Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Fortuna úvod



Fortuna - úvod

Fortune

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune


Autor: Hesaluti      

Překlad: denice

Beta: Jimmi a Sevik99

 

 

 





Banner:  Jimmi

Povolení k překladu: Žádost zaslána, autorka zřejmě není aktivní

Romance/dobrodružství

Draco/Hermiona

Kapitol: 43     Slov:  85 300

Shrnutí: Po odchodu z Bradavic Hermiona provozuje obchod s přísadami do lektvarů. Když je požádána o pomoc s jedinečným lektvarem, který může vydělat jmění, ocitne se v potížích. Není divu, protože jejím partnerem se stane jistý Draco Malfoy.

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Hesaluti. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

 

Poznámka překladatelky: Povídka je milá, oddechová Dramione s dobrodružně-detektivní zápletkou. Bude vycházet vždy ve čtvrtek. Doufám, že ji budete číst s takovým potěšením, s jakým jsem ji překládala.


Kapitola 1. Služby zákazníkům



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 1. Služby zákazníkům

 

Hermiona seděla a zamračeně zírala na papír s výpočty, ležící před ní. Obchod vykazoval malý zisk, což bylo samozřejmě dobře, ale nebylo to dost, aby mohla vyplatit Joshuu. To chtěla opravdu udělat co nejdřív, aby se s ním už nemusela setkat. Před pouhými dvěma dny vstoupil do obchodu v doprovodu své zbrusu nové snoubenky, půvabné a okouzlující dívky jménem Antoinette (Hermiona si ji skutečně chtěla oblíbit, ale nešlo to). Byl ráznější než obvykle, netrpělivý a náročný. Věděla, že je to vlivem Antoinette. Žádal pravidelnější informace o účtech. Dokonce se zmínil, že by chtěl na místě uzavřít formální smlouvu, podle níž by rychle odkoupila jeho podíl na obchodu, protože se bude ženit a potřebuje peníze.

Hermiona teď nevěděla, proč s ním kdy začala společně podnikat, ale tenkrát se to zdálo být přirozené a správné. Obchod byl situován na dobrém místě v Příčné ulici a Hermiona si byla jistá, že si brzy získá zákazníky. V dohledné době si ho nemohla sama dovolit, a to ani s velkorysou pomocí svých rodičů, takže pátrala po investorech. Harry s Ronem oba dobře vydělávali a rádi se stali tichými společníky, takže jí s Joshuou stačilo rozdělit si jen polovinu ceny. Joshua se chtěl zapojit nejen jako tichý společník.  Pomohl jí prodejnu zařídit, a když měl čas, dokonce i obsluhoval zákazníky.

Půl roku šlo všechno dobře, obchodu, který Hermiona pojmenovala Míchací kotlík, se dařilo. Hermiona si zažádala o licenci na výdej speciálních přísad, aby mohla skladovat a prodávat některé z dražších a méně obvyklých lektvarových ingrediencí. A k dovršení všeho byla poptávka i po samotné Hermioně, neboť byla vždy ochotná poskytovat rady k přípravě lektvarů. Jak ubíhal čas, Joshuův počáteční zájem mizel a obchod navštěvoval čím dál tím méně a méně. Hermiona musela najmout prodavače, včetně Ginny zaměstnávala tři lidi. Bohužel, Joshua se moc dobře nevypořádal s Hermioninou přílišnou zaneprázdněností a dlouhou pracovní dobou, kvůli níž s ním trávila méně času, a začal se od ní odpoutávat. Takže ji ani nepřekvapilo, když si s ní jeden den sedl a řekl jí, že je po všem, osobně i obchodně. Byl příjemný, plný porozumění a shodli se, že si Hermiona koupí jeho podíl, jakmile si to bude moci dovolit. To se stalo téměř před rokem a on teď začínal naléhat.

Hermiona si povzdechla a zavřela účetní knihu. Zíráním do ní nemohla ta čísla změnit. Bude muset vymyslet nějaký plán. Dveře z krámu se otevřely a dovnitř se vřítila Ginny.

„Hermiono! Hádej! To nikdy neuhodneš!“ rozzářeně spráskla ruce.

„Co mám hádat?“ zeptala se Hermiona mdle. Opravdu neměla náladu projevovat nad čímkoli nadšení.

„Hádej, kdo právě vešel dovnitř a zrovna teď si prohlíží regály. To nikdy neuhodneš!“

„Tak proč mi to prostě neřekneš?“ Věděla, že je nepříjemná, ale Ginny si toho nevšimla, tak ji pohltilo nadšení. Naklonila se blíž k Hermioně a ztišila hlas.

„Malfoy! Zatracený Draco Malfoy je tady!“

Hermiona zvedla obočí. To byla opravdu novinka, protože ho neviděly od té doby, co opustil školu. Věděla, že si založil vlastní společnost, prodával lektvary a jiné kouzelné věci, ale to se nijak nedotýkalo Hermionina obchůdku. V první řadě pracoval ve větším měřítku a všechno prodával ve velkém. Jakékoli jeho lektvary byly kompletně připravené k použití a distribuované ve velkých baleních. To bylo novátorské, nikdo před ním nepracoval s takovým množstvím. O jeho soukromí nebylo, na rozdíl od podnikání, nic slyšet. Nikdy se neocitl v titulcích novin a Hermiona o jeho životě neměla ani ponětí. Ne že by chtěla mít. Takže co asi dělá v jejím krámku? Zřejmě něco hledá. Jestlipak ví, že je to její obchod? Pravděpodobně ne.

„Tak jdi!“ Ginny mávla rukou ke dveřím. „Jdi ho obsloužit.“

„Cože? Proč se mu nemůžeš věnovat ty?“ řekla Hermiona, která vůbec netoužila vidět bývalého nepřítele.

„Protože ho musíš vidět, proto!“ odpověděla Ginny.

„Proč bych se na něj měla chodit dívat? Děkuji pěkně, velmi dobře si ho pamatuji. Bledý, světlovlasý, vytáhlý, s arogantním úšklebkem. Rozhodně nespěchám oživit si tuhle vzpomínku.“

„Ale on se změnil! Musíš ho vidět… vyrostl a …“ Ginny se zarazila a kousla se do rtu, takže na ni Hermiona hleděla a přemýšlela, co má tohle sakra znamenat.

„A…?“ pobídla ji.

„Je úžasný,“ vydechla Ginny a usmála se. Hermiona údivem vytřeštila oči.

„Úžasný? Právě jsi popsala Draca Malfoye slovem úžasný? Cítíš se dobře?“

„Ano, jsem v pořádku! Chci říct, že spousta děvčat si už ve škole myslela, že je rajcovní, ale tohle je něco jiného! Teď opravdu je rajcovní! Vysoký, svalnatý a ten typ, co z něj čiší smyslnost! Vážně se na něj musíš jít podívat,“ popadla Ginny Hermionu za paži.

„Ne! Je mi jedno, jak vypadá! Nechci ho vidět. Je to tvůj zákazník, tak ho obsluž,“ rozhodně řekla Hermiona a Ginny ji stihla zlostným pohledem, než se vrátila zpět do prodejny. Hermiona si povzdechla, ale Ginny tentokrát alespoň nebouchla dveřmi. V poslední době se dohadovala se všemi kolem a na všechny poštěkávala.  Začínala se divit, čím to asi je. Ginny byla vždycky temperamentní, ale většinou to byla spokojená a šťastná dívka, takže její nevypočitatelné chování z poslední doby jí vůbec nebylo podobné.

Hermiona zaslechla hluboký hlas, který poznala, a navzdory tvrzení, že nemá zájem na zhlédnutí nebo setkání se s novou a údajně vylepšenou verzí pana Malfoye, se připlížila ke dveřím a nepatrně je pootevřela. Teď slyšela dokonale, protože Malfoy stál hned za nimi, obrácený zády k ní. Viděla jen malou část jeho vlasů a ramen, ale ty charakteristické kadeře by poznala kdekoli.

„Takže ty teď děláš Grangerové služtičku, Wízlice?“ Protahovaná slova dorazila k Hermioniným uším a ona okamžitě ucítila, jak se jí ježí vlasy na hlavě, částečně ze zvyku a částečně z tónu a použitých výrazů.

„Nejsem její služtička, pracuji tady!“ odpověděla Ginny. „A nejmenuji se Wízlice!“

„Ale! Tak už jste se s Potterem konečně spřáhli? Co na něm vidíš?“ řekl Malfoy a Hermiona zaťala pěsti.

„Ne, ještě ne, ale to s tebou nemá nic společného!“ odpověděla Ginny, pro tuto chvíli stále ještě klidným hlasem. „Řekla bych, že mám naprosto vhodné křestní jméno, které neváhej použít, Malfoyi!“

„Ginevra…“ vyslovil Malfoy její jméno, jako by zkoušel neznámé slovo. „Takhle mluvíš se všemi zákazníky?“

„Ty ještě nejsi zákazník, nic sis nevybral,“ poukázala Ginny a Hermiona se tomu zasmála.

„Nemyslím, že máš to, co chci,“ odpověděl Malfoy dvojsmyslně a ona zaslechla Ginnin hlasitý povzdech.

„Myslím, že bys měl odejít.“

„Ví Grangerová, jak vyháníš zákazníky? Možná bych si měl promluvit s majiteli…“

„Proto jsi tu? Chceš jen trápit Hermionu? Nebo skutečně něco potřebuješ?“ Ginnin hlas už nebyl klidný.

„Ty nevíš, že zákazník má vždycky pravdu?“ zeptal se Malfoy a Hermiona slyšela v jeho hlase pobavení. Zřejmě mu všechno přišlo k smíchu. Rozhodla se, že je čas zasáhnout. Bylo ale příliš pozdě, protože uslyšela Ginnin tlumený hlas.

„Jdi se vycpat! Táhni odsud a hraj si na jiném písečku, Malfoyi!“

V příštím okamžiku se rozletěly dveře a Hermiona musela uskočit z cesty, aby neschytala ránu. Ginny na ni pohlédla planoucíma očima.

„Odmítám ho obsluhovat! Jestli se tu ještě někdy objeví, říkám ti už teď, že je celý tvůj!“

Hermiona zvedla ruce nad hlavu: „Dobrá, dobrá! Omlouvám se! Je zcela zřejmé, že se zlepšil jen jeho vzhled, protože byl stejně protivný jako předtím,“ odmlčela se a mnula si bradu. „Jen doufám, že neměl v plánu udělat velký nákup a ty jsi ho dřív nevykopla z obchodu!“ 

Ginny rozmrzele pokrčila rameny: „Některé věci nestojí za žádné peníze, Hermiono, a jednání s ním je jedna z nich.“

 

Poznámka autorky:  Tak tady to máte…jako vždy jsou tu některá známá témata, ale jsou jinak podaná. Tohle bude hodně pohodová povídka a doufám, že se vám zalíbí… dejte mi vědět, jestli ano.



Poznámka:


Kapitola 2. Zamčeno



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 2. Zamčeno

 

Následujícího večera, pět minut před zavírací dobou, seděla  Hermiona sama v obchodě. Opět se probírala účetnictvím, tentokrát u stolu v zadní části krámu, kdyby náhodou ještě přišel zákazník. Účty byly stejně frustrující jako dřív. Už před hodinou poslala Ginny domů, protože měla celý den špatnou náladu, na všechny vrčela a poštěkávala. V polední pauze seděla v kanceláři, bez nadšení přežvykovala sendvič a stěžovala si, že jí není dobře a všechno ji bolí. Hermiona si hlasitě povzdechla. Potřebovala Ginny, protože byla skvělá prodavačka a také velmi dobrá bývalá studentka Bradavic, což znamenalo, že se vyznala ve zboží a dokázala si poradit s většinou otázek. Bylo zvláštní, že se tak náhle změnila. Hermionu napadlo, jestli to náhodou nemá nějakou souvislost s Harrym, ale pořád vypadali velmi šťastně. Jejich vztah byl pevný, byli pěkný pár, takže se to zdálo nepravděpodobné, ale Hermiona nedokázala přijít na žádný jiný důvod.

Otočila stránku v účetní knize a začala sčítat dnešní prodej, když náhle dostala nápad. V mysli se jí spojily Ginniny výkyvy nálad a pocity nevolnosti.

„Těhotná!“ přerušila sčítání, zvedla hlavu a hlasitě to slovo vykřikla.

„Těhotná? To jsi tedy musela provozovat sex? Netušil jsem, že na to máš.“ Ten hlas Hermionu doslova katapultoval ze židle. Zalapala po dechu.

„Bude mít ryšavé vlasy? Chudák malý hňup!“ Otočila se a uviděla Malfoye stát napravo od stolu. Se založenýma rukama se opíral o jeden z regálů. Nevypadal, že by právě přišel, a ona přemýšlela, jak dlouho tam už postával.

„Malfoyi!“ zvládla ze sebe vyrazit, srdce jí bušilo v hrudi.

„Ten a žádný jiný,“ řekl Draco s úšklebkem, který se od školních let nezměnil. Arogantní, uštěpačný a opovržlivý. „Takže kdy uslyšíme, jak vytrubujete oznámení, že na svět přišel ošklivý, pihovatý, zrzavý potomek?“

 „Cože?“ zamračila se Hermiona. Jeho překvapující příchod jí zavařil mozek a tak na něj jen nechápavě zírala. O čem to ksakru mlel?

„Právě jsi řekla, že čekáš dítě. Předpokládám, že je to Weasleyovo, nebo jsi už přišla k rozumu?“ Draco přistoupil blíž, očima si měřil nejdříve ji, z čehož jí naskakovala husí kůže, a pak stůl. S prásknutím zavřela hlavní knihu a probodla ho pohledem.

 „Ne že by to byla tvoje věc, ale nescházím se s Ronem od té doby, co jsme opustili Bradavice, a rozhodně nejsem těhotná s ním ani s nikým jiným! Přemýšlela jsem o jedné lektvarové složce,“ procedila přes skřípající zuby a toužila ho vykopnout jako včera Ginny, ale opravdu nepotřebovala, aby začal rozšiřovat zvěsti o jejím iluzorním jiném stavu. Draco na ni povytáhl obočí.

 „Buď v klidu, Grangerová! Řekla jsi to ty, ne já!“ bránil se. „Myslel jsem, že by byl zázrak, kdyby ses s někým spustila a pak otěhotněla, a připadáš mi stejně nervózní jako vždycky...“

Hermiona ukázala na dveře: „Ihned odejdi!“ rozkázala, ale on se ani nehnul.

„Jen jsem žertoval, Grangerová. Ber to trošku z té legrační stránky, ano?“ Draco se na ni usmál, ani v nejmenším se netrápil její rozhořčenou reakcí a Hermiona musela bojovat s nutkáním popadnout ho pod krkem.

„Velmi vtipné, tím jsem si jistá. Proč ale jde ten žert vždycky na můj účet? Co vlastně chceš, Malfoyi? Pokud to není nějaká přísada nebo rada, jak uvařit lektvar, navrhovala bych ti okamžitě vypadnout!“

„No není tohle skvělá služba zákazníkovi?“ znovu vykročil vpřed a ocitl se mnohem blíž. Hermiona se přistihla, že na něj zírá. Ginny o jeho vzhledu nelhala. Přes její naprostou nenávist k němu a méně než přátelský rozhovor, který vedli, nemohla popřít, že byl... v mysli jí vyvstal Ginnin přívlastek a dokonale k němu seděl... úžasný. Pořád to byl Malfoy, bledý, světlovlasý, štíhlý, ale trochu zmužněl a Hermiona jasně viděla svaly rýsující se pod přiléhavým oblekem. Ten byl samozřejmě nákladný, vyzařující kvalitu a styl, a jeho majitel jej nosil se sebedůvěrou podpořenou ladností a elegancí. Zdálo se, jako by Malfoy po odchodu ze školy ladil a vybrušoval absolutní mužskou dokonalost. Na rtech měl stále arogantní úšklebek, ale tvář se zdála méně upjatá, výraz živější a vřelejší. Vrcholem jeho dokonalosti byly charakteristické platinově plavé vlasy, které vypadaly ležérně rozcuchané, ale Hermiona uhodla, že dostat je do této podoby dalo hodiny práce. Mávl jí rukou před očima a ona si uvědomila, že na něj stále beze studu zírá.

„Haló, slyšíš mě? Řekl jsem, že chci oboje!“ mluvil pomalu a zřetelně, jako by to jinak nepochopila.

 „Cože? Ty chceš oboje co?“ zeptala se, udělala krok zpět a snažila se na něj necivět.

„Říkala jsi, že jestli nechci přísadu nebo radu k lektvaru, můžu... vypadnout... což bylo mimochodem okouzlující. Řekl jsem, že vlastně chci oboje!“ opětoval jí pohled a pozorně ji sledoval.

 „Aha,“ odpověděla jednoslabičně, jeho slova jí vzala vítr z plachet. Vážně se s ním nemohla hádat, jestliže opravdu chtěl tohle. Zavrtěla se a snažila se zapojit mozek. „Proč by velký obchodní magnát Draco Malfoy potřeboval kupovat lektvarové ingredience v mém krámku? A jakou radu ti můžu dát? Myslela jsem, že lektvary byly ve škole tvůj nejlepší předmět, a teď máš společnost, která je prodává po barelech, tak k čemu ti bude moje pomoc?“

Malfoy si odkašlal a pohlédl ke dveřím. „Kdy zavíráš?“

Hermiona mrkla na hodiny: „Před pěti minutami, proč?“

„Zavři a pak si promluvíme,“ v jeho hlase zazněl jako obvykle příkaz a Hermiona se ušklíbla.

„Nejsem si jistá, že chápeš ten pojem, ale zavírací doba je zpravidla čas, kdy zákazníci odcházejí,“ mávla ke dveřím, „tedy to prosím udělej. Nemám v úmyslu s tebou mluvit nebo obchodovat, takže jdi a najdi si někoho, kdo k tomu bude ochoten,“ uvědomovala si, že se chová stejně hrubě jako Ginny, ale bylo jí to jedno.

 „Promiň, to nemůžu. Musíš to být ty,“ Dracův úšklebek zmizel a on vyhlížel vážně a trošku rozpačitě. Hermiona, která se chystala spustit další tirádu, se náhle zarazila. Co mělo tohle k čertu znamenat? Musí to být ona?  Proč? Jako by dokázal číst její myšlenky, pokračoval: „Nikomu jinému nemůžu věřit, a ty jsi nejlepší v tom, co děláš... takže to musíš být ty.“ Podezřívavě na něj zírala. Co má za lubem? Znělo to podivně a nelíbilo se jí to. Ale přece jen ji zaujal a teď bojovala sama se sebou, jestli ho má vykopnout teď hned nebo mu ještě naslouchat. Po několika okamžicích přikývla.

„Dobrá, tak tady počkej, než zavřu.“ Otočila se ke dveřím, ale ještě předtím ho zahlédla vydechnout úlevou. Když zamykala a zhasínala některá světla, třásly se jí ruce. Proč se tu zamkla sama s Dracem Malfoyem a o co tady jde? Na tomhle bylo zářivým rudým písmem jasně napsáno potíže!

 

Poznámka autorky: Chachá! Druhá kapitola a velmi jedovatý, sarkastický Draco. Doufám, že vás zaujal… čtěte dál a prosím komentujte.

 


Kapitola 3. Kolikrát musím říci ne!



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 3. Kolikrát musím říci ne!

 

Když se Hermiona vrátila, našla Draca sedět za stolem a listovat hlavní účetní knihou. Nemohla pochopit, kde vzal tu drzost! Jak si mohl dovolit slídit v jejích soukromých věcech.

„Malfoyi!“ snažila se sebrat mu knihu, ale byl příliš rychlý, a odtáhl ji tak, že na ni nedosáhla. „Hned to polož! Je to důvěrné!“

„Kdo je ten Joshua? Otec dítěte?“

„Nejsem těhotná!“ Hermioně náhle probleskla myslí frustrace a hněv způsobené tím, že ztrácí už pět minut svého času s Malfoyem. „Myslím to vážně, Malfoyi. Dej mi ji zpět.“

Draco vstal a podal jí účetní knihu. „No není tohle skvělé, Grangerová? Myslím, že obchod je v pořádku, jak se zdá, ale proč dlužíš tomuhle Joshuovi všechny ty peníze?“

„Starej se o svoje věci!“ chňapla po knize, popadla Draca za ruku a táhla ho ke dveřím. „Teď jsi vážně na odchodu!“

„Ještě jsem ti neřekl, co jsem chtěl…“ řekl a nechal se odtáhnout na půl cesty k východu, než se vzepřel. Hermiona s ním nedokázala hnout a dupla si v pocitu naprosté marnosti.

„Je mi jedno, co chceš! Nenávidím tě a nenávidím tvůj přístup. Nechci s tebou obchodovat! Nehodlám s tebou znovu prožívat šest pekelných let v Bradavicích!“

„Ale prosím tě! Přestaň být tak zatraceně teatrální!“

„Já nejsem teatrální! Jak se opovažuješ veplout sem, říkat mi, co mám dělat, čmuchat v mých soukromých obchodních papírech a pak mít tu drzost a komentovat je?“ zaťala pěsti. Právě teď skutečně zatoužila praštit jednou z nich do jeho pohledné tváře.

„Opovažuji se, protože pokud se chystáme začít spolu obchodovat…“ začal Draco.

„Cože? Obchodovat spolu?“ Hermionin hlas zněl nevěřícně. „Já bych s tebou nezačala obchodovat, ani kdybys byl poslední člověk na světě!“

Chvíli ji pozoroval, než se zasmál. „Měla jsi být herečkou! Poslouchej, Grangerová, mám nabídku, kterou nemůžeš odmítnout,“ řekl a zvedl obočí, „nabídku, která ti pomůže zbohatnout. Navíc bys mohla spolupracovat se mnou!“

Hermiona už toho měla dost a v téměř instinktivní reakci k němu přiskočila a začala mu pěstmi bušit do hrudi. Ruce ji bolely, ale ona stejně pokračovala. Po chvíli, kdy strnul překvapením, ji zachytil za zápěstí a znehybnil. Pak ji odtlačil zpět, až měla záda opřená o jeden z regálů. Stál těsně u ní, cítila jeho vodu po holení. Stále rozzlobená zírala na jeho rameno, ale pevně ji držel a ona byla bezmocná.

„Ihned mě pusť! Nemůžeš sem přijít a postrkovat mnou! Už nejsme ve škole a žádám, abys se mnou jednal s respektem!“ ztišila hlas, ale význam jejích slov byl jasný. Draco na ni chvíli zíral, pak pustil její ruce a odstoupil od ní. Zvedl ruce nad hlavu.

„To ty jsi mě tloukla, vzpomínáš? Říkal jsem ti, že tě potřebuji, vážím si tvých dovedností – proč si myslíš, že jsem tady, a ne v jiném obchodě?“ zeptal se Draco a hleděl na ni zpod svých řas.

„No, musíš pracovat na provedení!“ odpověděla Hermiona. „Teď chci, abys odešel.“

Draco pokrčil rameny. „Fajn! Tak si nech ujít životní příležitost!“

„Fajn!“ štěkla Hermiona. Bez dalších řečí došel ke dveřím, otočil klíčem a zmizel.

“““““““““““““““““““““““““““““““““

Hermiona se vrátila z nákupu nějakých zásob. Našla všechny tři prodavače věnovat se zákazníkům, kterých byl plný obchod… Podívala se na Ginny, jež obsluhovala starší manželský pár. Zdálo se, že je v dobré náladě, ale byla trochu bledá. Hermiona odnesla nákup dozadu a pak se vrátila do prodejny, aby pomohla obsluhovat lidi postávající kolem. Byla stále zaneprázdněná, a když minula doba oběda, dala všem pauzu. Ona sama už padala hlady. Rozhodla se, že bude rozumné udělat si přestávku teď, když má v úmyslu zůstat v práci dlouho, protože musí uklidit nové zásoby.  Procházela Příčnou ulicí, hřála se v teple jarního slunce, zastavovala se a nahlížela do výkladů.  Vtom spatřila blížit se nezaměnitelné světlé vlasy. Zabočila za nejbližší roh a předstírala, že se dívá do výlohy, dokud ji neminul.  Šel znovu do jejího obchodu? Potom, co mu včera zcela jasně sdělila svůj názor? No, to tedy bude zklamaný, že? Chtěla obědvat velice dlouho!

Když se vrátila do krámku, chyběla sotva půlhodina do zavírací doby a bylo tam mnohem klidněji. Ginny přerovnávala police a sotva Hermiona vstoupila, zavolala na ni.

 „Je mi to líto, ale čeká na tebe návštěva,“ pokývla hlavou k zadní části obchodu. Hermiona se nemusela obracet, aby se podívala, protože věděla, kdo to je. „Laura mu řekla, že může počkat. Neví, že je pochodující osina v zadku,“ vysvětlila Ginny odkazem na další zaměstnankyni. „Každopádně použil svůj šarm, takže chudák holka neměla šanci.“

„Skvělé! Přesně tohle potřebuju,“ broukla Hermiona.

 „Co chce? Víš to?“

„Tak trochu. Nějakou pomoc se speciálním lektvarem. No, tak půjdu a zbavím se ho.“ Hermiona přistoupila k Dracovi, který ji s vážnou tváří sledoval. „Myslím, že jsem včera dala jasně najevo, že tu nejsi vítán,“ řekla, jakmile byl na doslech.

„Mám dojem, že mi to došlo, když jsi mě tloukla do hrudi, děkuji pěkně,“ nasupeně odpověděl.

„A přesto jsi tady!“ řekla sarkasticky.

 „Protože nemám na vybranou. Bez tebe to nemůžu udělat, tak jsem tady. Chci tě přesvědčit, abys mi pomohla.“ Jeho odpověď byla naprosto upřímná a tón zcela odlišný od včerejška. Podezřívavě na něj zírala. Nebyla si úplně jistá, jestli ji ten velmi chytrý a velmi manipulativní bývalý Zmijozel právě nedostal tam, kde ji chtěl mít.

„Tak jak tě můžu přesvědčit?“ zeptal se a ona zahlédla, jak koutky Dracových rtů zvlnil nepatrný úsměv. Byl opravdu neskutečný! Zřejmě si myslel, že je darem z nebes a že pár úlisných slůvek doplněných domýšlivým úšklebkem stačí, aby pro něj kdokoli udělal cokoli. Bylo jí jasné, že dokázal obloudit kteroukoli nic netušící ženu, protože skutečně vyhlížel jako dárek od pánaboha. Dnes ještě víc než včera, protože na sobě měl místo kabátu černou bundu. Zatřásla hlavou a nekompromisně odsunula jeho hodnocení do koutku mysli.

 „Ani nevím, co po mně chceš, ale ať už je to co chce, mě nemůžeš přesvědčit! Okázalý úsměv a podlézání na mě nezabere, Malfoyi,“ řekla Hermiona. „Znám tě až příliš dobře a nemůžu s tebou pracovat, ani ti pomáhat, nebo co to vlastně po mně chceš. Nedokážeme spolu mluvit ani minutu, aniž bychom se nepohádali!“ povzdechla si. „A teď zavírám.“  To byl vyhazov a Draco se nehádal. Pokývl jí a odešel.

Hermiona klesla na židli a schovala tvář v dlaních. Z nějakého důvodu ji jeho dnešní návštěva rozrušila víc než ta minulá. Ať už chtěl cokoli, muselo to pro něj být důležité, když obětoval svou důstojnost a prakticky prosil, aby mu pomohla. A dnes byl jiný, méně arogantní a sebejistý. Opakované odmítnutí jím muselo otřást. To a také zjištění, že nezabraly ty úžasné pohledy, které mu umožnily zvrátit jakoukoli situaci v jeho prospěch.

„Všechno v pořádku?“ ozvala se za ní Ginny. Držela plášť a kabelku. „Už odešel?“

„Díky bohu ano!“ odpověděla Hermiona. „Jdi domů, vezmu to za tebe.“

Ginny se nehádala a Hermiona za ní hleděla trochu s obavami. Zítra si s ní promluví a ujistí se, že je v pořádku. Laura s dalším prodavačem Jakem se rozloučili a Hermiona zamkla. Odešla dozadu do kanceláře a začala se probírat krabicemi, které tam dříve odložila, když zaslechla bouchání na dveře. Povzdechla si a vrátila se do krámu, připravená odbýt opozdilého zákazníka, ale když se přiblížila ke dveřím, poznala, že to nebude tak jednoduché, protože ten netrpělivě klepající člověk byl Joshua.

 

 

Poznámka autorky: Tak co chce Joshua? A Draco to opravdu vzdal? Dejte mi vědět, co si o příběhu myslíte... Chci jen říct, že mám ráda komentáře a mám sklon prosit o ně na konci každé kapitoly. Pravděpodobně je to trošku nepříjemné, ale opravdu si myslím, že jsou důležité. Pokračujte ve čtení...

 


Kapitola 4. Poslední upomínka



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 4. Poslední upomínka

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Hermiona, když Joshuu pouštěla dovnitř.

„Ano... tedy jaksi...“  nedokázal jí pohlédnout do očí a ona věděla, že to nebudou dobré zprávy. „Můžeme se posadit?“

Hermiona cítila, jak se jí z něj zvedá tlak. Dovedla uhodnout, o co asi půjde, a to, jak náhle trval na tom, aby dostal své peníze zpět, jí bylo nepříjemné. „Ne, Joshi – prostě to vyklop, ať to máme za sebou.“ 

Joshua na ni zíral, ve tváři překvapení nad jejím nezvykle nevlídným postojem. Zdálo se, že se musel zhluboka nadechnout, než promluvil.

„Potřebuji zpět svou investici. Už nemůžu čekat, potřebuji ji teď.“

Hermiona si založila ruce v bok: „Joshuo, můžeš mi říkat třeba tisíckrát za den, že potřebuješ peníze, ale tím je teď okamžitě nezískám!“

„Vím, že je to těžké, ale čekal jsem dlouho a máme… mám plán, k němuž je potřebuji,“ opravil se Joshua, ale ne dříve, než si Hermiona povšimla množného čísla.

„Joshi, já ty peníze nemám!“

„Nemůžeš požádat Harryho nebo rodiče?“

„Ne! Dali mi, co mohli, nemají nevyčerpatelné zdroje!“

„A co půjčka?“ Joshua se rozpačitě vrtěl, stále se jí nedokázal podívat do očí a Hermioně ho bylo skoro líto. Věděla, že by na ni netlačil, kdyby neměl důvod, a nemusela by hádat dvakrát, kdo byl tím důvodem!

„Ale já už jsem si na to tenkrát půjčku vzala, pamatuješ?“ vjela si rukama do vlasů.

„No, není to můj problém, kde vezmeš peníze, ale já je potřebuji,“ jeho tvář ztvrdla a ústa se sevřela v pevnou linku.

„Vydrž chvíli a já je vyčaruji…“ Hermionin hlas byl prosycený jízlivostí, mávala rukama ve vzduchu.

„Nemusíš být jedovatá,“ odpověděl Joshua, „nesluší ti to.“

 Přimhouřila oči nad jeho blahosklonným tónem. „Myslím, že jsi nerozumný a nespravedlivý. Ze všech lidí na světě bys právě ty měl znát mou finanční situaci.“

„Všichni máme nějakou finanční situaci,“ přitáhl si plášť blíž k tělu a ona vycítila změnu atmosféry. „Musím si stát na svém, Hermiono. Potřebuji ty peníze do konce příštího měsíce, a když to nepůjde, budu muset trvat na prodeji podniku.“

„Cože?“ zaječela na něj Hermiona. „Ty chceš prodat můj obchod?“

„Nechci, ale jestli je to jediný způsob, jak dostat zpět svoji investici, pak to budeš muset udělat.“ Oči měl pevně upřené k podlaze. „Nelíbí se mi to, ale mám právo žádat, abys ho prodala, i když budu opravdu rád, jestliže k tomu nedojde.“ Na krátký okamžik vzhlédl a ona uviděla záblesk bývalého Joshuy; toho, jehož milovala. Pak ten okamžik zmizel a on zamířil ke dveřím. Těsně předtím, než vyšel, se otočil: „Je mi to líto, Hermiono, a doufám, že to nějak vyřešíš.“

Hermiona za ním chvíli hleděla. Nevěřila vlastním uším, oč ji právě požádal. Pokud by měl někdo chápat, co pro ni obchod znamená, tak to byl právě Joshua. Bylo zřejmé, že se jeho priority změnily. Zaplavila ji vlna zoufalství. Musela se opřít o regál, aby se udržela na nohou.

„Hmm… vypadá to, že nejsem jediný, kdo má potíže…“ ozvalo se jí u ucha a ona leknutím vykřikla. Otočila se a zároveň hmátla po hůlce. Draco stál těsně za ní s rukama pozdviženýma v sebeobranném gestu. „Uklidni se, Grangerová. To jsem jenom já.“

„Co…? Proč… žádala jsem tě, abys odešel…!“ Hermiona byla tak otřesená a rozzlobená, že nedokázala vytvořit větu. Proč nešel pryč? Musel slyšet celý rozhovor s Joshuou. Trhla sebou – to jí ještě chybělo.

„Promiň, ale měla jsi na to dohlédnout. Řekl jsem ti, že mi nemáš věřit.“  Nevypadal ani trochu kajícně. „Takže Joshua je tvůj bývalý? Tak trochu padavka, jestli chceš slyšet můj názor. Při tom všem byl až moc hodný.“

 

„No, nedokázal by sis o něm pomyslet, že má srdce z kamene, co?“ Hermiona proti němu ještě výhružně mávla hůlkou. „Jak se opovažuješ poslouchat moje soukromé hovory?“

„Ne schválně! Co jsem měl dělat? Nacpat si prsty do uší?“ Popadl konec Hermioniny hůlky a odstrčil si ji od tváře. „Přestaň s tím proti mně mávat.“

„Grr!“ zavrčela, protože se jí naprosto nedostávalo slov. Trochu si dupla a Draco se uchechtl, což ji naštvalo ještě víc. Kombinace hněvu, pocitu marnosti a úzkosti způsobila, že se jí v očích objevily slzy. Odvrátila se od Draca. „Teď už víš, že toho musím řešit víc než dost i bez toho, abys mi přidělával potíže, tak prosím prostě jdi.“

„No, vlastně jsem tu na správném místě. Zjistíš, že ti s tvými potížemi můžu spíš pomoct, než abych ti je přidělával, aspoň myslím,“ řekl Draco. Znovu se k němu obrátila.

„Neříkej! Chceš ten obchod koupit! Samozřejmě za výhodnou cenu a dokonce mi dovolíš, abych ho pro tebe vedla!“ Hermiona slyšela, že se jí třese hlas. „Pomysli, kolik zábavy bys tím získal! Mohl bys sem přijít každý den, abys mě trápil, zatímco bys mi platil nejnižší možný plat!“

Draco na ni zíral, jeho úsměv úplně zmizel. „Ty mě opravdu nenávidíš, viď?“ Jeho otázka Hermionu překvapila, zavřela ústa a polkla další obviňující slova. Chvíli na něj hleděla.

„Nepokoušej se předstírat, že je to jednostranné! Taky mě nenávidíš, v první řadě jsem mudlovská šmejdka!“ její slova byla tvrdá, ale přestala křičet.

„Pro Merlina, Grangerová! Kolik je ti let?“ Draco nasadil svůj nejpřesvědčivější tón. „Nenávidím tě... nenávidíš mě... myslím si, že jsi mudlovská šmejdka... to je ubohé! Měli bychom být dospělí!“

„Dospělí nebo ne, já tě nenávidím. Nenávidím na tobě vše, nenávidím, že ses vrátil do mého života a okamžitě se ho pokusil řídit! Jak se opovažuješ!“ Přistoupila blíž a hrubě do něj strčila. „Máš pravdu, že mluvím jako školačka, ale víš co? Je mi to fuk, chci jenom, abys mi dal pokoj. Tak, a teď vypadni do svého dokonalého malého světa s horami zlata, ženami, co nad tebou slintají, a všemi těmi lidmi visícími na každém tvém slově.“ Prudce se otočila a téměř utíkala do kanceláře, aniž by se obtěžovala zkontrolovat, zda Draco opravdu odchází. Povedlo se jí neplakat, ale jen tak tak. Ztěžka se posadila za svůj stůl a snažila se ovládnout. Malfoy měl pravdu, chová se jak dítě! Měla být obchodnice, a taky jí byla, dokud málem nepropukla v slzy a nekřičela na něj urážky. Ne, že by si to nezasloužil, ale bylo to neprofesionální a dětinské. Přála si, aby si dokázala zachovat svoji důstojnost.

Nebyla si jistá, jak dlouho tam seděla, ale rozhodla se, že zásoby budou muset počkat do zítřka. Teď neměla náladu na jejich úklid. Pozhasínala světla a zamkla dveře kanceláře. Venku silně pršelo a ulice byla prázdná, většina obchodů už měla zavřeno. Hermiona se cítila naprosto mizerně, styděla se za své chování a k smrti se bála Joshuy a jeho požadavků. Teprve až se dostala ke dveřím, uviděla něco. Kolem dveří se vznášel lístek, zřejmě upravený kouzlem, aby tam zůstal. Hermiona už věděla, od koho je, a chvíli vážně přemýšlela o tom, že ho spálí, ale pak zvítězila zvědavost. Popadla ho a otevřela.

Hermiono,

možná je na čase, abych to udělal správně:

Takže bych tě chtěl pozvat na večeři, zítra v půl osmé v Bellart Brasserie.

Jestli svolíš, rád bych s tebou probral můj obchodní návrh, o němž jsem přesvědčen, že je oboustranně výhodný. Pokud se rozhodneš, že o nabídce nechceš slyšet, nebo pokud do restaurace nepřijdeš, budu to brát jako definitivní odmítnutí a tuto záležitost ukončím. Pak už o mně neuslyšíš.

S pozdravem

Draco Malfoy

Hermiona si dopis několikrát pročetla a povzdechla si. Byl čas se rozhodnout.

 

Poznámka autorky: Hezky si užijte dohady, co bude dál – skutečně je to jasné, ale je to prima způsob, jak přimět Hermionu, aby přijala Dracovu pomoc, a přiznejme si, že tohle všichni chceme! Doufám, že se vám to líbilo – další kapitola se samozřejmě bude odehrávat v restauraci (jejda, teď jsem to prozradila – jasně že to tak bude!) Trochu komentářů by bylo fajn a díky za ty minulé.


Kapitola 5. V restauraci



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 5. V restauraci

Hermiona vystoupila z taxíku, znovu si upravila šaty a zamířila k restauraci, která už zvenčí vypadala elegantně a draze. Byla ráda, že si na oblečení dala záležet. Nedalo jí moc práce spočítat si, že Draco Malfoy vybere na večeři přesně takové místo!

Přistoupil k ní vrchní číšník a doprovodil ji ke stolu na opačném konci místnosti. Přišla brzy, ale Draco už tam byl. Jakmile se přiblížila, vstal, aby ji pozdravil. Když se usadila a objednala si pití, číšník je nechal o samotě.

Snažila se být zdvořilá a nedat najevo rozpaky. „Je to krásná restaurace.“ Draco ji pozorně sledoval a ona si přála, aby s tím přestal.

„Ano, a jídlo je úžasné,“ souhlasil a upil vína. Hermiona se pokoušela na něj nezírat, ale on byl tak přitažlivý, že od něj nedokázala odtrhnout oči. Dokonce i způsob, jakým pil, byl půvabný a suverénní! Položil sklenku a zdálo se, že na chvíli zaváhal. „Děkuji, že jsi přišla.“

Nervózně se kousla do rtu. „Málem jsem to neudělala, a moje přítomnost zde ještě neznamená, že budu s čímkoli souhlasit.“

„Já vím.“ Dracova odpověď byla prostá a jeho postoj zdvořilý a zcela klidný. Po chvíli mlčení znovu promluvil. „Takhle jsem měl přistupovat k našemu jednání už od začátku, ale většinou jednám dřív, než přemýšlím.“

Povytáhla obočí nad jeho přiznáním, že není dokonalý. „Páni! Víš, že jsi právě uznal chybu?“

Dracova ústa se prohnula v nepatrném úsměvu a Hermiona cítila, jak mezi nimi částečně mizí napětí.

„Možná, ale zapřu to každému, komu bys to řekla,“ ušklíbl se a jí se povedlo na něj pousmát. Přišel číšník a přijal jejich objednávku. Menu bylo rozsáhlé a Hermiona si vybrala jídlo téměř namátkou, bylo jí jedno, co bude jíst, jen se nechtěla ztrapnit. Pak se omluvila a odešla se upravit s vědomím, že ji Draco pozoruje. Vydechla úlevou, když došla na toaletu a zkontrolovala se v zrcadle. Tohle bylo těžké, byla vyvedená z míry, a ačkoli zde měla domlouvat obchod, měla dojem, že je na schůzce! Při tom pomyšlení se otřásla. Sebrala se a zamířila zpět ke stolu rozhodnutá, že zůstane oběma nohama na zemi a neudělá ze sebe blázna.

Tu myšlenku udržela v hlavě asi půl minuty, protože Draco ji spatřil a vstal, aby jí odsunul židli. Byl zdvořilý a dvorný, ale cítila se velmi podivně. Pak ji zmátl ještě víc, když jí složil kompliment.

„Vypadáš… půvabně.“

Usoudila, že tohle chování opravdu nedokáže snášet po celou dobu večeře, a tak se naklonila přes stůl a tiše mu řekla:

„Poslechni, Malfoyi, já vím, že se snažíš ukázat z té nejlepší stránky a ne jako nepřítel, ale všechna ta zdvořilost a roztomilost, kterou předvádíš, nezmění mé rozhodnutí. Takže pojďme si promluvit o tom, co chceš probrat, a buďme k sobě upřímní.“ Domluvila a opět se opřela v židli. Draco přivřel oči a chvíli na ni zíral.

„Podívej, nezdá se ti můj nynější přístup? Teď, když se k tobě chovám normálně? Myslel jsem, že by se ti mohla líbit trocha uhlazenosti. Zřejmě jsem se mýlil.“

„Ne, cením si toho, že se ke mně snažíš být milý, ale připadám si nesvá. Mám pocit, jako by na mě tlačil velmi dobrý prodejce. Takže prostě diskutujme o tom, kvůli čemu jsme tady,“ zavrtěla se na své židli. Draco přikývl.

„Jak chceš,“ řekl, ale neznělo to radostně. Na chvíli se zaklonil na svém sedadle, než si odkašlal. „Moje společnost distribuuje lektvary ve velkém. Kupuji je hotové a znovu balím…“

 „Vím,“ přerušila ho Hermiona.

„Ty už si mě prověřuješ, Grangerová?“

„Pokračuj,“ nechtěla odpovídat na tuto otázku, tak přehodila míč zpět na jeho půlku hřiště.

„Jeden z mých zaměstnanců, kterého nebudu jmenovat, si hraje s vařením vlastních lektvarů a přišel za mnou s nápadem. Je na dobré cestě ke vzniku jistého speciálního lektvaru, ale má potíže, protože nemůže získat polovinu potřebných přísad a ví, že bez nich nemůže pokračovat. Takže mi prozradil svou myšlenku a požádal mě o pomoc. Pracovali jsme na tom několik měsíců společně a je to už dokonalé… téměř…“

„Jak to působí?“ zeptala se Hermiona přímo.

„Jestli mě budeš přerušovat, nikdy to nedopovím!“ poukázal Draco s úsměvem. „Nemůžu ti říct, co je to za lektvar, dokud nebudeš souhlasit, že mi pomůžeš.“

„Zatraceně! To je to přísně tajné nebo tak něco?“

„Samozřejmě že je! Je výjimečný, Grangerová. Někdo na něm zbohatne a tím někým chci být já… a ty, když mi pomůžeš,“ řekl Draco nadšeně a Hermiona poznala, že je tím opravdu zaujatý.

„V tvém případě tě to ve skutečnosti udělá ještě bohatším. Co tvůj přisluhovač? Ten, který přišel s nápadem jako první? Odsuneš ho stranou?“ Věděla, že se chová nepřátelsky, ale nedokázala si pomoci. K jejímu překvapení se tomu Draco zasmál.

„Nebyl by rád, kdybys mu říkala přisluhovač! A když ti prozradím, kdo to je, už ho tak znovu nenazveš.“

„Kdo?“

„Blaise. Blaise Zabini.“

„Pracuje pro tebe? Nevzpomínám si, že by v lektvarech zvlášť vynikal!“

„Není špatný, ale taky ne tak dobrý jako ty nebo já – proto potřeboval mou pomoc. Nápad je jeho, a je zatraceně brilantní!“ pokýval Draco hlavou.

„Tak k čemu mě potřebuješ? Přiznávám to nerada, ale v lektvarech jsi stejně schopný jako já.“

„No, já to taky nerad přiznávám, ale nikdy jsem nebyl tak dobrý, a když se jimi teď živíš, myslím, že jsem za tebou zaostal. Máš z nich další zkoušky, ne?“ Hermiona přikývla, evidentně mluvil pravdu. Od konce školní docházky se naučila ještě mnoho. „Každopádně tě potřebuji i z jiného důvodu.“  Hermina na něj zvedla obočí, nebyla si jistá, jestli tohle slyší ráda.

„Nemyslíš si, že budu tvoje pokusné morče nebo tak něco, že ne? Pro vyzkoušení lektvaru a jistotu, že nemá žádné vedlejší účinky?“ žertovala, ale vzhledem k minulosti se chtěla ujistit. Draco se znovu zasmál.

„Ne, ale je to zatraceně dobrý nápad!“

Nedokázala si pomoci a musela se tomu zahihňat. „Dělala jsem si legraci, a doufám, že ty taky!“

„Potřebuji tvé odborné znalosti a také základní složku, kterou je obtížné získat. Právě kvůli ní je lektvar mimořádný. Ale ty máš povolení, že?  To, které ti umožňuje nakupovat některé méně obvyklé ingredience?“ jeho hlas zněl ležérně, ale ona cítila, že je za tím víc, než prozrazuje.

„Určitě víš, že mám povolení, jinak bys mě nežádal o pomoc,“ odpověděla. „A musím říct, že nejsi zcela otevřený. Nehodlám o věci uvažovat, dokud mi neřekneš všechno.“

Draco na ni chvíli hleděl a pak si povzdechl. „Jsi dobrá…“ řekl spíš pro sebe.

„Co myslíš tím -  jsem dobrá?“

„Chci říct, že jsem skvělý lhář, a přesto jsi poznala, že něco skrývám,“ ušklíbl se na ni. „Zatracení nebelvírští svatouškové!“

Neurazila se, protože z jeho tónu i výrazu poznala, že si dělá legraci. „Tak mi tedy řekni všecko.“ Snažila se, aby zněla vyčítavě: „Je to legální?“

Draco protáhl obličej. „Jo…tak trochu…“

„To je jako být trochu těhotná. Nejde být trochu těhotná a složka nemůže být trochu legální. Buď je, nebo není!“ zašklebila se na něj Hermiona. Draco si odkašlal a naznačil jí, aby zmlkla, protože dorazil číšník s jejich večeří. Pár minut jedli v tichosti, Hermiona se snažila strávit to, co jí dosud řekl. Znělo to riskantně, ale musela přiznat, že ji to zaujalo.

Poznámka autorky: Příště více z restaurace… doufám, že se vám to líbilo… prosím komentáře… pěkně prosím…



Poznámka:


Kapitola 6. Modrá večernice



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 6. Modrá večernice

 

„Když už jsi to znovu zmínila... jsi tedy tak trochu těhotná? Ví o tom Joshua?“ Dracova otázka způsobila, že Hermionina vidlička s prásknutím dopadla na talíř.

„Ne!“

„Protože jestli je to jeho, možná by změnil názor a nechtěl své peníze zpět...“

„NE! Myslím tím, že nejsem těhotná! Přemýšlela jsem o někom jiném, když jsi mě zaslechl,“ popřela to Hermiona.

„Hm, o kom?“ Draco si promnul bradu. „Počkej, musí to být Wízlice!“

„Nech toho, Malfoyi. A jmenuje se Ginny.“

„Ou, malé Potterátko! Příšerné!“

„Malfoyi!“ řekla Hermiona svým nejvýhružnějším hlasem, ale musela uznat, že je zábavný. Takového ho nikdy předtím nezažila, žertoval a škádlil ji, a určitě se jí zdál být přitažlivější. Téměř příjemný, ale jen téměř! Vrátila se zpět k lektvaru.

„Tak co je to za ingredienci, kterou ti mám pomoct získat?“

„Ehm...“

„Malfoyi!“

„Nemůžu ti to říct! Nejdřív musíš souhlasit, že mi pomůžeš.“

„Já ti neslíbím pomoc, dokud mi neřekneš, o co jde.“ Hleděli na sebe, až Hermiona pokrčila rameny. „Nemůžeš očekávat, že budu uvažovat o tom, že ti pomůžu, aniž bych měla všechny informace.“

„Slíbíš mi, že to udržíš v tajnosti?“ zeptal se Draco a ona přikývla, ale Draco pozvedl ruku a pokračoval. „Myslím to vážně! Ani když se rozhodneš, že do toho nepůjdeš, nesmíš to nikde vyžvanit. Můžeš zkusit být trochu víc Zmijozel a míň Nebelvír? Možná Havraspár?“ Hermiona se znovu zasmála, velmi ji pobavil. Překvapivé! Draco Malfoy s ní žertuje!

„Jen mi to řekni,“ začala, ale on se na ni zatvářil. „Dobře... dobře... slibuji, že o tom nebudu nikde mluvit“

Po další chvíli váhání se Draco naklonil blíž a zamumlal něco, co Hermiona nedokázala pochytit.

„Cože? Neslyšela jsem,“ požádala ho, aby to zopakoval. Draco se přisunul ještě blíž, natáhl se přes celý stůl.

„Výtažek z modré večernice,“ zašeptal a tentokrát ho Hermiona slyšela jasně.

„MODRÁ VE...“  vykřikla mnohem hlasitěji, než měla v úmyslu, a Draco se vymrštil ze židle a položil jí ruku přes rty.

„Proč na sebe nezakouzlíš Sonorus a neopakuješ to? Mám pocit, že u dveří tě neslyšeli!“ řekl sarkasticky. Hermiona se pokoušela promluvit, ale přes jeho dlaň z ní vycházelo jen nesrozumitelné mumlání. Stáhnul ruku a znovu se posadil.

„Promiň,“ znovu a jasně zopakovala Hermiona, „ale to myslíš vážně? Tohle chceš dát do lektvaru?“

„Žádal jsem tě, jestli bys mohla být míň Nebelvír, vzpomínáš?“ řekl Draco. „Je to velmi malé množství, ale je nepostradatelné.“

„A nelegální,“ poukázala Hermiona.

„Přesně řečeno, není nelegální,“ opravil ji. „Její použití je někdy nelegální, ale přísada sama o sobě nelegální není.“

„Malfoyi! Je to kořen halucinogenní rostliny. Nemůžeš jen tak jít a koupit ho!“

„Já vím! Ale my ho potřebujeme.“

„Proč bys chtěl vyrábět lektvar, který způsobuje halucinace?“ ptala se Hermiona.

„Nechci! Říkal jsem ti, že jde jen o malé množství. Nebude to mít žádný vliv, když toho bude tak málo, a vím, že je to legálně používaná přísada do lektvarů. Pokud je to kontrolované a zaregistruješ to,“ jeho hlas zněl neústupně.

„Nemám povolení na nákup tohohle,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Takže jsi možná zbytečně ztratil spoustu času úsilím přemluvit mě, abych s tebou šla do něčeho, v čem ti nemůžu pomoct.“

„Budeme potřebovat licenci, až budeme předkládat lektvar ke schválení,“ řekl Draco.

„Tak proč někomu nestrčíš balík peněz a nezískáš ji sám?“

„Protože by to bylo neetické,“ odvětil svým nejkorektnějším a nejupjatějším tónem.

Hermiona si velmi nevychovaně odfrkla. „Jako kdyby tobě na tom záleželo.“

„A bude zapotřebí zkouška kvůli udělení výjimky,“ připustil Draco. „Takže když jsi až doteď s jekotem neuprchla od stolu, znamená to, že o tom uvažuješ?“ naklonil se blíž a Hermioninu pozornost náhle upoutaly jeho oči. Hleděly přímo do jejích a ona si připadala jako zhypnotizovaná. Pohlédla stranou. Odmítala nechat se podvodně zlákat k souhlasu.

„Existují stovky lidí, kteří ti s tím mohou pomoci. Mnoho z nich má vyšší kvalifikaci než já.“

„Ale nemůžu jim věřit,“ promluvil Draco tiše.

„A proč si myslíš, že mně věřit můžeš?“

 „Protože jsi to ty! Máš všechnu potřebnou čestnost a oddanost, na níž záleží,“ Dracův tón jakoby naznačoval, že se jedná o něco špatného, „a vím, že jestli mi slíbíš pomoc, nebudeš se snažit po půl roce tvrdit, že lektvar je tvým objevem.“

„Myslíš tím, že jsem Nebelvír!“ odsekla mu a on se na ni se zářícíma očima usmál.

Přinesli jim zákusky a Hermiona si uvědomila, že si ani nevšimla, kdy zmizely jejich talíře. Věděla, že rozumné (a velmi Hermionovské) by bylo, kdyby teď snědla svůj lahodně vypadající moučník, poděkovala Malfoyovi za nabídku a šla si po svém. Celá ta věc byla zřejmě nezákonná. Vypadala riskantně a časově náročně. Zároveň však myšlenka, že by se mohla stát součástí týmu vytvářejícího úplně od začátku zbrusu nový lektvar (ať už jakýkoli!), byla skutečně vzrušující a nesmírně se jí zamlouvala. A jistým velmi nehermionovským způsobem také věděla, že Draco se chystá dát jí podíl na zisku, což by jí vyřešilo spoustu problémů.

„Tak co bylo s tím Joshuou? Cos na něm vůbec viděla a proč se z něj stala taková monumentální osina v zadku?“ Dracova otázka ji vytrhla z úvah. Chvíli na něj hleděla a nedokázala uvěřit, že měl tu drzost se jí na tohle zeptat. Diskutovat o svém osobním životě s Dracem Malfoyem jí připadalo nesnesitelné, tak rychle odpověděla.

„Potřebuje peníze, protože se bude ženit.“

„Pustil tě k vodě kvůli jiné?“ zeptal se bez obalu Draco. „Pořád ještě máš svou úžasnou schopnost, jak přilákat druhé pohlaví?“

Hermiona se na něj zamračila. Ve chvíli, kdy se zdálo, že bude jednat rozumně, se musel vrátit ke svým sarkastickým a urážlivým způsobům.

„Ty toho prostě nedokážeš nechat, že? Co ti dává právo mě soudit?“

„Myslel jsem, že teď už budeš provdaná za Lasičáka se stovkami malých Lasičat hemžících se kolem - zhyň, myšlenko!“ na Dracově tváři se jasně zračil odpor k této představě. 

„No, já jsem myslela, že tě už Parkinsonová dovlekla k oltáři. Nemyslím, že by připustila, aby se od tebe vzdálila dál než na metr... Drakouši!“ Hermiona ukončila větu Pansynou láskyplnou přezdívkou a viděla, jak přimhouřil oči.

„No, docela šikovně se jí povedlo přilepit se k jiné ubohé duši, takže jsem z obliga.“ Něco v Dracově tónu přimělo Hermionu na něj pohlédnout, ale nemohla za to dát ruku do ohně. Nemohl být naštvaný na Parkinsonovou, že ne? Každý věděl, že to byl vždycky jednostranný vztah.

„Takže jsi sám?“ Jakmile to vypustila z úst, cítila, jak rudne rozpaky a lítostí. Proč se na to ptala?  Přece ji vůbec nezajímalo, jestli je nebo není svobodný! Viděla, jak se Dracovi trochu rozšířily oči a opřel se v židli. Jeho odpověď byla nečekaná.

„Tak trochu.“

Hermiona chvíli uvažovala, zda ho má požádat, aby to rozvedl, nebo zda změnit téma, ale zvítězila zvědavost.

„Co myslíš tím tak trochu? Je to jako ‚trochu‘ těhotná nebo lektvarová složka je ‚tak trochu‘ legální?“ Pozorně sledovala jeho reakci a viděla, že bojuje sám se sebou, zda jí má říct podrobnosti.

 „Je to složité,“ odpověděl konečně.

„Což si mohu přeložit jako – starej se o své zatracené věci, Grangerová,“ řekla s povzdechem Hermiona. „Proč s tebou musím sdílet jeden každý intimní detail svého života, ale o tobě nesmím vědět nic?“

„Tohle opravdu vědět nechceš,“ řekl Draco kontrolovaným hlasem a s bezvýraznou tváří.

„Máš pravdu, nechci,“ Hermiona odsunula židli od stolu. „Budu potřebovat nějaký čas, abych si všechno rozmyslela.“

Draco se na ni překvapeně podíval. „Ještě jsme neprobrali, jak ti můžu pomoct já. Tohle nebude jednostranné.“

„Vím, ale chci o tom přemýšlet, než přede mnou začneš mávat návnadou,“ opáčila. Bylo jí jasné, že jí Draco pravděpodobně nabídne nějaké řešení problému s Joshuou, ale nechtěla se na základě toho rozhodovat. „Takže můžeme požádat o účet, prosím?“

„Ale..“ začal Draco, ovšem Hermiona zavrtěla hlavou.

„Přijď do obchodu zítra po zavírací době. Pak můžeme probrat zbytek.“

Draco si povzdechl. „Proč to sakra dělám?“ řekl si spíš pro sebe. Pokynul číšníkovi o účet a Hermiona uchopila svou kabelku, ale on se k ní naklonil a zarazil ji dřív, než ji stačila otevřít. „Zaplatím.“

„Ne. Tohle není schůzka, měli bychom dát každý půlku,“ trvala na svém Hermiona.

„Grangerová,“ řekl Draco a pak se odmlčel; zdálo se, že chvíli přemýšlí, než se opravil. „Hermiono...“ znovu se zarazil, tentokrát kvůli výrazu na její tváři. „Páni! To zní divně,“ přiznal, protože používat její křestní jméno bylo opravdu zvláštní.

„Na tomhle je divné všechno,“ řekla Hermiona. „Uvidíme se zítra... Draco.“

 

Poznámka autorky: Vím, že je to pomalý vývoj. Nesnáším, když se věci uspěchají... prostě si užívejte, jak se vztah rozvíjí! Děkuji za komentáře.


Kapitola 7. Zahnaná do kouta



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 7. Zahnaná do kouta

 

Hermiona strávila celý následující den ve zmatku a snaze sladit své svědomí se svými zájmy a potřebami. Měla vážné pochyby o smlouvě s ďáblem – v tomto případě s Dracem Malfoyem – ale holým faktem bylo, že jeho pomoc - tedy jeho peníze - potřebovala. Přesto se bála Draca a důsledků zadlužení se u něj. Včera večer ho poznala z jiné stránky, byl zdvořilý, dvorný a dokonce i zábavný, ale kolik z toho byla jen snaha přesvědčit ji? Vrátí se ke starým návykům, jakmile ji přemluví k souhlasu? Pokud ano, Hermiona si nedovedla představit jakoukoli spolupráci.

Zamkla hned po páté hodině a bloumala po obchodu, neschopná na cokoli se soustředit, protože se ještě nerozhodla, jak mu odpoví. Povzdechla si, když uslyšela zaklepání na dveře, a šla otevřít. Věděla, že by ho naštvalo, kdyby ho sem vytáhla, aniž by se rozhodla. Venku docela hustě pršelo a Draco byl mokrý. Jeho plášť i vlasy pokrývaly malé kapičky vody a byl rozcuchaný. Nějak se mu povedlo vypadat i takhle neupravený stejně přitažlivě jako v elegantním a ležérním oblečení včera u večeře.

 „Sundej si ten plášť, jsi úplně promočený,“ vyzvala ho. „Přinesu ti ručník.“

 „Je trochu brzo na to, abych se svlékal, Grangerová,“ řekl Draco, zatímco plnil její pokyn, „většinou mám nejdřív rád trochu romantiky.“

Hermiona si od něj vzala plášť a znechuceně na něj pohlédla. „Jen ve tvých snech, Malfoyi!“ řekla, ale pak si uvědomila, že se s ní snažil přátelsky žertovat, tak pro zmírnění svého odseknutí třepla proti němu pláštěm a skropila ho sprškou vody. Chvíli se snažil protestovat, ale pak si na ni na oplátku oklepal vodu z vlasů, což ji rozesmálo. Podala mu ručník, aby si osušil tvář, vlasy i krk. Uvědomila si, že na něj zírá, a odvrátila se.

 „Díky,“ vrátil jí ručník a rukama si prohrábl kštici. Hermiona ho zavedla dozadu ke stolu, kde usedli proti sobě.

 „Přemýšlela jsem o všem, co jsi mi včera řekl,“ začala rozhovor a přerovnávala přitom papíry před sebou.

„Neřekl jsem ti všechno, protože jsi utekla,“ zdůraznil Draco, „takže jsi své rozhodnutí založila pouze na polovici faktů.“

 „Já vím,“ připustila Hermiona. „Uvědomuji si, že by souhlas mohl vyřešit mé finanční potíže, ale chci se rozhodnout, aniž by mě tohle ovlivňovalo.“

 „Typicky povýšená a krátkozraká,“ odvětil Draco neomaleně. „Tvé finanční problémy samozřejmě jsou faktorem při tvém rozhodování!“

Hermiona se k němu nad stolem naklonila: „Přesně z toho důvodu jsem váhala! Jak můžu vědět, že z mého života neuděláš naprosto totální mizérii, když slíbím, že ti pomůžu? Zajímalo by mě, kolikrát za den mi připomeneš, že jsem tvou dlužnicí?“

 „Malfoyův míchací kotlík zní pěkně, nemyslíš?“ zeptal se Draco, usmíval se a v očích mu plály ohýnky. Proti své vůli se musela smát jeho očividnému škádlení.

„Jen přes mou mrtvolu, Malfoyi,“ kontrovala.

„Půjčím ti peníze na koupi Joshuova podílu v tomto obchodě a můžeš mi je vrátit, až prodáme lektvar. Bude to půjčka, bezúročná, ale půjčka. Nečekám, že se stanu majitelem tvého krámu, Grangerová,“ řekl a přitáhl si židli blíž ke stolu.

 „Harry s Ronem vlastní polovinu,“ sdělila mu Hermiona pro případ, že by to změnilo jeho rozhodnutí.

„Já vím,“ prohodil Draco nenuceně. „Oni o mé účasti vědět nemusí, bude to osobní půjčka mezi tebou a mnou.“

Hermiona se kousla do rtu, tohle vypadalo tak skvěle a zároveň tak špatně! „Ale tví advokáti to budou chtít mít oficiální, takže budou muset Harryho a Rona zahrnout, ne?“  

„Ne, to je osobní půjčka, která nemá nic společného s mým podnikáním,“ opakoval Draco. „Své peníze můžu půjčit, komu chci. Budeme mít ústní dohodu.“

„Mohla bych utéct a nikdy ti peníze nevrátit... nebo ti je prostě jen nevrátit...“ poznamenala Hermiona.

„To ty neuděláš.“

„Nezdá se mi správné, že mi půjčuješ své vlastní peníze. Myslím ze svého osobního konta! My přece nejsme přátelé, že ne?“ Věděla, že je negativistická, ale její logická mysl potřebovala znát všechny odpovědi.

„Ještě ne.“ Draco na ni nepohlédl, studoval noviny ležící na stole, ale ona si nemohla pomoct a stále na něj zírala. Ještě ne!

„Tak jsme domluveni?“ teď vzhlédl a čekal na odpověď.

„Nemyslím si...“ začala odpovídat, ale přerušilo ji hlasité zabouchání na dveře. Slyšela, jak venku dopadají kapky deště, vstala a vyhlédla zpoza regálu, aby viděla, kdo to je.

„To je Joshua!“ zvolala. „Musíš se ztratit!“ Mávala rukou na Draca, který ani nejevil snahu se pohnout.

„Proč? Neví, proč tu jsem. Můžu být společenská návštěva.“

„Ne, bude vědět, že nejsi... zná tě ze školy...“ Hermioně se nechtělo vysvětlovat, že Joshua ví všechno o Dracovi a jeho pronásledování jí a jejích přátel ve škole.

 „No, ale to není jeho věc,“ řekl Draco umanutě. „I když on mokne. Na tvém místě bych mu šel otevřít.“

„Ne, Malfoyi!“ Hermiona ho podrážděně popadla za paži. „Schováš se? Prosím!“

Draco vypadal, že se chystá znovu dohadovat, ale Joshua opravdu silně zabušil do dveří a zalomcoval klikou, takže se nechal Hermionou vytáhnout na nohy a odloudal se za regály. Hermiona se rozběhla ke dveřím.

„Zatraceně, Hermiono, co ti tak dlouho trvalo? Jsem promáčený až na kůži!“ vykřikl Joshua, sundal si plášť a otřepal se stejně, jako před nějakou chvílí Draco.

 „Promiň, neslyšela jsem tě.“

„Neslyšela? Museli mě slyšet až v Prasinkách!“ řekl hrubě Joshua. „Šel jsem k tobě do bytu, ale nebyla jsi tam. Co tady děláš v tuto dobu?“

 „Dodělávám nějaké věci, byli jsme velmi zaneprázdnění,“ improvizovala rychle Hermiona.

„Opravdu? To je dobře.“ Joshua na ni vrhl zvláštní pohled, zřejmě uvažoval, proč ho nezve dál.

 „Tak co jsi chtěl, Joshuo?“ zeptala se, i když mohla uhodnout, proč přišel.

„No... to je to, Antoinette našla dům a...“ Joshua si odkašlal a napřímil se. „Potřebuji své peníze, Hermiono.“

Hermiona zírala na toho mladíka, o němž se kdysi domnívala, že ho miluje. Jak mohl být tak zahleděný do téhle Antoinette, že úplně zapomněl, co k sobě kdysi cítili? Ne že by ho chtěla zpět, to už nikdy, ale věděla, že kdyby byla na jeho místě ona, nikdy by mu to neudělala.

 „Dobrá, stále na tom pracuji,“ řekla. „Nelíbí se mi, že na mě pořád dorážíš.“

 „No, nemůžu čekat, jinak o ten dům přijdeme.“ Joshua nebyl agresivní, ale nebylo pochyb, že se nenechá odbýt. „Pokud mě nebudeš moci vyplatit do konce příštího týdne, pak chci, abychom podnik prodali. S Harrym a Ronem jsem už mluvil.“

„Cože jsi udělal? Jak ses opovážil?“ vybuchla Hermiona. „Neměl jsi právo říct jim to, dokud ses nejdřív nedohodl se mnou!“

„Tady není nic k dohodnutí. Mám naprosté právo žádat, aby se podnik prodal, když potřebuji své peníze.“

„Nemluvím o tom, na co máš právo podle smlouvy, Joshuo!“ Hermionin hlas znepokojivě stoupl, „ale o tom, že se máš ke mně chovat s jistou úctou! Náš vztah pro tebe zřejmě znamenal opravdu málo, ale to ti nedává právo se na mě teď vykašlat!“

„Nebuď tak přecitlivělá. Harry s Ronem byli dost tvrdohlaví, ale každopádně si o tom s tebou promluví,“ bránil se Joshua.

 „O to nejde!“ Hermiona cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Pak ve svém zorném poli zachytila pohyb za Joshuovými zády. Stál tam Draco, dosud skrytý za regály, a gestikuloval, mnul prsty, jako by počítal peníze, a ukazoval na Joshuu. Hermiona přesně věděla, co tím chce naznačit – řekni mu, že budeš mít peníze, ať sklapne, že je dostane. Hermiona se zarazila, upřeně zírala na Joshuu, který jí pohled vracel.

„Neprodám svůj obchod, Joshuo.“

„Nemáš na vybranou.“

Polkla a koutkem oka sledovala Draca. Nehýbal se už, ale jeho zprávu obdržela. Probodával ji očima a ona cítila, že jí začínají povolovat nervy. Dovolila si naposled pohlédnout na Draca, a byl to výraz jeho tváře, co jí nakonec dalo sílu se vzchopit. Nebyla v ní teď žádná arogance, jen povzbuzení, porozumění... nebyla si jistá, jestli si to jen nepředstavuje, ale díval se na ni laskavě a vroucně. Na zlomek vteřiny se jí neuvěřitelně ulevilo, protože Draco Malfoy jí stál poblíž, rozhodně na její straně a plně chápající, jak se cítí. Trvalo to jen okamžik, než konečně podlehla.

 „Ve skutečnosti mám na vybranou. Dostaneš své peníze... do konce týdne...“ trochu se zajíkla; nebyla si jistá, jestli je to vůbec možné, ale koutkem oka viděla, jak Draco nadšeně přikyvuje. „Už sem nechoď, dám ti vědět, jakmile je budu mít.“

Joshua přimhouřil oči. „Teď jsi mi řekla, že na tom stále pracuješ, jak mi je tedy můžeš najednou slíbit do konce týdne?“

„To není tvoje věc, jak to udělám,“ řekla mu přímo Hermiona. „Teď jdi!“

Joshua se naklonil blíže k ní. „Prosím tě, nepokoušej se mě oblbnout, Hermiono. Není dobré to oddalovat. Když nebudu mít peníze, obchod bude na prodej.“

 „Neopovažuj se mi vyhrožovat!“ stála si za svým Hermiona. Viděla, že Draco vykročil k nim a zoufale se snažila naznačit mu, aby se nepřibližoval. Popadla Joshuův promočený plášť a vrazila mu ho do náruče. „Jdi!“

Joshua na ni naposled pohlédl, než se obrátil a práskl za sebou dveřmi. Hermiona se za ním chvíli dívala. Srdce jí bušilo až v krku. S čím to právě souhlasila?

 „Výborně. Myslím, že jsme právě uzavřeli smlouvu, slečno Grangerová.“ Dracův hlas se k ní nesl přes celý obchod. „Byla jsi velmi působivá. Choval se jako debil a tys mu skvěle vzdorovala! Jaký druh chlapa vyhrožuje ženě? Takový slizký ubožák! Chtěl jsem ho popadnout pod tím vyzáblým krkem.“

I kdyby Hermiona nebyla zmatená už teď, nemohla by být více překvapená tím, že se za ni Draco postavil. Přešel k ní a nabídl jí ruku.

„Udělejme to oficiálně, potřesme si na to.“

 Dlouhou chvíli zírala na jeho ruku. „Slibuješ, že neskončím v Azkabanu?“

„Slibuji.“

„A nebudeš totální kretén?“

 „Promiň, to slíbit nemůžu,“ zakýval svou napřaženou rukou. „Dohodnuto?“

Hermiona rychle přikývla a potřásla mu rukou, než si to rozmyslí. Nestihla se ani nadechnout, když Draco znovu promluvil: „Teď nastal čas, abych ti vysvětlil, k čemu lektvar je. Ten lektvar způsobí, že žena udělá přesně to, co chce muž, který jí lektvar dal, jestli ti to dává smysl.“  Draco se ušklíbl při pohledu na výraz absolutní hrůzy v Hermionině tváři. „Kolikrát za den to chce, jak to chce, a ona bude šťastná, že mu může vyhovět, jestli mi rozumíš…“ Draco se stěží ovládl, aby při pohledu na Hermionu nevybuchl smíchy.

 „Brr!“ řekla znechuceně. „Prosím, řekni mi, že tohle ani trochu neodpovídá jeho účinku!“ prosila.

„Ne, bohužel ne. Mimochodem, na nic z toho já lektvar nepotřebuji,“ Draco tu odpověď doprovodil namyšleným úšklebkem.

„Ale prosím tě!“ Hermiona mu oplatila grimasu a oběma rukama si prohrábla vlasy. „Co jsem to ksakru právě udělala?“

 

Poznámka autorky: Tato kapitola je dlouhá, v těch dalších budou Draco s Hermionou muset najít způsob, jak získat životně důležitou ingredienci. Prosím komentáře…

 



Poznámka:


Kapitola 8. Nepříjemné střetnutí



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 8. Nepříjemné střetnutí

 

Hermiona byla trochu překvapená, když druhý den od Draca nepřišla žádná zpráva.  V poledne dalšího dne už začínala panikařit. Co když si to rozmyslel? Dokonce uvažovala, že se s ním zkusí spojit prostřednictvím jeho společnosti, protože o jeho soukromí nic nevěděla. Předpokládala, že stále vlastní Malfoy Manor, ale to bylo asi tak všecko.

„Co je to s tebou?“ dorážela Ginny, když na ni Hermiona už podesáté vyštěkla.

„Totéž bych se chtěla zeptat já tebe!“ odvětila Hermiona nezvykle příkře, což zavinily její starosti a neklid.

 „Co tím chceš říct? To ty všechny sekýruješ. Chudák Laura už předtím vypadala opravdu naštvaně!“ ztišila Ginny hlas a odtáhla Hermionu stranou. „To kvůli Joshuovi? Byl tady?“

Hermiona se kousla do rtu, přemýšlela, co Ginny řekne. Byla by se jí ráda svěřila s celou historií, ale pár věcí ji zaráželo. V první řadě ta nezbytná a nezákonná složka, pak Dracova půjčka, a nakonec to, že se Draco vůbec angažoval. Ginny to s určitou dávkou přesvědčování přijme, ale Harry určitě ne!

„Chce své peníze a nehodlá čekat,“ vysvětlila nakonec.

„Řekni mu, ať odprejskne, copak jsi ho nepožádala, aby vypadl?“

„Řekla jsem mu, aby zmizel, ale opravdu není rád,“ odvětila Hermiona. „Tak co je to s tebou?“

„Nic,“ prohodila Ginny nedbale, ale Hermiona ji znala příliš dobře.

„Už nějakou dobu máš divnou náladu a necítíš se dobře…“ viděla, jak Ginnina tvář mění výraz, když si uvědomila, že Hermiona si toho všimla.

„Jo… myslím, že jsem unavená…“

Hermiona tázavě zdvihla obočí, ale Ginny se nestala o nic vstřícnější. Před návratem do přední části obchodu jen pokrčila rameny. Konečně bylo pět hodin a Hermiona mohla bohudíky zavřít. Docházela jí trpělivost. Z nějakého důvodu se cítila pořádně naštvaná. Dokud nesouhlasila, že mu pomůže, byl tu Draco každou chvíli, ale pak si najednou zmizí! Zamkla dveře a sklíčeně odcházela. Než se přemístila domů, obvykle prošla několika ulicemi, aby si odpočala a pročistila si mysl. Dnes to potřebovala víc než jindy. Bylo chladněji, než očekávala, tak si přitáhla plášť blíž k tělu a pospíchala dál.

Ušla jen pár metrů, když kdosi vystoupil z tmavého průchodu a postavil se jí do cesty. Byl vysoký, vlasy měl schované pod kápí, tvář skrytou ve stínu. Hermiona se ihned cítila nepříjemně a uchopila hůlku.

„Míchací kotlík?“ zeptal se bez úvodu.

Hermiona ukázala na svůj obchod kousek od nich. „Je tady, ale mají zavřeno.“

„Vy jste Grangerová? Hermiona Grangerová?“ muž vyslovil její křestní jméno zvláštně, jako by je nikdy předtím neslyšel.

Vytáhla hůlku. Držela si ji po boku. „Proč se ptáte? Kdo jste?“

Muž si povšiml její reakce a shrnul si kápi. „Nebojte se…“ řekl stroze, ale neudělal nic, aby ji uklidnil, takže zvažovala útěk. „Chceme si s vámi jenom promluvit.“

„My? Promluvit o čem?“ snažila se udržet klidný hlas. „Obvykle přepadáte lidi, s nimiž si chcete promluvit?“

„Říkal jsem… chceme vám jen položit pár otázek…“

„Nechte mě být…“ Za nejbližším rohem se ozvaly kroky. Otočila se a spatřila vysokého, hubeného kouzelníka mířit k nim. Využila příležitosti, protáhla se kolem útočníka a dala se do běhu. Nezastavila se, aby se ohlédla zpět. Za následujícím rohem se přemístila. Ještě nikdy se tak ráda neocitla ve svém obývacím pokoji, ale chvěla se natolik, že si ani nedokázala připravit pití. Klesla na pohovku bez toho, aby si svlékla plášť. Ze všech sil se snažila nerozplakat. Vtom se ozvalo klepání na dveře. Vyskočila jako čertík z krabičky a popadla hůlku. Pronásledoval ji? Co mohla dělat? V duchu si začala vybavovat různá kouzla, když někdo znovu zaklepal.

 „Hermiono?“ ozvalo se. Zarazila se. Ujišťovala se, že Dracův hlas neslyší jen v představách. „Hermiono?“ ozvalo se znovu a tentokrát už měla jasno. Rozběhla se ke dveřím, aby odpověděla.

„Jak si můžu být jistá, že jsi to ty?“

„Jak to myslíš? Nepoznáváš můj hlas?“ byl Draco zmatený.

„Ano, ale jak mám vědět, že jsi to opravdu ty? Někdo se za tebe může vydávat.“

„Proč? Co se děje?“ změnil tón, když si uvědomil, že se Hermiona chová divně.

„Jenom potřebuji vědět, že jsi to opravdu ty.“

„Necháš mě jít dovnitř, Grangerová, nebo budu…“ začal.

„Prosím, Draco. Jen řekni něco, podle čeho poznám, že jsi to ty.“

Odstín Hermionina hlasu a její naléhání, aby prokázal svou totožnost, Draca na chvíli umlčely, než znovu promluvil: „Ve třetím ročníku jsi mě praštila levačkou,“ řekl a Hermiona zírala na dveře. Jak si ksakru pamatoval, kterou rukou to bylo? Zkusila napodobit pohyb, jímž ho udeřila, a nebyla si jistá, kterou ruku použila. Nezáleželo na tom, protože další slova ji přesvědčila, že je to opravdu Draco.

„Pro Merlina, Grangerová, přestaň se rozmýšlet a otevři ty zatraceně dveře, než tady zmrznu! Je mi zima na takových místech, kde by vážně neměla být!“

Stiskla kliku a otevřela, aby ho spatřila mířit hůlkou na zámek. Popadla ho a vtáhla dovnitř, ale předtím se rozhlédla po chodbě jako v nějakém špatném mudlovském špionážním filmu. Pak zabouchla dveře a vydechla úlevou. Draco na ni zíral jako na blázna.

„Co to děláš, Grangerová? Koho vyhlížíš?“ ptal se.

„Odcházela jsem z obchodu… a on tam byl… věděl, kdo jsem…“ blábolila. Teprve teď si jasně uvědomila, co se přihodilo. Popotáhla a snažila se nebrečet, ne před ním. Ale nedalo se popřít, že se jí hodně ulevilo a cítila vděk, že stojí tady, v jejím bytě, protože nyní se cítila v bezpečí. Popadl ji za ruce a sklonil se, aby na ni pohlédl.

 „Nerozumím ti, co se stalo?“

Hermiona se nadechla a řekla mu to tak jasně, jak jen dokázala. Jak příběh pokračoval, výraz jeho tváře se měnil. Zdálo se, že se také zlobí.

„U Merlina, Hermiono!“ zvolal. „Kdo to ksakru byl?“ Přecházel po předsíňce, rukou si mnul čelo. „Je to moje chyba! Musí to nějak souviset s lektvarem. Nikdy jsem si ani na vteřinu nepomyslel, že se někdo pokusí navázat s tebou spojení!“ opřel se rukou o zeď. „Zatracený pitomec! Měl jsem být opatrnější!“

„Myslíš, že chtěl lektvar?“

„Návod na něj.“

„Nemyslela jsem, že o tom ještě někdo ví!“

„No, já taky ne! Ale musí to tak být, byla by to příliš velká náhoda.“ Pak se k ní Draco naklonil, očima vyhledal její tvář. „Určitě jsi v pořádku? Je mi to tak líto.“

Hermiona na něj zírala s otevřenou pusou. Opravdu se omluvil? Přikývla. „Jsem v pořádku, jen trochu rozklepaná.“

„Pojďme se posadit. Udělám ti něco k pití.“

Draco hospodařil v její kuchyni, neptal se, kde co je, a Hermiona ho slyšela otvírat a zavírat skříňky. Nedokázala si vzpomenout, jestli má uklizeno, ale bylo jí to skoro jedno. Draco Malfoy byl v její kuchyni, připravoval jí pití! Bál se o ni? Zázraky se dějí pořád.

„Tady máš,“ Draco před ni na stůl položil hrnek. „Možná by sis měla jít lehnout. Dotkl se tě?“

„Ne. Nechtěla jsem mu dát šanci, utekla jsem hned, jak jsem mohla.“

Povzdechl si a Hermiona viděla, že vypadá nesmírně provinile.

„Ty za to nemůžeš.“

„Ale ano! Ohrozil jsem tě,“ řekl Draco energicky. „Už se to nestane.“

Hermina na něj zírala naprosto šokována jeho reakcí. Snažila se zůstat nad věcí a usrkla z nápoje. Měl překvapivou chuť, rozpoznala horkost, která jí vklouzla do krku. Alkohol!

„Dal jsi mi do pití alkohol?“ zeptala se.

„Ano, uklidní ti nervy.“

„Proč jsi sem přišel?“ zarazila se Hermiona, napadla ji další otázka. „Jak jsi věděl, kde bydlím?“

„Zjistil jsem si to,“ odpověděl. „A důvod může počkat do zítřka. Měl bych tě nechat jít do postele.“

Hermiona náhle odložila hrnek, opět ji zasáhl příliv paniky. Bylo to nelogické, protože za zamčenými dveřmi bude v naprostém bezpečí. Dokonce by mohla použít i nějaká kouzla, ale teď opravdu nechtěla být sama. Ale stěží by se mohla zeptat Draca, jestli tu s ní nechce zůstat? A nemohla říct nikomu jinému, protože by chtěl vědět, co se stalo. Draco si navlékal plášť, ale zarazil se, když viděl výraz její tváře.

 „Co je? Zbledla jsi. Neomdlíš mi tu, Grangerová? Jsem děsný ošetřovatel!“ hleděl na ni a ona polkla ve snaze získat sebevládu.

„Jsem v pořádku,“ zalhala nepřesvědčivě. Odložil plášť, přistoupil blíž a sklonil se nad ní.

„Vypadáš mizerně, určitě ti neublížil?“

Hermiona cítila slzy tvořící se jí v koutcích. Sklopila oči do klína. Stál těsně u ní. Něco ji směšně, neovladatelně nutkalo vrhnout se mu kolem krku a prosit, aby zůstal. Vypadal víc než schopný dokonale ochránit sebe i ji a ona chtěla, aby neodcházel. Stále se k ní nakláněl a nespouštěl z ní zrak. Pozvedla k němu oči. Cítila, že se mnohem víc bojí, že zůstane sama, než toho, co by si o ní mohl myslet. Potom vyhrkla: „Zůstaneš tu?“

Na Dracově tváři nezaznamenala téměř žádnou odezvu. Obdivovala jeho sebeovládání. Musel si myslet, že se úplně zbláznila! Pak se naklonil velmi blízko k ní. Hermiona si na okamžik opravdu myslela, že ji chce políbit, ale jen zmáčkl polstrování, přenesl na ně váhu, než trochu zapéroval.

„Tvoje pohovka je zatraceně nepohodlná,“ řekl s úsměvem a Hermiona pocítila úlevu.

„Jo, to je, promiň!“

„Nejsem zvyklý na drsný život, obvykle mám péřovou přikrývku a polštáře,“ nepřestával se uculovat Draco. „Co tvoje postel? Je manželská?“ vzpřímil se, jako by se chystal jít to zjistit, a Hermiona se konečně zasmála. Tohle dobromyslné škádlení zaplašilo její úzkost.

 „Ano, je, ale nemůžeš tam spát!“ odpověděla na nevyslovenou otázku. Oplatil jí mrknutím a úsměvem, díky kterému se Hermiona najednou cítila lépe. Mnohem, mnohem lépe.

 

Poznámka autorky: Tak tady to máte… Draco zůstal na noc, šťastná Hermiono! Doufám, že si udrželi váš zájem a líbí se vám jejich charaktery… dejte mi vědět, ráda si přečtu, co si myslíte.

 

 


Kapitola 9. Přespání



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 9. Přespání

 

Hermiona spala překvapivě dobře. Po probuzení slyšela někoho šramotit v kuchyni. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo ten někdo je, a pak strnula. Proč to ksakru udělala? Proč ho požádala, aby zůstal? V jasném denním světle se to zdálo ubohé!

Vstala z postele, prohrábla si vlasy a vklouzla do županu. Když vstoupila do kuchyně, Draco se otočil a prohlédl si ji od hlavy až k patě.

„Hmm… velmi atraktivní, Grangerová,“ protáhl.

„Jdi se vycpat,“ nerudně odpověděla.

 „Toust?“ zeptal se Draco, zatímco mazal dva kousky máslem.

„Ehm… ano, prosím,“ nejistě přikývla. „Poslouchej, Malfoyi, opravdu ti chci poděkovat, že jsi tu zůstal, byla jsem trapná.“

„Na ulici tě obtěžoval cizí chlap, takže jsi trapná rozhodně nebyla,“ řekl velkoryse. Na malý talířek shrnul dva krajíce dokonale opečeného a namazaného chleba. „Ačkoli na tebe to nebylo moc nebelvírské,“ dodal, a přestože mu nemohla vidět do obličeje, věděla, že se usmívá.

 „Měla jsem vytáhnout hůlku a proklít ho!“ prohlásila, komentáře o Nebelvíru si nevšímala. „Spal jsi dobře?“

„Kupodivu ano.“ Draco si vytáhl stoličku proti ní a začal jíst své tousty. „Převalovala ses celou noc ve snaze odolat?“

„Čemu?“ V okamžiku, kdy slovo opustilo její ústa, si Hermiona přála vzít jej zpět.

„Odolat pokušení přijít za mnou na pohovku!“ odpověděl Draco, jako by to byla velmi hloupá otázka. „Máš ty vůbec představu, kolik jsem odmítl žen žádajících mě, abych s nimi strávil noc?“

 „Nežádala jsem tě, abys se mnou strávil noc!“ nelíbila se jí jeho volba slov. „A ty jsi pravděpodobně žádnou neodmítl! Nedovedu si představit, že by Draco Malfoy odmítl nabídku spát s kteroukoli ženou.“

„Víš, Grangerová, ve skutečnosti jsem velmi vybíravý. Jen proto, že jsem dostal stovky nabídek, nemusím hned s každou hupsnout do postele!“

„Ne, jsem si jistá, že máš určité požadavky, které musí být splněny. Představuji si, že musí být štíhlá, blond, dlouhonohá a musí mít bohatého tatínka?“

Draco se na ni zeširoka ušklíbl: „Kterému z těch požadavků vyhovuješ, Grangerová?“ nestydatě ji přelétl očima odshora až dolů a zase zpět a ona si přála, aby si oblékla šaty.

„Ani jednomu! Musíš se cítit opravdu mizerně!“

„Stalo se.“ Jeho odpověď byla stručná a sklopil oči do talíře, ale tón, kterým to řekl, přiměl Hermionu přestat jíst a zírat na něj.

„Takže, nebude se někdo ptát, kde jsi byl?“

 „Už jsem velký kluk, Grangerová.“

„Tvá přítelkyně se nebude divit, že jsi strávil noc v bytu jiné dívky?“ vyptávala se Hermiona záměrně. Chtěla se o něm dozvědět něco víc.

„Jak víš, že mám přítelkyni?“ zeptal se a ona spatřila, jak se před ní uzavírá.

„Říkal jsi, že nejsi sám.“

„Ne, neříkal – překrucuješ moje slova a vyzvídáš. Nejsi moc rafinovaná, že?“ pohlédl na ni a zvedl obočí. „Já z tebe dokážu vytáhnout nejrůznější informace a ty si ani nevšimneš, že to dělám.“

Hermiona si byla jistá, že má pravdu. Moc se jí to nelíbilo. „No, tak mi nic neříkej! Zacházíš se mnou jako s dítětem! Ještě jsi mi ani nic neřekl o lektvaru!“

„Jo, to je moc dobře. Aspoň tě teď z toho můžu vynechat.“

„Vynechat? Jak to myslíš?“

„No, naštěstí jsem ti neřekl žádné podrobnosti o výrobě lektvaru nebo jak působí, takže se můžeš klidně vrátit do svého malého bezpečného života.“

„Ale budeš mi o něm muset říct víc, nebo ti nebudu moct pomáhat.“

„Nebudeš mi pomáhat. Ruším dohodu.“ Draco vstal a sbíral talíře. Nevěřícně na něj pohlédla.

 „Cože? To nemůžeš! Proč bys to dělal?“ vykřikla napjatě.

„Je to příliš nebezpečné. Zřejmě někdo zjistil, co děláme, a chce lektvar pro sebe. Je to komplikované i bez toho, abych se musel starat o tebe,“ znovu usedl na stoličku.

„Ale říkal jsi, že beze mě to nepůjde! Byl jsi opravdu neodbytný!“

„Vím, ale budeme muset najít jiný způsob.  Tohle za to riziko nestojí.“

 „O tom ty nerozhoduješ. Jsem zcela schopná posoudit, jaká rizika na sebe beru.“ Hermiona vstala a zamířila kolem stolu k němu, přitom si přitahovala župan blíž k tělu. Tohle opravdu nebylo vhodné oblečení, když chtěla důrazně argumentovat! „Oba víme, že už jsem byla v mnohem nebezpečnějších situacích, než je tato.“

„Ano, nedopatřením. Já jsem tě do té situace zatáhl, takže je na mně, abych tě z ní zase dostal.“

„Malfoyi, přestaň se pokoušet mě ovládat. Uzavřeli jsme dohodu a ta stále trvá,“ namířila na něj prstem.

Draco se na ni zadíval, pak jí přitiskl ruku k tělu. „Přestaň na mě ukazovat. Jak jsem řekl, tvoje část dohody padá. Moje zůstává. Dám ti peníze na vyplacení bývalého milence.“

 „Cože? Ne, to je mi jedno. Takhle to nemyslím,“ trvala na svém. „Chci dělat ten lektvar! Musíš mě k tomu pustit. Chci vidět, jak vzniká.“

„Máš starost o peníze, Hermiono,“ řekl tiše. „Vím, že je potřebuješ, aby sis udržela svůj obchůdek.“

„Samozřejmě, že ano!“ nadechla se ve snaze neječet na něj. „Malfoyi, kdyby ti někdo řekl o tom lektvaru a ty ses angažoval, byl bys rád, kdyby tě od toho najednou odstavili?“

Draco na ni zíral, pak se usmál. „Ne, to bych tedy nebyl rád!“ Hermiona na něj zdvihla obočí a tím dala jasně najevo, že situaci vidí stejně.

„A když mi nedovolíš, abych pomohla s lektvarem, jak bych ti kdy mohla ty peníze vrátit?“ založila si paže na hrudi.

 „Řekl jsem DÁM, ne PŮJČÍM,“ promluvil Draco tiše s pohledem upřeným na její tvář. Hermiona vykulila oči.

„Dáš mi je? Nebuď směšný! Proč bys mi je dával?“ zašeptala, když se jejich oči setkaly.

„Nemá smysl říkat tomu půjčka, když je pravděpodobně nedostanu zpátky, že?“ odvrátil se. „Takže ber mou nabídku, Hermiono.  Nemyslím, že bys v dohledné době dostala lepší.“

 „Ale to je ohromné množství peněz! Malé jmění,“ ucouvla. „Nikdy bych to od tebe nepřijala, kdybych ti na oplátku nepomohla.“ Napřímila se. „Tenhle rozhovor je stejně nepodstatný, protože ti pomůžu, a dostanu půjčku, kterou ti vrátím! A ty o tom nerozhoduješ, takže se neobtěžuj s dohadováním, protože budu spolupracovat na lektvaru.  Ne neberu jako odpověď!“

Do Dracovy tváře se vloudil obrovský úsměv a Hermiona ucítila v nitru rozechvění. Merline, jak byl přitažlivý, když se takhle usmál! Zděsila se sama sebe  – vážně si myslela, že Draco Malfoy je přitažlivý? Každou minutou to bylo divnější a divnější.

„Domnívám se, že je rozhodnuto,“ řekl Draco, oči mu zářily a Hermiona věděla, že se červená, a neměla tušení proč.

„Tak dohoda platí?“ zeptala se.

„Zdá se, že ne nebereš jako odpověď.“ 

„To je pravda! Dobrá,“ přikývla a pak nastalo ticho.

Vstal a Hermiona si teprve teď všimla, že oblečení, v němž strávil noc, bylo bezchybné! Jak se mu to povedlo? Vždyť spal na pohovce.

„Peníze ti dám dnes,“ říkal Draco, zatímco si přes sebe přehazoval sako. Pak si všiml, jak na něj Hermiona zírá, a podíval se na sebe. „Co se děje? Vypadám nepořádně?“

„Hmmm… ne…“ zakoktala se a uhnula očima. Co se to s ní ksakru dělo?

„Chystal jsem se jít rovnou do kanceláře… musím se převléct?“ nepřestával se ptát.

 „Éé… ne… vypadáš dobře,“ začala uklízet stůl po snídani, rozhodnutá znovu na něj nepohlédnout.

„Hermiono?“ ozvalo se blízko za ní. Všimla si, že hodně často užívá její křestní jméno.

„Co se stalo s Grangerovou?“ otočila se k němu.

„Nejsem si jistý, ale mám pocit, že bych svou obchodní partnerku neměl oslovovat příjmením,“ pokrčil Draco rameny. „Tak co mělo znamenat všechno to koktání?“

Hermiona s bouchnutím postavila láhev omáčky a povzdechla si. „Vypadáš dokonale, žádné skvrny ani záhyby nebo tak. Jen jsem přemýšlela, jak to, když jsi celou noc spal na pohovce?“

V Dracově tváři znovu rozkvetl ten úchvatný úsměv. „Cha chá! Snažíš se mi říct, že sis uvědomila, jak jsem přitažlivý?“

 „Ale prosím tě!“

Draco ji šťouchl do paže. „Nestyď se, Grangerová. Máš povoleno po mně toužit, to je naprosto pochopitelné.“

„Myslím, že je na čase, abys šel…“ odsekla, znovu se od něj odvrátila a slyšela, jak se rozesmál.

„Dobrá, snaž se mě příliš nepostrádat,“ řekl. Otočila se a viděla ho postávat u dveří. „Jo, a šaty nemám pomačkané, protože vždycky spávám nahý, a to i když nocuji u někoho na gauči.“

Prudce sebou trhla, ale on už byl pryč.

 

Poznámka autorky:  A teď všichni zkuste ze všech sil nepředstavovat si nahého Draca na gauči… zhluboka se nadechněte… a napište mi komentář.

 



Poznámka:


Kapitola 10. Překážky na cestě



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 10. Překážky na cestě

 

Hermiona se marně pokoušela dostat z hlavy představu nahého Draca na své pohovce. Nemohla se rozhodnout, jestli byla neúspěšná proto, že ten obrázek byl tak báječný, nebo proto, že byl tak šokující. Nastala doba oběda a v obchodě vládl klid, tak se uchýlila do kanceláře zkontrolovat tržbu. Jen o chvíli později vrazila do dveří Ginny.

„Hermiono! Je tu zas! Malfoy!“ vyhrkla. „Mám mu říct, ať se ztratí?“

„Ne!“ odvětila Hermiona a viděla, že Ginny ta nečekaná odpověď pobouřila. „Promiň, Ginny, ale přišel si se mnou o něčem promluvit.“

„O čem? Co se děje, Hermiono?“

„Povím ti to, ale teď musím jít za Dra... Malfoyem,“ opravila se, ale Ginny přimhouřila oči.

„O čempak asi si s tebou musí Draco Malfoy promluvit?“ nepřestávala dorážet.

Hermiona se kousla do rtu. Pohrávala si s myšlenkou svěřit se kamarádce. Přála si, aby Draco víc přemýšlel a přišel, až zavře obchod. Někdy si byla jistá, že dělá všechno proto, aby ji přivedl do trapné situace. Měla dojem, že tajně touží, aby se Harry dozvěděl o jeho účasti, protože by ho rád pozlobil, a smlouvou s ní by toho zcela jistě dosáhl.

„Přijď zítra ráno o deset minut dřív a řeknu ti to. Ale je to důvěrné, tak to nikde nevyzvoň.“

Ginny přikývla: „Dobře.“ Zamířila ke dveřím, ale pak se zastavila. Obrátila se na Hermionu: „Nemáš nějaké potíže, Hermiono?“

Ta zavrtěla hlavou, ale její odpověď nebyla zrovna uklidňující: „Ještě ne.“ Vstala a vešla do obchodu. Draco stál u pultu, kde něco  vykládal chichotající se Lauře. Hermiona k nim zamířila.

„Nechceš jednat v kanceláři?“ zeptala se.  Draco se k ní otočil a přikývl. Posadili se, Hermiona se nervózně vrtěla.

„Ginny chce vědět, co se děje. Myslela jsem, že přijdeš později, až tu nebudou prodavači,“ řekla. Snažila se, aby to neznělo vyčítavě. Koneckonců jí přinášel spoustu peněz!

„Řekni jí, ať se stará o své věci,“ odpověděl Draco bez obalu.

„Tak jednáš se svými zaměstnanci? A co víc, se svými přáteli?“

„Ano a žádné nemám.“

„Myslela jsem, že Blaise je obojí?“

„Možná,“ připustil rozmrzele.

„Proč si hraješ na drsňáka? Ve skutečnosti nejsi tak špatný, jak by sis přál vypadat,“ naklonila se k němu Hermiona. „O tom něco vím!“

„Máš na mě zvláštní vliv,“ připustil Draco. Jeho oči se najednou zadívaly hluboko do těch jejích, což ji přinutilo zalapat po dechu. Překvapilo ji, že tak silně vnímala jeho blízkost, a nebyla si jistá, jestli se jí to líbí. Jeho poznámka spolu s nedávnou změnou postoje k ní ji přinutila divit se, co se to děje. Tohle měla být obchodní dohoda, tak proč se zdá, že je jí bližší? Méně věcný?

„Máš na mě zvláštní vliv!“ zopakovala Hermiona, ale ne jako Draco. Její tón naznačoval, že v jeho působení na ni je něco dobrého. Ani zdaleka ne uražený Draco se zdál být s její odpovědí spokojen. Usmál se na ni. Pak sáhl do kapsy a vyndal kus papíru.

„Tady je šek,“ uvolněně jí ho podával.  Hermiona musela obdivovat jeho postoj k tak velkému množství peněz. Vzala ho od něj a podívala se – příjemce: Hermiona Grangerová, podepsaný: Draco Malfoy – ne Malfoyův podnik. Opravdu to vybral ze svého soukromého účtu! Kolik peněz asi má, když může bez problému vyzvednout takovou částku? Dolehl k ní jeho zvýšený hlas: „Je to v pořádku? Suma je správná, ne?“

„Ano,“ odpověděla Hermiona  dutě, protože ji to poněkud ohromilo. I když mu pomůže s lektvarem, rozhodně to není rovnocenné takové půjčce.

„Určitě? Co se děje?“

Hermiona popotáhla nosem: „Je to strašná spousta peněz a jsou tvé vlastní, ne podniku.“ Uvědomila si, jak uboze to zní, a usmála se na něj: „Jsem velmi vděčná… kolik peněz bys ve skutečnosti byl schopen vyplatit?“ Sledovala, jak zareaguje, protože se zdálo, že určité náměty hovoru vracejí tohoto nového, lepšího Malfoye k jeho starému já.

„Chceš znát zůstatek na mém účtu?“ zeptal se Draco a potěšeně se na ni ušklíbl. „Přestaň být tak vděčná, protože si hodlám za ty peníze přijít na své.“ Mrkl a rozesmál se znechucenému výrazu na její tváři. Přesně tento okamžik si Ginny vybrala ke vpádu do kanceláře. Uviděla smějícího se Draca, Hermionu se šekem v ruce a zbledla.

„Co se děje, Hermiono?“

„Vůbec nic. Co si přeješ? Jsem trochu zaneprázdněná.“

„To vidím!“ Ginny se zablesklo v očích a Hermiona cítila, jak se jí stahují útroby. Tohle špatně dopadne.

„Ty mu dáváš peníze?“ Dřív než Hermiona stačila jakkoli zareagovat, Ginny se natáhla a vytrhla jí šek. Vytřeštila oči, když spatřila sumu. „Cože? Jak si můžeš dovolit mu tolik platit?“

„Ginny, to není tvoje věc!“ Hermiona vstala, ale Ginny už měla vytaženou hůlku a mířila na Draca.

„Proč ti Hermiona dává všechny ty peníze?“ ptala se zmateného Draca. Roztrhla šek napolovic, Hermiona jen zalapala po dechu.

„Wízlice!“ Draco vyskočil. Jediným rychlým pohybem jí sebral hůlku, ale zdálo se, že je jí to jedno.

„Nech Hermionu na pokoji, ty slizáku! Vypadni a už se nevracej! Žádné peníze od ní už nedostaneš!“ Ginny dokončila řeč s rozmáchlým gestem. Kdyby Hermiona nebyla tak zděšená, zatleskala by jí. Draco na ni chvíli zíral, než k ní přistoupil a uchopil ji za ramena. Ginny se mu pokusila vykroutit, ale byl příliš silný, obrátil ji a vtlačil do židle, kterou zrovna uvolnil.

„Chceš, abych jí to řekl?“ pohlédl na Hermionu a ona přikývla. Měli by jí to říct okamžitě!

Vytrhl Ginny z rukou oba kusy papíru a přidržel jí je před očima. Odvrátila se: „Nechci se na to dívat! Už jsem viděla dost, pěkně děkuji!“

„Podívej se pořádně,“ poručil Draco. „Čti pečlivě. Kdo komu dává peníze?“

Ginny udělala, jak řekl. Zalapala po dechu, než se obrátila k Hermioně: „Dává ti peníze? Za co? Neříkej mi, že kupuje obchod!“

„Chtěla jsem ti to zítra vysvětlit, ale ty jsi mi nedala šanci, že?“

„Nebudu pro něj pracovat!“ křičela Ginny a Hermiona by jí s potěšením jednu vrazila.

„Ginny! Chováš se jako malá!“

„A zatracený Draco Malfoy ti dává peníze? Už jsi zapomněla, co je zač? Za co platí? Co na to Harry?“

Hermiona přistoupila ke kamarádce. „Joshua žádá zpět své peníze a nebude čekat. Chce, abych prodala obchod.“ Viděla pochopení v Ginnině tváři. „Draco potřebuje mou pomoc s lektvarem a se získáním určité speciální ingredience. Máme dohodu, která vyhovuje oběma, já mu pomůžu a on mi půjčí peníze na vyplacení Joshuy. Později mu je vrátím.“ Hermiona trochu lhala, protože nechtěla Ginny prozradit žádné podrobnosti o lektvaru. „Tak si udržím obchod.“

Ginny se vymrštila a založila si ruce v bok. „Jak velice příhodné.“

„Co tím míníš? Chceš, abych přišla o podnik?“

„Nepředpokládám, že Harry bude příliš šťastný z TOHOTO společníka!“

„Nebude jeho společníkem! Draco půjčuje MNĚ, nekupuje podíl v obchodu!“

„Jestli s tím bude mít Potter problém, převezmu i jeho podíl,“ řekl Draco a Hermiona se na něj zamračila.

„Jo, dobře, tohle je tvá odpověď na všecko, že? Zaplatíš a problém zmizí.“ Ginny se obrátila na Hermionu: „Myslela jsem si o tobě něco lepšího! No, nehodlám pracovat tam, kde budu mít co do činění s NÍM. Dávám výpověď!“

„Ginny!“ vykřikla Hermiona, „proč jsi tak nerozumná?“

Ginny se otočila v otevřených dveřích. „Já nejsem ta, která uzavírá smlouvu s ďáblem, že ne?“ Zabouchla za sebou dveře. Hermionu zamrazilo, protože kamarádka použila stejná slova jako ona den předtím.

 

Poznámka autorky: Ach jo, věci nemohou jít až příliš hladce, že ne? To by byla nuda! Napište mi malý komentář!

 

 


Kapitola 11. Loučení a omluva



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 11. Loučení a omluva

 

Poznámka autorky: To, co tento příběh potřebuje, je trocha Dramione, můžeme se tedy těšit na víc interakce – čtěte a užívejte si...

 

Když příštího dne nastal čas zavřít, zamkla Hermiona s těžkým srdcem dveře. Tak napůl čekala, že se Ginny dnes objeví a bude dělat, jako by se nic nestalo. Buď to, nebo přijde s Harrym i Ronem v závěsu a začne znova. Ale nevznikl žádný rozruch, což v Hermioně zanechalo pocit zoufalství. S Ginny, která ji teď svým výbuchem překvapila a zklamala, se přátelila už od jejího prvního ročníku v Bradavicích. Vždycky byla temperamentní, ale také laskavá, ohleduplná dívka, která se dokázala ovládnout stejně tak rychle, jako předtím ztratit nervy. Od Hermiony to byla čistá spekulace, ale možná, že tu sehrály svou roli i hormony?

A aby bylo ještě hůř – nebo možná lépe – Draco se už neukázal, což ji také mátlo. Po Ginnině výbuchu rychle zmizel, částečně i kvůli Hermioninu naléhání. Nechtěla, aby viděl, jak moc ji to všechno rozrušilo. Bankovní šek byl k ničemu. Věděla, že Draco bude muset vypsat nový. Už na něj dnes nějakou dobu čekala.

S pocitem naprostého vyčerpání ztěžka klesla na židli v kanceláři. Bohužel i přes Ginnin nedostatek porozumění a podpory stále nechtěla zrušit dohodu s Dracem. Samozřejmě potřebovala peníze, ten problém nezmizel, ale také chtěla pracovat na tom lektvaru. A Draco? Hermiona ohrnula rty. Snažila se být sama k sobě naprosto upřímná, ale bylo to těžké. Přese všechno se začala těšit z jeho společnosti – potěšení možná nebylo to správné slovo – i když byl pořád ten arogantní mizera, který ji zatraceně dráždil, ale trošku začínala vidět i jeho druhou, zcela odlišnou stránku, a to ji zaujalo.

Podívala se na hodinky a přiměla se vstát a jít domů. Od toho večera, kdy došlo k narušení její malé procházky, se přemísťovala. Bývala tak doma sotva půl minuty poté, co se k tomu rozhodla. Být čarodějkou mělo nesporné výhody. Rychle si připravila večeři. Přitom stále přemýšlela, jestli má zajít k Ginny a Harrymu, aby se pokusila vše trochu urovnat, nebo zůstat doma a nechat Ginny ještě trochu vychladnout.

Téměř dojedla, když se ozvalo zaklepání na dveře a Hermioně se rozbušilo srdce. Že by to byla Ginny? Nebo poslala Harryho? Nebo mnohem hůř, Rona!  Až když měla ruku na klice, uvědomila si, že by to mohl být Draco. Když otevřela dveře, stál tam.

„Proč jsi otvírala?“ zeptal se, aniž by se obtěžoval s pozdravem.

„Protože jsi zaklepal,“ odpověděla mu Hermiona se zvláštním pohledem.

„Ale jak víš, že jsem to byl já?“

„Nevím!“ zakroutila hlavou. „Podívej, nejlepší způsob, jak zjistit, kdo je za dveřmi, je otevřít!“ řekla sarkasticky a vyzývavě si ho změřila.

 „Velice chytré! Ovšem už ne tak chytré, kdybych byl útočník, který se tu stavil na návštěvu,“ oplatil jí Draco stejným pohledem. „Už se ti ozvala Wízlice?“

„Ne, vypadá to, že se tentokrát opravdu naštvala,“ ustoupila stranou a gestem pozvala Draca dál. Když procházel kolem ní, všimla si, že je ve večerním obleku. „Hele, kam se chystáš?“

Draco přehlédl svůj oblek. „No... nikam zvlášť.“

Hermionina trpělivost byla trošku napjatá, tak si hlasitě povzdechla. „Promiň, zapomněla jsem, že mi nemůžeš říct ani špetku osobních informací! Chraň bůh, abych se dozvěděla něco, co nemá souvislost s podnikáním!“

„Přestaň se dožírat! Můj soukromý život opravdu nestojí za tolik rozčilování.“ Dracova odpověď zněla přezíravě a Hermiona si znovu povzdechla.

 „V pořádku,“ řekla tónem, který jasně ukazoval, že to v pořádku vůbec není.

„Zatraceně! Když to musíš vědět, jdu na obchodní večeři!“ řekl Draco otráveně. Vytáhl nový šek a odmávl jej k ní. „Jsem zvědavý, jestli tohle dokážeš udržet v jednom kuse!“

„Jo... dobře... děkuji...“

„Říkal jsem ti, abys nebyla tak vděčná. Odpracuješ si každý srpec!“ blýskl úsměvem a obrátil se k odchodu.

„Na tu večeři jdeš sám?“ vyhrkla Hermiona, a pak si v hrůze přikryla ústa dlaní. Co ji to ksakru napadlo vyptávat se zrovna na tohle! Draco se zarazil a otočil se zpátky k ní. „Prostě předstírej, že jsem se nezeptala,“ zamumlala ohnivě rudá Hermiona. „Jsem jenom zvědavá... nemůžu si pomoct...“

„No, vlastně moje pravděpodobně netrpělivá partnerka čeká v autě,“ prohodil Draco nenuceně. Pak se znovu vydal ke dveřím. Hermiona se musela silně kousnout do rtu, aby se nezeptala, kdo „ona“ je! „Vyplať tu osinu v zadku, jestli můžeš. Já se zítra zastavím.“

 

“““““““““““““““““““““““““

 

Druhý den ráno šla Hermiona do obchodu. Chtěla mít čas na rozmyšlenou. Navzdory tomu, že ho vyplatí, se na setkání s Joshuou netěšila. Znala ho, a když ještě vzala v úvahu současný stav své mysli, nedělala si iluze, že to bude jednoduché. Když zabočila za roh, spatřila ve vchodu Míchacího kotlíku něčí siluetu. Pospíchala a přemýšlela, jestli je to Joshua nebo Draco. Nebyl to ani jeden z nich, stála tam... Ginny. Hermiona se ke kamarádce blížila opatrně, mohlo to dopadnout všelijak.

„Ahoj, Ginny,“ řekla.

„Hermiono,“ šeptla Ginny a Hermiona si zhluboka oddechla. To neznělo, jako by se přišla hádat. Že měla pravdu, poznala vzápětí, když ji Ginny prudce objala. „Hermiono, je mi to tak... tak strašně moc líto!“

„Pojď dál, máme ještě deset minut, než otevřu,“ vyvlékla se jí Hermiona z náruče, aby mohla odemknout. Dívky vešly do kanceláře. Hermiona jim připravila pití.

„Děkuji. Moc se omlouvám,“ řekla Ginny. Z očí jí hleděla opravdová bolest. „Chovala jsem se jako naprostý pitomec!“

„Jo,“ souhlasila Hermiona s úsměvem. Po chviličce se na ni Ginny zazubila.

„Proč ta změna?“ pátrala Hermiona.

„Protože jsem se vrátila domů a přemýšlela, co jsem to ksakru provedla! Viděla jsem rudě, což není žádná omluva. Ani jsem ti nedala šanci mi to vysvětlit.“

 „Dělám to z dobrého důvodu, a taky jsem ti to řekla. Měla bys vědět, že bych s Dracem neuzavřela dohodu, kdybych si to předem důkladně nerozmyslela!“

Ginny protáhla tvář. „Tady to vidíš, celou tu patálii s Dracem! Kdy se z Malfoye stal Draco?“ 

„Hmm... je to zvláštní, ale já ti ani nevím,“ přiznala Hermiona. „Joshua chtěl své peníze a nebyl ochotný čekat, takže jsem totálně propadla panice. Vtom přišel Draco… Malfoy a požádal mě o pomoc s lektvarem, který namíchali spolu s přítelem. Nabídl mi dohodu - když mu pomůžu, půjčí mi peníze, abych vyplatila Joshuu. Nechce obchod, Ginny, je to jen půjčka.“

„A jak mu ji chceš splatit?“

„Až zaregistrujeme lektvar, poplyne z licence příjem a můžu ho prodávat i tady,“ Hermiona záměrně vynechala detaily o typu lektvaru. „Vím, že to není ideální situace, ale upřímně řečeno, Draco byl férový a … no, byl rozumný a milý!“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Tak tohle zní absurdně i mně!“

„No, o tomhle se budu muset teprve přesvědčit, ale neměla jsem právo od tebe utéct. Tvému úsudku důvěřuji, koneckonců je to tvůj obchod,“ protáhla tvář Ginny. „Nedokážu pochopit, co za pitomce Joshua je!“

 „Zmanipulovala ho, ale to ho neomlouvá.“

„Zatrápení muži!“ povzdechla si Ginny. „Takže věříš Malfoyovi? Myslím tím, jak víš, že neudělá přesně to, co Joshua? Že nebude chtít své peníze bez vážného důvodu zpět?

„To nevím. Ale věřím mu. Potřebuje mě na ten lektvar, takže to není výhodné jednostranně,“ pokrčila Hermiona rameny. „Každopádně, když nevydělám na lektvaru dost, abych mu zaplatila, a on bude chtít za rok své peníze zpět, budu na tom stejně jako teď, ale chci ten roční odklad.“

Ginny přikývla. „Dobře. Takže ten lektvar, co ti vydělá spoustu peněz. Co dělá?“

Hermiona měla trošku obavy, protože o tomhle neměla ani tušení! „No, to mi Draco dosud neřekl… na to dojde později…“

„Ty to nevíš?“

„Ne, ale není to tak zlé, jak to vypadá. Nejdřív jsme se zabývali Joshuou. Jakmile mu zaplatím, můžeme se soustředit na lektvar.“

„A na ten úžasný vynález přišel Malfoy sám?“

„S přítelem.“

„Hmm. Doufejme, že je to zatraceně brilantní a z tebe bude bohatá žena!“ protáhla Ginny, ale moc přesvědčeně to neznělo.

„Co na to Harry?“ zeptala se nervózně Hermiona.

„Neřekla jsem mu to,“ přiznala Ginny tiše. „A taky neřeknu, jestli nechceš, abych to udělala. Jsi má přítelkyně, Hermiono. On jenom můj kluk!“ Obě dívky se tomu rozesmály a Hermiona Ginny objala.

 „Děkuji ti,“ řekla. „Mám toho dost, než abych se teď ještě musela potýkat s naštvaným a rozrušeným Harrym.“ Pozorně se na Ginny zahleděla „Tak co je s tou tvou špatnou náladou? Horší než obyčejně…“ Hermiona otupila ostří svých slov úsměvem.

Ginny pokrčila rameny. „Nevím, jen trochu nejsem ve své kůži.“

„Právě jsem ti prozradila své nejhlubší a nejtemnější tajemství…“

„Co tím chceš naznačit?“ zeptala se Ginny.

„No, jen se ptám, jestli nemáš nějaké temné tajemství, s nímž se potřebuješ svěřit?“ vybídla ji Hermiona. Ginny přivřela oči a bylo vidět, že se pře sama se sebou. Hermiona se rozhodla, že jí to zjednoduší. „Ví Harry, že z něj bude táta?“

Teď se Ginny opřela v křesle s očima dokořán. „Jak jsi na to přišla?“

 „Ale, jen jsem si dala dohromady dvě a dvě…“

„Jsem k smrti vyděšená!“ řekla Ginny. „Nemám tušení, co si s dítětem počnu!“

„Budeš v pořádku! A co Harry, jak vzal tuhle novinku?“

„Neví to… neřekla jsem mu to.“

„Ginny!“

„Vím, vím!“

„Musíš mu to říct!“

„Já vím! Řeknu!“

„Takže chceš odvolat výpověď?“ ujistila se Hermiona.

„Ano, jestli si mě necháš.“

„Tak jdi otevřít … a další šálek čaje by byl prima,“ usmála se Hermiona. „Jo a blahopřeji!“

Ginny protáhla tvář, ale bez dalších řečí šla otevřít.

 

Poznámka autorky: Áách, aspoň Ginny dostala rozum. Prosím, nezapomeňte komentovat.



Poznámka:


Kapitola 12. Tři tvoří dav



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



 

Kapitola 12. Tři tvoří dav

 

Těsně před zavřením přinesla Laura Hermioně dopis, který někdo osobně doručil. Hermiona ho ihned otevřela.

 

Grangerová,

 

jakmile se zbavíš svého milovníka, přijď do mé kanceláře.

Tady Ti můžu nejlíp podat vysvětlení k lektvaru a ukázat Ti, co jsme doteď udělali.

Povečeříme spolu, tak se předtím nemusíš jít najíst.

 

Malfoy

 

P. S. Nechoď žádnými temnými uličkami! Přesněji řečeno, nechoď nikam, ale rovnou se sem přemísti.

 

Poslední poznámka Hermionu trochu rozesmála. Byla ráda, že může navštívit jeho kancelář. Nelhala, když prve tvrdila, že je zvědavá. Podívala se na své oblečení a uvažovala, jestli má čas jít se převléct.  Pak se naštvala sama na sebe. Proč se stará o to, jak vypadá?

Najednou si uvědomila, že asi zjistí, jak ten tajemný lektvar působí! V té chvíli někdo zaklepal a ona šla otevřít Joshuovi. Měla teď v kapse svůj vlastní šek, takže Joshua se nedozví, že za tím stojí Draco. Neztrácela čas a po spěšném pozdravu mu podala šek. Měla také k podpisu připravené listiny, kterými převáděl svůj podíl na obchodu zpět na Hermionu. Joshua to vše v tichosti vyřídil, než vzal šek a začal ho zkoumat.

 „Co děláš?“ ptala se netrpělivě Hermiona.

„Jen mě mate, kde jsi tak najednou vzala všechny peníze,“ odpověděl. „Doufám, že jsi neudělala nějakou hloupost, Hermiono?“

To je věc názoru, pomyslela si.

„Nic hloupého jsem neudělala, ne že by to byla tvoje věc.“

„Je to moje věc! Nechci ti dělat potíže,“ řekl.

„Co dělám, nemá s tebou vůbec nic společného, Joshuo. Navždy ses mě zbavil, takže o mně nemusíš vůbec přemýšlet!“ vyštěkla na něj. „Ale musím zdůraznit, že jestli jsem udělala něco hloupého, došlo k tomu kvůli tvému nátlaku!“

„To není fér!“

 „Teď odejdi, Joshuo,“ podržela mu otevřené dveře a on na ni chvíli hleděl.

„Je mi líto, že k tomuhle muselo dojít… kdybys mě někdy potřebovala…“

„To si snad děláš srandu!“ vybuchla nevěřícně. Joshua se na ni smutně podíval a odešel. Hermiona zamkla a opřela se zády o dveře. Na chvíli cítila bezútěšný smutek, ale pak si uvědomila, že je volná! Už nebyla k Joshuovi ničím vázaná! Místo toho byla zavázaná Dracu Malfoyovi. Opravdu na tom byla lépe?

O deset minut později už hleděla na impozantní budovu, v níž se nacházely kanceláře Dracovy společnosti. Svou výstavností a starobylostí by ohromila každého. Řekla recepční, že má schůzku s panem Malfoyem. Ta přivolala mladou čarodějku, která ji zdvořile přivítala, než ji provedla mnoha schodišti a širokou chodbou k vysokým dveřím, na které zaklepala. Hermiona slyšela Draca, jak ji zve dovnitř.

 „Přišla za vámi slečna Grangerová,“ řekla mladá žena a ustoupila, aby mohla Hermiona vejít. Draco seděl za velkým stolem v rohu místnosti. Rozhlédla se po místnosti a musela obdivovat vkusné vybavení na první pohled kvalitním nábytkem.  Draco vstal a přešel k pohovkám v opačném koutě. Gestem ji vybídl, aby šla k němu a posadili se.

„Jak to šlo?“ zeptal se. „Proběhlo to slušně?“

„Ano.“ Nechtěla opakovat celý rozhovor. Už to bylo za ní a toužila na to zapomenout.

„Dobrá.“ Draco nalil dva šálky z konvice na stole. Hermiona se napila, ale bylo to příliš silné, rychle si dolila trochu mléka.

„Páni! To je síla! Snažíš se vyléčit kocovinu?“

Draco přimhouřil oči. „Byla to obchodní večeře, neopil jsem se.“

„Nedokážu si tě představit opilého!“ řekla. Draco se na ni znovu zadíval.

„Takže si mě představuješ, Grangerová?“ ušklíbl se a Hermiona si hlasitě povzdechla.

„Jen ve svých nočních můrách!“

„Lhářko.“

„Jak můžeš být tak arogantní? Vzhled není všechno, Malfoyi!“

Draco se na ni zazubil: „To říkají oškliví lidé.“

Hermiona se na něj zamračila. „Já jsem to právě řekla!“ zvolala, ale Draco se jen zasmál.

„Chystáš se mi vysvětlit ten lektvar, nebo ne?“

Překvapeně na ni pohlédl, jako by na chvíli zapomněl, že je tu kvůli tomu.

„Ano, ale nejdřív se pojďme najíst.“

„Ale, s tím si nedělej starosti, můžu večeřet později,“ prohodila Hermiona. Nechtěla, aby si Draco myslel, že potřebuje chůvu.

„Odmítáš mé pozvání na schůzku?“ zeptal se s úsměvem.

„Tohle snad není schůzka, že ne? Jde o obchodní dohodu,“ řekla upjatě Hermiona. Draco vstal a začal si svlékat sako.

„Co to děláš?“ ptala se.

 „Připadám si čím dál míň jako v práci a čím dál víc jako na schůzce…“ rozvázal si kravatu a odhodil ji na pohovku. Hermiona na něj udiveně zírala. „Chceš mi rozepnout košili, nebo to mám udělat já?“ Zajíkla se, ale pak si všimla záblesku v jeho očích. Jen ji popichoval, díky bohu! Draco roztáhl rty v širokém úsměvu. „Měl jsem to vydržet chvilku déle, kdyby ses tak viděla! Mohl jsem tě požádat, abys mi rozepnula kalhoty!“ Nemohla si pomoci a rozesmála se. Nedokázala se na něj zlobit, protože byl tak moc zábavný.  Byla opravdu překvapená, že dokáže být takový. Co se stalo s arogantními úšklebky? Věděla, že se nezmizely nadobro, ale bylo to příjemné. Pak si také nebyla zcela jistá, o co tady jde, ale něco v ní chtělo Dracovi ukázat, že už není to plaché děvče jako ve škole, že by mu dokázala patřičně odpovědět na jeho škádlení. Zaváhala jen na okamžik, než vstala a přešla k němu. Stála u něj opravdu blízko a viděla, jak se jeho výraz mění.

 „Jak víš, že jsem na tuto nabídku nečekala? Jak víš, že jsem o tom nesnila?“ řekla. Neodvážila se pohlédnout mu do očí, protože kdyby to udělala, patrně by se od něj nedokázala odtrhnout. Vztáhla ruku, zlehka se dotkla jeho dokonalé čistě bílé košile a pomalu rozepnula horní knoflík. Viděla jeho drzý úsměv  - věděl, že si s ním zahrává, ale každopádně pokračovala. Rozepnula další knoflík a potom třetí. Pak náhle ucítila něco jiného než pobavení. Draco byl vysoký, oči měla na úrovni jeho klíční kosti, a teď zcela neúmyslně odhalila svým zírajícím očím hladké, pevné tělo. Věděla, že je přitažlivý, nebyla slepá, ale opravdu o něm takhle nikdy nepřemýšlela. Všechny jejich rozhovory se točily kolem obchodu, Joshuy a lektvaru. Najednou na něj hleděla úplně jinak, protože takhle zblízka z něj prostě tekla smyslnost. Nádherně jí voněl a Hermiona se nevědomky naklonila blíž. Jeho oděv vypadal, jako by ho měl poprvé na sobě. Každý záhyb byl dokonalý a přesně tam, kde měl být. Takhle zblízka viděla svaly rýsující se mu pod košilí. Najednou měla nutkání pohladit je, ale než tu myšlenku stačila uvést  do praxe, zjistila, že se její dlaně ocitly na jeho hrudníku, protože přistoupil blíž, objal ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě. V té chvíli začal opravdu působit adrenalin, protože teď mohla vnímat, jak se k ní ty svaly tisknou. Cítila, jak jí Dracova druhá ruka klouže přes záda. Tím pocitem se jí v hrdle zarazil dech a zaplavila ji vlna rozechvění.

Náhle se s hlasitým prásknutím otevřely vysoké dveře a Draco zlostně blýskl očima po vetřelci.

 „Draco, nikdy neuhodneš, co jsem právě viděla v tom obchůdku…“ ženský hlas náhle umlkl a Hermiona od muže odskočila, jako by ji něco bodlo. I když ne dost rychle.

„Co je ksakru tohle? Kdo to je a proč jsi...“

 „Astorie...“ Draco k ní přistoupil. Tónem hlasu ji uklidňoval. Hermiona zírala na vetřelkyni. To jméno upoutalo její pozornost. Byla to Astoria Greengrassová? Ze školy? Měla na sobě kostým a svírala malou kabelku. Vypadala nastrojeně, její vlasy i líčení byly až příliš dokonalé.

„Co se to tady děje?“ Astoriin hlas zněl drsně a tak nahlas, že Draco šel ke dveřím, aby je tiše zavřel.

„Nic, uklidni se,“ zdál se být naprosto klidný. Hermiona si zoufale přála se také tak ovládat, protože jí srdce bušilo nadzvukovou rychlostí. Neschopná slova očima přelétávala z jednoho na druhého.

„Byl jsi... byla...“ koktala Astoria a zírala na Hermionu.  Najednou se výraz její tváře změnil, když vykročila k Hermioně, která podvědomě ucouvla. „Hermiona Grangerová?“

 „Ta a žádná jiná!“ řekl Draco, obešel Astorii a jemně k ní postrčil Hermionu. „Hermiono, tohle je Astoria Greengrassová, pamatuješ si ji ze školy?“ Mlčky přikývla, neschopná vyloudit úsměv. Bez ohledu na to Draco pokračoval: „Astorie, to je Hermiona, jsem si jistý, že si na ni pamatuješ... nakonec,  kdo by se nepamatoval?“ Hermiona po něm střelila očima, ale on ji ignoroval. Astoria ji podezřívavě pozorovala, ale vypadalo to, že se uklidnila, zřejmě ukonejšená Dracovým sebevědomým zvládnutím situace.

„Co dělá ve tvé kanceláři...“ ptala se, jako by Hermiona nestála přímo před ní.

„Dokončujeme obchod,“ vysvětloval Draco. „Než jsi přišla, polil jsem si košili kávou.  Musím se převléct, protože jdeme s Hermionou na pracovní večeři.“

Hermiona pohlédla na Draca, skutečně měl na košili velkou skvrnu. Kdy se to stalo? Polil se schválně?

„Hm,“ Astoria znovu přejela dívku ledovým pohledem. Pak jí podala ruku, k Hermioninu překvapení oblečenou v bílé rukavičce. Proč se oblékala jako její babička? Odkdy se nosí kostýmy a rukavice? Potřebuje už jen klobouk a vypadala by jako z roku 1956! Uvědomila si, že na ani Astoria mluví: „Ráda jsem tě znovu viděla, Hermiono. Promiň, že jsem přerušila tvou schůzku s mým snoubencem.“

Hermiona cítila, jak jí klesá čelist a s klapnutím ji zase zavřela. Povedlo se jí na rtech vyloudit úsměv, když si s Astorií potřásala rukou.

 

Poznámka autorky: No – pěkný kousek Dramione, jak jsem slíbila – lituji, že byl tak hrubě přerušen! Doufám, že se vám příběh pořád líbí. Prosím komentujte a děkuji za všechny dosavadní krásné ohlasy.



Poznámka:


Kapitola 13. Každý za svoje



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 13. Každý za svoje

 

Hermiona se vrtěla na židli, zatímco si objednávali. Restaurace vypadala mnohem méně okázale než ta, do níž ji Draco pozval minule. Výzdoba byla rustikální, hosté neformálně oblečení a atmosféra uvolněná. V neposlední řadě dobře rozuměla jídelnímu lístku.

Dracem zdánlivě uklidněná Astoria odešla z kanceláře a on se převlékl. Opravdu se snažila nerozebírat jeho vzhled, ale nebylo to snadné, když seděl naproti ní. S rozcuchanými vlasy a v přiléhavém ležérním tričku vypadal naprosto skvěle. Copak jí asi tento večer přinese, povzdechla si pro sebe.

Ani jeden z nich moc nemluvil a Hermioně se v hlavě rychle střídaly myšlenky. Takže je zasnoubený s Astorií Greengrassovou? Co myslí tím, že jeho osobní život je příliš komplikovaný? Proč jí to dělá starosti?

„Až se najíme, bude nás Blaise čekat v kanceláři,“ řekl Draco. „Lektvar ti ukážeme společně.“

„To je skvělé, neviděla jsem Blaise od té doby, co jsme odešli z Bradavic,“ odpověděla. Upila a snažila se vymyslet, jak by se mohla nenápadně zeptat na Astorii. „Kdy se budeš ženit? Chodili jste spolu už od školy?“ Jo, dobrý, Hermiono! To bylo nenápadné jak rána cihlou.

„Za tři měsíce na Manoru,“ pro změnu rychle odpověděl Draco. „Potkali jsme se znovu až letos.“

„Ou.“ Nemohla si pomoci a unikl jí překvapený zvuk. Nikdy by si nemyslela, že Draco je typ, který se požene do manželství. Vlastně si vůbec nedovedla představit, že se ožení. Nevypadal na to. „Tak to bychom si měli raději pospíšit s lektvarem, aby jednání nezasahovala do předsvatebních příprav.“

„Hermiono, proč se mě nezeptáš na to, co chceš opravdu vědět?“

„Co myslíš?“

Draco odpočítával na prstech: „No, tak se na to podívejme. Jak jsem se s ní setkal? Byla to láska na první pohled? Kolik budeme mít hostů? Líbí se mi její šaty? Kdo mi bude svědčit?“

Hermina se kousla do rtu a maličko se usmála. „Promiň, budu si hledět svého.“

Draco se opřel v židli. „Ne, odpovím ti na všechny otázky tak stručně, jak to půjde.“ Znovu ukazoval na prstech. „Potkal jsem ji znovu díky jejímu otci, kterého znám obchodně. Ne, absolutně ne, na to nevěřím. Počet stoupá každý den, ale asi dvě stě padesát. Samozřejmě jsem je neviděl! A bude to Blaise.“

Hermiona se usmála jeho malému představení. Snažila se pospojovat otázky a odpovědi, hlavně jestli to byla láska na první pohled. Odpověď – ne, absolutně ne – jí připadala velmi podivná a definitivní.

„Dobrá, tak teď už jsem plně informovaná, děkuji,“ prohodila. „A omlouvám se za svou zvědavost.“

„Máš odpuštěno,“ řekl Draco tiše a Hermiona k němu vzhlédla. Pozoroval ji zpoza své skleničky s vínem a nepatrně se na ni usmál. To ji rozechvělo. „Tak jo, teď je řada na tobě. Chci slyšet příběh o tvém milenci.“

„To vážně není zajímavé.“

„Ale ano, je. Chci vědět, jak se mu povedlo dostat tě do postele.“

Hermioně klesla brada. „Malfoyi! To není vtipné!“

Draco se na ni usmál: „Je a myslím to vážně! Ve škole jsi byla vždycky tak korektní a upjatá.“

 „To tedy nebyla! Vůbec jsi nevěděl, jaká jsem byla. Jsou to jen tvé neobjektivní dojmy!“ rozzlobila se na něj Hermiona. „Založené pouze na tom, že jsem si něco nezačala s každým klukem ve škole, na rozdíl od tebe, který ses propracovával seznamem děvčat odshora až dolů!“

„Vidíš, teď děláš předpojaté závěry ty sama! Opravdu jsem nebyl špatný kluk, dokud jsem neodešel z Bradavic!“ Draco se usmál své chytré odpovědi. Zcela zjevně mu nedělalo potíže to připustit.

„Merline! Jak jsme přišli na toto téma? Nemyslím, že chci vědět další podrobnosti, děkuji pěkně,“ zavrtěla hlavou.

„Vlastně bych měl po tvém dnešním malém vystoupení v mé kanceláři uvažovat o změně názoru,“ ušklíbl se na ni. „Ve své době jsi zřejmě roztrhala spoustu košil!“

Hermiona se rozesmála: „Roztrhla jsem ti košili? To těžko!“

„Jen proto, že nás vyrušili.“

Předklonila se: „Vyrušila nás tvá snoubenka! Vždycky flirtuješ v kanceláři, když může každou chvíli vejít? Možná budeš potřebovat poučení, jak to chodí v manželství.“

„Tak ty si myslíš, že jsem s tebou flirtoval?“ zeptal se jemně a Hermiona si uvědomila, jak její slova vyzněla. Stejně si myslela, že se jí to zdálo nebo něco podobného. „Protože z toho vyplývá, jako by sis myslela, že mě přitahuješ…“ Draco protáhl konec věty do ztracena a Hermiona si usrkla vína, aby zakryla rozpaky.

„Nic takového jsem neměla na mysli. Změňme téma,“ řekla.

„Takže ty jsi roztrhala spousty košil?“ zeptal se drze a ona se na něj zamračila.

„Propána, co to s tebou dnes večer je? Zkoušel jsi na sobě některý z těch tvých podivných lektvarů?“ usmála se, potěšená vlastním vtipem.

„Ne, já podivné lektvary neprodávám, i když o tobě bych to s jistotou tvrdit nemohl!“

„Co tím chceš říct?“

„No, není to všechno velice osobní? Někdo chce speciální lektvar a ty ho pro něj prostě namícháš. Vsadím se, že to jsou pěkně ujeté směsi!“ Draco zvedl obočí. „Takže když za tebou přijde dobře vypadající mužský, namícháš mu trochu lektvaru sama a něco mu tam všoupneš?“

Hermiona věděla, že by se měla urazit, ale nemohla si pomoct, musela se mu smát. „Tím chceš naznačit, že to je jediný způsob, jakým můžu přilákat pohledného muže?“

Dracovy hypnotické oči se vnořily do těch jejích. Zvolna zavrtěl hlavou, než pomalu řekl: „Zcela. Určitě. Ne.“

Naštěstí pro ni jim v té chvíli přinesli večeři a ona se zvládla vyhýbat jeho pohledu po celou dobu, co jedli.

Draco poté obrátil list a svěřil jí pár podrobností o svém podnikání. Pak požádal o účet a chtěl ho vyrovnat, ale Hermiona ho zastavila.

„Ne! Ty jsi platil minule, teď je řada na mně.“

„Už se o tom nedohadujme,“ řekl. „Pozval jsem tě, tak zaplatím. Jestli chceš platit, tak mě budeš muset příště pozvat ty.“

„Draco…“ zarazila se pod jeho pohledem.

„Ano, Hermiono?“ položil důraz na její jméno a usmál se na ni. Pocítila náhlý nával emocí. Vážně v ní Draco Malfoy dokáže vzbudit takovéto pocity?

„Pojďme platit napůl, myslím, že jsem za jediný den dostala až dost tvých peněz!“ Ještě ani nedokončila větu, když vstal, položil peníze na stůl a vyrazil směrem k východu. Nezbývalo jí, než se také zvednout a běžet za ním.

 „No tedy! Proč jsi to udělal? Nejsem jedna z tvých zasněně hledících pipinek, které na tebe chtějí celý večer zírat, zatímco jedí, a pak čekají, že za ně zaplatíš!“ spustila tirádu.

„Rádo se stalo,“ odpověděl suše a Hermiona sklapla pusu, aby zarazila svůj slovní příval, protože si uvědomila, že se chová nevděčně.

„Jenom jsem zvyklá starat se o sebe sama,“ pokusila se o vysvětlení.

„A já jsem zvyklý na ženy, co na mě zírají zasněnýma očima, zatímco večeří, a pak čekají, že za ně zaplatím,“ pokrčil rameny. „Vypadá to, že se oba dovzděláváme, že?“

 

Poznámka autorky: Doufám, že se vám to líbilo... Dejte mi vědět...

 

 


Kapitola 14. Lektvar



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 14. Lektvar

 

Draco znovu představil Blaise a Hermionu, a ti se na sebe usmáli. Okamžitě se jí zalíbil. Nevypadal ani o den starší než ve škole. Oba muži jí trochu ukázali svůj podnik, pak ji zavedli do malé kanceláře a Draco jim připravil pití. Hermiona se zájmem překvapeně pozorovala, že to dělá sám.

 „Tak, Blaise, řekneš Hermioně o lektvaru?“ rozdal nápoje a posadil se k nim.

 „Od začátku?“ zeptal se Blaise. Draco přikývl. Hermiona byla okouzlená, protože tohle bylo jednoznačně jednání mezi přáteli, ne mezi podřízeným a šéfem. Chovali se k sobě uvolněně. „No, jednoho dne jsem tu byl a pár lidí mluvilo o lektvaru, kterého jsme měli dodat velké množství. Abych to zkrátil, naříkali, že si musí pamatovat, který lektvar je k čemu, a jak by bylo skvělé mít jeden, který dělá všechno.“

 „Všechno?“ V jejím hlase zazněla skepse. Zoufale zadoufala, že tohle nebude ten jejich objev. Lektvar, který dělá všechno?

 „Ano. Prostě mi to tak nějak uvízlo v hlavě a pomyslel jsem si, že musí být způsob, jak uvařit lektvar, který dokáže přesně tohle,“ domluvil a pohlédl na Hermionu. „Vidím ti na očích, že mi nevěříš, ale můžu ti dokázat, že se mýlíš.“

 „Doufám, že ano,“ odpověděla s úsměvem.

 „Tak jsem si s tím začal hrát, jestli by to vůbec bylo možné. Měl jsem pracovat na něčem pro něj, ale čert to vem...“ Blaise se na Draca zazubil a ten mu to přátelsky oplatil. „Každopádně – a musím přiznat, že úplně náhodou – se ingredience jednoho dne začaly spojovat. Víš, že tohle je hlavní problém u nového lektvaru? Složky nefungují, když se správně nespojí.“

„Já vím.“

„Jo, jasně že víš. Promiň. V každém případě je to téměř správně. Je smíchaný, jak má být. Potřebujeme jen tuhle poslední složku, aby byl dokonalý...“ Blaise po ní blýskl zářivým úsměvem. Potom skočil úplně jinam, což ji přimělo se začervenat. „Mimochodem, vypadáš zatraceně fantasticky, Hermiono.“

„Díky.“

Draco obrátil oči v sloup. „Ruce pryč, Zabini. Drž své malé špinavé myšlenky u lektvaru.“

„Nejsou ani špinavé, ani malé,“ odpověděl Blaise. „Tak co si o tom myslíš teď, Hermiono?“

Nechtěla být hrubá, ale opravdu nebyla přesvědčená, že se jim povedlo uvařit lektvar, který by měl takové účinky. Kdyby to vážně bylo tak jednoduché, už by na to dávno někdo přišel. Pokusila být se zdvořilá.

„No, myšlenka je to samozřejmě geniální, ale mám trochu strach o lektvar. Jsi si jistý, že udělá, co tvrdíš? Udělá vůbec něco?“

Draco potřásl hlavou. „Ne! Samozřejmě, že nic neudělá!“ podal Hermioně kus papíru. „Tohle je seznam složek. Nazvali jsme ten lektvar Requisito a neudělá nic,“ střelil po Blaisovi zničujícím pohledem. „Bude fungovat jako komnata nejvyšší potřeby, ale fyzickým způsobem.  Nebude moct změnit cokoli, jen věci ohledně tebe samé a dovolí ti změnit jen to, co budeš požadovat, ne to, co bys chtěla.“

„Teď jsem se ztratila,“ přiznala Hermiona. „Jaký je v tom rozdíl?“

„Tak bys mohla chtít stovky tisíc galeonů, ale nemůžeš je POŽADOVAT, že? To je přání, není to požadavek, a není to něco, co můžeš sama sobě fyzicky udělat. Věci, které požaduješ, se musí týkat tebe. Nemůžeš žádat, aby se zvětšil tvůj pokoj, protože to potřebuješ, nebo aby se na druhé straně testu objevily odpovědi.“

„Jo, to je škoda,“ poznamenal Blaise s úšklebkem.

„Ale můžeš požadovat, abys byla po dobu trvání zkoušky dvojnásobně inteligentní, nebo požadovat, abys byla vyšší, když si chceš koupit levné kalhoty na nóbl ples, kam jsi pozvaná...“

„Zní to trochu riskantně. Opravdu chceš prodávat lektvar, který po požití umožní každému, aby dostal přesně to, co požaduje?“ zeptala se Hermiona. „Představ si, k čemu by mohlo docházet.“

 „No, k tomu se používat nebude, to jsem jen uváděl příklady. Představ si, že bystrozor bude chtít vypadat starší, nebo změnit barvu vlasů tak, aby ho nepoznali. Mohl by požadovat, aby byl neviditelný.“

 „Lektvar dokáže udělat člověka neviditelným?“

„Ano, a ne jako zastírací kouzlo. Pokud požaduješ, abys byla na tři hodiny neviditelná a nezjistitelná, stane se. Nemůžeš to ale zasáhnout protikouzlem a zrušit jako zastírací kouzlo.“

„Co když se lektvar dostane do špatných rukou?“ cítila, že je negativistická, ale musela se zeptat.

„Proto se musí regulovat a kontrolovat. Prodej bude možný jen s tvým zvláštním povolením a z toho důvodu ti to budeme muset prozradit,“ vysvětlil Draco.

„Takže k tomu potřebujete modrou večernici...“ začala Hermiona, ale Blaise ji přerušil.

„Už jsi jí to řekl?“ zeptal se a Draco přikývl.

„Ano. My tři jsme v tom teď společně. Bez ní to nezvládneme,“ potvrdil klidně Draco a Blaise pohlédl na Hermionu.

„Tím nenaznačuji, že nechci, abys věděla... Jen mě překvapilo, že ti to Draco už prozradil,“ pokračoval Blaise. „Lektvar s modrou večernicí umožní nahradit lektvar požadovaný zákazníkem. Je to zásadní složka, protože bez ní je lektvar prakticky k ničemu. Nedokáže bez ní působit podle požadavků.“

Hermiona pomalu přikyvovala. „Dobrá, myslím, že to mám. Když si vezmete lektvar, umožní vám požadovat něco, co potřebujete, stejně jako komnata nejvyšší potřeby, jenomže půjde o osobní věc, jako být světlovlasý, starší nebo vyšší. Předpokládám, že můžete žádat vždy jenom jednu věc?“ Muži přikývli, ale mlčeli, nechali ji, aby si to srovnala v hlavě. „A vy jen pomyslíte na to, co potřebujete?“

„Ano, první věc, na kterou pomyslíš. Ale řekněme, že je potřeba, abys vypadala jako někdo jiný, pak si stačí pomyslet, že potřebuješ vypadat stejně jako někdo, a stane se. Není třeba Mnoholičný lektvar,“ přikývl Blaise, v jeho hlase stále zněl náznak vzrušení.

„A jak dlouho účinek potrvá?“ pátrala dál Hermiona.

„No, je to dočasné, stejně jako jiné lektvary. Jakmile projde tvým organismem, účinky odezní. Takže si můžeš přát něco na pár hodin, ale pokud to budeš potřebovat déle, pak budeš muset mít lektvaru víc a znovu to požadovat.“

Oba teď pozorovali Hermionu, jak vstřebává všechny informace, které jí sdělili. Zdálo se proveditelné, aby lektvar mohl působit stejně jako komnata, ale pořád ještě bylo velmi obtížné představit si jeden lektvar, který toho zvládne tolik.

„V pořádku?“ pobídl ji Blaise.

„Noo... zní to úžasně,“ připustila.

„Ale?“ ozval se Draco, který vycítil její váhání.

 „Zdá se mi, že je tu trochu moc účinků na jeden lektvar. Ne že bych chtěla znevažovat váš úspěch, ale jak si můžete být jistí, že bude fungovat?“ směřovala svou otázku na Blaise v nervózním očekávání, že Draco by jí mohl utrhnout hlavu. 

 „Jo, máš pravdu. Je to složitá směs a pokazit by se toho mohlo spoustu. Bez modré večernice ji pochopitelně nemůžeme pořádně vyzkoušet, ale myslím, že je to správně,“ odpověděl jí Blaise svým vyrovnaným přátelským způsobem. Tvář se mu pak roztáhla úžasným úsměvem, který jako by jej rozzářil. Hermiona si nemohla pomoci a úsměv mu opětovala.

„Každopádně komplikovanost lektvaru je důvod, proč potřebujeme tvé odborné znalosti. Myslím, že Draco a já jsme se svými schopnostmi u konce.“

„Mluv za sebe,“ ohradil se Draco.

Hermiona si ho nevšímala a posouvala se okolo stolu tak dlouho, až seděla vedle Blaise. Rychle popadla seznam ingrediencí a přitáhla jej mezi ně.

„Tak dobrá, můžeme si projít ten soupis?“

„Jo, jasně,“ a Blaise bez dalších okolků sjížděl prstem po seznamu. „Kůže zeleného červa je hlavní spojující složkou...“

„Ano, správně, ale jen tehdy, když směs obsahuje dostatek jedlové kůry...“

Až o pěkných pár chvil později si Hermiona všimla, že Draco se vzdálil a potloukal se kolem lahví v zadní části pokoje. Veškeré jeho chování vyjadřovalo nudu.  Přistihla se, že se na něj usmívá, protože se choval jako velmi unuděné a nadurděné děcko. Stejně už prošli skoro celý seznam a bzučelo jí z toho v hlavě.

„Díky, Blaisi. Máš pravdu, vypadá to nadějně,“ řekla. „Zaskočím sem zítra a můžeme probrat zbytek. Není už trochu pozdě?“

„Hmm... to mi zní jako rande,“ odpověděl Blaise s přidrzlým úsměvem. „Obzvlášť jestli mi pak dovolíš vzít tě na skleničku?“

Hermiona na něj po očku pohlédla a přikývla. Nemohla si pomoci, ale zalichotilo jí, že ji pozval, protože moc dobře vypadal. Taky byl velký sympaťák. Dokázala si představit, že mu rozhodně nechyběly příležitosti. Slyšela, jak si Draco odkašlal. Když se k němu obrátila, zjistila, že na ně zírá.

„Vezmu tě teď domů,“ řekl tiše.

„Nemusíš, odletaxuji se nebo přemístím,“ ujistila ho, ale on zavrtěl hlavou.

„Ani jedno z toho nejde v domě nebo okolí.“

„Pak projdu jen pár ulic...“

„Ne. Doprovodím tě domů.“ Dracův tón nepřipouštěl žádné další námitky, tak zamávala na rozloučenou usmívajícímu se Blaisovi a následovala Draca pryč z místnosti. Rychle a tiše kráčel mnoha chodbami ven z budovy do temných ulic. Musela skoro běžet, aby s ním udržela krok. Nedokázala by přitom zároveň mluvit, tak se zdálo dobré, že mu nebylo do řeči. Nakonec byla tím sprintem unavená a s rukama v bok se prudce zastavila. Chvíli trvalo, než si to uvědomil a zastavil se. Otočil se k ní.

 „Nezvládnu s tebou držet krok! Jestli se nedokážeš aspoň pokusit jít mým tempem, tak mě už nech být, domů dojdu sama!“ vyštěkla. Draco se k ní vrátil, ale než stačil něco říct, pokračovala: „Nevím, jaký máš problém, ale nemyslím si, že ke mně můžeš zaujmout tenhle odměřený postoj a očekávat, že se s tím smířím!“

„Uklidni se, Grangerová, jen jsem tě chtěl dostat domů,“ odpověděl klidně.

„To jsem si mohla myslet, že se takhle vybarvíš, jakmile s tím vším budu souhlasit!“ vyštěkla Hermiona.

„O čem to sakra mluvíš?“

„O ničem! Zapomeň na to!“ pokusila se proklouznout kolem něj, ale chytil ji za ruku.

„Grangerová!“

 „Myslím tím, že už se nepotřebuješ přetvařovat, když mě máte jistou, že? Veškerý šarm je fuč!“ napřímila se a znovu se pokusila projít kolem něj, ale držel ji pevně. Nebyla si jistá, proč je na něj tak naštvaná, ale převratná změna jeho chování od schůzky v restauraci ji rozčilovala. Teď se choval tak, jak si ho pamatovala.

 „No jasně, a tvůj šarm asi pracuje naplno, že?“ Dracův hlas se náhle změnil a přitáhl si ji blíž. „Rozhodně zapracoval na Blaisovi, že jo! Jak se zdá, měl jsem pravdu. Velmi snadno dokážeš přilákat atraktivní muže a ani k tomu nepotřebuješ žádný lektvar! Stačí jen trocha duchaplného flirtu!“

„Duchaplného flirtu?“

„Jistě, přijde skvěle vypadající dívka, s kterou domluvíme spolupráci na lektvaru. Pak se přidá fakt, že je brilantní čarodějka a jedna z nejinteligentnějších lidí, které známe. Tak není divu, že Blaise prakticky slintá na svůj lektvarový návod!“

Hermiona rychle zamrkala v reakci na jeho komentář, překvapená, že vypadal opravdu rozrušeně. Co mu vlastně vadilo na tom, že se nechala od Blaise pozvat? Přesně tohle jeho tón naznačoval, ale nevěřila mu. Přesněji řečeno měla dojem, že se jí celý rozhovor zdá, protože on by přece ve skutečnosti neřekl, že přitahuje dobře vyhlížející muže? A nepřímo by ji neoznačil za skvěle vypadající? Neměla vůbec žádnou představu, jak mu odpovědět, protože se jí zdálo naprosto neuvěřitelné, že by Draco Malfoy ohledně její osoby tohle všechno připustil. S hlavou sklopenou k zemi kopal do malého kamínku. Nakonec se jí povedlo vypravit ze sebe to jediné, co dokázala vymyslet.

 „Děkuji.“

Draco okamžitě vzhlédl a ona pokrčila rameny. „Předpokládám správně, že někde hluboko v tom prohlášení byl ukrytý kompliment?“ Pokusila se o úsměv. Nebyla si úplně jistá jeho reakcí, tak ji potěšilo vidět, jak se mu v odpověď zvedají koutky úst.

 „Ano, ale nezvykej si na to. Víš, že můj šarm nepracuje bez vady, jak bys pravděpodobně podotkla,“ konstatoval. „Pokud slíbím, že půjdu pomaleji, přestaneš na mě křičet?“

Přikývla a znovu vyrazili, tentokrát v přátelském tichu. Hermiona se přistihla, že si v duchu opakuje Dracova slova. Opravdu ji pochválil, a ne málo! Mluvil o tom, jak ji vidí Blaise, ale dokázala číst mezi řádky.

Když zahnuli za roh k Hermioninu bytu, Draco se náhle zastavil a prudce zdviženou rukou jí zahradil cestu, což způsobilo, že do něj vrazila a téměř si vyrazila dech.

„Co to děláš? Málem jsi mě udusil...“ umlčel ji rukou položenou přes ústa a druhou ukázal k jejímu bytu. Ve vchodu stál vysoký muž. Tvář měl ukrytou ve stínu. Byl z něj vidět jen obrys, ale nemohlo být pochyb, že v ruce drží hůlku. Zamrazilo ji, když se jí vybavilo setkání v Příčné ulici. To další, co vnímala, byl Draco vtahující ji do průchodu. Otočil ji tak, že se zády opírala o zeď, pak se vyklonil ven, aby si znovu prohlédl ten stín. Promluvil hlasem sotva hlasitějším než šepot:

„Vypadá to, že někdo projevuje víc než jen malý zájem o náš lektvar, není-liž pravda?“

 

Poznámka autorky: Doufám, že se vám to líbilo. Děkuji, že čtete dál. Dejte mi vědět, co si myslíte.



Poznámka:


Kapitola 15. Domácí návštěva



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 15. Domácí návštěva

 

Hermiona měla pocit, že slyší hlasité údery svého srdce. Fakt, že na ni před jejími dveřmi číhá cizí muž, nevěstil nic dobrého. Co kdyby ji Draco nedoprovodil domů? Už podruhé v poslední době byla nesmírně ráda, že jí stojí po boku.

„Co budeme dělat?“ zašeptala a snažila se vyhlédnout ven, ale zatlačil ji zpět na dveře.

„Zatraceně! Jde k nám!“ Zdálo se, že Draco je stejně vystrašený jako ona. Cítila, jak šmátrá po své hůlce. Pak zaváhal. Trochu natočil hlavu, aby mohl poočku sledovat blížící se postavu, a znovu promluvil: „Polib mě!“

„Cože?“ hleděla na něj v naprostém úžasu. Draco si přehodil kápi přes hlavu a rychle chytil vzpírající se Hermionu.

„To si děláš srandu!“

„Nemůžeme mu ukázat obličeje, neměl by vědět, že jsme to my...“ šeptl Draco, ale nedal jí šanci odpovědět, protože přitiskl rty na její ústa a rukou jí přidržel tvář. Přestala se bránit, poněvadž pochopila, proč to Draco po ní chtěl. Stále ji držel a svými ústy se dotýkal jejích. Neměla tušení, jestli cizí kouzelník zmizel nebo se k nim přiblížil, protože jí Draco úplně zaclonil výhled. Pak ucítila, jak se jeho rty jen tak jemně pohybují, jako by ji hladil pírkem. Najednou přestala myslet na nebezpečí, které jim hrozilo. Zcela se soustředila na Draca a způsob, jakým ji držel. Jeho rty se znovu pohnuly, jen málo, ale tentokrát reagovala. Nedokázala se zastavit. Tiskl se k ní s jednou rukou na jejích zádech, druhou ji hladil po hlavě a přes jeho plášť k ní doléhalo teplo jeho těla. Vdechovala absolutně lahodnou, svěží vůni. Chutnal po mátě a měl sladký, horoucí dech. Rozumná, opatrná Hermiona, která by neměla myslet na nic jiného kromě skutečnosti, že v příštím okamžiku mohou být napadeni, přestala existovat, protože byla vytěsněna Hermionou velmi pomalu tající v objetí vysokého, pohledného a velmi přitažlivého muže. Když se jeho rty znovu pohnuly, pootevřela ústa, ruce přesunula na jeho hruď a vnímala jeho dech.

Pak se Draco odtáhl. Chvíli na ni jen zíral, než ho dostihla realita. Pustil ji a ohlédl se po kouzelníkovi. Hermiona se vzpamatovávala. Obávala se, že upadne. Co to ksakru bylo? Jejich předstíraný polibek se změnil v něco nepředstíraného. Páni! Draco uměl líbat, i když se nesnažil! Nikdy dřív se tak při líbání necítila.

„Prostě zmizel,“ řekl. Hermiona se pokusila sebrat své myšlenky. Pozoroval ji trochu déle, než bylo nutné, pak ji uchopil za ruku a vedl k jejímu bytu.

„Buď opatrný, mohl by se tu ještě někde zdržovat,“ šeptala. Cítila, jak jí Draco tiskne ruku. Její nitro se směšně zachvělo při tom nepatrném projevu jeho náklonnosti. Znovu se pokusila získat kontrolu nad svými vzbouřenými city. Draco se plížil nahoru po schodech a pak chodbou k Hermionině bytu. Byli už skoro u dveří, když zdánlivě odnikud přilétlo prokletí. Minulo je a uhodilo do zdi. Hermiona uskočila. Draco se vrhl na druhou stranu. Oba vytáhli hůlky. Odkudsi přilétlo další kouzlo. Těsně minulo Draca, který je opětoval. Pak Hermiona v polovině dalšího schodiště zahlédla kouzelníka.  Vrhla po něm kletbu, ale povedlo se mu ji odrazit. Uslyšela Dracův výkřik. Otočila se právě včas, aby ho viděla hroutit se k zemi.  Zarazila se a pátrala v chodbě po dalším kouzelníkovi, protože jí došlo, že tam musí být ještě jeden. Srdce jí bušilo. Než se dostala na půl cesty k Dracovi, zezadu ji popadla ruka, která jí přikryla ústa, aby ztlumila její výkřik. Upustila hůlku a bojovala o svobodu, ale kouzelník byl příliš silný. Vykopla dozadu, dupla mu na prsty na noze, on zařval bolestí a zkroutil jí ruku za zády, až vykřikla.

„Buďte zticha a neublížíme vám,“ řekl nevrle.

Uvědomila si, že dveře do jejího bytu jsou již otevřené. Kouzelník ji hrubě vtlačil dovnitř. Aby se tam dostali, museli překročit Draca.  Pohlédla na něj. Nevypadal dobře. Pokusila se promluvit, ale ruka jí tiskla příliš pevně. Postrčil ji ke gauči a hrubě ji na něj hodil. Jakmile měla volná ústa, promluvila.

 „Kdo jste? Co chcete?“ snažila se vstát. „Musím prohlédnout Draca, co jste s ním udělali?“

„Váš milenec je v pořádku. Teď klidně seďte jako hodná holka, abychom rychle skončili,“ řekl znovu drsný hlas. Hermiona na něj pokusila zaměřit pozornost. Obličej měl zakrytý tak, že byly vidět jenom oči. Byl vysoký a mohutný, takže se zdálo, že vyplňuje celý malý pokoj.

Vstoupil druhý kouzelník. „Nemáme moc času, brzo se probere,“ oznámil. Podíval se ke gauči na Hermionu. Mluvil potichu a byl menší postavy. Přešel rovnou k ní a pozvedl hůlku.

„Řekněte nám, kde schovávají ten lektvar. To je vše, co chceme,“ řekl.

 „Jaký lektvar?“

Přitiskl jí špičku hůlky ke krku. „Nezkoušejte se k nám chovat jako hlupačka, protože moc dobře víme, že to nejste!“

Hermiona polkla, nelíbilo se jí, že znají její jméno a jak se zdá, vědí o ní i leccos jiného. Rozhodla se, že nejlepší bude pravda. „Žádný lektvar dosud neexistuje. Návod není ani úplný...“

Menší kouzelník se k ní sklonil. „Nehrajte si s námi, nebo by to jeho zdřímnutí mohlo být trvalé!“

„Nelžu! Draco potřeboval mou pomoc k dokončení návodu! Není hotový!“ ujišťovala je. Snažila se vymyslet, jak z toho ven.

Kouzelník jí přitlačil hůlku k hrdlu, až zalapala po dechu. „Ne moc dobrý pokus. Kde je ten návod?“

„Nevím, kde ho mají. Ještě mi ho neukázali.“

 „Vážně? Myslím, že mi lžete,“ zvolal vyšší kouzelník přes celou místnost. Zamával na ni lahvičkou. „Vypadá to, že budeme muset použít veritasérum, což je škoda, protože jsem si myslel, že budete rozumná.“

„Říkám pravdu! Teď chci prohlédnout Draca,“ pokoušela se Hermiona znovu vstát, ale byla hrubě sražena zpět.

„Sednout!“

Najednou ten vyšší vykřikl. Lahvička mu upadla na podlahu. Hermiona využila příležitosti, chňapla po hůlce menšího kouzelníka a namířila ji na něj. Kouzlo, jež zasáhlo většího kouzelníka, přilétlo od vchodu. Okamžitě klopýtl zpět, protlačil se kolem klečícího Draca, který očividně ještě trpěl následky dřívějšího kouzla, a vzal do zaječích. Hermiona přiložila kouzelníkovi hůlku ke krku stejně, jako to předtím udělal on jí.

„Jsi v pořádku?“ podívala se na Draca.

 „Ano, za chvíli budu v pohodě. A ty?“

„Jo.“  Obrátila pozornost ke zbývajícímu útočníkovi. „Proč ten lektvar chcete?“ zeptala se s hůlkou těsně přitisknutou k jeho krku. Mlčel, tak přitlačila trochu víc, až zabručel. Pak ucouvl, předstíral, že se chce zmocnit hůlky, ale když ji odtáhla z jeho dosahu, postrčil Hermionu k Dracovi a ten, nyní už ve stoje, na něj vypálil kouzlo. Kouzelník klopýtl a srazil Hermionu zpět na pohovku. Viděla, jak na něj Draco míří dalším kouzlem.

„Ne!“ vykřikla. „Nebudeme moci zjistit, kdo jsou!“

„Nevypadá, že má náladu si povídat,“ odpověděl jí Draco přibližující se k muži, který na něj zlobně zíral.

„S tebou ne, Malfoyi,“ řekl zlomyslně a Hermionu znepokojilo, že podle všeho Draca dobře zná.

„Lektvar je můj, nikoho jiného. Od této chvíle z toho Hermionu vynecháte. Nic neví,“ řekl Draco. Najednou kouzelník uskočil. Hermiona po něm vrhla kletbu, ale netrefila ho. Běžel přímo k Dracovi, jehož reakce ještě nebyly zcela v normálu, takže když po vetřelci hrábl, o kousek ho minul. Oba po uprchlíkovi vypálili kouzlo, jenže on už vyběhl ze dveří.  Draco po něm vystartoval. Hermiona se také zvedla z pohovky a pustila se za nimi. Vyběhla na chodbu, ta byla nyní prázdná, ale slyšela hluk. Bála se o Draca, protože byl pořád ještě pod vlivem omračujícího zaklínadla. Když zaslechla bouchnutí dveří, vydala se ke schodišti. Dole se objevil Draco.

„Ztratil se mi, nedokázal jsem s ním udržet krok!“ sehnul se, aby ztěžka usedl na schody. Pospíchala dolů k němu.

„Ta kletba tě pořád ovlivňuje,“ řekla. Pomohla mu na nohy a opět se pachtili vzhůru do schodů. Draco ulehl na pohovku. Hermiona zamkla dveře a zkontrolovala byt. Vetřelci jí zřejmě prohrabali zásuvky, ale zdálo se, že nic nechybí. Nakonec se Draco posadil. Třel si hlavu.

„Omlouvám se, byl jsem ubohý.“

Usmála se na něj. „Docela slušný výkon na Zmijozela,“ podotkla. On se na ni zaškaredil.

 „Zachránil jsem ti zadek, Grangerová.“

„Moc jsi mě neohromil, Malfoyi.“

„Knihomolko.“

„Fretko.“

Vzájemně se častovali urážkami, ale přitom se na sebe usmívali. Hermioně připadalo opravdu divné si z Draca takhle utahovat a nechat ho, aby jí oplácel stejným. Bylo to hodně zvláštní, jako by byli přátelé. Zaváhal, než znovu promluvil.

„Promiň, je moje chyba, že tě sledovali a zaútočili na tebe.“

„Ano, to je. Hodně mi dlužíš, Malfoyi,“ přikývla souhlasně.

„Jo, dlužím,“ připustil Draco. Hermiona na něj s překvapením zírala. Rozhlédl se okolo. „Dneska tu nemůžeš zůstat, co kdyby se vrátili,“ dodal. Nadzvedla obočí.

„Nabízíš se, že mi zaplatíš luxusní hotel?“

„Ne, ale můžeš přijít pobýt u mě,“ nenuceně odpověděl. Hermiona odložila papíry, které uklízela, a upřeně se na něj zahleděla.

„Ne, budu v pořádku.“

„Nebudeš. Nestojí to za ten risk, jenom pojď.“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ tiše odporovala.

„Proč ne?“ založil si paže na hrudi. „Ty si vážně myslíš, že tě zvu z jiného důvodu, než proto, abys byla v bezpečí? To mi neříkej.“

„Ne, samozřejmě že ne.  Jen mám pocit, že je to trochu divné, to je všechno.“

„Už jsem tady spal!“

„To není totéž.“

 „Proč ne?“

„Prostě není,“ usmála se na něj.

„Slibuji, že se nebudu smát tvému legračnímu pyžamu,“ zapřísahal se.

„Není legrační.“

„Ale je!“ zasmál se. „Opravdu svůdné,“ dodal sarkasticky.

„Aspoň nějaké noční prádlo nosím!“ poukázala. „Zvlášť když u někoho přespávám!“

Draco se znovu zasmál. „Vsadím se, že jsi tu pohovku políbila, mám pravdu?“

„Ale prosím tě!“

Draco přistoupil blíž a položil jí ruce na ramena. „Nebudu brát ne jako odpověď. Zůstaneš u mě, tak si sbal tašku.“

Hermiona to vzdala a začala se chystat.  Opravdu tu nechtěla zůstat sama.

„Nebyli zrovna stateční, že?“ prohodil Draco, který se ujal tašky. „Oba vzali roha, jakmile dostali šanci. To nedává smysl. Jestli opravdu chtěli lektvar nebo návod na něj, zrovna moc o něj nebojovali!“

„Jo, máš pravdu. Zdá se, že toho o nás hodně vědí...  skoro jako by to bylo osobní,“ zachvěla se. „Škoda, že utekl. Mohla jsem ho přesvědčit, aby nám řekl, co jsou zač,“ řekla naléhavě.

Draco se otočil a hleděl na ni s pobavením ve tváři. „Máš nějaké vyslýchací schopnosti, o nichž ses zapomněla zmínit, Hermiono?“ zeptal se s dvojsmyslným úsměvem. Obrátila k němu zrak. Naklonil se blíž a promluvil jí přímo do ucha: „Najednou se těším na to, až u mě budeš nocovat!“

 

Poznámka autorky: Další dlouhá kapitola – doufám, že se vám líbila, třebaže se políbili jen naoko! Dejte mi vědět, co si zatím myslíte, a jestli se vám líbí, jak se příběh vyvíjí.  Pořád si dávám pozor, abych udržovala jejich charaktery, a to zejména Dracův, který by mohl snadno sklouznout do přílišné roztomilosti a ztratit svůj břink. Takže trocha komentářů by byla prima... a za ty dosavadní děkuji.



Poznámka:


Kapitola 16. Malá zpověď



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 16. Malá zpověď

 

Hermiona stála ve dveřích Dracova apartmá (bylo to zcela určitě apartmá, ne byt), zaujatá výhledem. Celou jednu stranu obývacího prostoru v nejvyšším patře budovy tvořila velká okna, která jí umožňovala výhled na rozsvícené město, neboť jejich hladké černé žaluzie byly vytaženy. Byt byl velký a bez přepážek, dohlédla na dlouhou pohovku, jídelní stůl i kuchyni. Byla překvapená tím, jak bylo všechno přepychové, teplé a příjemné, vybavené polštáři a huňatým kobercem.  Každý jednotlivý předmět vyzařoval kvalitu i nákladnost a zcela chyběly minimalistické, chlad vyzařující prázdné plochy, které očekávala.

„Proč tam stojíš?“ přerušil Draco její myšlenky.

„Ehmm…“ trochu ohromeně se zakoktala.

„Pojď dál!“ přistoupil k ní, aby jí vzal tašku. „Ukážu ti to tady, pak si dáme něco k pití. Nevím jak ty, ale já už bych se docela rád uložil ke spánku.“

Poslušně ho následovala přes velký otevřený prostor a krátkou chodbičkou, která z něj vedla a po obou stranách měla dveře. Draco otevřel jedny zhruba v polovině cesty.

„Koupelna,“ řekl. Hermiona nahlédla dovnitř. Pak otevřel dveře na konci. „Pokoj pro hosty.“ Pokynul a ona vstoupila do prostorné místnosti, uprostřed níž trůnila velká, bezvadně ustlaná postel. Vypadala tak dokonale, že by byla škoda ji narušit tím, že si do ní lehne.

„V pořádku?“ zeptal se.

„Ach, ano. Je to skvělé, díky.“

Hermiona nechala tašku ležet u dveří a následovala Draca zpět na chodbu. Na kraji se znovu zastavil a klepl na dveře. „Tohle je moje ložnice. Jen pro případ, že bys chtěla vyzkoušet své výslechové metody,“ usmál se na ni. Nedokázala si pomoci a zahihňala se.

„Pokusím se ovládnout,“ odpověděla.

 Draco šel připravit pití. Hermiona se chvíli dívala na město, než se usadila na jednu z pohovek a snažila se uvolnit. Cítila se napjatá jak struna, což ji nepřekvapovalo vzhledem k předchozím událostem tohoto večera a k faktu, že přespí u Draca Malfoye! Ten před ni položil skleničku.

„Nějak jsi ztichla, určitě jsi v pořádku?“ usedl naproti ní.

„Myslím, že mě to všechno přece jenom trochu ohromilo!“ přiznala. „Nedokážu pochopit, že jsme dnes večer museli bojovat se dvěma kouzelníky. A nemůžu uvěřit, že jsem se ocitla právě tady.“

Usmál se jejím posledním slovům. „Je to prostě můj byt.“

„Já vím! Právě tohle myslím, jsem v bytě Draca Malfoye! V jeho mládeneckém doupěti!“ přikryla si dlaní ústa. „Páni! Kolik dívek už přespalo v té posteli? Vlastně nechci, abys mi odpověděl.“

„Většina dívek, které tu tráví noc, nespí v ložnici pro hosty, Hermiono,“ ušklíbl se Draco a ona zasténala.

„Popravdě jsi první…“ zmlkl, když vyskočila na nohy.

„Jejda! Musím jít!“

„Cože? Proč? Dělal jsem si srandu…“ přesvědčoval ji.

„Astoria! Co když zjistí, že jsem zde! Nemůžu tady zůstat celou noc! A co jestli se tu objeví?“ zvedla se, že půjde pro svou tašku, ale Draco ji chytil za zápěstí a stáhl zpět na pohovku.

„Uklidni se! Astoria sem nepřijde!“

„Je to tvá snoubenka! Může tu být každou chvíli,“ řekla.

„Úplně takhle to nechodí,“ vysvětlil Draco, který se zjevně cítil nesvůj. „Je to můj byt. Já rozhoduji, kdo tu zůstane, a Astoria do toho nemá co mluvit.“

„Ale je tvá snoubenka!“

„Ovšem, ale ne má manželka. Ještě ne. Takže se uvolni, ano?“ povzdechl si.

„Ale už nás nachytala ve tvé kanceláři…“ uvědomila si, že tohle neznělo moc dobře, a zmlkla.

„Nachytala nás při čem?“ zeptal se, pak se plácl do čela, jako by si vzpomněl. „Ááá jo! Přistihla tě, jak ze mě trháš košili.“

„Netrhala jsem z tebe košili!“ protestovala, ale zůstávala sedět na svém místě, protože ačkoli chtěla odejít, ve skutečnosti neměla kam jít.

„Draco?“ začala a on na ni pohlédl.

 „Pořád se tak jmenuji.“

„Promiň.“

„Nestěžuju si,“ řekl tiše a Hermiona se lehce zachvěla. Skoro zapomněla, nač se ho chtěla zeptat, ale stále na ni tázavě hleděl.

„Nechci strkat nos…“

„Ale stejně budeš.“

„Jenom chci říct, že ačkoli je Astoria tvá přítelkyně, zdá se, že s ní nikdy nebýváš...  řekl jsi mi, že je to složité,“ kousla se do rtu, přála si, aby s tím nebyla začínala, ale už bylo pozdě. Musela pokračovat. „A jestli je tvá snoubenka, proč by se tu nemohla zastavit, pokud by chtěla?“

Draco sepjal ruce a zíral na ně. Hermiona vycítila jeho zmatek. Netušila, proč se ho zeptala. Nebyla to její věc, ale Draco byl vždycky tak vyhýbavý. Nechtěl mluvit o svém soukromí, takže se prostě chtěla dozvědět víc. Teď seděla u něj v bytě, v jeho osobním prostoru, a nějak vycítila, že se ho může zeptat. Stále se na ni nedíval. Bála se, že překročila hranice. Najednou vzhlédl a odpověděl otázkou, kterou skutečně neočekávala.

„Proč to chceš vědět?“

Nervózně polkla a pokrčila rameny. „Protože jsem zvědavá.“

„No, jestli je to takhle, tak se starej o své věci,“ odpověděl bez obalu a ani se neusmál, aby zmírnil ostří. Cítila, jak ztrácí odvahu. Jasně si uvědomovala, že ji k otázce nepřiměla pouhá zvědavost. Bylo za tím mnohem víc, ale ve skutečnosti to ještě nedokázala přiznat ani sobě, natož Dracovi. Jeho přímočará odpověď zůstala otevřená a ona cítila, že Draco vůbec nechtěl, aby jejich rozhovor skončil. Čekal, že řekne víc.

 „Nezdáš se být šťastný,“ vyhrkla. Pak si dlaní zakryla ústa, jako by sama nevěřila, že to skutečně řekla. Draco vytřeštil oči a ji překvapilo, že se malinko usmál.

„No, máš můj obdiv, že dokážeš jít rovnou k věci, i když pořád to není tvoje starost.“

Povzdechla si znechucená Dracovou neochotou mluvit o čemkoli, co se netýká práce. „Dobrá, promiň, že jsem se ptala,“ řekla a zhluboka se napila ze své sklenice. „Už je hodně pozdě. Myslím, že půjdu do postele.“ Vstala, sotva na Draca pohlédla a obrátila se směrem k ložnici. Bylo jí líto, že pokazila večer, protože cítila, že se skutečně sbližovali. Škoda, že musela neustále těžce pracovat na tom, aby nenarušila jejich křehký vztah.

„Hermiono.“ To slovo ji zastavilo. Otočila se zpět k němu. Stále seděl na pohovce, ruce sepjaté, ale díval se na ni. „Je to smlouva... máme dohodu...“ Zírala na něj. To doznání ji nepřekvapilo tak, jako fakt, že se jí svěřuje. Vrátila se a znovu si sedla. Neodvažovala se ho požádat, aby vysvětlil, co tím myslel, tak prostě čekala, až zase začne mluvit.

„Její otec má velkoobchod s přísadami do lektvarů. Znovu jsem se s ní setkal, když moje firma začala obchodovat s tou jeho. Je tvrdý obchodník, který ví, jak uzavřít smlouvu. Potřeboval jsem levnější zboží, a tak jsme se dohodli, že mi prodá ingredience za zvýhodněnou cenu, a já mu dám procenta ze zisku.“ Odmlčel se a Hermiona ho nepobízela, nechávala ho mluvit vlastním tempem. Nikdy předtím jí toho o svém životě neřekl tolik. Nechtěla přerušit tok jeho myšlenek. Draco si rukou přejel po vlasech, zřejmě to pro něj stále ještě nebylo snadné. „Všechno šlo každopádně prima, vydělávali jsme, ale pak začal zvyšovat ceny. Jednali jsme spolu, jenže si postavil hlavu a to mě opravdu mátlo, protože předtím jsme měli z této dohody oba slušný zisk, takže to nedávalo smysl. Pozval mě k nim domů na večeři. Myslel jsem, že se bude jednat o obchodních věcech, ale když jsem přišel, šlo daleko víc o společenskou záležitost. Byla u toho Daphne, překypující nadšením, jako bychom ve škole byli nejlepší přátelé nebo tak něco, a u tabule jsem příhodně seděl vedle Astorie.“

„Je mi jasné, kam to povede,“ nabídla mu možnost přerušit teď vyprávění, kdyby chtěl, ale Draco jen povzdechl.

„Jo, to jsem pochopil, stejně tak jsem se snažil, aby bylo zřejmé, že mě zajímá jen náš obchodní vztah. Můj osobní život byl dost komplikovaný i bez toho, že bych ke svým problémům přidal tatínkovu holčičku.“ Hermiona pochopila poslední větu a okamžitě ji napadla spousta dalších otázek, ale věděla, že teď na ně není vhodná doba. „V každém případě bylo jasné, že smlouva padne, jestli Astorii nevěnuji trochu pozornosti. Tak jsem to udělal. Vzal jsem ji na skleničku a na večeři, ale pak to nestačilo. Smlouva bude neplatná, jestli se spolu nezačneme vážně stýkat. Snažil jsem se získat další dodavatele. Je jich spousta, ale Greengrassovy slevy byly větší, než nabízel kdokoli jiný. Jednu složku používanou v našem nejžádanějším lektvaru navíc prodává ve velkém jenom on. Tak jsem do toho pošetile skočil a začal s ní chodit.“ Draco se znovu odmlčel a opřel se o opěradlo pohovky. Hermionu tato stránka jeho osoby fascinovala. Zmizela arogance i sebevědomí, vypadal bledý a úzkostný. „Nelíbí se mi takhle vést svůj podnik, Hermiono. Mám rád poctivé a čestné obchody. Takhle se cítím jaksi podloudně a špatně. Abych byl upřímný, kdyby nebylo Astorie, tak bych ho s tím poslal kamsi.“

„Jak to myslíš?“

„Je milá... v hlavě má sice trošku prázdno, ale srdce má na pravém místě a vím, že mě má ráda.“ Zakroutil hlavou. „Nemiluje mě. Vemluvili ji do toho stejně jako mě, ale vzájemně nám na sobě záleží jako přátelům. Takže teď jsem zasnoubený a tatík Greengrass bude mít aspoň jednu dceru provdanou do té správné společenské vrstvy, k těm pravým lidem. Jeho společnost se zviditelní a on bude šťastný.“

„Ale co vy dva! Nemůžete se vzít jen z obchodních důvodů!“ šokovalo ji, že Draco na tohle přistoupil.

„Já vím, ale měl jsem to skoncovat dřív. Teď už je moc pozdě... Smlouva je mi jedno, na té už nezáleží, ale jde o Astorii. Nenechám ji v tom,“ zdůraznil Draco a Hermiona věděla, že si pevně stojí za svým. „Šla do toho a teď je nadšená tím, že je zasnoubená... Nemůžu ji v tom nechat s jejím tátou...“

„Ale nemůžeš si vzít někoho, koho nemiluješ!“

„Mluvíš jako pravá Nebelvírka! Lidé si pořád berou někoho, koho nemilují!“

„Sotva tě znám, ale poznala jsem, že jsi nešťastný! Co ti to říká? Chceš prožít zbytek svého života nešťastný?“

„Proč ne? Nejsem zrovna zvyklý na to jít z jednoho malého radostného prožitku přímo do druhého...“

Chvíli na sebe hleděli a Hermioně se nad ním svíralo srdce smutkem. Jaká škoda, že se do toho s Astorií nechali zatáhnout. Pořád ještě si myslela, že ačkoli Draco zdůrazňoval všechny správné důvody, bylo by lepší rozseknout to teď a trpět nějakým krátkodobým žalem, než aby dva lidé prožili příštích dvacet nebo třicet let v naprosté mizérii. Trochu ji překvapily jeho zásady a ochota stát při Astorii. To byla poslední věc, kterou by od něj čekala. Pro jeho vlastní dobro si přála, aby se vrátil do starých kolejí a byl zase tím Dracem, jehož znala ve škole. Dracem, který se nezajímal o nikoho jiného, natož o to, zda dělá správnou věc.

„Tak teď to víš...“ Draco do sebe překlopil zbytek svého pití a ztěžka položil sklenku zpět na stůl.

„Co se stane, když někoho potkáš?“ zeptala se Hermiona tichým hlasem.

„Jak to myslíš?“

„Vezmeš si Astorii a jsem si jistá, že budete úspěšně předstírat šťastný pár. Jste přátelé, ale potom jednoho dne potkáš někoho, s kým budeš chtít být víc než jen přítel. Co pak?“ nestarala se o to, jak s ním mluví, protože opravdu nechtěla, aby udělal obrovskou chybu.

„Jak víš, že někoho potkám?“

„Potkáš! Samozřejmě že ano! Myslím, že už ses viděl!“

Poprvé za posledních deset minut se usmál. „Cože? Už jsem se viděl? Co tím chceš říct?“

Hermiona se k němu naklonila. „I když riskuji, že nafouknu tvoje ego, jsi ten typ muže, s kterým by si ráda vyšla většina žen. Bohatý, úspěšný, šarmantní, pohledný…“ Dracův úsměv se rozšířil a Hermiona obrátila oči v sloup. „Snažím se ti vysvětlit, že o tebe vždycky bude zájem. Pokud bys byl ženatý s někým, koho miluješ, nezáleželo by na tom, protože pak bys nestál o žádnou jinou. Ale pokud budete s Astorií jen přátelé…“

„I s rizikem, že zničím tvůj pohádkový obraz manželství, neočekává se, že zůstanu věrný, jestli víš, co tím myslím,“ vysvětlil Draco a Hermiona si povzdechla.

„Jo, vezmeš si do postele ženu, po níž zatoužíš, a tvé manželce to nebude vadit – to je nádhera!“ řekla. „Ale pořád nechápeš. Co když se zamiluješ do nějaké jiné? Co když si ji budeš chtít vzít? Teď ti to může být jedno, ale počkej, až k tomu dojde a budeš se cítit jinak!“ dokončila svou malou přednášku a zírala na Draca, jenž jí pohled vracel bouřkově šedýma očima. Neodpovídal ihned. Viděla, že o jejích slovech přemýšlí.

„Myslím, že se budu muset ovládnout, abych se do nikoho nezamiloval,“ řekl.

„To není něco, co se dá ovládnout,“ namítla.

„Velmi romantické, jsem si jistý.“ Dracův hlas byl prosycen sarkasmem.

Hermiona se znovu vztyčila, popošla blíž a naklonila se k němu, než promluvila. „Tohle není hra, Draco. Jednoho dne se probudíš a budeš si přát, abys to neudělal. Jednoho dne se probudíš velmi osamělý. To bych nepřála nikomu, ani tobě ne.“

 

Poznámka autorky: Ha, konečně trochu informací! Ale bude jich víc. Doufám, že se vám kapitola líbila. Taky doufám, že se vám líbilo, jak Draco pochopil, že se může Hermioně svěřit. Komentáře jsou krásná věc a dokonce i ty krátké mě činí velmi šťastnou…



Poznámka:


Kapitola 17. Jejda



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 17. Jejda

 

Hermiona se probudila brzy ráno a uvědomila si, že není doma. Nehlučně se vyplížila z pokoje a zamířila chodbou do kuchyně. V Dracově ložnici bylo ticho, tak předpokládala, že bude ještě v posteli. Byla v pokušení sbalit se a odejít, než přijde nahoru, ale to by bylo neslušné. Když vešla do kuchyně, všimla si lístečku připíchnutého na zdi.

 

Ahoj Grangerová,

musel jsem ráno do kanceláře, ale prosím, chovej se tu jako doma.

Zavolal jsem Wízlici, přijde dnes otevřít obchod a zastoupí tě.

Vrátím se ještě před obědem. Dej si kávu a přečti si noviny.

Malfoy

 

Třikrát si vzkaz přečetla, překvapená jeho tónem i obsahem. Takže se domluvil s Ginny a postaral se o její obchod? Hermionu pobavilo, že tohle by ji nikdy ani ve snu nenapadlo! Přesto neměla v úmyslu hodit zodpovědnost za chod podniku na Ginny, to by nebylo fér. Rychle si udělá kávu a půjde rovnou do obchodu. Pak si všimla malých písmenek dole pod vzkazem.

 

Obrať

 

Otočila list a četla:

 

Ne že do sebe vestoje hodíš kávu a poběžíš do obchodu! Ginny to velmi dobře zvládne a řekl jsem jí, ať tě pošle domů, jestli se tam objevíš.

Uvař si kávu, sedni si na pohovku, vezmi si časopis a RELAXUJ! Myslím to vážně!

Draco

 

Hleděla na vzkaz, úplně ohromená tím, že ji tak dobře znal a věděl, co jí napsat. Musel přesně odhadnout, jak přemýšlí! Jak to? Ona neměla ani tušení, co si myslí on! A zpráva na zadní straně byla napsána tak, jako by psal příteli, dobrému příteli.  Psal s náklonností a důvěrně, podepsal se Draco. Couvala, až narazila na nízký příborník a klesla na něj, přičemž stále upřeně hleděla na vzkaz. Náhle a zcela nečekaně pocítila nával emocí, o nichž ji ani nenapadlo, že by je kdy mohla spojovat s Dracem Malfoyem. Pořád byl tím domýšlivým, nesnesitelným všeználkem z dávných školních časů, ale byl také laskavý, milý a zábavný. A víc než to. Včerejšího večera ho viděla zranitelného, znechuceného, unaveného a na dně, přesně tak, jak se to občas stávalo těm druhým. Bylo příjemné se na vlastní oči přesvědčit, že je taky jenom člověk, jako všichni ostatní. Samozřejmě ji netěšilo vidět ho rozrušeného, ale cítila, že mezi nimi padla obrovská překážka. Ne kvůli tomu, co jí řekl, ale proto, že byl vůbec ochotný se jí svěřit.

Než si šla udělat kávu, chvíli zírala na jeho vzkaz. Pak přecházela po místnosti, jen tak se dotýkala různých věcí a popíjela kafe v soukromém světě Draca Malfoye. Byla napůl v pokušení podívat se do jeho ložnice, ale ovládla se. Místo toho se natáhla na velkou pohovku poblíž okna a pročítala noviny. Po chvíli se jí to už nezdálo divné. Uvolnila se, užívala si klidu a ticha.

Nakonec se osprchovala a oblékla. Zase měla trochu zvláštní pocit, protože v koupelně byly všechny Dracovy toaletní potřeby. Přistihla se, že čichá k jeho kolínské, a dokonce se jí trochu postříkala. Následně rychle vrátila lahvičku zpět na místo. Uvědomovala si, že by to považoval za poněkud podivné. Začala poklízet v kuchyni (Draco po sobě neumyl nádobí od snídaně), ale pak, když se přistihla, jak velmi pomalu tiskne kliku u dveří jeho ložnice, jí bylo jasné, že podlehla.

Opatrně vstoupila a rozhlížela se kolem. Místnost byla vkusně zařízená, všechno sladěné. Pokoj byl velký, s postelí umístěnou šikmo v rohu. Zřejmě se pokusil ustlat, ale postel pořád vypadala neupraveně, tak k ní Hermiona popošla a urovnala přikrývky. Pak si uvědomila, že to pozná, tak je znovu pokrčila, ale nevypadalo to dobře. Trochu se vyděsila a znovu a znovu muchlala pokrývky a polštáře, ale pořád to nevypadalo tak, jak to Draco zanechal. Uvědomila si, že je jen jeden způsob, jak to udělat správně, a tak opatrně ulehla, převrátila se na záda, zavrtěla se a zabořila hlavu do polštáře. Postel voněla po Dracovi, nažehlená prostěradla byla čistá a jemná, matrace měkká. Hermiona okamžitě začala závidět Dracovi, že tu smí spát každou noc

 „No, tohle není přesně to přivítání, jaké jsem čekal, ale hej, nestěžuju si!“ Dracův hlas donutil Hermionu doslova vyskočit z lože. Taková potupa! Cítila, jak jí žhnou tváře a schovala hlavu do dlaní, totálně a naprosto rozrušená, že ji přistihl nejen ve své ložnici, ale přímo v jeho posteli!

„Ach Merline,“ bylo všechno, na co se zmohla. Projela jí vlna hrůzy, protože se jí zřejmě tímto jedním okamžikem podařilo kompletně zrušit celý obchod s Dracem. Nedokázala se na něj podívat a zoufale si přála, aby se země otevřela a ona do ní propadla.

„To je dokonalé! Najít Hermionu Grangerovou rozvalovat se v mé posteli, přesně to jsem si přál! Myslím, že jsem ti říkal, abys tu byla jako doma.“

 „Ach bože! Je mi to tak líto! Nemám žádnou omluvu... stlala jsem postel... vypadala rozházeně... teď půjdu...“ začala vysvětlovat, ale uvědomila si, že všechno, co řekla, vyznělo špatně a především bylo neomluvitelné, že se nacházela v jeho ložnici. Snažila se přejít přes pokoj, aniž by na něj pohlédla, ale než stačila udělat dva kroky, zastoupil jí cestu.

„Nech mě jít, prosím! Teď prostě musím odejít a vím, že zrušíš dohodu...“

„Proč bych měl?“

Hermioně se povedlo promluvit s očima sklopenýma na svůj hrudník. „Slídila jsem ve tvém bytě poté, co jsi mi dovolil tu zůstat a napsal mi vzkaz a...“

 „Tak jsi zvědavá! No a co? To jsem o tobě už věděl. Nevidím žádný důvod smlouvu rušit.“ Popadl ji za ramena, přitáhl k sobě a jí se prostě chtělo umřít. Vykročil a tlačil ji dozadu, dokud opět nenarazila nohama na kraj jeho lůžka. „Chceš do mé postele, no prosím, tak si tam vlez.“ Jemně do ní strčil tak, že dopadla na matraci.

„Draco...“

„Už je to tady zas, používáš moje jméno proti mně,“ sklonil se nad ní s ústy těsně u jejího ucha. „Když už jsi zpátky v posteli, bylo by škoda, kdybych se k tobě nepřipojil, že?“

Hermiona vytřeštěnýma očima zírala přímo na něj. „Cože? Ne!“

Draco vstal a ona se na něj teprve teď pořádně podívala. Potlačoval smích, pusu od ucha k uchu.

„Žertoval jsem, Grangerová! Nikdy jsem nenutil dívku vlézt mi do postele a teď s tím nehodlám začínat.“ Napřáhl k ní ruku, chytla se ho a on ji vytáhl do stoje. „Uklidni se a jdi se upravit, vezmu tě na oběd.“

„Ne… vážně nemůžu. Nejlíp bude, když prostě půjdu,“ snažila se proklouznout kolem něj. Velmi naléhavě cítila, že se stůj co stůj musí vyhnout jakémukoli doteku. Draco se mírně sklonil a popadl ji za paže.

 „Nikam nepůjdeš! Přestaň se pořád tak užírat! Je mi jedno, jestli jsi tady šmejdila, fakticky je mi fuk, co jsi tady prováděla.“ Klepl se prstem do čela. „Tak! A je to pryč!“ Nepamatuju se ani, že jsem tě tu viděl.“

Udiveně na něj hleděla, naprosto šokovaná jeho pobaveným postojem. Opravdu jí to takhle usnadňuje? Kousla se do rtu. Stále si přála odejít, ale zároveň to ve skutečnosti udělat nechtěla. Chtěla s ním jít na oběd, sedět naproti němu, povídat si s ním a vědět, že každá druhá žena v restauraci z něj nespustí oči, ale on se věnuje jí. Tím přiznáním překvapila samu sebe. Najednou věděla, že od něj neodejde. Zhluboka se nadechla.

„Dobrá, půjdu se připravit.“ Na cestě ke dveřím ho minula, pak se obrátila zpět. „Éé... ech... promiň...“

Odpověděl jí srdečný smích.

 

Poznámka autorky: Jejda! Doufám, že vás to pobavilo... čtěte dál a komentujte... 

Poznámka:


Kapitola 18. Další Zmijozel



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 18. Další Zmijozel

 

Hermiona se nepřestávala cítit neskutečně trapně ani ve chvíli, kdy dorazili do restaurace, kde měli obědvat. Bála se, že se toho pocitu už nikdy nezbaví! Pro Merlina, Draco Malfoy ji našel ve své posteli! Při tom pomyšlení znovu zrudla.

„Přestaň na to myslet,“ řekl Draco z protější strany stolu a podíval se na ni přes okraj svého jídelního lístku. „Myslím, že úplně stačí, když obraz toho, jak se převaluješ v mé posteli, nedokáže pustit z hlavy jeden z nás.“ Zaúpěla, obrátila oči v sloup a Draco se znovu zasmál. Nepatrnou část její mysli těšily škádlivé komplimenty, kterými jí poctil. Starý Draco by ji urazil. Řekl by, že teď musí pokrývky spálit, nebo něco podobného, ale teď už byli dospělí.

„Co by sis dala k jídlu?“

„Nemám hlad,“ odvětila, ale Draco si jí nevšímal a objednal pro oba.

„Po obědě půjdu rovnou domů a třeba bys mi mohl dát vědět, až mě budeš zase potřebovat?“ navrhla, protože nechtěla být na obtíž.  Měla v úmyslu trochu se stáhnout do pozadí, aby opět nabyla svou důstojnost.

 „Jo, jít po jídle přímo domů, to je dobrý nápad,“ souhlasil Draco. Hermiona si nemohla pomoct, ale i když to byl vlastně její návrh, trochu ji to rozčarovalo. On pak pokračoval. „Sbal si nějaké oblečení a rovnou se vrať zpátky. Pak můžeme jít za Blaisem.“

„Na co ty šaty budu potřebovat?“

„Nemyslím si, že bys měla být sama ve svém bytě, dokud nezískáme nějakou představu, kdo jde po tom lektvaru,“ řekl Draco. „Než to vyřešíme, můžeš zůstat u mě.“

„Ne!“ vyhrkla Hermiona, ale pak si uvědomila, jak hrubě to znělo. „Budu v pořádku, děkuji.“

Draco na ni pohlédl s hlavou skloněnou na stranu. „Možná budeš, ale za to riziko to nestojí.“

„Opravdu, Draco, myslím to vážně. Nemůžu u tebe zůstat, vždyť ani nevíme, jak dlouho to všechno bude trvat!“ potřásla hlavou Hermiona. „Jdu domů.“

„Odmítáš mé pozvání?“ předklonil se a šibalsky se na ni usmál. „Jen pomysli na to, jak by ses mohla pořád rozvalovat v mé posteli!“

Už se nedokázala ovládnout a musela se chichotat. Bylo to tak trapné, ale už i ona v té situaci viděla komiku a Draco to podal tak dobře, že se cítila trochu líp. Vzdychla. Zdráhala se u něj zůstat, ale stejně tak nechtěla být sama doma.

„Ještě jednu noc u tebe přespím…“

Draco se usmál, jako by nad ní vyhrál, což se mu pravděpodobně povedlo. „Věděl jsem, že nabídkou na vyvalování se v mé posteli tě přesvědčím.“

““““““““““““““““““““““““““““““““““““““

Hermiona si doma sbalila malé zavazadlo a chvíli po páté hodině už seděla pohromadě s Blaisem a Dracem, aby společně prošli lektvarové složky. Teď, když byla zcela ponořená do úkolu, s nímž jim pomáhala, její rozpaky zmizely úplně. Některé ingredience smíchali dohromady a ona začala lépe chápat, jakým způsobem lektvar účinkuje.

„Tahle část je opravdu důmyslná,“ řekla, když sledovala, jak směs začala houstnout a měnit barvu. „Teď k tomu přidáme modrou večernici a nevidím důvod, proč by se to nemohlo spojit.“

„Jsem génius!“ ozval se Draco.

„My. Myslí tím nás,“ opravil ho Blaise a zářivě se na Hermionu usmál. „Pořád ještě platí, že tě pak smím vzít na skleničku? Doufám, že ano, protože se na to těším.“

„Já taky, ale možná to bude lepší až zítra večer, dnes ještě přespávám u Draca.“

„Nocuješ u Draca? Už zase?“ zeptal se Blaise.

„Není bezpečné, aby zůstávala u sebe doma sama,“ přerušil ho Draco, než mohla odpovědět Hermiona. „Bude bydlet se mnou, dokud si nebudeme jistí, že je v bezpečí.“

„Jak příhodné!“ otočil se Blaise zpět k Hermioně. „Tak proč dnes v noci prostě nepůjdeš ke mně?“

„Ehm...“ Hermiona se ocitla ve svízelné situaci. Nechtěla nikoho rozzlobit. Kdyby byla upřímná, musela by přiznat, že jí prostě nepřipadá správné jít k Blaisovi, zvlášť když by se s ním šla předtím napít. Najednou ji napadlo, jak podivné je, že bydlet s Dracem jí vadí méně!

„Ne, zůstane u mě. Bude tam v bezpečí,“ odpověděl Draco způsobem, který vyloučil další debatu. Blaise se obrátil k Hermioně.

„Dáme si jen rychle drink, a potom tě vezmu zpátky k Dracovi,“ řekl. Přikývla, ale stále se cítila trapně. Když nechali lektvar zmizet, Draco podotkl, že se ještě zdrží, tak Hermiona odešla s Blaisem. Vstoupili do malého baru o pár ulic dál a našli si stolek u okna. Cítila se trochu provinile, že nechala Draca samotného, když u něj zůstávala na noc, ale Blaise byl veselý jako obvykle a nezdálo se, že ho něco trápí, tak se trochu uvolnila.

 „Jak je ti po včerejším večeru?“ zeptal se.

„Jsem v pořádku, vážně to nic nebylo.“

„Jednou Nebelvír, vždycky Nebelvír!“ Nějak se mu povedlo vyslovit to tak, že to neznělo jako nedostatek, jak by to udělal Draco.

„Jak ses vlastně dostal k práci pro Draca?“

„No, stýkali jsme se i po skončení školy. Zkoušel jsem pracovat na několika místech, ale nic mě doopravdy nezaujalo. Bylo to stejné jako ve škole. Nikdy jsem nevynikal v jednom předmětu, byl jsem docela dobrý ve všem.  Vlastně jsem na něj jednou večer narazil na večírku, slovo dalo slovo a druhý den jsem pro něj začal pracovat. Vyhovuje mi to, protože dělám od všeho něco. Samozřejmě taky není na škodu, že jsem šéfův nejlepší kamarád!“ usmál se na ni. „Když je na mě protivný, můžu mu říct, že mi za to platí!“

„Je takový každý den?“ zeptala se. Pak se kousla do rtu a doufala, že nebude Draca bránit.

 „Lépe řečeno každou hodinu!“ řekl se smíchem. „Ale je to v pohodě, vážně. Teď, když už mu Lucius nedýchá za krk, je úplně jiný než ve škole. Mimochodem, nechci mluvit o Dracovi, ale o tobě. Jak to, že ti ještě žádný muž neleží u nohou?“

 „Noo... chvíli jsem s někým chodila, ale nevyšlo to.“

„Proč ne? Byl slepý, blbec, nebo obojí?“

Usmála se na Blaise, potěšená jeho poklonou.  

„Vážně si myslíš, že tohle je pro Nebelvírku ta správná lichotka?“

„Zřejmě ne!“

„Jsem opravdu ráda, že mě Draco požádal o pomoc s lektvarem,“ řekla.

 „I přesto, že tě přepadli a musíš být Dracovou podnájemnicí?“ usmál se na ni. „Ujisti se, že sis zamkla dveře. Není zvyklý mít ve vedlejší ložnici ženu, mohl by se k tobě chtít připojit! A obvykle nerad slyší ne jako odpověď!“

„To si dovedu představit,“ řekla a Blaise zvedl obočí. „Myslím tím, že chápu - je pro většinu žen atraktivní.“

„Včetně tebe?“

„Pro mě? Ne!... Myslím, že je pohledný, ale není můj typ.“ Uvažovala, jak se tak rychle dostali zase zpátky k Dracovi.

„Tak bohatý, fešák a chytrý není pro tebe ten pravý, Hermiono?“ předstíral, že vstává. „Raději půjdu, protože zřejmě nebudu tvůj typ!“ Oba se tomu zasmáli.

„Draco je příliš sebejistý. Nikdy nevím, jaký se zrovna chystá být. To se mění z minuty na minutu. Legrační Draco, sarkastický Draco, náladový Draco, zábavný Draco... ten výčet by mohl pokračovat do nekonečna,“ pokrčila rameny.

 „Jo, ale měla bys trošku přimhouřit oko,“ řekl. „Byl na tom fakt mizerně ve škole i potom, co z ní odešel.“

„Všichni jsme na tom ve škole byli mizerně!“ poukázala. „Moje mizérie měla hodně co společného se zatraceným Dracem Malfoyem!“

Blaise se rozesmál. „Připouštím, že to tak bylo.“

„Tak proč se mu po škole vedlo zle? Vybudoval opravdu úspěšný podnik a zdá se, že si žije víc než pohodlně.“

„Myslím v osobním životě.“

 „Aha, myslíš tu věc s Astorií? Řekla jsem mu, že dělá velkou chybu,“ Hermiona se zarazila. Náhle si uvědomila, že o tomto důvěrném sdělení Blaise možná nic neví.

„On ti o tom pověděl?“ podivil se. „Jak se ti podařilo to z něj dostat?“

„Nevím... tak nějak mu to vyklouzlo...“ Hermioně se ulevilo, že Blaise o tom už věděl. „Řekla jsem mu, že mi připadá nešťastný.“

„To že jsi mu řekla?“ Blaise zněl opravdu překvapeně, i když se hlasitě smál. „Jsi vážně legrační.“

„Doufám, že v dobrém slova smyslu.“

„Jasně že v dobrém slova smyslu! Netušil jsem, že jsi zůstala taková, jaká jsi byla ve škole. Většina lidí se k smrti bojí ho něčím podráždit.“

„To je možné, ale já si ho pořád pamatuji jako malou bílou fretku. Asi proto z něj nemám takový strach!“

Blaise se znovu zasmál. Jeho bílé zuby zářily v jasném kontrastu s tmavou pletí. Hermiona se přistihla, že si ho prohlíží. Byl pozoruhodný. Měla ho ráda, byl opravdu milý, zábavně upovídaný a vtipný. Pak jí otravný hlásek v hlavě položil tichou otázku, na niž netoužila odpovědět. Jestliže byl Blaise tak prima, proč musela myslet na Draca, a proč nemluvili téměř o ničem jiném?

„Tak co se to Dracovi stalo?“

Blaise zaváhal. „Nejsem si jistý, že ti to mám říct, je to opravdu osobní věc,“ odmlčel se a pokrčil rameny. „Promiň, asi jsem se o tom vůbec neměl zmiňovat.“

„Měli bychom změnit téma,“ potvrdila Hermiona. Podívala se na Blaise, který ji zamyšleně pozoroval.

„Líbí se ti, viď?“ zeptal se tiše.

„Cože? Ne!“ vykřikla. „Myslím... nemám ho nerada, už dlouho ne, ale ne... nelíbí se mi.“ Vehementně zavrtěla hlavou. „Ačkoli ty se mi opravdu líbíš,“ vyhrkla a začervenala se. Blaise se na ni vřele usmál.

„To je dobře, protože ty se mi taky opravdu líbíš.“

„Dobře,“ pousmála se.

„Tak tě můžu vzít v sobotu ven? A nebudeme se bavit o panu Malfoyovi?“ zeptal se.

„Ano, to by bylo pěkné,“ přikývla Hermiona.

 

Poznámka autorky: Tohle byla maličko vycpávková kapitola, snažila jsem se trochu pohnout s příběhem kupředu a zároveň nechat víc účinkovat Blaise.



Poznámka:


Kapitola 19. Urážky



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 19. Urážky

 

Hermiona se s Blaisem rozloučila ve foyer Dracova bytového domu, pak vyjela výtahem do posledního patra.  Zaklepala a Draco jí rychle otevřel. Podíval se do chodby, zřejmě tam očekával i Blaise.

 „Copak se přihodilo? Pohádali jste se? Není tak milý, jak vypadá…“ řekl. Zřejmě žertoval, ale Hermioně neunikl lehce odměřený tón jeho pozdravu.

„Ne, doprovodil mě jen k výtahu. Nahoru jsem jela sama.“ Draco to dál nekomentoval a ona ho trochu znepokojeně následovala do bytu. Cítila se nesvá z toho, že tu znovu zůstává. Fakt, že se právě vrátila ze schůzky s Dracovým nejlepším přítelem, dělal situaci ještě trapnější. Draco ji ignoroval a šel rovnou do kuchyně. Hermiona chvíli stála v obývacím pokoji, aniž by věděla, co má dělat. Ve skutečnosti toužila jen uniknout do svého pokoje, ale zdálo se jí to neslušné, tak přešla k oknu, vzala do ruky časopis a usadila se s ním na pohovku. Nedokázala se ale soustředit na čtení, protože si byla intenzivně vědomá Dracovy přítomnosti v kuchyni. Zdálo se to být nekonečné. Začala přemýšlet, co dělat, když se znovu objevil a rozhlédl se kolem.

 „Dáš si něco k pití?“ zeptal se. Hermiona vyskočila.

„Ano, to bude hezké, ale připravím to. Netušila jsem, že na mě čekáš.“

„Neměl jsem to v úmyslu,“ řekl stroze a znovu zmizel v kuchyni, Hermionu nechal stát a hledět za ním. Teď byla trochu naštvaná, protože nepředvídala jeho špatnou náladu. Očividně měl problém, a mohla jím být jen její schůzka s Blaisem, což ji rozzlobilo. Jak se opovažuje být na ni kvůli tomu hrubý? Znovu si sedla, popadla časopis a hlasitě si povzdechla. Slyšela, jak se přibližuje. Na malý stolek vedle ní položil šálek.

„Díky,“ zamumlala. Záměrně neodvrátila oči od čtení. Jestli jí chtěl dát za vyučenou, tak mu to právě vrátila. Zaváhal, zřejmě ho její odpověď trochu překvapila.

 „Tak jaké bylo tvé žhavé rande? Splnil Blaise očekávání?“ zeptal se a Hermiona se musela ovládnout, aby se neusmála. Její reakce ho zřejmě trápila a teď lovil informace.

„Ano, bylo prima, děkuji za optání. V sobotu si pořádně vyrazíme,“ prohodila nedbale.

„Pořádně?“

„Blaise mě bere na večeři.“ Odpověděla stručně, ale podívala se na něj.

„No není to roztomilé?“ odpověděl Draco hlasem ztěžklým sarkasmem. „Tak to ti raději dám klíč, nemíním na tebe čekat.“

Zavrtěla hlavou. „To už tady nebudu. Zítra se vrátím do svého bytu.“ Rozhodla se k tomu právě teď, ale raději bude riskovat o samotě, než by se smířila s takovýmto zacházením.

„Ne, to ne,“ odporoval Draco. Pak ji překvapil, když se nad ni naklonil a přesunul se tak, aby mohl usednout vedle ní. Chvíli na něj hleděla.

„Ale ano. Jsem naprosto schopná se o sebe postarat.“

„Až zaregistrujeme dokončený lektvar, starej se o sebe, co hrdlo ráčí. Do té doby mám osobní zájem na tom, abys zůstala tady.“ Ani se na ni nepodíval, když to říkal, a Hermiona měla chuť ho praštit přes tu hezkou tvář. Chystala se náležitě odpovědět, ale uvědomila si, že mu vlastně dluží pěknou sumu peněz, nemluvě o tom, že je hostem v jeho domě. To ji trochu zchladilo.

 „Co kdybys mi řekl, s čím máš problém? Budeme teď spolu trávit hodně času. Věci půjdou jednodušeji, když k sobě budeme upřímní.“ Odložila časopis a obrátila se k němu.

„Kdo říká, že mám problém?“ pokrčil rameny, ještě protivnější než předtím.

„Dáváš mi pěkné kapky,“ řekla a hleděla přímo na něj. Skoro ho vyzývala, aby to zkusil popřít. Draco jí oplácel stejně upřeným pohledem.

„Po sedmi společných letech v Bradavicích bych myslel, že už jsi zvyklá. Přestaň být tak dramatická, jen si něco namlouváš. Já nejsem Potter, ten by ti lezl do zadku, ale já ne.“ Neodvracel se a ona ho nepřestávala probodávat pohledem.

 „Už nejsme v Bradavicích a Harry mi nepodlézal! Nedělej, že nevíš, o čem mluvím,“ odvrátila se a založila si ruce na prsou. „Poslyš, od nynějška spolu budeme jednat jen obchodně. Hned zítra odejdu, takže mi dej vědět, až mě budeš potřebovat kvůli lektvaru.“ Draco hned neodpověděl a Hermiona věděla, že na ni stále hledí.

„Pořád se tváříš, jako kdybych tě obtěžoval! Už jsem ti řekl, abys tu zůstala, ale jestli čekáš, že budu škemrat nebo tak něco, tak budeš zklamaná.“

„Škemrat? Samozřejmě, že nechci, abys škemral! Jsi směšný!“ Vstala, pevně rozhodnutá, že udělá nejlíp, když půjde do postele. „Pro Merlina, tohle všechno jen proto, že jsem šla na skleničku s přítelem!“

„O čem to mluvíš?“ Draco se zvedl a Hermiona ucouvla, aby se jejich výškový rozdíl nezdál tak nápadný. „Nestarám se o to, s kým jdeš na skleničku nebo na cokoli jiného, když už o tom mluvíme! Pro mě za mě můžeš spát třeba s půlkou Příčné ulice!“

Přimhouřila oči a namířila na něj prstem. „Kdo si ksakru myslíš, že jsi? Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit? Nejsem jedna z těch tvých husiček bez mozku!“ Přikročila k němu a šťouchla ho do hrudi. Zlost ji přiměla říkat to, co by za normálních okolností nevypustila z pusy. „Je zvláštní, jak se tvá náhlá změna nálady shoduje s mou schůzkou s Blaisem!“ Okamžitě zalitovala, že se neovládla, protože jí to znělo nadutě. Ve skutečnosti nevěřila, že by žárlil.

 „Pchá!“ potřásl Draco hlavou. „Ale běž! Když jsem se díval naposled, pořád jsi byla Hermiona Grangerová. Ta stará známá knihomolka stále ještě číhá pod povrchem, mě neošálíš! Takže se ze sebe nesnaž dělat něco, co nejsi!“

„No, když už tedy začínáme s osobními urážkami, pořád jsi ten zatracený Draco Malfoy, tak pitomý, že nedokáže vidět to, co má přímo před očima!“

„Co tím chceš říct?“

„Pro Merlina, vždyť ty ses zasnoubil kvůli svému podnikání! Jaký člověk se zaváže k celoživotnímu vztahu z takového důvodu?“ Věděla, že po tom, co se jí svěřil se svým tajemstvím, je to rána pod pás, ale nedokázala se zarazit. „Hned zítra odejdu.“

„Když tak pospícháš, proč čekat do zítřka? Mám ti donést tašku?“ Draco couvl s tváří zrůžovělou hněvem.

 „Jsem pro!“ Hermiona rázně přešla přes velký pokoj ke své ložnici. Nedbale házela šaty do zavazadla. Byla rozrušená, ale snažila se ovládnout, jak nejlépe uměla. Zavřela tašku, popadla plášť a zamířila ven. Když vstoupila do haly, vůbec nepohlédla směrem, kde tušila Draca, protože cítila, že by se rozplakala. Vnímala jeho pohyb, ale neuvědomila si, jak je blízko, dokud jí najednou nestál v cestě. Hlasitě vzdychla a obrátila oči v sloup.

„Jen mě nech projít! Očividně nemůžeme společně pracovat ani dělat nic jiného, takže chci jít.“

Než promluvil, popadl její zavazadlo. „Nemůžu tě nechat jít, není to bezpečné.“

„Právě ses nabídl, že mi přineseš tašku!“

„To jsem nechtěl. Rozčílilas mě,“ pokrčil rameny, očividně nesvůj z toho přiznání.

„Použiji pár ochranných kouzel a hůlku si nechám u postele. Neboj se, dostaneš svůj lektvar správně připravený a zaregistrovaný!“ Nemohla si pomoci, musela to na něj vychrlit. Přes jejich vášnivý spor věděla, že lektvar není jediným důvodem, proč ji chtěl udržet v bezpečí. Alespoň doufala, že není!

 „To mě nezajímá!“ vyhrkl Draco a vypadal skutečně poněkud překvapený svými slovy. Chvilku na sebe hleděli, Hermiona se v duchu dohadovala sama se sebou.  Jak absurdní hádka o ničem!

„Samozřejmě že ti na lektvaru záleží!“ prohlásila. „Proč pořád předstíráš, že je ti to jedno, když je nad slunce jasnější, o co ti jde!“

Oba na chvíli zmlkli a Hermiona se kousla do rtu, protože si uvědomila, jak dvojsmyslná byla její slova. Viděla, jak Dracovy oči tmavnou, pak je sklopil k zemi. Pozorovala ho a čekala, jak zareaguje.

„Je těžké ukázat, že mi na něčem záleží, když jsem tak pitomý, že nevidím, co mám před očima,“ řekl tiše a Hermiona viděla, jak se mu koutky rtů lehce zvlnily úsměvem. Nemohla si pomoci, ale jeho odpověď ji i proti její vůli pobavila. Po očku na ni pohlédl, čekal na její odezvu.

„Možná jsem to neměla říkat…“ přiznala a na oplátku získala drobný úsměv.

Draco pokrčil rameny. „No, má poznámka o Příčné ulici nebyla asi potřeba…“ kousl se do rtu stejně jako Hermiona. Cítila, jak se její zlost rozplývá.

„Trochu ano…,“ povzdechla si. „Je to tvůj byt, a když chceš být nabručený prevít, prostě to není moje věc. Měla jsem počkat, až tě to přejde.“

Draco se na ni upřeně zahleděl. „Nabručený prevít? Tou omluvou mě chceš nějak urazit?“

Hermiona znovu zaťala zuby do rtu, ale tentokrát proto, aby zadržela smích. Nechtěla ho urazit, ale jaksi se jí to povedlo.

 „Promiň.“

Draco zamával její taškou. „Můžu to vrátit do tvé ložnice?“ zeptal se tiše.

Hermiona na ni chvíli zírala a pak svou odpovědí překvapila sama sebe. „Chceš?“

Dracova okamžitá a důrazná reakce ji pak zaskočila ještě víc.

„Ano,“ bez ostychu jí hleděl do očí a Hermiona věděla, že nikam neodejde, tak jen přikývla a vztáhla ruku pro svou tašku.

„Vezmu ji zpět a vybalím si…“ řekla.

 

Poznámka autorky:  Aáách! Povedlo se jim usmířit se! Přečtěte si i příští kapitolu.



Poznámka:


Kapitola 20. Nejlepší úmysly



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 20. Nejlepší úmysly

 

Na druhý den byla v obchodě spousta práce. Hermiona se rozhodla jít rovnou domů, aby se nějaký čas věnovala sama sobě, než se setká s Dracem a Blaisem. Minulou noc ještě zůstala u Draca, ale trvala na tom, že dnes se vrátí do svého bytu. Příliš ho to nepotěšilo, ale nakonec se podvolil. Podezírala ho, že souhlasil jen proto, aby nerozpoutal další hádku. A tak strávila pár hodin u sebe, než se přemístila zpět do Dracovy kanceláře. Když vešla, byl tam pouze Blaise, který ji s úsměvem pozdravil.

 „Ahoj, Hermiono,“ řekl. Napřáhl k ní ruku s nádobkou plnou husté stříbřité kapaliny. Zalapala po dechu.

„Je úplně smíchaná! Jak jsi to dokázal?“

„Bylo to tím mícháním proti směru hodinových ručiček, jak jsi doporučila. Střídal jsem jej s opačným směrem a vyšlo to!“ zasmál se Blaise, jak chytře se doplňovali.

„Fantastické!“

„Teď už potřebujeme jenom modrou večernici... Draco si o tom chce s tebou promluvit...“ nepatrně zaváhal. Hermiona se na něj zahleděla.

„Kde je?“

„Hmm... je trochu vyvedený z míry, takže šel rovnou domů.“ Blaise se odvrátil, aby uložil nádobku.  Hermiona se zamračila. Skutečně si nedokázala představit, že by Draca od práce na lektvaru dokázalo odvést cokoli menšího než vážná nemoc.

„Co se doopravdy stalo?“ zeptala se. Blaise se obrátil, aby na ni pohlédl. Naklonil hlavu  na stranu, pak se natáhl a popadl noviny.

„Tady vepředu a pátá strana.“

Hermiona zírala na titulní stránku. Nebyl to hlavní titulek, ale sloupek vpravo. Pod ním byla fotografie Draca s Astorií, jak se s úsměvem drží za ruce. Titulek hlásal – MAJITEL MALFOYOVÝCH PODNIKŮ OZNAMUJE ZASNOUBENÍ S ASTORIÍ GREENGRASSOVOU. Menšími písmeny pod tím bylo uvedeno – IDEÁLNÍ DVOJICE PO OSOBNÍ I OBCHODNÍ STRÁNCE. Hermiona pohlédla na Blaise, který protáhl tvář.

 „Oznámení je na páté straně, ale předpokládám, že ten titulek znamená trochu víc publicity, než Draco chtěl. Myslím, že doufal v něco decentnějšího,“ vysvětlil.

 „Takže se šel schovat? Jaký to má smysl?“ zeptala se Hermiona. „Plánuje obřad s maskou na tváři, nebo co? Je nejvýš na seznamu mládenců na ženění, sotva se dá čekat, že tahle zpráva projde bez povšimnutí.“

„Ne že by se schovával...“ Blaise znovu zaváhal a Hermiona ho povzbudila tázavým pohledem. Povzdechl si, než pokračoval: „Asi mě zabije, když ti to řeknu...“

Pozvedla ruce. „To ne – tak mi to neprozrazuj.“ Byla zvědavá, ale samozřejmě nechtěla, aby měl  Blaise dojem, že jí musí sdělovat všechno, co si Draco myslí.

„Ne... to je v pořádku,“ zavrtěl hlavou. „Už předtím byl rozrušený. Zrušil schůzku a... no, nikdy jsem ho neviděl tak...“

„Jak?“ Hermiona si nedovedla představit nic, co by Draca rozrušilo. Naštvaný, hrubý, nevrlý, ale ne rozrušený.

 „Byl opravdu rozrušený, Hermiono. Vystresovaný! Jako kdyby ho konečně zasáhlo vědomí, že za dva měsíce bude manželem ženy, kterou nemiluje... vlastně jsem si myslel, že se z toho chce vyvléct!“

„Dva měsíce!“ Začala se cítit divně. Bude ženatý tak brzy? Představila si, že by se cítila takhle mizerně při pomyšlení na den, který by měl být nejšťastnějším v životě. „To je binec! Nemůže to udělat, Blaisi! Musíme ho zkusit zastavit.“

„To je nemožné. Jakmile se jednou rozhodl, nic ho nedokáže přesvědčit.“

„Ale je to tak pitomé a strašná škoda!“

„On to ví...“

Hermiona se zahryzla do jazyka a snažila se soustředit na lektvar. Spolu s Blaisem ho vařili třikrát, aby se ujistili, že to dělají dobře a pokaždé se to povede. Nakonec se s ní Blaise přemístil k jejímu bytu a popřál jí dobrou noc. Kdykoli jindy by ho pozvala dál, ale musela myslet na Draca, sedícího samotného doma v mizerné náladě, a ztratila chuť na společnost. Bloumala bezcílně bytem, naštvaná sama na sebe, že se nechá takhle rozptylovat Dracem Malfoyem! Koneckonců byl dospělý a ona si byla jistá, že by se o ni nestaral, kdyby nastala opačná situace.

Nicméně už o deset minut později se s taškou věcí na přespání ocitla za dveřmi jeho apartmá. Než zaklepala na dveře, málem ji opustila odvaha, ale přiměla se k tomu. Chvíli počkala. Zrovna se chystala to zopakovat, když se dveře otevřely a v nich stála vysoká, tmavá žena.

„Jak vám můžu pomoct?“ ptala se a změřila si Hermionu. „Proč jste se neohlásila na recepci?“

„Protože jsem jeho známá,“ odpověděla Hermiona automaticky, ale pak se zarazila, protože si uvědomila, že mluví s cizím člověkem. „Je Draco doma?“

Žena se zasmála.  Hermiona se na ni zadívala. Co na tom bylo k smíchu?

„Jste obdivovatelka? Jak jste získala jeho adresu?“

„Obdivovatelka?“ opakovala nevěřícně Hermiona. Pak uslyšela Draca.

„Co tam děláš? Kdo to je?“

 „Je to tvá obdivovatelka...“ žena se obrátila za Dracovým hlasem a teprve v té chvíli si Hermiona uvědomila, že je polonahá. Měla na sobě jen jakousi krátkou rudou spodničku a velice vykrojenou podprsenku. Hermiona cítila, jak se jí sevřel žaludek. Ve chvíli, kdy si dala dvě a dvě dohromady, se ve dveřích objevil do půl těla nahý Draco. Jeho znuděný výraz se změnil v okamžiku, kdy spatřil Hermionu. Něco ženě tiše řekl. Ta Hermionu obdařila zničujícím pohledem, než zmizela. Draco zaujal její místo.

„Hermiono! Co se stalo? Děje se něco?“ ptal se a znělo to účastně, ale všimla si, že dál ji nepozval. Ošila se v tom trapném postavení. Přišla, protože si myslela, že Draco bude... jak znělo to slovo, co použil Blaise? Rozrušený? Pchá! A tady byl, zjevně v nejlepším... Rychle tu myšlenku potlačila. „Hermiono?“zopakoval a pak sjel pohledem dolů na její brašnu. S chutí by se nakopla za to, že ji neschovala, než zaklepala.

„Éé.. nic se neděje... všechno je v pořádku...“ začala, ale Draco ji přerušil.

„Stojíš tu s taškou před mými dveřmi, takže vážně nečekáš, že ti to uvěřím, že ne?“ v hlase neměl nic z obvyklé sebedůvěry a vypadal velmi nesvůj.

„Myslím, že došlo k nedorozumění...“ zvedla svou brašnu a otočila se k odchodu. „Moc se omlouvám za vyrušení... měla jsem se ohlásit předem...“

 „Počkej!“ vyšel na chodbu a ona se ocitla čelem k němu. Byla už tak dost na rozpacích, aniž by ho musela vidět polonahého, takže zmobilizovala veškerou svou vůli, aby se přestala červenat.

„Ne! Odcházím. Vážně se moc omlouvám...“

Draco ji chytil za ruku a znovu obrátil zpět k sobě. „Hermiono? Nenechám tě jít, dokud mi neřekneš, proč tu jsi.“

Povzdechla si. Rozhodla se držet pravdy, jak jen se dalo. „Víš, donutila jsem Blaise, aby mi vysvětlil, proč jsi dnes nebyl v laboratoři. Říkal, že jsi rozrušený...“ hlas jí slábl, když se na Dracově tváři objevil výraz, jemuž nerozuměla. „Myslela jsem, že bys možná uvítal nějakou společnost... ale to už se ti zřejmě povedlo docela dobře vyřešit vlastními silami...“ V hlase se jí objevil náznak ironie. Znovu si povzdechla. „Mimochodem, tvá přítelkyně už asi přemýšlí, co se děje, tak prostě jdi za ní. Uvidíme se zítra.“

Draco neodpověděl. Stále měl ve tváři nečitelný výraz. Sklopila oči před jeho pohledem, ale tím pádem viděla z jeho nahého těla víc, než jí bylo milé. Po chvíli Draco pustil její paži. „Počkej tady.“

„Co? Ne! Jdu... měla bych jít...“ protestovala, ale Draco ji ignoroval a vrátil se do bytu. Hermiona za ním okamžik zírala, pak se otočila a zamířila k výtahu. Než ušla půl cesty, dveře se znovu otevřely. Objevila se ta žena, tentokrát úplně oblečená. Vztekle Hermionu probodla pohledem. Prošla kolem ní tak těsně, že jí vyrazila tašku z ruky. Stiskla tlačítko výtahu. Nastoupila do něj, aniž by na ni znovu pohlédla. Hermiona se obrátila a spatřila ve dveřích stát Draca, teď už v košili, i když ji neměl úplně zapnutou. Věděla, že její výraz je naprosto udivený, ale nemohla si pomoct. Draco právě poslal svou přítelkyni pryč. Kvůli ní?

„Je tu psí zima, tak pojď dál,“ řekl a ona polkla. Sakra! Pomalu vykročila zpátky k němu. Počkal, až se přiblíží, pak jí vzal tašku. Šel s ní rovnou k ložnicím a za chvíli se vrátil s prázdnýma rukama. Zastavila se uprostřed pokoje. Nepamatovala se, kdy se naposled cítila takhle trapně. Nejen že vtrhla k Dracovi, když byl v kompromitující situaci, ale navíc přiznala, že to udělala ze strachu o něj! Draco jí pokynul k pohovce a naklonil hlavu k rameni.

„Když už jsi tu, můžeš taky odpočívat,“ řekl a gestem naznačil, aby se posadila. Ztěžka dosedla a mnula si čelo.

 „Strašně moc se omlouvám! Připadám si jako naprostý idiot!“ Na chvíli zavřela oči. „Musíš mít chuť mě uškrtit!“

„Ve skutečnosti jsem tu chuť měl mnohokrát, ale ne teď,“ odpověděl. Hermiona vzhlédla a přistihla ho, jak na ni zírá.

„A co tvá...“ chtěla říct přítelkyně, ale už měl snoubenku, takže to asi nebylo to správné slovo. „Věděla, že jsi zasnoubený?“ vyhrkla, než si to stačila rozmyslet. Až pak si uvědomila, jak vyčítavě to znělo. „Promiň, tohle opravdu není moje věc, že?“

„To ti obvykle nezabrání zasahovat,“ odvětil s úšklebkem Draco. „Ano, ví, že jsem zasnoubený, ne, nestará se o to, a jestli si zítra vybavím její jméno, bude to zázrak, takže se jí opravdu netoužím dál zabývat.“

Snažila se nevypadat příliš šokovaná, ale nebyla si jistá, jestli uspěla. „Přesto jsem nečekala, že ji pošleš pryč.“

„No jo, udělala jsi mi laskavost. Byl to hloupý omyl. Další chyba!“ Draco se předklonil a promnul si čelo. Poprvé od chvíle, kdy dorazila, si Hermiona uvědomila, že je rozrušený. Zdálo se, že už nemůže dál. Náhle, jako blesk z čistého nebe, přišlo poznání, proč si vzal do bytu neznámou ženu. Potřeboval přehlušit své trápení, ale samozřejmě, musel to provést po malfoyovsku!

„Stále ještě není pozdě,“ řekla tiše.

„Ano, je! Nechci o tom mluvit.“ Vstal. „Chceš něco k pití? Mám v úmyslu vypít celý sud.“

„Ne... děkuji.“ Sledovala, jak si sklíčeně nalil panáka. Naráz ho do sebe hodil, než si nalil dalšího. Vstala, přiblížila se k němu a položila mu ruku na paži, aby mu zabránila vypít druhou sklenku.

„Draco...“ začala tiše, ale výraz v jeho očích ji zarazil. Potichu promluvil.

„Opravdu jsi sem přišla, abys mi dělala společnost?“

Přikývla. „Ano, já hloupá!“ odpověděla stručně. Nechtěla zabíhat příliš do hloubky.

 „Díky.“ Jeho hlas byl sotva hlasitější než šepot. Nedokázala od něj odtrhnout oči. Měla k němu blíž než kdykoli předtím a cítila něco, co si nedovedla představit, že by k němu kdy mohla pocítit. Vnímala jejich spojení, vzájemné porozumění, teplo, které z něj vyzařovalo. Děkoval a ona věděla, že tím vyjadřuje skutečnou vděčnost.  Přikláněl se k ní celým tělem.

O krok ucouvla a odkašlala si. „Nečekáš doufám, že začnu tam, kde tvá přítelkyně skončila...“ zažertovala s narážkou na jeho rozepnutou košili. Těmi slovy chtěla částečně zakrýt rozpaky a zároveň zmírnit napětí mezi nimi. Ulevilo se jí, když viděla, jak se mu na tvář vrací známý úšklebek.

„Předpokládal jsem, že proto jsi tady,“ řekl. „Potřebuji se odpoutat od všech potíží.“

„Pořádným hrnkem dobrého čaje?“ opět zažertovala a Draco se zasmál.

„Koukejme se! Už se cítíš lépe! Teď ses zasmál, poprvé od doby, co jsem přišla!“

 

 

Poznámka autorky: Hmmm... tak co si o tom myslíte? Doufám, že se vám kapitola líbila. Potěšilo by mě pár komentářů!

 


Kapitola 21. Krádež



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 21. Krádež

 

Hermionu náhle probudil hluk přicházející odněkud poblíž. Posadila se na posteli a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že je u Draca doma. Doléhaly k ní zvýšené hlasy, vyhoupla se tedy z postele. Když otevřela dveře ložnice, oslnila ji záře. Musela si zakrýt oči, protože všechna světla jasně svítila. Vstoupila do obývacího pokoje, kde našla postávat Draca, Blaise a další dva muže, které neznala.

„Co se stalo?“ ptala se. Blaise se otočil, překvapeně se na ni podíval a přes obličej mu přeletěl zvláštní výraz. Pohlédla na Draca v županu a uvědomila si, že sama má na sobě jen pyžamo. Nemohla Blaise vinit z dělání ukvapených závěrů. Než na něj mohla promluvit, Draco jí odpověděl.

„Došlo k vloupání do laboratoře. Ukradli všechno, co jste s Blaisem uvařili, spolu s návodem.“

„Nechal jsi návod u lektvaru?“ ptala se Hermiona nevěřícným tónem.

„Jo, a dík, že zdůrazňuješ naši stupiditu,“ odpověděl Draco. Svůj hněv zřejmě nezaměřoval na ni, ale sám na sebe.

„Jak se dostali dovnitř?“ pokračovala další nabízející se otázkou. Tentokrát odpověděl Blaise.

„Měli klíč.“

„Klíč? Jak to? Byl to nějaký zaměstnanec?“

 „Klíč od laboratoře máme jenom Draco a já, Hermiono,“ přistoupil k ní Blaise a ona na něj zírala, když jí došlo, co řekl. „Někdo si musel udělat kopii, ale opravdu nevím, jak to provedl.“

„A co magické ochrany?“

 „Nevíme, jak to udělali.“ Blaise na ni civěl a ona věděla, že i když odpovídá na její otázky, v duchu se ptá, co se děje. Přistoupila blíž a ztišila hlas.

 „Není to tak, jak myslíš. Spím v pokoji pro hosty, později ti povím celý příběh.“

Blaise přikývl a vrátil se k Dracovi. „Obleč se. Nejlíp bude, když se tam podíváš sám.“

„Hej! Půjdu s vámi,“ navrhla Hermiona, ale oni shodně zakroutili hlavami.

„Ne,“ rázně odpověděl Draco.

„Proč ne?“

„Zůstaneš v bezpečí,“ řekl a zamířil ke své ložnici, ale Hermiona mu zastoupila cestu.

„Přestaň se ke mně chovat jako k drahocenné princezničce! Pro Merlina, bojovala jsem proti Voldemortovi! Jsem lepší čarodějka než ty kouzelník. Dokážu ubránit sebe a klidně i tebe, když to bude třeba!“ prohlásila pevně a vyzývavě na něj pohlédla. Po chvíli se mu ústa roztáhla v úsměvu.

„Dobrá! Jen se tak nerozvášňuj! Můžeš jít s námi.“

 

““““““““““““““““““““““““““““““““““““““““““““

Vybavení laboratoře bylo rozházené a přísady se válely po podlaze. Draco vypadal rozrušeně, když viděl tu spoušť. Jak procházel místností, sbíral věci.

 „Máte kopii návodu, že?“ zeptala se Hermiona. Blaise přikývl a letmo mrkl na Draca. Podívala se na něj také. Pokrčil rameny. Zamračila se.

„Nemáte?“

Blaise si prstem poklepal na čelo. „Jo, přímo tady.“

„Cože?“ zaječela. „V hlavě? Děláš si srandu?“

„Nedělá. Mysleli jsme, že bude lepší mít jen originál,“ vysvětlil Draco. Hermiona zasténala.

„Myslí si, že jsme pitomci,“ konstatoval Blaise a hravě ji šťouchl do ramene.

„Ty jsi pitomec!“ vyjekla Hermiona, která se jen napůl zapojila do jejich žertování. „Myslím tím – jen jeden návod a uložený v laboratoři!“ Náhle se vztyčila. Blaise i Draco ustali ve své činnosti a podívali se na ni. „Takže někdo má návod i pokusné směsi. Musíme si vybavit postup,“ pohlédla na Blaise, který se přikrčil, „abychom to uvařili znovu. Musíme to udělat rychle, protože jestli se tomu zloději povede uvařit lektvar dřív než nám, bude mu patřit. Nemáme žádný důkaz, že je to váš nápad, takže vyhraje on!“ Blaise s Dracem mlčeli. Hermiona se obrátila na Blaise. „Zítra se sem vrátíme a budeme pracovat na návodu a směsi.“

Blaise jí posměšně zasalutoval, ale smál se při tom. „Znamená to, že naši schůzku rušíme?“

Přikývla. „Obávám se, že ano... jen ji odložíme...“

Přejela pohledem k Dracovi. „My dva musíme získat trochu modré večernice - jakýmikoli dostupnými prostředky.“

Draco nadzvedl obočí. „Míníš tím jakékoli nezbytné prostředky?“ zeptal se a ona přitakala.

„Ano. Musíme ji zítra touto dobou mít, takže jestli porušíme pár pravidel, tak ať!“

 

“““““““““““““““““““““““““““““““““““

 

Bylo časné dopoledne a Draco na Hermionu čekal v jejím obchodě. Rozhodla se o polední přestávce mimořádně zavřít, takže budou mít čas jít rychle sehnat modrou večernici. Před Hermionou se vršila obrovská hromada otevřených knih. Celý den navazovala spojení se svými dodavateli. Její licence jí dovolovala získat malé množství zakázané látky legálním způsobem, ale musela by ohlásit, k čemu ji potřebuje. Oprávnění k nákupu navíc znamenalo vyplnit formuláře a čekat na povolení. Na to neměli dost času. Museli tedy přistoupit k plánu B.

I tak morálně bezúhonná osoba jako ona věděla, jak získat jisté lektvarové složky neoficiálním způsobem. Její známí měli své známé, a ačkoli tuto možnost ještě nikdy nevyužila, věděla, že je k dispozici. Takže hodila své morální zásady za hlavu a navázala spojení s jedním ze svých méně svědomitých dodavatelů, od něhož dostala jméno jeho dalšího kontaktu, s kterým jí domluvil schůzku na dnešní odpoledne. Právě odcházeli na setkání s ním, když si povšimla, jak na ni Draco zírá.

„Co je? Proč se na mě tak díváš?“

 „Ty mě prostě nikdy nepřestaneš ohromovat,“ odpověděl. „Chystáme se sejít s pochybnou existencí, na niž jsme dostali kontakt od jiné pochybné existence, abychom si od ní koupili nelegální ingredienci! To vše v režii „nejlepší bradavické studentky“ Hermiony Grangerové!“

„Jo, ale je to výjimka. Neočekávej, že se to stane pravidlem!“ řekla. „Tak pojď, nebo přijdeme pozdě.“

 

“““““““““““““““““““““““““““““““““““

 

Měli se setkat v úzké uličce, odbočující z Příčné. Když se vzdálili od ruchu hlavní ulice, zdála se být velmi tichá.

„Je to trochu děsivé,“ poznamenal Draco.

 „Nasaď si kápi,“ poručila Hermiona a sama si přetáhla přes hlavu tu svou. Neklidně vyčkávali pár minut, ale nikdo se neobjevoval.

 „Že by nepřišel?“ zeptal se Draco, ale Hermiona zavrtěla hlavou a ukázala na blížící se postavu. Muž byl malý, podsaditý a s téměř lysou hlavou. Uvolněně k nim přistoupil, zdánlivě bez obav z tohoto podivného setkání.

„Greenwayová?“ vyslovil krycí jméno, které si Hermiona vybrala pro toto setkání. Přikývla. Podal jí kus pergamenu. „Všechno je zařízené na dnešní večer. Obrtlá ulice, v jedenáct u sochy černokněžníka. Vezměte s sebou dost peněz a nikde o tom nemluvte, jo?“

Přikývla, uchopila pergamen a nechala ho zmizet ve svém plášti. „S kým se mám setkat?“

 „Nemějte strach, najde si vás,“ odpověděl muž. Bez dalšího se otočil a zmizel v uličce. Hermiona se obrátila k Dracovi, který vypadal stejně překvapeně jako ona.

 „Teď abychom šli ještě do Obrtlé ulice! Je to vůbec možné? To se mi snad jen zdá!“

Hermiona se opřela o zeď a shrnula si kápi. „Co to sakra dělám? Jestli mě chytí, přijdu o obchod i o licenci!“

„Ještě pořád z toho můžeš vycouvat. Setkám se s ním sám, ty tam nemusíš,“ nabídl jí Draco.

„Ne, setkání jsem domlouvala já. S tebou jednat nebudou,“ odmítla. „Nepropadej panice, měla jsem jen slabou chvilku! Tohle v sobotu večer obvykle nepodnikám.“

 „Že ne? Zato já si běžně užívám setkání s divnými chlapy v temných uličkách!“ opáčil Draco a oba se rozesmáli.

 

Poznámka autorky: Děkuji za komentáře... příští kapitola bude brzy následovat a Draco vysloví malé doznání...



Poznámka:


Kapitola 22. Neplánovaný rozhovor



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 22. Neplánovaný rozhovor

 

Hermiona si prohlížela Draca i samu sebe odshora dolů a hihňala se. Ve skutečnosti na nich nebylo nic směšného. Oba byli od hlavy až k patě oblečeni v černém.

„Co je k smíchu?“ zeptal se.

„My! Jen se na nás podívej! Vypadáme, jako když jdeme vyloupit banku!“ znovu se zasmála, částečně z nervozity. Zkontrolovala čas: „Máme ještě hodinu, než vyrazíme.“

„Možná bys do ní mohla vmáčknout své rande s Blaisem!“ navrhl Draco. „Rychle se pomuchlovat mezi dvěma setkáními v temné uličce!“

„Ono to nemělo být tak úplně rande…“ nevěděla, jak pokračovat, protože Blaise dal jasně najevo, že to jako schůzku bere.

„Stejně jako já nejsem tak úplně zasnoubený?“ zeptal se Draco a obrátil oči v sloup. „Ať už je to vážné nebo ne, pořád budu za dva měsíce ženatý, a ty se pomuchluješ s Blaisem, kdykoli se s ním setkáš.“

Hermiona se prudce předklonila na své židli. „Draco! Jestli se z toho dostaneme a povede se nám zaregistrovat nový lektvar, nemůžeš prostě zastavit výrobu z ingrediencí od Astoriina otce? Nebo si je koupit někde jinde, třeba i za vyšší cenu? Když ten nový lektvar bude úspěšný, už na tom přece nesejde?“

Draco přimhouřil oči. „No, technicky je to určitě možné. Můj podnik není závislý na Greengrassovi.“

„Tak tedy?“

„Říkal jsem ti, že teď už nejde jen o tohle. Jde o Astorii! Kdybych ji po tom všem opustil, bude muset čelit svému otci a veškerým důsledkům sama. To jí neudělám.“

„Časem by to vyšumělo! Zasnoubení by mohla zrušit ona – to by jí dovolilo zachovat si důstojnost…“

„Děkuji pěkně! A co moje důstojnost?“

„Nemůžeš to udělat…“ všimla si zatvrzelého výrazu v Dracově tváři a zarazila se v půlce věty. „Takže ty to vidíš takhle!“

„Jak přesně?“

„Jsi tvrdohlavý jako mezek! Jsou způsoby, jak z toho ven, ale ty prostě nejsi ochotný o nich uvažovat!“

„A proč se zrovna ty tak staráš? Řekl bych, že by pro tebe mohlo být určitou satisfakcí, když budu žít v mizérii! To by byla odplata!“ probodl ji pohledem a ona mu jej vrátila.

„Doufám, že si děláš legraci! Samozřejmě že nechci, abys byl nešťastný!“ kousla se do rtu a Dracův pohled zněžněl.

„Děláš to pořád… hryžeš si ret,“ řekl. „Škoda, že jsme se nepotkali před rokem, nebyl bych v tomhle průšvihu.“

Zamračila se. „Jak to myslíš? V čem by byl rozdíl?“

„Nikdy bych nesouhlasil s tím sňatkem, kdyby ses vyskytovala poblíž,“ řekl věcně, ale Hermiona na něj udiveně zírala. Uvědomil si její pohled a pokračoval. „Myslím, že mě nutíš vidět věci jinak…“

„Jak?“ zašeptala, a vnímala, jak jí prudce tluče srdce.

„Úplně nebelvírsky; věrnost, morální zásady a takové ty věci. Děláš to bez váhání a tím mi měníš úhel pohledu. V noci jsem poslal domů ženu! Ženu, se kterou bych se s největší pravděpodobností pomiloval! Jen proto, že ses objevila u mých dveří, vypadalas utrápeně, vystrašeně… a očividně ses se mnou milovat nechtěla!“ Draco zmlkl a pohledem sklouzl na své ruce. „Jak jsme se dostali k tomuhle?“ zeptal se.

Usmála se na něj. „Jsem ráda, že konečně začínáš vidět své omyly! Moc lituji, ale k milování potřebuji trochu citu…“ kousla se do rtu, pak si to uvědomila a oba se rozesmáli.

„No, citu mám pro tebe víc než jen trochu… víc než se komukoli jinému povedlo ve mně probudit za velmi dlouhou dobu,“ řekl tiše. Hermiona se přestala smát. Hleděla na něj. Draco by nikdy nic osobního neřekl přímo, ale uměla číst mezi řádky, a jestli to dobře chápala, právě řekl, že ji má rád.

„Proč? Jak to myslíš?“ zeptala se. I její hlas byl tichý.

Draco upřel zrak na její tvář, ale přímo do očí jí nepohlédl. „Ale, to nechceš vědět… řekněme, že kdo se jednou spálí, podruhé se ohni vyhne. Už jsem se poučil, jak tvrdé důsledky může plýtvání city mít, a nedovolím, aby se to opakovalo.“

„To se pleteš, chci to vědět,“ odporovala mu.

„Proč? Přece se opravdu nemůžeš tak moc zajímat o mou minulost.“

„No, ale dává to smysl, ne?“ řekla. „Poznám tvou minulost, tvá současnost už je mi známá. Můžu tedy dost dobře odhadnout i budoucnost, ale pořád mi k tomu dost chybí. A zdá se, že je to ta podstatná část.“

„Já o tobě všechno nevím,“ poznamenal Draco. Věděla, že získává čas. Rozhoduje se, co jí řekne.

„Co bys rád věděl?“ trochu se ušklíbla, rozhodně byla ve výhodě. Nebylo moc toho, co by už nevěděl, a tak jí bylo jedno, na co se zeptá.

„Byl Joshua tvůj první milenec po Weasleyovi?“ oplatil jí Draco stejným úšklebkem.

„Vážně chceš vědět právě tohle?“ zeptala se a její hlas prozradil zmatek z nečekané otázky.

„Noo. jen se snažím dostat k tomu, co mě opravdu zajímá…“ prohrábl si vlasy, což způsobilo, že na něj Hermiona chvíli zírala.

Zamračila se. „Proč mám pocit, že mě tvé otázky nepotěší? Ale to je jedno, ptej se dál.“

Draco se zasmál. „Kdyby Weasley zítra přišel žebrat ke tvým dveřím, uvažovala bys o tom, že ho vezmeš zpátky?“

„Cože? Ne! Proboha, samozřejmě, že ne!“ zatvářila se znechuceně. „To byla školní láska, trvala pár měsíců. Jsme jen kamarádi, a tak to má být.“

„A co kdyby přišel škemrat Joshua?“

Zavrtěla hlavou. „Proč se ptáš zrovna na tohle? Uvažovala bych o něm ještě míň než o Ronovi. Choval se jako naprostý pitomec. Skutečně nevidím jediný důvod, proč ho mít ráda, takže absolutně ne.“

„Krum?“ vybídl ji a pak se rozesmál jejímu výrazu.

„Viktor? Žertuješ?“

„Jo, utahoval jsem si z tebe,“ souhlasil. „Takže jsi nikdy neměla zlomené srdce?“

Zírala na něj, naprosto ohromená jeho otázkou. „Hmm… ne, myslím, že ne,“ zamumlala.

„Dobrá, doufám, že se ti to nikdy nestane,“ odpověděl Draco a Hermiona sledovala, jak se probírá ze zamyšlení. „Ty a Blaise…?“ nechal větu vyznít do ztracena.

„Není žádné já a Blaise. Rychlá sklenička jednou večer jen stěží znamená vztah,“ namítla. Cítila, jak se jí zrychluje tep, když se tón rozhovoru měnil. Ptá se Draco na to, na co si ona myslí? Uvědomila si, že znovu promluvil.

„A dvě jídla, pokus mě svléknout, pár přespání, několik hádek a plánovaná večerní nezákonná činnost? Mohlo by to znamenat, že tady vzniká vztah?“ sondoval Draco s mírným úsměvem a upřímným výrazem ve tváři. Byla si zcela jistá, že si to jenom nepředstavuje. Je možné, že s ní flirtuje? Naznačuje, že by se mohli stát víc než přáteli? Ohromeně na něj hleděla, neschopná vymyslet odpověď. Vědomě si odkašlal a Hermiona si uvědomila, že ho to prodlužující se ticho znervózňuje. Právě jí projevil své city (což bylo víc, než by se kdy od Draca Malfoye odvážila čekat) a ona na něj jen zírala jako idiot.

Cítila, že její nervy jsou napnuté k prasknutí, a pospíšila si promluvit. „Rozhodně by se to dalo považovat za přátelství,“ a než stačil odpovědět, dodala: „jenže, aby to spadalo do kategorie vztahů, chybí tu polibky…“ Žertovala, ale viděla, jak Dracovo obočí překvapeně vyjelo vzhůru. Odkašlal si.

„Je to výzva?“ zeptal se, ale než stihla něco říct, začaly odbíjet velké hodiny v rohu obchodu.

„Páni! Viděl jsi, kolik je? Pospěš si, nebo přijdeme pozdě,“ vyhrkla Hermiona. Byla moc ráda, že se vyhnula odpovědi na Dracovu poslední otázku.

 

Poznámka autorky: Dobrá, tak Draco toho tak strašně moc nepřiznal, ale jsem si jistá, že všichni přemýšlejí o tom, co se mu stalo. Doufám, že se vám kapitola líbila… příští bude trochu víc akční…



Poznámka:


Kapitola 23. Podivné a nádherné



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 23. Podivné a nádherné

 

 

Ulička byla tichá a ponořená v hluboké tmě. K dokreslení celkové atmosféry přispíval hustý déšť. Draco s Hermionou se choulili k sobě. Vypadali jako nenápadný pár postávající u sochy. Hermiona se třásla, z části kvůli dešti, z části nervozitou. Ucítila na paži dotek Dracovy ruky a když vzhlédla, viděla vysokou postavu blížící se k nim. Srdce jí bušilo v hrudi. Přitáhla si plášť těsněji kolem těla.

Muž se zastavil opodál a gestem je pozval blíž k sobě. Jakmile k němu zamířili, otočil se a vykročil hlouběji do boční uličky. Neochotně ho následovali. Ušel jen pár metrů, než zabočil do ještě užší uličky. Hermiona začala panikařit.

Muž se zastavil a obrátil čelem k nim. Hermiona se vůbec nezlobila, když ucítila, jak jí Dracova paže vklouzla kolem pasu.

„Máte zlato?“ Mužův hlas byl překvapivě příjemný a měkký, to vůbec nečekala.

„Máte zboží?“ odpálil Draco otázku zpět.

„Ano, ale musím vidět zlato.“

„Já musím vidět zboží.“ Draco se zastavil a Hermiona viděla, jak si muž sahá do kapsy. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že sahá do pláště pro hůlku. Vykročil kupředu a namířil ji na Dracův krk.

 „Nebude zlato, nebude zboží. Jednoduché. Dejte sem peníze.“ Teď už hlas nebyl tak příjemný a ona cítila, jak se Draco napjal. Uvědomil si změnu atmosféry, sáhl do kapsy a vytáhl zlato zabalené v kusu látky. Napřáhl ruku. Muž mu z ní balíček vytrhl a prohlížel si ho.

„Je tam všechno, teď nám dejte přísadu...“ Hermiona se zlobila sama na sebe, že zní tak uboze. Vyňala hůlku a muž namířil tu svoji z Draca na ni. Vytáhl z kapsy malý předmět a mávl jím na ně. „Pojďte za mnou,“ poručil, znovu se obrátil a vykročil.

 „Ne!“ téměř vykřikla. Odsunula Dracovu ruku a rozběhla se uličkou. Popadla muže za ruku a on se na ni vrhl. Mrštil s ní proti zdi. Žuchlo to. Zalapala po dechu, který jí rána vyrazila z plic. Slyšela Dracův výkřik a záblesk světla rozzářil uličku, když kolem ní prolétlo jeho kouzlo. Muž se mu vyhnul, ale odrazilo se o zeď zpět k němu. Využila příležitosti, chňapla ho za zápěstí a snažila se mu vykroutit balíček z ruky, ale byl na ni příliš silný a ani trošku pěst neuvolnil. Vypálil další kletbu po Dracovi, kterému se povedlo uhnout, než Hermionu znovu odstrčil. Upadla na zem, neschopná vzepřít se jeho přesile.

 „Uhni mi z cesty!“ vykřikl Draco. Znovu vyslal kletbu, ale vysoký muž byl překvapivě hbitý a v poslední chvíli uskočil stranou. Soustředil se na Draca. Ruku měl v blízkosti Hermioniny tváře. Uvolnil sevření, když druhou rukou zvedl hůlku. Vytrhla mu balíček, vyskočila a ze všech sil se rozběhla k Dracovi.

„Mám to! Dělej!“ zaječela. Prchali uličkou, stíháni záblesky světla, jak se muž rozběhl za nimi. Byl rychlý. Když se Hermiona úzkostlivě ohlédla, spatřila ho kvapem se blížit. Všimla si vrat nalevo od nich, vzala za kliku, která povolila, a tak tam vtáhla Draca v zoufalé naději, že to není slepá ulička. Ocitli se na velkém nádvoří, ale neviděla žádné další dveře nebo bránu a slyšela stále se blížící kroky.

„Rychle, sem,“ vyrazil ze sebe Draco a postrčil ji vpravo do menšího dvora plného sudů. Přikrčili se za ně a Hermiona zadržela dech. Mohli odtud sledovat pohyb ve velkém dvoře. Náhle ji Draco chytil za ruku a přitáhl k sobě.

„Nelekni se,“ šeptl jí do ucha a vzápětí poznala svíravý, dech beroucí pocit přemísťování. Oba upadli na podlahu. Hermioně se ulevilo, když poznala známý interiér Dracova bytu. Naklonil se k ní.

 „Jsi v pořádku?“

„Ano, jsem. A mám to!“ zamávala na něj balíčkem.

Společně jej otevřeli ještě na podlaze a uvnitř našli tak trochu obyčejný modrý prášek.

„Na první pohled to není nic ohromujícího, že?“ podotkl Draco. „A přitom je to klíč ke všemu.“

Hermiona vstala. Najednou si uvědomila, že jsou oba mokří až na kůži. Vyklouzla z pláště a podívala se na loužičku, rozlévající se jí u nohou. Draco si už také svlékl svrchní ošacení a začal si rozepínat košili. Snažila se ho ignorovat. Vytáhla hůlku, rozpačitě ji na sebe namířila a seslala sušící a zahřívací kouzlo. Její svrchní oděv se vysušil, ale byla si jistá, že prádlo zůstalo navlhlé. Když na sebe znovu pohlédla, všimla si, že ji pokrývá jemný modrý prach, který jí musel ulpět na rukou a nalepil se k mokrému oblečení.

„Musím se jít domů převléct,“ oznámila a dívala se za Dracem, který už si sundal košili a mířil do kuchyně. Otočil se k ní.

„Copak sis nepřinesla nic na sebe?“ zeptal se.

„Ne. Proč bych měla? Nevěděla jsem, že se sem vrátím, myslela jsem, že půjdu domů.“ Dotkla se svých vlasů. Byly provlhlé a připadaly jí nechutné. „Mám pocit, že jsem odporná a ještě k tomu olepená modrou večernicí, takže se sejdeme zítra brzo ráno v laboratoři. Ginny mě znovu zastoupí.“

Draco upustil mokré oblečení u kuchyňských dveří a vrátil se k ní. Ze všech sil se snažila udržet hlavu vzhůru a oči upřené na jeho tvář, aby mu nezírala na nahý hrudník. Zdálo se, že nevnímá její rozpaky. Rychle k ní přistoupil.

„Měla bys tu přenocovat,“ pronesl. „Je pozdě a byl to dlouhý večer. Bude strašné vrátit se do prázdného bytu.“

„Nemůžu tu zůstat. Jsem špinavá a cítím se strašně,“ opakovala. „A ke všemu tu ještě nemám nic na převlečení.“

„Nechala jsi nějaké oblečení ve skříni,“ řekl. „Počkej tady.“

Zmizel v chodbě a Hermiona se za ním dívala se zmatenými pocity. Zdálo se, že nezištně chce, aby tu zůstala, a když měla být upřímná, chtěla přesně to samé. Při pomyšlení na svůj chladný a temný byt se rozechvěla. Po sklech velkých oken Dracova apartmá stále stékal déšť a uvnitř bylo teplo a útulno. Draco se objevil, teď už měl na sobě do pasu rozepnutou košili, a nesl pár kousků oblečení. Házel jí je jeden po druhém a ona se rozpačitě snažila je chytat.

„Tady máš halenku a jakési kalhoty...“ zamával jimi, než je po ní mrskl. Zvedl poslední kus. „A tohle je jedna z mých košil, bude se ti hodit na spaní.“

Hermiona na ni s odporem pohlédla. „To si děláš srandu! Budu vypadat jako...“ zarazila se v poslední chvíli, protože si uvědomila, že by urazila polovinu Dracových bývalých přítelkyň, které si zřejmě libovaly, když mohly spát v jeho košili.

„Jako co?“ pátral Draco.

„Budu vypadat směšně,“ dořekla.

„Budeš v posteli! Nikdo po tobě nechce, aby ses v ní předváděla!“ ušklíbl se Draco, těšící se z jejích rozpaků.

Hermiona si tvrdohlavě založila ruce na prsou. „Nemám žádné čisté prádlo,“ řekla vyzývavě, aby zakryla rozpaky. Na tohle nenajde odpověď ani Draco.

„Vyperu to, co máš na sobě,“ řekl a zvedl obočí.

„To tedy ne!“ vyštěkla. „Jdu domů.“ Začala sbírat své šaty. Ze všech sil se snažila zachovat si důstojnost, ale marně. Pak ucítila dotek Dracovy ruky na své paži. Obrátila se k němu, připravená vybuchnout, ale zarazila se. Hleděl na ni hlubokýma šedýma očima. Pak řekl jediné slovo, které ji přimělo zastavit a zahledět se na něj.

„Zůstaň.“

Uvažovala, jak dokázal jediným slůvkem způsobit, že naprosto roztála. V tom jediném slově bylo citu, že by se nemohl zřetelněji vyjádřit, ani kdyby na to téma sepsal deset esejí. Nedokázala odtrhnout oči od těch jeho a musela si olíznout okoralé rty. Náhle, jako by někdo stiskl vypínač, si uvědomovala vše kolem sebe mnohem ostřeji. Najednou jí připadal vyšší, jeho vlasy zářivější, oči mnohem znepokojivější. Nikdo nepromluvil. Hermiona se bála prolomit mlčení. Nechtěla z něj spustit zrak, vpíjela se do jeho očí. Konečně se zhluboka nadechla a zvolna přikývla.

 „Dobře.“ Zněla zadýchaně, a to ji překvapilo. Draco na ni stále upřeně hleděl. Musela několikrát polknout, úplně jí vyschlo v krku. Znovu se zhluboka nadechla a snažila se ovládnout svůj pádící tep. „Potřebuji sprchu...“

 „Samozřejmě,“ přitakal Draco, konečně jí přestal hledět do očí a pokynul směrem ke koupelně. Když došla ke dveřím, opět ji dostihl jeho hlas. „Kdybys potřebovala umýt záda, zavolej.“

Nevšímala si ho a vstoupila dovnitř. Zavřela dveře a opřela se o ně. Točila se jí hlava. Co se to právě stalo? Neudělal nic jiného, než že řekl jediné slovo! Tak proč se cítila, jako by se mezi nimi něco přihodilo? Zavřela oči a snažila se vybavit si, jak nepříjemný a protivný dokázal Draco Malfoy být, ale nebyl v tom žádný rozdíl, protože pokaždé, když se o to pokusila, vše, co viděla za víčky, byly hluboké šedé žhnoucí oči.

 

 

Poznámka autorky: Takže o kolik víc sexuálního napětí můžeme všichni ještě snést? Je to legrace, že? Teď mají prášek, ale ještě je toho třeba spoustu zařídit.

Prosím komentujte...



Poznámka:


Kapitola 24. Ještě podivnější a nádhernější



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 24. Ještě podivnější a nádhernější


Zapínala si Dracovu košili a vnímala látku, která byla mnohem měkčí a luxusnější než na obyčejné košili. Otočila se a podívala se na sebe v zrcadle. No, nevypadala v ní úplně neslušně, ale rozhodně se nebude cítit uvolněně, až se v ní bude pohybovat po bytě. Pak si všimla županu, visícího na dveřích. Šla si ho zkusit. Voněl po Dracovi a byl jí velký, tak si založila rukávy a utáhla pásek. Vyhlížela teď trochu směšně, ale cítila se pohodlněji. Když vstoupila do pokoje, Draco vzhlédl a očima utkvěl na županu.

„Nebývá zvykem se zeptat, než si něco půjčíš?“ zeptal se.

„Je to jen župan,“ odvětila, když si sedala proti němu.

„Ano, MŮJ župan. Proto musíš požádat, abych ti ho půjčil!“

Hermiona vstala a začala rozvazovat pásek. „To ty jsi trval na tom, abych tu zůstala, i když jsem s sebou neměla nic na převlečení. Ale když ti to tak vadí, vezmi si ho zpět!“ Hodila mu župan a zůstala stát jen v košili. Draco ho chytil a pak si ji bezostyšně prohlédl od hlavy až k patě. Zvedl obočí a ona pocítila nutkání vyběhnout z pokoje, protože nikdy dřív se na ni takto nedíval.

„No, v mé košili rozhodně vypadáš dobře…“ protáhl a k Hermionině naprostému úžasu zrudl a odvrátil se. Zmateně na něj zírala, protože si nedokázala představit, že by se Draco Malfoy někdy začervenal poté, co poctil nějakou dívku komplimentem. A nikdy by nečekala, že řekne něco vzdáleně podobného pokloně zrovna jí! Jeho rozpačitá reakce jí ukázala, že když lichotku vyslovil, cítil se stejně divně jako ona, když ji přijímala. Potom vstal a se županem v ruce k ní přistoupil. Hermionino srdce začalo prudce bít. Co se to tady dnes večer děje? Stoupl si k ní opravdu blízko a napřáhl paže za její záda. Chtěla ustoupit, než si uvědomila, že jí pokládá přes ramena župan.

 „Zase si ho zavaž. Nevadí mi, že sis ho oblékla. Jen jsem žertoval,“ mluvil tak těsně u jejího ucha, až ve vlasech vnímala jeho dech.  Cítila, jak se jí mimoděk zavírají oči. Uvědomila si, že se nepohnul, neodstoupil, jen tam tak stáli. Dracova ruka jí z ramene, kam vložil župan, jemně a váhavě sjela přes lopatky na bok. Všimla si toho, ale snažila se nedat to najevo. Polkla. Tím pohybem jí mohl urovnávat župan, ale věděla, že ve skutečnosti tomu tak není a trochu se jí zatočila hlava. Zachvěla se a jeho paže ji mírně sevřela.

 „Je ti zima?“ ptal se. Stále jí mluvil přímo do ucha.

„Aach...“ nedokázala mu odpovědět, protože upřímně řečeno nevěděla, jestli je jí horko, zima, nebo cokoli jiného. Její pocity byly naprosto zmatené. Dracova druhá ruka jí sklouzla k pasu. Svůj župan přitáhl těsně k jejímu tělu a přitáhl si ji blíž k sobě. Nemohla se nadechnout. Měla pocit, že má hrdlo sevřené stále se prohlubujícími emocemi. Proč o něm nikdy dřív nepřemýšlela tak jako teď? Ovšemže ho přestala nenávidět, opravdu se jí líbil, byl přitažlivý, ale netušila, že by se ohledně něj mohla cítit takhle. Vedle Joshuy takové pocity nikdy neprožila. A nebylo to jen proto, že Draco byl neuvěřitelně přitažlivý muž. Jak ji tak tiskl k sobě, jeho svůdné pohyby byly prodchnuté něhou a důvěrností. Cítila, že mu na ní záleží. Nezdálo se, že Draco čeká na odezvu, protože ji objal kolem ramen a přitiskl k sobě. Hermiona zjistila, že se rukama dotýká jeho hrudníku. Najednou si uvědomila, že jeho tvář se naklání k její s očima upřenýma na její rty. Měla pocit, že v tomto okamžiku omdlí. Draco Malfoy se ji chystá políbit? POLÍBIT JI? Pane bože!

A pak se Draco v posledním okamžiku odtáhl. Spěšně ustoupil, odvrátil se od ní a rukama si vjel do vlasů. Zírala na jeho záda. Nebyla si jistá, co se děje. Stále zůstával obrácený, ale jasně viděla, že je rozrušený. Chystala se promluvit, když ji předběhl.

„Nemůžu to udělat…“ řekl spíš pro sebe a ona se zamračila.

„Co tím myslíš? Já ne…“ začala, ale on se otočil a pohlédl na ni. Byl bledý, očima těkal kolem.

„Ne, ty ne,“ přerušil ji. Náhle se cítila směšně rozrušená. Jeho tón se změnil, další slova zněla přívětivě. „Byl to dlouhý den. Nejlíp bude, když si půjdeme trochu odpočinout.“

Přikývla, protože nevěděla, co udělat jiného. Přitáhla si k sobě Dracův župan ve snaze zachovat si téměř neexistující důstojnost. Draco kývl hlavou, znovu se od ní odvrátil a bez dalšího slova ji zanechal v pokoji samotnou. Hleděla za ním s myšlenkami prudce vířícími v hlavě. Usedla na pohovku. Měla dojem, že Draco dnešního večera podnikl celou řadu kroků a ona se jím prostě jen nechala vést. A přesto jí jakýmsi způsobem dokázal vnuknout pocit, že udělala něco špatně. Dnes v noci tu ani nechtěla zůstat! To on se naklonil k polibku, ne ona! Opřela se zády o pohovku a položila si na ni hlavu. Opravdu se sklonil, aby ji políbil? Zdálo se jí to? A co by udělala, kdyby pokračoval? Nevzpomínala si, že by spěchala utéct!

A co myslel tím, že to nemůže udělat? Udělat co? Políbit ji? Najednou se zdálo, že její myšlenky zapadly do sebe jako části skládačky. Bylo zřejmé, že nemínil pokračovat v jejich přátelství! Kdyby tomu tak nebylo, neudělal by tohle! Odešel tak náhle proto, že už se znovu nechtěl s nikým žádným způsobem sblížit. Jak to řekl? Že kdo se jednou spálil, podruhé se ohni vyhne, a nedovolí, aby se to opakovalo. Myslel si, že se mezi nimi děje právě tohle?

Promnula si čelo, nevěřila tak zcela událostem dnešního večera ani tomu, že Draco právě teď chtěl něco jiného než přátelství. A pak Hermionu její tvrdošíjný, rázný charakter vymrštil z pohovky a ona si to namířila k Dracově ložnici. Po nepatrném zaváhání hlučně zabušila na dveře a neucouvla, ani když otevřel oděný pouze do boxerek.

„Musíme si promluvit,“ začala. Draco přimhouřil oči.

„Už je pozdě.“

„To je jedno… musíme si promluvit,“ opakovala a nehnula se z místa. Chystala se s ním probrat události dnešního večera, i kdyby tu měla stát celou noc. Najednou považovala za nezbytné to vědět. Čekala další námitky nebo výzvu k odchodu od jeho pokoje, proto ji nesmírně překvapilo, když ji popadl za ruku a vtáhl dovnitř. Natáhl se přes ni, zavřel dveře, uchopil ji kolem pasu a vedl ji s sebou k posteli.

„Co děláš?“ začala protestovat.

„Je hluboká noc,“ odpověděl a zvedl ji na lože. „Takže jestli si chceš trochu popovídat, půjde to i tady…“

Hermiona, nepohodlně usazená na velikánské posteli, cítila, jak ji opouští její počáteční odvaha. Co to jen udělala?



Poznámka:


Kapitola 25. Konečně otevřenost



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 25. Konečně otevřenost

 

 

Áách, jak se mi líbilo tohle psát…

 

Hermiona pozorovala Draca, jak leze do postele a natahuje si nohy. Uhladil si kolem sebe přikrývku.

„Tak mluv… Jsem jedno ucho!“

„Hmm…“ nevěděla, jak začít, ale teď, když už se do toho pustila, bylo na váhání příliš pozdě, tak se narovnala a odkašlala si. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše. Musela to prostě vyslovit. 

„Kdo a jak ti zlomil srdce?“ Nebyla si jistá, jak Draco zareaguje, ale tohle nečekala. Rozesmál se a potřásl hlavou.

„Vážně?“ vyprskl. „Chceš o tom mluvit zrovna teď?“ Přestal se smát, i když mu uniklo ještě jedno krátké uchechtnutí. „Já zkrátka miluju, jak se nebojíš zeptat se mě na cokoli! Prostě jdeš přímo na věc!“ Naklonil se k ní. „Proč to chceš vědět?“

 „Říkal jsi, že... jen... jsi řekl... nedokážu to...“ Hermiona nedokončila větu, ale viděla, že pochopil, kam míří. Znovu se opřel a vzdychl.

„Tohle není žádná báječná pohádka na dobrou noc, Hermiono. Pravděpodobně u tebe vyvolá noční můry.“

„Na tom nezáleží. Potřebuji to vědět a myslím, že bys o tom měl s někým mluvit.“

Draco na ni hleděl, pak ztišil hlas a vyslovil jméno: „Pansy. Byla to Pansy.“

„Pansy Parkinsonová? Ale všichni věděli, že její vztah k tobě byl neopětovaný! Jak by ti dokázala takhle ublížit?“ byla v šoku.

„Měli jsme jednostranný vztah celou školu a ještě dlouho potom, co jsme z ní odešli. Nezáleželo mi na ní, ale ona byla šťastná, že se kolem mě může motat, tvářit se jako loajální přítelkyně a užívat si života na vysoké noze. A abych byl upřímný, někdy se hodilo nebýt sám. Pomáhala mi s obchody, vybudovat mi image řádného muže, ne jen bohatého playboye, pohrávajícího si s otcovými penězi,“ podíval se na ni. „Je to naprosto povrchní, vím, ale staral jsem se o ni... jen jsem ji nemiloval.“  Hermiona ho nepřerušila, tak pokračoval. „Na každý pád jsme se nakonec rozešli. Nemůžu si vzpomenout, jak k tomu došlo nebo kdo koho opustil. Nebyly u toho žádné velké hádky nebo tak něco. Oba jsme se začali scházet s jinými lidmi a pořád jsme se občas vídali. Takže jsem byl nezadaný a trochu jsem si pohrával,“ pokrčil rameny. „To o mně nevypovídá nic pěkného, že?“

„Ne tak úplně, ale pokračuj.“

„Každopádně jsem se bavil a byla to sranda. Teď vidím, že asi bylo kruté střídat jednu dívku za druhou, ale to dělalo hodně kluků. Pak mě to přestávalo bavit. Obchody se rozrůstaly a nekonečné večírky už mě netěšily.“ Draco zakoulel očima. „Občas jsem si vlastně chtěl se ženou jen povídat o něčem jiném, než je móda a počasí. Aby na mě přestala jen koukat a souhlasit se vším, co jsem řekl. Vlastně jsem chtěl, aby měla svůj názor, třeba se mnou nesouhlasila a dokonce se se mnou uměla pohádat.“

 „Ale proč sis potom stěžoval, když jsem to dělala já?“ ptala se s úsměvem Hermiona a Draco jí pousmání oplatil.

„Tak či tak jsem šel na obchodní večeři, a kdo se tam neobjevil? Pansy. Nějak jsme se dali do řeči, mluvili jsme o škole, o našich rodinách a bylo to prima. Takže jsme to dali znovu dohromady a tentokrát už jsem to bral vážně. Bylo to skvělé, správný vztah, rovnocenné partnerství.“ Draco se odmlčel a tón jeho řeči se trochu změnil. „Alespoň jsem si to myslel. Pak mi jednoho dne oznámila, že je těhotná. Po prvním šoku jsem byl vlastně docela rád, a tak jsem ji požádal o ruku.“

„Ach Bože!“ Tohle Hermiona nečekala.

„Takže takhle to bylo, Draco Malfoy, vzešlý z vrcholně nefunkčního prostředí, se chystá oženit a mít svou vlastní rodinu. Byl jsem šťastný, spokojený a těšil jsem se na budoucnost.“

„Ach Bože,“ ale tentokrát to nebyl výkřik, ale zvuk plný strachu. Neměla tušení, co bude následovat, ale byla si jistá, že líbit se jí to nebude.

Draco se zhluboka nadechl a Hermiona jasně viděla, jak moc ho bolí si tohle všechno vybavovat. „Když byla v osmém měsíci, jednou jsem přišel domů a byl tam vzkaz. Tři řádky – opustila jsem tě, budu žít s někým jiným a dítě budu vychovávat spolu s ním.“

„Ach Draco!“

Odkašlal si a otřel si z čela pot. „Dovedeš si představit, že tohle jsem nepřijal. Nikdo jiný nebude vychovávat moje dítě! Pekelně mě bolelo, co Pansy udělala, ale nosila moje dítě! Moje tělo a krev! Tak jsem zjistil, kam šla a s kým žije.“

„S kým?“

„S jedním z mých zaměstnanců, kterého jsem považoval za přítele. Říká ti něco jméno Theodore Nott?“

„Merline! Ano!“

„Očividně se začali vídat hned poté, co jsme se k sobě vrátili. Prostě si mě chtěla vzít a pak mě opustit, přičemž by odešla s pěkným malým vyrovnáním. Těhotenství změnilo její plány a zmizela před tou manželskou částí. Tak jsem šel k nim do bytu a pokusil se s ní promluvit. Byl jsem rozumný. Chtěl jsem jenom nějakou jistotu ohledně dítěte, ale byla strašná. Jen opakovala, že na něj budu muset platit...“ umlkl a Hermiona pocítila bodnutí viny.

 „Omlouvám se! Neměla jsem tě nutit, abys o tom mluvil,“ řekla.

„Ale ano! Ještě nikdy jsem nikomu nevykládal celou tu historii takhle od začátku do konce a měla jsi pravdu. Potřeboval jsem to...“

„Dobře.“

Draco si odfrkl. „Takže jsem bojoval za svá práva a ona porodila dítě... snažil jsem se je vidět, ale nedovolila mi to...“ Hermiona cítila, jak jí po tvářích tečou slzy a otřela si je. To bylo strašné! V tu chvíli by šla a Pansy uškrtila. „Takže dítě jsem neviděl, ale šel jsem za právníky, aby to nějak rozmotali a, věř mi nebo ne, aby jí dali nějaké peníze. Ale poukázali na fakt, že ve skutečnosti nevím, jestli je dítě moje, a že dřív, než něco zaplatím, měl bych si nechat udělat test. Nemohl jsem uvěřit, že jsem jí na to skočil! Myslím, jak hloupý jsem byl! Mimochodem, asi tušíš, jak to bylo dál...“

„Dítě nebylo tvoje?“

„Ne. Ani Theovo, takže se rozešli.“

„Sakra!“ Hermiona zalapala po dechu. „Taková absolutní totální děvka!“ Pak si dala ruku před ústa, když ji něco napadlo. „Ach! Ale necítíš k ní ještě něco? Navzdory tomu všemu.“

„Samozřejmě že ne! Tvoje charakteristika je naprosto přesná, je to absolutní totální děvka. Zanechala mě v pěkném zmatku. Připadal jsem si jako blbec, když jsem jí tak naletěl! Měl jsem ji znát líp. Ale taky jsem se cítil, jako bych přišel o dítě. I když jsem věděl, že není moje, přece jen mi osm měsíců patřilo... Něco ti ukážu...“ Zaváhal. „Jestli to někdy někomu řekneš...“

„Děláš si srandu? Jasně, že ne!“ řekla. Draco se natáhl a popadl cosi ležícího za postelí. Hodil to Hermioně. Byl to hnědě a smetanově zbarvený malý plyšový medvídek. Hermiona na něj zírala.

„To muselo být příšerné,“ řekla. „Jak ti to mohla udělat? Jak mohla dopustit, aby ses k dítěti připoutal?“

„Říkal jsem ti, že z toho budeš mít noční můry,“ poznamenal Draco, když medvídka ukládal zpět.

„Je mi to tak líto,“ popotáhla. „A omlouvám se, že jsem tě donutila, abys mi to řekl.“

„Jenom si to nech pro sebe.“

„Samozřejmě.“

Hleděli na sebe a Hermioně trvalo jen okamžik, než se rozhodla. Naklonila se k Dracovi a přitáhla si ho do náruče. Bez váhání se k ní přivinul. V tichosti spolu dlouho seděli a objímali se. Nakonec se Hermiona odtáhla.

„Měla bych jít do postele...“ pohnula se, ale Draco ji stihl jednou rukou zadržet. Znovu přitiskl svou tvář k její a přímo do ucha jí šeptl slovo, kterým předtím všechno začalo: „Zůstaň.“

Opět cítila, jak se jí zatočila hlava, ale když ji jemně stáhl na postel, neprotestovala. A když je oba přikryl, věděla, že neodejde, protože jejich večerní rozhovor mezi nimi mnoho změnil. Draco ji potřeboval. Objal ji oběma rukama, přisunul se blíž a pevně se k ní přitiskl.  Během pěti minut oba spali.

 

Poznámka autorky: Omlouvám se, pokud to neskončilo tak, jak jste si představovali, ale nemyslím si, že by kterýkoli z nich byl teď schopný udělat cokoli lechtivého. Chci tam víc romantiky, a taky ukázat, jak moc začínají přemýšlet jeden o druhém. Doufám, že to bylo dobré... dejte mi vědět v komentářích. 

 



Poznámka:


Kapitola 26. Kopačky



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 26. Kopačky

 

Když se Hermiona probudila, musela chvíli přemýšlet, kde je. Pak si uvědomila, že Draco je k ní stále přitisknutý, s paží položenou kolem jejího pasu. Měla zvláštní, hřejivý pocit.  Nejenom že bylo naprosto úžasné mít jeho tělo tak blízko, vnímat jeho uklidňující teplo, takže se cítila přímo neuvěřitelně, ale v duchu si přehrávala včerejší rozhovor. To, co jí řekl, bylo šokující, ale fakt, že byl ochotný se jí svěřit a dokonce jí ukázat plyšového medvídka, ji rozechvěl. Vždycky ji rozčilovalo, že nemluvil o svých záležitostech a zachovával si od ní odstup, když se jí tedy svěřil s tak soukromou věcí, byla šťastná.

Draco se trošku zavrtěl a něco zamumlal, ale Hermiona zůstala tiše ležet. Nechtěla přerušit jejich objetí. Bylo velice zvláštní si najednou uvědomit, že vlastně touží být v jeho blízkosti a chce, aby s ní dokázal mluvit o čemkoli. Kdy došlo k tomu, že se jí takhle přiblížil? Znovu se pohnul, protáhl se a byl vzhůru. Hermiona cítila, jak se jí trochu stáhl žaludek. Zoufale doufala, že Draco nehodlá být kvůli minulé noci naštvaný.

„Dobré ráno,“ zazněl jeho ospalý hlas. Hermiona se lehce zavrtěla a otočila se k němu, což byla chyba, protože byl ještě rozcuchaný spánkem, polosvlečený a jeho tvář byla tou nejsmyslněji vypadající, jakou kdy viděla. „Tak co, už ses vrátila na zem?“ zeptal se s úšklebkem a Hermiona protočila oči.

„Vím, že k ničemu nedošlo, nebyla jsem opilá.“ Náhle si cosi uvědomila a vyhrabala se z postele. „Zatraceně! Kolik je hodin? Přijdu pozdě do obchodu!“ Popadl ji za zápěstí a ona se ho snažila setřást. „To není legrace, Draco. Už jsem se flákala dost...“

„Je neděle, Hermiono.“

Zarazila se uprostřed kroku a zírala na něj. „Ouha.“ Pohledem sjela po sobě, pak se zaměřila na Draca, stále se rozvalujícího v posteli, a náhle jí došlo, v jak intimní situaci jsou. Popadla jeho župan ležící v nohách postele. „Ale stejně už bych měla jít...“ Než se stačila pohnout, Draco ji opět chytil. „Nač ten spěch?“ vztyčil se do sedu, přičemž sklouzla pokrývka, zahalující jeho tělo, a přitáhl si Hermionu zpět k posteli.

„Draco!“ protestovala. „Nemůžu, není to správné...“

„Nechci po tobě nic jiného, než aby sis lehla!“ ignoroval její námitky, a protože byl silnější, snadno ji popadl a vtiskl zpět do měkkého, teplého lože. Stále se vzpírala.

„To nejde. Jsi zasnoubený a právě jsem s tebou strávila noc ve tvé posteli a byl jsi napůl svlečený!“ Povzdechla si a plaše se pousmála. „Nestěžuju si.“

Draco ji odměnil zničujícím úsměvem. „To doufám, že ne! Ještě žádná si nestěžovala,“ potlačoval smích a Hermiona se zachichotala.

„Ach jo, ty s tím nikdy nepřestaneš?“ vyvinula intenzivní úsilí a vysmekla se mu. „No vážně, jak jen jsem mohla skončit na celou noc u tebe v posteli? Dokonce jsi včera večer řekl, že nemůžeš nic dělat, že my nemůžeme nic dělat.“ Zavázala si župan. „Tak se jdu obléknout a myslím, že pak bych měla jít domů.“

„Vzpomínáš si, že to ty jsi přišla a zaklepala na dveře mé ložnice?“ odpověděl Draco s uculováním.

„Jen jsem o tebe projevila starost, to je všechno,“ kousla se do rtu a oba se na sebe usmáli. „Potřebovali jsme si promluvit.“

Draco otvíral ústa k odpovědi, ale zarazilo ho hlasité zaklepání na dveře. Hermiona zalapala po dechu. Pohlédli na sebe. „Ach Bože! Kdo to je?“

Draco, stále oblečený jen v boxerkách, vyklouzl z postele. „Půjdu to zjistit, ale zřejmě bude lépe, když si vezmu župan...“

S hrůzou shlédla dolů. „Nemůžu si ho svléct! Co když přijdou sem?“

Ozvalo se další zabušení a Hermiona nadskočila.

„Uklidni se!“ doporučil jí a téměř násilím z ní stahoval župan. „Nevím, jak to chodívá u vás doma, ale své návštěvy většinou do ložnice nevodím. A teď mi dej ten župan, než vyrazí dveře.“

Neochotně mu ho podala a on šel otevřít. Rozhlédla se po něčem, co by si mohla vzít na sebe, a spatřila Dracův tlustý svetr přehozený přes opěradlo křesla. Vklouzla do něj. Skoro ji rozesmálo, jak velký jí připadal. Pak přešla ke dveřím a na nepatrnou škvírku je otevřela. Okamžitě si vybavila, kdy naposled poslouchala za dveřmi. Bylo to v den, kdy Draco poprvé navštívil její obchod. Skutečně to byl ten stejný muž, se kterým právě strávila noc?

„Astorie?“ slyšela Draca.

„Musím s tebou mluvit. Celou noc jsem nezamhouřila oka...“ Hermiona poznala Astoriin hlas. Mluvila velmi vysokým tónem a byla očividně rozčilená. Hermionino srdce pokleslo. Jestliže byla Astoria tak rozrušená, že musela přijít do Dracova bytu časně ráno v neděli, nevěstilo to nic dobrého. A také byla jedinou osobou, která mohla zcela oprávněně vtrhnout do Dracovy ložnice. Hermiona na chvíli odstoupila ode dveří, když jí tato myšlenka vytanula v hlavě. Bylo to něco, na co opravdu nechtěla myslet. Nikdo neměl právo se jí na nic vyptávat, ale Draco byl s Astorií zasnouben, takže...?  Pohlédla na postel, ale rychle se odvrátila. Samozřejmě musí mít... Dracův hlas přerušil její myšlenky.

„Proč? Co se stalo?

„To William. Požádal mě o ruku...“ Astoria lehce vzlykla a Hermiona škvírou zahlédla, jak jí Draco položil ruku kolem ramen. „Je mi to tak líto... miluji ho a je mi jedno, co chce otec. Nemůžu si tě vzít, Draco.“

„Krucinál, Astorie!“

„Promiň... Vím, že ti kazím plány. Měla jsem ti říct, jak je to vážné, ještě než jsme oznámili naše zasnoubení, jenže William souhlasil s naší dohodou. Ale teď už to nezvládá a já ho nemůžu obviňovat, že chce, abych si ho vzala a všechno bylo oficiální, protože to chci také. Moc se omlouvám, budu se snažit otci důrazně vysvětlit, že jsem ti nedala na vybranou.“

„Tohle je mi jedno! Ale není mi jedno, že tě zabije!“ prohlásil a Hermiona viděla, jak Astorii objal. Do nitra se jí zabodl osten žárlivosti, ale neměla na něj právo, vždyť byli s Dracem jenom přátelé.

„Já vím! Zkusí mě zabít, ale na tom mi nesejde. Už jsem udělala jisté přípravy k odchodu, takže nebude schopný mě zaskočit.“

„Dám ti peníze,“ nabídl se.

„Ne, mám nějaké svoje, kterých se otec nemůže dotknout,“ poodstoupila od Draca a Hermiona viděla, jak mu stiskla paži. „Záleží mi na tobě...“

„Já vím,“ řekl. „Mně na tobě taky. Jsi můj partner ve zločinu!“

„Nevadí ti to, že?“ zeptala se Astoria. „Myslím tím, jestli nejsi naštvaný...“

Draco jí položil ruce na ramena. „Samozřejmě, že ne!“ na chvíli se odmlčel. „Uvažoval jsem o zrušení zásnub, ale nechtěl jsem, aby ses musela vypořádávat se svým otcem sama.“

„Vážně? Neříkáš to jen tak?“ Hermiona slyšela její smích. „Přestaň se na mě dívat, jako by to byla hloupá otázka.“

„Byla to hloupá otázka,“ řekl Draco. „Takže co budeš dělat teď? Už to ví?“

„Ne. Jdu mu to říct.“ Hermiona jasně rozeznávala v jejím hlase obavy.

„Půjdu s tebou,“ navrhl Draco.

„Ne. Chce se mnou jít William. Ty budeš muset hrát zničeného, opuštěného snoubence. Tak bys ještě mohl zachránit svou smlouvu.“

„Už jsem ti říkal, že je mi to jedno,“ zopakoval Draco. Hermiona viděla, jak mu stiskla paži a pak o krok ustoupila.

„Promiň. Děkuji ti, že jsi mi to tak usnadnil... Slibuji, že se ozvu...“ Hermiona slyšela, jak se Astorii láme hlas a z nějakého nevysvětlitelného důvodu cítila, jak se jí svírá hrdlo. Tohle byla dobrá zpráva, z mnoha důvodů skutečně skvělá zpráva, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že se Draco s Astorií během toto všeho zřejmě stali přáteli a že Astoria bude muset udělat něco nepříjemného a znepokojivého. Hermiona zavřela dveře a šla si sednout na postel. O pár minut později se vrátil velmi bledý Draco.

„Slyšela jsem to,“ předběhla ho a on pokynul hlavou. Přistoupil blíž a usedl vedle ní.

„To bylo příšerné,“ řekl a Hermiona prostě přikývla.

„Vážně ti to nevadí?“ zeptala se a pak si v rozpacích rukou přejela čelo. I když se ptala zcela uvolněně, bylo zřejmé, že odpověď je pro ni důležitá.

„Rozhodně ne, udělala mi velkou laskavost,“ odvětil a Hermiona se v důsledku toho začervenala. „Prostě nerad myslím na to, jak čelí svému otci. Je to starý paličatý mizera.“

„Já vím, je mi to líto...“ znovu slezla z postele. „Půjdu se obléknout.“

„To je můj svetr?“ zeptal se. Podívala se na něj a pak na sebe.

 „Ano, bylo mi zima a ležel tu na křesle.“

„No, jen abys věděla, tenhle kus mého oblečení na tobě nevypadá dobře...“ ušklíbl se na ni.

„Jasně, vypadám směšně! Opravdu už nutně potřebuji svoje šaty!“

„Ano, jdi si zabalit...“ Draco už také vstával.

 „Cože? Copak už jsme to několikrát neprobírali?“ vyhrkla. „Myslela jsem to tak, že půjdu domů a už tam zůstanu!“

„Proč?“

„Protože tam bydlím!“

„Ale pořád to není bezpečné a bude jednodušší, když zůstaneš tady!“

Zlomyslně se na ni zazubil. Vrhla na něj podezíravý pohled. „Právě jsem si uvědomil, že jsem se znovu stal svobodným mužem! Volný, mladý a nezadaný!“

„Ach ne!“ Hermiona to mínila žertem jen napůl. „Vážně musím jít.“

Namířila si to ke dveřím a slyšela za sebou Dracův smích. Obrátila se k němu. „Takže dnes v noci už...“ začal a kývl hlavou k posteli, „nemůžeš schízovat, že je to společensky nevhodné.“

„Ale můžu! Dnes večer jdu domů,“ otočila se a položila ruku na kliku. Pak se zarazila. Uvědomila si, že by měla dodat něco k minulé noci. Ještě jednou se obrátila zpět. „Děkuji ti, že ses mi svěřil. Omlouvám se, jestli jsem na tebe příliš naléhala.“

„Naléhala, ale jsem rád,“ odpověděl. „Uvidíme se v laboratoři až po obědě. Mám pocit, že mě v dohledné době čeká rozhovor s Greengrassem. A potom budeme smíchávat lektvar! Pak se můžeme dohadovat o tom, kde zůstaneš, dokud to všechno neskončí!“

 

Poznámka autorky: Takže Astoria je mimo hru... V příští kapitole bude čas smíchat lektvar a pak má Draco pro Hermionu pozvání. Děkuji za skvělé komentáře.



Poznámka:


Kapitola 27. Zkouška lektvaru



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 27. Zkouška lektvaru

 

Lektvar byl připravený na přidání poslední složky a Draco, Hermiona a Blaise stáli kolem něj jako úzkostliví rodiče.

„Dvě špetky…“ instruoval Blaise Draca, držícího modrou večernici. Ten bez zamíchání přidal dvě špetky modrého prášku a všichni sledovali, jak obsah kotlíku mění barvu ze stříbrné na purpurovou. Blaise pohlédl na Hermionu. „Nemyslíš, že jsme měli dát tři špetky?“

„Ne, dvě jsou v pořádku,“ odpověděla. „Tak kdo to vyzkouší?“

Blaise se podíval na Draca, ten mu pohled oplatil. Blaise pokynul příteli. „Jsi majitel společnosti, tak začni.“

Draco zavrtěl hlavou. „Ty jsi to objevil, tak bys měl být první.“

„Ne, musím sledovat, jaké to má účinky.“

Hermiona si hlasitě povzdechla a chopila se lžíce. „Zkusím to.“

„Ne! Měl bych to být já nebo Draco, musíme se ujistit, že je to bezpečné,“ trval na svém Blaise.

„Tak proč je v pořádku, když bezpečnost lektvaru vyzkouší Draco nebo ty, ale já ne?“

„Protože my dva jsme tě do toho zatáhli, tak proto,“ odvětil Blaise, ale Draco mu položil ruku na rameno a usmál se.

„Tak co opravdu požaduješ, Hermiono?“ zeptal se. Obrátila oči v sloup.

„To, co požaduji, je balík peněz, a doufejme, že to tenhle lektvar dokáže bez toho, abych si z něj musela vzít jedinou kapku!“ ušklíbla se na ně a oni jí to oplatili. „Ale chci láhev, co stojí na horní polici, takže teď prostě požaduji, abych byla vyšší.“

„Mohl bych ti ji podat,“ zažertoval Blaise a ona jej plácla po rameni. Nabrala si hustou tekutinu na lžíci. Nevypadala zvlášť chutně, ale byla si jistá, že už okusila i horší. Naráz polkla obsah lžíce. Napjatě ji sledovali. Chvíli se nic nedělo, pak náhle pocítila, že se zvláštně roztahuje a stůl jí připadal nižší.

„Merline, ono to funguje!“ vyhrkl Blaise a zazubil se na ni. Hermiona  se zdála být trochu  vyplašená. Uvažovala, o kolik vyšší by se mohla stát, ale po několika vteřinách se růst zastavil. Přešla k polici, natáhla se a snadno dosáhla na láhev. S úsměvem se obrátila k oběma mužům, ale v tom okamžiku pocítila, že se zmenšuje. Během chvilky se vrátila ke své normální výšce.

„Proč to tak rychle vyprchalo?“ zeptala se a přešla k Blaisovi, kontrolujícímu seznam přísad.

„Jé, promiň. Měl jsem ti říct, že jsem přidal slupku bradavičnaté švestky, protože když se smíchá s popínavou trávou, vrátí tě do původního stavu, jakmile se tvůj požadavek splní,“ vysvětlil Blaise. „Nebyl jsem si tím jistý, ale fungovalo to skvěle.“

„Ale nebylo by lepší, kdyby Hermiona zůstala vysoká, dokud lektvar nevyprchá?“ namítl Draco.

„Problém je v tom, že jak lektvar opouští tělo, účinky odeznívají zvolna, takže by se postupně zmenšovala po dobu několika hodin.  Myslel jsem, že by bylo lepší, kdyby přestal účinkovat, jakmile uděláš to, co potřebuješ. Pak si můžeš vzít další, jestli budeš požadovat ještě něco,“ pohlédl na ně Blaise.

„Nádhera!“ řekla Hermiona, „je to skvělý nápad.“ Podala lžíci trochu nervózně hledícímu Dracovi: „Jsi na řadě.“

Podíval se na lektvar. „Mohl bych požadovat, aby po mně zatoužila každá žena, kterou potkám, ale to už se děje, takže by to nemělo smysl.“

„Ale prosím tě!“ zaúpěla Hermiona.

Draco se na ni usmál. „Vlastně to můžu bezvadně prověřit. Budeme potřebovat spoustu modré večernice, a jakmile lektvar schválí, smíme jí koupit velké množství. Je to tak, Hermiono?“

Přikývla. „Ano, až bude lektvar schválený, získáme zvláštní povolení.“

Draco pokračoval. „Dobrá, je to nákladné zboží, ale mám kontakt, který zná francouzského obchodníka, a ten to prodává za nejlepší ceny. Ale dává si dobrý pozor, s kým uzavírá dohody, protože kdyby kupec přísadu použil k něčemu riskantnímu, mohlo by ho to velmi rychle zruinovat. Takže se s ním musím setkat jakoby náhodou. Nedat mu najevo, že nutně potřebuji, aby mi modrou večernici prodal. Takhle se nejdřív trochu seznámíme a doufejme, že když na to pak zavedu řeč, bude souhlasit.“

„Skvělé!“ prohlásil Blaise nadšeně. „Tak získáme modrou večernici? Chceš požadovat, abys dokázal být tak milý, že si tě oblíbí? Bez lektvaru rozhodně nedokážeš být tak příjemný,“ ušklíbl se na přítele, který mu grimasu oplatil.

„Velmi vtipné, Zabini. Ve skutečnosti budu požadovat, abych plynně mluvil francouzsky. Doufám, že když s ním budu schopen konverzovat v jeho rodném jazyce, udělá to na něj dojem. Samozřejmě mluví velmi dobře anglicky, ale tohle je detail, který by ho mohl ovlivnit,“ obrátil se k Hermioně. „Mohla by sis lektvar vzít taky, pak s ním oba budeme moci hovořit jeho řečí.“

Zírala na něj. „Jak to myslíš? Proč u toho musím být?“

„Protože příští týden pořádá obrovský slavnostní ples při příležitosti dvacátého výročí založení jeho společnosti. Mám v úmyslu tam jít a seznámit se s ním, takže budu potřebovat doprovod,“ odpověděl Draco, s naprostou samozřejmostí předpokládající  Hermionin souhlas.

„Proč mě? Nebylo by lepší, kdybys s sebou vzal nějakou okouzlující modelku nebo někoho podobného?“ zeptala se.

„Ne, ty víš o lektvaru všechno, můžeme s ním tedy mluvit oba,“ odmlčel se Draco. „Tak jako tak chci jít s tebou.“

V místnosti náhle nastalo ticho, když si Draco uvědomil, co řekl. Hermiona se cítila trapně a Blaise to se zájmem sledoval. Také promluvil jako první. Ignoroval Dracova poslední slova a pokynul mu, aby si vzal lektvar.

„Tak dělej, ať vidíme, jak to funguje.“

Draco polkl plnou lžíci a všichni znovu čekali. Pak otevřel ústa a promluvil francouzsky. Hermiona si tím nemohla být jistá, neznala z té řeči ani slovo, ale rozhodně to francouzsky znělo.

„Ce gout degoutant!“ Draco vypadal překvapeně. „Mais il a travaille. Est-il bon son?"*

Blaise s Hermionou na něj zmateně zírali.

„Nerozumíme ti,“ řekla. „Mohl bys mluvit anglicky?“

„Non,“ odpověděl Draco a všichni se zasmáli. Tohle slovo pochopili dokonale.

„Pamatuj si, že příště musíš požadovat, abys dokázal mluvit oběma jazyky,“ připomněl mu Blaise. Popadl lžíci. „Mám nápad. Budu požadovat, abych dokázal přeložit francouzštinu do angličtiny!“ Polkl lektvar a Hermiona se zasmála. Bylo to vtipné.

„Do toho, Draco, řekni něco,“ vybídl ho Blaise.

„Comment puis-je arreter de parler cette langue connerie?"

Nerozuměla jedinému slovu, ale Dracův tón ji nenechal na pochybách. Blaise se zasmál a Hermiona ho šťouchla.

„Co říkal? Něco legračního?“

„Řekl – Jak můžu přestat mluvit tímhle zatraceným pitomým jazykem?“ odpověděl Blaise a Hermiona se zachichotala.

„Copak ty jsi neupřesnil, na jak dlouho to chceš?“ zeptala se. „Přestaneš tak mluvit hned, jakmile bude tvůj požadavek splněn.“

„Je n'ai pas je l'ai dit que je devais etre capable de parler couramment le francais!"

Blaise se znovu zasmál a přeložil. „Říká – to jsem nevěděl, řekl jsem jen, že potřebuji být schopný mluvit plynně francouzsky.“ Hermiona se taky uchechtla, ale Draco vypadal nešťastně. Bohužel ale výraz na jeho tváři způsobil, že se druzí dva rozesmáli ještě víc.

„Zdá se, že budeš mluvit francouzsky, dokud lektvar nevyprchá,“ oznámil mu Blaise.

„Quoi! Je ne peux pas parler comme ca pendant des heures!" **

Blaise nepřekládal, ale Hermiona uhodla, co asi odpověděl. Pravděpodobně nechtěl mluvit francouzsky, dokud účinek lektvaru nepomine.

„Promiň, ale budeš muset. Aspoň ti můžu překládat. Hermiona by si také měla vzít trochu lektvaru, aby ti rozuměla. Všem ostatním se prostě budeš muset pár hodin vyhýbat.“

„Ridicule! J'ai l'air ridicule!"

„Jo, zní to docela legračně,“ potvrdil Blaise s úšklebkem. Hermiona se kousala do rtu, jak se snažila nesmát.

„Řekni mu, že je to svůdné,“ navrhla Blaisovi, ale Draco jim skočil do řeči a obracel se přímo k ní, jako by mu dokázala rozumět.

„Je peux vous comprendre! Il n'a pas besoin de moi pour traduire pour vous!"

Blaise se hlučně rozchechtal. „Říká – rozumím vám! Nepotřebuji, abys mi překládal!“ Hermiona se rozesmála spolu s ním, když si uvědomila svou chybu. Uviděla, jak se Dracova ústa prohnula v úsměvu, jakmile mu došla komická stránka jeho situace.

„Je suis content qu'elle pense que je sons sexy, je pense qu'elle sonne tres sexy aussi," prohlásil Draco a pohlédl na Hermionu očima sršícíma vtipem.

Blaise se na něj zamračil: „Tohle nepřeložím.“

„Qui vous! Dites-lui!“ *** naléhal Draco a upřeně na něj hleděl, ale jeho přítel jen zavrtěl hlavou.

„Řekni mi to!“ ozvala se Hermiona, ale Blaise jen popadl lžíci a podal jí ji.

„Tady, naber si a budeš mu rozumět sama,“ řekl. „Jako překladatel jsem skončil.“

“““““““““““““““““““““““““

Draco odešel do své kanceláře, kde přechovával ještě nějaké poznámky vztahující se k lektvaru. Hermiona sledovala Blaise, jak slévá lektvar.

„Co říkal, že mi to nechceš zopakovat?“ ptala se, ale on jen znovu zavrtěl hlavou.

„To ti neřeknu! Nebudu ho podporovat.“

„Podporovat? Jak to myslíš?“ naléhala. „Prosím, prozraď mi, co říkal!“

Blaise na ni chvíli hleděl. Neodpověděl na její otázku, ale místo toho položil svou vlastní. „Co se to mezi vámi dvěma děje?“

Hermiona náhle zatoužila, aby s tím tématem vůbec nezačínala. „Nic.“ 

„Rozešel se s Astorií! Myslel jsem, že ta dohoda byla absolutně pevná, ale jen pár týdnů poté, co ses objevila na scéně, je po všem,“ pozvedl tázavě obočí.

„To se mnou nemá nic společného. Ona se rozešla s ním! Mimochodem, myslela jsem, že budeš rád, když se nevezmou.“ Uvědomovala si, že se brání, ale nemohla si pomoci.

„To jsem! A ty u něj budeš znovu bydlet…“

„Dnes večer půjdu domů,“ odpověděla.

„Takhle mi to neřekl.“

„Ale já půjdu!“ trvala na svém. „Přikládáš tomu moc velký význam.“

Blaise přerušil slévání lektvaru a pohlédl na ni.  „A ty si nevšímáš toho, co máš přímo před sebou.“

„Čeho?“ Okamžitě si přála vzít svou otázku zpět. Tenhle rozhovor by měl okamžitě skončit.

„Drobné koketní poznámky a flirtující pohledy! Byl jsem tu s vámi celé odpoledne a dělali jste to oba!“ prohlásil. „Hele, líbíš se mi, ale jestli dáváš přednost Dracovi, nevadí. No vážně, vždyť jsme ani neměli opravdovou schůzku, že ne?“

„Flirtující pohledy!“ Hermiona se zaměřila právě na tato dvě slova. „Tohle jsme nedělali!“

„Ale ano, dělali.“

„Ne!“

Blaise vstal a popošel k ní. „Tak dobře. Chci s tebou jít na rande. To, co jsme včera odložili. Co dneska večer? Nebo zítra?“ Zírala na něj. Opravdu s ním nechtěla jít na schůzku. Měla ho ráda, ale ne takhle. Najednou si uvědomila, o co se snaží. Chce ji přimět k přiznání, že se jí líbí Draco. Líbil se jí Draco? Flirtovali spolu? Blaise ji šťouchl do paže. „Hej! Mám to říct francouzsky, protože takhle mě ignoruješ?“

Povzdechla si. Cítila se opravdu hrozně. „Podívej, Blaisi, myslím, že bude nejlíp, když toho teď hned necháme. S tím, co právě děláme…“ ukázala na lektvar, ale Blaise potřásl hlavou.

„To je vážně ubohé, Hermiono.“

Hleděla na něj. Pochopila, že musí být upřímná bez ohledu na to, jak to bude těžké. „No, myslím, že jsme si blízcí a … mám ho ráda… tak nějak…“

„Hurá!“ Blaise ji poplácal po zádech. „To opravdu nebylo snadné, že?“

„Nechci tady dělat zmatky.“

„Dobrá, neděláš je – teď, když jsi mi řekla pravdu,“ usmál se na ni. „Neboj, jsem rád, že jsi tu s námi! Opravdu mě těší, že Astoria je mimo, i když nepřiznáš, že jsi s tím měla cokoli společného.“

Přitáhla si ho do náruče. „Děkuji.“

Blaise se vymanil a povzdechl si. „Myslím, že tě má opravdu rád.“

„Jsme jen přátelé,“ zavrtěla hlavou.

„Chce tě vzít na ples.“

„To jen kvůli lektvaru,“ oponovala.

„Těší mě, že si myslí, že můj hlas zní svůdně, a také si myslím, že je přitažlivá,“ řekl Blaise a Hermiona na něj zmateně pohlédla.

„Co to má znamenat?“

„Tohle Draco řekl a já to nechtěl přeložit. Řekl: Těší mě, že si myslí, že můj hlas zní svůdně, a také si myslím, že je velice přitažlivá.“ Blaise naklonil hlavu na stranu, jako by chtěl naznačit, že jí to říkal, a Hermiona si jako obvykle hryzala ret.

„Aha,“ protáhla a Blaise se zašklebil.

„To ti zavřelo pusu, že?“

 

Poznámka autorky: Chachá, to byla legrační kapitola! Doufám, že se vám líbila. Takže teď spolu jdou na ples… to by mohlo být zajímavé! Oui?

“““““““““““““““““““““““““““““

 * Chutná to odporně. Ale funguje to. Je to správně?

 

** Cože? Nemůžu takhle mluvit celé hodiny!

 

*** Co myslíš? Řekni jí to!



Poznámka:


Kapitola 28. Pretty woman



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 28. Pretty woman

Poznámka autorky: Dobrá, tak nejdřív přijměte moji omluvu. Kapitola je tak trochu sladkobolné klišé, ale vždycky jsem se snažila vyhnout se holčičím výlevům, takže jsem si tady jeden jediný dovolila, a příběh se nám tím pěkně posune. Na každý pád se uvidíme na konci…

Poznámka překladatelky: Záměrně jsem nepřeložila název kapitoly, myslím, že většina čtenářů/čtenářek zná film, na nějž autorka tímto přímo odkazuje J 

 

Hermiona se od svého rozhovoru s Blaisem cítila rozrušená. Poslední dobou se toho na ni nahrnulo opravdu hodně, všechny ty komplikace s Joshuou a lektvarem, a do toho jí Blaise řekne, jak očividné je, že ona s Dracem jsou k sobě vzájemně přitahováni.

Od té chvíle strávila pěkných pár hodin tím, že pořád dokola rozebírala své rozhovory s Dracem a jejich význam. Draco, kterého si pamatovala ze školy, a Draco, jemuž věnovala stále rostoucí množství času, se od sebe natolik lišili, že si to nedokázala srovnat v hlavě. Domnívala se, že důvodem té změny je jeho dozrání, ale teď musela pořád přemýšlet, jestli to má opravdu co dělat se způsobem, jakým s ní jednal. Byl laskavý, srdečný, škádlil ji, a teď jí bylo jasné, že s ní i trochu flirtoval.

Cítila známý pocit, když na to pomyslela. Nitro se jí rozechvělo radostí. Připustila si, že se jí líbí, dokonce že by ji mohl trošku, maličko přitahovat. Pravděpodobně to bylo víc než jen trochu, protože i když to roky popírala, musela si přiznat, že je velmi atraktivní. Vyzařovala z něj smyslnost a nesl se tím ladným, pružným malfoyovským způsobem. Stačilo, aby zapojil svůj šarm, a mohl ji přemluvit prakticky ke všemu. Například aby zůstala v jeho bytě! Byla tam už od sobotního večera, skoro celý týden, a pobyt tam si užívala. Apartmá bylo velké, luxusní a pohodlné. Těšila se z toho, že není sama. S Dracem už si vytvořili jakousi rutinu, spolu jedli, odpočívali, což Hermiona milovala, a společně prožili i chvíle nebezpečí. Naštěstí se jí povedlo spávat ve své posteli, i když…!

Zahnula za roh a silně vrazila do někoho, kdo přicházel z druhé strany.

„Promiňte!“

„Dívej se, kam jdeš, Grangerová!“ zavrčel Draco a zachytil ji, aby neupadla. Zazubil se na ni, čímž otupil ostří svých slov. „Támhle to je.“ Hermionin pohled zamířil tam, kam ukazoval, k elegantnímu obchodu s dámským oblečením. Jmenoval se Šik móda pro čarodějky s vkusem.

„To nevypadá jako obchod pro mě,“ řekla nervózně.

„Přesně tak, proto jsme tady!“ odpověděl Draco a naznačil jí, ať ho následuje.

Hermiona pevně zkřížila paže na hrudi a zůstala stát. „Co to znamená? Urážíš můj vkus v oblékání?“

Draco se vrátil, popadl ji za ruku a vlekl za sebou. „Přestaň se hádat a pospěš si.“

Nechala se táhnout, protože ve skutečnosti toužila nahlédnout dovnitř a těšila se, že si koupí plesové šaty. Tedy přesněji že jí Draco koupí plesové šaty. Měla s sebou peníze a byla rozhodnutá část uhradit, ale podle vzhledu obchodu ho bude muset nechat většinu doplatit. On na tom stejně bude trvat. Nelíbilo se jí to. Ráda byla soběstačná, ale souhlasila s tím, protože ples navštíví na Dracovu žádost a bude muset vypadat dokonale.

Interiér obchodu nezklamal. Vyzařoval  eleganci a byl plný těch nejúžasnějších šatů, jaké kdy viděla. Jakmile vstoupili, neslyšně se k nim přiblížila prodavačka.

„Pane Malfoyi,“ pozdravila Draca s vřelým úsměvem. Hermiona na to jen zírala. Byl tu tak často, že si ho pamatovali a znali ho jménem?

„Dobré odpoledne,“ opáčil. „Toto je Hermiona Grangerová…“

„Skutečně? Hermiona Grangerová?“ Žena na okamžik ztratila své profesionální vystupování.

„Ano, ta a žádná jiná,“ potvrdil Draco a Hermiona zírala, jak sarkastický je.

„Nuže, je mi ctí vás poznat, slečno Grangerová. Jaké šaty hledáte?“

„Ehm… plesové,“ řekla Hermiona. „Něco elegantního…“

„Samozřejmě! Prosím, porozhlédněte se tu a pak můžete některé vyzkoušet. Také vám vyberu nějaké, co by vám mohly vyhovovat.“

O půl hodiny později stála Hermiona ve zkušební kabince, obklopená róbami a velmi zmatená. Draco stále čekal před šatnou a ona si nebyla jistá, jestli se jí to líbí. Mohl šaty zaplatit, ale neexistovalo nic, co by ji přimělo vyjít ven a v každých z nich se mu předvést! Prodavačka, která se představila jako Lisa, jí od chvíle, kdy vstoupila do obchodu, věnovala plnou pozornost. Hermiona uvažovala, jak velkou částku peněz věnoval Draco na to, aby jí byla poskytována taková úroveň služeb.

„Tyto vám velmi sluší,“ prohodila Lisa.

Hermiona pohlédla do zrcadla a překvapivě byla velmi spokojená s tím, co tam uviděla. Šaty byly nádherné. Černé, bez ramínek a splývaly až na podlahu. Trochu se otočila a Lisa se na ni usmála.

„Nechtěla byste se jít ukázat panu Malfoyovi?“

„Ne,“ vyhrkla Hermiona, ale pak si uvědomila, jak hrubě to znělo. „Ne, raději bych si nejdřív udělala názor sama.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Lisa, ale Hermioně neunikl lehounce nesouhlasný tón.

„Ukážu se mu v těch, které si vyberu,“ navrhla Hermiona. Ne že by po tom toužila, ale nechtěla vypadat nevděčně.

Další dvoje šaty se jí nelíbily. Jedny byly jasně červené, což jí nevyhovovalo. Ty druhé měly zbytečně hluboký výstřih a odhalovaly příliš mnoho. Lisa jí podala tyrkysové šaty, které Hermioně padly do oka ještě dřív, než je pro ni vybrala. Vklouzla do nich a obdivovala lesklou látku, měkce splývající jako voda. Byla potažena průsvitnou, stříbřitou závojovinou, velmi lehkou a téměř průhlednou, což vytvářelo lesklý, třpytivý efekt a dodávalo róbě jedinečný vzhled.

„Myslím, že tohle by mohlo být ono,“ řekla Lisa, urovnala jí sukni a Hermiona se ani nemusela podívat do zrcadla, aby s ní souhlasila. V těchto šatech se cítila dobře. Měly tenká ramínka a těsný živůtek se složitým vyšíváním. Pak splývaly téměř rovně dolů, ale nebyly úplně úzké a končily v té správné výšce těsně nad zemí. Když se pohnula, třpytily se a jako by stékaly kolem ní. Hermiona, kterou jen zřídka kdy nadchlo oblečení, věděla, že je musí mít.

„Jsou úžasné!“

„Ukažte se v nich panu Malfoyovi,“ navrhla Lisa a nesmlouvavě ji vystrčila ven z šatny, čímž znemožnila jakékoli protesty.

Když Hermiona  vyšla ven, cítila se velmi sebevědomě, ale dělala to proto, aby Dracovi předvedla šaty, které zaplatí. Obešla roh. Seděl na jedné z pohovek, určených právě pro tyto příležitosti. Zvedl hlavu, pak si ji prohlédl od hlavy k patám. Vstal, přistoupil k ní, vzal ji za ruce a zatočil s ní kolem dokola. Zachichotala se.

„Co to děláš? Jsme v obchodě!“

„Dívám se, jak budou šaty vypadat, až se v nich budeš pohybovat!“ Znovu si ji prohlédl odshora až dolů a ona se sebejistě zatočila.

„Líbí se ti?“ zeptala se.

 „Nádhera.“ Draco řekl jen to jediné slovo a jeho šedé oči se na okamžik vpily do jejích. Sklopila oči k podlaze. Nebyla si jistá, jak přijmout tuto poklonu. Nedokázala jednoznačně určit, jestli patřila šatům nebo osobě v nich oblečené.

„Dobrá, hlavní je,“ odmlčela se, „jestli je to v pořádku?“ Nenáviděla, že musela téměř žádat o dovolení, ale polkla svou hrdost a stejně to udělala. Tady šlo o víc než jen o to, jestli dobře vypadá. Bylo důležité, aby vytvářeli ten správný dojem, že jsou pár, a museli vypadat sofistikovaně a elegantně.

„Říkal jsem ti, že si máš vybrat. Půjdu zaplatit,“ odpověděl Draco. Pořád ještě nespustil oči z její tváře.

„Cítím se jako vydržovaná žena!“ šeptla Hermiona a pak vyjekla hrůzou. „Ne, je to mnohem horší, jako bych byla tvá milenka!“

Zasmál se na ni. „Přesně tomu Lisa věří. Zasnoubení ještě nebylo oficiálně zrušené, takže si všichni myslí, že pořád trvá.“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Výborně, Draco! Co když vyjde najevo fakt, že té a žádné jiné Hermioně Grangerové,“ zopakovala jeho slova, „Draco Malfoy v tomto obchodě koupil šaty?“

„Neboj se, jsou velmi diskrétní.“

Hermiona potřásla hlavou a vrátila se do šatny, aby se převlékla. Šaty budou dodány v den plesu. Draco zaplatil, zatímco  Hermiona rozpačitě přešlapovala opodál. Oddechla si, když konečně opustili obchod. Přiměla se poděkovat.

„Musím trvat na tom, aby sis je vzal,“ strkala mu do ruky své peníze. „Vím, že to ani zdaleka nepokrývá cenu, ale aspoň trochu přispěji.“

Draco zaťal ruku v pěst, aby jí zabránil vsunout mu je do dlaně. „Tohle jde na můj účet, nemusíš mi platit.“

„Ale já chci,“ naléhala. „Budu se cítit lépe, trochu míň jako coura!“

„Přesto si je nevezmu. Nech si je,“ odpověděl.

„Ale...“

„Hermiono!“ Draco se zastavil a povzdechl si. „Dlužíš mi hodně peněz. Proč ti dělají starost ty šaty?“

„Ale to je půjčka... opravdu velkorysá, ale jen půjčka. Ty šaty jsou... no, jsou...“ Snažila se najít vhodná slova, tak Draco dokončil větu za ni.

„Dárek.“

Zamračila se na něj, natáhla se a strčila mu váček s galeony za límec kabátu. Pak se rozběhla a on si dal tu práci jej vytřást, než ji začal pronásledovat. Sáhl po ní, popadl ji za ramena a otočil. Rozepnul jí dva horní knoflíky, a zatímco na něj zírala, bez okolků jí váček strčil do výstřihu. Pak odešel a zanechal ji kroutit se velmi nedůstojným způsobem ve snaze jej vytáhnout. Kolemjdoucí po ní vrhali zvláštní pohledy a ona zlobně zírala za Dracem, který se smál.

 

Poznámka autorky: Tak vidíte, úplná holčičí limonáda! Dokonce jsem popsala šaty, čemuž jsem se vždycky vyhýbala, protože jsem si jistá, že čtenáře to nudí až k pláči! Takže v další kapitole se vrátíme k normálu, trocha romantiky, trocha akce... komentujte prosím, a děkuji za ty minulé komentáře, tento příběh má skvělé ohlasy!

 



Poznámka:


Kapitola 29. Modřiny a polibky



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 29. Modřiny a polibky

Hermiona se vrátila do svého obchodu a až do zavírací hodiny měla spoustu práce. Ginny, která si musela hodně lámat hlavu, cože to Hermiona v poslední době provádí, byla velice rezervovaná a dokonce ani nevyzvídala. Hermiona věděla, že nakonec bude, ale dívka se po svém malém výbuchu snažila ovládat. Hermiona si všimla, že už se jí trochu zaobluje bříško a láskyplně ji po něm pohladila.

„Tak už se Harry vzpamatoval ze šoku?“ zeptala se a Ginny přikývla.

„No ano! Má ohromnou radost! A mně už je o něco líp!“ rozzářila se a Hermiona ji objala.

Když zamkla obchod, prošla se jako obvykle několika uličkami. Přestala se bát napadení, protože útočníci zřejmě dostali, co chtěli, tak doufala, že už ji nechají na pokoji. Přemýšlela, za jak dlouho se zlodějům podaří uvařit lektvar. Nemůže jim to trvat dlouho, takže ona a Draco musí co nejdříve dokončit jejich vlastní směs a poslat ji k registraci. Blaise ji zítra uvaří naposled a pak ji sám osobně vezme do Registračního úřadu.

Chystala se přemístit k sobě domů – za Dracem chtěla zajít později – když tu její pozornost upoutaly dvě ženy, sedící na lavičce kousek od ní. Hovořily spolu s hlavami těsně u sebe a ona okamžitě poznala tu obrácenou zády k ní. Pansy Parkinsonová! Ty vlasy by poznala kdekoli. Opřela se o zeď. Zaplavila ji vlna hněvu. Zhluboka se nadechla ve snaze získat nad ním kontrolu. Nepovedlo se, a Hermiona, aniž by rozumně přemýšlela, zamířila k Pansy. Když se přiblížila, druhá žena sedící naproti zvedla hlavu. Jakmile spatřila Hermionu, rychle vstala a odešla. Hermiona za ní hleděla a přemýšlela o té podivné reakci. Nebyla si jistá, že ji zná, ale připadala jí povědomá, i když ji zahlédla jen letmo. Uvědomila si, že Pansy se zvedla a zírá na ni.

„No ne, jak jsem přišla k tomuhle potěšení?“ zeptala se Pansy a prohlédla si Hermionu od hlavy k patě. „Trošku ses od školních časů změnila, že?“

„Zatímco ty jsi pořád ten stejný hnusný mopsličí ksicht, sprostá a sobecká mrcha!“ vyhrkla Hermiona, překvapená svým vlastním slovníkem.

Pansyiny oči potemněly a prstem rýpla Hermionu do ramene. „Takže knihomolka se nám naučila pár nadávek? Proč se se mnou chceš hádat, šmejdko?“

Hermiona urážky ignorovala. Měla na práci něco důležitějšího. „Můžeš mi říkat, jak chceš, nevadí mi to. Já aspoň respektuji druhé lidi, dokážu rozeznat dobro od zla.“

„O čem to mluvíš? Proč nejdeš zpátky do své ubohé malé napodobeniny obchodu a nepohřbíš se v jakékoli nudné činnosti, kterou tam provozuješ?“ zavrčela Pansy a mírně se předklonila, ale Hermiona si toho skoro nevšimla. Něco ji zarazilo.

„Jak víš, že mám obchod?“

Zdálo se, že Pansyina nadutost trochu splaskla. „Nevím! A je mi to jedno... už mi dej pokoj!“

Hermiona znovu pojala podezření. Před chviličkou se Pansy zdála víc než ochotná pokračovat v hádce a nyní ji náhle odmítá? Pansy o krok ustoupila, ale Hermiona ji popadla za paži.

„Ne tak rychle,“ řekla. „Najednou se vzdáváš?“

Pansy znechuceně shlédla na svou paži, než Hermionu setřásla. „Nebudu ti to opakovat, mudlovská šmejdko, dej mi pokoj.“

Hermiona ji znovu chňapla za ruku a tvrdě na ni naléhala. „Víš o tom lektvaru, že?“

„Jaký lektvar?“ Pansy znovu vykřikla. Snažila se dosáhnout na svou hůlku, ale nešlo to. „Ten, který z tebe měl udělat krásku, protože to nefungovalo? Jsi pořád hnusná. Jak by po tobě mohl kdokoli zatoužit! Zvlášť někdo jako Draco Malfoy!“ Pansy ji popadla za vlasy a škubla tak hrubě, až Hermioně vhrkly slzy do očí. Ale víc se zajímala o to, co Pansy právě řekla.

„Jak víš o mně a o Dracovi?“ zeptala se a nestarala se o dojem, který ta slova vyvolala. „Cos čekala, že udělá, když ses zachovala jako děvka? Že se zhroutí a už nikdy se nevzpamatuje?“

Pansy na ni téměř zavrčela. „Tak on ti to řekl? Vy dva jste ohromní kamarádi, že? Vsadím se, že jsi mě k mému zklamání vystřídala v jeho posteli...“

Hermiona s námahou ignorovala tu urážku a zeptala se na to, co chtěla vědět. „To jsi byla ty, že? Máš něco společného s krádeží lektvaru!“

Pansy plivla Hermioně do obličeje. Ta mimoděk povolila sevření ruky a tím jí umožnila ustoupit. Pansy namířila hůlkou Hermioně přímo do tváře. Tvářila se velice výhružně. „Nestrkej do toho svůj špinavý nos, šmejdko. Radila bych ti držet zobák. Lidem, co moc žvaní, se stávají špatné věci.“

„Vyhrožuješ mi?“ Hermionin vztek způsobil, že se cítila statečnější, než obvykle. Ale také snížil její ostražitost, a než si uvědomila, co se děje, ve tváři jí vybuchla oslepující bolest a srazila ji na zem. Trvalo pár chvil, než se zvládla posadit. Pansy už byla pryč. Bolelo to, ale nekrvácela, tak se bez rozmýšlení přemístila rovnou k Dracovu domu. Vyběhla do nejvyššího patra, aniž si všímala údivu vrátného, a zabušila na dveře Dracova bytu. Tentokrát by jí bylo jedno, i kdyby tam měl půl tuctu nahých žen. Vtrhne k němu, protože ho potřebuje vidět. Naštěstí byl sám. Jakmile Hermionu spatřil, ve tváři se mu objevila hrůza. Vtáhl ji dovnitř a zabouchl dveře.

„Je to zlé? Já to nepoznám,“ zeptala se.

„Hodně zlé. Co se stalo?“

Usadil ji, a zatímco mu líčila svou příhodu, napouštěl vodu do misky. Pak namočil hadřík.

„Takže tu druhou jsi nepoznala?“ zeptal se. „Teď se nehýbej, zastudí to.“

Zalapala po dechu, když jí jemně přitiskl látku na tvář a oteklé oko. „Myslela jsem, že mě proklela, ale teď vidím, že mě musela praštit!“

„Jo, byla to rána. Jakmile tě ošetřím, půjdu a vlastnoručně ji zabiju,“ řekl, znovu přitiskl hadřík a Hermiona zasténala. „Proč ses do ní sakra musela pustit sama?“ zeptal se.

„Prostě jsem ji zahlédla. Začala jsem vidět rudě... po tom, jak se k tobě zachovala...“ řekla a rychle zamrkala zdravým okem. Dracovi klesla ruka s hadříkem. Zíral na ni.

„Chceš mi říct, že jsi k ní přišla a napadla ji kvůli tomu, co mi udělala?“

Nepatrně pokrčila rameny. „No, neměla žádné právo se k tobě takhle chovat. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se jí postavit. A když jsem to udělala, okamžitě mě naštvala, stejně jako ve škole, tak jsem ji popadla za ruku a ...“

„Popadlas ji za ruku?“ přerušil ji Draco.

„Ano, a jsem si jistá, že to bolelo! Vzpomínáš si, jak jsem tě uhodila, když jsi mě rozzlobil? Nedokážu se ovládnout.“

Draco protáhl tvář. „Tohle mi nepřipomínej!“

„Tak jsem jí řekla, jaká je hnusná, sobecká mrcha...“

„Tohle jsi jí řekla?“ ujistil se Draco a hlučně se zasmál, když přikývla.

„Ale ona něco ví, Draco. Jakmile jsem se jí zeptala, jak to, že ví o mém obchodu, vycouvala. Taky věděla o mně a o tobě. Au!“ ucukla, když jí Draco znovu přitiskl studený hadřík na lícní kost.

„Vydrž ještě, zmírní to otok. Co o nás ještě říkala?“

„Věděla, že jsme byli spolu... chci říct, myslela si, že jsme spolu byli...“ opravila se, ovšem nemohla si nevšimnout Dracova výrazu. „Zeptala jsem se jí, jak to ví, ale jen mi nadávala.“

„Takže zná nebo předpokládá fakta, která nejsou veřejně známá?“ shrnul Draco, ale odpověď nepotřeboval. „Opravdu by mohla být zapletená do krádeže lektvaru? Prostě nedokážu pochopit, co by z toho mohla mít.“

„No, pořád se hodně stará o tvůj milostný život... pobouřilo ji, že by sis mohl začít se mnou! Jo, a zřejmě byla ta nejlepší, kterou jsi kdy měl v posteli, a já se s ní nemůžu měřit!“ Hermiona se usmála, ale ihned se zarazila, protože ji to zabolelo. Draco jí zmáčkl nos.

„Opravdu s tebou netoužím diskutovat o svém milostném vztahu s Pansy Parkinsonovou, ale věř mi, že ona určitě není ta, s kterou bych si chtěl užívat.“

Hermiona vykulila oči. „Jo, a vy, pane Malfoyi, předpokládáte, že někdy dostanete šanci nás srovnávat?“

Draco se ušklíbl, když si uvědomil, co mu naznačuje, ale stál si na svém. „Myslím, že ano. Budeš se sice hodně bránit, ale nakonec tě to překoná.“

„Překoná?“ vykřikla. „Překoná mě co? Nevolnost?“

„Touha,“ odpověděl Draco a zasmál se jejímu výrazu. „Poslyš, už ji kvůli mně nekonfrontuj, ano? Máš monokl, ale mohla ti udělat cokoli jiného.“

Šla se podívat do zrcadla. „Merline! To je hrůza. Jak to zítra vysvětlím?“

„No, naštěstí jsme ty magické bytosti zvané kouzelníci,“ odpověděl sarkasticky. „Zítra, až se všechny modřiny vybarví, je skryjeme pod kouzly. Těžko bys mohla jít na ples s monoklem pod okem.“

Obrátila se zpět k němu, ruku přitisknutou na ústa. „Ach! Já na to zapomněla!“

 „Stará dobrá magie, co? Teď můžeš jít na schůzku s Blaisem a být stejně nádherná jako vždycky.“ Do Dracova hlasu se náhle vloudila hořkost a Hermiona si uvědomila, že se mu její schůzky s Blaisem vůbec nelíbí. Potěšilo ji to.

„Nepůjdu s ním na schůzku, už jsem mu to řekla. Nemyslím si, že by to mohlo fungovat,“ prohlásila a jako obvykle si skousla ret. Pozorovala, jak se Draco zastavil a pohlédl na ni.

„Opravdu?“ zeptal se tiše, a když jí jeho oči utkvěly na tváři, cítila mravenčení, tak jako v poslední době často. Než promluvila, musela si odkašlat, protože měla pocit, jako by měla v hrdle smirkový papír. Částečně to způsobil fakt, že stál tak blízko ní, částečně také výraz v jeho očích, z něhož se jí rozbušilo srdce, a pak také to, že chtěla říct ještě pár slov a potřebovala k tomu sebrat veškerou svou odvahu.

„Není to Blaise, s kým chci být...“ řekla a její hlas byl sotva silnější než šepot. Větu nedořekla. Neměla k tomu dost odvahy, tak ji nechala otevřenou. Dracův výraz se opět změnil, když pochopil, co řekla. Vztáhl ruku, lehce se dotkl jejího ramene. Bez pohnutí ji držel a jen svým pohledem zkoumal její tvář.

„V den, kdy jsem vstoupil do tvého obchodu, jsem myslel, že budu mít štěstí, když se mnou budeš ochotná vůbec jen promluvit!“ očima sklouzl k jejím rtům a Hermioně celým tělem proniklo vzrušení.

„Měl jsi štěstí! Mluvila jsem s tebou,“ vypravila ze sebe bez dechu, ale neznělo to tak, jak měla v úmyslu. A pak něco udělala bez přemýšlení, jen instinktivně. Něco, o čem ani netušila, že to udělat chtěla. Natáhla se, stoupla si na špičky a její rty přilnuly k Dracovým. Vybavila si noc před svým bytem, kdy Dracova ústa okamžitě zareagovala na její lehký dotyk. Rukama jí sklouzl dolů po zádech. Jejich rty se tiskly k sobě, ale téměř se nepohybovaly, jako by si vychutnávali vzájemnou blízkost. Nechala Draca přitáhnout ji k sobě blíž a ochotně odpovídala, když jeho ústa začala být důraznější. Jemný, nevinný dotyk tál v naléhavější a vášnivější políbení. Pootevřela rty a jejich polibek se dál prohluboval. Dracovy ruce se ocitly na jejích bocích, její dlaně se opíraly o jeho hruď a přestávala vnímat okolí, myšlenky se jí rozplývaly. Odtrhli se od sebe a Hermiona zírala na svého bývalého nepřítele. Nebyla si zcela jistá tím, co se právě stalo.

Dracovy oči byly temně šedé. Beze slova ji vzal za ruku a pomalu odváděl z pokoje. Následovala jej. Myšlenky jí v hlavě divoce vířily. Polovina z ní věděla, že by měla protestovat, ale druhá část si byla naprosto jistá, že to ani v nejmenším nechce. U dveří jeho ložnice zaváhala. Otočil se a jemně ji vtáhl dovnitř.

„Draco... nemůžu... neměli bychom...“ zakoktala se.

Natáhl se a uchopil košili, kterou na sobě měla v noci. Byla vypraná, vyžehlená a dokonale složená. Zírala na něj ve snaze porozumět.

„Jen spát?“ zeptala se a Draco s úsměvem přikývl.

„Ano, Hermiono. Jen spát. A ještě se obrátím zády, zatímco se budeš převlékat. Jenom ti chci být nablízku.“

Po jeho posledních slovech měla pocit, že omdlí. Věděla už, že je zbytečné popírat nebo ignorovat vzájemné pocity, protože sílily a rostly každou hodinu, kterou strávili spolu. Bylo jí jasné, že už zašla tak daleko, že nedokáže přestat.

 

Poznámka autorky: Dobrá, všichni jsme měli trpělivost, tak jsem si myslela, že je čas na polibek a trochu náklonnosti. Doufám, že to ladí se zbytkem příběhu, a nebudu spěchat nebo to příliš hnát kupředu. A ti, kdo četli mé předchozí příběhy, vědí, že se všichni nebudou milovat a překypovat city dlouho, zvlášť ne Draco s Hermionou! Sarkasmus a hádky jsou zaručeny! Dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Děkuji za minulé komentáře, jsou krásné a mám z nich radost.



Poznámka:


Kapitola 30. Nepříjemné odhalení



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 30.  Nepříjemné odhalení

 

Hermiona seděla na pohovce u Dracových velkých oken. Jeho byt jí připadal čím dál tím víc důvěrně známý a už se necítila tak trapně proto, že tu trávila tolik času, ačkoli dnešní ráno bylo výjimkou. Nejenom že Draca políbila a on jí to oplatil, ale pak znovu strávila noc v jeho posteli. Sice jenom leželi vedle sebe, ale ať se na to díváte, z které chcete strany, bylo to intimní a za obyčejných okolností by se do této situace nedostala s nikým, kdo byl jen kamarád. S žádnou ze svých známostí si nikdy nebyla tak blízká, jako teď s Dracem. Bylo obtížné pochopit, že člověk, s nímž měla takový vztah, byl právě Draco Malfoy!

Dnes ráno byl pozorný, o minulé noci se ani slůvkem nezmínil, za což mu byla vděčná. Teď si čmárala na kus papíru poznámky o lektvaru, jeho registraci a o plesu. Vypátrala nějaké další informace o panu Durandovi. Draco měl pravdu. Byl nadmíru opatrný na lidi, s nimiž navázal obchodní styky. Při jednání s ním museli být velmi obezřetní.

Draco se vynořil ze své ložnice s večerním oblekem. „Budu ho muset dát do čistírny,“ mumlal si. Zasténala a on se na ni podíval. „Co se děje? Tedy kromě toho, že vypadáš jako panda!“ dobíral si ji a Hermiona se opatrně dotkla otoku na tváři.

„Já vím! Vypadá to hrozně, že? Zaúpěla jsem, protože mi došlo, že na ples budu potřebovat účes a líčení!“ povzdechla si. „Nemyslím, že risknu udělat to sama. Můj poslední pokus dopadl katastrofálně. Obvykle mi pomáhá Ginny, zvládá to dobře.“

„Někomu zaplatím …“ nabídl Draco, ale zvedla ruku, aby ho zarazila.

„Ne, to ne! A vůbec, vážně nechci navštívit jeden z těch nablýskaných salónů. Vymyslím něco jiného.“

„Proč se nezeptáš Ginny, když ti pomáhala i dřív?“ navrhl.

„Ale to bych musela jít k sobě a vrátit se, až budu upravená…“

„Tak ji požádej, ať přijde sem.“ Pověsil oblek a přišel si sednout k ní. „Nebo ji jen při představě, že bych se mohl vyskytovat v okruhu deseti kilometrů, popadne další záchvat vzteku, jakého jsem už byl svědkem?“

„Možná...“ uvažovala. „Nejsem si jistá, ale vypadá to, že se uklidnila... Myslíš, že bych mohla?“

„Jo, mohla bys,“ souhlasil.

„A nevadí ti to?“

„Ne – copak jsem to nenavrhl?“

„A budeš se chovat slušně?“

Draco udělal grimasu. „Jak to myslíš? Samozřejmě že se budu chovat slušně!“

„Dobrá, tak se jí zeptám.“

Draco přikývl a začal se zvedat, ale popadla ho za paži. Opět si sedl a zvědavě ji pozoroval.

„Minulou noc...“ začala. „Jen jsem chtěla říct, že jsem to neplánovala...“

Draco ohrnul rty. „Kdo ano?“

„Víš... nechtěla jsem to udělat, ale tak nějak se to stalo...“ zaváhala, tohle vlastně říct nechtěla.

Zdánlivě nechápavě potřásl hlavou. „Udělat přesně co, Hermiono?“

Uvědomila si, že svou nevědomost záměrně předstírá.

„Moc dobře víš, co myslím! Nenuť mě říct to nahlas!“

„Proč? Lituješ toho tolik, že to ani nedokážeš vyslovit?“ Prohrábl si oběma rukama vlasy.

 „Ne!“ vykřikla. Nechtěla ho naštvat. „Je to prostě pořád složité. Myslím tím, že tu prakticky bydlím a včerejší noc jsem zase strávila ve tvé posteli. Tohle není normální chování, Draco.“

„Nikdo tě nenutil tady zůstávat nebo lézt do mé postele!“ vyštěkl. Viděla, jak se před ní uzavírá. „Proč nejdeš na dnešní noc zpět domů? Mělo by to být bezpečné.“

„Jestli chceš, tak půjdu!“ také vstala. Zlobila se na něj. Jen se mu to snažila vysvětlit a on to otočil v hádku. Obrátila se k odchodu, když promluvil.

 „Samozřejmě že to nechci, ty hloupá ženská!“ Otočila se zpět s rukama v bok. Znovu si prohrábl vlasy. Snažila se na něj nezírat.

„Chci, aby ses vrátila do svého bytu, sbalila si všechny své věci, vrátila se sem a tady už zůstala. Je mi jedno, jestli tam už nikdy nevkročíš! To ty na tom stále trváš!“ Hermiona na něj hleděla, trochu překvapená jeho výbuchem. Měl pravdu. Nikdy jí neřekl, aby šla domů. Teprve před chvilkou, ale jen proto, že ho k tomu vyprovokovala. Než kdokoli z nich stihl promluvit, zabzučel domácí telefon. Oba se na něj dívali, dokud se neozval znovu. Draco k němu přešel a promluvil.

„Dobrá, pošlete ho nahoru. Děkuji,“ slyšela. Položil sluchátko a obrátil se k ní. „To je Blaise. Má lektvar připravený k registraci, ale chce, abychom to zkontrolovali, a potřebuje tvůj podpis a číslo licence na formulář.“

„Měla bych jít s ním, když je to na moje jméno.“

 „Ne, není to nutné. Zjistil si, že to jde i bez tvé přítomnosti,“ odpověděl Draco. „Později si musíme něco zjistit. Chci vědět, jak je do toho Pansy namočená, a kdo byla ta žena, kterou jsi s ní viděla! Musíš tam být, kdyby ses s ní náhodou znovu setkala, poznáš ji.“

Ozvalo se zabušení na dveře a Draco vpustil Blaise, který vlekl těžkou krabici a svazek papírů.

 „Hej,“ řekl a podíval se na ně. „Doufám, že při ničem neruším?“

 „Náhodou ano!“ odpověděl Draco a Hermiona obrátila oči v sloup.

„Dobrý!“ ušklíbl se Blaise a mrkl na ni. „Merline, ty máš ale pekelný monokl! Draco nepřeháněl. Ublížila ti? Nejraději bych ji zabil za všechno, co způsobila.“

 „Ne, dostat Pansy je moje právo,“ odmítl Draco.

„Jo, myslím, že bys to měl být ty, ale dej si pozor na toho jejího lotrovského přítele,“ uznal Blaise. „Hermiono, mohla bys to projít a podepsat?“

Sesedli se kolem stolu a zkontrolovali všechno, co chtěl Blaise odnést do Úřadu pro registraci lektvarů.

„Takže, jak zjistíme, co má Pansy za lubem?“ zeptala se Hermiona Draca, když měli hotovo. Mávl kusem pergamenu.

„Tady mám její adresu, tak myslím, že začneme tam a budeme trošku slídit!“

 

““““““““““

 

Bylo chladno a zataženo, nad hlavou se jim proháněly šedé mraky slibující déšť. Pansyin malý, staromódní dům stál na rušné ulici. Pozorovali ho už hodinu, když začalo drobně mrholit.

„Myslím, že tady ztrácíme čas,“ řekla Hermiona a roztřásla se chladem. Draco ji místo odpovědi chytil za ruku a kývl hlavou směrem k sledovanému domu. Pansy a mohutný muž opouštěli domek s děckem, kterému mohlo být pět nebo šest let. Teď bylo jasné, čí dítě je. Bylo baculaté, vysoké, s černočernými vlasy. Rozhodně nemohlo být Dracovo.

„Blaise nežertoval, když říkal, že její přítel je gauner!“ šeptla Hermiona.

 „Jmenuje se Jack,“ odvětil rovněž šeptem Draco.

Pansy se s Jackem políbila na rozloučenou, na Hermionin vkus trochu moc nadšeně. Pak muž s dítětem odešel na jednu stranu a Pansy se vydala opačným směrem.

 „Pojďme za ní,“ řekl Draco. Následovali ji v bezpečné vzdálenosti po protějším chodníku. Pansy mířila rovnou za nosem, ani se nerozhlédla. Nakonec zabočila na klidnou vedlejší ulici. Museli přejít na druhou stranu a být opatrnější, protože kdyby se ohlédla, snadno by si jich všimla. Teď už pořádně lilo a Hermiona byla úplně promočená. Pansy zašla za roh, po chvíli zase a Hermiona už netušila, kde se nacházejí. Uličky byly úzké a tmavé. Byla opravdu ráda, že Draco je tam s ní. Najednou Pansy znovu zahnula a Hermiona okamžitě poznala, kde se ocitli.

 „Páni!“ zašeptala. „A jsme zase zpátky na Obrtlé ulici!“

Pansy se zastavila a zaklepala na dveře malého krámku. Hermiona nedokázala poznat, co se v něm prodává. Neměl žádný vývěsní štít. Pak si uvědomila, že je na Obrtlé a tady asi není prozíravé inzerovat, co nabízíte.

„To jsou Bradforthovi!“ zašeptal Draco, jako by věděla, o čem mluví.

„Bradforthovi?“

„Prodávají lektvary!“ vysvětlil. „Ale ne ten druh, co můžeš koupit na Příčné ulici, jestli rozumíš.“

„Co uděláme, když půjde dovnitř?“ ptala se, ale v tu chvíli se otevřely dveře a objevil se starý ošuntělý muž s dlouhým šedivým plnovousem. Vyměnili si pár slov a pak Pansy vstoupila dovnitř.

„Co teď?“ opakovala Hermiona.

„Pojď za mnou.“ Popadl ji za ruku a táhl za sebou. Kousek se vrátili, zabočili do úzké uličky, které si Hermiona ve stínech ani nevšimla, a pak ještě jednou. Skrz vyvrácenou branku z kovových mříží mohli vidět přímo to, o čem předpokládala, že je zadní částí krámku.

„Jak to, že to tady znáš?“ zeptala se Draca, ale jen zakroutil hlavou.

„To asi opravdu nechceš vědět,“ zašeptal. „Je hodně věcí, které bych si přál nikdy neudělat.“

Pansy stála zády k nim a mluvila s někým, koho neviděli. Stařec tam byl, ale nevypadal, že se zapojuje do rozhovoru.

„S kým to mluví?“ Hermiona se vypínala na špičky, ale nedohlédla tam. Najednou Pansy uhnula a ukázala se další osoba. Hermiona stiskla Dracovu dlaň. „Draco! To je ona! Ta druhá, co s ní Pansy tehdy mluvila...  Je mi trochu povědomá, myslíš, že byla v Bradavicích?“ Neodpovídal, tak se k němu otočila. S přimhouřenýma očima a bledý v obličeji zíral do místnůstky.

„Co je? Co se děje?“ dorážela Hermiona, když viděla, jak se tváří.

„Nepoznáváš ji?“ zeptal se konečně, když odtrhl oči a pohlédl na Hermionu.

„Ne, měla bych?“

„Ano, studovala v Bradavicích ve stejné době jako my,“ prohlásil Draco. „Zatraceně, Hermiono! Co se to ksakru děje?“

S dětskou netrpělivostí mu zmáčkla ruku. „Cože? Kdo je to? Mluv!“

„Je to Daphne,“ řekl tiše.

„Daphne?“ protáhla zamyšleně, a pak najednou pochopila Dracovu reakci. „Daphne Greengrassová? Astoriina sestra? Je zapojená v krádeži lektvaru? Merline!“

 „Přesně.“ Draco se opřel o zeď a oběma rukama si prohrábl promočené vlasy. „Sakra, Hermiono!“ Komu k čertu můžu věřit! Zatraceně, nemůžu věřit vůbec nikomu!“

Hermiona nadzvedla obočí a on si uvědomil, co řekl. „Nemyslel jsem tebe! Ani Blaise. Vím, že vám důvěřovat můžu... myslím všechny ostatní!“ Světlo v krámku zhaslo a Draco se rozhlédl. „Pojď, zmizíme, než nás objeví. Myslím, že se musíme pořádně snažit a přijít na to, co to všechno znamená.

 

Poznámka autorky: Takže to pořádně houstne! Doufám, že se vám kapitola líbila, napište mi to... ples bude příště!



Poznámka:


Kapitola 31. Čas na přípravu



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 31. Čas na přípravu

 

 

 

Než začnete číst, chci se omluvit, protože jsem v předchozí kapitole řekla, že v této bude zřejmě ples, ale je to jen o přípravách. Ty budou pokračovat v příštích asi dvou kapitolách. Chtěla jsem příběh dovést až k plesu, ale nechci do toho rovnou skočit...

 

 

Minulou noc seděli skoro až do dvou do rána a povídali si o tom, co viděli. Nedošli k žádnému závěru. Draco neústupně trval na svém, že Astoria v tom nemohla být zapletená a Daphne měla přístup k jeho klíčům, protože Greengrassovy často navštěvoval.

„Nemůžu pochopit, jak se do toho zamotala Pansy. Proč by to dělala?“ ptala se Hermiona.

„Kvůli penězům, samozřejmě! A rozhodně by se nezlobila, kdyby mě to zničilo,“ odpověděl. „Ale co z toho má Daphne? Jsem si jistý, že nepotřebuje peníze. Její otec je k ní víc než štědrý.“

„A co kdyby se na tom podílel? Možná, že ji požádal, aby ten tajný návod ukradla?“

Draco potřásl hlavou. „Dřív bych mu ho možná dal sám. Jenže jeho společnost prodává přísady, ne hotové lektvary. Všechno začalo ještě předtím, než Astoria zrušila naše zasnoubení. Proč by potřeboval krást návod, když jsem se měl stát jeho zetěm?“

 

 

“““““““““““““““““““““““““““““““““““““““““

 

Znovu nastalo ráno a zastihlo Hermionu, jak připravuje snídani v kuchyni Draca Malfoye. Právě míchala čaj, když se zarazila, o krok ucouvla a opřela se hlavou o kuchyňskou skříňku. Co se to tu ksakru děje? Její život se proměnil v naprostý chaos! Kdoví jak dlouho už nestrávila celý den v obchodě. Naštěstí si Ginny s Laurou počínaly obdivuhodně, ale takhle to dál nešlo! Byl to její obchod a řídit by ho měla ona. A pak tu byl její byt! Proč na něj plýtvala nájemným? Nespala tam už celé dny, nebo to byly týdny? Upřímně řečeno, pokud svou situaci posuzovala čestně a bez výmluv, bylo zřejmé, že tu ve skutečnosti bydlela. Bydlela v bytě Draca Malfoye! A co bylo ještě horší, začínala o něm přemýšlet jako o svém bytě! Včera dokonce přesunula několik ozdůbek, protože si myslela, že budou vypadat lépe, a Draco se o tom ani nezmínil!

Přesto oba stále trvali na tom, že se jedná o obchodní vztah, v nejlepším případě o jakési provizorní přátelství. Jak pěkně si lhala do vlastní kapsy!

Konečně ji dostihl rozpor mezi tím, jak jednali a jak se cítila. Bylo jí jasné, že teď už chce víc.

Potřebovala s Dracem promluvit o všem, nač teď myslela, ale jak o tom mohla vůbec začít? Fakt, že tohle všechno brzy skončí, rozvířil její pocity v šíleném kolotoči. Vyhlídka, že se jim povede zaregistrovat lektvar jako první, uťala její naděje už v zárodku. Na plese okouzlí pana Duranda, domluví se na dodávkách a ona bude moci splatit Dracovi dluh. A v tom to bylo! Už nebude žádný důvod, proč by se ještě měli vidět. Její život se vrátí do normálu. Zlepší se jen to, že bude jedinou, relativně dobře zaopatřenou, majitelkou obchodu. Osvobozená od Joshuy a bez Draca. O to vlastně šlo, ne? Tak proč s tím nebyla spokojená? Proč se cítila tak zatraceně mizerně a bez nálady ?

„Co se děje?“ pronikl do jejích myšlenek Dracův hlas. Rychle se otočila a spatřila ho stát ve dveřích. Vlasy měl rozcuchané a župan nehalil jeho nahý trup. Snažila se udržet oči na jeho tváři.

 „Nic. Chceš čaj nebo kávu?“ nevědomky si povzdechla, protože tady byl další důkaz toho, jak si zvykli na tuto útulnou malou rutinu, skoro jako by byli staří manželé nebo tak něco!

„Ani jedno, pokud tě to nutí tak hlasitě vzdychat,“ usmál se na ni.

„Promiň, probudila jsem se v mrzuté náladě,“ řekla a sáhla po konvici. Téměř vchrstla kávu do Dracova šálku a začala ji energicky míchat. Dracova ruka dopadla na její a zabránila jí v pohybu. Vzhlédla k němu. Stál velice blízko, těsně vedle ní a zvedal své elegantní obočí. 

„Jestli se chystáš ten šálek rozbít, tak nám raději připravím pití sám, vezmeme si ho na pohovku a povíš mi, o co vlastně jde,“ řekl provokativně, ale ona jen přikývla. Přešla do obývacího pokoje a sedla si. Teď už ji znal dobře a věděl, že to není jen ranní mrzutost. Ona ho znala též. Měla ho ráda. Líbilo se jí znát ho tak dobře. Líbil se jí způsob, jakým si prsty projížděl vlasy, když byl rozrušený, jeho škádlivý sarkasmus, drobné projevy náklonnosti. Líbil se jí způsob, jak žil, jeho bydlení a nadevše jeho přístup k životu vůbec. Jeho názory o mnoha věcech byly pravým opakem jejích postojů, ale při tom se zdálo, že v těch opravdu důležitých otázkách jsou vždy zajedno. Zaplavila ji vlna poznání – nemělo smysl to dál popírat, a už vůbec ne lhát sama sobě. Zamilovala se do něj, ne nějakým nedospělým zbožňujícím způsobem, ale skutečně a doopravdy. A vážně to musela rychle zarazit, než se z toho zblázní.

 „Podívejme se! Už zase jsi ztracená ve svých myšlenkách, tak pověz, co tě trápí?“ Draco položil její hrnek na stůl a sedl si na pohovku naproti ní.

„Vážně to nic není. Jsem unavená, dneska je ten ples, a všechno to na mě nějak dolehlo...“ zarazila se, když viděla, jak se Draco zatvářil.

 „Myslel jsem, že spolu můžeme mluvit o všem... Vzpomínám si, jak jsem si ti vyléval srdce,“ usrkl si ze svého šálku a přes jeho okraj na ni pohlédl svýma nádhernýma očima.

 „Myslíš tak, jak spolu mluví přátelé?“ řekla. Pak se opřela a složila hlavu do dlaní.

„Ano, jako přátelé,“ potvrdil nechápavě.

Povzdechla si. „Promiň, to jen že všechno brzy skončí. Doufám, že ti splatím dluh a budu moct pořádně vést svůj obchod a vrátit se do svého bytu...“ kývla hlavou. Snažila se, aby to vyznělo optimisticky. Draco na ni zamyšleně hleděl a snažil se rozhodnout, co se mu to vlastně pokouší říct.

 „Myslel jsem, že tohle sis přála.“

„Ano, přála.“

„Tak teď si nevím rady,“ řekl pobaveně. „Proč ženy musí mluvit v hádankách?“

 „No, jenom... prostě... nemyslím, že teď chci tohle...“

Na okamžik na sebe pohlédli, Draco očima pátral v její tváři. Nastala chvíle těžkého ticha, než položil další otázku.

„A co tedy chceš teď, Hermiono?“

„A co ty?“

„Já se ptal první, Hermiono,“ drobně se usmál jedním koutkem.

„Nevím přesně...“ Pak rychle v hrůze, že ztratí odvahu, vyhrkla: „Nechci se vrátit do svého bytu.“

„Proč ne?“

 „Líbí se mi tady... je to krásné místo.“ Věděla, že to zní povrchně, ale nedokázala mu říct pravý důvod.

 „Takže se ti líbí můj byt?“ pokrčil rameny. „Tak dobrá, pronajmu ti pokoj, ano? Vyřeší to všechny tvé problémy?“

„Ne tak úplně,“ sklopila oči do klína a znovu vzhlédla. Ksakru! Prostě to musela vyslovit. „V mém bytě nebudeš ty, že?“ znovu si povzdechla, ale přinutila se pokračovat. „Nechci tě přestat vídat... až ti zaplatím. Chci říct, že teď děláme všechno spolu a už jsem si na to zvykla...“

Nedokázala poznat, co si myslí, protože nezareagoval ihned. Pak se mu na rtech objevil nepatrný úsměv a oči se mu rozzářily. Beze slova vstal, přešel k ní, chytil ji za ruku, vytáhl do stoje a objal ji. Nebylo to erotické objetí, jen důvěrné a ona si ho vychutnávala. Opřela si hlavu o jeho rameno a znovu si povzdechla, tentokrát spokojeně. Nebyla si jistá, jestli měl v úmyslu něco říct, ale stejně jako minule mu příležitost zmařil bzučák.

 „Zatracený krám! Nechám ho odpojit,“ zamumlal a Hermiona se zachichotala. Přešel k interkomu. „Ano, to je v pořádku. Pošlete ji nahoru.“

„Ginny!“ vykřikla. S hrůzou se podívala na svou noční košili. „Musím se jít převléct.“

„Proč? Vypadáš slušně a nepřišla náhodou proto, aby ti pomohla se upravit?“

 „To až později. Až budeš pryč, chci jí všechno říct. Myslím, že si zaslouží to vědět, zvlášť když byla tak trpělivá,“ odmlčela se. „Můžu, ne?“

Pokrčil rameny. „Ale jo, je mi to jedno.“

Ozvalo se zaklepání a Hermiona zaječela.

„Merline, teď už se převléct nestihnu!“

 „Řekl jsem ti, že je to v pořádku,“ prohodil Draco cestou ke dveřím.

„Není!“ vrhla se k němu a chytla ho za ruku, než stačil otevřít. „Jdi se převléct, já ji přivítám.“ Po Dracově tváři se rozšířil zlomyslný úsměv. Hermiona zaúpěla. „Tohle neuděláš, že ne?“

 „Ani náhodou,“ zasmál se a stiskl kliku. Za dveřmi stála Ginny, zřejmě uvažující, proč jim trvalo tak dlouho, než přišli otevřít. Pak si všimla jejich vzezření, rozcuchané Hermiony v noční košili a Draca v rozhaleném županu, nezastírajícím jeho nahý hrudník.

Trochu vykulila oči a naklonila hlavu k rameni.

„Neruším při něčem?“ Nebylo pochyb o tom, jak to myslí. Draco se na ni zašklebil.

 „Jo, mohla by ses vrátit asi za půlhodinku, ať to můžeme dokončit?“

 „Draco!“ střelila po něm pohledem Hermiona.

„Co? Jsem si jistý, že Wízlici... Ginny to vadit nebude,“ řekl nevinně.

Hermiona ho odstrčila z cesty. „To není vtipné. Pusť ji dovnitř.“

Ginny vstoupila a odložila si tašku. Hermiona sledovala, jak kamarádka užaslým pohledem přejíždí byt.

„Páni! Tohle je úžasné!“ vyhrkla, ale pak si uvědomila, že hodnotí byt Draca Malfoye. Opatrně na něj koukla. Jenom jí pokývl.

„Díky.“

Chvíli na sebe všichni zírali, než Draco přerušil ticho.

„No, tak vás na dopoledne opustím. Vrátím se po obědě.“

„Prima, děkuji,“ odpověděla Hermiona. „Stejně bych se měla jít obléct. Chovej se jako doma,“ řekla Ginny, která tázavě zvedla obočí.

 „Neměl by tohle říct on?“ zeptala se přímo, jak bylo jejím zvykem. „Nebo teď děláte všechno společně?“

Draco se ušklíbl. „Hm... rozhodně spolu děláme všechny důležité věci,“ prohlásil. Ginny pohlédla na Hermionu a zase zpátky na Draca.

 „Draco! Slíbil jsi, že se budeš chovat slušně!“ Ginny na ně znovu zírala, zjevně překvapená jejich výměnou názorů. Hermiona se šla převléct a po návratu našla kamarádku obdivovat výhled. Bylo legrační, že jím byla stejně omráčená jako kdysi ona. Jen o chvilku později se objevil Draco, jako vždy bezvadně oblečený. Hermioně neuniklo, jak se na něj Ginny dívá, když se loučili. Jakmile se za ním zavřely dveře,  Ginny zamířila k Hermioně a rozhodila rukama.

 „No tohle! Co se tu ksakru děje? Myslím tenhle byt a vy dva? To, jak spolu mluvíte! Takhle to je pořád? A vždycky chodíte polonazí, když jste tu spolu?“ bombardovala Hermionu otázkami.

 „Hej! Zpomal. Řeknu ti všechno. Proto jsem tě požádala, abys přišla dřív. Budeme mít chvilku, abychom to dohnaly,“ usmála se na kamarádku. „A nebyla jsem nahá, ale v noční košili.“

 „Ty možná ne, ale on teda určitě...“

„Myslíš Draca? Má jméno, Ginny.“

 „Jo, Malfoy! Tak se jmenuje! Odkdy mu říkáme Draco?“ řekla a s úsměvem se naklonila k Hermioně. „To jméno křičíš, když vy dva..“

„Ginny!“ přerušila ji Hermiona.

 „Ale no tak, Hermiono! BYL polonahý a věř mi, že jsem si toho všimla! Tohle by žádná holka nepřehlédla! Zatraceně, kdo by si pomyslel, že Malfoy bude vypadat takhle! Páni!“ Popadla Hermionu za ruku „Jsem tvá kamarádka, můžeš mi to říct. Slibuji, že tě nebudu soudit nebo ti něco vyčítat. Chci říct, jak bys mohla odolat, když vypadá takhle!“

 „Ginny!“ zopakovala. „Půjdu nám udělat něco k pití a pak ti všechno svěřím,“ řekla záměrně a pozorovala Ginnin úsměv. Dnes ráno bude legrace.

 

Poznámka autorky: Je mi líto, že tu ještě nebyl ples, ale tak to chodí. Bude brzy, slibuji. Doufám, že se vám to i tak líbilo. Dejte mi vědět...



Poznámka:


Kapitola 32. Malý jemný nátlak



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 32. Malý jemný nátlak

 

Hermiona položila šálky s kávou na stůl a obě se usadily na pohovce u okna.

„Upřímně řečeno se z toho pořád nemůžu vzpamatovat,“ řekla Ginny s rozzářenýma očima. „Je to zatraceně fantastické. Ten koberec je takhle tlustý!“ roztáhla palec s ukazováčkem na absurdně velkou vzdálenost. „Pohovky jsou nádherné, a co teprve ten výhled! Paráda!“ 

Hermiona se usmála jejímu nadšení. „Chceš si to tu prohlédnout?“

Ginny po ní podezíravě koukla. „Jasně že chci, ale taky chci vědět, co se děje. Ty tady teď bydlíš? Jsi zde jako doma, jako by ti tohle všechno patřilo!“

„Ne, nebydlím tu, ale jsem tady z určitého důvodu, a myslím, že jsem to tu začala považovat za samozřejmost.“ Odmlčela se, protože Ginny protáhla tvář. „Měla jsem dobrý důvod! Pojď, provedu tě, než začnu vysvětlovat.“

Nahlédly do kuchyně, pak prošly chodbou k Hermioninu pokoji a koupelně.  Hermiona ukázala na dveře Dracovy ložnice.

„Tady je Dracův pokoj, ale asi bude lepší, když tam nepůjdeme...“

Ginny poskočila a nebrala přitom ohled na své stále rostoucí břicho. „Děláš si srandu? Musím se tam podívat!“

 „Ginny! To je Dracův pokoj, neměly bychom tam čmuchat...“ a pak se zachichotala, protože si uvědomila, jak je pokrytecká. Zaplavily ji vzpomínky na den, kdy ji Draco přistihl. Naštěstí už necítila hrůzu a rozpaky jako tenkrát. Teď, když už ho znala, jí to připadalo zábavné. Uchechtla se, pak se rozesmála naplno. Ginny na ni zmateně hleděla.

 „Co je tady k smíchu?“

Hermiona ze sebe pod náporem smíchu skoro nedokázala vypravit slovo. „Opravdu ti toho budu hodně povídat!“

 

“““““““““““““““““““““““““““““““““““““““““““““

 

O dvě hodiny později v sobě měly spoustu šálků kávy a rychlý oběd. Ale také se  Hermioně konečně podařilo Ginny všechno vypovědět. Začala od lektvaru a jeho účinků. Pak mluvila o útocích, proč se přestěhovala, o Pansy, Daphne a všech nedávných událostech. Ginny se občas na něco zeptala, ale moc to nekomentovala a nechala ji volně mluvit.

Pak Hermiona začala o tom, jak ji Blaise pozval na skleničku, jak ji Draco našel ve své posteli (Ginny pěkně zírala, než se hlasitě rozchechtala). Pokračovala, jak se s Dracem postupně poznávali a sbližovali. Tady už se Ginny ptala častěji a víc pátrala.

 „Takže on se opravdu změnil?“ ujišťovala se v okamžiku, kdy se Hermiona musela nadechnout.

„Ano.“

„A co vy dva?“ sondovala. Hermiona místo odpovědi jen pokrčila rameny. Nevěděla, co na to říct.

„Přese všechno jste přátelé? Chci říct, že před chvílí jste k sobě byli úžasní. Pro mě je to tak trochu převrat, Hermiono! Tohle je Draco Malfoy, školní tyran, nenávistný a prolhaný syn smrtijeda.“

„Jo, já vím,“ povzdechla si Hermiona. „Nedokážu si představit, že je to vlastně tentýž člověk. Je úplně jiný.“ Pohlédla na kamarádku. „Chceš, abych byla naprosto upřímná, nebo ti jde jen o to, abych ti to řekla, a ty s tím pak poběžíš k Harrymu, nebo ještě líp na mě budeš křičet, až zmodráš?“

„Ne a ještě jednou ne! Teď jsem se urazila!“ rozhořčila se Ginny. „Už jsem Harryho připravila, bude to v pořádku, dokážu ho přesvědčit. Tak mi to prosím řekni. Chci to všechno s tebou sdílet. Jestli si myslíš, že se opravdu změnil, budu věřit tvému úsudku. Navíc jsem nesmírně zvědavá. Budu tě muset proklít, jestli mi nedáš nějaké podrobnosti!“

Hermiona se na svou přehnaně teatrální kamarádku usmála. „Ty těhotenské hormony tě dělají ještě horší než obvykle,“ řekla. „Mám ho ráda, jsme přátelé, dobří přátelé. Je... no prostě je snadné si s ním povídat, snadné s ním být... Uvědomuji si, že to zní fakt divně, ale věřím mu. Vím, že mě nenechá na holičkách nebo mě nebude za zády pomlouvat. A je s ním legrace.“

„Jo, něco z té legrace jsem viděla,“ pronesla Ginny. Pak ztišila hlas a upřeně se na Hermionu zahleděla. „Vypadá to, že ho máš ráda víc než jen trochu!“

Hermiona se kousla do rtu. „Já nevím... kdyby to nebylo tak složité...“

 „A ty mi říkáš, že jsi strávila několik nocí v jeho posteli, ale k ničemu nedošlo?“ Ginnin hlas zněl nevěřícně. „Chci říct, tohle je Draco Malfoy – proslulý playboy! To se vážně o nic nepokusil?“

„Namouduši.“

„A ty?“

„Co já?“

„Tys něco zkusila?“ na Ginnin úšklebek by byl hrdý i sám Draco.

„Ne! Samozřejmě že ne!“

Ginny protočila oči. „Ale no tak, Hermiono! Přestaň se chovat jako malá panenská školačka! Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale Malfoy je žhavý kus! Pekelně žhavý! Jak jsi vedle něj mohla celou noc ležet a o nic se nepokusit?“

Hermiona se nedokázala ovládnout a musela se smát jejím názorům. „Víš, že tohle není můj styl.“

 „No,“ ušklíbla se Ginny, „možná je na čase, abys to změnila!“

Přesně tento okamžik si Draco vybral k návratu a dívky na něj napůl provinile, napůl zvědavě pohlédly.

 „Co je? Proč na mě tak zíráte?“ zeptal se. Hermioně uniklo zachichotání.

„Myslela jsem, že jsi zvyklý, když na tebe ženy zírají?“ podotkla. Draco protáhl tvář, ale neodpověděl. Než šel dál, vyklouzl ze saka a rozvázal si kravatu. Hermiona koutkem oka sledovala Ginny. Musela potlačit další zahihňání, protože zrzka ho svlékala očima. Přistoupil k nim a usadil se vedle Hermiony.

 „Tak už znáš celý příběh?“ zeptal se Ginny, která se v té chvíli zdála být poněkud zaražená, že s ní mluví civilizovaným způsobem.

 „Ééé... ano,“ zamumlala. Pak se dala dohromady a odpověděla, jak se patří. „To je ale historie!  Lektvar je naprosto neuvěřitelný, Pansy je pořád ta stejná neskutečná kravka a doufám, že jí dáte co proto!“

Draco se zasmál jejímu slovníku. „Chystáme se k tomu.“ Pak se obrátil k Hermioně. „Už jste si daly něco k jídlu? Umírám hlady.“

„Ano, daly.“

„Tak si tedy půjdu udělat sendvič,“ vstal.

„Ty nemáš houf domácích skřítků, kteří by ti ho připravili?“ popíchla ho zrzka.

„Ginny!“ napomenula ji Hermiona.

„No co? Vzpomínám si, jak si sám nechtěl ani zavázat boty!“ pozdvihla Ginny obočí a Draco na ni upřel zrak.

„Jo, taky jsi přesně taková, jakou si tě pamatuji!“ řekl ironicky. „Užvaněná a vlezlá!“

„Draco!“ vykřikla Hermiona, ale nikdo si jí nevšímal.

„Jo, teď už jsem doma! Osobní urážky, to jsme správně u Malfoye!“ Ginny se pokusila rýpnout ho prstem do hrudi, ale on jí ruku zachytil a pevně podržel.

„Taková jsi pořád? Jak to Potter dokáže vydržet? Chudinka idiot!“ Draco se na ni náhle ušklíbl a Hermiona spatřila, jak se Ginnin výraz mění z rozhořčeného na pobavený.

„Takže ty vlastně Harryho lituješ?“ ujistila se.

„Ano! Jak to ksakru s vámi dvěma všechny ty roky ve škole vydržel?“ mávl rukou směrem k Hermioně a ona se na něj zamračila. „To muselo být mnohem horší, než kdy mohl být boj s Voldemortem!“ Mrkl na Ginny, která se proti své vůli usmála. Hermiona ho sledovala a žasla nad jeho schopností zcela zvrátit situaci ve svůj prospěch. Byla ještě překvapenější, když Ginny znovu našla řeč.

„Promiň, pro mě je to všechno trochu zvláštní... Chci říct, jsi Draco Malfoy a já tu u tebe doma pomáhám Hermioně připravit se na ples, kam jde s tebou!“ vyhrkla a měla tu slušnost, že se tvářila trochu rozpačitě. Podívala se na kamarádku. „Hermiona říká, že ses změnil. Věřím jejímu úsudku, takže...“ nabídla mu ruku a pevně na něj pohlédla: „Příměří?“

Hermiona by nejraději dala Ginny pusu. Teď ale zadržela dech. Sledovala Draca a doufala, že se nevrátí ke svým starým způsobům. Vypadalo to, že bude váhat věčně, ale pak s úsměvem uchopil podávanou ruku a políbil ji. Hermiona při pohledu na naprostý úžas v Ginnině tváři vyprskla smíchy. Draco ruku pustil a přikývl.

 „Příměří.“

Když odešel, stále ještě udivená Ginny obrátila zrak k Hermioně.

 „Chceš vidět moje šaty?“ nabídla Hermiona a pozvala Ginny do svého pokoje. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Ginny začala mluvit.

„Políbil mi mou zatracenou ruku! Nedělala sis legraci, když jsi tvrdila, že se změnil,“ vyhrkla. „To je ale drzý prevít!“

„Jo,“ souhlasila Hermiona a otevřela skříň.

 „Nedokážu uvěřit, že sis šla koupit večerní šaty a nevzalas mě s sebou! Uvědomuješ si, že to málem znamenalo konec našeho přátelství?“ pronesla Ginny.

„Promiň, ale šla jsem s Dracem.“

„Cože? Ty jsi ho vzala s sebou na nákup šatů?“ Ginny zírala a Hermiona se začervenala, protože věděla, že bude muset vysvětlovat.

„Zaplatil je.“

Ginnino obočí vylétlo vzhůru. „Zaplatil? Vážně?“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Takže on ti půjčí peníze, prakticky škemrá, abys tu s ním žila, pečuje se o tebe a kupuje ti šaty?“

 „No... ano...“ koktala Hermiona.

Ginny ji popadla za ramena. „Je bohatý, pohledný, a zřejmě zpod všech těch vrstev sarkasmu vyhrabal nějaký šarmantní gen! A samozřejmě je k tobě překvapivě pozorný...“

„Ne, takhle to není,“ začala protestovat Hermiona.

„Ale je! Nebuď tak naivní!“ Ginny ukázala na skříň. „Musím vidět ty šaty, protože jestli nejsou úchvatné, půjdu s tebou hned teď koupit nové.“

 „Proč? Co tím chceš říct?“

„Protože dneska v noci musíš vypadat přitažlivě, nádherně, svůdně, opravdu neuvěřitelně, nejlíp, jak jsi kdy vypadala.“ Ginny ukázala k šatníku.

„Ginny! Co tě to napadá?“

 „Prostě mi ukaž ty šaty.“

Hermiona je vyndala a pověsila na otevřené dveře skříně.

„Páni! Tohle je ono? Jů, Hermiono, to je nádhera! Ty musely stát balík!“ Ginny něžně promnula látku.

Hermiona se poškrábala na hlavě, protože jí něco došlo. „Víš co? Nemám ponětí, kolik stály! To je hrůza!“

„Chceš říct, že jsi je prostě vzala, podala Dracovi a řekla – chci tyhle?“ zeptala se Ginny.

„No, když to řekneš takhle, zní to strašně, ale já jsem mu nabídla, že je zaplatím, jenže jsem se ani nezeptala, kolik stály!“ Hermiona si dlaní zakryla ústa. „Teď se cítím hrozně!“

 „To bys měla!“ škádlila ji Ginny. „Stala se z tebe pěkně zhýčkaná princeznička!“

„Ne! Vím, že žertuješ, ale ne! Líbí se ti?“

„Hermiono, zamilovala jsem se do nich! Díky Merlinovi, že sis vybrala tak úchvatnou róbu.“ Ginny přidržela šaty před Hermionou.

„Proč? Myslím, proč to pořád říkáš? Vím, že dnešní večer je důležitý, ale stačí jen, abych vypadala slušně,“ naléhala Hermiona.

„Slušně! Dnes večer musíš vypadat mnohem líp než slušně,“ zdůraznila Ginny a roztřásala sukni šatů.

„Znovu se ptám - proč?“

„Protože dneska večer by ten francouzský chlápek měl svým podpisem změnit tvůj život a zároveň bys měla ulovit Draca Malfoye, a já se o to postarám!“

 

Poznámka autorky: Cha chá, občas Ginny miluji. S Hermionou se dokonale doplňují a Draco ji výborně zvládl! Doufám, že vám nevadí všechno tohle otálení před plesem, ale je to dobrý způsob, jak zajistit, aby se Ginny s Dracem přestali vzájemně nenávidět, což je důležité. A Ginny může zarazit všechno to Hermionino váhání a přimět ji, aby s Dracem začala něco dělat. Doufám, že to bylo dobré. Miluji vaše komentáře, děkuji mockrát.



Poznámka:


Kapitola 33. Rozmazaná a pomačkaná



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 33. Rozmazaná a pomačkaná


Ginny vyšla z Hermioniny ložnice a chodbou se dostala do obývacího pokoje. Draco ve večerním obleku už tam stál. Otočil se, když vstoupila. Zběžně ho přelétla očima, ani se to neobtěžovala skrýt, a on se na ni zašklebil.

 „Přestaň mě okukovat, Weasleyová.“

 „A není to přesně to, co čekáš od každé ženy na plese? Proto ses přece takhle vyfešákoval!“ konstatovala Ginny, zatímco si ukládala věci do kabelky.

„Oblékl jsem se takhle, protože je to doporučeno na pozvánce,“ odpověděl suše.

Přistoupila k němu. „Nemyslím oblek, ale tohle,“ lehce se rukou dotkla jeho vlasů, které byly zdánlivě nedbale rozcuchané, ale bylo jí jasné, že tomu musel věnovat jisté nemalé úsilí. „A tohle,“ chytla ho za zápěstí a ukázala na drahé hodinky.

„No co? Nesmím si koupit kvalitní zboží?“ zeptal se rozhořčeně. „Nebo se učesat, když jdu ven?“

„Ne, myslím tu snahu, kterou vyvíjíš, abys zapůsobil,“ ohrnula rty. „A budeš se promenádovat kolem s vědomím, jak úžasně vypadáš ...“ její hlas zeslábl při pohledu na Dracovu tvář.

„Tak ty říkáš, že vypadám úžasně?“ zašklebil se na ni. Obrátila oči v sloup. „Jo! A ty to víš!“ odpověděla bez sebemenších rozpaků.

„Weasleyová, ty po mně vyjíždíš?“ pátral Draco podezíravě. Nějak nechtěl věřit, že by to myslela vážně.

„Ne. Jsem šťastně zadaná, a pokud sis nevšiml, tak i těhotná!“ poplácala se po vystupujícím bříšku.

„Takže jen povzbuzuješ moje ego, nebo má tenhle rozhovor nějaký smysl?“ Draco si rychle a dokonale uvázal motýlka a obrátil se zpět k ní.

„Smysl je ten, že i když jsi tohle udělal, abys zaujal všechny přítomné ženy,“ Ginny se odmlčela a proti své vůli se musela pousmát jeho pobavenému a mírně samolibému výrazu, „tak jen doufám, že navzdory tomu nezapomeneš, s kým jsi tam přišel.“

Draco se trochu zamračil, když si uvědomil, že její řeč má skutečně smysl. „Chceš mi říct, že se mám chovat slušně?“ ujistil se a zvedl obočí.

Ginny vypadala lehce nervózně, protože věděla, že zachází trochu daleko, ale stejně se nezastavila. „Ano, myslím, že tohle se snažím říct.“ Odmlčela se a pohlédla k Hermionině ložnici. „Nechci ti vyčítat, ale Hermiona by mohla brát věci vážněji než ty.“

Draco popošel k Ginny tak blízko, že ucítila závan jeho kolínské. On i úžasně voněl!  Merline!  Tohle s jejími hormony muselo udělat těhotenství. Díky bohu, že se o jejích myšlenkách Harry nikdy nedozví!  Uvědomila si, že na ni Draco mluví.

„Tohle nemůže brát vážněji než já.“

Pokusila se o vysvětlení. „Jen se snažím říct, že ty jsi na tohle všechno zvyklý,“ gestem zahrnula celý byt. „A jsi zvyklý brát všechno, jak to přichází, ale Hermiona ne, a vím, že tě má ráda, tak očekávám... no, víš, co myslím, ne?“ Ginny si povzdechla. „Mimochodem, jestli jí prozradíš, co jsem řekla, prokleju tě!“

Draco se k ní naklonil a tiše řekl: „Weasleyová, nebere to vážněji než já, to vím naprosto bezpečně.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Jsem, protože tohle je nejvážnější, co jsem kdy zažil,“ Draco z Ginny ani na okamžik nespustil oči a ona poznala, že je to naprostá pravda.

„Dobrá... skvělé,“ zamumlala, protože ji trochu zaskočila jeho odpověď a upřímnost. Hermiona by šílela, kdyby věděla!

Trochu odstoupil. „A jestli jí prozradíš, co jsem ti řekl, prokleju tě!“ zopakoval její slova a Ginny se zasmála tomu, jak chytře obrátil řeč. Zaslechla zvuky z Hermionina pokoje.

„Měla bych jít,“ řekla.

„Jo, díky, že jsi Hermioně pomohla.“

Ginny se přistihla, že na něj zase zírá. Chvilku potrvá, než si na nového Draca zvykne. „To není problém. Užijte si to a doufám, že toho Francouze udoláte.“

Ginny odešla. Draco u dveří chvíli koukal do prázdna a uvažoval, co jí Hermiona mohla říct, aby to vyprovokovalo právě skončený rozhovor.

„Hej,“ dolehl k němu Hermionin hlas a když se otočil, spatřil ji trošku rozpačitě postávat vedle pohovky.

 „Dobrá, už je čas!“ řekl náhle. „Měli bychom jít, máme malé zpoždění.“

Upřeně na něj hleděla a ze všech sil se snažila nedat najevo, co si myslí. Nečekala, že padne na zadek nebo tak něco, ale mohl se alespoň zmínit o jejím vzhledu. Ginny odvedla skvělou práci a Hermiona věděla, že ještě nikdy nevypadala lépe. Vlasy měla ovinuté kolem týlu tak, že všechny kadeře jí v krásných kaskádovitých vlnách padaly na jedno rameno. Byla jemně nalíčená, ale oči jí zářily a rty měla delikátně růžové. A šaty byly úžasné. Teď, když byly upravené přímo na její postavu, vypadaly ještě lépe.

Zatímco čekala, až Draco přinese pláště, cítila trochu lítost a snažila se vzpamatovat. Koneckonců tohle byl Draco Malfoy. Netrvalo dlouho, než starý Draco vystrčil růžky, ale dnes večer se nemohla proměnit v emocionální trosku, takže to prostě musela přijmout. Uvědomila si, že Draco stojí těsně vedle ní a přidržuje jí plášť.

„Díky,“ zamumlala a obrátila se, aby mohla vklouznout do pláště. Jakmile se tak stalo, jeho ruce ji objaly a přitiskly blíž. Naklonil svá ústa těsně k jejímu uchu.

„Mimochodem, vypadáš naprosto úžasně a nádherně,“ snížil hlas až k šepotu. „Zapomněl jsem to zmínit, že?“

Hermiona se prudce obrátila tváří k němu a uviděla, jak se na ni drze šklebí. Okamžitě si s úlevou uvědomila, že ji předtím nepochválil záměrně, jen aby ji naštval. Věděla, že by se na něj měla zlobit, ale nedokázala to, protože se teď vyhřívala v jeho úsměvu a byla příliš spokojená, že je všechno zase v pořádku.

Zavrtěla hlavou. „Občas tě skutečně nenávidím,“ řekla, ale přitom se na něj usmívala.

„Ze srdce doufám, že ne,“ odvětil. Prohlédl si ji od hlavy k patě a pak s ní několikrát zatočil, dokud se nezačala chichotat. „Skvělé šaty, dobře jsem je vybral.“

„Já jsem je vybrala!“ protestovala a pak si povzdechla, když jí došlo, že si ji znovu dobírá. „Přestaň mě popichovat!“

 „Když ty tak snadno naletíš,“ prohlásil. „Jako bych tě mohl nepochválit, když vypadáš tak neuvěřitelně!“ 

Usmála se na něj a přikývla. „To už je lepší!“ Přejela dlaní jeho sako. „Taky nevypadáš úplně špatně,“ usmála se.

„Ne úplně špatně?“ oběma rukama na sebe ukázal. „Ty říkáš, že tohle není tak úplně špatné? Jistě potkám spoustu žen, co si budou myslet, že vypadám mnohem lépe, než ne úplně špatně. Možná půjdu a nějakou si najdu.“

„Prosím tě,“ zavrčela na něj, i když věděla, že ji zase provokuje. Přistoupil blíž a Hermiona přimhouřila oči. „Co děláš? Myslela jsem, že máme zpoždění.“

„Ne, nejdeme pozdě,“ stál teď těsně vedle ní, objal ji kolem pasu a přitáhl k sobě. „Mimochodem, zrovna mě napadlo, že tam nemusíme jít. Jsem si jistý, že bychom našli jiný způsob, jak se zabavit...“

„Draco!“ protestovala, ale když se k ní opět sklonil, tentokrát tak, že se rty dotýkal jejího krku, zachvěla se.

 „Hmmm?“ Vnímala jeho dech na své kůži a jeho ruka sklouzla níž na její bok. Hermiona polkla. Nebyla si jistá, jak reagovat na ten náhlý projev Dracovy náklonnosti. Ale byla si vědoma, že ji rozechvěl. Vtom se znovu ozval bzučák a on se náhle odtáhl. Rozesmála se znechucenému výrazu v jeho tváři, kterým reagoval na opětovné přerušení intimní chvíle. Trochu otráveně ji pozoroval a obličej se mu pomalu rozjasňoval, dokud se také nezačal smát. Interkom zabzučel podruhé a oba opět propukli v smích.

„Raději se ozvi, asi je to auto,“ Hermiona se stále ještě chichotala.

„Tuhle věc nenávidím!“ řekl, než zvedl sluchátko a promluvil do něj. „Dobře, děkuji. Za chvíli budeme dole.“ Obrátil se k ní. „Je to auto.“ Přikývla a vzala si taštičku.

„Máš lektvar?“ zeptala se. „Budeme si ho muset vzít ve voze.“

Přikývl a nabídl jí rámě. „Zřejmě je dobře, že nás vyrušili. Jsi dokonalá a já bych tě rozmazal a pomačkal.“

Hermiona se na sebe podívala. Pořád vypadala skvěle. A Draco právě řekl, že je dokonalá? Nechtěla tu chvíli nechat jen tak minout, tak řekla něco, co naprosto neladilo s její povahou. „Ano, asi bude nejlíp, když pomačkání a rozmazání necháme být, až se vrátíme...“  Rozesmála se Dracovu ohromenému výrazu.

„Na tahle slova nezapomenu!“ ujistil ji.

Poznámka autorky: Doufám, že se nezlobíte, protože ještě stále nejsou na plese? Nenatahuji to schválně, jenže jsem opravdu potřebovala všechno dostat před ples. Takhle se tam nemohou chovat a vážně jsem chtěla jejich vztah o kousek posunout. Nemohou si vzájemně už moc dlouho odolávat, to by nebylo reálné. Takže vím, co jsem říkala, ale vážně už příště bude ples a potom i oni budou o kousek dál... doufám, že je to stále dobré... prosím, komentujte, opravdu si cením vašich názorů. Doufám, že vám nevadí tolik kapitol – prostě to nedokážu uspěchat, ale doufám, že se příběh moc nevleče...



Poznámka:


Kapitola 34. Ples



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 34. Ples

 

 

 

Tak tady je plesová kapitola. Dobrá zpráva – je to doteď nejdelší kapitola. Špatná zpráva – konec se vám opravdu nebude líbit, za což se předem omlouvám...

 

Poznámka překladatelky a bety Sevika99, která má hlavní zásluhu: V kapitole se poměrně často mluví francouzsky. Vzhledem k tomu, že ne všichni čtenáři tímto jazykem vládnou, a s ohledem na množství francouzských frází, kdy by poznámky pod čarou byly nepřehledné, jsme si dovolily vždy za francouzský text vložit závorku s kurzívou psaným překladem. Doufám, že nám tento zásah do kapitoly odpustíte.

 

Hermiona vystoupila z auta, přičemž se přidržela Dracovy ruky. Na oplátku ji odměnil lehkým úsměvem. Snažila se vypadat světaznale, ale honosné sídlo, před kterým stáli, ji naplnilo úžasem. Byla to obrovská, rozlehlá budova s půlkruhovitým schodištěm vedoucím k mohutným vstupním dveřím. Ve všech třech patrech domovního průčelí zářila rozsvícená okna.

„Páni! To je neuvěřitelné místo!“ šeptla Dracovi do ucha.

„Ano, jak se zdá, pořídil si ho z obchodování s lektvary!“ dokonce i na Draca, zvyklého vší možné parádě, udělal dům dojem. Dveřník je požádal o pozvánky a pak jim pokynul, ať vejdou. Hlavní hala byla obrovská, s dvěma schodišti, která stoupala kolem stěn a sbíhala se v prvním patře. Ze stropu visel mohutný lustr a Hermiona viděla, že všechno je obrovské a kvalitní. Sál byl plný lidí, ale přitom stále vypadal prostorně. Draco ji provedl davem do další velké čtvercové místnosti, která vypadala skoro jako arkáda, protože byla ze tří stran otevřená do stejně tak prostorných a honosně zařízených pokojů. V jednom Hermiona zahlédla taneční parket a orchestr, v druhém stoly s bohatým občerstvením.

 „Musíme najít pana Duranda,“ prohlásil Draco.

„Řekni něco francouzsky. Musíme se ujistit, že lektvar působí,“ vybídla ho.

Draco se otočil a ušklíbl se na ni. „Dobrá - J'adore vous habiller, mais je ne peux pas attendre pour vous aider a le retirer." („Obdivuji tvoje šaty, ale nemůžu se dočkat, až ti z nich pomůžu.“)

Hermiona rozhořčeně zkřížila paže na prsou. „Už jsi zapomněl, že taky mluvím a rozumím francouzsky?“

Zasmál se. „No co? Jen jsem zkoušel svoji francouzštinu!“

„Tak, že mi řekneš tohle?“

 „Pochopila jsi to? Skvělé, znamená to, že lektvar funguje,“ zazubil se a ona jen obrátila oči v sloup.

„Malfoyi!“ vykřikl mužský hlas. Když se otočili, spatřili, jak k nim míří vysoký muž s blondýnkou po boku. Nabídl Dracovi ruku a ten mu s ní potřásl.

„Nazdar, Masone,“ řekl Draco, a Hermiona zachytila v jeho hlase nepatrnou stopu nechuti. „Jak jde obchod s hůlkami?“

 „Těžce. Přestože je Olivander pryč, zdá se, že lidé se nedokážou pohnout dál.“ Mason mluvil hlučně a Hermiona k němu ihned pocítila odpor. Jako by četl její myšlenky, otočil se, aby na ni pohlédl. „Tak koho to tu máme?“ prohlížel si ji od hlavy až k patě. „Velmi hezká... i když nic jiného bych od tebe nečekal, Draco.“ Šťouchl Draca do paže a Hermiona cítila, jak se jí ježí vlasy na hlavě.

„Hermiona Grangerová,“ představila se s vědomím, že její jméno vyvolá reakci. „Těší mě, že vás poznávám.“

Mason shlížel na její ruku, jako by netušil, co s ní. Pak jí rukou bez nadšení potřásl. „Hermiona Grangerová? No ne!“ nebylo to adresováno jí, místo toho se díval na Draca. „Takže tahle má mozek a k tomu i krásu?“ Jeho společnice se zahihňala a Hermiona na ni pohlédla.

 „Tahle za sebe dokáže mluvit sama!“ vybuchla rozhořčeně a cítila, jak jí Draco tiskne ruku. Masona její nelibost zanechala lhostejného.

„Kurážná!“ řekl. „Je taková i v posteli?“

Hermiona na něj namířila prstem. „Jak se opovažujete...“ ale zmlkla, když ho Draco popadl za límec.

 „Omluv se,“ vybídl ho a Mason na něj nevěřícně zíral.

„Co je? Jen jsem žertoval.“

„Omluv se,“ opakoval Draco a Mason přivřel oči.

„Odkdy se staráš o to, co říkám? No tak jo, omlouvám se, Hermiono.“

 „Hm,“ broukla Hermiona, popadla svůj doprovod za ruku a bez dalších řečí odešla. Otočila se k Dracovi. „Hezké! Vážně máš moc prima přátele!“

„Není můj přítel, jen si myslí, že jím je,“ vysvětloval Draco. „Vždycky mě žádá, abych investoval do jeho obchodů, a myslí si, že jsme kamarádi.“

„Slizák jeden,“ zamumlala.

 „No tak, pojďme najít Duranda.“

Vydali se do zadního pokoje, z něhož se dalo projít na rozsáhlé pozemky kolem domu s rozlehlým trávníkem a zahradami. Brzy bylo jasné, kdo z přítomných je pan Durand. Elegantní muž středního věku, na němž bylo jasně znát, že má jak peníze, tak vkus. Draco je vmanévroval blíž, až stačilo udělat jen krok kupředu a představit se.

„Pane Durande,“ potřásl muži rukou. „Jmenuji se Draco Malfoy. Rád vás potkávám a chci vám poděkovat za pozvání.“

„Ach, pane Malfoyi! Je mi potěšením, jste mi velmi vítán.“ Pan Durand měl příjemný, kultivovaný hlas a srdečně se na ně usmíval. Obrátil svou pozornost k Hermioně. „Slečno?“

 „Hermiona Grangerová,“ podala mu ruku. „Máte krásný dům.“

„Oh, merci!“ odvětil. („Oh, děkuji!“) „Těší mě, že se jeden večer setkávám s Hermionou Grangerovou i Dracem Malfoyem!“ byl legračně nadšený a Hermioně to lichotilo. Ještě chvíli si povídali, konverzaci řídil Draco.

„Vím, že je to společenská událost, ale rád bych využil této příležitosti a trochu si promluvil o jistém obchodu, který by vás mohl zajímat.“ Přešel do francouzštiny. „J'espere que c'est quelque chose qui pourrait etre mutuellement benefique pour nous tous." („Doufám, že je to něco, co by pro nás mohlo být oboustranně výhodné.“)

Pan Durand se vřele usmál. „Ó, vaše francouzština je velmi dobrá! Samozřejmě že si vždycky najdu čas na malý obchod.“

„Za účasti Hermiony jako mé obchodní partnerky,“ Draco kývl směrem k ní.

„Ano, ano... pojďte prosím ven do zahrady.“

 

““““““““““““

 

Šlo to dobře. Na Hermionu zapůsobil Dracův smysl pro obchod. Zdálo se, že přesně ví, jak v této situaci postupovat, jak mluvit s panem Durandem, včetně přechodu do perfektní francouzštiny, kdykoli se to zdálo vhodné.

Aniž by zacházel do podrobností, vysvětlil Draco velmi stručně podstatu lektvaru. Pak se zmínil o jedné nezbytné složce. Hermiona mlčela. Draco mluvil tak dobře, že kdyby se snažila ho přerušit, jejich věci by neprospěla.

 „Lektvar si chcete zaregistrovat?“ ujistil se pan Durand.

„Ano, přihlásili jsme ho k registraci.“

 „A hlavní složka?“ zeptal se pan Durand s úsměvem, který Draco opětoval.

„Aah! Car maintenant que devra rester un secret, je le crains. Je suis sur que vous comprenez." („Ach. Obávám se, že pro tuto chvíli to bude muset zůstat v tajnosti. Jsem si jistý, že to chápete.“) Draco snadno přešel do francouzštiny a Hermiona se snažila nesmát příliš očividně tomu, jak hladce zvládl situaci. Pan Durand nadšeně přikyvoval a stále se usmíval. 

„Bien sur! Mais je presume que cet ingredient essential est celui qui ne peuvent pas etre obtenus sur le marche en general?" zjišťoval delikátně. („Samozřejmě! Ale předpokládám, že ta základní složka je to, co nelze získat na běžném trhu?“).

  

„Precision!" potvrdil Draco jeho domněnku.(„Přesně!“)

Pan Durand se naklonil k Dracovi a opět přešel do angličtiny.

„Pane Malfoyi, jsem velmi opatrný ohledně toho, s kým uzavírám podobné smlouvy. Nebudu riskovat! Nepotřebuji riskovat!“

„Chápu.“

Hermiona, která byla po celou dobu potichu, teď získala pozornost obou mužů, když promluvila. „Se vší úctou, pane, kdybyste neriskoval, nemohl byste získat tak nádherný dům.“

Draco pobaveně ohrnul rty a pan Durand se na ni také usmál. „Máte naprostou pravdu, slečno. Jsem si jist, že s riskováním máte své zkušenosti,“ naklonil se k ní. „Věřím, že ve spolupráci s Hermionou Grangerovou je jisté riziko, ale uvažoval bych o ní.“ Hermiona se usmála, protože jeho slova nebyla koketní, ale plná obdivu a respektu. Pan Durand položil Hermioně otázku a kývl hlavou směrem k Dracovi: „Je sui curieux de savoir pourquoi vous etes avec Monsieur Malfoy? Si j'ai bien compris c'est de vous deux ne sont pas amis?“ („Jsem zvědavý, proč jste s panem Malfoyem? Pokud jsem to správně pochopil, vy dva nejste přátelé?“) řekl rádoby utajeně, ale oba věděli, že Draco tam stojí a slyší každé slovo, takže bylo zřejmé, že Francouz ji škádlí.

 „Od konce války se mnohé změnilo...“ usmála se.

Draco si odkašlal a oba se na něj podívali. „S Hermionou jsme víc než obchodními partnery, pane.“

Hermiona se na něj podívala. Přemýšlela, kde to vzal. Jaký příběh teď spřádal a jak na to měla reagovat, když ji předem nevaroval?

 „Dobře! To je dobře!“ Pan Durand mírně blahosklonně poplácal Draca po zádech. „S ženou tak krásnou, šarmantní a zjevně i inteligentní, jako je slečna Grangerová, byste byl opravdu hlupák, kdybyste se nepokusil prohloubit vaše přátelství mimo obchodní sféru!“ Pan Durand byl tak typicky francouzský, že se Hermiona musela smát. Ohromil ji Dracův náznak, že mají vztah, protože pro Francouze to koneckonců mělo jistý význam. Netušila, že Draco dokáže tak dobře posoudit situaci a využít ji ve svůj prospěch. Byl odborníkem a bylo to působivé. Ne že by měla v úmyslu mu to říct. Už tak byl dost domýšlivý!

Draco objal Hermionu, která se snažila vypadat šťastně a nenuceně. „Už jste nám věnoval příliš mnoho času, ale doufám, že budete ochotný promluvit si znovu, až budeme mít lektvar zaregistrovaný?“

 „Ano, budu se těšit na další rozhovor.“ Pan Durand uchopil Hermioninu ruku a políbil ji, než potřásl rukou i Dracovi. „Užijte si zbytek večera a dobře se spolu bavte!“ Pak se vrátil ke společnosti v zahradním pokoji. Hermiona se otočila k Dracovi.

„Šlo to dobře?“ otázala se a Draco přikývl.

„Velice dobře. Víc jsme dnes večer očekávat nemohli, tohle nebyla obchodní schůzka.“

 „Rozhodla jsem se, že ti to neřeknu, ale nemůžu si pomoct,“ začala Hermiona. Tázavě na ni pohlédl. „Perfektně jsi zvládl situaci. Velmi neochotně přiznávám, že jsi na mě udělal dojem.“ Dracova ústa se roztáhla v širokém úsměvu.

„V tomhle jsem dobrý, nicméně jedna tvá replika mi ukradla šou,“ kývl na ni a opakoval: „Kdybyste neriskoval, nemohl byste získat tak nádherný dům – zatraceně brilantní a přesně v pravou chvíli!“

Hermiona se z té pochvaly začervenala a pak se zachichotala. „Tak to není! Byli jsme nesmírně milí a dobře se doplňovali.“ Přehnaným způsobem se rozhlédla kolem. „Musí tu být něco, oč bychom se dokázali přít...“

Draco se zasmál. „Ne! Pan Durand nám řekl, ať se spolu dobře bavíme, a přání našeho laskavého hostitele nemůžeme ignorovat!“

„Na co myslíš? Nebo se raději nemám ptát?“ pohlédla na něj přimhouřenýma očima, když si uvědomila, že by to mohla být nebezpečná otázka.

 „To opravdu nechceš vědět!“ žertoval. Pak mávl rukou směrem k vedlejší místnosti. „Chceš si zatančit?“ Vedl ji za sebou. Když došli k parketu, přitáhl si ji k sobě. Hermiona znala jen velmi málo klasických tanečních kroků. Nebyla si jistá, jak se pohybovat a nepošlapat nohy lidem kolem ní, ale šlo to. Draco byl dobrý tanečník a snadno ji vedl. Místnost vyzdobená velkými zlatými a stříbrnými ornamenty a obložená vzácným dřevem byla ohromující. Po tanečním parketu vířily stovky postav v nádherných šatech a Hermioně se to líbilo. Cítila se podivně šťastně a příjemně, ale nedokázala by přesně říct proč. Po několika tancích se omluvila a odešla se upravit. Draco řekl, že na ni počká v zahradním pokoji a nechá jim zatím donést další pití.

Hermiona ztratila nějaký čas hledáním toalety, přičemž si prohlédla část domu a těšila se tou podívanou. Zkontrolovala svůj vzhled v ozdobném zrcadle a byla překvapená, že její účes i líčení jsou stále v perfektním stavu. Trochu se zatočila a radovala se ze svého obrazu. Možná by se mohla příležitostně nastrojit jako dnes. Třeba by skvělý vzhled podpořil její sebedůvěru. Skutečně vypadala dost dobře, aby mohla být partnerkou Draca Malfoye, a tím nesnižovala sama sebe. Šlo jen o to, že kdyby takového elegantního muže, vysokého, nápadně blond a samozřejmě velmi pohledného, doprovázela žena jen o trochu míň nádherná, vnímala by to jako selhání.

Vyšla z toalety a vydala se najít Draca. Když opět kráčela velkým sálem, něco ji zaujalo. Zastavila se a zamračeně zírala. Jistá žena teď vstoupila do zahradního sálu a Hermiona si byla jistá, že ji zná. Byla to Pansy! Zpomalila, rozhlížela se na všechny strany, ale už ji nespatřila. Že by se jí to zdálo? Proč by Pansy Parkinsonová byla pozvaná na takový velký ples? Jak ji to mohlo napadnout? Zavrtěla hlavou. Byla směšná! Samozřejmě že to nebyla Pansy. Přesunula se do kouta a zvolna se rozhlížela, trochu naštvaná, že nevidí Draca.

A pak ženu znovu uviděla odcházet do zahrady, tentokrát z profilu, a už věděla, že se nemýlila. Byla to Pansy Parkinsonová! Hermiona se rychle dostala k velkým dveřím a opatrně vyšla ven. Dlouhý pás vydlážděné cesty, sahající až k trávníku, byl téměř prázdný a po Pansy nebylo ani vidu. Otočila se zpět a rychle pohledem přelétla pokoj, ale Draca pořád nebylo nikde vidět. Kam se poděl? Měl jít jenom pro pití. Obrátila se do zahrady a tiše šla podél zdi domu. Když se přiblížila k rohu, cosi zaslechla a zastavila se. Poznávala ty zvuky, těžký dech, šustění, lapání po vzduchu. Chystala se vrátit, nechtěla špehovat nějakou ubohou dvojici, když zaslechla smích a okamžitě jej poznala. Pansy!

Velmi pomalu vyhlédla za roh. Přímo před ní stála Pansy, opřená o zeď a sama pro sebe se chichotala. Pozorovala pár, který dělal přesně to, co Hermiona předpokládala. Líbali se hluboce a vášnivě, vzájemně se hladili, těžce dýchali a dívka vzdychala rozkoší.

Za normálních okolností by Hermionu odpuzovalo, že se Pansy dívá, a stejně tak by byla zhnusená, že vidí tuto určitou dívku, Daphne Greengrassovou, provádět tohle s někým na veřejnosti tak vášnivě, ale tohle nebylo to, co Hermionu odpudilo a zhnusilo. Měla pocit, že se na místě pozvrací, protože Daphnin společník, který si zjevně užíval stejně jako ona, nebyl nikdo jiný, než Draco Malfoy!

Zírala, na chvíli neschopná se pohnout. Jako by se zastavil čas, všechno jí připadalo naprosto neskutečné. Cítila, jak se celá chvěje. Prostoupil ji ledový chlad a bez přemýšlení se otočila. Proběhla domem, aniž by si všímala pohledů všech přítomných. Jakmile byla venku, přemístila se.

 

Poznámka autorky: Vidíte – říkala jsem, že mě budete nenávidět! Promiňte! Každopádně doufám, že se vám kapitola líbila, i když neskončila, jak jste očekávali. Jistě se nechcete nudit? Pár komentářů by potěšilo...

 

.



Poznámka:


Kapitola 35. Draco a pohovka



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 35. Draco a pohovka

 

Hermiona stála  ve svém obývacím pokoji. Zírala před sebe, ale ve skutečnosti nic neviděla. Srdce jí bušilo a mysl vířila. Teď, když byla zpátky ve svém bytě, chvíli poté, co utekla z plesu, se musela ptát, co vlastně viděla. Skutečně spatřila Draca líbat Daphne Greengrassovou? Opravdu?

Její logická mysl se snažila objevit důvod toho, co se právě stalo. Možná, že Draco byl donucen Daphne políbit. Možná, že ho popadla a políbila sama. Problém byl v tom, že vzpomínky v její mysli této úvaze neodpovídaly. Draco rozhodně nevypadal, že něco předstíral, nebo byl pod jakýmkoli nátlakem. Ve skutečnosti se zdálo, že si to užíval stejně jako ona. Držel ji, dychtivě ji zakláněl, hluboce ji líbal a rukama vášnivě mapoval její tělo.

Ty myšlenky ji rozechvěly. Náhle se cítila slabá. Couvla a těžce dosedla na pohovku. Měla dojem, že zmrzla. Jako by ji v tom okamžiku opustily všechny emoce, netoužila se ani rozplakat.

Co tam Pansy dělala? Proč je sledovala? Něco na tom nebylo v pořádku, ale její zmatený mozek nedokázal najít řešení. Proč by ji Draco podvedl? Co když od samého začátku klamal Blaise i ji a neměl v úmyslu se s nimi o lektvar podělit? Ale s Blaisem na něm spolupracovali od počátku. Byl by Draco opravdu tak bezohledný, že by ho využil? Tohle nesedělo, protože Dracovi věřila. Navzdory jejich minulosti měla dojem, že ho zná. Teď byl čestný. Byl čestný i v době, kdy patřil k temné straně! Tak proč by svému nejlepšímu příteli dělal něco tak strašného? A pokud se jí samé týká, dlužila mu ohromnou spoustu peněz, takže svou zradou by získal jedině to, že by mu nebyla schopná zaplatit. Všechno bylo příšerně nelogické a neodpovídající jeho povaze, ale stále ještě na ni nesnesitelně dopadalo, co viděla na vlastní oči.

Draco musel být ošálen, ale o co se Pansy s Daphne pokoušely, když ho dostaly do takové situace? Co tím získaly? Jen ho ponížily a vrazily klín mezi něj a Hermionu. Trochu se na pohovce předklonila. Nedokázala vymyslet žádný opravdový důvod, proč by to ty dvě dělaly, ale možná, že někdo tak omezený a podlý jako Pansy nepotřeboval pořádný důvod. Možná to udělala jen proto, aby Draca naštvala?

Vtom Hermionu zaplavila mohutná vlna citu a slzy, o nichž myslela, že nevytrysknou, začaly smáčet její tvář. Prosím, ať Draca oklamaly, ať existuje nějaké vysvětlení. Nemyslela si, že by dokázala snést, kdyby Draco Daphne opravdu líbal. Netušila, že to bude takové. Cítila skutečnou fyzickou bolest. To ji vyděsilo a doopravdy rozrušilo.

Najednou někdo začal bušit na dveře. Vyskočila.

„Hermiono!“

Byl to Draco. Zmateně hleděla na zavřené dveře. V nitru toužila vrhnout se k nim a otevřít dokořán, ale hrdost jí to nedovolila. Co když ji Draco podvádí? Nedokázala by to prožít znovu. Musela si být jistá.

„Hermiono! Prosím. Otevři. Dovol mi to vysvětlit!“ jeho hlas zněl zoufale a ona zaváhala. Potřebovala čas na přemýšlení, nemohla tomu přijít na kloub. Znovu uhodil do dveří.

„Hermiono, prosím! Prosím, pusť mě dovnitř!“

Vešla do malé předsíně a zírala na dveře. „Nemůžu, musím přemýšlet,“ řekla nahlas, takže ji Draco slyšel.

„Ne! Hermiono, prosím, ony mě oklamaly! Prosím, nech mě to vysvětlit.“ Tón Dracova hlasu způsobil, že trochu vzlykla úzkostí. Zněl tak rozrušeně, tak špatně, jak se cítila ona sama. Nedokázala se zastavit, šla a uchopila kliku. Pak si znovu vybavila Draca s Daphne a zarazila se. Ten výjev nebyl o muži, který by se líbal s kýmkoli.

„Proč? Proč by tě obelstily?“ zeptala se rozechvěle.

„Někdo to fotografoval! Snaží se mě zdiskreditovat, abych nedostal registraci!“ jeho hlas byl nepatrně klidnější. „Jsem si jistý, že v zítřejších novinách bude fotografie Draca Malfoye, obchodního magnáta a notoricky známého playboye, v intimním objetí se sestrou jeho nedávné exsnoubenky hned vedle snímku, jak jen pár hodin před tím přijíždí na ples s Hermionou Grangerovou! Prosím, Hermiono! Prosím, otevři! Měla bys vědět, že bych ti nikdy nic takového neudělal!“

Rozhodnout se jí netrvalo ani sekundu, vzala za kliku a za dveřmi našla Draca opřeného o zárubeň. Byl rozcuchaný, pomačkaný a v obličeji bledší, než kdy dřív. Pak byla najednou v jeho náruči, objímala jej kolem krku, slzy jí stékaly po tvářích. Cítila, jak se Draco chvěje. Přitáhl ji k sobě a obličejem se jí přitiskl ke krku. Nechala se odsunout do předsíně, vstoupil tam s ní, a aniž by ji pustil, přibouchl nohou dveře. Hermiona se k němu tiskla. Nestarala se, co si myslí nebo jak by si to mohl vysvětlit. Prostě ho potřebovala. Zoufale ho potřebovala.

Nebyla si jistá, jak dlouho stáli v předsíni a vzájemně se k sobě vinuli, ale byl to Draco, kdo se nakonec odtáhl. S bledou tváří se na ni díval bouřkově šedýma očima tak, že podklesávala v kolenou.

„Použily na mne kletbu Imperius, Hermiono,“ řekl zastřeným hlasem. „Přesně jsem věděl, co se děje – viděl jsem, jak jsi nás našla – ale nemohl jsem přestat!“

„Merline! Je mi to tak líto! Prostě jsem reagovala na to, co jsem viděla. Pořád jsem si říkala, že ti můžu věřit, ale nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, jak jsi ji líbal a dotýkal se jí...“

„Můžeš mi věřit,“ ujistil ji vážně. „Nikdy neudělám nic, co by ti ublížilo, Hermiono. Slibuji.“ Polkla. Srdce jí prudce bušilo. Nedokázala mu odpovědět, tak jen přikývla. Vztáhl ruku a prstem jí přejel po tváři. To gesto bylo jemné, něžné a ona se přitiskla k hladící ruce. Chytila ho a táhla za sebou do pokoje na pohovku.

„Je mi to líto,“ opakovala. „Vím, že jsem reagovala přehnaně, ale byl to tak strašný šok...“

„Nereagovala jsi přehnaně!“ potřásl hlavou Draco. „Kdybych tě já uviděl líbat se s nějakým chlapem, praštil bych ho!“

Sklopila oči do klína. „Ani jeden z nás nemá právo udělat to, co jsme udělali, že?“ Bylo jí trapné to říct, ale byla to pravda. Oficiálně byli oba nezadaní.

„Teď jsi směšná! Samozřejmě, že máme! Hermiono, tys mě přistihla, když jsem líbal dívku, která se snaží ukrást nám lektvar, a která s největší pravděpodobností poslala ty gaunery, co na nás zaútočili! A i kdybych nelíbal právě Daphne, ty jsi moje partnerka!“

 „A v tom to je! Tvou přítelkyni jsem jen předstírala,“ poukázala.

„Ne, Hermiono,“ opravil ji. „Ty jsi má skutečná partnerka. Oba víme, že je to pravda,“ řekl tónem, který znemožnil další námitky. Hermiona se cítila trochu rozechvěle. „Jen pro příště – protože jsem si jistý, že ty dvě mrchy se budou pokoušet dál – zrovna teď nemám zájem líbat se nebo provozovat cokoli dalšího s nikým jiným. Jasné?“

Hleděla na něj vykulenýma očima a nebyla si jistá, jestli dobře slyšela. Bylo zřejmé, že dnes večer se něco změnilo. Pohled na Draca s Daphne jí umožnil poddat se pocitu, s kterým bojovala a jejž popírala. Bolest, kterou cítila, když je našla, jí ujasnila priority. A teď Draco říká, že nemá zájem o nikoho jiného – nikoho jiného, než je ona? Měla už po krk boje s něčím, co, jak se zdálo, už žilo vlastním životem. Natáhla se a stiskla Dracovi ruku.

„O nikoho jiného se nezajímám,“ a než se stihla zarazit, dodala: „Nikdy jsem necítila nic podobného...“

Draco ji popadl, znovu ji k sobě přivinul a ona se k němu přitulila. Opět se jen objímali, a přesto to bylo mnohem intimnější než líbání či další věci. Trvalo dlouho, než se Draco vymanil z jejího náručí. Usmál se a láskyplně poklepal na pohovku.

„Zdá se, že bych mohl strávit další noc s tvou pohovkou! Postrádala mě?“ zeptal se a ona se zachichotala.

„Jsem si jistá, že ano,“ přimhouřila oči. „Opravdu jsi na ní spal nahý?“

Draco jí věnoval úšklebek. „Obávám se, že to tajemství je mezi mnou a jí.“

„No, myslím, že dnes bude zklamaná, protože tě na ní nemohu nechat spát,“ řekla a sledovala, jak se mění výraz v Dracově tváři.

„Chceš, abych odešel? Nevěříš mi?“

„Samozřejmě, že ti věřím! A naprosto nemám v úmyslu nechat tě jít domů.“

Draco nadzvedl obočí. „Aha, chápu. Tvoje postel na pohovku trošku žárlí, že?“

Zazubila se. „Ano, to je problém. Takže raději budeš tuto noc spát v mé posteli, nemám pravdu?“

Draco odstoupil a protáhl tvář. „Zatraceně, Hermiono! Jak se mám chovat jako gentleman, když vypadáš tak, jako dnes večer, a pak mě pozveš do postele?“

„Chceš se chovat jako gentleman. Ale pokud je to problém a skutečně se domníváš, že to nedokážeš, tak jsem si jistá, že nějaká jiná část mého bytu by si ráda užila tvé společnosti...“ dobírala si ho a ukázala na podlahu. Jednoduše ji vzal za ruku a vedl směrem k ložnici.

 

Poznámka autorky: Tady to máte! Už jsem odčinila svůj prohřešek pořádnou porcí Dramione tokání? Myslela jsem, že by bylo nereálné, aby Hermiona Dracovi nedovolila vše vysvětlit, ale chtěla jsem, aby trochu zaváhala po tom, co viděla.

Doufám, že se vám to líbilo... Miluju psát, jak se k sobě pomaloučku polehoučku přibližují. Dejte mi vědět, co si myslíte... Díky za všechny skvělé komentáře – teď už víc než 700! Páni!



Poznámka:


Kapitola 36. Nečekaná prohlášení



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 36. Nečekaná prohlášení

 

No, příběh začíná být mnohem delší, než jsem čekala. Když jsem začínala, myslela jsem, že by nemusel být tak dlouhý, jako mé předchozí povídky, ale žije svým vlastním životem a opravdu jej nechci náhle ukončit. Takže u 36. kapitoly uvažuji o dalších čtyřech, samozřejmě pokud jich nebude potřeba víc...

Draco rozzlobeně hodil na linku noviny, které právě přinesl.

„Podívej se na to! Zfalšovali dokonce i fotku nás dvou,“ vyštěkl. Hermiona zvedla noviny a s odporem se do nich podívala. Větší obrázek zachycoval, jak s Dracem vchází do zámečku, ale měl pravdu, protože i když šli volně vedle sebe, na fotografii to vypadalo, že Draco ji drží kolem pasu. Na menším obrázku byl Draco s Daphne. Na něj pohlédla jen letmo, protože ten výjev se nesmazatelně vypálil do jejího mozku. Nepotřebovala číst článek, všechno už bylo v nadpisech.

„Multimilionář upevnil svou pověst playboye na plese k 25. výročí Durandových podniků,“ četla nahlas. „Grrr!“ Pokračovala dalším řádkem. „Opravdu se už notoricky známý playboy Draco Malfoy dostal přes rozchod s Astorií Greengrassovou? Dorazil se stále ještě slavnou Hermionou Grangerovou, ale odešel s ní? Byl viděn, jak se velmi přátelsky chová k Astoriině starší sestře Daphne, takže která z nich získala srdce okouzlujícího, pohledného a bohatého zhýralce? Pokud se opravdu vrátil ke svým starým způsobům, co to bude znamenat pro jeho podnikání?“

Draco hlasitě zasténal. „Dobrá, myslím, že už nic víc slyšet nepotřebuju.“

„Promiň. Ron a Harry zešílí, až to uvidí!“ položila před něj velký šálek čaje a pár toustů. „Myslíš, že to ovlivní naši žádost?“

„Kdo ví? A co Durand? Právě teď může nad slaninou s vejci měnit názor na spolupráci s námi!“ Draco polkl velký doušek čaje. „Já ty potměšilé pletichářské mrchy zabiju!“

„Potřebujeme nějakou záchrannou nápravnou taktiku,“ navrhla.

„Hmm. Dej mi vědět, až na nějakou přijdeš,“ řekl nešťastně. Obešla stůl a objala ho kolem ramen.

„Nedívej se takhle. Něco vymyslíme,“ pronesla laskavě.

„Ohó! Pravil Nebelvír!“ řekl sarkasticky. Hermiona se napřímila a rozzlobeně na něj pohlédla.

„Jak si dovoluješ mě urážet, když s tebou jednám s porozuměním a se záměrem být užitečná?“ odsekla a chtěla odejít, ale Draco ji objal kolem pasu a posadil si ji na klín.

„Promiň,“ řekl. „Jsem nevrlý a ty jsi ten poslední člověk, na kterém bych si svou nabručenost měl vybíjet.“ Jeho oči se opět tak nádherně rozplynuly v těch jejích. Hermiona se přestala bránit a klidně seděla. „Ale jestli nám to zpackají, zabiju je, a to nepřeháním!“

Někdo hlasitě zaklepal na dveře. Oba na chvíli strnuli. Hermiona nervózně vyskočila a přemýšlela, kdo by to mohl být. Podívala se na Draca. „Možná by ses měl trochu obléct,“ poukázala na jeho nedostatečné ošacení. Měl kalhoty, ale ne košili. Zamračil se.

„Proč? Celou noc jsem takhle ležel vedle tebe.“

Hlasitě si povzdechla. „No, tak se prostě neukazuj.“

Opatrně otevřela dveře. Málem padla na zadek, když viděla, kdo za nimi stojí. Ron!

„Rone!“ vykřikla. Jedna její část byla skutečně ráda, že ho vidí. Ta druhá si intenzivně uvědomovala, že ve vedlejší místnosti se právě nachází polonahý Draco, který tu zcela zjevně strávil noc. Ron zdvihl obočí.

„Hej, taky tě rád vidím, Hermiono!“ řekl sarkasticky a ona si uvědomila, že byla velmi nezdvořilá.

„Promiň! Překvapil jsi mě!“ objala ho. Pak ustoupila stranou a pustila ho dál v zoufalé naději, že Draco zůstane v kuchyni. Ron zamával novinami a ona se okamžitě začala bránit. „Jestli jsi tu jen proto, abys mě otravoval kvůli Dracovi, tak můžeš rovnou jít! Je to dlouhá historie a mám velice dobrý důvod, proč jsem s ním trávila čas, takže tě tady a teď opravdu nepotřebuji, abys na mě ječel a řval!“

Ron si povzdechl a založil paže na hrudi. „Mám dojem, že ten, kdo tu ve skutečnosti křičí, jsi ty,“ podotkl a ona si uvědomila, že má pravdu. „Vlastně jsem tu proto, abych zjistil, jestli jsi v pořádku.“

„Ach.“

„Tady se myslím píše, že jsi přišla s fretčím ksichtem, ale on se nakonec muckal se zatracenou Daphne Greengrassovou. Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku. Ginny s Harrym přijdou taky, ale mají kontrolu na gynekologii.“ Ron to všechno povídal klidně. Cítila se strašně, že na něj křičela.

„Co je s dítětem?“ zeptala se.

„Nic, jen pravidelná prohlídka,“ uklidnil ji. „Takže?“

„Takže co?“

„Jsi v pořádku? Zdrtilo tě to Fretčákovo vyvádění, nebo co?“ Ronovo vyjadřování bylo zábavné a donutilo ji usmát se.

„Jestli myslíš Draca,“ zdůraznila jeho jméno, „ne, nenechal mě na holičkách. Když políbil Daphne, byl pod vlivem kletby. Je to dlouhá historie, ale jsem v pořádku.“

„Pořád ještě to souvisí s lektvarem?“ optal se Ron, a pokrčil rameny, když na něj šokovaně pohlédla. „Ginny nám něco málo prozradila. Nezlob se na ni. Jen připravovala Harryho a mě, abychom neproskočili stropem, až se dozvíme o Fret... Malfoyovi.“ Opravil se ještě včas, ale stejně schytal nevraživý pohled.

„No, díky, že mě hlídáš,“ řekla. „Chybíš mi.“

Ron na ni mrkl. „Promiň, Hermiono, ale jsem teď šťastně ženatý muž.“

„Pche! Stýská se mi po tvé společnosti!“ pak jí došlo, že si z ní dělá legraci, a pleskla ho po paži. „Takže jak je to s tebou a Malfoyem?“ pátral Ron. Když zakroutila hlavou, zvedl ruce. „Ne, vážně to chci vědět. Slibuji, že tě budu podporovat.“

„Pracujeme spolu, trávíme hodně času nad lektvarem, a ... no, jsme přátelé.“ Jako vždy měla potíž vyjádřit vztah k Dracovi slovy. Nepomáhalo ani, že byl vedle a poslouchal. „Dobří přátelé, ale to je vše. Opravdu se změnil, Rone.“

Ron se chystal promluvit, když se otevřely dveře od kuchyně. Hermiona se zamračila na Draca, který byl pořád ještě napůl nahý, ale on si jí nevšímal a oslovil Rona, zírajícího na něj s ústy dokořán.

„Weasley,“ pokývl mu.

„Cože to?“ vyprskl Ron. Vyčítavě se obrátil k Hermioně. „Přátelé? Fakt?“

Povzdechla si a zaškaredila se na Draca, který se na ni pobaveně šklebil. „Ano, přátelé. Viděl jsi fotky, Rone. Odešla jsem z plesu ve spěchu a Draco mi sem přišel vysvětlit, jak se ocitl pod kletbou. Strávil noc na gauči.“

Ron se s podezřením ohlédl po pohovce. „On se vždycky po tvém bytě poflakuje napůl nahý?“

„On může mluvit sám za sebe,“ odpověděl Draco. „A ne, obvykle tady takhle nechodím. Nezamýšlel jsem zůstat a nemám s sebou nic na převlečení. Ne že bych ti byl povinen cokoli vysvětlovat!“

„Draco!“ ozvala se Hermiona. „Rone, vypadá to všechno trochu trapně...“ Uprostřed věty ji přerušilo další hlasité zaklepání. Všichni na sebe po očku pohlédli a Hermiona šla ke dveřím. Tentokrát je otevřela dokořán, čekala Harryho s Ginny, ale oslepil ji blesk fotoaparátu.

„Slečno Grangerová - rádi bychom znali váš pohled na události minulé noci. Jak jste objevila Draca s Daphne? Jak se cítíte?“

Hermiona omámeně zírala na reportéra. Než dokázala vymyslet nějakou odpověď, objevil se za ní Draco, stále bez košile.

„Bez komentáře,“ řekl a snažil se zabouchnout dveře.

„Pane Malfoyi – strávil jste tady noc? Máte s Hermionou vztah? Proč jste se líbal s Daphne Greengrassovou?“ Reportér strčil nohu do dveří a Draco je nemohl zavřít.

„Bez komentáře,“ zopakoval. „Odejděte, prosím. Hned.“

Reportér sklonil fotoaparát a ztišil hlas. „Podívejte, Malfoyi, můžu o tom napsat z lepší nebo horší stránky. Dejte mi pár faktů a nechám vás na pokoji.“

„Tak jako tak mi dáte pokoj,“ téměř zavrčel Draco.

„Strávil jste tu noc,“ poukázal reportér na Dracovo neoblečené tělo. „Nemůžete obviňovat naše čtenáře, když si dají dvě a dvě dohromady...“

Hermiona viděla, že situace se vyhrocuje a Draco ničemu nepomáhá. Reportér měl pravdu. Když byl přijat v Hermionině bytě napůl nahým Dracem Malfoyem, který zde očividně strávil celou noc, nikdo nemohl lidem vyčítat, pokud si z toho vyvodili jakékoli, třeba i zcela mylné závěry. A v tu chvíli dostala nápad. Neměla čas ptát se Draca a věděla, že riskuje, ale také věděla, že by to mohla být životně důležitá záchrana Dracovy pověsti a zároveň záruka, že pan Durand bude ještě někdy ochoten s nimi obchodovat.

„Mohou si spočítat dvě a dvě dohromady,“ řekla. „Myslím, že je jasné, s kým má Draco vztah – koneckonců nepřenocoval v bytě Daphne Greengrassové, že?“ Reportér čmáral jako šílený, samozřejmě blažený, že Hermiona je ochotná mluvit. Ta cítila, že jí Draco tiskne paži, ale nevšímala si toho. „To byl pošetilý žert, který se nepřiměřeně nafoukl. Draco a já jsme velmi šťastní a to, co se stalo minulou noc, bylo jen hloupé nedorozumění.“

„Mohu vás citovat?“ zeptal se reportér.

„Prosím, můžete,“ potvrdila a Draco jí znovu stiskl paži. Chtěl, aby zmlkla, ale ona ještě neskončila. Další krok bude drastický a později se s ním budou muset nějak vypořádat, ale teď se museli vyhnout skandálu, a to znamenalo radikální opatření. „Samozřejmě to později řádně oznámíme, ale jestli mi slíbíte příznivě nakloněný článek, můžu vám dát exkluzivitu.“

Reportér dychtivě přikývl. „Samozřejmě. Můžete článek autorizovat, když ji dostanu.“

Hermiona se snažila při téhle nabídce vyjeveně nezírat. Povedlo se jí ovládnout situaci tak, že reportér, který se chystal napsat klevetivý, nekorektní a skandální příběh, jí dá svůj článek ke kontrole, než ho pošle do tisku. Samozřejmě to mělo svou cenu, a ta nebude malá, ale teď, když už začala, nemohla ustoupit.

„Jak jsem řekla, jsme velice šťastní a mám strach, že slečna Greengrassová příliš dobře nezvládla zrušení Dracova krátkého zasnoubení s její sestrou. Rozešli se klidně.  Draco a Astorie jsou stále přátelé, ale obávám se, že Daphne si přála být tou, která Astorii nahradí a skončí s Dracem. Bohužel, přitažlivost nebyla vzájemná, Myslím, že Daphne se svou přítelkyní Pansy Parkinsonovou se snažily nás rozdělit.“ Vnímala Draca, napjatě stojícího za ní, ale pokračovala dál. Byla si jistá, že se jí podařilo obnovit Dracovu reputaci, zatímco zničila Daphninu a Pansyinu. „To samozřejmě nemůže vyjít, s Dracem jsme nerozlučně spjati. Je škoda, že to Daphne nedokáže přijmout důstojně.“

„A exkluzivní zpráva?“ vyzval ji reportér a Hermiona cítila, jak se za ní Draco napjal. Zřejmě přemýšlel, co se to sakra chystá říct. Hermiona si přála, aby při svém dalším prohlášení mohla vidět jeho tvář.

„Draco a já bychom rádi oznámili naše zasnoubení. V příštích dnech chystáme oficiální prohlášení, ale co naplat, máte exkluzivitu.“

Reportérovi málem vypadly oči z důlků a zuřivě psal. „Fantastické! Gratuluji! Můžu udělat oficiální fotku? Kdybyste si oblékl košili, pane Malfoyi?“

Hermiona se bála otočit. Draco za ní stál jako socha. Netušila, jak přijme její nepravdivé prohlášení, a nechtěla mu čelit, dokud nebude muset. Když si navlékal košili a pózoval s Hermionou pro fotografii, zdálo se, že se pohybuje jak ve zpomaleném filmu. Trvala na tom, že ukáže jenom hlavu a krk, protože byla ještě v noční košili. Reportér se zdál být nadšený a slíbil, že během pár hodin pošle svůj článek Hermioně k autorizaci. Zavřela dveře a nervózně se otočila k Dracovi. Úplně zapomněla, že je tu i Ron, který teď také stál v její malé předsíni.

„Myslel jsem, že jste jenom přátelé,“ řekl s výčitkou.

„Jo, já taky!“ připojil se Draco. Nedůvěřivě na ni hleděl.

„Promiň! Snažila jsem se očistit tvou pověst,“ pokoušela se o vysvětlení.

„Říkáš, že sis to vymyslela?“ zeptal se Ron.

„Ano, ale teď v tom všichni musíme pokračovat. Aspoň na nějaký čas,“ neklidně se kousla do rtu a s úzkostí studovala Dracovu tvář. Uvolnil se a věnoval jí úšklebek.

„Koukám, že bych měl raději jít a koupit další zásnubní prsten, že jo? Máš dojem, že bych se jednoho krásného dne mohl fakticky skutečně zasnoubit?“

 

Poznámka autorky: Doufám, že se vám Hermionin nejnovější nápad líbil! Hodlám věci začít řešit brzo a samozřejmě jsem si naplánovala velkou dávku romantiky! Děkuji za komentáře.



Poznámka:


Kapitola 37. Tímto prstenem



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 37. Tímto prstenem

 

Ginny Hermionu přivítala s rukama v bok.

„Je tu něco, co bys mi chtěla říct?“ hodila jí ranní noviny, které Hermiona neobratně zachytila.

„Jako kdyby ti to Ron už neprozradil!“ hodila je zpět, aniž by na ně pohlédla.

„Ano, ale chci podrobnosti! Proč ses tak nějak zasnoubila s Malfoyem?“

Hermiona si povzdechla a vrátila se ke dveřím obchodu. „Proč děláš, jako bys nevěděla, že je to jen předstírané?“

Ginny se zazubila. „Ráda si tě dobírám. Ale vážně, proč předstíráte zasnoubení?“

Hermiona vysvětlovala, zatímco připravovaly obchod na nový den. „Byl to můj nápad,“ dodala, když Ginny se vším obeznámila. „Myslím, že Draco ho chtěl praštit!“

„No, je to trochu zvláštní situace, že? Vážně to byl nejlepší způsob, jak Dracovi vrátit dobrou pověst?“ naléhala Ginny. „Chci říct, můžeme očekávat předstíranou svatbu, nebo co?“

„Jsem si jistá, že bych vymyslela něco lepšího, ale musela jsem se rozhodnout okamžitě. A ne, předstíraná svatba nebude, tak daleko bych nezašla!“ pokrčila rameny. „Ve vhodnou chvíli, tedy poté, co bude lektvar zaregistrovaný, což by se mělo stát každým dnem, a až pan Durand odsouhlasí podmínky, za nichž nám bude dodávat, se Draco a já velmi smutně předstíraně rozejdeme.“

Ginny ji chytla za ruku. „Neměla bys mít předstíraný zásnubní prsten?“

Hermiona se zachichotala. „Ano, ale ještě nejsem oficiálně předstíraně zasnoubená, to až v pátek. Prsten Draco koupí dnes.“

„Opravdický? Pokud vycházím z jeho dřívější reputace, napadá mě, že jich bude mít slušnou sbírku, z níž ti může jeden vybrat.“ zazubila se Ginny a Hermiona jí volky nevolky úsměv oplatila. Koneckonců situace, do níž sama sebe dostala, byla opravdu komická.

„Teď vážně, Hermiono, co se mezi vámi dvěma děje? Ron řekl, že když přišel, byl Draco svlečený a strávil noc ve tvém bytě.“

„Starej se o sebe,“ odsekla Hermiona a začala urovnávat zboží na policích. Ginny si rozhořčeně založila ruce na prsou.

„Jsem tvá nejlepší kamarádka! Měla by ses mi svěřit.“

Hermiona se k ní otočila. „Víš co, Ginny? Já nevím. Jsme ve stadiu naprosté nejistoty. Chci říct, že je nám spolu dobře a skutečně ho mám ráda, ale tak nějak jsme do toho spadli. Je to velice hravé a vím, že o mě pečuje, ale nevím, jestli to pro něj není jen trocha zábavy. On není zrovna typ, který by se vázal, že?“

„Pořád ještě zvedne každou sukni v okruhu pěti kilometrů?“ řekla Ginny bez obalu.

„Ale ne, rozhodně ne. Fakticky mi tu noc řekl, že nemá zájem začínat si něco s jinými, ale...“

„Cože?“ přerušila ji Ginny a chňapla ji za ruku. „Jsi skutečně Hermiona?“

„Co myslíš tím: jsi skutečně Hermiona?“

„Říkala jsem ti, že nikdy nevidíš to, co máš přímo před nosem,“ povzdechla si Ginny. „Rozrušila Draca ta předstíraná zásnubní historie?“

„Ani ne, jen byl trochu v šoku. Vypadá to, že teď už je s ní spokojený.“

 „Kolik přesně nocí jsi za poslední měsíc strávila ve svém bytě?“ pokračovala Ginny. Hermiona začala chápat, kam míří.

„Proč místo všech těch otázek neřekneš rovnou svůj názor?“

„Můj názor je tohle: Malfoy je rád, že předstíráte zasnoubení, že spolu prakticky žijete a kdoví kolik nocí spíte v jeho posteli? Právě jsi tvrdila, že není typ, co se váže, a pak mi jen tak mimochodem řekneš, že nemá zájem si cokoli začít s někým jiným. Myslíš si, že je to normální kamarádské chování, Hermiono? Protože tví dva nejlepší kamarádi byli kluci, máš dojem, že jsi odbornice? Jen mi řekni, kolikrát jsi spala v Harryho nebo Ronově posteli?“

„Byli jsme děti,“ namítla Hermiona.

„Stejně tak můžete být s Malfoyem zasnoubení, protože se chováte přesně jako zasnoubený pár.“ Ginny vědoucně kývla na kamarádku. „Jsi hlupák, Hermiono. Očividně se o tebe uchází. Ty si to nepřiznáš, ale zamilovala ses do něj...“

Hermiona si mnula čelo. „Nemůžu se do něj zamilovat.“

„Pročpak ne? Klidně se zařaď do fronty! Stovky žen jsou zamilované do Draca Malfoye.“

„Přestaň přehánět.“

„Víš, jak to myslím!“ řekla Ginny rychle. „Rozhodně nejsem jeho největší obdivovatelkou, ani nepředpokládám, že se jí kdy stanu, ale zatím neudělal nic jiného, než že ti pomohl a byl k tobě milý. V ten plesový večer jsem si myslela, že vy dva se k sobě skvěle hodíte.“

Hermionina tvář změnila výraz a její hlas klesl téměř do šepotu. „Skvěle se k sobě hodíme...“

„Jestli ti dá ten předstíraný snubní prsten, Hermiono, vsadím se, že už si ho nikdy zpátky nevezme.“

„Teď jsi směšná!“ protestovala Hermiona.

„Uvidíš...“

““““““““““““

„Zasnoubení!“ Blaise si opakoval, co řekl už mnohokrát předtím.

„Předstírané zasnoubení,“ opravila ho Hermiona.

„S vámi to vážně jde ráz na ráz, že?“ zeptal se jich Blaise. „Proč jste oznámili, že jste zasnoubení? Nestačilo prostě říct, že spolu chodíte?“

„Jo, to jsme mohli...“ Draco vrhl na Hermionu pichlavý pohled. „Kdybychom si o tom obrovském předstíraném závazku promluvili před tím, než jsme ho oznámili světu.“

Hermiona se na něj vražedně podívala. „Musela jsem přemýšlet na vlastní pěst. Nebyl čas se tě ptát,“ bránila se, ale věděla, že Draco má plné právo být na ni naštvaný. Naštěstí to všechno bral jako žert. „Koneckonců se mě vždycky můžeš předstíraně zbavit, jestli máš pocit, že je to na tebe moc!“ vyštěkla.

„Nevykašlu se na tebe, Hermiono. Předstíraně ani nijak jinak,“ mrkl na ni. Zaplavila ji vlna citu, ale snažila se nedat to najevo. Když se po chvíli sebrala, znovu promluvila.

„Možná by pomohlo, kdybys k těm dveřím přišel oblečený.“

Blaise jen překvapeně zvedl ruce.

„Páni! Proč jsi neměl šaty?“ zeptal se Draca.

„Měl jsem je! Svlékl jsem si jen košili - neměl jsem s sebou žádnou čistou.“

„Proč na to vy dva prostě neskočíte?“ zeptal se Blaise a Hermiona se cítila jako při svém dřívějším rozhovoru s Ginny. Draco pohlédl na svého přítele a ušklíbl se.

„No, ten stůl tady mi připadá poněkud nepohodlný, a mohli bychom rozlít lektvar,“ konstatoval. Hermiona zaúpěla. Ignoroval ji a pokračoval. „Myslím, že bych asi nikomu nechtěl vysvětlovat další přidané látky.“

„Fůůůj!“ vyprskla Hermiona znechuceně, zatímco Blaise se rozesmál Dracovu vtipu. Rozhodla se, že je nejvyšší čas změnit téma a obrátila se na Blaise: „Máš už nějaké zprávy z registračního úřadu? Zdá se mi, že to trvá nějak dlouho.“

„Ano, trvá,“ potvrdil. „Nevím proč. Ještě mi to neřekli, ale mám pocit, že to nějak souvisí s lektvarem Pansy a Daphne.“

„Zatraceně,“ zívl hlasitě Draco. „Myslím, že jsme udělali všechno, abychom recept doladili.“

Blaise přikývl. „Souhlasím. Kdybychom chtěli ještě něco změnit, riskujeme, že bude třeba ho registrovat znovu.“

Rozešli se a o hodinu později už Hermiona seděla na Dracově pohovce a hleděla do prázdna. Nelíbilo se jí muset jen čekat na rozhodnutí o registraci lektvaru. Znechucovalo ji to, chtěla něco dělat. Draco se vrátil z kuchyně se dvěma sklenkami pití. Sedl si naproti a odkašlal si.

„Tak jsem dnes šel nakupovat,“ začal a ona se na něj podívala.

„Och! Málem jsem zapomněla, dáš mi ho?“ zarazila se. Nelíbilo se jí, jak to vyznělo. „Chci říct... no, nechtěla jsem to říct takhle...“

Potřásl hlavou. „Přestaň se bát, pro Merlina! Vím, že nejedeš po novém šperku!“

Trochu se na pohovce zavrtěla. „Vím, ale mám pocit, že ti dlužím omluvu. Byl to můj nápad a neprobrala jsem ho s tebou. Nikdo by ti nemohl vyčítat, kdybys na mě byl opravdu naštvaný, ale měla jsem ty nejlepší úmysly...“

„Budeš už zatraceně držet zobák?“ přerušil ji znovu. „Je to skvělý nápad! Poněkud drastický, přesto však skvělý,“ uchechtl se jejímu výrazu. „Takže, jak jsem říkal, dnes jsem šel nakupovat.“ Hermiona přikývla, ale tentokrát mlčela. Dívala se, jak Draco vytáhl modrou sametovou krabičku. „Tak, Grangerová, máš chuť vlézt do chomoutu?“

Zachichotala se jeho terminologii a přikývla. „Jo, pojďme na to,“ odpověděla stejným tónem.

„Výborně, tak tady ho máš, nasaď si ho,“ řekl úmyslně znuděně. Záměrně předváděl svůj pověstný úšklebek. Pak ji překvapil, když jí hodil krabičku, kterou sotva chytila. Vzal si  časopis a opřel se, aby si četl, ale Hermiona jen hleděla na malou modrou krabičku. Všiml si, že se ani nepohnula, a zahleděl se na ni.

„Co se děje?“ zeptal se.

„No, tohle není v pořádku.“

Odložil časopis.

 „Ještě jsi ji neotevřela, tak jak víš, že to není v pořádku?“

„Chci říct, že z toho nemám dobrý pocit. Vím, že to není reálné, ale nemůžu si ten prsten navléct sama.“

Draco zvedl obočí. „Hermiono, žádáš mě, abych ti navlékl prsten? Musím si také kleknout?“ usmál se a ona protočila oči.

„Vím, že je to hloupé, ale nemám z toho dobrý pocit,“ opakovala. „Asi si myslíš, že jsem pošetilá, ale prostě jsem si nikdy nepředstavovala, že až poprvé dostanu zásnubní prsten, i když předstíraný, bude to takhle!“

Draco odložil skleničku a přesunul se vedle ní. Chtěla znovu promluvit, ale zakryl jí ústa rukou a naklonil se blíž. „Nemluv, nekaz tu chvíli.“ Otevřel krabičku a jí málem vypadly oči z důlků. Kámen v prstenu byl krásně broušený a zasazený, ale byl skromné velikosti, takže neohromoval. Potěšilo ji, že není obrovský. Měla ráda drobnější šperky. Nicméně byl dokonalý, decentní, v krásném odstínu temného stříbra. Kroužek obepínaly úponky jemné tak, že vypadaly jako z hedvábí, a kámen byl obklopen složitým vzorem z malých briliantů. Opravdu ještě nikdy neviděla tak nádherný prsten. V krku měla najednou knedlík. Prsten byl překrásný a musel stát celé jmění. Všechno na něm svědčilo o kvalitě a dokonalém zpracování.

 „Páni,“ vydechla obdivně. „Draco, je naprosto úžasný. Taková krása.“ Zlobila se sama na sebe, když ucítila v očích slzy. Bez ohledu na to, jak nádherný prsten byl, nebylo na tom nic skutečného. Podívala se na Draca, který ji pozoroval. „To je příliš mnoho, musel stát...“

Draco zaklapl krabičku. „Chceš mě urážet?“ procedil skrz sevřené zuby. „Nepovažuje se za neslušné ptát se svého předstíraného snoubence, kolik zaplatil za úžasný předstíraný zásnubní prsten?“

„Promiň,“ zachichotala se. Draco přivřel oči. Když viděl, že už nebude protestovat, znovu otevřel krabičku a vyňal prsten. Vzal ji za ruku a pozvedl dlaní vzhůru. Pak přes ni přejel palcem, než ji obrátil a velmi pomalu sklouzl svými prsty podél jejích. Atmosféra se změnila. Byla fascinována. Pomalu vsunul prsten na její prst, a ji to okouzlilo, i když věděla, že to není skutečné. Draco otočil prsten, aby správně seděl, a pak, místo toho, aby se odsunul, propletl své prsty s Hermioninými. Polkla, zcela ponořena v přítomném okamžiku. Draco ji vzal také za druhou ruku a přitáhl si ji blíž k sobě. Měl ve tváři zvláštní výraz, jako by něco zkoušel. „Co se děje?“ šeptla tiše, protože nechtěla zničit ten okamžik.

„Jestliže je to předstírané, tak proč se cítím, jako by to bylo doopravdy?“ zeptal se stejně tiše a Hermioně se rozbušilo srdce. Připadalo jí to velmi reálné a poznala, že vztah mezi ní a Dracem dosahuje nové hloubky. Byli přáteli, ale teď už určitě i něčím víc, a taky to bylo úplně jiné, než co cítila k Joshuovi nebo kterémukoli jinému muži. Bylo to jako přátelství, které prožívala s Ronem a Harrym, ale s velkou dávkou přitažlivosti navíc. A právě teď byla ta přitažlivost rozhodně ohromující, protože Draco byl nesmírně atraktivní, když ji sledoval s vážnou tváří a planoucíma očima.

Měla potíž najít slova, ale podařilo se jí promluvit. „Něco z toho skutečné je,“ zaváhala. „Každopádně pro mě ano.“

Draco zvedl ruku, na kterou jí právě navlékl prsten, přitiskl si ji k hrudi a přikryl svou dlaní. „Díky za to Merlinovi.“ Jeho úsměv a slova trochu snížila napětí a Hermiona se na něj usmála.

„Nenáviděl bych, kdyby se realita s fantazií smísila jen jednomu z nás. Vážně nevím jak, ale povedlo se ti dostat se sem,“ přitiskl si její ruku na hruď, „a moc lidí jsem tam nepustil... po Pansy už nikoho.“

 

Poznámka autorky:  Tak tedy Dracovo malé vyznání; doufám, že se vám líbila scéna s prstenem. Myslela jsem, že by bylo zábavné, kdyby začali věřit, že to bylo opravdové. Laskavé komentáře a je jich tak mnoho – moc děkuji!


Kapitola 38. K čemu jsou přátelé



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 38. K čemu jsou přátelé

 

 

Když se Hermiona probudila, došlo jí, že leží v Dracově posteli. Dveře ložnice byly otevřené. Slyšela ho šramotit v kuchyni. Poté, co se jí včera večer svěřil, chytila jej kolem krku a stejně jako předtím se prostě objímali. Tentokrát to ale bylo jiné, protože pochopila, že je tu něco, co dřív necítila. A přesně v tomto okamžiku si Hermiona Grangerová uvědomila, že miluje Draca Malfoye. Jako by se jí někdo dotkl hůlkou, náhle to bylo křišťálově jasné. A to, co jí Draco řekl o tom, co normálně nedělá, způsobilo - jak si pomyslela - že možná cítila něco trošku podobného. Téměř se z toho rozplývala. Přesto se nikdy, když se objímali nebo se k sobě tiskli, nebo když spala v jeho posteli, nepokusil se jí dotýkat, líbat ji, či prohloubit jejich objetí v něco jiného než jemnost, něhu a péči. Jak se to lišilo od role, kterou hrál pro všechny ostatní! Takže se večer nechala odvést do jeho ložnice, a když ji vtáhl do své postele, ochotně svolila. Opět se o nic nepokusil, jen si ji přitáhl blíž k sobě a objímal ji, dokud neusnuli.

Spokojeně si povzdechla. Dracova postel byla tak pohodlná a pod přikrývkou bylo teploučko. Sklouzla trochu níž. Pak si vzpomněla na prsten. Vytáhla ruku zpod peřiny, aby se jím mohla pokochat. Byl překvapivě krásný. Nemohla od něj odtrhnout oči. Pak se z kuchyně ozvala hlasitá rána, tříštivé zvuky a Dracovo klení. Vyskočila z postele a spěchala k němu. Stál uprostřed kuchyně, obklopený kousíčky skla.

 „Nehýbej se,“ požádala ho. Vzala hůlku a kouzlem kousky spojila dohromady.

 „Děkuji,“ řekl. Pak si to namířil rovnou k ní, popadl její hůlku a odložil ji na pracovní desku. Objal Hermionu kolem pasu. „Dobré ráno, snoubenko.“ Chytil ji za ruku a obdivoval prsten. „Mám zatraceně dobrý vkus,“ řekl svým obvyklým sebejistým způsobem.

 „Na snoubenky nebo na zásnubní prsteny?“ zazubila se.

 „Na oboje,“ konstatoval a Hermiona se usmála jeho komplimentu. „Takže – po mé předstírané žádosti o ruku a předstíraném zasnoubení – co říkáš troše předstíraného sexu?“ zasmál se svému vtipu. „Tedy, mám na mysli spoustu předstíraného sexu. Doufejme, že bude stejně reálný, jako všechny ty předstírané věci, které jsme dělali dosud.“

Plácla ho po ruce a zaúpěla. „Nikdy nepřestaneš, že? Jak ty dokážeš zničit romantické chvíle!“

Draco se naklonil tak, že měl rty u jejího ucha. „Myslela sis, že je to romantická chvíle?“

Hermiona se nadzdvihla, aby se na něj mohla podívat přímo. „Co myslíš ty?“

„Myslím, že všechny chvíle s tebou jsou romantické...“ Draco na ni zamrkal a ona si nedokázala pomoct, musela na jeho flirtování odpovědět úsměvem. „Teď jsme vytvořili jistou iluzi, kterou musíme udržovat, a měli bychom hrát zasnoubení tak, aby bylo přesvědčivé.“

Hermiona roztáhla ústa v úsměvu. „Přestaň si ze mě dělat legraci.“

Draco ji objal kolem ramen a znovu naklonil hlavu. „Proč? Je to zábava. Jsi roztomilá, když jsi v rozpacích.“ Popichoval ji jako vždycky, ale tohle bylo jiné, lechtivější a důvěrnější. „Tak copak bychom měli nacvičit jako první?“ přehnaně našpulil rty, ale než stačila odpovědět, ozval se bzučák. O chvíli později s nimi v kuchyni stál Blaise a Draco všem připravoval pití.

 „Proč mám vždycky pocit, že jsem vás dva při něčem vyrušil?“ ptal se Blaise. Oba si je prohlédl od hlavy k patě. „A proč jste polooblečení?“

 „Je brzy ráno,“ hájila se Hermiona. „Právě jsem vylezla z postele.“

„Jo, tak to je jiná,“ Blaise zahýbal obočím. „Z čí postele?“

 „Abych pravdu řekl, z mé,“ odpověděl Draco a s úšklebkem podal Blaisovi pití. Hermiona se na Draca zaškaredila, ale on ji ignoroval.

Blaise na ně ukázal prstem. „Takže vy dva...?“ nedokončil větu, protože ho Hermiona přerušila.

 „Zasnoubení... jsme zasnoubení... no, vlastně jen na oko, ale dnes to jde oficiálně ven.“

Blaise ji chytil za ruku, prohlédl si prsten a obrátil se k Dracovi. „Zatraceně, Draco! Ty neumíš dělat věci polovičatě! Je ti jasné, že ti ho Hermiona pravděpodobně nebude chtít vrátit, a zcela určitě ti ho nehodí pod nohy, až se zdánlivě rozejdete!“

 „Ale ne, vrátím,“ řekla neochotně Hermiona. „Ačkoli je nádherný.“

„Nemusíš ho vracet. Dal jsem ti ho, tak je tvůj. Můžeš ho nosit na jiném prstu,“ prohlásil Draco. Blaise i Hermiona na něj upřeli pohled a pokrčili rameny. „Co je? Proč na mě zíráte, jako by mi narostla druhá hlava?“

„No, nemůžu mluvit za Hermionu, ale zírám na tebe, protože to vidíš tak naprosto špatně. Opravdu špatně a ještě pořád jsi ve fázi totálního popření!“ oznámil mu Blaise. Teď na něj pro změnu zírali ostatní dva.

 „Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Draco. „Mimochodem, přišel jsi sem diskutovat o mém milostném životě, nebo jsi chtěl ještě něco jiného?“

Blaise se usmál na své přátele. „Oba dva! Naprosto v popření!“

„Blaise!“ řekli Draco i Hermiona zároveň přesně stejným varovným tónem a pak se na sebe usmáli.

Blaise se uchechtl a povzdechl si. „Tak tím končí legrace, protože mám špatné zprávy.“

 „Jaké špatné zprávy?“ řekli ti dva zase jednohlasně a zazubili se na sebe.

„Zatraceně, vy ale jeden druhého doplňujete!“ poznamenal Blaise. „Špatná zpráva je, že mi přišla odpověď z registračního úřadu. Předvolali si nás k pohovoru o naší žádosti.“

„Co to znamená?“ promluvila Hermiona, tentokrát sama, protože Draco skryl hlavu v dlaních.

 „To znamená, že nás zatraceně předběhly!“ prohlásil otráveně.

Blaise pokrčil rameny. „Možná. Myslím, že i když přihlásily svůj lektvar jako první, úřad bude zajímat, proč jsme ten stejný lektvar předložili tak krátce nato. Ale je možné, že nás jen požádají, abychom o něm promluvili podrobněji.“

„Dobrá, my jsme legitimní majitelé. Určitě je o tom můžeme přesvědčit, ne?“ naléhala Hermiona.

 „Zabiju je!“ mumlal Draco v koutě. Hermiona si nahlas povzdechla.

 „Už jsi slyšel o pozitivním postoji?“ pátrala. „Tak co můžeme použít, abychom dokázali, že lektvar je náš?“ ptala se Blaise.

 „Můžeme vysvětlit, jak jsem přišel s nápadem a Draco se rozhodl, že mi pomůže. Pak jim ukážeme první verzi a předvedeme všechny složitosti. Máme kolem něj celou historii, zatímco Pansy s Daphne nebudou mít nic.“

„Nebo tam teď můžeme jít a použít na ně kouzlo Zapomeňte!“ navrhl Draco, ale když se na něj Hermiona znovu zamračila, rýpl ji do žeber tak, že vypískla. „Dělám si srandu!“ uklidnil ji.

Blaise na ně shlížel s pozvednutým obočím a pažemi složenými na hrudi. „Popření,“ zopakoval a teď se Hermiona pro změnu zaškaredila na něj.

 

“““““““““

 

„Páni!“ zaječela Ginny. „Veliký Merline! No tohle!“ točila Hermioninou rukou a do nejmenších detailů zkoumala prsten. „To tedy muselo stát megabalík!“

 „Muselo to vypadat přesvědčivě,“ řekla Hermiona. „Ale máš pravdu, je úžasný.“

 „A nemusíš ho vrátit, až to předstírání skončí?“ zajímala se Ginny.

Zákazník, který si prohlížel zboží v blízké polici, se ohlédl a Hermiona vtáhla Ginny za roh.

„Mluv potichu,“ šeptla. „Ano, řekl, že si ho mám nechat, ale samozřejmě to neudělám.“

 „Proč ne?“

„Protože ve skutečnosti není můj. Je Dracův. Mám ho jen půjčený.“

„Hm, když to říkáš,“ prohodila Ginny skepticky a Hermiona si povzdechla.

„Jsi stejně hrozná jako Blaise.“

„Blaise? Proč, co udělal?“

„Pořád trvá na tom, že jsme s Dracem ve fázi popření.“ Sledovala měnící se výraz v Ginnině tváři a ihned zalitovala, že si poslední informaci nenechala pro sebe.

 „Ve škole jsem vždycky obdivovala Zabiniho zdravý rozum,“ lhala Ginny s úsměvem, „a vypadá to, že mu to pálí pořád stejně.“

 „Ale prosím tě! Kdybys nepovídala!“ Hermiona pohlédla na kamarádku a najednou se opřela o regál. Už byla unavená tím popíráním, unavená bojem se stále narůstajícími city ke svému bývalému nepříteli. Otřela si čelo a Ginny se k ní naklonila.

„Znamená výraz ve tvé tváři, že o tom se mnou budeš konečně mluvit?“

 „Jak jsem do toho spadla, Ginny?“ ptala se Hermiona. „Jak k tomu sakra mohlo dojít?“

Ginny ji popadla za ruku a odvlekla ji až do kanceláře. „Takže přiznáváš, že se ti líbí?“

„Ano, ty víš, že ano.“

„A připadá ti rajcovní?“

„Já nevím...“

„Hermiono!“ Ginnin tón se dožadoval upřímnosti.

„Ano. Myslím, že je atraktivní.“ Po tom přiznání si hlasitě povzdechla.

Ginny potřásla hlavou, přítelkyně ji štvala.

„Samozřejmě si myslíš, že je atraktivní! Každý si to myslí,“ dodala. „Chci vědět, jestli z něj toužíš strhat šaty, kdykoli ho uvidíš? Jestli se přistihneš, že na něj zíráš, kdykoli vejde? Jestli chceš tisknout jeho svaly?“

„Ginny, kolik pozornosti jsi už Dracovi věnovala?“

„Přestaň se vyhýbat otázce – připadá ti rajcovní?“ opakovala Ginny.

Hermiona se kousla do rtu. „Nejdřív ne... ale teď, teď myslím, že ano.“

Ginny se zazubila. „Jo! Velké přiznání slečny Grangerové!“ Vtlačila Hermionu do židle a sama se usadila na stole. Její bříško způsobovalo, že byla neohrabanější než obvykle. Naklonila se blíž k Hermioně a v očích už neměla veselí.

 „Hermiono, miluješ ho?“ Její hlas byl tichý a Hermiona věděla, že se ptá vážně. Znala odpověď, ale nebyla si jistá, jestli by se měla přiznat Ginny nebo komukoli jinému. „Hermiono?“ pobídla ji Ginny, když neodpovídala.

„Pro Merlina, Ginny! Proč se mě na tohle všechno ptáš?“

„Tak to přiznej sama sobě!“

Hermiona vyskočila ze židle. „Už se stalo! Ano, miluji ho! Miluji zatraceného Draca Malfoye!“

Ginny se zasmála. „Prima! Já jsem ti říkala, že ten prsten nevrátíš!“

 

Poznámka autorky: Tahle kapitola je mírná vycpávka, ale chtěla jsem změnit vzájemný postoj Draca a Hermiony krátce po jeho vyznání. Doufám, že jsem správně trefila ten rozdíl, protože i po tom, co jí řekl, myslím, že by tak náhle vzájemně nepřijali všechno o sobě. Také jsem chtěla, aby si Blaise a Ginny uvědomili, jak je to mezi jejich přáteli vážné.

Doufám, že se vám to líbilo, MOC DĚKUJI za komentáře a pokud přidáte ještě jeden k této kapitole, bude to skvělé.


Kapitola 39. Pryč z chladu



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 39. Pryč z chladu

 

Tak tady to je... nejdelší kapitola, jakou jsem kdy napsala, i když zcela neúmyslně. Chtěla jsem ji rozdělit, když jsem si to uvědomila, ale nenašla jsem vhodné místo a děj dobře plynul, tak jsem to zase spojila dohromady. Vždycky jste mě žádali o delší kapitolu, tak doufám, že si ji všichni užijete...

 

Hermiona s Ginny seděly v kanceláři a povídaly si. Trvalo to skoro hodinu, ale prostě nedokázaly přestat mluvit o všem, co se přihodilo.

„Takže doufejme, že Pansy s Daphne nestihly svůj lektvar zaregistrovat jako první. Pokud ano, bude obtížnější dokázat, že lektvar patří vám,“ shrnula Ginny. „Merline, já je nenávidím! A ještě mě trochu mate, jak se k tomu připletla Daphne?“

„Proč Daphne a ne Pansy?“

„Protože Pansy je pitomá, mstivá mrcha,“ pronesla Ginny bez obalu. „Po tom, jak se zachovala k Dracovi, si myslím, že smyslem její existence je dělat mu ze života peklo.“

„Potřebujeme jen způsob, jak dokázat, že ony okradly nás, a ne my je,“ uvažovala Hermiona. „Lámala jsem si nad tím hlavu, ale nemůžu na nic přijít.“

„No, Draco může dokázat vloupání do své kanceláře,“ přemýšlela Ginny.

„Řeknou, že dostaly návod od nás,“ poukázala Hermiona. „Vsadím se, že ho ani neuvařily úplně správně. Nám to trvalo několik pokusů.“

Ginny ztichla a zahleděla se do dáli. Hermiona ji se zájmem pozorovala, protože ji takhle viděla už dřív. Obvykle to znamenalo, že dostane nápad. Ginny zaostřila pohled. „Vy jste začali od nuly...“ řekla, ale bylo jasné, že nečeká odpověď. „Takže ty, Blaise a Draco jste opravdu jediní, kdo přesně ví, co v něm je a jak se připravuje?“

Hermiona přikývla. „Myslím, že ano. Ale recept je poměrně podrobný, kdyby se jím někdo přesně řídil, dokázal by docela dobře lektvar udělat.“

Ginny poklepala na stůl. „Ano, přesně tohle myslím. Lektvar mechanicky opakovat podle návodu není totéž jako jej opravdu pořádně uvařit.“ Přikývla. „Musí existovat něco, co víte vy tři a nikdo jiný. Jen hloupost, jako že použijete kovovou lžíci místo dřevěné... chápeš, co myslím?“

Hermiona si sedla, smysly náhle ve střehu. „Jo! U Merlina, Ginny, na tom by mohlo něco být.“ Přemýšlela. „Zrovna teď mě nic nenapadá, ale Draco s Blaisem by mohli na něco přijít.“

„Jakmile něco vymyslíte, můžete na registračním úřadě vyzvat ty dvě, aby to vysvětlily, a ony toho nebudou schopné. Budete mít důkaz, že lektvar je váš,“ dokončila Ginny a vstala. „To bude lepší než přijít s prosíkem!“

 

““““““““““““““

 

Hermiona řekla Blaisovi a Dracovi o Ginnině nápadu. Souhlasili, že je dobrý, ale nikdo z nich nevymyslel nic, co by nebylo v návodu, a čas se krátil. Blaise pečlivě prohlédl všechny své poznámky a prošel kompletní recept krok za krokem. Strávil u Draca celý večer. Konečně se opřel v židli a protáhl se.

„Dneska večer to už budu muset vzdát. Oči mě pálí a záda bolí. Hej, Hermiono,“ zavolal, „pojď mi trochu namasírovat hřbet.“

Zakoulela očima. „Na to zapomeň, Zabini.“

„Ale no tak! Nechtěla by sis pro změnu sáhnout na tělo opravdového muže?“ zubil se Blaise od ucha k uchu.

„Na to zapomeň, Zabini,“ ozval se Draco z kuchyně. Opakoval Hermionina slova a ona se zakřenila.

„Je to lákavé, Blaisi, ale asi ne,“ pronesla. Přišla k němu a v rozporu s tím, co řekla, ho lehce políbila na tvář. „Jdi domů a vyspi se. Pracoval jsi opravdu tvrdě.“

Blaise znovu zívl, objal ji a rozloučil se s Dracem, který se vynořil z kuchyně.

„Hej, promiň, že jsme ti moc nepomohli. Ve svých poznámkách se vyznáš líp než my,“ řekl Draco.

„Myslím, že pár svých poznámek mám u sebe doma,“ náhle se rozpomněla Hermiona. „Mám je v jiné kabelce. Bylo by dobré je také prohlédnout.“

Blaise se k ní otočil. „Jo, takže co si myslíš o Dracově nápadu? Rozhodla ses ho prodat nebo pronajmout?“

Hermiona svraštila čelo. „Pronajmout nebo prodat co?“

„Tvůj byt.“

„Můj byt? Kdo říká, že ho prodávám?“ zeptala se.

„Díky, Blaise – o tomhle nápadu jsem se jí ještě nestačil zmínit,“ prohodil Draco hlasem nasáklým ironií. Podíval se na šokovanou Hermionu. „Vypadá to, že si o tom promluvíme právě teď!“

„Promiň,“ ušklíbl se Blaise. „Teď pravděpodobně nastal ten správný čas k odchodu.“

Hermiona se s ním sotva pozdravila, protože se s pažemi založenými na hrudi dívala na Draca. „Takže ty jsi s Blaisem diskutoval o mém majetku?“ Nebylo pochyb o rozhořčení v jejím hlase.

„Nechápu, proč jsi tak naštvaná,“ prohlásil Draco. „Takhle to nebylo.“

„Tak jak to bylo? Blaise vypadal, jako by si byl jistý, že je to hotové a uzavřené!“ Protáhla tvář. „Vím, že jsi převzal kontrolu nad ostatními částmi mého života, ale byt je opravdu pořád můj!“

„Vím, že ano. Jen jsem chtěl navrhnout, ať s ním něco uděláš,“ vysvětlil Draco. „Myslím, že tě stojí peníze a přitom je nevyužitý. Mohl by se zaplatit nebo ti dokonce něco vydělat.“

„To všechno je pravda, ale je to moje soukromá záležitost a ne tvoje věc!“ rozzlobila se. „Jestli prodám svůj byt, kam přesně pak půjdu? Máš jistotu, že tady zůstanu natrvalo?“

„Ano, jestli chceš,“ překvapil ji Draco. Sklapla pusu a on pokrčil rameny. „Teď už si to tu bez tebe nedokážu představit...“ Na chvilku vypadal trochu rozpačitě. Hermionino rozhořčení splasklo jako propíchnutý balónek v okamžiku, kdy slyšela posledních pár slov. Už si to tu bez ní nedokáže představit? Snaží se, aby se rozpustila jako zmrzlina? Ale důsledky Dracova návrhu byly nedozírné. Naznačil, že se její aktuální status nájemnice, která tu žila ze dne na den, mění v něco diametrálně odlišného.

Pohlédla na něj, ale musela odvrátit oči, protože byly citlivé a vlhké. „Draco Malfoyi, uvědomuješ si, že jsi mě právě požádal, abych se k tobě nastěhovala?“

Pousmál se na ni. „Připouštím, že ano.“

„Ne jenom zdánlivě? Opravdu? Mám si sbalit kufry a spát tu každou noc?“ ujišťovala se, jako by mu nevěřila, že svůj návrh myslí vážně.

„Ano, ano a ano,“ zněla jednoduchá odpověď. „A jestli nechceš svůj byt prodat, mohla bys ho pronajmout.

„Draco, jenže to všechno mělo být jen předstírané! Jestli tady začnu žít, nikdy nedokážeme naše zasnoubení zrušit,“ řekla.

„To budeme řešit, až to přijde," šeptl Draco a Hermiona pocítila mravenčení. Myslel to vážně! Opravdu navrhoval, aby se k němu přestěhovala. Hleděla na Draca, opřeného o zárubeň, a bez přemýšlení vyhrkla.

„Takže Blaise má pravdu?“

„O čem?“

„O nás,“ na vteřinu se zarazila. „Jsme ve fázi popření?“

Draco vykulil oči v úžasu nad její otázkou a také nad její ochotou otevřít téma, kterému se oba tak dlouho vyhýbali. Chvíli stál a pozoroval ji, pak ji vzal za ruku a odvedl k francouzským dveřím, vedoucím na balkón. Byla chladná noc a on ji posadil na jednu z těch směšně luxusních exteriérových pohovek. Rychle zašel dovnitř, popadl tam velký přehoz, přinesl jej ven a oba jím přikryl.

„To bychom nemohli udělat, kdybys zůstala ve svém bytě a já tady, že?“

„Chceš říct, že bychom nemohli mrznout?“ zeptala se. Trochu se zachvěla, ale přitom se usmívala.

„Hermiono Grangerová, ty v sobě nemáš špetku romantiky,“ prohlásil Draco. „Pod pokrývkou je příjemně a podívej se na ten krásný výhled!“

Udělala, co řekl. „Vím, že máš pravdu, je to nádherné.“ Přitulila se blíž k Dracovi a on ji objal kolem ramen. „A už mi není zima.“ Otočila se k němu. „Ale neodpověděl jsi na mou otázku.“

Pohlédl jí do očí. „Dostávám se k tomu, tak na mě přestaň tlačit."

„Ty to fakt myslíš vážně, že? Abych se sem nastěhovala?“ ujistila se. „Jsem polichocená, ale je to tvůj domov, tvůj soukromý prostor. Je velká změna mít tu někoho nastálo.“

„Někoho? Nechci, aby se mi tu potloukal někdo cizí,“ protestoval Draco. „Žádám o to dívku, která se každou noc vkrádá do mé postele.“

„Nemyslím si, že se tam vkrádám, a není to každou noc,“ namítla. „Když se nad tím zamyslíš, uvědomíš si, že jsem spala ve tvé posteli, jedině když jsi mě tam pozval.“

„Dejme tomu, že ode dneška jsi zvána každý večer,“ trochu tišeji odpověděl Draco a hleděl jí přitom do očí. „A tvá odpověď na Blaisovu otázku je správná,“ dodal. Ušklíbl se na ni, ale dál nepokračoval.

Hermiona nechápavě potřásla hlavou. „Nemůžeš to takhle nechat!“

„Blaise má pravdu, jsem v popření,“ znovu se ušklíbl. „Protože odmítám uvěřit, že „bůh sexu“ Draco Malfoy by se mohl začít chovat jako jeden z těch sentimentálních školáčků, strašně zamilovaných do Hermiony Grangerové. To rozhodně ne!“

Musela se usmát. „Co je špatné na tom zamilovat se do Hermiony Grangerové?“

„Všechno! Já jsem ten, po kterém by všichni měli šílet, ne naopak!“ Zvedl sklenici, kterou mu přinesla, a podezíravě se na ni zadíval. „Dalas mi něco do pití?“

„Jestli se někdy rozhodnu dát ti něco do pití, bude to mnohem horší!“ řekla pomstychtivě, ale pak se usmála, aby svým slovům ulomila osten. „Mohla bych to udělat Harrymu a Ronovi, než jim řeknu, aby sem přišli!“

„A co Ginny? Už se mi povedlo si ji naklonit?“ pátral Draco, ale ona se jen nepatrně ušklíbla. „Co je? Čemu se směješ?“ dorážel.

„To nic.“

„Smála ses něčemu, co řekla Ginny?“ uhodl Draco.

„Už dřív mi dávala rady o... no, o nás,“ uchechtla se.

Zvedl obočí. „Opravdu? Tak to mi tedy pověz. Že by tě varovala, jak jsem skutečně zlý, a radila ti uniknout se do Weasleyovy náruče, dokud ještě můžeš?“

„Ron už ženatý je, pamatuješ?“ připomněla mu. „Vlastně mě vyslýchala.“

Draco se usmál. „A co jsi prozradila?“

„To ti nepovím!“ Přitáhla si přehoz trochu těsněji k sobě.

„Tak proč jsi o tom začala? Nemůžeš mě popichovat a přitom mi dát tak málo informací.“ Přitáhl si přehoz zpět. „Přestaň mi krást přikrývku a řekni, na co se tě ptala.“

„Byl to důvěrný dívčí rozhovor. Nemůžu to prozradit,“ užívala si, že ho může škádlit.

„Hmm... líbí se mi, když si dívky povídají. Ptala se tě, jestli jsem dobrý v posteli?“ zakmital obočím, ale když zakroutila hlavou, zaúpěl.

„Proč do všeho musíš plést sex? Ve skutečnosti se mě ptala, jestli si myslím, že jsi přitažlivý.“ Nechtěla to říct, tak se nervózně uchechtla.

Draco se usmál a trošku si odfrkl. „Vážně? Tak o tomhle si dívky povídají?“ Šťouchl ji do ramene. „Jestli jsi neřekla, že ano, pak chci hned zítra ráno všechny peníze, které jsem ti dal.“

To ji rozesmálo. „Samozřejmě, že jsem přisvědčila, když se ptala, jestli tě mám opravdu ráda.“ Byla odvážnější než obvykle, protože jí Draco tak moc dával najevo, jak ji má rád, že mu to chtěla oplatit.

Zdálo se však, že ho to nijak neohromilo. Přimhouřil oči. „Máš mě ráda? Je to tak? Mám rád své auto, takže paráda! Díky.“

Hermiona se znovu rozesmála jeho rozhořčenému výrazu. „Myslela jsem, že tě potěším, když jsem ochotná to přiznat! A k tomu Ginny!“

„Jo, jsem vážně poctěný,“ odvětil sarkasticky.

Zadívala se na něj a kousla se do rtu. Opravdu uvažuje o tom, že by mu to řekla? Mohla by se odvážit zopakovat mu poslední Ginninu otázku a svou odpověď? Zase to vypadalo, že její pusa žije svým vlastním životem a promluvila dřív, než to promyslela. „Stejně se mě ptala ještě dál.“

Draco ji sledoval, vnímal mírnou změnu jejího postoje. „A na co se ptala?“ pronesl tiše. Okamžitě zalitovala, že to řekla, a ve své mysli zoufale pátrala po něčem, co by mohla vydávat za Ginninu otázku. Aby získala čas, odvrátila se od něj a začala vstávat.

„Je chladno a pozdě. Myslím, že bych raději měla jít do postele.“ Když se postavila, ucítila na rameni Dracovu ruku.

„Na co se ptala, Hermiono?“ Znal ji příliš dobře, než aby se dal zmást její náhlou touhou jít spát. Ona si najednou připadala směšně přecitlivělá, protože mu to říct chtěla, ale předtím od něj něco potřebovala.

„Myslím, že na jednu noc jsem toho přiznala dost. Možná je řada na tobě,“ naznačila. Postavil se vedle ní.

„Dobře, asi máš pravdu. Co chceš vědět?“ řekl upřímně. Obrátila se k němu. Rozhodil rukama. „Jen do toho, ptej se, na co chceš.“

Sto otázek táhlo Hermioně hlavou, ale věděla, že jen jedna je důležitá. Ale co když se jí odpověď nebude líbit? Nebyla si jistá, jestli má odvahu a dost pevné nervy na to, aby položila otázku, na niž opravdu chtěla znát odpověď, ale uspokojí ji i odpověď, která tu informaci alespoň naznačí.

„Když zítra přijde nějaká nádherná, smyslná blondýnka a bude tě svádět, řekneš ano?“ ohrnula nos, aby zakryla rozpaky. „A kdyby se tě zeptala, kdo jsem, co pro tebe znamenám, co bys jí odpověděl?“

„To jsou dvě otázky,“ poznamenal. „Ale na obě je snadné odpovědět.“

Zamračila se. „Snadné? Vážně?“

 „Ano, Hermiono, vážně.“ Sklonil se, uchopil přehoz, a pak ji do něj zabalil. Bylo to jednoduché gesto, které nemuselo nic znamenat, ale byla si jistá, že tomu tak není. Věděla, že jí tím ukazuje, jak mu na ní záleží.

„Kdybych měl to štěstí, že bych potkal nějakou nádhernou, smyslnou blondýnku a začala mě svádět, odmítl bych ji. Byla by to škoda, ale myslím, že už jsem ti to říkal. Nemám zájem cokoli si začínat s žádnou jinou.“

Pocítila malé bodnutí studu, že na to naprosto zapomněla.

„A když by se zeptala na tebe, řekl bych, že jsi žena, která mě změnila.“

„Změnila tě?“ dokázala jen šeptat, protože ji pořád objímaly Dracovy ruce a jeho oči se topily v jejích.

„Ano. Změnil jsem se už tenkrát, když jsem opustil Bradavice. Uvědomil jsem si, že nemusím trápit jiné lidi, abych se bavil. Uvědomil jsem si, že bych ze sebe mohl něco udělat, aniž bych ubližoval druhým.“ Promnul si čelo gestem, o němž věděla, že znamená rozrušení. „Myslel jsem, že je to obrovská změna, že už jsem takový, jaký jsem chtěl být, ale pletl jsem se, protože to nebylo nic v porovnání s tímto.“

Zavrtěla hlavou. „Pořád nechápu.“

„No, to proto, že si neuvědomuješ, jaký máš na mě vliv,“ přitiskl se k ní a pohladil ji po zádech. „Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že si toto místo nedokážu představit bez tebe. Tohle je mé staromládenecké doupě, Hermiono. Miloval jsem být tu sám, když jsem se utrhl z práce. Zval jsem sem každé trochu slušné děvče, které jsem dokázal objevit. Myslel jsem, že tohle chci. Nikdy jsem neměl skutečného přítele, s výjimkou Blaise, ale ani jsem si to neuvědomil, dokud ses nestala mou přítelkyní ty. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč musíte být s Potterem s Lasičákem pořád pohromadě. Dělali jste všechno společně, od boje proti zlu až po příchod na snídani! Nerozuměl jsem tomu. Myslel jsem si, že je to zvláštní. Nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych chtěl trávit tolik času, a nikdy mě nenapadlo, že by mi to chybělo.“ Draco zmlkl a viděla, jak zkoumá její tvář a snaží se odhadnout, jak zareaguje.

„Myslel jsem, že mám všechno, co potřebuji ke štěstí. A co hůř, myslel jsem si, že jsem šťastný, ale teď vím, že to tak nebylo.“ Namířil prstem na Hermionu a pak na sebe. „Tohle... ty a já... to je štěstí.“

Objal ji ještě pevněji, a ona mu s bušícím srdcem ochotně vyšla vstříc. „Obvykle své city nevyznávám, Hermino, ale snažil jsem ti ukázat, jak to vnímám. Zpravidla nikomu nedávám peníze jen tak, nebo ho nežádám, aby se mnou zůstal nebo se ke mně přestěhoval.“  Znovu se přesunul, teď sklouzl rukama po jejích pažích, až uchopil její dlaně do svých. „Ale jestli potřebuješ, abych ti to říkal a dokazoval, tak budu. Ty jsi mě změnila a teď si nejsem jistý, jak bych si bez tebe poradil. Bez tebe nejsem úplný. Nemůžu být bez toho, o čem jsem před půl rokem nevěděl a nechybělo mi to. A nechci ani pomyslet, že bys tu se mnou nebyla už navždy...“

Hermioně stékaly po tvářích slzy. Vztáhla ruku a přitiskla mu prst na rty, aby ho umlčela. Už řekl dost, a bylo to to, co chtěla slyšet.

 

Poznámka autorky: Uf! Že to ale bylo nějakého psaní, a to jsem ještě několikrát přepisovala, aby to bylo to pravé ořechové. Chtěla jsem, aby se Draco vyznal, ale věděla jsem, že pro něj nemůžu napsat plyšákoidní (já vím, že to není skutečné slovo), přehnaně romantickou řeč, která by navíc zněla uvěřitelně. Samozřejmě, on dokáže být romantický, ale spíš takovým legračním způsobem, než vážně. Mimochodem, doufám, že se mnou všichni souhlasí a líbí se jim, jak jsem to provedla. Hermiona bude mít příště nápad k lektvaru a vím, že jsem to řekla před několika kapitolami, ale vážně jen před několika. Prosím, komentujte (vlastně to nepotřebuji psát, protože jste všichni skvělí komentátoři), ale byla to těžká kapitola a chtěla bych vědět, jestli si všichni myslí, že je dobrá.

 


Kapitola 40. Konečně!



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune




Kapitola 40. Konečně!

 

Hermiona kontrolovala stav zásob a vesele se přitom usmívala. S Dracem si včera už neřekli o mnoho víc, ale měla šťastný, spokojený dojem, že je stále s ní. Když dnes ráno opouštěl apartmá, rozloučil se s ní polibkem na tvář. To ji pobavilo a ten pocit jí zůstal. Víc než kdy jindy se chovali jako dlouholetý manželský pár. Kontrast mezi Dracem Malfoyem, obchodním magnátem a nechvalně proslulým playboyem, a mezi tím Dracem, kterého znala osobně, byl úžasný.

„Čemu se usmíváš?“ dolehl k ní Ginnin hlas. Podívala se na ni.

„Ničemu,“ odpověděla.

Ginny vstala, trochu nemotorně, protože jí překáželo břicho, a naklonila se blíž k Hermioně.

 „Včera v noci byl mimořádně skvělý?“ nadhodila tiše.

Hermiona protáhla tvář a povzdechla si. „Jo, přesně tak,“ řekla sarkasticky a Ginny se zasmála.

„Takže jsi tedy spala ve své posteli?“

Hermiona přestala s prací a obrátila se ke své kamarádce. Nebyla schopná ovládnout pobavený úsměv.

„Ne, to ne.“

 „Ou!“ Ginny ji šťouchla do paže. „Takže kolikrát za tento týden jsi spala ve své posteli?“

„Ani jednou, ale takhle to zní mnohem hůř, než jak to je...“ trvala Hermiona na svém, ale chichotala se, protože si uvědomovala, v jak směšné je situaci. Nemohla vinit nikoho, kdo by nevěřil, že spolu s Dracem vlastně nic nemají.

 „Ty mi vážně a opravdu upřímně říkáš, že se s ním nemiluješ?“ zeptala se Ginny. „Můžeš se mi svěřit. Přísahám, že už jsem se přes tu svou nenávist k Dracovi dostala.“

„Namouduši, my prostě jdeme spát,“ ujistila ji Hermiona. „Vím, že to zní směšně.“

„Totálně směšně! Chci říct, která dívka s mozkem v hlavě tráví každou noc v posteli Draca Malfoye a přitom se o nic nepokusí?“ Ginny se zašklebila Hermioninu výrazu. „V čem spává?“

 „Ginny!“ zvolala varovně Hermiona.

„No tak! Jen mi to trošku popiš... Jsem si jistá, že si to nepředstavuju správně.“

 „Ginny!“

Ginny se nahlas rozchechtala a v gestu kapitulace mávla rukama. „To jsou moje hormony a fakt, že Draco je k zbláznění nádherný.“

Hermiona se zasmála. „Nechtěj, aby tě slyšel Harry!“

„V kolik je dnes odpoledne slyšení? Povedlo se vám něco vymyslet?“ zeptala se Ginny, ale Hermiona zavrtěla hlavou.

„Ne, proto končím tak brzy, takže si na to s Dracem a Blaisem můžeme ještě jednou sednout. Schůzka je v šest večer.“

„Už jsi lektvar vyzkoušela sama na sobě?“ zajímala se Ginny. „Mohla bych trochu dostat? Chtěla bych se vejít do svých šatů, i když budu v devátém měsíci.“

 „Ano, vyzkoušela jsem ho jako první. Žádala jsem být vyšší, abych dosáhla pro něco na polici. Bylo to zvláštní, ale fungovalo to perfektně.“

„Jak dlouho trvalo, než účinek odezněl? Byla jsi vysoká celý den?“

 „Ne, Blaise přidal slupku bradavičnaté švestky, protože když se smíchá s popínavou trávou, vrátí tě do původního stavu, jakmile se tvůj požadavek splní...“ Hermiona zmlkla. Spadla jí brada, fakta do sebe zapadla. Ginny se k ní vzrušeně naklonila.

 „Kdy ji tam přidal? Předtím nebo potom, co recept ukradli?“

Hermiona pokývala hlavou. „Rozhodně potom! S Dracem jsme nevěděli, že to udělal, dokud jsme neotestovali první várku!“ Vyskočila ze židle a sklapla seznam lektvarových složek. „Zatraceně, Ginny, to znamená, že Pansy s Daphne o tom nebudou mít tušení a uvaří lektvar postaru tak, že jeho účinek zanikne teprve poté, co odejde z organismu!“

Ginny ukázala na hromadu složek se seznamy ingrediencí. „Raděj tu nech svou ubohou těhotnou kamarádku, aby v tom tady udělala pořádek,“ řekla s ironickým úsměvem. „Jdi a oznam svým společníkům, že jsme váš problém vyřešily. Řekni jim, že poděkovat mi můžou později!“

 

“““““““““““““““““““““““

 

Hermiona doběhla k recepci v Dracově budově a zastavila se. Recepční zvedla obočí.

„Dobré ráno, slečno Grangerová,“ pozdravila zdvořile, ale bylo na ní vidět, že se v duchu ptá, co tu pohledává. „Mohu vám nějak pomoci?“

 „Ano, prosím,“ Hermiona se snažila popadnout dech. „Musím vidět Dra... pana Malfoye.“

„Samozřejmě, ale obávám se, že právě teď má jednání.“

„Pan Zabini?“

 „Je na jednání s panem Malfoyem.“

„Ach, to by mělo být v pořádku,“ řekla Hermiona. „Jsem si jistá, že nebude vadit, když je vyruším. Je to velmi důležité.“

Recepční vstala a volala za Hermionou, která už byla na půl cesty k výtahu. „Ne, slečno Grangerová! Výslovně přikázali, že nesmí být rušeni...“

Hermiona ji ignorovala a stiskla tlačítko s číslem Dracova patra. Usmála se na několik lidí, s nimiž se seznámila v kancelářích. Dracova osobní asistentka na ni s úsměvem kývla. „Slečno Grangerová, obávám se, že pan Malfoy je momentálně zaneprázdněný. Nejsem si jistá, jak dlouho to bude trvat, ale myslím, že do oběda skončí.“

„Ano, vím, ale tohle nemůže počkat,“ odpověděla Hermiona. Ve skutečnosti to samozřejmě počkat mohlo, ale věděla, že Draco s Blaisem by tuhle novinku chtěli slyšet co nejdřív.

„Aha, dobře, ale bylo mi řečeno, že je nesmím vyrušovat.  Asistentka vypadala trochu rozpačitě. Očividně chtěla splnit šéfovy příkazy, ale zároveň věděla, že v Hermionině případě by obvyklá pravidla nemusela platit.

 „Jsem si jistá, že jim to nebude vadit. Vezmu vinu na sebe, vy prostě předstírejte, že jste mě neviděla,“ navrhla Hermiona a mašírovala k zasedací místnosti hned vedle Dracovy kanceláře. Nezdržovala se klepáním, rozrazila dveře a vpadla dovnitř.

 „Mám to!“ oznámila, ale pak strnula v polovině kroku. Kolem oválného stolu uprostřed místnosti, mizejícího pod záplavou listin, tabulek a diagramů, sedělo nejméně dvacet obchodníků. Všichni se k ní obrátili a v šoku na ni zírali. Draco s Blaisem seděli na vzdálenějším konci a oba na ni udiveně hleděli. Hermiona zatoužila, aby se otevřela zem a ona do ní propadla. Myslela, že ti dva jednají jen spolu. Nikdo se jí nezmínil o dalších dvaceti návštěvnících a zaměstnancích! Draco si odkašlal.

 „Ehm... dámy a pánové, pro ty z vás, kdo jste ji nepoznali, toto je má snoubenka Hermiona Grangerová. Odnedávna je také novou obchodní společnicí mou a pana Zabiniho.“ Zůstával zcela věcný, ale Hermioně neunikl pohled, který po ní vrhl. Rozhlédla se kolem s rozpačitým úsměvem na tváři.

 „Dobrý den,“ kývla na několik přítomných, pak se obrátila k Dracovi, který povstal. „Omlouvám se, že ruším, neuvědomila jsem si, že máš... ehm... jednání.“

„To není problém. Stejně jsme si chtěli udělat přestávku na kávu.“ Kývl na své hosty. „Omluvte mne na okamžik. Blaise...“ naznačil mu, aby se k nim připojil. Hermiona se zahanbeně vlekla ven z místnosti. Podívala se na ně s rozpačitým výrazem ve tváři.

 „Je mi to líto, líto, líto…“ řekla nadsazeně. Draco zavřel dveře do zasedací místnosti a založil si ruce na prsou. Blaise na ni přes Dracovo rameno mrkl a snažil se nesmát.

 „Co se děje?“ zeptal se Draco. Nedokázala z jeho výrazu vyčíst, jestli se na ni zlobí nebo ne.

„Nic se neděje, jen jsem vám musela něco říct,“ oznámila jim.

 „Snažíš se si to u nás vyžehlit?“ zeptal se Blaise sarkasticky a ona ho probodla pohledem.

„S Ginny jsme přišly na něco, co Pansy a Daphne nebudou vědět.“ Sledovala jejich reakci a věděla, že teď už jí věnují plnou pozornost.

„Co? Co je to?“ naléhal Blaise. „Zkontroloval jsem všechno snad stokrát.“

 „Přidal jsi slupku bradavičnaté švestky, což ukončí vliv lektvaru, jakmile je splněn požadavek!“ Mládenci na ni zírali s otevřenou pusou. „Udělal jsi to až po tom, co byl návod ukraden, takže jsme jediní, kdo o tom ví. Daphne s Pansy budou mít lektvar podle starého receptu, který slupku neobsahuje!“

Blaise se plácl do čela. „Zatracený pitomec! Jsem zatracený pitomec! Tohle je tak očividné. Nedokážu uvěřit, že jsem na to nepomyslel!“

 „Nepřišli jsme na to právě proto, že je to tak zřejmé,“ odpověděl Draco. Popadl Hermionu, zatočil se s ní kolem dokola a pak ji s velkým gestem opět postavil.

„Hermiono Grangerová, jsi zatraceně geniální a myslím, že jsi z nás možná právě udělala boháče!“

„Takže mi odpouštíte, že jsem vám nedočkavě vlezla do jednání?“ usmála se na ně.

Draco jí úsměv opětoval. „Ale ne! Plánuji se tím bavit ještě hodně dlouho!“

Dveře do zasedačky se otevřely a vykoukl z nich jeden z Dracových zaměstnanců.

„Omlouvám se za vyrušení, ale Gadsby žádá údaje o ceně projektu a já nemám informace…“

 „Já jdu,“ řekl Blaise Dracovi. „Za chvíli se uvidíme, Draco. Hermiono, aby bylo jasno, miluji tě!“

Zasmála se a mávla mu na rozloučenou. Když na chodbě osaměli, chvíli na sebe jenom hleděli. Pak dřív, než Hermioně došlo, co se děje, ji Draco přitáhl k sobě a přitiskl své rty na její. Byl to tvrdý polibek. Pevně ji objímal. Jakmile začala reagovat, jeho dotek zjemněl a ústy se jí dotýkal lehounce jako motýlími křídly. Netušila, kde zrovna je, a bylo jí jedno, kdo je uvidí, protože položila paže kolem Dracova krku a bez váhání mu odpovídala. Rty měl sladké jako cukr a ona se rozechvěla, když se pomalu dobýval do jejích úst. Jejich polibek se prohloubil, Hermiona se do něj propadla, přitiskla se k němu a už nedokázala zadržet hluboký povzdech, který způsobil, že Draco ji líbal ještě ohnivěji.

Ze zasedací místnosti k nim dolehl hlasitý smích a oni se od sebe odtáhli, ale pořád na sebe hleděli. Stále ještě ji objímal v pase a znovu se k ní naklonil, tentokrát s ústy u jejího ucha.

 „Blaise není jediný, kdo tě miluje, Hermiono,“ zašeptal předtím, než ji nechal být a vklouzl zpět do zasedačky, zatímco pohledem sledovala jeho mizející postavu.

 

Poznámka autorky: Cha chá! Nejsem si jistá, jestli by mě můj vlastní příběh měl tolik bavit, ale někdy se neubráním! (Doufám, že nejsem namyšlená, jestli chápete). Jen jsem si myslela, že tohle by byl dobrý způsob, jak nechat Draca konečně vyslovit to slovo na M! Typicky malfoyovským způsobem!  Každopádně doufám, že se vám to líbilo, a jako vždy mi to dejte vědět.


Kapitola 41. Pravdy, lži a boj



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 41. Pravdy, lži a boj

 

Všichni tři seděli u stolu v kanceláři registračního úřadu, čelem ke stolu na protější straně místnosti, za nímž trůnila Pansy, Daphne a k jejich naprostému úžasu ještě někdo. Tím dalším účastníkem nebyl nikdo jiný než Mason, který měl tu drzost se na ně zašklebit, když vstoupili.

„Co tady sakra chce ten pytel slizu?“ šeptl Draco Hermioně.

„Teď mám dojem, že by mohl být jedním z těch gaunerů, co nás přepadli,“ odpověděla.

Registrační úředník se u třetího stolu probíral papíry. Byl to muž středního věku, který vypadal docela mile. Vedle něj seděl druhý, mladší, a dychtivě se rozhlížel po místnosti.

„Tak dobrá, jak se zdá, jsme všichni, můžeme tedy začít,“ pronesl úředník. „Dobrý večer, jmenuji se Partridge a můj kolega Baker. Obě vaše skupiny přihlásily k registraci lektvar. Prozkoumali jsme lektvary a jsou si tak podobné, že musíme postupovat takto, abychom zajistili, že nedojde k nečestné hře. U nás může být zaregistrován jen jeden lektvar. Který to bude, rozhodnu dnes večer poté, co provedu jisté šetření.“ Rozhlédl se kolem a odkašlal si. „Slečno Parkinsonová, slečno Greengrassová, protože jste požádaly o registraci jako první, začnu u vás.“

Draco zaúpěl. Všichni se na něj podívali, tak ten zvuk zamaskoval kašlem a omluvil se.

Pan Partridge pokračoval. „Slečno Parkinsonová, mohla byste mi objasnit, jak jste dostala nápad na tento lektvar, jak jste tu myšlenku uvedla v čin a proč jste si vybrala právě tyto přísady?“

Pansy začínala vypadat poněkud nesvá a Hermiona ji se zájmem sledovala.

„No...hm... myslela jsem, že je to dobrý nápad, protože by mohl udělat to, k čemu je obvykle potřeba několik různých lektvarů.“ Pohlédla na Draca, než pokračovala v řeči. „Jednoho dne jsem na to pomyslela, ale nejsem žádný lektvarový odborník, proto jsem o pomoc a vedení požádala Masona Goodeho.“

Mason kývl na pana Partridge a usmál se. Hermiona chtěla vstát a jednu mu střelit, ale udržela se.

„Ano, Pansy za mnou přišla s tou myšlenkou a já jsem využil svých zkušeností, abych jí pomohl se smícháním jednotlivých složek,“ potvrdil Mason.

 „Lháři,“ zamumlal Blaise a Hermiona ho dloubla pod žebra.

Pan Partridge ještě pár minut pokračoval s dotazy, než se obrátil k Dracovi, Blaisovi a Hermioně. Blaise stručně odpověděl na stejné otázky a přidal všechny své myšlenkové pochody. Jeho odpovědi byly mnohem úplnější než Pansyiny, a Hermiona si pomyslela, že nyní už musí být jasné, komu lektvar skutečně patří.

 „Pane Malfoyi, váš podnik byl vyloupen, že?“ zeptal se pan Partridge.

„Ano, byly ukradeny vzorky lektvaru a návod,“ odpověděl Draco.

„Netušíte, kdo to mohl udělat?“

Draco pohlédl k druhému stolu. „Oni to byli.“

„Máte nějaký důkaz?“

„Ano, snaží se zaregistrovat přesnou kopii našeho lektvaru!“

Pan Partridge zvedl ruku. „Pane Malfoyi, chápu, že je to vysoce emotivní záležitost, ale musím zjistit skutkovou podstatu a zajistit, abychom každého účastníka posoudili spravedlivě.“

 „Samozřejmě,“ souhlasil Draco a Hermiona obdivovala jeho sebeovládání.

„Jaký máte důvod k domněnce, že slečna Parkinsonová a její společníci ukradli váš lektvar?“ ptal se pan Partridge.

„Nic jsme neukradli! Přišli jsme na to jako první!“ zaječela Daphne na celou kancelář.

 „Pan Malfoy by měl mít příležitost odpovědět,“ pronesl úředník tiše.

„Oni nemají talent k tomu, aby lektvar sami vymysleli,“ pokrčil Draco rameny. „A Parkinsonová chce peníze.“

Daphne vyskočila. „A co já? Já peníze nepotřebuji.“

Pan Partridge přešel k Daphne. „Samozřejmě, slečno Greengrassová. Proč se tedy pan Malfoy domnívá, že patříte k těm, kdo mu ukradli lektvar, co myslíte?“

 „Dělá to prostě proto, aby zakryl fakt, že využil náš nápad!“ Daphne si znovu sedla, ale vztekle zahlížela na Hermionu. „Kdyby se tu neobjevila tahle mudlovská šmejdka, mohli jsme vyvíjet lektvar spolu s Dracem. Spolupracovala bych s ním moc ráda.“

Hermiona na ni nepřítomně hleděla. Malé dílky skládačky začaly zapadat na svá místa.

 „Kdybyste mohla upustit od osobních urážek,“ navrhl pan Partridge. „Vy jste už někdy dřív s panem Malfoyem o lektvaru hovořili?“

„Ne, ale stalo by se to, kdyby do všeho nestrkala nos!“ Daphne zlobně ukázala na Hermionu, která ji probodávala pohledem.

„Jak bys s ním mohla diskutovat o něčem, o čem nic nevíš?“ zavolal Blaise přes celou místnost. „Nemohla jsi vymyslet lektvar, když o tom nemáš ani ponětí!“

Daphne si opovržlivě odfrkla. „Draco byl téměř můj švagr a blízký obchodní partner mého otce. Ochotně bych s ním pracovala. Když se rozešli s Astorií, myslela jsem, že bychom mohli... spolupracovat.“

Hermiona zdvihla obočí, když poslední kousek skládačky zapadl na místo. Daphne měla zcela zjevně pro Draca slabost. Když Astoria odešla, musela doufat, že zaujme její místo. Zřejmě dává Hermioně za vinu, že k tomu nedošlo.

„Astoria je vaše sestra, slečno Greengrassová?“ zeptal se pan Partridge a promnul si čelo. Evidentně nebyl zvyklý na tak emocionální jednání, v jaké se to zvrtlo.

 „Ano, Draco si ji měl vzít, ale odkopla ho,“ prohlásila jedovatě. „V první řadě vůbec netuším, proč si ji chtěl brát. To já jsem s ním chodila do školy.“

„Daphne,“ obrátila se na ni Pansy. „Můžeme se držet lektvaru?“

Hermiona nevěřícně potřásla hlavou. „Chtěla jsi Draca! Tohle je odplata za to, že dal Astorii přednost před tebou!“

„Mudlovská šmejdská děvko!“ Daphne po ní ta slova plivla přes celou kancelář.

„Slečno Greengrassová! To je nepřijatelné!“ Pan Partridge byl evidentně v šoku.

„Je to náš lektvar a oni ho ukradli! Nedovolím, aby si ho přivlastnili ani oni, ani můj otec!“

Pan Partridge se zdál být poněkud vyvedený z rovnováhy. Hermiona viděla, že ho Pansy a Daphne trochu děsí, ale když se vrátil za svůj stůl, mluvil pevně. „Nebudu tolerovat toto chování, slečno Greengrassová, bez ohledu na to, kdo je váš otec. Pokud se nedokážete ovládnout, pak vás budu muset požádat, abyste odešla.“ Hermiona mu chtěla zatleskat. „Teď bych chtěl vyzkoušet vaše základní vědomosti o lektvaru a o použitých složkách.“ Přečetl seznam ingrediencí a požádal obě skupiny, aby sestavily krátký soupis hlavních vlastností směsi. Hermiona dohlédla, aby nezapomněli napsat, že lektvar přestane účinkovat, jakmile bude požadavek splněn.

Naproti bylo hodně ruchu a šepotu. Hermiona viděla, že s odpověďmi na některé otázky docela bojují. Pan Partridge si vzal jejich pergameny a podal je svému mladšímu kolegovi, který je začal hned zkoumat. Rozhlédl se po místnosti a ona si byla jistá, že se zdráhá mluvit dál, i když věděl, že je to nutné.

„Musím vám dát příležitost, abyste se volně vyjádřili k vašemu případu. Trvám na tom, že všichni zachováte klid a zdržíte se urážek.“ Šlehl pohledem po Daphne a obrátil se k Dracovi. „Pane Malfoyi?“

„Doufám, že jsme prokázali rozsáhlé znalosti o lektvaru, a pan Zabini podrobně vysvětlil, jak přišel k nápadu. Myslím, že slečna Greengrassová se předvedla jako nevyrovnaná osoba, rozhodující se na základě svých emocionálních problémů, jichž jsem si nebyl vědom.“ Draco se odmlčel a Hermiona se snažila neusmívat jeho chytrým slovům. „Bohužel mě se slečnou Parkinsonovou spojuje společná minulost a jsem si jistý, že to ji přimělo manipulovat s fakty a pokoutně jednat...“  Draco byl přerušen Pansy, která prošla kolem jejich stolu a loudala se zpět.

„Slečno Parkinsonová, vraťte se na své místo,“ přikázal pan Partridge, ale ona si ho nevšímala. Prstem ukázala na Draca.

„Dělá, jako bych po něm pořád toužila, ale ve skutečnosti je to naopak!“ vyhrkla. Pohled na její nehezkou tvář Hermionu znechutil. „Byl na dně a má spoustu důvodů ukrást můj nápad, jen aby si kryl vlastní zadek. To on si přeje, aby můj syn byl jeho...“ zarazila se, protože Draco vstal a zaťal pěsti. Hermiona ho popadla za paži, ale setřásl ji.

„Drž hubu!“ zavrčel, ale Pansy na něj jen pomstychtivě vycenila zuby.

„Copak? Říkám jim jenom pravdu! Vím, že nade mnou nikdy nebudeš mít navrch, ale i já jsem v šoku, když se chceš pomstít tím, že ukradneš můj lektvar.“ Očima sjela na Hermionu. „Jaká škoda, že ses snížil až k mudlovské šmejdce...“

Draco popadl Pansy za límec a Daphne zaječela na celé kolo. Hermiona s Blaisem vyskočili ze svých míst a Blaise vzal Draca za rameno a přinutil ho Pansy pustit.

„Nech ji být, nestojí za to.“

Draco, sinalý vztekem, ho poslechl. Pan Partridge přišel blíž.

 „Jestli toho nenecháte, zruším naše setkání a nepovolím lektvar,“ prohlásil. Pansy ustoupila. „Podívám se s panem Bakerem na výsledky a vy počkejte venku. Mějte na paměti, co jsem vám teď řekl. Předpokládám, že se všichni budete chovat vhodným způsobem.“

Opustili místnost a odebrali se do ještě menší čekárny. Hermiona zapochybovala o Partridgeově úsudku, když je nechal sedět všechny pohromadě. Sotva se zavřely dveře, Pansy vyletěla. Strčila Draca do prsou.

„Jak se opovažuješ mluvit, jako bych to byla já, kdo dostal kopačky!“ zaječela. „Já jsem nechala tebe a ty se s tím nedokážeš smířit.“

„Dej mi pokoj,“ odpověděl Draco. Hermioně bylo jasné, že se snaží zachovat klid, aby úředník nesplnil svou hrozbu a nezamítl všechny žádosti o registraci. Pansy to zřejmě bylo jedno, protože pokračovala ve snaze ho vyprovokovat.

„Jaké to bylo, když jsem tě odkopla nejdřív já a pak Astoria? Už nejsi ten zatracený bůh sexu, že ne?“ strčila svůj ošklivý obličej Dracovi skoro do tváře a Hermiona viděla, že Draco teď sbírá všechnu svou vůli, aby nevybuchl. Mason položil ruku Pansy na rameno.

„Parkinsonová! Slyšela jsi, co řekl ten úředník! Jeden problém a všechno bude ztracené. Pojď se posadit.“

„Slizáku jeden,“ neudržela se Hermiona, „proč jim k sakru pomáháte?“

Mason se k ní obrátil. „Kromě toho, že potřebuju tisíc galeonů?“ zeptal se sarkasticky. Kývl směrem k Dracovi. „Dal jsem mu šanci pracovat se mnou, ale neměl zájem. Tohle se zdála být dobrá volba.“

„Tys mu dal šanci!“ vyhrkl Blaise nevěřícně. „Jak jsi mohl očekávat, že se na Draca nalepíš s tou svou směšnou maličkou firmičkou!“

Daphne popošla k Dracovi. „Pořád ještě to můžeme vyřešit, Draco. Můžeme všechno odvolat a lektvar zaregistrovat společně.“

S nevírou na ni hleděl. „Musíš si dělat srandu! Nedokážu uvěřit, že jsi tohle udělala!“ Ukázal na Pansy a pokračoval. „To je asi na její úrovni, ale myslel jsem, že ty máš nějakou soudnost.“

„Mám soudnost,“ naléhala. „Proto ti to teď navrhuji. No tak, Draco, můžeme ho zaregistrovat spolu.“

„Daphne!“ Pansy ji vzala za ruku. „On o tebe nestojí! Zatraceně, kdy ti to dojde?“

„To je první rozumná věc, kterou jsi vypustila z pusy,“ řekl Draco. „Nemám o tebe zájem a nikdy mít nebudu. Astoria stojí za dvacet takových, jako jsi ty.“

Daphne se zalily oči opravdovými slzami. Hermiona nechápavě zavrtěla hlavou. Copak si opravdu myslela, že u něj měla šanci? A kdyby někdy měla, byť zcela nepatrnou, copak ji svými činy úplně nezničila? Pansy Daphne odtáhla o kus dál.

„Nechoď k němu tak blízko, mohla by se o tebe otřít mudlovská šmejdka.“ Z jejího hlasu odkapával jed.

Draco se k ní znovu přiblížil. „Hermionu z toho vynech.“

Pansy se k ní obrátila. „Copak? Už se nedokážeš bránit? Nepamatuju se, že bys udržela jazyk za zuby, když jsi byla s Potterem!“

Hermiona na ni kousavě pohlédla. „Nestojíš mi za jediné slovo.“

Pansy k ní výhružně vykročila. „Jsi ubohá. Lpíš na Dracovi jako zatracená pijavice!“

Hermiona ji hrubě popadla za paži. „Aspoň jsem nevyužila své nenarozené dítě, abych jím manipulovala! Jak ubohá musíš být, abys udělala tohle?“

Pansy se jí vysmála do tváře. „Vážně jsi ho ulovila, že? Podělil se s tebou o všechny detaily?“

„Stojím tady, tak o mně přestaň mluvit, jako bych tu nebyl!“ vmísil se do hovoru Draco. Pansy se k němu obrátila.

„Ještě kvůli tomu bulíš?“ vyprskla na něj. „Pořád máš toho zatraceného pitomého medvídka? Který dospělý chlap by potřeboval zatraceného medvídka!“ zasmála se. Byl to tak strašný, krutý zvuk, že se Hermiona zachvěla. Pohled na Dracovu tvář ji konečně zbavil sebeovládání.

Přešla k Pansy a poklepala jí na rameno. Když se otočila, Hermiona ji zaťatou pěstí udeřila přímo do obličeje. Pansy po chvíli absolutního šoku padla na zadek, chytila se za tvář a rozječela se. Daphne se vrhla na Hermionu, ale Blaise ji zastavil a přidržel ji u zdi.

Přesně v tu chvíli se otevřely dveře a vešel pan Partridge, prohlédl si scénu, která se mu naskytla, a tiše promluvil. „Učinili jsme rozhodnutí, a jak to tak vypadá, právě včas.“

 

Poznámka autorky: No, s touto kapitolou nejsem nijak zvlášť spokojená – to nejsem nikdy, když obsahuje mnoho spiknutí a akce. Nemyslím si, že jsem v tom dobrá. Nicméně samozřejmě musela být napsána, a tak doufám, že je v pořádku a taky doufejme, že ta další (a snad poslední kromě epilogu) to napraví. Je plná Dramione toho nejlepšího druhu! Už je napsaná, takže ji vložím velmi brzy. Zanechejte komentář a buďte laskaví.



Poznámka:


Kapitola 42. Minulost, přítomnost a budoucnost



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 42. Minulost, přítomnost a budoucnost

 

No, tady je poslední kapitola – užijte si ji!

 

Všichni se vrátili do kanceláře a usedli zpět za své stoly. Vzájemně se probodávali pohledy. Pansy si stále tiskla ruku na obličej a lehce sténala. Hermionu na chvíli ovládl pocit triumfu.

„Prostudoval jsem vaše odpovědi, stejně jako všechny dnešní události, a rozhodl jsem, čí lektvar bude povolen. Toto rozhodnutí je konečné a nepřipouští se žádné odvolání.“ Hlas pana Partridge zněl nyní velitelsky. Hermiona vnímala ticho v místnosti, jak každý naslouchal jeho slovům. „Bylo třeba zvážit mnoho faktorů. Zaznamenal jsem, že pro všechny zúčastněné se jedná o velice emotivní záležitost. Avšak myslím, že je zřejmé, komu by mělo být umožněno lektvar zaregistrovat.“ Nikdo z něj nespustil oči a Hermiona cítila, jak se Draco a Blaise vedle ní napjali. „Lektvar pana Malfoye obsahuje jednu přísadu navíc. Bohužel, slečna Parkinsonová ani její společníci nebyli schopni zodpovědět otázku o této složce a jejich lektvar ji zjevně neobsahoval.“

Hermiona zatajila dech. Neodvažovala se uvěřit, že k tomu opravdu došlo.

„Něco tam přidali, aby to vypadalo, že jsme je napodobili!“ vyskočila Daphne, ale pan Partridge na ni přísně pohlédl.

„Posaďte se, slečno Greengrassová. Nejenom že mám v úmyslu udělit registraci panu Malfoyovi, ale také jsem se spojil s ministerstvem, jehož zástupci se brzy dostaví. Záležitost vloupání do podniku pana Malfoye a krádeže lektvaru musí být plně prozkoumána. Také se domnívám, že došlo k jistým výhrůžkám a osobním útokům proti panu Malfoyovi i slečně Grangerové, a ty není možné ignorovat.“

„Chci zaletaxovat svému otci!“ protestovala Daphne.

„To jsme již učinili, slečno Greengrassová. Poučili jsme ho, že budeme postupovat, jak uznáme za vhodné.“ Hermiona se mohla mýlit, ale měla dojem, že v hlase pana  Partridge zaslechla náznak škodolibosti.

„Cože? Vy lžete!“ zaječela Daphne a Mason ji musel chytit, aby se nerozběhla k úředníkům. Pansy teď měla hlavu složenou na stole a vzlykavě sténala.

„Pane Malfoyi, pane Zabini, slečno Grangerová, můžete odejít. Do tří dnů lektvar zaregistrujeme na vaše jména,“ pokynul jim pan Partridge. „O výsledku vyšetřování ministerstva vás vyrozumíme.“

““““““““““““““““

„Jak byla Pansy nakonec ubohá!“ řekl Blaise, který se se sklenkou v ruce rozvaloval na Dracově pohovce.

„Byla ubohá,“ souhlasil Draco. „Nevěřil jsem svým vlastním očím, když jsi ji praštila!“ obrátil se k Hermioně, která se ušklíbla.

„Už bych měla mít praxi, pamatuješ? Naše malá roztržka ve čtvrtém ročníku byla jen zahřívací kolo,“ zasmála se a Draco protáhl tvář.

„Děkuju, ale na tohle bych radši nevzpomínal.“  Ozval se bzučák. Pohlédli na sebe, než k němu Draco vstal.

„Ano, samozřejmě. Prosím, pošlete ji nahoru,“ žádal Draco.

„Kdo je to?“ zjišťovala Hermiona.

„Ginny.“ Draco vypadal překvapeně. Měla dojem, že ho znervózňují úvahy, co k němu Ginny přivádí. Otevřel dveře a vpustil ji dál.

„Ahoj,“ vstala Hermiona a objala ji na přivítanou. „Co se děje?“

Ginny se usmála. „Nic. Myslela jsem, že se zastavím a všem vám poblahopřeju. Harry se to dozvěděl na ministerstvu. Zařadili ho do týmu, který vyšetřuje Mopsličí ksicht a Zelenou řiť.“ Draco se zasmál těm přezdívkám a Ginny mu oplatila úsměvem. Odebral jí plášť a Hermiona ji uvedla dál. Blaise, stále se rozvalující přes celou délku největší pohovky, se na ni zazubil.

„Hej, Weasleyová, nepřibrala jsi trochu?“ řekl s drzým úsměvem. Ginny obrátila oči v sloup.

„Ne že bych to ještě nikdy neslyšela,“ podotkla. Blaise se posadil a vztáhl k ní ruku.

 „Hele, mockrát děkujeme za pomoc s lektvarem,“ řekl. „A doopravdy vypadáš nádherně těhotně.“

Ginny si nemohla pomoct, musela se usmát jeho velkolepé pokloně. Hermiona se zachichotala. Nikdo nedokázal odolat Dracovu a Blaisovu kouzlu? Dokonce ani těhotná žena Harryho Pottera ne?

„Ano, dlužíme ti veliké díky,“ přidal se Draco. „Myslím, že tvůj nápad převážil jednání v náš prospěch.“

„Tak co se vlastně stalo? Harry zaslechl, že Pansy měla monokl nebo něco podobného?“ pátrala Ginny.  Všichni se na ni zašklebili. „Co? No tak, řekněte mi to!“

„Tvá malá roztomilá kamarádka,“ ukázal Draco na Hermionu, „se rozhodla zase použít svůj pravý hák.“

Ginny užasle otevřela ústa. „Vážně? Ty jsi ji praštila? Myslela jsem, že jsou to jen drby.“

„Chovala se jako absolutní mrcha,“ vysvětlila Hermiona. „Vytáhla na veřejnosti, co bylo mezi ní a Dracem. Soukromé věci.“

Draco na ni zaujatě zíral, takže se skoro začervenala. Ginny jim věnovala pohled a vzdychla.

„To bych chtěla vidět! Někdy tě miluju, Hermiono Grangerová.“ Zarazila se, když viděla, jakou reakci její slova vyvolala. Blaise se usmíval při vzpomínce, jak nedávno říkal totéž. Zbylí dva na ni vyvalili oči. Zvedla obočí. „Je to jen fráze, nechci tím říct, že ji opravdu miluju... jen jako kamarádku...“

Hermiona se zachichotala jejímu zmatku. „My víme, jak to myslíš.“

„Jsem opravdu ráda, že jste vyhráli. Tvrdě jste na tom pracovali a lektvar je geniální. Trochu si ho koupím!“ Ginny nadšeně přikyvovala.

„Nemyslím, že si ho budeš muset kupovat, když jsi nejlepší přítelkyně jednoho z vynálezců,“ odpověděl Draco. Vstal, přinesl z kuchyně pár lahviček a podal je Ginny. Blaise hlasitě zívl a protáhl se.

„Měl bych jít,“ podotkl.

„Ano, já taky,“ vstala Ginny.

 „Doprovodím tě domů,“ nabídl se Blaise a odešli spolu.

Draco je vyprovodil a zmizel v kuchyni. Hermiona na chvíli osaměla. Připadala si vyčerpaná i nadšená zároveň. V hlavě si promítala události celého dne a trochu se pro sebe zasmála při vzpomínce, jak uhodila Pansy. Věděla, že to neměla dělat, ale ta potvora byla k Dracovi tak hnusná, že viděla rudě. Pansyina poznámka o medvídkovi byla neomluvitelná a ona na Dracovi viděla, jak ho to ranilo. Mohl být naštvaný, když ho Pansy nechala, ale podle Hermionina názoru z toho taktak vyklouzl. Pansy by ho nikdy nemilovala... Kousla se do rtu, když jí myšlenky zabloudily jinam.

Mohla mu dát štěstí? Skutečně jim bylo souzeno být spolu? Mohli se Hermiona Grangerová a Draco Malfoy, po dlouhá léta zapřisáhlí nepřátelé, vzájemně učinit šťastnými? Neměla čas přemýšlet o tom, co předtím řekl Draco o tom, že ji miluje, ale věděla, že je tomu ráda, protože ona to cítila stejně. A teď musela najít způsob, jak mu to sdělit. Po delší chvíli vešla do kuchyně a našla ho, jak připravuje něco k pití.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a opřela se o rám dveří.

Podíval se na ni. „Jo, byl to dlouhý den.“

Pozorovala ho přivřenýma očima. Viděla, že je něco špatně. „Draco?“

Znovu k ní zalétl očima. „Co?“

„Vidím to na tobě, tak pojď a pověz mi, kde je problém,“ usmála se na něj. Povzdechl si.

„Vlastně o nic nejde. Jsem moc rád, že jsme vyhráli, ale bylo to zatraceně příšerné, že?“ byl tak jiný než obvykle, že pocítila opravdovou starost. Přistoupila k němu a vzala ho za ruku.

„Moc mě mrzí, co řekla Pansy. Chovala se naprosto neodpustitelně,“ řekla tiše. Hádala, že tohle ho rozrušilo. Upřeně na ni hleděl ztemnělýma očima a zavrtěl hlavou.

„Jak to děláš?“ zeptal se a zněl už trošku víc jako on.

„Dělám co?“

„Zdáš se být schopná číst v mé hlavě! Je to zatraceně šílené!“ usmál se.

„Říká se, že to tak mezi nejlepšími přáteli bývá,“ odpověděla, a pak se zhluboka nadechla. „A milovat tě taky pomáhá.“

Zíral na ni, rukou sahal po její dlani. „Nemusíš to říkat jen proto, že jsem to řekl já.“

„Ne,“ potřásla hlavou. „To byla Ginnina poslední otázka, ta, kterou jsem ti nechtěla prozradit. Zeptala se mě, jestli tě miluji, a tehdy jsem si to uvědomila.“

Draco ji chytil za pas a zvedl na pracovní desku, takže měli hlavy ve stejné výšce. Přitiskl čelo k jejímu a pak k její tváři. Bylo to něžné, důvěrné gesto a Hermionino srdce začalo bít prudčeji.

„Takže se do svého bytu už nevrátíš?“ zašeptal a ona zavrtěla hlavou. 

„Jestli mě budeš chtít, tak ne.“

 „Hmmm... to by mohla být nabídka, jaká se neodmítá,“ zamumlal s nosem zabořeným do jejího krku.

“““““““““““““““““

Druhý den se Hermiona do Dracova bytu vrátila brzy. Předtím se stavila u sebe a vybrala tam nějaké věci, které si chtěla přestěhovat, než se Draco dostane domů. Byla to tvrdá dřina, táhnout se se všemi těmi těžkými bednami. Nakonec se uchýlila k magii a nakupila je na chodbě. Otevřela dveře apartmá a přemístila zavazadla. Jakmile byla uvnitř, nohou zavřela dveře a strnula.

Na stolku přímo před sebou uviděla velkou kytici nádherných květů a láhev šampaňského. To ji ale nepřimělo zastavit se a zírat. Hned vedle seděl malý, hnědě a smetanově zbarvený medvídek. Na klíně držel modrou krabičku, kterou ihned poznala. Věci, které nesla, těžce žuchly na zem a ona se hnala ke krabičce. Otevřela ji. Uvnitř našla malý prstýnek z plastu, jaký se dává dětem, a papír složený do čtverečku. Rozbalila jej.

Ženě, která mě změnila.

Omlouvám se za prsten, ten pravý už máš a vím, že by sis všimla, kdybych se snažil ti ho sundat.

Je tvůj, ale jen když slíbíš, že si ho necháš na prstu už navždy, protože chci, aby všichni věděli, že jsi moje snoubenka. Tentokrát už žádné předstírání.

Tímto se tě ptám, jestli si mě vezmeš, pro případ, že by sis nevšimla.

Řádně se tě zeptám, až přijdu domů. Nemůžeš říct ne, protože bez tebe nedokážu žít.

Hermiono Grangerová, miluji tě.

Jsi budoucností, o níž jsem snil.

DM

(a jeho huňatý kamarád!)

Smála se, ale po tvářích jí stékaly slzy. Její budoucností byl on. Nemohla se dočkat, až ji začnou trávit spolu.


Poznámka autorky: Tak vidíte, nemůže být romantičtější zakončení než tohle, a rozhodně jsem chtěla zapojit medvídka. Doufám, že se vám to líbilo, jen jsem pokaždé smutná, když příběh skončí. Mám nápad na epilog k této povídce, a i když je skutečně nemám ráda, myslím si, že sem by se jeden hodil.

Moc děkuji za všechny skvělé komentáře – je jich nejvíc ze všech mých povídek, což je úžasné!

Děkuji, že jste četli mou práci.

 


Kapitola 43. Epilog



Autor: Hesaluti     Překlad: denice      Beta: Jimmi a Sevik99     Banner:  Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7286877/1/Fortune



Kapitola 43. Epilog

 

Hermiona se rozhlédla kolem dokola po velkém zahradním stanu, zaplněném její rodinou a přáteli. Sjela očima po svých šatech a neklidně se ošila. Mohly být krásné, ale nebyly pohodlné a tlačily ji boty.

„Tetičko Hermiono!“ ozval se dětský hlas. „Oni se ožení!“

„Pšt,“ pokárala Ginny syna. „Nech mě povídat si s tetou.“

„Řekni mi kdo? Kdo se ožení?“ Hermiona se sehnula a důkladně chlapečka objala.

„Vypadáš hezky,“ řekl s vykulenýma očima.

 „Děkuji, tobě to také moc sluší!“ zazubila se na dítě a pak se podívala na jeho matku.

„Neville právě požádal Lenku o ruku!“ Ginny zářily oči. „Bylo tak romantické a procítěné, zeptat se jí na svatbě!“

„Páni, to je skvělá zpráva!“ souhlasila Hermiona.

„Zjevně se zeptal Draca, jestli mu to nebude vadit,“ usoudila Ginny. „To bylo milé.“

Hermiona se rozhlédla. „Kde vlastně Draco je? Už jsem ho neviděla věky! Doufám, že mě už neopustil, protože to by se dalo posoudit jako nejkratší manželství v dějinách.“

Ginny se zasmála. „Ne, je támhle vzadu s Ronem a Blaisem.“

„S Ronem?“ v Hermionině hlase zazněly obavy.

„To je v pořádku, všichni předvádějí své nejlepší chování,“ ujistila ji Ginny. „Myslím, že Ron už přivykl myšlence na tebe s Dracem, paní Malfoyová.“

„Ale prosím tě! To se mi vážně nelíbí. Paní Malfoyová je Narcisa, ne já!“ protáhla tvář.

„Ale vypadá moc šťastně!“ Ginny pokukovala po Hermionině nové tchyni.

„Ano, je prima.“

Ginny vzala Hermionu pod paží. „Taky mám nějaké novinky...“

Hermiona zvedla obočí. „Jsi v tom?“ zeptala se. Ginny se zachmuřila.

„Jak jsi to tak rychle uhodla?“

„Promiň, ale je to znát. Jsi stejně nabručená jako minule,“ řekla Hermiona. Znala svou kamarádku dobře, a to jí napovědělo, že je znovu těhotná.

„To je od tebe hezké!“

„Promiň! A gratuluji! Dnešek je plný skvělých novinek, že?“

„Jakou skvělou novinku myslíš?“ zajímal se přicházející Draco.  Hermiona pohlédla na Ginny, jestli to smí prozradit, nebo jestli to je zatím tajemství. Ginny přistoupila k Dracovi. Podíval se na ni a ona ho vzala za ruku a položila si ji na břicho. Hermiona se usmála jejich uvolněnosti. Vzpomněla si na Ginnin výbuch, když Draco poprvé vstoupil do jejího obchodu. Teď spolu vycházeli dobře. Oba měli stejný zlomyslný smysl pro humor.

„Další Potterátko?“ zeptal se a Ginny ho plácla po ruce.

„Díky,“ řekla.

„Hele, jen žertuji. Tenhle malý Potter je skvělý,“ prohrábl Jamesovi vlasy, „a jsem si jistý, že ten další bude taky. Gratuluji.“

Ginny se na něj usmála a nechala se Jamesem odvléct ke stolu s občerstvením. Draco objal Hermionu a přiblížil rty k jejímu uchu.

„Kdy budeme moci odejít, paní Malfoyová? Mohlo by se stát, že tě odvleču za stan, jestli se nám brzy nepovede zůstat sami.“

Hermiona se odtáhla od svého novomanžela. „Ještě nemůžeme! Mám jenom jednu svatební hostinu a nehodlám o polovinu z ní přijít. Pojď si se mnou zatančit.“

Draco ji následoval na taneční parket. Okolo viděla své přátele a cítila, že je to velmi zvláštní a vzácný okamžik. Kdo by si pomyslel, že Harry s Ronem Draca přijmou? Nebyli nejlepší přátelé, ale všimla si, že v poslední době ho do všeho ochotně zapojují. Samozřejmě, že by si ho vzala i bez toho, ale bylo hezké mít jejich souhlas.

Svatba byla velkolepou záležitostí. Pro jednou se Hermioně líbilo utrácet, protože kromě toho, že se provdala do jedné z nejbohatších rodin, byla z ní teď také zámožná žena. To díky lektvaru, s jehož výrobou slavili úspěch. Byl velmi žádaný.

Sklouzla očima na svého pohledného manžela a on se na ni usmál. Jejich vztah byl nádherný, nehledě na minulost, protože Dracova blízkost stačila, aby se cítila šťastná. Neustále se přeli, pak se usmiřovali, a ona už by to jinak nechtěla. Vždycky měla pevnou vůli a Draco byl tvrdohlavý, takže kdyby skončili s dohadováním se navzájem, znamenalo by to, že jeden z nich se změnil, a po tom skutečně netoužila.

Nabídl jí, aby pracovala v jeho firmě, ale odmítla, trvala na provozování svého obchodu. Už příjmy z něj nepotřebovala, ale to nevadilo. Prostě to tam měla ráda a neměla v úmyslu s tím skončit.

Dracův hlas přerušil tok jejích myšlenek. „Myslím, že tě asi miluji...“

Pohlédla na něj. „Jo, já tebe asi taky. Nevím proč, protože jsi jako osina v...“

Položil jí ruku na ústa. „Nemůžeš mluvit hrubě, když máš na sobě panensky bílé šaty.“

 „Ano, ale oba víme, že je to podvod, nemám pravdu?“ suše odvětila.

„Merline, díky,“ usmál se. „Kdyby to byla pravda, vážně bych tě zatáhl za ten stan!“

„Zkazil jsi mě všemi možnými způsoby! Lhaní, špehování, krádeže, kšefty s pokoutními dodavateli nelegálních přísad a spaní v jedné posteli, než jsme se vzali! Dokud jsem tě nepotkala, byla jsem čistá jako padlý sníh!“

Draco se ušklíbl, naprosto nedotčený její poznámkou. „Ty bys o mě tolik nestála, kdybych nebyl zlý kluk.“ Cítila jeho ruku klouzat níž na svůj bok, podívala se na něj a zasmála se.

„Myslím, že bychom už brzy mohli jít...“ nadhodila a odměnou jí byl Dracův zářivý úsměv.

 

Poznámka autorky: Takže, jen rychlý epilog. Nechtěla jsem, aby to byl příběh sám o sobě, ale doufejme, že se povedlo pěkně svázat všechny konce.

 

Poznámka překladatelky: S Fortunou jsem prožila rok života, tak není divu, že se mi po ní už začíná stýskat. Zpočátku jsem se bála, že tahle lehoučká oddechovka s téměř ideálně okouzlujícím Dracem mezi tolika skvělými a jedinečnými příběhy zapadne - děkuji všem čtoucím a komentujícím, že mě přesvědčili o opaku.

Jimmi a Seviku99, bez vás bych to nezvládla. Děkuji!



Poznámka: