Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod



Rodičovský večer

Autor: Celebony

Z originálu Family Night přeložila: Jacomo

Beta-read: Calwen

Banner: Vojta

Počet kapitol: 5

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/2682144/1/Family-Night



 

Prohlášení: Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky ságy o Harry Potterovi. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Celebony. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku. 

 

* * *

 

Shrnutí: Když Bradavice začnou se čtvrtletními rodičovskými večery, Harry je povinen se jich účastnit. Tváří v tvář bolesti, na kterou naráží na každém kroku, bude muset odhalit pravý význam rodiny a skutečnost, že někdy ji najdete tam, kde byste to nikdy nečekali.

 

Poznámka autorky: Ahoj vespolek! Tak tady máte můj první kousek fanfiction, který se neodehrává ve světě Recnac. Bude mít pět kapitol, takže je celkem krátký.

 

UPOZORNĚNÍ: Remus je v této fanfikci jednoznačně OOC, ale bylo to nutné. Nepotřebuji komentáře, které poukazují na to, že by tohle Remus nikdy neudělal, protože to už vím. Musela jsem kvůli téhle zápletce využít své autorské licence, protože jsem si neuměla představit, že by byli Dursleyovi takhle manipulativní, nebo že by Harrymu tak moc záleželo na tom, jestli přijdou. Jde sice o tu menší ze dvou zápletek, ale pokud nemůžete vidět Remusovo nepříjemné já, nečtěte to. (I když jeho OOC má svůj důvod, nejde jen o náhodnou změnu charakteru.)

 

Každopádně doufám, že se vám to bude líbit! Čtěte a komentujte! Veliké díky Katie (která miluje Snapea) za úžasné betování, kdy pročítala tuhle věc bedlivěji, než byste věřili, a byla úžasně upřímná.

Děkuji, Katie!

 

 

Poznámka překladatelky: Povídku jsem objevila díky zájmu o způsob autorčina psaní, protože uvažuji o překladu pokračování Recnac Transfaerso, a okamžitě jsem si ji zamilovala. Beta reagovala naprosto stejně. A i když nejde, jak říká v úvodu jedné z kapitol sama autorka, o žádnou akční podívanou, ale jen o záznam pomalého vytváření pouta mezi Harrym a Severusem, doufáme, že se vám bude líbit aspoň z poloviny tolik jako nám.

Moje velké díky patří všem, kteří se na tomto překladu a jeho publikování podílejí: samotné autorce Celebony za krásný příběh, mojí milované betě Calwen za odhalení mých chyb a omylů, šikovným prstíkům Vojty za úžasný banner a arabesce, která zprostředkovala tvorbu banneru i vydávání kapitol.




arabeska: Sprostě si dovolím skočit Jacomo do řeči. Díky, dmu se pýchou, že jsem tučně zvýrazněná, ale moje zásluha je takhle mrňavá! :)) K povídce; já jsem ji nejdřív prolétla krátce, desetiminutově, ale nakonec jsem u toho strávila hodinu. Škoda, že je tak krátká, mně se moc líbí. Těším se, Jacomo, doufám, že kapitoly budou přibývat kosmickou rychlostí! 




Rodičovský večer - část 1.



                

Autor: Celebony

Překlad: Jacomo                 Beta-read: Calwen

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/2682144/1/Family-Night

Překlad věnuji mé drahé betušce Ivet.

* * *



Rodičovský večer - část 1.


Ten nápad vzešel ze snahy trochu zmírnit napětí, vzniklé během války rozdělením rodin, které bylo pochopitelně u dětí navštěvujících internátní školu nevyhnutelné. Nervózní studenti měli před sebou nějaký konkrétní směr své činnosti a věděli, že občas uvidí svoji rodinu, což byla v těchto nejistých časech uklidňující myšlenka. Rodiče mohli zkontrolovat své děti, aniž by to vyvolávalo paniku. A pokud to vedlo ke zlepšování známek, tím lépe.

Když Brumbál vyhlásil další čtvrtletní rodičovský večer, byla tou myšlenkou většina studentů nadšena, zejména proto, že díky omezení vztahujícím se na kouzlení nezletilých neměli možnost rodičům během prázdnin předvést, co se naučili. U příležitosti této události se započalo s přípravou speciálních projektů, obrovské hostiny a prohlídek hradu, které přinesou nostalgické zážitky pro kouzelnické rodiče a vzrušující pro ty mudlovské.

Ukázalo se, že nápad má úspěch. Studenti tvrdě pracovali na přípravách pro rodiče a všichni si to podle všeho užívali, zejména při sledování, jak mudlové poprvé prozkoumávají hrad.

Ano, každému se ten nápad moc líbil... až na jednu osobu... no, přesněji na dvě, pokud počítáte profesora Snapea, ale ten samozřejmě nemá v oblibě nic.

Když se tento sváteční večer přiblížil, Harry Potter se potloukal sám venku na protějším břehu jezera a smutně házel na jeho hladinu žabky. Ron a Ginny mu pochopitelně nabídli, aby se připojil k jejich rodině, ale Harry odmítl, protože věděl, že to není totéž a že oba potřebují dostat šanci předvést se.

Vzhlédl a uviděl, že k němu míří jeho oblíbený učitel.

„Čauky, Harry, pročpak tam nejsi s vostatníma?" zeptal se starostlivě Hagrid, jakmile došel ke svému oblíbenému studentovi.

Harry pokrčil rameny a se smutným úsměvem hlesl: „Nepatřím tam."

„Myslel ´sem, že ses chtěl optat Remuse Lupina, ´esli by nepřišel," zeptal se obr s obavami.

Harry uhnul očima a ztěžka polkl: „Chtěl."

„Áha, má práci?" zeptal se Hagrid soucitně.

„Ne," odpověděl Harry sklíčeně. „Myslím, že je na mě trochu naštvaný. Kvůli Siriusovi. Myslím, že mi to dává za vinu. Ne že by neměl. Vím, že to byla moje chyba, ale—"

„Ale, Harry, to né! To nebyla tvoje chyba! Remus měl určitě jen móc věcí na práci," pronesl Hagrid a položil svou těžkou ruku na Harryho rameno.

„Řekl, že přijde jenom tehdy, když budu mít k předvedení něco speciálního, ale jinak že nemá čas," povzdechl si Harry.

„Nó, řek´ si mu, že ´si první v obraně? Esli tohle není speciální, tak nevím, co jo!" povzbuzoval dál Hagrid. Harry mu věnoval slabý děkovný úsměv.

„Jo, řekl jsem mu to a on odpověděl, že si to promyslí, ale pak mi poslal dopis, kde píše, že přijde příště, pokud se zlepším ve studiu."

Hagrid se po této informaci zamračil, ale tak, aby Harry jeho nesouhlasný výraz neviděl. „No co já vím, tak tvůj projekt na péči vo kouzelný tvory byl fantastickej. Skoro všichni psali vo jednorožcích a to ´sem je ani neprobíral," poznamenal Hagrid nevrle.

„Ale jenom proto, že lidi přitahují hezké věci a témata, která jsou pro výzkum snadná, jako právě jednorožci; tvoje vyučování s tím nemá nic společného," ujistil ho Harry.

Hagrid se váhavě ohlédl k místu vyhrazenému opodál předmětu péče o kouzelné tvory. „No, Harry, musím teďkonc všecko uchystat, když rodiče dojídaj. Budeš oukej?"

„Jo, jsem v pohodě," poznamenal Harry ledabyle. „Stejně mě tyhle věci nikdy moc nebraly. Mívali jsme to i na základní škole. Prostě ten čas využiju k troše studia."

Hagrid přikývl a vstal, přičemž poplácal Harryho po rameni. „No ale nepřeháněj to, jo?"

„Jo," kývl Harry a promnul si rameno. Pak zamířil zpátky do třídy.

Ale Harry měl plán. Vloni stála jeho neschopnost naučit se nitrobranu Siriuse život a Remus to samozřejmě věděl. Harry mu chtěl ukázat, že umí brát své studium vážně, přestože pro jeho kmotra je už příliš pozdě. Bude ve škole pracovat tak tvrdě jako nikdy a zlepší si známky, aby měl Remus důvod přijít na příští rodičovský večer. Možná by mu mohl ukázat, že se změnil, dospěl, snaží se stát něčím víc než jen přívažkem, o který je nutno se starat. Možná kdyby Remus mohl vidět, jak dalece se zlepšil, Harry by konečně měl někoho, kdo by na něj byl pyšný.

Hermiona byla z nového Harryho studijního plánu u vytržení. Neřekl jim úplně na rovinu, proč se do toho pustil, a tak byla přesvědčena, že si konečně uvědomil, že měla celou dobu pravdu a snaží se vylepšit si svoje závěrečné známky, než si bude muset hledat v kouzelnickém světě práci.

Ron byl samozřejmě v šoku a souhlasil studovat s Harrym a Hermionou jenom v takové míře, která odpovídala jeho normálu; do doby, než Harry přijde k rozumu, se rozhodl pověsit na paty ostatním nebelvírům.

Takže Harry a Hermiona pracovali společně. Harry byl odhodlaný studovat kdykoliv, kdy se do toho pustila Hermiona, klidně až do umdlení, zejména proto, že Hermiona proslula coby nejdůkladnější šprt na škole. Aspoň se jeho hlava odpoutala od myšlenek na předchozí rok a od bolesti, která mu soustavně připomínala, že Sirius odešel.

A učení se vyplatilo. Učitelé ho po hodinách zastavovali, aby mu poblahopřáli ke zlepšení známek. Kromě Snapea samozřejmě. Dokonce si zlepšil známky i v jasnovidectví. O nitrobraně si koneckonců myslel, že je k ničemu, a po tom, co to způsobilo, se nechystal totéž předpokládat o jakémkoliv dalším předmětu.

Když se blížil další rodičovský večer, Harry pyšně poslal Remusovi spolu s dopisem svoje hodnocení a požádal ho, aby přijel na večírek.

Když dostal Remusovu odpověď, která říkala, že plánuje do Bradavic přijet, Harrymu se ulevilo. Postaral se, aby jeho projekty byly perfektní, a když nastal kýžený večer, ujistil se, že i dobře vypadá. Dokonce dobrou půl hodinu zápasil se svými vlasy.

Během čekání s Hermionou a Ronem poblíž vchodu se začal nervózně ošívat.

„Harry, uklidni se," podotkla Hermiona s pobaveným smíchem. Byla šťastná, že má Harry konečně někoho, kdo přijde na jednu z těchto akcí, protože nepochybovala o tom, že Dursleyovi to během jeho dětských let v mudlovské škole nedělali.

Remus byl vlastně prvním z triem očekávaných dospělých, který dorazil. Jenže prošel kolem Harryho a razil si cestu záplavou rodičů a studentů dál do hradu. Harry se honem vzrušeně rozloučil s kamarády, protože Ron zahlédl vcházet do dveří známou rudovlasou skupinku, a prodral se davem ke svému bývalému profesorovi obrany.

„Remusi! Remusi!" zavolal, jakmile se vynořil z davu. Během cesty přes halu přemýšlel, kam ten muž asi jde. Nebylo jasné, že Harry bude s ostatními studenty?

Remus se otočil a uviděl Harryho, jak k němu běží. Jeho prázdný výraz ale vyvolal u Harryho okamžitý příval starostí. Snažil se nedat to najevo a objal Remuse, neschopen ovládnout prudký pocit úlevy.

Když Remus neučil žádný pohyb, aby mu gesto oplatil, Harry se rozpačitě odtáhl a vydal se po Remusově boku k hlavnímu schodišti.

„Tak kam se chceš podívat nejdřív? Ukázky z předmětů začnou až po hostině a ta bude asi tak za půl hodiny. Mohl bych ti ukázat nebelvírskou společenskou místnost, jestli chceš. Pokud ji chceš znovu vidět. Říkal jsem ti o mém nejvyšším umístění v obraně?" vyptával se dychtivě ve snaze přimět Remuse, aby se na něj podíval. „Hm, no, díky, že jsi přišel a tak vůbec. Hodně to znamená, zejména když Durs..."

Harry zmlkl uprostřed slova, když se Remus zastavil a otočil se k němu s obezřetným výrazem. „Promiň, ale vyložil sis můj dopis špatně, Harry. Psal jsem ti, že budu dnes večer v Bradavicích, ale nikoliv kvůli večírku. Potřebuji si od profesora Snapea vyzvednout protivlkodlačí lektvar."

Harry cítil, jak mu žaludek udělal kotrmelec a jeho plíce zapomněly, jaká je jejich funkce. „Ehm?" zaskuhral.

V tu chvíli, téměř jako kdyby uslyšel své jméno, se objevil Snape, podle všeho v mnohem mizernější náladě než obvykle, pravděpodobně z důvodu přítomnosti všech těch rozjařených rodin a studentů kolem.

„Ach, jak roztomilé, vlkodlak si přišel nejen pro svůj lektvar, ale také prohlédnout si nebelvírského zlatého hocha v plné slávě," ušklíbl se Snape sarkasticky.

„Ve skutečnosti jsem si přišel jen pro lektvar, Severusi. Pokud bychom pro něj mohli zajít teď, tak hned zase půjdu," řekl Remus. Zastihl tak Snapea nepřipraveného, což bylo něco, co se dalo takřka označit za nemožné. Mistr lektvarů si je oba přeměřil vypočítavým pohledem, a pak přikývl.

„Tak tedy dobře, právě jsem na cestě do sklepení."

Remus přikývl a jal se ho následovat, ale Harry ho zoufale popadl za paži.

„Možná bys chtěl zůstat, ne? Chci říct, že úplněk ještě pár dní nebude a nemusíš zůstávat dlouho. Mohl bys ses třeba podívat na pár mých projektů?" zeptal se. Nenáviděl se za naléhavost, která se ozývala v jeho hlase, ale nebyl schopen ji nijak potlačit. „Třeba i na jeden z lektvarů, když už jsi na cestě do sklepení. Není nejlepší, ale fakt jsem pracoval—"

„Možná příště, Harry. Vloni jsi nevyvinul příliš mnoho úsilí ohledně věcí, které se tě lidé snažili naučit; pokud mi i za čtvrt roku dokážeš, že se opravdu snažíš, přijdu na příští večírek," řekl Remus. Na obvykle přátelského muže to znělo dost chladně.

Harry nedokázal zabránit prosbám, aby se mu dál nehrnuly z pusy. „Nechceš zůstat ani na hostinu? Pak bys mohl jít, pokud bys chtěl. Najedli bychom se a popovídali si, protože jsem si nepopovídal od doby, co—"

„Řekl jsem ne, Harry. Popovídáme si, až si to zasloužíš."

A pak byli oba dospělí pryč, mířili do sklepení pro to, pro co si Remus původně přišel, a nechali Harryho stát na chodbě samotného.

Cítil se opuštěný a zmatený. Věděl, že se nemůže vrátit zpět na hostinu, nemůže čelit otázkám, kterými ho budou lidé zasypávat. I jen pomyšlení na jídlo mu způsobovalo pocit nevolnosti... nebo to možná nebylo jen představou jídla.

Čím víc si v hlavě přehrával to, co se právě stalo, tím odstrčeněji a nemocněji se cítil, až si náhle přitiskl dlaň na pusu a rozběhl se do koupelny. Stihl to jen tak tak. Klesl na kolena a vyzvracel se do záchodu.

Potom se na chvíli posadil na podlahu a snažil se vymyslet, co bude teď večer dělat, protože nechtěl narazit na své kamarády a jejich rodiny. Zvažoval, že se vydá do Komnaty nejvyšší potřeby, ale věděl, že by v ní mohli být členové BA a ukazovat ji svým rodičům.

Zaslechl, jak někdo kráčí po chodbě, a s vědomím, že existuje jen pár lidí, kteří se v současné době nenachází na hostině, ale v této části hradu, vystrčil hlavu ze dveří. A opravdu, uviděl Remusova záda, jak muž mířil chodbou směrem ke schodišti.

Harry otupěle došel na podestu a sledoval Remuse spěchajícího přes halu k hlavním dveřím.

Stál tam v mírném šoku, dokud nezaslechl šum, jak se lidé zvedali ze židlí. Pochopil, že hostina skončila, a tak se rychle rozběhl, aby se dostal do té části hradu, kam nikdo nepůjde. Musel teď být sám; věděl, že bude plakat, a styděl se za to, stejně jako za to, že to musí přiznat, a tak se musel alespoň ujistit, že ho při tom nikdo neuvidí.

Minul jednu ze soch, a pak se prudce zastavil, protože si vzpomněl, že je za ní vchod do pasáže, o které se dvojčata Weasleyových zmínila, že je zavalená. Naštěstí ovládal fígle, jak se do takových míst dostat, zpaměti, protože mu myšlenka na tajné chodby dřív připadala fascinující.

Po vykoktání hesla se průchod otevřel a Harry vlezl dovnitř. Rozsvítil hůlku, aby se netopil v naprosté tmě.

A zatímco se zbytek školy smál a šťastně se bavil se svými rodinami, Harry Potter seděl schovaný v opuštěné chodbě, stočený do klubíčka, a potichu plakal nad svým údělem, zasažený krutou bolestí z odmítnutí, která ho rozhodně nepostihla poprvé v životě.

* * *

Do třetího čtvrtletí vstoupil Harry s novým předsevzetím. Dostane áčka ze všech předmětů bez ohledu na to, co to bude obnášet. Jeho cílem bylo dostat se na nejvyšší příčku v tolika předmětech, v kolika to bude možné. Prvním krokem bylo zajít za učiteli těch předmětů, ze kterých ještě neměl A (ačkoliv díky vší té jeho pracovitosti v předchozím čtvrtletí už je z většiny předmětů měl) a požádat je o další doučování. S McGonagallovou se na tom už dohodl vloni, když se snažila Umbridgeové dokázat, že Minervě McGonagallové ani zlí diktátoři nezabrání pomáhat studentovi stát se bystrozorem. A tuhle výmluvu použil u všech ostatních učitelů. Nemuseli vědět, že už se rozhodl, že stát se bystrozorem je ta poslední věc, kterou by si přál.

Po jeho zlepšování v předchozích čtvrtletích se každý, koho požádal, do pomoci jen hrnul, pokud byl Harry ochoten vynaložit další úsilí. Pochopitelně kromě Snapea, který se kromě strhávání bodů Nebelvíru a přidělování trestů nikdy do ničeho nehrnul. Ale světe, div se, Snape souhlasil... po velmi dlouhé přednášce o tom, ať si Harry nemyslí, že je díky tomu něco extra.

Z těchto doučovacích schůzek byl samozřejmě velmi nervózní. Přesto Snape překvapivě nevyužil této příležitosti k dalším slovním výpadům vůči Harrymu, jako například k různým variantám dotazů, jestli si někde neodložil mozek. Harry se díky tomu brzy odhodlal, že bude muset tato studijní setkání využít k tomu, na co jsou, a konečně položit otázky, co mu brání v úspěšné přípravě lektvarů. A k jeho překvapení mu je Snape zodpověděl. Podle všeho si mistr lektvarů učení skutečně užíval, když učil někoho, kdo se v předmětu opravdu snažil zlepšit, na rozdíl od těch, kteří se učit museli, nebo se „předváděli", což viděl jako jasnou motivaci u Hermiony.

Ke svému ještě většímu překvapení se Harry začal v lektvarech značně zlepšovat. Zjistil, že jsou mnohem jednodušší, než si dřív myslel, a i Snape u něj přestal nacházet chyby, což rozhodně o něčem vypovídalo. Zlepšil se také v dalších předmětech, ale lektvary představovaly jeho největší vítězství.

Kromě studijních schůzek s učiteli se Harry často učil víc a víc, dokonce překonal v čase stráveném čtením poznámek a knih i Hermionu. Kudrnatá dívka byla představou někoho studujícího víc než ona mírně zděšená a snažila se ho dohnat, ale když ji Ron pozval na rande, měla náhle kromě učení a pletení oblečení pro domácí skřítky něco dalšího, co jí vyplňovalo čas.

Z těchto důvodů se Harry začal se svými kamarády vídat míň a míň. To, že jsou si Ron a Hermiona mnohem bližší a obejdou se bez něj, bolelo. Vždycky dělali všechno společně, a i když se přátelství mezi nimi lišila, byla rovnocenná. Ale teď měl Harry pocit, jako kdyby byl odstavený na vedlejší kolej, přesto neudělal nic, aby tomu zamezil. Koneckonců to asi bylo po tom, co se stalo Siriusovi, lepší.

Takže aby tyhle věci vymazal z hlavy, studoval ještě usilovněji. Když se přiblížily zkoušky, Harry vynechával jídlo a řadu hodin drahocenného spánku, aby měl jistotu, že ovládá látku co možná nejlépe.

Ale vyplatilo se to. Výsledky jeho testů začaly vycházet lépe než ty Hermioniny a Harry věděl, že je jen otázkou času, kdy bude ve všech předmětech lepší než ona. Bohužel to také mezi nimi vyvolalo tu největší hádku, kterou kdy měli.

„Harry," spustila vážně, když poslední člověk odešel do postele, a obrátila se na tmavovlasého chlapce, který se ve společenské místnosti učil na zkoušku z čar a kouzel. Ron stál za ní a vypadal, jako kdyby byl ohledně tohoto rozhovoru na vážkách. „Musíme si promluvit."

„O čem?" zeptal se Harry a odložil učebnici, i když si tajně v hlavě opakoval správnou výslovnost čtyř variant ohřívacího kouzla. Byl si naprosto jistý, o čem si chce promluvit. Viděl výraz Hermioniny tváře, když dostali opravené výsledky testů z lektvarů.

„Podívej, Harry, myslím, že je skvělé, že se snažíš zlepšit si známky," začala váhavě, „ale Ron a já jsme si všimli, že je to ve skutečnosti to jediné, co děláš. A ani dostatečně nejíš a Ron říká, že i málo spíš..."

Harry věnoval Ronovi pohled, kterým ho obviňoval ze zrady, a Ron se zatvářil provinile.

„... a máme o tebe strach, Harry. Myslím, že to není dobré pro tvoje zdraví."

Harry se na své kamarády zpříma zahleděl. „Tak za prvé díky moc, že se o mně bavíte za mými zády. A ocenil bych, Rone, kdybys nepodával Hermioně raport o mém spánkovém režimu. Nejsi moje chůva."

Ron otevřel pusu, aby se ohradil, ale Harry ho nepustil ke slovu.

„A Hermiono, promiň, že tě teď nedokážu brát úplně vážně. Už tímhle stylem nějakou dobu studuju a tebe to těšilo. Než jsem začal dostávat lepší známky než ty," odsekl.

„Harry, to není pravda. Dělám si starosti, já jen..."

„Ty jen co? Ty sis jen neudělala čas, aby sis o tom promluvila se mnou, protože jsi příliš zaneprázdněná skotačením s Ronem?" zeptal se Harry rozzlobeně.

„Hej, co to jako znamená?" zeptal se Ron rozhořčeně.

„To znamená, že byste vy dva mohli mít radost, protože jsem si zlepšil známky, ale místo toho se Hermiona bojí, že ji budu porážet při hodinách, a tak se rozhodla srazit mě o pár stupínků níž, a ty jsi v tom zapojený, protože držíš víc s ní než se mnou!" vyštěkl Harry podrážděně.

„To není fér, Harry!" vykřikla Hermiona. „Jak se opovažuješ! Nikdy bych to nedělala ze žárlivosti! Mám o tebe starost! Nechápu, proč to děláš!"

Harry svým přátelům tak úplně neřekl, co mu tu noc pověděl Remus, místo toho si vybájil příběh, ve kterém mu Remus řekl, že rozhodně nemohl zůstat, ale chtěl se s Harrym aspoň vidět, než musel odejít.

„Proč? Myslíš, že nemůžu být chytrý, Hermiono? Vím, že mě máš za pitomce, který se moc nesnaží, ale víš ty co, já můžu. Můžu vynaložit stejné úsilí jako ty!"

„Vím, že můžeš, a vím, že jsi chytrý! Podívej, Harry, má to něco společného s tím, že jsme se s Ronem dali dohromady?" zeptala se Hermiona opatrně.

„Bože, Hermiono, všechno není jen o tobě! Prostě mám vlastní důvody, abych se snažil zlepšit si známky. Nepokouším se tě porazit a už vůbec se nepokouším vám překazit mazlení, nebo co to vy dva spolu děláte," křičel Harry rozzlobeně.

„U Merlina, Harry, poslouchej se! Jako bych už tě ani neznala!" podotkla Hermiona. Znělo to vyděšeně.

„Tak jo!" zaječel Harry a vyskočil. „Měla bys být vděčná! Starý Harry stál za houby. Byl jsem nezodpovědný a všechno, co jsem udělal, stálo lidi život! Nevím, jestli ti to zapadá do tvého mnohem dokonalejšího způsobu myšlení, ale jednoho dne, zatímco se ty a Ron budete někde muchlovat, já budu bojovat s Voldemortem, a jestli chci mít proti němu šanci, musím být připravený!" křičel a mával kolem sebe učebnicí. Pak s ní bouchnul o stůl.

„Nebudeš s ním muset bojovat," poznamenal Ron tiše. Znělo to trochu vyděšeně. „Brumbál se..."

„Ne, promiň, Rone, ale pleteš se. Protože se stane to, co říká věštba, jo, ta z ministerstva, o které jsme si mysleli, že nenávratně ztracená, ale já ji znám, protože ji znal Brumbál. Je to já nebo Voldemort, a dovol mi, abych ti sdělil, že to právě teď pro mě nevypadá moc dobře."

Oba Harryho kamarádi šokovaně ztichli a dřív, než mohl některý z nich něco říct, Harry si posbíral knihy a poznámky a chladně pronesl: „Takže, Hermiono, mrzí mě, že jsi tak zaujatá svým výsledky, ale já má právě teď na práci důležitější věci a nechystám se přestat studovat jen proto, aby ses ty cítila líp."

Rychle vyběhl do ložnice, popadl neviditelný plášť a hodil ho přes sebe. Když se vrátil zpátky dolů, Ron s Herminou stále seděli poblíž krbu, a i když ho nemohli vidět, slyšeli ho procházet kolem nich směrem k portrétu.

„Harry, prosím, počkej. Musíme si promluvit..."

Ale dveře s portrétem zaklaply dřív, než mohla dokončit větu.

Ron si povzdechl. „No, to tedy šlo dobře," poznamenal sarkasticky, rozpolcený mezi hněvem a zmatkem. „Co se to s ním stalo? Chová se teď nějak divně."

„Myslím, že tohle s lidmi dělá spánkový deficit, stres a nedostatek jídla. Chovají se podrážděně a paranoidně," prohlásila Hermiona stručně. Ron nepochyboval, že si o tom něco přečetla, jakmile si začala dělat o jejich kamaráda starosti. „Určitě je za tím ta záležitost s Rodičovským večerem. Začal s tím po prvním a o doučování požádal profesory krátce po druhém."

„Myslíš, že se během těch večerů něco stalo? Že mu třeba někdo něco řekl?" zeptal se Ron. „Myslíš, že mu něco řekl Malfoy?"

„Možná," podotkla Hermiona nepřítomným hlasem, který svědčil o tom, že se v duchu zaobírá něčím jiným. „Rone, mohl bys napsat rodičům a zeptat se jich, jestli neví, co měl Remus tu noc na práci. Myslím, že Harry říkal, že šlo o záležitost Řádu, tak by o tom tvoji rodiče mohli něco vědět."

„Myslíš, že to má něco společného s Ty-víš-kým?" zeptal se Ron znepokojeně.

„Spíš mě zajímá, jestli opravdu nějakou naléhavou záležitost měl, než o jakou šlo," pronesla Hermiona, obočí svraštěné starostmi o jejich kamaráda.

„Myslíš, že Harrymu lhal?" zeptal se Ron překvapeně.

„No, můžu se mýlit, možná měl Remus opravdu něco důležitého. Ale pokud ne, pevně doufám, že Harrymu lhal."

Ron se na ni podíval s popleteným výrazem ve tváři.

Povzdechla si a pokračovala: „Protože kdyby nelhal on Harrymu, znamená to, že Harry lhal nám a musí existovat důvod, proč to udělal. Sice nevím, proč by jinak Remus odešel, ale pokud to na Harryho mělo tenhle dopad... Prostě mám pocit, že se stalo něco špatného."

Druhý den ráno se Harry vzbudil s nepříjemným škubnutím, které provází takové probuzení, když jste původně neměli v úmyslu jít spát. Zmateně se kolem sebe rozhlédl, a pak si uvědomil, že se opět nachází na pohovce v Komnatě nejvyšší potřeby, na stole před sebou má rozsypané papíry a na zemi vedle pohovky kávovar, jehož zásluhou potřeboval v noci jen pár hodin spánku.

Podíval se na hodinky a zjistil, že snídaně už brzy skončí. Se zaúpěním si posbíral věci a rozběhl se do ložnice, protože doufal, že se stihne před první hodinou rychle osprchovat a převléknout.

Při vzpomínce na hádku, kterou měl večer s Hermionou, se mu sevřel žaludek. I když ho otrávilo, že se Hermiona stará víc o svoje výsledky než o Harryho zlepšení, pořád se nechtěl se svými kamarády hádat. Říkal si, že je to tak v pořádku, a když nebudou jeho kamarádi, nebudou ani v tak velkém nebezpečí, ale z pomyšlení, že by se věci mezi nimi brzy neurovnaly, ho bolelo u srdce dokonce ještě víc než Remusovo odmítnutí při posledním rodičovském večeru.

Při cestě na hodinu věštění se v duchu dohadoval sám se sebou, jestli se s nimi má udobřit nebo ne, protože věděl, že se musí brzy rozhodnout, jelikož při vyučování sedí vedle Rona.

Když se posadil, Ron k němu vyslal znepokojený pohled a pod stolem mu podstrčil cosi zabalené v ubrousku. Bylo to několik koláčků.

„Vynechal jsi snídani," zašeptal, jako kdyby si to Harry neuvědomil. „Řeknu ti, jestli se sem Trelawneyová dívá."

„Díky, Rone," hlesl mnohem srdečněji, než Ron tušil. Harryho zalil obrovský pocit úlevy. Nejenom, že se na něj Ron nezlobil, dokonce na něj myslel natolik, že mu přinesl jídlo.

Harry si kousl pokaždé, jakmile se profesorka Trelawneyová dívala jinam, a když ho vyvolala zrovna v momentě, kdy si strčil do pusy kus koláčku, Ron se snažil odvést její pozornost k sobě, oči plné smíchu při pohledu na to, jak se Harry snaží s tou situací nějak vypořádat. Díky tomu se Harry cítil mnohem lehčeji než za merlinvíjak dlouhou dobu; až do okamžiku, kdy mu ta praštěná profesorka předpověděla, že by se jeho známky mohly zhoršit.

Ať už to byla předpověď nebo hrozba flákání, Harry si okamžitě začal v duchu nadávat, že nevěnuje pozornost ženě, která pronesla tak zásadní předpověď týkající se jeho života. I když považoval tenhle předmět v nejlepším případě za poněkud mlhavý, co kdyby se mýlil jako v případě nitrobrany? Kdyby si nesprávně vyložil nějaké znamení, které by mohlo někomu zachránit život, nikdy by si to nebyl schopen odpustit.

Jakmile se Trelawneyová přesunula s výkladem o významu různých předzvěstí na druhou stranu třídy, Ron šťouchl do Harryho, který si psal poznámky, a tiše hlesl: „Chceš si jít dneska po vyučování zalétat na hřiště?"

Harry na něj překvapeně zamrkal, a pak provinile uhnul pohledem. „Nemůžu," zašeptal.

„Proč ne?" zeptal se Ron podrážděně, už tušil, jakou na tu otázku dostane odpověď.

„Musím se učit. Musím si zlepšit známky, jestli chci být bystrozorem," zašeptal Harry.

„To je směšné, Harry," zasyčel Ron, zatímco se Trelawneyová vyžívala ve sdělování vzrušené Parvati Patilové, že její aura pulzuje. „Do bystrozorského programu tě přijmou i bez toho, aby ses kvůli tomu ničil."

„Já se neničím. Pro případ, že bys na to zapomněl, taky musím porazit Voldemorta," zamračil se Harry. Právě se snažil zjistit, jestli v místnosti nevidí nějaká znamení z učebnice.

„Jo, ale malá pauza ti neublíží, jinak se z toho zblázníš," namítl Ron, ale Harry neodpověděl. Ron si podrážděně povzdechl. „Hele, Harry, má to co dělat s rodičovským večerem?" zeptal se opatrně.

Harryho hlava vyletěla vzhůru tak prudce, že se Ron skoro obával, že si zablokuje krk.

„Cože?" zeptal se Harry tichým, ale rozzlobeným hlasem.

„Zapomeň na Lupina a přidej se k naší rodině. Máma by byla ráda..."

„Nebuď pitomý, Rone. Proč bych se měl starat o nějaký pitomý večer, kdy se všichni vychloubají před rodiči? Jde o Voldemorta a moji budoucnost," stál si Harry na svém. „Navíc Remus příště dorazí," dodal, aniž by se na Rona podíval. „A můžeš mě teď vyzkoušet z toho, co znamenají tyhle předzvěsti?"

Ron křečovitě přikývl a přitáhl si k sobě knihu, kterou mu Harry přistrčil. Byl na rozpacích, co si počít, aby nepřišel o svého nejlepšího kamaráda.

* * *

Snape zamračeně sledoval, jak Harry Potter pracuje na lektvaru, který mu přichystal na dnešní doučovací lekci. Chlapec vypadal naprosto vyčerpaně a vystresovaně, jako ostatně v poslední době vždycky. I když by to Snape nikdy nepřiznal, začínal si o něj dělat starosti.

Scéna mezi Lupinem a mladým nebelvírem, které byl při minulém rodičovském večeru svědkem, byla překvapivá a trochu znepokojující. Když se lstí pokoušel získat z Lupina nějakou informaci ohledně důvodů, které vedly k tak krutému způsobu, jakým zacházel s Harrym, nedostal uspokojivou odpověď. Vypadalo to, že smrt Siriuse Blacka představovala pro Lupina poslední kapku, která způsobila, že se vlkodlak trochu pomátl. Nejhorší na tom bylo, že očividně svaloval všechnu svou zlost a pocit viny na Harryho a nespravedlivě mu tu smrt vyčítal.

Snape samozřejmě souhlasil s tím, že Harry mohl vynaložit na učení nitrobrany víc úsilí, ale to nebyla omluva pro Lupinovu krutost. Jak mohl vyčítat tak hroznou věc dítěti? Kdo by nakládal takový druh viny na ramena teprve dospívajícího kluka a nutil ho tak těžce pykat za hříchy, kterých se nedopustil?

A jako obvykle to vypadalo, že byl Snape z učitelského sboru jediný, kdo tuto situaci viděl v reálném světle. Ostatní považovali zlepšování Harryho známek a dychtivý přístup k učení za povzbudivé. Měl podezření, že McGonagallová si začínala uvědomovat, že je možná něco špatně, ale ostatní včetně ředitele dávali přednost lhostejnosti. Všichni si mysleli, že jde o zdravý způsob, jak se Harry může vyrovnat se smrtí svého kmotra. Nikdo nevnímal, jak onen nešťastný chlapec, který se zoufale chytil poslední šance na získání náhradního otce, tiše žadoní, aby ho Lupin neopustil stejně, jako to udělali všichni dospělí, na které kdy spoléhal.

„Skončil jsem, pane profesore," ozval se nervózní hlas. Jako obvykle zkontroloval Harry třikrát svoje poznámky, než k němu Snape došel.

„Je trochu hustší. Víte, co jste udělal a jaké dopady by to mohlo mít?" zeptal se.

„Ehm, protože jsem první stadium nechal vychladnout příliš rychle a to by mohlo mít... to by mohlo mít za následek delší absorpční čas a oslabení účinku?"

Snape pozvedl obočí: „To je otázka nebo odpověď?"

„Odpověď, pane," pronesl Harry nejistě, ale postaral se, že to znělo jako tvrzení.

Snape přikývl: „Dobře."

„Měl bych se pustit do Zahřívacího odvaru, pane?" zeptal se Harry. Na Snapeův překvapený výraz zareagoval rychlý vysvětlením: „Já se jen chci ujistit, že jsem připravený na páteční test."

„Ne, Pottere, necháme to na zítřek," odpověděl Snape. Harry se zatvářil zklamaně. Snape zadoufal, že důvodem je opravdu chlapcova záliba v lektvarech.

„Pane profesore, uvažoval jsem, jaké je mé momentální umístění, co se týče známek z lektvarů," začal Harry nervózně.

Snape se na něj zahleděl a pečlivě zachoval svůj neutrální výraz. „Můj předmět není soutěž, pane Pottere. Neposkytuji informace ohledně hodnocení ostatních studentů."

„Víte, pane, na konci každého čtvrtletí dáváte na vědomí, kdo dostal nejvyšší hodnocení a já chci jen vědět, jestli jsem blízko. Pokud je to možné, udělám cokoliv, abych dostal nejlepší známku. Jen potřebuji vědět, co musím udělat, a udělám to," pronesl Harry rozhodným tónem, ale díky letité praxi ve čtení toho, co se lidé snaží nedat najevo, mohl Snape slyšet zoufalství, které se za tím požadavkem nacházelo.

„Sedněte si, Pottere, chci s vámi něco prodiskutovat." Snape ignoroval Harryho ustaraný výraz a mávnutím hůlky uklidil nepořádek a odlevitoval ingredience zpátky do skříněk.

Ukázal na židli stojící proti jeho stolu a Harry se obezřetně posadil. Když Snape vyčaroval čaj a opět si nevšímal šoku vepsanému ve studentově tváři, Harry si rozpačitě odkašlal.

„Ehm, je to beznadějné? Snažil jsem se spočítat si svoje pořadí a zjistit, co budu potřebovat na každou zkoušku, ale bez znalostí celkových čtvrtletních bodů a výsledků, které musím porazit, je to těžké, tak jsem..."

Snape zvedl ruku, aby drmolícího chlapce umlčel. Harry okamžitě zavřel pusu a Snape k němu posunul jeden z šálků s čajem. To, že se Harry bez dalšího vyptávání napil, bylo důkazem jeho vyčerpání a zakaleného vnímání, vezmeme-li v úvahu, co ho v minulém roce potkalo s Umbridgeovou, která se mu snažila podstrčit Veritasérum.

Neměl ponětí, jak s touhle konverzací začít. Jak říct studentovi, aby přestal tolik studovat? Jak říct studentovi, že jeho známky jsou příliš vysoké? Jak mohl vést tuhle konverzaci a nadále udržet dojem, že se o nikoho nestará, zejména ne o Harryho Pottera?

„Pottere, mluvil jste s ředitelkou vaší koleje o vašich studijních návycích v tomto čtvrtletí?" zariskoval.

Harry se zatvářil zmateně. „Jistě. Doučuje mě přeměňování a říká, že je ráda, jak se ve škole snažím. V poslední době doučování ukončila, protože začínalo být trochu nadbytečné... proč?"

Snape v duchu proklel svoji kolegyni za to, že si o tom s Harrym nepromluvila a nechala na něm, aby se o to postaral.

„Pottere, co děláte kromě studia a práce na domácích úkolech?" zeptal se Snape.

Harry vypadal poněkud zaskočeně, nicméně se s otázkou vypořádal. „Vlastně celkem nic. Vážně se moc snažím zlepšit si známky. Vlastně jsem uvažoval o tom, že by to mohlo poskytnout prostor pro další studium lektvarům, pokud by mi to pomohlo dostat se na nejvyšší příčku."

Snape pozvedl obočí. „Poskytnout prostor pro další studium? A co by toto mimořádné studium nahradilo tentokrát? Už vynecháváte kolem poloviny jídel, máte v plánu vzdát se ho úplně?"

Harry se zatvářil zmateně. „Já jím," řekl popuzeně, „ale pokud by mi jíst někde, kde můžu víc studovat, pomohlo v lektarech..."

„Pottere, o své hodnocení v lektvarech se neobávejte, o to tu nejde..."

„Takže už mám nejvyšší příčku?" vyhrkl Harry s úlevou.

„Ne, to ne," odsekl Snape a v duchu sebou trhl, protože neměl v úmyslu dovolit, aby mu tato informace uklouzla. Draco Malfoy měl na lektvary přirozený talent a bez mrknutí oka obsadil nejvyšší příčku. Harry soupeřil s Hermionou o druhou, ačkoliv by ho nepřekvapilo, kdyby ji Harry na konci čtvrtletí urval pro sebe. Zbědovanost, stále usazená na Harryho tváři, mu připomněla, proč nechtěl, aby se to chlapec dozvěděl.

„Pottere, neznepokojujte se tím, kdo je na tom lépe nebo hůře než vy. Nebo přesněji řečeno, neznepokojujte se tím, jak bude Remus Lupin reagovat na to, že je někdo lepší nebo horší než vy."

Harry šokovaně vzhlédl: „Já ne..."

„Zapomínáte, že jsem byl u vašeho krátkého rozhovoru při posledním rodičovském večeru přítomen," přerušil ho Snape.

„Pak byste měl lépe než kdo jiný vědět, že musím získat nejvyšší pozici. Musím mu ukázat, že se snažím a pracuji tak usilovně, jak dokážu," řekl Harry a rozpačitě uhnul pohledem.

„Pokud je to nutné, budu ho informovat o vašem výkonu na mých hodinách, ale vy na oplátku zkrátíte svůj studijní rozvrh," pronesl Snape přísně. Nepřekvapilo ho, že se na něj Harry zadíval pln úžasu.

„Ehm? Nerozumím vám. Chci, aby věděl, že pracuji opravdu tvrdě..."

„Jde o to, že pracujete příliš tvrdě, pane Pottere. Díval jste se na sebe v poslední době do zrcadla? Vypadáte jako chodící mrtvola," podotkl Snape ostře.

Harry se na něj zamračil. „Vždycky jste mi říkal, že se mám víc učit, dělal jste si ze mě ve třídě legraci, zesměšňoval jste mě, protože jsem nerozuměl nějakému postupu a podobně. A teď, když studuju víc, chcete, abych studoval míň? Jde o to, že nechcete, abych byl ve vašem předmětu nejlepší? Je pro vás příliš strašné mít v lektvarech na nejvyšší příčce syna Jamese Pottera? O tohle jde?" zeptal se Harry, hlas zesílený vztekem.

„Jde o to, čemu se říká rovnováha, a vy, Pottere, podle všeho chcete vychýlit jazýček vah. Ohrožujete své zdraví," rozčílil se i Snape.

„Víte co? Zapomeňte na to doučování. Do konce čtvrtletí zbývá už jen pár týdnů a já to můžu zvládnout sám, aniž bych se musel vypořádávat s vaší snahou... snahou držet mě při zemi, protože nemůžete překonat zášť vůči mému otci!" zaječel Harry, vyskočil ze sedadla a zuřivě si přehodil tašku přes rameno. „Ani nejste schopen vidět, že nejsem jako on! Nejsem tyran, ani se záměrně nestavím do světla reflektorů, ani bych nikdy nenapadl nikoho bezbranného! Bože, já nejsem můj otec!"

A s tímto výkřikem vyrazil z místnosti a zabouchl za sebou dveře.

První vodítko ke skutečnému uvědomění, že Harry není stejný jako jeho otec, získal Snape ze vzpomínek, které viděl během lekcí nitrobrany, a naplno to pochopil letos během nejnovějších doučovacích setkání s chlapcem. Právě z tohoto důvodu měl o něj starost. James Potter byl obklopen kamarády, rodinou a obdivovateli, a kdyby s ním někdo takhle hrozně zacházel, rychle by se vzpamatoval. Ale Harry Potter byl velmi osamělý chlapec, který měl stěží někoho, komu by mohl důvěřovat natolik, aby se o něj opřel, a očividně neměl nikoho, komu by věřil natolik, aby se k němu mohl v této drsné době obrátit o pomoc. Jamesi Potterovi by podobné události až tak moc neublížily, ale Snape vytušil, že Harryho Pottera by to mohlo zlomit.


Rodičovský večer - část 2.



 

Autor: Celebony

Překlad: Jacomo                 Beta-read: Calwen

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/2682144/2/Family-Night

Překlad této povídky je věnován mé zlaté betušce Ivet, ale doufám, že jí nebude vadit podělit se speciálně o tuhle kapitolu ještě s jednou osobou.
Marci, já vím, že
tyhle dva pohromadě prostě můžeš :-D Užij si je.

* * *



Rodičovský večer - část 2.


Autorská poznámka:

Ahoj vespolek! Dobře, tak pár věcí: nejprve opět – Remus je v téhle fanfikci OOC. Stejně jako Harry ve Fénixově řádu obviňoval ze Siriusovy smrti Snapea, tady obviňuje Remus Harryho. Ano, je to iracionální, ale je pohlcen žalem. Podívejte se, co se stalo poté, co zemřeli James a Lily – odešel, aniž by se za Harrym byť jen ohlédl. Vím, že je to přehnané a spoustě z vás se to nelíbí, ale je mi líto, Remus není ani podvodník pod mnoholičným lektvarem, ani nic jiného. Pokud se vám OOC Remus nelíbí, zůstaňte u jiných mých povídek (i když já bych tvrdila, že je v nich také OOC, jen jiným způsobem).

Za druhé jsem vám dala vědět, že je tato fanfikce do značné míry již napsaná (má 5 kapitol, tj. cca 50 stránek). Napsala jsem ji během léta a neměla v úmyslu ji publikovat, ale moje kamarádka a beta, ckat44, mě přesvědčila. Takže nejspíš nebudu schopná splnit všechny požadavky, i když bych ráda slyšela vaše dohady o tom, co se stane. A měla bych vás varovat, že tohle nebude mít takové dějové zvraty a zápletky jako další mé povídky, ve skutečnosti je to přímočarý a předvídatelný příběh. Prostě jsem si chtěla vyzkoušet formovat tímto způsobem charaktery postav. Děkuji všem za komentáře! Doufám, že si užijete i tuto kapitolu. A děkuji ti, ckat44, za betování a za to, jak jsi úžasná.

* * *


Když o týden později otevřel Snape dveře své pracovny, stál za nimi rozpačitě se tvářící Harry Potter. Snape nic neřekl a pouze ustoupil stranou, aby mohl student vejít.

„Pane profesore, chci se omluvit za to, co jsem řekl minulý týden. Neměl jsem taková obvinění vyslovit."

„Ale stále jim věříte," řekl Snape, překvapivě nikoliv obviňujícím tónem. Harry otevřel pusu, aby se ohradil, ale Snape ho umlčel zvednutím ruky. „Posaďte se," nařídil mu, opět přivolal čaj a sám se uvelebil na židli u stolu. „Od našeho minulého hovoru jsem vás neviděl u jídla."

Harry hleděl do svého šálku s čajem. „No, víte, to ty závěrečné projekty." Odmlčel se. „Pokud mi vyjdou, měl bych být připravený. Získal jsem nejlepší známky v péči o kouzelné tvory a ve formulích."

„A v obraně proti černé magii," připomněl mu Snape.

Harry nepřítomně přikývl. „Jo, ale v té jsem je měl v minulém čtvrtletí taky..."

Snape zaslechl tiché ´a nestačilo to´.

„V přeměňování jsem je měl téměř na dosah, ale prostě... prostě mi zrovna přeměňování věcí moc nejde," řekl Harry s povzdechem.

„Pokud jste v tomto předmětu získal téměř nejvyšší známku, pochybuji, že vám tyto schopnosti chybí," namítl Snape a nalil si trochu čaje.

Harry zavrtěl hlavou: „Existují lidi, co jsou lepší než já. Prostě je to pro ně přirozené. Zvládnou to na první pokus a já musím cvičit hodiny, než dosáhnu stejného výsledku."

„Vím, že si myslíte, pane Pottere, že jste nějaký druh superhrdiny, ale ušetřete si trápení a uvědomte si, že nemůžete být nejlepší ve všem," pronesl Snape vážně.

Harry pokrčil rameny a roztržitě si míchal čaj. „Věštění je katastrofa. Myslím, že v tomhle předmětu nemám dokonce ani áčko," řekl s povzdechem. „Ale Remus nemá věštění zrovna v oblibě, tak doufám, že to bude v pohodě."

„Věštění je hrozný předmět, takže by se ho neměly učit citlivé děti, které mohou být tak hloupé, aby věnovaly svůj čas vytvářením pitomých předpovědí o své budoucnosti," poznamenal Snape ostře. „Pokud byste v tomto předmětu získal příliš vysoké hodnocení, považoval bych vás za ztracený případ."

Poprvé po dlouhé době se na Harryho tváři objevil skutečný úsměv.

„No, předpokládám, že jste sem nepřišel jen za účelem konverzace se mnou," pokračoval ve svém odhadu Snape.

„Napadlo mě, jestli byste se nemohl podívat na můj nápad na projekt," přiznal Harry a vytáhl z kapsy pár listů papíru, které po Snapeově přikývnutí začal rozkládat. „Není to nic světoborného, ale myslel jsem si, že bych místo tvorby nebo průzkumu nějakého známého lektvaru zkusil jeden z nich trochu vylepšit. Takže jsem vzal základní lektvar na zmírnění bolesti, který se na ošetřovně používá nejčastěji, a zaměřil se na to, jestli bych nemohl vylepšit jeho chuť."

Snape převzal nabízené papíry, plné poznámek a návrhů, a ušklíbl se. „Vidím v tom váš osobní zájem, protože věřím, že jste nejčastěji zraněným studentem, který v poslední poměrně dlouhé době pobýval v Bradavicích. Takže zvažujete použití limetky?"

„Jo, myslel jsem, že kdybych přidal další mločí oči, vyvážilo by to kyselost, a protože jsou samozřejmě tím, co ovlivňuje rychlost vstřebávání, byl jsem zvědavý, jestli si myslíte, že by to lektvar vylepšilo, nebo ho to změnilo na nebezpečný," troufl si přednést své úvahy Harry.

„A další příchutě by vyžadovaly přidání nových složek... chápu," poznamenal Snape zamyšleně s pohledem upřeným do Harryho poznámek. „Vaše teorie vypadá na to, že jste do ní vložil značné množství úsilí. Uvařte lektvar a já zkusím pomocí indikačních papírků otestovat, jestli bude mít škodlivé účinky."

„A pokud to nevyjde?" zeptal se Harry ustaraně.

„Tak to nevyjde. Připíšu nějaké kredity navíc, pokud bude v pořádku, ale pokud ne, žádné neodeberu. O tomhle výroba lektvarů je, o teoretizování, testování a častých nezdarech," řekl Snape mírně. Bylo by pokrytecké, kdyby potrestal Harryho za to, že se zmýlil, když na základě výzkumné teorie vytvořil nepoužitelné lektvary, ale především prostě nedokázal nahrnout na chlapcova ramena další stres.

Harry přikývl a s hryzáním do rtu se znovu zahleděl do svých poznámek. „Ehm, pane? Když to nebude fungovat, mohl byste to před Remusem nezmiňovat?"

„Osobně si domnívám, že byste neměl tolik dát na to, co si ten člověk o vás myslí. Musíte si uvědomit, že špatně reaguje na smrt svého přítele a nespravedlivě to přenáší na vás. Myslím, že byste neměl s jeho příchodem na tento rodičovský večer tak počítat," nadhodil realisticky Snape.

Harryho tvář strašidelně zbledla a chlapec zastrčil své poznámky zpět do kapsy. „Jestli přijde, prosím, nezmíníte se o nepovedeném lektvaru, pane?" zopakoval mírně roztřeseným hlasem svoji prosbu. Snapeovi bylo jasné, že pokud se Lupin neukáže, Harry bude naprosto zdrcený. Krátce přikývl a Harry se úlevně usmál. „Děkuji, pane profesore. Budu na tom pracovat zítra v laboratoři," řekl a postavil se.

„Vezměte si den volna, Pottere, na uvaření toho lektvaru máte dost času," nařídil mu Snape. „Bez námitek."

Harry přikývl a vyklouzl ze dveří dřív, než mu Snape stačil říct, aby se nepouštěl ani do žádných jiných projektů.

Mistr lektvarů se opřel o opěradlo židle a promnul si kořen nosu. Chtě nechtě se začal modlit, aby se Lupin na rodičovském večeru ukázal.

* * *

Harry se nervózně kousal do rtu a s Remusovým dopisem svíraným v ruce putoval očima po moři rodičů a sourozenců, kteří se hrnuli dveřmi dovnitř. Tentokrát si byl jistý, že si dopis špatně nevyložil. Ne že by zůstalo mnoho místa pro dohady poté, co Harry poslal Remusovi dotaz, aby si ujasnil, co jeho „budu tam" znamená. Dopis v jeho ruce, který mnohokrát četl, stručně hlásal, že tím „tam" bylo skutečně míněno přímo na rodičovském večeru.

První dorazili Grangerovi, radostně se přivítali s dcerou a potřásli si rukama s Harrym a Ronem. Než se malá rodinka vydala do Velké síně, ujistili Harry a Ron Hermionu, že se s ní později setkají uvnitř.

Weasleyovi dorazili brzy na to a paní Weasleyová se s Harrym vítala možná ještě víc než s Ronem. Harry zrudnul při myšlence, jak je očividné, že za ním předchozí dva večery nikdo nepřišel, což bolestivě ukazovalo na to, jak moc je osamělý.

I když se Harry bavil s Weasleyovými, stále jedním očkem mapoval přicházející rodiny.

„Běžte napřed," řekl Harry nakonec, protože se vstupní hala začínala vyprazdňovat a blížil se začátek hostiny. Paní Weasleyová vypadala, že se znovu chystá protestovat, ale Harry si trval na svém. „Sejdeme se vevnitř, až Remus dorazí. Říkal, že bude mít možná trochu zpoždění," zalhal.

„Proč si nejdeš sednout s námi, drahoušku? Pokud... Až Remus přijde, bude vědět, kde tě hledat," naléhala paní Weasleyová. Harry se snažil nevšímat si jejího přeřeknutí. Remus má jen zpoždění; přesvědčoval Harry sám sebe. Usmál se na paní Weasleyovou, aby ji uklidnil.

„Ne, vážně, setkám se s ním tady. Remus už je na cestě a stejně jsem chtěl jít na vzduch, takže na něj můžu počkat venku," pronesl Harry s větší jistotou, než jakou ve skutečnosti cítil.

Paní Weasleyová ohrnula ret a zatvářila se téměř ublíženě. Ron se na svého kamaráda podíval se soucitem v očích. Harry byl rád, že alespoň Ginny a dvojčata jsou zabráni do rozhovoru se svým otcem, takže také nejsou svědky jejich debaty.

„No tak dobře, drahoušku, kdyby se cokoliv stalo, můžeš přijít a strávit večer s námi. Sama bych ráda viděla tvoje projekty a poslechla si, jak si vedeš při studiu," poznamenala paní Weasleyová trochu smutně, prudce Harryho objala a poté skupinka zrzků zmizela spolu s posledními opozdilci za masivními dveřmi, které vedly do Velké síně.

„Má jen zpoždění," zamumlal si Harry pro sebe, když vyšel vstupními dveřmi ven a posadil se na nejvyšší schod, odkud viděl na cestu vedoucí do Bradavic, nyní zcela pustou, kam až oko dohlédlo.

Když mu ostrý vítr pronikl oblečením, zachvěl se zimou, protože jakmile slunce začalo zapadat, vzduch rychle chladnul. Harry potlačil vnímání zvuků smíchu a veselého klábosení linoucího se z Velké síně a v duchu si představoval pyšný výraz Remusovy tváře, až svému bývalému učiteli ukáže, kolik toho v uplynulém čtvrtletí dokázal. Představoval si, jak mu Remus odpustí; jako kdyby se nikdy nic zlého nestalo. Nikdy už o tom nebudou mluvit, život prostě půjde dál a oni budou šťastní. A pak se ho Remus zeptá, jestli s ním nechce žít, protože Sirius už tu není, aby mohl svůj slib splnit. Vlastně by možná mohl Remusovi vylíčit, jak s ním ve skutečnosti Dursleyovi zacházeli. Mohl by mu povědět o přístěnku, o dřině, hladovění, incidentech, které hraničily s fyzickým týráním, a dokonce by mu mohl říct o všech jedovatých nadávkách, kterými ho celý život častovali. Pak by se Remus rozzuřil na Dursleyovy a ujistil by Harryho, že nic z toho, co říkali, nebyla pravda, že Harry opravdu znamená víc než jen přítěž nebo trápení.

Harry polkl, aby zahnal pálení v krku, a rychle zamrkal. Zoufale přejížděl očima po cestě a hledal nějaké známky pohybu. Sepjal ruce a schoval si je mezi kolena, protože nechtěl ani sám sobě přiznat, že se zoufale modlí, aby Remus přišel.

Když uslyšel zvuky, které značily, že se lidé začínají zvedat od hostiny, něco se v něm zlomilo. Vztekle roztrhal dopis, který svíral v ruce, a jeho útržky zahodil na zem, kde je zachytil vítr a rozfoukal je na všechny strany. Nedokázal se přimět stanout tváří v tvář Weasleyovým, nechtěl, aby si prohlíželi jeho projekty ze soucitu a předstírali nadšení, když jim na tom nezáleželo.

Takže utekl. Úprkem minul dveře do Velké síně dřív, než jimi začnou lidé vycházet ven. Nezpomalil a zoufale se snažil udržet své emoce pod kontrolou, dokud se nedostane někam do bezpečí, takže pospíchal do ložnice pro svůj neviditelný plášť. Poté se pomalejším, ale nikoliv méně odhodlaným tempem vydal směrem k soše, za níž se nacházela tajná chodba, o které věděl, že ho dovede do Prasinek.

Protáhl se průchodem tak rychle, že si vůbec nevšiml přítomnosti někoho dalšího, dokud do něj ten dotyčný přímo nevrazil a nestrhl z něj plášť.

Malfoyovi se podařilo nevypadat příliš šokovaně, když se před ním jeho rival zhmotnil přímo ze vzduchu.

„Co tady děláš, Malfoyi?" zeptal se Harry nevěřícně.

Blonďák nadzvedl obočí: „Musíš používat tak obviňující tón, Pottere? Nejsi jediný, kdo má právo na všechna tajemství tohoto hradu." Vyslal k Harrymu zvláštní pohled. „Co se ti stalo?"

„Nic," zachrčel Harry a sebral ze země svůj plášť.

„Myslel jsem, že se na tebe pro jednou přijde mrknout něco jako rodina," protáhl Malfoy.

„Jo, jasně. A kde je tvoje rodina?" nadhodil Harry. „Nevidím, že by se tady plížila s tebou."

Malfoy si loknul z malé láhve, kterou držel v ruce. „Museli odejít. Nějaká charitativní aukce, bál, nebo něco jiného mnohem důležitějšího než podporovat svého jediného syna při této ubohé události," pronesl Malfoy hořce. Harry si uvědomil, jak se jeho vztek rozplývá, a téměř pocítil ke zmijozelovi sympatie.

„Jo, jasně, ale aspoň za tebou někdo dorazil na ty dvě předchozí. Brumbál mívá občas fakt špatné nápady, ale osobně si myslím, že tenhle tu hitparádu vede. A to vedle dvou učitelů, kteří se mě pokusili zabít, a jednoho, který se mě snažil kletbou přivést k šílenství, už něco znamená," řekl Harry rozzlobeně, oči zaměřené na lahev, ze které Malfoy upíjel. „To je alkohol?" zeptal se udiveně.

Malfoy se zachechtal a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pottere, když mě nepřivádíš k zuřivosti, což oceňuji, protože se to neděje příliš často, jsi docela případ. Vychovaly tě jeptišky? Vypadáš, jako kdyby tě pobuřovalo, že může puberťák pít alkohol."

„Ne," lhal na svou obranu Harry. „Kašlu na to, že piješ..."

„Vodku," doplnil Malfoy s úšklebkem. „Kašleš na to, že piju vodku."

Harry nedokázal zabránit svému obočí, aby nevystřelilo vzhůru.

Malfoy se rozverně uculil: „Víš, jaký vliv má alkohol, Pottere?"

„Ano. Dělá z hajzlů ještě větší hajzly," řekl Harry a myslel při tom na svého strýce.

Malfoy se zachechtal. „Zásah, ale já mluvím o mnohem osobnějších věcech. Předpokládám, že jsi alkohol ještě neochutnal, protože, přiznejme si to, jde o tebe. Dovol, abych ti to osvětlil, Pottere. Ten efekt není trvalý, ale během doby, kdy ti alkohol proudí v žilách, může otupit bolest, kterou cítíš. Poskytne ti možnost útěku, což je mimochodem něco, co jsi, vzhledem ke svému běhu se snahou být neviditelný, podle všeho hledal. Tak co tomu říkáš?" zeptal se a lákavě zamával lahví. „Chce náš zlatý chlapeček utéct?"

Harrymu nedalo žádnou práci se rozhodnout; toužil po útěku z nastalé situace dřív, než mu dojdou všechny její důsledky. Přikývl téměř bez zaváhání.

Malfoy se ušklíbl a odtáhl lahev stranou. „Na to zapomeň. Když už se chystám poskvrnit nevinnost zlatého chlapečka trochou chlastu, vyrážíme do Prasinek, ať se můžeš ztřískat pořádně."

Harry ho následoval do tmavého tunelu se směsicí nervozity, nadšení a zoufalství. „Ale ještě nám není osmnáct," protestoval.

Malfoy se rozesmál naplno a uchopil Harryho kolem ramen. „Pottere, dneska večer nech mluvení na mě, jo? Jenom se usaď, bav se a snaž se nevypadat příliš provinile."

* * *

Po několika hodinách se ti dva pomalu vraceli podzemní chodbou zpět do Bradavic. Harry klopýtal a ztěžka se opíral o Draca, který se ho sice snažil podpírat, ale bylo to vzhledem k jeho značné opilosti dost náročné.

„Víš ty co? Víš ty co?" vyrážel ze sebe Harry, chichotal se a skoro se skácel k zemi. „Nikdy dřív jsem nebyl opilý!"

Draco se tomu zasmál a téměř je oba nasměroval do zdi. „Neříkej, Pottere."

„Cítím se... těžký," pronesl Harry s náznakem definitivnosti v hlase, jako kdyby právě vyřešil velmi složitý problém. „Chystáš se mě tu nechat? Mohl bys, protože mě nenávidíš, a já si to zasloužím, protože jsem tě zklamal."

„Čím jsi mě zklamal, Pottere?" zeptal se Draco a postrčil Harryho dopředu.

Harry potřásl hlavou a máchl rukou do vzduchu, až téměř plesknul Draca přes tvář. „Nevím, čím to je. Lidi jsou ze mě zklamaní. Měl bych... měl bych si udělat... jasejimžíká... vizitky," zachichotal se. „´Harry Potter... Zklamání.´ Tohle na nich bude. Dám ti jednu, jo? Žes mi dneska pomáhal, tak dám. Dám ti jednu jen pro tebe," prohlásil najednou naprosto vážně, jako kdyby sliboval Dracovi něco velice důležitého. Ten nad tím pozvedl obočí.

„Co přesně mi dáš, Pottere?" zeptal se pobaveně.

Harry potřásl hlavou a znovu se začal chichotat. „Cokoliv, co jsem řekl. Famfrpál. Dávám ti famfrpál... nebo přeměnírování."

Draco se musel zastavit, protože se svíjel opileckým smíchem. „Dáváš mi famfrpál? A... a... tamto!"

Harry se tak rozesmál, až upadl na zem, a Draco ho musel vytáhnout zpět na nohy.

„Máme problém, Pottere. Rodinky jsou roztroušené po celém hradě včetně kolejí a ty jsi na hadry. Nechal bych tě tu bloumat, ale nechci v tom být zapletený a myslím si, že právě teď tajemství zrovna dvakrát neudržíš. Máš ponětí, kde bych tě mohl nechat, aniž bys tam narazil na spolubydlící nebo jejich rodiny?" zeptal se.

Harry se nad tou otázkou hluboce zamyslel, a pak nadšeně praštil Draca do ramene. „Už vím! Už vím! Komnata nejvyšší potř-tamtoho. Nevím. Schůzek BA."

„Víš, kde to je?" zeptal se Draco s nadějí.

„Jo, jo, vím," přikývl jistě Harry. „Zůstaneš?"

„Těžko, Pottere. Dal jsem si za úkol zbavit tě blbé nálady a ten úkol je splněný. Teď mám akorát starost, jak tě dostat do té komnaty bez nějakých nepříjemných odboček," poznamenal Draco unaveně.

„Máme můj plášť," nadhodil stručně Harry.

„Ano, ale zvuky skrýt neumí a ty podle všeho nedokážeš sklapnout."

„Ty sklapni," řekl Harry, ale zloba v tom nebyla.

Brzy měli plášť přehozený přes sebe a zamířili do chodeb zaplněných rodinami, přičemž se snažili vybírat takové trasy, na kterých bylo co nejméně lidí.

Zvládali to dobře, dokud se před nimi zpoza rohu nevynořili Fred s Georgem a oni nevrazili přímo do nich. Vzápětí přistáli na zadku a vybuchli hlasitým opileckým chechtotem.

„Harry?" zeptal se Fred starostlivě, kdy uviděl dva páry nohou a dešifroval, jaký smích to slyší.

„Ššš... šššt... nemůžou nás vidět, když nemluvíš," zašeptal někdo pod pláštěm.

George se naklonil dopředu a plášť zvedl. Když spatřil nejen podle všeho opilého Harryho, ale i pod obraz sťatého Draca Malfoye, obočí mu vyletělo vzhůru.

„Harry! Co se stalo s Remusem?" zeptal se Fred se zájmem. George mezitím vykoukl za roh, aby se ujistil, že zbytek rodiny je stále ještě zabraný do hovoru s profesorem Kratiknotem.

Oba kluci se nejistě vyškrábali na nohy. Harry zvedl ruku, aby se opřel o Fredovo rameno, ale minul ho a zakymácel se. Fred ho zachytil, ale Harry si podle všeho ničeho nepatřičného nevšiml a poplácal Freda po rameni.

„Frede, Frede, Frede," opakoval a vrtěl při tom hlavou, jako kdyby mluvil s nějakým prostomyslným hlupákem, „měl na práci důležitější věci než tohle." Rozmáchle se ohnal rukou. „Protože jsem ho zklamal. Jsem ne... ne... neschopný a každého zklamu. Třeba Rona. A vaši rodinu. Musím se omluvit," řekl a vydal se směrem k rohu, ale Fred po něm chňapnul, aby ho udržel mimo dohled, a bezradně se podíval na své dvojče.

„No, já jsem tady skončil," prohlásil Draco a vyrazil jen lehce vrávoravou chůzí směrem ke zmijozelské koleji.

„Do prdele, Frede, nemůžeme dopustit, aby ho někdo viděl v tomhle stavu," konstatoval George očividný fakt.

A samozřejmě, že se objevil někdo, zdánlivě horší než celá rodina Weasleyových.

„Co se tady děje?" zeptal se Snape, ruce založené na hrudi. Očima překvapeně studoval Harryho, který se kymácel na místě. Nemohl tomu uvěřit; nebelvírský zlatý chlapeček byl opilý.

„Ehm, nic, pane profesore," zkusil to George.

„Kdybyste byli ještě zdejšími studenty, odebral bych vám body za lhaní," pronesl hrozivým hlasem. „Kde je Lupin?"

Fred si povzdechl: „Nepřišel."

Snapeovy rty se sevřely vztekem na vlkodlaka. „A tohle je způsob, jakým se Potter rozhodl vyrovnat se situací?" zeptal se posměšně.

„No, klíčovou roli v tom hrál jistý Draco Malfoy... Harry, pšt," vyhrkl spěšně Fred, když se Harry snažil zavolat na Rona.

Snape si povzdechl a potřásl hlavou: „Přenechte ho mně."

Dvojčata vypadala při té představě zděšeně. „Pane profesore," začal George, „myslím, že ne..."

„Nemáte moc na výběr. Porušil pravidla a já jsem jeho profesor. Kromě toho se domnívám, že už sem míří vaše rodina," řekl Snape, který zaslechl pomalu se přibližující hlasy.

„Prosím, neztrapňujte ho, pane," zaškemral Fred s povzdechem a neochotně přistrčil Harryho směrem k mistru lektvarů.

Snape vzal Harryho za paži a táhl ho k tajné chodbě, která vedla do podzemí, zatímco dvojčata se snažila zastavit postup zbytku jejich rodiny.

Jakmile se ocitli z dohledu a pustili se dolů po schodech, Harry se zachichotal pokaždé, když zakopl. Snape zavrtěl hlavou.

„Pottere, vy jste naprostý pitomec."

V době, kdy dorazili do Snapeových soukromých komnat, Harryho nálada se změnila do té, o které Snape předpokládal, že ho prvotně přivedla k pití. Nevěděl, co má dělat, takže se řídil svým prvním instinktem začít ho peskovat za pošetilé chování.

„Doufám, že si uvědomujete, jakého idiota jste ze sebe před dvojčaty Weasleyovými a pravděpodobně i před panem Malfoyem udělal. Měl byste děkovat bohům, že jste si to nenamířil do kanceláře ředitele, nebo ještě lépe nebloumal v opilecké apatii sem a tam. Jsem si jistý, že Molly a Artur Weasleyovi by vás takhle moc rádi viděli. Ale to ne, místo toho se s vámi musím zaobírat právě já. Jaké potěšení," vyplivl sarkasticky. Chystal se ve své tirádě pokračovat, ale Harry si připlácl ruku na pusu a celý zelený se hnal do koupelny, kde za sebou zabouchl dveře.

Snape sebou trhl, když zaslechl zvuky dávení.

„Ach ano, mám to ale štěstí," zamumlal trpce.

Když se dávení změnilo v tlumené vzlyky, nedokázal se Snape už na chlapce tolik zlobit. Po několika minutách nerozhodnosti jemně zaklepal na dveře koupelny, nečekal na odpověď a vešel.

Harry seděl u zdi, kolena přitažená k hrudi a rozmazával si dlaní po tváři stopy slz v marném pokusu je setřít. Smutně ke Snapeovi vzhlédl, ve tváři výraz poraněného zvířete. Snape si byl jistý, že je stále opilý, i když už trochu jinak než předtím.

„Nepřišel," zakňučel, když Snape opatrně poklekl vedle něj. „Nepřišel."

Když si Harry objal kolena a přitáhl si je k bradě, jako kdyby se snažil chránit před krutým světem, Snape pocítil záchvěv lítosti. Chlapec vysílal ke Snapeovi zoufalé pohledy, tiše prosící o něco, co Snape nevěděl, jak dát.

„Tak vstávat, Pottere, dneska budete spát tady," řekl, uchopil Harryho za paži a opatrně ho vytáhl na nohy. Harry si otřel obličej do rukávu, svěsil hlavu a nejistě zamířil za Snapem do obývacího pokoje. Ten s mávnutím hůlky přivolal přikrývku a polštář a upravil pohovku tak, aby byla pro Harryho jakž takž použitelná.

Chlapec se na ni posadil a nepřítomně zíral na konferenční stolek. Občas mu po tváři sklouzla slza. Snape nevěděl, co má dělat. Do takové situace se netoužil dostat. Neměl ponětí, jak se vypořádat s emocemi sklíčených puberťáků. Musel pryč.

„No, Pottere, zůstaňte tady a zkuste se trochu vyspat. Musím se jít věnovat rodičům kroužícím mi po třídě. Za chvíli budu zpátky. Žádné čmuchání a do postele," dodal nejistě v naději, že to znělo dostatečně přísně a autoritativně, a opustil svoje komnaty tak rychle, jak jen dokázal.

Když se po několika hodinách, během kterých vysvětloval rozzlobeným rodičům, proč považuje jejich děti ohledně výroby lektvarů za nešiky, vrátil, tiše vstoupil do svých komnat a očima okamžitě zabloudil k Harrymu. Chlapec ležel na pohovce stočený do klubíčka a mírně se třásl v důsledku sklepního chladu, protože mu přikrývka sklouzla na podlahu.

Snape ji zvedl a přehodil ji přes spícího mladíka. Povzdechl si a pak deku kolem něj pečlivě zastrkal, aby se ujistil, že znovu nespadne.

Na moment se zastavil a pozoroval chlapce, který býval prokletím jeho života. Když teď spal nebo se spíš propadl do bezvědomí, nevypadal ani z poloviny tak otravně. Ve skutečnosti se zdál mnohem mladší a nevinnější a vyhlížel zranitelněji než prvňák, kterému se stýská po domově.

Snape pocítil náznak ochranitelskosti a to ho natolik vyvedlo z míry, že prakticky prchnul do své ložnice, aby mezi sebe a onoho ztraceného chlapce postavil zavřené dveře.

Druhý den ráno neohroženě nakráčel do obývacího pokoje. Když uviděl, že Harry ještě stále spí na pohovce, zaváhal. Obešel gauč a opatrně se na chlapce zahleděl. Ve spánku vypadal bezbranně, ne jako ten arogantní zachránce kouzelnického světa. Při zjištění, že ani alkoholový spánek nepostačoval k odstranění příznaků úzkosti z chlapecké tváře, se Snape zamračil. Harryho čelo zůstalo i teď lehce svraštěné a paže ochranitelsky obtočené kolem těla.

Snape se rozhodl nezachovat zbaběle a nevyklouznout z komnat dřív, než se chlapec probudí, aby snad zabránil rozpakům. Kromě toho musel někdo toho puberťáka poučit o požívání alkoholu, když očividně neměl po ruce žádnou rodičovskou autoritu, nebo aspoň nějakou takovou, která by neměla plno práce s tuctem vlastní dětí. Jenomže nevěděl, jakým způsobem má někoho vhodně vzbudit, tak se prostě rozhodl dělat spoustu rámusu v kuchyni a doufat, že to zabere.

Když rachotil s konvicí na kávu a se skleničkami a hlasitě objednával přes krb snídani, zaslechl z pohovky zasténání.

Poté, co šel ke stolu prostřít příbory, zjistil, že Harry stojí u dveří, značně pobledlý a plný úzkosti.

„Umím si představit, že patrně máte trochu kocovinu," pronesl Snape bez známky jakékoliv emoce v hlase. Nežil v iluzi, že studenti někdy nepili, a celá tahle situace by ho ve skutečnosti poměrně dost pobavila, kdyby ovšem okolnosti, které k pití vedly, nebyly tak hrozné. Při pohledu na Harryho ztrápenou tvář se Snape rozhodl vzít ho na milost a mávnul rukou směrem k židli. „Sedněte si, pane Pottere."

Harry se opatrně posadil na židli a zíral na hromadu jídla před sebou. Zelenkavý nádech jeho obličeje dával najevo, že není příliš ve stavu dotyčné jídlo pozřít. Vzhledem k tomu, že Snape věděl o tom, jak naléhavě potřebuje Harry pořádně jíst, vytáhl ze skříňky protikocovinový lektvar a trochu ho nalil do skleničky, kterou s bouchnutím postavil přímo před něj. Harry sebou při té ráně škubnul.

„Vypijte to, pane Pottere," nařídil a usadil se na židli stojící naproti chlapci.

Harrymu se při pomyšlení, že by měl tu sklenici nazelenalé břečky vypít, udělalo nevolno. Napadlo ho, jestli to není nějaký druh trestu. Snažil se zvednout skleničku ke rtům, ale cítil, jak se mu zvedl žaludek. „Myslím, že nemůžu," přiznal slabě.

„Prostě to polkněte najednou," poradil mu Snape zběžně pročítající titulky v Denním věštci. „Byl bych radši, kdybyste mi nepozvracel stůl, takže pijte."

Harry si zacpal nos, zavřel pevně oči a vypil tu věc tak rychle, jak jen mohl. Na kratičkou děsivou chvíli si myslel, že to všechno vyvrhne na profesorův stůl, ale nevolnost náhle pominula a vzala s sebou i bolestivé bušení v hlavě.

„Děkuji, pane profesore," řekl hlasem, o kterém věděl, že je plný studu. Sklopil oči k prázdnému talíři před sebou. „Děkuji za všechno, opravdu. Za to, že jste nedopustil, aby mě viděl zbytek Weasleyových, za to, že jste mě nechal tady, a vůbec za všechno. Omlouvám se, že jste měl se mnou včera v noci takovou práci. Vážně jsem měl v plánu spát v Komnatě nejvyšší potřeby nebo někde jinde stranou..."

„Ano, pane Pottere, to byl mnohem lepší nápad. Zkonzumovat velké množství alkoholu a zalézt na nějaké místo, kde by vás nikdo nemohl najít, kdyby se ukázalo, že máte otravu alkoholem. Ano, opravdu to vypadá, že jste si tu noc celkem dobře naplánoval," odsekl Snape sarkasticky.

Harry ztěžka polkl a přikývl, uznávaje tak výpadek rozumného uvažování.

„Nijak mě netěší vidět nějakého studenta potulovat se po chodbě pod vlivem alkoholu a ještě méně mě těší muset mu osobně zabránit, aby přivedl do rozpaků sebe, svou kolej a celou školu..."

„...před očima všech přítomných rodičů," dokončil Harry nešťastně. Nepochybně si připomněl, že on sám žádnou rodinu, kterou by do toho výčtu mohl zahrnout, nemá. Opřel si lokty o stůl a zabořil hlavu do dlaní. „Co si Fred a George pomyslí..."

Nad tím musel Snape protočit oči. „Proboha, Pottere, dvojčata Weasleyovi jsou nechvalně proslulá všemi druhy neplechy včetně konzumace alkoholu. Vidět jejich kamaráda opilého pod obraz pro ně není nijak nový jev. Nicméně jsem si jist, že oba mají aspoň jednu mozkovou buňku, a když je dají dohromady, pravděpodobně si mohou vyvodit závěr, jaké důvody stojí za vaším chováním, a možná by si o vás mohli dělat starosti."

Harry začal vypadat ještě zaraženěji. Bylo zcela zřejmé, že to nechápe, a znepokojovalo ho, že by si o něj lidé opravdu mohli dělat starosti.

„Pane?" zeptal se Harry opatrně. „Předpokládám, že asi nevíte, jestli Remus včera večer na poslední chvíli nedostal nějaký úkol od Řádu, že ne? Vím, že asi ne, ale jen jsem uvažoval, jestli to nevíte." Upřel na Snape prosebný pohled.

Snape si povzdechl a rozhodl se, že pravda bude nejlepší volbou. Doufejme, že to vtluče do toho puberťáka trochu rozumu. „Ne, ředitel se výslovně ujistil, že bude mít na rodičovský večer volno."

Harry trhaně přikývl a začal si pohrávat s lemem košile. „Jo, jo, já si to myslel... jen... jen jsem doufal..." Odkašlal si a rozhodným gestem si uhladil košili. „Takže jaký bude můj trest?" Náhle zbledl a jeho oči se úpěnlivě spojily se Snapeovými. „Nebudu vyloučený, že ne?" vyhrkl polekaně.

„Pane Pottere, kdyby měli být bradavičtí studenti pro takové aktivity vyloučeni, pochybuji, že by polovina školy absolvovala," odpověděl Snape. Harry se s viditelnou úlevou sesunul zpět na židli. „Řekl bych, že když to bylo vaše první provinění a byl v něm očividně zapojený jeden z mých vlastních studentů, můžeme se zařídit bez toho, aby se v tom nějak angažoval ředitel školy nebo ředitelka vaší koleje."

Harry na něj zůstal nevěřícně civět. „Vážně?" zeptal se se stěží skrývanou nadějí.

„Pokud dodržíte vaši část dohody," pokračoval Snape rozhodně.

Harry k němu vzhlédl s obavami: „A o jakou dohodu půjde, pane?"

„Pro začátek je tady asi tak tuna jídla. Nandejte si na talíř a pusťte se do toho. Už jste vynechal příliš mnoho jídel," řekl Snape neutrálně a snažil se používat svůj nonšalantní tón na to, aby zabránil Harrymu v úvahách, že se o něj ve skutečnosti stará.

Harry váhavě poslechl příkaz a čekal, kdy přijde skutečný trest.

Zatímco Harry jedl, Snape začal nastiňovat pravidla.

„Zaprvé už žádné vynechávání jídel ve Velké síni; nezajímá mě, jestli jste údajně jedl jinde. Pokud půjde některý z vašich kamarádů na jídlo do Velké síně, připojíte se k němu a bez přemlouvání. Pokud tam nikdo z vašich kamarádů nepůjde, přidáte se k nim u jídla tam, kde si ho dají." Snape počítal, že by chlapcovi kamarádi mohli dohlédnout na jeho stravovací návyky, a pokud by byl Harry nucen připojit se k nim při jídle, možná by to mohlo trochu oživit jejich přátelský vztah, který – jak si Snape všiml – byl v poslední době poněkud napjatý.

„Ale, pane," protestoval Harry chabě, „ehm, Hermiona a Ron mají teď přes den svoje vlastní spády; víte, randí spolu a tak. Jsem teď tak trochu páté kolo u vozu. Kdybych začal chodit na jídlo, bylo by to opravdu trapné, protože pak bych si musel chtě nechtě buď sednout k nim, nebo schválně jinam a to by bylo trapné nebo nevhodné a..."

„Přesto jde o součást dohody. Pokud nechcete, abych poslal Lupinovi ohledně rady v této situaci sovu," pohrozil Snape mírně. Pokud bude muset využít chlapcovy slabosti, aby se ujistil, že se to dítě nepřivede do záhuby, pak to udělá.

Harryho oči se rozšířily leknutím a zběsile zavrtěl hlavou.

„Tak dobře. Také začnete víc spát. Myslím, že zalézt do postele bez knížek jakéhokoliv druhu v jedenáct večer během týdne a do jedné hodiny o víkendech je více než férové."

Harry otevřel pusu dokořán: „Předepisujete mi, kdy mám chodit spát?"

Snape vyzývavě pozvedl obočí.

„Ale co když mám hodně domácích úkolů? Myslím, že učitelé nepřijmou výmluvu typu ´omlouvám se, opravdu jsem to chtěl dokončit, ale musel jsem se řídit předepsaným časem spánku,´" bránil se Harry.

„Pokud si uděláte domácí úkoly před jakýmkoliv studiem navíc, budete v pohodě," prohlásil Snape s jistotou.

„Ale moje známky..." začal Harry zoufale.

„Nezabije vás, když nebudete v každém předmětu první, pane Pottere, ale mohlo by vás zabít, kdybyste pokračoval v tomhle šílenství," pronesl Snape s náznakem definitivnosti v hlase a s nadějí, že Harry nezačne o povaze těchto „trestů" přemýšlet. Poslední věcí, kterou potřeboval, bylo, aby si někdo myslel, že měkne a začíná si dělat o někoho starosti. Zejména o Harryho Pottera. Už samotná ta myšlenka způsobovala, že měl chuť se napít.

Harry zbědovaně přikývl.

„A abych se ujistil, že dodržíte svoji část dohody, promluvím si o tom krátce s Grangerovou a Weasleym," dodal Snape.

Harry na něj vrhl zuřivý pohled: „Přimějete Hermionu a Rona, aby mě špehovali?"

„Nejde o špehování, když víte o tom, že to dělají," řekl Snape klidně.

„Ale to nemůžete. Nejsme si už tak blízcí, jako jsme bývali. Bylo by to trapné. Nemyslíte, že mají dost svých vlastních starostí i bez toho, aby mě hlídali jako mimino?"

„Pochybuji, že to budou vnímat takhle. Vypadá to, že si o vás dělají docela starosti."

Harry si hořce odfrkl a zachrčel: „Fajn, promluvte si s nimi. Hermiona bude štěstím bez sebe, že se někdo postará, abych ji už nemohl porazit ve studiu, a cokoliv, co udělá radost Hermioně, udělá radost Ronovi."

„Pamatujte, pane Pottere, že se jedná o trest. Jestli se vám ty podmínky nelíbí, mohu povinnost udělit trest snadno přenést na někoho jiného," pronesl Snape temně.

„Ne," vyhrkl Harry rychle a povzdechl si. „Beru to."

„Dobře. A teď dojezte," nařídil Snape a vrátil se ke svým novinám.

„Nemám hlad," hlesl Harry nepřítomně.

Snape pozvedl obočí. „Sotva jste se dotkl talíře. Je mi upřímně jedno, jestli máte pocit hladu. Sníte větší porci. To byla první podmínka vašeho... podílu na dohodě," promluvil opatrně, protože v souvislosti s potřebou normálního Harryho stravování nechtěl použít slovo „trest".

Harry s nechutí snědl ještě trochu jídla, ale Snape zamračeně sledoval, s jakou námahou se snaží polykat. Ten chlapec evidentně v poslední době moc nejedl, jestliže měl jeho žaludek takový problém přijmout tak malé množství živin.

Snape jen doufal, že teď by se mohl dostat na správnou cestu.


Rodičovský večer - část 3.




Autor: Celebony:

Překlad: Jacomo        Beta-read: Calwen

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/2682144/3/Family-Night

Pro moji betušku Ivet - nejen k dnešnímu svátku Smile



Rodičovský večer - část 3.


Autorská poznámka:
Jen bych chtěla v rychlosti zmínit něco, s čím přichází hodně lidí: klasifikační systém. Já si to vykládám tak, že klasifikační systém V (vynikající) – T (trol) je pro NKÚ a OVCE, jelikož s ním Harry nebyl obeznámen, dokud nebyl ve Fénixově řádu odkaz na ty testy (něco jako SAT, ty jsou také odstupňovány jinak). Jejich známkování tedy musí být nastaveno jinak, a i když se přiznávám, že nemám ponětí, jak je obecně nastaven britský školní systém, vybrala jsem si pro zdejší známkování klasifikační systém A až F, nikoliv V až T, protože v této fikci nepodstupuje Harry žádnou z těch výše zmíněných velkých zkoušek. Snad je to takhle jasnější! Doufám, že si všichni užijí tuto kapitolu a ohledně možnosti získat další kapitolu dříve se mrkněte na psavecko/malířskou soutěž na mém yahoo! profilu.


* * *

Po rozhovoru se Snapem vzali Hermiona a Ron svou roli velmi vážně. Hermiona sekýrovala Harryho ohledně jídla, zatímco Ron dělal totéž ohledně spaní, a oba ignorovali naštvané pohledy, které po nich Harry pokaždé vrhal.

Ale Harry začal brzy vypadat lépe, efekt byl téměř okamžitý. Brzy neměl žádné kruhy pod očima, tvář vypadala méně bledá a dokonce to vypadalo, že nabral část váhy, kterou od loňska ztratil. Jistě, stále se ve volném čase učil tak moc, jak to šlo, dokonce u jídelního stolu, ale alespoň měl dostatek spánku a jídla a z ramen mu ubylo trochu tíhy, kterou si na ně naložil.

Snapea překvapilo, když ho Harry vyhledal, aby opětovně požádal o lekce nitrobrany, ale souhlasil, jakmile Harry přiznal, že ho pobolívá jizva a mívá podivné sny, které si pak nemůže přesně vybavit. Sestavili si rozvrh pro tři večery v týdnu a tentokrát se Snape snažil zaměřit na méně konfliktní vzpomínky, protože nechtěl v tuto dobu přidělávat Harrymu další stresové situace.

Všem se zdálo, že by Harry konečně mohl být na dobré cestě uzdravit se ze škod způsobených Lupinem.

* * *

„Harry, neměl bys víc jíst?" naléhala jako obvykle Hermiona, sama už unavená ze snahy přimět Harryho jíst tolik jako každý jiný normální člověk. Její kamarád od učebnice formulí ani nevzhlédl, ale okamžitě si ukousl. Bohužel poté prostě vidličku odložil a Hermiona s Ronem si vyměnili znepokojený pohled.

„Kámo, no tak, ohledně učení při jídle tě neotravujeme, nemohl bys prostě sníst všechno, co ti Hermiona naloží na talíř?" zkusil to Ron.

„Je toho moc," odpověděl Harry bez zájmu a otočil stránku. „Nemůžu za to, že mi ten talíř vždycky přeplní."

„Harry, dala jsem ti toho méně, než kolik jsme měli Ron a já, a ty to nemůžeš dojíst?" zeptala se Hermiona prosebným tónem.

„Prostě nemám dneska večer hlad, jasný? Doženu to později, po té zkoušce," řekl a poklepal prstem na učebnici. Poté si začal pro sebe mumlat instrukce, jak mávat hůlkou a při tom se snažil zopakovat je i prakticky.

Ronovi unikl podrážděný povzdech: „To říkáš vždycky! Vždycky je tu nějaká zkouška, nikdy to neskončí! Nemůžeš se pořád vymlouvat! Ani nevím, jak se ti vůbec během posledního čtvrtletí podařilo přibrat, protože to nevypadá, že bys jedl víc než předtím, jen to děláš ve Velké síni. A pořád vypadáš jako napolovic vyhladovělý!"

Harry vzhlédl od učebnice a na svého kamaráda se zamračil. „Díky, Rone, ačkoliv zbožňuju, když mi někdo říká, jak jsem ošklivý, opravdu si nemyslím, že je to tvoje starost."

„Neříká, že jsi ošklivý, Harry," začala Hermiona jemně. „Vypadáš dobře, jen letos trochu nezdravě a my máme strach, protože víme, že je za tím nějaký důvod."

Harry obrátil oči v sloup, nabodl sousto na vidličku a neochotně ho snědl. „Spokojená?" zeptal se podrážděně a znovu odložil vidličku.

„Ne, nejsem spokojená!" naléhala dál Hermiona. „Pořád dost nejíš! Jsi ve vývinu! Měl bys sníst víc, než kolik toho máš na talíři, a ty nesníš ani to!"

„Nejsi moje matka, Hermiono," odsekl Harry rozzlobeně a pohledem probodl skupinu třeťáků, kteří se zájmem sledovali jejich hádku. Okamžitě odvrátili zrak jinam.

„No, někdo to být musí, protože je zřejmé, že se o sebe nedokážeš postarat!" odsekla rozhořčeně Hermiona.

„Starám se o sebe celý život, děkuji," zavrčel Harry.

„Harry," hlesla Hermiona tiše, tentokrát mnohem soucitněji, „chápu, že opravdu toužíš mít ve svém životě nějakého rodiče, Merlin ví, že si to zasloužíš, ale tohle je příliš vysoká cena. Nestojí to za to."

„Cože?" vyrazil Harry obranně. „Nevím, o čem to mluvíš. Dělám to, protože chci být bystrozor."

„Harry..." začala Hermiona, ale Harry ji zuřivě přerušil.

„A co ty o tom vlastně víš? Vy dva a vaše dokonalé rodiny tu prostě můžete jen tak sedět a říkat mi, že to nestojí za to?" vyštěkl Harry hořce. „Nic o tom nevíte, protože je to pro vás prostě jednoduché. Vaši rodiče jsou na vás vždycky pyšní. No, na mě není pyšný nikdo, jasný? Tak mi promiň, že chci jednou v životě poznat, jaký je to pocit." S klapnutím zavřel knihu, přitiskl si ji k hrudi a zvedl se od stolu.

„Harry," zaprosila Hermiona, hlas napjatý emocemi. Sáhla pro jeho ruce, ale Harry ucukl.

„Mám práci," řekl chladně a odkráčel ven z Velké síně.

Hermiona a Ron si vyměnili v současnosti jim dobře známý pohled plný beznaděje, který odrážel zřejmou skutečnost, že nikdo z nich nemá ponětí, co dělat.

* * *

Ten večer, když Harry dorazil na trénink nitrobrany, ho Snape nejprve usadil k šálku čaje a se zdviženým obočím sledoval, jak se úzkostlivě vrtí na židli. Věděl, že Harry pravděpodobně uvažuje nad tisícem mnohem užitečnějších věcí, které by mohl místo sezení a pití čaje dělat. Bylo jasné, že nebelvír naprosto zapomněl, jak odpočívat.

„Co se stalo dnes při večeři?" zeptal se Snape stroze. Harry málem upustil svůj šálek.

„Nic," zabručel.

„Zdálo se mi, že se v těchto dnech se svými kamarády trochu hádáte," poznamenal Snape klidně.

Harry pokrčil rameny. „Říkal jsem vám, že to není dobrý nápad, abych s nimi jedl." V jeho hlase zazněl slabý náznak obvinění.

„Zřejmě ne, pokud tak do sebe nedostanete víc jídla. Dohoda se mění," pronesl Snape náhle, ačkoliv věděl, že toho impulzivního nápadu bude později litovat. „Zítra večer se ke mně připojíte na večeři v mém bytě a nebudete mít povoleny u stolu žádné knihy."

Harry se na něj zděšeně podíval: „To není fér. Nemůžete mě takhle vydírat věčně!"

Snape mu pohled ostře vrátil. „Zaprvé: pokud by vás našel opilého jakýkoliv jiný profesor, dostalo by se vám mnohem tvrdšího trestu než pravidelně jíst a spát, a zacházeli by s vámi s mnohem menší ohleduplností. Zadruhé: trávím s vámi svůj volný čas, nejen kvůli doučování lektvarů, ale také kvůli nitrobraně. Domnívám se, že byste mi mohl prokazovat trochu více vděčnosti."

Harry s výrazem mírného zahanbení přikývl. „Omlouvám se," hlesl tiše. „To bylo ode mne opravdu hrubé. Jste si jistý, že mě tu chcete mít jako hosta u večeře?" zeptal se váhavě.

„Pokud to zajistí, že sníte veškeré svoje jídlo, a to bude to, co uděláte, pak nebudu mít k vaší přítomnosti námitky," řekl Snape, dávaje si přitom pozor, aby to vyznělo lhostejně. Ale při záblesku sebeuvědomění, který přešel přes Harryho tvář, pocítil bodnutí pochybností, jestli hraná lhostejnost byla dostatečná. Jenže co jiného mohl dělat?

* * *

Harry se šťoural v jídle a sledoval hodiny. Během prvních několika večeří se Snapem se snažil jídlo rychle zhltnout, aby se mohl co nejdřív zase vrátit ke studiu, takže Snape ustanovil, že musí zůstat nejméně hodinu. A zatímco on neměl povolené mít na stole učebnice, jeho učitel očividně ano. Místo odpočinku, který mu to zřejmě mělo přinést, se ale Harry cítil v nastoleném tichu nervózní.

Snape hleděl na chlapce a uvažoval, jestli by si s ním neměl povídat. Koneckonců nevypadal moc uvolněně. Už velmi dlouho neměl na večeři návštěvu a i ty předchozí se týkaly práce. Nebyl si jistý, jak se bavit ve společnosti, kde nebylo nastolené žádné téma k řešení. Během několika předchozích jídel se s Harrym bavil o jediné věci, při které se v chlapcově přítomnosti cítil uvolněně: o škole. Harry mluvil nadšeně o svých předmětech, ale příliš brzy se hovor stáčel k jeho známkám a ne k tomu, co se naučil. Ještě ho napadala jedna věc, o které by mohl on sám mluvit hodiny, ale věděl, že Harry by jeho řeči o lektvarech poslouchal jedině v případě, že by se něco z toho rozhodl Snape použít jako materiál na test, čímž se tato konverzace stala tabu. Domníval se, že by bylo možná lepší zůstat potichu, ale jasně viděl, že to nefunguje. Přesně kvůli tomu se nechtěl dostat do bližšího kontaktu s puberťákem, protože bylo očividné, že se neumí vžít do jeho pocitů, a v tom, o co se začal pokoušet, zoufale selhává.

Nakonec se na něj McGonagallová přece jen obrátila s tím, že si dělá o Harryho starosti. Zřejmě se to pokoušela probrat s Brumbálem, ale nezískala dojem, že by ředitel skutečně pochopil závažnost dění, jelikož si podle všeho myslel, že to, co podniká Harry mimo školu, je fajn, jestliže se díky tomu následně dokáže lépe vypořádat s Voldemortem. Považoval za nepříjemné, že McGonagallová na ředitele kvůli tomu víc nenaléhala a šla místo toho za Snapem, když se jí Harry během jejího doučování zmínil o tom, že s ním večeří.

Snape s velkou ironií poukázal na množství času, po který jí trvalo, než si toho všimla, ačkoliv musel uznat, že on je ve vnímání věcí, jež ostatní nevidí, trénovaný. Byl ale rád, že si toho problému McGonagallová konečně všimla, takže ho mohl přesunout na ni, kam také patřil, ale k jeho zklamání si podle všeho myslela, že Snape je pro tohle tou nejlepší osobou, protože si k němu Harry „jednoznačně vytvořil vazbu důvěry". Snape si byl jistý, že někde narazila na šantu kočičí, protože tohle bylo naprosto směšné. Ale i když se mračil, ušklíbal a dokonce vzpíral, když prohlásila, že se domnívá, že pro výsledek akce bude nejlepší nadále pokračovat v Harryho návštěvách spojených s večeří, uvědomil si, že stále vyžaduje, aby k němu chlapec přišel pokaždé, když ve Velké síni viděl, že Harry několik dní po sobě ignoruje svůj talíř. Ačkoliv byl tímto svým mrzimorským jednáním znechucený, prostě nemohl jen tak sedět a dívat se, jak se ten chlapec pomalu ničí.

„Jaký jste měl den?" zeptal se náhle, čímž způsobil, že Harry překvapeně zamrkal.

„Já?"

Snape obrátil oči v sloup. „Ne, Pottere, ptám se vašeho talíře," odpověděl sarkasticky.

„Celkem fajn. A vy?" zareagoval nebelvír opatrně.

Z nějakého důvodu Snape tak úplně neočekával, že se mu ta otázka vrátí, a byl tím poněkud zaskočen. Koneckonců se ho na to už dlouho nikdo nezeptal. „Průměrný," pronesl stručně.

Harry k němu zvědavě vzhlédl, natolik znuděný, aby opravdu pokládal otázky, které ho napadaly. „Co přesně u vás znamená mít průměrný den? Co děláte kromě toho, že učíte a zastrašujete lidi? Ne že by to neznělo jako vzrušující den..."

Snape ho probodl pohledem a Harry sklonil hlavu, přičemž si ukousl další sousto. Nicméně nevypadal vystrašeně, jen rezignovaně, jako když očekává, že jeho otázky zůstanou bez odpovědi.

„No, vypadá to, jako kdyby moje zastrašování ztrácelo sílu, pokud máte dost odvahy pronášet takové poznámky," poznamenal se zvednutým obočím. Harry překvapeně vzhlédl a jeho výraz se rychle získal nádech pobavení.

„Ale ne, tak to není, slibuju," ujistil ho Harry. „Stále jste velmi děsivý."

„V poslední době se mě zrovna moc nebojíte, pane Pottere," nadhodil Snape ledabyle. „Možná začínám být na vás a na vaše spolužáky trochu měkký. Domnívám se, že budu muset při hodinách trochu přitvrdit, abych zajistil, že neztratím image."

„To opravdu není potřeba," skočil mu Harry s mírným úsměvem do řeči. „Stále máme z vašich hodin hrůzu a moc dobře víme, že pokaždé, když vejdeme k vám do třídy, dostane tam naše morálka, sebeúcta a důstojnost pořádně zabrat, pane. To, že se chovám, jako že se nebojím, je ve skutečnosti obranný mechanismus. Je to nezbytné pro moje duševní zdraví, nebo jsem to tak aspoň slyšel," dodal Harry s pobaveným úsměvem. Když domluvil, ostražitě sledoval Snapea, jako kdyby se snažil zjistit, jestli nezašel příliš daleko.

„Je to tak?" zeptal se Snape se zdviženým obočím.

Harry přikývl: „Samozřejmě. Není třeba se obávat, pane profesore. Mrzimoři si pravděpodobně cvrnknou do kalhot už jenom při pomyšlení na vaše hodiny."

„Děkuji za ujištění, pane Pottere, i když ta poslední představa překročila hranici znepokojení," řekl Snape klidně a napil se vína.

Jakmile znovu zavládlo ticho, Harryho výraz se změnil na sklíčený.

Snape si neohrabaně odkašlal a rychle se snažil vymyslet nějaké otázky nesouvisející s učením. Zeptal by se na famfrpál, ale slyšel, že Harry na začátku roku tým opustil, a nechtěl chlapce ještě víc deprimovat. Kromě toho by toto téma hovoru s největší pravděpodobností vedlo zpět k jeho známkám, protože nebylo žádným tajemstvím, že odešel proto, aby mohl ten čas využít ke studiu. Navíc se Harry pohádal se svými kamarády, takže ani tohle nebylo vhodné téma na rozhovor.

„Umím si představit, že netrpělivě čekáte na konec roku," poznamenal Snape.

„Přijde na to. Doufejme, že si mě Remus vezme k sobě a já nebudu muset zpátky k Dursleyovým. To by bylo skvělé," spustil Harry s náhlým přívalem vzrušení.

Snape se proklel za nadhození tohoto tématu a roztržitě přikývl.

„A vy, pane profesore?"

Snape se znovu zamyslel nad Harryho hluboce zakořeněnou zdvořilostí. Bylo mu dost dobře známo, že většina puberťáků má dojem, že se svět točí kolem nich a že se nemůžou obtěžovat tím, aby se zajímali o někoho jiného. Nebyl si jistý, jestli tento nabízený zájem pramenil z trvalého úsilí odvrátit od sebe pozornost, z tvrzení příbuzných, že není tak důležitý jako ostatní, ze skutečného zájmu nebo z něčeho jiného. Ať už bylo tím důvodem cokoliv, působilo to znepokojivě vzhledem k předpokladu, že lidé mají mít z nevrlého mistra lektvarů panický strach.

„Odpočinek od puberťáků, kteří by si raději šeptali o nejnovějších drbech, místo aby věnovali dostatečnou pozornost tomu nevyhodit do povětří moji učebnu lektvarů? Co myslíte, pane Pottere?"

„Proč potom ještě učíte?" zeptal se Harry trochu podrážděně.

Snape nedokázal spočítat, kolikrát sám sobě položil tutéž otázku.

„Předpokládám, že nacházím potěšení v mučení studentů," pronesl se zlomyslným úšklebkem.

„Ale nepovídejte," zamumlal Harry.

„To bylo co, pane Pottere?" zeptal se vyzývavě Snape.

Harry otázku ignoroval a nasadil při žvýkání jídla zamyšlený výraz. „Já si myslím, že stále doufáte, že potkáte studenty, kteří se budou zajímat o lektvary a budou natolik talentovaní, aby byli hodni vašeho učení, takže z nich budete moci vytvořit nová věhlasná lektvarová jména. Myslím, že jste možná věčný optimista, pane," dodal Harry s omluvným pokrčením ramen.

„Na to nespoléhejte, pane Pottere. A nemluvte s plnou pusou. Je to neslušné."

Harry demonstrativně polkl.

„Správně," přikývl Snape. „Pokud z těchto setkání nezískáte nic jiného, doufám, že si aspoň osvojíte nějaké základní stolovací návyky."

„Vidíte?" nadhodil Harry poté, co se postaral, aby veškeré jídlo nejprve spolkl. „Věčný optimista."

Tvrdý pohled se setkal s drzým úsměvem.

* * *

Večeře nějakou dobu pokračovaly spíše rozpačitě, protože oba opravdu nevěděli, o čem si spolu povídat, ale po čase se trochu uvolnili a během jídla se s menším zdráháním bavili o věcech, které se ten den staly, o Snapeových lektvarových výzkumech, o Harryho domácích úkolech a o podobných tématech. Harry se víc a víc zajímal o Snapeův soukromý život, ale ten popravdě přiznal, že tu není mnoho věcí k vyprávění. Harry ve snaze přimět ho, aby se cítil lépe, přiznal, že svoje letní prázdniny trávil vykonáním domácích prací a pokusy nedostat od Dudleyovy party nakládačku.

Oba se cítili trochu nesví z toho, že si tak rozumějí, jelikož to rozbilo několikero přesvědčení, o kterých si oba mysleli, že jsou pevná jako skála.

Ale Snape se začal stále více obávat, že Harry vypadá vyčerpaněji a vyčerpaněji, a nenápadně se dotázal Rona, jestli jeho spolubydlící chodí včas do postele. Ron trval na tom, že ano.

Ale oba pojali podezření, že něco není v pořádku.

* * *

Ron zasténal a podíval se na hodiny.

„Zatraceně, jsou tři ráno," zabručel, sklouzl z postele a vyrazil do koupelny.

Při zpáteční cestě do postele si povšiml, že je něco jinak. S neblahou předtuchou nakoukl škvírou v závěsech do Harryho postele, poté je úplně rozhrnul a při spatření prázdného lůžka si zklamaně povzdechl.

„Měl jsem to tušit," zamumlal si pro sebe. Rozzlobeně prošmejdil Harryho kufr, aby našel Pobertův plánek, ale vypadalo to, že si ho Harry vzal sebou. Na tom ale nezáleželo, Ron si byl zcela jistý, že ví, kam zmizel.

Hodil přes sebe hábit a naštvaně zamířil ke Komnatě nejvyšší potřeby, aniž by cestou na někoho narazil. Koneckonců bylo dost pozdě i na ty, kteří hlídkovali po chodbách.

Po trojím rychlém průchodu kolem dveří je s trhnutím otevřel. Uviděl, jak Harry vyskočil a podíval se na něj s překvapeným, provinilým výrazem. Ron vešel a zabouchl za sebou dveře, což Harryho přimělo sebou trhnout.

„Děláš to každou noc, že jo?" spustil Ron rozzlobeně. „Předstíráš přede mnou, že spíš, a pak se vytratíš učit. Uvědomuješ si, jak je to směšné?"

„Hele, Rone, mám zítra test a dvě povinné eseje. Navíc jsem se měl asi podívat na třicátou třetí kapitolu kvůli zítřejšímu doučování z přeměňování..."

„Kašlu na to!" zaječel Ron. „Kašlu na tvoje zatracené známky, Harry! Podívej se, co to s tebou dělá! Nemáš chuť k jídlu, protože jsi příliš vystresovaný z toho, jestli už máš konečně z lektvarů lepší známky než Malfoy, nebo protože nedokážeš při věštění nic vidět v té zatracené kouli! A očividně nespíš! A nemáš už vůbec čas na mě nebo na Hermionu, radši ho trávíš s pitomými učebnicemi a poznámkami! A kam tě to dostalo, Harry? Stojí ti to vůbec za to?"

„Jasně, že stojí. Mám mnohem větší šanci dostat se do bystrozorského výcviku..."

„Dej už pokoj s tím zatraceným bystrozorským výcvikem! Koho se tím snažíš oblafnout?" odsekl Ron. „Oba dobře víme, že o ten tady vůbec nejde."

Harry se podíval na Rona tak, jako by ho právě osobně urazil tím, že s ním odmítá hrát jeho hru.

„Už nevím, co mám dělat," řekl Ron a kroutil při tom hlavou. „Jsi můj nejlepší kamarád, Harry, ale naprosto se ti to vymyká zpod kontroly. Budu to muset povědět Snapeovi."

Harryho oči se rozšířily zděšením a on vyskočil ze židle. „To nemůžeš! Řekne Remusovi..." vyhrkl, ale zarazil se dřív, než se mu povedlo prozradit události z minulého rodičovského večera. Podle všeho si Fred a George nechali informace o tom, co se stalo, pro sebe a Harry nijak zvlášť netoužil, aby se jeho kamarádi dozvěděli, že se vypařil z hradu a ztřískal se s Dracem Malfoyem.

„Řekne mu co, Harry?" otázal se Ron s neveselým smíchem. „Že nemáš v některém předmětu ty nejvyšší známky? Že nemáš z testu sto deset procent? Koho sakra zajímá, co si myslí Remus Lupin? Ten chlap je podle mě v pěkných sračkách."

„Není! A sklapni už," zařval Harry. „Já neříkám nic špatného o tvé rodině, tak se nenavážej do mé!"

„Takže Remus je teď tvoje rodina?" zeptal se Ron nevěřícně. „Jak si tohle můžeš myslet, Harry? Nikdy jsi nám neřekl, jak se omluvil za to, že se tu o minulém rodičovském večeru neukázal. Tohle už bylo potřetí, co se na tebe vybodnul!"

Harry vypadal, jako kdyby dostal facku, a k Ronově hrůze se podle všeho snažil nerozplakat. „Něco do toho přišlo," zalhal Harry, ale vyhnul se Ronovým očím. „Ale dorazí na ten další."

„To nemyslíš vážně. Tohle si nemůžeš doopravdy myslet, Harry! Prostě na něj zapomeň! Moje rodina..."

„Tvoje rodina se klidně může motat kolem nás a předstírat, že je strašně zajímá všechno, co dělám! Nejsem případ pro charitu, Rone, nepotřebuju vaši lítost!" zaječel Harry a Ron si uvědomil zvláštní ironii toho, jako by se role obrátily. Bylo zvláštní, že oba měli obavu z toho, aby s nimi jejich okolí nezacházelo jako s případy pro charitu, i když se to vztahovalo k rozdílným okolnostem. „No tak, Rone, neříkej to Snapeovi. Není to tak velký problém a už to znovu neudělám."

Harry byl vždycky špatný lhář a Rona rozzlobilo, že mu dává falešné sliby přímo do očí.

„A pak budeš jen čekat, až usnu, a znovu se vyplížíš ven. Nemůžu na tebe dávat neustále pozor a prostě nevím, co mám dělat, takže to povím Snapeovi a doufám, že bude mít nějaký nápad, jak tě přesvědčit."

„Bože, Rone, nejsi žádná moje zasraná chůva!" odsekl Harry vztekle. „Proč se jednou v životě nemůžeš starat jenom sám o sebe? Myslel jsem, že jsi můj kamarád!"

„Dělám to, protože jsem tvůj kamarád. A víš, Harry, já jsem si myslel, že tě považuju za svého nejlepšího kamaráda, ale upřímně řečeno, já už ani nevím, kdo jsi. Co se stalo s Harrym, který měl tak jako já ve zvyku odkládat domácí úkoly a všechno napůl házet za hlavu? Co se stalo s Harrym, který býval spokojený s jen o něco lepšími než průměrnými známkami? Co se stalo s Harrym, se kterým jsem si užil spoustu zábavy, se kterým jsem si mohl povídat a jen tak se poflakovat?" ptal se Ron zoufale.

„Uvědomil si, že není tak normální jako jeho přátelé a že na rozdíl od nich se nemůže na všechno vyprdnout, protože když nebude brát nic vážně, dostane ho to do problémů," odpověděl Harry chladně.

„Jo? No, měl jsem radši toho původního Harryho," řekl Ron temně. „Jen doufám, že přijdeš brzy k rozumu a uvědomíš si, kdo doopravdy jsi."

„Kdo? Ztroskotanec?" zeptal se Harry tvrdě.

„Ne. Můj nejlepší kamarád. Jestli ho někde potkáš, řekni mu, že ho hledám," pronesl Ron unaveným hlasem, na kterém ale nenesla vinu časná ranní hodina. „Radši si dodělej všechno to učení, co chceš, protože zítra to povím Snapeovi."

Otočil se ke dveřím, ale ztuhl, když za ním začal Harry zoufale žadonit, aby počkal.

„Prosím, Rone," škemral roztřeseně. „Prosím, já udělám cokoliv. Neříkej mu to. Neudělám to znovu. Dám ti své slovo, že se znovu nevyplížím ven. A... a dám ti svůj Kulový blesk."

Ron se prudce otočil čelem ke svému kamarádovi, naprosto ohromený. „Miluješ svůj Kulový blesk," vydechl téměř v hrůze.

„Můžeš ho mít," řekl Harry s očima plnýma zoufalství.

„Dal ti ho Sirius," připomněl mu Ron, jako kdyby na tuhle skutečnost mohl Harry někdy zapomenout.

Harry se roztřeseně nadechl a přikývl: „Já vím. Ale on už tady není. Ale Remus tady je a je všechno, co mám. Když to povíš Snapeovi, všechno bude v háji. Prosím, Rone, můj Kulový blesk se ti vždycky líbil, že jo? Nikdy jsem ti ani nenabídl, aby sis ho půjčil. Teď bude celý tvůj."

„Nechci tvůj Kulový blesk," řekl Ron, který stěží dokázal uvěřit, že se ho Harry vlastně snažil podplatit něčím, co představovalo takovou citovou hodnotu. Ale čím jiným ho měl podplácet? Všechno cenné, co Harry vlastnil, mělo také i citovou hodnotu. Harry prostě nebyl ten typ, který by utrácel svoje peníze za drahé věci, a bylo by mu trapné nabízet Ronovi peníze, třebaže si Ron začínal myslet, že by se Harry neštítil ani toho. „Dobře, když se vrátíš hned teď do postele a odpřisáhneš mi – a tím myslím, že mi dáš jakožto můj nejlepší kamarád čestné slovo – že už se nikdy znovu nevyplížíš uprostřed noci ven, aby ses učil, tak to Snapeovi neřeknu."

Harry vypadal, že se možná rozbrečí úlevou. „Děkuju. Děkuju ti, Rone. Nevíš, co to pro mě znamená. Koupím ti ten nejlepší dárek k narozeninám. Stačí, když mi řekneš, co chceš, přísahám."

„Očividně mě moc dobře neznáš," vyslal k němu Ron ostrý pohled. „Jediné, co od tebe chci, je tvoje slovo."

Harry přikývl a neochotně odpřisáhl, že už se nikdy znovu nevyplíží v noci ven.

* * *

Přesto se Harryho vyčerpání během dne nezmenšilo a Ron žil v neustálé obavě, že Harry svoje slovo porušuje. Sesílal během noci v různou dobu monitorovací kouzla a kontroloval Pobertův plánek, který mu Harry přenechal speciálně kvůli tomu, aby se Ron mohl snadno ujistit, že Harry drží slovo. Zpod závěsů u Harryho postele nikdy nevycházelo žádné světlo. Ron dumal nad tím, jestli Harry leží v noci v posteli a probírá si látku v hlavě, ale s tím toho moc nenadělal, takže doufal, že celkové vyčerpání Harryho konečně dohoní a on si časem zvykne v noci zase spát.

Ale on i Hermiona cítili, že něco není v pořádku, a proto se rozhodli pátrat po příčinách. Za normálních okolností by nikdy soukromí svého kamaráda nenapadli, ale měli strach a byli s rozumem v koncích.

Proto když se Harry odešel jako obvykle učit, oba se provinile začali probírat jeho věcmi, ačkoliv si nebyli jistí, co mají hledat.

Netrvalo dlouho, než Ron něco našel.

„Tady jsou dopisy od Remuse," řekl, když šátral v malinké hromádce papírů. Posadili se bok po boku na okraj Harryho postele a s hrůzou se začetli do dopisů.

„Merline, poslechni si tohle," vyhrkla Hermiona znechuceně a začala číst úryvek. „Harry, jak po mně můžeš chtít, abych ti odpustil, že jsi způsobil smrt mého nejlepšího přítele, pokud se vůbec nesnažíš napravit to, co jsi udělal? Pokud mi dokážeš, že pracuješ na nápravě nedostatku úsilí, které jsi vloni vložil do hodin nitrobrany, tak dorazím na tu rodičovskou akci. Pokud se letos opravdu zaměříš na učení, možná přestaneš být strůjcem smrti a začneš jí předcházet."

„Jo, minule v podstatě řekl Harrymu, že to, co dělal během posledního čtvrtletí, je nedostatečné, a jestli opravdu chce dokázat, že toho lituje, naučí se taky nitrobranu. A poslechni si tohle: V tomto čtvrtletí bych opravdu rád viděl, že pracuješ. Už žádné další flákání. Chtěl bys přece, aby na tebe tvoji rodiče byli pyšní, ne?" Ronův hlas při čtení získal ledový odstín. Právě teď měl chuť Remuse za tohle na místě uškrtit. „Píše, že minulý rodičovský večer nepřišel, protože zjistil, že Harryho výsledky nebyly dostatečně přesvědčivé. Zatracená práce, není divu..."

„Co to tady vy dva sakra děláte?" ozval se rozzuřený hlas. Hermiona a Ron ztuhli a provinile pohlédli na Harryho, který jim z ruky vytrhl dopisy.

„Myslel jsem, že jsi plánoval se jít učit," plácl Ron.

„Jo. Dokud mi kouzlo nedalo vědět, že se mi někdo hrabe v šuplíku! Myslel jsem, že to bude Colin nebo nějaký jiný fanoušek z okolí! Nemůžu uvěřit, že jste to vy dva! Myslel jsem, že vás můžu pokládat za své kamarády!" ječel Harry a ve tváři měl vepsán výraz zrady. „Tohle jsou mé soukromé věci! Jak jste se v nich mohli jen tak hrabat a číst mé dopisy?"

„Jen jsme chtěli vědět, co se děje, Harry!" bránila se s křikem Hermiona. „Už se s námi nebavíš. Když se tě zeptáme, tak nás odbudeš. Jak jsme to měli jinak zjistit?"

„Stejně to není vaše starost!" zařval Harry.

Je to naše starost, protože jsi náš nejlepší kamarád a my máte o tebe hrozný strach!" vykřikl Ron.

Kamarádi se vzájemně respektují! Neprohrabávají si věci! Přestaňte s tím předstíráním kamarádství a přiznejte se, proč se mi doopravdy hrabete ve věcech!"

„Harry, neblázni, to přece není přetvářka. Jsi náš kamarád!" naléhal dál Ron.

„Bože, neřekl jsem to dost jasně? Už se mnou nemusíte kamarádit!" vykřikl Harry divoce.

Druzí dva na něj zůstali nevěřícně zírat.

„Co tím chceš říct, že s tebou nemusíme kamarádit?" zeptala se Hermiona vyděšeným tónem.

„Vím, že se kolem mě motáte, protože vás Snape požádal, abyste na mě dávali pozor, a protože si myslíte, že se o sebe nedokážu postarat. Ale já to dokážu, takže už mě dál s sebou nemusíte tahat jako ocásek nebo předstírat péči," prohlásil Harry. Znělo to zároveň rozzlobeně, zmateně i poraženecky.

„Harry, ne..." začala Hermiona, v očích slzy, ale Harry ji přerušil tím, že po nich ony inkriminované dopisy mrsknul.

„Tak víte co? Dobře. Chcete si to strašně moc přečíst? Klidně můžete. Můžete pak utíkat podat hlášení Snapeovi a splnit váš malý úkol. Kašlu na to," řekl Harry a znělo to tak vyčerpaně, že Hermiona opravdu začala plakat. „Musím teď na lekce nitrobrany a až se vrátím, ať jste radši hotovi, protože už se s vámi nechci znovu bavit."

Harry téměř vyběhl z místnosti a zanechal Hermionu a Rona s pocitem zděšení, že možná právě ztratili svého nejlepšího kamaráda.

* * *

Snape otevřel dveře, a když spatřil Harryho, okamžitě ho zasáhly obavy. Nechal chlapce vejít a pozorně ho sledoval. Harry byl evidentně kvůli něčemu značně rozrušený.

„Pane Pottere..."

„Profesore Snape?" zeptal se chlapec téměř zoufale. „Můžu vás požádat o laskavost?"

„Požádat mě můžete, ale je možné, že vaší žádosti nevyhovím," odpověděl Snape a ostražitě sledoval, jak se chlapec pokouší ovládnout svoje emoce.

„Prosím," zaškemral, „jen... než dneska večer začneme s výukou, můžete se podívat na nějakou mou šťastnou vzpomínku, abych si ji mohl prohlédnout? Bez snahy ji skrýt, jen si ji prohlédnout?"

Snapea ta žádost překvapila a nemálo rozrušila. Působilo to dojmem, že Harry upadl do takového druhu deprese, kdy si nedokáže vybavit žádné své šťastné vzpomínky.

„Máte na mysli nějakou konkrétní?" otázal se neurčitě, ačkoliv na odpovědi netrval.

Harry přikývl a zaškemral: „Když mě Remus učil vytvořit Patrona a říkal mi, že je na mě pyšný." Jeho zoufalství převážilo nad jeho rozpaky z takové žádosti.

Snape se zamračil. Tohle rozhodně nebylo to, co Harry právě teď potřeboval. Připomínku toho, jak na něj byl Lupin hrdý. Nechtěl Harryho tlačit do ještě většího odhodlání získat Lupinovo uznání.

„Nechám vás nahlédnout do příjemné vzpomínky, ale vyberu, která to bude," navrhl dohodu Snape.

Harry vypadal, jako kdyby se chystal přít, ale rozmyslel si to a trochu zklamaně přikývl.

Snape ho nasměroval k židli a zahleděl se do široce rozevřených smaragdových očí. Tolik bolesti, pomyslel si, ale pak odsunul svůj soucit stranou.

„Legilimens."

Rychle našel to, co hledal, něco mnohem lepšího, co bylo vhodné Harrymu připomenout.

Ron a Harry seděli u krbu v nebelvírské společenské místnosti, smáli se, jedli sladkosti a hráli šachy. Trochu hru vylepšili tím, že označili jednotlivé figurky jmény osob, které znali, takže se smyslem hry stalo nejen vyhrát, ale také zachránit ty, které měli v oblibě a zbavit se těch, které ne.

„Měl bych obětovat svého jezdce, ale jsem to já," zamumlal Ron, zatímco promýšlel další tah.

„A jaj, Rone, dávej si větší pozor," smál se Harry. „Millicent Bullstrodeová je ti v patách," řekl a ukázal na bílého střelce stojícího poblíž Ronova černého jezdce. „Myslím, že tě jde pozvat na rande."

Ron se ušklíbl a rychle se snažil přijít na způsob, jak tamodtud svou figurku dostat, i kdyby to znamenalo, že si tím zničí tah.

„Měli byste se radši jít učit než hrát tyhle hloupé hry," pokárala je Hermiona mírně.

„No, Hermiona právě padla za oběť Malfoyovi," prohlásil Ron a táhl svou královnou tak, aby se dala vzít, i když to představovalo okamžitý konec jeho šancí na výhru.

Pod Hermioniným rozhořčeným pohledem se Harry a Ron rozesmáli.

Snapea zarazilo, když ho Harry vytlačil ze své mysli.

„Už to nejsou mí kamarádi," pronesl Harry hlasem plným rezignace.

„Co se stalo?" zeptal se Snape znepokojeně.

„Jsem si jistý, že vám to všechno vypoví, ale já bych pro jednou raději trávil svůj čas učením, jak udržet Voldemorta mimo moji hlavu než znovu prožíváním pitomých hádek." Harry vstal s výrazem děsivé definitivnosti. „Už nebudu jíst ve Velké síni. Budu si brát jídlo z kuchyně."

Tohle Snapea rozhodně překvapilo. „Dohodli jsme se..."

„Dohodli jsme se, že budu jíst se svými kamarády. No, já žádné kamarády nemám, takže by nemělo vadit, kde budu jíst."

„Tohle není smlouvání, pane Pottere."

„Jestli to povíte Remusovi, tak prostě řeknu, že lžete a že se mě snažíte zdržovat od učení," pronesl Harry s lítostí. „Podívejte se, pane profesore, já se nechci stavět proti vám, ale už tam prostě nemůžu jíst. Opravdu bych s vámi rád pokračoval v nitrobraně, ale můžu jít na doučování k Brumbálovi, pokud vy se rozhodnete pro opak."

„Tak budete večeřet se mnou," rozhodl Snape.

„To nejde, vzpomínáte? Minule jste říkal, že jste se dostal blízko k tomu, aby lektvar, který vynalézáte pro Řád, fungoval a nemáte čas na nitrobranu a zároveň na společné večeře. Dal bych přednost nitrobraně a večeřím o samotě." Snape se frustrovaně zamračil a Harry pokračoval: „Podívejte, vy máte hodně práce, mám hodně práce. Budu jíst, fakt budu, ale nedělejme z času jídla něco, co budeme oba nenávidět."

Snape se na něj přísně zahleděl. „Jestli zjistím, že nejíte, a já se dozvím, když ne, tak vám nastane peklo, rozumíte, pane Pottere?"

„Rozumím."

* * *

Harry se snažil najít si čas na jídlo, ale když ho měl před sebou, žaludek se mu zkroutil panikou z nějakého testu nebo úkolu, takže toho do sebe nedokázal moc dostat. Také našel nějaká kouzla, která mu umožňovala rozsvítit si v posteli, aniž by světlo pronikající pod závěsy upozornilo Rona, který ho kontroloval, že je vzhůru. Zároveň měl kouzlo, které mu namísto plánku dávalo vědět, že se k němu Ron přibližuje. Přestože byl na Rona naštvaný, měl pocit, že by měl alespoň technicky dodržovat svůj slib. Nevyplížil se učit ven od doby, kdy ho o to Ron požádal... učil se v posteli. Po jejich hádce řekl Ronovi, aby vypadl a nechal ho na pokoji, ale taky nechtěl, aby vykládal Snapeovi, že moc nespí.

Už nějakou dobu používal maskovací kouzla, která zakryla tmavé kruhy pod očima a bledou barvu jeho tváří. Když si poprvé uvědomil, jak průsvitně vypadá kůže na jeho tváři a jak je mu oblečení mnohem volnější než dřív, snažil se víc jíst, ale následkem toho, jak se nutil do jídla, když byl šíleně nervózní ze zkoušek a z testů, bylo, že ho prostě pak zase vyzvracel. Zbývalo mu už jen pár týdnů. Může na tom zapracovat přes léto. Protože když to všechno zvládne, Remus si ho určitě vezme k sobě, a pak bude moct jíst tolik, kolik bude chtít. Remus o něj bude mít nejspíš obavy a postará se, aby získal zpátky svoji původní váhu. A to bude moc fajn.

Noci mu začaly trochu splývat se dny a on se začal cítit neustále slabý a unavený. Trochu ho vyděsilo, když šel poslat Remusovi sovu se zprávou o svých pokrocích a probudil se v tajné chodbě, kterou na cestu do sovince používal, s boulí na hlavě a jeho poslední vzpomínka byla, že prostě jen tamtudy jde. Nejprve si myslel, že byl napaden, ale když se to o pár dní později stalo znovu, uvědomil si, že k tomu došlo proto, že je tak vyčerpaný a cestou upadl a zranil se. Po tomhle měl v úmyslu naplánovat si víc času na spánek, ale nikdy se k tomu nedostal; vždycky si řekl, že čas věnovaný dohánění spánku mu bude další den chybět.

Rona a Hermionu ničilo, že už s nimi dál nemluví. Hermiona se málem rozplakala pokaždé, když ho potkala, a Ron měl neustále ve tváři vepsané starosti a úzkost. Oba věřili, že se Harry hroutí, ale protože ve skutečnosti vypadal lépe než předtím, neměli své podezření o co opřít.

Harry byl podrážděný a unavený a začal ošklivě kašlat, takže měl hrdlo a plíce v jednom ohni. Taky si uvědomil, že štěká na každého, kdo se s ním pokusil příliš dlouho bavit o něčem, co nesouviselo se školou. Všichni se stáhli a nechali ho na pokoji, kromě Hermiony a Rona, kteří to pravidelně zkoušeli bez ohledu na to, jak moc na ně křičel.

„Harry, měl bys jít na ošetřovnu," navrhla mu Hermiona, když si ho spolu s Ronem vyčíhali v knihovně. „Nevypadáš dobře."

„Vypadněte," zavrčel na ně Harry. „Jestli hledáte nějakou zábavu, proč si nejdete prohlížet zbytek mých věcí? A hele, v mé ložnici jsou tři další nevinné oběti, které můžete špehovat."

„Harry, prosím," žadonila Hermiona se slzami v očích.

Harry rychle vstal a posbíral si svoje věci. Zamířil ke dveřím, ale pocítil náhlou vlnu závratě a únavy, takže se musel opřít o polici s knihami.

„Harry!" vykřikli oba unisono a rozběhli se k němu. Než ale k němu dorazili, dal se dohromady.

„Pokud mě omluvíte, mám teď lekci nitrobrany," pronesl se vztyčenou hlavou a rázně kolem nich vypochodoval ven. Když mířil do sklepení, slyšel, jak Hermiona opět propukla v pláč.

* * *

Snape ostražitě hleděl na Harryho, který vstoupil do třídy a očividně se sotva držel na nohou. Ruka s hůlkou se mu slabě třásla, i když ji měl svěšenou u boku.

„Vezměte si den volna, pane Pottere," nadhodil, ale Harry zavrtěl hlavou a vypadal tou myšlenkou téměř zděšený.

„Prosím, pane profesore, můžeme na tom dělat aspoň chvilku? Opravdu chci v tomhle ukázat nějaké zlepšení pro případ, že by se Voldemort znovu pokusil napadnout moje myšlenky," zaprosil úpěnlivě Harry.

Teď Snape věděl, že mladík lže. Byl sám na sebe naštvaný, že vůbec uvěřil Harryho povídačce o bolesti v jizvě. Věděl, proč se chce nebelvír stůj co stůj naučit nitrobranu. Na obzoru se rýsoval čtvrtý a poslední rodičovský večer a Harry byl odhodlaný udělat cokoliv, aby přiměl Remuse přijít, i kdyby ho to mělo zabít. Ale bál se, že kdyby ukončil tyto lekce, ztratil by onen „vztah důvěry", o kterém McGonagallová tvrdila, že ho s Harrym má. Nebyl takový blázen, aby si myslel, že mu Harry bezvýhradně důvěřuje, ale připouštěl, že má v tomhle okamžiku k chlapci blíž než kdokoliv jiný. Ne že by to zas tak moc říkalo.

Navzdory svému přesvědčení Snape přikývl a postavil se čelem k Harrymu. Smaragdové oči se zavřely, jak se chlapec pokoušel o vyprázdnění mysli, což, jak Snape dobře věděl, muselo být pro někoho, kdo by v takovém stresu jako Harry, velice těžké.

Když Harry otevřel oči a dal najevo, že je připravený, Snape pozvedl hůlku. Ale při pohledu do těch lehce skelných smaragdových duhovek, které nenesly žádnou známku meditace a zato odrážely naprostý nedostatek spánku, si Snape uvědomil, že to nemůže udělat. Když sklonil hůlku, Harry se zatvářil nedůvěřivě.

„Prosím, pane, nemůžu cvičit na vlastní pěst. Nemůžu vyvíjet nátlak na svoji vlastní mysl!" zaprotestoval.

„Myslím, že to už děláte, pane Pottere, a to je ten problém. Podívejte se na sebe! Jste jako prázdná schránka," vyštěkl Snape a ukázal na Harryho. „Sotva stojíte na nohou, vzdalujete se svým kamarádům, ztratil jste zájem o všechno, co vás bavilo. Jediné, co děláte, je studium."

Harry se na něj zamračil: „Není tohle to, co učitelé chtějí? Podívejte se, moje známky..."

„Co záleží na známkách, když sám sebe ničíte? Merline, Pottere, viděl jste se v zrcadle?"

„Kašlu na to!" vykřikl Harry. „Remus přijde jenom, když..."

„Bohové, Pottere, on nepřijde! Proberte se! Ten muž přišel o rozum a obrátil svůj hněv a zášť proti vám, i když si to vůbec nezasloužíte. Je to hnusné a nedokážu pochopit, proč se toho člověka stále snažíte tak uboze omlouvat!" zavrčel Snape.

„On přijde," hlesl Harry, ale znělo to, jako kdyby si nebyl moc jistý ani sám sebou. „Odpustí mi a přijde."

A konečně to Snape pochopil. Tady nešlo o Harryho zoufalou touhu po osobě rodiče, který by ho vzal na vědomí a byl na něj pyšný. Tady šlo o odpuštění. Harry použil Remuse jako ukazatel toho, jestli může odpustit sám sobě, a Remus mu neumožnil to udělat. Kdyby Remus odpustil Harrymu natolik, že by přišel na rodičovský večer, byl by se pak chlapec schopen přestat obviňovat za to, co se stalo jeho kmotrovi. Tohle byl důvod, proč se Harry tolik snažil. Protože ho zaživa požírala vina.

„Pane Pottere, posaďte se, musíme si promluvit," začal Snape vážně.

Harry tam stál, jednu ruku položenou na čele. Motala se mu hlava. „On přijde, uvidíte. Jen se musím naučit nitrobranu a získat nejlepší známky. On... přijde..."

Když ho zalila vlna závratě, jeho druhá ruka vystřelila, aby se pokusila něčeho chytit, ale nebylo čeho.

„Pottere?" otázal se Snape znepokojeně a vzápětí vyrazil vpřed a zachytil Harryho právě v momentě, kdy mu nohy vypověděly službu. Klesl s chlapcem na zem, přitáhl si horní polovinu jeho těla do klína a snažil se ho udržet při vědomí. „Pottere. Pottere! Kdy jste naposledy jedl? Sakra, kdy jste naposledy spal?" vyptával se naléhavě.

„On přijde," zašeptal Harry, a pak se bezvládně sesunul do Snapeovy náruče.

Jakmile ztratil vědomí, přestala fungovat kouzla, která používal na zamaskování svého vzhledu, a na povrch vystoupily tmavé kruhy pod očima, nepřirozená bledost pleti a ztráta váhy, která byla skutečně alarmující.

Snape zaklel a zdvihl náhle strašně lehounkého mladíka do náruče. S představou hordy studentů potulujících se po chodbách si pospíšil do svého kabinetu, kde se mu nemotorně podařilo hůlkou zapálit oheň v krbu a hodit do něj špetku letaxu. S nebelvírem svíraným v náručí tím nejcitlivějším způsobem, kterého byl schopen, vkročil do plamenů a přesunul se na ošetřovnu.

* * *

Poznámka autorky: Kdybych neměla aspoň jednu kapitolu končící Harrym v bezvědomí, nebyla by to fikce podle Celebony. Cha cha cha.


Rodičovský večer - část 4.



 
Autor: Celebony

Překlad:
Jacomo          Beta-reader: Calwen


Originál viz https://www.fanfiction.net/s/2682144/4/Family-Night

Překlad je věnován mé drahé betušce Ivet.



Rodičovský večer - část 4.


Snape téměř zasténal, když spatřil, že Madam Pomfreyová právě dává Nevillovi Longbottomovi nějaký lektvar, který měl zřejmě jeho kůži zbavit fialových skvrn, způsobených jakýmsi vlastnoručně provedeným kouzlem.

Když Snape opatrně položil Harryho na nemocniční lůžko, zvolala Madam Pomfreyová zároveň nervózně i vyděšeně: „U Merlinovy brady, do čeho se zapletl tentokrát?"

„Longbottome, přiveďte sem Grangerovou a Weasleyho a nikomu jinému neříkejte o tom, co jste tu viděl, rozumíte?" nařídil Snape s výhružným pohledem, který Nevilla přiměl vystrašeně přikývnout a vyběhnout ze dveří.

Jakmile chlapec odešel, objasnil Snape ošetřovatelce své podezření. Začala mu klást otázky, na které neznal odpověď, ale doufal, že by je mohli znát ti dva studenti, které si sem předvolal.

Brzy na to vtrhli oba do dveří, mírně zadýchaní a tvářící se velmi ustaraně.

„Harry?" vydechla rozrušeně Hermiona při pohledu na bledého kamaráda ležícího v bezvědomí. „Co se mu stalo?"

„Může mi někdo z vás povědět něco o stravovacích a spacích návycích pana Pottera v poslední době?" zeptala se Madam Pomfreyová během prohlídky černovlasého chlapce naléhavě.

„No, snažil jsem se ujišťovat, že spí, ale měl jsem podezření, že časem přišel na nějaký způsob, jak to obejít. Vím, že se radši učil, než spal," spustil viditelně nešťastně se tvářící Ron. „A ani už nechodí na jídlo. Vím, že si občas přinese něco z kuchyně, nebo mu něco přinese někdo z nás, ale je těžké říct, kolik toho skutečně sní, protože nás trochu odstrkuje. Co se mu stalo?"

„Podle všeho omdlel. Jeho zdravotní stav je příšerný. Jeví známky anémie a hladina cukru v krvi je hrozivě nízká. Od doby, kdy tu byl naposledy, ztratil hodně na váze a začíná trpět podvýživou. Tělo vykazuje zjevné známky únavy a podle toho, jak vypadá, nekonzumoval skoro nic vyjma kofeinu, pravděpodobně ve formě kávy. Dodával si energii uměle a to si vybralo svoji daň. Proč mi to nikdo neoznámil? Je nebezpečně podvyživený a už jen z pohledu na něj lze poznat, že mu není dobře!" spustila ošetřovatelka vyčítavě.

Hermiona začala tiše plakat a Rona zaplavila vlna výčitek. „Nevypadal takhle, přísahám!" protestoval.

„Používal na sebe maskovací kouzla, kterými svůj vzhled zakrýval," poinformoval Snape ošetřovatelku. „Pominula, když ztratil vědomí."

„Pokaždé, když jsme se s ním o tom snažili mluvit, rozzlobil se a odstrkoval nás od sebe ještě víc. Dostali jsme se několikrát do hádky a mimo třídu jsme se moc nevídali," spustil Ron nevýrazně a ani se nebyl jistý, ke komu z přítomných mluví. „Nemyslel jsem si, že je to až tak špatné! Myslel jsem, že jí a spí, když jsem pryč. Snažili jsme se, ale neposlouchal nic, co jsme mu říkali!"

„Bude v pořádku?" optala se Hermiona šeptem.

Madam Pomfreyová si povzdechla: „No, vykazuje sníženou citlivost lymfocytů na mitogeny a snížení cytotoxicity lymfocytů." Díky prázdným pohledům, kterých se jí dostalo, si uvědomila, s kým mluví. „To znamená, že je ohroženo fungování jeho imunitního systému. Také to vypadá, že se u něj rozvinula lehká infekce dýchacích cest, která je obvyklým důsledkem spánkového deficitu..."

„Kvůli poklesu přirozené regulace buněk?" zeptala se Hermiona. Ostatní se na ni překvapeně podívali. „Četla jsem si o nedostatku spánku a o stresu," vysvětlila. „Vyčetla jsem, že stres může hrát úlohu v poruchách příjmu potravy. Harry je tak hubený a nikdy podle všeho neměl hlad, myslíte si, že..." nervózně se odmlčela.

Naštěstí Madam Pomfreyová zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že jde o tenhle případ. Někteří lidé reagují na stres tím, že jí víc, někteří jí míň. Stres může potlačit psychické známky hladu, takže byl pravděpodobně jen příliš vystresovaný a skutečně necítil hlad. Jeho potlačování hladu ale vyhlíží mnohem naléhavěji než obvykle; řekla bych, že to asi souvisí s tím, jak vyrůstal. Je to možné?"

„Jeho rodina na něj používala hladovku coby trest," vložil se váhavě do debaty Ron. Nechtěl zradit Harryho důvěru, ale chtěl poskytnout Madam Pomfreyové jakékoliv informace, které by mohly kamarádovi pomoci. „Ve druhém ročníku jsme ho já a bráchové museli zachránit, protože byl zamčený ve svém pokoji a dávali mu asi tak jednu konzervu studené polévky denně a o tu se ještě dělil se sovou."

Snape na Ron nevěřícně vytřeštil oči. Vypadalo to, že byl Harry v nitrobraně mnohem lepší, než si myslel, protože nikdy neviděl v jeho paměti jakýkoliv náznak takových věcí. Náhle si uvědomil, že je dost pravděpodobné, že Harryho potíže zabránit Snapeovi v přístupu k určitým vzpomínkám by mohly vycházet z toho, že už se snažil zablokovat jiné a ještě se nenaučil, jak své zaměření rozšířit.

Madam Pomfreyová slabě přikývla. „Napadlo mě, že to byl tenhle případ."

Ošetřovatelka odešla do své kanceláře, protože zaslechla, že někdo volá krbem její jméno. Oba Harryho nejlepší kamarádi se posadili vedle sebe na jeho postel, Hermiona ho vzala za ruku a dívala se na jeho bezvědomou tvář.

„To prostě není fér," vzdychla smutně a palcem hladila Harryho ruku. „Každý si podle všeho myslí, že jen proto, že je Harry pokládán za něco jako spasitele, nepotřebuje nikoho stejně tak moc jako my ostatní. Sakra, nejspíš kvůli tomu, čím musí projít, potřebuje rodičovskou oporu mnohem víc než většina lidí." Vzpurně si otřela slzy a zamrkala, aby ty další zahnala. „Přesto ji bez ohledu na to, co udělá, nemůže mít. Udělal by cokoliv a nikdy to nestačí."

Snape ten pocit znal. On na svého otce nikdy neudělal ničím dojem, ať se ho snažil potěšit sebevíc. To byl jeden z mnoha důvodů, proč nenáviděl Jamese Pottera, který prostě měl lásku svých rodičů bez ohledu na to, co provedl. To prostě nebylo fér. Neuniklo mu, jaká je ironie, že se dokáže tak dobře ztotožnit s Jamesovým synem.

„Má moji rodinu," pokračoval Ron. „Máma ho zbožňuje a Fred a George ho považují za svého malého brášku..."

„Nestačí to," přerušila ho s povzdechem Hermiona. „Naučil se to vnímat, jako když byl vnucený Dursleyovým, a je téměř nemožné, aby to bral, jako že patří do tvé rodiny, Rone, přestože vás má rád. Já prostě nevím, co dělat. Tohle je něco, co mu nemůžeme dát. Co když v tom bude pokračovat i nadále? Ztratíme ho."

Madam Pomfreyová přispěchala ze své kanceláře a tvářila se poněkud vyvedená z míry.

„Lupin je na hradě," prohlásila vážně.

„Cože? Nemůžete ho pustit k Harrymu," spustil Ron rozzlobeně.

„Děkuji pěkně, pane Weasley," odsekla ošetřovatelka sarkasticky. „Jsem si toho velmi dobře vědoma. Omezím k Harrymu přístup návštěv. Takže čas vypršel, vy dva. Budete mít možnost podívat se na svého kamaráda později."

Jejich protesty neměly proti příkazům Madam Pomfreyovou žádnou šanci.

Jakmile byl pár vystrnaděn ze dveří, Snape se otočil ke starší ženě, která zatahovala závěsy kolem Harryho postele.

„Poppy, víš, že bude velmi obtížné udržet Lupina z Potterova dosahu, jestli má opravdu v úmyslu chlapce navštívit. Není to tak, že můžeš zavřít nemocniční dveře před každým, kdo prohlašuje, že je zraněný."

„Ano, Severusi, ale co čekáš, že udělám?" zeptala se Madam Pomfreyová podrážděně.

„Přenech ho mně," pronesl Snape rychle, než se rozhodne změnit názor.

„Ty chceš, abych ti dala souhlas k boji s Remusem Lupinem?" zeptala se Madam Pomfreyová zmateně.

„Ne, ty zatracená ženská," odsekl Snape nevěřícně.

„Promiň, Severusi, ale musíš pamatovat na to, že často mívám co do činění s oběťmi pubertálních bitek, kteří jen chtějí mít možnost poslední rány a trvají na onom ´přenech mi ho´," namítla nesouhlasně. Než mohla přejít ke kázání o dnešních dětech, Snape začal objasňovat, co tou větou původně mínil.

„Měl jsem na mysli Pottera. Může zůstat v mých pokojích, dokud se nezotaví," pronesl s takovou mírou důstojnosti, jaké byl v tu chvíli schopen. Ošetřovatelka na něj hleděla se zmateným výrazem ve tváři.

„Chceš se postarat o Harryho?" zeptala se a dívala se na něj takovým způsobem, jako kdyby se snažila vyzkoumat, jestli není pod vlivem omamných látek nebo matoucích kouzel.

„V mých pokojích by byl v bezpečí před Lupinem a bylo by vhodnější skrýt jeho současný stav před okolím. Ničemu by nepomohlo, kdyby vyšlo najevo, že se Chlapec, který přežil, zhroutil," pustil se Snape do hlasitých úvah, čímž se poněkud vyhnul otázce.

Madam Pomfreyová se na ně ostražitě zahleděla. „Potřebuje péči. Je nemocný a tak bude zapotřebí věnovat mu pozornost."

Snape ji probodl očima: „Poppy, máš snad dojem, že bych zanedbal nemocné dítě? Myslíš, že mám v plánu ho strčit do přístěnku a nechat ho tam týden bez dozoru nebo něco takového? Jako zkušený mistr lektvarů jsem dost zběhlý v léčení a jsem naprosto schopen dodržet všechny pokyny, které mi dáš. Nikdy bych nezanedbával dítě, které je v mé péči. Byl bych ti vděčný, kdyby sis to pamatovala, až mě příště budeš chtít označit za neschopného opatrovníka," poznamenal ostře.

Podle výrazu Madam Pomfreyové se dalo soudit, že se o této věci sama se sebou pře, když se náhle se otevřely dveře a objevil se Remus Lupin.

„Musím mluvit s Harrym," řekl chladně.

„V této době nejsou návštěvy povoleny," pronesla Madam Pomfreyová.

„Jsem nejblíže tomu, kdo by byl označen jako jeho poručník, a potřebuji s ním mluvit," trval na svém Lupin a šlehl pohledem po závěsech zatažených okolo Harryho lůžka. Podíval se na Snapea, očekávaje podporu, jelikož si evidentně připomněl profesorovu notoricky známou nenávist vůči chlapci, ale Snape probodl Remuse svým nejstrašnějším pohledem.

„A já říkám ne. Odpočívá a v poslední době si prošel velmi těžkým obdobím..."

„Harry má tendenci být sobecký a hrát divadýlko," přerušil Remus rozzlobeně ošetřovatelku. „Jsme ve válce a on je v pozici, která může zachránit nebo zničit životy. Myslí si, že měl v poslední době těžké časy? Proč se nezeptá Siriuse, co jsou to těžké časy? Nebo Cedrika Diggoryho? Nebo svých rodičů, kteří kvůli němu zemřeli? Jestli něco neudělá, aby to zastavil, zemře ještě mnohem víc lidí, a jeho to ani nezajímá!"

„Je to chlapec, Remusi," podotkla Madam Pomfreyová přísně.

„Chlapec, který svou lhostejností přivádí lidi ke zkáze," zavrčel Remus. „Je Chlapec-který-přežil a ať se to někomu líbí, nebo ne, pokud se ke své roli nepostaví čelem, lidé kolem něj budou umírat. Severusi, ty se mnou souhlasíš, že ano?"

„Hnusíš se mi, Lupine. Dělat tohle dítěti? Jsi odporný," odvětil Snape temně.

Lupin se na něj zuřivě zamračil. „Ty jsi jen rád, že způsobil Siriusovu smrt, ne? Vždycky jsi Siriuse nenáviděl, takže nakonec straníš Harrymu."

Harry je jenom kluk a nemůže být odpovědný za události loňského roku, ty pošetilý blbče. Chceš někoho obviňovat? Obviňuj Bellatrix Lestrangeovou. Obviňuj Voldemorta. Ale neobviňuj kluka, který je ze ztráty toho muže stejně zničený jako ty!" zavrčel na něj Snape.

„Harry je sobecký spratek, který nemyslí na nikoho jiného než na sebe. Kdyby tomu loni věnoval jen ždibec úsilí a přemýšlel o tom, co dělá, Sirius by byl stále naživu!" zaječel Remus divoce.

„VEN!" zařvala vztekle Madam Pomfreyová.

„Neodejdu, dokud Harrymu nepovím, co si myslím!"

„Budeme se o tom bavit na chodbě," oznámila Madam Pomfreyová varovným tónem a postrkovala Remuse ze dveří. Než je za sebou zavřela, aby se s ním vypořádala, otočila se ke Snapeovi a významně přikývla.

„Severusi, pusťte se do toho, o čem jsme diskutovali. Můžete použít krb v mé kanceláři a já vám později pošlu instrukce."

Jakmile dveře zaklaply, Severus posbíral ze stolku u Harryho postele lahvičky s lektvary a nastrkal si je do kapes. Vsunul jednu ruku pod chlapcova kolena a druhou pod jeho záda, zvedl drobné a bezvládné tělo do náručí a přitiskl si ho k hrudi. Křik z chodby stále více nabýval na síle, a tak spěšně zamířil ke krbu a tiše proklínal Remuse Lupina do horoucích pekel.

* * *

Když Harry nabyl vědomí, první věcí, které si všiml, bylo, jak pohodlně se cítí. Žaludek mu svíral pocit tupé bolesti a každé nadechnutí provázelo ostré bodnutí v hrudi, ale postel, ve které ležel, byla měkká a teplá. Polštář měl ideální velikost a dotek prostěradla na kůži byl přímo božský. Cítil uklidňující váhu deky, která ho přikrývala, a místo obav, kde je, jen doufal, že odtud nebude muset odejít.

Snažil se vzpomenout na datum a modlil se, aby byl víkend, přestože věděl, že tomu tak není.

Středa, vytanulo mu na mysli. Dvouhodinovka přeměňování: žádné úkoly, žádný test. Péče o kouzelné tvory: žádné úkoly, žádný test. Lektvary: žádné úkoly...

Harry prudce otevřel oči a vztyčil se na posteli. Nemohl si vzpomenout, jestli se naučil na test z lektvarů!

Stačil si tak tak povšimnout, jak se s ním všechno houpe, když na svém rameni ucítil dotek něčí dlaně. Vyskočil a překvapeně sebou trhnul, když mu došlo, komu ta dlaň patří.

„Fesore Sape?" vybreptal omámeně. „Prospal jsem ´tvary?

Snape zavrtěl hlavou a zamračil se. „Ne, Pottere. Nějakou dobu teď na ně nebudete chodit. Spěte ještě. Neměl byste vstávat, dokud máte v sobě lektvar na spaní..."

„Musím," protestoval Harry, ale oči se mu zavíraly a neochotně znovu otevíraly. „Je test z kapily... ee... pět set, šest tisíc, dva tisíce a tři," pronesl přesvědčivě, i když si všiml, že je všechno kolem tak zvláštně... rozmazané.

Snape se zatvářil dost pobaveně, což jen zvýšilo Harryho zmatení.

„Tyhle kapitoly jsme ještě neprobírali," ujistil Pottera. „A o test se nebojte. Prozatím je všechno hotovo."

Náhle se u Harryho rtů objevila sklenice a jemná ruka se dotkla jeho zátylku.

„Napijte se trochu... ták, správně, Pottere, dobrá práce."

Když sklenice zmizela, Harry se usmál.

„Dobrá práce?" zeptal se, v očích téměř slzy radosti. „Děkuju. Fakt jsem se celý rok poctivě snažil."

„Ano a udělal jste toho víc než dost."

Harrymu ztěžkla víčka, a tak to vzdal a uložil se zpátky do polštářů. „Když jsem pořádně pracoval, můžeš mě teď odvést od Dursleyových? Můžeme žít spolu, Remy, a já budu moc moc moc moc hodný," mumlal ospale.

„Promluvíme si o tom, až se probudíš," řekl Snape neurčitě.

Harry vyčerpaně přikývl. „Můžeš říct majitelům tohohle hotelu, že nemůžu být unesen v pátek? Musím napsat esej na pět miliard stop," zadrmolil.

Snape přikryl Harryho až pod bradu.

„Dám jim vědět."

* * *

Když se Harry vzbudil příště, byl už si plně vědom svého okolí, ale přemýšlel, kde to sakra je. Místnost vypadala pořádně velká a postel, ve které ležel, neuvěřitelně pohodlná. Výzdoba trochu připomínala Snapeovy pokoje, ale přece není možné, aby...

Otevřely se dveře a v nich se objevil Snape s tácem jídla.

„Jak se cítíte?" zeptal se. Harry nevěřícně sledoval, jak k němu kráčí. „Posaďte se, pane Pottere, a odpovězte," nařídil mu, ale kupodivu v té větě vůbec nezazněl zastrašovací tón.

Harry se uvelebil do sedu a Snape mu jednou rukou urovnal polštáře za zády. „Já... ehm... co se stalo? Jsem ve vaší ložnici?" vyptával se chlapec zmateně.

„V mém pokoji pro hosty," odvětil Snape a položil Harrymu do klína tác. „A pokud jde o to, co se stalo, zkolaboval jste v mém kabinetu vyčerpáním, nedostatkem jídla a v důsledku infekce dýchacích cest."

„Proč nejsem na ošetřovně?" zeptal se Harry zmateně.

„Z několika důvodů. Madam Pomfreyová a já jsme to prodiskutovali a bylo rozhodnuto, že pro vás bude lepší zůstat nějakou dobu tady dole," pronesl Snape neurčitě a Harry pochopil, že nemá dál naléhat.

„Co je dneska za den?" zeptal se úzkostlivě, když v okolí bezvýsledně hledal hodiny.

„Čtvrtek. Středu jste strávil někde mezi spánkem a bděním, i když pochybuju, že si vzpomenete, že jste byl vzhůru. Lektvary, které jste vypil, vás dost omámily."

Vypadalo to, že Harry zaregistroval jen první slovo. „Čtvrtek! Já, já jsem měl včera test z lektvarů a na dnešek musím mít esej z čar a kouzel. Myslím, že jsem ji nedodělal!"

„Nebuďte směšný, Pottere! Někdo jako vy, kdo strávil tolik času na ošetřovně, by neměl zapomenout, že nemoc a úraz jsou legitimní omluvy pro pozdější odevzdání úkolů a skládání zkoušek."

„Budu pozadu," zasténal Harry. „Nakupí se mi to a já to nezvládnu dohnat! Kolik je hodin?" dožadoval se horem pádem. „Možná bych ještě stihl nějakou hodinu, ne?"

„Ne, Pottere, nebudete nic stíhat," oznámil mu Snape ostře. „Nebudete chodit na vyučování minimálně týden, možná déle."

Harrymu zděšením málem vypadly oči z důlků: „Cože? Proč? Cítím se v pořádku!"

„Nejste v pořádku. Máte infekci dýchacích cest, ohrožený imunitní systém, jste nezdravě podvyživený a vyčerpaný. Nedovolím vám znovu zapadnout do toho sebedestruktivního režimu, a tudíž nebudete chodit na vyučování, dokud se nezbavíte oné absurdní představy, že vaše cena se měří vašimi známkami." Severus se pokusil trochu zklidnit, a pak pokračoval: „Mluvil jsem s vašimi učiteli a ti souhlasí, že si můžete na nějakou dobu udělat přestávku."

„Tohle nemůžete!" protestoval Harry. „Ví Remus, že vynechávám vyučování?"

„Vy nevynecháváte vyučování, vy jste nemocný!" zvolal Snape nevěřícně. „A pokud jde o Remuse Lupina, toho můžete v tuhle chvíli pustit z hlavy."

Harry se na něj zahleděl s výrazem děsu a bázně. „Zabil jste ho?" zeptal se téměř šeptem.

„Cože? Ne, nezabil! Za koho mě máte?" odmlčel se a odměřil patřičnou dávku nějakého léčivého lektvaru. „Je jen připoutaný ve sklepení, dokud se nepoučí."

Harrymu spadla čelist.

Snape se ušklíbl a podal mu lektvar. „Uklidněte se, Pottere, to byl vtip."

Harry překvapeně zamrkal. „Vy umíte vtipkovat?" zeptal se zmateně.

Snape se na ně zadíval rozhořčeně, ale chtě nechtě také pobaveně. „Vypijte ten lektvar a snězte snídani. Nemáte po zbytek dne nic jiného na práci, takže s jídlem nemusíte pospíchat. Nebudete mít přístup k žádným školním materiálům, učebnicím nebo úkolům, a vaši kamarádi mají zakázáno, aby se s vámi bavili o vyučování nebo o jakýchkoliv termínech či zkouškách, až přijdou na návštěvu."

„Na návštěvu?" zopakoval Harry nechápavě.

„Ano. Zůstanete tady, dokud nedojdu k závěru, že jste připravený znovu začít chodit na vyučování," poinformoval ho Snape.

„Není to pro vás obrovská přítěž? Co ten lektvar, na kterém pracujete?" zeptal se Harry, ale pak nasadil chápavý výraz. „Aha, Brumbál vás donutil, abyste se mě ujal?"

Snape pozvedl obočí: „Nikdo mě nemůže k ničemu donutit, pane Pottere. A teď se pusťte do snídaně."

* * *

O několik hodin později Harry netrpělivě přecházel po obývacím pokoji. Snape odešel učit lektvary a Harryho tu zanechal bez jakéhokoliv zaměstnání, ale za to s divokými představami, které mu vířily v hlavě. Myšlenky mu přeskakovaly od Remusovy reakce na současnou situaci přes otázku, zda ho přijdou Ron a Hermiona navštívit, a pokud ano, tak co jim řekne, a vedly až k obrazu toho, jak bude při dalším rodičovském večeru úplně sám a odstrčený stranou. Snažit se představit si, jak takhle tráví celý týden, ale to pomyšlení bylo příliš děsivé, a tak přešel k úvahám, jestli by nenašel nějaký způsob, jak tajně skládat testy a pracovat na domácích úkolech, ale nakonec musel připustit, že ten nápad nepůjde realizovat, protože do téhle bláznivé akce byli zřejmě zapojeni všichni učitelé.

Už napsal dlouhý dopis Remusovi, ve kterém mu vysvětloval situaci a prosil za odpuštění, ale vzhledem k tomu, že byl zamčený ve Snapeových komnatách, neměl, jak ho odeslat.

Když Snape konečně vystoupil z krbu, s překvapením zastihl Harryho, jak leští zrcadla.

„Pane Pottere, jste si doufám vědom, že domácí skřítci uklízí moje komnaty několikrát týdně," pronesl klidně a položil své papíry na stůl.

„Jo, ale já se zblázním! Co jiného mám dělat, když nesmím pracovat na úkolech do školy?" vyhrkl Harry a rozhodil při tom rukama.

„Jste dospívající chlapec a při prvním náznaku nudy jste se rozhodl leštit zrcadla?" zeptal se ho Snape se zdviženým obočím. Ukázal na konferenční stolek, kde ležela halda knih o famfrpálu. „Proč jste se nepustit do knížek, které vám včera přinesl váš kamarád?"

„Kdo se stará o famfrpál?" zeptal se Harry vztekle a vrátil se k dokončení čištění zrcadla.

„Kdo se stará o čištění zrcadla?" vrátil mu to Snape. Harry po něm střelil zamračeným pohledem. „Tohle děláte pro zábavu?"

„Ne, tohle je to, co dělám doma," zavrčel Harry.

„Chápu. Abyste získal pochvalu od svých příbuzných, uklízíte, abyste ji získal od Lupina, honíte se za známkami," shrnul Snape.

„Ne. Dursleyovi by mě nepochválili, ani kdybych se přetrhnul," zabručel Harry.

„Tak proč ta námaha?"

„Ani nevím. Co takhle moct se najíst a nebýt pod zámkem?" vyprskl Harry ironicky.

Zaskočený Snape se zamračil: „To je nechutný způsob, jak zacházet s dítětem."

„Nejsem dítě," namítl Harry rozhořčeně. „Ale copak to nechápete? Kdyby si mě vzal Remus k sobě, nebudu už se muset s tímhle vším potýkat!"

„Ano, budete jen muset protrpět psychické týrání a nechat se manipulovat do stavu, kdy sám sobě způsobíte nemoc, jen abyste ho potěšil," pronesl Snape temně.

Harry zareagoval podmračeným pohledem: „Nemanipuloval se mnou ani mě psychicky netýral!"

„Využil vaší osamělosti..." trval dál vztekle na svém Snape.

„Nejsem osamělý!"

„...a vaší potřeby rodiče..."

„Nikoho nepotřebuju!"

„...a vaší zoufalé snahy udělat cokoliv, abyste odčinil neexistující hříchy..."

„...nejsou neexistující..."

„...jen proto, aby on měl koho obviňovat a na koho svalovat svůj hněv!"

„MÁ PROČ MĚ OBVIŇOVAT!" zaječel Harry. Bleskově si hadrem otřel zrádné slzy a nechtěně si po tvářích rozmazal leštidlo. „Byla to moje chyba," hlesl nešťastně.

„Nebyla," řekl Snape.

„Byla," oponoval Harry a sesunul se na stoličku, na které stál, aby dosáhl na zrcadlo. „Měl byste to vědět. Necvičil jsem nitrobranu. Nesnažil jsem se. Místo toho, abych se snažil naučit, jak si vyčistit mysl, jsem se choval naprosto hloupě a to vedlo k jeho smrti. A mojí vinou mohl být zabit i někdo další! V jednu chvíli jsem si myslel, že je Hermiona mrtvá, Neville musel přetrpět cruciatus a tolik dalších lidí bylo zraněno a všechno kvůli mně! Protože jsem se vůbec nesnažil o tu pitomou nitrobranu, ztratil jsem jediného dospělého, který se o mě aspoň trochu staral, jediného, který mi nabídl, že mě vezme od Dursleyových. Všichni ostatní by mě tam klidně nechali shnít, ale Sirius mě chtěl! Chtěl, abych žil s ním! A jak jsem se mu odvděčil? Dopustil jsem, aby ho zabili. Remus mě nenávidí právem. Necítil by ke mně nenávist, kdyby k tomu neměl dobrý důvod."

Ke Snapeově zděšení vytryskly Harrymu z očí slzy. Chlapec vyskočil a zamířil k sobě do pokoje, ale Snape z náhlého popudu natáhl ruku a uchopil ho za rameno, aby ho zastavil.

Harry se snažil odvrátit hlavu, aby zakryl pláč, a pokusil se mu vytrhnout. „Nechte mě. Chci být sám," vykřikl.

„Nemá důvod vás nenávidět a vy se nemůžete obviňovat ze smrti svého kmotra. Snažil jste se ho zachránit, nikoliv ohrozit jeho život. Vy to víte, Pottere!" prohlásil Snape rozzlobeně, ale Harry jen zavrtal svou tvář do ohbí své paže v zoufalé snaze nedopustit, aby Snape viděl, že pláče. „Pro lásku Merlinovu," zamumlal Snape a tvrdě si přitáhl mladíka do náruče. Když Harry ztuhl, jemu samotnému se v očích objevil šok z toho, co udělal.

Na okamžik zůstali oba zmrazeni v nepříjemném překvapení. Snape si nebyl jistý, jestli by měl couvnout nebo jestli to věci jen zhorší, a pro jednou nemohl přijít na rychlý způsob, jak situaci vyřešit. Tohle bylo neznámé území a on neměl tušení, jak se na něm pohybovat.

Harry vydal zvuk nacházející se někde mezi smíchem a vzlykem a váhavě Snapea objal. Snažil se ovládnout, ale zjistil, že roní slzy do hrudi mistra lektvarů.

„Není to tvoje chyba, Pottere," naléhal dál neohrabaně Snape a dovolil, aby ho chlapec objímal. „Neměl jsi nad tím žádnou moc."

„Nechtěl jsem, aby umřel," vzlykal Harry tiše, svíraje pevně zadní díl Snapeova hábitu, jako kdyby se bál, že ho ten muž nechá samotného, když se ho nebude držet. „Remus říká, že je to moje chyba."

„Nebuď pitomec, samozřejmě, že jsi nechtěl, aby umřel. Blacka by taková myšlenka nikdy nenapadla. Lupin je idiot, který si na tobě neprávem vybíjí svůj hněv."

„Ale on je všechno, co mám," zakňoural Harry.

„Ne, není," řekl Snape tiše a ochranitelsky si přitáhl chlapce do ještě těsnějšího objetí.

* * *

I když Harryho výlev potlačovaných emocí byl dobrý pro jeho duši, nebyl vhodný pro jeho respirační infekci. Jakmile se vzlyky změnily na posmrkávání a následně na chraplavý kašel, Snape byl nucen ho posadit na gauč, zabalit do deky a strčit mu teploměr pod jazyk.

Harry pozoroval, jak zamračeně kontroluje rtuť teploměru. „Máte horečku. Budete odpočívat a vyvarujete se zbytečných aktivit. Už žádné další nesmyslné uklízení. Nechcete si přece uhnat revmatickou horečku."

„Co je to revmatická horečka?" zeptal se Harry unaveně.

„Něco, co nechcete dostat. Mohlo by vám to poškodit vnitřní orgány, zejména srdce."

Harry na něj vyvalil oči a nevěřícně se zeptal: „A to všechno jenom ze stresu?"

„Ano, ze stresu a pravděpodobně vystavení vlivu někoho s nachlazením nebo s něčím podobným. Stres způsobuje, že jste náchylnější k infekci a že je pro vás těžší s ní bojovat," vysvětlil mu Snape.

„Jenom stres?" zeptal se Harry skepticky.

„Ano. Mohl bych se pustit do rozebírání mechanismu odpovědi těla na stres, ale myslím, že takové rozrušení by možná bylo příliš náročné."

Harry se chtě nechtě musel zachechtat; nebyl zvyklý na skutečnost, že Snape má asi přece jen někde schovaný smysl pro humor.

„Berme to tak, že ano, stres může potlačit funkce podporující imunitu. Může také zbrzdit váš růst a já předpokládám, že to si nepřejete, zejména když se u vás s největší pravděpodobností dá brzy očekávat období překotného růstu."

Harry vyvalil oči: „To myslíte vážně? Ale já už jsem jeden z nejmenších kluků v ročníku!"

„Přesně tak," pronesl Snape varovně. „Se správnou stravou a dostatečným příjmem živin jsem si jistý, že u vás v nejbližší době nastane další růstové období, ale jestli budete dál setrvávat na této úrovni stresu, pravděpodobně vám tahle výška zůstane."

Harry se zamračil a uvelebil se v polštářích, které mu Snape naskládal za záda. „No, na tom stejně nezáleží. Až se v létě vrátím k Dursleyovým, ty záležitosti se správnou výživou a dostatečným příjmem živin přestanou, takže stejně tak jako tak neporostu."

Snape vydal nic neříkající zvuk a omluvil se s tím, že jde chlapci do kuchyně objednat trochu kuřecí polévky.

* * *


Poznámka překladatelky:
Přeskakování od Snapeova vykání k tykání a zase zpět není překlep, ale záměr. Angličané, jak známo, toto neřeší, ale když my v češtině můžeme pracovat i s takovouto formou posunu vnímání vztahu dvou postav, proč to nevyužít?
:-D


Rodičovský večer - část 5.



Autor: Celebony

Originál viz https://www.fanfiction.net/s/2682144/5/Family-Night

Překlad: Jacomo               Beta-reader: Calwen

Přeloženo jako poděkování mé betušce Ivet
Laughing

Omlouvám se, že jste museli na tuto závěrečnou kapitolu tak dlouho čekat, ale Calwen se připravovala na státnice. Věřím ale, že jste na nemocného Harryho zotavujícího se v Severusově péči nezapomněli a teď si je oba užijete o to víc.



Rodičovský večer – část 5.

 

Autorská poznámka: Ahoj vespolek! Tak jsme se dostali na konec Rodičovského večera! Doufám, že jste si tu jízdu všichni užili! Chtěla bych se v tuto chvíli poklonit mé úžasné kamarádce a betě, ckat44. Napsala jsem tuto fanfiction především pro ni, protože vím, jak miluje pocit úzkosti a interakci mezi Snapem a Harrym :-D Pro tuhle povídku udělala tolik, že se to ani nedá vypovědět. Ohromně mi pomohla zapracovat zejména na charakteristice Snapea a věřím, že jsem se při práci s ní na tomto příběhu hodně naučila. Nikdy se nebála poukázat na věci, které se jí nezdály, či zacházet v dialozích do nejmenších podrobností, které jí k postavám neseděly. Bez ní bych to nedokázala, takže si zaslouží obrovské díky za to, že mě nejen motivovala ke psaní a ke zveřejnění téhle povídky, ale pomohla mi ji také zformovat do konečné podoby. Moc moc děkuji, Katie! Jsi v mnoha směrech naprosto úžasná!

Překladatelská poznámka: Pokud si do předchozí poznámky dosadíte za nick ckat44 jméno Calwen, bude se shodovat i s mým názorem. Naším největším pokladem jsou naše bety!

Díky nastotisíckrát, světýlko moje!

* * *


Snape se zvednutým obočím vzhlédl od známkování. Harry, který seděl naproti němu, měl ruce složené na stole a opíral si o ně bradu. Chlapec ho pozoroval, jak známkuje, a Snape zjistil, že je to lehce zneklidňující.

„Bavíte se?" zeptal se.

Harry se ospale usmál a přikývl, přičemž chraplavě zakašlal, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Předtím se tu zastavili jeho kamarádi a vedli s ním (podle Snapeova názoru) nechutně sentimentální rozhovor o tom, jak je jim to hrozně líto, přičemž se snažili jeden druhého překonat v množství omluv. I když šlo o uslzenou puberťáckou slátaninu, Snapea potěšilo vědomí, že to Harrymu aspoň trochu zvedlo náladu.

„Je legrační vidět proces známkování z tohohle úhlu pohledu. Vypadá to, že máte nashromážděno několikero velmi barvitých urážek, které jen čekají na to, až jimi počastujete nebohé, nic netušící studenty."

„Jestli v tomto případě nic netuší, nemají očividně jejich mozky dostatečnou funkční kapacitu a neměli by být v mé třídě," zamumlal Snape.

„Proč ten člověk dostal F?" zeptal se Harry soucitně.

„Protože je zřejmé, že tu kapitolu nečetl. Smíchal přísady zadaného lektvaru tak příšerně, že kdyby tento návod použil v reálu, jak budou mít on a jeho spolužáci za úkol tento týden, ten výbuch by pravděpodobně zabil polovinu Bradavic."

Harryho obočí vystřelilo vzhůru. „No, to tedy rozhodně není dobré. Budete ho muset usměrnit nějakou mimořádně kreativní urážkou," nadhodil jednoznačně pobaveně.

„Nějaké návrhy, nebo budou stačit variace na frázi ´culící se pitomec´?" zeptal se Snape s lehce potměšilým úšklebkem.

„Co takhle ´Pane Kemmere, je zřejmé, že nerozeznáte zásadité ingredience od kyselin. Dvojnásob je jasné, že nerozeznáte vaši hlavu od vašeho zadku. Ačkoliv je očividné, kde došlo k záměně, prosím pokuste se utřídit si důležité věci dříve, než opět přijdete na moji hodinu´," navrhnul Harry s pochechtáváním, které znělo trochu unaveně.

Snape se pobaveně ušklíbl a podotkl: „Příhodné." Poté na okraj zapsal Harryho návrh slovo od slova, což vedlo k tomu, že se chlapec navzdory své snaze rozesmál. Po obzvláštně bolestivě znějícím zakašlání přivolal Snape šálek horké vody s citronem a posunul ho směrem k Harrymu, který se na něj zašklebil. „Přestaňte dělat grimasy; uklidní vám to krk. Nadechněte se páry tolik, kolik vaše plíce zvládnou. Později mi poděkujete."

Harry nakrčil nos, ale usrkl si z horké tekutiny. „Užijete si s tím docela hodně zábavy," nadhodil zlomyslně s poukázáním na papíry, které Snape známkoval, „ale víte, já už můžu vidět, v čem ta zábava spočívá."

„Dělám to proto, aby studenti věnovali mým komentářům pozornost a uvědomili si závažnost svých omylů. Je to kvůli vzdělávání," trval Snape rozhořčeně na svém.

Harry se uculil a znovu usrkl trochu vody s citronem. „Jasně, že jo. Teď mi dovolte, abych vymyslel další dobrý komentář, a já se dokonce pokusím přimíchat do toho tu frázi o ´culícím se pitomci´. Čistě kvůli vám."

* * *

„Bojuješ víc, než jsem předpokládal," připustil Snape.

„Nikdy nevyhrajete," kasal se Harry sebevědomě.

„Šach mat," prohlásil Snape.

„Do prdele," hlesl Harry a pod profesorovým přísným pohledem se rozpačitě pousmál. „Jejda. Chtěl jsem říct zatraceně."

Snape pobaveně zakroutil hlavou.

Posledních pár dní bylo přinejmenším zajímavých. Díky úsilí zabránit Harrymu, aby se stresoval kvůli škole nebo umíral nudou, se Snape přistihl, že se snaží najít způsoby, jak chlapce zabavit, a že spolu při těch aktivitách překvapivě dobře vycházejí. Snape by to nikdy nepřiznal, dokonce naplno ani sám sobě, ale ve skutečnosti se mu svým způsobem líbilo mít se o koho starat, mít dítě, které ho potřebovalo tak jako Harry, zejména vzhledem ke své nemoci. Snažil se přimět Harryho, aby si uvědomil, že ten vztah, který měl s Lupinem, není zdravý, že by neměl toužit po osobě rodiče, jejíž city jsou něčím podmíněny. Občas se domníval, že se mu to podařilo překonat, a jindy si byl jistý, že se Harry snaží vyzkoumat, jestli existuje možnost, aby mu Lupin odpustil a zachránil ho od jeho bídného života u Dursleyových.

Zrovna teď, když jejich hra v šachy skončila, viděl Snape, že jsou Harryho myšlenky unášeny právě tímto směrem. Podíval se na hodiny. Bylo devět hodin večer, oficiálně po zákazu vycházení. Náhle dostal nápad, jak vzdálit Harryho mysl od těchto záležitostí, takový, který by mu mohl zlepšit náladu. Usoudil, že by to chlapec mohl podniknout, pokud bude dostatečně nabalený.

„Pottere, vezměte si šálu a rukavice," přikázal náhle. „A nezapomeňte na plášť. Jdeme ven."

„Je noc," poukázal Harry.

„Děkuji za upozornění, jsem si toho vědom," odpověděl Snape a protočil oči, „a od doby, kdy jsem byl sám studentem, vím, že noc je mimořádně příhodná doba na létání kolem famfrpálového hřiště. Je tam mnohem klidněji."

„Chystáte se létat na koštěti?" zeptal se Harry nevěřícně. Snape k němu vyslal mírně podrážděný pohled s němým dotazem, jestli někdy dřív myslí, než mluví. „Aha, vy myslíte, že se můžu proletět ? Už tak dlouho jsem to nedělal..." S nostalgickým výrazem se odmlčel, a pak se rozběhl, aby vytáhl svoje koště a navlékl si na sebe to, co mu Snape nařídil obléct. Ten byl rád, že sem Weasley prostě přinesl všechny Harryho věci místo toho, aby se pokoušel rozlišit, co bude a co nebude potřebovat, protože tím se celá tahle záležitost zjednodušila.

Snape si také oblékl teplý plášť, popadl pár esejí, které stejně potřeboval oznámkovat, a za chviličku už oba mířili prázdnými chodbami k famfrpálovému hřišti.

* * *

Snape seděl v hledišti a kouzlem Lumos si svítil na papíry, které známkoval, ačkoliv těm ubohým parodiím na eseje stejně nevěnoval pozornost. Místo toho chtě nechtě pozoroval Harryho a snaživě se přemáhal, aby mu nenařídil přistát.

Opět se ostře nadechl, protože Harry provedl další smrtelně nebezpečný kousek. Když se rozpustile pokusil postavit a balancovat na svém vznášejícím se koštěti, Snape ucítil, jak se mu sevřel žaludek.

„Pottere!" vyštěkl. „Pottere, ty debilní kluku!"

Když Harry vzhlédl, Snape rozzlobeně zakroutil hlavou a ukázal směrem k zemi. Harry se sesunul zpět do sedu s mírně zmateným výrazem. Snape usoudil, že se mu dřív nikdo nepokusil zabránit v aktivitách, při kterých hrozilo zlámání vazu.

Když Harry prosvištěl kolem tyčí, zavěšený vzhůru nohama a obrácený během letu pravým bokem vzhůru, Snape cítil, jak úzkostí zatíná zuby.

„Ten kluk se chce rozmlátit na kaši," zamumlal si pro sebe a pak sebou škubl, protože Harry vystřelil vzhůru a zase prudce klesl. Netušil, že nechat chlapce si zalétat bude mít za následek potřebu se napít něčeho ostřejšího. Sledoval, jak Harry stoupá vzhůru, až z něj zbyla jen malá tečka, a pak spirálovitě klesal dolů. „Co to děláš co to děláš co to děláš," drmolil si Snape pod nos a pozoroval, jak se Harry závratnou rychlostí řítí k zemi. On sám nebyl v minulosti výjimečný letec, ale i tak věděl, že pokud se Harry chystal pokusit o prudkou změnu směru, neměl by se pohybovat ve spirále, protože by mu mohlo rozhodit rovnováhu, až by se snažil zabrzdit. „Do prdele!" zalapal po dechu, když Harry téměř narazil do země. A když poté začal brzdit, byl díky setrvačnosti shozen z koštěte a s žuchnutím přistál na trávníku.

Snape vyskočil se zaklením toho nejhoršího kalibru a rozběhl se k místu, kde Harry ležel. Jakmile se přiblížil, mohl říct, že je chlapec alespoň při vědomí a trochu se hýbe, přestože se se sténáním držel za hlavu.

Klesl vedle nebelvíra na kolena a rychle pátral po nějakých známkách zlomených končetin, vyčnívajících kostí nebo hlubokých šrámů. Harry měl pevně zavřené oči a rukama se držel za čelo.

„Pottere!" vykřikl Snape naléhavě. „Harry, jsi zraněný? Otevři oči a podívej se na mě!"

Harry zasténal a s trhnutím otevřel oči, aby se podíval do tváře svého učitele, která vypadala jako ztělesněné šílenství. „Řekl jste mi Harry," vypravil ze sebe s úsměvem.

Snape protočil oči a zeptal se: „Kde jsi zraněný?"

„Jsem v pořádku," vzdychl Harry a pokusil se s pomocí Snapeovy ruky posadit. „Jen mě strhl vítr. A myslím, že jsem se trochu praštil do hlavy."

„Nehýbej se," nařídil Snape a přejel mu hůlkou kolem hlavy. Nad výsledkem si oddechl úlevou. „Všechno se zdá být v pořádku. Žádné poranění lebky." Pak se na puberťáka zamračil. „Co sis ksakru myslel? Mohl ses zabít!"

„No, nezabil jsem se," nadhodil Harry a Snape podrážděně zavrčel.

„Tak pro dnešek jsi rozhodně s létáním skončil," poinformoval ho ostře a přivolal si k sobě koště a svoje papíry. „A než si budeš moct jít znovu zalétat, budeme si muset promluvit o takových nezodpovědných kaskadérských kouscích, a jestli tě ještě někdy uvidím dělat něco takového, zabavím ti koště."

Harry na něj hleděl s podivným výrazem a Snape si s trhnutím uvědomil, jak rodičovsky to právě vyznělo.

„Tak jó," řekl Harry, stále trochu omámený nejen z pádu.

Snape mu pomohl se postavit a zachytil ho, když Harry zalapal bolestí po dechu. „Co je?" otázal se naléhavě.

„Můj kotník," přiznal Harry se škubnutím. „Myslím, že jsem si ho podvrknul."

Snape si povzdechl: „Dobře, vrátíme se do mých komnat a já ti to vyléčím."

„Kotníkovým sérem?" zeptal se Harry drze.

„Spíš něčím jako Elixírem pro pitomce," zavrčel Snape, obtočil Harrymu paži kolem ramen a pomohl mu kulhavě zamířit ke sklepení.

„Už tam budeme?" procedil Harry skrz zaťaté zuby, vydávaje zvuky protestu pokaždé, když musel přenést svou váhu na nohu, která ho ukrutně bolela po celou dobu jejich dlouhé cesty.

„Ještě jedno schodiště a krátká chodba," informoval ho Snape.

Zahnuli za roh, a když zjistili, kdo jim blokuje cestu, ztuhli.

„Remusi?" vydechl Harry měkce, v hlase nádech naděje, který přiměl Snapea přitáhnout si ho ještě blíž k sobě.

Remus se k nim přiblížil se zlostným pohledem.

„Kde jsi byl, Harry?" dožadoval se.

„S profesorem Snapem," odpověděl Harry provinile. „Byl jsem trochu nemocný, takže jsem nemohl chodit na vyučování."

„Nemohl jsi chodit na vyučování, ale mohl sis jít uprostřed noci zalétat?" zeptal se Remus a prudce ukázal na koště v Harryho rukách.

„Harryho nedávná nepřítomnost na vyučování není tvoje starost, Lupine, ale každopádně jsem si jistý, že už jsi byl informován o důvodech, které k ní vedly. Nařídili mu to jeho učitelé," ušklíbl se Snape.

„Takže teď je tak výjimečný, že se nemusí učit tolik jako ostatní studenti a musí si brát nařízené volno, aby si odpočinul od přepracování?" zeptal se Remus nevěřícně. „Copak si už nikdo nemyslí, že kdyby možná pracoval o trochu víc, zemřelo by míň lidí? Potřebuje být pod tlakem, copak to nikdo z vás nevidí?"

„Mrzí mě to, Remusi," řekl Harry zkroušeně, odtáhl se od Snapea a prosebně přikročil k Remusovi.

„Jdi ode mě," vyštěkl Remus prudce a Harry uskočil zpět, naprosto zmatený.

„To stačí, Lupine," odsekl Snape vztekle.

„Nepleť se do toho, Snape!" vykřikl Remus, otočil se k Harrymu a vztekle ukázal na profesora lektvarů. „Co že se tu potloukáš s ním?" spustil. „S Jamesovým a Siriusovým největším nepřítelem? Co si myslíš, že by řekli, kdyby tu byli?"

„Myslím, že by chtěli, abych se měl líp," pronesl Harry přiškrceným hlasem, který prozrazoval, jak zoufale se snaží získat kontrolu nad svými emocemi. „Sn-profesor Snape se ke mně choval o moc líp, než to kdy dělali Dursleyovi, i když to bylo jen na chvíli, takže si myslím, že by byl můj táta šťastný."

Snape se překvapeně zadíval na Harryho. Nikdy by ho nenapadlo, že by se Harry postavil proti Remusovi, zejména ne na jeho stranu. Pocítil nevysvětlitelný příval hrdosti a ještě o to víc Lupina nenáviděl.

„Tvůj táta by se převracel v hrobě, kdyby tě právě teď viděl!" zaječel vlkodlak napůl hystericky. „Styděl by se! Máš na svědomí Siriuse a je ti to jedno! Pobíháš tady s člověkem, který pravděpodobně nejvíc toužil po jeho smrti!"

„Ovládej se, Lupine!" varoval ho Snape, ale to nezastavilo tirádu pomateného muže adresovanou bezbrannému chlapci.

„Zajímá tě vůbec, že jsi mě připravil o poslední osobu, která mě držela při rozumu?"

Harrymu vytryskly z očí slzy a snažil se vykoktat omluvu.

„Bohužel jsi Voldemortovým úhlavním nepřítelem ty, Harry. Ty jsi jediný, kdo ho může porazit. Nemůžeš si jen tak hrát jako děcko a zdá se mi, že jsem jediný, kdo si to uvědomuje! Myslel jsem, že se po Siriusově smrti budeš snažit postarat o to, aby se to už nikomu dalšímu nestalo! Začal jsi tvrdě pracovat; nedělal bys to, kdyby sis nemyslel, že mám pravdu! Brumbál mě obviňuje, že jsem na tebe příliš tvrdý, a říká, že pro tebe bude nejlepší nechat tě u Snapea! Ale dokud se on..." ukázal ostře prstem na Snapea, „do toho nepletl, souhlasil jsi se mnou! Pomáhal jsem ti! Pomáhal jsem ti, aby lidi, které máme rádi, neumírali, a není moje vina, že ty jsi jediný, kdo tomu může zabránit!"

„To by stačilo, ty pomatený—"

„Dělal jsem to pro tebe!" vykřikl Harry rozzlobeně, přerušil Snapea a zuřivě si otíral mokré tváře. „Jen jsem chtěl, abys na mě byl pyšný! Jen jsem chtěl, abys za mnou přišel a povídal si se mnou o něčem jiném než o válce!"

„Nemůžeš být rozmazlovaný a chlácholený řečmi o tom, že je všechno v pořádku! NENÍ! Sirius je mrtvý! Musíš myslet na svoje místo v téhle válce, Harry!" ječel Remus.

„Myslím na to celou tu zatracenou dobu!" zařval Harry. „Myslíš si, že to potřebuju připomínat? No já to tedy rozhodně nepotřebuju!"

„Očividně ano, jinak by ses nenechal odvádět od výcviku!"

Snape s úšklebkem pokročil vpřed. „Nebalamuť sám sebe představou, že tu předvádíš něco vznešeného, Lupine. Tady nejde o válku a ty to víš! Jde o nemístnou pomstu na dítěti! Harry má dost času na to, aby se začal starat o budoucnost. Nemusíš se ho snažit okrást o každičký kus radosti, kterou v životě má!"

Jde tu o válku! Harry už není dítě! Nemůže být, jinak budou lidé umírat! Nemůžu uvěřit tomu, že zrovna ty jsi naletěl na takové hovadiny, Severusi. Ty přece musíš chápat, co přijde, když se Harry neujme svojí úlohy," zavrčel Remus.

„Vím, co je to válka, Lupine," pronesl Snape temně. „A taky vím, že v téhle bude mít Harry časem velkou roli a potřebuje na to být připravený. Ale to neznamená, že máš dovoleno používat to jako záminky na to, abys ho psychicky zneužíval!"

„Drž hubu, ty Smrtijede! Jen se ho snažíš přimět k tomu, aby zapomněl, za co bojuje!" téměř zaječel Remus.

„Věřím, že to obstaráš dostatečně ty sám," poznamenal Snape ledovým hlasem.

Remus mu věnoval zamračený pohled a otočil se zpět k Harrymu. „Jsme ve válce, Harry, a ať se ti to líbí nebo ne, naše volby ovlivňují lidské životy. Jestli se budeš takhle flákat, lidi budou umírat! Bereš si týden volna? Kolik je to životů, Harry? Kolik lidí zemře, protože ty nejsi dostatečně připravený dělat svou práci! Máš být zachránce, Harry! Máš lidi zachraňovat, ne je zabíjet!"

Snape si ochranitelsky stoupl před Harryho.

„Lupine, varuju tě..." zavrčel a vytáhl hůlku, ale Harry ho popadl za ruku a prosebně zavrtěl hlavou.

„Ale Siriuse jsi nezachránil, nebo ano? ANO? Nechal jsi ho zemřít! Nechal jsi ho..."

Chodbou se rozlehlo náhlé prásknutí, jak Snape svou volnou pěstí praštil Lupina do obličeje. Když se vlkodlak vyškrábal na nohy, ocitl se přímo před koncem hůlky, kterou svíral Snape zsinalý vztekem. Harry na něj zíral, po tvářích mu tekly slzy a jeho oči vyjadřovaly emoce tak jasně, jako to vždycky uměly i Lilyiny oči. V těch očích byla nevíra, ale Remus se nedokázal rozhodnout, jestli kvůli jeho slovům nebo kvůli fyzickému násilí, které právě vypuklo mezi dvěma muži, kteří byli pokládáni za zcela dospělé. On sám byl tou Severusovou ránou šokovaný. Ten muž to jednoznačně udělal proto, aby bránil Harryho, aby ho bránil před ním. Kdy se Remus stal někým, před kým je nutné Harryho bránit?

Možná ještě horší byl výraz směsi studu, viny, utrpení a bolesti, které vířily v těch zelených hlubinách. Remusovi to silně připomnělo dobu, kdy ve škole uklidňoval rozrušeného Jamese, a okamžik, kdy v pátém ročníku našel na Astronomické věži plačící Lily. Tak moc ho bolelo, když viděl, jak se jeho kamarádi trápí, a tady stál Harry, kombinace jich obou, oči přetékající všemi těmi hroznými pocity, u kterých si Remus zbožně přál, aby se s nimi chlapec nikdy nesetkal. Onen pocit, že je mu na zvracení, který míval, když byli jeho přátelé nešťastní, se vrátil a zasáhl ho plnou silou. Ale tentokrát to bylo horší. Mnohem horší. Protože věděl, náhle věděl, že ty oči se utápějí v bolesti kvůli němu.

„Harry?" zeptal se napjatě. K jeho zděšení sebou chlapec trhnul, trhnul sebou při zvuku jeho hlasu a Snape ho volnou rukou stáhl víc za svá záda, aby ho mohl lépe zaštítit. Remusovi se udělalo zle. Nedokázal čelit pravému důvodu, proč byl k Harrymu tak krutý, ale náhle uviděl skutečný objem požadavků, které na něj kladl, a že se tak nedělo jen kvůli válce. Hlavně uviděl bolest, kterou způsobil. Nikdy, nikdy nechtěl způsobit bolest, což byl jeden z důvodů, proč se tak styděl za to, že je vlkodlak – protože existovala možnost, že by mohl někomu ublížit. Ale hleďme, co udělal. Nějak ublížil chlapci a ve skutečnosti ho zasáhl mnohem hlouběji, než by to dokázal udělat jako vlk.

„Potřebuješ pomoc, Lupine," pronesl Snape s chladným pohledem. „Necháš Pottera na pokoji, rozumíš?"

Remus téměř neznatelně přikývl a znaveně se opřel o zeď. Snape objal Harryho kolem ramen, přitáhl si ho k boku, aby mu mohl lépe pomáhat, a oba společně zamířili do Snapeových komnat. Harryho obličej byl napůl schovaný v mužově hábitu.

* * *

Snape se posadil na pohovku vedle Harryho a podal zarmoucenému chlapci hrnek s čajem, vylepšený lektvarem na zhojení jeho kotníku.

„Ztratil jsem Remuse a teď už nemám nikoho," popotáhl chlapec smutně a rukávem si otřel tvář.

„Ach, to jistě. Zapomínáš na Grangerovou a Weasleyho? Vypadá to, že jim na tobě musí velmi záležet, když se stále tak zoufale snaží obnovit kamarádství vás tří i poté, co jsi letos dělal všechno pro to, abys je od sebe odehnal," poukázal Snape.

„Jo, choval jsem se k nim hrozně," přikývl Harry na souhlas s očima slepě sklopenýma ke svému čaji. „Ale jde o to, že jediná věc, kterou jsem kdy v životě chtěl, bylo být pro mámu, tátu nebo nějakého dospělého důležitý, víte? Vím, že si asi myslíte, že přeháním, ale mám před sebou na práci pár docela velkých věcí a mí kamarádi, oni povědí svým rodičům o svých problémech a najednou je to tak, že se jejich rodiče strachují s nimi. A někdy se prostě vrátí po rozhovoru s nimi ze svých problémů téměř vyléčení a říkají, že už nejsou tak velké. Jedinkrát jsem tohle cítil ve třetím ročníku s Remusem, když jsem mu pověděl o mozkomorech a on mi řekl, že mi pomůže, takže jsem si kvůli tomu už nemusel dělat starosti, protože jsem věděl, že dá věci do pořádku. A jsou tu ještě další věci. Třeba když měl Ron loni opravdu ošklivou chřipku, odjel domů a starali se o něj rodiče. Já, ať je to se mnou jakkoliv špatné, skončím na ošetřovně a jediný dospělý, který se o mě stará, je Madam Pomfreyová. Jen jsem chtěl mít někoho, kdo by přišel na ten pitomý rodičovský večer, protože chce; někoho, kdo by byl pyšný, až uvidí, co jsem dokázal, nebo by prostě jen chtěl, abych tam nebyl sám. A teď je Remus pryč, tak k čemu to všechno bylo? Proč se ještě starat o známky, když se nikdo na moje vysvědčení ani nepodívá?" zeptal se Harry hořce.

„Protože máš před sebou celý život," řekl Snape přísně. „Nemůžeš žít svůj život kvůli někomu jinému, Pottere, ale jen a jen kvůli sobě, jinak se dočkáš velkého zklamání." Odmlčel se, ale pak neochotně pokračoval: „Podívej se, Pottere, s tvým otcem jsme si pochopitelně nebyli nikdy blízcí, ale myslím, že bys měl vědět, že jsi byl jeho pýchou a radostí. Žvanil o tobě na schůzkách Řádu tak často, že jsme ho málem vykopli. Bylo to opravdu příšerné."

Harry k němu zvedl uslzený obličej: „Vážně?"

„Ještě dneska mám z té sentimentality noční můry," odkašlal si Snape s pocitem trapnosti. „Ale měl bys vědět, že na tebe byli tví rodiče, ehm, pyšní a tak podobně."

Harry se usmál. „Vy sám začínáte být docela sentimentální, pane profesore," pronesl škádlivě, ale Snape viděl, co pro chlapce jeho ujištění znamenalo. Koneckonců byl Snape stěží někým, kdo sděluje pravdu v cukrkandlovém obalu, zejména ne Harrymu Potterovi.

„Ano, až odejdeš spát, budu si muset dát pořádný lok něčeho ostrého a doufat, že mi to pomůže zapomenout na tyhle ubohé sentimentální žvásty, které jsem ze sebe právě teď vypustil," pronesl svým osobitým znechuceným tónem, který u Harryho vyvolal další smích.

„Děkuju vám, pane profesore," řekl chlapec upřímně.

Snape přikývl na souhlas. Harry zamrkal a vážně se na něj zahleděl.

„Ehm, teď jsem si uvědomil, že jsem říkal pár pitomostí a chtěl bych se omluvit. Nechci, abyste si myslel, že si nejsem vědom toho, co jste pro mě udělal," spustil provinile.

„O čem to plácáš, Pottere?"

„No, před chvílí jsem řekl, že jsem nikdy nepocítil, že by se někdo kromě Remuse postaral, aby se věci zlepšily už jen tím, že si o nich promluvíme, ale to není pravda. Cítím se líp, když mluvím s vámi. A hlavně tento týden, věděl jsem, že vám můžu ledacos povědět, a měl jsem zvláštní pocit, jako že už se toho nemusím tolik bát. Jako kdyby v tom bylo nějaké kouzlo. A dneska večer, víte, jsem věděl, že se o tu záležitost s Remusem postaráte, že byste mě bránil, takže nebyla pravda, že Remusova pomoc s mozkomory byl jediný moment, kdy jsem si myslel, že se kvůli mně někdo dospělý stará o moje problémy. Nebyla to pravda. A taky nebyla pravda, když jsem řekl, že vždycky musím zůstat na ošetřovně, když jsem nemocný. Chci říct, že bylo ode mě pořádně pitomé to říct, když jsem nemocný, jsem tady a vy se o mě staráte. Takže jsem jen chtěl, abyste věděl, že jsem si vědom všeho, co pro mě děláte, a nechci, abyste si myslel, že jsem nevděčný, protože já jsem... vděčný, opravdu moc vděčný," dokončil Harry rozpačitě, ale maximálně upřímně.

„Není potřeba děkovat," pronesl Snape po chvíli a nepohodlně se ošil. „Teď si vypij čaj a nech mě, ať se podívám na ten kotník."

* * *

Jak se blížil okamžik, kdy si oba víc a víc uvědomovali, že se Harry bude muset brzy vrátit do školy, oba v duchu zjistili, že nechtějí, aby ten den nastal. Harry konečně našel dospělého, který ho chránil a pečoval o něj, i když poněkud netradičním způsobem, a bylo velmi těžké se něčeho takového dobrovolně vzdát. Jenže se nemohl vnucovat. Přál si mít dospělého, který o něj stojí, a to nebylo něco, k čemu by mohl někoho nutit. Tím méně Snapea.

Během jejich poslední společné večeře před Harryho přesunem zpět do nebelvírské koleje se Snape cítil velmi zmateně. Mělo by se mu ulevit, že ten otravný nebelvír odchází. Bude mít zpátky své soukromí, svůj volný čas k přemýšlení, a nebude se muset starat o zábavu pro znuděného puberťáka. Snažil se myslet na všechny ty nepříjemné věci, které tu Harry během svého pobytu udělal, ale místo toho, aby se jeho podráždění při těch vzpomínkách zvýšilo, cítil podivný záchvěv spokojenosti, s jakým se ještě nikdy dřív nesetkal. Bylo poměrně smutné, že krátký čas, který strávil s Harrym, pravděpodobně představoval nejzábavnější část jeho života, i kdyby to bylo jen proto, že ve skutečnosti strávil čas s někým, o jehož úmyslech nikdy nemusel pochybovat. Nikdy se nemusel sám sebe ptát, jestli na něj Harry nešije nějakou boudu, nikdy nemusel dumat nad Harryho eventuelními postranními motivy nebo nad jeho loajalitou a nikdy nemusel uvažovat o tom, jestli s ním Harry netráví čas z nějakého nevhodného pocitu lítosti. A Harry byl jiný než většina lidí, se kterými se Snape stýkal. Byl nevinný a plný života; přijal Snapeův smysl pro humor takový, jaký byl, a doopravdy se jeho vtipům smál. Nikdo se nikdy jeho vtipům nesmál. Vždycky váhal, jestli jsou lidé příliš tupí, než aby mu rozuměli, nebo jestli z něj jen mají strach.

Ale Harry strach neměl. Zacházel se Snapem jako s člověkem a ne jako s někým nedotknutelným nebo s někým, komu je lepší se vyhnout. Teď, když tenhle pocit okusil, cítil podivnou nechuť se ho vzdát.

„Pane profesore,"obrátil se na něj Harry zvědavě, „co děláte pro zábavu? Všechno, o čem vždycky mluvíte, se týká výzkumů."

Snapeovo obočí vystřelilo k vlasům. Přesně tohle měl na mysli; nikdo se ho nikdy dřív na něco takového nevyptával, jedině s podtextem hanlivého výsměchu.

To je to, co dělám pro zábavu. Snažím se vymýšlet nové lektvary nebo kouzla, zejména protikletby na temnější zaklínadla." Když viděl Harryho pozvednuté obočí, zamračil se. „Co je?" zeptal se obranně.

„No, bez urážky, pane, ale to zrovna nezní jako zábava," přiznal Harry a Snape musel připustit, že má asi pravdu.

„Rozšiřovat si obzory je velmi přínosné; měl bys to někdy zkusit," řekl s úšklebkem, ale náhle si uvědomil, že to pravděpodobně není vhodná poznámka vzhledem k tomu všemu, čím si Harry letos prošel. Rychle změnil téma. „Co bys navrhoval dělat pro zábavu ty?" zeptal se, obočí stále zvednuté.

„Nevím, jít někam s přáteli?" Harry se odmlčel a svraštil čelo. „Máte přátele?"

Když se Snape zamračil, Harry honem přispěchal s omluvou: „Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Zrovna já tak mám co povídat! Až do Bradavic jsem neměl žádného kamaráda a každé léto je ze mě zase samotář. Na základní škole jsem býval vyvrhel. Byl jsem prostě jen jeden bezejmenný mrňous, kterého celou dobu šikanovali. Myslím, že to asi vesmír mínil jako protiváhu ke zdejší části mého života. Každopádně jsem byl jen zvědavý. Už jste někdy měl rande?"

„Samozřejmě, že jsem měl rande!" odsekl Snape rozhořčeně. „Je mi třicet šest, pro Merlina!"

„Můžete mi o tom vyprávět?" zeptal se Harry vzrušeně. „Nikomu to neřeknu, přísahám."

„Absolutně ne. Nebo by se ti líbilo, abych se vyptával na tvoje dostaveníčko se slečnou Changovou?"

Harry pokrčil rameny: „Ohledně mě a Cho toho není moc k povídání. Hodně brečela, dokonce i během okamžiku, kdy jsme se políbili, chovala se jak malá holka a po jediném rande, které jsme měli, začala žárlit, protože si myslela, že se mi líbí Hermiona. A to je víceméně všechno. Jste na řadě!"

„Přestože jsem uchvácen poslechem tvých pubertálních romantických strastí, rozhodně ti nejsem povinen vyprávět o svém vlastním rande. Pokud jsi o takový příběh stál, měl sis ho pojistit předtím, než jsi vytáhl svoje trumfy. Vážně by ses měl naučit chovat víc zmijozelsky."

„Fuj, to není fér," zakňučel Harry hravě.

„A vůbec, proč automaticky předpokládáš, že jsem svobodný?" zeptal se Snape rozhořčeně.

„Protože nenosíte snubní prsten a nikdy neopouštíte školu. Profesor Kratiknot má manželku a každý víkend odjíždí z Bradavic za ní. Kromě něj jsem předpokládal, že musí být většina zaměstnanců svobodných, když pracují v internátní škole," vysvětloval Harry taktně.

„Možná prostě nechci, aby někdo věděl, že mám ženu," nadhodil Snape. „Umím být velmi diskrétní, když je to potřeba."

„Proč byste to dělal?" přistoupil Harry na hru o této hypotetické situaci.

„Možná odmítla účastnit se války a moje pozice špeha by ohrozila její i můj život, kdyby to Pán zla zjistil," navrhl vysvětlení Snape.

„Ovšem poté, co jste musel skončit s rolí špeha, byste s tím mohl vyjít na světlo," poukázal Harry.

„Stále by mohla být v nebezpečí," argumentoval Snape.

„Nebo se možná neskrývá kvůli vám, ale kvůli sobě," navrhl Harry. „Protože kvůli své kariéře musí vystupovat jako svobodná." Harry ztišil hlas do šepotu a konspirativně se k mistrovi lektvarů naklonil. „Tajně jste se oženil se supermodelkou, že jo?"

Snapeův výbuch smíchu překvapil dokonce i jeho samotného. Opravdový, hlasitý smích. Nedokázal si vzpomenout na okamžik, kdy se v životě takhle bezstarostně smál. „Tedy, Pottere, rozhodně doufám, že bych se oženil s někým, kdo má aspoň pár mozkových buněk."

Harry mu věnoval pohled plný rozhořčení. „I supermodelky mohou být chytré! Jsem si jistý, že vaše tajná manželka by zuřila, kdyby slyšela, že ji považujete za hloupou." Uculil se a sklopil oči k talíři. „Kromě toho oba víme, že stejně jde jen o sex," pronesl nedbale a pustil se do jídla, aby skryl svoje hihňání.

Snape zalapal po dechu. „Pottere!" napomenul ho, ale přesto nedokázal nepokračovat v jejich škádlivé hře. „To je samozřejmě naprostá pravda, ale absolutně to není vhodné téma pro konverzaci u večeře."

K jeho uspokojení se Harry málem zadusil svým soustem, když propadl záchvatu hysterického smíchu.

* * *

Když dojedli, atmosféra zesmutněla, protože Harry odvlekl svůj kufr ke dveřím. Snape si odkašlal, aby se rozloučil, ale zjistil, že mu slova uvízla v krku.

„Mockrát vám děkuju, pane profesore, za všechno," řekl Harry, hlas prosycený upřímností.

Snape trhaně přikývl. „Radši na sebe tentokrát dávej lepší pozor. Drž se rozvrhu, který jsme pro tebe vypracovali, a nedostaň se do potíží. Pravidelné jídlo, spánek a odpočinek, bez výjimek."

Harry přikývl: „Jo, já vím."

Oba zůstali stát chvíli mlčky, protože nevěděli, co říct.

Náhle Harry přistoupil ke Snapeovi a objal ho tak krátce, že si muž vzápětí nebyl tak úplně jistý, jestli se to doopravdy stalo. Ale pak si Harry rychle otřel z tváře osamělou odbojnou slzu.

„Uvidíme se ve třídě," zamumlal, otočil se a spěšně zamířil ven.

„Pottere!" zvolal Snape po chvilce uvažování a chlapec se s nadějí otočil. „Jestli nemáš nic jiného na programu, přijď sem zítra na večeři. Rád bych se ujistil, že ses s tím vším dobře srovnal."

Harry přikývl s trochu veselejším výrazem, než jaký měl v obličeji předtím. „A pane profesore? Mimo vyučování mi prosím říkejte Harry."

* * *

Snape se rozhlédl po všech těch vykulených očích a věnoval každému z jejich majitelů svůj tradiční ostrý pohled, který okamžitě úspěšně celý tento zírací problém ukončil. Sám, vyhlížeje ze situace stále trochu užasle, se otočil k vedle sedícímu Harrymu, který se zoufale pokoušel nerozesmát.

„Klid, Harry," zamumlal a prakticky zavrčel na jakéhosi třeťáka, který na něj zíral s pusou dokořán.

„Víte, jestli chcete odejít, pochopím to. Nemusíte tu zůstávat," zopakoval Harry po čtyřicáté sedmé.

„Nebuď pitomec, samozřejmě, že zůstanu," řekl Snape pevně. „Byl to můj nápad. A jestli mi ještě jednou řekneš, že tu nemusím zůstávat, splním ty pohrůžky, které jsem vyslovil po tvém třicátém čtvrtém upozornění."

Harryho vděčný úsměv představoval všechno, co potřeboval pro povzbuzení, aby zůstal v této extrémně trapné situaci klidný. Přece jen bylo čím dál těžší ignorovat uslzené výrazy vděčnosti, kterými ho častovaly paní Weasleyová a to Grangerovic děvče, nemluvě o stovkách překvapených pohledů, kradmo mířících jeho směrem.

Jakmile Brumbál vstal od učitelského stolu, u kterého Snape obvykle seděl, šum hovorů utichl.

„Vítejte na letošním závěrečném rodičovském večeru. Jako kdyby to bylo teprve včera, když jsme se tu sešli na uvítací hostině, ale nejvýmluvnějším svědectvím toho, kolik času uplynulo, jsou studenti sedící zde před námi. Každý z nich je na hony vzdálen osobě, kterou byl o prvním rodičovském večeru a já rozhodně nejsem jediný, kdo to vnímá. Cítí to také jejich rodiny a blízcí, kteří z dálky sledovali, jak se kousek po kousku mění z dětí ve skutečné čarodějky a kouzelníky. Doufám, že vy všichni jste na zde přítomné studenty hrdí tolik jako já."

Snape děkoval nebesům, že se konečně objevilo jídlo a ten příšerně sentimentální projev skončil. Snažil se potlačit své znechucení nad cukrováním okolo sedících rodičů. Cítil, jak na něj lidé znovu civí a bezpochyby čekají, jestli se bude rozplývat nad Harryho úspěchy. Střelil po nich pohledem, který jasně říkal ´ne v tomto životě´a také vyvolával obavy, že by možná byl stále schopen na poslední chvíli pozměnit jejich známky z lektvarů, jestli toho civění nenechají.

Samozřejmě, že ve skutečnosti byl na Harryho trošku hrdý. Koneckonců došel chlapec dál než většina ostatních studentů, kteří jen získali soubor vědomostí, nebo to přinejmenším aspoň tvrdili. Naštěstí Harry chápal jeho postoj k veřejným projevům náklonnosti jakéhokoliv druhu a byl spokojený (no, spíš radostí bez sebe), když mu během včerejší večeře, u které byli jen sami dva, dokázal nějak, samozřejmě nepřímo, dát najevo, že je na něj hrdý.

„Tak co, Rone a Ginny, nikde žádné známky, před kterými nás potřebujete varovat, než si půjdeme promluvit s vašimi učiteli?" zeptala se paní Weasleyová přísně.

Ron zrudl a rozpačitě se na matku podíval: „Ehm... myslím, že jsem si zhoršil známku z formulí."

Snape se obrátil k Harrymu. „A co ty?" zeptal se se zvednutým obočím. „O většině tvých známek jsem si udržel přehled, ale nevyskytlo se nějaké překvapení?" Byl rád, že se na to musel zeptat, protože to znamenalo, že Harry už teď tak přehnaně o svých známkách nevykládal.

Harry a Ron si vyměnili provinilý výraz. „Ehm, no, možná jsem si zhoršil věštění."

„Ehm, já taky," přiznal Ron.

„Jak se vám to povedlo?" zeptala se paní Weasleyová podrážděně.

„No, většinou jsme si předpovědi vymýšleli a, no, byli jsme v tom fakt dobří, ale pak se Trelawneyová rozhodla založit známkování na tom, jestli se naše předpovědi naplnily..." soukal ze sebe Harry s bezmocným krčením rameny.

Snape se napil vína. „Dobře, že je to za námi. Tenhle předmět nestojí za vynaložení energie. Mnohem víc by mě znepokojilo, kdybys jím prošel."

Harry se uculil a nabral si na lžíci bramborovou kaši. Nemohl uvěřit, že s ním Snape sedí při rodičovském večeru u hostiny. Když ho informoval, že se zúčastní, naprosto ho to uzemnilo. Stále nemohl uvěřit, kolik věcí se přihodilo kvůli těmhle večerům hrůzy*), jak je v duchu nazýval před příchodem tohohle posledního. Díky týdnu, který Harry u Snapea strávil, si muž nemohl nadále udržet roli špeha. Harry se cítil značně provinile, ale Snape ho během jedné z jejich pravidelných večeří ujistil, že je to tak nejlepší, jelikož chystá nějaké plány na léto, kdy by to stejně nefungovalo, ale ať se Harry snažil sebevíc, nemohl z něj vydolovat, co je to za plány.

Když večeře skončila, studenti a rodiče se rozptýlili po chodbách. Ale Harry už ukázal nebo povyprávěl Snapeovi o všech svých projektech. A ani mu nevadilo, že už je tenhle večer u konce. Byl naprosto šťastný, že Snape čelil rozpačité a trapné situaci – sezení u nebelvírského stolu na rodičovském večeru – jen kvůli němu.

„Mockrát vám děkuji, že jste dneska večer přišel, pane profesore," spustil Harry, jakmile se dostali z dosahu stále zírajících rodičů nebo zaměstnanců školy. „Vím, že to bylo trochu hloupé a podobně, ale..."

„Harry, musím se tě na něco zeptat," přerušil ho Snape, ve skutečnosti značně nervózním tónem. Harry k němu ustaraně vzhlédl.

„Je všechno v pořádku, pane profesore?"

„Ano, ano, jen s tebou potřebuji o něčem mluvit." Snape se podezřívavě rozhlédl kolem sebe a odtáhl Harryho do odlehlé chodby v té části hradu, kde bylo velmi nepravděpodobné, že by potkali někoho, kdo by je rušil. „Harry, ptal ses mě, jaké mám plány na léto, když moje kariéra špeha tak úspěšně skončila. Tedy, tyto plány jsou orientační, čekají na schválení rozhodující osoby."

Harry přikývl a snažil se buďto nevypadat, jak moc touží zjistit, o jaké tajemné plány jde, nebo se netvářit příliš zmateně, proč mu Snape vypráví o svých plánech na léto v soukromí.

„Zůstanu toto léto na panství, které jsem zdědil po své rodině. Kromě mě tam nikdo jiný nežije."

„Aha, věnoval jste své manželce supermodelce její vlastní panství?" pozlobil ho Harry a Snape to přijal s nervózním úsměvem, což jen zvýšilo chlapcovu zmatenost.

„Je tam dost místa, ale není tam moc možností pro dítě... dospívajícího, i když mám velkou zahradu, která by mohla být skvělá na létání. Mám obrovskou knihovnu a mohla by dokonce obsahovat i knihy, které by tě zajímaly. Patří k tomu značný díl pozemků a poblíž se nachází potok. Není to nic moc a je to celkem izolované, i když jsem samozřejmě připojen k letaxové síti. Je to bezpečné a chráněné místo, ačkoliv Albus po našem rozhovoru přidal ještě pár dalších ochran, čistě pro jistotu... chápeš, co tím sleduju?"

Harry se opravdu, opravdu snažil chápat, ale byl nucen reagovat vrtěním hlavy. Znělo to, jako kdyby se Snape pokoušel svůj dům prodat, ale nebyl tak pitomý, aby to vyslovil nahlas, protože to nedávalo vůbec žádný smysl.

„Očividně mi tyhle věci nejdou," povzdechl si Snape a rukou si prohrábl vlasy. Harry toho muže nikdy neviděl tak rozrušeného.

„Vypadá to na pěkný dům," nadhodil.

„Nechci po tobě, abys ho chválil, ptám se tě... jestli v něm chceš žít," pronesl Snape opatrně. „Žít v něm se mnou... jako se svým poručníkem."

Harry zkameněl. Nemohl se pohnout, nemohl mluvit, nemohl dělat nic jiného než zírat na mistra lektvarů s pusou dokořán.

„Není se mnou pochopitelně velká zábava, ale nechci se dívat, jak se zase vracíš na léto k těm příšerným mudlům. A nedělám to z lítosti," dodal rychle, protože věděl, jak je Harry na tohle citlivý. „Dělám to proto, že... mě těší... tvoje společnost," vypravil ze sebe s obtížemi.

„Poručník?" vyhrkl Harry. „Ale co krevní ochrana mé tety..."

„Mohu tě ochránit stejně jako tvoji příbuzní, jen jiným způsobem. Ochranná kouzla kolem mého domu nemusí být přímo určena tobě, ale měla by být dostačující. A pokud by byla nějak narušena, budu tě bránit. A samozřejmě budu schopen tě ochránit před tvými příbuznými," dodal s nádechem hněvu vůči Dursleyovým.

Snape sledoval, jak se Harryho oči zalily slzami. „Myslíte to... vážně? Jste si jistý?" zeptal se chlapec napjatě. „Opravdu chcete, abych s vámi zůstal celé léto?"

„Nejen tohle léto. Pokud budeš souhlasit, převzal bych tvoje opatrovnictví natrvalo, ale pokud je to snad příliš, mohl bys prostě..."

Nedokončil. Harry k němu vystartoval, divoce ho objal a začal vzlykat štěstím. Snape se usmál, také ho objal a poplácal ho po zádech, zatímco Harry do jeho hrudi stále dokola opakoval: „Děkuju děkuju děkuju děkuju."

* * *

Harry objal Hermionu, zatímco Ron sledoval jejich laskavé loučení s úsměvem na rtech a nepopsatelně šťastný, že je Harry tak veselý a celé trio je znovu pohromadě.

Hermiona mateřsky přitáhla Harrymu plášť těsněji k tělu, což ho přimělo vyvalit oči.

„Dávej na sebe v létě pozor, Harry. Bez legrace. Postaráte se, aby jedl tuny jídla, že ano, pane profesore?" zeptala se Hermiona muže stojícího za Harrym.

„Samozřejmě, slečno Grangerová," řekl Snape a položil Harrymu ruku na rameno, jako kdyby jim chtěl ukázat, že se chystá brát roli jeho poručníka naprosto vážně a dělat mnohem víc než se jen ujišťovat, že Harry jí jako každý normální člověk.

„A teď, když máš přístup ke krbu, bys možná mohl občas přijít," navrhl s nadějí Ron. Harry vrhl tázavý pohled na mistra lektvarů, který souhlasně přikývl.

„To bude skvělé!" usmál se Harry a oba chlapci se rychle, po chlapsku objali.

Ozvala se píšťalka a do Bradavického expresu naskakovali poslední opozdilci. Hermiona ještě jednou spěšně objala Harryho a pak s Ronem naskočila také. Harry jim vesele mával, dokud vlak nevyjel ze stanice.

„Viděl jsem, že jsi dnes ráno dostal sovu," poznamenal Snape, kdy spolu mířili zpět do hradu, aby se krbem přenesli na Snape Manor. „Byla opět od Lupina?"

„Jo. Vypadá to, že se má díky terapii mnohem líp a tak vůbec. Znovu se omlouval a trval na těch věcech, které už mi řekl tisíckrát, jako že nešlo o mě, že svůj hněv zaměřil špatný směrem a tak dále," vykládal Harry poměrně neutrálním tónem, takže se Snape pousmál, protože to vypadalo, že začíná věřit tomu, co mu Snape říkal. „A ptal se mě, jestli s ním nechci žít. Věřil byste tomu? Po tom, jak jsem kvůli tomu celý rok tvrdě makal a teď už to nechal plavat, mě požádá, abych s ním žil!"

Snape cítil, jak mu zamrzly vnitřnosti, ale ujistil se, že jeho emoce nejsou navenek patrné.

„Co se mu chystáš odpovědět?"

Harry k němu vyslal zmatený pohled. „Co myslíte? Poslal jsem mu hned sovu a v podstatě mu sdělil ´to sakra ne´... No, ve skutečnosti to bylo spíš něco na způsob ´díky, ale ne, děkuji´, ale dal jsem mu na vědomí, že jsem moc šťastný, že vás mám za poručníka." S obavou se na Snapea zahleděl. „Proč? Byl byste raději, kdybych se nastěhoval k němu?"

„Samozřejmě, že ne, ty trdlo," odpověděl Snape a v duchu se usmál. Vypadalo to, že oba stále měli pár nejistot, na kterých bylo potřeba zapracovat, ale měli na to dost času. Vzal Harryho kolem ramen.

„Takže – udělal jsem si přísný studijní plán, abych si vylepšil svoje neutěšené známky z posledního čtvrtletí. Počítám, že budu schopen začít skoro okamžitě," spustil Harry. Snape na něj vyplašeně pohlédl, ale zůstal jako opařený, když se ocitl tváří v tvář šibalskému úsměvu. „No, dobře, když trváte na tom, abych celé prázdniny prolétal na koštěti, proč bych se hádal?"

Snape pobaveně zakroutil hlavou. Tohle určitě bude nezapomenutelné léto.


KONEC


* * *


Poznámka autorky: No a to je vše, přátelé! Doufám, že jste si tuhle povídku všichni užili. Prosím pošlete mi komentáře, abych věděla, co si o tom myslíte, i kdyby to bylo jen jedno slovo a padesát let po dni publikování!


Poznámka překladatelky: Já rovněž doufám, že se vám povídka líbila alespoň tak moc jako mně a mé betě. A těším se na shledání u překladu dalších děl této skvělé autorky. (Víte, že k Recnac Transfaerso existuje alternativní konec? Hádejte, kdo ho plánuje překládat
:-D)

*) Čistě pro zajímavost – v originále se vyskytuje nádherná slovní hříčky Family Nights x Family Nightmares, kterou jsem bohužel nedokázala zachovat a udělala z toho jen ´večery hrůzy´. Případné návrhy vítány.