměnila pohled se střapatým obrýleným chlapcem po její levici. Harry. Jamesův syn už dříve vpadl do jeho kabinetu a ptal se, proč tam nebyl, když se za ním stavil o víkendu po famfrpálovém zápase. Nejen že Pobertův plánek prozradil jeho nepřítomnost, ale Harry také zaznamenal – zpod bezpečí svého neviditelného pláště, samozřejmě – jak Snape prochází chodbami a mumlá nepěkné komentáře o nezodpovědnosti jistých vlkodlaků. Remus si byl jistý, že si vymyslel nějaké krytí, aniž by přiznal osobní mstu, ale v současném poněkud zmateném stavu si opravdu nemohl vzpomenout.

Harry však pokračoval. Měl by dávat pozor.

„… jsme mluvili o kletbách a účinné bojové technice, pane profesore,“ prohlásil chlapec nejistě. „Ale pak jste tak nějak zhasnul a zahleděl se do zdi a pak do stolu. A celou hodinu se… no, kývete.“

Ach.

Remusovi se podařilo vyloudit úsměv. „Nu, přiznávám, že se dnes cítím poněkud pod psa. Ale budu v pořádku, není proč si dělat starosti.“ Odhodlaně bouchl rukama o stůl. „Takže… Co jsem to říkal?“

„Kletby,“ doplnila Hermiona s tím nejslabším náznakem uctivé netrpělivosti. „Říkal jste nám, proč ne vždy jsou běžné soubojnické kletby jako Expelliarmus a Impedimenta tím nejchytřejším, co lze použít ve skutečném souboji.“

V Remusově hlavě se cosi pohnulo. Ano. Tohle zná.

„Správně.“ Rychle se chytil unikajícího stébla. „Ačkoliv tyto kletby patří k těm nejpoužívanějším, a to v tréninkových i opravdových soubojích, obě mají hlavní nedostatek v situaci, kde rychlost může mít zásadní význam. Dokáže někdo vysvětlit proč?“

Ruce znepokojivě vystřelily do vzduchu. Remus nedokázal rozlišit tváře, tak odhadl jednu ruku, o jejíž majitelce si byl jist.

„Hermiono?“

Dívka se rozzářila. Jakmile se zvedlo více rukou, zřídkakdy byla vyvolaná. „Protože obě kouzla potřebují hodně času k vyslovení, takže nechají duelanta nechráněného proti rychlejšímu protivníkovi?“

„Přesně tak.“ Remus se snažil soustředit na myšlenky. „Kratší kouzlo přinese rychlejší výsledek a dezorientuje nepřítele na dostatečnou dobu, aby na něj mohla být seslána účinnější kletba. S hbitým nepřítelem ztráta obrany kvůli delšímu kouzlu zanechá duelanta zranitel… prohraje souboj…“

Místnost zlověstně nadskočila. Dokonce i ty bledé rozmazané obličeje se vytrácely, zatímco tanec stěn zintenzívněl. Po okrajích vidění se mu vysmívaly stříbrné jiskry.

Remus silně zatnul zuby a bojoval. Ne. Neomdlím v hodině. Nedopřeju Severusi Snapeovi to potěšení.

„Profesore Lupine? Profesore Lupine!‘ Harryho vyděšený výkřik přišel zdánlivě z veliké dálky. Hučící bouře barev v očích jako by se nakláněla. O chvíli později jej cosi bolestivě uhodilo do ramene. Vidění zaplnily stříbrné a černé jiskry…

A pak hlasy. Nejasné, vzdálené, ale postupně výraznější.

„… někdo pro madame Pomfreyovou?“

„Ernie a Justin šli. A Dean pro McGonagallovou…“

„Myslíš, že je v pořádku?“

„… hrůzostrašné. Prostě odpadl…“

„Neměli bychom skočit i pro Brumbála?“

„… říkal, že není v pořádku. Vypadá hůř než obvykle…“

„Možná za to může… víš co… vlkodlačí záležitost…“

„Nelíbí se mi to…“

„… je skoro úplněk…“

„Vypadá strašně…“

„… co s ním je?“

„Možná se ještě úplně nedostal z toho útoku zdivočelého…“

„… ještě se neprobírá?“

„Chudák profesor Lupin…“

Zvuky najednou následovaly pocity. Někdo jej opatrně popleskával po tváři. Tvrdá dřevěná podlaha se mu tiskla do zad. Změť hlasů, dutý řev brebentění šokované třídy se stal vyrovnanějším a jasnějším. Najednou se bouře v jeho hlavě ztišila do vytrvalého větru.

Vysvitlo uvědomění. Omdlel. Uprostřed vyučování.

Ale ne…

Zasténal. Hluk se výrazně ztišil.

„Profesore Lupine?“ Hlas patřil Hermioně. I ruka pleskající jeho tvář jí asi patřila. Zamrkal ztěžklými víčky a podařilo se mu otevřít oči.

Zíral na něj kruh tváří. Přál si, aby oči nechal zavřené.

V podzimním světle se zaleskly brýle. Harry se naklonil, výraz mu naplňovaly obavy.

„Jste v pořádku, pane profesore?“ zeptal se pozorně. „Na chvíli jste ztratil vědomí.“

Remus se zhluboka nadechl, jak se snažil najít sílu na mluvení, k vytažení se nahoru a návratu k výuce, než dorazí Poppy a Minerva a zvýší tak jeho rozpaky. Vyděsilo jej, že žádnou sílu neměl.

Už nikdy. Už nikdy nevezmu vlkodlačí tak krátce po sobě. Radši použiju Chroptící chýši.

Počet tváří v kruhu se zvýšil. Všechny si vyměňovaly znepokojené pohledy nad jeho zjevnou neschopností promluvit a uklidnit je.

Aspoň jsem odpadl v této třídě. Zmijozelští by se nejspíš natolik chechtali, že by jim bylo jedno, jestli jsem se nezranil.

„Ale proboha! Nemačkejte se na toho nebohého muže!“

Tváře se najednou rozptýlily a zorné pole mu vyplnila známá postava Poppy Pomfreyové. Snížila se k zemi a profesionálním zrakem prohlédla svého ležícího pacienta. A v dálce, mimo dosah jeho zraku, bzučící hlasy nečekaně umlčel výrazný skotský přízvuk Minervy McGonagallové.

„Dobře! Všichni si seberte věci a alou do knihovny. Najdete si nějaké knihy, které se týkají dnešního tématu profesora Lupina, vypíšete si poznámky a budete studovat. Kdo tak neudělá, dostane trest. Zkontroluji jména u madame Pinceové.“ Odmlčela se. „Nuže? Na co čekáte?“

„Prosím, paní profesorko.“ Remus už získal něco sil, aby poznal hlas Nevilla Longbottoma. „Jen – je profesor Lupin v pořádku?“

Teď Minervin hlas přišel o něco ze své říznosti. „Pane Longbottome, tento týden se mu nevedlo moc dobře. Nejde o nic vážného. Jsem si jistá, že za pár dnů bude v pořádku. A teď už běžte, všichni. Madame Pomfreyová ví, co dělá.“

Tentokrát její slova následovalo zdráhavé šourání, jak knihy mizely ze stolů, na ramena se věšely tašky a po podlaze klapaly spěchající nohy mumlajících studentů. Pak už nebylo nic než klid.

Přikvapily rázné kroky a k Poppyině tváři se připojila Minervina.

„Remusi?“ oslovila jej důrazně. „Slyšíte mě?“

Remus se přinutil soustředit a konečně získal jakous takous kontrolu nad řečí. „Ano,“ vyhekl a ztěžka dýchal. „Jen mám problémy…“

„Zůstat při vědomí? Hýbat se? Nepozvracet se?“ Poppy si jej přísně měřila. „To mě nepřekvapuje. Albus se zmínil, že jste se tento týden přiblížil k hranici užití vlkodlačího lektvaru. Nabídla bych vám nějaké lektvary na zmírnění potíží, kdybych věděla, že je vám tak špatně, ale jelikož jsem hloupá optimistka, předpokládala jsem, že máte tolik rozumu, abyste za mnou přišel a řekl si o ně. Ačkoliv jsem to měla vědět. Vím, že vlkodlačí užíváte v nezvyklých hodinách a dnes ráno jste se v jídle jen ponimral. Vážně! Nedostatek jídla, nedostatek spánku, oměj na hranici tolerance a vy čekáte, že nakráčíte do výuky, jako by se nechumelilo! Na tak milého mladíka jste opravdu neuvěřitelně tvrdohlavý.“

Tíha na končetinách konečně trochu polevila. Sténající Remus se vytáhl na lokty a oběma impozantním ženám, které znal od dětství, vrátil pohled plný rozpačitých omluv.

„Promiňte,“ zamumlal chabě. „Omlouvám se, myslel jsem, že to zvládnu…“

Poppy si hlasitě odfrkla a zalovila v brašně, zatímco Minerva si jej přes hranu brýlí přeměřila pohledem plným podráždění a úlevy.

„Jsem si jistá, že myslel,“ prohodila suše. „Ale jednoho dne, Remusi, zjistíte, že ne se vším se musíte vypořádat sám.“

Remus se nemotorně protáhl a příliš unavený na protesty Minervě dovolil, aby mu pomohla do sedu. S povzdechem zavřel oči, opřel se o stůl a unaveně si promnul čelo.

„Remusi.“ Probudilo jej jemné šťouchnutí do ramene. Otevřel oči a spatřil malou lahvičku v prstech Poppy Pomfreyové, kterou mu podávala.

„Vypijte to,“ pokynula mu již laskavějším tónem. „Mělo by to zmírnit tu nejhorší závrať. A až se dostaneme na ošetřovnu, dám vám něco na tu nevolnost. Příznaky nezmizí, ale zmírní se natolik, že vydržíte do pátku a znovu neomdlíte.“

Remus se okamžitě zaměřil na dvě slova. „Na ošetřovnu?“

Poppyin výraz opět ztvrdl. „Ano, Remusi, na ošetřovnu. Nebojte, nechci vás tam držet až do pátku, ale byla bych přinejmenším nedbalá, pokud bych tam pacienta, který omdlel uprostřed výuky, nevzala a pořádně neprohlédla, ať už jde o žáka či učitele. A až vás propustím, zamíříte přímo do svých komnat, kde budete odpočívat. Zařídím, aby vám domácí skřítci donesli jídlo. A do příštího víkendu žádné potulování, je to jasné?“

Remus se pokusil vstát, ale jeho snaha byla okamžitě zmařena. „Ale moje třídy…“

„Někdo převezme,“ vstoupila mu do řeči Minerva. „Promluvím s Albusem…“

„Ne!“ Poppy i Minervu to nečekané přerušení překvapilo. „Chci říct, udělám to já osobně. Zajdu za ním. Můžu si za to sám, tak si to sám vyřídím.“

Minerva se na něj podrážděně zamračila. „Remusi, co jsem to právě říkala?“

Nicméně před prosebným pohledem svého podřízeného se zástupkyně ředitele vzdala. „Dobrá tedy. Ale požádejte o volno do konce týdne, jinak si promluvím s Albusem sama, ať už se na mě budete koukat jakkoliv.“ Otočila zrak k Poppy. „Už to tady zvládnete? Zanechala jsem sedmáky jen pod dozorem primusky a asi bych se k nim měla vrátit dřív, než mi přemění třídu k nepoznání.“

Poppy přikývla. „Zvládneme to.“

S heknutím Minerva vstala z podřepu a vydala se kolem stolu, když najednou její výraz potemněl a upřel se ke dveřím.

„Kdo je tam?“ vykřikla prudce. „Okamžitě se ukažte!“

O vteřinu později se jí rysy stáhly podrážděním. „Ale proboha! Pan Potter, pan Weasley, slečna Grangerová. Jasně si vzpomínám, že jsem vás pod hrozbou trestu poslala do knihovny. Dejte mi jeden dobrý důvod, proč vás tři dnes večer neposlat leštit stříbro.“

Z chodby pronikl Harryho hlas. „Ale my měli jen strach…“

„O profesora Lupina?“ usekla jej Minerva ostře. „Jako zbytek třídy. Copak jste neslyšeli, když jsem panu Longbottomovi řekla, že bude v pořádku?“

„Ale…“ tentokrát to byl Hermionin hlas. „Nemohl mluvit…“

„Teď už můžu.“ Remus si nevšímal Poppyina nesouhlasného pohledu a přichytil se okraje stolu, aby se vytáhl na roztřesené nohy. Od dveří se na něj upíraly tři páry očí naplněných zmatkem a obavami. Předklonil se nad stůl a usmál se.

„Opravdu jsem v pořádku,“ oznámil jim tiše. „Včera jsem si vzal příliš vlkodlačího lektvaru, to je vše – předávkování omějí se mnou dělá divy. Ale můžu si za to sám, proto jsem se pokusil učit.“ Úsměv se změnil v pochmurný. „Zdá se, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, nicméně po úplňku budu v pořádku. Ovšem do konce týdne mě bohužel asi neuvidíte.“

„Asi?“ probodl jej přísný pohled Minervy McGonagallové. „Určitě.“

Remus unaveně přikývl na souhlas. „Rozumím. Určitě už tento týden nebudu učit. Ocenil bych, kdybyste řekli zbytku třídy, že jsem v pořádku. Vrátím se v pondělí.“

Ron, Harry a Hermiona si vyměnili rychlé pohledy. Harry se zelenýma očima naplněnýma starostí vykročil. „Jste si jistý, že jste v pořádku, pane profesore?“

Remus se rozhodl pro upřímnost. „Ne úplně. Ale stačí to, abych vydržel do příštího týdne. Madame Pomfreyová mě vezme na ošetřovnu a tam dostanu pár lektvarů. Pak se vrátím do svých komnat a budu odpočívat. Těší mě vaše starostlivost, ale umím se o sebe postarat sám.“

Remus se rozhodl ignorovat odfrknutí Poppy i Minervy. I přes jejich skepsi se odhodlaně usmál. Tři Nebelvíři si povzdechli a zdráhavě přikývli.

„Dobře, pane profesore,“ připustil Harry. „Uvidíme se příští týden.“

„Doufáme, že vám bude brzo líp,“ dodala Hermiona.

„Jo, jinak vás zase vystřídá Snape!“ přidal se Ron procítěně a zamračil se na Hermionu, která jej šťouchla do žeber.

Remus si nemohl pomoci a usmál se. „A tam je mé místo ve vašich životech. Jako nárazník před extra hodinami se Severusem Snapem.“

Ron se rozpačitě zazubil a Harry s Hermionou se rozesmáli.

I jejich profesor se zasmál. „Běžte, hybaj do knihovny. Schválně, jestli najdete Souboje ve skutečném světě od Danae Trebondové. Když jsem studoval v Bradavicích, tři roky po sobě byla šampionkou soubojů. Naučila Jamese, Siriuse a mě triky s krátkými kouzly. Je to užitečná kniha na toto téma.“

Doporučení konkrétního materiálu na čtení Hermioně rozzářilo oči. Popadla oba chlapce zezadu za hábity, vděčně přikývla Remusovi a hnala je pryč.

Minerva se také usmívala. „Doporučit knihu. Jistý způsob, jak nasměrovat Hermionu Grangerovou do knihovny.“

„Nikdy nezklame.“ Remus se protáhl a opět se napřímil. Snažil se ignorovat omějový vír v hlavě. Trochu se zapotácel, než ho Poppy chytla za paži.

„A co se týká vás,“ prohlásila přísně, „čas na ošetřovnu.“

Unavený a zápasící s nevolností a závratí se Remus neobtěžoval nesouhlasit. Naopak, nechal se vést kolem stolu a dál do chodby.

Ošetřovna alespoň zahrnuje postele.


Kapitola 26. Volání měsíce



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/26/

Rating: 13+



Kapitola 26. Volání měsíce

Až večer se Remusovi podařilo osvobodit z dobře míněných spárů Poppy Pomfreyové. Musel však přiznat, že výběr lektvarů, jimiž jej nadopovala, opravdu zmírnil ty nejhorší příznaky. Už necítil stěží ovladatelné nutkání ke zvracení, přestože se mu žaludek nadále zvedal z jídla, které do něj Poppy nacpala. Vířící závrať se zpomalila do znepokojujícího, ale snesitelného kroužení a zase přiměřeně viděl. Jediný nepříjemný stav, se kterým mu Poppy nedokázala pomoci, byla zimnice. Ale s těmi ledovými vlnami, které mrazily až do morku kostí, dokázal žít.

V této chvíli toužil po jediném – po spánku až do konce života.

Ale nejdříve musí zajít za Albusem.

V koutku duše si vroucně přál, aby dříve přijal Minervinu nabídku, že si promluví s ředitelem ona. Schovávat však své povinnosti pod pláštík nemoci náleželo zbabělcům. Ne, sám za Albusem zajde a bude čelit následkům.

Samozřejmě, pokud si vzpomene na heslo.

Byl si poměrně jistý, že šlo o nějakou sladkost, ovšem detaily mu unikaly. Velký oříšek pro paměť u profesora, který jen před pár hodinami zapomněl, že je uprostřed vyučování.

Zaskřípání mu zatahalo za uši, když zahnul za poslední roh. Chrlič bránící vchod do ředitelny se za vrzání kamene o kámen vracel na místo. Někdo právě vstoupil dovnitř.

Někdo, kdo si, na rozdíl od něj, pamatoval ředitelovo heslo týdne.

Tuto příležitost si nemůže nechat ujít. Měkký polštář, teplé přikrývky volaly a celá tato saframentská krize jej vyzývala konečně podlehnout přetrvávajícím požadavkům těla a v horizontální poloze se poddat gravitaci. Netoužil celý večer bezmocně postávat u apatického chrliče a lámat si hlavu při vyjmenovávání obsahu Medového ráje.

Ignoroval tepání ve spáncích a jekot končetin. Rychle překonal posledních pár metrů a vtáhl se do díry, dříve než se zavřela.

Nad sebou slyšel ozvěnu kroků a zaklepání. Zatřásl se, oprášil si hábit a nahoru se vydal opatrněji.

Na konci schodiště se na podestu pootevřenými dveřmi rozlévalo zlaté světlo, které mihotalo, jako by jej spěchající příchozí hrubě odklidil z cesty. Z přilehlé komnaty se ozývaly hlasy.

Zdvořilost vystrčila růžky. Už už Remus ustoupil na spodní konec schodiště, aby kultivovaně počkal mimo doslech, dokud člověk před ním neskončí. Ale pak jej hlas vyslovující ono jméno přimrazil na místě.

„… o tom není pochyb. Oldstaff  trval na svém, že Kane cosi chystá.“

Severus Snape. Jeho slova ve vstupní hale začátkem týdne se okamžitě vrátila – činnost je příliš důležitá pro Řád, abych hledal – no, jeho – který má zpoždění. Severus pro Řád sledoval Kaneovu smrtijedskou spojku.

A měl zprávy.

Zdvořilost byla opuštěna. Slušnost zapomenuta. V co největší tichosti Remus zanechal ústupu a přiblížil se k pootevřeným dveřím, aby napnul sluch.

„Má nějakou představu co?“ Brumbálův nezvykle vážný hlas se v prostoru ředitelny ozýval jako ze záhrobí.

Snape si pohrdavě odfrkl. „Oldstaff? Mít představu je něco, co se v jeho světě děje druhým lidem. Ví jen to, co mu Kane řekl, když minulý víkend zaskočil do jeho domu – zdivočelý má plán a hodlá jej bezprostředně podniknout. Ale nezašel do detailů a teď není k zastižení. Co se týká Smrtijedů, zmizel.“

„Ale ne co se týká vás?“ nadhodil ředitel bystře.

Snapeův hlas si nesl nádech samolibosti. „To vskutku ne. Můj kontakt potvrdil Kaneův výskyt v neděli večer. Navštívil Obrtlou.“

„Proč?“

Samolibost zakolísala. „To, bohužel, můj kontakt nebyl schopný zjistit. Ale očividně se doslechl, že nyní už Kane opustil Londýn. To je vše, co vím.“ Lehce si povzdechl. „Ale alespoň již víme, že ten zdivočelý neodešel do Londýna jen proto, aby U Vyjící smečky nakopal zadek tomu zatracenému pitomci Lupinovi. Na něčem dělal. Ta malá epizoda s Lupinem asi proběhla v rámci jeho volna.“

Remus mlčky odehnal nelibost nad tím nelichotivým přirovnáním.

Z hloubi místnosti se ozvalo bubnování prstů o dřevo. Remus si téměř dokázal představit zahloubaný výraz Albuse Brumbála.

„Zajímavé,“ zamumlal ředitel zamyšleně. „Víme, že Kane necítí žádnou skutečnou oddanost k Smrtijedům. Jejich cílům poslouží jen proto, že mu to vyhovuje.  Pochybuji, že existuje jiný způsob než jeho zajetí a vyslechnutí pod veritasérem, abychom dokázali odhalit jeho plány dřív, než proběhnou. Ale s vaším varováním budeme alespoň na pozoru. Děkuji vám, Severusi.“

„Je tu ještě něco.“ Ve Snapeově tónu zaznělo jisté napětí.

„Ohledně Kanea?“

„Ne.“ Místností se rozlehly kroky. Severus pochodoval. „Věřím, že je na spadnutí ještě jeden útok. Útok Smrtijedů. Belatrix Lestrangeová… něco plánuje.“

Bubnování prstů okamžitě ustalo. „Co víte?“

„Téměř nic.“ Remus slyšel frustraci ve Snapeově hlase. „Azkaban jen zvýšil její paranoiu a svého švagra Malfoye intenzivně nenávidí. A i když je Lucius pod zámkem, většina mých významných kontaktů jde skrze něj…“

„… takže jste mimo mísu, abych tak řekl.“ Do Brumbálova hlasu se vrátila vážnost.

„Přesně tak.“ Pochodování se najednou zastavilo. „Ale určitě něco chystá a neříká nic nejen Malfoyově bandě, ale téměř nikomu, kromě samotného Pána zla. Jejích záměrů si není vědom nikdo, s kým bych si mohl promluvit nebo se přinejmenším pokusit o jemný nitrozpyt. Nemám jak získat informace, i když se samozřejmě budu i dál snažit.“

„Chápu.“ Brumbálova poznámka byla téměř uklidňující. „Můžeme alespoň zintenzivnět hlídky a vyhlásit pohotovost, takže na jakýkoliv útok budeme moci zareagovat rychleji a nebudeme zcela překvapeni. Nikdy nezpochybňujte důležitost i toho sebemenšího varování.“

„Děkuji, pane řediteli.“ Snape nezněl zrovna přesvědčivě, ale nijak to nevyjádřil, až na jistý náznak v tónu. „Pokud mě omluvíte…“

„Jistě. Dobrou noc, Severusi.“

Důrazné blížící se kroky přiměly Remuse k nedůstojnému ústupu – přestože stále bojoval se závratí, nějak se dokázal nezřítit ze schodů po hlavě a za přidržování se zdí zvládl tucet kroků dolů, aby zakryl své špehování. Albus se nijak nesnažil zastírat skutečnost, že před Remusem pečlivě tají veškerá fakta o situaci s Kanem – přiznat, že naslouchal rozhovoru, který by ředitel velmi pravděpodobně svému bývalému žákovi neprozradil, by bylo impulzem pro další kolo modrých očí postrádajících typické jiskření.

Mimo dohled se vzpamatoval a popadl dech, co nejrychleji se otočil na patě a vyrazil zpět po schodech nahoru. Jen jeden kamenný stupeň a zpoza rohu jej téměř srazil černý nával podráždění.

Snape zavrávoral a zamrkal, když zaregistroval ošumělý hábit a bledou tvář. „Dívej se, kam jdeš, Lupine!“ zavrčel zlostně. „Nebo si myslíš, že máš právo bezcílně tu proplouvat, nevšímat si okolí a čekat, že ti ostatní uhnou z cesty?“

Remus, vědom si Snapeova příchodu mnohem víc než Snape jeho, se moudře rozhodl neodporovat nakvašenému Mistrovi lektvarů.

„Omlouvám se, Severusi,“ reagoval mírně. „Asi jsem nedával pozor, jak bych měl.“

Ze Snapeovy ostře stažené tváře vyčníval jen zahnutý nos. „Co tady vlastně děláš?“ zabručel nepříjemně. A ušklíbl se. „Vsadím se, že jdeš škemrat o útržky informací o zdivočelém, že? Nuže, jakkoliv bych já osobně přivítal vidět tě zase na lopatkách ve zkrvavené kaši, ředitel tě má nevysvětlitelně v oblibě. Proto pochybuji, že ti vyhoví.“

„Ne.“ A opět Remusem točila závrať – musel se soustředit. Ať se propadne, jestli po Snapeově kousavé poznámce přizná, že omdlel v hodině. „Jen si musím s ředitelem promluvit… v osobní záležitosti.“

Úšklebek se rozšířil. „Má to co dělat s tvým malým omdlévacím záchvatem?“

Slyšel o tom. Sakra.

Lhát Severusi Snapeovi nemělo smysl. „Ano,“ přiznal neochotně. A jelikož už Severus zaslechl dost, přiznal i zbytek. „Poppy a Minerva mi nařídily po zbytek týdne klid na lůžku. Jdu požádat Albuse o suplování.“

Snape povytáhl obočí. „Vyhýbáš se svým povinnostem, Lupine? To je ale překvapení. A kdopak asi bude suplovat?“

Remus bojoval s návalem podráždění. „Není to má volba.“ Alespoň to nevyštěknul. „Rád bych pokračoval, nebýt…“

Dam, co si stály na svém?“ přerušil jej Snape smrtícím sarkasmem. „Co si myslí, že bys měl odpočívat, když máš ty hrozné, delikátní vlkodlačí problémy?  Aniž by samozřejmě zmínily, že to ty sám si za ně můžeš? Být já v tvé situaci, neschovával bych se za párek ženských, abych se vyhnul následkům vlastních činů. Dál bych učil.“

Remus se neupřímně usmál. „Tví studenti by to ale neuvítali. Moji alespoň nevyjadřují vroucí touhu po uzdravení kolegy, aby se vyhnuli další hodině se mnou.“

Snapeovy oči potemněly. „Potter a jeho kamarádi, předpokládám.“

Remusův úsměv pohasl a snaha zůstat slušný i v jeho zbídačeném stavu přestala nést ovoce. „Nejsou sami.“

Zmijozel se ušklíbl. „Příhodné, že jsi odpadl zrovna v jejich třídě, že? Čím to bylo, Lupine? Cítil jsi potřebu získat nějaké pochopení po tom, co jsi ze sebe udělal blázna? Doufal jsi, že získáš trochu důvěry tím svým starým trikem, kterým lítost měníš ve svou výhodu? Chybí ti být učitelský mazlíček?“

„Severusi,“ přerušil jej přísný hlas ze shora, než mohl Lupin odpovědět. „To by stačilo.“

Albus Brumbál stál jen o několik schodů výš a bílé vousy se mu leskly ve světle pronikajícím z ředitelny. Mračil se.

Snape se zakabonil. „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil, pane řediteli,“ hlas však skrýval podráždění jen z přetrvávajícího respektu. „Lupin přišel, aby vám oznámil své přání hodit své třídy na starost těm z nás, kdo jsou hodni učit.“

Remusův hlas byl nebezpečný, když se setkal se Zmijozelovýma očima. „Víš zatraceně dobře, že svůj zdravotní stav nepředstírám.“

Severus se nepříjemně zasmál, černé oči se zaleskly. „Vím. A věř mi, užívám si každou minutu. Dobrou noc, Lupine.“

Mistr lektvarů se nesnažil zabránit prudkému nárazu do kolegova ramene a hrubě jej minul, přičemž se jen krátce zastavil, aby pokynul hlavou k řediteli. Nato se ztratil za rohem a zmizel z dohledu.

Remus chvilku jen zíral za Snapeovým popudlivým odchodem a jeho podráždění z ředitele zmijozelské koleje svádělo bitvu s ožívajícím pocitem viny. Navzdory zjevné pomstychtivosti těch slov se Severusovi opět podařilo, aby se cítil špatně.

Nenáviděl, když se tak stalo.

Povzdechl si a otočil se k Brumbálovi. Poslechl ředitelovo tiché gesto a zamířil schodištěm k ředitelně. Vina, nevina, neměl na výběr. Tento týden je konec s učením.

Kane hrozil způsobit chaos. Nebezpeční Smrtijedi cosi plánovali. A on ani nedokáže zůstat ve vzpřímené poloze, aby učil.

Bezmoc nebylo něco, co by si Remus užíval. Ale v kombinaci se zahanbením, nevolností vyvolanou vlkodlačím lektvarem a voláním měsíce, nemohl dělat nic jiného než čekat.

Mohl prohlašovat, že to není fér. Ale po minulém víkendu si nebyl jistý, že je to pravda.

ooOOoo

Následující dva dny opravdu nebyly zábavou.

Další dávky vlkodlačího lektvaru jen zhoršily Remusův již tak dost nepříjemný stav – většinu čtvrtku a velkou část pátku strávil v posteli, snažil se číst a spát, ale hlavně jen sklíčeně hleděl do stropu. Monotónnost narušoval jen příležitostný příchod domácího skřítka s jídlem a předvídatelná návštěva Poppy Pomfreyové, která jej kontrolovala, dodala lektvary a ujistila se, že pojedl.

Uběhl pátek. A jak měsíc dorůstal, vlk v jeho mysli se začal vrtět.

Pokud by šlo o obyčejnou lidskou nemoc, Remus by nebyl překvapený. I pod normální ochranou vlkodlačího lektvaru se před úplňkem dala očekávat malá aktivita, uprostřed týdne se krátce zvýšila, aby při hromadícím se lektvaru pohasla. Celý smysl současného očistce ležel v otupení vlka před úplňkem, a ten jeho býval po týdnu sedativ jen vzácně ve střehu. Skutečnost, že i přes vliv lektvaru byl živější než obvykle, Remuse víc než znepokojovala.

Ale vyvození závěru se nedalo vyhnout. Vlk byl blíž povrchu, protože se téměř objevil o předchozím víkendu. Poprvé po letech vlk na okamžik zaškrábal na mříže svobody a teď, nehledě na vlkodlačí lektvar, chtěl ven. Byl spoutaný a otupovaný příliš dlouho.

A Remus nebyl v kondici, aby bojoval.

Nepomáhalo, že s blížícím se úplňkem narůstaly obavy z možného bratrancova útoku. O úplňku byl vlkodlak, i ten zdivočelý, nejsilnější, imunní vůči magii, stal se mocnou, cílevědomou a téměř nezastavitelnou silou. Kane bude vědět, že úplněk je perfektní dobou, kdy udeřit proti nepříteli s magií na své straně a využít tak možnost vyrovnat šance, které by po zbytek měsíce hrály ve prospěch kouzelníků. Úplněk se stal ještě hrozivějším, protože zdivočelý v Londýně cosi naplánoval.

Kane udeří dnes v noci. Byl si téměř jistý.

A nemohl s tím nic udělat.

Od Poppy věděl, že Harry má silný dohled – učitelé, prefekti, dokonce i jeho kamarádi byli najati, aby jej hlídali ostřížím zrakem a zajistili, že nedá Kaneovi nebo Smrtijedům příležitost, aby jej jednou provždy smazali z povrchu zemského. Remus si mohl jen představovat, jak Harry tu pozornost ocení. Ten nebohý hoch už z toho bude šílet pomalu jako on.

Remus se ztuha protáhl a vytáhl se do polosedu. Vyhlédl ven na tmavou oblohu, kde zapadající slunce halilo bradavické pozemky do oranžových paprsků. Pohár s poslední dávkou vlkodlačího lektvaru kouřil a odpudivě čněl na nočním stolku, kde jej Poppy po večerní prohlídce nechala. Severus se po jejich slovní přestřelce na schodech neuráčil donést jej sám. Hodiny mu říkaly, že konec jeho omějové otravy je blízko.

Poslední dávka a tři týdny klidu, díky Merlinovi…

Zatvářil se a přinutil se na jedno polknutí lektvar vypít. Pak se s povzdechem opřel o čelo postele. Matku velmi miloval, ale přál si, aby byla něco udělala s tou chutí.

Možná by udělala, kdyby…

Ne. Teď ne.

Zachvěl se a přinutil se myslet na něco jiného, nenapadalo jej však nic jiného, než jak strašně se cítí. Téměř se natáhl po knize, ale nemělo to smysl; za krátkou dobu už nebude schopen ji číst. V kostech mu pulzovalo a zdůrazňovalo bezprostřední blízkost jeho přeměny.

Ne za dlouho.

S mírným kulháním se vytáhl z postele. Ležel příliš dlouho a ztuhlost přeměnu jen zhoršuje. Musí se rozhýbat, než kompletně odpadne.

Předklonil se a rukama se opřel o parapet. Jen bezmyšlenkovitě vyhlédl na krajinu. Zapovězený les, jeho temné, pokroucené stromy ve světle zapadajícího slunce jakoby v plamenech, jezero lesknoucí se a třpytící v ustupujících paprscích. A dál, zasazené mezi strmými skotskými kopci ležely v míru Prasinky, jejich křivolaké domy, klikatící se uličky, slábnoucí záře nad střechami…

Slábnoucí záře? Remus zaostřil pohled.

Ztuhl.

A pak se mu oči hrůzou rozšířily, prsty se zaryly do parapetu, když si s šokem uvědomil, co vidí.

Nad Prasinkami zářilo zelené Znamení zla.

Na okamžik, ledový, trýznivý a nekonečný okamžik se Remus nedokázal pohnout. A třpytící se lebka Smrtijedů se mu vysmívala.

Ale pak se navzdory závrati a bolesti rozběhl, z opěradla židle sebral hábit a rychle si jej oblékl, pak zprudka otevřel dveře komnat a vyrazil směrem k Velké síni a za Albusem Brumbálem. Toto se nesmí stát. Musí vyhlásit poplach, než bude pozdě.

Mohl se jen modlit, aby měl dost času.

 

PA: Ukrývá se do bezpečí před rozhořčenými střílejícími čtenáři a kryje se protirajčatovým štítem… No, je zde klifík číslo čtyři. Pamatujete si, že jsem zmínila šest po sobě jdoucích? (PP: Muselo to být v odpovědích na komentáře, které nepřekládám.) Tento je první z řady těch šesti. Držte se… ;)


Kapitola 27. Zásah do živého



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/27/

Rating: 13+



PA: A zde ho máme – můj nejoblíbenější z ďábelských klifíků…

 

Kapitola 27.  Zásah do živého

Vlna klábosení se najednou ztlumila do šepotu. Několik stovek očí se otočilo.

Remus si bolestně uvědomoval, že tuto pozornost přitáhl jeho příchod do Velké síně uprostřed páteční večeře. Bledý jako smrt, vlasy rozcuchané dvěma dny na polštáři, hábit ledabyle natažený a spíš klopýtal, než šel. Zcela jistě nevypadal nejlépe. Odhodlaně ignoroval pohledy i zesílený šepot a spěchal místností k učitelskému stolu.

Jeho vstup neušel pozornosti kolegů. Minerva McGonagallová na něj hleděla se směsicí zmatku, podráždění a znepokojení. Albus Brumbál už vstal a pozornýma očima téměř podvědomě střelil k tmavnoucí obloze a hrozícímu východu měsíce za okny. Severus Snape si jej s překvapeným podezřením měřil přimhouřenýma očima.

Remus posledních pár kroků rychle doškobrtal a opřel se o střed učitelského stolu. Prsty zarýval do ubrusu, jak bojoval s mrákotami, mrazením v kostech a vzrůstající bolestí v končetinách. Brumbál vztáhl sukovitou ruku, aby jej podepřel v rameni, a setkal se s jeho pohledem.

„Co se děje?“ zeptal se ředitel tiše.

„Nad Prasinkami je Znamení zla.“ Ta slova se mu drala z úst mezi rozechvělými výdechy. „Viděl jsem ho z okna ložnice.“

Ticho ve Velké síni bylo ohlušující. Až příliš pozdě Remuse napadlo, že snad měl ztišit hlas.

Brumbálovi se rozšířily oči. Vzápětí se pohnul s mrštností, kterou by nikdo nečekal od kouzelníka více než stoletého, otočil se a zamířil k oknu. Snape, jehož nedůvěřivý úsměšek zmizel, zostra vyskočil.

Příval mumlání a skřípání židlí naznačoval, že se rýsuje bezhlavý exodus, ale Minerva s ústy v přísné lince už vstala, aby příliv pohybu zastavila.

Zůstaňte na svých místech!“ nařídila pevně. „Prosím, vyčkejte, kde právě jste, než vše prošetříme.“ Do očí jí padla postava, která nevypadala, že hodlá poslechnout. „Platí to i pro vás, pane Pottere!“

Remus následoval její pohled a střetl se s Harryho očima. Chvíli se zdálo, že chlapec, který zůstal naživu, neuposlechne příkaz ředitelky své koleje, ale při konfrontaci s nesouhlasem posledního otcova skutečného přítele Nebelvír klesl zpátky na své místo. Vůbec nevypadal potěšeně.

Brumbál již byl zpět a s vážným výrazem přivolal své kolegy blíž.

„Remus má pravdu,“ prohlásil bez okolků. „Nad vesnicí se vznáší Znamení zla, je nedávno seslané a ulice nesou znaky pokračující aktivity Smrtijedů. Musíme jednat rychle. Hagride.“

„Ano?“ Obrovský muž o krok vystoupil, ve vousaté tváři se zračil koktejl úzkosti a odhodlání.

„Okamžitě jděte uzamknout bránu a zkontrolujte pozemky, jestli nenesou známky invaze. Až budete hotov, vraťte se a pomozte při hlídání studentů.“

Šafář rozhodně přikývl. „Můžete se na mě spolehnout, pane řediteli!“

Jakmile Hagrid odspěchal hlavními dveřmi, Snape se prudce otočil k staršímu kouzelníkovi.

„Brána bude zamčena?“ zvolal nevěřícně. „Nepůjdeme vesničanům na pomoc, pane řediteli?“

Brumbál se chladně setkal s jeho pohledem. „Vy nepůjdete,“ informoval ředitele Zmijozelu. „Nemůžete si dovolit, aby vás viděli bojovat proti Smrtijedům, Severusi. Zůstanete zde s Hagridem a pohlídáte děti.“

„Jen dva?“ ostře vstoupila do hovoru Minerva. „Necháte jen dva učitele, aby udrželi děti v bezpečí?“

Brumbál se pousmál pod vousy. „Minervo, v této místnosti jsou stovky hůlek,“ podotkl mírně. „A jejich velká část je zdatná v obraně – možná víc, než by měla být. Samotný hrad ochrání své svěřence a bradavičtí domácí skřítci se jistě ochotně připojí, budou-li vyzváni. A to nezmiňuji Severuse a Hagrida, kteří poskytnou vynikající obranu fyzickou i magickou proti čemukoliv, co přijde.“

Očima kmitl k Remusovi a mladší muž si uvědomil, že nebyl sám, kdo čekal, že Kane využije úplňku k útoku.

Minerva se stále mračila, ale nicméně tuto záležitost uzavřela. Nezabránilo jí to však v nadnesení další. „Ale zůstává otázka profesora Snapea – jak odejdeme, když Hagrid zamkne bránu?“

Tentokrát se Brumbál usmál. „Existuje více způsobů, jak opustit hrad a nepoužít bránu. A ještě mnohem překvapivější cesty do Prasinek. Remusi? Nějaké návrhy?“

Remus se probojoval vatou v hlavě a vroucně si přál mít svoji kopii Pobertova plánku. Bohužel neměl energii, aby ji dokázal přivolat ze svého kabinetu, nezmiňujíc fakt, že hůlka neužitečně ležela zapomenuta na stole. Neměl jinou možnost než se pokusit přemýšlet. Sedm tajných průchodů, čtyři zná Filch, pět vedlo do Prasinek…

„Máme tu cestu zpod skleníků, která končí v lese za madame Pacinkovou nedaleko Chroptící chýše,“ zachraptěl. „Navíc průchod z přístěnku pro košťata u sborovny, který ústí do studny na dvoře Tří košťat. A pokud otočíte loket největšího brnění u kuchyně, otevře se panel maskující tunel do uličky u Džina v láhvi. Pan Filch je všechny asi zná a výstupy ve vesnici jsou dobře skryté.“

Dobrá polovina sboru na něj s údivem zírala. Snape s očima přimhouřenýma však vůbec nevypadal překvapeně. Remus potlačil nutkání kroutit se pod těmi zvědavými pohledy.

Brumbál přikývl. „Přístěnek na košťata a brnění. Minervo, prosím, než se k nám připojíte, zkontaktujete bystrozory?“

Minerva přitakala. Věděla přesně, které bystrozory má kontaktovat. „Samozřejmě.“

„Vy ostatní, běžte,“ nařídil Albus. „Argus Filch vám ukáže ty chodby. Promluvím k dětem a dopravím se za vámi.“

Čímž ředitel mínil, jak si byl Remus jistý, že se přepraví za pomocí fénixe. Chvilku sledoval, jak Brumbál přešel před učitelský stůl a zprudka zvedl ruce, aby oslovil děti. Ale jeho slova téměř se měnící vlkodlak neslyšel. Hůlku má nahoře v kabinetu. A ani ne za půl hodiny nebude mít protistojný palec, pomocí něhož by ji ovládal. Ale vlkodlačí tělo kontrolované lidskou myslí – pokud by našel sílu dojít do Prasinek, určitě by mohl nějak…

Začal se otáčet.

„Někam se chystáš, Lupine?“

Snape. Tyčil se pár metrů opodál, bledá tvář přepadlá a černé oči pronikavé. Remus musel vyškrábat poslední zbytky energie, aby se setkal s jeho pohledem, bolest v končetinách a závrať však znepokojivě sílily. Jeho vlkodlačím lektvarem nasycené tělo vědělo, že hrozí východ měsíce.

Ředitel Zmijozelu na něj shlédl z výše svého zahnutého nosu a odfrkl si. „Podívej se na sebe. Doporučuji ti sebrat veškeré zbytky sil a dopravit se bezpečně zpět nahoru, než vyděsíš studenty. Nebo jsi nakonec plánoval praktickou ukázku přeměny?“

Místnost se točila a posouvala, barvy a světla mu zvláštně připomínaly jeho hold na začátku školního roku. Zdálo se to tak dávno.

„Šel jsem…“ koktal. „Vesnice… pomoct jim…“

Snape elegantně protočil očima. „Myslím, že ne. Vlkodlak napůl při vědomí nikomu nepomůže. Opět se ocitneš pohodlně k ničemu, Lupine. Přeměna do zuřící bestie se stává pěknou omluvou, abys zůstal v bezpečí.“

Remus by ochotně reagoval na Snapeovy neopodstatněné narážky. Jistě vyvěraly z faktů, že i on sám byl odsunut na vedlejší kolej a že mu nepříjemně hrozilo nebezpečí střetu s vlkodlakem, který jej již dřív málem snědl. V této chvíli mu však tělem probíhalo obzvláště silné mrazení a hlava se mu točila v záplavě mžitek před očima. Sotva se zachytil stolu, aby zabránil dalšímu nedůstojnému zhroucení před žáky. Břicho mu svírala nevolnost, mysl pádila a emoce vyrazily od frustrace k hněvu. Bylo mu zle, stál na pokraji mučivé přeměny a hlavou mu bouřily starosti a pocity, které ostatní ani nemohli pochopit. A Snape nesklapne

Ale Mistr lektvarů si jeho utrpení nevšiml, nebo mu bylo zcela ukradené. „Nemáš co říct?“ dorážel s chladným úsměvem. „To mi něco připomíná.“

Remus se zatvářil a zaťal zuby, ale jeho klid se rychle rozpadal. „Ne teď, Severusi,“ zavrčel chraplavě. „Nemám na to náladu.“

Ale Snape se jen uchechtl a ten nesnesitelný zvuk vystřelil jiskry v kolegově roztěkané mysli. „No, no, Lupine. To jsou jen postřehy. Není třeba mi kvůli tomu ukusovat hlavu.“

To uchechtnutí se stalo impulzem. Uvnitř vlkodlaka něco vzplálo. Pomalu, temně, s čelistí zaťatou a ledem v očích Remus zvedl hlavu a upřel zrak do tváře Severuse Snapea.

„K tomu jsem se nechystal.“ Pohledem se sveřepě zavrtal do Zmijozela a s důrazem pronášel každé slovo spíš z nutnosti, aby je vůbec vyslovil, než aby zvýšil efekt: „Ale dej mi dvacet minut a uvidím, co s tím dokážu udělat.“

Snapeovi spadla brada. V temných očích zablesklo něco šokovaného a nepříjemného.

„Profesore Snape.“ Remus poděkoval všem bohům za Minervin včasný zásah – balancoval mezi necharakteristickým výbuchem vzteku a tichým upadnutím do bezvědomí. Snapeovo popichování nepomáhalo odolat prvně jmenovanému. „Pan ředitel si s vámi potřebuje promluvit.“

Snape ještě zíral na Remuse, v duchu zjevně ztracen v tmavém tunelu s vrčivými záblesky zubů v jeho hlubinách. Ale při zvuku Minervina hlasu se mu pusa okamžitě zavřela. Rychle se sebral dohromady. „Samozřejmě,“ odvětil až příliš příkře. Vrhl poslední, nepříjemný pohled Remusovým směrem a odkráčel pryč.

Minerva McGonagallová jej přísně pozorovala nad svými brýlemi, saze na klobouku naznačovaly, že proběhly všechny důležité letaxové hovory. „Jakkoliv nerada to přiznávám, Severus měl pravdu,“ konstatovala. „Měl byste jít nahoru, Remusi.“

Remus zavrtěl hlavou a ignoroval drobné výbuchy závratě, které tato akce vyvolala. „Chci jít s vámi. Po přeměně budu silný, rychlý a imunní vůči kouzlům a po tomto příšerném týdnu v pekle budu mít i vlastní mysl! Minervo, můžu pomoct!“

„Ne.“ Mistryně přeměňování pevně sevřela jeho paži a ostře jej otočila, aby jej v závěsu za mizícími učiteli napůl provedla a napůl odnesla Velkou síní. „Nejste fit. Běžte do kabinetu a přeměňte se v soukromí. Pokud se později budete cítit, hlídkujte na chodbách proti útočníkům, ale neukazujte se dětem. Smrtijedi či ne, způsobil byste tím rozruch. Rozumíte?“

Remus se mračil a téměř nekontrolovatelně se chvěl, takže dokázal jen přikývnout. Nedalo se popřít, že se jeho stav zhoršuje. Téměř slyšel, jak mu krev burácí žilami. Chladivé prsty mu přejížděly po zádech a tělo se mu značně roztřáslo. Hlava se točila a třeštila, vidění se ztrácelo a mezitím se bolest v končetinách spojila s tou neutuchající a tepající v hrudním koši. Cítil, že má namále.

Rozhlédl se. Nervózní a vystrašené děti se choulily u kolejních stolů, bledé tváře a vytřeštěné oči mířily ke dveřím a k oknům, jako by čekaly, že se každým okamžikem přiřítí skutečná horda Smrtijedů. Brumbál zmizel, pravděpodobně mířil do Prasinek za pomoci Fawkese, a Severus Snape kráčel k učitelskému stolu a štěkal na studenty příkazy. Závan chladného vzduchu oznámil návrat Hagrida, který tiše vešel, zatlačil na hlavní dveře, pevně je zavřel a rozhodně spustil těžké závory. Škola byla uzavřena.

Minerva se úzkostně rozhlédla. „Musím jít. Vnitřní průchody je třeba uzamknout a pak budu muset pomoci s bojem.“ Upřela na bledého a uvadajícího kolegu nejistý pohled. „Zvládnete to nahoru sám? Mohla bych zavolat Hagrida…“

„Ne,“ dokázal ji přerušit Remus. „Půjdu do kabinetu. Je blízko. Nepotřebuji pomoc.“

Minerva nevypadala přesvědčeně, ale nehádala se. „Dobře. Jestli jste si jistý… Dávejte pozor, Remusi.“

Remus přikývl. „Vy také. Hlídejte si záda.“

Bývalá ředitelka jeho koleje se na něj krátce usmála. A byla pryč.

Remus se tvrdohlavě sebral a vyslal poslední nejistý pohled zpět do Velké síně, kde stovky hlasů pronikavě a vyděšeně drmolily. Severus Snape rázoval od jednoho konce učitelského stolu k druhému, Rubeus Hagrid na protější straně zase odhodlaně číhal a tyčil se a střežil hlavní vchod a mladé životy uvnitř. Jak od něj mohli očekávat, že se skryje? Chtěl pomoci, dělat něco užitečného po týdnu neužitečnosti. Jen sledovat děti nestačilo…

Sledovat…

Minerva mu řekla, aby se neukazoval. Ale existovalo víc způsobů, jak sledovat a nebýt viděn.

Pobertův plánek.

Remus se pro sebe usmál. Když si vytvořil kopii z Harryho originálu a uložil ji do zásuvky pracovního stolu, věřil, že by mohla být užitečná. Tento scénář jej nenapadl, ale rozhodně ho nebude ignorovat.

Vzmužil se, potlačil návaly ledu a ohně v těle a co nejrychleji se vydal po schodech nahoru.

ooOOoo

Pět minut…

Možná.

Víceméně.

Předpovídat okamžik transformace nebylo exaktní vědou. Měnil se maximálně otravně – podivné kombinace relativity času a pozice západu slunce a východu měsíce nesnesitelně ztěžovaly výpočty bez ohledu na přesnost. Remus, nepřekvapivě ne zrovna zapálený astronom, se dávno vzdal snahy spojit přeměny s hodinami a místo toho se spoléhal na vlastní plíživý pocit, aby předpověděl, kdy přesně povstane vlk. Tento systém byl předurčen k selhání – jak objevil na konci svého posledního roku coby učitele, kdy vysoká úroveň adrenalinu známé signály potlačila. Ale na rozdíl od výpočtu podle hodin, který dokázal odhadnout pouze deseti až patnáctiminutový úsek, Remus obvykle uměl říct s přesností bezmála na minutu, že je čas rozloučit se s lidskostí.

Neposuzoval to podle bolesti – v jeho současném stavu ani nedokázal odlišit, která bolest je významná a která je vedlejším efektem omějové otravy. Šlo spíš o pocit nepopsatelný nikomu kromě vlkodlaka, který se zvýrazňoval poslední hodiny před východem měsíce. Neklid vlka, příval v krvi a šepot jako vítr vanoucí v jeho mysli narůstal každou vteřinou a šířil se tělem jako uhánějící chlad. S více než třicetiletou zkušeností čtení těchto signálů dobře poznával vzor.

Čtyři minuty…

Povzdechl si a své bolestí sžírané tělo složil na koberec vedle krbu v kabinetu. Přes sebe přetáhl teplou deku a na několik minut si ji pevně obtáhl kolem těla. Pyžamo i hábit svlékl a úhledně složil do komody – koneckonců nemělo smysl zničit si při přeměně úplně nové oblečení. Pobertův plánek odpočíval na podlaze vedle něj, pěkně vypnutý a přichycený čtyřmi kamennými těžítky, a v ohni se lesklo jeho smaragdové písmo. Až na hemžení hejna teček seskupených ve Velké síni a na jeho vlastní, odpočívající v kabinetu, byla mapka klidná.

Dobře.

Prvních pár minut v kabinetě strávil bezútěšným zíráním z okna na zář Prasinek, jen aby našel nějaké znamení osudu kolegů a přátel. Ale bolest vyvolaná postáváním v jeho oslabeném stavu v kombinaci s rozmazaným viděním mu nepřinesla nic než frustraci a nejasné barvy – nakonec vzdal snahy číst v bitvě a stočil se s mapou u krbu, aby sledoval bradavické pozemky a jejich možné vetřelce. Dosud neviděl žádného.

Tři minuty…

Ještě jednou zběžně přeběhl mapu, prohlédl trávníky, kraj lesa a famfrpálové hřiště, ale neviděl žádný zásah zvenčí, nic se nepohnulo, žádná tečka nečíhala ani neprodlévala na posvátné půdě Bradavic. Žádní Lestrangeové, Macnairové, Pettigrewové. Remus vydechl úlevou. Škola byla prozatím bezpečná…

A pak to uviděl.

Jedna nevyzpytatelná tečka.

Nebylo těžké poznat, jak mu mohla předtím uniknout. Napůl skrytá se tiskla téměř neuvěřitelně mezi obrysy školních skleníků a tmavou hranicí školních zdí, nehýbala se, nehnutá v nepřirozeném klidu. Na okamžik Remus přimhouřil oči, jak nedokázal pochopit, že nějaký člověk mohl být napůl uvnitř hradních zdí a napůl venku. Ale pak si to s ledovým šokem uvědomil.

Tajný průchod. Tečka byla několik metrů uvnitř ústí.

Dvě minuty…

Remus proklel točící se vidění a pokusil se soustředit. Co tam bylo napsané? Belatrix Lestrangeová, Petr Pettigrew, Abraham Kane, Lord Voldemort… možností bylo mnoho. Jméno, jaké je to jméno

Pak víření ustalo a on to jméno uviděl.

Rubeus Hagrid.

Remus se téměř nahlas rozesmál. Hagrid. A on začal panikařit jako děcko…

Počkat.

Hagrid. Jak to mohl být Hagrid? Hagrid byl uvnitř. Sám viděl, jak zamkl dveře, a určitě se nedostal ven, zatímco Remus sledoval plánek. A i kdyby vyšel, než plánek otevřel… proč? Stát jako socha v ústí tajného průchodu, když měl hlídat děti?

Hagrid byl jak na jehlách. Rád pochodoval. Vidět jej nehybného bylo téměř jako věřit, že…

V Remusově hrudi vytryskl ledový pocit, chlad, který neměl nic společného s lykantropií. Ale třeba byl plánek jen špatnou kopií. Možná udělal chybu.

Hagrid byl ve Velké síni. Musel být.

Přesunul pohled na téměř neproniknutelnou masu černých teček, které představovaly studenty Bradavic. Se vzrůstajícím podrážděním ten shluk prohlédl, ale Hagrid se ztrácel mezi všemi těmi dětmi, bude nemožné jej najít. Pokud

Rychle vytáhl hůlku ze stolu, dotkl se pergamenu a co nejzřetelněji promluvil.

„Jsem Náměsíčník. Poznáváš mě?“

Nastala pauza. Remus se zábleskem obav zauvažoval, zda se skryté vrstvy a osobní kouzla zkopírovaly tak, jak doufal. Ale pak zelený nadpis vybledl a bolestně známý rukopis, nedotčený zubem času a uvězněním, naškrábal svoji odpověď.

Pan Tichošlápek zdraví svého potenciálního druha ve zbrani a pokorně žádá, aby se prokázal.

To Sirius trval na kódování složitějších vrstev, aby je chránil před zmijozelskou krádeží – plánek obsahoval tajemství, která ani Weasleyova dvojčata neobjevila. Vzpomněl si na vtípky, které do něj zakomponovali, na triky a šikovné zkratky, které vložili, čtyři chlapci sedící pozdě v noci kolem svíčky v jejich ložnici, mladí, nerozvážní a tragicky nevědomí věcí příštích. Náhlá vzpomínka na heslo, které si vybral, ještě zvýšila bolestivost nostalgické minulosti.

„Diana,“ zašeptal.

Tichošlápkův rukopis se zavlnil a vybledl – nahradila jej další věta.

Pan Dvanácterák vítá ctihodného pana Náměsíčníka a ptá se, co že to potřebuje.

Remus se pevně kousl do rtu a naklonil se nad plánek.

„Odstraň všechny osoby mladší osmnácti let,“ pokynul tiše. „Ukaž jen přítomné dospělé.“

Černý roj okamžitě zmizel. Ve Velké síni zůstaly osamoceně dvě tečky.

Remuse přemohla úleva. Tady, tady musí být chyba. Dvě tečky.

Severus Snape a…

Zaměřil vidění.

Svět ztuhl.

Severus Snape.

A Ábel Isaac.

Vše opět vyrazilo do strašného pohybu.

Ábel Isaac.

Abraham Kane.

Zamknutý v místnosti plné dětí. Za nadcházejícího úplňku.

Dobrý bože.

Bez meškání vyrazil, plánek zapomenut, sakra, deka zapomenuta, protože nebyl čas na cudnost, když bylo v sázce tolik životů. Zoufale bojoval se západkami, kterými tak pečlivě uzamkl dveře kabinetu, ale jen je vytrhl ze závěsů ve snaze odstranit je z cesty. S výkřikem zoufalé frustrace škubl dveřmi a vyrazil do chodby.

O chvíli později poznal, že je pozdě.

Bolest.

Oslabila mu tělo mučivou křečí, která jej srazila na kolena. Jen ostré skřípání nehtů o zárubeň zabránilo okamžitému kolapsu. Na zlomek okamžiku se snažil získat pevnou půdu pod nohama, vyrazit, pomoci jim, varovat je, něco udělat. Ale druhá vlna agónie jej neúprosně zasáhla a poslala jej k zemi. Chvěl se jako proud ledu a planoucí mučení jej zaplavilo od hlavy až k patě.

Proměna.

Čas vypršel.

Ne! Ne, ne, ne, ne, ne, ne, NE!

Ne teď. Znovu ne. Prosím, jen ne ZNOVU!

Ale nebylo nic, co by mohl udělat. Mohl jen vydržet známý hořící led, muka těla, které se kroutí a mění do zvířecí podoby navzdory faktu, že jde o ten nejhorší okamžik.

Nic, jen chladná hrůza z uvědomění skutečnosti, že jestliže se mění on, pak i Kane.

Mezi dětmi.

Žádné další dítě.

Byla to poslední souvislá myšlenka před mučením proměny, dokud zcela neproběhla.

 

PA: Ano, můj oblíbený cliffhanger… ;) Tento mi ležel v hlavě téměř od počátku a určitě byl jedním z prvních nápadů, které jsem zapracovala do současné podoby tohoto příběhu – proto ta dřívější výroba Remusovy kopie Pobertova plánku v kapitole čtyři. Vidíte, měla jsem důvod. :) Jakkoliv to zní perverzně, těšila jsem se na tento cliffhanger a ostatní byly prvotní myšlenkou konce kapitoly dvacet devět. Stálo to za to :) Na jinou notu – Pobertův plánek. Vždycky se mi líbila myšlenka, že na plánku toho bylo víc, než Fred s Georgem objevili, že v něm existovaly hlubší vrstvy, které dovolily pečlivější výběr osoby, a ty jsem chtěla použít. Skutečnost, že šlo o důležitou dějovou linii, byl bonus. :)


Kapitola 28. Liber emitto



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/28/

Rating: 13+



PA: Tato kapitola byla původně úvodem kapitoly 29, jelikož jsem byla přesvědčená, že bude příliš krátká. Ale kapitola 29 se mi vymkla z rukou stejně jako tento ‚úvod‘. Takže výsledkem je samostatná kapitola.

 

Kapitola 28. Liber emitto

Zmateně a neochotně se svět přeskupil do jiného druhu zaostření.

Remus zavrávoral a pokusil se ovládnout srst a tlamu, čtyři nohy a ocas, horizontální směr namísto vertikálního, způsoby a prostředky pro manipulaci tímto povědomým a přesto neznámým tělem. Přemohl jej dopad jiných smyslů, svět se znepokojivě razantně překreslil vlčí perspektivou, záplavou dominantních vůní a zvuků.

Takové prosté věci jako pohyb či vnímání okolí by byly přirozené pro mysl vlka. Nepřišly však přirozené Remusovi.

Jednalo se o obrovský nedostatek používání vlkodlačího lektvaru. Přetrvávající lidská mysl nezdědila instinkty vlčího protějšku, kterému byla dána kontrola čtyřnohého těla. Jak obývat tělo vlkodlaka se musel naučit od píky.

Nikdy předtím neměl problém. Netrvalo dlouho pochytit, jak před krbem stočit tělo do klubíčka a usnout.

Ale teď…

Teď nebyl čas nad tím přemýšlet. Nedalo se už změnit, že nikdy nevyužil čas, aby plně zvládl svoji úplňkovou podobu. Bude se to prostě muset naučit za pochodu a doufat v co nejlepší výsledek.

Remus se znepokojeně otřásl, nemotorně se postavil na všechny čtyři a vydal se dopředu.

Spadl.

Čtyři nohy. Čtyři nohy! Soustřeď se!

Zatraceně, Kane ho roztrhá na tisíc kousků…

Alespoň odvede pozornost od zabíjení dětí.

Zamračené soustředění se přeložilo do zavrčení. S tvrdohlavým odhodláním se Remus vytáhl na všechny čtyři tlapy a vyrazil do chodby.

Vzduch čpěl. Pach byl všudypřítomný, invazivní, drtivý, ale bolestně známý a odpálil jiskry emocí, kterým nerozuměl. Stále sílící Remus si za chůze uvědomil, že tomu přišel na kloub, a vystřelil chodbou a schodištěm k Velké síni. Stále se cítil směšně slabý, ale vzhledem k námaze této přeměny v kombinaci s omějovou otravou to nebylo žádným překvapením. Sáhl do vnitřních rezerv, o nichž ani nevěděl, a posílen adrenalinem zvýšil rychlost a pádil opuštěnou školou.

Pach ještě zesílil, proplétal se jeho smysly jako hořkosladká touha, odpudivá i návyková. V dálce se ozýval křik.

Děti. O samotě až na…

Bože, Severusi, radši je chraň…

Severus. A ta vůně.

Zableskla se jen vzdáleně jeho vlastní vzpomínka vyvolaná vlčím okamžikem pasivního přihlížení, kterou až doteď nechápal.

Temný tunel, zšeřelý a chladný, sinalý, bledý obličej orámovaný prameny černých vlasů lapající po dechu, zatímco jej jiná tmavovlasá postava s brýlemi táhne dozadu. A všude ten pálící, chvějící se, strašný a báječný, hořkosladký, lahodný pach…

A vtom si to uvědomil.

Pach strachu.

Děti byly vyděšené. A pach jejich hrůzy prostupoval hrad od sklepení po věže.

Ach, Merline, jen to ne…

Křik vzrostl, jeho krok znejistěl. Otevírala se před ním vstupní hala a on pár posledních metrů přeletěl a spadl. Zvedl se na všechny čtyři a podrážděně zavrčel. Zlaté oči se upřely na obrovské dvoukřídlé dveře, na průchod do bradavické Velké síně. Byly zavřené.

A více než zavřené. Cítil z nich magii. Zapečetěné a hlídané, zámky páchly hořkostí, cynismem, přesností a pýchou. Šlo o víc než jen Colloportus. Toto kouzlo mohla uvolnit jen hůlka, která je seslala. A všude cítil Severuse Snapea.

Remusovi v hrdle rostlo vrčení jako odezva na frustraci. Chápal, proč byly pevně uzamčené zámky dobrým opatřením proti útoku Smrtijedů. Ale proč při nebezpečí zevnitř Severus dveře neuvolnil a neumožnil dětem únik? Proč se on sám nemohl teď dostat dovnitř?

Výkřiky zněly strašně. Trhaly mu mysl.

Zuřivost bublala, srst se naježila. Pusť mě dovnitř! Jak můžu pomoct, když se nedostanu dovnitř?

Chtělo se mu řvát. Copak Severus nic neví? Šlo o základní poučku! Nikdy nevlezte do pasti bez možnosti úniku

Únik… Hlídat ústup…

Další vzpomínka, tentokrát lidská.

Hlídat ústup, tak tomu říkali, zajistit útěk – jelikož měli zabavený Pobertův plánek, na pořad dne se vrátilo staré dobré hlídkování. Skrčený pod neviditelným pláštěm ve stínech vstupní haly sledoval, jak ta krysa Červíček pochoduje tam a zpět chodbou, aby zachytil možné nebezpečí. Za ním se pro sebe uchechtávali James a Sirius nesoucí v náručích hromady rachejtlí. Tichošlápek nemotorně přitiskl jednu ruku na vyrytou desku a zubil se, zatímco se odsouvala…

Průchod s chrličem. Přímo do Velké síně. Samozřejmě

Zaskřípal podstatně ostřejšími zuby a vstupní halou se vřítil k sekci s dřevořezbami, které nevinně a klidně visely mezi dvěma gobelíny. Napůl vyskočil a čumákem stiskl kus desky.

Dřevo se s vrzáním odsunulo. Otevřela se před ním díra, zatuchlá, tmavá a plná pavučin. Zahýbala doleva a mírně vzhůru. Remus se otřásl a začal se soukat kupředu.

Další? Kšá! Odejdi nečistá bestie pekelná!“

Před očima se mu zableskl Skoro bezhlavý Nick, jehož hlava se nebezpečně viklala. Rukama mával dosti hrozivě, bohužel pro něj však zcela neúčinně.

Remus hleděl na gestikulujícího ducha netrpělivě. V hlavě mu rezonovaly tlumené výkřiky. Na tohle nemám čas

Vzpružil se a protlačil se dopředu skrz mrazivé chvění nehmotného těla. Pak se rychle vydal průchodem a ignoroval protesty, které nechal za sebou, i záblesky bílé, když se Nick rozhodl jej pronásledovat. Snažil se ignorovat i nepříjemná vlákna pavučin, která se mu jako závoj vplétala do kožichu a lepila na čenich. Copak tu žily akromantule?

Bylo to k ničemu. Sotva dokázal otevřít tlamu, aby se nadechl. Na chvíli se zastavil u vchodu do zatuchlé skluzavky, která mířila k bradavickému podzemnímu přístavu. Pokusil se tlapou servat pavučiny z obličeje a toužebně si přál mít dlouhé paže, protistojný palec, košťata a případně mačety.

„Ha! Překažený čin!“

Kdyby Remus mohl sténat, rád by si ulevil. Zvuk, který z něj vyšel, však zmutoval do zakňučení.

Skoro bezhlavý Nick kolem něj proplachtil a usilovně jej obtěžoval svojí nefyzickou přítomností, zuřivou gestikulací a množstvím obličejů od komických po prostě bizarní. Remus netrpělivě seškrábal poslední zbytky pavučin, protočil zlaté oči a opět se vrhl dopředu. Ještě jeden roh…

Au!

Šok z dopadu poslal vlkodlaka s žuchnutím na záda. V nose jej ostře bolelo, když narazil do čehosi, co jeho nervový systém registroval jako docela solidně tvrdé. Nešikovně se vydrápal na nohy, přimhouřil oči do tmy a cítil, jak mu srdce ztěžklo.

Na konci tunelu neviděl světlo. Kulatý průlez měl ústit na jakýsi ochoz u jednoho z kamenných chrličů Velké síně. Během těch dvaceti let od jeho poslední návštěvy někdo musel vstup najít a zazdít.

Ne!

Remus frustrovaně vykřikl a plácl tlapou proti překážce, ale ta nebyla slabá, žádná vydrolená malta nebo rozpadající se cihly. Zeď byla robustní a nerozbitná. A neměl hůlku, aby ji rozbořil.

Zpoza zazděného otvoru se ozývaly výkřiky. Téměř jako by jej obviňovaly.

Bezmocně zíral a zoufalství jej zcela naplnilo. Lapal po dechu v hustém víření prachu, který pokrýval podlahu průchodu. Pokusil jsem se. Opravdu jsem se pokusil.

Tiché zakašlání hrdla, které již neexistovalo, přitáhlo jeho pozornost nahoru. Sir Nicholas na něj shlížel s náhlým pochopením.

„Profesore Lupine?“ zeptal se nevěřícně. „Jste to vy?“

Remus si ducha unaveně přeměřil. Přikývl.

Nick vystřelil kupředu jako vánek úzkostné perleťové mlhy. „Máte tušení, jak otevřít dveře hlavní síně?“

Remus zamrkal. Co?

Nick si promnul přízračné ruce. „Děti se nemohou dostat ven, víte? Ta věc srazila profesora Snapea do bezvědomí právě před tím, než se… proměnila. A nikdo neví, jak otevřít zapečetěné dveře! Někteří se dostali ven okny a zbytek se nějak zabarikádoval za kolejními stoly, ale nevydrží! Vyšel jsem se podívat, jestli na hradě není někdo, kdo by mohl pomoci…“

Remusovi unikl zbytek věty, protože se mu mysl rozběhla a zaměřila se na magickou vůni, která tak tvrdohlavě zahalovala dveře. Snape provedl kouzlo hůlkou – kouzlo k uzamčení vchodu, které mohla zvrátit jen ta samá hůlka. Tuto vůni znal velmi dobře, protože se stala podstatou každého úplňku v Chroptící chýši, kde nádech Brumbálových opatření ulpíval na dveřích a okně. A později kouzlo sám používal, aby se zamkl před vycházejícím měsícem.

Ale jak by to, sakra, měl říct Skoro bezhlavému Nickovi?

Rozzlobeně zareagoval frustrovaným zaškrábáním tlap o podlahu, což zanechalo tmavé stopy v prachu.

Počkat…

Ostré vyštěknutí umlčelo Nickovo úzkostné blábolení. Byla tady příliš velká tma. Ale zpátky, někde u vstupní síně…

Remus se okamžitě otočil a uháněl zpět skrz potrhané pavučiny. Jen malou chvíli trvalo, než se dostal k bodu, kde předtím tak zápasil. Cval zastavil v místě, kde na zaprášenou podlahu dopadalo světlo ze stále odsunuté dřevořezby. Za okamžik našel neporušený kus země.

Naštěstí jej Nick následoval, se zmateným výrazem se vznášel a civěl na Remuse, který se skláněl nad zaprášeným kamenem. Nešikovnou přední tlapou naškrábal.

SNAPE

Nick nakrabatil bílé obočí. „Ale ten je mimo. Ani Enervate…“

Ale slova utichla. Remus ještě psal.

HŮLKA

Duch se zamračil. „Hůlka? Co tím myslíte…“ Vtom se mu bledé oči rozzářily. „Hůlka profesora Snapea? Musí použít hůlku profesora Snapea?“

Remus pevně přikývl a Nickova hlava vyletěla vzhůru takovou rychlostí, že málem odpadla od těla.

„Správně!“ zvolal. „Půjdu rovnou…“

Podruhé jej přerušilo Remusovo zběsilé zaštěkání. Přízračná postava se opět zadívala na škrábajícího vlkodlaka. „Ale myslel jsem…“

V prachu se objevila nakřivo napsaná dvě slova.

LIBER EMITTO

Duch chápavě přikývl. „To je kouzlo, které potřebují, že ano?“

Po důrazném přikývnutí vlkodlaka už nebylo co oddalovat. V záblesku bílého světla se Skoro bezhlavý Nick prohnal zdí a byl pryč.

Remus se otřepáním osvobodil od posledních pavučin a vysoukal se ze skryté chodby, aby se vydal vstupní síní.

Křik se nezmírnil. Pokud vůbec něco, pak zintenzívněl. Mohl jen doufat, že šlo o výkřiky strachu a ne bolesti.

Proklínám tě, Kane. Proč jsou to vždy děti?

Liber emitto!

Hlas Hermiony Grangerové přehlušil všechny výkřiky kolem. S modrým zábleskem se dveře rozrazily a odhalily scénu chaosu.

Remus se obrnil, potlačil úzkostný strach i lehké křeče oslabeného těla a zahalil se každým kouskem síly a odvahy, kterou dokázal přivolat. V Bradavicích může být jen jeden vlkodlak.

Měl v úmyslu zajistit, že tím vlkodlakem bude on.

Toto skončí. Tak či tak. Jednou provždy.

Už toho bylo dost.

A pak se se zavrčením vrhl do boje.

 

PA: Myšlenku ducha v roli posla jsem rozhodně chtěla použít. A opravdu, musel to být Nick :) Také bych ráda předložila svoji nejpokornější omluvu čtenářům znalým latiny – netřeba zmiňovat, že já latinsky nemluvím. Fráze / kouzlo ‚Liber emitto‘ je kombinací ukradené fráze z humorného dílka Henryho Bearda ‚Latina pro každou příležitost‘ (jediné to knihy, kterou jsem našla a která zahrnovala latinu pro zelenáče ;) ) a vyhledávání v on-line slovníku latinsko-anglickém. Základy jsou Liber – osvobodit a Emitto – uvolnit. Jinými slovy uvolnit dveře a osvobodit osoby v pasti. Doufám :)


Kapitola 29. Bradavický alfa



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/29/

Rating: 13+



PA: Nemohu nic říct, jen ‚Prosím, nebijte mě!‘ než se stáhnu do bezpečí svého hluboce zakopaného, titanem vyztuženého bunkru proti vzteku čtenářů, kde ve strachu počkám…

 

Kapitola 29. Bradavický alfa

Děti.

Byly všude, všude kolem něj, halil je pach strachu, zmatku a hrůzy tak silný, že jej skoro srazil. Houf postav v hábitech se řítil vstupní síní, všichni v slzách křičeli, rozcuchaní a s vytřeštěnýma očima dupali tak silně, že se třásly stříbrné lustry na kovových hácích. Taky zde cítil trochu krve, ne víc než ze škrábanců. Nikdy si neodpustí, jestli došlo k pokousání.

Odkud přesně přicházela tato interpretace smyslů, nevěděl. Ale nebyl čas ji zpochybňovat.

Ačkoliv se zprvu zdálo, že zde probíhá jakýsi marný pokus o evakuaci nejdříve těch nejmladších, dojem rychle vyprchal – studenti proudili bez rozdílu věku, někteří se drali, aby se dostali na svobodu otevřenými dveřmi a uprchli po schodech. Zahlédl bledého a zalykajícího se Draca Malfoye, jak si razí cestu hloučkem mrzimorských třeťáků, a potlačil touhu na něj skočit a plácnout jej.

Samozřejmě jej děti viděly – hubený šedý vlkodlak propracovávající se přílivem černých hábitů se dal skutečně jen těžce přehlédnout. Pár studentů vykřiklo a rychle ustoupilo, ale po prvním okamžiku polekání jej mnohem víc dětí poznalo a zamumlalo ‚Lupin‘ a ‚lektvar‘ a ‚jak říkal Nick‘. Nebelvírský duch tedy využil chvíli a odhalil zdroj znalostí kouzla Liber emitto. Jakkoliv byl vyděšený dav ostražitý, nikdo mu nebránil v cestě.

Nakonec se mu podařilo procpat se dopředu natolik, aby viděl do Velké síně. Okno za učitelským stupínkem bylo rozbité, pravděpodobně těmi několika dětmi, které měly natolik štěstí, že se k němu dostaly, ještě než se Kane zcela přeměnil. Pokud jde o zařízení, čtyři obrovské kolejní stoly, nemluvě o učitelském, včetně několika lavic ležely povalené na bok, poskládané na vysokou hromadu a kouzelně spojené v jeden celek, čímž tvořily robustní barikádu, která izolovala široké schody vedoucí od dveří a jako rozmáchlý oblouk dosahovala okraje Velké síně. Odlámané nohy židlí, příbory, talíře a kusy dřeva byly navršeny na hromady a skupina obránců, většinou starších členů Harryho BA, prefektů a šesťáků se sedmáky je střídavě levitovala do vzduchu a házela přes barikádu k místu někde vzadu, kde se dřevěná prkna tříštila pod opakovanými a hrubými údery. Sedmák ze Zmijozelu ze své výhodné pozice namířil hůlku přímo na zdroj těch škod, ale pár šesťáků jej ostře poučilo, že jde o plýtvání energie. Přímá kouzla na vlkodlaka neúčinkují.

A já je to naučil. Hodná děcka!

Konečně se poslední zbytky dětí v těsném doprovodu několika zneklidněných duchů dostaly velkými dveřmi do vstupní síně. Obránci barikády jen spěšně a vyděšeně pohlédli směrem k nebezpečně praskajícímu dřevu a zábleskům zubů zpoza něj, opustili svoje místa a prchli za svými spolužáky.

Remus se vrhl dopředu, když mimořádně silný úder rozčísl desku jakéhosi stolu a výrazné, alarmující prasknutí jako úder blesku dřevo rozpůlilo. Zanechal předstírání lidské důstojnosti, zaštěkal a zavrčením pobídl své žáky ke spěchu. Hermiona vrazila do vstupní síně s dvěma hůlkami v ruce, hábit i vlasy měla pocuchané a tvář jí do šarlatova barvil dlouhý škrábanec. Vrhla rychlý a vděčný úsměv směrem k momentálně vlčímu učiteli, otočila se na patě a zběsile upalovala ke kamarádům.

Ozvalo se další znepokojivé prasknutí. Pod trámy krovu, který zastřešoval iluzorní noční oblohu, se rozlehlo zlověstné zavrčení.

Zazářil vycházející úplněk.

Dveře!“ Hermiona spěchala za posledními opozdilci, jmenovitě za Ronem, Harrym, Ginny, Deanem a Nevillem, kteří právě posledními kroky dorazili do vstupní haly. „Zavřete ty dveře!

Také ostatní prodlévající osoby se vydaly na pomoc, spolu se šesti Nebelvíry popadly těžké dřevo a společně začaly dveře zavírat. Všudypřítomný pach strachu vyděšených dětí se lehce vytratil, jakmile se většina studentů rozptýlila po hradu. Teď převažoval pach potu a emocí poslední hrstky studentů, divoké zuřivosti a krvežíznivosti Kanea a vzdálený náznak…

Remus se rozhlédl. Byl poblíž. Cítil ho, ten dobře známý, i když neoblíbený závan, ne však zahalený v magii nebo strachu. Vlastně úplně postrádal emoce, ležel klidně a podbarvovala jej krev spolu s bolestí. A pak si to uvědomil. Pach vanul odkudsi zpoza zavírajících se dveří.

Nick říkal, že Severus Snape byl připraven o vědomí.

Ach ne.

Určitě by někoho napadlo, aby…

Sakra!

Remus se vrhl do zužující se mezery a střelil pohledem k hroutící se barikádě, zaznamenal tříštící se dřevo, cvaknutí čelistí kdesi za sesunutou hromadou černé látky…

Černé látky.

Hromadou. S mastnou hlavou.

Bože.

Kratince Remuse vábilo nezasahovat. Ale opravdu jen velmi kratince.

Vlkodlak se otřásl a téměř uzavřenou štěrbinou dveří se vrhl vpřed a ostře dolů po schodech.

„Profesore Lupine!“ rozléhal se za ním Harryho výkřik, když zabrzdil u zhrouceného a nehybného Severuse Snapea, jehož bledá tvář ještě zesinala díky pramínku krve stékajícímu z hlavy. S co největší opatrností, které se Remus odvážil obětovat čas, se zakousl do zadní části Snapeova hábitu. Ignoroval velmi nepříjemnou chuť a vůni, které mu zaplnily mordu a čenich, a začal pracně táhnout kolegovo bezvládné tělo zpět ke schodům.

V děsivé blízkosti zazněl praskot štípaného dřeva. Stříbřitě žíhaná tlama se probila těžkým dubem jako souškou a vynořil se pohled, který doslova pocházel z Remusovým nočních můr.

Vědět, že Kane je ten zdivočelý, který jej kousl, byla jedna věc. Vidět opět toho samého vlka byla věc zcela jiná.

Zlaté oči se střetly se zlatýma očima. Jasnou záři Velké síně téměř pohltil temný les, hořký chlad a bolest.

Uvnitř dospělého Remuse křičel ten tříletý. A zrozen silou okamžiku a silou vzpomínky se jeho vlk prodral vlkodlačím lektvarem a škrábal se za svobodou myslí svého věznitele.

Remus, ztracen v hrůze minulosti a zmatku v hlavě, ochromeně ztuhl.

V Kaneových očích zazářil triumf.

Snape! Zapomněli jsme na Snapea!“ Hermionin vyděšený výkřik odněkud zezadu prudce narazil do jeho vědomí jako sklenice studené vody Poppy Pomfreyové. Doprovázelo jej Ronovo tlumené zamumlání podezřele znějící jako: „Nechte mu ho!“ Remus odrhl oči od hypnotického pohledu staršího vlka a ozvěn minulosti a přinutil se k nemotorné záchraně kolegy. Kane štěkal a vrčel a probojovával se posledními zbytky dřeva, které mu blokovalo cestu. Kroky oznamovaly, že povinnost žáků vyhrála nad nechutí. Objevily se ruce a popadly dlouhý černý hábit Mistra lektvarů. Harry, Ron, Neville a Ginny uchopili nejméně oblíbeného učitele za nejbližší dostupné končetiny, vytrhli ho z Remusova sevření a bez cavyků jej táhli k mohutně gestikulující Hermioně.

Exploze třísek a divoké triumfální zavytí ohlásilo, že jim vypršel čas.

Čtyři Nebelvíři zuřivě pozvedli a doslova prohodili bezvládné tělo Severuse Snapea mezerou ve dveřích a vřítili se do vstupní haly. Jako pronásledovaný zajíc za nimi Remus nešikovně skočil, až mu to na prošlapané podlaze uklouzlo, ztratil rovnováhu a padl střemhlav k nohám lehce šokovaného Deana Thomase. Když se zvedal, zahlédl, jak se Harry vrhl na pootevřené dveře, aby je vlastní vahou jednou provždy zavřel.

Kane byl těžší.

Chlapec, který zůstal naživu, byl agresivně odhozen křídlem dveří katapultovaných plnou silou zdivočelého vlkodlaka.

Opět se rozlehl křik těch obětavých duší, které zůstaly, aby podaly pomocnou ruku, a jeho ozvěny se rozlétly po hradě jako hejno vrabců.

Vlkodlak, známý jako Abraham Kane, se rozechvěle napřímil a protáhl dlouhé drápy. Srst na krku mu prokvétala stříbrem a na tlamě se zachytily třísky dřeva. Zlaté oči se chtivě zastavily na ležícím a dezorientovaném Harry Potterovi. Přikrčil se ke skoku.

Remus nezaváhal.

Slyšel Hermionin vyděšený výkřik, když se vrhl dopředu. Podvědomě vnímal asi tucet dospívajících, kteří zůstali a v šoku a hrůze zírali, příliš pomalí, všichni příliš pomalí. Kane divoce a cílevědomě zaútočil. Ve vzduchu roztáhl drápy a tlamu, aby rozkouskoval bledého, tmavovlasého chlapce, který jako přimražený ztuhl šokem. Příliš pozdě si vlkodlak uvědomil blížící se nebezpečí.

Zcela nepřipraveného jej ohromující náraz odmrštil pryč od jeho oběti na zem, kde skončil ve změti ochlupených končetin. Ne všechny byly jeho vlastní.

Remus se otřásl bolestí. Náraz byl zoufalý a při dopadu na zem se udeřil do hlavy. S rozechvělými končetinami se nemotorně škrábal pryč z druhého vlkodlaka a chystal se na odvetu. Musel ovšem přiznat, že ani slušnou rychlost a sílu nenahradí nadměrná dávka adrenalinu.

„Utíkejte!“ Rozléhající se výkřik patřil Ginny Weasleyové. Risknul rychlý pohled přes rameno a zahlédl zbývající děti. Ron a Neville právě vytahovali poněkud zmateného Harryho na nohy, zatímco ostatní členové BA, kteří dosud neuprchli, neochotně zvedli stále apatické tělo Mistra lektvarů a potáceli se ke schodišti. Dobře! Teď už stačí jediné – zadržet Kanea na minutu či dvě…

V celém těle se mu rozlila bolest, když byl sražen na kamennou podlahu a před obličejem a krkem mu zacvakaly zuby. Jen šťastnou náhodou švihl tlapou a vyhnul se tak okamžitému roztržení hrdla. Blesk agónie v zadní části stehna mu řekl, že první krev opět prolil zdivočelý. Sebral veškerou sílu do zadních nohou, zběsile kopl Kanea a poslal jeho těžké tělo ke zdi. Zadýchaný a roztřesený, s bolavou a krvácející zadní nohou se vzpřímil a obrátil se, aby čelil dalšímu útoku.

Kane tam nebyl.

Za ním se ozval křik.

Ne!

Prudce se otočil a zachytil záblesk mocné postavy druhého vlkodlaka. Právě se řítil vstupní síní směrem k lopotícím se dětem a jejich břemenu v černém hábitu.

Okamžitě mu bylo jasné, že se ke schodům nedostane včas. A i kdyby ano, co by to přineslo? Ta pozice se dala jen stěží ubránit lépe, než jakékoli jiné místo v síni, pokud by mezi sebe a zdivočelého nedostali alespoň dvě patra a pár pohyblivých schodišť. A i pak by vlkodlak dokázal vyskočit…

Zoufalý Remus pokračoval v pronásledování, ale věděl, že dorazí příliš pozdě.

Bezútěšnost situace došla i dětem. Nejrychleji reagoval Harry – prudce si stoupl mezi kamarády a útočícího vlka, zatímco Hermiona vytrhla z nedalekého brnění palcát, podala mu jej a sebe ozbrojila menším.

Sotva ty zbraně uzvedli.

Ach ne. Prosím, ne!

Kane byl téměř u nich.

Zoufalý, vyděšený a strachem šílený Remus udělal jediné, co ho napadlo.

Zavyl.

Ten zvuk nezněl příliš libě, kvůli zadýchání se přerýval, byl podivný a dost neohrabaný, jak se odrážel ode zdi ke zdi v nepříjemném střetu s harmonií. Ale jakýmsi zázrakem to zabralo.

Kane k této prvotní výzvě otočil hlavu. A adrenalinem poháněný Harry udeřil.

Byla to rána hodná Diany nebo Reynarda Lupina.

Zdivočelý se zhroutil na zem s bolestným zaúpěním a snažil se zorientovat, jen aby jej opět skolila Hermiona, která vší silou zvedla svoji zbraň a okázale ji odrazila od jeho lebky. Pokusil se vstát a nemotorně se potácel, cenil zuby na prchající děti. Ale pak po zásahu Ronem mrštěnou helmicí neelegantně padl na zem a lapal po dechu.

Nešlo však o vítězství. Bolestivá zkušenost Remusovi napovídala, že zdivočelý nemůže být zpacifikován na dlouho.

Schodiště bylo příliš daleko a cesta k němu tedy nanejvýš riskantní s ohledem na tažení bezvědomého ředitele Zmijozelu. Vchod do Velké síně byl blíž, ale stále blokovaný barikádou – Kane by se u nich ocitl dřív, než by vůbec stihli vyrazit na úprk k rozbitým oknům. Ale za brněním mezi dvěma těžkými gobelíny visela dřevořezba…

Ano!

Vchod do Velké síně byl zazděný, to je pravda. Ale děti mají hůlky a v půli chodby umístěná skluzavka vedla do bezpečí bradavického tajného přístavu. A ten by se nikdo neobtěžoval zazdít…

Remus uprostřed kroku změnil směr, podruhé toho večera se vyškrábal k dřevěné desce a nosem ji uvolnil. S kliknutím se hladce odsunula. Remus se okamžitě otočil, nedbal na lidskou důstojnost a pronikavě zaštěkal.

Děti to vmžiku pochopily. Poněkud necitlivě vytáhly Snapea na nohy a mlčky vyrazily do tmavého vchodu. Jedno po druhém se ztratilo v odkryté díře.

Harry se zastavil u vchodu a bok po boku s Nevillem pomáhal kamarádům rychle napasovat Snapea do vyvýšeného ústí tunelu. Remus pokývl synovi svého starého přítele a obrátil se, aby zkontroloval Kanea.

Spatřil tvář plnou zubů. Zblízka.

Profesore Lupine!

Výkřik bylo to poslední, co uslyšel, než jeho svět pohltilo stříbřité zuřivé klubko, příval cvakajících zubů a sekajících drápů, které jím třískly dozadu a způsobily pronikavou bolest. Ovládán strachem a přílivem adrenalinu instinktivně zaútočil, jak se jeho omráčená mysl snažila o cokoliv, co jej udrží naživu – než se zvedl, švihl tlapou po čenichu zdivočelého, a vzápětí se s čelistmi dokořán vrhl na druhého vlkodlaka, až došlo ke kolosální srážce zubů. Rychlost nárazu jimi smýkla stranou a oba zavrávorali. Zježili srst a s tichým hrdelním vrčením okolo sebe instinktivně kroužili.

Ohodnotil svého protivníka. Stříbrem protkaná srst potahovala robustní, svalnaté tělo, kompaktní a silné, s širokými čelistmi a dlouhými zuby. Navzdory vyššímu věku zkušenost zdivočelého v boji mnohonásobně převyšovala tu jeho, jeho výdrž věk ani zranění neovlivnily. On sám na druhou stranu, i když mladší, šlachovitější a štíhlejší, postrádal sílu, rychlost a vybroušené instinkty, které byly nutné pro přesvědčivé vítězství. Ani nedávná nemoc mu k fyzické kondici nepřispěla.

Ale byl odhodlaný. Nepadne.

Má škola. Mé teritorium. Skončím to.

Bez varování zdivočelý udeřil. Švihnutí roztažené tlapy s drápy se Remus obratně vyhnul záklonem a sám oplatil útokem, jehož výsledkem bylo kousnutí na horní noze zdivočelého. Ten zavyl bolestí a opětoval máchnutí. Drápy s mučivou bolestí rozčísly bok mladšího vlkodlaka, takže se s bolestiplným zavytím vrhl dozadu a s hlavou skloněnou k zemi kolem zdivočelého obezřetně zakroužil. Lehce při tom kulhal a následné zavrčení spadalo do jednoho ze zlověstnějších rejstříků.

Zdivočelý byl tak dobrý, jak jej podezříval. Silný, mocný a rychle reagující – zdatný lovec a urputný bojovník hodný respektu. Bude si muset dát pozor.

Teď! Se zuřivou silou se vrhl kupředu a stiskl čelisti kolem protivníkova krku – vítězné křupnutí průdušnice minul jen o milimetry. Smrtící napadení odklonila zraněná noha zdivočelého A on sám pak vyrazil a reagoval podobně silně.  Oba instinktivně vykrývali rány, navzájem se sráželi a přetáčeli se zpět na všechny čtyři a opět kolem sebe ostražitě kroužili.

Zlaté oči se zaklesly do zlatých očí. Srst se ježila. Zuby se blýskaly.

Koutkem oka zahlédl pohyb. Na okraji zorného pole se shlukly tři nebo čtyři bledé postavy a tiskly se k otevřenému tajnému vchodu. Nejistě na sebe pohlížely a mumlaly mezi sebou, útržky podivně známých slov se ozývaly chodbou a zachvívaly v jeho uších.

„… nemůžu ho jen tak nechat!“

„Dělá to, abychom mohli utéct! Musíme jít, jinak to ztratí smysl!“

„Ale ten zdivočelý ho zabije!“

„Harry má pravdu, musíme něco udělat…“

„Jako co? Nechat ho udusit našimi kostmi?“

„Přestaň být tak negativní a vymysli něco užitečného!“

„Počkat! Asi vím…“

Mysl mu zalilo pohrdání. Patetičtí. Hloupí, bezcharakterní, bezpáteřní… Proč s nimi ztrácel čas a snažil se být jako oni? Byl silnější než oni, lepší než oni, lepší než všichni. Neměli žádnou duševní sílu, ani nechápali, jak ubozí a slabí jsou – měl toho víc společného se zdivočelým, než kdy chtěl mít s nimi! Zdivočelý alespoň získá respekt.

Proč ztrácí čas bojem s takovou silou, takovou mocí, když tu existuje snazší, lepší, slabší kořist…

Ta myšlenka se vznášela, pálila ho v mysli.

A pak udeřilo uvědomění.

Ne!

Remus hrůzou sám ze sebe ucouvl, šokem zavrávoral, zarazil do nejhlubších zákoutí mysli tu strašlivou myšlenku, která jeho tělo posilovala a prosycovala. Na co to jen myslí? Jak jen dokázal v boji tak zcela ztratit sebe sama, že se do velení vloudil vlk? Z těla mu okamžitě vyprchal adrenalin, vědomí se projasnilo. Ve svém strachu, šoku nad Kaneovým brutálním útokem se před chvílí natahoval po čemkoliv, co by mu v tomto neznámém těle pomohlo…

A na zavolání odpověděl vlk.

A on jej pustil.

A byl zde stále, škrábal se za svobodou, vyl mu v mozku. Cítil jeho násilnickou touhu, jak se dere vpřed v hrozivém útoku a zápasí s pachutí vlkodlačího lektvaru, aby zase získal kontrolu a převzal velení, jak bylo od nepaměti pod zářícím úplňkem jeho právem.

Zahlcený vnitřním bojem zapomněl Remus na ten vnější.

Ostrá bolest mu jej připomněla.

Břicho explodovalo agonií, když mu zdivočelý zaťal drápy do zranitelného podbřišku a rozřízl kůži. Druhá rána jej odhodila dozadu, až se drsně udeřil o kamennou podlahu. Nos mu naplnil pach krve, jeho vlastní krve, tak odporný a voňavý, tak lákající vlka, že vlastní mysl zaváhala a vykřikla hrůzou.

Umírá.

Věděl to. Jeho vlk to věděl.

Známé černé jiskry mu před očima kroužily jako supi. Ozývaly se se zlověstnou intenzitou.

A vlk zuřil. Takováto zranění nebyla vážná, sám si čas od času přivodil horší. Má instinkty. Má sílu. Ještě může vyhrát.

Pokud jej člověk nechá.

Nemůže to dovolit. Nemůže.

Nebo ano?

Kane se blížil, kličkoval, vysmíval se mu. Remusovi se nějak podařilo postavit se, couval a v jeho stopách zůstávala krev, která se šířila coby znamení jeho slabosti a v kaluži se rozlévala na místě, kde jen před okamžikem stál. Zdivočelý se zastavil a sklonil hlavu, aby jeho krev líně chlemtal.

Toto chtěl?

Možná by to zvládl, nějak usměrnil, použil instinkty, ne však krvežíznivost. Nesměl by nechat převzít vlka kontrolu, musel by udržet vlastní. Jak jen jej nechat pomoci, ale potlačit onen instinkt? Jak využít jeho výhodu a předvést se v slušném boji, jen aby se udržel, aby dostal šanci přežít…

Ne.

Jeho přežití nebude vykoupeno takovou cenou. A boj s vlkem jej poučil. Vlk by mohl mít sílu zastavit Kanea, ale Remus věděl, prostě věděl, že to nevyjde.

Obrátil by se a pomohl zdivočelému ty děti ulovit.

Pak tedy smrt.

Třásl se jako list ve zběsilé vichřici, mohutně krvácel a prohrával bitvu s vědomím. Kaneův příští krok to s ním skončí. Neměl sílu bojovat.

A Kane to věděl. Zlaté oči mu vítězně plály, stál povýšeně a arogantně a vycenil zuby ve šklebu, kterým zahájil poslední, smrtící útok.

Remus zavřel oči. Za chvilku bude konec.

Jednou provždy. Jak si přísahal.

I když jsem si nemyslel, že bude takový.

Promiň, tati. Je mi to líto.

Zvuk drápů na kamenné podlaze se blížil. Připravil se na bolest a ticho.

Ale nepřišlo.

Jen výkřik.  Prasknutí. Hvízdavý zvuk. Nápor světla.

A pak ohlušující křach, až se země otřásla. Zvuk se rozléhal ze strany na stranu v souzvuku se zoufalým vřeštěním hrůzostrašně zraněného vlka.

Remus otevřel oči.

A zůstal naprosto nevěřícně zírat.

Vlkodlak, jinak známý jako Abraham Kane, ležel sražen v krvi a v bezvědomí pod obrovskou hromadou popadaných trosek, které se ukázaly být stříbrným lustrem na kovovém háku. A s hůlkou v třesoucí se ruce nad ním stál a v šoku nad vlastní odvahou na to krveprolití vytřeštěnýma očima zíral nikdo jiný než Neville Longbottom.

Rozhostilo se ohromené ticho. Přerušovalo jej jen cinkání odlomené stříbrné spirály. Kov se pomalu usazoval u nehybného, padlého vlkodlaka.

Kane byl poražen. Kane se nehýbal.

Je konec. Je konec.

A vyhráli.

A pak se to omámené napětí zlomilo. Šklebící se Harry Potter poplácal Nevilla po rameni a hystericky se rozesmál. Ginny Weasleyová s ústy dokořán vydala vítězný pokřik. Ron Weasley s rozcuchanými vlasy vykročil a zjevně si neuvědomoval smrtící stisk ruky Hermiony Grangerové. Jen se v naprostém úžasu zahleděl na trosky a jejich nehybného útočníka.

Nevěřím, že to fungovalo,“ pravil.

Jemný úsměv se začal šířit buclatou Nevillovou tváří, když pohlédl na dobité tělo jejich vlčího učitele obrany proti černé magii, a rozpačitě pokrčil rameny.

„No,“ zamumlal roztřeseně, „profesor Lupin říkal, že by vlkodlaka mohlo zastavit, kdybys ho dost silně praštil velkou hromadou stříbra.“

Pokud by Remus byl schopný úsměvu, rozšířil by se mu od ucha k uchu.

Podíval se dolů. Opravdu měl kolem nohou hrozně moc krve…

Černé jiskry se vzedmuly v triumfu. Vlk vykřikl. Nohy se mu podlomily.

Ach ne. Ne znovu.

„Profesore Lupine!“

Nic víc. Žádné další bitvy. Žádná další bolest.

Slyšel kroky, které se hnaly jeho směrem. Také věděl, že je jim souzeno přijít pozdě.

Je konec. Je hotovo.

Vlk se prodíral jeho slabostí a bojoval o nadvládu. A v té chvíli chtěl jediné – svobodu. Čtyřiatřicet let boje o zachování lidskosti stačilo.

Smrt byla lepší než nechat vlka vyhrát. A on už nemá sílu bojovat.

Odpočívej v pokoji, mami. Odpusť mi, tati.

Remusi Lupine, běž.

A pak už byla jen temnota, která jej neodvratně celého pohltila.

 

PA: – krátce nakukuje z bezpečí svého bunkru a pro jistotu stojí za silným štítem pro potlačení nepokojů – omlouvám se…

Na jinou notu – Neville a lustr. Lustr je další nápad ze samého počátku. Je mi záhadou, proč upuštění lustru na zuřivého vlkodlaka tak nadšeně zapadlo do mého mozku, ale bylo nevyhnutelné a muselo se stát. Nenapadlo mě, kdo přesně jej upustí, dokud jsem nenapsala ‚Vlkodlakovu lekci‘ a vtip se stříbrem. Mozek mi najednou vybuchl zajímavým nápadem a Neville tak dostal svůj zasloužený okamžik slávy :) Teď, jestli mě omluvíte, jdu se ukrýt, dokud nebude jisté, že je venku bezpečno…


Kapitola 30. Pod měsícem



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/30/

Rating: 13+



Část čtvrtá: Klidný vlk

 

Kapitola 30. Pod měsícem

Vysoko nad Winchestrovkou se leskl úplněk, nevědomý si bolesti, kterou svojí přítomností způsoboval pár nešťastníkům.

Zalitý měsíčním světlem hořce chladné podzimní noci, kdy se dech měnil v mračné chvění vzduchu, si Reynard Lupin povzdechl.

Tyto noci nenáviděl. Nenáviděl vědomí, že někde pod stříbrným pohledem nafouklého měsíce se jeho jediné dítě bolestně zkroutí k nepoznání, ať už byl malým chlapcem nebo slušným mužem, ve kterého vyrostl. Nenáviděl pomyšlení na svého Remuse venku ve světě, samotného a v bolestech. A opravdu se mu příčilo, že mu nemůže absolutně nijak pomoci.

Štípání mrazivého větru do tváře šeptalo vzdáleným náznakem ranního mrazíku a zavrzalo mu v kostech. Škubl sebou, když se ozvala stará bolest ve zraněné noze, a silněji se opřel o hůl. Zavřel rozviklané dveře křivého přístřešku, který navazoval na zadní část domu. Směska čilého švitoření a ospalého cvrlikání prozrazovala přítomnost před chvílí nakrmeného zvěřince. Bublání vody v nádrži se starým ďasovcem se zvláštně prolínalo se štěbetáním z nedávno získaného hnízda rotulice. Mávnutím hůlky kouzelně uzamkl visací zámek, aby zabránil možnému úniku – jednou večer zapomněl důkladně zkontrolovat závory a starého kolegu Rieveru vůbec neohromilo, když byl povolán do nedaleké vesnice k Ďáblovu mostu, aby chytil zuřivého maguára, který terorizoval sedlákovy ovčácké psy – pevně si přitáhl plášť proti řádění blížící se zimy a klopýtavě spěchal po ztemnělé cestě, aby zadním schodištěm došel do kuchyně.

Samotný dům byl tajuplně tichý, jen vzdálené praskání ohně v obývacím pokoji doprovázelo zvuky jeho nestejnoměrných kroků, když prošel halou a pověsil plášť na háček. Rozhlédl se po spoře osvětlené důvěrnosti dlouholetého domova; duchové vzdálených vzpomínek a tváře zesnulých, věkovitých nebo navždy ztracených strašili v každém rohu, každém kameni jako sotva slyšitelné ozvěny nebo vybledlé sny. Ale teď tu nebyl nikdo, jen on sám.

Věděl, že to takto nemuselo být. Staří známí nebo Dianina přátelská rodina, jejíž mudlovské kořeny patřily do Aberystwythu, a příbuzní jejího bratra, z nichž dva následovali tetu v bradavickém kouzelnickém osudu, jej mnohokrát pozvali, aby žil poblíž nebo s nimi. Psali a volali si tak často, aby se jeho vzdálená izolace na Winchestrovce nezhoršila. A nežil pořád sám – Remus se občas zastavil, když mu to vyšlo, ostatně jako to dělal po celý život, a prohodil s ním slovo, když cítil, že je ho potřeba.  Také chtěl po Dianině smrti zůstat s truchlícím otcem a odmítnout onu velkorysou nabídku Albuse Brumbála. Rey musel vynaložit hodně úsilí, aby ho odradil. Starostlivý syn nakonec souhlasil s návratem do Bradavic až tehdy, když se mudlorozený bratranec Huw Griffith a jeho mladá žena Bronwyn nabídli, že se na nějakou dobu přestěhují na Winchestrovku a budou otci dělat společnost.

Ten rok měl příjemné, ne-li ideální uspořádání. Manželé byli mladí a pohlcení romantikou místa a neuvědomovali si, že onu romanci mohou narušit praktické záležitosti. Ještě teď slyšel Bronwynin výkřik toho dne, kdy přišla na útěk kluběnky. Zrovna se ukládala do postele a sedla přímo na ni. Také viděl nejistý úsměv na Huwově tváři, když objevil tetina manžela pitvat ďasovce na kuchyňském stole, jen aby zjistil, proč zemřel. Ačkoliv si udrželi výborné vztahy, pro všechny zúčastněné bylo nevyslovenou úlevou, když se Remus vrátil z nešťastně ukončeného roku v Bradavicích, což Huwovi a Bronwyn poskytlo záminku pro elegantní odchod bez pocitů viny.

Navzdory po matce zděděným sklonům pro uklízení věcí, které uklidit opravdu nepotřebovaly, a navzdory zvyku nechat se pohltit studiem, se Remus výrazně zlepšil jako společník. S nádechem smutku Rey přivítal příchod jistého zbloudilého zvěromága, který mu syna zase odvedl z Winchestrovky a vrátil do nebezpečí.

Nebyl úplně opuštěný – syn mu psal, kdykoliv to šlo, a o víkendech jej navštěvoval a povídali si i při nedělním obědě, ačkoliv nic delšího kromě velikonočních prázdnin se neuskutečnilo. A samozřejmě, Remus se opět zasadil o to, aby bylo o jeho zbývajícího rodiče postaráno – trval na tom, že nebude natolik nehumánní, aby dopustil sebetrýznění chudáka otce jeho vlastním vařením. V přilehlé vesnici bydlela jistá paní Evgenie Wennová, kyprá a protivně blahosklonná čarodějka s hnědými kudrnami podpořenými magií a úsměvem, kterým by zhltla i žábu. S ní se domluvil, že za otcem každý den na pár hodin zaskočí, přichystá nějaké jídlo a omete prach. Ani jeden Lupin to nepovažoval za vyhovující řešení, ale byla jedinou dostupnou možností pro deratizátora v důchodu s minimální ministerskou penzí a pro sporadicky zaměstnaného vlkodlaka, jinak pracujícího na záchraně světa. Muselo to stačit. Rey se nutil tolerantně se usmívat při jejím žvatlání, které zjevně inspirovala jeho šedivá hlava a hůl – Pane Lupine, jste si jistý, že do těch schodů vyjdete sám? Pane Lupine, neměla bych to nakrájet místo vás? Opravdu byste se neměl namáhat… Pane Lupine, jsem si jistá, že určitě ty hrozné tvory ve svém domě nechcete… – zatímco v duchu kvůli silné nechuti k té ženě snil o možných způsobech jejího zamordování. Dal se tak ukrátit čas.

Ale navzdory paní Wennové, osamělým nocím a bolestivým vzpomínkám na zalesněný svah, by Rey Winchestrovku nikdy neopustil, dokud se mu bude dostávat dechu. Nikde jinde nemohl existovat. Nikdy ho nikdo nepřesvědčí.

Byl tady pro Dianu. Věděl to. Vnímal ji jako měkké objetí, závan vzduchu, neviděnou, avšak přítomnou, jak po smrti sleduje svoji rodinu se stejnou vřelostí a ochranářskou láskou, která charakterizovala celý její život. Čekala v domově, který si vytvořili, a opustit ji mohl asi tak, jako se jí mohl dotknout.

Aby si tento pocit udržel, snese jakékoliv množství paní Wennové.

Stýskalo se mu po Dianě.

Stýskalo se mu po Remusovi.

Ale ani za tisíc let nebude tak sobecký, aby synovi odepřel šanci na práci, kterou miloval.

Byl spokojený. A to stačilo.

S unaveným povzdechem se Rey v obývacím pokoji usadil do široké staré pohovky vedle hučícího ohně v krbu a přehodil si přes kolena velkou, pletenou zelenou deku s oranžově vyšitým R, kterou mu Remus před drahnou dobou přenechal. Dostal ji od nějaké bývalé Dianiny studentky a kvůli její pletací vášni podobných vlastnil už několik. Přikrývka byla křiklavá a prazvláštní, ale teplo se cenilo a Rey už si ji docela oblíbil. Připomínala mu šťastnější časy.

Ale této noci byly podobné vzpomínky odsouzené k zániku.

Jakmile se natáhl ke stolku pro knihu, v krbu zaplály zelené plameny.

Rey zůstal hledět na chmurně se tvářící obličej Albuse Brumbála.

Do žaludku mu spadl kámen.

Ach, ne.

Setkal se s posmutnělým pohledem. Vousatá čelist byla napjatá.

„Reynarde,“ začal starý ředitel tiše. „Jde o Remuse.“

V Prasinkách byl zmatek.

Soudě podle rozechvělých hloučků zkrvavených postav a sténajících zraněných zabalených do dek, které uviděl, když vyklopýtal ze zeleně planoucího krbu, hostinec U Tří košťat byl ustanoven jako nouzová polní nemocnice. Lidé v limetkových hábitech zoufale pobíhali od pacienta k pacientovi – léčitelé od svatého Munga se na adresu dostavili v okamžení a snažili se nápor zvládnout, za barem se madame Rosmerta usilovala držet krok s žádostmi na horkou vodu a uklidňující alkohol. Všude se proplétali bystrozorové v tmavých hábitech, vykřikovali požadavky, štěkali příkazy a mávali hůlkami, když sem z potemnělé ulice pokryté sutí uváděli další oběti, aby se jim dostalo léčby. Letmý pohled do otevřených dveří sklepa odhalil těla pod přikrývkami, kterým už nebylo pomoci.

V té chvíli se o ně Reynard Lupin ani za mák nestaral.

Nemohl se soustředit. Nemohl uvažovat. Mysl se mu vrhala z minulosti do současnosti a zoufale ucukávala před mrazivou vyhlídkou na budoucnost, přehrávala si polozapomenuté vzpomínky na hošíka, jak si hraje v přeplněném pokoji, nebo jak se choulí v matčině klíně a poslouchá oblíbenou pohádku, nebo jak skáče do náručí rodičů s dopisem z Bradavic v rukou, na maličkosti vnímané jako samozřejmost, které zcela pozměnily synkův život. Vzpomněl si na čtyři chlapce a zběsilou, báječnou sněhovou bitvu na košťatech nad zasněženým trávníkem kdysi na Nový rok, která vyústila v závěr, kdy James Potter skončil vzhůru nohama v zamrzlém potoce, Sirius Black připlesknutý na strom a Petr Pettigrew vachrlatě usazený na komíně. Navzdory bolesti hlavy promrzlé na kost poté, co byl vyhrabán ze sněhové závěje, se Remus nepřestal po odchodu chlapců zubit celé dny

Remus…

Musí se dostat do Bradavic.

Rey věděl, že k bráně by se mohl přemístit, ale vzhledem k jeho nestálému duševnímu stavu by za sebou s největší pravděpodobností na podlaze zanechal pár důležitých končetin a několik ještě důležitějších orgánů. Nemohl si dovolit obětovat čas, který by potřeboval, aby se sebral.

Musí se dostat do Bradavic. Jen na tom záleželo.

Jen na Remusovi záleželo.

Ne Remus. Ne teď. Ne takto.

Ne oba dva.

Jeho příchod nezůstal bez povšimnutí. Ačkoliv mu léčitelé nevěnovali víc než zběžný pohled a raněné až příliš pohlcovala vlastní bolest, aby se starali o příchozí, několik všímavých intenzivních pohledů zamířilo směrem k staršímu muži, který se na svůj věk a zdravotní omezení rychle, i když slepě vrhl vpřed. Pohledy byly sdíleny, pokývnutí vyměněno. Vzápětí vysoký, ramenatý muž s tmavými vlasy a rozsáhlým krvavým škrábnutím na tváři zdolal několik potřebných kroků mezi Reynardem a dveřmi a jemně, ale pevně jej uchopil za rameno, aby tak zostra ukončil jeho postup.

„Promiňte, pane, ale nemůžete jít ven,“ řekl s tichou autoritou, a přestože v hlase zaznívala účast, nedovoloval zpochybnění. „Obávám se, že budete muset počkat vevnitř, dokud nebude prostor zabezpečený…“

„Můj syn.“ Ta slova vyklouzla téměř nevědomky z víru vzpomínek zakrývajících perspektivu, která hrozila zcela rozbít jeho svět. „Prosím, musím jít za svým synem…“

Bystrozor zatnul zuby, oči zhodnotily zjevnou úzkost staršího muže, ale sevření nepovolil. „Je mi to líto, pane, ale budete muset počkat na zprávy. Vím, že spousta lidí tam má příbuzné, ale situace je příliš nejistá, abychom dovolili civilistům…“

„Ne, vy to nechápete,“ Rey neměl čas ani chuť nechat muže dokončit větu, bodavý chlad, který se mu plížil hrudí, hrozil, že ho zcela pohltí. „Bradavice, musím jít do Bradavic!“

Bystrozor pomalu zavrtěl hlavou. „Pane, Bradavice jsou v současné době uzavřeny pro všechny mimo ministerské pracovníky a léčitele. Nemohu dovolit…“

Remus jej potřeboval. Jeho chlapeček byl… byl… Musí tam být! Na tohle nemá čas…

„Jděte mi z cesty.“

„Pane, prosím…“

Jděte mi z cesty!

„Pane, uklidněte se!

Instinktivně se opřel o pult a v zoufalství pozvedl hůl, aby si proklestil cestu k Remusovi. Měl znepokojené, ale odhodlané oči, bystrozor už sahal po hůlce…

„Hej! Hej!

Mocná rána ukončila nebezpečný okamžik. Postava v bystrozorském hábitu se střemhlav přenesla přes hromadu zdravotnického materiálu a dopadla k nohám užaslých bojovníků. Zamumlala nějakou neslušnost a svůj nečekaný příchod zakončila rychlým vztyčením. Objevila se mladá, tmavooká žena se srdcovitým obličejem a krátkými ježatými vlasy v šokujícím odstínu zářivě bílé. Chytla balanc a rukama oddělila oba muže, aby je zastavila před násilnou akcí.

„To stačí!“ nařídila s překvapivou autoritou a rozhodně se obrátila ke kolegovi. „Bystrozore Danyone, nemyslíte, že tento večer už obsahoval až dost násilí?“

Rysy staršího bystrozora se zachvěly. Navzdory faktu, že byl zjevně hodností výš než mladá žena, nezdálo se, že se hodlá dohadovat.

„Dobře, máte pravdu,“ připustil a povzdechl si. Hůlku vrátil do pouzdra. „Ale to nic nemění na faktu, že nemůžeme nechat civilisty toulat se po ulicích a vrhat se do Bradavic…“

„Pak ho tam vezmu já.“ Ženina tvář byla odhodlaná. „Doprovodím ho vesnicí k hradu. Nebude žádné toulání.“

Bystrozor Danyon zvedl obočí. „Vy ho znáte?“

Žena se zdráhavě usmála. „Mohu se za něj zaručit,“ vyhnula se odpovědi. Oči jí naplnila prosba. „Dany, kamaráde, nechte to na mně, ano? Smrtijedi zdrhli, ulice jsou sice poničené, ale bezpečné. A věřte mi, do Bradavic ho pustí a je důležité, aby se tam dostal.“

Bystrozor Danyon byl zjevně mužem, který toho dnes měl ještě hodně před sebou, a zbavení se jedné nepříjemnosti mu nebylo zatěžko. Přikývl.

„Fajn, je celý váš,“ slitoval se s odmítavým mávnutím ruky. „Ale žádné problémy, ano?“

Mladší bystrozorka se usmála. „Na mou duši.“

Stále zamračený Danyon se otočil a odešel. Mladá žena obrátila pohled k Reyovi, vážně se usmála a jemně jej chytila za paži, aby jej doprovodila ven.

Ulice byla téměř k nepoznání, stejně jako veselé fasády tolik známé všem studentům a absolventům Bradavic. Vytrhané dlažební kostky se povalovaly kolem, krátery svědčily o silných výbuších. Domy byly ohořelé, otlučené, s rozbitými okny a volně visícími štíty. Všude kolem prohledávaly trosky tmavé postavy, zoufale volaly po přeživších nebo opatrně prozkoumávaly nebezpečí. Nahoře, na křišťálově jasné noční obloze se jako špendlíky leskly hvězdy a zářila svatozář měsíce v úplňku.

Mladá žena vedla Reye opatrně, ale rychle a trochu nemotorně přes poničené ulice koupající se ve světle měsíce. Bradavický hrad se zvedal jako stínová silueta ve stříbrem protkané noci.

Remus. Remus je…

„Pan Lupin, že ano?“

Tichá otázka ho vylekala. Otočil hlavu a zjistil, že mladá žena se na něj zpod své zářivé sněhové koruny unaveně usmívá. Najednou si uvědomil, že netuší, proč mu tato neznámá bystrozorka pomáhá, nebo jak to, že zná jeho jméno.

„Ano,“ odvětil nepřítomně. „Jak víte, kdo jsem?“

Ačkoliv se dívala vážně, v očích jí zableskla bolest. „Nemůžete být nikdo jiný,“ zašeptala. „Vypadáte přesně jako váš syn, pane Lupine.“

Rey cítil, jak mu srdce poskočilo do krku. „Znáte Remuse?“ vydechl a s klopýtnutím se zastavil, aby téměř zoufale popadl její hábit. „Je…?“ Ta slova spolkl a ztichl.

Bystrozorčiny rty se stočily a v očích se zaleskla vlhkost, když měsíční svit odhalil její nezpochybnitelnou úzkost. „Je v Bradavicích,“ odpověděla prostě, přestože v hlase jí zaznělo zachvění, které se mohlo týkat i Reye. Jemně, ale pevně natočila staršího muže a vedla jej na cestu k hradu. „Prostě vás tam dostaňme, ano? Jsou tam povolanější, kteří vše vysvětlí.“

Reynard nepřítomně přikývl a dovolil, aby jej její uklidňující ruka vedla i dál. Bylo to snazší než se sám pokoušet myslet.

Před nimi se tyčily Bradavice s bránou dokořán, postavy chaoticky spěchaly po trávníku sem a tam. Ve skleněných panelech poznával okna ošetřovny, jejíž vzdálené světlo zářilo.

Remus.

Téměř cítil Dianu a její úzkost, jak se mu vznáší po boku.

Mohl se jen modlit, aby se k ní jeho syn nepřipojil.


Kapitola 31. Padlý



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/31/

Rating: 13+



PA: Poslední cliffhanger. Všichni jste si zatím vedli dobře…

 

Kapitola 31. Padlý

Chaos v Bradavicích nakonec vykazoval nějaké známky organizace.

Vstupní hala byla bez debat místem katastrofy. V centru pozornosti ležely zkroucené trosky něčeho, co vypadalo jako zbytek obrovského stříbrného lustru na kovovém háku, který v Bradavicích po generace visíval nad hlavami dětí. Pár bystrozorů spolu s několika bradavickými profesory, včetně maličkého dlouholetého učitele kouzelných formulí Filiuse Kratiknota a šlachovité, neutěšené postavy muže svírajícího zaprášenou kočku, kterým mohl být jedině nechvalně známý Argus Filch, se shromáždilo v zamyšleném zkoumání rozsahu škod.

Reyovu pozornost však přitáhlo něco jiného. Hlouček odhodlaných osob v loveckém oblečení Vlkodlačí odchytové jednotky se tísnil kolem zbytků lustru, manipuloval se sadou těžkých řetězů a zle vyhlížejícím náhubkem a nakláněl se nad hromadou kožešin…

Prudké stisknutí bystrozorčiny ruky na jeho rameni mu zabránilo vyrazit kupředu. Vrhla se před něj a upřela na něj intenzivní pohled.

„To není Remus,“ objasnila rychle. „Jeho vzali na ošetřovnu.“ Ohlédla se přes rameno a Rey viděl, jak se jí vztekem zaťala čelist. „To je Kane,“ pravila chladně.

Kane.

Reynard cítil podivnou otupělost zabarvenou vzdáleným hněvem, která se jako ledové prsty šířila bolestí a utrpením v hrudi. Zíral, prostě jen zíral na těžce zraněného vlkodlaka nehybně zhrouceného na kamenné podlaze. Vpíjel zrak do postavy, kterou naposledy viděl potřísněnou krví jeho tříletého synka, na ztuhlé tělo muže, zdivočelého, monstra, které tak strašně ovlivnilo jeho rodinu a jeho život. Sledoval, jak robustní muž z VOJ zamkl tlapy s drápy do řetězů, pevně utáhl náhubek kolem pomstychtivých čelistí a pouta přivázal k silné tyči. Ten strašlivý dravec z ní bezvládně visel, když ji zvedli a rázně jej odnášeli k přichystané kleci uzpůsobené jako přenášedlo do zvláštní cely na ministerstvu.

Měl by se cítit povzneseně. Místo toho mu bylo špatně.

V tichu vlastní mysli na něj vyčítavě zíral roky vzdálený zamračený, tmavovlasý, ne však jeho vlastní chlapec společné krve.

Bystrozorčin stisk na rameni zesílil, když bezvědomého vlkodlaka odnášeli obrovskými předními dveřmi na měsícem smáčené pozemky do péče Ministerstva kouzel.

„Zaplať pánbůh,“ slyšel její zamumlání.

Najednou jej jako mrazení arktického ledu zaplavilo uvědomění. Samozřejmě. Měsíc ještě nezapadl.

Kane je pořád vlkodlakem.

A i Remus je stále vlkodlakem.

Reynard svého syna nikdy neviděl v jeho úplňkovém těle. V prvních letech to bylo nebezpečné, ale i po vynalezení vlkodlačího lektvaru se Remus vždycky uklidil do důkladné izolace, kde přečkal svůj každoměsíční očistec. Důvod oba instinktivně znali – Remus nechtěl svědky těchto nocí o nic víc, než je jeho otec chtěl sledovat. Mezi nimi existovala tichá úmluva, nevyslovený slib, že se nebudou navzájem nutit to podstoupit. Skutečná hrůza přeměny pro něj zůstala záhadou.

Zamrazila jej předtucha, a onen horečnatý spěch, aby už stál po synově boku, se najednou zklidnil. Jak by najednou mohl porušit takovou dohodu? Jak unese pohled na dlouho skrývané tělo ve formě, kterou pohrdal?

Jak unese, že syn vypadá jako Kane?

„Tonksová!“

Zazněl spěch kroků. Vytržený z chmurných úvah se Reynard znenadání ocitl tváří v tvář mladému Jamesi Potterovi.

Na okamžik Rey uvažoval, jestli se nezbláznil, jestli se mu v životě nezjevily zoufale opatrované vzpomínky. Copak v Bradavicích strašily živé a barvité přízraky dávno zemřelých?

Vzápětí do něj udeřila realita. Často slýchával, jak je mladý Harry moc podobný svému otci, ale vidět to osobně jím otřáslo víc než množství novinových fotografií. Harry Potter byl unavený, otlučený a zraněný, ale ve tváři se mu zračil koktejl rozhodného odhodlání a zmatené bolesti. V ruce držel starý pergamen se zeleným písmem.

Chlapec nebyl sám. Vlasatá dívka s právě zahojeným zraněním ve tváři se mu řítila v patách spolu s vytáhlým zrzavým chlapcem a menším děvčetem se stejně ohnivým odstínem vlasů. Chlapec s kulatou tváří a zmateným výrazem se k nim připojil vzápětí.

„Tonksová, víš, co se děje?“ Chvíli trvalo, než si Reynard uvědomil, že tato pozoruhodná a poněkud neženská přezdívka patřila bystrozorce, která mu dělala společnost. V tom zmatku se jí zapomněl zeptat na jméno.

„Nikdo nám nic neřekne, jen nás pořád posílají na kolej k ostatním! Nenechají nás jít hledat Hagrida, i když to my jim museli říct, kde je!“ Harry rozhořčeně zamával pergamenem a pokračoval. „A teď nás nenechají jít za profesorem Lupinem! Udělali jsme všechno, co šlo, aby ho ta příšera neroztrhala na kousky! Umírá a jediné, co dokázali, je svázat ho a…“

Harry!“ Zbytek tirády utnul výkřik vlasaté dívky, která nyní na pobledlého Reynarda zírala se zděšeným poznáním. Vzápětí se na něj upřely smaragdové oči chlapce a rozšířily se.

„Harry,“ mladá bystrozorka – pravděpodobně Tonksová – soucitně hleděla střídavě na Reye a mladého muže. „To je otec profesora Lupina.“

„Ach…“ na okamžik se tmavovlasému mladíkovi skutečně nedostalo slov. „Moc se omlouvám, nechtěl jsem být necitlivý,“ omlouval se upřímně. „Měl jsem to vidět, vypadáte přesně jako on…“

Reynardovi se podařilo usmát. „Dovedu si představit, že stejného přirovnání by se dostalo i tobě a tvému otci,“ poznamenal, ale jen těžko si zachovával klidný tón. „Docela jsem se vyděsil, když jsem tě poprvé uviděl.“ Hlas mírně zakolísal. „Myslel jsem, že vidím ducha.“

Harry nic neřekl. Jen se kousal do rtu.

„Reynarde!“ Oslovení okamžitě přitáhlo jeho pozornost. Ke skupince kráčela Minerva McGonagallová s ohnutým a spáleným kloboukem, hábitem neupraveným a s vlasy uvolněnými ze sponek. Rozhodně vypadala, že prošla bojem. Rey Minervu znal téměř celý život. Byla vrstevnicí jeho a jeho ženy, i když v jiné koleji, a s Dianou se spřátelily během roků, kdy spolu působily v bradavickém učitelském sboru. Přestože se v následujících letech vídaly jen zřídka, on i Diana považovali Minervu za skutečnou přítelkyni.

Dívala se na něj se směsicí smutku a obav, což jej hluboce znepokojilo.

„Reynarde,“ oslovila jej tentokrát oficiálněji. „Albus má setkání se zástupci ministerstva, jinak by tě přišel pozdravit. Vezmu tě k Remusovi.“

Rychlým gestem a podrážděnou přísností předešla vystartování přítomných studentů. „Vám pěti to nebudu opakovat,“ prohlásila pevně. „Chci, abyste se vrátili do nebelvírské věže a nechali se prohlédnout léčiteli, které jsme poslali…“

„Ti nás už viděli!“ Menší rezavá dívka mávla rukou směrem k řezné ráně vlasaté kamarádky. „Jen jsme chtěli vědět…“

Slečno Weasleyová!“ po tomto tónu okamžitě následovalo ticho. „Řekneme vám, co bude třeba, to budete potřebovat vědět! Naposledy, nahoru!“ Zhluboka, rozzlobeně se nadechla, když se rozhořčená mládež neochotně vydala pryč. Pak se otočila a vlídně pokynula bystrozorce s ježatými vlasy. „Děkuji vám, slečno Tonksová,“ dodala zdvořile. „Reynarde?“

Reynard vděčně kývl svému doprovodu a rychle následoval zástupkyni ředitele.

Ošetřovna hučela aktivitou. Léčitelé v limetkových hábitech, které vesnice mohla postrádat, byli přesunuti sem, aby ošetřili nejdobitější děti. Ty se omámeně, ale poslušně krčily v řadách postelí – v jiné, částečně zakryté závěsem, Rey zahlédl černovlasou, bezvědomou postavu v tmavém hábitu. To mohl být jedině neblaze proslulý Severus Snape. U dveří stála dvě lůžka narychlo přisunutá k sobě, ale ani toto provizorní uspořádání nestačilo pro obrovského vousatého muže, jehož obličej nesl známky vážného zranění. Měl zavřené oči a dýchal mělce a přerývaně. Dva léčitelé se snažili převalit jej na bok, aby mohli lépe prohlédnout zranění. Zvláštní, že po Poppy Pomfreyové nebylo vidu ani slechu.

Minerva zkoumala poškrábané děti se směsí vážnosti a úlevy. „Několik studentů zareagovalo pohotově, když začala Kaneova přeměna, a díky tomu jakýmsi zázrakem nebylo žádné dítě pokousáno ani zabito. Veškerá zranění jsou méně závažná.“ Zlehka položila dlaň na Reyovo zápěstí ruky svírající hůl.

„Vzpomněli si, co je tvůj syn naučil,“ dodala s náznakem hrdosti v posmutnělém hlase. „Dnes v noci zachránil jejich životy ve více než jednom směru.“

Rey si nevěřil, že zvládne hovor. Jen přikývl.

Minerva se obrnila a naposledy jej povzbudivě stiskla.

„Je v Poppyině kanceláři,“ dodala tiše. „Mysleli jsme, že nejlepší bude neukládat jej zatím na ošetřovnu.“

Samozřejmě. Takto alespoň nevyděsí děti.

Reye tato nevhodná myšlenka napadla dřív, než jí stihl zabránit. Kousl se do rtu a následoval Minervu, která jej jemně vedla mezi řadami lůžek přímo ke vstupu do soukromých komnat Poppy Pomfreyové. Mozek mu vynechal při představě, co jej čeká.

Remus jako vlkodlak. Strach a obavy se zabodly do chladu prázdnoty uvnitř jeho hrudi. Bude tam vůbec něco, co rozpozná jako svého potomka? Nalezne nějaký náznak syna, kterého tolik miluje? Nebo si bude muset sednout a sledovat pomalý zánik neznámého tvora, aniž by kdy skutečně znovu uviděl posledního člověka na světě, který mu ještě zbýval?

Uvidí ještě někdy tvář syna tak známou a tolik milovanou? Nebo jen bude sledovat umírání vlkodlaka?

Prosím, v duchu prosil jakéhokoli boha či ducha, který by mohl naslouchat. Prosím, pokud mi ho musíš vzít, počkej, až se změní v člověka. Nenech ho odejít v těle, kterým tak neskutečně pohrdá. Dej mu důstojnost, aby mohl svět opustit jako on sám…

Dveře do Poppyiny pracovny byly lehce pootevřené. Škvírou se linuly zvuky zápasících končetin a vlčího kňučení.

S posledním účastným pohledem na svého společníka je Minerva otevřela dokořán.

A Reynardův svět se změnil.

Štíhlý vlkodlak se svíjel na dotrhané a zakrvácené matraci v rohu místnosti, škubal sebou a nekontrolovaně trhal, když nevědomky napínal vyměkčená pouta, která jej držela u země bez možnosti pohybu.  Hustá šedá kožešina a velké obvazy volně zakrývaly, co Rey považoval za nejhorší zranění, a v alarmujícím množství byly nasáklé krví. Navzdory zběsilému pohybu oči zůstávaly pevně zavřené.

Rey byl za to vděčný. Netoužil opět vidět ten strašidelný zlatý pohled.

Poppy Pomfreyová nemotorně klečela u svého nejneobvyklejšího pacienta, zástěru i ruce měla šarlatově zmazané. Probírala čisté obvazy v dřevěném boxu po svém boku. Na nejbližším stole zbytečně ležela hůlka spolu s nedotčenými lektvary. Když zvedla pohled, aby pozdravila příchozí, vyjadřoval úzkost a rezignaci.

„Pořád je v hlubokém bezvědomí, i když byste to neřekli,“ prohlásila bez úvodu. „A protože můžu použít jen obvazy, opravdu mám problém zastavit krvácení. Léčivá kouzla se od něj odrážejí stejně jako jakákoliv magie za úplňku a nemám tušení, jak by lektvary reagovaly s jeho fyziologií. Dokonce jsem uvažovala nad mudlovskými stehy, ale neudržím ho dostatečně v klidu. I s ovázáním jsem měla problémy.“ Lítostí, ale i frustrací si povzdechla. „Dělám, co můžu, ale nevím, kudy dál. Není toho moc napsáno o léčení přeměněného vlkodlaka.“

Minerva zbledla. „Jaké má šance?“ zeptala se s obtížemi.

Poppy zatnula zuby. „Těžko říct,“ připustila a nedokázala zakrýt své trápení. „V jeho oslabeném stavu bude zpětná přeměna prubířským kamenem. Pokud přežije… nemůžu říct, že se dostane z nejhoršího, ale alespoň ho budu moci začít léčit a postarat se o jeho zranění.“ Ztěžka polkla. „Pokud dožije rána, promluvíme si o tom znovu.“

Reynard je sotva slyšel. Jeho pohled přikoval zmítající se vlkodlak zahalený šedivou kožešinou a zkrvavenými obvazy, tvor tak nepodobný jeho synovi, který mu do života vnesl tolik radosti, až z toho zůstával rozum stát. Může to opravdu být Remus? Může toto vlčí tělo opravdu pojímat tu tichou důstojnost a jemný humor jeho jediného dítěte? A proč, přestože následkem zranění spí, nemůže odpočívat?

„Proč se takto svíjí?“ Rey sotva poznal zvuk vlastního hlasu. „Myslel bych, že bude v klidu.“

Rameno mu konejšivě stiskla Minervina ruka a Poppy si povzdechla. „V tomto stavu je od té doby, co dorazil,“ připustila unaveně a s bolestným strachem opět prozkoumala zmučeného vlkodlaka. „Musela jsem ho připoutat, aby si nezhoršil zranění. Nevím, co se v něm děje, ale nelíbí se mi to.“

V Reyovi zableskla jasná vzpomínka. Jiný nemocniční pokoj snad sto roků v minulosti a malý chlapec se zlatýma očima bojující zoufalý boj…

Ledový strach se smísil s hořící hrůzou. A najednou si uvědomil.

Vlk.

Je tam. A Remus s ním bojuje.

Remus.

Pochyby a zmatek byly najednou odsunuty stranou. Bez ohledu na tělo, bez ohledu na jakýkoliv tvar, do kterého se změnil, toto vždy byl a vždy bude jeho syn.

Rey se jemně vyvlékl z Minervina sevření a přibelhal k Poppy. Ignoroval její tázavý pohled, jednou rukou držel hůl a druhou hranu stolu. A pak, se ztrápenou grimasou, se bolestivě sehnul k zemi.

Minerva i Poppy okamžitě přiskočily na pomoc, ale Rey je jen netrpělivě odmávl. Podařilo se mu usadit se na podlahu s holí opřenou o nedalekou židli. Ignoroval Poppyin kritický pohled, když si přiklekla k jeho boku, a jen hleděl na to neznámé tělo, se kterým byl svázán jeho syn. Pak nejistě, zkusmo vztáhl ruku k té běsnící hlavě a jemně přejel prsty zkrvavenou srst.

„Reynarde…“ Poppyin hlas se chvěl, když sledovala jeho opakované tišení bojujícího vlkodlaka.

„Říkala jste, že uvidíme ráno.“ Reyův hlas nebyl víc než šepot.

Poppy přikývla. „To je správně.“

Reyovy oči neopustily jeho přeměněné dítě, ruka neustávala v jemném pohybu. „Pak tu počkám.“

Minerva se kousala do rtu, když sledovala otcovo pomalé tišení mučeného syna. „Musím jít,“ řekla rozpačitě. „Poppy, pokud se něco… stane…“

„Dám vědět,“ ujistila ji vrchní sestra. S posledním přikývnutím se Minerva otočila a odspěchala z místnosti.

Rey její odchod neslyšel. Neviděl smutný pohled Poppy Pomfreyové. Nevnímal nic než svého syna.

„Je to v pořádku, Remusi,“ mumlal tiše. „Cokoliv se stane, nebudeš sám.“

Téměř cítil Dianu po boku. Téměř cítil, jak napodobuje jeho uklidňující hlazení.

A teď už mohli jen čekat, co přinesou ranní paprsky.



Poznámka:


Kapitola 32. Konejšivý západ měsíce



Autor: Jess Pallas                   Překlad: Lupina          Beta: marci                Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/32/

Rating: 13+ 



Kapitola 32.  Konejšivý západ měsíce

Tma.

Myslí mu probleskovaly obrazy, omezující ruce, vzdálené hlasy, krátké okamžiky pohledu na třesoucího se otce a vzlykající matku, Moodyho vztek, Brumbálovo zklamání, zdivočelý Kane, Kane vlk. Dětské hlasy, dětské výkřiky, obojí mu trhalo duši a dráždilo instinkty, zlaté oči, pocit zubů v boku, drápů na krku, agonie boje a ten vkrádající se, odpudivý pach vlastní krve šířící se po podlaze, stříkající na zdi Chroptící chýše, když v zuřivém zoufalství pohlcený krvežíznivostí a frustrací trhal vlastní končetiny a tělo. Výjevy temného lesa, pokřivených domů a tyčícího se hradu pod jasným úplňkem, obrazy jelena, krysy, psa, pak temný sklep s vysoko položeným oknem a vzdálené, úzkostné hlasy, touha ulovit, zabít, dlouhý temný tunel a postavy zírající v hrůze, vůně kořisti, pach strachu a nakonec příležitost ochutnat krev, po které toužil celý život a která mu byla odpírána…

Bude to naplnění.

Ne.

Nechtěl bojovat. Ale nemůže nechat vlka vyhrát.

Je člověk. Jako člověk i zemře.

Snaha vlka zesílila jako děsivé, příliš známé mrazení v mysli. Zvíře vycítilo jeho slabost a vyrazilo.

Ne! Nech mě na pokoji!

Snažil se vzpomínat na vše, na cokoliv, co nebylo vlkem, co z něj dělalo Remuse. Na matčinu milou tvář a její jemnou náruč, když jej zvedla z krví pokryté podlahy a odnesla do pokoje, na otcův uklidňující úsměv ve dveřích, na smích a veselost kamarádů nedotčených válkou, věkem nebo životem, na přátele v Řádu, na vlnu radosti a pýchy a uspokojení, které vzbuzovalo učení vlastní třídy a dychtivost žáků dozvídat se nové věci, na smích těch dětí, když Kane padl. Kane padl. Kane se ocitl na pokraji porážky. Poskytnout mu teď vítězství by bylo nesnesitelné.

Vlk zavrčel.

A pak tu byla bolest. Bolest, která jej probodávala, trhala jej na kusy, pronikala i do té nejhlubší temnoty, do níž padl, bolest, která jistě předznamenává konec jeho dlouhé bitvy s životem. Jestli se mu podaří zadržet vlka o chvilku déle…

A pak najednou, překvapivě, se vše změnilo. Chlad se stáhl, pohasl, cítil ustupujícího vlka a jeho vrčení na rozloučenou, když se opět stočil do svého odlehlého koutu mysli a nechal jej o samotě s neutuchající bolestí.

Boj skončil. Remus vyhrál.

Následně zavířila tma a obalila jej ochromující úlevou, když se agónie odplížila. A pak jej cosi začalo pozvolna stahovat dolů.

Ale bylo mu to jedno. Remus Lupin odpočíval.

O chvíli později už nebylo nic než černo.

ooOOoo

Lehkost.

Pocity.

Zvuky.

Ustupující temnota. Světlo hořící mu ve víčkách.

Končetinami mu ševelil pomalý šlahoun pocitu, který považoval za dávno ztracený. A vtom jej probudila bolest.

Velká bolest.

Bolel jej každý kloub. Každý nerv brněl. V každé kosti pulzovalo. Žaludek mu olizovaly ohnivé plameny. Těžká, tíživá, téměř násilná únava na něj padla jako objemný rubáš kolem těla i mysli.

Zasténal. Za daných podmínek se to zdálo příhodné.

Hlasy. Ano, rozhodně to byly hlasy, dva, dva známé hlasy, ale jeho mozek právě teď netoužil po ničem jiném, než přeměnit se do lepkavé hromady a už nikdy nebýt vyrušen. Proto nereagoval dobře na ponoukání získat informace. Totožnosti mu unikly.

Nemohl se probudit. Přes všechnu snahu potřebná síla a soudržnost chyběly. Tíha v mysli jej tiskla dolů a toužila opět po temnotě.

Ruce. Ruka, tvrdá a mozolnatá chytla jeho vlastní, stiskla ji v jemném ujištění. Druhá ruka, jiná, jemnější, menší, mu měkce sevřela bradu. Ke rtům se mu přitisklo něco skleněného a následoval pramínek studené tekutiny, který mu vtekl do úst, aby byl instinktivně spolknut. Lektvar chutnal po melounovém sorbetu. Celým tělem mu proběhlo chvění, ne však mráz. Ten pocit byl naopak podivně hřejivý a uklidňující, stejně tak tíha v mysli, ten odstup jako by se zmenšil do jemné ospalosti, která jej jako teplá deka obklopovala a vedla zpět do spánku. Tentokrát, když jemně upadal do temnoty, věděl, že se vrátí.

ooOOoo

Ruka. Stále jej držela.

Remus nepřítomně proplouval klidným spánkem, když si pomalu začal uvědomovat jemně svírající prsty, které mu kroužily po dlani, pomalé hlazení palce po kloubech, malé pohyby, které jej zvolna, ale jistě vedly zpět do vědomého světa a budily jej z jeho strnulosti. Impozantní tíha dezorientující temnoty podobné příkrovu v jeho mysli se měnila v pouhou otravnou únavu a končetiny jako z olova; bolest se redukovala na tupé hučení, ačkoliv kůže na břiše stále jako by prohrávala boj se struhadlem na sýr. Stehno měl znepokojivě citlivé a pravým bokem mu protékaly stružky bolesti. Měl podezření, že jeho zranění byla všestranná.

Ale i tak. Celkem vzato, mohl dopadnout mnohem hůř…

Uvědomění do něj narazilo silou zdivočelého vlkodlaka. Byl naživu.

A byl příčetný. Nebo tak příčetný jako jindy.

Otázky, o kterých byl přesvědčen, že je nikdy nepoloží, se opět vynořily. Co se stalo s Kanem, studenty, vesnicí? A co se stalo jemu?

Chtěl umřít. Dovolil to. Myslel, že nemá jinou možnost.

Proč neumřel?

Vlk vítězil. Smrt se zdála jediným únikem. Ale vlk ustoupil.

Proč? A co když se vrátí zpátky?

Proč není zdivočelý? Proč není mrtvý?

„Nejsem mrtvý.“ Ta slova jako šepot mu unikla téměř nevědomky a odrážela se v tichu místnosti. Ruka ztuhla a zesílila stisk.

A pak známý hlas naplněný emocemi utnul jeho retrospektivu a konečně jej probudil.

„Ne že by ses nesnažil.“

Remus pod útočícím světlem zamrkal. Pochopení mu zaplavilo unavenou, ale projasňující se mysl. Soustředil se, aby zaostřil nejistý zrak na stříbrovlasou rozmazanou postavu vznášející se u jeho lůžka.

„Tati,“ zamumlal ospale, ale v hlase se mu odrážela úzkost. V hlavě mu vířila přehršel otázek, bojovala s vyčerpaností, když se snažil zbavit posledních zbytků ospalosti, která jej předtím zcela ovládla, aby se zeptal na vše, co tak zoufale potřeboval vědět. S ospalostí mu otec pomoci nemůže, ale mohl mu dát požadované odpovědi.

„Kane, děti, Prasinky,“ podařilo se mu zamumlat. „Co se stalo?

„Prasinky napadli Smrtijedi, ale Brumbál je odrazil.“ Otcův hlas měl zvláštní mrazivý podtón. Remus pracoval na ukotvení jeho obrazu. „Došlo tam k několika úmrtím, dva bystrozorové padli v boji a také pár vesničanů. Ale víc se toho dozvíš od jiných. Všechny děti jsou jakýmsi zázrakem až na škrábance v pořádku. A Abraham Kane je živý, ale ve vazbě.“

Remus konečně získal kontrolu nad svým vzpouzejícím se zrakem, zbavil se zbytků únavy a zaostřil na otce. Jejich oči se setkaly a setrvaly tak.

Remusovi v hrudi narostl hrozivý pocit. Znal ten pohled.

„Tati?“ zkusil opatrně a soustředil se na nezřetelná slova. „Jsi v pořádku?“

Reynard Lupin chvíli coby silueta proti opotřebovanému závěsu ošetřovny hleděl na svého potomka. Jeho výraz vyjadřoval jasněji než všechna slova, jak těžko se slaďuje potřeba obejmout synovo dobité tělo s vroucí touhou vynadat mu jako nikdy v životě. Když znovu promluvil, hlas měl neměnný a chladný, jen s náznakem chvění.

„Víš,“ pravil tiše, „jednou za čas bych rád viděl svého jediného syna z důvodů, které nezahrnují jeho krev rozlitou po širokém okolí. Už jsem strávil až příliš let u tvé postele, děkuji pěkně.“

Remuse zalila vina. Teď viděl napětí, které svíralo otcovo tělo, zatnuté čelisti, zmatek emocí v jeho hnědých očích. Četl strach ze ztráty v jeho rysech, a jak se mísí s úlevou z jejího zmaření. Cítil náhlou úzkost prstů na své dlani.

Jeho otec byl vyděšený.

Jemně mu stiskl ruku.

„Je mi to líto,“ zašeptal a nešikovně se posunul, aby mohl lépe čelit svému otci. „Je mi to líto. Poslední věc, kterou bych chtěl, je rozrušit tě.“

Reynard zatnul zuby. „Možná jsi na to mohl pomyslet dřív, než ses rozhodl pustit se o úplňku do křížku se zdivočelým vlkodlakem. Se zatraceným Abrahamem Kanem!“

Jak se zdálo, potřeba mu vynadat vyhrála a Remus opravdu neměl sil čelit jakémukoliv hubování. „Tati…“

Jeho prosba byla prudce useknuta. „Víš, co je dnes za den? Víš to?

Šokovaný a polekaný Remus mlčky zavrtěl hlavou.

Úterý.“ Na zdůraznění významu se Reynard zamračil, ale ruka se mu znatelně třásla. „Úterý odpoledne, abych byl přesný. Dokážeš si vzpomenout, který den jsi naposledy navštívil zemi živých?“

Dobrý bože. Není divu, že je tak vystresovaný. „V pátek.“

„V pátek,“ zopakoval Reynard důrazně. „To znamená téměř čtyři dny, kdy jsi byl v bezvědomí. Čtyři dny jsem seděl vedle tvé postele a čekal na nějaký signál, že jsi neodkvačil na onen svět. Čtyři dny jsem byl příjemcem zdvořile formulovaného soucitu a úzkostných otázek, čtyři dny mě vykulené děti tahaly za rukáv a ptaly se na svého oblíbeného učitele, čtyři dny mě po rameni poplácávali milí lidé, kteří opravdu neměli naprosto žádnou představu, čím si procházím. Bystrozorové tu kolem kroužili jak funebráci na pohřbu. Jediný důvod, proč tě ten vlezlý bastard Dawlish nechce mrtvého, je skutečnost, že tě může z něčeho obvinit, i když si nejsem jistý, zda úmyslná záchrana životů je přesně to, co měl na mysli! A víš, že je venku tisk? Přišli kvůli útoku v Prasinkách, ale rychle vyčuchali, že je také zajat Kane. Jestli mi ještě jednou přijde do cesty ta kráva Holoubková, zapíchnu jí do frňáku svoji hůl a budu s ní kvedlat, dokud jí nespadnou brýle!“

Remus si nemohl pomoci a pobaveně si odfrkl.

Reynard se na něj zamračil, ale zápal předchozí tirády ochladl nad synovým potlačovaným smíchem. Tón jeho dalších slov už nebyl tak tvrdý. „Remusi, slíbil jsi mi, že už nic takového dělat nebudeš. Řekl jsi, že budeš opatrný.“

Remus si povzdechl a pevněji sevřel otcovu ruku. Nechtěl mu zazlívat vyhubování kvůli jednání, které považoval za nejlepší. Bylo zřejmé, že Reynard zoufale potřebuje ulevit po čtyřech dnech naplněných emocemi, ať už na to syn měl energii, či ne. Rozhodně si řekl, že otec má právo zatraceně přehánět. Nebude na něj kvůli tomu hubatý.

„Okolnosti mi nějak nepřály,“ pravil unaveně, ale i přes největší snahu zazněl v jeho hlase nezaměnitelný podtón. „Na výběr jsem měl úplňkovou potyčku se zdivočelým vlkodlakem, nebo sedět na zadku a nechat ho sežrat ty děti. Udělal jsem, co jsem považoval za správné, a je mi líto, jestli nesouhlasíš, ale nemohl bych žít sám se sebou, pokud bych neudělal maximum.“

To Reynardovi nadzvedlo mandle, ale bez opravdového zápalu. „Takže namísto toho měl sežrat mé dítě?“

„Tati!“ Remus bouchl zátylkem do polštáře. Frustrace nečekaně probublala ohledy k otcovu trápení. „Prosím tě, proboha, nech toho! Ani kousek ze mě není snězený! Mohl bys, prosím, být rozumný a říct mi, co jiného jsem mohl dělat?“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Reynard zíral na svého unaveného a podrážděného syna, který ležel s hlavou napůl pohřbenou v polštáři a odpovídal otci stejným pohledem. Z rysů pomalu vyprchával hněv a unikl ve formě povzdechnutí.

„Promiň,“ řekl nakonec. „Vím, že máš pravdu. Minulý víkend jsi zachránil hodně životů a přivedl jsi vraha své matky před soud. Ale taky jsi mě vyděsil k smrti podruhé za čtrnáct dní. A když tvé jediné dítě, jediná skutečná rodina, jediný člověk na světě, který ti zůstal a kterého skutečně miluješ, leží v bezvědomí a prakticky mrtvý, pak strach přebije hrdost.“

Remus si také povzdechl. „Rozumím.“ Chvíli bojoval sám se sebou. „Myslel jsem na tebe,“ přiznal. „Když jsem věřil, že…“ stisknutí ruky tlumočilo porozumění. „A dokonce jsem se ti omluvil, i když jsi mě určitě neslyšel.“

Rey se tiše zasmál. Úsměv se objevil poprvé od chvíle, kdy se syn probral. „Obávám se, že ne,“ odpověděl rádoby nenuceně. „Zřejmě jsi nebyl schopný jasného vyjadřování.“

Remuse zaplavil příval vzpomínek. Boj s Kanem, vnitřní zápas a jediný, zoufalý moment, v němž byl ochotný vykročit do nicoty, jen aby došel klidu. To vítězil vlk.

„Cosi se mi připletlo do cesty,“ zamumlal roztřeseně.

Reynard synovu úzkost okamžitě pochytil. Naklonil se a odložil hůl vedle stolku, aby mohl volnou rukou chytit Remusovu paži. Starostlivé oči se setkaly s vystrašenýma, aby je uklidnily.

„Co je špatně?“ Při pohledu na synovu zjevnou sklíčenost se z Reynardova tónu ztratila každá stopa hněvu a podráždění – zůstal jen zájem a zvláštní porozumění. „Co se stalo?“

Remus se zhluboka nadechl. Jak by mohl svému otci říct, že se jeho nejhorší noční můry stávají realitou? Jak by mu mohl říct, že zradil jeho důvěru a vydal se za Kanem, že dovolil vlkovi, aby vstoupil do jeho myšlenek a kontroloval jeho akce, a to nejen jednou, ale rovnou dvakrát? Jak jen by mu mohl říct, že jeho jediný syn je vyděšený z možného zdivočení?

Protože to nemohl říct nikomu jinému. A otec si zaslouží to vědět.

A tak mu vše povyprávěl.

Začal prvním střetem s Kanem v baru U Vyjící smečky, citoval přesná slova, která na něj v uličce Prasinek zdivočelý vychrlil. Zmínil vztek na otcův přístup k Dianině skonu, ztřeštěný výlet do vlkodlačího útočiště a konfrontaci, jež vyústila ve ztrátu kontroly. Vylíčil všechny děsivé okamžiky vlčích myšlenek a tužeb, které se mu vkradly na mysl ve vstupní síni Bradavic a téměř ho stály příčetnost.

Přiznal děs z toho, že prohra s vlkem je jen otázkou času.

Po jeho doznání se rozhostilo ohromné a rozsáhlé ticho.

Remus zíral do stropu a opatrně se vyhýbal otcovu pohledu, ale velmi dobře si jej uvědomoval, jen se po svém nenadálém výlevu snažil dát dohromady. Sevření ruky vnímal jako záchranné lano. Tohoto se musí držet, rodiny, lidských citů, pokud chce zabránit svému…

„Nemyslím si, že je to tak zlé,“ přerušil jeho myšlenky Reynardův hlas. Byl tichý a překvapivě klidný – Remus, který očekával další výbuch, stočil oči k otci a našel jen vážný a vyrovnaný výraz.

Copak nepochopil, co právě řekl? „Tati, skoro jsem se změnil ve zdivočelého. Dvakrát. Během jediného týdne. Nechápu, jak by se to mohlo vysvětlit jinak.“

„Zažil jsi extrémní provokaci.“ Rey se prudce kousl do rtu. „Kdybych já slyšel, jak Abraham Kane stejně popisuje zabití tvé matky, tak bych se sám změnil ve zdivočelého a to ani nejsem vlkodlak. A zastavil jsi to. Uvědomil sis, co se děje, a zarazil jsi to. Když šlo do tuhého, to ty jsi byl tím, kdo měl kontrolu.“

Remus se pokusil posadit a okamžitě toho zalitoval – křeč ostré bolesti v břiše a vlna závrati v lebce jej přinutila znovu ulehnout na polštář a zalapat po dechu. Škubl sebou, odmávl otcovo starostlivé sáhnutí po jeho rameni a jen popadal dech.

„Ale ve vstupní síni,“ vyhekl, „jsem byl pod vlkodlačím lektvarem, můj bože, každá buňka mého těla jím byla prosycena a stejně se vlk probil! Jak jinak by se to stalo, kdybych ho neposílil, nedal mu šanci? Jak jen…“

„Remusi.“ Reynard jej rázně přerušil. „Uklidni se. Pokud jsem správně slyšel, nemohl jsi za to. Počkej chvilku.“

Lupin starší se nemotorně zvedl a neochotně uvolnil synovu ruku, aby sevřel hůl a mohl tak těžce prokulhat mezi závěsy. Až teď si Remus uvědomil, že za nimi slyší hlasy.

Vzápětí přikvapilo důvěrně známé staccato kroků a prudce se vychrlila úsečná slova.

„… mě měl přivést okamžitě! Byla jsem v kanceláři! Upřímně, po čtyřech dnech v bezvědomí bude potřebovat prohlídku, šlo jen o papírování, pro rány boží! Nechtěl otravovat, můj ty smutku, jaký otec, takový syn. Oba jste stejně příšerní! Jen párek…“

Závěsy se s trhnutím rozevřely a Poppy Pomfreyová se stisknutými rty pánovitě nakráčela k posteli a s ocelovým výrazem se oháněla lahví lektvaru. Její pohled trochu změkl, když Remus zariskoval pousmání, které vždy působilo na matku. Otec nemotorně vkulhal zpět za závěsy a podíval se na něj stylem, který jasně promlouval o tom, koho tím ošálil a koho ne.

Poppy se počítala mezi prvně jmenované. Polehoučku se usadila na kraji postele svého pacienta a vřele se usmála.

„Remusi, drahý, jak se cítíte?“

„Poněkud rozbolavělý,“ přiznal Remus značně nedoceněně. „Bolí mě břicho.“

„Pročpak asi,“ suše se zeptal Reynard.

Poppy loupla okem po starším muži. Reynard se bez známek studu usadil zpět na svou židli a mrkl na syna.

„Ukažte se,“ ošetřovatelka vyskočila a pozorně zatáhla závěsy, zatímco Remus poslušně svlékl vrch pyžama, aby jej mohla prohlédnout. „Není divu, že je máte krapet citlivé; než jsem se na ta zranění mohla pořádně zaměřit, měl jste tam ošklivou infekci. Byla jsem ve vesnici, víte, pomáhala jsem zraněným po tom strašném boji, zrovna když z Medového ráje vyklopýtali mladý Harry Potter a Ronald Weasley a blábolili cosi o útoku ve škole. V té době už bystrozorové a léčitelé od svatého Munga měli vše bezpečně pod kontrolou, takže jsme přispěchali hned zpátky. No, ale škoda už byla napáchána. Děti udělaly, co mohly, odnesly vás a profesora Snapea na ošetřovnu a pokusily se vyčistit rány, ale na toto neměli znalosti.“

Remus sebou trhl, když prstem jemně zkoušela nejdelší a nejhlubší rány. Poppy omluvně pokývla a pokračovala ve svém štěbetání. „Když jsem přišla, jen jste se svíjel a opravdu jste vypadal k politování. Musím přiznat – zaskočilo mě to. Nikdy dřív jsem vás nemusela ošetřovat před zpětnou přeměnou a nikdy jsem si nemyslela, že budu potřebovat znát anatomii přeměněného vlkodlaka, neřku-li, že vaše druhá podoba bude poněkud imunní proti léčebným kouzlům.“ Usmála se. „Ulevilo se mi, když jste se přeměnil zpět a já vás mohla léčit, i když jste děsivě ztichl.“

Bolest. Bolest a ústup vlka. Remus se přetočil, aby Poppy mohla prohlédnout podrápaný bok. Ztratil se ve vzpomínkách na poslední okamžiky jeho bitvy v bezvědomí. Tak proto. Proto se vlk tak rychle stáhl. Bolest značila jeho zpětnou přeměnu. Úplněk pominul a tím i čas vlka.

A on dokázal vydržet. Možná měl táta pravdu. Možná nakonec nebyl tak zranitelný…

„Do rána jste byl pořád v bezvědomí.“ Poppy si nevšimla, že je její pacient poněkud rozptýlen; její upovídanost vyjadřovala stupeň úlevy. „Nejprve jste se trochu pohnul, ale zjevně jste nebyl připravený procitnout, tak jsem vám dala lektvar na spaní, hojivý odvar a další, abych podpořila pročištění vaší hlavy, až budete připravený se k nám znovu připojit.“ Usmála se. „Je hezké vás nakonec vidět tak čilého! Měla jsem strach, že oměj v organismu zpomalí léčení mnohem víc, i když její dávka byla menší…“

„Poppy.“ Reynard prudce skočil do překotné věty a střelil rychlým pohledem k překvapenému synovi. „Na toto jsem se vlastně chtěl zeptat. Když jste před pár dny ošetřovala profesora Snapea, zaslechl jsem cosi o tom, že jste snížili sílu Remusova lektvaru.“

Remus na vrchní sestru jen zíral. Ta zrůžověla a rozpačitě se pousmála navzdory jeho omráčenému a obviňujícímu pohledu.

„To je pravda,“ přiznala tiše a adresovala to Lupinovi mladšímu. „Po vašem středečním kolapsu jsem vás nechala vyspat na ošetřovně a zamířila jsem rovnou do podzemí promluvit s profesorem Snapem. Nedívejte se na mě tak, Remusi Lupine!“ vyplísnila jej úsečně a umlčela tak jeho počínající námitky. „Víte sám, v jakém stavu jste byl. Vaše tělo bylo stále oslabené zraněním a nezvládal jste vedlejší účinky tak dobře, jak jsem doufala. Měla jsem velké obavy, že jestli něco neudělám, do západu měsíce vás najdu mrtvého!“ Nadechla se, aby se uklidnila. „Měla jsem štěstí, že jsem ho zastihla – mířil na setkání s nějakým lektvarovým kolegou. Ale řekl mi, že by to šlo – téměř na kapku jsme vypočítali potřebné množství, abyste si zachoval kontrolu. Poněkud jsme se nestarali, to musím připustit, nakolik na hraně to bude, ale profesor Snape mě ujistil, že pokud po přeměně nebudete ve společnosti mnoha lidí, využijete sílu vůle, aby vlkodlačí lektvar vydržel. A jelikož jste děti zachránil a nesnědl, nízká dávka nakonec udržela své účinky.“

Remus jen zíral. „Lektvar měl nižší účinnost?“ vydechl.

„Ano, trochu měl.“ Poppy polehoučku vytáhla přikrývku na své místo a konejšivě ji poplácala. „Ale bylo to jen pro vaše dobro, opravdu. A nakonec vše dobře dopadlo. A teď žádné opouštění postele – máte nařízeno v ní odpočívat. Donesu vám něco proti bolesti.“

Načež se s posledním povzbudivým úsměvem otočila a proklouzla mezerou mezi závěsy.

Remus byl ohromený. Mohlo to být tak prosté? Jen méně účinný vlkodlačí lektvar dovolil vlkovi jeho chvíle? Koneckonců úplněk byl jeho časem. To člověk byl vetřelcem.

A Snape to věděl. Není divu, že tak trval na tom, aby Remus neopouštěl Bradavice při razii v Prasinkách. Potenciálně divoký vlkodlak by se na krví zalitém bojišti utrhl z řetězu. A byl při setkání s Remusem velmi obezřetný, téměř nepřirozeně, když spolu mluvili ve Velké síni – uvědomoval si riziko přítomnosti tolika lidí, kteří mohli popudit kolegova ne zcela utlumeného vlka…

Dotek na zápěstí jej vylekal – Rey se na svého syna usmíval. „Cítíš se už líp?“ zeptal se tiše.

Remus mu úsměv oplatil. „Že se neměním v nezkroceného zdivočelého, ale měl jsem jen slabší léky?“ Tlumeně se zasmál. „Mnohem líp.“

„Dobře. Říkal jsem ti, že to není tak, jak si myslíš.“ Reynard si úlevně vydechl a opřel se. „Víš, měl by ses připravit,“ pokračoval rozveseleně. „Poppy je zatím držela venku, ale teď, když už jsi při vědomí, bude tě chtít navštívit hromada lidí. Doslova sepsali pořadník. Zítra tě asi čeká rušné dopoledne.“

„Skvělé.“ Remus se protáhl, uvelebil se na polštáři a zavřel oči. Exploze čilosti uhasla. Najednou byl až směšně unavený. „Přednost mají ti, co donesou čokoládu.“

Reynard se uchechtl. „Ano, opravdu Dianin chlapec. Uděláš si vůbec čas na svého starého tátu?“

Remus pomalu otevřel oči. „Máš čokoládu?“

„Můžu ji obstarat.“

„Pak si asi čas udělám.“

„Jsem ti tak vděčný.“ Reynard nepřítomně poklepal holí o nohu židle. „Už vidím, co jsem celé ty roky dělal špatně. Pokud tě budu zásobovat čokoládou, možná tě příště uvidím, i když nebudeš ležet vážně zraněný v nemocnici.“

Remus si povzdechl a potlačil zívnutí. „Vím, vím, omlouvám se.“ Najednou se usmál. „Hele, před nedávnem jsme se bavili o nedělním obědě. Co kdybych se někdy brzy o víkendu stavil doma?“

Reynard se vesele zazubil. „To je výborný nápad. Připravím pečeni.“

Rozhostilo se ticho. Remus zíral na otce. „Ty budeš vařit?“ riskl nedůvěřivou otázku.

Reynard zvedl uraženě obočí. „Máš problém s mými kuchařskými dovednostmi?“

„Ne, ne.“ Remus opět zavřel oči a opřel se do polštářů s ospalým, nicméně přidrzlým úsměvem. „Myslel jsem, jestli bychom neměli varovat pohotovost. Je slušností dát jim čas, aby si připravili lektvary na trávení a procvičili si hasicí kouzla.“

Druhé ticho šlo v patách prvnímu. Když Reynard nakonec promluvil, v hlase se mu mísila něžná láska a vyložené podráždění. „Ze všech povahových rysů, které jsi mohl podědit po matce,“ pravil unaveně, „jsi musel získat její smysl pro humor, že?“

„Abys byl furt ve střehu.“ Spánek rozhodně vítězil. Remus nedokázal říct, proč je tak unavený, když toho za posledních pár dní udělal tak nepatrně. Ale už dávno se naučil, že nemá smysl hádat se s vlastním tělem.

Reynard také viděl, odkud vítr vane. Remus uslyšel známé zapraskání a zasténání, když se otec postavil. Pak ucítil jemné popleskání na paži.

„Jdu sehnat něco k jídlu,“ ozřejmil Reynard tiše. „Řeknu Poppy a té hordě tvých fanoušků, aby přišli později. Spi dobře, Remusi.“

„Díky, tati.“ Odpověď byla sotva zašeptáním.

Zaslechl tiché zašustění závěsů a kulhavé kroky odcházejícího otce. Vzápětí Remus opět odplul do pokojného spánku.

 

PA: Vidíte, je v pořádku! Vůbec nebyl důvod k obavám… - prchá před spravedlivým hněvem týraných, rozčilených čtenářů - ;) 



Poznámka:


Kapitola 33. Pěkné nadělení



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/33/

Rating: 13+



Kapitola 33. Pěkné nadělení 

TŘÍSK!

„Omlouvám se! Omlouvám se!“

Na mou duši, slečno Tonksová!“

Remus s trhnutím procitl při nečekaném kraválu, který napadl jeho klidný svět snů a vtáhl jej zpět do potemnělé ošetřovny a do značné bolesti. Na kamenné podlaze se otáčely kovové mísy, flakonky se tříštily a řinčely jeden o druhý a lektvary z nich jen cákaly. Vzduchem si klestil cestu příval kleteb.

Pozor na jazyk!“ Šokované zvolání neomylně patřilo Poppy. „Nymfadoro, jste ve škole!“

Remus potlačil úsměv. Nebylo žádných pochyb o tom, co se stalo, nicméně by bylo zajímavé zjistit, jak se Tonksové podařil střet s obrovskou skříní se zásobami u vstupu do Poppyiny kanceláře. Takto rozměrného nábytku nebylo možné si nevšimnout.

Ozvaly se neohrabané zvuky sbírání, zapištění a žuchnutí. A pak neodvratně další kletby.

Pro Kristovy boží rány.“ Poppyino odevzdané podráždění dávalo vědět, že nejde o první zkušenost s Tonksovou a velkou skříní naplněnou choulostivými předměty. „Jen se postavte stranou a já to tu uklidím. A buďte zticha, jinak vzbudíte Remuse.“

„Pozdě,“ přiznal se Remus ochotně, i když unaveně z bezpečí svých závěsů. „Musím ovšem říct, že od mých dnů se kvalita místní zábavy zlepšila.“

Rozhostilo se zakřiknuté ticho. Nato po kamenné podlaze přešly tiché, nemotorné kroky. Objevila se ruka, která zlehka odtáhla bílé závěsy a odkryla extrémně neuspořádanou ošetřovnu a stejně tak neuspořádanou a jasně z míry vyvedenou Nymfadoru Tonksovou. Unaveně se usmála.

„Nazdárek, Remusi,“ odvážila se. „Promiň, že jsem tě vzbudila.“ Zdvořile mu nabídla pomačkanou krabici, jejíž obsah zjevně postihl pád. „Nesu čokoládové žabky, jestli to pomůže. Tvůj táta říkal, že přednost mají ti s čokoládou.“

Chvíli trvalo, než Remusův mozek pochopil, že vířící duhově zbarvená postava není výsledkem špatného zraku. Pocákaná bylo pravděpodobně nejlaskavější označení stavu mladé bystrozorky po střetu se skříní a jejím obsahem. Pro jednou její krátké nachové vlasy nebyly nejzajímavější barvou na její osobě. Hábit, pokožku i vlasy měla smáčené překvapivým množstvím barevných lektvarů. Neonově růžová, až přecházel zrak, zlatě žlutá, ocelová modř, smaragdově zelená, nepříjemně fialová, zářivě rudá a třpytivě stříbrná vytvořily vzhled, který nikdo nespáchá dobrovolně. Vypadala jako duha po požití špatného druhu houbiček.

Remus se zazubil. Tohle se prostě muselo stát.

„Víš, opravdu se mi líbí tvůj vzhled,“ podotkl úmyslně střízlivě. „A ty obarvené vlasy jsou super.“

Pokrčený nos Tonksové objasňoval, že pochopila, co chtěl naznačit. „Pitomče,“ oslovila jej procítěně, ačkoliv jí za koutky úst tahal úsměv. Přehnaně silně jej plácla po rameni a zanechala na něm smaragdové šmouhy. „Jsi chorý a nepříčetný chlap.“

„A jsem na to patřičně hrdý.“ Zaběhl pohledem za mnohobarevnou bystrozorku a všiml si masakru, který mladá členka Řádu spáchala během své cesty. Skříň byla téměř prázdná, její obsah, nádobky a jejich tekutiny se doširoka rozlévaly po podlaze. Navlhlá a zjevně naježená Poppy Pomfreyová provedla se všemi flakóny a lahvičkami krátký proces, ale jen málo toho mohla udělat s lektvary, které se tak dramaticky osvobodily na podlahu a bystrozorku.

Tonksová následovala jeho pohled. Zčervenání zesílilo.

Remus se vrátil ke své návštěvě, která momentálně skládala množství čokolády na noční stolek a vytáhla si ručník z jedné zásuvky. Její uspěchané utírání zničilo politováníhodnou bělost ubohé osušky novými, halucinogenními odstíny. Laskavě se usmál.

„Promiň, ale musím to vědět,“ zajímal se. „Pro boha živého, jak se ti to povedlo?“

Tonksová zabořila tvář do ručníku. „Zakplasemohabit,“ zamumlala, hlas jí tlumila látka i rozpaky. Ručník byl informován dobře, ne však Remus.

„Promiň?“ zeptal se jemně.

Tonksová se spustila na židli a mrštila ručníkem do klína. Velký kus tkaniny však neudělal nic se zářivě rudou skvrnou na její líci. „Zakopla jsem o hábit,“ vyslovila jasně. „Je nový, delší a, n…“

„Kouzla do domácnosti nejsou nic pro tebe?“ Remus se usmál a ona zdráhavě přikývla. „Dej mi pár dní, abych se sebral, a já se na něj podívám. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat po Vyjící smečce.“

Tonksová se rozzářila nefalšovaným úsměvem. „Opravdu? Díky, kamaráde, to bude skvělé!“ Nešťastně dloubla do látky, která se zachvívala pod náporem lektvarových přísad. „Ale doufám, že ho dnešek nezničil nadobro.“

Remus se uvelebil na polštáři a odmrkal poslední zbytky spánku. „Také mám návod na znamenitý čistící lektvar. Ten si ale budeš muset připravit sama. Domácí kouzla sice nejsou nic pro tebe, ale lektvary rozhodně nejsou nic pro mě. Má nebohá matka si nade mnou zoufala.“

Tonksová se rozesmála. „Tvé talenty míří patrně otcovým směrem. Dneska jsem si s ním pokecala a povykládal mi o zvěřinci a že tě v dětství bezpočtukrát přistihl, jak se tam plížíš.“ Zazubila se. „Tvůj táta se mi líbí. Je osobnost.“

„To je zdvořile řečeno.“ Remus sebou lehce trhnul a vytáhl se víc do sedu. „Takže, Tonksová, co tě sem přivádí? Jsem si jistý, že jsi nepřišla, jen abys týrala nebohou madame Pomfreyovou.“

„To by mě nepřekvapilo,“ přinesl se Poppyin podrážděný hlas z druhé strany ošetřovny. Remus se uchechtl nad pochmurným pousmáním Tonksové.

„Nee, týrání bylo zcela náhodné,“ připustila s rozpačitou veselostí. „Ve skutečnosti jsem tu ze dvou důvodů a kvůli dvěma lidem.“ Úsměv přešel do vážného výrazu a Remus se přestal smát.

„Nejdřív ministerská záležitost. Dawlish chce další rozhovor a tentokrát ho chce oficiální. Já mám zjistit, jestli jsi natolik zdravý, aby tě odvlekli na ministerstvo k výslechu.“

Remusovi se nervózně zachvěl žaludek. „Proč?“

„Protože Dawlish je předpojatý zmrd,“ prohlásila Tonksová se vší vážností. „A jeho hlava není schopná pojmout myšlenku, že vlkodlak by možná byl schopný udělat něco dobrého bez postranních motivů. Ale nedělej si starosti.“ Přejela jej pohledem. „Na rozhovor nejsi fit,“ zvolala svižně. „A podle mého profesionálního názoru to bude trvat tak dlouho, dokud mu to Kingsley nerozmluví, ať už se budeš cítit lépe, či nikoliv. Bude to v pořádku, Remusi. Brumbál nedovolí, aby se ti něco stalo. Ne po tomhle.“

Remus neochotně přikývl a potlačil nenadálý nárůst znepokojení v žaludku. Určitě ani Dawlish nedokáže z tohoto udělat jeho chybu…

„Když mluvíme o Brumbálovi, druhá záležitost se týká Řádu.“ Tonksová se zase zazubila. „Byla jsem důsledně poučená od obou stran barikády o tom, co se minulý víkend stalo, takže mě ředitel poslal, abych ti zodpověděla všechny otázky. Tvůj táta řekl, že víš jen základy a on sám nebyl zapojený. Takže, co chceš vědět?“

Remusovi okamžitě proběhlo hlavou tisíc otázek. Události minulého víkendu mátlo mnoho věcí, tolik jich nevěděl a nechápal. Jeho vlastní zapojení bylo zjevné, ale jak ke všemu došlo, to bylo záhadou. Sotva věděl, kde začít.

„Všechno,“ prohlásil upřímně. „Co se stalo v Prasinkách, jak se Kaneovi podařilo dostat dovnitř a…“ Značnou silou do něj udeřilo zděšené pomyšlení. „Hagrid!“ zvolal šokovaný, že se nezeptal dřív. „Merline, co se stalo s Hagridem, nehýbal se…“

Tonksová prudce zvedla ruce, aby zarazila příval viny. „Hagrid je v pořádku,“ klidnila jej rychle. „Je teda potlučený, ale měl velké štěstí. Kdyby šlo o někoho jiného, už by asi byl mrtvý.“

Nad zmatkem v přítelově tváři si Tonksová povzdechla. „Podívej, asi bude nejlepší, když začnu od začátku. Ano?“

Remus poslušně přikývl, a jak mizela panika, snažil se zpomalit bijící srdce. „To bude skvělé.“

Tonksová položila ruce do klína, opřela se a stočila hlavu, aby dobře viděla na odpočívajícího profesora. „No, o problémech v Prasinkách jsme se dozvěděli, když se Minerva McGonagallová objevila v nouzovém krbu našeho úřadu na ministerstvu a řekla nám o Znamení zla nad vesnicí.“ Krátce se rozzářila úsměvem. „Za varování musíme poděkovat tobě.“

„Naprostá náhoda.“ Remus se uvelebil pod přikrývkou, pokrčil rameny a z jednoho pečlivě otřel zbytky duhového svinstva. „Zrovna jsem se podíval z okna.“

Tonksová mu pokrčení ramen oplatila. „A seběhl jsi až příliš mnoho schodišť, abys celý otřesený svolal poplach. Ale beztak, jak si můžeš představit, po té informaci se na ministerstvu rozpoutalo peklo a ze všech stran se rojili bystrozorové a cpali se do výtahu a k přemisťovacímu bodu ve vstupní hale. Bylo potřeba Pastorka a několika dalších chytrých lidí, kteří řvali jak šílení a seřadili výkvět ministerstva, aby jeden po druhém dospěli krbem ke Třem košťatům a do Prasečí hlavy. Jelikož jsem nízko postavená, než jsem se dostala na řadu, už byl konec.“ Zavrtěla hlavou a uctivě hvízdla. „Brumbál v jeho plné slávě. To bylo něco. Jsem ráda, že jsem nebyla tím, na koho je naštvaný.“

Zamrkala a povzdechla si. „Nicméně jsme měli ztráty. Sedm vesničanů zemřelo, než dorazila pomoc, a další dva se dostali do křížové palby. A byli zabiti dva bystrozorové.“ Na Remuse pohlédla se směsí znepokojení, smutku a viny.

„Jedním z nich byl Rowley,“ přiznala roztřeseně. „Vím, že to byl otravný hňup, ale nikdy bych mu nepřála…“

Remus se pomalu natáhl a jako projev podpory jí stiskl ruku. „Samozřejmě, že nepřála,“ řekl tiše a potlačoval vlastní vinu při vzpomínce na Rowleyho nezaostřený a zasněný výraz u Vyjící smečky. „Nemohla jsi nic udělat.“

„To je asi pravda.“ Bystrozorka se opět opřela a její výraz značně potemněl. „Vypadá to, že za tím vším stála moje drahá tetička Belatrix – trocha víkendového náhodného teroru jí vyhovuje – ale samozřejmě se jí podařilo zmizet do noci. Několika členům její skupiny ne, a ti jsou teď vyslýchaní. Doufáme, že z nich dostaneme nějaké užitečné informace.“ Zamračila se. „I když jednu slušnou máme. Ze spolehlivého zdroje jsme zjistili, že Belatrix osobně jen tak pozvala Abrahama Kanea. Zjevně se jí líbí jeho styl. A teď to přijde – on ji odmítl.“ Zašklebila se. „Patrně už měl na úplněk své vlastní plány.“

Remusovi se rozbřesklo. „Ale Belatrix mu ochotně poskytla rozptýlení,“ nadhodil. „A vyklidila školu od zralých kouzelníků; nemohl si přát víc. Musel vědět, že učitelé půjdou na pomoc vesničanům a nechají děti dočasně zranitelné.“

Tonksová přikývla. „Přesně. A zde je skutečná ironie – my mu bezděčně pomohli vejít.“

Při Remusově zamračení si opět povzdechla. „Nevím, kolik si toho pamatuješ z doby, kdy tě v Prasinkách napadl,“ řekla tiše. „Když jsme Kanea honili, ztratili jsme jej v lese u Chroptící chýše. Jednu minutu byl tam, v příští zmizel. Mysleli jsme si, že je to jen pořádný prevít, ale mýlili jsme se. Kaneovi pomohla náhoda.“

Tentokrát to do Remuse udeřilo jako blesk. „Průchod,“ slyšel se zašeptat. „Tajný průchod ze skleníků, ten, ve kterém byl Hagrid. Končí v tom lese.“

Tonksová zvrátila hlavu a zahleděla se do stropu. „Poklop musel už úplně shnít,“ potvrdila najednou unavená. „Ať už z jakýchkoliv příčin, Kane padl přímo do něj. Určitě nemohl uvěřit svému štěstí. Jen náhodou získal perfektní úkryt. A pak, aby to dokončil, prošel tunelem a zjistil, že je v Bradavicích!“ Hořce si odfrkla. „Proč jen hajzli mají všechno štěstí?“

„Korumpují bohy,“ odvětil Remus a snažil se ignorovat nevolnost. Měl neblahý pocit, kam celý příběh zamíří, kousky a kusy rozhovorů a situací se mu v hlavě poskládaly dohromady. A jestli měl pravdu, byl přímo tam, přímo v té samé zatracené místnosti jako Kane, a pocit jeho přítomnosti, který všemu mohl předejít, přisuzoval oměji. „Pokračuj.“

„Předpokládáme, že Kane se zbytek dne asi skrýval v průchodu a zmizel v noci, kdy se stáhly pátrací čety. Pravděpodobně spravil rozbitý poklop, aby se zůstal neviděný. Někdo to určitě udělal.“ Tonksová nepřítomně ohmatávala krabici, kterou přinesla. Jednu žabku popadla, vytáhla ji z obalu a ukousla jí hlavu. Druhou z balení hodila Remusovi. Ten ji s přikývnutím přijal a nemotorně ji zdolal. „Takže teď měl přístup do Bradavic a rozptýlení na perfektní noc. Jediné, co ještě potřeboval, byl samotný způsob, jak se dostat do hradu. A pak navázal víkend, kdy jsme ho viděli u Vyjící smečky. Máme spolehlivou informaci, abychom mohli připustit, že v tu neděli navštívil Obrtlou a víme, co koupil – pěknou čerstvou dávku…“

Mnoholičného lektvaru.“ Remusovi se zvedl žaludek, když se potvrdila jeho nejhorší obava. „Tak to bylo, že? Koupil si mnoholičný lektvar, prošel tunelem na bradavické pozemky a napadl Hagrida, když kontroloval narušitele.“

Tonksová opět přikývla. „Praštil ho festovně. Kdyby neměl fyziologii polovičního obra, Kane by ho stoprocentně zabil; ve skutečnosti si to asi i myslel. Kvůli tomu ti tady chudák starouš Hagrid dělal několik dní společnost.“

Remus si ten příběh znovu přehrál, mysl mu pracovala o překot. „A pak Kane domnělé tělo vzal a schoval v tunelu, kde jsem ho viděl na mapě – nemohl si dovolit, aby někdo na Hagrida narazil a zničil tak jeho krytí. A průchod byl dostatečně velký na to, aby skryl i polovičního obra. A pak si vzal Hagridův vlas, vložil jej do lektvaru, vypil jej a směle nakráčel do hradu.“ Zaskřípal zuby. „Přímo kolem mě. Ten bastard.“

Tonksová se při té nenadálé nadávce na Remuse podívala úkosem, aniž by tušila, že to prohlášení bylo do písmene pravdivé. Jen zvedla obočí. „To jo,“ dodala vážně. „Ale bylo v tom víc. Víš, Hagrid nebyl Kaneův zamýšlený cíl.“

Remus pohlédl na bystrozorku, která právě vytahovala žabku z obalu. „Jak to víš?“ zeptal se.

Tonksová se zachmuřila. „Protože nám to Kane řekl. Byl na sebe pyšný, ten odporný, smrdutý parchant…“ Větu nedořekla a jen se kousla do rtu, když její společník pozvedl obočí nad přesností té urážky. „Nicméně,“ pokračovala odhodlaně, „Mnoholičný lektvar neměl být použitý na Hagrida.“ Vážně soucitná se setkala s jeho pohledem. „Je mi líto, že ti to musím říct, ale nedá se nic dělat. Remusi, Kane si naplánoval, že se přemění v tebe.“

Remusovi se stáhl žaludek a hruď mu stisklo mrazení. „Cože?“ zašeptal šokovaně.

Tonksová jej klidnila stiskem ruky. „Kane si naplánoval, že se přemění v tebe,“ zopakovala tiše. „Hlavním směrem plánu bylo proklouznout do Bradavic před začátkem útoku v Prasinkách, vyčenichat tě na tajném místě, kde ses podle něj musel ukrývat do východu měsíce, zpacifikovat tě, zamazat tě trochou krve a do mnoholičného vložit tvůj vlas.“ Zhluboka se nadechla. „A pak plánoval sejít dolů…“

„… a přeměnit se ve Velké síni.“

Remus zavřel oči, když do něj plnou silou udeřila hrůza té vyhlídky. „A všichni by si mysleli… všichni by vinili …“

„Přesně. Harry a jen Merlin ví kolik dětí mrtvých, Voldemort potěšený a tebe by vinili. Jemu by stačilo jen kousat a utéct, způsobit zmatek, vypadnout a následujícího rána by našli tebe krví potřísněného a tebe by zavřeli. Pro toho zatraceného zdivočelého jako by přišly předčasné Vánoce.“

Remus si najednou připadal povážlivě slabý. Cítil, jak se mu v jemném sevření Tonksové chvěje ruka. Dobrý bože, co by se stalo, kdyby…

Ale nestalo se. Jak to?

Remus zprudka otevřel oči. Překvapil tak Tonksovou, která jej klidnila hlazením paže.

„Co jej zastavilo?“ zeptal se neočekávaně. „Proč nešel podle plánu?“

Tonksová se pokřiveně usmála. „Protože jakýmsi božsky ironickým řízením osudu nám tetička Belatrix prokázala službu.“ Uvolnila jeho paži a s povzdechem se opřela. „Zdá se, že když se Kane kradl mezi stromy kolem Prasinek, aby vklouzl do tunelu, Smrtijedi si přesně toto místo vybrali, aby se na něm shromáždili před svým vraždícím mejdanem. A stará dobrá tetinka se rozhodla, že se naposledy pokusí zdivočelého přesvědčit, aby se k nim připojil. Než ji setřásl a vyrazil do průchodu, už bylo pozdě. Nájezd začal, bradavický hrad byl Brumbálovými nouzovými ochranami utěsněný víc než plechovka a ty jsi stál uprostřed davu svědků. Přišel o svou šanci.“

Remus si povzdechl a nepřítomně si pohrával s čokoládovou žabkou. „Dokud nepřišel chudák Hagrid, aby prohlédl pozemky před nebezpečím, a tím mu nedal druhou šanci.“

Bystrozorka ponuře přikývla. „Hagrid jej zahlédl skrytého, když přišel zapečetit bránu, a samozřejmě se pokusil postavit se mu. Ale ani poloobr nemá šanci proti síle a rychlosti zdivočelého. A najednou  Kane dostal příležitost k záchraně své noci zvěrstev, i když už vinu nemohl hodit na tebe.“ Vtom se pousmála. „Ale nečekané štěstí nebylo takové, jak si myslel. Mnoholičný je určen jen pro zcela lidské přeměny.“

Remusovi se rozsvítilo. „A Hagrid je poloobr,“ vykřikl a sám se také usmál. Vzápětí se ale zmateně zamračil. „Víme ale, že lektvar fungoval…“

„Ano, fungoval dost dobře.“ Tonksová se zazubila. „Ale ne zcela tak, jak měl. Ne že by to v té chvíli Kane věděl, samozřejmě. Jen jej vypil a vkráčel jako Hagrid.“

Bystrozorka upřela pohled z okna na roztroušené večerní hvězdy a svit ubývajícího měsíce. „Samozřejmě žádnému Smrtijedovi neřekl, co v Bradavicích plánuje – koneckonců je zřejmé, že žádné dítě Smrtijedů nebylo varováno, že by se na večeři mohl stavit vlkodlak. Prostě do toho šel a udělal to. Vážně odvaha, to teda jo.“

Remus se zamračil a ukousl si uklidňující čokolády. „To není nezbytně dobrá věc.“

„Neřekla jsem, že ano.“ Bystrozorka zamyšleně žužlala poslední žabí nožku. „Samozřejmě, nikdo nezpochybnil Hagridovu přítomnost. Ve Velké síni číhal a čekal na východ měsíce. Ale pro přehnaně ctižádostivého zdivočelého se pak věci začaly hroutit. Asi minutu před východem měsíce přestal účinkovat mnoholičný.“ Zamyšleně poťukala na okraj židle. „Hagridova poloobří krev způsobila, že přeměna nemohla vydržet hodinu, se kterou Kane počítal. A najednou se Kane ocitl na začátku zpětné přeměny do magií zranitelného lidského těla vlkodlaka v místnosti plné hůlek.“

Přesunula pohled ke zraněnému příteli. „A pak zpanikařil a snažil se utéct. Hnal se ke dveřím, které profesor Snape zrovna zapečetil, popadl svícen a praštil jej po hlavě. Zjistil, že dveře se znovu neotevřou, a zamířil do středu síně, aby unikl oknem na vzdáleném konci. V tom okamžiku se dětem rozsvítilo, že je něco špatně, ale dveře byly zapečetěny a už bylo pozdě. Vzápětí vyšel měsíc, Kane už nepotřeboval utéct a hrozba kouzel, která na něj děti mohly použít, už byla bezpředmětná.“

Jemně jej poplácala na rameni. „Zbytek už asi znáš.“

Remus zíral do stropu a spolkl zbytek žabky. Opravdu znal.

„Nechápu, proč nevypadl po východu měsíce,“ poznamenal. „Musel vědět, že učitelé nezůstanou mimo navždycky a zdivočelému vlkodlakovi o úplňku zbývá tolik lidské inteligence, aby poznal, kdy je čas odejít. Jakmile byly děti za barikádou, překvapuje mě, že nevyhodnotil záležitost jako ztracenou a nevyskočil oknem, aby honil studenty, co se dostali ven, nebo se připojil k nájezdu v Prasinkách.“

Tonksová si povzdechla. „Před pár dny jsem zaslechla Brumbála, jak mluví s nějakou expertkou na vlkodlaky,“ vysvětlovala. „Pokud jsem to správně pochytila, odhadovala, že do toho krvežíznivého šílenství jej dovedly neustále se hroutící plány a jeho neschopnost nasytit se krví. Byl tak znechucený, že ztratil zbytky lidské logiky a přepnul se do módu naprosto šíleného vlkodlaka. A jak jistě víš, vlkodlak se vrhá vždy po nejbližším cíli. Z toho důvodu šel bezhlavě proti barikádě. Po krvi toužil tak zoufale, že se změnil ve vražedného šílence. Útěk bylo to poslední, co by jej napadlo.“

Remus nepřítomně zíral, zatímco zpracovával poskytnuté informace a v hlavě mu řádily nejednoznačné pocity.

„Kde je Kane teď?“ zeptal se, ale snažil se znít neškodně. Výraz Tonksové naznačoval, že selhal.

„Ve vazbě na ministerstvu,“ odpověděla vyhýbavě. Kradmý pohled ukazoval, že neměla poskytnout příliš mnoho informací. „Zrovna mají stání, aby se rozhodli, co s ním dělat. Azkaban není trestem, když se tam nenaparujou mozkomorové a, navzdory velkým řečem, nikdo nemá rád popravu. Ministerstvo má dokonce někde zašitých pár mozkomorů, kteří jsou ještě docela pod kontrolou. Není jich dost na využití v Azkabanu, ale povídá se o možnosti polibku. Obecně vládne zmatek – prostě neví, co s ním. Spíš doufají, že následkem uvěznění umře a zbaví je tak problémů.“ Nepřítomně nafoukla tváře. „Pošuk dnes svědčí a bude tam i zítra, když vynesou rozsudek. Dá nám vědět, jak rozhodnou.“

Nebyl si jistý, co přesně by měl cítit z osudu matčina vraha, ale určitě nečekal tu podivnou prázdnotu, která se mu usadila v hrudi. Ministerské stání? To v něm nevyvolávalo důvěru. Ano, Kane byl vinen, to bez debat, ale nějak se nemohl zbavit pocitu, že všechno selže. Určitě to po tom všem nemohlo být tak jednoduché.

A pořád tu toho bylo tolik, čemu nerozuměl.  Úplňkový sešup, jak to nazval otec, vyřešil otázku hrozby, ale Remus jako by byl neúplný a nevyřešený. Přinejmenším si s Kanem měli promluvit. Měli na sebe mluvit, ne vrčet…

„Remusi?“ Jeho rozjímání přerušil hlas Tonksové. Vzhlédl a překvapilo ho, že už vstala. Usmívala se na něj.

„Připozdívá se,“ pohrávala si s lemem rukávu, „vypadnu, dám si koupel a vyspím se, než na mně oblečení ztvrdne.“

Remus jí úsměv oplatil. „To zní rozumně.“

Vtom se bystrozorčin úsměv vytratil a ona se zašklebila. „Ještě něco, než odejdu. U Tří košťat, v šest večer za týden. Ty, já a pár lahví starého dobrého máslového ležáku. Ani smrt tě neomlouvá.“

Remus zamrkal. „Cože?“

Tonksová se zlomyslně zachechtala. „Takže polopatě, protože jsi měl náročný týden. Chci, abys šel se mnou na drink. Příští úterý. U Tří košťat.“

„Ty… já… co?“ vyhrkl Remus. Když je unavený, nebývá zrovna výřečný a inteligentní, ale určitě nenavrhovala…

Jedno slovo však vyskakovalo do popředí jeho mysli a bylo tu dřív, než se stihl zastavit. „Proč?“

Tonksová nenuceně pokrčila rameny. „Protože tě mám ráda, ty natvrdlý moulo. S tebou je mi dobře a oba právě teď potřebujeme někoho, kdo přesně ví, co se děje. A to nezmiňuju fakt, že bolestně nutně potřebuješ společenský život.“

Remus se rychle sebral. „Díky,“ pravil suše.

„Není zač.“ Tonksová vesele zářila. „No tak, netvař se tak vyděšeně. Je to jen drink mezi dvěma přáteli. Věř mi, Remusi, kdybych měla v plánu tě svést, lila bych do tebe ohnivou, ne máslový ležák a čokoládu.“

Nic nenavrhovala. S hloupým pocitem ji pozoroval. „Děsíš mě,“ přiznal upřímně.

Bystrozorka se zazubila a vykročila k závěsům. „To ráda slyším. Zítra se asi uvidíme. A určitě příští týden. Ani smrt neomlouvá, pamatuješ?“

Remus jí věnoval svůj nejžalostnější pohled. „Zajistíš mi pěknou pohřební řeč, že ano?“

Tonksová se zasmála. „Bacha, nebo si vezmu tu čokoládu zpátky. Dobrou noc, Remusi.“

„Dobrou, Tonksová.“

S posledním radostným úsměvem se otočila a zmizela. Remus se uvelebil a v duchu počítal.

„Tři, dva, jedna…“

TŘESK!

Nymfadoro Tonksová!

Remus se uchechtl, přetočil na nezraněný bok a zavřel oči. Ale kvůli cinkání skla, nadávání a omluvám, které se ozývaly z místnosti, mu chvíli trvalo, než usnul.

 

PA: Díry v zápletce. Jako pasti na medvědy čekají pod povrchem na moment, kdy blázen, který je použije, zapomene na jejich přítomnost a vklopýtá do nich. Oj. Opravdu jen moje chyba. Tehdy, ve dnech, kdy Oblivious mělo mít jen 12 kapitol (hej, bude to mít bezmála čtyřikrát tolik, než jsem chtěla. To na mě není tak špatné…) měla jsem v úmyslu, že Kane zůstane pod mnoholičným trochu déle. Přesně jednu hodinu. Ale při procesu úprav, jak jsem psala a vše měnila, zapomněla jsem na tento klíčový detail a až když jsem začala psát tuto kapitolu, jsem si uvědomila, že Kaneův mnoholičný vyprchal jen po dvaceti minutách. A ta medvědí past sklapla. Nicméně, s šikovným páčidlem a lékařským vybavením má spolehlivá beta Chriss poukázala na pokulhávání mého pokusu tu díru záplatovat. Ona přišla s Hagridovou fyziologií a vysvětlením, které jste četli. Takže, prosím, pochlebování namiřte na ni. Já se stále dostávám z pasti… ;)



Poznámka:


Kapitola 34. Odhalený



Autor: Jess Pallas                            Překlad: Lupina                Beta: marci                        Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/34/

Rating: 13+



Kapitola 34. Odhalený 

Do říše živých Remuse nakonec vtáhlo světlo postupujícího rána, které jej polechtalo na tváři. Chvilku jen ležel, oči zavřené, ignoroval trvalou bolest v těle a úpornou, nicméně uklidňující únavu mysli. Užíval si prosté pocity, které už určitě znovu nezažije, ty jemné chladivé závany od otevřeného okna po pravici, které hladily jeho tváře, to měkké drhnutí pokrývky, ty zvuky tichého šustění závěsů kolem lůžka, ten vzdálený skřípot větru mezi stromy, které podzimem téměř opadaly, a ty pronikavé zvuky otcova hlasu který právě nadmíru hlasitě doporučoval, aby se všichni protivlkodlačí protestující naučili respektovat dostup…

Táta?

Remus otevřel oči. Rychle.

„… nevím, jak jste se dokázala prosmýknout kolem bystrozorů v bráně a upřímně, je mi to jedno. Také nevím, kde jste tuto informaci získala, ačkoliv tvrdit v tomto případě, že je mi to jedno, by bylo hrubým podhodnocením, jelikož rozhodně mám v plánu vystopovat tento váš spolehlivý zdroj, který považuje za vhodné zklamat rodinnou důvěru, a nakrmit jím, sakra, kousek po kousku můj zvěřinec!“

Ach ne. Ten tón znal. Ten tón znamenal potíže. Ten tón znamenal nebezpečí. Ten tón obsahoval podtón, spodní proud, který docela jasně hlásal: Právě teď tě nezraním, právě teď budeš tolerován. Ale vystrč jen nos za vytyčenou hranici a tví předci si budou přát, aby se nikdy nenarodili.

Také říkal: Jestli Remus něco rychle neudělá, asi tě v nejbližší budoucnosti zabiju.

Skvělé.

U Merlina, proč já? Proč teď?

Jen hrozivý výbuch bolesti Remusovi zabránil v dramatickém vyskočení z postele. Dostal se k odhození deky, než se mu nohama a trupem rozlila muka, jejichž přítomnost byla velmi citelná a která značně agonisticky zastavila jeho pokus o pohyb. Kousl se do rtu, aby si zabránil zaúpět. I vysoký práh bolesti má své hranice.

Následně se již posunoval obezřetně a s velkou opatrností, přičemž si mumlal slova, která by Poppy Pomfreyová jistě neschvalovala. Dočasně se spokojil s nohama odpočívajícíma na podlaze a s obavami jen poslouchal. Až teď si k vlastnímu překvapení uvědomil, že ten rozzlobený hlas vůbec nevychází zpoza závěsů kolem jeho postele. Přicházel oknem zvenčí.

„… jestli si myslíte, že dovolím vám a vám podobným rušit mého syna vašimi dotěrnými, necitelnými otázkami po tom všem, čím si prošel, pak jste ještě pitomější, než vypadáte, má drahá, a to už něco říká. A teď vám doporučuji velmi svižně zmizet z dohledu, než vás doprovodím na astronomickou věž a za uši vás pověsím na cimbuří jako výstrahu ostatním. Vyjádřil jsem se jasně?“

Kupodivu ta formulace Remuse příliš neznepokojila. Naopak jej zaujal okolní potlesk.

Se smrtícím odhodláním a skřípáním zubů se Remus vytáhl na nohy a překlopýtal nutný metr k oknu. Při pohledu z něho si přál, aby zůstal v posteli.

Reynard Lupin se naoko ležérně opíral o zeď bradavického hradu. Ruka, která tiskla zmačkané noviny, odpočívala na kamenech v uvolněné zástěrce potřeby podpory zmrzačené nohy. Ta potřeba podpory byla zjevná ze skutečnosti, že hůl v druhé ruce mířila a špičkou se bořila do nevkusně obrýleného nosu reportérky Rity Holoubkové. Rychle se shromažďující publikum dětí, které podle všeho celou podívanou zahlédly z oken ve volnu mezi hodinami, mu jásavě aplaudovalo.

Dobrý bože. Nepovzbuzujte ho!

Rita si odfrkla, což za daných okolností nebylo snadné, a téměř povzbudivě sevřela svoji krokodýlí kabelku. „Pane Lupine,“ začala nejapně a oblažila otce neuvěřitelně falešným a docela dost povýšeným pousmáním. „Jen chci získat fakta. Veřejnost má právo vědět o…“

„O soukromých záležitostech mé rodiny?“ Reynard její slova ostře utnul a špička jeho hole si vynutila mlčení. „Nějak nechápu, proč by měl být do čehokoli zasvěcen někdo, s kým nemluvil přímo můj syn nebo já. Přisvojit si takovou výsadu, prohlašovat takové směšnosti a teď sem přijít a větřit po dalších podrobnostech…“

V otcově hlubokém hlase prosyceném ryzí úzkosti zazníval opravdový hněv. Remus, který si nebyl vědom příčiny, poznal, že rozhodně nastal čas učinit přítrž tomuto představení.

„Tati.“

Reynard ostře vzhlédl. Mezi diváky se rozhostilo ticho. Navzdory bezprostředně hrozícímu násilí se oči Rity Holoubkové rozzářily.

Otec se střetl s jeho pohledem. „Ještě bys neměl stát,“ prohlásil rozhodně. „Zůstat v posteli znamená, že zůstaneš v posteli, Remusi.“

Remus statečně vzdoroval nutkání protočit očima. „Celkem zvláštní, že jsem měl jisté problémy se spaním,“ prohodil suše. „Oknem se nesly hlasy…“

Reynard měl tu slušnost, že vypadal v rozpacích. „Nechtěl jsem tě vyrušit.“

„Vím.“ Remus si povzdechl. „Ale myslím, že si potřebujeme promluvit v soukromí, ty ne?“

Reynard přikývl se vzpurným zamračením a otočil se ke své obrýlené Nemesis. Rázným dloubnutím hole ji vyvedl z rovnováhy.

„Pryč z těchto prostor,“ prohlásil chladně. „Myslím to vážně. Jestli vás zde ještě jednou najdu, do pravé nosní dírky vám nacpu tu vaši kabelku. A na vaší představivosti nechám, co se stane s levou.“

S posledním mávnutím hole se Reynard otočil a důstojně odkulhal k hlavnímu vstupu. Vydal se po schodech středem zástupu, který se uctivě rozestoupil a sledoval, jak zdvořile přikývl černé postavě, která se právě objevila ve dveřích a upřela podrážděný pohled na chumel dětí. Severus Snape nepatrně naklonil hlavu k otci svého kolegy a prudce obrátil pozornost zpět na náhle nervózní zástup.

„Copak nemáte vyučování?“ promluvil pomalu s ledovým leskem v očích. „Možná si vzpomenete, že jste zde, abyste se učili? Jestli některého z vás najdu venku za deset vteřin, osobně odečtu padesát bodů z koleje každého, koho zahlédnu. Běžte!

Zástup se s udivující rychlostí rozprchl. Snapeův pohled krátce padl na schovávající se Ritu Holoubkovou, jejíž nos se zabarvil do šarlatova, a rty se mu opovržlivě stočily.

„A vy, milostivá, nejste vítána,“ intonoval mrazivě. „Navrhuji vám, abyste se odklidila, než se vrátí pan ředitel nebo pan Lupin.“ Očima zaběhl k oknu, kde ještě stál Remus. Výraz jeho tváře krátce ukazoval směsici vzteku, odporu a nejistoty. „Lupine,“ vzal jej na vědomí se škrobenou antipatií.

Remus na oplátku sklonil hlavu. „Severusi.“

Gesto však zůstalo bez povšimnutí. Snape už mířil ke schodišti a zmizel ve škole.

Upřený pohled přitáhl Remusovu pozornost k okřídleným brýlím a nateklému nosu Rity Holoubkové. Sledovala jej jako sup kroužící kolem zvlášť šťavnaté zdechliny.

„Profesore Lupine,“ zvolala a jak v kabelce hledala zápisník a brk, zableskl se úsměv plný zubů. „Chtěl byste něco říct? Možná dát exkluzivní rozhovor? Několik slov od kontroverzního vlkodlačího učitele, která by se týkala trýznivého boje, ve kterém porazil zdivočelého, jenž…“

Hlas jí zeslábl pod ryzí mrazivou tíhou pohledu, kterého se jí dostalo. Remus ji zdvořile poctil vražedným pousmáním.

Odejděte,“ pokynul jemně, ale jeho mírný, nízký tón skrýval sílu a váhu řádícího hebridského černého. „Kšá.

Ritin úsměv vyprchal jako špatně naplánovaný lektvarový experiment.

„Ale…“ začala. Pokračovala by, nebýt energického zavření okna, které vše milosrdně ukončilo. Remus si povzdechl a dovolil si padnout zády na postel a unaveně zavřít oči.

Neodpočíval dlouho. Závěs zadrnčel na kolejničce a šustění papíru oznámilo příchod otce.

Remus se s trhnutím protáhl. Opatrně se posadil a vlastním upřeným pohledem ostentativně ignoroval otcův.

„No?“ dotázal se tiše.

Reynard si zhluboka povzdechl. „Než něco řekneš,“ řekl unaveně, „měl by sis přečíst tohle.“

Podal mu zmuchlané noviny. Remus je zamračeně přijal a uhladil je. Jakmile letmo pohlédl na titulní stránku, ztuhl.

Z první stránky ranního vydání Denního věštce na něj zíralo jeho šeredně zjizvené a zbědované tříleté já. Byl to obrázek z Kaneova ministerského šanonu.

Nadpis nad ním věci nezlehčil.

VLKODLAČÍ SPOR OHROŽUJE BRADAVICE.

Zdivočelý dopaden bývalou obětí!

Remus se snažil nadechnout. To se nemůže dít. Jak se mohl jeden z nejosobnějších, nejhroznějších, nejsoukromějších okamžiků jeho života skvít na přední straně novin, aby jej viděl celý kouzelnický svět? A jak, sakra, získal Věštec tu fotku? Ty složky měly být důvěrné!

S ponurou nevyhnutelností jeho zrak přitáhl článek pod ním. Kolik jen toho ví?

Abraham Kane, brutální vrah, zdivočelý vlkodlak a údajný Smrtijed, v současné době zmírající v ministerské vazbě po dramatických událostech v Bradavicích během pátečního úplňku, napsala Rita Holoubková. Zatímco toto může naše čtenáře jen uklidnit, Denní věštec je schopen exkluzivně odhalit, že vztah mezi Kanem a Remusem Lupinem, kontroverzním vlkodlakem, jehož Albus Brumbál, výstřední ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, jmenoval profesorem proti přáním mnoha z naší komunity, zdaleka není nevinný. Nyní můžeme odhalit temnou minulost Lupina, ne tak prostou jako u jiných vlkodlaků, ale zplozenou Kanem během jeho zákeřné krevní msty proti rodině Lupinů.

Zvrácený samostatný útok zdivočelého v bradavické škole rozšířil seznam dosavadních událostí. Někteří mohou považovat za sporný úsudek Albuse Brumbála, jenž nechal děti prakticky bezbranné tváří v tvář útoku Smrtijeda, který vyvrcholil otřesným bojem mezi dvěma bestiemi vážně ohrožujícími studenty. Vskutku, spíše než aby chránil nevinné před Kanem, domnělý učitel si vybral provést svoji šílenou pomstu proti celoživotnímu nepříteli.

„Jenom se navzájem kousali, trhali a drápali,“ vzlyká mladý bradavický student a nervózně si pohrává se zelenou vázankou. „Má být našim učitelem a my jsme s tou bestií museli bojovat sami.“

Spolehlivý zdroj Denního věštce hlásí, že tato rivalita vznikla na základě činů Reynarda Lupina, ministerského deratizátora v důchodu, který se v roce 1962 zapojil do zpackané operace, jež měla za následek smrt Kaneovy nechvalně známé družky Hel. Kaneova rychlá odplata nebyla namířena jen na Lupinovu rodinu, na unesení a pokousání malého Remuse a na zmrzačení Reynarda, ale také na další členy zapojené do celého incidentu, což mělo za následek značně brutální vraždu bystrozora Oresta Bevana, jeho ženy a dětí dříve té noci.

„Změna na vlkodlaka je rozhodující okamžik,“ vysvětluje našim čtenářům expertka na lykantropii. „Duševní stav oběti, okolnosti, za kterých se přeměna poprvé uskuteční, to vše ovlivní oběť po zbytek jejího nešťastného života. Je možné, že pomsta na Kaneovi poháněla Lupinovo chování, jeho cestování a kariéru. Cílevědomý. Zaslepený pomstou. Tak vražedný spor může končit jen zuřivým bojem na život a na smrt, což teď Lupin popírá.“

Jakkoliv politováníhodné jsou okolnosti počátků Lupinovy lykantropie, tyto noviny naléhají na Brumbála, aby znovu uvážil ustanovení vlkodlaka na místo učitele obrany proti černé magii v Bradavicích. Ve světle všech důkazů je taková akce nezbytná nejen proto, aby ujistila kouzelnickou společnost, že ona donebevolající zuřivost za tímto zlým střetem nevyústí v další oběť, možná dokonce studenta školy, ale rovněž zajistí, že známý vlkodlak s násilnickými sklony nezmění osnovy, aby se hodily plánům jeho a jeho druhu. Také musí být známo, že neexistuje žádný důkaz spojení Kanea s Tím-kdo-nesmí-být-jmenován, až na slova samotného profesora Lupina. Rovněž nesmíme zapomenout, že při obou příležitostech, kdy byl Kane viděn v blízkém okolí Bradavic, byl nalezen v boji s Lupinem. Toto jistě není náhoda. Naše reportérka končí s tím, že spojení s Vy-víte-kým nemůže být nic víc než zástěrka pro dlouhotrvající krevní mstu mezi těmito vlkodlaky, kteří uvrhli naše děti do smrtelného nebezpečí. Musíme se sami ptát, zda se o naše děti stará vhodný muž, známý vlkodlak s vlastní tajnou vendetou, a jestli by se Brumbál neměl zpovídat ze svých nezodpovědných výběrů zaměstnanců, kteří, jak se zdá, ohrožují naše studenty…

Reportérka pokračovala pár dalších odstavců ve stejně jedovatém tónu. Než Remus dočetl, chtělo se mu zvracet.

Mohlo to být horší, utěšoval se. Šlo jen o zlomek událostí, které Rita Holoubková odkryla – nezmínila se o jeho matce, nebo Ábelu Isaacovi, či, bože chraň, jeho incidentu zdivočení. Ale nic to neměnilo na palivu, které reportérka přiložila na oheň. A jistě to neovlivní následky požáru.

Například Dawlish jí na to skočí.

„Takže to s ní můžu jít dokončit?“ zeptal se Reynard s vážným úsměvem, zatímco se posadil u synovy postele. „Mám několik nápadů zahrnujících starou soupravu na lektvary tvé matky a ďasovce, které se ti určitě budou líbit.“

„Já ti ji podržím.“ Lupin mladší mu vrátil noviny, myšlenky se mu roztočily zvláštní směsí potlačovaného hněvu a unavené rezignace. „Kdo jí to řekl?“

Reynardovými rysy probleskla krátká, neurčitě namířená zuřivost. „Ještě nevíme, ale Alastor už to zkoumá. Slíbil mi, že až ho najde, svojí dřevěnou nohou ho umlátí k smrti a do pozůstatků si můžu kopnout. Ale jakkoliv to bude uspokojující, neanuluje to dnešní noviny.“

To byla nepopiratelně pravda. Remus si povzdechl, zavřel oči a s žuchnutím nechal padnout hlavu na pelest. Najednou mu v ní tepalo a žaludek se mu sevřel. Vše šlo příliš dobře, aby to byla pravda. Měl to tušit.

„Dvakrát,“ zamumlal hořce. „A z toho samého zaměstnání. To je na záznam. Myslel jsem, že vydržím aspoň pololetí…“

Uslyšel otcův ostrý nádech. „Co tím myslíš?“

„Není to zjevné?“ Remusovi se v hrudi proplétala ostrá lítost a unavené přijetí. „Už tak jsem se pohyboval na tenkém ledě a po tomto nebudu moci zůstat. Nikdo mi neuvěří. A určitě nebudou chtít, abych jejich děti ohrožoval zlou vlkodlačí krevní mstou. Budu muset…“

„Dát výpověď?“ Do jeho slov vstoupil tichý známý hlas. „Nemyslím si. Ne tentokrát.“

Remus prudce otevřel oči. Z mezery mezi závěsy se na něj upíral mírný modrý pohled Albuse Brumbála.

Remus ihned zavrtěl hlavou. „Jak bych mohl zůstat? Školní rada…“

„… se už v této záležitosti vyjádřila.“ Ředitel se na něj zářivě usmál a nehlučně vstoupil za ochrany závěsů. „A také je v tomto hradu pár set studentů, kteří mohou a budou ochotně svědčit, že jste byl rozhodně zamčený mimo Velkou síň, když se objevil Abraham Kane, a že ten se při několika příležitostech během následujících událostí zjevně zaměřil na Harryho Pottera. Nedovedu si představit, jak by pak mohl někdo tvrdit, že tam snad byl kvůli vám. A vzhledem k tomu, že ti samí studenti budou také svědčit, že jste ani v jedné chvíli nijak neinklinoval je zranit a do boje s Kanem jste se zapojil, jen abyste zajistil jejich útěk, myslím, že spekulace slečny Holoubkové mohou být bezpečně zdiskreditovány. Školní rada nemá námitky.“

„Ministerstvo…“

„Pan Dawlish bude přiveden k rozumu.“ V ředitelově starém hlase zaznělo zlověstné ostří. „Z něj nemějte žádný strach.“

„Ale děti…“

„Jsou povětšinou toho názoru, že Rita Holoubková, abych citoval pana Weasleyho, dřístá hovadiny. Pokud vím, po hradu již putuje petice, abyste zde zůstal. Harry Potter vás zná až moc dobře, mám pocit.“

Remus trochu zrudl. „Jsem tak předvídatelný?“ zamumlal rozpačitě.

„Jen zasluhující úctu.“ Brumbál se opět usmál. „A na tom není nic špatného. Takže vás, profesore Lupine, musím s hlubokou lítostí informovat, že vaše rezignace nebude přijata. Budete sloužit po dobu vaší smlouvy a rád bych doufal, že i déle.“

„To rád slyším,“ zachytil Reynard synův pohled s ironickým úsměvem, když se otočil k řediteli. „Poslední, co potřebuji, je, aby se zase poflakoval kolem domu, vařil poživatelné jídlo, používal moji studovnu, uklízel věci, které nepotřebují být uklizeny, natřásal kobereček v obývacím pokoji…“

Remus naoko udeřil otce do paže. „Myslel bych, že jsem lepší než ta hospodyně.“

Reynard se nepokrytě zazubil. „To ti ukazuje, jak špatnou mám hospodyni.“

Něco jej napadlo. „Neříkej mi, že jsi tu nebohou ženu nechal obstarávat svůj zvěřinec. Víš, že nenávidí ten přístřešek a všechno v něm.“

Otec vypadal poněkud uražený. „Paní Wennová může být povýšenou, arogantní karikaturou čarodějky, která si myslí, že mám zmrzačený mozek a ne nohu, ale tak krutý nejsem. Starý Lanark slíbil, že tam zaskočí a nakrmí je. Je to od něj opravdu šlechetné – z ostrova Barra k Ďáblovu mostu je to v jeho věku kus cesty pro přemístění.“

Remusovou myslí probleskl děsivý obraz. „Angus Lanark? Tvůj starý kolega? Osmdesát let, páska přes oko, kilt, sklony klábosit a honit se za kyprými ženami středního věku?“

Reynard nic neřekl, jen se zazubil.

Remus si teatrálně povzdechl a sváděl zoufalý boj s úsměvem nad představou možného střetu, který si vytvořila jeho představivost. Paní Wennová byla známá povýšenými komentáři o vlkodlacích.

„To bylo od tebe hezké,“ poznamenal nevzrušeně.

Brumbál se také usmíval. „Je dobré vědět, že o tyto záležitosti je postaráno,“ poznamenal mírně. „Ale jelikož ta má zde je uzavřena, je čas na zábavnější návštěvníky. Pan Potter, slečna Grangerová, pan Weasley a pan Longbottom se o vás velmi strachovali. Chuděru madame Pomfreyovou vyloženě trápili kvůli novinkám.“

Remus zamračeně pohlédl na ředitele. „Neměli by být ve vyučování?“

Brumbálovy oči zazářily. „Myslím, že v současné době mají být na obraně proti černé magii. Bohužel jejich učitel je poněkud indisponován. Měl jsem pocit, že za daných okolností budou pod patřičným dozorem zde.“

Reynard neohrabaně vstal. „A já myslím, že si trochu protáhnu nohy, jestli to nevadí.  Za poslední půlku týdne jsem z téhle židle celý rozlámaný a poslední procházka byla poněkud přerušena.“

Remus se na otce podezřívavě podíval. „Nezabij ji. Až se to stane, chci u toho být.“

Otec zdráhavě přikývl. „Budiž. Uvidíme se později.“

Brumbál přikývl. „Na shledanou, Remusi.“

„Na shledanou, Albusi,“ Remus následoval jeho pohled a rázem zachytil chumel čtyř úzkostlivých tváří popoháněných Poppy Pomfreyovou.

Zčistajasna a nečekaně zaplavila Remuse zlá předtucha. Zašlé vzpomínky na vůně krve a hrůzy mu zatahaly myslí. Vize vyděšených bledých tváří a krátké, děsivé okamžiky, kdy zvažoval, že se pustí do nich a roztrhá je na kusy. Samozřejmě to nevěděli. Nemohli. Ale Remus ano a to pomyšlení jej naplnilo strachem a odporem k sobě samému. Jak mohli neříct, čím se stal? Jak by mohli nezměnit své jednání s ním poté, co viděli, jak se chová?

Posledně, když tyto děti viděl, byl monstrem. Jak o něm budou smýšlet teď?

Harry zachytil jeho pohled a váhavě se usmál. Nesl velký svazek papíru.

Remus se obrnil proti vlastním rozpakům i proti názoru dětí a podařilo se mu úsměv vrátit. Ale uvnitř se mu žaludek svíral. Harry, Ron a Hermiona byli trochu jiné případy, samozřejmě – vlkodlaka už viděli. Ale během tamté hrozné noci viděli opravdového vlka, monstrum, které sdílelo tělo jejich učitele, neviděli učitele uvnitř monstra. Svým způsobem byly jeho činy tehdy omluvitelné – věděli a mohli si říct, že to už není opravdový profesor Lupin. Ale toto bylo jiné. Uvnitř byl Remus Lupin a oni si toho byli vědomi.

A sledovali, jak jako nějaké zvíře likviduje druhého vlkodlaka.

A pokud jde o Nevilla a zbytek školy…

Pochopitelně jeho studenti již věděli o jeho stavu. Ale teď ho viděli. Teď to bylo skutečné.

Pořád si živě pamatoval výrazy tváře Jamese, Petra a Siriuse, když se vrátil do ložnice po první přeměně, jíž byli svědkem. Ach, nechovali se zjevně jinak, jen ten pohled v jejich očích se nedal zaměnit, pohled naznačující obavy a bázeň, lítost, zděšení a neblahou předtuchu, vše neodvratně pohromadě. Do té doby pro ně byl Remus-vlkodlak abstraktní pojem, známý a představovaný, ale nikdy opravdově pochopený.

A teď stejný pohled setrvá v očích poloviny studentů této školy.

Pořád jej budou přijímat? Budou se k němu chovat jinak?

Chystal se to zjistit.

 

PA: Novinová zpráva byla dodatečným nápadem při psaní této kapitoly. Mělo jít jen o předzvěst rozhovoru s dětmi, ale šlo o takovou zábavu, že sama – i kapitola – oživla. Líbila se mi představa letmého pohledu na veřejné mínění – a samozřejmě vidět Ritu Holoubkovou s holí v nose…



Poznámka:


Kapitola 35. Čas návštěv



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/35/

Rating: 13+



PA: Kdosi poukázal, že Ron jen velmi zřídka dostane nějaký okamžik slávy. Moc jich nemám, ale někam jsem ho vmáčkla… ;)

 

Kapitola 35.  Čas návštěv

Čtyři postavy ve školních hábitech se složitě cpaly do omezeného prostoru ohraničeného závěsy. Po chvilce narážení loktů se Hermiona podrážděně otočila a rozhrnula je. Otevřel se interiér ošetřovny, čímž se vyřešila záležitost nedostatku místa, a Ron, Neville a Hermiona posedali na kraj sousední postele. Jejich výrazy nabraly škálu od potěšení, přes opatrnost, až po nejistotu, vše v různých intenzitách. Avšak jeden výraz byl nezpochybnitelný. S ozvěnou plácnutí Harry Potter položil své papírové břemeno na noční stolek a tvrdohlavě a s rozhodným vzdorem se obrátil ke svému učiteli.

„Je tam asi tři sta podpisů,“ informoval Remuse razantně. „A to jsou jen ty, co jsme stihli posbírat od chvíle, kdy se u snídaně objevil ten článek. Už máme skoro všechny Nebelvíry a hodně Havraspárů a Mrzimorů. Dokonce se podepsalo i pár zmijozelských! I Hagrid se připojil, a když nás zahlédl profesor Kratiknot ve formulích, vzal si pár archů, aby je dal další hodině! Takže vidíte, nemůžete zase odstoupit. Nenecháme vás.“

A s posledním pokývnutím si založil ruce a žuchl na židli vedle postele, na které dříve seděl Reynard. Věnoval Remusovi upřený zelenooký pohled plný nesouhlasu. Jeho kamarádi jen zopakovali jeho přísnost.

Remus pozvolna zkoumal jejich tváře. Musel potlačit nenadálý příval euforie. Byla to pravda. Slyšet od Brumbála, že studenti chtějí, aby zůstal, byla jedna věc. Vidět to na vlastní oči byla jiná. Ale tito čtyři byli zvláštními případy. Jistě ne všechny děti si myslí to samé…

Zrakem padl na svazek papírů vedle Harryho. Pokusil se ignorovat pátravé pohledy čtyř párů očí a opatrně zvedl několik prvních archů, aby se začetl. Jakmile přelétl nadrápané titulní řádky ve formě soupeřících komentářů psaných známým písmem Hermiony a Ronovou kvapnou čmáranicí, musel pozvednout obočí a bojovat s úsměvem.

My, nížepodepsaní studenti Školy čar a kouzel v Bradavicích, bychom rádi prohlásili, že článek Rity Holoubkové je – kouřící hromada hipogryfího hnoje – zkreslený a nepravdivý. Také bychom rádi veřejně vyslovili naši podporu profesoru Lupinovi, který je – sakra boží učitel obrany proti černé magii – uznávaným členem sboru, a my si přejeme, aby zde jako učitel zůstal i v dohledné době – jinak bychom mohli skončit s další hodinou se Snapem. Také bychom rádi vyjádřili naši vděčnost profesoru Lupinovi za jeho ochotu riskovat vlastní život, aby zachránil ty naše. Děkujeme za váš čas.

            Harry Potter

            Ronald Weasley

            Hermiona Grangerová

            Ginevra Weasleyová

            Neville Longbottom

            Dean Thomas

            Katie Bellová

            Lenka Láskorádová

            Anthony Goldstein

            Ernie Macmillan

            Susan Bonesová

            Theodore Nott

            Colin Creevey

            Dennis Creevey

Seznam pokračoval… a pokračoval, zabral několik listů a zahrnoval žáky všech ročníků a všech kolejí. Jen přeběhnutí jmen Remuse téměř přemohlo. Výraz takové podpory – a vše jemu?

Když se konečně dokázal odtrhnout od hypnotizujícího nárůstu podpisů, zíraly na něj čtyři úzkostné, ale odhodlané tváře.

„Jdete poněkud pozdě,“ zariskoval tiše. „Tuto otázku už jsem probral s profesorem Brumbálem.“ Okamžité znepokojení na jejich tvářích zvrátil ironickým úsměvem. „Odmítl moji rezignaci. Ať chci, nebo ne, nepůjdu nikam.“

„Jo!“ Předchozí úsměv do pochmurného zazubení změnil Ronův bujarý výkřik – Hermiona a Harry vykazovali stejné známky štěstí a úlevy. Neville mu nicméně nečekaně bystře položil otázku.

„Takže… jste nechtěl zůstat?“ zeptal se zčistajasna.

Radostná nálada ochabla. Remus si povzdechl.

„Samozřejmě chci zůstat,“ přiznal se a hleděl unaveně a znepokojeně na přikrývku. „Jen jsem si nebyl jistý, zda bych měl. Nebo zda budu stále vítaný…“

„Proč byste si to měl myslet?“ skočila mu zprudka do řeči Hermiona. „Vy jste na nás nezaútočil, ani jste nás neuvedl do nebezpečí, a ať už si ta otřesná Holoubková říká, co chce, my víme, že s Kanem jste bojoval, jen abyste ho odlákal od nás! Pomohl jste nás zachránit! Krevní msta, vlkodlačí války, to je naprosto směšné! Ten článek není nic jiného než hromada předsudků, pomsty, smyšlenek…“

„Hermiono.“ Remusův hlas, i přes tichý tón, okamžitě ukončil tirádu nebelvírské prefekty. „Jakkoliv nepřesné smyšlenky slečna Holoubková vznesla, jedno je třeba říct – mnoho faktů z toho článku je přesných. Nevím, jak na to přišla, ale nemohu popřít, že jsem byl pokousán Abrahamem Kanem.“

Hermionina pusa se s cvaknutím zavřela. Rozhostilo se ohromené ticho.

„Ale…“ Ronovo zmatené koktání bylo nekonkrétně obviňující. „Říkal jste nám, že si nepamatujete…“

Remus se mu upřímně podíval do očí. „Když jsem to říkal, byla to pravda,“ prohlásil pevně. „Nicméně setkání s Abrahamem Kanem v Prasinkách trochu moji paměť vrátilo. Otec mi pak mezery zaplnil, když jsem se zotavoval.“

„Takže na tom obrázku jste opravdu vy?“ V Harryho hlase se mísil šok a zvláštní porozumění. „Ta jizva…“

Remus beze slov nadzvedl pyžamový kabátek. Zpod obvazů se táhla zubatá síť jizev více než třicet let stará. Všichni čtyři studenti sebou trhli, ale žádný tolik jako Harry.

Remus se na chlapce, který zůstal naživu, soucitně usmál. „Ty a já máme něco společného, Harry. Oběma nám naše životy v dětství změnili ti, kteří nás nenáviděli bez důvodu. Já měl alespoň to štěstí, že jizva, která změnila můj život, obvykle není vidět.“ Ještě snížil hlas a s povzdechem si nepřítomně poškrábal zraněný krk. „Na rozdíl od nedávného přírůstku…“

Nastala výměna rozpačitých pohledů. „Takže…“ nakonec rozvážně nadhodil Ron, „kolik z toho článku je pravda?“

Remus se opřel o čelo postele a odolával nepříjemným vzpomínkám. „Okolnosti, které vedly k mému pokousání, jsou přesné, ačkoli možná poněkud přemrštěné,“ připustil. „Nicméně poutavé podání mé záludné vlkodlačí mentality je čistý výmysl slečny Holoubkové. Těžko bych celoživotně mohl nenávidět a toužit po pomstě proti někomu, jehož totožnost jsem zjistil před čtrnácti dny.“

Hermiona se usmála a jen nepatrná úleva se zračila na její tváři. „To jsme si mysleli,“ prohlásila důrazně. „Rita Holoubková ráda překrucuje fakta. Není nic než odporná, prodejná potížistka a teď to všichni ví. Každý v síni slyšel, kdo siru Nicholasovi poradil kouzlo, které nás pustilo ven, než Kane jako vlkodlak prolomil barikádu. Hodně dalších vidělo, jak jste zachránil profesora Snapea a odlákal zdivočelého od Harryho. A je mi jedno, co kdo tvrdí, vám věřím, jestli říkáte, že Kane je Smrtijed…“

Navzdory Hermionině loajální řeči Remus cítil povinnost opravit ji. „Řekl jsem, že Kane pracoval pro Voldemorta,“ ujasnil pozvolna. „Neřekl jsem, že je Smrtijed, protože vím jistě, že Znamení zla odmítl. Je spíš pokřivený nezávislý jedinec, který se dobrovolně nabídl sloužit Voldemortovi, protože myslel, že to bude zábava.“

„Ach.“ Hermiona tu opravu přijala dobře. „No, je to pořád to samé, pořád pracuje pro nejďábelštějšího čaroděje na světě. A kdybyste se ho pokusil zabít, prokázal byste světu laskavost.

Remus potlačil své provinilé svědomí při vzpomínce na svoji druhou návštěvu U Vyjící smečky. Třebaže si byl jistý, že rozhodně není tak špatný, jak Rita Holoubková naznačovala, zdálo se, že studenti ho vidí v poněkud lepším světle.

Aby své rozpaky skryl, přinutil se k úsměvu. „Jak se tak stává, nemusel jsem,“ prohodil co nejodlehčeněji. „Měl jsem k ruce Nevilla, aby mě zachránil.“

Chlapec s kulatým obličejem zrůžověl a vyvedený z míry zíral na boty. „No… opravdu o nic nešlo…“ koktal nejistě. „Myslím tím, že šlo… Neříkám, že jsem vám nechtěl pomoci… ale mám pocit, že kdokoliv jiný by vymyslel něco lepšího.“ Pokusil se usmát. „Zrovna jsem zahlédl ten velký stříbrný lustr a vzpomněl jsem si na váš vtip ve vyučování. Opravdu jsem nečekal, že to vyjde.“

Remus se na teď již rudého mladíka široce usmál. „Přesto šlo o působivě rychlé myšlení.“ Na chvilku se přemítavě odmlčel. Vzpomněl si na podobný talent pro rychlou improvizaci a vynalézavost dvou usměvavých tváří před lety zformovaného Fénixova řádu. „Kdysi dávno jsem znal vaše rodiče,“ dodal tiše. „Vím, že dnes by na vás byli velmi hrdí.“

Neville sebou rozpačitě trhl a oči z podlahy nezvedl, ale náznak úsměvu mu zatahal za koutky úst. Výrazy Harryho, Rona a Hermiony Remusovi řekly výmluvněji než slova, že o osudu Longbottomových vědí.

Bylo na čase změnit téma. Remusovi bleskla hlavou jiná zajímavost.

„Když mluvíme o rychlém myšlení,“ snažil se znít bezstarostně, „rád bych, ve jménu Merlina, věděl, jak místnost plná dětí dokázala uniknout útoku řádícího vlkodlaka a nikdo nebyl vážně zraněn. Co přesně se stalo ve Velké síni, než jsem dorazil?“

Harry se zavrtěl a s kamarády si vyměnil pár pohledů. „No, potom co jste s učiteli odešel, Snape nařídil, abychom se posadili ke kolejním stolům a zůstali tam,“ zamračení naznačovalo, že nebyl jednáním ředitele Zmijozelu potěšený. „Nabídli jsme se – my, ostatní členové BA, prefekti – že pomůžeme hlídkovat v síních, kontrolovat pozemky nebo cokoliv, ale nic z toho nepřijal. Jen zařval, ať sedíme a děláme, co nám řekl, a pak se k nám otočil zády a začal kouzlit nějaké komplikované zaklínadlo na dveře. Pokusili jsme si promluvit s Hagridem – nebo s tou kreaturou, která předstírala, že je Hagrid – ale jen od nás odkráčel.“ Povzdechl si. „Asi jsme měli poznat, že je něco špatně, ale mysleli jsme, že je jen ustaraný. No, nemohli jsme neudělat nic. Vzal jsem Pobertův plánek, abych mohl kontrolovat pozemky, jestli tam nejsou Smrtijedi.“

Remus se nebránil širokému úsměvu. „Skvělé mozky myslí stejně. Já udělal to samé.“ V očích se mu blýskalo. „V skutečnosti má plánek pár triků, které ti musím ukázat, a ty jsou velice užitečné. Jamesovi by určitě nevadilo, kdybych ti dal heslo.“

Harry se na otcova starého kamaráda zazubil na oplátku a vyprávění převzala Hermiona. „Zrovna jsme zkoumali plánek, když z konce stolu blízko dveří zaznělo zalapání po dechu,“ vysvětlovala úzkostně. „Když jsme se tam koukli, Snape ležel na schodech a Hagrid běžel do středu uličky. Asi jsme si chvíli mysleli, že jde pro pomoc. Ale pak se začal smrskávat.

„Bylo to hrůzostrašné,“ vykřikl Ron, ale hlas se mu zachvěl. „Každým krokem byl menší a menší a pak se mu začaly kudrnatit vlasy a vousy se mu vcucly do tváře. A oči mu zdivněly a zežloutly.“

„Pak jsem si uvědomila, že je to mnoholičný lektvar,“ poznamenala věcně Hermiona. „Harry prohlížel plánek, ale bylo tam tolik jmen, že bylo nemožné poznat, kdo je kdo. Ale v té chvíli se smrskl tak, že jediné, co jsme viděli, byla postava v obrovském Hagridově kabátu. Až když se otočil, zjistili jsme, že jde o zdivočelého z Prasinek.“ Odmlčela se a hlas se jí chvěl, když rozpačitě pohlédla na učitele. „Ale pak se začal měnit.“

„A ty zuby,“ doplnil Neville bojácně. „Hodně zubů. A všude srst. A tvář se mu protáhla.“

Remus bojoval s rozechvěním při vzpomínce na zlaté oči a kroutící se rysy pod ztemnělými stromy. „Pamatuji si,“ zamumlal tiše. Sotva si uvědomoval, že promluvil, dokud jeho dumání nepřerušil Ron.

„Jak si to pamatujete vy? V Chroptící chýši je zrcadlo?“

Podle důrazného žuchnutí doprovozeného bolestným vyjeknutím Remus odhadl, že Hermiona Rona docela silně plácla po hlavě.

Pousmál se. „Ne,“ pravil unaveně. „Kdysi jsem viděl Kaneovu přeměnu, ačkoli jsem si ji vybavil jen před krátkou dobou. Sledoval jsem jeho přeměnu asi dvě minuty, než mě začal honit, aby mě pak pokousal.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Remus si povzdechl a nepřítomně zůstal zírat na přikrývku. „Pokračujte,“ povzbudil je nakonec. „Nechtěl jsem vás zastavit.“

Harry si vyměnil dlouhý pohled s Hermionou a převzal vyprávění příběhu. „No, věděli jsme, že musíme něco udělat rychle,“ pokrčil rameny. „Po tom, co jsme vás viděli ve třetím ročníku…“ Na chvilku se odmlčel a pohrával si s rukávem hábitu, aby se vyhnul učitelovým chápajícím očím. „No, věděli jsme, jak málo času máme. Vzpomněli jsme si, co jste nás naučil, že přímá kouzla nejsou nic platná. Několik prefektů pálilo omračující zaklínadla, ale ta se hned odrážela, takže už byl asi příliš vlk, aby něco fungovalo. Všichni panikařili jak šílení – půlka školy prohazovala židle okny a vyskakovala ven a druhá půlka se hnala ke dveřím. Ale věděli jsme, že nemáme dost času, aby se ven dostali všichni.“ Najednou se usmál. „A pak Ron dostal skvělý nápad.“

Pihovatý zrzek se do této chvíle zabýval škrábáním zátylku a střílením pohledů na upjatou Hermionu, ale při té pozornosti překvapeně vzhlédl.

„No, zas o tolik nešlo,“ pokrčil rameny skoro přehnaně nenuceně. „Jen jsem viděl, že ho obrovský Hagridův kabát zadržel, a napadlo mě, že kdybychom ho dokázali na dost dlouho zauzlovat, dalo by nám to čas na útěk. A pak jsem si vzpomněl na prapory nad stoly, které jsou vyrobené z dost těžkého materiálu…“

„Vážně to fungovalo výborně,“ přerušila jej nadšeně Hermiona a ignorovala Ronův vyčítavý pohled, že mu sebrala jeho výstup. „A jakmile ostatní uviděli, co děláme, připojili se. Když se Kane přeměnil, byl úplně ovázaný všemi kolejními prapory z Velké síně!“

„Ale byl tak silný,“ povzdechl si Harry. „Začal se jimi prodrápávat, jako by šlo o papír. A protože byl mezi námi a oknem, neměli jsme jinou možnost než zamířit ke dveřím.“

Vyprávění se chopila opět Hermiona. „Když jsme k nim dorazili, každý, kdo prchal tímto směrem, zjistil, že je Snape zapečetil kouzlem. Ale bylo pozdě na útěk oknem – Kane byl skoro volný. Věděla jsem, že je inteligentnější než normální vlkodlak – po té záležitosti v Prasinkách jsem zašla do knihovny a podívala se do knihy Zdivočelý vlkodlak: Zápas myslí od Rebeky Goldsteinové a ona psala…“

„Bylo mi jedno, jak inteligentní je,“ Ron přerušil Hermionin příliv, než mohla spustit na dané téma celé pojednání, což Remus tajně uvítal. „Byl velký, chlupatý a vypadal hladově. Prostě jsem chtěl mít něco silného a těžkého mezi mnou a jím, ale Crabbe a Goyle měli napilno s drápáním se do dveří. A tehdy Ginny a Deana napadlo použít kolejní stoly jako barikádu a my je rychle začali levitovat na místo.“

„Ginny dnes chtěla přijít,“ dodal Harry zamračeně. „Ale má teď lektvary a ten umaštěnec Snape by ji nepustil.“ Ignoroval káravý pohled od Remuse a jeho zelené oči se rozšířily. „Jeden by si myslel, že bude vděčnější,“ prohlásil zapáleně, „když vezmete v úvahu, že jste ho zachránil před sežráním Kanem…“

„Harry.“ Remusovo mírné zakročení ukončilo řečnění mladého muže. „V případě, že jsi zapomněl, Severus Snape nenese moc dobře, když mu život zachrání lidé, které nemá moc rád. Obzvláště když ony osoby jej už kdysi téměř snědly.“ Rozšířené oči Nevilla Longbottoma mu připomněly, že ne všichni v místnosti se zúčastnili toho dávného rozhovoru. „Ostatní ti to vysvětlí později, Neville,“ dodal chvatně. „Teď na to není čas. Ale smysl je, Harry, že od Severuse Snapea nečekám žádnou vděčnost. A abych byl upřímný, nijak zvlášť po ní netoužím. Oběma by nám bylo trapně.“

„Jo, ale není to fér!“ vykřikl Harry rozhořčeně. „Je to takový mizerný, nevděčný, předpojatý, odporný…“

Harryho slova zakolísala a zmizela při pomalých, rozvážných pravidelných krocích na kamenech, které z odlehlého rohu ošetřovny přiváděly temnou postavu a s ní i pokles teploty. Z délky dlouhého nosu na něj zíraly temné oči.

Severus Snape, jak se zdálo, nebyl poznámkami Harryho Pottera nijak ohromený.


Kapitola 36. Jen pro zvané



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/36/

Rating: 13+



Kapitola 36.  Jen pro zvané

Rozhostilo se absolutní ticho.

Mistr lektvarů si malou skupinku prohlížel se stočenými rty a blýskajícíma se očima, tvář nesla jeho proslulý úsměšek, když si užíval zděšené výrazy svých čtyř studentů. Pomalu, ostentativně zvedl obočí.

Stále nic neříkal. Děti šťastně následovaly jeho příkladu.

Ticho se příšerně prohlubovalo.

Ale něco bylo špatně.

Remus chvíli zíral na postavu svého kolegy. Očima podezřívavě přejel od rysů tváře, které byly lehce v nepořádku, po zvláštní styl temného hábitu, hábitu, který mu dost připomínal…

No jistě.

Snížil pohled na dva štíhlé kotníky vyčuhující zpod příliš krátkého hábitu.

Jukaly na něj purpurové ponožky s půlměsíci a stříbrnými hvězdami.

Remus založil ruce a ironicky se usmál. „Velmi zábavné, Tonksová,“ pravil mírně. „Ale jestli hodláš udělat zvyk z napodobování rozumných a vážných mužů, opravdu bys měla změnit punčochové zboží. A nenosit zřetelně bystrozorský šat by také mohl být dobrý nápad.“

Drzý úsměv, který na zamračeném Mistrovi lektvarů vypadal bizarně nepřirozeně, zvlnil Snapeovy bledé rysy.

„Otravo,“ vyšlo z úst ředitele zmijozelské koleje skandálně ženským hlasem. Nato sinalý Snapeův vzhled přešel do smaragdově zelených vlasů a srdcovité tváře zubící se Tonksové. Se založenýma rukama kecla vedle hyperventilujícího dorostu. „Ale ve vší upřímnosti, jak jsi vůbec mohl čekat, že odolám?“

Remus ji pokáral pohledem. „No, v této situaci, Tonksová, šlo o poněkud špatný vkus. Copak zdejší hrad nemá za poslední týden už dost napodobitelů?“

„Dobře, dobře,“ Tonksová kritiku hravě odmávla rukou. „Na mou duši, nezapomněl jsi ráno zapnout smysl pro humor?“

„Dal jsem mu volno.“ Remus se nenuceně opřel o čelo postele. „Zoufale potřeboval dovolenou. Ale myslím, že to je si musíš udobřit.“

Pokývl hlavou směrem k návštěvě. Přestože koutky Hermioniných úst cukaly, Ron i Harry na nově příchozí jen civěli a Neville stále bojoval za návrat dechu.

„Jo, to mi připomíná!“ Tonksová se na studenty zazubila. „Viděla jsem profesora Brumbála, než jsem přišla. Mám vám vyřídit, abyste vy čtyři nemeškali na další hodinu. A zvonek zrovna zvonil, když jsem vcházela.“

Hermiona okamžitě vyskočila na nohy a její výraz vyjadřoval zděšení z vyhlídky na cokoliv jiného než dochvilnost.

„Musíme jít!“ zvolala a táhla nahoru rozladěného Rona – Harry a Neville se postavili bez pomoci. „Moc rádi jsme vás viděli, profesore Lupine. Doufám, že se brzy uzdravíte, abyste zase mohl učit!“

Upřímně potěšený Remus se usmál zpět na své studenty. „Já také. Toto pololetí jsem strávil až příliš času na ošetřovně.“

„Jo, no, s tím zdivočelým pod zámkem už by to nemusel být problém.“ Ron se zakřenil, když si sebral tašku a popoháněn Hermionou se vydal ven. „Na shledanou, pane profesore.“

„Jsem… jsem rád, že jste v pořádku,“ odhodlal se Neville s úsměvem. „Doufám, že vám bude brzy líp.“

Remus se pevně podíval na nejistého Nevilla. „Já děkuji vám, Neville.“ Do slov dodal víc než jen vděčnost za otřepanou frázi ohledně svého zdraví. Chlapec se otočil ke spolužákům a úsměv se rozšířil po buclaté tváři. Podle hlasu a energických gest se Ron a Hermiona hašteřili kvůli dřívějšímu pohlavku.

Harry však otálel, sbíral opatrně petici a zadumaně si prohlížel svého učitele.

„Jste opravdu v pořádku?“ zeptal se zčistajasna. „Chci tím říct, i na hodině minulý týden jste trval na tom, že jste v pořádku, dokud jste se nesvalil.“

Remus lehce zčervenal a Tonksová se uchechtla. „Mám bolesti,“ přiznal upřímně. „Rány na břiše hodně bolí a pořád usínám rychleji, než bys řekl švec. Ale madame Pomfreyová to má pod kontrolou. Neboj se. Za pár dnů budu v pořádku.“ Nad Harryho skepticky zvednutým obočím se Remus zamračil. „Čestně,“ trval na svém. „Pokud se nebudu přemáhat, možná se do práce vrátím příští týden.“

Jamesův syn se netvářil zrovna přesvědčeně – Remus si říkal, jak strašně musí vypadat, aby vzbuzoval tak malou důvěru ohledně zdraví – ale přesto mlčky přikývl a rozpačitě srovnal papíry.

„Asi bych měl raději jít,“ pravil s úsměvem. „Na vyučování, sehnat další podpisy…“

Remusovo obočí se mírně zkrabatilo. „Harry, řekl jsem, že zůstanu. Není třeba dalšího přesvědčování.“

Harry se zazubil. „Neděláme to jen proto, abychom přesvědčili vás. Děláme to, abychom to mohli ukázat všem, kteří jsou natolik pitomí, aby té Holoubkové uvěřili, a tak jim všem vzít vítr z plachet.“ Široký úsměv najednou podbarvila zlomyslnost. „Měl jste vidět Hermionu, když ten článek vyšel. Ani si nejsem jistý, jestli všechny ty věci, kterými hrozila milé Ritě, jsou anatomicky možné.“

Remus mu úsměv vrátil. „Obávám se, že si bude muset stoupnout do fronty. Táta má nárok jako první a slíbil mi, že se můžu dívat.“

Tonksová se s ďábelským úsměvem předklonila. „Můžu taky přijít? Klidně zaplatím, když budu muset!“

Harry se zasmál. „Můžeme prodávat lístky!“

Tonksové zazářily oči. „Přinesu vlaječky a opatřím kapelu!“

„To zní jako plán.“ Remus si nepřítomně shrnul vlasy z obličeje. „Řeknu ti co – ty najdeš místo a já si promluvím s tátou. Jsem si jistý, že se zapojí víc než rád.“

„Promluvím s profesorkou McGonagallovou o pronájmu famfrpálového hřiště.“ Harry se přesunul na konec postele a zelené oči se mu třpytily veselím. „Jsem si jistý, že pro dobrou věc bude souhlasit. Ale teď musím jít, jinak budeme prodávat lístky na zápas nevraživosti mezi Ronem a Hermionou.“ Skutečně, vzdálené hašteření postupně nabývalo na hlasitosti a přicházelo z chodby, kde na Harryho jeho kamarádi patrně čekali. Usmál se na posledního z otcových skutečných přátel. „Na shledanou, profesore Lupine.“

Remus přikývl. „Měj se, Harry.“

Mladý muž se naposledy zazubil a otočil se, aby si pospíšil z ošetřovny. O chvilku později se ztratil ve dveřích a byl pryč.

Tonksová se protáhla a z místa na posteli se přesunula na Harrym uvolněnou židli. „Ten plán se mi vážně líbí, víš,“ poznamenala s blaženým úsměvem. „Můžeme při této zvláštní příležitosti prodávat malé čokoládové Holoubkové, které se hýbají jako čokoládové žabky a kterým stejně tak můžeš ukusovat hlavy.“ Secvakla vyceněné zuby a trhla hlavou, aby předvedla požadovanou akci. „Okusování Holoubkové. Měl by to být sport. Zábava pro celou rodinu.“

Remus protočil očima. „Skončila jsi?“ zeptal se suše.

Tonksová zahýbala obočím. „Ještě ne. Má studna podobných nápadů je bezedná.“

„Nelhal jsem, když jsem říkal, že mě děsíš.“

„Zlomil bys mi srdce, kdybys lhal.“ Tonksová si povzdechla a opřela se. „Ale nepřišla jsem sem osnovat nepřirozenou smrt slabomyslných novinářek, ani abych si užívala tvoje škádlení, jakkoliv příjemná je tvoje společnost. Mám nové zprávy z Dawlishovské fronty.“

Remusovi se stáhl žaludek a sevřelo srdce. „Ano?“

Uklidňující úsměv Tonksové by v mžiku rozpustil led. „Jsi z toho venku,“ pravila vesele. „Když dnes ráno Dawlish dorazil do zadržovací cely, zjistil, že nějaká neopatrná duše opustila chudáka Bernarda Oldstaffa umlčeného a svázaného na podlaze před recepcí. Jeho Znamení zla bylo zřetelně viditelné a vedle něj leželo veritasérum. Kdo ví, jak se to mohlo stát.“ Upírala nevinný pohled do stropu. „Ostatně není to tak, že bych včera v noci šla kolem jeho domu, a změnila se do Belatrix Lestrangeové, jak nejlépe umím, a velký, svalnatý, důsledně zahalený Kingsley by mi dělal společnost. Vůbec ne.“ Mrkla. „Oldstaff docela rád přiznal, že byl Kaneovou spojkou Ty-víš-komu a že Kane odmítl Znamení. Také přiznal, že Kane měl jít po Harrym. I přes dnešní ranní prskání jedu naší drahé Rity musel Dawlish zapomenout na svoji soukromou krevní mstu proti tobě. Pozvou tě na klidný rozhovor s Kingsleym někdy během příštích dvou týdnů, ale výslech je mimo pořad dne. Jsi z obliga, kamaráde.“

Remuse zaplavila úleva jako vlna tepla. Vzhledem k tomu, jak zle začalo dnešní ráno, nečekaný projev podpory jeho žáků a teď nové odhalení, že ministerstvo proti němu nevznese obvinění, mu dalo definitivní obrat. Navzdory maximálnímu úsilí Rity Holoubkové opravdu neměl tak špatný den.

Věnoval Tonksové ryze vděčný úsměv. „Moc vám děkuji, tobě i Kingsleymu. Opravdu sis se mnou nemusela dělat tolik starostí.“

Bystrozorka zlehka pokrčila rameny. „Žádný problém, kamaráde. Když nic jiného, je v ulicích o jednoho Smrtijeda míň a to vždy stojí za to. Že to přimělo Dawlishe spolknout vlastní předsudky a pochybná podezření je jen bonus.“

Remus se zasmál. „Děkuju za všechno,“ zopakoval zdvořile. „Moc si toho cením a…“

Hlas mu poklesl, když si všiml dvou postav, které k nim kulhaly bok po boku a naléhavě se bavily. Jejich rozhovor měl děsivě známý zvuk.

„Takže na materiál sešleme kouzlo Repellentus a já potom přidržím krempu.“ Rey mluvil tak analyticky, až to v Remusově podvědomí rozezvučelo poplašné zvony. „Můžeš ho tlouct do klobouku svojí dřevěnou nohou, až z něj zůstanou trčet jen chodidla.“

Alastor Moody se zle šklebil. „Jo. A pak ho vezmeme k tobě a nabídneme ho čemukoliv z toho tvého zvěřince, co bude mít zájem. Máš nějaké karkulinky?“

Remus kvapně zasáhl, než diskuze nabrala grafičtější ráz. „Tati, Alastore, prosím, to stačí. Na jeden den jsem tady vyslechl až moc lidí hlásit se k jejich násilnickým sklonům.“

Dvojí nevinný pohled prošedivělého bystrozora a stříbrovlasého deratizátora vyděsil Remuse víc než jakýkoliv nepříčetný šílenec.

„Kdo další plánoval násilí?“ zajímal se Rey po chvilce.

„Já a Harry,“ přiznala se Tonksová a vstala, aby nabídla místo staršímu muži. Sama žuchla na postel vedle Moodyho. „Dělali jsme plány ohledně Rity Holoubkové.“

Rey se posadil zpět na svou židli a ostře vzhlédl. „Ta je moje,“ zvolal procítěně a máchl holí do vzduchu. „Označil jsem si ji. Mám ji zamluvenou.“

„To nikdo nezpochybňuje,“ ďábelský úsměv byl zpět. „Právě jsme plánovali prodej lístků na tuto událost a probírali obchodní věci.“

„Myslíte, že dokážete zajistit dvě utkání v jednom dni?“

Remus opět zakročil, než se situace vymkne kontrole. „Tati, co se děje?“ zeptal se unaveně. „S kým dalším chceš zúčtovat a proč?“

Reyův výraz ponuře potemněl a muž si vyměnil nečekaně vážný pohled s Moodym. „Alastor zjistil, kdo je oním důvěryhodným zdrojem slečny Holoubkové,“ pravil výhružně a hlas se mu chvěl nepřátelstvím a hněvem. „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o Jasperu Castletonovi?“

Cosi se mu vybavilo, nejasný záblesk tváře a otcův hlas naplněný stejnou emoci jako teď, jak mu popisuje noc, kdy se život jeho syna navždy změnil. „Nebyl to ten džentlmen, který ti té noci, kdy jsem byl pokousán, nabídl, že to se mnou skoncuje místo tebe?“ zeptal se tiše.

Tiché zalapání Tonksové mu připomnělo, že by měl být opatrnější a nezacházet do podrobností o oné noci – ne všichni přítomní byli zasvěceni do jeho tajemství.

Moody se zatvářil pohrdavě. „To je on. Pracuje na odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, práce za stolem, příjemná a bezpečná. To je náš únik informací. Strčil té zatracené Holoubkové kopii Kaneova šanonu, který, samozřejmě, byl plný podrobností o útoku na vás, včetně té fotografie, kterou vytiskli na první stránce. Samozřejmě jsem ji okamžitě poznal – u Helliných tesáků, udělal jsem ji sám za podmínky, že nikdy nespatří světlo světa mimo záznamy případu. Takže jsem věděl, že únik musí být na ministerstvu. Jako první jsem promluvil s Pastorkem. Jediná osoba kromě Dawlishe a jeho samotného, která se dostala do blízkosti té informace, byl Castleton. Včera prohlížel svazky a říkal, že pracuje na nějakém případu pro madame Bonesovou, tak si s ní Pastorek promluvil. Samozřejmě nevěděla nic o žádném případu a zjistila, že jeden z kolegů včera viděl Castletona u Děravého kotle s Holoubkovou, takže jeho kariéra je v trapu a to zaslouženě. Ale s Reyem si myslíme, že bychom pro všechny případy měli vymyslet plán trestu. Madame Bonesová není vyhlášená tím, že by něco přehlížela, ale přesto…“

„Chápu,“ povzdechl si Remus unaveně. Nejistě pohlédl na Tonksovou. „Nevíte, jestli zmínil…?“ Nechal větu významně nedokončenou, ale bylo jasné, že oba muži pochopili obsah. Moody zavrtěl hlavou.

„Do spisu jsem to neuvedl. A on si evidentně až příliš cení života, aby to prozradil bez důkazu.“

Starý bystrozor si všiml zvědavého pohledu Tonksové a pevně se na ni podíval. „Neptejte se, děvče,“ pokynul tiše. „Prokažte nám všem laskavost, ano?“

Třebaže jí oči překypovaly všetečností, přikývla na souhlas. Remus její mlčení zpečetil vděčným úsměvem. Bystrozorka se usmála na oplátku a otočila se k Alastorovi.

„Takže, Pošuku,“ prohodila konverzačně, „myslela jsem, že se dnes půjdete podívat na rozsudek pro Kanea.“

Remus se napjal. Koutkem oka zahlédl otcova stejně strnulá ramena. Moodyho modré oko se protáčelo.

Šel jsem,“ odpověděl tiše. „Už byl vynesen.“

Tonksová zůstala zírat. „Už? Ale vždyť je to jen pár hodin! Hrome, myslela jsem, že budou potřebovat víc času, než se shodnou. Obyčejně se rozkecají jako staré báby.“

Moody uvolněně pokrčil rameny, třebaže zatínal zuby. „Netrvalo jim to dlouho. Přivedli Oldstaffa, aby potvrdil spojení se Smrtijedy, a pak prohlásili Kaneovu vinu. S tak neprůstřelnými důkazy za všechny ty roky nebyl verdikt zpochybňován. O rozsudku debatovali jen hodinu.“

„Jak se rozhodli?“ Když Remus promluvil, jakoby hlas patřil někomu jinému.

Alastor na něj slavnostně pohlédl. „Mozkomorův polibek,“ oznámil tiše. „Odsoudili ho k polibku. Poprvé, kdy odsoudili vlkodlaka ke ztrátě duše, natož zdivočelého.“

Tonksová si odfrkla. „Jsou si jistí, že nějakou ?“

Moodyho divoké oko se posunulo jejím směrem, ale nijak na její otázku neodpověděl. „Půjde o neveřejné vykonání rozsudku,“ dodal ponuře. „Jinak by tam zíralo až příliš čumilů. Jen pro zvané.“

„Zvané?“ Otcův tón byl zvláštně zabarven – Remus se mimoděk natáhl a dotkl jeho ruky. „Jaké lidi tam pozvou? Jací lidé by chtěli být pozvaní?“

Moody si povzdechl. „Kvůli někomu, jako je Kane? Pár politiků, kteří se nechají pozvat, aby vypadali dobře. Pro jistotu zapojí bystrozory. Možná někoho od tisku.“ Poněkud zaváhal. „A rodiny obětí. Takže vy dva můžete brzo čekat sovu.“

Remus podle výrazu otcovy tváře okamžitě poznal, že Reynard Lupin v žádném případě nepřijme žádné pozvání. Díky kombinaci přetrvávající viny a opovržení nad trestem, který se změní ve veřejné představení, určitě zůstane doma.

Ale Moodyho pohled nemířil na starého přítele. Nejistě hleděl na Remuse.

„Je v tom ještě něco,“ pokračoval tiše. Chraplavě si odkašlal a oběma očima našel Remusovu tvář. „Chlapče, pochybuju, že se vám to bude líbit, ale vás pravděpodobně zkontaktují v každém případě, tak bude lepší, když se to dozvíte ode mě. Když je obžalovaný odsouzený k polibku, dostane nabídku k výběru jedné osoby, která ho může navštívit, než k tomu dojde.“ S hrozivě napnutými rameny se odmlčel. Remuse zastudilo v žaludku chladné, děsivé podezření.

Vzápětí se starý bystrozor střetl s jeho očima a Remusova nejhorší obava se potvrdila.

„Remusi, je mi to líto. Ale Abraham Kane si vybral vás.“

Co?“ Reyův šokovaný výkřik pěkně doprovodil explozi omráčeného údivu nekontrolovatelně běsnícího v hlavě jeho syna. „To nemůže myslet vážně!“

Moodymu byla situace velmi nepříjemná. „Myslí to vážně. Okamžitě po stání podal formální žádost. Ten zatracený zdivočelý ze sebe vysypal jakousi sarkastickou poznámku o tom, že se chce omluvit.“

„Spíš dokončit, co začal!“ prohlásila Tonksová prudce. „Musí vědět, že všechny rozhovory budou monitorované. Nejspíš se chce pokusit o falešné obvinění, které nezvládl dřív, jen aby do toho zatáhl i Remuse!“

Moody zavrtěl hlavou. „Pastorek už se nabídl jako doprovod a odposlech, pokud tady chlapec tu nabídku přijme. Nemůžeme riskovat, že by Kane prozradil cizí osobě cokoliv, co se dozvěděl o Řádu. Takže pokud k tomu dojde, bude alespoň naslouchající na naší straně.“ Dřevěnou nohou nepřítomně ťukal do podlahy ve staccatovém rytmu. „Nevím, na co si to hraje,“ přiznal upřímně. „Vím jen, že zatraceně jistě ničeho nelituje.“

Protichůdné emoce vytvářely zmatek v Remusově mysli. Proč by ho Kane chtěl vidět, tak důrazně si ho vyžádat? Pravda, částečně by tuto příležitost uvítal, tajně dychtil po nějakém lidském způsobu vyřešení jejich poslední vlkodlačí bitvy, ale takto? Čekal, že jakékoliv setkání proběhne jen za jeho podmínek, naplánované a zařízené, až bude připravený, jestli vůbec bude někdy připravený. Ale být k tomu donucen Kanem…

Něco chystá. Musí něco chystat.

Ale stačí to, aby mohl odmítnout?

Pokud řekne ne, lidé jako Dawlish si budou říkat, čemu se ten vlkodlak vyhýbá? Co se snaží skrývat? Co nechce slyšet? A když řekne ano, dovolí Kaneovi, aby na něj vrhl před neviděným publikem jakékoliv obvinění. Pokud se Kane pokusí jej obvinit, Kingsley či ne, bude následovat vyšetřování. A pokud se odhalí jejich rodinné vazby, pokud Castleton promluví o jeho zdivočelé minulosti…

Nemůže nijak vyhrát. Což pravděpodobně Kane celou dobu plánoval. Trochu chaosu jemu na památku.

Zájem není to samé jako obžaloba. Lidé už se o něj zajímali. Ale nebylo to stejné jako poskytnutí jakéhosi překrouceného důkazu z úst zdivočelého šílence.

Lepší bude, když nepůjde.

Ale pak se to nikdy nesrovná. Ten boj bude posledním okamžikem jejich společné pokřivené historie.

A to mu nepřišlo dostatečné. Nevypadalo to jako ukončení.

Ale stojí ukončení za to riziko?

Najednou si uvědomil, že Moody, Tonksová a otec na jeho mlčení zírají se zřejmým zájmem. Ztěžka polkl.

„Je ta návštěva povinná?“ zeptal se tiše. „Nebo mám možnost odmítnout?“

„Je to na vás,“ ujistil jej rychle Moody. „Nic vám nebrání odmítnout. A pravděpodobně by to tak i bylo lepší.“

Remus nepřítomně přikývl. „Musím si to promyslet.“

Reynard se kousal do rtu zjevně ne příliš šťastný, že jeho syn tu možnost vůbec zvažuje. V očích mu viditelně zářilo ochranářství k jeho jedinému dítěti. Ale Remus si všiml i náznaku konfliktu. Otec chtěl tuto záležitost také uzavřít, když ne sám, tak skrze syna. Ale nevěřil, že to stojí za to riziko. Tonksová a Moody jej oba sledovali s tichou trpělivostí těch, kteří věří, že jejich přítel je duchem jinde.

„No, je to na vás,“ Moody předstíral nezúčastněnost, když se neohrabaně zvedal na nohy. „Raději půjdu. Rád jsem tě po tak dlouhé době zase viděl, Reyi.“

Reynard pokývl s upřímným úsměvem. „Děkuji ti, Alastore. Za všechno.“

Starý bystrozor se stroze usmál. „Není třeba děkovat,“ zabručel, otočil se a zamířil pryč. „Šlo o jeden den v práci.“

Tonksová pokrčila rameny a se zábleskem úsměvu také vstala. „Taky bych měla jít,“ prohodila vesele. „Práce a tak.“ Setkala se s Remusovýma očima a prstem mu šťouchla do čela. „Tebe uvidím v úterý v Prasinkách. Bez odmlouvání.“

„Když na tom trváš,“ vrátil jí úsměv Remus. „U Tří košťat, v šest večer.“

Tonksová pokrčila nos. „Hodný kluk. Uvidíme se brzy!“

S posledním zazubením se otočila a odspěchala ošetřovnou. Za ní zacinkala ložní mísa a dva lektvarové flakónky. V posledním okamžiku se smykem vyhnula skříni, ale vlnu triumfu zmařil pád zády přes postel a žuchnutí na zeď. S pochmurným úsměvem se zvedla, zasalutovala a zmizela za Alastorem.

Nastala chvíle ticha. Rey se díval na Remuse. Remus se díval na Reye.

„Tati,“ začal tiše Remus, ale otec jej umlčel stiskem ruky.

„Je to na tobě, Remusi,“ pravil jemně. „Jakkoliv se rozhodneš, bude to v pořádku.“

Remus mlčky přikývl.

Nějakou dobu ani jeden nepromluvil.


Kapitola 37. Ze zimy do tepla



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/37/

Rating: 13+



Kapitola 37.  Ze zimy do tepla

Mrzlo.

Remus si přitáhl šál kolem krku, schoulil se hlouběji do ochranného, nicméně neúčinného tepla hábitu a zrychlil krok. Musel být opatrný, na dlažebních kostkách se blyštěl led. Mráz zjasnil okapy v Prasinkách, do kůže mu příležitostně narážely křehké, ale drsné přívaly vloček, které se rozesmátě točily v paprscích světla okolních oken. Při pohledu na zlaté plameny vzdálených ohňů a na teplo v obydlích si Remus nemohl pomoci a cítil mírný záblesk závisti za to pohodlí.

Byl teprve konec listopadu, proboha. Nemělo by být dovoleno, aby bylo takové chladno, když ještě oficiálně nezačala zima.

Toužebné obrazy zapáleného ohně v jeho komnatách a příjemného tepla večeře ve Velké síni se mu mučivě vysmívaly.

Co tady dělám?

Plním slib.

Remus si povzdechl. Sklenička s Tonksovou. Ve chvíli, kdy mu ten nápad byl vnucen, vůbec nevypadal špatně.

Samozřejmě dokud se vesmír nerozhodl změnit toto konkrétní úterý v nejchladnější noc roku.

Oficiálně byl stále v rekonvalescenci, alespoň podle Poppyina pronikavého proudu námitek, když jej ve vstupní hale přistihla mířit ven. Možná měl kontaktovat Tonksovou a přesunout akci na další den.

V duchu se mu zjevila představa bystrozorky s duhovými vlasy, jak na něj přísně hledí. Nějak tušil, že Tonksová by ‚možná jindy‘ nebrala jako odpověď. Vypadala vážně odhodlaná rozveselit jej.

Jakkoliv ho to mělo přivést do zbědovaného stavu.

Remus si povzdechl. Opravdu to od něj nebylo fér. Byl to milý nápad. Sotva mohl vinit Tonksovou z počasí a z vlastního stále chatrného zdraví.

Až v sobotu, bezmála po týdnu v posteli, byla Poppy Pomfreyová spokojená s pokrokem natolik, aby jej propustila z ošetřovny do jeho komnat. Remus měl podezření, že vrchní sestra by si jej nejraději nechala pod dozorem ještě nějakou dobu, ale v pátek odpoledne přišel Draco Malfoy. Vlasy měl střídavě v pruzích jasně oranžové a vínové a jako natužené mu trčely vzhůru. Kůži mu pokrývaly nachové vřídky a hnisavě zelené puchýřky a z nosních dírek mu dosti odporně rašily narcisy. Zmijozelský prefekt si ze své postele stěžoval tak hlasitě a neustále na zatracené Nebelvíry, a co řekne jeho matka, až se doslechne o neochabující neúčinnosti Poppyiných většinou marných pokusů zrušit kouzla, že odpočinek a spánek se brzy staly pouhým zapomenutým snem. Potměšilost podbarvující úsměvy Harryho, Rona, Hermiony a Ginny, když se zastavili po večeři, údajně aby navštívili svého profesora, vyvolala v Remusovi podezření. To se zvýšilo po hlasitých poznámkách Rona a Harryho o podivných postiženích, která čekají – podle toho co četli – jisté lidi, kteří před tiskem ustavičně tlachají o svých učitelích. Ale vzhledem k tomu, že Remus byl stále formálně v pracovní neschopnosti mimo službu, rozhodl se nezabývat se touto záležitostí jako učitel a jen mimochodem poznamenal, že si v minulosti všiml, že růžová se vždycky hezky tloukla se zmijozelskou zelenou, když James a Sirius prováděli obdobné experimenty.

Takže sobota přinesla úlevu, když unikl před reptáním a lamentováním Malfoye a mohl se vrátit do soukromí vlastních pokojů. Ale i tak byla jeho svoboda jen podmínečným propuštěním. Poppy mu nekompromisně předepsala odpočinek alespoň po dobu tří dnů, během kterých se neměl pokoušet o cokoliv vzdáleně připomínajícího práci. Remus se chystal protestovat, ale upřel se na něj probodávající pohled zpod rázně zvednutého obočí, který nepřipouštěl odepření poslušnosti generacím churavých bradavických žáků, a on jen slabě pokýval na souhlas a stáhl se do postele.

Otec celou tu záležitost shledával vysoce zábavnou.

Jelikož se synovo zdraví zlepšilo a vrátil se do svých komnat, Reynard se rozhodl odejít v sobotu večer. Ostrý vzkaz, který dorazil ráno soví poštou od paní Wennové a v němž se hořekavě vyptávala, kdy už plánuje příjezd do Winchestrovky, jen způsobil, že svůj odjezd o půl dne odsunul. Ale po srdečné bradavické večeři se otec a syn domluvili, kdy a kde proběhne onen dlouho navrhovaný oběd. Nedávné události naučily oba Lupinovy muže cenit si rodinných vazeb. Nedělní obědy určitě budou pravidelnější součástí jejich budoucnosti.

Otec odcestoval, aby vysvobodil chuděru paní Wennovou z jakéhokoliv utrpení, které mohl napáchat Lanark a zvěřinec, a Remus se vydal tiše přečkat klidnou neděli a pondělí. Na příkaz Poppy většinu víkendu opravdu strávil odpočinkem v posteli. Zhusta si během té doby jen četl, třebaže v nepatrné vzpouře zariskoval trochu známkování, které mu jako ochotný komplic propašovala Minerva McGonagallová. Nemohl se zbavit jistého vědomí ironie, že ten vzrušující, odvážný akt odporu proti přeúzkostné vrchní sestře sestával ze lstivého provádění té nejnudnější části jeho zaměstnání. Tušil, že si z něj Minerva mlčky utahuje.

Ale potřeboval rozptýlení. Cokoliv ho zabaví před smrští myšlenek.

Po dobu rekonvalescence mu každá chvíle odpočinku, kdy se přestal soustředit, přinesla jen záplavu starostí. Jakkoliv významně mu petice zvedla náladu, pořád si dělal starosti s reakcí žáků, až opět uvidí svého vlkodlačího učitele teď, když už naprosto chápou, čím je. Navzdory Brumbálovu ujištění se pořád bál možnosti skandálu kvůli článku v Denním věštci a toho, jak se k němu kvůli tomu budou chovat lidé mimo Bradavice. Pomalu se uzdravoval a bál se, že se nikdy nevrátí do původního stavu lehce nedobrého zdraví, které bylo tím nejlepším, co mohl očekávat. Dělal si starosti o otce a trápila jej jeho statečná přetvářka, za níž skrýval hořkost a vinu z odsouzení svého synovce. A přemýšlel o tom dopisu.

Přišel v pátek večer, doručil jej Kingsley Pastorek. Jedna obálka obsahovala dvě pozvánky z ministerstva.

Remus se ji ještě neodhodlal otevřít.

K rozhodnutí ohledně návštěvy Kanea nebyl o nic blíž. Prostě o tom nechtěl přemýšlet. Pouze obálku prozatím odložil a odvedl své myšlenky jinam.

Úterý se probudilo do mrazivého rána a jasného nebe. Neodbytný ranní mrazík ustoupil těžkým, sněhem nafouklým mrakům, které s blížící se temnotou přicházely od hor. Remus se cítil lépe a tajně doufal, že by se ve středu mohl vrátit k učení. Rozhodl se, že i přes to chladné počasí na schůzku ke Třem košťatům dojde. Být přistižen Poppy, která mu pořádně vyzpívala, jej přivedlo do rozpaků zvláště kvůli procházejícím vlnám hihňajících se školáků, které nesmírně pobavil pohled na peskování jednoho z jejich učitelů. Nicméně nakonec Remus přeci jen provedl odhodlaný výpad do přívalů sněhu a ledu na cestě do Prasinek a zabalený do několika vrstev cítil, jak mu s každým opatrným krokem a plnými doušky ledového vzduchu ubývají síly.

Možná se mu zdraví nevrátilo tak, jak si myslel.

Prasinky se hojily poněkud lépe. Škody popsané Tonksovou a otcem byly hladce opraveny, domy renovovány, viditelné jizvy po útoku Smrtijedů pečlivě a téměř dokonale smazány a vesnice se stala nezměněnou dřívější vzpomínkou. Ale jak Remus dobře věděl, to ty neviděné jizvy zanechávaly nejhlubší stopy. Známky boje mohly být vymazány, ale jeho dozvuky přetrvávají.

Teplý žár a šumění zvuků vábilo zpod rozvrzaného vývěsního štítu. Konečně. U Tří košťat.

Pečlivě se vyhnul ledové kaluži, která jiskřila ve světle linoucím se z Remusova cíle. Rychle zatáhl za dveře a byl téměř sražen nazad výbuchem tepla a světla a zvuků, které omyly jeho napůl zmrzlé tělo. Popadl dech, uvolnil si šálu a po stažení rukavic s úlevou spěchal dovnitř.

Ze všech směrů jej zavinulo skvělé teplo, planoucí krby osvětlily povídající si postavy s teplými máslovými ležáky a madame Rosmertu jako vždy věčně zaměstnanou za barem. Hospoda byla tišší, než by jeden čekal od Tří košťat, ale vzhledem k chladnému počasí a smutku, který vesnice opodstatněně držela, asi nešlo o žádné překvapení.

Ulevilo se mu, že si jeho příchodu nikdo nevšiml. Zahalený v požehnané anonymitě si téměř úplně rozvázal šál, ale jednu otočku ponechal, aby mu zakrývala jizvy na krku. Na promrzlých a roztřesených nohách zamířil k baru a k báječné vyhlídce na úlevné posezení. Sotva se vyškrábal na barovou židli, položil lokty na pult a zabořil chladné líce do dlaní. Vzápětí jej z jeho odpočinku vylekal halasný pozdrav a přátelské plácnutí po rameni.

„Nazdárek, Remusi!“

To se neočekávaně přihrnula směrem od sousedního stolu křenící se Tonksová. Z hábitu a jedlově zelených ježatých vlasů si odmetala popel z krbu. Zubení ji poněkud přešlo, když zaznamenala kamarádovo zarudnutí od mrazu a ledové zbytky ve vlasech.

„Krindapána,“ ulevila si a nejdříve si prohlédla Remusovo oblečení, do kterého se zabalil, aby vzápětí přiskočila k oknu. „Je tam zima?“

Remus se rozhodl neobtěžovat se s odpovědí. Jen se na ni zamračil.

Tonksovou to nijak nerozrušilo. „Beru to, jako že jo,“ prohlásila znepokojivě vesele. „Rosmerto! Až budete mít chvilku, dva máslové ležáky!“ Na Remuse se srdečně usmála. „Nevadí, Remusi! Brzo tě zahřejeme.“

Remus se také pokusil usmát, ale bídně selhal. Jak teplo místnosti vnikalo do jeho kostí a rušilo znecitlivění chladu, najednou se povážlivě rozechvěl. Končetiny měl jako z olova, byl unavený a třásl se vyčerpáním místo chladu. Neutuchající tenze mu vysílala záchvěvy bolesti od čela až po kořen nosu a v hrudi se mu usadil všeprostupující nedostatek energie. V plicích jej píchalo a srdce mu ztěžklo. V čerstvé jizvě na břiše a noze mu poškubávalo, kdykoliv se na židličce pohnul.

Rozhodně se nezlepšil tak, jak si myslel. Odpočinek v posteli byl ošidnou dvouhlavou saní.

Zatracená Poppy měla pravdu.

Na stole přistály dva kouřící máslové ležáky. Přiblížila se srdcovitá tvář a znepokojený pohled přejížděl po jeho sinalé tváři a třesoucích se prstech.

„Remusi, jsi v pořádku?“ zeptala se Tonksová hlasem zjemnělým zájmem a zlehka mu položila ruku na rameno. „Bez urážky, ale vypadáš strašně.“

„Je mi fajn, vážně.“ To prohlášení by možná mělo větší váhu, pokud by Remus měl dost sil na to, aby zvedl hlavu z dlaní. „Jen musím popadnout dech.“

„Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Ruka se soucitně sevřela. „Promiň, mělo mě to napadnout! Jít celou tu cestu pěšky, když se ještě zotavuješ.“ Povzdechla si. „Je tak snadné zapomenout, že se v Bradavicích nedají použít krby, ani se přemístit z pozemků.“

Remus jen nepatrně zavrtěl hlavou, ale ještě ji nezvedl. Na to byl pořád unavený. „Stejně bych se nepřemístil,“ zamumlal chraplavě do dlaní. „Nejsem zrovna v náladě se rozštěpit. Momentálně funguje správně jen pár částí mého těla, nemůžu si dovolit přijít o žádnou z nich.“

Najednou ucítil, že se mu odsunula levá ruka a její prsty byly přitisknuty k teplému uchu džbánku máslového ležáku. Vedle přistála tabulka čokolády z Medového ráje.

„Vypij to,“ nařídila mu Tonksová přehnaně řízně. „Máslový ležák zvládne většinu trablů a čokoláda zbytek. A žádný strach o cestu zpátky – až budeš připravený, krbem se vrátím k sobě, popadnu koště a vezmu tě k hradu letecky. „Dobře?“

Příliš unavený na hádku jen malátně přikývl, povzdechl si a ke rtům zvedl kouřící a nepochybně lákavý korbel.

Nedalo se popřít, že se po něm cítil lépe. Příjemné teplo nápoje se mu rozlilo po unaveném těle, vrátilo mu trochu barvy do tváří a dodalo mu energii, aby alespoň dokázal sedět vzpřímeně. Po vypití posledního doušku věnoval své bystrozorské společnici opravdovější úsměv.

„Díky,“ řekl upřímně. „Po tomhle se cítím líp.“

Úsměv mu vrátila. „Že jo? Říkala jsem ti to.“ Ještě jednou mávla na Rosmertu a naznačila další rundu. S hranou Poppyinou přísností se obrátila zpět k příteli. „Teď sněz čokoládu,“ nařídila a přísně poklepala na bar. „Doktorka Tonksová ví, co je nejlepší.“

Remus se přehnaně pokorně zazubil a od hostinské přijal druhý korbel. „Ano, madame.“

Rosmerta u nich chvilku pobyla a na ty dva se usmála. „Je hezké vás tu znovu vidět, Remusi,“ podotkla s nefalšovanou upřímností. „Jak jsem se dozvěděla, to vám můžeme děkovat za rychlý příchod profesora Brumbála, když na nás zaútočili Smrtijedi.“

Remus se rozpačitě usmál. „Bylo to víc štěstí než rozumu,“ přiznal. „Ale ano, vyvolal jsem poplach. Jen si přeju, abych mohl udělat víc.“

Rosmerta se váhavě usmála. „Myslím, že by to nic nezměnilo,“ řekla tiše. „Ale co jsem slyšela, vedl jste si dobře v hradu, když jste hlídal děti. Vlkodlačí msta, no teda!“ Odfrkla si. „Upřímně, tahle Rita Holoubková… Hagrid všem na potkání vykládal, že její článek je jen falešná hromada dračího hnoje, a každý, kdo vás zná, říká to samé. Absurdní!“

Remus se mdle usmál. „Oceňuji ten přístup, Rosmerto,“ povzdechl si. „Ale dělám si starosti spíš s lidmi, co mě neznají…“

„Ale Remusi, proboha!“ zasáhla Tonksová. „Proč vždycky předpokládáš, že se lidé otočí proti tobě kvůli tomu, co jsi?“ Zlomyslně se zazubila. „Copak tě nenapadlo, že tě třeba prostě jen nemají rádi?“

Remus poskytl své společnici dlouhý pohled. „Díky,“ poznamenal suše. „Sleduj, jak má hrdost proletí střechou.“

„Vždy k dispozici.“ Tonksová se opřela s výrazem rozvážné samolibosti.

„K dispozici? Co dispozici?“ Remus položil loket na bar, jednou rukou si podepřel bradu a druhou se chopil máslového ležáku.

Tonksová popadla svůj a přiťukla si s ním. „Co? Přece patentovaný Tonksové člověčenský vzpružovač. Zaručuje zlepšení nálady i mizériím oddaným, stoickým profesorům.“

Remus zvedl obočí. „Chci reklamaci.“

„Bez náhrady.“ Tonksová si drze nabídla čtvereček čokolády. „Taková je smlouva.“

„Chci kopii té smlouvy.“ Remus se blížil ke dnu druhého korbele. „Chci vidět to drobné písmo na konci, než do toho zabřednu ještě víc.“

„Je to ústní smlouva.“

„Pak mi dej myslánku.“

Tonksová jej chvíli sledovala a zjevně zvažovala možnosti. „Přijmeš písemnou omluvu?“ zeptala se s nadějí.

„Ani nápad.“ Remus se zoufale snažil nekřenit a jen na ni hleděl s lhostejným nezájmem. „Chci vše zpátky. V čokoládě.“

Tonksová rozhořčeně poukázala na obal na baru. „Už jsem ti čokoládu dala!“

Remus zvedl úlomek a zamyšleně jej prozkoumal. „Toto je lék. Čokoláda jako náhrada je pro potěšení.“

„Řeknu ti co.“ Tonksové se zalesklo v oku, což děsivě připomínalo Siriuse. „Můžeme si o ni zahrát páku.“

Remus zamrkal. Ze všech možných odpovědí tuto nečekal.

„Cože?“

Tonksová se maniakálně zašklebila. „Páku!“ Opřela loket o barový pult a ztřeštěně zakroutila prsty. „Vítěz bere čokoládu!“

Remus se opatrně napřímil. „Kolik jsi toho vypila, než jsem přišel?“

Tonksová jej zpražila nadřazeným pohledem. „Oznamuji ti, že náladu mi přivodil pouze a jedině život. Takže co, jdeš do toho?“

Remus nejistě hleděl na ty zběsile vířící prsty. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

Tonksová zakývala obočím. „Bojíš se, co?“

Remus protočil očima. „To ani ne. Ale těžko půjde o čestný zápas.“

Bystrozorka se zazubila. „Vím, ty chudáčku. Dám ti pět stupňů do začátku.“

„V mém oslabeném stavu?“ Teď byl se zubením na řadě Remus. „Mělo by to být alespoň patnáct. Taková bystrozorka a vyžívat se na invalidovi, jako jsem já. Měla by ses stydět. Ministerská brutalita v té nejhorší ukázce.“

„Morousi.“ Tonksová spustila ruku a upřímně se rozesmála „Vyhrála bych.“

Remus se rozchechtal. „O tom nepochybuju.“

Jiskření se vrátilo. „Tak co něco v menším měřítku?“ natáhla ruku a zvedla palec. „Palcová válka?“

„Dobrý bože.“ Remus s úsměvem zavrtěl hlavou. „Kolik ti je?“

„Snad ještě nejsem tak stará, abych byla moudrá,“ zasmála se a zprudka jej píchla do paže. „No tak! Komu to ublíží?“

Remus povážlivě nedokázal vymyslet rozumný argument. Nadsazeně si povzdechl a natáhl ruku. Dovolil Tonksové, aby sevřela jeho prsty v tradičním válečném postavení palce.

S přehnaně soustředěným výrazem se Tonksová shrbila a připravila se. Remus na druhou stranu zůstal na židličce vzpřímený a zoufale bojoval se smíchem. Bystrozorka předváděla sérii cviků pro palec.

„Připraven?“ zeptala se, když už považovala palec za dostatečně protažený. Remus pokýval na souhlas. „Takže tři, dva, jedna… TEĎ!“

Nemohla to být žádná soutěž. Remus měl delší ruce, delší palec a větší rozpětí. Nicméně s jedním faktorem nepočítal.

Palec Tonksové měnil délku.

Na pořad dne přišel protest. „Měníš se! To není fér!“

Tonksová se zašklebila ještě soustředěněji a zápas palců zesílil. „Ty…“ funěla, „máš přirozenou výhodu! Jen vyrovnávám šance!“

„Prodlužuje se, když útočíš!“

„Myslela jsem, že je ti to jedno!“

„A scvrkne se, když jsem blízko! To je podvod!“

Tonksová se zazubila a jejich ruce se spojily intenzitou bitvy. „Nemůžeš podvádět, když neexistují pravidla, Lupine!“

Neexistují pravidla? No dobrá, jestli chce hrát takto… Nebude dodržovat pravidla.

S výrazem necharakteristické rozpustilosti vystřelil volnou ruku a polechtal ji v podpaží.

Dostavil se dostatečně dramatický účinek.

Šokovaná, z míry vyvedená a s narušenou koncentrací Nymfadora Tonksová vypískla, zhoupla se a po zádech opustila stoličku.

Se zpožděním se Remus pokusil ji zachytit, bylo však pozdě. S divokým máváním končetin narazila do pijáka za ní a ona i nešťastný soused padli na zem.

Remuse přemohla vina a zahnala horký žár pošetilosti, která jej před chvílí zaplavovala. Okamžitě vyskočil na nohy, popadl ruku lehce zmatené Tonksové a jemně jí pomohl posadit se na postavenou stoličku. Už už se nadechoval k omluvě, kterou však jeho společnice utnula pohledem.

„Jestli se mi, Lupine, omluvíš, namlátím ti. Myslím to vážně!“ Nepatrně se zasmála. „Nedovolím ti, abys litoval odvahy a inovace v palcové válce.“

Remus zvedl ruce a usmál se. „Dobrá, žádné omluvy. Ale prohrávám boj. Čokoláda je tvoje.“

Tonksová chtěla začít protestovat, ale Remus se už otočil, aby pomohl nešťastníkovi, který uvízl v ukázce jejich vzájemné rozpustilosti. Muž však již stál a s pitím v ruce, jež naštěstí předtím odložil, se otočil.

Byl to špatně oholený muž, zanedbaný a s neupravenými vlasy. Prasečíma očkama nejistě šilhal po okolí, dokud se neznehybnily na Remusovi. V jedné ruce držel skleničku ohnivé a nechutný zápach, který jej obklopoval, naznačoval, že pravděpodobně nešlo o jeho první pití.

Zamrkal, jedno oko se mu mírně zaškubalo a celý se zakymácel. Přivřel oči.

„Hele! Ty seš von, že jo?“ Hrubý hlas se hlasitě odrážel pod trámy U Tří košťat. „Že ty seš von?“

Ale ne. Remus ignoroval zamrazení předtuchy, která rozhoupala jeho žaludek, a zachoval si zdvořilé chování, zatímco opilec se kymácel na místě. Tonksová po jeho boku se napjala.

„Pane, cítíte se dobře?“ zeptal se pozorně a lehce se zamračil. „Možná byste si měl sednout…“

„Nechce se mi sedět!“ Mužův hlas nabral na hlasitosti a všechny hlavy v hospodě se začaly otáčet. „To bych byl snadnej terč, že jo? Páč vim, kdo seš! Čet‘ sem noviny. Ty seš von! Ty seš ten šílenej vlkodlačí učitel tam ze shora, ze školy!“

U Tří košťat se rozhostilo smrtelné ticho.

Rosmertin výraz ztvrdl a zchladl. „To stačí, Fergusi,“ přikázala hlasem tichým, ale autoritativním, kterým disponují jen hostinské na pokraji vyhození přítomných. Ale Fergus, jak se zdálo, se už nedal zastavit. V malém kruhu se houpal a mával prsty, jak se snažil soustředit, než zaútočil.

„Ty tvoje hry já znám!“ zařval a v širokém doletu rozprskl sliny. „Jsi na číhaný… na lovu, že jo? Vobhlížíš, kdo by se dobře žvejkal, až přijde ouplněk!“ Důrazně dloubl prstem do vzduchu. „Teď když ti zamkli tvoje jídlo… pohon… zatracený lidi na zkrmení, musíš se podívat jinam, aby ses spravil. No, tady ne, jak řikám! Ne, když Fergus McGinty ještě stojí…“

Prst se kolébal. Oči se rozostřily a pohled pomalu zesklovatěl. Vzpřímený jako prkno a s výrazem strašáka do zelí se Fergus McGinty kymácel, až se svalil na záda, vleže se řehonil a v oparu ohnivé zíral do stropu. Na Remuse zjevně zapomněl. Za chvilku začal chrápat.

Ticho zhoustlo. Zírání zesílilo.

Madame Rosmerta se naklonila přes pult a se zvednutým obočím pohlédla na svého odpadlého hosta.

„Až se vzbudí,“ prohlásila věcně, „dostane zákaz vstupu.“

 

PA: Původně jsem nezamýšlela skleničku s Tonksovou, ani ten opilecký incident. Ale moje beta měla pocit, že by bylo skvělé předhodit Remuse napospas davu. Takže jsem si hezky sedla, abych napsala rychlou scénu, a skončila jsem se dvěma kapitolami. :)


Kapitola 38. Skrývání



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/38/

Rating: 13+



Kapitola 38. Skrývání

Ale na Remuse byla Rosmertina slova plýtváním. Jediné, co věděl, co cítil, bylo to neúprosné, obviňující zírání.

Nikdo nepromluvil. Nikdo neřekl ani slovo. Nikdo nemusel. Řekly to za ně jejich oči.

Bezstarostná nálada byla zapomenuta a zůstal jen chlad a temnota. Ať už Rosmerta prohlásila cokoliv, odhalení opilce Ferguse z něj udělalo nevítanou osobu.

Musel jít.

Ovinul si šálu těsněji kolem krku a natáhl se pro rukavice, které nechal na baru. Ale než vykročil, za zápěstí jej chytla ruka. Se směsicí zmatku a obžaloby na něj zíraly tmavé oči Tonksové.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala se tiše.

Pozorovali jej. Oči odevšad, šepot ze stínů. Čekali, až odejde. Tíha jejich nedůvěry mu téměř podlomila nohy.

Nahonem se ustaraně posadil na své místo a naklonil se k bystrozorce. Jen na chvilku. Jen aby vše objasnil.

„Nemůžu tady zůstat, Tonksová,“ zamumlal a očima prosil o uvolnění zápěstí. „Ne po tom…“

Ta si jej však zamyšleně přeměřila. „Oprav mě, jestli se mýlím, ale nedostal snad právě Fergus zákaz vstupu?“

Remus zavřel oči. „Tonksová…“

„Nenechám tě jít.“ Čarodějka se vyjádřila příkře, ale s nezpochybnitelným nádechem hluboko skryté úzkosti. „Nenechám tě utéct a skrýt se, Remusi Lupine. Děláš to tak pořád a musíš s tím přestat. Ty tady nejsi tím problémem a máš plné právo na klidnou skleničku a zábavu s přáteli. Jestli se jim to nelíbí, ať si nakašlou.“

Remus si povzdechl a nejistě si pohrával s šálou. „Opravdu to není tak jednoduché…“

„Proč není?“ Remus otevřel oči a zjistil, že do nich Tonksová upírá ty svoje. „Věříš Brumbálovi, ale ne mně? Remusi, jak máš asi lidem ukázat, že se mýlí, když pokaždé, jakmile se do tebe někdo pustí, utečeš a ukryješ se?“

Odtrhl zrak od jejího a nepřítomně se zahleděl na barový pult. „Tonksová, snad by to bylo možné dřív,“ hlas mu naplňovala hořkost a hluboký smutek. „Ale Abraham Kane tu zabil člověka. Málem vyvraždil půlku školy. A podle novin, kterým věří většina kouzelnického světa, jsem skoro tak špatný jako on. Navždy jsem s ním spojený a on se mnou. Ať už udělám cokoliv, jen tak mi nezapomenou.“

Tonksová zuřivě zírala so stropu. „Ale je to pitomost!“ procedila skrz zaťaté zuby. Vší silou udržovala hlas přiměřeně hlasitý, aby nepřitáhla další pozornost. „Rita Holoubková by si měla ten svůj brk zarazit do…“

Buď jak buď,“ Remus ji rychle přerušil, než zašla do názornějšího popisu, „nemění to nic na faktech. Celou pravdu nikdo nezná a je nepravděpodobné, že se dozví něco jiného. Ať udělám cokoliv, nemůžu se vyhnout ani uniknout spojení s Kanem.“

„Tak proč se snažíš?“ Tonksová se prudce předklonila. „Proč pořád utíkáš?“

Remus se kousl do rtu. „Protože nechci být na místě, kde mnou opovrhují za něco, co vůbec neovlivním!“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Zápal z tváře Tonksové vyprchal a jen si jej pomalu prohlížela. Jemně vztáhla ruku a stiskla mu dlaň.

„Bylo to to kousnutí, že?“ zeptala se nečekaně s necharakteristickou tichou vážností. „Ten osobní důvod, co jsi mi neprozradil tehdy U Vyjící smečky – to Kane z tebe udělal vlkodlaka a do všeho toho tě zatáhl.“

Remus se pečlivě vyhnul jejímu pohledu, když jej zaplavily nepříjemné vzpomínky vyvolané tímto postřehem. Toto téma nebude probírat v hospodě plné lidí, kteří si přejí, aby zmizel.

„Částečně ano,“ přiznal nakonec. „Je v tom ještě něco, ale to momentálně nebudu řešit s nikým jiným než s tátou.“

K jeho úžasu Tonksová neprotestovala – jen se předklonila a oběma rukama uchopila jeho.

„Dobře, záleží to jen na tobě.“ Promluvila pomalu, jako by zvažovala každé slovo, což prudce kontrastovalo s jejím obvyklým překotným způsobem rozhovoru. „Ale Remusi, opravdu mi začínáš dělat starosti. Už nemluvíš.“ Lehce pokrčila rameny. „Dobrá, nikdy jsi nebyl ukecaný, ale toto je jiné. Všechno dusíš v sobě a to není zdravé. Nikdo takový vnitřní tlak neunese a co umřel Sirius, napůl jsem čekala, až nějak vybuchneš vztekem, zasršíš sarkasmem, propukneš v pláč, cokoliv. Ale to ty ne a to mě děsí, protože to znamená, že ten tlak je pořád uvnitř tebe. A do toho se přidává ta záležitost s Kanem a nezmiňuji všivou Holoubkovou…“ Zhluboka si povzdechla. „Abych byla upřímná, proto jsem tě pozvala na skleničku. Opravdu jsem chtěla, abys vypnul, trochu se otevřel a upustil páru. Nečekala jsem přítomnost největšího opilce Ferguse.“ Ponuře se zamračila na svalenou, chrápající postavu a zároveň si pohrávala s rukama svého přítele. „Nechci se do toho míchat, pokud nechceš. Ale vidím, že se chováš stejně jako Sirius a na to už se znovu dívat nehodlám.“

Remus na ni zůstal zírat. „Sirius? Co tím myslíš?“

Tonksová se mu podívala do očí. „Vím, že sis toho taky všiml,“ prohodila a snížila hlas, aby se vyhnula nepřátelským uším. „Sirius a Grimmauldovo náměstí – cvokatěl tam, přecházel tam jako zvíře v kleci, dumal o Harrym a trousil poznámky, že po celé té době v Azkabanu je zase jako zabásnutý. Ale nikdy o tom nemluvil. Jen v něm ta pára narůstala a narůstala, až…“ Kousla se do rtu a její hlas se vytratil.

Remus potlačil mrazení, když si vzpomněl na Siriusův zápal toho posledního dne, na jeho nekompromisní rozhodnutí, že opět nezůstane vzadu. A pak ven z Grimmauldova náměstí, aby pomohl Harrymu – Remus mu viděl v očích, že ho žádná síla na zemi nepřinutí zůstat. Až příliš dlouho se to v něm střádalo, aby to vydržel ještě chvíli.

„Vybuchl,“ zašeptal. „A proto zemřel.“

Tonksová pokývla. „A před týdnem ses k němu málem připojil.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Oči mladé bystrozorky se leskly, ale nepodvolila se slzám. „Měla jsem Siriuse ráda,“ přiznala tiše. „Byl mým bratrancem a přítelem a přála bych si víc než cokoliv na světě, abych měla víc času jej poznat. Ale možná kdyby se nepokoušel zvládnout své problémy sám, mohl být tady. A nemůžu vystát pomyšlení, že to samé by se mohlo stát tobě. Možná to líp skrýváš, Remusi, ale nemůžeš popřít, že nějaké upuštění páry potřebuješ.“

Remus se nadechl k odpovědi, ale rázný stisk ruky jeho slova zarazil.

„Ne, Remusi, jen mě to nech dokončit, ano?“ přerušila jej jemně. „Měsíce v sobě skrýváš tajemství a podívej, co tě to stálo.“ Zvolna se předklonila a stáhla okraj jeho šály, aby odhalila kůži pod ní. „Jizvy uvnitř a vně, které se snažíš zakrýt. Přestaň se skrývat, Remusi. Nesnášíš konflikty a nesnášíš, že by lidé o tobě mohli špatně smýšlet, takže se před všemi skrýváš a nedáš jim šanci. Třeba se bojíš, co by mohli říkat o tom, že jsi vlkodlak, ale kamaráde – dej lidem šanci. Nech je, aby oni dali šanci tobě. A jestli to nechtějí udělat, pak za to nestojí.“

Remus ironicky pozvedl obočí. „Lidi jako je Fergus?“

Tonksová jej úmyslně ignorovala. Opatrně se předklonila a starostlivost v jejím výrazu pomalu odehnala jeho hořkost.

„A, Remusi – dej šanci mně,“ hlas naplňovala nenadálá intenzita a oči prosba. „Přede mnou se nemusíš skrývat. Vím, že jsem nemotorná a postrach nevinného nábytku a provádím blázniviny s vlasy. A taky si pamatuju, jak jsi řekl, že tě děsím.“ Pousmála se. „Ale chci, abys pochopil, že když si s někým potřebuješ promluvit, nebo jen si vyjít ven, pobavit se a zasmát a zapomenout na pitomý svět, vždycky, vždycky můžeš přijít za mnou. Protože já tu pro tebe vždycky budu. Budu čekat na ošetřovně s čokoládovými žabkami po ruce a s takovým množstvím máslového ležáku, až z něj praskneš. Takže do toho.“ Jemně do něj šťouchla a váhavě se pousmála. „Řekni tetičce Tonksové, jaké máš problémy, a ona uvidí, co s nimi dokáže udělat. Přísahám, budeš se pak cítit líp.“

Remus na ni jen zíral, na její spontánní, divoké vlasy, na srdečnou mladou ženu, která jej pozorovala s takovým pochopením, a přemohl jej vděk. Už to bylo dlouho, kdy naposledy strávil čas s přítelem, se kterým mohl mluvit, který naslouchal jeho problémům a ochotně je sdílel. Ano, přirozeně měl Siriuse, ale protože tomu na bedrech spočívalo břemeno smutku z osudu, nepřišlo mu správné zatěžovat jej vlastními malichernostmi. Zapomněl, jak moc mu to sdílení chybělo.

A taky, jak moc ho potřeboval.

Usmál se. „Kde mám začít?“

ooOOoo

Odbila půlnoc.

Sněhem obtěžkané mraky rychle táhly přes ubývající měsíc.

Alohomora!

Zámek na zavřeném okně ložnice Remuse Lupina se skřípavě otevřel. Natáhla se ruka v rukavici a rozšířila otvor.

„Opatrně! Dolů je to daleko, víš.“

„Ano, díky, Tonksová, vidím to.“

„Sarkasmus, profesore, je nejnižší forma vtipnosti.“

„Raději bych ji nesnižoval, jestli nevadí. Protože bude o šest pater níž, jestli neudržíš to koště v klidu.“

„Ale no tak. Kde je tvůj dobrodružný duch?“

„Asi dvacet let v minulosti. Dobrý bože, prosím tě, neškubej sebou tolik! Snažím se zamířit na okno, které není velké, a ještě navíc mrzne!“

„Budeš v pohodě. Přirozená pohyblivost vlkodlaka a tak. I když musím přiznat, že jsi jediný chlap, kterého znám, co se nachmelí jedním máslovým ležákem.“

„To ani nehodlám komentovat. Proč jsi mě, pro všechno na světě, nevzala ke dveřím, jak jsem chtěl?“

„Kde by pak v tom byla zábava? Kromě toho, říkal jsi, že jsi vyčerpaný. Jen tě chci ušetřit všech těch schodů.“

„Schody nebo pád z výše. To je výběr.“

„Ale prosím tě, prostě slez z koštěte a přestaň naříkat. To si říkáš Poberta?“

„Dobře. Už jsem vážný. Jen to koště udrž v klidu…“

„Opatrně!“

„Jsem opatrný!“

„Chytni se rámu okna!“

„Už se držím! Tonksová!“

„Za to může vítr! Ne já!“

„Prostě jen… Už tam skoro… jsem!“

TŘÍSK!

Na potemnělé obloze s vířícím sněhem se Tonksová hrbila ve štípajícím větru na koštěti a dlouze zírala do neosvětlené černě komnaty za oknem.

„Víš,“ poznamenala zamyšleně, „bylo to fakticky pitomé místo pro vázu s květinami.“

Rozčepýřené vlasy, čelo a zcela nezaujaté oči Remuse Lupina se pomalu vynořily zpod okenního parapetu.

„Dostal jsem je jako dárek,“ informoval ji, když se rukou opřel o okenní rám a vytáhl se na nohy. „Musel jsem je někam dát. Přiznám se, že jsem nepočítal s možností, že jednoho dne budu prolézat oknem do své ložnice v šestém patře po večeru stráveném v hospodě.“

„To od tebe bylo krátkozraké.“ Tonksová se zazubila a zachumlala se do tepla svého provizorního šátku, dost zvláštně vytvořeného z jejích přerostlých vlasů, které si na cestu na koštěti kvůli chladu obvázala kolem krku. „Nespravíš ji?“

Remus pokrčil rameny. „Udělám to ráno. Teď se tím nebudu zatěžovat. Jsem unavený.“

Tonksová přimhouřila oči. „Bez urážky, ale vypadáš tak. Je mi líto, že jsem tě vytáhla ven.“

Remus okamžitě zavrtěl hlavou. „Nemusí. Bavil jsem se.“ Pochmurně se usmál. „Jak se zdá, po době delší, než jsem ochotný připustit.“

Tonksová mu úsměv vrátila. „Určitě jsi ožil, jakmile jsem tě prolila několika máslovými ležáky. I když nakonec jsi poněkud ochabl. Takže…“ Nonšalantně se na koštěti narovnala. „Budeš si to chtít zopakovat, až se budeš cítit líp?“

Remus se upřímně usmál. „To bych moc rád.“

Mladá bystrozorka se rozzářila. „Skvělé! Tak to se brzy uvidíme, profesore Lupine.“

Vlkodlak z legrace zasalutoval. „Uvidíme se brzy, bystrozorko Tonksová.“

Tonksová mu požehnala posledním drzým úsměvem, aby vzápětí se zdůrazněným zavýsknutím otočila koště do větru a zmizela do hlubiny zasněžené temnoty.

Remus se usmál sám pro sebe a zavřel okno. Obešel rozbitou vázu a zamířil k posteli s nebesy. S povzdechem do ní padl a snažil se udržet oči otevřené, jen aby unaveně sundal šál a rukavice. Mávnutím hůlky přivedl k životu lampičku.

Nebyl si jistý, jestli se někdy cítil tak unavený. Ale stálo to za to.

Zcela určitě se bavili, později se ve výbuších rozpustilosti U Tří košťat odrážel smích a vtipy a hry a pošetilosti, které jej vracely zpět do mládí, které dávno zmizelo. Ohnivá zůstala nedotčená – obě strany se shodly, že jsou víc než schopné neplechy i bez alkoholu. Už to bylo dlouho, příliš dlouho, kdy strávil večer s přátelskou duší.

Ale první část večera byla vážná. Mluvili spolu víc než dvě hodiny, probrali značné množství témat, která mu ležela v hlavě – od reakce dětí a lidí, kteří četli článek ve Věštci, přes jeho návrat k učitelování, až k jeho stále křehkému zdraví a samozřejmě, ke slovu přišla také složitá záležitost s pozvánkou Abrahama Kanea. Tonksová jej většinou uklidnila, ačkoliv si Remus byl jistý, že soukromě měla za to, že by si měl raději vydloubnout oko, než se přiblížit ke Kaneovi. Připustila, že je to jeho rozhodnutí a jeho sporné otázky, která by nejdříve měly být zváženy. Nebyl o nic blíž rozhodnutí, co s Kanem dělat. Ale alespoň si uvědomil, že to rozhodnutí udělat musí.

Žádné další skrývání.

Očima padl na zásuvku nočního stolku. Zamračil se.

Pomalu, zdráhavě ji vytáhl a zvedl dopis z ministerstva. Ještě měl nezlomenou pečeť a slova nepřečtená. Je dospělý muž. Bylo špatné utíkat od kusu papíru.

Ale co asi na tom papíru stálo…

Dlouhou netečnou chvíli Remus nedělal nic, jen zíral na obálku v rukách. Snažil se sebrat odvahu.

A pak pečeť zlomil.


Kapitola 39. Přijetí



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/39/

Rating: 13+



Kapitola 39.  Přijetí

Byl to dlouhý den.

Remus si povzdechl, unaveně spadl na židli a s vervou na stůl naskládal učebnici a učební plány. Do dnešního dne se mu ta kniha nikdy nezdála tak těžká.

Zapomněl, jak vyčerpávající dokáže být vyučování, když se cítíte pod psa. Byl neskutečně vděčný, že zvládl poslední dva dny, aniž by si zopakoval výkon ze středy před úplňkem. Už jeden malý omdlévací záchvat, jak to Snape delikátně nazval, byl dost špatný, ale přes dva by se nikdy nepřenesl.

Do okraje nádoby hlasitě narážel nespokojený ďasovec – Remus nepřítomně popadl hrst krmení, které mu poslal otec, a rozsypal je po hladině vody. Očima se potuloval po policích a rozích kabinetu. Bylo zvláštní vrátit se sem, do toho nejobyčejnějšího prostředí, které poslední měsíc zmizelo z jeho života, sem do ticha a nerušeného klidu. Když před dvěma dny poprvé vešel do této místnosti, nalezl ji ve stejně děsivém stavu, v jakém ji opustil – přikrývka odhozená na podlaze, v rozích zatížený aktivní Pobertův plánek u pohaslého krbu, škrábance na zárubni, kde započala jeho špatně načasovaná přeměna. Trocha úklidu a pomoc páru ochotných domácích skřítků rychle skoncovaly s těmito památkami, ale pocity vyvolané vzpomínkami se tak snadno smazat nedaly.

Daly by se smazat. Ale paměťových kouzel měl dost na celý život.

V dálce za otevřenými dveřmi slyšel klábosení a klapání kroků, které ohlašovalo postup bradavických studentů v jejich cestě na páteční večeři. Tvořilo to docela kontrast ke zvukům – a pachům – večera před dvěma týdny. Jen čtrnáct dní, ne víc, přesto dnešní večer zcela změnil ráz, měsíc v novu se skrýval na nebi a neukazoval ani střípek sebe. Jak se mohl čas, tak rychle plynoucí, zdát jako věčnost?

Za večer strávený s Tonksovou už draze zaplatil. Středa skončila naprostým fiaskem na poli vyučování – Poppy stačil jeden pohled do jeho pobledlé tváře, když vklopýtal na snídani, a veřejně mu nakázala vrátit se na zbytek dne do komnat. Nicméně nic menšího než kompletní apokalypsa – nebo možná hněv Poppy Pomfreyové, kdyby měl dost odvahy bránit se jí – by Remusovi nezabránila, aby se nevrátil k učení ve čtvrtek. Začal polehoučku, měl jen třídy OVCE a NKÚ a zvládl je lépe, než očekával. Dnes nastoupil do plného provozu. Zdůvodnil si to tím, že pokud jej vyučování vyčerpá, bude mít víkend na vzpamatování.

A taky že jej vyčerpalo. Ale ne tolik, jak se obával.

Možná se už věci vrátí k normálu.

K normálu. Bylo v Bradavicích něco takového vůbec možné? Ale pokud ano, bylo to bytí, ve které se Remus neodvažoval doufat, když včera vykročil zpět do učitelské role. I přes důkaz ve formě petice a přes ujišťující slova Tonksové nedokázal přijmout, že věci nebudou jiné. Dobrá půlka školy jej spatřila jako vlkodlaka. Mnoho jich vidělo, jak bojoval jako vlkodlak. A co se týká těch, co jej neviděli, nedokázal si představit, že by jediný student v Bradavicích nečetl článek Rity Holoubkové. A jestli četli ten článek – zachvěl se – viděli také ten snímek.

Jak jen by po tom všem mohly věci zůstat nezměněné?

Jak jen by jej mohli vidět stejně?

Nemohli. Samozřejmě že nemohli. Bez masového použití paměťových kouzel to možné nebylo. Budou se k němu chovat jinak.

Měl pravdu. Ale vůbec ne takovou, jak čekal.

Ten pohled tam byl. V očích všech, kteří ho viděli, byl nezpochybnitelný – stejný koktejl opatrnosti, soucitu, strachu a obav, který znal tak dobře. Jeho čtvrteční ranní třídy byly neobvykle tiché.

Ale jakmile vyučování začalo, udiveně zjistil, že většina žáků se vrátila k důvěrně známému chování. K úsměškům, samozřejmě, a mumlání za jeho zády, což očekával. Sarkastické poznámky a ostražité pohledy se v mnoha případech nepopiratelně zvýraznily, ale ta rozsáhlá epidemie obav a odporu, kterou tajně předpokládal, se prostě nedostavila. Mnozí jej sledovali s obezřetností, někteří s nedůvěrou a pár s jasným strachem. Ale přesto na tom nějak nezáleželo – mnohem víc žáků bylo prostě rádo, že se vrátil.

Na jejich reakci nebylo nic zřetelného. Mimo tu petici se neobjevilo žádné velkolepé gesto, žádný potlesk u snídaně nebo otevřená podpora mezi dětmi. Jen tiché přijetí jeho přítomnosti přeložené do úsměvů na chodbách, uctivých přikývnutí a přátelského, dobrosrdečného žertování ve třídách. Ano, ten pohled tam byl, ale nějak už neznamenal až takový rozdíl.

Studenti se k němu chovali jinak. Teď už chápali.

A protože znali celou bezútěšnou realitu, přijali jej.

A to Remusovi víc než stačilo.

Ale přijetí nebylo univerzální. Severus Snape se mu nepopiratelně vyhýbal.

Zpočátku to Remus považoval jen za shodu okolností. V první řadě se se Snapem nikdy moc nestýkal, jen o trochu víc než pokývnutí na chodbách a příležitostnou výměnu opatrně vyjádřených narážek. Ale teď se vypařila i pokývnutí a slovní klání. Když teď míjel Mistra lektvarů, byl neviděný, ignorovaný, nebo – pokud zasáhla smůla a nedalo se mu vyhnout – Snape se s ním vypořádal krátce a mlčky jako s něčím obzvláště nepříjemným, co se zachytilo na podrážce boty. Když se s ním večer na poradě sboru pokusil promluvit, aby mu poděkoval za suplování hodin, Zmijozel se jen otočil a beze slova uváženě odkráčel pryč. Remuse už ani nepřekvapilo, když se Snape u každého jídla přesunul na opačný konec stolu. Mimo prosté pokývnutí a ucezení jeho jména, k čemuž se uráčil toho rána, kdy rozprášil otcovy fanoušky pod oknem ošetřovny, Severus nevzal na vědomí jeho existenci ničím víc než úsečným pohrdavým zamračením.

Ten model poznával.

Snášel jej několik měsíců po onom pochybném vtípku Siriuse, v jehož výsledku Severuse Snapea málem zabil.

Podobně na tom byl i James Potter.

Remus zavrtěl hlavou. Chudák Severus. Život mu zachránil vlkodlak, který jej kdysi málem snědl. Pro Zmijozela musel být nesnadný úkol vyprodukovat tolik žluči, aby zcela odpovídala tak strašné možnosti. Není div, že předmět svého hněvu raději neviděl. Jinak by se určitě zadusil plody svého úsilí.

Remus potlačil další nemilosrdné myšlenky. Nebylo to fér, opravdu ne. S takovou situací se Snape vážně bude jen těžko smiřovat. Ale jeho řešení – naprostá ignorace příčiny jeho potíží – bylo extrémně a hluboce neuspokojující pro obě strany. V této slepé uličce nemohou pokračovat donekonečna. Někdy v budoucnosti budou muset dojít k nějakému řešení, smíření, aby se vrátil stav stejně nepřátelský, ale snesitelnější. Musí dojít k přijetí událostí o uplynulém úplňku, aby se oba mohli pohnout dál. Jinak budou navěky uvězněni v této emocionální prázdnotě.

Bylo zapotřebí to uzavřít. A ne jen se Snapem.

Už zase na něj zírala. Ta zatracená obálka.

Proč ji nechal povalovat na stole tak nestoudným a rozptylujícím způsobem mu unikalo. Matně si vybavoval nejasné noční argumenty, proč se neschovávat před těžkým rozhodnutím a proč se donutit čelit té záležitosti a nedovolit odkládat to rozhodnutí, až bude pozdě. Vše to znělo naprosto logicky a rozumně, ale neměnilo to nic na faktu, že neudělal nic, než že dva dny snášel dožadující se pohled oné obálky. A čas se mu krátil.

Oficiální ministerské sdělení s jeho jménem a místem pobytu zářilo ve světle svící, v jeho slovech se však ukrývalo těžké rozhodnutí.

Polibek pro Abrahama Kanea byl naplánován na třetí hodinu odpolední příští neděli, šest dnů před dalším úplňkem. Pozvánka k účasti.

V dalším dopise starostlivě napsaném Kingsleym stálo, že jeho přítomnost v cele je žádoucí kdykoliv až do dne před provedením trestu, aby vyslechl odsouzeného. Vše vyžadovalo potvrzení alespoň den předem. Očekávají jeho odpověď.

Čekali týden. A Remus nebyl nijak blíž k ukončení jejich očekávání.

Vůbec se nedokázal rozhodnout. Na jednu stranu by byl – celkem pochopitelně – šťastný, kdyby Abrahama Kanea už nikdy neviděl. Argumenty otce a přátel ohledně možné pasti, postranních motivů a nebezpečí, že se vystaví možnosti ztráty reputace díky poznámkám zdivočelého, to vše bral v úvahu. Zůstat mimo bylo přinejmenším nejbezpečnějším jednáním.

Ale přišlo mu to špatné.

Celá tato záležitost potřebovala ukončit. Nedalo se popřít, že nikdo neovlivnil jeho život více než jeho někdejší bratranec, a aby tak důležitý, i když nepříjemný vztah skončil tak neuspokojujícím, nepřesvědčivým způsobem, to se do jeho povědomí zabodávalo jako nůž. A bylo toho víc. Jejich poslední setkání, ona konfrontace ve vstupní síni, proběhlo podle Kaneových podmínek – vlkodlačí boj, jeho pravidla, jeho příkazy. A Remus jejich křivolakou společnou historii nechtěl takto zakončit.

Už nechtěl, aby neviditelný Kane ovládal jeho život. Chtěl, aby to skončilo za jeho podmínek. Za lidských podmínek.

Ale stálo to za ten risk?

Zajistí si vůbec uzavření té záležitosti?

A bude uzavření vůbec možné? Dokonce reálné?

„Lupine.“

Remus při nečekaném zaznění hlasu značně nadskočil a střelil očima na stínovou postavu rýsující se v otevřených dveřích. Na hábit, temné oči a zažloutlou bledost. Ale Severus Snape se na něj nedíval s pohrdáním, které Remus čekal vzhledem k posledním dnům. Namísto toho v jeho rysech viděl odhodlanou rezignaci. Severus se na něj mračil s mnohem známějším nekonečným odporem.

Remus se obezřetně opřel o područky křesla, zvedl se a úšklebek odměnil tichou zdvořilostí.

„Severusi,“ oslovil jej tiše. „Co pro tebe mohu udělat?“

Ve Snapeových očích temně zablesklo nad volbou slov.

„Nic ti nedlužím, víš,“ zvolal nečekaně hlubokým a nejasně žalujícím hlasem. „Jestli čekáš, že budu líbat paty svému… zachránci,“ vyštěkl ta slova, jako by mu ztrpkla v ústech, „budeš čekat hodně dlouho. Nic nedlužím Jamesi Potterovi a nic nedlužím tobě. Oba jste jednali jen ve svém vlastním zájmu.“

Remus se velmi klidně předklonil nad stůl. Bolestně si uvědomoval ostří nože, na němž tento rozhovor balancoval. Nebyla vhodná doba na špatná slova.

„Nic jsem od tebe nečekal,“ odvětil tiše. „Ani bych nic nepředpokládal.“

„Dobře.“ Snape vyštěkl ta slova tak ostře, že by i vzduch krvácel. „Jednou ses mě pokusil zabít, Lupine, a ať už jsi spoluvinen na Blackově akci, či ne, nezmění to skutečnost, že jsi téměř uspěl. To anuluje jakýkoliv kouzelnický dluh, který by mohl vzniknout. Jestli tento… incident má nějaký účinek, pak jen že jsme vyrovnáni.“

„Tomu rozumím.“

„Takže jestli jsi čekal nějakou… vděčnost…

„Nečekám.“

„Dobře. Protože ode mne se ti žádné nedostane.“

„Samozřejmě ne.“

Snape jej velmi podezřívavě sledoval. Zjevně čekal nějaké protesty.

Vysmíváš se mi, Lupine?“ zamračil se znenadání. „Protože jestli plánuješ nějakou…“

Remus cítil, že je důležité, aby směr této myšlenky rychle utnul. „Nevysmívám,“ přerušil jej spěšně a dostalo se mu chladného pohledu, který jej za jeho drzost atakoval. „Myslím to vážně, Severusi. Jen chci celou tu záležitost nechat za sebou.“

Snape vyklenul obočí. „Takže toto je pro tvé dobro. Mám ti prokázat laskavost, pomoci tobě ke klidné mysli.“

Remus jen taktak neprotočil očima. Nikdo na světě nebyl tak nadán schopností překrucovat slova jako Severus Snape.

„Tak jsem to nemyslel,“ pečlivě utlumil náznak zklamání, které hrozilo, že se mu vplíží do slov. „Nezachránil jsem ti život, abych to pak použil proti tobě. Zachránil jsem jej, protože se mi to zdálo správné.“

Snape se ušklíbl. „Tak ušlechtilý vlkodlak. Možná ses spletl v povolání. Jestli to chápu dobře, v Evropě zaměstnávají psy podobné tobě, aby vyhrabávali mudly zasypané sněhem.“

Remus zatnul zuby pochmurným odhodláním. Neoplatí mu to. Pokud by následovala hádka, tato směšná studená válka mezi nimi by neskončila.

„Měl jsem tě raději nechat zemřít?“ zeptal se tiše. „Nebo bys dal přednost pokousání a každoměsíčnímu vaření protivlkodlačího pro sebe?“

Rozhostilo se trapné ticho.

Snape se prudce zamračil. „Pokoušíš se mě obelstít, abys získal vděčnost?“

Remus se ostře nadechl. „Nepokouším se tě nijak obelstít. Nejsem jako mí kamarádi, Severusi. Jednou si to uvědomíš.“

Zmijozel na něj shlížel zpoza svého dlouhého nosu. „Nevěřím ti.“

„S tím nic nenadělám. Nic od tebe nechci. Buď tomu uvěříš a necháš toto vše za námi, nebo budeš lpět na svém hněvu a ten se povleče už navždy.“ Neúprosně zíral na svého bývalého spolužáka. „Je to na tobě.“

Nastalo dlouhé mlčení. Snapeovy tmavé oči probodávaly tichý vzduch a zavrtávaly se do kolegovy kůže.

„Už s touto záležitostí nezačneš,“ přikázal úsečně a odhodlaně autoritářsky. „A v budoucnu ani nikdy nepoužiješ proti mně.“

Remus přikývl. „Máš mé slovo.“

Snape se ušklíbl. „Slovo vlkodlaka…

„Jiné ti dát nemůžu.“

Mistr lektvarů se na chvíli zamyslel. „Dobrá,“ připustil nakonec. „Přijmu jej, když musím.“ Mírně zaváhal. „Jsem rád, že jsi byl rozumný, Lupine.“

Remus se opatrně usmál. „Je snadné být rozumný ve správné věci. Děkuji, že jsi přišel, Severusi. Nechtěl jsem tě obtěžovat, ale v těchto záležitostech je důležité vyčistit vzduch.“

Výraz Snapeovy tváře naznačoval, že by čistý vzduch raději obětoval příležitosti naplnit jej jedovatým plynem a s Remusem vevnitř za zamčenými dveřmi. Ale ta škrobená nejistota posledních čtrnácti dnů chyběla. Onen nejistý klid jejich vztahu se obnovil.

„Když to říkáš, Lupine,“ protáhl se stočeným rtem. „Pokud mě teď omluvíš, mám nějaké naléhavější záležitosti.“

„Jistě.“ S taktním přikývnutím se Remus vrátil do svého křesla. Snape chvilku lelkoval a temné oči se mu z bledé tváře blýskaly, ale pak se ředitel Zmijozelu se zasvištěním hábitu otočil a zmizel v chodbě.

Remus chvíli zíral na široké, prázdné dveře a poslouchal, jak vzdalující se kroky mizí v dálce. Pak si povzdechl.

No, to bylo zajímavé.

Snape byl hrubý. Byl příkrý. Byl otevřeně nepřátelský. Neprokázal Remusovi žádnou úctu, ani vzdálené ocenění za skutečnost, že mu zachránil život. A přesto…

A přesto se Remus cílil mnohem lépe.

Samozřejmě že mezi nimi bude vždycky napětí. To bylo nevyhnutelné. Ale to napětí navíc, ta nejistota, která vyvedla z rovnováhy to, co bylo roky jemně řízeno a vyvažováno vzájemnou nechutí, to zmizelo. Problém byl pojmenován. Obě strany vyjasnily své pozice a ustanovily hranice tváří v tvář novému vývoji. Rozhodně nebudou přáteli – to bylo nemožné – ale přinejmenším oba účastníci vzájemného odporu zjistili, že jsou zpět za rovných podmínek.

Všechno bylo vyřízeno. Nic si nedluží.

Celá tato trapná kapitola byla uzavřena. Nebo dvě trapné kapitoly, pokud Snape myslel vážně poznámku, že jsou vyrovnáni. A teď se život může vrátit k normálu.

Remusův pohled se přesunul k ministerskému dopisu.

Uzavření.

Jakkoliv nepříjemné, nepřátelské nebo obviňující, byl konec.

Stojí to za ten risk?

Ano.

Remus se natáhl pro brk, odhodlaně se usadil a přisunul si dopis z ministerstva. Musí to udělat, než změní názor.

Namočil brk do inkoustu a rozepsal se.

Vážený pane Pastorku,

přijímám pozvání k rozhovoru s Abrahamem Kanem před provedením mozkomorova polibku. Jestli je to možné, rád bych jej navštívil tuto neděli…

 

PA: Tak… půjde… (jako kdybyste to vesměs neuhádli…) ;)


Kapitola 40. Připravený nebo ne?



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/40/

Rating: 13+



Kapitola 40.  Připravený nebo ne?

Byla zima.

Dech se srážel v ranním vzduchu, vítr se jako zmrzlé lechtající prsty prodíral opotřebovaným hábitem, mráz jiskřil na hromadách odpadků, které se kupily v zadní části vyčpělé uličky. Ale mrazení až do morku kostí nemělo co dělat s počasím.

Remus si přitáhl plášť těsněji kolem sebe a nepřítomně zíral na otlučené červené dveře. Neumělá umrlčí lebka na jejich povrchu se loupala a výsměšně se na něj šklebila. Počtvrté se pokusil sebrat síly, aby vstoupil.

Lupine, ty jsi teda Nebelvír. Bojíš se dveří.

Ale kvůli dveřím se mu prsty nechvěly a srdce neztěžklo. To ta vyhlídka na věci příští, co ležely za nimi.

Nemyslím, že to zvládnu. Byl to špatný nápad.

Neukvapil se příliš? Provedl tak důležité rozhodnutí na základě impulsu, nápadu, chycený v krátké plamenné konverzaci, která přinesla podivné ukončení, napsal dopis a doslovně se předhodil vlkům.

Dnes bude mluvit s Abrahamem Kanem. Týden před provedením mozkomorova polibku přišel, aby odpověděl na vlkodlakovo poslední přání.

Který vlkodlak byl ten odsouzený, se teprve uvidí. Tak nějak tušil, že to bude záležet na tom, co bude řečeno.

Přátelé si mysleli, že se zbláznil. Minerva se přísně zamračila a zavrtěla hlavou, když se u sobotní snídaně přiznal k souhlasu s návštěvou. Poppy mu vynadala a varovala jej, aby se nepřemáhal. Nedlouho poté se v krbu objevila Kingsleyho hlava, aby se její majitel ujistil, že si je Remus návštěvou jistý. Jakmile se ta informace dostala do hlavního štábu, Moody mu poslal naléhavý dopis o důležitosti neustálé ostražitosti. Sepsal přednášku přerušovanou šťavnatými popisy možných důsledků chyb. Krátce po poledni se za jeho oknem objevila Tonksová na koštěti, připustila, že jde o jeho rozhodnutí, ale ve vzduchu bylo cítit úpěnlivé varování o dvojakosti zdivočelých, což jen odráželo Moodyho slova. I Albus, který se to odpoledne objevil v jeho komnatách, když se zrovna prokousával nedokončeným známkováním, mu doporučil, aby byl opatrný.

Jen otec nic neřekl. Ale výraz jeho očí, když hleděl na synovu hlavu v krbu, byl výmluvnější než slova.

A teď byl tady. Stál před vstupem do ministerských cel proti vůli téměř všech, kteří mu byli drazí, a pokoušel se zjistit, co se stalo s jeho příčetností.

A nemohl tady stát navěky.

Remus zatnul zuby a odsunul negativismus. Pevně vztáhl ruku a pomocí hůlky zaklepal rezavým visacím zámkem.

Oko v očním důlku lebky zamrkalo. Neuměle nakreslené, pokřivené zuby se prohnuly.

„Ano?“ vyštěkl nepříjemný hlas.

Remus napřímil ramena. „Remus Lupin,“ oznámil zřetelně a rozhodně. „Mám schůzku s panem Pastorkem, abych navštívil vysoce zabezpečeného vězně.“

„Strpení.“ Netělesné oči zmizely a lebka zase vypadala jako nepovedená kresba. A najednou byl ten strašidelně intenzivní pohled zpátky.

„Můžete vejít,“ připustil hlas se zjevnou neochotou. „Připravte se, že při ohlášení u recepčního pultu odevzdáte hůlku a všechny potenciální zbraně.“

„Rozumím.“ Remus přikývl na souhlas a visací zámek si vrzavě povzdechl a otevřel se. Dveře se doširoka rozevřely.

Recepce v části ministerstva s celami byla o mnoho klidnější než při poslední návštěvě. Vlastně vzhledem k časnému nedělnímu ránu zela široká místnost s nepohodlnými dřevěnými židlemi a impozantním pultem prázdnotou. Jen rozladěný mladý úředník z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů se v ní nudil. Remuse si všiml hned po jeho příchodu a neochotně se postavil.

„Ano?“ vyštěkl popuzeně.

Remus si dovolil pousmání. „Jsem Remus Lupin. Přišel jsem…“

„Vím,“ mladík jej rázně přerušil přezíravým mávnutím rukou. „Pan Pastorek tu bude co nevidět.“ Evidentně jitřní víkendová služba u cel nebyl úkol, který by mladý zaměstnanec ministerstva vítal s nadšením a radostí. A vše se ještě zhoršilo, když jej nějaký netaktní host přiměl pracovat. „Zatímco budete čekat, odevzdejte, prosím, hůlku a všechny útočné zbraně, které můžete přechovávat. Také se na vás požaduje magická prohlídka.“

Remus se mlčky přiblížil ke stolu a bez komentářů položil hůlku na dřevěnou desku. Muž ji s nechutí zvedl a upustil ji s jistou dávkou neopatrnosti do mosazné mísy vah, které byly totožné s těmi používanými bezpečnostním kouzelníkem u vstupu do Ministerstva kouzel. Odtrhl proužek papíru, aniž by se na něj podíval, a zamračeně jej strčil před tvář návštěvníka.

„Je to v pořádku?“ prohlásil, otrávený a rozmrzelý. Remus poněkud v rozpacích zkontroloval detaily a přikývl.

„Ano.“

„Dobře.“ Úředník kus papíru zlomyslně napíchl na bodec na stole. Pak se k návštěvníkovi podrážděně obrátil zády, ležérním trhnutím otevřel malou dřevěnou skříňku na polici za stolem a s klapnutím do ní vložil Remusovu hůlku. Jak se víko zavřelo, kouzelný zámek zaklapl.

„Dostanete ji zpět při odchodu,“ zamumlal a trhl hlavou. Rty se mu stočily. „Prosím, zůstaňte v klidu, než vás prohlédnu kvůli zbraním.“

Několik náhodných vln z malých modrých koulí a pár zamumlaných kouzel podle toho úřady zjevně sloužilo jako komplexní sken. Pohlédl na návštěvníka a pokrčil rameny.

„Jste čistý,“ informoval Remuse a mávl rukou směrem k rozházeným židlím. „Posaďte se.“

Remus už se nadechoval, aby se zeptal, za jak dlouho asi Kingsley dorazí, ale tento tak nápomocný úředník se již otočil zády a odkráčel dveřmi za stolem. Mumlal si pod nosem cosi, co znělo jako ‚zatracení vlkodlaci‘. Další pomoc byla zjevně nepravděpodobná.

V tom okamžiku naštěstí od vchodu k celám dlouhým krokem vykráčela vysoká, tmavá postava Kingsleyho Pastorka. Oči se ostře blýskaly a náušnice cinkala. Zrak mu padl na Remuse a zprudka zastavil.

„Re… pane Lupine!“ začal překvapeně, rychle se opravil a se špetkou úzkosti se rozhlédl po možných posluchačích. „Jak dlouho už tady jste?“

Remus mírně pokrčil rameny a rukou naznačil, že jsou sami. „Jen pár minut. Váš pracovník na příjmu mě proskenoval, odebral mi hůlku a šel někam dozadu. Chystal jsem se posadit.“

Kingsleyho výraz potemněl, zatímco ramena se trochu uvolnila. „Řekl jsem Fentonovi, aby mi dal vědět okamžitě po tvém příchodu,“ hluboký, plný hlas naplňovalo nesporné roztrpčení. „Od té doby, co byl vyloučený z bystrozorského tréninku, je ten hoch hotová přítěž. Někdo si s ním bude muset promluvit.“ Povzdechl si. „No, předpokládám, že je to jedno.“

Remus pomalu mířil místností k bystrozorovi. Cítil se, jako by mu nohy těžkly každým krokem. Musel se soustředit, aby potlačil vzrůstající děs v hrudi.

„Jak brzy budete připraveni?“ zeptal se tiše.

Kingsley se na něj podíval snad soucitně. „Už jsme připravení,“ odvětil. „Pokud jsi i ty.“

Je připravený? Remus se nad ironií té otázky téměř usmál. Ne, samozřejmě, že není. Ani za tisíc let příprav by nebyl. Když přijde na Abrahama Kanea, nikdy nebyl.

Neměl sem chodit. Co se změní ukončením, když už bylo vše řečeno a uděláno? A jaké ukončení v případě zdivočelého bylo možné? Proč sem přišel? Aby se podrobil dalšímu sarkastickému přívalu posměšků, překroucených slov a krutým popisům? Proč se chystal podrobit obviňování zdivočelého? Proč…

„Remusi?“

Kingsley sledoval jeho mlčení s náznakem znepokojení. Remus se chabě pousmál.

„Jsem připravený,“ řekl.

Bystrozor jen přikývl. „Tudy,“ pokynul.

Chodba jako by mířila do nicoty. Po obou stranách vedly řady identických dveří do cel – jedna z nich musela být Remusova, když zde před pár týdny nocoval, ale nemohl, ani nechtěl zjišťovat která. Místo toho sladil krok s Kingsleym a snažil se ignorovat mumlání, sténání a chrápání vycházející z několika kobek, kolem nichž procházeli. V tomto patře byly také stráže, členové oddělení uplatňování kouzelnických zákonů; toto bylo jejich území, místo pro drobné kriminálníky, menší zločiny a vazba pro ty, kteří porušili zákon, ale ještě nezískali lístek do Azkabanu. Remus se vyhnul jejich tvrdým pohledům.

Když ustoupili, aby mohla projít stráž, Kingsley se k němu naklonil.

„Nezapomeň, že mě neznáš,“ sotva víc než zašeptal. „Než jsem ti doručil dopis, nikdy jsme se nepotkali.“

Remus přikývl. „Samozřejmě.“

Kingsley se rychle rozhlédl, ale až na rychle se vzdalující stráž tam nikdo nebyl. „U vstupu bude test totožnosti,“ zamumlal, když se vydali dál. „Dveře se neotevřou, dokud jím neprojdeš. Vdechneš výpary veritaséra, aby se zajistilo, že nepoužíváš mnoholičný. Neboj se, než se dostaneš do cely, vyprchá, ale nemuselo by být špatné pokusit se potlačit nutkání přiznat víc, než kdo jsi a proč tu jsi.“

Objevil se konec chodby a solidní ocelí vyztužené dveře s těžkými západkami. Do kovu byla hluboce vrytá slova VYSOCE ZABEZPEČENÉ CELY: NAPROSTÝ ZÁKAZ VSTUPU MIMO OPRÁVNĚNÉ OSOBY A OSOBY POTENCIÁLNĚ NEBEZPEČNÉ. Na stráži stáli dva muži – jeden se hrbil v tradičním oděvu Vlkodlačí odchytové jednotky, dřímal a vše mu bylo jedno. Druhý v bystrozorském hábitu stál v pohotovosti. Upřel oči na Kingsleyho a ten v tradičním pozdravu bystrozorů razantně přikývl.

„Bystrozore Pastorku,“ řekl strážce, vyjmul flakonek z výklenku u zdi a podal mu jej. „Jestli nic nenamítáte?“

Kingsley jej přijal a opatrně pozvedl k nosu. Stříbřité mihotání u okraje potvrdilo, že skutečně výpary vdechl.

„Jméno?“

„Kingsley Pastorek.“

„Hodnost?“

„Vrchní bystrozor.“

„Co vás sem přivádí?“

„Doprovázím pana Lupina k vězni Kaneovi.“

„Jste pod kletbou Imperius nebo jednáte v rozporu s vaší svobodnou vůlí?“

„Ne.“

Bystrozor se pousmál. Převzal lahvičku a podal ji Remusovi.

„Jednou se nadechněte, prosím,“ nařídil vážně.

Remus poslechl a opět se stříbřitě zatřpytilo. Zápasil se zvracením, když jej ostré a nepříjemné výpary veritaséra zapálily v chřípí. V hlavě se mu roztočil vír lehkomyslnosti.

„Jméno?“

„Remus John Lupin.“ Odpověď se vynořila, ještě než Remus zaregistroval otázku. Zahálející vlkodlačí lovec pomalu otevřel oko.

„Postavení?“

„Profesor obrany proti černé magii ve Škole čar a kouzel v Bradavicích.“

„Co vás sem přivádí?“

„Jdu navštívit Áb… zdivočelého Kanea.“ Remus bojoval s nutkáním vše vysvětlit – jen tak tak si zabránil použít jméno Ábel Isaac. Nebylo namístě začít blábolit o spletité rodinné historii se zdivočelým.

Bystrozor na něj zprudka upřel pohled, v němž zintenzivnělo náhlé podezření. Přimhouřil oči. Vlkodlačí lovec se podíval jeho směrem a výhružně si pohrával se zbraní.

Remus bojoval s nárůstem obav. Jeho dočasný vyšetřovatel zaznamenal to přeřeknutí a zjevně jej neohromilo. Ale co si bude o tom všem myslet? Co s tím udělá?

Zjistil to vzápětí. Lahvička s výpary se opět zprudka ocitla pod jeho nosem.

Bystrozor se tvářil mrazivě. „Nadechněte se znovu, prosím,“ nařídil neochvějně.

Remus ignoroval mrazení obav a pohnul se, aby poslechl. Náhle však vykročil Kingsley a oba muže zastavil zvednutou rukou.

„To není součást postupu, Beaumonte,“ zamračil se, třebaže Remus zachytil dobře skrytý náznak obav. „Jen jeden nádech, nezapomeňte. A již potvrdil, kdo je.“

Bystrozor – Beaumont – mu pohled neústupně vracel. „Uprostřed věty změnil odpověď,“ s mrazivým odhodláním trval na svém i před svým nadřízeným a kvůli spolupráci pohlédl k mlčenlivému vlkodlačímu lovci. „To opravňuje druhou dávku. Musíme určit jeho úmysl.“

Remus na ty dva bystrozory jen zíral a veritasérem vyvolaná lehkomyslnost slábla, zatímco se hádali o jeho poctivosti. Kingsley si podřízeného přísně měřil.

„To není náplní vaší práce,“ začal tiše, ale hlas si nesl ponurou výstrahu. „Ve skutečnosti je to má povinnost. Říkáte, že nezvládám svoji práci, bystrozore Beaumonte?“

Atmosféra v chodbě zřetelně ochladla. Mrazení zbytečného problému praskalo vzduchem. Remus si velmi přál, aby sem byl nechodil, a rozhodl se, že je na čase zasáhnout.

„To je v pořádku, pane Pastorku,“ vložil se do toho jemně. „Nevadí mi to.“

Beaumont i vlkodlačí lovec po něm střelili pronikavě podezřívavými pohledy.

„Jste si jistý, pane Lupine?“ zeptal se Kingsley a jeho hlas předvedl očividný nedostatek zájmu, přestože v očích se odráželo varování, ať je opatrný. „Nemusíte.“

„Nevadí mi to,“ zopakoval Remus s mnohem větší jistotou, než cítil. Pokusil se – a selhal – bojovat se silným pocitem, že se právě dobrovolně nabídl udělat něco poměrně pitomého. Ignoroval své pochybnosti, přijal lahvičku a podruhé se nadechl. Téměř okamžitě se mu roztočila hlava.

„Co vás sem přivádí?“ zopakoval Beaumont a ignoroval pronikavý pohled nadřízeného.

„Přišel jsem si promluvit se zdivočelým Kanem.“ Remus se nutil soustředit a podařilo se mu vyjádřit se opatrněji.

„Jste pod kletbou Imperius nebo jednáte v rozporu s vaší svobodnou vůlí?“

„Ne. Imperius na vlkodlaky nefunguje. Jsem zde z vlastní svobodné vůle.“

„Jste, nebo jste byl nějakým způsobem ve spojení s vězněm nebo plánujete pomoci mu uprchnout?“

„Beaumonte!“ rázem zasáhl Kingsley. „Překračujete hranice!“

„Ne.“

To jednoduché slovo, křišťálově jasné a přesvědčivé odvrátilo potenciální rozmíšku. Beaumont se neochotně mračil, ale lahvičku odtáhl a vrátil ji na bezpečné místo ve výklenku. Vlkodlačí lovec s tvrdýma očima také couvl, když se kolega bystrozor otočil zády k návštěvníkům.

„Dobře, můžete jít,“ připustil se zřejmými obtížemi. Klepnutí hůlky a zamumlání složité formule posunulo těžkou západku. Kingsley popadl Remuse za paži, evidentně netrpělivě vyrazil, aby Beaumont nenašel nějaký další důvod k námitkám, a chvatně je provedl přes práh. O chvíli později se za nimi těžké dveře zabouchly.

Remus se pokusil zaostřit, když pocit lehkomyslnosti vyvolaný veritasérem začal blednout. Pohled, který se mu otevřel, však točení hlavy příliš neulehčil. Před ním klesalo točité schodiště vyvolávající závrať a stísněnost. Úzké, bez oken a matně osvětlené se zavrtávalo hluboko do země a vedlo k těm nejzajištěnějších celám mimo Azkaban. Dezorientovaný, s hlavou jako ve vatě a se zvedajícím se žaludkem k němu vlkodlak doklopýtal.

Kingsley mu instinktivně sevřel rameno. „Pozor, Remusi,“ varoval jej tiše. „Tato schodišťová šachta je zmanipulovaná. Pokud šlápneš špatně, schody sklouznou a to tě sveze přímo do zabezpečené cely dole. Nepřistaneš jemně.“

Závrať už se zklidnila. Remus se opatrně posunul a obezřetně následoval bystrozorovy kroky dolů po schodech.

„Přísné bezpečnostní opatření,“ poznamenal a napodobil Kingsleyho vyvarování se konkrétního místa.

„Kvůli takovým kreaturám jako Kane to tak musí být,“ Kingsley elegantně překročil opotřebený kus kamene a zároveň Remusovi pokynul, aby jej s opatrností následoval. „Poslední, co ministerstvo chce v záznamech, je další ztrapňující útěk. Proto ho raději místo do Azkabanu vzali sem. S těmi nedávnými útěky z vězení nikdo nechce zvyšovat riziko ztráty dalšího sledovaného vězně.“

Oba muži v tichém soustředění zdolávali další zvláště zrádný schod. Kingsley zkontroloval Remusův postup a tváří mu probleskla necharakteristická nejistota.

„Remusi, myslím, že bys to měl vědět.“ Hlas měl tichý a opatrný. „Měl jsem na Grimmauldově náměstí krátkou poradu s Moodym. Řekl mi pár faktů, které nebyly v Kaneově šanonu.“

Remus zprudka vzhlédl na omluvný výraz tmavého muže. V žaludku jako by se mu zhmotnil kámen.

Kingsleyho měl rád. Věřil mu. Ale měl pocit, že témata, do kterých je zasvěcen Moody, by se neměla jen tak odhalovat nahodilým přátelům a kamarádům v Řádu.

Nemýlil se.

„Vysvětlil, co se ti stalo v nemocnici té noci, co jsi byl pokousán,“ Kingsley šel rovnou k věci a oči měl naplněné soucitem. „A že Kaneova krevní msta má co dělat s rodinnou vazbou. Nešel moc do detailů, ale je dost pravděpodobné, že Kane to dnes vytáhne, tak chci, abys byl připravený.“ Pousmál se, ale výraz podbarvovala špetka smutku. „Merlin ví, že tě chovám v úctě, Remusi. A vědomí toho, co jsi vybojoval jako dítě, ji ještě zvyšuje.“ Úsměv konejšivě zesílil. „Neboj se. Tvé tajemství je u mě v bezpečí.“

Remus mu pousmání vrátil. „Děkuji ti, Kingsley. Cením si toho.“

Kingsley se na něj ze strany podíval. „Mimochodem, Remusi, chtěl jsem se zeptat – jsi nějak příbuzný s Rolfem Lupinem?“

Remus zamrkal, nečekaná otázka jej překvapila. „Otcův bratr se jmenuje Rolf,“ připustil nejistě. „Proč se ptáš?“

Bystrozor zlehka pokrčil rameny. „Včera jsem prohlížel…“ obličej se mu protáhl nechutí, „… seznam hostů na Kaneův polibek a pozvaní byli tři Lupinové – ty, tvůj otec a tento Rolf. A když včera Moody zmínil rodinnou vazbu na Kanea, byl jsem zvědavý.“

Najednou Remusovi probleskla hlavou chvíle, kdy si prohlížel ministerský spis – dvě jména, na něž narazil a zapomenul je. Cosi ostře zapadlo na své místo.

„Půjde?“ Otázka se objevila téměř dříve, než si Remus uvědomil, že se ptá.

Kingsley přikývl. „Přijal před pár dny. Nedal tobě ani otci vědět?“

Remus zakroutil hlavou. „Nikdy jsem ho neviděl,“ přiznal se a přemítal, proč o něm nikdy neslyšel. „Nemyslím, že by s námi byl poslední roky v kontaktu.“

„Aha.“ Kingsley přikývl v tichém pochopení a decentně téma opustil.

O pár otoček dál schodiště končilo u těžkých, kovem tepaných dveří. Dvě kulaté skleněné čočky se mihotaly v blikajícím světle.

Kingsley třikrát zaklepal. O chvilku později zamrkal pár očí.

„Oprávnění a heslo?“ přeříkal hlas.

„Pastorek, K., sekce bystrozorů, oprávnění KPB872. Heslo je Lilith.“

„A on?“

„Remus Lupin, přítomen, aby navštívil vězně v souladu s Výnosem posledního práva, ministerské oprávnění Kane767.“

Oči zmizely. Vzápětí se dveře otevřely.

Nevelká strážnice vytesaná do pevného skalního podloží vypadala hladce vyzděná a solidní. Obsahovala pochopitelně málo nábytku – otlučený stůl a čtyři židle stály ve středu a polní lůžko u zdi. V sudu ve vzdáleném rohu se nacházela zásoba vylepšených a nabroušených dávnověkých zbraní – velká bojová sekyra, meč, kuše, dvě kopí a tři mudlovské pistole. Všechny vypadaly připravené k použití.

Tři strážci seděli kolem čehosi, co vypadalo jako ruka očarovaného pokeru, alespoň dle hladkého kamenného výrazu na obličeji srdcové královny. Jeden bystrozor a dva muži v oblečení VOJ. Čtvrtý strážce, druhý z bystrozorů, pečetil velké okované dveře za nimi. Identické, silně zajištěné se zavrtávaly do protější zdi.

Bystrozor u stolu okamžitě vstal.

„Bystrozor Pastorek,“ vzal příchozí na vědomí. „A toto je, předpokládám, Remus Lupin.“

Kingsley na oboje přikývl. „To je správně. Je vše připraveno?“

„Ano, pane.“ Bystrozor se otočil a zamířil k impozantním dveřím naproti. „Na konci chodby je připravena sledovací maska. Vězeň byl prohledán a zabezpečen v cele. Jen hůlkou třikrát poklepejte na druhé dveře a uveďte váš kód opravňující vstup. Pan Lupin může vejít, jakmile bude připravený.“

Zase to slovo. Připravený. Jako by to bylo pravděpodobné.

Remusovými žilami se jako jed rozlil nenadálý pramen strachu. To důvěrně známé chvění z blízkosti zdivočelého Kanea začalo tryskat končetinami a páteří, bojoval o dech a se závratí. V jizvě mu lehce pulzovalo.

Nechci se do tohoto pouštět. Ale je příliš pozdě couvnout.

Nevědomý si jeho nejistoty se Kingsley usmíval. „Děkuji vám, Gleghorne, to je skvělé. Mohl byste se postarat o dveře?“

Po chvíli šramocení se robustní dveře za nimi s třeskem zavřely. Remusovi připadalo, jako by on byl tím odsouzeným, tím za mřížemi a s osudem setrvat tam navždy. Úzká chodba, v níž se zastavili, po deseti metrech končila stejně masivní bránou zabezpečenou těžkou závorou. Už jen jedny dveře.

Chvění zesílilo.

Po Kingsleyho poklepání na rameno sebou trhl a otočil se. Bystrozor se na něj s účastí díval.

„Zkontrolujme, že veritasérum vyprchalo,“ prohlásil přímo. „Jak se jmenuješ?“

Mohl se konečně soustředit na něco jiného, třebaže jen krátce. „Celestýna Warbecková,“ odpověděl Remus pohotově. První slabika nebyla zřetelná, ale lež nenarazila na žádnou překážku. Koutky Kingsleyho úst sebou lehce zacukaly.

„Buď výpary vyprchaly,“ poznamenal nenuceně, „nebo máte velmi dobré maskování.“

Remus s nuceným úsměvem dloubl do svého ošuntělého hábitu. „No, víte, jak to chodí. Během volna se nerada dostávám do davu šílených lovců podpisů.“

Kingsley se zachechtal svým sytým hlasem. „Jsem rád, že máš pořád smysl pro humor,“ poznamenal a zjevně si neuvědomoval paradox smíchu odsouzence, kráčejícího k vlastní šibenici. „Tak pojď, Remusi. Skončeme to.“

S tímto postojem se Remus dokázal ztotožnit. Následoval Kingsleyho; na konci tyče vyčnívající z výklenku spatřil naleštěnou stříbrnou masku, jejíž skleněné oko netečně zářilo. Pod ní, vpravo od posledních dveří, stála vratká stolička. Kingsley se na ni s úšklebkem posadil.

„Tyhle věci na dálku nesnáším,“ svěřil se s opovržlivým máchnutím ruky. „Ale uvidím a uslyším všechno, k čemu v té místnosti dojde. A neskončí to překroucením všeho, co by Kane mohl říct. Kdyby dělal problémy, budu okamžitě uvnitř. Až budeš chtít odejít, prostě jen zaklepej.“ Trochu se zatvářil. „Normálně by se dveře v případě nouze samy otevřely…“

„… ale jsou zakouzlené, aby nefungovaly pro vlkodlaky,“ dokončil Remus očividnou větu. „Neboj se, Kingsley, je to naprosto logické opatření.“

Bystrozor pokývl a najednou smrtelně zvážněl. „Remusi, buď opatrný,“ pronesl. „Nedovol mu, aby tě podnítil k něčemu hloupému. Moc se nepřibližuj k mřížím. A proboha, nebojuj s ním.“

Remus klidně pohlédl na svého přítele a bystrozora. Srdce mu bilo jako rytmický perlík, žaludek se mu svíral a páteř se změnila v kus ledu. Mrazení Kaneovy přítomnosti se zvyšovalo tak, že se téměř nemohl soustředit. Krev mu v žilách burácela, v tepajícím rytmu se ozývala v hlavě a v jizvě po kousnutí mu ostře bodalo.

A bál se.

Bál. Bál se Kanea?

Ne.

Najednou jej celého zaplavilo odhodlání. Kane byl pod zámkem. Odsouzený k smrti. Kvůli čemu by se ho, u všech všudy, měl bát?

Paličatě zatnul zuby. Už nebyl ten zkamenělý tříletý klouček. A ani se tak nebude chovat. Je silný,  dospělý muž s vlastním životem, zocelený navzdory stavu, který mu vnutil Kane. Je Remus Lupin, učitel, Poberta, člen Řádu a vlkodlak a ať se propadne, jestli nechá Abrahama Kanea vycítit třebas ten nejmenší závan strachu.

Jako něžná vlna jej zaplavil klid. A pod jeho dotykem se ohavný pocit vřící krve a promrzlých končetin vytratil.

S neústupným a zcela soustředěným výrazem se Remus otočil ke Kingsleymu.

„Je to v pořádku,“ pravil tiše. „Chci si jen v klidu promluvit.“

Kingsley přikývl. „Pak hodně štěstí.“

Tři poklepání hůlkou a zamumlání fráze uvolnilo zámek a ten cvakl. Na chvíli vše znehybnělo.

Pak Remus Lupin otevřel dveře a tiše vstoupil.

 

PA: Tato kapitola měla být prostou předehrou v kapitole 41. Ale bolela mě hlava, když jsem ji psala, tak jsem se rozhodla rozpříst tyto přípravné kroky do extra kapitoly, abych mohla čelit událostem setkání, až mi bude lépe. :)


Kapitola 41. Poklidná rozmluva



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/41/

Rating: 13+



PA: Velká vděčnost za tento důležitý běh událostí patří SnorkackCatcher z fóra Mugglenet, neboť nadnesla paralelu významně křičící pletichy, kterou vaše pokorná autorka úspěšně a zcela přehlédla. To mi nezabránilo, abych ji nezasadila do hlubin této kapitoly. Velmi děkuji za brilantní postřeh.

 

Kapitola 41. Poklidná rozmluva

Místnost byla velmi malá a tmavá.

Šedé zdi hladce vytesané ze solidního kamene skalního podloží se leskly roztékajícím se slizem, kvůli hloubce postrádaly okna a osvětloval je jen pár blikotajících loučí volně zasazených v držácích vpravo. Široká, těžká mříž vedla po celé délce malé cely po levé straně a dramaticky rozdělovala komnatu na dvě části. Na podlaze asi dva metry vpředu ležela hliněná mísa rozbitá na mnoho kousků a na koncích vertikálních tyčí nechutně zasychala ovesná kaše.

Za mřížemi kralovaly stíny. U zadní zdi se chabě rýsovaly trosky otlučené a rozbité palandy visící v rozštípaných třískách z řetězů. Stěny rozryly škrábance a tmavé krvavé skvrny. Černou barvu mříží oprýskaly zjevně opakované útoky.

Zdivočelí evidentně nereagovali dobře na vězení.

V nejvzdálenějším rohu se shromáždila temnota. A do jejích hlubin se nořila nehybná postava.

Dveře za Remusem se s cvaknutím zavřely. Instinktivně pohlédl za rameno na těžký kov a robustní zámky mezi ním a východem. Po zádech mu přeběhl mráz.

Není návratu.

V jizvě jej bolestivě svědilo. Přinutil se uvolnit.

Obrátil se do cely. Z temnoty zářily dvě zlaté oči.

„Hleďme,“ malátně se ozval ze stínů tichý hlas. „Podívejme, kdo je tu. Malý bratránek Remus si přišel pohrát.“

Uvolni se. Dýchej. Ani náznak strachu.

Remus pomalu, opatrně vkročil hlouběji do cely, nohy přecházely po kameni a doprovázel je jen zvuk pozvolných šlépějí. Očima propichoval temnotu kryjící Kanea, ale zdivočelý si vybral správné místo – stíny odhalily jen náznaky obrysů a špetku pohybu kolem upřeného zlatého pohledu. Remus bojoval s třepotajícím se očekáváním v břiše a pomalým, znepokojivým nárůstem důvěrně známých příznaků, které označovaly blízkost jeho přetvořitele. V půli cesty se zastavil, asi tak metr od mříží, a k zářícímu upřenému pohledu se obrátil s tvrdým odhodláním.

„Proč jsi mě tady chtěl?“ tichá slova kolísala podél kamenných zdí. „Co chceš?“

Ve stínech se pohnul dráp. Zableskl se zubatý úsměv.

„Nemyslel jsem, že přijdeš, víš.“ Kaneovo lenivé prohlášení znělo téměř konverzačně. „Tvůj otec by nepřišel. Ale zase – on je větší zbabělec než ty.“

Remus nad tou lhostejnou urážkou otce zatnul zuby. Neskočí na to. Pokud by si chtěl vyměňovat uštěpačné poznámky, zůstal by v Bradavicích a vyhledal Severuse Snapea. Chtěl jen, aby se Kane dostal k jádru věci a nechal ho jít.

„Co chceš?“ zopakoval chladně.

Kaneovo uchechtnutí se odráželo od stěn. „Možná jsem jen chtěl strávit poslední chvíle s oblíbeným bratránkem,“ slova bobtnala sžíravým sarkasmem. „Možná jsem se před ním chtěl kát ze svých děsivých hříchů a z celého srdce se omluvit za zničení jeho života.“

Remus ten výsměch přijal s kamennou tváří a neochvějným pohledem.

Co chceš?“ zeptal se znovu.

Tentokrát se Kane rozesmál naplno. „Ale bratránku, copak nejsou naše myšlenky stejné?“

Opět bratránek. Remus potlačil povzdech. Tonksová a Moody měli pravdu. Bylo očividné, že Kane si je dobře vědom možnosti, že někdo vyslechne jeho slova. Zdivočelý hrál pro publikum.

„Pokud opakovaným zdůrazňováním našeho příbuzenství doufáš, že mi u bystrozorů způsobíš potíže,“ prohlásil Remus tiše, „ten, co poslouchá, už o něm ví. Takže ti doporučuju přestat mrhat naším časem a říct mi, proč jsi mě tady chtěl. Samozřejmě pokud jsi mě jen nechtěl dostat do vězení.“

Zlaté oči zamrkaly. Z temnoty se rozechvěl další tlumený smích.

„Jsi statečnější, když nás dělí mříže, že ano?“ zašeptal výsměšně. „Statečnější, když víš, že nedokončím, co jsem s tvým krkem začal…“ Ruka s drápy se opět ohnula. „Nebo s tvým bokem.“ Ve stínu scvakly zuby. „Statečnější, když si myslíš, že velíš.“

Remus se držel na uzdě a stále upíral spalující pohled. „Já velím.“

„Opravdu?“ Zdivočelý zněl najednou posměvačně. „Posledně, když jsme se setkali, tak to tak nevypadalo. Žádná zcela lidská mysl by nedokázala bojovat jako ty tehdy, bratránku. Už jsi k tomu sklouzával. Cítil jsi ve vzduchu krev těch děcek. Viděl jsem ti to na očích. Byl jsi jen krůček od zdivočení a prvního ochutnání lidského ma…“

„Ale nesklouzl jsem.“ Remus ostře utnul jeho slova a zamezil dalšímu pomstychtivému popisu. Chvíli váhal, potlačoval vzpomínku na krvežíznivost, na primitivní instinkt, bezcitnou touhu zabít. Síla vůle odsunula ty hrůzostrašné vzpomínky. Ubránil se tomu. A na tom záleželo.

„Byl jsem zraněný,“ odsekl prudce. „Bylo mi zle. Lektvar z toho měsíce měl nižší účinnost. Ale nezdivočel jsem. Takže nemůžeš říkat, že…“

„Ale málem ano.“ Teď byla řada na Kaneovi, aby skočil do řeči. Bezstarostné pomalé věty přebily jakákoliv slova, která se drala Remusovi na rty, a zcela je zadusily. „Už třikrát jsem viděl, jak jsi málem naplnil svůj potenciál, dovolil, aby se ukázalo tvé opravdové já, a vsadil bych se, že ty tři příležitosti nebyly jediné. Nejsi takový svatoušek, jak předstíráš, maličký Lupine, a oba to víme. Jsi na hraně tak dlouho, jak tě znám, a jediné, cos kdy potřeboval, bylo to správné postrčení k překročení hranice…“

„Takže takhle to je.“ Pravda se znenadání vyjasnila, skutečnost, která vedla Kanea k jeho žádosti – touha dostat poslední šanci a naplnit původní záměr oné noci, která mu změnila život. Remus nevěřícně zavrtěl hlavou a jen zíral na přízračnou postavu zahalenou šerem cely. „Proto jsi mě sem přitáhl. Kvůli poslední šanci změnit mě ve zdivočelého.“ Nedokázal potlačit nevěřícné zasmání, které mu vyklouzlo ze rtů. „Hodně štěstí.“

Zářící vlčí oči se ve tmě zostra přimhouřily. „Nepřitáhl jsem tě nikam,“ pomalu promluvil Kane. Zatímco jeho líně se vlekoucí tón neklopýtl, slova podbarvila úsečnost a podivně sebejistý břit. „Nemusel jsi přijít. Byla to tvoje volba, ne má. A oba víme, že nejsi škodolibý typ. Ne.“ Žluté oči zažhnuly, naplnil je požitek z výzvy. „Přišel jsi, protože jsi chtěl. Protože hluboko uvnitř jsi mnou zaujatý, zaujatý tím, co jsem, a svobodou a pravdou ztělesněnou přímo před tebou, pravdou, po které tajně toužíš. Vědomě či ne, chceš být mnou. A proto jsi tady.“

Remusovi přeběhl mráz po zádech. Zostra se nadechl.

„To není pravda,“ opáčil tlumeně, ale chvění, které zasáhlo jeho hlas, odporovalo vyřčenému.

„Že ne?“ posměvačný tón ještě zesílil. Kaneovi ta roztřesenost neunikla. „Pověz, že sis neužíval chuť každého mého slova. Pověz, že tě nefascinovala.“

Fascinovala… Fascinovala jej? Neříkal si, jaké by bylo, kdyby ta šepotající síla číhající na okrajích vědomí povstala jednou provždy? Nezajímalo jej…

Ne. Takto se na to nesmíš dívat. Přesně to chce.

Remusův hlas ztvrdl odhodláním. „Nefascinuje mě,“ odsekl a to chvění zcela zmizelo. „Je mi z ní zle.“

„Lháři.“ To slovo se od zdí odráželo tam a sem přímo výsměšně. „Chceš být jako já. Přišel jsi, protože chceš, abych ti pomohl k tomu dojít.“

Nedovol mu, aby se k tobě dostal. Nemůže pouhými slovy změnit, kdo jsi, pokud ho nenecháš.

„Takže ty mi chceš pomoct?“ Vlkodlak zápasil s tím, aby nezvýšil hlas, a s ohledem na jeho vnitřní bouři podivuhodně uspěl. „Tomu můžu jen těžko uvěřit.“

„Remusi, Remusi, Remusi.“ Kaneova hlava v temnotě se zlehka vrtěla. Rozmazaný pohyb zaplavily odstíny šedé a černé. „Vždycky jsem ti chtěl pomoct, copak to nevidíš? Když ti byly tři, nabídl jsem ti osvobození od