Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod k poviedke



SECRETS

AkashaTheKitty

http://dramione.org/viewstory.php?sid=1822



Nedokončený originál, preto preklad stojí.


Preklad: LadyF

Beta-read: Jimmi

Napísala: AkashaTheKitty

Stav: Súhlas s prekladom

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní AkashaTheKitty, která napsala tuto fanfiction. Povolení k česko/slovenskému překladu patří LadyF coby překladatelce a Jimmi, která má výhradní právo překlad zveřejňovat.
Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

http://dramione.org/viewstory.php?sid=1822

Dramione

Rating: PG-18

Banner’s autor: dollfaced


Úvod k povídce



Název: Secrets (Tajemství)

Patří do série: Silencio

Odkaz na originál: http://kittyfics.livejournal.com/27814.html

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pairing: Draco/Hermiona

Žánrové zařazení: Temné, drama, romance, erotika

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné

Přístupnost: 18+

Shrnutí: Devět let po Voldemortově pádu se Hermiona rozhodne na chvíli si odpočinout od svého života, aby mohla najít sebe samu a zjistit, co se sebou chce dělat. Brzy začne mít pocit, že by ji mohl spasit Draco Malfoy, jenže ten kolem sebe udržuje hradbu tajemství, která ho ničí, a odmítá její zásah. Odhodlána zachránit ho přes jeho protesty se rozhodne zjistit, jak by mohl zapadnout do jejího zmateného života.


1. kapitola



Název: Secrets (Tajemství)

Patří do série: Silencio

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/487896/chapters/850826

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pairing: Draco/Hermiona

Žánrové zařazení: Temné, drama, romance, erotika

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné

Přístupnost: 18+

Plánovaný počet kapitol: 15 (zveřejněných v originále zatím 5)

Shrnutí: Devět let po Voldemortově pádu se Hermiona rozhodne na chvíli si odpočinout od svého života, aby mohla najít sebe samu a zjistit, co se sebou chce dělat. Brzy začne mít pocit, že by ji mohl spasit Draco Malfoy, jenže ten kolem sebe udržuje hradbu tajemství, která ho ničí, a odmítá její zásah. Odhodlána zachránit ho přes jeho protesty se rozhodne zjistit, jak by mohl zapadnout do jejího zmateného života. 

Upozornění: Povídka v originále zatím není dokončená, takže neručím za časové prodlevy mezi jednotlivými kapitolami!  Začtení do povídky je tedy na vlastní nebezpečí :)

* * *



Kapitola 1

 

Bylo to zvláštní. Skoro jako déjà vu. Bylo tomu již jedenáct let, co tu byla naposledy.

Zdálo se to jako celá věčnost. Byla to věčnost. Všechno se za tu dobu šíleně změnilo. Přežila válku. Dospěla.

Technicky vzato uplynulo vlastně jen devět let. Byla tu totiž ještě jednou těsně po válce. Tenkrát však nic nebylo tak, jak by to mělo být. Atmosféra byla přehnaně klidná a ona se cítila příšerně osamělá, protože ji nedoprovázeli její přátelé…

Když se nad tím zamyslela, tak se tehdy cítila podobně jako teď. Jistě, tentokrát nešlo o celkovou atmosféru, nýbrž o to, co se dělo pouze v ní, ale přesto jako tenkrát cítila smutek a chovala v sobě naději na lepší zítřky.

Hermiona si zhluboka povzdechla a prohlédla si děti, které nastupovaly do vlaku. Vypadaly strašně mladé. Mladší, než když byla sama studentkou. To byl samozřejmě nesmysl, ale přesto si nedokázala představit, že byla stejně stará jako ony, když aktivně riskovala svůj život a bojovala za budoucnost. Oproti tomu někteří z rodičů vypadali stejně staří jako ona. Kdyby si je prohlédla pozorněji, možná by v nich poznala několik ze svých o pár let starších spolužáků. Nebo hůř, některé z nich mohla poznat docela nedávno, když pracovala na Ministerstvu. Když půjde se sklopenou hlavou, snad si jí nevšimnou a nebudou uvažovat nad tím, co tady dělá. Další nesmysl. Její jméno jistě stálo v dopisech pro jejich děti a navíc školní rada, která její přijetí musela schválit, se nijak netajila tím, že se proslulá Hermiona Grangerová uchází o post bradavické profesorky.

Naštěstí zatím nedoprovázeli své děti její přátelé a spolužáci z ročníku. Ačkoli, už za pár let nastoupí malý Teddy Lupin a krátce po něm se sem začnou hrnout Weasleyovi.

Pane Bože, Weasleyovi. Za několik let tohle místo zahltí. Ona bude tou dobou naštěstí už dávno pryč. Podepsala smlouvu pouze na jeden rok. Jenom aby si… dala na chvíli od svého života zaslouženou přestávku. Nebylo to tím, že by malé Weasleyovy neměla ráda. Měla, opravdu. Byla přece na křtinách Viktorie, první z mnoha vnoučků Molly a Arthura, ke kterým se chovala jako k vlastním neteřím a synovcům, protože… no… tenkrát je tak taky vnímala.

Nebylo jí to však přáno a musela se vyrovnat s tím, co ji čekalo nyní.

Což byl vlak plný dětí mířících do Bradavic.

Do kterého musela nastoupit.

* * *

"Doufám, že jste měla příjemnou cestu."

Hermiona se usmála na postarší ředitelku. Hned, jakmile se ocitla v hradu, byla žádána v její pohodlné, i když velmi oficiálně vyhlížející pracovně. "To rozhodně, děkuji."

Minerva McGonagallová za poslední desetiletí příliš nezestárla. K největším změnám v jejím vzhledu došlo za války. Ta změnila všechny. Pro profesorku McGonagallovou to znamenalo pár ustaraných vrásek kolem očí, díky kterým vypadala unaveně, a také její držení těla už nebylo tak pevné a přímé jako dříve. Už zkrátka nebyla tak rázná jako kdysi.

"Předpokládám, že můj dopis jste dostala?"

Hermioně mírně povadl úsměv. "Ano. Nemůžu učit studia mudlů."

"Ano, tato komplikace nás velice mrzí. Jeden z našich zaměstnanců nás chtěl opustit, ale nakonec si to rozmyslel. A je to vynikající učitel."

"Nemohl by učit něco jiného?" zeptala se Hermiona nadějeplně. Na studia mudlů si opravdu dělala zálusk. Jakožto mudlorozená věděla, že ty děti může naučit spoustu věcí, o kterých čarodějka nebo kouzelník, který nemá s mudly nic společného, nemohl mít ani tušení.

McGongallová se zatvářila trochu rozpačitě. "Obávám se, že ne."

Hermiona nepokoušela své štěstí, ale ani nevyložila žádné úsilí, aby skryla své zklamání. "A co pro mě teda máte? Říkala jste, že je ještě něco volného?"

"Ale samozřejmě," ujistila ji McGonagallová a natáhla se pro kousek pergamenu, který ležel na jejím stole. "Naše učitelka věštění z čísel nedávno odešla na mateřskou dovolenou. Měla by být pryč celý rok. Zanechala ale po sobě učební plán, takže pro vás snad nebude problém ji zastoupit?"

"Mateřská dovolená?" Bylo to skoro to jediné, co jí utkvělo v hlavě. "Jak to funguje?"

Ředitelka se zatvářila trochu popuzeně. "Jste bystrá čarodějka. Neříkejte mi, že nemáte jasno v tom, jak funguje mateřská dovolená. Jste dost stará na to, abyste věděla, jak funguje ženské tělo."

Hermiona se začervenala, jelikož byla právě odbyta jako malá školačka. "Takže ne všichni žijí uvnitř hradu?"

"Ne." McGonagallová ukázala na pergamen. "Uvnitř momentálně bydlí šest profesorů, včetně vás, učícího ducha a asociálního kentaura. Zbylých šest profesorů se každý den přepravuje letaxovou sítí domů, pokud se předem nedomluví, že chtějí přespat tady."

Když zde ještě studovala, nikdy ji nenapadlo, že někteří profesoři bydlí jinde. "Aha."

"To mě přivádí k dalšímu bodu našeho setkání. Momentálně jste jediná nebelvírská vyučující, která zde i bydlí."

"Ano?" To znělo samotářsky.

"Ano, profesorka Tlachavá[1] se přestěhovala za dcerou se zetěm a na konci tohoto roku půjde do důchodu a profesor Longbottom žije doma se svou manželkou."

Po chvilce zírání se Hermiona zastyděla, že zapomněla na Nevilla. Nějakou dobu po válce pracoval jako bystrozor, avšak jeho životní láskou byly odjakživa rostliny. Proto bez zaváhání přijal místo učitele bylinkářství hned, jakmile se uvolnilo.

Co bylo však důležitější: Neville se oženil. Oženil se s Hannah Abbottovou v období, kterému Hermiona s nelibostí přezdívala "Svatební horečka 2004". [2]

Ne, nebyla zahořklá. Ani trochu.

"Takže, ehm… co přesně to znamená?" zeptala se.

"Že nám chybí vedoucí nebelvírské koleje," zasvětila ji McGonagallová. "Nevadilo by vám zaujmout i tuto pozici? Není sice zvykem, aby vedoucí koleje učila volitelný předmět, ale nemáme čas hledat dlouhodobější řešení."

Hermiona nevěřila svým uším. "Já? Vedoucí? Sotva jsem sem nastoupila!"

"Toho jsem si vědoma. Ale jelikož vás dobře znám, jsem si jistá, že to zvládnete. Znamená to několik hodin práce navíc a větší zodpovědnost, ale také větší plat. Předpokládám, že na něco šetříte. Jako všichni mladí lidé, kteří tudy procházejí."

No, rozhodně nemohla popřít, že peníze navíc jí přijdou vhod. "Jste si jistá, že by se Neville nechtěl přestěhovat na pozemek školy?"

"Jeho manželka řídí Děravý kotel v Příčné ulici," zamítla to McGonagallová. Během svého proslovu se prohrabovala pergameny. "Jsem přesvědčena o tom, že se sem nemohou přestěhovat."

"Aha. No… tak dobře."

"Navíc," pokračovala McGonagallová, "neměla jste kdysi pár nápadů jak posílit mezikolejní vztahy? Sice ani jedna z nás nemáme dost času, abychom prolomily všechny bariéry, ale můžeme jimi alespoň pořádně otřást, dokud jsme tady."

Hermiona přikývla. Posílení mezikolejních vztahů.[3] Osvobození bradavických domácích skřítků. Během let strávených na ministerstvu se snažila bojovat za podobné ideály, jenže o to bezvýznamnější se zdála vzpomínka na ony časy. Tam venku se dělo tolik mnohem horších příkoří. Existovali lidé a bytosti, kteří byli utlačováni, napadáni a diskriminováni. V Bradavicích byli všichni v bezpečí, měli dost jídla a oblečení a každý, na kom záleží, s nimi jednal slušně. Mohla by však utnout jisté tendence již v zárodku. Kdyby se děti naučily překonat předsudky vůči ostatním kolejím, možná by se na světě žilo o něco krásněji.

Ředitelka zkontrolovala svoje hodinky. "No, hostina je už jistě v plném proudu. Potřebovala jsem to s vámi v rychlosti probrat, abych vás mohla řádně představit." Předala Hermioně všechny pergameny, které během jejich rozhovoru posbírala ze stolu. "Tady je váš učební plán a přehled, podle kterého zjistíte kde najít každého zaměstnance Bradavic. Kromě toho na ně můžete narazit také ve sborovně a dalších společných prostorách. Kdyby vše ostatní selhalo, můžete se s čímkoli obrátit na mě." Zvedla se k odchodu.

Hermiona přijala pergameny a letmo je přelétla pohledem. Její oči se zarazily u konkrétního jména. "Ehm... Profesorko McGonagallová?"

"Prosím, už nejste moje studentka. Říkejte mi Minervo. Nebo alespoň vynechejte tu profesorku." [4]

To se snadno řekne. Hermiona si uvědomovala, že už není malá školačka, ale i tak jí připadalo divné oslovovat svou někdejší učitelku křestním jménem. Přesto to zkusila. "Ehm, Minervo." Ne, tohle znělo fakt divně. "A prosím, říkejte mi Hermiono. Ale... Draco Malfoy tady učí?" Vzhlédla.

"Ach ano." McGonagallová se znovu posadila. "Na moment jsem zapomněla. Bude to problém?"

"Ne, samozřejmě že ne," ujistila ji Hermiona hbitě. "Já jen... proč?"

"Má toho jen málo společného s mladíkem, kterého jste kdysi znala, Hermiono."

"Samozřejmě..." Válka přece změnila všechny. "Ale pořád je bohatý, že ano? A pochybuju, že jeho životním snem je učit..." Podívala se na pergamen, aby zjistila, co má za předmět. "Obranu proti černé magii." Nebylo to sice od ní moc hezké, ale nedokázala si odpustit sarkastický tón. Byl to přece on, kdo jako chlapec ohrozil životy nevinných dětí tím, že pustil do Bradavic smrtijedy a vlkodlaka. Kdo nečinně přihlížel, když ji mučila jeho vlastní teta. Kdo za války stál na druhé straně barikády s odhodlaným a neoblomným výrazem v jinak velmi bledé a utrápené tváři. Ještě mnoho let poté se v noci budila s výkřiky, protože ji v nočních můrách pronásledovaly jeho oči. Nikoli oči Voldemorta nebo Bellatrix Lestrangeové nebo Fenrira Šedohřbeta – vždy to byly bledé, smutné oči Draca Malfoye. Podle ní nikdy nebyl skutečně zlý a nevypadal, že si někdy ve vší té krutosti liboval. Ale o to větší pozor si na něho musela dávat.

Některé věci se zapomínaly těžce a ještě těžší bylo je odpustit – bez ohledu na to, že onen chlapec mezitím dospěl v muže.

McGonagallová zkřivila rty v smutný úsměv. "I já o tom pochybuji, ale je ve své práci dobrý a proto, aby zde mohl učit, toho obětoval mnohem více než kdokoli v bradavické historii."

"Říkáte, že je dobrý. Je tu už dlouho?" To ji zaujalo, protože za jejích studentských let byla Obrana proti černé magii úvazek pouze na jeden rok.

"Dva roky," přisvědčila McGongallová. "Tohle bude jeho třetí. Po Voldemortově pádu kletba předmětu zřejmě pominula."

"A, ehm, jakou má pro ten předmět kvalifikaci?" zeptala se Hermiona a snažila se, aby v jejím hlase nebylo znát pochybnosti.

Úctyhodná ředitelka si jich však zřejmě přesto všimla, jelikož jí věnovala přísný pohled, než odpověděla: "Je stále naživu."

* * *

Uvítací hostina proběhla docela hladce. Hermiona sice nebyla královnou večírků, ale nebyla ani stydlivá, takže jí nedělalo problém si stoupnout, když byla představována, a vyslechnout si, jak ředitelka v několika větách sumarizuje její život a zásluhy.

Očividně byla proslulá válečná hrdinka a nejinteligentnější čarodějka současnosti. Legrační bylo, že nic z toho se v jejím normálním životě neprojevovalo. Jistě, měla nakročenou slibnou kariéru na ministerstvu, ke které se po své dočasné dovolené mohla vrátit. V jejím životě se však nedělo nic velkolepého. Nic... jiskrného. Kdyby na ní opravdu bylo něco pozoruhodného, měly by přece lítat jiskry, ne? Vydala by knihu nebo procestovala celý svět, měla by důležité projevy před významným publikem. Žila by v útulné chaloupce kdesi na venkově, kde by vychovávala své dvě děti laskavou, ale pevnou rukou. Měla by manžela, kterého by stále milovala, a zároveň by se jí dařilo dále rozvíjet svou kariéru.

Jenže nebyla vdaná, neměla žádné děti a nemohla si vzpomenout, kdy se naposledy věnovala něčemu vzrušujícímu nebo intelektuálně stimulujícímu. A ještě k tomu žila v malém depresivním bytu uprostřed Londýna. Tedy donedávna. Za pár týdnů jí totiž vyprší nájemní smlouva.

Věděla, že si za to, jak poslední dobou uvadá, může sama. Jenže měla pocit, že v jejím životě je všechno špatně. Jako by nebyla ve vlastní kůži, jako by měla být někdo jiný, dělat něco jiného, být někde jinde.

Nedávalo to smysl.

Utéct bylo zřejmě to nejlepší, co mohla udělat. Měla teď celý rok na to, aby prozkoumala svoje nitro, aby zjistila, jaká je a jaká chce být. A až se vrátí, tak z ní s trochou štěstí bude úplně jiný člověk.

Nebo se může odstěhovat kamsi do Timbuktu[5] a zmizet navždy.

Vlastně to neznělo vůbec špatně. Měla by to zvážit.

Zatímco byla hluboce ponořena do rozjímání o pozoruhodném životě Hermiony Grangerové, nechala se ředitelkou odvést do sborovny. Jelikož bylo pozdě a McGonagallová měla ještě práci, Hermiona zde brzy osaměla. Chystala se už do svého pokoje, aby se vybalila a šla spát, když do místnosti vstoupil muž. Zpočátku si jí nevšiml a zamířil rovnou ke svému oblíbenému místu. Hermiona se nesměle postavila, aby mu dala najevo svou přítomnost.

Na místě se zastavil. "Nová učitelka?" zeptal se.

"Nová učitelka," potvrdila.

Na učitele byl neobvykle mladý. Nebo jí to tak jenom připadalo z pohledu vyzrálé, osmadvacetileté seniorky. Nejspíš byl přibližně stejně starý jako ona, možná dokonce o něco starší. Jeho věk by neměl být překvapením, když zde vyučoval Neville, Malfoy a ostatně i ona. Když byla ještě studentkou, učitelé prostě vypadali starší. Byl docela přitažlivý. Měl tmavě hnědé vlasy, tmavé oči a neobvykle opálenou pleť. Pro většinu kouzelníků, které znala, jako by slunce vysílalo smrtící paprsky. Až na Charlieho Weasleyho, jenže ten se živil krocením draků. Vzdělávání mládeže se s tímto nedalo srovnávat.

Nebo ano?

"Darius Dorcas, studia mudlů," představil se s docela okouzlujícím úsměvem a nabídl jí ruku. Měl pěkné, dlouhé prsty. "Můžeš mi říkat Darius."

"Hermiona Grangerová, uchazečka o studia mudlů," odpověděla a krátce a pevně stiskla jeho ruku. Byla teplá. Proč to zaujalo její pozornost? Živí lidé většinou vysílali teplo a on rozhodně nevypadal jako duch. Opravdu uplynula příliš dlouhá doba od chvíle, kdy měla naposledy lidský kontakt.

Ušklíbl se. "Jo, o tom jsem něco slyšel. Omlouvám se."

"Stačí, když mi řekneš, že se v tom aspoň trochu vyznáš," zamumlala. Málem se otřásla, když si vzpomněla, jak výuka tohoto předmětu vypadala za jejích mladých let. No vážně, když existovalo tolik mudlorozených kouzelníků a čarodějek – každý rok jich sem alespoň pár nastoupilo – neměl by být problém získat o mudlech lepší informace.

Dariusova[6] tvář se rozjasnila. "Jasně, že jo! Chceš ukázat můj nejnovější projekt?" Ukázal k místu, kam měl původně namířeno.

Hermiona se tam zdráhavě podívala a spatřila něco, co se podobalo mudlovskému rádiu. "...Hudba?"

"Ano!" Byl doslova ve svém živlu. "Kvůli vysoké koncentraci magie v Bradavicích nefunguje elektřina, ale představ si, že bych zabudoval magii přímo do mudlovské technologie!"

Hermiona na něj chvíli bezvýrazně hleděla. "Ehm, zajímavé?"

"Nevšímej si ho. Šplouchá mu na maják už dávno," ozval se za ní velmi klidný hlas. Otočila se, aby zjistila, kdo k ní promluvil, a automaticky ztuhla v nepřirozeném, obranném postoji.

Draco Malfoy.

Ano, několik let ho neviděla a už nevypadal jako chlapec, ale nemohlo být pochyb. Měla pocit, že by ho poznala kdykoliv a kdekoliv. Jeho vlasy byly delší a o odstín či dva tmavší, než jak si je pamatovala, ale stále byly nedomyslitelně jeho. A měl příliš výrazné rysy ve tváři, aby se na ně dalo zapomenout. Jeho oči se však zatvrzely. Už ve škole byl nepříjemný, ale vždy to vypadalo, že svoje chování jen předstírá. Nyní však byly jeho oči chladné a tvrdé jako ocel, jeho postoj byl strnulý a měl pevně semknutou čelist. Měla z toho pocit, jako by ji tu viděl opravdu nerad. Jako by byla vetřelec, kterého se chce co nejrychleji zbavit. Jako by ji stále nenáviděl.

To ji mátlo. Proč by měla vzbuzovat tak ostrou reakci v muži, kterého léta neviděla? Cítil snad stále nenávist vůči všem, kteří podle něj byli nečistí? A dovolila by mu v tom případě McGonagallová učit? Ne, to určitě ne. Nenechala by přece na škole někoho, kdo otevřeně nesnáší mudlorozené čarodějky a kouzelníky, když projevila touhu po spřátelení kolejí. Důvod, proč ji nemá rád, musel být osobního rázu. Ale proč?

"Zajímavé," promluvil Darius po několika minutách, během kterých se pokoušela přijít Malfoyovi na kloub. "Vy se znáte? Jestli ne, tak přísahám, že jsem mnohem zajímavější než on."

"Všechno je zajímavější než tvůj mudlovský šrot," opáčil Malfoy, aniž by mu věnoval jediný pohled. Místo toho přimhouřil oči na Hermionu, jako by nad něčím uvažoval. Pak jako by ji zničehonic pustil z hlavy, vzal si noviny ze stolku a usadil se.

"Ach, myslím, že bych pro Hermionu mohl být zajímavý…" prohlásil Darius pobaveně.

Malfoy se neobtěžoval odpovědět, pouze si znechuceně odfrkl. Hermiona měla dojem, že od ní se žádná odpověď neočekává. Vlastně to vypadalo, že se jí ta poznámka vůbec netýkala. Třeba se Malfoy jen rád se všemi dohadoval.

"Když už jsme u těch čarodějek," pokračoval Darius, "jelikož jsem nahodil zpátečku, když jsi projevil zájem o Carys, mohl bys mi podat pomocnou hůlku s tímhle."

"Nenahodil jsi zpátečku," odporoval mu Malfoy, ale nevzhlédl k němu. "Vůbec o tebe neměla zájem. Nikdy jsi neměl šanci."

Darius s něčím nebo někým neměl šanci? Tak tohle začínalo být zajímavé… Byla tady první den a už měla žhavé drby!

Darius vypadal, že ho to nijak nezasáhlo. "Nechal jsem to být, protože mi došlo, že bys neměl šanci proti někomu, kdo má opravdové charisma. Navíc, vždycky se může hodit, když mi něco dlužíš. Například v tuto chvíli se mi to hodí náramně." Mrknul na Hermionu, která zdvihla obočí. Ale ne. Nehodlal ji do jejich rozhovoru nijak zahrnout! Rychle uhnula pohledem a snažila se předstírat, že neposlouchá.

Další povzdech. "Když si s Grangerovou tak skvěle rozumíš, proč si o tu hůlku neřekneš jí?"

Hermiona přimhouřila oči a snažila se vstřebat jejich poslední slova. "Potřebuješ půjčit hůlku?" zeptala se. "Co je s tou tvojí?"

Malfoy se poprvé usmál, nevypadalo to však ani trochu příjemně. Spíše zlomyslně. Některé věci se zkrátka nikdy nemění. "Tys jí to ještě neřekl?" Odložil své čtivo a vyčkávavě si je přeměřil. "Konečně nějaká zajímavost. No tak, jen do toho, Dorotko. To nejhorší, co se může stát, je, že ti něco uplete."

Hermiona zamrkala. Vzpomínal si na to, že kdysi pletla? Málem na to sama zapomněla. A… Dorotko? [7] 

Dariuse opustila bodrá nálada a rezignovaně vydechl. "Důvod, proč se tak vyznám v záležitostech mudlů, je... že jsem mezi nimi skoro dvacet let žil."

"Bereš to moc oklikou," zněl Malfoyův verdikt.

"Jsi moták?" zeptala se Hermiona zamračeně.

"Ale očividně to bylo i tak dost srozumitelné," zamumlal Malfoy trochu překvapeně. Hned poté to však zřejmě hodil za hlavu, protože znovu otevřel své noviny a pokusil se je ignorovat.

Ale no tak, co si o ní myslí? Jaký jiný důvod by měl kouzelník k tomu, aby nepoužíval magii? Očividně nebyl mudla, protože až tak pokrokové plány McGonagallová pro svou školu určitě nemá, a rozhodně to nebyl mudlorozený dorostenec, který byl právě poprvé pozván do školy.

"Jo." Darius si strčil ruce do kapes. "Chápu, jestli je ti to nepříjemné."

"Ale vůbec ne!" Bylo ale docela neobvyklé, aby moták pracoval na stejné pozici jako kouzelníci a čarodějky. Obzvlášť, když měl za kolegy čistokrevné snoby, jako je Malfoy. Jelikož si výše zmíněný snob znovu odfrkl, musela se Dariuse zeptat: "Je vždycky takhle příjemný?"

"To ne," odvětil sarkasticky. "Občas bývá nevrlý."

"To jako vážně?" vyptávala se s předstíraným překvapením.

"No tak dobře!" Malfoy z ničeho nic zavřel noviny a vstal. "Očividně tady nenajdu ani chvilku klidu, takže vás dva nechám, abyste mě mohli pomlouvat v soukromí." Vydal se ke dveřím.

"Takže, co tě přimělo k rozhodnutí jít sem učit?" zeptal se Darius Hermiony.

"To nemůže nikdo chtít učit jen tak?" zeptala se, aby se z té otázky vykroutila. Některé záležitosti byly zkrátka příliš osobní, aby se s nimi svěřovala úplnému cizinci.

"Každý máme svůj příběh," odpověděl. "Dokonce i Malfoy. On možná dokonce ze všech nejvíc. Není moc sdílný."

Malfoy se zastavil těsně u dveří s rukou položenou na klice. Poté znepokojivým způsobem zkroutil rty. "Chceš, abych se s tebou o něco podělil?" zeptal se medovým hlasem a otočil se. "Fajn." Udělal pár kroků zpátky k Dariusovi a předal mu Denního věštce. "Strana šest. Věděl jsi, že bývalý snoubenec Hermiony Grangerové se jmenuje Ronald Weasley?" Pak, aniž by čekal na jejich reakci, odkráčel pryč s mírným úšklebkem na rtech.

Darius trochu zmateně otevřel noviny na příslušné stránce a posléze se na ni rozpačitě podíval. "Omlouvám se," zamumlal. "Ne… nevěděl jsem to."

Hermiona věděla, co tam našel. Celá stránka byla věnována Ronovu čerstvému zasnoubení. Když se zasnoubil s ní, vydalo to na pouhopouhý sloupek. Pochopitelně, nebyli nějakou dobu předtím zasnoubeni tajně. To novináři považovali za šíleně romantické gesto. Přirozeně. Ron přece vůbec netajil své zasnoubení mnohem déle, než kdokoli tušil, jenom proto, aby zabránil řečem, že jeho nastávající je 'ta druhá', která ho přebrala Hermioně. Co na tom sešlo, že všechno bylo úplně jinak. Ještě před rokem by to tak někteří vnímali a jeho nová snoubenka by musela čelit pomluvám.

"Už spolu nejsme dávno," odpověděla, lhostejně pokrčila rameny a pousmála se. Vše to jen předstírala, ale Darius to nepozná. Nepoznali to ani lidé, kteří jí byli mnohem bližší. Měla holt štěstí, že měla čas se s tou novinou vyrovnat a že se jí podařilo vyhnout většině soucitných pohledů. "Jsem jenom ráda, že je šťastný."

V tomhle nelhala. Skutečně byla ráda, že je šťastný.

Akorát že si přála, aby byla šťastná na prvním místě ona.

* * *

Jestli si Hermiona někdy myslela, že učení bude snadné, velmi rychle byla vyvedena z omylu. Hned první hodinu svého prvního dne se totiž musela vypořádat s uličnickými šesťáky. Zpočátku to zvládala levou zadní, hbitě odpovídala na dotazy ohledně svého života a říkala si, že byli zkrátka jen zvědaví na svou novou učitelku.

Pak si uvědomila, co za tím ve skutečnosti vězí.

Snažili se hodinu co nejvíc zdržovat, aby se nedostali k žádné práci. A ať dělala, co dělala, děti se neustále ošívaly a odněkud se ozýval nepřetržitý bzukot. Nedokázala přijít na jeho zdroj. Začala být zmatená a dovádělo ji to k šílenství. Takhle se v jejím ročníku určitě nikdo – snad až na Malfoye a jeho bandu – na vyučování nikdy nechoval.

Velmi brzy jí začala docházet trpělivost. V tom se však ozvalo zaklepání na dveře. Byla si jistá, že vypadá naprosto umořeně, když zavolala: "Vstupte!" Poté s úžasem a rozhořčením sledovala, jak její třída v jeden okamžik ztichla tak, že byste uslyšeli spadnout i špendlík.

Taková drzost, tvářit se najednou nevinně a pozorně! Teď to určitě bude vypadat, že je podrážděná bezdůvodně. Zamračila se na celou třídu, než se obrátila k osobě u dveří. Byl to Malfoy, stejně odtažitý jako předešlého dne. Když vstoupil dovnitř, nevěnoval jí pražádnou pozornost. Místo toho se podíval na studenty, na tři konkrétní jedince, tak pronikavě, až se jedna z nich – tmavovlasá dívka z Havraspáru – rozpačitě začervenala a snažila se schovat pod lavici.

Když se nad tím zamyslela, většina hluku se množila právě kolem těchto studentů.

Ahá.

"Ředitelka chce, abys tohle podepsala a co nejrychleji jí to vrátila," oslovil ji a předal jí kousek pergamenu. Tvářil se znuděně, vůbec ne jako někdo, kdo zrovna jediným pohledem srovnal celou třídu. "Měla ti to dát včera, ale zřejmě zapomněla." Z jeho hlasu odkapával sarkasmus. To bylo zajímavé. Nejspíš k tomu ale měl oprávněný důvod. McGonagallová to pravděpodobně použila jako záminku, aby ji mohl někdo zkontrolovat.

"V pořádku," zamumlala.

"S některými z vás se zanedlouho uvidím ve své učebně," řekl celé místnosti, když byl na odchodu. Přestože jeho hlas byl klidný, znělo to jako výhružka.

Po tomhle už její hodinu nikdo nevyrušoval.

Když vyučování konečně skončilo, byla Hermiona vyřízená. Byla ráda, že učí pouze volitelný předmět, což znamenalo asi o polovinu méně hodin, než měli vyučující povinných předmětů. Povinný předmět by jí sice vydělal více peněz, ale zachování zdravého rozumu jí bylo přednější. Pokud se jí to ovšem podaří.

Unaveně se zvedla a odebrala se do sborovny, kde se posadila na pohovku a opřela si hlavu, aby mohla zírat na strop. Do té doby, než konečně vstoupil někdo další, stihla detailně prostudovat všechny trhliny v omítce a dokonce si vymyslet pár teorií, jak mohly vzniknout. Pomalu zvedla hlavu k nově příchozímu. No bezva, zase Malfoy. Doufala v někoho, kdo to tady trochu oživí.

Malfoy se prudce zastavil, když si jí všiml, ale nakonec se jen zamračil, přešel ke svému křeslu a stejně jako předtím si vzal noviny. "Zmeškáš oběd," oznámil jí. Bezpochyby se snažil najít způsob, jak se jí zbavit. Dokonale společenský tvor, že ano? Ačkoli, kdyby se chtěl vyhnout lidské společnosti, mohl zůstat ve své pracovně. Možná ho zkrátka bavilo být neustále nevrlý.

"Díky," byla její jediná reakce. "Hm, za pomoc s těmi malými tyrany."

Znovu se zamračil, tentokrát silněji. "Nepomohl jsem ti.“

"Ale jo, pomohl." Zívla. Měla za sebou sice dlouhý den, ale nemohla Malfoyovi dovolit, aby popřel své zásluhy. "Měli z tebe respekt."

"To mají vždycky," zamumlal. "S tebou to nemá nic společného."

"Takže jseš něco jako Snape Druhý?" zeptala se s pozvednutým obočím. Docela znepokojivá myšlenka. I když Malfoy si zatím nepřestal mýt vlasy a, no dobře, jeho trucovitě ohrnuté rty zrovna nenaháněly hrůzu.

"Ne. Nemám se Severusem Snapem nic společného," opáčil a věnoval jí poněkud mrzutý pohled.

"Oba nesnášíte učení." Alespoň se to dalo předpokládat. Vždyť to byl Malfoy. Tohle rozhodně nemohlo být jeho životním přáním, takže co tu ve skutečnosti pohledával?

"To není pravda!" Překvapil ji svým zavrčením. "Kdo ti to namluvil?"

Odfrkla si. "Ale no tak. Neříkej mi, že to děláš proto, že miluješ děti a chceš jim pomáhat v jejich duševním rozvoji?"

"Mohl bych docela spokojeně žít, aniž bych na cokoli sáhl, víš," namítl. "V pěkné vile někde na kontinentu plné domácích skřítků a spoře oděných čarodějek, které by se postaraly o všechny moje potřeby. Nemusím tady být."

"A proč tu teda jsi?" naléhala. Ignorovala přitom ty řeči okolo, které ji zjevně měly odradit. Vážně, to by se musel mnohem více snažit.

"Protože chci a bohužel pro tebe mám v plánu tady zůstat. Po ničem jiném netoužím."

Pokusil se ji ze sebe setřást tím, že otevřel své noviny. Musel by však vynaložit mnohem více úsilí, aby ji od něčeho odradil, jakmile si to vzala do hlavy.

"Odmítám uvěřit, že netoužíš po těch spoře oděných čarodějkách," trvala na svém.

Nadzvedl obočí. "Proč to říkáš?"

No vážně, proč? Zamračila se a pokusila se na to přijít. Měla vlastně jenom takový… dojem. A taky to byl chlap. "Asi mě k tomu vede ten rozhovor, který jsi včera vedl s Dorcasem," odpověděla.

Vypadal, že to mu stačí. "Když už máš pár spoře oděných čarodějek za sebou, začnou ti trochu splývat."

Odfrkla si. "Teď se jenom předvádíš." Měla to čekat. Pořád to byl Malfoy. Pokud měl se svým mladším já alespoň něco společného, pak jistě vynikal ve vychloubání se a ve fňukání.

Na tom předpokladu jí připadalo cosi divného. Zamračila se, aby ten pocit rozluštila. Nakonec to ale pustila z hlavy. Zjevně si vypěstoval novou vlastnost: nevrlost.

Pokrčil rameny. "Říkám akorát to, že s nimi je zábava jenom tehdy, dokud je člověk potřebuje. Zbytek času jsem docela spokojený i bez čarodějek."

"Jasně." Hermiona do toho vložila špetku sarkasmu. "Máš přece ale mužské potřeby."

Vrhl po ní velmi zvláštní pohled. "Nikdy jsem nenaznačil, že ženy nemají svoje potřeby, a proč se spolu vlastně bavíme?"

Aha, takže mu tohle není příjemné, jo? Dobře mu tak. No vážně, využívat čarodějky jenom pro chvilku zábavy. Tohle jí vážně lezlo na nervy. Musela se krotit. Nadávat zabedněným chlapům za jejich sexismus byla zbytečná ztráta času. Čistokrevní kouzelníci byli nejhorší. Dokonce i Ron si v tomhle ohledu vedl špatně. Raději si na tvář nasadila úsměv a prohlásila: "Protože jsi odmítl přiznat, žes mi pomohl v hodině."

"Jasně." Přikývl. "Nepomohl."

"Takže, když jsi mluvil o potřebách žen –"

Prudce vstal. "Přikázala mi to ředitelka, tak přestaň!"

Hermiona se smála ještě dlouho poté, co odešel.

* * *

Prvních pár týdnů školy uběhlo relativně rychle. Hermiona se naučila, že demokracie do vyučování nepatří a že bude muset jednat asertivně. S tím neměla žádný problém, jakmile se přestala strachovat, že ji studenti budou považovat za starou protivnou ježibabu. Život staré protivné ježibaby byl totiž mnohem jednodušší. Navíc ji kupodivu měli mnohem raději, když se konečně přestala snažit, aby se jim zalíbila. Zvláštní.

Ve sborovně ji čekalo pouze samé zklamání. Darius jí vysvětlil, že profesoři, kteří nebydlí v hradu, se objevovali ve Velké síni, pouze když se tam potřebovali najíst nebo se museli účastnit hostiny, a ve sborovně, jenom když se konala plánovaná schůze personálu. Neměla by proto být překvapená, jestli se například s Nevillem Longbottomem vůbec neuvidí, pokud ho záměrně nevyhledá. Neřekl však přímo, proč ve sborovně netrávil volný čas nikdo další. Pochopila jen to, že to mělo něco společného s Malfoyem. Příliš to nechápala. Jistě, byl to bručoun, ale zas tak příšerný nebyl. Většinou se staral sám o sebe, i když byl zrovna mezi lidmi. Zjistila však z vlastní zkušenosti, že je občas zábavné ho něčím naštvat.

"Až se někdy večer budeš nudit, můžeš zajít do Prasinek," navrhl jí Darius jedno odpoledne ve sborovně. Ona zrovna četla knihu a on si opět hrál se svým rádiem. No vážně, s takovou se mu ho akorát podaří nadobro rozebrat. "Není moc míst, kam se tam dá večer jít, takže tě nebude problém vyhledat, a je to dost blízko, aby ses v případě nutnosti mohla rychle vrátit. Jen se nesmíš opít. Minerva nevidí ráda, když si její zaměstnanci dopřávají, obzvlášť když k tomu nemají zvláštní příležitost."

Jít do Prasinek? Sama? "Nevím…" zamumlala. "Je mi tady docela dobře."

"Tak můžeme jít spolu."

Hermiona po něm vrhla trochu ostražitý pohled. Vše nasvědčovalo tomu, že se Darius chce spřátelit víc, než byla připravená. Obzvlášť s kolegou z práce. Její vztahy většinou nedopadaly dobře. Co kdyby jí nakonec utekl s madam Verou[8], mladou ošetřovatelkou, která někdy během posledních let zaujala místo madam Pomfreyové? Nebo co kdyby ho jednoho dne přestaly bavit její nedostatky? Na něco takového se rozhodně necítila. Přišla sem z části proto, aby celý rok nemusela s nikým chodit na rande. Jeho pozornost jí proto přišla trochu nevhod.

Moc nad tím přemýšlela. Měla by mu dát jednoduchou odpověď. Třeba tím ani nic nemyslel. "Nó…" začala.

Jeho tváří se mihlo zklamání, zmizelo však tak rychle, že si nemohla být jistá, jestli ho skutečně viděla. Poté se na ni zářivě usmál. "No jo, možná to není tak dobrý nápad. U Tří košťat nemají motáky příliš v lásce a do Prasečí hlavy se nehodí vodit slušnou čarodějku. Možná někdy jindy a někam jinam, jo?"

Cítila se špatně, že ho takhle odmítla. Od jejího nástupu k ní byl velmi milý a nedalo se říct, že by o něho ani trochu neměla zájem. Moc se jí líbil a možná až spolu nebudou pracovat, tak mu navrhne, aby jí poslal sovu. Ale zatím ne. Potřebovala, aby se nejdřív všechno vyřešilo, a potřebovala pro sebe bezpečné místo.

"To je úplně na hlavu," vyhrkla. "Měl bys mít možnost jít, kamkoli se ti zachce." Jakmile si uvědomila, co vypustila z úst, trochu se zastyděla. Samozřejmě, že by tu možnost mít měl. Co by jí na to měl říct? On nemohl za to, že má kouzelnická společnost fanatické předsudky vůči každému, kdo není podle jejích představ. Nevěděla, co k tomu ještě dodat.

"Neřekl jsem, že tam nemůžu jít," uvedl na pravou míru svá slova. Jeho úsměv teď vypadal trochu strnule. "Řekl jsem jenom to, že mě tam nevidí rádi. Chodíval jsem tam, ale…" Pokrčil rameny. "Už k tomu nemám důvod."

"Jaký důvod jsi měl předtím?"

Na chvíli zaváhal. "Krásnou mladou čarodějku."

"Co se stalo?" Hermiona byla odjakživa příliš zvědavá pro své vlastní dobro. Sice o tom vůbec nic nevěděla, ale kdyby měla hádat, tipla by si, že jde o tutéž čarodějku, kterou první den zmínil před Malfoyem.

Darius se na chvilku přestal šťourat v mudlovském přístroji a chvíli ho pozoroval. "Neměla zájem o motáka," přiznal nakonec. "Všechny jsou takové, víš. Všechny se na tebe usmívají a flirtují, dokud si neuvědomí pravdu. Potom se dostanou do rozpaků a snaží se co nejrychleji vzít nohy na ramena. Nikam nepatříme, k ničemu se nehodíme. Všichni si myslí, že bychom buď měli žít mezi mudly nebo se zašít u nějaké podřadné práce, jako starý Filch. Neměli bychom si příliš vyskakovat." Znovu si začal hrát s elektřinou. "Neměli bychom po ničem toužit."

Hermiona skoro oněměla. "Víš, že to není –"

"Vím." Nepodíval se jí do očí. "Jsi hodná holka. Ale stejně to tam pořád je, že? I když jsi mudlorozená. I když věříš v rovnoprávnost."

"To rozhodně ne!"

"Jseš si tím stoprocentně jistá?"

Zčervenala rozpaky a hněvem. Znělo to, jako by ji právě nazval pokrytcem. Zrovna ji! "Co tím chceš říct?"

Otevřel ústa, ale nakonec si jen povzdechl a zavrtěl hlavou. "Nic. Vůbec nic."

"Urazila jsem tě nějak?"

Zatvářil se překvapeně. "Samozřejmě, že ne."

"Tak proč naznačuješ, že tě považuju za podřadného?"

"Možná proto, abych tě donutil změnit můj názor."

Strašlivě dlouho se jí díval zpříma do očí, takže Hermiona musela nakonec uhnout pohledem. Na tohle teď prostě neměla. "Myslím, že přece jenom půjdu do Prasinek," oznámila mu a vstala.

Asi od ní nebylo příliš hezké odejít, aniž by ho pozvala sebou. Dotkl se však citlivého místa. Měla sice mudlovský původ, ale momentálně neměla s nikým mimo kouzelnický svět nic společného. Chtěla, aby na ni její rodiče byli pyšní, a nejspíš se jí to dařilo. Jenže pouto mezi nimi ochablo, už když byla malá holka. Dnes už byli jen jako dávní známí. Jistě, stále ji milovali a byli na ni hrdí, ale neměli si s ní o čem povídat.

Tohle schéma by se nejspíš dalo aplikovat na všechny její nedávné vztahy.

* * *

Hermiona stála ve dveřích Tří košťat a tiskla si k hrudi knihu. Netušila, proč si ji s sebou brala do hospody, ale teď za ni byla vděčná, protože se měla čeho držet.

Bylo tu tolik lidí. A všichni se smáli a hlasitě mluvili. Mnozí z nich měli očividně dost vypito.

Rychle ustoupila stranou, když se ji někdo snažil obejít potácivým krokem. Nakonec do ní nevrazil.

Přikrčila se.

Nebála se společnosti a rozhodně nikdy nepatřila mezi stydlivky. Ale… od té doby, co se její svět převrátil vzhůru nohama, nerada chodila ven. Nerada potkávala nové lidi.

Nerada se otevírala novým lidem.

Ach, věděla, že Ron jí nikdy nechtěl ublížit. Vždyť to ani nebyl on, kdo jejich vztah ukončil. A dobře věděla, že i on byl z rozchodu nějakou dobu zdrcený.

To, že to věděla, jí nijak nepomáhalo ve chvílích, kdy se cítila osamělá a pokoušela se překonat přirozenou tendenci uzavřít se do sebe a stranit se ostatních.

Ron se však posunul dál a ona by měla následovat jeho příkladu. Hned, jak se přestane skrývat ve skotském pohoří.

Byla ubohá.

No, ale když už se tu skrývala, mohla se aspoň seznámit s místními. Zhluboka se nadechla a vstoupila do místnosti. Po cestě se vyhnula několika stolům, než si našla místo v rohu místnosti, kam si mohla sednout. Daleko od ostatních, výborně.

Otevřela knížku a položila ji na stůl, aby to místo obsadila. Než se však stačila zvednout, aby si šla objednat, objevila se u jejího stolu mladá plavovlasá čarodějka, která zde zřejmě pracovala. "Můžu vám něco nabídnout, květinko?"

"Ehm… Máslový ležák, prosím," zamumlala Hermiona. Trochu ji zaskočilo, že byla oslovena. Jelikož netušila, že zde obsluha chodí ke stolům a neměla tudíž připravenou objednávku, řekla si o to první, co ji napadlo. Z jednoho máslového ležáku se snad neopije, přestože má výdrž jako domácí skřítek. Servírka s přikývnutím odešla a vrátila se s nápojem. Poté přijala platbu a nechala ji o samotě. Hermioně se líbila. Než odsud odejde, musí jí dát spropitné.

Ačkoli měla podezření, že většinu spropitného si tahle čarodějka nevydělala díky přímočaré obsluze, ale spíše díky svému výstřihu. Ne že by Hermiona měla něco proti hlubokým výstřihům. Nebyla puritánka a musela uznat, že pro mladou servírku to byl jistě dobrý obchod.

Napadlo ji, že by to mohla být táž čarodějka, o které se zmínil Darius. Byla skutečně krásná, o tom nesmělo být pochyb. A pracovala U Tří košťat. Hermioně však do toho vůbec nic nebylo. Vrátila se ke své knize. Kupodivu pro ni byl pohyb a hluk okolo vlastně příjemný. Trochu jí to připomínalo vánoční návštěvy v Doupěti, kde vždy seděla v rohu obývacího pokoje, zatímco kolem ní dovádělo bezpočet – tehdy jí alespoň připadalo, že je spočítat nelze – dětí a vnoučků.

Nebyla tam od té doby, co se rozešla s Ronem. Molly ji sice pozvala na loňské Vánoce, ještě předtím, než se dozvěděla o synově nové snoubence, ale Hermiona to odmítla. Bylo by to trapné, přestože ji Molly ujistila, že zůstane součástí rodiny. Ona totiž do rodiny nikdy nepatřila. Ne tak jako Harry.

Dopadala na ni deprese. Mezi tolika lidmi jí začalo docházet, jak je osamělá. Možná by měla rychle odejít.

Když vstala, všimla si, že dorazil i Malfoy. Mluvil s blonďatou číšnicí, která teď byla k Hermioně otočená zády.

Něco se v ní pohnulo. Zamrkala a zamračila se. Měla zvláštní pocit, skoro jako déjà vu. Bylo to jako… snažila se na něco rozpomenout. Pár sekund se na to snažila přijít, ale když ji nic nepřišlo na mysl, vzdala to. Nejspíš nešlo o nic důležitého.

Přesto, když se na tu dvojici znovu podívala, se její svět opět zatočil.

Co se děje?

Zamračila se. Něco bylo špatně. Nebylo něco v tom máslovém ležáku?

Když se podívala potřetí, Malfoy jí pohlédl do očí a cosi v její hlavě explodovalo. Její tělo úplně zvláčnělo, jako by někdo přestřihl nitky, které ji držely ve vzpřímené poloze.

Když padala, konečně to spatřila. Bylo to tam. Téměř na dosah. Slepě se k tomu natáhla a spatřila neurčitý, rozmazaný obrázek. Draco Malfoy. Plavovlasá čarodějka. Jméno. "Marilyn," vydechla těsně předtím, než její svět zčernal.

***

Poznámky k překladu (zejména k překladu jmen):

[1] Profesorka Tlachavá (Professor Babbling): Nemám v úmyslu překládat příjmení všech postav v této povídce. Odjakživa jsem zastáncem toho, že jména by se měla zachovávat v původním znění. U profesorky Tlachavé jsem však udělala malou/velkou výjimku. Zde jsou moje důvody: a) jedná se (pravděpodobně) o vedlejší postavu, která nejspíš v příběhu ani dále nebude vystupovat, je tedy na ní důležité vlastně jen to jméno; b) právě ono jméno je v angličtině silně zatížené významem (babbling = blábolení), zřejmě záměrně; c) spojení formy jména s předpokládanou charakterovou vlastností jeho majitelky by se tedy bez překladu ztratilo (jen pro ujištění – jméno Tlachavá jsem utvořila od slovesa tlachat); d) profesorka Babblingová by zněla hloupě.

[2] Svatební horečka 2004 – v originále Great Marriage Craze of '04.

[3] Spojení house unity (doslovně přibližně soudržnost kolejí) jsem se rozhodla opisovat jako “posílení mezikolejních vztahů” apod. Žádný jiný ekvivalent mi totiž nezní dostatečně česky, ale jsem otevřena tvůrčím návrhům – o house unity totiž v povídce ještě bude řeč, a to požehnaně :)

[4] Zde se hodí obecnější poznámka ohledně problematiky tykání a vykání (s čímž anglicky mluvící lidé problém nemají, šťastlivci). Budu ráda, když k tomuto tématu vyjádříte svůj názor, jelikož je podle mého názoru nevyčerpatelné. V této povídce půjde především o to, jestli by si mezi sebou kolegové měli tykat či spíše vykat. Co je přirozenější? Jelikož většina postav v této povídce budou převážně vrstevníci Hermiony, rozhodla jsem se, že si budou tykat. Pokud budeme svědky seznámení dvou (dospělých) postav, zvolila jsem pro začátek vykání, které plynule přejde v tykání v moment, kdy konverzace začne být důvěrnější. Pokud jde o Dariuse – jelikož je to docela bezprostřední povaha, zvolila jsem pro něj bezprostřední tykání. A co se konverzace s ředitelkou týče, rozhodla jsem se, že jí bude Hermiona vykat, přestože nabídka oslovení křestním jménem by v českém kontextu mohla být vnímána jako potykání. Přece jen, Minerva je starší a vážená osoba a vykání v tomto případě bude vyjádřením jisté úcty.

[5] Timbuktu: je skutečně existující město http://cs.wikipedia.org/wiki/Timbuktu. Původně jsem to chtěla nahradit destinací, která by byla českému čtenáři bližší (já například o tomto městě jakožto správný zeměpisný analfabet neměla ani ponětí). Nakonec však zůstalo město zachováno, protože to, že si Hermiona vybrala právě tohle, ji do jisté míry charakterizuje.

[6] Skloňování jména Darius: Přestože jde o nové jméno, zvolila jsem nespisovnou variantu Darius, Dariuse, abych se sjednotila se zažitým skloňováním ostatních jmen latinského původu v HP univerzu.

[7] Draco v originále oslovuje svého kolegu Dariuse Dorky – což je v angličtině docela hanlivé označení, něco jako u nás např. blbeček, možná ještě o něco hanlivější. Zvolila jsem překlad Dorotka (jinou zkráceninu jména Dorota – Dorka – jsem zavrhla, protože by se mohla příliš plést s Dracem) proto, že jsem hledala oslovení, které by se formálně podobalo příjmení Dorcas a zároveň by bylo dostatečně pejorativní. Mírnému sémantickému posunu od originálu jsem asi nezabránila, ale předpokládám, že být oslovován ženským jménem je pro Dariuse dostatečně urážlivé, takže hlavní funkce zůstala zachována.

[8] Jméno madam Vera jsem se rozhodla nepřechylovat, přestože se většinou –ová úzu podřizuji. Nemám pro to tentokrát žádný pádný argument, kromě toho, že Vera zní dobře a že se mi varianta Verová nelíbí.


2. kapitola



Název: Secrets (Tajemství)

Patří do série: Silencio

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/487896/chapters/924584

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pairing: Draco/Hermiona

Žánrové zařazení: Temné, drama, romance, erotika

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné

Přístupnost: 18+

Plánovaný počet kapitol: 15 (zveřejněných v originále zatím 5)

Shrnutí: Devět let po Voldemortově pádu se Hermiona rozhodne na chvíli si odpočinout od svého života, aby mohla najít sebe samu a zjistit, co se sebou chce dělat. Brzy začne mít pocit, že by ji mohl spasit Draco Malfoy, jenže ten kolem sebe udržuje hradbu tajemství, která ho ničí, a odmítá její zásah. Odhodlána zachránit ho přes jeho protesty se rozhodne zjistit, jak by mohl zapadnout do jejího zmateného života. 

Upozornění: Povídka v originále zatím není dokončená, takže neručím za časové prodlevy mezi jednotlivými kapitolami!  Začtení do povídky je tedy na vlastní nebezpečí :)

P.S. Děkuji všem za krásné komentáře, kterými jste okrášlili první kapitolu. Děláte mi radost a poháníte překlad vpřed! :)

* * *



* * *

Kapitola 2

Když Draco ucítil slabé mrazení, vzhlédl k páru vytřeštěných hnědých očí, které ho probodávaly téměř vyčítavým pohledem. Hned poté se z ničeho nic zavřely a jejich majitelka, Hermiona Grangerová, se sesula k zemi.

Zpočátku jen nečinně stál a zíral na ni. Pak se Carys otočila, aby zjistila, co zaujalo jeho pozornost, a s výkřikem se rozběhla k bezvládnému tělu. "Co se stalo?" zeptala se ho, když si klekla ke Grangerové a opatrně jí přiložila ruku k čelu.

"Jak to mám vědět?" odsekl a strčil si ruce do kapes, aby nebylo vidět, že je má zaťaté v pěst. Ani za normálních okolností se v přítomnosti Grangerové nedokázal uvolnit, takže tahle situace byla… k vzteku. "Jenom jsem se na ni podíval a najednou omdlela. To se mi nestává každý den, víš." Nepředvídal, že tady bude. Za všech okolností se jí snažil vyhýbat, i když to znamenalo, že často musel zůstat ve své pracovně nebo soukromých prostorách. Samozřejmě, že když se jednu noc rozhodl po dlouhé době si trochu povyrazit, musela mu to překazit. Proč taky ne? Jinak by to měl jistě příliš jednoduché.

"Pitím to nebude," zamumlala Carys. "Určitě jsem jí nesla jenom jeden ležák, který dokonce ani nedopila."

"Třeba něco vypila už předem?" navrhl Draco. Jasně, svatouškovská šprtka Hermiona Grangerová určitě potají nasává. Zatraceně vysoká pravděpodobnost. Ale… všichni mají vlastní démony, že?

Carys zavrtěla hlavou, aby ten nápad také zavrhla. "Ne, tahle ne. Byla střízlivá a nechtěla se opít. Myslím, že se jí jenom nechtělo číst knížku v úplné samotě. Proto jsem jí to pití přinesla až ke stolu, aby se nemusela prodírat davem."

Draco sevřel čelist stejně pevně jako své pěsti a odvrátil pohled od těch dvou čarodějek. Zamračil se na pár okounějících štamgastů. Nikdo nechce být sám. To je kurva toho. "No, musíme s tím něco udělat," řekl nahlas. Bylo lepší vyslovit nějakou samozřejmost než něco nesoucitného, za co by se na něho Carys zlobila. Na rozzlobenou Carys dneska neměl náladu.

"Máš pravdu." Carys šetrně pohladila Grangerovou po líčku, než vstala a otřela si ruce o hábit. "Je to nová učitelka, že? Mohla bych pro ni připravit pokoj tady, ale myslím, že se bude cítit lépe ve vlastní posteli. Navíc tam máte hned po ruce ošetřovatelku. Někdo ji bude muset odvést zpátky do hradu."

Konečně pořádný plán. Zbavit se přízraku s vrabčím hnízdem na hlavě, aby ostatní – konkrétně on – mohli pokračovat v plánech na večer. "Kdo?" zeptal se nerozvážně.

"No ty přece!"

"?" Ani za nic! Nedokázal se na Grangerovou ani podívat a Carys po něm najednou chce, aby ji zavedl do Bradavic? "Nejsem léčitel," namítl, "a měl jsem na dnešní noc jiné plány." Jak mohla Carys dobře vědět, poněvadž ona představovala jeho plány.

Věnovala mu jeden z oněch pohledů, které měl spojeny výhradně s ženami. "Považuj je za zrušené."

Potlačil nutkání zasténat. "Moc se ti nedaří, aby to pro mě znělo lákavě."

Dala si ruce v bok a probodla ho očima. "A já bych měla větší chuť tě odměnit, kdyby ses nechoval jako pitomec!"

Grangerová otočila hlavu na bok a slabě zasténala. S trochou štěstí přijde k sobě a tenhle nesmysl bude u konce. Nejspíš se jen z ženské marnivosti zapomněla najíst nebo něco podobného.

Jasně, to byl totiž přesně její styl. Jak ho to vůbec napadlo? Byla příliš praktická, aby omdlela hlady.

Carys se zamračila. "Kdo je Marilyn?"

Draco zamrkal a upřeně se na ni podíval. "Ty jsi jí něco rozuměla?"

"Prosím tě. Dennodenně přijímám objednávky od opilců v tomhle randálu. Tak kdo je Marilyn?"

Pokrčil rameny. To jméno mu bylo nepříjemně povědomé, ale nemohla to být táž Marilyn, kterou si pamatoval. Grangová si nevzpomínala na nic z toho, co se mezi nimi před lety stalo. A už vůbec ne na takovou maličkost, jako je záležitost s Marilyn Shawovou. Byl si tím stoprocentně jistý. Když byl v posledních pár týdnech nucen trávit čas v její společnost, pokaždé hledal náznaky toho, že si na něco vzpomíná. Nic však nenašel. Byla… vyprázdněná. Nebyl si jistý, jestli ho to uklidňovalo nebo rozčilovalo. Na jednu stranu už byl unavený z toho, jak musí neustále skrývat svá tajemství a dávat si, pozor, aby je nevyzradil nikdo jiný. Jenže na druhou stranu, ona se to nikdy nesmí dozvědět. Teď už by to za následek mělo pouze ničivý efekt. Její mysl by se po tak velkém zásahu do vnímání reality mohla roztříštit a jeho svět by se podstatně zúžil poté, co by ho tvořily pouze stěny Azkabanu. Nestálo to za to.

Jelikož na něho Carys stále vyčkávavě hleděla, zatlačil své obavy do pozadí a odpověděl: "Nevím. Možná její kamarádka?"

"Nebo přítelkyně?" Carys si znovu klekla. "Musíme ji dostat z té studené podlahy, Draco, ať se ti to líbí nebo ne."

Svraštil nos. "Nebuď absurdní."

Carys po něm střelila dalším pohledem. "Je absurdní, že ji chci dostat pryč z podlahy?"

"Ne, to druhé. Já jsem, ehm, znal jejího bývalého snoubence. A pak že já jsem pitomec. Občas jsem měl pochybnosti, jestli má v sobě dost inteligence, aby mohl být považován za člověka, ale rozhodně to byl muž."

"Možná tady hraje významnou roli slovo bývalý. Lidé se často mění a zjišťují, kým ve skutečnosti jsou." Opatrně přiložila Grangerové ruku na čelo. "Někdy jsou někým úplně jiným, než bys myslel. Někdy překvapí dokonce i sami sebe." Protože Carys naprosto ignorovala jeho narážku na Ronalda Weasleyho, měl z ní mnohem menší radost než obvykle. Ale proč se s tím Draco vůbec namáhal, když toho kouzelníka ani neznala? Zřejmě síla zvyku.

"Jasně. Je teda něco, co bys mi chtěla říct?" Mínil to spíš jen jako rozptýlení než jako skutečnou otázku. Přisuzovala této nudné paničce, kterou se Grangerová stala, příliš mnoho ze svých vlastností. A zdálo se, že se jí to, co před sebou vidí, až příliš zamlouvá. Carys byla poměrně... sdílná... osobnost a ráda porušovala všechna pravidla, kterými ji společnost chtěla svazovat. Tohle měl na ní rád. Když totiž neměl náladu na přítelkyni, měla vždy v záloze nejméně jednoho dalšího milence. Všichni zúčastnění byli spokojení. Měl problém pouze s tím, jakým způsobem si prohlížela Grangerovou. Vážně neměl chuť se dělit o svou přítelkyni se svou... no, dejme tomu bývalou. To by bylo fakt nepříjemné. Pro něho.

"Ale, jsem si jistá, že o mně víš všechno, co potřebuješ," opáčila Carys ostře, "ale očividně nevíš, že jestli tuhle čarodějku nedostaneš domů dřív, než dostane na mojí podlaze zápal plic, můžeš na nějakou dobu zapomenout na to, že pro tebe budu k mání!"

"To mi vlastně došlo samo," zamumlal a povzdechl si.

Jenže opravdu, opravdu nebyl rád ve společnosti Grangerové. Když se dozvěděl, že přijde do Bradavic, připravil se na nepříjemnosti. Byl vlastně docela překvapený, že necítil vůbec nic, když se s ní poprvé setkal. Nic kromě předvídatelného hněvu, že se mu zase plete do života. Obával se však, že pokud budou dnes příliš pokoušet jeho nervy, konečně vybuchne. Nebo se pozvrací. Dokázal by se bez tohoto pocitu v klidu obejít, ale bohužel mu byl důvěrně známý. Už předtím, než se Grangerová vmísila do jeho života, často zápasil se svými psychickými limity. Když byli oba na tomhle pitomém hradu, byl z toho tak vyčerpaný, že zíral svým limitům do tváře neustále.

Předtím, než se sem nastěhovala, ji dlouho neviděl. Velmi dlouho. Těsně po válce se rozhodl nevrátit se do sedmého ročníku jenom proto, že ho opakovala ona. Pak, když získala práci na ministerstvu, se začal vyhýbat každému oddělení, ve kterém by se mohla ocitnout, a vyhýbal se i samotné budově ministerstva. Promerlina, dokonce i v tom jediném případě, kdy měl problém s odborem pro kontrolu kouzelných tvorů[1] kvůli drobnému přestupku, podplácel úředníky zleva zprava, jen aby se do toho případu nezapletla ona.

Jenže jí nemohl zabránit, aby přišla sem. A že se vážně snažil, jak jen mohl bez toho, aby se prozradil. Zařídil, aby dostala nabídky k povýšení, a vyslal jejím směrem pár pracovních příležitostí, které by ji mohly zajímat – jeho rodina stále měla nějaký vliv – ona však zůstala neoblomná. Když už bylo jasné, že nezmění svůj názor, spolkl hořké zklamání z toho, že mu znovu převrátila život naruby, a nabídl ředitelce svou rezignaci. Ta ji odmítla. Po vášnivé debatě o tom, zda směl nebo nesměl předčasně ustoupit od smlouvy – ty její byly mnohem přísnější než bývaly kdysi Brumbálovy – uchýlila se k vydírání, aby ho zdržela alespoň do konce tohoto roku. Pohrozila mu, že pokud odejde, napíše knihu o jeho údělu ve válce na základě vzpomínek, které musel odevzdat, aby zde mohl pracovat. Blbou knížku. Kam se poděla diskrétnost? Ty vzpomínky jim poskytl pouze za tím účelem, aby jednou provždy dokázal, že není skrz naskrz zlý a že nezneužije postavení učitele. Vždyť jim je ani nechtěl dát. Byla to jeho jediná možnost, aby mu bylo dovoleno zde žít a pracovat v rámci svého nápravného programu. Jinak by musel předstoupit před Starostolec a čelit veřejnému skandálu a kritice.

A teď, když už to tady měl doopravdy rád, mu osud postavil do cesty Grangerovou.

Naštěstí existovala část vzpomínek, ke kterým neměl přístup vůbec nikdo. Nemusel zacházet do podrobností ohledně událostí, které předcházely válku, a tak zůstalo jeho největší tajemství a nejtěžší břímě navždy utajeno, přestože ho nadopovali lektvary a důkladně mu probádali mysl. Pokaždé, když se k těm vzpomínkám přiblížil, cítil zlost a zvedl se mu žaludek, ačkoli všechny ostatní emoce s nimi spojené byly dávno pohřbené hluboko uvnitř. Byly to vzpomínky na několik měsíců, kdy potají vídal Hermionu Grangerovou. Na to, jak nakonec zradil její důvěru a poškodil její mysl, aby na jejich společné chvíle zapomněla. Udělal to, aby ji ochránil, ale popravdě řečeno, vždycky za to byl vděčný. A jakmile přišel ke svým smyslům, nikdy už nezvažoval, že by to odčinil.

Přál si jen to, aby nemusel být v její blízkosti. A zřejmě konečně přišel na důvod: stále měl obrovský strach, že bude odhalen, a nenáviděl ji. Nenáviděl ji za to, že na něj uvalila tíhu tajemství. Nenáviděl ji za to, že ho nenechala žít v slastném nevědomí, v jakém byla ona. Nenáviděl ji za každičký moment, kdy byl za ta léta paralyzován hrůzou z toho, že na něho konečně přijdou. Nenáviděl ji za to, že se po válce neprovdala za svého milovaného Rona Weasleyho a že nenašla zatracené štěstí. Nenáviděl ji za to, že přišla sem a narušila jeho klid.

Nedávalo to smysl. Kdyby ho někdo požádal, aby mu vysvětlil, proč jí to všechno zazlívá, nedokázal by to. Snad to bylo kvůli časům, které mu připomínala. Časům, kdy si nepřál nic než úplné zapomnění. Časům plných všepožírajícího strachu a beznaděje. Časům, kdy každý den umřel kousek jeho duše. Kdy se zoufalstvím očekával, co za zvěrstva bude muset ještě vykonat, aby zachránil své rodiče. Aby zachránil sebe. Aby zachránil ji. To poslední se mu příliš nezdařilo. Musela překonat spoustu útrap, některým z nich musel dokonce přihlížet. Měla však svého Pottera a Weasleyho a nakonec přežila, takže to považoval za úspěch. Těch měl za sebou žalostně málo.

Ve skutečnosti neměl problém je oba chránit před tím, co by nastalo, kdyby odhalila pravdu, klidně až do konce života. Proč ale musela být tady?

"Dívej, probírá se!" vykřikla Carys a vytrhla ho tím z jeho myšlenek.

Podíval se dolů na drobnou čarodějku, která byla původcem jeho zbytečného hněvu. Pomalu se začala vrtět. Bylo vskutku směšné, že pouhá její existence dokázala otřást veškerým jeho sebeovládáním. Proto se snažil zmírnit to, jaký na něho měla vliv. Co bylo, to bylo, je to tak? Nemělo smysl jí všechno klást za vinu, když si to ani nepamatovala. Tou nenávistí pouze plýtval svými silami. Možná, že pokud si to bude říkat dost často, tak jeho palčivá touha na ni křičet, uškrtit ji, násilím ji odstranit ze svého života, aby mohl znovu volně dýchat, nakonec pomine.

"Jste v pořádku?" zeptala se Carys Grangerové, která se snažila posadit.

"Myslím... že ano," odpověděla Grangerová a poškrábala se na hlavě, čímž uvolnila víc vlasů z drdolu, kterým se je snažila svázat. Její účes tak vypadal ještě katastrofálněji.

Carys jí opatrně pomohla na nohy, zatímco Draco nečinně stál a tiše je pozoroval. Od přírody nebyl moc pomáhavý typ a Grangerová svůj příděl dobrodiní vyčerpala již dávno. Vlastně vyčerpala veškeré jeho zásoby.

"Co se stalo?" zeptala se jí Carys a pozorně oprášila její hábit. Musel jí nechat, že se ani nepokusila trochu si sáhnout. Ale byla pravda, že na to, jak pokrokové byly její choutky a návyky, se dovedla chovat mateřsky dokonce i k úplným cizincům. To podle jeho zkušeností nebylo obvyklé a byl to také jeden z důvodů, proč ho Carys zaujala. Nejspíš našel jedinou ženskou, která byla uvnitř skutečné hodná a zároveň se dokázala vyrovnat s jeho nechutí k závazkům.

"Nevím," zamumlala Grangerová. "Uviděla jsem... " Otočila se k Dracovi a zarazila se, když si ho všimla. Zřejmě si vzpomněla na to, co viděla. "Jeho... " potvrdila to a neurčitě na něj ukázala. "A pak... pak mi bylo divně a asi jsem omdlela." Zamračila se na Carys. "Hej, někoho mi připomínáte."

"Marilyn?" navrhla Carys a Draco v duchu zaklel. Pokud tohle všechno mělo nějakou spojitost se jménem Marilyn, pak rozhodně nebylo dobré znamení, že Grangerová omdlela ve chvíli, kdy mluvil s Carys. Obzvlášť, když Marilyn, kterou znali ve škole, i Carys byly obě krásné, prsaté, přímočaré blondýnky. Jak vysoká mohla být pravděpodobnost takové náhody? Vždyť ani neměl žádný typ. Jeho současná milenka mohla vypadat jakkoli. Měl odpor pouze ke knihomolkám s neposlušnými vlasy, ale to nebylo jádro problému.

"Kdo?" zeptala se Grangerová a vypadala upřímně zmatená.

Carys se na moment zatvářila nejistě, ale pak se usmála a ještě jednou Grangerovou pohladila po líčku. "To nic, zlatíčko. Měla bys ale zajít na hrad za ošetřovatelkou. Víš, jenom pro jistotu, jestli nejsi nemocná nebo těhotná."

Grangerová vybuchla smíchy, ale rychle se ovládla. "Omlouvám se," řekla se slabým úšklebkem. "Ale těhotná nejsem určitě."

Carys se na ni přátelsky usmála. "Nikdy nevíš. Kouzla a lektvary můžou selhat. Výrobce někdy třeba není dost dobrý, nebo sešleš kouzlo ve stavu, kdy nedáváš pozor, nebo –"

"Spíš to myslela tak, že se už dlouho nevěnovala činnosti, ze které by mohlo vzniknout mimino," opravil ji Draco. Připadalo mu docela vtipné, že to Carys vůbec nenapadlo – obzvlášť poté, co přišla s teorií, že Grangerová teď preferuje společnost čarodějek.

Jeho pobavení zesílilo, když se Carys zatvářila zahanbeně a zmateně a zakoktala tiché: "Aha."

Jako vrchol všeho si Grangerová teprve teď uvědomila jeho přítomnost a celá zrudla. Nijak ho však nepřekvapovalo, že neví, jak se pořádně pobavit. Nikdy to nevěděla. No, až na ten krátký čas, kdy se dokázala trochu odvázat. Škoda, že tuto schopnost dále nerozvíjela. Pro své vlastní dobro. Třeba by si pak dokázala udržet svého snoubence a nevetřela by se sem do Dracova malého útočiště.

"V každém případě," začala Carys, když ten trapný moment pominul, "tady Draco tě bezpečně odvede domů."

"Počkat, Draco Malfoy?" zeptala se Grangerová, jako by nebylo zcela jasné, koho tím Carys myslí. "Jsi si jistá, že mě po cestě někde neutopí?"

Ignoroval ji. "Když se vrátím, budeš ještě vzhůru?" zeptal se Carys. Mnohem víc ho zajímalo, jestli mu dnes v noci bude dopřáno dávno zasloužené uvolnění, než to, jestli Grangerová sebou znovu sekne.

Carys zdvihla ruku, aby počkal, a zamračila se na Grangerovou. "Utopit tě? Proč by to dělal?"

Kromě zjevných důvodů?

"Pokud vím, tak nenávidí každého, kdo nemá čistou krev," prohlásila Grangerová a podezřívavě si ho prohlédla. Draco se zamyslel, když si všiml jejího vypočítavého pohledu. Ne, přece by něco takového neřekla před jeho přítelkyní jenom proto, aby zjistila, jaký má teď postoj k čistotě krve, že ne? "A mě o to víc, protože jsem nikdy nebyla taková, jaká by podle něho mudlorozená měla být." Kmitla pohledem mezi Carys a Dracem, aby zhodnotila jejich reakce. Zjevně ano. A dokonce se to ani nesnažila skrýt.

Carys se zamračila ještě usilovněji. "Jen tak mimochodem, mám jen poloviční krev, ne že by to mělo kohokoli zajímat. A jaká bys měla být?"

"Musíš Grangerové prominout," Draco se do toho vložil dřív, než mohla Grangerová jeho přítelkyni přemluvit, aby ho opustila. Tím by v dohledné době přišel o veškerou zábavu. "Pořád žije v devadesátých letech, kdy jsem byl školáček a řídil jsem se otcovy výchovy. Jestli ji nemám v oblibě, nemá to nic společného s její krví." Poslední slova doprovodil výhružným pohledem jejím směrem.

"Hmm." Carys si Grangerovou chvíli zamyšleně prohlížela. "No, asi by bylo příliš po tobě chtít, abys mu věřila, ale můžeš věřit mně? Věřím, že tě nezabije. Alespoň ne dneska."

Draco se tomu ušklíbl. Tento rozhovor ho však začínal iritovat. "Tak pojď, Grangerová," vyzval ji popuzeně a vydal se ke dveřím. "Jestli se tě někdy pokusím zabít, slibuju, že to nebude v situaci, kdy bych byl hlavní podezřelý. Nejspíš bych tě zabil ve tvé posteli. Anebo to je nápad, otrávil bych tvůj čaj!"

"Buď milý!" zavolala na něho Carys.

Draco na ni zamítavě mávl rukou a Grangerová ho neochotně následovala. Jelikož mu Carys neopověděla, jestli bude později vzhůru, nemělo smysl se vracet. Sakra! Potřeboval by odbourat stres. Místo toho bude mít tu čest dělat chůvu své nejméně oblíbené osobě na světě.

Byl asi vážně prokletý.

* * *

"Takže... tohle byla tvoje přítelkyně?" Grangerová přerušila to, co Draco považoval za mlčení odsouhlasené z obou stran. Díky tomu, že se držela nejméně devět stop od něho, mohl snadno předstírat, že je sám, dokud nepromluvila.

I když se snažil dívat na to z různých stran, stejně mu bylo nepříjemné s ní mluvit. Stačilo drobné přeřeknutí, aby její hyperaktivní mysl spojila nitky, které normální člověk neviděl. Při pomyšlení, že by na to mohla přijít, ho zalilo horko.

Jelikož mu ale položila otázku, bude nejlepší, když odpoví. "Jo..." zamumlal.

"Aha, dobře," odvětila. Její hlas tlumil kabát, který měla omotaný kolem sebe. "Myslela jsem... no, chvíli jsem si myslela, že chce... to je jedno."

Draco se na ni úkosem podíval a po chvíli se ušklíbl. Zpočátku byl trochu zmatený a dráždilo ho, že nemluví na rovinu, ale pak mu to došlo. To bylo něco pro rezervovanou, frigidní učitelku. "To si piš, že chce."

Grangerová nejdřív vytřeštila a poté přimhouřila oči. "To říkáš jenom proto, abys mě uvedl do rozpaků. Nedaří se ti to. Je moc hezká, že? Brala bych to jako lichotku."

"Měla o tebe zájem," ubezpečil ji Draco bez obalu. "Dokonce s tebou flirtovala. Kdyby proti tomu nikdo ze zúčastněných nic nenamítal, bez zaváhání by se s tebou dala dohromady."

Grangerová znovu vytřeštila oči a zpomalila krok. "Cože... jako že by šla do trojky?"

"Ne, se mnou ne." Neústupně zavrtěl hlavou. Nikdy už se Hermiony Grangerové nechtěl dotknout. Nikdy. Už jen při té představě vyplul na povrch svíravý pocit všudypřítomného a beznadějného strachu a paniky. Proto ji nemilosrdně vytlačil z hlavy, pomalu se rozdýchal a pokračoval. „Ale ve všem ostatním by ses musela zeptat jí, jak tě chce." Této myšlence by zřejmě také neměl věnovat příliš pozornosti, i když ta přinejmenším nevyvolávala paniku.

"A tobě to nevadí?" zeptala se Grangerová nevěřícně.

"Strašně moc," přiznal se Draco. Neviděl důvod, proč by měl zrovna v tomhle lhát. "A to by sis měla brát osobně, protože většinou mi to vážně nevadí."

Po tomhle by měla ztichnout, ale přirozeně se tak nestalo. "Takže obvykle tě nezajímá, když před tebou tvoje přítelkyně o někoho projeví otevřeně zájem?"

Tohle byla trochu osobní otázka, ne? "Byl bych ti vděčný, kdybys mi přestala vnucovat svoje představy o tom, jak by měl vypadat správný vztah," opáčil strnule. Monogamie nebyla pro každého, ale to někdo jako Grangerová nikdy nepochopí.

"Nic ti nevnucuju," bránila se. "Jsem jenom... zvědavá. Měla jsem pocit, že jsem před pár lety někde četla, že ses zasnoubil s nějakou bohatou čarodějkou. A proto jsem předpokládala, že ses už dávno oženil a stal ses otcem. Ale místo toho jseš tady, učíš a máš nekonvenční vztah s nějakou číšnicí z –"

Hbitě jí zatarasil cestu, aby přerušil její proslov. Ostražitě se na něho podívala. Výborně. Měla by být ostražitá. Dnes by neměl problém jí ublížit, přivodit jí ukrutnou bolest. Donutit ji pykat. "Nic ti do toho není," napomenul ji chladně.

Její pohled trochu zjemněl. "Vím, že nejsme přátelé," zašeptala. "Ale měli bychom se aspoň pokusit spolu vycházet. Možná, že kdybychom se blíž poznali a zbavili bychom se předsudků, které vůči sobě chováme od dětství..."

Dracovi tikalo v pravém oku a šla na něj bolest hlavy a závrať. Znovu na něho koukala těma svýma zatracenýma velkýma hnědýma očima a on nechtěl nic jiného, než přinést do jejího světa bolest.

Před očima mu proletěla rychlá vzpomínka, kterou se snažil pochovat hluboko v sobě. Ty samé oči zalité slzami, když ho prosily, aby jí nebral vzpomínky. Aby nesmazal to, co spolu měli.

No a co? Poznala bolest, ale jen na chvíli. On tím trpěl ještě dlouho poté. Nekonečná hrůza, že se byť jen na okamžik přestane hlídat a Pán zla nahlédne do jeho mysli, kde spatří úplně všechno. Nedokázal se uvolnit dokonce ani po tom, co skončila válka a ten netvor byl mrtvý. Stačil pohled do nesprávných očí, stačila jedna kapka veritaséra, jedno malé přeřeknutí... Ona se nikdy nedozví, co všechno udělal pro to, aby ji ochránil, dokonce i poté, co se oba vydali vlastní cestou. Nenáviděl ji za to.

"Podvedla mě," řekl bezbarvě. "Moje snoubenka. Neměli jsme mezi sebou dohodu, že můžeme mít sexuální styk s jinými, takže zradila moji důvěru. Po tomhle jsem si ji nemohl vzít."

Jeho mysl zahltily nové vzpomínky. Vzpomínky na slzy, křik a výčitky. Snažil se, jak nejlépe mohl, a pořád to nestačilo. Jeho snoubenka s pláčem prohlásila, že je po válce psychicky narušený. Tvrdila, že není schopný jakéhokoli citu, natožpak lásky. Mýlila se. Miloval ji. Chtěl s ní založit rodinu. Snažil se dělat všechno možné pro to, aby jí dokázal svou oddanost a ukázal jí, jak se těší na jejich společný život. A ona ho osočila, že se k ní choval, jako by byla chovná zvěř. Obvinila ho, že mu záleží víc na jejím rodokmenu než na ní samotné. Pak pokračovala tím, že by nedokázal milovat ani jejich dítě, že by ho vychoval v chladnou, bezcitnou zrůdu, jako je on. Že by byl mizerný otec a že se za něho provdá jenom proto, že ji k tomu nutí rodiče.

A tak tu frašku ukončil a postaral se, aby ji rodiče nepotrestali, tím, že sám sebe vykreslil ještě zrůdněji než ona. Už mu nezáleželo na tom, co si o něm myslí ostatní. Proto se začal kurvit, veřejně ztropil pár opileckých skandálů, dokonce experimentoval s vysoce nelegálními lektvary a prášky. Poté skončil ve velmi diskrétním zařízení financovaném jeho rodiči a nakonec tady. Z ironie osudu se staral o děti cizích lidí. Slyšel, že jeho bývalá snoubenka žije se svým milencem kdesi na pevnině. Možná už byli dokonce svoji. Snad měli už i děti, které nebyly chladné, bezcitné zrůdy.

V jednom však měla pravdu. Monogamie nebyla nic pro něho. Ani manželství. Nebyly pro něho děti, které by musel mít doopravdy rád. Jak by něco z toho mohl mít? Aby zachoval své tajemství, lhal, podváděl, kradl, manipuloval ostatními a použil kouzla a lektvary, o kterých slušní lidé nemají ani tušení. Legrační na tom bylo, že to, co se tak usilovně snažil utajit, bylo teď v podstatě bezvýznamné. No tak v šestnácti spal s nějakou holkou, to je toho! Koho zajímalo, že učinil pár špatných rozhodnutí? Byl jenom dítě, které muselo bojovat ve válce svého otce. Jenže kvůli tomu, co pro zachování toho tajemství už učinil, v tom teď musel pokračovat. Navždy.

Všichni věděli, že před nimi něco tají. Všichni. Stalo se to jeho neodmyslitelnou součástí, takže teď už si ani nedokázal představit život bez toho, aby žárlivě chránil a střežil vzpomínky, které se nyní zdály jako z jiného života. Která čarodějka by s ním spojila svůj život, přestože by věděla, že se jí nikdy nesvěří? Že se nikdy nesvěří nikomu, dokonce ani léčitelům? Když si jeho rodiče mysleli, že už víc vyléčený být nemůže, nabádali ho, aby to zkusil s jednou z jejich vhodných čarodějek. K čemu by to ale bylo? Odmítal se oženit pouze z povinnosti k rodině. Tu povinnost už dávno necítil. Ne od té doby, co otcovo odhodlání očistit kouzelnický svět zničilo jeho život.

Prožít dva roky ve stresu pod neustálou hrozbou smrti by zničilo život každému. Avšak z dárečků, které k tomu přidali otec i Grangerová, mohl čerpat dodnes.

"To je mi líto," nabídla mu Grangerová svou soustrast. Věděl, že odkazuje na ztrátu jeho snoubenky, ale měla opravdu skvělé načasování. Jeho hněv zesílil.

"Je mi to jedno," odvětil chladně.

"Víš, je to zvláštní," začala Grangerová a slabě se zamračila. Jeho odpálkování zjevně ignorovala. "Mám takový... pocit..."

Draco výsměšně zkřivil rty. "Promiň. Není opětovaný."

Vysmála se mu. "Nebuď směšný. Ne, mám pocit, že... že tě znám líp, než kdo jiný. Je to hloupé a nemám tušení, jak mě to napadlo. Začalo to těsně před tím, než jsem omdlela a... Nejsi mi úplně... protivný." Zamračila se ještě silněji. "Ale jsem na tebe z nevysvětlitelného důvodu rozzlobená. Napadá tě, co to může znamenat?"

Její slova pomaloučku prosakovala do mozku, který odmítal vstřebat jejich obsah. Jakmile se tam však dostala, měl pocit, jako by jeho srdce sevřela ledová pěst, která ho odmítala pustit, nenechala ho dýchat.

Právě se ocitl ve své noční můře.

* * *

"Jseš v pořádku?" Ta slova se ozývala kdesi z dáli.

Soustřeď se. Třeba to nic neznamená. A i kdyby, pořád se to dá napravit.

"Jo, jsem v pohodě." Dracův hlas zněl prázdně. "Asi jsem jenom unavený." Pokračoval v chůzi, ale ani se nepodíval, jestli ho následuje. Byli skoro na místě. Takže, jak ji mohl přimět, aby spolkla nápoj, po kterém už si nic důležitého pamatovat nebude? Posledních deset let si o sobě myslel, že je trochu šílený, protože u sebe pořád měl lahvičku s oním lektvarem. Teď byl za to vděčný. Najednou už mu nepřipadalo hloupé, že ho každý rok vařil. Kdyby ho totiž musel vyrobit teď na počkání, zabralo by to příliš mnoho času. Musel se ujistit, že si na nic nevzpomene. Ještě dnes.

"Au, třeští mě hlava," zaskučela z ničeho nic. Položila si ruku na místo, odkud ta bolest vycházela.

"Hlava?" vyhrkl. "Mám u sebe spoustu lektvarů. Pojď ke mně a něco ti na to dám."

Poznal, že to přehnal, ještě dřív, než se na něho Grangerová podezíravě podívala. Bylo to pochopitelné, když věděla, že se ji snaží držet co nejdál od sebe. "Proč?" zeptala se.

Pouze pokrčil rameny a ze všech sil se snažil vypadat nezúčastněně, přestože ho políval pot. "Jenom jsem chtěl být milý. To ty jsi přece chtěla, aby z nás byli přátelé."

Grangerová si slabě odfrkla.

"Zapomeň na to," odvolal svou nabídku. "Užij si tu bolest." Bude muset najít jiný způsob, jak ten lektvar do ní dostat. Nemohl ho nalít do jejího obvyklého pití, protože bylo nutné, aby ho vypila všechen najednou, takže potřeboval dobrý plán.

Grangerová klopýtla a přitiskla si kabát blíže k tělu. Drkotaly jí zuby?

"Očividně ti není dobře," poznamenal. Neměla by se třást zimou a klopýtat – nebyla moc velká zima a jasně svítil měsíc. Něco bylo špatně. Mohly se její vzpomínky skutečně spustit? Bože, snad ne.

"Toho jsem si všimla, děkuju!" odsekla. "Asi mám horečku. Možná proto mám v hlavě takový... zmatek."

Draco polknul, což ho zabolelo, protože měl úplně vyschlá ústa. Mysli, chlape, mysli!

"Víš co?" zamumlala Grangerová nezřetelně. "Vlastně ten lektvar chci. Jsem trochu... mimo. Tvoje pokoje jsou v šestém poschodí jako moje, že? To je o dost blíž než ošetřovna." Zahihňala se. "Madam Vera je pěkná, třeba ji přesvědčíš, aby tě odměnila za to, žes pomohl duši v nouzi."

Ano! Dobrovolně se vystavila pozici, kdy bude mít ideální příležitost jí podstrčit lektvar, který zažene zpátky její vzpomínky, tentokrát snad už navždy, a jeho noční můra bude pryč. "Dostal bych pár facek, kdybych se o to pokusil," odpověděl nepřítomně. Vera byla jeho dobrá kamarádka, jak si aspoň myslel, ale každému muži, který by se jí pokusil dostat pod sukni, by dala co proto.

"Myslela jsem, že můžeš co chceš a koho chceš. Ach, zklamal jsi mě." Grangerová si povzdechla. "Lhal jsi v tom, že?"

Draco se nemohl rozhodnout, jaká byla příčina její upovídanosti. Těch pár loků máslového ležáku, vracející se vzpomínky, případná horečka a nebo prostě jen vyčerpaná Grangerová? "Nelhal jsem," odbyl její nařčení, aniž by se obtěžoval opravit její mylnou domněnku, že by dostal od své přítelkyně. Nemuselo ji zajímat, že nevyužívá své volnosti spát s kýmkoli chce, i když Carys raději pěstuje několik vztahů zároveň. Po pár letech zkoumání své závislosti na sexu zjistil, že pokud ho má v jakž takž pravidelných dávkách, nepotřebuje ho moc. Carys k ukojení jeho potřeb úplně stačila. Nikoho jiného nepotřeboval. A ona si zatím brala vše, co jí nemohl dát on, od jiných. Pro někoho, jako je on, to byl ideální stav.

"No, nejspíš se mnou vážně flirtovala," uznala Grangerová.

"Ano. Vypadá to, že hledá někoho nového. Nebo má prostě slabost pro omdlévající brunetky."

Grangerová zavrtěla hlavou a zamumlala: "Páni."

"Nevěnuj jí pozornost, Grangerová," varoval ji Draco. "V dohledné budoucnosti s ní nebudeš moct ukájet svou zvědavost, protože by nebyla s nikým, s kým bych nesouhlasil."

"Nechtěla jsem –"

Odfrkl si. Nemyslel si, že to opravdu zvažuje, ale mohl by tím odvést pozornost od jejích vzpomínek.

Grangerová se zamračila. "A proč bys nesouhlasil?" vyzvídala.

Draco si okázale povzdechl. "Protože tě prostě nemám rád." Přinejmenším v tomhle nelhal. "A záleží vůbec na mém souhlasu, když jsi to nezvažovala?"

Mírně zrůžověla. "Ne, samozřejmě ne," zamumlala. "Ale přivádí mě to k..."

"Čemu?"

"Proč neustále cítíš potřebu mě ujišťovat, že mě nemáš rád?"

Začínal se cítit znepokojený. "Já – co? Necítím potřebu –"

"Tak proč jsi mi to dneska řekl už asi tak třikrát nebo čtyřikrát?"

"Možná proto, že je to vážně pravda?"

Odfrkla si. "Jasně. Kdybych tě neznala, Malfoyi, skoro bych si myslela, že se mě bojíš."

A sakra. Byla vážně až příliš všímavá. "Nebuď směšná..." zamumlal. Odmítal se s ní pustit do hádky. V těch totiž zpravidla vyplouvala na povrch pravda. To si nemohl dovolit. Nic z toho si nemohl dovolit.

Znovu se zachvěla. Vypadala tak hrozně, že jí Draco téměř nabídl svůj kabát. Přestože by si tím mohl šplhnout u Carys, nezamlouvala se mu představa, že se Grangerová dotýká jeho věcí.

"Proč učíš?" zeptala se Grangerová rozespale.

"Nebavili jsme se o tom už předtím?" A proč byla sakra tak ukecaná?

"Prostě to nechápu. Nikdy jsi mi nepřipadal jako výchovný typ."

"Nerad to říkám, Grangerová, ale ty mě taky ne."

"To ani nejsem. Schovávám se tu."

Draco se zarazil. Bylo to na jeho vkus příliš upřímné. "Nejsou na schovávanou lepší místa? Já osobně bych si vybral nějaký tropický ostrov..."

Uniklo jí slabé zachrochtání, které nejspíš mělo znamenat další odfrknutí. "Ne, nevybral. Taky by ses schoval tady."

"Tady si někdo myslí, že ví všechno na světě," zamumlal.

"Vím toho dost. Schováváš se."

Dracovi se zastavilo srdce a sevřelo se mu hrdlo při dalším boji se záchvatem paniky. Proč ho musela pořád analyzovat? "Před kým?" zeptal se co nejlhostejněji.

"Nevím..." Grangerová svraštila obličej, jako by se nad touto otázkou potřebovala důkladně zamyslet. "Možná před bývalou snoubenkou?"

Trochu se uvolnil. "Ne, to si nás dva pleteš." Zásah! Akorát se necítil tak vítězoslavně, jako by se cítil za normálních okolností. Nechtěl, aby něco věděla o jeho životě. Nechtěl, aby ji to zajímalo.

"Jasně. No, jsem si jistá, že tak úžasný člověk jako ty má jistě před kým utíkat," vrátila mu to.

"Milé."

"Ale jdi ty, děkuju!"

Místo odpovědi zavrčel a zbytek cesty už kráčeli v požehnaném tichu.

* * *

Když dorazili do Dracovy pracovny, Grangerová k sobě stále pevně tiskla kabát. Při bližším prozkoumání – které samozřejmě nebylo příliš blízké – si Draco uvědomil, že jí cvakají zuby.

Byl na rozpacích ohledně toho, co má dělat.

Ze všeho nejdřív otevřel skrytý otvor do svých soukromých pokojů a přinesl jí přikrývku. Nepotřeboval být obviněný z toho, že umřela na zápal plic.

Jenže co teď?

Vzhledem k některým z jejích příznaků se bál předat ji madam Veře. Kdyby přišli na to, že si někdo pohrával s jejími vzpomínkami, a obnovili je, tak... by všechno přišlo vniveč. Nechtěl jít do Azkabanu a ona si nepotřebovala vzpomenout, že její poprvé bylo s ním někde na stole v tomhle hradu a že jí poté vyhrožoval, aby o tom mlčela. Nepotřebovala si vzpomenout, že s ním měla aférku a naivně se do něho zamilovala, zatímco on celou dobu plánoval invazi hradu a Brumbálovu smrt. Opravdu si nepotřebovala vzpomenout, jak ji nenávratně zradil a odmítl tím, že ji připravil o všechny vzpomínky na jejich vztah, že v její mysli zanechal slabé trhliny, které by se velmi snadno mohly rozprostřít v zející díry, kdyby do nich někdo znovu zasáhl.

Pokud se mu podaří vše utajit, tak jednak on zůstane na svobodě, ale i ona bude mít větší naději, že jednoho dne najde štěstí. Sice stále hrozilo nebezpečí, že si neudrží zdravý rozum, ale nehrozilo, že ji bude zevnitř užírat žal ze vzpomínky na to, jak hrozná byla ve skutečnosti válka. Jak se zamilovala do někoho, kdo se odmítl změnit a kdo o necelý rok později nečinně přihlížel tomu, jak ji mučí jeho teta. Koho zajímalo, jak se cítil, když mu zbývalo buď přihlížet nebo všechno prozradit? Nikoho. Jeho činy toho vypovídaly mnohem více než jeho slova.

Kdyby si vzpomněla na jeho zradu, poškodilo by ji to. Stejně jako kdysi jeho. Bylo toho hodně, co ho poškodilo, ale chvíle, kdy si uvědomil, co všechno nechal podstoupit milovaného člověka, jen proto že se bál... dodnes to byl hlavní důvod, proč se nenáviděl.

"Jsi hrozně tichý," zakoktala skrz drkotající zuby. "Doufáš, že když budeš dost dlouho otálet, umrznu zimou?"

Nadzvedl obočí. "Dal jsem ti přece deku, ne? Zrovna jsem uvažoval, jestli mám vzbudit madam Veru, nebo se o tebe zkusit postarat sám."

"Ty umíš léčit?" Pořádně se zabalila do přikrývky. Vypadala však, jako by byla zachumlaná spíše v kostce ledu než v teplém kabátu a přikrývce. "Myslím, že lektvar proti bolesti hlavy nebude stačit."

"To asi ne," uznal. "Ale mám pár dalších lektvarů, které by mohly zabrat."

V tu ránu se zatvářila ostražitě. "Ne, nechci tvoje lektvary! Sežeň Veru, prosím."

"Nedám ti jed, Grangerová," uklidňoval ji Draco s vyčerpaným povzdechem. "Ne v mé vlastní pracovně po tom, co mě asi tak tucet lidí vidělo, jak tě odvádím ze Tří košťat."

"Já jen... mám najednou takový pocit, že vzít si od tebe jakýkoli lektvar není dobrý nápad, takže si ho nech."

Málem zakuckal z toho, jak jím po tomto prohlášení projel mráz. "Jeden lektvar," přemlouval ji. "Jestli nezabere, okamžitě tě vezmu za madam Verou. Slibuju."

Tvářila se velmi ostražitě, ale neochotně přikývla, takže šel pro lektvar. Vlastně ani nevěděl, proč ho u sebe má. Nejspíš ho vařil z jakéhosi masochistického popudu. Před mnoha lety, když skončila válka a on si uvědomil, že Grangerové nikdy nesmí podat protilátku, ani kdyby chtěl, začal pravidelně každý rok vařit onen lektvar na vymazání paměti. Bylo to vždy podezřele blízko výročí dne, kdy jí ho podstrčil. Držel se však svého slibu a nikdy ho sám nevypil. Pokaždé použil vzpomínky, které ho donutila si zachovat – a nechal si je úplně všechny, každou z nich držel skrytou pod zámkem – aby ho uvařil.

Poprvé to bylo nejhorší. Tenkrát po ní stále toužil a bylo pro něj bolestné přehrávat si vzpomínky, které musel do lektvaru přidat, aby určil, co má být zapomenuto. Podruhé to bylo o něco málo lepší. Potřetí se cítil téměř normálně, než se ponořil do vzpomínek. Počtvrté u toho jen přemýšlel, jestli je teď šťastná, s Weasleyem. A pokaždé od té doby už na to sotva myslel. Stal se z toho rituál. Prostředek, jak umírnit jeho děs z toho, že se jednou její vzpomínky vrátí.

Lektvar, který jí dnes dá, byl už desátý, který od jejího zapomnění uvařil. Měl zvláštní pocit, že právě na tuto chvíli celou dobu čekal.

"Na," vybídl ji, když k ní přistoupil s lahvičkou. "Musíš to vypít na ex. Nechutná to, ale měla bys okamžitě cítit následky."

Pomalu natáhla ruku, aby si to vzala. "Ehm, mohla bych k tomu dostat sklenku vody?" požádala ho tiše.

Jelikož neviděl důvod proč jí nevyhovět, odešel do svého pokoje pro skleničku. Když se vrátil, Grangerová měla zkřivenou tvář a prázdnou lahvičku. Podal jí sklenku, kterou žíznivě vypila.

"Neříkal jsi, že to nijak nechutná?" řekla nakonec a trochu se zakuckala.

Pokrčil rameny. Cítil neuvěřitelné nadšení a úlevu, že lektvar vypila. "Evidentně jsem tím chtěl naznačit, že nechutná moc dobře."

"Jasně." Zamračila se na něho.

Do její tváře se vrátilo trochu barvy a její zuby už nedrkotaly. Skvěle. Nakonec zřejmě madam Veru nebudou potřebovat.

"Cítíš se líp?" zeptal se.

"Trochu. Asi se teď jenom potřebuju pořádně vyspat a budu v pořádku."

To byla nejspíš pravda. "Když jsme u toho, nejsi unavená?" Hledal v jejím obličeji příznaky vyčerpání.

Jako na povel si zívla. "Máš pravdu. Jsem. Takže asi půjdu."

Měla trochu problém postavit se na nohy, ale nakonec se narovnala a vzpřímeně odešla.

Ano, pomyslel si. Teď už bude všechno v pořádku.

Poznámky autorky:

Rozhodla jsem se nedávat u této povídky ukázky z příští kapitoly, protože mám ráda svobodu naprosto cokoli na poslední chvíli upravovat. Potěšující zpráva, že ano? Místo toho jsem se rozhodla psát na konci každé kapitoly poznámky k věcem, které by některé z vás mohly zajímat. Pokud vás to nezajímá, buďte v klidu, o nic nepřijdete, když si je nepřečtete. ;)

Carys:

Vím, že pár čtenářů (a možná víc než pár) si myslelo, že na konci první kapitoly to byla Marilyn. Nechala jsem vás v tom. Za to se omlouvám. Říkala jsem si, že kdybych se k tomu vyjádřila, riskovala bych příliš mnoho spoilerování/vysvětlování. Původně jsem skutečně přemýšlela o tom, že bych Marilyn umístila do Prasinek, ale nakonec jsem si řekla k čemu by to vlastně bylo? Nikdy nejevila skutečný zájem o Draca a on o ni také ne, takže mi připadalo nelogické, aby o deset let později byli milenci. Navíc by tam byl ten problém, že si Draco hrál s jejími vzpomínkami, takže by je musel buď obnovit (což je opravdu velmi nebezpečné) nebo žít v pocitu viny. Těchto problémů bude víc než dost s Hermionou. Takže, asi tak. Přivítejte Carys! Což mě přivádí k dalšímu bodu...

Proč používám originální postavy:

Vím, že někteří nemají rádi originální postavy všeobecně a že některým z vás jsou proti srsti Darius a Carys (a nejspíš jim budou vadit i madam Vera a Variel). Vím, že podle některých existuje v rozlehlém světe HP tolik postav, že není potřeba si vymýšlet vlastní. Stačí vytáhnout jméno z klobouku! Mám však několik důvodů pro to, že jsem se je rozhodla použít.

1) Nejsou zatíženy minulostí jako kanonické postavy a nejsou limitovány kanonickou charakterizací a/nebo kanonickými vztahy. Jsou jako prázdné plátno, na které můžu malovat, cokoli chci, bez ohledu na to, co říká skutečný kánon či něčí představa o kánonu.

2) Mně osobně připadá velmi nerealistické, když všichni, kdo chodili do školy ve stejnou dobu jako Harry a spol., učí v Bradavicích/žijí v Prasinkách. Ale no tak. Kouzelnická Británie je možná malá, ale zas tak malá ne.

3) Čtenářská očekávání bývají občas svazující. Kanonické postavy vyčnívají mnohem více než ty originální a čtenáři toho od nich mnohem více čekají. Chcete-li to názorně, můžu například použít Carys buď jednou nebo tucetkrát a nikomu to nebude připadat divné, protože jsem ji vytvořila pouze pro účely této povídky. Kdybych k ní přiřadila jméno Pansy nebo Ginny nebo třeba Daphne, tak... čtenáři by toho od ní čekali mnohem víc a předpokládali by u ní motivace založené na jejím postavení v kánonu či fánonu.

Se čtenářským očekáváním mám problém i u Nevilla. Je ženatý s Hannah a učí v Bradavicích, protože to tak určila JKR a já se snažila držet se kánonu (i když se nejedná o kánon obsažený v knihách samotných) co nejvíce. Ale ve skutečnosti je jeho přítomnost celkem zbytečná. Když už tady ale je, čeká se, že sehraje nějakou úlohu. Samozřejmě dostane malinkou roli, ale v hlavním příběhu pro něj žádné místo není. Možná bych mu mohla dát větší prostor tím, že bych násilně zasáhla do úloh Dariuse a Very (všimněte si, že není možné, aby jednoho z nich nahradil). Ale upřímně, každá postava, která dostane důležitou úlohu, vyžaduje tisíce slov navíc, aby se zaoblila a byla něčím víc než dvojrozměrným nástrojem zápletky. To jsem zkrátka nepovažovala za prioritu. Mnohem rozumnější mi připadalo nechat ho žít vlastním životem.

Tak a tady to máte… doufám, že jste si vychutnali kapitolu i mou malou přednášku na téma „proč jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla.“ ;)

***

Poznámka překladatelky:

[1] Odbor pro kontrolu kouzelných tvorů = Department for the Regulation and Control of Magical Creatures.

 


Kapitola 3



Název: Secrets (Tajemství)

Patří do série: Silencio

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/487896/chapters/1059119

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pairing: Draco/Hermiona

Žánrové zařazení: Temné, drama, romance, erotika

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné

Přístupnost: 18+

Plánovaný počet kapitol: 15 (zveřejněných v originále zatím 5)

Shrnutí: Devět let po Voldemortově pádu se Hermiona rozhodne na chvíli si odpočinout od svého života, aby mohla najít sebe samu a zjistit, co se sebou chce dělat. Brzy začne mít pocit, že by ji mohl spasit Draco Malfoy, jenže ten kolem sebe udržuje hradbu tajemství, která ho ničí, a odmítá její zásah. Odhodlána zachránit ho přes jeho protesty se rozhodne zjistit, jak by mohl zapadnout do jejího zmateného života. 

Upozornění: Povídka v originále zatím není dokončená, takže neručím za časové prodlevy mezi jednotlivými kapitolami!  Začtení do povídky je tedy na vlastní nebezpečí :)

* * *



Kapitola 3

Hermionu zaplavovaly ty nejblaženější pocity, protože nad ní stál její milenec a dotýkal se jí. Když se začala vrtět, zarazil ji prosebným hlasem. Ještě do ní nevnikl, ale stál tak blízko, že ho mohla cítit. Cítila jeho touhu. To, že byl takhle vzrušený jenom díky ní, v ní vzbuzovalo hravost a zároveň i lačnost. Znovu se zavrtěla a on ji za to tentokrát ostře napomenul a bolestivě ji chytl za bok. Nevadilo jí to. Chtěla prostě víc, ale z jakéhosi důvodu mu to nemohla říct.

Náhle se sklonil, zakousl se jí do krku a jí se před očima mihl narudle šedý záblesk. Trochu ji to znepokojilo a chvilinku se mu snažila vysmeknout z objetí. Pak se v ní ale začal pohybovat a byl to ten nejúžasnější pocit na světě. Všechno bylo nové a vzrušující. Snažil se kvůli ní držet zpátky, tak nějak to věděla. A náhle se středobodem vesmíru stala exploze jasných barev. Vzhlédla ke svému milenci, aby ho pochválila za to, jak byl úžasný, ale už nad ní nebyl. Najednou stála venku. Svítil nad ní plný měsíc a on k ní byl otočený zády. Vlasy měl trochu přerostlé a neodmyslitelně blonďaté. "Jak můžeš říct, že tě nemiluju?" zašeptal.

Zamračila se. Ne, určitě to není on. Znovu se na něho podívala a nemohlo být pochyb, že je to mladá verze Malfoye. Ušklíbl se na ni a promluvil: "Nenávidím tě! Nikdo se to nesmí dozvědět, slyšíš?"

Hermiona zalapala po dechu a posadila se na své posteli. S vytřeštěnýma očima zírala do temnoty. Když si uvědomila, že to byl jen sen, zakryla si rukou ústa a zděšeně se zachechtala.

Právě měla sexuální sen o Dracu Malfoyovi. Celibát jí zjevně lezl na mozek.

Ale možná, že v té sexuální části to nebyl Malfoy. V jejích snech se lidé často s mžiknutím oka měnili v někoho jiného a říkali matoucí věci, které dávaly smysl jen do chvíle, než se probudila. A jestli to byl on, nejspíš za to mohla ta šťavnatá diskuze, kterou spolu vedli po cestě z Prasinek. Nebo za to možná mohl ten lektvar, který jí dal. Kdo ví, co to bylo zač? Usrkla si jenom trošičku, aby mohla předstírat, že ho vypila celý. Protože se bála použít kouzla, vylila zbytek do květináče, který byl naštěstí po ruce. Pak si promnula líce, aby dostala zdravou barvu.

Nikdy Dracu Malfoyovi moc nevěřila, ze všeho nejméně však v moment, kdy se z ničeho nic začal zajímat o její zdraví a trvat na tom, že se o ní osobně postará. Všechny její instinkty na ní křičely, aby ten lektvar nepila. A svým instinktům se naučila bezmezně věřit. Šla proto po nějaké chvíli raději na ošetřovnu vzbudit madam Veru, aby o ní bylo bezpečně postaráno. Až se jí něco stane příště, bude o tom před Malfoyem mlčet a půjde rovnou za madam Verou. Nevěděla, o co Malfoyovi jde, ale ani to nehodlala zjišťovat. Bude zkrátka nadále důvěřovat svým instinktům a na Malfoye si dá větší pozor.

Raději však přehlédne, že ony důvěryhodné instinkty jí momentálně našeptávaly, že by stálo za to onen sexuální sen proměnit v realitu. Instinkty a hormony k sobě zřejmě nešly dohromady.

* * *

Poté, co snědla lehkou snídani a s předstihem oznámkovala eseje, se Hermiona rozhodla na chvíli vyhledat společnost. Darius se většinou poflakoval ve sborovně v naději, že tam narazí na někoho, kdo mu pomůže s jeho projekty. Občas se tam zastavili i ostatní učitelé. A Malfoy... Malfoyovy zvyklosti byly příliš nevyzpytatelné na to, aby se odvážila předem odhadnout jeho chování. Darius se jednou zmínil, že se Malfoy kdysi ve sborovně zdržoval častěji. Možná už na to neměl čas.

Mnohem pravděpodobnější však bylo, že se jí vyhýbá. Nevěděla sice, jaký by k tomu měl důvod, ale nechuť, která se mu zračila ve tváři pokaždé, když se na ni podíval, byla více než výmluvná. Byla mu tolik proti chuti, až to hraničilo s nenávistí. Byla z toho smutná. Neměla ráda, když ji někdo nenáviděl – a kdo taky ano? – a nechápala, čím si to zasloužila. Za normálních okolností by se to snažila nějak změnit. Po včerejšku, kdy se jí snažil vnutit nějaký podivný lektvar, to však musela uvážit. V blízkosti Malfoye jí dost možná hrozila újma na zdraví, takže bude asi nejlepší, když ho nechá na pokoji.

Samozřejmě, že v okamžik, kdy došla k tomuto závěru, zjistila, že jediným obyvatelem sborovny je momentálně Draco Malfoy. Pokud ji slyšel přicházet, neobtěžoval se to dát najevo. Zůstal ponořený do novin, které právě četl. Hermiona se zastavila a – protože jí ve skutečnosti dělalo problém nechat lidi na pokoji – zamyslela se, jestli její přítomnost časem vezme na vědomí, když tu bude jen tak stát a zírat na něho dostatečně dlouho.

Rozhodla se to vyzkoušet, a proto překřížila ruce na hrudi, našpulila rty a zaposlouchala se do ticha kolem sebe. Nebylo úplné ticho. Pokaždé, když se pohnula, zasvištěl její hábit, a občas se ozvalo zašustění novin, když Malfoy přetočil stránku. Navíc tu bylo slabé bzučení, jehož zdroj nedokázala identifikovat. Přimhouřila oči a chvíli se nad tím zamyslela. Nakonec došla k závěru, že jelikož zde není elektřina, musí ten zvuk vydávat hrad samotný. Co slyšela, bylo bzučení tisícileté magie. Považovala to za pozoruhodné – vlastně ji to zcela ohromilo.

Konečně sklopil noviny a probodl ji mrzutým pohledem. Aha, takže si jí všiml?

"Hermiono! Jsi vzhůru!" Na moment upoutal její pozornost Darius, který právě vstoupil do místnosti. Když se podívala zpátky na Malfoye, byl opět zahleděný do novin. Typické.

"No ano," promluvila a věnovala Dariusovi oslňující úsměv. "Řekl dneska vůbec něco?" kývla směrem k Malfoyovi.

"Kdo, tady pan Bručoun? Ne. Není moc upovídaný, vždyť víš. Ale zbytek tohohle místa je ukecaný až-až. Dokonce se proslechlo, že ho jeho přítelkyně přinutila, aby tě doprovodil domů. Z toho jste museli mít všichni radost." Vypadalo to, že Darius má problém zachovat vážnou tvář.

Odfrkla si. "Ano. Bylo to velmi dráždivé." [1]

Ani se nemusela podívat na Malfoye, aby věděla, že nad její volbou slov povytáhl obočí. Málem zrudla, když se jí před očima mihly záblesky z jejího snu. Dnes by se nejspíš měla vyhnout dvojsmyslným narážkám.

Zdálo se, že to zaujalo i Dariusovu pozornost. Ten však v sobě neměl dost taktu a soucitu, aby o tom pomlčel. "Proč to říkáš?"

Pokrčila rameny a posadila se. Vyhnula se pohledu na Malfoye. Mohla by lhát. Měla by lhát. Jenže kdyby lhala, přiřkla by těm snům nějaký význam. Který rozhodně neměly. "Jen tak," zalhala a letmo se na něho podívala.

Když Malfoyovi zacukalo v koutcích, poznala, že se stejně něčím prozradila. Krucinál.

Darius se posadil na své obvyklé místo. "Když pomineme to, žes musela strpět jeho společnost, měla ses jinak včera dobře?"

"Ale ano. Bylo to fajn. Měla jsem pár, ehm, zajímavých snů, ale to ani nestojí za řeč." Tak proč jsem to řekla? Doufala, že se na to nebudou vyptávat.

Takže samozřejmě udělali pravý opak.

"Co to bylo za sny?" Podívala se na Malfoye, který se najednou rozhodl zapojit do rozhovoru.

Měl podivně intenzivní pohled a jejím podbřiškem projel šok, když si vybavila obsah svých snů.

"Ha, najednou jseš zvědavý." Darius se zahihňal.

"Vlastně ani nevím, co se v nich stalo," zalhala Hermiona. Ze lhaní se pomalu začínal stávat její zlozvyk, ale nemohla Malfoyovi vyzradit detaily. "Byly jenom velmi… jasné. Velmi barvité. Trochu horečnaté." Ó ano. Rozhodně horečnaté. A barvité. V jistém ohledu.

"Mohly by něco znamenat. Popiš je podrobně," vybídl ji Malfoy.

Otevřela ústa, aby odmítla odpovědět, ale pak si to rozmyslela. Myslel by si, že něco skrývá. Proč raději nemlčela. "Nebylo to nic moc," vymlouvala se. "Všechno bylo matoucí a nic nedávalo smysl. Většinu jsem vlastně zapomněla." Další lži.

Dlouze se na ni podíval. "Neříkala jsi, že ty sny byly jasné?"

"Byly," souhlasila. "Vzbudila jsem se přesvědčená, že jsou skutečné. Ale všechno se celkem rychle rozplynulo." Až na tlukot jejího srdce a pnutí mezi nohama. To však opravdu nemusel vědět a ona by na to měla přestat myslet!

Nikdy neuměla nasadit pokerový výraz, ale přesto se o to teď pokusila.

"Hm." Malfoy přimhouřil oči, aby si ji znepokojivě prohlédl. Pak se uvolnil. "Tak to asi nic nebylo."

Kdyby nebylo tak těžké ho odhadnout (jeho pokerový výraz byl naprosto v pořádku), řekla by, že se mu ulevilo. Proto měla nutkání ho zblízka prozkoumat, aby zjistila, proč ho zajímá nějaký hloupý horečkový sen.

Opětoval její pohled, ale když se jím nenechala odradit, rychle se omluvil a bez ohlédnutí odešel z místnosti.

Hermiona zamrkala. "Je to vážně podivín, co?" zeptala se židle, ve které ještě před chvílí seděl.

"Zvykneš si na něho," odpověděl Darius. "Ale zpátky do říše snů… vynechala jsi to nejlepší, že jo?" Posadil se do nedávno uvolněné židle a zašpulil na ni ústy.

"Jak nejlepší?" Pane bože.

Darius si odfrkl. "Tvářila ses děsně rozpačitě. Zdálo se ti o něm, že jo?"

Kdyby to nadále popírala, jenom by tím vyvolala další podezření. K čertu s její upřímností. "Má to snad mít nějaký skrytý význam?"

Zavrtěl hlavou. "Vůbec ne. Jednou se mi zdálo o Minervě, a ta rozhodně není můj typ."

Hermiona se navzdory svému přesvědčení zachichotala. Minervě McGonagallové už muselo táhnout na sto, kdežto Dariusovi mohlo být okolo třiceti. To by byl ukázkový příklad vztahu mezi dámou v podzimu života a mladým zajíčkem![2]

"Tak co se ti zdálo?" vyzvídal Darius. "Slibuju, že si z tebe nebudu dělat srandu. Ne moc."

"Na to zapomeň."

"No ták, Hermiono. Je tady děsná nuda, když si ani nemůžu pustit telku. Dopřej mi aspoň trochu zábavy a řekni mi něco, co Malfoy neví."

Hermiona se zašklebila. "Bylo to to nejhorší."

"Jó?"

Hermiona si povzdechla. Co na tom záleželo, jestli se to dozví Darius? Co kdyby o tom věděl třeba i Malfoy? Byl to jenom hloupý sen. Proč se chovala jako jedna z puberťaček, které učila? "Měla jsem s ním sex," svěřila se. "Jako v tom snu. Asi na stole nebo něčem takovém, protože si pamatuju, že stál nade mnou a já jsem ležela na něčem tvrdém a rovném. Ale nemůžu si být úplně jistá, protože se prostředí toho snu jednou nebo dvakrát úplně změnilo."

"Proč se ti něco takového nezdá o mně?" dobíral si ji Darius. "Pak bychom mohli vyzkoušet, jestli se realita vyrovná snu. Samozřejmě bych to považoval za čistě vědecký experiment."

Ignorovala jeho škádlení. "Co je ale vtipné, je, že to bylo asi moje poprvé. Teda, cítila jsem nějakou bolest. Je to strašně divné, protože moje opravdové poprvé nebylo ani trochu takové, to bylo spíš… ehm, nevšímej si mě, to teď není podstatné." Znovu se začervenala. Některé záležitosti byly zkrátka osobní.

"Takže to byl špatný sex?" zeptal se a celý oživl. "Možná se ti tvoje podvědomí snaží říct, že pletky s Malfoyem nejsou nic pro tebe."

"Neříkej, a ty na tom vůbec nemáš osobní zájem." Myslela to napůl žertovně a napůl jako varování.

Zavrtěl hlavou. "Třeba jo. Malinko. Ale hlavní je… Malfoy je… Znám ho už dva roky a Carys je první čarodějka, ke které se chová jako k lidské bytosti. No, kromě Minervy, ale k tomu už bych se radši nevracel. Nevím, jestli ho chceš svými narážkami a ruměnci povzbudit, ale…" Darius se zašklebil.

Hermiona na něho zírala. Myslel si, že se snaží Malfoye povzbudit? A věnoval jí upřímné varování? "Myslela jsem, že jste spolu docela kamarádi," řekla po krátké pauze.

"Kamarádi?" zeptal se a krátce se zasmál. "Z čeho tak usuzuješ? Malfoy ostatní pouze toleruje. Nekamarádí se s nimi. Snažím se s ním dobře vyjít, protože mi vždycky pomůže s magií, když chce, abych sklapl a nechal ho být. Ale to je asi tak všechno."

"Aha." Hermiona strnule seděla. Samozřejmě si všimla, jak se ti dva k sobě chovají, ale nemyslela si, že za tím jsou skutečné antipatie.

"Ale asi není úplně zlý," opravil se Darius, když viděl, jak se zatvářila. "Nechová se ke mně hůř než ke komukoli jinému, což je víc, než můžu říct o většině lidí. Daří se mi teď lépe, než jsem si kdy dokázal představit, dokud jsem nedostal ten šílený nápad ucházet se o tuhle práci. Ale pořád jsou někteří, kteří mě tady vidí neradi. Zatím se každý rok pár studentů odhlásilo z mého předmětu, když se dozvěděli, že neumím kouzlit."

"To je příšerné!" namítla okamžitě Hermiona.

Shovívavě se na ni usmál, jako by byla horlivé zvířátko. "To asi ano. Ale raději se zabývám příjemnějšími stránkami života."

To byl nejspíš jeden z největších rozdílů mezi ní a Dariusem. Hermiona se vždycky bude zabývat věcmi, které vyžadují nápravu.

* * *

Hermiona pevněji sevřela svitky pergamenů ve své náruči a obrnila se, než odhodlaně zaklepala na přesně ty zatracené dveře, kterým se chtěla vyhnout. Podle očekávání se ozvalo jasné "Dále!", které poslechla.

Draco Malfoy seděl za svým stolem a známkoval eseje. Podle záplavy červeně, které si všimla, byl velice důkladný. No vážně. Když se mu nelíbí, že ho přirovnává k Severusi Snapeovi, tak ať se nechová jako on.

Neviděla ho už dlouho, jen párkrát u jídla. Měla zvláštní pocit, že se jí vyhýbá. Ovšem vzhledem ke snům, které se jí o něm zdály, ji to příliš netrápilo. Je totiž těžké hledět někomu bez rozpaků do očí, když o něm máte intimní sny.

"Grangerová?" oslovil ji a vstal. Nevybídl ji však, aby se posadila. "Můžu ti nějak pomoct?"

Když tu byla poprvé, tak si nevšimla toho, že v jeho pracovně chybí osobní věci. Žádné obrázky, žádné tretky, které by sem nezapadaly, dokonce ani knihy, které se netýkaly výhradně jeho předmětu. Jako by tu nechtěl příliš zdomácnět. Rozesmutnilo ji, že se tak důsledně snaží zahnat vše, co by do jeho života mohlo vnést hřejivý a uklidňující pocit. Neměl zde dokonce ani fotografii své rodiny, jak by od něho Hermiona čekala, když se nad tím zamyslela.

Nebyl to však její problém, a tak jen řekla: "Mám pár nápadů na projekt Sjednocení kolejí, který by se měl rozjet během tohoto roku. Tohle rozdávám všem vedoucím kolejí, aby mi k tomu poskytli vlastní nápady."

"To je… fajn?" Tvářil se zmateně a trochu rozmrzele.

Rozhodla se trochu si s ním pohrát. "Že ano?"

Nevypadal, že má na hry náladu. "Ale co s tím mám dělat já? Nemám vedení."[3]

Ach, těch vtipů, které by dokázala vymyslet o délce jeho vedení. Tak hluboko však neklesne. Alespoň prozatím. "Ne, já vím. Vedoucí Zmijozelu je Horacio Křiklan." Usmála se a trpělivě čekala na odpověď.

"Tak proč jsi tady?" vyštěkl nakonec.

"No, protože mě sem přece pozval, samozřejmě," odpověděla zlehka. "Vyslechl si moji vizi a pak se rozhodl, že to je práce pro mladé."

Ve skutečnosti měla spíš dojem, že se jí jen chtěl zbavit. Malfoy se zatvářil, jako by došel ke stejnému závěru.

"Nemůže to svalit na mě!" bránil se. "Řekni McGonagallové, že se z toho snaží vykroutit a že to na projekt vrhá špatné světlo. Určitě ho nějak zpracuje."

Hermiona zavrtěla hlavou. "Hm, no, vlastně ne. Prohlásila, že je to báječný nápad, a pověřila mě, abych sestavila podle kolejí tým mladších lidí. Takže to jsem já, ty, Darius Dorcas a Variel Volubilis.[4] Páni, zkus to říct rychle třikrát po sobě."

"Dorotka do žádné koleje nepatří."

"Zastupuje Mrzimor. Červotočková proti tomu nic nemá."

Usilovně se zamračil, jako by to byla její chyba, že Vilemína Červotočková, současná vedoucí Mrzimoru, neprotestovala. "Jakou výmluvu má Kratiknot? Vždyť Variel ani nežije uvnitř hradu!"

"To ani není potřeba. Jako učitelka přeměňování je na očích dost často. Souhlasila, že občas zůstane přesčas. A nikde není psáno, že nám skuteční vedoucí nemůžou s ničím pomoct. Už jsi vyčerpal svoje námitky?"

Položil ruce na stůl a předklonil se, v očích měl podivně intenzivní výraz. "Nechci mít s tvými pitomými projekty nic společného, Grangerová."

"Nejsou pitomé!" ohradila se okamžitě.

Odfrkl si. "A o co teda jde?"

"Výlet do mudlovského města."

"To je nehorázná blbost." Znovu se posadil a začal přehlížet její přítomnost.

Trochu ublíženě zafuněla. "Distancování se od mudlů už zachází tak daleko, že o nich nikdo neví ani úplné základy. To je přesně ten důvod, proč je naše společnost tak slabá vůči podnětům nenávisti – a strachu."

"Jestli to chce Dorotka podniknout v rámci studia mudlů, tak klidně –"

"Ne, mělo by to být povinné."

"Cože, pro celou školu?"

"Ne, říkala jsem si, že pro začátek by stačil jeden ročník. Možná čtvrtý, protože je pěkně uprostřed. Nebo vezmeme sedmáky, jestli chceme, aby zažili aspoň jeden projekt, než odsud odejdou. Ale ti mají teď asi hlavu plnou OVCÍ a –"

"Mohla bys na chvilku sklapnout?" Opřel se a třel si spánky, jako by ho bolela hlava. "Proč prostě neuděláš, cokoli chceš?" navrhl nakonec. Protože odmítnutí účasti strašně posílí mezikolejní vztahy.

"Protože budete všichni muset s námi, jestli se někam pojede," vysvětlila. "Hlavně ty. Od Zmijozelských čekám nejvíc problémů."

"Dobře. Udělám, co bude v mých silách, abys zavřela klapačku a nechala mě na pokoji."

Ach jo, to je hrůza! Proč se pořád musel chovat lhostejně jako pitomec? Nejasně si vybavovala, že kdysi měl v sobě taky vášeň. Jistě, pro samé špatné věci, ale jistě by se dala přesměrovat jinam. Muselo být něco, co by ho zaujalo a chtěl by tomu obětovat veškerý čas a energii. Najde něco, kvůli čemu jí bude chtít pomoct, i kdyby ji to mělo zabít! Ale pěkně popořadě. "To nestačí! Musíš se zapojit, Malfoyi, a pomoct nám posílit porozumění mezi kolejemi!"

"Aha, takže prostě musím, jo?" Zamračil se na ni.

"Ano!"

"V tom případě – exkurze do mudlovského města je ještě blbější nápad, než jsem původně myslel. Jestli chceš vzbudit zájem o sjednocení kolejí a ne jenom udělat reklamu jednomu ze svých bezvýznamných případů, budeš muset začít něčím, co s nimi opravdu pohne."

"Eh." Posadila se, přestože k tomu nebyla vyzvána. "Co navrhuješ?"

"Nevím, Grangerová. Něco, u čeho by opravdu museli prohodit pár slov s někým mimo svou kolej."

Hermiona přikývla, protože to byl rozumný argument. "Takže musíme vymyslet, jak toho dosáhnout."

Ignorovala jeho teatrálně utrápený pohled. To on přišel s úplně novým nápadem, takže by si neměl stěžovat, že na něho dá.

Její rozhodnutí nechat ho na pokoji bylo zcela zapomenuto.

* * *

"A co že bylo špatného na sborovně?" zeptal se Darius a rozhlédl se po místnosti, kterou Hermiona zabrala pro tuto příležitost.

"Sborovna," vysvětlovala, zatímco si vykládala své pergameny na obrovský stůl, "je místo, kde odpočíváme. Chtěla jsem spíš pracovní prostředí."

"To dává smysl," souhlasila Variel Volubilis – kouzelnický svět měl přehršel krkolomných jmen – a posadila se vedle Malfoye. Vzhledem k tomu, že v místnosti byli jenom čtyři, vyniklo, jak blízko k němu si sedla. Hermiona čekala, že se Malfoy buď zatváří lhostejně nebo se ušklíbne. Místo toho Variel věnoval uličnický úsměv, což pojala jako vybídnutí, aby si přisedla ještě blíž.

Hermiona tu čarodějku vlastně zatím moc neznala, ale už teď jí lezla na nervy. Samozřejmě ji vídala u jídla a na plánovaných pracovních poradách, ale jinak Variel spěchala domů hned, jakmile skončilo její vyučování, pokud neměla konzultační hodiny. Byla o pár let starší než ostatní – ale ne dost stará, aby s ní Darius neflirtoval – a předtím jí vždy připadala docela sympatická. I když, žádná čarodějka nejspíš nebyla dost stará, aby s ní Darius neflirtoval. Na tom ovšem nesešlo, poněvadž byla příliš zaneprázdněná lepením se na Malfoye, aby si všímala šaškáren Dariuse. A Malfoy… ačkoli byl jinak rezervovaný, teď opětoval její pohledy.

"Proč jsme vlastně tady?" zeptal se Darius. "Myslel jsem, že už máme plán."

"Malfoy ho zadupal do země," vysvětlila Hermiona. Malfoy si povzdechl, zavřel oči a promnul si je. To jí také lezlo na nervy. Proč k ní nemohl být slušný, když mohl flirtovat s Variel?

"Je mi líto, že jsem vůbec něco řekl," omluvil se celé místnosti.

"Ale já jsem na ten výlet chtěl!" protestoval Darius. Vypadal docela zklamaně.

"Pořád můžeš jet, Dorotko," uklidnil ho Malfoy. "Nikdo tě tady nedrží."

"Nemůžu vzít studenty na výlet bez kouzelnického doprovodu," zavrčel Darius v odpověď. "A ty to dobře víš."

"Já pojedu s vámi," nabídla se Hermiona bezmyšlenkovitě.

Darius okamžitě pookřál. "Jo?"

"Jo. Ale nejdřív chci vyřešit tohle."

"Takže…" ozvala se Variel. Hleděla na Malfoye, přestože mluvila k Hermioně. "Co vlastně potřebuješ?"

Hermiona se zhluboka nadechla, aby potlačila iracionální hněv, který pociťovala k polovině přítomných, než odpověděla: "Mezi kolejemi panuje konkurenční boj, což je naprosto v pořádku. Až na to, že se studenti nechávají rivalitou unést. Chci jim ukázat něco, co naruší jejich stereotypní přemýšlení a možná je to i přiměje vytvořit mezikolejní přátelství."

"Nemůžeš nikoho přinutit k přátelství, Grangerová," namítl Malfoy.

"Ne, ale můžu je přinutit k aktivitám, které vytvoří podmínky pro jeho vznik!" vyprskla a Malfoy nadzvedl obočí. Kdyby ho neznala, řekla by, že je pobavený.

"To se mi líbí," prohlásila Variel. "Co třeba… dramatický kroužek? Když jsem pracovala v Krásnohůlkách, každý rok bylo školní představení."

"To je… to je docela dobrý nápad," pochválila ji Hermiona a udělala si poznámku. Přesto se jí Variel zamlouvala každou minutou čím dál méně. Proč musela mít podnětné nápady?

"Chyba," protáhl Malfoy nadmíru znuděným hlasem. "Je to hrozný nápad, i když ne tak moc jako výlet mezi mudly." Snad si ani nevšiml, že Variel jeho bezohledné zamítnutí docela vyvedlo z míry. Hermiona si však všimla a musela potlačit úsměv.

V duchu si vynadala za svou škodolibost a nahlas se zeptala: "A to proč?" K tomu na něho pro efekt přimhouřila oči.

"Zamysli se nad tím na chvilku, ano?" požádal ji Draco se svou typickou povýšeností. "V současné době nemáme žádné studenty zapálené do umění, jinak by dávno někoho oslovili kvůli povolení k nějaké akci. Nebo bychom si všimli opičáren, které by vyváděli ve svém volném čase. Takže by se veškeré iniciativy musel chopit někdo z téhle místnosti. To by znamenalo sehnat studenty, kteří by se zapsali, nebo v horším případě nařídit povinnou účast. Proti tomu by se studenti nejspíš usilovně bouřili. Pak by bylo třeba napsat scénář, vymyslet kdy a kde cvičit a uvádět představení, spoustu hodin by zabralo režírování, výroba kostýmů, hudba, kulisy… a to jsem ještě ani nezačal o změnách v rozvrhu, které by bylo třeba udělat, aby studenti stíhali i vyučování, domácí úkoly, famfrpálové tréninky, školní tresty a vymlouvat se na rýmečky… Chce se někomu z vás postarat alespoň o část z těchto povinností? Mně rozhodně ne."

Hermiona se na něho zamračila. Měl pravdu. Většina starostí by přistála na hlavu učitelů. A proč ji sakra tolik těšilo, že nápad Variel nebyl nakonec zas tak dobrý? "Nikdo nesliboval, že to bude procházka růžovým sadem."

"Ne, ale ty jseš neskutečně naivní," odsekl. "Myslíš si, že když ty děcka přinutíš spolu trávit čas, přirozeně mezi nimi vznikne pouto. Nebude to tak. To rozdělení má svoje důvody – lidem to takhle vyhovuje. Nikdo jim nezakazuje přátelit se s někým z jiné koleje. Jenže občas se stane, že spolu prostě nemají nic společného!"

Nastalo krátké ticho, během něhož se Hermiona snažila vymyslet, jak má zareagovat.

"Páni," promluvil nakonec Darius. "Bručoun má najednou spoustu názorů!"

"Ale má pravdu." Podpora Variel nikoho nepřekvapila. "Teda… Pořád si myslím, že je to dobrý nápad, ale nehodlám tomu obětovat všechen svůj volný čas. A vidím docela často, jak se mezi sebou baví děti z různých kolejí. Jediné koleje, které se k sobě nemají, jsou Nebelvír a Zmijozel, protože jsou to protipóly."

"Viděla jsi bavit se Zmijozela a Mrzimora?" vyzvídala Hermiona.

Variel pokrčila rameny. "V mém šestém ročníku spolu chodí jedna Zmijozelka a Mrzimor. Oba jsou skvělí famfrpáloví hráči a on často naříká, že jeho dívka hraje za špatný tým a vždycky mu vyfoukne pohár."

"Časy se změnily, Grangerová," poučil ji Malfoy s nejasným úšklebkem. "Čekal bych, že si těch dětí budeš všímat aspoň trochu."

"Snažila jsem se," bránila se Hermiona. Pokusila se nebrat na vědomí jeho posměch a raději si zapsala další poznámky. "Ale v mých hodinách se všichni rozsazují podle kolejí. Neměla jsem moc příležitostí pozorovat, jak se socializují mimo vyučování."

"Já bych řekl," začal Darius, "že si to musíte vyřídit vy dva mezi sebou. Teda mezi vašimi kolejemi."

Malfoy se nyní otevřeně šklebil.

Variel hbitě dodala: "Ale samozřejmě budeme ochotní s čímkoli pomoct.”

Hermioně se chtělo zasténat. Opravdu to vypadalo, že si o tom bude muset promluvit s Malfoyem. V soukromí. "Tak dobře," vysoukala ze sebe. "Co kdybychom se nad tím všichni zamysleli a setkali se za pár dní znovu?"

Malfoy byl pochopitelně první, kdo byl pryč z místnosti, spěšně následován Variel. Hermiona si dávala načas s balením svých poznámek a Darius jen tak seděl a sledoval ji. Znervózňovalo ji to.

Když už se chystala k odchodu, konečně promluvil. "To bylo zajímavé."

"Co jako?" zeptala se a dala si obzvlášť záležet, aby nepokrčila pergameny.

"To, jaks předstírala, že o něho ani v nejmenším nemáš zájem. Pověz mi," naklonil se dopředu, jako by dychtil po odpovědi, "co je na tom pitomečkovi tak úžasného?"

Hermiona nedokázala zabránit tomu, aby ji zalil ruměnec. Ani ona neznala odpověď na tuto otázku. Nevěděla, proč ji Malfoy k sobě přitahuje, když vše nasvědčovalo tomu, že ji nenávidí. Ani zdaleka to nebyl nejpřitažlivější muž, kterého kdy potkala. Darius byl vlastně možná atraktivnější. "Nevím o tom, že by byl úžasný. Jenom ho potřebuju k tomuhle projektu."

"Já vím," ujistil ji klidně. "Já jenom… pozoruješ ho, Hermiono. A mračila ses na Variel, jen si to přiznej."

"Možná to pro tebe bude novinka," odpověděla Hermiona se stejným klidem, "ale nejsem v Bradavicích kvůli výběru mužů. Jen se snažím dobře dělat svou práci. A nejsem si jistá, jestli je to možné, když jeden z kouzelníků, se kterými musím pracovat, se mi vehementně vyhýbá a druhý flirtuje s každou čarodějkou, kterou potká!" Střelila po něm ostrý pohled.

Jen se na ni usmál. "Au. Ale já nejsem kouzelník. A netrvám na tom, aby moje ženy byly čarodějky. Kouzla se dají vytvořit i jinak než skutečnými kouzly…"

"Moje chyba!" vyštěkla Hermiona.

"A ještě," pokračoval Darius. Nenechal se odradit a na tváři se mu rozrůstal otravný úšklebek. "Co Variel? Vůbec se netají svým zájmem o Malfoye – budeš předstírat, že ti to nevadí?"

Hermiona zaváhala. Nemohla Variel vystát, ačkoli musela uznat, že pro to nemá žádný pádný důvod. Také si uvědomovala, jaký závěr by z toho Darius vyvodil, kdyby to věděl. "Spolupracovala mnohem lépe než ty a Malfoy," řekla proto. "V tuto chvíli ji mám z vás všech asi nejradši."

Darius zavrtěl hlavou. "Dobře. Když chceš hrát takhle. V tom případě ti určitě nebude vadit, když ti řeknu, kam jsem viděl zabloudit její ruce. Ani to, že Malfoyovi to nebylo proti srsti. Nebo že mezi touto místností a jejich destinací je spousta prázdných učeben."

"Proč by mě to mělo zajímat?" Hermiona se přemáhala, aby se nemračila nebo nesvírala příliš pevně své poznámky. Opravdu ji to nezajímalo. Navíc, Malfoy měl přítelkyni, takže bylo nejen hloupé, ale i zbytečné se o to zajímat. Každá další čarodějka, včetně ní, by pro něho byla jenom hračka. Otevřený vztah znamenal, že je otevřená jeho postel, ne jeho srdce. Neměla zapotřebí fyzicky se zaplést se svým kolegou. A rozhodně neměla zapotřebí riskovat, že začne něco cítit k někomu tak… tak… krutému, sobeckému a nevyspělému. Místo toho všeho však jen dodala: "Jenom mě děsně štve, že všechny tady zajímá... jak se pářit... mnohem víc než jak učit!"

Nato se Darius opět zakřenil. "No, studenty na oplátku zajímá mnohem víc, jak se pářit, než jak se učit. Takže se to vzájemně krásně doplňuje."

Hermiona si znechuceně odfrkla a nechala vysmátého Dariuse za sebou.

* * *

"Malfoyi!"

"Běž pryč, Grangerová. Pronásleduj si někoho jiného."

Hermiona si dala ruce v bok a probodla toho otravného pitomce pichlavým pohledem. Schovával se jako obvykle ve své pracovně. Byla to chabá skrýš. Když nechtěl, aby ho někdo pronásledoval, tak se měl zašít někam jinam.

"Musíme si promluvit o projektu Sjednocení kolejí," řekla, i když to nebylo zapotřebí. Dobře věděl, proč sem přišla, přestože to nechtěl uznat. Už dva dny se ho zbytečně snažila zastihnout samotného. Když se jí to konečně podařilo, nenechá se jen tak vyhnat.

"Vlastně ani ne," odpověděl. "Prostě rozhodni, co je potřeba udělat. Stejně to tak děláš vždycky. Já se postarám o to, aby se to dozvěděli Zmijozelové."

Výsměšně se uchechtla, napochodovala k jeho stolu a hodila na něj svoje svitky pergamenu. "Musíš toho udělat mnohem víc. Darius měl pravdu. Zmijozel a Nebelvír jsou největší problém."

"Dorotka se jenom chtěl vyhnout jakýmkoli povinnostem. Což se mu povedlo."

"To není pravda. Nabídl se, že pomůže se vším, s čím budeme potřebovat."

Malfoy si povzdechl, jako by ho rozhovor s ní přemáhal. Nejspíš to tak bylo a přestože se snažila, aby ji to nijak neovlivňovalo, trochu to bolelo a vyvolávalo to v ní hněv. "Kdy se ponaučíš, Grangerová?" mluvil k ní trpělivě, jako k malému dítěti. "Jsi ve skutečnosti jediná, koho tenhle projekt zajímá. Jediná, kdo si myslí, že je ho zapotřebí."

Obranně zkřížila ruce na hrudi. "McGonaggalová si to myslí taky."

"McGonagallovou děsí představa, že by v Bradavicích během jejího vedení mohl vyrůst další černokněžník, a proto udělá cokoli, aby tomu zabránila. Přesně z toho důvodu je můj předmět pod největším dozorem. Samozřejmě, že máš její souhlas, jestli jsi jí namluvila, že by to mohlo změnit smýšlení někoho, kdo má sklony ke zlu."

Hermiona ho probodla pohledem, ale jinak nepohnula tělem ani jediným svalem ve tváři. "Ať se ti to líbí nebo ne, Malfoyi," ujistila ho nakonec, "pustíme se do toho. Čím víc se tomu budeš bránit, tím víc času se mnou budeš muset strávit."

Znovu si otravně a přehnaně povzdechl. "Jestli se tomu nemůžu vyhnout, Grangerová, tak mi aspoň řekni, jak to můžu mít za sebou co nejrychleji."

Znovu spolkla hořkou příchuť jeho ustavičného odmítání a posadila se naproti němu. "Můžeš začít tím, že mi dáš pár dobrých nápadů."

Nevěřícně na ni zíral. "Já že mám přijít s nějakými nápady? Měla jsi už dost dní na to něco vymyslet! A už jsem se zmínil o tom, že mě to nezajímá?"

"Ano, jenže všechno, co navrhnu, je okamžitě smeteno ze stolu Vaší výsostí, takže mi aspoň můžeš dát představu, co je pro tebe přijatelné!"

Zamrkal, trochu překvapený jejím tónem. "To chápu. No, takže… přinutit je, aby viděli, co je uvnitř, a ne jen na povrchu."

"Uvnitř?" vyzvídala.

"Ano. Každá kolej se pyšní nějakými vlastnostmi. Donuť je, aby je použili. Všichni společně. Aby vytvořili něco, co by sami nezvládli."

To byla docela fascinující myšlenka. "Co přesně by měli vytvořit?"

Zamračil se na ni. "Co? To mám všechnu práci odvést sám? Ty něco vymysli!"

Nyní si povzdechla Hermiona. Chvíli to vypadalo, jako by o to měl zájem. Přinejmenším o tom trochu přemýšlel. "Tak dobře. Jsem si jistá, že po hodinách a hodinách společně stráveného času se nakonec rozhodneš –"

"Tě zabít? Vážně mě nenapadá, co by měli vytvořit, Grangerová. Nejsem na to dost kreativní. Ani zapálený. Už jsem říkal, že mi chybí zapálení pro věc?"

"Kreativní." Zadumala se. "Ahá! Co kdyby se jednalo o tvůrčí projekt, ve kterém by museli sami něco vymyslet?"

Draco se na ni pochybovačně podíval. "Nechat je bez vedení? To by dopadlo."

"Samozřejmě, že by je někdo vedl. Ale donutí je to mezi sebou komunikovat, aby se na něčem dohodli."

"A potom se rozhodnou se navzájem pozabíjet. Báječný nápad! Vždycky jsem si přál mít méně studentů."

"Ale, jdi někam." Nevšímala si ho, když nazvedl obočí. "O komunikaci nám tady přece jde," pokračovala. "Vytvoříme skupiny tak, aby v každé byl jeden zástupce ze všech kolejí, pokud to půjde. A přimějeme je, aby zapojili nejméně dva z našich čtyř předmětů. Pak je ohodnotíme podle toho, jak si povedou, a, panečku, my jsme to vážně vyřešili, že jo?" Začala rychle čmárat, nadšená jejich pokrokem.

"Pořád si myslím, že to je příliš neurčité."

"Sklapni. Narodil ses snad jenom proto, abys šlapal po cizím štěstí?[5] Bude to paráda!"

"Ano, vážně jsem se nar – počkej… říkala jsi dva z našich předmětů? Ne, to nemůžeš!"

Vzhlédla a v tu chvíli se na Malfoye dost hněvala. "A proč ne?"

"Ty máš věštění z čísel, že? A Dorcas studia mudlů? Ve většině skupin bude nejméně jeden člen, který vaše předměty nenavštěvuje, a tak si budou muset vystačit s předměty, které absolvovali úplně všichni, což bude moje obrana proti černé magii a Varielino přeměňování. To nám nemůžeš udělat!"

"Hmm." Hermiona přestala psát a zamyšleně si poklepala brkem o spodní ret. "Přes tvoje nesnesitelné fňukání máš pravdu."

"Vždycky mám pravdu."

"Samozřejmě, drahoušku," utěšila ho s trpělivostí postarší dámy. "Teď buď potichu a nechej mě přemýšlet."

Zamračil se na ni.

"Dobře, a co třeba tohle…“ začala a nenechala se vyvést z míry jeho špatnou náladou. "Dáme jim možnost vybrat si jakýkoli předmět, nejenom ty naše. A všichni učitelé podle potřeby prodlouží svoje konzultační hodiny, co říkáš? Kvůli tomu bude vhodné zapojit tematiku mezikolejních vztahů do všech předmětů. Půjde opravdu o celoškolní projekt."

"Je možné, že to naštve Horacia Křiklana?"

"Určitě."

"Tak jsem pro."

Zasmála se. "Přesně to jsem čekala."

"Ale, Grangerová…" Naklonil se k ní a probodl ji pohledem. "Neber to jako záminku, abys mě mohla pronásledovat na každém kroku. Nestrávím s tebou víc času, než je nezbytně nutné. Chápeš to?"

Pomalu zavrtěla hlavou. Jeho pohled ztratil váhu, když palčivé odhodlání nahradil zmatek.

"Cože?" zeptal se mdle.

"Chtěl jsi vědět, jestli to chápu. Odpověď je ne."

"Co na tom nechápeš? Prostě nechci –"

"Proč mě tak moc nenávidíš?" zeptala se na rovinu. Kdyby se to snažil skrývat, nejspíš by to nechala bez povšimnutí. Poněvadž jí ale neváhal vmést svou zášť do tváře při každé příležitosti, měla pocit, že si zaslouží znát důvod.

"Vážně se mě na to musíš ptát?"

"Ano! Musím! Řekla jsem ti, že já k tobě nenávist necítím, a to mám k tomu rozhodně větší důvod - no tak, nedívej se na mě takhle! Víš, že mám víc důvodů tě nenávidět, než ty mě!"

I když se zdálo, že ho to stojí velké úsilí, odvrátil od ní zrak a strnule se zahleděl kamsi na stranu. A pak řekl: "Já vím."

"Tak proč?"

"Jsi nežádoucí připomínka."

Bude to z něho muset vážně vypáčit, že? Ať je po jeho. Dostane to z něho, i kdyby si musela vyhrnout rukávy a po kolena se zabořit do jeho výmluv a nadávek. Jestli má ještě několik měsíců snášet jeho urážky, tak ať aspoň ví proč. "Čeho?"

"Nechci –"

"Čeho?"

Znovu ji probodl pohledem. "Časů, které by měly zůstat zapomenuty. Věcí, které jsem musel udělat. Věci… které jsem udělat nechtěl. Připomínáš mi každičký moment, kdy ze mě vyplulo napovrch všechno ošklivé a slabé a zlé, a proto si nepřeju nic jiného, než abys… odešla."

Byla šokovaná. "Proč já –"

"Byla jsi u toho, Grangerová. U všeho. Nikdo z ostatních tam nebyl. McGonagallová ani Longbottom mi nikdy nebyli tak na očích jako ty. Ani nebyli tak… dobří… když jsme u toho." Slovo 'dobří' vyslovil s pokřiveným úšklebkem, jako by to byla ta nejhorší vlastnost, jakou někdo může mít.

"Takže ti já jediná připomínám všechno špatné?"

"V tuto chvíli ano. Smůla, co?"

"Ale víš, že je směšné mě ze všeho vinit!"

Výsměšně se zachechtal. "Nejsem hlupák, Grangerová. Samozřejmě to vím. Ale gratuluju! Byl jsem přesně tak rozmazlený a sebestředný, jak sis vždycky myslela, a zaplatil jsem za to. Jsem si jistý, že z toho máš radost. Bohužel tvoji radost teď nedokážu patřičně docenit."

Takže mu připomínala, že býval rozmazlený a dostal se do maléru? Ne, podle toho, jak na ni zíral, šlo o něco mnohem horšího. Mimoděk se v ní vzedmul nepříjemný pocit. Věděla jistě, že byl po válce zproštěn oficiálního trestu díky svému věku, špatnému zázemí a ochotě spolupracovat. "Za co, co by mělo spojitost se mnou, bys musel zaplatit?"

"To se nikdy nedozvíš."

"Ale i tak mě za to budeš nenávidět?"

Neodpověděl, ale stačil jí jeho temný pohled.

Zhluboka se nadechla. "Víš, co si myslím? Myslím si, že nenávidíš sám sebe, ale je pro tebe snazší přenést to na mě."

"Samozřejmě, že si to myslíš. Na tohle zapomeň, Grangerová."

"Neměl by ses nenávidět."

"Nech toho!"

Pokračovala ve své výpravě, přestože varovně zvýšil hlas. "Bylo to strašně dávno a i když nemůžu mluvit za všechny, tak jsem se rozhodla ti odpus –"

Vylekal ji prudký pohyb a ostrý zvuk. To náhle vyskočil ze své židle a práskl rukama o stůl. "Řekl jsem, abys toho nechala!" zasyčel.

"Proč?" oponovala mu. Předstírala, že se jí nesnaží vyskočit srdce z hrudi.

Ušklíbl se na ni. "Protože nemáš právo takhle mluvit." A pak, aniž by se znovu podíval jejím směrem, odkráčel z místnosti a zanechal ji zmatenou a samotnou ve své pracovně.

* * *

Pro ty polibky zapomněla, proč by je neměla chtít, proč by neměla chtít jeho. Nebyla tak hloupá – vážně, nebyla! – jenže se takhle ještě nikdy necítila. Co když už to nikdy nezažije, jestli se zachová podle toho, co je správné? Věděla, že jde pouze o fyzično, ale nebyla právě tohle dostatečná omluva? Anebo to bylo přesně naopak a bylo to příliš povrchní a neomluvitelné? Měla dovoleno po tomhle chlapci toužit? Existovala pro to nějaká omluva?

Přerušila polibek, aby se zamyslela, ale on se nedal odradit. Místo rtů políbil její krk a, promerlina, to bylo příjemné. Snažila se ho zastavit, aby si vyjasnila hlavu, ale on to odmítl. "Nepřemýšlej tolik. Nechej se unést."

Tiskl ji ke zdi a dotýkal se jí na intimních místech. Svíjela se touhou. Nádherné. Tolik po tom toužila. Přemýšlení se přeceňovalo.

Najednou byla znovu sama a v chladu. Zmateně zamrkala a všimla si, že stojí pár kroků od ní, jeho šedé oči chladné a tvrdé jako ocel. "Nenávidíš mě," obvinila ho. Měla svíravý pocit v břiše, když nahlas vyslovila onen nesporný fakt. Přála si, aby ji přestal nenávidět. Měla pocit, že kdyby to dokázal, všechno by mezi nimi mohlo být úžasné. Tolik jí chyběl. Chtěla jen, aby byl s ní.

"Jo, to si piš," přitakal hlasem protkaným odporem. "Z celého srdce nenávidím tebe i tvého kámoše Chlapce, který pronásleduje a jeho podržtašku Chlapce chuďase. Ale stejně tě chci ošukat."

Hermiona otevřela oči a zahleděla se do tmy. Chlapec, který pronásleduje? Chlapec chuďas? To znělo jako něco, co by Malfoy bez zaváhání řekl asi tak před deseti lety. Proč to však říkal uprostřed jejího jinak velice slibného snu, to neměla ponětí. Ten konec ji velmi znepokojil. Neexistovala možnost, že se sny promění v realitu, tak proč se realita cpala do jejích příjemných představ?

Bylo prazvláštní, že se jí znovu zdál takový sen. Měla by si o nich začít dělat zápisky, jestli se ještě nějaký objeví. Podrobné zápisky. Kvůli vědě![6]

Poznámka autorky:

Omlouvám se, dneska nebudou žádné bonusové informace. Jsem příliš zaneprázdněná skutečným životem, abych vám mohla dát podrobné nahlédnutí do zákulisí mé práce. Pokusím se vám to vynahradit v odpovědích na komentáře. J

Poznámky překladatelky:

[1] Věta v originálu: Positively stimulating. Adjektivum stimulující se hlavně v angličtině používá jak ve významu podněcující, motivující (např. intelektuálně stimulující), tak ve významu sexuálním. V češtině mi připadalo vhodnější nahradit to dvojsmyslným adjektivem dráždivý, které se má zde pojit jednak se sexuální dráždivostí a jednak s významem „lézt na nervy“.

[2] Věta v originálu: Talk about what a May-December relationship that would be! May-December relationship = vztah mezi lidmi s výrazným věkovým rozdílem. Pro překladatele tak trochu slepá ulička, protože v češtině podobnou frázi nemáme (já o ní alespoň nevím). Hermiona tou větou chtěla zvolat něco jako: „To by byl pořádný věkový rozdíl!“ nebo, pokud má překladatelka náladu na košatější větu, použila by něco podobného tomu, co jsem nakonec zvolila já (viz výše).

[3] Věta v originálu: I'm not a Head. Slovem Head Draco myslí vedoucího koleje, head má však kromě hlavy mnoho dalších významů, mezi nimi i pár vulgarismů, nadávek, nebo označení hloupé osoby. Proto jsem vycházela z dvojsmyslu: vedoucí koleje/dlouhé vedení.

[4] Jméno Variel Volubilis jsem se rozhodla také nepřechylovat. Jen ať pěkně vyzní její „exotická“ národnost (píši v uvozovkách, protože zatím nevím, odkud je, pravděpodobná je ale Francie).

[5] Věta v originálu: Were you born to piss on everyone's parade?

[6] V Hermioniných snech jsem nalezla parafráze a citace z kapitol 1, 3 a 15, kdyby to někoho inspirovalo znovu se začíst :)


4. kapitola



Název: Secrets (Tajemství)

Pokračování povídky Silencio

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/487896/chapters/1196406

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pár: Draco/Hermiona

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné, vulgarismy, samoléčba, nezdravé vztahy

Přístupnost: 18+

Plánovaný počet kapitol: 15 (zveřejněných v originále zatím 5)

Upozornění: Povídka v originále zatím není dokončená, takže neručím za časové prodlevy mezi jednotlivými kapitolami!  Začtení do povídky je tedy na vlastní nebezpečí :)

* * *



 

Kapitola 4

Draco se snažil potlačit zoufalství při přesvědčování ženy, která podle svého vzhledu nedávno vstala z postele. S rozpuštěnými vlasy a v praktické noční košili vypadala mladší než obvykle, protože to většinou měla na sobě ošetřovatelský hábit a čepec. Ve své práci byla vynikající, ačkoli jí zřejmě ani nezbývalo nic jiného. Pocházela totiž z váženého rodu léčitelů a ošetřovatelek – a jmenovala se Aloe Vera.[1] Podle jeho mínění si titul 'madam' zasloužila dvojnásob a nemyslel to jako kompliment.

"Prosím," naléhal, protože odmítala odtrhnout zrak od vybledlé, ale stále ošklivě vyhlížející jizvy na jeho ruce. "Vážně to bolí."

"Vysvleč se," přikázala mu a on poslechnul. "Bolí tě některá z ostatních jizev?“ zeptala se a mezitím zkoumala hůlkou nejprve jeho hruď a poté záda. Procházela tak minulost, na kterou by nejraději zapomněl. Než ho obešla, na malý okamžik se zarazila u sotva viditelného otisku zubů na jeho rameni. Nic k tomu však neřekla.

Za to byl velice vděčný. Neměl sílu už ani na tohle. Když si stoupla zpátky před něho, posadil se na nejbližší postel. Nezapomněl se u toho pohybovat tak, aby vypadal co nejubožeji. V tom, že ho bolí ruka, nelhal. Dávno však přišel na to, že pouhá pravda k tomu, aby od téhle čarodějky získal, co potřebuje, občas nestačí. Někdy bylo potřeba trochu přehánět.

"Ne. Jenom tahle," upřesnil.

"To tvoje staré znamení nemůže bolet, Draco. Je to odumřelá tkáň. Leda že by…" Zaváhala. A to z dobrého důvodu. Byla to možnost, na kterou nikdo nechtěl ani pomyslet.

"Pán zla se nevrátil," uklidnil ji. "Jako vždy jsem se ujistil, že to nejeví žádné známky činorodé magie. A ne. Jenom to… bolí. Pálí. Jako oheň a žíravina."

"Nerada to říkám, Draco, ale pokud to vážně bolí, tak je to nejspíš jenom... no..."

"Další příznak toho, že cvokatím?"[2]

"Takhle nemluv."

"Ale přesně tohle sis myslela, že jo?" Nedokázal zastřít své roztrpčení. Všichni si o něm mysleli, že je šílený nebo zničený anebo obojí. Všichni z něho měli strach a zároveň ho litovali a on už toho měl plné zuby. Co by dal za to, aby mohl být zase obyčejný člověk.

"To, že tvoje bolest nemá fyzický, ale psychický původ, ještě neznamená, že to můžeš zesměšňovat a říkat tomu 'cvokatění'. Bereš ten lektvar, co jsem ti dala?"

Uchechtl si, protože ho ta otázka vlastně docela pobavila. "Co? Ten, po kterém jsem byl neustále ospalý, i když jsem nikdy nedokázal usnout, a po kterém jsem taky nedokázal… být výkonný, ani při vyučování ani v posteli? Tenhle lektvar? Ne, děkuji."

"Vím, že počáteční vedlejší účinky můžou vypadat docela příšerně –"

"Nemůžeš mě prostě poslechnout a dát mi něco proti bolesti?"

Povzdechla si. "Víš, že nemůžu."

To ho nepřekvapilo, ale přesto pocítil palčivé zklamání, které se téměř vyrovnalo bolesti v ruce. "A co třeba něco, co by mi pomohlo usnout?"

"Znáš moje pravidla. Jestli chceš něco na spaní, musíš přespat tady, abych na tebe mohla dát pozor. Můžu ti připravit postel –"

"Do prdele, Vero. Nemůžeš mi prostě… aspoň jednou pomoct?"

Zlatavě hnědýma očima se mihl takový smutek, že téměř zalitoval svého výlevu. Téměř. "Ale já ti pomáhám," zašeptala. "Víš stejně dobře jako já, že když ti dám, co chceš, nadělá to více škody než užitku."

"Tenkrát to byla nehoda. Už se to nestane."

"Tak to máš teda pravdu, že ne. Jsem tady od toho, aby se ti už žádná 'nehoda' nepřihodila."

"Nemám sebevražedné sklony. Jenom jsem to špatně odhadl, nic víc."

"A když jsem ti zabavila všechny lektvary, měl jsi tak silné abstinenční příznaky, že jsem si tě tady musela na týden nechat a ještě dlouho potom tě pravidelně kontrolovat. Kdybych ředitelce nenamluvila, že jde jen o chřipku, propukl by skandál, kterému se tak strašně chceš vyhnout, a zaručeně bys přišel o tuhle práci."

"Kolikrát ti ještě mám říkat, jak moc jsem ti za to vděčný? Ale není to tak, jak si myslíš. Nikdy to tak nebylo."

"Samoléčba není zas tak neobvyklá, Draco. Tvoje dovednost v lektvarech ti ale bohužel umožnila experimentovat se silnějšími přípravky."

"A vycházelo to nádherně, dokud jsi mě neodstřihla od většiny přísad," zamumlal.

"Radši buď vděčný, že se mnou profesor Křiklan ochotně spolupracoval. Jinak bych neměla jinou možnost, než všechno vyzradit, pro tvoje vlastní dobro."

"Ano, ano, pro moje dobro." Už se své roztrpčení ani nesnažil skrývat.

"Ano! Tvoje dobro! A nebuď na mě hnusný, Draco Malfoyi. A teď. Mrzí mě, že ten poslední lektvar ti nevyhovuje, ale není jediný svého druhu a –"

"Ne."

"No tak, nechovej se jako mimino."

To ho přimělo zamrkat. Od přísné, ale za každých okolností vlídné madam Very to byla poměrně silná urážka. "Myslím to vážně," trval na svém. "Nechci ani jeden z těch lektvarů."

"Existují taky jako tabletky nebo prášky."

"To už mi ale děláš schválně."

"Potřebuješ lékařskou péči, Draco. Ale ne kvůli bolavé ruce. Bolavé srdce je mnohem vážnější problém a protože o tom odmítáš s kýmkoli mluvit…"

"… Tak mě připravíš i o to málo radostí, které v životě mám? Jaký to má smysl?"

"Ten lektvar ti nesedl. Ale určitě dokážeme najít nějaký lepší."

"Jsem si jistý, že to nepotřebuju. Nic mi není, až na tu bolest v ruce." A pár bolístek na krku.

"V tom případě je mi líto. Nemůžu pro tebe nic udělat." Otočila se k němu zády a zmizela ve svých soukromých prostorách.

Draco se zamračil, ale bylo mu jasné, že už s ní nehne. Paráda. Už teď se na něm začínala podepisovat další bezesná noc a ještě k tomu má snášet na kdovíjak dlouho bolest? Už teď bylo jasné, že ho čeká bezvadný den. Neochotně se postavil na nohy a přetáhl si přes hlavu hábit. Nepřítomně si ho upravoval a přitom kráčel ke dveřím ven z ošetřovny. Byl od nich asi tak dva kroky, když se z ničeho nic otevřely a málem dostal čelní náraz.

"Á!" vyjekla Grangerová. Pak si ho všimla a vytřeštila oči. "Aha…"

"Hned jsem tam!" zavolala Vera, než vyšla ze svého pokoje. Zrovna si zapínala hábit.

Grangerové poklesla brada. Nebylo zapotřebí mnoho představivosti, aby mu došlo, co se jí honí hlavou. Draco měl pořád trochu rozcuchané vlasy, protože si teprve před okamžikem oblékl hábit, a Vera ten svůj ještě ani neměla na sobě. Musel se ušklíbnout. Grangerová si vážně myslela, že by ojel každou, že? No, nejspíš by do Very šel, kdyby občas nevypadala tak výhružně. A kdyby vůbec stála o mužskou společnost.

Že o ni nestála ani trochu, si Grangerová zřejmě zatím neuvědomila. Momentálně se totiž tvářila jako ryba. Draco měl náladu ztropit nějakou rošťárnu. "Jako vždy mi bylo potěšením, Aloe," řekl zlehka, "ale asi už bych měl radši jít."

Vera se na něho trochu podrážděně podívala, protože neměla ráda své křestní jméno a neměla ráda, když ho někdo používal. Nahlas ale řekla: "Zastav se ještě dneska večer, Draco. Připravím ti postel."

Draco odkráčel s širokým úšklebkem na tváři, poněvadž její odpověď nemohla být dokonalejší.

* * *

I přes svůj ranní záchvat veselí Draco brzy došel ke zjištění, že jeho den bude přesně tak mizerný, jak předpokládal. Studenti byli otravní. Během vyučování se nudil. Když se konečně dostal na oběd, zbyla tam jen jeho nejméně oblíbená jídla. Byl čím dál tím víc vyčerpaný. A ta proklatá ruka bolela jako čert.

Aby toho nebylo málo, Grangerová po něm celý den po očku pokukovala. Nemusel být génius, aby poznal, že ji čím dál více fascinuje. Celé týdny žil v naději, že ji jeho neochvějná krutost a zdánlivé děvkaření odradí. Musel se však smířit s tím, že to nevyšlo. Spíše naopak, vzbuzoval v ní o to větší zvědavost. Zrovna zvědavost. Nepotřeboval ji. Obzvlášť ne zvědavost toho druhu, která se dala vyčíst z jejích pohledů. I ona byla jedním z důvodů, proč nedokázal spát. Byl v koncích, protože si s ní nedokázal poradit a nedokázal si ji držet od těla. Nic na světě ji nedokázalo přimet, aby mu dala pokoj se svými projekty, a teď ještě tohle.

V životě už měl strach z mnoha věcí, ale nic ho neděsilo tolik jako neodbytná Hermiona Grangerová.

Na konci dne došel k názoru, že má jen dvě možnosti. Buď mohl sedět na zadku a čekat, až zahřmí[3] – tedy až Grangerové všechno nějak dojde a zavolá odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, aby ho nechala zavřít na doživotí – nebo mohl využít toho, že je pátek, a jít se odreagovat.

Vybral si to druhé.

Beztak už bylo dávno načase. Držel se v ústraní tak dlouho, že mu Carys, nejmenší pijavice ze všech jeho přítelkyň, poslala sovu, aby se ujistila, že je na hradě všechno v pořádku. Nebylo přitom nezvyklé, že se delší dobu neukázal. Měl svoje nálady a ona je respektovala. To, že si začala dělat starosti, svědčilo o tom, jak dlouho u ní už nebyl a jak moc byl poslední dobou nevyrovnaný. Vůbec nepochyboval o tom, že za Carys mnozí běželi s každičkým drbem, který na něho našli. Naštěstí byla dost chytrá, aby to přešla mávnutím ruky. To však nic neměnilo na tom, že se poslední dobou opravdu choval podivně, a to i na něho.

Ostatně, neexistovala lepší medicína na jeho trápení než sex. Jistě, občas míval tak ponurou náladu, že na něho ani neměl chuť, ale nakonec se z toho vždy vzpamatoval. A pak nastala chvíle, kdy bylo užitečné mít přítelkyni, jako je Carys. Mohl by sice přijmout i jiné nabídky, ale zatahovat do toho další čarodějky by nejspíš přineslo jenom potíže. Stačí se podívat na Variel. Tvrdila, že mu rozumí, ale přitom šlo jasně vyčíst z jejího pohledu, že sní o tom, jak ho ze všeho vyléčí, aby mohly zaznít svatební zvony, po kterých by přišla spousta roztomilých koťátek a miminek.

Možná by se nechal přemluvit k pořízení kočky, ale to ostatní nepřicházelo v úvahu. Pokoušel se najít lék v lásce hodné ženy, ale nepovedlo se. Byl to směšný, nesplnitelný sen. Přál si, aby mu s ním čarodějky daly pokoj. Nebyl nějaký tajemný a umučený chudák, kterého stačilo políbit a obejmout, aby se všechno spravilo. Doslova se brodil ve sračkách. Nikdy nenajde cestu z tohohle pekla tvořeného jeho vlastní kůží a myslí. Bude v něm muset žít až do smrti a jen Merlin ví, co přijde po ní. Vzhledem ke všem okolnostem měl štěstí, že není pobožný, jinak by z toho měl opravdickou hrůzu.

Carys v tomhle nebyla jako ostatní. Brala ho takového, jaký je, a nežádala po něm víc, než jí mohl dát. Snad to bylo tím, že mu byla v mnoha směrech podobná – až na to, že byla mnohem milejší – a stejně jako on měla nechuť k spletitým romantickým pocitům, které všechno kazily.

Co bylo však ze všeho nejdůležitější – Carys byla vždy ochotná dopřát mu své úžasné ženské přednosti, aby odvedla jeho pozornost od problémů. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si uvědomoval, jak dlouhá doba uplynula od té doby, co této výhody využil naposled. Nejspíš v jeho nepřítomnosti nebyla ani trochu osamělá, ale naštěstí pro něj ho měla ze všech nejradši. I když mu nešlo na rozum, čím si to zasloužil.

Tak tedy dnes v noci alespoň na pár hodin zapomene na Hermionu Grangerovou a všechna nebezpečí, která pro něho představovala.

* * *

U Tří košťat bylo narváno, což nebylo žádné překvapení. Draco neuspěchaně vplul dovnitř a pomalu vyhlížel volné místo k sezení. Carys zatím hledat nemusel. Stejně bude zavírat až o půlnoci. Draco přišel tak brzy jen proto, že by jinak mohl usnout a probudit se v hodinu, kdy by bylo příliš pozdě jít za Carys, ale příliš brzo na to dělat něco produktivního. Tady měl aspoň jistotu, že díky hluku neusne.

Pár minut poté, co se posadil, se k němu začala nesměle blížit půvabná mladá čarodějka. Kousla se do rtu, když v duchu řešila dilema, jestli ho má oslovit nebo ne. Dost možná byla ještě náctiletá. Sice bylo jasné, že školu už má za sebou, ale ani tak nebylo vyloučeno, že ji učíval. Ne že by bylo důležité, že už dostudovala. Minerva McGonagallová by ho připravila o hlavu – nebo jinou část těla – kdyby si něco začal se svou bývalou studentkou. Opět.

Když už se zdálo, že konečně sebrala dostatek odvahy, byla neúprosně přerušena. "Héj, padej odsud. Běž si hrát s někým, kdo je ve tvém věku," odpálkovala ji Carys a posadila se Dracovi na klín. "Co ti trvalo tak dlouho, tygře?"

Po jejím oslovení vyprskl smíchy, ale nijak ho nekomentoval. "Co to? Myslel jsem, že nejsi žárlivka."

"Přece tě nepřenechám nějaké žábě, když jsem tě neviděla celou věčnost, ne?" Nezlobila se. Nikdy se na něho nezlobila, pokud neodmítal pomoc omdlévajícím čarodějkám. V tuto chvíli jí zářily oči a tvořily se jí dolíčky, přestože se usilovně snažila skrýt svůj úsměv.

"Za to se omlouvám," odprosil ji za odpuštění a objal ji kolem pasu. "Poslední dobou mi bylo… hůř."

"Víš, že s tím si nemusíš lámat hlavu," uklidnila ho. Objala ho kolem krku a prohlédla si jeho tvář. "Vypadáš unaveně. Nechceš si jít ke mně zdřímnout?" Jelikož byla Carys současnou majitelkou Tří košťat, bydlela v soukromé části hostince. Blízkost jejího bytu by mohla přijít vhod, kdyby netrvala na tom, že správná zodpovědná majitelka neodbíhá z placu kvůli rychlovkám.

"Ne, to je v pohodě," odmítl její nabídku, přestože by bylo nejspíš moudřejší ji přijmout. "Jenom tady počkám do zavíračky, jestli ti to nevadí."

"Víš, že to bude až o půlnoci."

"Vím." Sklonil se, aby ji políbil. "Nečekají na tebe žízniví zákazníci?"

Zachechtala se a vstala. "V jednom kuse. Můžu ti něco přinést?"

"Možná trochu té tvojí domácí medoviny, až budeš mít čas."

Nepřekvapilo ho, že dostal medovinu během několika minut. Příštích pár hodin sledoval svou přítelkyni při práci. Jako vždy se divil, jak to může dělat. Jak může vystát nepřetržitou přítomnost hlučných, opilých, nevychovaných lidí – z nichž někteří se bez ostychu pokoušeli na ni sáhnout – a přitom být stále usměvavá a milá na každého, s kým promluví. Kdyby byl na jejím místě, někomu by už dávno zlomil ruku. Vlastně měl sto chutí ji jednomu kouzelníkovi vážně zlomit. Jenomže to by mohlo Carys rozesmutnit. Ohrozilo by to obchod, který střežila jako ostříž. Jen proto si onen kouzelník udržel ruku vcelku. Prozatím.

* * *

Když se konečně dostali ke Carys domů, Dracovi se motala hlava kvůli nedostatku spánku, bolesti ruky a nadměrnému množství medoviny. Jelikož to nebylo poprvé, co se něco takového stalo, nepřikládal tomu valný význam. Bude stačit, když se dnes v noci nebude pokoušet o aktivity, ze kterých by se mu mohlo udělat zle. Opravdu ho nerajcovala představa, že by během aktu mohl pozvracet svou partnerku. Sotva vstoupili do ložnice, hned ji polapil k polibku a spadli do postele. Nechala se vést přesně tak ochotně, jak očekával, a pomáhala mu dostat je ze šatů.

Už to bylo příliš dlouho, co byl naposled nahý s ženou. Příliš dlouho. Od chvíle, kdy Grangerová dorazila do Bradavic, byl tak zaneprázdněný vyšilováním, že na to neměl energii. Ať se však propadne, jestli bude myslet na tu zpropadenou čarodějnici zrovna teď, když měl jemnou, krásnou, dychtivou Carys u sebe, pod sebou, na sobě...

Když se Carys dostala k jeho spodnímu prádlu, chytil ji za ruce a položil si je na hruď. "Ještě ne," zamumlal a znovu ji políbil.

Poddala se mu, avšak nestačila včas skrýt svůj zmatený výraz. Věděl, co ji napadlo. Nebyli spolu už několik týdnů a většinou nechodil za žádnou jinou, tak jak je možné, že ještě není připravený? Vážně neměl vůbec tušení. A začalo se mu nepříjemně točit v hlavě. Sakra. Opravdu toho vypil příliš. Ale to nic, i tak to zvládne. Nestalo se to přece poprvé. Převalil se na záda a Carys se rychle přizpůsobila, vylezla na něho a obkročmo si na něho sedla. Když se však sklonila, aby ho políbila, musel ji okamžitě zarazit. Pozice na zádech mu totiž nepomohla, nýbrž právě naopak, místnost se začala točit ještě rychleji.

"Moment," zadržel ji s docela ubohým povzdechem.

Posadila se na jeho stehna a zatvářila se naprosto nechápavě. "To ses tak moc opil po pár medovinách?"

Nevěděl, co na to říct. Ani on to nepokládal za možné. "Asi to je nedostatkem spánku," zamumlal.

Sklopila pohled. "Ale i tak…"

Věděl to. Jak by to mohl nevědět? Dneska se mu rozhodně nepostaví. Už měl sex mnohokrát, když mu bylo špatně, nebo když byl opilý nebo unavený, dokonce i v kombinaci těchto tří možností. Tak proč měl sakra najednou problém?! Chtěl to. Opravdu, opravdu, opravdu to chtěl. Při sexu se mohl ztratit v dotecích, chutích a vůních, dokud nedosáhl ráje a nepřepadl ho slastný, bezesný spánek. Byl to jeho nejoblíbenější způsob, jak ze sebe aspoň na chvíli vymýtit ďábla.

Carys se kousla do rtu a přejela ho pohledem od hlavy až k patě. "Určitě s tím můžu něco udělat…" navrhla ochraptěle.

Povzdechl si. Hrozně rád by tu nabídku přijal, ale nebylo by fér vzbuzovat v ní naděje. Sice si přál, aby mu udělala věci, které najdete jen v nemravných knížkách, ale nedokázal se pro tu příležitost dát do pozoru. "Bohužel, jsem si jistý, že nemůžeš," odmítl ji. "Ne dneska"

Také si povzdechla a slezla z něho, aby si lehla vedle a položila mu hlavu na hruď. "Měl bys s tou závratí asi zajít za tou bradavickou ošetřovatelkou," poradila mu. "Tolik jsi toho nevypil. A pak taky to… no, to asi nebude trvalý problém. Celý večer jsi vypadal dost roztržitě."

Diagnóza 'té bradavické ošetřovatelky' bude, že to je další cvokatění. Byl ovšem příliš vyčerpaný, aby Carys vyprávěl o svých rozepřích s Verou nebo poslouchal její teorie o tom, proč se nedokáže vzrušit. "Víš co? Asi to bude tím novým lektvarem, který jsem začal brát," zalhal.

Carys zvedla hlavu. "Lektvar?"

"Ano. Však víš. Jako ten posledně."

Odtáhla se o opřela si hlavu o loket, aby na něho lépe viděla. "Myslela jsem, že další lektvary odmítáš."

"Vera mě přesvědčila, ať tomu dám ještě šanci." Jako všechny jeho lži, i tahle se mu hladce spustila z jazyku. "Tenhle je očividně stejně hrozný jako ten poslední. Hned ho přestanu pít."

Carys zavrtěla hlavou. "To nedělej."

Draco ji probodl pohledem. "Cože?"

"Ty vedlejší účinky můžou být jenom dočasné, to nikdy nevíš. A i kdyby ne… no, není to přece ještě konec světa, ne? V životě jsou mnohem důležitější věci. Jako zdraví. Sám jsi to říkal – poslední dobou ti bylo hůř."

"Vypadá snad tohle jako zdraví?" Draco ve svém pobouření téměř zapomněl, že ve skutečnosti žádný lektvar neužívá.

"Je to zdravější než… jiné věci." Odvrátila pohled.

Draco ucítil bodnutí zrady. Myslel si, že ho akceptuje. Nebyl však tohle důkaz, že i ona ho chce napravit, aby vyhovoval její představě o tom, jaký by měl být? "Chápu," odvětil chladně. "Takže je to všechno o tom, abych se aspoň navenek tvářil, že jsem v pořádku, že?"

Nato ho propíchla pohledem. "Neopovažuj se mluvit na mě tímhle tónem, Draco Malfoyi. Víš moc dobře, že se spokojím s tím, co mi můžeš dát. To ale neznamená, že mě baví dívat se na to, jak od sebe všechny odháníš a vesele se snažíš zničit sám sebe. Někdy… se děsně bojím…" Zamrkala, protože měla skrz slzy deroucí se na povrch problém udržet svůj přímý pohled. "Je mi fuk, jak se tváříš navenek. Je mi fuk, jestli máš zvadlý kaktus.[4] Ale ty mi nejsi fuk!"

"A co se mnou budeš dělat, když tě nebudu moct píchat?" Věděl, že v jeho hlase chybí emoce, protože přesně tak se i cítil – jako by se ho tahle situace vůbec netýkala. A opravdu na tomhle vztahu kromě sexu neviděl žádnou výhodu.

Carys zbledla, když jí to došlo, ale pak zavrtěla hlavou. "Kde si beru všechno ostatní, co mi nemůžeš dát ty?" zeptala se. "Bez sexu dokážu ve skutečnosti žít. Bez jiných věcí… jenom těžko." Pak vstala a odešla do koupelny, z níž se posléze ozvala tekoucí voda.

Nečekal, až vyjde, aby si mohli promluvit o jeho mnohých nedostatcích, které jí vynahrazovali ostatní milenci, a raději odešel.

* * *

V následujících dnech se Draco cítil docela špatně ohledně toho, jak se ke Carys zachoval. Občas vážně nenáviděl svoje svědomí. Jenže zároveň nevěděl, jak to napravit, aniž by muselo dojít k přiznáním, která nebyl ochoten učinit. Nechtěl pravidelně užívat lektvary a neměl v plánu ukájet s Carys jiné potřeby než ty sexuální. Až do oné noci si myslel, že mezi nimi panuje dohoda, která vyhovuje jim oběma, jenže teď… to vypadalo, že tomu tak není. Carys, stejně jako téměř každá čarodějka, od něho potřebovala něco, co jí nemohl dát. Už to předtím zkoušel a zkrátka to neklapalo. Byl v tomto ohledu narušený. I když choval k čarodějce potřebné city, nedokázal je vhodně projevit. Nedokázal je vyjádřit. Nemohl jí svěřit svá tajemství. Nemohl ignorovat ustavičnou bolest, kvůli které byl tak zahleděný do sebe, že se s ním nedokázala vypořádat ani sebesoucitnější čarodějka. Všichni si mysleli, že kdyby vypil ještě pár lektvarů, udělalo by se mu lépe. On už však věděl, že tudy cesta nevede, protože zklidňující lektvary zkoušel. Jediné, čeho dosáhly, bylo to, že se z něho stala chodící mrtvola, která necítila nic jiného než bolest a prázdnotu.

Kdyby to jen bylo tak snadné.

K jeho zhoršující se náladě přispívala také Grangerová. Najednou se rozhodla, že nejlepší rekce na jeho mrazivé pohledy je škádlení a posměch. Dohánělo ho to k šílenství. Nenáviděl, když se někdo bavil na jeho účet. Nenáviděl, že se pokaždé, když k ní byl zlý, zasmála. Ale ze všeho nejvíc nenáviděl, že za svým pobavením nedokázala skrýt rostoucí zájem o jeho osobu. Nenáviděl, když byl středem její pozornosti. Měl chuť na ni zakřičet, že je hloupá. Musela mít ty nejhorší instinkty na světě, když ho po prvním pohledu nezavrhla.

Jeho domněnka, že se mu ženské přízně dostává v nadměrném množství, nebyla ani trochu domýšlivá. Nenávist vůči sobě samému nejspíš na ženy působila jako afrodiziakum. Nijak zvlášť o jejich pozornost nestál, ale ani si z ní neutahoval. Zkrátka to tak bylo. Přesto, když si všiml u Hermiony Grangerové stejných příznaků, jaké za ta léta pozoroval u tuctů jiných žen… byl zklamaný. Tak nějak doufal, že bude chytřejší nebo alespoň nenápadnější. Méně dostupná. Méně podobná všem ostatním. V jeho představách byla rezervovaná a nechtěla s ním prohodit ani slovo. Na druhou stranu, v jeho představách všechno věděla. 

Grangerová se ani zdaleka nepodobala dívce, kterou kdysi znal. Přestože si z něho tropila žerty, byla teď mnohem tišší a snad i trochu smutnější. Bojovala za své projekty, ale bylo to s mnohem menší vervou než kdysi. Občas ji přistihl, jak se zarazila a zírala do prázdna, uprostřed jídla nebo psaní, někdy dokonce uprostřed rozhovoru. Jindy se smála, i když vypadala, že by mnohem raději plakala.

To byly chvíle, kdy se nepodobala ostatním, ale spíše jemu. V oněch chvílích s ní proti své vůli soucítil. Zatímco ji ostatní nabádali, aby pokračovala, nebo se jí vyptávali, jestli je v pořádku, on ji pouze pozoroval. Věděl přitom, přesně jak se cítí a že rozhodně není v pořádku. Netušil, jestli ji tíží vlastní tajemství nebo má stále zlomené srdce po rozchodu s Weasleyem. Proto si netroufal odhadnout, jestli se jednoho dne uzdraví. Co však věděl, bylo, že v tuto chvíli cítí bolest. Protože, stejně jako on, trpěla. Ale lišila se od něho v tom, že se to snažila skrýt. Chtěl s ní promluvit, vysvětlit jí, že předstíráním její problém nezmizí, ale jak by mohl? Každičkou hodinu každého dne se snažil předstírat, že jeho tajemství s ní nemají nic společného. A přitom jeho momentální problémy měla na svědomí jedině ona. Byla klíčem k jeho utrpení, přestože o tom neměla tušení. Nesměla, protože by ji to roztříštilo. I kdyby se mu nějak podařilo říct jí to a přitom si zachovat svobodu, roztříštila by se. Zničilo by ji to. Hranice v její mysli by začaly splývat dohromady, až by si nakonec pletla fantazii s realitou. To by však nebylo podstatné, poněvadž by zároveň nejspíš trpěla výpadky paměti.

To bylo přinejmenším psáno v knihách. Samozřejmě byla naděje, že by vše proběhlo v pořádku. Záviselo to na dovednostech tvůrce lektvaru a na tom, kolik času uplynulo před zvrácením účinků. A také na tom, jak velký šok by pravda vyvolala. Takže jakoby žádná naděje nebyla. Přidal do lektvaru své vzpomínky, když mu bylo pouhých šestnáct, od té doby už uplynulo deset let a zažila by takový šok, že by se z něho už nevzpamatovala. Mohl se pouze domýšlet, jak by se Grangerová cítila ohledně své reality, své minulosti, svých rozhodnutí. Byl si téměř jistý, že by si tenkrát bývala vybrala jeho. Snad by dokonce změnila průběh války tím, že by ho chránila. Nezasnoubila by se s Ronem Weasleyem a nebyla by tak moc raněná, když si našel novou snoubenku. Nejspíš by o deset let později neutekla do Bradavic, aby si zde lízala svoje rány. Ale co by se stalo místo toho… to nevěděl. A nedozví se to už nikdo. Jeho cvokatění, které by ho postihlo, i kdyby s ní nikdy nic neměl, by nejspíš nezvládla ani ona.

Měl by na to přestat myslet. Existovala pouze jedna realita. Už spoustu let si byl vědom toho, že nejlepší bude do její mysli už nikdy nezasahovat, tak proč se tím vůbec zase zabýval?

A přesto si nedokázal zabránit, aby pozoroval, jak je mu podobná. Mísil se v něm soucit s jejími útrapami a hněv, že nedokázala být šťastná. Ani po tom všem, co udělal proto, aby mohla žít v slastném nevědomí, jak hrozné by vše mohlo být.

Bohužel právě kvůli onomu soucitu se u ní dopustil zatím té největší chyby. Zrovna seděl ve sborovně, aby splnil svoji povinnost aspoň jednou za čas se chovat společensky – jeho smlouva byla neobvyklá, hlavně kvůli cvokatění – a snažil se nevěnovat ani špetku pozornosti veselému klábosení Dorcase a Grangerové. Najednou si všiml změny v ovzduší a vzhlédl. Tak zjistil, že Grangerová zbledla a potemněly jí oči. Dorcas jí právě něco vykládal a pracoval přitom na dalším pitomém mudlovském projektu, takže si ničeho nevšiml. Grangerová se navíc očividně snažila pokračovat v předstírání, že se nic neděje. Draco neslyšel, o čem si povídají, takže si nebyl jistý, co to vyvolalo. Měl dojem, že cosi o rodinách. Dorcas pokračoval ve svém klábosení a jí se zrychlil dech.

"Tak dost!" vybuchl Draco. Dorcas po něm vrhl zmatený pohled. Grangerová si ho nejspíš vůbec nevšimla, pouze zírala do prázdna a jemně pohybovala rty, přestože z nich nevyšla ani hláska. Trvalo jen chvíli, než si toho všiml i Dorcas a vyskočil na nohy.

"Hermiono!" vyhrkl a rychle oběhl stůl, aby ji mohl popadnout za ramena a zatřást s ní. "Hermiono!"

"Přestaň!" zavrčel Draco. Neměl náladu na toho přiblblého motáka. "Běž na ošetřovnu. Řekni o tom madam Veře. Běž!"

Dorcas se zatvářil vyděšeně a zároveň zmateně, ale po krátkém zaváhání ho poslechl.

Draco zůstal pár minut sedět a pouze Grangerovou pozoroval. Stále hýbala pouze svými rty. Povzdechl si. Bude s ní muset pohnout on, jestli podle Dorcase pomoct znamenalo zatřást s ní. Krucinál, pitomý trouba.

"Tak jo, Grangerová," oslovil ji klidně, dokonce snad i něžně. Taková otrava. "Nikdo nemůže tušit, jestli teď něco vnímáš, ale chci, abys nezpanikařila. Panika je špatná, takže to nedělej, dobře?"

Odmlčel se, jako by čekal na odpověď, přestože mu bylo jasné, že se žádné nedočká. Pak vstal a zastavil se těsně před ní. Ani se nepohnula. Její oči byly vytřeštěné a nezaostřené a měla rozšířené zorničky.

Znovu si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Děláš to ty sama, Grangerová. Může k tomu dojít i bez magie, ale dej si pozor, ať se nepokusíš zdevastovat svět. Mohla bys skončit u sv. Munga, kde bys nadosmrti dělala dýchající sochu."

Žádná odezva.

"Teď se tě dotknu," upozornil ji. "A vážně doufám, že nereaguješ špatně na dotek. Mně se to někdy stává, víš. Jednou jsem jednomu chlápkovi zlomil nos, aniž bych o tom věděl. Já osobně bych si raději nechal nos celý."

Vzal ji za ruku. Byla teplá. I to byl nejspíš jistý úspěch. Byla však zcela bezvládná. Zkusil ji stisknout, ale nereagovala. O čem promerlina mohli mluvit, že kvůli tomu musela utéct tak daleko?

"Teď udělej krok," přikázal jí. "Nechce se mi tě tahat v náruči po všech těch schodech, takže se budeš muset nechat vést."

Když potáhl za její ruku, následovala ho bez odporu. Výborně. Možná to nakonec nebude tak těžké. Teď už mu nezbývalo než doufat, že si jich nikdo nevšimne. Jak by u všech všudy vysvětlil, proč ji drží za ruku, když vypadá jako pod vlivem kletby Imperius?

Naštěstí však cestou po schodech nikoho nepotkali. Jen obrazy. Tihle zpropadenci sice taky můžou rozšířit drby, ale s tím už se nic nenadělá. Nemohla jít bez pomoci. Když vyšli čtyři poschodí, vynechala krok. Podíval se na ni a zjistil, že mrká očima. Okamžitě pustil její ruku.

"Takže už ses vrátila z výletu?" zeptal se. Strčil si ruce do kapes a pokračoval v chůzi, aniž by na ni čekal.

Automaticky se ho snažila dohnat. "C-co… udělal jsi mi něco?"

"Ano, bez pochyb!" odpověděl ironicky. "Tak moc mě nakrknul tvůj rozhovor s Dorotkou, že se mi zachtělo vrhnout po tobě matoucí kouzlo."

"Proč bys – ach. Kecáš, že? Už si vzpomínám. Tys… ke mně mluvil. Děkuju. Nechtěla jsem být neslušná, ale… nemohla jsem… odpovídat. Nebo možná mohla, já nevím. Rozhodně se mi do toho nechtělo."

Draco ji přelétl pohledem. Vypadala upřímně zmatená a nešťastná. Stalo se jí to poprvé? "Pro to, co se ti stalo, existuje odborný název," vysvětlil jí. "Ale nemám ho rád. Vlastně nemám rád ani jedno z pojmenování, které se pro tyhle záležitosti používají. Stačí, když ti řeknu, že jste se s Dorotkou museli dotknout témat, které se ti nelíbily."

Zamračila se. "Když já tomu nerozumím. Nikdy předtím se to nestalo."

Držel se teorie, že čím méně se toho dozví, tím méně se do toho bude muset zaplést, a proto uhlazeně prohlásil: "Za pár minut, až se dostaneš na ošetřovnu, to můžeš všechno povyprávět madam Veře."

Grangerová se usmála, i když měla napjatou pokožku kolem očí. "To tu ještě nebylo."

"Co jako?"

"Abys byl ke mně milý."

Ztuhl. "Nejsem k tobě milý."

"Merline, jen to ne!" Tropila si z něho žerty? Poté, co jí pomohl? No tomu se teda říká vděčnost!

Zatnul čelist. "Příště to prostě nechám na Dorotce, co říkáš? To bude aspoň pořádná podívaná, když jeho představa o jemné péči je hrubě zatřást. Nejspíš mu vymlátíš zuby a pak kvůli tomu budeš brečet."

"Proč ti přijde tak nechutná představa, že jsi ke mně milý?"

Protože nemohl riskovat, aby ho začala vyhledávat, tak proto. "Otázka přežití," řekl bez přemýšlení a okamžitě měl chuť se praštit.

"Přežití?" zeptala se zamračeně. "Co tím myslíš?"

"Nic. Hele, jsem si jistý, že jsi moc milá čarodějka a tak, ale nejsi ani trochu můj typ."

"Musím být tvůj typ, abys se mnou kamarádil?"

Zastavil se a otočil se k ní se svým nejošklivějším úšklebkem. "Jenže ty nechceš být moje kamarádka, nebo ano?" Když se na něho, podle očekávání, zděšeně podívala, ukázal směrem nahoru a oznámil: "Ošetřovna je tudy. Tohle je moje konečná stanice." Pak ji zanechal za sebou a bez ohlédnutí zabočil k chodbě, která vede do jeho pokojů.

Tu noc toho příliš nenaspal. Zaměstnávala ho totiž snaha vyhnout se velmi temnému místu.

* * *

Draco se opíjel. Byl to hned jeho druhý nejméně oblíbený způsob, jak se vypořádat s vlastními myšlenkami – první místo zaujímalo mluvit o nich – ale poslední dobou to nevypadalo, že má moc na vybranou. Za Carys jít nemohl, protože byla až příliš dobrá přítelkyně, a Vera mu odmítala poskytnout lektvary. Mohl by si je uvařit sám, jenže přísady, které potřeboval, by mu neprodali ani v Trvalkách a muchomůrkách.[5] Snad by si je mohl objednat z Londýna, ale ani to by nejspíš neklaplo. Už ani králové černého trhu s ním nechtěli mít nic společného. Všichni sledovali každý jeho krok a on to nenáviděl. Když onehdy pomohl Grangerové, získal pár plusových bodů, ale jenom pár. Dorcas mu zazlíval, že ji nedoprovodil až na ošetřovnu. Kdyby tomu debilnímu kreténovi na tom tolik záleželo, mohl se vrátit a pomoct, jakmile upozornil Veru, jenže to neudělal, že ne? Idiot. McGonagallová nepovažovala za nutné Draca pokárat. Místo toho vyjádřila svou radost nad tím, že prokázal tolik laskavosti vůči někomu, koho do Bradavic v prvé řadě vůbec nechtěl pustit.

Laskavost.

Co jiného měl asi dělat? Odejít, aby Dorcas mohl ještě zvýšit její trauma? Třeba by pak měl konečně od všech klid. Příště se tak možná zachová. V tuto chvíli se však pořádně ožere, zítra půjde učit s parádní kocovinou a pořád bude zatraceně nejlepší učitel obrany proti černé magii, kterého tu měli za několik posledních desetiletí.

Ozvalo se slabé zaklepání na dveře. Ignoroval ho. Dnes večer neměl povinnost být dostupný, takže to neměl v úmyslu. Pokud neuslyší řev nebo neucítí zuřivý požár, zůstanou jeho dveře zavřeny.

Pokud ovšem nezapomněl zamknout a jeho nezvaný host nebude mít dost drzosti, aby zkusil vzít za kliku.

"Aha, jsi tady!" vyhrkla Grangerová. Zněla opatrně, ale to jí nezabránilo vstoupit dovnitř a zavřít za sebou.

Proč zapomněl zamknout? Možná se měl raději zašít do ložnice. Tak by byla pracovna prázdná a ona by ho určitě nešla hledat dál, že ne? Ach, co si to nalhával? Byla by schopná odkrýt každičkou vrstvu jeho soukromí, pokud by to považovala za nutné. "Jsem mimo dosah," odbyl ji příkře a nalil si další sklenku.

"To vidím," odpověděla a naklonila hlavu na stranu. "Je u tebe zvykem pít v úterý?"

"Piju, kdykoli se mi, kurva, zachce," ohradil se. "Co chceš?"

"Okouzlující jako vždy," zamumlala.

"Pro tebe vždycky." Přirozeně nepochopila jeho sarkasmus v celé jeho šíři, ale rozuměla jeho tónu dost na to, aby přimhouřila oči.

"Takže problémy řešíš pitím, jo?" zeptala se s jízlivostí, kterou u ní snad ještě nikdy neslyšel. Vážně už ji neznal, že?

"Co na to říct, Grangerová?" protáhl a nalil si další. "Ne všichni se dokážeme distancovat od toho, co nás nudí, tak dobře jako ty. Potřebujeme mít vážný důvod, abychom dali najevo, že cvokatíme." Jenomže jeho důvod byl ten, že mu byli všichni ostatní u krysí prdele, a v podstatě je vyzýval k tomu, aby se odvážili k tomu něco říct. Nechtěl, aby se mu teď začala s důvěrou svěřovat s tím, co se jí přihodilo. Takové blbosti ho nezajímaly. Chtěl jenom to, aby byla pryč.

Probodávala ho pohledem, ale on nijak neprolomil ticho. Nakonec promluvila ona. "Víš, že to nebylo nudou."

"Takže vím, jo?"

"Pomohl bys mi, kdyby to byla taková banálnost? To teda určitě ne!"

Nato se musel ušklíbnout. Trefila do černého. "Jestli chceš, abych tě politoval, protože máš problémy, neobtěžuj se. Každý je máme a upřímně řečeno, mně jsou problémy ostatních u prdele."

"Jseš vážně lidumil, že?"

"Jsem zahořklý čaroděj, který čeká jen na svoji smrt. Co je ti po tom?"

Odvrátila pohled. "Prostě… nenávidím, když tě takhle vidím."

Zasmál se, přestože pobavený nebyl ani trochu. "Takže patříš mezi tyhle čarodějky. No, i to může být určitě sranda. Chceš sem ke mně, abys mě mohla utěšit?" Nenáviděl zvuk svých slov a věděl, že to jde z jeho šklebu poznat.

Znovu naklonila hlavu na stranu. "Proč tohle děláš? Proč mi děláš sprosté návrhy, když ti ta představa připadá nechutná."

Nepřišlo mu to nechutné. Bál se toho. Měl příšernou hrůzu z pomyšlení, že by se ho tímto způsobem dotýkala. "Abych tě odehnal, Grangerová. Toť vše. Můžeš, prosím, odejít?" Věděl, že je z jeho hlasu slyšet únava, ale už mu na tom nezáleželo. Chtěl jenom klid. Proč ho nenechá na pokoji?

"Víš, co si myslím?" zeptala se. Zjevně neměla v plánu odejít, poněvadž se k němu přiblížila.

"Ne, prosím, objasni mi to." Povzdechl si a kopl do sebe další sklenku. Bude to potřebovat. Snad hned poté, co to ze sebe vysype, odejde.

"Myslím, že se mě bojíš."

Málem mu zaskočilo pití. Začínalo to být příliš nebezpečné. "Jasně. Jak že to bylo? Nenávidím sebe a ne tebe? Co kdybychom tu teorii vyzkoušeli tím, že mě na hodně, hodně dlouho necháš být. Jestli pak budu šťastnější, tak se můžeme shodnout na tom, že to není mnou, ale tebou."

Odfrkla si. "Ale prosím tě. Já si myslím, že jsi všechny svoje démony schoval za moji tvář, a proto tě tak děsím. Nezlepší se to, dokud se jim nepostavíš čelem."

"Nebo dokud neodejdeš. To zabere taky."

"Ne! Nezabere! Copak nevíš, že jsem tě pozorovala? Nevím, co se ti stalo, ale nepřála bych to ani nehoršímu nepříteli."

"Přesně to jsem."

"Blbost."

"Zradil jsem tě!" Kurva. Vyzradil toho příliš. "T-teda, všechny. Všechny tady." Podíval se do své sklenice, protože prozatím nebyl schopný se podívat na ni.

Věděl, že ho probodává těma svýma obrovskýma hnědýma očima, které příliš viděly. "A ty máš z toho pořád výčitky, že?" zašeptala.

Každým dnem a každou nocí se snažil přijít na něco – na cokoli – co by mohl udělat, aby zabránil válce, aby zabránil aspoň částečně úmrtím a zkáze. Nenapadlo ho vůbec nic. Znamenalo by to totiž vystavit přímému nebezpečí život jeho, její i jeho rodičů a to by nikdy nedopustil. A tak zaplatili životem jiní a její paměť byla navždy změněna. Kvůli jeho sobectví. Kdyby měl tu možnost, nic z toho by nezměnil.

"Z čeho bych měl výčitky?" zeptal se s pocitem nevolnosti. "Co jsem udělal, se nedá zvrátit. Nemá smysl nad tím bědovat." Znovu zkoumal svoji sklenici a snažil se vzpomenout, jak došlo k tomu, že je zase prázdná.

"Tak proč se na mě nepodíváš?" Přibližovala se. To se mu nezamlouvalo. "Vážně potřebuješ –"

"Víš, kolik čarodějek si myslí, že ví, co potřebuju?" zeptal se hrubě a zvedl k ní oči. "Skoro každá, kterou jsem potkal. Víš, kolik z nich má pravdu?"

Zastavila se a překřížila si ruce na hrudi. "Tipla bych si, že skoro každá!"

To ho zaskočilo. "Cože?"

"Zkoušel jsi někdy udělat něco, co ti bylo proti mysli? Jenom abys zjistil, jestli to náhodou nezabere?"

"Nemáš ani představu o tom, co všechno jsem zkoušel, abych všem zavřel hubu, Grangerová," bránil se a rozhodl se pro další skleničku.

"Opravdu? Vážně jsi to zkoušel? Nebylo to vždycky jenom na oko, abys pak mohl říct: 'Promiň, takhle to nepůjde – hej, pojď radši do postele'?"

Stálo ho to všechny síly, aby na ni nezíral s otevřenými ústy. Ta ženská měla ale drzost. "Jseš děsně chytrá, co?"

"Ano, to už jsem slyšela mnohokrát. Od lidí, kterým se dá věřit mnohem víc než tobě."

"Dobře." Odložil sklenku. "Co teda navrhuješ, slečinko Vševědko?"

Zafuněla. "Můžeš se třeba přestat chovat povýšeně. Co takhle přestat utíkat od problémů a zkusit se jim postavit čelem?"

"Čelit problémům? To je tvoje geniální řešení? Jsem docela zklamaný. Doufal jsem, že aspoň přijdeš s něčím, co nebude tak velké klišé."

Udělala posledních pár kroků k jeho stolu a položila na něho ruce. "Postav se čelem mně."

Přimhouřil na ni oči. Na to, aby se s tímhle dokázal vypořádat, ji neviděl dost rozmazaně. "A jak to mám podle tebe udělat?"

Znovu se narovnala. "To si nejsem úplně jistá. Záleží na okolnostech. Z čeho máš takovou hrůzu?"

Pomalu se zvedl a vychutnával si to, jak si ho ostražitě prohlížela. "Z čeho mám hrůzu?" zeptal se s podivným klidem. To, že byl klidný, by ho samo o sobě mělo varovat, jenže mu už na tom nesešlo. Opakovaně ji požádal, aby odešla. Propásla svoji šanci. Když tak strašně chtěla, aby přijal výzvu, tak ať je po jejím.

"Jestli mě chceš zastrašit –" začala.

Pomaloučku obešel stůl. Když dorazil až k ní, náhle přestala mluvit. "Tak co? Uspěl jsem?" posmíval se jí. Shlédl k ní. Nebyla výrazně drobounká, ale pořád byla menší a hubenější než on, takže měl fyzickou výhodu. To však nebylo důležité, pokud měla u sebe hůlku. Byla dost pitomá na to, aby vstoupila do soukromých prostor labilního kouzelníka neozbrojená? Jistě ne.

Mohla by však být dost pitomá, aby proti němu svou hůlku nepoužila.

Znenadání narovnala ramena. "Tak do toho," vybídla ho. "Předveď to nejhorší. Vyprávěj mi o tom, že mně nechceš a že nechceš být můj kamarád. Je mi to jedno. Můžeš se mi vysmívat tak dlouho, dokud nebudeš modrý ve tváři."

"Proč?"

Trošičku jí zjihly oči. "Protožes mě vedl za ruku, když jsem nemohla najít cestu ven. Chci ti pomoct najít vlastní cestu."

Co to bylo za sentimentální kec? Najít cestu? Děsně nechutné. Otevřel ústa, aby to řekl nahlas, ale nešlo to. Ty zatracené oči plné citu ho přišpendlily na místo a zcela ho umlčely.

Alkohol mu asi konečně zatemnil mozek.

Zkusil to znovu, ale nevyšla z něj ani hláska. Frustrovaně zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil, a pohoršeně si odfrkl. Okamžitě k němu přistoupila blíž a položila mu ruku na hruď. "Draco, je to v pořádku."

Co bylo v pořádku? Co se vůbec dělo? To neměl ani tušení, poněvadž ji najednou přitáhl blíž a polapil její ústa.

* * *

Poznámky autorky:

Krátká poznámka ohledně psychických problémů, které se vyskytly v této kapitole:

Odborný název, který se Dracovi nelíbí, pro to, co se stalo Hermioně, je disociace. Sama jsem si jí nikdy neprošla. Viděla jsem ji však v mnohých stádiích u jiných. Sice to většinou vypadá, že vás ten dotyčný prostě nevnímá nebo že sní s otevřenýma očima, ale může to vypadat dost děsivě, když někdo úplně vypne a zírá do prázdna. Je to způsob, jak se někteří vyrovnávají s vysokou dávkou stresu (nebo třeba nudy).

Draco… je jako já, když mám špatný den. XD Ne, to samozřejmě ne. Není moje alter ego. Přesto se k tomu, abych slovy vyjádřila Dracovy pocity, snažím využít vlastní zkušenosti s depresí. Maz[6] ho jednou označil za melodramatického, což přesně sedí. Když prožíváte depresi, opravdu můžete být naprosto zahledění do sebe a melodramatičtí. A samozřejmě nemáte žádnou trpělivost s otravnými optimisty. ;) Také můžete být sebedestruktivní, což je rozhodně Dracův případ.

 

* * *

Poznámky překladatelky:

[1] Aloe Vera (coby jméno jedné z postav) – Když jsem se rozhodla příjmení Vera nepřechylovat, netušila jsem ještě, jaké má mladá ošetřovatelka křestní jméno. Popravdě, spojitost Vera – Aloe mě vůbec nenapadla. Ale teď jsem za své rozhodnutí ráda dvojnásobně. :D Pro úplnost přidávám odkaz na wiki-informace: aloe pravá. Ono to totiž také do jisté míry tu postavu charakterizuje. Minimálně nám to napovídá, že Vera pochází skutečně z rodiny s hlubokými lékařskými kořeny… a že její rodiče měli zákeřný smysl pro humor, aspoň podle mě.

[2] Draco pro svůj duševní stav s oblibou používá označení crazies. Myslím, že i v angličtině je to méně obvyklý tvar, a proto jsem se rozhodla překládat have the crazies odvozeninami cvokatět, cvokatění, které jsou v češtině zhruba na stejné úrovni obvyklosti.

[3] Wait for the other shoe to drop = čekat, až se stane něco nevyhnutelného; čekat, až se stane něco špatného. Trocha etymologie: Když bydlíte v paneláku, tak slyšíte od svých sousedů takřka všechno, tedy třeba i to, jak si zouvá boty. No, a když uslyšíte dopadnout na podlahu jednu botu, automaticky čekáte na to, až spadne i ta druhá bota. A takhle nějak vznikl tento idiom. :) K překladu: Myslím, že čekat až zahřmí původnímu významu plně neodpovídá, ale… přesně od toho jsou tady poznámky pod čarou!

[4] Dobře, v originálu to bylo limp noodle (což je v AJ pro Dracův nešťastný stav poměrně ustálené spojení). Neptejte se mě, jak mě napadl zvadlý kaktus. Prostě se nějak přihodilo, že se objevil v pracovní verzi překladu. A později mě příliš bavila představa, že tam zůstane, abych hledala, jak se tomu dneska říká. Ale, možná byste se divili, když jsem brouzdala internetem, zjistila jsem, že hledání metaforické souvislosti mezi kaktusem a pánským údem není zas tak neobvyklé. Jak už jsem řekla, ani se neptejte.

[5] Dogweed and Deathcap: Obchod v Prasinkách, kde se prodávají různé rostliny a byliny, pravděpodobně i ty méně legální. Oficiální překlad jsem nenašla, protože se tento obchod zřejmě nevyskytoval přímo v knihách. Proto jsem se při překladu inspirovala názvy rostlin, které jsou v názvu obchodu i v originálu. Musela jsem je však podle potřeb zevšeobecnit. Prosím, jestli najdete v nějakých oficiálních překladech něco jiného než Trvalky a muchomůrky, dejte mi vědět.

[6] Maz je autorčin partner, možná už manžel. A mám tušení, že i jeden z beta-readerů.


Kapitola 5



Název: Secrets (Tajemství)

Pokračování povídky Silencio

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/487896/chapters/1343498

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pár: Draco/Hermiona

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné, vulgarismy, samoléčba, nezdravé vztahy

Přístupnost: 18+

Plánovaný počet kapitol: 15 (zveřejněných v originále zatím 5)

Upozornění překladatelky: Připomínám, že tato povídka není vhodná pro nezletilé jedince. Ale hlavně bych chtěla zdůraznit, že toto je zatím poslední kapitola, která je zveřejněna v originále. Proto se vzdávám odpovědnosti za rychlost přidávání dalších kapitol. Překlad bude, až bude originál. Tečka. A tímto upozorněním se taky vzdávám povinnosti odpovídat v komentářích na otázky ohledně toho, kdy bude další :) Buďte trpěliví, jsme v tom čekání spolu!

* * *



Kapitola 5

Hermionu bolela hlava. To poslední dobou nebylo nic neobvyklého, ale dnešní ráno to bylo horší než obvykle. Byla to daň za to, že toho v noci moc nenaspala, protože jí hlavou vířilo příliš mnoho myšlenek a hypotéz.

Minulou noc ji políbil Draco Malfoy. Políbil ji. Zpočátku to vypadalo, že ji jen chce umlčet, ale pak polibek prohloubil. Skoro se zdálo, že všechny ty řeči o tom, jak ji nechce, byly jenom žvásty... ovšem pouze do chvíle, než ji od sebe odstrčil, s vysoce nelichotivým výrazem hrůzy ve tváři.

Příčinou její nespavosti nebylo překvapení. Ne doopravdy. Možná nebyla tradičně krásná jako ostatní ženy, s nimiž Malfoy něco měl, ale i tak ji napadlo, že by k tomu mohlo dojít. Podle jejího pozorování měl rád pestrý výběr, takže bylo pravděpodobné, že mu dříve či později padne zrak i na ni. Dokonce v to doufala. Nebyla tak čistá a naivní, jak si všichni, včetně Malfoye, mysleli. Oproti Dariusovi měl tu výhodu, že zjevně neměl zájem o víc než pár nocí. A to by jí, upřímně řečeno, docela bodlo, protože už se jí strašně dlouho nikdo nedotkl. Její sny akorát zdůrazňovaly, jak moc se jí stýská po fyzické stránce vztahu, i když bez emocionálního zmatku se dokázala obejít. Říkala si, že s Malfoyem by mohli vytvořit něco, z čeho by oba získali, co potřebují, a nakonec by si oba šli po svých.

Možná pořád byla šance, že to tak dopadne.

Jenže… nelíbilo se jí, že zesměšňuje její náklonnost. Snažila se nedát to na sobě znát, ale to, že si jejího zájmu všiml a použil ho proti ní, bylo docela ponižující. Stejně jako to, že se poté, co se poddal svým instinktům, hned stáhnul. Dokonce na ni ani nepromluvil. Neposlal ji pryč. Jen na ni zíral a pak se otočil a odešel do ložnice, kterou zamknul, aby za ním nemohla.

Co od ní čekal? Že se vetře k němu a vnutí se mu? To bylo urážející a také znepokojující, jestli měl podobné zkušenosti s jinými ženami.

Přesto se ale nehodlala vzdát snahy mu pomoct. Tehdy, když Darius zevrubně popisoval jakýsi rodinný problém, něco se jí odehrálo v hlavě. Stejně jako tenkrát, když omdlela, se jí zamlžilo před očima. Měla pocit, jako by v ní někdo přestřihl nit, která ji držela pohromadě, a část její mysli odlétla kamsi do neznáma. Až na to, že tentokrát zůstala při vědomí. Skrz mlhu pozorovala dění okolo sebe, včetně Malfoyovy nenadálé vlídnosti. Jakmile se probojovala zpátky na svět, vrátil se do svého starého já. Dokud však byla zranitelná, byl… soucitný. Skoro milý.

Nechápala, co se stalo. Když si madam Vera vyslechla všechno, o co byla Hermiona ochotná se podělit, označila to za disociaci. Prý to byl pro některé způsob obrany. Jenže, vždyť se jí to ještě nikdy nestalo. Kdyby to byl její případ, nebylo pravděpodobné, že by se to stalo už někdy předtím? Nebylo to dokonce podmínkou? Podle madam Very ne. Lidské tělo je nevyzpytatelné a Hermiona nejspíš vyčerpala všechny své obvyklé způsoby obrany.

Dala Hermioně kontakt na někoho v Londýně a poradila jí, že může jednou nebo dvakrát týdně použít letaxovou síť v Prasinkách, aby si s ním zašla promluvit.

Hermiona madam Veře zdvořile poděkovala, ačkoli neměla v úmyslu tam jít. Stalo se to jenom jednou. Pokud u ní znovu dojde k disociaci nebo znovu bez zjevné příčiny omdlí, pak bude mít možná důvod vyhledat pomoc. Ale zatím to mohla přičíst obyčejnému stresu. Stačí, když se ho naučí lépe zvládat.

Co však zatím nezvládala vůbec, byla ta bolest hlavy. Proto se vydala na další návštěvu ošetřovny. Byla zde poslední dobou až příliš častým hostem, ale s tím už asi nic nenadělá.

Přestože bylo ještě brzy, madam Vera byla vzhůru. Podle tlumených zvuků, které se odtud ozývaly, byla v zásobovací místnosti. Až na jednu postel, kolem které byly zataženy závěsy, byla ošetřovna úplně prázdná. Hermiona udělala váhavý krok vpřed, ale byla zastavena srdečným: "Hned jsem tam!"

No jistě. Madam Vera zde měla jakýsi alarm, který ji upozornil na každého nově příchozího. Hermiona na to pořád zapomínala. Posadila se na okraj volné postele a čekala.

Madam Vera o pár minut později vyšla ven a utírala si ruce. "Takže, co pro vás můžu udělat?"

"Hlava," odpověděla Hermiona stručně.

"Hmm." Madam Vera se zamyslela a zahleděla se jí do očí. "Ještě něco? Cítíte někde tlak nebo podrážděnost?"

"Ne, jenom mě bolí hlava, madam –"

"Víš co, jsem Vera. Nejsi moje studentka." [1]

"Tak dobře… Vero…"

"Nějaké starosti?"

"Možná. Nevím. Minulou noc jsem moc nespala."

"Dám ti pár lektvarů do zásoby, abys sem nemusela chodit tak často. Ale zkus se vyvarovat tomu, kvůli čemu tě ta hlava bolí."

"Samozřejmě."

Přesně ve chvíli, kdy Vera zmizela hledat lektvary, byl hlasitě odhrnut závěs z obývané postele. Hermiona nechtíc vykřikla, protože se závěs otřel o podlahu a vydal nepříjemný zvuk, který ji bodnul v uších a zhoršil její bolest. Zamračila se na provinilce a zkameněla. Malfoy. Probodl ji pohledem a pouze v kalhotách se posadil a začal si oblékat ponožky.

"Ehm, dobré ráno?" osmělila se. Nenapadlo ji, že zrovna on bude ten první, koho tady po ránu potká. Možná to včera s tím pitím nakonec přehnal? Nebo že by taky nemohl spát?

"Bylo by lepší, kdyby mě nevzbudilo tvoje brebentění," vyprskl. Očividně byl po ránu pravý mílius.

Oblékl si košili a nechal ji rozepnutou. Nemohl si pomoct a musela ho jedním okem pozorovat, když se sehnul, aby si obul boty. Pohyb řetízku, který nosil okolo krku, přitáhl její pozornost k velice líbivé hrudi. To byla další věc, která jí nešla do hlavy. V posledních týdnech Hermiona zjistila, že většinu volného času Malfoy tráví odháněním svých chmur, ať už s někým v posteli nebo jinak. Nic nenasvědčovalo tomu, že se kromě sexu věnuje jiné fyzické aktivitě. A přesto… na jeho tělo bylo radost pohledět.

"Už ses dost vynadívala, nebo si ji ještě nemám zapínat?" zeptal se, když se postavil, aby si zapnul košili.

Rychle odvrátila pohled, rudá ve tváři. Pořád si z ní tropil žerty. Aby si zachovala aspoň trochu důstojnosti, prohlásila: "Nechtěla jsem zírat. Ale nedokázala jsem ze sebe setřást pocit… že jsi třeba předtím nenosil košile."

Vycítila, že ztuhl. "Cože?"

"Já vím. Je to hloupost. Jak bych mohla tušit, co jsi nosil pod hábity, v kterých jsem tě kdysi vídala?" Podívala se na něho a s překvapením zjistila, že zbledl.

Pak se ušklíbl. "Možná jsi už tehdy věnovala příliš myšlenek tomu, jak vypadám nahý," nadhodil. Nejspíš by prchl pryč, kdyby se přesně v ten moment nevrátila Vera s lektvary pro Hermionu a nepožádala ho, aby zůstal na slovíčko.

Hermiona odešla. Za chvíli ji měla začít hodina a navíc neměla důvod setrvávat v přítomnosti někoho, kdo z ní měl jenom legraci.

* * *

Po tomhle se Hermiona rozhodla nechat Malfoye vydechnout. Jednak bylo unavující a bezvýsledné snažit se změnit jeho názor, když dal jasně najevo, co chce, ale rovněž musela věnovat více pozornosti profesorským povinnostem. Musela vtěsnat tematiku mezikolejních vztahů do učebních plánů všech předmětů tak, aby se jednotlivé oblasti vzájemně nepřekrývaly. To nebyl vůbec snadný úkol. Projekt byl nyní naplánován na druhé pololetí. Každý učitel si musel vyhradit čas pro případ, že by někdo potřeboval pomoc. Studenti už byli rozřazeni do skupin po čtyřech tak, aby v nich byl jeden zástupce z každé koleje – což málem vyvolalo vzpouru – a dostali pár týdnů, aby pomalu přemýšleli, na co se zaměří a jak dosáhnou toho, aby využili společných sil. Až nastane ten správný čas, budou muset zahájit přípravnou fázi.

Hermiona si byla čím dál více jistá, že její očekávání ohledně toho, jaký bude mít projekt odpor, byla poněkud přehnaná. Jelikož si dala spoustu práce s tím, aby dala dohromady jen studenty, kteří navštěvovali stejné předměty, požádala všechny učitele, aby je donutili pracovat v přidělených skupinách i na všech ostatních úkolech. To sice způsobilo jisté napětí, ale Hermiona chovala naději, že si nakonec zvyknou a dají se do práce. Nepokoje však utichly teprve poté, co McGonagallová vyhlásila ve Velké síni, že každý, kdo projeví nespokojenost se svou skupinou, bude přinucen s ní sdílet i stůl a ložnici. Uvnitř však všichni stále vřeli vzteky.

Ačkoli Malfoy neřekl ani slovo, věděla přesně, co si myslí, a ani trochu se jí to nezamlouvalo. Přesto přese všechno to byl pořád dobrý nápad, kruci. Dokonce výborný! To, že projekt vyvolal tolik nesouhlasu, pouze dokazovalo, že je třeba děti naučit vycházet s ostatními kolejemi!

Její jistota se však upevňovala také v tom, že drtivá většina nespokojenosti a hádek vychází z řad Nebelvírů a Zmijozelů. Měla to předvídat, a také to předvídala, jenomže poněvadž s ní Malfoy odmítal normálně mluvit, nemohla s tím momentálně nic udělat. Mohla pouze čekat a marně doufat, že se všechny problémy vyřeší samy.

* * *

Než nastal další víkend, byla Hermiona totálně vyčerpaná. Neměla ani páru, proč si myslela, že když místo na dovolenou pojede na rok učit děti, přinese jí to duševní klid. Skutečností byl pravý opak. V pátek odpoledne byla tak vyšťavená, že si šla na chvilku zdřímnout a probrala se až v sobotu ráno. Po vydatné snídani oznámkovala úkoly svých studentů a upravila svůj učební plán, aby měla celou neděli volnou.

S pocitem dobře odvedené práce se nesměle vydala do sborovny. Od onoho incidentu na ošetřovně, kdy okukovala Malfoye, se tomuto místu vyhýbala. Dnes však měla náladu na společnost. Naštěstí tu nepotkala Malfoye, ale Dariuse, který přinejmenším vypadal, že ji rád vidí.

"Už jsem se bál, že tě Malfoy nadobro odstrašil," poznamenal.

Hermiona se ušklíbla. "To se stává často?"

"Ano."

Tak k ní možná nakonec přece jen nechoval nenávist. To byla aspoň malá útěcha. "No, takže co děláš?" zeptala se, když se posadila.

"Nudím se." Darius se zamračil na vynález týdne. "Tohle je úplně k ničemu."

"Ještě se ti nepodařilo zprovoznit to mudlovské rádio?"

"Ne, ještě ne." Povzdechl. "Co to žvaním? Nic z toho nikdy nefunguje a v hradu je vždycky příšerné ticho, když tu nepobíhají studenti."

Hermiona zamrkala. Netušila, čím má Dariuse rozveselit, protože ho ještě nezažila ve špatné náladě. "A co takhle jít někam, kde není takové ticho?" navrhla.

Podíval se na ni. "Kam? Do Prasinek?"

"Proč ne?"

"Přece jsem ti říkal, že mě U Tří košťat nevidí zrovna rádi."

"Tak zajdeme k Prasečí hlavě."

"Tam nemůžu vzít slušnou čarodějku."

Musela převrátit oči v sloup. "Ale jdi ty. Byla jsem tam několikrát, ještě v pubertě. Nemohlo se to o moc zhoršit."

Uchechtl se. "Rozhodně se to nezlepšilo."

Hermiona na něho žertovně našpulila ústa. "Nemůžu uvěřit, že tě zvu ven a ty mi dáváš košem!"

Nakrčil obočí. "Zveš mě ven? Jakože na rande? A ještě k tomu do Prasečí hlavy?"

Teatrálně si povzdechla. "Tak nic. Byl to jenom takový nápad."

Nejistě se na ni podíval a poškrábal se na hlavě. "Jseš stejně znuděná jako já, že jo?"

Nedokázala skrýt pobavení nad jeho naprosto trefným postřehem. "Možná trošičku."

Zřejmě našla způsob, jak ho rozveselit a zároveň zmírnit vlastní nudu, protože se mu na tváři rozprostřel široký úsměv. "Ok. Půjdeme do Prasečí hlavy. Ale neříkej, že jsem tě nevaroval. Tak jdeme."

Vyskočila na nohy. "Počkej! Můžu se napřed připravit?"

"Je to Prasečí hlava. Na co se chceš připravovat?"

"Na to, že jdu ven?" Zazubila se na něho.

Promnul si oči a zavrtěl hlavou. "Jasně. Zapomněl jsem, že ses vlastně po týdnech a týdnech předstírání, že o mě nemáš zájem, rozhodla jít se mnou na rande. Do Prasečí hlavy."

Naklonila hlavu a musela si rýpnout. "Pořád ten název opakuješ, ještě si začnu myslet, že se ti začal zamlouvat."

Znovu si uchechtnul. "Jdeš se teda připravit, nebo…?"

"Určitě." Vydala se ke dveřím. "Co si mám přibližně vzít na sebe, abych tam zapadla?"

Chvilku na ni zíral a pak zamrkal. "Ty… nó… myslím si, že tam zapadnout nechceš."

"Proč ne?"

"Mohla by ses nastydnout."

"Proč – ach. Aha." Nakrčila nos. "Nic takového tu asi nemám."

"To je tvoje největší starost?" Hleděl na ni.

Oblažila ho oslňujícím úsměvem. "Uvidím, co ze svého šatníku vyhrabu!"

Načež spěchala do svého pokoje, aby se dala do příprav.

* * *

O necelou hodinu později Hermiona letěla dolů po schodech. Dokonce riskla divoký skok, když se rozhodly dát do pohybu. Příprava jí zabrala o trochu déle, než měla v plánu. Nejprve ovšem musela vymyslet, co si vezme na sebe, potom přišly na řadu boty a účes a make-up a šperky a parfém a… tak jo, možná to trochu přepískla – dokonce přeměnila pár svých doplňků do ženštější podoby – jenže poslední dobou fungovala jako nějaký stroj a už se jí to protivilo. Byla už unavená nedostatkem zábavy ve svém životě. Nenáviděla pocit, že její život skončil.

Darius byl zábavný. Jenom doufala, že na ni počkal.

Zakopla o schod a přepadla ji hrůza, protože málem sletěla ze schodů, které byly dost dlouhé a příkré na to, aby si na nich zlomila vaz. Na poslední chvíli se jí však podařilo zachytit se zábradlí. Tolik asi spěchat nemusela. Zbytek schodů sešla mírnějším tempem. Ulevilo se jí, když pod nimi našla Dariuse čekat u dveří. Jakmile si jí všiml, přetáhla si přes hlavu kapuci svého pláště.

Nekomentoval, jak dlouho jí to trvalo. "Připravená?" zeptal se jednoduše a ona přikývla.

Většinu cesty ušli mlčky. Teprve když procházeli kolem Tří košťat, Darius zaváhal.

"Asi bychom mohli dovnitř," navrhl. "Teda, nemyslím si, že by mě odmítli obsloužit. A většina lidí ani neví, kdo jsem."

Popadla ho za ruku a potáhla za ni. "Ne, pokračujeme v původním plánu." Vážně se jí nechtělo narazit na Malfoye. Překazilo by to její úsilí cítit se krásně a šťastně, kdyby ji začal urážet.

Darius ji neochotně následoval. Když dorazili k Prasečí hlavě, začalo jí docházet, o co mu jde. Už jen při pohledu zvenčí se nemohla rozpomenout, jestli okna bývala tak moc umazaná. Vnitřek nevyhlížel o nic lépe. Podlaha byla pokryta špínou – pod kterou se údajně skrývaly parkety – a všechno vypadalo, jako by to nikdy nepoznalo mýdlo. Včetně hostů. Měla chuť se otřást.

"Ještě pořád se můžeme vrátit," nabídl Darius. Snad by to i přijala, kdyby se netvářil zatraceně pobaveně.

Proto namísto toho vystrčila nos do vzduchu a vkráčela dovnitř, jako by jí to tam patřilo. Když našla volný stůl, uvolnila sponu na svém plášti a diskrétně ho přehodila přes židli. Teprve potom se posadila a s očekáváním pohlédla na Dariuse, který na ni němě zíral.

"Co je?" Obranně se na něho zamračila, než se podívala dolů na sebe. Její šaty byly popravdě docela cudné. On však civěl na její tvář. Rozmazala se jí rtěnka? Našla ve své kabelce zrcátko, ale ani po pečlivé kontrole nic neviděla. Zaškaredila se na něho. "Co je?"

Nakonec se vzpamatoval a svižně se posadil do židle náležící k ulepenému stolu, který vybrala. "Promiň," omluvil se. "Mám pocit, že takhle… krásnou… jsem tě ještě neviděl."

Zakabonila se. Byl to vůbec kompliment? "Děkuji?"

"Ne, to vyznělo špatně. Promiň. Jsem… prostě…" Zakřenil se. "Jsem prostě neodolatelně zdvořilý, jak sis jistě všimla."

To jí vyvolalo úsměv ve tváři. "Od gentlemana, který mě vzal do tak noblesního podniku, bych nic jiného ani nečekala," dobírala si ho.

Nezasmál se, jak očekávala. Místo toho se jí svěřil: "Vážně jsem si doteď nemyslel, že máš o mě zájem, ale teď musím přiznat, že jsem trochu zmatený."

Najednou se to začínalo komplikovat víc, než by ráda. "Jsme kamarádi, je to tak?" odvážila se. Měla chuť se zašklebit, protože to znělo vážně chabě. Měla Dariuse opravdu ráda, ale stále se nevzpamatovala z rozchodu se svým bývalým. Zatím si nedokázala představit, že by s někým měla něco vážnějšího než trochu zábavy. Darius vypadal jako ten typ, kterému by 'trocha zábavy' nekamarádského druhu mohla ublížit. Proto neměla v plánu cokoli si s ním začínat.

"Ano, samozřejmě." Chvíli nedokázala z jeho výrazu naprosto nic vyčíst, ale pak nasadil jeden ze svých běžných darebáckých úsměvů. "Tak, co ti můžu přinést? Slyšel jsem, že znečištěné skleničky tomu dodávají ten správný říz."

Nemohla si pomoct, ale když si to v duchu představila, skrčily se jí palce u nohou. "Uf. Nemají nějakého lahváče nebo něco takového? Máslový ležák? Dám si cokoli, čeho se nikdo nedotkl, děkuji."

Tentokrát se zasmál nahlas a slíbil, že udělá vše proto, aby sehnal něco, co by se nemusela bát vypít.

Když Darius odešel pro nápoje, Hermiona se nečinně rozhlížela. Vládla tu úplně jiná atmosféra než U Tří košťat. Smích zde zněl mnohem hruběji. Mluvení znělo hlasitěji a zlomyslněji. Dokonce i muzika v pozadí, která vyhrávala ze Sdružení kouzelnických rozhlasových stanic, zněla tvrději a uřvaněji.

Všechno to však stálo za to, protože se tak vyhnula –

Ztuhla. Vstoupil jakýsi blonďák. Ne, to musí být náhoda. Určitě je na světě víc blonďatých kouzelníků – dokonce s tímhle mírně střapatým účesem. Když se otočil, nedokázala potlačit zasténání. Naděje, že mají ostatní kouzelníci úplně stejnou tvář, byla nejspíš mizivá. Co tady Malfoy vůbec dělá? Proč si nevybral hospodu, ve které má svoji číšnici?

Když vzhlédl a zavadil o ni pohledem, okamžitě odvrátila zrak. Raději vypátrala očima Dariuse, který se právě vracel. I on si zřejmě všiml Malfoye.

"Zajímavé," podotkl Darius, položil před ní láhev a posadil se. "Tady jsem ho nečekal. Ale to ty zjevně taky ne. Tím se hodně věcí ohledně dnešního večera vysvětluje." Upil ze své lahve.

"Je to vážně takové překvapení, že se mu chci vyhnout?" zamumlala.

"Ne, vůbec ne. Když jsi poblíž, jeho mrzoutství nabírá nových obrátek. Taky bych se mu radši vyhýbal."

"Tak o co jde?"

"Sice nemám magii, Hermiono, ale to neznamená, že jsem pitomec. Všiml jsem si, jak se na něho díváš. Rozhodně si přeješ, aby k tobě byl milejší."

"Samozřejmě, že si to přeju!"

"Moc dobře víš, že takhle jsem to nemyslel." Řekl to až příliš jistě.

Zrudla ve tváři a odvrátila pohled. Takže si toho všiml úplně každý? Proč se o to vůbec starali? Její zájem byl neškodný. Už to bylo zkrátka až příliš dlouho, co měla 'trochu zábavy', a Draco Malfoy vypadal jako ideální kandidát na úlet. Jenomže ji nenáviděl a když ji políbil, stáhl se zpátky. Takže to zaujímalo jednu z předních příček v seznamu Nejméně pravděpodobných událostí.

"Myslím, že už jsem to jednou říkal, ale klidně to zopakuju – jsi pro něho až moc dobrá."

"Ano, no, možná že nechci být," zamumlala. Chtěla to podotknout pouze v duchu, ale podle toho, jak zaskočeně se Darius zatvářil, to řekla nahlas. Hups. "T-teda chci říct," snažila se zachránit svou reputaci, "není vždycky snadné vyrovnat se idealizované představě, kterou o mně všichni mají."

Zamyšleně si ji prohlédl a pak pomalu promluvil: "Jestli si s ním chceš jít promluvit, tak jen do toho…"

"Ne! Snažila jsem se mu vyhnout, pamatuješ? A jsem tady s tebou."

"Jako s kamarádem. A vystačím si docela dobře sám i bez chůvy."

"To není –"

"Kromě toho, teď máš ideální příležitost vypudit si ho z hlavy. Určitě zoufale touží po rozptýlení, když je tady."

Jelikož ji to docela zabolelo, nezmohla se na nic jiného než na: "Díky."

Darius zavrčel. "Možná se ti to nelíbí, Hermiono, ale není to zrovna tvůj fanoušek. Mnozí z nás by dali cokoli, aby o ně čarodějka tvého kalibru projevila zájem, ale on ne. Měla bys to brát tak, jak to je. Nejspíš se s tebou spokojí, dokud vypadáš takhle, ale vděčný za to nebude. Ani trochu. A hned potom tě odkopne." Darius dopil svůj ležák a vstal.

"Kam jdeš?" zeptala se.

"Domů."

"Ale –"

"Budeme si muset vyjít někdy jindy. Už si nás všiml, takže bych vám dneska stejně jenom dělal křoví. A na to vážně nemám náladu. Přeju ti hodně štěstí, ať už se rozhodneš jakkoli, dobře? Uvidíme se zítra." Pak odešel.

Hermioně nezbývalo nic jiného než pozorovat svoje ruce, protože celý večer šel do kytek. A proč Darius zněl, jako by se tohle s čarodějkami okolo Malfoye stávalo často?

"Milenecká hádka?" zeptal se jízlivý a nepříjemně známý hlas. "Musím uznat, že mě překvapuješ. Řekl bych, že by nemělo být těžké udržet si někoho tak prostého, jako je Dorotka. Co to o tobě asi vypovídá?"

Sevřela pěsti. Nemohl s tím prostě přestat, že? Postavila se na nohy, sebrala svůj plášť a utekla z hospody.

* * *

Hermiona neměla ani tušení, kam jde. Věděla jen to, že se chce dostat daleko od Malfoye. A že nechce vypadat jako hlupák, což by vypadala, kdyby se ve škole objevila pouhých pár minut po Dariusovi. Proto se vydala opačným směrem, než vedla hlavní cesta, a vstoupila do části Prasinek, v níž nikdy předtím nebyla. Budovy zde byly nižší a tmavší a cesta byla užší. Obchody nesly názvy, o kterých Hermiona ještě neslyšela, a sem tam nabízely docela… neobvyklé… zboží.

Zjevně zavítala do méně vybrané části města.

V tuto chvíli ji to pranic nezajímalo. Chtěla jen pokračovat dál. Nemohla se ještě vrátit do svého pokoje. Měla deprese z toho, jak pořád jen seděla doma a zírala do zdi. Chtěla začít pořádně žít. I kdyby to mělo znamenat, že veškerá péče, kterou věnovala svému vzhledu, bude vyplýtvána na krátkou procházku nejhorší čtvrtí Prasinek.

Když za sebou uslyšela jakýsi zvuk, zarazila se na místě a chytla svou hůlku. "Ukažte se," vyzvala neznámého a otočila se.

"Bojíš se?" zeptal se klidně Malfoy, skrytý ve stínu. "Tak to bys radši měla rychle odsud."

Rozzlobeně si odfrkla a sklonila hůlku. "Nic se mi nestane. Nikdo tady není." Otočila se k němu znovu zády, aby pokračovala v cestě, ale zastavil ji jeho hlas.

"A v tom se právě mýlíš," opravil ji. "Zdejší obyvatelé neumějí nic lépe než tiše pozorovat z úkrytu. Nejsi tady v bezpečí. Vrať se k hlavní cestě."

Zafuněla, protože už ho dnes měla plné zuby. " že nejsem v bezpečí? A co ty? Nebo patříš mezi muže, kteří si myslí, že je jejich všemocný penis ochrání?"

Zasmál se. Byl to jemný, ale neveselý zvuk. "Chrání mě moje pověst, čarodějko," prohlásil.

"Tvoje pověst? Nikdy jsi nikoho nezabil. Vlastně jsi nikdy nic neudělal. Moje jméno má nejspíš hrozivější pověst."

"Věř mi, jseš příliš zásadová, abys byla schopná činu, který by u nich vzbudil respekt. Já už žádné morální zásady nemám a nemáš ani tušení, čeho všeho jsem teď schopen. Opakuji, vrať se k hlavní cestě."

"Proč mě prostě nenecháš být?"

"Raději ani nechtěj vědět, co by se ti stalo, kdybych tě tu nechal."

Prohlédla si budovy kolem. Pokud mluvil pravdu, bylo možné, že na nikoho nenarazila jenom proto, že tu byl celou dobu s ní. Taková otrava. Existovala místa, kde jí nebylo nic platné, že je Hermiona Grangerová, válečná hrdinka a blízká přítelkyně Harryho Pottera. Kdyby se v zájmu ublížit jí spojilo dost lidí, dokázali by ji přemoct a umlčet. Kdyby tu však byl někdo, z koho mají respekt nebo strach… to ale přece nemohl být někdo jako Draco, který štěká, ale nekouše, že ne?

Z ničeho nic se otočila na podpatku, prošla kolem Malfoye a vydala se na cestu zpátky.

"Nemáš zač," vydechl.

Obrátila se k němu s vyceněnými zuby. "Mám ti děkovat za to, žes mi pokazil večer?!"

"Jistěže, pokud považuješ za ideální program na večer procházku zpustlou čtvrtí a –"

"Víš moc dobře, že tohle jsem nemyslela!"

Zamračil se. "Takže mě chceš obvinit z toho, že tvůj milovník odešel hned, jakmile mě uviděl ve dveřích?"

"Proč jsi vůbec byl zrovna tam?"

"Protože můžu jít, kam se mi zachce, Grangerová. Taky jsem tě tam nečekal."

"A proč jsi mě musel ještě víc dráždit, když jsi viděl, že jsem naštvaná? Nemůžeš mi prostě dát pokoj? Přestala jsem se pokoušet s tebou mluvit, tak co ještě chceš?!"

Než promluvil, chvíli ji tiše pozoroval. "Máš pravdu. Musím přestat zapomínat, že tvoje existence není myšlena jako urážka mé osoby."

Zírala na něho. Prostě zírala. Nikdy se neomluví, ani se nezačne chovat jako chápavá lidská bytost, že ne? "Proč jsi mě políbil?" zeptala se šeptem.

Nasadil kamenný výraz. "Nepovažuju za nutné to rozebírat."

"Ach, ale já ano. Když mě tak strašně nenávidíš, tak proč jsi to udělal?"

Zašklebil se. "Věděl jsem, že si to vyložíš špatně. Jako každá hodná holka."

'Hodná holka'? Jazyk ji svrběl touhou mu sdělit, že v tuto chvíli nenáviděla tuhle nálepku ze všeho na světě nejvíc. Věděla však, že by se jí vysmál s tím, že nemá ani tušení, jaké to je být zkažená. Jako by neměla tajemství stejně tajemná, zlá a ostudná jako on nebo kdokoli z této čtvrti. Zaskřípala zuby, aby to udržela v sobě, a místo toho řekla: "Tak mě vyveď z omylu."

"Je to vlastně docela jednoduché. Mám, co se týče žen, slabost. Fyzickou. Zachoval jsem se prostě tak, jak bych se zachoval s kteroukoli jinou ženou, protože jsem byl příliš opilý, abych se včas vzpamatoval."

"Fajn. Dejme tomu, že je to pravda. Copak je to vážně takový rozdíl, že jsem to já? Proč by ses musel vzpamatovat? Nevypadalo to, že je ti to nepříjemné."

Zasekl se, jako by ho vykolejilo, že neskrývaně projevila zklamání nad jeho odmítnutím. Chtělo se jí nahlas zasmát. Co asi tak mohla ztratit? "Nejsi čarodějka pro mě," vyjádřil se nakonec. Zněl tak jemně, že kdyby se jednalo o kohokoli jiného, myslela by si, že nechce ranit její city.

Zhluboka se nadechla. Jeho slova kupodivu ani trochu nebolela. Čekala je. A to, že reaguje přesně podle jejích očekávání, ji svým způsobem uklidňovalo. "Víš, co si myslím?" zeptala se potichu.

"Ne, ale co nevidět se to určitě dozvím."

Koutky jejích rtů se zkřivily do sarkastického úsměvu, který jako by k ní nepatřil. "Pořád si myslím, že se mě spíš bojíš, než že bys mě nenáviděl. A teď možná dokonce vím proč."

"To nepochybuju."

"Myslím si, že mě máš rád." Chvíli na ni jen zíral a tím jí poskytl dost času, aby na něho mohla vyvinout nátlak. "Myslím, že tě děsí, co by to mohlo znamenat. Myslím, že z pomyšlení, že bys na mě byl hodný, líbal mě, intimně se se mnou sblížil, máš příšerný strach, protože nemáš představu, kam by to mohlo vést. Než abys komukoli dal moc tě zničit, raději se zničíš sám."

Jeho výraz byl skrytý ve stínu, takže se z něho nedalo číst, ale všimla si, že má velmi, velmi ztuhlý postoj. "Dneska máme náladu na melodrama, co?" rýpl do ní nakonec povýšeným tónem. "Nemluvě o tom, že jsme trošičku sebestřední."

Opět to nebylo nic, co by nepředvídala. Rozšířila zlověstný úsměv, který se podobal spíše šklebu, a udělala krok směrem k němu. "Dokaž to."

"A jak se něco takového dokazuje?"

"Třeba tím, že mě políbíš a nepropadneš přitom panice. Je tady tma, takže se na mě ani nemusíš koukat."

Zkoprněl. "Podívej, Hermiono…" Zarazil se a zamumlal pár sprostých slůvek. "Grangerová. Myslím si, že tahle… pobídka… je trošičku dětinská."

"Ano, rozhodně dětinštější než tvoje potřeba mě neustále slovně urážet."

"Očividně se ti to líbí."

Zlověstný úsměv propukl v ještě zlověstnější smích. "Takže moji výzvu nepřijímáš? Přesně to jsem si myslela." Otočila se k němu zády a znovu se vydala k hlavní cestě.

Nějakou chvíli neslyšela, že by šel za ní. Pak se ale zašustilo oblečení a ozvaly se uspěchané kroky, podle kterých poznala, že ji odhodlaně dohání. Nejspíš aby ji znovu seřval. Poněvadž už jí to bylo ukradené, pokračovala klidně v cestě. Na moment se lekla, že to je někdo jiný, když ji z ničeho nic popadl a vstrčil do úzkého prostoru mezi dvěma budovami. Když však vzhlédla, bylo to k němu. Akorát že vypadal rozčilenější, než kdy dřív.

"Tak výzva?" vyprskl. "Fajn. Nechoď za mnou s pláčem."

Pak se sklonil a ona se připravila na drsný, ponižující, drtící a ani trochu příjemný pocit. Na polibek, po kterém by od něj už nikdy žádný nechtěla. Na varování, aby mu už nedávala výzvy. Když sklopil hlavu, měla co dělat, aby se neodtáhla. Necouvne ani o píď!

Trestného polibku se však nikdy nedočkala. Místo toho tu byl dotek teplých, pevných rtů a dlaň, která objala její krk. Přejel palcem po jejím spodním rtu a mírně ho stlačil, než ji znovu políbil, tentokrát náruživěji. Ona mezitím jenom nehybně stála, omámená rozdílem oproti tomu, co očekávala.

Když přidal jazyk, zachvátila ji čirá, palčivá touha, ze které se jí zamotala hlava. Instinktivně se k němu přitiskla, přestože se snažila zachovat si aspoň trochu chladnou hlavu. To aby ji nezastihlo nepřipravenou, až se odtáhne a zahrne ji krutými slovy. Takový byl nejspíš jeho plán. Nenapadal ji jiný důvod, proč by… proč by… jak se její prsty dostaly do jeho vlasů? Byly hrozně hebké. Ale trochu zakudlené, takže když do nich zaryla prsty, aby je pročísla, nechtíc za ně škubla tak silně, že zaklel. No, to měl za to, že ji líbá jako… jako by to myslel vážně! Kousek se odtáhl, ale ona se nedala a přitáhla ho zpátky k sobě, aby poškádlila jeho spodní ret. Zasténal do jejích úst a nadzvedl ji, aby se o ní otřel. Tím dokázal, že mu ani náhodou není lhostejná.

Výborně. Takže to byl možná nakonec on, kdo by se měl mít na pozoru.

Zcela z ničeho nic však pustil její tělo, popadl ji za ruce, aby je od sebe odtrhl, a udělal krok vzad. Místo toho, aby našpulila ústa, se na něho jen podívala a čekala na konečný úder.

Odkašlal si a na moment odvrátil pohled, jako by se potřeboval vzpamatovat. Pak se mu však na tváři rozprostřel ten nejhrozivější úšklebek. "To jako vážně, Grangerová?" zeptal se trochu ochraptěle. "Chceš se do toho pustit tady?"

Zrudla ve tváři, když jí došlo, co tím myslí. Byli v jakési uličce, kterou neviděla dost zřetelně, ale začala vnímat, že se z ní linou nejrůznější zápachy. Tvrdohlavě na něho vystrčila bradu. "Jenom jsem se ti chtěla podřídit, protože jsem myslela, že přesně tohle je tvůj styl."

Jeho úšklebek se rozšířil. "Jsem si jistý, že naši diváci to oceňují." Kývl směrem ke konci uličky. Stěží rozeznala obrys jedné postavy ve dveřích a další v okně druhého patra.

Takže měl celou dobu připravené jeviště. "Věděl jsi, že tam jsou."

"Samozřejmě. Vždyť jsem ti to říkal. Umějí pozorovat z úkrytu. Asi si myslí, že jsi z bordelu za rohem."

Hermiona by ráda řekla, že je překvapená. Byla nehorázně zklamaná, že ji takhle líbal jenom v rámci představení, to ano. Ale překvapená ne. Přesně něco takového očekávala a upřímně řečeno, zasloužila si to za to, že ho proti jeho vůli vyhecovala k polibku. "Samozřejmě. A tím se vysvětluje, jaktože znáš tuhle čtvrt ty, že?" nadhodila. Pak ostentativně vystrčila nos do vzduchu a obrátila se k němu zády, aby se vrátila do hradu.

* * *

Když se Hermiona dostala zpátky na hrad a posléze do své pracovny, zavřela dveře a opřela se o ně. Snažila se analyzovat, co se právě stalo, ale jednoduše tomu nemohla přijít na kloub. Nemohla přijít na kloub jemu. Proč se k ní při každé příležitosti choval jako hulvát, jen aby ji potom takhle políbil? Bylo čím dál jasnější, že problém není v ní, ale v něm. Uhádla správně, že se ji od sebe snaží záměrně odehnat. Možná dokonce uhádla i důvod. Bylo ale stoprocentně jisté, že jestli ho opravdu uhádla, tak se to odteď jenom zhorší. Bude nemilosrdný. Obzvlášť pokud bude mít pocit, že to zabírá.

Slyšela za svými dveřmi Malfoyův pevný krok. Nevěděla, jestli má představu, kde je umístěna její pracovna a soukromé pokoje – ačkoli si byla skoro jistá, že ano – ale kolem její pracovny vedla nejkratší cesta k jeho pokojům. Odjakživa se divila, proč sídlí v šestém podlaží, ale zatím se neodvážila nikoho zeptat, aby si ostatní nevšimli jejího přehnaného zájmu. Důvod, proč požádala McGonagallovou o jinou pracovnu ona, byl jasný – jelikož tu byla jen jako dočasná náhrada, nechtěla narušit osobní prostor své předchůdkyně. Ředitelka její žádosti vyhověla, ale upozornila ji, že i když nebyly obsazeny všechny přilehlé pokoje, nejlepší pracovny byly již zabrány. Pokud by chtěla bydlet dál od Malfoye – nevýhoda, na kterou ji ředitelka dokonce upozornila předem – druhá nejlepší pracovna se nacházela ve druhém poschodí, které začalo před lety chátrat. Hermiona zde byla zatím naprosto spokojená. Malfoy si většinu času hleděl svého a pokoje tu byly dokonce o něco větší než ty, které patří k původní pracovně věštění z čísel.

Slyšela, jak se Malfoyovy dveře otevřely a zavřely. Pak nastalo ticho. Pouhopouhé ticho. Netušila, jak dlouho tady stála a naslouchala tomu tichu s obavou, že brzy ohluchne.

Nakonec přetekla její trpělivost, bez rozmyslu vyšla ven a za okamžik už klepala na jeho dveře. Tak trochu předpokládala, že ji buď bude ignorovat, nebo na ni zakřičí, aby šla pryč. Neudělal však ani jedno. Otevřel, jako by na ni čekal.

Nejspíš opravdu ano, blbec jeden.

Prohlížela si jeho zdvořile nezúčastněnou tvář a odhodlávala se promluvit, jenže z ní nevyšla ani hláska. Nakonec to prostě vzdala a obrátila se k odchodu. Beztak by byl příšerně sprostý, ať už by řekla cokoli.

Stačila udělat pouze jeden krok, než ji popadl za ruku a vtáhl dovnitř. Když ji pustil, trochu se zapotácela a tím se dostala hlouběji do místnosti. Zamrkala, protože se jí na moment zamlžilo před očima, což byl v jeho přítomnosti docela častý jev. Pak se prudce otočila. "Malfoyi! Co to u všech všudy –"

Udělal pár dlouhých kroků k ní a polapil její ústa. Přestože jeho tělesné teplo a vůně na ni měly téměř hypnotizující účinek, vytřeštila oči. K čertu, proč v ní vyvolával tak silné reakce? To nebylo fér! O co mu teď šlo? Myslela si, že ho má přečteného, ale tohle ani v nejmenším nečekala. Když se odtáhl, vložila všechnu svou energii do toho, aby ho přitáhla zpátky. Měla už ho totiž plné zuby a rozhodla se převzít nad ním aspoň trochu kontrolu. To očividně nečekal, protože do ní nechtě vrazil. Musela udělat pár kroků vzad, aby neztratila rovnováhu. A pak najednou znovu převzal kontrolu a směroval její kroky, dokud nenarazila nohama do okraje stolu. Vyjekla, když ji vyzvedl, aby se na ten stůl posadila. Rty postupně lemoval její tvář a krk, kdežto rukama přejížděl  po jejích stehnech a vyhrnoval jí přitom šaty. Rychle přicházela o schopnost jasně uvažovat. Ačkoli to nemyslel vážně, měl moc šikovná ústa. A ruce. Stačil lehký dotek na jejím stehnu, aby musela polknout vlastní sten.

Vážně to nebylo fér. Jak bylo možné, aby po něm tolik toužila navzdory tomu, že se k ní chová jako pitomec? Nejspíš si s ní jenom hrál. Jako vždycky.

"Malfoyi, co –?!" Statečně se ještě jednou pokusila vzdorovat.

"Pšt," zamumlal s ústy přiloženými k její pokožce. Hučela v ní krev touhou.

Zavrtěla hlavou, aby si ji pročistila. "Ne, chci vysvětlení."

"Pro tohle jsi sem přišla, nebo ne?" Zatlačil na ni, aby se položila pod něho na stůl. Promerlina, to bylo příjemné. Ne, bylo to dokonalé. Správné. Bylo to přesně to, co dneska potřebovala. Dokonce to bylo… povědomé.

"Ne… To není…" protestovala chabě. Popravdě řečeno, neměla ponětí, pro co sem přišla.

"Nemohlas mi prostě dát pokoj, abych si ho mohl v klidu vyhonit, že ne? Muselas sem přijít, dál mě pronásledovat." Svlékl si košili, aby jí odhalil pohled na hruď, po které prahla, a na řetízek, na němž visel přívěsek zobrazující momentální fázi měsíce. V pološerém pokoji jasně zářil bílou barvou.

"Nejseš vlkodlak, že ne?" zeptala se s mírnou obavou v hlase.

Zasmál se. Znělo to trpce. "Ne. Je to jenom taková zvláštnost, která se mi občas hodí při vaření lektvarů. Jestli tě kousnu, nemáš se čeho bát." Sklonil se, aby se hravě zakousl do podivně citlivého místečka na jejím krku. Než se stihla ovládnout, zasténala a pevně ho sevřela.

Jeho ruce se ani na chvilku nezastavily a než mohla vymyslet, co by řekla, stačil ji vysvléct skoro všechno oblečení. Když rozepnul podprsenku, automaticky se chytila poslední ochrany, kterou jí tento drobný kousek oděvu poskytoval.

Zasyčel. "Ať tě ani nenapadne změnit názor. Ne teď. Ne po tom, co jsi mě málem dovedla k šílenství svými letmými pohledy a těmi rty. U Merlina, ty rty…"

"Tak buď ke mně upřímný. Jak to, že mě najednou chceš?" Pohybovala se na tenkém ledu. Jestli se rozhodne přestat, zabije ji to.

"Není to jen tak najednou," zašeptal. "Prostě… Za tohle shořím v pekle. Ale nevadí mi to. Ty to chceš, že jo? Nemůže to být tak moc špatné, když to chceš ty…"

Pak ji políbil s takovou lačností, že úplně zapomněla na všechny nové otázky, které jí vytanuly na mysli. Poté se jeho rty a jazyk přesunuly ke krku, postupně se obnažujícím ňadrům, bříšku… Pevně ho sevřela a přitáhla si jeho hlavu zpátky nahoru, aby ho znovu políbila. Podvolil se, ale hned potom jeho polibky putovaly zpátky dolů. Ztuhla a zabodla mu prsty do paží, aby přestal.

Když mu to konečně došlo, zamračeně se na ni podíval. "Pořád?" šeptl.

Nechápala, co tím myslí, takže odpověděla jen prázdným pohledem.

Zašklebil se a přitiskl tvář k jejímu krku. "Dovol mi tě ochutnat…"

V jejím břiše se nahromadila směsice vzrušení a hrůzy. "Ne…"

Odtáhl se a probodl ji vědoucím pohledem. "To se nikdo nikdy neobtěžoval?"

"Do toho ti nic není!" odpověděla rozhořčeně. Přitáhla nahoru jednu nohu a chodidlem přitom pohladila jeho lýtko. "Mnohem víc chci jiné věci…" Věděla, že může vyčíst z jejích očí, jak moc je chce, jak moc je potřebuje.

Nemusela mu to říkat dvakrát. Zapomněl na svůj původní plán a zajel jí rukou do kalhotek. Mezitím laskal její ňadra, konkrétně bradavky, svými rty, jazykem a dechem.

Šílela z toho. Svíjela se pod ním a kroutila se, buď aby se trochu odtáhla a zmírnila ten tlak, nebo aby se dostala blíž a zesílila ho – vážně si nebyla jistá, co z toho chce víc – protože její pocity nabývaly nevídané intenzity. O tohle ho však nežádala, a tak se odhodlaně pustila se do knoflíků u jeho kalhot, aby je horlivě odepnula. Nepomohl jí ani ji neodehnal, pouze pokračoval ve své misi, jak jí roztavit mozek. Trvalo to o trochu déle, než bylo obvyklé, protože se jí třásly prsty. Nakonec se jí však podařilo je rozepnout a spolu s jeho spodním prádlem je shrnout dolů. Sotva si toho všiml. Ale přece, když vzala do ruky čerstvě osvobozenou erekci, ztuhl a bolestně zasténal. Nadšená jeho reakcí se ho jala s pevným stiskem hladit, nahoru a dolů, zatáhnout, zmáčknout…

Náhle odebral její ruku pryč, propletl jejich prsty a přidržel jí obě ruce nad hlavou. Než si mohla stěžovat, účinně ji umlčel polibky, z kterých se jí zatočila hlava. Jakmile byl spokojený s její povolností, pustil jednu ruku, aby mohl zatáhnout za její kalhotky. Ochotně nadzvedla zadeček, aby mu pomohla. Potěšilo ji, když zasténal při letmém kontaktu jejich kyčlí. Náhle z ní kalhotky serval a oba byli úplně nazí. Vytřeštila oči a zadrhl se jí dech, když ucítila na své holé kůži teplou, hladkou pokožku jeho erekce.

Tak napůl čekala, že do ní okamžitě vnikne, ale neučinil tak. Zpočátku si myslela, že se jen snaží prodloužit jejich rozkoš, ale pak si uvědomila – že váhá. Na jeho tváři spolu sváděly bitvu touha s vinou, přičemž vina měla navrch a povolávala do boje i lítost.

Ale ne, to neuděláš!

Už jí lezlo na nervy, že s ní pořád jedná jako s nedotknutelnou. Neměla ani ponětí, kde sebral tu domněnku, že by sex s ním nezvládla, ale už toho měla tak akorát. Měla za sebou náročné období a potřebovala se s někým vyspat! Chtěla toho opravdu příliš?

Než si to stačil úplně rozmyslet, uvolnila svou ruku a znovu si ho vzala do dlaně, pevně ho sevřela a pohladila palcem rýhu těsně pod žaludem. Stačilo to, aby se zatřásl, ale zatím nepokračoval v předchozích aktivitách. Proto pokračovala ona v těch svých. Hladila ho dlouhými a pevnými pohyby a ujistila se, aby na sobě cítil její nahé tělo. A nadzvedla hlavu, aby ho políbila, důkladně. Protože chtěla.

Zanedlouho se pokusil její ruku zastavit a vymanit se z polibku, ale ona ho nenechala. Bylo jí jedno, jestli nedostane nic víc než tohle, bude to aspoň něco, sakra. Potřebovala to. Potřebovala cítit vášeň, cítit se žádaná, přijít o sebeovládání jak svoje tak svého protějšku. Potřebovala cítit, že je ještě naživu.

Udýchaně ji zarazil, s větší silou, uchopil pevně její ruku a odtáhl ji. "Musíš přestat," zašeptal.

Skoro se to nedalo snést. "Proč?" odpověděla. "To mě ani trochu nechceš?"

Polknul a s bolestivým výrazem zavřel oči. "Chci," přiznal. "N-nemůžu to zastavit… Potřebuju být v tobě, jen naposledy. Šíleně moc. Jen jednou. Vím, že bych to neměl dovolit, ale…"

"Měl."

Zavrtěl hlavou. "Nemůžeš to chápat." Pak ji znovu políbil a konečně, konečně do ní pronikl.

Instinktivně kolem něho omotala ruce a sevřela jeho záda. Trochu to zabolelo, protože už dlouho s nikým nebyla. Pouze se však kousla do rtu, aby nevykřikla, a čekala, až počáteční nepohodlí přejde. Nechtěla říct nebo udělat něco, co by ho ponouklo k další změně názoru.

"Úžasná," vyhrkl přidušeně. "Samozřejmě…"

Jelikož se jí ohromně ulevilo z toho, že se jí nevysmívá během sexu, a jelikož chtěla víc, omotala kolem něho pořádně nohy a začala se pod ním zkušebně pohybovat, aby si zvykla na ten pocit.

Hlasitě zasténal. "Ne, Hermiono, to nemůžeš být aspoň pro jednou pasivní?" To ji rozesmálo. Vrhl po ní potemnělý pohled a zamumlal: "Asi ne!"

Pak se nad ní začal docela důrazně pohybovat a dočista tak z její mysli vymazal vše, co by se dalo považovat za souvislé myšlenky. Dokázala totiž vnímat pouze ryzí potěšení působené třením a jeho doteky, tím, jak se jeho rty pořád vracely k onomu místu na krku. Nejprve to místo jen lehce škádlily, ale postupně sály silněji a silněji. Úměrně s tím se zvyšovala její vášeň a zrychlovaly jeho pohyby. Nakonec už to nemohla vydržet a vyvrcholila, s hlasitým výkřikem rozkoše.

"Ubliž mi," zavrčel jí do ucha. "Škrábej, kousej… co chceš."

Zkusmo zaryla prsty do jeho zad, jenže měla příliš krátké nehty, aby to vyvolalo bolest. Místo toho ho zkusila kousnout do ucha, ale nedokázala pořádně stisknout zuby.

Udýchaně si odfrkl smíchy. "Roztomilé. Ale, no nic…"

To ji naštvalo, a tak si ho přitáhla k polibku. Jakmile však odvedla jeho pozornost, skousla jeho spodní ret tak silně, až z něho vytryskla krev. Okamžitě ho pustila, šokovaná svým jednáním. Když vykřikl, lekla se, že to přehnala. Pak si ale uvědomila, že se pohybuje rychleji a méně pravidelně a žádá ji o víc, víc, víc, prosím… Proto pořádně zabodla prsty do jeho zad a přejížděla zuby po jeho klíční kosti, dokud nenašla vhodné místo, kam by se mohla zahryznout.

Když vyvrcholil, protočily se mu oči a zcela nad sebou ztratil vládu. Hermiona cítila pouze čisté uspokojení při pohledu na jeho blaho. Pak se na ni svalil.

Nějak se jí podařilo zapomenout, jak úžasný je to pocit, když na vás leží mužský. Váha, vůně, to, že ho stále cítí uvnitř… Najednou ji trklo přímo do tváře, jak moc jí chybí Ron. Snažila se ovládnout svoje pocity, aby si je Malfoy nespletl s lítostí. Po tom, co na něho tolik naléhala, by nebylo správné nechat ho si myslet, že vyspat se s ní byl špatný nápad. Ale nechtěný sentiment stranou, vážně to potřebovala.

Malfoy nezůstal klidný dlouho. Jakmile dostal pod kontrolu svoje dýchání, slezl z ní a, aniž by jí věnoval jediný pohled, si začal oblékat spodní prádlo. To, že ji ignoruje, by ji možná rozhněvalo více, kdyby si nevšimla, že jsou jeho pohyby trochu trhané a jeho tvář zatažená. Výjimečně to nevypadalo, že ji chce jenom urazit. Zdálo se, že to, co se mezi nimi stalo, ho vážně rozrušilo. Nechápala to. Ještě před chvílí, když žadonil, jí nepřipadalo, že je mu odporná.

"Obleč se a běž pryč," požádal ji ochraptěle, ale stále se na ni nepodíval. "Máš, co jsi chtěla. A odteď, prosím, předstírej, že se to nikdy nestalo."

Byla příliš nahá na to, aby se s ním pustila do hádky. Proto sklouzla ze stolu a sklonila se pro své spodní prádlo. Trhla sebou, protože její břicho proti tomu pohybu protestovalo. Bolel ji celý člověk. Bylo to už hodně dávno, co s někým byla naposledy, a on nebyl zrovna něžný. Její nepohodlí přitáhlo Malfoyovu pozornost. Poté, co  ulpěl pohledem na jejích stehnech, zesinal ve tváři a musel se zachytit stolu, protože se zakymácel.

Podívala se dolů, protože ji jeho reakce zmátla. Spatřila na svých stehnech krev. Och. Na některé věci byl opravdu dost háklivý, že? "Uklidni se," řekla mnohem klidnějším hlasem, než jaký by od sebe čekala. "Nemám svoje období, jestli tě znepokojuje tohle. Asi jsi mě jenom trochu poškrábal nebo tak. Byl jsi docela drsný, víš." Pak se začala oblékat.

Neodpověděl, vlastně ani nijak nedal najevo, že ji slyšel. Jen chvíli tiše stál a pak, docela znenadání, se odrazil od stolu a zamířil ke dveřím soukromého pokoje. Zbytek svého oblečení nechal ležet na zemi a stále se na ni nepodíval. U dveří zaváhal. "Tvůj krk…" promluvil konečně. "Měla bys ho zahojit. Nebo ho něčím zakrýt. Udělá se ti modřina a ta by vzbudila pozornost. Kdyby na nás přišli, mohli by nás oba vyhodit." Bez dalšího slova vstoupil do svého pokoje a potichu za sebou zavřel.

Odmítala být ublížená. Odmítala to. Ale i kdyby si to už nikdy nechtěl zopakovat, donutí ho, aby jí čelil a vyřešil svoje problémy. Protože tohle už bylo zatraceně nesnesitelné.

Poznámka překladatelky:

[1] Tuto větu jsem se rozhodla oproti originálu mírně poupravit, aby zněla jako nabídka tykání. Vím, že ve vztahu mezi pacienty a lékařkou to může být s formálností trochu jinak, ale pořád jsou obě mladé dámy zaměstnány na stejném místě. Navíc stále pracuji s tím, že jsou všichni v podstatě vrstevníci. A taky, vzhledem k tomu, že madam Vera preferuje společnost žen, jistě by neprotestovala, že jsem jí do úst v konverzaci s Hermionou vložila tykání. :D Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nemůže vědět, co je v dalších kapitolách, jsem verzi vykání + křestní jména musela zamítnout. Co kdyby spolu někdy vedly osobnější rozhovor?


Kapitola 6 – část 1/2



Název: Secrets (Tajemství)

Patří do série: Silencio

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/487896/chapters/2191018

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pairing: Draco/Hermiona

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné

Přístupnost: 18+

Shrnutí: Devět let po Voldemortově pádu se Hermiona rozhodne na chvíli si odpočinout od svého života, aby mohla najít sebe samu a zjistit, co se sebou chce dělat. Brzy začne mít pocit, že by ji mohl spasit Draco Malfoy, jenže ten kolem sebe udržuje hradbu tajemství, která ho ničí, a odmítá její zásah. Odhodlána zachránit ho přes jeho protesty se rozhodne zjistit, jak by mohl zapadnout do jejího zmateného života.

***



 

***

 

Překladatelčino shrnutí prvních pěti kapitol

 

Před několika měsíci, po dočtení páté kapitoly Secrets, jsem prozřetelně vypsala všechna „tajemství“, která mě v tu chvíli hlodala. Netuším, nakolik budou následující řádky relevantní, ale pro osvěžení předchozího děje se s vámi o ně podělím. A pro ty z vás, kteří se rovnou začtou do Secrets od znovu, mám výzvu: prosím, sepište vlastní shrnutí a pošlete mi ho. Cokoli bude určitě sofistikovanější, než to moje!

Shrnutí děje: Hermiona se rozhodne odpočinout si od svého života a odjede na rok učit do Bradavic. Tam se věnuje hlavně projektu sjednocení kolejí, se kterým otravuje všechny ostatní učitele. Stejně velkou pozornost jako projektu věnuje Dracovi, který se jí však vyhýbá. Draco má závažné psychické problémy, kvůli válce a traumatu z toho, co kdysi udělal Hermioně. Taky se příšerně bojí toho, co by se stalo, kdyby odhalila pravdu. Přestali jsme číst ve chvíli, kdy se Hermiona a Draco spolu vyspali. Pro ni to byl nezávazný zážitek, který ji měl na chvíli rozptýlit. Na Dracův názor na onu událost jsme museli čekat až do této kapitoly.

Spojitost se Silenciem: Draco si pamatuje úplně všechno, Hermiona ne. Vypadá to ale, že se jí vzpomínky vracejí ve snech. Také trpí bolestmi hlavy a dalšími příznaky, že s ní je něco v nepořádku.

Tajemství Hermiony

Neznáme příčinu, proč Hermiona zrušila své zasnoubení s Ronem. Je to však zřejmě hlavní důvod jejích současných psychických potíží. Autorka naznačuje, že v Hermioniných vztazích bylo odjakživa něco v nepořádku. A také to, že není tak nevinná, jak si o ní všichni myslí. Na počátku první kapitoly byla zmíněna cesta do Bradavic těsně po válce, na kterou má nepěkné vzpomínky.

Tajemství Draca

Draco má za sebou neúspěšné zasnoubení. Poté, co došlo k jeho zrušení, se začal utápět v alkoholu, sexu a nejspíš trochu i v drogách (nejspíš léky od bolesti). Nakonec skončil v léčebně a odtud šel rovnou učit do Bradavic, nejspíš aby se vyhnul veřejnému trestu za své výtržnictví.

O tom, co všechno byl přinucen udělat za války, toho moc nevíme, kromě toho, že byl zproštěn viny.

Trpí psychickými problémy, jejichž příčinou zjevně není jen to, co se stalo kdysi mezi ním a Hermionou, ale i válečné události. Odmítá se léčit, odmítá o svých problémech mluvit, nechává si pomoct pouze sexem, alkoholem nebo lektvary, kterých však musel kvůli závislosti nechat.

Originální postavy: Darius, motácký profesor, který má soupeřivý vztah s Dracem a dvořivý vztah ke všem čarodějkám. Carys, majitelka U Tří košťat a Dracova přítelkyně (v trochu netradičním slova smyslu). Vera, ošetřovatelka a Dracova kamarádka (pouze platonická, protože je to lesbička). Variel, učitelka, která se zatím mihla v povídce jen jednou a to jen za účelem, aby u Hermiony vzbudila žárlivost.

***

 

Kapitola 6 – část 1/2

 

Autorčino varování: V této kapitole se vyskytují zmínky o sebepoškozování. Snažila jsem se nezacházet do detailů a popsat jen to nejnutnější, ale dejte si na to pozor.

***

Draco ležel na zádech na svých peřinách, jednou rukou si zakrýval oči a snažil se udržet si prázdnou hlavu. Bylo tomu již několik hodin, co Grangerová odešla z jeho pracovny. Ležel přesně v této poloze a naslouchal tichým zvuků jejího oblékání a posléze otevírání a zavírání dveří. Nemohl uvěřit, co se právě stalo, čeho se dopustil. Že to chtěla. Nikdy k ní nebyl milý, tak proč při první příležitosti neutekla? Proč si nechala líbit jeho doteky? To si neuvědomovala, kdo to je? Co je zač? Neuvědomovala si… Zachvěl se, neboť jím proběhl mráz, který se mu usídlil v hrudi. Ne, a ani si to uvědomovat nemohla, že ne? Takže vina spočívala pouze na něm. To on měl mít rozum. To on měl říct ne a zamknout se u sebe.

Měl jedno jediné pravidlo: držet ruce pryč od Grangerové. Vyspat se s ní byl ten nejzaručenější způsob, jak se zničit. Takže samozřejmě, že nakonec musela být prostě neodolatelná. Nic mu nešlo lépe než koketování s katastrofou. Jenže s Grangerovou… nehrozilo, že to zničí jenom jeho, ale i ji. To, že tomu nedokázal zabránit, že ji nedokázal od sebe odtrhnout, že nedokázal zasadit úder, po němž by vzala nohy na ramena, to vše bylo důkazem jeho všeobjímající slabosti pro sex. A nyní byl konečně zaplaven vinou a studem, jež se plížily jeho podvědomím už od chvíle, kdy zde začala pracovat.

Vina a stud. Nikoli zášť. Přál si, aby ji mohl prostě nenávidět, ale byl už unavený, jak o se o to pořád snažil. Popravdě se schopnosti nenávidět vzdal už před lety – neměl na to dost sil – takže od něj bylo pošetilé doufat, že to teď najednou dokáže. Nenávist je bezúčelná. Vysaje z vás úplně všechno, ale nenabídne vám nic na oplátku. Objekt vaší nenávisti o ní většinou neví nebo ho nezajímá, takže s ní jen ztrácíte čas. S tím, že je Grangerová nablízku, měl však několik problémů. Měl problém s tím, že mu nedá pokoj. S tím, že je kvůli ní sexuálně frustrovaný, protože, sakra, ty rty byly přímo stvořeny k hříchu. S tím, že mu zničila život a že on možná přispěl ke zničení jejího a že není nic, čím by to mohl napravit. Vůbec nic. Byl odsouzen k záhubě a ona byla poznamenaná a nic z toho nešlo vrátit zpět.

Největší problém však měl s tím, že se v její přítomnosti měnil v monstrum. Jak někdo může využít náklonnosti ženy, které vymazal paměť?

Někdo jako on očividně může.

Karma mu to, že se s Grangerovou vyspal, vrátila v podobě dospělé kopie Hermiony, přesně takové, jakou ji udržoval naživu v té své zamčené skřínce. Ta krev a prostě všechno. Ach, pro Merlina, ta krev. Byl zcela paralyzován, když si uvědomil, že spolu byli poprvé na stole – opět – a že krvácela – opět – a že pokud v tom budou pokračovat, dojde k něčemu hroznému – opět.

Když ji včera políbil poprvé, chtěl ji skutečně jen zaplašit. Tím si byl skoro jistý. Jenomže bylo sakra těžké být k ní hrubý, když byla tak zranitelná a statečně nabízela ty rozkošné rtíky. Viděl v ní sebe, jak kdysi dělal tytéž chyby, a chtěl ji utěšit, říct jí, že ona opravdu za nic nemůže… A pak se přestal ovládat a málem ji zneuctil v sídlu té nejodpornější lidské spodiny. V tu chvíli se jí měl zbavit a najít si jiné rozptýlení. Možná jinou ženu. Přesně to by od něj Grangerová ostatně očekávala. Nebo se měl vrátit do Prasečí hlavy a pustit se do obchodu pochybného charakteru, jako kdysi. Merlin mu budiž svědkem, jeho ruka mu poslední dobou bez pomoci nedá pokoj.

Spoustu věcí měl udělat jinak. Jenomže se nechal neuvěřitelně vzrušit jedinou čarodějkou, kterou nesměl mít. Když přišla do jeho pokoje, dychtivě ji popadl do náruče pod záminkou, že jí dělá laskavost, že i ona to potřebuje. Byla to skutečně velmi chabá výmluva. Dokonce ještě nyní, když si vzpomenul na její nevinné kousnutí a hojivé políbení, byl proti své vůli vzrušený. Bezostyšně využil její touhy, aby ji zbavil schopnosti jasně uvažovat. Jeho vlastní požitek byl neúnosně násoben jejími steny a těsností, kterou ho obklopovala. Stále to bylo neúnosné. Prahnul po něčem víc. Chtěl se pořád dokola ztrácet v její nic netušící nevinnosti a zapomenout, proč by neměl. Chtěl přepsat jejich minulost přítomností.

Očividně potřeboval najít jiný způsob, jak otupit svoji bolest. Věděl však, že jakmile ochutnal zakázané ovoce, bylo již zbytečné hledat k tomu jinou čarodějku. Akorát by ho to otrávilo a obralo o sílu. Potřeboval něco účinnějšího. Něco, co by ho otupilo, aby se nedopustil další chyby.

***

Vera věnovala Dracovi pohled a poté si povzdechla. To nebyl neobvyklý úkaz. Vzdychala kvůli němu často, ale nikdy z příjemných příčin. Kvůli soukromí byli v jednom z pokojů v zadní části ošetřovny. Vera tento útulný pokoj používala k tomu, aby si studenti měli kde povídat o svých zlomených srdcích a úzkosti ze zkoušek. Dracovým temnějším tématům sloužil taky dobře. A pro dnešek se očividně hodil i k ošetření jeho zranění.

„Nechceš s tím něco udělat?“ Zeptal se s nuceným úšklebkem. „Třeba pofoukat a políbit.“ Mrknul na ni, přestože dobře věděl, jak moc jí právě leze na nervy. Přesně proto sem ostatně přišel. A taky pro nějaké oblbováky. Pokud ji nepřesvědčí, aby mu je dala, bude muset riskovat krk a jít za velice pochybnými lidmi, u kterých není příliš oblíbený. A až se dozvědí, že se včera v noci miliskoval s pilířem společnosti Hermionou Grangerovou, bude oblíbený ještě o něco méně. Bohužel o tom, že se to dozvědí, nemohlo být pochyb. Příliš mnoho lidí ho vidělo odcházet z Prasečí hlavy záhy po ní.

„Oba dobře víme, že si dovedeš nateklý ret vyléčit i bez mé asistence. Takže předpokládám, že mi chceš jenom předvést, jak nezdravě se se vším vyrovnáváš, abys ze mě vyloudil další lektvary. No tak jsi měl sex, gratuluju.“

Nikdy ani nepočítal s tím, že to bude snadné, ale přesto byla Vera bystřejší, než si myslel. Rozhodl se pro přímočarost. „Dokonce se jí podařilo rozdrápat mi záda, což je docela úspěch, vzhledem k tomu, že nemá v podstatě žádné nehty. Chceš se na tu nádheru podívat?“

„Ne, děkuji. Ale máš moji pozornost. Takže krátké nehty říkáš? Většinou dáváš přednost pořádným drápům, aby tvoje záda vypadaly, jako by tě zpráskali bičem nebo jako po srážce s potrefeným hipogryfem. Tahle žena nevypadá na tvůj typ.“

Dracův úšklebek ochabl. „To asi není.“

„Tak o tom chci slyšet víc. Proč sis ji vybral?“

Obrovskou rychlostí klesal na duchu. Nechtěl, aby Vera projevovala o Grangerovou takový zájem. Obvykle v tomto bodě prostě změnila téma. „Byla svolná,“ nabídl odpověď.

Vera si znovu povzdechla, když jí došlo, že Draco rozhodně nemá náladu svěřovat se s podrobnostmi z minulé noci. „Co tady chceš, Draco?“

Ukázal na svůj ret. „Stále nezahojený.“ Našpulil ústa.

„No dobře.“ Vstala. „Sundej si košili.“

V tu ránu zpozorněl. Tohle nebylo součástí plánu. Měl na to pomyslet dřív, než se zmínil o svých zádech, jenže počítal s tím, že ho odbude jako vždy. „Myslím, že to není nutné.“

„Proč se rovnou nepodívat na všechny tvoje škrábance? Sundej ji.“

„Nejsou zas tak hrozné… jenom jsem si dělal srandu, abych tě podráždil.“

„Tak a teď už vážně vzbuzuješ moje podezření. Co schováváš? Sundej. Tu. Košili.“

S povzdechem si rozepnul košili, ale nesundal si ji celou, jen odhalil ramena a záda.

„Úplně,“ přikázala mu.

Když ji neposlechl hned, vytáhla hůlku a jeho košile zmizela a znovu se objevila na židli v rohu místnosti. Škubl sebou a připravil se na kázání. Nebyl ovšem připravený na dlouhé ticho, po kterém následoval štiplavý políček. Zíral na ni, neschopen slova. Vera občas uměla být přísná, ale tohle jí bylo natolik vzdálené, že si najednou nebyl jistý, jestli ženu před sebou vůbec zná.

Vera se třásla hněvy, když odmotávala prosáklý obvaz z ruky, na níž měl znamení. „Takže ty… sem přijdeš… kvůli takové blbosti, jako je nateklý ret, ale tohle přede mnou zatajíš?“

„Nic to není,“ zamumlal. Styděl se mnohem více, než byl ochoten přiznat. Dobře věděl, proč jí o tom nechce říct. Byl si vědom, jak to může vypadat, ale tohle byla prostě jedna z těch věcí… Pohled na vlastní krev a kontrolovaná bolest ho občas, když už nic jiného nepomáhalo, uklidňovaly. „Nejsem si jistý, jestli jsou facky uznávaný léčivý prostředek.“ Promnul si tvář.

„Já ti dám nic! Kdy ses začal znovu řezat?“ Její hněv dospíval ke stádiu, které nenáviděl a které by u ní nikdy nečekal – ke stádiu, které zahrnovalo slzy. To ho znepokojovalo. Párkrát už ho poslala do háje, ale jinak bývala vždy velice chápavá. Jednou ho dokonce objala, což mu bylo skoro stejně nepříjemné jako tohle.

Zavrtěl se na židli. „Vidíš, přesně proto jsem ti o tom neřekl! Děláš, jako bych se snažil zabít. Ale tak to není. Není důvod se takhle znepokojovat. Prostě… to znamení, pálí mě. Nemohl jsem kvůli němu spát a tys mi nechtěla nic předepsat, tak jsem se tu upomínku pokoušel odstranit a zašlo to trochu… daleko.“

Zarmouceně zavrtěla hlavou. Vypadala nejméně o deset let starší. „Je to jenom jizva, Draco. Ta kůže je mrtvá. Přestaň ji pořád hyzdit, akorát to zhoršuješ a riskuješ zánět.“

„Já vím. Vyčistil jsem to.“

„Myslela jsem, že už to přestalo před několika měsíci. Už strašně dlouho jsi o znamení nemluvil a najednou tě začne zase trápit. Říkala jsem ti, že nemám kvalifikaci na to, abych se o tebe starala, že musíš vyhledat pomoc zvenčí. Jinak budu muset říct ředitelce, že jsi sám pro sebe nebezpečný! A víš, co se stane potom.“

„Vím.“ Nevěděl, co jiného by k tomu řekl. Samozřejmě, že věděl, co by se stalo. Odporoučeli by ho do nějakého chráněného zařízení… opět. A tentokrát by už ho nemuseli pustit ven. Nepovažovali ho za hrozbu pro ostatní – to by ho zřejmě nenechali učit děti – ale očividně nebylo podle nich normální, když se chlap nenáviděl podle vlastních pravidel.

Vera si znovu povzdechla. „Nepovažuju tě za špatného člověka, Draco. Nechtěla jsem… omlouvám se, že jsem tě praštila. Vím, že to bylo neprofesionální a neetické, ale… bojím se o tebe. Bojím se, že mi to jednoho dne unikne a že to pak necháš zajít ještě dál, až bude nakonec pozdě. Když odmítáš jít k odborníkovi, tak se svěř aspoň mně nebo Carys nebo té ženské nebo komukoli jinému. Všechno bude lepší než tohle. Takhle už to dál nejde.“ Vyčistila rány a zahojila je tak, že po nich zbyly jen bledě růžové jizvy. Opatrně mu obvázala ruku a posléze se jala léčení všech těch rozkošných památek na předešlou noc, kterých se zoufale potřeboval zbavit, aby mohl předstírat, že k ničemu nedošlo.

Znechuceně nakrčil nos. „Nabádáš mě, abych se svěřil nějakému cizinci?“

„Myslím si, že v tomto bodě by pomohlo, i kdyby ses svěřil svojí kočce. Držíš v sobě příliš mnoho tajemství.“

„Nemám kočku.“

„Tak si ji pořiď!“

Zavrtěl hlavou. Zčásti se bavil myšlenkou, že by si měl pro terapeutické účinky pořídit domácího mazlíčka. „Tolik práce a přitom by sis jí mohla tolik ušetřit, kdybys mi dala lektvary, které by mě uklidnily a pomohly by mi spát…“ Stále však existoval jeden, který by mu neodepřela. Lektvar, o který si zdráhal požádat, poněvadž by mu bránil dostat se pod sukni Grangerové až příliš dokonale. Zamezil by mu totiž v jakékoli sexuální aktivitě. Za to, aby se minulá noc neopakovala, byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu, dokonce i tohle. Upřednostnil by sice lektvary, díky kterým by ho přestala bolet ruka a které by otupěly jeho emoce, ale nyní už byl ochoten souhlasit s čímkoli.

Vera mu naznačila, aby si oblékl košili. „Víš co, Draco? Jsem ochotná s tebou uzavřít dohodu. Pokud se mnou budeš alespoň jedenkrát týdně skutečně mluvit, dám ti pár lektvarů od bolesti. Pokud je budeš brát pod dohledem a ve stanovených dávkách.“

Draco semknul čelist. Šíleně se mu chtělo odmítnout, ale byl ve fázi, kdy matný příslib opravdových lektvarů proti bolesti, ke kterým by se mohl dostat, aniž by ho někdo pobodal v jakési zapadlé uličce, byl až příliš lákavý. Možná by mohl Veru uchlácholit aspoň některými ze svých démonů. „Co by to ‚mluvení‘ zahrnovalo?“

„Zkusíme to a uvidíme.“ Znovu se posadila. „Ale nechci žádné lži, rozumíš? Jestli se dozvím, že mi lžeš, čekají tě ošklivé následky. Na oplátku ti slibuju, že všechno, co mi řekneš, budu považovat za přísně důvěrné. Takže ta holka ze včerejška. Co tě přimělo si vybrat někoho, kdo obvykle není tvůj typ?“

Ještě více semknul čelist, takže pro něj bylo náročné mluvit. „To chceš mluvit zrovna o tomhle? S kým spím?“

„Nezajímají mě věci, které už vím. Zajímá mě to, co nevím. A nevím, co je na té včerejší čarodějce tak výjimečného, že sis poté musel ublížit a že nasadíš kamenný výraz pokaždé, když se o ní zmíním.“

„Přikládáš jí větší význam, než jaký má.“

„Dobře.“ Mávla rukou jeho směrem. „Existuje nějaký důvod, proč se dotkneš toho přívěsku pokaždé, když se snažím přiblížit k tvým problémům?“

„Ach.“ Spustil ruku. Ani si neuvědomoval, že to dělá. „Nervózní zlozvyk. Nemám rád, když se mi vlezlé sestřičky šťourají v osobním životě.“

Vera si povzdechla. „Vím, že je ti to nepříjemné, ale musíš víc spolupracovat.“

Chtěla spolupráci? No tak dobře. „Vědělas, že jsem se jednou vyspal se studentkou?“ Samozřejmě to věděla, ale zdálo se, že potřebuje připomenout, s kým má tu čest.

Bývalou studentkou,“ opravila ho Vera bez mrknutí oka.

„Ale jen tak tak. Mám pocit, že to nebylo ani měsíc po tom, co jsem ji naposledy učil. Musím uznat, že mladší jsou opravdu mnohem ohebnější…“

„To, co právě děláš, je fascinující. Připadá mi, že přímo miluješ, když můžeš zkoušet lidi tím, že jim předhazuješ to nejhorší, co jsi kdy udělal. Často se stavíš do horšího světla, než je nezbytně nutné, jen abys viděl, jak dalece můžeš vztahy s druhými pokoušet, než se rozpadnou.“

„Ale kuš, občas dělám i horší věci. Jednou jsem spal se svojí přítelkyní ve stejnou dobu jako s její sestrou. No, sice říkám jednou, ale ve skutečnosti jsme to dělali aspoň -“

„A proč jsi to udělal?“

Draco se usmál. Byl si vědom, že to Veru znejistí, neboť se smál jen zřídkakdy. Nedala na sobě však nic znát. „Byla ti hodně podobná. Ta moje bývalá. Snažila se zlehčit každou špatnost, kterou jsem jí o sobě řekl. Tak jsem se jí musel předvést. A když to viděla, samozřejmě to neunesla. Žádná to nikdy neunese.“

„A co předvedeš mně?“ zeptala se Vera velmi vyrovnaně.

Zdvihl zraněnou ruku. „To má být výzva?“

„Ano. Chci, abys mi řekl tu nejhorší věc, co jsi kdy udělal. Tu úplně nejhorší. A pak po tobě budu chtít, abys pochopil, že to není tak špatné, jak si myslíš. Že ty nejsi tak špatný, jak si myslíš. Škodíš sám sobě jenom proto, že se považuješ za špatného. Proto, že si myslíš, že pro tebe není možná spása.“

Draco si odfrkl.

„Myslím to vážně,“ prohlásila Vera s naivním výrazem padlé laně. Docela mu tím lezla na nervy. „Protože si upřímně nemyslím, žes udělal něco tak –“

„Proč je ta čarodějka ze včerejška tak výjimečná?“ Přerušil Veru, aby se proti své vůli vrátil k tématu Grangerové. „Tak já ti to řeknu. Protože… mi velmi silně připomíná dívku, které jsem před lety bez jejího svolení pozměnil paměť. Sebral jsem jí každou vzpomínku na nás dva, přestože mě prosila na kolenou, abych to nedělal. Dodnes nemá ani tušení, že mě kdysi milovala, že jsem byl její první milenec a že byla ochotná pro mě položit život, kdyby na to přišlo. A přes to všechno jsem to udělal, abych se jí nemusel dívat do očí, až ji zradím, spolu se vším, v co věřila, a všemi, které měla ráda. Udělal jsem to, abych se nemusel dívat, jak nám oběma lámu srdce. Nikdy si nás nebude pamatovat. Nedovolil bych to, ani kdybych mohl. Když jsem viděl… viděl tu další čarodějku… jak bych si mohl nechat uniknout šanci dostat ji do postele?“

Když Vera jen ohromeně zírala a mlčela, věděl, že tuhle bitvu vyhrál.

Ta výhra měla však příliš vysokou cenu. Odteď si bude muset dát na Veru pozor, aby náhodou nezpůsobila pohromu. Byla to škoda. Měl ji rád. Ale bez rozmyšlení by riskoval poškození její mysli, kdyby to byl jediný způsob, jak udržet své tajemství.

„Takže… dostanu dneska nějaké lektvary?“ zeptal se. V ruce mu pulzovalo ještě hůř než obvykle.

***

Draco se rozhodl dráždit draka bosou nohou [1] – utkat se s drakem byl ostatně vždycky špatný nápad – a vyhledat Grangerovou, aby si s ní vyjasnil pár věcí. Nehorázně ho naštvalo, když ji našel ve sborovně, jak si klidně klábosí s Dorotkou, jako by ji ten pitomec včera v noci nenechal opuštěnou v Prasinkách. Jelikož to nemohl strávit, dal Grangerové jen strohý příkaz, aby ho následovala, a hned poté se otočil na podpatku. Jejího společníka zcela ignoroval.

Velmi se mu ulevilo, když ho poslechla.

Po nějaké době Draco vstoupil do učebny, která vypadala dost zaprášeně na to, aby v ní mohli mít soukromí. Jako bonus v ní chyběly obrazy. „Mrzí mě, že jsem přerušil tvoje dostaveníčko s Dorotkou,“ utrousil a obešel pár stolů, aby mezi nimi vznikla dostatečná vzdálenost.

Překřížila si ruce na hrudi. „Ne, nemrzí. O co ti zas jde, Malfoyi? Co po mně chceš?“

Její obezřetnost ho ani trochu nepřekvapovala. „Jsem ohromený, žes mě ještě nezačala stíhat, abychom si mohli ‚promluvit‘.“

„No, to by poněkud postrádalo smysl, nemyslíš?“

Nadzvedl obočí. „A odkdy je to pro tebe překážka?“

Grangerová sešpulila ústa. „Ty si vážně chceš promluvit? Ty?“ Vypadala, že se náramně baví.

„Nijak zvlášť. Ale možná budeme muset.“

„Není třeba mluvit o antikoncepci.“

Její našpulená ústa se vyhladila v úsměv. Měl pocit, jako by se mu vysmívala. Ani trochu se mu to nelíbilo. „Co?“

„Antikoncepce. Je o ni postaráno. Mohli bychom si ale popovídat o možnosti, žes na mě přenesl nějakou pohlavní nemoc.“

Otevřel ústa dokořán. „Tak zaprvé, předpokládal bych, žes četla Neřesti a nebezpečí v Bradavicích…“ [2]

Zamračila se a zamlžily se jí oči. „To mi nic neříká…“

Rychle pokračoval. „A za druhé, pohlavní nemoc? To jako vážně? Myslíš si, že proháním čarodějky, abych je něčím nakazil?“

„Přesně na tomhle principu to ale funguje. Máš styk, nakazíš se. Máš znovu styk, nakazíš někoho dalšího.“

„Vím, jak to funguje, díky.“

„Jestli nebudeš spolupracovat, tak budu prostě předpokládat to nejhorší.“

Zaskřípal zuby. „Carys je hodně opatrná a to samé vyžaduje od svých partnerů. Takže pokud jsi ničím nenakazila ty mě, měli bychom být oba v pořádku.“ S Grangerovou totiž nebyl opatrný, ani trošičku. Neměl na to dost rozumu. Kdyby měl, vůbec k ničemu by nedošlo. Alespoň by si to rád myslel, jenže míra jeho slabosti byla jen stěží měřitelná.

„Aha, tak to je úleva. Víš, mám tvoji přítelkyni moc ráda.“

Měla Carys ráda? Byl si téměř jistý, že proti tomu muselo existovat nějaké pravidlo. V tuto chvíli ho přímo k neuvěření štvala, takže se snažil uklidnit. „Mohla bys na chvilku zmlknout? Chtěl jsem si s tebou promluvit!“

Zamrkala na něho. „A co jsme dělali doteď?“

„Ale ne o tomhle,“ zavrčel.

„Aha, tak dobře. Do toho. Mluv.“

Pořádně se nadechl. Když kladete jistý druh otázek, je lepší, když se u toho nešklebíte, ani nesyčíte nebo nevrčíte. „Když jsme… když jsme… jo.“ Prohrábl si rukou vlasy. Najednou to ani nedokázal vyslovit. Mohl se chovat ještě hloupěji a méně dospěle? U Merlinových vousů, vždyť už mu není šestnáct!

„Když jsme měli sex?“ nabídla mu pomoc.

Zkřivil tvář. „Ano, děkuju. U… ublížil jsem ti?“

„Ublížil? No, nebyl jsi příjemný. Ale, to nejsi skoro nikdy, takže…“

„Ne!“ vyštěkl. „Myslel jsem fyzicky. Ta krev.“

Její výraz zjemněl. „Ne. Neublížils mi. Bylo to jenom škrábnutí.“

Ale vždyť tam byla krev! V tom ho udeřila myšlenka, natolik směšná a nepravděpodobná, že by na ni předtím vůbec nepomyslil. Možná… možná si sama pořád myslela…

„Byla jsi panna?“ zeptal se přiškrceně.

O delikátních partiích ženských těl toho nevěděl mnoho, ale pokud bylo možné, aby se mu podařilo ji opět, o deset let později, připravit o panenství, tak už se peklu vážně nevyhne.

Po té otázce vytřeštila oči. „Je mi osmadvacet, Malfoyi!“

„A bylas s tím upejpavcem Weasleyem, já nevím, jak dlouho? A neodpovědělas na moji otázku.“

„Věř mi, zas tak upejpavý není a ani já ne!“

Odfrkl si.

„Nejsem upejpavá!“ zopakovala.

„Samozřejmě, že ne, milé Grangerátko. A přesně proto jsi byla celá bez sebe nadšením, když jsem tě chtěl orálně uspokojit.“ Klíčem k jeho schopnosti mluvit přímočaře byla dnes zřejmě podrážděnost.

Zčervenala. „No tak mi není příjemné, aby mi zrovna tohle dělal v podstatě cizí člověk. To neznamená, že jsem upejpavá.“

Málem se mu nepodařilo zadržet námitku, že je sotva cizinec. „Takže… už jsi to předtím dělala? A neublížil jsem ti? Jenom jsem tě nějak škrábnul?“

„Ano. Ale děkuju za zájem.“

„Žádný nemám.“

„No vážně.“ Převrátila oči v sloup. „Samozřejmě, že ne, milé Malfoyátko.[3] Proto jsi s tou otázkou tolik nadělal.“

„Možná tomu nebudeš věřit, ale nemám ve zvyku ženám během sexu ubližovat a pak dělat jako by nic.“

„Takže máš zájem.“

Vycenil zuby. Promerlina, vážně mu lezla krkem. „Je tu ještě něco.“

„A co teda?“

„Vážně se to nemělo stát.“

„Jeden škrábanec mě ještě nezabije. Dívej, dokonce ani nemám divnou chůzi.“

Zašklebil se a promnul si spánky. Začínala ho z toho všeho třeštit hlava. „Teď ale jenom předstíráš, že jseš natvrdlá, že jo?“

Grangerová nevypadala ani trochu kajícně. Pouze pokrčila rameny. „Spíš to beru tak, že ti dávám příležitost z toho vycouvat, než se vážně naštvu kvůli tomu, kam tenhle rozhovor směřuje.“

„Ale myslím to vážně. Ztratil jsem hlavu a –“

„A já jsem byla pouho pouhá nevinná panna, která se nechala ošálit surovou sexualitou obrovského krutého… kruťase. Ano, pochopila jsem hned napoprvé, kam tím směřuješ.“

„Na konci ti to trošičku ujelo.“

„Já vím. Příště se polepším. Ale připadalo mi drsné nazvat tě barbarem. I když to tak trochu jseš, takže…“

Draco si musel povzdechnout. „Grangerová…“

„Snažím se ti jen říct, že opravdu nejsem nevinná panna, Malfoyi. Dokážu se o sebe postarat. Můžeš se přestat chovat, jako bych nedostala na vybranou, děkuji. Jestli nechceš, aby se to opakovalo, v pořádku, ale budeš muset žít s tím, že se mi to napoprvé ani trochu neprotivilo.“

Poté na ni jen zíral. Prostě zíral. „Jseš opravdu jiná,“ zamumlal. Někdy v minulosti došlo k tomu, že dospěla. To uvědomění by ho mělo uklidnit, ale z nějakého důvodu ho vysoce znepokojilo. Pokud nedokáže předpovědět její chování, může dojít ke katastrofě.

„Jiná než co?“ ptala se Grangerová. „Čarodějka, se kterou jsi spal včera v noci? Musím ti říct, že jsem se za těch pár hodin moc nezměnila.“

Zhluboka se nadechl. Měl by se k ní chovat jako k někomu cizímu. Měl by si zachovat odstup a v budoucnu se ji snažit vidět jen jako ženu, která stojí před ním, a ne dívku, kterou kdysi znal. Jedině tak měl proti ní šanci. „Než čarodějka, se kterou jsem si myslel, že spím,“ ušklíbl se. „Teď už tě mám přečtenou. Opravdu nejsi malá naivka, která se snaží sexem vyléčit z rozchodu.“[4]

Naklonila hlavu na stranu. „A co teda jsem?“

„Psychicky narušená čarodějka, která se snaží najít ospravedlnění pro svou sebenenávist.“

Grangerové poklesla brada.

„Víš, připadalo mi to divné,“ pokračoval Draco, „jak jsi byla neodbytná, ať jsem s tebou jednal jakkoli odporně. Ale řekl jsem si, že jseš možná příliš zabedněná a zvyklá dostat, co si zamaneš, abys pochopila moje odmítnutí. Kdybych věděl, co za tím ve skutečnosti vězí, nikdy bych se tě nedotkl. Nemůžeš se té odpornosti nabažit, co? Vychutnáváš si, když je na tebe někdo hnusný.“

„Už to tak vypadá,“ souhlasila tichounce.

„Odteď ti s tím bude muset pomáhat někdo jiný. Na tohle fakt nejsem.“ Vydal se ke dveřím a pro jistotu si dal pozor, aby mezi nimi neustále bylo pár stolů.

„Znamená to, že ke mně přestaneš být hnusný?“ zeptala se lehkovážně.

Na místě se zastavil. Nedělala to schválně. Nemohla si plně uvědomovat, co dělá. Rozum mu říkal, že by to měl nechat být. Bohužel nebyl příliš rozumný člověk. Pomalu se k ní blížil, k čertu se vzdáleností. „Ne,“ vyprskl. „Protože by se tím nic nezměnilo. Nenávidíš moje jméno, moji tvář, chlapce, kterým jsem byl, i muže, kterým jsem dnes. Vsadil bych cokoli, že máš husí kůži pokaždé, když jsem nablízku. To, žes mi včera vůbec dovolila se tě dotknout, jenom potvrzuje, jak moc se nenávidíš.“ Zastavil se přímo před ní. „Kdybych to tušil, nikdy bych neudělal nic, co by tě v tom podpořilo. Sex je jedna z mála věcí, kterou dělám dobře. Dokonce je o mně známo, že se klidně vyspím i se ženou, která mě nijak zvlášť nepřitahuje, abych jí zlepšil den.“ Poslední větu pronesl se slabým úšklebkem a výmluvně si při tom prohlédl její tělo. Byla to podpásovka, ale… jestli jsou si jeden pro druhého cizí, tak by to měla zvládnout.

„Hmm.“ Vypadala zadumaně. „Dejme tomu, že je to pravda…“ promluvila nakonec. Potom ho totálně vyvedla z míry, poněvadž si stoupla na špičky, popadla ho kolem krku a políbila ho.

Bez varování ho zahltila palčivá touha a probudila v něm vzrušení. Její rty byly tak hebké a teplé a vzpomínal, kde všude byly, kde všude je chtěl mít…

Odtáhla se a nasadila si na tvář vlastní úšklebek. Uvědomil si, že ji přitáhl blíž k sobě. Do prdele. Okamžitě ji pustil. No, tak se k jeho tělu ještě nedostala zpráva, že byla jen obyčejná cizinka, které se má vysmát, zesměšnit ji a pak odhodit. Nakonec k tomu dojde.

„Nepokoušej se na mě znovu jít s tím, ‚žes mě ve skutečnosti vůbec nechtěl‘, Malfoyi,“ varovala ho chladně. „Tak blbá nejsem. Ať už jsi včera namítal cokoli, nedostatek zájmu v tom nebyl.“

„Máš v tom naprosto jasno, že?“ zeptal se Draco. Ani se nesnažil skrýt hořkost ve svém hlase.

„Jo jo,“ souhlasila Grangerová vesele. „Nechovám k sobě nenávist, Malfoyi. Aspoň ne tak silnou. A nechovám ji ani k tobě. Vím, že máš strach, jak se s tím srovnám, ale není to třeba. Celá léta se mi všichni ve veřejné sféře od Týdeníku čarodějek až po autora Harryho autobiografie snažili přilepit nálepku ‚sladké, panenské, čisté duše‘. Nakonec to celý kouzelnický svět zbaštil i s navijákem. Ale všechno je to lež, Malfoyi. Nikoho tady nekazíš ani nepřivádíš do záhuby. Já už tam jsem. Jenom to umím skrývat líp než ty.“

Poté odtančila pryč a zanechala ho samotného, aby mohl přemítat o tom, jestli její záhuba je skutečně dobře skrývaná nebo jen dobře zapomínaná.

***

Grangerová, ženská prokletá, na něho vyzrála a byla si toho dobře vědoma. Netrvalo to dlouho, než měl Draco dost samolibých úsměšků, kterými ho oblažovala pokaždé, kdy ho viděla, ale co on s tím mohl dělat?[5] Další rozhovor nepřicházel v úvahu. Vždy, když spolu mluvili, vyústilo to v katastrofu. Proto ji raději ignoroval. Věděl, že to ji naštve, i když to nedá najevo. Věděl také, že ji naštve, když bude flirtovat s Variel. To však raději nepřeháněl, aby si Variel nedělala naděje. Bohužel měl pořád nařízeno, aby se uvnitř hradu alespoň choval společensky, takže musel trpět brebentění Grangerové s Dorotkou nejen u každého jídla, ale jednou za čas také ve sborovně.

Dnes ti dva, aby jeho mizernou náladu přivedli k dokonalosti, s nadšením probírali omšelé téma lásky. Zájem Dorotky byl přímo do očí bijící a Draco si byl vědom, že jeho výraz ve tváři přesně reflektuje, jak se cítí.

Dorotka, jakmile si toho všiml, se samozřejmě nedokázal zdržet komentáře. „Dívej, jak se Malfoy ksichtí. Vsadím se, o co chceš, že nikdy nebyl zamilovaný.“

„Ale, nech ho být,“ odvětila Grangerová, aniž by vzhlédla od eseje, jenž právě známkovala. „Kdysi byl zasnoubený.“

„Co má manželství co dělat s láskou?“ ptal se Dorotka. Pro jednou s ním Draco sdílel názor.

Grangerová podrážděně vydechla. „No vážně, Dariusi. Není robot. Jenom to rád předstírá.“ Na její obranu, skoro se ani neušklíbla. Ale na druhou stranu, její urážka by měla lepší účinek, kdyby si byl Draco jistý, co je to robot.

„Proč vy dva o mně vždycky mluvíte, jako bych tady nebyl?“ zeptal se uštěpačně.

„No já nevím,“ reagovala Grangerová. „Možná proto, že nás vždycky ignoruješ?“

Probodl ji pohledem. „Nebo se o to aspoň snažím. Ano, miloval jsem svoji snoubenku,“ zasyčel. „Spokojení?“

Grangerová pokrčila rameny. „Vždyť jsem to říkala. Nic nového.“

„Možná bys nám mohl říct, jak moc je podle tebe láska nezbytná?“ naléhal dále Dorotka s nesnesitelným úšklebkem. „S Hermionou se na tom zatím nemůžeme shodnout.“ Věnoval Grangerové úsměv, který by některým mohl připadat okouzlující.

„Ale prosím tě!“ Grangerová odpověděla chichotem. Opravdovým chichotem. „Řekla jsem jenom to, že se romantická láska nehorázně přeceňuje. Nepopírám, že je příjemná ani že je pro některé dokonce nezbytná.“

Draco se zamračil. „Nezbytná? Nikdy jsem o její nezbytnosti nepřemýšlel. Prostě je. Jako dýchání.“

„Takže… je nezbytná jako dýchání?“ ptal se Dorotka. „Nikdy bych si nemyslel, že budeš na mojí straně.“ A taky nevypadal, že z toho má radost. Ne, samozřejmě si musel myslet, že se Draco vysměje už jen samotné existenci emoce, jako je láska, že?

Draco se zamračil. Sice měl odjakživa radost, když mohl Dorotce zkřížit plány, ale nezamlouvalo se mu, že z toho vyjde jako citlivka. „To jsem neřekl. Myslel jsem to tak, že k ní dochází stejně jako k dýchání. Neuvědomuješ si, že to děláš, ale nemůžeš to nijak zastavit. A to chceš, protože jakmile si uvědomíš, co děláš, většinou je to proto, že už jseš z toho vyčerpaný a že máš s každým nádechem pocit, že tě to zabije. Můžeš se snažit nedýchat, ale nakonec tě to stejně vždycky přinutí nabrat vzduch do plic a jsi zase na začátku.“

Grangerová naklonila hlavu na stranu. „Láska jako dýchání. To se mi líbí.“

Dorotka se zakabonil.

Z nějakého důvod Draca reakce Grangerové ještě víc rozlítila. „Tak to jsi neposlouchala. Není to nic, o co bys měla stát. Dokonce ti to ani nepřináší nic cenného, na rozdíl od dýchání. Akorát se to k tobě vetře a pak to z tebe vysává úplně všechno, co máš, dokud z toho náporu konečně nezhebneš – minimálně emocionálně.“

„To zní, jako že máš za sebou pár velice zdravých vztahů, kámo,“ konstatoval Dorotka.

„Já aspoň mám přítelkyni,“ zamumlal Draco, v tu chvíli už dočista a naprosto nasraný.

„Popravdě musím s Malfoyem souhlasit,“ překvapila oba Grangerová. „Jenom částečně, samozřejmě. Láska nabízí něco cenného, ale z velké části se děje nechtěně a pokud ji necítíš za správných okolností, může být velice bolestivá, dokonce zdrcující. A stejně si nemůžeš pomoct.“ Jistě mluvila o Weasleym. Draco zaskřípal zuby, když mu před očima probleskla vzpomínka na to, jak se objímala s Weasleyem mezi přeživšími ve Velké síni. Tehdy byly rozdrceny na padrť poslední zbytky jeho chlapecké naděje v lepší budoucnost. Toho dne ho odsoudila k doživotnímu tajnůstkaření a nesl velmi nelibě, že si toho pitomce nakonec ani nevzala a nezplodila s ním hromadu ošklivých zrzavých dětí.

„V podání vás dvou zní láska přímo úchvatně,“ podotkl Dorotka.

„No, může být,“ odpověděla Grangerová jemně.

Draco si odfrkl. „Ne podle mých vzpomínek.“

 Grangerová ho sjela opovržlivým pohledem. „Malfoyi, vím, že je strašně těžké si pamatovat, že ne každý je jako ty, ale lidé mají jiné životy a jiné zkušenosti, někdy dokonce pozitivní. Opravdu.“

„To je možné, ale já osobně už to nikdy zažít nechci. Jak jsi řekla, vážně se to přeceňuje.“

„Tvoje snoubenka ti musela hodně ublížit.“ V očích Grangerové se zračil soucit. Nic na světě nemohl nenávidět víc. Nic nevěděla. Nic! Kdo si myslela, že je, aby s ním zrovna ona soucítila?

Přinutil své rty k úsměvu. „Jak by mi mohla ublížit? Souhlasila, že si mě vezme, pro to, co jsem jí mohl nabídnout, ne proto, kdo jsem. Nikdy nesouhlasila, že mě bude milovat, a nikdy jsem to od ní ani neočekával. Jen to, že si mě vezme, což by udělala bez ohledu na to, jaký měla na mě názor. Nechal jsem ji odejít jenom proto, že jsem si nás spolu nedokázal představit šťastné. Kdybych si myslel, že dojdu štěstí aspoň já, donutil bych ji zůstat a nechal bych ji dál trpět. Taková je pravá podstata mojí požehnané lásky.“

Draco došel k názoru, že je nejvyšší čas odebrat se k odchodu a jít si lehnout, a tak odešel. Řezné rány na jeho jizvě tak moc svěděly a pálily, až ho to přivádělo k šílenství.

***

Poznámky k překladu

[1] To grab the dragon by the tail – původní verze ang. idiomu zní to grab the tiger by the tail (doslova chytnout tygra za ocas). V češtině máme příslušný idiom už rovnou s drakem – tedy dráždit draka bosou nohou. Význam je zhruba stejný – dělat něco nebezpečného.

[2] V originále Trials and Tribulations at Hogwarts. Původní název Teen Trials and Tribulations at Hogwarts (Neřesti a nebezpečí nezletilých v Bradavicích, Silencio – kapitola 2). Předpokládám, že to teen (nezletilých) autorka z názvu vyškrtla proto, že protagonisté jsou již dospělí, jinak ale zřejmě půjde o stejnou knihu, kterou náctiletá Hermiona četla v Silenciu. Ta kniha byla důležitá hlavně kvůli informaci, že v Bradavicích nemůže vůbec nikdo otěhotnět. A zřejmě proto si na ni také Draco vzpomněl v této kapitole.

[3] Granger dear a Malfoy dear. Angličtina má takovou vtipnou vlastnost, že místo zdrobnělin stačí za jakékoli jméno přidat dear. Patvary použité v této kapitole jsou výsledkem mé snahy vytvořit od jejich příjmení deminutiva se stejnou příponou. Věřte mi, zkoušela jsem tam dosadit všelijaké varianty a nic tam tak úplně nesedí. Všechny zdrobněliny jsou oproti originálu až příliš příznakové. Příponu středního rodu –átko jsem zvolila, aby byla aspoň relativně zachována genderová rovnováha.

[4] Rebound shag – toto spojení se používá, když někdo vyhledává nezávazné vztahy, aby zapomněl na ošklivý rozchod. Nenapadá mě žádný termín v češtině, který by tomu odpovídal, takže jsem to snažila nějak opsat.

[5] Součást pořekadla A man's got to do what a man's got to do. V češtině by to bylo asi něco jako „když musíš, tak musíš“, pro účely tohoto překladu jsem to však musela poupravit. Ostatně, i v originále je použita pouze druhá polovina souvětí, what a man's got to do.


Kapitola 6 – část 2/2



Název: Secrets (Tajemství)

Patří do série: Silencio

Odkaz na originál: http://archiveofourown.org/works/487896/chapters/2191018

Autorka: AkashaTheKitty

Překlad: LadyF

Banner: dollfaced

Prohlášení: Tento překlad je pořizován za souhlasu autorky, a to zcela nezištně. Všechna práva patří těm, kteří vlastní práva na svět stvořený JKR.

Pairing: Draco/Hermiona

Varování: Nerespektuje epilog, psychologické trauma, scény pro mládež nevhodné

Stav: Souhlas k překladu, originál zatím nedokončený.

Počet kapitol zveřejněných v originálu: 6/15

Přístupnost: 18+

Shrnutí: Devět let po Voldemortově pádu se Hermiona rozhodne na chvíli si odpočinout od svého života, aby mohla najít sebe samu a zjistit, co se sebou chce dělat. Brzy začne mít pocit, že by ji mohl spasit Draco Malfoy, jenže ten kolem sebe udržuje hradbu tajemství, která ho ničí, a odmítá její zásah. Odhodlána zachránit ho přes jeho protesty se rozhodne zjistit, jak by mohl zapadnout do jejího zmateného života.



***

Kapitola 6 – část 2/2

Upozornění pro připomenutí: Originál této povídky není dokončen, toto je poslední zveřejněná kapitola z plánovaných patnácti. Rychlost a pravidelnost překladu se tedy i nadále bude odvíjet od toho, s jakou frekvencí bude přidáván originál povídky.

***

Bylo to marné. Čím více si lámal hlavu s tím, jak se vypořádat s Grangerovou, tím více jeho ruka o sobě dávala vědět. Zkoušel pít alkohol, zhluboka dýchat a meditovat, ale bolesti nic nepomáhalo. Pomalu přicházel o rozum a děsil se toho, co by se mohlo stát, kdyby mu ruply nervy. Přestože podle odborníků nepředstavoval nebezpečí svému okolí, věděl, že pokud se přestane ovládat, může se dopustit něčeho ošklivého. Musel jednou strávit šest měsíců v chráněném zařízení kvůli tomu, že mu pod nátlakem přeskočilo a téměř umlátil jednoho muže k smrti, aniž by o sobě věděl. To se alespoň stalo podle ostatních. On si na to nevzpomínal. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, že ve velmi špatném duševním rozpoložení mluvil s pěknou holkou. Další věc, kterou si matně vybavoval, bylo, jak ho odtrhují od těla schouleného na zemi. Pamatoval si, že tam stála ta holka, s pláčem a monoklem kolem oka. Všichni ho ujišťovali, že to nebyl on, kdo ji uhodil. Prý to udělal ten druhý těsně před tím, než Draco zkratoval. Jelikož si ovšem na nic nepamatoval, nemohl si být jistý, že jeho rodiče všechny nepodplatili, aby tu historku trochu přikrášlili.

Byl si vědom toho, že v sobě má spoustu nahromaděného hněvu souvisejícího s Grangerovou, a bál se toho, že bude mít další výpadek a probere se až nad jejím schouleným tělem…

A tak se raději rozhodl navštívit Tři košťata. Carys věděla, co s ním riskuje. Byla schopná se s tím vypořádat. Pokud jí nebo někomu z jejích štamgastů věnuje jediný křivý pohled, jednoduchým kouzlem ho okamžitě uspí. A navíc… no, byl nejvyšší čas navštívit svou přítelkyni, že? Vyspí se s ní a skoncuje tak s tou nepatrnou fyzickou posedlostí Grangerovou. Pokud se za posledních deset let něco naučil, pak to, že žádné ženské tělo není nenahraditelné. Vždy existovalo jiné, které mohlo posloužit stejně dobře… i když občas chvíli trvalo, než jste ho našli. Tělo Carys bylo, zcela bez pochyb, skvostné. Navíc perfektně ovládala umění potěšit muže. U ní bylo snadné hledat zapomnění. A když to nezabere napoprvé, nechá ho to zkoušet znovu a znovu, dokud nebude spokojený.

Když dorazil do hospody, vypadalo to, že by jeho plán mohl vyjít. Carys byla ráda, že ho vidí. Dělala si o něj starosti. Ale sotva se sehnul, aby ji políbil, ucítil v zátylku nepříjemné svědění. Ukončil polibek a vzhlédl, aby spatřil Grangerovou, jak stojí ve dveřích a zírá na něho. Odtrhla od něj pohled a bez pozdravu zmizela zpátky ven.

„Nebyla to ta nová učitelka?“ zeptala se Carys, která hleděla stejným směrem.

Draco neviděl smysl ve lhaní. „Jo.“

„Zřejmě ji ta antipatie k tobě přešla.“ Carys to vyslovila úsečně a ironicky. Byla to nejspíš přirozená reakce na možnost, že se zapletl s nějakou jinou poté, co Carys tak dlouho ignoroval. Měla být u něho přece na prvním místě.

„Ani ne.“ Draco se zadíval na svou přítelkyni a povzdechl si. Grangerové se zase jednou podařilo způsobit už jen svou existencí jeho povadnutí. Nádhera. „Musím jít.“

„Cože, teď?“ Carys vypadala znepokojeně. „Sotva jsi sem přišel. Myslela jsem, že zůstaneš přes noc.“

„Jsem… unavený. Jenom jsem si říkal, že tě skočím pozdravit.“ Dokonce i on slyšel, jak lživě to znělo. Nikdy nepřišel jenom proto, aby se s ní pozdravil. „Pokusím se zase stavit co nejdřív.“

Než stačila Carys ještě něco namítnout, vlepil ji letmou pusu na rty a pláchnul pryč.

***

Grangerová musela většinu cesty běžet, protože ji Draco svým rázným krokem došel, teprve až byli téměř u hradu. Nevzala na vědomí jeho přítomnost, dokonce ani když slyšela, že se k ní přibližuje. Pouze přidala do kroku. Draco jí to nechal procházet celou cestu až do hradu. Učinil svůj tah teprve tehdy, když už byla krůček od svých dveří. Chytil ji a přitiskl ke zdi s úmyslem vystrašit ji dost na to, aby s tím přestala. Nemohl čelit jejímu zájmu, jednoduše nemohl. Vypískla a odtáhla se od něho, ale ani jednou se mu nepodívala do očí.

„Pusť mě.“ Její příkaz zněl tiše, ale beze stopy strachu. Za to ji obdivoval a nenáviděl zároveň. Nechtěl, aby se třásla hrůzou kvůli každé maličkosti, ale bylo by hezké, kdyby se bála aspoň jeho, zatraceně.

„Ne.“

„Myslím to vážně, Malfoyi.“

Pohlédl na ni, ale odmítala k němu zdvihnout oči. „Co jsi ode mě čekala?“ procedil skrz zuby. Ta přímočarost mu nebyla příjemná a mnohem raději by všechno ignoroval, dokud to samo nedá pokoj. Jenže s Grangerovou byla ta potíž, že nikdy sama od sebe nedá pokoj. Musel ji k tomu přinutit, jinak ho nikdy nepřestane pronásledovat.

„Asi přesně to, cos udělal.“ Cenil si toho, že se nesnažila předstírat, že neví, o čem je řeč.

„To očividně není pravda, jinak bys neměla proč takhle utéct.“

Cukla sebou. „Prostě to přišlo mnohem dřív, než jsem čekala, ok?“ Konečně se na něho podívala, ale než pokračovala v mluvení, podívala se zase jinam. „Nepředpokládala jsem, že se budu cítit takhle zapomnění hodná. Takhle… bezvýznamná. Zaskočilo mě to, donutilo mě to se zamyslet.“

„Takhle to prostě chodí. Chtěla jsi jednorázovku a přesně to jsi dostala! To jsem měl držet celibát, dokud nepřestaneš učit?“

„Nemusíš mě poučovat, Malfoyi. Vím, že to je absurdní, a dostanu se z toho. Jenom nemám ráda, když mi někdo předhazuje, jak snadno jsem zanedbatelná.“

Snadno zanedbatelná? Tak to je teda k smíchu. Stále si pamatoval každičký mučivý detail z doby před deseti lety. Kdyby to věděla, nikdy by si nemyslela, že je ‚snadno zanedbatelná‘. „Nikdo ti nic nepředhazoval,“ opáčil. „Šla jsi do její hospody. Jsme zase u toho, cos čekala?“

„Vždyť tam skoro nikdy nechodíš! Hele, tohle nemá smysl. Vrať se tam a já ti slíbím, že budu poslušná holčička a zůstanu u sebe v pokojíčku.“ Grangerová se ho pokusila odbýt a obejít, ale zatarasil jí cestu tělem. Nalhával si, že jí jen chce nahnat hrůzu, a že vůbec není pravda, že rád cítí její tělo proti svému.

„Jak se tam můžu vrátit, když je vytočená kvůli tomu, že jsem šel za tebou?“ zavrčel. „Překazilas mi plány na celý víkend!“

„Vždyť jsem ani nic neřekla!“

„To nebylo třeba. Byla jsi úplně jasná. Carys stačil jediný pohled, aby si všechno domyslela.“

Konečně se mu podívala zpříma do očí a zdvihla bradu. Rajcovnější výraz vzdoru už delší dobu neviděl. Vážně by si měl dát pozor na to, jak na ni reaguje. „Myslela jsem, že váš vztah je takový, nebo to není pravda?“ zeptala se útočně.

„Tak to pozor,“ zavrčel. „Máme otevřený vztah, ale zas tak otevřený ne. Nemá ráda, když se ostatní ženy chovají žárlivě. Jediná, kdo má na to právo, je ona.“ Ve skutečnosti upozornil Carys hned na začátku, že žádné žárlivé scény trpět nebude, ale to Grangerová vědět nemusela.

Odfrkla si. „Vadí mi, když mě mužský jednu minutu chce a druhou už se otáčí za jinou sukní. To klidně přiznám, ale žárlivostí bych to zrovna nenazvala. Co máš ty za problém, když mě pronásleduješ celou cestu až domů, abys mě násilím zadržel a vynadal mi za to, že jsem se na tebe podívala?“

„Mám problém s křehounkýma brunetkama, které mě napřed pokouší a škádlí na každém kroku a pak se chovají, jako bych jim něco slíbil. Což jsem neudělal!“

„Já vím, že ne, Malfoyi.“ Grangerová se natáhla a dotkla se jeho tváře. To prosté gesto pálilo jako oheň. Chtěl se odtáhnout, ale vydržel to. Zasloužil si nepohodlí za to, že si byť jen na sekundu myslel, že bytí v její přítomnosti na něm nezanechá vážnější následky. Pokračovala: „Vždyť ani žádné sliby nechci. Nedokážu to vysvětlit. Není to tím, že chci přítele. Nemám pražádný zájem o stálý vztah. Jenom jsem se chtěla cítit chtěná. Ale nedopadlo to tak, jak jsem plánovala. Najednou jsem se přestala cítit vzrušující a žádoucí a místo toho jsem si připadala neviditelná a opomenutá. Asi se potřebuju pořádně zamyslet nad tím, co vlastně chci, protože to upřímně sama nevím.“

Draco se obával, že ví přesně, co chce. Chtěla cítit duši vyčerpávající propojenost, kterou spolu sdíleli před lety a na kterou si nepamatovala. Chtěla druh aféry, který dle jeho zkušeností nikdy nekončil mírumilovně. Onen druh vášně, který si vždycky našel způsob, jak se proměnit v bolest, trpkost a dokonce i v nenávist.

Chtěla něco, co nikdy nekončilo dobře, a většinou vás to poznamenalo na celý život.

„Věř mi, nechceš, co si myslíš, že chceš,“ prohlásil. Mírně řečeno.

„Neříkej mi, co chci.“

„Proč si radši někam nevyjdeš a nenajdeš si hodného chlapa –“

„Ach jo!“ Strčila do něj s takovou silou, že překvapením udělal krok vzad. „Kdo si myslíš, že jseš, abys se mnou vedl takové řeči?“

„Někdo, kdo si prošel každým typem disfunkčního vztahu, jaký existuje!“

„A přesto jsi evidentně ještě nepřišel na to, jak vést zdravý vztah.“

Nemohl si pomoct, musel se ušklíbnout. Zapomněl, že občas dokáže být zlomyslná potvůrka, která míří rovnou do středu terče.[1] Na to by zapomínat neměl. Byl to totiž jeden z důvodů, proč ho přitahovala. „Ale zato ty to určitě víš. Tak proč toho nevyužiješ, aby ses pro změnu vyhnula problémům, co?“

„Už jsem řekla, že nechci přítele. Rozhodně nechci manžela. Mám zbytek života na to, abych se nechala unudit k smrti rodinnou idylkou s přelaskavým mužem, kterého bude schvalovat celičký svět.“

„Kdo říká, že to musí být takhle?“

Nato se Grangerová usmála, úsměv však nedosáhl k jejím očím. Vypadala kvůli tomu zpustle. „Vím, že musí. Z každého muže, který se mnou chce chodit, sálá představa téhle budoucnosti tak jasně, až mě to oslepuje. Nakonec se tomu nevyhnu, protože nechci být do konce života sama. Jenže… nedávno jsem si uvědomila, že než budu pokračovat v cestě, kterou ode mě všichni očekávají, chtěla bych se chvilku cítit naživu.“

Draco zaskřípal zuby. Jak mohla být žena, všeobecně považována za chytrou, být tak neuvěřitelně pitomá? „Uvědomuješ si, že věci, díky kterým se lidé cítí nejvíc naživu, jsou většinou ty, které by jim mohly přivodit smrt?“

Přikývla. „Tak jest.“ Poté naklonila hlavu mírně na stranu, jako by dostala nápad. „Když mi teda nechceš přivodit smrt, nemáš náhodou nějaké přitažlivé přátele, kteří by nebyli proti?“

Draco si nebyl vůbec jistý, že kdyby podlehl pokušení, byla by Grangerová jediná, kdo by umřel, ale možná už to bylo stejně jedno. Beztak už měl drahnou chvíli pocit, že jeho čas se chýlí ke konci. Proč z toho aspoň neudělat spektakulární představení?

***

Sklenice byla prázdná. Opět. Draco pořád neměl rád alkohol, ale opravdu si nevěděl rady, jak jinak by se měl vypořádat s tím, co se děje, a se svou reakcí. Ta se k jeho znepokojení proměňovala ze studu, strachu a viny ve vzrušení. Grangerová stála uprostřed jeho pracovny a poměřovala své okolí, jako by tu byla poprvé.

„Čím by se daly vyléčit tvoje tendence k hloupostem?“ zeptal se nakonec.

„Hm?“ Grangerová vzhlédla.

Snažil se o úsměv, ale podařil se mu jen jakýsi škleb. „Kdo by mohl být lepší kandidát na to, abys ho přivedla k šílenství, než prokázaný šílenec? To sis nejspíš říkala už od chvíle, kdy sis na mě poprvé pomyslela, že?“

Vykulila oči. „Nepovažuju tě za šílence…“

„Tak se pleteš! Jsem šílenec. Nemám nejmenší tušení, proč bys se mnou mohla chtít spát. Věř mi, máš na víc.“

Pokrčila rameny a objala se rukama. „Připadáš mi… sexy, nejspíš.“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Připadá ti, že moje problémy se dají vyřešit, když najdu správnou ženu. Připadá ti, že potřebuju náhradní maminku, která by o mě pečovala a vychovala mě. A s největší pravděpodobností ti imponuje, že mě chtějí ostatní ženy. Se mnou to má pramálo společného.“

A přesto si uvědomil, že chce, aby jí připadal sexy. Chtěl, aby si všímala maličkostí a aby jí vyschlo v ústech a aby její představivost pracovala na plné obrátky, stejně jako vyprahlo v ústech jemu a jak pracovala jeho představivost právě teď, když se kousla do spodního rtu a nepřítomně si strčila neposlušný pramínek vlasů za ucho.

Bylo to k zešílení a byl to dobrý důvod, proč by se jí měl vyhnout a ještě něco popít.

Zhluboka se nadechla. „Vyjasněme si pár věcí. Nenávidím, že máš ostatní ženy omotané kolem prstu, protože, jak oba víme, spousta z nich je mnohem hezčích než já. Nemám nejmenší zájem dělat ani tobě ani komukoli jinému mámu, ale je pravda, že si myslím, že by se některé z tvých problémů daly vyřešit, kdybys chtěl. A opravdu, opravdu jsem myslela vážně, že z tebe nechci udělat svého přítele. A i kdybych o někoho stála, nejspíš bych nikdy nedokázala být ve vztahu s někým, jako jsi ty. Jsi zlomyslný a zákeřný a rád ubližuješ druhým, což jsou všechno vlastnosti, které bych u svého partnera nemohla tolerovat. Ne, líbí se mi jenom tvoje tělo. A líbí se mi, jakým způsobem se na mě občas díváš, přestože tvoje ústa srší nenávistí. A něco tak příjemného jako tvoje doteky už jsem několik let nezažila, což je pravděpodobně docela smutné, vzhledem k tomu, jak ses ke mně choval potom.“

Musel potlačit nutkání před tím náporem upřímnosti ucouvnout. Sice dělal všechno možné pro to, aby si o něm vytvořila ošklivý obrázek, ale nebylo mu nijak zvlášť příjemné, že se mu to podařilo. Ještě že ji zřejmě přitahoval aspoň fyzicky. „To se dá asi považovat za dobrý začátek,“ zamumlal. Byl by více nadšený, kdyby vynechala všechna negativa.

„Mimochodem bych ocenila, kdyby ses ke mně choval lépe. Nemůžu si být jistá, jestli si mě sem zatáhl, aby ses se mnou znovu vyspal, ale jestli ano, snaž se aspoň předstírat, že si mě vážíš.“

Než odpověděl, zaváhal a zadíval se do sklenice. „Dobře.“ Věděl, že tím slovem podlehl. Pustí si ji znovu do postele. Dnes v noci. Byl blázen, když si myslel, že by ji mohl odmítnout. Chtěl ji, chtěl svou vlastní zkázu, strašně moc. „Ale měj stále na paměti, že aféra se mnou nepovede nikam dál.“

Sarkasticky se usmála. „Jak bych mohla zapomenout?“

„Jednoduše. Nejsi zvyklá na nezávazný sex, takže je pravděpodobné, že ke mně začneš něco cítit. Snaž se tomu předejít.[2] Nechceme, aby se to zvrtlo.“

„Vůbec o sobě nemáš vysoké mínění.“

Odfrkl si a nalil si další sklenici. Kdyby o sobě měl vysoké mínění, varoval by ji.

„Nejsem tak nezkušená, jak si myslíš.“

„Měla jsi přede mnou jednoho partnera, to se stěží dá považovat za široké zkušenosti.“

„Omyl.“

To ho překvapilo, poněvadž ho ani jednou nenapadlo, že by mohla být s někým jiným než s Weasleyem. Bylo to nepředstavitelné a ještě k tomu nestravitelné. „Jo?“

Nakrčila nos a začala si pohrávat s učebnicemi, které měly to štěstí, že se vyskytovaly na poličce blízko ní. „Sice ti do toho nic není, ale po rozchodu s Ronem jsem se vystavila novým možnostem.“[3]

„Takže dva?“

Opravdu ti do toho nic není, ale… tři.“ Po onom přiznání se zarděla a sklopila hlavu. Světáčtější ženu vážně jaktěživ nepotkal.

„A to ti nestačí, aby ses cítila naživu a žádostivě a tak dále?“

Pokrčila rameny. „S tím prvním po Ronovi to byla známost na jednu noc, se kterou jsem se pokoušela fyzicky zapomenout na Rona. Nebylo to ani trochu to, co jsem čekala. Neměla jsem pocit, že mě chce. Měla jsem pocit, že… že mě využil, pokud to v tomhle kontextu vůbec dává smysl. Bylo to, jako by mě ani neviděl, jako bych byla jenom nádoba, do které se udělal. Bylo to velké zklamání. S tím druhým to bylo tak, že jsem si myslela, že možná potřebuju, aby v tom byly nějaké emoce. A tak jsem si párkrát vyšla s jedním milým chlápkem, který o mě projevil zájem, a nakonec jsem s ním skončila v posteli. Vypadalo to, že mě má vážně rád, ale… i když jsem ho měla taky ráda, v posteli jsem měla pocit, že se k sobě nehodíme. Nakonec ale žádná škoda, protože když jsem se s ním rozešla, stal se z něho sprosťák.“

„A pak jsem tě ojel na stole tak hrubě, až jsi z toho krvácela, a to je to, co chceš?“

„Z tvých úst to zní tak romanticky.“ Zamávala řasami.

Nedokázal zabránit tomu, aby se zazubil. „Jo… pro romantiku v téhle domluvě není místo.“

„Výborně,“ souhlasila a vypadalo to, že to myslí naprosto vážně. „A budeme mít dneska sex?“

Po tak přímé otázce Dracovi zaskočilo pití a musel nejdříve přečkat velice nesexy znějící záchvat kašle, než mohl zaskřehotat: „Nemůžeš klást takové otázky jakoby nic!“

„Měla jsem dojem, že to je téma našeho rozhovoru? Kromě toho, jenom jsem chtěla vědět, jestli se do toho chceš dát dneska, protože v tom případě bys měl přestat pít, dokud ještě můžeš.“

To byla dostatečná provokace na to, aby do sebe Draco vrhnul sklenku a prohlásil: „Já můžu vždycky!“

Každý muž má svoji hrdost, ačkoli ne vždy musí být založena na pravdě.

***

Netrvalo dlouho a Draco došel k závěru, že si je Grangerová příliš jistá v kramflecích na to, že vstoupila do soukromých pokojů šílence. Jak mohla být ohledně všeho tak… klidná? Nemělo by pro ni být přirozené otevřít dveře jeho ložnice a bez pozvání vejít dovnitř. V prvé řadě by tu vůbec neměla být. Pitomá ženská. Pitomá, nebojácná, sexy ženská.

„Přečetla jsem si Neřesti a nebezpečí v Bradavicích,“ řekla Grangerová z ničeho nic. „Díky za doporučení. Bylo to velmi poučné.“

Draco ztuhl. Nebyl důvod, proč by na tu knihu měla zapomenout. Buďto prostě četla už tolik knížek, že si je všechny nepamatovala, nebo byla tahle nějakým způsobem spojená s jejími vzpomínkami, nad čímž raději nechtěl příliš přemýšlet. „Nepamatuju si, že bych ji doporučoval.“

„Předpokládal jsi, že jsem ji četla. To stačilo.“

„Aby bylo jasno, předpokládám, že jsi četla každou knihu na světě. Ale nejsem tu, abychom si povídali o knížkách…“ Zevrubně si ji prohlédl a snažil se přitom posbírat všechny své roztroušené myšlenky a nasměrovat je v jediný cíl: Touhu. Ve skutečnosti to nebylo těžké. Jeho mysl mu velmi ochotně poskytla představy, v nichž byla nahá, svíjela se, lapala po dechu, vzdychala…

Vytřeštila oči a začala si nervózně hrát s vlasy. Výborně. Pomalu se k ní přiblížil, hlavu plnou vzpomínek na její vůni, její steny, na to, jaké to je mít ji pod sebou, kolem sebe… Byla tolik vášnivá, že by to klidně mohla použít jako zbraň. Asi však bude nejlepší, když si to neuvědomí, dokud on nebude bezpečně z jejího dosahu. A on si zatím pohraje trochu s ohněm a vychutná si pálení. Opatrně vzal její tvář do dlaně a letmě spojil jejich rty. Podle její váhavé reakce bylo zřejmé, že si stále není jistá, co má dělat. No vážně, tolik k té její zkaženosti.

„Kde máš hůlku?“ zašeptal do jejích rtů.

Podívala se na něho s prázdným výrazem a potom zamrkala, jako by si chtěla pročisti hlavu. „Ve svojí, ehm, kapse?“

Spustil ruku a otočil se k ní zády. „Pořád ji měj na dosah. Třeba pod polštářem.“

„Proč bych ji měla potřebovat?“

„Protože bych se mohl přestat ovládat a když se šílenec přestane ovládat, hrozí vždycky nebezpečí.“

„Děsně… uklidňující.“

„Máš volnost kdykoli vycouvat.“ Nemyslel tu nabídku vážně, ale na to ať přijde sama, pokud se ji pokusí využít.

„Ty taky.“

Musel se sarkasticky usmát. Nikdy neměl volnost. „Tak honem do postele.“

Poslechla ho a dala si záležet, aby umístila svou hůlku pod polštář. Jestli poslouchala příkazy, tak to byla naprostá novinka. Když spolu byli kdysi, vždy buď laškovala nebo ho provokovala, ale nikdy neposlouchala.

Přikradl se vedle ní a sklonil se, aby přitiskl své rty k jejím. Dával si dobrý pozor, aby se jí prozatím dotýkal pouze rty a jazykem. Ona měla samozřejmě jinou představu, takže mu přejela rukama po hrudi a omotala mu je kolem krku, aby si ho přitáhla blíž. Ne, poslouchat nakonec přece jen nebude. Vezme si, co se jí zachce, aniž by si byla vědoma následků. Ale na druhou stranu, když prohloubila své opojné polibky a okradla ho o poslední zbytky rozumu, tak si byl vědom všech následků a přesto mu v tu chvíli byly ukradené.

Když se mu nějakým způsobem podařilo od ní odtrhnout, natřásl polštář, zaujal polohu v polosedě a opřel se. Grangerová ani na okamžik nezaváhala, vylezla na něho a sklouzla rukama k jeho opasku. Ta čarodějka mířila rovnou pro zlato. K čertu s ní. Jen málo věcí ho dokázalo vzrušit víc než moment, kdy mu čarodějka rozepíná opasek, poněvadž ta činnost v sobě vždy nesla příslib. Když vás navíc svléká žádostivá čarodějka a upřeně se vám při tom dívá do rozkroku, nepotřebujete více důvodů ke vzrušení. Grangerová si všimla jeho fyzické reakce a věnovala mu pokřivený úsměv, než začala hbitě rozepínat jeho kalhoty. Zarazil ji teprve ve chvíli, kdy mu nesnesitelně pomalu zajela rukou pod kalhoty.

„Trpělivost,“ napomenul ji. „Napřed se musíš předvést, jak nás budeš svlékat.“

Nadzvedla obočí a poté rukou vykreslila cestičku od svého krku až po výstřih, který, naneštěstí pro jeho krevní tlak, dnes naskýtal bujarou podívanou. „Nás?“ zeptala se pak. „A ty ani nehneš prstem?“

Pomalu zavrtěl hlavou, ačkoli jeho oči byly přilepeny k její hrudi. „Jseš přece tolik zkušená – jen mi ukaž, jak se to dělá.“

Její ruce putovaly stále níž až k lemu halenky, ale zrovna když už si myslel, že ji vyhrne a přetáhne si ji přes hlavu, rozmyslela si to a místo toho vrátila ruce na jeho hruď. Frustrovaně zasyčel. Chtěl její nahou pleť, k čertu.

„No tak, když mám rozhodnout, co půjde dolů jako první, tak si vyberu to, co bude bavit mě,“ dobírala si ho se smíchem.

„Tak do toho,“ vybídl ji, chytil ji za zápěstí a přiložil její ruce k vrchnímu knoflíku své košile. S jistým zadostiučiněním zpozoroval, že se jí zrychlil puls, i když navenek nedala nic znát.

Pomalu, pomaloučku ho poslechla. S každým knoflíkem se naklonila mírně dopředu a on pokaždé cítil, jak se v jeho klíně mírně přenáší váha jejího těla, jak se v jejích stehnech napínají svaly a jak se její ňadro letmo dotýká jeho ruky. To vše ho dovádělo k šílenství. Chtěl, aby ho ojela. Chtěl být rozpálený, zpocený a nahý. Chtěl se ztratit v ní a v náruči zapomnění.

Když už toho měl dost, zpříma se posadil a naklonil ji tak, že musela dát jednu ruku za sebe a podepřít se. Neodvažoval se na ni dívat příliš dlouho, aby se na ni nevrhl jako posledně. Vypadala totiž zpropadeně lákavě, i s těmi mírně našpulenými rty. Zdálo se, že s ní bylo jeho sebeovládání nulové. Raději sevřel zadek své košile a přetáhl si ji přes hlavu. Tak a teď ho už s tím aspoň nebude moct dál mučit.

„Víš co, Malfoyi,“ dobírala si ho, když odhodil košili. „Na někoho, kdo má tolik zkušeností, jseš příšerně netrpělivý.“

Byl a neměl pro to žádnou omluvu. „Prostě se snadno začnu nudit,“ nabídl vysvětlení, opřel si záda a vyjel rukama nahoru po jejích stehnech. Bohužel měla na sobě kalhoty, ale to se dalo jednoduše napravit.

„Nevypadáš, že se nudíš,“ opáčila a jen tak mimochodem stiskla jeho přirození.

Prudce se nadechl. Možná Grangerovou trochu podcenil. Rozhodně věděla, jak ho škádlit. „Svlékni se.“

Našpulila ústa, aby předstírala, že o tom uvažuje, ale přitom ho jen hladila skrz látku kalhot.

„Hned,“ přikázal ochraptělým hlasem. „Udělej to hned, jinak…“

„Jinak co?“

Nenechá se vyhecovat k tomu, aby dokázal, že svou výhružku myslí vážně. „Jinak tě ošukám hrubě, přesně jak to máš ráda, ale orgasmus ti dopřeju až za několik hodin.“

Rozšířily se jí zorničky a mírně se jí zrychlil dech. Ta představa se jí líbila, co? „Hodin? Teď se jenom vytahuješ.“

„Tak mě vyzkoušej. Myslíš si, že jsem tak žádaný kvůli své příjemné osobnosti?“ Potměšile se na ni usmál.

„Pořád nejsem přesvědčená, že by to byl trest…“

„Přinutím tě o to prosit. Budeš tak frustrovaná, že si se sebou nebudeš vědět rady. Možná si dokonce jednou nebo dvakrát sám ulevím, abys pořádně pocítila následky. Můžu tě donutit plakat touhou.“ Pláč sice nebyl tak úplně to, co si pro ni představoval, ale ta myšlenka ji zřejmě vzrušovala.

„A co bude moje odměna, když tě poslechnu?“

„Tolik orgasmů, kolik si jen budeš přát.“

Naklonila se dopředu, takže se rty dotýkala jeho ušního lalůčku, a zavrněla: „To je ale pořádný slib.“

Toho si byl vědom. Až moc dobře. „Svlékni se.“

„Hmm, ne.“ Její oči se mu znovu vysmívaly.

Udělal to jediné, co mu za těchto okolností zbývalo – zalehl ji a pohotově ji zbavil většiny oblečení dřív, než mohla protestovat. Jeho zkušenosti se zúročily, ačkoli mu musela pomoct se svléknutím svých kalhot.

Jelikož stále měla pobavenou a škádlivou náladu, vjela mu rukou pod kalhoty a spodní prádlo a pokračovala v hlazení, které ho zbavovalo rozumu. Znovu mu přitiskla rty k uchu a zašeptala: „Chceš, abych tě vykouřila?“

Celým tělem mu projel záchvěv. S největší radostí by uvítal její rty kolem svého přirození, ale bohužel měl jiné plány. „Ne, zatím ne.“ Zavřel oči a zatřásl se. „Ale jestli s tímhle nepřestaneš, budeš mít co nevidět sperma na břiše… Nebo možná na prsou...“ Při té představě musel polknout. Moc rád by se jí udělal na prsa. Od jejich poslední noci se nejednou přistihl, jak na to myslí.

„Možná že přesně to chci…“ zamumlala a jemně ho kousla do krku.

Bylo to tak úžasné, že se málem zapomněl, ale jeho vnímavější polovina si uvědomila, co se děje, takže se včas vzpamatoval. Popadl ji za zápěstí, aby zadržel její ruku. „Teď bych měl být pro změnu se škádlením na řadě já, čarodějko.“

„Neškádlím. Potřebuju, aby ses přestal ovládat.“ Políbila ho a než se odtáhla, na chvíli sevřela mezi zuby jeho spodní ret. „Prosím…“

Neměla ani tušení, jak blízko byla k vyplnění svého přání. Nebo možná měla. Ta představa se mu nezamlouvala. Potřeboval mít kontrolu víc než ona.

„Na to nejsem připravený,“ zalhal, pak si stáhl kalhoty a spodní prádlo a lehl si na Grangerovou, která to svoje na sobě stále měla. „A teď už mlč,“ zamumlal a políbil ji, důkladně, aby ji umlčel a odvedl její pozornost.

Podvolila se mu a on ovládl svou touhu, aby se mohl věnovat tomu, co mu jde nejlépe – soustředění na detail. Její rty byly tak akorát plné. Byly stvořeny k polibkům a, pokud si dobře pamatoval, byly docela šikovné i v dalších oblastech. Když jeho rty putovaly po jejím krku, docela zbytečně si ověřil, že zde má sídlo nejméně jedno velmi citlivé místo, na které stačí jen fouknout, aby zdivočela. Na opačné straně objevil méně známé místo za uchem, díky kterému zalapala po dechu. Polehoučku minul její klíční kost a stále zakrytá ňadra. Věděl, že kdyby se jim začal věnovat, nedostal by se už nikam dál. Když se však dostal až k jejímu podbříšku, ztuhla a popadla ho za ramena. Byl donucen se vrátit k jejím rtům a konejšivě ji políbit.

„Neboj se,“ zamumlal. „Neudělám nic, co nechceš. Jen se vydám na malý průzkum, dobře?“

Její oči vypadaly nejistě, ale zřejmě souhlasila – zdráhavě – a tak pokračoval ve své činnosti. Nalevo od jejího pupíku měla tři nepatrné vertikální jizvy. Bezmyšlenkovitě každou z nich překryl prstem a obkreslil je. Nebyly to škrábance. Byly to strie. Bylo zvláštní, že je má zrovna ona, ale jinak nebyly nijak neobvyklé. Letmo se na ni podíval, ale nezdálo se, že si všimla, co dělá. Výborně. Ženy nemají rády, když oněm jizvičkám někdo věnuje pozornost, obzvláště během sexu. Mířil dále dolů a aby ji uklidnil, dlaní překryl její ohanbí, jako by ji chtěl poskytnout bezpečnější úkryt než vlhké kalhotky. Pokračoval přes její stehno a nadzvedl jí nohu, aby jazykem mohl polaskat ohbí pod kolenem. Podle toho, jak zalapala po dechu, si domyslel, že to jednak nečekala, ale také že to vysoce ocenila. Ušklíbl se a pokračoval.

Než byl hotov s průzkumem nohou, narazil na pár citlivých míst, na které by jako puberťák ani ve snu nepomyslel. Zadní stranu těla si nechá na později, protože už byl napůl šílený její vůní a svíjením a kňouráním. Nehodlal dopustit, aby se z něho stal smyslů zbavený divoch jako posledně. Dokonce se mu podařilo mrštně je zbavit posledních kousků oblečení, aniž by něco roztrhl.

Vyklenula se proti němu a zasténala: „Malfoyi, prosím.“

Věděl, že potřebuje úlevu. Měl by jí ji dopřát. Háček byl v tom, že nemohl zaručit, že by se k ní nepřidal, kdyby měl v tuto chvíli sledovat její orgasmus. Potřebovala víc. A on taky.

„Ne,“ zamumlal s rty přitisknutými k její šíji. „Bylas zlobivá holka. A zlobivé holky musejí trpět se zlobivými kluky.“[4]

„Chci tě mít aspoň uvnitř,“ šeptla v odpověď a otočila hlavu, aby ho dechem pohladila po tváři.

Marně se snažil spolknout vlastní sten. Sváděl těžký boj se svým sebeovládáním, neschopen ignorovat jemné, vlhké teplo, jež vábilo jeho chloubu a slibovalo slast. „Ano. Bože, ano.“

Stejně jako posledně mu vyšla pánví vstříc a on měl na malý moment v hlavě úplně prázdno. Bylo to zatraceně dobré. Dříve, než mohl prokázat, že je neschopný milenec, za kterého se s ní vždycky považoval, se trochu odtáhl, aby nasměroval své kyčle a pomalu do ní vniknul. Ona si však samozřejmě nedala říct a znovu mu vyšla vstříc, takže do ní vnikl celou délkou.

„Pomalu,“ zasténal. „Potřebuju… jít na to pomalu.“

Přirazila proti němu a on musel vynaložit veškeré úsilí, aby do ní nezačal slepě bušit, dokud by nenalezl úlevu. Představa, že by to mělo vydržet celé hodiny, teď vypadala vskutku směšně. „Prosím, nebraň se tomu,“ zašeptala. Projel jím takový otřes, že se málem vážně udělal.

„Dámy mají přednost,“ zamumlal, rukama zastavil její boky a přinutil se vklouznout do rytmu, který mu v tuto chvíli připadal nesnesitelně pomalý.

„Ne!“ Otírala se o něj a cíleně houpala boky, aby ho připravila o kontrolu. Dařilo se jí to. Jeho myšlenky ztratily soudržnost a točily se pouze kolem toho, jak strašně moc chtěl vyvrcholit, v ní, na ní, s ní, pro ni…

Z poslední vůle ještě jednou zastavil její pohyby a snažil se v troskách svých myšlenek nalézt trochu rozumu. „Obvykle můžu několikrát za sebou, ale jsem unavený a trochu opilý a opravdu bych byl radši, kdybys byla jako první, pro všechny případy.“

„Ty to nechápeš,“ zamumlala a pak ho zaskočila tím, že je přetočila, aby byla nahoře. „To není to, co potřebuju. Potřebuju, aby ses mi podíval do očí, řekl mi, jak báječně se cítíš, a pak se udělal.“ Pak se začala pohybovat.

Protočily se mu oči a najednou už nebyl schopen vůbec žádných myšlenek. Nebyl schopen vzdoru. „To není fér, Hermiono. Víš, jak moc tě potřebuju. Víc než co… ach, promerlina. Prosím, nepřestávej. Prostě… prosím, ne. U-udrž tenhle rytmus, prosím. Ano. Ach, Bože, už… už… sakra!“ Popadl Hermionu za boky a přirazil ji dolů. Zároveň vyrazil proti ní a vyvrcholil, dokonce silněji než posledně, pokud mu paměť sloužila dobře. Nechal se unášet pocitem absolutní extáze a musel si do krve rozkousat jazyk, aby neřekl nic, čeho by později litoval. Obvykle to pro něj nebyl problém, ale ona nejspíš měla nějakou vrozenou schopnost, kterou ho ponoukala dát jí za pravdu a přiznat, že ji odjakživa chtěl. To by však byl špatný nápad. Moc špatný nápad.

Když konečně ovládl svůj dech i myšlenky, řekl: „Nemůžu uvěřit, žes mě k tomu donutila.“

Ušklíbla se na něho, stále byla posazená nad ním a měla ho v sobě.

„Popravdě ti to trvalo nějak dlouho.“

Zavrtěl hlavou. „Dovol mi tě vylízat.“

„Zrovna jsme měli sex!“ Nakrčila nos a upjatá princeznička byla opět na scéně.

Pokrčil rameny. V tuto chvíli ho toho moc netrápilo. „Můžeme tě napřed umýt.“

Zavrtěla hlavou.

„Sice jsi říkala, že se nepotřebuješ udělat, ale v podstatě celá vibruješ. Moc rád bych pozoroval tvůj orgasmus.“ Stiskl boky, které stále svíral.

Pomalu ho vzala za ruku a vsunula si ji mezi nohy, kde byli spojeni. „Tak mě udělej. Dokud jsi ještě uvnitř.“

Neměl problém najít citlivý a nateklý vrcholek jejího vlhkého přirození. Už při nejjemnějším doteku jeho prstů zakňourala a sevřela se kolem jeho citlivého penisu. Zasténal. Na dotek byla úžasná a jednou ji vážně bude muset ochutnat, ale jelikož dnes o to zjevně nestála… Důkladně ji laskal a ona se nad ním svíjela. Musel polknout sten, když cítil, jak se jeho penis opět probouzí k životu. Tento příslib však ještě hojnou chvíli nebude moct naplnit, takže doufal, že jí postačí, když ho bude cítit. Přitáhl si ji k polibku, zatímco jeho prsty přejížděly po klitorisu, znovu a znovu a znovu a…

Když říkal, že doslova vibruje, nepřeháněl. A s každým pohlazením sebou škubla a nadskočila a zakňourala a zcela ho připravila o rozum. Její steny byly nakonec hlubší a naléhavější, až z ní konečně vyšel zvuk, který zněl téměř jako vzlyk, a on ucítil kolem svého penisu záchvěvy.

Je možné udělat se znovu tak rychle?

Přál si, aby ano. Rád by v ní vyvrcholil s vědomím, že je naprosto oddána rozkoši. Její pohyby skoro ustaly, i když stále lehounce pohupovala boky, jako by si to ani neuvědomovala. Bylo to báječné. Bohužel nyní, když našla úlevu, vypadala unaveně. Pokud se ovšem mají dočkat opravdu uspokojivého druhého aktu, bude ji muset udržet vzhůru ještě nejméně hodinu. Proto udělal vše pro to, aby utišil své potřeby. Prozatím.

Bude ji znovu mít a tentokrát to s ním nebude mít tak snadné.

***

Poznámky k překladu

[1] V originálu going straight for the jugular – doslova jít rovnou po krční tepně.

[2] V originálu je idiom nip it in the bud, což znamená přibližně utnout to už v zárodku.

[3] V originálu put myself out thereput out slangově znamená, že se někdo nabízí k sexu. Nenapadá mě, jak to říct česky, ale snad se v překladu základní význam příliš neztratil.

[4] Bad boys a bad girls. Myslím, že označení bad boy je u nás už tak zažité, že by se snad ani nic nestalo, kdybych ho nepřeložila. Bohužel jsem ale proti módním přejímkám tohoto typu, a tak se musím potýkat s problém, že k bad boyovi neexistuje plnohodnotný český ekvivalent, alespoň pokud vím. Obvykle se to obchází slovy jako záporák, drsňák, ale vzhledem k tomu, že zde to oslovení odkazuje k předchozím sexuálním dobrodružstvím, rozhodla jsem se, že jsou prostě oba zlobiví.