Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Někdo mi dnes v noci zachránil život - úvod



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



ART CREDITS: Chouette

STAV: souhlas s překladem (autorka je moc milá)

PŘÍSTUPNOST DLE AUTORKY: M

POČET KAPITOL: 12

POČET SLOV: 44 532

ŽÁNR: tragedy/hurt/komfort

PÁR: Draco a Hermiona

SHRNUTÍ: Nevybrali si, že budou pracovat spolu nebo že spolu prožijí tragédii. Ale teď, když jsou ztracení, zranění a když jsou spolu, si musí vybrat, jestli se společně zachrání… nebo sami umřou.

POZNÁMKA PŘEKLADATELKY: Tahle povídka je trochu temnější, trochu víc. Ale já sama s rodinou teď prožívám temnější období, takže mi tahle povídka padla do noty. Snad se bude líbit i vám.

Pokud všechno půjde podle mých plánů, tak povídka bude vycházet každý pátek. Začínáme příští týden!


Kapitola první



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola první:

NEPRAVDĚPODOBNÝ PÁR


Hagrid mi toho HODNĚ dluží!!
Pomyslela si Hermiona Grangerová temně, když se plahočila Zapovězeným lesem.

Na pozemcích Bradavické školy čar a kouzel byl chladný pozdní podzimní den. Vzduch byl vlhký a měl v sobě trochu hořkosti studena. Zima stačila na to, aby ji štípal nos a také na to, aby jí od pusy stoupaly jemné obláčky – a to jí jen přidalo na špatné náladě.

Listy jí zapraskly pod nohama. Ohlédla se přes rameno a uviděla o několik metrů za sebou postavu.

Jo, určitě mi dluží…

Napjatě se otočila zpět dopředu, zrychlila krok, nohama dupala po zemi. Mlčky si začala vybavovat, jak se dostala do téhle bláznivé situace.

Začalo to jako každý den: Harry Potter, Ron Weasley a ona opustili v pohodě Nebelvírskou věž a – bezstarostně se smějící – se vydali se na Hagridovu hodinu Péče o kouzelnické tvory.

Chladný den jim rychle obarvil nosy na červeno a tváře je začaly štípat.

Hermiona si za chůze přitáhla plášť blíž k tělu. V hlavě přemítala nad tím, proč má Hagrid pořád hodiny venku – počasí tomu už přece nebylo nakloněné. A po pravdě stát v tuhle dobu venku pro ni bylo jako mučení a navíc se nemohla moc dobře soustředit.

Ale oni si uvědomili už dávno, že je zbytečné se snažit rozluštit Hagridovy způsoby učení. Každou hodinu přinesl něco neočekávaného a vzrušujícího (a co víc, nebezpečného). Navíc to byl jejich přítel… takže udělali, cokoliv po nich chtěl – i když to znamenalo stát venku na přelomu podzimu a zimy a nechat si mrznout zadek.

Rychle se připojili ke zbytku nebelvírské skupiny, která se k sobě choulila, aby získala alespoň trochu tepla. Tiše si šeptali a čekali, až začne hodina.

Konečně se Hagrid objevil. Měl na sobě veliký kabát vyrobený ze srsti neidentifikovatelné zvířete. Zakryl si celé tělo, takže se svými rozměry a s tím velkým kabátem vypadal nepřirozeně velice. Oči – lesklé jako dva brouci – mu zářily nadšením.

Přesto, když už otevřel pusu, aby začal vykládat látku, několik Zmijozelů se teprve loudalo mýtinou na jeho hodinu.

K nevelkému překvapení měli v čele Draca Malfoye.

Úsměv na Hagridově tváři pohasl a nahradil ho výraz nesouhlasu nad jejich nedochvilností.

K nevelkému šoku se Draco na Hagrida opovržlivě díval.

Nepříjemné napětí ve vzduchu se znásobilo, když se jejich oči uzamkly – ani jeden nebyl ochotný porušit oční kontakt.

Nakonec to však to byl Hagrid, kdo uhnul před očima z platiny. Vztekle protočil očima a obrátil se ke zbytku třídy.

Okamžitě mu změkly rysy v obličeji a začal dychtivě mluvit.

S živými gesty se ponořil hluboko do jejich nového projektu: jak očekávali, našel nového tvora, o kterého by se měli starat. Tento tvor měl ale specifickou dietu… jídlo se velmi těžko shánělo. A mohli ho najít jenom v Zapovězeném lese.

Jejich úkol byl jednoduchý. Měli se rozdělit do dvojic a v těch pak prohledat určené oblasti (které stanovil Hagrid se svojí předchozí třídou), dokud nenajdou specifickou vegetaci, kde se vyskytuje to jídlo. Pro větší bezpečnost byly hranice stanovených oblastí blízko okraje Zapovězeného lesa.

Slova se mu hrnula z pusy, a jak se nadechoval, dělaly se mu kolem obláčky páry.

Hermioně zas tak jejich úkol nevadil. Věděla, že Hagrid znal Zapovězený les jako vlastní boty, takže se cítila v bezpečí. A navíc, když budou chodit, udrží se v teple.

S úsměvem se podívala na Rona a Harryho a začala přemýšlet, s kým půjde do dvojice. Na mysl se jí hrnuly myšlenky jako „kdo mi co dluží“ nebo „kdo by to udělal“, když ji přerušila Hagridova slova:

To on měl vybrat páry.

A zrovna ona měla být s Dracem Malfoyem.

Hermiona se na něj podívala s hrůzou v očích.

Pomalu otočila od Rona a Harryho, aby zachytila, co po ní hodil Malfoy. Byla to kombinace znechucení a čisté nenávisti.

Když Hagrid konečně skončil, studenti si rychle začali měnit dvojice.

A Hermiona se otočila na Draca, nebylo velkým překvapením, že ji ignoroval – celým tělem k ní byl otočený zády.

Nehodlala promarnit čas.

Okamžitě se hnala k Hagridovi a začala se dožadovat vysvětlení.

Hagridovy černé oči naplnila lítost. Podíval se na Dracova záda, a pak ztišil hlas a rychle vysvětloval, že někteří žáci si v jeho třídě nevedou moc dobře a Draco k nim patří. A pokud nezvýší jejich prospěch, bude nucen skončit se svojí práci učitele v Bradavicích.

Hermiona poslouchala a její vztek ustupoval a spolu s tím se jí lámalo její srdce.

Hagrid tuhle třídu miloval… a ta ztráta by ho zabila. A v důsledku toho si nemohla pomoct, ale jako přítel prostě cítila bolest.

Ale bylo tu řešení – velmi jednoduché řešení. Řešení, které mohla udělat. Takže bez ohledu na tu bitvu, co se jí sváděla uvnitř mozku, musela odložit všechny své malicherné spory, co s tím Zmijozelem měla, a dotáhnout to až do konce. Jinak by se sebou nemohla žít.

A to taky přesně udělala. S nechutí potlačila všechny nesouhlasné názory, podívala se na Malfoye a pak jedním kývnutím dala Hagridovi najevo, že souhlasí.

Černé oči naplnila vděčnost, kterou ale Hagrid nestačil vyjádřit slovy. Spárovaní studenti se totiž už začali vydávat k lesu. Hagrid se na Hermionu ještě jednou vděčně podíval a pak už křičel na studenty, že kdyby se setkali s problémy, mají vyslat na oblohu červené jiskry.

Sledovala Hagridova záda, zhluboka se nadechla – tím se pokoušela dostatečně uklidnit své emoce – a s hranou veselostí se otočila na Malfoye.

Ten se na ni koukal s ryzím odporem vepsaným hluboko v jeho tváři.

Spolkla všechnu svoji pýchu a donutila se k malému úsměvu. Přesto ale, když otevřela pusu, aby něco řekla, jen protočil očima a obrátil se k lesu. Hermiona v šoku sledovala – pusu měla ještě pořád trochu otevřenou – jak jde stejně jako Hagrid k lesu. Pokyny, které dostali napsané na pergamenu, zlomyslně roztrhl a zmizel. Na ni se při tom ani nepodíval.

A tak tady byli – pomalu kráčeli Zapovězeným lesem k jejich oblasti. Ani jeden z nich nepromluvil. Ale Hermioně se ho povedlo předběhnout, takže teď šla jako první. Draco se za ní pomalu coural a kopal do listů.

A Hermiona byla z jeho postoje opravdu unavená. Věděla, že jdou správným směrem, ale protože byli určeni jako poslední skupina, jejich oblast byla nejdál. Nebo jim možná Hagrid přidělil tohle území, protože ona byla Hermiona a on věděl, že jí může věřit. Každopádně Hermiona byla už unavená a popravdě už jí z toho chození bylo celkem blbě.

Uviděla velký kámen a okamžitě se o něj opřela. Dýchala těžce – čerstvý vzduch ji štípal do tváří – odhrnula si kudrnaté vlasy z obličeje a otráveně se podívala na Draca.

Zastavil se o pár kroků vzadu a ignoroval její do oči bijící vzhled.

Hluboce se zamračila, obočí se jí spojilo. Odkašlala si.

Malfoy se na ni otráveně podíval. „Co je?“ zeptal se znuděně.

Než mu odpověděla, těžce si povzdechla. „Nemyslíš, že bys teď mohl jít chvíli první?“ ani se nesnažila zakrýt podráždění v hlase.

Draco si chladně zkontroloval své nehty a pak nenuceně pokrčil rameny. „Ne.“

Cítila, jak jí vře krev. „Podívej, Malfoyi… ty nebudeš chodit celý den jen v mých stopách.“

Dracovy stříbrné oči se zúžily. „Nedělám pro nikoho laskavosti… obzvláště ne pro šmejdky jako jsi ty.“

Hermiona ignorovala jeho poznámku a dala si ruce v bok. „Navrhuji, abys převzal trochu iniciativy, nebo řeknu Hagridovi, že ses při tomhle úkolu vůbec nesnažil.“

Draco se krutě ušklíbl. „Ale ne… prosím, nepráskni mě u toho velkého obřího blbce!“

Mlčky na sebe zírali – ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Hermionou se prohnala vlna hněvu, když se na něj zamračila.

Dracův pohled se změnil na lhostejnost – on měl tu drzost vypadat znuděně!

Tak moc ho nenáviděla!

Nenáviděla, jak byl vždycky v pohodě. Nezáleželo na tom, co řekla, udělala nebo jak se na něj tvářila, nikdy ale neudělala nic takového, aby ho vytočila.

Nakonec sarkasticky převrátil očima a přešel před ní.

Zaskočená Hermiona vstala a zmrzla na místě, dokud si neuvědomila, že on už šel před ní.

Zmateně se rozhlédla – ruce jí z boků spadly dolů – a pak zakřičela na jeho vzdalující se záda. „Co to sakra děláš?“

„Přebírám iniciativu,“ neotočil se na ni, takže jeho hlas zněl vzdáleně, jak stále šel před ní.

„Ale jdeš špatnou cestou!“

„Pak si jdi, kudy chceš,“ odsekl jí.

„Ale tohle máme udělat jako tým!“

Draco jí neodpověděl. Místo toho pokračoval v cestě. Jeho široká ramena byla už stěží vidět přes stromy.

Hermiona ho sledovala s otevřenou pusou. Podívala se na cestu, po které měli jít, na cestu která vedla dolů, a pak zpátky na Draca.

Už ho skoro ani nezahlédla.

Polohlasně zaklela a s posledním pohledem na správnou cestu se za ním klusem vydala.

Byl od ní už dobrých padesát metrů, takže když ho doběhla, lapala po dechu. Předběhla ho a zablokovala mu cestu.

Zastavil se a věnoval jí podrážděný pohled.

Lapající Hermiona si založila ruce v bok. „Jdeš špatně.“

„To mě nezajímá.“

Draco se nečekaně obrátil na pravou stranu a vydal se přes listy.

Hermiona se kousla do jazyka a snažila se ho dohnat. Znovu ho předběhla a znovu mu zablokovala cestu.

„Jestli tudy půjdeš, nebudeš schopný dokončit náš úkol!“

Draco převrátil očima a znovu se od ní odvrátil.

Vztekající se Hermiona na něj zakřičela. „Nenajdeme tu správnou oblast!“

Draco ji ignoroval, ale kroky se mu prodloužily.

Hermiona se několikrát zhluboka nadechla, aby uklidnila ten vztek, co jí rostl v hrudi, a vydala se za ním. Byl od ní už pořádný kus, takže musela běžet. Přesto ale, když u něj byla tak blízko, že by se ho mohla dotknout, změnil náhle směr.

Následovala ho, ale jakmile mu byla na blízku, znovu se otočil.

Takhle to pokračovalo ještě dlouhou dobu. Ale s každým jejím pokusem byly jeho kroky delší a delší – už skoro běžel.

Jako kdyby hráli nějakou hru – sadistickou verzi Kočky a Myši – a on si to mučení náležitě užíval.

Nezáleželo na tom, jak rychle Hermiona běžela – nebo jak mu byla blízko – vždy byla kočkou… kočkou, která jeho dlouhým nohám nestačila.

Hermiona se za ním točila a točila a běhala za ním po celém Zapovězeném lese. Vlastně si ani nemohla vybavit, jak to všechno začalo.

Větvičky ji šlehaly do obličeje. Listy se jí motaly do vlasů. Dala si ruce přes obličej.

Hermíniny plíce hořely, ale už byl od ní jenom kousek. Ústa měla vyschlá a jazyk ztěžklý. Rychle se unavila a bylo pro ni stále těžší dýchat. Lapala po dechu, snažila se nohy dotlačit ještě o kousek dál, ale byla tak slabá a nohy měla jako ze želé.

Hermiona zakopla a upadla na zem, jehličí jí poškrábalo kolena. Třesouce se zvedla. Sklonila se, v boku ji nesnesitelně píchalo. Nemohla popadnout dech, její vztek znovu rostl.

A právě ten vztek ji přiměl k tomu, co dalšího udělala – protože nemohla najít žádné jiné racionální vysvětlení:

Skloněná si všimla malého kamene. A před tím, než si uvědomila, co dělá, jí všechny myšlenky nahradil neředěný vztek. Ohnula se k zemi. Její malá ručka popadla kámen. Měl hladký, studený povrch.

Nikdy neměla dobrou mušku, takže nevěděla, o co se to snaží. Ale vztek živil její pohyby. S kamenem v ruce zakřičela:

„Ježiši, Malfoy, mohl bys konečně dospět?!?“

A s těmi slovy se kámen v její ruce vymrštil vpřed.

Stále těžce dýchající Hermiona s hrůzou sledovala, jak kamen letěl…

…a praštil Draca přímo do temena hlavy.

Okamžitě se zastavil.

A v tu chvíli – když se na ni Draco otočil s vražedným výrazem na tváři – všechen její vztek byl rázem nahrazen strachem.

Dracovy stříbrné oči se zúžily a jejich barva se změnila do barvy roztaveného kovu. Třemi rychlými kroky – při nichž mu hábit prudce vlál – zničil ten prostor mezi nimi.

Hermionino srdce bilo o sto šest, ale přinutila se stát klidně na zemi.

Draco udělal poslední krok a zastavil se přímo před Hermionou.

Hermiona si toho nikdy předtím nevšimla, ale teď, když se jeho hruď na ni tak čněla, si byla bolestivě vědoma toho, jak je vysoký. Byl o hlavu vyšší než ona a z celého jeho postoje odkapával jed.

Nechtěla to udělat, ale ozvaly se její instinkty a její ruka se pohnula směrem k její hůlce.

Všiml si toho.

Jeho oči se pohnuly od jejího obličeje k hůlce a zase zpátky… čas se zpomalil.

Jeho rty se zkroutily do zamračení a i on pohnul rukou na místo, kde schovával hůlku.

Hermiona si toho pohybu byla vědoma, její prsty se už okolo hůlky zkroutily.

Současně tasili hůlky.

Ten pohyb byl rozmazaný.

Bezmyšlenkovitě mu vrazila hůlku do krku.

Naneštěstí on udělal to samé.

Překvapená Hermiona cítila, jak se konec jeho hůlky provrtává do jejího krku.

Společně na sebe zírali – oba dva čekali, až ten se ten druhý pohne.

Těžce dýchající Hermiona se snažila udržet si stabilitu a držet hůlku těsně u kůže Dracova krku. Nebyla si přesně jistá, co udělá – má v plánu mu skutečně ublížit? – ale jedno věděla jistě, neustoupí.

Draco stál pořád stejně, nosní dírky měl rozšířené. Také neměl v plánu ustoupit. Pohledem se do ní provrtával.

 Sekundy plynuly. Kolem nich se ozývaly jenom zvuky Zapovězeného lesa.

Když se na to později zpětně dívala, nebyla schopná přijít na to, čí to byla chyba – stáli tam kvůli Dracově dětinské nezralosti? Nebo kvůli tomu, že po něm hodila ten kámen?

Ne, bylo to kvůli tomu, že se vydal špatnou cestou.

Potom by to ale mohlo být kvůli tomu, že chtěla, aby je vedl.

Ale jakkoli nad tím přemýšlela, nikdy nebyla schopna přijít na to, čí to byla vina.

Ale mohla ukázat na okamžik, kdy se všechno zkazilo.

Byl to okamžik – kdy jejich pohledy ztvrdly, kdy se jejich hůlky zabodly do krku toho druhého, kdy měli v tvářích pevně vytesané zamračení – kdy se jim začala zem chvět pod nohama.

Ten pohyb byl nepatrný – sotva všimnutelný – přesto ale cítila, jak se jí zem klepe pod nohama.  Se zalapáním po dechu odtrhla od Draca oči, ale to bylo jediné, co mohla udělat.

Protože země pod nimi náhle… nebyla.

Odehrálo se to tak náhle. V jednu chvíli stáli a zírali na sebe – čekali, až se ten druhý pohne. A pak prostě padali… a Hermiona křičela.

Ten náhlý pád způsobil, že jí ruce vyletěli do vzduchu. S hrůzou si uvědomila, že jí z prstů vyklouzla hůlka.

Bylo to, jako kdyby je tma obklopila navždy. Nemohla nic vidět – jen cítila, jak jí vítr fouká kolem hlavy, jak jí zamotává vlasy, jak jí vzdouvá šaty.

A pak se náhle objevila zem.

Narazila do ní, tvrdě.

Kvůli tomu náhlému zastavení se jí zhoupl žaludek.

Nohy jí dopadly na zem jako první, kolena se jí pod tím nárazem podlomila. Snažila se dát si ruce před sebe, aby zmírnila ten pád, ale všechno se stalo tak rychle.

Ruce ji nebyly schopné ochránit. Všude kolem ní explodovaly hvězdičky.

 Zkroucená a zlomená ležela na chladné zemi. Nemohla dýchat, valily se přes ni vlny bolesti.

Nakonec, když už nemohla bojovat dál, se jí panenky protočily do hlavy a všechno kolem ní prostě zčernalo.

 

Poznámka překladatelky: Tak jak se vám tahle povídka líbí? Znovu připomínám, že má šťastný konec, realistický šťastný konec. Ale do konce nám ještě zbývá hodně slov (pro zajímavost, ještě mi zbývá 106 stran). Komentáře jsou stále vítané :)

A moc děkuji Kaitlin!


Kapitola druhá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola druhá:

JAK MOC TĚ NENÁVIDÍM? NECH MĚ TO SPOČÍTAT

 

„ZATRACENĚ!“

Hermiona ten výkřik slyšela, ale otevřít oči moc bolelo.

S každým jejím nádechem se jí hlava ponořila do oceánu bolesti.

Zkusila mrknout, ale musela se zašklebit, protože její hlava protestovala.

Chtěla zpátky tu nicotu – chtěla, aby ji pohodlné bezvědomí obklopilo a vzalo s sebou všechnu tu bolest. Ale pokaždé, když se k tomu přiblížila, vytrhl ji jeden z Dracových výkřiků.

Stále měla hlavu na zemi, rty měla celé špinavé.

Zvedla hlavu jen o malý kousíček, aby tu špínu vyplivla. Nakonec ale sebrala sílu jenom k tomu, aby spustila sliny z úst. Sledovala, jak jí špinavý pramínek stéká po bradě.

Se sklíčeným povzdechem složila hlavu opět na zem. Pár minut tam tak nehybně ležela, pak už ale nemohla vystát ten zápach, co ji obklopoval. Sebrala všechny svoje síly, zhluboka se nadechla a převrátila se na záda.

Okamžitě její tělo zalila bolest a nevolnost ji zasáhla, jako kdyby po ní někdo hodil cihlou.

S očima pevně zavřenýma se soustředila na dýchání, nevolnost pomalu ustupovala. Nakonec oči otevřela. A přímo nad sebou uviděla tu díru, kterou propadli. Nedokonalý kruh prolomené země ukazoval tmavou noční oblohu – jako by Bůh vzal vykrajováno na těsto a vykrojil průřez do půlnočního nebe, který umožnil se dostat světlu dolů.

Obloha byla jiná, než si ji pamatovala – tmavší… bylo zřejmé, že slunce změnilo pozici –

Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?

-a jak se její tělo zachvělo, uvědomila si, že fouká studený vítr.

Cítila se dezorientovaná.

Bolelo ji přemýšlet.

Takže místo toho jen ležela a zírala na tu díru.

Nerovnoměrný kruh – zářící jako znamení ďábla – byl rozmazaný.

Vypadalo to, jako kdyby to světlo – jejich východ… jejich spása – bylo jenom malý kousek nad ní. Cítila nutkání zvednout ruku a dotknout se okraje. Pak to ale náhle vypadalo, že dokázat to je nad lidské síly.

Cítila se vyčerpaná – oči měla ztěžklé únavou. Měla v sobě tolik bolesti – v mysli, v těle i v duši – bylo stále těžší a těžší se na něco soustředit.

Světlo jí tančilo před očima. Uchváceně se na něj dívala. Oči se jí mírně přivíraly.

Kdyby je jenom na chvíli zavřela… pak by ta bolest jistě odešla a ona by mohla přemýšlet jasně.

Vlny klidu se přes ni přelily. Nebojovala s nimi.

Světlo už jí nepřipadalo jako připomínka něčeho špatného… přinášelo jí útěchu. Dívala se na něj fascinovaně, tiše ho žádala, aby ji odneslo pryč.

Po pravici uslyšela nějaké zvuky. Neochotně odtrhla oči od milého světla a nechala svou hlavu pomalu klesnout, aby mohla vidět, co se děje.

Draco se pokoušel vstát.

Hermiona už skoro zapomněla, že je tady s ní.

Byl od ní dobrých šest metrů. Opřel se o ruce a o kolena. Dýchání mu zjevně přinášelo bolest. Kabát měl špinavý a roztržený podél švu. Své hladké, blonďaté vlasy měl teď rozcuchané a padaly mu volně do očí. Na tváři měl špinavou šmouhu. Na porcelánové pokožce se mu také vyjímala zaschlá krev v okolí nosních dírek a rtu.

Hermiona sledovala Draca jako ve snu. Opatrně si přesunul nohu a pak se opřel o koleno a s povzdechem vstal. 

Po krátkém odpočinku zkusil udělat krok. Jen co ale pohnul nohou, vykřikl bolestí. Hlasitě zaklel a cukl nohou, jako by se opařil. Díky tomu pohybu klopýtl a po něčem se natáhl, aby nespadl. Když nic nenahmatal, znovu tvrdě dopadl na kolena a ruce. Ve vzteku sklopil hlavu a se rty jen pár centimetrů nad špinavou zemí vydal nějaký skřek.

Ten zvuk se hlasitě rozleh po stěnách a Hermioně zvýšil třeštivou bolest ve spáncích.

Pevně zavřela oči, dokud bolest neodezněla.

Když byla schopna otevřít znovu víčka, Draco už byl znovu na nohou. Stál dost roztřeseně a většinu váhy svého těla přenesl na levou nohu.

Hermiona polkla, snažila se navlhčit si rty. „Jsi v pořádku?“

Hlas měla tichý a v její hlavě zněl divně.

Draco mírně nadskočil a okamžitě stočil hlavu jejím směrem. Jen co se jejich oči spojily, jeho rysy zaplavila zloba. „Vypadám snad jako v pořádku!?“

Hermiona kvůli bolesti zavřela oči. Dýchala nosem. Slyšela, jak se Draco s polohlasnými kletbami pohybuje.

Zhluboka se nadechla a opřela se o lokty. Měla závratě, takže musela na chvíli zastavit. Opatrně si sedla, přičemž ignorovala všechnu tu bolest. Jak zvedla tělo, nebezpečně se zakymácela. Musela vynaložit všechnu svoji sílu, aby se nerozplácla na zemi. Její tělo proti těm pohybům protestovalo bolestivými výkřiky.

Draco zakopl ještě jednou – ten pád byl dost slyšet – a zasyčel bolestí.

Jen co se uklidnil, otevřela Hermiona oči. „Potřebuješ pomoct?“

„Od tebe? Jasně,“ zamračil se a pokračoval ve svých trhaných pohybech.

„Lepší ode mě než od nikoho.“

„Nepotřeboval bych žádnou pomoc, kdyby nebylo tebe!“

Najednou zapomněla na všechnu tu bolest a znovu se v ní probudil vztek. „Kdyby nebylo ?!“

Draco to udělal tak, že se opíral o kámen. „Ano,“ z jeho slov odkapával vztek. „Kdybys po mně dětinsky nehodila ten podělanej kámen…“

Přimhouřila oči. „Tak já se chovám jako dítě? Ani bychom tady vůbec neměli být. Ale to by ses nesměl vydat špatnou cestou!“

„A ty jsi mě prostě nemohla nechat!“

Hermiona zatnula zuby. Krev se jí vařila. Než znovu promluvila, zhluboka se nadechla. „Víš co, Malfoyi? Přeju si, abych tě nechala.“

„Já taky! Pak bych tady netvrdl se zatracenou šmejdkou.“

Draco křičel a díky tomu ji zase začala třeštit hlava. Zavřela oči a odvrátila od něho hlavu.

Těžce si povzdechla. „Malfoyi, tohle je zbytečné… jen vystřel červené jiskry, ať to máme za sebou.“

Opatrně si začala mnout čelo, aby zmírnila bolest. Teprve tehdy si všimla, že má vlasy vlhké – a přilepené na čelo. Nejprve si myslela, že jen hlavou přistála v nějaké kaluži, ale pak si uvědomila, že na to, aby to byla voda, to bylo moc lepkavé.

Cítila závrať, nevolnost. Opatrně si stáhla ruku z čela.

Pomalu si přiblížila dlaň k očím – viděla jen díky posledním slunečním paprskům. V šoku sledovala ruku, srdce jí divoce bilo. Žaludek se jí zkroutil, když si uvědomila, že její bílou pokožku zbarvila krev.

Hermiona začala panikařit.

Vypadalo to tak tmavě… a náhle ji ovanul i měděný zápach krve.

Potlačila žluč, která se jí chtěla vydrat z hrdla.

Měla závrať… všechno kolem se rozmazalo.

Realita ji udeřila do hrudi jako pytel kamení. Pohled na krev, který jí nikdy předtím nevadil, jí teď náhle přinášel paniku. Otřela si ruce do kabátu, hábitu, jakéhokoli oblečení, jen aby tu lepkavou tekutinu dostala z rukou.

Cítila, jak jí krev stéká po tvářích.

Zvedla ruku, aby pramínek zastavila.

Ale pak cítila krev na kůži.

Hystericky si začala utírat obličej. Chtěla zničit všechny důkazy po přítomnosti té kapaliny.

Nakonec se svými zoufalými pohyby přestala, ruce jí ale zůstaly na obličeji. Lapala po dechu a sama se kolébala. Tiše u toho kňourala.

„Slyšela jsi mě?“ ozval se z dálky Dracův otrávený hlas.

Hermiona přestala s kolíbáním. Rozevřela prsty a přes škvíry se podívala na Draca. „Cože?“

Řekl jsem: Nemůžu najít svoji hůlku. Musíš to udělat ty.“

Hermionino srdce se propadlo někam hluboko k žaludku.

Zjistila, že je pro ni znova těžké dýchat. Seděla zmražená na studené zemi a obličej měla schovaný v dlaních.

Následující sekundy ubíhaly v tichu.

Nakonec si Draco podrážděně odkašlal. „Ehm, ehm… země volá Grangerovou! Neuvědomil jsem si, že je pro tebe vyslání červených jisker tak složité.“

„Nemám svoji hůlku,“ sotva šeptala.

Draco se zvedl ze svého kamene. Obočí měl zvednuté. „Cože?“

Ruce jí spadly bezvládně do klína. „Ztratila jsem ji… když jsme padali.“

„Takže ty mi říkáš… že jsme tady ztvrdli…“ široce gestikuloval „… bez našich hůlek…“

Beze slova přikývla.

„DO PRDELE!“

Hermiona nadskočila, protože ji Dracův výbuch vytrhl z myšlenek.

Draco ji ignoroval a pokračoval ve svém výlevu. „No jasný… to je prostě skvělý. To je prostě zatraceně SKVĚLÝ! Slunce už zapadá. Nemáme vodu, nemáme jídlo, nemáme žádný přístřešek… a nemáme ani žádný způsob…“

Začal přecházet po díře, kam spadli. No, vzhledem k jeho zranění spíš kulhal, než chodil.

Draco si s tichým vztekem projel vlasy. „A nesmím zapomenout, že nikdo neví, kde jsme!“

Vztekle přimhouřila oči. „A čí je to chyba?“

Draco se prudce zastavil, z jeho stříbrných očí vyzařovalo teplo. „Vážně to chceš probírat znova?“

Hermioně se do tváří nahrnula krev a rychle sklopila pohled. „Jen říkám… měli jsme použít mapu.“

Draco nebezpečně zavrčel, Hermiona se přikrčila.

Nepříjemné ticho zaplnilo čas.

S povzdechem od ní odtrhl oči. Přešel znovu ke svému kameni a v tichosti si sedl. Schoval si obličej v dlaních.

Zvedla k němu oči a tiše ho pozorovala. Vypadal tak male, mladě – dokonce i slabě – a to ji vyděsilo. Předpokládala, že on bude ten silný… a pokud nebyl…

Raději na to nemyslet.

Rychle se od něho odvrátila. Ztuhla, když si konečně prohlédla jejich okolí.

Seděli uprostřed jeskyně. Ten prostor nad nimi se najednou zdál tak malý. Vzhlédla a snažila se odhadnout vzdálenost. To malé množství světla pronikalo z díry zhruba třicet metru nad nimi. S hrůzou si uvědomila, že neexistuje žádný způsob, jak by se mohli dostat nahoru.

Hermiona odrhla oči od zdroje světla. Chvíli trvalo, než si zvykla na přítmí. Jeskyně byla asi patnáct metrů široká. Kromě pár ostrých kamenů v ní nic nebylo. Hermiona si uvědomila odpornou realitu – bylo štěstí, že ani jeden z nich neskončil na těch kamenech napíchnutý.

 Když se podívala na pravou stranu, uviděla kaluži. Přivřela oči a zjistila, že louže jsou po celé zemi. Natáhla ruku, namočila prsty ve vodě a přiblížila si je ke rtům. Jen co ji ale ochutnala, hned ji vyplivla. Musela být znečištěná – nebyla k pití.

Slunce se na obloze stále pohybovalo. Už pro ně bylo obtížné vidět. Hermiona si nicméně všimla tmavých obrysů.

„Malfoyi?“ ozvala se váhavě.

Draco se ani nepohnul.

Než znovu promluvila, tiše si odkašlala. „Um… Malfoyi?“

„Co je?“ jeho rozmrzelý hlas byl ztlumen prsty.

„Co je to… támhle?“

Odendal si ruce z obličeje. „A jak to mám sakra vědět?“

Potřásla hlavou. „Já… to myslím vážně.“

Jemně se natáhla a odplazila se o pár metrů vpřed. „Myslím, že… jsou to tunely?“

Přejel si unaveně po čele. „A co kdyby byly?“

„No… mohli bychom je zkontrolovat, ne?“

Roztržitě mávl rukou. „Tak si běž.“

Překvapeně se na něj podívala. „Ty nepůjdeš?“

„Ne.“

„Ale… proč?“

„Co je s tebou, Grangerová? Potřebuješ, abych tě držel za ruku?“

Zle se na něj podívala. „Ne.“

„Tak běž.“

Vztekle se na něho zamračila, ale kousla se do jazyka.

S velkým úsilím se postavila na nohy. Její tělo křičelo bolestí, ale sotva to cítila, když Draco jejím směrem vysílal vlny bezmezného pohrdání. Nadechla se a vykročila vpřed.

Hlava se jí zatočila – všechno se jí rozmazalo.

Díky závrati klopýtla a natáhla se po čemkoli, aby neupadla.

„Jsi si jistá, že nepotřebuješ moji ruku?“ ozval se Draco sarkasticky.

Zvedla bradu a sebrala všechnu sílu, aby udělala další krok. „Nech si to, Malfoyi.“

Pomalu se přibližovala k tunelům.

Byly od nich asi jenom devět metrů, přesto se zdály nemožně daleko. Ale ani ji nenapadlo, že by se zastavila – ne, když Malfoy sledoval každý její krok.

Takže se sebou zápasila – u každého kroku – dokud nebyla jen kousíček od dvou otvorů sotva vyšších než ona.

Srdce jí bušilo, když se podívala nejdřív na jeden otvor, pak na druhý.

Nakonec se otočila na Draca.

Seděl na zemi a díval se na ni.

„Takže ty nejdeš?“ zeptala se s rukama přitisknutýma k bokům.

Dramaticky si povzdechl. „Vážně nesnáším, když se musím opakovat…“

„Já jen nechápu proč…“

„Hele, já nejdu, jasný?“ ozval se vztekle. „A kromě toho, já nepotřebuju jít do nějaké tmavé, krysami zamořené a pravděpodobně taky slepé uličky.“

Hermioně vyschlo v ústech, ale donutila se, aby její hlas zůstal silný. „Jak to můžeš říct?“

„Protože můj otec přijde.“

 Odfrkla si. „Jak si můžeš být tak jistý?“

Jeho oči ztemněly. „Protože přijde. Pravděpodobně je už na cestě. Takže prostě… jdi.“

Hermiona se už neptala, místo toho se obrátila zpátky na dva vchody a dala se do jejich studování.

Očima přelétávala z jednoho do druhého a snažila se přijít na to, který z nich bude lepší, nakonec se rozhodla pro levý a vykročila.

„Víš, že se ztratíš, že?“ prolomil Draco ticho nenuceně.

Zastavila se uprostřed kroku. „A jak jsi na to přišel?“

„Nemáš hůlku,“ vzhlédl k obloze. „A slunce už skoro zapadlo. Nebudeš nic vidět… a tím pádem ani nic nenajdeš.“

Potřásla hlavou. „To nemůžeš vědět. Kdybys mi pomohl, mohli bychom toho prohledat dvakrát tolik. A kdybychom narazili na hůlku jednoho z nás, tak bychom slunce ani nepotřebovali.“

Jen co ta slova vyslovila, připadla si jako slaboch. Vztek se vytratil a ona ho teď prosila.

„Už jsem ti řekl… nepohnu se odtud, dokud se neobjeví můj otec.“

„Jsi neuvěřitelný.“

Draco se podíval na své koleno a předtím, než na ni hodil ledový pohled, krátce si ho zkontroloval. „To už mi někdo řekl.“

Zahnala slzy zpátky do očí. Rozhodně vykročila k levému tunelu.

„Nic nenajdeš,“ Dracův hlas byl tvrdý, přesto v něm slyšela i trochu smíchu – spíš výsměchu.

Podívala se na něj. „Ale najdu… a pak už se zpátky nevrátím.“

„A to mě má vyděsit?“

Naštvaně na něj ukázala prstem. „Už se zpátky nevrátím.“

„Z toho budu mít jenom radost.“

Z oka jí spadla jediná slza, rychle se otočila, aby ji ve zbytku světla neviděl.

Bez další myšlenky vlezla do tunelu.

Jen co vešla, musela se zastavit. Byla tam tma – tmavší tma než očekávala. Musela počkat, až se její oči přizpůsobí.

Trpělivě vyčkávala, ale její oči zůstaly ve tmě. Jen slepě zírala.

Adrenalin z hádky s Dracem rychle ochaboval, jeho místo nahradila bolest.

Ale neměla v úmyslu nechat Draca vyhrát.

Šla dopředu – s rukama roztaženýma před sebou – snažila se najít cestu do hlubin jeskyně.

Přesto její prsty nahmataly jenom vzduch.

Měla závratě a bylo jí na zvracení.

Pomalu se pohybovala vpřed.

Do krku se jí hrnuly žaludeční šťávy, musela je zatlačit zpátky. Sedla si a těžce dýchala. Hlava se jí motala, podívala se zpátky. Malý otvor, kterým přišla a který vedl zpátky k díře, jíž se propadli - a také k Dracovi – už sotva viděla.

Draco.

Rozpolcená se podívala na malé světélko a pak zpátky do tmy.

Nechtěla nechat Draca vyhrát, ale tohle byla prostě sebevražda. Měl pravdu. Nic neviděla… a jelikož se od něho vzdalovala, nelepšilo se to.

Byla velká šance, že by se mohla ztratit… nebo ještě víc zranit… nebo případně oboje.

Zítra byl taky den… se sluncem… a možná i s hůlkou.

Hlava ji třeštila a ona se nebezpečně zakolísala.

Měla jen jednu možnost: Spolknout všechnu svoji pýchu a vrátit se zpátky. Jedině tak pravděpodobně mohla přežít noc.

Rozhodně se otočila a vydala se zpátky.

I když slunce rychle zapadalo, stejně ji světlo donutilo zavřít víčka, když vystoupila z tunelu.

Draco překvapeně vzhlédl, když ji uslyšel.

Pomalu se mu tváři objevil vítězoslavný úšklebek. „Copak se stalo s ‚už se zpátky nevrátím‘?“

„Sklapni, Malfoyi.“

„Ne vážně, neměla bys být teď zpátky na hradě s hůlkou v ruce… a nechávat mě tady shnít?“

Hermiona kolem něho prošla a povýšeně se posadila na druhou stranu, kolena si přitáhla k hrudi. „Doufám, že zmrzneš.“

Draco se zasmál. „To je nepravděpodobné.“

„No jasně, to je pravda. Někdo, kdo už má srdce z ledu, nemůže zmrznout víc.“

„To je zatraceně upřímné.“

Hermiona převrátila očima. „Nebudu s tebou mluvit, Malfoyi. Takže proč nám neuděláš oběma laskavost, nezmlkneš a nejdeš spát.“

„Ty zmlkni první.“

Hermiona se chtěla hádat, ale hlava ji znova začala třeštit. A tak i když měla pocit, že to bude vypadat, že Draco znova vyhrál, mlčela.

Takže se otočila od Draca, ignorovala jeho nepřátelský pohled a položila se na zem. Plášť si zabalila těsně kolem sebe, ruku si dala pod hlavu. Snažila se, aby měla alespoň trochu pohodlí.

Když z oblohy zmizely i ty nejposlednější paprsky slunce, zanechávaje je uvězněné v temnotě, zavřela konečně oči a upadla do sladkého bezbolestného bezvědomí.

Poznámka překladatelky: Už nám zbývá „jen“ devadesát osm stran.

Moc děkuji Kaitlin :)


Kapitola třetí



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola třetí:

TĚLESNÁ TEPLOTA

Hermiona se s trhnutím probudila. Obklopovala ji nepřirozená tma, a to ji dezorientovalo.

Hlava ji třeštila. Schoulila se ještě víc do klubíčka.

Její tělo proti tomu pohybu protestovalo.

Byla celá ztuhlá a bolavá, ale nemohla pochopit proč.

Žaludek jí zavrčel – uvnitř byla prázdná, jako kdyby nejedla celé dny.

Byla jí zima – skoro z toho znecitlivěla.

Pevně zavřela oči, olízla si rty a snažila se znovu usnout.

Ale matrace byla tak tvrdá. A její tělo bylo tak bolavé. A byla tady taková zima…

Proč?

A pak nastala ta šílená chvilka, kdy jí všechno naskočilo zpátky: Zapovězený les, Draco, pád…

Prudce otevřela oči. Adrenalin se jí vrátil do žil. Byla schoulená, ruku měla nehybně pod hlavou. Ale všude kolem ní byla jenom tma.

Napadla ji hloupá otázka, kolik je hodin.

Nechtěla se pohnout – byla jí moc zima a musela toho hodně udělat.

Ale nakonec vyhrála zvědavost.

S očima stále zavřenýma se opatrně převalila. Její šaty trochu zašustěli, díky pohybu nočního větříku a srdce jí začalo zběsile bít.

To se přece neděje.

Zhluboka se nadechla a otevřela oči. Kolem ní byla jenom temnota, nic neviděla. Temnota se zdála nekonečná… jako nějaká zvrhlá verze Odysseovy cesty.

V noci o nich obloha vymazala jakýkoli důkaz – temnota vymazala díru, kterou ona a Draco propadli.

Každý důkaz kromě malých bílých vloček, které padaly ze zdánlivě neexistující oblohy.

Mírný vítr vlál s vločkami tak, že se dostaly do celé jeskyně. Zakryly špinavé kameny.

Hermiona jen zírala. Sníh jí jemně padal na tvář, ale ona ani nemrkla. Nemohla. Byla přímo uchvácena tancem vloček, které přistávaly na podlaze jeskyně. Vířily, tančily, elegantně cestovaly – jako malé baletky.

Zadívala se na jednu vločku. Pozorovala, jak se líně snáší z nebe. Jak klesala a klesala, její oči se pohybovaly spolu s ní

Nakonec jí přistála na ruce a okamžitě zmizela.

A spolu s ní zmizel i Hermionin trans ze sněhových vloček.

Světlý sníh byl přítomen všude. Zakryl celou jeskyni – kameny, její oblečení, její kůži…

Pomalu se posadila. Přesto se ale cítila, jako by jí explodovalo něco v hlavě.

Těžce vydechla, před obličejem se jí vytvořil bílý mráček.

 Otočila hlavou, vločky jí spadaly z vlasů.

Napůl omráčeně si přejela rukou po svých kadeřích a na zem spadalo ještě více vloček.

Přitiskla si ruku na temeno hlavy. Její husté vlasy zmokly a ztěžkly. Pod teplou dlaní začaly vločky roztávat a díky tomu jí pod límec začal kapat jemný pramínek vody.

Hermiona zalapala po dechu, když se studená voda dotkla její teplé kůže. Třásla se, když jí pramínek sjel po páteři až k opasku od sukně.

Zuby jí hlasitě cvakaly, najednou si uvědomila, že se třese.

Srdce jí zase začalo splašeně bít.

Zuřivě si rukou oprašovala vlasy. Kolem ní padalo spoustu vloček.

A pak si uvědomila jednu věc:

Necítila prsty.

Zděšeně vytáhla své ruce z vlasů a koukala se na své prsty. Ve tmě viděla jen mlhavé obrysy.

Opatrně si do prstů šťouchla.

Připadaly ji tlusté – a ten pocit byl divný. Cítila tlak šťouchnutí, ale měla pocit, jako kdyby byl ztlumen několika vrstvami nějaké látky.

S třesem si přitáhla ruce k puse. Foukla do nich. Jen co to udělala, měla pocit, jako kdyby strčila ruce do ohně. Ušklíbla se.

Pomalu natáhla prsty. Ruce ji nesnesitelně štípaly – jako kdyby se jí do nich zapíchly stovky připínáčků – zasyčela bolestí.

Opatrně si natáhla prsty a pak je zase skrčila. Dělala to, dokud nezvýšila krevní oběh a dokud to otravné píchání nepolevilo.

Dlaně si přiložila na tváře a začala jimi třít.

Tváře měla studené, ale pohybující se prsty cítila.

Nos na tom byl jako prsty – když se ho dotkla, nic necítila.

Ale nejhůř na tom byly její uši.

Jen dotknout se jich bolelo.

Lehce si na ně sáhla a ihned zalapala po dechu.

Zhluboka se nadechla a bez nějakého velkého přemýšlení si přitiskla dlaně na uši. Okamžitě jí vybuchly bolestí, až se jí zatmělo před očima. Se zatnutými zuby si začala uši mnout a pokračovala do té doby, než v nich získala nějaký cit.

Hlava ji tolik třeštila.

Když si sundala ruce z hlavy, začala si rychle oprašovat zasněžené oblečení. Pak skrčila hlavu a límec si vytáhla až k uším. Plášť si k sobě přitáhla co nejblíže. Pomalu si začala ohřívat obličej a znova i ruce.

Teprve když ucítila nějaké teplo, uvědomila si, jaká je tam zima.

Nedobrovolně se třásla. Tvrdohlavě zatnula zuby, aby jim zabránila v drkotání.

Zatímco lapala po dechu, snažila se zastavit drkotání. Ruce si zkřížila na prsou – dlaně pevně zatnuté v pěst.

V žaludku jí znova zavrčelo, kvůli tomu zasténala. Snažila se zaměřit na rovnoměrné dýchání nosem.

Nakonec se jí to podařilo. S tváří těsně u kolenou, s rukama obepnutýma kolem sebe a pláštěm těsně u těla nakonec ucítila trochu tepla. Třes konečně ustupoval a jí znova začala těžknout víčka.

Pomalu ji opouštěly myšlenky – modlila se, aby ji její mysl vzala někam daleko od tohohle pekla.

Soustředila se na dýchání.

Nádech.

Výdech.

Nádech.

V hrdle se jí něco objevilo, tak si odkašlala. Snažila se znovu soustředit na ten samý vzor.

Nádech.

Výdech.

Nádech.

Něco uslyšela.

S pevně zavřenýma očima zatajila dech a poslouchala.

Uslyšela dýchání, které se od toho jejího lišilo. Ona dýchala hluboce, tohle bylo jiné – trhavé.

Její mysl se vrátila do reality.

Zvedla hlavu a zadívala se do tmy. Rozšířené oči obrátila směrem, ze kterého se ozývalo dýchání.

„Ma…“ její rty i ústa byla vyschlá, začala kašlat.

Když se dala dohromady, polkla a zkusila to znovu.

„M… Malfoyi?“

Hlas měla skoro neslyšitelný.

Odkašlala si.

„Malfoyi?“

Hlas měla tentokrát silnější, ale v odpověď se jí ozývala jen ozvěna.

Žaludek jí klesl.

„Malfoyi? Mohl bys mi prosím odpovědět?“

Nic, jen děsivé ticho. I když namáhala svůj sluch sebevíc, neslyšela nic víc než Dracovo trhané dýchání.

Ústa jí vyschla ještě víc.

Rychle se pohnula – až příliš rychle – nohy se jí zamotaly do pláště. Neohrabaně spadla na kolena a na ruce. Ignorovala bolest v břiše a rychle se snažila plášť odkopat.

Nakonec se z látky vyhrabala.

Použila ruce, aby se vyhoupla na nohy. Hlava se jí kvůli tomu pohybu zamotala, sotva udržela svoji slabou balanci.

Chtěla vykročit vpřed.

Ale zjistila, že necítí nohy.

Byly úplně zmrzlé – mrtvé – jen co na ně přenesla celou svoji váhu, selhaly jí kotníky.

Se zalapáním po dechu klopýtla a padla na zem. Koleny dopadla na zasněženou zem.

V koutcích očí se jí objevily slzy. Ignorovala je a zhluboka se nadechla nosem. Kolena si odřela, a to bolelo.

Draco zakašlal – suchým, sípavým kašlem – a Hermiona hned zapomněla na své problémy.

Přesunula svoji váhu na bok. Zpočátku se při plazení snažila použít i nohy. Ale bolelo ohýbat koleny. A ten tlak, který na ně předtím vyvinula, způsobil, že ji píchaly celé, takže vůbec necítila zem.

Rukama se začala táhnout dopředu. Byla to dlouhá cesta.

Její tělo – skoro mrtvé tělo – jen pomalu postupovalo dopředu. Sníh, který pokryl zemi, se pod jejími prsty rozpouštěl. Chvěla se, ale rozhodla se to ignorovat.

Kousek po kousku se sunula po zemi.

Bez svitu měsíce vůbec nic neviděla. Netušila, kde Draco leží, takže se musela spoléhat jen na svůj sluch, když poslouchala jeho dech.

Ale brzy začala lapat po dechu, srdce jí hlasitě bylo až v uších, ruce se jí třásly námahou. Věděla, že už musí být blízko, ale jeho dech přes zvuky svého těla už neslyšela.

Přestala se pohybovat a otevřela oči. Slepě zírala do tmy a nutila své oči, aby se šeru přizpůsobily, ale odmítaly ji poslechnout.

Netušila, co dělat. Ani nevěděla, jestli se pohybuje správným směrem.

Cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík a polkla. Snažila se všechny své emoce odsunout co nejhlouběji do své mysli, protože ty by jí teď vážně nepomohly.

Sklopila hlavu a čekala, až se jí srdce i dech zklidní.

Zatímco čekala, tiše se modlila.

Nevěděla ke komu. Ale své tiché prosby pronášela úpěnlivě, protože už rychle začínalo být jasné, že jeden, nebo taky oba, tady klidně mohou umřít.

Když se uklidnila, otevřela oči a zamrkala překvapením. Viděla stíny – a ty tu předtím rozhodně nebyly. Vzhlédla k obloze a uvědomila si, že tmavé mraky se rozestoupily a vykoukl z nich měsíc. Jeho paprsky se vydaly přes díru v zemi a slabě jeskyni osvítily.

Nebylo to nic moc a Hermiona se lekla, že by mohly rychle zmizet. S rozevřenýma očima se dala do prozkoumávání jeskyně.

Ty kameny byly prostě všude. Postupně očima prozkoumala každou skulinku jeskyně, až našla vybouleninu, která vypadala jinak než balvany.

Draco.

Bezmyšlenkovitě se zvedla na kolena a ruce, ignorovala všechnu tu nesnesitelnou bolest a vydala se k němu.

Srdce jí zběsile bilo v hrudi. Do žil se jí vehnala krev, to ji dost rozehřálo a trochu i rozpohybovalo končetiny.

Zničila tu zbývající vzdálenost a dobelhala se k němu. Trochu se u toho zpotila.

Draco ležel na zádech. Kabát měl otevřený, takže mu moc tepla neudržel. Sněhový poprašek mu zakryl tělo i oblečení.

Tvář měl otočenou k obloze – navlhčil mu ji roztátý sníh. Když spal, vypadal tak klidně. Ale něco nebylo v pořádku – víčka se mu chvěla a panenky měl protočené do hlavy.

V malém svitu měsíce jeho tvář svítila – byla bledší než obvykle. Ústa měl otevřená, kvůli nepravidelnému dýchání se mu u pusy vytvářily obláčky páry.

Nervózně k němu vztáhla ruku, ale váhala se ho dotknout. Třesoucími prsty se nakonec dotkla jeho hrudníku, u srdce.

Jeho hábit díky tomu dotyku trochu zapraskal – byl zmrzlý. Rychle stáhla ruku zpět. S povzdechem si uvědomila, že když se poprvé vzbudila, slyšela z jeho hábitu odkapávat vodu. Určitě spadl do nějaké dobře umístěné louže… a teď tu byla taková zima…

Taková zima…

Panika ji ovládla a její nelogický strach z dotyku zmizel.

Rychle položila ruku na jeho čelo. Byl tak nepřirozeně ledový. V Hermionině krku se objevil knedlík.

Když přesunula své prsty k jeho krku, hlava se jí motala. Umístila je těsně pod čelist. Podle tepu měl srdce slabé.

Vydechla vzduch, který zadržovala. Ruku zase přemístila k hrudníku, tolik se třásl –

Nebo se to třásla ona?

-a ona se cítila dokonale bezmocná.

Umřou tady…

Ta myšlenka se jí usadila v hlavě. Uvědomila si, že jí z očí stékají slzy.

A to bylo dost na to, aby se v ní spustil alarm.

Rychle je utřela a přinutila se soustředit. Ona rozhodně neumře… a ani Draco ne.

Hlava ji třeštila, ale bojovala s tím. V hlavě si opakovala Dracovy symptomy. Začala procházet ty zdánlivě nepodstatné maličkosti, které se jí za ta léta uhnízdily v hlavě.

Třes, slabý pulz, povrchní dýchání, bezvědomí.

Zima… taková zima…

Prudce otevřela oči.

Podchlazení.

Oči jí cestovaly po jeho těle. Léčba byla tak jednoduchá: suché oblečení, teplé přikrývky, teplé kapaliny… ale ani jedno neměli.

A neměli ani hůlky.

Mysli, Hermiono, mysli.

Potřebovala ho dostat z toho vlhkého oblečení, ale taky mu potřebovala zvýšit tělesnou teplotu.

Odpověď ji náhle zasáhla.

Sdílení tělesné teploty.

Neměla čas se červenat, rychle mu začala rozepínat knoflíky.

Prsty měla už zase ztuhlé, takže to bylo těžší, než předpokládala. Ale nakonec rozepnula i ten poslední.

Otočila ho a košili mu opatrně sundala z těla.

Zdálo se, že jeho hruď v tom šeru září.

Okamžitě si sundala plášť a zabalila ho do něj.

Během několika málo minut mu sundala i kalhoty a odhodila je pryč.

A pak se zaměřila na své oblečení.

S každým rozepnutým knoflíkem zalapala po dechu, protože ji do hrudi udeřil studený noční vítr. Košili shodila na stranu. Seděla jenom v podprsence – klepala se a zuby jí hlasitě cvakaly.

Zaťala ruce v pěst a zkřížila si je na hrudi. Posunula se blíž k Dracově tělu.

Nadzvedla plášť a rychle pod něj vklouzla. Dracovo tělo bylo studené, lapala díky tomu po dechu.

Opatrně kolem nich plášť těsně obmotala. K Dracově tělu se přitáhla co nejblíže. Ruce mu omotala kolem pasu – hruď měla přitisknutou k té jeho.

Třásl se, cítila, jak se jí do očí znovu dostávají slzy. Přitiskla si obličej k jeho krku. Mohla tak sledovat jeho nepravidelné dýchání. Svým horkým dechem ho pomalu ohřívala.

Nevěděla, jak dlouho tam leželi, ale Dracův třes začal pomalu odcházet a i jeho dech se stabilizoval. Pomalu cítila, jak jí klesají víčka.

Pohnula se. Přitiskla mu ucho na hrudník, byl už teplejší a i jeho srdce slyšela – ne silně… ale silněji než předtím – ten pravidelný rytmus ji uspával.

S tlukotem jeho stále bijícího srdce, s rukama těsně omotanýma kolem něho a s hlavou na jeho hrudi nakonec upadla do spánku.

Poznámka překladatelky: Moc děkuji, Kaitlin!


Kapitola čtvrtá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola čtvrtá:

HRUBÉ PROBUZENÍ

Poznámka autorky: Moc vám děkuji za ty skvělé komentáře, co jste mi napsali k minulé kapitole! Vevnitř mě to úplně rozehřálo. Jen rychlé varování: v téhle kapitole se objeví poněkud silná slova řečená ve vzteku (prostě si nemůžu pomoct). Nechci nikoho urazit, jen si myslím, že by se to tak stalo. Takže ke mně neciťte nenávist… raději nenáviďte realitu.

 

Hermiona snila.

Ležela na svěží zelené trávě, která rostla u Bradavického jezera.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Se zavřenýma očima si hrála se stéblem trávy. Usmívala se. To pohodlí, ten zvuk větru, ta vůně květin a stromů, jí dávaly pocit unavenosti.

Vítr jemně foukal. Hladil jí kůži a rozcuchával vlasy.

Noční můra skončila.

Už nebyla v té bohem zapomenuté díře s Dracem Malfoyem.

Nevěděla, jak se tam dostala, ale bylo jí to jedno. Byla z toho venku a už ji nic nebolelo.

Už nebyla rozlámaná, hladová, unavená, ani už jí nebyla zima.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Ani nedala vědět svým přátelům, že je v pořádku.

Asi se báli. Asi ji zrovna teď hledali. Ale ona byla v pohodlí a nechtěla se ze svého pohodlného místa u jezera hnout – pomalu se na slunečních paprscích opalovala. Už nikdy nechtěla znovu otevřít oči, už nikdy nechtěla opustit tohle místo, kde nalezla teplo a klid.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Něco uslyšela.

Váhavě mrkla. Na tváři se jí objevil úsměv. Jako kdyby nějaká vyšší síla slyšela její myšlenky, přes zelenou trávu se k ní hrnuli Ron a Harry.

Sedla si a poprvé v těch dnech necítila závrať. Nebylo jí špatně. Měla jen neředěnou radost.

Ron si jí všiml jako první. Na jeho tváři se objevil velký, připitomělý úsměv – oči se mu rozzářily. Vzdálenost mezi nimi přešel několika rychlými kroky, pak ji vytáhl na nohy a přitiskl si ji k hrudi.

Přiblížila se k němu, jak nejvíc to šlo. Vychutnávala si lidský kontakt.

„Všude jsme tě hledali,“ hlas měl zastřený. Cítila, jak se jí do očí dostávají slzy.

Znovu ji pevně stiskl a pak své ruce uvolněně spustil.

Usmála se na svého přítele a rychle si otřela koutky očí.

Když odvrátila svůj pohled od Rona, uviděla o pár kroků dál Harryho. Stálo ji všechny síly, aby se mu nehodila do náruče.

Udělala k němu dva vyrovnané kroky a objala ho.

Harry ji k sobě pevně přitiskl. Cítila ho – jeho srdce, jeho jemnou kůži na obličeji, jeho šepot, jeho paže, které se kolem ní obtočily.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Zavřela oči a přitulila se k jeho teplu. Cítila tlukot jeho srdce – silný a rytmický. Vdechla jeho vůni – čistě mužskou – a tu jeho všednost si zamilovala.

Něco jí šeptal do ucha, ale nerozuměla jeho slovům.

„Co to SAKRA děláš?“

Byl to Harryho hlas, který tu větu řekl, tu větu, která ji ranila. Odstrčila se od něho a podívala se do jeho zelených očí. „Co to říkáš?“

Harry měl tvář zkřivenou vztekem, pevně jí svíral ruku.

Slunce zmizelo.

„Řekl jsem, co to sakra děláš?“

Harry na ni křičel a ona si najednou uvědomila, že jeho silné ruce ji tlačí zpět.

„SLEZ ZE MĚ, DO PRDELE!“

Její tělo bylo vyhozené z tepla bezpečí. Skončila na tvrdé, studené zemi. Pevně stiskla víčka k sobě, protože jí projela vlna bolesti.

Zmizela svěží tráva.

Zmizelo i jezero.

Slunce, stromy, květiny, svěží větřík, Harry i Ron… všechno zmizelo.

Třásla se – zuby jí drkotaly. Okamžitě se stočila do klubíčka a přitáhla si kolena blíž k tělu.

Bolela ji hlava. Měla zavřené oči a za nic je nechtěla otevřít.

Ruce si zabalila kolem hrudníku a čekala, až nevolnost –

vždy přítomná nevolnost

-ustoupí. Sen jí proklouzával mezi prsty. Schoulila se, aby udržela alespoň malý kousíček tepla.

Ale byla jí zima… taková zima.

Slunce zmizelo.

Se zalapáním po dechu konečně otevřela oči.

Byla zmatená. Stíny kolem ní vytvářely věci, které nikdy neexistovaly. Zamrkala jednou… podruhé… chtěla si pročistit hlavu.

Dezorientovaně posunula pohled. Podívala se na nebe a pak v náhlém transu pozorovala zničenou zem nad sebou.

Obloha zešedivěla – vypadala ponuře a chladně – ale i slunce někdy vykouklo. Slabé paprsky prorazily oblaky a osvětlily jeskyni.

Zírala na paprsky a najednou se znovu cítila unaveně.

„Ježiši Kriste!“

Hermiona nadskočila, když byla tím hlasem vytržena ze svého transu.

Znovu zmateně otočila hlavu. Snažila se dát si myšlenky dohromady, ale její mysl byla moc přetížená.

„Ty špinavá, páchnoucí šmejdko! Kdo ti dal povolení…“ slova se mu zasekla v krku.

Hermionin plášť mu sklouzl z ramen a on v úžase koukal na své nahé tělo.

Hlava mu naštvaně vylétla vzhůru.

„Co jsi sakra udělala s mým oblečením?“

„Cože?“ Hermiona měla skřípavý hlas jako by nemluvila roky.

„Co má do prdele znamenat to tvoje ‚COŽE‘?“ Bledý hrudník se mu zvedal s každým nádechem. Jeho bílá pokožka v šeru zářila.

„Dej mi mé zatracené oblečení nebo mi alespoň řekni, kde je…“ hlas se mu nebezpečně snížil.

Zhluboka se nadechla a odvrátila od něj hlavu. Začalo to dávat smysl. Viděla kameny pokryté sněhem, tvrdou, studenou zem…

Oči se jí posouvaly po jeskyni a dívaly se na všechno, na co mohly… snažila se najít jakékoli vysvětlení… zastavila se, když uviděla kousek něčeho bledého.

Zčervenala, když si uvědomila, že i ona má hrudník nahý kromě tenké látky podprsenky. A také si bolestně uvědomovala, že se třese.

Rychle se posadila – ignorovala přitom tu bolest v hlavě – a překřížila si ruce přes prsa. Draco se na ni zlostně díval, znovu si k sobě přitáhl její plášť.

Její plášť…

Okamžitě, jako by se jí to v hlavě sepnulo, se jí všechno vrátilo.

Jeskyně.

Jejich vězení.

Sníh… a ta zima.

Draco, který potřeboval pomoc.

Jemně si přikryla obličej rukama. Mohla cítit špínu, mastnotu a zaschlou krev, ale cítila také pramínky, co po sobě zanechaly slzy.

To ze spaní brečela?

Otočila hlavou a všimla si hromádek nahodile roztroušeného oblečení, které byly teď pokryté sněhem.

Obličej jí zčervenal – i když v okolí byla jen zima – když ji realita udeřila jako pěst do obličeje a vyslala jí vlnu rozpaků tělem.

Tělesná teplota…

Rozpaky ale rychle zmizely a byly nahrazeny vztekem.

„Co ti mám říct?“

Oči Draca se zúžily a on otevřel pusu, ale Hermiona ho zarazila mávnutím ruky.

„Ne! Nejsem zrovna monstrum a vyhlásila jsem příměří, víš? Protože jsi včera mohl klidně zemřít… ale to jedno… příště tě prostě nechám zemřít a shnít v pekle!“

Draco sklapl pusu a v jeho očích se mu objevil –

strach?

-ale jeho čelist zůstala pevná.

Snažila se přijít na to, které emoce se mu mihly tváří, ale předtím než mohla, převrátil očima a všechny zmizely.

Odfrkl si nosem. „Zemřít… jasně, dej mi konečně mé oblečení, abych se mohl pokusit zapomenout, že se tohle někdy stalo.“

Koukala se na něj s otevřenou pusou. „Ano, Malfoyi… mohl jsi zemřít! Víš ty vůbec, co je to hypotermie?“

Zavrtěla v nevíře hlavou. „Můj bože, kdybys dával alespoň chvíli během Mudlovských studií pozor, věděl bys, jak je podchlazení závažné! Je to stav, kdy…“

„Ušetři mě těch detailů, Grangerová, a udělej něco důležitého… třeba mi dej mé oblečení!“ Hlas mu zesílil a rozlehl se po jeskyni.

Hermiona se od něj odvrátila a podívala se na zmačkanou košili pár centimetrů od ní. Naklonila se, sebrala ji ze studené podlahy a hodila mu ji na hlavu.

Snadno ji chytil jednou rukou. Na tváři se mu objevil samolibý úsměv.

Hermiona podrážděně protočila očima. Sundala si ruce z hrudníku a překulila se na kolena. Snažila se plazit ke své vlastní košili.

Pohnula se o pár metrů dopředu – tlačily ji nějaké neviditelné a pro ni neznámé síly – zastavila se a podívala se přes rameno.

Draco už jí nevěnoval pozornost. Místo toho si otřepával košili a teď si ji pomalu přetahoval přes ramena.

Hermioně se zastavil dech, když se jí znovu naskytl pohled na jeho dobře tvarovaný hrudník. Zírala – ohromeně – když se mu svaly pohnuly  přitom malém pohybu.

Vždycky věděla, že bude mít vypracované tělo – koneckonců to byl chytač – ale nečekala, že to bude až takovéhle. Břišní svaly se mu zformovaly do křivek. Svůdně se vlnily, když si košili přehodil přes záda. Paže měl silné, což ukazovalo na jeho fyzickou zdatnost.

Byl nepřítel, ale rozhodně se nedalo zapřít, jak dobře vypadal, každou holku v Bradavicích to už napadlo. Měl zamyšlený pohled, bezvadné vlasy, stříbrné oči, které se mohly z popelavé barvy změnit do barvy chromu, a vysokou statnou postavu. I Hermiona byla vinna z představy, jaké by to s ním bylo.

Ale tohle ji nikdy nenapadlo, ani v těch nejdivočejších, nejšpinavějších snech. Tohle bylo daleko lepší.

Prsty si začal zapínat knoflíčky. Když měl břicho zakryté látkou, Hermiona najednou přišla na to, že je pro ni snazší dýchat.

Ale její oči ho neopustily. Byla uchvácena, zmrzla na kolenou a ztratila se ve svém vlastním světě plném myšlenek, aniž by věděla o svém okolí. Jeho podoba se jí zachytila v mysli a bez ohledu na to, jak moc se snažila, nešla vymazat.

„Vyfoť si mě, Grangerová. Pak se ti můžu ohýbat, kolikrát chceš.“ Ospalý hlas měl chladný a sarkastický.

Hermiona se prudce vymanila ze svého snění, tváře se jí šarlatově zbarvily. Okamžitě se od něho otočila a začala znovu hledat svoji košili.

Draco se na ni znechuceně zamračil.

Byl vzteky bez sebe. Nebyla nic víc než jen špinavá šmejdka, nikdo, a neměla absolutně žádné právo na něj takhle koukat.

Kde na to vzala kuráž?

On by se nikdy na její úroveň nesnížil.

Nikdy.

Podrážděně začal hledat kalhoty. Otočil hlavu na jednu stranu a když po nich neuviděl žádnou známku, otočil hlavu na druhou stranu svého těla.

Oči mu padly na chomáč látky, který ležel jen tak stranou.

Draco se naklonil a natáhl se, prsty mu nedosáhly jen o pár centimetrů. Převalil se a tiše u toho zasténal. Byl unavený a bolel ho každý pohyb.

S povzdechem převrátil oči, ale zastavil se, když mu oči padly ještě jednou na Hermionu.

Stále ještě lezla po kolenou a pohnula se jen o kousek – přesně o kousek – a jeho oči se rozšířily.

No, ať se propadne… ona měla tělo.

Nikdy, ani za milión let, by ho nenapadlo, co skrývá za těmi velkými hábity.

Ploché a protáhlé břicho se zužovalo do úzkého pasu. Její boky se mírně křivily, byly tak ženské.

Zatímco se plazila, její sukně nechala jen málo k představám, jak se jí vyhrnula po stehnech. A všechno to je zhoršoval zaoblený zadek a pevná stehna. Paže měla tenké, ale silné – svaly se jí rýsovaly od ramene až po lokty.

Draco fascinovaně sledoval, jak jí ze zad vykukují lopatky. Páteř se jí linula na zádech a pak zmizela v záhybu sukně.

Pohnula se, téměř jako kočka, ale přesto úplně žensky, boky se jí mírně pohnuly, jak pokračovala v cestě za svou košilí.

Konečně se jí její prsty dotkly.

Vzala ji, ruce zvedla ze země a oprášila sníh z látky. Dracovi vyschly rty.

Když seděla takhle rovně, mohl si konečně prohlédnout přední část jejího těla.

Prsa se jí dmula na hrudi – byla kulatá a plná – a mnohem větší, než si Draco představoval.

Byly zakryty jen tenkou látkou podprsenky a to bylo, i přestože podprsenka se nijak nevyjímala… byla jen prostá (přesně podle Hermionina vkusu, ale nic, na co by byl Draco zvyklý), to nejvíc sexy, co kdy Draco viděl.

Prsa jí přes látku mírně vystupovala a tím se dosáhlo dokonale velké mezery mezi ňadry. Jak se mu oči toulaly po jejím těle, uvědomil si, že ten materiál je téměř průsvitný.

Když uviděl tmavé bradavky, v rozkroku se mu to pohnulo. Ztvrdly, postavily se a tlačily proti slabé látce. Bez varování ho najednou napadlo, jaké by to bylo mít je v ústech – kroužit kolem nich jazykem a cítit váhu prsa ve své ruce.

Ale jeho fantazie byla zkažená, když si Hermiona přetáhla košili přes krk. Rychle – protože byl vyděšený, že by ho chytila, jak na ni zírá – od ní odtrhl oči.

Aby se zaneprázdnil, sáhl po kalhotách a začal si je rychle oblékat. Stále cítil, jak se mu v boxerkách rýsovalo napůl tvrdé vzrušení a rozhodně nechtěl, aby o tom věděla Hermiona. Takže do kalhot strčil nohy, aniž by z nich oklepal sníh.

Zalapal po dechu, když pocítil na nohách chlad, ale nezastavil se. Místo toho jen nadzvedl zadek a kalhoty si vytáhl. Třásl se, když si zapínal poklopec, ale ulevilo se mu, když cítil, jak mu erekce povolila.

Hermiona dokončila oblékání a pracně vstala. Nebezpečně se zakolísala, musela se opřít rukama o kolena, než získala ztracenou rovnováhu.

Přešla k němu jedním roztřeseným krokem a natáhla ruku: „Mohu dostat svůj plášť, prosím?“

Dracovo zamračení se vrátilo, jeho fantazie zmizela stejně rychle, jako když praskne balónek. Zmačkal látku a hodil jí ji k nohám.

Ignorovala jeho hrubé chování, sklonila se, plášť zvedla a jemně si ho přehodila přes ramena. Zrovna si zapínala knoflík u krku, když uslyšela, jak se Draco pohnul.

Snažil se postavit, ale nebyl schopný přenést jakoukoli váhu na levou nohu.

Zakolísal, hlasitě zaklel a natáhl před sebe ruku, aby udržel stabilitu.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptala se nenuceným tónem.

Draco nízce zavrčel. „Jdi do prdele!“

„Jak je libo.“

Draco, pevně odhodlaný, vrčel a sténal, dokud nestabilně stál na jedné noze. Kulhavě zamířil ke stěně.

Hermiona se ho snažila ignorovat, ale když slyšela zvuk otevírání zipu, šokovaně k němu vzhlédla.

Draco měl předloktí na skále – čelem se o něj opíral – nohy rozkročené.

Hermiona se zděsila. „Ty močíš?“

Draco se na ni přes rameno ohlédl. „Vadí ti to?“

„Musíš to vážně dělat tady? To je nechutný!“

Draco se k ní znovu otočil zády. „Tak promiň… příště použiju funkční toaletu.“

Hermiona se kousla do jazyka a pomalu počítala do deseti, zatímco se na něho dívala.

Široká záda se mu zužovala v pase, náhle jí na mysli vytanula vzpomínka na jeho vypracovaný hrudník. Myslela na jeho silné paže, jeho teplo a zčervenala, když ji najednou napadlo, jak velký je asi mezi nohama – to nebyla schopná vidět díky plášti, co měl na sobě.

Skončil a Hermiona v rozpacích sklopila oči k zemi.

Nesměle si odkašlala: „Myslím, že můžeme prohledat hodně prostoru, když se rozdělíme. Možná najdeme jednu nebo dokonce obě hůlky. Nebo můžeme najít nějakou cestu přes tunely, do kterých jsem se včera koukala. Vážně potřebujeme využít slunce.“ Stále se mu nemohla podívat do očí.

Dracovi se podařilo dokulhat zpátky ke svému kameni. Lapal po dechu a sklouzl na zem, položil na něj hlavu a zavřel oči. „Já tu zatracenou věc dělat nebudu.“

Hermiona zvedla hlavu. „Cože?“

„Já se nebudu hýbat.“

„Je – je to tvojí nohou? Protože jestli ano, mohl bys hledat tady naše hůlky. Můžeš lézt… to můžeš, že?“

Draco zavrtěl hlavou. „Už jsem ti to říkal… můj otec přijde.“

 Hermiona cítila, jak se jí usídlila v hrudi hysterie. „Ale co když ne? Tady dole nemůžeme přežít…“

Draco pokrčil rameny. „Bude tady. Ale… dobře. Dělej si, co chceš. Hraj si na Sherlocka Holmese. Já tady zůstávám.“

Slzy ji pálily v koutcích očí ale zastavila je značná dávka jejího hněvu. Zavrtěla hlavou a upřeně se na něj podívala. „Dobře… dobře. Dělej si, co chceš, ale já v tvém malém světě fantazie žít nebudu. Ale jeden z nás musí být zodpovědný, nebo tu oba zemřeme. Takže jestli budeš něco potřebovat, tak já hledám cestu ven.“

Aniž by čekala na odpověď, otočila se na patě. Stáhla ramena a udělala první krok k tunelům, které se pokoušela prohledat minulý den v šeru, ale zastavila se ještě předtím, než se její noha dotkla země.

Dýchání se stávalo těžším, když očima prozkoumávala stěnu. Některé tunely byly velké, jiné jen mikroskopicky malé, ale každý ve své temnotě skrýval nekonečně mnoho možností.

V jejím srdci stoupla naděje.

Byla tady velká šance, že nějaký nebo všechny vedou ven.

Naděje v srdci náhle klesla.

Ale také tu byla velká šance, že ven nevede žádný z nich. Možná to jsou zkroucené tmavé chodby, které vedou jen ke slepým koncům. Zkroucené chodby, kde se člověk může jenom ztratit.

Možná zkroucené chodby, kde žijí zvířata a nebezpečí.

A bez hůlky…

Pocity ji přemohly, srdce jí bolestivě bušilo v hrudi.

Podívala se přes rameno. Draco se na ni koukal, obočí se mu spojilo dohromady.

Ignorovala ho a zvedla bradu. Jestli má zemřít, neumře kvůli tomu, že nic nedělala. Alespoň se o něco pokusí.

Zhluboka se nadechla a ve své mysli potlačila všechny myšlenky na příšery, temnotu a slepé uličky.

Přinutila své tělo vstoupit do tunelu nejvíc nalevo a nechala Draca i světlo za sebou.


Poznámka překladatelky:
Máme za sebou čtyři kapitoly a osmdesát stran ještě zbývá :)

Děkuji Kaitlin.


Kapitola pátá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola pátá:

NIKDY NEPROHRÁT

„Tvrdohlavý umíněný spratek… odporný, arogantní kretén… hnusná sebestředná malá fretka!“

Hermiona nejistě mířila tmavou chodbou a s rukama nataženýma před sebou si pro sebe temně mumlala.

Tušila, že už hledá hodiny, i když nebyla schopna přesně určit čas. Věděla jen, že pokaždé, když se vrátila vyčerpaná z tunelu, který prohledala, zpět na světlo – do toho Pekla, co sdílela s Dracem – slunce drasticky změnilo svoji pozici na obloze.

Také to poznala díky tomu, že ji bolel žaludek, jako by se ta prázdnota snažila dostat ven. A s každým tunelem a slepým koncem se bolest jenom zhoršovala.

Snad jen díky zázraku prozkoumávala už čtvrtý tunel – i když se cítila, jako by byl alespoň tisící. Zázrak se konal v tom smyslu, že si pomalu, ale jistě razila cestu nemožným a prohledávala nesčíslné podzemní chodby. A každá prohledaná zůstala za ní.

Jak se dostávala hluboko do útrob některého z tunelů, všechno až neskutečně ztmavlo. A bez hůlky nebylo možné, aby si byla na 100% jistá, že ta místa prohledala úplně. Snažila se vymyslet si nějaký systém. Ocitla se v něm ale nepřesnost a mohlo v něm být hodně chyb, ale bylo to to nejlepší, s čím přišla.

Její systém úplně spoléhal na paměť: měla pocit, že se v temnotě hlavní chodba větví do dalších. Když prsty její natažené ruky ucítily ve stěně mezeru, otočila se a upamatovávala se na kroky do hlavního tunelu – do tunelu, který ji přivedl do otevřené jeskyně, kterou nenáviděla.

Šla tak daleko, dokud se cítila bezpečně. Jen co ji zcela obklopila tma, její strach vystoupil na povrch – strach ze ztráty, strach z bolesti, strach z toho, že nikdy nenajde cestu zpátky. A tehdy se otočila a pomalu se vrátila zpátky tunelem, který vedl ke svobodě. No, ke svobodě zrovna ne… ale k něčemu v tom smyslu, k pohodlí.

Zpočátku bylo jednoduché si zapamatovat všechny zatáčky a rozvětvení – každý směr, kterým se její nohy otočily – takže pro ni bylo jednoduché se vrátit. Ale s každou uběhlou minutou se to stávalo obtížnější. Za prvé, některé z těch tunelů byly neuvěřitelně složité – s dalším a dalším větvením, temnými chodbami a ještě temnějšími zákoutími. Pohybovala se rozvážně a velmi se soustředila, ale pochybnosti se jí začaly navrtávat do podvědomí a ničily její sebemotivaci.

A za druhé, její paměť začala ochabovat. Hlava jí bušila a ona měla problémy si vzpomenout, zda naposledy zahnula do leva nebo zahnula doleva ještě před tím. Všechny její pohyby jí splynuly dohromady – skoro jako ve snu – a pro ni bylo stále těžší sebrat sílu a pohnout nohama vpřed.

V třetím tunelu došla tak daleko, jak se jen opovážila. Tma jí nakonec úplně pohltila a prsty nahmatala jen vzduch. Neodvážila se udělat další krok, a tak ustoupila pro uklidnění, které jí mohlo poskytnout slunce. 

Srdce jí uvnitř hrudi ostře tlouklo, jak se její představivost volně rozběhla. Iracionální myšlenky jí naplnily celou hlavu, noční můry se zjevily přímo před ní a ona neměla sílu je zatlačit zpět.

V dálce před sebou nakonec uviděla slabou záři a okamžitě ji omyla vlna klidu – zakryla ji jako teplá deka.

Náhle se jí v mysli vynořila představa Dracova obličeje a zastyděla se, když dovolila svému strachu, aby ovlivnil její rozhodnutí.

Zastavila se a s očima upřenýma na tom bledém paprsku světla se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. S výdechem si povzdechla a její obavy začaly pomalu tát.

 Věděla, že se musí uklidnit. Jako třikrát předtím vystoupila a zamířila k dalšímu tunelu, zatímco ji Draco pozoroval ze svého sedu na zemi. Cítila, jak se jí jeho stříbrné oči zabodávají do zad, když ji soudil svým ledovým pohledem.

Raději by se propadla, než by si dovolila, aby ji viděl posedlou strachem.

Nakonec se cítila dostatečně silná natolik, aby se pomalu znovu vydala k otevřené jeskyni.

Byla unavená… unavenější než kdykoli předtím. Hlava ji bolela a přeplnila se spoustou nekonečných zatáček a směrů a jedinou věc, na kterou mohla myslet, byla skutečnost, že chtěla ten nemožný výkon zastavit a jen spát.

A tak se donutila k pohybu. Pomalu, ale jistě posouvala své nohy dopředu, a pomalu, ale jistě se konec tunelu i se světlem k ní přibližoval. A najednou byl přímo před ní… jen pár centimetrů.

Přelil se přes ni klid – jako kdyby jí zázrakem spadla z ramen všechna váha. Nadechla se a udělala ten poslední krok.

Krok do světla.

S mrkáním vstoupila do velké díry, ale jen co se její oči přizpůsobily, její nedávno nabytý pocit klidu ji znovu opustil a nahradil ho vztek.

Draco se ani nepohnul…

A navíc tvrdě spal.

Vůbec se o ni nezajímal… nezajímal se, že ona riskovala svoje bezpečí, svoje zdraví i svoji duševní příčetnost, a to jen proto, aby ho zachránila.

Vůbec nic neudělal… ani se nesnažil udělat něco ku prospěchu… nesnažil se najít jejich hůlky nebo vodu nebo jídlo… nesnažil se udělat nějaký přístřešek… vůbec se nesnažil pomoct. Prostě jen nechal celou váhu jejich přežití na jejích ramenou.

No, jestli to má být to, co chtěl…

Tvrdohlavé odhodlání ji naplnilo a ona najednou nebyla vůbec vyčerpaná. Zuřila.

Necítila se ani trochu unaveně. A taky se na něj už nemohla podívat, protože upřímně řečeno, z pohledu na něj se jí dělalo špatně.

No, ona mohla být stejně sobecká jako on.

Do prdele s ním. Mohl se o sebe postarat sám. Ona se o něj taky nebude zajímat. Najde si svoji vlastní cestu ven… i kdyby ji to mělo zabít. Bylo jí špatně z jeho ochraňování… špatně z toho, že si jí nevážil… špatně z toho, že za něj dělala práci.

Se zaťatou čelistí – její mysl se úplně zřekla logického uvažování – náhle změnila kurz, otočila se na patě a vstoupila do čtvrtého tunelu.

Takže tady byla, vztekle si pro sebe mumlala, když vstupovala do čtvrtého tunelu a hluboko do temnoty.

S rukama nataženými před sebou ucítila, jak se tunel poprvé větví doprava. Otočila se a zamířila do nové chodby. Ten úhel způsobil, že světlo zmizelo okamžitě.

Na chvíli se zastavila, jen proto, aby si její oči na to šero navykly. Rozum jí mezitím křičel v zadní části hlavy. Věděla, že se měla zastavit na delší dobu – nechat své oči se plně přizpůsobit… víc si věci promyslet – ale vytlačila ten neodbytný hlásek rozumu.

To hněv teď poháněl její pohyby. Vztek a nic jiného.

A byl to hněv, který ji nutil stále bloudit temnotou a nechávat světlo (a také Draca) daleko za sebou.

******************************************

Draco slyšel, když znovu vešla do jeskyně, jen se o to prostě nestaral.

Se stále zavřenýma očima si opřel hlavu o kámen, na kterém odpočíval. S pravidelnými výdechy poslouchal, jak se Hermioniny kroky přibližovaly a tak si pak také všiml když se zastavila.

Obklopilo ho tajuplné ticho, ale odmítal otevřít oči. Místo toho jen tiše seděl a napínal uši. Mohl slyšet, jak pár metrů od něho dýchá nosem, tiše ale přesto ostře – vztekle – a obraz její znechucené tváře se mu objevil v hlavě.

Koutek úst se mu zkřivil – vytáhl se do mírného úšklebku – a on se musel soustředit na to, aby svoji tvář udržel bez emocí.

Mohl cítit, jak na něj rozhořčeně zírá – jako kdyby se mu snažila do hlavy vypálit pohledem díru – ale nepohnul se. Nechystal se jí poskytnout to zadostiučinění.

Náhle proťal ticho zvuk – strohé zaškrábání botou o kámen – když Hermiona přesunula svoji váhu a otočila se na patě.

A pak se vydala pryč, její kroky se vzdalovaly.

Draco svraštěl obočí z její náhlé změny chování, ale trvalo jen několik vteřin, než si uvědomil, že mu to bylo šumák.

Uvolněně se pokusil zaměřit se jen na svůj dech, pokoušel se proklouznout do klidných hlubin nevědomí. Byl unavený – vyčerpaný – a chtěl jenom spát. Ale nemohl.

Nemohl se uvelebit. Zkoušel všechno, co ho jen napadlo: ležel, seděl, trochu se natáhl, pokrčil nohy, natáhl nohy, ale nic nefungovalo. Zažíval bolest – zad a krční páteře.

A kotník mu pulzoval.

Krátce potom, co ho Hermiona nechala samotného v otevřené jeskyni, potlačil bolest a ještě jednou vstal. Potřeboval najít jednu z jejich hůlek… nemohl prožít další noc bez ní.

Takže se s výrazným kulháním pomalu šoural po obvodu jeskyně a hledal jakoukoli známku leštěného dřeva.

Hledal, až mu prsty zdřevěněly – dokud necítil nic jiného než silnou pulzující bolest valící se jeho nohou.

Hledal, dokud mu vystřelující bolest nevehnala slzy do očí.

Hledal, dokud nebyl už víc schopný na nohu přenést i sebemenší špetku své váhy.

A tehdy – s těžkým srdcem a pocitem naprostého selhání – zatnul zuby a i přes bolest se dobelhal ke kamenu, na kterém ležel.

Trvalo mu docela dlouho přejít tu nevelkou vzdálenost. A když si konečně ztěžka sedl na chladnou zem, zalil ho pocit obrovské úlevy.

Trochu si ohnul kalhoty a pečlivě pozoroval odhalenou část těla. Nohu měl výrazně oteklou, nafouklou tak, že mu roztahovala koženou botu. Velká boule, která kdysi bývala jeho zdravou nohou, pokračovala do stejně nateklého kotníku, který dosáhl děsivého odstínu namodralé fialové. Opatrně prstům dovolil, aby se dotkli jeho kůže a okamžitě zasyčel bolestí.

Jednou už takovou bolest potkal. Jednou, když byl malý, si hrál improvizovaně famfrpál. Zlepšoval své chytačské schopnosti a vzlétl příliš vysoko a moc rychle a také se naklonil příliš dopředu ve snaze chytit zlatonku.

Když se jeho prsty sevřely kolem prázdna, gravitace se projevila a on najednou padal dolů – přes předek svého koštěte. Země se rychle přibližovala a on neměl jinou možnost, než natáhnout ruce před sebe, aby zmírnil dopad.

Dopadl tvrdě. A jak se jeho ruce setkaly se zemí, slyšel křupnutí následované bolestí, která se mu šířila rukama. Stačilo to, aby se mu zatmělo před očima a žluč mu narostla v krku a v agónii křičel.

Ruce si tehdy určitě zlomil a přesto (i když to byla muka) se to jevilo jen jako nic v porovnání s tímhle okamžikem – protože tenkrát to netrvalo tak dlouho.

Byl Malfoy. A Malfoyové cítili bolest jen tak dlouho, dokud se k nim nepřemístil rodinný léčitel a nevyléčil jejich zranění.

Ale tady nebyl žádný léčitel, aby ho pomocí magie uzdravil. Tady nenalezl žádné pohodlí, žádné uzdravení, nic…

Teď, když byl konečně schopný si odpočinout, bolest v kotníku začala pomalu ustupovat – mírně se snížila a navíc pulzovala ve stejném rytmu jako jeho srdce. Ale jen co tahle bolest upadávala, ozvala se další.

Při sedu na tvrdé zemi si postupně začal velmi dobře uvědomovat chlad, který pronikal jeho hábitem. Slunce se pohybovalo obloukem na obloze. A s jeho přesuny ubývalo teplo. Zavrtěl se, ale bez ohledu na to, jak moc se pohyboval, nezískal tepla dost.

Prsty ho brněly. Pevně je sevřel a přitáhl si je k ústům, aby si mohl do sevřených pěstí fouknout teplo. Spustil ruce a pevně si je přitáhl k hrudi.

Násilná vlna chvění mu projela tělem a způsobila, že se mu svaly na zádech ještě více propnuly. Zaťal zuby a obalil si kolem sebe plášť těsněji. Pak si ovinul kolem těla paže. Snažil se trochu tepla udržet.

Vyčerpaně si znovu lehl a opřel se o kámen. Myšlenky mu pomalu začaly bloudit myslí. Neúmyslně začal přemýšlet o teplu: o tropech, o teplém vánku rozfoukávajícím vlasy, o slunci, jehož paprsky dopadají na jeho kůži.

S povzdechem, ztracený ve svých myšlenkách, se pomalu nechal unášet do nevědomosti. V ospalosti přemýšlel o teplém jídle – o jeho vůních a chutích. Přemýšlel o zapařené sklenici máslového ležáku, a jak by tu tekutinu polykal – jak by se lok po loku rozehříval.

Žaludek mu zuřivě zavrčel a vytrhl ho tím ze snění. Nikdy nepocítil bolest z hladu… nikdy… a na chvíli mu to sebralo dech. S lapáním po dechu a s pevně zavřenýma očima se chytil za břicho a čekal, až křeče ustoupí.

Když se mu konečně uklidnil dech, byl schopný otevřít oči. Točila se mu hlava. Měl závrať a tak zamrkal, aby si pročistil hlavu. Žaludek na něj znovu zařval. Cítil se dutě, ale přesto měl žaludeční nevolnost. Bolest přecházela i do očí. Byl dehydratovaný, to už věděl, ale ta neuvěřitelná vyschlost v ústech mu to ještě připomněla.

Nemohl vyhrát. Nezáleželo na tom, jak moc se soustředil – jeho pravděpodobně zlomený kotník, hlad, žízeň, zima – nově nalezený způsob mučení. A tohle mučení se nerozložilo milosrdně do celého těla – jako tenká vrstva střední cesty kompromisů, kterou by snesl. Ne, každé mučení se projevilo na jednom místě, samo… nesnesitelné utrpení, které způsobilo vymetení jeho myšlenek a vědomí pouze toho, co jeho tělo zažívá v přesném okamžiku.

Se zahnutou hlavou dozadu se podíval na oblohu. Slunce se přesouvalo po obloze a zanechávalo za sebou jen roztržené husté mraky. Poledne se už přehouplo a mraky se začaly vkrádat a zakrývat modré nebe. Brzy bude znovu tma.

Tma a zima.

Mrazivá zima.

Zatímco pozoroval slunce a ztrácel se v beznaději z blížící se tmy a v záblescích zimy se nějak – zázračně – vyčerpal tak, že se mu konečně zavřely oči a on ztratil nepříjemná pouta reality a upadl do spánku.

********************************

Hermioniny roztažené prsty najednou narazily do zdi.

V temnotě pocítila, jak jí srdce kleslo až k nohám a jak se jí objevily slzy v koutcích očí. Tohle už byla čtvrtá slepá ulička, na kterou narazila. Vztek, který v ní Draco vyvolal – ten vztek, který ji iracionálně hnal vpřed – už úplně zmizel a nahradilo ho jen vyčerpání.

Cítila se hloupě – když nechala své rozhořčení, aby ji ovládlo. Kdyby jen pár minut počkala – dokud by se její emoce neuklidnily – uvědomila by si, jak absurdně se zachovala, když se rozhodla v pokračování hledání cesty ven. Ale protože to neudělala, stála teď znovu v další slepé uličce a třásla se zimou, únavou a bolestí. A také by se rozhodně neztratila.

Věděla, že už hledá dlouho – chodila nekonečnými chodbami, které se různě stáčely a proplétaly. Přesto se ale dobře nesoustředila a odbyla to – myšlenky měla zahalené svým rozpoložením – a teď si nemohla vzpomenout, kudy přesně šla.

Otočila se a opřela se zády o stěnu, se kterou před chvílí přišly její prsty do kontaktu. Cítila beznaděj a jak tam tak stála a snažila se dát smysl všemu, co jí prolétlo myslí, poznala, že se jí z očí hrnou slzy – horké a neodbytné.

Když se jí z koutku oka vykulila první kapka, pocítila, že jí nohy začínají vypovídat službu. Pomalu sklouzla po stěně. Slzy se jí z očí bez přestání hrnuly – nahromaděné díky dnům vyčerpání, frustrace a bolesti. Jak se jí kutálely po tvářích, vlhčily jí obličej. Vsedě na zemi si přitáhla kolena k hrudníku a zabořila obličej do klína.

Nemohla potlačit vzlyky, které jí otřásaly tělem, a najednou zasténala – z hrdla se jí vydralo zakvílení podobné raněnému zvířeti.

S houpavým pohybem těla ronila slzy.

Vděčná za tu svobodu, využila bolest a volně plakala. Plakala pro cokoli, co ji napadlo.

Nevěděla, jak dlouho na té tvrdé, chladné zemi seděla a hlasitě vzlykala. Ale brzy jí došly věci, pro které mohla brečet, a upřímně si ani nemohla vzpomenout, proč vlastně začala.

Nakonec jí slzy konečně přestaly stékat z očí, a tak si usušila obličej a stáhla obličejové svaly. Vzhlédla od svých nohou, zamrkala do temnoty a otřela si nos do rukávu.

Neměla v sobě žádnou sílu – byla jen naprosto vyčerpaná – a jasně si uvědomila, že už dál nemůže hledat. Potřebovala se dostat zpátky – potřebovala se dostat zpátky do bezpečné, otevřené jeskyně.

Potřebovala zpátky k Dracovi.

Věděla, že má obličej umazaný – od špíny, krve a teď i slz. Rukama prozkoumávala zem kolem sebe, dokud nenašla to, o čem věděla, že tu určitě je: mělkou louži.

Nabrala si trochu vody do dlaní a namočila si tvář. Když se chladná voda dotkla jejího těla, zalapala po dechu, ale také jí to pomohlo vyčistit si hlavu. Znovu si nabrala vodu a rychle jí stříkla na svůj obličej.

Voda jí skapávala z brady, ale Hermiona se cítila zvláštním způsobem povzbuzená – a čistší než předtím. Nadechla se, aby se uklidnila, přitiskla ruku na zem a vyhoupla se na nohy.

Z toho sezení byla ztuhlá, a tak její tělo protestovalo. Rozhodla se však ignorovat napětí ve svých svalech a bolest hlavy, která tak pulzovala, a pomalu se ve tmě začala přesouvat s rukama nataženýma před sebou.

Došla na první rozcestí tunelů. Rukou nahmatala jen vzduch a tak věděla, že se větví doprava a doleva. A přestože v té temnotě nemohla nic vidět, obě cesty vypadaly stejně.

Zase se ztratila.

V té tmě si nemohla vzpomenout, ze kterého směru přišla. A jak tam tak stála, slyšela (i když to bylo nemožné), že se za ní plíží stín.

Srdce jí začalo divoce bít v hrudi. Cítila, jak se k ní opět blíží vlna hysterie.

Pevně zavřela oči.

Mysli, Hermiono, mysli.

Předtím, než si vůbec stačila uspořádat myšlenky, něco za sebou uslyšela. Byl to zvuk škrabotu – děsivý zvuk – jako by něco škrábalo o skálu.

Hermioninu mysl zaplavily myšlenky na dravce a příšery. Rychle otevřela oči. Stála v temnotě a zatajovala svůj dech – srdce jí bušilo oproti žebrům.

Uslyšela to znovu – tentokrát blíže – a málem omdlela. Hlava jí bušila a z toho, co věděla, to mohl být jen výplod její fantazie. Ale rozhodně se nechystala to zjišťovat.

Strach ji donutil se pohnout. Bez přemýšlení zamířila rychle doprava s rukama nataženýma před sebou.

I s klopýtáním se pohybovala rychle. Pokud předtím nepracovala její fantazie, teď rozhodně ano. Nezáleželo na tom, jak rychle se pohybovala, vždy cítila, že je to neidentifikované monstrum za ní – rychle se blížilo, skoro jí dýchalo na krk.

Vybírala si cestu ve spěchu – i přes to, že v zadní části její mysli křičel malý hlásek, že by se mohla ještě víc ztratit. Ale o to se nestarala. Potřebovala se dostat z dosahu tmy – potřebovala se dostat z dosahu své představivosti.

Běžela, dokud nemohla popadnout dech. Když ucítila díky nataženým rukám další rozvětvení, zastavila se. S rukama na kolenou těžce dýchala. Bolela ji hlava, žaludek se jí svíjel a celé její tělo hořelo.

Polkla a naslouchala, zda za sebou něco uslyší. Jedinou odpovědí jí bylo ticho – a s tím tichem se také dostavila i její schopnost přemýšlet. Uvědomila si, že nemá ani představu o tom, kde je. Z toho, co věděla, mohla běžet do tunelů ještě hlouběji – pryč od bezpečí, po kterém toužila.

Bojovala s nutkáním křičet – ječet a řvát na Draca, ale zastavila se. Mohla to vyřešit. Musela to vyřešit.

Narovnala se a s očima zaměřenýma do tmy zkoumala nejdřív první tunel a pak ten druhý.

Vypadalo to beznadějně.

Ale najednou uviděla slabý paprsek světla tancující v tunelu po její pravici. Zamrkala a přinutila své oči se soustředit.

Srdce jí začalo divoce bít a ona pocítila po prvé od doby, co se dostali do tohohle vězení pekel, naději.

Našla cestu ven.

Zapomněla na veškeré nebezpečí a klopýtala ke světlu. Nohy jí nabíraly s každým krokem rychlost. Brzy už běžela.

Světlo rostlo a to jí jen přidávalo na optimismu. S posledním stupněm rychlosti, který byla schopna vyprodukovat, vběhla do světla.

Musela několikrát zamrkat, aby se její oči přizpůsobily, a když se to stalo, celá její dychtivost zmizela.

Nenašla cestu ven.

Místo toho se nějakým způsobem ocitla zpět v hlavním tunelu. Netušila, jak přesně se tam dostala, ale dostala se tam. Mohla vidět Draca, jak pořád leží na tom kameni a jak mu platinové vlasy v paprscích zapadajícího slunce září. Znovu v ní vzplanul plamínek hněvu.

Těžce dýchala. Nekončící únava ji nakonec přemohla a přidala na její podrážděnosti. Hlava se jí motala, a tak se jen pomalu pohnula dopředu.

Aniž by věděla proč, otočila hlavu ještě jednou Dracovým směrem. S ústy mírně dokořán usnul. Vypadal bledě – nemocně. V oblasti břicha se jí usídlil strach a ona od něj odvrátila pohled na oblohu, protože se na něj už nechtěla dívat.

Na západu už slunce začalo klesat. Ještě zbýval nějaký čas, než je temnota úplně obklopí, ale byla příliš unavená. Potřebovala si lehnout.

Logicky to byl ztracený případ. Už nemohla udělat nic víc. Musela si dopřát trochu spánku, odpočinout si a zítra začít na novo.

Sklopila oči, poodešla od Draca a opatrně si lehla na zem. S hlubokým nádechem si kolem sebe pevně obtočila zášť a – s myšlenkou na nepopíratelný chlad, který se blížil – se psychicky připravila na další noc plnou muk.


Kapitola šestá, část první



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola šestá, část první:

ZAKRYJU TĚ


Hermiona snila.

V temnotě se její prsty potkaly s chladným, tvrdým a neživým povrchem tvořený kamenem. Stěnu před sebou neviděla, jen ji cítila, a modlila se za to, aby místo ní ucítila jen vzduch.

Ale žádný tam nebyl.

Opřela se o zeď. Temnota kolem ní vířila a snažila se ji úplně pohltit. Zhluboka se nadechla, pohlédla do té tmy a snažila se přinutit své oči si zvyknout. Nefungovalo to.

S hlavou opřenou o stěnu se snažila uklidnit své nervy, ale nemilosrdné stíny se kolem ní tlačily a dodávaly jí pocit, jako by se stěny kolem ní přibližovaly – a vytvořily tak nenasytný pocit klaustrofobie. Bylo těžké dýchat – vzduch zhoustl a také zdusněl.

Tma.

Zima.

Hlava se jí motala a způsobovala, že se po jejím těle rozlévala vlna nevolnosti. S tím pocitem těžce polkla – žluč se jí objevila v hrdle. Věděla, že se musí dál hýbat – potřebovala najít cestu ven z téhle zatracené noční můry – jinak ji vyčerpání převálcuje a ona nebude schopná se dostat ven z tunelů.

Zvolila se ke zdi a pomalu se začala šourat dopředu – od cesty z které přišla. Její kroky se odrážely na kameni a ten zvuk se pomalu stával hypnotizujícím. S prsty roztaženými na druhé straně chodby bojovala s těžkými víčky i touhou zastavit se a posadit se a pokračovala v plahočení se, zatímco se jí myšlenky začínaly motat dohromady. Cítila se, jako by chodila dokola – jako by se ocitla v nějakém chabém vtipu, v namáhavé temnotě… stále chodila, ale nikdy se nepohnula dopředu.

Rychle se unavila, ale neviděla ani sebemenší známku světla – světla, které by ji dovedlo do jejího útočiště.

Její myšlenky proťalo škrábání. Trhavě se zastavila. Srdce jí bilo – bušilo jí jako o závod. Ten zvuk klidně mohla udělat svým pohybem ona sama, ale nemohla být si jistá. S očima rozevřenýma do temnoty zatajila dech a napínala uši, aby zaslechla, kdyby se ten zvuk opakoval.

Sekundy ubíhaly.

Srdce se jí pomalu začalo uklidňovat, když jediný zvuk, který slyšela, bylo jen její dýchání – rychle, ale přesto ne mělce.

Nakonec připsala ten zvuk své paranoidní fantazii a  znovu se dala do pohybu, přičemž úplně ignorovala pocit hrůzy, který jí kroutil střeva.

Stačila udělat jenom dva kroky a to škrábání se ozvalo znovu, tentokrát však blíže.

To už Hermiona věděla, že není dílem její fantazie. Ústa jí vyschla, když se zastavila, a prsty se jí třásly u stěny. Polkla, ale dech se jí naprosto vytratil, když slyšela, jak se něco pomalu pohybuje tunelem. Mohla slyšet, jak se to posouvá po kamenech a blíží se to k ní.

A dýchalo to.

Hluboké nádechy s náznakem chrapotu, hrubý zvuk vycházející ze slizkého hrdla.

Strach ji pohltil. S rukou na stěně slepě běžela tunely. Mysl jí naplnily obrázky příšery se žlutýma očima sevřenýma do štěrbin a ostrými tesáky.

Dohánělo ji to. Pomalé zavrčení se ozvalo tunelem.

Začala utíkat.

Běžela, pelášila tunelem. Jak uháněla temnotou, srdce jí bušilo do žeber. Běžela tak rychle, jak jen mohla, ale v té nekonečné prázdnotě měla pocit, jako by se nikam nedostala. Brzo se jí nedostávalo dechu. Volnou rukou se držela za bok, ve kterém ji ostře píchalo. Lapala po dechu, ale její nohy se pohybovaly dál.

Najednou klopýtla a padla na zem. Bolest jí vystřelila do rukou a kolen – před očima se jí objevily skvrny.

Cítila, jak se příšera za ní přibližuje. Omyl ji náhlý pocit beznaděje.

Zavylo to – ten ohlušující řev se zaryl přímo do Hermioniny duše. Schoulila se a přitiskla si ruce na uši, dokud se zdi kolem ní nepřestaly třást.

To ji znovu uvedlo do pohybu… zoufalství překryl adrenalin. Zadusila vzlyk, vyhoupla se na nohy a dala se opět do běhu.

Zapotácela se a zaváhala, zakopla o nešťastně položený kámen, ale snad jen díky zázraku udržela rovnováhu.

Bylo to blízko.

Už to mohla i cítit. Páchlo to jako sračka a zatuchlina, jako síra a splašky, jako smrt a rozklad. A ten puch byl nesnesitelný.

Vzlykla a zakryla si ústa i nos rukou. Rychle se unavila. Nikam se ale nedostala.

Zavrčelo to – blížilo se to – a (díky zvukům, jež to vydávalo svými pohyby) věděla, že to má i velké ostré drápy.

Ale nechtěla se otočit.

Věděla, že není úniku, ale pokračovala v běhu. Nemohla si pomoct. Vzpomínky na její přátele – její nádherné přátele – se jí objevily před obličejem jako dokonalá prezentace. Přestože si nemohla vzpomenout, kdy se objevily, horké, mokré slzy jí vlhčily tváře.

Třásla se. Věděla, že už nezbývá mnoho času… konec se najednou vyjasnil jako křišťál.

Zavřela oči. Zhluboka se nadechla – tiše přijala svůj osud. A náhle ji zalil pocit klidu.

A tehdy to skočilo.

Vzduch se jí vyvalil z plic, jak na ní příšera přistála. Ten pocit klidu a to přijetí náhle zmizelo… nahradila ho čistá hrůza.

Svíjela se v bolestech, lapala po dechu, když jí příšera zaťala ostré zuby do zad. Tělo měla v jednom ohni, jak jí příšera začala trhat svaly – zaryla se do svalů a kostí, zanechávajíc za sebou hluboké šrámy.

Na krk se jí dostal horký, hnijící dech. Nízce zavrčel, ten hrozivý zvuk nepotřeboval žádný překlad.

Pak křičela – ten zvuk se odrážel od skalisek.

Křičela o milost – žadonila o slitování. Křičela o pomoc. Křičela k Dracovi – modlila se, aby se její hlas roznesl, i když věděla, že to bylo zbytečné.

A křičela, i když se zuby té příšery zakously do jejího krku.

Hermiona ucítila na své paži tlak. S prudkým nádechem otevřela oči a slepě zaútočila na svého útočníka.

Ten útok byl tak náhlý, že zastihl Draca nepřipraveného a Hermioně se tak podařilo spojit svojí pěst s jeho hrudí – tvrdě – předtím, než ji pevně chytil za zápětí. Dezorientovaná Hermiona se proti němu vzepřela a snažila se ho znovu udeřit.

Draco zaťal zuby a snažil se ji udržet na uzdě. „Ježiši Kriste, ženská! Co to sakra děláš?“

Hermiona nepřítomně a otřeseně pokračovala ve svém boji jako šílenec. Svíjela se a kopala a neustále se pohybovala v náhlém záchvatu síly, dokud se jí nepodařilo vytrhnout jednu ze svých rukou z jeho železného sevření.

Nabytá energií divoce spojila svoji ruku s Dracovou tváří. To plácnutí se ozvalo jeskyní jako výstřel.

Pustil jí zápěstí, klopýtl zpátky a v šoku si svíral tvář.

Ten zvuk vytáhl Hermionu z jejího deliria. Zběsile zamrkala a prostor kolem ní se začínal rozostřovat. Ležela na zemi v otevřené jeskyni. Draco byl jen pár kroků od ní, rukou si drhnul tvář. Otočila hlavu a podívala se na rozbitou zemi nad nimi. Slunce zapadalo a zanechávalo za sebou děsivý odstín červené.

Realita ji převálcovala jako náklaďák.

Byl to jen sen.

Už ji neobklopovala tma, ale ten sen byl tak živý, že stále měla pocit, jako by jí na plicích ležela váha příšery. Lapala po dechu. Na svém krku pořád mohla cítit ten dech…z něhož vyzařoval zápach smrti. Záda měla stále v jednom ohni, jako by její tělo bylo skutečně zničené.

Draco mluvil – vztekle křičel – ale nemohla mu rozumět.

Nemohla se pohnout… tělo se jí topilo v bolesti.  Mohla cítit, jak jí slzy stékají z očí, pokrývají tvář a vlhčí zem. Bojovala o dech – sípala, dokud se jí před očima nevytvořily skvrny a nezakalily jí tím zrak. Opatrně se schoulila, přitáhla si kolena k hrudi a snažila se uklidnit.

Draca ta tvář štípala. Spustil ruku dolů a podíval se na Hermionu s očima přivřenýma do štěrbin. Ale jakmile viděl, jak se choulí do klubíčka a lapá po dechu, všechen hněv se mu ze žil vypařil.

Lezl po čtyřech a tím zničil tu vzdálenost mezi nimi. Na záda jí položil ruku.

Hermiona cukla bolestí a tím se odtáhla. Narovnal se, ale pak se jí znovu dotkl. „Grangerová?“

Hermiona se k němu otočila tváří. Děs v jejích očích byl patrný. Ležela na zádech a snažila se ovládnout svůj dech místo toho, aby lapala jako ryba na suchu.

 Draca najednou naplnily obavy. Jemně se jí dotkl. „Hermiono?“

Oči se jí začaly nebezpečně točit.

„Hermiono?“ Vzal jí hlavu do rukou a otočil k sobě. „Podívej se na mě… potřebuješ dýchat. No tak… nadechni se!“

Hermiona ucítila na svém obličeji jeho ruku, a to bylo překvapivě uklidňující.

Draco se několikrát demonstrativně nadechl, aby jí dal příklad. S očima zaseknutýma do těch jeho stříbrných s ním vydechla a také bolestně natáhla vzduch do svých plic a s tím její hysterie pomalu upadala. Nakonec se její plíce úplně uvolnily. Zhluboka se nadechla a vydechla… a okamžitě se rozkašlala.

Obrátila svoji tvář k zemi a začala se dusit. Neschopna popadnout dech ucítila, jak přes její stísněný žaludek přejelo několik vln nevolnosti. Nebyla schopna to ovládat, její tělo ztuhlo. Říhla si, potom se jí žaludek zvedl – ale ven nic nepřišlo. Tělo se snažilo cokoli vyhnat z jejího žaludku. Když se znovu snažila popadnout dech, z očí se jí draly slzy a prsty zarývala do země.

Dracova uklidňující ruka se na ní znovu objevila. Pomalu jí začal třít kruhy na zádech a uklidňoval ji. „Ššš… bude to v pořádku. Bude to v pořádku… jen to vypusť ven.“

Říhání přestalo.

Kašlající Hermiona se zhroutila na podlahu. Zalilo ji úplné vyčerpání, svaly jí ochably… úplně vyhořela. Unaveně si otřela sliny z obličeje. S výdechem položila hlavu na zem a snažila se svůj dech zklidnit.

Draco nechal svou ruku z jejích zad spadnout a roztřeseně se nadechl. Přejel si rukou přes obličej. „Jsi v pořádku?“

Se zavřenýma očima pomalu přikývla.

„Co to všechno bylo?“

Než odpověděla, polkla. „Byl to sen.“

„Chceš o tom mluvit?“

Jen myšlenka na sen jí přivodila zpátky tu bolest. A i když tón Dracova hlasu byl jemný, ona okamžitě pocítila, jak její strach způsobil, že jí žaludek ztěžkl jako kámen.

Horké slzy se jí okamžitě začaly vylévat zpod zavřených víček.

Otočila se na svoji stranu a schoulila se tak, aby ukryla tvář před Dracovým železným pohledem. Zatímco bojovala s novou várkou slz, které se jí chtěly dostat z očí, stiskla rty a zavrtěla hlavou.

„Takže mi ani nehodláš vysvětlit, co za sen tě přinutil mě praštit do obličeje?“

Hermiona si obtočila ruce kolem hrudníku a roztřeseně zavrtěla hlavou.

Draco si povzdechl.

Nepříjemné ticho zaplnilo jeskyni. Vteřiny se proměnily v minuty, které se ale zdály jako dny… jako roky. Jelikož ležela na studené zemi, začala se Hermiona třást. Ale nebyla si celkem jistá, zda ten třes způsobila doopravdy zima… nebo jestli to byla vzpomínka na sen.

„Třeseš se.“

Nadskočila, když jeho hlas protnul to ticho, ale oči nechala zavřené. Pokrčila rameny.

„Je ti zima?“

Hermiona se suše zasmála – téměř beznadějně. „Ty tady nejsi ten v zatracené sukni.“

Uslyšela za sebou nějaký zvuk a pak už ucítila, jak se jí někdo tiskne k zádům. Prudce otevřela oči a otočila hlavu tak, aby zrovna viděla, jak se k ní posouvá Dracovo bledé tělo.

„Co to děláš?“

Draco se posunul tak, aby měl větší pohodlí. „Vyhlásili jsme příměří, ne?“

Hermiona otevřela pusu, aby protestovala, ale Draco pokračoval předtím, než mohla cokoli říct.

„Hele… nenechám tě tady zmrznout. Já taky zrovna nejsem monstrum. Možná tě to překvapí, ale byl jsem vychovaný jako gentleman… to je jedna z nevýhod, když vyrůstáš jako „privilegovaný“. Takže se klidně můžeš vrátit k nenávisti, až se dostaneme z téhle bohem zapomenuté díry.“

Hermiona ze sebe vydala přidušený smích, který jí okamžitě odumřel v krku, když se jí Dracovy paže začaly plazit po těle a usídlily se na jejím pase.

Bezděky zalapala po dechu a strnula – tělo se jí pod Dracovým dotykem napnulo.

Draco sebou překvapeně trhl a stáhl svou ruku zpátky. „Ježiši Kriste! Nemohla by ses zatraceně uvolnit?“

Hermioně okamžitě zčervenaly tváře. Tiše vydechla vzduch, co zadržovala. „Promiň.“

Draco na pár vteřin zaváhal, ne jí znovu položil ruku na tělo. Tentokrát se Hermiona uvolnila a Draco si ji k sobě přitáhl blíž.

Hermiona se cítila díky té náhlé blízkosti se svým největším nepřítelem nesvá, ale nebeský klid lidského dotyku to velmi brzy převážil. Přitulila se k němu a povzdechla si, když ucítila, jak se jeho tělesná teplota dostává přes její oblečení.

Se zavřenýma očima se Hermiona snažila soustředit na Dracův dech a váhu jeho rukou na jejím pase. A když slunce zapadlo za horizont, Hermiona zázračně vklouzla do nevědomí a usnula.

Poznámka překladatelky: Tohle je jen první polovina šesté kapitoly. Promiňte, že to dělím, ale zápasím s časem a navíc šestá kapitola je dost dlouhá.

Děkuji, Kaitlin!

Ještě nás čeká 24 tisíc slov, tedy 65 stránek.


Kapitola šestá, část druhá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola šestá, část druhá:

ZAKRYJU TĚ

 

Poznámka autorky: Děkuji, že jste byli tak trpělivý s mou pomalou aktualizací. Já upřímně nevím, proč mi to dalo tentokrát tolik práce … všechno to mám už v hlavě – jen to nemůžu dostat na papír. Ale jestli jste se dostali až sem, tak se konečně dočkáte toho, co jste vyhlíželi (a co jsem já slibovala). Dospělácké scény! Chtěli jste to… a víte, že já bych bez toho Dramione nemohla napsat… tak pracuji. Takže jestli na takové věci nejste, považujte se za varované. V téhle kapitole bude sex. Jestli jste na něco takového čekali, tady to je :) . Dobré věci přicházejí k těm, co si počkají. Všem vám moc děkuji a prosím, komentujte.

Poznámka překladatelky: Omlouvám se, že je tahle kapitola trochu opožděná. Příští bude snad zase za týden, ale mám teď zlomenou ruku, takže mi jde všechno o dost pomaleji…

 

oOo

 

Hermiona se náhle probudila a okamžitě pocítila, že jí něco chybí. Otevřela oči, ale chvíli trvalo, než se přizpůsobila šeru. Zamrkala a rozhlédla se po svém okolí.

Slunce zapadlo… nechalo jeskyni v inkoustové tmě.

Protáhla se a její tělo proti tomu pohybu zaprotestovalo. Byla unavená a rozbolavělá ze stálého ležení na zemi.

A byla jí zima.

Přitáhla si plášť blíž k tělu a v tu chvíli jí okamžitě došlo, co postrádá.

Draca.

Bolestivě se posadila. Hlava se jí motala, a tak musela zavřít oči, dokud se ta bolest neusadila.

Nakonec je mohla otevřít.

Draco seděl pár metrů od ní s rukama obtočenýma kolem břicha. Tvář měl bledou i ve slunečním světle. Hlavu si zabořil do dlaní a párkrát nasál vzduch nosem. Nakonec narovnal krk a  - s pohledem upřeným do temnoty – se naposledy zhluboka nadechl, což vyznělo nakonec jen jako povzdech.

„Jsi v pořádku?“

Draco mírně nadskočil a otočil hlavu jejím směrem. Přikývl. „Nemohl jsem spát.“

Hermiona přikývla v pochopení. „Jo… ale měl by ses o to pokusit, víš? Šetřit energii.“

Draco si povzdechl, ale tiše přikývl. Opatrně se otočil a začal se plazit zpátky. Zuby měl zatnuté bolestí kvůli tomu, jak namáhal kotník.

Hermiona ho sledovala se záchvěvem paniky. „Jsi zraněný?“

Draco se na okamžik zastavil, aby si odpočinul. Jeho bledá kůže byla pokryta potem, který způsobila námaha. „Jsem v pořádku.“

Prudce zavrtěla hlavou. „Ne, nejsi.“

Dracovy oči vzplály zlostí. „Ano, jsem.“

Hermiona vstala. „Nech mě se ti podívat na kotník.“

Opřel se o jednu ruku a okamžitě si obraně přitáhl kolena k hrudi. „Ne.“

Ignorovala ho a zničila vzdálenost mezi nimi, aby se ho dotkla.

Draco ucukl. „Ne!“

Povzdechla si. „Ale no tak, přestaň se chovat jako dítě.“

Natáhla se, ale Draco uhnul. S lehkým podrážděním to zkusila znovu, ale se stejným výsledkem.

Chvilku jim to vydrželo – Hermiona se natahovala a Draco uhýbal – ale nakonec se jí zmocnila frustrace a vztekle ho popadla za kotník.

Draco zavyl bolestí a Hermiona okamžitě stáhla ruku. S těžkým dechem ho pozorovala široce rozevřenýma očima.

Draco vycenil zuby – tvář mu zbledla o další odstín. Zamumlal si pod nosem kletbu a snažil se soustředit na svůj dech, aby ho opět uvedl do rovnováhy.

Naklonila se k němu, ale on ucukl.

Pomalu se natáhla. „Nech mě se podívat,“ zašeptala. „Prosím.“

Draco se napjal, ale neuhnul.

Jemně mu vyhrnula kalhoty z oteklé nohy a prsty ho chytila za kotník. Draco zatnul pěsti, když se její chladné prsty dotkly té rozpálené kůže na poraněné části jeho těla.

Hermiona se zamračením opatrně zkoumala jeho kotník. Cítila pod pokožkou tekutinu, která roztahovala zranění do téměř nemožných rozměrů. Jemně na to přitiskla palec a Draco vykřikl bolestí.

Ten zvuk stačil na to, aby její srdce kleslo.

Spustila ruce a cítila, jak se jí v koutcích očí tvoří slzy z náhlého pocitu beznaděje, který ji naplnil.

Pusu si zakryla třesoucí se rukou. „Tohle je špatný.“ Slova tlumily její prsty.

Draco tvrdohlavě potřásl hlavou. „Ne, to není. Jsem v pořádku.“

Hermiona zopakovala třes hlavou. „Ne… ne, tohle je špatný“

Prudce se zvedla na nohy a začala přecházet po prostoru. „Tohle je špatný… ó, tohle je špatný, špatný, špatný…“

Slzy jí padaly volně z očí a pokrývaly obě její tváře. Téměř v transu si pro sebe mumlala, zatímco její podvědomí hořelo v plamenech paniky. „Tohle je špatný… my se odtud nedostaneme… zůstaneme tady trčet, a tady je taková zima a není tu žádné jídlo, už jsme tady hrozně dlouho. Já nemůžu… já nemůžu… já už prostě nemůžu.“

Ohnula se v pase a ruce si zapřela o kolena, když ji náhle přemohl pocit nevolnosti. „Bože… my tady zůstaneme. Uvědomuješ si to? My tady, kurva, zemřeme.“

„Nezemřeme tady.“ Dracův hlas byl chladný.

„Ano… zemřeme. Já se nemůžu vrátit zpátky do těch tunelů… nemůžu. A ty jsi zraněný… a už jsme tady dlouho…“

„Už jsem ti to řekl, jsem v pořádku.“

Hermiona na něj vzhlédla s očima plnýma slz. „V pořádku? V pořádku? Malfoyi, jsem si docela jistá, že máš ten kotník zlomený! Nemůžeš chodit!“

„To zvládnu. A navíc je jednoduché to uzdravit.“

Hermiona se bláznivě zasmála. Cítila, že se hysterie už blíží. „Jo, ale s hůlkou! My ale NEMÁME HŮLKY!!! A jsem si jistá, že i kdybychom je měli, tak už to zašlo příliš daleko, abych se o něco pokusila!“

Znovu začala roztržitě přecházet.

„Hele… budeme v pořádku. Jen si potřebujeme zachovat klid.“

Hermiona se znovu zasmála. Ten suchý zvuk se odrážel od stěn.

Draco ji ignoroval. „Potřebujeme zůstat v klidu a myslet racionálně, dokud pro nás někdo nepřijde.“

Hermiona se okamžitě zastavila a hodila po něm pohledem. Vyhodila ruce do vzduchu a nechala je s plesknutím dopadnout na své stehna. „Copak to nevidíš? Nikdo nepřijde!“

Draco zavrtěl hlavou. „To není pravda.“

„Je a ty to víš. Nikdo nepřijde. Nikdo nás nenajde!“

„Ne. Můj otec…“

„Tvůj otec… tvůj otec? Ježiši, Malfoyi! Kdy si konečně uvědomíš, že tvůj otec své SLIBY neplní? Nepřijde! Vsadím se, že vůbec netuší, že jsi zmizel.“

Draco zavřel pusu. Odtrhl od ní oči a s mírně svěšenými rameny se zadíval do tmy.

Hermiona se okamžitě zastyděla. Pomalu se její emoce uklidňovaly, až už zbyly jen nepatrné zbytky pulzující za jejíma očima. „Omlouvám se… neměla jsem to říkat.“

Cítila se hloupě.

Hloupě za to, že to řekla… hloupě za to, že ho zranila, i když jí neudělal nic špatného. Tak hloupě, že cítila, že se musí omluvit. „Já-já se prostě necítím moc dobře. Potřebuje si lehnout.“

Opatrně popošla o krok dopředu, ale oči se jí mátožně zachvěly. Zasténala a klopýtla – slepě hledala svoji rovnováhu.

Draco se k ní překvapivě natáhl. „Jsi v pořádku?“

Hermiona se uklidnila, než se k ní dostal, a odtáhla se od něj. „Mfpohodě… jen si potřebuje lehnout.“

Vědomě se vyhnula jeho natažené ruce, popošla pár kroků a bez rozmyslu se posadila na chladnou zem. Cítila, jak na ni znovu doléhají slzy, ale byla příliš unavená, aby s nimi znovu bojovala. Přitáhla si kolena k hrudi, položila si na ně hlavu a plakala – ramena se jí třásla.

Neslyšela, že by se Draco pohyboval, a tak když se jeho ruka jemně dotkla jejího ramene, nadskočila.

„Ššš, to je v pořádku,“ řekl jemným hlasem. „Jsi unavená… oba jsme. Potřebujeme se vyspat, všechno si rozmyslet můžeme až ráno… když budeme víc odpočatí a schopní přemýšlet jasně.“

Popotahující Hermiona přikývla, příliš unavená na to, aby se hádala. Taky byla příliš unavená, aby se hádala, když jí stiskl ramena. Místo toho mu dovolila, aby ji táhl dolů, dokud se neocitla ležící na zemi – mírně stočená na jeden bok.

Draco k ní sklouzl, přitiskl své tělo k jejímu a ruce jí pevně ovinul kolem pasu. Cítil, jak dýchá – hluboce a rovnoměrně – a snažil se ji napodobit.

Nemohl si pomoct, musel o tom přemýšlet – s rukama pevně omotanýma kolem ní – že vypadala tak neuvěřitelně malá a křehká v jeho sevření. A k jeho neprostému překvapení o ni měl starosti. Přitáhl si ji blíž a tím se mu do obličeje dostaly její vlasy. Byly cítit špínou a mastnotou, přesto ale stále neuvěřitelně žensky – s náznakem květin.

Cítil, jak mu vědomí začíná proklouzávat mezi prsty, jak se tiskl do jejího tepla.

„Vážně si myslíš, že pro nás někdo přijde?“

V Hermionině hlasu byl stále slyšet po slzách.

Draco proti její hlavě přikývl. „Vážně ano.“

„Ale co když nás nenajdou?“

„Najdou… můj otec přijde.“

Hermiona otočila hlavou, čímž se snažila vidět přes své vlastní rameno. „Proč to pořád říkáš?“

Vytáhl čelist. „Protože to udělá.“

„Ale jak to můžeš vědět?“

„Musí… celý život mě zklamával… a má dost zatracených peněz… jestli je v něm alespoň nejmenší špetka slušnosti, je právě teď někde venku… šílený strachy a nevzdá to, dokud mě nenajde.“

Hermiona ztichla. Dracovy pravé myšlenky – prosycené strachem a bolestí – nebyly zas tak příjemné. Tiše od něho znovu odvrátila hlavu.

Draco to vycítil.

Rychle si odkašlal. „Nemysli na to. Mysli na později. Co bude první věc, kterou uděláš, až se odsud dostaneme?“

„Kromě toho, že tě budu ignorovat?“

Draco se zasmál – ten upřímný zvuk Hermionu překvapil. „Jo, kromě toho.“

S povzdechem se zasnila. „Jídlo… teplé, výborné jídlo.“

„Jako pečené hovězí a smažené klobásky?“

„Mmmm a cornwallské paštičky, pečené brambory, jorkširský puding…“

„Pudinkové koláčky a lívance…“

„Sklenice dýňového džusu…“

„A horký máslový ležák…“

Hermionin žaludek bolestivě zavrčel, až zalapala po dechu. „Dobře… už žádné mluvení o jídle.“

Dracův žaludek napodobil ten její. „Souhlasím,“ povzdechl si. „Takže hádám, že rozhovory o teplé sprše, suchém čistém oblečení nebo posteli jsou taky ze hry, že?“

Hermiona převrátila očima, ale na rtech jí pohrával úsměv. „Naprosto.“

Ztichli.

Hermiona se snažila soustředit na to, jak je její tělo přitisknuté na to jeho – na jeho pevné paže. Cítila jeho dech na svém krku – horký dech – a nemohla si pomoct a vzpomněla si, jak jeho tělo vypadalo v ranním brzkém světle… na jeho pevnou hruď… na jeho břišní svaly.

Byla tím jako posedlá, otrávená – uchycená v jeho síle.

Draco si povzdechl a pohnul rukou na jejích žebrech, čímž jí vyvolal na rukou husí kůži. Víc se k němu přitiskla, přičemž i on zpevnil stisk svých rukou.

Nebyla si přesně jistá, co se jí odehrává v mysli, ani nebyla moc schopna ovládat své pohyby, ale najednou zjistila, že prsty její ruky stoupají po Dracově paži.

Trochu se napjal. „Co to děláš?“

Líně mapovala jeho předloktí, uchvácena svaly pod svými prsty. „Nevím.“

Zvedl obočí, ale nijak ji nezastavil. „Nevíš?“

Pomalu zavrtěla hlavou. „Já už jen nechci cítit tu bolest. Žádný hlad… žádná zima… jen na pár minut se chci cítit dobře. Ty se nechceš cítit dobře?“

Dracovo srdce začala bít rychleji.

Hermionin hlas přešel do sotva slyšitelného šepotu. „Můžu zařídit, aby ses cítil dobře… chceš, abych to udělala?“

Dracovo tělo se zpevnilo. Hermiona si povzdechla a otočila své boky zpátky do jeho klína.

Dracův intenzivní dech zůstal na jejím krku, i když se mu ruce začaly pohybovat po jejím trupu. Zavřela oči a zaklonila hlavu, čímž dovolila jeho rtům, aby se dostaly k její citlivé pokožce.

Jeho rty našly její ucho, zuby jí jemně zkousl ušní lalůček. Zachvěla se.

Otočila ještě jednou hlavu a jeho rty začaly cestovat po její bradě.

Najednou bylo těžké popadnout dech.

Rty mu cestovaly z její brady přes tváře, až se nebezpečně přiblížily k jejím rtům. Přitiskla se k němu, její tělo se pod tím jeho prohnulo. Chtěla víc… potřebovala víc.

Zastavil se a Hermioniny oči se prudce rozevřely. Lapala po dechu a zadívala se do jeho očí, touha mu změnila barvu do roztaveného olova.

„Uvědomuješ si, že se nic nezmění? Teď ani později?“ Hlas měl zastřený a ona mohla dobře cítit jeho erekci, která ji tlačila do dolní části zad.

Nenašla dostatek dechu, aby mu odpověděla slovy, tak jen přikývla.

To bylo vše, co Draco potřeboval.

Zmocnil se jejích úst a zasténal. Hermiona díky jeho zuřivosti zalapala po dechu.

Jeho rty – popraskané a suché – pracovaly na jejích ústech. Hermiona se v jeho sevření otočila a obtočila mu ruce kolem krku, čímž mu umožnila lepší přístup. Tvrdě si ji přitáhl ke svému tělu a vplazil se svým jazykem do jejích teplých úst Hermiony. Neprotestovala, zasténala, když kolem sebe jejich jazyky kroužily a tančily.

Chytla ho za plášť a přitáhla si ho k sobě ještě o něco blíž. Její ruce putovaly po jeho pažích a po jeho hrudníku, fascinovala ji stavba jeho těla.

Draco jí přejel palcem přes bradavku, díky čemuž se začala chvět. Aniž by přerušil jejich polibek,  rukou ji hladil přes košili – mačkal a mnul její nateklá prsa.

Hermiona mu zasténala do rtů a boky se jí pohnuly proti němu.

Draco nízce zavrčel a začal rozepínat knoflíky její košile.

Když jeho rty opustily její, objevila se v ní hrůza. Ale ten pocit neměl dlouhé trvání – cítila ho jen dokud nesklonil hlavu a nezačal líbat odhalenou kůži na jejím krku a hrudníku. Úplně rozepnul košili a vzal jednu z jejích citlivých bradavek mezi zuby – kousal ji přes látku podprsenky.

Zalapala po dechu a prohnula záda. Obratně se nadzvedla a shodila ze sebe omezující košili.

Draco se bez váhání natáhl k jejímu tělu, rozepnul jí podprsenku a vzápětí ji odhodil přes jeskyni, čímž Hermionu osvobodil. Třásla se, když studený vzduch ovanul její vzrušená ňadra, ale Draco se jí okamžitě začal znovu věnovat. Hodoval na jejím těle, sál její bradavky hluboko ve svých ústech. Otočila se pod ním, snažila se dostat… snažila se dostat blíž.

Hermioniny prsty si najednou hledaly cestu ke knoflíkům Dracovy košile. Potřebovala cítit jeho hruď na té své.

Sundala látku z jeho trupu. Draco pokrčil ruce tak, že košile přistála na zemi vedle nich. Jeho plášť – stále uvázaný kolem jeho krku – zahaloval jejich těla, ale Hermiona byla příliš zaujata jeho bledou kůží v tom šeru. Pomalu mu přejela rukama po hrudníku a ovinula je kolem jeho pasu.

Draco zvedl hlavu a posunul své tělo nad její a znovu se vrhnul na její rty.

Hermiona si ho přitáhla blíž. Chtěla mít jeho teplé, tvrdé tělo proti tomu svému. Zaryla mu nehty do širokých, hladkých zad, škádlila ho jazykem a sledovala jeho rty, než je pevně spojil s těmi jejími.

Zasténal, když ho přemohl pocit jejího jazyku v jeho ústech a jejích zvětšených bradavek přitisknutých na jeho hrudi.

Ostýchavě mu přejela chodidlem po noze. Roztáhla kolena a Draco se usadil mezi nimi. Mohla cítit jeho mužství – pevné a nepolevující – jak tlačilo na vnitřní stranu jejích stehen. Sjela mu rukou po břiše a našla bouli snažící se dostat přes zip ven, masírovala ho přes vrstvu kalhot.

Draco sklonil hlavu a vzdychl. Lapal po dechu. Když Hermioniny prsty na něm přes látku pracovaly, oči měl zavřené. Opřel se do její ruky, chtěl víc, ale ona ovládala tempo.

Cítil, že ztrácí kontrolu a, skoro když začal skuhrat, Hermiona prsty našla jeho pásek. Otevřela přezku a ruka jí vklouzla pod kalhoty. Její malé prsty se ho dotkly a Draco se roztřeseně nadechl. Pevně chytla jeho erekci a začala ho úmyslně dráždit.

Draco na ni shlédl, jejich oči se spojily. Její byly naplněné tmavou touhou – zářily zpod ztěžklých víček, když ho hladila. Olízla si rty.

Draco zatnul zuby, sám měl problém popadnout dech. „Dost.“

V mžiku strhl Hermioně vlhké kalhotky z boků a odstrčil je na stranu, zatímco mu Hermiona stahovala kalhoty. Popadl ji za boky, sukni jí vyhrnul a přitiskl se k její vlhkému místu.

Jeho tvrdá délka jemně zavadila o Hermioninu vnitřní stranu stehen – hladká pokožka se mu zduřila a zvětšila – předtím, než Draco najednou vstoupil do jejích citlivých svalů.

Zalapala po dechu, když ji náhle naplnil.

Draco přikryl její tělo svým, pohyboval se nahoru a dolů po její postavě hnán silou, které způsobila energii mezi jejich těly.

Sevřela jeho záda a přitáhla si ho blíž k sobě, nohy pevně obtočila kolem jeho boků. Zasténala a zaklonila hlavu. Šla mu vstříc náraz po nárazu – boky se jim proti sobě houpaly.

Draco zrychlil, pohyboval se v ní v pomalém, silném rytmu. Mírně se pohnul a narazil hluboko do jejích svalů. Cítila, jak se v jejím podbřišku něco formuje, a přitáhla si ho blíž – prsty mu zajela do stříbrně hedvábných vlasů, nehty mu zaryla do hlavy, její lokny se ocitly na jeho krku – povzbuzovala ho, aby pokračoval a nadále dorážel na to místo.

Draco se sklonil a přisál se na její krk, zatímco jeho boky pokračovaly ve stejném tempu. Na hrudi se mu objevila kapka potu, která mu pomalu skápla na její prsa. Z pohybu jejich těl vzniklo teplo, které Hermioně vehnalo do tváří červeň.

Nízce a hrozivě zavrčel. Hermiona přivedla jeho rty na své a spojila je. Když se její jazyk dostal k tomu jeho, Draco se do ní vtlačil hlouběji, tvrději a také nepravidelněji než předtím. Odtrhl jejich ústa, zatnul čelist a snažil se ovládnout. Hermiona mu rukama prohrábla hlasy a přitáhla si zpět jeho rty k sobě. Cítila se úplně pod jeho vlivem… její orgasmus v ní neúprosně rostl.

 Draco se uvnitř ní ještě zvětšil, natahoval její svaly téměř do nemožného stupně. Sevřela se kolem něho a on zasténal. Vytáhla mu ruce z vlasů a sevřela mu zadek, táhla ho blíž k sobě, vyzívala ho, aby se dostal hlouběji do ní. Jejich těla se spojila a Hermiona vykřikla Dracovo jméno. Náhle se ale zastavila a slova se smíchala s jedním dlouhým stenem, když ji zalily vlny orgasmu.

Draco cítil, jak se její stěny kolem něj stahují, přesto ho ale pevně držela. Povolil čelist a vrazil do ní s pocitem svého vlastního uvolnění. S posledním přírazem se mu penis uvnitř ní prudce zaškubal. Jeho tělo se vyčerpalo a on se zhroutil na Hermionu, čímž na ni tlačil celou svou vahou.

Hermiona, která stále pevně svírala jeho ramena, cítila, jak se jeho hruď zvedá a klesá na té její. Vzhlédla nahoru na oblohu a spatřila, že mraky nad nimi se začaly lámat. Vydechla bílou páru, když uviděla tisíce hvězd visících na noční obloze.

Lapala po dechu a v úžasu zírala nahoru, zatímco se chvěla pod Dracovým tělem, ale tentokrát to nebylo zimou.


Kapitola sedmá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola sedmá:

OBRAT K HORŠÍMU

Draco se pohnul, tiše se osvobodil ze svého snění a protáhl se.

Bolelo ho celé ztuhlé tělo – což ho docela zmátlo – ale bylo mu teplo.

A v ústech měl jen sucho.

Pevně sevřel víčka a polkl. Opatrně si olízl popraskané rty. Pálily ho, a tak zasténal, i když ten zvuk vědomě vydat nechtěl.

Trochu se posunul a okamžitě ho překvapilo, když si uvědomil malou postavu ženy, která se k němu tiskla, ale moc se o to nestaral. Instinktivně napnul ruku a přitáhl si ji blíž k sobě. Na své kůži ucítil její hladkou pokožku zad.

Myšlenky na nepohodlí mu odpluly z mysli. Přitáhl si ji ještě blíž k sobě, políbil ji na rameno a pak ji i jemně kousl – jazyk mu přejel přes její horkou pokožku, když ji popelenými rty oždiboval.

Chutnala po soli.

Ruka mu zabloudila k jejímu hrudníku koši – palcem přejel přes její bradavku – její klín si přitiskl k tomu svému a sám se začal ztrácet v pocitu, jak se jejich nahá těla proplétají.

Zhluboka si povzdechl a přitiskl se k jejímu krku, čímž zabořil obličej do jejích vlasů.

S nádechy a výdechy si bral její vůni a snažil se znovu usnout.

Kombinace šamponu, špíny a mastnoty ho udeřila do nosu. Ale bylo tam ještě něco – ještě jedna podivná příměs.

Něco, co nemohl jen tak přejít.

Nakrčil obočí – oči stále neotevřel – a zhluboka se nadechl.

Neznámá vůně se mu k čichovým buňkám dostala ještě jednou.

Soustředil se. Snažil se dýchat pravidelně, aby ten pach mohl vyjmout z té celé kytice jiných vůní. Ale bylo těžké to rozluštit.

Cítil měděný podtón… jako rez železa…

Skoro jako kov.

Prudce otevřel oči a zašklebil se do ranního světla. Pomalu otočil hlavu ke stropu. Nebeské paprsky dopadající v jasných světelných provazcích osvětlovaly prostor kolem nich.

Mrknul – a pak ještě jednou – aby si pročistil hlavu. Pomalu se začal soustředit.

Nad sebou viděl rozlomenou zem, mohl cítit závan chladu i tvrdou půdu pod sebou a zpět se dostavila i bolest…

Pohnul ramenem a škubl sebou, protože jeho svaly ihned protestovaly.

Otočil hlavou ještě jednou a do výhledu se mu dostaly nezkrocené hnědé kudrliny.

A události včerejší noci se mu najednou jasně vybavily.

Hermiona.

Omamný okamžik jí zíral na zátylek – snažil se přijít na to, proč má najednou nepříjemný pocit úplně neředěné hrůzy pohrávající si s jeho žaludkem.

Pomalu zvedl ruku a dotknul se jednoho pramenu jejích vlasů. Převaloval ho mezi prsty a ta úzkost se jen prohloubila – pramen trochu zakřupal… byl silný… a mírně lepkavý.

Naklonil se a znovu si přičichl její vůně.

Stejný kovový pach obklopil jeho nos.

Krev.

S prudkým nádech se Draco ihned posadil – ignoroval bolest zmítající jeho tělem.

Hermiona ležela mírně zkroucená na boku. Spala. Přesto ale spala spánkem člověka, který uvnitř sebe samého bojuje. Víčka měla pevně stlačená, vrásky obav pokryly její normálně hladkou kůži. Její dech nebyl pravidelný. Když se na ni díval, došlo mu, že vypadala neuvěřitelně křehce s rukama obtočenýma kolem svého těla – prsty nevědomě tlačila proti hrudi.

Draco si prohlížel její obličej a zachvátila ho nevolnost, když mu oči zabloudily k tržné ráně, která se jí táhla na spánku hlavy – ránu obklopovala temně fialová modřina.

Zranění utvořilo zubatou strupovitou sraženinu. Část vlasů, která se u poranění vyskytovala, se zabarvila do ruda, včetně pramenu, který Draco držel v ruce.

Žaludek se mu zakymácel a on okamžitě pustil pramen, jako by ho mohl spálit.

Jak to, že si toho nevšiml dřív?

Hermiona zasténala a ve spánku se otřásla. Když se jí na čele zformovaly drobné kapky potu, její tvář ještě zbělala. Dech se jí zrychlil a ze rtů jí uniklo tiché kňučení.

Draco se k ní s obavami naklonil. Nevěděl, co má dělat.

Sekundy utíkaly.

Olíznul si rty a přitom opatrně natáhl ruku, aby jí odhrnul vlasy z obličeje. Konečky prstů zavadil o její tvář.

Hermiona prudce otevřela oči a vyděšeně zalapala po dechu. Okamžitě se překulila na záda a odrazila jeho ruku.

S těžkým dechem se ztratila ve svém okolí. S vytřeštěnýma očima spolkla vzlyk.

Nechápavě na něj zírala nevidícíma očima.

Protože si nebyl jistý, co by měl dělat, zíral na ni nazpátek, neschopen najít slova.

Nakonec přiměla své hnědé oči fungovat. Těžce polkla a vydechla. Opatrně si prohlížela jeho obličej, očima se topila ve strachujících se stříbrných panenkách.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se napnutě.

Slabě přikývla a otočila se znovu na bok. „Jo.“

Ale nebyla v pořádku.

Hlava jí pulzovala bolestí. Před očima se jí vytvářely skvrny, které v zápětí vybuchovaly, což ji učinilo neschopnou se na cokoli soustředit. Žaludek se jí v křečích svíjel, díky čemuž přes její tělo proudily vlny nevolnosti. A v uších jí zvonilo.

Celé tělo ji bolelo – díky posledním dnům konečně dopěla ke svému limitu, co snese.

A čím déle ležela na studené, chladné zemi, tím lépe si uvědomovala, že se to jenom zhoršuje.

„Další noční můra?“

V koutcích očí ucítila, jak se jí tvoří slzy, a než to mohla zastavit, jedna z nich vyklouzla a sjela jí po tváři. Než mu přikývla v odpověď, rychle si ji utřela prsty.

„Řekni mi, o čem byla.“ Draco měl hlas překvapivě jemný.

Zavrtěla hlavou. „Nepamatuji si to.“

Zamračil se. „Tak proč se třeseš?“

„Je mi zima,“ řekla první věc, která ji napadla. Ta lež byla snadná.

Teplo jeho těla náhle zmizelo a ji v žaludku píchlo bodnutí paniky. Polekaně se otočila přes rameno.

Draco se natahoval – no, spíš neohrabaně tápal – pro něco kousek od nich na zemi.

Hermiona ho omámeně pozorovala. Obočí se jí stáhlo.

Nakonec Draco našel to, co hledal. Vrátil se k ní a tu věc držel sevřenou v pěsti.

Překulila se na záda. Vůbec si neuvědomila, že ji studený vzduch olíznul kůži, jen pozorně sledovala Draca.

Draco se převalil na bok, tělo měl blízko toho jejího. Zatřásl tím, co držel v ruce. Hermioniny tváře náhle pocítily vlnu tepla.

Držel její košili.

Draco se naklonil, chytnul ji za ramena a jemně ji díky svým dlouhým prstům vytáhl do sedu.

Hlava jí zakřičela, když se tak ocitla, a nebezpečně se zakymácela.

Draco ji pevněji obmotal ruku kolem zad a uklidnil ji. „Úú… V pořádku?“

Zavřela oči a přikývla. „To je jen hlava.“

Prozkoumával její obličej, oči mu znovu zabloudily k té ráně na spánku. Hodně zbledla, díky čemuž se v obavách zamračil. Na chvíli ty myšlenky vytlačil z hlavy, přitáhl si ji k sobě a košili jí přetáhl přes ramena.

Hermiona neprotestovala – její bezvládné paže ho nechaly, aby ji oblékl. Dokonce se ani nepohnula, když jí začal zapínat knoflíky, včetně toho mezi jejími nahými prsy.

Když byl hotov, odhrnul jí z obličeje zatoulaný pramen vlasů. „Hermiono, podívej se na mě.“

Trhaně dýchala nosem a zavrtěla hlavou. „To světlo bolí.“ Hlas měla tichý – slova se jí splétala dohromady.

Draco se kousl do rtu. „Dobře…“ přejel si rukou po tváři. „Dobře… řeknu ti, co… půjdeme někam, kde není světlo, ano?“

„Kam?“

„Půjdeme do tunelů. Oba dva. Najdeme cestu ven… ano?“

Obličej jí zbledl ještě o něco víc. Tváří jí projel děs. Brada se jí nepatrně chvěla. „Ne… ne, ne, ne, ne, ne, ne…“

Hermiona se sesypala – přitáhla si kolena k bradě a schovala do nich obličej – mumlala téměř nesrozumitelná slova.

Draco ji chytl za ramena a snažil se získat zpátky její pozornost. „Hermiono? Co je? Co se děje?“

„Prosím… prosím, nenuť mě. Nemůžu… nemůžu. Prosím… jen prosím… nenuť mě tam jít,“ žadonila jako malé dítě.

„Proč ne?“

Hermiona opatrně zvedla hlavu. Obličej měla mokrý – pokrytý slzami – oči jí zeskelnatěly a už neviděly. „Něco v těch tunelech je.“ Hlas jí přešel ve vyděšený šepot.

Dracův žaludek prudce klesl. Přesto se donutil zůstat v klidu. „Něco je v tunelech? Co tam je?“

Zatřásla hlavou. „Já nevím.“

„Viděla jsi to?“

Přikývla. „Honilo mě to… a napadlo.“

Vyschla mu ústa. „Napadlo? Kde? Ukaž mi to.“

Hermionina ruka usadila na krku. „Tady… skočilo to na mě. A mělo to zuby… a drápy…“ Třásla se a vzlyk zarazila jen tím, že si hlavu schovala ke kolenům.

Srdce mu bušilo. Odhrnul jí límec košile a rukou jí přejel po těle.

Její kůže byla hladká – nepoznamenaná.

Jak ho naplnila úleva, polkl. „Hermiono, jsi v pořádku.“

Zmateně se na něj znovu podívala. „Cože?“

„Jsi v pořádku… nestalo se to.“

Zakroutila hlavou a obočí se jí stáhlo. „Ne… ne, stalo. Pamatuji si to.“

Draco se na ni díval. „Nejsi zraněná… nestalo se to.“

Hermiona nepřítomně zírala do dálky. „Ale já si to pamatuji… stalo se to, protože si to pamatuji… přísahám… bylo to tak skutečné… něco tam bylo…“ obrátila se na něho. „Věříš mi, že jo?“

Natáhl se a hladil ji po zádech v jemných kruzích. Zvednul bradu a přikývl.

Hermiona se zasmála – ten zvuk byl plný sarkasmu. „Ne, nevěříš… ani já si nevěřím. Ježiši… už ani nevím, co je realita a co ne.“

Ani on jí nevěřil. Vlastně věřil, že ji opouštěl zdravý rozum. A potřeboval s tím něco udělat.

Pohnul se a pustil ji ze sevření.

Hermiona zvedla hlavu. „Co to děláš?“

Natáhl se pro košili, které ležela na dosah od něj. „Jdu do těch tunelů. Najdu cestu ven. Sám.“

Hermiona zbledla a chytla ho za plášť. „Ne… ne, prosím, nenechávej mě tady samotnou. Nemůžu tady být sama.“

Draco si povzdechl a hodil košili zpět na zem. „Hele… máš dvě možnosti: Zůstat tady sama nebo jít se mnou. Protože já tam jdu… s tebou nebo bez tebe.“

„Nechci tady být sama.“

Chytla se ho, a zatímco vzlykala, přitáhla si ho blíž k sobě.

Jemně objal její třesoucí se tělo a snažil se ji uklidnit. „Vrátím se pro tebe. Máš moje slovo,“ zamumlal jí do vlasů, zatímco ji hladil po zádech.

Přitiskla si obličej k jeho hrudníku. „To bys neměl.“

Draco ji vyplašeně odstrčil od sebe. „Co? Neopovažuj se takhle mluvit.“

Slzy jí stékaly po tvářích a vytvářely tím cestičky ve špíně. „Myslím to vážně. Jestli najdeš cestu ven, dostaň se odsud. Nemá cenu se pro mě vracet.“

V Dracových očích se zablesklo. „Já se pro tebe vrátím.“

Zatřásla hlavou. „Mluvím vážně. Dostaň se odsud… běž a najdi někoho… kdo sem přijde. Já budu v pořádku.“

Draco si ji k sobě znovu přitáhl. Třásla se mu v náručí. „Neopustím tě. Půjdeš se mnou… budeme bojovat společně.“

Potřásla hlavou a zašeptala: „Nemůžu se tam vrátit…“

„Ale ano, můžeš. Budu s tebou… celou dobu.“

„Neopustíš mě?“

„Ani na sekundu.“

Hermiona hlasitě popotáhla. Minuty utíkaly, když jí zmatené myšlenky znečišťovaly mysl.  V Dracově náručí se cítila bezpečně a taky v teple.

Nakonec přikývla. „Půjdu.“

Draco si povzdechl do jejích vlasů.

„Ale můžeme si ještě chvíli odpočinout? Jsem tak unavená.“

Draco ucítil, jak mu struna utrpení zadrnčela na srdce. Byla tak křehká. „Samozřejmě.“

Opatrně si lehl na zem a Hermionu si přitáhl blíž k sobě. Chytil okraj svého pláště a ruku s ním přehodil kolem ní. Cítil, jak nepravidelně dýchá, a odhrnul jí vlasy z obličeje.

Hlavu si položila na jeho nataženou paži a zavřela oči. Obličej jí pevně olemovala bolest a starosti.

Něžně jí uhladil vlasy a konečky prstů putoval po její čelisti, dokud vrásky nezmizely a její dech se nesrovnal.

Naklonil se a jemně ji políbil na ústa předtím, než přitiskl své rty oproti jejímu čelu. Když se ji snažil uklidnit druhým polibkem, kůže jí hořela.

S hlubokým povzdechem si ji k sobě přitáhl blíž a pomalu dovolil svým očím, aby se zavřely.

*************************************

Draco se probudil jako první.

Slunce změnilo na nebi svoji polohu a teď kolem něj poskakovaly stíny, které ho na okamžik zmátly.

Bylo mu teplo, paže měl stále obtočené kolem Hermiony.

Pořád spala – dýchala pravidelně – s hlavou na jeho rameni.

Když se trochu protáhl, uvědomil si, že mu ruka znehybněla, a když se pokusil pohnout prsty, bolestivě mu v nich brnělo.

Dal si pozor, aby ji neprobudil, a vyhnul se její hlavě, když si zpod ní vytahoval ruku. Sedl si, zakroužil rameny a škubl sebou, když se mu narovnala záda. Palcem si rozmasíroval svaly na ruce a pohnul se, přičemž mu klouby hlasitě zapraskaly.

Nevěděl, jak dlouho spal. Sakra, on si ani neuvědomil, že usnul. Ale vzhledem k pohybu slunce hádal, že to bylo několik hodin.

Rozhlédl se kolem a našel svoji košili. Natáhl se na zem a zvedl ji. Trochu ji rozklepl – špína a prach vytvořily obláček – než si ji přetáhl přes ramena.

Zatřásl se, když se chladný materiál dotkl jeho kůže.

Snažil se zapnout si knoflíky, ale prsty ho neposlouchaly. Foukl si to sevřených pěstí a zkusil to znovu.

Nakonec zapnul i poslední knoflík a lehl si zpátky. Kromě Hermionina mělkého dechu, ho obklopovalo jen děsivé ticho.

 S pohledem na temné tunely na okraji jeskyně si nervózně olíznul rty. Krátce vzhlédl k nebi a uvědomil si, že slunce zmizí už brzy.

Pohlédl zpátky k tunelům, srdce mu bušilo proti žebrům.

Uvědomil si v tu chvíli spoustu věcí: Věděl, že musí probudit Hermionu… věděl, že musí vyrazit. Věděl, že ho to bude bolet… nepochopitelnou bolestí. Věděl, že to možná bude nejtěžší věc, kterou kdy udělal.

Ale byla tu jedna věc, kterou si neuvědomil: Nevěděl, jestli by bylo správné to udělat… protože nevěděl, jestli odtamtud vůbec vede nějaká cesta ven. Byla šance, že by v těch tunelech mohli oba zemřít, osamoceni v temnotě a v strachu.

Ale věděl, že nemůžou ani jen tak zůstat. Hermioně nebylo vůbec dobře… jestli jí někdo nepomůže…

Zatřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. Zhluboka se nadechl, ujistil se, že jedná správně a otočil se k Hermioně.

A najednou dostal kopanec do žaludku.

Hermiona ležela na boku a třásla se. Rukama si pevně objímala kolena.

V jiném světle její pleť zářila – její kůže se zdála vlhká, skoro jako vosk. Ústa měla trochu přiotevřená – rty chytly nenormální modrý nádech a dech jí ztěžkl.

Draco zvedl roztřesenou ruku a dotkl se jejího ramene. Její oči se na chvíli rozevřely, než se jí panenky přetočily do hlavy.

Položil svou ruku na její tvář. I přes lesklý pot z ní sálalo teplo. S pocitem vzrůstající paniky jí přiložil prsty ke krční tepně. Srdce jí nepravidelně bilo.

Sundal si ze sebe plášť a obalil jím malé tělo Hermiony. Okraje kolem ní pečlivě zastrkal. Potřebovala ho víc než on.

Naklonil se k ní, rty se mu zastavily jen pár centimetrů od jejího ucha. „Najdu cestu ven, ano? Máš mé slovo. Jen potřebuji, aby ses teď držela.“

S rukou opřenou o zem se rychle zvedl. Ale jen co přenesl váhu na svou zraněnou nohu, vykřikl a málem zase spadl.

Zaťal zuby a začal se šourat dopředu. V koutcích očí ho tlačily slzy, ale přinutil se jít dál… přinutil se zapomenout na bolest.

Pomalu si razil cestu jeskyní k tunelům. Noha mu začala znecitlivovat, bolest trochu polevila, ale stále dost pulzovala. Přesto ale pokračoval.

„Vrátím se pro tebe.“ S posledním pohledem přes rameno na Hermionu spolkl svůj strach, potlačil bolest a opustil jeskyni, aby ho okamžitě obklopila temnota.

Třesoucí se Hermiona ho sotva slyšela.

Poznámka překladatelky: Už jsme za půlkou! Zbývá přeložit už jen 49 stran.

Děkuji Kaitlin!


Kapitola osmá, část první



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola osmá, část první:

DOPRAVA NEBO DOLEVA?

 

Kapička potu pomalu stékala po Dracově čelisti, frustrovaně ji setřel.

Stejně ale nevěděl, proč se s tím obtěžoval.

Košili mu promáčel pot od toho úporného snažení – blonďatobílé vlasy se mu přilepily k čelu – přesto ale kulhavě postupoval dopředu.

Noha mu uvízla v bolestivém ohni, jako by mu někdo zaseknul do holeně sekeru, která se vklínila mezi jeho svaly až do kosti… svou rozžhavenou čepelí přeřízla jeho nervy a bolestivé plameny se převalily přes jeho rozřezanou pokožku do masa.

Slepě se natáhl a zalila ho vděčnost, když jeho ruce narazily na chladný kámen, díky kterému byl schopný stát. Opřel se proti zdi. Stál udýchaně, zatímco mu srdce bušilo v hrudi.

Zíral přímo před sebe, ale stejně nic neviděl.

Opatrně pohnul hlavou… cítil, jak se mu oči důlcích hýbou… zamrkal, aby si byl jistý, že se mu víčka nezavřela, ale v černé temnotě neviděl nic.

Nevěděl, kam šel. Nevěděl, kde už byl. A taky nevěděl, kde byl zrovna v tom okamžiku. Všechno působilo stejným dojmem – zahalené v neproniknutelné tmě. Snažil se soustředit, ale ta bolest, co se usídlila v jeho těle – v jeho hlavě – mu to nedovolovala.

Cítil se slabě – jak psychicky, tak fyzicky – a chtěl si odpočinout… chtěl se svést po té stěně dolů, lehnout si a zavřít oči, ale věděl, že nemohl. Věděl, že prostě není jiná možnost… bylo to buď tohle, nebo tam dole mohli umřít.

Oba dva.

Tou jedinou věcí si byl jistý.

Otřásl se, když si náhle uvědomil, že – i když z té námahy mu bylo teplo – je promočený na kost, že v tunelech je zima a že nemá svůj plášť, který nechal přehozený přes Hermionu.

Její obraz náhle navštívil jeho mysl. Ta představa… jak leží na chladné zemi a její malé křehké tělo se třese… a nereaguje.

V hrudi se mu začal zdvihat plamen ohně.

Slíbil… dal své slovo.

A Malfoy nikdy nebere své slovo zpátky.

Kousnul se dortu a odstrčil se od zdi. Musel zadržet slzy bolesti.

Pomalu přiměl své nohy do pohybu vpřed. Jednou rukou se přidržoval stěny – přenášel svou váhu – druhou držel nataženou v temnotě před sebou.

Prsty mu zavadily o trhlinu ve zdi a on se prudce otočil, aby se vydal po cestě impulzivnosti, kde se mohl spoléhat jen na samotnou víru.

Půda pod ním se kroutila a křivila a hnala ho hlouběji do zapomnění.

Otočil se tam, kam stezka. Ruku měl stále položenou na zdi – obrátil se do ostře vyříznutého tunelu odvracejícího se od toho hlavního, i když v žaludku mu bublaly obavy. Provedl to bezhlavě… bez přemýšlení… ve strachu, že by mohl chladnou stěnu, o kterou se opíraly jeho prsty, ztratit úplně.

Náhle zakopl a spadl dopředu. Se zavrčením se srazil se stěnou před ním – tvrdě. Zalapal po dechu a rozevřel prsty, když ho obklopila nová vlna paniky.

Natáhl ruce až tak daleko, jak jen mohl, ale kolem něj nebylo nic jiného než kámen. Chladná, neústupná, neproniknutelná hornina.

Pomalu se pohnul a s dlaněmi roztaženými na zdi se snažil najít nějaké trhliny ve zdi, nějaké mezery… nic.

Nebylo tam nic. A on si brzy uvědomil, s rostoucím pocitem hrůzy, že se ocitl ve slepé uličce.

Chtělo se mu brečet, ale ten pocit zatlačil stranou. Místo toho ho ovládla frustrace nahromaděná za několik dní.

S křikem se vrhnul proti zdi – ignoroval tu bolest, která se objevila, když se jeho klouby potkaly se zdí.

Když bušil do zdi, horké slzy se mu začaly kutálet z očí a vykreslovaly mu cestičky po tváři.

Tak jak najednou začal, tak taky přestal – dech měl přerývaný a těžký.

Byl vyčerpaný – emocionálně, psychicky a v tu chvíli už i fyzicky. Otočil se, opřel si záda o vlhký kámen a nechal své tělo sklouznout na zem. Kolena si přitáhl k hrudníku.

Zbloudilá slzy mu utekla z koutku oka a on ji vztekle setřel. Odmítal plakat. Emoce ho nikam nedostanou.

Ale byl tak unavený… všechno ho bolelo…

Cítil, jak se mu v hrudníku vytváří velká díra prázdnoty. Obří díra zoufalství – s tím pocitem zavřel oči.

Zhluboka se nadechl a opřel si hlavu o stěnu. Pomalu dýchal – nádech, výdech… nádech, výdech… a snažil se myslet na něco hezkého.

Roztržitě si promnul klouby a ucítil na nich horkou stopu krve.

Kolem něj bylo jen ticho a tma a on si najednou ten klid dokázal vychutnat.

Byl tak unavený. Chtěl jen spát – chtěl se jen probudit na lepším místě… místě, kde by nebyla taková zima… takový hlad… ta bolest. Chtěl opustit tuhle noční můru a byl si jistý, že by to dokázal, kdyby usnul…

Odněkud zepředu se ozval zvuk – jako by někdo nebo něco škrábalo o skálu – a on prudce otevřel oči.

Rychle se vrátil do svého utrpení – srdce mu bilo jako o závod.

Se zadrženým dechem zíral do temnoty s očima plně rozevřenýma, ale neviděl nic. Srdce mu bolestivě nadskakovalo v hrudi – krev, která mu hučela v uších, mu bránila slyšet.

Našpicoval uši – snažil se uchopit jakýkoli jiný zvuk – ale myšlenky mu najednou naplnil Hermionin vyděšený hlas a on nebyl schopný slyšet nic jiného, než její slova:

Něco v těch tunelech je.

Nemohl si pomoct a musel o tom přemýšlet. Snažil se, jak mohl, aby tu větu ze sebe vytlačil. Ale nemohl… ozývala se znovu a znovu a popichovala ho… děsila ho… jako záznamník, který se zasekl.

Nevěřil, že by něco v tunelech mohlo být… no, on ani nechtěl věřit, že by tam něco mohlo být.

Ale čím déle seděl v temnotě – s ušima nastraženýma – tím častěji ho ta představa napadala. V hlavě se mu formovaly představy příšer: úděsné potvory a stvoření… některé ho honily v nočních můrách, když byl ještě malý, jiné byly zhola nové, děsivější, než si kdy myslel, že by si mohl představit.

Namlouval sám sobě, že je to jen jeho představivost, křičel na svou mysl, aby s tím přestala, ale ty představy byly až moc silné… a i Hermionina slova ho honila.

Potřeboval se odtamtud dostat.

Byla tam moc velká tma – moc malý prostor – a on byl díky své pilné představivosti i hodně vystrašený.

Bolest zakryla vlna adrenalinu. Pomocí roztřesených rukou se vyhoupl se na nohy a svižně se začal pohybovat vpřed.

Vůbec nemohl vidět, ale to jeho pohyby nezpomalilo.

Tunel se pod jeho napřaženou rukou rozevřel a on se na okamžik zmateně zastavil. Nevěděl, kterou cestou by měl jít. S vyschlými ústy stál… krátce se rozhodoval, dokud se klaustrofobie nezačala dobývat zpět do jeho mysli… klaustrofobie a příšery ze slepé uličky.

Mohl je cítit, dýchaly mu na záda… snažily se ho dostat. Srdce mu znovu hlasitě bilo v hrudníku.

Unáhleně se rozhodl. Uvědomil si, že už nemůže v těch tunelech zůstat, a rychle obrátil se na cestu, která ho podle jeho mysli měla zavést zpět do hlavní jeskyně.

Zpět k Hermioně.

Hlava ho bolela. A jak se začal pohybovat dopředu, adrenalin z něj pomalu opadával, čímž se mohl ozvat jeho zraněný kotník.

Bloudil, točil se v chodbách, ale moc nevěnoval pozornost tomu, kam vlastně jde. Vyčerpání nad ním pomalu přebíralo vedení, a to ovlivnilo jeho schopnost přemýšlet.

Víčka mu ztěžkla a oči ho pálily ze stálého zíraní do nekončící temnoty. Kulhal, jak se mu znavily nohy.

Netušil, jak dlouho už šel – cítil se, jako by to byly hodiny – a ztratil představu o tom, kolikrát už změnil směr. Ale věděl, že tma kolem něj zčernala – jestli to tedy bylo ještě možné. Slunce zapadlo a nechalo ho na pospas pekelné temnotě. Těžké a silné tmě, téměř se zdálo, že mu dech vytahovala přímo z plic a nahrazovala ho jen chladem.

A brzy jeho mysl navštívil neobytný hlásek.

Začal tiše, ale brzy zesílel a křičel, že se jenom víc ztratil… že jde špatnou cestou… že každý krok, který udělá, ho jen přibližuje k smrti, osamoceného a ztraceného v temnotě jeskyně.

Přejel si rukou přes obličej, když se snažil nejistotu odtrhnout pryč. Už se o nic nestaral… nemohl se přestat hýbat, protože pak už by nebyl schopný se znovu dostat na nohy. Takže by stejně umřel, jeho jedinou nadění zůstávala chůze vpřed a víra ve vlastní instinkty.

Zatímco ho sžíraly myšlenky, pokračoval v cestě a nevěnoval jí víc pozornosti než předtím.  Noha se mu trochu zadrhla a vyhodila tím jeho tělo z rovnováhy. Ve snaze neupadnout rychle udělal ještě jeden krok, ale došlápl zraněnou nohou a přenesl na ni příliš mnoho váhy.

Ošklivé křup se ozvalo do všech stran prázdné jeskyně, jak jeho kotník selhal.

Padl na zem a vykřikl. Ten zvuk se mu vydral divoce z hrdla, jak se mu bolest provalila nohou – silné bodnutí – a pak si razila cestu do celého těla.

S lapáním po dechu se svíjel na podlaze. Pevně sevřel svůj kotník a toužil po smrti – po čemkoli, co by ho odneslo pryč z toho utrpení. Nevolnost se dostala k jeho žaludku a najednou, aniž by to mohl zastavit, se mu žaludek zvedl – vzlykal, když se násilně vyprazdňoval na chladné skály.

Žluč – kyselá a leptavá – ho praštila do nosu… cítil, jak mu skapává – nepříjemně horká – dolů po tváři a pokrývá jeho košili.

Bolest ho pohltila – každá její část, kterou pocítil od doby, co dopadl do téhle bohem zapomenuté díry, se vrátila – a už to prostě nemohl vydržet. Cítil, jak slábne… vítal cokoli, co by ho dostalo z té nesnesitelné bolesti.

Třásl se. Nasál do plic neúplný dech. Hlava mu plavala v řece utrpení. Unikal z reality, ale nestaral se o to. Nechal spadnout svou hlavu dolů a tiše se modlil ke komukoli, kdo by ho slyšel, o to, že když to tak má být, ať se už neprobudí… už na to neměl sílu.

Před očima mu projel obrázek Hermioniny tváře ale bolest ho ovládla. S tichou omluvou za to, že ji zklamal, cítil, že se mu oči začínají stáčet do hlavy a on proti tomu už nebojoval.

Konečně se dostane na to místo, o kterém snil… na místo, kde není ani zima, ani hlad, ani žádná bolest…

S poslední myšlenkou na pohodlí se mu oči převrátily. Jeho tělo se zatím v bezvědomí třáslo na chladné břidlicové půdě.

Poznámka překladatelky: Tohle je jenom první polovina kapitoly, ta druhá přijde příští pátek. Omluvám se, že to takhle dělím, ale nějak postrádám čas. Děkuji Kaitlin.

Za komentáře budu vděčná ;)


Kapitola osmá, část druhá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola osmá, část druhá:

DOPRAVA NEBO DOLEVA?

 

Kolem něj bylo jen ticho – takové ticho.

Jsem mrtvý, pomyslel si. Unikl jsem z toho.

Zaplavila ho vlna úlevy.

Cítil se, jako by se vznášel – jemně zahalený v moři samoty. Ochráněný… v bezpečí.

Nebe… se zavřenýma očima naslouchal tichu, na tváři se mu objevil úsměv. To musí být nebe.

Chtěl otevřít oči… stát se přímým svědkem té nádhery, ale byl na to ještě pořád unavený. Mírně se zavrtěl, aby získal víc pohodlí - pokusil se znovu usnout.

Neočekávané bodnutí mu projelo nohou a donutilo ho zakňučet – obočí se mu zmateně stáhlo.

Něco bylo špatně… v nebi přece nebylo žádné utrpení.

Znovu se opatrně pohnul, a když mu tělem projela bolest, hlasitě vykřikl.

Celou jeho bytost zachvátila ta neukojitelná bolest. Jeho mysl převrátila nová myšlenka hrůzy:

Jsem mrtvý… a jsem v pekle.

Zachvěl se. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že je mu zima… nechvěl se strachem. Na čele se mu objevila vráska.

V pekle není zima…

Draco prudce rozevřel oči.

Lapal po dechu, hlava mu plavala v bolesti a on rychle mrkal, aby přinutil své oči k soustředěnosti. Svět kolem něj se pomalu objevoval.

Krátce poté si s hrůzou uvědomil, že není mrtvý… ale že je v pekle.

Pod jeho třesoucím se tělem s vyschlými ústy cítil tvrdou, chladnou zem- pořád byl zatracen v puklině v zemi.

Ale něco bylo jinak…

Nebyl si jistý, jak by to vysvětlil, ale když zíral a nechával své oči se pomalu přizpůsobit, tma se mu zdála téměř světlejší… nějak.

Mžoural do temnoty, před očima se mu vznášely tmavé tvary. Ale věděl, že to nemůže být pravda – bylo to naprosto nemožné.

Se zasténáním se vytáhl do sedu. Promnul si čelo, snažil se tím zklidnit bolest, která se mu usadila mezi spánky. Pak si spustil ruce do klína.

Zastavil se a rozevřel oči.

Pomalu si dal ruku před obličej a pohnul prsty. Mlhavě viděl jejich obrysy. V temnotě se pohybovaly sem a tam – to předtím nebyl schopný vidět.

Temnota zesvětlala, ale… nemohl říct jak to.

Cítil, jak mu srdce v hrudi prudce bilo, když opatrně otočil hlavu do svého okolí. Krápníky visící ze stropu na koncích tlumeně zářily. Velké balvany umístěné na zemi tvořily jejich černé pozadí.

Panenky se mu posunuly v očích. Zdálo se, že díky perifernímu vidění mohl zahlédnout bledý paprsek světla.

Ztuhl; byl příliš vyděšený na to, aby se pohnul, na to, aby mrknul… na to, aby dýchal.

Věděl, že je to lež – krutá mysl si s ním hrála. Přitiskl si dlaně k očím.

Ztrácím svůj zatracený rozum.

S vyrovnaným dechem napočítal do desíti a připravoval se na ošklivou pravdu – pravdu, že neviděl žádné světlo… že uvízl v temnotě.

Nakonec si sundal ruce z obličeje a otevřel oči. Tlak, který vyvíjel na svou sítnici, způsobil, že se opět ocitl ponořený v inkoustové tmě. Musel počkat, než se tomu jeho oči opět přizpůsobí.

Pomalu a pečlivě se jeho okolí znovu objevovalo. Brzy znovu uviděl obrovské kameny na zemi, krápníky visící ze stropu… a světlo usazené v rohu – nadpřirozeně se vznášelo.

Dech se mu zadrhl v hrdle.

Srdce mu tlačilo na žebra.

Díky třesoucím se pažím se převrátil na kolena a ruce a začal se zběsile plazit přímo k tomu světlu – škrábal se po zemi, jako by to světlo mohlo náhle zmizet – jako by na tom záležel jeho život…

Jeho život na tom ale záležel. A nejenom jeho… i ten Hermionin.

Kamínky se mu zadíraly pod nehty, jak se škrábal po skále, díky čemuž měl nervy v jednom ohni a z prstů se mu řinula krev.

Veškerou bolest nechal bez povšimnutí, soustředil se jen na to světlo před sebou – vyděšen myšlenkou, že by náhle mohlo zmizet.

Pomalu ale rostlo – jeho tělo se postupně koupalo v slabé záři. Ucítil jemný dotek prstů denního světla – jemně se rozprostírajících – jak se pokoušely ohřát jeho tělo.

Lapal po dechu. Položil se na bok a sledoval světlo. Země se mu nad hlavou rozevírala – malá díra, která pouštěla světlo a větřík do prázdné jeskyně. Hornina směřující k otvoru se mírně svažovala. Nebyla tak strmá, že by se jí nedalo dosáhnout.

Draco uviděl vrcholky zelených, svěžích stromů vlnících se ve větru a najednou se smál.

Ten zvuk se zdál jeho uším zvláštní – zvuk jeho smíchu – když se odrážel od stěn. Bylo to zvláštní… cizí. Ale brzy se smál jako blázen. Vyčerpání převzalo jeho reakce a on se nemohl zastavit.

Bylo to tady.

Bylo to tady celou dobu… jen to nechtělo být nalezené.

Neuvědomoval si, kdy začal plakat – jen věděl, že s tváří obrácenou nahoru se světlo najednou rozmazalo a jemu se na tvářích objevily slané cestičky.

Zavřel oči a vzlykl. Slzy zaplavily jeho unavené a bolavé tělo. Objal se pevně kolem hrudi.

Našel to. Našel to a nehodlal to jen tak nechat jít.

Od svobody ho dělilo jen pár metrů – centimetry od ukončení jeho bolesti.

Ale něco ho zastavilo.

Otřel si oči, popotáhl a otočil hlavu zpět do směsi světla, které mu osvětlovalo tvář, a temnoty – náhle rozpolcený.

Mělo by to být jednoduché rozhodnutí.

V denním světle se cítil povznesený – jako by mu byla odňata všechna váha z jeho zničeného těla.

Ale když se podíval zpět do tmy…

Otřásl se, když se v jeho těle opět objevil strach a bolest.

V hlavě se mu znovu ozvala jeho slova: Vrátím se pro tebe. Máš mé slovo.

V mysli se mu objevil Hermionin obraz – malá a křehká se třásla – byla na něm závislá.

Musel zpátky za ní. Slíbil jí to.

Ale co když ji nenajde? Co když se sám ztratí? Teď mohl být svobodný.

Mohl odejít. Vypadnout a zamířit zpátky do hradu… přivést pomoc. Řekla mu, aby to udělal – aby odešel, když se mu naskytne příležitost… aby ji opustil… aby získal pomoc. Byla by v pořádku. Řekla to sama.

Ale co když nenajde hrad? Byl by volný, ale v lese je stejná zima. A jsou tam strašidelné potvory a jiné příšery…

Nebo co když najde hrad, ale ne cestu zpět k Hermioně?

Zemřela by. O tom neměl žádné pochyby.

Nevěděl, co dělat. Mysl mu běžela na plné obrátky, převracela jeho možnosti, zatímco on se soustředil na rozdíl mezi světlem a temnotou.

Zvládnul by to vůbec zpátky k Hermioně? A kdyby ano, pamatoval by si, jak se dostat k východu?

Podíval se na světlo.

Mohl by vůbec zvládnout dojít do hradu? Sám?

Podíval se do temnoty.

Ale ona to mohla zvládnout, kdyby se vrátil. Nebylo by ale pro něj nejlepší volbou ujistit se, že jeden z nich to přežije? Ani si totiž nebyl jistý, že by to zvládla… stálo to za to, aby stejně ohrozil svůj život?

Už dokonce mohla umřít…

Jak mu ta slova přišla na mysl, bodla ho čerstvá realita: Už mohla umřít…

Ale on ještě nezemřel. Nezemřel a stál před svobodou.

Ale mohl odejít? Bez toho, aby to věděl jistě?

Slunce se dostalo vysoko na oblohu a on si uvědomil, že tam už dlouho nebude. Musel se rozhodnout, a to rychle, pokud měl nějak využít zbývající denní světlo.

Ale nevěděl, co by měl dělat.

S vyschlými ústy se rozhlédl ještě jednou – světlo… tma… světlo… tma…

S tichou prosbou o to, aby jeho rozhodnutí bylo to správné, se zvedl na nohy a pomalu se kulhavě pohnul znovu dopředu.

 

Poznámka překladatelky: Uf… tak nejtěžší kapitola je za námi. Možná jste si všimli, že tady nebyla ani jedna přímá řeč. Příště už naštěstí bude :)

Děkuji Kaitlin!


Kapitola devátá, část první



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola devátá, část první:

VE SNECH

 

Hermiona ležela na zádech v měkké trávě u břehu Černého jezera.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Znalo to místo – znala chladný větřík, co jí jemně foukal přes tělo, znala jemné tělo, co jí ohřívalo kůži, znala vůně, znala zvuky… tu radost.

Také věděla, že je to sen.

Ale nestarala se o to. Pro ni to bylo jednoduše nebe.

Líně si položila ruce na vysokou trávu a s úsměvem nechala prsty, aby přejely po zeleném ostří. Lechtalo ji na těle. Spokojeně vzdychla.

Se zavřenýma očima a klidným dechem dovolila slunci, aby ji prohřálo, když si vychutnávala větřík, který jí rozfoukával vlasy.

Byla šťastná… zdravá… a navíc už ji nic nebolelo.

Cítila teplo… konečně teplo.

S úsměvem nakonec dovolila svým očím se otevřít.

Jasné slunce jí na okamžik oslnilo pohled. Mžourala, rychle zamrkala a čekala, až se její oči přizpůsobí.

Nakonec se svět kolem ní ustálil.

Když se podívala nahoru, viděla oblohu vyvolávající úžas. Jasná a světlá – dokonalý odstín modré – a ona ucítila, jak se jí hruď mírně napjala. Zůstala ve tmě tak dlouho, že málem zapomněla, jak krásné nebe bylo.

Koukala se do otevřenosti, do svobody beze zdí a mantinelů – žádné omezení ani malé prostory jako v té bohem zapomenuté díře, kde trčela.

A to světlo… Ó ano, to světlo. Zářilo na ni – ohřívalo její tělo, osvětlovalo všechno, z čeho byla tak vyděšená, a dovolovalo jí vidět opět krásu a konečně opustit strach.

Už nikdy nechtěla odejít… Ne, chtěla tam navždy zůstat, u jezera, se světlem z nebe.

Najednou uslyšela pohyb, ale nevyděsilo ji to…

Nebála se, protože už věděla, co se stane. A věděla, že už se nikdy nebude muset znovu bát.

Otočila hlavu na stranu.

Tráva byla přespříliš zelená – impozantně, zdálo se, jako by téměř tančila ve vánku – a jí to okamžitě vzalo schopnost se nadechnout. Nedokázala ale udržet oči na té kráse, protože konečně uviděla to, co vidět chtěla:

Harryho a Rona, kteří se k ní pomalu blížili.

Slzy jí začaly proudit z očí. Předtím, než se jí skutálely do trávy, namočily jí tváře. Nemohla si pomoct. Srdce se jí naplnilo takovým štěstím, že už se vůbec nestaralo o to, že je to jen sen.

Bylo to pro ni nebe. Už nikdy nechtěla odejít.

Náhlá myšlenka zasáhla její mysl a překryla všechny emoce.

Bude muset odejít?

Jestli to byl jen sen, mohla by si vybrat a zůstat tam navždy?

Mohla se rozhodnut se prostě neprobudit?

Vsedě nechala konečky prstů prozkoumávat svůj obličej, zatímco se rozhlížela po svém okolí. Jak se její oči posunuly – a všechno to zabraly – naplňoval ji větší a větší klid.

Přestala přemýšlet.

Už ji vůbec nezajímala logika nebo důsledky nebo strach nebo možnost odejití. Jen věděla, že její mysl se už rozhodla: Zůstane tady.

Vyhoupla se na nohy a vykročila směrem k Ronovi a Harrymu.

Široký úsměv se přelil přes Harryho tvář. Dvěma velkými kroky zničil zbývající vzdálenost mezi nimi, popadl ji a zabalil v těsném a teplém objetí.

Hermiona se zhluboka nadechla jeho vůně.

Uvědomovala si tlukot srdce v jeho hrudi, mohla cítit, jak ji jeho teplé tělo zahřívá ještě o něco víc, mohla slyšet jeho pravidelný dech, když se nadechl a pak vydechl, mohla cítit energii, která od něhoproudila, a která ji odtahovala od smrti.

Odtáhla se a otočila se k Ronovi. Natáhla se k němu a nechala své ruce, aby se kolem něho obtočily.

Zavřela oči a přitiskla se k jeho hrudi. „Je tohle skutečné?“

Jako odpověď ji Ron pohladil po vlasech a odhrnul jí je z obličeje.

Vzhlédla a jemně se dotkla jeho tváře. „Můžu tady s vámi dvěma už navždy zůstat?“

Usmál se na ni. „Hermiono.“

S pohledem do jeho očí si spokojeně oddechla. „Řekni to znovu.“

„Hermiono.“

V krku se jí objevil knedlík.

„Hermiono, otevři oči.“

S mrknutím svraštěla obočí. „Cože?“

„Potřebuješ otevřít oči.“

„Nerozum…“

Dech se jí náhle zachytil v hrdle, slova jí na jazyku odumřela.

Ronovy oči se změnily – barva se zvlnila, jako když se kámen hodí do modrého moře. Pomalu se měnily z oslnivě modré – zbledla barva, nikoli však lesk. Ústa se jí otevřela dokořán, když zjistila, že sleduje světlý odstín stříbra.

„Rone?“ polka.

Začala se mu měnit tvář.

Bez mrknutí oka Hermiona sledovala, jak začala jeho proměna. Rysy slábly a stávaly se ostřejší - špičatější.

Kůže mu zbledla a pihy zmizely.

Pod očima se mu utvořily temné kruhy a špína smíšená s krví se objevila v cákancích na jeho těle.

Do čela mu spadaly špinavé blonďaté vlasy.

Najednou pozorovala zraněnou a unavenou tvář Draca.

Stáhla ruku z jeho obličeje, jako by se spálila. Otočila hlavu a podívala se přes rameno. Hledala Harryho, ale nikde tam nebyl.

Když se obrátila zpět na Draca, cítila, jak se jí v koutcích očí znovu tvoří slzy. Přes ten knedlík polkla a pak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne… ne. Prosím, přiveď je zpátky.“

Draco se natáhl a popadl ji za ruku. Tělo měl v porovnání s tím jejím chladné a ona cítila, jak z ní teplo vysává.

Jemně ji stiskl. „Potřebuju, aby ses probudila, Hermiono.“

Hermiona se k němu přitáhla. „Ne, chci tady zůstat.“

Podíval se hlouběji do jejích očí a sevření nepovolil. „Musíš se probudit. Musíš mě najít.“

Hermiona svraštěla své obočí. „Ty jsi přímo tady…“

„Nejsem. Potřebuješ vstát a potřebuješ jít.“

Hermiona se podívala kolem sebe – na otevřený prostor kolem sebe – a zvedla ruce. „Jít kam?“

Draco se přes rameno otočil.

Hermiona se tím směrem zadívala a z obličeje jí ubylo trochu barvy.

Předtím to tam nebylo… to věděla jistě. Ale teď se v nádherné trávě objevila temná a hrozivá díra do jeskyně.

Potřásla hlavou a vytrhla mu ruku ze svojí. „Ne… ne, já nemůžu.“

„Ale ano, můžeš.“

Hermínino obočí mírně vystoupalo. „Můžeš zůstat tady… se mnou. Prosím, zůstaň.“

„Nemůžu a ani ty ne.“

„Proč? Proč tady prostě nemůžu být? Je to tady tak nádherné.“

Draco potřásl hlavou. Oči mu najednou zesmutněly. „Hermiono, já umírám… a jestli neodejdeš, umřeš taky. Potřebuju tě. Potřebuju, abys mě našla. Prosím…“

Kousla se do rtu a odvrátila od něho tvář. Ještě jednou se pomalu rozhlédla po svém okolí.

Nechtěla tohle místo opustit – opustit světlo, teplo a bezpečí, které nabízelo okolí jezera.

Nezajímalo ji, jestli umře. Chtěla tam zůstat napořád – být šťastná s Harrym, Ronem a Dracem – pod září nebeského světla.

Na okraji její mysli se náhle projevilo svědomí . Nestarala se, jestli umře… ale co Draco. Žádal o její pomoc. Potřeboval ji.

Ale mohl taky zůstat u jezera, s ní. Mohli v tom ráji žít navždy, už nikdy nemuseli pocítit tu bolest.

Hermiona se ztratila ve svých myšlenkách, a tak si nevšimla temného mraku, který se utvořil na neposkvrněné obloze a razil si nebem cestu. Pomalu se roztahoval, natahoval svoji ďábelskou dlaň, dokud nedosáhl na slunce.

Její dokonalý svět potemněl. Zděšená Hermiona zalapala po dechu a vzhlédla v panice nahoru.

Obloha rychle černala – zlověstně – jak víc a víc mraků křižovalo oblohu.

Hermioně vyschlo v ústech. Ucukla před stíny mraků, jak by jí snad ta tma mohla ublížit. „Ne… ne, prosím, ne.“

Byla jí zima.

Slunce zmizelo.

„Draco…“

Obrátila pozornost pryč od mraků. Zalila ji vlna paniky, když si uvědomila, že Draco je pryč.

Horečně se rozhlížela kolem – horké, těžké slzy se jí tvořily v koutcích očí.

„Draco?“

Bez jakéhokoli varování se její dokonalý svět náhle začal vypařovat a obří díra se pod ní rozevírala víc a víc. Rychle začala polykat všechno krásné – ničila všechno krásné, co se Hermioně líbilo. Temnota ji zahalila a zanechala zcela opuštěnou… s výjimkou bohem zapomenuté díry do jeskyně.

Znovu osaměla.

Úplně sama v ponurém šeru.

Srdce ji začalo bolestivě tlačit do žeber. Panika uvnitř ní rostla. Nemohla dýchat. Ta chvíle od doby, kdy cítila teplo, jí připadala jako celá věčnost – věčnost od doby, kdy byla na světle se svými přáteli.

„Draco?“

Pevně obmotala ruce kolem svého těla a objala si hrudník.

„Draco?“

Mohla vidět obrysy obav – naplnily jeskyni. A přestože nebyla schopna říct kdy – nebo jak – našla v sobě sílu uvést své nohy opět do pohybu.

Postupně se přibližovala dopředu se strachem, který ji přibližoval k jejímu vlastnímu, osobnímu peklu.

Naposledy se podívala přes rameno a pak, i když se třásla hrůzou, vstoupila do jeskyně.

Temnota ji úplně spolkla.

Obrátila se zpět ke vchodu, ale světlo zmizelo už úplně-

„Draco?“ Její hlas se podivně odrazil. „Draco? Prosím, odpověz mi!“

Už nechtěla být ani sekundu v téhle noční můře. Chtěla se probudit.

Pomalu sklouzla na zem a přitáhla si kolena k hrudi.

Zavřela oči a promnula si spánky. „Probuď se, Hermiono… no ták… prosím… Je to jen sen… je to jen sen…“ Obličej si zakryla dlaněmi.

Zabořila si hlavu mezi nohy a naslouchala svému dechu se snahou zklidnit srdce bušící v jejím hrudníku.

„Hermiono?“

S vyjeknutím zvedla hlavu.

Draco se před ní krčil. Tvář měl jen několik centimetrů od té její.

Zatímco se skláněl, Hermiona se mu vrhla do náruče. Těsně se k němu přitiskla – prsty zaryla do jeho zad – jako kdyby mohl s povoleným sevřením najednou zmizet.

Se snahou popadnout dech si přitiskla tvář na jeho hruď a snažila se zabránit vzlykům razit si cestu ven.

Draco jí rukou přejel po vlasech. Snažil se ji uklidnit.

Nakonec se od ní odtáhl a chytnul ji za ramena. „Hermiono, musíme jít. Dobře?“

Popotáhla a přikývla.

Draco jí pomohl se postavit na nohy.

Natáhla se a sevřela jeho dlaň svýma oběma a dovolila mu, aby ji odvedl hlouběji do temnoty.

Pomalu se v tichu pohybovali. Jejich kroky a dech byly jedinými zvuky, které mohli slyšet.

Draco se opatrně s rukou nataženou před sebou točil a točil, čímž ji vedl zakřivenými tunely.

Hermioniny oči se trochu přizpůsobily, díky čemuž mohla vidět temnou siluetu Draca před ní, ale nic dál už ne, ať už se snažila mžourat do inkoustových stínů jakkoli.

„Kam to jdeme?“

Draco jí odpověděl, aniž by se otočil: „Myslím, že jsem našel cestu ven.“

Hermionino srdce poskočilo.

Najednou se Draco zastavil. Se ztěžklým dechem se podíval přes rameno do tmy, jako kdyby mohl jasně vidět, co je za nimi.

Hermiona sledovala jeho pohled, ale i když si její oči už přivykly, nemohla vidět nic jiného než temnotu. „Co se děje?“

Draco zavrtěl hlavou, „Nic.“ Ale hlas měl divný – napjatý – a ona pocítila, že jí z neznámého důvodu vyschla ústa.

Zatáhl ji za ruku a začal se znovu pohybovat, ale nasadil o něco rychlejší tempo.

Spěšně se pohyboval přes tunely, táhl ji hlouběji do neznáma s pravidelným zpomalením na to, aby se mohl podívat přes rameno.

Hermiona vycítila, že něco je špatně… hodně špatně. „Draco… prosím.“

Zastavil se a otočil se k ní čelem. „Bude to v pořádku, ano? Jen musíme být ry…“ Náhle se zarazil a hlavu naklonil ke straně, jak se snažil poslouchat. Dech se mu zadrhl v hrdle.

„Draco?“

„Pšššt.“ Rychle jí rukou zakryl ústa. Cítila nečistotu a špínu zažranou do jeho kůže.

Sekundy bolestně ubíhaly.

Draco měl ruku stále přitištěnou na jejích ústech. Ztuhla, ale žilami jí pumpoval adrenalin, což přimělo její nervy drnčet. Krev se jí valila do uší a zakryla všechny ostatní zvuky kolem ní.

Dracův dech se zadrhl a on okamžitě spustil ruku z její pusy. „Musíme jít.“

A aniž by počkal na odpověď, prodloužil kroky a táhl ji za sebou.

Srdce jí bilo ve strachu. Musela téměř běžet, aby s ním udržela krok. „Proč?“

Ale tehdy to uslyšela: hlasitý zvuk škrabotu na stěny, který se děsivě odrážel od skalních stěn.


Kapitola devátá, část druhá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola devátá, část druhá:

VE SNECH

 

Dracův dech se zadrhl a on okamžitě spustil ruku z její pusy. „Musíme jít.“

A aniž by počkal na odpověď, prodloužil kroky a táhl ji za sebou.

Srdce jí bilo ve strachu. Musela téměř běžet, aby s ním udržela krok. „Proč?“

Ale tehdy to uslyšela: hlasitý zvuk škrabotu na stěny, který se děsivě odrážel od skalních stěn.

Měla pocit, že bude zvracet. „Ne… ne, znovu už ne.“

Zavrčení – nízké a děsivé – se ozvalo z hlubin temnoty.

Plni strachu se najednou našli, jak běží.

Nohy jim dopadaly na zem, ale ani to nepřehlušilo zvuk zvířete za nimi. Hermiona sevřela Dracovu ruku, zatímco slepě běžela. Mohla tu příšeru už i cítit – zapáchala hnilobou smíšenou s krví a hnijícím masem… pach smrti.

Podívala se při běhu za sebe, i když věděla, že jí to vůbec nepomůže. Jen to chtěla vidět… chtěla čelit svému strachu. Ale nic neviděla – jen cítila, jak se k nim to monstrum blíží.

Otočila se dopředu a náhle ztratila rovnováhu. Zakopla, díky čemuž spadla dopředu. Ruka jí vyklouzla z té Dracovy.

Hermiona se zuřivě drápala temnotou. Natáhla se po Dracovi, ale on tam nebyl.

Najednou osaměla, hrůza v ní znovu rostla.

„Draco?“

Hlas se její odrazil od prázdných stěn.

„Draco!“

„Hermiono, pojď!“ ozval se jeho hlas z černoty.

Nadechla se, aby se uklidnila, a snížila svůj hlas do šepotu: „Kde jsi?“

„Nejsem daleko. Najdu tě. Jen zůstaň na místě.“

Promnula si nervózně ruce. „Pospěš si, prosím.“

Slyšela, jak se pohybuje temnotou.

Přes přerývavý dech se snažila počítat v hlavě jeho kroky a uklidnit tak své nervy.

Náhle se zastavil a zanechal ji tak v naprostém tichu.

Sekundy utíkaly a Hermiono srdce začalo splašeně.

Naklonila se dopředu, do temnoty. Horké slzy ji tlačily v koutcích očí. „Draco?“

Za ní se ozval nový zvuk. Překvapil ji.

Po zádech jí přejel mráz, když se napřímila tak, jako by jí přikovali k zádům ocelovou tyč. Nevidoucí oči se jí rozšířily. Strach vyzařoval z celého jejího třesoucího se těla.

Mohla to slyšet, pomalu se to pohybovalo tmou… nabroušené drápy tomu škrábaly o zem, jak se to k ní přibližovalo.

Položila dlaně na zem a tím se posunula dozadu tak potichu, jak jen mohla. Pomalu se snažila stáhnout to temnoty.

Noha jí najednou uklouzla a v tunelu se ozval zvuk smeknutí nohy o kámen.

Příšera se zastavila a přesto, že všude kolem viděla jen černotu, si Hermiona byla jistá, že příšera kouká přes temnotu přesně jejím směrem.

Aniž by to chtěla, dech se jí zadrhl v hrdle. Vytáhla ruku a zakryla si jí ústa, aby se utišila. Dýchala přes nos a jednou rukou se snažila dostat daleko od příšery.

Když se zády srazila s chladnou stěnou, srdce jí na okamžik přestalo bít. Slyšela, jak to čichá – zkažený dech se přibližoval přímo k ní. Cítila se jako lapené zvíře… neschopná utéct ze spárů predátora.

Zadržela dech, zavřela oči a snažila se stát neviditelnou.

Cítila to… přibližovalo se to – ozývalo se to hlasitěji, jak se to snažilo najít její ukrýt po čichu.

Slzy jí jako horká připomínka jejího stálého strachu pomalu klouzaly po tvářích.

Odtáhla se, přimkla se blíž k chladné stěně s přáním se do ní ponořit a zmizet.

Najednou ucítila, jak jí to dýchá na tvář – shnilý, páchnoucí dech zatracení – a připravila se na útok.

„Hermiono?“

Dracův hlas zazněl ze stínů.

Hermioně se rozšířily oči ve strachu, ale věděla, že na něj nemůže zakřičet. Místo toho jen potřásla hlavou a doufala, že už nezavolá.

„Hermiono? Kde jsi?“

Tentokrát mírně zvýšil hlas. Příšera si odfrkla a odvrátila se od Hermiony svou pozornost.

Hermioně se začala třást brada, když si uvědomila, že příšera se s vrčením, které jí rostlo v hrudi, chystá zaútočit na jejího spoluvězně.

Draco uslyšel, jak se příšera blíží, a zastavil se: „Hermiono? Jsi to ty?“

V hlase měl strach. Slyšela, že doopravdy nevěří, že je to ona, ale nechtěl uvěřit, že si pro něj přišel sám ďábel z temnoty.

Hlas mu zakolísal. „Hermiono?“

Příšera náhle bez varování zavrčela – z břicha se jí vydralo zavytí, které se následně odrazilo od stěn.

Hermiona si rukama zakryla uši, když se jí ten zvuk zaryl do kostí.

A Draco začal křičet.

S rukama pevně na uších se snažila ten zvuk ignorovat, ale i přesto ten útok slyšela.

Příšera zavrčela – zlomyslně zavyla.

Hermiona bojovala s nutkáním zvracet, když poprvé uslyšela, jak se příšera zakousla do Dracova masa.

Odkryla si jedno ucho, aby si mohla rukou zakrýt ústa, aby zahnala žluč zpět dolů.

S tichým pláčem odkryté ucho přitiskla k chladné zdi. Snažila se umlčet ty zvuky, které vycházely z hlouby šera.

Draco křičel bolestí.

Hermiona slyšela, jak bojuje proti svému nepříteli, ale se zvukem drápů zatínajících se do jeho kůže věděla, že ta bitva je již prohraná.

„Hermiono!“

Křičel – křičel, aby mu pomohla – ale ona byla bezmocná.

Přitáhla si kolena k hrudi a bojovala s vlastními démony.

Draco řval, jeho křik se rozléhal – zaplavoval ji až tak, že měla pocit, že byl všude kolem.

Chtěla se probudit. Tuhle noční můru už dál nemohla snášet.

Ale co když to nebyla noční můra?

Co když to byla její realita.

Co když zemřela v jeskyni a místo dokonalého nebe, kde byla s Harrym a Ronem, se ocitla v tomhle pekle: Tma, zima a věčný zvuk Dracovy smrti. Možná měla zemřít i ona – znovu a znovu – bez naděje na probuzení.

„Hermiono! Utíkej!“

Naléhavě ji žádal – ale ona byla příliš zmrzlá na to, aby se pohnula.

S posledním zavrčením mohla slyšet, jak se příšera zakousla do Dracova hrdla.

„BĚŽ!“

Dusil se. Hrdlo se mu zaplavilo vlastní krví.

Ten bublavý vzduch ji vytrhl z nehybného stavu.

Adrenalin jí proudil v žilách, když se vyhoupla na nohy.

Otočila se a začala slepě utíkat. S rukama nataženýma před sebou se odrážela od stěn a pohybovala se přes tunely – obracela se a točila v temnotě a zakopávala o kameny a prohlubně, které nemohla vidět.

Příšera ji slyšela.

Zavylo to – ten zvuk prostoupila zuřivost a vzrušení.

Bylo jí to v patách. Zhrozila se z představy obličeje příšery – jak jí Dracova horká krev kape z tesáků.

Dohánělo ji to. Mohla to slyšet – lapalo to z běhu po dechu. Mohla to cítit – cítit prohnilý zápach rozkládajícího se masa.

Prudce zatočila do jednoho rohu.

Zaútočila na ni únava – dny bez jídla a odpočinku se projevily.

Sevřela si bok s přáním, aby ta štiplavá bolest zmizela.

Věděla, že už to nebude dlouho trvat. Věděla, že ji postihne stejný osud jako Draca… a to ji vyděsilo. Nevadilo jí zemřít… jen nechtěla zažít tu bolest s tím spojenou.

Lapala po dechu, zpomalila a snažila se poslouchat.

Slyšela jen děsivé ticho.

Tvář mokrou od slz si zuřivě snažila otřít, aby viděla do temnoty.

Pažemi si objala hrudník. S brekem šeptala do černé tmy: „Draco, prosím… Prosím, vrať se zpět. Nezvládnu to bez tebe.“

Ale věděla, že se Draco nevrátí.

Protože Draco zemřel.

A ona měla být další. Dokázala si představit, jak se jí tesáky boří do masa, jak jí trhají svaly, jak jí to pomalu žere. Zemře hned? Nebo bude to utrpení snášet neskonale dlouho?

Napnula uši, ale nic neslyšela. Kam to šlo? Plížilo se to v temnotě, aby ji to přechytračilo?

Čelist se jí třásla. Znovu začala tiše vzlykat.

Neschopná kontroly sama nad sebou ze sebe vydala výkřik – ten zvuk se dutě odrazil od kamenů.

Byla tak unavená – unavená bojem s nevyhnutelností.

Natáhla ruku a nahmatala zeď. Přitiskla se k ní a pomalu po ní sklouzla na zem. Se zakrytýma ušima si přitáhla nohy k hrudníku a mezi kolena si zabořila hlavu.

„Prosím… prosím, neopouštěj mě. Prosím, neopouštěj mě.“

Něčí ruka se jemně dotkla její tváře. „Hermiono? Hermiono, slyšíš mě?“

„Neopouštěj mě… neopouštěj mě… Prosím, neopouštěj mě.“

„Neopustím tě… ale musíš otevřít oči, zlato.“

Hermiona zavřela víčka ještě pevněji. „Prosím, ať už to přestane.“

„Je konec… slibuji. Musíš jen otevřít oči.“

Zavrtěla hlavou, tvrdohlavě odmítala přijmout, že to skončilo, ale přesto cítila, že něco se změnilo.

Slunce svítilo na její tvář a jemně ji zahřívalo. Ona ale nedokázala otevřít oči a čelit mu.

V bolesti otočila hlavu. „Nemůžu. Moc to bolí.“

„Vydrž.“

Slyšela nějaké pohyby, ale nemohla říct, o co šlo.

Světlo náhle zmizelo – bylo to slunce? – a ona svraštěla obočí ve zmatku.

Slyšela, jak si někdo vedle ní sedl a pak zakryl svýma rukama ty její.

„No tak, Hermiono, zkus to znovu.“

Zhluboka se nadechla, aby uklidnila své nervy, a dovolila očím, aby se rozevřely – i když si myslela, že ví moc dobře, co uvidí.

Slepě mrkala a čekala, až se její oči přizpůsobí šeru… a její srdce se náhle zastavilo.

Znala to místo… ale nebyla už v té bohem zapomenuté jeskyni, které ji věznila.

Stěny kolem ní byly bílé – a to i přes to tlumené světlo. Byla v teple a její hlava odpočívala na měkkém polštáři.

Vedle postele ležel džbán s vodou, ústa se jí klepala žízní. Nemohla se na to ale soustředit, protože vedle džbánu uviděla… svoji hůlku.

Zatřásla hlavou. „Ne… ne, tohle není skutečné.“

Osoba, která ji držela za ruku, ji jemně zmáčkla. „Je to skutečné. Už jsi v bezpečí.“

Otočila hlavu, oči se jí naplnily slzami: Koukaly na ni dokonalé zelené oči..

 V ústech jí vyschlo: „Harry?“

Harry se usmál. „Já a Ron. Madame Pomfreyová zrovna odešla, ale za chvíli se vrátí.“

„Jsme rádi, že jsi zpátky. Tolik jsme se o tebe báli.“ Ron si sedl na druhou stranu postele.

Hermiona si odkašlala. „Jak dlouho…?“

Harry sklopil pohled na své nohy. „Ztracená jsi byla čtyři dny a tady v bezvědomí jsi byla tři. Skoro celou dobu jsi křičela a mluvila.“

Hermiona se pokusila posadit, ale hlava jí bušila na protest.

Ron jí mírně zatlačil na rameno. „Nesnaž se. Pořádně ses uhodila do hlavy, potřebuješ na to jít pomalu.“

Znovu položila hlavu na polštář. „Jak jsem se sem dostala? Kde se tady vzala moje hůlka?“

V hlavě se jí připomněla stále čerstvá noční můra a ona se v panice pokusila znovu posadit. „Kde je Draco?“

Tentokrát ji zatlačil zpět Harry. „Řekneme ti vše, co víme, ale později. Teď si odpočiň.“

Hermiona otevřela pusu, aby protestovala, ale Harry jí prstem překryl rty. „Později… slibuji. Teď prostě zavři oči a odpočiň si. My nikam nepůjdeme.“

Hermiona už proti tomu nebojovala. Předtím si to neuvědomila, ale byla vyčerpaná – fyzicky i psychicky.

Zavřela oči, a když jí Harry jemně odhrnul vlasy z čela, cítila, jak se její mysl začala pomalu vzdalovat.


Kapitola desátá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence




Kapitola desátá:

ODPOVĚDI NA OTÁZKY

Překlad této kapitoly bych chtěla věnovat Melanii :)

 

Hermiona se probudila leknutím. Tváře měla mokré od slz.

Polil ji studený pot. Prudce se posadila a snažila se potlačit křik, co se jí dral z hrdla.

Třásla se – krev se jí valila v uších – a chtěla vytlačit všechny hrůzostrašné představy, které se jí objevily v mysli.

Od té doby, co se vrátila, nespala moc dobře. Pokaždé, když zavřela oči, vrátily se jí noční můry.

Po celé dny si dopřávala neklidného spánku, během kterého se často budila, což způsobilo, že byla unavená – vyčerpaná – ale přesto ji příliš děsilo jít znovu spát.

Rychle mrkala a snažila se soustředit.

Jen co přiměla oči se soustředit, zachvátila ji panika - temnota ze snů prostoupila skutečnost.

Někdo vypnul světla, i když je prosila, aby to nedělali.

Díky tomu neviděla vůbec nic. Ovládl ji strach.

To bylo směšné.

Věděla, že to byla jen noční můra – věděla, že teď už je v bezpečí a v teple nemocniční postele, ale to nezastavilo její vyděšené myšlenky, co napadaly její mysl: Myšlenky na démony a bolest číhající v temnotě… jak se k ní blíží… aby jí ublížili.

Nemohla pryč… a nemohla zůstat ve tmě.

Rychle sáhla po světle vedle postele, ale ruce se jí hrozně třásly a ona ho shodila ze stolku.

S rachotem dopadlo na zem a Hermioně unikl ze rtů výkřik – směs bolesti a děsu.

Kvůli té temnotě vířící kolem ní se nemohla pohnout, a tak si přitáhla kolena k hrudi.

Cítila, jak se jí začíná nedostávat dechu.

V té tmě všechny její noční můry vyplouvaly z jejího podvědomí na povrch – živé a reálné.

Náhle slyšela Dracův křik – odrážel se jí v mysli, ty výkřiky, kdy se příšera zakousla do Dracova masa – zakryla si uši, aby překryla ty zvuky.

Žaludek se jí převrátil, jako kdyby měla zvracet.

S rukama po stranách hlavy se houpala. Cítila, jak se jí po tvářích rozlily čerstvé slzy, které pak padaly dolů na přikrývkou zakrytá kolena. „Prosím… rozsviťte někdo… prosím. Nemůžu… prostě nemůžu… světlo…“

Zatímco sekundy utíkaly, srdce jí bilo oproti žebrům.

Vzlykala, slzy zalily její tělo.

Byla ztracena v ochromující temnotě své mysli, obklopena zvuky bolesti a utrpení.

Ale náhle se objevilo něco nového:

Se zatajeným dechem napjala uši, aby přes to utrpení a bolest slyšela, snažila se ze všech sil.

Její anděl spásy.

Uvolnila uši ze sevření, pomalu dýchala a poslouchala – snažila se držet toho zvuku, jako kdyby byla ztracena v oceánu vzteklé temnoty a jen to bylo její možností na únik.

Hluboce zabarvený hebký hlas něco jemně šeptal jejím směrem– pronášel uklidňující slova, která prolomila černotu v pokoji.

Slyšela, jak někdo zvedl lampičku ze země a znovu ji položil na noční stolek.

Jedno kliknutí a místnost se zalila měkkým světlem. Hermiona najednou mohla znovu dýchat – jako kdyby jí z hrudníku zmizela veškerá váha.

S očima stále zavřenýma se soustředila jen na svůj dech, nádech a výdech. Uvědomovala si, že ten někdo pořád mluví, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, jak se pokoušela soustředit jen na uklidňovaní sebe samé.

Na posteli vedle sebe ucítila tlak, jak si ten někdo sedl na pelest.

Nechtěla, aby viděl její slzami zmáčenou tvář, a tak se otočila a utřela si ji do rukávu.

Obtočila si ruce kolem kolen, přitáhla si je k hrudníku a konečně otevřela oči.

Místnost osvětlovalo jen jemné světlo stolní lampičky, ale i to stačilo k tomu, aby se její panika zmenšila.

Když ze své jednoduché čisté postele uviděla bílé stěny, tak jí to připomnělo, že je z toho utrpení venku v bezpečném nemocničním křídle – i když obrazy z její noční můry stále ještě viděla – ostře a živě – na okraji svého vědomí.

Odsunula je ale všechny stranou, když si vzpomněla na svého hosta. Zhluboka se nadechla a přes suché hrdlo silně polkla: „Děkuji.“

„Nemáš za co.“

Ten pomalý hlas projel přes její myšlenky a způsobil, že se jí žaludek zkroutil takovým způsobem, který nedokázala vysvětlit.

Bála se otočit hlavu… děsila se toho, co by mohla vidět… ale nesnesla ticho, které bylo naplněno jen jeho jemným dechem.

Takže sebrala odvahu.

Rychle si otřela oči a otočila hlavu.

Seděl na kraji její postele s rukama položenýma na svých kolenech a nepřítomně koukal do prázdného pokoje.

Hermiona očima jezdila po jeho zádech – rovných a pevných. Pohledem zabloudila k jeho ramenům a platinovým vlasům, které mu spadaly vzadu na krk.

Uchváceně sledovala, jak se mu žebra s každým rytmickým nádechem nadzvedala.

„Mám je taky, víš,“ promluvil s mírně ztrápeným hlasem. „… Noční můry…“

Obrátil hlavu.

I přes slabé osvětlení viděla zbytek jeho rýsujících se modřin. Táhly se jako modré a strašidelné stíny pod jeho okem, čímž zvýrazňovaly barvu jeho duhovek.

V tichosti se jejich pohledy v sobě zakotvily – ocel a čokoláda – než si Draco nakonec odkašlal.

Odvrátil pohled a stočil na své nehty. „Promiň, že jsem se zastavil tak pozdě. Já jen, ehm… chtěl jsem tě vidět – abych věděl, jestli si v pořádku.“

Hermiona zbělala. „Ježiši, Malfoyi. Měla bych říkat to samé! Už uběhly celé dny a nikdo mi nebyl schopný nic říct, protože nikdo nic neví!“

Draco sklonil hlavu. „Nic nevědí, protože jsem jim nic neřekl.“

Hermioně se otevřela ústa. „Cože?“

„Hele, já… Potřeboval jsem čas. Byl jsem pár dní pryč, abych to všechno zpracoval a odpočinul si… Prostě jsem to nemohl zvládnout hned.“

„Ale ty jsi jim nic neřekl?“

Draco se k ní otočil. Jejich pohledy se znovu uzamkly v sobě, v jeho očích náhle uviděla výzvu. „Ty víš, proč jsem jim nic neřekl.“

Se stále suchými ústy zalapala po dechu.

Vydechla a její tvář trochu změkla.

Kousla se do rtu a obočí se jí stáhlo. „Vlastně nevím.“

„Cože?“

Hermiona v koutcích očí znovu ucítila slzy. Zvedla oči ke stropu a modlila se, aby jí tělo znovu nezradilo a ona udržela slzy tam, kam patří. „Hele, já jsem se docela praštila a… hmm… moc si nepamatuji, co se stalo.“

Draco se k ní otočil úplně. „Ty si nic nepamatuješ?“

„No, pamatuju si Hagridovu hodinu… a jak jsme se tam dostali…“ Zlostně se se na něj dívala, dokud neodvrátil pohled. Olízla si rty a pokračovala:

„A pamatuju si,“ hlas jí zeslábl, „jak jsme padali… a tu bolest… a tu zimu…“ Prudce se nadechla, a aby zabránila uniknout vzlyku z úst, zakryla si pusu rukou.

Zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. „Promiň. Já jen… U většiny z toho nedokážu rozlišit, jestli to byla skutečnost nebo jen sny. Je to všechno tak zmatené.“

Sklopila hlavu.

Draco se pomalu natáhl a otřel jí slzu z tváře.

Hermiona sebou při tom dotyku trhla. „Co to děláš?“

Draco stáhl ruku jako by se popálil.

Přes tváře mu přejel ruměnec a on si nervózně olízl rty. „Hermiono, my jsme jednu noc…“ Odmlčel se.

Nechápavě na něj zírala. „Co jsme?“

Odkašlal si. „No,… my jsme…“

Pohledem vyhledal její tvář, oči mu změkly, jak hledal správná slova.

Nakonec si povzdechl.

Sklíčeně svěsil ramena, jako by se mu na nich najednou usídlila váha světa. „Hele, skoro jsme umřeli. A ty jsi mi zachránila život… víc než jedním způsobem. Na ničem jiném nezáleží.“

„Ne, ne, na tom záleží. Proč mi to nechceš říct?“

„Jsou věci, které nepotřebuješ vědět.“

„To jsou kecy, Malfoyi, a ty to víš!“

Tvrdohlavě zakroutil hlavou. „Ne… jestli si to nepamatuješ, tak jsi šťastlivec.“

Hermiona si povzdechla, byla příliš unavená na to, aby se hádala. „Dobře… ale vysvětlíš mi alespoň, jak jsme skončili tady?“

Dracův pohled se na ní usadil. Čelist se mu napjala, jak si rozmýšlel, co přesně by jí měl říct.

Uhnul očima.

Otočil své tělo tak, aby znovu čelil prázdnému pokoji.

Seděl v tichosti tak dlouho, až si Hermiona myslela, že už jí nehodlá na její otázku odpovědět. Když nakonec otevřel pusu a odpověděl, hlas měl dutý: „Byly tam tunely…“

Krev opustila její obličej, když se jí v mysli vybavila čerstvá vzpomínka na její noční můru.

„Nevěděli jsme, kam vedou nebo jestli nás vůbec dokážou vyvést ven, ale snažili jsme se.“ Elegantně pokrčil rameny. „Rozhodli jsme se tam vyrazit.“

Ta slova způsobila, že jí po zádech přeběhl mráz, ale zůstala v tichosti a čekala, až bude pokračovat.

Zhluboka se nadechl a hlasitě vydechl: „Měli jsme v plánu jít společně… však víš, jen pro případ…“

Odmlčel se, ztratil se v myšlenkách, Hermionin žaludek se zatím stáhl do malého uzlíku.

Nakonec si odkašlal. „Ale tobě nebylo dobře.“

Hermiona si myslela, že v jeho hlase uslyšela syrové emoce, ale pokračoval tak rychle, že si tím nebyla jistá.

„Takže jsem šel sám a nakonec jsem našel svah, který vedl nahoru.“

Zastavil se a nechal, aby se pokoj znovu naplnil tichem.

Sekundy ubíhaly, ale on se nepohnul, jako by jeho příběh už skončil.

V Hermionině hlavě zuřil vír otázek tak, že už nebyla schopna je tam déle udržet. „Takže jsi šel zpátky do hradu pro pomoc.“

Bylo to spíš konstatování než otázka.

Draco pomalu zakroutil hlavou. „Vrátil jsem se pro tebe.“

Stáhl se jí krk. „Proč jsi to udělal? Mohl ses přece zachránit.“

Draco seděl v tichosti hluboko ponořený ve svých myšlenkách.

Nakonec k ní otočil hlavu a zachytil její oči. „Protože jsem ti to slíbil. Kromě toho jsi mi zachránila život… Cítil jsem, jako bych ti to vracel.“

„Jak jsi znovu našel cestu přes ty tunely?“

Dracovy oči se zúžily. „To vážně nevím. Myslím, že jsem se prostě přinutil si to zapamatovat… protože na tom závisely naše životy.“

V náhlém vzteku svraštěla obočí. „Takže co… to je všechno? To jsi jako přišel, vzal mě, znovu našel cestu a dostal nás do hradu? Jenom jako tohle?“

Draco pokrčil rameny. „Asi. Vrátil jsem se za pár dnů zpátky a našel jsem naše hůlky na mýtině. Museli jsme je odhodit při pádu.“

Hermiona obrátila pohled na svou hůlku a pak se podívala opět na Draca. „A to jsi udělal jenom pro mě?“

„Ano.“

„Proč?“

„Už jsem ti to řekl… zachránila jsi mi život.“

„Jak? Jak jsem ti ho zachránila?“

„To není důležité.“

Draco si projel rukou vlasy, Hermiona se nadechla, aby mu odpověděla, ale náhle ztuhla, když se mu díky tomu pohybu odhalilo předloktí zabalené v bílém obvaze, přes který prosakovaly červené pramínky krve. Táhly se po celé délce paže a zářily na bílém podkladu.

Naklonila se a chytla ho za ruku. „Co to je?“

Draco se podíval dolů a vytřeštil oči.

Hrubě jí vytrhl ruku a opět ji zakryl látkou svého oblečení. „Nic.“

Vztekle zakroutila hlavou. „Ne… ne, neříkej ‚nic‘. Jak jsi k tomu přišel?“

Draco se od ní otočil, aby se jí nemusel dívat do očí, a zůstal zticha.

Hermioně se začala třást brada – ústa jí znovu vyschla. „Ty tunely?“ Stěží dokázala šeptat.

Dracovo mlčení jen potvrdilo její podezření.

Oči se jí rozevřely. Cítila, jak se začíná třást.

„Bylo to skutečné… Všechno to bylo skutečné.“

Draco se natáhl a chytil ji za ruku. „Co bylo skutečné?“

„Ty sny… ne… noční můry. Byly skutečné a to znamená…“ Zarazila se, v krku se jí usadily vzlyky.

„Ššš… ššš. Hermiono, to je v pořádku.“

Zatřásla hlavou a zavřela oči. „Ne… to není v pořádku. Něco v těch zatracených tunelech bylo. Říkala jsem ti to! Něco z pekla, co nám chtělo ublížit… co ti ublížilo… ale ty jsi neposlouchal. Neposlouchal jsi mě a umřel jsi. Musela jsem poslouchat, jak umíráš… znovu a znovu… a pak jsi mě opustil. Nechal jsi mě s tou příšerou… v temnotě…“

Cítila, jak se jí v hrudníku usazuje panika. Hrůzostrašné obrazy jí naplnily hlavu a ona ty děsivé představy nemohla dostat z mysli, ať se snažila jakkoli.

Viděla, jak je Dracovo maso znovu odtrháváno… cítila tesáky ve svých zádech… žaludek se jí násilně zachvěl.

Chtělo se jí zvracet – nemohla zvládnout tu žluč, která jí stoupala krkem.

Dávila se. Naklonila se přes okraj postele a zvrátila celý svůj žaludek na podlahu.

Draco jí položil ruku na záda a hladil ji v pomalých kruzích, dokud se neuklidnila a neotřela si pusu hřbetem ruky.

„Tady, vypij to.“ Nalil jí sklenici vody ze džbánu ležícím na jejím stolku a podal jí ji.

Hermiona popadla sklenici a přitiskla si ji ke rtům. Hltavě vtáhla vodu do úst. Pila, jako by jí na tom záležel život.

Polykala příliš rychle a tím se začala dávit.

„Hů… hů… zpomal.“ Draco překryl svoji rukou tu její a odtáhl jí sklenici od rtů.

Lapala po dechu. Svůj pohled zasadila do toho jeho. „Proč jsi mi to neřekl?“

Stáhl ruku. „Říkal jsem ti… jestli si to nepamatuješ, tak jsi šťastlivec. Nepotřebuješ vědět všechno.“

„Co dalšího jsi mi neřekl?“

„To je vše. Přísahám.“ Hermiona nedokázala pojmenovat výraz, který mu přelétl po tváři, ale oči mu sršely upřímností.

Trochu si povzdechl. „Myslím, že pro teď bychom měli skončit. Potřebuješ si odpočinout.“

Vstal. Jak zmizela jeho blízká přítomnost, v Hermionině hrudi se rozlezla neočekávaná prázdnota.

Stál k ní zády, ale nepohnul se. Sekundy ubíhaly, než nakonec promluvil: „Ať už si myslíš cokoli… ať už věříš čemukoli… nikdy jsem tě neopustil.“

Neotočil se k ní, když mluvil, přesto ale Hermiona cítila, že jí v hrudi něco roztálo, i když nedokázala vysvětlit proč.

„Dobrou noc.“ Pomalu se začal pohybovat přes pokoj. Kousek po kousku jí mizel, jak ho stíny pohlcovaly.

Hermiona ho pozorovala odcházet. Ústa se jí mírně otevřela, ale neuniklo jí z nich žádné slovo.

Nemohla odtrhnout oči od jeho vzdalujících se zad… a tehdy si všimla, že je něco jinak – že něco není správně.

Normálně Draco se svojí vysokou postavou sebejistě kráčel. V tu chvíli se ale mírně hrbil, držel rovnováhu zbitého člověka – lehce kulhal, když se snažil přenést víc váhy na pravou nohu.

Hermioně se v mysli vybavil živý obraz. Křikla na něj. „Počkej… byl jsi zraněný… tvůj kotník… vzpomínám si…“

Draco se se sklopenou hlavou zastavil.

Zhluboka se nadechl a otočil se. „Jo, no, nemusíš si dělat starosti. Madame Pomfreyová ho uzdravila… je jako nový.“

„Ale ty kulháš.“

Jemně se pousmál. „Dělala, co mohla… co kdokoli mohl. Víš, je schopná snadno spravit zlomené kosti… ne poškození nervů.“

Hermiona zalapala po dechu. „To budeš kulhat už napořád?“

Pokrčil rameny. „Alespoň jsme naživu.“

„Takže mi říkáš, že jsi to všechno dělal s těžce zlomeným kotníkem? Opíral ses o mě?“

„Někdy… ale, Hermiono, bylo ti vážně špatně.“

Oči se jí zaleskly slzami. „Nechápu, jak na tom mohlo záležet…“

Odmlčel se. Ohlédl se přes rameno, oči mu najednou zesmutněly. „Záleží na tom, protože když už jsi nemohla jít dál, nesl jsem tě.“


Kapitola jedenáctá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola jedenáctá:

VZPOMÍNKY NA NE ZAS TAK DÁVNOU MINULOST

 

„Tudy… teď pomalu… pozor na hlavu…“

S rukou pevně omotanou kolem Hermionina pasu ji Harry opatrně chytnul za loket, když jí pomáhal přes portrét Buclaté dámy do společenské místnosti Nebelvíru.

„Harry, oceňuji tvoji snahu, ale vážně… já nejsem invalida.“ Hermiona se zasmála, ale stejně se od něj nechala vést, pevně přitisknutá k jeho boku.

Milovala ten dotyk – tak teplý, tak známý.

Ale nejvíc ze všeho jí připomínal, že to všechno je skutečné – že on je skutečný – a tak už se dál nemusela bát, že se probudí znovu do té noční můry.

Předchozí dva týdny byla jen v nemocničním křídle a zotavovala se tam ze svého zážitku ze Zapovězeného lesa. Každý možný okamžik strávila tím, že se zabývala minulostí, na kterou si nemohla vzpomenout – snažila se dát dohromady příběh, ale nikdy si nebyla plně jistá, zda jsou její vzpomínky skutečné nebo se jí jen zdály.

Její přátelé a spolubydlící se jí střídali u postele. Dělali vše, co mohli, aby ji nějak rozptýlili, vyprávěli jí o hodinách, o posledním zápasu ve famfrpálu a o všech nových zvěstech, které prolétly Bradavicemi – o všech kromě jedné, o které Hermiona věděla, že ji mají všichni na rtech.

Zvěst o tom, co se stalo jí a Dracovi.

Věděla, že ta zvěst se dostala už mezi všechny studenty… věděla, že všichni o tom mluví, šeptají své spekulace… ale její přátelé to téma nikdy nenadnesli.

Věděla, že se chtějí zeptat – mohla jim to vidět na očích – ale něco je vždycky zastavilo, takže jejich rozhovor utichl, zanikl v nepříjemném tichu, než někdo změnil téma.

Ale i kdyby za ní někdo přišel s jednou z mnoha pověstí, nemohla by ji Hermiona ani odsouhlasit, ani popřít.

Strávila celé dny tím, že se snažila slepit dohromady příběh o tom, co se doopravdy stalo, ale ty vzpomínky byly stále zamčené hluboko v temném zákoutí její mysli a jediná osoba, která jí mohla dát nějaké odpovědi, byla ta osoba, která ji přišla navštívit jen jednou, před tolika nocemi… a když ji opustil, zůstala ještě zmatenější než předtím.

Chtěla se svých návštěvníků na něj zeptat – zeptat se, jak se mu vede… aby věděla, jestli je v pořádku… aby věděla, jestli se vrátí – ale nemohla se přinutit k těm slovům.

Takže místo toho zdvořile poslouchala, usmívala se a smála, dokud její hosté neodešli. A pak zůstala se svými démony, kteří neustále číhali v její mysli.

Nespala, protože se místo toho snažila přimět se vzpomenout, ale čím víc se snažila, tím rozmazanější to všechno bylo.

Takže dny ubíhaly a ona sílila – sílila po fyzické stránce, protože její modřiny a rány se pomalu začínaly hojit… ale ne po stránce duševní nebo emocionální. Měla tolik otázek, tolik pocitů se jí vrylo do mysli, ale nebyl tu nikdo, komu by se s tím svěřila.

Kolem ní byli pořád nějací lidé, ale to byli lidé, kteří si neprožili to, co ona… necítili se tak, jako ona… lidé, kteří jí prostě nerozuměli.

Ona se dívala smrti do tváře a přežila, i když stále nevěděla jak.

Ale její přátelé s ní zůstali, snažili se ji pochopit pokaždé, když jí nabízeli svoji podporu, dokud konečně nemohla z nemocničního křídla odejít.

A teď, konečně volná, v duchu děkovala svým přátelům za ty nikdy nekončící obavy, i když Ron a Harry to hnali do extrému – oba se k ní chovali, jako by se měla v následujícím okamžiku rozbít.

To odpoledne ji Harry vyzvedl, aby ji doprovodil zpět do jejich koleje.

Nebránila se – ani se nezeptala, proč s ním není Ron – ale v okamžiku, kdy opatrně vstupovala obrazem, si uvědomila proč.

Její spolubydlící na ni čekali.

Stuhy a balónky zvýrazňovaly nápis na celé zadní straně – Vítej doma, Hermiono!

Doma…

 Oči se jí zalily slzami, když si pomalu prohlížela své okolí.

Prudce se nadechla a ucítila na své ruce tu Harryho – jemně ji zmáčknul, aby ji uklidnil.

Ginny k ní vykročila jako první a ihned ji uvěznila ve vřelém objetí.

„Jak se cítíš?“ Odtáhla se a jemně Hermioně uhladila vlasy z obličeje.

„Dobře…“ pokrčila Hermiona rameny, zatímco bojovala se slovy. „V pořádku…“ Kousla se do rtu, když jí na mysl konečně přišlo správné slovo. „Líp.“

Ginny se na ni usmála a jemně jí zmáčkla rameno. „No, víš, kam máš jít, jestli budeš něco potřebovat.“

„Dobře… dobře! Tvůj čas vypršel! Uhni z cesty!“

Hlasité zvolání přehlušilo šumění v místnosti a Ginny najednou někdo odstrčil na stranu a nahradila ji vysoká, štíhlá postava Rona.

„Čau, krásko, jak to jde?“ Tichým hlasem promluvil přímo u jejího ucha.

Hermiona se k němu těsně přitiskla. „Tohle je úžasně. Všechno je dokonalé.“

„To rád slyším.“

Ron se sehnul a políbil ji na tvář předtím, než ji pustil.

Hermionin svět se zatočil z těch všech objetí, polibků a pozdravů od jejích přátel.

Snažila se s nimi držet krok, ale brzy přišla na to, že nemůže. Cítila, jak se jí v hrudníku začíná hromadit nevysvětlitelná panika, když si ji k sobě její spolubydlící těsně tiskli.

Přesně, když toho začínala mít nad hlavu – když se tváře před ní rozmazaly a ona už nikoho nepoznávala – ji někdo chytl za ruku a vytáhl z té směsice lidí.

„Hele, hele… dost s tím sesypáváním. Máte moře času, aby každý řekl svoje ‚ahoj‘, jasný? Jen ji nechte se posadit a na chvíli si odpočinout.“

Harry se strategicky postavil mezi ní a zbytek skupiny. Ruku jí stále držel v tom ochranářském gestu.

„Jo, slyšeli jste ho! Dejte jí pokoj!“ Ron se začal tlačit davem a vytvářel tak cestu pro Hermionu a Harryho, kudy mohli projít.

„Děkuji,“ řekla Hermiona polohlasně, zatímco se pomalu drali k pohovce.

Harry po ní hodil svůj slavný úsměv. „Žádný problém. Máš žízeň?“

Hermiona přikývla.

„Dobře, posaď se tady s Ronem a já ti pro něco zajdu.“

S povzdechem klesla na pohovku vedle Rona a zavřela oči. Cítila, jak jí Ron položil ruku na rameno, a tak se opřela o jeho tělo.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

Hermiona otevřela oči a díky perifernímu vidění se na něj podívala. „Jo. Je toho jen hodně.“

Ron potřásl hlavou, ale obočí se mu svraštělo. „Říkal jsem jim, že tohle byl špatný nápad – je na to moc brzo.“

Zakroutila hlavou. Posadila se tak, aby mu viděla do obličeje. „Ne, ne, to není. Je to báječný nápad… přesně to, co jsem potřebovala. Jen si musím na chvíli sednout, něčeho se napít a pak se budu zase moct hýbat.“

Ron otevřel pusu, aby protestoval, ale Hermiona mu rty překryla prstem, aby ho umlčila. Když promluvila, oči měla vážné. „Slibuji.“

Jako na zavolanou se vrátil Harry se třemi máslovými ležáky, které držel nevyváženě v prstech. Opatrně se posadil na pohovku vedle Hermiony, na stranu, kde neseděl Ron.

Harry se napil, zaklonil hlavu a povzdechl si.

Chvíli seděli v tichu, než se Harry otočil na Hermionu. „Takže jsi v pohodě?“

Hermiona polkla hlt máslového ležáku a potlačila smích. Na rtech jí pohrával malý úsměv, když na něj převracela oči. „Jo, kluci… Jsem v pořádku, přísahám.“

Harry se na ni vážně podíval, oči měl zahalené nejistotou.

Hermiona cítila, jak jí mizí úsměv z tváře, když se otočila na svého tmavovlasého přítele. „Vážně. Nezlomím se. Dostanu se přes to díky svým úžasným přátelům“ – podívala se na Rona a pak zpět na Harryho – „jako jste vy dva.“

Harry ji chytil za ruku. „To vím – my to víme – Hermiono, ale jen tě nechceme do ničeho tlačit.“

„Já vím.“ Stiskla mu ruku. „Ale, hele… tohle má být párty, že? A já myslím, že tu mám nějaké hosty, s kterými bych se měla bavit!“

S rychlou změnou tématu Hermiona dvěma loky dopila svůj ležák a položila prázdnou sklenici na stůl před pohovkou.

Naklonila se a rychle políbila Harry a Rona na tváře, než si stoupla a protáhla se.

Ron zmateně stáhl obočí. „Za co to bylo?“

Pokrčila rameny. „Jen vám děkuji… oběma…“ Mávla rukou. „A to nejen za dnešek.“

Harry potřásl hlavou. „Nemusíš nám děkovat.“

Hermiona se usmála a přikývla. „Já vím.“

Hlasitě vydechla a podívala se přes rameno. „Tak co, kluci, jdete nebo co?“

„Né… ty jdi. Užij si svou párty. Doženeme tě později, jo?“

S posledním úsměvem jim zamávala prsty a otočila se k davu.

Zbytek noci byl jen jako záblesk.

Hermiona se smála a povídala si, aniž by si všimla, že hodiny rychle ubíhají a nechávají ji hlouběji ponořenou v temné noci.

Ani nevěděla, kolik je hodin. Věděla jen, že ji obklopovali přátelé a láska a že si ani jednou nevzpomněla na události uplynulých týdnů. Na krátký okamžik bylo zase vše normální… nebyla jen zlomenou skořápkou.

Nakonec – jako všechny dobré věci – večer došel svého konce.

Zatímco mluvila se Seamusem, zívla a Harry si toho všiml.

Přešel přes místnost a jemně se dotkl jejího ramena. Když promluvil, hlas měl tichý. „Byl to dlouhý den… co bys řekla na to, kdybychom pokračovali zítra?“

Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Kolik je?“

„Pozdě.“

Hermiona se rozhlédla po místnosti a poprvé za celou noc si všimla, že to prostředí je o něco tišší. Dav z větší části zmizel a zbylo jen pár starších studentů: Ginny seděla na pohovce a tiše mluvila s Deanem, Neville si četl článek z bylinkářství vedle Lenky, která byla ponořená do nejnovějšího čísla Jinotaje, a Ron se zakloněnou hlavou a pootevřenou pusou usnul v křesle v rohu.

A tehdy si uvědomila, jak moc unavená je. Oči ji pálily, a tak si je třela prsty.

Mrkla a přikývla. „Jo, myslím, že je čas to zabalit.“

„Chceš, abych tě doprovodil na pokoj?“

„Ne… budu v pořádku.“

Harry v obavách přimhouřil oči.

Podrážděně si povzdechla. „Ginny je pořád tady, jo? Kromě toho myslím, že pomocnou ruku budeš muset podat jinde.“  Usmála se a kývla na Rona, který se zatím pustil do chrápání.

Harry nahlas vydechl. „Vyměním tě za Weasleyho.“

Hermiona si odfrkla. „Ani náhodou.“

„Myslel jsem si, že to řekneš…“ povzdechl si dramaticky, ale oči mu jiskřily pobavením. „No, víš, kde nás najít… však víš, když budeš něco potřebovat.“

Pevně ho objala. „Přestaň se strachovat. Jen běž a postarej se o Rona.“

Na chvíli zpevnil objetí. „Vyspi se dobře.“

Hermiona se rychle rozloučila se Seamusem a přešla k Ginny. Sklonila se k ní a zašeptala jí do ucha: „Myslím, že už půjdu do postele.“

„Půjdu s tebou.“

Hermiona zatřásla hlavou. „Ne, zůstaň, prosím. Trochu se pobav.“

Ginny se podívala do jejích očí. „Půjdu s tebou.“

Hermiona se podvolila. Byla tak unavená, že najednou byla ráda, když ji Ginny doprovázela do pokoje.

S posledními pár pozdravy se Ginny a Hermiona rozloučily a nechaly Harryho, který se – neúspěšně – snažil probudit Rona, a vydaly se nahoru do svých pokojů.

Ani si nepamatovala, jak se dostala do pyžama, ale předtím, než si to stihle uvědomit, ležela ve své pohodlné přepychové posteli – tak hrozně rozdílné oproti malému nemocničnímu lůžku, na kterém strávila poslední dva týdny – a přitáhla si přikrývku až k bradě.

Spokojeně vdychla a v mysli se začala zabývat tím, co ji čeká další den.

Byla nadšená z hodin, které ji čekaly; nadšená, že bude mít něco, co jí zabrání myslet na to, co prožila; nadšená z toho normálu.

Ale nejvíc byla nadšená z toho, že zase uvidí Draca. Měla tolik otázek a doufala, že on tu díru, co měla v srdci, dokáže zacelit svými odpově –

Bez varování se její oči náhle zavřely – její tělo odpočívalo – když ji přemohl spánek.

Pravidelně dýchala. Byla to první noc po dlouhé době, kdy se do jejích snů nedostala žádná z nočních můr.

Dostat se do „normálu“ bylo mnohem těžší, než si Hermiona představovala.

Den začal dobře.

Probudila se brzy, slunce zrovna vystupovalo nad horizontem. Cítila se odpočatá a rychle se v tichosti oblékla, aby nevzbudila své spolubydlící.

Sestoupila dolů a užila si chvilku v prázdné společenské místnosti.

Stopy po včerejší párty jí okamžitě zvedly náladu.

Přešla přes pokoj a sedla si s nohama pod sebou do křesla k oknu. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a sledovala, jak slunce pomalu vychází – obloha se změnila z šedé na růžovou, pak na oranžovou a nakonec na sytě žlutou.

Zavřela oči a nechala slunce, aby ji přes sklo ohřálo.

Nikdy ji to neunavilo – to, jak na kůži cítila ty mocné paprsky; to, jak se díky tomu cítila naživu; to, že se pokaždé vrátily.

Ztracená ve svých myšlenkách si ani nevšimla kroků, které se ozývaly od schodiště.

„Vstala jsi brzo.“

Nadskočila a dech se jí zadrhl v hrdle. Dlaň si položila na hrudník a nervózně se zasmála. „Neville, vyděsil jsi mě.“

Neville Longbottom se posadil naproti ní. „Promiň.“

Hermiona se usmála a spustila si ruku do klína. „To je v pořádku.“

„Jak ses vyspala?“

„Dobře…“ Mírně si povzdechla, ale pak se jí na tváři objevil úsměv. „Vlastně skvěle.“

„To je dobré slyšet.“

Neville ztichl a obrátil svoji pozornost na svět za oknem. Hermiona následovala jeho pohled, její oči zachytily hladinu Černého jezera, zelenou trávu, velké stromy lemující začátek Zapovězeného lesa…

Polkla, protože jí v ústech náhle vyschlo, a odtrhla od okna oči. Rychle si odkašlala. „Už jsou Ron a Harry vzhůru?“

Neville se otočil od okna a na chvíli jí pohlédl do očí, než přikývl. „Jo, za chvíli by měli být dole.“

Jako na zavolanou se na schodech ozvaly kroky a záplava smějících se studentů vtrhla do společenské místnosti.

Hermiona vzhlédla, aby zachytila Ronův pohled, který šel vedle Harryho, Seamuse a Deana.

S úsměvem jí zamával.

Hermiona mu zamávala nazpátek.

S širokými gesty na ni Ron přes místnost zakřičel: „No ták, Hermiono. Pojď na snídani.“

Stoupla si a rychle se připojila ke svým přátelům.

Cítila se dobře – silná a sebevědomá – připravená čelit dnu.

Trochu tušila, že jí ten pocit nevydrží.

Ten pocit trval jen do chvíle, než došla do Velké síně. Tam začalo to šeptání.

Nevěděla, proč jí to vadilo, ale když viděla sklopené hlavy u ostatních stolů… když věděla, že ji šeptem pomlouvají… najednou se cítila zmateně a nechráněně.

Rychle si sedla ke stolu, ke kterému sklopila pohled, a ramena jí povadla. Prsty si mnula spánky, ale okamžitě přestala, když narazila na ránu, která se hojila – skrytou za vlasy.

Jako by všechno kolem ní ztichlo.

Nepřítomně zírala, oči ale měla najednou zpět v Zapovězeném lese, pod nohama jí křupaly listy.

Rozhlédla se kolem – srdce jí bolestivě bilo proti žebrům.

Cítila, jak se v ní shromažďuje panika. Slunce klesalo pod stromy a zanechávalo za sebou klikaté stíny.

Pevně zavřela oči a přinutila se dýchat. Tohle není skutečné… není skutečné… není sku –

Půda se pod ní rozevřela, díky čemuž klesala hluboko do středu země.

Zvedl se jí žaludek a zabránil jí křičet. Cítila, jak ji obklopuje vítr, pohrává si s jejími vlasy a dostává se jí pod šaty.

Cítila se, jako by padala celou věčnost, ale náhle narazila do země a dopadla dopředu. Překulila se vpřed, její tělo se celé zkroutilo, když jedním spánkem narazila na tvrdou zem a všechno kolem ní zčernalo.

Se zalapáním po dechu zamrkala – snažila se vytrhnout z toho transu.

Harry rychle sklouzl na lavici vedle ní. „Jsi v pořádku?“

Ztěžka se nadechla a polkla. „Jsem v pořádku.“

„Hermiono…“

Přinutila se k úsměvu. „Jsem v pořádku… vážně… jen mě trochu bolí hlava.“

„Chceš si jít ještě na chvíli lehnout?“ Laskavě ji pohladil po ruce. „Můžu jít s tebou.“

„Ne… ne vážně, jsem v pořádku. Myslím, že potřebuji jen trochu čerstvého vzduchu.“

Vstala a Harry se ji pokusil napodobit, aby jí pomohl, ale Hermiona ho chytila za ruku, aby ho zastavila. „Jsem v pořádku, vážně. Ale děkuji ti.“

Bez toho, aby čekala na odpověď, se rychle otočila a vydala se ke dveřím. Když rychle pospíchala pryč, cítila na sobě pohledy svých spolužáků, ale ona své oči sklopila na podlahu.

Její hlava náhle plavala v bolesti.

Co se to se mnou sakra děje?

Ztracená v myšlenkách procházela dveřmi, a tak si ani nevšimla davu, který se snažil projít do Velké síně, dokud se s někým nesrazila.

Zalapala po dechu a odskočila zpátky.

S očima stále na zemi rychle zamumlala omluvu, a zatímco jí zčervenaly tváře, rychle se snažila vyhnout osobě ztuhlé před sebou.

„Počkej.“

Ten tichý pomalý hlas ji zastavil.

Zvedla hlavu a dech se jí zadrhl v hrdle, když se její oči setkaly s očima barvy stříbra.

Před ní stál Draco obklopený Crabbem, Goylem a Pansy.

Zadíval se na Hermionin obličej, než se obrátil na Crabbea. „Můžete jít.“

„Ale, Draco…“ protáhla Pansy svým ufňukaným povýšeným hlasem.

Draco k ní trhl hlavou, oči se mu zúžily. „Teď.“

Pansy našpulila rty a zkřížila si ruce na prsou. Vztekle se protáhla kolem Hermiony a razila si cestu do Velké síně. Crabbe a Goyle ji následovali jen, co na Hermionu hodili zlé pohledy.

Draco se díval na dveře, dokud se za nimi nezavřely, a pak se obrátil zpět na Hermionu.

„Jsi v pořádku?“

Jen přikývla, protože nemohla najít slova.

„Jsi si jistá? Vypadáš bledě.“

Polkla. „Jen mě bolí hlava.“

Odtrhl od ní pohled. „Nevěděl jsem, že tě už pustili.“

„To protože jsi už nepřišel.“

Olízl si rty a zaměřil svůj pohled na jedno místo na podlaze. „To by ti moc nepomohlo.“

Založila si ruce na prsou a vzdorovitě zvedla hlavu. „Jak ty můžeš vědět, co by mi pomohlo?“

Zamračil se. „Věř mi. Neměla by ses v tom nimrat.“

„Nimrat? Jak se v tom nemám nimrat! Je to jediná věc, na kterou můžu myslet, a to si ani nepamatuju, co se stalo!“

„Je to tak lepší.“

Chytila ho za ruku. „Proč to pořád říkáš? Proč mi to prostě všechno nepovíš?“

Draco mlčel, pohledem se jí opatrně vyhýbal.

„Proč jsi mě teď zastavil?“ naléhala Hermiona.

Draco pokrčil rameny. „Nevím… asi abych věděl, jestli jsi v pořádku. Je zřejmé, že jsi, takže…“ Odmlčel se, neschopný dokončit větu.

S povzdechem si vyvlékl ruku z jejího sevření a zajel si jí do vlasů. „Hele, já vím, že si to nepamatuješ, ale v jednu chvíli jsme souhlasili, že se nic mezi námi nezmění… bez ohledu na to, co se dole stalo… a myslím, že přesně podle toho bychom se měli řídit. Potřebujeme se pohnout dopředu. Neměli jsme se rádi předtím, a tak bychom s tím neměli začínat ani teď. Nejsem ta podpora, kterou potřebuješ.“

Hermiona otevřela pusu, jak ta slova zpracovávala. Chtěla se hádat – chtěla mu říct, že nemá pravdu… že on je ten jediný, kdo jí může pomoct – ale byla příliš naštvaná na to, aby mohla mluvit.

Jestli to tak chtěl, tak fajn. Ona na jeho hru mohla přistoupit: On si půjde prostě po své cestě, zatímco ona půjde po své. Měla přátele, kteří byli milionkrát lepší a daleko víc ji podporovali než Draco zatracený Malfoy.

Hluboce se zamračila a přimhouřila oči. „Fajn.“

Bez toho, aby čekala na odpověď, se otočila a rychle odkráčela pryč. Překvapilo ji, když jí z oka unikla osamělá slza a sklouzla jí po tváři.

Poznámka překladatelky: Příště už to bude poslední! Kdo by tomu věřil?


Kapitola dvanáctá



Someone Saved My Life Tonight

AUTOR: Jadeddragon4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight

Někdo mi dnes v noci zachránil život

PŘEKLADATEL: Florence



Kapitola dvanáctá:

NĚKDO MI DNES V NOCI ZACHRÁNIL ŽIVOT

 

Z Hermionina hrdla se vydral hrůzostrašný výkřik.

Posadila se. Srdce jí v hrudníku zběsile bilo, když si zakrývala pusu třesoucí se rukou.

Lapala po dechu. Nastražila uši, aby uslyšela, jak se Ginny převaluje na posteli, a tak jen zavřela oči a proklínala se.

„Jsi v pořádku?“ ozval se Ginnin ospalý hlas.

Hermiona pootevřela oko, aby se mohla podívat jejím směrem.

V slabé záři stolní lampičky mohla Hermiona vidět, jak se její spolubydlící zvedla na loktu, rudé vlasy omotané kolem její hlavy – oči stále zavřené ve spánku.

Hermiona spustila ruku do klína a polkla. „Jsem v pořádku. Běž zase spát.“

„Tak jó,“ zabručela Ginny ospale.

S povzdechem žuchla hlavou zpět do polštáře.

Hermiona se zapřela lokty o kolena a obličej si prudce projela dlaněmi.

Měla noční můru – noční můru, kterou dobře znala… protože to byla ta samá noční můra, která ji trápila každou noc: Noční můra o temnotě, chladu a příšeře číhající v děsivé hrobce, kterou teď byla její mysl.

Musela ji očekávat.

Přesto se noc co noc budila s křikem – třásla se a lapala po dechu, tváře měla často zmáčené od slz.

Její spolubydlící byly její oporou… její útěchou.

S každým výkřikem, pláčem nebo zakňučením, které uteklo Hermioně z úst, se okamžitě objevily po jejím boku – utěšovaly ji, připomínaly jí, že je vše v pořádku, že je v bezpečí, opakovaly jí, že jí už nic nemůže ublížit.

Tiše ji uklidňovaly, dokud nebyla znovu schopná usnout.

Někdy ji opravdu utišily a ona mohla upadnout do náruče spánku – její noční můry zůstaly jen vzpomínkou.

A ty noci snila o Dracovi.

Ale brzy jí ani jejich slova neposkytovala potřebnou útěchu.

Věděla, že mají pravdu – věděla, že už není nic, čeho by se musela bát – ale nemohla si pomoct, nemohla se zbavit těch hrůz, které ji pronásledovaly ve snech, napadaly její mysl a způsobovaly nedobrovolné reakce jejího těla.

Nenáviděla to – nenáviděla, že nemůže poroučet svému vlastnímu tělu; nenáviděla, že na své nejbližší přátele přenášela nervozitu a iracionální strach.

Takže ji nepřekvapilo, když se z těch starostí a útěchy brzo stala jen slova – vyslovená z tepla a bezpečí jejich vlastních postelí.

Nevinila je, když jejich soucit začal opadat a i jejich slov podpory začalo ubývat… dokud ji nakonec, jak očekávala, opustily – hledaly tišší a klidnější místo k odpočinku.

Takže teď to byla jenom Ginny… a popravdě si Hermiona vyčítala, že zůstala i ona.

Ale zůstala.

Vydržela to všechno – křik, neklid i stále přítomné světlo, která zabraňovalo temnotě – ale nikdy nedostala odpovědi, které si zasloužila.

Protože ani Hermiona sama je neznala.

Jedinou odpovědí kterou měla, byla skutečnost, že byla zlomená – navždy poznamenaná, jak psychicky, tak fyzicky, a nemohla se toho zbavit navzdory tomu, kolik měla kolem sebe přátel.

Ani nemohla uvěřit tomu, že nějaké přátele kolem sebe má.

A jak měsíce utíkaly, měnilo se počasí – rychle nastávala zima – a zvěsti pomalu opadly.

Lidé o tom už tolik nemluvili…

Místo toho se opět vrátili do svých životů, odtáhli se a nechali ji, aby se svými démony bojovala sama… nebo alespoň ona se naprosto sama cítila.

Sny jí ukazovaly, co se stalo hluboko v zemi… Ale Hermiona si ani nebyla jistá, zda je to skutečnost nebo jen způsob, jak se její podvědomí vypořádává s tím traumatem.

Stále nebyla schopná oddělit sen od reality. Ale věděla, že jí to nikdo nikdy nepomůže rozdělit, protože Draco s ní od toho dne ve Velké síni o událostech, co se staly v té díře, nepromluvil ani slovo.

Hermiona vzhlédla na hodiny a povzdechla si. Věděla, že v tuhle hodinu už nebude schopná znovu usnout. Slunce brzo vykoukne a její nervy byly stále ještě moc neklidné.

Odhodila si přikrývky z nohou a vyklouzla chodidly na zem. Rychle se oblékla a opustila ticho pokoje.

Se zíváním zamířila po schodech dolů. Oči ji pálily.

Přešla přes společenskou místnost ke křeslu u okna. Pohledem sledovala stezku, co po sobě zanechal mráz na okenní tabuli.

Ochladilo se – sníh ležel na zemi, vytvořil jemnou kouzelnou pokrývku. Svátky se blížily, ale Hermiona necítila to vzrušení, které je obvykle doprovázelo.

Necítila se ve své kůži… jako kdyby nebyla ve svém těle, ale jen sledovala, jak se svět kolem ní normálně točí.

Normálně.

To byl svět, který kdysi Hermiona považovala za samozřejmý.

Ale teď…

Teď by dala cokoli za to, aby to tak bylo znovu.

Naklonila hlavu a sledovala, jak vločky pomalu víří po temné obloze.

Tančily a třpytily se a Hermioně díky nim náhle těžkly oči.

Odpočívala. Řasy se jí pomalu přibližovaly k porcelánové tváři.

Půda pod ní byla tvrdá a chladná.

Otočila hlavu a zadívala se na nebe – sledovala malý otvor rozlomené země, který propouštěl tu trochu světla, která dopadala kolem ní.

Sněhové vločky padaly, točily se ve vzduchu jako připité baletky – krásné ve svém chaotickém pohybu. Chvěly se, dokud nedopadly na své určené místo, na její tvář nebo oděv.

Uchváceně sledovala, jak roztávaly – jak se měnily do malých kapiček tekutiny.

Vydechla, nad tváří se jí objevil obláček – viditelná známka teploty.

Cítila se sama – věděla, že je sama – a to ji děsilo.

Stočila se pevněji na bok, zachvěla se, když se jí v koutku očí objevily slzy, které hrozily, že se prolijí.

Najednou ucítila na svých zádech tlak. Nějaké paže se pomalu obtočily kolem jejího pasu a přitáhly si ji blíž ke svému tělu.

Ucítila dech – teplý a stálý – oproti svému krku. Zavřela oči a snažila se soustředit na osobu za sebou – jak se cítila v jeho objetí, jak cítila teplo a bezpečí – a bez toho, aby se musela otočit, už věděla, kdo za ní je.

Draco.

Nevěděla proč, ale najednou zatínala do Dracova ramene prsty, pod nimi se jí rýsovaly jeho pevné svaly.

Rty jí pomalu oždiboval kůži na krku, až doputoval k jejímu uchu. Jeho zuby si opatrně našly novou pastvinu na jejím lalůčku.

S povzdechem zaklonila hlavu, aby mu dopřála víc prostoru, a boky si přesunula do jeho klína.

Zasténal, zabořil jí hlavu do krku a ona ucítila, jak oproti ní tvrdne.

Uhnula čelistí, zatímco Draco putoval rukama po jejím hrudníku, tahal za látku, dokud se mu nepodařilo proklouznout pod její košili. Jeho teplý dotek pomalu cestoval až k jejím prsům, které vzal do dlaní – přes látku podprsenky je jemně třel.

Otočila hlavu a podívala se na Draca. Zalapala po dechu, když zjistila, jak moc mu ztmavly oči – ztmavly díky nezměrné touze.

Jemně přitiskla své rty na ty jeho.

Chutnal sladce, rty měl jemné, teplé – do spodní části břicha se jí vehnalo vzrušení – když jeho jazyk pomalu kroužil s tím jejím.

Zasténal jí do úst a prohloubil jejich polibek.

Hermiona se otočila v jeho náručí a pevněji se k němu přitiskla. Prsty mu zajela do vlasů. Zhoupla se a zavlnila se. Zalapala po dechu pod těmi novými pocity a potěšením, které zaplavilo její tělo.

Draco se převrátil, jeho tělo se snadno dostalo nad to Hermionino.

Obtočila kolem něho své nohy, aby se k němu dostala ještě blíž, a zatřásla se, když se přitiskl k jejímu citlivému středu.

Zvedla proti němu své boky – chtěla víc… potřebovala víc.

Prudce se odtáhl.

Hermiona otevřela oči. Lapala po dechu a prohlížela si ho.

„Tohle nic nezmění. Víš to, že?“ Dracův hlas zněl divně.

„Co?“

„Tohle nic nezmění… teď ani později… všechno bude stejné.“

Hermiona zakroutila hlavou. „Ne. Nemusí to tak být.“

Smutně se na ni podíval. „Ne, musí. Souhlasili jsme.“

„Souhlasili? Kdo souhlasil? Nepamatuji si žádné souhlasení! Proč se mnou nemluvíš? Potřebuju tě. Copak to nevidíš?“

„Omluvám se… ale je to tak lepší. Prosím… jen zapomeň, že se to kdy stalo.“

„Já nemůžu.“

„Musíš.“

„Proč?“

„Protože je čas se probudit.“

Sevřela jeho plášť. „Ne… prosím, neopouštěj mě. Nechci být sama… nemůžu být sama.“

Draco se sklonil a jemně ji políbil na špičku nosu. „Probuď se, Hermiono.“

„Ne.“

„Probuď se, Hermiono.“

Hermioniny oči se otevřely. Stál nad ní Harry, ruku měl jemně položenou na jejím ramenu.

Protože byla dezorientovaná, chvíli jí trvalo, než se sebrala.

Stále seděla v křesle u okna ve společenské místnosti. Slunce už vyšlo a osvětlovalo bělostný sníh.

Její spolubydlící už oblečení scházeli ze svých pokojů, připraveni na své ranní hodiny.

Smáli se a povídali si a sotva se podívali jejím směrem, když odcházeli ze společenské místnosti do Velké síně na snídani.

Harry se na ni s obavami podíval. „Jsi v pořádku?“

Hermiona polkla. Tělo měla slabé a hlava jí bolestivě pulzovala.

Netušila, co přesně se stalo, ale věděla, že to nebyl normální sen.

Podívala se ven a uviděla pád sněhových vloček.

A najednou se cítila, jako kdyby se vrátil čas.

Vločky stoupaly ze země – mizely zpět v obloze. Ze země zmizela bílá pokrývka a zůstala jen mrtvá studená půda.

Zmateně zírala a snažila se pochopit, co vidí, ale náhle šla lesem opřená o Draca – zlomená a zkrvácená.

Ne… byla nesena – ruce měla obtočené kolem Dracova krku, třásla se v jeho náručí.

Ale teď byla tma – klopýtali temnotou, slepí se dívali v obavách přes rameno.

Žaludek se jí v té vzpomínce zkroutil. Už tam dál nechtěla být.

Jako na zavolanou se najednou ocitli v díře v zemi, třásli se a hledali teplo a pohodlí. Snažila se soustředit, ale hlava jí moc pulzovala – bolelo ji celé tělo, v žaludku měla jen prázdnotu.

Draco byl zraněný… kotník měl oteklý a kůže na něm přímo hořela. Dotkla se jeho nohy, její prsty byly oproti jeho pokožce tak chladné.

A byli stočení pod rukama toho druhého, uvězněni v zoufalé zvířecí potřebě.

Tohle nic nezmění.

Bojovali… křičeli na sebe a obviňovali se navzájem – daleko od sebe v otevřeném prostoru.

Sníh vytrvale padal a zakrýval je. Ona se tiskla k jeho třesoucímu tělu a přála si mu darovat kousek svého tepla.

Padali.

Jejich hůlky jim vypadly, země pod nimi se rozevřela… a oni padali.

Hermiona zbledla, žaludek se jí násilně zachvěl.

Přitiskla si ruku k puse, aby zadržela žluč, která hrozila, že se dostane ven.

Harry její rameno stiskl pevněji. „Hermiono? Hermiono, jsi v pořádku?“

Automaticky potřásla hlavou. „Potřebuju mluvit s Dracem.“

Harry nakrčil čelo.

Nervózně si skousl ret a uhnul před Hermioniným pohledem.

„Co? Harry… co se děje?“

Harry si olízl rty. „Malfoy je na ošetřovně.“

Zbledla. „Co?“

„Včera o jasnovidectví šílel… myslím úplně.“

Hermiona sevřela Harryho ruku pevněji. „Co se stalo?“

„Usnul a probudil se s křikem. Nikdo ho nemohl uklidnit. Nemyslím, že by věděl, kde vůbec je… měl ten pohled v očích… jako honěné zvíře. A pak se zhroutil.“

Hermiona se prudce nadechla. Oči se jí naplnily slzami. „Proč jste mi to neřekli?“

Harry pokrčil rameny. „Nevěděli jsme, že je to důležité… a nechtěli jsme ti přidělávat starosti.“

„Potřebuji jít.“

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

Prkenně přikývla. „Jsem v pořádku, děkuji.“

Stoupla si, odstrčila cestou Harryho a vydala se ke dveřím.

Nepamatovala si cestu, ale brzo stála před nemocničním křídlem.

Srdce jí bilo proti žebrům, protože náhle ucítila obavy. Ale nemohla se otočit zpět…ne po tom, co on udělal pro ni.

Tiše vešla do místnosti.

Místnost, i postele v ní, byla prázdná kromě jednoho lůžka v zadní části rohu. Kolem ní byl obtočený závěs a i přestože slunce už vyšlo, lampička na stole stále svítila.

Přešla místnost, její nohy bezhlasně dopadaly na dlaždice.

Natáhla se a prsty zachytila závěs.

Ignorovala svůj zkroucený žaludek, zhluboka se nadechla a rozhrnula látku.

Draco ležel v posteli. Vlasy měl rozcuchané kolem obličeje, a i když pravidelně oddechoval a oči měl pevné zavřené, čelo měl zvrásněné starostmi.

Vykročila vpřed a posadila se na okraj jeho postele.

Položila mu ruku na obličej a jemně do ní uchopila jeho tvář.

Ospale otevřel oči – zahalilo mu je zmatení.

Rychle mrknul a snažil se soustředit.

„Vypadáš tak zraněný, když spíš.“ Hlas měla jemný… hebký.

„Co tady děláš?“ zeptal se zastřeně.

Podívala se na něj, sledovala jeho tvář v obavách. „Jsou to pořád ty noční můry, že?“

Než odpověděl, polkl a olízl si rty. „Ne.“

Ale mohla říct, že podle řeči jeho těla… podle toho, jak se mu leskly oči, že lže.

Přejela mu palcem po pokožce, ale on se odtáhl – ucukl v podezření.

„Co to děláš?“

Hermioniny oči naplnila bolest a porozumění. „Vzpomínám si.“ Zhluboka se nadechla a pak ze sebe vzduch roztřeseně vydechla. „Všechno si pamatuju.“

I v tom tlumeném osvětlení si všimla, že Draco viditelně zbledl.

Zatnul čelist a odtrhl oči od jejích, aby je mohl obrátit do prázdného pokoje. „To je mi líto.“

Zmateně mu odhrnula vlasy z čela. „Proč je ti to líto?“

„Neměla bys to znovu prožívat.“

„A ty to prožíváš?“

Jednou kývl. „Každý den.“

„Nemusí to tak být. Nemusíš být sám.“

Odvrátil od ní pohled a jediná slzy mu unikla z oka. Vydala se po jeho tváři dolů a zazářila v tlumeném světle. „Ano… musím.“

Jemně mu setřela slzu prstem. Uchopila ho za bradu a přinutila se ho na ni opět podívat.

Když zavrtěla hlavou, oči měla hebké. „Ne… nemusíš. Jsem tady. Můžeme to zvládnout společně.“

Draco se kousl do rtu. „Nic mi nedlužíš. Zachránila jsi mi tam dole život, to je dost. Nemůžeš mě vláčet sebou – jsem zlomený.“ Hlas mu naplnily emoce.

Hermiona se usmála, oči se jí leskly. „V tom se mýlíš. Zachránili jsme se navzájem… ve více směrech.“

Naklonila se dopředu a přiložila své rty jemně na jeho.

Draco se překvapeně odtáhl, ale brzo už jeho rty spolupracovaly s těmi jejími. Zajel jí rukou do vlasů, aby si ji přitáhl blíž.

Přerušila jejich polibek, položila své čelo na to jeho a jemně ho pohladila po tváři. „Můžeme to udělat, víš… můžeme tomu čelit společně.“

„Neopustíš mě?“

Hermiona se lehce zasmála. „Někdo mi kdysi řekl: ‚Ani na sekundu. Budu s tebou… celou dobu.‘ Jen potřebuju, abys mi věřil.“

Vytáhla své nohy nahoru a stočila se vedle něho.

Pevně mu obtočila ruku kolem těla a hlavu si něžně položila na jeho rameno.

Nebránil se. Opřel si hlavu o tu její a láskyplně ji políbil na temeno hlavy, když si přivoněl k jejím vlasům.

Zavřela oči a cítila se, jako by jí z ramen zmizela váha světa, a poprvé za celé měsíce se nebála usnout, protože věděla, že je konečně v bezpečí a že už jí nikdy nic neublíží.

Konec

Poznámka autorky: Páni! Zvládli jsme to! Moc vám děkuji za vaši podporu a za vaše připomínky. Tohle skončilo jinak, než jsem původně plánovala, ale mně se tenhle zvrat osudu vážně líbí. Vypadá to, že to funguje. Doufám, že jste si to užili a děkuji za vaši trpělivost s mou malou krizí. Jestli se vám to líbilo, prosím, podívejte se na mé další věci (staré nebo nové). Zdá se, že mě psaní zase chytilo… nebo alespoň pro tuhle chvíli. Nezáleží za jak dlouho, slibuji vám další Dramione . Děkuji a opatrujte se!

*~*Jadeddragon4*~*

Poznámka překladatelky: A je to! Celých 44 532 slov je za námi. A trvalo to jenom patnáct týdnů.

Nakonec bych chtěla moc poděkovat Kaitlin, protože trpělivě snáší moji gramatiku, tigy, protože je úžasná administrátorka, autorce Jade, protože to, co vytvořila, se jí podle mě vážně povedlo, a vám všem, kteří jste si udělali čas a ocenili tu práci, kterou jsem si dala s překladem, a zanechali mi tu komentář, nesmírně si toho vážím, lidi <3

Nashle u 11 Things!

*~*Florence*~*