Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod k prekladom



 

Jednorázovky – úvod

překlad: arabeska

beta: elbi (a doufám, že to bude jenom elbi!)

Nechci překládat (v těchto jednorázovkách) Dramione, Snamione, Drarry nebo Snarry, protože nechci fušovat do umění mnohem zběhlejším, zde na kiži přítomným, překladatelkám. Ale nic neslibuji, člověk nikdy neví, na co narazí. Prvotním plánem je překládat páry i nepáry, které se tady moc často nevyskytují. A taky zvyknout si na to, že překládání je docela kumšt. Nemám představu, jak to bude časem vypadat, možná se ty páry budou i opakovat. A nechci slibovat intervaly. Zpočátku určitě jednou týdně, potom... nejsem si moc jistá časem a taky záleží na betě. Ale chci co největší pravidelnost, protože sama bytostně nenávidím ta muka při čekání.

Chci poděkovat Jimmi. Jimmi, jsem si jistá, že jsi ohromně úžasná bytost, i když jsem tě v životě nepotkala. Díky za tuhle stránku, za možnost spolčit se v překládání, za tvůj volný čas, který tomu věnuješ. Moc si toho vážíme. :)

Další, komu chci poděkovat, je Lupina. Můj strážný anděl. Lupino, ty jsi prostě skvělá. Fascinuje mě, že jsi ochotná mi na všechno odpovědět!

Elbi! Lidi, já nechápu, proč si ta ženská tak nevěří! Když jsem jí poslala první povídku, myslela jsem, že od toho uteče, ale ona zatnula zuby a prokousala se všemi těmi hrubkami a příšernými výkřiky bezbřehého zoufalství z mé neschopnosti poradit si s překladem. Elbi, z celého srdce doufám, že tě časem neodradím a vydrží nám to. Jsi ohromná. Díky.

Autor banneru je můj třetí nejstarší a druhý nejmladší bratr, kterému tímto děkuji - i když mě to stálo v hospodě tři plzně dvanáctky :)


Obarvi svět



Obarvi svět

Colore le Monde

 

* * *

Autor: xLostInTheSun

Překlad: arabeska

Beta: elbi

Povolení k překladu: Ano

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7256151/1/Colore-le-Monde

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je xLostInTheSun. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Slovo překladatelky: Za všechno dobré může elbi, za všechno špatné já! Nebýt jí, žádná povídka by nebyla. A ne, elbi, tohle prohlášení nesmažu, jak ses snažila mi nenápadně naznačit, protože chválu si zasloužíš. Takže mi dovol se ti tímto veřejně poklonit a vychutnej si finální verzi. Jestli máš ještě nervy to číst, protože já už asi ne. :)

Angst/Hurt/Comfort

Dean Thomas/Lenka Láskorádová

Rating: 10+

Shrnutí autorky: Dean je umělec. Se svými štětci a talentem obarvuje svět – mnohdy příliš šedý. Lenka je hvězda. Svými úsměvy a přítomností osvětluje Deanův život – mnohdy příliš temný.



* * *

„To, co děláš, je moc hezké.“

Dean sebou škubl a upustil štětec do trávy. Zelená vstřebala odstín temně červené, jako by někomu ukáplo na zem trochu krve.

„Och, omlouvám se, nechtěla jsem tě vyděsit.“

„Nevyděsila, jenom trochu překvapila.“

Pousmál se, aby Lence dokázal, že ji neviní, a zároveň aby pochopila, že by raději zůstal sám. Ačkoliv po třech setkáních Brumbálovy armády Lenku Láskorádovou trochu poznal a postupně zjišťoval, že její přítomnost mu nevadí a že ho neruší. Každopádně si nebyl jistý, jestli jeho poloúsměv viděla. Naklonila se k plátnu a zkoumala každý sebemenší detail, jako by doufala, že v Deanově práci nalezne odpovědi na základní otázky bytí. Lenka Láskorádová uvažovala nad mnoha zvláštními věcmi, tím si byl jistý.

„Opravdu, moc krásné,“ zopakovala, „Ty vlčí máky jsou kouzelné a je obdivuhodné, že jsi je nakreslil bez předlohy.“

„Hm, díky...“

Dean nevěděl přesně proč, ale v poslední době necítil zadostiučinění, když lidé chválili jeho umění. Dával do svých prací tolik ze sebe sama, že mu připadalo, jako by chválili jeho osobu a ne dílo, a on si nebyl jistý, jestli si to zaslouží. Ve svém životě opravdu nedosáhl ničeho mimořádného. Nepsal si zrovna nejlepší poznámky, nehrál famfrpál, nebyl právě populární... Byl sice černý a mudlorozený, ale přesto věděl, že je toho v záporném slova smyslu dost. Dokonce ani neznal svého otce a teď se ještě ke všemu rozhádal se svým nejlepším přítelem Seamusem na téma Deanovo členství v Brumbálově armádě.

Dean musel uznat fakta; odpuzoval lidi. Nejprve otec, který opustil jeho matku, ve chvíli kdy zjistil, že je těhotná; potom Parvati, které se nechtěně dotkl, a která ho opustila po celých dvou měsících vztahu; a nyní i Seamus. To byl možná důvod, proč se tolik upínal ke kresbám a malbám. Mohl do nich vtisknout cokoli a ony neutekly.

„Ale stejně myslím, že je ten obraz trochu smutný. Nebe se zdá bouřlivé. Ne tak bouřlivé jako před deštěm, kdy se všechno uvolní, ale bouřlivé a těžké, těžké, těžké,* až všechno rozdrtí. A ty vlčí máky jsou také o dost tmavší, než by měly být...“

Dean zamrkal. Věděl, že jeho obraz je tmavý, protože on sám se cítil strašlivě smutný, ale nečekal, že si toho někdo, kdokoli, skutečně všimne. A rozhodně ne Lenka Láskorádová, která měla věčně hlavu v oblacích, a která nevěnovala žádnou opravdovou pozornost věcem tak ohavně přízemním, jako byli lidé a jejich pocity. Každý věděl, že Lenka všeobecně upřednostňuje imaginární stvoření, o nichž se psalo v časopisu jejího otce, před skutečnými obyvateli tohoto světa.

„Jsem lepší pozorovatel, než sis myslel, že, Deane?“

Jeho srdce vynechalo úder. Na nekonečně krátký okamžik mu probleskla hlavou myšlenka, že Lenka je schopná používat nitrozpyt. Nato začal přemýšlet o věcech, které by měly zůstat tajemstvími, a kterými – pokud je mu nahlíženo do mysli – by se tedy zabývat neměl, protože byly mimořádně hloupé, což musel uznat, a způsobovaly, že začínal panikařit.

„Ne, to ne, nejsem zběhlá v nitrozpytu. To jenom... Tvoje tvář je průhledná, zrcadlí všechno, nad čím uvažuješ, Deane Thomasi.“

Usmála se na něj a Dean pocítil nepříjemné nepohodlí, jak postrádal smysl všeho, co se dělo. Ale byla to Lenka Láskorádová, Střelenka, že ano, bylo zvláštní zůstat s ní o samotě a mluvit s ní, jako by byla upřímně znepokojená Deanovými problémy... Nebylo pro něj jednoduché zvyknout si na Lenku, která je příjemná k lidem.

„Odejdu, Deane. Myslím, že tě otravuji.“

„Já... ne...“

Lenka se znovu usmála.

„Nemusíš lhát, dobře vidím, že tě obtěžuji. I když nechci. Máš právo být sám, ne? Navíc budeš moci dokončit svoji práci; je to vážně nádherné.“

Ustoupila a vydala se na zpáteční cestu, ale pak se znovu otočila.

„Co kdyby ses šel se svým přítelem někam projít... Jsem si jistá, že se to urovná.“

Pak pokrčila rameny a dodala:

„Měl bys mu ukázat svůj obraz, aby poznal, jak jsi bez něj strašlivě smutný.“

A dříve než se Dean vzmohl na odpověď, rozběhla se Lenka k hradu, s hábitem vlajícím za zády. Pozvedl znovu štětec a barvy, a když obraz dokončil, byl už smířený s prvotním překvapením, že ona přišla a jasněji než kdokoli jiný si i skutečně všimla.

 

* * *

 

Dean cítil, jak se jeho srdce pozastavilo při pohledu na Harryho, který zajal Ginnyiny rty v ohnivém polibku. Nedostal čas pochopit, co se děje. Prošli východem ze společenské místnosti ruku v ruce a Seamus Deanovi pevně stiskl rameno. Teď už věděl, že i když byl s Ginny on, Ginny nebyla s ním. Ten pohled ho donutil promnout si obličej a pak přišlo uvědomění, že to, co dosud považoval za důvěrně známé, se totálně změnilo. Beze slova přešel společenskou místnost, vydal se přímo tam, kam odešli Harry a Ginny – a zamířil opačným směrem.

Našel se v jednom z křídel hradu, kam ještě dosud nezavítal, a jedním švihnutím hůlky přivolal malířské potřeby. A pak popustil uzdu představivosti a pod jeho rukama pokrylo zeď souhvězdí tmavých skvrn; krvavě rudých, půlnočně modrých, nekonečně zelených, černých... Protože to Deana, celé jeho bytí, ničilo. Tento rok zasazoval tvrdé rány a idylka s Ginny mu umožňovala připadat si mladý a přemýšlet o životě s bezstarostnou lehkostí. Voldemort se oficiálně vrátil, válka byla na spadnutí a Dean cítil, že se stane jednou z prvních obětí. Protože byl mudlorozený, a protože měl menší cenu než ostatní. Ale zatraceně, na smrt byl přece příliš mladý!

„Deane?“

Dean se otočil a ocitl se tváří v tvář Lence Láskorádové. Mimo schůzek Brumbálovy armády ji moc často nevídal, jen několikrát, když mluvila s Ginny, a v těch chvílích jim moc pozornosti nevěnoval. Kradmo jako duch ho napadla hořká myšlenka, že Lenka tráví čas s Harrym.

„Co děláš?“ zeptala se.

„Vandalismus,“ odpověděl a pokrčil rameny.

„To zní legračně. Ale pochybuji, že Filch bude v tomto sdílet můj názor.“

„To je pravda. Filch by to vzal asi špatně.“

Lenka se zachichotala a Deana to uvrhlo do stavu ohromení, protože si dosud neuměl představit, že je něčeho takového schopna. Myslel si o Lence mnoho věcí, ale rozhodně ne to, že se chichotá. Byla přece pořád mimo.

„Nejsem nestvůra, Deane Thomasi, umím se bavit s ostatními.“

Dean se cítil ještě hůř. Lenka ho dosud přesvědčovala, že neovládá umění nitrozpytu, ale on by mohl se vší vážností přísahat, že o tom zcela pochybuje.

„Proč jsi smutný?“

„Nejsem smutný,“ zalhal.

„Samozřejmě, že jsi, použil jsi spoustu tmavých barev.“

Dean vzhlédl ke stěně zešedlé stíny a zjistil, že plánoval namalovat přesný opak. Na zdi se temně vyjímalo dílo, které by v tuto chvíli mohlo sloužit jako věrný portrét jeho duše. Tak si řekl, že nemůže nic ztratit, když bude Lence Láskorádové věřit, i když to byla... Lenka Láskorádová.

„Ty-víš-kdo se vrátil a víš, kdo jsem já? Mudlorozený. Šance přežít nadcházející válku ve zdraví? Žádná, nulová. Deane Thomasi, šup na pánev k ostatním špinavým mudlovským šmejdům parazitujícím na naší společnosti! A potom, jako by nebyla situace už tak dost katastrofická, proč by věci nemohly být ještě horší – mám na mysli posledních pár měsíců – a bác! Ginny si začne s Harrym! A upřímně... Nemyslím, že ji ještě potřebuju.“

Lenka Láskorádová ho pár vteřin pozorovala, než promluvila:

„Jsem za Ginny šťastná. Opravdu moc Harryho miluje, víš.“

Samozřejmě, že Dean to věděl. Dnes na to přišel. Ale to nečinilo věci o nic méně bolestivými.

„Ale mrzí mě to. Kvůli tobě. Jsi z toho smutný a taky rozzlobený. Ale řekni sám; jestli ji opravdu miluješ, musíš být šťastný, že je šťastná ona, ne?“

Dean zabručel.

„Jasně, že jsem za ni rád. Já... nejsem do ní doopravdy zamilovaný, to jenom ty poslední měsíce, díky ní jsem zapomněl, že zemřu dřív, než mi bude dvacet. A teď ta zakoukanost definitivně zmizela... Jo, bolí to. Zase se to vrací a bolí to ještě víc.“

„Opravdu je mi to líto, Deane. Ale já si nemyslím, že zemřeš. Řekla bych, že nad tebou bdí šťastná hvězda.“

Dean dostal chuť jí navrhnout, ať se přidá k Trelawneyové, ale zadržel se. Koneckonců, Lenka se jenom pokusila být milá.

„I když jsi mudlorozený, máš větší cenu než všichni čistokrevní dohromady, včetně mě. Protože ty jsi umělec. A se svými barvami můžeš udělat svět o něco hezčím místem.“

Zadržel dech a zíral na Lenku, aniž by ji skutečně viděl. Ty jsi umělec. Za všechny ty uplynulé roky malování a kreslení o sobě nikdy takhle nepřemýšlel. Viděl sám sebe jen jako dospělého s tužkami a křídami. Ale někdo se na něj díval jinak a Dean neuměl říct proč, ale dotklo se ho to víc, než by předpokládal.

„Já...“

Lenka mu položila ruku na předloktí a řekla:

„Tiše, nestojí to za to, abys mi děkoval. Ale jestli mě chceš potěšit... Buď o trochu šťastnější, dobře?“

Bez dalšího slova se vzdálila tak rychle, jako se objevila. A odnesla s sebou něco z tíže, která Deanovi ležela na ramenou. Když se pak chopil štětce, aby přidal na zeď další barevnou skvrnu, ty nové se zdály o něco zářivější než ty předtím.

 

* * *

 

Už týden byl hostem v Lasturové vile. Dean byl Ronovu bratrovi a jeho ženě ohromně vděčný za to, co pro ně udělali, ale nemohl se ubránit mizerné náladě. Teď už to uměl skrýt lépe, ale ten smutek a vztek tam pořád byl a svíral mu hrdlo.

V tomto roce ztratil hodně věcí. Jeho dětská nevinnost byla definitivně odplavena, jistoty prostého života se vypařily jako pára nad hrncem, přátelé se během svého úprku setkali na rozcestí, aby hned nato byli zabiti před jeho očima. Někdy si Dean říkal, že by byl nejraději na Tedově místě.

Za celý svůj život zažil už tolik lží. Sedmnáct let nenáviděl toho člověka, který opustil jeho těhotnou matku, jež se vzdala učení, a neudělal vůbec nic, aby ji nebo svoje dítě zabezpečil. Sedmnáct let nenávisti k otci, kterého prostě nezajímal, a který by pro něj nikdy nic neobětoval. Ale stejně bylo dost zlé dozvědět se z úst cizího muže, že je mrtvý.

„Nemůžete najít to zatracený slizký prase Mortimera, co?“ Zeptal se a jeho kumpáni se zachechtali. Pak si jeden z nich všiml Deanova mateřského znaménka a řekl: „Do prdele, chlapi, myslím, že tenhle usmrkanec je jeho! Toho, co nám odmítl zaplatit výměnou za svůj život! Má stejný mateřský znamínko a rok narození taky souhlasí.“ Deanovi netrvalo dlouho, než pochopil. A vztek vůči těm mužům se skoro vyrovnal hanbě, kterou cítil vůči sobě samému.

Nakonec ano, Deanovi život zůstal, ale taky mu zůstala zuřivost a to temnější než kdy jindy. Stačilo se podívat na malby, které vytvořil od příjezdu k Billovi a Fleur Weasleyovým. Temné a surové, hlavně odstíny rudé a černé. Také měl dost času neustále něco tvořit z nedostatku jiných povinností. Dost času a vzpomínky k dumání.

„Není to tvá chyba, víš, Deane?“

Dean se nepotřebovat ani otáčet, aby ten hlas poznal na míle daleko. Jen měl pocit déjà-vu.

„Slyšela jsem tě mluvit s Billem o tom, co se stalo Tedu Tonksovi, ale to nebyla tvoje chyba. Ty jsi ho nezabil. Jenom sis zachránil holý život, to je normální. A navíc si myslím, že Ted je na tom teď mnohem lépe. Jednou ho potkáš a on ti to potvrdí.“

Dean měl chuť popadnout Lenku za ramena a pořádně s ní zatřást, aby ji přinutil si uvědomit, že ne, on nikdy nepotká žádného Teda, protože Ted byl zatraceně mrtvý a jeho místo bylo teď jinde. Ale ani k tomu v sobě nenašel dost síly.

„A jsem si jistá, že Seamus se má dobře. Snaž se tomu od srdce věřit a bude tomu tak.“

Takže potvrzeno. Lenka ovládá nitrozpyt. Neviděl jiné vysvětlení pro to, že věděla, jak se bojí o svého nejlepšího přítele, svého bratra, od doby, kdy ztratil svůj galeon z Brumbálovy armády v bitvě, která Tedovi vzala život. Bez galeonu se pro něj stalo nemožným dělit se s Seamusem o novinky a bál se, co nejhoršího se mu mohlo stát.

„Proč mi nedopřeješ trochu klidu, Lenko Láskorádová? Pokaždé se objevíš a děláš, že jsi hodná holka s velkým srdcem.“

„A až doteď to fungovalo, ne? Bylo ti líp a svět byl o něco krásnější.“

Povzdychla si.

„Vypadá to, že se nenávidíš, Deane Thomasi. Žádná z těch věcí se nestala tvou vinou. Když přijmeš, že některé věci jsou mimo náš dosah a že všechny nejsou racionální, v rozporu s tím, co si myslí Hermiona, pak bude všechno v pořádku. Možná to bude pro tebe těžké, konec konců jsi Nebelvír, to nemůže nikdo popírat, ale někdy se stávají věci, které nemůžeme změnit. Ty máš pocit, že jsi ten, kdo může, ale to se v tobě jen probouzí sentiment. Ty jsi Teda nezabil. Nemáš na rukou jeho krev. Ty nejsi ten špatný, Deane.“

Měla pravdu. To byla první myšlenka, která Deanovi probleskla hlavou, a Dean ji nevypudil, i když v jisté chvíli si přál to udělat. Měla pravdu, nenápadně mu podsouvala správnou myšlenku, že nic z toho, co se stalo, nebyla jeho vina, takže by se za to vinit neměl.

A tak poprvé po dlouhé době postavil plátno na stojan, a když Lenka opustila pokoj, namaloval mladou blondýnku s nohama ve vodě a s větrem ve vlasech.

 

* * *

 

Dean smutně vyšel z hradu. Se smrtí Voldemorta ta tíže zmizela, ale nahradila ji zase jiná. Žal a zármutek ze ztráty přátel. V ten podvečer, během bitvy o Bradavice, zemřela spousta lidí a Dean se nemohl ubránit pocitu, že si nezasloužil přežít.

Posadil se na břehu jezera, a neuplynulo ani deset minut, než ucítil něčí přítomnost. Nebylo třeba se ptát, čí.

„Myslela jsem, že kreslíš.“

„Nepotřebuju. Dnes večer maloval děs sám.“

„Och, ale já neměla na mysli výjev smutku z bitvy, ale radosti ze svobody. Ty jsi umělec, Deane. Ty nám umožňuješ snít díky své magii, která vždy může všechno přemoci, co napáchalo mávnutí hůlkou.“

Dean ji chvíli pozoroval.

„A ty? Co jsi ty?“

Lenka se usmála.

„Nevím. To bys mi měl říct ty.“

„Myslím, že jsi hvězda. Hvězda, která se mi čas od času vkrádá do života a dělá ho šťastnější. Jsi moje šťastná hvězda.“

Lenka se usmála ještě jednou.

„Myslím, že hvězdou budu ráda...“

Dean si nemohl pomoci a opětoval jí úsměv. Vytáhl hůlku a vzápětí se před nimi objevil stojan. Dalším kouzlem přivolal paletu barev a dva štětce. Zatímco si sám jeden vzal, druhý nabídl Lence.

„Chceš malovat se mnou?“

 

 

* lourd, lourd, lourd (= těžký, hrubý, tíživý)


Neplecha ukončena



Neplecha ukončena

Mischief Managed

 

Autor: Midnightkisses10

Překlad: arabeska

Beta: elbi

Povolení k překladu: Žádost zaslána, autorka nereaguje a už rok nepublikuje

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7411772/1/Mischief-Managed



Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové. Autorská práva povídky patří Midnightkisses10. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Slovo překladatelky: Není to bůhvíjak dechberoucí povídka, myslím. Ale je děsivá v tom, jak hrozné musí být ztratit dvojče. Já si to neumím představit, protože dvojče nemám, ale mám čtyři starší bratry a kdybych o jednoho z nich přišla... Mrazí mě z toho. Zkuste si uvědomit, jak moc to musí bolet a čeho všeho byste byli schopni.

A taky se mi tady líbil Charlie. Byl tak nějak... jak má být.

Opět, to dobré má na svědomí elbi, to špatné já.

Angst/Hurt/Comfort

George Weasley, Charlie Weasley

Rating: 14+

Shrnutí: George trpí. Ztratil bratra, dvojče, a tomu nikdo nemůže rozumět. Charlie se snaží, ale není to ono. A pak se najednou George ocitne u Borgina a Burkese a všechno se nějak... změní.

 

* * *

George Weasley bloudil ztemnělou ulicí ignorujíc šepot černokněžníků proudící z Obrtlé ulice. George opravdu nevěděl, co tam dělá. Někdy vůbec netušil, kam jde, i když to znělo jako hloupá výmluva. Jenom půjde, půjde a uvidí, kde skončí. Kdyby na tom byl opravdu tak špatně, prostě by se přemístil zpět do bytu.

Byly to dva měsíce, co Fred odešel. Pro George dva nejbolestivější a zdaleka zcela naprosto nejpodivnější měsíce. George cítil, jako by se jeho srdce rozpáralo na dvě poloviny, a jednu z nich si s sebou vzal Fred do hrobu. Fred byl jeho dvojče, jeho druhá polovička, jeho spolupachatel… část jeho duše. Přirozeně se George po jeho smrti cítil zničeně. Od narození byli nejlepšími přáteli. Po celý život důvěrně propojení. A ztratit někoho tolik důležitého… to bylo naprosto neskutečné.

George to ještě pořádně nevstřebal. S Fredem byli spolu dvacet let… představa, že ho už nikdy neuvidí, byla nemyslitelná. Nemožná. George si nebyl schopný představit, že už nikdy nezahlédne Fredovy oči nebo neuslyší jeho hlas… neucítí jeho ruce. Často si představoval, že Fred se brzy vrátí… že se vrátí a všechno se zase stáhne do starých kolejí. Ještě nebyl schopný přijmout, že se to nikdy nestane.

Samozřejmě, v poslední době se rodině velmi vzdálil. Za prvé, nechtěl vidět většinu z nich a poslouchat jejich neustálé strachování a otázky. Nepotřeboval slyšet jejich hlasy… Jenom potřeboval slyšet ten Fredův. A za druhé, uvědomoval si, že vidět ho není jednoduché ani pro jednoho z nich. Pokaždé, když se na něj matka podívala, propukla v pláč, protože prostě viděla Freda. Otec mu mohl nabídnout pomocné úsměvy a poplácání po zádech, ale většinou se mu ani nepodíval do očí.

Bill a Charlie pomáhali nejvíc. Bill s Fleur zůstali v Doupěti a Charlie s Georgem v jeho bytě. Za daných okolností se rozhodl vrátit natrvalo místo návratu do Rumunska. George měl za to, že možná litoval, že tráví tak málo času s rodinou. Bill i Charlie Georgeovi pravidelně pomáhali s obchodem a nechávali ho vyplakat se na jejich ramenou. Když chtěl utopit všechnu trýzeň v alkoholu, šli s ním do baru a ujistili se, že se dostane v pořádku domů, a často si ukořistili pár skleniček i pro sebe.

Nikdo mu ještě neřekl, aby se pohnul dál, nebo něco podobného. Ještě nenastal správný čas. Bill a Charlie mu často říkali, ať to pustí ven. Říkali, že je lepší brečet, než dusit to všechno v sobě. Takže se George proplakával ke spánku s myšlenkou na prázdnou ložnici vedle té své. Charlie někdy vešel do jeho pokoje, objal ho a nechal ho brečet na své hrudi, dokud neusnul.

Jeho spánek byl vždy bezesný. Sny byly tím, co potkávalo šťastné lidi. Sny potkávaly lidi se starostmi a nadějemi. George neměl nic. Cítil se zcela prázdný a zcela prázdné byly i jeho sny.

George se dál nepřítomně potácel ulicí, a když jeho oči náhodou vzhlédly, všiml si nápisu Borgin a Burkes. Málem obchod minul, ale podíval se do okna a jeho oči zachytily dvě čupřiny červených vlasů.

Zíral oknem dovnitř a spodní ret se mu zachvěl. Viděl svůj odraz jako v zrcadle, do tváře vryté rozrušení, a za ním stál… on…

Fred.

Fredovi hrál na tváři úšklebek, přesně jak si George pamatoval. Věděl, že je to Fred, protože věděl, v čem se jejich tváře liší. George byl trochu vyšší a jeho tvář podlouhlejší. Ale Fred… Fredova tvář byla trochu víc holčičí, jeho oči hnědší a jeho úsměv vždy poněkud pokřivený…

Byl tam… Jeho dvojče vedle něj. Tam, kam patřil. George se usmál; věděl, že se Fred vrátí. Věděl, že ho znovu uvidí. Věděl, že ho bude mít znovu po svém boku.

George se bál ohlédnout přes rameno, bál se, jestli tam Fred bude. Tak to neudělal. A dál opětoval pohled.

Ještě jednou blýskl úsměvem do zrcadla a vstoupil do obchodu a kromě toho jednoho nebral na vědomí žádný z tajuplných vystavených objektů. Okamžitě zamířil ke škodolibě se šklebícímu muži, který stál za pultem.

„Dobrý den, pane Weasley. Vidím, že jste obdivoval zrcadlo ve výloze.“ řekl monotónně pan Borgin nebo Burkes, George netušil který.

„Co je to? Lest?“ zeptal se George a ani nestaral o to, jak ho muž poznal.

„Jsem pan Borgin, pane. Rád vás poznávám.“ Pan Borgin napřáhl ruku a George jí váhavě potřásl, zatímco ho podezíravě sledoval. „Je to Zrcadlo z Erisedu,“ řekl pan Borgin a nadzvedl obočí, když se Georgeova ústa zformovala do překvapeného ‚oâ��. „Slyšel jste o něm?“ George pomalu přikývl a ohlédl se, aby si prohlédl zadní stranu zrcadla. „Vaše nejhlubší touha.“

„Kolik?“ zeptal se George rychle.

Pan Borgin se ušklíbl a složil ruce na hrudi. „Padesát galeonů.“

„Padesát galeonů?“ vyjekl zrzek nevěřícně.

„Bylo těžké ho získat. A pravděpodobně je dost levné na to, co je zač.“

„Neslevíte?“

„Ne. Jestli to opravdu chcete, zjistíte, že to za to stojí.“

George si povzdychl a souhlasně přikývl. „Dobře. Beru ho.“

Sáhl do brašny a vytáhl váček plný mincí. Poté, co odpočítal na stůl částku, pan Borgin je shrábl a zamkl v zásuvce u pokladny.

„Máte štěstí, Weasley. Taky jsem z toho mohl vytěžit víc. A to jsem to jenom vystavil do okna,“ odfrkl si.

George přistoupil k zrcadlu a zvedl ho z výlohy. „Díky. Teď si ho mohu vzít?“

„Ano. Užijte si to.“

George zrcadlo pevně uchopil a vytratil se z Bogina a Burkese. Potom se našel ve svém bytě, jak stále svírá zrcadlo, jako by to byl sám Fred.

Složil zrcadlo v rohu místnosti s očima připoutanýma na Fredově odrazu, který sledoval každý jeho pohyb s nemizícím úsměvem na tváři. Rozsvítil světlo, aniž by od svého dvojčete odtrhl pohled.

George cítil uspokojení, když pozoroval svého bratra. Jeho nejhlubší touha… věděl, že to vždy bylo mít Freda po svém boku. Možná… s tím zrcadlem by se mu to mohlo na chvíli splnit každý den. Mohl by mít Freda… jenom pro sebe. Jenom by ho viděl vedle sebe… byl by to zase Fred a George, ne jen George sám… díky tomu se cítil bezpečněji. Vždy se cítil nejbezpečněji s Fredem vedle sebe. Protože věděl, že Fred by ho vždy ochránil a… on by vždy ochránil Freda.

Mít Freda vedle sebe, dívat se na něj, usmívat se na něj… přestože Fred ani nemluvil… díky tomu se George cítil úplný. Díky tomu se cítil… opravdu šťastný. Poprvé od chvíle, co odešel.

George se znovu podíval do zrcadla, potom jednou sám pro sebe přikývl a pomalu si se zkříženýma nohama sedl na podlahu. Fredův odraz ho napodobil, sedl si vedle bratra a stále se usmíval.

Fred položil ruku na koleno Georgeova odrazu a druhý zrzek ucítil dotek svého zesnulého bratra. Zalapal po dechu, když se natáhl a ruka mu klesla na místo, kde cítil tu Fredovu.

Ale nebyla tam.

George dovolil jedné slze stéct po jeho tváři a podíval se na svoje koleno. Ležela tam jen jedna ruka. Vzhlédl zpět k obrazu v zrcadle, Fred se stále ušklíbal s dlaní na tom samém místě. Cítil Fredův dotyk… Ale on se nemohl dotknout jeho.

„Chybíš mi,“ zašeptal George a další slzy přibyly. „Tak moc jsi mi chyběl, Freddie. Jsem tak rád, že jsi tady se mnou, Frede.“

Poprvé se Fredův výraz změnil. Rysy weasleyovského dvojčete se zjemnily do povzbudivého úsměvu. Jeho druhá ruka se omotala kolem Georgeových ramen a George se nepokusil o dotek, jenom si vychutnal pocit tíhy Fredovy paže.

„Jenom jsem chtěl říct… Mám tě rád. Neřekl jsem ti to před bitvou. Přeju si, abych to udělal. A… přeju si, abych tam byl a zachránil tě.“ George vzlykal, hlavu schovával v dlaních a cítil Fredovu ruku těsně kolem těla.

Najednou se ozvalo hlasité zaklepání na dveře pokoje a Georgeova hlava vystřelila nahoru. Vyměnil si pohled s Fredem, jehož výraz se změnil zpět do úšklebku, když se George prudce postavil.

„Georgi?“ ozval se Charlieho hlas.;

Accio deka,“ zamumlal George s rychlým mávnutím hůlky. Deka k němu vzápětí přiletěla a George přikryl zrcadlo. „Ahoj, Freddie,“ zašeptal zlomeným hlasem.

George se přiřítil ke dveřím, rozrazil je a Charlie tam stál a zvědavě ho pozoroval. Všiml si Georgeovy uplakané tváře a zarudlých očí, zavrtěl hlavou a okamžitě si ho přitáhl do náruče.

Tohle bylo pro všechny tak těžké. Každý někoho ztratili; člena rodiny, jednoho z milovaných. Ale Charlie si mohl jen představovat, jaké to musí být pro George. On ztratil bratra a zlomilo mu to srdce, ale George ztratil dvojče… Jen stěží si mohl domýšlet, jaké to je mít dvojče… natož jaké je ho ztratit.

„Ššš, Georgi. Pšt. Bude to dobrý.“ Charlie mu šeptal do ucha a houpal s ním ze strany na stranu.

A George věděl… že by se to možná s novým zrcadlem mohlo zlepšit.

* * *

„Včera v noci jsem ho zase přistihl brečet,“ vydechl Charlie a obrátil do sebe další skleničku, zatímco sledoval George na druhém konci místnosti.

Harry měl narozeniny a Weasleyovi uspořádali menší setkání v Doupěti. Koneckonců to byly jeho osmnáctiny, i když Harry řekl, že nechce velkou oslavu.

Ačkoliv si mysleli, že se Georgeovi nebude chtít, přišel docela rád. Nikdo nechápal, proč se celý den chová tak radostně. Ale pravda byla, že George se jenom cítil povzneseně z toho, že viděl Freda… ačkoliv to byl jen odraz v zrcadle. Dnes ráno, než odešel do práce, seděl s Fredovou rukou kolem ramen a mluvil s ním přesně tak, jak by mluvil s Fredem. Přesně si představoval Fredovy odpovědi a vtípky. A rozhodně nebrečel. Cítil jako by… od této chvíle bylo všechno v pořádku jenom díky těm krátkým chvílím, kdy Fred seděl vedle něj.

V současné době, hned po písni ‚Happy birthdayâ��, George sledoval Harryho, jak krájí dort, který upekla Ginny. S Harrym se George se od války viděli jen dvakrát. Harry byl hodně zaneprázdněný, převážně kvůli tlaku ze strany tisku. Všichni chtěli rozhovor s ‚Chlapcem, který podruhé přežilâ�� a také dostal množství pracovních nabídek z bystrozrakých agentur.

Mimoto Georgeova blízkost rvala Harrymu srdce. Něco jiného bylo být vedle Ginny, která se snažila být silná, posunout se kupředu a uchovat živoucí vzpomínku na Freda. A něco úplně odlišného bylo nacházet se vedle Fredova kompletně zlomeného a ztraceného dvojčete. Bolelo to být s Georgem. Ale teď se zdál být jiný… teď se zdál být šťastnější. Harry si pomyslel, že se možná začal s celou věcí smiřovat.

„Možná se s tím právě srovnává. Možná se srovnává s tím, že Fred je pryč. To je vždycky první krok,“ promluvil Bill a sedl si spolu s Charliem a Fleur na pohovku.

„Ne… nemůže se s tím srovnat tak rychle… ještě před pár nocemi mi říkal, jak odmítá věřit tomu, že Fred odešel,“ řekl Charlie a jeho hlasem rezonovalo znepokojení.

„Netrvá dlouho si to uvědomit,“ zamrkala Fleur a uchopila manželovu ruku do své. „Náhlé odhalení nebo… uvědomění.“

„Možná bychom se neměli ptát. Možná bychom si měli prostě užívat starého George.“ Bill pokrčil rameny, jeho oči těkaly mezi Charliem a Fleur.

„Jo… zdá se veselejší a to je to důležité. Už nevím, co se děje v jeho hlavě… ale to je jeho věc. Jsou to jeho myšlenky…“ Charlie si povzdychl. „Jediné, co můžeme dělat, je trápit se tím, co nám říká nahlas.“

Poté, co Harry dokončil krájení dortu a Ron efektně rozmázl kus dortu po Harryho obličeji, Percy poprvé za ten večer přistoupil k Georgeovi.

„Ahoj, Georgi,“ řekl Percy a trochu se usmál.

„Čau, Percy,“ ušklíbl se George a přehodil paži přes ramena staršího, ale menšího bratra.

„Vadilo by ti… jít se mnou k Fredovu hrobu? Vím, že je teď uprostřed oslavy a tak… Ale dlouho jsem tam nebyl. Myslím, že nikdo jiný by se mnou jít nechtěl, a nechci jít sám,“ promluvil Percy potichu s váháním v hlase.

„Nepotřebuju tam jít, Percy,“ řekl George se svraštěným obočím.

„Co myslíš tím nepotřebuju tam jít?“

„Prostě…“ George si začal hryzat spodní ret. „Už tam znova nepotřebuju jít.“

* * *

Charlie a George se pozdě v noci vrátili letaxem. Oba měli trochu upito, takže přemisťování by nebyla zrovna nejlepší volba.

„No, tak dobrou, Charlie,“ zamával George a vydal se ke svému pokoji.

„Dobrou, Georgi… dneska jsi vypadal líp. To je dobře.“ Charlie souhlasně kývl hlavou.

George se na bratra pousmál, prošel chodbou a vstoupil do pokoje. Pečlivě zavřel dveře, rozsvítil světlo a shrnul deku ze zrcadla.

„Věříš tomu, že Harrymu je osmnáct, Freddie?“ začal ihned mluvit a svezl se na podlahu. „Tomu malému trpaslíkovi, kterého jsme škádlívali, je osmnáct?“ Zachechtal se, když Fred v odraze přemístil ruku na jeho ramena. „S Ginny vypadají šťastně. Mamka mluvila o svatbě. Ale ani jeden z nich na to nevypadá připravený. Jsou v tom nechutném ocicmávacím stádiu. Být blízko nich je skoro nesnesitelné. Ron a Hermiona jsou taky pár. I když jsou skoro protipólem vztahu Harryho a Ginny. Hádají se, jako vždycky. Neustále se pošťuchují, jenom s příležitostným držením za ruce a ještě vzácnějšími polibky. Ale funguje to. Má to pro ně smysl.“

George věděl, že právě teď by Fred utrousil vtip na jeho hledání svého vhodného protějšku.

„Já… Nevím, jestli se někdy zamiluju, nebo dokonce ožením. Nejsem si jistý, že jsem ten typ. Vím, že ty jsi, ale o sobě pochybuju.“ George naklonil hlavu na stranu, když se na něj Fredův odraz jemně usmál. „Dokud tě budu mít, budu v pohodě.“

* * *

George seděl na pultu v obchodě, trpaslenka se kutálela po stole, bezradně, jak stále měnil její směr, ale jen stěží se smál zmatku té ochmýřené koule.

George byl znepokojený. Obchod se nezavře dřív než za tři hodiny a čtyřicet dva minut. Zoufale chtěl jít nahoru a znovu si promluvit s Fredem. Obchod ani nebyl nijak zvlášť narvaný. Charlie se už definitivně rozhodl, že se sem chce vrátit natrvalo, a vycestoval do Rumunska vyřešit tu záležitost s draky a s převezením svého majetku do Londýna. I nadále zůstane s Georgem; ještě necítil potřebu cokoli měnit.

Když se ozvalo zacinkání vchodových dveří, George vzhlédl k novému zákazníkovi. Jeho oči se rozšířily, když uviděl, kdo tam stojí a měkce se usmívá s trochou viny ve tváři.

Angelina Johnsonová.

George věděl, že byla s Fredem v jejich šestém ročníku zapletená, a taky věděl, že během posledního ročníku spolu byli a nebyli. Vyrostli odděleně po tom, co oni dva opustili Bradavice. Když o tom tak přemýšlel, Angelina byla poslední osobou, kterou teď chtěl George vidět.

Přistoupila k němu s obličejem plným soucitu. George se lehce ušklíbl, ale nakonec se donutil k úsměvu.

„Ahoj, Georgi…“ zašeptala.

„Ahoj…“ zamumlal a sklonil hlavu.

„Jak ses měl?“ zeptala se pomalu a obezřetně.

„Hm… Už jsem se měl líp.“ Popotáhla nosem a George ztěžka vzdychl. „A ty?“

„Taky nic moc,“ odpověděla Angelina a skousla si ret. „Myslím, že jsem to ještě úplně nepochopila… to všechno. Spoustu věcí jsme si neřekli. Jen si přeji, abychom si předtím pořádně promluvili.“

Po její tváři skanula slza a George v duchu zaúpěl. Nebyl si jistý, jestli se právě teď dokáže vypořádat s plačící dívkou. Vytáhl ze šuplíku krabici kapesníčků a nabídl je Angelině. Jeden vytáhla, zamumlala tiché poděkování a osušila si oči.

„Milovala jsem ho. Hodně jsem ho milovala. Nevím, proč jsme se neusadili. Kdybychom… možná by bylo všechno jinak,“ promluvila roztřeseným hlasem.

„Nemá smysl řešit ‚kdybyâ��…“ řekl George slabě.

„Ale nemůžeš si pomoct.“

A George poprvé napadlo, co kdybych to byl já místo něj.

* * *

Ta myšlenka se mu omílala v hlavě po zbytek dne. Zákazníci přicházeli a George je obsluhoval jako vždy, ale cítil se vzdálenější než kdy dřív.

Přemýšlel, že kdyby to bylo takhle… a Fred by přežil místo něj, pravděpodobně by se vzpamatoval rychleji. Pravděpodobně by pro to sám něco udělal. Pro Freda by tam bylo tolik možností. Mohl by si vzít Angelinu a časem mít děti, eventualita, kterou zatím George nezvážil a ještě dlouho nezváží. Jejich mamka by byla šťastná.

Všichni by mohli být šťastní, protože Fred by nebyl v takové depresi jako George. Snažil by se oslavovat Georgeův život a uchovat jeho vzpomínku. I když to bylo přesně to, co chtěl George udělat, věděl, že není dost silný. Fred by byl.

Skoro si dovedl představit, co by Fred řekl na jeho pohřbu. Něco jako budeš nám chybět, Georgie, ale v našich srdcích budeš žít dál. A díky tomu by se všichni cítili lépe. George neřekl na Fredově pohřbu nic povzbuzujícího. Vlastně neřekl vůbec nic. Nemohl.

Fred by měl lepší život.

George se po zavření obchodu vyvlekl po schodech nahoru s myšlenkou, že jediný, kdo mu teď může zvednout náladu, je sám Fred. Neobtěžoval se kontrolovat, jestli je Charlie doma, vzkaz připevněný na jeho dveřích mu byl jasnou odpovědění na nevyslovené.

Georgi,

šel jsem navštívit mamku. Na úřadě je všechno vyřešeno, zase jsem oficiálně britský kouzelník. Večeře je v troubě, měl bych se vrátit včas ji vyndat. Jestli ne, vytáhni ji v osm. Uvidíme se později.

Charlie

George pokrčil rameny a vstoupil do místnosti. Rozsvítil a jako obvykle se vydal rovnou k zrcadlu. Popadl deku, která ho přikrývala, a bez zájmu ji odhodil. Ale nespatřil Fredův odraz.

Stál a zíral na svůj obraz. První myšlenka byla, že tohle není Zrcadlo z Erisedu. Ale brzy si uvědomil… že je.

A nebyl to jeho odraz.

Fred tam stál místo něj. Fred žil místo něj.

* * *

George seděl za stolem naproti Charliemu a občas si uždibl kousek z jídla. Charlie měl svou večeři už dávno snědenou a teď ho jen pozoroval a nechápal, proč George vypadal tolik… zraněný. Mnohem vzdálenější než kdy dřív. Od doby, kdy se posadil, řekl George stěží dvě slova a Charlie si nemohl pomoct, ale cítil se sklíčený. Myslel, že v posledních týdnech je na tom George líp, ale asi se mýlil.

Charlie byl jen šťastný, že nebrečí. Nebyl si jistý, jestli by se ještě dokázal vypořádat se slzami.

„Je všechno v pořádku, Georgi?“ zamumlal Charlie a jeho obočí se opatrně zdvihlo.

George si podepřel tvář dlaní a pořád zíral do dálky. „Napadlo tě někdy… jaké by to bylo, kdybych to byl já, kdo by zemřel místo Freda?“

Charlieho oči se rozšířily, až už víc nemohly, a upustil hrnek, který dosud držel. „C-co?“

„Jenom… nemyslíš, že by všichni byli šťastnější?“ zeptal se vážně George.

„Ne! Georgi! Ne!“ zvolal a natáhl ruku, aby sevřel tu Georgeovu. „Nikdo si to nemyslí, Georgi. Jak jsi na to vůbec mohl pomyslet?“

V Georgeových očí se nehromadily slzy a o něco víc zlomily Charlieho srdce. „Jenom… on by se snažil být šťastný. Pohnul by se dál a oženil by se… měl by děti. Měl by lepší život. Já se jenom… sklíčeně ploužím.“

„Georgi, jsou to jenom dva a půl měsíce, co Fred… zemřel,“ řekl Charlie, obočí stažené v zamračení, v ruce ruku druhého zrzka. „Kdyby to bylo obráceně, Fred by byl stejně zničený jako ty. Jako by byl kdokoli jiný. Prosím, prosím, prosím, nepřemýšlej o takových věcech. Fred by to nechtěl, Georgi. Já-já… já už nevím, co říct.“

„Jenom… chci, aby žil. Chci, aby… si užíval život. Vzdal bych se místo něj, aby dostal tu šanci.“

„A Fred by to udělal pro tebe, Georgi.“ Charlie se postavil, přešel k němu a zezadu ho vřele objal. George se opřel do jeho ramen a dovolil slzám stéct po tvářích. „Jsem si jistý, že Fred je tam nahoře a shlíží na nás – shlíží na tebe. Chce, abys byl šťastný. To, že nejsi šťastný teď… neznamená, že už nikdy nebudeš. Chce to čas, Georgi. Teď potřebuješ truchlit. Nebude to jednoduché ani rychlé. Kdyby… to bylo jinak… Fred by teď byl taky zlomený. A jsem si jistý… že by chtěl, abys byl šťastný.

Nemysli na ‚coby kdybyâ��. Ty jsi tady Georgi. Tady a naživu. A Fred žije tady.“ Položil ruku na Georgeovu hruď, k jeho srdci. „Až budeš připravený to přijmout, budete oba šťastní. On bude šťastný s tebou.“

George se prudce obrátil a omotal paže kolem jeho krku. Pevně ho stiskl a hlasitě se rozplakal.

Charlie cítil, jak ho štípou jeho vlastní slzy, ale zahnal je, sevřel bratra a kolébal se s ním ze strany na stranu.

* * *

George se cítil příšerně. Absolutně příšerně. Přestože ho Charlie uklidňoval, touha po Fredovi žijícím místo něj byla nepřekonatelná.

Většinu času strávil uvažováním, jak by Fredův život vypadal, kdyby tady byl. Představil si bratrův perfektní život. Perfektní. Kde by byl šťastný a činil by šťastnými všechny kolem. A dokonce i George by byl šťastný, kdyby na něj shlížel.

Víc než cokoli jiného chtěl, aby Fred žil.

George otevřel příborník a sledoval mamku míchající polévku v hrnci. Trvala na tom, aby jí George dnes pomohl uvařit rodinnou večeři, takže si mohli pořádně promluvit, ačkoli to byla hlavně Molly, kdo mluvil, zatímco on jí podle kuchařské knihy podával ingredience.

„Och, Frede, zlato, podal bys mi-“

Oba ztuhli. Bylo to poprvé od jeho smrti, co si Molly spletla jeho a Freda. I když se George předtím cítil příšerně, tohle bylo horší než cokoli předtím. Jeho mamka tady taky chtěla Freda. Chtěla tady Freda místo něj.

Věděl to. Věděl, že všichni chtěli Freda. Fred byl to lepší dvojče. To veselejší. To, které dělalo lidi šťastnými. George přemohla frustrace. Proč tady byl on? Proč ne Fred? Fred by tu měl být. Tady…

George nepotlačil slzy. Vytryskly mu z očí, když vyrazil z místnosti.

„Georgi! Georgi!“ ječela Molly a běžela za ním a slzy jí stékaly po tvářích. „Je mi to líto!“

George rychle prošel chodbu a ocitl se v obýváku přeplněném jeho rodinou. Charlie okamžitě vstal, jakmile si všiml vlhkosti v bratrových očích a stavu, v jakém se nacházel.

Zvolání Georgeova jména rezonovala místností, ale on je ignoroval a vrhl se ke krbu. Nabral si hrst letaxového prášku a jeho oči se zamlžily, když zašeptal adresu obchodu.

Vystoupil v obýváku svého bytu. Měl by to být Fredův byt! A další vlna slz se mu vyřinula z očí.

Klopýtal chodbou, dokud nedorazil do své ložnice. Deka zakrývající zrcadlo byla odhozená a odhalovala usmívajícího se Freda, který tam opět stál místo něj.

„Proč já?“ zařval George. „Proč jsem tady já a ne ty?“

V běsnícím vzteku shodil všechny věci z odkládacího stolku, ani nezaslechl vzplanutí v krbu na konci chodby.

„Ty bys tu měl být, Frede! Ty! Ne já! Ne já!“

Židle byla odkopnuta a slzy odkapávaly na podlahu. Lampa byla roztříštěna, jak George pokračoval v běsnění. Závěsy roztrhané, povlečení shrnuté… všechno zničené.

„Proč, Frede…?“ George se zhroutil uprostřed místnosti a udeřil pěstí do podlahy. „Proč ne já? Chci, abys tu byl…“

Opřel se čelem o zem a divoce se rozvzlykal.

Charlie stál ve dveřích a sledoval rozrušení svého bratra. Vzhlédl k zrcadlu a vzápětí všemu porozuměl, když spatřil v odraze Freda stojícího mezi ním a Georgem.

V nevíře zavrtěl hlavou, když zvolna, opatrně přistoupil k bratrovi na podlaze. Ignoroval vlastní slzy, sklonil se a ukonejšil jeho pláč.

* * *

George a Charlie stáli u stěny v chodbě a sledovali dva pracovníky ministerstva, jak připravují Zrcadlo z Erisedu pro převoz. Charlie trval na tom, že se ho George musí zbavit. Prohlásil, že to není zdravé a vůbec mu to nepomáhá.

A to bylo všechno, co na to řekl.

Poslední týden byl těžký pro celou rodinu. Po zjištění, jak zle se George ve skutečnosti cítil, všichni dělali, co mohli, aby ho ujistili, že samozřejmě nechtějí, aby tady byl Fred místo něj. Molly byla na dně z Georgeových pocitů a cítila se strašně po tom, co ho zaměnila za Freda. Ačkoliv toužila, aby Fred byl s nimi, nikdy by si ho nemohla přát namísto George.

Všichni byli šťastní, že George měli, a všichni chtěli, aby střežil svoje vzpomínky na bratra. George slíbil, že bude, ale pořád zůstával nejistý. Nevěděl, jestli ještě chce mít Freda naživu místo sebe. Fakt, že celá rodina prohlásila, že jsou s ním šťastní… díky tomu se cítil mnohem lépe. Charlie mu nedovolil podívat se od té doby do zrcadla, takže to nevěděl určitě.

„V pohodě?“ zeptal se Charlie a položil ruku na rameno svého mladšího sourozence.

„Myslím,“ kývl George. „Jenom nevím, co chci.“

„Georgi, Fred žije tady,“ dotkl se Georgeovy hrudi. „Když si ubližuješ, jeho to bolí taky. Jsem si jistý, že by chtěl, abych ti to řekl, a nikdy by nechtěl, aby sis ubližoval. A taky vím, že by nikdy nechtěl, abys to byl ty místo něj. Co je důležité, že brzy budeš šťastný. A Fred s tebou.“

„To je důležité. Chci, aby byl Fred šťastný.“

„Pojď sem.“

Charlie ho objal kolem ramen a postrčil dozadu. George se zasmál a ovinul kolem něj paži.

V tu chvíli věděl, že Charlie má pravdu. George znal Freda lépe než kdokoli jiný a věděl, že přestože vypadali stejně, věc, ve které byli nejvíce identičtí, byly pocity vůči tomu druhému. Jeden pro druhého byli tím nejdůležitějším na světě a udělali by pro toho druhého cokoli. Chtěli, aby ten druhý byl šťastný. Jestli bude šťastný Fred, když bude šťastný George… potom George udělá cokoli, aby pro něj to štěstí našel.

„Jsme připraveni ho odvézt.“

Oba se otočili ke dvěma kouzelníkům pevně držícím zrcadlo. George uviděl Freda, jak stojí mezi ním a Charliem a zubí se jako obvykle. Byla to skoro úleva vidět ho vedle sebe a ne místo sebe. Jasně, vždycky si bude přát, aby byl Fred s ním, ale nechtít měnit role bylo prvním krokem k posunu vpřed.

„Dobře. Díky, že si ho berete.“ Charlie se trochu pousmál.

„Hlavně nemělo být nikdy prodáno,“ řekl jeden z kouzelníků. „Odteď bude zamčeno hluboko u Gringottových. Netuším, jak se k němu Borgin a Burkes vůbec dostali.“

„No, bude lepší, když už ho nikdo neuvidí.“

„Tak my půjdeme. Díky za vrácení.“

Vydali se chodbou a George se naposledy podíval na dvojče po svém boku, obraz, který ho bude provázet do konce života.

„Měj se, Freddie,“ zašeptal skřehotavým hlasem, a když sklonil hlavu, do očí se mu vehnaly slzy.

„Georgie.“

George poznal hlas svého dvojčete a vymrštil hlavu. Jeho oči se rozšířily při pohledu na Freda a jeho samolibé uculení.

„Neplecha ukončena,“ řekl Fred s ohromným úsměvem a mrkl na něj.

Georgeovi uniklo posmutnělé chraplavé uchechtnutí. „Neplecha ukončena.“

 


Jako slunce



Jako slunce

Like Sun

Autor: gillan;   Překlad: arabeska;   Beta: elbi

Povolení k překladu: Ano

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7817894/1/Like-Sun

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je gillan. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Romance/Hurt/Comfort

Blaise Zabini/Pansy Parkinsonová

Rating: 14+

Shrnutí: Pokoušela se mu vyhýbat, ale v poslední době se všechno smrsklo do rtů a chtíče a jejich živelnost žhnula jako slunce.

Varování: Bacha na uzenáče!



* * *

Pansy je toho názoru, že je schopná přiznat si, co ji posedlo.*

Draco Malfoy nosí neslušně slušivé hábity, je úlisně slídivý, má intenzivní šedé oči a permanentně samolibý úšklebek.

Pansy přísahá, že je to nejkrásnější kluk, jakého kdy viděla.

Hraje si ve vlaku s jeho pečlivě střiženými pastelovými vlasy – Pansy se líbí pocit takřka ostnů pod špičkami prstů. Pár zlatavých vlasů se uvolní z vlasové pokožky, spadne a zachytí se na její sukni.

Blaise je naproti nim, dívá se na Draca, jenž se rozvaluje v jejím klíně, tíží ji, ale hřeje. Mluví o Longbottomovi a Draco toho chlapce zesměšňuje svými prominentními škodolibými úšklebky.

Co má Longbottom, že zajímá Křiklana? Chce vědět Draco a vzdorně odstrčí Pansyinu ruku stranou. 

Pansy šlehne po Blaisovi, který ji ignoruje, pohledem plným mrzutosti.

Mají dvouhodinovku Lektvarů pár dnů po začátku pololetí a Pansy spatří Blaise mezi stovkou nerozeznatelných tmavých hábitů.

„Zabini!“

Otočí se, zamračí – a to je vše, co kdy udělá, tím si je Pansy jistá – a smekne ze sebe její štíhlé prsty. „Co, Parkinsonová?“ Chladná maska se roztříští, když Pansy zatahá za jeho paži – Blaise se od ní odtáhne.

„Chci se tě na něco zeptat,“ začne Pansy kousavě a založí ruce. Sníží hlas do zvědavého šepotu a zdvihne rty k jeho uchu. „Co je v poslední době s Dracem? Chová se...“ Pansyina věta se vytratí a začne si kousat ret. „...divně.“

Blaisův smích je mrazivý a pohrdavě se ušklíbne. „Nevíš? Nejsi jeho přítelkyně, Parkinsonová?“

Pansy zčervená a vyprskne. „To nemá nic... to-to není tvoje věc.“ Něco v její vyrovnané masce praskne – koutek rtů ztrápeně klesne.

Blaise se na ni dívá – husté tmavé vlasy odhrnuté dozadu a svázané do uzlu na šíji, rudě orámované přezíravé oči a grimasa pokřivena pláčem – a vidí, že Pansy nikdy nevypadala poníženěji.

No tak,“ Blaise hrubě zabručí, „půjdu s tebou na lektvary.“ Raději se mu bude hnusit nevnímavá monotónnost ve vlastním hlase, než vědomí, že zní             podle.

Lehký úsměv se usadí na její pravé tváři, když si utře nos.

„Můžeš mi vzít knihy.“

Draco se ztrácí za temnými kruhy pod očima a apatickým šedým pohledem.

Pořád se ještě samolibě šklebí? Pansy si není jistá. Je to mezi nimi podivné – když mu na lektvarech řekne ‚ahoj, Dracoâ��, on jenom klesne do židle.

„Blíží se výlet do Prasinek,“ řekne Pansy jednoho růžového odpoledne se vší přívětivostí, kterou je schopna shromáždit. „Mohli-“

„Mám práci, Pansy,“ opáčí Draco a jeho rty se zkroutí v krutém zamračení.

Pansyina hruď se napíná, jako by se jí lámala žebra. „No...“ Zaryje nehty do dlaní a řekne obezřetně: „Možná příště, no...“

Draco zavrčí.

Po večeři Pansy v rohu společenské místnosti zabodne špičku hůlky do Blaisova svetru. „Co přede mnou Draco skrývá, Zabini? Víš to, ne? Víš to.“

Blaise její hůlku odstrčí a vysměje se jí: „Vím, že po něm jedeš, Pansy, ale stáváš se obsedantní.“ Když Pansy začne zuřit, dodá: „Přísahám, že nic nevím.“

Pansy zakloní hlavu a zaúpí falešným smíchem. „Ach, kraviny, Zabini,“ posmívá se upjatě a zastrčí hůlku do kapsy.

Blaise nevrle skryje svůj výraz za Denního věštce a zůstane tiše. Pansy znovu ucítí tlak v hrudi a něco jí vzplane za žebry.

Pansy se usadí do pohodlného křesla vedle Blaise a přitáhne si kolena k bradě. „Je to tak nefér,“ vyplivne a nechává záležitost nevyřčenou. „To frustrující, nesmyslné zatajování-“

„Tak Malfoyovi dej pokoj, ne?“ přeruší ji podmračeně a tajemně složí noviny. „Co uši neslyší, to srdce nebolí.“

Nespokojenost zkroutí koutek jejího rtu, zatímco si hraje s konečky svých černých vlasů. „Chci zpátky svého přítele, to je všechno,“ řekne tiše.

Blaise vzhlédne k ponurému stropu a proplete prsty. „Miluješ ho vůbec?“

„Jo, Zabini, miluju ho.“

„Dobře.“

Blaise znovu otevře Věštce a žádný z nich po celé hodiny nepromluví.

Draco je narušený a Pansy šílená. Zato Blaise ne – on je vyrovnaný a rozvážný, permanentně elegantně oblečený a skutečný student.

Pansy je každý večer stočená v křesle, zatímco Blaise čte Denního věštce, a stává se to téměř rituálem.

„Mluvíš s Dracem hodně?“ zeptá se Pansy jednou večer, v klíně jí leží první část eseje na Přeměňování.

Blaise ani neodtrhne pohled od Věštce, když odpoví. „Moc ne. V poslední době se pořád motá kolem Crabba a Goyla, ne?“

„Uznávám,“ řekne Pansy měkce směrem k eseji a olízne si rty. „Myslíš, že mě má rád? Řekni mi pravdu.“

Blaisovy protáhlé rysy se pochybovačně pokřiví. „Nevím,“ zabručí rozhořčeně. „Proč se nezeptáš jeho?“

„To by byla znamenitá myšlenka, kdyby byla reálná,“ ušklíbne se Pansy, pečlivě zavine pergamen a předkloní se v křesle. „A ani jsi mi neodpověděl na otázku.“

Blaise ji takhle nenávidí – ubohou a neurotickou, s příliš pátravýma unavenýma očima a příliš odhalenými pocity.

„Jste kamarádi, Blaisi,“ pokračuje Pansy a vlídně položí ruku na jeho rameno. „Neříká nic o holkách?“

Rozhořčí ho to, silně zatne prsty do Denního věštce a oddíl pro lékouzelníky se zmačká a potrhá.

„Uvidíme se později, Parkinsonová.“ Blaise sevře Věštce v pěsti a zprudka si to namíří k ložnicím. Slyší Pansyiny zmatené protesty, ale nebere ji na vědomí – ani nebude.

Už to byly čtyři dny a Pansy si s Blaisem nevyměnila ani slovo; ani nejisté ‚ahojâ��, nebo ‚jak to jde s esejí na Přeměňování?â�� - dokonce ani ‚ty šílenej zmetku, na co sis to hrál?â��

(Ne že by ji to nějak rmoutilo – sotva lze mít starosti kvůli spěšnému útěku ze společenské místnosti té noci – stále jsou přátelé, je to tak?)

Ale pak uplyne šest dní a Pansy se začne cítit ztrápená. Mrkne jeho směrem během Lektvarů, slušně podrážděná jeho blízkostí k Millicent Bulstrodeové, která s ním sdílí Lektvary pro pokročilé.

Po hodině čeká Pansy před sklepením. „Ty pitomče,“ zavrčí, jakmile Blaise vyjde ven. „Co to mělo být?“

„Páni, zase spolu mluvíme?“ žasne Blaise netečně a přičísne si rukou černé vlasy.

Pansy zaskřípe zuby a vleče ho chodbou s pěstěnými prsty ovinutými kolem jeho paže.

„Proč jsi flirtoval s Millicent Bulstrodeovou?“ vyplivne Pansy, jakmile jsou o samotě.

Blaise se pousměje a nakloní se k ní, jeho žhnoucí dech jí ovane tvář. „Žárlíš, Parkinsonová?“ Pansy ucítí vůni uzenáče od snídaně z jeho dechu a s pohrdavým protočením očí ustoupí.

„Sni dál, Zabini,“ opáčí kysele. „Ale balit Millicent po páčení mých životních milostných zkušeností ve společenské místnosti? Ty pitomče!“ zopakuje.

„Jestli tě to utěší, Millicent byla ta, kdo se mnou tentokrát flirtoval,“ řekne Blaise jemně. Zdvihne prsty a přejede jimi přes její zrudlé líce, jen nehty se dotýká její pokožky.

„Nesahej na mě,“ vyštěkne divoce.

Blaisova ruka váhavě klesne zpět k pasu, zatímco uvažuje, a jeho tmavé obočí se stáhne. „Pansy,“ začne přiškrceným tónem, „slibuju, že já bych ti nikdy neublížil.“ Odmlčel se.

Vášnivě na sebe hledí a jeho oči těkají k jejím rtům.

Prudce se políbí, Pansyiny nehty zaryté do jeho ramen, Blaisovy paže v křivce jejího pasu svírají její hábit.

Pansy konečně ochutná uzenáče.

Když je po všem, oba přísahají, že to bylo jen vyhrocení okamžiku a Pansy řekne Blaisovi, ať vystřelí.

Po dvacet hodin se jim daří jeden druhého ignorovat.

Pansy stráví devatenáct hodin pokusem o sestavení stovky důvodů, proč je Draco lepší než Blaise Zabini, a zbývající hodinu snahou zakrýt šálou stopy, které jí na krku Blaise zanechal.

Blaise stráví dvacet hodin jako tělo bez duše.

Soustavné vzájemné vyhýbání končí po hodině bylinkářství.

Pansy přešlapuje u Draca, jehož kůže je mdlá a který přehlíží všechny její marné snahy zapříst jakýkoli dialog a místo toho se s šeptem otočí ke Crabbovi a Goyleovi.

Po hodině Pansy propadne zasmušilosti a brašna na knihy jí plandá u kotníků. Najde Blaise během oběda samotného ve společenské místnosti, jak si čte, a najednou cítí srdce v krku.

Nejistě se došourá ke křeslu vedle Blaisova, kouše si nehty a tiše řekne ‚ahojâ��.

Pansy soudí z jeho prudkého nadechnutí, že je zaskočený překvapením. „Ahoj,“ řekne Blaise po delší chvíli ticha. „Co přesně... tady děláš?“

„Nechci na oběd,“ zašeptá Pansy do vinylového potahu sedačky a víčka tak pevně, až se jí objeví mžitky před očima.

„To jsem nemyslel,“ Blaise odsekne mrazivě chladným hlasem. „Myslím tady, vedle mě. Nemyslíš, že je to zvláštní?“

Pansy řekne, že neví – což je, upřímně, pravda – a sedí další půl hodinu, Blaise s novinami a Pansy se zkříženýma nohama.

Nakonec, téměř v jednu odpoledne, Blaise odloží výtisk a Pansy pocítí spalující žár. Odhrne si stroze zastřižené konečky vlasů z krku pokrytého potem.

„Možná bychom mohli-“

Ve stejnou chvíli se na sebe spontánně vrhnou, kvapně jako vlna, a Pansy , že je to hrozné, ale jediné, na co je schopná myslet, je ‚konečněâ��.

Pansy a Blaise jsou znamenitými hádankami.

Plíží se kolem tak nepostřehnutelně, že žádného ze Zmijozelů ani nenapadne je postrádat. Znamená to zmeškat většinu obědů, ale to Blaise netíží.

Občas Blaise přichytí Pansy s očima upřenýma na Dracovu pastelovou hlavu, ale přinutí se nevěnovat tomu pozornost a když jsou sami, opře ji o zeď a zrudlou ji políbí.

Někdy Pansy zamumlá pošetilé věci jako ‚tohle je hloupéâ�� a ‚neměli bychom to dělat, Blaisiâ��, ale on nemá pocit, že jí to vadí.

Pokoušela se mu vyhýbat, ale v poslední době se všechno smrsklo do rtů a chtíče a jejich živelnost žhnula jako slunce.

Řekne to ve společenské místnosti, její nohy pokrčené a jeho prsty v jejích vlasech, vlnící se kolem pramenů barvy čokolády jako cukrová vata lpící na tyčce.

„Mám tě rád.“ Blaisův hlas je analytický, jak jen to je možné, a strnule zírá do ohně. Pansy otočí hlavu, aby na něj viděla.

„Jo?“ zamumlá. A zní mírně cynicky.

„Jo.“

A ona vlastně neřekne nic než hmm.

Pokračují v plížení se kolem, dokud se Blaise nezeptá: „Proč, Pansy? Proč nemůžeme-“

V tom okamžiku se Pansy otočí a napřáhne ruku, jako by ho chtěla udeřit. „Nebuď hlupák, Blaisi, není žádné my,“ řekne nevrle.

„To k čertu není,“ vybuchne Blaise a přeje si ji nenávidět – přeje si být schopen ji nenávidět. „Tohle všechno je o Malfoyovi, ne?“

„A o čem podle tebe?“ zeptá se opovržlivě.

Blaise ve skutečnosti nechce odpovědět, tak místo toho vplete dlouhé prsty do jejích vlasů a znovu ji políbí.

To je vše, k čemu se může uchýlit, když se s Pansy nedá vyjít.

(Často se s ní nedá vyjít.)

Jednou v noci je načapá Nott, Blaisova ruka pod její košilí a její rty na jeho krku.

„Do prdele,“ vyjekne a jeho světlé oči těkají mezi Blaisem a Pansy. „Ty?“ namíří na ni prst, obezřetně se přiblíží a ve tváři mu škubají svaly. „S Blaisem? Ale co-“

Mračící se Pansy si uhladí košili. „Nic to nebylo,“ řekne bezvýrazně a udeří Notta přes velký prst. „Byla to...“ Pansy zatne nehty do dlaní, srpkovité otisky na její křídově bílé kůži, jak hledá slova. „... nehoda,“ skončí docela nepřesvědčivě. Ale potom se její tón změní v prosebný a ona popadne Notta za smaragdově zelený svetr a řekne: „Sakra, neříkej to Dracovi.“

Nott rozpačitě přísahá, než odpeláší ze společenské místnosti.

Rozhostí se ticho.

Sakra, neříkej to Dracovi,“ napodobí ji konečně Blaise. „Prostě skvělé,“ utrousí drze. Očekává její vzteklé pěsti a zdrcené pohledy a ‚jsi pitomec, Zabiniâ�� nebo ‚doufám, že tě rozdupou testrálové!â��

Ale Pansy se místo toho nahrbí ještě víc. Blaise netrpělivě čeká.

Nakonec se otočí a zamumlá omluvu.

„Za co?“ domáhá se Blaise úzkostně. „My-“

Zdá se, že Pansy ještě našla sílu ho přerušit. „Nebuď idiot, Zabini. Víš, jak nenávidím, když používáš to slovo.“ Pansy se nepansyovsky mračí, zasmušilá a podrážděná, a dotkne se pravé tváře. „Draco...“ je všechno, co nakonec řekne.

„Proboha, Pansy, on tě ani nemá rád!“ vybuchne Blaise a ruce zdvihne do vzduchu na znamení rezignace. „Je to šmejd, Pansy. Nemá tě rád a já jo a všechno je špatně.“

Pansy si přitlačí ruce do očí, zasténá a rty se jí zkroutí v zoufalství. „Nevím, co mám dělat,“ vydechne.

To Blaise jen rozčílí, protože ona by měla vědět, co dělat, a – no, je to docela morbidní – on má chuť něco zardousit.

„To jenom...“ A Pansy oddálí prsty od očí, v jejich koutcích, jak si všimne Blaise, se vybarvily rudé žilky. „Je to složité. Potřebuju čas na přemýšlení.“

„Dávám ti týden, Parkinsonová,“ vyštěkne zuřivě a polije ho spalující horko, když zatne prsty.

Pansy zírá do země. „Dobře.“

Blaise vážně potřebuje... ohnivou whisky, nebo něco.

Něco, co pálí víc než pohled na Pansy Parkinsonovou vedle Malfoye.

Je vlahá sobota a výlet do Prasinek. Pansy se podruhé zeptá Draca, jestli by s ní chtěl jít, a on ji znovu odmítne.

„Mám moc práce,“ dívá se do svého poháru chlazeného džusu. „Jdi s Blaisem nebo s někým.“

Pansy vstanou chloupky na pažích. Napadne ji, že by se mohla zříci všech kluků a odstěhovat se do Ameriky.

Pansy se toulá po Prasinkách, sama, vlasy odhrnuté z nezdravě bledého obličeje a stočené do chaotického drdolu.

Vejde do Medového ráje pro lékořicovou hůlku a zašátrá prsty na dně kapsy po srpcích.

Koutkem oka zachytí řetěz uzenáčových karamelek – sirupovité obdélníčky naplněné snídaňovou rybou.

Pansyin žaludek se znepokojivým způsobem zkroutí, když rychle sáhne po dalším srpci.

Nott a Warrington, jehož nezáživnost způsobuje až fyzickou bolest, sedí naproti Blaisovi u Třech košťat.

Pansy vidí Blaisovy dlouhé prsty ovinuté kolem máslového ležáku, jeho hlavu skloněnou a oči pevně fixované na desku stolu.

Předtím, než ztratí nervy, Pansy se vloudá dovnitř, položí ruku na Blaisovo rameno a řekne: „Potřebuju s tebou někde mluvit.“ I přes svetr ji hřeje.

Blaise k ní vzhlédne, jeho oči vyzařují naléhavost. Rty má odhodlaně sevřené. „Fajn.“

Nott se zahihňá.

„Když jsme se políbili poprvé, chutnal jsi po uzenáčích,“ tvrdí Pansy zkoumajíc svoje nehty.

Co?“ Blaise zní přidušeně a mimořádně obranně. „Mám rád uzenáče.“

Pansy mu vloží karamelky do dlaně. „Mám tě ráda,“ řekne nakonec a ostýchavě ho pozoruje, když je rozbaluje.

Během chvíle ticha Blaise selže ve snaze skrýt svůj úsměv. „Jo?“

Pansy zčervená. „Jo.“ Políbí ho.

A tak to je – jenom Pansy a Blaise v rozzářeném slunečním svitu, triumfální.

 

* Tohle byl opravdu oříšek, ale Hannah mi to nakonec vysvětlila. Jestli někdo budete číst originál, všimnete si, že používá neobvyklá vyjádření (trochu v tom asi figuroval thesaurus), takže jí místy některá slova prostě vypadla. Říkala, že to opraví. Má to být Pansy can avow things about her own things (= posedlosti, záležitosti, činnosti), she thinks. Přijímám jakékoli návrhy.


Překvapení



Překvapení

Surprise

Autor: debjunk;   Překlad: arabeska;   Beta: elbi

Povolení k překladu: Autorka nereaguje. Už to budou čtyři roky, co naposledy publikovala.

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4928015/1/Surprise

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům. Autorkou této fanfikce je debjunk. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Humor

Argus Filch, paní Norrisová

Rating: 12+

Shrnutí: I kočky bývají nezodpovědné, ó ano...



* * *

„Co s vámi jen může být, paní Norrisová?“ křičel Argus Filch, když vrazil na ošetřovnu. Milovanou kočku držel opatrně v náručí.

„Madame Pomfreyová! Madame Pomfreyová!“ volal.

Poppy vběhla do místnosti. „Argusi! Copak se stalo?“

„To paní Norrisová! Je letargická. Nevím, co se s ní děje!“

„Ach, Merline, pane Filchi. Já jsem lékouzelnice, ne veterinářka! Měl byste ji vzít k Hagridovi, od toho tady je.“

„Prosím... Poppy... ona je vážně nemocná. Nemůžu jít takovou dálku k Hagridovi.“

Poppy se na Arguse zamračila. Frustrovaně podupávala nohou. „Dobrá,“ řekla nakonec. „Položte kočku tam na postel,“ ukázala na lůžko v rohu a Filch k němu přispěchal, aby ji na něj položil. Hladil její hřbet, když k nim přistoupila Poppy s napřaženou hůlkou. Párkrát s ní nad kočkou mávla, než si nesmírně podrážděně povzdychla.

„Argusi,“ znovu se zamračila. „Ta kočka je březí.“

Argusovi ohromeně poklesla čelist. „Ale... ale...“ drmolil, „to nemůže!“

Poppy mu věnovala zničující pohled. „Ujišťuji vás, že může a také je.“

„Nikdy ji nespouštím z očí. Vždycky je se mnou.“ Filch náhle utnul žvatlání. „Kromě...“

„Kromě kdy, Argusi?“ zeptala se Poppy netrpělivě.

„Nachytal jsem ji s tím šeredným oranžovým kocourem s rozpláclým obličejem. Myslel jsem, že ji napadl. Byl na jejích zádech a ona syčela a prskala a... Hrbatí hipogryfové... oni se vůbec neprali!“

„Zdá se, že ne,“ zamumlala si Poppy pod vousy.

„Proč ten ničemný, špinavý, zkažený...“

Poppy na něj namířila zdvižený prst. „Pane Filchi, slovník, prosím!“

Argus na vteřinu vypadal řádně pokárán. „Dostanu koule toho kocoura, vážně.“

Zdvihl paní Norrisovou a odkráčel z ošetřovny.

O pár minut později hlasitě zaklepal na dveře primusky. Hermiona Grangerová otevřela a setkala se s výhružným pohledem v přísné tváři Arguse Filche.

„Víte... víte... víte, co ta vaše čtyřnohá obludnost udělala paní Norrisové?“ vyjekl.

Hermiona se na něj zvědavě podívala. „Ne, pane Filchi, co ta moje čtyřnohá obludnost udělala paní Norrisové?“

„Je březí a je to chyba toho kočičího Casanovy!“

Hermioně spadla čelist. „Pane Filchi, ujišťuji vás...“

„Nepokoušejte se to popřít. Viděl jsem... viděl jsem je spolu.“

„Opravdu? Říkáte, že Křivonožka bude otcem?“ Otočila se a zakřičela do místnosti. „Křivonožko! Pojď sem, Křivonožko.“

Kocour k nim doputoval a s nezájmem se na ty dva člověky podíval. Jeho oči se zastavily na paní Norrisové. Ztuhl v polovině kroku a následně zrozpačitěl. Jeho ocas se obtočil podél boku a uši se sklopily. Dal se na pomalý ústup, až vyrazil sprintem do hlubin pokoje.

Hermiona na něj znovu zavolala, ale byla přerušena paní Norrisovou zápasící ve Filchových rukou. Uvolnila se z těsného sevření a seskočila dolů. Pátrajíc po Křivonožkovi zmizela v místnosti, kam předtím utekl.

„Paní Norrisová!“ křičel Filch. „Vraťte se! Nemůžete dovádět s tím smrdutým, prašivým budižkničemu...“

„Pane Filchi, ihned přestaňte urážet mého kocoura!“

„Kdyby váš kocour především nešmíroval po hradě, tohle by se nikdy nestalo. Proč nemáte tu olezlou kreaturu zamčenou, kam patří?!“

„Pane Filchi, nebudu držet svého kocoura zavřeného. Zaslouží si, aby s ním bylo zacházeno stejným způsobem jako s vaší drahou kočkou. Nyní, pokud mne omluvíte, musím naplánovat svatbu.“ Otočila se. „Křivonožko. Paní Norrisová. Musíte to mít oficiálně!“

Čelist Agruse Filche znovu poklesla. „Teď? Počkejte aspoň chvíli.“

„Pane Filchi, není pochyb, že se jedná o skutečnou lásku. Stejně tak byste měl akceptovat, že budete dědečkem.“

Zabouchla mu dveře před nosem. Filch na ně chvíli zíral, než se otočil a vydal se dolů chodbou. Jak si pro sebe reptal, náhle ho praštilo uvědomění, co Hermiona Grangerová řekla.

Budete dědečkem.

Strnul na místě. „Trudovití testrálové! Budu dědečkem!“ řekl užasle.

Na jeho tváři se objevil široký úsměv. Pokračoval chodbou dál a jeho kroky se staly lehčími a uvolněnějšími. Stane se dědečkem.


Till Kingdom Come



Till Kingdom Come

Autor: Apalapucian;   Překlad: arabeska;   Beta: elbi

Povolení k překladu: Ano

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9930520/1/Till-Kingdom-Come

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům. Autorkou této fanfikce je Apalapucian. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Díky za inspiraci, Coldplay. Proto ten název.  

Romance/Přátelství

James Potter/Lily Evansová

Rating: 12+

Shrnutí: Vzali se v listopadu.

* * *

Coldplay – Till Kingdom Come: http://www.youtube.com/watch?v=yo49REpQCwA



* * *

Vzali se v listopadu.

Poblíž Potterových je pěkná mýtina, zářivě zbarvené listoví tam podestýlá lesní půdu a ranní slunce se prodírá skrz holé větve. Čas svatby by mohl většinu obtěžovat, ale první polibek páru se udál při východu slunce před pár podzimy, nevěsta je nostalgická a stejně tam není zas tolik hostů, kteří by si stěžovali.

Dokonce i Sirius Black, ženichův svědek, se najednou kvůli té výjimečné události promění v ranní ptáče.

Jak se očekávalo, za svítání klepe na ženichovy dveře, aby ho probudil, a najde ho už bdělého, sedícího na kraji postele, zírajícího na odraz v zrcadle ve vzdáleném koutě místnosti. Ženich vypadá omámený.

Sirius se ptá, co je najednou tak špatně, a James Potter si rukou prohrábne vlasy, oči upřené na svého nejlepšího přítele, ale nevidící jej.

„Měl jsem se nechat ostříhat,“ šeptá. „Jak říkala Marlene.“

Sirius na něj shlédne a potom vypukne smíchy, protože James musel absolutně zešílet. V posledních dvou týdnech, kdy byl s tou rudovlasou uličnicí zasnouben, trval na tom, že jeho vlasy zůstanou i na ten velký den stejně jako vždy tvrdohlavě rozcuchané. Lily se to líbí, stále jim opakoval, přesně takhle se jí to líbí, jsem si jistý.

Sirius se nepřestává smát (byl nervózní, stále je a jeho nervozita se konečně uvolnila) a nakonec se přidá i James, kroutí hlavou, svírá ustavičně nezkrotné vlasy a přeje si, aby se Marlene tolik nesmála, a aby to Lily nevadilo.

* * *

Mary Macdonaldová – neoficiální pořadatelka svatby a strážkyně pořádku obklopena tím, co by mohlo být historicky nejchaotičtějším kruhem přátel – nutí kluky nosit motýlky, protože v Bradavicích stále ztráceli kravaty a to ona zatraceně vůbec nehodlá řešit. Zdá se tím být tak bizarně nadšená, takže nevěsta souhlasí. (Ačkoliv to na Jamesovi tajně miluje, tehdy i teď, skrytě miluje, když je jeho kravata nakřivo a košile nahoře rozepnutá, když má vyhrnuté rukávy a paže na jejích bocích a rty jen centimetry od jejích.)

* * *

Podzimní listí šustí pod nevěstinými botami, když kráčí ušlapanou travou, která tvoří uličku, paže Remuse Lupina ovinutá kolem její vlastní. Pláče. Remus jí krátce tiskne ruku a ona k němu vyšle uslzený úsměv. Remus si uvědomuje, že si ženich stále kouše ret, a podle toho, jak stále mrká a houpe se na patách a pohrává si s vlasy a brýlemi a manžetami, usuzuje, že James se také musí cítit uchvácený.

Sirius stojí vedle Jamese, vypadá elegantně, ruce v kapsách. Uznale kývne nad Remusovým oblečením a ušklíbne se. Remus protočí oči.

Otáčí se k nevěstě. „V pořádku, Lily?“

Zhluboka se nadechuje. „Ano.“

„Připravena?“

„Ne... Nemyslím, že jsem.“

Uchechtne se. Ona také. Nervózně.

„Díky, že jsi tady,“ říká a letmo si položí hlavu na Remusovo rameno.

„Víš, že netoužím být nikde jinde.“

Postřehne její popotáhnutí.

„Tolik ho miluju, víš?“

A je to směšné, ale Remusovo srdce se dme a až tehdy ucítí zaštípání slz v koutcích očí. „Ten zatracenej pitomec tě miluje už věky.“

* * *

„V pohodě?“ ptá se Sirius Jamese.

„Ne.“

„Ale sklapni. Na tohle jsi čekal celej život.“

„Jo, čekal.“

„Dejcháš?“

„Netuším.“

* * *

Marlene McKinnonová se nedokáže podívat na ženicha, aniž by nevybuchla smíchy. S vědomím, že by si za to nevysloužila ničí uznání, dál sedí na místě a snaží se nevrhat pohledy směrem k Jamesovi, jeho křečovité tváři, prstům a komickým vlasům.

Naklání se do strany a šťouchá do Mary, která se sepnutýma rukama a zasněnýma očima sleduje Lily.

„Později, McKinnonová,“ říká Mary.

„Ta korunka z kvítí byl tvůj nápad, že?“

„Ano. Buď zticha.“

„Trochu přehnané, nemyslíš?“

Mary se na ni zlostně dívá. „Ne. Vypadá na ní překrásně!“

Marlene krčí rameny. „Když myslíš.“

Jenže Mary začíná vypadat sklíčeně a Marlene si v duchu vrazí facku. Znovu do ní lehce dloubne a tiše se chichotá. „Dělám si srandu, Mary,“ říká a překvapí ji, že to tak nějak myslí vážně. „Myslím, že jsem nervózní. Říkám hlouposti, když jsem nervózní.“

Mary ji pozoruje a potom se usměje. „Já taky,“ přiznává. „Ale je to ten dobrý druh nervozity, ne?“

Marlene se znovu podívá na Jamese a Siriuse. „Jo.“ A to také myslí vážně. „Jo, to je.“

* * *

„Dvanácteráku, kámo.“

„Co?“

„Pusť mi ruku.“

„Och. Promiň. Ou, Merline...“

* * *

„James drží Siriusovu ruku?“ zafuní Marlene.

„Ach, proboha, Marlene.“ Mary ji chlácholí, ale její rty poškubávají a Marlene se hihňá tak neslyšně, jak jen je to přes prsty možné.

To Mary popíchne a brzy se obě nekontrolovatelně chichotají.

„Sakra, jak já tě nenávidím,“ reptá Mary.

* * *

„Už jsme skoro tam, Lily...“

„A je to tady.“

„Budeš v pořádku.“

„Já vím.“

„Je skoro tady.“

„Ona je tak...“

„Ach, nezačínej.“

James se zhluboka nadechuje a nenápadně si protřepává ruce.

„V pohodě, Pottere?“ ptá se Sirius a poplácá ho po rameni.

„Jo. Ano.“

„To bys měl.“

* * *

Peter Pettigrew dorazil pozdě.

Snaží se proplížit na své rezervované místo, ale je těžké si ho nevšimnout, když byl, jako blízký přítel, přidělen do jedné z předních řad.

Dorcas Loučková, jež si není úplně jistá, co tady dělá, si nemůže pomoci a vyslechne si následující konverzaci.

„Kde jsi byl?“ syčí Mary a dokonce i Marlene se naklání, aby se na něj mohla zamračit.

„Promiňte,“ říká Peter, „musel jsem něco zařídit.“

„Myslela jsem, že všechny mise Řádu byly dnes pro hosty zrušeny,“ opáčí Marlene.

„Och... och. Ne. Ne, já vím. To bylo kvůli matce.“

Mary se šklebí. „Dobrá. Připouštím, že tvá matka nemohla vědět...“

Ale Marlene, ačkoliv věc dál nerozebírá, jeho směrem podezíravě krčí obočí. Setká se s pohledem Dorcas, která nečinně naslouchá. Dorcas jí pohled opětuje.

Nikdo nepromluví.

Dorcas za chvíli obrací pozornost zpět k Jamesovi a Lily, kteří působí tak proklatě šťastně, až se cítí jako nějaká narušitelka. Oni všichni jsou jako narušitelé. Jako by nic nebylo reálné.

Tak se rozptýlí tím, že si v duchu poznamená pozdější nutný rozhovor s nejméně oblíbeným Pobertem.

* * *

Sirius se nutí přemýšlet o famfrpálu a profesorce McGonagallové a školních trestech a úspěšných šprýmech a katastrofálních šprýmech a nikdy nerealizovaných šprýmech, aby udržel ty podělané zrádcovské slzy na uzdě při pohledu na své přátele vyměňující si sliby.

Všimne si, že Remus se zevnitř kouše do tváře, aby se mu nesmál, a zaryje mu loket žeber a mručí: „Jdi do prdele, Lupine.“

Ale to Remusovi jen ztěžuje snahu nevyprsknout smíchy.

* * *

Během svého projevu svědek podotýká, jak otřesné jejich sliby byly.

Ale také mluví o jiných věcech – o slučitelnosti právě oddaného páru i přes všechny rozdíly mezi nimi, o jejich nezdolnosti v čase, kdy je těžké a nebezpečné udržovat vztahy, o tom jak jsou rozhodně, nepopiratelně stvořeni jeden pro druhého... pronáší řeč o mnoha dalších věcech, dobrých věcech, svým vlastním stylem, který zahrnuje charakteristické nadávky a špetku nevhodných komentářů, kvůli kterým ženich s nevěstou zčervenají.

Ale dostává se k jádru věci.

K jejich podstatě.

A když Sirius tančí s Lily, políbí ho na tvář a řekne mu, jak velký je blbec a že ho má stejně pořád ráda.

„Jasně že máš, Evansová. Jsem zasraně skvělej.“

„Teď už Potterová.“

Zvrátí oči v sloup. „Postarej se o něj, jo?“

„Víš, že se postarám. Pořád se starám.“

Slyší jeho posměšné odfrknutí, ale něžně se na ni usmívá a ještě jednou se s ní zatočí.

* * *

„Tvoje vlasy,“ hanobí Marlene Jamese, když se k němu připlíží, „jsou nejhorší ve vesmíru.“

James se směje. „Já vím,“ říká a prohrábne si rukou nejhorší vlasy ve vesmíru. „Měl jsem tě poslechnout.“

„Ano, to jsi měl.“

„Chceš si zatancovat? Sirius nepustí moji ženu.“

Marlene se hihňá. „Tvoji ženu,“ opakuje. Sledují tanec Siriuse a Lily. „Hej, Jamesi.“

„Hm?“

„Zase se stupidně křeníš.“

„Je to silnější než já.“

„Nech toho. Vypadáš jako idiot.“

„Ale ona je moje žena.“

Marlene vzdychne, stoupne si na špičky a pocuchá mu vlasy. „Nepodělej to, Pottere, dobře?“

„Proč bych měl?“ ptá se nedůvěřivý James a zdvihne ruce v zoufalé snaze napravit škodu na vlasech.

„Nevím! Prostě... žij šťastně. S Lily. Ženatý. S dětmi. A tak. Nevím. Nepodělej to.“

„Jsi na šrot.“

„Je to... perfektní,“ říká, najednou překvapivě tiše. „Jako málo jiných věcí. Myslím, právě teď.“

„To je,“ souhlasí po chvíli vážným tónem. Lilyiny vlasy se uvolňují ve velikých kučeravých loknách z komplikovaného uzlu. Její tváře jsou zrůžovělé, oči rozesmáté, hlava zakloněná v neustálém čistém veselí. „To je,“ říká znovu, hlasitěji. „A slibuju.“

Na oplátku pocuchá Marleniny vlasy, než se odebere k Siriusovi ukrást si zpátky svou manželku.

* * *

„Remusi?“

Remus odvrací pohled od vzdalující se postavy Petera, kterého přistihl následovat Dorcas z mýtiny hlouběji do lesa. Periferně vidí, jak je oba pohlcují stíny stromů. „Promiň, cos říkala?“

„Jsi v pohodě?“

Omluvně se na Mary usmívá. „Jo. Promiň.“

„Dorcas a Peter?“ ptá se Mary a sleduje směr jeho předchozího pohledu. „Jsem si jistá, že jsou na tom dobře.“

Stromy Remusovi připadají jako podezíravá, vědoucí stráž, větrem čechrané větve šustí v rytmu hudby, předstírají nevinnost. „Jasně.“

Bezcílně se pohupují na tanečním parketu. Pozorují, jak James s úspěchem přebírá Lily od Siriuse a přitahuje si ji při tanci blíže k tělu.

„Myslíš, že budou v pořádku? Že bude všechno v pořádku?“ ptá se Mary a on k ní shlíží a vidí její skelné, usmívající se oči zastřené obavami.

„Myslím, že budeme my všichni,“ ujišťuje ji.

„Vážně?“ Stahuje ruku z jeho ramene a spěšně si otírá tvář.

Remus zachytí pohledem Siriuse, který zrovna vtahuje na parket Marlene, jež klopýtá a chechtá se na celé kolo tak silně, až se na něj prakticky sesune. Lily zaklání hlavu a směje se jim – Remus pochybuje, že ji v poslední době viděl tolik se smát nebo takhle zářit – a James jí uhladí pramen vlasů za ucho a políbí ji na čelo.

Remus se na ně mírumilovně usmívá, na spojené ruce a motýlky a korunky z kvítí a světlo v jejich očích.

„Právě teď jsme,“ říká jí a ví, že mu skutečně věří, protože on tomu věří také.

 

PP: Till kingdom come znamená navždy; až do skonání světa. Until kingdom come pochází z Bible.

PB: (o Červíčkovi) Vobluda vošklivá, střapatá, ušatá, vycmrndlá, vypelichaná... fujbléé! - No není moje beta prostě dokonalá? :))


To kvůli tobě jsem tady



To kvůli tobě jsem tady

You're The Reason That I'm Here

Autor: Lillielle;   Překlad: arabeska;   Beta: elbi

Povolení k překladu: Ano

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9727477/1/

 

 

 

Slovo autorky: Všechny postavy patří JKR, ne mně. Já si s nima chtěla jen pohrát. Napsáno pro Pyramid Competition – výzva: vlak a „Podzimní barva těch smutných očí nutí mě milovat a milovat je ještě víc.“

Slovo překladatelky: Líbí se mi, jak Lillielle píše. Mám pocit, že se to nedá přeložit tak, jak by to mělo vypadat, ale tady to je. Na tomhle se elbi nadřela, takže klobouk dolů, má nejdražší beto. :)

A nelekněte se.

Angst/Romance

Harry Potter/Hermiona Grangerová

18+

Shrnutí: Kdo z nás ví, jak válka lidi mění. A jak je mění nalezené kouzelnické schopnosti. A jak by je mohla z měnit přítomnost vraha v mysli.

Varování: Dark Harry. Smrt hlavní postavy.



* * *

 

„Autumn's hue in those sad eyes makes me love and love them more.“

„Podzimní barva těch smutných očí nutí mě milovat a milovat je ještě víc.“

Bat For Lashes – Sad Eyes

http://www.youtube.com/watch?v=ieSq8moVOG0

 

„So beautiful and more than I could ever dream

Somehow I thought you'd see that I wasn't what I seemed.“   *

„Tak nádherná a ještě víc, než se mi kdy snilo

Nějak jsem myslel, že poznáš, že nejsem to, co sis myslela.“

Aviators And Omniponi – Monster

http://www.youtube.com/watch?v=_CC7cAyLKqs

 

* * *

 

Harry přechází sem a tam uličkou ve vlaku, nervózně si kouše spodní ret. Ona spí vepředu v posledním kupé a nedbá na jeho vnitřní zmatek. Klidná. Tak jako on nikdy nebude moci být.

Byla to tragédie, to je to, co každý tvrdí. Strašlivá krutost. Něco, co nikdo nemohl předpokládat. Zvuk pláče ozývající se z Ginnyina kupé mu trhá uši, ale on to ignoruje. Ignoruje ji. Musí, jinak sám praskne jako příliš napnutá struna.

Sem a tam. Sem a tam. Jeho tenisky zanechávají v tmavém linoleu vyšlapanou cestičku. Malfoy se vykloní ze svého kupé, zírá na něj a pak nic neřekne. Pohled v těch stříbrnošedých očích je jako podivná lítost.

Nepotřebuju tvůj soucit! Touží to na Zmijozela zařvat, touží to na něj vyplivnout, přeměnit ho ve fretku a mlátit jím o stěny vlaku, dokud krátká bílá srst nebude tmavá a slepená krví, dokud z těch stříbrnošedých očí bude vyzařovat lítost. Vlastní myšlenky ho děsí, a přesto, proč? Koneckonců, tohle není poprvé, co se jeho mysl zvrhla k vraždě, ne?

Ale té záležitosti se vyhýbá, nemůže o tom znovu přemýšlet, proto na Malfoye kývne, nakonec se otočí na podpatku a zamíří k poslednímu kupé, kde dřímá ona.

Když po špičkách vklouzne dovnitř, stále ještě spí s hlavu podloženou pomačkanou brašnou na knihy. Takhle ve spánku nevidí ten zármutek setrvávající jí v hnědých očích barvy podzimu, slzy, které se věčně třpytí v koutcích. Kruhy pod očima vystupují jako stigmata.

Nemá to srdce ji budit, už ne, takže se schoulí na protější sedačku, pozoruje déšť stékající po okenní tabuli a naslouchá jejím tichým výdechům. Nepřítomnost třetího člena Tria je zdrcující.

Cos to udělal? šeptá hlas v jeho hlavě. Jeho hlas. Ignoruje to stejně odhodlaně jako pokaždé a planoucí tváře si opře o kolena. Látka studí jako led.

V posledním týdnu se kolem něj a Hermiony všichni plížili po špičkách, mluvili šeptem, jako by oba zemřeli s Ronem. Možná že ano. Podél Harryho lopatek jsou dosud jasně patrné modřiny a nehty se každou noc zarývají do zápěstí. Sirius ho kontaktoval jen jednou, zlomeným a chraplavým hlasem, celý smyslů zbavený jako když byl v Azkabanu.

Ředitel s ním mluvil také jen jednou ihned po... té nehodě. Tak tomu Albus říká: „ta nehoda“, a Harry touží mrštit jím svou uvolněnou magií o přeplněnou zeď v jeho kanceláři, touží vědět, jestli by to byla také nehoda. Avšak nemůže, i když oni ho smí hladit po hlavě a zacházet s ním jako s tvarovaným sklem, a i tak nemá pocit, že by mohl vydávat napadení ředitele za důsledek zármutku.

Přemýšlí, jestli vůbec truchlí. Není si jistý. Ve svém nitru cítí ztrátu, prázdnotu a kvílení. Ale silnější než ten chlad nicotnosti je oheň, sálající žhavěji než si dokáže představit. Oheň samotné, hřejivé kaštanové oči a vlnité kaštanové vlasy a její oheň uhasíná pod silou ztráty vysokého zrzavého chlapce.

Vlak zapíská a zastaví na King's Cross a on konečně projde kupé a přidřepne si vedle ní, dotkne se jejího ramene, šeptá její jméno, aby se vzbudila. Chuť toho jména na jazyku je jako nejlepší cukrová vata ponořená do jedu.

„Už jsme tady?“ zeptá se ospale a on kývne, odolá nutkání pročísnout prsty měkké kudrny jejích vlasů a přitisknout rty, popraskané a rozbité tisícem výčitek, na ty její.

Loučení je vždy těžké a dvojnásob tím, že se vrací k Dursleyovým; věnuje poslední rychlý pohled přes rameno Hermioně, unášené svými přespříliš hovornými rodiči. Vyhne se Weasleyovým, zrzavému shluku smutných tváří na nástupišti. Hlodá v něm zármutek, přízemní jako řada cetek na polici, která je lákadlem pro turisty. Jak s nimi může mluvit o jejich ztrátě?

Strýc Vernon mu dá pohlavek a ten náhlý výbuch bolesti ho vrací zpět na zem. Skloní hlavu před kousavými slovy a špičkou prstu tety Petunie ostrou jako dráp. Ano. Tohle si zaslouží. Daleko od školy, daleko od , sluneční světlo ho pálí, sežehuje tisícem krutých obvinění, tisícem strašlivých pravd. Co to udělal?

Upadne do běžné letní rutiny. Vzbudit se za rozbřesku, připravit Dursleyovým snídani, dokončit svoje povinnosti. Nejsou fyzicky tolik krutí, jako bývali v předchozích letech, možná kvůli vzpomínce na útěk vraždícího kmotra, a on jim tu představu nerozmlouvá. I přes hlodavé bodání viny nemá sebevražedné sklony.

Zato v noci ho sužuje úzkost, tehdy se svět stává noční můrou stínů a šepotu a věčnosti a tklivý hlas se ptá „proč“. Nezná odpověď.

Když přišli Smrtijedi, zhmotnili se zčistajasna jako loutky z morbidního divadelního představení a obklíčili je. A Harry cítil, jak je v jeho dlani skleněná koule s věštbou hladká a chladná, když o ni Lucius Malfoy žádal, zatímco svíral svou hůl. Jakmile na ně zařval, aby utekli, Malfoy byl odmrštěn na dvacet kroků, Lenka Láskorádová ho hlídala svým tradičním zasněným způsobem, zatímco si hrála s hůlkou v bledých zakrvácených prstech.

Dorazil Řád, věštba mu vyklouzla z rukou a rozbila se o nemilosrdnou kamennou podlahu, její šepot se rozplynul v pronikavém řevu boje. Sirius Harryho odstrčil a řezací kletba mu rozsekla rameno až k žebrům. Bellatrix zašeptala kletbu a téměř ho postrčila skrz podivný vlající závoj uprostřed místnosti.

Ještě nebyl konec, když Harry našel klidný kout, kde narazil na Rona. Weasley seděl opřený o zeď, těžce dýchal, vlasy slepené krví a oči rozbouřené.

„Rone! Jsi v pořádku?“ Harry zalapal po dechu, přejel očima přes chlapcovu podsaditou postavu, přes díry a trhliny ve vybledlých džínách a tričku. Ron pokrčil rameny.

„Dobrý, kámo,“ řekl Ron s náznakem svého obvyklého troufalého úšklebku. „Jenom potřebuju vydechnout.“

Harry přikývl.

„Já taky,“ řekl a zhroutil se ke stěně vedle něj. Někde vpravo vykřikla Hermiona a zajiskřilo červené světlo. Jak odpočívali, Harry se přistihl, že na ni myslí. A na Rona.

Ron měl Hermionu rád. Pokud si tím nebyl jistý po tom loňském propadáku na plese, věděl to bezpečně letos, poté, co nejednou slyšel Rona probouzet se s Mioniným jménem na rtech. Když se ho na to zeptal, zrudl, zakoktal se a tvrdil, že nemá tušení, o čem Harry mluví.

Byl to jen okamžik, sevřená hůlka, zaklínadlo pronesené dřív, než se stačil rozmyslet a uvědomit si, co dělá. Pohled na odraz překvapení Ronových očích, když klesal k zemi, krev tryskající z rány v hrudi, sužoval Harryho, prokletého už ve chvíli, kdy zastrčil hůlku do kapsy, odplazil se pryč a křičel hrůzou, že takhle Rona našel.

Pocit vzlykající Hermiony přitisknuté k jeho hrudi se mu navždy vpálil do paměti.

Vždy procitá s výkřikem doznívajícím v hrdle, zadržovaným jen pevně stisknutými rty. Povlečení neustále nasáklé potem, když se z něj kradmo vyhrabe a přechází sem a tam v omezeném prostoru pokoje, dokud rozbřesk nezbarví obzor záplavou pastelových barev s příslibem zažehnání nočních můr. Zažehnají, i když jen na chvíli.

Bylo to dosažení smrtijedské úrovně, samozřejmě. Jako by mohlo nebýt? Nikdo to nepřizná, ale na druhou stranu, vzhledem ke katastrofě na ministerstvu dovršené pohledem na znovuvzkříšeného Voldemorta, se přiznání neočekává. Harry stále vzpomíná na záblesk zájmu ve Voldemortových očích, jak Pán zla vidí jeho činy, vidí duši pošpiněnou krví.

Jsi stejný jako já, rezonuje Voldemortův hlas jeho myšlenkami, a tentokrát to Harry nepopírá.

Hermiona mu pochopitelně píše, a on jí odepisuje, předstírá spokojenost, kterou není schopen cítit, snaží se napodobit normální léto, šťastné léto. Léto, jehož součástí měl být Ronald Weasley. Někdy je ta přetvářka příliš bolestivá a tak upustí brko a nacpe roztřesenou, netrpělivou rukou pergamen pod prkno v podlaze. Nestojí to za to. Nic za tohle nemůže stát, a pak si vzpomene na plaché zvlnění jejího úsměvu, na způsob, jakým svými křivkami vyplňuje šaty, záblesk slunečních paprsků v jejích hnědých vlasech, a starý oheň se vznítí v jeho hrudi. Ona za to stojí. Vždy za to stála.

Po začátku školy ji pozve ven a ona, k jeho bezbřehé radosti a potěšení, řekne ano a její tváře zrůžoví v tlumené záři z krbu. Drží její ruce ve svých a na chvíli může předstírat, že ho duch posledního člena Zlatého tria nepronásleduje a neprodlévá nad každým ukradeným momentem s Hermionou. Přátelé navždy, ale ta slova jsou hořce prosycená lítostí.

Čas plyne a jejich vztah sílí, svěřují si tajemství ve skrytu purpurového soumraku a objímají se pod dekou v Komnatě nejvyšší potřeby. Hermiona o Ronovi nemluví a Harry se drží jejího příkladu, ruce roztoužené a dychtící po křivkách jejího těla. Rozhodne se, že zbytek světa se může zhroutit a shořet, tak moc se nestará, zatímco naplňují svoji rostoucí vášeň, když jí trhaným dechem šeptá jméno do ucha. Na ničem nezáleží. Ani na Vodemortovi, ani na Brumbálovi a rozhodně ne na draze zesnulém Ronaldu Weasleym.

Když naposledy čelí Voldemortovi, hůlky uvězněné v duelu, za okrajem svého periferního vidění stále vnímá Hermionu, jak bojuje s bezejmenným blonďatým Smrtijedem. Na moment ztrácí koncentraci, je si jist, že tady nakonec zemře. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ, ale je opravdu nevyhnutelné, aby to takhle skončilo? Avšak s posledním vzplanutím síly vyšle kouzlo, které vyletí kupředu, mrští Pána zla na zem, kde naposledy vydechne.

Mrtev. Voldemort je mrtev a Harry tam nehybně stojí, hůlku stále napřaženou a namířenou k tomu místu. Není schopen pohybu, dokud se mu Hermiona nevrhne kolem krku, smějící se a plačící zároveň, přitiskne si ji blíž a ucítí slzy na košili. Je to poloha nápadně podobná té před dvěma lety a on ztuhne. Na okamžik si nemůže vybavit, kde je, kolik mu je a jestli právě zabil netvora, nebo se jedním stal.

Potom to pomine a on zůstane Harrym Potterem, Chlapcem-který-přežil, Chlapcem-který-porazil-Pána-zla, nechává se unést tím, že drží Hermionu za ruce a lidé se smějí a pláčou a radují se, a v tu chvíli je přesvědčený, že svět se zbláznil.

Slavnostně odhalují sochy v jeho jméně, pořádají ceremoniály a píší články, pořizují fotky a škrábou nesmysly okázalýma, štědrýma rukama a on přikyvuje, usmívá se a všechno přijímá. Nic z toho není důležité. Má Hermionu a to je vše, co kdy chtěl, vše, co kdy potřeboval. Požádá ji o ruku a ona řekne ano.

A jestliže v noci lapá po dechu a křičí, co na tom záleží? Oba prošli válkou a očekává se, že hrůzy toho všeho přetrvají. Ona ho probouzí a uklidňuje jemným dotykem na zpoceném čele, a on se na ni ve tmě usmívá a šeptá, jak moc ji miluje. A stíny přetrvávající v jejích zastřených očích barvy whisky už ho víc nedokáží trápit.

Zabil jsem Rona, mumlá jí do vlasů každý den a ona ho každý den neslyší.

A každý den je Harry znovu zatracený.

 

*  


„It feels like I fell asleep

And woke up in a nightmare
Fallen into a world of chaos
You're the reason that I'm here
When you're the only one I've dreamed of
You turned me away
Turning me into the monster I am today“

„Je to, jako bych usnul

A procitl do noční můry

Upadl do světa chaosu

To kvůli tobě jsem tady

Když ty jsi ta, o které jsem snil

Tys mě opustila

Změnila mě ve zrůdu, kterou dnes jsem“


Dopis



The Letter

autor: luusmatli13;   překlad: arabeska
originál: https://www.fanfiction.net/s/5379182/1/
stav: Žádost o povolení zaslána, autorka nereaguje

Nebetováno!



shrnutí: Dudleyho syn obdržel dopis.

PP: Měla jsem chuť něco narychlo přidat, pardon... Holt, magie je všude :))
A ne, není to drabble, přebývají čtyři slova! 

 

 



Dudley Dursley ve skutečnosti nebyl zas tak překvapený. Samozřejmě si v posledních několika letech všiml všech těch náznaků... Ale stejně doufal, že je to jen jeho představivost, nějaký druh paranoické iluze. Nicméně najednou jeho syn držel dopis. Okamžitě ho poznal. Před dvaceti sedmi lety dostal jeho bratranec přesně ten samý. Vlastně jich dostal tisíce, aby byl přesný.

Stephen se s vykulenýma očima díval na to psaní. „Ale tati, to nemůže být pravda! Neexistuje nic jako magie, že ne?“

„Samozřejmě, že ne, zlatíčko,“ odpověděla jeho matka, když otec nereagoval.

Dudley na moment zaváhal, než začal: „No, Pam, vlastně...“

 




Dopisy



Letters

autor: Narcissa Raie;   překlad: arabeska;   beta: elbi
originál: https://www.fanfiction.net/s/7311742/1/Letters
stav: Žádost o povolení zaslána, autorka nereaguje

shrnutí: Série dopisů mezi pány Náměsíčníkem a Tichošlápkem během letních prázdnin.






Můj nejdražší nejmilovanější Svítěsíčníku1,

jsem dotčen, dokonce přímo bolestí zasažen, smím-li být tak smělý. Jsme odděleni už téměř dva týdny a já od tebe obdržel dosud jen jeden jediný dopis. Zapomněl jsi na mě? Vím, ta myšlenka je absurdní; kdo by mohl na tuto tvář zapomenout? Společně se zářivými, třpytnými, lesklými vlasy a švarným úsměvem jsem zcela nepochybně nezapomenutelný. Takže čím by to mohlo být? Vůbec jsi nemohl být tak zaneprázdněný, abys mi nenapsal. Pro začátek, jsi doma sám, se svými rodiči. Předpokládám, že se zase muchluješ s knihami. Nech ty chudinky odpočinout, Náměsíčníku; všechny stránky se ti promáčí.

U Potterových je všechno skvělé, přesně jak se očekává – můžeš si představit, jak moc budu brzy znuděný. Je tady moc... přívětivosti. Jsem celý bujný2. Maminka mě nepřetržitě překrmuje – obávám se, že ztloustnu. Potřebuju tě tady. Z důvodu kontroly svých (pro)porcí, samozřejmě.

Pan Potter hodně pracuje, takže z něj toho moc nevídáme. Ale před několika dny mi ukázal něco vážně coolového. Přestavěl mudlovský magneťák, aby fungoval i v kouzelnické domácnosti a hrál mudlovskou kouzelnickou hudbu! To bylo taky zatraceně geniální.

Dojemně deprimovaný Dvanácterák (řekni tohle pětkrát rychle po sobě) doposud napsal Evansové sedm dopisů. Obdržel nula odpovědí, ale nezdá se, že by ho to odrazovalo. Nyní už od ní kdykoliv očekávám huláka.

Tak či tak, jak se máš? Co děláš? Jak si užíváš léto? Hrozně moc mě postrádáš? Vážně sloni nikdy nezapomínají?

Zajisté Tvůj oblíbený Poberta.

Sirius „Tichošlápek“ Black 



*

Klukovi s podivně formálním podpisem,

kdo tvrdí, že jsi můj oblíbený Poberta? Lži! Lži a pomluvy, říkám ti!

Je tak pěkné vědět, že jsi v mé nepřítomnosti zůstal skromný. Už jsou to dva týdny? Omlouvám se, že jsem nenapsal – opravdu jsem byl zaneprázdněný. Matka mi koupila novou knihu jako dárek k návratu domů, takže jsem ji za pár dní přečetl, a pak šel ven koupit zbytek série. Hádám, že mě to tak nějak pohltilo. Ale ne, žádné skutečné muchlování se nekoná. Jednoduše si užívám čtení knihy. V tom nejsou zahrnuty žádné sliny. Uvědomuji si, že nejsi obeznámen s činnostmi výše vyjmenovanými, takže bych stejně tak mohl mluvit německy. Pokus se držet krok.

Rád slyším, že je u Potterových všechno v pořádku. (Chápu, že teď, když ses naučil slovo bujný, chceš ho používat tak často, jak je jen možné, avšak nejsem si tak docela jistý, zda rozumíš tomu významu, Tichošlápku.) Vyřiď panu a paní Potterovým mé láskyplné pozdravy. Velice pochybuji, že u tebe nastala nějaká fyzická změna následkem předávkování se dortíky, ale pravděpodobně stejně budu muset přijet a strávit tam pár nocí, jen pro jistotu. Pro pořádek, obávám se, že mě netrápí fakt, že mě patrně potřebuješ pro kontrolu denních porcí jídla. Jak vůbec přežíváš, zatímco jsem pryč?

Ach jeminkote, prosím řekni Dvanácterákovi, ať si dá pauzu. Ačkoliv obdivuju jeho pevné odhodlání, připomeň mu prosím, že Lily je mudlorozená, a proto si nejsem jistý, zda její rodiče budou chtít svým sousedům vysvětlovat neustálý příval sov. A jsem si jistý, že to nepomůže jeho už tak beznadějnému případu. Kromě toho, velice zdařilá aliterace.

A abych odpověděl na všechny Tvé otázky:

Mám se dobře, děkuji za optání.

Momentálně sedím za stolem a jím vajíčka. Míchaná, pro případ že by tě to zajímalo.

Jednotvárné – ale po takové době s vámi třemi je to vítaná úleva.

Samozřejmě, že ano.

Nejsem si jistý, nikdy jsem žádného nepotkal.

Prosím, už mi nikdy neříkej Svítěsíčníku.

Měj se hezky,

Náměsíčník



*

Měsíčku3,

samozřejmě, že jsem Tvůj oblíbenec. Nemusíme to říkat ostatním, jestli se potom budeš cítit lépe kvůli svému očividnému nadržování.

Skromný? Moi4? Přirozeně, drahoušku – jen další věc k přidání na seznam Věci, Které Mě Dělají Úžasným.

Ha! Muchlovač knih! Hej, pane Bohorovný, umím se těšit z věcí, které nezahrnují sliny! Nepochybně! A posluž si, kdybys opravdu mluvil německy, dokonale bych Ti rozuměl. Možná jsem z rodiny šílenců, ale sakra, jsme kvalitně vzdělaní šílenci.

Jak konkrétně jsi věděl o dortících? Špehuješ mě? Je to naprosto v pořádku; nemusíš ani klepat a varovat mě, než mi nakoukneš do koupelny. Nahá překvapení jsou jednou z nejlepších věcí v životě, které si rád užívám. (Hej, zpozorni, tohle je něco, co se ne úplně týká slin! V podstatě. Někdy?) Takže vejdi – vím, že chceš.

A abych odpověděl na Tvou otázku – nežiju, když jsi pryč. Je to neustálý boj. Prostě sem přijď a postarej se o mě, prosím. Nebo mě alespoň zbav povinnosti zasedání s Dvanácterákem. Předal jsem mu tvou radu – je u devátého dopisu, zatímco ti tohle píšu. Těším se na obálky od Evansové plněné ostrými zrezavělými kusy kovu.

Také mi chybíš.

Stále nejoblíbenější,

Sirius

P.S. BUJNÝ BUJNÝ BUJNÝ BUJNÝ




*



S,

Velmi dospělé.

-R






1 Moonbeam - http://en.wikipedia.org/wiki/Moonbeam

2 hot and bothered (nic lepšího než bujný mě nenapadlo) - nuž, prostě nadržený

   http://cs.urbandictionary.com/define.php?term=hot%20and%20bothered

3 Moonflower = květiny kvetoucí v noci - http://en.wikipedia.org/wiki/Moonflower

   ale s měsícem mám spojený jenom měsíček lékařský; návrhy jsou vítány

4 nepokládám za nutné to překládat, ale kdyby něco - moi = já (franc.)

 

 

 


Krev, nudle a ohnivá whisky



Blood, Snot and Firewhisky Shots

autor: Bob The Other Zombie;   překlad: arabeska;   beta: elbi
originál: https://www.fanfiction.net/s/9955875/1/Blood-Snot-and-Firewhiskey-Shots
stav: Žádost o povolení zaslána, autorka nereaguje

shrnutí: …aneb Když profesorský sbor zavře hádající se Minervu a Severuse do přístěnku na koštata.

PP: Prohrabávám starý nepořádek ve složkách a objevila jsem tohle. Bez pairingu, jen čisté - sarkasmem prosáklé - přátelství :)




Toto je naprosto nevhodné,” řekla Minerva McGonagallová.

Bylo to k neuvěření. V jednu chvíli byla ona a Severus Snape na zaměstnaneckém mejdanu-týden-před-vánočními-prázdninami a podnapile se dohadovali o letošním famfrpálu a vzápětí začala více-než-podnapilá Rolanda Hoochová vyhrožovat, že je po zbytek párty zavře někde v přístěnku na košťata, pokud nepřestanou. A potom to udělala. Skutečně to udělala. Minervě hořely tváře ponížením.

Odněkud nad hlavou cítila Severusovo odfrknutí. „Velmi dobře si to uvědomuji, Minervo.“

Jdu se pokusit dostat svou hůlku zpět,” prohlásila. Sundala jednu ruku z věšáku na košťata za Severusovými zády a protáhla se kolem něj ve snaze dostat se do svého hábitu. Naneštěstí se po několika vteřinách ukázalo, že se tak trochu dostala i do Severusova hábitu.

Minervo,” zavrčel.

Pardon,” řekla a ruku rychle vytáhla. „Severusi, myslím, že jsem nechala hůlku na oslavě. Co budeme dělat?”

Severus si znovu odfrkl. „Co, nezachrání nás tvá nebelvírská kuráž?”

Ale zmlkni,” opáčila Minerva. „Teď zkusím otevřít dveře.” Vrtěla se, dokud nebyla zády k Severusovi, a zalomcovala klikou na dveřích. Dle jejího podezření se neotevřely. „Zamčeno.”

Samozřejmě, že je,” řekl Severus. „Opravdu jsi očekávala, že by nás nechali-”

Můžeš se aspoň na vteřinu zdržet sarkastických komentářů?” zasyčela Minerva. Severus překvapivě ztichl. Minerva se velmi zhluboka nadechla a zatlačila do dveří. Trochu povolily. „Severusi, pokusím se vyrazit dveře.”

Za sebou cítila, jak Severus přikývl.

Nejdříve začala zlehka, tlačila jen rukama, aby nevrazila do Severuse, ale brzy zapojila celé tělo a narážela do dveří plnou silou. Přestala, až když zaslechla Severuse vykřiknout bolestí.

Severusi! Ublížila jsem ti?”

Vrazila jsi mi loket do nosu,” odpověděl přidušeným hlasem. Ozvalo se hlasité popotáhnutí. „Nemyslím, že krvácím. Až tolik.”

Ach, báječné,” odsekla. „A ty dveře se také neotevřou. Musejí být zamčené magicky.”

Počkej, zkusím to.“ Oba se chvíli kroutili, dokud on nebyl tím zády ke dveřím a ona tou zády ke košťatům. Minerva zápolila s odstraněním rukou z jeho hrudi a místo toho si je otírala o hábit.

Počkej, proměním se,” řekla. „Budeš mít více místa. Jen mě nezašlápni.”

Zmenšila se do své kočičí formy a přitiskla ke stěně, aby se vyhnula jeho nohám. Jako kočka viděla uvnitř přístěnku mnohem lépe. Ne že by bylo, na co se dívat - rozměrný věšák se školními košťaty, která všechna stála vzpřímeně jako vojáci, a Severus, který vrážel do dveří a krev mu stékala po tváři. Otočil se bokem ke dveřím a vyrazil proti nim plnou vahou, ale jediné, čeho tím docílil, bylo zarachocení držáku na košťata. Zatímco popadal dech, Minerva se mu propletla pod nohama a zavětřila u dveří. Dobrá, byly zamčené pomocí magie. Vrátila se tam, kde leželo na hromádce její oblečení, a dorážela hlavou na Severusovu nohu, dokud se nepohnul a neudělal jí prostor. Potom se proměnila zpět do podřepu, vmáčknutá mezi Severusovýma nohama a držákem.

Bez obav, nevidím tě,” oznámil Severus a přehížel Minervu, která se usilovně snažila co nejrychleji znovu obléct. „Ne že bych nějak zvlášť chtěl, mimochodem...”

Na tom nezáleží. Kdyby nás tady takhle našli...”

Pochopil jsem,” vyhrkl Severus. „Soudě dle tvé proměny zpět hádám, že jsi na něco přišla?”

Opravdu zamkli pomocí magie,” řekla Minerva neobratně zápolící s oblečením. Byla si celkem docela jistá, že knoflíky mají být vzadu a ne vepředu, ale neměla čas se tím teď trápit. „Chvíli nám potrvá dostat se ven. Máš hůlku?”

Samozřejmě že mám hůlku,” řekl Severus opovržlivě. Slyšela ho šmátrat ve svém hábitu. „Nejsem jako pošetilí Nebelvíři, kteří se nechávají uvěznit v přístěncích bez...” Ztichl.

Cos říkal?” zeptala se Minerva.

Ta bláznivá ženská ji musela ukrást,” zabručel. „Teď si sednu.” Několik vteřin se nemotorně přeskupovali, až se nakonec - ačkoliv si poté nebyla Minerva vůbec jistá, které nohy jsou čí a čí chodidla kde končí - pohodlně uhnízdili. Víceméně. Štětiny košťat dloubaly Minervu do zad a do vlasů a přísahala by, že Severus má jednu nohu opřenou nahoře o stěnu.

Na moment se rozhostilo ticho. Odněkud zprava mohla slyšet Severusovo těžké dýchání skrz ten pompézní hákovitý nos, a jeho rameno se srdečně tlačilo na to její. Měla tisíc chutí se zeptat, zda má alergii, nebo takhle dýchá běžně. Místo toho se otázala: „Co uděláme teď?”

Počkáme,” odvětil Severus. „Dokud večírek neskončí a oni se nerozhodnou nás pustit. Potom jim asi zítra při snídani nakapu něco speciálního do pití.” Znovu hlasitě popotáhl. „Ta krev je všude.”

Tady, vezmi si tohle,” řekla Minerva a nahmatala svůj plášť. Neobtěžovala se ho po přeměně znovu obléknout. „Můžeš ho použít na otření.” Přistrčila plášť směrem, kde tušila jeho hlavu, a uslyšela ho vyjeknout bolestí.

Minervo, to byl můj nos!” vyštěkl přiškrceným hlasem.

Ou, ou, omlouvám se, tumáš, stejně si ho vezmi-” Cítila, jak plášť opouští její ruku a pokusila se nemyslet na Severusovu krev a nudle z nosu na svém oblíbeném plášti. Bylo to nutné. Za pár okamžiků ho znovu slyšela popotáhnout.

Přinejmenším si nemusím dělat starosti, že tady budu uvězněný celé hodiny,” zamumlal. „Brzy mě zabiješ.”

Jsem ráda, že jsi v pořádku,” řekla Minerva. „Jen se pokus zastavit krvácení a bude dobře.” Lámala si hlavu úvahami, co by v takové situaci udělala Poppy. Neexistoval nějaký mudlovský způsob, který by mohla vyzkoušet? „Zakloň hlavu dozadu. Hodně dozadu-”

Jako bych měl kam,” opáčil Severus. „Musel bych si lehnout a víš, jak možné to asi je.”

No, můžeš si mi lehnout do klína, přímo sem,” řekla. „Jsem si jistá, že bych mohla-ahah!” Neočekávala, že hlava Mistra lektvarů bude tak těžká.

Nehýbej se, ano? Snažím se uvolnit,” upozornil ji.

Uvolnit?” zalapala Minerva po dechu. „A já jsem vosk?” Pozvolna znovu nabyla svůj dech, když se jeho hlava velikosti výra přestala hýbat. Krátce uvažovala, jak se tam dolů dostal - jistě musí sedět vzhůru nohama. Odmlčeli se a Minerva si začala intenzivně uvědomovat, jak nepřístojná by se mohla tato situace zdát studentovi, který by je náhodou našel. Vypadali jako párek hormonálních teenagerů. „Jsem ráda, že touto dobou jsou všichni studenti v posteli,” řekla.

Kromě prefektů,” podotkl Severus huhňavějším hlasem než obvykle.

Samozřejmě, prefekti!” vyjekla. „Měli by být schopni nás odtud dostat! Mají tady v okolí hlídky, ne?”

Nevím,” řekl Severus. „Nevím, kde to „tady” je.”

Minerva nedokázala odolat takovému pokušení. „No, to zajisté vysvětluje výkon tvého týmu na famfrpálovém hřišti.”

Severus zasténal. „Minervo, opravdu máš v úmyslu-”

Když dokonce ani vedoucí koleje nevěnuje pozornost tomu, kam jde, není divu, že jim Harry Potter pokaždé už od prvního ročníku vyfoukl Zlatonku.”

Fascinující,” protáhl. „Ale nepomůže nám to dostat se ven.”

Myslela jsem si, že to vzdáš.”

Náhle shledávám něco na tomto místě zkostnatělým a nesnesitelným.”

Náhle shledávám něco na tomto místě nabručeným starým netopýrem.”

Tvá duchaplnost mě neustále udivuje, dokonce i po těch letech,” řekl Severus. „Obzvláště obdivuji tvé užívání slova „starý”, když jsi alespoň dvakrát starší než já.”

Tak stará nejsem, Severusi,” řekla. „Jen o dvacet let.”

Učila jsi mě v Bradavicích.”

Ano, a začínám litovat, že jsem tě tehdy nenechala propadnout, protože bys nikdy nedostal tuto práci a neocitli bychom se v této situaci,“ zkonstatovala Minerva.

Začínám litovat, že jsem podrazil Ty-víš-koho a přišel do Bradavic,” řekl Severus. „Někdo by mě pravděpodobně zabil nebo zavřel do Azkabanu a nemuseli bychom tady být.”

Minerva neodpověděla a zdálo se, že Severus si uvědomil, že zašel příliš daleko. „To byl vtip, Minervo.”

O tom nevtipkuj. Zvláště ne během války.”

Ano, paní profesorko,” protáhl.

Ne, Severusi, myslím to vážně,“ řekla Minerva. „Tohle se ti může zdát překvapivé, ale já nejsem unešená představou, že jsi mrtvý nebo v Azkabanu. A kromě toho ten vtip byl naprosto nevhodný.”

Severus se znovu odmlčel na tak dlouho, až začala uvažovat, jestli už není duchem jinde. Její mysl začala bloudit mezi kreativními možnostmi, jak se pomstít Rolandě, když znovu promluvil.

Ten pocit je vzájemný,” řekl. „Ani já bych tě nechtěl mrtvou nebo v Azkabanu nebo cokoliv jiného. Možná protože se mi teď všechna krev hrne do hlavy, nebo z toho, že jsem s tebou na tak malém prostoru, cvokatím.”

Ano, no, o důvod víc, proč se odtud dostat,” vzdychla Minerva. „Zabuším na dveře, možná nás některý z prefektů uslyší.”

Ne, počkej, Minervo, nedě-”

Příliš pozdě. Minerva kopla nohou do dveří. V průběhu toho se jí podařilo srazit Severusovu hlavu z klína a na tvrdou podlahu a praštit do hromady košťat za sebou takovou silou, až na ně zřítila.

A to říkají, že profesoři jsou inteligentní,” zareptal Severus. „No, alespoň vím, odkud tvůj tým bere rozumy, zvláště odrážeči-”

Sklapni, jinak přísahám, že tě prokleju v okamžiku, kdy dostanu hůlku zpět,” sykla Minerva. „Jsi v pořádku?”

No, jaksi mi krvácí z nos-”

Řekla jsem sklapni.”

Ne, jasně si vzpomínám, že jsi mi položila otázku.”

Ano, ale tvůj sarkasmus ničemu nepomůže.”

Naopak já si myslím, že dodává této situaci jistý humor,” opáčil Severus. „Chlap, uvězněný v přístěnku s Nebelvírkou, a krvácející nos jsou témata, se kterými by mělo být dovoleno vtipkovat.” Jeho hlas zněl znepokojivě nepřítomně a nezřetelně.

Severusi, jsi si jistý, že jsi v pořádku?” otázala se Minerva.

Myslím, že se mi překrvila hlava,” řekl. „A na mejdanu jsem měl pár skleniček...”

V tom případě se posaď,” přikázala. „A neopovažuj se mě pozvracet.”

Severus se posadil a cestou shodil několik košťat a kopl Minervu do hrudi. „Ou!” Vrchol všeho nastal, když se k tomu všemu jedno z košťat, kterými pohnul, solidně setkalo s její tváří, zlomilo sklo v jejích brýlích a způsobilo něco, čím si byla jistá, že bude zítra monoklem. „Ou, ou, pro Merlinovo smilování, nehýbej se!”

Nemyslím, že se můžu ještě pohnout,” řekl Severus slabě. Pokusil se zvednout ruku k čelu, ale vzhledem k tomu, že byl prakticky v Minervině klíně, docílil jen toho, že ji praštil do spánku. „Cítím... závrať.”

Minerva ho objala ve snaze udržet ho vzpřímeně. „Ať tě ani nenapadne omdlít,” rozkázala. „Nezvládnu tě podepírat. Znovu se uhodíš do hlavy a přitom mě ještě stihneš zabít koštětem.”

Ach, mnohokrát děkuji za cennou radu,” řekl Severus. „Myslím, že jsem si příliš prudce sedl.”

Ano, na mou věru,“ přisvědčila Minerva. „Pošlu patrona Poppy, ta nás může dostat ven-”

Pomocí které z našich hůlek?”

A právě, když si Minerva chtěla ulevit jedním z nejhorších záchvatů nadávek od počátku své učitelské kariéry, klika na dveřích hlasitě zarachotila. Oba ztuhli a vzhlédli k ní.

Někdo na druhé straně zabouchal. „Můžete klidně vyjít ven!” zavolal ženský hlas - studentka, pomyslela si Minerva, doufejme prefektka. „Slyšela jsem vás dva se muckat, je po večerce, mohli byste alespoň jít do své společenské místnosti!”

Slečno Abbotová?” zvolala Minerva. Plácla rukou přes Severusovu tvář, aby mu zabránila cokoliv říct - nechtěla, aby se rozšířily drby, že se dva profesoři muchlovali v přístěnku na košťata – ale nešťastnou náhodou ho znovu uhodila do nosu a on zasyčel bolestí.

Naštěstí byla Hannah příliš zaneprázdněná vlastními rozpaky, než aby si toho všimla. „Och, můj Merline, moc mě to mrzí, paní profesorko, myslela jsem, že se tam muckají dva studenti. Slyšela jsem, že se tam hýbou košťata a měla jsem pocit, že slyším i mužský hlas-”

To budu asi já, slečno Abbotová,” řekl Severus.

Huš! Severusi!” vyštěkla Minerva. Mohla prakticky slyšet, jak čelist Abbotova děvčete lupla a nebylo pochyb, že poklesla šokem. „Slečno Abbotová, víte, kde je sborovna?”

A-ano, paní profesorko,” odpověděla Hannah.

V tom případě chci, abyste tam neprodleně šla a přivedla madam Hoochovou a madam Pomfreyovou. Nezastavujte a s nikým nemluvte, nikomu neříkejte, co si myslíte, že jste tady slyšela, nebo se osobně postarám, že budete vyloučena. Rozumíte mi?”

A-ano, profesorko McGonagallová,” přislíbila Hannah a pak už slyšeli její spěšné vzdalující se kroky.

Do zítřejší noci toho bude plný hrad,” řekl Severus.

Ano, já vím.” Minerva se opřela hlavou o nyní prázdný držák na košťata. „Ale nemáme žádné přijatelné vysvětlení, které bychom jim mohli poskytnout. A ty jsi mimochodem vůbec nemusel promluvit.”

Zjistila by to tak jako tak,” opáčil. „Opravdu si myslíš, že si nenajde výmluvu, aby nás mohla sledovat, až nás budou pouštět ven?”

No, už jsem se vypořádala i s horším. Kdysi se objevila ta naprosto směšná pomluva, že jsem zapletená s Albusem. Jistě je to jeden z mých nejbližších přátel, ale bylo mu dobře přes padesát, když jsem narodila.”

To si pamatuji z dob, kdy jsem chodil do Bradavic,” řekl Severus. „Mám pocit, že si vzpomínám, jak jste se vy dva líbali pod jmelím v mém šestém ročníku.”

Ano, inu, to bylo v duchu Vánoc. A začarovali ho Pobertové,“ řekla Minerva. „Nikdo z nás s tím nemohl nic dělat.”

Znovu na pár minut utichli, až nakonec uslyšeli hlasy a chichotání blížící se chodbou.

To nezní jenom jako Rolanda a Poppy,” řekl Severus.

Ne, samozřejmě, že ne, přivedly s sebou veškerý personál,“ opáčila Minerva. „Víš, jak to na takových večírcích chodí; pro pobavení cokoliv.”

Úžasné,” utrousil Severus.

Už jste se vy dva dohodli, že se přestanete hádat o famfrpálu?” zavolala Rolanda zpoza dveří.

Ano, Rolando, po zbytek oslavy nebudeme mluvit o famfrpálu.”

Ne že by ti to mělo vadit, když jsi famfrpálový trenér-”

Huš, Severusi,” obořila se Minerva. „Můžeme už tuto oddechovou chvíli přerušit?”

Hmm...” začala Rolanda. „Chystala jsem se vás nechat vyjít, ale nyní, když Severus zpochybňuje moji práci...”

Prosím, Rolando, je to tu velice stísněné a Severus musí za Poppy. Krvácí z nosu.”

Dobrá,” souhlasila Rolanda. „Můžete vyjít ven pod jednou podmínkou. Chci, abyste si potřásli rukama a řekli tomu druhému, jak dobrý je jeho famfrpálový tým.”

Ne,” ozval se Severus.

Severusi!” ohradila se Minerva.

Je mi líto, ale nemohu lhát,” řekl. „Mít z pekla štěstí neznamená, že tým je dobrý.”

Ani drahá košťata,” opáčila Minerva. „Nicméně vyhrávat Famfrpálový pohár několik let po sobě...”

Ó, ano, myslím, že Zmijozel měl sedmiletý sled výher. Zdá se, že na to velmi snadno zapomínáš.”

Zatímco ty si to pamatuješ příliš dlouho,” vyprskla. „Všichni ti hráči už vystudovali, dokonce i Flint, a letos má nejlepší tým Nebelvír-”

Zní to tak, že si tam pobudete ještě dlouho!” křikla Rolanda.

Fajn,”řekl Severus. Tápal podél Minerviny paže, dokud nedosáhl na její ruku. „Minervo, tvůj tým je dobrý díky mimořádné dávce štěstí a ano, špetky dovedností; podařilo se ti, příležitostně, s odřenýma ušima dosáhnout v poslední možný moment vítězství.”

S odřenýma ušima,” odfrkla si Minerva.

Teď si řekni to svoje, ať odtud můžeme vypadnout,” řekl Severus.

Dobrá, Severusi, tvůj tým by zřejmě mohl být rovněž docela dobrý, ačkoliv Famfrpálový pohár nevyhráli už půl století, obvykle se jim podaří porazit Havraspár a Mrzimor, tudíž připouštím, že to znamená možnost jistého talentu,” řekla Minerva. „Ale ne tolik talentu jako Nebelvír.”

Díky Merlinovi,” oddychla si Rolanda. „Je něco jiného, k čemu je chcete donutit?”

To nebylo součástí dohody!” zvolala Minerva.

Sbor ji ignoroval, příliš zaneprázdněný vymýšlením nápadů. Ale nějak se přes všechno to brebentění, které znělo jako od většiny dospělých v Bradavicích, podařilo nejhoršímu návrhu prodrat k jejich uším.

Přinuťte je, ať se políbí!” vykřikla Pomona Prýtová.

Och, Merline, ne,” vydechla Minerva. „Odmítám, absolutně, s využitím veškerých pravomocí zástupkyně ředitele, odmítám-”

Myslím, že to zní jako výtečný nápad!” řekla Poppy Pomfreyová, ta zrádkyně. „No tak, vy dva, je to v duchu Vánoc!”

Minerva zaúpěla.

Tak ať už je to za námi,” řekl Severus a políbil ji.

Bylo to nechutné. Kromě toho, že jeho rty byly na povrchu přesně jako studené beztvaré nudle uvařené před několika dny, stále chutnal jako napůl zaschlá krev a sople a trochu po panácích ohnivé whisky, které měli na oslavě. Minerva se odvrátila s náznaky dávení, zatímco profesoři je venku povzbuzovali.

Ani pro mě to nebylo příjemné,” řekl Severus. „Mám pár lektvarů, které působí jako balzám na rty a osvěžovač dechu. Velice ti doporučuji je používat.”

Okamžitě nás odtud pusťte!” zvolala Minerva a odolala nutkání praštit Severusem o nejbližší zeď.

Fajn,” souhlasila Rolanda a otevřela dveře. Právě tehdy, když profesoři při pohledu na ně upadli do ohromeného ticha, si Minerva uvědomila, v jak nepatřičné poloze se nacházeli- Severus sedící jí v klíně s jejím pláštěm a rukama omotanýma kolem něj a ona se šaty obrácenými a křivě pozapínanými a s jeho krví na rtech. A samozřejmě měli oba rozcuchané vlasy a zmačkané oblečení od všeho toho kroucení a Severusovo krvácení z nosu a její rozbité brýle-

Co jste tady vy dva vyváděli?” zeptala se Poppy.

Důležitější otázka je, proč je tady stále ona?” řekla Minerva a ukázala prstem na Hannah Abbotovou. „Je nepřijatelné, aby toto viděl kdokoliv ze studentů, polovina z vás je opilá ohnivou whisky, pro rány Merlinovy-”

Postarám se o to,” ujal se slova Severus a shodil na Minervino rameno další koště, když se zvedal. Přišoural se k Hannah a zblízka se k ní naklonil. „Slečno Abbotová, vím, že profesorka McGonagallová už vám vyhrožovala vyloučením, pokud se někdo dozví, co jste zde viděla, avšak mám za to, že kvůli svátkům a vysokému věku změkla. Pokud o tomto řeknete jediné osobě, zajistím, abyste místo odchodu domů zůstala tady a celý den vykonávala trest se mnou, profesorkou Umbridgeovou a školníkem panem Filchem. A já nechám pana školníka Filche použít na vás takovou formu trestu, jakou chtěl vždy použít. Ujasnili jsme si to?”

Hannah Abbotová horečnatě přikývla. Minervu napadlo, že vypadá, jako by si málem nadělala do kalhot nebo možná jako by se dávila odérem Severusova zkrvaveného nosu.

Výborně. Můžete odejít. Vraťte se do své společenské místnosti.”

Ale pane, moje hlídka neskončí dřív než-”

Můžete. Odejít.”

Hannah Abbotová prakticky odběhla chodbou pryč. Jakmile byla z dohledu, osazenstvo vybuchlo smíchy.

No, to bylo báječné přerušení párty,” řekla Poppy a pomohla Minervě vstát. „Hádám, že bych vás dva měla vyléčit, a poté se můžeme všichni vrátit-”

Dejte mi moji hůlku, než vás všechny vyhodím,” prohlásila Minerva.

* * *

O týden později právě končila Minervina poslední hodina přes prázdninami, když se schlíple přiloudal Severus a vyhlížel mnohem více nemístněji než obvykle.

Minerva ukončila hodinu a dovolila jim odejít s „Užijte si prázdniny.” Několik z nich při odchodu zvědavě letmo pohlédlo na Severuse, ale ona předpokládala, že přítomnost Mistra lektvarů je v její třídě dost nezvyklá sama o sobě. Nemuselo to být zrovna proto, že jistá blonďatá Mrzimorka prozradila svým přátelům, co viděla na hlídce.

Ano, Severusi?”

Přinesl jsem ti tohle. Předčasný vánoční dárek,” řekl a podal jí balíček. Roztrhla obal s očekáváním, že uvidí vydání 100 + 1 slavných zmijozelských famfrpálových hráčů - ona mu minule dala nebelvírskou verzi - ale místo toho objevila novou knihu Teorie přeměňování, tu, po které pokukovala už od jejího vydání.

Vzhlédla k němu. „Co je to?”

Myslel jsem, že bys ji možná mohla chtít,” řekl a vyhýbal se jejímu pohledu. „Á… děkuji. Za to, žes řekla to, cos řekla o tom, že by tě netěšilo pomyšlení na mě, jak…”

Merline, Severusi, tak to cítí polovina sboru, jenže ty nikdy nevytáhneš nos ze sklepení, abys to zjistil. Už je to čtrnáct let od doby, co jsi byl Smrtijedem, většina z nás ti už odpustila.”

Severus stále působil nepohodlně. „No… děkuji.”

Jsi jako náš mazánek,” řekla Minerva. „Nevrlý, sarkastický, cynický starý mazánek.”

Lepší než praštěná stará panna,” opáčil Severus a úsměv mu zvedl koutky úst.

A to jsem se cítila dost provinile na to, abych ti k Vánocům dala něco jiného než nebelvírskou šálu,” odfrkla si Minerva. „Možná získám podepsanou fotku Harryho Pottera hrajícího famfrpál, a daruji ti ji. Je to nejlepší chytač v Bradavicích, to víš, že?

Nyní se Severus usmíval - nebo byl přinejmenším nejblíže skutečnému úsměvu, jaký na něm kdy Minerva vůbec viděla. „Veselé Vánoce, Minervo.”

Veselé Vánoce, Severusi.”

 



 


Růžová



Růžová

originál: Pink

autor: TheNextFolchart;   překlad: arabeska

Autorka souhlasila s překladem.

500 slov, přístupno všem

Ron/Hermiona


Jimmi, mluvila jsi o povídce s Ronem. Tahle je pro tebe. A taky pro mě. A pro všechny, kdo se v tom najdou. 



 



„Růžová,“ oznámí Hermiona, jakmile vyjde z koupelny.

Ron prudce vzhlédne. „Růžová?“

Hermiona se sevřenými rty položí hůlku na linku v jejich stísněné kuchyni. „Růžová.“

Ron zavře oči a hlava mu klesne do dlaní. „Růžová,“ zasténá a pěstmi si protře oči.

Hermiona mu položí ruku na rameno a snaží se nemyslet na mizerných sto galeonů, které sotva stihli našetřit.

 


 

„Růžová?“ táže se Ron po třech měsících, když ji po návratu z práce spatří věšet závěsy v nezařízeném pokoji.

Jakmile jej zaslechne, otočí se. Vypadá vyčerpaně a on ví, že byla zase celou noc vzhůru, ačkoliv mu to nikdy nepřizná. „Růžová,“ potvrdí, poklepe špičkou hůlky na jeden ze závěsů a nasměruje ho k oknu.

Ron je dlouho pozoruje. Jejich purpurový odstín mu připomíná šaty, které měl jednou jako náctiletý na sobě, a cítí, jak mu hrdlem stoupá žluč. „Růžová,“ povzdechne si.

Hermiona na něj ostře pohlédne a on se donutí k úsměvu. Mávnutím hůlky zakryje růžovým závěsem jedno ze zašlých oken. Na ulici z něj není nijak úchvatný výhled a Ron ji nemůže vinit za to, že raději zvolila záclonu.

Ale stejně. Proč to musí být zrovna růžová?

 


 

Ani proplacené přesčasy za devět měsíců nevynesou dostatek financí, aby pokryli svoje náklady, a Hermiona se málem rozbrečí úlevou, když jí nadřízený dovolí pracovat z domu. V posteli, kde polehává, se kupí hromady papírů a ona je postupně vyplňuje a odesílá po ministerské sově. Je to bezduché, ale krátí si tím čas.

„Růžová,“ pronese Ron jednoho večera, když vstoupí do ložnice s tácem jídla, a ji překvapí, že jí připravil snídani, jež vyjde levněji než teplá večeře, a seslal na ni kouzlo, kterým změnil všechny barvy na růžovou. Růžové palačinky, růžový toust, zářivě růžový čaj – a růžová růže s dlouhým stonkem.

Cítí, jak se jí do očí vkrádají slzy, když si vleze na postel vedle ní, políbí ji na tvář a ukradne si sousto růžových míchaných vajec.

Jejich rodina je malá a chudá, ale on stojí za každý galeon, který postrádají.

 


 

Ron sedí za dveřmi Hermionina pokoje u svatého Munga.

Schoulený, s růžovou čepičkou na hlavě, mu v náruči pokojně spí uzlíček štěstí, který se rozhodli pojmenovat Rose.

A on ví, že nemá peníze na to, aby se postaral o dítě – ví, že mají stěží dost peněz na to, aby vyžili sami dva – ale vůbec mu na tom nesejde. Nedokáže si vybavit chvíli, kdy byl takhle šťastný, a jak se jeho dcera zavrtí a skrčí se mu k hrudi, celý jeho svět zcela a naprosto zrůžoví.


Sebedospělejší



Sebedospělejší

originálAll Grown Up

autor: NimbusSeeker70;   překlad: arabeska

Žádost o překlad zaslána.

1 200 slov, přístupno všem

Ginny a Bill



V životě jsou chvíle, které nepopíšete slovy. Prostoupí až na samotné dno vaší podstaty a můžete se snažit věky, ale nikdy nebudete schopni vyjádřit své pocity, protože jich je ve vás tolik, že ani nevíte, kde byste měli začít.

Pro Williama Weasleyho, známějšího jako Billa, nadešla jedna z takových chvil toho dne, kdy spatřil svou sestru, jak drží v náruči své první dítě, chlapečka, a chová a sleduje ho s láskou, jakou může cítit jen matka.

Bill nikdy nebyl nějak zvlášť citově založený, ale z jakéhosi důvodu ucítil v to odpoledne, které strávila Ginny v houpacím křesle v jeho obýváku, bodavou bolest v hrudi, která mu zatím byla docela neznámá.

Kde je Harry?“ zeptal se a potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky.

Na ministerstvu u přelíčení. Vážně nic víc netuším. A Fleur?“

Nakupuje s Vic a Roxy,“ odpověděl Bill.

Během následného ticha si Bill sedl na gauč na druhé straně místnosti. „Jsi v pořádku?“ otázala se Ginny nakonec. „Chováš se nějak… zvláštně.“

Hm?“ Bill se probral z myšlenek, které ho znovu pohltily. „V pohodě. Jenom je trochu neskutečné vidět tě s vlastním dítětem.“

Vážně?“ Ginny jeho postřeh pobavil. „Proč?“

No…“ začal Bill a snažil se přijít na ta správná slova. „Je to prostě zvláštní. Chci říct, pořád si pamatuju, když tě mamka poprvé přinesla domů, a teď tu sedíš v obýváku v mém vlastním domě, kde bydlím se svou vlastní rodinou, a držíš vlastního syna. Je to… Nevím. Zvláštní.“ Pokrčil rameny.

Ginny se překvapeně usmála. „Vážně si pamatuješ den, kdy jsem se narodila?“

To Billa pobavilo. „Jestli si to pamatuju? Jak bych mohl zapomenout. To ráno jsme se probudili do totálního zvěřince. Měla ses narodit už před deseti dny a Ron byl teprve mimino, ale nějak se mu povedlo přečarovat kočku nafialovo. Dvojčatům byly tři, myslím, a už zvládli dělat naprostý bengál. Percy neustále otravoval s tím, jak se jednoho dne stane ministrem kouzel, a Charlie právě spadl z koštěte a zlomil si ruku. Všechno se hroutilo, když to na mamku přišlo, a o pár hodin později k tomu kraválu přibyl další hlas.“

Ginny vyštěkla smíchy. „Ron a fialová kočka?“

Bill se uchechtl. „No, vážně.“

A Percy už měl jasné ambice!

Její bratr jen přikývl a zasmál se spolu s ní. A než si to stihli uvědomit, už se oba popadali za břicha a vzpomínali na podobné katastrofy z dětství. I malý James přispíval svým chechotem a to oba rozesmívalo snad ještě víc.

Vždycky byl v domě takový chaos, když jsme byli malí?“ vysoukala ze sebe Ginny, když se znovu uklidnili.

Bill protočil oči v sloup. „Co myslíš? V domě sotva pro čtyři pobíhalo sedm dětí. A z toho šest kluků. Bylo to k zbláznění!“

Každý den?“ nevěřila.

Každý den,“ ujistil ji.

Ginny se znovu krátce zasmála. „Vůbec nechápu, jak to mamka mohla zvládat. Taťka byl pořád v práci a my všichni jsme se narodili během deseti nebo jedenácti let, takže vážně neměla nikoho, kdo by nějak zvlášť pomáhal…“

Taky nevím, jak to dokázala,“ souhlasil Bill. „Určitě z nás ale šílela. Pamatuješ na ten den, kdy Fred a Geroge přeměnili Ronova medvídka na pavouka?“

Myslím, že už jsem tu historku slyšela,“ zaváhala Ginny.

Jo, asi si to ani pamatovat nemůžeš,“ začal Bill. „Byla jsi vážně malá. Mamka běsnila. Vyhrožovala dvojčatům, že jestli se vytasí s takovým vtípkem ještě jednou, zabaví jim košťata na celý rok.“

Ginny se rozesmála. „A co na to oni?“

Přirozeně, udělali to první, co je napadlo. Ukradli mi hůlku a začarovali košťata tak, aby na mamku útočila pokaždé, když se jich pokusí dotknout,“ prohlásil Bill s kamenným výrazem.

To myslíš vážně?“

Bill přikývl a konečně se mu rysy zvlnily v úsměvu. „Tehdy byla mamka vážně mimo.“

Dostal ses někdy pro průšvihu ty?“ otázala se Ginny a pochovala nervózního Jamese.

Její bratr pokrčil rameny. „Asi párkrát jo, ale snažil jsem se tomu předcházet. Bylo mi jasné, že naši mají dost potíží s dvojčaty a někdy i s Charliem, takže jsem se spíš pokoušel pomáhat.“

Ginny shlédla na svého syna. Všichni tři, včetně Jamese, se na chvíli odmlčeli.

Mamka byla vážně u vytržení, když tě měla, víš,“ promluvil Bill náhle.

Ginny k němu vzhlédla. „Vážně?“

Rozhodně,“ přisvědčil. „Chtěla holčičku už od chvíle, co se narodil Charlie. Zbožňovala představu, že se stará o dceru.“

Asi…“ začala. Podívala se znovu na Jamese, ale pokračovala: „Asi jsem měla vždy pocit, že je zklamaná tím, jak málo jsem… holčičí. Jestli to dává smysl. Nevím, asi jsem si jenom myslela, že určitě chtěla nějakou méně… klučičí dceru. Nikdy jsem nepropadla všemu tomu nakupování a panenkám a oblékání. Když jsem vyrůstala, byla jsem spíš jako kluk.“

Bill se zamračil a zavrtěl hlavou. „Že ses chovala jako tvých šest bratrů, neznamená, žes nebyla mamky jediná holčička.“

Ginny posmutněle zvedla obočí. „Takže myslíš, že mamka nezatoužila po… lepší dceři?“

Podívej, Ginny, je možné, že původně chtěla dceru, se kterou by mohla chodit nakupovat a drbat všechny kolem. Ale milovala tě přesně takovou, jaká jsi byla. A pořád miluje.“

Páni, to je asi nejhlubší věc, jakou jsem od tebe kdy slyšela.“

Znovu se zasmáli a Bill pokrčil rameny. „Myslím, že si zasloužíš víc uznání, než se ti dostává,“ řekl. „Určitě nebylo jednoduché vyrůstat se šesti bratry. A vyvedla ses vážně dobře.“

Ginny se na něj široce usmála. „Díky, Bille.“

Chvíli ji pozoroval. „Hlodalo tě to celé roky, co?“

Ginny jen přikývla.

V tu chvíli dal James najevo svou přítomnost tak hlasitě, že oba dospělí nadskočili.

Vypadá to, že se tady někdo dožaduje čisté pleny,“ pronesl Bill.

Ginny zavětřila. „U Merlinovy bradky, rozhodně ji potřebuje.“

Oba se uchechtli a postavili se. „Nechala jsem přebalovací tašku doma, takže asi půjdu,“ omluvila se Ginny.

Jasně,“ mávl Bill rukou. „Musím ještě pracovat, než se Fleur s holkami vrátí.“

Tak jo, měj se, Bille.“ Nabrala si do hrsti letaxový prášek a vstoupila do krbu. Bill měl však ještě něco na srdci.

Hej, Ginny.“

Jo?“

Fakt jsem na tebe pyšný,“ řekl. „Vím, že ti to moc lidí neříká. Přehlíží tě, protože jsi žena Harryho Pottera a sestra Rona Weasleyho, ale chtěl jsem, abys to věděla. Vážně ses povedla.“

Ginny se usmála a Bill by přísahal, že se jí v koutcích očí zalesklo pár slz. „Díky,“ odvětila. „Taky ses docela povedl.“

Bill jí úsměv oplatil. „Tak se měj, ségro.“

Vzápětí Ginny s Jamesem zmizeli ve víru zelených plamenů a Bill v obývacím pokoji osaměl.

O nějaké dvě hodiny později ho Fleur s dcerami našly za kuchyňským stolem, kde si prohlížel stará rodinná alba od jeho matky, protože ať se snažil, jak se snažil, nedokázal setřást ten podivný pocit, který ho popadl při pohledu na Ginny a jejího syna. Teď to aspoň uměl pojmenovat.

Sledoval Ginny vyrůstat. Viděl ji, když se učila lézt, cupitat, létat na koštěti… i když šla do školy a začala randit a pomáhala s porážkou Voldemorta, a celou tu dobu byl svědkem toho, jak se stává mladou ženou.

Ale pohled na ni a Jamese jako by znamenal konec. Jako by Ginny přestala dospívat, protože už přivedla na svět duši, která potřebovala vyrůst sama. A Bill se tomu nemohl nijak vyhnout.

Ginny mohla být sebedospělejší, ale to nic nemění na tom, jak ji vnímal on.

Protože nezáleží na tom, jak stará bude a kolik dětí vychová. Pro něj to bude vždycky jeho malá sestřička.


Prsty od čokolády



Prsty od čokolády

originálDedos de chocolate

autor: GotitasdeSol;   překlad: arabeska

Žádost o překlad zaslána.

300 slov, přístupno všem

Victoire a Bill



Je čas svačiny a mladá blondýnka s rozpuštěnými vlasy a rukama ušpiněnýma od čokolády s obavami vzhlíží k pobíhajícím dětem, mezi kterými kličkuje i malý Remus.

Ted má synka ale pod dohledem a hraje si s ním a Victoire si o vystouplé břicho opírá talířek s kouskem čokoládového dortu, od kterého má umazané prsty i úsměv.

Tříleté dítě k ní běží a ona jej svírá v náruči tak pevně, jak jí jen břicho dovoluje.

V té chvíli vzpomíná, jak držela svoje panenky, když byla ještě malá a na hlavě měla culíčky, a zpívala jim. Jak je potom posadila za stoleček v dětském pokoji, sama si sedla, vedle sebe jeho, a naservírovala čaj sobě, jemu, panenkám Floře a Míle, medvídku Béďovi a žirafě Bětce.

Jak nedočkavě nadskakovala a žadonila, když zatoužila proběhnout se k pláži, v pouhých čtyřech letech, sama, a on přikývl a ona vyběhla ze dveří a nevšímala si překážek, jako byl koberec, židle, květináče a jim podobné.

Jak se jednou uprostřed prosince objevila ve dveřích prostorné místnosti, v pyžamu a palčácích, a vyšplhala na jejich postel a zavrtala se do jeho náruče.

A jak by mohla zapomenout! Vždy, když jí někdo dal čokoládu – a že ona neměla nejmenší problém ji od kohokoliv přijmout – nikdy nezapomněla kousek schovat pro něj, a potom mu ho podala, ruce a tváře i oblečení a vlasy, všechno zamazané od čokolády, a s čokoládovým úsměvem se zeptala:

Na co koukáš, táto?“

Ale na nic, Vic, to nic…“

A ona se usmívá a její úsměv je celý čokoládový.


Kočko, kočko kočkatá, kde máš svoje koťata?



Kočko, kočko kočkatá, kde máš svoje koťata?

originál: A Tisket, A Tasket, Five Kittens in a Basket

autor: blue artemis;   překlad: arabeska

Žádost o překlad zaslána.

500 slov, humor, přístupno všem

Křivonožka, Severus Snape


Ráda bych překlad této jednorázovky věnovala scully. Ani si nedokážeš představit, jak moc vím, s čím se potýkáš, a jak chci, abys to vůbec prožívat nemusela. A pak taky sobě a úplně všem, kteří mají taky/znovu/ještě pořád hlavu plnou obrovských starostí. Všichni to zvládneme.



 


 

Nikdo si nebyl jistý, odkud se ty kočky vzaly. Objevily se v košíku u vchodu do hradu. Na košíku byl připíchnutý vzkaz: Postarejte se prosím o Tlapku, Flíčka, Fouska, Tečku a Chloupka. Já už na to nemám. Všem těm pěti strakatým koťatům kolovaly v krvi maguáří geny, polovina, ne-li více, a všechna vynikala bystrostí, vynalézavostí a pobertstvím. Nikdo je nezvládal. Byla VŠUDE.

Jednoho rána se Tlapka houpala na lustru, Flíček se topil v misce ovesné kaše, Fousek podnikal výpady na gumičku ve vlasech Draca Malfoye, Tečka se pokoušela do mrzimorské vlajky vydrápat svou podobiznu a Chloupek, no, Chloupek shledal paní Norrisovou potenciálně nebezpečnou a hbitě vyskočil ředitelovi na záda, odkud se vyškrábal až na jeho temeno. Z výše se mu otevřel ideální výhled, a tak se uvelebil a byl na sebe patřičně hrdý.

"Tak a dost!" zahřměl Snape. "Jestli ty kočky okamžitě někdo nedá do latě, tak pomažou zpátky tam, odkud přišly!"

Nikdo nepřišel na to, jak se Chloupkovi podařilo ustát všechno ředitelovo běsnění, nicméně ano, setrval, a Snapeovi tak zůstal na hlavě dosti chlupatý, strakatý a předoucí klobouk.

V té chvíli do Velké síně nonšalantně vkráčel Křivonožka. Když dospěl doprostřed, kam na něj všichni dostatečně viděli, usedl, olízl si levou tlapku, kterou si následně upravil nezbednou srst za levým uchem, vzhlédl a zahlásil: "Mňau!"

Nato všechna koťata ustala v dosavadní činnosti a bleskově se mu seřadila za zády. Kocour se s povzdychem zvedl, dal se na pochod z místnosti a zdařile přehlížel fakt, že vypadá jako kačena se svými káčátky.

Ředitele Snapea to zjevně potěšilo, protože si v duchu poznamenal, aby se kocourovi slečny Grangerové dostalo náležité porce lososa.

Jakmile byla koťata venku na chodbě, kocour se na tu drobotu otočil a rozkázal: "Mňau!" - což patrně obnášelo něco ve smyslu 'Zábavy jste si užili, teď si mazejte jít někoho zotročit a žádné flákání!'

Pročež se koťata jala vyplnit jeho příkaz.

Tlapka usoudila, že nejlepší volbou pro ni bude Neville. Zahradničení byla nesporně nedoceněná činnost. Útočit ze zálohy na předměty, se kterými Neville pracoval ve sklenících, skýtalo nekonečnou zábavu.

Flíčkovi se zalíbila Lenka. Škrkny byly milé a rády si hrály na schovávanou.

Fousek měl jasno. Ačkoliv možná by to nemuselo fungovat, kdyby Draco včas nezjistil, že když polštář přede, noční můry mizí. A vyrostla z nich nerozlučná dvojka.

Tečka měla s rozhodováním docela problém. Naštěstí však zjistila, že pokud se spokojí s Ginny, dostane jako bonus i Harryho, a tak byla nakonec šťastná i ona.

A Chloupek? Inu, řekněme, že to nebylo naposledy, co ředitele načapali s dosti chlupatým, strakatým a předoucím kloboukem na hlavě.

 


 

Pozn. autorky: Všechny tyto skutky páchala naše první kočka Artemis. Snad kromě těch škrken. Ale rozhodně ráda na všechno útočila. A sedávala s oblibou manželovi na hlavě.


Unaveni půlnocí



Unaveni půlnocí

originál: A Midnight Weary;    autor: AzarDarkstar;    překlad: arabeska



zažádáno o povolení; drama/přátelství; HP, HG, RW, GW, LL, NL; 3000 slov; 13+

shrnutí: Osud klepe na dveře, ale Harry Potter tentokrát neotvírá.

varování: AU: opomíjí poslední dvě knihy, ale částečně z nich čerpá; náznak trojky (vztahu)

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Azar Darkstar. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

poznámka překladatelky: 

Tato povídka na mě vykoukla na den přesně před třemi lety, když jsme s takovou jednou zdánlivě obyčejnou partou neuvěřitelně úžasných lidí, kteří se bezmezně milují, slavili velice ošklivé dvanácté výročí a sešli jsme se v garsonce, pouštěli jsme si Queeny, Gunsy, Coldplay a Aerosmith a hlasitě jsme se nesmáli. Nasála jsem příliš koly, čuchala jsem smrady z těch jejich cigár, Alžbětka kopala a mezi prdícími a chrápajícími lidmi, kteří mě doteď zachraňují, jsem na jeden zátah přeložila hned třetí povídku, která na mě vyskočila, když jsem vyfiltrovala ‚friendship‘. Měla jsem a dodnes mám šílený pocit, že je to prostě o nás.

Pak jsem zahučela do hnoje a úplně jsem na ni zapomněla. Ale když mi včera naše máma tím svým vulgárně upřímným, agresivně milujícím stylem připomněla, že nejsem zbabělec, odhodlávám se to zveřejnit. Je tam náznak trojky. Jestli vás to odrazuje, i když říkám jenom nepřímý náznak, radši to nečtěte.

Já to vnímám jako puzzle skutečného přátelství, které nezná hranic a o kterém se zoufale málo mluví a vůbec se nedoceňuje. Přátelé, jak jsou v tomhle vykreslení, se platonicky milují a zachraňují si příčetnost, ne-li životy. A vůbec nezáleží na tom, za jakých okolností a před jakou dobou se poznali. Neberou si servítky, mávnutím ruky si odpouštějí chyby, rvou se – v našem mudlovském reálu to vypadá asi tak, že jedou přes celé město, kdykoliv jsou potřeba, znají svoje jizvy, tahají se ze srabů a sdílí šuplík se spodním prádlem i bezesné noci. A jsou ochotní držet svět za dveřmi, i kdyby to mělo být jenom na chvíli.

Jestli takového přítele máte, nikdy ho nepouštějte, a když už ho pustíte, ulovte si ho zase zpátky. Nikdy nevíte, kdy budete jeden druhého potřebovat.

Pavlovi, Karlovi, Andrejce a Gábě, protože je třiadvacátý listopad a protože je to o nás.

 

 

*

Patnáct

Odstartují to maličkosti.

Chápavé výměny beze slov. Oči, které v davu pátrají po spolužácích. Uši, které rozeznají vynucený smích. Nosy, které dosud cítí zápach krve a ohňů, ačkoliv Filch několikrát vydrhl stěny. Jazyky, na kterých se drží železitá hořkost vznášející se ve vzduchu. Ruce, kterých se dotýkají prsty těch, které jim vzali.

Je po válce, po bojích, a v nich stále převládá pocit, že prohráli. Nejsou to zachránci ani hrdinové, i když to noviny omílají pořád dokola. Je to jen šestice duší ztracených ve světě překypujícím úzkostmi.

Zlo neodešlo s Voldemortovým zánikem. Žije v kouzelnické Británii a prosperuje. Prochází se ulicemi a svobodně dýchá. Sleduje děti, jak se tisknou ke svým matkám. Chechtá se všem obětem, které padly, a vysmívá se zlomeným srdcím.

Nejhorší na tom ale je, že kromě nich na tom snad nikomu nezáleží.


*

Čtrnáct

Je to Ronův nápad. Mnohé by to překvapilo, ale z jejich skupinky nikoho. Taktika je přece jeho nejsilnější stránkou. Ví, kdy obětovat jezdce, kdy chránit krále a kdy přenechat žezlo královně. Ale ze všeho nejvíc pozná nejvhodnější chvíli na strategický ústup. Kdy se stáhnout a připustit, že už dobojoval.

Hermiona je jejich organizátor. Sestaví nejlepší vzorec toho, kdo musí co udělat, a má i přibližnou představu kdy. Směřuje je k cíli, když občas odbočí, a tahá z rukávu promyšlené výmluvy.

Lenka jim vymyslí šifru na vzkazy a plánování. Přetvoří pravidla, kterých se při psaní dopisů drželi během války, ale která zná teď příliš mnoho lidí. Tohle musí proběhnout v naprostém utajení. Jediné klopýtnutí a přistihnou je. Jediný přešlap a hra – o jejich svobodu, o jejich životy – skončí.

Neville si bere na starosti to nejtěžší. To, co je nutno vykonat co nejdiskrétněji a mimo dohled slídivých očí. Pořád umí nejlépe splynout s davem. Je odborník na nepozorované odchody. Nejzkušenější ve lhaní bez vyřčení jediného slova a za každých okolností s úsměvem na tváři.

Ginny je chrání. Drží na mušce ty, kteří by je mohli sledovat, a dokáže u toho vypadat nevinně. Její bdělost je tak ostražitá, že dokáže nahnat husí kůži, ale učila se od nejlepších – od členů Řádu a z jejich chyb.

Harry slouží rovným dílem jako sponzor a jako rozptýlení. Peníze mu spadly do klína a popravdě stejně tak i popularita. Je považován za nejslavnějšího člověka v kouzelnické Evropě. Na každém kroku ho provází pátravé oči a Harry z toho pro jednou může taky těžit.

Mají méně než rok na to, aby se připravili na celý zbytek života. Nesmí nic podcenit.


*

Třináct

Nový Pán zla je na vzestupu,“ shrne Hermiona jednoho chladného říjnového rána novinový článek.

Denní věštec to nevyslovil přímo. Pravděpodobně to nepřizná ještě několik let. Ale každému s očima a se špetkou všeobecného rozhledu je jasné, že mezeru po Voldemortovi už někdo vyplnil.

Jo,“ souhlasí Harry vedle ní. „Já vím. Vidím ty náznaky.“ Očima přejíždí po téměř vylidněné Velké síni a po studentech, kteří zarytě předstírají veselí. „I když ostatní ne.“

Hermiona tiše vydechne. Její tvář je bledší, než bývá v tuto roční dobu obvyklé. Obyčejně by teprve ztrácela opálení, které získala během letních měsíců. Ale letos se žádná exotická dovolená s rodiči nekonala. Žádný výlet do Francie nebo Řecka či do Itálie. Neprožila nic, jen s Harrym vysedávala na zadním dvorku Grimmauldova náměstí a bojovala s osvojeným instinktem nadskočit při jakémkoliv neznámém zvuku.

To však neznamená, že Harry nevidí ten dopis, který jí vyčuhuje z kapsy. Obálku zdobí jména jejích rodičů psaná její rukou, ale očividně se vrátil neotevřený. Stejně jako ten poslední. Stejně jako všechny předtím.

Osiření znamená víc než smrt rodičů a je to nekonečně horší osud, než jaký si Hermiona kdy zaslouží.

Co budeme dělat?“ zašeptá a záměrně nevěnuje jediný pohled davům, které postupně proudí do síně.

Harry jen odloží vidličku a narovná se v ramenou. Jelikož existuje jen jediná odpověď.

To, co jsme měli udělat už tehdy.“ Zeleným pohledem těká po obličejích studentů. „A jestli tihle mají něco v hlavě, udělají to samé.“


*

Dvanáct

Období Halloweenu snáší všichni stejně špatně.

Výzdoba děsivě kontrastuje s náladou hradních obyvatel. S pohledy, které vrhají k jejich konci nebelvírského stolu. Některé přetékají úžasem. Jiné závistí. Mnohé něčím, co hraničí se strachem.

Stránky novin jsou poseté podrobnými popisy jejich činů. Harry, který podruhé přežil smrtící kletbu. Lenka vedoucí skřety do boje. Ginny, která sama skolila tucet Smrtijedů. Hermiona v bitvě o Příčnou. Ronův souboj se Šedohřbetem. Neville, který hrdě stanul mezi sutinami Azkabanu.

Jinotaj jako jediný o ničem takovém nepíše.


*

Jedenáct

Neville se stal téměř stejně slavným jako Harry. Chlapec, který zatočil s Nagini i s Belatrix Lestrangeovou a křičel nadávky na Pána zla. Je jediným dědicem své rodiny, snad až na pár bratranců, kteří jsou významní pouze svým příjmením, a ačkoliv se nekoupe v nechutném množství peněz, má dost na to, aby mohl do konce života vcelku spokojeně vyžít. Nabídky se mu hrnou v kvantech a s rostoucí pravidelností.

Obálka, kterou převrací v rukou, však působí mnohem kvalitněji než ty, které v dosavadních měsících obdržel. Na sytě modrém pergamenu je krasopisně nadepsané jeho celé jméno. Harrymu chvíli trvá, než si uvědomí, že ten zlatý inkoust není ve skutečnosti inkoust.

Neville ji bez zájmu roztrhne a prolétne očima sdělení dopisu, než je sotva patrně zúží. Harry se k němu posune, jejich kolena se k sobě přitisknou a Neville se opře loktem o jeho paži.

Co je to?“ táže se Lenka, která položila hlavu Nevillovi do klína.

Ale zřejmě už odpověď zná. Stejně jako Harry. Neville nicméně rezolutně zakroutí hlavou a narve dopis zpátky do obálky.

Nic podstatného,“ odpoví a hodí nabídku – obálku, zlaté písmo, všechno – do ohně.


*

Deset

Na Prasinky se něžně snáší sníh. Vesnice by působila téměř půvabně, kdyby se za fasádou hlavní ulice netyčily k nebi vypálené pozůstatky války. Nikdo z nich nepromluví, jen se rozhlížejí po okolí a domy kolem nich tonou v hrobovém tichu.

Harry vidí stíny ve tvářích každého ze svých společníků. Přišli se na toto nádherné a poničené místo podívat, aby si připomněli dobu, kdy tu byli naposledy. Aby si připomněli Smrtijedy a mozkomory a bezejmenné děsy.

Když Harry kráčí ulicí, ohlušuje ho vřískot dětí a pod očními víčky spatřuje záblesky zeleného světla a Dennise Creeveyho, jak se rozpadá. Spršku krve Levandule, která skočila do cesty kletbě namířené na její nejlepší přítelkyni. Padminy skelné oči, které zírají do nicoty.

V pozadí zazní opilecký halas dospělých od Tří košťat. Každý ze studentů sebou trhne.


*

Devět

Lenčin otec skoná těsně před Vánocemi. Nakonec mu vypoví srdce. Jeho mysl a duše jej opustily už dávno.

Lenka není jediným sirotkem v jejich skupince. Harryho příběh zná celý jejich svět a Sirius je mimo dosah. Nevillovi rodiče zemřeli při požáru nemocnice a jeho babička s sebou vzala na druhou stranu i oba bratry Lestrangeovy. Grangerovi si nejsou vědomi Hermioniny existence a Weasleyovi si žijí ve své šťastné bublině popření.

McGonagallová dovolí jen Harrymu a Nevillovi, aby ji doprovodili. Harry chvíli uvažuje, zda to dělá proto, že prohlédla jejich plán a nechce jim dát tak výbornou příležitost k útěku. Ale částečně si uvědomuje, že se to jejich profesorka snaží v Lenčině zájmu udržet v co největší tichosti. Denní věštec stále propírá historky o jejím otci, o tom, jak měsíce vzdoroval Smrtijedům a až do hořkého konce jim neprozradil ani slovo.

Jeho Merlinův řád první třídy ji tíží v ruce, zatímco sleduje zřízence, jak připravuje hranici. Převrací ho v prstech a pohrává si s řetízkem a sevře ho, když sama zažehne oheň.

Nepláče, když ho vhodí do plamenů a sleduje, jak hoří. Oči má suché i během stručné smuteční řeči a když přebírají jeho popel. Neuroní ani slzu, když ho rozsype do záhonu růží, které její matka tolik zbožňovala, a naposledy zavře dveře domu a zamkne. Bradu drží zvednutou a krok má jistý, když projde kolem cedule ‚na prodej‘ s Harrym a Nevillem, svými strážci, po boku. Ani se nezachvěje, když se vrátí do Bradavic, ani když ji ti dva zatáhnou do nepoužívané chodby, jen stojí a zírá do stěny, než Harry promění lavici v postel a Neville zabezpečí dveře.

Zují jí boty a složí hábit, ale ona nevzhlédne, dokud ji Neville nepoloží doprostřed postele. Oba si vlezou k ní, obejmou ji kolem pasu a Lenka se zhluboka nadechne a schová obličej do jednoho ramene.

Až tehdy si dovolí se rozpadnout.


*

Osm

Arnold Hrachorád zemře jednoho neutěšeného zimního dne uprostřed ledna. Aspoň bystrozoři předpokládají, že je to Hrachorád; není snadné ho identifikovat, když tolik částí těla chybí. Hrachorád byl nudný, všední člověk s nudnými, všedními vizemi a stejně tak nudným, všedním životem. Jeho smrt je význačná pouze svou čirou odporností a faktem, že je – byl – v současnosti ministrem kouzel.

Nikdo neví, kdo onen čin spáchal, a nakonec na tom nikomu ani nesejde. Zamete se to pod koberec jako selhání hůlky a v novinách se po týdnu objeví jen zmínka na jeho vzpomínku.

Prozatímní ministryně dosazená Starostolcem představuje jen další beztvářnou političku, která má razítkovat jejich ustanovení a pózovat při focení. Harry si nedokáže vybavit její jméno a beztak na tom ani nezáleží.

Je stejně nepoužitelná, stejně postradatelná. Neříká a nedělá nic, co není naprosto nezbytné.

Jako všichni ostatní.


*

Sedm

Ron nikdy neměří dvakrát, než řízne. Harry upřímně pochybuje, že by to vůbec zvládl. Ron vyjadřuje své názory upřímně a na rovinu. Nelže a nechodí kolem horké kaše – chce pryč. Chce odejít, i když to znamená nechat někoho za zády.

Jsou to mí rodiče. Moji a Ginnyini. Ale nechápou to,“ promluví Ron z druhé strany šachovnice, zatímco venku dál padá sníh. „Nerozumí tomu. Jediné, o čem mamka dokáže mluvit, je kdy jí konečně Bill s Fleur dají vnoučata. A táta prostě změní téma nebo začne mluvit s Percym o obchodu. Charlie má svoje draky.“

A dvojčata jsou mrtví,‘ dodá Harry v duchu a protáhne obličej, když mu Ron vezme pěšce.

Je to smutná realita. Hořká realita. Molly přežívá díky předstírání, že se to nestalo, a Artur to v jejím zájmu nekomentuje. Ale Ron není jako jejich rodiče. Všechna ta přetvářka ho dusí. Ginnyina duše se rozpadá nevyřčenými slovy a její magie je ostřejší a prudší.

Nechápou to,“ zopakuje Ron a oči upírá na šachovnici, jako by na tom závisel jeho život. „Nemůžu… nemůžu zůstat. Ne tady. Ne s nimi. Potřebuju vypadnout. Jestli neuteču, zešílím.“

Harry dokáže jen přikývnout a Ron na dlouhou chvíli strne. Potom pohne královnou, nechá si vzít věž a – šach – pak s povzdychem vyhlédne z okna. Jeho tvář je prázdná, ale oči mu svítí až příliš modře.

Možná už se stalo.“


*

Šest

Je jaro. Hrob na kraji pozemků je neoznačený a téměř nepostřehnutelný. Náhrobním kamenem je věnec bílých lilií, ale země už měla rok na to, aby skryla toho, kdo leží pod ním.

Harry má téměř za to, že by tohle Snape ocenil. Nechtěl by, aby jeho tělo znesvěcovaly bandy hlupáků a pošetilců, a rozhodně by nechtěl, aby pokrytci předstírali, že jim chybí. Byl to umaštěný bastard, šmejd s hákovitým nosem a skutečný hrdina. Zemřel v bahně, v dešti, obklopený květinami. Ale Voldemortovi vzdoroval do posledního dechu. Vzdoroval všem, kteří plivali hanu na ubohé poloviční princátko, a soustavně pracoval na jejich záchraně.

A přes to všechno, přes veškerou jejich snahu, by bez něj prohráli. Bez jeho odvahy a lstivosti. Bez jeho pomoci a obětí.

Odpočívá v neoznačeném hrobě. Skrytý, v bezpečí. Neoplakáván těmi, které ochraňoval. Opomenut snad všemi kromě té pětice studentů, které sotva toleroval, a syna muže, kterého nenáviděl.


*

Pět

Od Harryho se očekávalo, že se ožení s milou čarodějkou, nejlépe mudlorozenou, ale poloviční krev postačí, nebude-li zbytí. Mudlorozená – mudlovská šmejdka – nepřicházela v úvahu. Musí být krásná, přívětivá, laskavá, příjemná. Silná dost na to, aby se stala ženou mučedníka, ale ochotná ustoupit před jeho vrtochy. Nezlomná ve své loajalitě, ale tichá. A tisíce dalších směšných a nemožných vlastností.

A mají mít plný dům stejně udatných potomků, kteří budou oddaně sloužit novým generacím kouzelnického světa. Malé Harry Pottery, kteří se budou moci stát obětními beránky, a pár dcer, které budou plodit další.

Všichni se mají zářivě usmívat a být šťastní. Vypadat bezchybně na fotografiích a všem se s ochotou podepisovat.

To se očekává. Realita se v mnohém liší.

Lenka je aspoň čarodějka. Čistokrevná. Svým vlastním způsobem milá. Ale je příliš chytrá. Příliš nevšední. Příliš… Láskorádová.

Zato Neville ani není žena.

Ale oba ho dokáží rozesmát. Může se u nich rozsypat. Nikdy si od něj nevezmou víc, než co jim nabídne. Netlačí na něj. Nevyžadují.

A Lenčin smích je ta nejkrásnější píseň, jakou kdy slyšel. Neville chutná po heřmánku a čerstvě utržených jablkách.


*

Čtyři

Je výročí závěrečné bitvy.

Noc stráví Harry v zajetí nočních můr a ráno zvracením toho mála, co do sebe večer nasoukal. Neville s ním celou dobu sedí v koupelně a kruhy pod jeho očima prozrazují, že se raději podvolil insomnii. Hermiona se s Lenkou schoulila na Ronově posteli a obě vyčerpal pláč. Ginny se zabydlela s bratrem na okenním parapetu a svírá jeho paži, ale Ron se třese tolik, že se nedá určit, kdo koho podpírá.

McGonagallová se v chlapecké ložnici objeví po dopoledním vyučování, na které se nikdo z nich nedostavil, ale při pohledu na jejich nerozlučnou skupinku neřekne nic a jen jim po domácích skřítcích nechá poslat oběd a večeři. Ani jednoho jídla se nedotknou.

A čas odtikává minuty, až nastává osudná hodina. Nikdo nic neřekne. Sotva dýchají, zatímco hodiny odbíjejí.

Po celé kouzelnické Británii se lidé radují. V nebelvírské věži panuje ohlušující ticho.


*

Tři

Nechci si vzít někoho, kdo ovládá magii,“ přizná Ginny jednoho odpoledne.

V ten nezvykle teplý jarní den sedí u jezera jen oni dva. Od vody vane chladivý a příjemný vzduch, ale nikdo se v těchto vlnách už neodvažuje plavat. Ani teď nelze s jistotou určit, co číhá pod hladinou.

Chci motáka nebo mudlu,“ pokračuje Ginny stejným tichým tónem. Tím, který si schovává jen na nejvážnější chvíle. „Většina kouzelníků jsou jen slaboduší pitomci. Bez hůlky jsou naprosto k ničemu. Jsou zbyteční. Naprosto bezcenní.“

Rudé vlasy má stažené na týle a Harry si pomyslí, že takhle vypadá krásně a mladě. Ale taky neuvěřitelně staře. Jako děvče na vrcholu ženství. A jako válkou obrněná veteránka, která vedla oddíl do boje a podřízla Dolohovovi hrdlo jeho vlastní čepelí. Nevinná a líbezná, ale nemilosrdná k těm, kteří sami milosrdenství postrádají.

Jako náctiletá. Jako voják. Jako zabiják.

Chci…“ spustí, ale zaváhá. Harry beze slov stiskne její ruku. Ginny se roztřeseně nadechne a pevně sevře jeho prsty, až v nich oba ztratí cit.

Chci někoho silného. Někoho bystrého. Ale nejvíc ze všeho…“

Její oči nehledí do neznáma. Vidí a vnímá všechno kolem nich, je to nakonec válečnice lapená v dívčím těle. Ale ta jiskra naděje, touhy po lepším světě a lepším životě, v jejím nitru září pořád.

Nejvíc ze všeho chci někoho, kdo pochopí.“

O pár let později ho najde. Jmenuje se Jack. Ví, co je válka a násilí a co to obnáší spát s otevřenýma očima a s nožem v ruce. Co to znamená o všechny přijít, a přesto dál bojovat.

Uctívá zemi, po které Ginny kráčí, a nikdy na ni nevztáhne ruku v hněvu ani strachu. Ginnyiny oči ho dokáží najít v každém davu a vyslovuje jeho jméno jako to nejdůležitější slovo na světě.

Jejich děti jsou nádherné.


*

Dva

Konec je na dohled. Konec Harryho výuky. Konec jeho omilostnění.

Prý má být zachráncem tohoto příběhu. Nad horizontem se stahují mračna. Tisk plní záhadná zmizení a nové a nové restrikce předkládané ministerstvem, a dokonce i ovce kouzelnické Británie začínají zvedat hlavy vstříc děsu prýštícímu z vlčího kožichu.

Jenže tentokrát nepřijde žádný pastevec, aby je ochránil. Nepřijdou hrdinové. Zbydou jen padouši. Jen oběti zdráhající se bojovat za vlastní krk.

Harryho povinnost skončila. Svoje si vybojoval. Obětoval se a krvácel a jak se opovažují to po něm požadovat znovu? Nemůže. Neudělá to. Už to není jeho svět. Nejsou to jeho problémy.

Osud už znovu klepe na dveře, ale tentokrát mu Harry Potter ani nikdo z jeho přátel neotevřou.


*

Jedna

Nastane červen.

Neuprchnou pod rouškou noci. Odejdou v pátek během odpoledne, po konci vyučování a před začátkem večeře. V posledním měsíci ani jeden z nich nesešel do Velké síně na jídlo a všichni ostatní mají plné hlavy nadcházejících zkoušek, takže si nikdo až do pondělí nevšimne, že zmizeli.

A v tu chvíli už je pozdě.

Už stojí na břehu nové země, nového domova. Ron a Hermiona se drží za ruce a vlny jim omývají nohy a Ginny se koupe ve slunci na plážové osušce. Vedle ní Harry s Nevillem hloubí příkop jejich písečného hradu a Lenka staví vysoké věže.

Budoucnost září jasně jako slunce na bezmračné obloze. Plná dekád příslibů a pevných přátelství. Možná to nebude perfektní a úplně báječné, ale budou volní. Za obzorem na ně nečíhají žádné války. Žádná další nenávist a zrady. Žádná očekávání ani požadavky. Žádné utrpení.

A to je ten nejlepší konec, jaký si lze představit.




Bezvýznamnosti



Bezvýznamnosti

originál: Iconsequential;    autor: iolah;    překlad: arabeska



zažádáno o povolení; friendship/hurt/comfort; bez pairingu; 3000 slov; 13+

shrnutí: Jednatřicet momentů v průběhu sedmi let, kdy Zmijozelové vycházeli s ostatními asi o něco lépe, než by měli.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží iolah. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

poznámka překladatelky: 

Začali jsme nový rok, dalších -náct už dost dobře nezažijeme, tak ať se vám v něm všechno vydaří tak, jak byste si přáli.


*



1. Zásady

Zmijozelové a Nebelvíři se ze zásady nenáviděli. Takže když Blaise suše utrousil jeden ze svých vtipů, Seamus se rozesmál s maximálním množstvím opovržení.

Opravdu.



2. Školení

Longbottom ho probodl pohledem, když se konečně dostal ze zajetí Svěracího kouzla. Ten zoufalec byl takové poleno, že Draco sotva držel smích na uzdě. Vypálil na Longbottoma další kouzlo. Neville uskočil a zakopl. Inu, pro začátek to stačí.



3. Anděl

S Lenkou byla zábava. Pansy si nemohla pomoci, zkrátka k té podivné dívce s podivným korkovým náhrdelníkem a podivným zasněným úsměvem cítila nepochopitelnou směsici náklonnosti a obdivu. Lenčiny věci se nikdy neztratily na dlouho, na to Pansy dohlížela.



4. Pravidelnost

Kozo.“

Gorilo.“

Millicent a Parvati si svoji rutinu oblíbily.



5. Podoba

Theodore se na Daphne díval se zoufalstvím v očích. „Někdy si připadám jako neviditelný,“ přiznal.

Blonďatá kráska mu odvětila: „Upřímně, já někdy taky.“



6. Symbolismus

Víš, co nechápu,“ řekl Draco Erniemu nezvyklým konverzačním tónem, který však nedokázal zastřít jeho uštěpačnost. „Proč jezevce prezentuje žlutá a černá. Nedává mi to smysl.“

Ernie se považoval za zarytého příznivce světla, ale z otázky, kterou Draco nadhodil, nevycítil žádný náznak smrtijedské pasti, a tak se rozhodl odpovědět. „Existuje pro to hlubší důvod, ale chápu, na co narážíš. Mně to spíš připomíná…“ odmlčel se v zamyšlení.

Čmeláka,“ dořekli spolu a v němé shodě na sebe kývli.



7. Soucit

Montaque a Oliver se nenáviděli. Ale to jim nebránilo v tom, aby se každý týden sešli venku pod oblíbeným stromem u jezera a postěžovali si, jak jejich spoluhráči umí být protivní a jak je náročné být jejich kapitány.



8. Asistence

Filch byl právě na vrcholu své obvyklé tirády – rozsekání na kusy, kastrace, pověšení za palec, okovy – celé to kolem. Kdyby Fred s Georgem nevězeli mezi ním a pracovnou, do které je vláčel, s největší pravděpodobností by se celé té situaci zasmáli.

Nebo by aspoň podotkli něco o hraniční perverznosti Filchových choutek.

Jelikož se však ocitli ve frontě na další nepochybně otravný školní trest, všechna čipernost a elán je opustily. Filch zahnul za roh a ocitl se tváří v tvář zmijozelskému druhákovi.

Uhni, kluku,“ vyštěkl.

Promiňte, pane Filchi,“ spustil chlapec. Vykulil zdánlivě nevinné tmavé oči. Přesně proto Fred s Georgem nedokázali vystát ty zmijozelské skrčky, každý z nich byl protivný podfukář. A přesně proto Fred s Georgem Zmijozely i obdivovali (ne moc, jen trochu). „Jen jsem myslel, že byste měl vědět, že Protiva demoluje učebnu ve druhém patře. Profesor mě poslal sehnat pomoc, ale najdu někoho jiného, jestli máte práci,“ řekl naléhavým tónem.

Filch se na něj děsivě zašklebil, vystřelil chodbou a trousil nadávky na onoho proklatého ducha. Chlapec se ušklíbl za jeho vzdalujícími se zády a bez zájmu pohlédl na dva čtvrťáky. „Na co čekáte?“ A při odchodu si mumlal něco o „blbých povýšených Nebelvírech“, kteří byli „blbí i na to, aby poznali chvíli k útěku.“

Fred s Georgem se na sebe zazubili a v duchu si přísahali, že tento druhák dostane čestnou výjimku, co se týkalo jejich vtípků. Ale jen do konce roku.



9. Zvířata

Pansy byla mops. Hermiona byla bobr. Sice jim to spolu úplně neklapalo, ale jejich spolupráce pokaždé rozhodně stála zato, pokud zrovna neměly plné ruce práce se vzájemnou nenávistí.



10. Trauma

Když je poprvé vezly do Bradavic kočáry, Blaise nemohl přehlédnout ty zvláštní koně. Našel si je v knihovně, přečetl si definici a smál se, jen aby se nerozplakal.



11. Pomocníci

Dvakrát týdně se scházeli v knihovně, kde spolu psali eseje. Theodore ani Dean nijak netoužili po konverzaci, a když už ji vzácně zapředli, bylo to jen proto, aby si vyměnili postřehy z výzkumu nebo nadávky. Ale měli pocit, že by klidně mohli být i přátelé.



12. Pohřeb

Ne že by do něj Daphne byla zamilovaná, na rozdíl od většiny dívčí populace, jen ji Cedric Diggory zcela platonicky přitahoval. Moc spolu nemluvili. Vyměnili si pozdrav, když se míjeli, ale prakticky vzato mohli být i cizinci. Večer po jeho smrti se proplakala ke spánku. A to bylo vše.



13. Kudlanka

Blaise považoval Ginny Weasleyovou za nádhernou, ale z čistě estetického hlediska. Nefigurovala v žádných jeho sexuálních představách, nic takového. Zakořenil v něm problém s přitažlivostí, protože ačkoliv svou matku miloval, ukázala mu, čeho jsou ženy schopné, a nikdy nehodlal dovolit, aby se to stalo i jemu.



14. Partner

Vincent a Gregory nebyli chytří. Vincent a Gregory byli silní, ale jak oba věděli, jejich síla měla své meze. Vincent a Gregory byli vlastně úchvatně hloupí, ale zato to neochvějní lidé. Když Vincent zemřel, Gregory cítil černější prázdnotu, než kdy předtím.



15. Nestrannosti

Byly chvíle, kdy se Neville nadcházející bitvy s V-V… Vy-víte-kým k smrti bál. Neměl jistotu, jestli přežije, nebo jestli přežijí jeho přátelé. V těch chvílích pozoroval Blaise Zabiniho a až směšně žárlil na jeho odtažitou nestrannost.



16. Role

Za propast mezi Zmijozelem a Nebelvírem Albus částečně vinil sebe. Věděl, že ty rozbroje vznikly už celá století před jeho érou a jen je posílil Tomův vzestup moci. Stejně tak ale věděl, že kdyby býval byl o něco moudřejší, o něco férovější a o něco striktnější, Draco Malfoy by se nemusel cítit tak uvězněný ve své roli Zmijozela a nemusel by dostat příkazem ho zabít.



17. Útěcha

Hele, ne že by mi na tom záleželo, ale jsi v pohodě?“ zeptal se Dean a očima těkal po prázdné učebně, jako by někde v koutě měl někdo číhat a čmuchat, proč leze za vzlykající Zmijozelkou.

Millicent ho sežehla uslzeným pohledem, ale potom zmateně zamrkala. „Víš co, myslím, že teď už jsem.“

Nebyli ještě ve stavu, kdy by mu poděkovala, a on nebyl ještě ve stavu, kdy by její dík vůbec přijal, ale na tom nakonec ani nesešlo.



18. Alternativa

Harry nenáviděl Zmijozely, protože to bylo to, co Nebelvíři dělali. Nicméně zároveň nezapomínal, že Zmijozel měla být původně jeho kolej, a uvažoval, jaký by měl život, kdyby tehdy ve vlaku nepotkal Draca Malfoye a představa té koleje ho nezačala hned zpočátku tak odpuzovat. Čekalo by jej štěstí i tam?

Ale nepřemýšlel o tom příliš často.



19. Výchova

Urážky si vyměňovali s lehkostí, nijak se neobtěžovali promýšlet, co vlastně říkají. Draco škodolibě sledoval, jak Ronovi planou uši vztekem, a Ron vypiloval k dokonalosti urážky o jeho otci, až Draco pokaždé bledl jako stěna. Potom se rozešli každý svou cestou a stále se nenáviděli, ale to byl život. Zvláštní; svým způsobem byly všechny děti obětmi svých rodičů.



20. Objev

Levandule ke Zmijozelům necítila nenávist. Samozřejmě si uvědomovala, že je mezi svými spolužáky z koleje jediná, kdo jimi neopovrhuje, a proto o tom mlčela. Neměla je nijak ráda, ale už od začátku si zkrátka myslela, že je bláhové někoho nenávidět z povrchních důvodů. Věděla, že dříve či později její netečnost ke zmijozelské koleji vyjde najevo. A z nějakého důvodu, možná díky té proslulé nebelvírské statečnosti, ji to vůbec neděsilo.



21. Srovnávání

Ti moji jsou ale mnohem horší!“ zaúpěl Oliver, oči vytřeštěné vztekem. „Neuběhne trénink, aniž by mi někdo z nich neřekl Ollie, chytač málem přijde o život nebo nezačne pršet!“

Děláš si srandu?“ vyštěkl Montague. „Máš v týmu toho teplouše Malfoye, co za život nedokáže chytit zlatonku?“

Já mám Weasleyovic dvojčata.“

Oba teenageři ztichli. „Vyhráváš,“ zašeptal pak Montague ochraptěle, otřesený pouhou tou představou.



22. Péče

Jsi pitomec, víš to?“ pronesl konverzačním tónem a odtáhl irského chlapce do přilehlé a naštěstí prázdné učebny.

Seamus se snažil z Blaisova sevření vytrhnout a celou dobu protestoval. Nezmohl ale celkem nic, ti zpropadení Smrtijedi, kteří si říkali profesoři, ho dostali. Měl jen štěstí, že se ho na místě nezbavili.

Blaise jím mrštil do židle a zpražil ho takovým pohledem, že Seamus zůstal nehnutě sedět. „Moc dobře víš, že jsou jako vzteklí psi, když se jim někdo postaví. Kdybys jenom chvíli počkal, mohl jsi tomu prvákovi pomoct i bez krveprolití,“ vysoukal ze sebe Blaise, zatímco Seamusovi ovazoval bolestivé zápěstí o něco pevněji, než bylo nezbytně nutné. „Nic víc udělat nemůžu, musíš se s těmi modřinami porvat sám. Nebelblbci, to vaše siláctví… k smíchu.“

Seamus si obezřetně prohlížel ovázané zápěstí. Blaisovi úplně nevěřil (dobrá, nevěřil mu vůbec), aby ho nepodezíral, že to není jen nějaká nastražená past. Když vzhlédl, Blaise už byl skoro u dveří. „Hej,“ zavolal za ním ztichle. „Dík.“

Zmijozel se neotočil. „Nech si to pro sebe.“

Seamus se zářivě usmál.



23. Trojka

Protočili očima, když se Draco vyplížil z kupé a šel opět otravovat Pottera a jeho bandu. „Jak dlouho myslíte, že bude pryč tentokrát?“ zeptala se Pansy s náznakem žárlivosti, ale hlavně s upřímným pobavením. „Přísahám vám, že je jimi posedlý.“

Možná se zabouchnul?“ zauvažoval Theodore a potutelně se usmál. Ostatní Zmijozelové se na něj na oplátku uznale ušklíbli a chytili se vtipu, který nadhodil.

Do Grangerové?“ zahlásila Daphne s falešným zděšením a nasadila všeříkající výraz. „Nebesa, ne, mudlovskou šmejdku ne!“

Stal by se morem malfoyovského rodu,“ kývl Blaise uvážlivě.

To by Draco neriskoval,“ prohlásila Pansy a skousla si ret v boji mezi touhou přidat se k nim a touhou zastat se své lásky. Usoudila, že se raději zasměje. Strojeně zalapala po dechu a předklonila se. Ostatní ji napodobili. „Nemyslíte, že by… Weasley…“

Zatajili zděšeně dech. „To nikdy!“ vypískla Daphne.

Ale možná všechny ty jejich hádky znamenaly…“ zašeptala Pansy do ztracena.

Osudová láska?“ vyjekla Daphne. „Ach bože!“

Pšt! Jenom říkám, že je v tom asi něco víc, než jsme mysleli,“ rozvíjela Pansy svou teorii.

Ale jak do toho zapadá Potter?“ ozvala se Millicent. „Vždycky jsem si myslela, že jsou si s Weasleym bližší, než jak si všichni myslí.“

Možná trojka?“ navrhl Blaise.

Ne. Lidi, už to mám,“ Theodore se sebevědomě usmál. Dveře se rozjely a vpustily dovnitř Draca, Crabbea a Goylea. Nott přesto pokračoval. „Draco miluje Weasleyho, který pálí za Potterem, který je tragicky upnutý na holky.“

Draco pobouřeně vyprskl a urychleně zabouchl dveře, aby někdo nezaslechl hlahol jeho přátel. „Jak jste se k tomuhle dostali?!“

Ach, Dráčku,“ zaculila se Pansy, vrhla se na něj a snažila se zakrýt hihňání. „Musí to být pro tebe tak těžké! Dovol mi vyléčit tvá vnitřní zranění.“

Ano, Dráčku,“ přisadil Blaise suše. „Dovol nám olízat ti rány.“

Zmijozelové se rozesmáli, když Draco zrudl a začal je rozezleně peskovat.



24. Strážce

Zmijozelové se s Nebelvíry v jednom beze sporu shodovali – ne že by to kdy zjistili. A to v tom, že Severus Snape, ač Zmijozelům bezesporu prospěšný, byl tak trochu parchant. Zmijozelové jej však přesto museli mít rádi, protože za Snapem nečekal zrovna zástup nadšenců, kteří by se chtěli o studenty hadí koleje starat. A někdy bylo fajn mít po boku někoho, komu jde jen a jen o vaše zájmy.



25. Nerovnost

Zmijozelští se se svými typickými rysy nenarodili. Byly v nich utvářeny až výchovou, ať už záměrně či ne. Děti ze Zmijozelu se musely naučit, jak přežít – z nejrůznějších důvodů – už ve velmi raném věku. Musely se naučit, jak postavit samy sebe na první příčku, aby přežily. Ve všech ostatních kolejích by studentova lstivost nebyla vítaná. Zmijozelové ale nebyli ‚ostatní koleje‘ a dobře to o sobě věděli.



26. Pouta

Pansy věřila v mnoho věcí. Věřila ve fantazii, v pravou lásku a spřízněnou duši. Celým svým srdcem věřila ve šťastné konce. Hannah Abbotová její víru sdílela. Neoznačily by se za přítelkyně, ale lidé s podobnými myšlenkami měli tendence držet pospolu, ačkoliv pocházeli z rozdílných kolejí. Hannah byla ta, která Pansy tišila, když se s ní Draco rozešel, a ta jediná, před kterou Pansy kdy plakala. Podobnost lidi sbližovala, ale teprve zážitky je k sobě poutaly.



27. Komplimenty

Hej, Weasleyová,“ sykla Daphne a dloubla dívku do hlavy. Prvačka zaúpěla a urychleně zastrčila knihu, do které psala, do tašky. Daphne v duchu převrátila oči v sloup – děti a jejich deníčky.

Co?“ zašeptala dívenka, hlas lehounce nepřátelský, jako by pouhý půlrok dokázal v člověku vypěstovat značné předsudky.

Hezké vlasy,“ ušklíbla se Daphne a odkráčela pryč.

Vážně doufala, že si Ginny nebude myslet, že to byla lež, protože vypadala, že by se jí vážně hodila nějaká vzpruha sebevědomí. Snad jí ten kompliment dokáže trochu pomoci. Daphne se pro sebe usmála. Připadala si nechutně laskavě.



28. Kuráž

Chceš slyšet tajemství?“ řekl Theodore Nevillovi a oči měl vážné, beze stopy posměchu. Neville na něj chvíli zahlížel a pak se rozhlédl po chodbě, jako by očekával, že se zpoza rohu vyřítí některý z jejich manických smrtijedských profesorů, aby pomohl tomu Zmijozelovi pokračovat ve hře, kterou právě rozehrál.

Co?“ tázal se ostře.

Myslím, že jsi vážně odvážný,“ promluvil Theodore klidně. „Směšně pitomý, vždycky nadržený vrhnout se do průšvihu, ale stejně odvážný.“ Zazubil se na Nevilla a při odchodu si vesele pískal. Neville to nikdy nepřizná, ale díky jeho slovům se cítil statečnější, než kdy dřív.



29. Švýcarsko

Madam Pomfreyová mohla poklidně vsadit ruku, že je jedinou osobou v Bradavicích, která nehledí na koleje. A ačkoliv byla na to hrdá, také to v ní rozdmýchávalo nesmírnou frustraci ke všem ostatním, zvláště k profesorům. Měli to vědět. Ona neoplývala prostředky k léčbě ran hluboko pod povrchem, které způsobila rivalita. Mohla jen s každým z dětí, které ji vyhledalo, zacházet se stejnou péčí, stejnými léky a nestranností a doufat, že se z toho nějak vylížou.

Protože bohové věděli, že nikdo jiný jim nepomůže.



30. Orel

Během odpolední, kdy studentům už skončilo vyučování, Theodore místo domácích úkolů rád chodíval na střechu Astronomické věže. Tam se postavil na samotný okraj, roztáhl ruce a předstíral, že létá. Ačkoliv riskantně balancoval a čelil neustálé hrozbě, že ho vítr shodí přes okraj, nikdy se nebál.



31. Někdy

Zmijozelové a Nebelvíři se vzájemně nenáviděli. Ale občas nastaly vzácné momenty, kdy svou rivalitu o něco potlačili. Občas ta nenávist, ke které byli společností donuceni, trochu polevila. Museli se spokojit s pouhým ‚občas‘. Ale někdy si přáli, aby všichni prostě přestali s tím věčným soupeřením, protože je příšerně vysávalo. Koneckonců, všichni přece spolu žili ve světě magie. To je spojovalo.



Rukopravectví



Rukopravectví

originál: Augury;    autor: Ria Rose;    překlad: arabeska



zažádáno o povolení; friendship/angst; SS, HP (bez pairingu); 3700 slov; 13+

shrnutí: V jednom malém londýnském bistru potkává Severus Harryho, který ho udiví a znejistí zároveň. Hra může začít.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Rie Rose. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

poznámka překladatelky: Mluvení o sobě ve třetí osobě se používá jako jistá forma terapie a krátkodobé vciťování se do 'osekaných' osobností je formou úniku. Přeložila jsem to proto, že to vážně funguje, a taky proto, že přesně tohle se v kánonu mělo stát. Severus potřeboval Harryho takhle poznat a ztracený Harry potřeboval někoho, kdo konečně pochopí. Že nedostal odpověď, neznamená, že ji nenalezne s pomocí přátel, nepřátel nebo sám.


*



V tisku už se neobjevovaly dobré zprávy. Severus ani nevěděl, proč ty noviny ještě čte. Patrně ze zvyku. Někdy se přistihl, jak něco dělá, i když měl už dávno přehodnotit, proč to vůbec dělá, a potažmo to přestat dělat. Zvyk byl podivná prostá jistota, jako třeba pohled na jeho ruce. Ale to nebyla celá pravda, že? Ruce měl obvykle potřísněné skvrnami, novými jizvami, novými vráskami. Možná to nebyl samotný vzhled rukou, který představoval zvyk, možná to bylo jejich využívání. Svaly věděly, co dělají; věděly, jaký vyvinout tlak, když potřeboval vymačkat z olivy třináct kapek, nebo jak se pohybovat, když musel s chirurgickou přesností uříznout netopýří nohu do lektvaru. Ano. Tím to bude. Zvyk byl přesně jako používání rukou. Nemusel ani přemýšlet o tom, co udělá, zkrátka se to stalo. Jako dýchání. Jako chůze. Jako přežívání. Instinkt.

A přesně tím si ospravedlňoval neustálé čtení Denního věštce. Obhajoval tak spoustu věcí ve svém životě. Bylo o tolik snadnější donekonečna omlouvat všechny svoje nesrovnalosti, než je napravit. Takový byl zkrátka Severus Snape.

Polévka, kterou si objednal, už dávno vzala za své a čaj pomalu vychládal, když naproti němu někdo usedl. Londýnské bistro, které si oblíbil, často praskalo ve švech a místa bývala vzácná, takže si Severus zvykl na to, že si na protější židli někdy někdo sedne, zkrátka protože nemá kam jinam. Zvyk mu kázal, aby pokračoval ve čtení a ignoroval protějšího mudlu, stejně tak jako nepochybně on ignoroval jeho.

Zvyk mu vážně někdy působil potíže.

Vychladl vám čaj.“

Severuse ten hlas zarazil. Zněl povědomě. Pomalu ohnul jeden roh novin, aby pohlédl na jeho tvář.

Měl byste si ho ohřát,“ pokračoval hlas a ruka, která mu patřila, se odtáhla od Severusova hrnku. „Nikdo se nedívá. No, kromě mě. Ale víme, že já se nepočítám.“

Zvyk Severusovi zavelel, aby se posměšně ušklíbl. „Co tady k čertu děláte, Pottere?“ Takhle neměl jeho den probíhat! Měl se probudit, obléknout, sníst snídani, vařit lektvary, naobědvat se v bistru (osamotě, s dovolením!) a zakončit den s dobrou knihou a večeří. O půlnoci by si šel lehnout a vstal na sedmou ráno. A další kolo. Zas o den starší.

Chlapec naproti němu naklonil hlavu. „Tak se nejmenuju. Aspoň ne teď.“

Prosím?“ vyštěkl Severus rozčileně.

Nechci teď být Harry Potter. Dnes chci být někdo jiný. Je to tím létem, víte, v létě nemusím být Harry Potter. Obvykle jsem jenom ‚kluk‘. Ale to se mi moc nelíbí.“

Pottere, jděte domů, nemáte opouštět ochrany.“ Ale Harry od něj jen odvrátil zrak a zadíval se na menu nad pultem.

Ani Potter nejsem. Jsem rád Harry, prostě Harry, ale ne teď. Právě teď chci být někdo úplně jiný.“

I přes počáteční rozezlení se v Severusovi ozvala zvědavost. Tohle bylo rozhodně nové. Jedna jeho část si odfrkla a chtěla se zvednout a najít si jinou kavárnu, ale to by všechno příliš narušilo. Buď a nebo, jeho den byl už tak jako tak v troskách. Nyní už nezáleželo na tom, jestli zůstane nebo odejde, Potter mu naprosto překopal rozvrh. Svým zjevením praskl bublinu rutiny, ve které se Severusovi dosud tak líbilo. Líbilo se mu, jak všechno plynulo; známě a snadno, ale jakkoliv se snažil, stejně nemohl popřít to píchnutí úlevy. Jeho život nebýval nudný. Neměnnost dodávala jistotu a bezpečí, ale nerozdávala potěšení jako výčepní půllitry piva.

Harry pokračoval: „Někdy je dobré se změnit, víte? I kdyby jenom na chvíli. Dnes chci být někým jiným, jak už jsem řekl. Co takhle Sam? Jo, to se mi líbí. Dneska budu Sam. K Harrymu se můžu vrátit zítra.“

Sam se usmál.

Pořád vypadáte jako Potter,“ zavrčel Severus.

Nikdy jsem vlastně Potter být nechtěl. Myslím, že už jsem to říkal, ne? No, tak trochu, asi. Potter a Harry Potter se zas tolik neliší.“

V tom okamžiku Severus vzdal veškeré snahy působit popuzeně. Tohle byla stránka Harryho Pottera, kterou ještě neznal, a měl-li být k sobě upřímný (což, přiznejme si, nikdy nebyl) docela se mu líbila. „Kdo je potom Harry Potter?“

Zázračný chlapec. Nemám ho moc rád. Raději mám Harryho.“

V tom je rozdíl?“

Jistěže.“

Severus si odfrkl a vrátil se k tisku. „Já žádný rozdíl nevidím.“

Nedivím se.“

Když Severus sklonil noviny tentokrát, překvapilo ho, že vidí naprosto rozdílnou osobu. Byl to sice Harry Potter, samozřejmě, ale změnil se. Vůbec to nebyla očividná změna. Nepatrně se lišil sklon jeho ramen, to, jak s odtažitostí mžoural na menu, ruce, které měl položené na stole, jako by nic, jednu přes druhou.

Tohle byl Sam.

Poučte mě.“

Proč bych měl? Vy vždycky uvidíte jen Harryho Pottera. Nikdy neuvidíte Harryho. Vždyť někdy nevidím Harryho ani já. Je tak trochu ztracený, chudák. Někdy neví, kudy se vlastně dát.“ Sam se znovu zadíval na Severuse. „Chvíli vydržte. Jdu si objednat něco k jídlu.“ Postavil se a vydal se k pultu a Severuse tam nechal ztuhle sedět a uvažovat, jak se tohle vůbec může dít. Když se vrátil, nesl talíř salátu s tuňákem, misku s vaječnou pomazánkou a velké karamelové latte s pěnou. Zakousl se do jídla a zamyšleně žvýkal. „Nemusíme vždycky být těmi, kým nás lidé chtějí mít,“ pronesl mezi sousty. „A nemusíme vždy dělat z lidí ty, kým chceme, aby byli.“ Sam se odmlčel a odpil z kávy. „Nechtěl jsem, abyste byl normální, ale stejně tu jste, sedíte v bistru, čtete noviny, jíte polévku a necháváte si vychladnout čaj.“

Kdo jste chtěl, abych byl?“

Bastard. Což zřejmě pořád jste.“ Severus se kousl do jazyka. „Chtěl jsem, abyste jedl sám v temných koutech. Chtěl jsem, abyste vždycky vypadal vztekle a rozladěně. Nechci, abyste vypadal znuděně a seděl u okna v mudlovském Londýně. Ale tak to prostě je, že? Na tom, co si myslí ostatní, nezáleží.“

V Severusovi se téměř ozvala pýcha. „Jste docela chytrý, když se snažíte.“

Já vím. Ale ten Harry to vůbec nechápe, že ne? Tak se ztratil v tom, kým by měl být, že úplně popletl, kým ve skutečnosti je. Je to oříšek, řeknu vám, muset si vybrat mezi tím, kým jste, a tím, kým vás chtějí mít.“

Ta hra Severuse mátla. S Potterem nikdy nevycházel. Už od začátku toho kluka neměl rád, tak proč k čertu sedí naproti němu a vyrušuje ho při obědě? Proč svému nenáviděnému profesorovi říká, jak pracuje jeho nitro?

Protože tohle není Harry Potter, promluvil hlásek v jeho hlavě. Tohle je Sam. A Sam nemá žádný problém vyslovit to, co chce být slyšeno.

Stejně tady nemáte být. Měl byste se zdržovat v dosahu ochran.“

Měl bych dělat spoustu věcí. Tak jako vy.“ Zvedl list ledového salátu, roztrhl ho napůl a jednu polovinu snědl. „Ale co jsem to právě říkal? Nemůžete vždycky dělat to, co byste měl. Nikdo se nikdy nikam v životě nedostal, když dělal jen to, co by měl. Život je jako řeka, ne? Má proudit.“

Ale pořád má koryto,“ podotkl Severus a konečně složil noviny a položil je na prázdnou židli vedle sebe.

Může být, ale nezapomínejte; voda sice vyplňuje všechen prostor, ano, ale to je jen jeden aspekt. Jde dál, hloubí dno, valí se, nabírá bahno, pořád jde dál. Ztrácí, co nabrala, nabírá další a pořád jde dál.“

Taky může být mělká.“

Jo, ale pořád má hladinu, hloubku a dno; jen to není tak patrné.“

Severus zamyšleně žvýkal. „To možná ano, ale nemůžete se utopit v kaluži.“

Skutečně?“ Sam se předklonil. „Louže vám pořád může ušpinit kalhoty. Pořád vám může pozměnit den.“

Starší muž si odfoukl. „Právě jste řekl, že ta voda jsme my, lidé, lidské bytosti, a teď říkáte, že šlapeme do louží? Vůbec nedáváte smysl, Pottere!“

Ach, takže už jsem zase Potter? Myslel jsem, že jsem vám řekl, že dnes nechci být Potter. Dnes jsem Sam.“ Znovu zvedl vidličku. „Podívejte se na to z jiné perspektivy. Jedna osoba může druhé osobě zničit den, víte, přesně jako louže. Podívejte, co dělám já vám.“

Severus si promnul tvář. „Nejdřív je život voda, potom jsme my voda, potom je to obojí. Jestli vám teď takhle pracuje mozek, nechci příští školní rok číst jedinou vaši esej.“

Nebudete číst moje eseje.“

Jistě, jste Sam.“

Už to chápete!“ Sam se zazubil a znovu si usrkl z kávy.

Neměl byste to pít. Brzdí váš vývin.“

Moc nerostu, že?“ podotkl Sam.

Severus odpil ze svého studeného čaje. „Co to děláte, Pottere? Přestaňte s tou hrou.“ Chlapec naproti němu se nijak nechystal k odpovědi. Jen rozlomil toust a nabral na něj trochu pomazánky. Uznale zamručel. „Kolik vám je?“ vyštěkl Severus, vytočený Potterovou ignorací.

Komu, mně? Asi jsem starší než Harry.“

Severus pochopil. „Dobrá, Same, co tady děláte? Bez her.“

Sam vzhlédl a usmál se. Rád viděl, že ačkoliv jeho profesor tvrdil, že nechce hrát hry, stejně na to přistoupil. „Jsem tady, protože rád jezdím vlaky do Londýna. Dává mi to směr. Potom se procházím. Dnes jsem došel sem a uviděl vás.“

Směr?“

Každý nějaký potřebujeme, víte. Harry, vy, Ron, Hermiona i Brumbál. A taky Sam.“

Severus souhlasně přikývl. „Sam ale není opravdový.“

Pro mě je.“

A jenom na tom záleží?“

Mně ano.“

Severus v odpověď zamručel a několik minut seděli v tichosti, Sam jedl a Severus konečně seslal na svůj čaj ohřívací kouzlo. Poté, co Sam vyškrábal talíř, odložil vidličku, spláchl všechno kávou a pověděl: „Tak jo, ven s tím.“

Ven s čím?“ Severus ho sjel pohledem, zase se v něm vzedmula zlost.

Na co se mě chcete zeptat.“

Severus vyhlédl z okna a zkřížil ruce na hrudi. Jistě, měl na toho chlapce otázku, vlastně spoustu otázek. Harry Potter nebo ne, celé toto setkání bylo znepokojující. Takové chování od něj nečekal, tohle nebyl Harry Potter, jak ho znal.

Ale o to tady šlo, že?

Takže se znovu zaměřil na toho kluka, přijal pravidla a rozhodl se, že bude tu hru hrát přesně jak se po něm chtělo. „Jaký je rozdíl mezi Harrym a Samem?“

Sam ho sjel hodnotícím pohledem, soudil ho, koumal jeho motivy. Zřejmě přesně na to čekal, takže promluvil: „Harry se ztratil. Bojí se. Ví, že je jen pěšák v nějaké masivně zprofanované a otřepané šachové hře. Chápe to, takže se snaží být přesně tím, kým jej každý chce mít. Skrývá fakt, že je ve skutečnosti jenom týraný mimoň, ne hrdina. Skrývá fakt, že vlastně nezná nic užitečného. Zato Sam? Sam je někdo. Je silný, je chytrý. Sam se dívá na svoje příbuzné a vysmívá se jim. Ničeho se nebojí, ani nevylévá svoje tajemství někomu, kdo ho nenávidí. Sam ví, že ho volá život, a je ochotný a připravený odpovědět.“

Život volá? Proč volá?“

Přece aby žil. Sam dělá to, co se Harry dělat bojí. Sam se projíždí vlaky, obědvá s někým, kdo s ním být nechce. Sam žije. Harry jen přežívá.“

A co Harrymu brání v žití?“ zeptal se Severus.

Sam se předklonil, tentokrát šeptal. „Věštba.“

Severus ztuhl. Takže to věděl. Teď už to dávalo smysl, když se nad tím zamyslel. Po tom, co se teprve před měsícem událo na oddělení záhad, Severusovi došlo, že Albus mu to konečně prozradil, ale stejně mu připadalo, jako by odkrýval svoje vlastní tajemství. „Proč,“ polkl Severus, „proč by mu to mělo bránit?“

Protože Harry zemře.“

A… a Sam?“ Severusovi už se to přestávalo líbit.

Sam nikdy nezemře. Ne pro vás, ne pro mě, ne pro tohle bistro. Sam bude navždy žít. Je nesmrtelný; je tím, kým si Harry přeje být.“

Severus už se na něj nedokázal dívat. Musel se odvrátit, dívat se kamkoliv jinam, do anonymity zbytku kavárny. „Přestaňte už.“

Harry Potter by ho neměl takto ovlivňovat.

Nemůžu přestat, vlak už vyrazil, Snape, už vyjel ze stanice. Já jsem na této cestě jenom pasažér.“

Severus se na něj znovu zahleděl. „Kdo jste teď?“ Něco se změnilo, způsob držení jeho těla. Sam byl sebevědomý, ale teď sesunul ramena. Znaveně.

Mladší kouzelník vyhlédl z okna. „Jsem Harry. Prostě Harry.“

Kam šel Sam?“

Musel chytit vlak.“

Severus naklonil hlavu. „A vy?“

Neposlouchal jste? Já už ve vlaku jsem.“

Severus polkl. „Týrali vás?“

Jo.“

Proč jste nic neřekl?“

Harry mrkl. „Protože lidé neví, jak poslouchat.“

Severus věděl, na koho Harry naráží. Také jistým způsobem tušil, kdy se během jejich konverzace z Pottera stal Harry. „Poslouchám.“

Já vím.“

Nemusíte, víte. Můžete z toho vlaku kdykoliv vystoupit, kdykoliv budete chtít. Můžete být jako Sam.“

Harry pokrčil rameny. „Mohl bych. Stejně jako byste vy mohl změnit svoje zvyky.“

Severus se otřásl. Jeho oči zrcadlily jeho myšlenky, když přejely po Denním věštci na vedlejší židli. „Ale to my neuděláme. Ani jeden.“

Harry znovu cukl rameny. „Ne každý umí být jako Sam.“

Ale vždyť jste to už říkal, říkal jste, že teď nechcete být Harry Potter, a taky jste nebyl!“ naléhal Severus a udeřil pěstí do stolu.

Nemůžete utéct před tím, kým jste.“

Zpropadeně, Harry! Právě jste mi řekl, že život je řeka, že lidé nemusí vždy být a dělat to, co se po nich chce!“

A vy jste právě uznal, že se taky nezměníte. Postavte se tomu čelem, Snape – nemusí se nám líbit, kdo nebo co jsme, ale to nám pořád nestačí k tomu, abychom vstali a změnili se. Zítra se vrátíte ke svému nudnému životu a já budu zase sekat trávu a schovávat se v pokoji v naději, že můj strýc zapomene, že jsem naživu. A v září se mnou zase budete zacházet jako s odpadem a já vám pořád budu vzdorovat a svět půjde dál a dál. Život volá, Snape, volá nás oba, ale my mu neodpovíme, že ne?“

Kolik vám je, Harry? A neříkejte mi, že jste mladší než Sam.“

Je mi šestnáct.“

Skutečně?“

Fyzicky ano. Emocionálně jsem prastarý.“

Venku, v letním parnu, přistoupil k lavičce u autobusové zastávky starý muž oděný s obnošené americké uniformě z občanské války. Měl dlouhou bradku, ušpiněnou tvář a žádný domov. Severus a Harry sledovali, jak vytáhl z rezavého nákupního vozíku ceduli. ‚Možná jsem bezdomovec, ale pořád znám své místo.‘ Harry odvrátil pohled jako první.

Severus toho muže na lavičce sledoval, a když toho měl dost, zaměřil se na chlapce naproti sobě. „Můžeme se změnit.“

Ne, nemůžeme.“

Vraťte Sama.“

Harry vzdychl. „Říkal jsem vám, že Sam je pryč.“

Ne, není. Sam je Harry. Harry je Sam. Diktujte si svůj vlastní osud, pane Pottere. Věštby jsou titěrné, neudrží v sobě moc vody.“ Severus položil ruce na stůl, dlaněmi vzhůru. „Ani vaše ruce jí moc neudrží, že ne?“ Zahýbal prsty. „Voda proteče. Ale vaše ruce mohou držet nádobu. Mohou držet to, co drží vodu.“

Ale řekl jste…“

K čertu s tím, co jsem řekl, Harry, poslouchejte, co říkám teď. Už jsme se oba změnili, nemám pravdu? Ne, mlčte, neodpovídejte, vím, co chcete říct. Že jsme se nezměnili. Ale je to pravda. Jen se na nás podívejte! Kam zmizela ta nenávist, Harry?“

Harry polkl, ale nepřerušil ho.

Udělejte z Harryho Pottera svodidlo pro Sama. Držte nádobu, Harry.“

A vy?“

Já to taky udělám. Taky mám někde uvnitř sebe svého Sama. Život volá, Harry, asi nastal čas, abychom mu odpověděli.“

Ale venku zuří válka,“ namítl Harry a znovu vyhlédl z okna na muže bez domova. Vidět ho, jak tam stojí, bylo příliš, musel sklonit pohled.

Severus pokrčil rameny. „Válka nikdy nekončí.“

Sam se nebojí, Sam ví, že život je řeka, je s tím srovnaný a líbí se mu to a dokáže z toho těžit.“

Severus se pousmál. „Sam je chytrý. Ví, že někdy je změna ku prospěchu.“

Harry k Severusovi vzhlédl skrz svoji přerostlou ofinu. Položil ruce na stůl, dlaněmi dolů, a podíval se na ně. „Držet nádobu,“ zamumlal, otočil dlaně vzhůru a zahýbal prsty. „To zvládnu.“

Jistěže zvládnete.“

Ale Harry musel zavřít oči, když mu něco blesklo myslí a vyděsilo jej to. „Co když tu nádobu pustím a ona se rozbije? Co pak?“

Severus cítil, jak se mu svírá hrdlo. Nevěděl, jak na toto odpovědět. Neměl všechny odpovědi. Ačkoliv se tak často choval, ve skutečnosti nevěděl ani zbla.

Dveře podniku se otevřely a rozezněly rolničku, zatímco Severus bojoval o slova, která nenacházel, slova, která by něco znamenala, která by Harrymu poskytla zdání cíle, něco, co by znělo hezky jako rolnička nad vchodovými dveřmi.

Ale nic nenašel. Jen zadrmolil pár smolných začátků neexistující věty, které vůbec nevyjádřily to, co toužil dát najevo. A s těžkým polknutím svěsil ramena a vzdal se. „Nevím.“

Harry přikývl, v tváři se mu jasně odráželo zklamání. Stále byl ztracený a jeho ruce se znovu otočily a dlaně sjely po desce stolu. Postavil se.

Harry, je mi to líto, neznám všechny odpovědi.“

Ale Harry jen sebral svoje nádobí. „Musím chytit vlak.“ Pomalu odešel od stolu a zanechal za zády Severuse s ničím než Denním věštcem na rozptýlení.

Venku zapískal vlak.