Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod



Sirotek

Orphan Child

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/1/Orphan-Child

Autor: SnowWhiteOwl

Překlad: Hedvika

Hurt/Comfort

Harry Potter & Albus Brumbál

Rating: 13+

Kapitol: 12            Slov: 36 083



Beta: Lupina, marci                      Banner: Vojta

Povolení k překladu: Žádost zaslána

 

Shrnutí: Během vánočních prázdnin prvního ročníku Harry objeví Zrcadlo z Erisedu. Když jej ukáže Ronovi, začnou se hádat. S pocitem naprostého osamění Harry udělá ukvapené rozhodnutí, které bude mít za následek vážné zranění.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží SnowWhiteOwl. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

Varování autorky: Nemáte-li rádi Albuse Brumbála, doporučuji přestat se čtením. Vím, že v žádném případě není dokonalý, ale přesto ho mám ráda a tento příběh jej vylíčí v pozitivním světle.

 

Poznámka bety: Je to tady! Konečně jsem přivedla svoji nejstarší dcerku k překládání. Takže zde se vám představí se svým překladatelským umem třináctiletá Hedvika, sovička moje s-něžná. Moc doufám, že se vám její příběh bude líbit a že ji podpoříte hojnými komentáři.

První kapitola již příští týden!


Kapitola 1



Autor: SnowWhiteOwl       Překlad: Hedvika        Beta: Lupina, marci        Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/2/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 1

 

Harry běžel. Věděl, že to je špatný nápad, věděl, že by jej mohl chytit Filch, nebo hůř, Snape, ale právě teď mu to bylo jedno. Jediné, na čem mu záleželo, bylo dostat se co nejrychleji k zrcadlu. A ke svým rodičům.

Zatočil za roh a vyrazil tryskem. Tady jsou ty dveře! Pouze za několik málo okamžiků znovu uvidí mámu a tátu! Ve svém vzrušení za sebou zapomněl zavřít. Nedbale odhodil do kouta neviditelný plášť (který mu už stejně nebyl k ničemu) a postavil se před zrcadlo.

„Mami! Tati!“ vydechl.

Jako vždy stáli všichni jeho příbuzní za krásnou, rusovlasou ženou a obrýleným mužem s nepoddajnými vlasy a tiše se na něj usmívali. Harrymu to mlčení nevadilo, záleželo mu na jediném: že byli tady, s ním, a že neexistuje žádné zelené světlo, které by mu je zase vzalo.

Harry byl už tak blízko k chladnému povrchu zrcadla, že se tváří téměř dotýkal skla. Jak si přál, aby se mohl připojit k rodině za ním! Povzdechl si. Byl si jistý, že to není možné, ale nic mu nebránilo zůstat v chladné nevyužívané učebně, kde bylo Zrcadlo z Erisedu uloženo, s rodiči celou noc, i následující večer, a každý další večer, stejně jako zde strávil poslední tři noci od té katastrofální chvíle, kdy vzal Rona s sebou, aby mu ukázal svou rodinu.

Jenže to nefungovalo. Ron neviděl Harryho rodinu, ale pouze sám sebe a nějaké hloupé odznaky, poháry a trofeje. A když si Harry povzdechl a odstrkoval Rona stranou, aby znovu viděl své rodiče - dům a pohár jistě byly méně důležité než rodina - Ron zrudl vzteky. Nejen že byl celý dopálený, ale rozzuřil se. Začal hulákat na Harryho, že by neměl být tak sobecký, že on už měl zrcadlo pro sebe na jednu celou noc a že vítězství ve famfrpálovém poháru je minimálně stejně důležité jako rodina.

Harry od něj couval, jakmile začal křičet - nenáviděl křik. Od strýce Vernona si užil křiku na celý život a vždycky to znamenalo, že byl v opravdu velkém problému a že strávil několik dní zavřený v přístěnku.

A teď Ron také křičel (ačkoli Harry musel připustit, že nebyl zdaleka tak zastrašující jako jeho strýc) a bylo mu jedno, že to bylo uprostřed noci a že on a Harry by měli být v posteli a že by se určitě dostali do problémů, kdyby někdo zaslechl ten hluk a chytil je.

A opravdu, když se Ron uklidnil a jen na Harryho vztekle zíral, mohli jasně slyšet, že se k nim alarmující rychlostí blíží kroky. Ronovy oči se rozšířily. Harry neztrácel čas a přehodil přes oba neviditelný plášť. Poté se vmáčkli do nedalekého rohu pro případ, že by se ten, kdo spěchal chodbou, rozhodl vstoupit do místnosti, kde právě byli.

Naštěstí kroky minuly místnost se Zrcadlem z Erisedu, a když se dalších pár minut nic neozvalo, Harryho tep začal opět zpomalovat.

Ani jeden nepromluvil, ani cestou zpět do nebelvírské společenské místnosti, ani když konečně znovu vstoupili do teplé a útulné ložnice.

To bylo před čtyřmi dny a Ron stále ještě neodpustil Harrymu, že nepochopil důležitost jeho vidění. Zpočátku byl Harry rozhodnutý se svému příteli neomluvit - on neudělal nic špatného, vyjádřil pouze svůj názor, a byl to Ron, kdo začal křičet a téměř zavinil, že je chytili!

Nicméně nyní ve svém rozhodnutí začal váhat. Hermiona odjela na vánoční prázdniny a Harry neměl s kým mluvit. Jistě, byli zde Ronovi bratři Fred a George, kteří se ho několikrát pokusili zapojit do rozhovoru, ale to prostě nebylo totéž. A navíc, nikdy jste si nemohli být jistí, zda vás nechtějí jen napálit - byli přece Fred a George!

Harry si povzdechl. Opravdu se chtěl se svým kamarádem usmířit. Dokonce i učitelé si nejspíš všimli, že něco není v pořádku, alespoň podle toho, co Harry vyčetl ze zvědavých pohledů, které na něj s Ronem během jídla vrhali.

Možná by měl prostě jít a říct Ronovi, že je mu to líto. Nezáleželo přece na tom, kdo měl pravdu! Vezme-li vinu na sebe, nebude to zdaleka tak špatné jako ztratit svého prvního přítele. A nebylo to, jako kdyby nikdy nebyl trestán za věci, které neprovedl - Dursleyovi to dělali pořád.

Ale přesto, myšlenka, jak se Ronovi omlouvá, Harrymu nedělala dobře. Moc se nestaral o své příbuzné a o skutečnost, že ho nemilovali - vlastně už dávno zvládl umění potlačovat své pocity - ale Ron, Ron byl jiný, Ron byl jeho přítel, Ron ho měl rád, nebo ne?

Jediná slza mu stekla po tváři. Rychle ji setřel. Pláč by situaci nezlepšil. Díky pláči by se necítil lépe.

Jak si přál, aby jeho rodiče byli tady. Jak si přál mít příbuzného, poručníka, jakéhokoli dospělého, který by ho měl rád, koho by nezajímalo, jestli je slavný nebo ne, zda je přítel jeho syna, nebo ne… protože to byl jediný důvod, proč mu paní Weasleyová poslala svetr, že? Pokud by Harry s Ronem nebyli přátelé, a kdyby Ron nenapsal své matce o tom, že Harry nejspíš nedostane žádný dárek, jeho matka by se necítila povinna plést další svetr. Lítost. To byl důvod, proč Harry dostal tento dar.

Ne že by neuměl ocenit snahu, kterou nejspíš vynaložila na pletení svetru. Muselo jí to trvat mnoho dní! Teta Petunie někdy pletla oblečení pro Dudleyho, takže Harry věděl, že pletení je opravdu těžká práce. A byl si jistý, že neexistovalo kouzlo, které by tu práci usnadnilo (1).

Nicméně, i přes štěstí, které cítil při otevření balíčku se svetrem a domácími sladkostmi, to také Harrymu otevřelo oči a on si uvědomil něco, o čem až dosud nepřemýšlel: on, Harry, neměl nikoho, kdo by ho opravdu miloval. Byl sám. A tato myšlenka se prostě nedala snést.

„Mami… Tati…“ zašeptal Harry skrz slzy, které mu i přes jeho největší úsilí vytryskly z očí. Najednou se mu zdálo, že zachytil mírný pohyb v zrcadle, a otočil se. Kdyby ho někdo našel brečet, kdyby ten někdo byl Snape… Harry zadržel dech, ale když přelétl očima pokoj, neviděl nikoho. Ale kdo - nebo co - se pohnulo?

Zamračil se a znovu se otočil. A pak se mu zastavilo srdce.

Tam, uvnitř Zrcadla z Erisedu byl - on! Jeho, Harryho objali oba jeho rodiče, viděl je objímat ho stejně, jako teta objímala Dudleyho. Harry uchváceně sledoval, jak mu matka dala pusu na čelo a jak mu otec s úsměvem pohladil nepoddajné vlasy. Měli přesně stejné tmavé, nepoddajné vlasy, a Harry si pomyslel, že jeho otec by byl opravdu hrdý, že je po něm zdědil.

Zadusila ho vlna zoufalství. Nebyly to jen jeho vlasy. Bylo to - všechno! Nechtěl být déle sám, nemohl být déle sám, on to prostě nedokáže snést, zlomí ho to, zblázní se!

Harry zalapal po dechu. Uvnitř Zrcadla z Erisedu jeho matka vzhlédla, podívala se přímo do očí Harryho mimo zrcadlo. Vřele se na něj usmála, její pohled byl plný lásky, a přitom měla pořád ruku kolem ramen Harryho uvnitř zrcadla.

„Mami!“ vydechl. Bez přemýšlení vyrazil kupředu.

Hluku při tříštění Zrcadla z Erisedu na tisíc drobných kousků, které nevydržely náhlý dopad těla jedenáctiletého chlapce, bylo dost, aby to probudilo celý hrad.

Ale nikdo nepřišel.

Kdyby nebylo dlouho po půlnoci, mohli Harryho nalézt dříve, ale naneštěstí jen jeden učitel (plus Filch) stále hlídkoval v hradu a oba se nacházeli ve zcela odlišných křídlech velké budovy ve chvíli, kdy Harry narazil přímo do přes tisíc let starého zrcadla.

Když se chlapec napůl při vědomí převalil na záda, uniklo mu zasténání. Krev mu prýštila z několika řezů na tváři, krku a rukou. Hábit, který si Harry přehodil přes pyžamo před opuštěním koleje, byl roztrhaný na kusy, a na mnoha místech skleněné střepy prořízly látku pyžamových kalhot. Červené skvrny na šedé látce neustále rostly.

„Mami…“ zamumlal Harry, neschopen skutečně pochopit, co se děje. Chtěl jen svou mámu. Když otevřel ústa, teplá kapalina chutnající po železe mu začala stékat do úst. Dávil se, snažil se ji vyplivnout, jen aby zjistil, že pohyb hlavou strašně bolí.

V místnosti byl nepořádek. Všude se povalovaly střepy zrcadla a rám legendárního artefaktu jen těsně minul Harryho tvář, když spadl na zem. Pár palců vpravo a drobný chlapec mohl také být mrtvý.

Malá kaluž krve se začala tvořit vedle Harryho hlavy a další pramínek červené tekutiny mu pomalu stékal po krku a kapal na jeden z mnoha stříbřitých úlomků, na kterých ležel.

Pokud by se Harry podíval, viděl by tvář mladé, zelenooké a rusovlasé ženy odražené nesčetněkrát v každém ze střepů, které kdysi tvořily Zrcadlo z Erisedu.

Bohužel nikdo neviděl, jak Lily Potterová pláče pro své jediné dítě.

 

(1) PP: Sice existuje kouzlo, které přinutí jehlice plést samy, ale Harry to (asi) ještě nevěděl.

PB: A pro zvídavé jsem nalezla v HP5 pasáž, která existenci pletacích kouzel potvrzuje. Hermiona zde praví: „… Bez kouzel mi jde pletení hrozně pomalu, ale teď, když jsem zase ve škole, počítám, že jich dokážu nadělat mnohem víc.“


Kapitola 2



Autor:   SnowWhiteOwl           Překlad: Hedvika             Beta: Lupina, marci         Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/2/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 2

 

Harry byl v bezvědomí několik hodin. Pokaždé, když se probudil, snažil se vstát z chladného a tvrdého povrchu, na kterém ležel, ale bolest se jen vystupňovala a ruce mu podkluzovaly. Krátce uvažoval, na jaké mokré, slizké látce leží. Roztřásl se v šatech nasáklých krví. Pokusil se volat o pomoc, někdo ho přece musí slyšet, ale nikdo nepřišel.

Harry se ocitl ve velmi zvláštním stavu.

Občas si vzpomněl, že kvůli zrcadlu neleží ve své posteli ve svém útulném pokoji nebelvírské věže. A ploché a ostré kousky, které se všude kolem povalovaly, ho vedly k závěru, že něco muselo zničit Zrcadlo z Erisedu, a pravděpodobně mu to zároveň i ublížilo. Ale nešlo mu na rozum, co mohlo rozbít to obrovské a nádherné zrcadlo na kusy.

Najednou byl zpět ve svém přístěnku pod schody, obstupovala ho tma a ztěžovala mu dýchání, ale možná za to mohla také bolest v celém těle. Zoufale se snažil zabránit jakémukoli bolestnému zasténání. Kdyby ho slyšel strýc Vernon, byl by vzteky bez sebe. Harry si nevzpomínal, co provedl tentokrát, ale muselo jít o něco zlého, protože ho strýc obvykle takhle nedobil.

Znovu a znovu se objevovalo to zelené světlo, doprovázené vysokým, chladným a krutým smíchem. A jeho máma. Harry viděl svou mámu, snažil se pohnout, zachránit ji, ale čím více se snažil, tím vzdálenější se zdála. Proč nezůstane? Nevidí snad, že ji Harry potřebuje? Je přece jeho máma, nemůže ho opustit!

Viděl, jak se jí ústa pohybují, slyšel její tichý hlas, jak k němu konejšivě mluví, ale slova nerozeznával. Zelené světlo ji obklopovalo, doslova zářila, byla tak krásná, ale zdála se vyděšená -

„HARRY!“

Vzbudil ho hlasitý výkřik. Když zjistil, že bolest nezmizela, zasténal. Snad to není tak zlé, aby nemohl uvařit snídani. Křik tety Petunie znamenal, že může opustit přístěnek, i přes to, co se stalo včera.

„A’o, teto Petu’ie, jse‘ vzhů’u,“ zachrčel.

„Harry, chlapče, co se stalo?“

Teď Harry poznal, že to není hlas tety Petunie, vlastně ani ženský hlas. Ale nebyl to ani strýc, tak kdo – překvapeně vykřikl (což znělo spíš jako zakňučení, protože byl velmi ochraptělý), když ho náhle jemně zvedly dvě silné ruce. Snažil se tomu bránit, ale bolest, která mu projela hlavou a pažemi, rychle zmařila jeho úsilí.

„Ššš, to je v pořádku, chlapče, nehýbej se, nebo si ještě víc ublížíš. Madame Pomfreyová tě už dá dohromady,“ řekl hlas, který nejspíš patřil tomu, kdo ho nesl.

Madame Pomfreyová. To jméno znělo jako zvon… Bradavice! Jak jen mohl zapomenout? Není u Dursleyových, ale v Bradavicích! Upřímně, stávalo se často, že se Harry vzbudil a potřeboval pár chvil, než si vzpomněl, že své příbuzné opustil už před několika měsíci.

Ale pokud už nebyl u strýce a tety, proč byl zraněný? Ani Snape by mu neublížil tolik jako jeho strýc poté, co osvobodil toho hroznýše.


Albus Brumbál si právě sedl ke snídani, když se do Velké síně vřítil nejmladší Weasley. Obvykle ráno býval (jako všichni Weasleyovi kromě Percyho) mezi posledními příchozími.

Ale místo aby se posadil k nebelvírskému stolu, běžel rovnou k učitelskému. Očima přejížděl řadu učitelů, kteří už dorazili, a zatvářil se zklamaně, když mezi nimi nenašel ředitelku své koleje. Několik okamžiků nerozhodně stál. Nakonec se rozhodl, že jeho problém je příliš naléhavý, než aby čekal na profesorku McGonagallovou, a zamířil ke středu stolu, kde si ředitel zrovna přidával do svého čaje čtyři kostky cukru.

„Ehm, profesore Brumbále, pane?“ zamumlal Ron nejistě.

„Ano, Ronalde? Co pro vás mohu udělat v toto překrásné ráno?“ zeptal se mile ředitel.

„Ehm, nechci vás obtěžovat, ale Harry… ehm, dnes ráno nebyl v naší koleji a postel vypadala, jako by v ní nikdo nespal. Ptal jsem se svých bratrů, ale nikdo ho neviděl…“ odmlčel se.

„Nenapadlo vás, že jen odešel brzy z koleje, třeba navštívit Hagrida, nebo se proletět?“

„To ano, už jsem to šel zkontrolovat, ale na hřišti nebyl a Hagrid ještě spí. A navíc,“ rozpačitě přešlápl a rychle se podíval na přítomné učitele, „jeho neviditelný plášť taky zmizel,“ zašeptal.

Nad tím se Brumbál zamračil. Když ho o Vánocích vracel právoplatnému majiteli, nenapadlo jej, že by Harry použil plášť na opuštění koleje po večerce. Kdyby se jednalo o Jamese Pottera, bylo by to něco jiného, ale Harry? Věřil, že není jako jeho otec (samozřejmě až na ty vlasy) i přes to, co mu tvrdil Severus. Ne, samozřejmě že byl víc po Lily, a Lily Evansová by pravidla takhle neporušila. Ne bez velmi dobrého důvodu, samozřejmě…

Ale i kdyby se Harry vydal na procházku po hradě, určitě by se vrátil do nebelvírské věže před svítáním. Jaký byl důvod, že se schovával pod pláštěm, když se mohl klidně toulat po chodbách po konci večerky v šest ráno?

„Děkuji, Ronalde, že jste mě na to upozornil tak rychle. Nemyslím, že byste si měl dělat starosti, ale pokud se Harry neobjeví před obědem, vyšlu ho hledat pár lidí. Hrad může být ohromující pro někoho, kdo tady tráví jen pár měsíců. Ale myslím, že bychom vašeho kamaráda měli nechat samotného najít si cestu zpět, nerad bych, aby dostal trest jen proto, že se vydal na průzkum v neobvyklou denní dobu,“ mrkl Brumbál na úzkostně vyhlížejícího chlapce před sebou.

Ron to doopravdy nechtěl říct, ale co když ředitel nepochopil naléhavost situace? Ron nebyl hloupý – všiml si, že Harry moc nespal od té noci, kdy našel tu pitomou místnost, kdy našel to pitomé zrcadlo, a také, že každou noc opouští jejich ložnici. A všiml si, že Harry vypadal noc od noci vyčerpaněji a smutněji.

Několikrát mu chtěl říct, že by měl přestat chodit k zrcadlu, že to pro něj není dobré. Bohužel spolu zrovna nemluvili, a on se prostě nedokázal přinutit k omluvě za svůj výbuch vzteku oné noci. Věděl, že na Harryho neměl křičet a dokonce připustil (samozřejmě sám pro sebe), že rodina může být důležitější než být kapitánem famfrpálového týmu, ale přesto… Harry mu ublížil i tím, že podle něj Ronova přání nebyla důležitá! Tak proč by měl udělat první krok k usmíření on? To nebylo fér!

Ale teď se zdálo, že Harry  má problém. A Ron byl jediný, kdo tušil, kam mohl jít. Proč jen nedával větší pozor, když ho Harry vedl k tomu zrcadlu! Ale přestože strávil půl hodiny hledáním té místnosti, a dvakrát při tom málem zabloudil, nedokázal ji najít.

„Ehm, profesore Brumbále, možná vím, kam Harry šel,“ zamumlal nejistě a ředitel musel napínat uši, aby rozuměl, co říká.

„Opravdu?“ zeptal se Brumbál  překvapeně. „Proč tedy nejdete za svým přítelem? Jsem si jist, že by byl radši, kdybyste ho našel vy, než kdyby ho našel některý z učitelů,“ zamrkal na rudovlasého chlapce, ačkoli chlapcův ustaraný výraz ho trochu znepokojil.

„Já jsem se snažil, pane, doopravdy, a nerad bych Harryho dostal do potíží, jenže – no, asi jsem zapomněl, ve které učebně to podivné zrcadlo je,“ přiznal Ron zahanbeně.

„Jaké zrcadlo, chlapče?“ zeptal se nyní poněkud rozrušený ředitel.

„Ehm, bylo obrovské a mělo honosný rám. Harry ho našel ve staré, nepoužívané učebně, když utíkal před Filchem po prohledání oddě- chci říct,“ opravil se spěšně Ron, „narazil na něj, když prozkoumával hrad. Byla to náhoda, vážně!“

Tohle Brumbála zvedlo z křesla. Napřáhl ruku, aby zastavil Ronovo koktání. „Myslím, že vím, kde je, Ronalde. Zajdu pro něj a zjistím, jestli je v pořádku. To zrcadlo…“ odmlčel se. Dobře věděl, co může Zrcadlo z Erisedu udělat s někým, jako je Harry – s někým, kdo ztratil své milované. Z tohoto důvodu odmítal svému Mistru lektvarů říct, jaká poslední ochrana bude na Kameni, přestože ten mladý muž chtěl neoblomně zjistit, zda existuje nějaké reálné, spolehlivé zabezpečení, které Voldemortovi zabrání Kámen získat.

Ron se zmateně podíval na ředitele. Před pár okamžiky vypadal, že je mu úplně jedno, co Harryho potkalo, a najednou jeho výraz dokazoval, že nalezení toho zrcadla bylo opravdu špatné.

Poté ale pokrčil rameny. Pokud se Brumbál ujistí, že je Harry v pořádku, mohl si o svého možná bývalého kamaráda přestat dělat starosti a vrátit se k uraženosti kvůli jeho nedostatku pochopení pro Ronova citlivá místa.

Chystal se následovat ředitele z Velké síně, když se Brumbál zastavil a otočil. „Postarám se, aby se Harry vrátil v pořádku, Ronalde. Není potřeba, abyste mne doprovázel, prostě si dejte snídani.“

Na pár okamžiků Ron nerozhodně stál mezi ředitelem a poloprázdným nebelvírským stolem. Najednou mu hlasitě zakručelo v břiše a bylo rozhodnuto. Mohl by si dát sladkou rolku, i když bylo takhle brzy! A když Brumbál dá na Harryho pozor, nemusí se přece strachovat!

Brumbálovi trvalo jen asi pět minut, než se dostal do učebny, kam dal zrcadlo do doby, než si najde čas přemístit ho do sklepení, kde schoval Kámen mudrců. Těchto pár minut stačilo, aby se jeho znepokojení výrazně zvýšilo.

Jasně si pamatoval, jak ho Zrcadlo z Erisedu ovlivnilo, když ho viděl poprvé. Viděl svou sestru, viděl Arianu poprvé za více než půl století, a když si uvědomil, že jde jen o odraz, že není skutečná a že se nikdy nevrátí, byl to druhý nejhorší den jeho života.

A teď, jak se zdálo, Harry, chlapec, který ztratil oba své rodiče, když mu byl pouhý rok, zrcadlo našel.

Připravil se na obraz Lily a Jamese Potterových smějících se z chladného skla na své jediné dítě a zabočil za roh.

Dveře do nepoužívané učebny byly otevřené.

Brumbál zalapal po dechu. „HARRY!“

Úlomky rozbitého skla se rozsypaly po celé místnosti. Rám starodávného zrcadla se zhroutil na zem a jen několik palců od něj na studené kamenné podlaze leželo tělo malého chlapce. Vedle jeho hlavy se tvořila kaluž krve.

Brumbál na okamžik věřil, že je Harry mrtvý. Najednou se však chlapec mírně zachvěl a zamumlal cosi nesrozumitelného. Vypadal, že se snaží vstát, ale ruce mu podklouzly po jeho vlastní krvi.

Ředitel byl v šoku, ale nepřežil spoustu soubojů s různými čaroději, aby panikařil, když se zdálo, že se mu situace vymyká z rukou.

Se zachmuřeným výrazem odmetl úlomky zrcadla do vzdáleného kouta a zvedl Harryho do náruče. Ten v odpověď zakňučel, ale ztráta krve spolu s hodinami ležení na studené podlaze jen v chatrném pyžamu a roztrhaném hábitu, který ho nechránil před tuhou skotskou zimou, mařily jeho úsilí bránit se pevnému, ale jemnému sevření dospělého.

S mumláním slov, která snad měla vyděšeného chlapce uklidnit, zamířil starý kouzelník na ošetřovnu.


Kapitola 3



Autor: SnowWhiteOwl      Překlad: Hedvika       Beta: Lupina, marci        Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/3/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 3

 

Jakmile zoufalý ředitel se zdánlivě bezvědomým dítětem v náručí dorazil na ošetřovnu, madame Pomfreyová neztrácela čas a ukázala na nejbližší postel.

„Co se stalo?“ zeptala se, když viděla to strašlivé množství krve na chlapci i Brumbálovi. V mysli se jí začalo formovat hrozné podezření. „Nemá to nic společného s tou bestií zamčenou ve třetím patře, že ne?“ zašeptala vztekle na svého zaměstnavatele, zatímco hůlkou opisovala složité křivky diagnostického kouzla.

Brumbál zvedl ruce, aby lékouzelnici uklidnil. „Harry - narazil do zrcadla…“ alespoň to bylo to, co předpokládal, že se stalo.

„Řediteli, jeho zranění jsou několik hodin stará!“ odsekla madame Pomfreyová, která teď začala sesílat diagnostická kouzla. „Vážně mi chcete tvrdit, že žádný z jeho kamarádů neslyšel uprostřed noci hluk rozbíjeného skla hned vedle jejich ložnice?

„Nebylo to v koupelně, Poppy. Harry se rozhodl využít prázdniny k nočnímu prozkoumání hradu. Naneštěstí narazil do středověkého zrcadla, které jsem nerozumně schoval do nevyužívané učebny, dokud ho nebudu moci přesunout na místo určení. Našel jsem ho před pár minutami, a to jen z toho důvodu, že Ronald Weasley, Harryho kamarád, za mnou přišel během snídaně, protože se o něj strachoval.“

Lékouzelnice neodpověděla, soustředila se na složité kouzlo, které jí řeklo, kolik krve chlapec ztratil. Naštěstí ho jeho stav neohrožoval na životě, ale i tak potřeboval několik dávek dokrvujícího lektvaru.

„Jeho tělesná teplota je příliš nízká,“ zamumlala, když získala výsledky dalšího kouzla a seslala na Harryho jedno zahřívací. Nemohla ho zabalit do teplé deky, jak by obvykle udělala (zastávala názor, že příroda je lepší než ta nejnáročnější kouzla), protože potřebovala vyléčit četné řezné rány poseté na jeho těle.

Poté začala malého chlapce co nejopatrněji svlékat. Zřejmě však nebyla dost opatrná, protože Harry – který do teď téměř nedal najevo, že ví, co se kolem něj děje – začal vzlykat a protestovat a snažil se od ní odtáhnout.


 

V hlavě mu bušilo, jako kdyby naběhl do jedné z mnoha kamenných hradních zdí. Navíc se zdálo, že se boří do bahna. Ruce, které ho nesly, ho už před nějakým časem položily do něčeho měkkého, a za to byl vděčný. Nedalo se nekřičet bolestí, když ho jeho nálezce chytil za paže přesně v těch místech, kde byl nejvíc zraněný.

Harrymu se točila hlava a byl zmatený. Ale najednou se mužský hlas někde nad ním zmínil o zrcadlu, do kterého podle všeho narazil, a všechno se mu vybavilo.

Jak jen mohl být tak pitomý? Skočit proti kusu skla – zbláznil se? Kdyby se madame Pomfreyová nebo kdokoliv o tom dozvěděl, určitě by ho nazval šílencem. A Ron – co by si Ron pomyslel, kdyby se k němu donesly zvěsti o Harryho pitomosti? Vždyť Ron neviděl jeho mámu a tátu, tak jak by mohl pochopit, co Harryho vedlo ke skoku proti zrcadlu?

V Harrym pořád dřímaly naděje, že se jeden z nich omluví a oba se zase spřátelí. Ron by se nechtěl kamarádit s bláznem.

Ale byla to jeho máma… a smála se na něj. A – když mu tělem projela prudká bolest, zaskučel a pokusil se odtáhnout od rukou, které z něj odlepovaly pyžamo.

„Omlouvám se, pane Pottere, ale musím z vás dostat vaše oblečení, jinak vás nemohu vyléčit,“ omluvila se lékouzelnice a dál tahala za tričko – které se přilepilo k jeho zraněním.

Harry zoufale zavrtěl hlavou. Lékouzelnice nebo ne, nemohl jí dovolit, aby z něj násilně strhla tričko. Teta Petunie to taky zkusila jednoho rána poté, kdy byl Dudley a jeho kamarádi výjimečně brutální v jejich hře jménem ‚honička na Harryho‘. Harry byl tak vyčerpaný, že usnul ve svém oblečení, a ráno měl ke kolenům přilepené džíny. Když to tetě oznámil, bezohledně odtrhla látku z jeho levého kolena, ale strašlivý výkřik, který probudil sousedy, ji přinutil namočit alespoň to druhé a počkat, až se džíny trochu uvolní, takže slupování tolik nebolelo.

Copak madame Pomfreyová – která byla podle Rona totéž jako zdravotní sestra – neznala tyhle základní věci?

„Musíte pyžamo namočit, potom se uvolní, a až ho sundáte z ran, pak to nebude tolik bolet!“ napomenul ji Harry.

Madame Pomfreyová na něj pochybovačně pohlédla. „Nemůžete dát na otevřené rány vodu, pane Pottere.“

„Ano,“ stál si tvrdohlavě na svém, přestože mu zběsile tlouklo srdce. Neměl by se hádat s dospělými. Ale tělo ho už tak dost bolelo, a on nemohl snést pomyšlení na další bolest.

Několik okamžiků lékouzelnice uvažovala, co dělat. Kdyby byli u svatého Munga, neváhala by se splněním chlapcova přání – nerada mu působila bolest – ale v Bradavicích? Pokud věděla, potrubí nebylo opraveno od doby, kdy jej sem firma Gaunt&Partners, první a jediná kouzelnická instalatérská firma, před asi sto lety nainstalovala. Voda byla dost čistá na sprchování nebo mytí podlahy, ale dávat ji do Merlin-ví-jak-hlubokých otevřených ran?

Ne, to nemohla riskovat.

„Vím, že jste vyrostl u mudlů, pane Pottere, jenže Bradavice jsou starobylý hrad s poměrně starým potrubím, a voda prostě není dost čistá na to, abychom ji použili na otevřené rány. Nicméně,“ zvedla ruku, když se ji chlapec chystal přerušit, „můžu zaletaxovat profesoru Snapeovi a zeptat se ho, jestli nemá náhodou ve skladu nějaký Jodizolový lektva-“

„Jedovatý lektvar?“ zeptal se Harry zděšeně. Byl to Snape, samozřejmě, ale určitě by nepoužíval jedy jako přísadu do lektvarů!

„Je to antiseptický lektvar, podobný jako desinfekce v mudlovském světě, jen je mnohem silnější, nicméně jej normálně nepoužívám.“

Harrymu se nelíbila myšlenka, že by ho v tomhle stavu viděl ze všech lidí zrovna Snape, ale pokud se chtěl vyhnout bolesti při odlepování trička z ran, zdálo se, že nemá na výběr.


 

Jak všichni tři lidé na ošetřovně očekávali, profesor Snape byl rozzlobený, když musel přerušit snídani. Brumbál, který zaletaxoval do jeho kabinetu sám, byl dost moudrý, aby mu neřekl, kdo přesně potřebuje Jodizol. Ale když o pět minut později učitel lektvarů vystoupil z krbu, první, co uviděl – hned poté, co pokáral lékouzelnici, proč si nehlídá, jestli má ve skladu opravdu všechny potřebné lektvary – byl zelenooký chlapec s nepoddajnými vlasy sedící na posteli, který si ho ostražitě prohlíží.

„Pottere,“ zaúpěl, „co jste provedl tentokrát?“  Plně si vědom, že starý muž mu záměrně ‚zapomněl‘ sdělit, že to byl Chlapec, který zůstal naživu, kdo vyžadoval ten lektvar, vrhl na ředitele ošklivý pohled. Brumbál mu pohled vrátil spolu s omluvným úsměvem.

„Ehm…“ odpověděl Harry, nejistý, co má zamračenému muži říct. Bude si z něj dělat legraci tak jako tak, nebo ne?

Snape si změřil chlapcův neupravený vzhled. Už jen stav jeho obličeje skoro stačil, aby sebou cuknul. Některé z nesčetných šrámů byly velmi blízko chlapcových očí, a působivé modřiny na jeho čele naznačovaly, že buď naběhl do zdi, nebo se dostal do boje.

Neušly mu ani mnohé škrábance na rukou, a podle jeho pyžama také na hrudi. Učitel lektvarů se vnitřně zamračil. Potter možná dělal problémy, ale kdo nebo co ho mohlo dostat do tohohle stavu? Draco Malfoy byl spolu s většinou zmijozelských prváků na vánoční prázdniny doma, a on si nevšiml žádných rozporů mezi nebelvírskými a mrzimorskými nebo havraspárskými.

„Výmluvný jako vždy, jak vidím,“ ušklíbl se Snape, když vyšlo najevo, že z chlapce odpověď nedostane. „Předpokládám, že jste udělal něco pitomého, například pronásledoval dalšího trolla bez ohledu na důsledky nebo fakt, že jste pouhý jedenáctiletý podprůměrný kouzelník, který dosud nezvládl přeměnit hlemýždě v konvici.“

Harry zrudl, když mu Snape připomněl, že byl takové poleno při přeměňování. „Nepronásledoval jsem trolla!“ vykřikl rozhořčeně, jen napůl si vědom, že asi není dobrý nápad hádat se s přísným profesorem, který ho jednoznačně nenávidí. Hlava ho už tak dost bolela.

„Ne?“ zeptal se Snape posměšně. „On to byl cornwallský rarach?“

Harry sice netušil, o jakém rarachovi Snape mluví, ale bylo mu to úplně jedno. „V tom pitomém zrcadle byla moje máma a já už nechtěl být dál sám, tak jsem trochu zazmatkoval!“ zaječel zoufale. Jak jen Snapea nenáviděl!

Po tomhle se v místnosti rozhostilo naprosté ticho. Madame Pomfreyová si připleskla ruku na pusu a jemu došlo, co právě přiznal.

„Chci říct…“ zakoktal se ve snaze najít uvěřitelnou výmluvu pro faktické doznání, že jeho náraz do Zrcadla z Erisedu a následné zranění nebyla nehoda.

„O jakém zrcadle to mluvíte?“ zeptal se Snape, který se – nijak překvapivě - probral z Harryho přiznání jako první.

„To nevím, ukázalo mi mámu a tátu, ale Ron je neviděl. Viděl jenom sebe jako primuse a famfrpálového kapitána a podobně.  Já jsem nikdy dřív mámu neviděl, a včera v noci mi tolik chyběla, a pak se to stalo… Nechtěl jsem to zrcadlo rozbít, vážně!“ přiznal Harry.

„Nikdy jsi neviděl rodiče?“ zeptal se překvapeně Brumbál. „Tvoje teta ti určitě ukázala jejich obrázky a vzala tě k jejich hrobu.“

„Teta o nich nemluví a já mám zakázáno ptát se,“ odpověděl hořce Harry.

Když Brumbál otevřel ústa, madame Pomfreyová ho rychle přerušila. „Pánové, i když souhlasím, že je to vážná věc, která se musí řešit, šrámy pana Pottera pořebují být po tom – tom incidentu ošetřeny. Proto vás musím požádat, abyste tuto diskuzi odložili na později, se postarám o Harryho zranění.“

„Samozřejmě, Poppy, omlouvám se,“ odpověděl Brumbál okamžitě. Pokynul svému Mistru lektvarů, aby jej následoval a ustoupil od postele, čímž léčitelce uvolnil místo pro práci.

„Výborně, pane Pottere,“ oslovila Harryho, který opatrně sledoval její hůlku. „Nejdřív navlhčím lektvarem vaše tričko, takže bude moci nasáknout, než kouzlem zjistím, jestli nemáte v kůži zabodnuté nějaké střepy.“

Harry neochotně přikývl. Byla to jeho chyba, že skočil proti Zrcadlu z Erisedu, nebo ne? Zasykl, když se lektvar dotkl jeho kůže. Ve skutečnosti to nebolelo, ale to jemné pálení bylo víc než nepříjemné. Přesto mu dával přednost před bolestí, která by vznikla při odtrhování jeho pyžama.

Brnění, které ucítil, mu prozradilo, že madame Pomfreyová musela vyslovit nějaké zaklínadlo, zatímco byl zaměstnán lektvaram.

„Hm,“ odfrkla si. Z několika šrámů na chlapcově těle stoupal modrý kouř. Odstranění všech střepů zabere nějaký čas, protože nemohla použít přivolávací kouzlo. No, mohla, ale to by bylo riskantní a ona nechtěla chlapce zranit ještě víc.

Naštěstí měl Jodizolový lektvar stejný účinek jako voda a po deseti minutách čekání byla zdravotnice schopná z Harryho odlepit tričko jen s minimální bolestí.

Další půlhodina byla pro něj těžká, protože se madame Pomfreyová musela šťourat v každém šrámu, ze kterého stoupal modrý kouř. Byla lékouzelnice, ne doktor, a mohla použít hůlku a odstranit střep (jakmile jej našla, udělala to), což nebolelo tolik jako použití pinzety, jak předpokládal. Když pracovala na obzvlášť hlubokém šrámu, škubl sebou a lékouzelnice k němu soucitně vzhlédla.

„Pokud je to moc zlé, můžu zavolat ke svatému Mungovi – kouzelnické nemocnici – a zeptat se, zda by bylo možné vás tam převézt. Pod anestetiky neucítíte žádnou bolest při odstraňování všech střepů.“

Harry zavrtěl hlavou – neměl rád nemocnice. Před pár lety ho Dudley a jeho gang pořádně zbili. Několikrát s ním hodili, a když ho nepřestala bolet hlava ani druhý den, vzala ho teta do nemocnice v Surrey a tvrdila, že to byl on, kdo začal rvačku s bratrancem.

Sestry se na něj nesouhlasně podívaly, zejména poté, co jim vyložila, jak její syn, Harryho oběť, zrovna bydlí u jiného příbuzného, aby se zotavil z toho brutálního útoku. Lékař, který Harryho ošetřoval, nebyl moc příjemný. Harry nakonec musel strávit několik dní zavřený ve svém přístěnku, protože doktor řekl, že má lehký otřes mozku a musí zůstat nejméně tři dny v posteli.

„Ne, nechci jít do nemocnice,“ řekl lékouzelnici. Nehledě na svoji poslední zkušenost s nemocnicemi, nechtěl opustit Bradavice. Tohle byl domov, tady byli jediní lidé, kteří ho možná měli rádi, a udělal by téměř cokoli, aby tady mohl zůstat.

Madame Pomfreyová se na něj pochybovačně podívala. „Pokud si myslíte, že se dokážete vyrovnat s bolestí, dobře. Ale máte ještě poměrně dost ran, které jsem zatím neléčila.“

Po tomhle se Harry ještě víc snažil nijak nedat najevo, že ho cokoli bolí. Bylo to docela náročné, protože, jak se zdálo, lékouzelnice se rozhodla vyčistit nejhlubší rány jako poslední. Několikrát jí chtěl říct, ať přestane, že by raději šel do té nemocnice, ale pomyšlení, co by doktoři řekli, kdyby zjistili, co udělal (zejména protože v tomto světě nebyl obyčejné dítě, ale slavný Chlapec, který zůstal naživu) mu zabránilo ozvat se.

Jen když se dotkla jednoho dlouhého a hlubokého šrámu u jeho klíční kosti, nemohl zadržet zasténání. „Omlouvám se!“ vykřikl v obavě, že teď bude muset do nemocnice jít.

Lékouzelnice vzhlédla, a když viděla strach v jeho očích, jenom zavrtěla hlavou a pokračovala v práci.


 

Po době, která se zdála jako věčnost, madame Pomfreyová oznámila, že odstranila všechny střepy, které našla, a Harry se málem rozplakal úlevou. Když mu lékouzelnice řekla, že ještě zbývá vyléčit šrámy, napjal se (nevěřil jí, že to nebude bolet), ale rozhodl se nedělat povyk, když se nejspíš dostal z toho nejhoršího.

Opravdu, léčení šrámů nebylo ani zdaleka tak zlé jako odstraňování střepů. Lékouzelnice nad Harrym několikrát mávla hůlkou a magicky zacelila rány. Jen bílé čárky na jeho kůži naznačovaly, že tam před několika vteřinami byly hluboké šrámy.

Harry na ni ohromeně zíral. Tohle zaklínadlo by se mu mohlo hodit, až ho zase Dudley použije jako boxovací pytel.

Předpokládal, že už je konec, se začal zvedat.

„Kdepak, pane Pottere, zůstaňte tak!“ napomenula ho madame Pomfreyová. „Byl jste vážně zraněný, takže si pobudete na ošetřovně nejméně dva dny. Navíc potřebujete několik lektvarů na doplnění ztracené krve a pro jistotu, kdybyste s toho několikahodinového ležení na studené zemi dostal rýmu.“

S tím se otočila a přešla ke skříni na druhé straně ošetřovny. Harry při čekání bloudil očima po místnosti. Vedle dveří vedoucích na chodbu se rozrušeně bavil ředitel s profesorem Snapem. Harry napínal uši – byl si jistý, že mluví o něm; nebyl tu jiný důvod, proč by neopustili ošetřovnu, a pokud byl on předmětem jejich diskuzí, měl snad právo je poslouchat, že ano?

Bohužel jejich hlasy byly příliš tiché, aby něčemu rozuměl. Zamračil se. To bylo nefér! Dospělým by nemělo být dovoleno mluvit o dětech bez toho, aby věděly, o co jde. Alespoň jeho rodina o něm mluvila tak nahlas, že vždy slyšel každou urážku i zevnitř přístěnku.

„Takže, pane Pottere, kdybyste byl tak laskav a užil tyto lektvary – nelekněte se, po tomhle,“ ukázala madame Pomfreyová na lahvičku s jasně červenou tekutinou, „vám začne stoupat z uší pára. Nebude to bolet, je to jen vedlejší účinek Životabudiče, který je určen k prevenci a léčbě nachlazení. Ten druhý chutná ještě hůř než Životabudič, je mi to líto, ale dokrvovací lektvar potřebujete a možná si ho budete muset vzít i večer.“

Harry si od ní váhavě vzal obě lahvičky a přičichl k nim. Uvařil dost lektvarů, aby věděl, že nechutnají jinak než příšerně. S hlubokým nádechem vypil ten červený.

Když přestal kašlat a pára se snížila na úroveň, která mu dovolila vidět okolí, vylil si do pusy tmavohnědý obsah druhé lahvičky – a málem ho zase vyplivl, když se tekutina dotkla jeho jazyka.

S velkými obtížemi lektvar spolkl. Bylo to odporné! Harry se tady a teď rozhodl, že už nikdy nebude dělat nic, co by zavinilo ztrátu krve a nutnost užití takovýchhle příšerných lektvarů.

Madame Pomfreyová se na něj soucitně usmála. „Vím, není to zrovna nejpříjemnější zážitek, ale aspoň to není Kostirost, věřte mi, ten je ještě horší.“

Harry se zděšeně podíval na její odcházející záda. Netušil, co měl být ten Kosti-něco, ale rozhodl se, že co nejdřív po propuštění z ošetřovny navštíví knihovnu, aby se tomu mohl vyhnout.

Alespoň se zdálo, že dokrvující lektvar udělal svou práci – Harry se cítil méně vyčerpaný a unavený než dřív. Doopravdy ztratil tolik krve? Vzpomínal si na tu vlhkou, lepkavou látku, na které ležel celou noc, ale neměl tušení, jak mu ztráta krve oslabila tělo. Jistě, byl v bezvědomí – nebo co to bylo – ale jenom proto, že se praštil do hlavy, ne?

A většinu času stejně nebyl v bezvědomí, ale jenom snil o své mamince… o své rodině… kterou nejspíš už nikdy neuvidí, když teď rozbil to nádherné zrcadlo…

Neměl moc času zabývat se tou myšlenkou, protože jakmile profesor Brumbál ukončil rozhovor se svým Mistrem lektvarů, vrátil se k Harryho posteli. Snape mu jen věnoval nečitelný pohled a odešel z ošetřovny s obvyklým zavlněním pláště.

„Harry, chlapče,“ začal ředitel, když si sedl na čerstvě vyčarované, měkké fialové křeslo, „nemyslím si, že jsem doopravdy pochopil, co se ti v noci stalo a způsobilo ti tvoje zranění.  Byl bys tak laskav a povyprávěl to starému muži?“


Kapitola 4



Autor:   SnowWhiteOwl           Překlad: Hedvika             Beta: Lupina, marci         Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/4/Orphan-Child

Rating: 13+

 



Kapitola 4

 

Harry zaváhal.  Brumbál sice zněl přátelsky, ale to neznamenalo, že není v průšvihu. Byl venku ze společenské místnosti dlouho po večerce a navíc rozbil pravděpodobně cennou věc. Bude rád, pokud ho nevyloučí.

„Jsem… chci říct, co se mnou bude?“ zeptal se konečně, a předem se děsil odpovědi.

„No, teď zůstaneš na ošetřovně. Madame Pomfreyová říkala, že jsi mírně podchlazený a také máš otřes mozku. Jakmile uzná, že můžeš odejít, bohužel asi dostaneš trest za porušení večerky. Myslím, že s Hagridem strávíš nádherné odpo- chci říct, bude mít několik úkolů, se kterými mu pomůžeš,“ opravil se rychle ředitel.

„Ale…“ Harry netušil, co říct. Nebyl vyloučen? „Nejsem… tedy, nemusím se vrátit k Dursleyovým?“

„No, o tom jsem právě mluvil s profesorem Snapem, když se madame Pomfreyová starala o tvá zranění. I když s ním souhlasím, že Dursleyovi jsou pro tebe sotva ideální rodina, bojím se, že ochrana, kterou ti poskytují, když u nich žiješ, je příliš důležitá, než abychom ji ztratili. Ale neboj se, nemusíš u nich zůstat déle než dva nebo tři týdny v létě. Také si s nimi promluvím, jak se k tobě mají chovat a jak zacházet se vzpomínkou na tvé rodiče. A-“ přerušil ho Harryho vyděšený hlas.

„Nemluvte s nimi, pane, zešílí! Nenávidí kouzelníky, hlavně po tom, co Hagrid provedl Dudleymu. Už mě nenutí zůstávat v přístěnku, dali mi opravdovou ložnici, přestože Dudley dostal záchvat vzteku, když musel svůj druhý pokoj vyklidit. Prosím, pane, nic jim neříkejte, strýc Vernon mě nepraštil ani jednou od té doby, co jsem osvobodil toho hada, Hagrid mi už řekl, že moji rodiče nezemřeli při bouračce, ale byli zavražděni Vol- tedy, Vy-víte-kým!“

Brumbálovi dalo zabrat, aby zpracoval všechno, co Harry řekl. Když se zdálo, že chlapec chce pokračovat ve svém panickém blábolení, zvedl ruce. „Moment, Harry, začněme od začátku. Co Hagrid udělal tvému bratranci?“

Harry na ředitele zamrkal jako sůva s nudlí. Copak obr Brumbálovi neřekl, co se stalo v chatrči na mořském útesu?

Svědomitě mu tedy vylíčil, jak Dudley přišel k prasečímu ocásku a jak ho příbuzní museli vzít do nemocnice, aby mu ho tam odstranili. Když skončil, Brumbál schoval obličej do dlaní a zasténal.

„Ach, Hagride…“ mumlal starý muž, než se znova zaměřil na chlapce před sebou.

„V pořádku, Harry, přesuňme se k další věci. Tvůj přístěnek – co jsi myslel tím, že tě příbuzní už nenutí zůstávat tam?“

„Ehm, v podstatě to byla moje ložnice… myslím ten přístěnek pod schody. Nebylo to zlé, sice trochu těsné, ale mám rád pavouky, tak mi to nevadilo. Jenže když přišel první dopis, musel jsem jít do Dudleyho druhé ložnice. Myslím, že se báli, že někdo přijde a bude o nich smýšlet špatně, protože mě nutili žít v přístěnku…“

Brumbál při Harryho malém proslovu zbledl a ošetřovna na pár minut úplně ztichla. Nakonec se zeptal velmi tichým hlasem. „A tvůj strýc – říkal jsi, že tě jednou praštil?“

„No, ano, ale nebylo to zase tolik zlé. Dudley s jeho partou je mnohem brutálnější, když hrají Honičku na Harryho, vážně! A strýc Vernon to udělal, protože jsem kdovíjak odstranil sklo od terária s hroznýšem a ten vyděsil Dudleyho. Nevěřím, že by mu nějak ublížil, myslím ten had Dudleymu, byl to docela přátelský had, navíc mi řekl ‚díky,‘ než zmizel.“

Jakkoli to bylo nemožné, Brumbál ještě víc zbledl. „Ten had s tebou mluvil?“ zašeptal.

„Ehm, ano,“ odpověděl Harry; nebyl si jistý, proč ředitel vypadá tak šokovaně. Byl čaroděj, samozřejmě, že mluví s hady!

„To je velmi… to je nečekané, Harry. Musím tě požádat, abys o tomhle daru nikomu neříkal. Je velmi neobvyklé umět mluvit s hady, dokonce i pro kouzelníky, a kdyby se o tom dozvěděli nesprávní lidé… no, nemyslím si, že následky by se ti líbily.“

„Pane profesore, mluvit s hady je špatné?“ zeptal se Harry zklamaně. Podle něj to bylo úžasné!

Konečně se Brumbál usmál. „Ne, není, Harry, ale je to velmi vzácné a, naneštěstí, lidé nesnáší výjimečnost. Už teď jsi slavnější, než by bylo příjemné, a radím ti, nemluv o tom, vyhneš se dalším zvědavým pohledům.“

Harry přikývl. Znělo to rozumně.

„K tomu bití,“ ředitelova slova ho vytrhla z myšlenek, „byla to jednorázová záležitost, nebo tě strýc bil opakovaně?“

Harry se neklidně zavrtěl. Nerad o těchhle věcech mluvil, cítil se při tom jako uplakánek. Nebylo to, jako by se mu stalo něco špatného! „Jenom když jsem provedl něco divného – například zmodrání vlasů mého učitele nebo teleportování se na střechu školy.“

Brumbál nakrátko zavřel oči.


Po časném obědě (koneckonců neměl snídani) madame Pomfreyová Harrymu řekla, aby si odpočinul a pokud možno se trochu vyspal. A přestože se obával, jestli profesor Brumbál neporuší slib a s Dursleyovými nepromluví bez jeho svolení, a jestli jeho noční dobrodružství opravdu nebude mít žádné následky (samozřejmě se nepočítá jeho trest s Hagridem), rychle usnul.

O několik hodin později ho probudily hlasité hlasy od vstupních dveří.

„Ale já ho potřebuju vidět! Budu zticha a nebudu ho rušit, slibuji!“ prosil chlapecký hlas.

„Pane Weasley, pan Potter zrovna spí, a chtěla bych, aby spal i nadále. Má za sebou dost stresující noc, jeho tělo potřebuje odpočinek.“

„Próóósííííím! Jenom na minutku!“

Lékouzelnice si podrážděně odfrkla. „Ale jen na minutu, pane Weasley!“

Kolem ní se prohnalo něco červeného a o vteřinu později stál vedle Harryho postele Ron a zíral na něj s vykulenýma očima. „Řekla jste mi, že spí!“ zvolal vyčítavě.

„Ach, pane Pottere, spal jste dobře?“

Harry začal přikyvovat, ale když mu hlavou projela prudká bolest, trhl sebou. „Ano, madame Pomfreyová. Ahoj, Rone…“ krátce pohlédl na svého bývalého přítele, ale rychle zase oči odvrátil. Proč byl Ron tady?

„Co se ti stalo, Harry?“ zeptal se Ron nervózně, „nebyl jsi v ložnici, hledal jsem tě prakticky všude, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde to divné zrcadlo je, tak jsem nakonec řekl profesoru Brumbálovi, že jsi zmizel. Řekl, že tě půjde najít, ale pak zmizel a nikdo netušil, co se děje nebo kde jsi. Brumbál nebyl na obědě a já už přemýšlel o dopisu taťkovi, pracuje totiž na ministerstvu, takže jsem si myslel, že by mohl říct bystrozorům, že jste vy dva zmizeli, ale najednou mě Snape – Snape, představ si to – chytil mě na cestě k večeři – myslel jsem, že mě zavraždí – a řekl mi, že jsi na ošetřovně…“ podíval se nejistě na Harryho.

„Eh…“ to jediné dokázal Harry odpovědět. Ron se o něj bál; znamená to, že jsou pořád kamarádi? „Ehm, Rone, nezlobíš se na mě? Myslím kvůli tomu zrcadlu?“

Ron zrudl. „No jo, ale to bylo před tvým zmizením. Já ne… chci říct, nemyslel jsem vážně to, co jsem té noci řekl. Vím, že je rodina důležitá a to všechno, jenom mám moc rád famfrpál, a Bill byl kapitán a je fakt, fakt cool!“

Netrvalo dlouho a madame Pomfreyová hnala Rona z ošetřovny s prohlášením, že Harry (který se, až na bolest hlavy, cítil překvapivě dobře na rozdíl od toho, jak mu bylo před pár hodinami) si potřebuje ještě trochu odpočinout.

Když jedl večeři, Harry uvažoval o Ronovi a jejich přátelství. Při jejich krátkém rozhovoru se žádný z nich neomluvil za to, co se stalo před pár dny. Ale z Ronova chování bylo jasné, že se kvůli tomu cítí špatně. Stejně tak Harry. A bez Ronových starostí o něj mohlo trvat hodiny – dokonce dny! – než by ho někdo našel. Místnost se Zrcadlem z Erisedu nebyla ve zrovna frekventované části hradu.

Harry si pořád myslel, že by se měl omluvit Ron, a ne on. Ale možná by mohli být stále přátelé, i bez toho, aby se jeden z nich omluvil? Přátelství není o dokonalosti v každé situaci, ale o tom, že tu jsou jeden pro druhého, když na tom záleží, že ano? A Ron k němu přišel, jakmile se dozvěděl, že Harry byl zraněn, a ani se nestaral o nějakou přiblblou hádku.


O dva dny později madame Pomfreyová právě Harryho naposled kontrolovala, aby poté mohl konečně opustit ošetřovnu, přestože ještě několik dní se nesměl potulovat po hradu více, než je nutné, když přišel profesor Brumbál.

Harry ho neviděl od jejich rozhovoru o jeho příbuzných a dokonce se začal uvolňovat. Pokud by se ředitel rozhodl, že jeden školní trest není dostačující, ale že pouze vyloučení bude vhodnou reakcí na Harryho zločiny, určitě by se vrátil a řekl by mu to, ne? Takže teď nebylo překvapující, že se Harryho dech zrychlil, když se vysoká postava ve fialovém hábitu přiblížila jeho posteli.

„Ahoj, Harry,“ Brumbál se zářivě usmál na Harryho, „madame Pomfreyová mi oznámila, že dnes odcházíš z ošetřovny a mě napadlo, jestli bys mne nenavštívil v mé kanceláři a nedal si šálek čaje?“

Harry polkl a přikývl. Neměl na výběr, nebo ano?

„Výborně. Počkám, až Poppy skončí.“ S tím se ředitel otočil a odešel k velkému oknu s vyhlídkou na pozemky.

Harry otupěle přikývl, když mu madam Pomfreyová řekla, aby se po zbytek dne nepřetěžoval a zůstal v posteli, nebo alespoň ve společenské místnosti. Pokud by byl vyloučen, stejně bude celý den sedět v Bradavickém expresu. Pochyboval, že ho Dursleyovi nechají lenošit, s otřesem mozku nebo bez.


Kapitola 5



Autor:   SnowWhiteOwl           Překlad: Hedvika             Beta: Lupina, marci         Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/5/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 5

O pár minut později seděl Harry ve velké kruhové místnosti před velkolepým stolem a hltal sklenici vody. Nelíbila se mu ta leta-věc!

Po překonání počátečního šoku z domnělého ředitelova rozhodnutí, že za své zločiny zasluhuje spálit a nic menšího, odmítl i jen strčit nohu do krbu nacházejícího se hned vedle kanceláře lékouzelnice, a to i poté, co Brumbál zmizel a zase se objevil v záblesku zelených plamenů s prohlášením, že letaxová síť funguje.

Nakonec ředitel usoudil, že by mohli prostě do ředitelny dojít, pokud se Harry necítí pohodlně při cestování letaxem, ale lékouzelnice mu to zatrhla. Podle ní se ještě dost nezotavil na to, aby mohl přejít přes půl školy. Po krátké hádce se dva dospělí rozhodli, že by Brumbál mohl Harryho jednoduše nést a tím ho i uklidnit, že neshoří, a zároveň dohlédnout na to, aby se mu hlava moc neotřásala.

Harry se cítil poníženě, jakmile ho Brumbál zvedl, ale když se přiblížili ke krbu, nemohl si pomoct, aby neschoval hlavu do ředitelova hábitu. Vlastně bylo dobře, že svíral jeho ramena tak pevně, až si Brumbál odnesl modřiny, protože jak se ukázalo, cestování letaxem bylo mnohem horší než jízda na průměrné horské dráze.

Ale aspoň nebyl vyhozen ze školy, i když se mu točila hlava. Zrovna když Harry došel k závěru, že kouzelníci jsou divní – zakazují mu chodit na hodiny kvůli otřesu mozku a zároveň jej nutí cestovat něčím tak vachrlatým a nestabilním jako krb – si Brumbál odkašlal.

„Vím, že pravděpodobně máš stále žaludek jako na vodě, tak se pokusím to zkrátit,“ začal ředitel.

„Takže jsem, po tom všem, vyloučen?“ vyhrkl Harry. Pokud má tak jako tak Bradavice opustit, nezáleželo na zdvořilosti, že ne?

„Vyloučen?“ zeptal se Brumbál zmateně. „Ne, Harry, samozřejmě ne! Myslel jsem, že to už jsem objasnil. Až se dost zotavíš, budeš muset dostat trest s Hagridem, ale to je vše! Nikoho nevyloučíme kvůli porušení večerky.“ Teď na něj mrkl.

Harry se úlevou málem rozplakal. Ale pokud nebyl vyloučen, o čem jen mohl ředitel chtít mluvit? Ten asi uhodl, co se mu honí hlavou, protože ještě než mohl Harry položit otázku, starý muž pokračoval.

„Nuže, jelikož jsme tuhle záležitost ještě pořádně neprojednali, doufal jsem, že bychom si při této příležitosti mohli vyjasnit, co se stalo oné noci, kdy ses zranil. Nicméně je ještě jedna věc, o které si s tebou musím promluvit, a bude lepší, když to vyřídíme jako první – Harry, je mi to tolik, tolik líto!“

Harry zamrkal a nechápavě na ředitele pohlédl. Měl dojem, že mu uniklo cosi důležitého.

„Ano, asi bych měl začít od začátku…“ zamumlal Brumbál, než se opět obrátil k malému chlapci před svým stolem. „Jsem si jist, že ti Hagrid řekl, že jsem to byl já, kdo tě nechal u Dursleyových oné noci, kdy Voldemort zabil tvé rodiče.“

Harry přikývl. Ano, poloobr mu o tom opravdu řekl.

„Měl jsem několik důvodů, abych tě umístil ke tvým příbuzným, Harry. Chtěl jsem, abys vyrostl v bezpečí, v bezpečí před stoupenci Voldemorta, kteří v té době byli stále na svobodě a jistě by se snažili pomstít porážku svého pána. Ale taky jsem si myslel, že když ti umožním zůstat s rodinou, zajistím ti šťastné dětství; a to bys podle mého názoru nejspíš neměl, kdybys vyrůstal v kouzelnickém světě, neustále buď obdivovaný, nebo opovrhovaný kvůli tomu, co se stalo tobě a tvé rodině onoho osudného Halloweenu. Nevěděl jsem, že se Petunie nikdy nepřenesla přes svoji žárlivost, nevěděl jsem, že tě považuje za zodpovědného za ztrátu její sestry, kterou ve skutečnosti ztratila dvakrát.“

Brumbál se odmlčel, zřejmě ztracený ve vzpomínkách. Harry, který neměl ponětí, o čem to starý muž mluvil, mlčel a doufal, že Brumbál vysvětlí, co myslel všemi těmi neurčitými slovy.

Nakonec ředitel pokračoval, se smutným úsměvem na tváři. „Nenechal bych tě tam, kdybych věděl, jak s tebou budou jednat, Harry. Doufám, že mi někdy odpustíš, že sis tím vším musel projít.“

Čím vším?“ zeptal se Harry, ačkoli měl docela dobrou představu, co tím Brumbál myslí. Dursleyovi nebyli zrovna nadšení, že ho měli v domě, že?

„Harry, jak s tebou tví příbuzní zacházeli – to nebylo správné! Žádné dítě by nemělo vyrůstat v přístěnku a být nuceno vařit pro svou rodinu, zatímco samo dostává zbytky. Myslel jsem si, že tě přijmou jako druhého syna, ale zdá se, že jsem se mýlil.“

Harrymu se točila hlava. Opravdu Brumbál řekl to všechno?

Ředitel zjevně zaznamenal Harryho zmatek a rozvedl to: „Když se Poppy o tebe starala, navštívil jsem tvoji tetu. Nebyla ráda, že mě vidí, a zatvrzele mi odmítala říct cokoli o tvém dětství. Nicméně se mi, jakožto velmi mocnému kouzelníkovi, povedlo získat nějaké informace bez použití lektvarů nebo černé magie. Nemusíš se bát,“ dodal rychle, když viděl Harryho zděšený výraz, „tví příbuzní se ti nebudou moci pomstít, protože ode mě dostali varování; o to jsem se postaral.“

Harryho to nepřesvědčilo. Vlastně si byl jistý, že ho strýc Vernon určí jako viníka za výskyt dalšího kouzelníka na jejich prahu. Jakmile školní rok skončí, bude to znamenat… Nahlas polkl. Nebyl si jistý, jestli přežije nadcházející léto. Proč to jen vyžbleptl? Proč nezůstal zticha jako doposud?

„Nesmíš zapomenout, že jsme kouzelníci, Harry, a oni ne.“ Teď se v Brumbálových očích objevilo něco, co Harry nikdy neviděl. Nebylo to obvyklé zajiskření. Byl to… vztek? „A i když zastávám názor, že kouzelníci nemají používat kouzla proti mudlům, tohle je speciální případ. Ten den, kdy jsem tě položil na jejich práh, nechal jsem jim dopis. Napsal jsem tvé tetě, proč je nezbytné – pro tebe i její rodinu – abys zůstával u svých pokrevních příbuzných.

Říkal jsem jí, aby se o tebe starala jako o svého syna, vysvětlil jsem jí, že Lily – tvá matka, její sestra – ji měla ráda navzdory tomu, co se stalo v jejich dětství, a že by udělala to samé pro Dudleyho, kdyby byli tvůj strýc s tetou zabiti. Ale ona to neudělala. Neprojevila ani trochu vlídnosti. Odcizila tě od tvých vlastních rodičů, od dvou lidí, kteří položili život za tvou ochranu, za naději, že budeš šťastný. To, co jsi viděl v zrcadle…“ Brumbál se zarazil.

Harry nemohl vědět, že on i Albus Brumbál patří k velmi malé skupině lidí, kteří v Zrcadle z Erisedu viděli jednu konkrétní věc: svou rodinu.

Zrcadlo z Erisedu nebyl artefakt známý běžnému čaroději z ulic, ale v průběhu staletí se objevilo mnoho kouzelníků, kteří je studovali nebo alespoň viděli, takže teď o něm byl napsán víc jak tucet knih. Není překvapení, že moc, bohatství a úspěch, a v některých případech dokonce smrt nepřítele, byly nejčastěji viděné věci u čarodějek a kouzelníků, kteří se dívali do hlubin legendárního zrcadla.

A dokonce i mezi těmi, kdo ztratili své milované, byl zemřelý člověk vzácný, víc než vzácný. Těch několik málo, kteří viděli svou mrtvou rodinu nebo partnera, se poté do několika týdnů buď zbláznili, nebo se zabili, aby se sešli se zesnulým. Ve skutečnosti se Brumbál zdál být jediný, kdo přežil více než rok poté, co uvnitř Zrcadla z Erisedu spatřil mrtvého člena své rodiny.

A zoufale doufal, že Harry bude druhý.

Existovalo proroctví, to ano. Kdyby se Harry zabil a Voldemort se vrátil, jejich šance by byly malé. Ale to nebyl důvod, proč Brumbál doufal, že Harry nepůjde stejnou cestou jako mnoho dalších, kteří byli zanecháni ve světě živých svou rodinou.

Ne, bylo to proto, že Harry si ze všech lidí na světě zasloužil štěstí. Měl vyrůstat, najít si přátele, partnera, založit svou vlastní rodinu, zestárnout, a ne připojit se ke svým rodičům jen deset let poté, co obětovali svůj život při ochraně svého syna.

Brumbál už zklamal Jamese a Lily, když je nedokázal ochránit před Voldemortem. A zklamal Harryho, když ho odsoudil k životu s ubohými náhražkami lidských tvorů. Nezklame rodinu Potterových potřetí. Ujistí se, že Harry bude v pořádku.

Zatímco byl ředitel ztracen v myšlenkách, Harry zůstal zticha a opatrně starce pozoroval. Zdá se, že udělal něco jeho příbuzným, co jim zabrání Harryho zmlátit, jakmile se k nim na léto vrátí. To bylo dobré, ne? To znamenalo, že nemusí mít strach z prázdnin a z toho, zda se nadcházejícího září bude moci vrátit do Bradavic. Bylo by chamtivé doufat, že by se vyhnul Dursleyovým natrvalo…

Harry si odkašlal. „Takže… takže se nebudou – nebudou se zlobit, když se na léto vrátím?" zeptal se a ne úplně se mu podařilo zakrýt naději.

Brumbál mu věnoval malý úsměv. „Ne, Harry, nebudou se zlobit a budou s tebou adekvátně zacházet. Bohužel, nemohu tě od nich odříznout natrvalo. Tvá ochrana u nich je jednoduše příliš cenná. Nicméně nebudeš žít v Zobí ulici po více než dva nebo tři týdny každé léto, a já tě navštívím každý druhý den, abych se ujistil, že jsi v pořádku. Navíc bys měl vědět, že tvá teta už není tvůj právní zástupce.“

Poslední tvrzení přimělo Harryho vzhlédnout. „Tak proč s nimi musím zůstat?" zeptal se tiše.

To nebyla otázka, kterou Brumbál čekal. Ale po všem, co se dozvěděl o Dursleyových, mohl jistě pochopit Harryho city.

Během dalších deseti minut mu ředitel vysvětlil všechno, co věděl (nebo se alespoň domníval) o pokrevních kouzlech, o tom, jak oběť jeho matky aktivovala starobylý druh magie, která chránila Harryho jako nic jiného.

Když skončil, jak chlapec, tak muž několik dlouhých minut mlčeli.

„Ona mě nemiluje. Myslím teta Petunie,“ začal konečně Harry a podíval se Brumbálovi přímo do očí.

Starý čaroděj unaveně opětoval Harryho pohled. „Já vím, Harry. Teď už vím. Doufal jsem, že tvá teta vyrostla z žárlivosti na svou sestru, ale zřejmě jsem se mýlil. Nicméně díky krevním kouzlům nezáleží na tom, jestli tě miluje, nebo ne. Je to láska tvé matky, která tě chrání. Vše, co tvá teta musí udělat, je dobrovolně ti umožnit bydlet v jejím domě. Nezáleží na tom, kde v domě.“ Na Brumbálově tváři se zableskl bolestný výraz, když si vzpomněl, jak si při své návštěvě vyžádal prohlídku přístěnku.

Přes všechno, co do té doby zjistil, stále ještě choval nějaké naděje, že „přístěnek pod schody“ není ve skutečnosti přístěnek, ale že to je nějaký druh hovorového výrazu pro poměrně malou místnost.

Když Petunie prudce otevřela dveře do přístěnku, který původně musel být určen pro ukládání čisticích prostředků, zlost, která v něm vzkypěla, ho připravila o kontrolu nad jeho magií. Škody, které způsobil, se před návratem do Bradavic neobtěžoval napravit.

A když viděl šedivějící list papíru nadepsaný neuspořádaným, dětským písmem „Harryho pokoj“, málem se rozplakal.

Ředitel si uvědomil, že Harry na něj stále ještě zírá se směsí naděje, zrady a strachu jasně vepsanými v obličeji.

„Vím, že je to obtížné, Harry, a já bych si vroucně přál, aby tu byla jiná možnost, ale obávám se, že není. Tvůj život, Harry… jsi v mnohem větším nebezpečí, než si dokážeš představit, i teď, když je Voldemort pryč. Ale opravdu si nemyslím, že se budeš muset Dursleyových bát. Vím, že jsem nebyl jediný, kdo si během posledních pár dní udělal výlet do Surrey.“

„Kdo ještě?“zeptal se Harry. Všiml si, že se do Brumbálových očí vrátily některé z obvyklých jisker.

„Profesor Snape, můj chlapče, a byl velmi nespokojen, když se dozvěděl, jak tví příbuzní zachází s památkou tvých rodičů – zvláště tvé matky.“

Harry se zarazil. Snape že šel k Dursleyovým? Ale vždyť ho nenávidí! Jistě musel být potěšen, jak se k němu jeho příbuzní chovali? A proč by Mastňákovi záleželo na Harryho rodině?

„Profesor Snape byl velmi dobrý přítel tvé matky, Harry. Dokonce znal tvou tetu, vyrostli ve stejné čtvrti. Myslím, že to pro Petunii byl docela šok, když jsem jí řekl, že nebudu jediný čaroděj, který bude dávat pozor na to, jak s tebou budou zacházet během těch několika týdnů v létě, kdy s nimi budeš muset zůstat. Pokud je mi známo, profesor Snape a tvá teta sebou navzájem vášnivě pohrdali.“

Harry nevěděl, co si má myslet. Vědomí, že on a sklepní netopýr měli podobné názory na jeho maminku a tetu, bylo divné. Bude o tom muset popřemýšlet, než se bude moci rozhodnout, co s tím.

Najednou si Harry vzpomněl, že mu Brumbál řekl ještě něco. Dursleyovi již nebudou jeho opatrovníci! „Kdo je tedy můj nový poručník?“

Brumbál se zhluboka nadechl. Doufal, že to, co se chystá odhalit, od něj Harryho neodcizí. „Já.“

Harrymu spadla brada. Brumbál že by byl jeho nový poručník?! Ale – vždyť byl ředitelem školy! A nejen to, měl tisíce dalších pracovních povinností, byl opravdu důležitý v kouzelnickém světě, pravděpodobně ještě důležitější než samotný ministr. Dokonce měl vlastní kartičku v čokoládových žabkách, pro Merlina!

Co by někdo jako on mohl chtít s hloupým malým klukem, jako je Harry?

„Nemusí to být natrvalo, Harry,“ pokusil se ředitel uklidnit hocha a skrýt svou vlastní bolest. Harry byl zjevně v šoku. Brumbál věděl, že chlapce nenadchne mít za opatrovníka ředitele školy, to ano, ale nečekal, že uvidí tak zděšený výraz. Nebylo to ideální řešení – Harry potřeboval skutečnou rodinu, ne starého muže – ale Brumbál vždycky věřil, že na starce to s dětmi docela uměl. Ale zřejmě se mýlil…

„Ne-ne natrvalo?“ koktal Harry otupěle. To bylo příliš. Strach, koho Brumbál zvolil, naděje, která v něm vzkvetla, když muž oznámil, že on sám by byl Harryho nový strážce, a nyní zklamání, že jej ředitel ve skutečnosti nechce, že bude jen jeho opatrovník, protože nikdo nechce Harryho. Ani jeho vlastní rodina.

Brumbál se zamračil. „No, samozřejmě, chceš-li, byl bych rád, abych se stal tvým poručníkem natrvalo. Jen jsem si myslel, že bys měl raději někoho jiného, skutečnou rodinu. Já sám kromě bratra nemám nikoho.“

Harry polkl. Byl jedenáctiletý chlapec, ano, a během času se u Dursleyových naučil, že pláč jeho problémy nevyřeší (a v některých případech dokonce vytvoří nové, zejména pokud váš bratranec zjistí, co jste dělali), ale protichůdných emocí a myšlenek, které mu vířily hlavou, bylo příliš mnoho, aby je zvládl.

Nevnímal úplně, co dělá, ale vstal ze židle. „Nechci,“ dusil se a marně se snažil zastavit slzy, které mu tekly po tvářích, „já nechci po nikom, aby mě hlídal! Děláte to jen proto, že podle zákona jedenáctiletý nesmí být sám! Děláte to jen proto, že Voldemortovi se nepodařilo mě zabít! Nechci po nikom, aby se o mě staral jen kvůli tomu, kdo jsem, chci někoho, kdo opravdu chce, a ne jen kvůli tomu, že jsem pitomý Chlapec, který zůstal naživu! Chci jen své rodiče, já jen chci někoho, kdo mě miluje, prosím…“

„Ach, Harry…“ ředitel jen stěží zabránil vlastním slzám, aby mu nestekly po tvářích. Jeho srdce se bolestně sevřelo. Kdyby jen Harry věděl… kdyby jen věděl, že ho miluje jako vlastního vnuka. Ale i kdyby mu to řekl, Harry by mu nevěřil, po tom všem, co se stalo. Nezáleželo na tom, že ať už Brumbál dělal cokoli, vždy se jen snažil udržet Harryho, udržet Potterovy v bezpečí. Výsledek všech jeho rozhodnutí byl katastrofální, a na tom jediném záleželo.

„Přál bych si, aby mě zabil,“ řekl Harry dutě.

„Vím, že jsem neudělal nic k získání tvé důvěry, Harry. Ale stejně mě nech to zkusit, prosím. Dovol mi, abych dokázal, že o tebe dokážu postarat. O tebe, o Harryho, ne o Chlapce, který zůstal naživu,“ zašeptal Brumbál, protože nevěděl, co jiného říct.


Kapitola 6



Autor: SnowWhiteOwl           Překlad: Hedvika             Beta: Lupina, marci         Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/6/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 6

 

Harry byl rád, že téměř všichni studenti odjeli ze školy, takže se mohl celý den schovávat v posteli, nebo potulovat po hradu a nemusel s nikým mluvit. Dost mu pomohlo, že tu na vánoční prázdniny nezůstalo moc nebelvírských, a dokonce i Weasleyova dvojčata přestala očarovávat sněhové koule, aby útočily na Harryho kamkoliv šel, jakmile jim Ron řekl, aby ho nechali na pokoji.

Harry si nebyl jistý, jestli jeho přátelství s nejmladším Weasleym bude někdy zase jako dřív. Události posledních několika dní očividně všechno změnily. Byl rád, že se Hermiona brzy vrátí. Jistě, určitě ho kvůli tomu zdrbe, ale alespoň byla dívka. Dívky by se měly vyznat v pocitech, ne? Možná, že by mohla dát jejich přátelství do pořádku.

Když Harry toho dne, kdy zjistil, že ředitel je jeho opatrovníkem, utekl z Brumbálovy pracovny, zamířil přímo do učebny, ve které bývalo Zrcadlo z Erisedu.

Samozřejmě, že už tam nestálo. Nic v té zaprášené třídě nenaznačovalo, že to je ono místo, kde Harry viděl své rodiče poprvé za víc než deset let.

Vlastně by neměl být překvapený. Uklidit ten binec, co tam tu noc Harry udělal, byla Brumbálova povinnost.

Brumbál… Harry nevěděl, co si o něm myslet.

Na jednu stranu byl milý a velká část jeho samého chtěla starému kouzelníkovi věřit. Ale na druhou stranu se ředitel nestaral, jestli Harry bude v jeho „rodině“ šťastný nebo ne. Harry nebyl blázen. Věděl, že by se o něj Brumbál tolik nezajímal, kdyby nebyl zatracený Harry Potter.

Ale záleží na tom? Koneckonců, byl přece Harry Potter, vždycky byl a vždycky bude. Stejně se k němu nikdo jiný nechoval, jako by Harrym Potterem nebyl, tak proč by měl ředitel?

Ale zdálo se, že je starci líto, co se s Harrym dělo. Mohl by předstírat, že je naštvaný kvůli Harryho výbuchu, samozřejmě, ale něco uvnitř něj Harrymu řeklo, že to nebude tenhle případ.

Ještě nevěděl, nakolik má věřit chvění v žaludku, když přijde na ostatní čarodějky nebo kouzelníky, ale když poslouchal své instinkty u Dursleyových, vyhnul se více než jedné nepříjemné situaci.

Prozatím byl jeho opatrovníkem Brumbál. Dohodli se na tom předtím, než Harry utekl z jeho kanceláře. Ředitel mu řekl, že pokud by změnil názor, bude to v pořádku, že ho podpoří v jakémkoli rozhodnutí o jeho budoucnosti, pokud to nebude moc nebezpečné.

Ne že by měl Harry v úmyslu mu někdy říkat o nějakých nebezpečných plánech.

Hledání toho zvláštního zrcadla nebylo nebezpečné, nebo ano?  Jistě, Brumbál mu říkal, že by pro něj nebylo dobré, kdyby prodléval v tom, co viděl, ale co ten o tom mohl vědět?

Harry byl rozhodnut najít Zrcadlo, nebo alespoň jeho zbytky. Prostě potřeboval znova vidět své rodiče! Nesnese samotu. Už ne, ne po tom, co viděl a cítil, když strávil těch několik nocí se svou mámou a svým tátou. Věděl, že nebyli opravdoví, byl to jenom odraz v zrcadle, ale pořád lepší než nic, ne? Neexistovala žádná naděje, že by je někdy uviděl v reálu, takže najít ty střepy byl jediný způsob.

Uvědomoval si, že to zrcadlo musí být velice cenné a určitě i starobylé, a byl si jist, že by ho Brumbál jen tak nehodil do odpadků, i kdyby už nešlo opravit.

A tak hledal.




Za dva dny objevil spoustu věcí, které by mu za normálních okolností přišly velmi zajímavé. Teď mu to však bylo jedno.

Krátce po začátku hledání, když sešel do sklepení, narazil na profesora Snapea. Harry se vyděsil, co by mu mohl Snape udělat, protože bylo očividné, že se snažil dostat do něčeho, co se ukázalo být Snapeovými soukromými komnatami. Jaké však bylo překvapení, když profesor lektvarů zarazil, co Harry považoval za budoucí tirádu, jakmile zjistil, kdo se mu snaží násilím otevřít dveře. Místo toho jej pouze s nečitelným výrazem pozoroval a řekl mu, že by měl opustit sklepení.

Druhý den Harry potkal na nefunkčních toaletách velice depresivního ducha. Když uviděl nápis na dveřích, zrychlil se mu tep. Místnost očividně byla mimo provoz, tak snad…?

Měl smůlu a kňučení toho ducha ho dovedlo k rozhodnutí, že bude rozumné rychle vypadnout. Protože podlaha byla trochu mokrá, uklouzl a spadl na zem, a jen taktak se vyhnul srážce s  umyvadlem. Zamračil se. Někdo na jednu z vodovodních trubek vyřezal maličkého, ale docela realistického hada. Ten mu připomněl toho hroznýše, kterého tehdy v Londýně osvobodil. Doufal, že se má dobře, byl to docela milý had…

Otravný duch vytrhl Harryho ze zamyšlení, takže rychle z koupelny vypadl.

A potom, když už téměř musel vyrazit do Velké síně, aby se dostavil včas na večeři (po tom, co se den před tím neukázal ani na snídani, ani na obědě, mu Brumbál nařídil, aby už nevynechával jídla), zjistil, že je v místnosti přeplněné zrcadly.

V jedné chvíli přemýšlel, zda by ten divný gobelín mohl skrývat další tajnou chodbu, a v další chvíli vzbudilo jeho pozornost zaskřípání. Když se otočil, stál tváří v tvář velkým červeným dveřím, které při dřívějším kontrolování chodby úplně přehlédl.

Ta místnost byla obrovská. I když v ní bylo jen několik málo pochodní, ty stovky zrcadel zařídily dobré osvětlení.

Ale ať hledal, jak chtěl, stejně nemohl najít žádné ani vzdáleně podobné tomu, které potřeboval.

 

 

 

Brumbál nechal své oči bloudit po Velké síni, i když už věděl, že Harry opět vynechal večeři. Nebylo zrovna moc studentů, kteří zůstali na prázdniny, a pokaždé, když některý z nich vešel, ředitel vzhlédl v naději, že uvidí malého, rozcuchaného chlapce.

Podle všeho ani Ronald Weasley nevěděl, kde je jeho kamarád nebo proč není na večeři, alespoň podle ustaraných pohledů, které každou chvíli vrhal ke dveřím.

Brumbál doopravdy doufal, že nebude muset využít to kouzlo, které na Harryho seslal, když před dvěma dny utekl z jeho kanceláře, ale zdálo se, že nemá na výběr. Alespoň věděl, že není v nebezpečí, sledovací kouzlo by ho v opačném případě upozornilo.

Nenápadně seslal zaklínadlo, které aktivovalo stopovací kouzlo a dovedlo ho přímo k Harrymu. Fungovalo to podobně, jako kouzlo Ukaž mi, takže se bohužel nemohl přemístit přímo k němu. Samozřejmě existují i taková kouzla, ale nechtěl riskovat, že ztratí i ten poslední kousíček chlapcovy důvěry.

Zdálo se, že je v jedné z vyšších chodeb hradu. Zrovna když Brumbál dosáhl odpočívadla v pátém patře, ze schodů se vyřítil sípající Harry a ve spěchu do Velké síně se s Brumbálem málem srazil.

„Harry! Tak tady jsi! Kde jsi byl, chlapče, zmeškal jsi večeři!“ Brumbál si Harryho pozorně prohlédl. Zdálo se, že je v pořádku, ale z toho prázdného výrazu v očích odhadl, jak se cítí. Ředitel se obával, že ví, co ten chlapec dělal, když ztratil pojem o čase.

„Ach, dobrý den, profesore Brumbále,“ odpověděl Harry a zabořil pohled do země. Věděl, že je pozdě, ale netušil, že ho Brumbál hledal. Ale jak vůbec mohl vědět, že byl v horních podlažích školy?

Brumbál si povzdechl. Nepotřeboval nitrozpyt, aby věděl, na co Harry myslí. „Použil jsem na tebe kouzlo, které mi tě umožní najít. To se svými dětmi dělá spousta rodičů. Slibuji, že to nebudu zneužívat, aktivuji to jen v případě, když si budu myslet, že jsi v nebezpečí.“

Harry se zamračil. Nesnášel, když někdo udělal něco takového, aniž mu o tom řekl. „Proč jste mi o tom neřekl? A proč jste si myslel, že jsem v nebezpečí?“

„Nebyl jsem si jistý, jestli s tím budeš souhlasit, proto jsem ti to neřekl. Nechtěl jsem však riskovat tvé blaho, tak jsem to kouzlo seslal bez tvého vědomí. Po pravdě, doufal jsem, že je stejně nebudu muset použít.“ Najednou se zarazil. Harry mu sice neodpověděl, ale zdálo se, že napětí v jeho ramenou se trochu zmírnilo.

Stejně se mi to, co ředitel udělal, nelíbí, uvažoval Harry a doufal, že se na něj ředitel přestane tak divně dívat. Ale jaksi Brumbála chápal. Letos to bylo už podruhé, co se dostal do vážného průšvihu…

A protože se nikdo nikdy o jeho blaho doopravdy nestaral – no, možná jeho rodiče ano, ale na to si nevzpomínal, a Dursleyovi si jej v nejlepším případě nevšímali – nemohl si pomoct, aby nebyl trochu rád, že se o něj konečně někdo zajímá.

„A pokud jde o tvoji druhou otázku,“ vytrhl ho Brumbál ze zamyšlení, „slíbil jsi mi, že už nevynecháš další jídla, a ty nejsi z těch, kteří své sliby poruší bez dost dobrého důvodu. Navíc i přes své fascinující vlastnosti muže být Zrcadlo z Erisedu nebezpečné, velmi nebezpečné, zvláště pro někoho jako ty. Nemýlím se, když se domnívám, že jsi ho hledal?“

Harry se začervenal.

Brumbál si povzdechl. „Pojď, Harry. Musíš mít hlad,“ vzal chlapce za rameno a odvedl ho dolů po schodech.

 



Harry pospíchal do Brumbálovy pracovny a přemýšlel, co by mu ředitel mohl chtít. Nebyl to trest za včerejší pozdní příchod na večeři, jak si Harry původně myslel, když mu Brumbál řekl, že se má dnes odpoledne dostavit.

„Dýňová paštička,“ oznámil Harry, když dorazil k ošklivému chrliči, který hlídal vstup do ředitelny. Zdálo se, že se ta obluda na Harryho pochybovačně podívala, ale potom se odsunula a odhalila cosi, co by se dalo nejlépe popsat jako kouzelnická verze eskalátoru.

„Ach, Harry, už jsi tady,“ pozdravil ho vesele Brumbál, oblečený ještě barevněji než obvykle. „Doufám, že jsi s sebou přinesl svůj plášť?“

„Ehm, ano, pane,“ nervózně odpověděl Harry.

„Výborně. Uděláme si malý výlet, který jsi měl podniknout už před lety. Vezme nás tam Fawkes.“

Než se Harry stačil zamyslet, kdože je vlastně ten Fawkes, Brumbál ukázal na impozantního rudo-zlatého ptáka sedícího na bidýlku vedle stolu. Pokynul Harrymu, aby se postavil vedle něj a nabídl mu ruku. Chlapec se jí – poněkud neochotně – chytil. Nebyl zvyklý být tak blízko k jinému člověku. Jeho příbuzní se ho nikdy nedotýkali, když se tomu mohli vyhnout.

„Možná to bude trochu nepříjemné, ale bude to velmi rychlé. Drž se pevně,“ upozornil ho Brumbál těsně před zavoláním: „Fawkesi?“

Poté se stalo několik věcí rychle po sobě. Fawkes opustil své bidýlko a přeletěl nad svým majitelem a ten ho chytil za ocas. Harry ucítil, že se zvedá ze země, ale než stačil vykřiknout, všechno zčernalo. Začínal panikařit – nemohl dýchat! – ale ten drtivý pocit odezněl stejně rychle, jako se objevil, a Harry s žaludkem na vodě přistál na sněhu.

Pomalu si začal uvědomovat své okolí. Vedle něj stál ředitel a zřejmě vůbec neměl problémy s tím, co se právě stalo. Ten pták zmizel. Když se Harry rozhlédl, zjistil, že přistáli kousek od něčeho, co vypadalo jako malá vesnice. Celá pokrytá sněhem působila docela idylicky.

„Co… co se to stalo?“ zeptal se, když už si byl vcelku jistý, že se nepozvrací, pokud otevře pusu. Ještě se ale neodvážil vstát, pořád cítil trochu závrať.

„Jsme v Godrikově Dole. Fénixové, jako například Fawkes, jsou docela užiteční mazlíčci, mohou tě okamžitě dostat prakticky kamkoli a je jedno, jestli tam jsou protipřemisťovací kouzla. Přemístit se znamená zmizet z jednoho místa a zase se objevit někde jinde,“ vysvětlil Brumbál, když viděl Harryho ohromený výraz, „přesně jako jsme to udělali právě teď, ale obvykle se nevyužívá fénix.“

Ředitel Harrymu nabídl ruku. Po několikasekundovém opatrném prohlížení se jí Harry chytil a vstal. Než stihl couvnout, Brumbál seslal kouzlo na jeho oblečení, které bylo najednou zase teplé a suché.

„Pojďme,“ pobídl jej Brumbál, zamířil k vesnici a stále držel Harryho za ruku.



Poznámka:


Kapitola 7



Autor: SnowWhiteOwl        Překlad: Hedvika       Beta: Lupina, marci   Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/7/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 7

Harry se kolem sebe zvědavě rozhlédl. Neměl zdání, kde jsou nebo proč ho sem ředitel zavedl. Kdyby se chtěl projít, stačily by školní pozemky. Ale nenacházeli se nikde poblíž Bradavic, tím si byl jistý, neviděl totiž ani jezero, ani hory, které hrad obklopovaly.

„Harry, vítej v Godrikově Dole,“ zopakoval Brumbál, když se blížili k prostranství, které muselo být středem vesnice. Na jedné straně se rozprostíral hřbitov s malým kostelem.

Než mu Harry stihl říct, že to už ví, Brumbál znovu promluvil. „Tady jsi žil do svého roku a čtvrt.“ Mluvil klidně, ale v hlase mu zazněla nejistota.

Harry si v ostrém větru vydechl. Tohle… tohle bylo to místo, kde žil, když ještě měl rodinu. Tady musel být šťastný. Tady přišel o rodiče.

Pustil ředitelovu ruku. Jeho nohy se, jakoby samy od sebe, rozešly ke hřbitovu.

Brumbál chlapce tiše následoval.

Ten opatrně procházel mezi dalšími a dalšími řadami hrobů a hledal místo posledního odpočinku svých rodičů. Takové množství hrobů, a pokud mohl říct, některé byly staré i několik staletí. Abott… v Harryho ročníku byla dívka příjmením Abottová. Také ztratila rodinu? Pokud byl Voldemort opravdu tak zlý, jak všichni říkali, své příbuzné musela ztratit hotová hromada studentů. Vlastně jej to nikdy nenapadlo, ale těžko mohl být jediné dítě trpící kvůli Vy-víte-komu.

Ale proč o tom nikdo nemluvil?

A pak to uviděl.


James Potter

27. března 1960 – 31. října 1981

 

Lily Potterová

30. ledna 1960 – 31. října 1981

 

Posledním nepřítelem,

který bude zničen,

je smrt.

Tady… Harry pohlédl na zem. Tady jeho rodiče, nebo to, co z nich zbylo, leželo posledních deset let.

Proč ho sem teta Petunie nikdy nevzala? Vždyť to byla matčina sestra! Navštěvovala její hrob v utajení? Nebo se snad vůbec nestarala, že její sestra zemřela? To ji tak nenáviděla? Je vůbec možné nemilovat sourozence?

Jeho máma. Harryho máma byla sestra jeho tety. Najednou se mu v hrudi vzedmula žárlivost. To bylo tak nefér! Teta Petunie mohla se sestrou trávit celé roky, a teď odmítla si na ni jen vzpomenout, natož o ní mluvit! A Harry, který si přál jeden jediný den s rodiči, ten neměl ani jedinou vzpomínku. To prostě nebylo fér!

Harry si nevšiml slz, které mu už před chvílí začaly stékat po tvářích, necítil ani teplou ruku na rameni. Teprve když mu Albus Brumbál jemně rameno stiskl, probral se z transu a vzhlédl.

Brumbálovy modré oči byly plné soucitu a… lásky?

Ředitel zvedl hůlku, mírně s ní zakroužil a najednou se před Harrym vznášely nádherné slunečnice. Ten je váhavě chytil a položil je na hrob. Chtěl to udělat správně, ale nikdy předtím na hřbitově nebyl, neměl tušení, jak se tyto věci dělají. Nebylo považováno za nezdvořilé, pokud jste přistoupili k náhrobku moc blízko? A kam přesně by měl květiny položit?

Přimhouřil oči. Pod tenkou vrstvou sněhu ležela další kytice. Lilie. Stejně se jmenovala jeho máma. Kdo je sem přinesl? Nemohly tu být dlouho, byly ještě čerstvé.

Harry doufal, že to dělá správně, když položil slunečnice vedle lilií. Připadalo mu vážně divné pokládat květiny na hrob svých rodičů. Nemohli je vidět, takže jaký to mělo smysl? Alespoň předpokládal, že se jednalo výraz smutku za mrtvé. Neskočili jste do zrcadla, které ukazovalo, co mohlo být skutečné, ale přinesli jste květiny na hrob.

Pokud je to takhle, stejně to znělo směšně.

„V dopise, který jsem u tebe nechal té noci, kdy byli tví rodiče zavražděni, jsem tvé tetě napsal, kdy a kde bude pohřeb. Nepřekvapilo mě, že nepřišla, věděl jsem, že se ve společnosti čarodějek a kouzelníků moc necítila. Ale myslel jsem, že přijde později, až se dav rozejde, a že tě tam vezme. Nečekal jsem…“

Harry přikývl, ale neodpověděl. Před pár okamžiky ho totiž něco napadlo.

„Směl bych… myslím, jejich - náš domov. Byl tady, že? Mohl bych… pokud tam něco zbylo, mohl bych se tam jít podívat?

Brumbál se na něj zamyšleně díval. „Tvůj domov byl poškozen, to ano, ale ne zničen. Když vyšlo najevo, že při tom útoku Voldemort zmizel – mnozí věří, že zemřel – zodpovědní lidé se rozhodli nechat ho v původním stavu jako památník. Samozřejmě tam nikdo nesmí. Když bystrozorové dokončili vyšetřování, seslali kouzla na celý pozemek, aby si tam nikdo nemohl udělat piknik. Ale protože jsi Potter, myslím, že ti obrany nebudou bránit, ale nevím to jistě. Harry, jsi absolutně přesvědčený, že to chceš udělat?“

Harry přikývl. Ano, byl přesvědčený. Chtěl, potřeboval vidět místo, na kterém byl kdysi šťastný a odkud byl z toho štěstí tak brutálně vytržen. „Ano, chci se tam podívat!“ odpověděl řediteli, a tentokrát se mu hlas netřásl.

„Výborně,“ řekl Brumbál, ale opět zněl unaveně.

 

 

Bok po boku vyšli ze hřbitova. Když dorazili k malé bráně, Harry se zastavil a otočil, aby se podíval na jasně žluté květiny, které ještě stále viděl zřetelně. Nechtěl jejich hrob opustit. Ale neopouští ho navždy, že ne? Teď, když věděl, kde hrob najít, ho určitě bude navštěvovat co nejčastěji!

Ředitel si odkašlal a Harry konečně odtrhl oči od bílého náhrobku. Spolu scházeli po zasněžené ulici, která podle všeho vedla ven z vesnice. Harry mimoděk chytil Brumbála za ruku.

Stařec na moment vypadal překvapeně, ale potom se malinko usmál.

„Harry, jsme tu,“ zašeptal nakonec a zamířil s chlapcem na levou stranu silnice. Bolestně se mu sevřelo srdce. Naposledy to tu navštívil dva dny po vraždě.

Když už ředitel nic neřekl, Harry popošel k budově, tak jako tomu bylo u Děravého kotle. Matně ho napadlo, že na to musí mít kouzelníci nějaké kouzlo, ale když mu zrak padl na dům, všechny myšlenky se vypařily. Tohle… tohle byl jeho domov!

Dům měl normální velikost. Na rozdíl od čísla 4 v Zobí ulici nevypadal jako krabice na lidi, ale jako místo, kde lidé žili. Nicméně škoda napáchaná té noci se nedala přehlédnout. Skrz dveře rozdrcené na třísky byl vidět spodek schodiště vedoucího do patra. Chyběl velký kus střechy. Tady… tady se ho Voldemort pokusil zabít.

„Můžu… můžu dovnitř?“ zeptal se Harry nejistě.

„Samozřejmě, hochu, jen bych rád šel s tebou. Nemyslím, že se něco stane, bystrozorové to tu před odchodem zabezpečili, ale jen pro jistotu…“

Harry se zavrtěl. Ředitel vypadal mile, ale Harry tuhle chvíli nechtěl sdílet s nikým. Bylo to příliš soukromé.

Brumbál jako by vycítil jeho myšlenky. „Nepůjdu s tebou, pokud nechceš, ale potřebuji s tebou jít alespoň na pozemky, abych mohl v případě nutnosti přispěchat na pomoc. Nemyslím, že tam budu moci vejít bez tebe, a nechci zažít na vlastní kůži, co by se stalo, kdybych to zkusil. Nerad bych si znepřátelil Sbor pro prosazování kouzelnických zákonů,“ uchechtl se.

„Ehm, tak jo,“ souhlasil Harry. Pokud ředitel zůstane venku a nechá ho tamtudy chodit samotného, neměl problém.

Tentokrát chytil Harryho ruku Brumbál. Povzbudivě na Harryho kývl, ten položil dlaň na branku a otevřel ji. Nic necítil, když vstoupil na pozemek, ale Brumbál se ostře nadechl. Harry poplašeně vzhlédl.

„Chápu správně, že jsi nic necítil?“ zeptal se Brumbál mírně. Když Harry zavrtěl hlavou, pokračoval: „Dobře, nepředpokládal jsem, že budeš. Pokud bylo ministerstvo upozorněno, že někdo překročil hranice pozemku, zaručíš se za moji přítomnost? Myslím, že si nikdo ničeho nevšiml, ale stejně,“ rychle zareagoval na Harryho šokovaný výraz. Bylo zřejmé, že chlapec nechtěl žádnou velkou společnost, až uvidí svůj první – a nejspíš jediný skutečný – domov, pomyslel si Brumbál smutně.

Harry přikývl. „Jistě, pane. Můžu – můžu teď jít dovnitř?

„Běž. Prostě tu na tebe počkám. Kdybys cokoli potřeboval, neváhej a zavolej mě.“

Když na něj naposledy kývl, Harry dychtivě vyrazil k tomu, co kdysi bývaly hlavní dveře. Schody vedoucí k nim však stály nepoškozené a, bez ohledu na čas uplynulý od posledního šlápnutí lidskou nohou, téměř čisté. Zamračil se. Až moc dobře si vzpomínal, jak často musel čistit práh u Dursleyů, především na podzim. V této zahradě byla spousta stromů, všechny samozřejmě holé, vždyť byl leden. Ale jak to, že na těchto schodech nezbyl od podzimu ani jeden jediný lísteček? A navíc neviděl ani žádné stopy ve sněhu.

Zamračil se ještě víc. Jak to jen bylo možné?

Ale pak si vzpomněl, jak mu Ron říkal o všemožných kouzlech, která jeho máma používala, aby udržela dům čistý a uklizený, a jak je oba Hermiona nutila, aby si je našli v knihovně, ‚protože jsou určitě užitečné‘. Dostali se z toho tvrzením, že mají spoustu domácích úkolů, ale Harry neviděl důvod, proč by nemělo existovat kouzlo, které udrží povrch čistý, ať se děje cokoli. Jednodušší, než každý druhý týden tu verandu čistit, ne?

V duchu zavrtěl hlavou. Poprvé v životě byl v domě svých rodičů, a o čem přemýšlel? O kouzlech pro domácnost!

Neměl by se zabývat něčím smysluplnějším? Třeba zármutkem kvůli životu, který mohl mít a neměl?

Ale místo sklíčenosti nebo dokonce rozrušení cítil podivný klid. Téměř štěstí. Proč? Byl snad krutý, bezcitný a špatný syn? Pokud doopravdy své rodiče miloval, neměl by být takhle klidný, ne? Pak ale najednou ucítil záchvěv smutku, že jsou oba mrtví. Ne, víc než jen záchvěv, ta myšlenka, že je už nikdy neuvidí, už nikdy je neobejme, byla příšerná.

Nicméně jiná myšlenka, že se ocitl na místě, kde žil i s rodiči, jej naplňovala štěstím. Ano, to je ono, po všech těch letech osamění si konečně uvědomil, že jeho rodiče byli skuteční. Už ne jen abstraktní pojem, ale dva úplně normální lidé v úplně normálním domě, kteří dělali úplně normální věci jako například vynakládání úsilí, aby nemuseli uklízet práh.

Ta myšlenka Harryho hřála. Doopravdy měl rodiče! Jasně, byli mrtví, ale přece… Byli skuteční, a on, Harry, byl jejich syn. Takže dokud žije, nejsou úplně pryč.

Rozhodl se, že ničemu a nikomu nedovolí jej zabít. Nesmí dopustit, aby poslední kousek jeho rodičů zemřel.

 

 

Harryho probral náhlý poryv větru a on si uvědomil, že vlastně pořád stojí na prahu. S hlubokým nádechem konečně vstoupil do domu. Schodiště, které viděl zvenčí, pokrýval prach a u jeho paty leželo pár suchých listů a větviček, ale jinak bylo v pořádku. Rozhodl se, že patro si nechá na později, a přešel ke dveřím, které ho oddělovaly od bývalého obývacího pokoje.

Podlaha byla z tmavého dřeva. Až na slabou vrstvu prachu vypadala jako nová. Zato tapety, zašedlé stářím, se odlupovaly od stěn. Většinu prostoru zabíral vínový gauč a dvě křesla, proti nimž stál nádherný krb. Celé to působilo příjemným dojmem…

Harry o té strašné noci věděl jen úplné základy, ale napadlo ho, jestli náhodou nestrávili poslední hodiny společného života právě tady. Představoval si je u večeře – viděl do kuchyně přiléhající k obýváku – a jak si s ním jeho rodiče hráli, než se rozhodli, že je čas jít do postele. Nebo mu jeden z rodičů četl, než začal být ospalý? Tamhle, na stolku mezi křesly a pohovkou, nebyla to kniha?

Popošel blíž. Ano, určitě tam ležela kniha, nebyla ani zavřená, pouze položená hřbetem vzhůru, jako by se její čtenář měl každou chvíli vrátit. Jen zažloutlé listy naznačovaly, že se jich už dlouho nikdo nedotkl.

Opatrně knihu zvedl. Stálo na ní: Zkontrolované a aktualizované Bajky barda Beedleho. O takové knize nikdy neslyšel. Věděl o pohádkách, teta Petunie je Dudleymu četla dost často, a věděl, že většina z nich byla napsána pro děti. Takže to znamenalo… popotáhl. Kdyby nebylo toho blbého Voldemorta, vyrůstal by s rodiči a ti by mu četli Bajky barda Beedleho, dokud by na pohádky na dobrou noc nebyl moc starý.  Jak jen si přál, aby mu je někdo četl po všechny ty noci, které probděl ve svém přístěnku!

Opatrně, aby ji omylem nepoškodil, zavřel knihu a strčil ji do jedné z vnitřních kapes hábitu. Byl to dům jeho rodiny, takže nemohlo vadit, když si něco odnese, že? Nevypadalo to, jako kdyby se někdo obtěžoval sem přijít po té příšerné noci a něco odnést, i když si Harry všiml, že tu nezůstaly hůlky jeho rodičů ani žádné jiné magické předměty.

Copak ty lidi zodpovědné za… za vyčištění tohohle místa nenapadlo, že Harry bude pořád naživu, a někdy, až bude starší, ocení, když věci jeho rodičů budou v bezpečí? Nebo bylo pro kouzelníky normální nechat shnít vše, co osoba nebo rodina vlastnila? Možná by měl být rád, že ho sem Brumbál vůbec vzal, protože to mohlo trvat dalších šest nebo víc let, než by tu knihu našel. Pokud by je vůbec přežila, samozřejmě.

Na stole taky něco leželo. Prázdný hrnek. Talíř s čímsi hnusně hnědým, co kdysi mohlo být k jídlu. Pár listů pergamenu s úředně vypadajícím textem, některé byly ozdobené červenou a modrou pastelkou. Uvažoval, jestli to náhodou nebyla jeho práce. Neviděl žádné pastelky, ale rodiče je pravděpodobně uklidili, když zjistili, že si procvičuje kreslení na něčem, co vypadalo důležitě.

Chtěl vyrazit k prádelníku na druhé straně místnosti, když vtom ho něco napadlo. Pokud ty papíry byly důležité, proč je neodnesla policie? Neměl by je odnést on? Pokud patřily jeho rodině, určitě pro něj budou důležité? Rozhodl se, že až skončí s prohlídkou domu, zeptá se na to ředitele, a zaměřil se na rámečky položené na komodě. Barvy na fotografiích dávno vybledly, ale po tom, co viděl v zrcadle, nemohl nepoznat muže a ženu, kteří drželi maličké dítě s divokými černými vlasy.

Nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat. Všechny ty roky toužil zjistit, jak jeho rodiče vypadali, a celou tu dobu na něj tady čekaly jejich fotografie. Kdyby jen tušil o tomto domě, okamžitě by od Dursleyových utekl. Žít sám v domě – v domě jeho rodiny – nemohlo být horší než žít v přístěnku, nebo ano?

Když pokračoval ve zkoumání, ukázalo se, že utéct do domu, kde strávil první rok a čtvrt svého života, by byla skutečně ta lepší alternativa.

Kuchyň byla plně zařízená, a navíc zjistil, že se mýlil v domněnce, že po té noci všechno kouzelné odnesli. Překvapeně vypískl, když jedna podivná věcička začala bzučet, jakmile se jí dotkl, ale než ji stačil upustit, zhmotnilo se před ním pár jablek.

No, alespoň nemusí pokračovat hladový, protože jak se zdálo, byly tu myriády podobných přístrojů, a Harry předpokládal, že každý vyrábí jiné jídlo.

Kromě kuchyně, obyváku a malé koupelny (kompletní i s načechranými ručníky a toaletním papírem)  přízemí obsahovalo už jen jednu místnost, něco mezi knihovnou a pokojem pro hosty. Jedno bylo jisté, kdyby sem někdy vzal Hermionu, nedostal by ji odtud alespoň měsíc, pomyslel si Harry suše.

Nejvíc ho však zaujal tmavě hnědý klavír. Dudley kdysi chodil na hodiny flétny, alespoň do doby, než si postěžoval na učitele, který měl tu drzost zeptat se, jestli cvičí i mimo hodiny. Samozřejmě se nikdy neobtěžovali platit hudební výuku Harrymu.

Přesto miloval hudbu, a někdy snil o vysoké postavě, kterak sedí za klavírem hodně podobným tomuto, a hraje krásnou melodii. Vždy přemýšlel, jak je možné, že o klavíru snil ještě před tím, než vůbec věděl, jak se ona věc jmenuje, než začal chodit do školy a zjistil, že ten krásně hrající přístroj není jen výplod jeho fantazie.

Teď se však zdálo, že našel vysvětlení pro sny, které přinášely vítanou změnu po všech těch nočních můrách o ostrém, zeleném světle a vysokém, maniakálním smíchu. Ale proč mu nikdy nikdo neřekl, že jeho máma (nebo táta, to nemohl vědět jistě) uměla hrát na klavír? To nikoho nenapadlo, že by rád věděl o své rodině trochu víc než jen to, že zemřeli jako váleční hrdinové?

Po době, která se zdála jako věčnost, konečně od klavíru odtrhl oči. Pořád ještě musí zajít nahoru a nechtěl Brumbála nechat čekat venku déle, než bylo nezbytně nutné. Ale pak ho napadlo, že ředitel musí být velmi mocný kouzelník, takže určitě dokáže vyčarovat oheň tak jako Hermiona a udržet se v teple?

Ve schodech skřípalo, když po nich Harry stoupal. Na zdi visely další fotografie. Pár jich zobrazovalo jeho rodiče a osoby, které musely být jeho prarodiče. Další lidi nepoznal vůbec. Široce rozesmátý mladý muž s dlouhými černými vlasy, zhruba ve věku jeho otce. Cosi držel, možná hromadu přikrývek? Harry popošel blíž. Ne, je to miminko. Je to on? Ale kdo je ten muž a proč ho drží? Vedle něj, každý z jedné strany, stáli další dva muži, ale Harry nepoznával ani jednoho.

Zamračil se. Bylo tu tolik věcí, které neznal. Rozhodně šlo o jeho, Harryho dům, ale podle fotek klidně mohl patřit nějakým cizincům. Možná sem měl vzít profesora Brumbála. Mohl alespoň odpovědět na Harryho otázky.

Když vystoupal na podestu, okamžitě si všiml brnění na čele, ale nepřikládal tomu význam. Zažil mnohem horší během obrany proti černé magii. Tam ho jizva vážně bolela. Když to srovnal, to mírné lechtání bylo téměř příjemné.

Cílevědomě procházel chodbou k těm úplně posledním dveřím a ostatních si nevšímal. V té místnosti něco bylo, něco, co nedokázal popsat. Když se dotkl kliky, brnění v jizvě zesílilo. Rozrazil dveře a sotva si stihl uvědomit, že to musel být jeho pokojíček, než se zhroutil.

 

 

Poznámka autorky:

Jsem si vědoma Gampova zákona elementárního přeměňování, ale rozhodla jsem se, že ten předmět, který Harry našel, prostě přivolá jídlo z jakési nádoby, nebo tak něco J. Chtěla jsem Harryho nechat najít neškodný kouzelný předmět a tohle mi přišlo odpovídající.

Nemám žádné plány obsahující Siriuse nebo Remuse, ale jak už si někteří z vás všimli, věštění mi nejde.

Pokud jde o cliffhanger… věřte mi, bylo by mnohem, mnohem horší, kdybych sem přidala dalších pár odstavců… ale bude ‚hepyend‘, a zanedlouho bude všechno v pořádku, žádný strach. Nicméně měním rating na ‚T‘. v příští kapitole přijdou děsivé věci, a bojím se, že bych mohla zapomenout.



Poznámka:


Kapitola 8



Autor: SnowWhiteOwl        Překlad: Hedvika       Beta: Lupina, marci   Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/8/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 8

Venku před budovou Brumbál zaslechl tupé žuchnutí a vzhlédl od vzrušeného rozhovoru s králíkem. Se stoupající hrůzou sledoval, jak ta část domu, v níž býval Harryho pokoj, začala zářit až příliš známým zeleným světlem.

 

 

Harry se vznášel. Nebyl si jistý, kde – a jestli vůbec – je, ale nestaral se o to. Bylo zde teplo a všechno halilo šero, ani moc tmavé, ani moc jasné. Cítil se líp, než kdy předtím.

Potom upoutalo jeho pozornost fňukání někde vedle něj. Nebál se – věděl, že tady mu nemůže nic ublížit – ale pořád byl zvědavý. Kdo další by mohl být na tak nádherném místě?

„Haló?“ zavolal, když nedokázal nikoho rozeznat. Popotahování sílilo a Harry měl pocit, že to něco se blíží.

A pak to spatřil. V dětské postýlce, o které si byl jistý, že tam předtím nebyla, leželo plačící dítě. Jenže to nebylo normální dítě. Vlastně, pomyslel si Harry, když se přiblížil k postýlce a k… k tomu, nedokázal si představit nic, co by lidské dítě připomínalo míň.

Ta věc měla zarudlou, popraskanou kůži, jako by byla strašně spálená. Končetiny toho byly nepřirozeně tenké, a navíc to nemělo žádné vlasy. Tmavé, téměř černé rty byly lehce pootevřené. Z pusy – z pusy toho vyšel vysoký, bublavý zvuk.

Na kratičký okamžik si Harry myslel, že spadl do jedné z Dudleyových počítačových her.

Z bílé mlhy se začaly vynořovat obrysy částečně zborcené místnosti, zatímco on sám byl zaneprázdněný zíráním na ‚dítě‘, pokud se tomu tak dá říkat, což mu napovědělo, že nešlo jen o sen. Ne, pořád byl v domě svých rodičů, konkrétně ve svém bývalém pokoji. Před tím, než se zhroutil, si stihl všimnout jen postýlky, přebalovacího pultu, lampy ve tvaru měsíce a, samozřejmě, propadlého stropu.

Takže buď měl halucinace, nebo to bylo skutečné.

Teď zvuky toho miminoidního stvoření zesílily do trvalého nářku, který mu začal lézt na nervy.

„Ty, ehm, dítě?“ zkusil Harry, ale cítil se divně. Možná jde o nějakou kouzelnou past, ochranu proti vetřelcům – nebo snad cestoval do minulosti? Ne, byl si celkem jistý, že se svými rozcuchanými vlasy a ve vyhublém těle sice nebyl nejhezčí dítě na světě, ale až takhle ošklivý nebyl.

Opatrně se k tomu přiblížil, vděčný, že hůlku má pořád v kapse. Stvoření sice vypadalo bezmocně, ale nikdy nemůžete být dost opatrní. Naklonil se nad postel, aby měl lepší výhled, když to najednou otevřelo oči. Harry se ostře nadechl. To dítě mělo oči úplně stejně zelené jako Harry, ale bělmo bylo krvavě rudé.

Harry si nikdy nebude jistý, co ho přimělo k jeho další akci. Bez přemýšlení se pro dítě natáhl, aby je zvedl z jeho špinavé deky, vzal do náručí a začal s ním pohupovat.

„Ššš, to bude dobré… držím tě. Všechno je v pořádku…“ mumlal. Když se dítěte dotkl, brnění v jizvě, kterého si v posledních minutách nevšímal, se znásobilo a přepadla jej závrať. Opravdu nevěděl, co dělá, jen se snažil to dítě uklidnit, až se po chvíli skutečně trochu utišilo. Matně přemýšlel, proč se mu zdá, že se ta tíha v jeho náručí zdá těžší a těžší, a byly děti vždycky takhle studené?

Potom ho však znovu obklopila bílá mlha a už zase o ničem nevěděl.

 

 

„Harry! HARRY!“

Harry zasténal a pokusil se vzpomenout, kde je a co se stalo. Ten hlas znal. Tahle situace mu byla nějak divně povědomá. Neprožíval déjà vu?

„Harry, pokud mě slyšíš, prosím, otevři oči,“ ozval se tentýž hlas, ale zněl mnohem klidněji.

I když neviděl důvod, proč poslechnout, Harry ztuha otevřel pravé oko – což bylo složitější, než předpokládal. Nicméně viděl jen rozmazanou postavu vznášející se kdesi nad jeho hlavou. Ať se stalo cokoli, zase ztratil brýle.

„Harry, co- ne,“ hlas sám sebe přerušil, „zůstaň, kde jsi. Přivolám pomoc.“

Koutkem oka zahlédl jasný záblesk světla, ale hned zmizelo a on se zaměřil na důležitější věci: třeba, kde to je a kdo je ten člověk vedle něj?

„Moje… moje brýle?“ zachrčel.

„Ach, samozřejmě, promiň, chlapče, ta má nedbalost,“ řekl hlas a Harry najednou zase ostře viděl.

Podle všeho ležel na podlaze v poněkud zaprášené místnosti. Vedle něj klečel profesor Brumbál. Pocit déjà vu se stupňoval, ale Harry zjistil, že se cítí mnohem lépe, než když tehdy ležel na zemi v podobné situaci. Navíc chyběly střepy a jeho hábit nebyl nasáklý krví. Rozhlédl se, pohled mu padl na dětskou postýlku u jeho nohou a všechno se k němu vrátilo.

Bílá mlha. Brnění v jizvě. Ošklivé dítě. V jeho náruči. Dítě! Úzkostně zakňučel a zoufale se rozhlédl. Kde je to dítě?

Na okamžik si myslel, že to byl jen sen a že ten rudý miminoid je pryč. Ale pak si pomalu uvědomil cosi studeného v  pravé ruce, cosi zakrytého hábitem. Natáhl se po látce a se strachem ji odtáhl stranou.

Příliš zděšený tím, co vidí, nemohl ani křičet.

 

 

Brumbál nejdřív složitě mával hůlkou a mumlal starobylá zaklínadla, aby určil, co se právě stalo. Ale když se ujistil, že chlapec není v bezprostředním nebezpečí, zaměřil se opět na Harryho, když ucítil, jak ztuhl.

Hůlka mu vypadla z ruky, když zjistil, proč je Harry tak napnutý.

Ale pak se o slovo přihlásily instinkty, popadl chlapce za ramena a odtáhl ho od toho strašného tvora, přičemž ignoroval Harryho vyděšené vyjeknutí z toho náhlého pohybu. O půl vteřiny později měl ředitel hůlku zase v ruce a vyslal k tomu paprsek zlatého světla.

„Myslím, že je to mrtvé,“ zašeptal Harry.

„Cože?“ zeptal se Brumbál napjatě.

„Myslím, že je to mrtvé,“ zopakoval Harry. „To- to dítě. Nejspíš po tom, jak všechno zbělalo. Strašně plakalo, a s mojí jizvou se děly divné věci. Já- ehm, tak trochu jsem ho zvedl…“ přiznal v naději, že mu ředitel nebude nadávat až moc. Teď, když se mlha rozplynula a mozek mu zase normálně fungoval, musel přiznat, že asi nebyl nejlepší nápad dotknout se toho- toho dítěte.

Než mu Brumbál nařídil, aby zůstal na místě, věnoval mu zamyšlený pohled. Stále hůlkou mířil na to stvoření, které zrovna bylo v, jak se zdálo, světelné kleci, a přešel k… tomu.

Harry se mezitím posadil zády ke zdi. Přes to, co se právě stalo, se cítil celkem dobře. I navzdory pádu na zem ho nic nebolelo a dokonce ho úplně přestala brnět jizva.

Harry sledoval, jak Brumbál na to – řekněme dítě – sesílá spoustu různých kouzel, ale věděl, že je to k ničemu. Bylo to mrtvé. Nevěděl, jak se to stalo, ale věděl, že je to tak. Ještě než si všiml chladu v pravé ruce, v hloubi duše věděl, že jen jeden z nich dvou – on nebo mimino – může být naživu. A protože to Harry ležel na poměrně tvrdé podlaze pokryté dost silnou vrstvou prachu, aby začal kýchat, byl si celkem jistý, že on je ten živý.

Ale jak je možné, že to dítě je takhle studené? Harry žádnou mrtvolu nikdy neviděl a tím spíš se jí nedotkl – samozřejmě pokud nepočítáte mámu, ale na tu si nemohl pamatovat, že ne? – byl si však celkem jistý, že trvá trochu déle, než tělo takhle vystydne. Ale to dítě nemohlo být mrtvé déle než pár sekund – tak jak to bylo možné?

Harryho myšlenky najednou přerušily hlasy zpod schodů.

„Klid, Harry, když jsem si uvědomil, že se něco děje, okamžitě jsem poslal pro pomoc,“ uklidňoval ho Brumbál, když viděl Harryho vystrašený a poněkud vyděšený výraz.

Harry, najednou velmi unavený, pouze přikývl. Předpokládal, že když omdlel, nemohl mít řediteli za zlé, že zavolal pomoc. Brumbál mu říkal, že přijde dovnitř, pokud si bude myslet, že je Harry v nebezpečí, a bylo jen přirozené zavolat policii nebo záchranku, pokud někdo jiný vypadá vážně zraněný, že jo? A tentokrát někdo – dítě – dokonce zemřel. Harry doufal, že ať Brumbál zavolal kohokoli, ten někdo ho nebude vinit ze smrti toho dítěte…

„Jsme nahoře,“ zavolal Brumbál, když se zdálo, že do posledního domova rodiny Potterů přichází víc a víc lidí.

‚Kolik lidí Brumbál zavolal?‘ přemýšlel Harry, když se randál hodný stáda slonů začal hrnout do patra.

Ředitel zřejmě skončil s – ať už s tím dítětem prováděl cokoli – a přešel k chlapci sedícímu na podlaze. Zdálo se, že Harrymu přečetl myšlenky, protože odpověděl na jeho nevyslovenou otázku.

„Obávám se, že jsem zavolal všechny, o kterých jsem si myslel, že by mohli být nějak nápomocní, jelikož jsem nevěděl, co se děje.“

Harry měl dojem, že Brumbál chtěl říct víc, jenomže v tu chvíli do pokoje vpadlo několik lidí, hůlky napřažené a připravené k boji. Harry se pokusil co nejvíc zmenšit.

„Albusi! Co se děje? Co tu děláte?“ požadovala vysvětlení vysoká čarodějka s hranatým obličejem. Za ní Harry spatřil dva rudě oblečené kouzelníky.

Ředitel ukázal na mrtvé dítě, které teď bylo obalené něčím, co vypadalo jako jakási ochranná bublina. „Amélie, nevím, co se stalo, i když mám pár teorií. Vaši kolegové z odboru záhad si to stvoření možná budou chtít prohlédnout. Zdá se bez života, ale přesto bych vám doporučil nejvyšší možnou opatrnost. Jestli to je to, co si myslím…“

Dva muži v černých hábitech, až doteď skryti ve stínech za rudě oděnými, vstoupili do místnosti a okamžitě začali sesílat tichá kouzla. I když byl Harry skrytý za Brumbálovým velkým tělem, ucítil kolem sebe proletět pár silných vln magie.

Mezitím čarodějka, o které si Harry myslel, že má všechno na starosti, protože se na ni ostatní příchozí stále dívali, znovu promluvila na Brumbála: „Nevěřím, že to zůstane nepovšimnuté, Brumbále, opravdu ne.“

Harry si myslel, že byla trochu hrubá, ale Brumbál se na ni krátce usmál, než se pustil do vysvětlování jeho a Harryho malého výletu k hrobu manželů Potterových a jak Harry požádal, jestli by nemohl vidět dům svých rodičů. Vyprávěl, jak souhlasil, že během Harryho prozkoumávání domu počká venku. Že je něco v nepořádku, zjistil, až když místnost, ve které zrovna stáli (nebo v případě Harryho a Brumbála seděli), začala zeleně zářit.

V té chvíli vstoupili do místnosti další čtyři kouzelníci odění ve stejně rudé jako ti dva za – jak se Harry dozvěděl – Amélií Bonesovou.

„Pozemky jsou čisté, Bonesová,“ oznámil jeden úředním tónem.

„Dům také,“ dodal jiný, „až na- ale říkal, že ho Brumbál taky zavolal…“ muž zněl nejistě.

„To je pravda, profesor Snape je tady na můj rozkaz. Nebude vám zasahovat do vyšetřování,“ řekl Brumbál tiše, ale pevně.

Amélie Bonesová na něj ostře pohlédla, ale přikývla. „Robardsi, Williamsone, pomůžete Bodeovi a Krákorovi,“ kývla ke dvěma kouzelníkům, kteří se skláněli nad tělem dítěte a zuřivě cosi mumlali. „Brumbále, myslím, že jste ještě neskončil.“

Tak jí ředitel vyprávěl, jak uháněl domem a očekával nejhorší – Harry úplně nepochopil, proč je to zelené světlo děsí snad ještě víc než smrt dítěte, ale hádal, že by to mohlo mít co dělat s tou divnou noční můrou, která se mu zdávala od doby, co si vůbec dokázal vzpomenout – a jak Brumbál našel Harryho sotva při vědomí a zřejmě mrtvé dítě.

„Nemyslíte si, že…?“ madame Bonesová otázku nedokončila, ale zdálo se, že Brumbál otázku pochopil tak jako tak.

„Ano. I když to není podle mé první domněnky. Proto jsem vás požádal, abyste přivedla ty, o kterých se nemluví. Určí přesnou povahu toho tvora jistěji než kdokoli jiný. Teď, pokud vám to nevadí, rád bych, aby se Severus podíval tady na mladého Harryho.“

„Snape? Nemyslíte, že by ho měl prohlédnout spíš léčitel?“ podívala se madame Bonesová na Harryho znepokojeně.

„Pokud je to to, co se domnívám, Harrymu může pomoci jedině Severus,“ řekl Brumbál pevně.

Harry sevřel rty. Se Snapem si nebyl moc jistý. V poslední době byl poměrně slušný, ale to nic neměnilo na tom, že Harryho nenávidí. Dal to v posledním pololetí náležitě najevo.

„Neboj, Harry, neopustím tě,“ ujistil ho ředitel, který očividně vycítil jeho nepohodlí. „Amélie, prosím…?“

Madame Bonesová střelila po Brumbálovi pochybovačným pohledem, ale otočila se k jednomu  ze svých podřízených. „Dawlishi, slyšel jste Brumbála.“

Dawlish opustil místnost, a jen o pár vteřin později vstoupil do bývalého dětského pokojíčku profesor Snape. Harry si všiml, že je ještě bledší než obvykle, a přestože jeho tvář jako vždy postrádala výraz, Harry si nemohl nevšimnout hluboké bolesti v jeho očích.

Harry a Brumbál seděli na podlaze a Snape k nim rázně přešel. Když na Harryho namířil hůlku, ten si nemohl pomoci, a aniž si stihl uvědomit, co dělá, popadl ředitelovu ruku. Trapas. On, jedenáctiletý, se chová jako batole! Ale když se pokusil ruku stáhnout, Brumbál mu v tom zabránil. Místo toho mu ji začal konejšivě třít.

„Pottere,“ protáhl Snape tak tiše, že to nikdo jiný nemohl slyšet, „podívejte se mi do očí a vybavte si, co se stalo, když jste vešel do této místnosti. Soustřeďte se na každý detail. Když budete spolupracovat, skončíme rychle.“

Harry trochu ustrašeně přikývl. Vzhlédl a setkal se s obsidiánovýma očima Mistra lektvarů. Tolik se zaměřil na chvíli, kdy vstoupil do svého starého pokojíčku, jak ho začala brnět jizva a jak se najednou celá místnost naplnila bílou mlhou a bubláním toho dítěte, že ani neslyšel Snapeovo zamumlání „Legilimens!“

Pokud Harry mohl říct, netrvalo to déle, než pár sekund. V hlavě ucítil mírný tlak a myslí mu začaly skákat obrazy uplynulých patnácti minut. Pláč tvora, jak ho Harry zvedl (tady se Harrymu zdálo, že se tlak v hlavě zvýšil) a jak se dostali sem. Teď mu na popředí mysli plavala Brumbálova tvář, a tehdy Snape přestal, ať už dělal cokoli, a svět se pomalu vrátil do normálu.

Harry se trochu zmateně rozhlédl, a tak si ani nevšiml, že na něj Mistr lektvarů seslal další kouzlo.

Pokud mohl říct, zatímco mu Snape cosi dělal s hlavou, dorazila další spousta lidí. Mimo to kolem toho stvoření někdo postavil zástěnu. Za to byl Harry docela vděčný. Pořád mu bylo zle z toho, jak to dítě vypadalo a jak zchladlo, když zemřelo.

Když Snape oslovil Brumbála, vytrhl Harryho z myšlenek. „Váš předpoklad se zdá správný, Albusi.“

Brumbál zamyšleně přikývl.


Kapitola 9.



Autor: SnowWhiteOwl        Překlad: Hedvika       Beta: Lupina, marci     Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/9/Orphan-Child

Rating: 13+



Kapitola 9

Harry se cítil divně. Byl unavený a zmatený, nemohl se zbavit obrazu křičícího tvora a podle všeho se mu nikdo nechystal nic vysvětlit. Prostě si jen přál vidět dům svých rodičů, místo, kde byl (nejspíš) šťastný, kde ho milovali. Nechtěl tady všechny ty lidi. Bylo to špatně. Bylo to jeho, bylo to soukromé, bylo to, až na hřbitov a zrcadlo, jediné místo, kde cítil blízkost rodiny. Ale to nikoho nezajímalo.

„Chci odejít,“ požádal, neschopný skrýt hořkost v hlase.

Než mohl odpovědět ředitel, promluvil Snape. Aniž by si toho Harryho všiml, sledoval jeho rychle se měnící výraz. „Může to vypadat neuctivě, pane Pottere, ale dovolte mi vás ujistit, že to bude stát za to.“

Po tomto podivném prohlášení sklonil hlavu, otočil se a rychle vyšel z pokoje. Harry zmateně sledoval jeho vzdalující se záda. Co to mělo znamenat? A jak mohl zrovna Snape vědět, jak se cítil?

„Má pravdu, Harry,“ řekl tiše Brumbál, ale než to Harry stačil zpracovat, přerušila je madame Bonesová.

„Musím s panem Potterem mluvit osobně, Albusi.“

„Samozřejmě,“ přikývl Brumbál, ale nezdálo se, že má v úmyslu vstát ze země. „Cítíš se na to, Harry?“

Harry se nad tím zamyslel. Pokud se nemýlil, všichni ti lidé okupující jeho starý pokoj byli od policie, takže neměl na výběr, že? Když s vámi chce mluvit policista, nemůžete odmítnout. No, můžete, ale pak vás zavřou, dokud nezačnete spolupracovat. Televizi ze svého přístěnku slyšel jen někdy, ale přesto se z ní něco naučil. Nicméně, ta žena očekávala odpověď, tak přikývl.

„Albusi, počkal byste, prosím, někde jinde, než si promluvím s panem Potterem…?“

„Ne, Amélie, zůstanu,“ mrkl Brumbál na zamračenou čarodějku. „Slíbil jsem Harrymu, že jej neopustím, zatímco budete vy se svými kolegy plnit svou povinnost. Kromě toho jsem jeho opatrovník, takže mám plné právo zůstat, když bude podávat svědectví.“

„Jeho opatrovník? Celé roky jste nám tvrdil, že bydlí u svých mudlovských příbuzných!“ vyštěkla madame Bonesová ostře. Harry neposlouchal, na to měl moc práce s chystáním výpovědi. Říct jí, co se stalo, byla jedna věc, ale svědectví? Nebyl si moc jistý, co to svědectví vlastně je, ale znělo to příšerně složitě.

„Amélie, Harryho opatrovníkem jsem se stal teprve nedávno, když vyšlo najevo, že jeho příbuzní jsou nevhodní.“ Když zmínil Dursleyovy, v hlase mu zazněl chlad.

Madame Bonesová věnovala Brumbálovi kalkulující pohled, ale nakonec se rozhodla nepožadovat víc informací. Alespoň ne teď. Nicméně vedla odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů a znala Brumbála dost dobře, aby věděla, že existuje jen málo věcí, které by dokázaly rozrušit obvykle klidného ředitele. A ty věci většinou spadaly do působnosti jejího odboru.

Teď však nebyl čas. Měla tu na práci rozrušené dítě. „Dobrá, Brumbále, můžete zůstat. Pane Pottere, položím vám pár otázek. Ráda bych, abyste odpovídal upřímně a nic nevynechal. Pokud si něco nepamatujete, prostě mi to řekněte – nebudete mít žádné problémy.“

Harry přikývl. To neznělo až tak složitě.

„Mohl byste mi říct, co přesně se stalo, než jste se setkal tím- s tou bytostí?“ zeptala se madame Bonesová.

Harry se nad její otázkou zamyslel. Když se přímo zeptala, co se dělo těsně před nalezením dítěte, nebylo snad nutné, aby se zmiňoval o knize ve své kapse – zdálo se to jako věčnost od doby, kdy ji zvedl ze stolku v obýváku – o dokumentech, nebo snad o té kouzelné věcičce tam dole, která přikouzlila jablka. Ne, ty věci jsou teď jeho a nebude riskovat, že policie nakonec rozhodne je odstranit.

Jemné poklepání Brumbálovy ruky vytrhlo Harryho ze zadumání. „Ehm, no, šel jsem nahoru – chtěl jsem si to tu jen prohlédnout. A pak mě začala brnět jizva. Nebolelo to, ne úplně, bylo to jen divné. Ehm, pak se všechno tak nějak zamlžilo. A pak jsem přišel sem, i když jsem to původně neměl v plánu, a najednou byla všude bílá mlha. No, ehm, pak jsem zaslechl ten nářek. Nejdřív jsem nic neviděl, ale pak se objevilo to dítě. Leželo v postýlce a pořád křičelo a vypadalo prostě strašně. Nevím, kde se tam vzalo, je mi líto…“

„To je zcela v pořádku, pane Pottere,“ ujistila ho madame Bonesová, „jen mi řekněte, co víte, my zjistíme zbytek.“

„No, vážně jsem chtěl, aby přestalo plakat, a tak nějak jsem ho zvedl-“

Cože?“ vyhrkli madame Bonesová a Brumbál zděšeně.

„Zvedl jsem ho. Plakalo. Vždyť to bylo jen miminko,“ vysvětlil Harry, který nechápal jejich reakci. „Chtěl jsem ho utěšit, ale myslím, že jsem musel ztratit vědomí hned po tom, co jsem ho zvedl. Pamatuju si až to, jak ležím na zemi a jak profesor Brumbál volá moje jméno. Myslím… myslím, že zemřelo, když jsem spadl,“ zašeptal poslední větu.

Vedle něj se ředitel zhluboka nadechl a Harry sebou trhl. Neodvažoval se vzhlédnout.

Hlas, který promluvil, byl překvapivě jemný. „Vy jste toho tvora – dítě, jestli chcete – nezabil, pane Pottere. Se svým týmem si jsme docela jisti, že zahynul téměř okamžitě, jakmile jste se ho poprvé dotkl.“

Teď pro změnu vypadal zděšeně Harry. Jeho dotek zabil dítě? Merline – byl zrůda!

Když si madame Bonesová uvědomila svou chybu, rychle se snažila své prohlášení napravit. „Obávám se, že jsem byla trochu nejednoznačná. Nechtěla jsem naznačit, že to stvoření zabil váš dotek, pane Pottere. Vždyť ta věc není normální dítě, není ani člověk.“

„Není člověk?“ zopakoval Harry. Jak by to dítě mohlo nebýt člověkem?

Madame Bonesová otevřela ústa, ale Brumbál ji přerušil. „Nemyslím si, že tohle je to pravé místo pro takovouto diskusi, Amélie, Harry.“

„Brumbále, ten chlapec má právo to vědět,“ zasyčela vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, ještě než se Harry zmohl na nějaký protest.

„Souhlasím s vámi, Amélie, a můžete si být jista, že Harryho otázky budou zodpovězeny. Jen si nemyslím, že by bylo vhodné vést tento obtížný rozhovor zrovna tady, kde nás může odposlouchávat mnoho nezasvěcených. Navíc soudím, že je nejvyšší čas vrátit se s Harrym do Bradavic. Dávka Bezesného spánku a noc na ošetřovně mu, myslím, prospěje. Nedívejte se na mě tak, Amélie, Harrymu to řeknu. Pokud mi nevěříte, a pokud to Harrymu nevadí, mohla byste přijít do Bradavic a připojit se k nám na náš malý rozhovor.“

„Nechci strávit noc na ošetřovně,“ namítl Harry a zabránil tak zamračené madame Bonesové v odpovědi na Brumbálův návrh.

„Pak bys možná chtěl strávit noc ve svém novém pokoji v našich komnatách? Obávám se, že jsem neměl možnost jej pořádně vybavit, ale vážně se mi nelíbí představa, že trávíš noc v nebelvírské věži, chlapče, kde tě nikdo nebude moci pohlídat.“

„Já mám pokoj ve vašich komnatách?“ zeptal se Harry ohromeně.

„V našich komnatách, Harry, a ano, jistěže máš.“

Harry byl na několik dlouhých okamžiků tak zaskočený, že se nezmohl na slovo, a madame Bonesová toho využila a dokončila své vysvětlení. „Jak jsem už řekla, ta věc není člověk, takže se nemusíte vinit z ublížení lidské bytosti. Nejste v žádném problému, pane Pottere. I když to vypadá hmotně, ve skutečnosti je čistě magického původu. Jak to získalo tuto formu – no, to je, myslím, něco, co vám poví ředitel, jen co se trochu z toho všeho dostanete.“

Harry, který se pořád ještě snažil vzpamatovat z ředitelových posledních slov, se zmohl jen na přikývnutí.

„Doufám, že se nic z tohohle všeho nedostane do tisku?“ obrátil se Brumbál na madame Bonesovou, zatímco se zvedal z podlahy.

Ta se zamračila. „Jste hlava Starostolce, Brumbále, takže víte, že nic týkající se odboru záhad se neodhalí veřejnosti.“

Brumbál sklonil hlavu. „Samozřejmě, Amélie. Harry, jsi připraven k návratu do Bradavic?“

Harry překvapeně vzhlédl. „Do Bradavic?“ zeptal se trochu omámeně. „Já nechci – chci říct, nechci tady všechny ty lidi. Co když něco provedou domu nebo knihám nebo klavíru? Moji rodiče-“ zarazil se, nejistý, co chce říct. Nebál se, že policie – nebo co vlastně byli zač – něco ukradne, jen mu nelíbila myšlenka zanechání svého domova v rukou cizích – zase. Tento dům byl jednou z posledních připomínek na rodiče, které mu zbyly, nemohl o něj přijít. A návrat do Bradavic, zatímco ostatní lidé zůstali v domě, byl prostě špatný – neuctivý.

„Ujišťuji vás, že nikdo nic neodnese, samozřejmě kromě něčeho nebezpečného,“ řekla madame Bonesová pevně.

Harry nedokázal říct, jestli ji neurazil – vlastně nepřímo naznačil, že její kolegové by mohli být zloději – ale bylo mu to úplně jedno. Jediné, co chtěl, bylo, aby ti cizinci opustili jeho domov! „Zůstanu, dokud jste tu vy!“ odpověděl prudce.

Amélie Bonesová si povzdechla. Pokud byl Harry podobný její neteři Susan, tuto bitvu prohraje. „Pane Pottere, slibuji vám, že bystrozorové, ti, o kterých se nemluví, a já odneseme jen nebezpečné věci. A i potom jsme povinni zapsat každý předmět a informovat vás o jeho zabavení. Později samozřejmě dostanete zpět vše, co vlastníte legálně. Neočekávám, že se skutečně najde něco nebezpečného, ​​víte, můj předchůdce již prohledal dům ihned po- po útoku na vás a vaše rodiče, ale nechci nic riskovat. Jsem si jista, že máte v plánu dům svých rodičů opět navštívit?“

Po Harryho kývnutí pokračovala. „No, pak je ve vašem vlastním zájmu ujistit se, že tu není nic škodlivého, ne?“

Harry věnoval čarodějce pochmurný pohled a přikývl. Měla pravdu, to musel uznat; chtěl se vrátit tak brzo, jak je to jen možné, a bylo by hezké, aby se tak stalo, aniž by se musel bát setkání s dalším mrtvým dítětem. Ale přesto, neodejde, dokud policie nezmizí, a nikdo ho nedonutí jinak. Je to jeho domov!

„A co tohle, Harry,“ navrhl Brumbál. „Zavolám profesorce McGonagallové a zeptáme se jí, zda jí nebude vadit zůstat tady a dohlédnout na bystrozory. Potom si nebudeš muset dělat starosti s dědictvím tvých rodičů a budeš moci odpočívat.“

Harry se nad ředitelovým návrhem zamyslel. Byl unavený, vlastně víc než to, byl vyčerpaný, a myšlenka na pohodlnou postel zněla poměrně lákavě. A profesorka McGonagallová byla v pořádku, že ano? Postará se, aby se jeho domu nic nestalo. Jeho rodiče byli koneckonců také Nebelvíři a otec dokonce hrál za kolejní tým. Harry si uvědomoval, že famfrpál znamenal pro ředitelku koleje hodně, takže by to mohlo být považováno za jakousi vzájemnou dohodu, ne? On a jeho otec hrají (nebo v otcově případě hrál) famfrpál tak, aby profesorka McGonagallová mohla mít ve svém kabinetě lesklou trofej, a ona na oplátku zajistí, že se nic nestane poslednímu domovu Potterů.

„Fajn,“ souhlasil nakonec. Brumbál se na něj radostně usmál, zvedl hůlku, zatočil s ní a vypustil do vzduchu stříbřitě bílou mlhu, docela podobnou té, která předtím zaplnila Harryho pokoj.

„Za chvíli dorazí,“ oznámil ředitel.

Asi o pět minut později prošla dveřmi Harryho pokoje vyjevená profesorka McGonagallová. „Albusi! Amélie! Co se stalo?“

Brumbál jí seznámil s upravenou verzí událostí, ke kterým došlo poté, co s Harrym odešel ze hřbitova. Naštěstí vedoucí Nebelvíru upustila od plánu křičet na Albuse, když jí řekl, že nechal Harryho vstoupit do domu na vlastní pěst, ale z výrazu v jejích očích starý muž poznal, že se tak stane zpátky ve škole a až bude Harry mimo doslech.

„Nebojte se, pane Pottere,“ prohlásila profesorka McGonagallová, když její zaměstnavatel dokončil vysvětlování, „vaše matka i otec byli dva z mých nejoblíbenějších lvů a já se ujistím, že se jejich majetku nic nestane. A Albusi, až se vrátím, vás a mne čeká vážná diskuse a vy mi zodpovíte mé otázky – všechny mé otázky, nenechte se zmýlit.“

Brumbál sebou trhl. Znělo to, jako by se Minerva zlobila nejen za to, že Harrymu umožnil toulat se po domě sám. No, to ona mu před všemi těmi lety řekla, že Dursleyovi jsou ten nejhorší druh mudlů. Kdyby ji jen tehdy poslouchal…


10. kapitola



Autor: SnowWhiteOwl     Překlad: Hedvika      Beta: Lupina, marci   Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/10/Orphan-Child

Rating: 13+



Poznámka admina: Abych neskončila ve státním nápravném zařízení za újmu na zdraví u vlastního dítěte, přemluvila jsem ke spolupráci mladší sestru Ganlum. Takže na vás čeká její překladatelská premiéra. Děkuji, Ganlum. Máš to u mě J

 

Kapitola 10.

Z protější strany pokoje už dovnitř velkým oknem svítilo slunce, když se Harry probudil. Na pár okamžiků nevěděl, kde je, ale pak mu to došlo. Měl nový pokoj, pokoj sám pro sebe, v Brumbálových soukromých komnatách. No, jeho nový opatrovník trval na tom, že nyní patří jak Harrymu, tak Brumbálovi. Harry na to stále nemohl přestat myslet. Má skutečný domov, domov v Bradavicích… To bylo víc, než o čem kdy snil.

Ale ne, to nebyla tak úplně pravda. Když byl celé ty roky nucen spát v přístěnku pod schody, skutečně snil o tom, že přijdou rodiče a vezmou ho domů. Nicméně Harry věděl, že nezáleží, jak moc si přeje, aby se sen stal skutečností, protože se to stát nemohlo. Zrcadlo bylo zničeno a dům v Godrikově Dole byl prázdný. Jen dva hroby… Harry se sebral. Nechtěl se zabývat těmito chmurnými myšlenkami, teď ne. Měl k prozkoumání celý pokoj.

Včera večer byl už Harry moc unavený a všiml si jen, že jeho postel s nebesy zabírá víc než čtvrt pokoje a že je větší, než ta v nebelvírské ložnici. Už si chtěl lehnout tak, jak byl, když mu Brumbál řekl, aby ještě pár minut počkal a vypil odvar pro bezesný spánek.

Harry sotva zaznamenal stvořeníčko s velkýma očima a ušima, které přineslo poměrně chutný lektvar (nebo alespoň ne úplně nechutný). Poslušně vypil obsah lahvičky, již mu Brumbál podal, a ani ne do půl minuty usnul.

Zdálo se, že ředitel odčaroval jeho svrchní oděv (spodní naštěstí ne – jen při tom pomyšlení zčervenal jako řepa). Brumbál byl jasně lepším opatrovníkem než Dursleyovi. Těm by bylo absolutně jedno, jestli se dobře vyspí nebo zda umrzne.

No, připustil, když vylézal zpod rudozlaté pokrývky, možná by se zajímali, jestli Harry umřel, pokud by si byli jisti, že musí zaplatit jeho pohřeb.

Harry se usilovně snažil nemyslet na včerejší události a přešel docela prázdný pokoj. Matně si pamatoval, že jeho nový opatrovník říkal něco o nákupech na Příčné ulici, ale nebyl si jist, že mu dobře rozuměl. Místnost byla zařízena velkým lůžkem, skříní, stolkem s židlí a dokonce i pohovkou. Oblečení a školní potřeby už měl, tak co potřeboval ředitel koupit?

Výhled z okna byl velkolepý. Dokazoval, že Brumbálovy komnaty byly položeny v nejvyšší věži celého hradu, a Harry mohl přehlédnout trávníky a velkou část jezera. Bylo to tak překrásné. A jestli Brumbál mluvil pravdu ohledně jeho opatrovnictví (a Harry cítil, že mu nelhal), znamenalo to, že tu mohl zůstat prakticky navždy.

Hlasité zakručení ho vytrhlo ze zamyšlení. Opatrně se rozhlédl kolem a zjistil, že ten zvuk vydal jeho vlastní žaludek. Doufal, že snídaně ještě neskončila, i když měl jen malou naději. No, jako by nebyl zvyklý mít hlad.

 

 

 

Pět minut nato, co se převlékl do čistých šatů, které jako zázrakem našel ve skříni, se Harry zhluboka nadechl a otevřel dveře. Nepamatoval si, že by Brumbál říkal něco o tom, že se nesmí toulat jeho komnatami. Včera ale neměl večeři a už málem padal hlady.

Místnost na druhé straně dveří byla docela… barevná. Dvě pohovky – jedna žlutá, druhá nachová – stály na zářivě červeném koberci.

Několik dveří v různých odstínech modré vedly do dalších prostor ředitelových komnat. Harry se právě chystal zkusit své štěstí s těmi vlevo, když se obzvlášť výstřední modré otevřely, a odhalily samotného opatrovníka.

„Á, Harry, jsi vzhůru!“ zvolal Brumbál, evidentně potěšen. „Právě jsem tě šel vzbudit – je skoro poledne, a pokud se nepletu, včera jsi nevečeřel.“

Poledne?‘ pomyslel si Harry. No, rozhodně nikdy předtím nespal tak dlouho. „Dobré ráno, profesore Brumbále, pane,“ pozdravil, když si vzpomněl na slušné vychování. „Jenom si zajdu do Velké síně a kouknu se, jestli se už podává oběd. Hmm, mám se pak vrátit do nebelvírské věže…?“ Většina jeho oblečení už byla přestěhována do ložnice, kde tuto noc spal, to ale neznamenalo, že Brumbál chtěl, aby zůstal nastálo. Jistě byl vděčný za každou minutu, kdy se nemusel zabývat svými studenty.

„Vlastně, Harry, myslel jsem si, že bychom spolu mohli poobědvat v našich komnatách, a já ti tak budu moci odpovědět na otázky, které jistě máš. Na Vánoce tu zůstává pár studentů a nemyslím si, že by bylo bezpečné povídat si, aniž by existovalo riziko, že nás vyslechne někdo z tvých spolužáků nebo mých kolegů.“

Harry se začal ošívat. Na jedné straně měl strašnou spoustu otázek, ale na straně druhé už nikdy nechtěl přemýšlet o tom, co se stalo.

Jak se zdálo, Brumbál si všiml jeho rozpaků, protože přešel místnost a položil mu ruku na rameno. „Možná ti to tak nepřijde, ale mluvit o věcech pomůže víc než je potlačit a nechat se jimi pronásledovat ve snech. Slibuji, že jakmile pochopíš, co se stalo včera odpoledne, budeš se cítit lépe. Může být těžké tomu uvěřit. Jsem si jistý, že by sis tím radši neprošel, ale to, co se stalo v domě tvých rodičů, nebylo úplně špatné.“

Rozpačitý Harry se poněkud váhavě nechal svým opatrovníkem dovést do místnosti, která se ukázala být jako poměrně prostorná jídelna. Věděl, že muž má pravděpodobně pravdu. Ačkoli to neznamenalo, že se mu to bude líbit.

„Pedro?“

Polekaný Harry vzhlédl. Věděl, že je Brumbál na sladké, ale byl si jist, že by mu nenabízel žvýkačku před snídaní. Nebo ano? Za vteřinu se ukázalo, že Pedro není nic na zub, ale drobné stvořeníčko, které si matně pamatoval z předchozího večera.

„Můžeš nám, prosím, donést čaj a lehkou snídani pro Harryho?“

„Samozřejmě, pane řediteli,“ zapištěl domácí skřítek a s prásknutím zmizel.

Když se Harry posadil, objevil se před ním talíř s míchanými vejci, pár plátků vypečené slaniny a grilovaná rajčata. Vedle toho Harry našel další talíř s několika toasty a rozličné druhy marmelády, sklenici dýňové šťávy, stejně jako čaj pro něj i Brumbála. Pokud si Pedro myslel, že toto je lehká snídaně, Harry nechtěl vědět, co by servíroval, kdyby ředitel chtěl kompletní anglickou snídani…

„Nadlábni se!“ pobídl ho Brumbál. Když se Harry do jídla pustil, zářivě se usmál. Pár minut seděli oba v tichosti a do Harryho jídlo jen padalo, zatímco jeho opatrovník oždiboval toust namazaný malinovou marmeládou.

 

 

 

Jakmile Harry vyjedl většinu svého talíře, Brumbál řekl: „Takže, Harry, kde začít? No, možná bys rád slyšel, že mě madame Bonesová časně ráno kontaktovala, aby mi sdělila, že bystrozorové i její kolegové z oddělení záhad prohledali bývalý dům tvých rodičů a nenašli nic, co by mohlo představovat hrozbu. Bystrozorové jsou obdobou policistů v mudlovském světě a odbor záhad se zabývá dosud neznámou nebo zapomenutou větví magie,“ vysvětlil na Harryho tázavý výraz.

„Tak, hmm, se můžu vrátit zpět? Myslím do našeho domu?“ Neodvážil se doufat, že by mu dospělí někdy dovolili se tam znovu vrátit.

„Ano, Harry, i když bych Tě chtěl požádat, zda bys při příští návštěvě Godrikova Dolu zvážil něčí doprovod. Nemusím to být já, ale jakýkoliv dospělý kouzelník, který zná základy obrany. Profesorka McGonagallová je na mě pořád dost naštvaná, že jsem Ti dovolil vstoupit do budovy, která byla místem kouzel, jimž stále docela nerozumíme.“

Brumbál si bezmyšlenkovitě třel tvář a Harry, který ten pohyb sledoval, si všiml několika červených fleků na jeho tváři. Snad profesorka McGonagallová nenapadla ředitele školy?!

No, vlastně to byl srandovní nápad. Všichni pořád mluvili o tom, jak mocný Brumbál je. A představa, že ho starší čarodějka udeřila… Harry potlačil uchechtnutí, ačkoli nevěděl, jestli úspěšně, protože ještě než jeho opatrovník stáhl ruku, mrknul na něj.

„Rozhodně, Harry, pokud se mě chceš na něco zeptat, do toho.“ Brumbál se usmál na chlapce na druhé straně stolu.

Nemusel ho pobízet dvakrát. „Co bylo to… to dítě? Ta policistka říkala, že to nebyl člověk, i když tak vypadalo! Proč umřelo? A odkud se vzalo? Proč-“ zarazil se, když Brumbál pozvedl ruce.

„Jednu věc podruhé, Harry. Madame Bonesová – ta dáma, co tě včera večer vyslýchala – měla pravdu, nebyl to člověk. Vypadá to, že se kouzelná ochrana tvé matky před Voldemortem té noci, co zemřela, spojila se silou smrtící kletby a poznamenala místo té události způsobem, jaký nikdo doposud nezažil. Jistě si uvědomuješ, že jizva, kterou máš na čele, je pozůstatek něčeho velmi mocného?“

Harry přikývl. Ano, Hagrid mu řekl o jeho jizvě a že díky ní je slavný. Dokonce začal prohledávat knihovnu kvůli knihám napsaným o něm, o kterých se Hermiona zmínila.

Třebaže do nynějška nevěřil ničemu, co ty knihy tvrdily, že se stalo. Neměl v hlavě kouzelné ostří, které by se vynořovalo z jeho jizvy, aby zabíjelo lidi. A Harry si byl docela jistý, že si ho svým znamením neoznačil žádný ujetý samozvaný bůh jako nějaký ‚Zeus‘.

Ne, pro Harryho bylo vysvětlení jeho jizvy jednoduché – byl zraněn tu noc, kdy jeho rodiče zemřeli, a než někdo objevil jeho zranění, ošklivě se zjizvilo.

Nyní se nicméně zdálo, že mu ohledně jeho jizvy chce Brumbál říct něco zvláštního…

„Když jsem Tě viděl tu noc po útoku, měl jsem podezření, co ta jizva na tvém čele znamená, ačkoliv jsem si nebyl zcela jist. Vlastně jsem doufal, že se pletu,“ pokračoval ředitel.

„Nicméně, během posledních desíti roků jsem získal velké povědomí o tom, co Voldemort dělal, a co mělo za následek, že nebyl zabit, ale svou vlastní kletbou jen vyhoštěn, a co to mohlo znamenat pro tebe. Zdá se, že přijal některá docela drastická opatření k zajištění své nesmrtelnosti.

Je to velice černá magie, Harry, a já ti nepovím, co přesně udělal – jsi příliš mladý, jen dítě, ještě bys neměl vědět o všem zle ve tvém světě, a už vůbec bys tím neměl být poznamenán. Potřebuješ ale znát základy v pořadí, jak se včera staly. Byla to láska tvé matky, která zabránila tvé smrti o Halloweenu. Fakt, že zemřela, aby tě ochránila, byl Voldemortovi úplně neznámý. Tu noc tě nemohl zabít, nezáleží jak.

Nicméně, vyděšený vlastní smrtelností, použil Voldemort již dříve staré a černé kouzlo, které mělo zaručit jeho přežití, pokud bude zabito jeho tělo. Za ta léta jsem zjistil, že použil temné rituály, aby rozštěpil svou duši. Byla doba, kdy byla tato forma magie obecně známá, přesto ji nikdo nepoužíval, protože to, mimo jiné, vyžadovalo zabít člověka. Nicméně to vypadá, že Voldemort rozštěpil svou duši několikrát, o což se před ním nikdo nepokusil. Byl tak vyděšený smrtí, že ochotně trhal svou duši na kusy, aby si zajistil nesmrtelnost.“

Harry poslouchal se směsí úcty a hrůzy. Chápal, že někoho může tak děsit umírání – koneckonců, nikdo vám nemohl říct, jak to bylo bolestivé.

Ale Harry si myslel, že smrti jako takové není třeba se bát. Jeho rodiče byli mrtví. A ačkoliv si nebyl jistý, zda by jeho vlastní smrt znamenala, že by je mohl opět spatřit, nebo zda by jej čekala jen nicota, byla tu stále naděje na posmrtný život.

Bylo jaksi velice ironické, že Voldemort se bál smrti pravděpodobně víc než Ron pavouků, zatímco Harry od střetnutí s rodiči v zrcadle uvažoval o tom, že by si vzal život.

Harry nerozuměl, jak to všechno, co mu ředitel řekl, souvisí s ním a dítětem, které našel v domě rodičů. No, Brumbál chtěl zřejmě pokračovat s vysvětlováním, takže se Harry prozatím rozhodl počkat.

„V den, kdy šel zabít tebe i tvou rodinu, byla už Voldemortova duše natolik poškozená, že ji sotva mohl ovládat. Ale on to nevěděl, a to mělo za následek, že byl docela nezodpovědný. Lidská duše pro něj byla pouze prostředkem k dosažení cíle, něco, co by ho pojilo se světem živých. Nevzal v úvahu, že celistvá a nepoškozená duše má vlastní sílu. Vrhl smrtící kletbu na tvého otce i matku. Nepřemýšlel o tom, co by pro něj mohlo znamenat, když dva lidé dobrovolně dali své vlastní životy ve snaze ochránit své blízké. A pak, když se tě pokusil zabít, se stalo něco, co nečekal.“

„Ale proč se mě pokusil zabít?“ přerušil ho Harry.

Brumbál se zhluboka nadechl. Slíbil Amélii i Minervě, že Harrymu poví všechno. Stále si nebyl jistý, jestli je to správné. Ale na druhou stranu, také si myslel, že svěření Harryho Dursleyovým a možnost vstoupit do posledního domova rodiny Potterových je správná věc… měly-li poslední dny Brumbála něčemu naučit, pak to, že není neomylný. A tak se rozhodl na Harryho otázku odpovědět, říct mu o onom proroctví, které bylo vyřčeno, než se narodil.

Když ředitel dokončil své vysvětlení o věštbě, která tvrdila, že on, Harry, bude jediný, kdo by měl mít sílu, aby porazil Voldemorta, civěl na Brumbála pochybovačně. „Byl prakticky vůbec nejmocnějším kouzelníkem a věřil v nějaké proroctví?“

„No, Harry, v kouzelnickém světě existují proroctví. Jistě, mnohá se ukáží jako mylná nebo alespoň nepochopená, ale existují případy, kdy se věštby skutečně vyplní.“

„Ale jak víte, která je opravdová, a která ne?“

„To nemůžeš vědět. Myslím – alespoň pokud není proroctví vyřčeno někým, kdo je zcela zjevně podvodník. Samotné Voldemortovo jednání však vyústilo v to, že se proroctví stalo pravdivým – nebo alespoň až do včerejška to byla pravda.“

Teď byl Harry ještě zmatenější. To nedávalo smysl! Pro Harryho znělo věštění hodně podobně jako sázení. A teď Brumbál dokonce tvrdil, že proroctví, která kdysi byla pravdivá, se nakonec stala lživými?!

Tohle musely být další z těch čarodějných záležitostí. Třeba by Bradavice měly nabízet kurz pro mudlorozené (a u mudlů vychované) studenty, aby jim pomohl porozumět podivným věcem, jež kouzelníci a čarodějové považovali za samozřejmé.

„Nevím, co myslíte, pane profesore,“ přiznal se Harry upřímně.

„Ano, je to docela matoucí, já vím a je mi to líto. Ale brzy porozumíš,“ usmál se na něj Brumbál omluvně. „Prozatím mě nechej vrátit se k momentu, kdy na tebe Voldemort použil smrtící kletbu. Nečekal, že se něco pokazí, jinak by byl určitě obezřetnější. Nečekal, že ti tvoji rodiče láskou k tobě a svou obětí poskytnou ochranu silnější než kterékoliv známé kouzlo. Tato ochrana vedla k tomu, že se smrtící kletba obrátila proti jejímu sesílateli. Jen tě poznamenala, ale neublížila ti ani tě nezabila, ale -“

„Ale zanechala jizvu na mém čele, vím, Hagrid mi to už pověděl,“ přerušil trochu rozmrzelý Harry ještě jednou ředitele. Chtěl vědět, co přesně se včera stalo, ne znovu prožít chvíli, která ho stála šťastné dětství.

„Ne, Harry, to nebylo to, co se stalo,“ blýskl Brumbál očima na ohromeného hocha.

„Ale Hagrid -“

„Vím, co ti Hagrid řekl, a je to příběh, na kterém jsi měl lpět, když jsi mluvil s každým, o kom sis nebyl stoprocentně jistý, že mu můžeš věřit. Těmto událostem kouzelnický svět věří, že se té noci udály. Pravda však… ani já si jí nebyl stoprocentně jistý až do včerejška.“

Harry se na židli posunul dopředu a zadržoval dech.

„Jak jsem řekl, smrtící kletba se odrazila a zasáhla Voldemorta. Za normálních okolností by ho zabila. On však díky magii, kterou použil, aby prakticky získal nesmrtelnost, nemohl zemřít. Jeho tělo se rozpadlo a většina toho, co zbylo z jeho duše, utekla.

Do této chvíle šlo všechno tak, jak očekával, že by mohlo, kdyby byl vystaven smrtící kletbě. Nicméně opakované rozdělení jeho duše zanechalo její zbývající část slabou, křehkou. A síla vražedné kletby, kterou seslal, stačila, aby ji ještě jednou rozštěpila, i když to nezamýšlel, a co je důležitější, čehož si ani nevšiml. Pouze jedna část jeho duše utekla. Jiná část…“

Tady se Brumbál utišil. Harry měl pocit, že ví, co se mu ten muž pokouší říct.

„Z důvodů, s nimiž nejsem obeznámen, část jeho duše, již zde zanechal, přilnula k jediné živé bytosti v okolí. To k tobě přilnula, Harry. Od toho máš tu jizvu. A to je důvod, proč je po včerejších událostech vybledlá a nyní téměř neviditelná.“

Brumbál s úsměvem vykouzlil malé zrcadlo. A tak si Harry, který se mezitím zmocnil čajové lžičky s cílem obdivovat své čelo, nyní téměř bez poskvrny, mohl dobře prohlédnout, co kdysi bývalo jeho slavnou jizvou.

„Je pryč!“ vykřikl. „No, ne úplně, můžete ji ještě vidět, ale jen když se podíváte opravdu velice pečlivě. Je vážně pryč!“ Než Harry nastoupil do školy, byl by docela smutný, kdyby zjistil, že náhle zmizela, měl svou jizvu opravdu rád. Ale už od jeho první návštěvy v Děravém kotli, a ještě více po prvních dnech v Bradavicích, začal jizvou, jež ho činila okamžitě rozpoznatelným, opovrhovat. Možná, že teď by mohl být obyčejným chlapcem. Možná, že teď všichni ti lidé na něj přestanou zírat jako by byl cizokrajné zvíře.

Harryho spustil zrcadlo a hleděl na svého poručníka. „Ale jak je to možné? Co má to dítě společného s mou jizvou?“

„To dítě, jak ho nazýváš, byla fyzická forma vit - části Voldemortovy duše, která sídlila od té noci v tvojí jizvě.“

Harry v hrůze hleděl na muže. „To byl – to byl Voldemort?“

„No, jeho součást. Jak jsi viděl, jeho duše je těžce poškozena a nejsem si jist, zda bude schopen přežít, i kdyby získal nové tělo. Existují hranice toho, co lidská duše může snést. V určité chvíli přestane být člověkem.“

„Ale jak je možné, že prostě vyšel ven z mojí jizvy?“ zeptal se Harry. Střídal se v něm pocit na zvracení, že něco takového žilo v jeho čele víc než deset let, a úleva, že už je to pryč.

„To se Bode a Krákora – ti dva muži v černých pláštích, které jsi včera viděl – snaží zjistit. Pracují pro oddělení záhad a vypořádávají se s nevysvětlitelnými událostmi. Pokud bych se odvážil odhadovat, řekl bych, že přetrvávající kouzlo oběti tvé matky a ozvěna Voldemortovy kletby se nějak aktivovaly tvojí přítomností v tom pokoji, tebou, který jsi byl tak hluboce ovlivněný oběma kouzly. Zdá se, že ty dvě síly jen pokračovaly v souboji, ve kterém zápasily o Halloweenu roku 1981. Tentokrát láska tvé matky jasně vyhrála.“

„Chcete říct, že Voldemort už není součástí mé hlavy?“

„Ano, Harry. Kromě toho, že ta jizva vybledla, mě věci, které jsi řekl madame Bonesové, přesvědčily o tom, že ve tvé jizvě skutečně z Voldemorta nic nezbylo. Když se všechno zamlžilo, necítil jsi přítomnost nikoho jiného, že?"

Harry přikývl. Ano, byl si jistý, že tam – všude tam, kde bylo jeho já – nebyl nikdo další.

„Jsem si jistý, že by sis všiml, kdyby v jizvě bylo víc než tenhle kousek Voldemortovy duše.“

„A to dítě – Voldemort, myslím – nemůže se vrátit zpátky? Nemůže zpět do mé jizvy?“ zeptal se Harry. Chtěl si být absolutně jistý. Z pomyšlení, že by se ta věc mohla vrátit do jeho hlavy, se mu udělalo špatně.

„Ne, Harry, tato část Voldemorta je skutečně mrtvá.“

„Já – já ji zabil?“ prudce se mu rozbušilo srdce. Byl to Voldemort – ehm, jedna jeho část, přece – to jistě nebude nikomu vadit, že ji on, Harry, zabil.

Celý kouzelnický svět stále šílel, protože měl prý ‚zabít‘ Voldemorta před deseti lety. Ale myšlenka, že byl zodpovědný za smrt dalšího člověka – ne, to Harry nemohl snést, bez ohledu na to, jak ohavná ta osoba mohla být. Nechtěl být vrah. Nechtěl být jako Voldemort.

„Voldemort sám zabil tuto část své duše, když při svém pátrání po nesmrtelnosti zašel příliš daleko, a kouzlo tvé matky tě před ním bude nadále chránit i dlouho po její smrti. Nikoho jsi nezabil, Harry.“

Harryho úlevou vydechl. Mohlo by se zdát divné, že je rád, že to nebyl on, kdo zabil některou z částí vraha svých rodičů, a ani si nebyl jistý, jestli on sám zcela pochopil tu nechuť. Ale nemohl změnit, jak se cítil.

Nemohl si pomoci, ale před svým vnitřním zrakem viděl plačící bezmocné dítě. Bez ohledu na to, jak bylo ošklivé, bez ohledu na to, že v jednu chvíli bylo součástí jednoho z nejsurovějších mágů, který kdy existoval, přesto to bylo jen malé dítě.

Zvláštní nechtěné dítě.

Harryho nevěděl, jestli se má odvážit podělit se o tyto myšlenky se svým opatrovníkem. Co kdyby si Brumbál myslel, že je stejně špatný jako Voldemort, protože mu bylo líto kousku duše temného kouzelníka? Ale bylo to jenom dítě…

„Co se stalo s… s tím?“ zeptal se Harry konečně starého čaroděje.

„Podle profesorky McGonagallové je krátce po našem odchodu odnesli ti, o nichž se nemluví na oddělení záhad, aby určili jeho přesnou podstatu. Pokud vím, je tam stále. Jsem si jistý, že Amelie – madame Bonesová – by mi řekla, kdyby je měli přemístit. Nevím, co s tím tělem hodlají dělat. Nemyslím si, že by bylo moudré takovýto artefakt uchovávat. Neměl by ani existovat.“

„Můžeme ho pochovat?“ vyrazil ze sebe Harry, ani se neodvažoval na ředitele podívat.

„Pochovat?“ zopakoval užaslý Brumbál.

„Ano. Je to jen dítě. Není jeho chyba, že je tak… prapodivné.“


11. kapitola a Epilog



Autor: SnowWhiteOwl     Překlad: Lupina, Hedvika      Beta: Lupina, marci    Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10069987/11/Orphan-Child

Rating: 13+



Překlad: Lupina

 

Kapitola 11

 

Brumbálův výraz změkl. „Nejsem si jistý, jestli nám to dovolí, Harry. Navzdory jeho fyzickému zjevu je to ‚dítě‘ pořád součástí Voldemorta. Nemyslím, že by bylo bezpečné je prostě jen pohřbít. Voldemort má následovníky, kteří nejsou uvěznění, a kdyby přišli na stopu, kde je pohřbená část jejich pána, usilovali by získat tělo, aby je použili k vlastním účelům. Stále jsou poblíž části Voldemortovy duše a mrazí mě z pomyšlení, o co by se mohli pokusit.“

„Ale-“ Harry se zoufale snažil hledat argumenty. Jakkoliv se to zdálo nerozumné, nedovolí těmto kouzelníkům zacházet s tělem dítěte jako s odpadem jen kvůli tomu, co prapůvodní majitel duše udělal. Oni neslyšeli pláč toho mimina, neviděli, jak naprosto bezmocné a zranitelné bylo.

Ani Brumbál, ani ostatní kouzelníci neviděli, že to dítě trpělo pod Voldemortem stejně jako Harry. Ne, Harry zajistí, že bude alespoň pohřbeno správně.

„Chci, abychom ho pohřbili my. Když nikomu neprozradíme, co děláme, nikdo to nezjistí. Říká se, že jste nejmocnější kouzelník na světě a že ani Voldemort, když tu byl, by vás nenapadl. Můžete na mě prostě jen seslat kouzlo, které mi zabrání komukoliv říct, že jsme ho pohřbili, takže to nikdo nezjistí,“ pravil Harry pevně a odhodlaně se díval na ředitele.

„Proč se tolik zaobíráš pohřbením části muže, který tě připravil o rodinu?“

Harry se nad otázkou zamyslel, ale ani po dvou minutách dumání si nebyl jistý. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Neviděl jste to dítě – když bylo živé, myslím. Bylo to jenom mimino a neudělalo nic zlého. Nebyla jeho chyba, že muselo žít v mé jizvě. A není správné chovat se k lidem bez patřičné úcty. Jestli se chováte, jako by vám život dítěte byl jedno, tak nejste lepší než Voldemort, no ne?“

Harry vážně doufal, že to neznělo, jako by přirovnával Brumbála k Voldemortovi – tak to nemyslel! Naopak, byl si docela jistý, že se ředitel naprosto liší od toho temného kouzelníka. Koneckonců bojoval s ním a tak, a snažil se chránit Harryho – i když neodvedl dobrou práci, to musel uznat. Ale Brumbál se alespoň snažil, zatímco Voldemort byl zodpovědný za Harryho příšerné dětství.

Nicméně Harry nedovolí řediteli, aby udělal cokoliv vzdáleně podobného Voldemortovým činům, třeba jednat s tělem dítěte, jako by bylo odpad. Protože kdyby to udělal, nebyl by skutečný důvod s Voldemortem bojovat, že? Oběť jeho rodičů by byla zbytečná.

Harry zatím nevěděl o nitrozpytu a nitrobraně, ani o skutečnosti, že všechno, co si myslí, se mu prakticky ukazuje ve tváři, takže bylo docela těžké pro každého s alespoň průměrnými schopnostmi v těchto oblastech magie nesledovat směr jeho myšlenek.

Harryho proto trochu překvapilo, když starý kouzelník sedící naproti němu najednou vstal, otočil se k oknu za ním a několik minut hleděl na sněhem pokryté pozemky.

„Ehm, profesore Brumbále, pane?“ zeptal se po chvíli Harry, ale vůbec netušil, co se děje.

„Omlouvám se, Harry, jsem roztržitý,“ Brumbál se opět otočil.

Harryho oči se trochu rozšířily, když viděl, že ty opatrovníkovy jsou naplněny slzami. Copak Brumbál plakal? Ale proč?!

„Omlouvám se, pane, nemyslel jsem…“ zakoktal se Harry, jak si nebyl jistý, co říct.

„Nemáš se za co omlouvat, Harry,“ prohlásil Brumbál tiše. „Právě naopak. Připomněl jsi mi něco velmi důležitého. A dokázal jsi, že pokud to proroctví bude stále platit, budeš opravdu tou pravou osobou, která porazí Pána zla. Protože je nemožné porazit zlo větším zlem…“

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil, co Brumbál svým tajemným prohlášením míní. Tedy, co věděl, byl ten muž génius, takže bylo naprosto v pořádku, když byl trochu… divný. Protože na Harryho přání pohřbít to mimino nebylo nic zvláštního, ne?

„Takže znamená to, že pohřeb toho dítěte uděláme?“ vyjasnil si.

„Ano, Harry. Ano, uděláme pohřeb toho dítěte. Obávám se ovšem, že to opravdu nikomu nesmíme prozradit, ani tvým kamarádům.“

„To je v pořádku, pane,“ odpověděl Harry nenuceně. Stejně nevěděl, co říct Ronovi a Hermioně. Nechtěl prozradit, co se stalo v Godrikově Dole. Harry si stále nebyl jistý, jestli kamarádství s Ronem bude stejné, a zatímco předpokládal, že Hermiona bude mít pochopení se vším, co se stalo, s Ronem obnovili své kamarádství jen před dvěma měsíci a Harry nebyl připravený, aby prozrazení pravdy zvýšilo jeho zranitelnost.

Pak si vzpomněl na něco dalšího, na co se chtěl zeptat už od první zmínky. „To proroctví, pane,“ skepse v jeho hlase byla nezaměnitelná, „proč jste si myslel, že už není pravdivé? Pokud šlo o skutečnou předpověď, není zapotřebí, aby se naplnilo?“

„Ano, to je zajímavá otázka, můj chlapče.“ Brumbálovy oči na něj zazářily. „Víš, věštění je nejmlhavější odvětví magie vůbec a většina opravdových proroctví se dá pochopit, až když se naplní jejich předpověď. Ta zahrnující tebe a Voldemorta je však jiná. Kdyby se Voldemort nedozvěděl o té části, kterou považoval za celé proroctví, pravděpodobně by nikdy nebylo naplněno. Takže spíš než o typickou předpověď jde o cosi obecně označovaného za ‚sebevyplňující věštbu‘.“

Harry přikývl. Ano, znělo to logicky. A nemohl si pomoci, ale hněval se na tu neznámou vědmu, která to pitomé proroctví udělala a výsledkem pak byla vražda jeho rodičů a jeho dětství u Dursleyových. Kdyby někdy potkal tu osobu zodpovědnou za celé to neštěstí…

Možná existuje způsob, jak postavit věštění mimo zákon? Rozhodl se zeptat Hermiony hned, jak se vrátí do Bradavic. Byla tou nejzanícenější při jejich hledání informací o Nikolasi Flamelovi. Ve skutečnosti podle svitu v jejích očích, když vyšlo najevo, že budou muset zajít do knihovny, aby tu hádanku rozluštili, Harry považoval svoji kamarádku za až příliš nadšenou.

Možná by Bradavice měly nabízet víc dodatečných učebních aktivit pro studenty jako Hermiona. Tak by méně žáků strkalo nos do věcí, které nejsou jejich starost, nebo… nezešíleli tak, aby se pokusili chovat draka, nebo se snažili obnovit otrokářství.

I když v tomto případě by se kamarádka jako Hermiona hodila. Pokud by dokázali najít způsob, jak zakázat předpovídání, nemusel by kvůli nějaké věštbě být nikdo další zavražděn.

„A teď,“ pokračoval Brumbál zjevně slepý k Harryho plánům, „to vypadá, že stejně jako Voldemortův způsob vypořádání se s tou věštbou, i tvé jednání mělo vliv na její pravdivý obsah. Tvá jizva je bezmála pryč, Harry, což znamená, že již nejsi ‚označen za jemu rovného‘. Nejsem si jistý, jestli stále máš tu moc zničit Voldemorta jednou provždy, ale nezáleží na tom. Jestli se rozhodneš bojovat se zlem, jakmile na to budeš dost starý, nic ti nebude bránit, ať už bude existovat proroctví, či nikoliv. Záleží na faktu, že ti nic nebrání vybrat si cestu teď, když Voldemortův definitivní konec již nelpí na tobě a tvém životě.

Během svého zkoumání důvodu, proč oné noci ve vašem domě Voldemort zmizel, ale nezemřel, jsem narazil na možnost, že se duše dá rozdělit spácháním vraždy. Bál jsem se, že se něco podobného mohlo stát. Že Voldemort bezděčně vytvořil další oddělený kus duše a že bys mohl být jeho schránkou. Pokusil jsem se přesvědčit sám sebe, že to není pravděpodobné, že neexistuje zmínka o možnosti, že by živý člověk sloužil jako schránka kusu něčí duše, ale nicméně jsem se rozhodl dohlížet na tebe, hned jak přijedeš do Bradavic. I když by mě nikdy nenapadlo, že budu u toho, když zcela sám porazíš tuto část Voldemorta…“ Brumbál se odmlčel. Celou dobu Harryho pozoroval jako něco opravdu pozoruhodného.

„No, ale já doopravdy nic neudělal,“ Harry se necítil příjemně. Nebyl důvod, aby se na něj Brumbál díval s takovou hrdostí, ne?

„Ale udělal, Harry! Možná si toho nejsi vědom, ale místo toho ‚mimina‘ jsi mohl stejně snadno zemřít ty.“

„Ale řekl jste, že to magie mé matky mě chránila a zabila to mimino,“ namítl Harry.

„Ale ani magie tvé matky tě nemohla chránit proti Voldemortovu zlu, kdybys neměl touhu žít. Mít tak silnou vůli jen pár dnů od setkání se Zrcadlem z Erisedu… skutečně jsi pozoruhodný mladý muž, Harry, a já jsem velmi hrdý, že jsem tvým poručníkem.“

Harry zčervenal, nebyl zvyklý na chválu.

Oba ztichli a Harry se zaměstnal dojedením vajíček. Nemohl si pomoct a přemýšlel, co by se mohlo stát, kdyby se nerozhodl nenechat nikoho ani nic zabít jej, právě když vstoupil do domu rodičů, prakticky minuty předtím, než z jeho jizvy vyšlo to dítě.

„Co ty… co ty ostatní části jeho duše?“ zeptal se, když Pedro odklidil ze stolu. „Jsou i další lidé, co mají něco jako to mimino v hlavě? A neměli bychom jim to říct?“ Harry si byl dost jistý, že nikdo by nechtěl mít v hlavě takovéto stvoření.

„Co vím, Voldemort uložil většinu částí své duše do neživých předmětů, Harry. A normálně ani ty fragmenty nenabírají tvar dítěte. Nejsou tak docela hmotné, tyto kousky. Ty však správně předpokládáš, že je třeba postarat se o další odštěpky. Jelikož se již zapojilo oddělení záhad, souhlasil jsem, že jim předám všechny své informace, které jsem za roky výzkumu nashromáždil.“

„Ale proč jste jim to neřekl dřív?“ ptal se Harry. Nemohl uvěřit, že by ředitel byl tak nezodpovědný.

Brumbál se tvářil provinile, a jestli se Harry nemýlil, i tváře měl poněkud červenější než předtím. „Nepovažoval jsem za moudré, aby víc lidí, než je absolutně nezbytné, vědělo o tajemství Voldemortovy nesmrtelnosti. Doufal jsem, že je sám dokážu vystopovat a zničit. Život mě totiž naučil, abych byl ohledně sdílení svých tajemství velmi opatrný…“ povzdechl si a odmlčel se.

Harry se zoufale chtěl zeptat, co opatrovník myslel tím tajemným prohlášením, ale měl pocit, že Brumbál nechtěl vykládat o čemkoliv, na co si vzpomněl. Tak jen prostě čekal, čím bude pokračovat.

„Nicméně,“ navázal ředitel, jakmile si všiml Harryho zvědavého pohledu, „když jsem promluvil s Amelií – madame Bonesovou – panem Bodem s panem Krákorou, docela neústupně vyžadovali převzetí vyšetřování. Už je to dávno, co jsem se naučil pečlivě vybírat bitvy a bylo by… nerozumné všechny tři rozhněvat,“ uchechtl se a Harry se rozhodl, že se nikdy nepostaví proti těmto třem policistům. Když se jich bojí i Brumbál…

„Dohodli jsme se však. Já se s nimi podělím o své vědomosti a na oplátku mě oni budou informovat o jejich pokroku. A co je důležitější, bez mého svolení nikoho s tímto tajemstvím neseznámí. Harry, jednu věc musíš pochopit – jen fakt, že lidé pracují pro vládu, neznamená, že se jim dá věřit. V naší společnosti je několik bezúhonných občanů, kteří mají jistý vliv na ministra kouzel a údajně sloužili Voldemortovi. Bohužel to nemůžeme dokázat, jinak by skončili v Azkabanu – kouzelnickém vězení,“ opravil se Brumbál při Harryho tázavém pohledu.

„Amélie Bonesová je ale sveřepě loajální světlé straně. Během války přišla o většinu rodiny, i když ne v takové míře jako ty, Harry.“

„Takže oni budou hledat další kousky duše a něco s nimi udělají, čili Voldemort už nebude nesmrtelný?“

„Ano, Harry, to je správně. Nemusíš si dělat starosti s tím, co Voldemort provedl své duši. Už ne.“

 

 

Harry většinu odpoledne prospal na purpurové pohovce v Brumbálově – jejich! – obývacím pokoji, protože byl stále unavený ze včerejších událostí. Dostat z hlavy dětskou část Voldemortovy duše bylo nějak namáhavější, než si Harry myslel.

Později obdivoval svoji téměř neviditelnou jizvu ve tvaru blesku ve velkém zrcadle v koupelně, která přiléhala k jeho nové ložnici – jakmile jeho poručník kouzlem snížil umyvadlo a zrcadlo, aby na ně i tak malý kluk jako Harry mohl dosáhnout bez levitačního kouzla. Pomyslel si, že nesmí nikomu říct o tom, že strávil 10 minut před zrcadlem – není holka! Ale pak ho napadlo cosi důležitějšího.

„Profesore Brumbále?“ zavolal a z pokoje téměř vyběhl, aby rychle našel poručníka.

„V kanceláři, Harry,“ hlas vycházel z místnosti s tyrkysovými dveřmi, z Brumbálovy soukromé pracovny.

„Pane profesore,“ zafuněl Harry a místnosti nevěnoval žádný delší pohled, „když je moje jizva skoro pryč, znamená to, že už mě nebude bolet, když se na mě podívá profesor Quirrell?“

 

 

Přirozeně tento dotaz připravil Brumbála na několik vteřin o řeč. Když překonal šok, Harry musel zodpovědět množství otázek ohledně bolesti, která se z jizvy šířila opakovaně už od uvítací hostiny, kdykoli na něj Quirrell pohlédl, a jestli se k němu profesor obrany proti černé magii choval nějak zvláštně. Samozřejmě na tuto poslední otázku se dalo jen těžko odpovědět, jelikož se Quirrell choval zvláštně většinu času.

Pak Brumbál přiměl Harryho slíbit, že neopustí jejich komnaty, dokud se o ten problém nepostará – ať už tím problémem bylo cokoliv. Harry si byl jistý, že to muselo mít spojitost s Voldemortem a kousky duše, které ten muž vytvořil. Profesor Brumbál však nechtěl Harrymu říct, co se stane s profesorem obrany, anebo si ředitel nebyl jistý, co je vlastně špatně.

Zatímco byl poručník pryč, Harry a Pedro – kterému Brumbál nařídil zůstat s Harrym a okamžitě jej informovat, pokud by jej chlapec potřeboval, což Harryho konsternovalo (není žádné malé děcko) – si vyměňovali recepty. Skřítka zděsilo, že adoptovaný syn jeho pána (Harry se po tom označení rozzářil) byl nucený vařit u těch nenormálních, nepřirozených příbuzných, a co je ještě horší, musel uklízet. Pedro se rozhodl už nikdy nenechat malého pána Harryho uklízet si jeho pokoj, ať už si pán ředitel, pan, říká, co chce.

Za půl hodiny se dveře do pracovny profesora Brumbála a do haly otevřely a on vstoupil. Harry k němu vzhlédl, oči očekáváním dokořán. Chtěl vědět, proč ředitele tolik rozrušila jednoduchá otázka!

Když mu Brumbál řekl, že profesor Quirrell už není profesorem, ale stane se vězněm Azkabanu, Harry vytřeštil oči. Ředitel dovolil tak nebezpečnému muži učit děti?!

Harry však nebyl jediným, koho šokoval Brumbálův nedostatek opatrnosti při výběru zaměstnanců. Ministerstvo se zjevně rozhodlo pořádně se podívat na řízení Bradavic a posoudit, jestli je ředitel stále schopen postarat se o bezpečnost stovek dětí.

Následkem toho si Harry okamžitě přestal lámat hlavu s Quirrellem a uklidnil se, až když jej jeho poručník ujistil, že bez ohledu na to, zdali bude ředitelem, Harry zůstane v jeho péči.

 

 

Později, asi za tři týdny, dva zaměstnanci odboru záhad dovolili Brumbálovi, aby odnesl schránku viteálu, který posledních deset let sídlil v Harryho jizvě a nějak získal tvar po opuštění svého hostitele.

Teď už bylo po Vánocích, Hermiona se vrátila od rodičů a škola zase pokračovala. Harry se oficiálně vrátil do nebelvírské věže, ale občas proklouzl zpět do opatrovníkových komnat – jestliže ho přepadla noční můra.

Poprvé, když Ron našel Harryho postel prázdnou, vyběhl z nebelvírské věže, aby profesorovi řekl, že Harry se zase ztratil. Ani se neobtěžoval převléct pyžamo. Když Ron Harryho uviděl sedět ve Velké síni na snídani, ulevilo se mu, ale také se mu začali pošklebovat zmijozelští kvůli jeho oblečení a úleva se změnila v mrzutost.

Harry se pokusil omluvit, řekl Ronovi, že mu nedošlo, že posledně, když nespal v posteli, ležel v bezvědomí v chladné místnosti a vážně zraněný. Ron ale nechtěl poslouchat jeho omluvy a pak se Harry rozčílil, že Ron nechápe Harryho potřebu trávit čas se svým novým opatrovníkem, když už má něco podobného rodině.

Naštěstí se toho dne vrátila Hermiona a teď se snažila chlapce přesvědčit, aby zapomněli na celý incident a smířili se. A i když mezi Harrym a Ronem vládla napjatá atmosféra, oba byli rádi, že se jim vrátila kamarádka a zdráhavě tolerovali svoji přítomnost, aby neumožnili tomu druhému nárokovat si Hermionu (a její úkoly) jen pro sebe.

Jelikož Hermiona byla Hermionou, samozřejmě si všimla, že Harry téměř každý večer vyklouzne z věže. A Harry, plný hrdosti, že má nového opatrovníka, jí řekl vše, co se událo o prázdninách.

I když to nebyla zcela pravda. Během jejich prvního šeptaného rozhovoru v knihovně – trvala na tom, že zde stráví veškerý volný čas, jelikož se připravila o dva týdny vdechování vědomostí, které nabízela bradavická knihovna – jí Harry neřekl, že voldemortovské mimino žilo v jeho jizvě už od jeho jednoho roku, a jak zemřelo, když navštívil dům rodičů. Nebyl si jistý, jestli má dovoleno komukoliv říct, co se té noci stalo v Godrikově Dole.

Později jej Brumbál pochválil za jeho přemýšlivost a Harry se rozhodl, že být přemýšlivý je velmi dobrá věc. Když jej za to opatrovník ocenil, cítil se šťastnější, než kdy byl u Dursleyových. Tam se vždycky snažil být hodný, aby příbuzným dokázal, že si zaslouží stejnou chválu a objímání jako Dudley. Ale ať už udělal cokoliv, strýc a teta jej (přinejlepším) dál ignorovali.

A teď na něj byl Brumbál pyšný, protože neudělal nic zbrklého? No, to si Harry určitě zapamatuje. Koneckonců, možná se některým dospělým dá věřit. Možná je skutečně lepší zeptat se opatrovníka, než uděláte něco zcela pitomého a vyběhnete do nebezpečí.

Samozřejmě se to nevztahovalo na nedůležité věci jako pokusy polechtat olbřímí oliheň nebo procvičit nový famfrpálový pohyb, o kterém si přečetl Oliver během prázdnin. Něco jiného byly záležitosti týkající se Voldemorta, nebo zda nedokončit úkol do lektvarů…

Ale i když Harry nemohl kamarádce prozradit všechno, co se stalo během svátků, měla mnohem větší porozumění než Ron. Byla upřímně ráda, že našel tak skvělého opatrovníka, který zajistil, že ví, kde jsou pohřbení jeho rodiče, a který dovolil, aby jej vzbudil i uprostřed noci, když má noční můru.

Samozřejmě pomohlo, že díky řečenému opatrovníkovi teď měli kompetentního (i když trochu šíleného) učitele obrany. Profesor Moody mohl být děsivý, ale alespoň věděl, o čem mluví. Po první hodině s bývalým bystrozorem měl Harry pocit, že se naučil víc než za celé pololetí. Hermiona muže začala okamžitě obdivovat.

Takže celkem vzato se Harryho život oproti času před Vánoci zlepšil. A i odcizení se Ronovi mělo nečekaný pozitivní efekt – poprvé od přestěhování na kolej si Harry doopravdy všiml přítomnosti dalších tří chlapců a skutečnosti, že ti tři by se také mohli stát jeho kamarády.

 

 

Harry navrhl, že by mohli pohřbít to mimino, co bylo částí Lorda Voldemorta, na hřbitov v Godrikově Dole. Nějak se to hodilo, protože vzniklo jen kvůli událostem v té vesnici před deseti lety. Harry také zjistil, že hezkých pár kouzelnických rodin pohřbilo své zesnulé příbuzné na toto místo, dokonce i rodina Brumbálova zde odpočívala.

Teď byli on a profesor prakticky rodinou a protože to mimino žilo v Harryho hlavě dost dlouho, stalo se také tak nějak rodinou. Takže se hodí, aby bylo pohřbeno na tomto hřbitově, že ano?

Na ředitele Harryho důvody udělaly dojem, ale poukázal na fakt, že pokud chtějí zajistit, aby se to nikdo nedozvěděl, Godrikův Důl není moudrou volbou.

Harry neochotně souhlasil, a tak na konci ledna o jedné deštivé neděli dvě postavy – jedna vysoká a jedna poměrně malá – stály na kraji malého válečného hřbitova na jihozápadě Anglie.

Na zemi před nimi ležela bílá rakev ozdobená červenými, žlutými a modrými květinami a tmavě zeleným břečťanem.

Toto místo navrhl Brumbál. Koneckonců, to válka připravila tento kus duše o život.

Když dorazili, Brumbál na ně okamžitě seslal kouzlo Nevšímej-si-mě a vztyčil kouzelné bariéry, které zabrání mudlům i kouzelníkům, aby se ke hřbitovu přiblížili. Ředitel se ujistil, že je žádný kouzelník nenásledoval.

Harryho naštěstí příliš zaměstnávalo obdivování hezké malé rakve, aby dával pozor, co dělá jeho opatrovník. Pohřbení fyzického těla části Lorda Voldemorta bylo riskantnější, než si Harry uvědomoval, a za normálních okolností by s něčím takovým Brumbál nesouhlasil. Ale nehledě na to, že bylo opravdu, ale opravdu těžké tomu chlapci něco odmítnout (pravděpodobně jen dobře, že Brumbálův svěřenec nezbožňoval citrónové dropsy jako jeho poručník, jinak by měl do měsíce zubní kazy), ředitel věřil v sílu lásky.

Poslední rozloučení s částí jednoho z nejtemnějších čarodějů všech dob by někdo považoval za zvláštní, dokonce neuctivé vůči Harryho rodičům, kteří zemřeli, aby před tímto kouzelníkem ochránili svého syna. Brumbál nevěřil, že má význam jej pohřbít a neposlat jej Bodem a Krákorou přes závoj, jak původně plánovali, ale viděl, jak moc důležité to je pro Harryho. A ten koneckonců byl dítětem, které podle proroctví mělo ‚sílu, kterou Pán zla nezná‘.

Zlo nemůže být poraženo zlem, čímž si byl letitý kouzelník jistý od doby, kdy jej jeho přítel Gellert donutil vybrat mezi správným a snadným. Takže možná se to mělo udát takto? Bojovat s Pánem zla jedinou silou, kterou nechápe?

Cítit výčitky byl jediný způsob, jak opětovně spojit viteály, a Brumbál věděl, že Voldemort zcela jistě nikdy nebude litovat svých činů. Ale teď on a Harry – obzvláště Harry, chlapec, který kvůli Voldemortovi trpěl nejvíce – prokazoval úctu jednomu z viteálů a dával najevo, že ta odštěpená duše je sama obětí, obětí kouzelníka, který se rozhodl ji poškodit.

Když už nic jiného, Voldemortovi to zvedne mandle, až se vrátí a zjistí to. Už kvůli tomuto Brumbál vyplnil Harryho přání. Ale byla šance, že to bude mít větší dosah, že Voldemort bude přinejmenším oslabený Harryho rozhodnutím neodpovídat na násilí násilím.

„Tak, Harry, chtěl bys něco říct?“ zeptal se Brumbál, jakmile kouzlem vykopal hlubokou díru v bahnité zemi.

„Hm,“ Harry se silně zamyslel, „opravdu doufám, že jsi teďka šťastným miminem. Nevadí mi, že jsi žil v mé jizvě, ale opravdu je lepší, že jsi zmizel. Od Voldemorta to bylo vážně nespravedlivé, že tě tak zranil, ale žít v mé hlavě muselo být určitě horší než být mrtvý. Musela to být taky nuda, když jsem nevěděl nic o kouzlech a jen jsem dělal domácí práce pro Dursleyovy a chodil na základku. A ty už jsi určitě znal všechny různé kletby a tak. A je fakt skvělé, že máme nového učitele obrany a že mě už jizva nebolí během vyučování. Slibuju, že tě budu chodit často navštěvovat stejně jako mé rodiče, teda pokud mě profesor Brumbál vezme.“

Teď Harry zvedl oči od rakve a s nadějí se podíval na Brumbála. Ředitel se na něj usmál a pokývl.

„Dobře,“ pokračoval Harry, „protože je vážně hrozné být celou dobu sám. A protože nemáš nikoho jiného… Dřív jsem si myslel, že kdybych umřel, že by Dursleyovi plakali nad mým hrobem, protože by zjistili, že mě milují a že mi to za mého života nikdy neukázali. Ale nemyslím, že by plakali, asi by byli šťastní…“ Harry polkl. O tomto ještě svému poručníkovi neřekl, ale podle Brumbálova pohledu poznal, že spolu povedou vážný rozhovor, jakmile se vrátí do Bradavic.

No, to je asi v pořádku, přemítal Harry. Jen to ukazovalo, že ho, Harryho, Brumbál považuje za důležitého. Zazubil se. Nikdy jej nikdo nepovažoval za důležitého.

„Zajistím, aby na tvém hrobě byly pořád nějaké květiny, všechny v kolejních barvách jako teď, protože profesor Brumbál mi řekl, že jsi měl Bradavice rád stejně jako já. Takže teď odpočívej v pokoji, mrně. Doufám, že na mě nezuříš, protože jsi musel opustit moji jizvu.“

Brumbál zvedl hůlku a namířil ji na malou rakev. Ta se zvedla do vzduchu a pak pomalu zaplula do jámy. Poté se profesor sehnul, vzal hrst hlíny a rozptýlil ji na bílou rakev. Chvilku stál před hrobem, hlavu měl skloněnou a ruce složené, pak pár kroků ustoupil, aby Harrymu umožnil napodobit jeho chování.

O pět minut později dva kouzelníci zmizeli a nic nenaznačovalo, že by tam kdy byli. Hrob na konci poslední řady vypadal stejně jako ostatní a ani nápis na náhrobku nepřitahoval nechtěnou pozornost. Žádný kouzelník ani čarodějka by si nespojili ‚T. Raddlea‘ s Lordem Voldemortem – ten temný čaroděj se o to sám postaral.

 

 

Překlad: Hedvika

 

Epilog

 

Brumbál dodržel slib a každý měsíc doprovázel Harryho k hrobům jeho rodičů i Toma Raddlea.

Krátce před letními prázdninami se Harry začal cítit dost sebevědomě, takže pozval Hermionu, aby se k němu a jeho opatrovníkovi připojila v Godrikově Dole. Navždy si bude pamatovat výraz absolutní blaženosti v její tváři, když jí řekl, že si může z Potterovic sbírky vypůjčit jakoukoli knihu.

Od toho incidentu o vánočních prázdninách byl v domě svých rodičů několikrát a s pomocí Brumbála a profesorky McGonagallové zabral úklid a oprava domu mnohem kratší dobu, než předpokládal. Bez Harryho vědomí pomohla s rekonstrukcí ještě čtvrtá osoba. Profesor Snape si však dal velký pozor, aby nikdo nevěděl, že od chvíle udělení přístupu poslední domov Lily Potterové-Evansové pravidelně navštěvuje.

Dům teď byl opravdu útulný a Brumbál Harrymu slíbil, že by v Godrikově Dole mohli strávit pár týdnů o letních prázdninách.

Snape měl pravdu a Harry teď byl rád, že dovolil ministerstvu prohledat dům, zda v něm není nic nebezpečného. Kdyby ne, Brumbál by těžko souhlasil, že jej budou využívat jako druhý domov.

Během prázdnin se Harry seznámil s Batyldou Bagshotovou, velmi milou a velmi starou paní žijící jen o pár domů dál, která zřejmě znala Brumbála už od doby, kdy byl malý kluk.

Harry byl tak zaneprázdněný posloucháním jejích příběhů o životě jeho opatrovníka z doby ještě předtím, než se Harryho rodiče narodili, že stěží věnoval pozornost novinkám, totiž že dům rodičů Draca Malfoye a jeden z nejhlubších trezorů u Gringottových byly prohledány zvláštní jednotkou odboru záhad a podle všeho byly nalezeny nějaké velmi temné artefakty.

Jednoho dne, když Harry a jeho opatrovník navštívili zmrzlinářství Floreana Fortescuea, potkali Nevilla a Harry pozval plachého a tichého chlapce do Godrikova Dolu.

Tehdy zjistil, co se stalo Nevillovým rodičům – nebo alespoň část příběhu, protože jeho spolužákovi se o tom moc mluvit nechtělo. Harry se rozhodl být Nevillovi lepším kamarádem. On, Harry, měl přinejmenším hrob, který mohl navštívit, když chtěl mluvit s rodiči. Muselo být desetkrát horší navštěvovat rodiče zavřené v nemocnici, téměř zapomenuté celým kouzelnickým světem (což bylo v ostrém kontrastu se zbožňováním Lily a Jamese Potterových dokonce i deset let po jejich smrti), když nebyli ani tady ani tam.

Harry přemýšlel, co by Neville viděl, kdyby našel Zrcadlo Erisedu.

Vzpomínka na zrcadlo stále bolela, ale koneckonců, Harry byl velmi, velmi rád, že ho našel (i když by se obešel bez slabých jizev pokrývajících horní polovinu jeho těla).

Kdyby neobjevil zrcadlo, Brumbál by se nikdy nestal jeho opatrovníkem, nikdy by nemohl opustit Dursleyovy jednou provždy a určitě by nedostal nejlepší narozeninový dárek na světě: album plné dopisů, které jeho rodiče napsali jeden druhému a svým rodinám, fotek jeho rodiny a uměleckých děl, která Harry sám vytvořil během prvních patnácti měsíců života a také několik dokumentů, které kdysi ležely na stole v obývacím pokoji, některé z nich ozdobené barevnými pastelkami.

Konec