Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod k poviedke



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/1/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n

Beta: podik, Karlja    Banner: Luci.e.n

Povolení k překladu: preklad povolený

Dobrodružství/Drama

Harry P., Hermiona G.

Rating: 13+

Kapitol: 32

Slov: 94 563



Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Kayly Silverstorm. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Shrnutí: Profesor Sirius Black, ředitel zmijozelské koleje, je zmatený. Kdo jsou ti dva cizinci, kteří se zjevili na bradavických pozemcích a proč jeden z nich tvrdí, že je syn Lily Lupinové a toho blbce Jamese Pottera? Mezidimenzionální cestování, alternativní realita, zatím žádné párování. Černý humor.

Pozn. autorky: Příběh se odehrává dle kánonu až do svatby Billa a Fleur na začátku sedmé knihy a sdílí všechny reálie viteálů a relikvií smrti. Vyprávění začíná rok a půl po zmíněné svatbě. Většina členů Řádu je mrtvá. Harry, Hermiona, Neville a Lenka pátrají po viteálech na vlastní pěst. Vše se ustálilo v temné a těžké rutině a oni dělají, co mohou. Více o alternativní dimenzi se dozvíte v průběhu vyprávění...

Pozn. překladatelky: Kayly Silverstorm rozhodně patří mezi mé oblíbené autorky fanfiction. Zatím jsou přeloženy jen některé její povídky a protože ne všichni umí anglicky, rozhodla jsem se přidat ruku k dílu a zprostředkovat další z jejích vyprávění i českým a slovenským čtenářům. I když je tento příběh trošku netypický - nestojí totiž na romantické zápletce - není o nic méně zajímavý, právě naopak. Snad se vám bude líbit tak, jako mě :) Až dojde zásoba již přeložených kapitol, pokusím se přidávat nové každý týden.


1. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/1/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n



Kapitola 1

Hluboko v útrobách Gringottovy banky zápasili Harry Potter a Hermiona Grangerová s drakem.

Situace se nevyvíjela moc dobře, což však bylo v těchto dnech tak normální, že si s tím stěží dělali starosti. Vlastně byli příliš zaneprázdněni, než aby si toho vůbec všimli.

Zatímco Hermiona měla co dělat, aby udržela štít proti dračímu ohni, Harry Potter, vůdce dosti chabého odboje proti Voldemortovi, právě dostával na frak od zámku na dveřích.

Starobylého zámku, pro upřesnění, ale vyrobeného skřety a pekelně tvrdohlavého.

„Už moc dlouho nevydržím,“ zakřičela Hermiona a její štítové kouzlo zablikalo pod náporem plamenů.

„Nic nezabírá,“ zakřičel zpátky. „Chceš to zkusit?“

Přikývla, a když ten hloupý - a obrovský - drak nabíral dech, dobře nacvičeným pohybem si vyměnili pozice.

Ne že by to bylo co platné.

Seslala na zámek každé kouzlo, co ji Kratiknot, Bill Weasley a bradavická knihovna kdy naučili. Kov ožehnutý, ale trezor Lestrangeových zůstával zabezpečen. Zatracení skřeti!

Harryho štít stále držel, ale ani on jej nemohl udržet napořád. Slyšela, jak se zvuky boje přibližují. Lenka a Neville byli sehraný tým a v úzkých tunelech mohli i dva lidé vzdorovat početní převaze, ale ne donekonečna.

„Musíš vyvolat zložár!“ zakřičela Hermiona.

Přes drakův řev stěží slyšela svůj vlastní hlas, ale Harry jí rozuměl.

„Nevíme co v tom trezoru je!“ zakřičel zpátky. „Mohli bychom vyvolat magickou řetězovou reakci…“

„Taky by nás mohl zabít drak! A to hodně brzo!“

Harry zaváhal. Hermiona věděla, že zvažuje jejich situaci a nepřichází na jinou možnost. Viděla, jak jeho rysy ztvrdly a věděla, že s ní souhlasí.

„Výměna pozic... teď!“ zařvala a naposledy vztyčila štít, zatímco ten Harryho zmizel. .

Tentokrát to bylo těžší. Cítila sílu dračího útoku v každé části svého těla. Už nemohou vzdorovat moc dlouho. Alespoň že Neville a Lenka byli stále naživu a dle zvuků se každou minutu přibližovali...

Najednou ucítila, jak se ovzduší kolem změnilo. Její vlastní magie rezonovala ve vzduchu. Zložár.

Drak přestal útočit – možná i on byl v šoku z jejich troufalosti -, Harry vítězně vykřiknul, dveře trezoru se rozletěly, cosi vybouchlo…

…a Hermiona tonula v magii.

_______________________________________

Mezitím, ve světě velmi podobném a přitom natolik odlišném, seděli za silnými zdmi Bradavic dva přátelé. Z krbu se ozývalo veselé praskání a oheň ve spojení s příjemným rozhovorem vytvářel hřejivou atmosféru. Takto spolu sedět pro ně bylo zažitým zvykem, důvěrně známou situací, která se pravidelně opakovala již od dob, co byli chlapci školou povinní.  

Odbíjení hodin přerušilo jejich rozhovor, a i když ani jeden z nich neměl sebemenší chuť čelit uprostřed noci skotské zimě, povinnost byla povinnost. Dokonce ani Zmijozel se jí nemohl vždy vyhnout.  

„Je to tvoje vina,“ obvinil Severus Snape svého druhého nejstaršího přítele, zatímco si oblékal tlustý černý plášť a zelenou šálu. „Já jsem chtěl vzít službu na podzim, ale ne, ty jsi měl napilno s naháněním té ženské, takže místo popíjení v teple hradu se teď musíme plahočit v té zatracené vánici.“

Jeho společník se zakřenil a řada bílých zubů se zablýskla ve tváři, kterou většinou ženského osazenstva Bradavic považovala za ‚naprosto božskou‘.

„Žárlíš, Snappy?“ zeptal se.

„Neříkej mi tak,“ řekl Severus, ale požadavek pozbýval přesvědčivosti. Tahle slovní přestřelka byla stará jako jejich přátelství a dokonce i tvrdohlavý Severus se již vzdal nadějí, že bude jeho přezdívka z dětství někdy zapomenuta.

„Oh, ale líbí se ti to, já vím že ano…“

„Sklapni, Fluffy, nebo na tebe pošlu Lily,“ povzdechl si Severus, uhasil svíce a poslal na svého přítele lehké bodací zaklínadlo, aby jej donutil k pohybu.

Ten jej lehce odmávnul pryč. Od svého drahého Severuse by po všech těch letech nic jiného neočekával.

„Jsi čím dál pomalejší,“ škádlil. „Myslím, že život plný výzkumu a vědecké činnosti ti nesvědčí.“

Severus se jen zasmál. „Máš na mysli v porovnání s trávením času se stovkami studentů na vlhkém starém hradě? Ne, děkuji pěkně. Jestli existuje jedna věc, která by mě dozajista proměnila v protivného starého mizeru, je to učení.“

„Učit je fajn,“ nesouhlasil jeho přítel, zatímco prošli tichými chodbami a zamířili do třpytivé skotské prosincové zimy. „Musíš je jen umět zaujmout, to je celé.“

„A to děláš jak?“ protáhl Severus. „Děvčata oslňuješ úsměvy a chlapce bystrozorským odznakem? Náročná práce, vskutku.“

Tentokrát letěla kletba Severusovým směrem. Ten ji ale se stejnou lehkostí odrazil a zaměřil svoji pozornost zpět k jejich úkolu. Hradu nic nehrozilo a jeho štíty byly silnější než kdy dřív, ale i jemně spředená síť bradavických ochran měla slabá místa. Jedním z nich byla hranice Zakázaného lesa.

Takže co na tom, že jsou v nejstarší kouzelnické instituci v Evropě, s jedním z nejmocnějších kouzelníků v čele, hlídkovat se musí. I ve vánici.

Severus si povzdechnul. Pak ale svědomitě seslal povinná zaměřovací a rozpoznávací zaklínadla. Zatímco kouzla dělala své, snažil se vymyslet chytrý plán jak dostat za límec svého přítele trochu sněhu. Ach, ty školní radosti.

Avšak výsledky zaklínadel mu vyhnaly všechny podobné myšlenky z hlavy.

„Dva vetřelci,“ zašeptal, oči již upřené do tmy. „Měli by být někde po naší levici. Mohl bys…“

„Jdu na to. Dej mi chvilku.“

Severus jej pomalu následoval, připraven okamžitě vyvolat štítové kouzlo. V soubojích nebyl úplně špatný, ale na rozdíl od svého přítele postrádal zkušenosti a propadl by se do země, kdyby jej někdo přistihl nepřipraveného. Nic se ale nestalo.

„Hej, Severusi, tady!“

Žádná přezdívka, žádný vtip. Severus zrychlil své kroky, až opět stanuli bok po boku.

Zrak mu spočinul na bezvládných tělech mladého muže a dívky, oba ne starší než dvacet let. Leželi blízko sebe, končetiny rozhozené jeden přes druhého, tváře pokryté špínou a krví a přesto vypadali podivně pokojně. Nikde ani známka po tom jak se sem dostali, žádný náznak po dalším vetřelci, což Severusova kvapná kouzla potvrdila. Zohnul se, vzal jim z rukou hůlky a uložil je bezpečně do své kapsy. Teprve teď si dal načas s bližším prozkoumáním.

Téměř okamžitě postřehl, že jsou naprosto špatně oblečeni na tohle roční období. Oba měli na sobě něco, co vypadalo jako několik vrstev roztrhaných trik a svetrů, dívčina pravá paže byla obnažená až na pouzdro na hůlku a chlapcovy kalhoty byly z tenkého materiálu, jaký se nosil spíše v létě. Také měli spálené vlasy. Hodně.

A chlapec měl k boku pevně připevněn meč Godrika Nebelvíra, mytickou zbraň střeženou samotným Brumbálovým fénixem.

„Huh,“ řekl Severus a byl rád, že pouze jeho přítel je svědkem výrazu v jeho tváři.

Sirius Black, ředitel zmijozelské koleje, bývalý profesor Obrany proti černé magii a kumpán Severuse Snapea, pohlédl na svého nejlepšího přítele a spatřil v jeho očích odraz vlastního šoku. Obvyklé jiskřičky se tváří v tvář téhle záhadě kamsi vytratily.

_______________________________________

Pozn. autorky: V příští kapitole nás čeká velmi neochotná Hermiona a také mnoho diskuzí o barvě Snapeových hábitů..

Pozn. překladatelky: Přezdívky, kterými se Severus a Sirius častují, zůstaly nepřeloženy. Zatímco "Fluffy" by se dal celkem jednoduše vnímat jako "Chlupáč" (Sirius je zvěromág, narážka na jeho podobu velkého psa), "Snappy" má dvojí význam. Jednak je to odvozeno z příjmení Snape, za druhé se to dá chápat jako "nevrlý".


2. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/2/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Kapitola 2

Dívka se probudila jako první.

Albus rozhodl uložit oba cizince v nemocničním křídle a prozatím neupozorňovat Ministerstvo. I když Sirius namítal, že to není bezpečné - jeho přítel byl trošku paranoidní - Severus souhlasil, že dva mladiství bez hůlek nepředstavují pro Bradavice žádnou hrozbu. Zatímco tedy Sirius odešel svolat členy Řádu, Albus a Severus zůstali ‚na stráži‘ na ošetřovně.

S vyhlídkou dlouhého čekání se pohodlně usadili, ale očividně podcenili odolnost jejich návštěvníků. A teď byla ta dívka vzhůru.

V jednu chvíli byly její oči zavřené a vše nasvědčovalo hlubokému bezvědomí, v další měla oči dokořán. Mrkla jednou, zaostřila a najednou vyskočila z postele. Klopýtla, málem se skácela k zemi a jen tak tak se levou rukou chytila sloupku postele, zatímco její pravá ruka vylétla do dokonale nacvičené pozice, připravena na obranu i útok.

Znovu zamrkala a s upřímným zmatením zírala na svou prázdnou ruku a pouzdro na hůlku, jako by již léta nezažila situaci, ve které nemá hůlku u sebe. Zopakovala pohyb, jakoby se měla hůlka zničehonic objevit, což se samozřejmě nestalo, protože byla bezpečně uschovaná v kapse Severusova hábitu.

Teprve poté vzhlédla a poprvé si jich skutečně všimla. Další mrknutí. Tentokrát buď neskutečně pomalé, nebo neskutečně rychlé.

„Dobře,“ řekla nakonec chraplavým, ale ne nepříjemným mezzosopránem. „Buď je tohle ten úplně nejhorší pokus o napodobování někoho, nebo se právě všechno dost zkomplikovalo.“

Ano. To rozhodně nebyla první slova, která by Severus očekával. Albuse to však, jako obvykle, nevyvedlo z míry.

„Možná bychom mohli začít tím, že nám prozradíte své jméno, moje drahá?“ nadhodil. „Zjistil jsem, že trocha zdvořilosti je obvykle ten nejlepší způsob, jak v takovýchto případech postupovat.“

Za všechny ty roky jako student, kolega a nakonec přítel velkého Albuse Brumbála, zažil Severus jen dva případy, kdy tento tón selhal. Poprvé s velmi starou, potrhlou paní, která odmítala uvěřit tomu, že Minerva McGonagallová opravdu není její ztracená kočka. Podruhé s Alastorem Moodym, který byl kapitola sama pro sebe.

Nyní měl tu čest být toho svědkem potřetí.

„Obávám se, že nebudu spolupracovat, dokud mi nevrátíte moji hůlku,“ řekla žena chladně. „Opravdu ne. Ale velmi bych ocenila, kdybyste mi vy řekli vaše pravá jména.“

Pokud tím byl Albus znepokojen, nedal to znát.

„Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel a vedle mě stojí můj drahý přítel, Severus Snape, proslulý Mistr lektvarů a výzkumník.“

Další mrknutí. Překvapeně zašátrala v kapse a vytáhla malý, ošuntělý dřevěný objekt obdélníkového tvaru.

„Byl byste ochoten to zopakovat na pravdosvod?“

Takže byla mimo. A více než jen trochu šílená, pomyslel si Severus s vnitřním povzdechem. Avšak jediný pohled na Albuse, který zíral na kousek dřeva s mírně vykulenýma očima, mu prozradil, že ředitel je tímto vývojem událostí dosti ohromen. Inu, vždycky byl taky tak trochu potrhlý, ale...  

„Kde jste k tomu přišla?“ zeptal se Albus. „Na světě existují pouze tři tyto artefakty a jejich hodnota je nevyčíslitelná! Jejich užití je omezeno pouze na rituální účely a to z dobrého důvodu, řekl bych.“

„Ano, ano, já vím,“ odehnala dívka jeho protesty jako otravný hmyz. „Jistěže, veritasérum je rozhodně spolehlivější prostředek a navíc do celého procesu dodává důležitý psychologický účinek. Ale dokážete si vůbec představit, jak obtížné je připravit veritasérum mimo vybavenou laboratoř? Ten lektvar se musí vařit nepřetržitě sedm dní, proboha. Nemohli bychom ho nosit jen tak všude s sebou. A jelikož jsme se stejně vloupali na Ministerstvo...“

„Vloupali jste se na Ministerstvo?“ přerušil ji Severus.

Další mrknutí.

„Aha, vy to nevíte?“ podivila se. „V tom případě můžeme možnost tajemného vzkříšení vyloučit. Takže, pravdosvod?“

Albus natáhl ruku a dívka mu bez zaváhání podala kousek dřeva. Albus si jej prohlédl, poklepal na něj hůlkou, vzhlédl a mžoural na ni s výrazem obviňujícího rozhořčení, jako nějaký Indiana Jones s plnovousem.

„Vaše jména?“ zopakovala sladce. Albus neochotně přikývnul, oba dva se dotkli prstem pravdosvodu a uvedli svá jména a profese.

Když skončili, něco v jejím výrazu se změnilo. Její rysy se zjemnily, odpor zmizel a ve tváři se objevil záblesk smutku. Zhluboka se nadechla, přikývla a pak se otočila ke svému stále bezvědomému společníkovi.

Dosud se na něj ani jednou nepodívala, uvědomil si Severus. Ani na vteřinu se k nim neotočila zády, ne dokud si nebyla jistá jejich identitou.

Nyní však měla oči jen pro něj.

„Co je s ním?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“

„V naprostém, má drahá,“ Albus ještě zcela nenabyl takové vyrovnanosti, jaká z něj obvykle vyzařovala, ale byl na dobré cestě. „Jednoduše je ve stavu magického vyčerpání, stejně jako vy.“

„A ostatní? Kde jsou?“

Brumbálův úsměv povadl.

„Obávám se, že jsme nikoho dalšího nenalezli, slečno...“

Zavřela oči a smutek v její tváři se prohloubil.

„Sakra!“ zašeptala. Nic víc.

Když znovu otevřela oči, perfektní sebeovládání bylo zpět. Severuse tato dívka opravdu začala zajímat.

„Co je tedy za rok?“ zeptala se. Zrovna když Severus přemítal, jestli nemá zakročit, přitlačit jí ke zdi a požadovat její jméno a vysvětlení, co pohledává na bradavických pozemcích v bezvědomí pohozená ve sněhu, přistoupila blíž. Mnohem blíž.

Albuse začala zkoumat jako prvního a ten jí to bez sebemenšího znepokojení oplácel. Typický Albus.

„Máme prosinec 1999, má drahá,“ odpověděl s úsměvem, jakoby nebyla tak blízko, že by mu mohla spočítat chlupy v nose.

Přikývla. „Takže žádné cestování v čase,“ zamumlala si pod nos, otočila se směrem k Severusovi a začala si jej prohlížet ještě podrobněji.

Mírně řečeno to byl to velmi nepříjemný zážitek. Dívka byla mnohem menší než on a její husté rozježené vlasy nevábně páchly po potu a vlhku s příměsí čehosi divokého a nebezpečného.

Mlčky si jej měřila s přimhouřenýma očima, pak se zamračila, pomalu jej celého obešla a nakonec mu opět pohlédla do obličeje.

„Váš hábit...je červený,“ prohlásila nakonec, podivně vyčítavě.

„Je to vínová!“ protestoval okamžitě Severus. Červená je laciná. Ale vínová, ta má styl.

„A co jste to provedl se svými vlasy?“ Zeptala se ve zděšeném údivu.

Snape si přejel rukou po temeni.

„Nic! Co máš za problém, holka? Prostě jsem si je umyl a vyfoukal, jako každé ráno...“

„Ach, aha,“ přikývla a couvla o krok. „Alternativní dimenze. To je jediné vysvětlení.“

Albusovi zacukaly koutky úst. „To jste odvodila dle vzezření Severusových vlasů?“

„Věřte mi, na mém místě byste usoudil stejně,“ řekla bezvýrazně. Pak se jí na tváři rozlil vzrušený úsměv.

„Ale tohle je naprosto fascinující!“ vykřikla a najednou vypadala o pár let mladší. „Samozřejmě znám plno takových teorií, ale nikdy jsem nečetla přesvědčivou tezi jak… možná když jsme… a pak ten drak… ach, ano, ano, to muselo být ono, ale jak… Musím si znovu přečíst Bedsdoela!“

„Čtete Bedsdoela?“ zeptal se Albus v ten stejný moment, kdy ze Severuse vypadlo: „Jaký drak?“, takže následovala poměrně zmatená chvíle.

„No, vlastně jsem jej jen jednou rychle prolistovala, když jsem hledala...“ nadšení náhle zmizelo. „Nicméně to počká. Předpokládám, že budete chtít svolat schůzi Řádu - pokud jste to již neudělal - a nerada bych vše vysvětlovala dvakrát.“

„Tak podívejte se, slečno...“ začal Severus, odhodlaný konečně převzít kontrolu nad situací. Takhle to už dál nešlo. Ale Albus, který dívku velmi pečlivě pozoroval, mu položil ruku na rameno.

„Dosud jsem byl velmi shovívavý,“ řekl ředitel vážně, vyzařujíc autoritu a moc. „Ale obávám se, že nyní už musím trvat na odpovědích, moje drahá. Chci znát vaše jméno, i jméno vašeho společníka, důvody proč jste přišli do Bradavic a jak je možné, že víte o věcech, o kterých by žádný cizinec vědět neměl.“

Dívka pohlédla na Albuse se stejně vážným výrazem.

„Tyhle odpovědi mají svůj čas, řediteli,“ řekla klidně. „Neposkytnu vám je, dokud nebude můj společník při vědomí a určitě ne dokud nebudeme mít zpět naše hůlky. Ale tohle vás snad přesvědčí, abyste mi důvěřoval.“

Udělala krok kupředu, stoupla si na špičky a pošeptala něco do ředitelova ucha.

Albus zbledl tak, že se barva jeho tváře téměř shodovala s odstínem jeho plnovousu. Zíral na záplavu spálených kudrnatých vlasů, které sahaly pouze k jeho bradě, a zíral dál, když ustoupila a natáhla ruku.

„Naše hůlky, prosím,“ požádala tiše. A jako by byl ve snu, jeho pohyby pomalé a netečné, ředitel natáhl ruku, mlčky přivolal dvě hůlky ze Severusovy kapsy a podal je dívce.

„Děkuji,“ řekla, zastrčila jednu do pouzdra a druhou pevně sevřela v prstech. „Nyní vzbudím mého přítele.“

„Řediteli?“ zeptal se Severus tiše hned, jak se k nim otočila zády.

Albus zamrkal, pak potřásl hlavou v tichém zmatení a nakonec pohlédl do Severusových znepokojených očí.

„Je to nepochybně znamení pokročilého věku, když býti překvapen je takto překvapující,“ zamyslel se. „Nejsem si jist, zda bychom se měli na její vysvětlení těšit, či se jej obávat, Severusi.“

Severus znal svého bývalého učitele příliš dobře na to, aby se pokoušel vymámit z něj srozumitelnější odpověď. Albus dokázal stejně tak zdlouhavě hovořit o nepodstatných tématech, jako se proměnit v nedobytnou pevnost, pokud se jednalo o něco důležitého. Rozhodl se tedy soustředit na jedinou věc, na které nyní záleželo.

„Takže jim můžeme věřit?“ zeptal se.

Albus si povzdechl.

„Upřímně v to doufám, příteli,“ odpověděl jemně. „Protože pokud by nám tahle dívka chtěla skutečně uškodit, obávám se, že by byly veškeré naše budoucí snahy odsouzeny k neúspěchu.“

_______________________________________

Pozn.autorky: Indiana Jones s plnovousem = Indiana Jones má roztomilý zvyk křičet ‚Tohle ale patří do muzea!‘ kdykoli nějaký vzácný kousek ukradne někdo jiný než on.

Záhadná slova, která naše záhadná hrdinka pošeptala Albusovi budou odhalena brzy, stejně jako odpovědi na spoustu vašich otázek. Další kapitola bude obsahovat velmi zmateného Siruse, dosti nestálého Harryho a další diskuzi o tom, jakou vypovídající hodnotu má barva Severusova hábitu v otázce mezidimenzionálního cestování.


3. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/2/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Pozn. autorky: Díky za všechny komentáře! Jen abych předešla nedorozumění: v příběhu nejsou zatím žádné jasné páry a rozhodně to nebude Harry/Hermiona! Jsou to hlavní hrdinové a uvažovat nad romantickým vztahem mezi nimi je úplně mimo mísu, jak sami brzy uvidíte. A co se týče ostatních možností - uvidíme ;-)

Ohledně této kapitoly - obávám se, že lehce pozdržuje děj. Stalo se, nemůžu za to. Ale v další už určitě zápletka postoupí a to rychle… slibuju!

 

Kapitola 3

Bez ohledu na mezidimenzionální cestování, probouzení lidí zjevně probíhalo v obou světech stejně (ačkoli, jak si Severus poznamenal, ne po Zmijozelském způsobu, který obvykle zahrnoval kýbl vody a spoustu chechtání.)

Dívka pomalu obešla postel s jejím společníkem a seslala rychlou sérii diagnostických kouzel, za které by se nemusela stydět ani madame Pomfreyová (a které již Albus seslal před méně než dvaceti minutami). Výsledky ji zjevně uspokojily. Přesunula se ještě blíž, pozvedla hůlku a vykouzlila bezchybné Enervate. Možná by měli být znepokojeni tím, s jakou zručností a samozřejmostí probouzí člověka z bezvědomí.

Stejně jako předtím, procitnutí přišlo rychleji, než Severus očekával, a až na lehkou změnu v chlapcově dýchání a napětí se téměř ani nedalo zaznamenat. Severus si byl jistý, že kdyby se na to přímo nesoustředili, ani to nepostřehnou.

Dívka se nevrhla chlapci kolem krku, ani se ho nepokusila dotknout, čímž znovu prokázala nepřítomnost jakýchkoli normálních lidských reakcí. Naopak, zůstala velmi, velmi strnule stát, jako kdyby do místnosti náhle vtrhl predátor a ona se ho snažila nerozzlobit.

Pouze vztáhla levou ruku ke svému čelu a opsala symbol, který Severus neznal. Jakoby v odpověď se od jejích prstů začala šířit zlatá záře, překlenující vzdálenost mezi ní a chlapcem. Postupně vytvářela pulzující bublinu, nejdříve okolo ní, pak i okolo chlapce.  

„Harry,“ zašeptala a cosi v jejím tónu jim napovědělo, že právě vyslovila více než jen jeho jméno. Zlatá záře na chvíli zablikala a pak se vsákla chlapcovi do kůže. Ten na to, až na lehké uvolnění ztuhlého svalstva, nijak nereagoval.

Snape musel přiznat, že je ohromen.

„Hermiona,“ zasípal chlapec překvapivě hlubokým a silným hlasem a na malý moment se zdálo, že se dívčina kůže zlatě zaleskla.

Nejen Severus, ale i Albus vydal oceňující zamručení, což dělal pouze kvůli sladkostem a opravdu pozoruhodným projevům magie.

„Kontrola totožnosti aktivována pouze posunkem a hlasem. Úžasné, přímo úchvatné!“

Žena ho buď neslyšela, nebo se rozhodla poznámku ignorovat.

„Harry, máme tři celé sedm červená,“ řekla rychle a Severuse zaskočila škála emocí, které se po vyslechnutí této záhadné informace vystřídaly na chlapcově tváři.

„Takže předpokládám, že nás ten drak nezabil,“ konstatoval mladý muž po chvíli, jeho hlas nabýval na síle a kontrole. A pak otevřel oči.

Dívka - Hermiona - se velmi rychle přesunula mezi jejího společníka a Albuse a Severuse.

„Klid, Harry!“ varovala jej lehce znepokojeným tónem. O co tady sakra jde?

Teprve nyní, ve srovnání s mladým mužem, začal Severus oceňovat dívčiny klidné reakce. Harry nezamrkal, ani se nesnažil tiše a klidně posoudit situaci.

Místo toho zalapal po dechu, zavřel oči, zatřásl hlavou a znovu se na ně podíval - reakce tak otřepaná, že ji Severus viděl pouze u Nebelvírských a v levných amerických filmech.

Pak si protřel oči.

Zíral.

Zavrtěl hlavou tak divoce, jako by snad popírání mohlo realitu jakkoli změnit.

Ještě chvíli zíral.

A obrátil se zpět na Hermionu.

„To není halucinace, že?“ zeptal se, jako by to byla zcela reálná a ne úplně ojedinělá možnost. „Jsou skuteční?“

Hermiona vzdechla.

„Tentokrát žádná halucinace, bohužel,“ odpověděla klidně. „Vypadá to, že tvé varování ohledně magické řetězové reakce bylo docela na místě, Harry.“

Mladý muž stále zíral.

„A to sakra velká řetězová reakce,“ zašeptal. „Jsou… Tedy, vědí, že…“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Poskytla jsem řediteli pár útržkovitých informací, aby nám důvěřoval, ale zatím ví všehovšudy pouze naše jména a momentální situaci. Ale samozřejmě že bychom jim to měli říct. Pokud si vybavuješ moji instruktáž, v takovémto případě je plné odhalení naší největší nadějí.“

Konečně ten kluk přestal zírat. Tři části Severusova mozku se snažily zorientovat v té naprosto šílené konverzaci - ten chlapec trpěl úplně běžně halucinacemi? Ta dívka se připravila na takovýto druh situace? – ale jak se Harry postavil vedle Hermiony, čtvrtá část jeho mozku si povšimla plynulosti jeho pohybů a také toho, jak naprosto přirozeně a podvědomě zaujali perfektní pozici zády k sobě, kterou se učili všichni bystrozorští partneři.

Pak opět spočinul chlapcův zrak nejprve na něm, poté na Albusovi, s výrazem tak plným smutku, touhy a nejistoty, že se v tom Severus nebyl schopen vyznat.

Poté, stejně náhle jako dívka přijala všechna fakta, se jeho nálada změnila a obdařil Hermionu širokým a znepokojivě nepříčetným úsměvem.

„Hermiono,“ zeptal se, „pamatuješ si, jak jsem říkal, že ti straší ve věži, když jsi trvala na stanovení kódů pro cestování časem a alternativní dimenze?“

„Ano,“ odpověděla. „Velmi zřetelně a s o nic menším rozhořčením, pokud mohu dodat.“

„Tak jo, beru to všechno zpátky. Jsi úchvatná, Hermiono.“

Odfrkla si.

„Myslím, že mě znáš natolik dobře, že i když nevidíš důkaz, tak bys mi mohl věřit, že moje rozhodnutí jsou podložena platnými teoriemi, Harry.“

„Jasně,“ řekl a jemně se na ni usmál. Poté obrátil svoji pozornost zpět k fascinovaným mužům naproti. Přesněji - k Snapeově hábitu.

„Kde se na něm, proboha, vzala ta červená?“ zeptal se s nefalšovaným překvapením.

Co to s těmi lidmi je?

_______________________________________

Zabředli do další diskuze o dimenzích, magicko-fyzikálních teoriích a implozivních řetězových reakcích, která se z nějakého důvodu celá točila okolo Severusova stylu oblékání a hygienických návyků. A nadále se vyhýbali jakémukoli vysvětlení, jak se, ksakru, ti dva úplně pomatení lidé ocitli v Bradavicích.

Severus se začínal cítit stále více nesvůj. Ta holka, Hermiona, se jej začala vyptávat na poměrně konkrétní záležitosti z jeho dětství, na které rozhodně nehodlal odpovídat, a Harry střídavě civěl na Albuse a Severuse s nepřítomným úšklebkem ve tváři, který Severusovi nepříjemně připomínal sériového vraha (za což určitě mohly všechny ty noci, kdy se se Siriusem vyplížili z Bradavic a sledovali špatné mudlovské filmy).

Spásu, která se objevila v podobě Siriuse Blacka, tedy vítal s jistým pocitem úlevy. A pokud se skrytě těšil na to, jak jeho přítel bude reagovat na tu dívku a jejího nepříčetného společníka, mohl mu to mít někdo za zlé?

Reakci, kterou Siriusův příchod vyvolal, ale opravdu nečekal. Hermiona zesinala a zamrkala - nic nového -, ale Harry téměř doslova přeletěl celou místnost, přerušil Albusovo představování, vrhl se na Siriuse a téměř ho udusil v objetí, které by bylo určitě hodnoceno jako nepatřičné ve všech dimenzích.

„Tak hrozně, hrozně moc se omlouvám, Tichošlápku,“ blábolil. „Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo, já jen... já jen...“

Po chvíli rozpačitého váhání začal Sirius Harryho neurčitě poplácávat po zádech a přes hlavu menšího mladého muže vrhl na Severuse pohled plný zmatení.

„Měl bych tu osobu znát?“ otázal se neslyšně.

Severus si prostě nemohl pomoci. Uchechtl se. A musel se zachechtat ještě víc, když Albus z jedné ze svých mnoha kapes vytáhl fotoaparát a pohotově zmáčkl spoušť. Severus by vsadil svůj mistrovský titul na to, že se ten snímek objeví na přední stránce příští učitelské výroční zprávy.

Sirius na ně vyčítavě hleděl, avšak celkový dojem lehce kazil mladý muž, který mu stále visel kolem krku jako zmatená koala. Severus se znovu uchechtl.

„Harry,“ řekla Hermiona přísně, ruce překřížené na prsou. „Tohle není tvůj Sirius. Okamžitě ho pusť, vždyť toho chudáka děsíš!“

Tvůj Sirius?“ artikuloval Sirius neslyšně přes Harryho hlavu. Viditelně se mu ulevilo, když mladý muž okamžitě uposlechl Hermionina příkazu a odšoural se zpátky, mumlaje omluvu, což v celkovém dojmu upravilo jeho mentální věk zhruba na třináct let.

„Hele,“ poznamenal jeho přítel do nastalého ticha ošetřovny, „strašně to tu páchne, jako něco spáleného.“

„Za to asi může ten drak,“ prohodil Severus nedbale, a zatímco Sirius stále šokovaně opakoval ‚drak?‘, začal jej zasvěcovat do nezbytných detailů. „Podle všeho jsou návštěvníci z alternativní reality, která se od té naší značně liší. Ta dívka, Hermiona, tento fakt odvodila z červené barvy mého hábitu, nad kterou oba přítomní projevili nemalé zděšení.“

„Je to vínová. Červená by vypadala hrozně lacině,“ odpověděl Sirius okamžitě a Severus pocítil rozlévající se pocit tepla z přátelského porozumění. „A jde ti výborně k pleti. Ta mladá knihovnice z tebe nemůže odtrhnout oči, kdykoli tě v tom hábitu vidí, Snappy!“

„Jmenuji se Severus,“ odpověděl nepřítomně. „A jiná dimenze očividně nesdílí náš vytříbený vkus, drahý příteli.“

Kdesi se ozvalo zalapání po dechu, což přerušilo jejich konverzaci. Otočili se zpět k Harrymu, kterého Hermiona zcela viditelně musela mírnit. Již se zjevně vzpamatoval z předešlého emocionálního vzplanutí a opět nepokrytě zíral. Severuse by nikdy nenapadlo, že bude tenhle výraz považovat za zlepšení.

„Přátelé…“ řekla trochu přidušeně Hermiona. Severus by nejradši nahlas zasténal – když se konečně přenesli přes téma jeho vlasů a hábitu, tak se přesunou na vztahy? Naštěstí Sirius měl veselejší povahu. A taky nemusel protrpět uplynulých dvacet minut.

„Jistě,“ odpověděl pohotově. „Od chvíle kdy jsme byli oba zařazeni do Zmijozelu. Na začátku se sice vyskytlo pár neshod, ale kdo je nemá? A Snappy mě dokonce představil pár lidem z Nebelvíru a řeknu vám, holky jsou tam...“

Zmlknul hned, jak zachytil Albusův přísný výraz a vzpomněl si, že jako učitel a autorita by neměl šířit ošklivé drby o ostatních kolejích.

Zatímco mluvil, Harry se vzpamatoval. Čelist mu zacvakla do původní polohy a ve tváři se mu objevilo něco jako inteligence. Vypadal šokovaně a z nějakého důvodu i lehce vyděšeně.

„Tak moment…“ řekl, nevěřícnost v každém slově. „Vy… vy se máte rádi?“


4. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/4/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Kapitola 4

„Ale vždyť ho nenávidíš, Siriusi!“

Sirius vypadal, jako by se chtěl z ošetřovny vypařit - nebo alespoň na neodbytného Harryho seslat kletbu úplného spoutání. Místo toho se však snažil být trpělivý. Severus si pomyslel, že za tím musí stát ta učitelská praxe.

„Nesmysl. Jsme nejlepší přátelé. Vždycky jsme byli. Mohli bychom se teď prosím...“

„Ale jak je to možné?“ zaúpěl Harry.

Severusovi už došla trpělivost. Před dvěma hodinami seděl v pohodlném křesle před sálajícím krbem a nyní stál na ošetřovně, uprostřed noci a dohadoval se s šílencem, který stále nebyl ochoten uvěřit, že by ho kdokoli mohl mít rád. Dokonce i jeho smysl pro humor to nepovažoval za vtipné.

„Dobře,“ zasyčel. „To stačilo! Zakazuji vám jakékoli další připomínky k mému vzezření, k mé minulosti či k mému výběru přátel. Hezky se teď posadíte a vysvětlíte nám naprosto přesně, o co tu jde a co si myslíte, že o nás ještě víte. Pokud se budete i nadále zdráhat, dovolte mi připomenout vám, že já jsem Mistr lektvarů! Můžu vás zabít hned několika velmi nepříjemnými způsoby a věřte mi, že tato možnost se mi každou minutou jeví čím dál lákavější! Takže si sedněte! A mluvte!“

Zachytil děkovný pohled od Siriuse a káravý od Albuse. Co ho však opravdu dorazilo, byl výraz neskonalé úlevy, který se usadil na Harryho tváři, zatímco si pokorně sedal vedle Hermiony. A pak se dokonce usmál.

„Konečně,“ zašeptal jejím směrem, „něco povědomého.“

Nicméně Hermiona si pouze odfrkla. To bylo něco, čemu Severus rozuměl.

„Chovej se jako dospělý, Harry,“ řekla. „Mluvili jsme o tom, pamatuješ?“

Zakřenil se. „A já si pořád myslím, že dospělost je přeceňovaná, Hermiono. Takže mi trochu dopřej, hm?“

Její rysy změkly – což Severus ani za zlaté prase nemohl pochopit – a téměř mu oplatila úsměv.

„Ano, za normálních okolností,“ řekla tiše. „Ale Neville a Lenka tu nejsou, a i když je příjemná změna nemuset chvíli bojovat o holý život, nemůžeme si dovolit ztratit ještě více času. Teď už určitě ví o Gringottových a pokud si dá dvě a dvě dohromady...“

Atmosféra místnosti se změnila, jemně, ale přesto tak zásadně, že Severusovi chvíli trvalo najít původce. Harry.

Úsměv zmizel, narovnal se a jeho tvář, ještě před chvílí plná rozjařenosti, byla nyní napnutá soustředěním. Dospělost zjevně přišla bez sebemenšího varování.

„Máš pravdu,“ připustil Harry, tónem velmi podobným tomu, kterým mluvila Hermiona po prvním probuzení. „Pusťme se do toho.“

A Hermiona, která ještě před chvílí připomínala spíše matku, která trpělivě snáší všechny synovy neplechy, najednou vypadala mnohem mladší. Vydechla úlevou, trochu se uvolnila a pak opětovala Harryho pohled plný chladného odhodlání.

„Ředitelova kancelář?“ zeptala se.

„Jistě,“ souhlasil Harry. „Jako vždycky. Ty mluvíš. Já plánuju.“

Hermiona přikývla, vstala a otočila se směrem k řediteli.

„Nevidím důvod, proč nepokračovat v nějakém příjemnějším prostředí?“ zeptala se přívětivým tónem. „Také předpokládám, že členové řádu, pro které jste poslal Siriuse, jsou nyní již připraveni, a pokud jste v této dimenzi nepřistavěli k hradu nějaké další prostory, nejspíše čekají v ředitelně? Nemluvě o tom, že bych právě teď zabíjela za šálek silného čaje.“

Severus si uvědomil teprve nyní, když byl Albus přímo osloven, že ředitel doposud mlčel. I když byl obvykle přirozeným vůdcem v každé situaci, nyní dal hlavní slovo cizincům. Severus se mohl jen domnívat, že to udělal proto, aby mohl lépe zanalyzovat jejich chování.

Bohužel, ať byly závěry jeho pozorování jakékoli, zjevně mu daly důvod k úsměvu, a to tak širokému, že by se za něj nemusel stydět ani ten šílenec Harry. Dokonce naznačil poklonu směrem k Hermioně, nabídl jí rámě a naprosto šťastně přikývl.

„Bude mi ctí vám vyhovět, má drahá,“ řekl rozvážně. „Doprovodíte mne?“

Pohotově opětovala jeho úsměv a snad ještě bezstarostněji a s neočekávanou lehkostí přijala nabízené rámě.

Poté co dvojice vyplula z pokoje a Harry za nimi vypochodoval jako voják, Severus zachytil ozvu Albusova hlasu.

„Jsem si jist, že spolu budeme všichni tři báječně vycházet!“

_______________________________________

Samozřejmě že to nešlo tak hladce. Nejprve jejich pokroku zabránil Remus a náhlý - i když pouze chvilkový - odchod Harryho znovunalezené dospělosti. Viset někomu kolem krku a vykřikovat omluvy byl zjevně Harryho denní chléb. Naštěstí tentokrát stačilo, aby si Hermiona varovně odkašlala a brzy opět pokračovali do ředitelny.

I nadále však byli nuceni dělat přestávky na každém kroku a to kvůli dalším srdceryvným Harryho projevům („Jé hele, Hermiono, záchodky! Zajímalo by mně, jestli je tady Uršula! A postaral se někdo o chudáka baziliška?“) a divným Hermioniným otázkám („Takže, řediteli. Zaznamenali jste v posledních letech větší než obvyklé množství nevysvětlitelných zmizení?“) na které Albus odpověděl bez sebemenšího náznaku znepokojení.

Severus poslouchal a sledoval a myslel na Albusova mrazivá slova o tom, jak by se mohlo ukázat, že je Hermiona jejich zkáza a upřímně doufal, že alespoň v něčí hlavě toto všechno dává nějaký smysl - protože v jeho hlavě tedy určitě ne.

Již před hezkou řádkou let se stal Albusovým přítelem a členem Řádu, na neobvyklé a překvapující situace byl tedy docela zvyklý, avšak z událostí této noci a jejich možných následků se mu opravdu točila hlava.

Ale zdálo se, že Albus ví, o co jde, a že Sirius se náramně baví a je jen lehce ohromen. Severus se tedy rozhodl držet krok a zůstat v pozadí. Alespoň dokud zase nepřijde na přetřes jeho hábit.

Tohoto rozhodnutí se také držel přesně do chvíle, než vstoupili do ředitelny, kde uprostřed místnosti stály Minerva a Lily a jako obvykle o něčem zaníceně diskutovaly.

Bez delšího uvažování se Severus najednou ocitl mezi Lily a Harrym. Jakkoli si užíval pohled na Remuse a Siriuse, jak z nich někdo v zuřivém objetí vymačkává poslední zbytky dechu, nehodlal dopustit, aby nějaký labilní mladík ohrožoval jeho přítelkyně.

Nicméně se zdálo, že alespoň pro jednou je Harryho reakce méně než dramatická. Prostě jen hodně, hodně zbledl a popadl Hermioninu ruku v sevření, ze kterého si musela odnést pár modřin. Oči doširoka rozevřené, zíral na Lily s naprosto prázdným výrazem. A pak cosi zašeptal.

„Mami.“

Hermiona udělala malý krok vpřed a úkrok doprava a stanula přímo před svým společníkem, odrážejíc tak Severusův postoj.

„To není tvoje Lily, Harry,“ varovala jej tiše, ale Severusovi neuniklo, že její sevření bylo stejně tak křečovité jako jeho. „Okamžitě se uklidni.“

Naštěstí ji ten chlapec opravdu poslechl. Ohromen účinkem jediné věty a s trochu roztřesenými koleny, opustil Severus svoji ochrannou pozici.

A Lily, která nebyla přítomna u žádné z předchozích scén, si dala ruce v bok a zvedla jedno obočí.

„Kdokoli ten vtípek vypustil z pusy,“ řekla trpce, „nebylo to legrační. Kdybych měla syna, tak o tom vím.“

Harry sebou trhl a Hermiona ještě víc zmáčkla jeho ruku.

„Omlouvám se, tohle je opravdu dost zamotaná situace, ale on je opravdu váš potomek,“ vysvětlila zdvořile. „Jeho celé jméno je Harry Potter. James je jeho otec.“

Tentokrát už si Lily odfrkla.

„Co má ten pitomec Potter společného se mnou?“ dožadovala se odpovědi. Harry sebou trhl ještě víc. „Mohl by mi někdo laskavě vysvětlit, o co tady jde? Albusi? Severusi? Manželi, nejdražší? Přísahám, Remusi, jestli v tom máš prsty, okamžitě tě prokleju...“

Z Harryho teď vyšel krátký sten a Hermiona přesunula svůj stisk z jeho ruky na jeho rameno. Vypadal, že se bez ní vůbec neudrží na nohách.

„Propána,“ zašeptala, vyměnila si dosti nečitelný pohled s ředitelem a popadla svoji hůlku.

„Myslím, že trocha organizovanosti je teď na místě,“ zamumlala a mávnutím hůlky přivolala židli, na kterou se Harry tiše sesunul. Dalším pohybem utvořila z dalších židlí půlkruh s Albusovým stolem v čele.

V němém gestu všechny vyzvala, aby se posadili. Což neudělal nikdo, až na Albuse, který stále vypadal naprosto spokojeně. A vykouzlil pro každého šálek čaje.

„Takže, jen aby bylo jasno,“ řekla poněkud bez dechu Hermiona. „Jste vdaná za Remuse, že? Ne za S... Snapea?“

Harry znovu zasténal. Mělo mu to připadat naprosto směšné, ale místo toho Severus poprvé za celou tu dobu pochopil, jak se musí ti dva mladiství cítit. Byli násilně vytrženi z jejich vlastního světa, konfrontováni s lidmi, které zjevně v jejich vlastní dimenzi velmi dobře znali, ale kteří pro ně zde byli cizinci a nyní toho chlapce nepoznala jeho vlastní matka.

I když Lily a zatracený James Potter... Ta představa ho upřímně vyděsila.

Ačkoli neznala žádné podrobnosti, byla Lily natolik citlivá, že vycítila atmosféru a přizpůsobila se jí. Vrhla na dívku něco jako soucitný pohled a její rysy se trošku zjemnily.

„Ano,“ řekla jednoduše, místo aby se domáhala vysvětlení. „I když jsem se Sevem nějaký čas chodila, s Remusem jsme svoji již dvanáct let. Kdo jste vy, pokud se můžu zeptat? A proč si ten chlapec myslí, že jsem jeho matka?“

Tentokrát Harry nevydal ani hlásku, ale Severus viděl na jeho tváři slzy a rychle odvrátil zrak. Tohle nebylo ani trochu směšné.

Dívčin spodní ret se trochu třásl, ale podařilo se jí na Lily opravdu usmát.

„Jmenuji se Hermiona,“ řekla. Pak si sedla vedle Harryho a vzala obě jeho ruce do svých.

„Chceš na chvíli odejít?“ zašeptala. „Zvládnu to sama, Harry. Nemusíš se na ně dívat, jestli nemůžeš.“

Harry se otřásl, ale pak zavrtěl hlavou.

„Ne,“ odpověděl. „Nedělej si starosti, Hermiono. Pokračuj, prosím.“

Hermiona přikývla, zhluboka se nadechla, vzhlédla a znovu všechny vybídla směrem k židlím. Nikdo se neposadil.

„Dobře,“ řekla vysokým a nervózním hlasem. „Dobře. Než začnu - chodila někdy do Bradavic dívka jménem Hermiona Grangerová? Nejspíše začala studovat v roce 1991 a byla pravděpodobně zařazena do Nebelvíru?“

Zatímco na ni Severus zíral - ptala se sama na sebe? -, Minerva jí, po krátkém pohledu na ředitele, odpověděla.

„Skutečně zde studovala Hermiona Grangerová, ačkoli byla zařazena do Havraspáru, má drahá,“ odpověděla. „Bohužel vám však musím říci, že když byla v prvním ročníku, stala se nešťastná nehoda, ve které figuroval horský troll. I když jsme všichni dělali vše, co bylo v našich silách, nepřežila to.“

Dívka znovu krátce zamrkala. A Severus byl znovu ohromen. Pokud takhle reagovala na informaci o své vlastní smrti, nechtěl raději vědět, co by ji opravdu zneklidnilo.

„Dobře,“ řekla. „Myslím, že problém s našimi alternativními já je tedy vyřešen. To je dobré. Myslím.“

Znovu se zhluboka nadechla a zopakovala již dosti zoufale posunek směrem k židlím.

Vypadala mladší než předtím, ale možná to bylo jen tím, že teď Severus mohl s jistotou říct, že neměla více než devatenáct let. Její vlasy, kde nebyly spáleny, byly velmi kudrnaté a rozježené všemi směry a ani pytlovité vrstvy oblečení nemohly skrýt, jak byla hubená. Na pravé tváři měla hnědočervenou skvrnu a Severus měl temné podezření, že se jedná o krev.

Vypadala smrtelně unavená.

Severus se tiše usadil na nejbližší židli a poté pokynul Lily a Siriusovi aby následovali jeho příkladu. Remus byl vždy nejtaktnější z nich všech a již si bez vyzvání sedal.

Severus si uhladil hábit, chvíli váhal a pak se naklonil a nalil dívce šálek čaje. Opravdu vypadala, že by pro jeden umřela. Po dalším krátkém zaváhání přidal pár zázvorových sušenek a beze slov jí šálek podal.

Usmála se na něj.

„Dobře,“ řekla znovu, ale tentokrát již její hlas nebyl tak vysoký. „Myslím, že bychom se nyní mohli představit. Jmenuji se Hermiona Grangerová a tohle je Harry Potter. Přicházíme z jiné dimenze - což jsme vůbec neměli v plánu. V našem světě jsme téměř vše, co zbylo z odboje proti Voldemortovi a tady Harry je předpověděný Vyvolený. Oh, a taky je jeden z viteálů - máte ve vašem světě taky problémy s viteály?“

Ozvalo se zařinčení, jak, pravděpodobně úplně poprvé v historii, Albus Brumbál upustil šálek čaje a začal se dávit citronovým bonbonem.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole nás čekají vysvětlení a spousta ‚šíleného kloboučníka Harryho‘. Začínám se o něj trochu bát.

Pozn. překladatelky: Autorka v poznámce naráží na postavu kloboučníka z příběhu ‚Alenka v říši divů‘. Vyrábí klobouky, které umí vytvořit portály do jiných světů.


5. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/5/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n             Beta: Karlja



Pozn. autorky: Tahle kapitola je dosti složitá na pochopení, ale doufám, že si ji i tak užijete. Brzy se dočkáte mnoha akčních scén a také spousty ďábelského Voldemorta. Hurá!

_______________________________________

Kapitola 5

„Co myslíte tím, že je viteál?“

Teď už Albus nezněl klidně. Zněl nebezpečně. A taky dost znepokojeně a vyděšeně.

„Myslím tím, že se omylem jedním stal, když se ho Voldemort pokusil zabít,“ odpověděla prostě Hermiona a pak se zachmuřila. „Ale to už byste teď měl alespoň tušit... Promiňte, ale copak vy nevíte o těch sedmi viteálech? A máte vůbec ve vašem světě chlapce, který zůstal naživu?“

„…sedm viteálů…“ zašeptal Albus s tváří bílou jako stěna.

Hermiona se zamračila ještě víc.

„Tak tohle je nečekané,“ řekla. „Proč... dobře, tak jinak. Byla někdy v uplynulých třinácti letech otevřena Tajemná komnata? A byl pachatel dopaden?“

Odpovědi se opět ujala Minerva. Její skotský přízvuk se prohloubil a prozrazoval tak její rozrušení.

„V roce 1992 se odehrálo pár incidentů,“ odpověděla. „Zkamenělá kočka, vzkazy na zdech... nic vážnějšího se však nestalo. I když vlastně někdy v tu dobu jedna dívka spadla z věže sovince a následkem toho zemřela.“

Nalevo od Hermiony se Harry pohnul.

„Byla to Ginny Weasleyová?“ zeptal se bezbarvě a Minerva přikývla.

„Ano,“ potvrdila. „Ti ubozí rodiče se přes to dosud nepřenesli. Byla to jejich jediná dcera.“

Harry zavřel oči a sesunul se níž na židli. Hermiona znovu mrkla. Severus usoudil, že tu dívku nejspíše znali.

„To dává smysl,“ zamumlala Hermiona po chvíli mlčení. „Původně vše objasnil ten deník, ale pokud jste jej neměli k dispozici... Jak došlo k Voldemortovu vzkříšení? Došlo ke vzkříšení, že ano?“

Atmosféra v místnosti se znovu změnila, jak všechny zaplavily temné vzpomínky plné smutku. Minerva se tentokrát k odpovědi neměla a Albusův výraz přešel ze šokovaného na výhružný.

„Slečno Grangerová,“ začal, „dosud jsem vám důvěřoval a myslím si, že budete souhlasit, že jsem byl velice shovívavý. Ale obávám se, že prostoru na otázky jste dostali víc než dost. Nyní nastal čas na pár odpovědí.“

Ředitel již ztrácel trpělivost. Byl to přesně ten tón hlasu, který přicházel těsně před tím, co Lily nazývala ‚Zúčtování‘. V posledních třiceti letech jej Severus slyšel pouze párkrát.

Hermiona však jen mávla rukou.

„To je celkem legrační, že to říkáte zrovna vy,“ poznamenala kousavě. Pak se ale její rysy trochu zjemnily. „Snažím se vám dát odpovědi, řediteli, ale když nemám tušení, co všechno víte, tak jak mám začít? Takže, vzkříšení?“

Albus vypadal nepokrytě rozzlobený, a jak se zdálo, Lily byla připravena tu dívku uřknout. Vždy ředitele bránila. Už tenkrát za školních dní byla ochotna vyzvat na souboj každého, kdo naznačoval jeho zdánlivé šílenství.

„Snažíte se proniknout do temných tajemství této doby,“ řekl Albus ještě vážnějším tónem. „Jestliže vám je mám svěřit, potřebuji vědět víc.“

Narovnal se ve svém koženém křesle a zdálo se, že se zvětšuje. Jeho vlasy a vousy se bíle leskly a zlatá záře ze stovky jeho nástrojů jej obklopovala jako aura moci. Severus mimoděk zadržel dech. Teď už ta dívka určitě ustoupí.

Ale ne, neustoupila. Místo toho se pohodlně opřela a nevšímala si toho, že její společník sedí naopak ještě vzpřímeněji. Vypadala mnohem výhružněji, než by v tomhle věku měla být schopna, ignorujíc tíživé napětí v místnosti a to, že někteří pomalu vytahovali hůlky.

„Obávám se, že mi budete muset věřit,“ řekla naprosto klidně. „Nemáme čas na vaši běžnou intrikářskou politiku, Brumbále. Jak jsem řekla na ošetřovně - vím o Arianě, o vaší ztracené lásce a o původu vaší hůlky. Ale teď vám ještě povím, že vím, kde jsou ukryty zbylé dvě a že jejich právoplatný dědic sedí vedle mě. A znovu se vás ptám - budete po mě chtít důkazy, nebo mi řeknete, co chci, a přijmete ty odpovědi, které jsem ochotná vám poskytnout? Dobře si to rozmyslete, řediteli.“

Ředitel vypadal naprosto ohromeně. Severus měl na okamžik dojem, že snad Albus vyzve tu drzou holku na souboj. Ale to je přece směšné, že ano? Velký Albus Brumbál, který ztratí nervy kvůli teenagerovi? Severus moc nepochopil, o čem mluvila, ale určitě nemohla mít nad Albusem takovou moc.

V obličeji jejich ctihodného vůdce se vystřídalo několik výrazů, jeho myšlenky čitelnější, než kdo kdy viděl. Nakonec se Albusovi rysy vyjasnili a usmál se.

Lehce zamručel a natáhl se pro další citronový bonbón.

„Podobné povahy se často neshodnou,“ řekl a znělo to překvapivě jako omluva. „Jsem si jist, že ohledně dalšího postupu můžeme věřit vašemu úsudku.“

Tentokrát to byl Severus, kdo málem zalapal po dechu. Opravdu se Albus Brumbál právě vzdal? Co jsou sakra tihle lidi zač?

„Dobře děláte,“ zašeptala Hermiona. A pak: „To vzkříšení, řediteli?“

„Červen 1995,“ odpověděl Albus stručně. „Později jsme zjistili, že Voldemort zmanipuloval události turnaje, který se v Bradavicích toho roku odehrával, aby Nevilla Longbottoma, našeho vlastního chlapce, který zůstal naživu, vylákal pryč. Nicméně, Neville v úkolu nezvítězil a tak byl během následující hostiny unesen. Naštěstí si toho všimnul Sirius, upozornil mě a poté vedl oddíl bystrozorů na hřbitov, kde Voldemort prošel starobylým rituálem vzkříšení, který obsahoval...“

„...maso služebníka, kost otce a krev nepřítele,“ přerušila jej unaveně Hermiona. „Jo, to známe.“

„Důvěrně,“ přitakal Harry a zněl stejně unaveně. „Přežil to Neville?“

Albus smutně zakroutil hlavou. „Pokoušel se vzdorovat v souboji přímo s Voldemortem, v bitvě, která vypukla po příchodu bystrozorů. Obávám se, že jsme toho ubohého chlapce zklamali.“

Harry zatřásl hlavou a mumlal něco, co Severusovi znělo jako „...jsem štěstí...“.

Hermiona mu dala lehký pohlavek.

„Nezačínej s tím,“ vynadala mu nepřítomně. Poté přikývla a umlkla. Místnost se ponořila do nepříjemného ticha.

„Dobře,“ oznámila po chvíli. „Je mi to jasné. Takže náš Voldemort - a váš nejspíš také - strávil první roky po škole vytvářením šesti viteálů. Byl čím dál tím temnější a mocnější, a když jste vy studovali ve škole," kývla směrem k Lily, Severusovi, Remusovi a Siriusovi, „byl na vrcholu svých sil. Myslím, že v tomto bodě se však naše reality rozcházejí. V našem světě se Lily a James Potter vzali a měli dítě, Harryho, který zapadal do věštby stejně tak jako Neville Longbottom. Ve vašem světě, vzhledem k odlišným okolnostem,“ pokynula směrem k Severusovi, který už očekával, že opět zmíní barvu jeho hábitu, „se tohle nestalo a Voldemort tím pádem šel po Nevillovi, místo po Harrym.“

Na chvíli se odmlčela a usrkla čaje. Její ruka se lehce třásla a Severus si všimnul, že celou dobu nespustila oči z Harryho.

„V obou světech byl Voldemort poražen starobylou obětní magií, přišel o své tělo, a i když to nezamýšlel a nevěděl to, rozdělil svoji duši. V obou světech pak mnoho let přežíval jen zpola a snažil se znovu a znovu nabýt svoji moc. K takovým pokusům patřilo otevření Tajemné komnaty a dokonce i to ve skutečnosti způsobil jeden z viteálů, který ovládl mysl zdejší studentky. Věřím tomu, že Ginny skočila vstříc smrti, protože pochopila, co se s ní děje. Naši Ginny zachránil Harry, který také zničil viteál a důkaz přinesl našemu Albusi Brumbálovi, což jej přivedlo na stopu Voldemortova plánu. Je vlastně docela zajímavé, kolik věcí z vaší jemně spředené sítě bylo dílem náhody, řediteli. Vezmeme-li v úvahu pár filosofických teorií o zákonitostech náhody, je zřejmé, že...“

Rychlost dívčina projevu se posledních pár vět značně zvyšovala, až ji Harry vzal za ruku a stiskl ji. Náhle se zarazila, jako by si opět uvědomila, kdo a kde je, a lehce zahanbeně se na něj usmála.

„Ano. Omlouvám se. Zpět k tématu. Každopádně, váš chlapec, který zůstal naživu, zemřel v roce 1995. Náš přežil, takže začal pátrat po viteálech s vámi, řediteli. Bohužel naše společnost docela dlouho odmítala uvěřit, že se Pan zla vrátil, což dalo Voldemortovi šanci, aby si vybudoval bezpečnou mocenskou základnu na ministerstvu. Když však konečně otevřeně zaútočil, rychle se rozpadla a stejně tak většina forem odboje v našem světě. Řád vydržel déle, ale v letech 1997 a 98 bylo mnoho členů zavražděno. Posledních pár měsíců jsme zbyli už pouze my. A přestože jsou již čtyři viteály zničeny, naše šance dostat se k číslu pět a šest jsou velmi malé. Jelikož jste o nich nikdy neslyšeli, předpokládám, že zde jsou stále na svých původních místech. No, a protože jste zjevně dosud zvládli Bradavice udržet mimo vliv Smrtijedů, vaše situace nemůže být tak hrozná jako ta naše. Samozřejmě jsme ochotni vám dát polohu všech viteálů a mělo by pro vás být snadné je zničit a učinit tak Voldemorta opět smrtelníkem, ačkoliv stále nebezpečným.“

Když domluvila, rozlehlo se dokonalé ticho. Všichni v místnosti zírali s úctou a šokem na mladou dívku s rozježenými vlasy, která jim právě na zlatém podnose naservírovala řešení všech jejich problémů. Opravdu by to mohlo být tak jednoduché? Opravdu by všechny odpovědi mohly přijít do jejich světa skrz podivnou magickou nehodu? Mohli mít opravdu takové štěstí?

Byl to Harry, kdo tu chvíli přerušil chraptivým uchechtnutím.

„Gratulace je zjevně na místě,“ řekl suše. „Právě jsi získala převahu. Hurá.“

Hermiona jej znovu praštila po hlavě.

„Přiměřený humor, Harry, další pojem, který jsme probírali,“ zasyčela.

Zvedl ruce v obraném gestu.

„Myslím, že po tom, co jsem jim všechno takhle ulehčil, mám povoleno trochu žertovat, ne?“ zeptal se. „Protože upřímně, kolik štěstí musí člověk mít, když získá všechna řešení jen díky tomu, že jsem si zahrával se zložárem...“

„Zložár?“ zahřměl Sirius. V obličeji byl úplně rudý a svíral v ruce hůlku.

Hermiona rozlíceně pohlédla na svého společníka, který jen zvedl své ruce výš.

„Ups?“ zkusil.

Hermiona povzdechla, stiskla si kořen nosu a pak se pokusila o smířlivý úsměv.

„Můžeme to vysvětlit,“ řekla klidně. „Kromě Harryho meče je zložár jediný prostředek, který dokáže zničit viteály. Takže jsme se museli naučit jak jej používat, víte? Můžete teď, prosím, dát tu hůlku pryč, Siriusi? Je tu dost napětí, i bez...“

Následně ale napětí ještě přibylo, protože Harry Potter, Vyvolený, zařval bolestí, přitiskl si ruku na čelo a svalil se ze židle na zem. Krvácel. Tělo v křeči.

Celé to bylo velmi okázale dramatické.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole nás čeká trocha krve, hodně dramatu a ještě více plánování.


6. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/6/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Kapitola 6

V místnosti to opravdu značně hlučelo. Harry stále křičel, všichni se skřípěním odsouvali židle a nad tím vším se nesl Hermionin hlas, jak na ně ječela ‚uklidněte se, prosím!‘.

Zatímco se ostatní prudce zvedali ze židlí, ona jednoduše sklouzla na zem, popadla Harryho hlavu a přitáhla si ji do klína. Rychlými prsty bez zaváhání odstranila meč z jeho boku a rozepnula mu pár knoflíků na košili. Pak vykouzlila přikrývku a studený obklad a celkem účinně začala svého společníka opečovávat.

„Nebojte se,“ řekla, jakmile ruch trochu ustal. „Tohle není nic nového. Brzy to skončí a on se bude cítit trapně, že na sebe strhl tolik pozornosti.“

Vypadala naprosto nevzrušeně neutichajícím vřískotem. A krví. Odkud se tady ta krev vlastně vzala?

Pak sebou najednou Harry přestal škubat, otevřel oči, zatřásl hlavou a vzpřímeně se posadil.

„Takže, měl jsem další vizi,“ poznamenal a utíral si krev z čela svým nepříliš čistým rukávem.

Hermiona nesouhlasně mlaskla, vytáhla z jedné ze svých kapes lahvičku s lektvarem a potřela jizvu ve tvaru blesku silnou vrstvou něčeho, co vypadalo jako silná desinfekce.

„Všimla jsem si,“ řekla poté. „Už je to docela dlouho od té poslední.“

Harry nepřítomně sledoval zvětšující se červenou skvrnu na svém rukávu.

„Jo,“ zamumlal. Pak prudce zvedl hlavu, ústa se mu roztáhla do toho divokého, nevyváženého úsměvu a postavil se zpět na nohy.

„Už na ně nejsem zvyklý,“ vysvětlil šťastně. „Proto jsem spadl. Za což se omlouvám.“

„Nic se nestalo, můj drahý chlapče!“ odpověděl Albus stejně tak šťastně a Harry se doopravdy zasmál.

„To jste přesně říkal vždycky, když jsem... no... to je jedno,“ opověděl a znovu si sedl na židli, jakoby to vše bylo naprosto normální.

„Ale hádejte co?“ pokračoval. „Dobré zprávy! Neville s Lenkou jsou, zdá se, naživu a Voldemort je z toho opravdu zmatený. Upřímně, vypadal vlastně docela vyděšeně. Vždycky byl nervózní ze situací, které zahrnovaly nevysvětlitelnou nesmrtelnost. Všechnu ji chce pro sebe, chamtivý parchant.“

Po téhle poznámce následovalo všeobecné ticho.

„Měl jsi vizi,“ řekla nakonec Lily, více než trochu skepticky. V čemž byla vážně dobrá. Když Lily něčemu nevěřila, skepse z jejího hlasu přímo prýštila, čímž člověka donutila, aby se cítil malý, bezvýznamný a dost hloupý. Byla to její děsivá superschopnost, na kterou byla opravdu pyšná.

Ale na Harryho to nezabralo.

„Jo,“ souhlasil šťastně, zhoupl se na židli a nejistě balancoval pouze na dvou nohách. Zjevně mu jeden pád nestačil. „Věděli jste, že Barty Skrk mladší pro něj pracuje i v této realitě? Ale možná, že je to nevyhnutelné. Má prostě fakt přisluhovačnou povahu... přisluhovačnou... je to vůbec slovo, Hermiono?“

Hermiona jen tiše zavrtěla hlavou.

„Vize o Voldemortovi,“ pokračovala Lily tím samým, skeptickým tónem, neochotna vzdát se svého nejúčinnějšího nástroje v boji proti hlouposti.

„Samozřejmě!“ odpověděl Harry, nyní už dotčeně. „Nikdy jsem neměl vize o krásných holkách, zmrzlině anebo o roztomilých štěňátkách. Ale to je prostě ta tragédie mého života a zajímalo by mě...“

„Harry,“ řekla Hermiona varovně. Neznělo to ani trochu skepticky, ale Harry se přesto ihned vzpamatoval.

„Omlouvám se,“ řekl. „Ty vize mi vždycky trochu pocuchají mozek. Asi vedlejší efekt. Tak jo, zpět k tématu...“

Znovu se odmlčel, ale tentokrát to bylo soustředěné ticho člověka, který se snaží vydolovat z paměti konkrétní vzpomínku.

„Zdá se, že Voldemort je v této realitě skoro stejný,“ pokračoval po chvíli a v jeho hlase se objevil nový, temný podtón. „Možná je trochu míň šílený - myslím, že neprošel všemi těmi nekromantskými rituály -, a o trochu méně mocný. Také k Nevillovi nechová tak silnou zášť, jakou měl ke mně, což je pro nás dobré.“

Hermiona se zašklebila.

„Možná proto, že Neville je mnohem příjemnější osoba než ty,“ nadhodila a Harry se opravdu zasmál.

„Podle rozmístění kobek,“ pokračoval, znovu ponořen hluboko ve vzpomínkách, „bych řekl, že jsou na tom starém hradě ve Walesu, který jsme přepadli před rokem a půl - dobré zabezpečení, ale ne dokonalé -, a ustrojení jeho následovníků je docela odlišné od toho, co nosí v našem světě... Předpokládám, že jste zde nikdy nebyl špion?“

Poslední otázka byla mířena na Severuse, který úplně oněměl překvapením. Sirius se po jeho boku rozesmál.

„Snappy?“ zeptal se. „Špion? Tomu by nikdo neuvěřil! Vždyť se na něj podívejte. To chcete říct, že ve vašem světě špehoval Voldemorta?“

„Až dokud jej kvůli tomu nezabili,“ řekla Hermiona. Zněla pochmurně.

Severuse zavraždili, protože byl špion,“ zopakovala Lily, skepse se nyní změnila na sarkasmus. Tak teď už vytahovala opravdu silné zbraně.

Hermiona znovu mrkla. Vypadala poraženě, pouze její oči se podezřele leskly. Severus cítil zvláštní pohnutí, že má ohledně něj tak intenzivní pocity. A také byl docela zděšený představou práce dvojitého agenta a z toho zjevně plynoucí smrti.

„Ano,“ zašeptala Hermiona. „Na konci se nás snažil naučit vše, co jen mohl, ale neměli jsme dost času a on...To já jsem jej našla...Měl jen čas ukázat mi...“

Odvrátila se a tentokrát to byl Harry, kdo ji objal kolem ramen.

„Jenom aby bylo jasno,“ prohlásil klidně, jeho hlas pevný, pohled vyrovnaný. Dospělost se zřejmě znovu projevila. „Nevymýšlíme si. A nezveličujeme. Nemáme čas na nesmysly. V našem světě je každý, kdo teď sedí v této místnosti, mrtvý. A docela dost dalších lidí taky. Možná jsem šílený, ale ne hloupý a Hermiona je ten nejchytřejší člověk, kterého jsem kdy poznal. Takže možná byste ji měli dobře poslouchat, protože až budeme pryč, její rady by vás mohly zachránit. Rozumíme si?“

Sirius a Lily se zdáli být dost zaskočení, Remus se očividně stále nepřenesl přes ten křik a krev a Albus pomalu míchal svůj čaj stříbrnou lžičkou a oči mu dočista jiskřily.

„Naprosto, drahý chlapče,“ přitakal. „Mám jen pár otázek, kdyby vám nevadilo odpovědět mi?“

Hermiona se pohnula, aby se vymanila z pod Harryho paže, ale ten zavrtěl hlavou a zatlačil její hlavu zpět na své rameno.

„Už jsi toho udělala dost, teď je řada na mě,“ zašeptal a zněl úplně normálně. Pak obrátil svoji pozornost k Albusovi a ten šílený úšklebek byl zpátky. Severuse poprvé napadlo, nakolik z chování Harryho Pottera je záměr a nakolik ryzí vyšinutost. Nebyla to zrovna uklidňující myšlenka.

„Pro vás cokoli, řediteli,“ prohlásil Harry. „No, samozřejmě až na to, že bych se nechal obětovat pro vyšší dobro, ale tenhle rozhovor jsme ještě neměli, že?“

Albuse to zjevně trochu zmátlo, ale rychle se vzpamatoval.

„Zmínili jste jména Neville a Lenka - snad tím nemyslíte Nevilla Logbottoma?“

„Ano,“ přikývl Harry citlivě. „Váš Chlapec, který zůstal naživu je v našem světě součást mého malého týmu odpadlíků. Je nezastavitelný - pokud to teda není Voldemort, kdo se snaží jej zastavit, protože ten je v tom neskutečně dobrý.“

Lily i Sirius sebou při téhle poznámce trhli a Harry, jako by věděl o lidech, které ztratili, a jak jeho necitlivá slova musela bolet, také sebou trhnul a sklonil hlavu mezi ramena.

„Omlouvám se,“ řekl mnohem tišeji. „To bylo nemístné.“

Hermiona naopak zvedla hlavu z jeho ramene a povzbudivě se na něj usmála.

„Vidíš?“ zeptala se, jakoby pokračovala v nějakém rozhovoru. „Nemusíš být vždy tak necitlivý. Chovat se přátelsky je snadné.“

„Ano, jistě, Hermiono,“ připustil Harry nepřítomně, ale Severus postřehl, že ji stále paží objímá.

„Nicméně,“ pokračoval. „My čtyři jsme zrovna byli na výpravě, když nás to vyhodilo... tady. A vypadá to, že je ta dimenzionální věc vzala s sebou, ale někam jinam...“

Hermiona si povzdechla, ale neměla se k tomu, aby přeformulovala jeho slova do přijatelné vědecké terminologie. Stejně všichni věděli, co tím myslel.

„... takže je jasné, co budeme dělat dál. Za prvé, musíme zjistit co nejvíce o tom, co nás sem přeneslo a jak se dostat zpět. Za druhé, musíme vysvobodit Lenku a Nevilla z Voldemortova zajetí.“

Vyměnil si pohled s Hermionou, zakřenil se a vypadal se sebou velmi spokojený.

„Vidíš?“ řekl. „Hotovo. Plánování je hračka.“

Severus na něj nevěřícně hleděl. Avšak Hermiona pouze přikývla.

„Detaily druhé části můžeme upřesnit, až se dozvíme více o tomto světě,“ souhlasila. „Co se týče části jedna, hned zítra obsadím knihovnu.“

Celá místnost na tohle reagovala zarytým tichem.

Dokud jej Lily neprolomila hlasem, který se už docela vzdaloval sarkasmu a mířil spíše do otevřeného zděšení.

„Promiňte, ale jsem tu jediná, kdo to slyšel?“ zeptala se. „Opravdu nám tady tvrdíte, že váš plán je vplížit se do Voldemortova sídla?“

Harry rázně mávnul rukou.

„Měl jsem na mysli spíše něco na způsob čelního útoku,“ nesouhlasil klidně. „Z nějakého důvodu Smrtijedy opravdu vyděsí, když na ně naběhnete, máváte meči a děláte hluk. Plížení očekávají. S hlasitým a sebejistým útokem se vypořádat neumí.“

„Pokud se samozřejmě nepřemístí pryč a nenechají celý hrad vybouchnout,“ dodala Hermiona, možná trochu ostře.

„No, ano,“ přiznal Harry rozpačitě. „Ale uznej, že to byla jednorázová záležitost. Přece nemůže mít všechny svoje pevnosti nastaveny na sebedestrukci, ne?“

„Myslím, že zjistíš, že může,“ odfrkla si Hermiona a pak se najednou zakřenila tak šíleně, že by se za to nemusel stydět ani Harry. „Nicméně jelikož jsem vymyslela kouzlo, které detekuje podobné sklony k výbuchu, tak by to neměl být už nikdy problém.“

Teď se pro změnu zase jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu.

„Jsi geniální,“ zašeptal. „Už jsem ti to dneska řekl?“

„Počkat... útok?“ přerušil jej Sirius. „Na Voldemorta? Jestli mi prominete, vy a jaká armáda? Copak jste všichni úplně šílení?“

„K druhé otázce - ne,“ odpověděl Harry šťastně. „Jediný šílenec ve skupině jsem já, no, vlastně možná kromě Lenky, ale ta je více vyrovnaná. K první věci - já jsem armáda, Hermiona je generál.“

Laskavě třel její ruku a přitáhl si ji blíž k sobě.

„Jinými slovy, ona míří, já pálím. Skvělý systém. V uplynulých letech fungoval výborně. Jestli chcete, můžete se přidat.“

Náhle pustil svoji společnici, vyskočil ze židle a prudce si promnul břicho.

„Ale teď vážně potřebuju něco sníst. Jsme hrozně hladoví, fakt že jo. Alespoň den jsme už nejedli a předtím, no, raději o tom nemluvme, přešla by mě chuť k jídlu. Jdeš, Hermiono?“

Když odcházel z místnosti, opravdu měl tu drzost a pískal si.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole nás čeká spousta nevíry, jídla a zaslechnutých rozhovorů.


7. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/7/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Kapitola 7

Poté, co Harry vyplul z místnosti a Hermiona jej s omluvným úsměvem následovala s informací, že budou jíst ve velké síni, protože jsou opravdu strašně hladoví, zůstali Albus a čtyři přátelé dlouhou chvíli sedět v tichosti.

Jako obvykle to byla Lily, kdo shrnul jejich dosavadní večer.

„Opravdu se to právě stalo?“ zeptala se svých třech přátel. „Jakože, vzdáleně si vše vybavuju, ale i na naše poměry mi to připadá divné.“

Plánovat je hračka,“ zašeptal Sirius a pak se začal smát. Nejprve to bylo spíše hihňání, což se rychle změnilo v nefalšované hluboké bučení, které se ani za sedm let ve Zmijozelu nebyl schopen odnaučit, a nakonec přímo vyl smíchem a ve vzpřímené poloze jej drželo pouze opěradlo židle. „Skvělý systém! Můžete se přidat!“

Nakonec prostě Lily udělala jedinou věc, která na Siriuse v tomto stavu zabírala - natáhla se a praštila jej do ramene.

„Hele! Dneska jsme tu už měli dost násilí!“ stěžoval si Sirius, ale o poznání se zklidnil.

„A taky dost konfrontace s šílenci,“ poznamenal Remus ostře. Pak se napřímil a převzal kontrolu nad situací, což nikoho z nich nepřekvapilo. Sirius byl ten okouzlující, Lily ta tvrdohlavá, ale organizovat jejich myšlenky a plánovat, co udělají, to byla vždy práce pro Remuse.

„Ta magická teorie, kterou podložila svá vysvětlení, je platná,“ řekl a Severus, jejich domácí odborník pro exotičtější oblasti kouzel, souhlasně přikývnul.

„Její prvotní reakce, jakkoli neobvyklé, tomu příběhu jen dodávají na důvěryhodnosti,“dodal. „Ačkoli ten chlapec mohl stejně tak dobře utéct z blázince.“

Poprvé od toho, co mezidimenzionální cestovatelé opustili místnost, se Albus Brumbál pohnul.

„Právě naopak, můj drahý chlapče,“ nesouhlasil. „Harry Potter není o nic méně příčetný, nežli já.“

Tohle prohlášení vedlo k trapnému tichu mezi všemi čtyřmi přáteli. Nikdo by mu to samozřejmě neřekl do očí, ale pokud byla řeč o příčetnosti, Albus nepředstavoval zrovna nejvhodnější příklad.

„Je pomatený, Albusi,“ řekl nakonec Severus, který tuhle reakci vyhodnotil jako nejdiplomatičtější. „Postřehl jsi ty jeho změny nálad? A ta šílená historka o tom, že je Lilyin syn...“

„Jeho mysl je zajisté zraněná a dle jejich vyprávění můžeme předpokládat, že mají za sebou velmi traumatickou minulost,“ řekl Albus. „Ale má smysl pro detail, vynikající strategické myšlení a reflexy válečníka. Nemohu zatím samozřejmě posoudit jeho magickou sílu, ale lehkost, se kterou ta dívka provádí vysoce komplikovaná kouzla, a přehled, který má v teoriích, jsou na její věk extrémně neobvyklé. A pokud ona přijímá jeho vedení, myslím, že od něj můžeme očekávat velké věci.“

Odmlčel se, nalil si další šálek čaje a požitkářsky si usrknul.

„Co se týče jeho genetického původu... říkali naprostou pravdu. Udělal jsem pod stolem genealogické kouzlo - které mimochodem oba dva postřehli - a on je opravdu biologický syn Lily a Jamese Pottera.“

Lily se po Severusově levici ostře nadechla. Severus se neotočil, aby se na ni podíval, jen chytil a stiskl její pravou ruku a věděl, že ji Remus objal kolem ramen. Téma dětí pro ni bylo bolestivé, vlastně pro všechny z nich, a ona bude potřebovat čas, aby se vyrovnala s fakty. Člověk nemohl na Lily spěchat, pouze ji tiše podpořit. A změnit téma.

„Takže... znamená to, že jim ohledně viteálů můžeme důvěřovat?“ zeptal se, jednak proto, aby mohli všichni přemýšlet nad něčím jiným, a také protože mu ta otázka vrtala hlavou už od doby, co tohle téma ta dívka vytáhla.

Albus znovu zaváhal. Sám ještě nevypadal s touto konkrétní informací úplně sžitý. Způsob, jakým svíral svůj šálek, nebyl tak vyrovnaný, jak by sedělo k jeho klidné osobnosti.

„Musím přiznat, že idea rozštěpení duše hned sedmkrát se mi zdá těžko k uvěření, a to i v případě Toma Raddlea,“ řekl poté tiše. „Je dost děsivé nad tím jen uvažovat. Ačkoli, vysvětlovalo by to mnohé záležitosti, které jsem zcela nechápal, a také by to vrhlo nové světlo na celý vztah mezi Voldemortem a Chlapci, kteří zůstali naživu. Tomova nezdravá posedlost Nevillem by byla mnohem více pochopitelná, stejně jako události oné Halloweenské noci před devatenácti lety.“

Severus zaváhal. Viděl, jak je Albus otřesený, což otřáslo jím, a on nerad vyvolával konflikty - to byla koneckonců v jejich skupině Lilyina práce -, ale tohle bylo příliš důležité, než aby to nechal být.

„Neodpověděl jsi na otázku,“ zareagoval proto. „Můžeme jim věřit? Tohle by mohlo ve válce znamenat naprostý zvrat, nebo by nás to také mohlo navést nebezpečně špatným směrem.“

A Albus Brumbál, nepochybně nejmoudřejší kouzelník jejich doby, pouze pokrčil rameny, což pro něj bylo naprosto netypické gesto.

„Nevím,“ odpověděl.

Remus přikývnul.

„Víme toho příliš málo o jejich povaze a pozadí života, než abychom mohli skutečně posoudit, nakolik jsou důvěryhodní,“ pronesl lehce strojeným způsobem, kterým se vyjadřoval vždy, když byl hluboce zamyšlený. „Až moc z toho, co řekli, je nemožné jakkoli dokázat.“

„Ale jak bychom mohli doufat ve zhodnocení jejich tvrzení, když nemáme přístup do jejich dimenze?“ zeptala se teď Lily, klidně a vědecky objektivně jako Remus, i když její tvář byla nehybná a bílá.

Sirius, který jako jediný z nich neprošel akademickým vzděláním, se prostě opřel, překřížil nohy a zakřenil se.

„No, vždyť je to snadné,“ prohlásil. „Ta dívka má zjevně slabost pro Snappyho a jeho hábit. Tak proč jej prostě nedonutíme, aby šel dolů a popovídal si s ní?“

Ostatní na něj rozpačitě zírali.

„Mluvíme tady o komplexním zhodnocení osobnosti,“ poznamenal poté Severus suše. „Těžko by to šlo takto jednoduše, Fluffy.“

„Proč ne?“ zeptal se Sirius, s ještě širším úšklebkem. „Je to hezká holka, ty jsi dobře vypadající chlap a dokonce většinu času i rozumíš tomu, o čem blábolí. Mě to zní jako recept na pěkný románek. Prostě jdi a zkus to, Seve.“

Severus otevřel ústa, aby opět protestoval, ale přerušil jej jemný zvuk Albusova uchechtnutí.

„Vynikající nápad, můj příteli,“ prohlásil.

I když to byla úleva, vidět ředitele opět pobaveného a uvolněného, důvod, který pro to měl, byl vše, jen ne přijatelný. Tohle mu přece nemůžou udělat, že ne?

Vyměnil si pohled s Lily, která se opravdu uculovala, a s Remusem, který jen zvedl dlaně v němém gestu porážky. Takže odsud žádná pomoc.

„Uvědomuješ si, že tohle není americký špionážní film, že?“ zeptal se svého nejlepšího přítele slabě.

„Nesmysl,“ odpověděl Sirius šťastně. „Prostě ji jen poznej. Stačí jeden z tvých hlubokých pohledů a padne ti kolem krku. Běž si pro ni, tygře!“

Severus uprchnul z místnosti dřív, než mohly narážky dosáhnout neúnosné úrovně. Siriusův smích se stále nesl chodbami.

_______________________________________

„Pomalu, Harry. Moc jsi toho za poslední týden nesnědl.“

Severus toto napomenutí zaslechl zrovna, když se chystal zahnout za poslední roh vstupní haly, a na chvíli si nebyl jistý, co dělat. Odposlouchávat cizí rozhovory nebylo zdvořilé, ale tihle dva byli dosud tak záhadní a možná, když si nebudou vědomi jeho přítomnosti, tak by jim mohlo něco uklouznout?

Takže pár posledních kroků ke vstupním dveřím se téměř plížil a zastavil se v jejich stínu. Stál dost blízko na to, aby slyšel Harryho, jak si povzdychl a podrážděně odhodil příbor na talíř.

„Chápu, čím teď procházíš a že se potřebuješ ujistit, že máš vše pod kontrolou, Hermiono,“ řekl Harry klidně a zněl inteligentněji a více chápavě, než za celý večer. „Ale já teď vážně nepotřebuju, abys mi počítala kalorie. Vím, jak mám jíst.“

„Já jen nechci, aby ti bylo zase špatně, Harry,“ řekla nešťastně a Harry si znovu povzdychl.

„Bylo to jen jednou, Miono. Jednou. A pořád si stojím za tím, že to maso bylo zkažené. Střídavě jsem hladověl již od dob, co jsem byl batole, u Merlinovy brady, takže bych vážně ocenil, kdybys teď věřila mému úsudku.“

Následoval okamžik naprostého ticha.

„Promiň,“ řekla pak, slabým a velmi nešťastným hlasem. „Promiň, já vím, jsem jen...“

„Jo,“ souhlasil Harry.

Opět upadli do družného mlčení.

„Viděla jsi, jak Sirius vypadal?“ zeptal se pak Harry dychtivě. „Úplně šťastně a zdravě, bez toho výrazu v očích...“

„A Remus,“ přidala Hermiona. „Úplně každý kousek jeho oblečení vypadal nově. A taky nemá žádné jizvy.“

„A Snape...“ zašeptal Harry a odmlčel se, jako by mu chyběla slova na to, aby popsal, co viděl. Proboha, pomyslel si Severus podrážděně, jen proto, že v této realitě nosí vínovou.

„Je to jako dívat se na odraz našeho světa,“ zamumlala Hermiona. „Až na to, že tahle strana je celá třpytivá a vyleštěná a plná sluneční záře.“

„Jo. Vypadá to, že by nemuselo být nakonec tak špatné, kdybych se nikdy nenarodil,“ komentoval Harry.

Nastalo ticho a pak plácnutí a potlačený bolestný zvuk od Harryho.

„Mohla bys to přestat pořád dělat?“ požadoval a dle zvuku dostal odměnou další ránu.

„Pouze pokud se přestaneš chovat jako takový idiot,“ zafuněla. „Nevím, jestli jsi to postřehl, ale v tomhle světě jsem mrtvá, stejně jako Ginny a obojí proto, že jsi nás ty nepřišel zachránit. Takže laskavě zmlkni, ano?“

Harry znovu vzdychnul a pak se unaveně uchechtl. Ozval se zvuk oblečení, které se třelo o lavici a pak znovu, tlumeně, jeho hlas. Severus se opatrně nahnul dopředu a viděl, jak sedí velmi blízko sebe, Hermionina hlava ležela na Harryho rameni a jeho obličej byl zpola zabořen v jejích vlasech.

„Co bych si bez tebe počal, moje divná, děsivě-geniální skoro-sestro?“ zašeptal Harry.

Následovala další chvíle ticha, během které Severus ustoupil z dohledu. Pak se ozval zřetelný a šokující zvuk ženského vzlykání.

Hermiona plakala. Nikdy by si ji nespojoval s takovým druhem normálního lidského chování.

„Ach Harry,“ zašeptala. „Co když je člen Řádu? Jeho rodiče určitě jsou! Neunesu jej vidět, bavit se s ním bez...“

„Ššš,“ zamumlal Harry. „Bude to dobrý, Hermiono. Zvládneme to. Už jsme zažili horší věci. Nasadíš masku extra-Angličanky a já své vyšinuté já a budeme doma cobydup. Věř mi.“

„Věřím,“ popotáhla. „Vždycky jsem ti věřila, Harry, ale tohle je už moc i na mě a chtěla bych, aby teď přišla Lenka a řekla mi, že za to všechno můžou Strachopudi!“

Harry se uchechtl.

„Hele, v alternativní dimenzi musí být nějaké výhody,“ uvažoval nahlas. „Nevím... možná že Umbitchová je tady pořád naživu! Mohli bychom ji dopadnout, unést a pak bys ji mohla znovu obětovat kentaurům. Nebyla by to zábava? Možná, že by ji tentokrát dokonce i snědli. Koneckonců kdoví, co všechno je tu jinak!“

Hermiona vzlykla, ale tentokrát to znělo spíše jako zahihňání.

„Víš, že nejnovější antropologické studie zpochybňují obecný předpoklad rozšířeného kanibalismu v raných lidských kmenech?" zeptala se, velmi rychle a vysokým, nervózním hlasem. "Výzkumy tvrdí, že řezné značky nalezené na pravěkých kostech můžou být ve skutečnosti výsledkem specifických pohřebních praktik a ne kanibalských rituálů. Kdyby to byla pravda, obrovská část prehistorické etnologie by musela být přepsána!“

A Harry se znovu zasmál a jeho příbor skřípal po talíři, jak znovu začal jíst.

„To je ono, Hermiono,“ zašeptal. „Zvládneme to úplně v pohodě. Neboj se.“

_______________________________________

Pozn. překladatelky: ‚Umbitchová‘ je samozřejmě Umbridgeová. V anglickém originále ji Harry nazval ‚Umbitch‘, což foneticky zní podobně jako ‚Umbridge‘, ale význam je jiný. Co znamená ‚bitch‘ asi všichni víte :)


8. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/8/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Kapitola 8

Když se Severus po deseti minutách, kdy pochodoval tam a zpět po chodbě a cítil se špatně za špehování plačící dívky, vrátil do Velké síně, zastihl Hermionu, jak klidně popíjí čaj.

Harry naopak tvrdě spal, natažený na jednom z dřevěných stolů jako oběť nějakého šíleného kultu.

Hermiona vzala jeho přítomnost na vědomí lehkým pokývnutím a pak si všimla, jak upřeně sleduje jejího společníka.

„Spí,“ vysvětlila zbytečně. „Nepředpokládám, že byste chtěl šálek čaje.“

Nebyla to otázka, ale po zaslechnutém rozhovoru měl Severus opravdu docela chuť na čaj. A pravděpodobně už nikdy nebude mít šanci popovídat si s ní bez toho, aby je Harry vyrušoval.

„Vlastně bych si i dal,“ řekl proto. „Děkuji, Hermiono.“

Vklouzl na lavici naproti ní, vykouzlil si šálek a opatrně jej naplnil dost silným Assam čajem, přidal mléko a řádnou porci cukru.

Teprve poté vzhlédl a v jejím obličeji uviděl překvapení.

„Omlouvám se,“ řekl, „neměl jsem to pozvání přijmout?“

Zamrkala a Severus se již začal děsit dalších připomínek ohledně jeho vlasů či hábitu.

„Ne, promiňte, samozřejmě, že ano,“ odpověděla s vracející se rovnováhou. „Já jen... Nikdy bych od vás nečekala tolik zdvořilosti.“

Tak tohle Severuse poněkud zaskočilo.

„Oh,“ řekl a nebyl si jistý, jak reagovat. „To zní, jako bych byl ve vašem světě opravdu parchant.“

Prudce vzhlédla a hněv v jejích očích ho trochu šokoval. Vypadala připravená jej uhodit. Zdálo se, že ji zastavilo pouze uvědomění, že by bylo směšné praštit jej za urážení sebe sama.

„Měl jste těžký život,“ řekla místo toho odměřeně. „Těžší než kdokoli z nás. Poznamenalo vás to.“

Zaváhala.

„Ale...ano,“ pokračovala, „nebylo zrovna lehké s vámi žít, obzvlášť ne v poměrně malém stanu.“

Severus na ni s úžasem zíral. Proč by kdy žil ve stanu? Nenáviděl táboření.

„Byli jsme na útěku,“ přidala Hermiona další z jejích vysvětlení, které ve skutečnosti nevysvětlovaly vůbec nic. „Nežádoucí číslo jedna, dva a tři.“

„Aha,“ zamumlal Severus a chystal se konečně položit své otázky, nebo, a to důležitěji, změnit téma na něco, co by alespoň připomínalo příčetný rozhovor.

„Takže, proč spí na stole?“ zkusil.

„Protože ani jeden z nás se zatím nevzpamatoval natolik, abychom zvládli něco přeměnit v postel,“ odpověděla. „A byl vážně unavený.“

Severus chtěl namítnout, že Hermiona je určitě taky unavená, a přesto očividně má dost sebekázně na to, aby spala na náhodném kusu nábytku. Vypadala opravdu vyčerpaně, obličej bledý, oči podlité krví a pod nimi temné stíny.

Severus si, stejně jako předtím v ředitelně, najednou uvědomil rozsah toho, co se této dívce v uplynulých dnech přihodilo - a to bez ohledu na válku, do které byli zjevně hluboce zapojeni. Byla tu ta záležitost s drakem, nepřipraveným mezidimenzionálním přechodem, stres způsobený probuzením v cizím, ale přesto důvěrně známém prostředí a nevyhnutelnost setkání s dávno mrtvými spojenci, nemluvě o tom muset těmto cizincům s tvářemi přátel vysvětlovat svoji situaci.

I na Severuse toho bylo příliš. Hermiona zde přesto stále klidně seděla, pila čaj a dohlížela na svého spícího pomateného přítele, jako by vše, co ji vesmír postaví do cesty, mohla zvládnout, když si udrží ten správný přístup.

Pozorovala jej se směsicí smutku a pobavení, jako by mu mohla z obličeje opravdu číst tok jeho myšlenek (a soudě dle toho, co všechno dnes předvedla, tak možná i mohla).

„Co kdybyste se prostě začal ptát na to, co vás opravdu zajímá?“ zeptala se poté. „Nebo spíše na to, co ostatní chtějí, abyste zjistil?“

„Ostatní?“ zopakoval poměrně slabě a Hermiona na něj nevěřícně zírala.

„Vy jste v této realitě opravdu špatný lhář, že?“ zašeptala, znějíc nevhodně uctivě. „Není divu, že se všichni tak smáli představě vás jako špiona. Pak vás tedy neměli posílat, abyste si se mnou promluvil.“

Za tohle ponížení Sirius zaplatí, rozhodl se v tu chvíli Severus. Ještě si nebyl jistý, co mu udělá, ale určitě to bude zahrnovat veřejné zesměšnění. Možná dokonce částečnou nahotu nebo oholené obočí.

„Nevím přesně, o čem to mluvíte,“ zkusil opatrně, neochotný přiznat neúspěch jeho tajné mise ještě předtím, než vůbec začala.

Jen se ušklíbla.

„Prosím vás, vždyť je to úplně zřejmé,“ zamumlala a usrkla čaje. „Zatím nevíte dost, abyste nám věřili, ale ty informace, co jsme vám poskytli, jsou tak důležité, že je nemůžete ignorovat. Ostatní přirozeně postřehli, že jsem se vůči vám chovala méně ostražitě než ke zbytku, a Sirius, což je mu podobné, pravděpodobně usoudil, že vás mám ráda. Hádám, že v tomhle světě dává smysl, že v momentě, kdy se na mě usmějete, zapomenu na to, kdo jsem, a pošeptám vám všechna svoje tajemství. Což se, jen aby bylo jasno, nestane, i když máte překvapivě pěkný úsměv. V našem světě jste se moc neusmíval.“

„Aha,“ řekl znova Severus. Snažil se přijít na něco více inteligentního, ale neuspěl.

Tohle musí být ten nejkratší a nejkatastrofálnější případ špionáže v kouzelnické historii.

Hermioniny rysy změkly.

„Podívejte,“ řekla. „Chápu to. Snažila bych se o to samé, kdybyste se najednou objevili v naší dimenzi. Ale nejsem si úplně jistá, co s tím teď udělat. Moc nechci, abyste viděli moje nebo Harryho vzpomínky - věřte mi, je to pro vaše dobro. A veritasérum není možnost, protože jste nám na něj pomohl vybudovat si imunitu. Mohl byste zkusit nitrozpyt, ale znova, naučil jste nás nitrobranu, takže byste nikdy nemohl věřit tomu, co v našich hlavách najdete. Takže nejlepší by asi bylo, kdybyste prostě kladl otázky, a uvidíme? Opravdu neexistuje nic, čím bych mohla prokázat pravdivost mých odpovědí, ale alespoň budete mít něco.“

„Dobře,“ řekl Severus. Vlastně to dávalo dost smysl, a když nad tím teď přemýšlel, docela se mu ulevilo, že jí nemusí podlézat. Rozhodl se raději nepřemýšlet nad svým alternativním já, kdy si zjevně myslel, že krmit teenagery pravidelně veritasérem by mohl být dobrý nápad. „Takže, moje otázky.“

Vytáhl z kapsy složený list papíru a opatrně jej rozbalil.

„Připravil jsem si seznam,“ začal. Jen aby ji přiměl propuknout ve znělý smích.

Spící mladík na stole se nevzbudil, pouze se obrátil na stranu, zamumlal něco nesrozumitelného a začal slintat.

„Co?“ dožadoval se Severus trochu podrážděně vysvětlení.

„Omlouvám se,“ lapala po dechu a nekontrolovatelně se hihňala. „Jen jsem nikdy neočekávala, že byste choval jako já.“

„Měl bych to chápat jako kompliment?“

„V mém světě byste to za něj nepovažoval.“

Severus si nebyl jistý jak na to reagovat, rozhodl se to proto přejít a soustředit se místo toho na svůj list.

Vzhledem k tomu, jak už podotkla Hermiona, že je nemožné, aby ověřili fakta, která jim dimenzionální cestovatelé poskytnou, usoudil, že bude nejlepší soustředit se na jejich individuální historii a osobnostní rysy. Když Sirius absolvoval bystrozorský výcvik, řekl Severusovi, že mnoho vyšetřovacích metod se snaží jít na podezřelého oklikou. Každý zvládne udržet linku svého vyprávění, když je tázán na konkrétní události, ale vztahy, životopisný rozvoj, motivace - to jsou páky, které může člověk použít, aby odhalil podstatu příběhu.

Takže se podíval na Hermionu a snažil se přijít na to, jak by mohl vymámit upřímnou emoční reakci od člověka, který byl tak nepřirozeně posedlý sebekontrolou. Rozhodl se vrhnout se do toho po hlavě a kývl směrem k Harrymu.

„Proč se takhle chová?“

Odfrkla si.

„Tohle je vaše první otázka?“ zeptala se. „To jako vážně?“

Severus pokrčil rameny. „Je to důležitý bod. Je Vyvolený a také, jak jste nás ochotně informovala, viteál. Váš příběh stojí a padá právě na tomto. Takže, co se mu stalo?“

Hermiona zaváhala a očima těkla po svém spícím příteli.

„Život,“ odpověděla. „Jako nám všem. Obávám se, že budete muset být trochu konkrétnější, abyste dostal odpověď.“

Severus si povzdychl. Navzdory její údajné ochotě spolupracovat mu to zjevně neplánovala usnadnit.

„Tak tedy ty vize,“ zkusil a sázel tím na velmi malou oblast Harryho podivností, kterou dokázal formulovat slovy. „Jak dlouho je má a jak fungují?“

„Od patnácti,“ odpověděla pohotově. „Začaly po Voldemortově vzkříšení. Pravděpodobně by postihly i vašeho Nevilla, kdyby přežil. Pokračovaly asi rok, pak se to zlepšilo, ale úplně nepřestaly, dokud jsme neukradli ochranný talisman z odboru záhad. Když jsme jej ztratili, vaše... vaše druhé já jej již naučilo nitrobranu, takže mohl bránit svoji mysl.“

Ukradený talisman z oddělení záhad. Ano. Samozřejmě.

„Proč jste se vloupali na Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Severus.

„Kdy myslíte?“ zeptala se Hermiona zpět.

Severus si znovu povzdychl.

„Kolikrát jste se vloupali na ministerstvo a proč?“ upřesnil trpělivě svoji otázku.

Hermiona se usmála.

„Dvakrát,“ odpověděla. „Poprvé na konci našeho pátého ročníku v roce 1996. Letěli jsme na testrálech z Bradavic do Londýna a vplížili jsme se na odbor záhad, kde jsme zničili část síně věšteb.“

Severus na ni zíral.

„Netvrďte mi, že to byla vaše představa vtípku.“

„Ne,“ řekla Hermiona a její úsměv povadl. „Byla to Voldemortova léčka. Chtěl do svých rukou věštbu a zároveň zabít Harryho.“

„A proč byste na to, proboha, měli naletět? Přeci se studenti jen tak běžně nerozhodnou vplížit do odbor záhad a to ani ve vaší realitě, doufám.“

„Já...“ Pro jednou Hermiona vypadala ztraceně.

„Víte, má to co do činění s těmi vizemi,“ vysvětlila poté vysokým hlasem, který prozradil její nervozitu. „Harry je v té době ještě neuměl blokovat a Voldemort mu poslal výjev, jak na Siriuse v síni věšteb útočí. Harry si byl jistý, že jej Voldemort zabije, takže jsme se pokoušeli jej zachránit... Byli jsme mladí a docela hloupí, víte?“

Obecně Severus neschvaloval činy, které byly ospravedlňovány mládím a hloupostí. Ale když k takovému druhu události došlo v jeho životě, obyčejně zahrnovaly Siriuse (čti: způsobil je), takže si nechal svoji kritiku pro sebe.

„A podařilo se vám to?“ zeptal se místo toho. „Mám na mysli zachránit jej?“

Hermiona odvrátila zrak, na chvíli se podívala na začarovaný strop a pak mrkla. Dvakrát.

„Nebyl tam,“ přiznala tiše. „Voldemort Harryho s tou vizí obelstil. Tím, že jsme se tam vydali na vlastní pěst, jsme donutili Řád, aby nás následoval. Sirius zemřel v této misi, když bránil Harryho. Harry si to nikdy úplně neodpustil.“

Aha. Tak to by vysvětlovalo to koalí chování. Severusovo nepřetržité podráždění nad slintajícím mladíkem na stole se trochu zmenšilo. Na chvíli si pokusil představit svět, kde je Sirius mrtvý a hůř, kde to on, Severus, způsobil.

Zachvěl se.

„A to druhé vloupání?“ vrátil se po chvíli těžkého ticha ke své otázce. „Co vás k tomu vedlo?“

„To bylo asi o dva roky později,“ řekla Hermiona nepřítomně, myšlenkami očividně ještě u svého přítele. „Tenkrát jsme pátrali po viteálech, já, Harry a R... někdo další. Jeden viteál vlastnil ministerský pracovník. Abychom se dostali dovnitř, vzali jsme si mnoholičný lektvar, Harry měl na starost najít viteál a já jsem využila příležitosti a ukradla jsem pár užitečných věciček. V té době už bylo ministerstvo pod vlivem Voldemorta, takže jsem se kvůli tomu necítila nijak špatně.“

Severus pominul fakt, že se skutečně snažila morálně ospravedlnit svoje chování; jeho pozornost upoutala úplně jiná část příběhu.

„Kolik vám v té době bylo let?“ zeptal se.

„Harry měl sedmnáct. Mě bylo... no, s mým věkem je to vlastně trochu komplikované. Abych to neprotahovala, řekněme, že mi bylo osmnáct.“

Severus se rozhodl raději nevyptávat.

„Takže jste byli v podstatě ještě děti,“ shrnul to. „A pátrali jste po viteálech? Na ministerstvu? Na vlastní pěst?“

Hermiona si znovu odfrkla.

„Ano,“ odpověděla. „Je to směšné, že? Měli bychom mít plné ruce práce se zvažováním našich životních možností, nebo něco podobného. Nejhorší je, že od toho bodu jsem už vůbec nevnímala, jak je to všechno špatně. S přestávkami bojujeme o své životy už téměř sedm let a dokonce i takováto věc se po čase stane rutinou. Nemluvě o tom, že téměř všichni dospělí, kteří by nám mohli pomoci, byli tenkrát už mrtví.“

„Hermiono,“ řekl Severus a hnán náhlým popudem se k ní naklonil a podíval se jí do očí. „Podívejte, nechci být neomalený, ale proč jste se do tohoto všeho sakra zamotala? Vypadáte jako výjimečně chytrá osoba a při nejmenším poměrně příčetná, takže jak to, že jste z toho necouvla, dokud jste mohla?“

Pouze pokrčila rameny.

Putovala pohledem přes celou Velkou síň, s výrazem, který za ty roky viděl už u tolika bývalých bradavických studentů. Byla v něm nostalgie, vzpomínání na minulost, touha po časech, kdy bylo vše jednodušší. Ale nikdy předtím neviděl tento výraz smíšený s takovým množstvím smutku.

„Je to můj přítel,“ řekla tiše. „Byli jsme tři Nebelvíři, nejlepší přátelé, vlastně moji první přátelé. A velmi brzy bylo jasné, že Voldemort po něm vždycky půjde, a ještě jasnější, že beze mě nemá sebemenší šanci přežít.“

„Tři Nebelvíři? Byl tím třetím Neville?“

Hermiona polkla. Pravou ruku natáhla směrem k čaji, pak změnila směr a začala si pohrávat s prostým stříbrným kroužkem na svém levém prsteníčku; jediný šperk, který na sobě měla.

„Ne,“ zašeptala. „Ne, byl to někdo jiný, ale nevím, zda tady existuje, takže vám neřeknu jeho jméno. Zemřel. Více než před rokem.“

Zanechala prstýnek a místo toho vzala do svých ne úplně klidných rukou šálek. Dala si další doušek.

„Nicméně,“ řekla, „v době, kdy jsem byla dost stará na to uvědomit si, co se vlastně děje, jsem přemýšlela o odchodu z Bradavic... Ale je to můj přítel. Nikdy bych ho nemohla opustit. Zemřela bych pro něj.“

Severus nad tím chvíli přemýšlel a vzpomínal na to léto po třetím ročníku, kdy o něm Sirius dva týdny vůbec neslyšel. Ukradl létající motorku svého otce a vydal se po něm pátrat. Vzpomínal, jak se Sirius vypnul do celé své výšky před Tobiasem Snapem a v té nejlepší imitaci tónu Luciuse Malfoye mu oznámil, že pokud ještě někdy znovu ublíží svému synovi, Sirius se ujistí, že nikdy nenajdou jeho tělo. Vzpomínal, jak za to Siriuse vyhodili z domu, ale on jen pokrčil rameny a nazval to úlevou, a jak strávili zbytek léta utábořeni na dvorku u Evansových, k velké nelibosti Lilyiny starší sestry.

„Ano,“ řekl tiše a usmíval se. „Pro takové přátele stojí za to zemřít.“

A Hermiona se na něj podívala s něčím podobným údivu, mrkla, usrkla čaje a usmála se.

„Jsem ráda, že tomu v této dimenzi rozumíte, Severusi.“


9. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/9/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Pozn. autorky: Takže, k vaší nejčastější otázce: párování.

Lily a Remus jsou, očividně, manželé. Většina z vás už také zachytila v minulé kapitole narážku na minulost Rona a Hermiony. Také zmíním minulost Harryho a Ginny, i když oba dva páry budou popisovány pouze v případech, kdy toto má vliv na moje stále živé postavy (fakt, že Ron může být v této dimenzi naživu, automaticky neznamená, že se do něj Hermiona zamiluje. Mezi nimi leží moře osobnostního vývoje. Moře!). Taky zde bude Neville/Lenka, ale není to podstata příběhu. Kromě těchto nejsou v tomto příběhu plánované žádné páry.

Harry, Hermiona a ostatní jsou uprostřed války a nezamýšlí zůstat. Věci se můžou, samozřejmě, vyvinout neočekávanými směry (jako vždy), ale momentálně nejsou v plánu žádné romantické zápletky. A rozhodně, za žádných okolností, nebudu v tomto příběhu dávat dohromady Harryho a Hermionu. Jsou jako sourozenci. A také jsou totálně nevyrovnaní. Doufám, že jsem vám to trochu ujasnila. Pěkné čtení!

_______________________________________

Kapitola 9

Sirius Black se považoval za muže, kterého pobaví téměř vše.

Na tuto vlastnost byl, upřímně řečeno, dost pyšný a nepromeškal příležitost, kdy to mohl rozsáhle demonstrovat před svými více sofistikovanými společníky. Zjistil totiž, že se bohužel skamarádil se třemi pravděpodobně nejinteligentnějšími a určitě nejkorektnějšími lidmi, kteří kdy překročili práh Bradavic. Alespoň, že se mu podařilo trochu zkazit Severuse, i když koncept jeho vtípků byl pořád nechutně vyspělý.

Nicméně zpátky k věci. Pobavit ho není těžké. A je na to pyšný.

A právě proto mu tihle mezidimenzionální cestovatelé způsobovali méně bolení hlavy a mnohem více pobavení než jeho přátelům. Po dlouhé noci plné diskuzí s paranoidní Lily, opatrným Remusem a překvapivě optimistickým Severusem, se doopravdy těšil na to, jaký rozruch způsobí dnes.

Mohli se třeba rozhodnout znovu vymalovat Velkou síň, bojovat s dalším drakem, nebo udělat razii v Severusově šatníku. Možností pro obveselení existovalo nepočítaně.

Ale i když je po vstupu do Velké síně oba dva našel vzhůru a velmi aktivní, nevypadalo to, že by se v nejbližší době mělo dít něco zábavného.

Harry jedl svoji snídani s odhodláním hejna kobylek, zatímco Hermionina hlava téměř mizela ve stránkách obrovské knihy. Oba na sobě stále měli oblečení z kolekce ‚chátra‘, v kterém se objevili, i když tedy dnes ráno vypadalo o poznání čistěji. Přes vypálené díry někdo našil záplaty.

„Dobré ráno všem,“ zazpíval Sirius šťastně, za což obdržel úsměvy od Lily, Remuse a zbytku učitelského sboru, zběžné mávnutí rukou od pomačkaného, kávou dosud neprobuzeného Severuse a poněkud přidušené „dobré“ od Harryho.

Noční spánek očividně nějak obnovil jeho příčetnost.

V zájmu prokázání této teorie vklouzl Sirius na prázdnou židli po Harryho pravici a ignoroval, že ten se sklonil níž ke svému talíři.

„Takže, jaké jsou pokoje hostů?“ zeptal se nenuceně. „A to skřítci nemohli najít způsob jak vám vyměnit oblečení? Tohle jsou spíš už jen hadry.“

„To možná ano,“ odpověděl Harry, aniž by na něj pohlédl, „ale jsou to opravdu užitečné hadry. Hermiona už je začarovává roky a její odkloňující kouzla a zaklínadla brnění jsou ta nejlepší, jaká jsem kdy viděl.“

Tak to zní jako zcela rozumný důvod pro nošení potrhaného mudlovského oblečení, pomyslel si Sirius zklamaně. Copak byla opravdu ta včerejší vtipná nepříčetnost pouze zkrat?

„Takže, kdy se tedy chystáte zaútočit na Voldemorta?“ zkusil Sirius znovu a doufal v odpověď, která bude dávat trochu méně smysl.

Harry se na něj stále nedíval.

„Zítra,“ odpověděl, natáhl se a dloubl do Hermiony. Když vzhlédla, oči upřené kamsi do dáli, ukázal na její talíř, kde ležel nedotknutý toast a vejce. Přikývla, natáhla se po krajíci chleba, zatímco pozornost už upírala zpět ke stránce, kterou četla.

„Dneska Hermiona prozkoumá odlišné způsoby vývoje naší a vaší dimenze, zatímco já dám dohromady vše, co dokážu zjistit o místě, kde drží Nevilla a Lenku. Brumbál už souhlasil s tím, že svolá vybrané členy Řádu, kteří by nám mohli říci, co potřebujeme vědět. Pokud vše vyjde, zaútočíme zítra za úsvitu.“

Znovu dloubnul do Hermiony a ta začala žvýkat toast, kterého si ukousla asi před minutou. Huh. Copak se to šílenství přeneslo z jednoho na druhého? Bylo snad nakažlivé?

„Nevšímejte si jí,“ komentoval to Harry. „Čte. A dává dohromady vše, co ví o zložáru. A snaží se vypracovat rozvrh výzkumu pro dnešní den. A plánuje, co budeme dělat. A hrozně se strachuje o naše přátele. V podstatě devadesát procent jejího mozku zaměstnávají jiné záležitosti. Ale tohle je moje poslední šance donutit ji jíst, než půjdeme do knihovny.“

Jelikož vyrůstal s již zmíněnými sofistikovanými přáteli, tak Sirius tomuto vysvětlení opravdu rozuměl. Ale pořád dost pochyboval o tom plánu ‚útok za úsvitu‘.

Naneštěstí Hermiona ožila, než mohl Sirius Harryho vyzpovídat víc. S prásknutím zavřela svoji knihu, protáhla si záda a popadla poslední kousek toustu.

„Řekl jsi knihovna?“ zeptala se. „Znamená to, že už můžeme jít?“

„Ne, dokud nedojíš ta vejce,“ odpověděl Harry.

Hermiona cosi zamumlala, znovu otevřela svoji knihu a natáhla se pro vidličku. Sirius tázavě zvedl obočí na Severuse. Ten pokrčil rameny.

O pět minut později byl Hermionin talíř prázdný a ona se zcela viditelně třásla napětím.

„Víš, místo mrhání časem bychom mohli dělat něco důležitého,“ vypálila a Harryho poloplný hrnek kávy si přeměřila pohledem téměř hraničícím s nenávistí.

„Hermiono,“ zaskučel Harry, „Jakmile se do téhle fáze dostaneš, už tě nikdy nedostanu pryč. Nemůžeme prostě... Nevím, užívat si, že jsme naživu a že Bradavice najednou nejsou jen hromada suti?“

„To můžeme dělat i v knihovně,“ opáčila Hermiona. „Vzpomeň si, že vyhořela, než jsem stihla zachránit alespoň část textů přínosných pro naše hledání. Tohle je skvělá příležitost pro naše další porozumění...“

„Fajn,“ přerušil ji Harry a dopil svoji kávu. „Vyhrála jsi. Tak tedy knihovna. Půjdeme sami?“

„Remus a Severus souhlasili, že budou mými výzkumnými asistenty,“ hlásila Hermiona šťastně, již na nohách. „A dle šokovaných pohledů, které na tebe vrhá, předpokládám, že Sirius půjde taky a bude tě zpovídat ohledně rozbořených Bradavic. Skvělá práce s diskrétností, Harry.“

Oči stále odvrácené od Siriuse, Harry spolkl docela škaredé sprosté slovo a překvapivě elegantně vstal.

„Nejspíš nezapomenete, že jsem to řekl, že?“ zkusil. „Mimochodem, mohl byste požádat Brumbála, aby mi dnes večer vrátil Nebelvírův meč? Ne, že bych nerozuměl tomu, proč by se měli lidé snažit dávat ostré špičaté věci mimo můj dosah, ale jelikož se chystáme bojovat o svoje životy a tak podobně...“

Pokrčil rameny, umně se vyhnul pohledu na Siriuse a následoval svoji kamarádku pryč z Velké síně.

_______________________________________

Hermiona Grangerová se ujala vedení ke knihovně s nárokem a samozřejmostí, která se Siriusovi zdála více než strašidelná.

Vedla je přes schody, chodby a průchody se slepou jistotou někoho, kdo tohle dělal už tisíckrát, a rázovala tak rychle a dychtivě, že Sirius, Harry, Remus a Snappy jen stěží drželi krok.

Ale když rozrazila dveře do velké knihovny, pouze se zarazila a stála zde se zasněným poloúsměvem na tváři a její pohled putoval od police k polici, od uličky k uličce.

„Zdravím vás, staří přátelé,“ zašeptala toužebně a pak už byla zase v pohybu, zabrala ten největší stůl uprostřed místnosti, nepřítomně jim pokynula, aby se klidili z cesty a poté jednou zamávala svojí hůlkou v komplikovaném pohybu, který se Sirius učil celou věčnost.

Velké množství svazků, tak různorodých věkem a velikostí, jak jen to bylo možné, se začalo přesouvat ke stolu a organizovat se do úhledných hromádek nalevo a napravo od jejího pracovního místa.

Hermiona se zamračila. Pár rychlých kroků ji zaneslo ke vstupu do oddělení s omezeným přístupem a agresivně švihla svojí hůlkou, jednou, dvakrát. Zopakovala katalog-svolávací kouzlo a tentokrát se z polic oddělilo skutečně obrovské množství knih.

Sirius potlačil nutkání radostně si zamnout ruce. Opravdu právě Hermiona prolomila ochrany oddělení s omezeným přístupem jakoby nic? Ušklíbl se na Remuse a vychutnával si výraz plný šoku a rozhořčením v jeho obličeji - Remus byl ohledně knihovny dost neúprosný.

Sirius se té dívky chtěl zeptat, kde se naučila prolamovat ochrany jako expert - odpověď by určitě stála za to, ale Hermiona si pro sebe něco mumlala a rázovala tam a zpět podél stolu. Jednu ruku měla zamotanou ve svých hustých kudrnách, druhá se dotýkala knih, krátce, letmo se otírala o přebaly, pomalu laskala jejich hřbety. Navzdory její nervózní auře vypadala šťastněji a uvolněněji, než ji kdy viděl.

„A už je mimo,“ komentoval Harry, než se nenuceně odporoučel pryč a schoval se za jedním z regálů.

Tohle, uvědomil si Sirius o pár minut později, byla ta nejpříčetnější věc, kterou dosud udělal, protože jakmile se Hermiona probrala ze svého snění a vzpomněla si, že v místnosti jsou i ostatní lidé, situace se vystupňovala do studijního dýchánku z pekla.

Sirius nikdy neviděl nic podobného. A to se učil na OVCE spolu s Lily, Remusem a Severusem.

Hermiona začala vybírat materiál ke čtení a upřesňovat detaily o tématech zájmu. Jak se knihy začaly vršit na pracovní místa Snappyho a Remuse, obrátila se s lesknoucíma očima směrem k Siriusovi.

Zvedl obě ruce.

„Ne,“ řekl rychle. „Ne, opravdu. Jsem okolo knih úplně nemožný. Jednou se mi podařilo zničit tři během jednoho odpoledne a kdo ví proč je poblíž vždycky nějaká tekutina, kterou na ně vyliju a jedenkrát dokonce...“

Vrazila mu do rukou knihu. Okamžitě ji upustil.

Byl odměněn rozhořčenými pohledy od jeho dvou přátel a Hermiony a oceňujícím uchechtnutím od neviditelného Harryho.

Hermiona vypadala zklamaně, leč volání knih bylo příliš silné, takže byl Sirius brzy naprosto zapomenut.

Následující hodina byla překvapivě zábavná, vezmeme-li v úvahu, že Sirius nedělal nic jiného, než že sledoval, jak ostatní lidé čtou, a jeho naděje pro schopnost mezidimenzionálních cestovatelů jej obveselit znovu vzrostly.

Totiž pro upřesnění - to, co Hermiona dělala, by se dalo nazývat ‚čtení‘ pouze v tom nejširším slova smyslu. Zdálo se, že celé knihy vdechuje, polyká obrovské kusy informací a přesouvá se k dalším svazkům, že čte, jako by se tonoucí muž znovu nadechoval.

Zatímco pohledem přelétávala stránku, pravou rukou hledala odkazy k ní v další knize a levou přivolávala nové svazky z polic nebo posílala již přečtené zpět na svá místa. Celou dobu se nedaleko od ní vznášely dva automatické brky a zaznamenávaly nepřetržitý tok mumlání a mručení.

Tu a tam střelila po svých ‚asistentech‘ nějakou otázku a jejich odpovědi prostě zahrnula do svého mumlání. Otázky úplně nesmyslné („Píše pořád Zlatoslav Lockhart knihy?“), účelné („Bill Weasley pořád dělá odeklínače u Gringottových, že?“) a vyloženě znepokojující („Předpokládám, že jste vypracoval vylepšení lektvaru z mordovníku, protože Remus je stále vlkodlak, Severusi? Jsou všichni ostatní vlkodlaci na Voldemortově straně, nebo jste jich pár přitlačili ke zdi?“).

Když její čtecí pracovní náplň ztratila svoji novost, a Remusova a Severusova vyplašenost jej přestala bavit, odporoučel se Sirius najít Harryho, jen aby jej postihlo další zklamání, protože druhý mezidimenzionální cestovatel byl také plně zaneprázdněn.

Harry zabral stůl v knihovně blízko oknům na jih a nakláněl se nad hromadou listin plných ručně psaných poznámek, které byly barevně označeny.

„Jak jsi přežil školu?“ nadhodil Sirius ledabyle a kývl směrem k živelné pohromě, kterou ztělesňovala Hermiona.

Harry si odfrkl.

„Tím, že jsem poslouchal, co říká,“ odpověděl, aniž by vzhlédl od práce. „A taky umím rychle uhýbat. Navíc se všichni shodli, že zabít mě může jen Voldemort. Ale nejvíc ze všeho jsem prostě poslouchal co říká a dělal jsem, co řekla, abych udělal. Když jsem se tím neřídil, lidé měli tendenci umírat...“

Jeho pohled sklouzl k Siriusovi a pak zase pryč. Napětí v jeho ramenech se prohloubilo.

„To byla vždycky tak... výkonná?“ zeptal se Sirius; na poslední chvíli nahradil ‚nelítostná‘ více lichotivým slovem.

Harry vzhlédl od svých poznámek, zamířil pohled na svoji přítelkyni a jeho rysy se zjemnily. Najednou vypadal mladší a podivně zranitelný.

„Lenka vždycky říká, že všichni máme nějakou superschopnost,“ přemítal tiše. „Neville má selský rozum, Lenka dokáže každého rozčilovat tak dlouho, až jí dá, co chce, a Hermiona je královna všeho vědění. Měl byste ji vidět, když nepracuje pod tlakem. Je to nádhera, v takovém děsivém slova smyslu.“

„A co tvoje superschopnost?“ zeptal se Severus. Přistihl se, že jej tento šílený mladý muž podivně zajímá. Najednou si uvědomil, že jakékoli Lilyino dítě by v této dimenzi pravděpodobně mělo jeho a Severuse za kmotry, a přemýšlel, kdo dohlížel na Harryho v jeho vlastním světě. Byl to i tak jeden z nich?

„Moje? Já přežívám,“ odpověděl Harry, jakoby překvapeně, že to někdo neví. Uchechtnul se a upřel svůj pohled kamsi do dáli. „Tak to je. Na tak dlouho, dokud je to užitečné.“

Tak tohle je opravdu depresivní ohlédnutí za svým životem, pomyslel si Sirius.

_______________________________________

Sirius Black se považoval za muže, kterého pobaví téměř vše.

Ale i pro něj existovaly hranice toho, co jej pobaví, a ten večer, kdy se konalo setkání Řádu, je daleko přesáhl. Nebylo to už ani náhodou zábavné.

Začalo to, když Hermiona vtrhla do Albusovy kanceláře, ruce plné knih, vlasy jako jedna velká huňatá koruna posazená na její hlavě a s sebou vláčela poznámky, nervózní energii a Harryho. Okamžitě začala hovořit. Od té chvíle šlo vše z kopce.

Samozřejmě, že kromě Albuse, Siriuse a jeho přátel byli přítomni i další lidé, i když jich bylo méně, než by Sirius očekával. Severus dost zarytě trval na tom, aby Weasleyovi, James Potter a Augusta Longbottomová nebyli pozváni. Tvrdil, že jejich přítomnost by Harryho a Hermionu jen emocionálně rozhodila.

Soudě dle toho, jak se předešlý večer oba dva chovali, tak Sirius souhlasil, ale přesto jej překvapilo, že Albus na to taky docela rychle kývnul. Žádné setkání většinou nebylo pro ředitele dostatečně veliké či divoké – zdálo se, že si chaos užívá.

Ale možná, že dva mezidimenzionální cestovatelé s sebou přinesli tolik zmatku, že to dokázalo uspokojit i Albuse.

Zdálo se, že přítomní lidé Hermionu nijak nevyvedli z míry. Většinu z nich pozdravila jménem - Kingsleyho, Tonksovou (a dokonce ani neudělala tu chybu, aby Siriusovu sestřenici oslovila ‚Nymfadoro‘, takže v jejím světě nemohla být Tonksová o moc jiná) a Amelii Bonesovou. Odmlčela se pouze, když došla k Arcadiu Wilkesovi, jednomu z jejich bývalých spolužáků a nyní mluvčímu ministra zahraničních věcí.

Steží počkala, než bylo nezbytné představování se u konce, a už se vrhala zpět k otázce ochran a vývoji pokročilých štítových kouzel, mluvila o vysoce komplexních magických teoriích, jako by všichni byli včerejší a ne lidé, kteří se v těchto věcech orientují. Nově příchozí vypadali krapet vyvedeni z míry. Ostatní se tvářili smířeně.

Harry se naopak široce usmíval, jakoby si celou situaci nesmírně užíval. Vypadal dosti ochotný pouze poslouchat, co Hermiona říká, tu a tam přikývnout, jen když sama obstará všechno mluvení.

Tohle vypadalo jako vyhlídka pro celý večer přesně do té chvíle, než v obrovském krbu vyšlehly zelené plameny a do místnosti vstoupili Lucius a Narcisa Malfoyovi.

Hermiona okamžitě zmlkla.

Všechny knihy a listiny se sesypaly na podlahu, jak je její najednou ochablé ruce upustily.

A vtom měla v ruce hůlku, její obličej se zkroutil do výrazu čiré nenávisti a zasyčela jediné kouzlo.

Crucio!

Ze špičky její hůlky vyšlehl záblesk rudého světla. Lucius rychlým pohybem zkušeného bojovníka sáhl po své hůlce, ale nebyla šance, aby se stihl ubránit.Crucio letělo přímo k němu, svištělo přes celou místnost, téměř jej zasáhlo...

...a v poslední chvíli jej zastavil tlustý kovový štít, který se zničeho nic zjevil přímo před Luciusovým obličejem.

Harry Potter spustil svoji ruku s hůlkou, jeho tvář zachmuřená a nepřístupná.

„Promluvíme si o tom za chvíli,“ řekl Albusovi a znělo to jako výhružka.

Než kdokoli z nich stihl zareagovat, přešel k Hermioně, popadl ji za zápěstí, vykroutil ji z ruky hůlku a nasměroval ji pryč z místnosti.

„Tohle není náš Lucius, vzpomínáš?“ slyšel jej Sirius zašeptat před tím, než se za nimi zavřely dveře.

_______________________________________

Pozn. autorky: Wilkes je Smrtijed a Severusův spolužák, který byl v původní dimenzi zabit ještě před první knihou. Jelikož jsou Zmijozelští v alternativní dimenzi mnohem častěji členy Řádu, předpokládám, že je zde jeden ze správňáků a nebyl zavražděn. Také jsem pro něj vymyslela křestní jméno.


10. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/10/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Kapitola 10

Místnost se topila v tichu, které za sebou zanechali dva mezidimenzionální cestovatelé. Lucius tázavě pozvedl obočí a odsunul židli pro svoji manželku. Narcisa elegantně sklonila hlavu, usadila se a opatrně si kolem sebe urovnala hábit.

„Tomu říkám uvítání,“ konstatovala chladně. „Jedná se o součást nového tréninkového režimu Řádu? Jeden z nápadů pana Moodyho?“

Sirius si vyměnil pohled s Albusem, poté se střetl očima se Severusem a pokývl směrem ke dveřím. Oba dva vyšli z ředitelny a s hůlkami v rukou sestoupili po točitých schodech.

„Napadá tě nějaký důvod?“ zeptal se Sirius.

Severus zavrtěl hlavou, úsečně a prudce. Docela si Hermionu oblíbil, ale Lucius byl jeho přítel už téměř dvacet let a Severus nereagoval zrovna vlídně, když ostatní vyhrožovali jeho přátelům.

Sirius to měl stejně a když našli Harryho a Hermionu ve velmi těsném objetí ani ne šest metrů od vstupu do ředitelny, dal svoji nespokojenost najevo opravdu dost jasně.

„Co sis k sakru myslela?“ zaburácel.

Protože kromě toho, že se Sirius snadno rozveselil, byl také bystrozor. A momentálně velmi rozzlobený bystrozor.

„Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělala? Použila jsi kletbu, co se nepromíjí!“

Harry zvedl hlavu z Hermionina ramene. Jeho oči byly pronikavě zelené a velmi chladné.

„Nechte ji být,“ požádal. „Jen nás nechte chvíli na pokoji.“

Siriusův hněv postoupil na další stupeň. Takhle s ním nikdo v jeho vlastním domově mluvit nebude. A už nebude dál trpět ty Harryho a Hermioniny manýry.

„Leda hovno!“ zařval. „Mohl bych tě v mžiku nechat odvléct do Azkabanu, Hermiono, a nikdo by nezpochybňoval můj úsudek!“

Hermiona, kterou Sirius poznal, by na tohle odpověděla mávnutím ruky, nebo by možná vybreptla nějakou teorii o tom, že síly mozkomorů budou v kontaktu se vzpomínkami z jiné dimenze pravděpodobně oslabeny.

Tahle nová, nestálá Hermiona nezvedla hlavu z Harryho ramene, ani se na ně nepokusila otočit. Plakala; suché, těžké vzlyky otřásaly celým jejím tělem a rezonovaly v tichu chodeb.

„Neopovažujte se jí vyhrožovat,“ zasyčel Harry zpátky. „Vůbec nechápete, o co jde, nemáte ani ponětí, čím si prošla! Máte štěstí, že ho nezabila, a ještě větší štěstí, že jsem ji nenechal!“

„Oba dva jste šílení!“ křikl Sirius. „A ona je nebezpečná! Neměla by mít dovoleno u sebe nosit hůlku, když se tahle chová! Proč jsi nás nevaroval?“

Hermiona se zachvěla proti Harryho hrudi, její ruce zatápaly kolem jeho rukou a ramen, šátraly po obětí a zvuky, co vydávala, nezněly vůbec lidsky. Harryho paže se okolo ní utáhly a začal s ní lehce kolébat, ale svoji pozornost soustředil jen a pouze na Siriuse.

„Přísahám, Siriusi,“ začal pomalu. „Mám tě opravdu moc rád, ale jestli ji okamžitě nenecháš na pokoji, budeš toho litovat.“

„Nevyhrožuj mi! Ta holka úplně bezdůvodně napadla jednoho z mých nejstarších přátel! Takové chování prostě nebudu tolerovat!“

„Tvůj přítel!“ teď už křičel i Harry. „Jak se můžeš přátelit se zrůdou? Jak můžeš bránit muže, jako je Lucius Malfoy?“

„Lucius Malfoy je počestný muž a kromě Albuse toho pro Fénixův řád udělal mnohem víc než kdokoli jiný!“ zařval Sirius. „Je dlouholetým věrným přítelem! Nemohl udělat nic tak špatného, aby si zasloužil Crucio…“

„Umučil jejího snoubence k smrti, přímo před jejíma očima!“ zaburácel Harry a Siriusovi vynechal úder srdce. Sklonil svoji hůlku, o krok ustoupil, ale Harry už zašel příliš daleko. Ruce sevřené okolo Hermiony, tvář bledá, rty bílé vztekem a jeho ruka s hůlkou se třepala napětím.

„Mučil ji! Tři týdny! A když jsem ji konečně našel, byla tak blízko smrti, jak jen člověk může být! Její krev jsem měl všude na rukách a tvůj přítel ji připoutal ke zdi, přímo naproti mrtvoly Rona, a řekl jí, že jej nesundá, dokud neprozradí můj úkryt! Tohle tvůj přítel udělal, Siriusi!“

Bylo to, jakoby někdo z chodby odsál všechen vzduch. Sirius se podíval Harrymu do očí, upřených a plných divokého vzteku a uvědomil si, že neříká nic než čistou pravdu.

„Ne,“ zašeptal Sirius. Myslel na to, jak byl Lucius fascinován Voldemortovou ideologií, když se poprvé setkali. Jak se pyšnil svým čistokrevným statusem (což dělá dodnes), jak pohrdal mudlorozenými, dokud se neobjevila Lily a nezměnila jeho názor pouhou silou její povahy. „Ne. To by neudělal.“

Harry zavrčel. Neexistovalo jiné slovo pro způsob, jakým odhalil zuby. Jeho tělo se kolem Hermiony hrbilo jako ochranný plášť. Posunul své paže, aby ji dostal z přímé palby. Vymrštil ruku s hůlkou, připraven seslat příval kouzel. V mžiku na Siriuse zaútočí, o tom není pochyb.

Pak Severus vykročil před Siriuse, hůlka nikde. Ruce měl zvednuté v uklidňujícím gestu, a i když se mu jemně chvěla ramena, jeho hlas byl sytý a kontrolovaný.

„Tohle nechceš udělat, Harry. Přemýšlej. Toto není tvůj svět a není to tvůj Sirius. Nerozumí tomu. Měl by ses postarat o Hermionu, ne vyvolávat boj.“

Sirius vždy obdivoval statečnost svého přítele, ale nikdy víc, než v tuto chvíli. Harry se třásl hněvem, jeho hůlka nyní mířila na Severuse, který však ve svém postoji ani na okamžik nezaváhal a očima se nehnul od dvou mezidimenzionálních cestovatelů.

Po velmi dlouhé tiché minutě, kdy se mohlo stát cokoli, Harry sklonil hůlku.

Zhluboka dýchal, shrnul si své potem nasáklé vlasy z obličeje a na chvíli zavřel oči. Začal kreslit kroužky na Hermioniných zádech a hladit ji po vlasech. Dívka se stále nepohnula z jeho objetí a ramena se jí pořád otřásala tichými vzlyky.

Když se Harry podíval zpět na Siriuse a Severuse, vypadal již téměř příčetně, nebo alespoň přísně pod kontrolou.

„Potřebujeme ještě pár minut, pak se vrátíme do ředitelny,“ sdělil jim chraplavě. „Řekněte jim, že se... omlouváme. Bylo to nedorozumění. Už se to nestane.“

Severus se posunul, tázavě se podíval na Siriuse a pak pokývl směrem k Harrymu a usmál se.

„Nemusíte spěchat,“ řekl. „A jestli je něco, co bych mohl udělat…“

Harry krátce zavrtěl hlavou. Bez dalších slov vzal Severus Siriuse za paži a vedl ho pryč, zpět ke kamennému chrliči.

_______________________________________

Když se vrátili do ředitelny, probíhala zde zrovna jedna z těch přestřelek Nebelvír versus Zmijozel, do kterých se zvrhlo už mnoho zasedání Řádu.

„Omlouvám se, že právě teď postrádám svůj obvyklý důvtip,“ říkal Lucius a zněl trochu ostře, „ale opravdu mi tady tvrdíte, že takzvané ‚řešení našich problémů‘ je ve skutečnosti ubohá banda nebezpečných dětí, které vypadají, jakoby již dlouhý čas nevyužívaly výdobytků moderní civilizace? Proto jsem všeho zanechal a přišel sem na tajné setkání?“

„Ano,“ odpověděl Albus a přímo zářil štěstím. „A také budeme projednávat útok na Voldemortovo velitelství, který je plánovaný na zítřejší ráno.“

Lucius si povzdychnul a sevřel si kořen nosu. Vzhlédl, když se u stolu objevil Severus.

„Předpokládám, že vysvětlení toho všeho bude následovat?“ dotazoval se.

Sirius nechal vysvětlování na Severusovi a Albusovi. Plácl sebou do židle, která stála na okraji a ignoroval znepokojené pohledy Remuse a Lily. Zatímco byli nově příchozí zasvěcování do jednorázového kurzu mezidimenzionálního cestování a průvodce komunikace s pomatenými mladistvými, Sirius zíral na Luciuse a snažil si představit, jak jeho přítel dělá všechny ty věci, o kterých Harry mluvil.

V Luciusovi se ukrýval potenciální sklon ke krutosti, to musel uznat. Jeho přítel pocházel ze starobylého rodu, který se více než jednou spojil s různými Pány zla. A i když ke svému synovi a přátelům byli Lucius a Narcisa laskaví, k okolnímu světu vystavovali pouze chlad a jejich arogance se kolem nich téměř zhmotňovala.

Ano, v odlišném světě s jinými pravidly, Lucius mohl tyhle věci udělat.

Ale stejně tak kdokoli další z nich.

Siriusova rodina je stejně tak temná, jako Luciusova. Severusovy znalosti černé magie jsou rozsáhlé a má v sobě tvrdost zrozenou ze zoufalství, která Siriuse v mládí nejednou vyděsila. Remus je vlkodlak. A Lily je tak vášnivá v obraně svých přátel, stejně jako má povědomí o neobvyklé magii a nebezpečných lektvarech.

Takže, těžko říct, kým by byli, nebo co by udělali, kdyby se vše vyvíjelo jiným směrem. Z té myšlenky Siriuse zamrazilo. Najednou mu přišlo těžší zlobit se na Hermionu za použití kletby, která se nepromíjí.

Uplynulo dvacet minut a Lucius s ostatními byli obeznámeni se situací, ve které se ocitli, i s Harryho a Hermioniným plánem útoku na Voldemortovu pevnost ve Walesu.

Ani jedno z toho je nepobavilo.

„Tohle není zrovna prozíravé, Albusi,“ řekl Kingsley s jeho obvyklou klidnou důstojností, i když Siriusovi připadalo, že slyšel náznak zmatení. Přesto, že si všichni zvykli na Albusovo poněkud nevyzpytatelné chování, byl obecně více než opatrný vůdce. Věřit slovu dvou cizinců pro něj bylo vysoce nezvyklé.

„Pokud těmto lidem věříš, informace tak hodnotná, jako pozice Voldemortova úkrytu, by neměla být promrhána útokem, který je předem odsouzen k neúspěchu. Měli bychom zvážit naše síly, udržovat spojení s ministerstvem. S trochou štěstí by to mohl být zlom v našem snažení...“

„Ne,“ ozval se Harry od dveří, jeho hlas neúprosný. „Mohli byste zaútočit na tisíc pevností a stejně by na tom nezáleželo. Jedinou možností, jak ukončit tuto válku, je zničit jeho viteály. A jediní lidé, kteří vám s tím mohou pomoci, jsme Hermiona a já. Takže uděláte to, co řekneme, Kingsley.“

Kinsley se naježil, že s ním někdo mluví tímto tónem, navíc člověk, který by se dal stěží popsat jako dospělý.

Ale Siriuse zcela zaměstnávalo zkoumání dvou mezidimenzionálních cestovatelů a jako vždy mu v mysli vytanulo více otázek, nežli odpovědí. Harryho postoj byl odlišný - to postřehl jako první. Siriusovi to připomnělo tu zvláštní chvíli z minulé noci, kdy je všechny varoval, aby nebrali jeho a Hermionina slova na lehkou váhu. Na moment před nimi stanul jako muž, který přesně ví, kdo je, jako muž, který je zvyklý být v centru pozornosti všude, kudy projde.

Nyní vypadal stejně a způsob, jakým se pohyboval, paži napolo pokrčenou v pozici, ze které by mohl v mžiku použít hůlku, napověděl Siriusovi, že si byl vědom každé osoby v místnosti a potenciální hrozby, kterou představovali.

Bylo to vzezření, které by k němu nemělo sedět, mělo by patřit mnohem staršímu muži, než byl tento devatenáctiletý mladík. Přesto působil příliš přirozeně, než aby se to dalo označit za naučenou pózu. Siriuse to udivilo.

Ale byla to Hermiona, která ho přiměla pochybovat o jeho vzpomínkách z poslední hodiny. Navzdory faktu, že ani ne před třiceti minutami použila kletbu, která se nepromíjí, a poté strávila značně dlouhý čas hysterickým vzlykáním na rameni svého přítele, vypadala naprosto jako vždy.

Velmi pečlivě se vyhýbala pohledu na Luciuse a možná měla trochu neklidné oči, ramena trochu ztuhlá, ale její gesta byla rychlá a jistá. Rozprostřela na stůl podrobnou mapu Voldemortovy pevnosti a okolí a začala je zasvěcovat do svého a Harryho plánu.

V celé jeho prostosti.

„Plánovat strategii podrobněji by nemělo smysl,“ odbyl Harry komentáře na toto téma. „Moje plány stejně vždycky ztroskotají. Radši improvizuju.“

„Ale my dáváme přednost tomu nebýt rozcupován na kousky ve směšném pokusu, který se nikdo neobtěžoval promýšlet,“ odsekla Lily.

„No, nikdo vás ale nenutí, abyste se k nám přidali, nebo snad ano?“ zeptal se Harry. „A teď naše otázky.“

Bylo jich překvapivě mnoho a mířili k podstatě věci. Zdálo se, že Hermiona využila svůj celodenní studijní dýchánek dobře, kdy shromáždila opravdu ohromující přehled odlišností mezi oběma světy. Harry se ale taky činil, takže jejich diskuze se pohybovala od štítových kouzel po přístup ministerstva k Voldemortovi. Od známých Voldemortových Smrtijedů, po přerozdělení jejich majetku po tom, co byli souzeni. Od jejich znalosti minulosti Toma Raddlea po zaměstnance Bradavic v minulých letech.

Zatímco otázky Harryho a Hermiony byly stručné a k věci a jejich odpovědi na protiotázky ještě kratší, členové Řádu se z toho, co se dozvěděli, snažili shromáždit co nejvíce informací. Ale na konci na tom mezidimenzionální cestovatelé byli mnohem lépe. Nepřekvapivě.

„Dobře,“ řekla nakonec Hermiona a začala sbírat hromady pergamenů, které se rozprostíraly přes celý stůl až na podlahu. „Myslím si, že už nám nic nechybí, až na soukromé slovíčko s ředitelem. Přemístíme se do Walesu ve čtyři ráno. Každý, kdo se k nám bude chtít přidat, se s námi může sejít ve Vstupní síni.“

„Ale on by s námi raději chodit neměl,“ řekl Harry a ukázal na Luciuse, jehož obočí se v reakci na jeho drzost ztratilo někde na hranici vlasů. „Mohl bych taky v žáru boje zapomenout, že je na naší straně, a omylem jej zabít.“

Hermiona jen přikývla. Velmi vášnivě.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole uvidíte události opět ze Siriusova úhlu pohledu. Čeká nás dobývání Voldemortovy pevnosti a dlouho očekávané vysvětlení Harryho image naprostého šílence.


11. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/11/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n             Beta: Lupina



Pozn. autorky:

Pod minulými kapitolami se z vaší strany objevilo pár otázek, takže se v tomto delším komentáři pokusím je alespoň částečně zodpovědět. Pokud si myslíte, že máte všechny informace, co potřebujete, tak následující text klidně přeskočte

1. Hopingforthemoonlight  se ptala na Hermionin věk, který byl specifikován jako ‚Abych to neprotahovala, řekněme, že mi bylo osmnáct.‘, když se vloupali na ministerstvo. Odkazuje tím na obraceč času v jejím třetím ročníku, jehož používání posunulo její magický věk oproti biologickému a je tím pádem asi o rok a půl (?) starší. Oficiálně by tedy v mém příběhu měla mít dvacet, neoficiálně by mohla klidně mít už dvacet jedna. Harry má devatenáct.

2. Pár lidí poznamenalo, že by Harryho a Hermionu měl někdo pořádně proplesknout. Souhlasím, ale mějte na paměti, že a) se vám v příběhu dostává pouze omezeného pohledu na věc (nikdy nevíte, co dělá Albus Brumbál za oponou!); b) primární zájem Harryho a Hermiony je zachránit jejich přátele co nejdříve to půjde, nikoli posedávat a klábosit; c) chtějí ochránit všechny z této dimenze před zlem, které zažili ve svém světě. Alespoň na tak dlouho, jak to jen půjde.

3. James Potter je blbec. Ne Smrtijed. To je rozdíl.

4. DS se zajímala, jak je možné, že se Hermiona a Harry za tak krátkou dobu tak moc změnili. Prosím, mějte na paměti, že se můj příběh od kánonu odpojuje již během svatby Billa a Fleur (léto 1997) - Doupě bylo napadeno a zemřelo hodně lidí. Tento příběh se odehrává v prosinci 1999, což znamená, že pátrání po viteálech se táhne už více než dva roky a bylo tedy mnoho prostoru pro všechny postavy, aby se vyvíjely a měnily (a získávaly nové schopnosti). Neplánovala jsem vám tu předvést detailní časovou osu, pouze tu a tam předhodit pár faktů o původním světě Harryho a Hermioniny, ale pokud vás to hodně zajímá, můžu někam nahrát časovou osu nebo odpovědět na pár otázek v poznámce. Co myslíte?

_______________________________________

Kapitola 11

Ve čtyři hodiny ráno se Sirius, Severus, Remus a Lily sešli ve Vstupní síni. Po další zapálené a dlouhé noční diskuzi (z čehož se zřejmě stávala tradice, alespoň na tak dlouho, dokud budou Harry a Hermiona někde poblíž), ostatní členové Řádu souhlasili s tím nechat mezidimenzionální cestovatele na starost čtyřem přátelům. Alespoň na tak dlouho, dokud neskončí vánoční prázdniny.

Vlastně, ‚souhlasili‘ bylo velmi slabé slovo.

Poté, co Harry a Hermiona odešli prohodit s Albusem ‚slovíčko v soukromí‘, se rozhostilo dlouhé a zamyšlené ticho.

„Jak to, že jim Albus důvěřuje?“ zeptala se Tonksová. Sirius se usmál její schopnosti jít přímo k věci. Jeho mladá sestřenice byla vynikající bystrozor a vlivný člen Řádu. I když Narcisa neustále lomila ruce nad jejím nedostatkem elegance a slušného vychování.

Odpověděl Remus.

„Nejsme si úplně jistí,“ řekl. „Vypadá to, že o nich má mnohem přesnější obraz než my, a ukázalo se, že Hermiona ví pár věcí, se kterými se s námi zřejmě Albus neobtěžoval podělit. Oba neustále trousí záhadné poznámky, Albus na to stále reaguje velmi zvláštně a nikdo nám nic neřekne.“

Sirius si odfrkl. Remus si zřejmě uvědomil, jak pubertálně právě zněl a vrhl na ostatní poměrně rozpačitý úšklebek.

„Omlouvám se. Byl to dlouhý den.“

„To si dokážu představit,“ zamumlal Lucius. Pokud ho nějakým způsobem znepokojovala představa sebe sama, jak mučí mladistvé, nedal to vůbec najevo. Ale to byl prostě typický Lucius.

„Takže se tady z ničeho nic zjevili, utrousili pár poznámek, ví o černé magii více, než je dobré pro kteroukoli bytost, a ředitel je nechá dělat vše, co se jim zlíbí?“

Když se Tonksová snažila, dovedla být skoro tak sarkastická jako Lily.

Po Siriusově levici si Severus unaveně povzdechl.

„Naneštěstí to je mnohem komplikovanější,“ řekl. „I když mnoho věcí kolem těch dvou zůstává záhadou, jsou opravdu těmi, za koho se vydávají, posloupnost událostí, které je sem dovedly, jsou přesvědčivé a jednají přesně jako lidé, kteří bojovali v partyzánské válce.“

Znovu si povzdechl.

„Souhlasím, že jejich chování je drsné a vypadá více než šíleně, ale i když je nemožné dát dohromady nevyvratitelný důkaz toho, co tvrdí, jejich úmysly jsou čestné. Albus jim věří. A já, aby bylo jasno, také.“

„Strávil jsi příliš mnoho času s Nebelvíry,“ komentoval to Lucius chladně, ale tenká linka jeho rtů se trochu zjemnila. Vždy si vážil Severusova názoru. „Pojďme si tedy znovu projít události posledního dne. Možná, že společně poodkryjeme roušku tajemství.“

Když se asi po hodině Albus vrátil do ředitelny, vypadal unavený a podivně zakřiknutý, společně už došli k tomu, čemu Remus říkal ‚racionální porovnání všech známých skutečností‘, což znamenalo (alespoň jak to chápal Sirius), že dohromady poskládali vše, co věděli o Hermioně, Harrym a jejich světě.

Výsledek jejich bádání byla časová osa s velikým množstvím děr a ještě větším množstvím skličujících faktů.

Sirius rozhodně dával přednost svému vlastnímu světu.

Albus se na jejich poznámky letmo podíval a něco v jeho obličeji Siriusovi napovědělo, že by mohl většinu děr lehce zaplnit, ale rozhodně to nemá v úmyslu.

Stejně tak neodpověděl na žádnou z jejich otázek.

„Protrpěli toho mnoho,“ bylo jediné, co řekl. „A jejich zaryté mlčení ohledně jejich minulosti je více pro vaše dobro, nežli pro jejich. Nicméně teď vím vše, co potřebuji, abych jim mohl věřit svým životem - i vaším.“

Kdyby to řekl kdokoli jiný, Sirius by velmi hlasitě a rozhodně protestoval. Ale před nimi stál Albus, který byl pro Siriuse oporou, když byl malý chlapec, vystrašený a dost problémový. Albus, který řídil Řád posledních třicet let bez jediného chybného kroku. Albus, který je nikdy nevedl špatným směrem.

Tímto skončila diskuze na dané téma a vrátili se zpět k otázce, kdo by měl čelit neustálé přítomnosti dvou mezidimenzionálních cestovatelů.

Sirius si nebyl úplně jistý, jak moc se mu zamlouvá být zapřáhnutý dvěma nestálými skoro-dospěláky, ale argumenty Kingsleyho a Luciuse zněly opodstatněně. Oni čtyři byli v centru dění od samého začátku a zdálo se, že Harry i Hermiona mají zvláštní pouto se Severusem a Siriusem. Lily to vnímala velmi osobně vzhledem k faktu, že kdovíjak získala syna, který se jí odmítal podívat do očí a který vypadal více než šíleně. A Remus stál v každé situaci na její straně už od chvíle, kdy všechno začalo. Takže opatrovat je se mohlo klidně stát jejich oficiálním úkolem.

Přesto, i se zkušenostmi bystrozora a učitele, by Sirius nikdy nepředpokládal, že hlídání dětí bude zahrnovat otevřený útok na Voldemorta a jeho Smrtijedy. Nebyl si zcela jistý, co si o tom všem myslet.

Byl si ale dost jistý faktem, že Remuse a Severuse to dost vyděsilo a že Lily jen předstírá, že se jí to netýká.

Ale bez ohledu na jejich pocity stáli nyní všichni v pozoru a připraveni na bitvu, oblečeni do kalhot, košil a vest z dračí kůže, vše šedohnědé barvy, hůlky připraveny v soubojových pouzdrech. Dokonce i Remus, který měl z nich všech nejméně zkušeností s bojem, se již zúčastnil dostatečného množství misí a potyček, aby přesně věděl vše potřebné jak z toho vyváznout živý.

Sirius si prohlédl své přátele a v hloubi duše na ně byl pyšný. Všechny z nich provedl bystrozorským tréninkem krátce poté, co jej sám absolvoval, a i když nikdo z nich neměl nikdy potřebu zajímat se o bitvy či profesionální vymáhání práva, všichni byli schopni bojovat lépe než průměrný bystrozor.

Vypadali přesně jako příležitostní bojovníci, kterými také byli.

Na druhou stranu, Harry a Hermiona ne.

Vlastně vypadali na vlas stejně jako včera, měli na sobě to samé oblečení, svá obvyklá pouzdra na hůlky a malé váčky na opasku, které byly stejně mudlovské, jako jejich oblečení. Vypadali jako úplně normální teenageři, vůbec ne jako bojovníci, kteří se právě chystají zaútočit na Voldemorta.

Dobře. Až na meč Godrika Nebelvíra, který si Harryho přivázal na záda. A na pás na náboje, který měla Hermiona obmotán kolem pasu a přes ramena a který byl napěchován maličkými ampulkami s lektvary.

A pak tu samozřejmě byly ty výrazy v jejich tvářích a to, jakým způsobem stáli a čekali na ně. Tak klidně, jako by se chystali na vycházku. Jako by tento druh činnosti vykonávali obden.

„Je vás víc, než jsme čekali,“ okomentoval Harry klidně jejich příchod. „Připraveni?“

„Připravenější než vy, řekla bych,“ odpověděla Lily s krátkým pohledem na jejich oděv. „Nechystáte se takto zúčastnit bitvy, doufám?“

„Ach, ne,“ odpověděl Harry šťastně. „Ještě chybí jedna dost zásadní složka.“

Široce se na ně usmíval, z jednoho váčku na opasku vytáhl láhev (která byla na onen váček příliš velká, ale všichni už viděli natolik zmenšujících kouzel, než aby je to nějak zarazilo) a začal ji odzátkovávat.

Hermiona, která právě k ústům zvedala podobnou lahvičku, se zastavila a kriticky se na něj podívala.

„Harry, opravdu, je to nutné?“ zeptala se a zněla znepokojeně.

„Chceš snad riskovat život Nevilla a Lenky?“ odvětil Harry.

Hermiona se zavrtěla.

„Ne, samozřejmě, že ne, ale víš, že s každou další dávkou se to zhoršuje a ty dlouhodobé následky...“

„No, tak těch se opravdu bát nemusím, ne?“ vypálil Harry a Hermioniny oči se rozšířily. Párkrát mrkla, pak odvrátila tvář a zhluboka se nadechla a vydechla.

Harry odzátkoval lahvičku a pořádně si lokl, ale než ji stihl znovu zavřít, Severus k němu se pohnul a natáhl ruku.

Harry zaváhal. Vypadal dost neochotně láhve se vzdát, ale navzdory divokým diskuzím o barvě jeho hábitu se zdálo, že Harry i Hermiona respektují jeho autoritu více než kohokoli jiného. Takže mu ji Harry pomalu podal.

Severus si k lektvaru přičichl, pak na lahvičku poklepal a nalil si kapku na dlaň.

Felix felicis?“ zeptal se poté, hlasem o dost vyšším, než obvykle. „Jen tak si s sebou nosíte půl litru tekutého štěstí?“

Harry pokrčil rameny.

„Proč myslíte, že se nám už tak dlouho daří přežívat?“ zeptal se konverzačním tónem.

Severus pozdvihl dlaň k ústům a špičkou jazyka ochutnal kapku. Nechal svoji ruku klesnout a vypadal ještě překvapeněji.

„Tohle jsem uvařil já,“ zašeptal. „Ale vždyť tohle je vysoce monitorovaná, nebezpečná substance! Proč bych...“

Odpověděla mu Hermiona.

„Protože jste věděl, že jednoho dne můžete zemřít. A že je naprosto nezbytné, abychom přežili tak dlouho, dokud nenajdeme všechny viteály.“

Usmála se nejistým, bolestným úsměvem.

„Také jste vyhodnotil, že zneužívání substancí opravdu není náš nejhorší problém, když se nás půlka kouzelnického světa snaží zabít a na naše hlavy je vypsaná odměna milion galeonů. Vaše druhé já bylo docela pragmatické, Severusi.“

A jako by chtěla naznačit, že je tato debata u konce, pozvedla znovu láhev a dala si taky doušek - podstatně menší, než Harry.

„Obávám se, že vám nabídnout nemůžeme,“ řekl Harry. „Už nám zbývají jen tyto láhve a jakmile dojdou, nemáme žádné úmysly vyrobit si další. Náš Mistr lektvarů je už bohužel stejně poněkud mrtvý.“

_______________________________________

Cesta dolů k bradavické bráně uběhla v naprostém tichu.

Někdy v průběhu začalo tekuté štěstí na Harryho i Hermionu působit. Hermiona se viditelně uvolnila, její chůze získala půvab někoho, kdo si je sám sebou naprosto jistý, a začala pokyvovat hlavou v rytmu, který slyšela jen ona.

Na Harrym nebyl vidět vůbec žádný rozdíl, což bylo dost děsivé.

„Tak jo,“ oznámil, jakmile došli k bráně, „Jen pro připomenutí: Hermiona a já vás všechny asistovaně přemístíme na místo asi tři kilometry od našeho cíle. Dál půjdeme pěšky. A nikdo nemá dovoleno použít jakoukoli magii, dokud jeden z nás neřekne. Otázky?“

Siriuse obtěžovalo přijímat rozkazy od muže, který byl o polovinu mladší než on, avšak Hermiona a Harry dali jasně najevo, že útok proběhne celý naprosto a důsledně v jejich režii.

Však kdyby se situace začala vyvíjet špatně, bude určitě ještě dost času převzít kontrolu. Takže jen přikývl, stejně jako všichni ostatní. Náhle se jeho ruka ocitla v sevření něčí dlaně a tělo mu tiskl pocit přemisťování, ze kterého se mu vždy dělalo poněkud nevolno.

Když se opět zhmotnili, nacházeli se v pustině plné keřů a bujných travin. Byla to pravděpodobně dost krásná krajina, ale čtvrtá hodina ranní rozhodně nepatřila k té denní době, kdy by to člověk dokázal ocenit; stejně tak jako doba krátce před bitvou.

Před bitvou s dost vysokou pravděpodobností prohry. Všichni čtyři u sebe samozřejmě měli přenášedla - nabídli je i Hermioně a Harrymu, ale ti vypadali zcela bez zájmu. I přes tento způsob úniku a všechny ty přídavné vrstvy ochranných a stopovacích zaklínadel, které na ně umístil Albus, se jednalo o dost riskantní misi.

Někdy Sirius nechápal sám sebe, kolik důvěry vkládá do ředitelových rozhodnutí.

Sirius počkal, než byli na cestě už asi deset minut a Harry a Hermiona se vzdálili od skupiny na průzkum.

„Co myslela Hermiona těmi dlouhodobými negativními následky?“ zeptal se pak tiše Severuse.

Sirius znal vlastnosti Felix felicis – jako každý bystrozor, přestože byl lektvar nesmírně vzácný a velmi těžký na přípravu, tu a tam se jej někomu podařilo získat a to většinou k nějakým nekalým účelům.

Díky tomu, že jeho nejlepší přítel byl Mistr lektvarů, měl Sirius možnost pocítit vlastnosti lektvaru na vlastní kůži - byl to tehdy vážně báječný den. Ale nikdy neslyšel o někom, kdo by si jej vzal více než jednou či dvakrát a už vůbec ne tolikrát, aby to na něm napáchalo nějaké škody.

„Teď to do sebe všechno zapadá,“ zašeptal Severus zpátky. „Náhlé změn nálad, chvástání, bezstarostnost - Harry trpí nadměrným užíváním tekutého štěstí. Slyšel jsem pouze o jednom takovém případu - Mistr lektvarů, který na přísady promrhal celé své jmění. Častá konzumace tohoto lektvaru mění chování jedince a způsobuje nedbalost a nestabilní temperament - přesně to, čeho jsme svědky u Harryho.“

„Skvěle,“ reptal Sirius, „takže není šílený, je jen narkoman? To není o moc lepší, co?“

„Jsem šílenec a narkoman,“ opravil je Harry šťastně někde po jejich levici. „Kouzelník by se nikdy neměl omezovat pouze na jednu roli.“

Hermiona jej tvrdě dloubla loktem do žeber.

A Harry se jen zakřenil ještě víc.

_______________________________________

O těch dvou by člověk mohl říct hodně věcí, rozhodně ale byli velmi dobří běžci, pomyslel si Sirius o chvíli později, a i v duchu jeho hlas lehce popadal dech, ale byli rozhodně velmi dobří běžci.

Tekuté štěstí  jim s tím pravděpodobně pomohlo, protože si Harry ani Hermiona nemuseli dávat pozor na větve, které by je mohly omráčit, či na to, aby si nezvrtli nohu. Síla lektvaru vedla jejich kroky bezpečně, v jejich pohybech byla lehkost a nacvičená úspornost. Sirius nabyl přesvědčení, že v nějaké části jejich života museli strávit významnou dobu v lesích.

Víc a víc zvláštní.

Stěží vnímali tři muže a Lily, kteří je doprovázeli (čti: klopýtali za nimi) a zastavili se pouze, když se v jejich zorném poli objevila Voldemortova pevnost, a tím poskytli Siriusovi a ostatním čas, aby je dohnali.

Jakmile dva tiché mezidimenzionální cestovatele dostihli, Harry se k nim otočil, změřil si je kritickým pohledem a pak se podíval zpět na Hermionu a přikývnul. Reagovala na znamení tím, že z váčku na svém opasku vytáhla velký šedý pytel (a to nebylo zmenšovací kouzlo, které člověk vidí každý den) a zmizela do lesů po jejich pravici. Harry ostatním naznačil, aby zůstali na místě, zopakoval Hermionino počínání a zmizel doleva.

Čtyři přátelé teď měli čas prohlédnout si Voldemortovu pevnost a jeden druhého.

„Opravdu bych měl začít zase běhat,“ konstatoval Remus a závistivě hleděl na svoji ženu, která každý den běhala pět kilometrů a nyní dýchala naprosto klidně.

„Opravdu bych se měl přestat obklopovat divnými lidmi,“ řekl Severus suše. „Přesto jsem tu. A Sirius výjimečně není ten nejhorší.“

„Hej,“ protestoval Sirius v dobrém rozmaru, ale pozornost upíral na budovu před nimi.

I na tu dálku cítil odpuzovací kouzla proti mudlům. Člověk bez magických schopností by pravděpodobně viděl starou a velmi nezajímavou ruinu, avšak oni před sebou měli středověkou pevnost, nepřístupnou a temnou, která dřepěla na úbočí kopce jako obrovská škaredá žába.

Když měl teď konečně Sirius možnost vidět ji na vlastní oči, temné tvary ochranného cimbuří, modrobílá světýlka vznášející se nad každým vstupem, musel s Harrym souhlasit. Jakkoli bylo plánování důležité, jejich nepozorovaný příchod na toto místo opravdu záležel pouze na štěstí.

Ještě že měli s sebou dva bojovníky, kteří vypili Felix felicis.

„Návnada by měla být připravena každou chvíli,“ informoval je najednou Harry z temnoty po jejich levici a Sirius nadskočil. Přestože měl všechny smysly nastražené na své okolí, jeho návrat neslyšel.

„Už je připravena,“ potvrdila Hermiona zprava a tentokrát nadskočil Remus. „Rychlozatmívací prášek?“

„Mám jej po ruce,“ odpověděl Harry a pak se otočil k Siriusovi. „Opravdu doufám, že i zde Fred a George Weasleyovi dodávají Řádu své vynálezy. Jsou naprosto geniální.“

Sirius si nejasně vzpomínal, že toto léto přinesli Fred a George na zasedání Řádu pár prototypů ochranného oblečení.

„Kvůli práci u Taškáře nemají moc času,“ pokrčil rameny. „Až donedávna jsme o tom nepřemýšleli.“

Hermiona Harryho šťouchla.

„Vidíš?“ zašeptala. „Další skvělá věc, co jsi udělal - dal jsi jim peníze.“

Harry pokrčil rameny. Pohledem ulpíval na pevnosti a na rtech mu hrál dost šílený úšklebek.

„Můžeme už jít a nechat to vybouchnout?“ zafňukal. „Nudím se.“

Hermiona přikývla a zvedla hůlku. V dálce na severu a západě rozkvetla exploze zlatých květin a najednou v části pevnosti zažehly plameny. V celé oblasti se ozývalo pukání a Sirius cítil magické podpisy kouzelníků, kteří se začali hemžit kolem - nebylo jich tolik, aby pro Smrtijedy představovali opravdovou hrozbu a donutili je přemístit se pryč, ale dost na to, aby upoutali jejich pozornost a alespoň chvíli je plně zaměstnali. Tahle lákadla, která Hermiona a Harry rozmístili, byla vskutku geniální.

A pak už přestali vnímat vše kolem a jen běželi, Hermiona sesílala maskovací zaklínadla, která kolem nich proudila jako chladná mlha, kryla je a tlumila jejich magické stopy. Harry hodil do vzduchu černý prášek a všude kolem nich se rozprostřela černočerná tma, kvůli které neviděli ani jeden druhého a Sirius málem promeškal okamžik, kdy Hermiona prolomila ochranné štíty malých dřevěných dveří.

A než si to vůbec stačil uvědomit, ocitli uvnitř pevnosti.

_______________________________________

Pozn. autorky:V další kapitole nás čeká invaze ve Voldemortově pevnosti, více šíleného Harryho a konečně Neville a Lenka.


12. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/12/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Kapitola 12

Harry měl pravdu – Felix felicis představoval pro celou akci opravdu zásadní složku. Sirius nikdy předtím nebojoval po boku nikoho, kdo by se předtím toho lektvaru napil, takže rozdíl pro něj byl více než překvapující.

Harry a Hermiona je snadno vedli křivolakými chodbami Voldemortovy pevnosti, každé schodiště či odbočku prošli bez náznaku pochybnosti. Sirius si nebyl jistý, jestli za tou jistotou stojí lektvar, nebo jejich předchozí znalost místa, ale zatlačil tu otázku pryč a místo toho si pokusil zapamatovat cestu. Nestál o to ztratit se někde uvnitř tohoto bludiště bez jasné představy jak se dostat zase ven.

Tato lehkost se stejně tak týkala i dalších aspektů jejich situace, konkrétně třeba umu vyhnout se většině Smrtijedů, kteří určitě museli v hojném počtu po pevnosti pobíhat. Pouze jedenkrát narazili na někoho jiného, a ještě než jej Sirius postřehl, Harry toho muže zneškodnil perfektním Reducto.

Jak jej míjel, Harry se ani neobtěžoval podívat se mrtvému muži do široka otevřených očí. V jakékoli jiné situaci by jej Sirius na místě zastavil a poučil ho o hodnotě lidského života.

Za současné situace byl ale rád, že nemusí řešit takové citlivé záležitosti. Od toho tu byl koneckonců Remus, jehož vyčítavý pohled sliboval, že si o tom s Harrym později dlouze a důkladně promluví.

A pak, než si to vůbec Sirius stačil uvědomit, byli opravdu uvnitř objektu, aniž by spustili poplach. Ocitli se ve sklepení, sledu vlhkých chodeb a studených cel, hrubě vytesaných do tmavého kamene.

Zatímco Sirius a Severus dva Smrtijedy omráčili, Harry zabil další dva a tiše triumfálně vykřikl.

„Uprostřed klubka hadů a přesto jsem se smrti zatím ani nepřiblížil. To už je skoro rekord, Hermiono!

„Jsme na misi, Harry, ne v zábavním parku,“ připomněla mu jeho kamarádka stroze. „Mohl by ses, prosím, ještě chvíli soustředit?“

„Pravdu díš,“ souhlasil Harry, natáhl se a klidně si strčil do kapsy hůlky dvou mrtvých Smrtijedů.

Švihl svojí hůlkou směrem ke dveřím, které pravděpodobně vedly k chodbě mezi celami, a zámek se s uspokojivým cvaknutím otevřel. Pohnul se dopředu a galantním gestem pokynul směrem k Hermioně, která se na něj zamračila a vypustila příval rozpoznávacích a odhalujících kouzel.

„Vidíš?“ zazpíval Harry. „Jsem oooopatrný. A zodpovědný, Hermiono. Jako opravdový dospělák!“

„Má tohle na svědomí Felix?“ zeptal se Sirius tiše a Severus pokrčil rameny.

„Možná ano,“ odpověděl. „Nebo má prostě takhle otravnou povahu.“

Sirius se uchechtl.

„Takže tady Voldemort drží své zajatce?“ zeptala se Lily, v hlase varovný tón. Dokázala žertovat, ale nyní jí to zjevně nepřišlo vhodné.

Jako vždy, když oslovila přímo jeho, něco v Harrym splasklo a vyhnul se jejímu pohledu.

„Mělo by to být tady,“ odpověděl klidněji a prošel dveřmi. „Tedy pokud není Neville natolik důležitý, aby jej neustále drželi v trůnním sále. Pak bychom měli problém.“

„Jak to myslíš, problém?“ zeptal se Remus.

Harry pokrčil rameny. Hůlkou mířil do prázdné chodby, která se před nimi otevřela.

„Na dnešek jsem si neplánoval přímou konfrontaci s Voldemortem,“ řekl. „Museli bychom improvizovat a to obvykle vede ke komplikacím. Také bych zatím byl nerad, aby Pán zla zjistil, kdo jsem a proč jsem do všeho zapletený. Setkání se mnou by mu mohlo prozradit více, než bych chtěl.“

Remus otevřel ústa a chystal se ho více vyzpovídat, ale to už došli k vězeňským celám a Harry pozvedl prst k ústům, aby je umlčel.

„Opravdu doufám, že tam jste, Neville, Lenko,“ zavolal. “Jinak jsem podnikl túru skrz velmi nepříjemné lesy pro nic za nic a to by mi opravdu zkazilo den.“

Sirius se na chvíli obával, že se přepočítali.

Cely vypadaly prázdně až na hromady plesnivé slámy a spoustu stínů. Pak se z nich najednou vynořila silueta, pomalu se pohybovala směrem k nim a za ní druhá, menší.

Sirius zadržel dech.

Neville Longbottom vypadal úplně jinak, než ten chlapec, který před čtyřmi a půl lety zemřel v jeho náruči. Jeho totožnost se však nedala zpochybnit.

Tento muž byl mnohem vyšší než mladý Neville. Zatímco jejich Chlapec, který přežil, byl samá ruka samá noha a nemotorný, tento Neville vyrostl a zmužněl. Byl statný, svalnatý, postoj vzpřímený, a i když mu obličej poskvrnila krev a jedna jeho strana mu ošklivě natekla, v očích neměl ani náznak strachu či nejistoty. Pouze klid a sebevědomí.

Vypadal mnohem víc jako hrdina než Harry Potter.

„Harry?“ zeptal se Neville a mžoural z šera vězeňské cely. V jeho tváři se objevila velká porce úlevy, avšak sotva náznak překvapení. Jakoby očekával, že každou minutou uvidí Harryho pobíhat po Voldemortově pevnosti.

Harry se široce zakřenil.

„Neville,“ odpověděl a dotkl se svého čela stejným způsobem jako Hermiona před dvěma dny na ošetřovně. „Lenka.“

Jakmile Lenka a Neville také vyslovili jména svých přátel, skupinu obklopila zlatá záře.

„Díky bohu,“ řekl pak Neville. „Nechtěl jsem to zkoušet, protože jsem si nebyl jistý, zda jsi náš Harry, a nechtěl jsem hned prozradit všechny naše triky... Celá tahle záležitost s alternativní dimenzí je zatraceně matoucí, kámo.“

„Vy jste na tu dimenzionální věc přišli sami od sebe?“ zeptal se Harry a zněl trochu zklamaně.

Neville jen pokrčil rameny, mlčky ukázal na dívku vedle sebe, v které Sirius matně poznával Lenku Láskorádovou, ačkoli o dost hubenější a starší verzi dívky, kterou kdysi učil.

„Vyskytuje se zde úplně odlišný druh škrken,“ pronesla vysokým, zasněným hlasem. Vysvětlení, která nevysvětlovala vůbec nic, očividně nebyla výsadou Hermiony, nýbrž běžnou záležitostí jejich světa. „A Hermiona pro tyto případy vymyslela kód, takže jsem si byla jistá, že se to dřív nebo později stane. Hermiona má vždycky pravdu.“

Oči upírala na něco neviditelného nad jejich hlavami a nejasně se usmívala, jako by přišli na odpolední čajový dýchánek, ne zachránit ji z Voldemortova vězení.

„Vidíte?“ prohodila Hermiona zezadu, předstoupila a mávla rukou před dveřmi od cely. Zámek cvaknul a dveře se otevřely. „Někteří lidé opravdu poslouchají, co říkám.“

Lenka se, najednou zcela soustředěná, vyhrnula z cely a prudce narazila do Hermiony a rozhodila kolem ní ruce, jako by byla ten nejdůležitější člověk na světě. Jakmile ji Hermiona objala stejně tak těsně, její postoj se znatelně uvolnil a na malou chvíli v očividné úlevě zavřela oči.

Pak bylo její sebeovládání zpátky a něžně, ale účinně od sebe Lenku oddělila.

„Jste v pořádku?“ zeptala se rychle a prohlédla si dívku i Nevilla od hlavy až k patě. „Potřebujete nějaké léčivé lektvary? Protijedy? Prolamovače kleteb?“

Neville se zakřenil, přešel k Harrymu a pohltil jej v objetí. Hermiona se k nim přidala a o chvilku později se přidala Lenka. Chumel, který všichni čtyři tvořili, vypadal v hlubinách Voldemortovy pevnosti dost zvláštně.

„Jsme docela v pohodě,“ řekl pak Neville najednou velmi profesionálně. „Nezkoušeli toho na nás zatím moc, pouze lehký Cruciatus a pár ran pěstí. Zdálo se, že většinu času byli zaměstnáni tím, aby zjistili jak to, že jsem sakra naživu. Na tebe se neptali ani jednou, Harry.“

„Ach, ano,“ řekl Harry a nestydatě se křenil. „Vypadá to, že v této dimenzi sis vytáhl nejkratší sirku ty, Neville. Jsi Chlapec, který přežil, gratuluji!“

„Nech toho, Harry,“ přerušila jej Hermiona, když Neville velmi zbledl. „Můžeme si o tom promluvit, jakmile se odsud dostaneme pryč. Víte, kde mají schované vaše hůlky?“

„Velký had je nenasytné zvíře. Naše poklady skrývá ve svém hnízdě a chrání je vlastním životem,“ odvětila Lenka zasněně a Hermiona jen přikývla, jako by to dávalo perfektní smysl.

„V tom případě se obávám, že je nezískáme zpět,“ řekla jim.

„Vzali nám také váčky na opasek,“ přidal Neville.

„Bylo v nich něco nenahraditelného?“

Zakroutil hlavou.

„Ty máš veškerý výzkum a Harry staré viteály. Kromě našich lektvarů a výstroje jsme tam neměli nic vyloženě důležitého a rozhodně nic, co bychom nemohli nahradit. Dosud se je nepokusili otevřít - výbuch bychom slyšeli až tady dole.“

„Dobře. Tak tedy hůlky.“

Harry opět sáhl do svého váčku na opasku, tentokrát mu ruka zmizela až po loket a vynořila se zpět se svazkem nejméně dvaceti hůlek nejrůznějších velikostí a druhů, svázaný červenou stuhou.

„Zkoušejte mávnout a přiklepnout,“ řekl Nevillovi a Lence. „Jedna z nich by vám měla pasovat.“

Neville začal poslušně zkoušet jednu hůlku za druhou, přerušen pouze Hermionou, která mu do ruky vtiskla povzbuzovací a léčivý lektvar a nedala mu pokoj, dokud je oba nevypil.

Ta dívka, Lenka, však všechny přípravy svých přátel na bitvu ignorovala a pohled místo toho upírala na čtyři dospělé osoby v místnosti. Sirius sledoval toto neobvyklé shledání tak tiše a soustředěně jako ostatní, zvláštně pohnutý samozřejmou blízkostí mezi těmi čtyřmi, radostnou pohodu v naprostém kontrastu k jejich okolí.

Proto vůbec neočekával, že k němu ta dívka zamíří, až do chvíle, kdy se jejich nosy téměř dotkly. Byla vysoká a hubená a zvláštně étericky krásná.

A dívala se na něj, jakoby viděla něco, co nemá žádnou spojitost s tímto světem.

„Jsem ráda, že jsi tentokrát řádně dospěl,“ řekla vysokým, klidným hlasem a své modré a lehce vyvalené oči měla upřené někam za jeho levé ucho.

Skvěle. Další šílenec.

Přesunula svůj pohled na Severuse, zcela nepokrytě zírala na jeho oblečení a vlasy, ale alespoň z toho nedělala vědu jako Harry a Hermiona. Místo toho se usmála.

„Je dobře, že jste našel přátele, profesore,“ řekla.

Remus dostal pusu na tvář; musela si stoupnout na špičky, aby na něj dosáhla.

„Děkuji, že jste se mě snažil ochránit,“ zašeptala. „Moc to pro mě znamenalo.“

Nejdéle se však zaobírala Lily a těkala pohledem mezi ní a Harrym. Najednou posmutněla.

„Ach bože,“ zašeptala.

Lily byla zjevně ve velkých rozpacích a nevěděla jak reagovat, ale než stihla něco vymyslet, objevila se Hermiona a strčila Lence do rukou několik lahviček s lektvary. Lenka je všechny poslušně vypila, aniž by se pokoušela identifikovat je.

Místo toho její zrak spočinul na Harrym, který Nevillovi podával hůlku za hůlkou. Na tváři měl pořád ten divoký, znepokojivý úsměv.

„Zhoršuje se,“ prohlásila klidně a v Hermioniných očích se na chvíli mihl stín.

„Ano, zhoršuju,“ odpověděl Harry stejně tak klidně. „Ale dokud to nebude tak hrozné, že bych se stal na našem seznamu problémem číslo jedna, můžeme se přesunout přímo k druhé části naší záchranné mise. Vyber si hůlku, Lenko.“

„Ale hůlka si přece vybírá kouzelníka, Harry,“ zazpívala Lenka cestou k němu a Harry vyštěkl ostrým, drsným smíchem.

„Nikdy jsme tě neměli nechat tak dlouho s Ollivanderem,“ konstatoval a podával ji jednu hůlku po druhé, dokud jedna z nich nezačala chrlit rudé a zlaté jiskry.

Hermiona i Harry mlčky vytáhli lahvičky s Felix felicis a nabídli je svým přátelům. Neville i Lenka se stejně tak mlčky napili.

„Můžeme počkat než začne působit?“ zeptal se Neville, zrakem putoval přes celou místnost a přes všechny přítomné, ale nikomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Sirius se tím cítil trochu uražený - ze všech čtyř mezidimenzionálních cestovatelů byl Neville tím, s kým si vážně toužil promluvit.

„Nemyslím, že je to moudré,“ odpověděla Hermiona tiše. „Zatím nás sice neobjevili, ale to se může každou minutou změnit.“

Neville pohlédl na Lenku, která potřásla hlavou, vzal ji na malý moment za ruku a silně ji stiskl. Pak kývl na Harryho a Hermionu.

„Tak to bude muset stačit,“ řekl klidně, Vyvolený každým coulem.

A Harry tleskl, zamnul si potěšeně ruce a na všechny se zazubil.

„Výtečně. Co říkáte na zběsilý útek?“

Ukázalo se však, že to nebude tak jednoduché. Samozřejmě.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole budeme svědky bitvy našich hrdinů a Smrtijedů jak mečem, tak máváním hůlkou a také překvapivého množství výbuchů.

 

Pozn. překladatelky: Moc se všem omlouvám, že zrovna v takovéto napjaté chvíli dějové linie musím oznámit, že nová kapitolka se objeví až v pátek 29.5. Závěr semestru je tu a já jsem se bohužel dostala do velkého skluzu a nestíhám překládat. Pokud půjde vše podle plánu, pokusím se vám to vynahradit dvěmi kapitolami za týden. :)


13. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/13/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Lupina



Pozn. překladatelky: Moc se všem omlouvám za dlouhou pauzu, konec semestru byl náročnejší, než jsem čekala. Teď již snad s překladem zaběhnu zpět do rytmu, nová kapitola každý pátek ve 12:00. Doporučuji přečíst si kvůli silné návaznosti děje znovu 12. kapitolu. ;)

_______________________________________

Kapitola 13

Siriuse v podstatě ani trochu nepřekvapilo, když se vše začalo komplikovat. Naopak jej udivilo, že klid vydržel tak dlouho.

Už vyběhli ven ze sklepení a na půl cesty k malým dveřím, kterými se dostali dovnitř, když se ruch v pevnosti změnil. Hučelo to tam od začátku - vše bylo vzhůru nohama od chvíle, kdy to vypadalo, že na přítomné Smrtijedy útočí několik skupin kouzelníků s úmyslem celé místo zničit -, ale nyní zvuky nabraly jiných rozměrů, zkoncentrovaly se. A mířily přímo k nim.

„Našli nás,“ zasyčela Hermiona hned, jak jí to došlo a ostře zabočila do chodby, která zahýbala vlevo. Pokud Siriusovi paměť slouží dobře, pryč od dveří, kterými vstoupili dovnitř. „Od teď budou všechny vstupy hlídané. Čas na plán B.“

„Vymysleli jste plán B?“ zeptal se Remus zpoza nich. Lily se posměvačně uchechtla.

„Stěží kdy existoval plán A,“ konstatovala, ale hůlku měla v pohotovosti a očima těkala ode zdi ke zdi.

Harry, který se tiše dohadoval s Nevillem o něčem zcela irelevantním, se najednou narovnal a zrychlil krok, až stanul po Hermionině boku. Jeho hlas lehce protnul všechen povyk.

„Neville, Lenko, hlídejte nám záda, my si vezmeme přední linii. Vy čtyři, hlídejte boční chodby, kolem kterých budeme procházet. Utíkejte, hlupáci!“

Jeden poslední, divoký škleb a byl mimo, kroky dlouhymi a elegantními, lehce držel tempo s Hermionou a doslova běžel tam, kam ukázala. K dokonalosti mu už chybí jen vytasit meč a divoce s ním kolem sebe mávat, pomyslel si Sirius suše.

Ale místo aby jej vytasil, či aby udělal všechny ty ostatní věci, které by Sirius očekával od nevyrovnaného mladistvého nadopovaného lektvarem štěstí, Harry začal zabíjet. Účinně. A dost děsivě.

On a Hermiona kosili Smrtijedy s lehkostí ostřílených bojovníků, dávno přivyklých násilí. Pracovali v páru, jako to bylo obvyklé pro dva bojovníky, kteří na sebe byli naladěni, stejně jako Severus a Sirius, nebo Remus a Lily.

Zatímco však obvykle se jeden v týmu soustředil na obranu (Severus dokázal vztyčovat a spouštět štítové kouzlo v perfektní synchronizaci se Siriusovými kletbami) a druhý na útok (nikdo z celé bystrozorské party neuměl omračovat tak dokonale jako Sirius), nikdo z těch dvou se zjevně neobtěžoval s obranou, jako by to byla záležitost pouze pro nižší bytosti.

Vůbec neblokovali kouzla, pouze se odkláněli tělem. Vůbec se před svými protivníky nechránili, prostě jen uskakovali a skláněli se a vytáčeli se pryč. Každý pohyb prováděli instinktivně, a přesto jako součást perfektní choreografie.

Sirius upíral většinu pozornosti na odbočky, kolem kterých chvátali, zajišťoval, aby žádný útok nezastihl jejich boky nechráněné, zbytek jeho pozornosti však žasl nad děsivou elegancí Harryho a Hermiony, kteří zneškodňovali své nepřátele s neodvratnou silou přílivové vlny.

Hermionina kouzla byla složité, záludná, často na hraně černé magie a v naprosto neočekávaných směrech smrtící. Harry postrádal její vytříbený styl, dohnal to však čirou silou.

Jeho kletby rozrážely řady Smrtijedů, otřásaly štíty a cákaly krev na hrubě otesané podlahy. Hermiona často protivníky rozptýlila nějakým agresivním a očekávatelným kouzlem, přinutila je tak obrátit veškerou jejich pozornost na obranu a pak se zjevil Harry, ztělesněná divokost a odhodlanost, kolem sebe záblesky kouzel, prolomil každou ochranu a za sebou zanechal pouze smrt.

Rychlým pohledem dozadu se Siriusovi odhalil pohled na Lenku a Nevilla, kteří také pevně drželi své pozice. Měli určitě defenzivnější přístup, než jejich přátelé, přesto však za sebou nechávali spoustu nehybných nepřátel.

Sirius si povšimnul, že jejich kouzla byla podstatně méně agresivní, než ta co používali jejich přátelé, s cílem spíše omráčit, nežli zabít. Ne, že by se drželi zpátky, to zdaleka ne, ale postrádali ten nezkrotný, všechno-nebo-nic přístup, který byl pro Hermionu a Harryho druhou přirozeností. Možná nebyli tak zvyklí vrhat se do bitvy po hlavě.

Sirius tomu byl podivně rád.

V chodbě před nimi se objevil bílý záblesk a Sirius prudce otočil hlavu, jen aby uviděl neproniknutelnou zeď oslepujícího světla prýštícího z Hermioniny hůlky, které zcela pohltilo dva Smrtijedy. Třetí se mu vyhnul, ale v zápětí jej okamžitě zkosila Harryho řezací kletba.

„Rychle,“ zakřičela Hermiona. „Musíme to stihnout k vnějším zdem pevnosti dřív, než nás úplně obklíčí.“

Sirius zrychlil krok a vyměnil si se Severusem krátký ustaraný pohled. Nikdo zatím nebyl zraněn, asi proto, že měli na své straně Felixe, ale byla to jen otázka času.

„A jak nám vnější zdi pomůžou?“ zakřičela Lily a v zápětí sejmula Smrtijeda, který spěchal přímo proti nim boční chodbou, pouze okamžik předtím, než Remus znovu vztyčil svůj štít. Ti dva tvořili opravdu skvělý tým. „Voldemort není idiot - určitě má svoji pevnost zabezpečenou proti výbuchům!“

„Ale pouze proti těm magickým, pokud se v našich Pánech zla nepletu,“ křikla Hermiona zpět, aniž by se obtěžovala na ně podívat. „A teď rychle!“

Nechápal jak, ale ještě zrychlili, Sirius s ostatními bežel z čisté nutnosti, přestože jej svaly ve stehnech pálily a srdce mu bilo až v krku.

Pozornost, jako vždycky ve vysoce vypjatých situacích, zaměřil jen na to podstatné: Udržovat. Udržovat jejich nepřátele mimo dosah. Udržovat své přátele v bezpečí.

Jakmile překročili úroveň hlavních prostor pevnosti a odbočili do opuštěných bočních tunelů, které byly až na prach a pavučiny zcela prázdné, ozářil chodby záblesk kouzla.

Vzduch protnuly výkřiky a magie, Severusovy štíty kolem nich zabzučely a začaly slábnout v perfektní souhře se Siriusovými kletbami a zaklínadly. Měli zaběhlý rytmus, mohli pokračovat, mohli se odsud dostat, tím si byl jistý a Sirius se přistihl, jak se kření stejně tak široce jako Harry, dokonce cítil odraz sálajícího bezstarostného optimismu od ostatních...

... přesně do okamžiku, kdy zabočili za roh a najednou čelili nejméně patnácti Smrtijedům.

Celá jejich skupina se naráz a s klopýtnutím zastavila. Hermiona se zapotácela a málem upadla, ale Harry okamžitě získal zpět rovnováhu a snadno ji zachytil.

„Ach, podívejme,“ řekl pochvalně. „Je to past. Krásná práce!“

„Harry,“ zasyčela Hermiona a poprvé od toho, co seslala Crucio na Luciuse, zněla ustaraně.

Harry pokrčil rameny, avšak zrak i hůlku upíral ke Smrtijedům.

„To je vás pouze patnáct?“ zeptal se s lehkým zájmem.

„Dalších patnáct právě přišlo za námi,“ dodal Neville klidně zezadu. „Tohle měli dobře naplánované.“

„Gratuluji! Takhle mě Smrtijedi nepřekvapili už minimálně tři dny!“ oznámil Harry mužům v bílých maskách naproti nim. Jeho úšklebek odhaloval příliš mnoho zubů. „Musíte být na sebe velmi pyšní!“

Pokud Smrtijedy tato dost netypická reakce nějak zmátla, nedali to ani v nejmenším najevo.

„Teď položíte svoje hůlky a doprovodíte nás,“ přikázal jeden z nich ostře.

Harryho obočí se zvedlo až k linii vlasů.

„Slyšíš to, Hermiono,“ pronesl. „Jak jsou slušní. Člověk by si je skoro spletl s civilizovanými bytostmi.“

„Harry!“ zasyčela Hermiona znovu.

„Opravdu si myslíš, chlapče, že je moudré nás provokovat? Právě jsme vás zajali,“ řekl jeden Smrtijed a zněl skoro až pobaveně.

Sirius nenápadně vzhlédl a rozhlédl se okolo, setkal se očima se svými přáteli a současně si z prstu pomalu sesouval prsten, který sloužil jako nouzové přenášedlo.

Jakkoli se mu nelíbilo ty čtyři opustit, bylo by mnohem horší, kdyby byli uvězněni úplně všichni, aniž by někdo mohl podat zprávu Řádu a zorganizovat záchranou misi. Neexistovala šance, jak by kdokoli mohl tuhle situaci zvrátit, dokonce ani s tekutým štěstím ne.

„Dávali mi mnohá přízviska,“ řekl nyní Harry, zuby vyceněné a oči černé. „Ale moudrý ani jednou.“

Udělal krok směrem ke Smrtijedům, ruku s hůlkou klidnou a všichni ve skupině strnuli napětím.

„Skloňte hůlky,“ přikázal mluvčí Smrtijedů. „Teď!“

Harry zvedl bradu.

„A co když to neudělám?“ zeptal se, v hlase opravdový zájem.

Chystá se nechat se zabít, pomyslel si Sirius s šokovanou fascinací.

Přednášedlo měl v ruce, jen ho aktivovat a věděl, že ostatní jsou připraveni a čekají na jeho znamení, ale teď prostě nemohl odejít, nemohl dopustit, aby se to stalo. Navzdory všemu, Harry a Hermiona byli stěží dospělí - je jeho povinností chránit je.

„Harry,“ zasyčela Hermiona znovu, ale ve způsobu, jakým vyslovila jeho jméno, se tentokrát skrývala zpráva. A ta neměla co dělat s tím, aby se uklidnil.

Harry opět pokrčil rameny. Zrak stále upíral na toho Smrtijeda.

„Není zbytí, lásko,“ řekl tiše. „Kryješ mi záda?“

Hermiona sevřela hůlku ještě pevněji a několikrát v rychlém sledu zamrkala, jakoby jí něco spadlo do oka. Když však odpověděla, její hlas byl klidný.

„Vždycky, Harry.“

„Dobře tedy,“ odvětil Harry důrazně, na chvíli zaváhal a pak prudce sklonil hůlku. „Vzdáváme se. Všichni skloňte hůlky a klekněte si.“

Cože?

Ze všech možností, které Sirius očekával, že se stanou, tahle mezi nimi nebyla.

„Cože?“ zeptal se hloupě, přesně ve chvíli, kdy Neville šokovaně zvolal ‚Harry?‘.

„Udělejte, co říká,“ řekla jim Hermiona příkře, oči přišpendlené na Harrym. „Vzpomeň si na svatého Munga, Neville. Někdy je tohle ta jediná možnost.“

Sirius neměl ani tušení co s tím vším má dočinění svatý Mungo, ale ať se propadne, jestli dopustí, aby se jeho přátelé stali Voldemortovými zajatci. Sevřel své přenášedlo, zhluboka se nadechnul a připravoval se, že dá znamení ostatním.

Ale potom promluvil Neville a jeho hlas byl tak velitelský, tak plný nezpochybnitelné autority, že se Sirius přistihl bezmyšlenkovitě uposlechnout.

„Dobře,“ řekl Neville. „Na kolena, všichni. TEĎ!“

Sirius padl na podlahu a cítil, jak všichni okolo následovali jeho příkladu.

Viděl Hermioninu hůlku proletět vzduchem, jak ji přivolal nejbližší Smrtijed. Otevřel ústa, aby aktivoval přenášedlo a v tom se celá chodba okolo nich proměnila v naprostý chaos.

Protože Harry, který jako jediný zůstal stát, nenásledoval svůj vlastní rozkaz. Nespustil hůlku. Místo toho ji pozvedl ještě výš, úplně nad hlavu a v gestu, které Sirius viděl jen jednou v životě na bystrozorském tréninku, s ní švihl dolů v širokém, rozmáchlém oblouku, který pojal celou chodbu a ponechal jeho tělo úplně otevřené a nechráněné.

A vzduch nad jejich hlavami vybouchnul.

Tlaková vlna zvukové exploze se šířila od Harryho, který byl epicentrem, a všechny Smrtijedy, kteří je obklopovali, zasáhla někde v úrovni krku.

Výbuch sám byl tichý a neviditelný, ale jeho účinky zbarvily chodbu příšernými odstíny a mnoho mužů a žen, kteří padli, už nikdy nevstanou.

Ostatní byli na nějaký čas omráčeni, nebo alespoň dezorientováni. Past se sklapla nad lovci.

Ale ne včas.

Harry byl neskutečně rychlý, ale ne dost na to, aby udržel sám sebe v bezpečí, ne dost na to, aby zabránil jednomu ze Smrtijedů zacílit zlou kletbu na jeho nechráněný bok.

Vrstvy a vrstvy oblečení odletěly roztrhány kouzlem a odhalily dlouhou linii nahé kůže, která se od žeber až po koleno naráz rozevřela, a rozetínající jej jako zmasakrované zvíře chrlila krev.

To je ten důvod, proč jim to kouzlo na výcviku ukázali pouze jednou, uvědomil si omráčeně Sirius - byl to skvělý způsob, jak odzbrojit velkou přesilu, ale pouze pokud si člověk necenil vlastního života, pouze pokud byl ochoten sám zůstat naprosto nezaštítěný, aby ochránil své společníky. A který příčetný člověk by to udělal?

Harry ze sebe vyrazil jediný výkřik, klesl na kolena, jednu ruku obtočil instinktivně kolem hrudníku a druhou se snažil stále mířit hůlkou proti těm Smrtijedům, kteří ještě neztratili vědomí.

Jeho hůlka se divoce třásla. Naprosto neměl šanci dál bojovat.

Ale to už byla opět na nohách Hermiona, bez hůlky a v obličeji opravdu děsivý výraz. S lehkostí nabytou dlouhou praxí vymrštila levou ruku, popadla meč, který měl Harry přivázaný na zádech, vytasila jej a v tom samém plynulém pohybu proťala nejbližšímu Smrtijedovi hrdlo.

Když jí jeho krev potřísnila tělo a tvář, ani nemrkla.

Bitva propukla nanovo s plnou krutostí, jen se nyní strany otočily. Několik Smrtijedů bylo schopno bojovat naplno, zdálo se, že pár z nich dokonce chápalo, co se právě stalo, a bylo překvapivě snadné je všechny odzbrojit a omráčit.

Zatímco Sirius kouzlil provazy a chrlil Petrificus, nemohl odtrhnout zrak ze scény před ním. Harry se kymácel na kolenou a krev mu bublala mezi prsty přitisknutými k boku a Hermiona se prosekávala a protínala skrz zástupy dezorientovaných Smrtijedů, dokud se nedostala k muži, který ji odzbrojil.

Bez stopy zaváhání přiběhla přímo k němu, popadla jej za hábit, aby nespadl, a sáhla do jeho kapsy pro svoji hůlku.

Jak se zlomil v pase, odvrátila se od něj. Byl mrtvý, ještě než dopadl na zem.

Když spěchala k Harrymu, ani se neobtěžovala chránit si záda. Bez toho, aby se podívala, věřila svému příteli, že se postará o dva Smrtijedy, kteří byli ještě na nohou - což udělal. Sirius si nebyl jistý, jak to, že Harry stále dokáže sesílat kouzla, ale navzdory ztrátě krve vypadal tak schopně jako celou noc předtím.

„Neville?“ zakřičel přes rameno, zrovna když Neville a Lenka zneškodnili dva další Smrtijedy a Lily dobře mířeným omračovacím kouzlem toho posledního.

„Hotovo!“ křikl Neville zpátky.

Chodba se ponořila do ticha.

S pocitem vzrůstající paniky se Sirius rozhlédnul okolo přes hromady Smrtijedů - leželi zde někteří v bezvědomí a svázaní a děsivě velké množství mrtvých. Tohle přece neměli přežít. Nebyl si jistý, jak se to stalo.

Ale ta živelná síla, Hermiona, mu nenechala mnoho času k rozjímání. Jen co se dostala k Harrymu, pustila se do práce. Několika dobře nacvičenými kouzly zastavila krvácení a zašila rozřízlou kůži, jako by to dělala každý den.

„Tvoje dávka Felixe by ještě měla účinkovat,“ oznámila Harrymu nepřítomně a jako by před chvílí vůbec neprošla těmi jatky s mečem Godrika Nebelvíra, dolovala z tašky na opasku další lektvar, který mu podala.

Vlasy měla vlhké od krve a potu a divoce rozježené všude okolo hlavy. Její obličej vypadal, jakoby se někdo se štětcem a červenou barvou nechal unést.

„Kdo ví,“ zakřenil se Harry a vypil lektvar. „Jinak to taky mohla schytat moje hlava.“

Odfrkla.

„Nebylo by to o tolik horší zranění,“ vyštěkla. „Harry, opravdu, musíš být více opatrný. Sundat je rychleji nestálo za...“

„Teď ne, Hermiono. Dostaň nás odsud, ano?“

Přikývla.

Její paže už zase zmizela po loket do tašky na opasku, rychle prohledávala obsah a vytáhla černý vak, který vypadal, že už zažil lepší dny.

„Tyhle zdi jsou dost silné, takže bych se radši měla ujistit...“ mumlala si po nos, běžela k vnější zdi, které se celou dobu snažili dosáhnout a vystřelila z jejího středu pár cihel. Do vzniklého otvoru vecpala malý kousek hmoty, který vzala z vaku, a zajistila jej zde několika silnými kouzly.

„Neville, Lenko, do přední linie. Potřebuji překrývající se štítová kouzla, dvě vysoká a dvě nízká. Ostatní hlídejte chodbu!“

Nebyl čas se ptát, co mají v plánu a právě teď měl Sirius pocit, že Hermiona je ta nejpravděpodobnější osoba, která je z toho dokáže dostat živé, takže pouze přikývli a zaujali pozice v zadní části chodby.

Jeden pohled zpět mu vyjevil Hermionu, jak stojí nad klečícím Harrym, obklopeni Nevillem a Lenkou. Všichni měli vytažené hůlky a jejich tváře byly zachmuřené, ale klidné.

Pak Hermiona švihla zápěstím a najednou byl všude hluk a ostré světlo a horko. Výbuch zachvátil celou chodbu, na všechny padaly kameny, cihly, úlomky a prach a to se odráželo od bezchybně provedeného krycího štítu. I když ze sebe Lenka vydala chraptivý výkřik bolesti, čtyři hůlky držely klidně a štít s nimi.

Když se vzduch pročistil, ze slepé uličky se stal východ ven.

_______________________________________

Pozn. autorky:„Utíkejte, hlupáci!“ - Tohle je z Pána prstenů, scény, kdy Gandalf čelí Balrogovi.

Doufám, že tato kapitola uspokojila vaši touhu po akci! V té další se dočkáte Harryho, kterého opustí vlivFelixe, velmi vyrovnaného Nevilla a Lenku v celé její potrhlé kráse.


14. kapitola



Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/14/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Pozn. autorky: Zde jsou  odpovědi na některé z vašich otázek:

Jsem ráda, že máte rádi Siriusovo vyprávění – nikdy předtím jsem jej nepsala, takže tohle je tak trochu premiéra. Tohle je však poslední kapitola z jeho úhlu pohledu. Pak se přesuneme k Remusovi a následně k Lily.

Což nás přivádí k další otázce: pokračující zvláštní chování Lily Lupinové. Buďte si jisti, že pro něexistují pádné důvody a že se je určitě včas dozvíte. Ne však nyní.

Dovolte mi vám také připomenout pár drobností, které byste měli před čtením této kapitoly vědět: Harry si je dobře vědom toho, že je viteál. Snape zemřel v Hermionině náručí, když jí předával své vzpomínky. Takže Harry ví, co musí udělat, aby porazili Voldemorta - to by vám mělo pomoci pochopit jeho chování... a všech ostatních…

Přeji příjemné počtení!

_______________________________________

Kapitola 14

„Víte, Voldemortova mysl je v mnoha ohledech geniální,“ pronesla Hermiona o dvacet minut později, když konečně vešli na ošetřovnu - potlučeni. V Harryho případě opravdu hrozivě a bolestivě, ale odmítl, aby jej nesli nebo použili přenášedlo.

Madam Pomfreyová byla právě na své obvyklé zimní dovolené, ale její zásoby lektvarů naštěstí ne.

„Ale je naprosto slepý k výdobytkům mudlovské společnosti. V naší dimenzi ochraňoval své pevnosti proti jakémukoli druhu magie, ale přidejte trochu Semtexu a najednou se dějí věci.“

Odmlčela se, aby nasměrovala Harryho na jedno z lůžek, vytasila hůlku a závratnou rychlostí začala sesílat diagnostická a uzdravovací kouzla.

„Samozřejmě že náš trik odhalil dost rychle - je geniální, ale ujišťuju vás, že váš Voldemort neví, která bije. Myslím, že to zafungovalo dost dobře.“

Sirius spočinul zrakem na obrovské ráně na Harryho boku, stehy stále taktak držely pohromadě a kůže kolem se cukala.

„Dobré fungování vypadá jinak,“ konstatoval suše.

Hermiona jej zpražila pohledem a pak v rychlé posloupnosti přivolala několik lektvarů a podala jej Harrymu, který každý z nich bez zaváhání vypil.

„Stejně tak neúspěch a to většinou zahrnuje mnohem více oddělených částí těla,“ odpověděla. „Jste vy ostatní v pořádku?“

„Je nám skvěle,“ prohlásila Lenka šťastně a připojila se k Hermioně u Harryho lůžka.

Levý rukáv měla roztrhaný a krvavý, z jejich vlasů visely znepokojující kousky špíny, ale její oči byly doširoka rozevřené a modré a bezelstné a klidně by se dalo říct, že se právě vrátila domů ze dne stráveného v parku.

„Nic, co by sprcha, něco k snědku a dobrý noční spánek nevyléčil,“ přidal Neville vyrovnaně.

Natáhl se a ovinul ruku okolo Hermionina pasu.

„A ty?“

Mrkla a něco v jejím postoji se uvolnilo.

„Jsem ráda, že jste zpátky,“ řekla potom a na chvíli si opřela hlavu o jeho hrudník.

Usmál se hřejivým a otevřeným úsměvem plným lásky.

„Jsem rád, že jste pro nás přišli,“ zamumlal.

„Vždycky,“ zamumlala Hermiona zpátky. „To přece víš.“

„A já jsem rád, že jste byli pořád živí a docela nemučení, když jsme pro vás přišli - je to pěkná změna,“ ozval se Harry z postele.

Vypadal příšerně - bledý a pokrytý krví, tmavé kruhy pod očima a končetiny se mu nekontrolovatelně třásly a ta hrůzostrašně radostná věta způsobila, že vypadal ještě děsivěji.

Kdyby byl v Nevillově kůži, držel by se od něj Sirius na míle daleko.

Ale vypadalo to, že Neville je lepší muž než Sirius. Nebo má prostě jiné měřítko děsivosti, když je obklopený samými šílenci.

Ještě víc se usmál, políbil Hermionu do vlasů a sedl si k Harryho boku, jen aby jej v zápětí pohltilo objetí. Vypadalo to, že sjetý Harry měl tendenci na lidech dost ulpívat, což by vysvětlovalo ten incident v noc jejich zjevení, který Severus nazval ‚koalí fotografie‘.

„Každý je tady naživu a šťastný,“ blábolil Harry do Nevillova ramena, jak na něm visel. „Až na Hermionu a Ginny a tebe a já jsem se ani nenarodil, protože moji rodiče se nenávidí a díky tomu jsou naživu - věřil bys tomu Neville? A mrzí mě, že tentokrát zemřeli tvoji rodiče a nemohli ti dát žádné dárky, ale milovali tě a tvoje babička ti určitě dala opravdovou ložnici, že ano? Viděl jsi Snapeův hábit? V tomhle světě se chová fakt mile, to bys neuhádl, a jeho vlasy jsou úplně čisté!“

Sirius uslyšel zezadu podrážděné šeptání a zakřenil se, ale svoji pozornost udržoval na nemocničním lůžku a skupince přátel seskupených okolo ní. Protože místo toho, aby Neville na tu záplavu nepodstatných informací reagoval frustrací, jeho paže se okolo Harryho utáhly a pohled, který poslal směrem k Hermioně, spíše než podrážděnost vyjadřoval bezradná muka.

Ještě se z toho vzpamatovává,“ řekla mu nervózně, ale jak léčila ránu na boku svého přítele, ruce měla klidné. „Ráno mu bude mnohem líp.“

„Jsem pomatenec a pošuk a s tím jsem se už pravděpodobně narodil,“ nesouhlasil Harry, stále mluvil příliš rychle. „Ale stálo to za to, neboj se Neville, a nakonec to všechno bude stát za to, a všichni budete už na vždycky šťastní a to je to jediné, na čem záleží, jen počkejte a uvidíte.“

Harry se teď divoce třásl, jediné co ho drželo, bylo Nevillovo obětí. Sirius, který jako vždycky netušil, o co jde, cítil nepříjemné mrazení po své páteři, jakoby mu unikalo něco velmi zásadního.

Když Neville zavřel oči ve zjevné bolesti a žalu, ten divný pocit jen zesílil.

„Za to by nestálo nic, Harry,“ řekl tiše a hlas se mu skoro zlomil.

O čem to sakra všichni mluví?

„Ale ano, stálo,“ Harry zněl pohnutě. „A my jsme s tím souhlasili, Neville. Není jiné cesty a ty jsi slíbil, že to přijmeš a nebudeš se na mě tak dívat a já...“

„Harry,“ přerušila jej Lenka klidně, vklouzla k jeho druhé straně a usadila se vedle něj.

Začala jej hladit po vlasech a Harry se téměř instinktnivně poddal jejímu doteku.

„Říkala jsem ti někdy o psohlavcích, které jsem viděla s mým otcem v Řecku? Jsou obrovští, skoro tak velcí jako Hagrid a jejich hlavy vypadají jako psí. Otec říkal...“

Pokračovala ve vyprávění příběhu, který byl, dle nejlepšího Siriusova úsudku, totálně nesmyslný, ale její vysoký zpěvavý hlas zjevně Harryho a ostatní uklidňoval způsobem téměř až hypnotickým. Harry zavřel oči a opřel se o její rameno, z Nevillova výrazu zmizelo trochu z emoční tísně a dokonce i Hermiona se trochu zpomalila, ačkoli stále sesílala kouzla rychleji a efektivněji, než by zvládla většina lidí ve svých nejsvětlejších chvílích.

„Tak,“ řekla Hermiona o pět minut později. „Teď jsi úplně v pořádku. Čas na spaní, Harry.“

Harry na ni vrhl temný pohled, a i když jej Lenka stále vískala ve vlasech, najednou dokázal vypadat docela výhružně.

„Nejsem dítě, víš,“ stěžoval si. „Nenechám se poslat do postele, zatímco dospěláci budou probírat důležité věci. Můžu být šílený -  a zároveň součást týmu!"

„Taky můžeš být šílený a zároveň hloupý,“ odpověděla Hermiona mateřsky, ruce v bok. „A pořádně si neodpočinout, když jsi takhle zesláblý, by bylo pěkně hloupé, nemyslíš?“

Harry stále vypadal vzpurně, jakoby představa lidí, kteří o něm mluví v jeho nepřítomnosti, pro něj byla neúnosná. Hermionin postoj se uvolnil.

„Jen uvedu Nevilla a Lenku do obrazu, Harry,“ dodala. „Všechno důležité počká do zítra, slibuju.“

A z ničeho nic z Harryho spadla veškerá bojovnost. Ramena mu klesla a najednou vypadal tak unavený, jak se musel cítit.

„Dobře,“ řekl. „Omlouvám se, máš pravdu. Vím, že bys neříkala nic za mými zády. Jsem ale...“

„To jsou jen pomateníčci, Harry,“ řekla Lenka měkce. „A nepořádek v tvé hlavě. Ale my jsme tvoji přátelé, ne lovci.“

Harry přikývl, ale jeho tvář se zkřivila, jakoby se chystal plakat.

Přesně v tu chvíli se Sirius rozhodl, že už mlčel dost dlouho.

„O co tady jde?“ dožadoval se odpovědi. „Neville a Lenka právě unikli z Voldemortova zajetí a to jediné, co všichni řešíte, je stejně jen Harry?“

„Mě zajímá i Hermiona,“ vložila se do toho šťastně Lenka komentářem, který pouze zvětšil Siriusovu frustraci.

„Tohle je nepřirozené,“ začal proslov, který by se nepochybně přehoupl do dlouhé lekce o spoluzávislosti, ale Neville si, po pátravém pohledu na Hermionu, stoupnul a zvedl obě ruce.

„Omlouvám se,“ začal, „ale tohle není pravý čas pro tuhle konverzaci. Harry musí odpočívat. Lenka a já se musíme umýt. A najíst. Nejedli jsme už celou věčnost.“

„No samozřejmě!“ vyskočil Harry z postele a i když úplně zbledl, zavrávoral a potřeboval, aby jej podepřeli Lenka i Hermiona, jeho nadšení bylo v plné síle zpět. „A určitě musíte vidět Velkou síň v její plné kráse! Ukážu vám naše pokoje, pojďte.“

_______________________________________

Podání hlášení Albusovi zabralo dost času. Hlavně protože Remus stále bědoval nad tím, jak velká míra násilí je pro všechny mezidimenzionální cestovatele přirozená, Lily stále vyjadřovala obecné znepokojení z toho, že jsou mladiství vystavováni takovým situacím a Sirius se stále pokoušel popsat tu klidnou sílu, která z Nevilla tak nenuceně vyzařovala.

Albus zůstával překvapivě potichu, jakoby jej nic z toho, co řeknou, nemohlo překvapit. Každopádně trval na tom, aby mu zrekapitulovali každý krok celé akce a poté požádal Lily, aby se zdržela a přenesla své vzpomínky do myslánky. Takže když Sirius, Remus a Severus skončili a přišli do Velké síně, všichni mezidimenzionální cestovatelé již měli z půlky snězené jídlo a byli téměř u konce jejich hlášení.

Tak to je škoda, opravdu. Siriuse zajímalo, jak ta dívka oběma nově příchozím vysvětlila vše o této dimenzi.

„Takže jediný viteál, který v tomto světě zničili, jsem byl já,“ říkal zrovna Neville, když vcházeli do Velké síně. „Máte už polohy těch ostatních?“

„Tak nějak jsme byli docela zaměstnáni tím, abychom vás dva vysvobodili,“ odpověděla Hermiona suše. „A také si nejsme úplně jisti, jak moc se do toho všeho chceme zaplést.“

Neville zamyšleně přikývnul a pak si všimnul tří mužů, kteří se k nim připojili. Přátelsky se na ně zašklebil a vrátil se ke svému koláči.

Sakra. Sirius se těšil, že se dozví víc o viteálech.

Když Neville zbaštil nechutné množství jídla, opřel se a na dlouhou a tichou chvíli se střetl s Hermionou pohledem.

„On už to o moc dýl nevydrží,“ konstatoval. Jestli předchozí zkušenosti něco napověděly, nebylo potřeba ptát se koho myslí tím ‚on‘.

Hermiona si povzdychla a promnula si oči.

„Nebude muset,“ zašeptala. „Vrátíme se domů, skončíme to s pohárem a Naginim a pak bude jeho úkol splněn.“

„To mě ale vůbec neuklidňuje, Hermiono,“ řekl Neville temně. Poslala mu unavený úsměv, který nenesl ani špetku pobavení.

„Já vím,“ odpověděla. „Ale je to jediná odpověď, kterou ti můžu dát, Neville. Znáš všechna fakta stejně tak dobře jako já.“

„Ale to přece neznamená, že je musíme přijmout!“ oponoval Neville a byl za to odměněn náhlým výbuchem vzteku od Hermiony.

„Copak ty si myslíš, že jsem je přijala?“ zakřičela, vyskočila od stolu a rázovala k němu. „Myslíš, že jsem poslední měsíce nestrávila tím, že jsem se mohla strachy zbláznit? Hledala jsem a pátrala jsem, dokud mi málem nebouchla hlava, ale jak moc dobře víš, nenašla jsem žádný způsob, jak to odvrátit. A není správné mu dávat naději, když žádná není!“

„Vždycky je naděje,“ zakřičel Neville zpátky. „Musí být!“

„No, jsem ráda, že se tě stále drží luxus iluzí,“ sykla Hermiona. „Ale to já si opravdu nemůžu dovolit, Neville!“

„Nechovej se ke mě, jako bych byl...“

Byl však přerušen Lenkou, která jej vzala za ruku a silně ji stiskla.

„Tohle je Hermiona,“ zašeptala, modré oči matné, přesto zvláštně ostré. Velmi pozorně/opatrně sledovala Hermionu. „Nahlas sice křičí, ale uvnitř vždy pláče, Neville.“

Hermiona svěsila ramena a odvrátila se od nich, jako by Lenka právě vyzradila velké tajemství. Neville si naopak promnul spánky a potichu zaklel. Pak se postavil, obešel stůl a zavinul Hermionu do své náruče.

„Promiň,“ zamumlal. „Promiň, Hermiono. Byly to dlouhé tři dny.“

Vzdychla a opět si na chvíli opřela hlavu o jeho hruď. Pak se vzpamatovala a byla zpět ve své kůži.

„Máš pravdu,“ řekla. „Promluvíme si o tom všem později, ano?“

Čekala, než Neville přikývl, lehce se dotkla Lenčiny tváře a namířila si to pryč od stolu.

„Počkej, kam jdeš?“ zeptal se Remus.

„Zpátky do knihovny,“ odpověděla, zjevně překvapená, že se vůbec někdo musí ptát. „Teď když jsme osvobodili Nevilla a Lenku, někdo musí koneckonců přijít na to, jak se co nejdříve dostaneme zpátky.“

„Máš v úmyslu teď dělat výzkum?“ zeptal se Sirius, ohromeně. „Po tom všem?“

Hermiona vypadala, jako že tak úplně nechápe, co má na mysli, ale Neville se široce zakřenil.

„To nic není,“ řekl a neobtěžoval se skrýt, jak pyšný na svoji kamarádku je. „Jednou vymyslela protilátku na jed během toho, co nás všechny čtyři pomalu trávil. Nikdo není tak geniální jako naše Hermiona.“

Hermiona mu dala pořádný pohlavek, ale její úsměv byl zářivější a bezstarostnější než předtím.

Severus si vyměnil se Siriusem dlouhý pohled.

„Jdu s vámi,“ oznámil poté. Usnesli se, že nikdo z mezidimenzionálních cestovatelů by neměl zůstat o samotě a jak Sirius znal svého přítele, byl Severus stejně celý nedočkavý zjistit více podrobností o následcích užívání. Felix Felicis.

Hermiona svolila bez protestů a opustila dlouhými kroky Velkou síň, se Severusem v patách.

_______________________________________

Když už zbyli jen nově příchozí, Sirius obrátil svoji pozornost opět k Nevillovi. Který opět jedl, jeho tvář hladká a ledově klidná, jako by jej nic na celé situaci nemohlo rozhodit.

Sirius se chtěl zeptat na tolik věcí - jak Neville ve svém světě vyrůstal, jestli si byli se Siriusem také tak blízko jako v této dimenzi a jak se dokázal změnit z toho vždy nervózního, koktajícího chlapce v sebejistého vůdce, který teď před ním seděl.

Byl si však bolestivě vědom, že tohoto Nevilla vůbec nezná a že na odpovědi nemá sebemenší právo, jakkoli po nich toužil.

Tak místo toho zabrousil k bezpečnějším tématům.

„Albus mě požádal, abych vám řekl, že zítra večer bude plnohodnotné setkání Fénixova řádu. Členové se musí dozvědět o vás a o viteálech.“

Nevillův pohled byl ostrý.

„A mně to říkáte protože…?“ řekl pomalu.

Sirius věděl, na co se opravdu ptá - proč s touto informací čekal dokud Hermiona neopustila místnost? Ale nemohl mu dát odpověď, kterou by si zasloužil - že on byl přece jejich Chlapec, který přežil, do něj všichni vkládali naděje. Ne do zvláštního dua Hermiony a Harryho, jakkoli byli schopní.

Takže z toho zbaběle vycouval.

„Protože Řád bude chtít vidět důkaz o teorii viteálů,“ odpověděl vyhýbavě. „Takže kdybyste mohli něco nachystat...“

Neville se díval prudce a trochu podezřívavě a to Siriuse ranilo způsobem, kterému tak úplně nerozuměl. Pak ale mladší kouzelník přikývl, přijal jeho odpověď a otočil se k Lence.

„Myslím, že nejjednodušší bude získat diadém,“ řekl. „Půjdeš s Hermionou dnes v noci do Komnaty nejvyšší potřeby?“

„Z bláta přes louži najít ďábelský šperk,“ souhlasila šťastně. „Ale měli bychom také zabít hada, nebo Harry omylem zapálí celý svět.“

Neville na tohle prohlášení nepřekvapivě reagoval, jako by dávalo nějaký smysl.

„Máš pravdu,“ řekl. „Jed bude nejbezpečnější. Měli bychom se ujistit, že ostří z naší dimenze bude fungovat stejně dobře jako z této. Kdyby ne, musíme zítra otevřít Komnatu a obstarat  také Nebelvírův meč. Pokud ovšem dostaneme Hermionu z knihovny,“ konstatoval a usmíval se.

„Stejně nemůžeme nechat netvora, aby se volně potuloval po škole,“ dodala Lenka. „Děti jsou na tom už dost špatně i bez něj.“

Zachvěla se a Neville ji znovu objal kolem ramen.

„Dobře,“ řekl poté. „Na zítra se připravíme. A přineseme důkaz, Siriusi.“

Jeho hlas byl vyrovnaný a nebylo v něm místo pro pochybnosti. Sirius se cítil zvláštně přesvědčený.

„Jsi v tom fakt dobrý,“ řekl proto a přemýšlel nad uplynulými hodinami, nad Nevillem, který tváří v tvář přívalu všech informací zůstával tvrdý jako skála. „Myslím tím v organizování. V dodávání kuráže lidem.“

Neville pokrčil rameny.

„Nějakou dobu jsem z Bradavic vedl odboj proti Voldemortovi,“ odpověděl, pak se natáhl pro konvici s čajem a doplnil svůj a Lenčin šálek. „zatímco ostatní pátrali po viteálech. Jakmile se do toho člověk dostane, je to až překvapivě jednoduché.“

U Nevilla to rozhodně jako brnkačka vypadá, pomyslel si Sirius. A nemohl si nevšimnout, že Harry a Hermiona se na něj více než jednou dnes obrátili pro emoční uklidnění. Skoro jako by bez Nevillovy vyrovnané přítomnosti nebyli kompletní. A Sirius se znovu podivil, proč Neville bez ptaní následuje Harryho, když by to podle všeho mělo být spíše naopak.

„On není vaším králem Artušem, víte“ prohlásila Lenka z ničeho nic a prolomila tak ticho, které na skupinu padlo. „On je Lancelot.“

Zaváhala a pak vážným tónem dodala: „Bez těch techtlů-mechtlů.“

Teď na chvíli zaváhal i Neville, ale pak se jeho rysy vyhladily a palcem ukázal na Lenku.

„Jak říká,“ pronesl souhlasně.

Sirius si povzdychnul.

„A to má znamenat co?“ chtěl vědět, aniž by očekával srozumitelnou odpověď.

K jeho překvapení mu odpověděl Remus a ten mluvil vždy srozumitelně.

„Že jakkoli to tak může vypadat, Neville teď není ten pravý hrdina,“ vysvětlil Remus. „Ta role náleží, předpokládám, Harrymu?“

Lenka vážně přikývla a zakřenila se na Remuse, jakoby vyhrál cenu za to, že ji pochopil.

„Ale proč?“ zeptal se Sirius bezmocně. Nebylo v jeho povaze otevřeně kritizovat nebo dožadovat se vysvětlení. Bez ohledu na to, jak ho Severus škádlil, na toto byl příliš velký Zmijozel. Ale tito lidé zjevně potřebovali informace jasně vysvětlovat.

„Tedy, nechci ho a jeho schopnosti nějak snižovat, ale Harry je očividně nestabilní osoba a potřebuje vás víc než vy jeho. Přežívá pouze díky tomu, že vy tři vyvažujete jeho šílenost. Proč bys jej ty uznával jako vůdce, když jsi zjevně sebevědomější a rozhodnější?“

Neville vzal Lenku za ruku a stiskl ji, jakoby naznačoval, ať nic neříká a pak se podíval Siriusovi do očí. Rty se mu zkroutily do smutného úsměvu.

„Takhle působím?“ zeptal se tiše, ale než mohl Sirius zareagovat, pokrčil rameny.

„Abych odpověděl na vaši otázku,“ pokračoval. „Je naším vůdcem, protože když není zbytí, je ochoten pro nás zemřít.“

Úsměv beze stopy zmizel.

Sirius se na něj překvapeně podíval - to bylo dost chmurné prohlášení a to i když zahrnul jejich zálibu v černém humoru.

Ale pak si uvědomil, že Neville asi naráží na tu bitvu ve Voldemortově pevnosti, jak Harry použil kouzlo, které ho uvrhlo do smrtelného nebezpečí, které ho dokonce mohlo zabít, jen aby zachránil ostatní. A udělal to bez náznaku zaváhání.

Musel uznat, že ochota takto se obětovat rozhodně patřila ke znakům vůdce, ale...

„Obdivuji vaši oddanost, ale nakolik z jeho dnešního jednání byla závislost a nezodpovědnost? Vůdce by přece neměl...“

Neville si stoupl a v jeho očích zažehly plameny. Židle zaskřípala o podlahu z leštěného kamene. S hlasitým pištěním.

„Nemáte ani tušení, o čem mluvíte,“ prohlásil. „Pokud nebude jiná možnost, Harry pro nás půjde na popravu s otevřenýma očima. Není větší oběti!“

Tentokrát jej chytila za ruku Lenka.

„To tě pouze dráždí pískový mužíček,“ zašeptala. Po dlouhé chvíli, v které na ně Neville rozzlobeně zíral, přikývl.

„Máš pravdu,“ souhlasil. „Musíme si odpočinout. Promluvíme si o tom zítra.“

Znělo to jako výhružka, avšak jak Sirius sledoval ty dva odcházet z Velké síně, mysl mu okupovala jiná věc, kterou Neville řekl.

Harry půjde na popravu, prohlásil s naprostým přesvědčením. Ne šel by.

Sirius si nemohl pomoct a jen žasnul.

_______________________________________

Pozn. autorky: Doufám, že se vám tato dlouhá kapitola líbila, i když se v ní jen mluvilo. Další část nám bude vyprávět Remus, dočteme se o setkání s baziliškem a ještě více o Lence.

Pozn. překladatelky: Pískový mužíček (v originále Sandman) je fiktivní postava, kterou znají děti například v Německu - je to jejich Večerníček. Podle originálního příběhu pískový mužíček obchází vždy večer všechny domovy a sype dětem do očí uspávací, snový písek.


15. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/15/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n             Beta: Lupina



Pozn. autorky: Tato kapitola odhaluje jak Remusův pohled na věc, tak Lenčinu jedinečnou úlohu v tomto příběhu. Užijte si ji!

_______________________________________

Kapitola 15

Remus Lupin se probudil do šera brzkého rána, hřán tělem své manželky. Jeho první reakcí bylo vyskočit a vrhnout se do nového dne po hlavě, jako to dělal poslední dva dny - od chvíle, kdy do Bradavic přišli Hermiona a Harry. Pak asi ale vzpomněl, že se teď neděje nic urgentního, žádný útok za úsvitu a že hlídání Hermiony si vzal pro dnešní ráno Severus. Měl čas.

S povzdechem se zabořil zpět do polštářů. Rychlým pohledem na hodiny zjistil, že ještě není ani sedm. Roky učení jej však změnily ze sovy na ranní ptáče, což byla skutečnost, nad kterou obvykle bědoval každý den u snídaně.

Ne však dnes. Dnes byl vlastně rád, že se vzbudil dřív než všichni ostatní, že jeho žena a většina hradu stále spí. Konečně by mohl mít trochu času přemýšlet.

Nebo se dokonce nadechnout.

Remus věděl, že jeho přátelé a rodina jej občas považují za úzkostlivou a komplikovanou osobu, příliš zaměřenou na to mít vše pod kontrolou, se sklonem nad vším příliš přemýšlet, i když jej respektovali natolik, že si nestěžovali ani to nekomentovali. Nikdy jim neuměl uspokojivě vysvětlit svoji potřebu opatrnosti - Siriusovi, který byl ochoten jít do všeho, jen když z toho koukala zábava. Severusovi, jehož vybroušený intelekt dokázal lehce analyzovat jakoukoli situaci a okamžitě se jí přizpůsobit. Nebo své ženě, která dokázala zpochybnit autoritu úplně kohokoli, převzít situaci do svých rukou a ani se u toho nezapotit.

Avšak nikomu z nich v hlavě nedřímalo zvíře, které jen čekalo, kdy bude moci převzít nadvládu a zničit celý jejich život.

S povzdechem a dosti nepotřebným škubnutím peřinou se Remus uvelebil zpátky do postele. Celá situace jej hned z několika důvodů znepokojovala. Šlo tu o jejich návštěvníky a kolotoč událostí, který vyvolali. A existovala reálná šance, že jejich věčný boj proti Voldemortovi a jeho následovníkům se konečně přece jenom blíží ke konci - a dokonce vítěznému.

Ale Harry s ostatními s sebou přinesli mnohem více než jen znalosti o viteálech. Díky nim si také uvědomil, že tohle všechno - jejich přátelství, životy, svět -, je křehká, jasně daná záležitost. Že jsou otroci shody okolností a náhody a že všechno by mohlo být úplně jinak. Připadal si, jako by mu někdo dal pořádnou ránu do břicha.

Nepřítomně rukama nahmatal svůj polštář a načechral jej. Všechno by mohlo být úplně jinak a záležitosti, které považoval za součást přirozeného řádu, jako jeho manželství a jejich přátelství, nebyly nic víc než jen jedna z mnoha realit.

Ale přece se to všechno opravdu stalo! Kdysi se potkali u vlaku, Severus i Lily vystrašení stejně jako on a Sirius pod tíhou očekávaní své rodiny - pamatoval si to, jako by se to stalo včera. Vzpomínal si, jak tu noc jako jedna z mnoha nervózních skupinek čekali na zařazování. Lily se pak hádala s Moudrým kloboukem a požadovala, aby ji zařadil do Zmijozelu se Severusem, protože nechtěla být odloučena od svého jediného kamaráda.

Remus s úsměvem vzpomínal, jak se snažil Lily utěšit a následně se s ní setkal poprvé se Severusem a Siriusem jen proto, aby se ona cítila méně osamělá. Jak společně vyrostli a někdy během zimy v prvním ročníku si kvůli rozkolům mezi jejich kolejemi pomalu začínali uvědomovat hrozbu Voldemorta a jeho přívrženců.

Tenkrát se stěží kamarádili, spíše byli jen známí z Nebelvíru a Zmijozelu svázáni dohromady pouze silným přátelstvím Severuse a Lily. A stačil i tento pouhý náznak toho, čím by se mohli stát, aby si uvědomili, že jakožto členové soupeřících kolejí si budou muset rozmyslet, komu prokážou svoji oddanost.

„Nikdy nezničí naše přátelství,“ řekla Lily jednoho večera hlavně Severusovi po dalším protrpěném dni plném provokací od svých nebelvírských spolubydlících. „Nedovolím to. Budeme přátelé navždycky a celý svět se s tím bude muset prostě smířit.“

Přestože tenkrát byla jen vychrtlým rusovlasým uzlíčkem nadšení se sklony blábolit, Remus jí to věřil. A začal ji za to milovat.

„Nemůžeme si jen tak postavit hlavu a čekat, že se všechno vyřeší,“ nesouhlasil Severus, příliš hubený, shrbený a s umaštěnými vlasy. Byl tehdy paranoidní, neustále čekal na nějaký útok, stále očekával, že cokoli co má, mu někdo vezme a tu ztrátu přijal za nevyhnutelnou.

„Pokud to chceme uskutečnit,“ pohledem putoval od své první a nejlepší kamarádky Lily, přes neustále se křenícího Siriuse, k nevýraznému, tichému Remusovi, „potřebujeme plán.“

Sirius na svého nového spolubydlícího nevěřícně zíral.

„Neviď hned všechno tak černě, Snappy,“ protestoval. „Pokud chceme být kamarádi, budeme kamarádi. Ostatní to budou muset přijmout, jinak na ně budeme vymýšlet tolik lumpáren, dokud se nevzdají.“

Remusovi se chtělo zakroutit hlavou nad takovou mírou sebevědomí. Už pouhá jeho přítomnost v Bradavicích pro něj byla neočekávaným zázrakem, kterému stále plně nevěřil. A představa, že by mohl mít kamarády, kteří by přes všechny překážky drželi pohromadě jako ty děti, o kterých četl ve svých knihách, zněla příliš dobře, než aby to byla pravda. Ale pokud si opravdu mysleli, že je to možné...

„Máme dvě možnosti,“ nadhodil tiše. Děsil se, že ho budou poslouchat a zároveň v to doufal. Pod tíhou tří párů očí sebou cuknul. Možná, že jim raději rovnou řekne, čím opravdu je, než se k němu ještě více uvážou. Možná že by měl raději prostě odejít a vrátit se zpět k domácí výuce.

„Ano?“ zeptala se Lily, jako by opravdu chtěla slyšet jeho názor. Remus posbíral všechnu svoji odvahu a pokračoval.

„Buď můžeme být kamarádi otevřeně a odcizit se tak svým kolejím,“ - výsledek tohoto viděli během snídaně, když Lily dostala sprchu dýňové šťávy přes celé tričko -, „nebo se můžeme kamarádit tajně a navenek předstírat, že se nesnášíme, takže nás všichni nechají na pokoji.“

Pro něj by tohle nemuselo být tak těžké, jelikož předstírání je jeho druhé jméno. Z nějakého důvodu mu ale z té představy bylo těžko.

Remus vzhlédnul a zjistil, že jej Severus pozoruje svýma černýma očima, dychtivě a najednou s velkým zájmem. Příliš pozdě si Remus uvědomil, že jeho poslední myšlenka byla naprosto zmijozelská a že dobrý Nebelvír - jako Lily - by něco takového v první řadě ani nevyslovil.

Což byl důvod, proč proti tomu tak hlasitě protestovala.

„Nebo,“ přerušil ji Severus po chvíli a ona se podvolila způsobem, jako to dělala pouze v jeho přítomnosti. „Nebo bychom mohli začít měnit způsob, jakým naše koleje přemýšlejí, až dokud nás nepřijmou.“

Teď všichni zírali na něj.

„Musíme na to ale mazaně,“ pokračoval a střelil po Siriusovi pohledem, o jehož významu nešlo pochybovat. „A musíme si dát na čas. Nezměníme jejich názory za týden. Pokud je ale přesvědčíme, že i ti druzí mají svoji cenu, že Nebelvíři mohou být chytří a Zmijozelové stateční, pak můžeme...“

„Rozjet tu největší taškařici na světě!“ skočil mu do řeči Sirius plný škodolibého nadšení. „Můžeme navždycky změnit Bradavice a oni to ani nepostřehnou!“

Jak tak Remus vzpomínal na jejich mládí a naivitu, znovu si povzdechnul - šli by do toho, i kdyby věděli, jak těžké to bude? Zkusili by to vůbec, kdyby si uvědomovali, jak starý je spor mezi jejich kolejemi, a kdyby nebyli taková banda ztracených existencí, kteří si nechtějí nechat vzít své první skutečné pocity sounáležitosti?

A mohli dopadnout jako jejich mezidimenzionální cestovatelé, polapeni ve válce, která byla příliš velká, nuceni zažít věci, které by nikdo v jejich věku neměl vidět či dělat? Znovu se mu vybavila ta chladná bezcitnost, kterou projevovali Hermiona a Harry předchozího dne. Způsob, jakým Neville a Lenka odmávli svoje trauma z uvěznění a mučení. Mohlo jejich přátelství skončit takto - nic víc než berlička, záchranné lano svazující zlomené a cynické lidi, kteří od života očekávají už jen bolest a trápení?

To pomyšlení vyvolalo další, temnější vzpomínky a najednou už nemohl dál jen tak bez hnutí ležet. Převalil se a jemně přitiskl rty na Lilyino čelo. Ta jen zamumlala a pak zase upadla do hlubokého spánku.

Celou dobu, co se sprchoval a oblékal, mu v hlavě kroužily události předchozích dnů, třídil z nich nové informace, snažil se mezi nimi nalézt spojení, která se prostě neobjevovala. Bolestně si uvědomoval, že mezidimenzionální cestovatele nezná dost na to, aby stvořil logické vysvětlení jejich šíleného chování - postrádal údaje o jejich minulosti, světě a vztazích.

Dost si ale také uvědomoval, že pokud vše bude pokračovat tak jako od chvíle objevení Harryho a Hermiony, žádnou z těchto informací ani nedostane. A co víc, ve chvíli, kdy se s nimi znovu setká, uvrhnou jej do dalšího šíleného kolotoče akcí a reakcí, což jej zanechá úplně netečného a bez dechu. Takže jediná šance na to zjistit, co potřebuje k úspěšnému vyhodnocení situace - vést s nimi příčetný, klidný rozhovor - se jevila dost nepravděpodobně.

Severus se o to pokusil a přechytračila jej Hermiona, která ho dokázala přetáhnout na svoji stranu, aniž by mu poskytla jakékoli důležité informace. Ředitel toho pravděpodobně zjistil mnohem víc, ale zjevně nebyl ochotný informovat ostatní. A i když Neville Remusovi připadal jako první záchvěv příčetnosti v celé té situaci, byl stejně tak tajnůstkářský jako jeho šílení přátelé.

Jak si přál, aby prostě dokázal jednoho z nich posadit a donutit jej odpovědět na své otázky!

„Není zbytí,“ zamumlal si sám pro sebe nepřítomně, zohnul se a zavázal si tkaničky. Aby ochránil své přátele a ženu, aby zvládl nějak držek krok s celou situací, bude muset udělat něco, co se naprosto příčí jeho povaze - skočit do toho po hlavě a pokusit se rozluštit to za chodu.

Takhle si to řekl a své rozhodnutí přijal, ale nečekal, že se ten skok odehraje tak rychle - totiž přesně ve chvíli, kdy otevřel dveře od jejich komnat a našel tam Lenku Láskorádovou, která na něj čekala přímo před nimi a trpělivě se usmívala.

„Tady jste,“ zvolala, jako by se předtím dohodli, že se zde setkají v 7.30 ráno, nebo jako by nějak věděla, že přesně v tento čas vyjde ven.

„Ano, tady jsem,“ odpověděl chabě. „A proč jsi zde ty?“

„Abych vám dělala společnost, samozřejmě!“ odpověděla šťastně. „A abych vám odvedla myšlenky od všech starostí. Jsem skvělé rozptýlení!“

Existovala spousta věcí, které jí na to Remus mohl odpovědět, a ne všechny byly úplně lichotivé. Místo toho se rozhodl na ni zmateně zírat. Ještě ani nevyšel z vlastního pokoje a už se cítil přemožený. To neznačilo zrovna slibný začátek.

„Neměla bys s něčím pomáhat ostatním?“ zeptal se opatrně a konečně vystrčil paty ze své bezpečné zóny, jen aby s ním okamžitě chytla krok, jakoby spolu chodili na snídani celý život. „Hermiona je pravděpodobně v knihovně, ne? Ty nepracuješ na výzkumu?“

Ve skutečnosti tím chtěl říct ‚Proč mě obtěžuješ, divná holko?‘, ale na to měl v sobě příliš dobrého vychování.

Přehodila si své blonďaté vlasy přes jedno rameno, vzhlédla k němu svýma lehce vypouklýma očima a zakřenila se, jako by moc dobře slyšela jeho myšlenky.

„Mám ten nejdůležitější úkol ze všech,“ ujistila ho a opravdu, opravdu zvedla ruku a poklepala si významně prstem na nos. „Ale to je tajemství.“

Jediný z nich je ještě šílenější než Harry a samozřejmě se rozhodne spřátelit se zrovna se mnou, pomyslel si Remus zoufale. Ale byl dobrý učitel a trpělivý muž. Někdy mu připadalo, že až moc trpělivý.

„Samozřejmě,“ řekl proto. „V tom případě mi řekni, pokud ti s tím budu moci být nějak nápomocen.“

„Ach, ale to již jste,“ odpověděla Lenka záhadně a pak se zjevně rozhodla, že ji Remus nudí a nasměrovala svoji pozornost ke hradu kolem nich. Tím, že k němu promlouvala.

„Vypadáš docela chladně,“ pronesla k jedné vnější zdi. „Kéž bych pro tebe měla pěkný teplý gobelín!“

„Přísahám, že jsi vyšší než v mé dimenzi!“ informovala strop nad sebou a pak se obrátila k bezpočtu obrazů.

„Jsi velkolepý, víš to?“ zašeptala jednomu z nich, pochopte - krajině, s žádnými osobami v dohledu, které by mohly odpovědět. „Přála bych si, abys byl tak maličký, že bych si tě mohla schovat do kapsy a odnést s sebou! Ach a ty! Nejsi ty úplně okouzlující?“

Ta poslední věta patřila jednomu z mnoha brnění vyrovnaných v chodbě. Remus by přísahal, že se pokoušelo odsunout pryč od dívky. Velmi, velmi pomalu.

Co se týkalo jeho, snažil se přetrpět její jednostranný dialog v tichosti. Říkal si, že je to pořád lepší, než aby byla všechna ta pomatenost směřovaná na něj, opravdu se snažil, ale po dalších pěti minutách, když už byly na dohled dveře do Velké síně a její nadšení stále nebralo konce, tak už prostě musel něco říct.

„Víš, oni ti neodpoví,“ konstatoval a snažil se využít selský rozum, aby skryl své podráždění. „Bez ohledu na to jak moc se snažíš.“

Lenka mu však věnovala vítězný úsměv.

„Jeden nikdy neví, profesore,“ řekla mu vážně. „Když promlouváte ke všemu, cokoli vám může odpovědět. Cokoli.“

Ve Velké síni našli Nevilla, jak sedí na té samé židli jako včera, a skoro to vypadalo, jako by ještě s jídlem neskončil a ne že jí znovu.

Mezi sousty toastu a plnými lžícemi ovesné kaše je informoval, že Hermiona vtrhla do knihovny už asi před hodinou a Harry se k ní přidal, aby připravil jejich uvedení před členy Řádu, které mělo proběhnout večer. Remusovi poskočilo srdce. Nějak sám sebe přesvědčil, že za mezidimenzionální cestovatele bude mluvit Neville, což mu dávalo naději, že vyřčené věci budou dávat smysl. Ale samozřejmě že Neville, oddaný až za hrob, přenechá světla reflektorů svému šílenému příteli a vůdci.

„Zanesla bys Hermioně něco k jídlu, Lenko?“ zeptal se Neville, dopil poslední hlt čaje a vstal. Remus se cítil zdrceně. Opět propásl šanci pobavit se s příčetnou osobou. „Myslím si, že vůbec nesnídala. Něco bych jí přinesl, ale chystám se zapátrat ve školních skladech po nějakých přijatelných košťatech. Ještě než dnes půjdeme do Komnaty, tak chci vzít Harryho odpoledne létat.“

Lenka přikývla.

„Než se postaví ďábelskému hadu, potřebuje se dostat na hranice svých možností,“ souhlasila, plácla s sebou na židli a natáhla se pro vejce. „O mě si nedělej starosti, Neville. Remus mi dělá dobrou společnost.“

Neville se potutelně usmál, jako by věděl něco víc než Remus (pravděpodobně to, jak únavný Remusův den bude a kdy přesně se rozhodl dobrovolně dělat té dívce chůvu?), naklonil se a zajal Lenčiny rty v měkkém polibku, což Remuse naprosto překvapilo.

„Povedeš si úžasně jako vždycky, lásko,“ řekl jí a ona znovu přikývla.

„Ale samozřejmě, Neville,“ souhlasila. „Zatím ahoj!“

_______________________________________

„Takže ty a Neville spolu něco máte?“ zeptal se Remus opatrně, když kráčeli s Lenkou do knihovny. Vlastně on kráčel. Lenka vedle něj poskakovala a houpala košíkem s Hermioninou snídaní jako napodobenina malé bezbranné holčičky.

„Každý s někým něco má,“ odpověděla Lenka bezstarostně. „Vztahy jsou úplně všude. Tajně si je pěstujeme uvnitř vlastních hrudí a pak je vypustíme do okolního divokého světa.“

„Aha,“ řekl Remus.

„Ano. Tomu je velmi důležité porozumět, profesore,“ souhlasila Lenka. Pohledem opět putovala po jejich okolí, líně přejížděla prostory chodeb, tu a tam se zčisnajasna zastavila u nějaké zdi či na podlaze a zkoumala něco, co Remus nedokázal vidět. Už se připravoval na další díl ‚mluvíme s hradem‘, když z ničeho nic ustala, otočila se k němu a najednou se její modré oči přišpendlily pouze na něj, upřeně jej pozorovaly, zkoumaly, špikovaly. Remus se cítil neočekávaně nepohodlně.

„Bylo nebylo,“ začala pomalu a za těmi slovy se skrývala opravdová hloubka. Remus chtěl frustrovaně zasténat. Na pohádky teď neměl čas! Potřeboval zjistit víc o jejich návštěvnících. Ale kdy se vůbec někdo z mezidimenzionálních cestovatelů zajímal o jejich potřeby?

„Bylo nebylo, žily byly čtyři děti. Jeden chlapec měl za kamaráda pouze žabáka. Druhý chlapec vyrostl v moři rudých vlasů a nikdy se opravdu nenaučil plavat. Třetí chlapec se ukrýval ve skříni. Čtvrtá dívka trávila všechen svůj čas v kouzelném zámku z knih. Když byly jejich hrudi připraveny vypustit jejich srdce a dát jim volnost, potkali se všichni na jedné cestě. Samozřejmě že to byla kouzelná cesta.“

Odmlčela se a vyzývavě na něj pohlédla. Zíral na ni zpět. O čem to sakra mluví?

„Kouzelná cesta je zavedla do kouzelného hradu, kde měli nalézt svoji pravou rodinu a samozřejmě že byli nadšení. Co ale nevěděli, že také nevyhnutelně směřují k příšeře, která už roky číhala v ústraní, schovávala se v lesích a pátrala po mladých srdcích, která by mohla pozřít. Zatímco je jejich cesta vedla blíž a blíž ke kouzelnému místu, příšera je zavětřila a přibližovala se.

Na své cestě potkaly čtyři děti další dvě dívky. Jedna byla sedmou dcerou sedmého syna a druhá dokázala vidět věci, které nikdo jiný neviděl. Obě byly terčem posměchů a velmi osamělé, ale jejich hrudi také toužily vypustit srdce, které v nich vyrostlo. Takže když se setkaly se třemi chlapci a dívkou, ničeho se nebály. Ještě totiž nevěděly, že všechna srdce musí být zlomena.“

Lenka se na něj opět usmála, ale cosi v jejích očích způsobilo, že Remusův hrudník překvapivě zabolel a najednou už mu tolik nevadilo, že stojí uprostřed chodby a poslouchá nesmyslné pohádky.

„Ale potom už přišla příšera, řvala a burácela a supěla, dokud z kouzelného hradu nezbyly jen kousky a všichni chlapci a dívky se povalili jeden přes druhého a leželi na trávě jako loutky s přestřiženými provázky. A příšera se postavila před tři chlapce a tři dívky a hrozivým hlasem zařvala: ‚Já jsem velká, zlá příšera a vás šest mi nebude stát v cestě! Sežrala jsem vaše otce a matky, sežrala jsem vaše bratry a sestry, sežrala jsem vaše přátele a nic, co uděláte, mě nezastaví! Nejste dost silní!‘“

Lenčin úsměv zmizel.

Remuse zajímalo, kdo jí tenhle příběh řekl a co to pro ni znamenalo. Přemýšlel, jestli by měl její vyprávění utnout. Ale potom pozvedla svoji tvář a on uviděl její oči, divoké a hrdé a najednou věděl, že je velmi důležité, aby ji tiše poslouchal.

„Avšak ten chlapec, jehož jediným kamarádem byl žabák, se vzepřel a vypustil své srdce a bylo to srdce plné síly. ‚Postavím se ti, i když jsem jen malý chlapec,‘ řekl.

A ten chlapec, který vyrostl v moři rudých vlasů, se vzepřel a vypustil své srdce, a bylo to věrné srdce. ‚Nikdy neopustím své přátele,‘ řekl.

A ta dívka, která byla sedmou dcerou sedmého syna, se vzepřela a vypustila své srdce a bylo to statečné srdce. ‚Budu proti tobě bojovat až do konce všech dnů,‘ řekla.“

Lenka těžce polkla.

„A ta dívka, která dokázala vidět to, co nikdo jiný neviděl, se vzepřela a vypustila své srdce a bylo to srdce plné vizí. ‚Vidím tě,‘ řekla, ‚A nikdy nezapomenu, co jsi nám udělal.‘

A ta dívka, která žila v kouzelném zámku z knih se vzepřela, vypustila své srdce a bylo to chytré srdce. ‚Přelstím tě,‘ řekla, ‚všechna tvá moc proti moudrosti nic nezmůže.‘

Ale příšera se jim smála, natáhla se po jejich srdcích a rozdrtila dvě z nich a rozdrtila by jich víc, kdyby poslední chlapec nevystoupil.

‚Ne,‘ řekl a vzepřel se. A vypustil své srdce a to bylo tvořeno tou největší láskou, kterou kdy svět spatřil. ‚Tahle láska je tvá smrt, příšero,‘ řekl. ‚A my dva teď zemřeme společně.‘ Navzdory jejím děsivým zubům a drápům objal příšeru a jeho láska pálila více než slunce a oba společně zemřeli.“

Stejně tak náhle jako příběh začal, tak taky skončil. Lenka tiše stála a nepřítomně houpala košíkem sem a tam jako se zapomenutou hračkou. Nevypadala rozrušeně či jakkoli ztrápeně a Remus nechápal, jak se jej mohl její příběh tak moc dotknout a ji přitom nechat úplně klidnou.

„Co se mi snažíš sdělit, Lenko?“ zeptal se Remus opatrně a doufal, že alespoň jednou by mu mohla dát jasnou a smysluplnou odpověď.

Tahle naděje samozřejmě rychle vyšuměla.

„To, že je dobře, že nejsem Červená karkulka,“ odpověděla klidně, odvrátila se od něj a začala opět prozkoumávat chodbu. „Protože jinak bychom měli opravdový problém, velký zlý vlku!“

_______________________________________

Pozn. autorky: Doufám, že se vám Lenčino vyprávění líbilo - jak bude náš příběh pokračovat, má nám toho ještě hodně co říct.


16. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/16/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: Karlja



Pozn. autorky: Pár z vás si stěžovalo, že Remus nepochopil Lenčin příběh (což se nezmění ani v této kapitole, ani v pár dalších). Mějte na paměti, že se změnila osoba, která vše vypráví, a že Sirius asi nesděloval všechny své myšlenky a objevy ostatním (stejně tak Severus). Remus je mimo to zvyklý přemýšlet vědecky, ne v pohádkách a na rozdíl od vás, drazí čtenáři, nemluví Lenčinou řečí.

Příjemné počtení!

_______________________________________

Kapitola 16

Zatímco Remus trávil ráno pomáháním Hermioně a čtením o různých způsobech prokletí duše, jeho mysl se snažila rozluštit záhadu Lenčina zvláštního příběhu.

Byl si vědom toho, že se mu tím snažila něco sdělit, i když vzhledem k jejímu docela zvláštnímu žebříčku priorit si netroufal odhadnout, zda je to důležité nebo ne. Dokonce si dokázal představit, že ta pohádka má nějaké spojení s jejich realitou - mohl být tou příšerou, o které mluvila, Voldemort a kouzelné místo, které zničil, Bradavice? Ta obzvlášť chytrá dívka by mohla být Hermiona - to by alespoň dávalo smysl -, a možná že Lenka označila sama sebe jako dívku plnou vizí. Ale proč vyprávěla o šesti dětech a ne o čtyřech a co měla znamenat ta zvláštní poznámka o tom, že láska znamená pro tu příšeru smrt?

„Lenka mi ráno vyprávěla docela zvláštní příběh,“ poznamenal nakonec.

Hermiona pozvedla zrak od obrovské bichle, kterou právě hltala, ale její výraz napovídal, že není skutečně přítomna.

„Doufám, že jste poslouchal,“ odpověděla nepřítomně. „Většinou se vyplatí pozorně vnímat, co Lenka říká.“

„Byla to pohádka, Hermiono,“ oponoval Remus. „Příběh.“

„V příbězích se skrývá pravda. Obzvláště v těch Lenčiných.“ Když se debata netýkala jejího výzkumu, uměla být Hermiona stejně tak nepochopitelná jako ostatní z jejich skupinky.

„Poslouchejte,“ dodala poté, unaveně si promnula obličej a s prásknutím zavřela knihu. „Lenka dělá to, co považuje za důležité. Mohli bychom se teď na chvíli soustředit na moji práci?“

„Samozřejmě,“ souhlasil Remus rychle. „Viteály?“

Hermiona jej sežehla pohledem.

„Ne všechno se točí okolo vašich problémů, víte?“ štěkla. „Snažím se najít způsob, jak nás dostat zpět do našeho světa, a nikdo z vás mi zatím moc nepomohl. Mohly by vaše viteály počkat do dnešního večera na schůzi Řádu?“

Remus zaregistroval její podrážděný výraz, pytle pod očima, rozježený chumel vlasů, způsob, jakým se jí jemně třásly ruce, a najednou se cítil provinile. Ačkoli byli všichni čtyři návštěvníci rozčilující a složití a ani se nesnažili, aby komukoli usnadnili lépe je pochopit, celá situace pro ně byla náročnější než pro obyvatele této dimenze.

Remus si snažil představit, jak by se asi cítil, kdyby se najednou ocitl v oblasti bez války, postaven před lidi, které viděl umřít, zaúkolován výzkumem nemožného mezidimenzionálního skoku a dlouhodobě odstraněním Pána zla.

On a Severus jí sice poslední dny s výzkumem pomáhali, ale mnohem více se zajímali o svůj vlastní problém s viteály. A rozhodně nebyli příkladem opory pro mladistvé, alespoň ne v emocionální rovině.

„Omlouvám se,“ řekl prudce. „Musíš být neuvěřitelně unavená Hermiono a už jsou to hodiny, co jsi měla něco k jídlu. Co takhle dát si pauzu a šlofíka?“

Jediné, čeho docílil, byl ještě podrážděnější pohled.

„Chci, abyste si poslechl moje teorie, ne abyste mě rozmazloval,“ řekla chladně. „Nemáme čas na hmotné potřeby, Remusi, a tohle dotírání Harryho a Nevilla je samo o sobě dost špatné bez toho, abyste se k nim přidával ještě vy! My tady opravdu můžeme být na prahu důležitého zlomu v kouzelnické teorii a to ani nezmiňuji, že náš svět je na pokraji zhroucení a já se tedy rozhodně nemůžu zabývat jídlem a spánkem, když...“

Aby ukázal svoji porážku, zvedl Remus obě ruce v mírovém gestu. Snažil se. Pokud nestojí o to, aby se k ní chovali jako k lidské bytosti, kdo byl on, aby jí něco vnucoval?

„Co jsi mi tedy chtěla ukázat?“ přerušil ji rychle.

Zastavila svůj výlev v půlce věty a natáhla se pro poznámkový blok v koženém obalu, který ležel poblíž jejího levého loktu, a přisunula jej k němu.

„Podívejte se na tohle, ano?“

Podíval se. Pak ještě jednou a déle. Zatřásl hlavou, přitáhl si poznámky blíž a prolistoval stránku po stránce. Dvakrát. Cítil, jak se jeho obočí přesouvá stále výš, na čele mu vyvstaly podmračené vrásky a věděl, že má právě v obličeji výraz, který Lily nazývala jako jeho ‚obličej změny paradigmatu‘.

„Já ne...“ začal, potom se znovu zanořil do poznámek a jejich význam se mu pomalu odkrýval před očima. „Jak jsi vůbec... Tohle je...“

S takto komplexním seskupením diagramů a vzorců se Remus setkal zřídka a nikdy to nebylo jinde než v pokročilých knihách kouzelné teorie. Tu a tam byly na okrajích načmárané poznámky, názvy mimořádných výzkumů či důležitých runových zásad, ale vše tak krátce a v náznacích, že Remusovi moc nepomohly. Jakkoli zběhlý byl ve starověkých runách a teorii kouzel, nikdy nedosáhl úrovně experta. A už vůbec ne v teorii cestování mezi dimenzemi.

Všechno to ještě více komplikovala skutečnost, že všechny ty vysoce komplexní myšlenky byly psány v zjednodušené runové soustavě, která se vyučovala v Bradavicích, ne v propracovanějším jazyce používaném výzkumníky, kteří se touto problematikou opravdu zabývali. Vypadalo to jako poznámky někoho, kdo nikdy neprošel formálním vzděláním dál než k šestému či sedmému ročníku, ale stejně používal čistou genialitu k tomu, aby vše fungovalo.

Jedním slovem to vypadalo nepravděpodobně. A taky docela dost nerozluštitelně.

Remus se pokradmu podíval na Hermionu, která už se prokousávala další knihou a zároveň netrpělivě poklepávala prstem na vyleštěný dřevěný stůl. Rozhodl se, že nemá smysl zdržovat se na mrtvém bodě.

„Vysvětli mi to. Pomalu, jako bych byl tvůj student,“ řekl proto a stejně jako předtím s Lenkou na chodbě se ocitl v plné pozornosti jednoho z mezidimenzionálních cestovatelů. S Hermionou jej zaplavily ještě více znepokojující pocity, pokud to vůbec bylo možné.

Pohledem putovala od jeho rukou, k očím, přes ústa k jejím poznámkám a pak zpět do jeho očí a cosi v jejím výrazu změklo.

„Byl jste pravděpodobně tím nejlepším učitelem, kterého jsem kdy měla,“ zašeptala bez kontextu, ale pak hned pokračovala, ještě než na tuhle útržkovitou informaci mohl reagovat.

„Dobře,“ řekla. „Jak můžete vidět, sestavila jsem seznam všech zdokumentovaných i hypotetických příkladů mezidimenzionálních trhlin a uspořádala jsem je dle toho, jak byly vyvolány. Neexistují žádné případy či studie zahrnující zložár - nepřekvapivě, jelikož je to nelegální a téměř nepoužívané -, ale když budeme předpokládat více abstraktních kategorií mezidimenzionálních pohybů, myslím, že můžeme zaujmout stanovisko, že efekt popření reality, který zložár v kombinaci s artefaktem vyvolává, je spjat s výraznými magickými silami. Výsledná řetězová reakce sil vyústí, možná srovnatelně, do exploze hmoty a antihmoty, což způsobí, že se natrhne uspořádání realit a utvoří se tunel, který nás zanesl sem. Je to tak?“

Remus přikývl. Ta čísla teď dávala mnohem větší smysl a byla spolehlivá, alespoň nakolik mohl říct po prvním prozkoumání. Vlastně byl dost překvapený, nakolik se její výzkum najednou ukázal strukturovaný. Navzdory jejímu horečnému způsobu výzkumu byla rozhodně jedním z nejvíc organizovaných myslitelů, kterého kdy potkal. Což ho ale moc nepřekvapilo, vzhledem k její přísné kontrole vlastních emocí, kterou více než jednou předvedla.

„Takže jako další krok,“ pokračovala, „jsem sestavila typologii artefaktů, které by mohly nést potřebné magické vlastnosti. A v tomto bodě jsem se zasekla.“

Remus opět přikývl.

„Protože nemáš k dispozici ucelený seznam artefaktů uskladněných v tom trezoru.“

„Přesně tak.“

Remus na okamžik zaváhal a v duchu se probíral všemi kontakty, které měl Řád k dispozici.

„Myslím, že s tímto ti můžu pomoci,“ nabídl. „S trochou příprav budeme schopni do trezoru vstoupit, nebo alespoň nahlédnout do seznamu uložených položek. Což ovšem stojí a padá na předpokladu, že obsah trezoru je v obou dimenzích podobný.“

Hermiona souhlasila.

„Lestrangeovi jsou i zde Voldemortovi přívrženci a jejich rod má temnou pověst?“

„Ano. Ačkoli se nikdy nepodařilo dostatečně prokázat, že jsou Smrtijedi.“

„Pak to je rozhodně něco, s čím můžeme pracovat. Je to dokonce víc, než s čím obvykle začínám já.“

Zakřenila se.

„Stejně byste do toho trezoru dřív nebo později museli. Pokud se věci ve vaší dimenzi nevyvíjely odlišně, je v něm jeden z Voldemortových viteálů.“

Potřeba zeptat se na více informací byla téměř k nevydržení, ale Hermiona na tyto výzvědy předtím nereagovala moc dobře, takže se Remus smířil s tím, že bude muset počkat do večera.

„Je tu ještě jeden problém,“ nadhodil místo toho a Hermionino přikývnutí potvrdilo, že již pracuje na řešení.

„Jak identifikovat dvě konkrétní dimenze, které byly propojeny, a zajistit, aby nás mezidimenzionální trhlina, kterou vyvoláme, zanesla do našeho domovského světa? Ano, toho jsem si vědoma. Ale nemám řešení. Zatím.“

Remus přikývl. Brána v úvahu ta trocha času, kterou měla, a to jí ho ještě přerušila invaze do Voldemortovy pevnosti, dostala se překvapivě daleko.

„Máme čas,“ řekl. „Můžeme to vyřešit společně.“

Měl v úmyslu ji tímto prohlášením podpořit. Místo aby se jí ulevilo, však Hermionina pohlédla k oknům z knihovny, které vedly na famfrpálové hřiště. Sice Nevilla a Harryho neviděli ani neslyšeli létat, ale nebylo tak těžké odhadnout, jakým směrem se ubírají její myšlenky.

„Ne,“ zašeptala a z vědeckého nadšení v jejím hlase nezůstalo vůbec nic. „Z toho všeho, co nemáme, čas je náš největší nepřítel, Remusi.“

_______________________________________

 „Mají zpoždění,“ poznamenal Severus a vyměnil si rychlý pohled se Siriusem. „Neměli jsme je nechávat jít samotné.“

„Trvali na tom,“ řekl Sirius rozpačitě, dobře si vědom toho, že z úst zkušeného ostříleného bystrozora a učitele to nebyl zrovna dobrý argument. „Harry mi řekl, že bychom jenom překáželi a pak bychom zkameněli a oni by to museli vysvětlovat vám ostatním. Vypadal, že si tím je dost jistý.“

„... zkameněli,“ opakovala Lily. „To přece nemysleli vážně, když prohlásili, že je tady příšera?“ Zněla znepokojeně, dokonce víc než obvykle.

„Myslím, že ‚příšera‘ je jejich označení pro cokoli špatného,“ odpověděl Remus, aby ji uklidnil. „Lenka mi dnes ráno vyprávěla zvláštní příběh o příšeře, která burácela a schvátila skupinku dětí. Přece bychom věděli, kdyby se v Bradavicích skrývalo něco nebezpečného, ne?“

„Přesně tak, nevěděli,“ ozvala se Lenka ze svého místa, kde posledních deset minut tiše seděla a pozorovala je, jak se nervózně vrtí. Objevila se přesně v sedm, na sobě měla velmi zmačkané lehké modré bavlněné šaty a ve vlasech kdovíproč obrovskou růžovou květinu.

„Tím moc nepomáháš, Lenko,“ řekl Remus.

„To ne,“ souhlasila šťastně. „Ale je to pravda.“

„Tak proč nejsi s nimi tam dole a nepomáháš s tou příšerou bojovat?“ zeptal se trošku popudlivě Sirius. Jakkoli byl všemi ostatními mezidimenzionálními cestovateli pobaven, zdálo se, že cosi v Lence jej vytáčí. „Copak tě nepotřebují?“

Lenka, naprosto nedotčena, jen pokrčila rameny.

„Snažila jsem k příšerám promlouvat, ale někdy se mě za to ty příšery pokoušely sníst. Takže nemám dovoleno se k příšerám přibližovat. Ostatní nechtějí, abych přišla k úrazu.“

„To zní jako rozumné opatření,“ konstatoval Severus. Opět upřeně pozoroval hodiny na krbové římse. Albus odešel téměř před hodinou, aby zahájil setkání Řádu a informoval jejich přátele o nejnovějším vývoji událostí a připravil je tak na Harryho speciální způsoby kouzlení. Byli domluveni, že s ostatními dorazí v sedm hodin. Pokud chtěli, aby Řád souhlasil s tím, že pátrání po viteálech je ten nejlepší krok, přijít pozdě nebyl zrovna slibný začátek.

„Kouzelník nikdy nechodí pozdě,“ ozvala se znovu Lenka. „Ani brzo. Přijde přesně tehdy, kdy má.“

Jako na zavolanou se dveře do ředitelny rozrazily a dovnitř vtrhli tři zbývající teenageři. Stále byli oblečeni ve svých obnošených a hadrovitých vrstvách mudlovského oblečení, Neville měl oteklé oči a Hermioniny vlasy vypadaly, jako by se v nich uhnízdili ptáci.

Remusovi znovu poskočilo srdce. Jak vůbec kdy přesvědčí Řád, aby tyto lidi brali vážně?

„Takže,“ zafuněl Harry. „My jsme připraveni vyrazit... omlouvám se za zpoždění... ta věc byla ještě větší, než jsem si pamatoval.“

„Jaká věc?“ zeptal se Remus. Vlastně to ani nechtěl vědět, ale ty poznámky o příšeře mu ležely v hlavě celé odpoledne.

„Bazilišek z Tajemné komnaty,“ odpověděl Harry nepřítomně, zatímco se Hermiona natáhla k jeho hlavě.

„Tady jsi kousek zapomněl,“ řekla znechuceně a opatrně z jeho vlasů odstranila něco, co vypadalo jako malá část hadí kůže. Pak mávla hůlkou. „Harry, vážně, ta tvoje čistící kouzla jsou příšerná.“

„Proto mám přece tebe,“ odpověděl Harry s širokým úsměvem a Hermiona vztyčila hlavu.

„Vážně?“ zeptala se. „Myslela jsem, že mě máš na to, abych oslepovala obří hady, zatímco ty je probodáváš?“

„Ach, ale neříkáš mi náhodou vždycky, že ženy zvládnou více věcí najednou?“ křenil se Harry. Pak si povšimnul, že na ně zbytek místnosti zírá. „Jasně. Setkání Řádu. Jsme připraveni?“

Ani ne,‘ chtěl odpovědět Remus. Cítil se z tohoto šíleného rozhovoru zmatený a dle pohledů Siriuse a ostatních se jim nevedlo o moc líp. Matně si vybavoval, že Harry a Hermiona zmínili Tajemnou komnatu už dřív, ale nějak se to ztratilo v kolotoči odhalení, které s sebou ti čtyři přinesli.

Vyměnil si bezmocný pohled s Lily, která vypadala poněkud pobledle, a další se Siriusem, který pouze pokrčil rameny s výrazem Radši dělat jakože nic, jinak se k setkání Řádu ani nedostaneme.

Ale vzhledem ke způsobu, jakým si teď Hermiona cosi škrábala do jednoho ze svých notesů, jak Neville omráčeně koukal do prázdna a jak se Harry šíleně hihňal a divoce mával rukama v gestech, které nemohl nikdo chápat, šance na to, že se dostanou na setkání Řádu, natožpak že to dopadne kladně, byly téměř nulové.

Později si Remus nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč to udělal, ale přistihl se, jak se otáčí a vrhá prosebný pohled na Lenku. Na Lenku, která považovala rozhovory s příšerami za adekvátní téma ke konverzaci! V co vůbec doufal?

Ale Lenka jeho pohled zachytila, úsměv rozzářil její tvář jako slunce, vstala ze židle a přešla přímo ke svým přátelům. Chytila Harryho ruce do svých a dloubla Hermionu loktem.

„Teď musíte být dospělí,“ řekla jim. „Lidé chtějí, aby jim jejich zrcadla lichotila, ne říkala pravdu.“

Její přátelé se změnili jako mávnutím kouzelného proutku. Harry přestal dělat skopičiny, Neville okamžitě zbystřil, Hermiona zavřela své poznámky, prohlédla si oba chlapce a pak kývla Lenčiným směrem.

„Ano. Samozřejmě. Postarám se o to, drahá,“ řekla, poté směrem k Remusovi a ostatním: „Můžeme jít.“

Remus si nebyl úplně tak jistý, co tu změnu způsobilo, ale ulevilo se mu a doufal, že to chvíli vydrží. Přešel ke krbu a už měl v ruce letax a byl připraven jej vhodit do ohně, když si z velkým znepokojením něco uvědomil.

Víte doufám, že se setkání Řádu koná na Malfoy Manor, že ano?“ zeptal se a myslel na jejich první setkání s Luciusem a na to, v jakou pohromu to vyústilo.

Harry a Hermiona si vyměnili dlouhý, nečitelný pohled. Pak se Harry otočil a zíral na Albusův stůl, jakoby jej v nepřítomnosti ředitele mohl vinit za všechny jeho hříchy.

„Ano,“ řekl temně. „Bylo nám to objasněno. Nebojte se, pravděpodobně nikoho nezabijem.“

Vyměnil si pohled se svými třemi přáteli, kývl na Lenku, aby se vrátila k Remusovi, pak vzal Nevilla a Hermionu za ruce a odvedl je do opačného kouta místnosti.

„Nečekejte na nás,“ řekl ostatním. „Připojíme se za chvíli.“

Severus a Lily už chtěli protestovat, ale Lenka prostě vzala Remuse za ruku a odtáhla jej ke krbu. Po chvíli následovali Remusovi přátelé a začali se postupně letaxem přemisťovat do vstupní haly Malfoyova sídla.

„Proč tě poslali napřed?“ zeptal se Remus Lenky. Nechat ji nakráčet na místa, které pravděpodobně považovali za hadí skrýš s Remusem a ostatními jako jedinou ochranou, bylo pro tuto úzce spjatou skupinku docela zvláštní rozhodnutí.

„Dnes večer musí být lvi,“ odpověděla Lenka vážně a upřeně zírala na krbovou římsku a na letax, jakoby jí šeptali výhružky. „A já nejsem ani pořádný orel.“

Vzhlédla k němu a usmála se.

„Spíše takový malý vrabec,“ řekla spiklenecky, „který sedí na rohách příšery a vlčím hřbetě a nikdy nemůže být polapen.“

Zhluboka se nadechla, narovnala se a upravila si květinu ve vlasech. Pak si nabrala plnou hrst letaxu a vstoupila do ohně.

„Až na jedinou výjimku,“ zašeptala. „Jednou mě chytili.“

A pak zmizela.

Když Remus vystoupil z krbu v velkolepé a velmi nákladně vybavené vstupní haly Malfoy Manor, našel ji, jak na něj čeká přímo u krbu, jako by se posunula jen o vzdálenost nezbytně nutnou. Paže měla obtočené kolem hrudi a pohledem pátravě přejížděla celou místnost bez své obvyklé sebejistoty. Aniž by se nad tím zamyslel, chytil ji znovu za ruku.

Střelila po něm očima a na malou chvíli vypadala až divoce. Pak se její rysy uvolnily téměř do podoby jejího obvykle zasněného výrazu. Stiskla jeho ruku a on ji stiskl nazpět.

„Tohle pro nás není dobré místo,“ svěřila se mu Lenka a zkoumala černobílou mramorovou podlahu a křišťálový lustr s výrazem podobným odporu.

„Mě se tu vždy docela líbilo,“ odpověděl Remus a měl v úmyslu je vkormidlovat do vod zdvořilé konverzace dřív, než je ostatní členové Řádu budou moci zaslechnout. Zatím byli ve vstupní hale sami, ale to se mohlo každou chvíli změnit a on nechtěl, aby na ostatní členy Řádu na první dojem působila jako šílená malá holka. „Nejdříve to tu může působit trochu zastrašujícím dojmem, ale jakmile to tady poznáš, docela tě to okouzlí.“

Lenka na něj vrhla mírně vyčítavý pohled a pak se smutně usmála.

„Když jsem tady byla naposledy,“ řekla vysokým, vyrovnaným hlasem. „Zavraždili mého otce přímo před mýma očima. O vybavení domu jsem se moc nezajímala. I když koberce byly velmi pěkné.“

_______________________________________

Pozn. autorky: Poznámka ‚Kouzelník nikdy nechodí pozdě‘ je samozřejmě převzatá z filmů Pán prstenů.

V příští kapitole se dočkáme velmi děsivého Harryho, kompetentní Hermiony a vyrovnaného Nevilla. Řád čeká překvapení.

Pozn. překladatelky: Touto kapitolou jsme se přehoupli do druhé půlky povídky! Považovala jsem za zajímavé vám to sdělit :P


17. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/17/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: podik



Kapitola 17

„Tohle pro nás není dobré místo,“ svěřila se mu Lenka a zkoumala černobílou mramorovou podlahu a křišťálový lustr s výrazem podobným odporu.

„Mě se tu vždy docela líbilo,“ odpověděl Remus a měl v úmyslu vkormidlovat do bezpečných vod zdvořilé konverzace dřív, než je ostatní členové Řádu budou moci zaslechnout. Zatím byli ve vstupní hale sami, ale to se mohlo každou chvíli změnit a on nechtěl, aby na ostatní členy Řádu na první dojem působila jako šílená malá holka. „Nejdříve to tu může působit trochu zastrašujícím dojmem, ale jakmile to tady poznáš, docela tě to okouzlí.“

Lenka na něj vrhla mírně vyčítavý pohled a pak se smutně usmála.

„Když jsem tady byla naposledy,“ řekla vysokým, vyrovnaným hlasem. „Zavraždili mého otce přímo před mýma očima. O vybavení domu jsem se moc nezajímala. I když koberce byly velmi pěkné.“

_______________________________________

Remusovi najednou přišlo, jako by mu zkratoval mozek. Věděl, že zírat na Lenku s naprostým zděšením nebylo zrovna vyspělé chování, ale nemohl přijít na jiný způsob reakce - vlastně nemohl přemýšlet vůbec.

Působila tak nevinně a vyjadřovala se tak fakticky a on se tady zabýval tím, jak kvůli těmto mezidimenzionálním cestovatelům bude vypadat před ostatními členy Řádu, a ještě si tajně přál, aby odešla.

Zatímco ona se musela vyrovnávat s pobytem na místě, kde zavraždili jejího otce.

Úzkost se musela projevit do výrazu jeho tváře, protože se znovu usmála, tentokrát šťastněji.

„To je v pořádku,“ zašeptala. „Když jsme se setkali, tak jste říkal správné věci, profesore. A snažil jste se mě zachránit.“

Najednou netoužil po ničem jiném než ji obejmout a někde pro ni sehnat velké množství zmrzliny. Než ale mohl přejít k uskutečnění alespoň první části svého přání, v krbu znovu vyšlehly plameny a objevili se...

Ne osoby, které očekával.

Byli to jen Neville, Hermiona a Harry, ale Remusovi chvíli trvalo, než mu to došlo. Protože místo nevkusného a pomačkaného oblečení je nyní obepínaly černé bitevní hábity zvýrazňující jejich svaly (nebo, v Hermionině případě, křivky - od kdy měla nějaké křivky?). Pokud se šeredně nepletl, hábity byly vyrobeny z dračí kůže. Hůlky měli viditelně zasunuté v držácích na předloktí, za které by se nemusel stydět žádný bystrozor (jakkoli to bylo ilegální, každý z nich měl hůlky dvě). Zpoza Nevillových a Harryho zad zachytil záblesk rukojetí mečů a Hermionu opět obtáčel dvojitý pás plný lahviček s lektvary.

Vypadali jaksi vyšší než před pár minutami, už jen proto jak stáli vzpřímeně, každý pohyb prodchnut elegancí ostříleného bojovníka a jejich tváře...

...tváře starověkých válečníků, které viděl vyobrazené na gobelínech v bradavických chodbách, tváře povýšené, chladné a lehce unuděné světem, leč předpokládající, že se ten poddá jejich vůli. Vypadali zároveň staře a mladě, laskavě i lehce nepřístupně a nějakým zvláštním nepojmenovatelným způsobem naprosto nádherně.

Kdyby dimenzionální trhlinou prošli tito lidé, nepochyboval by o jejich příběhu ani na minutu. Byl by vůči nim podezíravý a choval by k nim respekt.

„Už začali?“ zeptal se Harry hlasem hlubším, drsnějším a tak velitelským, že to Remus nedokázal vysvětlit. Sám chtěl najednou stát vzpřímeněji, a kdyby neměl takovou averzi k jakémukoli druhu vojenského obřadu, instinktivní potřeba zasalutovat by jej zcela ovládla.

Lenka klidně přikývla.

Remus hlasitě polknul.

Harry na něj pohlédl a tázavě zvedl obočí. Vypadal netrpělivě a zcela pod kontrolou.

„To je v pořádku,“ poznamenala Lenka, jako by ji náhlé zjevení jejích přátel ani trochu nepřekvapilo. Co že to říkala? Že dnes večer musí být lvi? No, rozhodně se k tomu vhodně oblékli. „Profesorův svět se teď otřásá v základech, ale za chvilku přijdeme. Můžete začít bez nás.“

Konejšivě Remuse pohladila po ruce.

Harry místo odpovědi mírně naklonil hlavu Hermioniným směrem, jako by dával tichý příkaz. Remus si povšiml, že jizva ve tvaru blesku, kterou skoro vždy zakrýval vlasy, nyní zcela viditelně zářila a vypadala lehce zarudle. Vlasy měl shrnuté dozadu a působil díky tomu starší a trochu nespoutaný.

„Vysoce komplexní ochranné štíty,“ Hermionin hlas byl také jiný, upjatý a pečlivý s podtónem nepřipouštějící žádné nesmysly, což Remusovi připomnělo Minervu McGonagallovou. Každý kousek svého těla i mysli měla pod kontrolou, stejně jako pečlivě učesané vlasy. „Vytvořené Billem Weasleyem, jakkoliv zvláštně to zní. Ředitel je ve vedlejší místnosti, spolu se skupinou asi třiceti lidí - většinu z nich známe. Není zde nic, co by nám mohlo ublížit.“

Harry znovu mlčky naklonil hlavu, a Neville přenesl váhu a postavil se do pohotovostní pozice, která Remusovi připomněla Moodyho, když měl jedno ze svých paranoidnějších rozpoložení.

„Pojďme,“ pokynul tiše, hlas tak vyrovnaný, jako sám vypadal.

Harry přejel po místnosti pečlivým pohledem, mnohem působivějším, než diagnostická kouzla, která s Hermionou sesílali v nespočetně situacích předtím. Pak se ušklíbl, chladný a nebezpečný výraz v bledé tváři, a lehce přimhouřil své zelené oči.

„Vždycky jsem si myslel, že takové množství mramoru působí nevkusně,“ konstatoval a znělo to blahosklonně a povýšeně, vůbec ne šíleně nebo mimo mísu.

Hermiona se usmála pevně semknutými rty. Vzpomínka na to, jak na Luciuse vrhá Cruciatus, se Remusovi najednou zdála velmi čerstvá.

„Dávejte pozor na pávy,“ zamumlala hedvábným hlasem.

Jakmile Harry vyrazil směrem k společenskému sálu, lehkými a dlouhými kroky, které nenechaly nikoho na pochybách, že postavit se mu do cesty by bylo vyloženě směšné, Neville a Hermiona jej v těsném závěsu následovali, každý po jednom jeho boku. Jejich černé pláště za nimi vlály a ovíjely se jim kolem kotníků a vyleštěných bot.

Opustili vstupní halu v tichosti.

„Co to bylo?“ zeptal se nakonec Remus, vědom si vlastního třesoucího se hlasu. Navzdory všem těm věcem, kterých byl poslední dny svědkem, nikdy by ho nenapadlo, že by mezidimenzionální cestovatelé byli schopni takového vystupování.

Lenka ho znova pohladila po ruce.

„Chtěli jste, aby vypadali jako zázrak, ne?“ zeptala se lehce. „Chtěli jste předtím, aby byli krály a královnou. Inu, dnes večer tím vším jsou.“

To skoro i dává smysl, pomyslel si Remus nepřítomně, avšak většinu jeho mysli zaměstnávala snaha utřídit své předsudky a očekávání, které v minulých pěti minutách jaksi přestaly dávat smysl. Takže vůbec neprotestoval, když jej Lenka chytla za ruku silněji a začala jej táhnout do vedlejší místnosti.

Minuli Severuse a Siriuse, kteří měli na tvářích stejné šokované výrazy, a konečně stanuli vedle Lily, která pozorovala svého skoro syna stojícího nahoře na podiu po boku Albuse Brumbála s výrazem, který Remus neuměl pojmenovat.

Zrak nespouštěla z Harryho, ale tělem se přisunula blíž, jako by hledala nějaký zdroj tepla.

„Tak tohle bylo naprosto neočekávané,“ zašeptala a on jí souhlasně zamumlal do vlasů.

Neuvědomil si, že stále svírá Lenčinu ruku, dokud Albus nedokončil svoji úvodní řeč. Šepot utichl a Harry vystoupil, připraven převzít setkání do vlastní režie.

Tohle je ta nejdůležitější chvíle, pomyslel si Remus nepřítomně. Pokud teď Harry na první dojem zapůsobí důvěryhodně a autoritativně, výstřední chování bude později tolerováno. Naopak, když se teď ukáže jako cvok, Řád mu už nikdy nebude naslouchat.

Soudě dle způsobu, jakým Harry zaujal pozici ve středu, jak svojí přítomností vyplnil celou místnost, prohlédl si členy Řádu v tichosti rozestoupené před podiem, jak lehce pozvedl ruku a snadno umlčel poslední z nich, ta nejdůležitější chvíle pominula a Harry si je získal.

„Dobrý večer,“ promluvil nyní tím samým hlubokým, drsným hlasem, díky kterému zněl o deset let starší. „Dovolte mi nejdříve vám všem poděkovat, že jste se zde takto narychlo shromáždili. Ředitel Brumbál byl natolik laskav a představil nás a já doufám, že později bude příležitost popovídat si s každým z vás zvlášť. Nyní se, prosím, soustřeďme na důvod, proč jsme tady.“

Odmlčel se, nastavil rozevřenou dlaň a Hermiona plynulým pohybem vystoupila dopředu a vložila mu do ní třpytivý diadém.

Jakmile se ho Harry dotknul, zdálo se, že se jeho tvář zkřivila bolestí. Avšak ten výraz zmizel s úderem srdce a zanechal za sebou pouze sebekontrolu. Pozvedl diadém před sebe a plošky diamantů vytvářely světelné efekty po podlaze a po stěnách. Byl to jeden z nejúchvatnějších šperků, co kdy Remus viděl a divil se, kde jej našli.

„Tohle,“ oznámil Harry suše, „je viteál. Navzdory jeho kráse je to jeden z nejďábelštějších a nejnebezpečnějších artefaktů, se kterým většina z vás kdy přijde do styku. Hermiono?“

Hermiona po Harryho boku vytáhla hůlku a začala kouzlit sérii komplexních ochranných zaklínadel, která oddělila osoby na podiu - Harryho, Hermionu a Nevilla - od zbytku místnosti. Dále přidala osobní tělesné ochrany na ni i Harryho a pokynula Nevillovi, aby sestoupil do oblasti chráněné celkovým štítem.

„Ředitel Brumbál vás informoval o tom, jak viteál vzniká a co to znamená pro kouzelníka, který jej vytvořil. Co vám však neřekl je, jakým způsobem viteál působí na jakoukoli osobu, která se dostane do jeho blízkosti.“

Harry se odmlčel. Stále ve svých rukou otáčel diadém a klidně jej zkoumal, ale odlesky, které na něm tančily, se nyní zdály nepříjemné a oslňující a už vůbec ne úchvatné. Remus se pokradmu podíval doleva a doprava a viděl, jak kouzelníci a čarodějky kolem něj zírají na podium a visí Harrymu na rtech.

V davu postávalo mnoho starých přátel, Kingsley Pastorek, Artur Weasley, Amelie Bonesová, Nymfadora Tonksová, Lucius Malfoy. A na všech těchto tvářích se odrážela ta samá směsice pocitů, jakou cítil i on sám: strach a odpor, ale také zvláštní, děsivé okouzlení.

„Viteály,“ pokračoval Harry a tentokrát v jeho hlase zaznívala jistá naléhavost, jako by bylo životně důležité, aby ho poslouchali a vzali si všechna jeho slova k srdci, „jsou esencí zla. Narušují. Překrucují. Likvidují všechno dobré, co ve vás je. Zničit je je nebezpečné nejen fyzicky, ale také to znamená boj pro mysl a duši. A věřte mi, vypořádat se s nimi není lehké. Vlastně, co je nám známo, existují jen dva způsoby, a buďte si jisti, že jsme v této oblasti opravdu prozkoumali vše.“

Odvrátil pohled od viteálu ve svých rukou, jakoby to byla hračka, která jej už nudí, a pohlédl k publiku, které na jeho malý vtípek odpovědělo záchvěvem nervózního smíchu.

Remus viděl Luciuse, jak stojí poblíž podia, obočí zvedlé v tichém ocenění Harryho schopnosti hrát si s davem. Jakožto Zmijozel, který směřování tohoto druhu soustředění mistrně ovládal, to od jejich hostů nečekal o nic víc než Remus.

Smích utichl, Harry pokynul svojí druhou volnou rukou a tentokrát před své přátele vystoupil Neville a přiblížil se k Severusovi.

„Mistře lektvarů Snape,“ řekl Harry - a v jeho tónu se neobjevilo nic z konfliktních pocitů, které k Severusovi vysílal v posledních dnech. „Mohl byste potvrdit povahu látky, kterou je tento meč pokryt? Buďte však opatrný - je docela smrtící.“

Po tomto prohlášení následoval povyk, jednak proto, že meč, který Neville vytáhl z pochvy na zádech, byl očividně meč Godrika Nebelvíra (a Remus raději nepřemýšlel nad tím, že Harry má na zádech upevněný úplně stejný meč a jak jej dokázali získat i v této dimenzi) a za druhé proto, že Severus provedl pár diagnostických kouzel, jejichž výsledkem byl velmi překvapený Mistr lektvarů a slova ‚jed baziliška‘, která se vznášela vzduchem.

Takže ten ‚velký had‘, kterého těsně před setkáním zabili, opravdu existoval. Remusovi se najednou udělalo docela špatně ze vzpomínky na ten kousek hadí kůže, který Hermiona dříve téhož dne odstranila z Harryho vlasů. Lily se v jeho náručí lehce chvěla.

Neville předal meč Harrymu, rukojetí napřed, čepel spočívala na jeho pažích, jako by byl rytíř, který ji ukazuje svým vazalům. Harry zbraň uchopil, jako by se již narodil s ostřím v rukou. Zaujal neobvyklou pozici s diadémem v levé a legendární Nebelvírovou zbraní v pravé ruce, avšak výraz v jeho tváři, kamenný ve své vážnosti způsobil, že vypadal všelijak, jen ne hloupě či romanticky.

„Uvidíte teď něco škaredého a děsivého,“ konstatoval. „Mějte na paměti, že tohle je základ a tajemství Voldemortovy moci.“

Naklonil hlavu a Hermiona opět vytáhla hůlku. Na její povel diadém vyklouzl z Harryho ruky a vznesl se do vzduchu. Harry zaujal obranný postoj a najednou otevřel ústa a cosi zasyčel...

...a než Remusovi došlo, že Harry je zatracený hadí jazyk, než si vůbec plně uvědomil, co ty syčivé zvuky znamenají, vytryskl z diadému sloupec zeleného, tajemného dýmu, který se rychle šířil vzduchem nad nimi přímo k místu, kde Hermionin štít odděloval podium od ostatních.

Pár lidí zakřičelo, ale vesměs se všichni dokázali obdivuhodně ovládat. Většina z nich byla zkušenými bojovníky a viděla už horší věci než kouzelný dým. Remus od kletby, o které četl několik dní, čekal horší věci a už se skoro uvolnil, když najednou kouř ztmavl, začal se kroutit a nabírat tvary, které se ještě zcela neutvořily a nezviditelnily, avšak pouze náznak toho, čím by se mohly stát, naplnil jeho srdce hrůzou.

A pak se uprostřed kouřového sloupce objevily dvě oči a zazněl hlas. V tuto chvíli už docela dost lidí ztratilo kontrolu.

„…Harry Pottere…“ zasyčel vysoký, hrůzostrašný hlas a naplnil každý kousek místnosti a vysával z ní všechno světlo a teplo. „...Vidím tvé srdce... a je to krvácející, svraštělá věc bez kousku naděje. Dej mi jej. Už ti nic nezbývá, žádná moc, žádná síla, žádná naděje...“

Remus si byl vědom, že ta zpráva není určena jemu, že to vědomí uvnitř viteálu pravděpodobně ani nevnímá ostatní lidi v místnosti, avšak ta slova se mu vrývala hlouběji a hlouběji a cítil vzrůstající beznaději, uvědomění, že selže, že se poddá tomu monstru uvnitř sebe, že to je jen otázka času...

Ale Harry stál naprosto neovlivněn, ruku s mečem silnou a pevnou a pohledem klidně zkoumal kouřový sloupec, jako by pro něj ta slova vůbec, ale vůbec nic neznamenala.

„...proč stále bojuješ, Harry?“ zasyčel ten hlas. „Vše, co jsi kdy měl, je ztraceno. Všechna ta láska, ta zářivá budoucnost. Dokonce i tvá nověnalezená matka si myslí, že jsi blázen. Jedinou tvojí odměnou bude smrt, Harry. Nech to být a vzdej se. Nikdy nemůžeš vyhrát...“

Lily v Remusově náručí zasténala, obličej zmáčený slzami a on cítil, jak mu skrz tělo běží mráz a krade všechno teplo, které v sobě kdy měl, až se třásl jako osika a držel svoji ženu co nejpevněji.

Harry nicméně pootočil tvář k Hermioně.

„Po čase se začnou opakovat, že?“ konstatoval a pak pozvedl svůj meč.

Ta věc v oblaku dýmu vydala ďábelské, rozzuřené zasyčení a pak se světlo změnilo a tvary se začaly vyostřovat a najednou se ve vzduchu objevila lidská postava, mladá žena s dlouhými rudými vlasy, nadpřirozeně krásná, avšak s očima bez života a hladkýma jako dva oblázky.

„Vybrala jsem si tě jenom proto, že jsi mi ho připomínal, Harry,“ zašeptala s krutým pobavením v hlase a tentokrát Harry zareagoval. Viditelně sebou trhl a jeho tvář zbledla. „Milovala jsem tě jenom proto, že se v tvém srdci ukrýval kousek jeho duše. Ale ty jsi v porovnání s ním zbabělec a ztroskotanec a nakonec si nikdo nebude pamatovat tvoje jméno...“

Harry vzhlédl k přízraku ženy a navzdory jejím strašným slovům, navzdory zášti, která plnila její tvář, se v jeho očích objevilo něco jako hluboká touha.

„Chybíš mi,“ zašeptal tak tiše, že ta slova mohly rozluštit jen Remusovy vlkodlačí smysly. „Chybíš mi každý den, lásko.“

A pak do diadému sekl mečem a opakující se vřískot přízračné dívky naplnil místnost hrůzou.

Když Remus opět otevřel oči, sál tonul v tichu a světlo se zbarvilo opět do teple žlutých odstínů svíček. Ostatní členové Řádu okolo něj se krčili tam, kde předtím stáli, paže pozvedlé nad hlavami v ochranném gestu a obličeje zkroucené děsem. Dokonce i Brumbál se posunul trochu dál od podia a Lucius vypadal bledší než obvykle.

Ze všech přítomných stáli vzpřímeně a beze strachu pouze Harry a Hermiona na vyvýšeném podiu a Neville a Lenka uprostřed davu.

„Tak tohle, dámy a pánové,“ řekl Harry a bylo zcela neuvěřitelné, že je po takovém zjevení schopen mluvit, natožpak takhle klidně, „byl viteál. To, s čím musíme bojovat. A jak jste mohli vidět, je to boj, který můžeme vyhrát.“

_______________________________________

Pozn. autorky: Popis viteálu jsem stvořila podle zničení medailonku ze sedmé knihy. I když diadém není potřeba otvírat, v mé interpretaci je potřeba viteál aktivovat předtím, než je možno jej zničit, takže přesně to Harry udělal.

Rudovlasá žena, která se mu zjevila, byla samozřejmě Ginny (to jsem vám snad ani nemusela říkat, ne?).

Co si myslíte o drsňákovi Harrym a jeho parťácích? Chcete o nich číst víc? To se vám určitě vyplní v další kapitole, která také bude obsahovat jejich setkání s Ronem a také první střet s Jamesem Potterem.


18. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/18/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n             Beta: podik



Pozn. autorky: Pár z vás se pozastavilo nad tím, že dospěláci nedostatečně podporují mezidimenzionální cestovatele, a tím, jak často je častují přízvisky jako ‚nepříčetný‘, ‚šílený‘ či ‚pomatený‘. Ohledně prvního bodu mi dovolte připomenout, že mezidimenzionální cestovatelé jsou docela tvrdý oříšek a přátelé z tohoto světa se stále ještě dozvídají o všech jejich zkušenostech. Podpora a porozumění vzrostou, jako se již podle mě stalo v porovnání se začátkem našeho příběhu.

K druhé otázce: dlouho jsem o tom přemýšlela, ale když se podíváte, jakým způsobem jsou popisovány postavy v knihách (a je tu plno postav, které byste mohli definovat jako ne úplně při smyslech), ani náznakem se tu nikdo nezabývá duševními poruchami. Moody je jednoduše paranoidní (a nezdá se, že by po měsících věznění v truhle prošel nějakým léčením), Sirius je prostě šílený (opět, žádná terapie pro bývalého vězně), Lockhart prostě ztratil paměť a neexistující terapii týraného Harryho ani nemusím zmiňovat, že? Takže můj výklad zní, že kouzelnický svět si jaksi tyto otázky neklade a je v těchto problémech jaksi nad věcí a prostě nemá kategorie, do které by zařadil psychicky narušené osoby. Nestyďte se se mnou nesouhlasit, jsem velmi zvědavá na vaše názory!

Pozn. překladatelky: Osobně jsem se nad množstvím přímých označení charakterů různými podobami přízviska ‚šílený‘ nepozastavila. Avšak skutečnost, že v kánonu se zjevně nikdo nezabývá léčbou následků psychických traumat, mi již delší dobu přijde zajímavá. Na druhou stranu, stejně jako JKR v knihách nezmiňuje, že i kouzelníci chodí na záchod, protože to prostě není ten styl vyprávění, kam by se to hodilo, tak by byl možná úplně jiný příběh, pokud by se rozepisovala o psychických traumatech jednotlivých postav. Asi by to již nebyly knihy určené pro čtenáře ve věku od 9ti let... Koneckonců, od toho máme fanfiction, což?! :) Nejeden fanfic příběh je postaven na snaze vylíčit psychiku postav realisticky a ne růžově a tím pádem vyprávět z toho plynoucí jiný vývoj událostí. A co si o tom myslíte vy?

_______________________________________

 

Kapitola 18

Další jednání se odehrála, jak bylo v případě Řádu zvykem, rychle a efektivně. Rozhodnutí padla, hlasy byly vyslyšeny, výsledky archivovány a nakonec dal Řád požehnání poskytnout pro finanční i celkovou podporu plánu mezidimenzionálních cestovatelů na utajeném nalezení a zničení viteálů.

Albus dokonce dokázal přimět všechny přítomné osoby zavázat se neporušitelným slibem, aby nevyzradili všechny nové informace. Někteří ohledně toho reptali, ale kvůli příliš vysokému počtu přítomných Zmijozelů se ta paranoia prostě nedala považovat za opodstatněnou.

Asi hodinu a půl po tom, co Harry svým legendárním mečem zavraždil část Voldemortovy duše, se setkání Řádu chýlilo ke konci a začali se zjevovat domácí skřítci s nápoji a pochutinami. Očarovaný smyčcový kvartet v rohu místnosti spustil Beethovena (Lilyina zásluha, protože to ona seznámila Luciuse s mudlovskou hudbou).

Remus očekával, že nově nabytá autorita mezidimenzionálních cestovatelů se vypaří hned, jak se setkají s ostatními členy Řádu. K jeho překvapení však maska sebevědomí a způsobilosti zůstávala neporušena. Zatímco Nevilla obléhali ti, co znali dobře zdejšího Chlapce, který zůstal naživu, a chtěli zjistit rozdíly, Hermiona dávala pár zájemcům improvizovanou přednášku o existujících prokletích duše a jejich historii a Harry - lépe to říct nelze - byl středem pozornosti.

Okolo něj se seskupily hloučky lidí, kteří se představovali, blahopřáli mu ke zničení viteálu a nebo mu kladli nejrůznější otázky. Ať už to bylo aurou nebezpečí, která jej obklopovala, bitevním oblečením, mečem, velmi nápadnou jizvou na čele nebo jeho přátelským vystupováním vůči všem, Harry s lehkostí okouzloval a ovládal davy a s přesnou mírou lichotek a povýšenosti dokázal, že všichni vypadali lépe.

Samozřejmě že většina z nich mu na to neskočila - sami byli zkušenými manipulátory. Avšak schopnost tahat za ty správné nitky a mít nasazenou tu správnou masku se vysoce cenila. Harryho statutu Chlapce, který zůstal naživu, to propůjčilo důvěryhodnost a vlastně to odvrátilo i dost pozornosti od Nevilla. Protože jejich Neville, když ještě žil, se nikdy nechoval takto klidně a tento Neville, ač zdvořile, nejevil vůbec žádný zájem jakkoli komunikovat s okolostojícími lidmi a místo toho se sám soustředil na Harryho.

Zatímco Remus tiše pozoroval okolní dění a tu a tam si s Lily vyměnili pohledy a pošeptali poznámky, nestačil se divit, kde se to ten mladý muž všechno naučil. Přemýšlel, kolik z chování Nevilla a Hermiony byla přirozenost či náhoda a kolik z toho si přesně naplánovali, aby podporovali Harryho roli.

Nechápal, jak ti tři můžou být tak schopní a zároveň většinu času tak neuvěřitelně nepřístupní a rozčilující.

Během celé dlouhé hodiny plné rozhovorů a družení zaváhal Harry pouze dvakrát.

Poprvé když se do skupinky mezidimenzionálních cestovatelů a jejich obdivovatelů přimíchal mladý zrzek.

„Ron Weasley,“ představil se s nenucenou přátelskostí, díky které se těšil oblibě u mnoha členů Řádu, a natáhl ruku k pozdravu. „Rád tě poznávám!“

Stisk ruky měl klidný a pevný, avšak v jeho očích se docela výrazně odrážel obdiv k mladému hrdinovi.

Harry se na okamžik zdál zahnaný do kouta. Remus, který mu stál po boku, viděl, jak vrhl pohled plný obav k Hermioně. Ta prostě zmlkla uprostřed věty a velmi nenápadně si k nim klestila cestu.

„Harry Potter,“ představil se pak Harry a dokonce zkroutil rty do úsměvu. „Těší mě.“

Ron se zakřenil.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tu věc prostě zabil!“ rozplýval se. „A kde ses naučil zacházet s mečem? Vždycky jsem to chtěl umět, ale dneska je fakt těžký najít učitele. A taky dost drahý.“

V Harryho tváři se mihl záblesk šoku, ale pak zase nasadil nečitelný výraz. Ta změna proběhla tak rychle, že ji Remus skoro nepostřehl.

„Naučil jsem se to za chodu, spolu s mým přítelem,“ odpověděl tiše.

„Na vašich dobrodružných výpravách, že?“ zavtipkoval Ron, ale nepodařilo se mu skrýt jistý podtón touhy. „Vsadím se, že jste toho zažili spoustu.“

„Nikdy jsem nad tím neuvažoval jako nad dobrodružstvím,“ řekl Harry a nyní už zněl bezpochyby bezradně.

„Název ‚poslání‘ by byl ve skutečnosti mnohem vhodnější,“ vložila se do rozhovoru Hermiona hlasem upjatým a nervózním. Blíž k panice ji Remus nikdy nezažil. „Já jsem mimochodem Hermiona.“

Natáhla ruku.

Ronovy oči potemněly.

„Jo, já vím,“ řekl chraplavě. „Já... Tak trochu jsem byl u toho, když jsi zemřela... Teda když zemřelo tvé druhé já... Nebo co.“

Potřásl si s ní rukou, ale pouze na vteřinu, a hned jak splnil čas, kdy je to ještě slušné, ji pustil.

„Každopádně,“ řekl poté a očividně se snažil změnit téma, „předvedla jsi skvělý ochranný štít. Můj bratr je odeklínač, takže o štítech něco málo vím...“

„Ano, měl na starost bezpečnost dnešního večera, že? Zaregistrovala jsem jeho osobní podpis v zaštítění letaxové sítě a také jednu nebo dvě stopy v kotvení ochran, které musel převzít z egyptských pyramid - tenhle druh štítů jsem viděla pouze u starověkých hrobů...“

Nyní Hermiona vyloženě blábolila. Proud jejích slov nezastavil ani Harryho varovný stisk ramene. Ron se mezitím vzpamatoval z toho, že vidí mrtvou spolužačku a zíral na ni jako na někoho, kdo patří ke svatému Mungovi.

„Jo,“ pronesl se zřejmým nedostatkem nadšení, „jasně. Hele, musím se vrátit zpátky k mamce, ta záležitost s viteálem s ní celkem otřásla. Ale pokud bys chtěl, Harry, mohli bychom se někdy sejít a třeba si jít zalítat? Pracuju v oddělení styku s veřejností u Kudleyských kanonýrů, takže bych mohl sehnat povolení použít jejich hřiště. Popřemýšlej o tom...“

Podruhé Harrymu potřásl rukou, kývl směrem k ostatním a pak se vrátil ke skupince Weasleyů čekajících opodál.

Harry vzal divoce mrkající Hermionu kolem ramen a přitiskl ji blíž k sobě.

„Kdy jsem se stal Viktorem Krumem?“ zeptal se Harry tiše a chraptivě a na chvíli zabořil hlavu do jejích vlasů.

„Patrně tehdy, kdy jsem se proměnila zpátky v nesnesitelnou šprtku,“ zašeptala Hermiona a zavřela oči.

Chvíli spolu takto stáli v tichosti a Lily a Remus se snažili zastínit je od zbytku místnosti. Vzdáleně chápali, co pro oba dva toto setkání znamená. Lily rychle pokynula Luciusovi, aby přišel blíž. Pravděpodobně chtěla Harryho a Hermionu přesunout někam více do soukromí a pak je společně poslat domů. Avšak právě v tu chvíli, opět prokazující svoji neuvěřitelnou schopnost špatného načasování, si to přímo do středu jejich skupinky nakráčel James Potter.

Současně se staly dvě věci.

Harry vzhlédl a s naprostou nevírou zíral na dvojníka svého otce. A z ničeho nic se zjevili Sirius se Severusem a vklínili se mezi Lily, Remuse a Jamese. Provedli to s lehkostí mnohaleté praxe a nikdo mimo jejich malou skupinku to pravděpodobně vůbec nepostřehl.

Avšak Harry ano a jeho oči se rozšířily, když viděl kompaktní linii, kterou Sirius a ostatní před Jamesem vytvořili, Remuse naježeného zlostí a způsob, jakým se Lily dívala všude možně, jen ne na Jamese.

Ten si povzdychl, trochu lítostivě a trochu frustrovaně, jako by mu přišlo směšné, že se vůbec obtěžují, a Remusův hněv se o pár stupňů zvýšil. James se posunul kupředu a Severus mu opravdu zastoupil cestu.

Tváří v tvář svému někdejšímu trýzniteli tázavě zvedl obočí a neustoupil. Ani o píď.

„Snape,“ odfrkl posměšně James, hlasem plným toho starého nepřátelství a tentokrát Harry viditelně ucukl. „Jen se chci představit. Vyser se na to.“

„Myslím, že není nutné používat takové obraty, Jamesi,“ řekl Sirius chladně. „Všichni jsme snad dospělí.“

Znělo to jako úplně normální poznámka, kterou by mohl říct kdokoli, kdo by se snažil zklidnit napjatou situaci. Ale pro ně všechny to znamenalo mnohem víc. Roky zesměšňování a popichování, roky snah zvítězit nad tou druhou partou, pro čtyři přátele skončily, když tuto bitvu vyhráli. Ne však pro Jamese.

To také vyústilo v katastrofu, která jejich nenávist vynesla do popředí. Remus nemohl zabránit hlubokému hrdelnímu zavrčení. Zvíře uvnitř něj se tlačilo na povrch a chtělo skočit po muži, který pro ně všechny představoval nebezpečí.

„Remusi,“ řekla Lily tiše a zněla velmi unaveně. „Siriusi, Severusi. To je v pořádku. Ať si s Harrym promluví.“

Zeď vytvořená přáteli se neochotně rozpadla, i když Severus a Sirius stále velmi zřetelně stáli po boku Lily a před Remusem tak, aby nemohl po Jamesovi skočit (ne že by se v posledních letech něco takového stalo).

Napětí v místnosti by se dalo krájet. Harry i Hermiona stále zírali na jejich skupinku, jako by nemohli uvěřit, jaké míry nenávisti jsou právě svědkem.

Avšak James Potter se na dva mezidimenzionální cestovatele usmál a natáhl ruku k pozdravu stejně jako Ron. Ano, dokonce i Remus musel uznat, že ten muž dokáže zapůsobit svým šarmem.

Tentokrát přijala nabízenou ruku první Hermiona a zatímco se Harry vzpamatovával, tak ji podržela o trochu déle, než bylo nezbytné.

„James Potter,“ představil se, „vedoucí bystrozor na ministerstvu. Jsem vlastně spojka bystrozorů s Řádem.“

„To je hezké,“ podotkla Hermiona slabě - neobvykle krátký a mdlý komentář od nejchytřejší osoby, jakou kdy Remus potkal. James se na ni zmateně podíval a pak už se soustředil na Harryho.

„Takže ty jsi taky Potter, že?“ zeptal se. „Jsme příbuzní?“

Nyní se nestačil divit Remus. Nikdo z nich ze zřejmých důvodů nenesl zodpovědnost za to, aby si s Jamesem někdo promluvil. Jednoduše proto předpokládal, že Albus tomu muži řekne, že to je jeho syn z jiné dimenze, předurčený k boji s Voldemortem. Vážně, co jiného by měl čekat?

Ale Harry ani Hermiona nevypadali překvapeně. Remus si náhle uvědomil, že se vědomě rozhodli mu to neříct. Vlastně neříct to nikomu mimo tu malou skupinku, která už věděla, kým Harry opravdu je.

Nyní, tváří v tvář přímé otázce, Harry zaváhal. Rychlým zkoumavým pohledem přejel od shora dolů muže, který byl téměř jeho otcem, a pak se přesunul ke skupince přátel stojících blízko něj, kteří soustředěně celou situaci pozorovali.

Teprve když ten výjev viděl očima nestranného pozorovatele, si Remus uvědomil, jak zvláštně a defenzivně musí vypadat. Teprve teď postřehl, jak Sirius natáhl ruku před Severuse, jakoby mu chtěl zabránit v jakémkoli možném útoku. Jak Severus stál vzpřímeněji než obvykle, bradu vystrčenou v dětinském gestu, které v každodenním životě už vůbec nepoužíval. Jak on sám položil obě ruce na Lilyina ramena, zároveň ji podporoval a krotil. Jak Lily upírala na Jamese ostražitý pohled a celá se třásla napětím.

Remus se nikdy nedozvěděl, kolik toho Harry vyčetl z rozestavění jejich skupiny, nebo kolik toho v tu chvíli věděl o jejich minulosti, avšak viděl, jak se v jeho tváři cosi bolestně napnulo.

„Ne,“ řekl nakonec, hlas stále chraptivý, ale klidný. „To asi těžko. Jsem mudlorozený.“

Lily vydechla a znělo to spíše jako zasyčení a Sirius nepohodlně přenesl váhu.

James, který vůbec nepostřehl, co se právě stalo, se stále usmíval.

„Škoda,“ řekl lehce, „rodina Potterů nikdy nebyla moc velká a moje děti by rády měly bratrance.“

„Máte děti,“ řekl Harry tiše. „To je hezké.“

„Ano, dva kluky a holku,“ odpověděl James pohotově. „Nejmladší je ve třetím ročníku. A tomu nejstaršímu je vlastně asi tak, jako tobě.“

„Nepovídejte,“ zašeptala Hermiona slabě.

Harrymu se téměř nepostřehnutelně začaly třást ruce. Jednu zvedl, aby si upravil vlasy, zatímco tou druhou sevřel pevněji stopku své sklenice.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se.

„Peter,“ řekl James. „Po mém dobrém příteli, kterého zavraždili Smrtijedi, když jsme chodili do sedmého ročníku.“

Smutně se usmál.

„Doufám, že svět, ze kterého přicházíte, není tak zvrácený válkou jako ten náš, Harry.“

Harryho ruka, která svírala sklenici, povolila a sklenice by se roztříštila po podlaze. Ale Neville, který se k nim tiše připojil, aniž by na sebe upoutal pozornost, ji právě včas zachytil.

„Pokud nás omluvíte, pane bystrozore Pottere,“ řekl s přirozenou autoritou vojevůdce, „vyskytla se naléhavá záležitost, kterou s Harrym musím probrat v soukromí.“

„Ale samozřejmě,“ odpověděl vesele, ale něco v Nevillově výrazu jej zastavilo, aby si s nimi znovu podal ruku. „Předpokládám, že na příštím setkání budeme mít víc prostoru si popovídat.“

„Bezpochyby,“ pronesl Neville klidně. Dotkl se Harryho ramen, vyměnil si významný pohled se Siriusem a vyvedl svého přítele ven ze sálu.


19. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/19/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: podik



Pozn. překladatelky: Omlouvám se všem za zpožděnou kapitolu. Další už je skoro hotová, takže by tu snad měla přistát v regulérním termínu příštího pátku. :) Moc mě potěšila spousta komentářů pod kapitolou minulou, to bylo velké překvapení. Musím říct, že i když překládám moc ráda i tak sama o sobě, tak mně to udělalo velkou radost a povzbudilo mě to do další práce. Tímto všem děkuju.

Pozn. autorky: Abych odpověděla na další z vašich častých otázek: Ne, prostě nemůžu psát kapitoly delší. Ne snad proto, že bych nechtěla více psát, ale proto, že v mé hlavě délka kapitoly přinejmenším částečně určuje atmosféru příběhu. Dlouhé kapitoly si říkají o popisy vnitřních rozpoložení a úhlů pohledu, detailních scén (toto jsem dělala u ‚Petals on a Wet, Black Bough‘ a u ‚Když lvice bojuje‘). Krátké kapitoly udržují napětí a rychle rozvíjí děj a to je přesně tak chci, aby se tento příběh odvíjel. Takže se omlouvám, ale prosím přestaňte požadovat delší kapitoly - nedočkáte se jich.

_______________________________________

Kapitola 19

„Proč jsi Jamesovi neřekl, kdo jsi?“ zeptal se Sirius, když vedl Harryho a ostatní do knihovny.

„Myslím, že nepotřebujeme další komplikace,“ odpověděl Harry upjatě, což prozrazovalo, jak moc je vyčerpaný. „Taky byste o tom nevěděli, kdyby to nebylo nezbytné... a kdybych měl čas promyslet to, než jsem vás potkal.“

Remus si nebyl jistý, co vlastně cítí - úlevu, protože to věděli, úlek, protože Harry zněl, jakoby je využíval, nebo lehkou závist, protože nevědomost by jim ušetřila nespočet problémů... ale tu poslední myšlenku odehnal dřív, než ji mohl dokončit.

„Ale on je tvůj otec,“ oponoval Sirius.

„Co to vůbec znamená?“ zeptal se Harry unaveně a vrhl na Siriuse pohled, jako by přesně věděl, co byl zač jeho otec. „A i tak, není. Je to otec Petera, bezpochyby hvězdného hráče famfrpálu, nesnesitelného chvástala a ukázkového příkladu studenta Nebelvíru... Peter Potter...“ ušklíbl se.

No, pomyslel si Remus a odmítal se nechat rozptýlit tímto velmi trefným vylíčením Petera, alespoň že jsou teď s Harrym a ostatními v soukromí a budou se jich moci zeptat na všechny ty otázky, které Remuse pálily na jazyku posledních pár dní. A snad poprvé se ti čtyři nacházeli v rozpoložení, které nahrávalo tomu, že by mohli i odpovědět. Kdyby jim tak ta vyrovnanost vydržela ještě chvilku...

Avšak hned, jak je Lucius uvedl do knihovny, zavřel dveře a vyvolal tišící štíty, mezidimenzionální cestovatelé se změnili. Odložili své osobnosti sebevědomých hrdinů, jako by to byly kabáty, které si nasazují, když jdou ven, a zůstali jen čtyři mladiství, které už znali a kteří je tolik frustrovali.

Neville a Harry si navzájem tiše odepjali meče ze zad, Hermiona si sundala pás s lektvary a Lenka, s velkou obřadností, odstranila květ ze svých vlasů. Všechny čtyři předměty pak lehce zmizely v Hermionině a Harryho tašce na opasku.

A pak Harry svěsil ramena a hodil sebou na podlahu - na podlahu! - kde ležel doširoka roztažený a zíral na strop s nedůtklivým výrazem malého dítěte.

„U Merlina!“ zaúpěl. „Zapomněl jsem, jak moc nesnáším promlouvat před davem. Hádám, že na tom, že jste všichni mrtví, je alespoň jedna věc dobrá - už nemusím mít žádné projevy.“

Remus na něj konsternovaně hleděl. Neville se mezitím posadil do jednoho z kožených křesel a tiše se smál. Hermiona se odporoučela prozkoumat police s knihami. Pouze Lenka se nehnula od přátel z této dimenze, avšak pohled upírala na něco neviditelného a vzdáleného.

„To a vánoční přání,“ přitakala vážně. „Tak moc nemám ráda vánoční přání a od doby, co všichni zemřeli, jsem nemusela napsat ani jedno.“

„Taky ti už nikdo neříká Vyvolený,“ souhlasil Neville suše. „Kdybych byl obklopen lidmi, kteří neustále zírají na moji jizvu a snaží se mě celý večer dotknout - u Merlina, Harry, to jsme se chovali opravdu tak hrozně? Proč jsi nám jednu nevrazil?“

„Prostě jsem se Voldemorta nezbavil včas,“ odpověděl Harry líně. „To je mnohem lepší odplata, nemyslíš?“

Sirius konečně našel slova, která všichni už dlouho hledali.

„Co to s váma sakra je?“ zařval. „Jak můžete být všichni tak zatraceně divní?“

Harry zavřel oči a zahihňal se. Hermiona jej, zdá se, ani neslyšela.

Neville jen pokrčil rameny.

„Myslím, že jsme se prostě přestali snažit být normální,“ odpověděl. „Všichni, kdo zbyli, byli alespoň tak divní, jako jsme my. A rozumíme si mezi sebou natolik dobře, že se neobtěžujeme nic předstírat.“

Brumbál, který pořád stál u zavřených dveří, naklonil hlavu a usmál se.

„V tom případě,“ řekl lehce, „vám děkujeme za kompliment.“

„Jakej sakra kompliment?“ zakřičel Sirius, zatím příliš rozhozený tím, čeho byli svědky, než aby se mohl uklidnit.

„Ostatní viděli jejich divadelní představení,“ vysvětlila Lenka trpělivě. „Vy jste natolik důvěryhodní, že vám dovolí pohled do zákulisí, kde je všechno špinavé, chaotické a pravdivé.“

Sirius vypadal, že kvůli znovu vyjevené záhadnosti jejich hostů do něčeho praští, ale Remus měl dojem, že tentokrát snad konečně Lenku pochopil.

Bylo nevyzpytatelné chování mezidimenzionálních cestovatelů opravdu jen tohle? Projev důvěry? Důkaz, že se k lidem v této místnosti cítí tak blízko - no, kromě Luciuse, který zamknul dveře a všechny je tiše pozoroval - že se neobtěžují nic předstírat? A co to vypovídalo o vztahu celé skupinky k jejich alternativním protějškům?

„Takže jsme byli svědky představení?“ zeptal se slabě a myslel tím: A tohle chování je tedy pravdivé?

„Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci,“ přednesla Hermiona jemně a vůbec ničemu tím nepomohla. Neville však zatřásl hlavou a odkašláním si pročistil suché hrdlo.

Lucius to vzal jako znamení, otevřel bar s nápoji a začal nalévat svůj vybraný koňak.

Neville přijal sklenici s pokývnutím, kterým nedal najevo ani náznak toho, co si o Luciusovi myslí, pouze své slušné vychování. Lenka zatřásla hlavou a požádala místo koňaku o dýňovou šťávu, kterou okamžitě donesl domácí skřítek. Hermionu také oslovil, ta však jen pootočila hlavu, zírala na něj a snažila se zapřít svůj očividný neklid.

Harryho, který stále ležel roztažený na Luciusově moc pěkném koberci a teatrálně vzdychal nad strastmi veřejných proslovů, prostě ignoroval.

„Ne pouze představení,“ odpověděl konečně Neville na Remusův dotaz. „Je to část toho, kdo jsme. Harry se stal vůdcem Fénixova řádu poté, co ředitel Brumbál zemřel. Hermiona je hodně zvyklá na to učit ostatní v obtížných podmínkách. A já jsem stál v čele odboje v Bradavicích, když Harry...“

Teď si varovně odkašlala Hermiona a Neville se náhle odmlčel.

„...nicméně,“ řekl pak, „vypadá to, že Řád jsme naším počínáním celkem přesvědčili.“

„Už to tak vskutku vypadá, můj drahý chlapče,“ souhlasil Albus a srkal čaj, který si pro sebe vyčaroval. „I když já osobně nejsem zcela přesvědčen, že je nezbytné, abyste se do toho pustili sami. Všichni jsme zkušení kouzelníci a čarodějky a můžeme být nápomocni...“

„Vaše zkušenosti moc nepomůžou,“ přerušil jej Harry ze své pozice na podlaze. „Ve skutečnosti můžu velmi detailně povyprávět, jak vám celá ruka svraštěla a zčernala, protože jste se nedokázal ochránit před viteálem. Omluvte mě, že to nechci vidět znovu. Bylo to nechutné.“

„Chovej se slušně, Harry,“ připomněla mu Hermiona zpoza polic s knihami, ale znělo to unaveně a postrádalo to jakékoli zapálení.

„Ano,“ zamumlal Harry, „jistě. Mrtví lidé, kteří pobíhají okolo, jako bychom byli v základně nekromancera, jsou v pořádku, jen pokud zachováme dobré způsoby...“

Zněl bezútěšně, skoro až zoufale, a způsob, jakým Hermiona hrbila ramena a soustředila celou svoji impozantní pozornost na knihy, připomněl Remusovi, že zmínila, že její snoubenec se jmenoval Ron. Jako Ron Weasley, který s ní rok chodil do školy a do stejné koleje. A že viděla, jak jej v tomto domě umučili.

Jedinou nepochopitelnou věcí na chování mezidimenzionálních cestovatelů najednou zůstávalo, že se dokázali udržet pohromadě až do chvíle, než se zavřely dveře od knihovny.

Poprvé od okamžiku, kdy vstoupili do Malfoyova sídla, se Lenka vzdálila od Remuse a přešla ke svému příteli na koberci. Opatrně si klekla po jeho boku, natáhla ruku a položila ji na jeho čelo, ale jizvy se nedotýkala.

„To nebyla Ginny,“ zašeptala. „Pamatuj, že to nebyla ona. Taky to nebyl tvůj otec. Nebyl to ani Ron. A pamatuj, že nejsou pryč navždy. Zase je uvidíš.“

„Ano,“ zašeptal Harry zpátky a vypadal staře a unaveně. „Raději dřív než později.“

Hermiona v rohu místnosti upustila knihu.

„Omlouvám se,“ řekla přiškrceně. „Ale opravdu odsud potřebuju vypadnout. Tento večer byl plodný, všichni jste byli skvělí, ale myslím, že už bych měla raději jít.“

Neville tiše rozmotal své dlouhé údy a stoupnul si.

„Půjdu s tebou,“ nabídl se. „Harry?“

„Myslím, že si tady ještě chvíli poležím,“ odpověděl Harry a opíral se čelem do Lenčiny dlaně. „Ty koberce jsou opravdu pěkné a nemyslím si, že bych se už teď udržel na nohou. Viteály ve mně vždycky uvolní něco strašného, víš?“

„Vím,“ řekl Neville. „Zůstaneš s ním, Lenko?“

Lenka přikývla. Nevillův zrak na chvíli smutně spočinul na jeho dvou přátelích. Pak přešel k Hermioně, jemně ji vzal za paži a vedl ke dveřím.

„Vy ostatní byste se pravděpodobně měli ještě vrátit do společnosti,“ řekl a znělo to jako příkaz.

Lily si vyměnila pohled s Remusem.

„My zůstaneme s Lenkou a Harrym,“ slíbila. „Ostatní se můžete vrátit ke zbytku Řádu.“

Knihovna se v překvapivě krátkém čase úplně vyprázdnila. Zůstali pouze Remus, jeho žena a dva mladiství na podlaze uprostřed místnosti.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak Lily popošla a sedla si vedle Lenky.

„Tohle si já nemyslím,“ řekla to, co měla na jazyku už od chvíle, kdy viteál promluvil. „Nemyslím si, že jsi blázen, Harry. Ani trochu.“

Harry na ni pomalu a unaveně mrknul.

„Tak mě jen dál poznávejte. Velmi brzy změníte názor,“ slíbil jí unaveně.

Lily chvíli vypadala, že se s ním hodlá hádat, ale pak si uvědomila, že Harry není ve stavu diskutovat.

„Kdo to byl?“ zeptala se místo toho. „Ta dívka. Musela pro tebe znamenat opravdu hodně, když se ji proti tobě snažil použít.“

Snad poprvé od chvíle, kdy se potkali, se Harry podíval Lily do očí a neuhnul. Remus cítil, jak se mu zvedá tep. Tohle mohlo pro oba dva znamenat tolik. Kdyby konečně zvládli navázat spojení, kdyby se Lily dokázala přenést přes svoje trauma a přiblížit se k tomu chlapci, který by mohl být jejím synem...

Ale Harryho pohled, i když zakotven v jejím, byl prázdný, nevyjadřoval nic a po dlouhém, dlouhém tichu otočil hlavu a přerušil jejich spojení.

„Jdu teď spát,“ prohlásil, zavřel oči a předstíral, že už tu prostě není.

Lily klesla ramena. Zhluboka se nadechla a přivřela oči. Remus se zvedl ze židle, aby k ní přešel, ale v tom se Lenka nahnula a začala Lily zlehka hladit po vlasech.

„Povím vám příběh,“ nabídla tiše, „o hrdinovi a jeho jediné pravé lásce.“

Lily vzhlédla, vyhledala Remusův pohled a ten přikývl. Většinou v Lenčiných vysvětleních nenacházel smysl, ale začínal si uvědomovat, jak jsou důležitá. Možná tohle pomůže.

„Ano, prosím,“ zašeptala Lily a opřela se o Lenčinu dlaň, stejně jako Harry před pár minutami.

„Navzdory slávě a věhlasu, které na něj čekaly,“ začala Lenka upjatým hlasem, „vyrostl hrdina našeho příběhu nenáviděn. Nikdy nezažil lásku, takže když se navrátil do své rodné země a potkal dívku, která byla krásná a laskavá, nepoznal, že je jeho osudem. Po mnoho let proto zůstával slepý, i když v něm rostla silná touha po lásce.“

I když se Remus snažil rozluštit její slova, nemohl si pomoci a tiše se uchechtl. Zatímco Lenčin předchozí příběh zněl jako pohádka, plný opakování a symboliky, tento vykazoval znaky románu z devatenáctého století - hrdina, kterému nikdo nerozumí a tak dále.

„Když konečně otevřel oči a uviděl ženu, ve kterou tato mladá dívka vykvetla, jeho srdce se naplnilo žalem. Jakkoli toužil být s ní, věděl, že jeho láska je zapovězená. Protože náš hrdina byl prokletý osudem tak temným a hrůzným, že se o něm neopovažovali šeptat ani bohové.

Avšak navzdory své bezútěšné budoucnosti se této příležitosti, kterou mu seslala sama štěstěna, chopil, a dovolil sám sobě milovat a být milován. Po pár drahocenných měsíců našel útěchu v náručí své osudové lásky. Jejich oddanost jeden druhému se zdála dost silná, aby na chvíli zastavila čas.“

Lenka se na chvíli odmlčela a usmála se, její oči viděly něco vzdáleného a krásného. Lily se k ní nakláněla a hltala každé její slovo, ale Remus se už snažil obrnit. Slyšel dost Lenčiných příběhů na to, aby věděl, že temnota brzy vstoupí i do tohoto.

„Nastal svatební den jejího bratra. Den, který měl být plný radosti. Den, který skončil zlomeným srdcem a zkázou. Protančili celý den, dívčiny dlouhé rudé vlasy vlály v lehkém večerním vánku a na pár bezchybných hodin bylo vše v pořádku.

Avšak poté strážce spustil alarm a dovnitř ze všech stran vtrhly zástupy zla a změnily výjev lásky v bitevní pole. Chyceni v pasti, bojovali svatební hosté statečně, od nejmenšího dítěte po tu nejstarší ženu, ale jeden po druhém byli zajati nebo povražděni, dokud nezůstala poslední malá skupinka, která ochraňovala hrdinu, jeho přátele a jeho lásku. Z dívčiny velké rodiny už naživu zůstali pouze tři - ona a její dva bratři. Dokonce i mladí novomanželé, sezdaní pouze před pár hodinami, by tu noc zahynuli, kdyby neodešli dříve.“

Lilyiny oči se rozšířili v šokovaném úžasu a Remus v nich viděl odraz své vlastní bolesti. Lenka však mluvila dál tím samým upjatým, teatrálním způsobem, jakoby vyprávěla příběh Davida Copperfielda, ne životní příběh svého přítele Harryho, který ležel přímo vedle ní a stále předstíral spánek.

„Nakonec našeho hrdinu a jeho přátele zachránila pouze oběť jejich nejvěrnějších ochránců. Když se pak od té ohavné scény znázorňující všechny jejich ztracené naděje přemisťovali pryč, srdce uvnitř jejich hrudí pukla. Tolik mrtvých a přitom věděli, že v následujících měsících pro ně zemřou další.

Ale byli stále jen děti, a stále věřili, že budou mít navždy jeden druhého. A tak, i přes všechen zmatek a temnotu a plameny, se náš mladý hrdina držel své lásky, pevně ji svíral a nesl s sebou. Nikdy ji nepustí, přísahal sám sobě, ani kdyby si pro něj přišla sama smrt.“

Lenčin hlas se lehce zlomil. Zhluboka se nadechla a pokračovala. Tiše a bezmyšlenkovitě rukou nahmatala Harryho hruď a spočinula na ní, jako by se chtěla ujistit, že stále dýchá.

„Avšak nakonec to nebyl on, pro koho si přišla smrt. Ještě dlouho to neměl být on. A tak když se konečně ocitli v bezpečí a přišlo svítání, uviděl, že to jediné, co svírá v náručí, je mrtvé tělo, již dlouho studené. Tělo, které už nikdy nebude tančit.“

Lenčin hlas utichl. Hodiny na knihovně tikaly. Remus se zhluboka, zoufale nadechl.

Zpod zavřených víček, která vypnula celý svět kolem něj, stekla po suché, tak suché tváři Harryho Pottera jedna jediná slza.

_______________________________________

A/N: ‚Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci‘ – Shakespeare, ,Jak se vám líbí‘


20. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/20/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n       Beta: arabeska



 

Kapitola 20

Nemůžu se mu dostat pod kůži, Remusi,“ prohlásila Lily nešťastně dalšího rána. „A většinu času mám dojem, že on vlastně ani nechce, aby se mi to podařilo.“

Po událostech minulého večera se Remus s Lily rozhodli, že si zaslouží soukromou snídani. Potřebovali čas, aby si promluvili - vlastně čas na všechno. U Merlina, vždyť bylo dvacátého prosince a oni ještě ani nepomysleli na vánoční dárky.

Vždyť si vzpomeň třeba na minulý večer. Nejdřív předvedli v Albusově kanceláři ukázku šílenství, potom přešli k děsivé kompetentnosti a zakončili to záchvatem deprese, a to vše ve dvou hodinách! A pak, po tom, co ležel na koberci a truchlil pro svou mrtvou přítelkyni, si Harry jen tak s úšklebkem vyskočil a vrátil se zpět do Bradavic, jako by se nic nestalo!“

Já vím,“ řekl Remus. Překvapilo ho to stejně jako Lily. Ale v hlavě mu stále hlodal ještě jiný problém. Bylo nad slunce jasné, že Lenčiny příběhy, jak podotkla Hermiona, se zakládají na pravdě a taky že pojednávají o Harrym a ostatních. Pokud se nemýlil, pokud ty dvě děti, které zemřely, jsou Ron a Ginny, pokud Hermiona je tou chytrou, Neville tím silným, Lenka tou dívkou, která pozoruje a vidí... Pak to, co znamená ten příběh o chlapci a příšeře pro Harryho...

Zatím nenašel odvahu říct to Lily.

Jako by vyloženě předpokládal, že ho odmítnu, a přitom mi nedává žádnou šanci, abych ho vůbec poznala,“ pokračovala Lily. „Je to jako by na to odmítnutí čekal.“

Možná se právě tohle naučil,“ nadhodil Remus tiše. Vzpomínal nato, jak viteál syčel (Vše, co jsi kdy měl, je pryč) a na Lenčin příběh z předchozího večera (Hrdina našeho příběhu vyrostl nenáviděn a nikdy nepoznal lásku). „Možná, že nikdy neměl nikoho, komu by na něm záleželo.“

Lily odmítavě zavrtěla hlavou.

To není možné,“ nesouhlasila. „Přece jakkoli rozdílný jejich svět je, pořád by měl přátele a ty a Severus byste se o něj starali. Podívej, jak se chová k Siriusovi. Očividně jej v jeho dimenzi znal a měl rád.“

To asi ano,“ souhlasil Remus, avšak v hlavě mu zněla část z Lenčina úplně prvního příběhu. Chlapec, který byl ukrytý ve skříni, řekla o Harrym, a pokud to byla pravda, pokud opravdu strávil své dětství odříznutý od všech ostatních...

Myslím, že důležitější otázka je, jestli ho chceš poznat, Lily,“ vyslovil tiše. „Dali velmi jasně najevo, že tady nehodlají zůstat, pokud se odtud vůbec dá odejít. A je už skoro dospělý. Takže ne že by tě potřeboval...“

Podíval ses na něj vůbec?“ zeptala se Lily rozzlobeně. „Pokud kdy existoval chlapec, který někoho potřebuje, je to Harry! Nevím, co všechno se mu stalo, ale je úplně jasné, že už dlouho nemá v životě žádného dospělého člověka, na kterého by se mohl naprosto spolehnout.“

A jsi si jistá, že bys tím člověkem mohla být ty?“

V té otázce se skrývalo mnoho - Lilyina minulost a jejich vlastní rány, Lilyina vznětlivost a Harryho netečnost. Místo aby otázku jen tak odbyla, Lily se na dlouhou chvíli odmlčela a usilovně přemýšlela.

Nejsem si jistá, Remusi,“ svěřila se tiše. „Ale musím se o to pokusit. Mohl by být můj syn!“

Ještě chvíli pak rozmlouvali, porovnávali své postřehy a lámali si hlavu nad Albusovým chováním, divili se, že byl Lucius minulý večer tak obezřetný, a taky uvažovali, zda Harry naváže kontakt s Ronem nebo Jamesem.

Avšak ani když na dveře zaklepal Severus, aby doprovodil Remuse do knihovny, na žádnou z otázek stále nenašli odpověď.

Myslím, že bychom se teď měli na chvíli zabývat problémem identifikace jejich dimenze,“ navrhl po cestě Remus Siriusovi. „Co vím, dočista jsme vyždímali všechny zdroje v knihovně, které se zmiňují o prokletích duše. A je mi už docela hloupé zkoumat viteály, když vím, že ředitel o nich pravděpodobně ví všechno.“

Nehledě na to, že to je to poslední, co můžeme udělat, když nám v podstatě vyřešili náš problém s viteály,“ souhlasil Severus klidně a po krátké odmlce dodal: „Hermiona to s tou prací přehání.“

To oni všichni,“ řekl Remus a zněl přesně tak zasmušile, jak se cítil. Události předchozího večera jim otevřely oči ve více než jednom ohledu.

Viděl jsi to jako první, že?“ zeptal se pak Severuse, který po něm střelil tázavým pohledem. „V jak špatném stavu jsou. Když ses vrátil z toho rozhovoru s Hermionou, úplně první večer, už jsi věděl, čím si prošli. Proto se vůči ní chováš tak ochranářsky. Ale jak jsi to zjistil? Neřekla ti to, teda pokud jsi ve svém shrnutí něco nevynechal.“

Severus pokrčil rameny a dlouho tiše přemýšlel. Teprve až když přišli do knihovny a vybrali si stůl v ústraní, odpověděl:

Vím, jaké to je, být zoufalý,“ řekl tiše. Najednou jim bylo znovu dvanáct let a Severus si mohl oči vyplakat, protože Remus objevil modřiny na jeho zádech. „A poznám to. Skrývají to dobře, nebo už jsou tak dlouho pod tlakem, že se ani sami nepoznávají, ale ocitli se na hraně. Každou chvíli se můžou zlomit.“

Pokrčil rameny, nesmělý jako vždy, když mluvil o pocitech, pravý Zmijozel, a začal shromažďovat knihy, které by se jim mohly hodit k výzkumu.

Remus cítil, jak mu v krku roste těžký knedlík. Vybavil si Harryho výraz v momentě, kdy poprvé spatřil Lily, to, jak Hermiona hlídkovala u svých zraněných přátel, jak jej Lenka včera večer chytila za ruku, vyděšená k smrti, a přesto ani na chvíli nezvažovala možnost útěku.

No,“ řekl, „tak se prostě musíme postarat o to, aby se nezlomili.“

_______________________________________

O půl hodiny později byli zcela ponořeni do práce, když se znovu otevřely dveře do knihovny a dovnitř vešla celá čtyřka, hluboce zabraná do diskuze.

Docela riskujeme, když tomuto světu pomáháme,“ pronesla Hermiona nervózně. Remus si uvědomil, že si nevšimli jeho a Severusovy přítomnosti, protože byli ukryti za policemi s knihami. „Možná riskujeme až moc. Možná bychom se měli soustředit jen na to, jak se vrátit zpátky, a nechat je, ať se svých viteálů zbaví sami?“

Harryho reakce byla okamžitá a rozhodná.

Nedovolím, aby se Sirius přiblížil k jakémukoliv viteálu,“ zasyčel. „Ani moje... ani Lily. Nejsou připraveni na to, co se může stát. Mohli by přijít k úrazu.“

Ale to my taky,“ přela se Hermiona. „Podívej... neříkám, že bychom je v tom měli nechat úplně samotné, ale možná by stačilo, kdybychom zorganizovali nějaký tréninkový kurz? Sami toho máme víc než dost, Harry.“

V nastalém tichu si Severus s Remusem vyměnili dlouhý, tázavý pohled. Bylo by více než trapné se teď prozradit, ale neudělat to jim připadalo jako porušení důvěry. Na druhou stranu - právě se jim naskytla vzácná příležitost, jak zjistit něco víc o pohnutkách svých hostů, ne?

A někde hluboko uvnitř se objevila další myšlenka, kterou Remus nedokázal potlačit: vzrušení, že se ti čtyři očividně v Bradavicích a v jejich blízkosti cítí natolik bezpečně, že nepodstupují obvyklý rituál odhalovacích kouzel.

Tréninkový kurz čeho?“ zeptal se Harry posměšně. „Jak si nechat roztrhat srdce na kousky? Jak se úspěšně vzdát naděje? Jak očekávat nemožné?“

Učit je to, co potřebují vědět, znamená vzdát se všeho, co chceme zachovat,“ řekla Lenka a Remus si byl téměř jistý, že to znamená, že souhlasí s Harrym.

Hele,“ hádala se Hermiona. „Nejsou to přece nevinné děti, ne? Jsou dospělí, a to dost bystří. Dokážou se rozhodovat sami za sebe - mají na to právo, stejné, jaké bychom měli mít i my, Harry!“

Rozhostilo se další ticho a Remus si dokázal živě představit, jak na sebe Harry a Hermiona nenávistně hledí přes celý stůl, Neville je oba sleduje a Lenka zírá do dálky.

Všechno, co jsme za poslední roky podstoupili,“ promluvil nakonec Neville klidným a silným hlasem, který vždy používal poté, co se nad něčím hluboce zamyslel, „jsme udělali kvůli tomu, abychom ochránili svoje milované. Kvůli tomu, abychom udrželi nevinné lidi v bezpečí.“

Zaváhal.

No, naši milovaní jsou už povětšinou mrtví,“ pokračoval. „Ale tady jsme narazili na jejich alternativní verze, které stále ještě žijí. Nestojí za to riziko, abychom to zkusili a ušetřili jim spoustu bolesti?“

Rozhostila se chvíle ticha a pak se ozvalo souhlasné mručení - z Hermioniny strany možná trochu zdráhavé, ale souhlasné.

A co vaše bolest?‘ pomyslel si Remus tiše.

Ale nikdo z nich tu otázku nevyslovil nahlas, takže samozřejmě nepřišla odpověď. A možná že žádná ani neexistovala. Po nějaké době Harry s Nevillem opustili knihovnu a Lenka s Hermionou vzápětí zamířily do oddělení s omezeným přístupem, takže se Remus se Severusem mohli nepozorovaně proplížit ven.

_______________________________________

Následující dva dny uběhly jako voda a ve všech situacích, v nichž figurovali mezidimenzionální cestovatelé, také značně záhadně. Co chvíli se roztahovali po knihovně jako špinavé, umolousané pozůstatky povodňové vlny. Hermiona se zdržela jen na tak dlouho, aby zjistila novinky ze Severusova a Remusova výzkumu, a pak zase na celé hodiny zmizela a odmítala jim prozradit, kam pořád všichni chodí a co dělají.

Lily se s nimi pokoušela domluvit po dobrém, avšak bez úspěchu - Hermiona všechny její argumenty odpálkovala a zakončila to dost posměšnou poznámkou: „Jestli nechcete, abychom vám ten problém pomohli vyřešit, stačí říct.“

Severus se s nimi pokoušel vyjednávat; bez úspěchu - sliboval jim lektvary ze svých soukromých zásob, pokud vezmou někoho z nich s sebou, ale Neville pouze zatřásl hlavou a odmítal se o tom nadále bavit.

Sirius se je pokoušel sledovat; bez úspěchu - dvakrát jej setřásli šikovnou kličkou a zanechali neschopného slova, dvakrát jej uřkli a jednou na něj někdo (Remus si byl docela jistý, že Harry) poštval Filche, takže strávil půl nervydrásající hodiny hádkou se školníkem o novém systému trestání, o kterém nikdo z nich doposud neslyšel. Potom to vzdal.

Čtveřice se s nimi sice účastnila snídaní a večeří, avšak z útržkovitých rozhovorů, které se jim při těchto příležitostech dařilo zachytit, se nic moc nedozvěděli - Harry a jeho přátelé buď záměrně mluvili v hádankách, nebo se zmiňovali o tolika odlišných věcech, že se v tom zkrátka ztráceli.

...ukázalo se, že Uršula je v tomto světě stejná koketa jako u nás,“ pronesl Harry během snídaně dvacátého prvního prosince, po tom co se objevil se zaprášeným a zmáčeným koženým deníkem, který měl přímo uprostřed velkou díru, jako by jej někdo propíchl mečem. „Pár nesmělých slov zašeptaných do ouška a dosáhl jsem svého.“

A to ses před ní ani nemusel vykoupat,“ řekl Neville s vážnou tváří a Lenka se zachichotala.

Harry použil na oplátku onu věc, která pravděpodobně bývala viteálem, aby přetáhl svého přítele po hlavě. Ten uhnul právě včas a převrhl mísu s kaší. Celé by se to zvrhlo v snídaňovou bitvu, kdyby nezasáhla Hermiona (pravděpodobně už měla za sebou tři hodiny v knihovně), která jim připomněla, že za hodinu a půl mají odcházet do ‚domu Gauntů‘. Ať už to bylo kdekoli.

Toho večera Neville nemohl pořádně hýbat pravou rukou, jako by ji měl poraněnou, a Harrymu se přes celou levou tvář táhly pomalu blednoucí spáleniny. Ale vypadali dobře naladěni a v průběhu večeře nemilosrdně popichovali Hermionu ohledně ‚pokušení prstenu‘ a o jejích skrytých touhách po ovládnutí celého světa.

Hermiona nabrala sytě rudý odstín a omluvila se od stolu dříve, aby mohla strávit ještě několik hodin v knihovně. Neville a Harry se však shlukli kolem nic netušícího Siriuse a začali se jej vyptávat na velmi konkrétní informace ohledně jeho bratra Reguluse a jeho napojení na Smrtijedy.

Nato je Sirius několikrát ujistil, že jeho bratr, jakkoli přitahován ideologií čisté krve, kterou celý život hlásali jejich rodiče, se po prvním ročníku v Bradavicích velmi změnil. Nejen že přišel do kontaktu se Severusovým a Siriusovým velmi odlišným pohledem na svět, ale také s velkým počtem mudlorozených. Ve skutečnosti, jak jim Sirius s hrdým úšklebkem vysvětlil, Regulus měl nyní za ženu jednu mudlorozenou čarodějku a s její pomocí přeměnil dům na Grimmauldově náměstí 12 v učiněné nebe pro celou svoji pětičlennou rodinu.

Tuhle část historie rodiny Blacků evidentně mezidimenzionální cestovatele nepřijali moc dobře.

V tom případě je medailonek stále ještě v jeskyni,“ řekl Neville vážně a Remus už je znal natolik dobře, aby poznal, že ho nyní trápí skutečné obavy. „A budou na něm stále ještě všechna ochranná kouzla.“

Harry a Neville si vyměnili jeden z těch dlouhých, nečitelných pohledů, které vypilovali skoro až do uměleckého díla.

Ano,“ řekl poté Harry a bylo v tom mnohem víc, než jen souhlas s Nevillovým prohlášením.

Hermioně se to vůbec nebude líbit,“ podotkl Neville a po dlouhé odmlce dodal: „A mně se to taky nelíbí, Harry.“

A Harry pouze přikývnul a otočil se k Remusovi.

Potřebujeme se sejít s ředitelem i s vámi všemi. Za půl hodiny?“

_______________________________________

Tohle je diadém Roweny z Havraspáru,“ řekl Harry o hodinu a půl později a dost neuctivě hodil zmíněný šperk na stůl. „Byli jste u toho, když jsme zničili viteál uvnitř něj.“

Čtyři mezidimenzionální cestovatelé, Albus, Remus, Lily, Severus a Sirius se nacházeli v ředitelně.

Pak vedle diadému položil kožený zápisník, kterým se oháněl předchozího večera.

Tohle je deník Toma Raddlea, pravděpodobně první viteál, který Voldemort kdy stvořil. Během prvního ročníku studia Ginny Weasleyové ho jeden z Voldemortových Smrtijedů schoval mezi její věci, a tak se deník dostal do Bradavic.

Na okamžik mu přes tvář přelétl stín žalu, ale hned zase zmizel. Remus i ostatní už Harryho poznali dostatečně dobře na to, aby se naučili, že nestojí o utěšování.

A tohle,“ pronesl nakonec a přidal na hromádku prsten s puklým černým kamenem, „je Gauntův dědický prsten. Až do včerejšího večera byl viteálem. A stále je jednou z relikvií smrti - kámen vzkříšení, abych byl přesný.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Děláte si z nás srandu?“ zeptal se pak Sirius. „Relikvie jsou jen legenda, to ví snad každý.“

Relikvie?“ otázala se Lily. Nyní už existovalo pouze několik málo znamení jejího mudlovského původu, ale toto k nim patřilo. „Není to z té staré pohádky?“

Bezová hůlka, neviditelný plášť a kámen vzkříšení,“ objasnil Severus tiše. „Údajně darovány bratrům Peverellovým samotnou Smrtí.“

Přesně tak,“ skočil mu do řeči Sirius, „legenda.“

Pravda,“ opravila jej Hermiona ostře. „Jak může váš ředitel dosvědčit. Nicméně na tom nezáleží. Na čem záleží je, že včetně smrti vašeho Nevilla jsou zničeny čtyři viteály.“

Pokud je tohle skutečně kámen vzkříšení, můj drahý chlapče,“ řekl Albus klidně a ignoroval Hermioninu snahu změnit téma, „pak je to velmi cenný artefakt. Jsi si jistý, že si jej nechceš ponechat?“

Harry se zašklebil.

Ne, děkuji,“ řekl jako chlapec, kterému někdo nabídl další porci špenátu. „Mám svůj vlastní. Navíc by tenhle kámen stejně dokázal vyvolat jen mrtvé z tohoto světa, tudíž by mi stejně k ničemu nebyl. Jakože, musel bych jen znovu vysvětlovat, kdo jsem, a to nešlo moc dobře ani s těmi živými, co jsou tady, že ano?“

Odmlčel se, ale když se Lily nadechovala, aby porušila ticho, nenechal ji promluvit a pokračoval.

Každopádně to znamená, že momentálně existují už jen tři viteály: Nagini, mrzimorský šálek a zmijozelův medailonek. Voldemort si drží Nagini u sebe, takže byste si ji měli nechat na konec, jinak se dozví, co máte v plánu. Je docela pravděpodobné, že se šálek nachází v trezoru Lestrangeových. Tam byste nám měli zajistit povolení ke vstupu. Pokud s tím mimochodem nepohnete, mohli bychom se ke Gringottovým vloupat znovu.“

Vyměnil si pohledy se svými přáteli a Remus ani za nic nedokázal usoudit, zda žertuje či ne.

Medailonek vyřídíme dnes v noci. Nechám vzpomínku na jeho polohu v myslánce a vše, co o něm vím, řeknu řediteli. Pro případ, že bychom se nevrátili.“

Tohle prohlášení způsobilo v přítomných zvláštní reakce. I když obyvatelé Remusova světa nesouhlasili se smýšlením ‚osamělých lovců‘ té čtveřice, už před mnoha dny přistoupili k pasivnímu postoji, a tak prostě tohle prohlášení dokázali vzít a nijak je to nevykolejilo.

Avšak Lenka vypadala upřímně šokovaná a Hermiona se zlostně naježila.

Ne, nevyřídíme to dnes v noci,“ nesouhlasila. „Vůbec nevíme, jak se dostat přes jeho ochrany. Najít řešení nám může zabrat pár dní, možná i déle.“

Harry se na ni podíval a zakroutil hlavou.

Když Brumbál navzdory rokům výzkumu nenašel řešení, opravdu si myslíš, že se to podaří tobě, Hermiono?“ zeptal se. „Ne. Známe jeden způsob, jak se přes ochrany dostat, a já budu ten, kdo to udělá. Rozhodnuto.“

Zírala na něj.

To snad nemyslíš vážně,“ řekla tiše. „Víš, co to znamená, lépe než kdokoli jiný! Jak nad tím můžeš vůbec uvažovat?“

Remus se zase cítil úplně ztracený a viděl, že se ta samá emoce odráží i ve tvářích jeho přátel. Dokonce i Albus ztratil svoji vyrovnanost a podmračeně Harryho a Hermionu pozoroval. Ti se teď však nacházeli ve svém vlastním světě. Nevnímali dokonce ani stálou přítomnost Lenky a Nevilla po svém boku.

Už to chci mít za sebou, Hermiono,“ zašeptal Harry. „Chci to dokončit a vrátit se do našeho světa a konečně si odpočinout. Žádám o tolik?“

Nemluvíme tady o nebezpečné výpravě, Harry,“ Hermiona také šeptala a visela na něm tím prosebným pohledem, který u ní Remus viděl pouze jedenkrát; když si Harry vzal dávku Felixe, než šli do bitvy. „Mluvíme o jistotě smrtelného zranění, Harry. A nikdo netuší, jaké jsou dlouhodobé následky - zemřel dřív, než kdokoli dostal šanci to prozkoumat. Tohle je šílenství.“

Harry pouze pokrčil rameny.

Jenom Voldemort mě může zabít, a jak se potvrdilo loni, pasti, které nastraží, na mě neplatí. Už teď jsem poškozené zboží, Hermiono, tak co je oproti tomu trochu šílenství navíc?“

O čem to mluvíte?“ přerušila je Lily, ale ani jeden z nich nedal najevo, že by ji slyšel.

Harry smutně pozoroval svoji kamarádku a v koutcích úst mu hrál lehký úsměv. A Hermiona byla bílá jako stěna, rty stažené do rozzlobené linky, ruce sevřené v pěsti tak pevně, až jí zbělaly klouby.

Remus si ustaraně uvědomil, že vypadala přesně jako v momentě, než seslala na Luciuse Crucio.

A když pak promluvila, bylo to tím samým tónem.

Ven, Harry. Hned.“




PP: S omluvou hlásím, že další kapitola se tu objeví až v pátek 28.8. Prázdninový režim všech, co se na Etapách podílí, se občas nedaří úplně sladit.





21. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/21/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska



Pozn.autorky:

V této kapitole je jedno sporné tvrzení – že Brumbál byl v jeskyni už minimálně jednou předtím, než se tam vypravil s Harrym. V knize se píše, že ji nenavštívil. Ale pokud se člověk zaměří na způsob, jakým na ten výlet připravoval Harryho, těžko se mi tomu věří. Donutí jej přísahat, že poslechne každý jeho rozkaz, jako by věděl, co po něm bude muset chtít. A ví úplně přesně kam jít a co dělat. Když vezmeme v potaz Brumbálovy manipulativní sklony (koneckonců přiměje Snapea, aby ho ten samý večer zabil) a skutečnost, že Harrymu už předtím neřekl spoustu věcí, nezdá se mi těžké uvěřit, že lhal. Dokonce i sám Harry se tomu divil („Byl snad tohle důvod, proč ho Brumbál vzal s sebou – aby ho donutil vypít lektvar, který mu bude působit nesnesitelnou bolest?“ Princ dvojí krve, překlad: Medek). Ale to je pouze můj názor. Považujte to za výklad kánonu nebo lehké pokroucení faktů - jak chcete.

Také: Varování pro tuto kapitolu – je depresivní. Nechci vám nic posouvat, ale vážně, tahle je fakt depresivní. Tu příští nám odvypráví Lily a bude zase humorná. Nebo alespoň o něco humornější, než je tahle…

Pozn. překladatelky: V této kapitole se nachází větší než obvyklé množství narážek na různé kulturní jevy. Jelikož sama autorka ke všem z nich na konci kapitoly přikládá vysvětlení, nehledala jsem jiné paralely.


_______________________________________


Kapitola 21

Chci vysvětlení,“ požadovala Lily. „Hned.“

Tak přesně tenhle tón použila, když chtěla Luciusi Malfoyovi říct, že by se měl raději sebrat, než se stane terčem posměchu celých Bradavic – a on poslechl. Tón, který použila, když vyhrožovala Bartymu Skrkovi – a on neposlechl. Zpřelámala mu všechny kosti v těle.

Tón, kvůli kterému před ní bradavičtí studenti v panice prchali a její přátelé – a manžel – kývli na cokoli, cokoli, co by mohla chtít.

Očividně to zabíralo i na mezidimenzionální cestovatele. Měli to zkusit už dávno.

Neville si dobře prohlédl její výraz a pak začal vyprávět.

Zmijozelův medailonek je ukrytý v jeskyni u moře. Kromě krevních štítů a dost ošklivé armády neživých je chráněn lektvarem, který se musí vypít do poslední kapky – dobrovolně. Způsobuje však… psychická bolest je možná ten nejvýstižnější výraz. Kdo ho pije, je nucen vzpomínat na všechny špatné události svého života; prožije znova každou bolestivou, traumatickou chvíli a je proti tomu úplně bezmocný.“

V Harryho životě se stalo hodně špatných věcí,“ konstatovala Lenka a vůbec ničemu tím nepomohla. „Lektvar nebude vědět, co si vybrat. Možná, že ho to zmate a místo toho mu ukáže strachopudy?“

Neville se natáhl a chytil ji za ruku.

O tom pochybuju, lásko,“ řekl tiše.

Takže něco jako tekutý bubák bez jakékoli šance na ochranu,“ shrnul to Sirius. „A není žádný způsob, jak tu tekutinu prostě nechat zmizet? Jak obejít ochrany, aniž by ji kdokoli musel pít?“

Neville zakroutil hlavou.

Brumbál žádný nenašel,“ řekl. „A to i když po něm pátral opravdu usilovně. Jeho obraz nám později prozradil, že tu jeskyni předtím navštívil několikrát, aby ochrany analyzoval a mohl tak přijít na jiné řešení. Neřekl to Harrymu, ale přesně věděl, co jej čeká, a přesto do toho šel.“

Zhluboka se nadechl.

Brumbál tam vzal Harryho a donutil jej nalít mu lektvar do krku. Muselo to být strašné. A vše úplně k ničemu, protože ten medailonek byl falešný.“

Neville zaváhal.

Náš Albus Brumbál té noci zemřel,“ dodal poté a z nějakého důvodu během svých slov velmi pozorně sledoval Severuse.

Všechny pohledy v místnosti se stočily k Albusovi, což působilo skoro až komicky.

Ten si dolil šálek čaje a setkal se bez zaváhání s jejich zraky.

Zdá se, že jsem byl v jejich světě jiný, zatvrzelý muž,“ vysvětlil klidně. „Samozřejmě že jsem tam ztratil mnohem více než v této dimenzi a obával jsem se budoucnosti, ale stejně – nemohu popřít ten pocit hanby za přestupky svého dvojníka.“

Severus si spojil dvě a dvě dohromady jako první.

Takže Harry má v úmyslu vypít ten lektvar,“ řekl pomalu, „a na vás ostatních je zničit viteál?“

Neville se nepokojně zavrtěl na židli.

Ano,“ přiznal. „Je to zatraceně nebezpečný plán, ale po pravdě ten nejlepší, který máme.“

Nemuselo by to být tak zlé,“ řekla Lenka, ale nezněla moc přesvědčeně. „Harry je na své nejhorší vzpomínky zvyklý. Nepřekvapí ho.“

To je fakt pitomý argument,“ řekla Lily ostře.

Lenka pokrčila rameny.

Harry je často pitomý,“ nadhodila, „takže ten argument sedí.“

Ne,“ nesouhlasila Lily. „Musí existovat jiné řešení. Mohli bychom se o ten lektvar podělit. Nebo vytvořit magickou přepravku. Nebo použít obraceč času a spotřebovat lektvar postupně…“

Neville jenom zakroutil hlavou.

Bohužel, nic z toho nebude fungovat. Neusuzujeme tak jen z názoru profesora Brumbála – ten lektvar byl podroben důkladnému výzkumu. Podařilo se extrahovat jeho stopové množství z ředitelova těla; analyzoval jej Křiklan a později profesor Snape – ten se na to místo dokonce vypravil a pečlivě zkoumal jeskyni a všechna kouzla obklopující lektvar, protože jsme si mysleli, že by Voldemort mohl klidně použít tenhle druh ochran znovu někde jinde. Žádný z výzkumů neprokázal, že by existovalo ještě jiné řešení, a zdá se nemožné vytvořit protijed.“

Lily znovu otevřela ústa, připravena se hádat, ale Neville ji přerušil.

Harry má pravdu. Pokud profesor Snape, Křiklan ani Albus Brumbál osobně nenašli jiné řešení, tak žádné neexistuje.“

Takže prostě necháte Harryho, aby vypil jed?“ zeptal se zděšeně Sirius.

Neville se znovu nervózně zavrtěl.

Hermiona se o tom s Harrym právě dohaduje,“ řekl. „Oni jsou naši vůdci. Přijmu jejich rozhodnutí.“

Přesto z toho nevypadal zrovna šťastně.

Půjdu taky,“ prohlásila najednou Lily a stoupla si. Židle zaskřípala po dlaždicích.

Neville zakroutil hlavou.

Nebudou vás tam chtít,“ nesouhlasil.

Víš co?“ zeptala se Lily. „To je mi jedno. Chápu, že jste zvyklí dělat si věci po svém, a já uznávám vaše schopnosti, Neville. Ale my jsme taky dospělí a ne děti, které se nechají vodit za ručičku a nekladou žádné otázky. A to, co právě venku probírají, není něco, co mají právo rozhodnout jen sami dva. rozhodnu, kdo se pro mě obětuje. Takže tam jdu taky.“

A jak Lily vystřelila z kanceláře, zanechala za sebou ohromeného Nevilla, usmívající se Lenku a velmi pyšného Remuse.

_______________________________________

Ne zase tolik za sebou, samozřejmě, protože Lilyin odchod byl signálem pro všechny. Tak to bylo většinou – Lily ztratí trpělivost nebo učiní rozhodnutí, a všichni se plahočí za ní (‚Jako kachňátka‘ podotkl jednoho večera pohrdavě Severus, ale přesto, když se ocitla v této náladě, bez váhání ji následoval i on).

Ač byla v tomto rozpoložení, nedostala se Lily moc daleko, protože Hermiona a Harry zašli pouze za roh a nyní stáli uprostřed chodby. Tentokrát mu ale Hermiona neplakala na rameni. Spíš vypadala, že se chystá uchýlit k násilí.

Navzájem se měřili odhodlanými pohledy a oba zcela ignorovali nově příchozí. V takových situacích si Remus pokaždé uvědomil, jak blízko si ti dva jsou – jako by si vytvořili svůj vlastní malý svět, do kterého neměli přístup dokonce ani Lenka s Nevillem.

V našem týmu jsi ta nejcennější osoba, Harry,“ hádala se rozzlobeně Hermiona. „Už jen ze strategického hlediska je úplná pitomost, abys ten lektvar vypil ty!“

Musím to udělat já,“ Harry neustoupil ani o píď. Dokonce nezmínil ani žádné ‚nebo‘. Zdálo se, že se rozhodl a bude tvrdohlavě čekat, dokud to všichni nepřijmou.

Hermiona však nevypadala, že je ochotná se s jeho rozhodnutím smířit.

Ty a to tvoje pitomé zachraňování lidí, Harry! Nic ses za ty roky nenaučil, že? Pořád zachraňuješ holky před troly všude, kde můžeš! Jsou i jiné možnosti!“

Nejsou, a ty to víš.“

Mohli bychom unést Umbridgeovou, nebo možná Lockharta – oba stejně jenom zbytečně zabírají prostor. Mohli bychom donutit je , aby to vypili. Nebo možná nějakého Smrtijeda.“

Remus i ostatní se nepohodlně ošili, když zaslechli tyto dost nemorální návrhy, nicméně jediný pohled na jeho ženu Remusovi prozradil, že alespoň na chvíli zvažovala ty samé možnosti. Přemýšlel, jestli by měl někdo z nich zakročit a přerušit jejich rozhovor, ale Hermiona ani Harry si jich vůbec nevšímali.

Ten lektvar se musí vypít dobrovolně,“ odpověděl Harry trpělivě. „Nebuď hloupá, Hermiono.“

No, tak od toho tu je Imperius, ne?“

Harry se uchechtl a vrhl na ni obdivný pohled.

Vždycky zapomínám, jak jsi zatraceně nelítostná,“ konstatoval.

Jsem jen tak nelítostná, jak je nutné,“ střelila zpět. „Prosím, Harry!“

Ale on jen zakroutil hlavou.

Viděl jsem, jak tu odpornou věc pil někdo jiný, Hermiono, a nemůžu to dovolit. Ne znovu. Mnohem jednodušší je pro mě obětovat sebe než jiné.“

A očekáváš, že tě tím jedem budu krmit já?“ zakřičela. „Donutíš mě k tomu, i když přesně víš, jak strašné to pro mě bude?“

Pouze pokrčil rameny a unaveně se pousmál.

Už jsem prostě takhle sobecký,“ řekl. „Prosím, Hermiono. Přijmi to. Pro mě.“

Dokonce i Remus slyšel v jeho slovech tu konečnost – Hermioně muselo být nad slunce jasné, že svůj názor nezmění.

To uvědomění ji zjevně uklidnilo a začala zase vnímat své okolí. Napřímila se, pohledem přeletěla místnost a pak se znovu zaměřila na Harryho.

Jestli mě k tomu opravdu donutíš,“ promluvila tiše, „nikdy ti to neprominu. Úmyslně mi tím ublížíš, Harry. To opravdu chceš?“

Harry se na ni smutně usmál.

Co chci já, není na pořadu dne už od Halloweenu 1981, Hermiono,“ řekl jemně. „Omlouvám se. Ale je to nezbytné.“

Hermioně klesla ramena. Vypadala připravená to vzdát. Ale Lily ne.

Ale my to nepřijmeme,“ vložila se do rozhovoru. „Tohle je náš svět, Harry. Naše viteály. Máme právo rozhodovat. A pokud jdeš do té jeskyně ty, půjdeme s tebou. S vámi všemi.“

Harry si podrážděně povzdychl, a když potom promluvil, bylo to tónem, z něhož bylo patrné, že zatímco Hermioniny námitky mu stály za rozhovor, ty jejich nejsou nic než pouhá nepříjemnost.

To nepřichází v úvahu,“ řekl.

Ale ano,“ nesouhlasila Lily. „Vím, že máš tu svoji divnou potřebu nás ochraňovat, Harry, ale ujišťuji tě, že jsme všichni schopní dospělí lidé a umíme se bránit sami…“

Ne,“ řekl Harry a jeho hlas nedával prostor pro diskuzi. „To není ten důvod, proč nemůžete jít. Já vás tam prostě nechci, Lily. Nikoho z vás.“

Lily se zhluboka, rozechvěle nadechla. Vypadala, jako by ji uhodil. Remus přemýšlel, jestli má zakročit a viděl, jak se ta samá otázka odráží ve tvářích Severuse a Siriuse. Ale čím by vůbec mohl argumentovat? Co v jeho životě mu dává nárok říkat Harrymu Potterovi co dělat a co ne?

Pak tedy kompromis,“ pronesl Albus a náhlá přítomnost jeho hlasu, plného síly, zkušeností a nesmírné laskavosti, zcela změnila atmosféru v místnosti. „Ostatní zde zůstanou. Ale půjdu s vámi já.“

Ne,“ zamítl Harry znovu, ale dokonce ani jeho konečné slovo se nedalo měřit se slovem Albuse Brumbála.

Ano,“ řekl. „Obávám se, že dokážu být stejně tak tvrdohlavý jako ty, Harry. Až doteď jsem dodržoval svůj slib a nevměšoval se. Jsem si vědom toho, že jste si ten slib vynutili nejen jako zkoušku, ale také jako nezbytnost. Avšak tuto situaci vytvořilo mé jiné já, a já jsem tudíž do celé věci dosti zapleten. A stejně tak jako si nárokuješ vypít ten lektvar kvůli mým činům, já si nárokuji být u toho přítomen – ze stejných důvodů.“

Ne,“ zopakoval Harry, ale jeho rozhodnost slábla.

Albus se usmál. „Dovol starci, aby se alespoň pokusil napravit své chyby, Harry.“

Ne.“

Ano, Harry,“ tentokrát promluvil Neville, klidný a vyrovnaný a s přesvědčením zrozeným z naprosté oddanosti. „Dokážu pochopit, proč tam nechceš ostatní. Ale profesor Brumbál by nám mohl být velikou pomocí. Nevzít jej s sebou by bylo hloupé.“

Mezi obětním beránkem a Jidášovou kozou je rozdíl,“ řekla Lenka a nedávalo to vůbec smysl.

Harry přesto stále váhal. Ale poté Hermiona zvedla zrak z podlahy, na kterou soustředěně zírala, a setkala se z jeho pohledem.

Prosím,“ zašeptala. „Prosím, Harry.“

A Harry to vzdal.

_______________________________________

Albus, Neville, Harry a Hermiona odešli po obědě. Neville vypadal zasmušile, Harry se choval, jakoby se ho to netýkalo, Albus jim všem na rozloučenou povzbudivě pokývl a Hermiona se vyhýbala všem pohledům.

Lenku nechali bez vysvětlení s ostatními a ona se k nim nepřidala, aby se rozloučila.

Remus strávil první tři hodiny jejich nepřítomnosti se svými přáteli a neúspěšně se je snažil uklidnit. Severus se trápil tím, jak Hermiona zvládne nalít do Harryho ten lektvar, Sirius byl naštvaný, že Neville netrval na tom, aby je mohli doprovodit všichni, a Lily zůstávala podezřele tiše (pouze skutečnost, že dokonce ani ona již před pár hodinami nedokázala vystopovat jejich přemisťovací trasu, dodávala Remusovi klid, že nepozorovaně nevyklouzne pryč a nebude Harryho a ostatní následovat).

Když pak na kopce okolo Bradavic padl soumrak, Remus vzdal snahy pomoci svým přátelům k duševnímu klidu – beznadějné případy – a vydal se hledat Lenku.

Našel ji na vrcholku Astronomické věže. Bylo zde velmi chladno a ledové poryvy větru oslabovaly dokonce i zahřívací kouzla. Drobná dívka to však zřejmě vůbec nevnímala. Vlasy jí létaly všude kolem hlavy, plášť se za ní vzdouval a vypadala jako jedna z romantických hrdinek Tennysových básní. Celou svoji pozornost zaměřovala na bradavické brány, odsud dobře viditelné, kam by se její přátelé po návratu přemístili.

Proč jsi nešla s nimi, Lenko?“ zeptal se. Už ji trochu znal a věděl, že nemá smysl chodit okolo horké kaše.

Začala, jakoby si ani nebyla vědoma jeho přítomnosti, a nespustila zrak z brány.

Nechtějí, abych se zranila,“ řekla tiše a její slova skoro odnesl vítr. „Dívat se na to, co bude muset Harry udělat, bude strašně bolet a já bych na to nikdy nezapomněla. A to oni nechtějí.“

Ale ostatní to bude bolet taky,“ namítl Remus a myslel přitom na Hermioninu zoufalou tvář. „Je to proto, že jsi nejmladší?“

To proto, že já jsem ta, které se nejlépe daří působit nevinně,“ řekla lehce. „Nemohou ochránit všechny ostatní, tak se snaží ochránit alespoň mě. Zachránit někoho je pro ně mnohem důležitější než další hůlka. Takže neprotestuju.“

Remus se domníval, že tomu všemu už konečně rozumí, hlavou i srdcem, ale její slova jako vždy vyvolala více otázek než odpovědí.

Proč?“ zeptal se tedy a bolestivě si uvědomoval vlastní bezmoc. Ale věděl, že je ta otázka důležitá, že je klíčem k tomu, aby té čtveřici dokázal porozumět a pomoct. „Chápu, proč mi vyprávíš ty příběhy, Lenko, a jsem za to vděčný. Chceš, abych vás pochopil, vás všechny. Ale mně se to nedaří. Připadá mi, že mi něco uniká, něco ohromně důležitého, co se vás čtyř týká, a bojím se, že tě zklamu a nepochopím to včas.“

Lenka poprvé odvrátila zrak od brány a pohlédla na něj.

Pochopíte,“ řekla klidně a naprosto přesvědčeně. „Možná že ne přímo vy, Remusi – myslím, že to Lily udělá ten poslední krok – ale pochopíte. Věřte Lachesis, že vás povede správným směrem.“

Ale proč?“ zopakoval bezmocně Remus. „Hermiona a Harry – jsou tak zlomení. Zdá se, že se nepřetržitě bojí jeden o druhého, ale je to jiné než ty a Neville. Proč? Co se jim stalo?“

Lenka mlčky zírala do noci a pro jednou byly její oči stejně tak staré a vědoucí, jako oči těch třech.

Bylo nebylo,“ začala svým obvyklým zpěvavým hlasem, „žil byl jeden princ, který vlastnil velký, převeliký poklad. Jednoho dne mu ten poklad, dvě části, které doplňovaly Zlaté trio, ukradl Velký had a…“

Odmlčela se, zhluboka a rozechvěle se nadechla, a pak najednou zatřásla hlavou tak silně, že se jí téměř bílé vlasy rozlétly kolem tváře a celou ji zakryly.

Takhle to nepůjde,“ zašeptala sama pro sebe. Rozhostilo se dlouhé ticho a Remus cítil, jak se něco ve vzduchu změnilo.

Harry, Hermiona a Ron byli na útěku tři měsíce,“ řekla poté a hlas měla tak odlišný, naprosto bez jakéhokoli výrazu, prázdný a zlomený, že na ni Remus pouze užasle zíral. „Dění na svatbě a smrt Ginny jimi hluboce otřásly. Našli medailonek, ale netušili, jak pokračovat. A potom je chytili. Hermioně a Ronovi se podařilo odvést pozornost od Harryho, ale už nedokázali utéct, takže je unesli do Malfoyova sídla. Po tři týdny je věznili v cele hned vedle mě. Nikdy jsem je neviděla, ale slyšela jsem křik a já…“

Znovu se odmlčela, zachvěla se a ve snaze se uklidnit se pevně objala pažemi.

Harry zkusil všechno, aby je našel, ale nepodařilo se mu to. Takže se vplížil do Bradavic; v té době tam byl ředitelem profesor Snape. Ten stále předstíral, že špehuje pro Voldemorta, a snažil se přitom udržet studenty v co největším bezpečí. I když se opravdu snažil, nebylo toho mnoho, co mohl dělat.

Nicméně Harry za ním přišel a vyžádal si Felix felicis, ve víře, že s lektvarem štěstí se zvýší jeho šance Hermionu a Rona najít. Zjistil, že profesor Snape je stále věrný Brumbálově straně, a dostal lektvar. Spolu s varováním, aby si ho nevzal příliš.“

Hluboký nádech, další zatřesení hlavou.

Samozřejmě, že jej neposlechl,“ zašeptala. „Bral si lektvar každý den a noc po celé tři týdny a stal se jím posedlý. Pátral a hledal, nespal, nejedl, vůbec se nestaral o svůj vlastní život. Nakonec zavraždil Luciuse Malfoye a našel je, spolu se mnou. Ale Ron byl mrtvý a Hermiona… zlomená. To byla Harryho poslední velká ztráta a dosud se z toho úplně nevzpamatoval. Vůbec nepovažuje svůj život za důležitý, snad jen kvůli tomu, aby mohl být užitečný ostatním. Nemá nic, na co by se mohl těšit. Je jako Král rybář. Jenom počítá dny do své smrti.“

Odmlčela se a Remus si byl náhle znovu vědom větru, který kolem něj kvílel. Vítal jeho sílu, protože se cítil zevnitř i vně zcela otupělý.

Ten příběh byl neuvěřitelný – tři mladiství na útěku, odkázáni sami na sebe, Severus jako ředitel Bradavic, obelhávající Voldemorta, Lucius zavražděný Harrym a Hermiona… zlomená…

Avšak jakmile se jeho mysl zbavila představ, které na něj stále útočily, ucítil zvláštní vyrovnanost a přijetí. Jakoby už dávno tušil, že se něco takového přihodilo. Hluboko uvnitř jej to vůbec nepřekvapilo, pouze toho na něj bylo moc. Když pozoroval Lenku, jak znovu obrátila svoji pozornost k bradavické bráně, uvědomil si, že její předchozí příběhy tvořily jen základ pro tento hlavní. Že v něm vzbudila nevědomé pochopení ještě předtím, než si to sám uvědomil.

Kousky skládačky se v jeho mysli přeskupily a přerovnaly a poskytli mu zcela nový pohled na čtyři cestovatele, kteří už více nebyli cizinci.

A poprvé při pohledu na ni necítil podrážděnost, lítost nebo zmatek, ale úctu.

Proč jsi ten příběh podala takto?“ zeptal se, protože všechny ostatní otázky si ještě potřeboval promyslet.

Pohlédla na něj svýma velkýma modrýma očima, které byly plné věcí, které vnímala a kterým rozuměla. Věcí, které si pamatovala a nikdy nemohla vyslovit.

Pohádky, příběhy a věštby dávají událostem smysl. Dokážou je správně uspořádat. První to, pak ono; královna zemře, a pak ze zármutku i zemře král. Uvádí důvody. Ale některé věci smysl nedávají a předstírat opak je lež. Já nelžu.“

Znovu od něj odvrátila pohled, pátrala po bradavických pozemcích a našla místo, kam by se měli vrátit. Jako by je mohla přivolat pohledem, jako by její tichá hlídka mohla způsobit nějakou změnu.

Kdo ví? pomyslel si Remus. Možná ta dívka se srdcem plným vizí může změnit realitu, stejně jako změnila jeho.

Remus mávl hůlkou, aby kolem nich rozmístil ohřívací kouzla. Pak si stoupl za ni, aby ji ochránil před chladem.

Počkám s tebou,“ řekl tiše do tmy. „Tak dlouho, jak bude třeba, Lenko.“

Já vím, pane profesore,“ odpověděla klidně. „Vždy jste se mě snažil chránit. Není vaše vina, že to nikdy nevyjde.“

_______________________________________

Skoro odbila půlnoc a venku se rozprostírala hustá tma, když se cestovatelé vrátili.

Albus vypadal staře a ustaraně a hrůzu v jeho očích nedokázal Remus pojmenovat.

Neville měl tvář jako z kamene tvář a nikdo nenašel odvahu na něj promluvit.

Hermiona plakala, obličej plný skvrn, z očí jí tekly potoky slz. Ani se nesnažila to před nimi skrývat.

A Harry byl v bezvědomí, ležel na vznášejících se nosítkách, tak klidný a tak bledý, jako by se už nikdy neměl pohnout.

_______________________________________

 


Pozn. autorky: Lenka v této kapitole nešetří narážkami:

Jidášova koza = v současnosti už většinou neexistující praktika na jatkách: Koza je vycvičena k tomu, aby vedla ovce a ostatní zvířata na jatka. Jelikož koza byla vždy ušetřena, nebála se a ostatní zvířata ji tím pádem pokojně následovala, aniž by pojala podezření. Obětní beránek samozřejmě odkazuje na Krista.

Jedna z hrdinek Tennysových básní = odkaz na "Lady of Shalott" (PB: Paní ze Shalott, artušovské legendy – https://cs.wikipedia.org/wiki/Pan%C3%AD_ze_Shalott)

Lachesis = druhá z Moir, bohyní osudu. Spřádá vlákna života a v některých případech určuje lidský osud. (PB: https://cs.wikipedia.org/wiki/Moiry)

Král rybář = Král, který měl v držení Svatý Grál. Byl těžce raněn a čekal pouze na Vyvoleného, který nad Grálem převezme ochranu. Král rybář očekává, že jakmile se tak stane, tak zemře. Místo toho jej však vyléčí hrdinův dotaz. (PB: To je výklad podle Chrétiena de Troyes. Podle jiných krále postihne nemohoucnost a čeká na vyvoleného, který se postará o království. Stane se tak díky tomu, že vyvolený správně použije magii Grálu. Verze se různí, někde královo zranění/prokletí vůbec vysvětleno není – https://en.wikipedia.org/wiki/Fisher_King)

Královna zemře a pak ze zármutku zemře i král“ = to je obrat z výkladu ‚zápletky‘ prozaika E.M. Forstera z jeho skvělých přednášek ‚Aspects of the Novel‘.


22. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/22/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska



Pozn. autorky: Od teď až skoro do konce uvidíme příběh z pohledu Lily a celé se nám to odlehčí (Trošku. Pořád je před námi hodně dramatických chvil, přátelé, takže se na to připravte).

_______________________________________

Kapitola 22

Lily strávila noc tím, že střídavě nervózně pochodovala v jejich komnatách a nebo v nemocničním křídle, kde vrhala kradmé pohledy na spícího Harryho.

Při každé její návštěvě u něj seděl u něj někdo z mezidimenzionálních cestovatelů a tiše svého kamaráda strážil. Kdykoli prošla dveřmi, Lenka a Neville ji obdařili úsměvem. Hermiona se napůl otočila, ujistila se, že nehrozí žádné nebezpečí, a pokračovala v zírání do prázdna.

Harry ležel bez hnutí skoro celou noc, uklidněn velkou dávkou Bezesného spánku, na kterém Hermiona trvala. Ve spánku nevypadal mladší, jak tvrdilo klišé, ale spíše starší, vyčerpaný, s tak bledou kůží, že mu prosvítaly modré žíly, a jizvu měl jako červenou ránu na čele.

Když jej Lily pozorovala, nechápala, jak ji tohle unavené přestárlé dítě, ve svém spánku tak zranitelné, mohlo kdy tak jednoduše a zcela unikat. Proč mezi ně každý bdělý okamžik stavěl zdi.

Jak to, že zrovna ona, kterou nikdy předtím žádná výzva nezastrašila, mohla tak totálně selhat ve snaze jakkoli se mu přiblížit.

Na jedné ze svých tichých poutí k jeho lůžku potkala Albuse Brumbála, který se patrně vracel z cíle její cesty.

Co se stalo?“ zeptala se jej a trochu se polekala naléhavosti ve vlastním hlase.

Výraz v jeho očích ji šokoval ještě víc.

Já...“ začal a to zaváhání se mu vůbec nepodobalo. Albus nikdy neváhal. Zdálo se, že dokáže najít cestu skrz úplně každou překážku s ledovým klidem, za což ho vždy obdivovala.

Voldemortova past byla vskutku propracovaná a zaklínadla vychytralá,“ odpověděl poté. „Téměř čtyři hodiny jsme ji zkoumali, ale téměř od začátku bylo jasné, že jeden z nás bude muset...“

Pomalu se odmlčel a upřel pohled přes její rameno do ponuré chodby.

Ten chlapec...“ pokračoval pak, „nikdy jsem... V mém životě existuje několik věcí, kterých hluboce lituji, Lily, a ještě více, které si nikdy neprominu. Ale nikdy jsem nečekal, a to ani ne v mé dimenzi, že se někdy stane součástí toho seznamu výcvik chlapce k tomu, aby sám sebe považoval za postradatelného.“

Takže ten lektvar vypil,“ zkonstatovala Lily zjevné, avšak potřebovala, aby Albus mluvil dál, aby se o té akci, které měla zakázáno se účastnit, dozvěděla co nejvíce. „Nutila ho Hermiona?“

Albus se unaveně uchechtl.

Skoro ani nemusela. Potřeboval popostrčit pouze u posledního šálku. Ten zbytek... jednoduše to vypil na jeden nádech. Plakal a plakal, ale pořád pil, bez pobízení. Já...“

Odvrátil se, ale ne dost rychle na to, aby si nevšimla slz stékajících z jeho očí.

Přežije to?“ zeptala se a srdce jí divoce tlouklo.

Ano,“ odpověděl Albus, tvář stále odvrácenou. „Měl by se zotavit rychle. Alespoň fyzicky. Netroufám si předvídat jeho psychický stav.“

Kdo by taky mohl...“ zamumlala Lily a nechala jej tam stát, uprostřed chodby, ztraceného ve vlastních myšlenkách.

Za rozbřesku se k ní v jejich obývacím pokoji připojil Remus. Nabídl se, že s ní zůstane vzhůru, ale potřebovala čas o samotě. Remus to chápal tak dobře, jak mohl jen on, a šel do postele, pravděpodobně pokusit se neúspěšně usnout.

Dlouho ji jednoduše držel v náručí, dokud necítila, jak jeho teplo rozpouští otupělý chlad kolem jejího srdce.

Všechno je to tak zvrácené,“ zamumlala. V odpověď jí převyprávěl Lenčin příběh, to, jak spolu hodiny a hodiny stáli a v tichosti vyčkávali a jak se celé dívčino bytí upínalo k jejím přátelům. Jak zalapala po dechu dobrou vteřinu před tím, než se skupinka objevila, a spěchala k branám ne s obavami a strachem, ale s radostí. A jak si zblízka prohlédla Harryho malátnou tvář, poplácala jej po rameni a usmála se.

Bude v pořádku,“ prohlásila s maximálním přesvědčením. „Půjdu teď spát.“

Skutečnost, že Lily takový příběh vlastně uklidnil, svědčila o mnohém, co se událo v jejím životě za poslední týden.

Avšak její mysl i srdce byly stále rozrušené a ona nemohla ani přijít na to proč. Na to nebyla zvyklá a vůbec se jí to nelíbilo.

Mezi dvě věci, na které byla Lily vždy patřičně hrdá, patřila – její rodina (což zahrnovalo přátele) a odhodlání. A nyní se jí stále nedařilo vytvořit si hlubší vztah s nověnalezeným synem a dokonce ani nevěděla, zda jej vůbec vytvořit chce.

A kdykoli zavřela oči, viděla Harryho odmítavý výraz (Já vás tam prostě nechci, Lily.) a jeho bledé tělo, tak nepřirozeně ztuhlé na lůžku na ošetřovně.

Takže ta poslední věc, kterou Lily očekávala ráno po příchodu do Velké síně,bylo přivítání naprosto bdělým a vnímajícím Harrym, který sice vypadal vyčerpaně a trochu nejistě, ale široce se usmíval, jakoby se mu nikdy nestalo nic zlého.

Dobré ránko,“ řekl šťastně. „Jsou Vánoce, věděla jste to?“

Neudělala to ani vědomě; jako by se to gesto ukrývalo někde hluboko v jejích genech, Lily se natáhla a stiskla jej v silném objetí, visela na něm, jako kdyby na tom závisel její život.

Nejdřív celý ztuhl a pravděpodobně by se býval z jejího sevření vykroutil, ale ona jej prostě nedokázala pustit, nedokázala se odtáhnout od tak hřejivého a živého těla; takového opaku oproti té bledé a nehybné věci, kterou přinesli na nosítkách. Asi po minutě cítila, jak se Harry uvolnil, a když ho konečně pustila, výraz v jeho tváři se zdál skoro lítostivý.

Tak jo,“ promluvil opatrně, „To jste vážně tak nadšená z Vánoc?“

Jsem vážně nadšená, že jsi naživu, Harry,“ odpověděla a pak ho jemně šťouchla do ramene. „Už to nikdy nedělej, rozumíš?“

Nebudu muset, pokud se ovšem nezjevím ještě v nějaké jiné alternativní dimenzi, a to je dokonce i s mojí smůlou nepravděpodobné,“ odpověděl upřímně zmatený. Byla v pokušení znovu ho udeřit.

Místo toho jej však dovedla ke stolu se snídaní a vrazila mu do ruky talíř.

Jez,“ přikázala přísně. „Jsi příliš hubený.“

Celá jeho tvář se uvolnila a skoro se na ni opravdu upřímně usmál.

Klasika,“ zamumlal skoro neslyšně, „ženské.“

_______________________________________

Většinu života Lily strávila obklopena rozčilujícími muži – spousta jejích kamarádek se ji po mnoho let snažila přesvědčit, že právě tohle je zdrojem všech jejích problémů. Jak by se mohla dívka obklopit třemi úchvatnými muži (slova kamarádek, ne její, ačkoli bez výhrady souhlasila) a považovat je za jedinou rodinu, kterou potřebuje?

Ach ano, její přátelé byli rozčilující. Takže by teoreticky měla být připravena na živelnou pohromu, alias Harryho, Hermionu a – v jeho tiché, neochvějné, a právě proto děsivé podpoře – Nevilla. To, že za nejpříčetnějšího člověka z té skupiny považovala Lenku, bylo jasným znamením, jak neuvěřitelně divný teď její život byl.

Takže skoro všechny viteály jsou pryč,“ prohlásil Harry šťastně, zatímco si na talíř nabíral obrovskou porci míchaných vajec. „Zbývají pouze Nagini a mrzimorský šálek. Jelikož druhý Neville je mrtvý, tak viteál uvnitř něj není problém.“

V momentě, kdy si sedl vedle Lenky, jej popadla za ruku a nevypadala, že by byla ochotná ji pustit. Zjevně mu to bylo lehce nepříjemné.

Neville seděl z Harryho druhé strany, příliš blízko, jako by se bál, že v momentě, kdy ho spustí z očí, tak se vypaří. Mlčky přikývl, ačkoli z pouhé zmínky o sobě jako o Chlapci, který zůstal naživu, se mu očividně udělalo špatně.

Hermiona seděla na druhém konci stolu a neříkala vůbec nic. Snad úplně poprvé se neprobírala hromadou knih nebo stohy poznámek, nýbrž zírala do prázdna s takovou vervou, že to působilo až děsivě. Ve vskutku působivém vyjádření tiché výčitky se nedívala na nikoho z nich – obzvláště ne na Harryho.

Takže, přemýšlel jsem,“ pokračoval Harry. „Dneska odpoledne bychom mohli jít na obhlídku ke Gringottovým a zítra už si šálek vzít.“

Lily uhodla, že Neville nebude protestovat ani za nic a Lenka že neposlouchá. Usoudila, že bez toho, aby se do situace vložila Hermiona, Harryho bláznovství nikdo nezastaví. Jelikož ostatní ještě nedorazili, asi to tedy zbylo na ni.

Včera jsi skoro zemřel, Harry,“ řekla a snažila se o jemný, trpělivý a laskavý tón, který snad skryl její rozhořčení a zděšení.

Harry přikývl.

Bylo to strašné,“ odpověděl jí docela vážně. „Ze všech zážitků, kdy jsem si téměř sáhl na smrt, bych tenhle hodnotil skoro osmičkou. Baziliškův jed bolel víc a posedlost byla zase psychicky nepříjemnější, ale všehovšudy byl tento nejpůsobivější. Voldemortovi rozhodně nelze upřít smysl pro naprosto nečekané ďábelské pasti.“

Od toho, aby sama sebe ztrapnila, ji zachránil pouze fakt, že se jí dočasně zavařil mozek, když se snažila vybrat tu nejvhodnější reakci na jeho prohlášení - plakat, řvát, opakovaně třískat hlavou do stolu nebo tak opakovaně třískat jeho hlavou.

Včera v noci jsem vůbec nemohla spát,“ řekla místo toho, hned jak odezněla ta šílená potřeba křičet. „K zbláznění jsem se o tebe bála. Strávila jsem celou noc pochodováním od tvé postele do svého obýváku a zpátky a přemýšlela jsem, jak tě udržet v bezpečí, Harry. Tohle taky hodnotím osmičkou – na mé stupnici ‚lidé, které mám ráda, jsou v nebezpečí‘.“

Chvíli na ni zíral. Pak uhnul pohledem.

Omlouvám se,“ zamumlal, „nepřemýšlel jsem. A Hermiona se mnou nemluví, takže tu není nikdo, kdo by mě udeřil a řekl mi, ať se chovám slušně.“

Hermiona se na něj nedívala ještě intenzivněji. Oči měla podlité krví a tmavé kruhy pod nimi ještě výraznější, než obvykle. ‚Ta holka vážně potřebuje celou noc s Bezesným spánkem‘ pomyslela si Lily nepřítomně a umínila si, že jí později jeden vnutí.

Každopádně, teď už nám chybí jen zničit šálek a pak...“

Přerušili jej Severus, Sirius a Remus, kteří rozrazili obě křídla dveří do Velké síně a přiřítili se k nim v ukázce dramatického talentu, z něhož je Lily vždy podezřívala. To se naučíte, když v mužské společnosti popijete a potom předstíráte, že jste usnuli na gauči.

Máme to!“ zařval Severus a Lily to znělo skoro jako ‚Heuréka‘. „Způsob, jak rozpoznat vaši dimenzi a zajistit, aby se k ní portál připojil. Přišli jsme na to!“

Harry doopravdy zavýskal vzrušením. Lenka a Neville vypadali, jakoby si nebyli tak docela jisti, zda jsou to dobré zprávy. A Hermiona se odlepila ze židle, kde se dosud krčila, postavila se a natáhla ruku.

Ukažte,“ požádala monotónně.

Rychle prolétla Severusovy zápisky, přikývla a pak, bez jediného ohlédnutí, opustila Velkou síň. Severus a Remus za ní běželi jako dvě nadšená štěňata.

Lily vrhla za svým mužem tvrdý pohled, ale pokud měla se Severusem a Remusem něco společného, tak právě zapálení pro vědecké objevy. Stávalo se, že se uprostřed noci vzpřímila na posteli a z plna hrdla křičela, ať jí donesou tabuli – takže by bylo trochu pokrytecké, kdyby se na ně naštvala zrovna kvůli tomuhle.

Ale stejně. Mohl jí o tom říct, než znovu zmizeli.

Co to vlastně zjistili, Siriusi?“ zeptala se sladce. Věděla, že na uspokojující a detailní odpověď si bude muset stejně počkat, než dosnídá a připojí se k Severusovi a Remusovi v knihovně, ale chtěla slyšet alespoň náznak toho, z čeho jsou její manžel a kamarád tak rozrušení.

Sirius se poškrábal na hlavě a vypadal u toho hloupě. Lily sice s jistotou věděla, že tohle je ve skutečnosti chytrá obranná technika, kterou vždy nasadil, když na něj někdo vytáhl vědu, ale stejně ho za to toužila tvrdě udeřit.

Vím já,“ odpověděl stejně hloupě, jako i vypadal. „Tuším akorát, že přišli na to, že viteál uvnitř Harryho je spojen s tím druhým Voldemortem a že toho můžou využít k otevření toho správného portálu?“

Skvěle‘ pomyslela si Lily a v okamžitě začala vzpomínat na vše, co ví o transdimenzionální magii a co jí Remus se Severusem řekli o svém výzkumu. To by skutečně mohlo být řešením.

Ale než to stačila promyslet hlouběji, Harry vyskočil ze židle, zakolísal, a byl by upadl, kdyby jej nezachytil Neville, který ho posadil zpátky na židli, odkud znovu vyskočil. Celá záležitost jej vůbec nevyvedla z míry a nezmenšila rozsah jeho nadšení.

To je skvělé!“ prohlásil potěšeně. „Hned teď můžeme vyrazit ke Gringottovým, zbavit se mrzimorského šálku a sepsat všechny artefakty. Hermiona pak může přelouskat všechna čísla a zítra snad půjdeme domů. Pak bychom mohli...“

Ne, drahý chlapče,“ ozval se Albus a přerušil tak Lilyinu vzrůstající paniku dřív, než mohla vůbec otevřít ústa. „Obávám se, že tohle je naprosto vyloučeno.“

Lily vyslala ředitelovým směrem tichý pohled plný srdečných díků.

Ale proč?“ takřka zakvílel Harry. „Přece když zneškodníme šálek, jsme tady hotovi. Není žádný důvod to odkládat, ne?“

Tak tahle poznámka zabolela. Lily si bolestně uvědomovala, že se s Harrym nestihla dostatečně sblížit, ale být takhle odstavena na druhou kolej, pouhým mávnutím ruky – to zabolelo.

Důvodů je vlastně více,“ nesouhlasil Albus, a jako by chtěl Harrymu názorně ukázat, že jeho schopnost udržet pozornost se pohybuje na úrovni desetiletého dítěte, zvedl levou ruku a na prstech odpočítával svoje argumenty.

Za prvé,“ řekl, „ještě ses nevzpamatoval ze včerejšího utrpení. Bude potřeba ještě nejméně dvou dalších dnů naprostého odpočinku, jinak bys také mohl zkolabovat v tu nejméně vhodnou chvíli a to by vůči tvým společníkům nebylo spravedlivé.“

Harry se už chtěl začít hádat, ale Albus mu nedal šanci.

Za druhé,“ pokračoval, „jsou Vánoce. A nemůže být až tak zle, aby si člověk nemohl o Vánocích vyšetřit pár dnů volna. Pokud si nepřeješ vloupat se ke Gringottovým nezákonně a vystavit tak své přátele naprosto zbytečnému nebezpečí a bolesti, budeš muset počkat, než vás jeden z nás doprovodí. A k tomu dojde až po prázdninách.“

Harry nyní vypadal vyloženě rozčarovaně.

A za třetí, můj drahý chlapče, tvoje kamarádka Hermiona se naprosto vyčerpala, když se snažila tvoji situaci vyřešit, pomoci ti v tvých bitvách a využít naši skvělou knihovnu, aby získala tolik informací, kolik jen dokáže vstřebat. Pokud nechceš dopřát pár dnů odpočinku sobě, nezaslouží si oddech alespoň ona? Oslavte s námi Vánoce. Když nebude v knihovně, je docela velká šance, že by se mohla po dlouhé době i vyspat a najíst. Co myslíš?“

Kdyby neměla Lily zrovna napilno sledováním Harryho výrazu neochotného přijetí, nakráčela by přímo k Albusovi a z celého srdce by jej objala.

Odvolávat se na jeho zdravotní stav by jej k přestávce nepřesvědčilo, avšak Hermiona byla úplně něco jiného. Koneckonců na ni vždy dohlížel, ujišťoval se, že dost jí a tráví čas i jinde než v knihách. Ale taky věděl, že si nikdy neodpočine, dokud bude poblíž bradavické knihovny. Odlákat ji pryč z rozumného důvodu - to muselo přesvědčit dokonce i Harryho.

Popřemýšlej o tom,“ zašeptala. „Je to jen rozumné. Ať už je situace ve vašem světě jakákoli, nenajdete tam moc klidu. Dej svým přátelům alespoň šanci se zotavit, než je znovu odvedeš do bitvy.“

Připadalo jí nepřirozené s ním takto mluvit, jakoby byl vojevůdce a ne stěží dospělý muž. Byl to však jediný způsob, jak docílit toho, aby ji poslouchal.

A zatímco Lily sledovala, jak Harry přijímá Albusovo rozhodnutí, jak přikyvuje s minimem důstojnosti a dávkou netrpělivosti, čím dál víc jí připadalo, že až mu porozumí, nakonec jí to zlomí srdce.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole prožijeme Vánoce v Malfoyově sídle! Lépe poznáte Luciuse, konečně se objeví Draco a všechny lumpárny, které z toho plynou.

Pozn. překladatelky: Momentálně jsem celý týden mimo, makám jako šroubek a nakonec nestíhám tak, jak jsem si představovala. Omlouvám se všem, ale další kapitolka tudíž bude až příští týden, v pátek 18.9. 


23. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/22/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska



Pozn. překladatelky: Omlouvám se za velké zpoždění této kapitoly. Druhá půlka září mě zastihla v jakési celkové vyčerpanosti, takže i obvyklé úkony mi trvají dvakrát tak dlouho. Snad už bude líp.

_______________________________________



Kapitola 23

Lily našla Hermionu v knihovně u stolu, kde obvykle sedávala. Remuse se Severusem nikde neviděla, ale možná se přesunuli jinam, nebo si dali pauzu – koneckonců byl čas oběda a aby to dokázala i Hermioně, přinesla nějaké sendviče.

Hele,“ řekla a sedla si vedle ní, „Albus přesvědčil Harryho, aby s výpravou ke Gringottovým počkal, než skončí Vánoce, takže je můžete oslavit s námi. Všichni si potřebujete odpočinout.“

Očekávala, že se s ní, stejně jako Harry, bude přít a poukazovat na ztrátu času, ale Hermiona pouze přikývla, položila pero a začala si masírovat prsty.

To je dobrý nápad,“ souhlasila. Nedívala se Lily do očí.

Taky si myslím. Něco s tebou ale musím probrat,“ spustila Lily. „Tradičně slavíme Vánoce v Malfoyově sídle. Dnes večer bychom měli společnou večeři, ráno společně otevřeli dárky a zítra večer se koná velký ples pro všechny členy Řádu.“

Hermiona nedala nijak najevo, co si o tom všem myslí.

Takže bys mi možná měla říct, jestli si myslíš, že to zvládneš,“ pokračovala Lily, když nedostala žádnou odpověď. „Pokud se tam necítíš dobře, a nebo bys třeba raději netrávila tolik času s Luciusem, můžeme oslavit Vánoce tady a zítra jen navštívit ples. Nebyl by to problém.“

Hermiona si pravou rukou přisunula knihu blíž. Začala nepřítomně třít její hřbet, sem a tam, sem a tam, a pohled přitom stále upírala na stůl.

To je od vás velice ohleduplné,“ řekla monotónně. „Ale trávit Vánoce v Bradavicích asi není nejlepší nápad, už kvůli Harrymu. A nikdy jsem toho vlastně z Malfoyova sídla moc neviděla. Dokud se neocitnu ve sklepeních, budu...“

Než stihla vyslovit ‚v pořádku‘, zlomil se jí hlas.

Lily dlouhou chvíli – později se styděla za to, jak dlouhá ta chvíle byla – přemítala, jestli do toho chce opravdu zasahovat, jestli chce ke svojí neschopnosti komunikovat s Harrym přidat další bolest.

Tohle by mohlo špatně skončit. Protože Harrymu – navzdory, nebo možná právě kvůli jeho pomatenosti, náladovosti a zatvrzelému nezájmu o své vlastní bezpečí – by snad jednou mohla porozumět. I když se toho částečně obávala.

Ale této dívce, ženě? Této úžasné, nepřirozeně vyrovnané čarodějce s takovou zásobou násilí, že jí to připomínalo Remuse o úplňku? Tahle vojevůdkyně, která trávila celé dny výzkumem možností, jak se dostat zpátky na místo, kde zuřila válka a chaos a to jen proto, že se domnívala, že to je správné?

Lily ji nedokázala nikam s určitostí zařadit. A byla si toho bolestně vědoma.

Ale stejně. Nemohla se dívat, jak někdo takhle trpí, a ani se nepokusit to zvrátit.

Takže se natáhla a chytila Hermionu za ruku. Okamžitě ucítila, jak se dívka napjala a oči se jí rozšířili překvapením.

Nemusíš to dělat, Hermiono,“ řekla jemně. Dávala si pozor, aby s ní nemluvila jako učitel ke studentovi, ale jako by hovořila například se Severusem. „Všechno pořád zvládat sama, být každou minutu každého dne tou zodpovědnou osobou. Měla by sis dopřát trochu prostoru, nadechnout se!“

Hermiona se ostře zasmála a vytrhla ruku z jejího sevření.

Ach Hermiono,“ pitvořila se ošklivým tónem, „nepřeháněj to s tím studiem. Měla by ses naučit více si užívat života! Ach Hermiono, nebuď tak strašně nudná. Ach Hermiono, neber všechno tak vážně! Jen se chceme trochu pobavit! Možná něco z tohoto soudku?“

Ne,“ odpověděla Lily, „spíš něco ze soudku ‚Pokud se teď úplně zničíš, nezbude ti už žádná síla na bitvy, které teprve přijdou.‘“

Tentokrát se v Hermionině pohledu zračila ostrost.

Co vy víte o bitvách,“ řekla tiše jako kočka před útokem. „Nemáte nás ráda, Lily Lupinová. Ze všech vašich přátel, vy nám věříte nejméně. Kritizovala jste úplně každý krok, který jsme podnikli. Jsme vám ukradení.“

Lily se odtáhla, potřeba utéct před Hermioniným pohledem plným zloby a vypočítavosti ji téměř přemohla. Z tolika věcí se jí momentálně točila hlava, a ublíženost byla jen jednou z nich.

V poslední minutě se o Hermioně, a možná i o všech čtyřech cestovatelích, dozvěděla více než za celý předchozí týden. I když opravdu nečekala tolik nepřátelství, a už vůbec ne od Hermiony, představovalo to zároveň otevřenou reakci, mnohem upřímnější, než byla ta opatrně nasazená maska, kterou všichni nosili. Záblesk Hermioniných zájmů a názorů místo jejího obvyklého přístupu k jejich dimenzi jako k nevyhnutelné přítěži či pouhé mezistanici.

Proto nedovolila bolesti, aby jí zastínila úsudek. Místo toho se natáhla a znovu Hermionu chytila za ruku.

Možná, že jsem všechno kritizovala právě proto, že mi nejste ukradení,“ řekla tiše. „Možná, že nikdo z nás nemá ponětí, jak vám pomoci, protože vaše situace je něco, čemu prostě nedokážeme plně porozumět. Vím, že mi trvalo příliš dlouho to pochopit, ale teď jsem tady a nabízím pomoc.“

Hermiona znovu vytrhla ruku z té Lilyiny, ale tentokrát se zaváháním.

Nemůžete nám pomoci,“ pronesla tiše a všechna útočnost z ní najednou vyprchala. Lily uvažovala, kdy jim asi naposledy nějaký dospělý nabídl pomoc, pokud vůbec někdy, a jestli dostala Hermiona šanci naučit se ji přijmout. „Brzy odejdeme. V naší dimenzi v tom budeme zase sami a nemůžeme si dovolit spoléhat na někoho jiného.“

Ale na ostatní se spolehnout můžeš?“ zeptala se Lily. Možná proto, že chtěla informace, a nebo se jen chtěla ujistit, že v tom ta dívka není úplně sama.

Hermiona na ni pohlédla a na dlouhou, dlouhou chvíli se jí zadívala do očí. Lily cítila, že to je zkouška, ale netušila, co to znamená, ani jestli prošla.

Ano, že splní svoje úlohy,“ odpověděla nakonec Hermiona. „Ale Harry se nikdy nenaučil dávat na sebe pozor, Neville by nás nejraději někam uklidil, udržel v bezpečí a kašlal na svět a Lenka si myslí, že se stane vše, co se má stát, tak proč by měla být opatrná, takže...“

Takže všechna zodpovědnost leží na tobě,“ dokončila za ni Lily.

Hermiona nepromluvila, ani nepřikývla, ale způsob, jakým těkala očima po knihách a svitcích s poznámkami mluvil za vše.

Lily se vší tou beznadějí stáhlo hrdlo.

No, tak možná že vám nemůžeme pomoci dlouhodobě,“ promluvila rychle, protože potřebovala říct alespoň něco, „ale nemohli bychom převzít velení alespoň na chvíli? Na Vánoce? Jen přes prázdniny? Malfoyovo sídlo je chráněné stejně tak dobře jako Bradavice, Hermiono, a můžeme tam za tebe na všechny dohlédnout. Jen přes prázdniny. Pár dnů plných jídla, spánku a dlouhých koupelí. Zase si jednou přečíst román. Co říkáš?“

A Hermiona neodpověděla – ne že by Lily očekávala opak – ale v jejích očích se odrážela touha a to bylo podle Lily dobré znamení. Dokud si člověk dokázal něco přát, stále pro něj existovala naděje, ne?

_______________________________________

V dlouhém zástupu kráčeli od brány Malfoyova sídla, což byla spíše tradice než nutnost, protože Lucius by pro ně jistě bez problémů otevřel jinak přísně střežené letaxové spojení. Ale když tady Lily, Remus, Severus a Sirius poprvé trávili Vánoce, šli půl míle od brány k domu v divoké sněhové vánici, smáli se a žertovali a náramně se těšili na obrovské krby v Malfoyově sídle, takže se tenhle pochod zapsal na seznam podivuhodných tradicí.

Svým způsobem Vánoce nebyly Vánocemi bez tohoto pochodu po pečlivě vydlážděné příjezdové cestě, která se vinula přes akry udržovaného trávníku a kolem umně umístěných skupinek stromů.

Všechny květinové záhony byly samozřejmě chráněny před mrazem a větve stromů holé a černé na pozadí zasněžené oblohy, ale výhled byl impozantní a ve své velkolepé jednoduchosti snad ještě krásnější než v rozpuku jara nebo léta.

Od našeho sedmého ročníku v Bradavicích jsme tady strávili úplně každé Vánoce,“ řekla Harrymu, který kráčel po jejím boku.

Před nimi šel Severus, hluboce zabraný do debaty s Hermionou, Lenka, která poskakovala vedle Remuse a Sirius zírající na tichého Nevilla, jenž sledoval okolní krajinu.

Toho roku Luciusův otec zemřel v souboji a tak se Lucius stal pánem sídla a konečně sem mohl pozvat své přátele. Jinak bychom všichni zůstali v Bradavicích, protože Severus a Sirius nebyli u nich doma vítáni a s mojí sestrou... to bylo těžké. Takže jsme strávili Vánoce zde, s Luciusem a Narcisou. Byli čerstvě zasnoubení a strašně zamilovaní a všichni jsme se měli tak krásně, že se od té doby stále vracíme.“

Lily si uvědomovala, že Harry o její nostalgické blábolení nestál, a pokud si správně vyložila jeho napjatý výraz a to, jak očima těkal z jedné strany cesty na druhou, tak ji pravděpodobně vůbec neposlouchal.

Ale tolik se těšila na nadcházející dny, na příjemnou společnost a dobře známé rituály. Jako vždy ji vánoční veselí úplně pohltilo a na pochmurné myšlenky jednoduše nezbyl prostor.

Velmi ji překvapilo, když jí z ničeho nic odpověděl a ukázalo se tak, že ji vlastně poslouchal.

Obvykle jsem trávil Vánoce v Bradavicích nebo s rodinou mého kamaráda,“ promluvil tiše, aniž by se na ni podíval.

Pocítila záchvěv vzrušení. To je poprvé, kdy jí dobrovolně něco sděluje.

Mám ráda vánoční strom ve Velké síni,“ odvětila jemně, „ale Vánoce v Malfoyově sídle jsou jiné. Však...“

Ze zamyšlení ji vytrhla takřka nevyhnutelná část jejich tradičního vánočního pochodu – Sirius to s nemluvným Nevillem vzdal a místo toho levitoval velkou hroudu sněhu přímo k Severusovi, který si stále povídal s Hermionou. Sirius se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že nikomu jeho žertík neunikne, pak spiklenecky mrknul na Nevilla a pustil sníh Severusovi na hlavu.

Severuse to zastihlo uprostřed věty. Na malý moment ztuhl. Pak zařval na protest, otočil se na patě a oplatil mu to švihnutím hůlky. Sirius se vznesl a spadl přímo do sněhové hromady, která se vršila po levé straně cesty.

Pomalu a hrozivě kráčel k Siriusovi, a jen co se jeho přítel ve své malé sněhové jeskyni celý rozechvělý s prskáním posadil, kouzlem jej zvednul za kotník tak vysoko, že celý houpal ve vzduchu a jako přídavkem jej až po hlavu ponořil do sněhu.

Teď hlasitě protestoval pro změnu Sirius, nebo spíše bublal, protože mu ústa i celý obličej pokrýval sníh a jeho zmatené prskání Severuse jako obvykle naprosto odrovnalo. Za chvíli se už oba kamarádi hystericky smáli, a když se Sirius natáhl a podrazil Severusovi nohu, byl Severus tak bez dechu, že ani neudržel rovnováhu. Teď už se ve sněhu váleli oba, bezmocně se chechtali a zjevně neměli v plánu vstát. Remus k nim s povzdechem přistoupil, mávnutím hůlky odstranil všechen sníh a kouzlem, které na ně použil už nesčetněkrát, jim vysušil oblečení a vlasy.

Zcela upřímně,“ zašeptala Lily, „ti dva budou jednou moje smrt.“

Pak si ale všimla, že se na Harryho tváři usadil zářivý a bezstarostný úsměv a Nevillův výraz se podobal zbožné úctě. Pohledem lpěl na Siriusovi, a jakmile se opět vydali na cestu, dychtivě se držel po jeho boku, i když předtím dělal, co mohl, aby se mu vyhnul.

Harry si musel všimnout jejího zmatení, protože se ucechtl a znovu jí podal nečekané vysvětlení.

Neville měl z profesora Snapea opravdovou hrůzu. Když nás Remus učil ve třeťáku Obranu, jeho bubák se zhmotnil do podoby Snapea, který mu nadává za nepovedený lektvar. Sirius se teď stal jeho hrdinou. Dokonce i si myslím, že to bylo úžasné, a to jsem viděl Snapea nejmíň dvakrát úplně namol.“

Nechci radši ani počítat, kolikrát jsem viděla Severuse namol,“ zabrblala Lily, ale v hloubi duše byla za to neškodné škádlení svých přátel ráda. „Není to zrovna hezký pohled.“

To není,“ souhlasil Harry. Pokračovali v cestě a zavládlo mezi nimi něco jako družné mlčení.

Pak se dlážděná cesta naposledy zatočila a odhalila pohled na hlavní vchod. V každém okně zářily svíce na jejich uvítání. Sloupy rámující velké leštěné dveře zdobila malá světýlka a po straně každého z nich na pozadí stěn ze žlutého pískovce zářily jako ztělesnění vitality a radosti dva obrovské vánoční stromy.

Když se přiblížili, velké dveře se otevřely dokořán a vypustily tak proud domácích skřítků, kteří se okamžitě chopili jejich levitujících zavazadel, odeslali je nahoru do jejich pokojů a pak se hned vrátili, aby jim vzali kabáty, čepice a rukavice.

Jako každý rok na ně Lucius, Narcisa a Draco čekali u paty velkolepého schodiště a jakmile je Lucius uviděl, již tradičně rozpřáhl paže, oči veselé a vřelé.

Vítejte, přátelé,“ začal vážně s proslovem, který všichni už znali nazpaměť.

Avšak tento rok jej jeho syn přerušil.

Draco se na skupinku dlouze zadíval a při pohledu na Hermionu a Harryho se mu rozšířily oči. Pak uviděl Nevilla a navzdory všemu, co mu v uplynulém týdnu kladli na srdce, jeho vyrovnanost vzala za své, prohnal se kolem své matky a sevřel Nevilla v těsném objetí.

Ty opravdu žiješ,“ zašeptal a hlas se mu úlevou zlomil.

A tehdy se všechno začalo komplikovat.


24. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/24/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska



Pozn. překladatelky: stále jsem se úplně nevymotala z časoprostorového kontinua, ale pracuju na tom! Omlouvám se za zpoždění a tady je další kapitola, která poodhalí další velkou, dosud skrytou část této nové dimenze. Hezké čtení!

_______________________________________



Kapitola 24

Když si Lily později celou situaci přehrávala – jak Hermioně vystřelila ruka s hůlkou, jak Harry kouzlem odmrštil Draca pryč od Nevilla a svázal jej ve vyčarovaných provazech, jak Lenka vystartovala k Nevillovi a okamžitě začala zjišťovat, zda není zraněný – divila se, že ji to vůbec překvapilo.

Koneckonců, pouhý pohled na Luciuse přiměl Hermionu ke Cruciatu. Měli štěstí, že ten domnělý útok na jejího kamaráda neskončil vražednou kletbou.

Právě teď ale Lily naprosto bez rozmyslu vkročila mezi Draca a špičku Harryho hůlky. Čekala jen tak dlouho, dokud nebylo jasné, že Harry nehodlá pokračovat v útoku a nepoužije nějaká horší zaklínadla, a pak se vrhla k Dracovi, kterého již jeho matka vysvobodila z provazů.

Ahojky, teto Lily,“ pozdravil ji vesele, i když trošku omámeně. „To ode mě nebylo moc chytré, že?“

Lily se navzdory obavám zakřenila a úsměv se jí roztáhl ještě víc, když Narcisa, která konečně usoudila, že je její syn živ a zdráv, začala se svým nevyhnutelným plísněním.

Opravdu, Draco, někdy nechápu, proč ti vůbec něco říkám, když se zjevně nikdy neobtěžuješ mě poslouchat!“

Draco se nadějně usmál.

Protože mě tolik miluješ, nejdražší matko?“ nadhodil. Narcisa se proti své vůli uchichtla, postavila se, pomohla mu na nohy a odvedla jej zpět ke skupině.

Už žádné objímání bez dovolení,“ varovala jej. Rozpačitě přikývl, ale předstíraná pokora zmizela, jen co se znovu podíval na Nevilla.

Tentokrát byl již opatrnější, ale nadšení a potěšení z něj přímo sálalo. Navzdory čistokrevné výchově se z jeho tváře dala vyčíst každá emoce, a když nabídl Nevillovi ruku a ten mu jí potřásl, tiskl ji o dost déle, než bylo pro obvyklé podání rukou zvykem.

Pravděpodobně ti to neřekli,“ prohlásil, jako by jejich představování nic nepřerušilo, jako by jej Harry před chvílí neodmrštil přes celou místnost, „ale byl jsem Nevillův nejlepší přítel. Prakticky jsme spolu vyrostli. Takže jsem opravdu rád, že tě vidím, opravdu moc, moc rád!“

Neville vypadal, že jím takové přivítání docela otřáslo. Dokonce vyslal směrem k Siriusovi bezmocný pohled, jako by ho mohl před Dracem ochránit. Ale Sirius se jen uchechtl.

Dej jim šanci se porozhlédnout, bratranče,“ pokáral Draca. „Však si ho ještě užiješ víc než dost.“

Neville po těchto slovech zbledl. Hermiona pevně svírala svoji hůlku a Harry stál s pusou dokořán a očividně jej tento vývoj událostí rozhodil. Lenka naopak lehce naklonila hlavu, jako by jí mohl nový úhel pohledu objasnit Dracovo chování. Pak se usmála a rozhodně přikývla.

Tuhle verzi mám mnohem raději,“ prohlásila a zbytek skupiny se uvolnil, jakoby právě na její požehnání čekali.

Což bylo jedině dobře, protože Draco následoval neotřesitelnou víru všech Malfoyů, že nikdo nedokáže odolat jeho šarmu, a jako dalšího popadl za ruku Harryho, pak Hermionu a nakonec se přesunul k Lence.

Zamžoural na ni.

Nechodila si v Bradavicích o rok níž?“ zeptal se. „Lenka Láskorádová, že? Pamatuju si na tebe. Havraspár, bystrá, jedinečná mysl. Viděla jsi testrály už od prváku.“

Lenka přikývla, potřásla mu rukou se stejným nadšením, jaké projevoval i on, a na rozdíl od ostatních odpověděla bez známky zaváhání.

Matka zemřela při nehodě v laboratoři,“ sdělila mu. „Zrovna jsem tam byla s ní. Bylo to velmi smutné.“

Dracův výraz se zjemnil.

To muselo být hrozné. Je mi to moc líto.“

Děkuji,“ řekla Lenka prostě, natáhla se a zastrčila mu za ucho jeden z jeho stříbřitě blonďatých pramenů. „Jsi milý kluk.“

Draco se začervenal.

Hermiona ze sebe vydala zvuk podezřele připomínající zaskuhrání.

Tak fajn, moment! Co se to tady děje?!“ Harry sesbíral svoji čelist z podlahy a přeskakoval pohledem z Draca na Lily tak vyčítavě a ublíženě, že to Lily při nejlepší vůli připadalo k popukání. „Proč je tak milý? Proč vám říká teto? Jak to že má rád Nevilla? A proč má na sobě červenou?“

Severusovi unikl povzdech.

Už ne,“ zašeptal.

A proč se pořád usmívá?“ přidala se Hermiona ve směsici fascinace a zděšení. „Nevěděla jsem, že to jeho tvář umí!“

Lily si vzpomněla, jak jí Severus vyprávěl o Harryho reakci na něj a barvu jeho hábitu. Znovu si dobře prohlédla pobouřený výraz v jeho tváři a rozhodla se učinit v tu chvíli to nejlepší pro zlehčení situace.

Pojďte, ukážu vám vaše pokoje,“ nabídla se. „Po cestě vám všechno vysvětlím.“

_______________________________________

Avšak ani její nejlepší pokusy o ono vysvětlení nedostačovaly ke zklidnění přívalu šoku, který ti čtyři zažívali. Zdálo se, že zřejmě ze všech proměn, kterých si na všech přítomných povšimli, pro ně byla ta Dracova nejméně uvěřitelná – poslední kapka, kvůli které pohár konečně přetekl.

Harry zíral do prázdna a každou chvíli odmítavě potřásal hlavou. Hermiona pozorně poslouchala Lilyino vysvětlení – že ano, Draco byl opravdu Nevillův nejlepší přítel, a ano, opravdu spolu prakticky vyrostli, protože sídlo Malfoyů bylo dvacet let hlavním štábem Řádu a Neville zde trávil mnoho času. A ano, Draco byl opravdu milý chlapec, i když občas trochu moc upovídaný a důvěřivý.

Ale Lily si nebyla jistá, zda jí Hermiona věří. Jediná Lenka se jako obvykle chytala. Po Lilyině vysvětlení šťastně přikývla, přelétla řadu pokojů, které jim byly přiděleny, a kdykoli sebou Neville škubnul, jen tak mimochodem se natáhla, aby jej pohladila po zádech („Objal mě. Draco Malfoy mě objal.“).

Ale no tak,“ zamumlala nepřítomně. „Co nevidět z vás budou nejlepší přátelé.“

Což vedlo jen k dalším záškubům.

Když se nakonec vydala do svých komnat, aby si odpočinula, stále nejevili žádné známky toho, že by obdržená fakta vstřebali. Lily přemýšlela, zda by to třeba neměli celé odpískat, dokud je ještě čas. Raději žádné než zničené Vánoce. Raději pár klidně strávených dnů s Remusem, než divný kolotoč formalit, kdy budou cestovatelé zírat na Draca a Luciuse a při každém pohledu sebou škubnou a Draco bude trpět, kdykoli uvidí tvář svého nejlepšího přítele s očima cizince.

Vypořádávají se mnohem lépe s nečekanými nepřáteli než s nečekanými spojenci, že?“ konstatoval Remus, když mu po půl hodině konečně povyprávěla, jak to šlo.

Oba byli již slavnostně oblečeni a připraveni sejít dolů na svačinu – další z vánočních tradic, která bude od nynějška odsouzena k zániku.

To mě nikdy nenapadlo,“ přiznala překvapeně, „ale máš pravdu – zdá se, že mají mnohem menší problém přijmout nepřátelství než laskavost.“

Remus ji vzal za ruku a jeho teplo a klidná jistota ji, jako vždy, upokojily.

Zvyknou si,“ slíbil. „Jestli existuje něco, díky čemu si zvykneš na laskavosti, jsou to Vánoce strávené s rodinou.“

Zaváhala.

Nemyslím si, že jsme jejich rodina, Remusi,“ řekla tiše. Upevnil svoje sevření.

Nejsme, ale budeme,“ odpověděl hlasem plným vřelosti, jistoty a sebevědomí.

Pak se usmál.

Jsi příliš tvrdohlavá, než aby to dopadlo jinak, Lily.“

Obrátila se k němu a pomalu a unaveně se políbili.

Miluju tě,“ zašeptala.

A já miluju tebe. Veselé Vánoce.“

_______________________________________

Svačina i večeře proběhly lépe, než Lily očekávala. I když se ti čtyři drželi od Malfoyových dál, pohledy, které na ně vrhali, nebyly vyloženě nepřátelské. Samozřejmě pomohlo, že Draco jako obvykle sršel energií a s nehranou radostí se přesouval od jednoho člena rodiny k druhému – se Severusem diskutoval o teorii lektvarů, se Siriusem o famfrpálu, s Remusem a Lily probíral učení (nedávno se stal žákem jednoho z nejproslulejších lékouzelníků v Británii, který byl známý svým vážným přístupem k výuce).

Když tu a tam hlasitost smíchu a škádlení přesáhla dle aristokratických způsobů míru přijatelnosti, Lucius zvedl obočí v posměšné kritice a Narcisa nad Dracovými šaškárnami nepřestávala kroutit hlavou. Oba ale skrývali úsměv a byli na svého jediného syna viditelně pyšní. Ještě že se z Draca vyklubal laskavý a soudný chlapec, pomyslela si Lily, jinak by z něj svou nekritickou láskou vychovali malé monstrum.

Poté, co se večeře stala minulostí a dokonce i ty největší snahy zmenšit hory jídla, které připravili dychtiví domácí skřítci, přišly vniveč, se řeč stočila k minulosti; jako vždycky, když spolu dlouholetí přátelé zasedli v radostné atmosféře klidu a pokoje.

Sirius byl ze všech nejlepší vypravěč a Severus dokázal každou historku na tom pravém místě okořenit nějakou suchou a trefnou poznámkou, takže brzy všichni řvali smíchy nad vzpomínanými neplechami a dobrodružstvími. Dokonce i Luciuse Malfoye vyvedla z míry vzpomínka na Lily, která k němu jednoho večera přikráčela, třeťačka, jež mu nesahala ani po rameno, a vynadala mu tak hrubě, že dokonce i jindy velmi výřečný Malfoy zmlkl.

A pak se otočila,“ líčil Severus se slzami v očích, „podívala se na nás tři, zaklela, pohodila přesně takhle hlavou a řekla...“

TO MU UKÁŽE,“ zopakovali všichni dobře známou hlášku. Lily zčervenala a zahihňala se, Severus se natáhl a ve vzácném spontánním láskyplném gestu ji objal kolem ramen.

A podařilo se nám to,“ zašeptal jí, „Všem jsme jim to natřeli, že?“

Usmála se a opřela se o něj.

Pomalu přejela pohledem po všech přítomných, kteří se stali její rodinou, smáli se a mluvili a upíjeli výborné nápoje. Lenka ležela natažená na gauči, hlavu v Nevillově klíně. Vískal ji ve vlasech a jemně se na ni usmíval.

Lucius chytil svoji ženu za ruku, palcem s dokonale pěstěným nehtem jí na kloubech kreslil malá kolečka. Jejich syn jim seděl u nohou a s úsměvem k nim vzhlížel. Sirius se stále chechtal do své sklenice s ohnivou whisky. Remus a Severus seděli oba po jejím boku a hřáli každý kousek jejího srdce.

A pak spatřila Hermioninu tvář, naplněnou tak nečekanou touhou, že si nemohla pomoct a zalapala po dechu, a Harry, ach, Harry plakal, v naprosté tichosti mu po tvářích stékaly slzy, ale také se usmíval a jeho oči ve světle ohně vypadaly jako dva třpytící se smaragdy.

Nechtěla na to upozorňovat ostatní, ale jakoby její pohled spustil řetězovou reakci, ostatní si toho všimli také.

Ty brečíš,“ podotkl Sirius překvapeně. „Proč brečíš?“

Harry zatřásl hlavou a rychle si setřel všechny slzy, jakoby nestály za pozornost.

Sirius se zamračil.

Je to zase ta tvoje ‚všichni jste mrtví‘ záležitost?“ zeptal se opatrně. Hermiona, s podezřele lesknoucíma se očima, divoce zakroutila hlavou.

Ne,“ odpověděla. „Ne.Tohle je záležitost ‚nikdy jsme nikoho z vás neviděli takhle šťastného‘, Siriusi.“

Ach,“ vypadlo ze Siriuse, kterému zjevně docházela slova, „takže to je teda asi pozitivní, že jo?“

Čarokrásné,“ ozvala se Lenka z gauče. „Plné stříbrných zvonků a zimních nocí a pohádkových světel!“

Harry pomalu, zasněně přikývl.

_______________________________________

Lily nějakou chvíli trvalo, než si všimla, že Harry někam zmizel; tak potichu se vyplížil. Pohladila Remuse po paži na znamení, že je vše v pořádku, a vydala se Harryho hledat. Hned za dveřmi uviděla, že nemusí chodit daleko.

Přímo naproti jídelně se tyčil obrovský a osvětlený vánoční strom. Před ním na podlaze seděl Harry v tureckém sedu a vypadal jako batole, které netrpělivě čeká na Ježíška.

Nijak na její příchod nereagoval, i když si byla jistá, že ji slyšel. Na malou chvíli zvažovala, že se vrátí zpátky. Nebyla jistá, zda je vítaná. Cítila, že dnes udělali krok kupředu, a nechtěla ten posun ohrožovat něčím příliš unáhleným.

Ale on pak pokynul hlavou jejím směrem, i když se stále díval na strom. Vzala to jako povolení jít blíž.

Můžu se k tobě posadit?“ zeptala se tiše, a když znovu pohnul hlavou a pak přikývl, uvelebila se na podlaze vedle něj.

Společně v tichosti sledovali rozsvícený strom.

Takže, zní to, že vaše školní léta byly jedno velké dobrodružství,“ řekl pak Harry. Lehkost jeho tónu a ta škádlivá slova ji opravdu překvapila.

Myslím, že mnohem menší, než ta vaše,“ odvětila a snažila se naladit na jeho vlnu.

No,“ protáhl, „jednou jsme vážně propašovali ven z hradu zakázané dračí mládě.“

Jeho rozpustilé pousmání se k jejímu překvapení rozšířilo v úsměv, který mu na tváři zůstal i poté, co se obrátil zpět ke stromu.

Když jsem přišel do Bradavic,“ řekl toužebně, „tohle roční období jsem měl nejraději.“

Lily přikývla.

Já taky,“ souhlasila. „Možná proto, že Vánoce jsou vždy ta nejkouzelnější část roku. A jaké je lepší místo pro kouzla, než Bradavice?“

Nezmínila, jak fádně vypadal obývací pokoj jejich rodičů v porovnání s Bradavicemi, jak přezdobené a naprosto nudné byly ty panenky, které si její sestra přála k Vánocům. Nevyslovila myšlenku, že po tom, co poznala kouzelnický svět, se mu už nic na světě nevyrovná.

Předtím,“ pokračoval Harry, tak tiše, že mu sotva rozuměla, „jsem si vždycky představoval, co by mi mí rodiče – skuteční rodiče – dali pod stromeček. A že by to bylo mnohem lepší než dárky, které jsem kdy dostal od kohokoli jiného. Úchvatné dárky, poklady. Ale když jsem přišel do Bradavic, uvědomil jsem si, že to je můj opravdový dar od nich. Magie. Stále jsem za to vděčný, i po tom všem, co se stalo.“

Lily zadržela dech.

Mluvil o ní. Tedy, ne o ní. O její druhé verzi, o té, která byla jeho matkou a přesto neznámou, o té, o niž přišel ještě dřív, než vůbec pochopil, co znamená ztráta.

Ta myšlenka jí otřásla a díky jeho přiznání ucítila, že mu to chce oplatit. Vzpomínky se rozběhly, zaplnily celou její mysl, a aniž by to nejdřív pořádně promyslela, začala mluvit.

Byla jsem těhotná.. jednou,“ řekla tiše hřejivým světýlkům a barvám na vánočním stromě, „před patnácti lety. Byli jsme s Remusem tak nadšení, tak pyšní. Ale neměla jsem ve vínku, aby můj život naplnilo mateřství. Stále jsem pracovala pro Řád. Jednou v noci, zrovna za úplňku, takže se mnou Remus nemohl být, jsem měla službu se Severusem a Jamesem Potterem.“

Harry vedle ní úplně znehybněl, ani se na ni nepodíval, ale svaly na krku měl ztuhlé napětím, jakoby čelil něčemu neviditelnému.

James... Nedá se říct, že by nás nenáviděl. Jenom prostě nechápal, jak se můžu kamarádit se zmijozely a milovat Remuse, který byl podle něj nudný, místo abych randila s jeho úchvatnou maličkostí. Choval se jako posedlý, nedokázal to nechat být, popichoval nás a posmíval se a hádal se a neuvěřitelně nás vytáčel.

Hlídat štíty byl jeho úkol a nechci naznačovat, že by jejich napadení přehlédl schválně – nic z toho nebylo dobrovolné nebo plánované. Prostě se jen, jako vždy, tolik soustředil na Severuse a na mě, že když se objevili Smrtijedi a já jsem schytala kletbu přímo do břicha, myslím si, že ho to šokovalo stejně jako nás.“

Zhluboka se nadechla. Tohle byla minulost. Teď už s tím dokázala žít.

Severus mě okamžitě dostal do nemocnice, ale už bylo pozdě. Pozdě pro miminko, a rozmnožovací orgány zjevně moc dobře nesnáší, když je někdo drtí. Nemůžu... už nikdy nebudeme mít děti, Remus a já.

Ale nikdy nezapomeneme. Nedozvím se, kdy by mělo narozeniny, jak by vypadalo či kdo by z něj vyrostl. Ale každé Vánoce jsem mu koupila dárek. Každý rok.“

Zaváhala.

Kromě letoška,“ dodala šeptem, „Letos jsem koupila dárek tobě.“

Vánoční strom dál tiše stál, zlaté ozdoby zářily v pohádkovém světle. Z vedlejší místnosti se tlumeně ozýval smích a Sirius zrovna zvyšoval hlas ve vyvrcholení nějaké pobuřující historky.

Harryho oči byly nečitelné a rty bílé.

To jste nemusela,“ řekl monotónně, „nejste moje matka.“

Ke své hanbě Lily cítila, jak ji pálí hrdlo a do očí se jí derou slzy.

Já vím,“ zašeptala chraptivě, „já vím. Ale...“

Zaváhala a nebyla si jistá co říct, jak vyjádřit svoje city k tomuhle cizinci, který se jí nějak dostal pod kůži.

Milovala bych tě,“ řekla synovi, kterého nikdy neměla, procítěně, vědoma si své ztráty a všech následků, jež z toho plynuly. „Nikdy jsem nedostala šanci dát ti život, starat se o tebe a vychovat tě, ale milovala bych tě, Harry! Více než cokoli jiného na světě! Zemřela bych pro tebe.“

Mluvila od srdce, ale očividně to nebyla ta správná slova – zřejmě mu řekla pokaždé něco špatně.

Místo aby se k ní otočil, místo aby se usmál, nebo ji alespoň vzal na vědomí, úplně zbledl. Jeho tvář se uzavřela, dům, kde nikdo nebydlí, a postavil se na roztřesené nohy. Nedíval se na ni ani na strom.

Zíral do tmy.

Pak je možná dobře, že jste své dítě ztratila dřív, než vás zvládlo zabít,“ řekl.

A odešel z místnosti, aniž by se otočil.

_______________________________________

Pozn. autorky: V další kapitole nás čekají lumpárny Nevilla a Draca, velkolepý ples a jeden dlouhý rozhovor mezi Hermionou a Weasleym...


25. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/25/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n, Beta: arabeska



Pozn. autorky: Díky za vaše názory, drazí čtenáři! Nejvíce mě fascinoval váš rozdílný pohled na Lilyin příběh a Harryho reakci na něj – někteří z vás si myslí, že to Lily přehnala, někteří zase, že se Harry choval neslušně. Skutečnost, že by Lily znovu dobrovolně zemřela, některým z vás připadá jako obrovské břímě pro Harryho. Ostatní poukazují na to, že pro Harryho musela být novinka, že jeho matka nezemřela pouhou náhodou, nýbrž dobrovolně a že by to znovu udělala i v jiné dimenzi. Díky za všechny ty úhly pohledu! Jste nejchytřejší a nejskvělejší!

A k této kapitole: Když jsem vám posledně slíbila ples a Weasleyho... no, vypadá to, že jsem lhala. Neúmyslně. Draco a Neville si mají hodně o čem vyprávět a ples by se prostě k náladě této kapitoly nehodil. Takže se můžete těšit ještě na jednu vánoční kapitolu před tím, než to celé sklouzne k obrovskému krvavému zmatku (jak taky jinak, s těmito postavami)... Krásné čtení!

_______________________________________

Kapitola 25

Lily zase nemohla spát – to asi k mateřství patřilo, ale vždy měla za to, že příčinou nespavosti jsou křičící mimina a nepravidelné kojení. Ne to, že neštěstí vašeho dítěte se stalo neštěstím vaším, což vás neskutečně vytáčí – takže se přistihla, jak si to vykračuje chodbami Malfoyova sídla, obklopena starými vzpomínkami a novými starostmi.

Za svítání se loudavě vydala do jídelny a doufala, že domácí skřítci už připravili alespoň kávu. Záhy zjistila, že ji to nenapadlo jedinou.

Za jedním koncem stolu seděla Hermiona s nosem zabořeným do knihy, před sebou zpola vypitý šálek čaje a talíř plný drobků. Lily si ji chvíli kriticky měřila, ale ke svému uspokojení zjistila, že se Hermiona řídí její radou – četla ‚Vyprávění pod vrbou‘.

To pravé překvapení na ni však čekalo na druhém konci stolu.

Draco a Neville. S konvicí kávy. Uprostřed rozhovoru.

Neville k ní sklouzl pohledem dřív, než vůbec překročil práh místnosti. Hned jak vyhodnotil, že nepředstavuje žádnou hrozbu, celou svoji pozornost upnul zpět k rozhovoru. Draco vzhlédl o poznání později a s úsměvem na ni pokývl hlavou. Také se však plně soustředil na rozhovor a tak si Lily potichu vybrala ranní nápoj a talíř toastů s míchanými vejci a připojila se k Hermioně. Posadila se dost blízko, aby slyšela chlapce, ale zároveň dost daleko, aby je nerušila.

...nedokážu si vzpomenout, kdy přesně jsme se my dva skamarádili,“ říkal zrovna Draco, hlas vážný a upřímný tak, jak to dokázal jen on. „Zpočátku jsme měli nějaké problémy – strašně jsem žárlil na celou tu věc s Chlapcem, který zůstal naživu – byl jsem tehdy celkově žárlivý malý fracek. Ale dostali jsme se přes to, díky tomu jak jsi dlouhodobě trpěl a jak jsi byl pro svoje vlastní dobro až příliš trpělivý, no vážně, Neville...“

Neville sebou trochu škubnul, ale narozdíl od včerejška nevypadal vystresovaně. Spíše pohnutě z Dracova vyprávění o jejich přátelství, a způsob, jakým mu naslouchal, se zdál tak zasvěcený, jako kdyby tomu byl svěkem, ačkoli v tom příběhu nesehrál ani nejmenší roli.

Každopádně,“ pokračoval Draco, nyní už tišeji, „když jsi... když ten druhý Neville zemřel, prostě jsem... Sirius přinesl jeho tělo zpět, přímo doprostřed turnajové arény a tak usedavě plakal... Sirius plakal, jakože... nikdy jsem ho neviděl se nesmát, vážně, a najednou tam stál, kolébal s ním a mohl si oči vyplakat...“

Ano,“ řekl Neville stejně tak tiše, hlas stažený bolestí. „Chápu.“

Nějak to prostě chápal a Lily napadlo, jak asi ta scéna vypadala v jejich světě. Kdo byl tu noc zavražděn. A kdo si vyplakával oči.

Všechno se poté změnilo,“ řekl Draco. „Začal jsem díky tomu vidět svět jinak. Chyběl jsi mi... tedy on... tak strašně moc, ale taky jsem začínal chápat, jaké štěstí jsem měl. Byl jsem v bezpečí a milován. Měl jsem Nevilla. Jen málo lidí získá takovéto přátele.“

Usmál se na Nevilla, a aniž by se ptal, dolil mu hrnek horkou kávou. Vzhledem k tomu, že se potkali teprve včera a že jejich vztah začal dost násilně, působili až moc sblíženě.

Už si povídají celé hodiny,“ konstatovala Hermiona tiše, aniž by zvedla zrak od knihy. Lily to nepřekvapilo, Hermioně neuniklo nic. „Myslím, že vůbec nešli spát.“

A ty?“ zeptala se Lily. Hermiona se sice neusmívala, pohled, který Lilyiným směrem vrhla vrhla, však nebyl ani vyloženě negativní.

Šla jsem si lehnout. Po tom, co jsem se vypořádala s uzlíčkem nervů jménem Harry.“

Jak mu je?“

Stejně jako včera v knihovně jí Hermiona po dlouhou, napjatou chvíli hleděla do očí, jakoby ji z něčeho neohlášeně testovala.

Lily si až příliš pozdě uvědomila, že se právě zeptala na psychický stav nejlepšího přítele asi nejochranářštější a na soukromí nejháklivější osoby, kterou kdy potkala. Před týdnem by Hermiona její otázku prostě ignorovala. Před třemi dny by nejspíš vyprskla nějakou pichlavou poznámku.

Dnes však odpověděla.

Je toho na něj moc. Truchlí, je naštvaný a taky se stydí za to, jak se k vám zachoval. Pravděpodobně se nějakým hrozně neohrabaným způsobem pokusí omluvit.“

To já bych se měla omlouvat,“ řekla Lily tiše.

Prožila dlouhý moment bolesti, odmítnutí a čistého hněvu, než konečně pochopila, co Harry řekl a proč. A pak konečně všechna jeho slova a ta vina, kterou mu viděla v očích, začala dávat smysl a ona se zhrozila, co všechno Harry nese na bedrech. Vysvětlovalo to opravdu mnohé.

Nechtěla jsem se rýpat v otevřené ráně.“

Hermiona pokrčila rameny.

U Harryho je těžké najít místo, kde by se nenacházela otevřená rána,“ poznamenala nonšalantně. „Ale to je jedno. Dotek má rád a bolest mu nevadí.“

Znovu pokrčila rameny a pak tónem, který jasně dával najevo, že mu ještě neodpustila celou tu záležitost s jeskyní, dodala:

Někdy pochybuju, že to vůbec vnímá.“

Lily se rozhodla to prozatím neřešit.

Neuvědomila jsem si, že cítí vinu za smrt svých rodičů,“ řekla místo toho.

Hermiona si odfrkla.

Copak jste ho ještě dost nepoznala? Harry cítí vinu úplně za všechno,“ z ničeho nic zvážněla. „Smrt jeho matky je ale na prvním místě a kromě té Siriusovy taky jediná, přes kterou se nikdy skutečně nepřenesl. S tím ale nic nenaděláte, Lily.“

Dojatá a překvapená tou vlídností Lily přikývla a zaměřila se na svoji snídani.

Chlapci na druhém konci stolu se odmlčeli, pravděpodobně na oplátku poslouchali jejich rozhovor. Ale teď, když Hermiona znovu zabodla pohled do knihy, snadno navázali na předchozí téma.

A jak ses dostal k léčitelství?“ zeptal se Neville s upřímným zájmem a mimoděk svíral hrnek s kávou. „Nepřipadá mi to jako běžná volba povolání pro Malfoye.“

Draco si odfrknul.

Ne, to vskutku není,“ souhlasil, „ale já... potřeboval jsem dělat něco užitečného, víš? A nechtěl jsem bojovat – abych byl upřímný, jsem trochu zbabělec – měl bys mě vidět při trénincích Řádu.“

Zasmál se sám sobě a snadno smíchem nakazil i Nevilla.

Otec je hlavní mecenáš Svatého Munga. Začal jsem tam s ním chodit na návštěvy, když Neville zemřel. Co jsem tam viděl... tolik životů zničených válkou a takový nedostatek lidí, kteří by mohli pomoci. Tím to asi začalo.“

Chápu,“ řekl Neville znovu.

Neklidně se zavrtěl na židli, ruce natáhl k šálku, pak je ale položil na ubrus Nerozhodně přitiskl prsty na nádherný batist, než znovu promluvil. Hlas měl podivně ochraptělý.

V mém světě,“ řekl Dracovi, „byli moji rodiče také napadeni. Ale nezemřeli.“

Lily cítila, jak se vedle ní Hermiona celá napjala. I bez toho by ale poznala důležitost té chvíle; Nevillův výraz mluvil sám za sebe.

Tak dlouho je mučili Cruciatem, až zešíleli. Poté žili pod stálou ochranou svatého Munga, až do chvíle, kdy na nemocnici zaútočil Voldemort a povraždil všechny přítomné. Nikdy jsem je vlastně... nepoznal a oni nikdy nepoznali mě. Ale chybí mi návštěvy u nich. Chybí mi ty malé dárečky, které mi máma dávala, i když asi vůbec netušila, kdo jsem. Prostě... mi chybí.“

Hlas měl vzdálený, klidný a vyrovnaný. Přesto z každého slova sálala touha.

Draco chvíli mlčel.

Můj Neville,“ promluvil poté, „on... měli jsme takovou společnou tradici na svátek Všech svatých. Navštěvovali jsme hrob jeho rodičů. Tedy já jsem většinou zůstal opodál a dohlížel jsem na něj, ale on tam seděl celé hodiny a vyprávěl jim vše, co se za celý rok událo. Někdy jsme si pak na jejich památku připili máslovým ležákem. Zdálo se, že mu to pomáhá.“

Zaváhal.

Mohl bych tě tam vzít, kdybys chtěl. Tedy, možná že to není tvůj šálek čaje, ale on tam nacházel rozřešení, myslím, takže...“

Neville se usmál a jeho ruce, stále křečovitě položené na stole, se uvolnily.

Nevím, zda na to bude čas,“ odpověděl opatrně, „ale děkuji ti, Draco.“

Draco otevřel ústa, ale jeho odpověď přerušilo prásknutí dveří a kroky mířící přes halu. Lily věděla, co přijde. Pohlédla na Draca a obrátila oči v sloup; ten se v odpověď široce usmál. Pak se dveře do jídelny rozrazily a objevil se v nich Sirius.

Hola všichni! Jsou tu dárky!“ zařval. Byl ještě v pyžamu, šíleně se křenil a vlasy mu trčely všemi směry, takže vypadal jako blázen. „Lily, Draco, Neville, Hermiono – dárky! Pojďte honem! Jsou Vánoce!“

Hermiona vypadala dost pochybovačně, ale Neville poprvé bez váhání pohlédl Siriusovi do očí a široce se usmál.

Už jdeme, Siriusi,“ odpověděl a Sirius překvapeně vykulil oči, „Draco?“

No samozřejmě,“ odpověděl Draco a tři muži se společně vyhrnuli z místnosti s Lily a Hermionou v závěsu.

_______________________________________

Jak se dalo čekat, Lucius a Narcisa na ně už čekali v hlavním obývacím pokoji. Lily Narcisu podezřívala, že už před lety instruovala domácí skřítky, aby ji pokaždé informovali, že se Sirius probudil, aby je vždy našel připravené a upravené, když ráno vtrhne do jejich komnat. Severus a Remus zde byli také, dosud s ospalýma očima a stěží vnímali okolí. Remus ji pozdravil pousmáním, které patřilo jen jí a Lily mu ho šťastně opětovala.

Lenka tančila po místnosti v pyžamu se vzorem létajících vánočních stromků, jejichž větve dost zběsile rotovaly kolem kmene.

Jen Harry chyběl.

Neville vmžiku z naprostého uvolnění úplně ztuhl – Draco na něj překvapeně pohlédl a Hermiona si podrážděně povzdechla.

Je v kuchyni,“ vysvětlila. „Hledá jistého domácího skřítka. Nechala jsem ho tam asi před hodinou – a bylo mu dobře, Neville.“

Ale Neville se nedal tak snadno přesvědčit.

Jsou Vánoce,“ řekl tím svým klidným, vyrovnaným hlasem, „měl by být tady.“

Hermiona si znovu povzdychla.

Nic z toho, co by si přál, se v téhle místnosti nenachází, Neville,“ řekla tlumeně. „Nemá důvod tady být.“

My jsme tady,“ nesouhlasil Neville. „Měl by tu být. Půjdu pro něj.“

Odešel bez dalšího slova s poskakující Lenkou v patách.

Co to mělo znamenat?“ zeptal se Draco do rozprostírajícího se ticha a nenechal se vyvést z míry pohledem, který na něj vrhla Hermiona.

Proč si myslíš, že se tě to týká, Malfoyi...“ začala větu, která by nejspíše skončila tak příkře, jak jen by Hermiona dokázala. Ale pak najednou zavřela ústa, ukročila zpět a dvakrát mrkla.

Lily zmateně pohlédla na Severuse, který střelil očima k Luciusovi, Narcise a Dracovi a pak zpět do zbytku místnosti.

A Lily pochopila. Poprvé od chvíle, kdy přišli do tohoto světa, se Hermiona ocitla s Malfoyovými sama a nikdo z jejich přátel nebyl na blízku.

Lily bezmyšlenkovitě zamířila k Luciusovi, až stanula přesně mezi ním a Hermionou. Všimla si, že Severus se přesunul k dívčině boku, tak blízko, že se jí dotýkal paží, a Remus v tu samou chvíli přerušil nastalé napětí tichým, klidným hlasem.

Co kdybys začal s rozbalováním svých dárků, Draco?“ navrhl. „Ostatní budou zpátky co nevidět, ale vzhledem k tomu, že jsou Vánoce, myslím, že můžeme začít i bez nich, ne?“

Draco putoval pohledem k místu, kde stála velmi, velmi vzpřímeně a ztuhle Hermiona. Pak se podíval na Remuse, na Lily a přikývl. V očích se mu odrážel smutek a pochopení, ač neúplné, tak o nic méně bolestné. Na okamžik vypadal jako muž, kterým by se mohl stát.

Ale pak se vrátil jeho výraz baviče a začal se dožadovat svých darů tak hlasitě, aby tím přehlušil syčivý zvuk Hermionina dýchání. Lily pohlédla na Narcisu a v její krásné a upravené tváři spatřila vášnivou mateřskou hrdost. Lucius nedal najevo vůbec žádnou emoci, ale opřel se na židli, překřížil nohy a propletl prsty na rukou; jakoby chtěl dát velmi jasně najevo, že nehodlá bez varování vstát nebo sáhnout po hůlce. U Luciuse tohle znamenalo něco jako uznání vlastní viny.

Draco se Siriusovou pomocí udržovali uvolněnou náladu, dokud do místnosti ani ne o deset minut později nevtrhl Neville s Lenkou a zdráhavým Harrym. Nevillův první pohled mířil k Hermioně a nedokázal úplně skrýt úlevu, když viděl, že klidně sedí vedle Severuse.

Omlouvám se,“ pronesl do éteru, ale bylo to mířeno na ni, „neměl jsem takhle rychle zmizet.“

To je v pořádku,“ odpověděla Hermiona klidně. Ale Harry, který byl bledý, měl tmavé kruhy pod očima a zarytě se nedíval na Lily, se s úšklebkem prosmýkl kolem Nevilla.

Nic není v pořádku,“ nesouhlasil nevrle a ztěžka dosedl na podlahu v jednom rohu místnosti, „Dobby má na sobě utěrku a miluje Malfoyovy, já nedostanu svůj svetr a celý tohle místo bylo mnohem míň děsivý, když jsem ho spálil na popel.“

Rozhostilo se trapné ticho. Narcisa zvedla jedno obočí.

Okouzlující,“ konstatovala.

I když se Hermiona na Harryho stále ještě hněvala, naježila se a očividně se chystala jej bránit. Ale Neville ji předběhl.

Draco mi říkal, že jsem tady trávil většinu svých Vánoc a letních prázdnin, Harry,“ promluvil tiše. „Zdá se, že tohle sídlo bylo pro toho druhého Nevilla něco jako pro tebe Doupě. Takže tohle je jako dostat svetr. Jen ne pro nás.“

To prohlášení Lily nedávalo žádný smysl, a dle jejich zmatených výrazů na tom byli ostatní stejně. Ale Harrymu zcela určitě ano. Poklesla mu ramena.

Dost špatný Doupě, Neville,“ řekl mrzutě, aniž by pozvedl oči od podlahy. „Vždyť ani nemají ghúla v podkroví.“

Ale všude visí rodinné portréty,“ ozvala se Lenka, „a jsou tu staří sluhové a spokojení domácí skřítci. A duchové ve sklepení – nejsou to noví duchové, Harry.“

Harry zvadnul ještě víc.

Tak tedy do toho,“ pokynul všem naštvaně, „rozbalujte dárky, celý svět je růžový. Třikrát hurá.“

A tak se do toho dali a Harry zlostně střídavě pozoroval vánoční strom, zeď a všechny přítomné. S výmluvou na onen záhadný svetr odmítal otevřít svoje dárky. Ostatní mezidimenzionální cestovatelé si je však opatrně rozbalili. Tak opatrně, jako by si nebyli jisti, zda jim láskyplně zabalené balíčky nevybuchnou přímo do obličeje.

Oni sami pro nikoho dárek neměli a ani se za to neomlouvali, ale také neodmítli žádné cetky a hodící se výstroj, které jim Lily a ostatní nadělili. Lily to považovala za malé vítězství.

Jak se mi změnila měřítka, pomyslela si nepřítomně, zatímco pozorovala Nevilla, jak si zkouší nový držák hůlky, který pro něj vybral Sirius. Ještě před týdnem by ji jejich chladné přijetí dárků urazilo. Dnes jí připadala přítomnost té čtveřice jako něco, čeho by si měli vážit.

Ale před týdnem toho ještě tolik nevěděla, nerozuměla jejich chování a míře schopnosti komunikovat s ostatními lidmi.

Člověk musí posoudit hranice každého pacienta, řekl jí jednou jeden lékouzelník a z tohoto hlediska se ti čtyři opravdu snažili, zacházeli tak daleko, jak jen bylo v jejich silách. Každá chvíle v tomto domě s nimi všemi je musela stát spoustu úsilí.

Znovu se na ně zaměřila a postupně si prohlédla Lenku, která si zkoušela náhrdelník z barevných skleněných korálků od Remuse, Hermionu, která s podivně zdrceným výrazem svírala pár teplých vlněných ponožek, jež jim všem poslal Albus Brumbál, Harryho, který se se zarytým odhodláním vyhýbal jejímu pohledu a Nevilla, který pozorně pozoroval své přátele, zatímco si povídal s Dracem o léčivých bylinách.

Vzpomněla si na to první setkání v Albusově kanceláři, na Hermionino zděšení a Harryho nervózní šílené chování a uvědomila si, že to vlastně dotáhli docela daleko.

_______________________________________

Když rozbalili všechny dárky a dostatečně se jimi pokochali, nechala Narcisa donést horkou čokoládu a všichni dostali jeden šálek (Harry samozřejmě ten svůj odmítl a Hermiona nad svým předvedla řadu ne zrovna nenápadných rozpoznávacích kouzel).

Ohledně plesu, který se dnes večer uskuteční,“ informovala chladně Narcisa své čtyři hosty, „dovolila jsem si obstarat několik slavnostních hábitů ve vašich velikostech. Předpokládám, že večerní oděv není běžnou součástí vybavení uprchlíků. Ovládáte příslušná krejčovská kouzla?“

Hermiona ostře přikývla.

Děkujeme, ale to nebylo nutné,“ řekla stejně tak chladně. „Mohli jsme si něco přeměnit.“

Ne!“ zaprotestovala Lenka z druhého konce stolu, překvapivě nahlas a odhodlaně. „Ne, ne, ne, Hermiono! Dnes budu princezna! A budeme tančit, že ano, Neville?“

Neville se z té představy nezdál být úplně šťastný, ale když odpovídal, v očích i hlase měl vřelost.

Samozřejmě, Lenko.“

Narcise zacukaly koutky.

Pak ti pošlu svou osobní skřítku, drahá,“ nabídla, „je to vynikající kadeřnice.“

Dokáže mě učesat tak, abych vypadala jako chumel škrken?“ tázala se Lenka s vážnou tváří. „S křídly, drápy a pařáty?“

Narcisu ta představa zjevně lehce znepokojila, soudě dle toho, jak jí zacukalo chřípí nosu. Ale nenechala se rozhodit.

Jsem si docela jistá, že to dokáže,“ odpověděla stejně tak vážně. Lenka ji odměnila jedním ze svých vzácných, pomalých a půvabných úsměvů, díky kterým se vždy proměnila v krásku.

Pak se opatrně vyprostila z hromady balících papírů, vlněných ponožek a Nevilla a přešla místnost až ke třem Malfoyům. S nádechem obřadnosti, jejíž vážnost ani v nejmenším nenarušovaly létající vánoční stromky na jejím pyžamu, objala nejprve Draca, pak Narcisu a nakonec po kratičkém zaváhání i Luciuse.

Děkuji vám,“ pronesla vážně, modré oči široké a zvláštně moudré. „Odpouštím vám. Vůbec nejste strašní a vaše koberce jsou vskutku neobyčejně krásné!“

_______________________________________

* ,Vyprávění pod vrbou‘ je dětská kniha od spisovatele Kennetha Grahama.

Pozn. překladatelky: Vzdaluji se na pár dnů do sousedního Rakouska, takže další kapitola se tu objeví až v pátek 6.11. Zato ale bude fakt dobrá, tak už se můžete těšit! :)


26. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/26/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n;   beta: arabeska



Pozn. překladatelky: Drazí čtenáři, tak mě těší vaše komentáře! A s blížícím se finále pozoruji všeobecné napětí, jak to asi celé skončí. Hádáte a vznášíte domněnky a já si koušu nehty, abych na to nic neodepsala a tím nenapověděla další vývoj. :)

_______________________________________



Kapitola 26

Nesnáším plesy,“ brblal Remus, zatímco mu Lily upravovala hábit. Už poněkolikáté.

To není pravda,“ oponovala mu vesele. „Líbí se ti na nich stejně jako Siriusovi. Jen si rád stěžuješ.“

Ne, opravdu nesnáším plesy, a to ani když jsou všechny podmínky ideální,“ opáčil Remus. Říkal to před každým vánočním plesem, každý rok, a Lily tradičně na oplátku jemně zamrkala a koketně na něj pohlédla zpod řas.

Medvídku,“ zavrkala, „copak si se mnou nechceš zatancovat?“

Odfrkl si.

Ty,“ řekl, popadl ji okolo pasu a přitáhl si ji blíž, „jsi děsná, úděsná ženská. Myslím, že dnes večer budu tančit jenom s Lenkou. Ona totiž bude mít na hlavě chumel škrken.“

Lily se zakřenila.

Kaziči plánů,“ postěžovala si. Pak se otočila ke dveřím jejich apartmánu. „Jdeš? A tím ‚ani když jsou všechny podmínky ideální‘ jsi myslel co?“

S posměšným pukrletem jí podržel dveře, pak je za nimi zavřel a nabídl jí rámě.

To, že Harry se pravděpodobně neukáže – což by mohlo být to nejbezpečnější řešení pro všechny přítomné. Hermiona bude sama sebou, Sirius bude stále pronásledovat Nevilla a všichni Malfoyové budou celou situací rozhozeni. Fénixův řád je i v klidných časech docela výbušnou směsí. Dnes večer se může stát cokoli.“

Na chvíli se o něj opřela.

Pesimisto,“ řekla mu. „Nebo to také může dopadnout skvěle. Lenka a Neville se budou bavit, Hermiona najde někoho, s kým bude moci probírat magickou teorii, my dva protančíme celou noc a...“

Snažila se vymyslet scénář, ve kterém by si večer mohl užít i Harry, ale na nic nepřicházela. Inu, alespoň tři ze čtyř by se mohli hezky bavit a ona sama sobě slíbila, že dnes večer najde způsob, jak s Harrym znovu navázat kontakt.

Jistě,“ souhlasil nakonec Remus po zrádné chvíli zaváhání. „Neber to špatně, lásko. Já prostě jen opravdu nesnáším plesy.“

Pohlédla na něj.

Mám zase začít s medvídkem?“ zeptala se šibalsky.

Proboha, ne, to by mě poznamenalo už navždy!“ ozval se Sirius, který se k nim připojil z chodby po levé straně.

Lily skoro automaticky pohlédla doprava, odkud se k nim blížil Severus; v tmavém hábitu z mechově zeleného sametu vypadal oslnivě. Všichni se setkali na vrchu schodiště, vyměnili si dlouhý, tichý pohled a pak se pomalu vydali dolů. Lilyiny hedvábné šaty jemně šustily do rytmu jejích kroků.

Jakmile dorazili k plesovému sálu, rozdělili se. Sirius zamířil ke skupince svých bývalých kolegů bystrozorů, zatímco Remus se Severusem vyhledali pověřeného skřeta z ministerstva, aby s ním prodiskutovali poslední detaily nadcházející návštěvy u Gringottových.

Lily se rozhodla vzít to oklikou k občerstvení. Pak se zastavila v rohu sálu, odkud měla dobrý výhled na všechny vstupy; dnes večer totiž měla na mezidimenzionální cestovatele dohlížet ona.

Vánoční dekorace v tomhle nejformálnějším a nejelegantnějším plesovém sále byly stejně tak oslnivé jako všechno ostatní v sídle Malfoyových. Servírovaly se ty nejvytříbenější druhy jídla a šampaňského, a ačkoli ples sotva začal, oslavy už byly v plném proudu. Tahle událost patřila ke starým tradicím Fénixova řádu – dokonce i rodiny, které raději slavily v užším rodinném kruhu, jako třeba Weasleyovi, poslali nějakého zástupce – a stejně tak si tradičně každý tuto noc užil.

Lily sledovala sešlost členů Řádu, kteří zde oslavovali další rok přežití. Objímala se s mnohými svými přáteli, usmívala se a potřásala si rukou se známými a formálně zdravila současné i bývalé studenty.

Pozorovala, jak Severus elegantně tančí s krásnou ženou, která právě dokončila mistrovské zkoušky v lektvarech a zbožně na něm visela očima. Viděla, jak do sálu vstoupili Neville s Lenkou, oba vřele vítáni; Lenka sklidila mnoho pochval za své růžové šaty. Sledovala, jak k nim zamířil Sirius a ramena měl nervózně napnutá, dokud se na něj Neville nepousmál.

Povšimla si i Jamese Pottera, který přišel se svou ženou a synem, a když viděla, jak James hrdě drží Petera za rameno, poprvé v životě se jí srdce nesevřelo bolestí. Sledovala své přátele a rodinu s hořkosladkým pocitem štěstí. Po Harrym nebylo ani vidu ani slechu.

Hermiona vklouzla do sálu tiše; tak nenápadně, že ačkoli ji Lily vyhlížela, skoro si jí nevšimla. Měla na sobě tmavě zlatý hábit s rudými výšivkami okolo čtvercového výstřihu. Ta barva jí slušela, podtrhovala karamelový odstín jejích očí a hnědé odlesky ve vlasech. Přesto působila nenápadně a stejně jako Lily ihned zamířila do jednoho z rohů v místnosti.

Lily poprvé napadlo, jaká asi Hermiona je, když zrovna není zatížena takovou zodpovědností nebo když na ni nepůsobí stres. Jak asi komunikuje s lidmi, které nemusí ochraňovat nebo jim velet? Neville s Lenkou se zdáli být sami sebou a nijak se nesnažili skrývat své zvláštnosti. Připadalo jí, že za tou spoustou ochranných slupek zachytila i záblesk pravého Harryho. Avšak Hermiona pro ni zůstávala záhadou. Vidět ji v této neznámé situaci, bez přátel v hloučku kolem ní, bylo rozhodně něco zcela nového.

Pro jednou doopravdy vypadala nejistá, jak se vypořádat s lidmi kolem sebe. Pohybovala se poblíž konverzujících skupinek, a když ji někdo oslovil, viditelně se vzchopila a tak rychle, že to nikdo nepostřehl, přepnula na tu masku plnou klidu a sebeovládání, kterou nasadila i na posledním setkání Řádu. Ale Lily si toho všimla. A tentokrát v tom viděla i ten záměr.

Hermiona s kdekým téměř hodinu diskutovala o viteálech, mezidimenzionálním cestování a záležitostech Řádu, a přitom se zkušeně vyhýbala všem osobním otázkám o sobě nebo svých společnících. Během této hodiny si Lily dvakrát zatančila s Remusem, dvakrát se Siriusem a jednou se Severusem a ponoukla Nevilla, aby ochutnal vynikající jednohubky, zatímco se Lenka chichotala Dracovým poznámkám o Nevillově neutuchajícím apetitu v jakékoli dimenzi. A také stále vyhlížela Harryho.

Jako by na ni někdo seslal nějaké nezrušitelné stopovací kouzlo, část pozornosti měla stále soustředěnou na Hermionu a její reakce na okolní lidi. Takže postřehla změnu v jejím chování dostatečně rychle na to, aby se stihla odtrhnout od Remuse a nenápadně se přesunout blíže k mladé ženě a jejímu novému společníkovi, s nímž vedla rozhovor.

Bill Weasley si to nakráčel přímo k ní a vážnost jeho výrazu k této příležitosti vůbec neseděla. Hermiona zuřivě zamrkala, rukama pevně sevřela sklenici s vodou a mírně pootevřela ústa.

Pane Weasley,“ řekla tiše; vyklouzlo jí to a byla to první chyba, kterou ji Lily viděla udělat. Přiznala, že jej zná, dříve, než je někdo představil.

Napjatě se usmál.

Bill,“ nabídl. „Rád vás poznávám, slečno Grangerová.“

Nápodobně. A říkej mi Hermiono.“

A pak se rozhostilo ticho. Ne ten druh šokovaného ticha, které se obvykle projevovalo jako výsledek rozhovoru s mezidimenzionálními cestovateli. Bylo to napjaté ticho mezi dvěma neznámými lidmi, kteří nevěděli, o čem začít mluvit.

Chtěl jsem ti složit poklonu za tvá štítová kouzla na posledním setkání Řádu, Hermiono,“ řekl nakonec Bill neobvykle opanovaným hlasem. „Všechny části jsi provedla na vynikající úrovni. Avšak nemohl jsem si nevšimnout, že jedna z tvých základových run byla více než... neobvyklá. Vlastně...“

Zmlkl, viditelně v rozpacích, ale Lily toho bohužel o štítových kouzlech nevěděla dost na to, aby pochopila smysl jeho slov.

Hermiona však očividně ano. Začervenala se.

Ano,“ odvětila tiše. „Ano. Je tvoje.“

Soudě dle způsobu, jakým Hermioniny prsty svíraly sklenici, se zdálo, že je to sdělení nesmírně důležité.

Ale jak...“ Bill zjevně nevěděl, co na to říct. Stejně tak byla ztracená i Lily, ale předpokládala, že ze zcela jiných důvodů.

Hermiona se zavrtěla.

Naučil jsi mě to,“ ošila se znovu. Téměř instinktivně přelétla očima celý sál, zjišťovala rozmístění lidí a možné hrozby. Pak se znovu podívala na Billa. „Když jsi mě vzal k sobě do učení.“

Já... cože? Ale vždyť mi ještě není ani třicet! Nikdo nebere učně před třicítkou! Dokončila jsi vůbec školu?“

Hermiona znovu zamrkala.

Okolnosti byly... neobvyklé?“ navrhla a způsob, jakým na ni teď Bill zíral – zvědavost smíchaná se strachem a téměř instinktivním odmítnutím – zabolel Lily jako rána do břicha.

To se na ně takhle díváme všichni? zeptala se sama sebe. Jestli ano, proč se pak vůbec obtěžovali s námi mluvit?

Jak neobvyklé?“ zeptal se Bill a Hermiona se unaveně usmála.

Věř mi,“ řekla. „Nechceš to vědět. Nicméně, jak pokračuješ v řešení Devonské kletby?“

Bill znovu zalapal po dechu.

Já jsem ti o tom řekl?“ zeptal se. „Musím tě mít ve tvém světě fakt hodně rád!“

Tentokrát se Hermiona usmála o poznání vřeleji a Lily skoro zahlédla záblesk její opravdové tváře, tváře ženy, která se kvůli fascinaci nad starou knihou zapomněla najíst.

To máš,“ potvrdila a nehlídané štěstí, které to prohlášení provázelo, Lily napovědělo, že pro jednou Hermiona mluví o někom, kdo je stále naživu, o příteli, který zatím nezahynul příšernou smrtí. „Podařilo se ti rozluštit posloupnosti, které by pomohly s následným odporem? Můj Bill s tím má pořád problém.“

Potýkal jsem se s tím samým,“ přiznal Bill. „Ale pak mi pomohl jeden mistr věštění z čísel. Vytvořil stabilizační matrici, která mi umožnila...“

A už byli ztraceni, plně ponořeni do rozhovoru, z kterého Lily, navzdory svému kvalitnímu akademickému zázemí, chápala jen každé druhé slovo. Ale všimla si Severuse, který zjevně dnes večer cítil tu samou potřebu dohlížet na Hermionu, a on vypadal naprosto fascinovaně, obočí mu vylétlo skoro do vlasů, takže předpokládala, že ať už se baví o čemkoli, rozhodně to posune magickou teorii zase o kus dál.

Čím déle si povídali a vyměňovali tipy a triky, tím více Hermiona ožívala. Obvyklé napětí v ramenou opadlo, začala divoce gestikulovat a po tom, co Bill poprvé zažertoval o slovní hříčce, kterou Lily ani náznakem nepochopila, (Jak ji jednou Severus poučil, specialisté na štítová kouzla byli nerdi* kouzelnického světa, nehledě na množství tetování a to, že sami sebe nazývali ‚odeklínači‘) si začali vyměňovat vtípky s rostoucí nehorázností.

Pak Hermiona pohodila hlavou, aby zdůraznila pointu, ruce měla v bok a v očích jí vířilo pobavení s vášní z probíhajícího rozhovoru. Vypadala živá, ztracená v okamžiku a Lily zadržela dech.

Tak tady jsi, pomyslela si. Ráda tě konečně poznávám, Hermiono Grangerová.

_________________________

Lily pozorovala svého manžela. Jelikož se Hermiona zjevně dobře bavila a už nepotřebovala dohled, byla Lily napůl rozhodnutá přesvědčit Remuse k dalšímu tanci. Ale pak se skupinky poblíž nich rozestoupily a objevil se James Potter se svým synem.

Hermiona ztuhla. Spustila paže podél těla a najednou z ní byla zase ta stará známá Hermiona, opatrná a ostražitá.

Pane Pottere,“ pozdravila Jamese a nijak nedala najevo, zda jej vidí ráda či naopak.

Slečno Grangerová, rád se s vámi opět setkávám,“ řekl srdečně a potřásl jí rukou. „Váš přítel Harry tu není? Chtěl jsem vám dvěma představit svého syna – Petere, tohle je Hermiona Grangerová, mladá dáma, která se o sebe rozhodně umí postarat.“

Peter byl přesnou kopií svého otce; od rozcuchaných hnědých vlasů až po barvu hábitu. Potřásl Hermioně rukou a sjel ji oceňujícím pohledem. Už byl v sedmém ročníku, děvčata se na něj docela lepila a jeho výraz jasně říkal, že by mu nevadilo trošku si zalaškovat i s touhle. Ale Hermionin stisk ruky byl krátký a věcný a nedívala se na něj déle, než musela.

Jak se vám daří**?“ zeptala se, jako každým coulem dobře vychovaný mudla. Lily, která věděla, že tahle fráze je u čistokrevných kouzelníků téměř neznámá, stěží potlačila pobavení, když na to Peter odpověděl: „Skvěle, děkuji. A vám?“

Poslyšte,“ promluvil James po chvíli zdvořilého ticha, „mluvil jsem s pár lidmi z Řádu a ti mi řekli, že bydlíte v Bradavicích a tady v Malfoyově sídle. Právě mi došlo, že vám asi nikdo nenabídl jinou možnost. Určitě to máte v Bradavicích tak rádi, jak my všichni, a tohle místo je vážně něco, ale možná byste raději nebyli poblíž... zmijozelů, takže jsem vám chtěl jen říct, že v mém domě jsou pro vás všechny samozřejmě dveře dokořán.“

Jak se opovažuje! Lily na chvíli viděla úplně rudě a pouze vědomí, že by všem zničila oslavu, jí zabránilo vrazit Jamesovi pěstí do nosu.

Ale jak se opovažuje předpokládat takové věci, motat se do situace, o které vůbec nic neví, a přitom si hrát na štědrého lva. Jako by ona a Remus nebyli tak nebelvírští jako ti nejlepší z Nebelvíru! Co si to dovoluje?!

(A oni by jeho nabídku stejně nepřijali, že ne? Nikdo z nich toho o kolejní příslušnosti moc nenapovídal, ale Harry a Neville nijak neskrývali své problémy se Snapem a pobyt zde na ně vyvíjel tlak, takže co když...)

Myslíte si, že nechceme být poblíž zmijozelů?“ zopakovala Hermiona a kdyby nic jiného, hedvábnost a potlačovaná ostrost jejího hlasu rozehnala Lilyiny obavy. „A jak víte, že Harry sám není ze Zmijozelu, pane Pottere?“

James se na ni podíval s upřímným překvapením, a pak měl tu drzost se rozesmát.

Jako by Chlapec, který zůstal naživu mohl být v nějakém světě ze Zmijozelu,“ pochechtával se. „Být vůdce vyžaduje odvahu a jediná věc, kterou člověk najde v koleji hadů a jejich rádoby přátel, je zbabělost.“

Rádoby přátel?“ zopakovala Hermiona tónem ještě o několik stupňů chladnějším. James si toho nevšiml.

Těch, co se kolem nich poflakují,“ vysvětlil a očima střelil k Remusovi a Lily. „Skoro horší než ta zmijozelská pakáž. Věděla jste, že všichni černokněžníci pocházejí ze Zmijozelu?“

Opravdu?“

Hermiona pro změnu střelila očima po Peterovi a za jiných podmínek by se Lily divila proč. Ale právě teď měla co dělat, aby nezničila Luciusův ples, aby nepropadla do hlubin vzpomínek, které tato slova znovu otevřela. Dobře si pamatovala, jak bolí, když je člověk téměř vyhoštěn ze své vlastní koleje, když Remus plakal v rohu, protože se necítil doma ve své vlastní ložnici, nebo když Severus bezmocně seděl vedle nich a nabízel jim, že už na ně na veřejnosti nikdy nepromluví a pak bude všechno jednodušší. Pouze dlouhých dvacet let, které strávila šťastně se svými přáteli, zmírnilo její rozčilení.

Avšak Hermionino rozčilení zjevně nezmírnilo nic. V jednu chvíli zdvořile poslouchala a najednou se ocitla těsně u Jamese, zpříma mu hleděla do očí a fakt, že měla klidné ruce a tichý hlas, nijak nesnižoval míru děsu, který šířila.

Ujasněme si to jednou pro vždy, pane Pottere,“ pronesla klidně. Její oči vypadaly jako z leštěného kamene, nepohnuly se ani o píď, a Lily si ve vzpomínkách velmi jasně vybavila, jak tato žena seslala Cruciatus, setnula dospělému muži hlavu mečem, nebo jak se postavila Albusovi a vyhrála.

V našem světě jste mrtvý. Zemřel jste krátce po narození vašeho syna. Jediný důvod, proč váš chlapec stále žije, je, že jej tito zmijozelové a jejich ‚rádoby přátelé‘ ochraňovali. I přesto jak jste je provokoval, když jste byl ještě naživu, nenechali vašeho syna napospas osudu. Starali se o něj, učili jej a zemřeli pro něj, když vy jste už nemohl. A nemůžu si pomoct, ale celé mi to připadá mimořádně ironické, vzhledem k tomu jakou roli jste sehrál v nenarození jistého jiného dítěte.“

James se roztřeseně nadechl. Ať už za to mohla zmínka o osudu jeho druhého já nebo Hermionina nečekaná informovanost o minulosti, zdál se otřesený. A dle způsobu, jakým na něj shlížela, jak snadno jej převyšovala, ačkoliv byl více než o hlavu vyšší, se zjevně chystala zasadit poslední ránu.

Dlužíte jim, pane Pottere,“ řekla, stále tak tiše, že by každý kolem považoval jejich rozhovor sice za intenzivní, ale přátelský. „A i když to možná z tohoto rozhovoru není jasně patrné, události v mém světě jsou důkazem, že tohle jsou lidé, ke kterým byste vy měl vzhlížet, a to v jakékoli dimenzi. Přeji hezký večer, pane Pottere. Nemyslím si, že se ještě potkáme.“

Věnovala mu poslední úsměv, krátká a ostrá grimasa, která se blýskla jako ostří nože, a pak se otočila zpět k Billovi.

Co jsi to říkal?“ zeptala se a Bill se ke své cti rozhovořil o použití šperků v základových kamenech, což trvalo dostatečně dlouho na to, aby James popadl svého syna a zmizel zpátky v davu.

Páni,“ řekl pak Bill. „Jsem fakt rád, že jsem nebyl na jeho místě.“

Hermiona sebou cukla.

Bylo to nezbytné,“ podotkla sklesle, ale nedívala se na něj a odmlčela se.

Vypadala zbědovaně, ale ne tak, že by litovala slovního zmasakrování Jamese Pottera.

Lily si vzpomněla, že v ruce drží sklenici s vínem, a usrkla si. Srdce jí divoce tlouklo a nedokázala se tak docela rozhodnout, zda cítí vítězství z Hermionina chladného odmítnutí Jamese, nebo šok z nemilosrdnosti, kterou mladá žena právě předvedla.

Takže tohle byly ty informace z alternativní dimenze, které mohla použít, kdyby jim chtěla ublížit. Znovu si bolestně uvědomila, že Hermiona se opravdu snaží v záležitostech, ze kterých měla Lily a její přátelé obavy, a že její chování by mohlo být zcela jiné.

Ron, můj bratr, mě požádal, abych tě pozdravoval,“ řekl nakonec Bill ve snaze oživit jejich rozhovor. Tentokrát sebou cukla Lily, protože věděla, že tohle jen prohloubí Hermionino trápení.

Chtěl si s tebou a Harrym promluvit, ale Vánoce jsou pro naši rodinu docela důležité a mamka na něm dost visí...“

Hermiona mrkla. Na chvíli vypadalo, že je myšlenkami na hony vzdálená.

Rozumím,“ řekla tiše. „Rodina je ta nejdůležitější věc, obzvlášť pro Rona. Chápu to.“

Bill se na ni překvapeně podíval, ale v očích se mu poté objevil náznak rostoucího pochopení. Bill nebyl jedním z nejmladších odeklínačů, kterého Gringottovi kdy zaměstnali, pro nic za nic. Byl excelentní pozorovatel.

To je v dobře,“ řekl poté, stále trochu nejistý tím, co vlastně vidí. „Většina lidí si vlastně myslí, že jeho zájem o rodinu je tak trochu podivnost. Spolužáci ve škole ho za to dost kritizovali, takže se většinou bojí, že to ostatní nepochopí...“

Ne, ne,“ přerušila ho. „Ron se vždy cítil trochu nejistě ohledně svého životního poslání. Ještě k tomu je nejmladší syn, takže si připadal méněcenný. Starat se o vaši matku pro něj musí být úleva. Jsem ráda, že našel ve vaší rodině své místo.“

Teď na ni Bill zíral s výrazem blížícím se šoku.

Tohle přesně říkal můj otec,“ konstatoval. „Musíš ho znát ve vašem světě velmi dobře.“

Hermiona zbledla a střelila pohledem po místnosti, jako by hledala východ.

My...“ zakoktala se, „asi... Asi je to tím, že jsme spolu vyrostli. Byl...“ hlas jí kolísal a takřka se ztrácel. „Byli jsme... přátelé.“

To rád slyším,“ řekl Bill tiše. „Když Ginny zemřela, stal se z něho tak trochu vlk samotář. Samozřejmě má kamarády, ale někdy mi připadá, že ho moc dobře neznají.“

Ano,“ souhlasila Hermiona stále tím skomírajícím hlasem. „Není lehké dostat se Ronovi pod kůži. Je hodně uzavřený.“

Odmlčela se a napůl se odvrátila, jako by chtěla rozhovor ukončit. Ale pak na Billa znovu pohlédla a ve způsobu, jakým se dotkla jeho ramene, bylo něco úpěnlivě naléhavého.

Bille,“ zeptala se, „je... je šťastný?“

Billův výraz se zjemnil a na okamžik odrážel zármutek v Hermioniných očích. Položil dlaň na Hermioninu ruku a jemně ji stiskl.

Ano, Hermiono,“ odpověděl a v jeho hlase zaznělo něco nového, důvěrnost, kterou obvykle ukazoval pouze svým bratrům a rodičům. „Věřím, že je. I když je mi líto, že náš Ron neměl šanci tě poznat. Myslím, že bys z něj udělala lepšího člověka.“

Lily učinila v tuhle chvíli tu jedinou správnou věc. Otočila se a nechala je oba jejich rodinným záležitostem.

_______________________________________

Minuly tři tance a debata o novém stipendijním programu, který Narcisa rozjížděla v Bradavicích, než Lily konečně spatřila Harryho, daleko v sousední místnosti, napůl skrytého ve stínu dvou obrovských sametových závěsů.

Pomalu, aby na něj neupozornila ostatní hosty, přešla sál, vážila krok za krokem, pryč od prozářeného středu tanečního sálu, pryč od vánočního veselí svých přátel a tance, až splynula se stínem stejně jako on a stala se pro zbytek lidí neviditelnou.

Když se postavila vedle něj, zatajil dech a zatajil ho ještě jednou, když do něj šťouchla ramenem. V botách na podpatku byla skoro stejně vysoká jako on. On však neztuhl a nevklouzl dál do stínů, takže spolu jen chvíli tiše stáli, pozorovali teplo a štěstí, točící se páry a připíjející si skupinky přátel. Radostná oslava dne klidu a míru.

Omlouvám se za včerejšek,“ řekl pak náhle. „Zase jsem nepřemýšlel a fakt bych neměl...“

Není potřeba se omlouvat,“ ujistila ho Lily, i když ta omluva trochu utišila její bolest. „Neměla jsem na tebe všechno tak vychrlit.“

Něco si zamumlal pod nosem.

Abych vám to nějak vynahradil, můžu nakopat Jamese,“ nabídl nevinně a Lily se navzdory své vůli zasmála.

Myslím, že o to se už postarala Hermiona, Harry.“

Jeho úsměv prozrazoval, že o tom ví.

Jo, no, vždycky byla rychlejší než já.“

Upadli do družného mlčení.

Nechceš se připojit ke svým přátelům?“ zeptala se po chvíli a on sebou znovu cukl, tentokrát překvapeně, jako by zapomněl, že stojí vedle něj.

Ne,“ odpověděl s rozmyslem. Zněl trochu ochraptěle, ale pro jednou vyrovnaně. „Ne. Jen by si o mě začali dělat starosti, ujišťovali by se, že se bavím a jsem šťastný. Raději zůstanu tady. Rád... rád je vidím v tomhle rozpoložení.“

V jakém?“

Jsou naživu,“ vyhrkl bez váhání. „Sami sebou. To já jsem je na tuhle cestu zatáhl a nezvládl bych to bez nich, ale někdy si přeju...“

Usmál se.

Moc rád vidím, že ještě neztratili sami sebe. Jakmile všechno skončí, můžou se vrátit zpět. Koneckonců proto to taky dělám.“

Ani ty jsi neztratil sám sebe,“ připomněla mu jemně. „Taky jsi naživu, Harry.“

Jeho úsměv povadl, koutky úst poklesly. Lily si najednou uvědomila, že ho ještě nikdy neviděla takto klidného a nehybného. Všechna ta nervózní energie a výkyvy nálad zmizely.

Měla byste se k nim vrátit,“ řekl. „Brzy vás začnou hledat a jsem si jistý, že váš manžel se nemůže dočkat dalšího tance.“

Pohlédla mu do očí a pak do vedlejší místnosti plné dlouhých tichých stínů, světla, tepla a hudby. Ta vzdálenost se jí zdála nepřekonatelná, všechny ty pohybující se tvary pokroucené, jako by se dívala skrz tabuli špatně vyfoukaného skla.

Její syn. Obklopen světlem, vždy v temnotě. Vždy na okraji, sleduje dění uvnitř.

Ne,“ řekla klidně. „Ne. Myslím, že raději zůstanu tady, Harry, s tebou.“

_______________________________________

Pozn. překladatelky:

* nerd – Autorka v originále použila slovo ‚anorak‘, což je slangový výraz, který je synonymem pro známější ‚nerd‘ nebo ‚geek‘. ‚Anorak‘ také znamená ochranný plášť. Jinak kdyby náhodou někdo nevěděl, kdo je to nerd (přejato z http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/):

výraz přejatý z angličtiny pro člověka příliš úzce zaměřeného na určitou specifickou oblast lidské činnosti. Má často obsesivně kompulzivní poruchy, bývá samotář nebo komunikuje pouze s podobnými jedinci, s ostatní populací mívá vztahové a komunikační potíže. 

** Jak se vám daří? – V originále ‚How do you do?‘, v doslovném překladu to znamená právě ‚Jak se vám daří?‘, avšak v angličtině se to používá jako formální synonymum pro ‚Dobrý den‘ či ‚Těší mě‘. V současnosti tato fráze spadá spíše už do archaické angličtiny, používá se spíše při velmi formálních událostech, kdybyste to vyhrkli na nějakého běžného člověka, asi by si myslel, že jste přicestovali časem někdy z roku 1900. :P


27. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/27/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n, Beta: arabeska



Pozn. překladatelky: Nemůžu se s vámi nepodělit o jednu zajímavost, kterou jsem za dobu publikování překladu odpozorovala v komentářích. Ze začátku příběhu se z vaší čtenářské strany často objevovala drsná kritika Lily, jejího chování a povahy. Obzvláště v posledních kapitolách je Lily opět nejzmiňovanější postavou – tentokrát ale v ryze pozitivním až obdivném duchu! No, tomu říkám zvrat. :)

Pozn. autorky: Varování: Následuje nálož emoční tísně a tendencí k sebeobětování. Konzumujte s opatrností!

_______________________________________

Kapitola 27

Všechno bylo v pořádku. Vánoce vlastně dopadly úspěšně a ve vzduchu se vznášelo tolik harmonie, důvěry a mírumilovnosti, že Lily skoro zapomněla, jak se s Harrym a jeho přáteli věci obvykle vyvinou. Dokonce si dovolila uvolnit se a odpočívat.

Což byla samozřejmě přesně ta chvíle, kdy se na ně všechno sesypalo.

Zrovna snídali, nebo spíše, kdyby tento mudlovský název existoval v kouzelnickém světě, měli brunch. Zatímco Neville a Lenka se zjevně ještě úplně nevzbudili (včera večer opravdu hodně tančili) a Hermiona se spokojila s prostým usrkáváním čaje a uždibováním muffinu, ostatní nadšeně probírali každý detail včerejšího plesu.

Narcisa jí jednou řekla, že tahle část společenského života je nejméně stejně důležitá jako události samotné. Lily to spíš připadalo jako zaobalené pomlouvání, ale to ji nezabránilo v tom, aby se vesele zapojila. Nešlo jí to tak dobře jako Siriusovi, který zřejmě znal temná a šokující tajemství každé čistokrevné rodiny, ale byla dobrý pozorovatel, takže nejaktuálnější drama ji zastihlo nepřipravenou zrovna když probírala nešťastnou volbu oděvu paní Brčálkové.

Mám nápad,“ prohlásil Harry, který právě vtrhl do místnosti. Oči se mu horečně leskly a Lily nemusela ani slyšet Nevillovo tiché ‚o-ou‘ z opačné strany stolu, aby poznala, že nadcházející události nebudou nijak dobré.

Já taky,“ oznámila Hermiona v odpověď a rozhodně zaklapla zrovna rozečtenou knihu (Vojna a mír – měla zřejmě zvláštní nutkání číst uklidňující literaturu). „Myslím, že během dalšího přesunu můžeme konečně zaměřit relativní magické umístění našeho domova a této dimenze pomocí něčeho jako ‚frekvence‘ mezidimenzionální relativity. Potřebujeme jen...“

Jo, to je určitě fascinující, Hermiono,“ odbyl ji Harry. „Ale poslouchejte, mám nápad! Nechápu, že mě to nenapadlo dřív, ale přemýšlel jsem a přišel jsem na řešení všech našich problémů. A je to tak jednoduchý!“

Hermiona i Neville sledovali Harryho s výrazem, který se blížil obavám, což Lily napovědělo, že Harryho nápady, obzvlášť ty ‚jednoduché‘, většinou nevěstily nic dobrého.

Tak to vysyp, Harry,“ řekl nakonec Neville. Zněl poraženecky.

Harryho výraz se změnil v takřka dětinské vzrušení. Divoce gestikuloval, jako by ta gesta mohla dát jeho slovům větší smysl... nebo zjemnit jejich dopad.

Takže, přemýšlel jsem,“ zopakoval. „V našem světě nám zbývají fakt už jen dva viteály plus já a Voldemort. Pravděpodobně už stejně vyzvedl Bellin šálek z trezoru, takže dostat se k němu a k Nagini bude otázka dobré lsti. Je to vlastně práce pro jednoho člověka, takže mě napadlo – proč z toho neudělat práci pro jednoho člověka oficiálně? K nalezení té správné dimenze potřebujeme stejně jenom moji jizvu, takže není žádný důvod, proč byste vy tři nemohli...“

Byl přerušen dřív, než stihl dokončit větu. Ale stejně všichni věděli, co se chystal říct.

Vůbec se neopovažuj,“ řekla Hermiona tiše a ledově. „Neopovažuj se, Harry. Tenhle boj je stejně tak náš jako tvůj.“

Jeho slova se skrz Lilyinu odpočívající mysl probojovávala pomalu a její reakce byla ještě opožděnější. Takže tohle pro něj včerejší večer znamenal? Viděl své přátele šťastné, nebo alespoň spokojené, a přivedlo ho to na myšlenku se o nich odříznout? Uvědomoval si vůbec, jak je to absurdní? Která nestvůra ho naučila, že hodnota člověka se odvíjí od ochoty se obětovat?

Ale to už znova mluvil a atmosféra okolo stolu, ještě před chvílí tak uvolněná, se změnila v dusnou a nervózní, jako vzduch před bouří.

Ale to já vím, Hermiono!“ oponoval Harry, obě dlaně zvednuté v reakci na její hněv. „Nemysli si, že to nevím! Všichni tři jste byli nedocenitelní a nikdy bych to bez vás nedokázal, ale zbývá už jen jeden poslední úder a mně víc pomůže, když budu vědět, že jste v bezpečí!“

Ne, sakra!“ ozval se Neville s hlavou skloněnou jako býk před útokem a výrazně vystouplými šlachami na krku. Draco na něj překvapeně zíral. Ostatně jako všichni. „Nepodaří se ti odstřihnout nás, Harry. Nedovolíme to.“

Harry držel dlaně stále ve vzduchu. Jako by stál za neviditelným sklem, které kdyby se mu podařilo odtlačit, tak všichni pochopí, co jim chce říct.

Ale já jsem to promýšlel,“ trval na svém. „Líbí se vám tady! Všichni, koho jste znali a milovali, jsou tu ještě naživu a možná, že je můžete milovat znovu. Je tu plno tvorů čekajících na objevení, Lenko, rostlin, které je potřeba zasadit, Neville, a knihoven k prozkoumání, Hermiono. U nás doma zbylo jen jedno velké spáleniště. Mohli byste tu žít!“

Ale to ty taky,“ odpověděl Neville hrubě. „A přesto jsi ani na okamžik nezvažoval, že tu zůstaneš.“

Harry mávl rukou.

To je něco jiného a ty to víš. Já jsem tam potřeba.“

Stejně jako my.“ Z Nevillova tónu jasně čišelo, že neustoupí ani o píď. „Ty nás potřebuješ. A bez ohledu na to co řekneš, my tě neopustíme.“

Tohle není tvoje poslední večeře, Harry,“ připojila se skoro až ostře Lenka. „A my nespíme. Nezamhouříme oka, dokud nebude vše hotovo.“

Lily poznala, že pro Nevilla a Lenku diskuze skončila. Že v tomto nehodlají ustoupit. Navíc, podle toho jak Neville unaveně zavřel oči a Lenka nedokázala skrýt podráždění, bylo jasné, že tohle není jejich první hádka na toto téma.

Na Harryho však jejich city nepůsobily a začínal zuřit.

Nebuďte hloupí,“ řekl jim. „Můžete si myslet, že je vaše práce mě ochraňovat, ale když já řeknu, že je ta práce hotová, tak je hotová.“

Lily přejela pohledem přes celý stůl a v očích svých přátel viděla zmatení. Draco měl strach, Narcisa tiše vyhodnocovala chování celé skupiny a Sirius se Severusem začínali zuřit. Pro ně nebyl Harryho výstup ničím jiným, než zpochybňováním loajality ostatních, což byla nejhorší urážka, která mohla od přítele přijít.

A ona to taky viděla, chápala, jak bolestivě to musí na ostatní působit. Dokonce by s jejich odsuzováním mohla i souhlasit. Jasně si však pamatovala dobu, kdy ji zaplavalo zoufalství, bolest a neustálé vyčerpání a tehdy jí myšlenka odehnat všechny pryč připadala nejenom smysluplná, ale také nanejvýš lákavá.

Když jí zemřelo dítě a z jejích vnitřností se stalo bojiště, nechtěla vidět v nemocnici žádné návštěvy. A když ji propustili a Remus na ni čekal před dveřmi, unavené oči podlité krví, pokoušela se od něj odstřihnout. Byl blízko ke zhroucení a způsobila by tím jedině to, že by jej stáhla s sebou.

Tohle je můj problém,“ řekla mu, a „Vyrovnám se s tím sama,“ a „Jen potřebuju trochu času.“ Řekla mu, že celý jejich vztah stejně nejspíš nebyl ten nejlepší nápad a že on má před sebou celou budoucnost, na kterou se může těšit. Nabídla mu – velkoryse, jak si tehdy myslela – odejít.

Myslela si, že mu prokazuje laskavost. Rozhodla se, že jeho „Byl to i můj syn!“ nebude vnímat.

A trvalo jí roky, než pochopila, jak moc mu tehdy ublížila. Než si uvědomila, že vzít všechen žal na svá bedra, odmítnout jej sdílet, byl jen jiný druh sobeckosti.

Teď spatřila ten samý druh sobectví u Harryho, tu hloupou naději, že je ochrání tím, že je od sebe ostřihne, a tehdejší Remusovu bolest nyní v očích Nevilla a Lenky.

Avšak Hermionin výraz byl tvrdý, nečitelný, a když vstala a opřela ruce o stůl, byla nehybná jako kámen.

A to se pleteš,“ řekla tiše. „Nebudeš mi říkat, kdy má práce skončila. Nebudeš mi ani říkat, co je má práce, Harry.“

Napětí v místnosti bylo skoro hmatatelné, jako tepelné vlny šeptající hněvem a násilím.

Ale Harry zůstával tvrdohlavý.

Já jsem tě do tohohle zatáhl,“ řekl. „Ty mi pomáháš. A já můžu rozhodnout, že už o tvoji pomoc nestojím, Hermiono. A taky že nestojím. Zůstaň tady. Zbytek už udělám sám.“

Já že ti pomáhám?“ Hermionin hlas byl najednou ostrý a tvrdý, na míle daleko od té kontrolované, nebezpečné ženy, kterou hrála předtím. Tohle bylo škaredé a zlé a velmi opravdové.

Nepřežil bys beze mě první ročník v Bradavicích, Harry. Možná jsi ten počáteční důvod, proč jsem do tohohle šla, ale nesnaž se mi namluvit, že bys to zvládl beze mě! Já velím a ty konáš, neřekl jsi to ty sám? Co je na tobě tak speciálního, že nás můžeš jen tak z rozmaru odkopnout?“

Potemněly mu oči.

jsem Vyvolený,“ řekl.

Hermiona na okamžik vypadala, že mu chce jednu vrazit.

A já jsem ta s mozkem,“ zasyčela. „Takže přestaň s tímhle nesmyslem a řekni mi, o co ti opravdu jde!“

Otevřel ústa, aby pokračoval v hádce, ale dokonce i Lily znala Hermionu dost na to, aby věděla, že by to bylo zbytečné. Takže zvolil odlišnou strategii. Nebo toho možná konečně nechal a řekl pravdu. Slova se mu řinula z úst tak prosebně a naléhavě, že z toho Lily bodalo u srdce.

Udělej to pro mě,“ zašeptal. „Prosím. Zůstaň tady. Zůstaň v bezpečí. Tohle je to, co potřebuju, Hermiono.“

Ne.“ Hermionin hněv nezmizel a stejně tak se nezměnila její odpověď.

Potřebuju, abys byla šťastná víc, než potřebuju tvoji pomoc,“ řekl úpěnlivě. „Prosím, copak to nechápeš?“

Šťastná?“ zeptala se Hermiona ostře. „Už celé roky jsme nebyli ‚šťastní‘, Harry. Ani jsme se k tomu ‚štěstí‘ nepřiblížili.“

Ne tam,“ souhlasil Harry tiše. „Ne... doma. Tam je všechno zničený. Ale tady? Tady můžeš být kýmkoli, Hermiono!“

Ostře ťala rukou do vzduchu. Její tvář byla celá pokřivená a netrpělivá.

Jsem, jaká jsem, Harry. Na tom se nic nezmění.“

Harry její rozčilení neviděl. Pohled měl zaměřený kamsi do dáli, do budoucnosti, kterou si pro ni představoval. Viděl jen Hermionu ze svých nadějí, ne tuhle opravdovou.

Jo, já vím, ale představ si ty možnosti! Na začátku ti budu chybět, ale jakmile se usadíš...“

Okna v místnosti začala vibrovat. Talíře a příbory na stole se rozřinčely. Napětí v místnosti náhle vzrostlo na téměř nesnesitelnou úroveň.

Co si myslíš, že se bude dít, Harry?“ zakřičela Hermiona. „Že ty zmizíš a já prostě... půjdu dál? Najdu si pěknýho chlapa, usadím se, zplodím dva a půl dítěte a budu pracovat na ministerstvu? Přece nejsi tak naivní!“

Samozřejmě že ne, Hermiono! Ale máš šanci na dobrý život. Chci se jen ujistit, že...“

Bez tebe můj život nikdy nebude dobrý! Nedovolím ti opustit mě, jako to udělali ostatní!“

Těžce oddechovala, všechna sebekontrola pryč, už nezůstal žádný způsob, jak by se mohla vzpamatovat a Lily si všimla, že dokonce i Neville se na ni dívá s obavami.

Harry si jen povzdychl.

Nalijme si čistého vína,“ řekl, jako by Hermiona byla malé dítě, které ho odmítá chápat. Vyčerpání v jeho tváři bolelo skoro stejně jako ta odevzdanost. „Já už jsem ztracený. Je příliš pozdě. Dokonce i kdyby ta věštba... I kdyby vše bylo jinak, jsem tak narušený, že to prostě nepůjde vyléčit. Ale ty ne! Z našeho tria jsi to ty, která to přežije a půjde dál. Jsi silnější než já, Hermiono, vždycky jsi byla silnější, já to vím!“

Na dobu jednoho nádechu se kolem stolu rozhostilo ticho. Část Lilyiny mysli si pomyslela, že musí tvořit zvláštní obrázek; stojící nebo sedící jako v muzeu voskových figurín, všichni zamrzlí mezi tímhle a ozvěnou příjemné snídaně.

Pak se Hermiona zasmála, hořce a chladně, jako by ji pobavilo pomyšlení, že její přítel sám sebe považuje za narušeného. Lily nevěděla, co ji bolí víc; jestli jeho upřímný, úpěnlivý pohled nebo její temné pobavení.

Ale copak to nevidíš, Harry?“ zeptala se. „Jsem stejně ztracená jako ty. Jsem stejně tak zoufalá. Jediný důvod, proč chci ještě dýchat, jsi ty, a vzhledem tomu, jak se věci vyvíjejí, jsem ve velkém pokušení, nakráčet neozbrojená do nejbližšího sídla Smrtijedů, jakmile zemřeš.“

Ne! vykřikla Lily v duchu. Ne, ne, ne, takhle to přece nemá být; v tomhle věku by nikdo takhle neměl přemýšlet; nemůžou to myslet vážně; svět, ve kterém tento rozhovor dává smysl, by neměl vůbec existovat!

Nemůžou mi přece pořád tak lámat srdce.

Harry na Hermionu zíral, jako by ji viděl poprvé v životě. Za poslední týdny Lily viděla v jeho tváři tolik výrazů, tolik změn nálad, tolik věcí, které neměly v životě tak mladého muže co dělat, ale tenhle druh hrůzy byl nový. Děsivý.

Ale to nemůžeš,“ řekl hloupě. „Na to nemáš právo... já... takhle to nefunguje. Jsem ochoten udělat vše nezbytné, ale musím vědět, že vy tři budete šťastní a v pořádku, potřebuju vědět...“

Ale já nejsem!“ přerušila ho Hermiona ohnivě. „Já nejsem šťastná nebo v pořádku – jsem úplně v háji! Mám v Austrálii rodiče, kterým jsem vymazala vzpomínky, a pak mám Lenku, Nevilla a tebe. To je všechno!“

Rodiče, kterým vymazala všechny vzpomínky?“ zašeptal Sirius vedle Lily, ale mluvil sám k sobě; nebo možná potřeboval slyšet něco jiného, než ty dva navzájem se masakrující hlasy. Lily ho ignorovala.

Ale to je teď,“ snažil se Harry stále přít, ale nedíval se na ni, a jakmile sklonil hlavu, obličej mu skryla hradba z vlasů. „Je tu přece budoucnost! Jakmile odejdu...“

Jakmile odejdeš, tak co?“ křikla Hermiona. „Řekni mi, co tak úžasného na mě čeká? Osamělost? Noční můry? Totální neschopnost fungovat v normální společnosti? Řekni mi, na co se tady mám podle tebe tak těšit, protože já to fakt nevidím, Harry!“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Když Harry vzhlédl a pohlédl na ni, měl v očích slzy.

Ale já to dělám pro tebe,“ zašeptal.

Znovu se zasmála.

A já pro tebe,“ řekla tiše. „Takže máme jen jeden druhého. Neopouštěj mě dřív, než musíš.“

Harry odmítavě třásl hlavou, třásl jí divoce, a ať už to byl následek Felixe vyvolaný stresem, nebo pouze dosáhl svého maxima, v očích měl šílenství.

Ale takhle to nemá být!“ šeptal. „Já... Je tu dobro a zlo, ne? Osud? A ve chvíli, kdy jsem slyšel věštbu, mi došlo, že pro mě není úniku, a Snapeovy vzpomínky taky mluvily jasně... Chápu to, nejsem blbej, vím, co se mnou bude. Ale vždycky je tu nějaký kompromis, musí být, a pokud se můj život má vyvíjet takhle, tak se ty dobré věci musí stát někomu jinýmu! Někdo se dočká toho šťastného konce, který já nikdy mít nebudu a já vím, že to budeš ty, vím to, protože ty si to zasloužíš...“

Ne, Harry,“ přerušila jej Hermiona. Po tváři jí stekla slza. Pak další. „Nemyslím si, že se někdo dočká šťastného konce. Tohle není pohádka.“

Znovu potřásl hlavou a pozvedl dlaně, prsty široce roztažené, jako by se snažil chránit se před skutečností.

To není pravda,“ nesouhlasil ohnivě. „To nemůže být pravda. Potřebujeme zajistit, abys byla v pořádku, Hermiono. Potřebuju vědět, po tom, co kvůli mně zemřelo tolik lidí, po tom, kolik lidí jsem zabil... Potřebuju vědět, že se mi podařilo zachránit aspoň tebe.“

Hermiona jej popadla za ruku a silně ji stiskla. Přes slzy se na něj usmála. A v tom úsměvu byla lítost.

Položím za tebe bez váhání život, Harry Pottere,“ řekla tiše. „Ale jsou věci, které pro tebe ani já nedokážu udělat.“

A Harry, který jen před pár minutami klidně prohlašoval, že sám sebe obětuje, se setkal s jejím pohledem a oči se mu rozšířily hrůzou. Pak se otočil na podpatku a vystřelil pryč z místnosti.

_______________________________________

Pozn. autorky: „Tohle není tvoje poslední večeře, Harry. A my nespíme. Nezamhouříme oka, dokud nebude vše hotovo.“ – Lenka samozřejmě odkazuje na poslední večeři Páně a na skutečnost, že jeho apoštolové usnuli, místo aby na něj dohlíželi, jako by správní apoštolové měli.

Přátelé, zbývají už jenom čtyři kapitoly plus epilog. 


28. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originálhttps://www.fanfiction.net/s/6892925/28/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska, Karlja



Pozn. překladatelky: Milí čtenáři a příznivci Etap. Omlouvám se za dlouhou pauzu, v které jsem stihla absolvovat státnice, začít pracovat na diplomce, pořídit si psa a diplomku odevzdat :) Tyto aktivity mě dosud velice zaměstnávaly, ale už jsem snad našla nějaký nový životní rytmus a tak předpokládám, že se budou Etapy objevovat opět v týdenních intervalech. Ono nám těch kapitol ostatně už moc nezbývá. Tak hezké počtení!

_______________________________________

 

Kapitola 28

Poté, co se Harry vyřítil z místnosti, stočila Hermiona zrak k ostatním.

„Za tři hodiny vyrážíme ke Gringottovým,“ oznámila klidně.

Remus nevěřil vlastním uším.

„Ale...“ namítl, v jednom gestu obsáhl celý stůl a mínil tím vše, čeho právě byli svědkem. Nevilla a Lenku, kteří se opírali jeden o druhého, jako by byli příliš unavení na to, aby se udrželi na vlastních nohách. Svoji ženu, která stála a svírala okraj stolu, až jí klouby bělaly napětím.

Hermiona v tichém posměšku zvedla obočí. Na tváři jí stále ulpívaly slzy; lesknoucí se potůčky, které by začaly usychat, kdyby je včas nesetřela. V jejím výrazu však nebyla ani stopa po nějaké emoci.

„Tohle na věci nic nemění,“ řekla. „Pojďte s námi, nebo zůstaňte – je to vaše rozhodnutí. Omlouvám se, že jsme vám zkazili snídani, ale na světě jsou opravdu důležitější věci.“

A pak prostě odešla. Neville s Lenkou ji vzápětí následovali. Proti jejímu prohlášení nijak neprotestovali, jako by i pro ně byly uplynulé události úplně běžnou záležitostí. Remus přešel k Lily a pevně ji objal. Hned poté jej objal Severus. Sirius mezitím uklidňoval Draca a pokoušel se mu objasnit, co se právě v jeho jídelně odehrálo. Jako by se tohle dalo nějak vysvětlit.

V tu chvíli jej málem pohltilo nutkání okamžitě zmizet. Potřeboval odstup, potřeboval nadhled, potřeboval klid a ticho, aby si dokázal přebrat to, čemu se právě stal svědkem. Aby pochopil, co to pro ně a pro ty čtyři znamenalo.

Cítil, jak mu celé tělo tluče a vibruje, horečný rytmus vlaku, který nabírá na rychlosti a veze je všechny pryč, pryč, pryč a věděl, že není čas se zastavit a rozebírat situaci.

Zdálo se, že Vánoce byly jen přestávkou, plošinou, která se rozprostírala v čase minulém i budoucím a umožnila jim nadechnout se a zamyslet. Ale byl to jen klam, dar, kterého si nikdo z nich pořádně nevážil, a teď zas byli zpátky, řítili se ke Gringottovým, k viteálům, k bodu návratu cestovatelů do jejich vlastního světa.

Ke konci, který dokonce ani Hermiona nebyla připravena pojmenovat.

Remus prostě potřeboval čas na zamyšlení. S odstupem vždy dokázal vidět věci jasněji. Ale protože si nemohl dovolit ani jedno z toho, uklidnil svoje šíleně zpanikařené já a soustředil se na pravidelné dýchání. Bude pozorovat, zůstane klidný a najde si chvíli, někde v mezičase, dostatečně dlouhou chvíli, aby tomu všemu dokázal dát smysl a aby našel způsob, jak to sdělí ostatním.

Protože mu to konečně došlo.

Právě zde, uprostřed jídelny, když Hermiona křičela, Harry naříkal a Lenka křečovitě svírala Nevillovu ruku, to Remusovi došlo.

Harry se chystal zemřít.

Ne: Harry by mohl zemřít. Ne: je docela možné, že by mohl zemřít. Ne: všichni neuvěřitelně riskují.

Harry se chystal zemřít.

Dobrovolně. Nevyhnutelně. A všichni čtyři to věděli.

Remus tyhle cestovatele z jiného světa tiše pozoroval, zatímco se mu to příšerné přesvědčení usazovalo v mysli a ochromovalo mu celé tělo.

Čtyřka se ve Vstupní síni sešla mnohem dřív než ostatní a znovu na sobě měla ty rozervané vrstvy očarovaného oblečení. Neville popadl Harryho za ramena a přitáhl si jej blíž. Harry se o jeho širokou hruď opřel, jako by byla posledním pevným bodem na světě. Lenka ukradla z vánočního stromu Malfoyových pár ozdob a vpletla si je do vlasů, jako vzpomínky na krátké chvíle štěstí, které nyní již pomalu bledly.

Hermiona stála opodál, vzpřímená a klidná, ale oči měla staré, tak staré a vyčerpané. Dívala se na své přátele a prsty, propletené před břichem, se jí lehce třásly.

Remus by ještě před týdnem nic z toho neviděl. Připadali by mu pořád stejní.

A možná že byli. Koneckonců kdo ví, jak často se tenhle konflikt v minulosti už opakoval? Teď již viděl, jak se Harry stahuje zpět do své bezpečné ulity, jak uvolnil ramena a jak se mu do obličeje vloudil výraz vyrovnanosti s nebezpečnou nepříčetností, který pro něj byl tak charakteristický.

A co měla Lenka ve vlasech tehdy, když je zachránili z Voldemortovy pevnosti? Remus si nemohl vzpomenout.

Zatínal Neville vždy ruce v pěst, zhmotněné napětí s vědomím, že jeho schopnosti nestačí, aby udržel své přátele v bezpečí? Ne, toho si Remus předtím nevšiml.

Harry se chystal zemřít.

Tak či onak, stáhne ty tři s sebou.

Všechna srdce musí být zlomena, prolétlo mu hlavou nepřítomně, jak se mu myšlenky stočily k úplně prvnímu příběhu, jejž mu Lenka vyprávěla. Už v něm se tenkrát nacházely všechny odpovědi, ale on byl příliš slepý, aby si jich všiml.

Co můžeme dělat?  pomyslel si zoufale. To opravdu neexistuje nic, co bychom mohli udělat?

_______________________________________

Když stanuli na prahu banky Gringottových, stál velmi blízko Lily. Po událostech toho rána upadla do ticha a on neměl to srdce začít s ní o tom mluvit, zeptat se, jestli si taky všimla toho do očí bijícího problému a zda jí došly všechny následky. Takže dělal to jediné, co mohl: byl jí nablízku a pátral po náznacích úzkosti, kterou by mohl utišit.

(Ne, určitě si toho nevšimla. Lily by něco takového nikdy nepřijala s takovým klidem. Zuřila by a běsnila do posledního dechu a nikdy by nedovolila, aby k takovéto tragédii došlo. Že?)

Když nastupovali do pojízdných vozíků, Lenka si sedla před něj. Nahmatal její ruku a tiše ji držel.

Takže, Harry přežije Turnaj tří kouzelnických škol, rekapituloval si Remus tiše všechna známá fakta, zatímco sestupovali hlouběji do jeskyní pod bankou. Přátelí se s Hermionou a Ronem, kteří spolu něco mají.

O poznání zrychlili a koleje byly čím dál strmější, Hermiona se křečovitě chytila kraje vozíku a začala cosi rozčileně mumlat.

Harry se dozví o věštbě. Pak zemře spousta lidí, včetně Rona. Jsou na útěku a pátrají po viteálech. A pak se najednou dozví, že Harry je také viteál a aby mohli porazit Voldemorta, musí zemřít – ale jak k tomuhle zjištění došli?

Vozík se s nimi zhoupnul, Harrymu unikl z úst potěšený výskot, následovaný Siriusovým ještě hlasitějším zahalekáním. Remus se prostě jen pevně držel a jako vždy se modlil, aby se neztrapnil. Stále však nepouštěl Lenčinu ruku.

Snapeovy vzpomínky mluvily jasně, řekl Harry. Hermiona jim prozradila, že Severus zemřel v jejím náručí poté, co se je snažil do poslední chvíle chránit. Ale pak tedy...

Jejich Severus to věděl? Ale pokud na to nepřišli sami... Pak to musel vědět taky Albus! Ale ne, to přece nemohl. To nemohl!

Jemný stiskl Lenčiny dlaně jej vrátil zpět do přítomnosti.

„Přestaňte přemýšlet, pane profesore,“ zašeptala. „Přemýšlení nepomáhá. Místo toho mějte naději. To je mnohem lepší pocit, mlhavější a teplejší. Jako taková dečka. Myslíte si, že se někde dají koupit dečky naděje, pane profesore?“

Ztěžka polknul a pak si odkašlal. Vozíky zpomalovaly.

„Nevím, Lenko,“ řekl. „A prosím, přestaň mi říkat ‚profesore‘. Připadá mi, že jsem se více naučil já od tebe, než ty ode mě.“

Lenka se zahihňala.

„To přece vůbec nesouvisí s učením, hlupáčku.“ řekla. „Je to o úctě. Až to všichni přežijeme, myslím, že ti prostě upletu dečku naděje. Co na tom může být těžkého?“

„...všichni přežijeme?“ zopakoval Remus a bylo vskutku zvláštní, jak se díky slovům této potrhlé dívky cítil lépe. „Ale myslel jsem...“

Lenka se v odpověď naklonila blíž a zašeptala mu do ucha:

„Hermiona je velmi chytrá, ale někdy se tak moc snaží vidět realitu, že zapomíná na pravdu. Tohle je příběh, stejně jako všechno, co se na světě děje. A my se můžeme rozhodnout, jaký druh příběhu by to měl být.“

„Ale zdá se, že Harry si je tak jistý, že musí...“

Lenka se tajemně a překrásně usmála.

„To proto, že si potřebuje být jistý. To je součást toho příběhu. Neměli bychom najít beránka, než bude příliš pozdě?“*

Remus otevřel ústa, aby se zeptal na víc, ale přerušil jej Harryho výkřik.

„Honem, Lenko! Už jsme skoro tam!“

„Jsem ti v patách! Dávej pozor na vážky!“ zavolala Lenka zpátky z vozíku. Snadno pustila jeho ruku a Remus si uvědomil, že jej držela, aby jej uklidnila, ne proto, že by to potřebovala.

Otočila se na něj a znovu se usmála.

„Noc je vždy nejtemnější těsně před tím, než někoho napadne vykouzlit Lumos. Poběž, Remusi! Čeká nás honba za pokladem!“

_______________________________________

A tak se do toho dali. Skřeti s Hermionou zrušili většinu ochranných kouzel umístěných na trezoru a pečlivě si poznamenali jejich povahu a pozici, aby je posléze mohli na trezor znovu umístit. To vše zvládli v relativně krátkém čase.

Přestože všichni věděli, že Lestrangeovi pracují pro Pána zla, nikdo pro to zatím nenašel přesvědčivý důkaz. Takže ačkoliv byli členové Řádu povoláni vždy hned, jakmile je někdo zahlédl, neměli žádný právní nárok zabavit jim jejich majetek. Celá tahle mise byla ze všeho nejvíc výsledkem diplomatického snažení. Skřeti neměli důvod chránit Smrtijedy (kteří jim přinášeli jen málo zisku a hodně sporů), ale dokud Řád zachová diskrétnost a nezpůsobí žádné potíže, byli ochotni spolupracovat.

Remus si povzdychl. Sledoval, jak se Harry brodí hromadami zlata a stříbrného nádobí a je mu úplně jedno, že na ty věci šlape. Očekával, že diskrétnost a opatrnost bude pro mezidimenzionální cestovatele velká výzva. A i když se Hermiona držela hned za Harrym, švihala hůlkou a napravovala nepořádek, který působil, Remus ji znal už natolik dobře, že nečekal, že by jí tohle rozpoložení vydrželo dlouho.

Jakmile najdou první artefakt, který by mohl mít na svědomí mezidimenzionální portál, Hermiona zmizí ve svém malém světě a jim zůstane na krku starost o Harryho.

Zmíněnému chodícímu ztělesnění chaosu nyní vystřelila dlaň k jizvě na čele.

„Au,“ řekl. „Rozhodně je tady. Myslím, že tam v tom rohu.“

Remus netušil, že má v sobě Harry vestavěný detektor viteálů, ale jelikož to usnadňovalo situaci, nehodlal si stěžovat. Zatímco Severus s Harrym v tichosti vyhrabali a zabezpečili nádherný zlatý pohárek, přidal se k Hermioně, Siriusovi, Lence a Lily, kteří hledali neznámý objekt, jež je odmrštil do tohoto světa.

Nacházeli spoustu začarovaných artefaktů. Členové rodiny Lestrangeových za staletí shromáždili obrovskou sbírku předmětů, které oplývaly černou magií. Mnoho z nich Remus vůbec neznal a ještě více z nich bylo opravdu nebezpečných. Postřehl Hermionin toužebný pohled směrem k polici s knihami, ale ke své cti se udržela na uzdě a soustředila svoji pozornost zpět na předměty odpovídající parametrům jejich ‚honby za pokladem‘.

Navzdory vysoce organizovanému postupu v pátrání a rychlému rozpoznávacímu kouzlu, které Hermiona vymyslela, jim zabralo téměř hodinu a půl, než našli tři možné kandidáty, kteří mohli způsobovat časoprostorovou trhlinu.

Ničemu taky nepomohl fakt, že zatímco Severus se k nim připojil, Harry zarytě trval na tom, že bude prozkoumávat ostatní prokleté předměty v trezoru a vesele prohlašoval, že „Archeologie není můj obor, děkuju, fakt mě nezajímají žádné začaro-blabla věci, pokračujte, já se jenom prohrabu těmahle ostatníma věcičkama!“

Choval se, jako by se ráno nic nestalo, jako by se všichni vrátili do starých kolejí, ke svým manýrům, s úmyslem zapomenout na celou tu hádku. Harry se vrátil ke své póze šíleného kloboučníka, Hermiona vše sledovala ostřížím zrakem a převzala velení. Lenka ve svém hledání artefaktů šťastně poskakovala a mluvila ke všemu, co zahlédla, až Hermiona poukázala na to, že v těchto podmínkách se odvolává na dohodu jejich kamarádství  ‚Lenka má zakázáno mluvit s příšerami‘. Po tomto prohlášení se Lenka trochu urazila.

A Neville? Neville se držel zpátky a stál na stráži u vchodu do trezoru. Mlčel, i když probírali jejich postup a nálezy nebo v případě Lenky a Harryho blábolili.

Byl vlastně tak zticha, že Remus úplně zapomněl, že je tam s nimi. Přesně do té chvíle, než Neville odvrátil Reducto které mířilo přímo na Siriusova nechráněná záda.

_______________________________________

Pozn. autorky: „Neměli bychom najít beránka, než bude příliš pozdě?“ = Když Bůh požaduje po Abrahámovi, aby mu obětoval svého syna, Abrahám mu vyhoví. Když pozvedne nůž, aby Izáka zabil, přeruší jej anděl, který mu oznámí, že to byla vlastně jen zkouška oddanosti. Tím, že je ochotný zabít vlastního syna, oddanost dokáže a vlastní čin už není nutný. (Hrubé shrnutí. Teologové by mě za to nejspíš zabili.)

„Abrahám se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.“ Genesis 22

A omlouvám se za nečekaný zvrat v příběhu. Prostě se to stalo. Asi mám nějaký problém. Existuje nějaká anonymní podpůrná skupina pro lidi se sklony k nečekaným zvratům?


29. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/29/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm

Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska



Pozn. překladatelky: ...tak týdenní interval opět nevyšel, nicméně další kapitola je tu. Popřála bych příjemné počtení, ale mám dojem, že "příjemný" už delší dobu není pro tento příběh to správné slovo...

_______________________________________



Kapitola 29

Jakmile Sirius zaslechl zrádné svištění zákeřné kletby, otočil se na patě s napřaženou hůlkou. Reducto, které by jej v tisíci kouscích rozpláclo o stěnu, se však zastavilo o zářivě modrý štít.

Očima střelil k Nevillovi, který stál se zvednutou hůlkou u dveří. Na jeden úder srdce se jejich oči setkaly v naprostém porozumění.

Pak štít zmizel. Harry jako prásknutím biče vyměnil pobrukování nad prokletou dýkou za bojové nasazení. Hermiona mávla hůlkou a všechny vybrané artefakty tím přenesla do vaku na svém opasku. A Neville, hlasem tak burácivým a hněvivým, že pak v Siriusovi ještě dlouho rezonoval, zařval dvě slova:

Bellatrix Lestrangeová!“

Mrštil sebou pryč z trezoru, a než se Sirius vůbec dostal ke dveřím, uslyšel zvenčí zvuky nelítostného souboje.

Neville byl v soubojích dobrý, měl rychlé nohy. Ale Bellatrix se mohla chlubit dvaceti lety zkušeností se situacemi na hranici života a smrti. Dokud Neville bojoval sám, ač útočně a bez jakéhokoli ohledu na své vlastní bezpečí, Bellatrix měla navrch. Misky vah se obrátily, až když se do boje zapojili Sirius s Harrym.

Bellatrix se zahihňala, ale v očích se jí zračily obavy a bezmoc.

Neville Longbottom,“ zasyčela. „Zaslechla jsem, že přece jen nejsi mrtvý, ale že se mi odvážíš postavit po tom, co jsem tvoje malé tělíčko rozřezala na kousky, to mě překvapuje.“

Siriuse polil chlad. Takže to byla ona, kdo zavraždil jeho Nevilla. To si mohl myslet. Jeho sestřenice vždy měla zvláštní zálibu v krutosti.

Neville vycenil zuby, zavrčel a začal sesílat ještě odpornější kletby. Bellatrix byla nucena pod náporem kouzel udržovat svůj nejsilnější štít a očima těkala ze strany na stranu a hledala únikovou cestu.

A kohopak to máme támhle? Siriusi, můj nejdražší bratranče? Vždycky tvůj věrný pejsek, že, Neville? Vždycky po tvém boku. Jeho starost o tebe byla přímo nechutná. Byl smuuutný, když tě už nedokázal zachránit? Když pro jednou nestál u tebe a zrovna v tak podstatnou chvíli? Byl...“

Její štít proťala modrá záře a Bellatrix se s jekotem svalila na zem, obě nohy zlámané, a její hůlka letěla k Harrymu, který ji klidně chytil a zasunul do kapsy. Sirius sebou při tom strašném zvuku lámajících se kostí škubnul a pak se otočil ke zdroji té mimořádné kletby.

Po jeho pravici stála Hermiona, hůlku stále namířenou na Bellatrix. Lenka vedle ní pozorovala poraženou Smrtijedku chladnýma, jasnýma očima.

Petrificus totalus,“ pronesla Lenka trochu zbytečně a dívala se, jak celé Bellino tělo ztuhlo.

Rozhostilo se naprosté ticho a na malou chvíli se vzduchem neslo pouze jejich těžké oddychování. Sirius rychle přelétl pohledem celou jeskyni a s úlevou zjistil, že nikdo není zraněný. Lily se Severusem stáli u vchodu do trezoru – celá záležitost koneckonců netrvala déle než pět minut. Remus byl vedle úředníka Gringottových, skřeta, který je sem přivedl. Hůlku měl připravenou, ale nedostal ani šanci ji použít.

Všechno v pořádku?“ zavolal Sirius a dočkal se potvrzení od svých přátel a znechuceného zavrčení od skřeta. Tolik k jejich spolupráci.

Jak se sem sakra dostala?“ plivnul po skřetovi. „A proč nás vaši kolegové neinformovali, když vstoupila ke Gringottovým?“

Skřet pokrčil rameny. Vypadalo to, že mu celá situace přináší jistou dávku uspokojení.

Mezi kancelářemi a jeskyněmi není žádné spojení,“ řekl mu odměřeně. „Bezpečnostní protokol. A předpokládám, že na svůj trezor seslala přídavné ochrany. Někteří zákazníci to dělávají, obzvláště ti paranoidní. Pravděpodobně jsme je při vniknutí zrušili a to ji upozornilo na skutečnost, že je něco špatně.“

A vám nepřišlo podstatné sdělit nám, že se to může stát?“ zeptal se Sirius rozzuřeně.

Bellatrixina slova ťala hlouběji, než si připouštěl. I po všech těch letech si stále jasně vzpomínal na noc, kdy Nevilla našel. Jak měl končetiny rozhozené v nepřirozených úhlech na hrubé hlíně hřbitova. Ten lepivý pocit jeho krve na dlaních. Chladný, vlhký povrch jeho rukou, když Sirius...

Ucítil dotyk na rameni a ztuhl. To k němu přistoupil Neville, ten druhý Neville, jehož krev tu noc prolita nebyla.

Nenech ji, aby se ti dostala pod kůži,“ řekl Neville tiše. „Zkouší to na všechny, nesmíš jí to dovolit.“

Mlčky přikývl. Se svým Nevillem nikdy nedosáhl této fáze, kdy by si mohli být vzájemně oporou, kdy by si byli rovni. Jeho Neville na něm byl vždy závislý. A jakkoli jej naplňovalo pýchou vidět, v jakého muže tento Neville vyrostl, zároveň to také bolelo. Tento Neville jej nepotřeboval.

Ale pak se na něj podíval znovu a uviděl v jeho očích lehce divoký odlesk. Uvědomil si, že má mladší muž stále položenou ruku na jeho rameni. A když si všiml, že je Severus tiše pozoruje a v jeho pohledu zachytil záblesk obavy (koneckonců byl před chvílí skoro svědkem jeho vraždy), vzpomněl si.

Dospívání neznamená, že přestaneme potřebovat ostatní lidi. Pouze tu potřebu změní.

Lehce se k Nevillovi naklonil, až se dotkli rameny.

Vedl sis dobře,“ řekl mu ochraptěle. Nepromlouval k chlapci, kterého miloval, nebo k hrdinovi, kterého spatřil, když jej poprvé potkal. Promlouval k muži, kterého měl v uplynulých dnech možnost poznat. „Děkuji, že jsi mi zachránil život.“

Nevillova ruka na jeho rameni se na chvíli napnula, a pak jej pustil. Bez otálení se odvrátil, ale oči měl jaksi jasnější a postoj těla pevný a klidný.

Kdykoli,“ řekl tiše.

Super,“ řekl Harry, který se tyčil nad spoutanou Bellatrix jako Nimrod. Jediné, co té scéně chybělo, byla bota spočívající na jejím hrudníku. „Takže kdo získá tu čest ji zabít?“

Cože?“ vykřikl Severus současně s Lily.

Ještě jsme ani neprobrali, co s ní uděláme,“ namítl Remus. „Tak jak ses tak rychle dostal k zabíjení?“

Sirius potřásl hlavou. Ne, s humanitárním přístupem tady neuspějí. Potřebovali nějaký pragmatický argument.

Mohla by mít dobré informace, Harry,“ řekl proto. „Nechytáme Smrtijedy tak často, abychom si mohli dovolit nějakého z nich zabít.“

Ale Hermiona také kroutila hlavou.

Ne tahle, Siriusi,“ nesouhlasila. „Informace sice mohou být cenné, ale Bellatrix je na tohle příliš zvrácená. Příliš nebezpečná. Musíme se jí zbavit.“

Přece ji nemůžeme jen tak zabít!“ Severus vypadal, že je upřímně v šoku a Sirius s ním docela souhlasil. Zabít někoho bez rozmyslu v bitvě je přece úplně něco jiného, než zabít spoutaného a odzbrojeného nepřítele. To by, podle něj, byla vražda.

Jasně že můžeme,“ nesouhlasil Harry vesele. „Nic na tom není. Jedna kletbička a jejda, máme mrtvou Belatrix. To se může stát každýmu, fakt. Klidně bych se toho zhostil, ale zabil jsem ji minule. A každý by měl mít možnost zabít si Bellu. Vždyť je to fér, ne?“

Harry, nemyslím si, že by to byla správná...“ začal Remus, očividně zhrozený jeho přezíravou nenuceností, ale Harry ho přerušil.

Zavraždila mého kmotra,“ řekl, najednou zcela chladný a s kamennou tváří. „Prořízla Molly Weasleyovou, jako kdyby kuchala rybu.“

Mučila mé rodiče tak dlouho, až zešíleli,“ ozval se Neville a stanul Harrymu po boku. „Přibila Susan Bonesovou ke kmeni stromu a hihňala se u toho.“

Zavraždila mého otce,“ řekla Lenka. Oči měla temné a hlas hlubší a hrubější, než u ní kdy slyšeli. „A pak zabila Remuse, protože se mě snažil chránit, dal mi své jídlo a postavil se přede mě, když mi chtěli ublížit. Zavraždila jej stříbrným nožem.“

Mučila mě,“ přidala se Hermiona ke svým přátelům a společně teď tvořili řadu mezi Bellatrix a ostatními. Význam toho byl více než jasný. „Sledovala, jak Lucius Malfoy vraždí Rona, a smála se u toho. A to jsou jen zvěrstva, která spáchala v naší dimenzi. Z toho, co řekla před chvílí, víme, že zabila vašeho Nevilla. Možná i jeho rodiče. Kdo ví, co dalšího provedla. Nemůžeme si dovolit nechat ji žít.“

A už tu byl zas, jejich věrný přítel, ohlušující ticho.

Tak,“ ozval se pak Harry a tlesknul rukama, „nějaké další připomínky?“

Lily udělala krok vpřed.

Vlastně ano,“ odpověděla. „Chápu, proč to chcete udělat. Chápu vás. Kdybych mohla být u toho, sama bych ji zabila, abych vás všechny ochránila. Ale tohle by byla vražda. Bylo by to špatně. To nemůžeme dopustit.“

Harryho rysy ztvrdly.

Zkuste nás zastavit,“ řekl pak. Hermiona uvolnila zaťatou pěst a hodila na zem kámen. Jedinkrát švihla hůlkou a najednou se kolem nich zjevil silný štít v podobě zlaté koule.

Omlouvám se,“ řekla jim, ale neznělo to upřímně. Remus se Severusem sesílali rozpoznávací kouzla a Sirius s Lily se začali okamžitě pokoušet přes štít proniknout, ačkoliv všichni věděli, že to je marná snaha. Prolomit jej by jim trvalo hodiny.

Přesto se snažili.

Takže společně?“ zeptal se Harry svých třech přátel a naprosto ignoroval snahy o zničení jejich štítové bubliny.

Hermiona přikývla a ve tváři se jí mihlo něco jako úsměv.

Společně,“ souhlasila – to nyní opravdu prožívali moment souznění při rozhodnutí, kdo zabije Bellatrix Lestrangeovou?

Společně,“ zopakovali Neville a Lenka a všichni se otočili zády ke čtveřici za štítem.

Jeskyni zaplavila zelená záře. Zlatá bublina zablikala a zmizela, ale nikdo nepohnul ani prstem.

Všichni znali Bellatrixin osud.

_______________________________________

Cesta zpátky do Bradavic proběhla v tichosti a napětí.

Nebylo to poprvé, co Sirius opravdu ocenil, že zde na Vánoce nezůstali žádní studenti. Původně zamýšleli přes prázdniny zesílit bradavické ochrany a proto všechny poslali domů. Místo toho však byly zdi svědky něčeho úplně jiného. Přesto Siriusovi běhal mráz po zádech jenom při představě, že by se teď měl starat ještě o studenty.

Dělalo mu velké potíže se ovládat. Vždy se snažil udržet si před dětmi profesionální tvář. To se však nyní jevilo poněkud nepatřičně.

On i jeho přátelé byli naštvaní a nesnažili se to ani skrývat. V posledních týdnech se tak moc snažili, dostali se opravdu úplně mimo svoji komfortní zónu, aby návštěvníkům pomohli, aby jim porozuměli a mohli je podpořit. Opravdu si myslel, že mezi nimi vzniklo jakési pouto.

A to vše jen proto, aby se k nim Harry s ostatními otočili zády v prvním okamžiku, kdy se jim to hodilo. Doslova. Proč by měli oni dělat všechny ústupky? Proč by měli stále jen oni být ti chápaví, když mezidimenzionální cestovatelé se neobtěžovali ani poslechnout si jejich argumenty?

Ano, opravdu zuřili. A jako vždy, když dosáhli takového stupně rozzlobenosti, nechali mluvit Lily. Opravdu uměla pouštět hrůzu. Když se takto rozlítila, omlouval se jí dokonce i Albus.

A při této příležitosti si dala opravdu záležet.

Tak tohle,“ začala, hned jak vstoupili do Velké síně a posedali si kolem stolu, „bylo naprosto nepřijatelné. Nepřijatelné ve všech ohledech, směrech či formách.“

Harry pokrčil rameny.

Nicméně muselo to být,“ řekl lehce a Sirius viděl, jak Neville i Hermiona souhlasně přikývli.

Na takové rozhodnutí nemáte právo,“ vyštěkla. „Tohle je náš svět. My tady máme hlavní slovo. Měli jste nám alespoň dovolit to s vámi probrat!“

Harry měl tu drzost se na ni ušklíbnout.

Ani náhodou!“ prohlásil, uvelebil se u stolu a vyčaroval čaj pro sebe a své přátele.

Než Sirius přijal nabídku stát se učitelem, strávil dlouhé roky na pozici bystrozora a od svých osmnáctin byl členem Fénixova řádu. Ačkoli preferoval smích a vtipy jako prostředky, jak vytáhnout své přátele z hlubokých propastí beznaděje, věděl taky, že jsou v životě chvíle, kdy je nutné nasadit vážnou tvář, zocelit se a udělat tu správnou věc.

Věděl, o čem je život, věděl, co je někdy nezbytné. Ale tohle nebyl ten případ. Tohle byla naprostá odpornost.

Zdálo se, že Remus došel ke stejnému závěru.

Opravdu se musíš takhle chovat?“ osopil se na Harryho. Málokdy takhle dával najevo svoje podráždění.

Harry s očividným pobavením usrkával čaj.

Jo!“ odvětil vesele. Sirius měl chuť ho zaškrtit.

Zachytil Nevillův pohled a kriticky pozvedl obočí. Neville měl alespoň dostatek slušnosti, že se kvůli směšnému chování svého vůdce začervenal. Nevypadal však, že by ho to byť jen trochu mrzelo.

Harry tím chtěl vyjádřit,“ řekl Neville, „že jsme museli udělat opravdu náhlé rozhodnutí. Do vašeho světa jsme zasáhli už ve chvíli, kdy jsme začali ničit viteály. Nemohli jsme nechat Bellatrix utéct. Muselo to být.“

Odmlčel se.

Ale jinak se omlouvám, že jsme vás takhle převezli.“

Spíš převálcovali,“ dodal Sirius.

A nic to nemění na faktu, že jste udělali opravdu špatnou věc!“ dodala Lily. Také se obrátila na Nevilla ve vidině rozumného dialogu. „Nabízely se přece i jiné cesty, další možnosti, jak by se s tím dalo vypořádat.“

Neville střelil očima k Hermioně a pak k Harrymu. Ale poté zakroutil hlavou.

Ne,“ řekl. „Žádné další možnosti nebyly. Ne v tomto případě.“

Lily podrážděně zavrčela.

Přece nemůžete jednoduše...“

S námi není nic jednoduché,“ přerušila ji Lenka. Místo obvyklého éterického tónu zněla velmi odhodlaně. „Existují hrozby a hrozby, vrstvy a vrstvy, a člověk chycený v pavučině nevidí, kterou cestou se pavouk vydal. Tak jen očekává to nejhorší!“

Harry využil nastalého zmateného ticha k tomu, aby se znovu vložil do debaty a vesele tak udělal tečku za celým rozhovorem.

Kromě toho,“ začal, „jen si představte, jak je to výhodné! Jedině mrtvá Bellatrix neudělá žádnou škodu a vy, s tím svým směšným morálním kodexíčkem, byste nikdy nebyli schopni ji zabít – a tu přicházíme my! Příležitost! Prostě to považujte za všestranný servis!“

Sirius se ani nemusel dívat na své přátele, aby poznal, že Harry právě všechno ještě zhoršil. Absolvoval už s Remusem a Lily tolik diskuzí o morálce, že věděl, co na to odpoví.

Správné a špatné není záležitost příhodnosti,“ namítl zcela nepřekvapivě Remus. „Neměli jste nás obcházet a už vůbec jste ji neměli zabíjet. A tyhle skutečnosti se nezmění jen proto, že se vám nelíbí!“

Harry se uchechtl a usrkl si čaje, jako by si právě jen tak příjemně povídali. Ale pak promluvil tvrdým hlasem.

Asi jsme taky neměli ničit vaše viteály – zásahy do jiné dimenze a podobné blbosti – a už vůbec bych neměl zmiňovat, že máme jeden dosud nezničený viteál u sebe a že mě určitě nechcete naštvat, když vlastně budoucnost vašeho světa závisí na mé náladě, že?“

Vyřčené prohlášení se setkalo s hrobovým tichem. Dokonce i Hermiona vypadala nepatrně v šoku. Pak se Lily zhluboka nadechla, ve tváři bolest, nevěřícnost, ale také tu správnou míru spravedlivého hněvu. Toho, který nikdy neuměla tak úplně zkrotit. Který prostě vyvřel napovrch, nehledě na to, jak moc se snažila jej udržet pod pokličkou.

Tohle je vydírání,“ pronesla velmi klidným, tichým hlasem, pod kterým však kypělo opravdové nebezpečí.

Harry pohodil hlavou.

No a?“ zeptal se, jako by opravdu nevěděl, kam tím míří.

No a já nemůžu uvěřit, že jsi nám to právě takto předhodil! My jsme vám vděčni za to, co jste pro nás udělali, a chápeme vaši situaci, ale nehodláme se přetrhnout jenom proto, že jste pomohli, a už vůbec nehodláme tolerovat takové krutosti jenom proto, že ty si myslíš, že komunikace je záležitostí pouze nižších živočišných druhů!“

To není fér,“ vložila se Hermiona. Snažila se znít rozumně, ale pisklavý tón hlasu ji zrazoval. „Harry sice postrádá schopnost diplomacie, ale to, co jsme udělali, bylo nezbytné. A jestli kvůli vašim zábranám nedokážete pochopit, že...“

Slyšíš vůbec, co říkáš?“ zasyčela Lily. „To, co jste udělali, byla vražda a Harry nepostrádá schopnost diplomacie, on nás nutí do toho, abychom tolerovali jeho odporné chování, provokuje nás jako puberťák, který nechápe, že existují nějaké hranice! Tohle přece nejste vy! Vy přece máte na víc! Chováte se, jako byste se od nás chtěli úplně odstřihnout! Myslela jsem, že jsme se sblížili, ale místo toho tu stojíte a chováte se jako lidi, které vůbec nepoznávám. A abych byla upřímná, ani poznat nechci!“

Hermiona sebou cukla a Neville vykročil směrem k ní.

Harryho tvář se úplně uzavřela.

Mně je to fakt jedno,“ řekl přezíravě. „Dokud se nám nebudete plést do cesty a necháte nás dělat naši práci, tak si o nás myslete, co chcete.“

Nemyslí to vážně, uvědomil si Sirius znenadání. Nejspíš se v lidech nevyznal tak dobře jako Remus, ale dlouho byl bystrozorem a potom učitelem. Poznal, kdy lidé lžou. A Harry teď naprosto určitě lhal.

Lilyina slova ho zranila. A jako by jen čekal na tento moment odmítnutí, popichoval je, provokoval a toužil po té chvíli, kdy se to všechno zhroutí a on pocítí to bolestné zadostiučinění ze selhání. A právě teď Siriusovi připomněl Severuse. Jak trvalo celé věky, než opravdu uvěřil jejich přátelství. Podivil se, co to asi vypovídá o Harryho dětství.

Avšak Lily nesdílela Siriusovo poznání. Příliš ji zaměstnávala snaha vysvětlit Harrymu, jak se věci mají.

My ale nehodláme stát mimo! Ne dokud bude vaše práce zabíjení lidí. My v tomhle světě takovou práci prostě nestrpíme, Harry!“

Harry se studeně, hořce zasmál.

No, tak pak jsem si jistý, že budete šťastní, až odsud vypadneme,“ opáčil, pořád s tím bolestným podtónem. „Bylo od vás laskavé, že jste nás tu tak dlouho snášeli, opravdu. Říkal jsem ti, že jsem pošuk. Říkal jsem, že jestli budeš mít šanci poznat mě líp, tak na mě změníš názor.“

Jakmile Lily došel význam jeho slov, rozlil se jí po tváři šok. Ale to už k ní byl Harry zády, na cestě z Velké síně, takže její výraz neviděl. Sirius se přistihl, že dělá krok kupředu, aby jej zastavil, protože skončit to v tomto momentě by znamenalo katastrofu. Viděl Nevilla, jak vykračuje se stejným úmyslem. Ale Lily je všechny předběhla. Vystartovala za Harrym, chytla jej za předloktí a držela ho, i když se k ní neotočil.

Ne, Harry,“ řekla naléhavým tónem, „ty nejsi pošuk. Přišel jsi z odlišného světa a prožil jsi úplně jiný život a vždycky kvůli tomu budeme mít spory. Ale to je vlastně dobře. A neznamená to, že už s tebou nechci mít nic společného. Prostě mi na tobě tak moc záleží, že mě někdy dokážeš opravdu vytočit.“

Harry se stále díval jiným směrem, i když už byl tělem natočený k ní.

Proč by ti na mně mělo záležet,“ zamumlal. Vlastně to ani nebyla otázka, ale Lily stejně odpověděla.

Protože tě mám ráda.“ Harry k ní otočil hlavu tak rychle, jako by mu s ní škubla, jako by to on sám prostě nemohl zastavit. „Protože chci, abys byl součást mého života. Protože jsem pyšná na to, kdo jsi a co jsi dokázal, i když někdy nesouhlasím s tvými metodami. A nezáleží na tom, že nejsem tvoje matka, mně ne, ale jsem si jistá, že ona by na tebe byla taky pyšná. Strašně moc pyšná.“

Harry na ni zíral.

Sirius si nikdy předtím vlastně nevšimnul, jak má zelené oči, že jejich tvar je úplně stejný, jako těch Lilyiných. Avšak ten pohled naplňovala tak odlišná směs emocí, taková temnota, že kvůli ní bylo nemožné všimnout si té podoby dříve.

Nyní se zdálo, že Harry soustřeďuje všechnu svoji pozornost na ni, že hltá úplně každý milimetr její tváře, jako kdyby si tuto chvíli chtěl vrýt do paměti už napořád. A Sirius konečně viděl tu podobu, jejich divokost, jejich oddanost a loajalitu k ostatním. To tiché zoufalství, když nemohli ochránit ty, které milovali.

Harry upřeně zíral na Lily a Sirius v nich poprvé spatřil matku a syna.

To je dobře,“ promluvil Harry nakonec a ztěžka polknul. „To je... to jsem rád. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Když to vím, tak mě to bude míň bolet.“

Remus syčivě vydechl. Sirius se zamračil. Nebyl si úplně jistý, o čem to Harry mluví, ale ta slova zněla jako předzvěst. A podle toho, jak se Remus tvářil – bolestně a zlomeně – se začal obávat budoucnosti. A to v úplně jiné rovině, než v jaké ležely jejich dosavadní problémy.

Lily ten podtón také postřehla. Jednou rukou stále držela Harryho za paži a tu druhou natáhla a dotkla se jeho tváře tak, že ještě před chvílí by to působilo opravdu troufale. Nyní se ale Harry jen zachvěl a opřel se do jejího dotyku.

O čem to mluvíš, Harry?“ zeptala se tiše. „Co bude bolet?“

Pomalu se na ni usmál a ve tváři měl něco, co by Sirius u všech ostatních lidí nazval něhou. Pak udělal krok zpět a lehce se tak vymanil z jejího dosahu. Zdálo se, že v tom jednom kroku jej obklopila aura vyrovnanosti.

V té chvíli vypadal skoro královsky.

Umírání.“ Vyslovil to jednoduše, něžně jako vánek, jako pohlazení, jako by chtěl zjemnit hrubost významu toho slova. „Vždycky jsem věděl, že mě moje matka milovala. Milovala mě natolik, že se pro mě obětovala. Ale vědět, že jsi na mě pyšná, že ona by na mě byla pyšná, to je... Tohle mi bude znít v hlavě, až půjdu vstříc smrti. Myslím, že to vědomí mi to usnadní.“

Ten pohled, který na ni upřel, na ně všechny, byl laskavý a klidný a neodrážel se v něm ani jediný z pocitů, které by člověk očekával, že budou takové prohlášení doprovázet. Ani stopy po vzteku, ani zrnko rezignace. Pouze přijetí a podivná lehkost, jako by ta slova sňala z jeho ramen velké břemeno.

Harry se naposledy váhavě a vděčně usmál. Pak se otočil a opustil Velkou síň.

Na moment se celá místnost zmrazila do výjevu nevěřícnosti.

Pak se do ticha rozlehl Lilyin šokovaný výdech. Otočila se k Hermioně. Ve tváři měla strašlivý strach.

Co tím myslel?“ zeptala se. „Řekni mi, co tím myslel!“

Hermiona otevřela ústa, polkla a pak je znovu zavřela.

A potom promluvil Neville a jeho hlas se tříštil na kousky.

Harry je viteál. Ten poslední. Aby byl Voldemort opět smrtelníkem, Harry se od něj musí nechat zabít. Bude k němu muset jít a přijmout svoji smrt bez jakéhokoli pokusu ji zvrátit. Zemře pro nás. Už to víme nějakou dobu.“

Ne!“ řekla Lily. „Ne, přece to musí jít i jinak! Musí tu být...“

Není,“ přerušila ji Hermiona. V tom slově se odráželo veškeré její vědění, všechen její horečný výzkum a vyčerpání, které ji Sirius už tolikrát viděl popírat. „Neexistuje nic, co bychom mohli udělat, než nechat ho jít na smrt.“

Ale...“

Nic,“ zopakovala Hermiona a v pozadí toho slova se skrýval výkřik. Neville k ní přikročil a přivinul ji k sobě.

On je Vyvolený,“ zašeptal.

Sirius si uvědomil, že se tak Harry dnes ráno během té škaredé hádky s Hermionou sám nazval. Vzpomněl si, jak u toho Harry vypadal, v očích temno a tělo unavené.

Ale i přesto v něm neviděl ani špetku pochyb či váhání. Žádnou beznaděj.

Pouze odhodlání a vůli tvrdou jako skála.

Ale vždyť může zůstat tady!“ zašeptala Lily. „Může zůstat v bezpečí. Nemusíte se tam vracet, jak byste vůbec mohli, když víte...“

A nechat náš svět napospas Voldemortovi?“ zeptal se Neville klidně. „To by Harry nikdy nedopustil.“

Odmlčel se a objal Hermionu pevněji. Po jeho pravici se zjevila Lenka a hladce vklouzla pod jeho paži. Nebylo úplně jasné, kdo podpírá koho. Stáli tam jako tři sloupy, které na bedrech nesou všechnu tu hroznou pravdu. Které když stojí spolu, ani se nepohnou.

On si to nevybral,“ řekla Hermiona. „Jeho osud byl daný už ve chvíli, kdy jej Voldemort označil. A i když to tak nikdy nechtěl, i když s tím opravdu dlouho bojoval, jeho jediná volba je teď buď splnit svoji povinnost, a nebo všechny opustit. A to by on nikdy neudělal.“

Jeho láska k nám je silnější než vůle přežít,“ oznámila jim Lenka. Ta slova zněla lehce a beztížně a vznášela se k očarovaném stropu jako malé holubičky. „Je to syn své matky.“

Lily unikl zvuk, který byl stejnou měrou vzlyk, zaúpění a nářek z urputné snahy o popření pravdy, a pak zabořila obličej do Remusova hrudníku. A Remus ji objal, držel ji tak pevně, jak jen dokázal, protože zase jednou selhala snaha ochránit je všechny před bolestmi tohoto světa.

Ale pohled upíral na Lenku, a když promluvil, nebyla to jeho vlastní slova.

Ale příšera se jim smála,“ řekl, podivně klidný. Sirius poznal, že to je z první pohádky, kterou jim Lenka vyprávěla hned to ráno po jejich záchraně. Z té, kterou se Remus snažil celé dny rozluštit. A uvědomil si, že Remus to všechno věděl dříve než oni a nic neříkal, protože je chtěl ušetřit. „A natáhla se po jejich srdcích a rozdrtila dvě z nich. A rozdrtila by jich víc, kdyby poslední chlapec nevystoupil.“

Lenka se usmála, smutně a bolestně krásně. Stále se opírala o Nevilla a převzala slovo.

„‚Ne,‘ řekl Harry,“ pokračovala tiše. V celé síni bylo hrobové ticho. Paprsky světla pronikaly skrz okna a tvořily na zemi malé ostrůvky. Siriusovi to v tu chvíli připadalo jako ta nejmírumilovnější věc, kterou kdy viděl.

A vzepřel se. A vypustil své srdce a to bylo tvořeno tou největší láskou, kterou kdy svět spatřil. ‚Tahle láska je tvá smrt, příšero,‘ řekl. ‚A my dva teď zemřeme společně.‘ Navzdory jejím děsivým zubům a drápům objal příšeru a jeho láska pálila více než slunce. A oba společně zemřeli, Harry Potter a lord Voldemort. Chlapec, který zůstal na živu a příšera, která chtěla žít navěky.“

Odmlčela se, pak se natáhla a dotkla se Hermionina čela. Potom Nevillova hrudníku, tam, kde srdce bilo ve své dutině.

Je to tak, jak to je,“ řekla klidně. „A láska bude nakonec vždy silnější a děsivější, než jakákoli jiná kouzla na celém širém světě.“


30. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/30/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm;   Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska;   Banner: Luci.e.n

Rating: 13+



Kapitola 30

Silvestrovský večer zastihl Severuse Snapea, kráčejícího po měsícem osvětlených bradavických chodbách s truhlou trpělivě se vznášející za jeho zády. Čas od času se zastavil. Ne proto, že by si nebyl jistý, kudy dál – hrad znal tak důvěrně, že by cestu našel i po slepu – ale proto, že si nebyl tak úplně jistý důvody své noční návštěvy.

Ty praktické důvody – ano, ty samozřejmě probral s Lily, Siriusem a Remusem a všichni souhlasili. A bylo v zájmu jich všech zasvětit co nejméně lidí, protože docela dost věcí v truhle bylo vysoce ilegálních.

Posledních pár dní se neslo ve znamení výzkumů a experimentů, a kdykoli se objevila chvíle volna, tak i vášnivého přesvědčování od Severuse a jeho přátel. Mezidimenzionální cestovatelé je však ignorovali.

Ne, nezůstanou tady, v bezpečí. A ne, nevezmou nikoho z této dimenze s sebou – Neville tenhle návrh zavrhl v okamžiku, kdy jej Sirius nadnesl. A teprve později, když se uklidnil, vysvětlil, že vzhledem k situaci v jejich světě by ani dvacet bojovníků navíc nedělalo vlastně žádný velký rozdíl. Tohle vysvětlení bylo depresivně přesvědčivé; o to víc, když jej potvrdil i Albus.

Poté začali jeho přátelé vznášet čím dál zoufalejší nápady. To vyústilo v bodě, kdy Remus zcela vážně navrhl, že by měli zasáhnout do připravovaného mezidimenzionálního portálu, aby se jednoduše vůbec neotevřel. Severuse tenhle neočekávaný záblesk vychytralosti od ryzího Nebelvíra překvapil a ohromil, ale byl nucen přiznat, že paranoidní Hermiona určitě dvakrát zkontroluje každý krok v celém procesu, takže jediné, čeho by tím docílili, by byl její hněv.

Sirius dokonce zašel tak daleko, že navrhl, aby s nimi všichni čtyři zůstali ještě o týden déle a pomohli Řádu zbavit se Nagini – či spíše viteálu uvnitř ní – a Voldemorta samotného. Ne proto, že by jejich pomoc skutečně potřebovali, ale proto, že by tak mohli strávit s Harrym, Hermionou a ostatními více času. Možná by se jim podařilo je přece jenom přesvědčit, aby zůstali.

Ale Harry to jednoduše odmítl. Vlastně se jim omluvil za to, že je tu nechá s nevyřešeným problémem s viteály. Zdůvodnil to tím, že by se opravdu neměl k jejich Voldemortovi přibližovat, protože by ho pak Voldemort mohl zabít. A to by pak byl teprve pořádný zmatek, že? Nechat se zabít tou správnou osobou, ale ve špatné dimenzi, to by přece mohlo zmást i samotný osud, až by se to pokusil vyřešit sám a co by pak dělali oni? Všechno znovu?

Tento podle Harryho logický argument, pronesený lehce pobaveným tónem, dohnal Lily opět k pláči a zuřivosti. Poté se ještě k tomu Harry začal Lily omlouvat za to, že jí způsobuje další bolest, což ničemu ani trochu nepomohlo.

Zdálo se, že nyní, když už byl ten příslovečný kostlivec venku ze skříně, Harry nemá sebemenší problém mluvit o své blížící se smrti. Neustále o ní trousil poznámky, jako by to byla prostě jen další skutečnost týkající se jejich nadcházejícího návratu do vlastní dimenze. A zjevně mu vůbec nevadilo, že pokaždé, když to zmíní, Neville a Hermiona celí ztuhnou.

Někdy o tom vtipkoval. Někdy to použil jako důvod, proč nemusí jíst zeleninu. Někdy o tom mluvil, jako by se nemohl dočkat. A když si to Severus promítal zpětně, uvědomil si, že to tak vlastně dělal vždy. Zmiňoval svoji smrt v naprosto běžných rozhovorech už od úplného začátku. Oni pouze byli příliš slepí, aby si toho tehdy všimli.

Všechny je neustále zraňovalo být svědky toho, jak to Harry bere prostě jako nevyhnutelnou skutečnost. A přesto nikdo z nich nebyl schopen přijít s řešením. Když po Albusovi požadovali, aby nějak zasáhl, jen se na ně podíval pohledem plným smutné rezignace. A když se Harry začal zvedat k odchodu z místnosti pokaždé, když to zmínili, dokonce i Lily a Remus se přestali pokoušet vymluvit návštěvníkům jejich rozhodnutí.

A Severus? Sám v uplynulých třech dnech promyslel docela obdivuhodné množství nápadů a u toho předstíral práci na zařízení, které by dokázalo zaměřit frekvence obou dimenzí (ve skutečnosti přístroj dokončil již druhý den, ale šťourání v něm mu dostatečně zaměstnávalo ruce, takže mozek mohl běžet na plné obrátky). Vypracoval snad každý možný scénář, který mu přišel na mysl, a pokoušel se najít řešení, díky kterému by to celé skončilo dobře, díky kterému by všichni návštěvníci přežili a srdce jeho přátel zůstala celá.

A tak se vydal na tuto osamělou silvestrovskou návštěvu. Lenka s Harrym večeřeli s Remusem a Lily v jejich komnatách, Sirius, Draco a Neville si asi před hodinou vyrazili do Prasinek, nejspíše se příšerně opít, a Hermiona se omluvila ze společnosti se slovy, že ‚se v noci potřebuje pořádně vyspat‘. A Severusova návštěva byla tím nejlepším řešením, které byl schopen vymyslet.

Ne že by mu to připadalo jako dobré řešení.

Do do cíle své cesty dorazil už před pěti minutami, ale trvalo to dlouho, než posbíral odvahu a konečně zaklepal.

Dveře se rozletěly, ještě než stačil svěsit ruku. Hermiona při pohledu na něj vykulila oči.

„Prof... Severusi?“ otázala se. „Co...?“

Vypadala více než trochu zmateně.

„Jdu nevhod?“ nadhodil Severus. „Můžu přijít později, jestli byste raději...“

Viditelně se posbírala.

„Ne,“ řekla pak. „Ne, vůbec ne. Jen jsem myslela, že to je Harry nebo něco ohledně něj. Tedy pokud...“

„Ne, alespoň co vím, tak je pořád s Lily a Remusem,“ řekl rychle. „Jen jsem chtěl... Můžu dál?“

„Samozřejmě!“

Otevřela dveře dokořán, jako by tím chtěla vynahradit to prvotní nehostinné uvítání. Následoval ji do obývacího pokoje v apartmánu pro hosty, které jim Albus vyhradil tu noc, kdy se tu zjevili.

Nikdo z jeho přátel sem dosud nevstoupil. Co se týkalo osobního prostoru čtveřice návštěvníků byli dost obezřetní, vědomi si toho, že lidé tak obrnění jako oni si budou svoje soukromí divoce chránit. Ale při pohledu do místnosti usoudil, že svoje komnaty za soukromé nebo osobní absolutně nepovažovali.

Pokoje pro hosty v Bradavicích byly všechny zařízeny prostě; předpokládalo se, že každý kouzelník či čarodějka tak místu jednoduše dodají svůj osobní styl dle svých potřeb. Ale ne tito čtyři. A pokud ano, tak už vše vrátili opět do původního stavu: bílé zdi, leštěné dřevěné parkety a kožená pohovka s pár nevýraznými hnědými polštáři. Ve srovnání s tímto byly Severusovy komnaty v nižším patře kolébkou přepychu.

Hermiona mávla rukou směrem k pohovce. Vypadala lehce bezradně, jako by moc nebyla zvyklá přijímat hosty.

„Můžu vám něco nabídnout?“ zeptala se. „Nemáme tu kuchyň, ale jsem si jistá, že jeden ze skřítků by...“

„Ne, děkuji,“ pospíšil si Severus s odpovědí, spustil truhlu na zem a sebe na pohovku. „Zatím nic nepotřebuji.“

Hermiona přikývla a pak se posadila do protějšího křesla.

Následovalo trapné ticho.

Severus příliš neuměl působit na lidi tak, aby se uvolnili, a najednou si uvědomil, že s Hermionou nebyli o samotě od té noci, kdy se tu objevili (a dokonce ani tenkrát vlastně ne, protože s nimi byl Harry, i když slintal a spal). Nepočítaje samozřejmě jejich studijní a diskusní dýchánky v knihovně. Avšak když se Hermiona dostala do víru přemýšlení, měla sklony se chovat, jako by tam s ní byli i všichni ti učenci, o kterých mluvila, takže to nikdy nepůsobilo jako ‚o samotě‘.

A taky to nebylo trapné. Což se nedalo říct o této chvíli. Nepochybně.

„Přinesl jsem vám nějaké lektvary,“ řekl trochu zprudka, ale nejspíš to bylo pořád lepší, než všechny ostatní věci, které by mohl říct. „Tady je Felix Felicis, i když bych opravdu neměl podporovat Harryho závislost. A tolik léčivých dryáků, kolik jsem jen stihl uvařit, zatímco jste byli zde. A pak mnou vylepšená verze Mnoholičného lektvaru – oficiálně zatím neexistuje, ale důkladně jsem ji testoval a patent očekávám každým dnem, takže to by mělo být bezpečné...“

Zaváhal, pak se naklonil dopředu, otevřel víko a ukázal jí obsah truhly.

„Je tu také pár docela ošklivých lektvarů – s těmi opatrně – a jeden, kterému Sirius přezdívá ‚magická verze Molotova‘. Většina z nich je poměrně smrtící a už vůbec ne legální, ale předpokládám, že to bude v nadcházejících týdnech váš nejmenší problém.“

Vzhlédl a uviděl, že na něj Hermiona upřeně zírá. Obrátil pozornost zpět k truhle plné lektvarů. S lektvary se cítil pohodlně.

„Pár měsíců jsem experimentoval s distribucí ve formě aerosolu, a ačkoli jsem nikdy nezamýšlel tento princip použít s douškem živé smrti, výsledek by měl být uspokojivý, pokud samozřejmě před použitím nezapomenete seslat bublinové kouzlo na svou hlavu...“

Uvědomil si, že blábolí. Tak to by nešlo. Zhluboka se nadechl.

„Každopádně,“ zkonstatoval, „uvnitř je seznam, který upřesňuje označení lektvarů a jejich zamýšleného použití. Neměla byste s tím mít problém.“

Další trapné ticho. Pak hlasitě polkla.

„Děkuji vám,“ řekla. „Já... tohle je opravdu nápomocné. Upřímně jsem čekala spíše nějakou další přednášku na téma proč bych se neměla vracet zpátky.“

„Ne,“ řekl Severus a vyhýbal se jejímu pohledu. „Do toho vám mluvit nebudu. Chápu, proč to musíte udělat.“

„Opravdu?“ zněla zranitelně a vůbec ne jako typická Hermiona.

„Ano. Jsou to vaši přátelé. Jestli mají přežít, potřebují vaše vedení. Takže musíte jít.“

„Harry nás vede,“ namítla rychle. Příliš rychle. „Já se pouze zabývám výzkumem.“

Nemohl si pomoct a výsměšně si odfrkl. Kdysi k tomu také přistupoval takto, věřil, že ty okázalé a viditelné činy jsou cennější než tiché přemýšlení v pozadí. A trvalo to mnoho let, než jej Sirius přesvědčil, aby se přestal podceňovat. Nakonec se mu to podařilo, když se Severuse zeptal, kolikrát viděl Albuse opravdu se zapojit do boje a jestli si snad kvůli tomu ředitele méně váží.

„Ale no tak,“ řekl. „Velmi obdivuji Harryho odvahu, ale bez vás by nepřežil ani pět minut. Nepodceňujte se. Vy a váš ‚výzkum‘ jste to jediné, co ve vašem světě odděluje porážku od vítězství. Bez vás nemají ostatní vůbec žádnou šanci.“

Pořád věnoval svoji pozornost truhle s lektvary, takže si neuvědomil, že nastalé ticho je jiné, než to předchozí. Došlo mu to, teprve když vzhlédl a viděl, jak Hermiona rychle mrká ve snaze odehnat slzy. Neúspěšně.

„Omlouvám se,“ vyhrkl, překvapený a trochu vystrašený. „Řekl jsem něco špatně?“

„Ne, ne,“ zašeptala Hermiona a bez úspěchu se snažila dát dohromady. Nebyla ten typ ženy, co při pláči vypadá hezky – na obličeji jí vyskákaly fleky a oči měla rudé jako králík. Neviděl ani stopu po té tragické zranitelnosti, kterou dávala na odiv Narcisa. Hermiona vypadala prostě jen úplně přemožená emocemi. A nesmírně mladě.

„To jen... jen že to samé mi řekl náš Snape, předtím než zemřel,“ pokračovala, když se trochu uklidnila. „No, zamíchal do toho mnohem více urážek a zmínek o dutohlavcích a zbrklých Nebelvírech a o tom, že tohle ani omylem nemůže vyjít... nicméně... ve zkratce tím myslel tohle.“

„Co?“ zeptal se, překvapený, že ten Snape, kterého mu popisovala, by věnoval poslední chvíle svého života skládání komplimentů, i když šlo o Hermionu. „Že jste geniální a bez vás by neměli šanci na úspěch?“

„Ne,“ odpověděla. „Že je to na mně. Že já jsem jediná naděje, která nám zbyla, alespoň do té míry, kdy se to dá ovlivnit. A že pokud selžu, padne se mnou celý Odpor.“

Severus zíral na její upřímnou, flekatou tvář.

Byl upřímně zděšený. Co za člověka by tohle řeklo komukoli, natožpak mladé ženě, kterou učil a která toho ztratila tolik jako Hermiona?

Věděl, že v jejich světě je vše velmi odlišné. Věděl, že jejich Severus trpěl tak, jak si to on nedokázal (a ani nechtěl) představit.

Ale nemohl si pomoct, aby k němu pro jeho krutost nepocítil špetku nenávisti.

A najednou ho napadlo, kolik škody napáchal, tento druhý Snape, o kterém všichni mluvili s obdivem, a přesto se zdálo že i se strachem a nelibostí. Tak odlišný, že se snad ani neusmíval, neměl přátele, nesnažil se být zdvořilý nebo se naprosto nestaral o morální aspekty toho, že přivedl mladého muže, jako je Harry, k závislosti na Felix felicis. Přemýšlel, jak prostý autorit musel život Hermiony a Harryho být, že dokázali svázat své veškeré naděje s takto zahořklým, krutým mužem.

„Říkala jste, že zemřel ve vaší náruči,“ řekl tiše. Za normálních podmínek by Hermiona okamžitě odmítla odpovědět. Ale nyní se nacházela očividně v úplně odlišné náladě a Severus se u těch čtyřech naučil využívat každého náznaku otevřenosti.

„Ano,“ odpověděla stejně tak tiše, ale v jejích slovech se skrývalo něco víc než jen ticho.

„On... společně jsme pátrali po informacích o Helzině šálku, on a já, a najednou jsme se ocitli v pasti. Ale, u Merlina, byl to ten nejlepší bojovník, kterého jsem kdy viděla, snad kromě ředitele Brumbála, a prostě se přes ně všechny prosekal, nikoho nenechal naživu, i když ho zasáhla kletba a krvácel. Neměla jsem vůbec šanci dostat ho do bezpečí, neměla jsem žádný lektvar, který by fungoval, a tak jsem mu jen říkala, ať vydrží, protože.... protože, upřímně, byl posledním dospělým člověkem, kterému jsem mohla věřit, posledním, kterého jsme měli, a já jsem netušila, co si bez něj počnu...“

Tohle je čerstvá bolest, uvědomil si Severus, jak poslouchal její vysoký nervózní hlas. Zranění, které se ještě vůbec nemělo šanci zahojit a v jistém ohledu bylo čerstvější než vědomí Harryho smrti.

„Ale on nad tím jen mávl rukou, nad všemi těmi výmysly, které se říkají umírajícím lidem. Nechtěl nic z toho slyšet. On...“ zaváhala a v nevědomém gestu vztáhla ruku ke svým spánkům. „Předal mi místo toho všechny vzpomínky, které Harry potřeboval, ty, díky kterým víme, že Harry je viteál a že se musí obětovat. Nikdy jsem netušila, že mu záleželo na Lily, nebo že mu na Harrym záleželo víc než jen v mezích tréninku. A najednou mi jen tak předával kus sebe. Ne proto, že by mi tak důvěřoval, ale proto, že to bylo nezbytné k tomu, abychom mohli uspět. A pak mi řekl...“

Natáhla ruku, jako by chtěla dosáhnout na něco nebo na někoho na podlaze, a Severus pochopil, že ve svých myšlenkách se právě nacházela tam, s tím druhým Snapem, že ta vzpomínka se jí do paměti vypálila tak silně, že ji dosud viděla naprosto jasně.

„Řekl mi, že na konci bude záležet jen a jen na mně. Že nikdo jiný nemá dostatek rozumu nebo mozku, aby to udělal. Že nesmím selhat, jinak budu zodpovědná za Voldemortovo vítězství. Byl...“

Zachvěla se. Severus si uvědomoval, že každý, koho znal, by se pod tíhou té vzpomínky zlomil. Ale ona pokračovala, prodírala se bolestí, jako by to byl jen další úkol, který musí splnit. A věděl, že jakýkoli náznak útěchy z jeho strany by vedl pouze k ještě většímu vypětí. A tak mlčel.

„Byl to tak zlomený muž, ale tak geniální a tolik pyšný. Řekl mi, že se nemám pokoušet hledat únikovou cestu, že je mojí povinností to dokončit a držet Harryho až do té správné chvíle. A já jsem mu odpověděla, že to prostě nedokážu, že nedokážu nechat svého nejlepšího přítele zemřít, ale on prostě řekl, že musím. Že mě to možná zničí, ale že na mém životě záleží stejně tak málo jako na tom jeho. Že se nesmím pokoušet Harryho zachránit, nebo samu sebe, protože tento úkol je větší než my všichni.“

Že na jejím životě záleží stejně tak málo, jako na tom jeho? pomyslel si Severus, šeptal si ta slova v hlavě a pokoušel se jim dát nějaký smysl. Bezúspěšně.

„Tak zlomený,“ zašeptala. „A tehdy jsem ještě pořád nedokázala úplně pochopit, jak může někdo tak zlomený vůbec žít. Teď už to chápu.“

Na malou chvíli se rozhostilo úplné ticho.

„To je hrozné,“ řekl pak Severus z hloubky svého srdce. „To je ta nejhorší věc, kterou jsem kdy slyšel, a nemůžu uvěřit, že by vám jakákoli verze mě samotného něco takového řekla.“

Hermiona se znovu rozechvěle nadechla.

„Myslím, že on to samé říkal sobě samému po celé ty roky, znovu a znovu,“ šeptala.

„No, pak to byl tedy velmi rozervaný a nešťastný muž,“ řekl Severus rozhodně a pak na moment zaváhal. „A také se mýlil,“ dodal.

Navzdory svému zlomenému srdci vypadala Hermiona tímto úsudkem naprosto pohoršená.

„On tomu opravdu věřil. To jediné ho drželo nad vodou,“ namítla.

Z ničeho nic Severuse zaplavila zloba. Po rozčilující nejistotě posledních dnů to byl osvobozující pocit.

„No, pak to očividně byl tak trochu idiot,“ řekl prudce.

„To tedy nebyl!“

Všechny Hermioniny pocity náhle nahradilo rozhořčení a to se projevilo v jejím hlase i výrazu tváře.

„Tak možná ne idiot,“ dodal rychle smířlivě. Ničemu by nepomohlo, kdyby si ji teď kvůli tomu znepřátelil. „Ale příliš smířený se svým osudem, než aby viděl jiné možnosti? Příliš zahleděný do svého vlastního utrpení? Já ten pocit znám, Hermiono, jakkoli je můj život odlišný. Už když jsem přišel do Bradavic, byl jsem zahořklý malý cynik, kterému docela učarovala myšlenka nekonečného trápení, že mu nikdo nerozumí. Mám smysl pro dramatičnost a tragický nekonečný boj proti přesile zní jako můj šálek čaje. Kdybych neměl Siriuse, nebo kdybych ztratil Lily, pravděpodobně bych skončil úplně stejně. Takže to chápu.“

Viděl však, že ho nepochopila, že měla spíš v úmyslu začít toho svého milovaného profesora bránit, ať už to byl nebo nebyl krutý mizera. Ale tohle bylo příliš důležité, a tak Severus prostě pokračoval a nedal jí žádnou šanci ospravedlnit jeho alternativní já.

„Víš, co mám na svých přátelích nejraději?“ zeptal se jí. Kdysi vyzdvihla jeho schopnost utvořit si přátele a možná měla pravdu, že tohle byl ten rozdíl mezi jejich světy, tato přátelství, která Severus nikdy nečekal a v která by se ani neodvažoval doufat. Avšak pokud to opravdu bylo tímto, pak to jen dokazovalo, že on porozuměl něčemu, co její Snape nikdy neměl šanci zažít. Dokazovalo to, že její Snape byl tím, kdo měl špatný náhled na svět.

„Když Lily potratila a když zavraždili Siriusovu snoubenku, oba se trochu pomátli.“ Hermiona vykulila oči a Severus si uvědomil, že jim vlastně nejspíš nikdo neřekl o Sarah a její smrti. „Ale udělalo se jim líp a podívej se na ně teď! Podívej se na Remuse! Je zatracený vlkodlak, a přesto si navzdory tomu vybudoval život. Nevím, jestli bych to dokázal – prožít něco tak hrozného, truchlit, posbírat kousky sebe sama a jít dál. Ale obdivuju je a vidím tu samou schopnost v tobě, Hermiono. Ty jsi silnější, než jsme já nebo tvůj Snape kdy byli.“

Zírala na něj, oči doširoka otevřené, a hltala každé jeho slovo. Takže pokračoval.

„Všechny ty věci, které se ti staly – jsou příliš hrozné, než abych si je vůbec dokázal představit. Ale ty jsi stále tady!“ řekl jí a dal do těch slov všechno svoje přesvědčení. „Pořád stojíš! Dokážeš to přežít a vyjít zase na světlo, možná ne vcelku a možná ne jako člověk, kterým sis myslela, že budeš, ale živá. A potom bude spoustu času na uzdravení a pochopení a nalezení toho, co budoucnost může přinést. Ale jen když budeš živá.“

Její oči potemněly.

„Jenže Harry nebude,“ řekla a každé slovo vážilo jako těžký kámen padající do hluboké, temné studny. „On z toho nevyvázne živý. On nevyjde zpět na světlo.“

„To nevíš, dokud se to nestane,“ řekl. „Už se staly podivnější věci. A i kdyby to nepřežil, i když vše dopadne jinak, než jak čekáš – ty budeš žít! A nikomu nepomůžeš, když svůj život jen tak zahodíš.“

Prudce sebou cukla a on na chvíli zavřel oči. Nechtěl ji zraňovat, ale věděl, že musí, že je nutné, aby všechno tohle slyšela, aby si na to dokázala vzpomenout, až přijde čas.

„Já vím, že ti to připadá kruté,“ zašeptal. „Ale živí by se nikdy neměli obětovat kvůli mrtvým. Nezapomeň, že nehledě na to, jak se cítíš teď, máš budoucnost. Neztrácej naději.“

„Kdysi jsem mívala naději,“ hlesla Hermiona monotónně. „Ještě si ten pocit pamatuji. Byli jsme jen tři děti na útěku, skrývali jsme se před světem v tom zatraceném stanu, bojovali jsme proti nejmocnějšímu kouzelníkovi naší doby. A upřímně jsme si mysleli, že můžeme vyhrát.“

Smutně se usmála, ztracená ve vzpomínkách. Pak však ten úsměv povadl a její tvář zůstala prázdná a mrtvá.

„Ale teď už vím, jaká je cena za vítězství. Vím, co zůstane po bitvě. Nemůžu si dovolit doufat, Severusi.“

„Nemůžeš si dovolit nedoufat,“ opravil ji jemně. „Víš, chápu, že můj život je úplně jiný, než jaký vedl tvůj Severus. Ale z toho, co mi tu povídáš, mi připadá, že hlavní rozdíl mezi námi, mnou a jím, je, že on nikomu nevěřil a v nic nedoufal. Já nepopírám, že byl pravděpodobně tisíckrát odvážnější a chytřejší než já, ale očekával jenom smrt. Možná ji dokonce vítal. Možná to je ten hlavní důvod, proč zemřel. Pokud člověk nemá nic, na co by se mohl těšit, nevynakládá příliš sil na to, aby přežil.“

Suše se zasmála, jako brk škrábající po hrubém pergamenu, jako nehty skřípající o zeď, hledající cestu dovnitř.

„A na co bych se tak já mohla těšit?“ zeptala se.

Ta rezignace v jejím hlase, to naprosté přesvědčení, že neexistuje nic a už nikdy nic znova nebude, jej zabolela a rozčílila zároveň. Díky tomu vyslovil následující slova ostřeji a přímočařeji, než měl původně v úmyslu.

„Je ti devatenáct, Hermiono,“ zdůraznil, ne s nadřazeností, kterou by projevoval dospělý člověk k dítěti, ale s tvrdou upřímností kolegy ve výzkumu. „Jsi součástí tohoto boje už od svého dětství. Vůbec nevíš, o čem je život dospělého člověka, neměla jsi ještě ani šanci to zkusit. Nezavírej dveře, když nevíš, co je za nimi! Na to jsi přece příliš chytrá.“

Zatřásla hlavou. Ale neodporovala mu, což vzal jako dobré znamení.

Pomalu se natáhl k její pravé ruce. Měla ji zaťatou v pěst, ztuhle položenou vedle sebe. On ji opatrně uvolnil, narovnal prsty a jemně promnul rudé rýhy po nehtech.

„Vím, že tady nemůžeš zůstat. Vím, že tohle musíš vyřešit,“ řekl jí jemně. „Ale možná, až budete hotoví, možná se pak můžeš vrátit. Máš tu domov, víš? Vy všichni. Kdykoli budete chtít, tohle místo, my všichni na vás budeme čekat. Až změříme přesné frekvence vaší i naší dimenze, měli byste být schopni jednoduše obnovit portál.“

Pomalu jí otočil ruku, takže její dlaň ležela otevřená na té jeho. Pak jí do ní levou rukou spustil malý amulet.

„Když jsme přišli na to, který objekt způsobuje tu časoprostorovou trhlinu, udělal jsem ještě pár dalších testů. Sídlo Malfoyových má obrovskou sbírku artefaktů černé magie; rodinné dědictví, na které je Lucius nestydatě pyšný. Dovolil mi svoji sbírku prohledat a já jsem našel tohle. Má to stejné vlastnosti jako ta dýka v trezoru Lestrageových. Vezmi si to s sebou. Přežij. A až to tam skončíte, použij to, aby ses mohla vrátit zpátky k nám.“

Dosud svírala rty v těsné lince. Nyní však měla ústa otevřená do tvaru písmene o v němém překvapení. Očima těkala mezi jeho tváří a amuletem ve své ruce. Tam a zpět mezi jeho upřímností a jejím fyzickým důkazem. Tam a zpět.

Po dlouhou, předlouhou chvíli nevydala ani hlásku.

A Severus věděl, co ji to musí stát – opustit představy o své nalinkované budoucnosti a zvažovat pro sebe alternativní pokračování. Představovat si svět bez Harryho, ve kterém má ona stále své místo. Vidět se žít a stárnout.

Když ji Severus sledoval, jak zvažuje ten příval nových možností, přestože všechno v ní křičelo po tom dosud naplánovaném ukončení čistým řezem, obdivoval ji víc než kdy dřív.

„Možná...“ zašeptala, ale bylo v tom více pochyb než naděje. Věděl, že ji k tomuto ‚možná‘ musí připoutat, že její vlastní vůle jít dál nebude stačit.

„Slib mi to,“ požadoval proto. „Slíbila jsi tomu druhému Severusovi, že zvládneš udělat, co je nutné. Slib teď mně, že se udržíš v provozu do té doby, než se ty a kdokoli další, kdo zůstane, vrátíte sem a my se o vás budeme moci postarat. Slib mi to.“

Znovu rychle zamrkala a prudce zatřásla hlavou. Nebylo to popření. Nebyl to ale ani souhlas.

„Slib mi to!“ opakoval.

Neřekla nic. Ale prsty obtočila amulet ve své dlani, pevně jej sevřela a přitiskla si ho k hrudi. A možná tohle bylo dostatečným příslibem.

_______________________________________

Pozn. autorky: Další, poslední, kapitolu před epilogem nám bude vyprávět Albus Brumbál.

Pozn. překladatelky: Tak a předposlední kapitolu (před epilogem) máme za sebou. Nějaký zámotek vztahu Hermiony a Severuse (v obou dimenzích) byl již naznačen i dříve a já jsem ráda, že se jim Kayly věnovala v samostatné kapitole. Je to jedna z mých nejoblíbenějších v tomto příběhu…

 

 


31. kapitola



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/31/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm;   Překlad: Luci.e.n;   Beta: arabeska, Karlja;   Banner: Luci.e.n

Rating: 13+



Pozn. překladatelky: Blížíme se do finále a je tu už předposlední kapitola tohoto příběhu! Hned na úvod musím vyzdvihnout překladatelskou a literární pomoc mého bratra, bez kterého by první část kapitoly zůstala mnohem, mnohem chudší. Díky, Karljo! A hned v závěsu také děkuji vždy úžasné Arabesce, protože díky jejím připomínkám je vždy výsledný dojem o level výš :) Ale konec díků, těch si koneckonců užijete v další, závěrečné kapitole. A teď už hurá ponořit se do vyprávění!



_______________________________________



Kapitola 31

Úsvit se objevil v ledovém kabátku a hrad stál obklopen závějemi sněhu jako šedá perla v krajce.

Albus Brumbál uvítal nový den a rok ve výklenku okna s hrnkem horké čokolády v dlaních. V uších mu zněla plynulá symfonie složená ze zvuků jeho světa.

Vše je v pořádku, zpívaly ochranné štíty. Škola samotná byla jako podřimující drak, pomalu se vznášející na svých snech a čekající na studenty, kteří ho svou magií proberou k plnému vědomí.

Domácí skřítci se v kuchyni již pustili do své každodenní práce, jejich šikovné ruce a dychtivé myšlenky byly melodickým protikladem těžkopádným notám lidské dřiny. Na pár vzácných vteřin jemně myšlenkami vklouzl do jejich magie a vychutnával si čistotu a prostou krásu jejich světa.

Na snídani croissanty, zaznělo mu v hlavě, a ovocný salát a muffiny a trvanlivé jídlo pro přátele domácích skřítků, kteří nás dnes opouští.

Albus se pousmál a kouzlem napíchl jeden z malinkých marshmallownů, které plavaly na horké hladině v hrnku, a poslal jej vzduchem přímo do svých úst. Pro čaroděje jeho zkušeností a věku existovalo jen málo překážek, avšak udržet si čistý plnovous vzdor lásce k čokoládě byla rozhodně jedna z nich.

Myslí stále tančil po hradě, letmý, laskavý, vítací dotyk. Pro některé (Protivo!) lehce káravý. Pro některé připomínkou: Vše je v pořádku, avšak klid a mír v Bradavicích může být vrtkavý.

Navštívil spící starobylé gardy – brnění, chrliče, kouzla a zaklínadla a kletby tak pradávné, že pouhá délka jejich existence je přeměnila v nevrlé dědky a otravné báby.

A všudypřítomné obrazy, taková rozmanitost dob minulých, nyní zcela podřízených mocné vůli jejich současného domova. Hlasy se nesly v chóru vědění, pravd a nemožných pomluv. Jejich namalované mysli, nudné či bystré, hluboké či povrchní, sjednocené v harmonii na tak dlouho, dokud jen tato škola bude věrná sama sobě.

A lidé na nich vyobrazení, neméně úchvatní, ostrůvky magie ztracené v bludišti sálů a místností a jeskyní, a přesto každý z nich cenný, každý z nich jedinečný. Byli bohatstvím tohoto hradu, jeho děti a ochránci, svázáni a opečováváni v koloběhu tak nekonečném, že jakékoli změny se zdály být hnány pouze otáčením zeměkoule.

Pro Bradavice znamenaly pouze nepatrné tečky v toku času, stébla trávy na louce, a přitom jejich společná záře prosvítala skrz celé věky a vrhala světlo na jejich samotnou podstatu.

Tyhle vize byly darem i prokletím každého pravého ředitele: nikdy nemohl vidět pouze jednu stránku věci – květy nebo léto, plamen svíčky nebo žár ohně. Jedno se rodí z druhého a časem též přivodí jeho zánik.

Vše zde živoucí zahyne, skrz přírodu splyne s věčností.

A i on, oslavován jako největší kouzelník své doby, bude poslušně následovat stopy této cesty.

Povzdechl si a utáhl si hábit těsněji kolem svých dosud neshrbených ramen. Látka jeho pláště dnes zářila svěží zelenou v odstínu podobajícím se nerozvinutému pupenu. Dokonce ani on nevěděl, zda ta exploze barev představovala vzdor křičící do pustiny věků nebo přání planout jasněji a o to rychleji vyhasnout.

Stačilo pouze zvednout oči, aby uviděl svůj osud, mnohonásobně zrcadlený obličejích svých předchůdců. Obraz vedle obrazu viseli na zdi, síť životů a magie a snů, úzce svázána s jeho osobou, čekající na zavolání. Všechna jejich velikost smrsknutá do malicherné otázky umístění na stěně. Když měl Albus Brumbál domýšlivou chvilku, představoval si, že ho jednou pověsí do výšky očí.

Ale i tak by to netrvalo navěky.

A pak se z něj stane pouze stín mezi dalšími stíny, povinen sloužit tomu, čeho byl na pouhý nádech sám pánem. Jednoho dne nebude mít žádná přání, žádné naděje a žádnou horkou čokoládu. Jednoho dne nebude mít chodidla, která by si mohl za dlouhých zimních večerů jemně zahřívat.

Jednoho dne mu to dokonce bude úplně jedno.

Tohle pochopení leželo na bedrech pouze několika vyvoleným, jeho povaha by rozdrtila páteř většině lidí, vysála morek z jejich kostí a zanechala je v bezútěšném stavu ještě před tím, než by nadešel jejich čas. Bylo to vědomí, které bezpochyby přinášelo sílu, ale jako vždy, cena za sílu vyšší a uspokojení menší, než všichni bezmocní předpokládali.

A přesto všechny tyto děti věděly.

Ve chvíli, kdy je poprvé spatřil, cítil, jak jsou hradu povědomí a drazí a přesto jaksi nesprávní. V tu chvíli jej bodl žal z jejich osudu. Kolem mladíka postřehl problikávat temnotu velké kletby, kolem mladé ženy zas temnotu vědění a magie. Oba dleli uvězněni ve stínech svého utrpení, které mělo nádech šedé a jednolitě rudé, jako vlasy těch, co ztratili.

Leželi tam v bezvědomí, hubení, unavení a sužovaní hladem, který žádné pozemské jídlo nemohlo utišit. Truchlil pro ně, neboť nad nimi viděl vznášející se ruku smrti.

A pak Hermiona otevřela oči, její mysl prozářila temnotu jako čepel ze zlata a stříbra. Ale nezaháněla stíny. Krmila jimi svou vášeň, sílu, ostrost, neboť to ony ji ve svém tichém lůnu zformovaly. A ano, jaká to byla radost sledovat tuto ženu stvořenou stejně tak světlem jako temnotou, jak strhává vše ve své cestě, neporazitelná právě díky své vlastní slabosti.

Žal však odezněl, a pokud by se někdy kvůli té polámané, rozbité věci, kterou nazvala Harry Potterem, objevil znovu, potom by jej spalující sláva jeho lásky a odhodlání zahnala pryč navždy.

A Neville, kotva, jež je tak neomylně poutala ke světu, který málem opustili. Neochvějný, jistý a skutečný tak, jak jen málo jiných v tomto světě pomíjivých radostí a iluzí. A ta dívka, Lenka, vznášející se nad nimi jako ptačí píseň, přesto dobrovolně připoutána k jejich pozemské cestě – ta nejvlídnější duše, kterou kdy Albus potkal. Tak nezatížena krutými nástrahami osudu, že mu každý její nádech dával naději v budoucnost.

Možná si nikdy neuvědomí svou sílu, ale v potenciálu těchto čtyř – v mnohém dětí, v mnohém starců – spatřoval tolik podobnosti s těmi, kteří kráčeli těmito chodbami. A přesto byli jedineční… Disponovali silou, která mohla stvořit jen velká nepravděpodobnost, a přesto pod tíhou nezbytnosti ochotně skláněli hlavu.

A způsob, jakým čelili svému osudu, byl to nejvítěznější, co kdy Albus viděl.

Tito čtyři nikdy neskončí jako portréty a nebudou se handrkovat o své místo na výsluní. Stvoří nový, bezpečný svět, sami však z jeho ochrany vystoupí a nechají jeho krásy jiným.

Neztvárňovali světlo tančící po gobelínu času. Jejich činy z nich zformovaly samotnou nit, ze které byl utkán.

Na dně jeho šálku spočívala poslední kapka. Albus ji poválel na jazyku a vychutnal si tu lahodně hořkou chuť.

Cítil, že se ve Velké síni již shromažďují jeho bývalí studenti i ti, kteří přišli od toho druhého Brumbála. S úmyslem připojit se k nim tedy posbíral své hábity i myšlenky.

Byl čas.

_______________________________________

Osm lidí na zaplnění Velké síně v Bradavicích ani zdaleka nestačilo. Avšak Albus by se nestal tím, kým je, kdyby viděl pouze věci postřehnutelné okem. A tak se stal svědkem tomu, jak se davy utvářející tuto hrstků mužů a žen shromáždily pod očarovaným stropem jako zuřící přívalové vlny rozbouřeného moře.

Ze všech osmi lidí byl klidný pouze Harry. Jen on viděl svoji cestu portálem nazpět do vlastního světa jako nevyhnutelnost, která nestála za řeč, protože jednoduše neexistovala žádná jiná možnost. Mysli ostatních se té skutečnosti vzpíraly, zmítaly se mezi rezignací a nevírou a někteří dokonce i teď horečně hledali nějakou únikovou cestu. Ostatní trénovali své myšlenky, aby unesli to, co mělo přijít.

Albus do Velké síně vstoupil po boku Minervy. Jeho zástupkyně se dnes ráno vrátila z vánoční návštěvy u dětí a vnoučat a její zmatení z nastalých změn jen podtrhlo atmosféru, která Albusovi připadala skoro až odpočinková.

A teď vážně, Albusi,“ zašeptala tím nesouhlasným tónem, který Albus vždy považoval za měřítko závažnosti situace. „Co se tady stalo? Jsem pryč ani ne dva týdny, vrátím se a tady vše vzhůru nohama.“

Prudce mávla rukou směrem k síni a nevědomky tak své poznámce dala nový rozměr: před nimi se tyčila kovová brána. Rámovalo ji množství run, jež portál stabilizovaly po čas potřebný k bezpečnému průchodu. Na zemi ležely hromady nejrůznějšího vybavení – Sirius a Lily strávili většinu posledních dní shromažďováním všeho potřebného. Albus si byl jistý, že v každém kousku vybavení k táboření, zásobách potravin, zbraní, amuletů, artefaktů a různých zařízení se ukrývalo hluboké přání udržet je v bezpečí. To vše nyní leželo rozděleno mezi mezidimenzionální cestovatele.

Dvě čtveřice přátel, povah tak odlišných a přitom v míře loajality a odhodlání podobných, se nyní spojily v jednu skupinu díky společně prožitým – ačkoliv teprve čerstvým – zážitkům a nově vytvořeným poutům, které ovíjely jejich srdce čerstvými, a přesto křehkými, úponky.

Od tvého odjezdu se událo spoustu věcí, Minervo,“ pronesl Albus mírně. „Většinou nečekaných. A některé překvapily dokonce i mě.“

Minerva si odfrkla, ale změřila si jej bystrým pohledem.

O tom upřímně pochybuji, ty vychytralý starče,“ řekla tiše.

Albus si povzdechl, avšak neobtěžoval se jí poznámku vyvrátit. Za ty roky se po okolí nesly pověsti o jeho vševědoucnosti a tak když nyní prohlásil, že o ničem neví, většina lidí mu nevěřila.

Copak jí mohl nějak popsat, jak poslední dny přinesly šoky a úzkost dokonce i jemu? Jak strávil nekonečně dlouhou hodinu s Hermionou a Harrym v těžce obrněné místnosti, kde sledoval vzpomínku za vzpomínkou z myslánky, která patřila jeho druhému já? Kolik se toho dozvěděl o povaze a minulosti těch čtyř, jejich domově a hlavně o sobě samém?

Svět se v minulých dnech rozhodně pohnul více, než musel,“ konstatoval proto vyrovnaně, jako by se nestalo nic, co by ho mohlo vykolejit.

A ty jsi nepovažoval za důležité mě o čemkoli informovat,“ odsekla, stále touto skutečností uražená.

Ach, má drahá, v našem světě se přece nepředvídatelné události dějí každý den,“ odvětil mírně. Už nedodal, že nebyl ochoten riskovat její přítomnost, protože ho zná až příliš dobře. Že jediný chybný krok směrem k mladým cestovatelům by znamenal, že může zničit buď jejich budoucnost nebo jejich svět. „Informace tohoto charakteru by tě dozajista zcela připravily o zaslouženou dovolenou a já potřebuji, abys do nového pololetí nastoupila v plné síle.“

Znovu si odfrkla, jako by věděla, že se vyhýbá přímé odpovědi. Avšak on na ni mrknul a poslal jejím směrem lehce samolibý pohled a ona jako vždy ustoupila.

Nedalo se říct, že by se tak úplně usmíval. Jediné, co mu tahle výměna, pro kterou se před lety rozhodl, přinesla, byl svíravý pocit obavy, nechutný úponek pochybnosti, který jej provázel od chvíle, kdy se mu vzpomínky čtyřech cestovatelů plně otevřely ke čtení – bylo správné takto použít své schopnosti?

Množství vynaložené magie nestálo za řeč a po desetiletích, kdy se to stalo jeho denním chlebem, by jeden myslel, že bude potřeba více práce, aby nepodkládal svá slova stopami náznaků, ale stejně – bylo to správné?

Tenkrát, v dobách svého mládí, které mu nyní připadaly jako úplně jiný svět, si uvědomil, čeho se téměř dopustil. Jakou cestou se ve své pošetilé, zaslepené lásce chtěl vydat (a ty vzpomínky už nyní vybledly neustálým přetřásáním a obnošená láska zestárla do neškodnosti, jako vina a hanba, ke které vedla). Jeho vlastní síla a mysl si u něj vydobyly respekt a on tak dobrovolně vyměnil roli mistra za postavení služebníka.

Celou svoji bytost zasvětil vyššímu dobru, vyměnil velikášství za tiché uspokojení z toho, že učil růst ostatní. Směnil slávu za výstřednost, bázeň za láskyplnou toleranci.

Celkově to nebyla špatná výměna a jak desetiletí ubíhala, tahle představa sebe sama a této školy, provázaných v jedno a střežících spletité podrobnosti stovek životů, se mu jevila čím dál méně jako nezbytná oběť. Stala se spíše hodnotnou volbou.

Ten klid – a povznesení– které cítil, vznikly jako výsledek dobře stráveného života.

A pak se v myslánce setkal se svým druhým já, mužem toho samého přesvědčení, natolik spokojeným s tím, co vykonal, že dokázal opustit život pouze s malými výčitkami. Mužem, který viděl hrůzu blížící se katastrofy a změnil se kvůli tomu ze shovívavého ochránce v pavouka tahajícího za nitky své sítě.

A z dětí, které měl na starosti, z těch bezmocných dětí, udělal oběti.

Ty mě musíš zabít,“ oznámil tento druhý služebník vyššího dobra muži, který byl tak zlomený a temný a zvrácený, že Albus jen s obtížemi rozpoznal srdečnou a plachou tvář Severuse Snapea. Albus cítil tu sílu, která se za těmi slovy skrývala, odhodlání a magii a společnou minulost, která tomuto zocelenému a otřesenému Snapeovi nedávala vůbec na výběr. A také viděl, co to stojí toho druhého Albuse, zranit muže, kterého učil a na kterého se tak moc spoléhal. Ale to neznamenalo žádný rozdíl, protože on sám to nedovolil.

Nedovolil, aby jakékoli city ovlivnily jeho rozhodnutí. I když dobře věděl, že tato cesta v budoucnu povede jen k utrpení a strádání ostatních lidí, stejně ji zvolil. Protože vedla také k vítězství.

Takže ten chlapec... ten chlapec musí zemřít?“ zeptal se ten druhý Severus, příliš ztracený ve své vlastní zkornatělé vzpomínce na lásku a velmi živých výčitkách, než aby si všiml, co se skrývá v ředitelových očích. Ale Albus to viděl, odráželo se to v každé další vzpomínce: lítost a bolest, ale nad tím vším pevná víra, že to, co dělá, je správné.

A musí to udělat sám Voldemort, Severusi,“ odpověděl ten starý, prohnaný a nelítostný muž. Albus viděl, jak světlo v jeho očích zablikalo. Nezmizelo – to nikdy. Ale ochladlo. „To je zásadní.“

Minerva si po jeho levici povzdychla a Albus vděčně vyplul z moře vzpomínek.

Jsou tak mladí,“ zašeptala. Nebyl si jistý, zda myslí Lily a její přátele a nebo muže a ženy, kteří k nim přišli z jiného světa. Jemu se zdáli mladí všichni.

Není to věk, co nás definuje. Jsou to naše volby,“ řekl a myslel tím víc, než co mohla chápat.

Vzala to jako otřepané rčení, kterým to také pro ni muselo být, a zatřásla hlavou.

Já vím, Albusi.“ A pak zjemnila tón svého hlasu. „Ale stejně si bych si přála, aby pro ně existovala nějaká alternativa. Není správné, že to musí udělat.“

Albus se střetl s jejím pohledem, s jemností v modrých očích, kterou měla vyhrazenou pouze pro něj. Pak se odvrátil a pomalu si prohlédl osmičlennou skupinu shromážděnou ve Velké síni.

Siriuse, který stál tak těsně u Nevilla, že se dotýkali rameny. Společně kontrolovali a třídili vybavení, které leželo před nimi. Severuse, který stál tak blízko Hermiony, jak mu jen dovolila. Naposledy ověřovali správnost run a portálu. Remuse po boku Lenky. Držel ji za ruku tak lehce, že se jí sotva dotýkal, a přesto ji tím uklidňoval. Lily a Harryho, kteří stáli, dívali se na sebe a s očima plnýma smaragdové bolesti si říkali všechno to, co dosud nestihli.

Viděl mezi nimi proudy magie, kouzel ochranných, obranných a krevní pouta a pak věci, které byly stejně tak magické, ale hůře popsatelné – láska, obavy a bolest.

A za tímto vším se mu z mysli vynořovaly obrazy, napůl vzpomínky, napůl příběhy a strachy. Sirius padající závěsem do temnoty. Neville v čele armády studentů, kteří mu za hodinu budou ležet mrtví u nohou. Severus umírající Hermioně v náručí. A Hermiona zírající do mrtvé tváře svého snoubence s rukama bezmocně svázanýma u boku.

Remus, jak v ochranném postavení stojí před Lenkou a pak padá, padá do věčnosti. A Lenčina tvář rozzářená nadějí, když se dveře do její cely otevřely pod náporem kouzla, které seslal pološílený Harry Potter.

Lily umlčená samotným Voldemortem, protože nedovolila, aby její syn zůstal bez ochrany.

Harry, jak sleduje ostatní umírat, znovu a znovu, a ví, že ještě nenadešel jeho čas, a přesto začíná toužit po konci.

Nemusí,“ zašeptal a cosi v jeho hlase přimělo Minervu, aby se na něj plamenně podívala. „A to, že si tuhle možnost vybrali a nejsou ochotni přijmout jakoukoli nabízenou alternativu, je něco, co by nás všechny mělo zahanbovat.“

Ale je to pořád jenom chlapec,“ opáčila Minerva vášnivě. „Všichni jsou svým způsobem vlastně ještě dětmi.“

Ano, jí to připadalo takto jednoduché. Ona s nimi koneckonců nestrávila poslední týdny, neviděla Lenku a Nevilla tančit na vánočním plese. Neviděla, jak Hermiona lije do Harryho lektvar, který by zničil i silnější povahy, než je ta jeho. Ale Albus vlastně za tento prostý náhled na věc cítil vděčnost: Děti by měly být ochráněny před těmito věcmi a to bez ohledu na ztráty, bez ohledu na rizika.

Na kratičkou chvíli se Albus podivil, co asi na chování toho druhého Albuse Brumbála říkala jeho Minerva. A proč jej nezastavila.

Ale možná prostě jen věřila svému řediteli tak moc, jako tahle Minerva věří jemu.

Jsou,“ souhlasil klidně. Už však nevyslovil svoji myšlenku: Všichni jsme vlastně svým způsobem navždy dětmi.

Místo toho mlčky pozoroval, jak Hermiona a Severus dokončili svoji poslední prohlídku portálu a usoudili, že je vše v pořádku. Viděl, jak kolem sebe dvě čtveřice začaly kroužit v dlouhém, komplikovaném tanci loučení a ujišťování, že se uvidí brzy.

Severus Hermionu tak úplně neobjímal, držel ji za ramena a promlouval k ní rychlým, naléhavým hlasem. A ona v reakci na jeho slova ani nepokyvovala, ani je neodmítala, ale Albus ji nikdy neviděl dívat se na někoho pohledem tak upřímným a plným naděje.

Sirius tiskl Nevillovu ruku a zrovna říkal něco, co jej rozesmívalo, když se nečekaně ocitl v mladíkově překvapivém objetí. Remus váhavě pustil Lenčinu ruku a pak z kapsy vytáhl fotografii – pokud se Albus nepletl, byl to obrázek jich všech, který pořídil Draco na Štědrý den – a i když se Lenčin výraz zdál klidný a nepohnutý jako vždycky, prsty pohladila lesklý papír a fotku si opatrně schovala.

Lily svírala Harryho, tak blízko, jak jen mohla a držela jej velmi dlouhou dobu. Nesnažil se z jejího objetí vymanit ani nijak neprotestoval, paže měl rozhozené kolem ní, ačkoli pohled upíral kamsi do dáli. Nakonec uchopila jeho obličej do dlaní, pohladila ho a něžně jej políbila na čelo, těsně vedle jizvy. Albus ani nemusel umět odezírat ze rtů, aby věděl, co mu říkala.

Na to, jak krátký čas spolu strávili, se velmi sblížili,“ poznamenala Minerva.

Albus souhlasně zamručel a oplatil Nevillův úsměv, Harryho pokývnutí a Hermionino pozdvižené obočí – rozloučení s jeho osobou proběhlo krátce a bez emocí. Nemohl je z toho vinit, ani za vzdálenost, která se mezi nimi rozprostírala. Přesto se však nemohl ubránit náhlému bolestnému bodnutí. Líbilo by se mu, kdyby jej měli rádi.

Ale pak se k němu otočila Lenka, najednou pronikavě upřela svůj pohled přímo na něj a v tiché výzvě zvedla bradu.

Naschvál přehnaně zamrkala a Albus si nemohl pomoct a široce se na tohoto nejméně očekávaného spojence usmál. Pak pozvedl hůlku ke stropu a vyčaroval hejno vzhůru letících fénixů, kteří protnuli modrou oblohu svými široce roztaženými křídly.

Můžeme pouze doufat, že to sblížení postačí,“ zamumlal spíše k sobě samému, než k Minervě, a byl za to rád.

Minerva přimhouřila oči.

Co jim tajíš, Albusi?“ zeptala se. „Víš více, než dáváš najevo, moc dobře vidím, jak ti zase jiskří oči.“

Znovu cosi zamumlal a díval se, jak se dvě čtveřice rozdělují, až zase stály dvě skupiny přátel naproti sobě a dívaly se na sebe. Jedni připraveni odejít a bojovat, druzí ochotni zůstat a čekat.

Ne mnoho, Minervo,“ odpověděl mile. „Jen to, že ne vždy je vše tak jednoznačné, jak si myslíme, a už vůbec ne tak beznadějné, jak se obáváme.“

Další otázka, kterou si kladl v ty bezesné noci od chvíle, kdy se dozvěděl pravdu – bylo správné, že věděl, sice ne vše, ale o tolik více, než ti muži a ženy okolo něj, které viděl navzdory věku a zkušenostem stále jako děti; bylo správné, že věděl a nic jim neřekl?

Avšak ten druhý Albus zemřel s touto jedinou poslední pravdou usídlenou ve svém srdci, zemřel jako pandořina skříňka. Neposkytoval nic z bolesti, pouze jeden jediný malý, avšak blikající plamínek naděje.

Harry to nesmí vědět, ne dokud nenastane poslední moment, ne dokud to nebude nezbytné,“ řekl zoufalému a zlomenému Severusi Snapeovi, když se čas jeho smrti neúprosně blížil. „Kde by jinak vzal sílu udělat to, co musí být učiněno?“

A Albuse napadlo, dokonce i když tu vzpomínku sledoval a viděl v očích toho druhého Albuse ta skrytá tajemství, jestli tato tvrdší, krutější verze jeho osoby věděla pravdu – že jeho největší výtvor a zároveň největší selhání, ten chlapec, Harry, ve svém úkolu nikdy nezaváhá, ne dokud budou žít lidé, které by mohl ochránit. A že ačkoliv má Harry Potter dostatek času k tomu, aby se plně smířil s vlastní smrtí, nebude to umírání, co se pro něj stane nesnesitelným, nýbrž nutnost žít.

Takhle zněla pravda, kterou Albus věděl, když se díval do tváře svého druhého já, pravda, kterou Lenka říkala všem, kdo ji pořádně poslouchali – Harry zemře a musí se s touto nevyhnutelností naprosto smířit.

Ale pokud by sám chtěl, pokud by jeho život nebyl tak beznadějný, pokud by mu dokázali dát něco, čeho by se mohl držet a pro co žít a chtít...

Nebude muset zůstat mrtvý.

Ano,“ zašeptal a sledoval, jak čtyři stateční muži a ženy vkročili do portálu vstříc nicotě rozprostírající se mezi oběma světy. Sledoval, jak je čtyři stateční muži a ženy nechávají jít, navzdory všemu, co by chtěli a čemu věří. „Ano. Harry Potter nás ještě všechny možná překvapí, Minervo. Naděje umírá poslední.“

_______________________________________



Pozn. autorky: ‚Vše zde živoucí zahyne, skrz přírodu splyne s věčností.‘ – Hamlet, Jednání I, Scéna 2 / překlad v kontextu povídky Karlja

Pozn. překladatelky:

Díky Arabesce, Denici a jejím kolegyním si můžeme vychutnat i další alternativní překlady. Jste super, holky! :)

 

Už je to tak, že lidé umírají a žitím na věčnost se ubírají.‘

/ překlad E. A. Saudek, 1958


Je to tak běžné: živí musí zemřít,

světem jen procházejí na věčnost.

/ Milan Lukeš, vyd. 1980

 

Víš, že je to přirozené, co žije,

musí i zemřít a přírodou se nese k věčnosti.

/ Josef Václav Sládek, vyd. 2015, do současné češtiny upravil Pavel Tůma

 

Tak už to chodí - každý jsme tu host,

náš zdejší svět je cesta na věčnost.

/ Martin Hilský, vyd. 2009

 



arabeska: Posílám všem medvídka! Díky! 


Epilog



ETAPY NADĚJE

Stages of Hope

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6892925/32/Stages-of-Hope

Autor: Kayly Silverstorm;      Překlad: Luci.e.n;      Beta: arabeska;      Banner: Luci.e.n

Rating: 13+



Pozn. autorky: Nyní, na samém konci tohoto příběhu, zde je vytoužená odpověď na jednu z nejčastějších otázek:

Proč jsi nenapsala víc? Je toho pořád tolik, co nevím! – Ano, jsem si vědoma faktu, že v tomto příběhu nenajdete odpovědi na spoustu otázek a také že jsem neodvyprávěla spousty menších příběhů. Bohužel přesně tak jsem to zamýšlela. Kompletní vysvětlení obou světů jsem nikdy neměla v úmyslu. Ale pokud máte nějaké otázky a cítíte, že bez odpovědi prostě nemůžete žít, klidně se mě zeptejte a já odpovím na mém profilu.

_______________________________________

Epilog

O rok později

Hluboko v útrobách hornatých lesů Rumunska pozorovali Hermiona s Harrym draka.

Velšský zelený letěl blízko u země, převaloval se a tančil ve vzdušných proudech a sršela z něj okouzlující radost. Pozorovali jej v tichosti, ruce volně položené na lavičce ze surového dřeva, jejich vzhůru otočené dlaně se téměř dotýkaly.

Navenek vypadali rozhodně lépe než během své neplánované návštěvy v jiné dimenzi. Hermiona konečně nabrala nějaká kila a Harry ztratil tu maniakální auru. Oba byli upravení a dobře oblečení.

Štěstí, že nikdo nemohl vidět do jejich nitra; všudypřítomná ponurost totiž neskýtala zrovna pěkný pohled.

Dnes je o něco tepleji, nemyslíš?“ zeptala se Hermiona nenuceně a posunula svoji ruku o kousek blíž k té jeho. „Taky slunce září jasněji.“

Harry neodpověděl.

Neville dnes zvládl přejít od domu až na okraj paseky,“ pokračovala. „Lenka mi o tom povídala. Byla z toho úplně nadšená.“

Ticho.

Dostala jsem další dopis od Fleur. Jsou s dítětem ve Francii a daří se jim dobře, i když je pořád zničená kvůli Billovi. Znovu mi nabídla, abychom přijeli a žili s nimi.“

Rezonující ticho narušovaly pouze poryvy větru, které svými mocnými křídly rozpoutával letící drak.

Harry,“ řekla Hermiona, už zcela otočená k němu, „jestli brzo nezačneš komunikovat, budu nucena předčítat ti Lockhartovy knihy. Úplně všechny, jednu po druhé.“

Harry se na ni podíval, ale nebyla si jistá, zda ji opravdu vidí. Nevěděla, co se mu odehrává před očima od chvíle, kdy zemřel a vrátil se zpět. Upřímně, nebyla si vůbec jistá, že se vůbec vrátil.

Nebyla si ani jistá, jestli je zpátky ona sama.

Voldemort byl sice pryč, ale všechno se tím do pořádku nedalo.

Samozřejmě, že ne. Jenom idiot nebo romantický blázen by něco takového očekával a Hermiona nebyla ani jedno. Většina lidí, jež bojovali proti Voldemortovi, zemřela. To zanechalo Ministerstvo a zákonné složky ve stavu naprostého chaosu a vzniklo ideální prostředí pro všemožné patolízaly, kteří se snažili obsadit prázdné pozice. Při druhém pokusu dostat se k šálku přišel Neville o pravou nohu a v konečné bitvě s Voldemortem přišla Lenka o levé oko. Většina jejich přátel zemřela. Stejně jako jejich důvody k tomu, aby setrvali v Británii.

Většinu dní se Hermiona snažila vést své jednostranné dialogy v odlehčeném a pobaveném tónu. Na dnešek však připadalo neobyčejné výročí. Ne jedno z těch mnoha, kdy oplakávali mrtvé a divili se, jakým štěstím se k nim zatím nepřipojili. Dnešní den se nesl ve znamení jejich návratu z toho druhého světa, z místa, kde se, alespoň na chvíli, cítili téměř spokojeni.

Dnes Hermiona nedokázala předstírat, že všechno bude v pořádku. Protože tento den jí připomínal místo, kde by vše mohlo v pořádku skutečně být, a to ji zraňovalo víc než všechny vzpomínky na válku dohromady.

Mluv se mnou, Harry,“ zašeptala. „Prosím. Už to trvá tři měsíce. Potřebuju tě. Takhle přece nemůžeš dál existovat. už takhle dál nemůžu.“

Harry se pohnul, jeho dech se v zimním vzduchu srážel do mlžných obláčků. Otočil hlavu a v zelených očích pod příliš dlouhými tmavými vlasy se podivně zablesklo.

Podíval se na ni a něco v tom pohledu bylo najednou jinak. Jako by ji skoro viděl.

Jednou, dvakrát si odkašlal. Hermiona se téměř reflexivně natáhla za sebe a podala mu hrnek horkého čaje.

A on si jej od ní vzal – vůbec poprvé – a opatrně si usrkl. Jak mu horká tekutina sjela krkem do žaludku, zašklebil se.

Při pohledu na tento lidský – skoro až normální – výraz zatajila dech. K vlastnímu zahanbení cítila, jak se jí oči zalévají slzami. V posledních měsících brečela jako nějaká sentimentální stará ženská.

Jsi…“ zašeptala. Vlastně nevěděla, jak tu větu ukončit, bála se přerušit tyto první záchvěvy dlouho očekávané odezvy z jeho strany.

Zatřásl hlavou a dál srkal čaj, ale nebylo to odmítavé gesto. Pouze žádost o trochu více času.

Až konečně odtáhl hrnek od úst a znovu se na ni podíval.

Dneska je to přesně rok,“ zachraptěl.

Slzy se jí rozeběhly po tváři. Nemohla si pomoci. Plakala divoce, naprosto nekontrolovatelně, ale zároveň se usmívala tak moc, že ji z toho bolel obličej.

Já vím,“ špitla. „Taky na to celý den myslím.“

Opět ticho, ale tentokrát družné a alespoň z Hermioniny strany téměř spokojené.

Vzpomínáš,“ začala pak váhavě, protože od chvíle, kdy vykročil vstříc smrti, se ze vzpomínek staly nebezpečné břitvy, „jaké to bylo sedět na Vánoce v té místnosti, poslouchat, jak vyprávějí historky, smějí se a jsou šťastní?“

Trvalo dlouho, než odpověděl. Tak dlouho, že se kolem jejího srdce opět sevřel strach a tlačil se až do žaludku. Tak dlouho, že ji dokonce napadlo, jestli si jeho hlas jenom nevymyslela. Že třeba konečně začala bláznit, jak už dlouho potají očekávala.

Vzpomínám...“ řekl pak pomalu, jako dítě, které poprvé zkouší svůj hlas, jako starý muž, který se po mrtvici znovu bolestně učí mluvit. „Máma. Řekla mi, že…“

„…je na tebe pyšná,“ dokončila větu za něj. „Ano, Harry. To se opravdu stalo. Řekla ti to.“

Zavrtěl hlavou a prsty držící ucho hrnku sevřel skoro až do pěsti.

Ne,“ nesouhlasil, „ne tamta máma. Tahle. Moje vlastní máma. Objevila se, spolu s tátou a Siriusem a Ronem a… a Ginny, předtím, než jsem…“

Nikdy jí o té dlouhé, osamělé cestě do Zapovězeného lesa, kde se setkal s Voldemortem, neřekl. Tenkrát zuřila, že ji z toho vynechal, že jí nedovolil být v těchto posledních chvílích s ním.

Nemohla unést pomyšlení, že šel na smrt úplně sám.

Co ještě říkala?“ zeptala se jemně. V odpověď se mu zkřivily rysy, začaly se kroutit, natahovat a vlnit do zbořené napodobeniny úsměvu.

Že na mě stále čeká,“ hlesl. „Její druhé já. Že bude pořád čekat. Že na nás nezapomněli.“

Hermioně se tomu ani nechtělo věřit. Celý tento koncept mrtvých lidí, kteří se zjevují živým, jí upřímně připadal úplně nereálný. Bez ohledu na to, že žila ve světě plném magie a duchů a mluvících portrétů. Na chvíli ji napadlo, zda si Harry duchy svých milovaných jenom nepředstavoval, ale pak usoudila, že na tom nezáleží. Ne dokud mu to dávalo sílu.

To je dobré vědět,“ zašeptala proto. A bylo to dobré vědět. Opravdu ano.

Drak odlétl a vítr se utišil. Až tehdy Harry znovu promluvil.

Myslíš, že by o nás pořád stáli, Hermiono?“ Dovětek ‚v tomto stavu‘ nemusel říkat nahlas.

Hermiona s odpovědí váhala, avšak tehdy, v těch posledních zoufalých hodinách, v ní tohle shořelo na troud – všechna ta snaha lhát, vymýšlet strategii a dělat to, co je nejlepší pro ostatní. Tak prostě jen řekla pravdu.

Nevím, Harry.“

Přikývl, jako by jinou odpověď ani nečekal.

Pak zavřel oči a celý jako by se schoulil do sebe. Už si na tento pohled zvykla, avšak pokaždé ji to zraňovalo. Netušila, kam se uchyluje, když navenek všechen život vyprchá a jeho kůže připomíná vyhozený kabát, obnošený a zbytečný. Doufala, že na nějaké lepší místo.

Považovala jejich rozhovor za ukončený – bylo to jako zázrak, že na ni vůbec promluvil, a možná právě k tomu by se mohla v následujících týdnech upnout, to by ji mohlo držet nad vodou. Stačí do jara, kdy bude vše o něco snazší.

Vylila zbytky čaje z hrnků na zmrzlou trávu po své pravici a opatrně je schovala do batohu spolu s termoskami (v posledních měsících si zvykla neřešit každodenní světské záležitosti pomocí magie, protože každé kouzlo mohlo být vysledováno, každé mohlo znamenat jejich smrt). Postavila se a zatnula zuby, když jí projel známý osten bolesti – to o sobě dával vědět před časem rozdrcený bok.

Natáhla k Harrymu ruku – zbytečné gesto, ale pořád lepší, než mu říkat, ať jde, jako psovi nebo dítěti – a znovu na ni čekalo překvapení. Jaký to den plný neočekávaných událostí!

Do Harryho se vrátil život. Pomalu otočil hlavu, až Hermioně pohlédl do očí.

Mohli bychom se vrátit zpátky?“ zeptal se. Ach, jak na tuto otázku čekala! Bublala v ní déle, než sama tušila, a najednou ji zaplnila touha a začala jí divoce a surově zmítat, umocněna tím, že to vůbec nečekala. Nerozmýšlela se, prostě jen vyhrkla pravdu.

Ano.“ Sama sobě zněla udýchaně. „Ano, mohli bychom. Mám s sebou amulet i všechno ostatní potřebné k vytvoření portálu. Můžeme se vrátit. Zítra. Pokud budeme chtít.“

Nedal nijak najevo, jestli ji slyšel, ale to bylo normální.

Pohled upíral střídavě na okolní lesy, na trávu pod nohama, na nebe. Vypadalo to, že něco hledá.

Chceš?“ zeptala se. Už tomu bylo dávno, co přestala klást otázky, protože ji zraňovalo nikdy neslyšet odpověď. Ale možná tentokrát… Možná se teď všechno změní?

Sklopil hlavu, a jako by si chtěl na něco vzpomenout, pomalu se prsty dotknul čela, těsně vedle své jizvy.

Neodpověděl.

Vzal ji však za ruku a to sevření bylo teplé a překvapivě silné. A živé.

Trvalo jim dlouho, než se vrátili do svého úkrytu, třípokojové chatky uprostřed ničeho. Ne proto, že by byla tak daleko, nebo že by neměli sílu kráčet rychleji. Hermioně spíš připadalo, že oba tuhle procházku potřebují. Čas na tichý a klidný přesun z jednoho místa na druhé, krátkou a naprosto nevzrušující cestu.

Za tu dobu nepromluvili ani slovo. Hermiona spočívala pohledem na hlubokých a krásných lesích okolo. Na Harryho se nedívala a ani on k ní neotočil hlavu.

Avšak oba cítili, že mezi nimi cosi roste, že uprostřed té zimy, mezi černými obrysy holých stromů, v nich vyklíčilo semínko něčeho nového.

A tak přešli louku a stanuli před svými přáteli, Hermionina ruka v té Harryho, který jí dotyk opětoval. Neville a Lenka na ně pohlédli, pokojně a mlčky, jako by už dlouho čekali na ně a na to semínko, které už v sobě oni sami nějakou dobu nesli. A Harry se jim podíval do očí, Hermiona tiše přikývla –

Lenka zvedla hlavu, očima pátrala po nebi, jakoby jí šeptalo nějaká tajemství…

a usmála se.

Konečně,“ řekla.

_______________________________________

Mezitím, ve světě velmi podobném a přitom natolik odlišném, procházeli se podél zamrzlých břehů jezera čtyři přátelé.

Severus ani Sirius už delší dobu nežili na hradě. Ať už to zapříčinilo to přičichnutí k nebezpečí nebo potřeba dělat něco praktičtějšího než učit, Sirius se na konci školního roku vzdal své pozice učitele Obrany proti černé magii a vrátil se místo toho do aktivní bystrozorské služby.

Od porážky Voldemorta a jeho smrtijedské gardy už přídavné ochranné štíty hradu postrádaly smysl. Dokonce i Fénixův řád byl asi před třemi měsíci v tichosti rozpuštěn. Severus se tedy s radostí přestěhoval zpátky do svého domku s ohromnou podzemní laboratoří.

Ale tento týden se všichni znovu sešli v jejich starém domově, aby oslavili příchod nového roku a připomněli si události toho předchozího, tak důležitého. Víc než cokoli jiného však chtěli zavzpomínat na čtyři mezidimenzionální cestovatele, kteří je opustili přesně před rokem a jedním dnem.

Rok. Uběhl rychle, ale oproti těm necelým dvěma týdnům, které strávili s Harrym, Hermionou, Nevillem a Lenkou, to byla spousta času.

Nyní se již téměř vzdali všech nadějí na jejich návrat. Rok. Netušili, co se událo v té druhé dimenzi, ale bylo jim jasné, že nikdo nemohl vydržet bojovat proti Voldemortovi tak dlouho a přežít. Nebo možná zvítězili a rozhodli se nevrátit se zpátky. Nebo vyhráli, ale byli tak zranění či vyčerpaní, že už nemohli jít dál.

Pořád si říkám, jestli jsme nemohli udělat víc. Vždyť jsme je prostě nechali odejít,“ zopakovala Lily myšlenku, která se po celý uplynulý rok vynořovala v hlavě každému z nich.

Severus nad tím přemítal dlouho do noci, zatímco pokračoval ve výzkumu viteálů. Remus na to myslel, když navštívil Lenku Láskorádovou v jejich světě a setkal se s mladou ženou, která byla možná stejně tak bystrozraká jako jeho Lenka, ale tak moc osamělá a uzavřená před světem, že se mu s ní nepodařilo navázat vůbec žádný vztah.

A Siriusovi tahle hrůzná myšlenka rezonovala v hlavě, zatímco čelil Voldemortovi, po boku Albuse, svých přátel a každého dalšího schopného bojovníka Řádu – Nechali jsme je, ať se s tím poperou sami!

Avšak výčitky a obavy směřované do minulosti nikam nevedly a možná, že by měli být vděční za ten krátký společně strávený čas – pořád to bylo lepší, než prodlévat ve snech a alternativních scénářích a zcela zapomenout žít svůj vlastní život.

Jako vždy je z temnot, které tyto myšlenky způsobovaly, vyvedl Sirius.

Byla to ale stejně jízda,“ konstatoval s úsměvem. „Pamatujete, jak kvůli Hermioně Albusovi zaskočil ten citrónový bonbón?“

A jak se Harry vřítil do ředitelny s kousky baziliška ve vlasech,“ dodal Severus suše. Dnes se oblékl do černé, což pro něj nebyla obvyklá volba. Pro tento den však příhodná, protože svým způsobem nevzpomínali pouze na cestovatele, které osobně poznali, ale také na muže a ženy z té druhé dimenze, jejich druhé já, kteří zemřeli a zanechali tak čtveřici mladých v osamění.

A jak vtrhli na první zasedání Řádu,“ vzpomínal Remus. „Všichni v hadí kůži a s kamennými výrazy a postojem a my jsme vůbec netušili, o co jde…“

Kráčeli podél břehu jezera dál přes bradavické pozemky a pokračovali ve sdílení vzpomínek. Probírali se každou veselou příhodou, jako by leštili malou hromádku drahokamů, které posbírali a nyní opatrně schraňovali. V těch chvílích mezi sebou skoro cítili přítomnost těch čtyř, prchavou a nedosažitelnou a přesto úžasně živou.

Ten dojem byl tak silný, tak opravdový. Trvalo jim hodnou chvíli si uvědomit, že zvuky, které slyší, jsou opravdové, ne pouze v jejich hlavách a vzpomínkách, ale tady a teď, právě teď!

Lily mávla hůlkou.

Průtok magie, obrovský,“ zašeptala, stejně bez dechu jako ostatní. „A ochranné štíty jsou narušeny. Vetřelci – támhle!“

Na jeden úder srdce si všichni vyměnili pohledy, prala se v nich naděje s nevěřícností.

A pak vyrazili, spěchali přes pozemky ke kopci, na který Lily ukázala, běželi jako o závod, jako by každá další sekunda mohla něco změnit.

Jejich úprk přes luka, klacky a kameny doprovázel zpěvavý zvuk, nadpozemský šepot, který se ozýval tenkrát při otevírání portálu. Obklopil je, vloudil se do jejich myslí, ševelil přísliby a sny a Lily se smála, vší silou svírala Remusovu dlaň, a plakala. A Sirius se držel tak blízko Severuse, že jen zázrakem dokázali běžet po zamrzlé zemi a nespadnout.

Tam,“ vykřikla Lily znovu a ukazovala na kopec a na to, co bylo za ním. „Už jsme skoro tam!“

Ano, jsou.

Zdolávají kopec, srdce buší v hrudi, oči se snaží už už spatřit.

Ještě to není skutečné, ne dokud je neuzří. Do té chvíle zůstane jen planá naděje, jako jsou všechny naděje plané, jako ty nutné lži, které získávají obrys pravdy, teprve když na ně můžeme zaměřit své smysly.

Ve svých představách to již vidí, údolí rozkládající se pod kopcem, zmrzlá stébla trávy třpytící se v paprscích slunce a čtyři hromádky oblečení, masa a kostí, čtyři cestovatele v bezvědomí, kteří se snad tisíckrát zjevili v jejich snech.

Ale ještě to není skutečné.

Za chvíli už může být.

Nechme je tedy zde, v chladném lednovém lese, aby se mlhavé obláčky jejich nadějí mohly zhmotnit. Nevíme to jistě, ale můžeme doufat.

Nechme je.

Oba světy jsou v bezpečí a tenhle příběh končí.

Je čas, aby naši Vyvolení žili v míru.

_______________________________________

Pozn. překladatelky: Tak a je to tady, poslední kapitola za námi. S Etapami jsem existovala rok a tři čtvrtě (s jednou dlouhou pauzou), což nechápu – povídku jsem tenkrát přečetla za pouhé dva dny! Nejsem úplně ráda, když mám psát nějaký proslov, avšak teď musím. Musím poděkovat tolika lidem, a jelikož vůbec nevím, kde začít, vezmu to od začátku.

Děkuji Ti, Jimmi, za první kontakt, za přijetí a možnost překládat na této stránce.

Díky patří Karljovi, mému bráchovi, který se uvolil mi zpočátku kapitoly kontrolovat, a to hlavně po stránce překladatelské. Díky své skvělé angličtině a výbornému citu pro jazyk mi pomohl s hodně zapeklitými případy. (Jinak se volnočasově věnuje překládání hlavně seriálů, s jeho prací můžete shlédnout např. Human Planet nebo Supernatural). Díky, Káji! :)

Nemůžu vynechat Podíka, mého milého, který mi od počátku fandil a také poznámkoval první kapitoly. Dík :*

Lupino, obratem ses tehdy na počátku nabídla, že se staneš mojí betou a tak jsme spolu Etapy táhly skoro do půlky. Při mých prvních překladatelských krůčcích jsi mě držela za ruku, shovívavě upozorňovala na nejrůznější přehmaty a také naučila, že i překlad netištěný by měl dodržovat vysokou úroveň (například používání opravdu českých uvozovek a tak podobně). Z důvodu, který jsem zapomněla, nejsi v žádné kapitole napsaná, tak alespoň touto cestou - díky moc!

Když se Etapy pomalu přelévaly do druhé půle, byla jsem svěřena Arabesce. Úžasná Arabesko! Už u prvního emailu, který jsme si vyměnily, na mě z obrazovky sálalo neuvěřitelně lidské, hřejivé teplo. Brzy mi připadalo, jako bychom se znaly mnohem déle – a to jsme se ještě dlouhou dobu neměly ani osobně potkat! Skoro jsem nechápala, čím jsem si zasloužila tak vřelé přijetí. Arabeska taky neúprosně pokračovala v pravopisné a slohové nalejvárně. Už nikdy nenapíšu rozdělovník místo pomlčky a také počet ‚jako by‘ psáno dohromady se rapidně zmenšil :) Každopádně, Arabesko, děkuji Ti. Za betování, protože bez Tebe bych překlad takto kvalitně nedokončila (a zdali vůbec). Ale hlavně také za spoustu energie a humoru, což ze sebe dokážeš vyzařovat i ve chvílích, kdy by normální mudla ležel bez přestávky pod hromadou dek. Jsi úžasná a inspirativní a jsem šťastná, že jsem Tě mohla poznat.

Vážím si přijetí do kruhu čarodějek. Nejednou jsem se ocitla na seznamu pozvaných na slet, a i když mi doteď nevyšlo na řádný termín přicestovat, hrozně si toho cením. Doufám, že nastane chvíle, kdy vás poznám osobně všechny :) Zatím jsem ráda, že jsem měla tu čest na dvou plzeňských minisletech s hrstkou z vás. Jste úžasné bytosti, skrývající tolik umů a překvapení! Už dávno je mi jasné, že se zde děje mnohem víc, než jen překládání, že mezi čarodějkami existuje pouto mocnější, než se na první pohled zdá. Díky vám všem.

A nakonec, ale ne v poslední řadě, děkuji vám, čtenářům. Ani nedokážu popsat ten šťastný pocit, když jsem poprvé četla vaše komentáře. Nejsem sice autor příběhu, avšak stejně mě vaše reakce vždy povzbudily a dodaly chuť a elán pustit se do dalších kapitol. Mám takovou radost, že jsem vám (s pomocí výše zmíněných) dokázala zprostředkovat tento úžasný příběh nejen významem, ale také volbou slov přenést emoce a pocity (usuzuji z komentářů), což je na překládání podle mého názoru to zásadní a také teda pro mě to nejzábavnější :)

Určitě plánuju v překládání pokračovat a doufám, že se zde brzy objevím s novým kouskem!

Pozn. bety: Já jsem si ten první mail našla, dojala jsem se, jaké to byly časy, a pak jsem to musela jít zajíst topinkou. Jsem moc ráda, že ses stala naší součástí, ač ještě ne oficiálně, jsi taky takové přenosné sluníčko. Děkuju ti, za všechno, ne jen za Etapy. Nemůžu se dočkat, až se zase konečně uvidíme.

Objímka!