X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvodník



Oznamuje se, že cca od října (? = plus minus autobus) je plánován následující překlad:

HLEDÁNÍ (klíče)

 autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...

Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006. Banner stvořila solace - díky jí!

Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje slash.

Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


Kapitola první



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...

Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.



Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje slash.

Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.



 Kapitola první

 

Harry se zhluboka nadechl a poté nechal vzduch zvolna opustit plíce. Seděl v tureckém sedu s rukama složenýma na kolenou a zády od temene hlavy až k bedrům rovnými jako podle pravítka. Oči měl zavřené, brýle odložené na nočním stolku. Když se pořádně soustředil, dokázal usměrňovat svou magii – procházela jím a způsobovala mu lehké mravenčení, které se každou další meditací stupňovalo.

Letěl. Ne doslovně, samozřejmě.

Jeho tělo stále spočívalo na hebkých poduškách postele v nejmenší ložnici domu číslo popisné čtyři na Zobí ulici. Otec zuřil, když na začátku prázdnin dorazili do Surrey, ale raději si zchladil žáhu přestavbou Harryho pokoje, než aby proklel Dursleyovy do bezvědomí. Tudíž nyní Harry obýval nejpohodlnější místnost v domě, vybavenou postelí s obzvláště jemnými přikrývkami, prvotřídními čalouněnými křesly, a navíc opatřenou chladivým kouzlem, jež drželo letní žár pěkně z dosahu. Harry se stále potajmu bavil skutečností, že Snape vůbec ví, jak vykouzlit velké nadýchané polštáře.

I tak cítil Harry vzrušení – vypadalo to, že se s McGonagallovou nemýlili, jeho vnitřní zvíře je letec. Což ovšem znamenalo, že úspěšné dokončení proměny bude pěkný oříšek. Proměna ze savce na savce byla nejjednodušší, většina zvěromágů na sebe brala právě některou z podob z říše savců; těch, kteří se měnili na plaza či hmyz, bylo minimum. Harry začal cítit nečekaný respekt k Ritě Holoubkové, musela být mnohem talentovanější, než si myslel, nebo musela mít nehorázné štěstí, když dokázala přeměnu jak dokončit, tak udržet v tajnosti.

jezeroLetěl, plachtil mezi oblaky, vznášel se nad horami, vzdušné proudy ho nadnášely k výšinám a znovu mu dovolovaly klesat k zemi... bylo to ohromující. Rychlostí letu se mu rozechvívala pírka po celém těle. Když krátce zastínil mrak pod sebou, zjistil, že má dlouhá silná křídla s výraznými letkami. Zamířil střemhlav k zemi rychlostí mnohem vyšší, než jakou by mohl kdy vymáčknout z koštěte. Plný radostného očekávání zamířil k břehu jezera.

PRÁSK!

Otevřel oči a hlasitě si ulevil v několika jazycích. Už byl tak blízko, po dlouhých měsících trpělivého meditování mohl vlétnout nad jezero a prohlédnout se v jeho hladině, konečně zjistit, do kterého opeřence se mění, a mít tak lepší oporu pro další práci na proměně v onoho velkého ptáka.

Byla už hodina značně pokročilá, ale teta i strýc budou zřejmě vzhůru čekat na Dudleyho, který neměl stanovenou žádnou večerku ani jiná pravidla a který zůstával mimo dům stále později do noci. Harry očekával, že jedné noci se Dudley nevrátí vůbec a jeho rodiče ho budou muset jít vyplatit do místního vězení, kde bude zadržen pro účast ve rvačce nebo za krádež cigaret na benzínce.

Harry strávil v Zobí ulici už pět týdnů a následujícího dne ji měl opustit. Dokončil už téměř všechny domácí úkoly, včetně těch ze soukromých hodin, a že jich bylo víc než z běžného vyučování. Zbývalo mu už jen procvičovat sesílání kouzel, což ještě pár dní stejně nebude moci praktikovat, a posilovat duševní spojení se svým vnitřním zvířetem; i když si nedělal iluze, že ho jeho tatík nenažene do laboratoře vařit lektvary, jakmile k tomu dostane příležitost.

Přemrštěný zájem o lektvary byl rozhodně největší nectností Snapea jakožto jeho otce, protože Harry byl na jejich přípravu levý.

Kouzlení si procvičovat nemohl, nečekané záblesky by budily nežádoucí pozornost a koneckonců, mezi mudly se stejně čarovat nesmí. Takže se učil pouze inkantace, praktickou stránku odložil na později, až nebudou hrozit kolize s Dursleyovými a pomine nebezpečí stran zvědavých sousedů, kteří by nemuseli přejít bez povšimnutí barevné záblesky vycházející z okna jeho pokoje.

Neměl v Zobí ulici potřebný klid ani pořádné soukromí, ale den, kdy se sem vrátil, stál za to. Pokaždé, když ho Dursleyovi vytočili nebo se mu pletli do studia, tak si na něj vzpomněl a vztek ho rázem přešel.

 

Když už byla ložnice celá změněná a očarovaná, Harry cítil, jak Snapeova zuřivost polevuje. Dursleyovi museli jejich přimístění slyšet, ale nebylo by zrovna dvakrát rozumné, aby se s nimi Snape setkal, dokud se neuklidnil. Jak tak znal své příbuzné, chovali by se jako sloni v porcelánu – nedokázali by se včas stáhnout a přestat jeho otce popuzovat, takže by zřejmě skončili buď otrávení, nebo přeměnění na cosi malého a slizkého, případně na pouhé neživé předměty denní spotřeby.

Sešli ze schodů a zjistili, že všichni tři mudlovští obyvatelé domu se ukrývají v kuchyni. Dudley, vzdor ovzduší všeobecných obav hraničících s děsem, dokázal za tu dobu, než Harry se Snapem přišli dolů, spořádat večeři o několika chodech. Zajímavá dieta, ušklíbl se Harry v duchu pobaveně. Snapeovi se na tváři usídlil výraz, jaký Harry spatřil jen párkrát za život, naposledy onoho večera, kdy se drze vecpal do mužových vzpomínek v myslánce. Jenže tentokrát Snape neztratil nad sebou vládu, pouze se mu rty zvlnily lehkým úsměškem.

„Petúnie,“ pozdravil Snape chladně, rukou majetnicky svíral Harryho v nadloktí. „Zjišťuji, že se Lily ale vůbec nepodobáš.“

Teta se kysele zaksichtila jako vždy, když padlo jméno její sestry. Strýci Vernonovi naráz zbrunátněla šíje a červeň mu zvolna stoupala vzhůru po lících, kdežto Dudley naopak zcela zbledl a začal vypadat opravdu nemocně.

„V mém domě nemá co pohledávat!“ rozkřikl se Vernon.

Majetnická ruka se zvolna přesunula z paže na rameno, které krátce stiskla, a Harry na tuto pobídku vstoupil do kuchyně následován svým otcem. „Skutečně?“

Jemnému zastrašování Dursleyovi nerozuměli. Jen ječení a křiku plnému silných slov. Neměli ani potuchy, že čím tišší Snape je, tím větší nebezpečí jim hrozí.

„Můžeš u nás zůstat,“ řekla Harrymu teta Petúnie upjatě. „Ale budeš na slovo poslouchat. Nebudeš se věnovat žádným podivnostem, nebudeš se schovávat v pokoji ani nás nutit, abychom ti posluhovali a starali se o tebe.“

Harry povytáhl obočí a vsadil by se, že jeho otec udělal totéž. Snape promluvil hlasem o teplotě tekutého dusíku: „Váš náhled na podmínky Harryho zdejšího pobytu shledávám nanejvýš zajímavým.“ Dursleyovi ucukli. „Ujišťuji vás, budete-li mu vyhrožovat, nenechám to tak. Podívejte, Alastor je sice bystrozor náruživě se věnující lovu černokněžníků, ale já jsem přímo černokněžník, ke všemu v blízkém spojení s Jamesem a Lily. Teprve nedávno jsem zjistil, jak je s Harrym v tomto domě nakládáno, a musím přiznat, že se mne to osobně dotklo.“

Teta Petúnie na ně třeštila oči, zatímco bulvy strýce Vernona už nemohly být vyvalenější, to už by mu byly vypadly z důlků.

Snape si vykasal rukáv působivého černého hábitu a předvedl Dursleyovým znamení zla.

„Dělal pro nás zvěda v táboře toho čaroděje, který zabil naše,“ vysvětlil Harry tiše, zorničky plné strachu se stočily jeho směrem. „Musel s tím seknout, když ho odhalili. Pokusili se ho umučit, ale utekl jim, i když se ho tucet kouzelníků snažil zabít. Jenže nebyl zvědem od začátku.“

„Pravdu díš, Harry,“ kývl Snape na svého syna spokojeně. „Leč nutno přiznat, že jsem nikdy nebyl jeho přesvědčeným stoupencem. Sice jsem zabil a zmučil nepočítaných mudlů, ale to bylo buď oni, nebo já. Můj strýc totiž přesvědčený byl.“ Dursleyovi se rozklepali a Snape se na ně zaksichtil ještě kyseleji, než předtím Petúnie na něho. „A v podezřívavosti se Alastorovi docela vyrovnám.“ Harry si odfrkl. Moody by nedůvěřoval ani vlastní matce, kdyby ještě žila.

Otec mu znovu stiskl rameno a Harrymu se podařilo smích udusit hned v počátku. „Letos to nebude žádné – dopis jednou za tři dny. Budu přicházet kdykoliv pocítím potřebu Harryho zkontrolovat, bez ohlášení a nepravidelně. Budou-li Harrymu předepsány k plnění povinnosti v domácnosti, dohlédnu, aby váš syn odvedl naprosto stejný kus práce. Harry má na prázdniny nemálo domácích úkolů, k jejichž vypracování potřebuje nerušený klid o samotě.“

Potom Snape udělal něco, co by od něho Harry nikdy nečekal, tedy přinejmenším na veřejnosti ne. Sklonil se a políbil syna na temeno hlavy. „Brzy tě navštívím. Chovej se slušně, ale pokud nabudeš dojmu, že příbuzní zaslouží proklít, tak se neomezuj. Pochybuji, že by ti to ministerstvo mělo po událostech uplynulého roku za zlé.“

Harry se zazubil a pevně otce objal. „Budeš mi chybět. Pozdravuj ostatní a měj na paměti pravidlo číslo pětatřicet.“ ušklíbl se nad otcovou zmateností, kterou dotyčný navenek nedal znát, ale svého empatického syna zmást nemohl.

 

Dursleyovi si Snapeova slova vzali k srdci, nervozita je neopustila po celé léto. Při každém hlasitějším zvuku nadskočili a začali se rozhlížet, jestli je nepoctil návštěvou. Dokonce i Dudley v tak vypjaté atmosféře ztrácel chuť k jídlu, díky čemuž ztratil pár kil. Harryho by možná i hryzalo špatné svědomí, pokud by tedy po letech, kdy mu dělali ze života peklo, necítil jisté zadostiučinění. A Dudley koneckonců zhubnout potřeboval.

Harry si dobrovolně přiděloval úkoly navíc k tomu málu, co měl nakázáno od tety, protože Petúnie nenašla odvahu požadovat po svém synovi těžší práce než utírání prachu a mytí nádobí. Harry docela rád pracoval na zahradě a byl by i vařil, jenže teta ho úzkostlivě odháněla od jakékoliv přípravy pokrmů, jako kdyby je snad chtěl otrávit. Nemožné, vždyť to jedl taky! Domácí osazenstvo dokonce ignorovalo, když se Harry usadil na schody a sledoval odtamtud filmy, které si Dudley dotáhl domů.

Snape se v souladu s varováním objevoval naprosto nečekaně. Tu a tam se přimístil jen proto, aby prohodil pár slov s Harrym, a zase mizel, aniž by se setkal s Dursleyovými. Nejednou ovšem strávil v domě na Zobí ulici celý den, cvičil Harryho v nitrobraně a nitrozpytu, případě mu kontroloval úkoly. Sehráli několik partií šachu, a Harry musel přiznat, že se v této hře nikterak nelepší, ať už trénoval, jak chtěl. Ale mohl se vymlouvat na roztěkanost pramenící z blízkosti příbuzných.

Snape také pro Harryho zajišťoval úlohu poštovského panáčka, protože Hedvika zůstala na léto v bradavickém sovinci, kde se mohla kdykoliv prolétnout bez nebezpečí, že by budila nevítanou pozornost mudlů či kouzelníků.

Neville se domluvil s babičkou, že na své narozeniny půjde navštívit rodiče v doprovodu Harryho, Lenky a Snapea. Od Munga půjdou rovnou na Grimmauldovo náměstí a  Neville s Lenkou tam stráví zbytek prázdnin. Harry předpokládal, že bude na velitelství bydlet s nimi, ale Snape mu tuto domněnku zatím jednoznačně nepotvrdil, i když se ho ptal.

Nevillova babička vstoupila do Řádu a díky svým kontaktům zajišťovala oboustranný informační tok mezi Brumbálovou organizací a starými čistokrevnými rodinami, které přirozeně tíhly k protivoldemortovským hodnotám. Na schůzky moc nechodila, což ponouklo Harryho k objevu, že Řád má mnoho členů, kteří zůstávají Harrymu utajení. Podle Nevillova i Snapeova vyjádření měla stará paní Longbottomová celkem vliv a dokázala pozměnit i postoj několika členů Starostolce v rámci soudu, jenž přede dvěma lety proběhl s Harrym. Harry neodolal a chvilku Snapea popichoval, že najednou v něčem s Nevillem souhlasí.

Harry se beze spěchu vypravil do přízemí zjistit původ zvuku, který ho vytrhl z meditace. Dal si na čas, s požitkem nechával už tak nervní Dursleyovy pěkně vydusit. Po příchodu do kuchyně spatřil Snapea, kterak se s rukama založenýma na hrudi zlostně mračí na tetu Petúnii a strýce Vernona. Dudley se zase poflakoval venku, určitě někde kouřil, nebo se vyžíval trápením domácí zvířeny a dětí ze sousedství. Nebýt mudlou, mohl by pomýšlet na kariéru mezi smrtijedy. Pohled, jímž ho Snape obdařil, jasně říkal: ‚Kde to vázne?!‘

„Promiň,“ prohodil Harry na uvítanou; své příbuzné okatě ignoroval. „Neslyšel jsem tě. Věnoval jsem se Minervině úkolu a konečně jsem se odlepil z místa.“ Povytažené obočí mu bylo jedinou odpovědí. Harry se zazubil: „Pták a pěkně velký, zrovna jak jsme čekali.“

Teprve v tu chvíli Harry zaznamenal, že na něho sice Dursleyovi hledí v hrůze, ale ta výjimečně nepramení ze strachu. Zmateně zamrkal a pak mu došlo, že meditaci začal až těsně před spaním, kdy už byl plně připravený zalehnout do postele. Prvně toho léta nebyl v jejich přítomnosti od pasu nahoru zakrytý oděvem, a jeho jizvy byly tudíž volně viditelné. Běžně nosil minimálně tričko, které sundával tak maximálně při práci na zahradě, u níž mu ovšem Dursleyovi neasistovali. Na pleti opálené do bronzova se nerovné linie jizev rýsovaly zřetelně, v zimě tak nápadné nebývaly.

„Jak...?“ začala teta Petúnie s nepředstíraným zájmem. Ve tváři měla lehce zelinkavý nádech, Harry cítil, jak usilovně jeho příbuzná přemýšlí.

Na chvilku ho ovládla ta strana jeho osobnosti, která byla na pěstouny trvale naježená, takže tetu zaštěkl: „Co se staráš? Půlku těch kreseb máte na svědomí vy a váš příkladný synáček, co tak rád šikanuje bližní. Kvůli zavírání do přístěnku a podvýživě jsem pořádně nevyrostl. Bojoval jsem s obřími hady a pavouky, s draky a černokněžníky, ale po celá léta jsem se v noci budil hrůzou při vzpomínce na vás.“

Vzduch jiskřil syrovou magií, Harry ji sám začal vědomě spoutávat, až ji docela ovládl, otec ho nemusel pobídnout slovem, ani jen pohledem. Už se o tom spolu bavili – o skutečnosti, že ocitne-li se v blízkosti Dursleyových, prudce vzrůstá nebezpečí uvolnění divoké magie. Jak v průběhu času nabíral na kouzelné síle, musel se stále lépe kontrolovat, protože prudké výkyvy nálad by mohly vést k velkému průšvihu. Pochopil, proč se Remus pořád drží tak pitomě zkrátka. Jakožto vlkodlak byl vždycky silnější než kdokoliv, najmě pokud se rozzuřil, takže se musel naučit dobře ovládat už v útlém věku.

Tetina šeptem pronesená slova přeslechl. „Cos povídala?“

Petúnie„Je mi to líto,“ zopakovala Petúnie téměř neslyšně. Harry ji hbitě propátral skrz naskrz, nebral si servítky. Teta sebou trhla, když byla atakována jeho empatií. Nelhala mu, cítil z ní lítost a vinu... jenže ona by vlastně neměla být schopná odhalit jeho pátrání, vždyť ani otec si ho nebyl vědom... pokud ovšem...

Harry se otočil k otci a polohlasem se zeptal: „Zdědil jsem to po mamce, že jo?“

„Ano,“ přikývl Snape a počastoval syna drobným úsměvem, „ale nevím určitě, zda si toho byla vědoma. Došlo mi to až letos v zimě a plánoval jsem ti to brzy říct.“

Strýc Vernon se záhy oklepal z hrůzného pohledu na Harryho zjizvený trup a teď nevypadal dvakrát nadšeně ženinou omluvou za výchovu, jakou synovci věnovali. „O čem to, u všech čerchmantů, mluvíte?“

„Teta Petúnie sice není čarodějkou, jako byla má máma,“ usmál se Harry smutně, „ale úplně normální také není. Jsou jistá dědičná nadání, která nevyžadují přítomnost magie. Dudleyho potomci by klidně mohli být kouzelníci, pokud se tedy najde taková, co by byla ochotná mu porodit dítě.“ Potlačil zachvění, které jím při té představě proběhlo. „Myslíš, že je vlastně moták?“

Snapeův úsměv se o stupínek rozšířil. „Pravděpodobně. Koneckonců, se sestrou Lilyina nadání by bylo podivné, kdyby se na Petúnii vůbec nedostalo.“

Teta stála jako vytesaná, zatímco strýc se zřejmě nemohl rozhodnout, zda být rozzuřený nebo znechucený. Jak to tak vypadalo, oženil se se zrůdou. Harry začal tetu litovat, neměla to v životě snadné a navíc se zdálo, že jeho odchodem z rodiny se jí neuleví.

„Promluv si s paní Figgovou,“ pobídl ji laskavě. „Pokud se ti podaří nevšímat si té její posedlosti kočkami, mohla by ti pomoct.“

Petúnii zvlhly oči. „Zkusím to.“

Harry přenesl pozornost na Snapea, aby se konečně dozvěděl, proč přišel takhle na noc, když má Harry následujícího dne od mudlů odejít. Sklonil hlavu k rameni a tázavě povytáhl jedno obočí. Díky vzájemné vazbě neměli jeden před druhým na poli pocitů tajnosti, tudíž jim mnohdy k dorozumění stačilo prosté gesto místo slov.

„Původně jsem se chtěl ujistit, že budeš mít na zítřek sbaleno,“ připustil Snape zdráhavě, „ale nyní mám pocit, že bys tu už na noc zůstávat neměl.“

Harry střelil očima po strýci, z něhož se valily vlny záště, až se z toho zvedal žaludek. Harrymu došlo, že ze svého tučného příbuzného nikdy nesálala čistá láska nebo starostlivost, ani když se zaměřil na svou ženu či syna. Jeho pocity vždy obsahovaly velkou dávku sebelásky a ctižádosti, pýchy na štíhlou atraktivní – jak Vernonovi vždy připadala – manželku a touhy, aby to synek dotáhl daleko. Kdyby strýc nebyl tak úzkostlivě dbalý veřejného mínění, Harry by se bál s ním nechávat tetu v domě samotnou.

Zvolna přikývl. Vernon byl ve stavu těsně před výbuchem. „Asi máš pravdu. Mám si dojít pro věci?“

„Půjdeme na noc k Remusovi,“ rozhodl Severus.

Teta se zajíkla a Harry smutně potřásl hlavou. Určitě Remuse znala ještě z dob, kdy byli Harryho rodiče naživu. Vybavila se mu vzpomínka na historku o Petúniině svatbě, kterou mu Remus vyprávěl. Zúčastnil se oné události jako doprovod Harryho matky.

Vyběhl po schodech a bezhůlkovým kouzlem nadlehčil kufr, měl ho už sbalený na předpokládaný zítřejší časný odchod. Ložnici nechal, jak byla. Tetě Petúnii by se mohly změny líbit, i když se na nich podílela kouzla. Pod schody zavazadlo odložil.

„Mám si vzít plášť?“ zeptal se otce.

Snape zavrtěl hlavou. „Nebudeme venku dlouho. Leč boty by nezaškodily.“

Harry pokrčil rameny. „Nebudeme nikde trajdat, ne?“

„Přemístíme se přímo na práh,“ připustil Snape s povzdechem a Harry se zazubil. Vítězství!

Zadíval se zamyšleně na svou tetu; strýcem se neobtěžoval, stejně to nemělo cenu. „Sbohem. Pokud bys mi něco chtěla, obrať se na paní Figgovou, pošle mi zprávu. Sem už se vracet nebudu.“

„Zaplaťpánbu za ty dary,“ zamumlal Vernon.

Harry se nenápadně podíval po otci, který mu neznatelně přikývl na souhlas. Strýc Vernon pro jednou přesně vystihl i jejich pocity.

Teta se zatvářila, jako by polkla cosi obzvláště kyselého. „Sbohem, Harry. Tví rodiče by byli pyšní.“

Asistované přemístění bylo stejné jako vždy – vyvolávalo pocity někde na pomezí přemístění a užití přenášedla, nechalo ho dezorientovaného a se žaludkem na vodě. Ještě dva dny, pomyslel si Harry. Pak už mu bude sedmnáct, bude si moci pořídit přemisťovací licenci a sbohem, přenášedla!

Ron s Hermionou i ostatními nadskakovali radostí, že se k nim Harry připojil o den dřív, ale Snapea zřejmě bude čekat nějaké vysvětlování, až se to donese i Brumbálovi. I když, vzato kolem a kolem, dělat rozhodnutí ohledně Harryho měl právo Snape, a ne Brumbál.

Do postelí zamířili hned poté, co se přivítali s ostatními a co Harrymu paní Weasleyová vnutila trochu jídla a šálek horké čokolády. Letos ho sice Dursleyovi tolik hlady netrápili, ale kuchyně paní Weasleyové vítězila nad Petúniinou rozdílem třídy.

Trio si špitalo dlouho do noci u kluků v ložnici. Harry se neubránil zklamání, že se v domě nezdržuje Charlie, ale chápal, že zrzek má práci a nemůže všeho nechat a naklusat do Londýna pokaždé, kdy se tam Harry objeví. Navíc Charlie neměl dost síly k přemisťování na takovou vzdálenost.

Málokterý kouzelník se dokázal na jeden zátah přemístit na víc než nějakých sto padesát kilometrů. Čím byla vzdálenost větší, tím víc sil si vyžádala. Letaxová síť s rostoucí vzdáleností ztrácela spolehlivost, nota bene byla v každém státě postavená jinak. I proto se anglická a americká kouzelnická komunita příliš nestýkala. Nejjednodušším způsobem dálkové přepravy byla přenášedla, ale ta byla dostupná jen v omezené míře, protože jejich výroba byla náročná.

Harry po celé léto používal lektvar na dobré snění, protože se necítil na to, aby v pořádku vzdoroval jak příbuzenstvu, tak nočním můrám. Před první nocí na Grimmauldově náměstí si ho vzal také, i když menší dávku, protože šel spát pozdě. Chtěl těch pár hodin věnovat nerušenému odpočinku, aby byl na návštěvu Longbottomových čilý.

„Harry, kámo, tak už se prober!“ Ronův hlas ho vytrhl z pokojné dřímoty.

Zamrkal, otevřel oči a vzal si z Ronovy ruky brýle, které si nasadil. „Kolik je?“

„Deset,“ zasmál se Ron. „Jinak bych byl ještě v limbu, ne? Snape chtěl, aby ses vyspal, jenže za chvíli budete muset vyrazit.“

Harry přikývl, vyštrachal se z postele, popadl nějaké oblečení a zmizel v koupelně. Po rychlé sprše se na sebe zadíval do zrcadla a napadlo ho, jak je to divné, že se ještě nepotřebuje holit, když všichni ostatní kluci z ložnice se dávno holí. Pak to s potřesením pustil z hlavy, pročísl si prsty vzpurné háro, na jehož úpravu pomocí hřebenu rezignoval už před lety.

Paní Weasleyová mu na stole nechala nezbytný hrnek kávy a snídani, na niž se hladově vrhl. Po druhé kávě zaregistroval otcův pobavený úsměv. Nastartovat se po ránu bez kofeinové podpory přišlo Harrymu stále obtížnější.

„Připraven?“

Harry přitakal a zamířil k ohništi. „Jo.“

Snape protočil panenky. „Říká se ano, ne jo.“ Harry zaslechl zachichotání a otočil se po Ronovi, aby ho zpražil pohledem. Otcovy výchovné pokusy mu nevadily, vážně ne. Nikomu nikdy nezáleželo na tom, jak se Harry chová, nebo alespoň ne natolik, aby si dal tu práci ho zcivilizovat. „Ke Gringottům se dnes nedostaneme, ale můžeme se u nich zastavit zítra cestou z ministerstva.“

Harry přikývl a zazubil se. Návštěva na ministerstvu voněla zbrusu novou povolenkou k přemisťování, konečně. Schůzku s Longbottomovými měli naplánovanou hned po obědě. Bude zajímavé sledovat Snapea s Nevillem, jak se k sobě chovají mimo zdi školy. Vhodili do ohně hrst prášku a zmizeli směrem na Příčnou.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola druhá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola druhá

 

Severuse ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že by ho někdy někdo dokázal donutit jít kupovat narozeninový dárek pro Nevilla Longbottoma. Pohrkaný nebelvír byl na samém chvostu seznamu jím dobrovolně obdarovaných, hned vedle Blacka. Jenže Harry na tom trval a Severus shledal, že se při střetu se synovým žadonícím pohledem stává podivně bezbranným. Tudíž se zčistajasna našel na Příčné, jak v Krucáncích a kaňourech pomáhá Harrymu vybrat něco vhodného.

Alespoň že se mu podařilo neustoupit od požadavku na praktičnost dárku, jenž hodlal Harry svému příteli pořídit. Naštěstí byl, co mistr lektvarů, poměrně pevný v kramflecích na poli bylinkářství, a tak po projití několika nedávno vydaných publikací konečně objevil objemný svazek pojednávající o mezidruhovém křížení magické flóry.

Vyhlídka na nutnost návštěvy hlavního trezoru rodu Potterů Severuse přinutila začátkem léta zajít zkontrolovat snapeovské jmění. Běžně používal jen svůj malý sejf, ale v hlavním snapeovském se nacházela valná většina jeho nemalého majetku spolu s mnoha artefakty černé magie, u nichž netoužil, aby se dostaly do moci Pána zla, a jimž dělala společnost slušná sbírka literatury. Vybral si z depozitáře několik knih, jež by mohly být nápomocny při hledání způsobu, jak zničit Voldemorta; úkolem najít účinnou zbraň či postup se zabývali mnozí členové řádu už od černokněžníkova znovuzrození.

Cítil se celý nesvůj. V Bradavicích ho studenti znali a nedovolovali si všetečně na něho zírat s otevřenými papulami, jenže u Děravého kotle to bylo jinak – tady si Severuse obhlíželi, jako by byl nejnovější koště ve výloze Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Ale nebylo to přímo civění, co mu dělalo starosti, na ně byl koneckonců zvyklý. Znepokojoval ho výraz těch, kteří si ho prohlíželi.

V minulých letech se po Severusovi otáčeli, protože byl od soudního procesu známým smrtijedem, navíc se o něm většina lidí domnívala, že se mu podařilo obalamutit Brumbála, a zachránit si tak kůži. Následkem bylo mimo jiné vážné otřesení Brumbálovy pověsti, lidé si začali šuškat, že na něho jde senilita; a to bylo už před patnácti lety.

Dnes se na Severuse všichni usmívali, spousta kolemjdoucích si s ním chtěla podat ruku a někteří ho dokonce zvali na panáka. Našli se i tací, kteří toužili nechat se s ním zvěčnit, takové vytrvale odháněl a začínal soucítit s Harrym a jeho bezbřehou nenávistí k fotoaparátům.

Při první letní návštěvě Příčné měl přes sebe přehozený černý plášť s kápí, jež při letmém setkání znemožňovala snadnou identifikaci. Jenže když dorazil s Harrym, vypadalo to, jako kdyby hostinec na zlomu mezi mudlovským a kouzelnickým světem navštívil sám velký Merlin.

„Žádný strachy,“ šeptl mu Harry. „Však ono určitě ve Věštci vyjde něco peprného a zase tě začnou nenávidět. Ačkoli nevím, co je horší.“

Severus odpověděl odfrknutím a zpražil pohledem zákazníky pohostinství. Chudáci nevěděli, co si počít. V kouzelnické společnosti se totiž známé osobnosti chovaly buď jako Zlatoslav Lockhart, který si ve všeobecné pozornosti zrovna medil, nebo jako Harry, který jenž se zájmu na sebe směřovaného stranil. Severus reagoval nepokrytě nepřátelsky a Harry se vzniklou situací dobře bavil.

„Ještě potřebuju dárek pro Hermionu,“ rozhlédl se Harry po knihkupectví. „Má narozeniny začátkem září.“

„Vždycky dostává knihy?“ zeptal se Severus syna, který si hryzl spodní ret, jak přejížděl pohledem po hřbetech svazků, jež by nikdy dobrovolně neotevřel a u většiny z nichž pravděpodobně ani netušil, o čem pojednávají. Harry přitakal. „Potom by možná bylo namístě zvolit něco jiného. Jistě to nejsou jen knihy, po čem dívčí srdce touží.“

Harry se zamyslel. „Šperky nenosí a létání nesnáší.“

„Půjdeš se mnou, Harry,“ odtušil a nenápadně zvrátil oči v sloup. Puberťáci. Zaplatili za knížky, zmenšili je a skryli v kapsách. Harry se předtím zeptal příručího, zda by mu mohli jednu dárkově zabalit, a ačkoliv si byl Severus jistý, že tuto službu obchod neposkytuje, mladík bez váhání souhlasil a pomocí důmyslného kouzla zabalil knihu pro Longbottoma do ozdobného balíčku. Inu, Chlapec, který zůstal naživu, vždy získá, oč požádá, a že se mu dostává zvláštní péče, si přitom ani nemusí všimnout.

Z Krucánků a kaňourů zamířili do malé nenápadné prodejny artefaktů, relikvií a různé drobné všehochuti. Severus si potměšile pomyslel, že Harry se toho bude muset o něžnějším pohlaví ještě hodně naučit. Ať už byla dívka jakkoliv nezávislá a sebevíc působila dojmem kluka v sukních, pokaždé dokázala ocenit drobný neokázalý šperk, i kdyby ho užila jen málokdy.

Harry bloudil očima po regálech a Severus zabíjel pohledem prodavače, který je stoprocentně poznal a zmíral touhou přiskočit na pomoc.

„Když já nevím,“ řekl Harry podrážděně. „Zatím jsem jí vždycky koupil knihu.“

„A jaké dárky dává ona tobě?“ zeptal se Severus s nadějí, že se Harry chytí a něco vymyslí svou vlastní hlavou. Bavilo ho vést syna tak... otcovsky, ne jako učitel.

„Dala mi sadu na údržbu košťat, sladkosti, knížku o famfrpálu a...“ Harry nakrčil znechuceně nos a Severus zvědavě čekal, co přijde dál „...domácí úkolníček.“

plato amuletůSeverus zdusil smích a odvedl Harryho k platu amuletů s nejrůznějšími vlastnostmi. U každého kousku ležela kartička s podrobným popisem, nač jsou tyto praktické šperky dobré. Po čtvrthodině váhání Harry vybral přívěsek se safírem, kamenem moudrosti a bystrého úsudku, který spočíval ve filigránských vlnkách z drátku barvy mědi a byl zavěšený na temně modré hedvábné šňůrce. I zde mu dárek nečekaně ochotně zabalili, včetně kartičky popisující použité ochranné kouzlo a význam kamene. Tento konkrétní přívěsek měl chránit mysl svého nositele.

Poobědvali u Kotle, k nezměrnému potěšení Toma a ostatních hostí. Zašili se do kouta, odkud měli dobrý výhled na oboje dveře i schodiště, aby nemohli být zaskočeni nevítanou společností. Severus zaznamenal, že Harry toho mnoho nesnědl, ale nechal to tak. Pokud ho Dursleyovi živili podměrečnými porcemi, bude jeho žaludku zřejmě chvíli trvat, než si navykne přijímat běžné množství potravy.

„Připraven?“ zdvihl Severus tázavě obočí na Harryho sedícího naproti. Dokud se o tom syn nezmínil, netušil, že Alice Longbottomová byla Harryho kmotrou. Nemělo by ho to překvapovat, vzhledem k tomu, jak blízké si byly s Lily za školních let. Vlastně se s Blackem dobře doplňovali – on byl dětinský a lehkovážný, ona klidná a laskavá.

Harry přitakal poněkud nervózně: „Jak nikdy.“

Severus hodil na barpult několik galeonů, jež Tom potěšeně shrábl se širokým úsměvem poníženého služebníčka, a Harrymu čekajícímu před krbem podal nádobku s letaxem. Ten si špetku nabral, hodil ji do plamenů, vstoupil dovnitř a hlasitě pronesl: „Nemocnice svatého Munga pro kouzelné choroby a úrazy.“ Severus ho těsně následoval.

V kouzelnické nemocnici už nebyl více než deset let vzdor početným zraněním, jimž se tu a tam nevyhnul. Většinou si pomohl sám a občas skončil u Poppy, najmě nedokázal-li se její péči účinně bránit pro přílišnou slabost či případné bezvědomí. Vzhledem k tetování na předloktí se u Munga ukázat nemohl.

Vypadalo to, že Harry ví naprosto přesně, kam jít. Když se za nimi zavřely dveře výtahu, Severus tázavě nadzdvihl obočí.

„Už jsem za nimi jednou byl, ale jen na skok,“ vysvětlil Harry tiše. Severus zachytil záchvěv smutku a zapřemýšlel, jestli se na něho vzájemným propojením nepřeneslo něco málo ze synovy empatie. „Jak tu byl pan Weasley, narazili jsme na chodbě na Lockharta.“

Severus málem zasténal. Na toho pitomce si dovolil slastně zapomenout, však měl dost jiných tupohlavců, s nimiž se musel běžně vypořádávat. Nakonec pouze stočil pohled k nebesům s tichým přáním, aby se s ním tentokrát minuli.

Vystoupili na čtvrtém poschodí a došli k oddělení nadepsanému Trvalá poškození způsobená zaklínadly. Otevřela jim příjemná sestřička: „Na návštěvu?“

„Ano, přejeme si navštívit Franka a Alici Longbottomovy,“ oznámil jí Severus zdvořile. „Vilemína s vnukem nás očekávají.“

Sestra se na ně mile usmála. „Ano, zmínila se o vás. Prosím tudy, pane Snape, pane Pottere.“

Následovali ji do útrob oddělení, Severus šel první, Harry krok za ním. Minuli postele u dveří -  Zlatoslav Lockhart hluboce oddychoval, nebesům díky, zato Dolores Umbridgeová o několik lůžek dále zírala s lehce nepřítomným výrazem do prázdna. Harry, míjeje ji, tiše napodobil jazykem zvuk kopyt a ona vyděšeně nadskočila. Spokojené ušklíbnutí, které se pak Harrymu usadilo na tváři, ošetřovatelka naštěstí přehlédla.

„Kolik profesorů obrany jsi vlastně zlikvidoval?“ ucedil Severus k Harrymu nevěřícně.

Harry se uchechtl. „Tak předně tyhle dva, k tomu Quirrella, ten zemřel, a Skrk dostal polibek. Remus je vlastně jediný, který je dosud živý a při smyslech.“

Sestřiny kroky po této větě znatelně zakolísaly v rytmu, zřejmě je poslouchala, ale slovně nereagovala. Přibližně v polovině místnosti jim pokynula k jednomu z koutů na druhé straně a vzdálila se ke svému pracovnímu stolu, odkud je ostražitě pozorovala, jak postupují k cíli.

„Asi jsme ji vyděsili,“ šeptl Harry spiklenecky.

Severus si jen odfrkl a vedl Harryho k Vilemíně Longbottomové, dámě i ve svých letech budící respekt. Frank byl jejím třetím potomkem, překvapením na stará kolena, když už jeho starší sourozenci opustili rodné hnízdo. O všechny tři přišla, ať už tak či onak, ve válce proti Pánovi zla.

„Harry!“ Neville Longbottom vypadal mnohem šťastněji a sebejistěji než ve svých prvních letech po nástupu do Bradavic. K Severusovi se otočil s úsměvem na rtech, jež by se mu před pouhým rokem chvěly strachy, a s drobnou úklonou pozdravil: „Profesore Snape.“

„Neville,“ oplatil mu Severus úklonu a mladíkově babičce políbil hřbet suché ruky. „Je mi potěšením se s vámi setkat, Vilemíno.“

„Ten článek ve Věštci mne nesmírně potěšil, i když musím přiznat, že bych ho byla minula, kdyby mi Molly nepřinesla přečíst patřičný výtisk. Loni jsem zrušila předplatné,“ vysvětlovala majestátní čarodějnice. „Neville mne ubezpečil, že nejste takový zloduch, za jakého vás vždy měl.“

„Babi!“ ohradil se jmenovaný a zrudl jako rajče.

Severus se jen rozesmál. „Jsem celkem lidský, řekl bych.“ Harry mezitím pozdravil Nevilla a zdvořilý, leč odtažitý pozdrav věnoval i Vilemíně. Severus si v duchu poznamenal, že bude muset synka vzdělat v kouzelnické etiketě.

„Tady jsou,“ pronesl Neville se stínem nervozity, na niž byl Severus při jednání s nebelvírem zvyklý. Odvedl je ke dvojici lůžek a Severus se zděsil, když na ně pohlédl.

Franka i Alici si pamatoval ještě ze školy. Frank byl živel, věčně s úsměvem od ucha k uchu, ochotný kdykoliv a komukoliv přiskočit na pomoc. Studoval v Havraspáru a nerozlišoval ostatní podle toho, kdo je ve které koleji, dokonce ani když se blízce spřátelil s Jamesem Potterem a začal chodit s nebelvírkou. Alice Andersonová byla tichá plachá dívka s okrouhlým obličejem a blonďatými copy. Většina zmijozelských ji měla jen za sám o sobě nezajímavý doplněk Lily Evansové.

Ani jeden z dospělých, které měl před sebou, se nepodobal dospívajícím, jež znával. Oba měli propadlé tváře a pleť průsvitnou jako pergamen. Oči měli vyhaslé a neožily jim, ani když si Neville sedl ke své nyní šedovlasé matce a začal jí tiše melodicky vyprávět, co se během posledního roku událo.

Vilemína se připojila k Severusovi. „Nikdy jste neviděl tyto dlouhodobé následky války, že?“

„Takovéto ne,“ odpověděl a nestyděl se za zachvění v hlase. Čím dál více lidem dával poznat svou sevovskou stránku, až ho to někdy děsilo. Nebelvíři měli, zdá se, talent probouzet k životu jeho citlivější já.

„Můžete jim také něco říci, pane Pottere,“ pobídla Vilemína Harryho, který se držel v pozadí. „Frank se přátelil s vaším otcem, než nastoupili do Bradavic, strávili spolu s malým Petrem na Potterově panství mnoho času.“

Harry na ni při zmínce o Pettigrewovi ostře pohlédl, ale Severus jen jemně zavrtěl hlavou, aby mu naznačil, že si znechucené poznámky o té kryse má nechat na doma. Pronášet je na veřejnosti by nebylo rozumné, ať už noviny v poslední době otiskly cokoliv. Harry se otočil k Nevillovi, a když mu  kývl na souhlas, popošel mezi postele.

„Ahoj,“ pozdravil nejprve Alici, „já jsem Harry Potter, tvůj kmotřenec.“ Žena neodpověděla, dál nevidoucíma očima hleděla do nikam. Pak se pomalu otočila a položila ruku na hlavu svého syna. Harry je chvilku sledoval, Severus cítil smutek z něho se linoucí. Nakonec se otočil k Frankovi a sedl si na židli vedle mužova lůžka.

Harry začal mluvit a Severus ho nejprve několik minut sledoval, načež poodešel, aby si promluvil s Vilemínou. „Jak je léčili?“

„Zkoušeli jsme nejrůznější lektvary,“ odpověděla Frankova matka. „Na tento druh postižení není pořádná léčba – obětí je málo a nikdo se nevěnoval systematickému výzkumu.“

Severus přitakal. „Zkoušeli na ně nitrozpyt?“

Vilemína sebou škubla a zavrtěla hlavou. Když promluvila, znělo to znechuceně: „Ne. Nedovolili to.“

Severus si téměř odfrkl, tihle léčitelé zásadně nesouhlasí. Pozdvihl obočí: „Čekal bych, že váš a dnes i Nevillův souhlas by byl naprosto postačující.“

„Víte o někom důvěryhodném a dostatečně schopném?“ zeptala se Vilemína s mírně zaroseným pohledem.

„Já i Albus jsme oba dosti zběhlí v tomto umění,“ odpověděl Severus a znovu stočil oči k postelím. „I Harry by byl patřičně schopný, pokud by ovšem měl správnou motivaci. Nyní trénuje pouze nitrobranu, aby si chránil mysl před Voldemortem. Nitrozpyt shledává nanejvýš znechucujícím.“

„Prohovořím to s Nevillem,“ usoudila Vilemína a sjela Harryho pohledem plným ocenění. Nitrozpyt provozovaný bez souhlasu cílového objektu byl jen o stupínek lepší než znásilnění. Nadechla se k dalšímu rozhovoru, ale přerušil ji měkký hlas, který se ozval za nimi:

„Pane profesore.“

Severus se otočil, překvapený tím, že se majitelce zmíněného hlasu podařilo přiblížit, aniž by její příchod zaznamenal. „Slečno Láskorádová.“ Pokynul i jejímu otci. „Danieli.“

„Buď zdráv, Severusi,“ usmál se šéfredaktor Jinotaje, pak se uklonil a náležitě pozdravil matku rodu Longbottomů. „Vypadáte skvěle, Vilemíno.“

„Vy také, Danieli,“ naznačila oslovená úklonu hlavou. Mladou Láskorádovou políbila na tvář. „Dobré odpoledne, Leničko.“

Dívka jí políbení oplatila. „Paní Longbottomová.“ Několikrát mávla víčky svých velkých zasněných očí a odplula za Harrym a Nevillem k Longbottomovým. Bez váhání zapředla jednostrannou konverzaci s Frankem a Alicí, mluvila, jako kdyby jí odpovídali. Severus s Vilemínou na ni jen němě zírali, kdežto Harry, Neville i dívčin otec se netvářili, že by snad byli svědky něčeho zvláštního. Severus se tedy po chvíli otočil k Danielovi a začal s ním probírat události posledních dní.

Všichni tři dospělí byli záhy ponoření do hovoru o válce, zatímco mládež mluvila k Frankovi a Alici. Lenka dále vedla svůj podivný dialog bez partnera a Harry s Nevillem jí tu a tam vpadli do řeči vlastní poznámkou.

Když se přiblížil čas večeře, Severus se pohnul k mladým, kteří se právě věnovali famfrpálu, ačkoliv Lenka se stále snažila mluvit jakoby k chorému manželskému páru. Vilemína zůstane dělat společnost synovi a snaše, kdežto Daniel se Severusem doprovodí omladinu na Grimmauldovo náměstí.

„Už?“ zeptal se Harry. Severus usoudil, že jeho syn musí mít kompletně zvednuté štíty, když nevycítil jeho příchod.

Přikývl. „Ano. Jestli zmeškáte večeři, Molly nám utrhne hlavu.“

Harry přitakal a Daniel se lehce zasmál: „Nikdy by mne nenapadlo, že se Severus Snape bojí Molly Weasleyové.“

Severus povytáhl obočí. „Proklít dámu se nesluší, což mi ponechává jen málo možností, jak vzdorovat jejím kázáním. Zabíjení pohledem na ni nezabírá.“

Neville své rodiče políbil na rozloučenou a od matky si převzal jakousi drobnost, kterou mu podávala. Lenka nemocné také políbila. Harry očividně váhal, Severus věděl, že jeho syn stále nepřivykl drobným důvěrnostem a tělesný kontakt s většinou lidí přímo nesnášel. Alespoň opatrně uchopil Frankovu ruku, aby mu jí potřásl, jenže Frank podávanou dlaň pevně sevřel a Harry vytřeštil oči. Severus přiskočil přerušit jejich spojení, Harry byl celý ztuhlý a těžce dýchal.

„Harry?“ začal Neville znepokojeně, ale mladá Láskorádová jen nachýlila hlavu k rameni a jemně ho zadržela položením ruky na paži.

„Tolik... tolik...“ Harry se chvěl a nezřetelně blekotal. Severus mu silou vypáčil ruku z Frankova sevření a přitočil si k sobě synovu tvář.

„Co se stalo?“ zvídala Vilemína.

„Je empatik,“ řekl Severus zpříma. „Přiveď sestru, Danieli.“ Jednou rukou neobratně zápolil s pásem, v němž nosil lektvary, až se mu podařilo osvobodit lahvičku uklidňujícího elixíru. „Pij, Harry, bude ti líp. Dívej se na mne.“

Harryho líce byly smáčené slzami, hruď se mu namáhavě zvedala. Vzal si od Severuse elixír, ale ruka se mu příliš chvěla. Severus mu lahvičku znovu odebral a přitiskl její hrdlo k Harryho rtům. Ten se zachytil Severusových paží, aby získal trochu podpory, a lektvar vypil. Zavřel oči a Severus rozeznával záblesky pocitů – nesmírnou bolest, zmatek, ztrátu, zoufalství a další, které ani nestihl určit, protože náhle vše utichlo.

„Stalo se něco?“ zeptala se sestra, již přivedl Daniel, když nejprve rychle zkontrolovala Franka.

„Oni...“ Harry se zhluboka nadechl a otevřel oči. Loupl pohledem po Nevillovi a pokračoval: „Chtějí pomoc.“ Pak pohlédl uštvaně na sestru. „Copak tu nemáte žádného empatika?“

Sestra zamrkala. „Vy jste...“ Nedomluvila, Harryho tvrdnoucí pohled ji účinně zarazil. Pospíšila si s vysvětlením: „Mezi léčiteli jsou empatici výjimkou. Na první pohled se zdá, že by ono nadání mohlo být dobrým předpokladem pro toto povolání, ale v praxi by dlouho nevydrželi. Jeden nebo dva z toho dokonce onemocněli. Jistě byste nechtěl to, co teď, prožívat každodenně.“

Harry sklopil oči a zavrtěl hlavou. Když znovu vzhlédl, byl to Neville, ke komu se obrátil: „Promiň, Neve. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti.“

„To je v poho, Harry,“ zakrákoral Neville. Lenka ho políbila na tvář, vypadalo to, že ho to uklidnilo. „Měli bychom vypadnout.“

Ten pocit byl všeobecný; nikdo z nich nepromluvil, dokud nedošli až do vstupní haly nemocnice. Severus se ještě chvilinku zdržel na oddělení, aby vymazal sestře z paměti všechny vzpomínky související s Harryho schopností empatie.

V setmělém výklenku vstupní haly vytáhl Severus z kapsy další z Albusových přenášedel, toto bylo z lesklého hedvábí vyztuženého špejlemi do kosočtvercového tvaru. Zvětšil ho na původní velikost a Harryho přepadl záchvat smíchu. K mladíkovi se otočily čtyři páry nechápavých očí.

Ukázal na přenášedlo: „To je drak!“ Pak se podíval na zmatené společníky a potřásl hlavou. „Mudlovská záležitost.“

Severus si odfrkl nad tímto projevem Albusova zvráceného smyslu pro humor a všichni se dotkli draka. Harry se nenápadně přisunul o krok k Severusovi, který mu ovinul paži kolem ramenou ještě předtím, než se jich zmocnil známý pocit tahu v útrobách vyvolaný přenášením.

čp. 12Při přistání v koutě náměstí se Harry výjimečně nerozplácl jak široký tak dlouhý, Severusův stisk mu nejspíše pomohl přenos ustát. Synek vzhlédl k otci a vděčně se usmál; společně vyrazili k velitelství, následováni ostatními. U mezery mezi domy číslo jedenáct a třináct sáhl Severus do vnitřní kapsy hábitu a vyňal odtamtud papír, který byl očarován tak, aby ho mohl vyjmout jen on. Podal jej Nevillovi.

„Toto si přečtěte, soustředěně myslete na to, co je tam psáno, a pak lístek dejte své přítelkyni.“ Daniel na velitelství byl při příležitosti svého nedávného přijetí k Řádu. Když si mladí nápis přečetli, znovu jej schoval do bezpečí očarované kapsy.

Vstoupili do domu, kde vládl relativní klid. Molly se zřejmě zavřela do kuchyně pod ochranu zvukotěsného zaklínadla, aby ji nerušila dvojčata řáděním ve vývojové laboratoři. Vydali se do kuchyně, Harry se stáhl do pozadí, a tam seznamoval své přátele s historkami spojenými s tímto domem.

„Máte štěstí, že jste tu nebyli loni,“ zubil se Harry. „Visela tu podobizna, co ječela na každého, kdo se v jejím okolí i jen hlasitě nadechl.“ Aniž by ztratil rytmus kroku, obrátil se na Severuse: „Co se s ní vlastně stalo?“

„Naštvala mě,“ odtušil Severus s úšklebkem.

Harry jeho grimasu věrně napodobil. „A co že ses držel tak dlouho? Vždyť to nebylo prvně, co tě rozčilila.“

„Tohle přehnala,“ ujistil ho Severus a pod jeho pohledem Harryho úšklebek poněkud povadl, i když docela nezmizel. Zdálo se, že záležitosti rodiny Blacků stále nenechávaly jeho syna chladným.

Severus otevřel dveře do kuchyně, ale z jejích stínů se náhle vyvalil ohlušující tartas, na nějž bez rozmýšlení jak on, tak Harry i Neville zareagovali rychlou sérií znehybňujících kleteb. Jelikož jejich palba nebyla opětována, vstoupili opatrně dovnitř a zmateně se po sobě podívali.

Lumos. Stíny ustoupily a Severus spatřil, že na zemi leží omráčená dobrá polovina jádra Řádu, zatímco ostatní zírají na nově příchozí v němém šoku. Ve vzdáleném koutě místnosti se svíjeli smíchy Charlie, Bill, Remus a Alastor; Brumbál si jako obvykle šťastně zářil. Pod stropem se rozvinul mámivě blikající nápis:

!VŠE NEJLEPŠÍ, NEVILLE A HARRY!

„Já jim vážně říkala, že překvapit vás oslavou není dobrý nápad,“ potřásala hlavou Grangerová nad dvojčaty a Ronem Weasleym, jejichž nehybné schránky se válely mezi ostatními těly ležícími na podlaze.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

 

Pozn. překl.: Nevillova babička se dle kánonu jmenuje Augusta, nikoliv Vilemína, a Láskorád Xenofilius, nikoliv Daniel, ale to autorka v době psaní Hledání pravděpodobně netušila, nebo přehlédla. Nechávám její verzi.


Kapitola třetí



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Pro Čtenáře.



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...

Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.

Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.

Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola třetí

 

Harry byl, přirozeně, paf. Ani mu na mysl nepřišlo, že by mu někdo mohl uspořádat oslavu, natož že by se jednalo o sdruženou oslavu pro něho a Nevilla. Spoluoslavenec se očividně cítil stejně, Harry na zjištění jeho pocitů ani nemusel zapojit své schopnosti empatika.

„Tak to... promiňte?“ osmělil se Harry. Neville jen hbitě přitakal, na slovo se nezmohl.

Charlie, stále se nekontrolovaně pochechtávaje, přešel místností a vtáhl Harryho do náruče. „Neomlouvej se. Bylo to skvostné! Varovali jsme je, ale Ron s Fredem a Georgem si to nenechali vymluvit.“

Harry ho objal na oplátku a všiml si, že dvojčata, která už mezitím někdo vzkřísil, se netváří ani přinejmenším dotčena skutečností, že za vší námahu spojenou s přípravou oslavy byla dobře mířenou kletbou sražena k zemi; naopak, oba kolem Harryho s Nevillem rozradostněně poskakovali. Ostatní členové Řádu, Rona nevyjímaje, si s daleko menším nadšením třeli naražená místa i bolavé hlavy a trousili cosi o nakažlivosti Pošukovy paranoie.

„Všechno nejlepší, kucí!“ vykřikl Fred.

„Říkali jsme si...“

„...že by se vám šiklo se trochu...“

„...nebo víc než trochu...

„...pobavit,“ dokončil Fred oznámení přednášené v tandemu.

Harry se zakřenil, neutuchající veselost dvojčat a Charlieho tiché pobavení ho začínaly nezadržitelně ovlivňovat. „Díky. Narozeninovou oslavu mi ještě nikdo neuspořádal.“

„Nikdy?“ ozval se Neville překvapeně.

Harry jen potřásl hlavou. Měl příliš dobrou náladu na to, aby se šťoural v ‚péči‘, jaké se mu u Dursleyových dostalo. Raději pominul i výmluvný pohled, jímž počastoval Nevilla Ron. Tonksová, ledva se oklepala z ponížení, že se nechala zaskočit omračující salvou, se měla zase důvod červenat, protože zakopla o nohu židle a vlétla do náruče panu Weasleymu.

Večeře proběhla v hlučné atmosféře plné škádlení a pleskání po zádech. Harry si bedlivě kontroloval každé předložené jídlo ještě před ochutnáním, čistě pro jistotu, jestli si s ním nepohrála dvojčata. Jeho počínání neušlo vedle sedícímu Nevillovi.

„Plnoletý jsi až zítra,“ poznamenal podezíravě.

G+FHarry se usmál a šeptem vysvětlil: „Kouzlím bez hůlky, ale nechci, aby si toho někdo moc všímal, takže používám tuhle napodobeninu z dílny Greda a Forge.“

Že na většinu kouzel opravdovou hůlku stále používat nedokáže, zatajil. Až se vrátí do školy, začne na tom pracovat.

Neville tiše hvízdl. „No páni.“

Po jídle se přesunuli do salónu a Harry zaznamenal, že jeho otec na kupku dárků pro Nevilla nenápadně přidal balíček, který dopoledne obstarali. Takových dárků pohromadě neviděl ani na ony Vánoce, kdy Dudley dostal od Dursleyových víc než padesát dárečků, z nichž ovšem dobrá polovina byly stejně jen sladkosti a jiné mňamky. Harry tehdy dostal mop. V domácnosti jeho příbuzných se totiž zásadně nevyskytovala košťata ani smetáky, což Harrymu odjakživa připadalo k smíchu, i když dlouho nechápal proč.

Tentokrát Harry dostal hlavně různé detektory černé magie a haldu oblečení. Moody mu dokonce obstaral plně vybavené slídivé kukátko, zrovna takové, jaké viselo v kabinetě falešného Moodyho. Tonksová ho obdarovala různými tričky jak s krátkým, tak s dlouhým rukávem popsanými různými průpovídkami od vtipných až po ty, jež se nehodily do slušné společnosti. Nevillova babička se dostavila na oslavu nedlouho po večeři; dárky od rodiny si Neville rozbalil už ráno.

Kdyby se Harryho někdo v dětství zeptal, jak by si představoval narozeninovou oslavu – tedy ne že by snad Dursleyovi, kteří si ani nepamatovali, kdy Harry narozeniny má, jevili kdy ochotu pořádat mu oslavu – nevěděl by, jak odpovědět. Pravděpodobně by si vzal za vzor některé z Dudleyho narozenin. Večírek takového typu, na němž se nyní nalézal, by mu na mysl rozhodně nepřišel. Už proto, že většina přítomných byla ve věku jeho rodičů, byli to jejich přátelé. Dle informací poskytovaných Dursleyovými to vypadalo, že jeho rodiče žádné přátele neměli. Však také za celé roky žádný nepřišel na návštěvu, aby se podíval, jak se Harrymu daří.

Vzdor neobvyklosti si Harry nedovedl představit lepší narozeninovou sešlost. Dům na Grimmauldově náměstí byl celý proměněný a ono ponuré, artefakty černé magie přeplněné stavení, které Sirius tak nenáviděl, připomínal pouze okrajově. Některá zákoutí, hlavně kuchyně, už působila docela vesele. Po více než roční přítomnosti Molly Weasleyové začínal dům zvolna nabírat atmosféru, již měl Harry spojenou s Doupětem; do svého nyní vylidněného rodinného domu docházeli pouze Artur s Billem na příležitostné obhlídky.

Jakmile byly dárky rozbaleny a dort spořádán, oslavující společnost se rozpadla na malé skupinky. Někteří se vrhli na Třaskavého Petra, další se začali věnovat méně výbušným, ale zato duševně uspokojivějším hrám, například šachům, utvořilo se i několik čistě konverzačních hloučků. Harry zaznamenal, že členové Řádu se po dvou, po třech nenápadně přesunují do kuchyně. Fred s Georgem a Harrym za tiché přítomnosti Charlieho a Billa vzpomínali na svou slavnou famfrpálovou minulost. Ron se Snapem hráli šachy; během loňského roku objevili, ke zděšení Harryho otce, že jsou zcela vyrovnanými soupeři.

Když své posluchače už zase seznámili do nejmenšího detailu se zápasem, kvůli němuž přišli všichni tři o možnost hrát s famfrpálovým týmem, což Charlie s Billem pravděpodobně slyšeli už asi tak po sté, soudě dle toho, jak po sobě koukali, vyrazili Fred s Georgem za Ginny, aby s ní prohodili pár slov, zatímco Bill si pospíšil zachránit Fleur, která taktak uhýbala před rozmáchlou gestikulací Tonksové.

„A co v Rumunsku, jak tam se všichni mají?“ zeptal se Harry Charlieho, když osaměli na gauči před krbem.

Charlie se pousmál. „Chaoticky, ale máme pár teorií, kam to povede.“ Harry se k Charliemu zvědavě otočil, takovou odpověď rozhodně nečekal. „Na schůzi se dozvíš víc. Což mi připomíná, že už bychom měli jít.“

Sešli společně do kuchyně, cestou se potkali s Molly Weasleyovou, která nesla do salónu tác s čajem a sušenkami pro omladinu, jež se neúčastnila řádových setkání. „Harry, zlatíčko, dnes budeš spát s Charliem. K Ronovi jsem nastěhovala Nevilla a Lenka bude bydlet s Hermionou a Ginny, pokoj děvčat je přeci jen větší.“

Minula je a Harry zaraženě pohlédl na obdobně vykuleného Charlieho. „Myslel jsem, že vaše mamka zásadně nedovoluje...“

„Taky že ne. Fleur určitě sdílí pokoj s Tonksovou,“ zakřenil se Charlie, „i když bych nevsadil zlámaný svrček, že se nevyplíží k Billovi, jakmile mamka usne.“

Harry jen rozpačitě potřásl hlavou a raději se nepokoušel pochopit myšlenkové pochody paní Weasleyové. Jediné, nač dokázal v tu chvíli myslet, bylo, že si dnes konečně nebude muset brát lektvar a že se mu po týdnech nulového soukromí u Dursleyových dostane tolik potřebného uvolnění. Začal se ho zmocňovat neklid – jen už aby to bylo.

V kuchyni si posloužil toho dne už pátým hrnkem kávy, a zatímco ji pomalu popíjel, místnost se zaplnila. Občas míval chuť proklít Cho za to, že ho tehdy u Madam Pacinkové seznámila s tímto proklatým nápojem. Tehdy do sebe obrátil dva šálky, aby zakryl nervozitu, a za poslední rok se propracoval až do situace, že musel každé ráno vyžahnout alespoň dva pucláky, aby se vůbec probral. Ovšem káva paní Weasleyové stála za to, o tom žádná.

„Poslední dva měsíce byly neskutečně hektické,“ zahájil Charlie referát a už tak naježené vlasy si prohrábl rukou. „Eliza, velšanka, která si osvojila Harryho, červnovou návštěvou Bradavic odstartovala nový trend.“ Harry se nenápadně rozhlédl – všichni přítomní napjatě poslouchali. „Od chvíle, kdy prolomila ohrady, uniklo pět dalších draků. Dva ohniváči, maďarka, co se s ní Harry utkal při turnaji, a ještě Norbert s jedním dalším ostrohřbetem.“

„To je Vítekdo...?“ ozval se panikou zvýšený hlas.

Charlie rychle zavrtěl hlavou a usmál se. „Všichni až na jednoho se objevili v dalších rezervacích a vlétli do nich naprosto dobrovolně. Ten jeden se zřejmě pohybuje po hnízdištích divokých draků.“

„Cože?“ zeptali se nevěřícně Fred s Georgem.

„Od Harryho jarního pobytu u nás byli všichni draci jako vyměnění, začali se najednou chovat úplně jinak než obvykle.“ Charlie se zhluboka nadechl, Harry němě zíral. „Draci běžně nejsou zrovna stádní tvorové. Jakmile opustí rodné hnízdo, žijí samotářsky, výjimečně ve společnosti jednoho maximálně dvou dalších jedinců. Spousta rezervací bojuje s tím, že sdružují příliš mnoho draků na omezeném prostoru. Jenže kdekoliv se objevili naši útěkáři, tam se draci zčistajasna začali chovat společensky, dokonce pořádají jakési debatní dýchánky.“

Většina přítomných na Charlieho zaraženě civěla, zřejmě nebyli s to pobrat, co se děje, ani proč jim to vypráví. Málokdo z nich totiž tušil, že Harry dokáže mluvit s draky, natož že jim zjara povyprávěl svůj životní příběh.

„Nechceš doufám naznačit, že klevetí o mně,“ dožadoval se Harry nevěřícně.

„Myslíme si to,“ ušklíbl se Charlie – další nebelvír trávící ve Snapeově společnosti více času, než mu bylo zdrávo. Nebelvíři neovlivnění oním zmijozelem se nikdy takto provokativně neušklíbali.

Harry potřásl hlavou, odhodil brýle na stůl a složil tvář do dlaní. „Tý vole, já se toho jaktěživ nezbavím!“ Protřel si oči a zajel si oběma rukama do vlasů.

„Pokud bys chtěl žít jinačí život, musel by ses narodit jiným rodičům,“ usoudila Tonksová rozvážně.

Harry na ni pohlédl, jako kdyby se dočista zbláznila. Tonksová už z přirozenosti nevynikala klidnou prozíravostí a nikdy opatrně nevážila slova. Nakonec smíchy nevydržel, což vyvolalo nepříjemné ticho rušené jen tu a tam tichým odkašláním či zašeptáním.

„Nu, mohlo by nám to být i k užitku,“ zahloubal se Brumbál, v očích mu už zase jiskřilo.

Harry jen vyprskl: „Jasně! Chlapec, který zůstal naživu, a jeho dračí armáda!“ Odpovědí mu byly vytřeštěné pohledy, v mnohých očích se zračil strach. Charlie zvolna potřásal hlavou a Snape nadzdvihl jedno obočí. „Ehm... jen žertuju.“

„Harry,“ otočil se k němu Brumbál vážně. „Musím se ti k něčemu přiznat.“

„Už zase?“ odtušil Harry otráveně. Měl za to, že dnes už před ním Brumbál neskrývá nic, co se ho bezprostředně týká. Užaslé výrazy vyvolané jeho drzováním na ředitele raději ignoroval.

 „Před lety jsem nastavil přesměrování naprosté většiny pošty, která ti byla adresována, jednak proto, aby sovy nebudily rozruch mezi mudly ve tvém sousedství, ale také z důvodu ochrany před prokletými či jinak nebezpečnými zásilkami. Přímo k tobě se dostává jen pošta od tvých blízkých kamarádů a bradavických spolužáků,“ vysvětloval Brumbál.

Harryho to oznámení nejprve překvapilo, ale pak si vzpomněl na posledního Valentýna. Takové množství pošty nutně muselo člověku jeho ražení chodit častěji, nejen onoho jediného dne v roce. „Jedna ze školních skřítek, jistě ji znáš, dostala před časem za úkol kontrolovat neznámou poštu docházející na tvé jméno; a musím říci, že ji zaměstnání mimo kuchyni přišlo k duhu. Dnes mi Winky předala toto.“

Otevřel dopis, který mu byl podán, s nepříjemným mrazením. Skutečnost, že mu Brumbál list doručil při schůzi, místo aby to nechal až na potom, nevěstila nic dobrého.

HJP,

je na čase, abys vyplnil svou část dohody. Nenechej mne čekat, trpělivost není mou ctností.

Vše nejlepší k narozeninám

TRR

Harry dopis odhodil, jako kdyby se o něho popálil. Brumbál tedy věděl, jak změnit téma!

„TRR?“ zajímal se Charlie, který očima přelétl list ležící na stole lícem vzhůru.

Harry si vyžádal pohledem Brumbálův souhlas, a když se na něho ředitel usmál, vysvětlil nahlas pro celý Řád: „Tom Rojvol Raddle, bradavický primus pro ročník 1944, dnes známý jako Lord Voldemort.“

Na druhém konci místnosti se ozvalo překvapené vyprsknutí: „Tím šílencem je Tom?“

„Ano, Vilemíno,“ kývl Brumbál se stínem smutku v hlase. „Vím, že jsi to netušila, když jste tehdy spolu byli prvními ze všech studentů. Ale on si svou cestu vybral již o rok dříve, kdy otevřel Tajemnou komnatu a obvinil z toho Hagrida.“

„A nemůže to být mýlka, Albusi?“ dožadovala se Nevillova babička mdle.

Harry odpověděl za ředitele: „Sám mi to řekl... a viděl jsem i hrob jeho otce. Ke svému návratu z nebytí byl nucený použít i otcovu kost.“ Švihl hůlkou a předvedl tutéž hříčku se jmény, kterou mu v Tajemné komnatě ukázala Raddleova oživená vzpomínka.

„To ovšem znamená, že je smíšeného původu,“ pronesl zamyšleně Kingsley Pastorek s pohledem nepřítomně upřeným do dáli. „Mohli bychom to využít...“

„Měl bys zase promluvit s Ritou, Harry,“ zavrčel Moody. „Ta afektovaná osina v zadku bývá občas užitečná.“

Dvojčata zdušeně vyprskla smíchy, Harry se naštěstí udržel. Jen málokdo věděl, proč vlastně Rita Holoubková skáče, tedy píše, jak Harry píská. I Charlie pokukoval zvídavě; Harry mu ústy naznačil: ‚Později.‘

„Odepiš mu, Harry,“ přikázal Brumbál. „Udělej to prosím, ještě než půjdeš zítra na Příčnou, a dopis pak pošli po sově z poštovního úřadu.“

„O Hedvice bych ani neuvažoval,“ uklidňoval ho Harry okamžitě.

Zbytek schůze ukázal, jak málo mají informací o Voldemortových aktivitách. Bylo zřejmé, že Brumbál má na nepřátelské straně stále ještě přinejmenším jednoho špeha, ale získané údaje nebyly té podrobnosti ani důležitosti, jako dokud jim donášel Snape.

Znovu se probíralo, co by asi tak mohl Voldemort na Harryho chystat, ke starším nápadům přibylo několikero nových. Kohosi napadlo, že by Voldemort mohl pověřit některou smrtijedku Harryho svedením, aby pak mohl vychovávat potomka Chlapce, který zůstal naživu. Harry se krvavě zarděl a pevně si v duchu slíbil, že si žádnou náhodnou známost do postele nikdy nepustí. Tonksová ho zapřísahala, aby promerlina nezapomněl při každé příležitosti použít ochranu – a Harry se až do konce schůze snažil tvářit, že se vsákl do sedadla.

Snape poté zůstal ještě na chvíli v kuchyni, aby Harrymu pomohl sestavit odpověď Voldemortovi, v podstatě mu jen napsali, kam si své požadavky může strčit.

Krátce po půlnoci se konečně Harry s Charliem dostali do ložnice, jenže tam nalezli Billa, Fleur, Freda, George, Tonksovou, Hermionu, Rona, Ginny, Nevilla a Lenku, jak na ně čekají.

Fred se vytasil s lahví Vanájevovy vodky, která, dle Harryho úsudku, pocházela z moskevské kouzelnické čtvrti. „Hodně štěstí, zdraví! Normálně bychom teď Harryho začali zasvěcovat do tajů správného chlastání, ale Charlie se o to už postaral sám... Takže nám zbývá Neville?“

Jindy plachý hoch jen potřásl hlavou. „Loni mě zaučil Dean.“

„Tudíž milánka Ronánka můžeme taky vyloučit,“ povzdechl si George a bezmocně zavrtěl hlavou. Harry se zapřel o Charlieho a vychutnával si divadýlko dvojčat.

„A co roztomilá, vždy zákonů dbalá prefektka Hermionka?“ zadoufal Fred. Charlie se ušklíbl, když jmenovaná zavrtěla hlavou s nefalšovanou pýchou. Hermiona sice mohla příležitostně být zvána roztomilou, ale k důslednému dodržování řádů měla poměrně daleko.

„Lenka?“ nadhodil George, leč také vyšel s prázdnou.

„Naše sestřička Imogena?“ nevzdával se Fred.

Ginny se nejprve potutelně uculila a pak zavrtěla hlavou. George ji vtáhl do pevného objetí. „Ani nevíš, jak jsme pyšní!“

„Konec představení,“ vyhlásil Bill a máchl hůlkou, načež se mezi nimi zhmotnil tác se skleničkami, které vzápětí začala sama plnit další z lahví. Ginny odstrčila bratra a hravě ho pleskla. Našpulil uraženě pusu a okatě si třel ‚postižené‘ místo, ale dlouho mu to trucování nevydrželo.

Fred si zamnul ruce. „Konečně pořádná oslava!“

Bill se na svou sestru zářivě usmál způsobem téměř okouzlujícím. „Přistřihneš mě?“

kadeřnicePřitakala a odběhla, aby se v rychlosti vrátila s nůžkami, hřebínkem a osuškou. Bill si rozpustil svůj věčný koňský ohon a Ginny rozprostřela osušku na zem za bratrovu židli. Ron jí přišoupl stolek, aby měla kam odkládat náčiní, a ona začala Billovi rozčesávat vlasy.

Charlie se naklonil k Harrymu: „Ginny je už roky prakticky rodinnou kadeřnicí. Nikdo z nás totiž nevěří máti, že by nám na hlavách něco nechala, kdyby nás měla stříhat sama.“ Zaculil se na sestru. „Hlásím se jako další.“

Přikývla, aniž by zvedla zrak od Billa. „Co Ron?“

Ten zavrtěl hlavou, i když měl vlasy pomalu až po ramena. „Nechám si to ještě trochu vyrůst.“

Dvojčata si cosi zašeptala a Ron je zpražil pohledem. Harry si říkal, že jeho kamarád se zřejmě snaží přiblížit vizáží spíš Billovi než Percymu.

Tonksová se usadila v nohách postele a začala se bavit s Charliem o dobách, kdy spolu studovali v Bradavicích. Harry se za poslední rok s Tonksovou docela dobře seznámil během jejich studijních lekcí probíhajících stylem škola hrou. Pokud se nepřimíchala do souboje nebo jiné nebezpečné situace, kdy byla nucena se chovat jako správná bystrozorka, nebrala v životě vůbec nic vážně. Fleur znal jen jako soupeřku z turnaje, jinak si byli cizí.

Místností se linul hovor o všem možném, jen ne o válce, o Chlapci, který zůstal naživu, o divně se chovajících dracích a o Dursleyových. Ginny a Lenka seznámily Harryho a Nevilla se svými známkami z NKÚ. Ginny, k radosti svého početného bratrstva, vyrovnala Billovo do té doby rekordní rodinné skóre v počtu úspěšně absolvovaných předmětů. Hermiona nevycházela z údivu, že Lenka složila stejný počet zkoušek jako ona sama, ale Harry si říkal, že podivně působící plavovláska jistě nebyla zařazena do Havraspáru jen tak pro nic za nic.

Charlie s Harrym se dozvěděli, že Fleur se zná s Jean-Pierrem a Renée z rezervace; Jean-Pierre studoval v Krásnohůlkách o dva roky výš a Renée byla Fleuřinou vzdálenou sestřenicí z matčiny strany.

Ginny se za vydatné pomoci zbytku osazenstva podařilo Harryho přesvědčit, aby se také nechal ostříhat, i když nutno přiznat, že povolil až po několika panácích. Neopomenul ji varovat, že její snaha může docela dobře přijít vniveč, protože mu sestříhané vlasy většinou do rána znovu dorostly do obvyklé délky. Že si po jeho prohlášení ostatní vyměnili zvláštní pohledy, si ani nevšiml, plně si totiž vychutnával péči ohleduplné kadeřnice, která mu upravovala účes, aniž by se mu přitom snažila vyškubat všechny vlasy z hlavy. Takové stříhání ještě nezažil.

K opilecké rozjařenosti dvojčat nezměnil alkohol Lenčinu osobnost ani o chlup, leč nejmladší děvčata se zanedlouho, po delším šeptem vedeném hovoru, odebrala jako první do soukromí své ložnice. Harry s Charliem se záhy poté převlékli z denního do nočního úboru; všichni přítomní už stejně Harryho jizvy viděli, tak co si neudělat pohodlí. Od loňského předvedení se na hodině lektvarů a od následného hovoru s otcem se za své tělo už tolik nestyděl.

Fred s Georgem odešli až nakonec, kdy už se Harrymu přivírala víčka a napolo dřímal opřený o Charlieho hruď. Dvojčata za sebou zavřela s vědoucími úšklebky a Harry byl okamžitě přiveden zpět k plnému vědomí horkými rty hýčkajícími jeho zátylek i párem rukou prozkoumávajících jeho trup a přilehlé destinace. Ovšem během přibližně půl hodiny už doopravdy spal, jako když ho do vody hodí.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

 Pozn. překl.: Tentýž postřeh jako v minulé části – Ginny je v podání Sarini Imogena, nikoliv Guinevera, jak je tomu dle JKR. Opět konstatuji, že autorka je v tom nevinně, pravé Ginnyino jméno při psaní Hledání znát nemohla, to bylo odtajněno až v HP 7.


Kapitola čtvrtá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola čtvrtá

 

„Hermiono!“ vykvikl rozhořčeně nejmladší ze synů Weasleyova rodu.

Severus posnídal již před drahnou chvílí, nyní se v kuchyni věnoval Dennímu věštci a úvahám, co to muselo být za člověka, když ty pisálky, kteří do novin přispívali, zaměstnal dobrovolně, a tu bylo jeho niterné lamentování násilně přerušeno. Vzhlédl k původkyni rozruchu a sám měl co dělat, aby se nezajíkl nahlas.

HermionaPověstné grangerovské nezkrotné háro bylo totam. Hnědé kadeře rámující líce končily právě pod ušními lalůčky, vzadu byly ještě o dobrý coul kratší. Díky sestřihu a pravděpodobně i nějakému vlasovému lektvaru se zběsilé chuchvalce proměnily v úpravné vlny, dívka jako by celá povyrostla. Weasleyho oční bulvy hrozily opustit své jamky.

Grangerová si nejistě přejela dlaní hlavu i šíji, kde ruka zřejmě hledala, co už nebylo. „Ginny mě v noci ostříhala.“

Weasley se stále nezmohl na rozumné slovo, Severus protočil oči v sloup. Ten kluk se v mnoha případech choval docela dospěle, ale jak přišlo na děvčata, byl nemožný. Podezření, že za tu famfrpálovou básnickou vložku mohli jeho spolužáci, začalo hraničit s jistotou.

„Velmi půvabné, slečno Grangerová,“ přispěchal Severus uklidnit dívčiny pochyby. „Svého přítele jste svým zjevem buďto zcela zbavila slov, anebo je hlupák.“

„Případně obojí,“ uculila se Ginny Weasleyová, která vešla Grangerové v patách. V poslední době se znatelně vytáhla a začínalo být zřejmé, že jednou bude stejně ztepilá jako Bill, Percy a Ron.

Zrovna když už začal zvažovat, že bude chtě nechtě nucen Harryho vytáhnout z pelechu, aby vyrazili do města v rozumnou hodinu, vpotácel se objekt jeho rozjímání do kuchyně, s Charliem v těsném závěsu. V předchozích minutách bylo Severusovi dáno vyslechnout Grangerovou s Ginny Weasleyovou, jak se vsázejí, kdy si Harry nového sestřihu všimne. Charlieho vlasy, ještě večer přerostlé, se přes noc vrátily k běžné délce, sourozenci Weasleyovi si očividně, nezávisle na neustálém špičkování ze strany Molly, nalezli vlastní způsob, jak udržovat své účesy.

Vážně dorostly,“ našpulila rty Ginny při pohledu na Harryho, který neadresně zamumlal ‚Brýtro‘ a s očima stále slepenýma spánkem do sebe začal lít první šálek kávy.

Severus si syna pozorně prohlédl a došlo mu, že Harryho havraní kštice vypadá už léta naprosto stejně, s jedinou výjimkou, kdy byly vlasy přinuceny k růstu lektvarem na změnu vzhledu. „Jeho jste ostříhala také?“

Ginny přikývla, přestala špulit rty a začala se přemýšlivě mračit. „Myslela jsem, že mu to zůstane, protože mi to dovolil. Kdykoliv ho ostříhala teta, vlasy mu do rána dorostly.“

„Loni v létě se také vrátily ke své oblíbené délce,“ přidal se Charlie. I on se vrhl na kávu, ale působil přeci jen probuzenějším dojmem než Harry, který do čerstvě usednuvšího Charlieho vrazil loktem, protože si nevšiml, že se vedlejší místo u stolu zaplnilo.

Severus odložil šálek s čajem a zvažoval, co to může znamenat. Harry nemohl být metamorfomágem, to by už v raném dětství nevědomou magií skryl nenáviděnou jizvu na čele. Navíc předpoklady pro toto nadání se nevyskytovaly ve známé historii ani jeho ani Potterova rodu. O Lilyině přínosu ani neuvažoval, její pradávný motácký předek byl tak vzdálený, že jakékoliv konkrétní magické vlohy už z této linie dávno vymizely. Měl by si promluvit s Albusem. Pak si ale vzpomněl na Jamesovy vlasy, které se také během let vzhledově vůbec neměnily, a usoudil, že tento znak Harry zdědil od Potterů.

Weasley konečně našel ztracenou řeč a celý rudý se nesouvisle pokoušel skládat komplimenty své dívce pro její nový vzhled. Díky dalšímu hrnku kávy, Remusovu příchodu na snídani a následným komentářům si dívčiny proměny konečně všiml i Harry. Ovšem jakmile pochytil, o čem jde řeč, byl nesrovnatelně výmluvnější než jeho nejlepší kamarád, neměl problémy Grangerové sdělit, jak dle něho nyní vypadá. Většina domácích obyvatel už byla dávno po snídani a odešla za svými denními povinnostmi, když jako poslední sešli dolů Láskorádová s Longbottomem.

S příchodem pošty přilétly i dvě školní sovy, které přinesly dopisy pro všechny přítomné bradavické studenty. Ron Weasley s Harrym se po sobě s obavou podívali, zřejmě se předem děsili toho, co měl obsahovat jeden z došlých dopisů. Že se nemýlili, bylo jisté vzápětí, kdy Grangerová vykvikla a nadskočila, jak na ni z obálky vypadl stříbřitý odznak.

„Já jsem primuska!“ oznámila fistulí. Líce jí znachověly vzrušením a oči hořely.

„Jak jinak,“ zakřenil se na ni Harry.

Ron Weasley ji políbil na tvář. „Kdo je primusem?“

Grangerová se začala přehrabovat v pergamenech, které jí byly toho roku doručeny, ale než mohla žádaný údaj najít, Severus ji předběhl: „Draco.“

„Malfoy?“ zaúpěli tři Weasleyové jako jeden muž.

Harry s Ginny totožným způsobem protočili oči a Ginny se pustila do bratrů: „Copak je v Bradavicích ještě nějaký jiný Draco, natož v sedmáku?“

„On a Grangerová jsou nejlepšími studenty školy,“ podíval se Severus po bratrech Weasleyových lehce tvrdnoucím pohledem, „a Draco vynaložil nemalé úsilí na nápravu pošramocené reputace.“

Harry vypadal podobně sveřepě jako jeho otec, na něhož tím udělal dojem. „Kromě toho, o vaši rodinu se už přes rok ani náznakem neotřel. Každý si zaslouží druhou šanci.“

Severus nepřehlédl tři páry očí, jež se okamžitě stočily jeho směrem a stejně hbitě vzápětí uhnuly. Nicméně všichni pokáraní přikývli a znovu se začali věnovat jídlu, jak to jen Weasleyové dokážou. Zbytek přítomných Grangerové poblahopřál k získání nejžádanější bradavické studentské pozice... tedy nejžádanější alespoň mezi pilnými studujícími.

„Měli bychom jít,“ řekl Severus Harrymu, když ten dojedl.

Dostalo se mu přitakání: „Za minutku jsem zpátky.“

Každý ještě Harrymu popřál pěkné narozeniny, než je oslavenec v závěsu s Charliem opustil. Někteří se přesunuli do salónu a Grangerová začala své obvyklé každoroční lamentování stran domácích úkolů, které měli přes prázdniny vypracovat. Harry toto léto očividně přistoupil k práci zodpovědně, ale Weasley pokulhával. Když Severus odcházel, Weasley právě štěněcíma očima sledoval Grangerovou, která mu dávala přednášku o důležitosti OVCí.

Protože vypravení tentokrát Harrymu trvalo déle než obvykle, odebral se čekat do vstupní haly. Koutkem oka zahlédl dlouhý polibek, jímž se Harry v půli schodiště loučil s Charliem.

„Připraven na vše,“ usmál se Harry na Severuse.

Bylo příjemné vidět úsměv na Harryho tváři, chlapec měl v posledních letech málo důvodů k nepředstíranému veselí. Severus měl podezření, že synova psychická pohoda souvisela především s Charliem, ale nechtěl se tomuto směru uvažování hlouběji věnovat. Prohlédl si synka a ocenil oděv, který zvolil: jednalo se sice o hábit ke školní uniformě, ale ve velmi dobrém stavu.

„Měli bychom ti nakoupit nějaké hábity pro běžné užití,“ vyhodnotil situaci.

Harry přitakal a zamával dopisem z Bradavic. „Letos je na seznamu znovu společenský oděv a já potřebuju nový. Ten ze čtvrťáku je mi krátký.“

Nejprve se odletaxovali na ministerstvo, aby Harry složil zkoušku z přemisťování. Zvědavé pohledy je pronásledovaly, kamkoliv se hnuli. Na recepčního Erika Kousala, mrzimora, jehož Severus učil krátce po svém nástupu do Bradavic, už Harry během měření a zapisování hůlek zahlížel vyloženě nepřátelsky. Jelikož k synovu výrazu přidal i Severus svůj vlastní tvrdý pohled, nebylo se proč divit, že byli tím ustrašeným chudákem odbaveni v rekordním čase.

Harry se ušklíbl, když se se Severusem vecpali do téměř plné výtahové kabinky. „Začíná mi to jít.“

„Mínění poloviny světa, že jsi šílený, a druhé poloviny, že jsi nejmocnější žijící kouzelník, také není na škodu věci,“ odtušil Severus s grimasou věrně kopírující Harryho úsměšek.

„Šesté patro, odbor pro kouzelnou přepravu, jmenovitě správa letaxové sítě, regulační a kontrolní správa košťat, úřad pro přenášedla a zkušební středisko přemisťování,“ oznámil neosobně ženský hlas. Severus s Harrym vystoupili následováni očima všech přítomných; nad hlavou jim prolétlo několik fialově zbarvených papírových vlaštovek.

Toto patro bylo příjemně prosvětleno okny, asi proto, že sem chodilo více návštěvníků než do jiných částí budovy. Rozcestníky na stěně proti výtahům navigovaly příchozí do jednotlivých úřadoven. Harry se Severusem odbočili doleva a zamířili na samý konec dlouhé chodby. Severus si povšiml, že jeho syn výrazně přidal do kroku při průchodu kolem správy letaxové sítě, kde byla každá kancelářská kóje vybavena svým vlastním miniaturním krbem se zelenými plameny.

Když správu minuli, Harry se očividně uvolnil. Severusovi k vymámení vysvětlení stačilo zatvářit se tázavě, syn si povzdechl a zašeptal: „Pracuje tam paní Edgecombeová. Za Umbridgeové měla na starosti dohled nad bradavickým připojením a její dcera napráskala BA.“

Severus kývl, že chápe, a chlácholivě uchopil syna za rameno. Marietta Edgecombeová do posledního ročníku nenastoupila. Filius, její kolejní vedoucí, ostatním učitelům řekl, že ji její matka přepsala do Krásnohůlek – dívka nebyla schopna dokončit vzdělání po boku spolužáků, které zradila.

Ze zkušebního střediska přemisťování se vyklubala nevelká kancelář, plnoletosti se denně dožívalo jen asi šest až sedm kouzelníků či čarodějek. Největší nápor zde vládl na konci školního roku a na začátku prázdnin, kdy chodili skládat zkoušky téměř všichni, kteří oslavili sedmnácté narozeniny od září do června, v půli léta už tu bylo poměrně klidno.

„Pane Pottere!“ přispěchala k nim krátkovlasá, lehounce šedivějící, dobře obdařená čarodějka v hábitu barvy tekuté pryskyřice. Byla ještě menší než Harry. „Už jsme vás čekali! Vítejte! Á, Severusi, ráda tě vidím.“

Severus se na ni podíval pozorněji a zamrkal poznáním. „Raine Zabiniová? Jsi to vážně ty?“

Čarodějka se zářivě usmála. „Samozřejmě, že ano. Ale jmenuji se teď McKinnonová, vdala jsem se za Marlenina staršího bratra, chodil do Havraspáru. Ani nevíš, jak mě ten článek v novinách potěšil. Příliš mnoho našich spolužáků se přidalo k němu. Jak se daří mému synovci?“

 „Blaise si vede dobře,“ informoval ji. Jestliže nepodporovala Voldemorta, nebylo se co divit, že měla s částí svého příbuzenstva značně omezené kontakty. Rod Zabini byl rozdělen tak půl na půl, Blaisovi rodiče patřili mezi provoldemortovské, i když Severus nebyl přesvědčen o tom, že by nesli znamení. „Patří mezi lepší studenty, a to je přitom v jeho ročníku nevídaná konkurence. Čtyři jeho spolužáci získali při NKÚ rekordní počet bodů. Od našich dob až do dneška žádný rekord nepadl.“

Harry se zvědavě vložil do hovoru: „Vážně? A kdo zabodoval?“

„Loňské léto jsi dění příliš nesledoval,“ poznamenal Severus a stočil koutek úst vzhůru při představě, jakou reakci vyvolá následujícím sdělením. „Draco Malfoy vybojoval nejvyšší skóre v lektvarech, o jeden bod prolomil můj vlastní rekord. Hermiona Grangerová překonala tvého otce v přeměňování o dva body a tvou matku ve formulích o celé tři. Také ustanovila nový rekord pro starodávné runy. Do svrhnutí Remuse z prvního místa v oboru věštění z čísel jí tuším okolo desítky bodů chybělo. Neville Longbottom předběhl v bylinkářství o deset bodů profesorku Prýtovou.“

Harryho pohled nabral na ostražitosti. „A ten poslední?“

Severusův úsměšek se rozšířil, když odpovídal: „Tvůj výsledek v obraně proti černé magii byl o celých pětadvacet bodů lepší než skóre Alastora Moodyho.“

„Blahopřeji!“ poplácala Raine po zádech Harryho, který sebou instinktivně škubl. Severus si povzdechl. Když byl Harry obklopen svými blízkými, bylo příjemné sledovat, jakých pokroků dosahuje, jenže mezi cizími se pokaždé stáhl do ulity chladné rezervovanosti.

„Takže,“ vytáhl se Harry do plné výšky, i když mu i tak na Severuse několik podstatných centimetrů chybělo, „co mám udělat?“

Raine mu podala list pergamenu. „Přemístěte se do těchto lokalit v pořadí, jak jsou uvedeny. Na každém místě vás očekává komisař, který vám na list potvrdí úspěšné projití danou metou. Řiďte se jejich pokyny.“ K Severusovi dodala: „Vzhledem k okolnostem mne kontaktoval profesor Brumbál s žádostí, abych vám sdělila, že každý komisař prošel jeho osobním výběrem.“

Severus nadzdvihl obočí. „Heslo?“

„Kuželky,“ protočila Raine oči nad Brumbálovým výběrem ověřovacího slova.

Severus přikývl. Průběh Harryho zkoušky byl v tichosti naplánován Řádem, Albus Severusovi sdělil jen znění hesla. Objal Harryho jednou paží okolo ramen, krátce ho stiskl a pokynul mu hlavou.

Harry zamyšleně zvedl oči od seznamu. „Ty cíle jsou vzdálenější, než je obvyklé, ne?“

„Omlouvám se,“ usmála se Raine, Severus zatím nahlédl synovi přes rameno. „Brumbál na tom trval.“

Severusovi vylétla obě obočí vzhůru. Jedna z lokalit byla vzdálená více než patnáct set mil. Komisaři se museli na svá místa dostávat buď pomocí přenášedel, nebo museli vyrazit už před hodinami, aby si dopřáli mezi jednotlivými přemístěními nutný odpočinek. Harry se jen zamračil a zmizel, bez běžného prásknutí.

Raine vypadala ohromeně. „To bylo tiché.“

Severus přitakal a cítil, jak se dme pýchou. Nemohl jí tu vykládat, že se Harry, aniž by se probudil, dokázal přemístit skrze bradavické i Voldemortovy bariéry. Zkouška sestávající z pěti přemístění trvala přibližně hodinu, protože na každé metě byla předepsaná desetiminutová přestávka. Posadil se tedy na židli a začal si povídat s Raine, kterou neviděl od závěrečné hostiny na rozloučenou. Ve Zmijozelu patřili do téhož ročníku.

„Marlene McKinnonová byla zmijozelská prefektka o rok výš,“ připomněla mu. „Její rodina byla přísně proti Vítekomu, párkrát mi pomohla, když mě Narcissa trápila. Nedlouho po škole jsem ji potkala na Příčné a ona mě představila Michaelovi. Ten vyšel školu rok před tím, než jsme nastoupili. No, a my do toho vzápětí praštili, brali jsme se po dvouměsíční známosti.“ Zasněně se usmála, ten výraz byl nanejvýš nezmijozelský, jenže téměř hned byl vystřídán smutkem. „Když jsme byli na líbánkách, Marlene zemřela.“

MarleneOšil se. Byl u toho, když Marlene zavraždili. Byla jedním z veřejně známých členů Fénixova řádu, živila se pořádáním benefičních akcí pro různé neziskové organizace. Díky svým společenským kontaktům byla pro Brumbála ideálním člověkem k obstarávání náboru nových členů. Voldemort ji nechal unést a uvěznit, chtěl ji ovládnout a využít pro své vlastní cíle, jenže ona dokázala nepodlehnout jeho Imperiu, a byla pomalu zabita.

„Zemřela se ctí, zůstala silná a hrdá až do samého konce,“ ujistil svou bývalou spolužačku.

Překvapeně se na něho podívala. „Tys tam byl?“ zašeptala, do očí jí vhrkly slzy.

Přikývl. „Nemohl jsem udělat víc než přinést Brumbálovi zprávu. Tehdy bylo svolané kompletní shromáždění, a to měl mnohem víc stoupenců, než má dnes.“

Raine se rychle posbírala. „Děkuji ti. Nevadilo by ti, kdyby se ti Michael ozval? Byli si hodně blízcí.“

„Ani v nejmenším.“ Zapřemýšlel, kolikrát ještě se mu přihodí totéž, válka měla hodně obětí. „Ať se nejprve obrátí na Albuse, většina naší pošty je zpracovávána hradními skřítky.“

„To mne vůbec nepřekvapuje,“ uculila se. „Harry jistě dostává stovky sov.“

Protočil oči v sloup. „Nejhůře je na Valentýna, ale dnešek bude jistě také výživný.“

Harry se objevil s tichounkým lupnutím, za ruku se ho držel Kingsley Pastorek. Bystrozor poděkoval Harrymu za příjemné dopravení, pokynul významně Severusovi a odešel na ústředí bystrozorů. Harry si pročísl vlasy a podal Raine popsaný pergamen. Když si četla časy přimístění a odmístění, vylétla jí obočí vzhůru.

„Na kterém odboru běžně pracujete?“ zeptal se Harry s tváří rádoby nezúčastněně bezvýraznou.

Usmála se. „Jsem první tajemnicí na uplatňování kouzelnických zákonů, pro dnešek mne sem převelela Amelia Bonesová. Řadoví zaměstnanci zdejšího oddělení dostali den volna.“ Sklonila se nad stolem, podepsala dvě povolenky, na jednu poklepala hůlkou a druhou podala Harrymu. „Prosím, pane Pottere, oprávnění je vaše.“

„Děkuji, Raine,“ kývl na ni Severus a otočil se k Harrymu. „Do uličky za Děravý kotlík.“

Harry se zakřenil, přitakal, čerstvě získané oprávnění si pečlivě složil do kapsy hábitu a odmístil se. Severus se poslední úklonou rozloučil s Raine McKinnonovou a s nepřeslechnutelně silnějším prásknutím se vydal za synem. Našel ho opírat se ležérně ramenem o cihlovou zeď šeré uličky a znuděně si prohlížet nehty.

Severus si odfrkl. „Možná, že dokážeš cestovat tišeji a dále, ale co se rychlosti týče, jsme na tom všichni stejně. Tak to na mne nehraj.“

„Jak si přeješ, tatínku,“ usmál se Harry rošťácky a postavil se rovně. „Čím začneme?“

„Navrhuji nejprve obejít nákupy a Gringotty nechat až na konec,“ odpověděl Severus. Měl s sebou dostatek hotovosti, aby pokryl všechny nezbytné výdaje. „Prohlídka trezoru se může protáhnout.“

Harry souhlasil. „Jenom varuju, že nemám moc peněz. Většinu z toho, co jsem si vybral loni, jsem utratil za vánoční a narozeninové dárky.“

„Jednou jsem tvůj otec, Harry,“ pokáral ho, „takže platím vše, co potřebuješ, a možná i něco z toho, co si chceš pořídit čistě pro potěšení. Ovšem u dvojčat si nakupuj za své.“

„Ti by si ode mne nevzali ani šesťák,“ zazubil se Harry způsobem natolik podobným Jamesovu, že se Severus podvědomě začal mít na pozoru před případnou boudou. „Ten obchod si zařídili za peníze, co jsem vyhrál v Poháru tří kouzelníků.“

Severus stiskl víčka a potřásl hlavou. Harry měl v sobě mnohem větší porci pobertovství, než se zdálo, jen to uměl dobře skrývat. Když se uklidnil, znovu oči otevřel. „Alespoň je nepromrhali, trápení Umbridgeové bylo vhodné využití.“

Vešli na Příčnou a snažili se nakoupit, jak jen to šlo nejrychleji. Moc se jim nedařilo, protože je cestou oslovila snad padesátka lidí, aby poblahopřáli Harrymu k narozeninám. Harry každému plaše poděkoval, a jak den pokračoval, byl stále nervóznější a zamlklejší. Učebnice a další školní potřeby pořídili bez obtíží.

Severus vzal syna ke své osobní švadleně, která Harryho důkladně poučila o materiálech, barvách a stupních formálnosti v odívání. Harry byl přeměřen a navlečen do tuctu hábitů určených pro různé příležitosti, nejčastěji v rozličných odstínech zelené či karmínové se zlatým zdobením, vždy doplněných o patřičné kalhoty i košile, vše jak pro oficiální, tak běžné nošení.

Lehce rozostřeně působící Harry se po opuštění módního salonu dožadoval návštěvy Kratochvilných kouzelnických kejklí, což mu Severus milostivě povolil, v duchu totiž plně chápal, že Harry po náročné návštěvě u madam Vestiry nutně potřebuje rekonvalescenci. Fred a George je uvítali s nadšením, okamžitě naložili Harrymu do náruče kupu experimentálních výrobků a domáhali se zhodnocení jejich účinků, přičemž současně odmítali podat bližší informace, k čemu je co dobré. Harry se na dvojčata musel několik minut sveřepě mračit, než se vzdala. Z obchodu odešli obtěžkáni taškou naditou žertovnými cukrovinkami a dalšími poťouchlostmi a také pergamenem vysvětlujícím působení každé jednotlivosti.

„Ke Gringottům?“ navrhl uondaný Harry s nadějí v hlase; odpoledne už značně pokročilo. Při odchodu od dvojčat ještě přidali nad obchod zbrusu nový nápis: ‚Zanech naděje, čí noha sem se šine!‘, ty dva taškáře to pravděpodobně potěší, až na to přijdou. Naházeli do sebe něco málo k obědu, ani jeden z nich nebyl zvyklý se přes den přecpávat.

Severus se synovým návrhem souhlasil, společně vešli do mramorem obložené budovy. Byl jim přidělen skřet, který je vedl k Potterově trezoru v kořenech banky. Severus si všiml, že se Harry usmál na draka, jehož cestou míjeli. Obrovský ještěr je chvíli zvědavě pozoroval a pak k nezměrnému skřetovu údivu naznačil zdvořilou úklonu. Severus se v duchu pozastavil nad tím, jak se asi podařilo drakům dostat informace o Harrym až na toto nehostinné místo.

klíč k trezoruSkřet se oklepal, převzal Harryho klíč a zasunul jej do jednoho ze zámků. Do druhého vložil svůj vlastní a otevřel těžké dveře trezoru. Severus s Harrym se pokusili vstoupit, ale byli zadrženi neviditelnou stěnou.

Skřet zamumlal: „Neobvyklé. Skutečně nanejvýš neobvyklé.“

Oba kouzelníci ho ignorovali, protože se ozval hlas, který Severus slyšel naposledy před šestnácti lety a který ho trvale pronásledoval ve snech: „Ale, ale, ale... zapomněls na heslo, Tichošlápku.“

„Jamesi,“ potřásl Severus hlavou a statečně se pokoušel ignorovat srdce divoce poskakující v hrudi, „tohle na tebe vážně sedí.“ Otočil se k Harrymu: „Nějaké nápady?“

Harry zvolna přikročil k bariéře a položil na ni dlaň, vzduch kolem něho hlasitě praskal přítomností ochranné magie. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“

Vzduch se jemně rozvibroval a clona jim dovolila vstoupit mezi hory mincí, vyšší, než jaké kdy Severus viděl. V trezoru bylo i několik beden a dva školní loďáky, Jamesův i Lilyin. Vybavení dále doplňovaly knihy, řady zarámovaných obrazů a krabic neznámého obsahu. Uprostřed prostory byl podstavec, na němž spočívala velká tlustá obálka. Přešli k ní a uviděli, že je na ní Jamesovou rukou nadepsáno Tichošlápek.

Severus hleděl starostlivě na Harryho, jen ještě v rychlosti zkontroloval skřeta u vchodu, ale ten stál na stráži otočen zády k nim přesně tak, jak se od něho očekávalo. Harrymu se koulely slzy po lících a ruce se mu lehce chvěly, když obálku otvíral. Uvnitř našel kromě listu pergamenu několik dalších obálek, z nichž každá byla adresována někomu jinému. Severus se naklonil k synovi a spolu s ním si přečetl průvodní dopis.

Tichošlápku,

pokud se Ti toto psaní dostalo do rukou, tak Petra buď zlomili, nebo nás zradil. Spoléhám na Tebe, že doručíš přiložené dopisy. Ano, je mezi nimi i jeden pro Severuse Snapea. Nedokážeš přečíst žádný jiný než svůj, takže se nenamáhej to zkoušet, a i ten, který je určený Tobě, se Ti otevře, teprve až doručíš všechny ostatní. Náměsíčník mne totiž naučil ono kouzlo, jímž před námi po celá léta zabezpečoval své domácí úkoly, a věř, že skutečně funguje.

U dveří trezorové místnosti je krabička pro Severuse, doufám, že mu ji společně s dopisem doručí Albus, až si přečte, co mu píši. Nabádám ho k tomu v dopise mu určeném, takže ať Tě ani nenapadne někde je zašantročit. Krabičku mohou otevřít jen Severus nebo Harry. Tichošlápku, moc Tě prosím, nechej minulost v míru spát. Už kvůli mně.

Žij blaze

Dvanácterák

„Bylo to tu,“ vysoukal ze sebe Harry. „Celou tu dobu byl důkaz přímo tady. Kdyby to Albus zkontroloval... nebo kdokoliv jiný... Siri... mohli jsme...“

Severus si přivinul Harryho na hruď a dovolil mu prožít bezmoc a zklamání plně, bez nutnosti potlačovat své pocity. Synovy svaly byly napjaté, vzduch okolo nich jiskřil magií, již Harry nevědomky uvolnil, když ho najednou zavalil vztek a smutek. Neplakal. Severus ho sevřel ještě pevněji, odpovědi se mu dostalo v podobě paží, které se omotaly okolo jeho trupu. Musel připustit, že Harry je silnější, než se zdá. Syn neměl výšku, aby mu mohl položit hlavu na rameno, ale alespoň skryl tvář v hábitu na jeho hrudi.

Když se Harry uklidnil, Severus usoudil, že už toho má jeho syn pro ten den plné zuby. Vždyť se dopoledne musel přemístit přes několikery hranice, a to po noci, kdy nespal víc než ubohých pár hodin, jak Severus vyrozuměl z ranního uzívaného hovoru ostatní omladiny. Zmenšil oba školní kufry a krabičku nadepsanou svým jménem, zastrčil tyto předměty do kapsy a vyvedl Harryho na chodbu.

„Myslím, že nastal čas na předání posledního narozeninového dárku,“ nadhodil zlehka.

Harry k němu vzhlédl zarudlýma očima. „Co to je?“

„Uvidíš.“ Přešli k vozíku, bariéra za nimi vzplála k životu a skřet zavřel dveře trezoru. Mlčky se nechali odvézt zpět do přízemí a stejně beze slova vyšli z banky. „Následuj mé vedení. Řízené přemístění není totéž co asistované, je mnohem příjemnější.“

Harry přikývl, chytil Severuse za předloktí a oba zmizeli.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

 

Pozn. překl.: Nápis umístěný naší akční otcovskosynovskou dvojkou nad obchod pánů W+W je posledním veršem varování, jenž se dle Danteho nachází na pekelné bráně. Ona průpovídka se většinou překládá na způsob ‚Zanech vší naděje, kdož vcházíš!‘, ale použila jsem půvabnější verzi J. Vrchlického (ač jsem mu ji lehce upravila), jehož překlady považuji za jedny z nejlepších – miluji ladnost, s níž se verše v jeho podání linou. Inu, každý máme nějakou úchylku. V překladu J. Vrchlického tedy celý ‚pekelný‘ nápis zní:

Mnou vchází se do města věčné strasti,
mnou vchází se v bol, který nemá rána,
mnou vchází se do zatracenců vlasti.

Hlas spravednosti pohnul světu Pána;
moc boží sklenula mé brány stinné
a s první láskou moudrost svrchovaná.

Před vznikem mým nebyly věci jiné,
jen věčné vyjma, já též věčně stojím;
nech naděje, čí noha sem se šine!

(zdroj např.: http://cs.wikisource.org/wiki/Bo%C5%BEsk%C3%A1_komedie/Peklo/Zp%C4%9Bv_t%C5%99et%C3%AD a jinde)


Kapitola pátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola pátá

 

Harry netušil co očekávat, a na spřádání teorií byl příliš uondaný. Řízené přemístění bylo zvláštní, řítit se k neznámému cíli vedený jen otcovým magickým podpisem. Ocitli se v otevřené hornaté krajině, bylo tam znatelně chladněji než v Londýně a půda jim pod nohama lehce pružila. Jemné brnění magie prozrazovalo přítomnost ochranných kouzel.

Horská boudaPřed nimi dřepělo kamenné stavení kryté doškovou střechou, mnohem větší, než v jakém bydlel Hagrid, žádná jiná budova nebyla široko daleko v dohledu. K domu nevedla žádná cesta, ani pěšinka, jen měkký trávník, na druhé straně od vchodových dveří byl nevelký květinový záhon.

„Kde to jsme?“ zeptal se Harry, v ruce stále svíraje objemnou obálku.

Jeho otec se usmál oním úsměvem, který se mu na tváři objevoval vždy, když vzpomínal na Harryho druhého otce. „Toto je jedna z tvých početných nemovitostí. Tady jsme se scházeli s Jamesem, když byli jeho rodiče ještě naživu, a právě zde nás Lily oddala. James tomu říkal Horská bouda, což sice není název zrovna originální, ale zato celkem přiléhavý.“

Harrymu se chtěj nechtěj rozšířily oči. Nikdy v životě neměl pocit, že někam doopravdy patří, nikdy neměl domov. Věděl, že dům, v němž žil s rodiči, byl zničen oné noci, kdy Voldemort prolomil jejich ochranu, ale toto stavení by mohlo být za jeho druhý domov považováno.

„To je...“ pokoušel se vyjádřit své pocity. „Budeme...?“

„Zůstaneme tu po tři týdny, potom se musím vrátit do Bradavic, abych se připravil na nadcházející školní rok,“ přispěchal Snape laskavě na pomoc – jen málokdo ze školy by věřil, že je schopen citlivého jednání. „Mám za to, že bychom zde strávený čas mohli využít k lepšímu vzájemnému poznání se. O tomto místě vědí jen Albus a Remus, který je naším strážcem tajemství.“

Harry nasucho polkl a omámeně přikývl. Očekával, že druhou půli léta bude na Grimmauldově náměstí, ale tato varianta byla lepší. Kamarádů si užije dosyta během školního roku a Charlie stejně nemůže zůstat v Londýně. Zato zde, ač čerstvě dospělý, si bude moci dopřát třítýdenní iluzi dětství.

„Díky,“ objal svého otce, který mu oplatil stejným gestem.

Vešli dovnitř, na stolku u vchodu našli list tohoto znění:

Severusi a Harry,

přinesl jsem z Londýna Harryho věci. Kufr má v ložnici, stejně tak i koště. Taky jsme mu pobalili všechny dárky, co dostal. Dobby tvrdí, že všechno je, jak má být, i když přiznávám, že jsem neměl čas projít celý dům. Ještě pár dní budu v dosahu sov, kdybyste něco potřebovali, doručím. Mám ještě jednu dávku zhouby, takže ani vařit nemusíš. Spižírna a kuchyně jsou plně zásobené.

Užijte si to!

Remus

„Chceš si ještě před večeří prohlédnout pokoj?“ zeptal se Snape.

Harry vzhlédl a přitakal. Procházeli domem, Snape bez ustání vyprávěl, ukazoval na různé fotografie a vzpomínal na ty, kteří na nich byli. Žádné kouzelnické portréty nepotkali, dokud nedošli do hlavní ložnice.

„Severusi!“ Snape nadskočil, když na něho jedním dechem zavolal mužský a ženský hlas. Harry se otočil po zvuku a spatřil dva portréty, muž byl velice podobný jeho otci, jak si jeho vzhled pamatoval z fotografií, ale nebyl to přímo on. Vzpomněl si, že oba zobrazené viděl v prváku v davu předků, který mu ukázalo zrcadlo z Erisedu.

Harryho otec si nejprve se skloněnou hlavou chvíli masíroval spánky, pak teprve vzhlédl. „Árone? Viviano? Víte... řekli jsme vám to?“

VivianaObrazy visely v koutě místnosti na dvou sousedících stěnách, aby se portrétovaní navzájem viděli. Nyní se po sobě podívali, pravděpodobně si dělali starosti, a žena se chopila slova: „Ano, můj milý, řekli, ale až zpětně. Rozčililo nás, že měl James před námi takové tajnosti, ale vzhledem k tomu, že jsme byli už po smrti, na tom vlastně až tak nesešlo. Sem nás syn převěsil, když se rozhodl skrýt sídlo pod nové ochrany.“

Kdyby už Harry neměl zkušenosti s hovory s portréty, bylo by ho vyvedlo z míry, jak nevzrušeně mluvili o vlastním úmrtí.

„Kdepak je tvé dobré vychování, Severusi?“ usmál se muž široce, takže jeho otázka vůbec nevyzněla pichlavě. „Nepředstavíš nás tomuto mladému muži? Určitě je Potter.“

Harry cítil otcovu úzkost a nejistotu, hádal, že se mu v hlavě vyrojilo množství zasutých vzpomínek. Položil mu lehce ruku na záda, snažil se mu poskytnout útěchu a podporu. Snape sebou sotva znatelně škubl, ale otočil se po něm už s úsměvem.

„Omlouvám se, Árone, Viviano,“ napřímil se hrdě. „Toto je váš vnuk Harold James Potter. Harry, toto jsou Jamesovi rodiče, Áron a Viviana Potterovi.“

Oba portrétovaní se široce usmáli a Harry popošel o krůček vpřed. Najednou měl trému. „Ahoj. Už jsem vás oba jednou viděl.“

„Jen jednou, drahoušku?“ zeptala se Viviana laskavě. „Vidím ve tvé tváři Lily i Severuse a tvé vlasy jsou jistě potterovské. Využil jsi nějaký lektvar, Severusi?“

Přitakal. „Upravil jsem lektvar dvojího otcovství tak, aby kombinoval geny všech nás tří.“

„Tobě, Harry, musí být už nejméně patnáct,“ ozval se Áron Potter s náznakem podrážděnosti. „Proč jsme se dosud nesetkali? A kde je můj darebný syn?“

Harry trhl hlavou k otci, na tuto otázku odpovídat nechtěl. Jak oznámit rodičům, že jejich jediné dítě je již šestnáct let mrtvé? Byl celý nervózní a raději hned začal s naučenými meditačními postupy, aby se uklidnil a předešel případnému uvolnění náhodné magie. Snape ho lehce pohladil po rameni.

„Voldemort zabil Jamese s Lily před šestnácti lety, v předvečer svátku Všech svatých,“ vysvětlil Snape tiše s bolestí v hlase. „Dnes je posledního července, den Harryho sedmnáctých narozenin. Z bezpečnostních důvodů jsem měl... zablokované... vzpomínky, vrátily se mi až loňského léta. Harry vyrůstal u Lilyiny sestry.“

Viviana se zajíkla a přeběhla k manželovi do jeho rámu. Pevně ji objal, z očí se jim koulely malované slzy – něco takového Harry nečekal, že by bylo možné. „A co Sirius s Petrem a Remusem?“

Snape si povzdechl. „Petr byl jejich strážcem, zradil je. Dnes je z něho smrtijed.“ Viviana zadržela dech, Áron vypadal, že ho zprávy rozezlily. „Sirius byl křivě obviněn a strávil dvanáct let v Azkabanu, odkud před čtyřmi lety uprchl. Před rokem ho zabila jeho sestřenice Bellatrix. Remus je relativně v pořádku, vezmeme-li do úvahy okolnosti, a je strážcem tajemství tohoto domu.“

„Pořád potřebujete...“ Harry slyšel v dědově hlasu ozvuk svého vlastního hněvu. „Voldemorta ještě nikdo...?“

Snape potřásl hlavou. „Nebude vám vadit, Árone, pokud vám vše vysvětlím večer? Právě jsme přicestovali a máme za sebou perný den. Ministerstvo donutilo Harryho v rámci zkoušky přemístit se do jižního Německa a z něho do Francie, Belgie, Irska a Skotska, zpátky do Londýna musel navíc vzít druhou osobu. Potřebuje se najíst a vyspat.“

Oba Harryho prarodiče překvapeně zamrkali, Viviana našla ztracenou řeč jako první: „Přemístil se do Německa z Londýna?“

Harry zahlédl pyšný výraz na otcově tváři a raději sklopil hlavu, aby skryl úsměv. „Poprvé se přemístil v osmi letech, a ani se nerozštěpil.“

Portrétovaní se široce usmáli a Áron spokojeně pronesl: „To je vnuk, panečku! Řekni, Harry, hraješ famfrpál? A v jaké koleji vůbec jsi?“

Viviana zaúpěla. „Jen jednu famfrpálovou otázku, Árone. Potřebuje se najíst!“

„Jsem nebelvírský chytač,“ zaculil se Harry věda, že toto nadání je jedno z jeho nejlepších a že je jenom jeho. „McGonagallová mne do týmu zařadila už v prváku.“

„Později si můžete o famfrpálu popovídat do sytosti,“ napomenul ho Snape, čímž účinně vskočil Áronovi do připraveného nadšeného projevu. „Mám docela hlad a rozhodně bych uvítal večeři.“

Harry přikývl a usmál se na prarodiče, přestával se před nimi cítit nesvůj. „Brzy se vrátím na kus řeči.“

„Už se těšíme, miláčku,“ odpověděla Viviana s úsměvem. „Pokud jsou tu někde portréty Lily s Jamesem a třeba i Clivea, rádi bychom je viděli. Vyřiďte také Remusovi, aby se při příští návštěvě za námi zastavil.“

„Vyřídím, Viviano, ale na portréty se budu muset zeptat Albuse,“ odpověděl Snape.

„Albus je ještě naživu?“ podivil se Áron. „Jak se mu to podařilo? Přísahal, že by nikdy Nicolasovi...“

„Árone,“ přerušila ho Viviana varovně.

„Jistě, jistě, večeře,“ uklidňoval ji Áron rychle. „Na brzkou shledanou, Harry, Severusi.“

Opustili místnost a složili nákupy v Harryho pokoji; Harry nepřestával svírat obálku s dopisy, očividně se s ní zatím nedokázal rozloučit. Bližší prohlídkou ložnice se nezdržovali, zamířili přímo do kuchyně, jejíž dominantou byl masivní kulatý stůl z tmavého dřeva obklopený šesti židlemi v podobném stylu. Harry se posadil, obálku položil před sebe. Všiml si, že Snape začal vařit a že hůlku použil pouze k podpálení kamen.

„Nechceš pomoct?“ zeptal se opatrně.

Snape se na něho podíval poněkud svrchu. „Co se lektvarových dovedností týče, tak se sice zlepšuješ, ale stále se dopouštíš chyb bezmála komických. Vařit budu já.“

Harry ho propíchl pohledem. „Lektvary jsou lektvary. Jídlo jsem vařil od té doby, co jsem viděl na sporák. A na rozdíl od zbytku domácích prací mě to vážně bavilo.“

„Můžeš připravit snídani,“ navrhl Snape, aniž by přerušil práci. Už na plotnu postavil hrnec s vodou a teď krájel zeleninu. Vařil večeři, jako kdyby připravoval lektvar – čistě, úsporně, přesně. „Už jen po tom přemisťování bys měl být zralý do postele, o zbytku dne ani nemluvím.“

„Přemisťování mě nijak zvlášť nevysiluje,“ pokrčil Harry rameny. „Kingsley říkal, když mě učil, že to mám v krvi. Pojal jsem to už na první lekci.“

Hrnec dopadl na plotnu tvrději, než by měl. Snape se prudce otočil. „Na první lekci? Prokleju Albuse, že nebude vědět, čí je!“

„Proč?“ zeptal se Harry, i když si nebyl zcela jist, zda chce znát odpověď.

Snapeovi se na čele usadil bouřkový mrak. „Buď o tobě něco ví, nebo má alespoň podezření a samozřejmě se o tom před námi ani slůvkem nezmínil... nebo s tebou snad mluvil o tom, proč tvé přemisťovací schopnosti nemají konkurenci?“

Harry zavrtěl hlavou. „Neřekl ani popel a já sám nemám tucha.“

Harry pozoroval otce u vaření – hůlku používal jen sporadicky, třeba na promíchání omáčky, tedy mnohem méně než třeba paní Weasleyová. Objemná obálka klidně spočívala na stole, Harry ji párkrát obrátil v prstech. Zanedlouho vedle ní přistál talíř, na němž trůnila kupa těstovin a několik kousků šparglu, vše zalité hustou rajčatovou omáčkou. Nad stolem se vznášela vůně česneku a čerstvého chleba, ten si hověl v proutěné ošatce. Snape si přisedl, podal Harrymu sklenku a otevřel lahev vína.

„Víno ředěné vodou jsem při večeřích pil, kam až má paměť sahá,“ oznámil mu otec, když naléval. „Jelikož jsi již oficiálně zletilý a o tvých zkušenostech s tvrdým pitím jsem už leccos zaslechl,“ otcův nesouhlasný pohled donutil Harryho omluvně se zašklebit, „soudím, že trocha vína dnes večer nezaškodí. Všechno nejlepší, Harry.“

Začali jíst a Harry záhy zjistil, že má vlastně hlad jako vlk. „Co je to?“

„Penne s omáčkou z vodky. Jedno z mých oblíbených jídel.“

„Dobrý,“ pochválil Harry a posloužil si chlebem. Jedli v tichosti, ústa plně zaměstnaná žvýkáním a polykáním. Bylo to příjemné, přátelské ticho, takové rodinné, usoudil Harry. Weasleyovi byli taky fajn, ale u nich byl vždycky jenom na návštěvě.

Když dojedli, bez říkání uklidil. K náčiní ze stolu přidal do dřezu ještě hrnce z plotny a začal vzpomínat na kouzlo, jímž paní Weasleyová vždy donutila nádobí, aby se umylo samo. Slyšel ho tolikrát... Lavare!

Dřez se naplnil vodou, přidal se mycí prostředek a houbička se začala činit. Harry se spokojeně usmál, a když se otočil, všiml si záblesku pobavení v otcových očích.

„Asi bych měl ještě chvíli pracovat, než půjdu spát,“ pronesl zdráhavě.

Snape nadzdvihl jedno obočí. „Nemáš ještě hotové všechny úkoly?“

„Potřebuju už jenom trénovat tu meditaci pro McGonagallovou a taky vaření,“ odpověděl s nádechem pýchy. „Zadání madam Pomfreyové už mám zpracované, ale měl bys na mě dohlídnout při praktických cvičeních.“ Pohlédl na čekající obálku a skousl dolní ret. „Chceš se podívat na svůj dopis? Já... raději počkám do zítřka. Dnešek byl...“

Snape ho zarazil zvednutou dlaní. „Vysvětlování netřeba, Harry, nemusím znát důvody pro vše, co děláš. A ano, chci se podívat na svůj dopis.“

Harry vysypal dopisy na čistou desku stolu. Vybral z hromádky ten nadepsaný ‚Severus Snape‘ a přisunul jej svému otci. Otcova tvář sice nic neprozrazovala, ale celou svou bytostí vyzařoval množství emocí, z nichž nejsilnější byl zármutek. Pohlédl na obálku a dolil si víno.

„Dobrou noc, tati,“ popřál Harry tiše. Až ho překvapilo, jak samozřejmě mu oslovení ‚tati‘ sklouzlo ze rtů.

„Dobrou, Harry,“ dostalo se mu stejně tiché odpovědi. Snape se téměř zalykal emocemi.

Oba odešli z kuchyně, Harry se ještě na otočce schodiště zastavil a ohlédl se. Snape byl v obývacím pokoji, v jedné ruce svíral pohár vína, v druhé dopis a zíral na své jméno napsané Jamesovou rukou. Harry těžce polkl a veškerou empatii stáhl do sebe. Nechtěl narušovat soukromí oné chvíle. Došel do ložnice, převlékl se do nočního oděvu a v koupelně, která k pokoji patřila, si omyl tvář a vyčistil zuby. Pak se usadil v tureckém sedu na pokrývky.

Znovu letěl.

Pohyboval se rychleji, než si myslel, že je pro ptáka možné. Krajina pod ním se slila do pouhých šmouh zelené, hnědé a modré, míhala se závratnou rychlostí. Harry tak zůstal téměř celou hodinu, až mu zčistajasna vytanul na mysli rozhovor z jedné hodiny s McGonagallkou.


Minerva zamlada„Každý zvěromág jednou začne některé ze znaků, jež jsou vlastní jeho zvířecí podstatě, vykazovat i ve své lidské podobě,“ přednesla Minerva učitelsky. „Například já jsem mrštnější, než bych ve svých letech měla být, i loňská rekonvalescence u mne proběhla rychleji. Není bezpečné zůstávat dlouho ve zvířecí podobě, protože časem nastává v lidské podobě problém s potlačením zvířecích vlastností.“

Harry souhlasně přitakal. Sirius byl napůl pes i jako člověk, zřejmě kvůli všem těm letům, která strávil v podobě Tichošlápka.

„Mohou se zvířecí vlastnosti začít projevovat ještě před tím, než se kouzelník poprvé úspěšně promění?“ zeptal se. Přemýšlel, jestli by bylo možno tak odhalit hledané vnitřní zvíře.

Minerva přikývla. „Jakmile je nastartován proces proměny, člověk začíná přebírat vlastnosti svého zvířete. Dokonce je to tak, že většina kouzelníků a čarodějek má tyto projevy již vrozené a během učení se zvěromagii dojde pouze k jejich posílení. Každý z nás má své vnitřní zvíře, ale jen nemnozí mají sílu a znalosti potřebné k dokončení zvěromágské proměny.“

 

Harry prudce otevřel oči. „Doprkenývohrady!“

Skočil k psacímu stolku, kde na něho už čekal čistý pergamen, brk a inkoust. Začal psát seznam:

Možné zvířecí znaky

- pták

- snadné přemisťování

- přemisťování bez ohledu na ochrany

- empatie

- magická síla

- rychlé hojení

- odolnost

Chvíli v zamyšlení švihal obráceným koncem brku do stolu, než připsal další řádek:

Brumbál na to přišel?

Vypadalo to jednoznačně, ale Harry si nechtěl dělat plané naděje ani docházet k urychleným závěrům. Pokud to je, jak si myslí, potom na to Brumbál určitě přišel už dávno a obměněnou přemisťovací zkouškou si svou domněnku jen potvrdil.

Přivolal si brašnu a vytáhl notes s poznámkami k přeměňování, aby se podíval, jaký další krok následuje po odhalení vnitřního zvířete. Slíbil, že bez Minervy se nebude pouštět dál, jednak by to mohlo být nebezpečné – rozhodně nechtěl skončit jako částečně proměněný – a také si s ní chtěl svou teorii nejprve projít. Vytáhl proto další list pergamenu.

Paní profesorko,

myslím, že jsem objevil, co jsem, a taky myslím, že řediteli to došlo dřív. Až se uvidíme, můžeme začít s proměnou.

Harry

Zprávu pošle po Remusovi, až se za nimi zastaví. Když měl hotovo, dopřál si doušek elixíru pro dobré snění – chtěl se pořádně vyspat, vždyť minulou noc odpočinku moc nedal, a navíc se cítil příliš rozjitřeně, než aby se zvládl poprat s nočními můrami. Před oči mu vyplula vzpomínka na důvody, pro něž včera ošidil spánek. Chvíli se jí kochal, a když se vypořádal s následky, jež přivodila, s uspokojeným úsměvem na tváři zvolna odplul do říše snů.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

Pozn. překl.: Tak, došla jsem k rozhodnutí, že Aaron bude nadále Áronem. V poslední kapitole Osvobození jsem to už zpětně opravila. Námitky se nepřipouštějí. *;-)


Kapitola šestá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola šestá

 

Severusi,

vím, že podobné záležitosti bytostně nesnášíš, ale pokud jsi ještě nemluvil s Albusem, zajdi za ním, prosím. Jestli jste spolu již hovořili, případně vzpomněl-li sis jiným způsobem, poklepej na tento pergamen hůlkou a vyslov jméno lektvaru, díky němuž Lily počala Harryho.

James Potter

Severus potřásl hlavou. Vypadalo to, jako kdyby James nevěřil Blackovi, že dodrží instrukce sepsané v průvodním dopise. Poklepal hůlkou na list. Genitorum pariter.

Slova se slila a znovu rozeběhla po pergamenu, zápis byl tentokrát mnohem delší.

Seve,

poslední rok a půl, kdy jsem musel předstírat, že tě nesnáším, byl v mém životě asi tím úplně nejtěžším. Nedlouho po tom, co jsme dokončili školu, bylo Fideliovo zaklínadlo vylepšeno Řádem, i když nevím, kdo přesně na něm pracoval. Byli jsme pod jeho ochranou, co se Harry narodil, naším strážcem byl Sirius. Mám Tichošlápka rád, jenže vídat se v podstatě jen s ním je náročné. Ale Harry alespoň dobře zná svého kmotra. Párkrát přivedl Remuse a Petra, i Poppy si vyvzdorovala několik pracovních návštěv, několikrát přišel Albus a jednou se stavili Frank s Alicí a Nevillem, aby si kluci pohráli. Lily šla do vývrtky, když Harry Remuse zčistajasna oslovil „Uemí“, protože mladého už celou věčnost učila říkat „mamí“ – bez úspěchu, podotýkám. Zřejmě oslovení ‚Remy‘ a ‚mami‘ znějí až příliš podobně.

Sirius chtěl, abychom si našli jiného strážce, byl přesvědčený, že ho smrtijedi sledují ve snaze se k nám dostat, a očekával, že ho unesou. Kdybychom ale tajemství přesunuli na Petra, nebyli by schopni Siriho zlomit ani při mučení, míst našeho pobytu by prozradit nemohl. Koneckonců, říkal, kdo by čekal, že bychom Petrovi svěřili něco tak důležitého. Vždyť byl rád, když s naší pomocí prolezl OVCE. Že by zrovna on mohl být strážcem, to nikomu ani na mysl nepřijde.

Před pár dny měl Harry první narozeniny. Uspořádali jsme pořádně bujnou oslavu v pobertovském stylu a pozvali na ni skoro celý Řád. Poté, co všichni odešli, jsme v tajnosti změnili ochranu – s Petrem jako novým strážcem. Ani Albus to neví, jen Lily, Tichošlápek, Červíček a já. Lily má jakési neblahé tušení.

Zní to jako klišé, ale čteš-li tato slova, nejspíš jsem po smrti a Lily se mnou. Doufám, že Harry přežil. Máme v plánu, pokud na nás Voldemort přijde, ochránit našeho syna tím, že se za něho obětujeme. Snad bychom toho měli být schopni. Pravděpodobně je teď Harry u Siriuse, jakožto u svého kmotra, nebo možná u Alice Longbottomové, to by si přála Lily. Abych se přiznal, také si nedovedu představit Tichošlápka, jak vychovává dítě. Vždyť se sotva dokáže postarat sám o sebe. Jak by se asi vypořádal s přebalováním nebo prořezáváním zoubků?

Znám znění věštby, v posledních dvou letech jsem se nad ní dost napřemýšlel. Určitě se týká Harryho. Každý rodič si myslí, že jeho potomek je výjimečný, bystřejší než ostatní děti, ale u Harryho je to něco jiného. Snad s tím má co do činění způsob jeho početí, ale když se mu zadívám do očí, tak vím, že jednou bude velice mocný, nejméně jako Albus. Je mu teprve rok, Seve, a už kouzlí. Nikomu jsme to neřekli, ale před pár týdny si sám přivolal lahev s mlékem a ohřál ji na tělesnou teplotu. Něčeho takového by neměl být schopen ještě celá léta.

Všechny ostatní dopisy jsem napsal kvůli tobě, Seve. Kdysi jsme se shodli, že je důležitější, aby sis udržel pozici špeha, než abychom žili spolu. Jenže pokud jsme byli napadeni, nejdůležitějším se stal Harry. Může vyrůstat s Alicí a Frankem, nebo i se Siriusem, ale rozhodně tě potřebuje. Napsal jsem o nás Albusovi, Siriusovi, Frankovi, Alici a Remusovi. A i kdyby to Sirius neskousl, ostatní budou na tvé straně. Vím, že se Náměsíčníkovi vyhýbáš obloukem, ale on ti nikdy neublíží. Patříš do jeho smečky. Vo tom žádná, Sevíku.

Lily říká, že jsme měli strážcem udělat Remuse, jenže co úplňky? Netuším, zda by nás byl schopen chránit i ve chvíli, kdy ani neví, jak se jmenuje. Na Siriuse se už nezlobí, ale stále mu nedůvěřuje, tím páťákem to Siri zazdil. A kdo ví, jestli Remy vůbec někomu věří. Pohádali jsme se a nedaří se to urovnat. Dohlédni prosím, aby se k němu dostal dopis mu určený. Musí vědět, že jsme ho já ani Lily nikdy za zrádce nepovažovali, vzdor Tichošlápkovým bizarním nápadům.

Do krabičky jsem ti sbalil fotky a pár drobností, co ti budou povědomé. Otevírá se tak, že ji sevřeš oběma rukama a řekneš ‚Harold James Potter‘. Otevřít ji může jen ten, kdo má potterovskou krev nebo kdo je s někým z rodu sezdaný.

Dohlédni prosím také na to, aby se k Harrymu, až se naučí číst, dostal jeho dopis. Nejlépe bude, když ho od Siriuse vyzvedneš, třeba s pomocí Albuse, bude-li to nutné, a uložíš ho někam do bezpečí. Siri by ho jinak určitě do měsíce ztratil.

Lily na tebe neseslala paměťové kouzlo přesně tak, jak jsi požadoval. Propletla tvé vzpomínky a ukryla je natolik hluboko, že je nenajde ani Voldemort, pokud nebude vědět, co přesně má hledat a jak její práci rozplést. Nebude-li kouzlo uvolněno zvenčí, začne se během přibližně pěti let samo rozvolňovat, ačkoliv pokud se mezitím zdokonalíš v nitrobraně, je možné, že na něho bude mít vliv. Pokud ovšem budeš mít vynikající nitrobranu v dohledné době, tak tě milerád odlovím, svážu a předhodím Lily, aby mohla své kouzlo zrušit. Hm, možná si tě odlovím tak jako tak.

Chybíš mi, Seve, každý den. Ukazujeme Harrymu tvé fotky a mluvíme s ním o tobě, ale to nestačí. Chtěl bych, aby Harry mohl mít doma oba taťky.

Miluji tě

James

příručka kouzelných slovSeverus se několikrát zhluboka nadechl. Odložil prázdný pohár na stůl, osušil si oči a dopřál si chvíli na uklidněnou. Zvedl hladkou dřevěnou krabičku o velikosti Příručky kouzelných slov a zaklínadel a opatrně ji sevřel v dlaních. Na vrchní straně se skvěly iniciály JAP vyvedené ve zlatě; na obvodu krabičky nebyla znatelná žádná spára napovídající, kde by se mohlo oddělovat víko.

„Harold James Potter,“ pronesl Severus se staženým hrdlem.

Krabička zlatě zazářila, vodorovný paprsek oběhl boky skříňky v cirka dvou třetinách její výšky. Když záře pohasla, Severus odklopil víko. Navrchu ležela tenká obálka nadepsaná jeho jménem, vypadl z ní zlatý prsten a několik kouzelnických fotografií.

Se staženým hrdlem si nechal prsten sklouznout na levý prsteníček. Zlatý kroužek se zablýskl, jak poznal snubní pouto, do něhož Severus v osmnácti letech vstoupil, a sevřel se, aby svému majiteli dokonale seděl. Severus ucítil záchvěv přítomnosti Jamese a Lily, s nimiž byl díky svazku ve spojení. Jak si vzpomínal, stejné prsteny nosili James i Lily, ta měla samozřejmě menší. Severus měl svůj snubní prsten na ruce pouze první týden po svatbě, kdy trávil líbánky zrovna v tomto domě, kde právě seděl a probíral se památkami na věci dávno minulé.

Většinu obsahu krabičky tvořily fotografie – snímky Jamese se Severusem nebo Jamese s Lily a Severusem, Severuse s Lily, samotného Harryho nebo Harryho ve společnosti jednoho či obou nyní zesnulých rodičů. Na několika záběrech byl Severus sám: Lily ho zachytila, když seděl v Jamesově primusovském pokoji, když spal v Boudě a při vaření lektvarů v suterénu domu. Párkrát byl zobrazen na návštěvě ještě stojícího Potterova panského domu a jeden snímek dokonce ukazoval Severuse s novorozeným Harrym v náručí, ten musela Lily pořídit tenkrát u Prasečí hlavy.

Nad fotografiemi seděl celé hodiny; tiše pozoroval lidi na nich zobrazené a jejich vzájemné chování. Všiml si, jak se měnil vzhled i jeho samého poté, co mu v páťáku Black poprvé zlomil nos, a po obdobné události po ukončení školy, kdy už Blacka přestala brzdit hrozba možného vyloučení.

-oOo-

„Ach, Seve,“ obskakovala ho Lily starostlivě, „dovol mi alespoň dát ti na to led.“

Podvolil se, stejně by se nenechala odbýt. Už v minulosti prokázala, že je schopná ho skolit kletbou, jen aby ho mohla ošetřit. Potkal Jamese s Blackem v Prasinkách, v rámci kamufláže se na ně pohrdavě utrhl. Úder, který mu Black obratem uštědřil, ho nachytal nepřipraveného, protože žil v domnění, že již dávno postoupili od fyzických útoků k verbálním. James Blacka obratem zpacifikoval, takže Severus je počastoval pouze nepřátelským pohledem a opustil Prasečí hlavu.

„Měli byste držet Blacka na šňůře,“ zavrčel rozmrzele. Vzal si lektvar proti bolesti, ale potřeboval by pořádně ošetřit. K Mungovi nemohl, tam všechny pacienty nejprve kontrolovali, zda nenesou znamení, a prozradit Poppy Pomfreyové, že se porval s rivalem ze školních škamen, rozhodně odmítal. Koneckonců právě nastoupil do školy jako učitel.

Lily se rozesmála. „Na Tichošlápka vodítko máme. Občas v té podobě doprovází Jamese na hlídky do mudlovských a smíšených lokalit.“

Proti vlastní vůli se také rozesmál. „Znám dost lidí, kteří by dali nevímco, aby to mohli vidět na vlastní oči.“

„Dám ti vědět, až příště vyrazí,“ slíbila mu a seslala na něho kouzlo na srůst kostí. „A je to. Troše kostirostu nebo Poppyině péči se to sice nevyrovná, ale líp to neumím.“

Ohmatal si stále trochu nateklý nos. Byl ještě zahnutější než prve. „Díky. Připomeň mi, abych to Blackovi jednou oplatil.“

„Pochybuji, že bys na to zapomněl, Seve,“ políbila ho na čelo. „A už běž, než se vrátí. Ani ve stavu totální ožralosti by tvou přítomnost Siri nenechal jen tak – a nevím, jak bych mu to vysvětlila.“

Severus protočil oči a odfrkl si. „Stejně mám nejvyšší čas vrátit se do Bradavic. Vyřiď Jamesovi, že je mi líto, že jsme se minuli.“

Krátce se objali a Lily mu ještě na odchodnou vnutila do ruky sáček s ledem. „Zítra má volno. Stav se a řekni mu to sám.“

„To bych mohl,“ uculil se potutelně. S prásknutím se přemístil k branám Bradavic.

-oOo-

Když se probudil, uvítala ho vůně přepuštěného másla a čerstvě uvařené kávy. Vymnul si spánek z očí a zjistil, že usnul na pohovce, oblečený v hábitu. Protáhl se a odebral se do patra, aby se osprchoval a převlékl. Áron s Vivianou poklidně dřímali ve svých rámech.

Netěšilo ho, že je bude muset seznámit s děním uplynulých dvaceti let, ale bylo to nutné provést, než budou mluvit s Harrym. Potřebují znát o svém vnukovi alespoň to nejzákladnější, aby se neuřekli – zvláště Áron – a zbytečně ho nerozrušili.

Když vcházel do kuchyně, Harry právě nosil na stůl. Připravil komínek dozlatova vypečených palačinek, slaninu a ovocný salát. Dokonce ve spíži vyhledal různé marmelády, sklenici medu a džbánek javorového sirupu.

„Říkal jsem, že umím vařit,“ uculil se Harry na přivítanou a sedl si.

Severus přitakal a začal si nabírat, zatímco si jeho syn před sebe opatrně přilevitoval puclák s kávou. „Kolikátý hrnek piješ?“

„Asi třetí,“ zamračil se Harry na předmět hovoru.

Severus potřásl hlavou. „Netuším, po kom to máš. Lily se kávy nikdy ani nedotkla a já ji piji pouze pro chuť, nikoliv kvůli kofeinu.“

„A co James?“ vzhlédl Harry dychtivě. Vždy byl celý žhavý po informacích o své rodině.

„James a kofein?“ Severus se rozesmál tak, až musel odložit vidličku. „Na toho měla zničující následky už čokoláda, Lily ji před ním schovávala. I normálně vydal ne za dva, ale za pět, cukr a kofein to jenom zhoršovaly.“

Harry vypadal mnohem spokojeněji než přechozího dne. Pořádně se nasnídal, což neměl ve zvyku, vlastně vůbec nějak málo jedl, a zazubil se. „Asi jsem na to přišel.“

Severus se po něm prudce otočil. „Vážně?“

Harry přitakal a poslal mu list pergamenu. Severus si ho pročetl a vzhlédl k synovi. „Myslíš...?“

Harry freneticky přikyvoval. Což o to, smysl to dávalo. Chlapec, který zůstal naživu, nutně nemohl zapadnout do šedi průměru v ničem, oč se pokusil. Ale na druhou stranu, taková dovednost se jeho synovi jen hodí.

„V suterénu by stále měla být laboratoř,“ zamyslel se Severus. „Vyber si tři zdravotní lektvary z těch, co jsme v minulém roce probírali, ale nevařili, a pokus se je vyrobit. Nezapomeň zkontrolovat ochrany laboratoře, sedmnáct let ji nikdo nepoužíval. Slíbil jsem tvým prarodičům, že je uvedu do děje, ale včera už k tomu nedošlo.“

Harry přitakal. „Přísady tam jsou, nebo mám použít vlastní?“

„Něco by tam být mělo.“ Severus zavřel oči a pokoušel se vzpomenout si. Míval tam dobře zásobenou almaru opatřenou kouzlem pro zachování čerstvosti, ale to mohlo během let vyprchat. „Než použiješ cokoliv místního, raději to prověř a vezmi si s sebou pro jistotu i vlastní.“

„Dobrá,“ kývl Harry a rychlým pohybem ruky poslal nádobí na umytí. „Sejdeme se u oběda.“

Severus jen souhlasně sklonil hlavu, pak oba vystoupali po schodišti a zamířili každý do svého pokoje. Severus vstoupil do hlavní ložnice, před portréty si přilevitoval křeslo a stolek, na který přikouzlil konvici čaje a šálek, aby měl čím zaměstnat ruce během nepotěšujícího, leč nezbytného vyprávění. Zavdal si trochu voňavého nápoje a vzbudil Potterovy. Bylo mu jasné, že i díky Áronovu zvyku neustále skákat mluvčímu do řeči, se rozhovor protáhne, ale i tak pro jistotu začal líčením konce svého pátého bradavického ročníku, tedy dějem, který už Potterovi znali.

Během pár dní zapadli do ustáleného koloběhu. Střídali se v přípravě jídel, protože Severus se budil v mnohem čilejším stavu než Harry, který se na to konto staral o večeře. Dopoledne trávívali prací, ať už vařením lektvarů, procvičováním lékouzel, nebo souboji, i když těmi se spíše jen bavili – Severus si nedělal iluze, že by měl v tomto směru Harryho moc co učit. Odpoledne většinou věnovali rozhovorům, aby se poznali lépe, než jim dovoloval pobyt v Bradavicích. Vyprávěli si navzájem o svých zážitcích z dětství a Severus Harrymu přiblížil historii Snapeova rodu.

kartyVečer hráli šachy nebo karty, případně novou hru, kterou Remus koupil, jen ji viděl: Spoj a panuj, obdobu mudlovských Monopolů. Nejhodnotnějším majetkem bylo Ministerstvo kouzel a Svatý Mungo; Bradavice s Kruvalem a Krásnohůlkami následovali hned vzápětí. Inu, mudlovská kultura prosakovala do kouzelnického světa stále více.

Některé večery jednoduše proseděli v obýváku zabraní každý do své knihy, Harry nalezl v domě několik málo knížek pojednávajících o fénixech a s radostí se do nich pustil.

Po několik dní za nimi nikdo nepřišel, až se Severus divil, protože Remus byl známý puntičkář, tomu by se muselo stát něco skutečně vážného, aby odložil ohlášenou návštěvu. Nechodili ani na schůze Řádu a Severusovi už to pomalu šlo na nervy, začínal mít pochopení pro svého syna: jak se cítil, když byl v pátém ročníku odříznut ode všeho dění.

Pátého dne po setmění se konečně ozvalo očekávané bušení na domovní dveře. Harry vzhlédl tázavě od šachovnice a Severus mu souhlasně pokynul.

„Náměsíčníku,“ z Harryho hlasu sálala radost, „pojď dál! Dáš si čaj?“

„Rád, Harry,“ odpověděl Remusův hlas nečekaně nosově. „Dovol mi představit ti mého přítele Josefa. Toužil se s tebou seznámit.“

Severus se podíval ke dveřím a uviděl za Remusem stát vysokého bledého muže, který působil dosti podezřele. Vlkodlak měl zarudlé oči a odřený nos, ten pohled Severuse zamrazil, i když to na sobě nemohl dát znát. Že Remus chytil rýmu, bylo jednoznačně špatné znamení. Lykantropie si začínala vybírat svou daň, a to právě v nejhorší možné době.

Vstal a přešel do předsíně, kde si jeho syn potřásal rukou s Josefem a snažil se o slušné chování. Severus zatím Harrymu udělil jen pomálu lekcí etikety, a i ty se snažil dobře zamaskovat, aby se Harry necítil méněcenně. Nebylo třeba mu přidělávat starosti kvůli tomu, co dalšího by ještě mohl zvojtit.

„Severus Snape,“ představil se s náznakem úklony a podal příchozímu ruku. „Bradavický mistr lektvarů a Harryho otec.“

„Josef,“ odpověděl bledý muž a lehkým nachýlením hlavy mu úklonu oplatil, „příjmení je podružné.“

Severus vyklenul jedno obočí, muž přikývl a Remus se jemně usmál. Harry Josefa prošpikoval pohledem a Severus téměř cítil, jak jeho syn okamžitě popustil uzdu empatii a namířil ji na návštěvníka.

„Posaďte se u nás,“ nabídl Severus zdvořile a veda je do obývacího pokoje, odklidil rozehranou hru na stolek u zdi. „Harry právě úspěšně prohrával.“

„Už zase,“ doložil jmenovaný. „S Ronem nebo Albusem by sis zahrál mnohem líp.“

Harry se odebral do kuchyně připravit čaj, mimo patronova zaklínadla dosud nedospěl na úroveň, aby dokázal občerstvení přikouzlit. Zatímco byl pryč, Remus vytáhl kapesník a vysmrkal se. Severus nepřehlédl pozorný pohled, jímž Josef vlkodlaka sledoval.

„Rýma jako trám?“ zeptal se Severus.

Remus potřásl hlavou. „Nejsem na ni zvyklý. Řekl bych, že od pokousání ji mám prvně, a z doby předtím si moc nepamatuji.“

Severus věcně poznamenal: „Už to začalo, že.“

„Jo,“ kývl Remus jednoduše, nezastíral pravdu, „to mělo beztoho už dávno... jenže Nick s Ellí to tak nechtěli nechat.“

„Nick s Ellí?“ zopakoval Severus zmateně. Neznal nikoho těch jmen.

„Flamelovi,“ usmál se Remus láskyplně a Severus cítil, jak se mu vzdor vší snaze rozšiřují zornice... Nicolas a Perenella Flamelovi! „Žil jsem u nich, když jsme ukončili školu, a dál se vzdělával. Poslal mě k nim Albus. Zdokonalovali tehdy vlčí zhoubu a na mně testovali první výsledky.“ Severus se téměř zachvěl. Počáteční pokusy měly hrůzné vedlejší následky. „Po jednom úplňku jsem měl namále a oni viděli jen jedinou možnost, jak mě zachránit. Nikdy bych je o to nežádal, ve svém stavu nemám o nesmrtelnost zájem.“

„Ty ses napil elixíru života?“ zeptal se Harry, který právě do pokoje vlevitoval tác s čajovým náčiním. Odložil ho tiše na konferenční stolek, okolo něhož se usadili, a všichni si posloužili.

Remus se otočil na Harryho: „Jak víš...?“

Harry se zazubil. „Kámen byl schovaný v Bradavicích, když jsem byl v prváku. Zničili ho po tom, co Voldemort posedl učitele obrany, aby ho pro něj ukradl.“

„Albus se o čemsi zmínil...“ potřásl hlavou Remus a začal si masírovat spánky.

„Nechceš trochu peprné vzpruhy?“ zeptal se ho Harry opatrně. Věděl přesně, jak se Remus cítí, ať už se to vlkodlak snažil skrývat sebevíc. „Dopoledne jsem uvařil čerstvou.“

Remus si povzdechl, a když mu Josef položil ruku na rameno, neochotně přikývl. Harry přivolal lahev a pohár, nalil a podal Remusovi. Ten se napil, z uší mu vytryskl proud páry a očividně se mu ulevilo – konečně se natáhl po čaji.

„Samozřejmě jsem už dávno o tobě, Harry, slyšel, většinou od Remuse,“ začal Josef polohlasem. Mluvil pomalu, s tichou jistotou. „Nemusíš se mne ani v nejmenším obávat, vždyť jsi skrze Remuse součástí mé širší rodiny. Přináším ti poselství od našeho společného známého: můj přítel Bertold byl velice potěšen, když se dozvěděl, že ses z jeho lesa šťastně dostal.“

Severus byl naštěstí zvyklý navenek se neprojevovat, díky čemuž se mu podařilo neutopit se v čaji. Nebýt v pohodlí vlastního domova, za něhož tento dům považoval, a kdyby ten podivný host nebyl přiveden dobrým přítelem, poznal by hned, s kým má tu čest. Harry byl celý napjatý a ve střehu, ale Remus se naopak uvolnil.

„Remusi,“ téměř zavrčel, odhalení ho nepotěšilo.

„Už před lety mě přijal do rodiny, Severusi,“ uklidňoval ho Remus, „a skrze mne je pod ochranou celý náš spolek. Neublíží ti stejně, jako ti neublížím já.“

„Kromě toho jsem už večeřel,“ usmál se Josef vlastnímu vtipu a Severus si všiml, že Harry polevil v ostražitosti. Jistě sledoval emoce všech v místnosti.

„On se jmenuje Bertold?“ zeptal se Harry a Josef graciézně přikývl. „Vyřiďte mu prosím mé díky, že mě nechal jít a že mě ochránil před vlky.“

„Vyřídím,“ usmál se Josef. „Chtěl, abys věděl, že jeho nabídka platí, kdybys změnil názor.“

„Nabídka?“ dožadoval se Severus vysvětlení.

Harry se přikrčil a omluvně se usmál. „Říkal, že bych se k němu mohl přidat...“ Severus vzdor všemu pocítil bodnutí obav, ale Harry ho hned začal uklidňovat, „...jenže o nesmrtelnost nestojím, i když by se proti Voldemortovi hodila.“

Josef uznale pokýval. „Je jen málo těch, kteří by dokázali odmítnout. Podobná nabídka se vyskytuje pouze výjimečně, protože my netoužíme rozšiřovat naše řady, ať už si ministerstvo myslí, co chce, a aby byla učiněna kouzelníkovi, je ještě zřídkavější. Žádný z nás nebyl na počátku kouzelníkem, nevíme tedy, zda by tato vlastnost proměnu neovlivnila.“

„Nějaké informace bych možná najít dokázal,“ zavzpomínal Severus na knihy uložené v trezoru rodu Snapeů. Některé z nich byly staré mnoho set let a byly mezi nimi i spisy o vampirismu. Josef vypadal, že ho to zaujalo.

Konverzace, která se zdála nabírat jasný směr, byla náhle přerušena Remusovým prudkým pohybem; vyskočil na nohy. Ostatní následovali jeho příkladu a Severus špicoval uši, odkud hrozba přichází. Remus máchl rukou a zamířil ke schodišti. Harry chtěl jít za ním, ale Josef ho zadržel. Vlkodlak se záhy vrátil, svíraje jakýsi černý cár, a oči mu divoce žhnuly.

„Uklidni se, chlapče,“ chlácholil ho Josef, který k němu přistoupil.

„Jeden z nich,“ zavrčel Remus a Severus se okamžitě znovu nachystal k případnému boji. „Ten pach znám. Kde se to tu vzalo?“

Cár dopadl na podlahu a Severus v něm poznal plášť, ve kterém Harry uprchl od Voldemorta. Léčitelé nevěděli, že se jedná o část smrtijedského stejnokroje, takže ho pospravili a vrátili Harrymu, než odcestoval z Rumunska. Severus nevěděl, že ho jeho syn stále má.

Harry opatrně postoupil vpřed a levačkou zvedl plášť ze země; dominantní ruku si pečlivě nechával volnou, jak si Severus povšiml. „Vzal jsem ho Rookwoodovi, abych mohl utéct.“

„Rookwood,“ chrčel Remus, Josef ho stále držel. „Zrádcem byl Augustus Rookwood.“

„Remusi, pokud se neuklidníš, budu muset použít násilí,“ pronesl Josef přísně a Severus pro jistotu o krok couvl. Nečekal, že by se někdy v životě stal svědkem přetlačované mezi dvěma stvořeními temnoty. „Rookwood tu není. Počkej si – dočkáš se.“

Remus těžce oddechoval, ruce měl sevřené v pěst. Severus cítil syrovou magii, jež z něho čišela; Harry seděl se zavřenýma očima, zřejmě sváděl vnitřní boj s bariérami, které se pokoušel znovu vztyčit. Severus přešel k němu, aby mu poskytl podporu.

„Zabil mi tátu,“ zaúpěl Remus, čímž Severuse znovu překvapil. Upír držel Remuse jako vynervované děcko. „Byl tam tenhle pach. Je to už dvaadvacet let, ale pořád ho cítím.“

„Potkáš ho v bitvě, tam ho budeš moci beztrestně zabít, Remusi,“ tišil ho Josef. „Nejsi vrah. Nikdy jsi nevraždil, a ani teď nebudeš.“ Remus poslušně přikývl. „Omluv se Harrymu, Remusi. V jeho společnosti nad sebou nesmíš ztrácet kontrolu.“

Severus musel přiznat, že na něho udělal upír dojem.

Remus poklekl vedle Harryho, který už konečně otevřel oči. „Omlouvám se, štěňátko.“

„Není zač, Náměsíčníku.“ Harry si přivinul Remusovu hlavu na svou hruď. „Kdybych se měl omluvit za každou situaci, kdy mě něco vytočilo, tak bych měl několik týdnů co dělat.“

Severus hodil nešťastný plášť do plamenů, nehodlal déle dráždit vlka skrytého v Remusovi. Když se Remus s Harrym přestali objímat, oba měli v očích slzy. Vlkodlak se nejistě vyštrachal na nohy.

„Po úplňku se vrátím,“ řekl a odchrchlal si do kapesníku. „Neměl jsem sem dnes chodit, když nejsem ve své kůži. To nachlazení má zhoubný vliv na mé sebeovládání.“

Severus kývl. James mu nesčíslněkrát vysvětloval, jak moc Remus lpí na důsledné kontrole vlka, jenž v něm dříme, kolik důležitosti tomu přikládá. Severusovi začínal dělat starosti následující školní rok – zařekl se, že nastuduje vše, co se mu dostane do rukou, aby se co nejvíce dozvěděl o průběhu onemocnění lykantropií. Bude-li muset, kontaktuje Flamelovy, snad od nich zjistí, jak přesně se elixír na Remusovi podepsal.

Hosté odešli poté, co si převzali dopisy, jež Harry napsal, a na oplátku obyvatelům samoty předali kupku pergamenů, většinou určených Harrymu. Severus věděl, že dopis od Jamese pro Remuse Harry nenápadně vložil mezi dopisy k odeslání.

„Proč je Remus nemocný?“ vyzvídal Harry. „Myslel jsem, že vlkodlaci...“

Severus si povzdechl. „Tu esej, co jsem vám uložil, jsi nevypracoval, že?“

„Tu napsala jen Hermiona,“ podotkl Harry s úsměvem.

„Ta dnešní mládež,“ potřásl Severus hlavou. Pochyboval, že by Remus učil studenty o vlkodlacích, a věděl, že Lockhart jim také nic užitečného nesdělil. „O vlkodlacích se mnoho pravdivého nedočteš, ačkoliv několik málo postačujících textů by se našlo. Albus ti je měl podstrčit už dávno.“ Severus si stiskl kořen nosu, následující informaci nebude pro Harryho snadné strávit.

„Mezi vědecky podchycenými vlkodlaky není žádný, který by žil déle než dvacet let od nakažení. Remus byl nejmladším dítětem, které kdy pokousání přežilo, a od té doby uplynulo již třiatřicet let. Mnohokrát jsem se pozastavil nad tím, že je ještě naživu. S nejvyšší pravděpodobností za to může děkovat elixíru života. Současné nachlazení je první známkou hlubšího postupu nákazy, jakou jsem na něm pozoroval. Dle mého odhadu mu zbývá něco mezi dvěma a deseti roky.“

Harry vypadal překvapeně. Pokud ho něco zaskočilo, nebyl stále schopen skrýt své emoce... nebo se o to možná ani nepokoušel. Zoufalství přešlo rychle v rozhodnost, Harry pevným hlasem nevědomky vyřkl tentýž slib, jaký před pětadvaceti lety složili tři dvanáctiletí kluci:

„Nenechám ho zemřít.“

Severus se kousl do jazyka, neměl to srdce Harrymu říct, že tady se už nic udělat nedá. Místo toho si ho jen přitáhl do náruče.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola sedmá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola sedmá

 

Harry věděl, že jeho úkolem je připravit se na boj proti Voldemortovi, a také byl pevně rozhodnut toho pazgřivce smáznout z povrchu zemského, ale právě teď si jeho pozornost žádal jiný problém. Přesvědčil otce, aby ho naučil vařit vlčí zhoubu, zapůsobil na něho rozumným argumentem, že je nezodpovědné, aby Řád byl v dodávkách lektvaru závislý jen na jediném svém členovi. Co kdyby se Snapeovi něco stalo? Remus přeci zůstává jako učitel v Bradavicích a lektvar nutně potřebuje.

Otec povolil mnohem snadněji, než Harry očekával, přestal vzdorovat pouhé dva dny po Remusově návštěvě. Shodou okolností, nebo možná ne, to bylo zrovna toho večera, kdy nadcházel úplněk. Celý den strávili ve sklepní laboratoři, Harry pozoroval Snapea při vaření dávky na další měsíc a dle možností mu pomáhal. Zhouba si udržela účinnost pouze třicet dní, proto ji nebylo možno navařit do zásoby. Harry bude muset podrobně nastudovat vlastnosti každé přísady i celý proces vaření a napsat o přípravě lektvaru esej: proč se vaří právě takto a jaký je mechanismus jeho účinku. Teprve potom mu bude dovoleno pokusit se o vlastní vaření.

Příštího rána nalezl ve svém pokoji knihu Vlkodlaci Velké Británie a rovnou se do ní zabral. Chtě nechtě ji ale musel po chvíli odložit a jít procvičovat lékouzla, aby dohnal, co během školního roku zameškal. Ke knize se vrátil až večer, vybral si raději čtení než hraní her. Tou dobou už měl načtené téměř vše, co se v domě vyskytovalo o fénixech, jenže toho nebylo mnoho, a tak se už těšil na návrat do bradavického hradu. Remus by mohl ocenit společnost pro úplňkové noci, najmě společnost disponující léčivou mocí.

„Budeme se znovu věnovat tvému kouzlení s hůlkou,“ oznámil mu Snape při snídani toho rána, kdy začínal druhý týden jejich pobytu na samotě.

Harry přikývl, stejně tomu neuteče. S prarodiči si chodil popovídat nejprve do hlavní ložnice, pak je převěsili do studovny. Babička měla několik zajímavých nápadů na řešení jeho problému, největší měrou vycházely z použití meditace, již praktikoval v první části zvěromágského učení, tentokrát aby usměrnil tok své magie. Říkala, že se Harry potřebuje naučit používat ji po částech, ne stylem vše nebo nic.

„Možná bychom mohli začít bez hůlky,“ navrhl Harry, „než abychom to zkoušeli a zkoušeli, dokud se nechytnu.“

„Máš nějakou teorii?“ vyzvídal Snape. Bylo až strašidelné, jak Harry dokázal v každé otcově větě slyšet emoce, které jeho otec navenek nikdy neprojevoval.

Usmál se. „Já ne, ale Viviana ano.“ Harry chvíli tápal, jak prarodiče oslovovat, až mu sami navrhli, aby jim, nepůjde-li mu přirozeně z úst nic jiného, říkal křestními jmény. „Navrhla, abych zkusil při kouzlení bez hůlky měnit intenzitu sesílaných kouzel. Potom teprve mám vzít hůlku a od nejnižší úrovně se propracovat k silnějším a složitějším zaklínadlům. Došli jsme k tomu, že hůlky nejspíš nejsou dělané na usměrňování takového množství magické síly, ale když dokážu použít jen malou část, tak by to mohlo fungovat.“

Snape pomalu přikývl, Harry věděl, že ho přednesená teze zaujala. „Zkusíme to. Začni něčím jednoduchým s jasně rozpoznatelnými účinky.“

Harry si vzpomněl na závěrečné zkoušky po třetím ročníku a zaculil se. Z náhlé změny otcovy nálady vytušil, že otec jeho úsměv vyhodnotil jako průvodní známku rošťárny ve stavu zrodu.

Přešli na dvůr; mudlů se obávat nemuseli, široko daleko nebylo žádné další stavení a hranice pozemků byly opatřeny odpuzujícími zaklínadly. Harry se tak mohl vyřádit při létání nebo odpalování ohňostrojů z dílny dvojčat, aniž by budil nežádoucí pozornost.

barevná vláknaVztáhl ruku k otci a se zavřenýma očima se soustředil na svou magii. Zjevila se mu v podobě rudě a zlatě zbarvených vláken, jež ho obklopovala i jím procházela. Malinko ho polekalo, že se vlákna na několika místech městnala – na středu čela, okolo srdce, ve spodní části hrdla a ve slabinách – i když si nic podobného vědomě nepředstavoval. Menší zářivě rudozlatá místa se nacházela v oblasti zápěstí, kotníků, ramen, loktů a kolen. Probudila se v něm zvědavost, zda to celé je dílem jeho podvědomí, anebo zda to znamená něco důležitějšího: bude si muset promluvit s Ollivanderem a Brumbálem.

Připravil se k seslání kouzla a magie mu okamžitě začala prýštit z dlaně. Pokusil se ji stáhnout a uklidnit, jenže se mu to nepodařilo, dokud docela nepřestal myslet na vybrané zaklínadlo. Plný bezmocného vzteku otevřel oči.

Na otcovu nevyřčenou otázku ucedil: „Ještě chvíli.“

Uvelebil se v tureckém sedu do vřesu, narovnal hřbet a odložil si ruce na nohy. Znovu si vyvolal představu magie a jejího toku, zjevila se mu nanejvýš ochotně. Pokusil se od hlavního proudu oddělit malý pramínek a nasměrovat ho do pravého zápěstí. Usmál se, když se daná oblast rozzářila jasněji. Teď už zbývalo jen sílu chycenou v zápěstí spustit do dlaně a prstů. Zvedl pravačku.

Když otevřel oči, Snape se široce zubil, takovou grimasu na něm zřejmě nikdy nikdo neviděl. Harry se usmál: rozjařující kouzlo bylo skutečně sesláno s nejmenší možnou silou. Pokud by do něho dal plnou dávku magie, Snape by se nyní byl svíjel na zemi v křečích hysterického smíchu. Účinky kouzla rychle pominuly, nepřirozený škleb zmizel. Nebo se možná Snapeovi pomocí nitrobrany podařilo uřknutí přemoci.

„Dobrý výkon, Harry,“ řekl otec opatrně. Od člověka natolik nezvyklého chválit to bylo nejvyšší uznání. „Zkus to s hůlkou... ale chraň tě ruka Merlinova, pokud mne ještě někdy zkusíš rozjařit.“

Harry se uculil. Z otcova přísného výrazu si nic nedělal – cítil pod ním bublat veselí. Vytasil hůlku a málem ji upustil, když se do toho kousku cesmínového dřeva překotně vlila jeho magie.

„Panečku,“ třeštil oči na ruku s hůlkou. „To bylo... měli jsme pravdu. Cítím to.“

Snape k němu fascinovaně pokročil. „Mluv.“

„Totiž... já...“ Harrymu se nedařilo najít správná slova. „Zkus to.“ Uchopil otcovu ruku a ovinul ji přes svou vlastní, v níž svíral hůlku.

Soustředil se znovu na toky magie, potom vyslal své pocity a myšlenky jako osobní verzi obráceného nitrozpytu. Snape se zajíkl a Harry pocítil změnu. Rozšířil své vnímání okolí a uviděl víření Snapeovy magie: jeho otec byl omotán a protknut temně modrými vlákny, jež stříbřitě pableskovala, jako by se v nich snoubily barvy Havraspáru a Zmijozelu, přičemž havraspárská modř byla výraznější.

Otevřel oči, ale vlákna, která je oba obtáčela, nezmizela. Některá se svíjela a prolínala zemí – ta byla šťavnatě zelená, hnědá i modrá s rudými záblesky mihotajícími se hned tu a hned zase onde. Vzduch se chvěl, obklopoval je jako velká kupole a Harry zčistajasna věděl, že se právě dívá na ochrany, které je drží v bezpečí před vnějším světem. Částečně z nich sálalo cosi removského, jedna jejich součást působila podobně jako Harryho vlkodlačí ‚strejda‘. Muselo se jednat o Fideliovo zaklínadlo skrývající dům, očarované pozemky i jejich obyvatele.

Na jediný kratičký okamžik se Harry cítil jako nahý, vystavený na odiv celému světu. A v téže chvíli uviděl svého otce, jeho pocity, myšlenky, zahlédl jeho duši. Před očima mu prolétly propletené útržky obrazů vynořujících se a znovu zanořujících jeden do druhého. Viděl scény z otcova života a pak uviděl, jak otec vnímá jeho samého.

Oba, navyklí na bezohledné šílencovy pokusy o vydrancování jejich myslí, zpanikařili ze ztráty pečlivě budované obrany a hbitě obnovili bariéry. Oddělení bylo příliš náhlé a matoucí. Harryho srdce zběsile tlouklo a hrudník se rychle zvedal a klesal v zoufalých pokusech polapit dostatek vzduchu. Kdysi mezitím Harry zahlcený informacemi znovu spustil víčka, když nyní oči opětovně otevřel, už se s otcem nedotýkali, stáli vzdáleni několik kroků od sebe.

„Co to...?“ začal Snape, jehož dech byl neméně splašený, ne snad tělesnou námahou, ale vinou strachu a duševního vyčerpání. „Co to bylo?“

Stále je obklopovaly zářivé proudy a Harry si začal masírovat spánky ve snaze vidět znovu normálně.

„Nevím... ta vlákna... moje magie...“ Harry provedl pokus se několika násilně pomalými nádechy uklidnit a shledal, že blábolí. „Cos viděl?“

„Barvy, ale nijak výrazné, pomotané bez ladu a skladu,“ otřepal se Snape a Harry cítil, že mu ve stejnou chvíli projel mráz po zádech.

„To byly barvy magie...“

„Magie?“ ujišťoval se otec, že se nepřeslechl.

„Tak ji vidím,“ doplnil Harry, znovu zavřel oči a soustředil se na sebe. Pramínky v zemi se stávaly znovu neviditelnými a stejně tak se i vzduch přestával chvět. „Proplétá se, vzpíná, točí a spojuje... a síla ochranných kouzel se dotýká všeho... nás... domu... pozemků... vzduchu.“

Jak to popisoval, téměř se znovu dostal do stavu změněného vnímání, ale zavčasu se vzpamatoval a donutil se zaostřit na realitu.

„Ty vidíš magii,“ ověřoval si Snape.

Harry otevřel oči a přikývl. „Ne pořád, jen když se na to zaměřím.“

Náhle spolu s kousavou bolestí vytryskla ze Snapeova levého předloktí temně karmínová skvrna s náznaky do hněda a černa. Harry naznal, že ani obnovené bariéry je s otcem plně neoddělují. V tu ránu se ocitl na kolenou, ale podařilo se mu spojení zcela přerušit, ve chvilce na bolest zbývala jen nevýrazně štiplavá památka podobná té, kterou cítíval ve své jizvě, ale ani zdaleka ne tak intenzivní. Několikrát se zhluboka nadechl a pohlédl na otce, jehož tvář byla bledá a plně soustředěná. Okolo obou stále pableskovaly náznaky viditelné magie.

„Harry, jak ti je?“

„Jde to,“ odpověděl po pravdě, „ale tobě je mizerně.“

Snapeova tvář ztratila poslední zbytky výrazu a stala se starou známou maskou. „Není. Nemusíš se starat.“

„Nemusím se starat?“ ohradil se Harry dotčeně. „Copak ty by ses nestaral, kdyby mě znovu rozbolela jizva? Nemůžu tě mít za otce a bát se o tebe a věřit ti, a přitom se nestarat, když je ti mizerně!“

„Harry...“ začal Snape přísně, ale Harry cítil, jak napjatý jeho otec je, zřejmě se pokoušel ignorovat bolest předloktí. Na chvíli dokonce zavřel oči, s odpovědí pokračoval, až když se trochu posbíral: „Tak jsem to nemyslel. Se znamením stejně nic nenaděláš, takže bude nejlépe, když se budeme věnovat něčemu jinému.“

Tomu Harry rozuměl dokonale. Snape nemohl dovolit bolesti, lépe řečeno nemohl dovolit Voldemortovi, takto mu narušovat život. Sklonil hlavu a přikývl, i když si slíbil, že najde způsob, jak se znamením zatočit. Vypadalo to tak, že Voldemort mohl mít před sebou ještě celá léta života, a Harry rozhodně nechtěl, aby celou tu dobu byl jeho otec nucen protrpět.

Opustili sporné téma, a co byli v Horské Boudě, tak se k němu nevrátili. Pokračovali v zaběhlé rutině, Harry si také často povídal s prarodiči. Dozvěděl se mnoho historek z otcova dětství a něco málo z matčina, měla totiž k Vivianě blízký vztah ještě před tím, než se skamarádila s Jamesem.

Jednoho odpoledne, během sezení ‚vyprávěj mi o sobě a já ti povím něco o mně‘, se Harry otce zeptal, kdy má narozeniny. Snapea otázka očividně zaskočila, až si Harry říkal, jestli si na jeho narozeniny od Jamesovy a Lilyiny smrti vůbec někdo vzpomněl. Možná tak Brumbál, ale jen jeden člověk, to je zatraceně málo.

dort pro HarryhoTehdy o Harryho jedenáctinách, jak se objevil Hagrid s přáním všeho nejlepšího a dárkem, dostalo se Harrymu víc pozornosti, než v kolik doufal. Jenže současně to bylo vlastně strašně smutné. Když se potom musel vrátit k Dursleyovým, prvně plně vnímal citovou prázdnotu domu; nepřítomnost sebemenšího zájmu o jeho osobu ho zčistajasna mohla udusit.

Harry se učil, mluvil se Snapem i prarodiči a pokračoval v procvičování praktického kouzlení. U poslední činnosti dbal, aby se s otcem znovu nedotkli – nevěděl totiž, co způsobilo jejich spojení, a rozhodně si je nechtěl zopakovat. Bylo to totiž téměř tak šílené jako příval pocitů a bolesti od Franka Longbottoma, ale tomu se těžko kdy co vyrovná.

O samotě zkoušel vidět magii v sobě i ve všem, co ho obklopovalo. Pokoušel se svou magii usměrňovat, brát si z ní různá množství a plynule měnit intenzitu kouzel, dokonce se pokusil čerpat kouzelnou sílu ze svého okolí. S magií vyzařující ze země se mu to i podařilo, což ho vyděsilo natolik, že od dalších pokusů na několik dní upustil.

Na následujících návštěvách, které probíhaly po úplňku, vypadal Remus zdravěji; rýma byla pryč. Při druhé ho Harry zatáhl do studovny, otec se právě v kuchyni věnoval přípravě oběda pro ně pro všechny. Remus zůstal jako opařený, když uviděl, že v místnosti visí portréty, a Harrymu se následně dostalo poznatku, že Remus se s rodiči svého nejlepšího kamaráda svého času blízce přátelil. Opětovné shledání bylo slzavé, Remus totiž předpokládal, že obě podobizny byly zničeny spolu s panským domem.

„Zničený Potterův zámek?“ usekl Áron. „Není možná.“

Remus smutně potřásl hlavou. „Když se od Harryho odrazila smrticí kletba, budova se zřítila. Těla Jamese a Lily i Harryho v dětské postýlce vytáhli z ruin.“

Viviana se na Harryho ostře zadívala. „Byl ses tam podívat?“

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Vždyť ani nevím, kde ten Godrikův Důl leží.“

„Tak zničený není,“ pronesl Áron břitce a podíval se lehce opovržlivě na Remuse. „Vezměte tam se Severusem Harryho a uvidíte. Panství je chráněno prastarou magií datovanou do dob příchodu prvních Potterů na ostrovy, každá další generace ochrany vylepšovala a posilovala. Jedna odražená kletba nemohla budově zámku ublížit o nic víc, než by byla ublížila Bradavicím.“

Snape dovnitř vmanipuloval oběd, a zatímco jedli, všech pět živě diskutovalo o novinkách, které Remus přinesl z Řádu. Jakmile byli Viviana s Áronem seznámeni s nejnovějšími událostmi ve světě, byli více než ochotni udílet dobré rady a sdílet s ostatními své názory. Áron Harrymu dával záludné otázky ohledně pokročilých soubojových kouzel, zatím se mu nepodařilo ho nachytat. Oba prarodiče se v rámech často nadýmali pýchou na vnuka, což sice Harryho hřálo, ale také ho to uvádělo do rozpaků, obzvláště byli-li přítomni otec a Remus.

Remus přinesl Harrymu dopisy od kamarádů a také odpověď McGonagallové stran dalšího postupu ve změromagii. Zdálo se, že profesorka se na začátek pokusu o proměnu těší snad ještě víc než Harry. Třetího týdne přinesl Remus poštu, kterou Harry očekával nejnetrpělivěji: Brumbálovu odpověď na list, jenž mu Harry napsal předchozí týden. Remus Harrymu podstrčil obálku, když se Snape zrovna nedíval, a Harry ji promptně odeslal do svého pokoje, aby si psaní přečetl později v soukromí.

„Voldemort je stále oprsklejší,“ povzdechl si Remus. „Vypouští mozkomory volně mezi mudly a snímky znamení zla jsou v Denním věštci pomalu každodenně. Bystrozorové jsou na roztrhání a co se Popletala týče, to je kapitola sama pro sebe – naposledy si vzal do hlavy, že uspořádá slavnostní ceremoniál, kde Harryho odekoruje Merlinovým řádem třetí třídy za jeho neúnavnou snahu burcovat kouzelnický svět před nebezpečím, jemuž čelíme.“

Harry si odfrkl: „To ať si strčí...“ Byv čtyřhlasně napomenut za prořízlá ústa, Harry rezignovaně potřásl hlavou. „Pořád trneme, kdy zaútočí Smrtijedi, a Popletal si do toho vzpomene, že mě použije jako poutač v reklamní kampani za znovunabytí své popularity. Ať si trhne! Svou šanci už promarnil.“

„Musí být na Albuse za to celoroční odříznutí pěkně naštvaný,“ ušklíbl se Snape. Harry na něho tázavě pohlédl, ale byl to Remus, kdo mu odpověděl.

„Vzhledem k událostem loňského léta a předchozího závěru školního roku,“ začal Remus smírně, „Albus vyhlásil, a protesty nepřipouštěl, že se k tobě nesmí přiblížit žádný politik ani novinář. Chtě nechtě ti museli dát na rok pokoj, Harry. Ale pochybuji, že by se i nadále nechali držet zkrátka.“

Harryho to dojalo. Netušil, že se Brumbál postavil jako hráz mezi něho a zbytek kouzelnického světa na celou dobu, kdy dával dokupy svou psychiku. V duchu si slíbil, že příště nebude za nemístné strkání nosu do jeho života ječet na Brumbála dřív, než se alespoň zamyslí, jestli náhodou Brumbál pro něho nedělá něco, o čem neví.

„Jak se vůbec taková nula jako Kornelius Popletal mohla stát ministrem kouzel?“ reptal Áron.

„Několik starých rodů, bez debaty vedených Luciusem Malfoyem,“ svraštil čelo Severus, „toužilo po snadno ovladatelném ministrovi. Dnes jsou naštěstí malfoyovské peníze pod kontrolou Draca Malfoye, a ten je důsledně nestranný, a majetek Blacků a Potterů kontroluje Harry.“

Harry si zamyšleně hryzl spodní ret. „Myslíš, že by mi skřeti řekli, kolik vlastně mám?“

Z otce, Remuse i portrétů začalo sálat pobavení. Zvláštní – kouzelnické portréty mají stejně silné cítění jako živí lidé. To nebylo zrovna uklidňující zjištění. Zamračil se a beze slova čekal na odpověď.

„Napiš jim dopis a já ho pošlu,“ navrhl Remus laskavě.

Harry přikývl a zůstal zticha. Co taky říct a přitom neupozornit na své další vážné mezery ve znalostech fungování kouzelnického světa a společenských zvyklostí. Pro dnešek už bylo ostudy právě tak akorát. Napsal skřetům krátkou noticku, v níž požadoval detailní soupis obsahu všech jím vlastněných trezorů, a předal ji Remusovi, který ještě než odešel, musel Vivianě a Áronovi slíbit, že si s nimi znovu přijde popovídat.

Po vlkodlakově odchodu se Harry s otcem odebrali do laboratoře, aby se věnovali vaření. Na pozemcích Horské boudy nemohli procvičovat kouzla z černé magie, ochrany by jim to nedovolily, a otcovy běžné soubojové schopnosti už Harry překonal.

Za pozdního večera si Harry prošel balíček pergamenů, které mu Brumbál poslal, a spokojeně se usmál. Zbývalo mu jen pár dní, než se bude muset Snape vrátit do Bradavic a Harry na Grimmauldovo náměstí. Když vyřídil papíry, vytáhl knížku o vlkodlacích a zabral se do čtení.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola osmá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola osmá

 

„Co to děláme, Jamesi?“ zeptal se Severus hovící si na gauči v objetí paží kapitána nebelvírského famfrpálového mužstva v místnosti, která ještě včera neexistovala.

James se za ním ospale zavrtěl, bylo už dávno po večerce a on měl za sebou ke všemu vyčerpávající odpolední trénink s týmem. „Já spím.“

„Na to jsem se neptal,“ zaprskal Severus, vstal a začal se oblékat. Ze školního roku uběhlo jen pár měsíců, pár měsíců ode dne, kdy se spolu zamkli v kupé bradavického spěšného vlaku; a Severus už k Jamesovi začínal cítit tolik, kolik nikdy k nikomu necítil. Děsilo ho to.

„A cos chtěl slyšet?“ James stále ležel na pohovce, rukou si podepíral hlavu a díval se tázavě na Severuse.

Severus si přehodil hábit přes ramena. „S kolika už jsi spal?“

„Je to vážně...?“ zavrčel James podrážděně a Severus ho zpražil pohledem. James se s povzdechem svalil na záda. „Dobře. Dej mi chvilku.“ Ta chvilka byla rozhodně delší než šedesát vteřin; Severus netrpělivě vyčkával, zatímco James s očima upřenýma na strop v duchu počítal. Když lehce zrudl, bylo Severusovi jasné, že už má sečteno. „S třiceti sedmi.“

Severus cítil, jak se mu rozšiřují oči. Klepy, jimiž se bradavické osazenstvo průběžně udržovalo v obraze, se tentokrát pravdě nepřiblížily ani vzdáleně. „A letos?“

„S jedním,“ James se po něm díval plaše a poněkud ublíženě zároveň. „Jenom s jedním, Seve.“

„Vážně?“ protáhl Severus, který Jamesovi tak docela nevěřil, i když by si to přál. Nebelvír jen sršel životem, a to v každém směru, že by se spokojil jen s jedním partnerem, bylo nanejvýš nepravděpodobné.

„Měl bys trochu sledovat, co se děje,“ vyčinil mu James. „Podle většinového mínění jsem buď zadaný, anebo se Tichošlápkovi nějaká lumpárna vymkla z ruky a já jsem definitivně mimo provoz,“ usmál se šibalsky.

Severusovi na tvář volky nevolky vystoupal úsměšek. „Tak v tom se veřejné mínění mýlí.“ Pak opět zvážněl. „A co když Evansová...“

James rychle vstal, a aniž by si všímal vlastní nahoty, přistoupil k Severusovi a povzdychl si: „Měli jsme to probrat už dávno.“ Zvedl ruku a jedním prstem obkreslil linii Severusovy spodní čelisti. „Do Lily jsem se zamiloval nejspíš v té chvíli, kdy prvně vstoupila do mého zorného pole. Pokud se někdy rozhodne mi lásku oplácet, bude mne muset brát takového, jaký jsem. Dnes jsi mou součástí i ty a ona to ví.“

„Dnes?“ zopakoval Severus s přimhouřenýma očima, v duchu proklínaje své tělo, které nadšeně reagovalo na výhled na Jamesovu nahotu a na něžné doteky, jichž se mu dostávalo.

„Nejsem věštec, Seve.“ James přistoupil o další krůček blíž a Severus mu automaticky vyšel v ústrety. „Netuším, co se stane zítra či pozítří, ani co vlastně chceš. Vím jen to, že miluju Lily... a tebe taky.“

James ho políbil a Severusovi se začala podlamovat kolena. Vášnivě mu políbení oplácel, dlaněmi mapoval Jamesova vypracovaná záda. James se nepatrně odtáhl a Severus se vnořil do jeho oříškových očí. Věděl, že James čeká, co mu odpoví... a najednou přesně věděl co říct.

„Taky tě mám rád,“ prohrábl rukama neposlušnou černou kštici, následující sdělení zřejmě bude patřit k tomu nejobtížnějšímu, co kdy řekl, „a dokážu akceptovat, že máš rád i Evansovou.“

Pohled na Jamesův širokánský úsměv Severusovi zadrhl dech v hrdle, málem upadl, když se na něho nebelvír znovu vrhl a prudce ho políbil. Do Jamese jako by vjel nový život, překypoval energií a bezodkladně začal Severuse znovu svlékat.

„Že jsem se s těmi šaty vůbec obtěžoval,“ stěžoval si trhaně mezi polibky.

Všetečné prsty hbitě rozepjaly Severusovu košili a odhodily ji na podlahu. Nátělník vylétl vzhůru přes hlavu a na chvíli uvěznil jeho ruce, zatímco mu bradavku sevřely chtivé rty, následované zuby a jazykem. Oblečení bylo odkopnuto bokem, ústa vyšplhala k jeho rtům, krátce tam prodlela a hned zase odcestovala podél linie čelisti k onomu obzvláště citlivému místečku na hrdle.

James zamumlal: „Ale já tě rád svlíkám.“

 

Severus se probudil v prázdné posteli. Pevně stiskl víčka a pokusil se zachytit rozplývající se sen, pokračovat v dávno minulém prožitku. Zatočil prstenem na levačce, jemným zlatým šperkem, který s jeho souhlasem nechali James a Lily vyrobit.

Ona noc stála na počátku hovorů o Jamesových milostných zkušenostech v Bradavicích a o jeho dvojím životě poberty a hlavního nebelvírského milovníka. Přiznal, že jednou se dokonce proťaly, ale odmítl se vyjádřit s kým a kdy, pouze že ještě před Severusem a Lily jednou jedinkrát spal s jednou osobou ze svého ročníku a koleje. Mimo své přímé spolužáky si ovšem servítky nebral, milostným hrátkám se věnoval, s kýmkoliv se mu zrovna zamanulo, přičemž s málokým kdy chodil déle než pár týdnů. K některým partnerům se ale čas od času vracel.

O dvacet let později Severus stále ještě tápal v nejistotě, kdo byl oním tajemným partnerem, pouze se mu podařilo zjistit, že jím, zaplaťmerlin, nebyl Pettigrew. Jedním z jablek svárů, které vedly k rozpadu pobertovského spolku, byla právě Pettigrewova nelibost k Jamesovým milostným eskapádám.

V dalších letech se James začal za své dřívější jednání stydět a dál už o sobě nemluvil jako o nebelvírském milovníkovi, ale jako o nebelvírské flundře. Kdykoli to naťukli, Lily si vždy povzdechla a upomínala Jamese, že ty časy dávno minuly a že se změnil ze svého vlastního rozhodnutí.

úsvit v horáchŠíralo se, zvolna blednoucí nebe sotva dovolovalo rozeznávat obrysy krajiny za oknem, ale nebylo zatím dost světla, aby se denní doba dala nazvat jitrem. Severusovi se svíralo srdce touhou po těch oříškových očích, po kštici, kterou jejich syn zdědil, po něžných dlaních a hbitých rtech. Spánek byl pro onu noc ztracenou záležitostí.

Potichu se vplížil do druhé ložnice, Harry sebou nepokojně házel v poduškách. Muselo se jednat o noc bez lektvaru. Severus sice Harryho ujistil, že může s vysazením lektvaru počkat až po skončení války, že nemusí čelit svým démonům už dnes, ale v duchu obdivoval synovo rozhodnutí nezvolit lehčí cestu a léčit mysl v souběhu s tělesnou přípravou na boj, k němuž byl předurčen ještě před svým narozením.

„Siriusi! NE!“ Výkřiky se staly slyšitelnými, jakmile Severus překročil hranici protizvukové clony, kterou Harry umístil okolo svého lůžka.

Severus zaskřípal zuby. Jak mohl ten, koho vášnivě nenáviděl, a jenž mu nenávist se vší upřímností oplácel, zíkat tak nezastupitelné místo v životech těch několika málo osob, které měl Severus rád? Zatoužil Blacka vzkřísit, aby ho mohl zabít za všechnu tu bolest, co tu po sobě zanechal, ale věděl, že si bude muset nechat zajít chuť. Nejen, že vyvolávání mrtvých z hrobu je veskrze zavrženíhodná záležitost, ale navíc by s ním Harry už v životě nepromluvil, kdyby tomu zablešenci ublížil.

„Jsi v bezpečí, Harry,“ zašeptal. „Není se čeho bát.“ Chtěl Harryho probudit a utěšit, jenže prvního večera na chatě, kdy si stanovovali základní pravidla zdejšího pobytu, slíbil, že to dělat nebude.

V kuchyni si Severus připravil šálek pořádně silného čaje. Vyšel ven, usadil se do křesílka, jemuž Harry říkal ‚zahradní nábytek‘, a pozoroval východ slunce. Každý, kdo tvrdil, že západ i východ slunce jsou vlastně totéž, nevěděl, o čem mluví. Brzký ranní pohled na slunce zvolna vystupující zpoza horizontu nemohl sebehezčí západ slunce nahradit: svítání i soumrak má každý svou zvláštní atmosféru, jsou stejně rozdílné jako denní doby, jež symbolizují.

Toho dne byli v Horské boudě naposledy. Večer Harry odejde užívat si posledního týdne prázdnin a Severus se vrátí do Bradavic, aby se připravil na nadcházející školní rok. Kéž by dnešní den mohl být dlouhý alespoň deset let, kéž by bylo možno zapomenout na válku a školu a život tam venku – a jen pokojně žít jako rodina, i kdyby to znamenalo připojit se do letaxové sítě, aby je mohli navštěvovat nebelvíři, kteří tvořili pevnou součást Harryho světa.

Strýc by nikdy nesouhlasil s rozhodnutími, jež Severus v životě dělal, a kdo ví, co by si mysleli jeho rodiče – natolik je neznal. Přísahal si, že ať už se Harry vydá po jakékoliv cestě, bude ho podporovat a nikdy ho nezavrhne. Jakožto jeho otec se bude snažit uchránit ho před špatnými kroky, ale vnucovat se mu nebude.

„Všechno nejlepší, Severusi,“ naznačil přípitek směrem k poslední hvězdě na blednoucím nebi.

Když už slunce zalilo paprsky celý kraj, kam až Severus dohlédl, a samo se vznášelo na nebi jako zářivá zlatá dýně, vrátil se do kuchyně připravit snídani. Po chvíli se slanina pražila, káva překapávala, první dávka palačinek se smála na míse a Severus se na chvíli vzdálil od sporáku, aby prostřel stůl. Ledva položil na desku Harryho talíř, ozvalo se lupnutí a objevila se kupička křiklavě zbarvených balíčků a neméně zářivých obálek, vše nadepsané jeho jménem.

Severus překvapením málem upustil svůj talíř. Když čas od času uvažoval, jaké by mohlo mít následky, kdyby se začal k ostatním chovat méně neurvale, povětšinou si představoval, že o pár lidí se bude pokoušet infarkt a většina studentů se začne hůř učit... ale nikdy ho ani nenapadlo, že by mohl začít dostávat dárky. Písmo na několika málo z nich mu bylo povědomé. Tamta krabička byla od Albuse, jistě obligátní kniha a ponožky. Jeden dárek byl nadepsaný Minerviným úpravným rukopisem, dále poznával písma Filiuse, Pomony, Remuse a Hagrida, od toho rozhodně nic nečekal. Na hromádce spočívala i rozměrná tenká obálka s prostým nápisem ‚Tátovi‘.

„Všechno nejlepší.“

Severus se otočil. Harry se k němu mátožně potácel, oči slepené spánkem, zřejmě se orientoval podle vůně kávy; ačkoliv nutno přiznat, že i v tomto stavu dokázal kouzlem přemístit dárky na jídelní stůl. Jiný než Harry v domě nebyl a kouzlo muselo být sesláno uvnitř domu, pokud ovšem...

„Děkuji, Harry,“ odpověděl. Jmenovaný se líně usmál a začal upíjet kávu, puclák neodložil, dokud nebyl prázdný. „Jsme tu jen my dva, správně?“

Harry přitakal, nalil si z konvice další dávku aromatického nápoje, přidal pár kapek mléka a trochu cukru. „Myslel jsem, že na velké oslavy tě neužije. Dneska jsme tu sami.“

„Ještě jednou ti děkuji.“ Severusovi spadl kámen ze srdce. Ale množství dárků ho stále uvádělo v úžas, posledních osmnáct let si totiž na něho pravidelně vzpomínal pouze Albus.

Usadili se ke snídani, a jak se Harry probouzel, stále více se zubil. Běžně plachý nebelvír začínal vypadat jako James, div že nenadskakoval na židli.

„Ano?“ nadhodil Severus, když dojedl palačinky.

Harry vzhlédl od vlastního prázdného talíře. „Nerozbalíš si dárky?“

„Tak proto chvíli klidně neposedíš?“ zamrkal Severus nevěřícně. Na své vlastní oslavě se Harry netvářil nijak zvlášť nadšeně, natož nedočkavě. Vlastně působil spíše přepadle, buď se nechal vést Longbottomem, nebo jen sem tam postrkovat davem.

Harry přitakal. „Netuším, co ve většině z nich je.“

Severus začal opatrně odstraňovat vesele vzorovaný balicí papír. Albus mu přesně dle očekávání věnoval pár tlustých černých vlněných ponožek a knihu, na jejíž vydání Severus čekal; ředitel měl očividně své způsoby, jak se dostat k výtisku před tím, než byl oficiálně uvolněn do prodeje. Jediným překvapením byla barva ponožek, Albus míval ve zvyku ostatním vnucovat kousky dle svého vlastního vkusu. Většinu dárků, kupodivu ode všech Harryho dobrých kamarádů, tvořily knihy, mnohé z nich už měl, ale jistě nebude problém je vyměnit.

Hagridův dárek otvíral obzvláště obezřetně, najmě vzhledem k Harryho vědoucímu úsměvu. Uvnitř krabice byl čokoládový dort, navrch ozdobený nápisem ‚Vše nej Severusi‘ ze zelené a stříbřité cukrové polevy. Severus hleděl do krabice dosti nedůvěřivě, o poloobrově nekonzumovatelném cukroví už leccos zaslechl.

„Žádný strach,“ zubil se Harry. „Narozeninové dorty od Hagrida byly vždy jedlé, ale jako jediné, podotýkám.“

Severus přikývl a pokračoval v rozbalování dárků, které mu Harry podával; svůj očividně nechával na konec. Rodina Weasleyova mu pořídila dárkový certifikát do apatyky, kam chodil nakupovat, rozumně usoudili, že při přímé koupi přísad nemají šanci se trefit, co mu chybí. Pouze Bill mu věnoval několik vzácných ingrediencí zjevně egyptského původu.

Balíček od Charlieho obsahoval široký výběr ingrediencí specifických pro jeden určitý druh draka; krev, šupiny, drápy a další přísady. Chovatel se musel jejich sběru věnovat delší dobu, a navíc, k Severusovu štěstí, jeden z draků zřejmě uhynul právě v ten správný čas. Kdokoliv jiný by za takovou sbírku musel zaplatit malé jmění.

„Impozantní.“ Severus zachytil Harryho výraz, bylo mu jasné, že jeho syn věděl, co balíček obsahuje. „Musíš mu vyřídit mé díky.“

V nervózním očekávání Harry Severusovu narážku nerozšifroval. Na stole zůstal poslední dárek, i bez empatického nadání Severus viděl, že je syn jako na trní, jak bude jeho dar přijat.

„Možná to vypadá přehnaně,“ zadrmolil Harry, ještě než měl Severus možnost podívat se dovnitř, „ale vím, že žádný nemáš... a já bych chtěl, aby ti patřil... a...“

Severus ho zarazil zdviženou dlaní. „Nechej mě, abych se na ten dárek nejprve podíval, pak se teprve strachuj, co na něj řeknu.“

Harry přikývl a Severus rozřízl podanou obálku. Vyňal z ní složku pergamenů, navrchu leželo ručně vyrobené přání od Harryho. Přečetl si je, usmál se, odložil je na hromádku ostatních přání a zaměřil se na pergameny, jež dostal k narozeninám.

Mrkl, vrátil se pohledem k nadpisu prvního listu a pak rychle prolistoval zbytek. Zvedl oči k Harrymu, který se tvářil napůl zoufale a napůl ublíženě.

„Harry...“

„Přehnal jsem to, že jo?“ Harry se napůl zvedl od stolu, nervózně nehtem loupal z nádobí zaschlé zbytky jídla.

Severus obešel stůl a vtáhl syna do náruče. „To je ten nejdůmyslnější dárek, jaký jsem kdy dostal. Děkuji ti.“

„Vážně?“ usmál se Harry a s nadějí v oku vzhlédl. „Přijmeš ho?“

Severus přitakal, vytáhl z kapsy hábitu brk, naklonil se nad stůl a na patřičné místo se podepsal. Harry s tichou průpovídkou poklepal na vrchní stranu pergamenu, ten se sroloval a zmizel. Převod vlastnictví Horské boudy z Harryho na Severuse byl dokončen.

„Pomoz mi s úklidem, pak půjdeme dolů,“ řekl Severus. Musel Harrymu před začátkem školního ruku dát ještě dvě věci.

Odeslali dárky do Severusovy ložnice a nechali nádobí, aby se umylo. Harry sešel s otcem do podzemní laboratoře a jako obvykle čekal na instrukce, co dál. V této místnosti se vždy chovali spíše jako učitel a žák než jako otec a syn.

„Vývojem receptury jsem strávil více než rok, výsledky jsem testoval na zvířatech,“ vysvětloval Severus a nadzdvihl flakónek s kalnou tekutinou. „Nyní už by to mělo být zcela vyladěné, a tak chci, abys z toho měl užitek jako první.“

Harrymu vylétlo obočí vzhůru. „Co to je?“

„Sundej si brýle a zakloň se,“ nakázal Severus s úsměškem.

Harry se na něho pochybovačně podíval, ale vyhověl mu, otci jako mistru lektvarů plně důvěřoval. Severus mu z flakónku odměřil po jedné kapce do každého oka. Harry mrkl, lektvar bíle zazářil a vstřebal se do rohovek.

„To je...“ rozhlédl se Harry nevěřícně po místnosti. Znovu zamrkal a protřel si oči. Severus ho s úsměvem tiše pozoroval. „Moje oči... vidím ostře. Už nepotřebuju brýle! Vždyť bez nich vidím líp než předtím s nimi!“

Harry odložil brýle, které mu v Rumunsku přeměnili z kusu klacku jako náhradu za ty ztracené ve Voldemortově zajetí, na pracovní stůl a pevně Severuse objal. Severus mu objetí oplatil, pak zvedl brýle a jejich čočky, jež Poppy po návratu do Bradavic pracně upravovala, změnil na obyčejná skla.

„Nos je i nadále,“ přikázal synovi přísně. „Ať nikdo nezjistí, že už nejsi slepý jako kotě. Dopřej svému soupeři to překvapení, že neztratíš mušku, až o ně přijdeš.“

Harry se zlomyslně zazubil a nefunkční brýle si znovu nasadil. „Úplně ho vidím. Těší mě chystat mu překvápka. Ztrácí pak sebeovládání.“

Severus se zakuckal. Jeho syn byl bezpochyby jediným žijícím kouzelníkem, který o sobě mohl prohlašovat, že ho baví vytáčet Voldemorta k nepříčetnosti. Zbytek dopoledne si povídali, zatímco zajišťovali přísady v laboratoři na dobu své nejméně několikaměsíční nepřítomnosti a uklízeli celou místnost. Po obědě Severus zkontroloval, že si oba řádně sbalili, a připomněl Harrymu, aby se rozloučil s Áronem a Vivianou. Nechal je popovídat si v soukromí, když Harry od prarodičů odešel, stavil se za nimi s pozdravem i on sám.

těstoviny s vodkouK večeři připravil Harry totéž jídlo, které uvařil Severus jejich prvního společného večera v Boudě, těstoviny s omáčkou z vodky. Severus zaznamenal, že Harry vařil podle receptu a použil pravou ruskou čarvodku, ale neptal se, jak k ní přišel. Odpověď by totiž patrně vedla k prokletí přinejmenším jednoho ryšavce.

Nepřiznávalo se mu tu snadno, ale Harry byl skutečně lepší kuchař než on sám.

„Pokud budeš při OVCích vařit stejně kvalitně, nebudeš mít problémy je složit,“ okomentoval po jídle.

Harry protočil oči v sloup. „Mudlovské vaření a příprava lektvarů se sice sobě do jisté míry podobají, ale lektvary vyžadují mnohem víc trpělivosti, pečlivosti a přesnosti. Vaření jídla dává prostor kreativitě a netrestá chyby.“

Severus se křivě pousmál a Harry frustrovaně zaúpěl.

„Dojdi si pro batoh, sejdeme se v obýváku. Tvůj kufr vezmu já.“

Harry šel rovnou s ním do sousední místnosti, tam prostě natáhl ruku, rázem se mu v ní objevil sbalený batoh zmenšený do velikosti čokoládové žabky. Harry se na Severuse ušklíbl.

„Uvidíme se prvního září,“ loučil se Severus, ruku položenu na Harryho rameni. „A nyní, Charlie řekl, ať se klidně přemístíš do kuchyně, že tam za tebou přijde.“

Harry zamrkal, oči se mu o poznání rozšířily. „Myslel jsem, že budu na Grimmauldově náměstí.“

„Pokud bys raději strávil týden v Londýně...“

„Ne,“ skočil Harry rychle Severusovi do řeči. Severus cítil, jak mu na tvář nezadržitelně stoupá křivý úsměv. „Rumunsko je boží. Uvidíme se ve škole.“

Harry Severuse naposledy objal a odmístil se, zřejmě spěchal, aby nedošlo k další změně plánů. Severus potřásl hlavou, zasmál se a odešel do studovny promluvit si naposledy s Vivianou a Áronem, než bude muset odcestovat do Bradavic. Již vykorespondoval s Albusem, že portréty Harryho prarodičů budou přesunuty do budovy štábu, aby měly společnost a mohly případně poskytovat rady k záležitostem Řádu.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola devátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

 

Varování: víte, kam Harry mířil, takže je vám jistě jasné, co můžete očekávat... *;-)



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola devátá

 

Harry se bezhlučně objevil v důvěrně známé kuchyni, jeho příchod byl provázen pouze lehkým poryvem vzduchu. Rošťácky se usmál, tiše se zul a vydal se překvapit Charlieho. Batoh nechal zmizet do ložnice, aby se tam zvětšil na původní velikost.

Zrzek si před krbem četl, jistě špicoval uši, kdy se ozve prásknutí prozrazující příchod návštěvníka. Vypadal zabraný do knihy, ale co chvíli od ní zdvihal hlavu a napůl se otáčel ke kuchyni, ve snaze zaslechnout Harryho. Jenže jediným zvukem v místnosti bylo praskání ohně spolu se šustěním otáčených stránek. Harry se připlížil za Charlieho a jediným pohybem ho popadl do náruče.

Charlie vyskočil a zašátral po hůlce, teprve následně zaostřil, kdo se to na něho široce zubí: „U Merlinových koulí, Harry, tohle mi nedělej!“

Harry se přehoupl přes opěradlo gauče a usadil se vedle Charlieho právě tak blízko, aby se ledva dotýkali. „A co jako?“

„Moc dobře víš co!“

Charlie konečně Harryho vtáhl do objetí, delší dobu tak zůstali, přitisknuti k sobě. Harry se zavřenýma očima naslouchal tlukotu Charlieho srdce a rytmu dechu, nasával jeho vůni. Z chovatele draků se šířily hřejivé pocity štěstí, spokojenosti a více než malé množství nadšeného očekávání.

Zabořil tvář do Charlieho hrdla, ruce, které ho objímaly, mu začaly putovat po zádech, až zabloudily pod triko, vyhrnuly je a uhnízdily se na holé pokožce. Harry se zhluboka nadechl a přejel špičkou jazyka po krku, k němuž se tulil, čímž vymámil ze svého společníka temné zavrnění jako známku vzrůstajícího vzrušení.

„Chyběls mi,“ šeptl Charlie, svá slova doprovodil sprškou letmých polibků na Harryho šíji. Dlaněmi hýčkal svaly Harryho zad, rozpouštěly napětí, o němž Harry ani nevěděl.

„Hmmm,“ napůl vydechl, napůl zasténal. „Ty mně taky.“

Polibky se přesunuly ze šíje k linii čelisti, rozeběhly se po tváři a konečně dospěly k čekajícím ústům. Harryho zabrněly rty, když se k nim Charlie přitiskl, jazyky rozehrály svou soukromou hru.

Obkročmo si sedl na Charlieho stehna, svým stále vzrušenějším klínem se otřel o Charlieho, který také netrpěl netečností. Vzduchem se nesly stony; hladově se líbali, přesně věděli, kde druhého políbit, kde se dotknout, kde stisknout, aby se vzájemně přiváděli k šílenství

Boky sladily rytmus, trička odlétla a odhalila vypracované hrudě, ztemnělé dennodenní fyzickou prací na přímém slunci. Harry uvolnil šňůrky držáku, i s falešnou hůlkou ho hodil na zem před pohovku. Charlieho ruce přestaly s prozkoumáváním Harryho trupu a začaly neohrabaně zápasit se zapínáním jeho kalhot.

Harry zvrátil hlavu, prohnul se v zádech, Charlieho dlaně ho okamžitě podepřely v bedrech, aby nespadl. Se zavřenýma očima povolal svou magii, která poslušně odeslala jejich kalhoty i spodní prádlo do ložnice a nechala je nahé, kůži na kůži.

Vláčným pohybem si Charlie znovu přitáhl Harryho k sobě a vášnivě ho políbil. Harry spolupracoval se stejným zápalem, jednou rukou sjel dolů a společně je začal hladit, druhou se probíral rusými kučerami. Charlieho vzdech mu zarezonoval v ústech, jako pavoučí nožky projel po čelisti. Do zad ho hřál oheň z krbu.

„Zpomal,“ vydechl Charlie. Zaklesli se pohledy, Harry mimoděk zaznamenal, že Charlieho oči jsou tak temně modré, až působí téměř černě.

Zvedl ruku z klína a jemně jí obkroužil rysy zrzkovy tváře. Zalil ho zmatek, ale rychle jej potlačil. Stále netušil, co pro Charlieho znamená, ani co Charlie přesně znamená pro něj; pokaždé, když na to pomyslel, si odpřisáhl, že při příštím setkání to proberou. Jenže pokaždé z toho zbaběle vycouval. Ať už mezi sebou měli cokoliv, potřeboval to; jenže zase na druhou stranu se strašně bál, že to, co je mezi nimi, je víc, než může přijmout. Takže kdykoliv se ocitli v podobné situaci jako nyní, snažil se, seč to šlo, nečíst Charlieho emoce a nijak si nevykládat to málo, co proti své vůli přeci jen vycítil. Kdesi hluboko v něm začala hlodat bolest, pokoušela se prodrat na povrch.

Násilím ji potlačil a znovu se předklonil, urputně se dožadoval nároku na zrzkovy rty; že se mu koulejí slzy po lících, zjistil, až když polibek začal chutnat slaně.

„Harry,“ ozval se Charlie ani ne tak vášnivě jako spíš úpěnlivě. Jemně Harryho pohladil a osušil mu slzy.

kouzelnický stan„Potom,“ namítl Harry téměř zoufale, moc dobře věděl, kam bude rozhovor směřovat. Nejsem připravený se tě vzdát. Nevyslovil to, dokonce se pokusil si to ani nepřiznat – zatvrzele odmítal připustit, že by někdy něco při plném vědomí dělal jen napůl.

Charlie si povzdechl a přitakal, slíbal z Harryho tváře slané cestičky. Harry zavřel oči, na víčka se mu snesly polibky lehké jako motýlí křídla. Pootevřel ústa, hrdelně zasténal, pohnul boky vpřed a něžné polibky se záhy změnily znovu na vášnivé.

Nechal Charlieho, aby ho položil na lopatky, vzdal se tomu pocitu, dotekům rtů a jazyků, prstů a dlaní, procesu braní a uchvacování. Jejich těla se pohybovala jedním rytmem jako při tanci; Harry toho večera více než jednou vykřikl v extázi, a vždy byl jeho hlas následován druhým, o poznání hlubším.

Nakonec však přeci jen přivolali polštáře a peřiny, těch pár hodin, co z noci zbývalo, prospali společně stulení před mihotajícími se plameny krbu.

Když nadešlo ráno, Harry už ani nevzdechl po rozhovoru, k němuž se předchozího večera schylovalo, po tématu, které nutně potřebovali probrat. Osazenstvo rezervace ho bouřlivě vítalo jako dávno ztraceného syna, šel z náruče do náruče a sypaly se na něho otázky, jak se měl, co dělal a zda se mu od posledně už vyléčila všechna zranění.

Když byl v rezervaci naposledy, trávil všechen čas na nemocničním lůžku; při prvním zdejším pobytu se zase tvářil jako mudlovský ošetřovatel v zácviku. Tentokrát měl sice teoreticky vzato prázdniny, ale ochotně přikládal ruku k dílu, kdekoliv bylo třeba; zahálku neměl rád. Než aby jen tak zbůhdarma seděl, když ostatní pracují, raději jim pomáhal.

Hodně času věnoval i procházkám mezi jednotlivými dračími výběhy, někteří jejich obyvatelé mu byli cizí. Jejich chování k němu ho stále překvapovalo, i když návštěva u Gringottů mu mohla být varováním – zdálo se, že všichni draci bezpečně vědí, kdo je, dokonce ještě předtím, než promluví. Jak to bylo možné, netušil. Žádný se ho nepokusil sežehnout plamenem, nevykazovali ani žádné jiné projevy nepřátelství či nelibosti. Vlastně se k němu chovali spíš jako k mláděti vlastního druhu.

I Eliza pobývala v rezervaci, což byl rád, vyzařovala z ní stejná něha a starostlivost, jakou dával najevo Snape, když se Harry dostal do problémů či ho sužovaly zlé sny.

„Ahojky,“ pozdravil ji vesele.

Eliza sklonila hlavu a žďuchla do něho čumákem. Harry se zapřel, aby ustál její pozornost, a vytáhl se na špičky, aby ji pohladil po šupinách. Nepůsobily na omak jako hadí, byly tvrdší a vyrýsovanější, méně splývaly jedna v druhou.

Dračice ho pobídla, aby jí vylezl mezi křídla, a vzlétla – byl to první let na drakovi, který absolvoval v bdělém stavu. Svištěli vzduchem rychleji než to nejrychlejší koště či hipogryf, Harry měl z výšky výhled na celou dračí rezervaci zabírající přes čtyři kilometry čtvereční. Mimo její areál stál jeden kouzelnický stan, Harry si dobře prohlédl, kde přesně je umístěný. Bude muset poslat Brumbálovi sovu, nebo raději uvědomit Charlieho, aby použil onen Harrymu utajený ‚jiný způsob komunikace mezi členy Řádu‘.

Charlie mu později, k Harryho zlosti, klidně sdělil, že stan patří Řádu a slouží jako útočiště pro členy, kteří hlídají hranice rezervace pro případ, že by smrtijedi objevili, kde Harry tráví zbytek prázdnin. Nakonec Harry celou záležitost odložil do pomyslné složky ‚Brumbálovy pokusy mne ochránit‘ a dále se jí nezabýval.

Jelikož neměl nic vážnějšího na práci, mohl trávit hodně času povídáním se svou nevlastní dračí matkou, tedy lépe řečeno vyprávěním jí; odpovídat samozřejmě nemohla. Zjistil, že nemá zábrany mluvit před ní o všem, co ho trápilo. Byla mu dokonalou vrbou, nemohla s ním ani nesouhlasit, natož ho peskovat či slyšené poslat dál.

Během pobytu v rezervaci se také věnoval zdokonalování ve vidění magie – dračími těly procházely silné magické proudy, mnohem mohutnější, než jak tomu bylo u Harryho, natož u kouzelníků obecně. Dle Harryho názoru mohla mít tato skutečnost největší podíl na dračí rezistenci vůči kouzlům.

Obdobně jako při Harryho minulém pobytu v Rumunsku měl Charlie napilno, takže ho Harry vídal buď v jídelně, nebo když mu tu a tam pomáhal s draky, a potom samozřejmě večer, protože Charlie měl po celý týden denní směny. Hned druhého dne Charlie Harrymu nastínil, jaká novinka ho tentokrát čeká. Seděli spolu na pohovce před krbem v přívětivé mlčenlivosti a popíjeli koňak, který nahradil obligátní horkou čokoládu loňského léta.

„Tak se do toho dáme,“ oznámil znenadání Charlie.

Harry zmateně povytáhl obočí. „Hmm?“

Charlie se na něho široce zazubil, náhle byl tak podobný dvojčatům, až Harrymu přejel mráz po zádech. „Souboje s tebou může procvičovat tak maximálně Brumbál a s tím učením nad rámec osnov, co ti nakládají, bys u OVCí z většiny předmětů prolez‘ už teď.“

Harry se zamyšleně zachmuřil. Nic z toho, co po něm vyžadovali, nebylo označováno jako učivo navíc, prostě jen řekli, co bude dělat, a on to jako hodný hoch poslušně splnil.

„Tak copak si Řád vymyslel tentokrát?“ zeptal se poraženecky. Jinak se mu celkem líbilo, že ho cvičili v dovednostech přesahujících úroveň ostatních sedmnáctiletých kouzelníků, jenže nenáviděl, že stále nemá přístup na schůze, kde se tudíž rozhoduje o něm bez něj.

„Budu tě učit tancovat.“

„Cože?“ zakuckal se napůl zděšeně; tanec nesnášel.

Charlie mu podal ruku a vytáhl ho na nohy. „Na koštěti jsi jednička, v soubojích máš švih, ale přiznejme si, Harry... jinak jsi řádné motovidlo.“

„A ztrapňováním se při tanci s tebou to jako změním?“

„Jo,“ dusil Charlie smích. „Kdyby byli naživu James s Lily, nebo alespoň jeden z nich, zařídili by ti taneční už dávno. McGonagallka byla perplex, žes ještě ve čtvrťáku neuměl tančit.“

„Tys chodil do tanečních?“ zamračil se Harry. Odpověď byla nasnadě.

Charlie si povzdechl. „Ne tak docela, Harry. Mamka s taťkou si nemohli dovolit platit lekce nám všem. Mně učil Bill, tomu to jde naštěstí samo. Spolu jsme si pak vzali do parády Percyho a dvojčata, jenže když bylo na čase učit Rona s Ginny, tak jsme byli z domu - na škole. Myslím, že dvojčata se svým způsobem snažila Rona v tomto směru vzdělat, ale podařilo se jim tak akorát mu tancování znechutit.“

Harry se konečně pousmál nad představou třináctiletého Freda s Georgem, jak se snaží naučit tančit jedenáctiletého Rona, který byl samá noha, samá ruka. Určitě si ho dobírali a zlobili ho, až jim utekl a nechtěl o tanci už ani slyšet.

„Dobře,“ vzdal se, „ale varuju tě, že to vážně vůbec neumím.“

„Uvidíme,“ usmál se Charlie a zachytil Harryho pohled. V modrých očích mu doutnal skrytý žár, Harrymu se sevřelo srdce a sladce ho zabrnělo ve slabinách.

Charlie přeladil rádio na stanici, kde pouštěli starou taneční hudbu, a začal Harryho učit kroky waltzu. Harry zakopl o vlastní nohu, sklopil oči k zemi a snažil se okouknout, jak tam Charlie přešlapuje.

„Na nohy nehleď...“

„Jestli máš být zítra s to se na ně postavit, tak musím koukat, kde je máš.“

„...dívej se mi do očí,“ dokončil Charlie, jako kdyby ho Harry nepřerušil. Vzal ho za bradu a donutil vzhlédnout. „Soustřeď se jenom na mne, Harry, ostatní pusť z hlavy. Moc přemýšlíš.“

Harry se zhluboka nadechl a souhlasně kývl. Násilím se přiměl hledět Charliemu přímo do očí, cítil žár sálající z jeho společníka a po pěti minutách mu došlo, že se ještě nesrazili. Nějak se mu podařilo přijít na to, co dělat, snad za to vděčil empatii. Zašilhal dolů, nohy se mu pohybovaly souběžně s Charlieho chodidly. Rychle vzhlédl a obnovil oční kontakt.

Charlie nenápadně změnil jejich pozici, aby ho Harry vedl. Harry těžce dýchal, stále se díval do těch temně modrých očí, v nichž se hrozil utopit. I když se sotva dotýkali, ta chvíle pro Harryho vystoupala na první příčku pomyslného žebříčku vzájemných důvěrností.

Jak tančili, Harryho soustředění se prohlubovalo. Omotávala ho pulsující, rudozlatá vlákna, u Charlieho nebyla tak jasná; jeho magie spíše než rudě pableskovala do karmínova, i zlatavý základ měl nádech hřejivé zemitosti. V místech, kde se dotýkali – u jejich spojených dlaní i rukou spočívajících na boku a rameni – se vlákna jejich magií družila, ovíjela se navzájem a přeskakovaly mezi nimi jiskry.

Domek schovaný ve stanu ožíval magií, však byl sám jejím výtvorem. Harrymu se zrychlil dech, zostřily smysly a otevřela mysl; stalo se to tak rychle, že si ani nestihl uvědomit, co se děje. Jakmile však začal vidět záblesky Charlieho myšlenek a vzpomínek, s trhnutím couvl, aby se přestali dotýkat, a bryskně napřel všechnu sílu do bariér okolo svého vědění i cítění.

„Do hajzlu, Charlie,“ Harry se pokoušel uklidnit splašený dech, ale nešlo to, „omlouvám se... já...“

„Co se to...?“ Charlie vypnul hudbu a zvídavě Harryho pozoroval.

Harry si zase jednou masíroval spánky špičkami prstů, pak si pročísl rukou vlasy. Díky tréninku se mu celkem rychle podařilo zbavit se výhledu na myriády barev. Vědomě se nedíval Charliemu do očí, bez očního kontaktu by nemělo dojít k dalšímu spojení. Se Snapem to fungovalo jinak, s tím sdílel krevní pouto, které bylo navíc posíleno společnými cvičeními v nitrozpytu a nitrobraně.

„Omlouvám se,“ zopakoval a ještě o krok ustoupil, když se po něm Charlie natáhl. „Už se to nestane, já...“ Sám to nechápal. S otcem se o tom už nikdy později nebavili, což zřejmě byla chyba, měli to probrat, jenže oba měli sklony vyhýbat se nepříjemným tématům. „Jdu se projít. Potřebuju být chvíli sám.“

Otočil se, a aniž by čekal na odpověď, v podstatě ze stanu utekl. Naštěstí byla vlahá noc, vyběhl do ní totiž jen v džínách, tričku s krátkým rukávem – rezervace byla jedním z mála míst, kde se nestyděl krátké rukávy nosit, ošetřovatelům byly totiž jeho jizvy zcela ukradené – a naboso.

Nohy ho donesly k Elizině ohradě. Její mláďata se volně promenádovala ven z ohrady a zase zpět, dost velká na to, aby prováděla samostatné výlety, ale stále příliš mladá, než aby se od mámy zatoulala na dlouho. Vylezl na strom, usadil se na jedné z vyšších větví a vzhlédl k temné obloze poseté mihotajícími se hvězdami.

Po chvilce se k němu starostlivě připojila Eliza, sedla si vedle stromu, hlavu na Harryho úrovni. Zřejmě vycítila, že není ve své kůži.

„Děsí mě to,“ přiznal se Harry v hadím jazyce. „Nevím, co se to se mnou děje. Mám nadání pro tolik zvláštních věcí, už je toho příliš. Proč právě já? Čím jsem tak mimořádný? Nelíbí se mi to.“

Elizu to rozrušilo, až Harry pocítil bodnutí viny. Byl s ní spojený a zase jí jenom ubližoval, jako každému, komu na něm záleželo.

„Já...“ těžce polkl, následující myšlenku se zdráhal vyslovit. „Myslím, že mě asi má rád, ale nevím určitě. Teda spíš nechci vědět, protože... protože každý, kdo mě měl rád, to odnesl. James s Lily, Siri, táta... Prostě mě nemůže mít takhle rád... prostě... Chápej, proč by měl...?“

Zmlkl, po lících se mu koulely horké slzy. Elize v hrudi zaburácelo, sdílela jeho trápení. Začátkem loňského léta si Harry myslel, že citově zcela otupěl, že se ho už nikdy nemůže nic dotknout, a když se pak probral v Bradavicích, tak jediné, co cítil, byla bolest. Pobyt v Rumunsku s sebou přinesl smích, skutečné nenucené veselí, až měl špatné svědomí, že špiní Siriusovu památku.

A pak se mu připletl do života Charlie, čím víc času spolu trávili, tím míň se v sobě Harry vyznal. Ryšavý empatik nějak dokázal osvobodit tu Harryho část, kterou kdysi, ještě v nepaměti, hluboko v sobě pohřbil; Harryho to současně povznášelo i k smrti děsilo, bál se jako nikdy v životě.

dračiceKdysi, ve dnech, které trávil zamčený pod schodištěm v domě na Zobí ulici, sníval o jiném životě, než jaký vedl. O rodičích, kteří by ho milovali, o kamarádech, vlastně o úplně obyčejných věcech. Postupně však všechny tyto sny odkládal, zakazoval si na ně i jen pomyslet – každodenní ponižování, nenávist a pohrdání vedle nich totiž vypadaly ještě hůře.

S příchodem Siriuse Harry ucítil jiskřičku oněch dávných nadějí, ale ten plamínek byl udušen dřív, než se mohl rozhořet. V Bradavicích byl šťastný, jenže pod tím štěstím stále doutnal strach, že o vše přijde, že se zase proti němu všichni obrátí. Několikrát to i nastalo, opět šel proti všem, a i když ho třeba jindy část spolužáků podporovala, vnější svět i všichni mocní ho odsoudili. Očekával to: dávno se naučil, že dobrého pomálu a jen nakrátko.

Mohl doufat, že ho štěstí neopustí? Už rok měl otce a Charlieho. Snapea mu málem vzali, i Harry sám málem umřel, ale netrvalo to dlouho a zase se mu vrátilo vše, co hrozilo, že ztratí, a navíc vylepšené, dá-li se to tak říct. Jenže mu bylo jasné, že je jen otázkou času, než...

Nikdo se o tom před ním nezmínil, ale Harry věděl, že jeho empatické schopnosti se neobjevily jen tak z ničeho a že je nenabyl spolu s hadím jazykem a merlinvíčím dalším, když se ho Voldemort pokusil zabít. Harry se na to otce zeptal jen jednou a ten souhlasil, že to nadání zdědil po matce, což nutně znamená, že je vrozené. Život u Dursleyů ho záhy naučil tuto schopnost potlačovat; z kraje léta byl vděčný, že se naučil mentálně i citově zaštítit, protože z atmosféry v domě na Zobí ulici se mu nejednou udělalo fyzicky nevolno.

Slezl ze stromu a dovolil Elize, aby ho potulila: přitáhla si ho blíž a schovala pod křídlo. Takto, chráněný a opečovávaný, se Harry cítil v bezpečí. Byla už značně pokročilá hodina, když se rozloučil a vydal se zpět; věděl, že Charlie bude vzhůru, čekat na něho.

„Harry?“ oslovil ho Charlie váhavě, když vstoupil do stanu.

Harry držel všechny pocity pevně pod pokličkou, nechtěl, aby byly znát navenek, a rozhodně nemínil riskovat další spojení, k jakému předtím došlo. Kývl hlavou na pozdrav a vděčně se nechal obejmout. Nepadly žádné otázky, Harry si až říkal, jestli si vůbec zaslouží někoho, jako je Charlie, tak chápajícího a trpělivého. Jen doufal, že ho ta trpělivost hned tak nepřejde, necítil se připravený čelit ani svému vlastnímu rozháranému nitru, natož Charlieho citům.

Mlčeli a drželi se navzájem v náručí.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola desátá



HLEDÁNÍ (klíče) 

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

 

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

Kapitola desátá

 

Toho léta si Severus dopřál po mnoha letech znovu prázdniny jako v dobách, než začal učit v Bradavicích. Někdejší Brumbálova nabídka profesorského místa mu stoprocentně zachránila krk – nebýt nitrobrany a zaměstnání v Brumbálově blízkosti, jehož se žádnému jinému smrtijedovi dosáhnout nepodařilo, Voldemort by ho zabil dlouho před tím, než by ho mohl Harry zachránit.

Mimochodem, Severus stále nevěděl s určitostí, jak se Harrymu podařilo zjistit, že je v nebezpečí, a jak se za ním dostal. Jedinou smysluplnou odpovědí byla existence krevního pouta. Severus mohl pouze odhadovat, že díky Harryho nevídané magické síle a sklonu porušovat všechna pravidla, nejen ta lidmi stanovená, se pouto stalo řekněme obousměrným. Prastaré popisy rituálů zřejmě nebyly dostatečně vyčerpávající: ačkoliv propátral celou bradavickou knihovnu i sbírku v rodinném trezoru, nenašel o takové možnosti jedinou zmínku.

Na konci školního roku ho Draco Malfoy kontaktoval se žádostí o asistenci při obnovení ochran panství. Draco už upravil přístupová práva tak, aby se do zámku mohli dostat pouze oficiálně uznaní příslušníci rodu a návštěvníci, které osobně doprovází, jenže toto kouzlo merlinžel nepatřilo k těžce prolomitelným.

FiliusPřesto mladíka zaskočilo, když mu jednoho dne Severus zaklepal na dveře ve společnosti Albuse, Filiuse Flitwicka, Alastora Moodyho, Tonksové a její matky Andromedy; všichni prošli bez větších potíží. Sedm příchozích, z nichž dva byli Dracovi pokrevní příbuzní, upletlo mnohem důmyslnější ochrannou síť, malfoyský zámek se stal téměř tak dobře střeženou nemovitostí, jakou byl samotný bradavický hrad. Připočítáme-li i štíty stvořené Luciusem a předchozími nesčíslnými generacemi, bylo zabezpečení Draca takřka na Harryho úrovni.

Ten výlet byl naplánován nejen za účelem pomoci Severusovu žáku v nesnázích. Řád dospěl k názoru, že je třeba, aby se s Dracem seznámilo co nejvíce členů, zvláště těch, kteří ho neznali ze školy. Moody s Andromedou, jež si nejprve musela na svém manželovi vyhádat aktivní zapojení rodiny do války, byli shledáni osobami nejlépe povolanými odhadnout Malfoye a jeho potenciál.

Draco svou roli sehrál obdivuhodně: uvedl Tonksovou s Moodym do tajné skrýše pod jídelnou, kde byly uloženy objekty černé magie, a halasně se dožadoval, aby „tu špínu vykydali z jeho domu“. Na každou otázku hbitě odpověděl s přáním nemít s dotyčnými předměty už v životě nic do činění. Byl to tah hodný mistra: Draco patřil beze vší pochybnosti mezi ‚světlé‘ kouzelníky, leč prošel Luciusovou školou a rozhodně se nehodlal vystavovat nebezpečí ministerských domovních prohlídek či smrtijedskému rabování.

Za Harrym se Severus stavoval, kdykoliv to jen bylo možné. Pozoroval, že si jeho syn drží od Dursleyových odstup, uzavřel se před nimi a styky omezil na minimum. Byl celý napjatý, nevypadalo to, že by si za celý ten čas dovolil i jen náznakem odpočívat.

Tři týdny v Horské boudě se nesly v naprosto jiném duchu, byly pravým balzámem na nervy. Párkrát se sice pohádali, jenže prudkého vyjasňování názorů se zřejmě s Harrym nedokážou vyvarovat nikdy. Byli příliš tvrdohlaví a vztahovační, navíc měli oba výbušné letory.

Když se Harry přesunul do Rumunska, mohl se Severus věnovat jen sám sobě a práci, s níž potřeboval pokročit. Jenže vztah mezi Harrym a Charliem mu dělal vrásky. Byl by pokrytec, kdyby se cítil pobouřen synovou sexuální aktivitou a existencí vhodného partnera pro ukájení potřeb těla. Z čeho měl těžkou hlavu, byl Harryho odmítavý postoj k hovorům o podstatě vztahu, který mezi sebou mladí měli. To nemohlo vést k ničemu dobrému – jeden z nich, případně oba, na to doplatí.

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se Lupin chraplavěji než obvykle.

Severus k vlkodlakovi vzhlédl. Byli jedinými přítomnými ve sborovně, obrovské místnosti se dvěma krby, řadou pohovek, křesel a stolků, v místnosti, v níž by se mohlo pohodlně bavit na padesát lidí. Škola měla přitom necelou dvacítku zaměstnanců, z nichž navíc Filch a Firenze do sborovny nikdy nechodili. Od chvíle, kdy se k nim připojil kentaur, probíhaly porady sboru v přízemní lesní učebně, kam Brumbál pro ty účely přičaroval kulatý stůl.

„Hádej, můžeš třikrát,“ odpověděl Severus. „I když předpokládám, že se trefíš hned napoprvé.“

„O Harrym,“ usmál se Remus a přisedl si. Na Severusovo zavrčení dodal: „A Charliem.“

„Obdivuhodné,“ ucedil Severus mrzutě. „Vážněs nechodil do Havraspáru?“

Remus potřásl hlavou. „Pokud jejich vztah neschvaluješ, tak pročs poslal Harryho do Rumunska?“

„A ty myslíš, že nechat ho na štábu by bylo řešení?“ nadzdvihl Severus obočí. Vlkodlak se s mírným úsměvem zapřel v křesle a pokývl na srozuměnou, že námitku přijal. „Kromě toho to byl Albusův nápad. Dělá první poslední, aby ty dva dal dohromady.“

„Nepostřehl jsem, že by proti tomu jeden či druhý něco namítal,“ nadhodil Remus váhavě. „Slyšels na jaře Charlieho. Myslím, že to bere dobrý směr – pokud si někdo zaslouží být milován, tak je to právě Harry.“

Severus se uchechtl. „A to jsem si myslíval, že se odmalička koupe v pozornostech.“ Pak zavrtěl hlavou. „Bralo by to dobrý směr, kdyby měl páru, co se děje.“

„Jak to myslíš, Severusi?“ přimhouřil oči Remus a v soustředění se předklonil.

„Harry odmítá oficiálně vstoupit do jakéhokoliv vztahu, dokud je Voldemort naživu,“ svěřil Remusovi a zapřemýšlel, kdy se kruciš vlkodlak stal jeho nejlepším kamarádem, respektive kdy se sakra s tím tvorem vůbec skamarádil, když ani James nebyl s to otupit Severusův odpor vůči Remusi Lupinovi. V duchu nad sebou obrátil oči v sloup a připustil, že zřejmě konečně ‚dospěl‘. „Je bytostně přesvědčen, že každý, kdo se k němu dostane příliš blízko, se současně ocitá v smrtelném nebezpečí.“

„A co si asi tak myslí, že s Charliem mají?“ dožadoval se Remus nevěřícně. „Takový trošku nezvyklý kamarádšoft?“

„Odmítá se o tom vůbec bavit.“ Severusův pohled ztvrdl hněvem, který ale nebyl mířen na jeho společníka.

Remus se znovu opřel a potřásl hlavou. „Harry si příliš navykl neustále se obětovávat... někoho mi tím připomíná.“

Severus nepřehlédl pátravý pohled upřený jeho směrem. Na jednu stranu ho těšilo, že je mu Harry podobný. Jen by si přál, aby po něm synek podědil spíše jeho dobré vlastnosti než ty špatné.

„Albus chtěl, abych ti vyřídil, že večer je schůze,“ pronesl Remus do přemýšlivého ticha.

Severus kývl a dál pokračoval v úvahách, že proroctví mají sklon se naplňovat se stejnou neodvratností, jako kdyby žili v nějaké pitomé řecké tragédii. Ani jeden nemůže žít, dokud druhý zůstává živ. Harry se zatraceně snaží, aby se oprostil od všeho, co dělá život životem, dokud Voldemort nezmizí z povrchu zemského.

„Severusi?“

Vzhlédl a uviděl, že Remus pozoruje jeho levačku. Chvíli trvalo, než mu došlo, že si nevědomky hraje s prstenem. „James mi ho nechal... v trezoru Potterových. Spolu s pár fotkami... kdyby tě zajímaly...“

Remus se usmál a přitakal. Když odcházel z místnosti, oči mu zářily.

Grimmauldovo náměstí praskalo ve švech, na setkání se dostavilo mnohem více lidí, než kolik přišlo, když byl Severus naposledy přítomen. Po ty tři týdny šel zřejmě nábor jako po másle. Viděl kompletní Diggoryovy: Ámose, jeho ženu Julii i jeho dva mladší sourozence Yvonnu a Robina, dvojčata, která chodila v Bradavicích do Severusova ročníku.

Severus vešel s Remusem, jenž vpadl do kuchyně s širokým úsměvem na tváři a hned se vrhl na Yvonnu Diggoryovou. Sevřel ji v náručí a zatočil se s ní.

„Vono!“ Halasil Remus, zase jednou po měsících měl hlas jasný a čistý. „To už musí být let!“

Šestnáct, Remy,“ zamračila se Yvonna a pleskla ho po ruce; dlouho jí to zachmuření ale nevydrželo, hned vzápětí znovu roztála úsměvem. „Zmizels, ani vzkaz jsi nenechal!“

„Omlouvám se, Vono,“ kál se Remus schlíple. „Musel jsem... jinak hrozilo, že vezmu Azkaban útokem a skončím tam na samotce pod zámkem.“

„Ámos mi už všechno vysvětlil, Remy,“ prohrábla mu rukou vlasy a znovu ho objala. „Měls nám to říct.“

„Pobertové to věděli... a Lily,“ dodal s hlavou sklopenou. Remus byl celkem vysoký, jenže Yvonne si v tomto směru šla zřejmě dvakrát, takže vedle ní působil dojmem školáka. „Severus to objevil v páťáku.“

„Proto jsi...?“ nakousla. Severus si říkal, že většina přítomných musí být úplně mimo. Remus se nikdy s nikým nedružil – s výjimkou Blacka a Harryho – zásadně si držel ode všech odstup. A o pobertech věděli jen ti, kteří je zažili ve škole.

Remus přitakal.

Severus se rozhlédl po ostatních. Valnou část vůbec neznal, mnozí museli být o více než sedm let starší než on, protože z těch, kteří za posledních více než třicet let prošli Bradavicemi, znal všechny minimálně od vidění.

Molly jako obvykle zásobovala sešlost jídlem a pitím, Severus si posloužil čajem, řízl ho rumem a usadil se vedle Minervy.

Albus vstoupil se zamyšleným výrazem na tváři, nikoho si dvakrát nevšímaje. Veškerý ruch rychle utichal, poslední stojící si chvatně zabírali místa k sezení. Dvojčata Weasleyova přítomna nebyla, vykonávala strážní službu při ochraně Harryho v Rumunsku. Zřejmě byla svolána valná hromada, mnozí členové nepatřili k užšímu výběru účastníků běžných porad.

Než mohl Albus zahájit jednání, rozlétly se dveře a dovnitř vpadl lehce nervózní kouzelník oblečený v prostém mudlovském oděvu. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Zdržel jsem se na schůzi. Zdarec, Náměsíčníku!“

Remus se ohlédl po hlase. „Kyklope? Josef se nezmínil, že se stavíš... a ty taky nic neřekneš.“

Příchozí se zazubil a sevřel vlkodlaka v medvědím objetí. „Však to taky nevěděl... a já ti nechtěl zkazit překvapení. To by nebylo už ono, ne?“ Remus jen potřásl hlavou. Muž se mu usadil po boku. „Co jsem zmeškal?“

„Ještě jsme nezačali, Davide,“ pousmál se Albus. „Pravděpodobně nejlépe by bylo zahájit dnešní setkání představením našeho nejnovějšího člena.“

„S ostatními se seznámíš potom,“ šeptla Minerva Severusovi. „Přišli už před pár týdny. Dáda měl taky, ale něco mu do toho přišlo.“

Teprve v tu chvíli Severus poznal muže, který byl v Bradavicích o dva ročníky níž a který dokončoval školu toho roku, kdy tam Severus nastoupil jako učitel. Ve třídě na OVCE ho ale neměl. I po těch letech se mu z líce šklebila hluboká jizva roztínající pravé obočí a pokračující přes oční víčko až na tvář.

„Jmenuji se Dáda Gudgeon. Pracuji mezi mudlovskými archeology, dávám pro ministerstvo pozor na potenciální nebezpečí a Gringottům poskytuji tipy.“ Mužův široký úsměv byl nakažlivý. Severus si zčistajasna vzpomněl, odkud má tu nepěknou jizvu. „Má žena je mudla, nejstarší dcerka nastoupí letos do Bradavic.“

„Jackie je už jedenáct?“ vyjevil se Remus a Dáda hrdě přitakal.

„Když jsme učinili slušnosti zadost,“ odtušil Albus a přísně se rozhlédl, „musím vás informovat, že Voldemortův zájem o dračí hnízdiště se stupňuje. Byl obeznámen s Harryho důvěrným vztahem s draky a pověřil skupinu smrtijedů průzkumem. Bezpochyby začnou v Rumunsku, vědí, že je tam zaměstnán jeden Weasley.“

„Varujeme Charlieho,“ řekl Bill, který byl další na řadě na rumunskou hlídku. Se strážní službou a pořadím střídání byli obeznámeni pouze členové ‚Harryho kruhu‘.

Minerva stáhla obočí, ale většinu komentáře srdnatě spolkla, protože v takto široké společnosti bylo záhodno zachovat zdání, že je Harry stále u Dursleyů. „Harryho návštěvnice nemohla zůstat nepovšimnuta.“

mlátičkaTonksová s Billem dusili smích při vzpomínce na pozdvižení, které způsobila Harryho nevlastní dračí máti svým příletem do Bradavic. Mnozí noví členové vypadali zmateně, pod dojmem šeptaných informací se ovšem jejich výrazy rychle měnily na nevěřícné. Severus vyslal nebesům tiché díky za to, že si Harry informaci o své schopnosti rozmlouvat s draky nechal pro sebe, když onehdy referoval Řádu. Vzato kolem a kolem, nebyl si vlastně zcela jist, zda o ní věděl samotný Albus.

Potom promluvila jedna nová členka: „Děti ze smrtijedských rodin byly vyzvány, aby si všímaly, jestli se Potter nezamiloval. Greg se dobře bavil čímsi, co postřehl jeho otec.“

Severus se naklonil k Minervě, která mu zašeptala do ucha: „Ráchel Williamsová, teta Gregoryho Goyla. S bratrem jsou už léta na nože, se synovcem se však čas od času vídá.“

Severus kývl. Geoffrey Goyle byl smrtijedem, ale pocházel z rodiny, která temnou stranu nepodporovala; žádný z jeho sourozenců nebyl zařazen do Zmijozelu. Oženil se se spolužačkou z koleje a k Voldemortovi se přidal hned po ukončení školního vzdělání. Byl stejně ‚bystrý‘ jako jeho syn, takže byla dobrá naděje, že jeho informace nebudou pro druhou stranu příliš použitelné.

Brumbál přimhouřil oči. „Je možno se dohadovat, čeho se ten postřeh týká?“

Williamsová zavrtěla hlavou a Severus se v myšlenkách vrátil k jistému večeru. On věděl zcela bezpečně, o jaký poznatek se jednalo, ale hodlal s tím seznámit Albuse až po schůzi. Už tak mnozí přítomní věděli víc, než by se Harrymu líbilo. Artur s Molly zlostně koukali, naštěstí to mohlo být nezasvěcenými vykládáno jako spravedlivé rozhořčení nad tím, že se zase někdo plete Harrymu do života.

„Chodí s někým?“ nadhodila Julie Diggoryová starostlivě. „Možná bychom měli tu dívku varovat.“

„Žádnou dívku nemá,“ oznámil Severus chladně, „a s nikým nechodí.“

Několik lidí se po Severusovi nejistě ohlédlo, Bill se díval pobaveně. Severus na všechny jen zahlížel, což nikoho nepřekvapilo. Koneckonců, vždyť nelhal – Harry by jeho slova klidně podepsal.

„Co takhle článek, Danieli?“ navrhl Albus.

Daniel Láskorád přitakal. Jinotaj po rozhovoru s Harrym v jeho páťáku získal značně na oblibě. Albus začal Danielovi diktovat informace, které by bylo vhodné rozšířit jak jeho pomocí, tak přes několik důvěryhodných novinářů z jiných listů.

„Nyní...“ rozhlédl se Albus po zbytku shromáždění; většina z lidí nepatřících k ‚Harryho kruhu‘ už odešla, zbývalo probrat už jen rutinní záležitosti, „...si vyslechněme pravidelné zprávy.“

Muž, kterého už Severus možná někdy viděl, začal: „U nás nic nového.“

„Sýček od mlčenlivých,“ zašeptala Minerva.

Hlášení pokračovala ve stejném duchu. Řád se pokoušel o výzkum na poli nesmrtelnosti v naději, že objeví, co Voldemort použil, a díky tomu přijdou i na to, jak ho zabít. Někteří se domnívali, že dostatečně silná smrticí kletba by ho mohla zabít, ale převládal názor, že nezabrala-li tehdy, nezabere ani dnes.

Severus se po schůzi zdržel, aby si promluvil s Albusem. Sám se sice přede dvěma dny vrátil do Bradavic, jenže ředitel se tam po celou tu dobu neobjevil. Jakmile zůstali v kuchyni už jen on, Albus, Minerva, Molly a Artur, seslal na dveře kouzlo proti vyrušení.

„Chtěl sis o něčem pohovořit, Severusi?“ zeptal se Albus, jako kdyby to nebylo zřejmé, a upil z šálku čaje.

Severus po něm střelil napůl popuzeným pohledem, Minerva si odfrkla.

„Při pobytu na horách došlo k něčemu podivnému...“

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

Pozn. překl.: Na rozdíl od pánů Medků si nemyslím, že by ministerští ‚Unspeakable‘ byli ‚těmi, o nichž se nemluví‘, spíš mám pocit, že by se mělo jednat o ‚nemluvné‘, ‚mlčenlivé‘, ‚mlčící‘ prostě o ty, kteří mnoho nemluví, respektive by mluvit neměli.Takoví ‚tajemníci‘, no... *;-)


Kapitola jedenáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

 

Kapitola jedenáctá

„Charlie!“ křikla Aňa ve vchodu do společenského stanu.

Jmenovaný na ni zamával od večeře, kterou konzumoval ve společnosti Harryho, Dietra a Jean-Pierra. „Co se děje?“

Harry měl před sebou ještě tři krásné dny, než bude muset na spěšný vlak z King’s Cross do Prasinek. Dalo mu to dost práce, ale nakonec se mu podařilo otce i Brumbála přesvědčit, aby ho nechali jet vlakem. Vždyť už to bylo naposledy – a cesta ve společnosti přátel by mu chyběla.

„Vladanovi je špatně,“ odpověděla Aňa a koukla omluvně po Harrym.

Ošetřovatelé měli stálé pracovní skupiny, které se pravidelně střídaly v povinnostech včetně řešení nečekaných událostí. Charlie spolu s Aňou, Jeremym a Renée byl toho dne v týmu, který měl pohotovost. Harry vycítil Charlieho váhavost, věděl, že horečně přemýšlí, kdo by mohl za něho zaskočit.

„Neboj,“ naklonil se k němu, „já si na jeden večer ňákou zábavu určo najdu.“

Minulého večera pokračovali další taneční lekcí, takže Harry už tušil nejen jak na waltz, ale i na ‚šněrování‘ foxtrotu a tanga. Protáhli výuku dlouho do noci, protože Harry se měl tendence zalamovat smíchy a šaškovat. Charliemu nakonec nezbylo než Harryho při tanci rozptylovat nečekanými doteky potulných rukou a popsat tango jako ‚milostný akt na parketě‘. Po tomto sdělení tančili velice náruživě, až při jedné otočce ze sebe začali strhávat šaty, a bylo po výuce.

Na rameno mu dopadla kamarádská dlaň, Jean-Pierre si jako obvykle pospíšil se svou trochou do mlýna: „Jásně, Charlie. Arry je velkej kluk. Jeden vešer bez tebe vydrší, mon ami.“

Jean-Pierre doprovodil své prohlášení zamáváním řasami, načež se Dieter rozchechtal. Charlie povytáhl jedno obočí, ale nic nenamítal – jen se natáhl k Harrymu, shodil mu z ramene Jean-Pierrovu ruku a přitáhl si mladíka k polibku, který sice začal lehounce jako motýlí pohlazení, leč rychle nabral vášnivější podobu.

Charlie Harryho poplácal po zádech, a hvízdaje si, vykráčel s Aňou ze stanu; zrychleně dýchající Harry ho provázel pohledem. Když mu došlo, kolik lidí je při polibku pozorovalo, začervenal se. Do té doby si totiž na veřejnosti nikdy důvěrnosti neprojevovali. Charlieho čin znovu vytáhl na světlo Boží všechny Harryho pochybnosti, mladík sklonil hlavu, odmítal komukoliv pohlédnout do očí, nejraději by se ztratil. Nelíbilo se mu, že tolik lidí dostalo možnost nahlédnout mu do soukromí.

„Ty jsi ale popleta, Arry,“ šept mu do ucha Jean-Pierre. „Nemarni šivot zbytešným staráním. Aš přijde šas, budeš vědět, co cítiš. Mošnás viděl víc mertvých neš my, ale my zas viděli víc ze šivota. Buď terpělivý, slatíško.“

Harry se po Francouzovi nechápavě ohlédl, ale vzápětí mu došlo, že každý z přítomných má jistou úroveň empatických schopností. Vzpomněl si, co Charlie na jaře říkal: že ostatní ošetřovatelé z řeči jejich těl už dávno vědí, jak to mezi ním a Harrym je, ať už to oni dva veřejně přiznávají či nikoliv. Jenže Harry byl kvůli problémům, co měl s Charliem, a kvůli své krajní nechuti k pobytu v davu tak dobře odstíněný od ostatních, až dočista zapomněl, že je obklopený empatiky.

„Takže...“ nadhodil, uvolnil se a dovolil si nechat sebou proplout atmosféru štěstí vznášející se v místnosti. Měla lehkou pachuť starostí, válka klepala na dveře, ale přítomní byli momentálně spokojení a v přátelském rozpoložení. „Co navrhuješ, abych se nenudil?“

Dieter se zakřenil, Jean-Pierre významně mrkl a Harrymu vytanula v mysli vzpomínka na loňské léto, kdy byl zasvěcen do tajů řádné konzumace alkoholických nápojů. Stan se postupně vyprazdňoval, ošetřovatelé se rozcházeli buď po povinnostech, nebo do svých domovů k zaslouženému odpočinku po dlouhém dni. K Harrymu a těm dvěma přisedli ostatní členové jejich pracovní skupiny, Dieter se krátce zvedl, jen aby se vzápětí vrátil následován levitujícím podnosem se sklenkami a vybranou řádkou lahví s různým zajímavým obsahem. Erin vytáhl z kapsy karty, Jean-Pierre za pomoci rozmáchlých gest začal Harrymu vysvětlovat pravidla pokeru. Tato skvadra měla mezi zaměstnanci rezervace pověst nejdivočejší zdejší partičky a Harry neměl nic proti tomu nechat se trošku kazit.

S bolestným zaúpěním se vzbudil s třeštící hlavou, takový pulzující děs měl většinou spojený s proklatou jizvou. Jenže toho rána nevycházela bolest z čela, zdála se sídlit v celé jeho utrápené mozkovně. Zamrkal a olízl si rty, ale měl suchý i jazyk.

„Tohle vypij,“ vybídl ho tichý hlas.

Harry za stálého sebeproklínání nazdvihl hlavu a s námahou zaostřil na Charlieho rysy. Pokusil se posadit, jenže se mu zatočila hlava a zdvihl žaludek. Charlie ho podepřel a znovu mu nabídl lahvičku. Smetanově hustá tekutina uklidnila Harryho protestující tělesnou schránku, jakmile mu vklouzla na jazyk. Žaludek se přestal zmítat a hlava pulzovat. Kouzlo na občerstvení dechu odstranilo z Harryho úst pachuť nepraných ponožek. Charlie mu ještě podal brýle: nevěděl, že je Harry už nepotřebuje.

„Díky,“ usmál se na něho Harry. „Od kolika potlouků jsem to schytal?“

Charlie se rozesmál a políbil ho na čelo. „Co si pamatuješ ze včerejšího večera?“

„Hmmm.... Kari měla trojici s dvojkou, jéčka s devítkama,“ pokoušel se Harry o rekonstrukci průběhu večera, jenže potom, co ve svlíkacím pokeru přišel o košili, a vysloužil si tak obdivné pohledy Dietera a Francesky... si určitě několikrát připil s Jean-Pierrem a napůl svlečeným Dieterem... a kdo ví, co bylo pak. Vždyť ani netušil, jak se dostal do postele. „Hráli jsme poker... pili whisky... a... no...“

Charlie ho znovu políbil, tentokrát na rty, a jedním prstem zvolna sjel po jeho nahých zádech až na pravý bok. „O tomhle tedy nic nevíš?“

Harry neměl páru, nač Charlie naráží... ale v tu chvíli pocítil, že se na označeném místě něco pohnulo a polechtalo ho. Vytřeštil oči. Měl pocit, že to něco nemá na kůži, ale v kůži.

Vyjekl a provázen Charlieho smíchem vyskočil z postele. Vběhl do koupelny a zděšeně zíral na svůj odraz v zrcadle. Vlasy měl ještě rozježenější než normálně, i když by myslel, že to už ani není možné, na sobě měl džíny, rozepnuté mu jen taktak držely na bocích. Nejvíce zarážející bylo ale místečko, na něž ho Charlie upozornil.

Obrázek draka...Obrázek draka jak z učebnice ze základky, kdy se učili o Vikinzích. Vybarvený byl do podoby velšských zeleňáků, každá šupinka zářila a pableskovala jako vybroušený smaragd, u okrajů šupinek se barva ztrácela do tělových odstínů. Na výšku měl se složenými křídly asi dva centimetry, od čumáku ke špičce ocasu měřil přes deset centimetrů. Zatímco ho Harry pozoroval, dráček působivým gestem rozepjal křídla a vychrlil proud ohně, který se Harrymu obtočil okolo těla. Dokonce i hřál.

Byl tak soustředěný na zkoumání své nové, umělecky ztvárněné ozdoby, že si Charlieho všiml, až když si ho k sobě otočil, aby ho znovu políbil.

„Líbí se mi,“ zašeptal drakobijce tónem, který Harryho přiměl promptně zapomenout na tetování a zapřemýšlet, jak nejrychleji strhat Charliemu oblečení.

„To je fajn,“ procedil mezi polibky a začal Charliemu rozepínat košili. „Myslím, že už to dolů nepůjde.“

„Potřebuješ sprchu,“ usoudil Charlie a ždíbl Harryho do ušního lalůčku. „A já taky.“

„Hádat se nehodlám,“ zajíkl se Harry, když mu Charlie sjel špičkou jazyka až k citlivému místu na šíji a jemně ho tam hryzl.

K puštění sprchy Harrymu stačilo jednou máchnout dlaní. Nevstoupili pod vodu hned - nebylo sice třeba čekat, až přiteče teplá, ale přeci jen se zdrželi svlékáním. Ani jeden nechtěl přerušit polibek, aby mohli Charliemu stáhnout nátělník, a tak ten zatracený kus oděvu Harry nechal myšlenkou zmizet do ložnice.

Vpotáceli se pod padající kapky. Drželi se navzájem v náruči, Harryho hřála jak voda, tak Charlie. Ten pocit ho obklopil, objal a prostoupil, až začal bytostně toužit, aby se toho tepla nemusel nikdy vzdát, aby trvalo navěky. Hřejivé teplo se změnilo v pekelný žár, pohltilo ho a sežehlo.

Ledva vnímal, že byl namáčknut zády na chladné obkladačky, že jeho nohy byly nadzdvihnuty a omotány kolem Charlieho pasu. Chvíli, kdy se spojili, vnímal plně – onen pocit, že vše je kompletní a správné. Charlieho prsty ho svíraly, podpíraly a bořily se do jeho boků. Prohrábl Charliemu vlasy a přejel mu po zádech. Ústa se stále věnovala vzájemnému ochutnávání a vyluzovala zvuky vzpírající se popisu.

Potěšení dosáhlo zenitu, Harry hořel, mysl i tělo stravované plameny. Nedostávalo se mu dechu, a když mu Charlie spustil nohy na zem, zapotácel se. Oba se opřeli o zeď, tu a tam si líně kradli polibky, zdvihání a klesání jejich hrudí nabralo totožný rytmus.

Když ukončili fyzický kontakt; pocit ztráty, který Harryho prostoupil, mu málem vehnal slzy do očí. Sklopil hlavu a skryl obličej do dlaní.

„Hej,“ zašeptal Charlie, pohladil ho po tvářích a sklonil se pro další políbení.

Dotek rtů a jazyka zaplašil prázdnotu, ale vzpomínka na ni, ostrá a děsící, zůstala. Smyli ze sebe památky na dlouhou noc strávenou odděleně i na předcházející činnost. Harry se nemohl zbavit nepříjemné vzpomínky na pocit ztráty a prázdnoty, jenž ho na chvíli přemohl, a přemýšlel, co to asi znamená.

Charlie měl volný den, předpokládalo se, že po noční péči o nemocného draka budou členové pohotovostního týmu vyspávat. Jenže místo odpočinku na lůžku strávil den obcházením rezervace v Harryho společnosti. Naobědvali se na dece u Elizy, obklopení Harryho okřídlenými sourozenci, a Charlie si na sluníčku zdříml.

„Dostal jsem pár dobrých rad,“ sděloval Harry Elize o průběhu minulé noci, samozřejmě té části, na niž si vzpomínal. „Měl bych nechat události, ať jdou svou cestou, nesnažit se pořád všechno analyzovat. Až budu vědět, co cítím, tak to budu vědět.“

Eliza vydala tichý zvuk, který bylo možno prohlásit téměř na předení. Evidentně byla šťastná, i když Harry tak úplně nevěděl proč. Ohlédl se po spícím Charliem, mladý drakobijce ležel spokojeně natažený na zádech, a usmál se. Měl vůči němu silně ochranitelské pocity, tedy přinejmenším. A až se vyřeší ta záležitost s proroctvím, tak se uvidí, jestli a co dál.

„Mám takovou knížku...“ Vyprávěl Elize o Zmijozelově knize, kterou dal Voldemort jeho otci. Ležela v Horské boudě a Harry si ji přibalil k osobním věcem – měl neodbytný pocit, že je v ní něco, co se mu bude hodit. Eliza ho pozorovala jedním okem a pozorně naslouchala.

Usadil se do tureckého sedu, zmlkl a vyprázdnil mysl.

Znovu letěl, ještě rychleji než na Elizině hřbetě. Shlédl k hladině malého jezírka, zaleskl se v něm odraz rudé se zlatavým nádechem.

Usmál se – čekal to. Otevřel oči a spatřil, že ho Eliza pozoruje. S pohledem upřeným do jejích očí vstal, přešel k ní a pohladil ji po šupinách na hrudi. Zvolna si lehla na bok; Harryho zaujalo, že se dokázala přetočit, aniž by pohnula hlavou.

Jedním spárem se lehce škrábla do prsou: jen tak, aby ranka znachověla krví, která byla rudější než krev lidí.

Harry pomalu dýchal z plných plic, s Elizou si nepřestávali hledět do očí. Když k němu natáhla dráp smočený ve vlastní krvi, pocítil bodnutí strachu a málem křikl na Charlieho, ale empatie mu napovídala, že Eliza ho má ráda a touží ho chránit. Dovolil jí, aby se dotkla jeho předloktí. V tu chvíli mu žilami projel mráz.

Klesl na kolena, chvěl se a lapal po dechu; zacelení rány ale nebylo o mnoho pomalejší než její vznik. Dračice k němu natáhla čumák a starostlivě ho žďuchla. Vytáhl se na nohy, odpotácel se k Charliemu a padl vedle něho. Nevlastní sourozenci se k němu přišourali, lísali se a pošťuchovali ho. Cítil z nich starostlivost a nadějné očekávání. Slunce pražilo, Harry jeho teplo vděčně přijímal.

Opřel se o Charlieho, který ho ospale objal. Krásně hřál. Harry se uvolnil, a ještě než usnul, si náhle zostřeným zrakem všiml, že Eliza odlétá. Dráčata se na zemi schoulila do klubíček a také blaženě usínala.

„Harry! Hrome, Harry, vzbuď se!“ Charlieho hlas panikou vytočený do výše pronikl mlhou spánku, Harry se protáhl. „Merlinu díky.“

„Co se děje?“ zamžoural Harry na Charlieho, který měl zarudlé oči a celý se klepal. V ohradě byli sami, draci zmizeli.

„Co se děje?!“ vyjekl Charlie nevěřícně. Napřímil se do sedu na patách. „Vzbudil jsem se před deseti minutama a zjistil jsem, že skoro nedýcháš! A byl jsi takový... tuhý... a studený.“

Harry si protáhl krk, v obratlích mu zalupalo. Posadil se. Ačkoliv se už notně zešeřilo, stále viděl naprosto ostře. „Jsem v pohodě. Jenom...“ zarazil se při vzpomínce na to, co se stalo, než usnul. Podíval se na předloktí – měl tam pozůstatky ranky, o níž by mohl přísahat, že tam ještě ráno nebyla.

„Harry?“ dožadoval se Charlie, stále ještě napůl vyděšený.

„Mám takový dojem, že jsem přišel na třináctý způsob využití dračí krve,“ odtušil Harry dutě, sám ten šok ještě nevstřebal.

„Třináctý...?“ mrkl Charlie, vzal Harryho dlaň do svých a změřil mu pulz. „Co se tady, ve jméně Merlinově, dělo, zatímco jsem spal?“

„Eliza... víš...“ Harry hleděl na vlastní předloktí, na okrouhlou značku o průměru ne větším než dva centimetry, která byla tmavší než okolní kůže: nebyla bílá, jak jizvy bývají. „Řekl bych, že mám v žilách dračí krev.“

„Dračí krev,“ zopakoval Charlie mdle, zřejmě se stále potřeboval ujišťovat, že ho uši neklamou.

Harry přitakal. „Dračí krev.“

„Do hajzlu, Harry,“ přejel si Charlie rukama po tvářích. „Něco takového se ještě nikdy nestalo... Nikdy!“

„A ještě nějaké novinky?!“ odsekl Harry podrážděně.

„Musíme to říct Albusovi a Severusovi, Harry, tohle před nimi nemůžeme zatajit,“ naléhal Charlie a kdovíproč vypadal náhle trochu provinile.

Souhlasně kývl. Neskákal z toho radostí, ale co měl dělat. „Zbývají nám už jen dva dny. Zatím to počká, řeknu jim to po uvítací hostině. Pokud se mi do té doby něco stane, tak jim to řekneš, ale, Charlie, když to tátovi prozradíme už teď, nakáže mi, abych se hned vrátil do hradu k Poppy na pozorování.“

„Dobrá,“ souhlasil Charlie, „ale stejně půjdeme na ošetřovnu, ať se na tebe pořádně podívají.“

Když vešli do stanu první pomoci, Jeremy zrovna kontroloval zásoby lektvarů. Nikdo další tam naštěstí nebyl. „Všechno v pořádku?“

„Nejspíš,“ odtušil Charlie. „Můžeš mi, prosím, udělat laskavost a zkontrolovat Harryho?“

Jeremy pokrčil rameny a pokynul k posteli. „Jasně. Sedni si.“

Harry vyhověl, opřel se o polštáře a pohodlně natažené nohy překřížil v kotnících. Jeremy nad ním začal mávat hůlkou za doprovodu mumlaných inkantací, tu a tam vypadal překvapeně. Důkladné testování zabralo dobrou čtvrthodinu, když bylo hotovo, Jeremy ustoupil a založil si ruce na prsou. Prohlížel si Harryho s čelem zachmuřeně staženým.

„Tak co?“ zeptal se Harry, cítil nervozitu jako při vyvolání před tabuli.

„Jsi naprosto zdravý,“ začal Jeremy zvolna, „ale tělesnou teplotu máš sníženou a také srdeční tep je neobvykle pomalý. Ale neměl by to být problém, dle testů je vše v normě – zkoušel jsem to pro jistotu dvakrát. Cos prováděl?“

„Nó...“ otočil se k Charliemu pro pomoc.

„Nic neříkej,“ vybídl ho Charlie pevně. Pak se obrátil na zmateného kolegu: „Promiň, Jery, ale věř, že to vědět nechceš.“

Jeremy po Charliem mrskl pohledem, který jasně napovídal, že ho nepotěšil, ale přikývl, že to bere. „Fajn. Takže jste tu nikdy nebyli, chápu to dobře?“

Charlie přitakal. „Skvělá myšlenka.“

„Doufám, že jednou mi všechno povyprávíte,“ potřásl Jeremy hlavou a vrátil se k práci.

Harry s Charliem došli do svého stanu v tichosti. Harry nebyl docela ve své kůži, cítil se tak nějak ve střehu, jako kdyby se mu přiostřily všechny smysly, včetně empatie.

„Proklej mě,“ obrátil se na Charlieho, když za nimi zapadly dveře.

„Cože?“ vyjevil se Charlie; měl dojem, že se přeslechl.

„Něčím jednoduchým,“ navázal Harry, „třeba uřknutím sulcových nohou nebo lechtací kletbou nebo tak něčím. Proklej mě.“

Charlie naklonil hlavu k rameni, snažil se prokouknout Harryho úmysly. Pomalu zvedl hůlku, Harry na něho kývl a rozpažil.

„Rictumsempra!“

Bledě modrý paprsek opustil Charlieho hůlku, dolétl k Harrymu, ale odrazil se od něho a zasáhl odkládací stolek. Harry mávnutím dlaně převržený kousek nábytku narovnal, z podlahy vzlétl obrázek a vrátil se na stolek, ještě ve vzduchu se mu scelil nakřáplý rámeček.

„Zkus něco silnějšího,“ pobídl Charlieho Harry, měl už zase dojem, že vlaje za událostmi. „Znehybni mne, nebudu se bránit.“

Charlie souhlasně přitakal. „Mdloby na tebe!“

Vnímal sílu, kterou Charlie do kletby vložil. Rudý paprsek mířil přímo na něho, ale nedopadl. Uhnul stranou a urazil postranici pohovky. Harry dalším mávnutím škody napravil.

Sňal si brýle a protřel si oči. Věděl, že se k němu Charlie blíží, vnímal jeho jedinečnou tělesnou vůni. Charlie překonával vzdálenost mezi nimi pomalu a váhavě, Harry si nebyl jistý jeho úmysly. Měl náhle pocit, jako kdyby mu byla vlastní kůže těsná, měl sto chutí z ní vyskočit a začít ječet. I jeho magie se probouzela k životu, ať se ji snažil potlačit sebevíc, nechtěla se nechat uklidnit, i ona chtěla ven, vytrysknout, explodovat...

„Pšššš...“ Kolem pasu mu sklouzla Charlieho ruka, druhá ho hladila po vlasech.

Harry udělal půlkrok vpřed do nabízené náruče. „Myslím, že už to nezvládnu, Charlie.“

Zalily ho Charlieho konejšivý klid, mír a pokoj, Harry se jimi nechal prostoupit a naplnit, bylo to stále málo, hladově se natáhl k jejich zdroji. Charlie se zajíkl, ale téměř okamžitě Harryho sevřel pevněji a začal ho uklidňovat i tichými slůvky.

Harry stiskl víčka a nechal se konejšit, bral nabízenou útěchu plnými hrstmi. Dlaň zvolna kroužící po zádech odplavovala napětí ze svalů, splašená magie se ukládala zpět do dřímoty, v níž setrvá, dokud nad sebou příště neztratí vládu už doopravdy. Mysl sklouzla do prázdna jako v meditaci, začal znovu vidět rudá a zlatavá vlákna své magie, jen s tou změnou, že nyní byla doplněna tenčím zelenavým paprskem, který se ovíjel okolo známých vláken, jako by je chtěl schovat.

Když nejhorší úzkost a stres pomalu opadly, Charlie ho odvedl do ložnice. Převlékli se do nočních úborů a lehli si, na večeři si nevzpomněl ani jeden z nich. Harry se stočil do klubíčka, Charlie se k němu přitulil, rytmus jeho dechu Harryho během chvilky ukolébal.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

Pozn. překl.: V Osvobození se ‚Němec‘ mezi ošetřovateli jmenoval Deiter. Bylo mi to podezřelé a stále jsem se překlapávala, leč neopravovala jsem to, protože jsem zjistila, že za velkou louží se vyskytuje i tento ‚neevropský‘ způsob zápisu. No, a on tentýž mladík se, potvora, od Hledání jmenuje zcela řádně Dieter. Chvíli jsem si pohrávala s možností jeho jméno sjednotit, ale pak jsem usoudila, že to nechám tak, jak to autorka měla, jen pro pozorné čtenáře píši tuto poznámku.


Kapitola dvanáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/ 

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

Pozn. překl.: K dnešní kapitole raději varování pro cudné duše. A také to vezměte jako můj pokus o omluvu, že mi to tak trvalo...


 

Kapitola dvanáctá

 

Předchozího roku vyšlo prvního září na pátek, a protože letošní rok nebyl přestupným, konala se obligátní cesta do Bradavic v sobotu. Týden strávený s Charliem v Rumunsku byl pro Harryho vyčerpávající i odpočinkový současně. Co se Charlieho týkalo, dospěl k rozhodnutí: dokud na to zrzek nepřivede řeč sám, nechá vše při starém, ať už to bylo na pováženou sebevíc, a zkoumání vlastních pocitů se bude věnovat až později v klidu a sám.

Toho rána, kdy se Harry musel vrátit do Londýna, se probouzeli značně neobvykle. Harry měl ve zvyku spát lehce, i ve spánku byl neustále ve střehu kvůli případnému útoku. Možná, že po vyštrachání z lůžka nepůsobil zrovna při smyslech, ale bylo-li by to třeba, byl by ve vteřině plně vzhůru. Charliemu se jakýmsi zázrakem dařilo pohybovat se okolo něho, aniž by jej vzbudil, a toho dne to také využil.

„Hmmm,“ zavrněl Harry a nadzdvihl boky.

Charlie ho přitiskl zpět a zvedl hlavu z Harryho klína. „Říkal jsem si, jak dlouho vydržíš spát.“

Harry se líně usmál, zamrkal, aby vyhnal spánek z očí, ale bez ranní dávky kofeinu to byla ztracená záležitost. „Něco se mi ještě zdálo... něco pěkného.“

Charlie se zazubil, pak se znovu sehnul a jediné, co z něj Harry viděl, byly ryšavé kučery. Zavřel oči a poslepu se jimi začal probírat. Charlie ho vzal za jednu ruku a propletl jim prsty.

Blažená chvíle byla záhy pryč: Harry se zachvěl, vykřikl, jeho boky se o své vlastní vůli vypjaly. Pozorný jazyk ho ještě očistil, zatímco se Harry bezmocně zajíkal. Pak zvadl jako hadrová panenka a čistě odpočíval. Charlie jej políbil rty, na nichž se mísily chutě jich obou.

„Dobré jitro,“ zamumlal Charlie do jeho úst.

Harry se nezmohl na řádnou odpověď, a tak jen zavrněl. Oči měl stále zavřené, víčka vážila snad tunu.

Charlie se zasmál a použil přivolávací kouzlo. Neodolatelná vůně čerstvě uvařené kávy se blížila a blížila a Harry ji nadšeně inhaloval. Charlie mu lehounce přejel rty po čele, pak se ozvalo srknutí, načež se ústa ochucená kávou přitiskla na Harryho rty.

„Hmmm,“ zavrněl Harry, natáhl se po hrnku a napůl se posadil, opřený o loket. Konečně rozloupl víčka a spokojeně se usmál na porcelánové ouško připravené k uchopení. Vytáhl obsah hrnku na jeden zátah, posadil se, široce se zazubil, kofein mu tančil v žilách. „Brýtro.“

Charlie se rozesmál. „Pojď se mnou.“

Harry ho následoval, ale ještě se cestou ven v rychlosti stavil v kuchyni pro další kávu s kapkou smetany a špetkou cukru. Namíchal si nápoj a vyšel za Charliem ze stanu, venku byla ještě tma. Přes okraj hrnku se tázavě podíval na Charlieho.

„Dopito?“ Charlieho oči jiskřily veselím. Harry přitakal. „Skvěle.“ Hrnek byl zapuzen do kuchyně, Charlie chytil Harryho za ruku a vedl ho areálem. „Přemístíme se. Povedu tě.“

Jednalo se jen o krátký skok na skalnatý výběžek nedalekého majestátního vrchu. Charlie vykouzlil široké křeslo, usedl do něj a Harryho si stáhl na klín.

„Vzal jsem si na dnešek volno,“ zašeptal mu něžně do ouška, „tohle ráno je celé tvoje.“

Vzduch byl chladný, ale nevnímali to, mládí je hřálo dostatečně. Tiše seděli v temnotě, nebe nad nimi zvolna začínalo blednout. Harry se zavrtěl a uculil se, když Charlie pod ním ucukl.

„Harry, co to...?“

Vklouzl rukou za záda a objal Charlieho vzrůstající touhu. Jemně pohyboval dlaní, udržoval Charlieho napjatého, ale ne natolik, aby nemohl sledovat barevné divadlo nad nimi.

Obzor růžověl, beránky začínaly nabírat barvu ohně. Když se jich dotkly první sluneční paprsky, Harry se pootočil pro polibek. Sevřel ruku pevněji, Charlie začal z hluboka dýchat. Volnou rukou si stáhl kalhoty od pyžama, a stále Charlieho pevně svíraje, upravil jejich vzájemnou polohu a přitiskl se blíž.

„O-ou.“ Charlie zvrátil hlavu a zaťal prsty po područek. Od rtů se mu vznesl obláček páry. „Harry.“

Pohybovali se společně, pomalu a pevně. Harry popadl Charlieho ruce, jednu si nasměroval do klína; současně se zaklonil, vlhké rty mu poslušně začaly mapovat linie šíje a ramenou. Vyvrcholili společně, Charlieho výkřiky byly zdušené – přitiskl ústa Harrymu pod krk, na proláklinku u klíční kosti.

„To v plánu nebylo,“ podotkl Charlie, když sbírali síly.

Harry vztáhl dlaň k jeho tváři, Charlie se k ní přivinul. „Děkuju.“

„Za málo,“ zašeptal Charlie. Začali se znovu líně líbat.

Když byli ochotní se opět hýbat, což pár minut zabralo, přemístili se zpátky do Charlieho stanu, kde si dali sprchu. Navzájem se namydlili, ale větší akce nerozjížděli. Posnídali s ostatními chovateli ve společenském stanu; předchozího večera proběhl velký mejdan na rozloučenou, tudíž si Harry nedělal těžkou hlavu z toho, že bude onoho dne ostatní přehlížet.

Když se za střízliva zamyslel nad nocí, kdy přišel k tetování – které mezi námi sám Jean-Pierre sesílal ve stavu silně podroušeném, takže bylo velké štěstí, že si ten drak byl vůbec podobný – zařekl se Harry, že to bylo naposledy, co se takhle opil. Kdyby bývalo bylo došlo k vážnější situaci, takovou ztrátu soudnosti, lépe řečeno takový progres debility, by si rozhodně nemohl dovolit.

Ale to tetování bylo stejně podivné. Dráček dokázal ‚přeťapkat‘ po Harryho těle kamkoliv, někdy při tom příšerně lechtal, většinou však byl k nalezení na zádech či na hrudi. Další změna se s ním stala poté, co Eliza se svým adoptivním synem uzavřela pokrevní svazek: původně plochý obrázek získal vlastní povrchovou strukturu, šupiny vystoupily jako pravé dračí, dokonce lámaly světlo. Harry byl zaskočený, když ho na to Charlie upozornil, a začal se o dráčka zajímat blíže.

Ode dne, kdy získal podíl dračí krve, měl Harry dojem, že slunce není nikdy dost, vyhříval se v jeho paprscích, kdykoli k tomu dostal příležitost. Smysly – sluch, zrak, čich, hmat i chuť – se mu vyostřily, akorát tak, aby si toho všiml. Svaly měl tvrdší, kůži tužší a Charlie přísahal, že oči se mu zvláštně blyští, což dřív nedělaly.

Po snídani Harryho ještě objali na rozloučenou všichni zaměstnanci rezervace – panovala mezi nimi téměř rodinná atmosféra: bylo jich celkem šestnáct rozdělených do čtyř pracovních skupin po čtyřech členech a pocházeli z devíti různých zemí světa. Kdyby Harry řekl, že mu přirostli k srdci víc než většina spolužáků z Bradavic, nepřeháněl by. Od ostatních nesnášel důvěrnější fyzický kontakt nad rámec letmého doteku, jinak hned celý ztuhl a naježil se, ale ošetřovatelé ho mohli objímat a třeba se s ním i boxovat, a nevadilo mu to. Mezi nimi... se cítil... jako by se rozplynula ona pomyslná dračí kůže, jíž se běžně chránil.

Jean-Pierre ho políbil na obě tváře: „Dej o sobě vědět a vrrať se berzy mesi nas.“

Slíbil mu to, a ostatním také.

Dopoledne tiše odtékalo, vzhledem k časovému posunu nemínil Harry opustit rezervaci před polednem rumunského času. I tak bude mít do odjezdu vlaku ještě hodinu k dobru. Charlie mu dal ještě jednu lekci tance, tentokrát v soukromí jejich stanu. Ostatní jim totiž na hodiny záhy přišli, načež trvali na tom, aby byla výuka přesunuta do společenských prostor, vhodnějších na praktikování i rychlejších tanců, kde se však lekce většinou rychle přetavily ve volnou taneční zábavu.

vlak„Budou ve vlaku strážní?“ nadhodil Harry, když se spolu stočili na pohovku před krbem.

Charlie zavrtěl hlavou. „Nečekáme problémy, ve vlaku jsou i děti smrtijedů. Brumbál s Remusem říkali, že BA a prefekti to v klidu zvládnou.“

„Nepudu na bystrozora,“ oznámil Harry, rozhodnutí v něm dozrálo už před časem. Patřičného tréninku se mu dostávalo i bez ministerstva, tedy až na lektvary, a pracovat pro Popletala stejně nepřicházelo v úvahu.

„A čím budeš?“ Charlie se při hovoru jednou rukou probíral Harryho vzpurným vlasovým porostem.

„Zatím nevím,“ připustil tázaný a natáhl si nohy. Hlavu si opřel o Charlieho hruď. „Trezor mám plný, teoreticky bych nemusel v životě hnout prstem. Ale nic nedělat se mi hnusí.“

„Tady bychom tě brali všemi deseti,“ připomněl Charlie. Ostatní dračí kolonie by na tom jistě nebyly jinak.

Harry vážně zavrtěl hlavou. „Nepošlu na vás Voldemorta.“

Jistota, s níž promluvil, nenechávala prostor pro námitky. Jednou, až to bude všechno za ním, až si bude moci žít po svém, se možná bude ucházet o práci s draky. Ale dokud byl Voldemort naživu, nepřicházelo do úvahy vystavit takovému nebezpečí všechny ty lidi tady – co se týkalo draků, ti se o sebe dokáží skvěle postarat sami. Tak si to Harry říkal... jednou, až bude po všem. Jenže v hlubinách své mysli nevěřil, že dožije do doby, kdy by se mohl svobodně rozhodnout.

Ticho bylo rušeno jen praskáním ohně a šustěním provázejícím změnu polohy těl. Něžné polibky a letmé dotyky ustoupily o poznání naléhavějším. Lehli si jeden podle druhého, Harry zavřel oči a přitáhl si Charlieho ústa. Ten se na něho překulil a zamáčkl ho do polštářů.

Charlieho hůlka na konferenčním stolku začala ostře hvízdat.

„Krucifix,“ zaklel Harry a zvrátil hlavu na područku pohovky.

Charlie ztišil hůlku, naposledy políbil Harryho a vytáhl ho na nohy. „Mysli na něco odpornýho.“

„Hagrid v bikinách,“ nadhodil Harry a zašklebil se nad tou představou.

„Trefa,“ otřásl se Charlie.

Harry si přivolal batoh a hodil si ho přes rameno. Kufr mu vzal do Bradavic otec. Charlie se nedokázal přemístit až do Anglie v jednom skoku, tak ho vzal Harry do tandemu.

„Takhle prázdný jsem to tady ještě neviděl,“ odtušil Charlie, když se objevili na nástupišti se zaševelením na hony vzdáleným běžnému prásknutí.

„Bradavice jsou před příjezdem vlaku taky takový strašidelný,“ pokýval Harry hlavou. Byli u vlaku první, do odjezdu zbývala více než hodina času. „Půjdu si zabrat kupé.“

Kývli na strojvedoucího, jemuž stačil jediný pohled na Harryho, aby je nechal svobodně jít, a nastoupili do soupravy. Teprve v tu chvíli Harrymu došlo, že nemá jízdenku, nu, občas se hodí být Chlapcem, který zůstal naživu. Bez váhání zamířil do zadní části vlaku.

„Vždycky míříš dozadu?“ optal se Charlie pobaveně.

Harry přitakal a usmál se nad vzpomínkou: „Už od prváku. Snědli jsme tehdy s Ronem neuvěřitelné množství sladkostí...“

„Ronův recept na instantní přátelství: použijte čokoládu,“ rozesmál se Charlie.

Harry se zazubil. „Při té jízdě jsem se seznámil i s Hermionou a Nevillem a taky s Malfoyem, Crabbem a Goylem. O Hermioně jsme usoudili, že je příšerná šprtka a že s ní není k vydržení.“

Vešli do kupé, jež Harry považoval jaksi za „své“; přemýšlel, zda si ho příští rok zabere některý z budoucích prváků a bude ho vyhledávat i v následujících šesti letech.

Pohodil batoh na sedadlo a otočil se k Charliemu. „Jdeš na štáb?“ zeptal se ho nesměle, úzkostlivě se vyhýbaje očnímu kontaktu. Dalšího spojení se bál jako čert kříže, a najmě nyní by se mu zatraceně nehodilo.

Charlie kývl a postoupil k Harrymu. „Dopisy budu posílat přes Remuse a Severuse.“

„Já taky,“ pospíšil si Harry a posunul se do zrzkova osobního prostoru. „Tak na Vánoce ve štábu?“

Dlaň mu jemně pohladila tvář, téměř nehmatně stekla od spánku až k bradě. „Jo. Vyhýbej se problémům a dej vědět, kdybys mě potřeboval.“

„Když ony se problémy odmítají vyhýbat mně,“ uculil se Harry. Skrze Charlieho dlaň mu proudil rozechvělý žár do celého těla.

Stáli tak blízko u sebe, že stačilo, aby Charlie lehce sklonil hlavu, a už si mohli vychutnávat rty toho druhého, na dlouhou dobu naposledy. Spěšně se líbali, Harry mávnutím ruky zabouchl a zamkl dveře a na celé kupé umístil zvukotěsnou clonu, zatímco ústa se nepřestávala věnovat své horečné činnosti.

„Máme asi tak čtvrt hodiny,“ zajíkl se Harry, zaklonil hlavu a nabídl Charliemu obnažené hrdlo.

Ten mu jediným pohybem přetáhl tričko přes hlavu. „To dáme.“

„Není čas,“ pokusil se namítnout Harry, když mu nedočkavé ruce začaly rozepínat poklopec.

Prostorem se mihla Charlieho hůlka. Odložiž! Jejich oblečení se složilo na jedno ze sedadel. Takovou rychlovku Harry ještě nezažil. Padli na kolena, Charlie se opřel o sedačku, stáhl Harryho za sebe. Vzpíral se vzad, zatímco Harry vyrážel vpřed. Skončili dlouho před uplynutím zmíněné čtvrthodiny, celí roztřesení a zničení. V mžiku se očistili, provětrali vzduch a kouzlem se znovu oblékli.

Harry se narovnal, podal Charliemu ruku a vytáhl ho na nohy. Zrzek sebou při napřímení trhl. „Promiň,“ vyhrkl Harry, když zachytil stín cizí bolesti. Přejel Charliemu po zádech a níž a seslal lékouzlo.

Charlie ho něžně políbil. „Neomlouvej se. Bylo to fajn.“

„Na Vánoce,“ připomněl Harry a zhluboka se nadechl.

„Na Vánoce,“ přikývl Charlie. Držel Harryho za ruce, ani jeden z nich se nechtěl rozloučit. Ještě jedno objetí, poslední polibek a ustoupili od sebe. „Ahoj.“

„Ahoj.“

PRÁSK!

Harry otevřel okno a vpustil do kupé chladný venkovní vzduch. Následně zrušil protihlukovou clonu, kupé okamžitě naplnila kakofonie zvuků z nástupiště. Hbitě vztyčil bariéry kolem mysli – obklopoval ho mnohohlavý dav, jehož příslušníci byli vše možné, jen ne klidní. Pouhou myšlenkou přikázal dveřím, aby se odemkly, pak si povzdechl a zabral si místo, nohy natáhl na protilehlou sedačku a hlavu si opřel o opěradlo. Potom už jen vyčkával, dobře věda, že ho kamarádi dříve či později najdou. Do odjezdu stále zbývalo půl hodiny.

Zanedlouho se dveře kupé odsunuly. „Pottere.“

„Malfoyi.“ Harry naklonil hlavu do strany. „Primus? Blahopřeju.“ Pak si příchozího prohlédl pozorněji, zasalutoval a dodal: „Zdar, kapitáne kolejního týmu.“

„Děkuji ti,“ odpověděl Malfoy blahosklonně. Následně se zahihňal: „Vypadáš pořádně... použitě. Že by léto stálo za to?“ Harry neviděl důvodu to popírat, tak jen přikývl. „Viděls už Grangerovou?“

„Zatím ne. Sedni si, časem sem dorazí. Jak se vede Anně?“

Malfoy se uvelebil vedle Harryho chodidel, založil si ruce za hlavu a pohodlně natažené nohy si překřížil v kotnících. Byl už oblečený v kompletní bradavické školní uniformě ve zmijozelských barvách, na hábitu se mu blyštily odznaky primuse a kapitána famfrpálového mužstva.

„Dobře,“ odpověděl na Harryho otázku. „U NKÚ dosáhla vynikajících výsledků, ačkoliv nikdo z jejího ročníku nepokořil žádný školní rekord.“

Harry se ušklíbl – bodejť by Malfoy nebyl rád, že jeho rekord z lektvarů nepadl. „Myslíš, že se nám je u OVCí povede taky trhnout?“

„Pravděpodobnost je vysoká,“ připustil Malfoy, i když jeho tón naznačoval, že dle něho zmíněná pravděpodobnost již překročila hranice jistoty.

„Hele, Draco,“ přešel Harry ke křestním jménům a konečně položil otázku, která mu v hlavě hlodala už od jara, „proč sis vybral zrovna napůl mudlu z Havraspáru?“

Malfoy pozdvihl obočí nad tím nezaobaleným dotazem. „Mám být upřímný?“ Harry přitakal. „Čtvrťák, turnaj tří škol – pokusila se přihlásit. Bylo jí třináct.“ Harry se bezděky narovnal. Tohle mu uniklo. „To svědčí o zdravém sebevědomí a pořádné dávce kuráže. Navíc skvěle létá. No a Havraspár zaručuje schopnost vést inteligentní konverzaci.“

„Crabbe s Goylem už ti nestačí?“ uculil se Harry.

„Ti pitomci?“ odfrkl si Malfoy. „Pořád se za mnou táhnou, nejspíš mají nařízeno zjišťovat, co se dá. Jenže stále zapomínají, že jsem se přidal k vám, a baví se mezi sebou bez zábran.“

Harry spustil nohy na podlahu a zamyšleně se předklonil: „O něčem zajímavém?“

Malfoy mrskl pohledem k zavřeným dveřím a švihem hůlky je změnil na zvukotěsné. „Byly vydány příkazy tě sledovat, v tom žádná změna, jen nově s jistým zaměřením. Ale teď by sis zřejmě rád vzal alespoň školní košili.“ Předklonil se a zlehka se dotkl Harryho pokožky nad lemem výstřihu trička.

Nebylo třeba nic dodávat, Harrymu bylo naprosto jasné, co Malfoy naznačuje. Zaklel, vstal, vytáhl hůlku, mávnutím změnil současný oděv na část uniformy nošenou pod školním hábitem. Dalším kouzlem vyhladil zmuchlání, které oblečení utržilo během týdne v batohu.

Malfoy ho sjel pohledem od hlavy až k patě, Harry rozhodil ruce do stran, co mu jako říká. „Rozhodně vhodnější. Ale víš, přeci jen by sis mohl dovolit lepší kvalitu.“

„Garantuju ti, že už vím, co koupit,“ ohradil se Harry. „Otec mě o prázdninách proškolil... a tuším, že mi něco nakoupil. Tohle mám z loňska.“

„Tvůj otec...“ Malfoy potřásl hlavou. „Stejně je to prapodivné. Věděl jsem, že se mezi tebou a Snapem něco děje, ale mířil jsem dost mimo. Naprosto mimo.“

Harry se ušklíbl. „Mé zmijozelské já se tu a tam projeví.“

„Merline, chraň nás od zlého,“ zamumlal Malfoy a odstranil ze dveří zvukpohlcující kouzlo.

„Harry!“ ječel z chodbičky Ronův hlas.

„To myslíš vážně, Rone?“ peskovala ho Hermiona. „Není přeci třeba takhle výt. Existuje takové jednoduché kouzlo...“

Harry se zalomil smíchy, Malfoy se na něho tázavě podíval. Harry zařval v odpověď: „Tadýýý!“

Dveře se otevřely a kupé zaplnila početná skupinka. Hermiona i Ginny Harryho postupně objaly a políbily na tvář. Lenka se držela bokem, asi aby na ni nikdo nešlápl. Ron a Neville Harryho přátelsky praštili pěstí do ramene; všech pět mlelo jeden přes druhého. Hermiona byla jediná v kompletní uniformě včetně hábitu. Harry se s úsměvem na rtech podíval na Malfoye, který stáhl nohy pod sebe a tiše pozoroval dění.

„Musím najít Malfoye,“ zvýšila hlas Hermiona. „Psali jsme si kvůli schůzce prefektů, ale ještě před ní si musíme pár věcí...“

Malfoy si odkašlal v umbridgeovském stylu, až všichni nově příchozí, s výjimkou Lenky, nadskočili. „Můžeme tedy přejít do čelní části vlaku?“

„Malfoyi!“ vykřikla Hermiona a zcela opominula jeho široký samolibý úsměšek. „Vůbec jsem si tě nevšimla! Ještě si vyndám brk a poznámky a můžeme jít.“

Odešli a ostatní si posedali. Harry se pohodlně opřel, poslouchal, jak si povídají, tu a tam odpověděl na nějaký dotaz – strávili poslední měsíc pohromadě, kdežto s ním se viděli jen na jeden den.

„Tos neudělal!“ vyjekl Ron a vyskočil rovnýma nohama ze sedadla.

Harry se jen zazubil, čtyři páry očí ho propalovaly pátravým pohledem.

„Koukej nám to ukázat,“ dožadovala se Ginny netrpělivě.

Harry se postavil, otočil se k nim zády a nadzdvihl košili. Dráček byl ve své nejoblíbenější pozici: tak, jak byl vytetován. Stál na všech čtyřech s ocasem obtočeným okolo zadních nohou, křídla měl pyšně vyklenutá do elegantního oblouku, hlavu vysoce vztyčenou. Usazený byl na Harryho pravém boku těsně nad opaskem.

„Ty blázne!“ úpěl Ron. „Tetování nemá ani Bill!“ Mezi Weasleyovými bylo dobře známo, že Bill je Ronovým nedostižným vzorem.

Ginny se natáhla, aby se dráčka dotkla, ale Harry se tvářil, že si toho nevšiml, a zastrčil si košili zpět do kalhot. Otočil se a vrátil na sedadlo. Nechtěl, aby si kdokoliv další všiml, že to tetování není tak úplně obyčejné.

Tři přítomní prefekti odešli těsně před jedenáctou na obligátní schůzku, Neville s Harrym v kupé osaměli. Oba vytáhli objemné svazky – Neville knihu, kterou mu Harry dal k narozeninám, a Harry učebnici předepsanou pro bystrozorský kurz. V poslední době se věnoval zvládnutí bojových strategií, přirozeně měl totiž sklony do všeho jít po hlavě a přemýšlení nechávat až na potom.

Neville se na něho usmál. „Vypadá to, že sis léto vážně užil.“

To prohlášení Harryho zarazilo – nikdy si léta neužíval. Neměl proč se na letní prázdniny těšit, být ve škole bylo příjemnější než trčet u Dursleyů. Tentokrát to ale bylo jiné.

„Jo, Neville,“ usmál se na oplátku. „Celkem jo.“

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola třináctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.



Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola třináctá

 

Posledního srpna si Severus v duchu procházel seznam úkolů spojených se začátkem nového školního roku.

Učebna uklizena, ale ne přehnaně. Potřeboval si nechat jistou porci práce pro první provinilce, kteří si vyslouží školní trest, drhnutí kotlíků a lavic bylo dobrým odstrašujícím prostředkem. Přípravu obzvláště nechutných ingrediencí měl vyhrazenu pro žáčky nižších ročníků.

Rozvrhy dokončeny, kabinet vyzdoben patřičně odpudivými preparáty. Strašení je úhelným kamenem úspěchu.

Společenská místnost a ložnice Zmijozelu vyvětrány a vyčištěny, skřítci byli pověřeni, aby zatopili. Nový kapitán týmu byl vybrán.

K tradičním položkám letos přibyly nové. Harryho kufr odeslán do Nebelvíru, letaxové spojení mého bytu s ložnicí nebelvírských sedmáků je obnoveno, Vlčí zhouba na příští měsíc uvařena.

Povzdechl si a začal přerovnávat knihy. Podnikl další nájezd do rodinného trezoru, odkud vyzvedl všechny svazky sepsané před rokem 1800 a z nověji vydaných ty, které pojednávaly o kouzlech v dřívějších dobách. Jednalo se o úctyhodnou sbírku, nyní bylo nutno do všech nahlédnout a potenciálně užitečné vyčlenit pro následné podrobné prostudování. Byl v pokušení zadat tento úkol – vyhledat informace vedoucí k možné porážce Voldemorta – Grangerové. Bude-li s tím Albus souhlasit, zeptá se Harryho.

Probíral se stohy knih vyloženými skřítky z beden zaslaných do hradu z Horské boudy a všiml si, že obsahují i kousky, o nichž sám neměl tušení. Harry, který mu s prohlížením knih pomáhal, zřejmě stihl prohlédnout knihovny na letním bytě a přidal do hromady, již Dobby balil, další zajímavé úlovky.

Harry.

Severus úplně cítil, jak z toho kluka šediví. Harry sice tvrdil, že studiem temných umění se nikdo automaticky zlým nestane, že jedině účel, s ním člověk kouzlo vyvolává, je oním podstatným faktorem tvořícím rozdíl mezi dobrem a zlem, Severus však stejně nechtěl, aby Harry četl Zmijozelovy zápisky. Samotná skutečnost, že Voldemort chtěl, aby si je Harry přečetl, byla dobrým důvodem to nedělat.

Zatracení nebelvíři.

Doufal, že Harry má alespoň tolik rozumu, aby je četl jen v přísném soukromí. Že je Harry hadí jazyk, bylo všeobecně známo, ale vystavovat na odiv knihu tak psanou zavánělo pořádným průšvihem. V současnosti si Harry u veřejnosti vedl docela dobře, nebylo by rozumné připomínat své ‚horší‘ vrozené vlastnosti.

Musí si s ním pořádně promluvit – nejlépe hned při první příležitosti, než synek nadělá nějaké nepředloženosti.

Den, kdy spěšný vlak vyložil v Prasinkách zhruba čtyři stovky puberťáků, byl pro Severuse pokaždé dnem k nepřežití. Albus ho měl rozplánovaný od svítání až do soumraku, schůze, povinnosti a pochůzky následovaly v rychlém sledu jedna za druhou. Začínalo to představením nových kolegů u společné snídaně povinné pro všechny zaměstnance. Ovšem letos poprvé za posledních více než deset let nebylo představování nutné: Remusovi se podařilo zlomit prokletí uvalené na post učitele obrany proti černé magii.

Po snídani měli běžní učitelé volno, ale představení kolejí byli nuceni absolvovat schůzi s Albusem a Poppy. Zdravotnické záznamy nově přijatých studentů byly podrobeny pečlivému zkoumání ze strany školní zdravotnice, která zároveň obšírně vysvětlila každou případnou komplikaci, jež by měla být dále sledována – od nočního pomočování přes rozličné alergie až po jeden případ mudlorozené diabetičky.

Poslední záležitost vyžadovala důkladné seznámení většiny přítomných s problematikou diabetu, protože tato choroba se v kouzelnické populaci z jakéhosi důvodu nevyskytovala. Ať už bude ona dívka přijata do kterékoliv koleje, její kolejní vedoucí jí bude muset sjednat schůzku s Poppy a dívčiny rodiče bude nutno informovat o možnostech léčení nemoci na kouzelnické bázi. Tento rok, jako již mnoho předchozích, nebyl mezi nováčky ani jeden s podchycenými potížemi psychického rázu.

Severusovi až odpoledne došlo, že Harryho na těchto schůzkách nikdy neprobírali. Vyhledal kvůli tomu Poppy.

Ošetřovatelčina tvář potemněla. „Nedokázali jsme získat jeho zdravotní záznamy.“

„Mudlovští léčitelé přeci nemohli být překážkou získání záznamů!“ namítl Severus.

„Potíž byla v tom, že záznamy neexistovaly,“ zdráhavě připustila Poppy, „s mudly by problém nebyl.“

„Neexistovaly...?“ nadhodil nevěřícně. Jak Dursleyovi dokázali zatajit Harryho před mudlovským zdravotnictvím, bylo mimo jeho chápání. Nějaký lékař mu přeci musel předepsat brýle a také ta záležitost se zlomeným kotníkem, kterou zahlédl v Harryho vzpomínkách... „Nějaké záznamy musejí existovat. Přinejmenším jednou byl hospitalizován v nemocnici. A nosí brýle.“

Poppy po něm ostře pohlédla. „Promluvím si s Albusem.“

Dál se tomu nevěnovali. Až podezřele mnoho hovorů mezi zaměstnanci končilo totožným prohlášením – ten, který chtěl vědět víc, musel tu a tam kontrolovat, zda se na přednesené otázky již vynořila odpověď.

Po obědě byl naposledy zkontrolován rozvrh a rozpis venkovních dozorů. Severus se poprvé nezdráhal dělat studentům doprovod při některém tom víkendu v Prasinkách. Letos nebude proti dohlížet na Harryho více z blízka. Nejraději by mu nakázal neopouštět školní pozemky, jenže mu bylo jasné, že kdyby to udělal, jeho syn by si stejně jako James už našel nějakou cestičku, po níž by vyklouzl. Mnohem praktičtější bylo vědět, kde se Harry nachází doopravdy.

Mezi odpolední schůzí a čajem o páté zbývala chvilka času, proto Severus zamířil do ředitelny. Věřil, že by mu Harry dal vědět, kdyby mu vlak zase ujel, ale jistota je jistota.

„Slíbil mi, že si po hostině s vámi a se Severusem promluví,“ nesl se z ředitelny hlas Charlieho Weasleyho.

Severus vstoupil a uviděl Albuse sedět před krbem, jak je zabraný do rozhovoru s Charliem, který byl pravděpodobně na Grimmauldově náměstí.

„Stalo se něco, co bychom měli vědět?“ zajímal se Albus a pokynul Severusovi, aby si sedl vedle něho.

Charlie kývl Severusovi na pozdrav. „Však vám řekne. Slíbil jsem mu, že to nechám na něm.“

„Četl Harry během minulého týdne něco zajímavého?“ zeptal se Severus.

Albus nedal nijak znát, že by věděl, nač Severus naráží, ač to zřejmě musel okamžitě pochopit. Řád o zápiscích oficiálně nevěděl a bylo možné, že je Harry před Charliem skryl.

„Ne,“ odpověděl tázaný zmateně, „jen nové učebnice.“

„Děkuji ti, že jsi Harryho doprovodil na nádraží, Charlie,“ usmál se Albus a v očích mu zajiskřilo.

Charlie se rozesmál. „Z nás dvou je Harry ten, který se umí přemístit tisíce mil jako nic. Já se jen pevně držel.“

„Ještě něco nového?“ položil Albus poslední otázku s jasným náznakem, že rozhovor se blíží k závěru.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Charlie. „Rumunská parta stojí za Harrym ještě víc než dřív. Je docela dobře možné, že by kvůli němu všichni i do ohně skočili.“

Albus vypadal potěšeně. „Děkuji ti, Charlie. Brzy se uvidíme.“

Hlava najednou zmizela, jako kdyby v krbu nikdy nebyla, a plameny se vrátily ke svému normálnímu zbarvení. Albus otevřel dózu s citrónovými bonbóny, Severus zdvihl ruku v odmítavém gestu a Albus si posloužil, aniž by ho opustil stálý lehce nepřítomný úsměv. Severus čekal.

„Chci, abyste se s Harrym dostavili sem ještě před tím, než sejdeš do Zmijozelu uvítat studenty po prázdninách,“ začal Albus rozkazem. Dále probírali vnitřní záležitosti hadí koleje.

Severus, Filius, Minerva a Remus si dali společně odpolední čaj, porovnávali při něm rozvrhy a hledali volný večer, kdy by se mohli scházet k partii šachu. Minulý rok se k nim několikrát přidal dokonce i Albus. Bylo dávno ustanovenou tradicí, že vítěz většiny partií dostal od ostatních hráčů na konci roku hodnotný dar. Remus vyhrál po oba roky, kdy na škole učiteloval, což okomentoval slovy, že za své dlouhé nezaměstnanosti měl dostatek času na zlepšení své hry.

„Domluveno tedy,“ kývl Severus na své společníky – možná by se těmto několika dalo dokonce říkat ‚přátelé‘, ačkoliv pár členů Weasleyho rodiny by se k té skupince také přihlásilo – a vstal. „Středy budou patřit šachu. Musím se převléknout na hostinu.“

„Ale vždyť už jsi v černém hábitu, Severusi,“ namítl Filius hravě.

„Jenže ne v tom správně děsivém,“ navázal Remus bez váhání. „Kolárek musí být vyšší a vzadu by mělo být víc látky, aby správně vlál.“

Severus je jen sjel pohledem. „Neočekávám, že byste byli schopni porozumět delikátnosti onoho postavení, kdy je třeba zapůsobit na zmijozely, a najmě na ty, kteří vědí, že jste obklopeni samými nebelvíry.“

Ostatní tři učitelé se dobře bavili. Minerva se na něho s porozuměním usmála: „Máš před sebou letos pořádný kus práce.“ Její úsměv nabral nebezpečnou podobnost s obdobnými výrazy dvojčat Weasleyových. „Možná bych ti mohla poslat pana Longbottoma, aby ti byl dnes večer k ruce.“

„Minervo,“ zhrozil se na oko Severus a odmítavě potřásl hlavou. „Nikdy jsem tě nepodezíral z touhy pořádat rituální oběti. Co by tomu řekl Albus?“

Odešel ze sborovny za všeobecného řehotu, a vůbec mu to nevadilo. Na tváři se mu usadil křivý úsměv, který pro tentokrát značil skutečné pobavení. V bytě se přistrojil do svého nejpůsobivějšího hávu: úkol, který měl před sebou, se neskutečně zkomplikoval poté, co vyšlo najevo, že je otcem Chlapce, který zůstal naživu, a že zradil Pána zla.

„Zase se chystáš strašit děti?“ optalo se zrcadlo pobaveně. Celkem si s tímto kusem nábytku rozuměl.

„Jednoznačně,“ odpověděl. Stavil se ještě na poslední kontrolu v kolejní společenské místnosti, potom se vydal do jídelny zabrat si místo na kraji hlavní tabule, přímo proti ose zmijozelského stolu. Po zbytek roku bude sedět blíže k Albusovi, ale při úvodní hostině bylo zvykem, že všichni kolejní představení seděli takřka v čele patřičného kolejního stolu.

Studenti se začali trousit dovnitř zabraní do čilého probírání všech novinek, které pochytili za dlouhé jízdy. Severus špicoval uši ve snaze zaslechnout cokoliv důležitého, zatímco mu na tváři trůnil tvrdý a nepřístupný výraz.

„Říkala, že zkoušel...“

„Viděls...?“

„Od kdy je za lišku ryšavou?“

Severus usoudil, že tato liška nemá se zvěromagií nic společného.

„A ona se mu taky líbí?“

„Zaslechla jsem, jak Macmillan říkal, že přes Creeveyho ví, že Pottera přijali do bystrozorského kurzu.“

Malfoy je primusem. Je po nás.“

Usoudil, že takto se nic zajímavého nedozví, což ostatně nebylo žádným překvapením, a raději stočil pozornost k nebelvírskému stolu, aby se podíval po Harrym. Nebylo obtížné ho vyhledat, dvě ohnivé kštice mu sloužily za spolehlivá poziční světla. Jeho syn byl nejmenší z kluků, s nimiž sdílel ložnici, o pouhý coul převyšoval nejmenší z kolejních spolužaček svého ročníku, ale měl vystupování velkého šéfa. Ostatní se od něho drželi v uctivé vzdálenosti, nikdo si nedovoloval narušit jeho osobní prostor, ale všichni mu věnovali plnou pozornost.

RonHarry široce gestikuloval a Severus se snažil z jeho pohybů odhadnout, o čem vypráví, ale nepodařilo se mu to. Tmavovlasý kluk si začal potřásat rukou se svým nejlepším přítelem, přičemž neustal ve vyprávění, gestikuluje už pouze volnou rukou. Weasley se po chvíli začal zmítat, až se mu konečně podařilo za hurónského smíchu ostatních vymanit se z Harryho sevření.

Severus potřásl hlavou a otočil se zpět ke zmijozelským. Hadí kolej byla ve fázi rozkolu: Draco Malfoy opanoval polovinu stolu blíže k hlavní tabuli, jeho věrní drželi pozice mezi sedadly vyhrazenými pro nové prvňáčky a mezi sympatizanty Voldemorta. Parkinsonová se sice tvářila vzdorovitě, ale držela se mu poblíž, jakožto prefektka byla nucena poslouchat jeho příkazy.

Crabbe s Goylem, ačkoliv o jejich loajalitě k vlastním rodičům nemohlo být pochyb, se stále chovali jako Malfoyovi osobní strážci, seděli každý z jedné strany blonďáka, který se o prázdninách o pár centimetrů povytáhl. Malfoyova pokožka neměla tak nezdravě bledý odstín, jakým zářila během mnoha předchozích let, pravděpodobně strávil v létě dost času na slunci a současně buď omezil používání svého lektvaru, nebo nějak upravil jeho složení.

Většina mladších studentů seděla na opačném konci stolu, ale vypadala, jako kdyby nevěděla, kam se zařadit. Mnozí z nich po celé roky naslouchali Malfoyovým pomluvám namířeným proti nebelvírským obecně a Harrymu Potterovi obzvlášť. Nyní jejich charismatický vůdce dramaticky změnil postoj a mnohokrát se nechal vidět v družném hovoru s Potterem. Potomci smrtijedů se drželi ve skupině fandů Voldemorta, ale současně se snažili nevzdálit příliš od Malfoye.

Zmijozelskou kolej čekají nesnadná léta.

Minerva vstoupila do síně a studentstvo to vzalo jako pokyn, aby se usadilo. Přísně se rozhlédla a vyšla znovu ven, aby přivedla prvňáčky. Místnost se ponořila do ticha, dvoustup nesmělých jedenáctiletých chlapců a děvčat mířil v patách rázné zástupkyně ředitele k hlavnímu stolu.

Děcka cupala odhodlaně vpřed, někteří vypadali být na pokraji zoufalství, ze všech cákala nervozita a pár z nich začínalo nabírat zelenavý nádech. Severus přelétl pohledem síň a zaznamenal, že Harry s přáteli zabrali místa u samých prvňáčků. Grangerová seděla napřímená, jako by spolkla pravítko, a zabíjela pohledem každého z nebelvírských, který se odvážil byť jen špitnout.

Všechny oči hypnotizovaly oválený klobouk položený na obyčejné dřevěné trojnožce. Noví studentíci přešlapovali na místě k tomu určeném a jako všichni před nimi se divili, co je tak fascinujícího na staré pokrývce hlavy. 

Ty staré zdi by mohly hned,
pokud by chtěly, vyprávět
o dvou chlapcích, dvou dívčinách,
o změně světa, o hůlkách.

Vy jak oni – stejní jste,
jako dvě hrušky na míse,
jich naděje a vidiny
zůstaly do mne vpleteny.

Tisíc let – tolik úsvitů! –
naslouchám myslím studentů,
a dav mladých zkoumám dál,
zda Nebelvír či Havraspár,

Mrzimor či Zmijozel
by k jejich vlohám úctu měl.
Ukaž jen, co v tobě hárá...
Smělost? Touha? Věrnost pravá?

Čtyři proti sobě stojí, čtyři mocní jako v boji,
oč silnější by byli, kdyby své vlohy spojili!
Dva chlapci a dvě dívčiny přátelstvím byli spojeni,
společně překonali vše, ať svět se smál či mračil se.

Tak polož mě na svou hlavu
ať vidím, co ukrýváš,
však pomni, že ne v klobouku
– v tobě vězí, kam se dáš!

Dokud byl Severus studentem, nikdy moudrý klobouk neposlouchal. Koneckonců, vždyť to byl jen klobouk. V posledních letech ale viděl, že ten kus oděvu ví o světě víc, než by kdo čekal, možná to bylo tím, že celý rok naslouchal dění v Albusově pracovně.

Pozorně přihlížel průběhu rozřazování. V euforii po prvním Voldemortově pádu přicházely na svět silné ročníky, i tento měl nadprůměrně studentů, ačkoliv už nedosahoval počtu současných čtvrťáků a páťáků, kteří se narodili devět až dvanáct měsíců po večeru, kdy byli zabiti James s Lily. Tehdejším novorozencům se říkalo osvobozeňátka a mezi čistokrevnými rody se jednalo o nejsilnější populační vlnu za více než století.

Zmijozel získal dvanáct nováčků, pěkně do páru šest chlapců a šest dívek. Jedna z nich vypadala, že omdlí, když uslyšela verdikt klobouku, a Severus si v duchu poznamenal, aby si ji vzal později bokem na slovíčko. Možná by ji mohl představit Harrymu a jeho kamarádům, rozhodně minimálně musí nařídit Malfoyovi, aby na ni dohlédl. Jeho obavy vzápětí částečně opadly, protože řečený Malfoy za ní poslal prefekta pátého ročníku, který byl jedním z mála zmijozelů se smíšeným původem.

Albus pronesl svá obvyklá oznámení včetně zmínění hlavních pravidel, jež musejí studenti dodržovat, a představil nového primuse a primusku. Když byli prvňáci odesláni na koleje, Severus se plavně vztyčil a vyrazil směrem ke stolu Nebelvíru, odkud mu už Harry kráčel v ústrety.

„Potřebuju tobě a řediteli něco říct,“ pohlédl mu syn do očí, ale nedal nijak najevo, o co se jedná.

Severus si Harryho zběžně prohlédl. Po týdnu, který strávili odděleně, bylo cosi jinak, ale nedokázal definovat co. Přitakal, vyměnil si významný pohled s Malfoyem a zamířil do ředitelny.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola čtrnáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/


Pro ty, kteří, ehm, ještě tuší, o čem je řeč... *;-)



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola čtrnáctá

 

Cestu do Bradavic Harry nakonec v podstatě prospal. Ani ho to moc nepřekvapilo, koneckonců vstával něco málo po půlnoci londýnského času. Ani si nevšiml, kdy se do kupé vrátili Ron s Ginny a Lenkou, natož že si s sebou přivedli Deana a Seamuse. Propásl i následný příchod Hermiony.

Čeho si ovšem všiml, byly potutelné úsměvy, které ho vítaly při probouzení.

„Už je čas vzít si hábit, Harry,“ skláněla se k němu Hermiona. Někdy během spánku se mu podařilo se smotat na sedadle do klubíčka.

„Co je tu, k čertu, k smíchu?“ zavrčel. Poslední kafe do sebe nalil před dobrými patnácti hodinami.

Víceméně ze zvyku si srovnal brýle a rozhlédl se po kupé. Ron se tvářil, jako by mu bylo špatně od žaludku, a Neville stydlivě klopil oči.

„Když ty... ehm...“

„Koukni se vyžvejknout, Miono,“ prohrábl si rukama vlasy a srovnal oblečení. Bude si ho muset znovu uhladit kouzly.

„Mluvils ze spaní,“ skočil jim do hovoru křenící se Seamus. „Takže... léto sis užil?“

Cítil, jak mu stoupá červeň do tváří – nebylo třeba se ptát, co říkal, když se vezme v potaz, co se mu zdálo. I bez lektvaru to byl nanejvýš příjemný sen, vyvolaný bezesporu tohodenní převažující aktivitou.

„Přestaň, Seamusi,“ zamračila se Ginny na Irčana. Sáhla do Harryho zavazadla, vytáhla hábit a podala mu ho: „Tak moc jsi zas neřekl, jen jeho jméno, a řekla bych, že Ron touží přehodit výhybku.“

„Je to i tvůj brácha,“ zabrblal Ron, jehož rudé uši podivně kontrastovaly s nazelenalým nádechem tváří.

Ginny protočila panenky: „Jenže mi na rozdíl do tebe ani za mák nevadí, že si mí sourozenci užívají milostného života. Jen nemusím znát podrobnosti. Jsem ráda, že Charlie někoho má.“

Vlak zpomaloval do stanice v Prasinkách, kamarádi nechali Harryho dřímat skutečně až do poslední chvíle, zjevně brali ohledy na jeho běžně mizerné spaní. Trochu ho mrzelo, že prospal cestu, kterou si musel tvrdě vybojovat, jenže s tím se už teď nedalo nic dělat.

„Taky se o žádné detailydělit nehodlám,“ ujistil oba Weasleyovy sourozence v kupé.

Ron expresní rychlostí změnil téma: „Jak bylo u Dursleyů?“

„Jako vždycky – tvářili se, že tam nejsem,“ ušklíbl se zlomyslně. „Táta je vyděsil, že se mohli posrat. Celý léto se báli vlastního stínu.“

Úšklebky se rozšířily po kupé, ani Hermiona se neubránila. Mezi Harryho přáteli nebyl jediný, který by si občas nepohrával s myšlenkou Dursleyovy proklít za to, co svému synovci dělali.

„Co provedl?“ dožadoval se Ron.

Souprava dobrzdila a mládež se začla hrnout ven. Hermiona šla jako poslední: „Musím se přesvědčit, že všichni vystoupili. Uvidíme se na hostině.“

„Jasně, Miono,“ odpověděl Harry vprostřed podobně znějících reakcí ostatních. „Vlastně nic, Rone, jen se na ně ošklivě díval a občas trochu hrozil.“ Potěšeně se zazubil: „A zjistil, že teta Petúnie je moták, ne mudla.“

Ještě se zarazil, vylovil z batohu knihu a podal ji Hermioně. „Přečteš si to, prosím?“

Sklopila oči k přebalu, pak je tázavě zvedla: „Harry... proč...?“

„Remus byl v létě nemocný,“ odpověděl Harry vážně, zmenšil batoh a strčil si ho do kapsy. „Musím za ostatními.“

Vyběhl, jen ještě koutkem oka zkontroloval, že si Hermiona zmenšenou knihu schovala do hábitu. Oddechl si a zamířil k ryšavé kštici trčící nad většinou studentské masy. Ron se vytáhl o dalších pár palců, musel být přinejmenším už stejně vysoký jako Bill. Jednou celou svou rodinu přeroste.

Kočár obsazený Ginny, Seamusem a Deanem se už rozjížděl, když do něho Harry naskočil. Celou dobu, co jeli k hradu, Dean široce vykládal o zábavném pořadu, který v létě sledoval v televizi. Harry u Dursleyových také pár dílů zhlédl, takže se pro jednou mohl nadšeně přidat.

Ginny se jich neustále vyptávala: co je to mikrofon, jak mudlové dokážou, aby se lidé takhle předváděli, a tak podobně. Harry, Seamus a Dean jí odpovídali, seč jim síly stačily.

U vstupu do Velké síně spatřili Lenku mířit k havraspárským a Rona s Nevillem ponořené do jakési konverzace. Harry byl vděčný Deanovi za stálý proud vysvětlování – emoce naplňující obrovský prostor ho málem porazily. Zdálo se, že onen incident s Elizou vedl k posílení nejen Harryho základních smyslů, ale i empatie. Bradavice pro něho doslova pulzovaly magií. Krátce zabojoval na posílení štítů, vkrátku už jimi prosvítal jen slabý odlesk kouzelné záře.

„Zkus to na Rona,“ špitl mu Dean do ucha.

Harry se zazubil a začal potřásat Ronovi rukou; jeho nejlepší kamarád nebyl u toho, když Dean probíral tuto část pořadu. Všichni se dále bavili a on neustával s potřásáním za Ronova stále zmatenějšího výrazu. Seamus s Deanem se dusili špatně ukrývaným veselím. Ron konečně vykřikl na protest a ruku mu vytrhl, načež se nad ním Ginny smilovala a všechno mu vysvětlila.

„Mudlové jsou divní,“ ucedil Ron lehce upjatě.

„Pojďte,“ pokynul Harry k hornímu konci nebelvírského stolu. Usadili se ve vzdálenosti několika míst od hlavní tabule, jak bylo dáno letitým zvykem: „Hermiona bude chtít sedět s prvňáky.“

Že tomu tak je, se projevilo hned vzápětí, kdy primuska rozhodným krokem vstoupila do síně a bez zaváhání zamířila k místu, kde seděli. Usmála se na ně na všechny, vklouzla na místo a políbila Rona na tvář.

„Díky Merlinu, Miono,“ vydechl načuřený Ron. „Harry se už úplně zcvoknul.“ Kluci sedmáci i jeho sestra zařičeli smíchy, zatímco Ron líčil Hermioně televizní pořad a Harryho názornou ukázku.

„Ale čuš, Rone,“ zarazila ho gestem ruky, když už se moc rozohňoval. „Taky jsem se na to s našima koukala. Je to sice poměrně pitomé, ale o Harryho mentálním zdraví to rozhodně nic nevypovídá.“

Všichni se utišili, když vstoupila McGonagallová následovaná studenty prvního ročníku.

„Jsou rok od roku prťavější,“ špitl Seamus.

„Zrovna jako Harry,“ neodpustil si Ron s úšklebkem.

Hermiona je za drzost mluvit během zařazování zpražila pohledem, i když samotný ceremoniál zatím ani nezačal, a oba rázem ztichli. Harry ještě Rona pod stolem rázně nakopl, na což ryšavec nemohl pod Hermioniným dohledem nijak zareagovat.

Letos písni klobouku pečlivě naslouchali, v minulých letech se vždy ukázala být celkem k věci. Harry s Hermionou se po sobě významně podívali, když klobouk dozpíval. Tentokrát prostě povzbuzoval k obnovení mezikolejní spolupráce, na kterémžto poli už první kroky udělali – dokázali už snášet Malfoye a občas si s ním i nezávazně poklábosit.

Prvňáčků bylo letos mnoho a zařazování se zdálo táhnout donekonečna. Harry už byl docela hladový, protože ve vlaku nic nejedl. Zatím se alespoň usmíval a pokyvoval hlavou novým nebelvírům, s nimiž se Hermiona vřele vítala. Ron se Seamusem jim potřásali rukama a Ginny se na všechny zářivě usmívala. Poklidný proces přijímání nových členů byl asi v polovině narušen.

„Gudgeonová, Jacquelina.“

To jméno Harrymu známě zabrnělo v uších.

Klobouk se nerozmýšlel dlouho: „NEBELVÍR!“

Malá dívenka se přihrnula ke stolu a Harrymu najednou v hlavě zapadl jeden bezprizorní dílek na správné místo.

„Vítej v Nebelvíru,“ smála se na ni Hermiona.

Dívčina si potřásla rukou s Ronem i Seamusem a oplatila Ginny nadšený úsměv.

„Ty jsi příbuzná Dády Gudgeona?“ zeptal se jí Harry zvědavě.

Ostatní sedmáci se po něm zmateně otočili, ale Hermioniny rty se zformovaly do ‚o‘ vyjadřujícího překvapené pochopení. Odjakživa jí to pálilo.

„To je můj táta,“ zazubila se. „Říkej mi Jackie.“

Harry se na ni také usmál: „A ty mně Harry.“

„Hele, není von náhodou v Řá– jauvajs!“ Ronova otázka byla násilně přerušena úderem Harryho lokte na žebra mluvčího. „Hermiono!“

„Tady ne, Rone,“ sykla a jmenovaný jako na povel zrudl.

„On téměř ztratil oko po zásahu vrbou mlátičkou, že jo?“ vyptával se Harry.

Jackie přitakala: „Táta si často stěžuje, že se toho příběhu ne a ne zbavit. Strejda Remus ho tehdy zachránil a jeho kamarádi začali tátovi říkat ‚Kyklop‘. I mě po něm pojmenovali – jsem Jacquelina Remy.“

„Strejda Remus?“ zastříhal ušima Dean. „Myslíš profesora Lupina?“

Přikývla tak vehementně, až jí blonďaté kudrlinky začaly dovádivě poskakovat okolo hlavy. Ohlédla se po hlavní tabuli a nenápadně zamávala. Remus se na ni láskyplně usmál a Harry pozdravil kývnutím.

„A víš, že je vlkodlak?“ ozval se kterýsi třeťák, nepokrytě jim naslouchající. Ginny ho zpražila pohledem. Očividně znejistěl, několik prvňáčků zbledlo.

„Jasně že vím,“ ohradila se Jackie dotčeně, až se Harry zazubil. „Nebýt jeho, táta by umřel. A vůbec... třeba strejda Josef je upír.“

To vysvětlovalo, odkud se Remus s Josefem znají.

„Hustý!“ vykřikl Dean a začal se nadšeně vyptávat, čímž úspěšně odvrátil pozornost prvňáků od skutečnosti, že je bude učit vlkodlak. Dean toužil po setkání s upírem už od třetího ročníku.

Bylo zvykem, že během hostiny odpovídali starší studenti svým jedenáctiletým spolužákům na otázky ohledně školy, Hermiona za večer nejméně pětkrát citovala Dějiny Bradavic.

Harry se sice představil pouze svým křestním jménem, leč netrvalo dlouho, než jednomu z čistokrevných nováčků došlo, že se jedná o toho Harryho Pottera. Harry se neúspěšně pokusil tvářit, že tam není, když malý kluk začal svým mudlorozeným spolužákům z ročníku vzrušeně vysvětlovat význam a důležitost této nově objevené skutečnosti. Netrvalo dlouho a Harry zjistil, že se stal středobodem třinácti vykulených pohledů plných zbožné uctivosti. Jackie Gudgeonová se jen křenila, Harry v duchu vzdal díky Remusovi.

Po jídle Harry při první příležitosti prvňáčkům uprchl. Slíbil, že otci a Brumbálovi co možná nejdříve povypráví o tom, co s ním Eliza provedla. Byl unavený, tak to chtěl mít rychle odbyté. Snapea potkal na polovině cesty od nebelvírského stolu k hlavní tabuli.

„Musím si promluvit s tebou a s ředitelem,“ podíval se mu pevně do očí ve snaze zdůraznit důležitost rozhovoru. Kvůli přítomnosti stovek emocemi přetékajících dospívajících měl vztyčenou bariéru, a nemohl tak otce procítit – musel se spolehnout na ostatní smysly.

Pod zkoumavým pohledem se nepohodlně ošil, ale Snape jen přitakal a zamířil dlouhými kroky k ředitelně. Harry musel poklusávat, aby mu stačil. Když došli ke strážci schodiště, ošklivě se po otci podíval a dovolil si podotknout: „Mám podstatně kratší nohy, než máš ty.“

Snape shlédl ze své výše, tázavě nadzdvihl obočí, nechal je znovu poklesnout, a aniž by hnul brvou, bezemočním tónem pronesl: „Někdy zapomenu. Omlouvám se. Krvácivé kokosky.“

„Neva,“ usmál se Harry. Kamenná obluda jim zvolna uhýbala z cesty. Nebylo to tak dlouho, co by Snape ani neuvažoval se Harrymu za cokoliv omlouvat. Když vstoupili do místnosti, Harryho napadlo, jak je možné, že se sem dostal ředitel z jídelny tak rychle. Posloužil si nabízeným citronovým bonbónem, který byl dle očekávání říznutý povzbuzujícím elixírem, a usadil se.

„Máš nám co říci, Harry,“ začal Brumbál spíše oznamovacím než tázacím tónem.

„Ano, pane...“

Brumbál sklonil hlavu a významně se přes obroučky svých půlměsíčkových brýlí na Harryho zadíval.

„...tedy... Albusi. Zdá se, že dračí krev má ještě jeden způsob užití.“

Jeho otec i Albus na něho němě zírali. Příběh se vinul od chvíle, kdy Charlie usnul na klíně Harrymu, který si povídal s Elizou, až do okamžiku, kdy se Charlie neúspěšně pokusil Harryho omráčit.

Potom vládlo dlouho ticho a Harry se začal pod těmi prázdnými pohledy netrpělivě vrtět. Ředitel se vzpamatoval první: „Severusi, touto dobou míváš každým rokem řeč k novým studentům, není-liž pravda?“

Tázaný pomalu přikývl, natáhl se k Harrymu, uchopil ho za bradu a jemně mu pozdvihl hlavu, aby si hleděli přímo do očí. „Zítra neprodleně po snídani se potkáme na ošetřovně. Jasné?“

„Průzračně jasné, pane,“ odpověděl Harry, v němž byla malá dušička, začínaly v něm hlodat pochybnosti. Štíty měl stále pevně vztyčené, aby mimoděk nevycítil něco, co by se mu nelíbilo.

Následoval povzdech. „Já se nezlobím, Harry, jen...“ Snape se odmlčel a výraz tváře mu poněkud změkl. „Nejsem zvyklý dělat si o někoho takové starosti, a navíc, co se stalo, nedá se odestát... doslovně.“

Uklidněný Harry přikývl.

„Četls ten Salazarův zápisník?“

Harry zavrtěl hlavou. „Mám ho u sebe, ale ani jsem ho nevytáhl. Myslel jsem, že bych ho raději neměl nikomu ukazovat.“

„Buď obezřetný, Harry,“ nabádal Albus, evidentně smýšlel kladně, co se Harryho diskrétnosti stran podezřelé knihy týkalo, „nevíme, co v něm najdeš.“

Harry znovu přitakal.

„Uvidím se s vámi oběma u snídaně. Sděl mi, prosím, k jakým závěrům Poppy dojde, Severusi, ať nemusím osobně chodit na ošetřovnu.“

Odešli společně, pod schodištěm se zastavili. Snape se podíval na Harryho s jasně frustrovaným výrazem. „Dračí krev, Harry? Číms myslel? A čím myslel Charlie?“

„Jelikož Charlie spal, tak za něho mluvit nemůžu,“ bránil Harry Charlieho. „Zkoumal jsem ji, tati, chtěla mě jen chránit. Už je to tři dny a mně nic není, je mi spíš líp, než mi bylo před tím.“

Snape se díval pochybovačně, krátce Harryho objal – tak krátce, že na to Harry ani nestihl zareagovat – a odkráčel svým obvyklým svižným krokem směrem do sklepení, až za ním hábit teatrálně vlál. Harry se usmál, byl rád, že jeho otec má stránky, jež se nikdy nezmění.

Než zamířil do věže, stavil se ještě na skok v sovinci, aby se přivítal s podrážděnou Hedvikou. Po několika pamlscích a troše broukání doprovázeného hlazením křídel se uklidnila; Harry ji slíbil často navštěvovat. Prázdnými chodbami odcházel se spokojeným úsměvem na rtech.

Buclatá dámaVeselá nálada ho ovšem opustila, když došel k Buclaté dámě a došlo mu, že nezná přístupové heslo do nebelvírské věže. Bylo to k zlosti, najmě vzhledem ke skutečnosti, že jeho nejlepší kamarádka byla primuskou a nejlepší kamarád prefektem, nemluvě o další prefektce mezi přáteli rozhodně o nic vzdálenějšími.

„Potíže, milánku?“ ozvala se Buclatá dáma, když bezmocně tloukl čelem do zdi.

Plaše se na ni zazubil: „Zapomněl jsem si říct o heslo. Byl jsem na schůzce s otcem a ředitelem Brumbálem.“

Dáma rozladěně mlaskla, prohlásila: „Počkejte zde, Pottere,“ a zmizela z rámu.

Harry naklonil hlavu a se zájmem se za ní díval. Očividně se odebrala sehnat pomoc. Tak proč mu to heslo jednoduše neprozradila nebo ho rovnou nepustila dovnitř?

„Strážní portréty se bez hesla nemohou otevřít,“ pronesl nehmotný hlas sira Nicholase. Harry nadskočil.

„Tak proto...?“ rozpomněl se Harry na portrét rozřezaný nožem.

Nicholas ho obeplul, aby si povídali tváří v tvář. „Black neměl heslo, Evangelina ho nemohla pustit dovnitř, ať dělal co dělal.“

Buclatá dáma se vrátila do rámu. „Dobrý večer, Nicholasi. Pane Pottere, vaše kolejní představená mne pověřila, abych vám tlumočila, že heslo zní Ikarus a že se s vámi chce zítra setkat, abyste prohovořili vaše vzdělávání nad rámec osnov.“

„Děkuji vám,“ usmál se na ni Harry. „Kamarádi se už jistě diví, kde jsem. Ikarus. Přeji vám příjemnou noc.“ Heslo řekl, aby ho mohla pustit.

Portrét se zhoupl v pantech a Buclatá dáma mizející ze zorného pole se ještě naposledy usmála. „Dobrou noc, Pottere.“

„Dobrou noc, Harry,“ doložil sir Nicholas.

Mladší ročníky se už očividně odebraly do ložnic ke spánku či dalšímu povídání, někteří jedinci určitě na poslední chvíli dokončovali úkoly zadané na prázdniny. Před krbem se ve společenské místnosti povalovali sedmáci – až na Hermionu – a několik málo šesťáků.

„Harry!“ vykřikl Colin Creevey, kterého fascinace jeho idolem za celých šest let nepřešla.

Harry si povzdechl a připojil se ke skupince. I když se ve vlaku prospal, stále měl dojem, jako kdyby probděl kdoví kolik posledních dní. Křeslo, jež obvykle využíval, bylo ponecháno volné, tak se do něho vděčně svalil. „Kolik je hodin? Mám nějaký rozhozený rytmus. Cítím se, jako by byla nejmíň půlnoc.“

 „Je deset,“ zazubila se Ginny, „přišels právě na čas. Řekla bych, že by nás moc nepotěšilo, kdybychom ti museli uložit trest.“

„Mluvil jsem s ředitelem, netoulal jsem se,“ připomněl jí.

Ron vzhlédl z podlahy od partie tchoříčků. „A o čems s ním potřeboval mluvit?“

„O tom potom, Rone,“ odbyl ho Harry a pohledem naznačil, že je přítomno příliš mnoho osob nehodných zasvěcení. Ron pokrčil rameny a vrátil se ke hře, zatímco Harry tiše žasl nad jeho vyspělostí. Kam se poděl ten Ron, který by se ještě docela nedávno mohl vzteknout, že se vše nedozví tady a teď?

Harry se pohodlně zapřel do opěradla a se zavřenýma očima poslouchal hovor okolo sebe. Bude-li předstírat spánek, nikdo ho nebude rušit. Všichni se bavili o tak krásně nevinných tématech – o hodinách a vztazích, probírali čerstvé drby. Nikdo se ani nezmínil o válce, která okupovala titulní stránky novin.

Okolo půlnoci se Hermiona vrátila z hlídky na chodbách: ulovila tři mrzimory, kteří se vydali na průzkumy, a odnavigovala jednoho ztraceného zmijozela do Snapeova kabinetu.

Teď se posadila na područku Harryho křesla. „Vím, že nespíš,“ zašeptala.

Harry se usmál, ale oči neotevřel. Nicméně jí odpověděl: „Jakpak jste na to přišla, slečno primusko?“

Povzdechla si: „V takhle hlučném prostředí nikdy neusneš, a kromě toho jsi příliš uvolněný.“

„Příliš uvolněný?“ otevřel oči a narovnal se.

Přikývla. „Mám dojem, že to začalo tak někdy okolo světového mistrovství. Když spíš, máš tvář celou napjatou.“

„Pořád?“ Harry uvažoval o lektvaru na dobré snění, který nyní užíval zhruba každou třetí noc, a také o přetrženém spojení, jež mu už dále nezpůsobovalo úporné bolesti jizvy.

„Pořád,“ řekla Hermiona smutně a pročísla mu vlasy. „Působí to, jako kdybys byl neustále na stráži, připravený odvrátit úder, který může ve spánku přijít.“

Harry jí nebránil v hraní si s jeho vlasy. Každý, s nímž měl bližší vztah – s výjimkou Rona a dvojčat – měl očividně potřebu pokusit se přivést jeho vlasy k poslušnosti. Dalo mu to dost práce a vyžádalo si to také dost času, ale v tuto chvíli už mu příležitostné doteky, objetí a případně cuchání vlasů od Hermiony, Ginny, paní Weasleyové, Poppy, Remuse, Brumbála, Tonksové, Charlieho a jeho otce nezpůsobovalo reflexivní potřebu se okamžitě vytrhnout.

„Po snídani musím k Poppy,“ řekl tiše a Hermiona na něho zmateně pohlédla, „chceš jít se mnou?“

„Něco se ti stalo?“ zeptala se napůl starostlivě a napůl přísně. Harry si říkal, že kdyby McGonagallová znenadání zmizela z povrchu zemského, mohla by ji Hermiona okamžitě nahradit, aniž by si většina lidí všimla změny.

Zavrtěl hlavou. „Ani ne. Jenom... spíš mě potkalo něco zvláštního...“ povzdechl si a stiskl jí ruku, která si přestala hrát s vlasy a sklouzla mu na rameno. „Raději bych potom vzal vysvětlování z jedné vody na čisto.“

„Jsme tu pro tebe, Harry,“ odpověděla i za Rona.

Usmál se na ni, vstal a za lupání kloubů – při němž sebou Levandule s Parvati poděšeně trhly – se protáhl. „Jdu do postele. Dobrou všem.“

Sborové ‚Dobrou‘ ho provázelo až na schodiště k sedmácké ložnici. Loďák měl u nohou postele, která mu věrně sloužila šest let, z kapsy vytáhl batoh, který si přivezl z Rumunska, a zvětšil ho. Lusknutím prstů se převlékl a zalezl pod přikrývky. Jakmile se mu podařilo přesvědčit své zdráhající se já, že dnes tu není ten, kdo by s ním sdílel lože, upadl do spánku prolezlého vidinami, mlel sebou a převaloval se pronásledovaný vzpomínkami.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola patnáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola patnáctá

 

Po rozhovoru s ředitelem sešel do sklepení, jeho zmijozelové ho stále trpělivě očekávali. Vcházeje do místnosti, všiml si Malfoye opřeného o krbovou římsu, jak lehce nezúčastněným pohledem přehlíží na shromážděné studenty. Na Severusův příchod zareagoval pouze mírným pozdvižením jednoho obočí a ustoupením od krbu – věděl, co bude následovat.

Severus napochodoval na své oblíbené místo s přísným výrazem ve tváři, z tvrdých očí mu čišel chlad. Domácí skřítek odvedl svou každoroční úlohu zcela bezchybně: těsně před tím, než si Severuse všiml první z jeho dalších svěřenců, teplota v místnosti mírně klesla – právě tak akorát, aby to všichni byli nuceni zaregistrovat – a v krbu vzplál oheň.

zmijozelský krbSeverus s úsměškem předstoupil před své zmijozelské a přivítal nováčky. Všichni do jednoho mu věnovali plnou pozornost a ani nehlesli. Malfoyovi sympatizanti ze starších ročníků byli rozmístěni pravidelně po celé místnosti, jejich protějšky klonící se k temné straně se očividně necítily dvakrát pohodlně.

Ačkoli mnohé své studenty svým jednáním podvedl a některé přímo znechutil, stále měli dostatečný respekt vůči jeho schopnostem, aby se proti němu otevřeně nepostavili. Koneckonců, dokázal dlouhá léta podvádět jejich Temného pána a přežít. Nicméně si nemohl dovolit před nimi projevit sebemenší shovívavost – považovali by ji za slabost a už by se dále nezdráhali útočit.

Mluvil stručně. Nastínil povinnosti členů zmijozelské koleje a udělil několik varování. Podrobnosti nechal na Malfoyovi a prefektech. Když odcházel, mladý blondýn už odváděl chlapce z prvního ročníku k jejich ložnici; dívek se ujala jedna z prefektek.

Vrátil se do svých pokojů shledávaje, že si až do zítřejšího rána nemusí dělat s ničím starosti. Poté bude muset zjistit, jaký efekt má na jeho syna dračí krev, jež mu koluje žilami, a s jakými vyhlídkami může počítat do budoucna. Následně by se měli společně zaměřit na Harryho schopnost vidět magii a na spojení, k němuž došlo o pobytu na horách.

Jak tak začal vzpomínat na Harryho nejnovější vylomeniny, změnil se poznenáhlu pocit spokojenosti na neklid a Severus se chtěj nechtěj musel smířit s další probděnou nocí.

„Není to brzy i na tebe? Školní rok sotva začal,“ nechala se slyšet Poppy, v jejímž hlase se mísila ironie se starostlivostí.

Harry se na ni usmál: „Tentokrát to bude zajímavé, uvidíš.“

Mladík dorazil doprovázen svou kumpanií, která dle Severusova názoru trpěla nedostatkem informací. Albus s Minervou se dostavili těsně před tím, než se Harry pustil do ochrany místnosti proti nežádoucímu narušení soukromí. Poppy i Minerva jeho počínání pozorovaly s tázavými výrazy.

„Řediteli,“ začal Harry – jelikož byli jeho přátelé přítomni, tituloval Albuse, jak náleží – a jmenovaný k němu upjal svou plnou pozornost, „všech dvanáct způsobů užití dračí krve, které jste popsal, souviselo s lektvary, že?“

Albus němě přitakal a nabídl okolostojícím citrónový drops.

Harry přijal jedno cukrátko a volně navázal: „Vypadá to, že malý podíl dračí krve může být přimíchán přímo do krevního řečiště a na člověku to nezanechá žádné nežádoucí následky.“

Severus nedokázal zabránit ušklíbnutí, které se mu zformovalo na tváři, když viděl prázdné pohledy nejen Harryho kamarádíčků, ale i Poppy a Minervy.

„A co žádoucí následky?“ pobídl synátora.

Harry si všiml jeho úšklebku a v odpověď se zazubil. „Zatím snížená citlivost vůči prokletí, ale měli bychom vyzkoušet, zda se ta rezistence nevztahuje i na lékouzla.“

Poppy potřásla hlavou, evidentně se předem děsila toho, že Harryho nebude dále možno léčit běžnými léčitelskými kouzly, což by jí značně ztížilo výkon jejího poslání.

„A všechny smysly se mi o poznání vyostřily.“

„Všechny?“ skočil mu Severus do řeči a ostře na něho pohlédl.

Harry polkl a přikývl. „Jo. Má to vliv i na kůži a svalstvo, je teď tužší... nebo spíš tvrdší. A miluju slunění se. Ale když nejsem na slunci, tak neprochládám, nic takového.“

„Dobře tedy, podíváme se na to, pane Pottere,“ odtušila Poppy po zdravotnicku, už se jí podařilo najít ztracenou rovnováhu.

Harry byl řádně proklepnut a prozkoumán. Poppy seslala víc diagnostických kouzel, než kolik jich Severus kdy viděl. Přivolala Harryho spis – jednalo se o slušně objemnou složku, bereme-li v úvahu, že v ní byly záznamy pouze za posledních šest let – a porovnala výsledky měření se stávajícími zápisy. Harry, opřený o pelest nemocničního lůžka, zavřel oči a nechal Poppy, aby projela zřejmě ty nejkomplexnější léčitelské testy, jaké uměla.

„Nemusíte tu být,“ procedil ke kamarádům. „Jenom... nechci mít před vámi tajnosti... a taky se mi nechce to vysvětlovat nadvakrát.“

„Samozřejmě, že počkáme,“ ujistila ho Grangerová, jíž mnohem méně nadšeně přizvukoval Weasley, který se nakonec stejně omluvil, zřejmě unuděný k smrti, anžto Harry nebyl ani dost málo ve sdílné náladě. Weasley na Grangerovou tak dlouho úpěnlivě hleděl, až se vzdala a odešla s ním.

Albus nařídil Poppy, aby ho informovala o výsledcích, na což Harry reagoval kyselým výrazem, a zmizel pravděpodobně k horám papírování, jímž byl jakožto ředitel školy a hlava Řádu zavalen. Minerva se s Harrym stručně smluvila na začátcích jejich zvláštního vyučování a odebrala se k sobě do kabinetu.

Když Poppy s Harrym konečně skončila, ačkoliv to slovo není přesné: čekala ji nyní práce s analýzou získaných dat a s provedením laboratorních testů, byl už poznenáhlu čas k obědu.

„Myslím, že to se mi podruhé už nepoštěstí,“ povzdechla si Poppy a podívala se na Severuse a Harryho přehnaně zádumčivým pohledem.

„Co?“ vyjevil se Harry zmateně a Severus jen potřásl hlavou. Harry stále nedokázal skrývat, jak se cítí, na Severuse to působilo, jako kdyby byl jeho syn sice přítomen, ale současně na míle daleko, jako kdyby věnoval pozornost čemusi, co Severus nemohl ani vidět ani slyšet.

Poppy se usmála: „Mít vás tu oba, a navíc dobrovolně.“

„Pokud mám být upřímný, Poppy,“ ušklíbl se Harry a Severus volky nevolky jeho úsměšek napodobil, „táta mi to dal rozkazem.“

„A ven!“ zavelela zdravotnice naoko rozzlobeně, ale Severus si byl jistý, že to hraje. „Oba dva koukejte zmizet. A nechci vás tu vidět, pokud nebudete na smrt nemocní!“

Harry se zasmál a odchvátal k východu. „Uvidíme se na vyučování, Poppy!“ Na schodech zvážněl. „Nenajíme se v bytě?“

„Potíže s jídelnou?“ Severus by si se synem sice rád pohovořil, ale předpokládal, že se Harry bude chtít co nejdříve přidat ke svým přátelům.

Harry si rozpačitě projel rukou vlasy – na Severuse to gesto zapůsobilo jako přímý úder na solar: tolik mu připomnělo Jamese – a odpověděl: „V první chvíli šly bariéry do kytek, musel jsem je celý přebudovat.“

Severus měl pocit, že ho co nevidět začne bolet hlava, ale Harry ho vzrůstajícího napětí rychle zbavil: „Trvalo to jen chvilku, jenže empatie chytla docela grády a teď... večer jsem měl ještě ňáký problémy, ale ráno to bylo lepší. Voni rozespalí lidi moc emocí nevyzařují a na snídani nebylo nijak narváno. Včera jsem to sice zvládl, ale bylo to... rušivý.“

Severus pozdvihl obočí a stočil kročeje směrem ke svému bytu. „Rušivé?“

„Cítím se jako šmírák, když čtu lidi, kteří o tom nemaj páru.“ Harry hleděl do země a nepatrně zpomalil – jasná známka rozpaků. „Bylo to ještě horší než zkoušet číst Tonksovou. Bylo tam tolik... Lidi se vítali s kamarády a potkávali nepřátele... a ty, ke kterým něco cítí.“

Poslední bylo přiznáno jen tiše a se zjevnou neochotou. Pro Severuse byla studentská populace vždy masou hormonů na pochodu. Bezprostředně po příjezdu to zřejmě muselo gradovat, když se po letním odloučení kráceném dopisováním si znovu potkávaly objekty láskyplného zájmu.

Vyslovil heslo od komnat a společně vstoupili.

Harry se zhluboka nadechl, složil se na gauč a znovu zavřel oči. Severus se při objednávání oběda z kuchyně po něm několikrát ohlédl.

„Tak co?“ nadhodil, když si byl jist, že už Harry posbíral rozutíkané myšlenky.

„Vůbec jsme nemluvili o tom, co se v létě stalo... o tom spojení,“ řekl Harry tiše, oči neotevřel.

Severus měl dojem, že Harry snad medituje či co. „Ne,“ ozval se souhlasně, „nemluvili.“

Na konferenčním stolku se sobývák u Snapea tichým puknutím zhmotnil tác s jídlem a pitím. Severus si sedl do křesla a přitáhl si k sobě jeden talíř. I Harry otevřel oči a začal jíst, působil nyní mnohem uvolněněji.

„S Charliem se to stalo taky...“

Severus se obrnil v předtuše nelehkého rozhovoru.

„...Byli jsme... Když byl...“

Severus se zhluboka napil šťávy. Nebyl si jistý, jestli chce, aby Harry myšlenku dokončil.

„...Věděls, že ho Řád pověřil, aby mě naučil tancovat?“

Vida synovo rádoby spravedlivé rozhořčení, Severus se neudržel a krátce vyštěkl smíchy. „Nikoliv, Harry, tento plán mi znám nebyl.“ Byl docela rád, že mu to Albus neřekl. Harryho reakce byla ještě zábavnější, když ji nečekal.

Harry se na něho ošklivě zadíval: „Bylo to strašlivý. Třetího večera jich dorazila celá banda, aby prý přiložili taky ruku k dílu.“

Stále lépe. „Horší by bylo, kdybys byl pořád takové pole neorané. Vzpomeň si na Vánoční ples.“

Harry zrudl, ale vzápětí zvážněl. „První večer... došlo k tomu spojení... ale utnul jsem to dřív, než by to mohlo zajít tak daleko jako s tebou. Pamatuješ, co jsem viděl?“

Severus přikývl. I když o tom spolu nemluvili, často na to myslel. Svěřil se Albusovi, který usoudil, že bude muset nejprve cosi vyhledat.

„Viděl jsi barevná vlákna.“

„Eliza mi změnila magii,“ pronesl Harry upjatě. Severus přimhouřil oči a čekal, až se synek vyjádří jasněji. „Předtím byla rudá a zlatá, co jiného čekat od řádného nebelvírka,“ ušklíbl se Harry a Severus v duchu zaúpěl. „Jenže teď se přidalo jasně smaragdové vlákno, tenčí a zářivější, které jakoby omotává ta předchozí dvě.“

„Všiml sis nějakých dalších změn?“ vyzvídal Severus, kolečka v hlavě se mu horečně otáčela. O teorii kouzelnictví věděl poměrně hodně, leč ne dosti, aby mohl s jistotou říct, co to znamená.

Harry zavrtěl hlavou. „Ale moc jsem od té doby nekouzlil. Zmenšil jsem a zase zvětšil batoh, převlíkal se a přemístil. Přemístění z Rumunska na nástupiště devět a tři čtvrtě bylo jako skok do sousední místnosti.“

„Ty ses přemístil na nástupiště.“ Severus odložil pohár a civěl na syna. Jestlipak ho ten kluk někdy přestane zas a znovu udivovat? Harryho výraz napovídal, že on na zmíněné skutečnosti nic zvláštního nevidí. „Albus během minulé války nástupiště zaštítil, aby se na něho nedalo dostat jinak než přepážkou. Nelze se na něho přemístit ani tam vybudovat letaxové připojení... což pro tebe, zdá se, neplatí.“

Harry polkl sousto obloženého chleba a se zaúpěním si složil hlavu do dlaní. „Nenávidím to. Nenávidím! Mohl bys... mu to neříct? Prosím? Nesnáším, jak na mě jiskří a při tom se tváří, že nic neví, i když je mu očividně zcela jasné, oč jde. Chtěl bych si to zjistit sám.“

„Dobrá,“ uvolil se Severus. Nebude to prvně, co Albus nebude vědět všechno. Stejně toho už tak věděl víc než dost. „Ale že vidíš magii, to už ví.“

Harry si povzdechl. „To bylo asi nutný. Stejně nikdo nevíme, co to znamená... a k čemu je to vůbec dobré.“

„Pokud něco zjistit lze, tak Albus bude první u zdroje,“ zabručel Severus a snědl několik hranolek.

Harry protočil panenky a kysele se usmál. „Jak se vám s Jamesem podařilo před ním utajit váš vztah?“

„Netuším,“ odpověděl Severus zcela po pravdě.

„Škoda přeškoda,“ hořce se zasmál Harry, „byla by to užitečná dovednost.“

„Po večeři se sejdeme v Remusově kabinetu,“ zavelel Severus. „Potřebuješ se otestovat a rozhodně to nemůžeš provádět na ostatních studentech v hodinách.“

Harry přitakal a dojedl oběd. „Měl bych se vrátit do Nebelvíru, než zpanikaří, že jsem se tajně vypařil.“

„Hlídají si tě?“ škádlil ho Severus.

„Jsou to dobří kamarádi,“ bránil je Harry, „bez nich bych neprošel ani prvákem. Nedělají si starosti bezdůvodně.“

Severusovi Harryho bojovnost vehnala úsměv na líce. Vstal, krátce syna objal – jak si Harryho navykl objímat. Takovéto objetí ani jednoho z nich neuvádělo do rozpaků a přitom bylo zjevné, že si nejsou lhostejní.

„Jdi za kamarády,“ pocuchal Severus nepoddajnou čupřinu, k nerozeznání podobnou Jamesově, „uvidíme se později.“

„Měj se, tati.“ Harry vystřelil z místnosti.

Severus se vzápětí odebral do Remusova kabinetu. Vlkodlak u sebe nebyl, zřejmě ještě prodlíval ve Velké síni. Severus nahlédl do rozlehlé mapy na rýsovacím stole a zjistil, že se nemýlil: Remus byl skutečně v jídelně. Zato Harry už dorazil do nebelvírské věže a byl nyní v místnosti, již měli k dispozici primus s primuskou, a to ve společnosti Grangerové, Weasleyho, Longbottoma, Láskorádové, Malfoye, Crabbea a Goylea.

To bylo to nejpodivnější studentské uskupení, jaké si lze představit, Severus na okamžik zatoužil půjčit si Harryho plášť a trošku si zašpiónovat. Leč skupinka se záhy rozpadla, zmijozelští se stáhli do jednoho kouta místnosti a nebelvírští s havraspárkou na protilehlou stranu. Zatímco se díval, přešli druzí do soukromého pokoje Grangerové.

Večer se ale Harryho nezeptal, co s kamarády probírali. Dokonce, jak si později vzpomněl, pominul i téma Zmijozelova zápisníku. Ať si ředitel říkal, co chtěl, Severusovi se nelíbilo, že ho Harry čte. Kdo ví, co v něm je, a už pouhé pomyšlení, že Voldemort se chce o jeho obsah podělit, bylo znepokojující.

Cvičné souboje Harryho proti Severusovi s Remusem zabraly více než hodinu. Severus Remusovi namluvil, že Harry má znovu trochu potíže s používáním hůlky. Nebylo to zcela přesné, ale také to nebyla úplná lež. Vlkodlak stejně během loňských soukromých hodin Harrymu přišel na bezhůlkové kouzlení.

Začali nenáročnými prokletími a uřknutími, pokračovali pokročilejšími kouzly, ale do černé magie nezabrousili. Harry je oba několikrát odzbrojil či jinak vyřadil z boje, souboj začínali přinejmenším pětkrát.

„Řekl bych, že už toho bylo dost,“ usoudil Severus mírně roztřeseně. Bít se s Harrym bylo jako čelit Albusovi. Byl jen rád, že ve zdech školy se Harry nemůže bezpečně přemisťovat po místnosti, tedy minimálně do té doby, než budou mít jistotu o jeho zvěromágské podobě.

„Jo,“ odtušil Harry, který ale vůbec nevypadal unaveně. Severus měl sto chutí ho proklít za to, že vypadá, jako kdyby si právě dal dvacet po obědě, zatímco jemu samému srdce buší jako zvon, dech se mu úží a po zádech stéká pot.

Remus se na Harryho podezřívavě podíval. „Jak se cítíš?“

„Dobře,“ pokrčil mladík rameny. Severus zvědavě sledoval, kam vlkodlak míří.

Remus si Harryho pozorně prohlédl, pak k němu přistoupil, vzal ho za ruku a přitiskl mu prsty na zápěstí.

„Puls máš pomalý, jako kdybys spal nebo meditoval,“ pronesl Remus zamyšleně. „Po takovém tréninku by měl být rychlejší.“ Ostře se na Harryho zadíval. „Také jsi jinak cítit.“

Severusovi došlo, že Remus ještě neví, jak pokročil proces Harryho adopce dračím rodem. Jelikož Harry vykulil oči a zaúpěl, zřejmě se synovy myšlenky ubíraly stejným směrem.

„Mám to vysvětlit já?“ zeptal se ho. Harry přitakal, vděčně na něho pohlédl a ujal se kouzlení za účelem lepšího odstínění místnosti před světem. Severus se otočil k Remusovi a ušklíbl se. Vlkodlak si přivolal křeslo, pohodlně se do něho usadil a připravil se na dlouhé vyprávění.

„Koukni, Lupine, Harry je drak.“

Harryho jednoduchost oznámení rozesmála, usedl spokojeně na podlahu. Remus se díval střídavě na jednoho a na druhého, až se pochybovačně obrátil k Severusovi. „Vypadá... a je cítit... jako člověk.“

Severus se opřel o zeď. „Očichej ho ještě jednou.“

„Člověk,“ trval Remus na svém.

„Zajímavé,“ zamyslel se Severus. Remus vypadal podrážděně a Severus se téměř ošil. Bytostně nesnášel rozčilovat vlkodlaka. „Harryho léto bylo opravdu vydařené, Remusi...“

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola šestnáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/



Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


 

Kapitola šestnáctá

„Jednou zpomalíš, Pottere!“ křikl za ním Piers Polkiss s veselostí, jež nevěstila nic dobrého.

Harry mu neodpověděl. Nemínil plýtvat dechem, potřeboval ho k běhu. Byl rychlý, velice rychlý. Musel být. Neměl jinou šanci, jak se dostat ze spárů svého bratránka a jeho kumpánů... a ani tato nebyla stoprocentní, ne vždy mu útěk vyšel. Obával se, že tentokrát to bude zrovna tak.

Ten kluk vypadal, jak se jmenoval: Piers Polkiss. Tyčka se zažloutlou podlouhlou tváří s krysím předkusem. Do Kvikálkova se přistěhoval právě toho léta a Harrymu bylo od prvního pohledu jasné, že je to tyran... že se vyžívá v šikanování druhých. Nastoupil do první třídy spolu s Harrym a Dudleym a okamžitě zapadl do Dudleyho bandy. Většina Dudleyho kámošů byli zavalití hromotluci, sice ne tak obrovští jako Dudley, ale stále přitroublí pořízci, které nebylo obtížné utahat. Jenže Piers, pokud se mu chtělo, snadno dokázal s Harrym držet krok.

A Harry byl unavený. V noci se mu zase zdál ten sen plný zeleného světla, po němž ho vždy bolela hlava. Navíc se mu ráno nepodařilo nenápadně stáhnout z pánve ani jediný kousek slaniny, takže nesnídal.

Školní dvůr zaplněný žactvem už byl na dohled, ale mezi dětmi nebyl nikdo, ke komu by se mohl Harry utéci. Neměl žádné kamarády a nikdy je mít nebude. Ten jediný odvážlivec, který o jeho přátelství stál, byl záhy zbit Dudleym, což se rychle rozkřiklo. S Dudleym si to nikdo rozházet nechtěl.

Možná, ale vážně jen možná, by se mohl ztratit v davu. Byl malý, hádali mu běžně i o dva roky méně, mohl by se skrýt.

Jak tak Harry doufal schovat se mezi dětmi čekajícími, až se otevře vchod do školy, připletla se mu do cesty čísi noha. Nebylo v lidských možnostech zpomalit, nadskočit, přát si, aby tam nebyla. Načasování bylo přesné.

Skončil v kotrmelcích na asfaltové ploše, brýle mu odlétly z tváře a snad po milionté se rozlomily v půli. Zuby mu brněly, kolena i ruce měl dokrvava rozedřené. Pro jednou byl vděčný nadměrné velikosti svého šatstva, díky níž většina těla nepřišla k vážnější úhoně.

Dvůr explodoval smíchem, Harry snadno rozeznával Dudleyho řehot – mladší a výše posazenou ozvěnu strýce Vernona.

„Stále ty?“ zaznělo ostře a Harry byl vytažen do stoje. „Ty jsi ten největší poděs, jakého jsem kdy viděl. Zase přijdeš o část vyučování.“

Za límec byl dovlečen ke školní sestře, která ho jen přejela pohledem, povzdechla si a začala chystat dezinfekci a obvazy. „Znovu, Pottere?“

Harry se schoulil a snažil se stát neviditelným. Ve skutečnosti je nezajímal. Nikdy si nedali práci zjistit pravdu. Bezhlavý běh a následný pád byl mnohem lepší, než se nechat zbít a skopat. Jenže oni se nikdy nezeptali. Nepátrali, odkud pocházejí jeho jizvy. Proč má oblečení přinejmenším z třetí ruky, zatímco Dudley se nosí v novém.

A Harry jim stejně nehodlal nic vysvětlovat. Vernona by chytl rapl, kdyby moc mluvil. A Harry rozhodně nechtěl strýce rozčílit.

Vyučování uteklo jako nic. Harry nasál podávané informace a pečlivě je uložil do té části mozku, odkud se při písemkách zásadně nevynořovaly. Potřeboval, aby měl Dudley lepší známky, a jeho bratránek byl celkem trotl. Školní vrata je vypustila do odpoledního slunce a Harry se znovu rozeběhl, tentokrát do Zobí ulice, vstříc špinavému nádobí a zašlapaným podlahám. Cestou ze sebe strhal obvazy, pohled na ně by tetu Petúnii nepotěšil.

Zezadu ho popadly cizí ruce. Pro Harryho to nebyl nejšťastnější den.

„Mám tě, Pottere,“ zašeptal mu Piers potměšile do ucha. Určitě to nebude dlouho trvat a objeví se Dudley s ostatními a pak už bude pro Harryho příliš pozdě... zase. První ránu pěstí dostal do žaludku... Nikdy ho netloukli do obličeje... ani přes ruce... nenechávali podlitiny na viditelných místech.

Vzbudil se, ale nekřičel. Už před dlouhou dobou se naučil zadusit v sobě jakýkoliv zvuk vyvolaný noční můrou o příbuzných dříve, než mohl zaznít. Noční výkřiky přiváděly strýce k zuřivosti. V létě po čtvrťáku to bylo prvně snad od batolecího věku, kdy Harry mluvil či ječel ze spaní.

„Ne! Harry, ne!“

Nadskočil. Dech měl už tak vinou zlého snu zrychlený, kůže se mu v měsíčním svitu matně leskla potem. Vypadalo to, že není jediným, kdo nemá klidné spaní; ten hlas zněl vyděšeně.

ložniceV podstatě bezděčně rozhrnul špičkami prstů závěs a spustil nohy z lůžka. Okna byla otevřená, proudil jimi dovnitř chladný noční vzduch. Byla třetí noc po začátku školního roku. První noc spal jako špalek, na žádné sny si nepamatoval, i když sebou zřejmě v noci musel dost mlít – podle toho, jak měl kolem sebe ráno omotanou deku. Minulé noci si vzal lektvar, po něm vždy ležel jako zabitý.

„Prosím ne!“

Další výkřik. Ten hlas by Harry poznal i o půlnoci a poslepu. Přešel k sousední posteli a odsunul stranou závěs. Jeho nejlepší přítel sebou házel, tvář měl staženou a zpod víček se mu ronily slzy. Harry za sebou rychle spustil závěsy na původní místo a umístil na ně kouzlo proti vyrušení. Ron by nechtěl, aby ostatní věděli.

„Rone,“ uchopil ho za rameno a jemně jím zatřásl. „Vzbuď se, Rone.“

Ron vytřeštil oči jako někdo, kdo se připletl do cesty Záchrannému autobusu. Zacouval k pelesti a zběsile se rozhlížel. Vypadal ještě hůř, než když se Sirius vlámal do jejich ložnice a rozcupoval mu závěsy u postele.

„Byl to jen sen, Rone,“ utěšoval ho Harry a snažil se vzdor vlastnímu napětí vyzařovat klid. „Byl to jen sen.“

„Harry?“ zaprosil Ron tenkým hlasem. Harry přitakal a Ron se vrhl vpřed a pevně ho stiskl v náručí.

Harry se držel, aby neucukl. Toto nebylo Ronovi vůbec podobné, ten své kamarády nikdy takhle neobjímal. Harry polkl a dál vyzařoval klid a pocit bezpečí, pro svého přítele stejně jako pro sebe. „Všechno je v pořádku Rone.“

Ron se najednou vzpamatoval, pustil Harryho a zrudl. Harry prudce oddechoval, vděčný, že se už nedotýkají.

„Vzbudila mě noční můra,“ vysvětloval Ronovi, aby mu odlehčil. Ronovo zahanbení působilo na Harryho stejně silně, jako by bylo jeho vlastní. Polkl a zavřel oči. Pouze otci a Charliemu vyprávěl pár historek z dětství, ale Ron už určitě dávno tušil, co se zhruba dělo. „Byla o Dudleym, když jsme byli malí.“

Znovu zvedl víčka, Ronovy líce již nehořely a ani rozpaky se už z něho nevalily. Místo nich vyzařoval starostlivost, Ron už zase kladl Harryho zájmy před své. Harryho bodla vina, ale rychle ji potlačil, uvelebil se na posteli a seznámil Rona s každičkým detailem svého snu. Když skončil, viděl i cítil od Rona, co rozhodně nečekal... porozumění.

„Harry... víš...“ zrzek odvrátil tvář. Seděli proti sobě v přítmí Ronovy postele, Ron se opíral o její čelo a Harry se smotal do tureckého sedu v nohách lůžka. „Znám tu věštbu.“

„Jak to?“ vyhrkl Harry, Ronovo přiznání ho překvapilo snad víc, než když se dozvěděl, že Snape je jeho otec.

„Tobě ji prozradil Brumbál?“

Harry přitakal a Ron ulehčeně vydechl. Harrymu se v hlavě protáčela kolečka, horečně promýšlel možnosti, povětšinou nepříliš realistické, jak se mohl Ron dostat ke znění věštby. Jeho kamarád vypadal ustaraně a Harry mlčky čekal, věděl, že vyptáváním by vše jen zhoršil.

„Vzpomínáš si na ty mozky?“

"Vážně, Harry, jsou to mozky... jen se podívej... Accio mozek!"

Harry opět kývl hlavou, celý ten podnik na Odboru záhad se mu vynořil před očima. Fascinované a současně zděšené výrazy na tvářích studentů i smrtijedů, když se nádrž s mozky otevřela a Rona omotaly úponky myšlenek... Harry tehdy nevěděl, zda to Ron v pořádku ustojí, ale sám utíkal dál, smrtijedi se mu drželi v patách... pocit viny následovaný úlevou, když si po Siriusově pádu konečně zase vzpomněl na své kamarády a zjistil, že se nikomu z nich nestalo nic, co by zanechalo trvalé následky.

„Promiň, Rone,“ polkl na prázdno, „nechal jsem tě tam... a...“

„...udělal přesně to, cos musel,“ dodal Ron a bylo to jako úder do tváře. „Kdybys mi začal pomáhat, chytili by tě a my všichni bychom přišli vo kejhák.“

Harry se díval na Rona poněkud nevěřícně. Tohohle Rona neznal, mluvil tak... přesvědčeně a dospěle. Pak se Ron přestal tvářit odhodlaně a zadíval se kamsi za Harryho rameno.

„Většinu následujícího léta jsem strávil s jedním mlčenlivým,“ přiznal tlumeně. „Hlavu jsem měl stále přehlcenou myšlenkami... Madam Pomfreyová je zprvu čímsi umlčela, jenže časem se vrátily. Stále je vídávám ve snech... některé... někdy.“

„Jak ses dozvěděl znění té věštby?“ zašeptal Harry.

Ron se ostře zasmál. „Dělali jsme si z Trelawneyové léta šprťouchlata, Harry, jenže ty mozky... obsáhly vědomosti stovek jasnovidců. Spatřil jsem budoucnost, Harry.“

Harry vykulil oči a divil se, jak to přišlo, že Ron doteď důsledně držel jazyk za zuby.

„Ale nebylo to tak, jak jsme o tom žertovali. Neviděl jsem pouze jednu budoucnost, viděl jsem všechny budoucnosti.“

„Jak to myslíš?“ Harry se téměř bál zeptat.

Ron vypadal podobně uštvaně, jak se často stávalo Siriusovi. Harry vyzařoval samé vřelé, pozitivní pocity. Ron k němu překvapeně vzhlédl. „Tohle dělává Charlie.“

„Jo, já vím,“ usmál se Harry a Ron se znechuceně zaksichtil. „Vážně ti tak vadíme?“

„Mně nevadí, že jsi na kluky, Harry,“ ujišťoval ho Ron. „Myslím, že kdybys chodil s Ginny, bral bych to stejně špatně.“

Harry kývl na srozuměnou a Ron se na něho křečovitě usmál.

„No, koukni, kdybys mě nebyl probudil, možná bych ti nikdy nic neřekl a všechno, co se od této chvíle stane, by bylo jinak.“

Harry přitakal, to chápal. Víceméně. Připomínalo to zásah do reality pomocí obraceče času. Jediná drobná změna minulosti mohla mít dalekosáhlé následky.

„Těch budoucností jsou miliony, Harry, a všechny začaly v momentě, kdy mě omotala chapadla mozku.

Vítekdo získal věštbu a zabil tě, ale Brumbál ho dostal a válka skončila. Vítekdo získal věštbu, tys mu sice utekl, ale my všichni padli, ty jsi pak po něm šel a zabil ho, stal se novým temným pánem a smrtijedi tě uznali za svého vůdce.“

Harrymu poklesla sanice a Ron se na něho bolestně usmál:

„Zrovna o tom se mi právě zdálo.“

„Rone... Já...“ nevěděl, co si myslet. Ron to před ním tajil déle než rok a Harry až do dnešní noci netušil, že by se něco dělo. Co byl za kamaráda?

„Nech toho, Harry,“ potřásl Ron hlavou, až mu zcuchaný pramen vlasů spadl přes obličej. Rukou jej odstrčil a zadíval se kamarádovi do očí. „Měls toho už tak dost. Schválně jsem ti to neřekl. A kdybych ti to asi tak měl povídat? Když jsi nespal kvůli Vítekomu a nočním můrám? Když ses snažil udržet krok s vyučováním?“

Několik minut seděli v tichosti, pak Ron znovu promluvil:

„V dobré polovině možných budoucností ses znění věštby nedozvěděl.“ Usmál se. „Takže teď alespoň vím, že ty všechny se mýlí. Ty, ve kterých ses ho dozvěděl, si byly dost podobné... všechny... protože v nich se ta věštba vyplnila. Znám ji, protože jsem to tolikrát viděl.“

Harry zvolna přikývl. Bylo to podivné, ale dávalo to smysl. Jeho mozek už si od jeho jedenáctin musel zvyknout na tolik zprvu nemyslitelných skutečností, že jedna navíc sem nebo tam, to už bylo jedno.

Ron se najednou rozesmál: „Byla tam dokonce jedna, kde jsme skončili spolu. Ty a já, Harry!“

Harry vyprskl smíchy, nedokázal si pomoci. „My dva?“

Ron přitakal a oba se ještě chvíli svíjeli v záchvatu neutišitelného smíchu, jako kdyby byli slyšeli tu nejzábavnější anekdotu celé známé historie. Vážnost chvíle vyvanula a oni se smáli, jak dokážou jen lidé, kteří pohlédli smrti do tváře, a přežili. Když se konečně uklidnili, bylo Harrymu krásně lehce.

„Jsi mi jako brácha, Harry,“ potřásl Ron hlavou. „Vidět to bylo prostě...“ pokrčil rameny a Harry musel souhlasit. „Ty s Charliem jste byli v hodně z nich, takže jsem získal daleko přesnější obrázek, než jaký mi dokázala předložit má představivost.“

„Omlouvám se,“ usmál se Harry plaše.

Ron jen mávl rukou. „Za to nemůžeš... nakonec, já vás nešmíroval.“

„Dokážeš...“ Harry zaváhal. Nechtěl zneužívat nejlepšího přítele, ale jisté informace by byly pro Řád hotovým pokladem. „...vybrat nějakou dobrou budoucnost a říct nám, jak se k ní dobrat?“

„Ne,“ zavrtěl Ron hlavou a zatvářil se sklesle. „Mlčenlivý, co jsem k němu chodil... Taky jsme nejdřív doufali, že to půjde... ale je toho tolik... Zabralo by mi nejmíň deset let, Harry, než bych to všechno roztřídil do stovek myslánek, tolik jich ani neexistuje, a pak by to ještě delší dobu celý tým kouzelníků musel procházet, až by našli, co hledáme. Všechno je to přeházené, navrstvené bez ladu a skladu... prostě mišmaš. Vidím útržky a torza, ale jsou rozházený.“

„Kdo všechno to ví?“ zeptal se Harry zvědavě. Červíček strachu mu začínal hlodat myslí: pokud by Voldemort zjistil, co mozky Ronovi udělaly, nepřestal by, dokud by Rona nedostal a nerozporcoval mu mozek.

„Jen já, ten mlčenlivý a ty,“ řekl Ron tiše. „Naši vědí, že mívám zlé sny a občas se najednou zaseknu, jak mě zahltí všechno, co by se mohlo stát. Loni v létě...“ Ron se zarazil a Harry na něm viděl, jak horečně přemýšlí. Pak si Ron sundal kabátek od pyžama, objevily se jizvy od myšlenkových úponů. Harry se zděsil: ty jizvy byly poskládány do nepříjemně známého vzorku. Sám si ho před rokem vyřezal do paží a hrudi.

Natáhl se a špičkou prstu sklouzl po jizvě na Ronově pravém rameni. Byla skutečná: vyvýšená bledá linie, památka na zhojený šrám. „To je... to je...“

„Divné,“  prohlásil Ron pevně. „Když nám to mamka té noci na velitelství řekla, věděl jsem... a až se mi udělalo blbě, jak jsem se lek‘. Začal jsem hned přemýšlet, jestli jsem tě mohl nějak zarazit...“

„Nemohl, Rone,“ přerušil ho Harry, jakmile vycítil vzrůstající pocit viny. „Nemohl jsi dělat vůbec nic. Nečetl jsem poštu, ani písmenko, úplně jsem ji ignoroval. Brumbál by ti nikdy nedovolil jít mě navštívit a  tys nemohl vědět, která z budoucností se vyplní.“

„Já vím,“ přitakal Ron, ale jaksi nepřesvědčivě, „jenže to mi ještě nezabrání rozebírat co by kdyby.“

„O Snapeovi jsi věděl?“ zeptal se Harry zvědavě.

Ron zavrtěl hlavou. „Ne. Stále musel být tvým otcem, protože to už byla pravda, jenže v takových asi osmdesáti procentech budoucností ses to nedozvěděl.“ Pokrčil rameny. „Věštba byla vážně to jediné, co jsem z toho všeho získal. Už dlouho jsem si hrál s myšlenkou ji s tebou probrat, jenže pokaždé, když jsem se užuž odhodlával, tak jsem začal přemýšlet, jestli bych tím nenasměroval budoucnost na nějakou horší kolej.“

Harry jen přikývl. „Takže ji znáš.“

„Jo,“ povzdechl si Ron. „Jediné, co všechny budoucnosti spojuje, je fakt, že se s Vítekým utkáš. Netuším kdy a kde, ale určitě se to stane.“

„Jasně,“ odtušil Harry a sklonil hlavu. Zase už se nad ním vznášel stín budoucnosti jako Damoklův meč, cítil tíhu povinnosti následovanou zoufalstvím. „A víš, Rone... jestli je nějaká možnost... že budu šťastný?“

Z Rona začal vyzařovat strašlivý smutek a Harry cítil, jak jeho vlastní zoufalství narůstá.

„Nevím, Harry. Občas se něco stane a jako by v tu chvíli cosi zapadlo na své místo, cítím déjà vu, jako bych to už zažil. Nebo se mi něco zdá, ale je to jen malinký střípek budoucnosti. Většina je rozmazaná a zmatená. K čertu, občas se ráno bojím vstát z postele, protože co kdyžs v noci vypadl, abys mu šel po krku, a svět je najednou úplně jiný?“

„Jak to snášíš?“ zeptal se Harry a zaměřil se na emoce spjaté s odpovědí. Zoufalství, bolest, strach... mysl otupující, srdce svazující strach. Ron se zatvářil bolestně. Harry se soustředil na vizi Ronovy magie, její víření a proudění. Zářila stejně jako Charlieova, měla i podobné zbarvení, ačkoliv její barva byla spíše oranžová než rudá, a koncentrovala se v oblasti Ronova čela. Charlie s Harrym měli centrum síly na hrudi, Snape na tom byl podobně.

Ron bude stejně silný jako Charlie, Harry to věděl s naprostou jistotou. Mělo to co do činění s jasem – čím silnější magií kouzelník vládl, tím více zářila. Jenže Ronova magie vypadala jaksi napjatě, proudila pomaleji, než by měla. Harry byl zvědavý, zda by se mu ji podařilo uzdravit: vztáhl dlaň, aniž by se Rona dotkl, a pokusil se donutit svou magii, aby tu Ronovu, jak se říká, nakopla. Náhle se vzedmula energetická vlna a ozvalo se hlasité lupnutí.

„Hrome, co to bylo?“ vyjekl Ron a vyskočil.

Harry potřásl hlavou, aby si ji pročistil, několikrát zamrkal a jeho bariéra proti viditelné složce magie začala znovu plnit svůj úkol. „To bylo... já totiž... vidím magii.“

„Cítím se zvláštně,“ pronesl Ron opatrně. Přeměřil si Harryho. „Jako kdyby mi najednou luplo ve všech kloubech a ty teď byly volnější. Cos udělal?“

„Nevím,“ přiznal Harry a Ron se zatvářil podezíravě. „Promiň, Rone, já jen...“ Harry začal couvat z postele, protože překročil hranici, narušil kamarádův osobní prostor.

„Stůj,“ přikázal mu Ron. „Ty vždycky čekáš to nejhorší, Harry.“

Harry z něho vycítil lehké pobavení.

„Jenom... příště mě varuj, pokud budeš zkoušet něco podobného.“

Harry se zazubil a přikývl. „Jasňačka.“

„Kolik je?“ Ron se protáhl a zívl. „Mám hlad.“

Ron„Jako kdyby na to měla denní hodina nějaký vliv,“ odfrkl si Harry. Ron byl hladový pořád. Máchl rukou. Když zachytil Ronův vyjevený pohled, jednu si imaginárně vrazil. „Ehm... jo, umím kouzlit bez hůlky. Tedy, vlastně pro většinu kouzel hůlku používat nemůžu. Nikomu to neříkej. Většina Řádu to neví.“

Světélkující čísla začala mizet, ale Harry si je ještě stihl prohlédnout. Bylo sice trochu brzy, ale hrad se záhy začne probouzet do nového dne.

„Nemá smysl znovu usínat,“ rozhodl Ron a zakřenil se. „Kuchyně?“

Harry pokrčil rameny. „Jo. Vzbudíme Mionu?“

„Ne,“ zavrtěl Ron hlavou. „Tohle zvládneme i bez ní.“

„Skřítci nám budou vděční,“ souhlasil Harry. Zrušil zakletí Ronových nebes, oba kluci se oblékli do denního a opustili věž jakožto nejrannější nebelvírská ptáčata. Ron naškrábal krátký vzkaz Hermioně a Harry ho odeslal na její noční stolek, aby na ně marně nečekala, až půjde na snídani.

Vesele scházeli ke kuchyním, žertovali a dobírali se navzájem jako ve dnech před trojkouzelnickým turnajem, než se změnil celý svět a oni s ním. Ron snědl nemravné množství listového závinu a Harry pil kávu za kávou, občas mezi nimi uzobl něco menšího. Bavili se o famfrpálu a vyučování, o Hermioně a Charliem, jenže při těchto tématech se Ron začal tak strašně červenat, že Harry své vyprávění raději zkrátil na úplné minimum s nadějí, že to Ron uvítá.

Když začali skřítci posílat jídlo do síně o patro výš, rozhodli se oba nebelvíři připojit ke zbytku školy. Pomalu stoupali k Velké síni, jako kdyby se snažili polapit bezstarostnou atmosféru dnešního jitra.

Harry to vzdal jako první: „Ještě pořád tě to někdy zablokuje... ty myšlenky?“

„Jo,“ zašeptal Ron a rýpl palcem u nohy do podlahy. Harry cítil jeho zahanbení a obavy.

„Poradil ti mlčenlivý, jak je potlačit?“ zeptal se Harry zvědavě.

Ron zavrtěl hlavou. „Většinu času jsme jen mluvili o problému obecně. Zkusil pár lektvarů na jejich utlumení, jenže po jednom jsem byl celý ospalý a zpomalený a po dalším se to ještě zhoršilo.“ Ron se omotal pažemi. „Jeden způsobil, že jsem byl paranoidní a bál se i vlastního stínu. Říkal, že prý by mohlo pomoct paměťové kouzlo, jenže...“

„Lockhart,“ řekl Harry s pochopením a Ron přitakal. Harry pochyboval, že by on či Ron na sebe někdy v životě nechali seslat paměťové kouzlo. „Můžu se zeptat jednoho člověka?“

„Koho?“ pátral Ron podezřívavě.

„Táty,“ odpověděl Harry jednoduše. „Mohl by být schopný pomoct.“

Ron zaváhal – Harry z něho cítil opět zoufalství, tentokrát promíšené klasickým nebelvírským strachem ze Snapea – a pak kývl.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola sedmnáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/


Dnes zase z pohledu Severuse... Těšíte se? *;-)



Kapitola sedmnáctá

 

Severus si odfrkl: „To je po čertech málo.“

Dotčeně se tvářící Minerva pohnula věží a sebrala mu pěšáka. „Mám to chápat, Severusi, tak, že máš patent na rozhodnutí, co je a není ostuda?“

„Remusi,“ nadhodil Severus studující přivřenýma očima šachovnici, „rozsuď nás: mám dle tvého mínění dostatek zkušeností, abych mohl odpovědně posoudit, co člověka zostudí?“

Vlkodlak sebou trhl a líce mu lehce znachověly. „Severus má svůj díl pravdy, Minervo. Co se ostudy týče, je nevídaně pevný v kramflecích.“

Severus táhl věží, připravil si tak prostor pro zdrcující finiš. Příčilo se mu to přiznat, ale tuto strategii se naučil od Weasleyho.

„Říkám, že je to relativní,“ nedala se Minerva bez boje. „Vy se dostat do situace, v níž se já styděla jako nikdy v životě, tak vám to třeba ani nepřijde, ale já se cítila naprosto ponížená.“

„Nikdy jsi nepředvedla celé škole své nejstarší spoďáry,“ zamumlal Severus, když zlikvidovala dalšího pěšce. Minerva hrála agresivně, po nebelvírsku. Severus měl spíše tendence okolo ní kroužit, provádět úhybné manévry a nečekaně útočit. Kdyby chtěl někdo sázet na vítěze, udělal by nejlépe, kdyby si rovnou hodil mincí.

Minerva vypadala, že se za uchechtnutí, které nedokázala potlačit, upřímně stydí. Filius se za Remusem uculoval, ale jestli to patřilo Severusovi nebo Minervě, nedokázal Severus odhadnout.

„Kdy jsi...?“ zeptala se Minerva s onou mírou fascinace, jež nutí lidi shlukovat se na místech neštěstí a číst ve Věštci detailní popisy smrtijedských útoků.

„V páťáku,“ odpověděl Severus a s mírným úsměškem popostrčil královnu. Minerva uvidí příležitost pro svého krále a přehlédne přitom, jak je zranitelná. „Zeptej se vlkodlaka,“ dodal.

„Severusi!“ okřikl ho Filius pohoršeně. Netušil, že Remus vítá, když se o něm Severus zmiňuje jako o ‚vlkodlakovi‘ a nemyslí to urážlivě.

Remus se zasmál: „Abychom byli přesní, Severusi, tak to byl James, kdo tě trefil kouzlem. Pokud si dobře vzpomínám, musel jsem pak na ten šrám, cos mu vyrobil na tváři, rychle hledat nějaké obzvláště účinné lékouzlo. Stejně mu tam už zůstala jizva, i když jen tenká.“

Filius se podíval střídavě na jednoho a druhého mladšího kolegu, pak potřásl hlavou: „Kde jsme byli, když se to dělo, Minervo?“

„Pravděpodobně na tomtéž místě jako tehdy, kdy Harry stíhal Quirrella a otevíral Komnatu,“ usoudila Minerva zachmuřeně. Na vedoucího Havraspáru se ani neohlédla.

Remusovy koutky se opět stočily vzhůru. „A to se ještě mezitím vydal s Ronem do Zakázaného lesa vyptávat se akromantulí. Zachránil je odtamtud očarovaný Ford Anglia.“

Ozvalo se dvojí lupnutí krční páteře, jak po něm Minerva s Filiusem zprudka otočili hlavy. Filius spadl ze stoličky a Minerva upustila koně, který se za vehementních protestů svého jezdce odebral na původní místo na šachovnici. Severus se jen smál – kolegům i synovým eskapádám.

„Tys to věděl?“ dožadovala se Minerva podrážděně.

„Harry nám to loni vyprávěl.“ Severus přesunul věž na finální pozici: „Šach.“

MinervaMinerva se obrátila zpět ke hře a znovu se zachmuřila, tentokrát nad situací, v níž se ocitla. „Dejte na mě, z toho kluka budu mít jednou infarkt.“

Severus potřásl hlavou: „Nebudeš sama. Nadělal i horší věci. Jen na pozemcích školy se dobře patnáctkrát dokázal dostat jednou nohou do hrobu.“ Vida Minervin tah, zazubil se a nechal královnu přeběhnout šachovnici úhlopříčkou. „Šachmat, Minervo. Ještě jsem se ho ani nezeptal, jak zjistil podobu vstupní místnosti Zmijozelu.“

Minerva se na figurky krátce zamračila, cvrnkla do svého krále na znamení přijetí porážky a o něco rozjasněněji vzhlédla k Severusovi: „Dej mi vědět, až to zjistíš.“

„To se rozumí, Minervo,“ uculil se na ni. Nejenže dnes vyhrál obě šachové partie, i v jejich vzájemné konverzaci došlo ke znatelnému posunu směrem k příjemné neformálnosti. Jejich přátelství, s trochou přetrvávající nevěřícnosti musel přiznat, že skutečně jsou přáteli, spočívalo na solidních základech jiskrných slovních přestřelek a laskavém mezikolejním špičkování.

Severus se zvedl, vrhl pohled na druhou šachovnici – Remus stál na výhru... jako obvykle – a vyrazil na obhlídku. Srazil ostatním třem kolejím celkem asi padesát bodů za chování nepřípustné na veřejnosti. Z podvědomí mu vyplula vzpomínka na jednu z nocí, kdy pozoroval Jamese při něčem velice podobném, a na tváři vykouzlil úsměšek, jímž si před cizími zvykl nahrazovat shovívavý úsměv. Koneckonců, nechtěl nějakému chudáčkovi způsobit srdeční zástavu, že.

Strážní kouzla Severuse varovala, že v jeho bytě je někdo přítomen. Věděl, že to může být pouze jedna ze dvou osob: buď Harry, nebo Albus si s ním touží pohovořit.

„Čau, tati,“ ozvalo se z gauče, ledva minul zápraží. Spočíval tam jeho syn, tvář měl ale odvrácenou.

Severus přešel místnost a shledal, že Harry je pohroužen do knihy. „Domácí úkoly?“

„Ne-e,“ zavrtěl Harry hlavou. „Zatím nám všichni jen dávají kázání, jak se budeme muset šrotit na OVCE, a vyhrožují, co všechno nás letos naučí. Četbu, co jsme měli na léto, jsem už celou přečetl. Takže teď mi nezbývá než čekat, až se to na nás navalí.“

Severus nazdvihl knihu, aby si mohl přečíst údaje na přebalu – Magie kouzla zbavená: domněnky o původu kouzelné moci. Výtisk byl označený co majetek knihovny. „Jaké to je?“

„Nic moc,“ svraštil čelo Harry. „Madame Pinceová mi ji doporučila, jenže žádný z těch pisálků neměl reálně páru, o čem mluví. Jsou to jenom teorie. Copak nikdo neví, co je magie vlastně zač?“

„Ne, Harry,“ povzdechl si Severus. „Všechno, nač narazíš, jsou pouhé domněnky. Myslím, že tvá schopnost magii vidět je nejzazší metou. Když už na to přišla řeč, Albus chce s tebou mluvit.“

Harry přitakal pohroužený v myšlenkách, jako kdyby něco v duchu zvažoval.

„Máš už rozpis famfrpálových tréninků?“

Harry zavrtěl hlavou. „Kapitáni se stále ještě hádají o časy na hřišti. Hermiona mezi nimi kmitá v roli prostředníka, nebo spíš strážce pořádku. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby jim zabavila hůlky ještě před prvním vzletem.“

„Až bude rozpis hotový, předej nám ho,“ dožadoval se Severus usazený ve svém oblíbeném křesle. „Je třeba, abys začal se svými soukromými hodinami.“

„Minerva už na ně vyhradila úterní večery,“ uculil se Harry. „Ron s tím prý bude muset počítat, nebo se smířit, že nebudu moct na tréninky.“

Severus potřásl hlavou. Minerva sice nezdravě lpěla na úspěchu týmu své koleje, ale zjevně i ona pojala, že aby zvítězili, nemusí být Harry na každičkém tréninku. Chytač nebyl příliš týmovým hráčem, jednal nezávisle na ostatních.

„Uchýlil ses sem, protože kamarádi na tebe nemají kdy?“ zeptal se Severus opatrně. Jakkoliv daleko ve vzájemném vztahu došli, stále působil dosti křehce. Možná to bylo tím, že Harry byl už dospělý a že nikdy neměl nikoho, s nímž by jednal jako dítě se svým rodičem. Oba tak byli odkázáni pouze na své instinkty.

„Částečně,“ připustil Harry, odložil knihu a podíval se na Severuse pohledem, který už Severus poznával: Harry odhaduje, zda mu může svěřit, co má na jazyku. „Informuješ Albuse o všem?“

„Ne úplně o všem, o čem se bavíme,“ odpověděl opatrně. Byl si vědom skutečnosti, že Harryho důvěra v ředitele v pátém ročníku značně utrpěla. „Pokud se objeví něco, co je důležité pro průběh války a s čím se nemohu vypořádat sám, promluvím s ním.“

„Kdybych ti svěřil něco, co se mnou nemá nic... tedy ne nic, ale jen málo společného, a co osoba, jíž se to týká, chce udržet v tajnosti, řekl bys mu to?“ zeptal se Harry zjevně pečlivě volící slova.

„To je těžká otázka, Harry,“ Severus přivolal lahev koňaku a pozdvihl obočí. Harry zavrtěl hlavou a Severus se v duchu usmál. Bylo dobře, že synek automaticky nekývne na každou příležitost dát si panáka. Přivolal sklenku a posloužil si. „Pokud zjistím, že některému ze studentů, případně od některého ze studentů hrozí nebezpečí, jakožto učitel to hlásit musím. Chápeš?“

Harry přitakal. „Nic takového. Co si myslíš o jasnovidectví?“

Severus sklonil ruku s koňakem, aby si do něho nenaprskal. „Zdejší hodiny jasnovidectví jsou čirou ztrátou času pro všechny s výjimkou jednoho až dvou studentů za sto let, kteří jasnovidci už jsou. Jasnovidectví se naučit nelze, jde o vrozenou schopnost.“

„Souhlas,“ zasmál se Harry poťouchle. „Ani nevím, kolikrát jsem si předpověděl vlastní smrt, jen abych dostal od Trelawneyové dobrou známku. Šplouchá jí na maják.“

„Slyšel jsem,“ zabručel Severus. „Celkem mne těší, že již její hodiny nenavštěvuješ.“

„Propadl jsem u NKÚ,“ pokrčil Harry rameny. „Psaná část šla, ale ústní byla fraška.“

Severus přikývl a přivoněl ke koňaku. Kvalitní vínovici netřeba popíjet, zcela stačí kochat se vůní.

„Jde použít nitrobranu proti sobě samému?“

„Prosím?“ vzhlédl Severus, cítil, že náhlou změnou tématu se dostávají k jádru pudla.

„Kdybys měl v hlavě něco, co bys raději nevěděl,“ mlžil Harry, „mohl by sis pomoci nitrobranou?“

„Teoreticky ano,“ zakroužil koňakem ve skle a přemýšlel nad otázkou. Sám nad podobným přístupem nikdy neuvažoval, považoval snášení špatných vzpomínek za projev pokání za své zločiny. „Jak už jsi zjistil sám, pravidelné cvičení zlepšuje soustředěnost. Nemýlím se, když řeknu, že jakmile ses naučil úspěšně vztyčit nitrobranu, zdokonalila se současně tvá schopnost koncentrace?“

Harry souhlasil.

„Předpokládám, že bys dokázal okolo jistých vzpomínek, okolo části mysli vybudovat val, který by působil jako obdoba paměťového kouzla seslaného na sebe sama.“

Harry se otřásl. „Tfuj tajxl.“

Severus s pochopením přitakal. Lockhart se pokusil Harrymu zničit mysl.

„Byl bys ochoten naučit jednoho člověka nitrobranu?“

„Musím být více v obraze, Harry,“ trval na svém Severus, jenž nevědomky vklouzl do učitelských manýrů, „obzvláště, pokud má Albus zůstat v nevědomosti.“

Harry na moment odvrátil zrak. Hleděl na plameny tančící v krbu a zhluboka si povzdechl. Nastínil ošemetnou situaci, v níž se Ron Weasley nachází. Severus byl konsternovaný skutečností, že nikdo neměl ani tušení, čím si mladý nebelvír prochází.

„Dovolil jsem se ho, jestli ti to můžu říct, ale o nitrobraně jsem se raději nezmiňoval, nevím, jak by reagoval. Dost jsem si mu v páťáku na hodiny s tebou stěžoval.“

Severus měl nutkání se rozesmát, ale raději si nechal zajít chuť, aby jeho veselí Harry nepochopil špatně. „Vsadil bych se, že Albus je plně informován.“

Harry vypadal zmateně.

„Běžně by se Weasley k žádnému z mlčenlivých neměl sebemenší šanci dostat. Ať už to byl, kdo chtěl, určitě se jedná o člena Řádu a ředitele podrobně informoval.“

„Víš to určitě?“ zamračil se Harry.

Severus se ušklíbl. „Samozřejmě, že ano. Ty lektvary, co zkoušeli, jsem vařil já, i když jsem tehdy nevěděl pro koho. Ujišťuji tě, že tato ulička byla dokonale vyčerpána.“

Vzhlédl k nebesům s tichou otázkou, který z bohů ho proklel. Nejenže se nebelvíři k němu slétali jako mouchy k mršině, ale on je navíc vítal s otevřenou náručí.

Znovu sklopil zrak k synovi: „Pohovořím si s Weasleym. Nebudu učit nitrobranu nikoho, kdo se ji nechce se vší vážností naučit. Dovolit druhým vidět mé vzpomínky není nic, nač bych se těšil.“

„Rozumím,“ přitakal Harry. „Kdy si s ním chceš promluvit?“

„Zdržím ho zítra po lektvarech,“ rozhodl se Severus. „Důvod se nepochybně najde.“

Harry se zasmál: „Nemusíš s tím dělat takové tajnosti. Můžu ho sem přivést, nebo se může přiletaxovat. Vždyť už tu byl.“

„Stále jsi více nebelvírem nežli zmijozelem,“ usmál se na něho Severus. „Bude mnohem zábavnější zdržet Weasleyho po hodině a nechat ho v domnění, že spáchal nějaký přestupek.“

Harry jen potřásl hlavou. „No, co vlastně děláte ty a ostatní učitelé ve sborovně?“

„Co děláš s kamarády ve vaší společenské místnosti?“ oplatil Severus.

„Většinou úkoly do školy, řekl bych,“ uculil se Harry. „A také se bavíme, hrajeme šachy a cvičíme se v kouzlech a kletbách.“

„Učitelé se víceméně navzájem neproklínají,“ podíval se napůl přísně na syna, který se hned začal zeširoka zubit. „Každou středu večer se pár z nás schází na partii šachu. Jinak se povětšinou bavíme o studentech, najmě o tobě.“

„O mně?“ vyjevil se Harry.

Severusův úsměv získal na dravosti. „Ano, o tobě. Což mi připomnělo, že se tě chci na něco zeptat.“

Harry se na gauči ošil a přivolal si máslový ležák, asi aby se měl za co schovat.

„Co jste v druháku sledovali hovorem s Dracem Malfoyem ve společenské místnosti Zmijozelu?“

Harry se zhluboka napil a následně usmál. Silně pobertovsky. „Jednou ses mě zeptal, jestli jsem někdy kradl ve tvém soukromém skladu přísad.“

„A?“ nadhodil Severus, kterého to enormně zajímalo. Odpověď by mohla být podkladem odpovídajícího potrestání.

nikdy ne, ale způsobil jsem rozruch raubířskou rachejtlí, abych tě zaměstnal a Hermiona měla volné pole působnosti,“ vysvětlil Harry samolibě.

Severus si ten den jasně vybavoval. Nemohl si pomoci, ale poklesla mu sanice. „Ty jsi schválně... V mém skladu kradla Grangerová? Naše současná primuska? Co vzala?“

„Kůži hřímala,“ odpověděl Harry ledabyle, jako kdyby šlo o běžnou přísadu.

Severus zamrkal, kůže z hromového hada se používala do nemnoha lektvarů. „Co jste to vy tři vařili?“

„Mnoholičňák,“ culil se Harry a Severus měl co dělat, aby se neudusil. Tři dvanáctiletí špunti uvařili mnoholičný lektvar? V Bradavicích sice nebyl předmětem osnov, hlavně proto, aby studenti nevěděli, jak na něho, ale byl-li by, jednalo by se o pokročilé učivo na úrovni OVCí.

„Já s Ronem jsme se zamaskovali za Crabbea a Goyla. Skuteční spali ve Filchově kumbálu na košťata, zatímco jsme zpovídali Malfoye kvůli Zmijozelovu dědici.“

Severus si prsty masíroval spánky. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak jste v druháku dokázali uvařit mnoholičný? Vím, že jsem vás známkoval hodně zostra, ale takhle mimo jsem určitě nebyl!“

„Většinu odpracovala Hermiona,“ podotkl Harry a krátce se zasmál. „Občas jsme jí pomáhali, když si o to řekla, ale moc nás k tomu nepouštěla.“

„A co žaberník na druhý úkol?“ zeptal se Severus. Za mnoholičný lektvar by mohl Grangerové tak maximálně přidat body, ale ta je nepotřebovala. Bylo zbytečné se ptát, na jakém místě ho vařili, ve škole byla spousta zákoutí, kde mohli pracovat nikým nerušeni. Dvojčata Weasleyova si dokonce dokázala tajně zařídit celou laboratoř. Letos v létě mu to prozradili, aby ji mohl zlikvidovat a použít, co se ještě dalo. Získal tak do držení moc pěkný bronzový kotlík.

„To Dobby,“ řekl Harry s úsměvem ještě širším. Jeho nevídané přátelství s tím skřítkem nešlo Severusovi do hlavy. „Mám dojem, že vyslechl rozhovor falešného Moodyho s McGonagallovou. Bez žaberníku bych byl totálně namydlený – vůbec jsem netušil, co dělat.“

„Vážně?“ No, Harrymu sice bylo jen čtrnáct, ale Grangerová by měla vědět, kudy na to.

Harry přikývl. „Je mi jasné, že Hermiona by něco vyšťárala, kdybych ji o to zavčasu požádal, ale já na to chtěl přijít sám.“ Zavrtěl hlavou. „Skrk byl už skoro s rozumem v koncích, jak se mi snažil pomoct, aby to nevypadalo, že mi pomáhá.“

„Příliš čestný nebelvír?“ nadhodil Severus sarkasticky.

Harry se smíchem přitakal. „Už mi to žíly netrhá. Všem soutěžícím někdo pomáhal, a ostatní byli ke všemu o tři roky starší než já.“

„Albus tě neměl nechat soutěžit,“ zavrčel Severus, který měl kvůli tomu na ředitele stále ještě vztek. Výmluva na závaznou kouzelnickou smlouvu byla prostě... výmluva. Určitě by šla nějak anulovat. K čertu, Harry nebyl ani zletilý, nemohl by být pohnán k zodpovědnosti.

„Další pozornost pro mé zhýčkané ego?“ dobíral si Harry Severuse parafrází jeho vlastních slov z minulosti. Pokud to tedy byla úmyslná parafráze.

„Mohls přijít o krk,“ uvedl svou motivaci na pravou míru. „Kdyby ti Skrk nepomáhal, zemřel bys už při prvním úkolu.“

„Myslím, že by Brumbál zasáhl, kdyby to hrozilo,“ řekl Harry tiše. Severus viděl na synově tváři smutek a doufal, že se mu dostane obšírnějšího vysvětlení. „Věřím, že byl poblíž pokaždé, když jsem riskoval život, ale určitě to nevím.

Desire/ErisedNejde mi ale do hlavy, že by nevěděl, že se tři jedenáctiletí žáčci zaměřili na kámen. Dal mi otcův plášť a vysvětlil mi, jak funguje zrcadlo z Erisedu. Ve třeťáku řekl Hermioně, aby použila obraceč času a zachránila Siriuse.“ Harry se začal rozehřívat. „Mohl to přitom udělat sám. Mohl trvat na tom, aby dal ministr Siriusovi veritasérum, tehdy měl ještě dostatečný vliv. Mohl mě vyřadit z turnaje. Bylo mi čtrnáct, u Merlina! Co tím sledoval, že mě v tom všem nechal máchat?“

Severus si přisunul křeslo k pohovce. „To se nedozvíš, pokud se ho nezeptáš, Harry. Ještě se na něho zlobíš?“

„Samozřejmě že jo!“ štěkl Harry.

Severuse brnělo po těle narůstající hladinou magie v místnosti. Pokud se vymkne kontrole, bude muset zakročit.

„Proč mě nikdy nepřišel zkontrolovat? Bydlel jsem u Dursleyových deset let! To mě jen pohodil na práh a nazdar bazar? Paní Figgová je jen ten poslední pidimidi pěšáček na královském křídle, a ta mě měla hlídat?“

Když už se Severus chystal zakročit, Harry se sám odmlčel a zavřel oči. Severus ho pozoroval: zaťaté svaly se po chvilce uvolnily, napjaté rysy vyhladily a brnění způsobené divokou magií ustoupilo.

„Neměl bys to v sobě dusit, Harry,“ položil mu Severus ruku na rameno. „Ředitel není neomylný a v souvislosti s tebou nasekal spoustu chyb. Pokud chceš, aby se jich v budoucnu vyvaroval, řekni mu, jak se cítíš. On opravdu neví, jak moc špatně bylo s tebou v dětství nakládáno.“

„Tys mu to neřekl?“ zašeptal Harry s nepřeslechnutelnou nadějí v hlase.

„Ne,“ odpověděl Severus stroze. „Ví, že nebyli dobrými poručníky a že nechci, aby ses k nim vracel, ale podrobnosti nezná téměř žádné.“

Harry přikývl a složil si hlavu do dlaní. Když opět vzhlédl, působil už vyrovnaně. „Měl bych se vrátit do věže. Miona bude zuřit, když se zpozdím.“

Na prahu se zastavil a ohlédl přes rameno: „Díky, tati.“

„Za málo,“ usmál se Severus. Všiml si zapomenuté knihy a poslal ji za Harrym.

Harry se na ni znechuceně podíval: „Ani to neotvírej. Tohle vytisknout byla škoda pergamenu.“

Severus se ušklíbl, Harry definitivně odešel. Dolil si koňak a zapřemýšlel, proč se při každém rozhovoru dostanou na tenký led citlivých témat. Pak si vyhuboval, vždyť Harry toho má tolik na srdci a tak málo lidí, jimž by se mohl svěřit.

Zítřejší odpolední hodina lektvarů se sedmáky bude jistě zajímavá.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola osmnáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/


I dnes pokračujeme ze Severusova úhlu pohledu.



Kapitola osmnáctá

 

„Nevidím jediného důvodu znovu s vámi procházet učivo minulých šesti let,“ zahájil Severus úvodní hodinu se studenty sedmého ročníku, přítomno bylo všech čtyřiadvacet duší, které zůstaly předmětu věrny. Pro praktická cvičení byli studenti rozděleni do dvou skupin, v nichž měli pracovat po dvojicích bez ohledu na kolejní příslušnost. „Být připraveni na zkoušky je vaší zodpovědností, ne mou.“

Severus švihl hůlkou k tabuli, na níž se objevil dlouhý text. „V prvém pololetí se budete věnovat převážně rozpoznávání lektvarů, jejich vlastností, možnostem vzájemných kombinací a reakcí s dalšími látkami, například s kávou – s ohledem na pana Pottera.“ Harry lehce zrůžověl a Severusovi se na tváři objevil mírný úsměšek. „Také se zaměříme na tvorbu neutralizačních lektvarů, což jsou nanejvýš praktické znalosti, obzvláště povede-li se vám pozřít jed. Otázky?“ Jako obyčejně se okamžitě vymrštila paže Grangerové. „Slečno Grangerová?“

Grangerová povstala. „Budeme tyto lektvary v rámci výuky testovat na sobě, nebo použijeme zástupné činitele?“

„Obé, slečno Grangerová,“ ušklíbl se na ni. Její otázka způsobila, že několik studentů zesinalo, bezpochyby dostali strach, že z nich udělá testovací subjekty pro zkoušky protijedů. Pitomci. Albus by ho zabil, kdyby kteréhokoliv studenta vědomě otrávil.

Severus začal bleskovou instruktáží o rozpoznávání charakteristických vlastností Kámových lektvarů, pojmenovaných po hindském bohu smyslné touhy. Toho dne se zaměřil na rozlišování, zda jste pod vlivem nápoje lásky, nebo jestli to, jak s vámi mlátí hormony, je ještě normální – s přihlédnutím k pubertálnímu věku osazenstva učebny. Zmínil fyziologické projevy, například náhlý zálusk na jejich odvěkého nepřítele, stejně jako hlavní složky oněch lektvarů. Na konci hodiny zadal krvavě rudým studentům esej o právních omezeních stran nápojů lásky.

„Ano, pane Weasley?“ Severus čekal, kdo se letos zeptá jako první, a rozhodně nebyl osobou tazatele překvapen.

„Jak dlouhá musí ta esej být?“ zeptal se Weasley s náznakem naděje v hlase.

svitekSeverus se usmál, ale takovým způsobem, že několik studentů naprázdno polklo. „Dosáhli jste při svém vzdělávání bodu, kdy přestalo být nutné vyžadovat konkrétní délku domácího úkolu. Napište tolik, kolik uznáte za vhodné. Slečno Grangerová,“ jmenovaná vzhlédla s průzračně nevinným výrazem, „na dané téma není třeba sepsat disertaci. Mírněte se, prosím.“

Grangerová znachověla, studenti se začali balit. Harry šťouchl do své kamarádky loktem a pošeptal jí cosi, po čem barva její tváře ještě potemněla.

„Pane Weasley,“ zahřměl Severus a vychutnal si mladíkovu reakci. Vzdor šrámům, jež jeho pověst na jaře utržila, stále ještě dokázal nahánět hrůzu.

Weasley zbledl: „Ano, pane?“

„Zůstaňte zde po hodině,“ přikázal mu Severus, věda, že jeho hodinou pro dnešní den skončili. Uměl Harryho rozvrh zpaměti, však se také několikrát sešel s Albusem, aby sestavili časový plán zvláštních cvičení.

„Ano, pane,“ přikývl Weasley a mrskl po Harrym zoufalým pohledem. Ten jen pokrčil rameny, jako kdyby netušil, oč jde, a vyvedl Grangerovou z učebny.

Severus nemohl nepřiznat, že Harryho herecké schopnosti jsou den ode dne lepší a lepší. Musel naprosto přesně vědět, proč Severus Weasleyho pozdržel. Severus čekal, až v učebně osamějí, pak podržel otevřené dveře do kabinetu. Weasley nakráčel dovnitř a Severus zaznamenal, že ten kluk už zase vyrostl, byl dobře o coul vyšší než sám Severus. Proklaté weasleyovské geny! Kde tahle generace nabrala takovou výšku? Molly i Artur měli postavy normální.

„Něco jsem...?“ začal Weasley, když za nimi Severus zavíral dveře.

Stačil jediný pohled a zmlkl. Severus ho vedl dál do svého bytu, Weasley koukal na vývoj událostí dosti vyjukaně. Pokynul chlapci, aby si sedl, čemuž dotyčný okamžitě vyhověl se sklopeným pohledem a zády rovnými, jako by spolkl pravítko.

Severus si odložil svrchní hábit, vyčaroval čaj a dva šálky. Weasley zvedl oči, když se konvice objevila v jeho zorném poli, a ulehčeně si oddechl.

„Už jsem myslel, že jsem něco provedl,“ přiznal se a znovu zčervenal.

Severus se také posadil a posloužil si čajem. „A provedl?“

„No, tenhle školní rok ne,“ zadoufal Weasley. Následoval Severusova příkladu a také si nalil.

„Komu jste se svěřil se svými nočními můrami jako prvnímu?“

Pihatá tvář zazářila pochopením, Ron byl ještě čitelnější než Harry. Tihle nebelvíři se neuměli přetvařovat, ani co by se za nehet vešlo.

„Mámě,“ odpověděl. „Té noci, když jsem ji vzbudil, byl táta na pochůzce pro Řád.“

„Ručím vám za to, pane Weasley, že cokoliv jste o oněch vizích svěřil svým rodičům a cokoliv ví mlčenlivý, s nímž jste se scházel, se zcela jistě doneslo panu řediteli.“ Severus usrkl ze šálku a nespouštěl pohled z tváře mladého návštěvníka.

V rychlém sledu se na ní vystřídaly výrazy hněvu, zhrzení, pochopení a viny. To poslední bylo fascinující.

„Hádám, že už vím, jak se musel cítit Harry, když jsme mu s Hermionou stále opakovali, aby si promluvil s Brumbálem, že ten bude nejlíp vědět, jak a co. Ani zdaleka jsme nechápali, nakolik manipulovaně se Harry cítí, protože chránit Harryho byla přeci Brumbálova práce.“ Weasley vypadal opravdu zkroušeně.

„Řekněte mi vše, nač si vzpomínáte a co považujete za podstatné,“ pobídl ho Severus.

Weasley se dlouze napil, ukousl sušenku, zapil ji a začal vyprávět. Byl mnohem konkrétnější než Harry, který mlžil, aby kamaráda chránil. Severus se až divil, odkud se u mladíka vzala taková důvěra vůči jeho osobě, leč předpokládal, že to mělo co do činění s mírou Harryho víry v něj.

„Zkoušel jste různé lektvary,“ pronesl Severus oznamovacím tónem, neptal se. „Vařil jsem je všechny, ačkoliv jsem netušil, komu jsou určeny. Tak už to v Řádu chodí, vykonáváme zadané úkoly bez znalosti širších souvislostí. Většina z těch, kteří se podíleli na střežení věštby, netušila, co hlídají. A my ostatní jsme věděli pouze, že Voldemort se chce dostat k nějakému proroctví, ale už ne, čeho či koho se konktrétně týká.“

„Vážně?“ vyjevil se Weasley. „Vždycky jsem si myslel, že připojením se k Řádu se dostaneme k informacím, co se děje.“

„Pokud dosáhnete oné mety, pane Weasley,“ pousmál se na něho Severus, „možná zjistíte, že počet otázek zodpovězených výrazně pokulhává za těmi dosud otevřenými.“

Weasley zamyšleně přikývl. „Dá se s tím teda vůbec něco dělat?“

„Harry navrhl poutavé řešení, které se může, ale také nemusí projevit jako funkční,“ začal vysvětlovat Severus. Weasley vypadal přímo dychtivě – očividně byl již dlouho zoufalý, ale neodvážil se říci si o pomoc, aby to nebylo považováno za projev slabosti. „Požádal mne, abych vás učil nitrobraně. Pokusili bychom se nejprve vytrénovat vaši mysl proti útokům zvenčí, až je dokážete odrazit, použijeme tuto schopnost k blokaci vnitřní.“

Delší dobu v tichosti pili čaj a jedli sušenky. Weasley civěl do ohně a nejspíše si vybavoval každičkou ze stížností, jimiž ho Harry zahrnoval stran lekcí nitrobrany. Nejmladší ze šesti bratří pátravě pohlédl do Severusových očí, jako by v jeho tváři hledal potvrzení, že se mistr lektvarů skutečně změnil.

„Budete mě učit stejně, jako jste učil Harryho?“ zeptal se Weasley opatrně.

Severus zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Ve vašem případě nejsme pod stejným časovým tlakem. I tak ale uvidím ve vaší mysli mnoho, co byste přede mnou raději skryl. Jinak nelze docílit toho, abyste se proti útokům aktivně zaštítil. Nicméně může nastat i opačná situace, kdy vy přijdete do styku s mými myšlenkami.“

Weasley zamrkal. „Harry viděl vaše vzpomínky?“

„Mnohem důkladněji, než se poštěstí vám,“ odtušil Severus suše, aniž by na sobě dal znát překvapení, že se Harry získanými poznatky nepochlubil přátelům. „To, co si skutečně nepřeji, abyste viděl, se k vám nedostane.“

„Tak jo,“ přikývl Weasley zvolna a postavil se. „Bude mi ctí nechat se od vás učit, pane, pod jednou podmínkou.“

Severus se také postavil, mladíkovo chování na něj udělalo dojem. Vždycky si myslel, že nejmladším z Weasleyů se nikdy nedostalo řádného vychování. Nyní bylo zřejmé, že věděli, co jsou to slušné způsoby, ale používali je jen tehdy, když se jim to hodilo.

„Jaká je vaše podmínka, pane Weasley?“ otázal se zdvořile.

„Že mi budete říkat křestním jménem,“ zakřenil se Weasley, jeho stříbrný prefektský odznak se zaleskl v záři ohně. „Táta mého nejlepšího přítele by mi měl říkat Rone.“

„Dobrá tedy, Rone,“ pronesl Severus přehnaně útrpně. „Který den v týdnu vám bude vyhovovat pro naše večerní sezení?“

„Šlo by úterý?“ navrhl Weasl– ehm, tedy Ron se vzdáleným pohledem. „Pokud si to dobře pamatuju, tak to má Harry lekce s McGonagallovou. Mám tam sice prefektské schůzky, ale ty končí ještě před osmou.“

„Přijďte sem v úterý v osm,“ souhlasil Severus. „Nejjednodušší bude, pokud použijete letax z vaší ložnice. Krby jsou stále spojené.“

„Děkuju,“ zazubil se Ron, jemuž viditelně odlehlo. „Řekl bych, že když už Brumbál ví o těch mozcích, tak o tomhle se může dozvědět taky.“ Odfrkl si. „Pokud to už tedy stejně neví.“

Severus se mírně potměšile pousmál. „Uvidíme. Ode dneška až do naší první hodiny si každý den před spaním vyprázdníte mysl.“

„Jak...?“ zmatkoval Ron.

„Nejprve to zkuste, až pak se ptejte,“ odbyl ho Severus. „Nemůžete vědět, s čím budete mít problémy, dokud to nezkusíte. Můžete se otázat Harryho, ale příliš ho neobtěžujte, už tak toho má hodně co na práci.“

„Ano, pane.“ Ron se rozhlédl a zaváhal nad dvěma možnými východy z místnosti: „Neměl bych odejít přes kabinet? Ví se, že jste mě zdržel po hodině.“

Severus nadzdvihl obočí: „Dobrý postřeh, Rone. Dojde-li na šachy či praktické použití, jsou vaše analytické schopnosti obstojné. Pokuste se letos využít jejich služeb i při psaní esejů.“

„Ehm, ano, pane... děkuji... zkusím to,“ usmál se Ron křivě a odešel skrze kabinet.

Severus sešel do jídelny ještě před Weasleym, trasa od učitelských bytů byla výrazně kratší než ze sklepení. Harry ze svého místa u nebelvírského stolu pokukoval po hlavní tabuli, a když uviděl svého otce, tázavě zdvihl obočí. Severus jednoduše kývl s nečitelnou tváří a usadil se na své oblíbené místo mezi Minervu a Remuse.

„Co se zase děje?“ nevydržela to Minerva. „Dobře deset minut úzkostlivě pozoruje dveře.“

„Pan Weasley se bude letos dobrovolně vzdělávat nad rámec osnov,“ odtušil Severus se spokojeným úsměškem na rtech.

Kolegové vypadali, že je to zaujalo, ale byl to Albus, kdo zareagoval slovně: „Stále má potíže?“

„Jistěže ano, Albusi,“ utrhl se na něho Severus polohlasem. „Tyto zážitky patří k nezapomenutelným.“

„Doufal jsem, že už to pominulo,“ povzdechl si Albus. „Nevykazoval známky přetrvávajících následků a jeho matka hlásila, že nočními můrami už netrpí.“

Severus protočil panenky: „Tišící kouzla a skrývání. Vnímá své potíže v porovnání s Harryho jako nicotné, tedy s nimi nechce nikoho obtěžovat. Jenže i když nejsou tak vážné, stejně je třeba se s nimi vypořádat. Sedmnáct mu bylo na konci minulého školního roku, k oklamání matky používal celé léto magii.“

„Jak ses k tomu přimotal ty, Severusi?“ vyzvídal Albus.

Severus zaznamenal příchod Weasleyho, který zamířil od vchodu rovnou k Harrymu a Grangerové. Množství krmě, jež si zrzek na svůj talíř navršil, bylo obdivuhodné – dokázal spořádat více než dvojnásobek objemu, jaký jídával Harry.

„Harryho vzbudil zlý sen a všiml si, že Weasley se topí ve svém vlastním. Probudil ho a pohovořili si,“ vysvětloval Severus. „Nitrobrana byl Harryho nápad.“

Naslouchající Remus i Minerva vypadali krajně zmateně. Jelikož nebyla reálná naděje na praktické využití Weasleyho vizí budoucnosti, členové Řádu o nich nebyli informováni.

„Dva nitrobranci v jednom ročníku,“ potřásl Albus hlavou. „Jaká to pozoruhodná skupina dětí.“

„Nutnost je naučila, Albusi,“ namítl Severus smutně, i když výraz tváře jeho rozpoložení nevyzrazoval. „Na tom není nic pozoruhodného. Pokud bychom v těchto dovednostech trénovali i ostatní, měli bychom nutně výsledky.“

„Máš úplnou pravdu, Severusi,“ odtušil Albus věcně.

Minerva začínala vypadat frustrovaně. Severus věděl, že nesnáší, když o svých nebelvírech něco neví. Koneckonců, on měl stejné pocity vůči svým zmijozelským.

kotlík„Myslíš, Remusi, že by zvládli tři dvanáctiletí uvařit mnoholičný lektvar?“ zeptal se Severus zdánlivě bez souvislosti.

„Ne,“ pronesl vlkodlak váhavě svůj úsudek.

Severus se otočil k Minervě, která, jsouc přehlížena, očividně trpěla. „Měla bys vážně dávat víc pozor na své svěřence, Minervo. Vaří se dva měsíce.“

„Kdo...?“ zapojila se přímo do probíhající konverzace.

„Hádej, můžeš třikrát,“ prohloubil úsměšek, „stalo se to před pěti lety.“

Lehce vykulila oči a Severus úplně cítil, jak se za ním Remus tiše směje.

„Oni?! Proč...?“ Chudinku vedoucí Nebelvíru čeká těžká noc.

Severus se nevzrušeně věnoval večeři. „Mysleli, že pan Malfoy má informace stran Zmijozelova dědice. Bylo mi sděleno, že sehrát pana Crabbea a pana Goyla nevyžadovalo žádné hluboké herecké nadání, prý stačilo na každého okolo tupě hledět.“

„Slečna Grangerová je primuskou!“ děsila se Minerva.

„Skvostné pozorovací schopnosti,“ složil jí poklonu Severus.

Remus hvízdl: „Nedráždi draka, Severusi.“

Minerva zavile zahlížela na jisté strávníky u nebelvírského stolu, čehož si dotyční šťastně nebyli vědomi, až dokud se Harry nezachmuřil a nezačal zkoumat, odkud z rozlehlé síně k němu plyne tak silný proud emocí.

„Uklidni se, Minervo,“ varoval Albus svou zástupkyni. Severus ji tak rád vytáčel! „Dozvěděl jsem se to ještě před koncem onoho školního roku. Harry se mi přiznal, i když do dneška nevím, jak si obstarali přísady.“

Na Severuse se upřely tři tázavé pohledy. Lehce se usmál: „Harry vyhodil do vzduchu kotlík a Grangerová se mi v nastalém zmatku proplížila do kabinetu.“

„Odvaha jim rozhodně nechybí,“ připustila Minerva, které se konečně podařilo poněkud zklidnit. „To je za mnoho let ten nejsmělejší z nebelvírských činů, o nichž jsem se doslechla. Kdybys je načapal, vyloučil bys je.“

„Bezpochyby,“ souhlasil Severus. „Harry mi ten příběh vyprávěl se značnou pýchou.“

„Bez nich to tu už nebude ono,“ pronesla Minerva posmutněle, jako kdyby už školní rok měl co nevidět skončit.

Remus se uchechtl: „Pravda, budeme všichni pokojně spát nerušeni obavami, že škola vyletí do povětří.“

Minerva s Albusem se rozesmáli, ale Severus stočil pohled k nebelvírskému stolu, kde jej zachytil Harry. Usmál se na svého otce a otočil se zpět ke kamarádům a diskusi, kterou vedli. Škola bez těch tří nebude, co bývala, jenže oni sami budou tam venku, mimo bezpečí poskytované Bradavicemi.

I když by chtěl odložit nutnou konfrontaci mezi svým synem a Voldemortem, jak jen by to bylo možné, Severus věděl, že by bylo nejlépe, kdyby k ní došlo ještě před koncem tohoto školního roku. Jakmile totiž Harry odejde z Bradavic, bude nemožné najít mu domov s odpovídající ochranou, ne, pokud by nechtěl zůstat stále zamčený, jak se to stalo jeho kmotrovi. Harry by takové omezení nebyl schopen snést. Voldemort by jej zajal a Harry by mu čelil sám.

Nalezení prostředku na odstranění toho monstra se zdálo být palčivějším než kdy dříve. Severus přimhouřil oči, jak v něm zahlodal ochranitelský instinkt. Nemůže se mezi ně vložit, až boj započne, ale může stát po Harryho boku a pomáhat mu, seč bude s to. Nikdo Harrymu neublíží, dokud tu bude Severus, aby tomu zabránil.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola devatenáctá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


Po ostudné pauze... už je to tu! Těšili jste se? *;-)



Kapitola devatenáctá

 

„Harry, vstávej!“ dožadoval se Ronův hlas.

Harry zamžoural a rozloupl víčka. Ron byl navlečený do famfrpálového tréninkového trikotu, v každé ruce třímal po koštěti: v jedné svoje, v druhé Harryho.

„U čertova kopyta, Rone,“ zavrčel Harry a obrátil se na druhý bok. „Ještě je noc.“

Zavrtal se do polštáře s očividným úmyslem znovu usnout. Zaslechl Rona pronést zaklínadlo. V tu ránu byl vzhůru, jako kdyby už hodinu pobíhal okolo, a reflexivně kletbu odrazil. Ron zaprskal, sprška ledové vody ho zmáčela od hlavy až k patě. Harry se sice rozchechtal, ale byl to Ron, kdo slavil triumf: podařilo se mu Harryho úspěšně dostat z postele, i když jinak, než zamýšlel.

„Obleč se,“ nařídil Ron stroze a seslal na sebe sušicí a zahřívací kouzlo.

„Ano, pane kapitáne,“ zasalutoval Harry potěšeně, načež Ron zrudl a opustil ložnici.

Tým navlečený do tréninkového – to jest do vyřazených závodních dresů – se potácel z kopce ke hřišti. Potřebovali doplnit do sestavy jen jediného hráče, a to na Katiinu střeleckou pozici; všechny ostatní posty včetně záložních byly obsazeny. S největší pravděpodobností přiberou jednoho z vlastních záložníků a z konkurzu vzešlý nováček bude posilou zálohy, pokud se ovšem mezi letošními druháky neobjeví nějaký zářný talent.

Neuspořádaně se docourali do šatny, kde Harry vyčarovával kávu pro každého, kdo by si chtěl dát. Sám do sebe hodil první hrnek dřív, než Ron mohl vůbec začít s proslovem – a když se Ron začínal dostávat do varu, byl už v půli druhého.

„Pro letošek jsem vymyslel pár změn,“ vykládal Ron nadšeně. Po boku mu stála Ginny, která po probuzení v tak nekřesťanskou hodinu nijak odvázaně nevypadala, v rukou laskala vlastní hrnek kávy. „Budeme trénovat častěji, tvrději a déle.“

„Jasně, Olivere,“ zamumlal Harry, u něhož to evokovalo vzpomínku na téměř totožný proslov slyšený před lety, a znovu Ronovi zasalutoval.

Ron se zapýřil a ztratil nit. Zadíval se znovu na nákresy hustě pokryté mnohobarevnými klikyháky.

„Dobře, takže to všichni chápete,“ odtušil už méně razantně. Harryho zajímalo, jestli k tomu dvojčata svého brášku nenavedla. Jestli jo, tak zaplatí. „Jdem se ven zahřát.“

„Konečně,“ ozvalo se někde zezadu a Harry se uchechtl.

Kopl do sebe zbytek kafe a nechal zmizet hrnky, za což sklidil nemálo protestů.

„Nemůžete lítat s pitím v ruce!“ okřikl nespokojence. Dohnal Rona a pleskl ho po zádech: „Seš na nás drsnej, kápo.“

„Hmm,“ broukl Ron nejistě, „omlouvám se.“

Harry se jen zasmál: „Nech to plavat. Vždyť to máš za úkol – honit nás jak nadmutý kozy. Před pár minutamas byl hotovej Wood číslo dva.“

„Vážně?“ rozveselil se Ron, kterého to přirovnání potěšilo.

Harry naskočil na koště a s úsměvem na líci vzlétl. Zakroužil nad hřištěm a znovu se spustil k Ronovi: „Vážně, Rone. Před pěti lety, když byl podruhé kapitánem, nám říkal v podstatě totéž. A pak přišel o většinu prvního zápasu – vidíš, vlastně byl taky brankář – schytal to po pár minutách potloukem do hlavy.“

Ron na Harryho němě zíral, jestli to myslí vážně, ale ten už byl zase ve vzduchu. Ginny stála na trávníku u bedny s famfrpálovými koulemi. Kopnutím ji otevřela, vypustila zlatonku, uvolnila potlouky, vzala si camrál a naskočila na koště. Během chvilky se rozeběhl regulérní zápas mezi dvěma týmy, z nichž ovšem jeden měl o střelce míň.

Ostatně Harry si hry nevšímal. Jakmile Ginny nechala vzlétnout zlatonku, Harry se upnul výhradně k tomu drobnému zlatému míčku... který začal světélkovat. Byl výtečně viditelný, kamkoliv se vydal, například právě teď se pokoušel schovávat nad Havraspárskou tribunou, jenže Harry ho stejně viděl.

zlatonkaNaschvál vyrazil opačným směrem, jenže jeho mysl zůstávala se zlatonkou spojená.

Zkusil odvrátit pozornost k něčemu jinému: upnul se na potlouky.

Vražedné koule okamžitě začaly poslušně světélkovat, Harry je byl nyní schopen sledovat stejně dobře jako zlatonku. Vyletěl vysoko nad herní plochu a zavřel oči. Několikrát se zhluboka nadechl... nádech a výdech... nádech a výdech. Oči otevřel, až když se mu podařilo odblokovat auru okolo kouzelného herního náčiní.

Chvilku si jen tak blbnul ve vzduchu, spouštěl se níž, aby pád v posledním okamžení vyrovnal, zkoušel vývrtky a zákruty, prudké obraty i let hlavou dolů. Vmísil se mezi střelce a odrážeče a překazil pár rozehraných útoků. Jenže jakmile se rozhlédl po zlatonce, začala ta mrcha zase zářit.

„Sakra!“ zaklel na adresu své štěstěny. Vždycky měla něco v zásobě.

Zprudka vypustil vzduch z plic, přistál, seskočil z koštěte a potlačil nutkání rozdupat ho na drobno. Koště za to nemohlo, a navíc to byl dárek od otce... první dárek, který mu dal. A tak veškerou vervu vložil do verbálních projevů. To, co se mu řinulo z úst, by nejspíše donutilo McGonagallovou nabrat odstín dobře vyzrálého rajského jablíčka, ačkoliv by pravděpodobně dobré polovině nerozuměla, neboť kletby byly pronášeny v mnoha rozličných jazycích.

„Ty, Harry?“ nadhodil Ron z bezpečné vzdálenosti několika kroků.

„Co je!?“ štěkl jmenovaný. Pak mu došlo, že na něj všichni zírají. Okolo něho se vzdouvala nekontrolovaná magie, uvolňovala se vlnu za vlnou. Zavřel oči a násilím se zklidnil. Stáhl magii zpět do sebe, jenže palčivý vztek se mu uhasit nepodařilo. Pohlédl na svého nejlepšího kamaráda: „Zlatonka je právě za profesorskou tribunou a míří vzhůru. Teď se dostala před ni a stočila se nad střed pole.“

Harry se nedíval do sektoru, v němž se pohybovala. Ronovi se do tváře vkradla směsice údivu a obdivu. Harry naskočil na koště a rozlétl se za zlatonkou. Chytil ji v plné rychlosti, a aniž by zpomalil, vrátil se znovu na zem. Sesedl a podal zmítající se míček Ronovi.

„A víš, že není zlatá?“ hořce zavtipkoval. „Je zelená.“

Sklonil hlavu, popadl koště a vyrazil k hradu doufaje, že ho nikdo nebude sledovat. Zamířil rovnou k pokojům McGonagallové a zaklepal na dveře. Když se nedočkal odezvy, zabušil znovu, o poznání výrazněji.

Otevřela oděná do županu přehozeného přes dlouhou noční košili, na nohou trepky. „Něco se stalo na hřišti, Harry?“

„Přišel jsem podat oficiální výpověď z nebelvírského famfrpálového družstva, madam,“ oznámil chladně, formálně a pokud možná bez emocí.

McGonagallová se na něho chvilku upřeně dívala, snad si přebírala, jestli dobře slyšela, pak ho pozvala dál.

Zavrtěl hlavou: „Teď raději ne.“

„Mohu vědět proč?“ zeptala se s mnohem větší starostlivostí, než na jakou byl od ní Harry nachystaný. Hrozilo, že se prolomí skrze pracně vztyčenou bariéru, ale on se nehodlal složit tady před ní.

„Cítím zlatonku,“ vysvětlil bezvýrazně. „Mám nespravedlivou výhodu oproti ostatním hráčům. Nikdo by proti mně neměl nejmenší šanci, madam.“

Harry předpokládal, že jeho dlouholetá kolejní vedoucí pochopí bez dalšího vysvětlování, že jeho formálnost je obrannou slupkou proti zuřivosti či pláči, které svorně číhaly na příležitost.

Zvolna přikývla. „To je mi líto, Harry. Mám ti sehnat Severuse?“

Zavrtěl hlavou, tu ránu nemohlo zacelit žádné vlídné slovo. V páťáku alespoň neměl na výběr; tohle bylo horší, mnohonásobně horší, než když se po něm Umbridgeová vozila. Nyní se musel svého největšího školního potěšení vzdát dobrovolně.

„Dáme si lekci?“ nabídla vlídně.

Bylo to od ní velice pozorné, poskytnout mu náhradní rozptýlení, jenže on se nemohl v danou chvíli soustředit na přeměnu. Znovu zavrtěl hlavou, omluvně na ni pohlédl a odkráčel. Nechala ho jít beze slova, ale neslyšel, že by zavřela dveře.

V minulých letech nebral na vědomí, že se může na svou kolejní vedoucí obracet v těžkých chvílích, a teď toho litoval. V soukromí nebyla zdaleka tak přísná a strohá, jak se jevila. Uměla se uvolnit, když chtěla, dokázala být starostlivá a laskavá, téměř mateřská.

Vydal se na jediné místo v budově, kde mohl dát průchod svým citům, aniž by způsobil rozsáhlou destrukci. Přecházel sem a tam před tapisérií Barnabáše Blouznivého.

„Potřebuju bezpečný úkryt, místo, kam mohu jít, kde nikomu neublížím,“ opakoval si třikrát, při každém průchodu před zdí. Snažil se představit si požadovanou místnost co nejpřesněji.

Ve zdi se objevily hladké, elegantní dveře z masivního dřeva, vycíděné do vysokého lesku. Neměly kliku, samy se před ním otevřely. Vešel a zjistil, že se nachází uvnitř silnostěnné skleněné cely umístěné v obrovském prostoru.

Sklopil bariéry, každou jednu z nich, a klesl na kolena. Vydal ze sebe táhlý řev, neartikulovaný pravěký vřískot frustrace a zuřivosti. Vykřičel v něm všechen hněv, vinu, zmarněné touhy. Vzpomínal na vše zlé, co se mu kdy stalo, na každou potíž. Na špatné zacházení Dursleyových, na ředitele, co ho rozčiloval už prostou existencí. Na všechny mrtvé, které viděl naživo, i na ty, o niž se mu za nocí zdávalo. Pak si vzpomněl na Charlieho a udeřil pěstí do podlahy. Další ranou ocenil stále nemotorný vztah s vlastním otcem.

Napětí vzrůstalo, cítil divoce vířící magii, jak vyplňuje téměř celý prostor cely. Její vlákna jasně zářila, víc než si pamatoval z přechozích zkušeností, doslova oslepovala. Křižovatky magických toků v jeho těle pulzovaly a vysílaly další a další vlny magie – omotávala ho, vinula se k němu, až ho posléze zvedla na nohy.

Vidiny všeho, co kdy musel obětovat, včetně dětství, které ho minulo, mu bušily do spánků následované představami toho, o čem věděl, že zanedlouho také padne na oltář. Náhle toho bylo víc než příliš, vyvalila se poslední vlna magie doprovázená finálním výkřikem.

Třeskot tříštěného skla byl očistný a ohlušující zároveň. Úlomky se od Harryho rozlétly rychlostí kulky z mudlovské zbraně, aniž by ho jediný zranil. Zvuk rychle odumřel. Víry magie zmizely.

Harry se zhroutil na zem jako hadrová panenka. Objal se rukama, zhluboka dýchal a snažil se dát dokupy. Nezbyly mu už žádné emoce, vydal se z poslední. Vlasy se mu zplihle lepily k čelu. Teď toužil už jen spát a nic nevědět. Pokud by požádal, místnost by mu poskytla postel i úkryt před celým světem, jenže Harry věděl, že to nesmí.

Vstal, opustil Komnatu nejvyšší potřeby; napůl předpokládal, že před ní najde polovinu sboru a kompletní nebelvírský famfrpálový tým, jak ho úzkostně očekávají, jenže chodba byla prázdná. Procházel tichými koridory, většina osazenstva hradu ještě dřímala. Nohy ho donesly před vstup do věže, ale u obrazu zaváhal. Tady být nechtěl.

Vše mělo svou vlastní auru. Každičký kámen zářil magií vloženou do něho zakladateli a stovky let přiživovanou procházejícími studenty a učiteli. Zřetelně viděl i skryté průchody, neobtěžoval se obnovováním bariér. Celý svět se před ním rozvíral, na kolejích to vřelo, emoce probouzejících se studentů se vynořovaly z ticha spánku.

Otočil se na patě a začal se proplétat chodbami, žádné ze schodišť ho nezaneslo, kam by nechtěl. Dospěl ke dveřím, o nichž většina studentů neměla ani zdání, koneckonců byly kryté sochou, stejně jako vstup do ředitelny.

„,“ šeptl Harry. Malfoy musel nad Hermioniným výběrem hesla pro tento měsíc nadávat jako špaček. Vstoupil do obýváku přiděleného společně primusovi a primusce s jasnou nadějí, že pak budou snáze spolupracovat. Místnost byla obsazena Malfoyem.

„Pottere, vypadáš jako kýbl sraček,“ usoudil Malfoy pozorně. Harrym zacloumala směska starostlivosti a zhnusenosti, zvyk je železná košile. Malfoy také světélkoval, jeho magie vykazovala velký potenciál, obdobný jako u Harryho otce.

„Taky tě rád vidím, Malfoyi,“ vymáčkl ze sebe Harry a zaklepal Hermioně na dveře.

Zhouply se v pantech a odhalily navrčenou Hermionu v županu, s ručníkem omotaným okolo hlavy. Zaostřila na Harryho, viditelně spolkla protesty, vtáhla ho dovnitř a zavřela za ním, když předtím ještě mávla Malfoyovi na pozdrav. Hemiona zářila mnohem jasněji než Malfoy se Snapem, i když zase ne tolik jako Harry.

„Harry, co se stalo?“ zkoumala, zatímco ho směrovala k posteli, kde se smotal na přehozu do klubíčka, a sama se usadila vedle něho. „Nemáš mít trénink?“

„Rezignoval jsem,“ řekl mrtvě.

Cítil emoce, které v závratném tempu zazmítaly jeho kamarádkou. Zapřemýšlel, jestli její myšlenky dokáží pádit stejně svižně jako její city. Netroufl si k ní vzhlédnout a pro jistotu se odtáhl z dosahu.

„Nic víc tě nepálí?“ vyzvídala něžně. Také byla rozčilená – bolelo ji, když ho viděla takto.

„Zmohlo mě to, Miono,“ zamumlal do pokrývky. „Byla to řádná rána pod pás. Jsem vyřízenej, můžu se tu vyspat?“

Začal vztyčovat ochranné valy, zdi, které ho chránily před světem. Bylo fajn na chvíli se od nich oprostit, jenže současně to působilo děsuplně a tíživě: cizí pocity se na něho sápaly ze všech stran, ale nebyly nezvládnutelné – viděl je a ukočíroval je. Kdyby vkročil neodcloněný do jídelny, zbláznil by se z toho, ale takto po ránu, když hrad ještě dřímal, to byla ohromující zkušenost.

Na čele ucítil polibek a pak už se nechal zalít temnotou nevědomí. Slabě si byl ještě vědom kouzel, která jej obklopila. Byl nadzvednut a uložen pod přikrývku, pod hlavu mu vklouzl měkký polštář, do něhož se vděčně zabořil. V poslední vteřince se ještě podivil, jak to přijde, že její ložnice voní daleko lépe než ta jeho.

„Von je zalezlej v tvý posteli!“ zaječel Ron ublíženě. Trénink už zřejmě skončil a Ron se vydal po jeho stopách. Byl zvědav, kolik času mu zabere ho vyčenichat.

„Seš jak malej, Rone!“ štěkla na něho Hermiona tiše. Tiché nadávání v Hemionině podání znělo opravdu zajímavě. „Přišel sem a vypadal hůř, než jsem ho kdy viděla, když tedy počítám ty stavy, kdy byl při vědomí. Nevzpomínáš si snad, jak se cítil, když mu Umbridgeová zakázala famfrpál?“

„Jasně, že si to pamatuju!“ Ron přešel do obrany.

„Tak zapoj mozek!“ zasykla. „Tentokrát byl přinucen vzdát se dobrovolně hry, kterou miluje a která mu bude chybět! A čistě pro tvou informaci: usnul na přehozu, pod peřinu jsem ho šoupla já.“

„Omlouvám se, Miono, to jen že...“ Ron se pokoušel odprošovat i vysvětlovat najednou.

Harry se zavrtěl, než se situace vyvine natolik, že by se jeho probuzení stalo silně nespolečenským. „Hele, Rone, já ti píchám bráchu, ne holku. Kdybych si začal s Hermionou, to by bylo jako... kdyby ses vrhal na Ginny.“

„Blééé... Harry, jak můžeš něco takovýho vypustit z pusy?“ Ronovo znechucení bylo tak silné, že z toho měl Harry málem žaludeční problémy.

Raději hbitě posílil bariéry, což se mu okamžitě vyplatilo, neboť mu Hermiona bez varování prohrábla vlasy. „Proč to všichni dělaj?“

„Cožeco?“ nechápala Hermiona, která se začala věnovat stlaní.

Harry se posadil a protáhl si krk. Projel si rukama vlasy, takže se rozježily ještě hůř, než mívaly ve zvyku. „Ty, paní Weasleyová, Ginny, Poppy, táta, Charlie. Všichni máte neodbytné nutkání mi uhlazovat vlasy. Je to marný.“

„Už je ti líp?“

Oba ignorovali Rona, který si v koutě tiše žbrblal.

Harry přikývl: „Díky za postel. Do věže jsem nemoh´ a tátu jsem děsit nechtěl.“

„Takže je to natuty?“ připojil se Ron ke konverzaci. „Úplně určitě?“

„Jo, Rone,“ Harrymu se zase sevřelo srdce. „Nebylo by fér, kdybych hrál.“

„No, já tě z družstva docela nepropustím,“ vyhlásil Ron rázně.

Harry povytáhl tázavě obočí, Hermiona taktéž. „Hrát nemůžu.“

„Ale furt s námi můžeš trénovat,“ nezaváhal Ron. „Potřebuju někoho, kdo se bude věnovat novému chytači, když odcházíš, a to je práce spíš pro tebe než pro mě.“

„Nejsem si jistej...“ představa tréninků s týmem nenásledovaných účastí v zápasech nebyla o moc lákavější než varianta načisto s tím seknout.

„Prosím, Harry?“ pronesl Ron bez náznaku soucitu. „Potřebuju tě. Všichni tě potřebujeme.“

Harry kývl na souhlas a sklopil hlavu. Ron skočil na postel vedle něho a praštil ho do zad. Hermiona se usadila mnohem elegantněji a potřásla nad nimi hlavou.

Harry zavětřil a nakrčil nos. „Hele, Rone, nemohl by sis laskavě nejdřív dát sprchu?“

Naplocho do tváře ho zasáhl polštář. Harry se nechápavě podíval po šklebícím se Ronovi. Už párkrát zaslechl slovní spojení „polštářová bitva“, ale nikdy nebyl přítomen praktické ukázce. Základní princip pochytil hravě: natáhl se za sebe a poduškou vyproštěnou zpod přehozu majzl Rona po hlavě. Ten bez váhání odpověděl stejnou, jenže Harry se shýbl a letící polštář přistál Hermioně na založených pažích.

Zpražila je pohledem, švihla hůlkou a vmetla jim dva polštáře do tváří. Oba se zaksichtili a během chvilky se vzduch zaplnil létajícími polštáři a rozjařeným jucháním tří puberťáků. Jeden povlak nevydržel a trousil všude po místnosti bílá pírka.

„Co to tady vyvádíte?“ prořízl vzduch Malfoyův hlas.

Hermiona, Ron i Harry se váleli po zemi v záchvatech smíchu, které jim pomalu nedovolovaly zvednout ruku a hodit polštář po soupeřích. Všichni byli pokrytí peříčky, měli je zamotané ve vlasech i přichycené na oblečení. Pokoj vypadal jako zachumelený.

„Co myslíš, Malfoyi?“ odpověděl Ron na otázku otázkou jasně naznačující, že přítomný zmijozel je idiot. Pak se široce zazubil: „Dáváme si čaj.“

„Jste doložitelně šílení,“ usoudil Malfoy s mírným úsměškem. „Všichni tři.“

Podívali se po sobě a jako jeden muž mu trojhlasně odpověděli: „Taky tě máme rádi, Draco!“

Plavá obočí se vyklenula v elegantním oblouku, Malfoy jedním pohybem smetl bílé pírko, které si dovolilo se snést na jeho rameno oděné do temné černi, a opustil místnost za tichého mumlání: „Poťachtaní nebelvíři.“ Dveře za ním zapadly.

Jen byl pryč, Harry párkrát mávl dlaní, čímž uvedl ložnici do perfektního pořádku. „Abychom nepřidělávali skřítkům práci.“

„Uzavřeli jsme dohodu,“ oznámila Hermiona pyšně. „Oni nejsou zodpovědní za čistotu této místnosti a já se je nebudu snažit propouštět z Bradavic.“

Harry vyklenul obočí dočista po malfoyovsku a spráskl dlaně. „Výtečně, Hermiono. Jsem ohromen.“

Jen se na něho zakřenila a poděkovala mu za úklid peří. Posnídali u ní v pokoji, o bohatost tabule se postarali Harry s Hermionou. Po jídle se Harry odporoučel, cestou varoval Malfoye, ať ty dva teď delší dobu neruší, odebral se do své ložnice, napsal vzkaz otci, pověřil Hedviku jeho doručením, posbíral knihy, pár pergamenů a per a vyrazil do knihovny věnovat se úkolům.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola dvacátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

 

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.



Kapitola dvacátá

 

Po krátké domluvě či hádce s Ronem, na dálku to bylo těžké určit, se Harry postavil na lavici ve velké síni a zesílil si hlas, aby mohl učinit oznámení. Samozřejmě by mu bylo stačilo postavit se někam, kde ho všichni uvidí: byl magnet na pozornost, i když se o to právě nesnažil.

„Abych uvedl na pravou míru šuškandu, co se šíří,“ začal Harry, čímž si zajistil dychtivý zájem všech uší v dosahu, „ne, nenastoupil jsem do žádného profesionálního famfrpálového týmu. A ne, neutrpěl jsem žádné vážné zranění ani mi nebyla diagnostikována závažná neléčitelná choroba.

V sobotu jsem na svou žádost ukončil působení na postu chytače v nebelvírském famfrpálovém týmu. Mé důvody jsou jenom moje a každé nemístné vyptávání bude oceněno skvěle mířeným nepříjemným uřknutím.“ Poslední slova Harry doprovodil vražedným pohledem, za který by se Severus rozhodně nestyděl. Pak se znovu usadil a začal se krmit snídaní, jako kdyby právě neudělal nic neobvyklého.

V sobotu ráno vlétla do Severusových komnat Hedvika s lístkem od Harryho:

Tati,

skončil jsem s famfrpálem. Ta zlatá potvora zeleně světélkuje. Jsem v pohodě.

Harry

Severus ani na vteřinku nevěřil, že by Harry byl v pohodě, jelikož v jeho podání spojení ‚v pohodě‘ bylo synonymem ‚v kýblu‘, ale respektoval synovo přání a nechal ho být... poté, co na Lupinově mapě zkontroloval, že se Harry se svým žalem nezašil do nějakého odlehlého koutku. Díky několik set let starému ochrannému kouzlu na sebe ve školních prostorách nemohl žádný student vztáhnout ruku, jenže Harry odjakživa porušoval každé pravidlo, které potkal.

Dnes večer se s Harrym neuvidí, zítra a pozítří také ne. První možnost promluvit si se synem o posledních událostech bude mít až ve čtvrtek, kdy mají společnou hodinu lektvarů. Členové sboru se pravidelně střídali na schůzkách primuse a primusky s prefekty, v některých letech dohlíželi najmě na dodržování programu, který míval tendence se zvrhnout.

V jiných bylo potřeba hlídat, aby primus, například Percy Weasley, či primuska kvůli vlastnímu egu nezanedbávali své povinnosti. Letos učitelský dozor musel krátit Grangerové její nekonečná kázání a zatrhávat Malfoyovi uštěpačné poznámky ohledně téhož. Draco Malfoy zůstával Dracom Malfoyem i po změně stran.

Jelikož plán pro tento týden sestavovala Minerva, Severus neměl nejmenší pochybnost, že schůzka bude stručná a k věci. Starší kolegyně byla z Harryho pokroků při zvěromágské přeměně nadšenější než Harry sám, určitě ji dráždila každá minuta navíc, kterou byla nucena obětovat dozoru nad prefekty.

Harry mu o poslední lekci řekl pouze, že to bylo těžké a že to bolelo. Když se pokusil Severus vyzvídat na Minervě, jen se usmála a změnila téma.

Weasley se úderem osmé vyvalil z krbu, oháněje se všemi končetinami. Zřejmě na Harryho radu odložil školní hábit a dostavil se v neformálním mudlovském oblečení. Už ne až tak vytáhlý zrzek se oprášil a trochu koženě se usmál na Severuse.

„Jste kouzelník, Rone,“ upozornil ho Severus přezíravě. „Jistě si dokážete poradit s trochou popela, aniž byste ho složil na můj koberec.“

„Aha, jo, promiňte, pane.“ Ron se vytasil s hůlkou, očistil sebe i koberec.

Severus Weasleyho několik minut pozoroval s pečlivě nečitelným výrazem, jakmile se mladík začal pod nepříjemným pohledem ošívat, pokynul ke stolku se dvěma křesly.

„Sedněte.“

„Ano, pane.“

Severus se také usadil a přivolal šachy, které se samy urovnaly na stole. Pak pozdvihl obočí.

„Vy se mi nebudete snažit dostat do hlavy?“ ozval se Weasley zmateně.

„Dnes ne,“ odtušil Severus k ryšavcově obrovské úlevě. „Harryho bylo nutno naučit potřebné co nejrychleji, to není náš případ. Řekl jsem vám, že použijeme jinou metodu. Zvolte si stranu.“

Weasley Severuse chvilku tiše pozoroval. „Beru bílé.“

Plán se natočil požadovaným způsobem, hra začala. Když vytrhla Weasleyho od hry padající knihovna, Severus se ušklíbl.

„Věnujte se čistě hře, ničemu jinému,“ přikázal mu stroze. „I kdyby škola začala hořet, ignorujte to. I kdyby nás obklíčili smrtijedi, nenechejte se jimi vyrušit. Nyní pro vás existují jen šachy.“

Výraz na studentově tváři byl k nezaplacení. Postupně se proměnil ve skálopevné odhodlání, inu nebelvír čelící zkoušce. Vzdor vší snaze o upření pozornosti jediným směrem stejně při každém nečekaném zvuku či záblesku, které si Severus předem nachystal, Weasley nadskočil.

Nicméně i tak hrál dobře. Severus vyhrál, ale měl podezření, že bez přítomnosti rušivých vlivů by partie dopadla jinak. Už spolu několikrát hráli v domě na Grimmauldově náměstí, toto bylo první Severusovo vítězství.

„Do příštího týdne si nastudujte toto,“ podal mírně roztřesenému Ronovi Weasleymu knihu. „Předpokládám, že se s ní důvěrně seznámíte. Pokud by se noční můry zhoršily, požádejte Harryho, ať vám dá ze svých zásob trochu lektvaru pro klidné spaní. Je sice návykový, ale letos potřebujete každou minutu spánku.“

Weasley jen přikývl, popadl knihu a krbem zmizel do nebelvírské věže.

Na jiném místě hradu si Harry tou dobou odbýval svou druhou zvěromágskou lekci nového školního roku.

„Musíš se soustředit na proměnu, Harry,“ nařizovala Minerva přísně.

Harry přitakal. Bylo mu jasné, že musí. Jenže pokaždé, když se opravdu pevně koncentroval, začal vidět magii. Snažil se ji nevnímat, ale bylo to unavující.

Seděl na vyčarovaném polštáři, oči zavřené a mysl zaměřenou na proměnu. V tu ránu se prostor okolo něho zaplnil zářivými barvami, které vnímal i skrze sevřená víčka. McGonagallová zářila o ždibec jasněji než jeho otec, což samozřejmě nehodlal prozradit ani jednomu z nich. Jen by se kvůli tomu hádali, jak už bylo jejich letitým zvykem.

Místo toho, aby se věnoval ignorování magických toků okolo sebe, snažil se upnout pozornost jen k jednomu z nich – k vláknům své vlastní magie, karmínové jako Fawkesovo peří. Pomáhalo mu to vybavit si jasněji podobu fénixe, zformovat z rudých vláken pera téže barvy. Začala ho svědit kůže všude po těle a to ho vytrhlo z koncentrace.

„No, tomu říkám pokrok,“ pronesla McGonagallová zvesela a Harrymu bylo jasné, že důvodem jejího pobavení je on sám.

Otevřel oči a podíval se do zrcadla, které mu přidržovala. Od hlavy až k patě byl pokrytý rudým peřím, z něhož většina se v současné chvíli nacházela různě pomačkaná pod jeho oblečením, což bylo skutečně dosti nepohodlné. Mávnutím ruky odstranil košili, hned mu bylo o něco volněji. Zvažoval, zda by se mu podařilo nechat zmizet boxerky, aniž by současně přišel i o kalhoty... protože koneckonců, až to peří zmizí, bude stále ve společnosti učitelky.

„Jauvajs!“ vyjekl vyrušený ze zahloubání McGonagallovou, která mu vytrhla z paže jeden brk. Špičkami prstů si stiskl postižené místo, peří nebylo možno hladit ‚proti srsti‘.

„Pro porovnání,“ zamávala vesele jiskřivě rudou kořistí. Přivolala druhé pero z pracovního stolu a podržela je vedle sebe.

„Kvůli tomu mě není třeba oškubat,“ bručel Harry.

fénixMinulou hodinu ho Minerva, již měl stále trochu problémy nazývat křestním jménem, několikrát přeměnila ve fénixe a zpět v člověka s upozorněním, že se nejedná o přesnou kopii jeho zvěromágské podoby, protože nevěděla, jak bude Harry skutečně vypadat, až se promění. Během jedné přeměny mu vypadlo pero, které uschovali pro budoucí porovnání.

„Totožné,“ stiskla McGonagallová rty, pak se na Harryho usmála. „Zřejmě jsem byla minule blíž, než jsme předpokládali.“

„A je nutné,“ ozval se podrážděně, „abych zůstal opeřený?“

„Ale samozřejmě, že ne,“ mávla hůlkou jeho směrem a náhle měl kůži opět peříprostou, zcela hladkou, tedy až na jizvy.

Harry si třel paže, aby se zbavil přetrvávajícího svědění. Nebylo to tak děsné jako minulý týden, kdy ho bolel celý člověk a byl dočista vyšťavený. Nečekaně začal zpětně soucítit s Dracem přeměněným ve čtvrťáku ve fretku.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si Minerva a Harry se k ní otočil. „Předpokládám, že tvůj otec o tom ví?“

„O čem?“ nechápal Harry, dokud ho zašimrání na hrudi neponouklo, aby se podíval na vytetovaného dráčka. „Aha, o tomhle.“

„Ano, o tomto,“ přišpendlila ho Minerva přísným pohledem. „Severus o něm ví?“

„Ne...?“ Harry žadonil očima. „Prosím, neříkej mu to. Chtěl jsem mu to říct, ale zatím nebyla vhodná příležitost.“

„Neodkládej to, Harry,“ nařizovala mu McGonagallová. „Tetování není u kouzelníka nic divného, i proto zůstávala znamení zla dlouho nepovšimnuta.“ Odmlčela se, snad váhala nad dalšími slovy: „Není třeba mu cokoliv tajit, Harry. Drobné hříchy nezmění, co k tobě cítí.“ Harrymu bylo dopřáno jen pár vteřin vstřebat slyšené; zdráhal se se svým otcem mluvit o spoustě témat. „Tak, zkus to znovu.“

Přikývl a upnul své myšlenky znovu jen a pouze k anatomii fénixe: spáry, ocas, křídla, zoban...

Chtěl se plácnout přes pusu, ale musel prudce ucuknout pravou rukou, kterou si málem nabodl na zobák, co mu čněl z tváře v místech, kde běžně míval rty. Z prostoru k němu zalétl silný záchvěv starostlivosti, tak se otočil k McGonagallové.

„Ukaž mi tu ruku,“ pobídla ho a chystala si hůlku.

„To je dobrý,“ bránil se Harry, kterého teprve v tu chvíli zarazilo, že může mluvit i se zobákem. Zřejmě si proměnil jen rty; ostatek úst a hlasivky zůstaly nedotčeny.

„Nesmysl,“ odbyla ho rázně. „Fénixové mají zobáky pořádně ostré. Ukaž mi tu ruku.“

Harry jí frustrovaně podal pravičku dlaní vzhůru. McGonagallová nejprve jen zamrkala, pak uchopila jeho ruku do svých a podrobně ji zkoumala. V první chvilce po nárazu ho dlaň prudce zabolela, jenže nyní na ní nebyla žádná krev, ani náznak pohmožděniny, i bolest už téměř vybledla.

„Předpokládám, že jsme svědky dalšího vedlejšího efektu tvého adoptování,“ uzavřela to po chvíli.

Pokrčil rameny: „Zřejmě jo.“

„Hlavně si nezačni myslet, že jsi neporazitelný, Harry,“ neodpustila si varování.

„Žádný strachy,“ zarazil pozvednutou dlaní hrozící kázání hned v počátku. „Své smrtelnosti jsem si docela dobře vědom.“

Chtěl mávnout rukou, aby se konečně zbavil toho zobanu.

„Přestaň!“

Zarazil se v půli pohybu a tázavě pohlédl na učitelku.

„Nepoužívej k návratu do normálu přeměňování. Představ si jen své rty takové, jaké mají být, a dovol svému tělu obnovit normální stav.“

Přitakal, že rozumí, a soustředil se na rty: jak je běžně cítí, jak vypadají. Nezavíral tentokrát oči a statečně ignoroval záři okolního světa. Pocit, kdy zobák zmizel a znovu se objevily rty, považoval za jeden z nejdivnějších, co kdy zažil. Neodolal nutkání přejet po staronových ústech prsty a uslyšel uchechtnutí.

„Je běžné, že se studenti zvěromagie stále ostražitě prohlížejí,“ poznamenala McGonagallová. „Pro dnešek stačilo. Nepokoušej se o proměnu o samotě.“

Přikývl, toto vybídnutí slyšel už nejednou. Neodolal a okomentoval to lišácky: „Kdybych se náhodou zasekl v polovině, můžu to svést na dvojčata.“

Bezprostředně následující reakce ho zaskočila: „Ti mrňaví...“

„Paní profesorko?“ zaváhal zaražený náhlým výbuchem učitelčina temperamentu.

„Ani ne měsíc poté, co tvůj otec nastoupil do pátého ročníku, mu Poppy odstraňovala parohy,“ zavzpomínala a Harry cítil, že s láskou. „Prý za to mohl tvůj kmotr, který si nemůže vzpomenout, jak je zase odkouzlit... a ani jak se mu podařilo je vyčarovat. Znělo to od nich natolik věrohodně, že jsem vůbec nepochybovala. Však i Remus jim to zbaštil.“

Harry se zakřenil. Už ho nebolelo slyšet o otci nebo Siriusovi, letošního léta si vyslechl spousty historek. Když opustil učebnu, McGonagallová ihned zaletaxovala Remusovi a seznámila ho se svým nejčerstvějším odhalením.

Do věže bylo nedaleko, ve společenské místnosti sedělo jen málo studentů. Harry je pozdravil, zastavil se na pár minut u jednoho třeťáka, poradil ohledně domácího úkolu z obrany, na niž se dotyčný nadšeně vrhal, a pak už vyšplhal po schodech do ložnice. Překlopil se do postele, pozoroval nebesa a rozmýšlel, zda tahat učebnice a pokusit se pohnout s prací nebo zda se snažit usnout.

I když si vzal lektvar, stejně většinou zabral až pozdě v noci. Díky aktuální únavě by třeba mohl spát celou noc. Zrovna zvažoval, zda se má či nemá zvednout a převléknout do spacího, když se otevřely dveře, vstoupil kdosi silně zmatený a hodil sebou na sousední postel.

„To seš ty, Rone?“

„Jo,“ odtušil jeho nejlepší přítel a odmlčel se. „Co mají šachy společného s nitrobranou?“

Harry se posadil, rozhrnul závěsy a vykoukl ven. Ron si své nezatáhl, takže teď na sebe hleděli přes uličku mezi lůžky.

„Šachy?“ ověřoval si Harry nedůvěřivě.

„Prostě jsme jen hráli šachy,“ poškrábal se Ron na hlavě. „Pak mi vrazil tuhle knihu, a že si prý mám každý večer vyčistit hlavu.“

Ron po něm onu knihu hodil. Harry se podíval na titulku: Chraň svou mysl. Otevřel ji, přejel pohledem obsah a pak ji zběžně prolistoval. Byla to řádná bichle doplněná mnohými ilustracemi.

„To vypadá dobře,“ usoudil a mrsknul ji zpátky. „Jenom jste hráli šachy?“

„Jo,“ Ron stále vypadal, že mu to nejde na rozum, „jenže u toho to vypadalo, jako kdyby si na mně dvojčata testovala novou várku. Furt něco padalo, bleskalo a bouchalo...“

Harry se rozesmál. Vypadalo to, že jeho otec našel dokonalý způsob, jak naučit Rona nitrobranu, jen se neunavoval vysvětlováním.

„Co zas?“ začínal Ron rudnout.

„Nitrobrana vyžaduje soustředění,“ podal Harry informaci s úsměvem na rtech. „Musíš být schopen očistit mysl ode všech myšlenek, než začneš s její ochranou, a pak znovu při každém vztyčování bariér.“

„Aha,“ zvadl Ron. „Takže... jo, už jsem to chytil.“

Harry se zazubil.

„A jak si čistíš hlavu ty?“

Úsměv povadl, Harryho přepadl bolestný smutek jako pokaždé, když si vzpomněl na věštbu. V tom smutku byla i velká dávka odhodlání nepadnout bez boje, a pokud to jen trochu půjde, vzít Voldemorta s sebou.

„Budeš si muset najít jiný způsob, Rone,“ zadíval se do dálky. „Já to dokázal až toho léta.“ Následující záchvěv viny a smutku nebyl jeho vlastní. Obrátil pozornost zpět na zrzka. „Nechej toho, Rone. Prostě si jen občas vzpomenu. Není to tvoje chyba a já to už neudělám.“

Rona bleskově opustila provinilost a její místo zastoupil úžas. „Tohle Charlie nedělá!“

„Mohl by,“ usmál se Harry vděčný za změnu tématu.

Krátce poté přišel Neville a zapojil se do konverzace, která se mezitím stočila k vyhlídkám Nebelvíru ve famfrpálu. Harryho stále štvalo, že nemohl hrát, ale na druhou stranu byl vděčný, že už nemusí na každý trénink. Pod Ronem a Ginny všichni makali jak černí, Harry se dostavoval jen tu a tam, aby dohlédl na novou chytačku, třeťačku ze záložního týmu, která dělala příjemné pokroky.

Dean se Seamusem se vevalili do ložnice v rozjařené náladě a okamžitě všem přítomným povykládali nejnovější historku. Dali se dokupy s Ginny, a jelikož se jim zdál hrad bez Freda s Georgem podezřele pokojný, očarovali několik brnění, aby zpívala pijácké písničky.

„Vy s Ginny?“ děsil se Ron.

„Klídek, Rone,“ usadil se k němu Dean a práskl ho po zádech. „Já s tvou sestrou nerandím.“ Očividně se doslechl o jízdě vlakem po páťáku.

„Ale jen proto, že já jo,“ zazubil se Seamus široce.

Hůlky vylétly rychlostí blesku, Ron vyslal na Seamuse kletbu, ten ji odrazil. Bohužel trefila Nevilla, který nepočítal, že by se jeho vlastní ložnice mohla proměnit v bitevní pole. Harry si kolem postele vykouzlil ochranný štít, pohodlně se usadil a dobře se bavil. Uznale pozdravil Nevilla, který ty zbylé tři nejprve zmrazil, pak si vrátil pokožku do původního barevného odstínu, načež ztuhlým spolunocležníkům provedl různé žertovné tělesné změny.

Chudákům zabralo snad hodinu, než objevili, jak se navzájem dát do pořádku. Harry nemohl pomoci, byl příliš zaměstnaný tím, že se jim chechtal. Však by byla škoda, kdyby Ronův lasiččí čenich, Seamusovy leprikonské oči a uši či Deanův aligátoří ocas zmizely předčasně.

Zatímco se ti tři zaobírali přeměňováním lidských forem, Harry s Nevillem se vrhli na první letošní dávku esejí. V přeměňování se konečně dostali k vyčarovávání, ve formulích procvičovali kombinování zaříkadel, aby se ke konci roku mohli dotknout oblasti tvorby vlastních kouzel, ačkoliv věštění z čísel předpovídalo, že se jim žádné vytvořit nepodaří.

„Takže, Neve,“ oslovil ho Harry zpoza tří rozevřených knih o přeměňování, „když vykouzlíš šálek na čaj, odkud se vezme?“

Neville se nezdržoval nahlížením do učebnic: „To je kouzlo, Harry. Nemusí se vzít odnikud.“

„Musí,“ trval na svém Harry. „Nemůžeš vyčarovat něco z ničeho.“

„Myslíš jako mudla, Harry,“ odbyl ho Neville.

Ostatní, už ve své lidské podobě, se přidali k jejich disputaci, čímž se natáhla do pozdních nočních hodin. Ukončila ji až Harryho poznámka, že by je měla vidět Hermiona, jak pěkně všichni spolupracují při psaní domácích úkolů. Otočily se k němu čtyři šokované obličeje, ve všech se zračilo zděšení nad skutečností, že se chovají jako nějací havraspáři.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola jedenadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče) 

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

 

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

 




Kapitola jedenadvacátá

 

„Ano, slečno Grangerová?“ S mírným úsměškem přistoupil k jejich lavici.

„Myslím, že Padma tento lektvar nikdy nevařila,“ pronesla Grangerová koženě. Harry i Ron se k ní jako na povel otočili a trojice si vyměnila lehce napjaté pohledy.

„Zapojení pouze jednoho z dvojice do přípravy předloženého lektvaru je plně postačující,“ uzemnil ji Severus a přešel do přední části učebny. Harry s Ronem, zkoumající nelibě zavánějící vzorky, vypadali lehce pobledle.

Testovací lektvary byly v malých kotlících, každého sotva dvě dávky. Harry se přihlásil.

„Ano, pane Pottere?“

„Můžeme lektvar v rámci rozpoznávání ochutnat?“ tázal se Harry opatrně.

„Ne.“

Mladík odpověděl kývnutím, naklonil se k Malfoyovi a začal mu cosi špitat.

„COŽES vařil?“ vybuchl Malfoy, pak si ležérně uhladil hábit a vůbec se tvářil, jako že on nikdy při vyučování nepokřikuje. Severus to nechal bez poznámky, jen se pobaveně ušklíbal.

Zvolna rudnoucí Harry pokračoval ve vysvětlování. Malfoyovým výrazem nejprve prokmitávala zuřivost, která zvolna přešla v zamyšlení následované pobavením. Ještě dobré půl hodiny se tato dvojice přidušeně pohihňávala. Ron a Hermiona se se svými pracovními partnery už tak hladce nedomluvili.

„To je trestné!“ vyjekl Corner, Ron zbrunátněl.

Severus se k nim přidružil: „Máte nějaké potíže, pánové?“

„Weasley uvařil nezákonný lektvar!“ oznamoval Corner se zlomyslným zadostiučiněním.

Všichni studenti se k nim otočili v očekávání zábavné podívané.

„Pane Cornere,“ protáhl Severus jeho jméno s takovou pečlivostí, až se chlapec ošil. „Mějte na paměti, že účast pana Weasleyho na přípravě lektvaru, který stojí před vámi, je mi známa.“ Corner vytřeštěně přitakal. „Skutečně věříte, že bych toleroval, aby studenti vařili nezákonné substance?“ Corner freneticky zavrtěl hlavou. „Je vám známo, že lektvary, jejichž příprava je ministerstvem označena za omezenou, mohou být za určitých podmínek připravovány diplomovanými mistry v oboru a že studenti mohou asistovat svým profesorům?“ Corner opět přitakal. „Odebírám Mrzimoru pět bodů. Nenarušujte mé hodiny vznášením nepodložených obvinění.“

Harry, Hermiona a Malfoy vypadali, že na ně udělal dojem. Vrátil se na své místo a přísně shlížel na třídu. Všichni v tichosti pokračovali v práci, jen Weasley dělal, co mohl, aby se vyhnul hněvivě rozmáchlým gestům svého kolegy. Severus se rozhodl je propříště rozsadit, neboť jejich spolupráce naprosto selhala. Ostatní dvojice zdárně postupovaly k cíli, a tak se usadil za katedru a začal opravovat eseje. Cirka po deseti minutách bylo ticho přerušeno hlasitou ranou.

„Co zas bylo tohle, Pottere?“ dožadoval se Malfoy tak hlasitě, aby ho slyšeli všichni v učebně.

Harry se sbíral z podlahy, třel si zátylek a stavěl svou židli zpátky na nohy. Omluvně se rozhlédl, začervenal se a posadil. Rychle něco pošeptal Malfoyovi, který vyprskl smíchy.

„Zasvětíte i nás, pane Pottere?“ zeptal se Severus.

„No... radši ne,“ zamumlal dotázaný.

lektvarSeverus nadzdvihl obočí, třídou se rozeběhl tlumený šepot, Harry se neklidně zavrtěl a zvedl k Severusovi štěněčí oči.

„Dobrá,“ odtušil Severus a pohledem zklidnil učebnu. „Odebírám Nebelvíru pět bodů za vyrušování. Po hodině tu zůstaňte.“

Harry kývl a začal znovu pracovat. Po dalších asi deseti minutách si studenti začali zvolna balit poznámky a odevzdávat pergameny s výsledky. Harry, jehož písmo bylo stále pod psa, naštěstí nechal zapisování na Malfoyovi.

„Tak co to bylo?“ zvídal Severus, když za ním a Harrym zapadly dveře kabinetu.

Harry vypadal ještě provinileji než bezprostředně po pádu. „No...“ Dlouze se odmlčel a pak rychle vypálil: „Opil jsem se a nechal se tetovat, to tetování se pohnulo a polechtalo mě a teď už musím běžet, něco mám, čau.“

Dveře kabinetu se už za ním zavíraly, když se konečně Severus zmohl na reakci.

„Harolde Jamesi Pottere, okamžitě se vrať!“ zahulákal.

Schlíplý Harry se neochotně vrátil do kabinetu, v pozadí se poťouchle ušklíbalo několik studentů, kteří ještě z učebny neodešli. Harry si sedl na osamělou židli, která byla v místnosti připravena pro provinilce.

„Řekni to ještě jednou, pomaleji,“ nařídil Severus přísně.

Harry kývl a polkl. „Opil jsem se... nechal jsem se tetovat... tetování se pohnulo a polechtalo mě.“

„Ukaž,“ zněl rozkaz.

Harry si rozhrnul hábit, vykasal košili a odhalil břicho. Seděl na něm zelený dráček, jehož šupiny mírně opalizovaly. Dráček vychrlil oheň, Harry se zavrtěl a spustil košili. Vzhlížel k Severusovi s provinilým výrazem, už zase si hryzl spodní ret.

„Kdy?“

„V létě,“ přiznal. „Vláďa byl marod, takže Charlie ho musel hlídat a já si vyrazil s Jean-Pierrem, Erinem, Dieterem, Áronem, Kari, Randy, Sandrou a Francescou. Opil jsem se a ráno, když jsem se vzbudil, jsem měl tetování.“

„Ty...!“ Severus si stiskl spánky a napočítal do deseti. „Dochází ti, jak kolosálně nezodpovědné to bylo?“

„Omlouvám se,“ zamumlal zrudlý Harry směrem k podlaze, „nemyslel jsem...“

„A to je právě ten problém!“ peskoval ho Severus. Harry sebou trhl a Severus se pokusil trochu zklidnit. „Napíšeš mi třístopou esej o vlivu alkoholu na kouzlení.“

Harry překvapeně vzhlédl; Severus od něho očekával spíše hněv. „Myslel jsem...“

„Řekl bych, že jsme se právě shodli, že nemyslel,“ štěkl Severus a Harry sebou znovu trhl. „Jelikož jsi zletilý, nemohu ti zakázat pití, ale naprostý nedostatek úsudku ti tolerovat nebudu.“

„Čekal jsem...“ Harry se zavrtěl na židli. „To tetování ti nevadí?“

„Mělo by?“ otázal se Severus a z Harryho výrazu odvodil, že právě toho se jeho syn bál. „Moje tetování je mnohem horší, Harry. Bylo by to ode mě pokrytecké, kdybych ti zakazoval takové pěkné. Mám vztek z toho, že ses opil natolik, až jsi zapomněl celou noc. Dochází ti, co by následovalo, kdyby zrovna tehdy došlo k útoku na rezervaci?“

Harry pobledl a Severusovi bylo jasné, že nad tou možností se zatím nijak hluboce nezamyslel.

„Já... já se omlouvám.“

„Mně se neomlouvej,“ odbyl ho rázně. „Svůj život jsi ohrozil.“

Harry přitakal a vypadal patřičně zkroušeně. „Ano, tati. Kdy ti mám přinést tu esej?“

„Před prvním prasinkovým víkendem, což je, tuším, týden před svátkem Všech svatých. Jistě máš i jinou práci,“ navrhl smířlivě.

„Dobře,“ znovu přitakal Harry. „Ten víkend hraje Nebelvír první zápas.“

Severus si povzdechl, ale Harry trval na tom, že téma famfrpál je zakázané. Raději se pousmál a pobídl synka: „Ukaž mi ještě jednou toho draka.“

Harry se zazubil, vykasal si opět košili a otočil se. „Přičaroval mi ho Jean-Pierre, taky byl na šrot. Ráno se dost divil, ale Erin se zapřísahal zepředu zezadu, že to bylo jeho dílo a jeho nápad.“

„Krásně provedeno.“ Severus přejel dráčka špičkou prstu, udivila ho jeho plasticita. „Jak to...?“

„Změnil se,“ zazubil se Harry ještě šířeji, „když mi Eliza dala krev. Neměl tak... živou barvu a nebyl plastický.“

„Zkusils mu něco říct?“ zajímalo Severuse, jeho mozek studovaného lektvaristy promýšlel způsoby, jak by mohla dračí krev ovlivnit tetování.

Harry sklonil hlavu a kabinetem se rozlehl sykot hadího jazyka. Dráček zamával křídly, přelétl na Harryho pravý bok, tam se usadil, složil křídla a v očekávání vzhlédl.

Harrymu zaplály oči. „Poslouchá mě.“

„Očividně,“ usmál se Severus. Přivolal ze soukromých zásob skromnou lahvičku a podal ji synovi: „Tento lektvar v případě potřeby dokáže zneutralizovat alkoholické opojení. Jedna dávka se rovná polovině obsahu. Očekávám, že v budoucnosti budeš prokazovat lepší úsudek, ale rozumím, že jsi stále ještě puberťák, a tudíž se chyb nevyvaruješ. Nezneužívej této výsady. Pokud budeš potřebovat další zásobu, přijď za mnou, ale budu požadovat vysvětlení.“

„Děkuju,“ odpověděl Harry s malým úsměvem, „a nejen za ten lektvar.“

Harry zmizel, než se Severus zmohl na odpověď. Chvíli tiše pozoroval dveře, jimiž syn odešel, a přehrával si znovu jejich rozhovor. Prvně uplatnil otcovskou autoritu, aby Harryho usměrnil.

Skutečnost, že Harry odešel z kabinetu záře štěstím vzdor zadané třístopé eseji, která neměla co do činění se školními povinnostmi, Severuse obrazně řečeno vyhodila z kolejí. Přistoupil ke krbu a vhodil do něho plnou hrst letaxu.

„Lupine!“

„Ano, Severusi?“

„Máš chvilku?“

„Malou.“ Vlk prošel krbem do jeho kabinetu. „Vypadáš zmateně.“

„Nařídil jsem Harrymu vypracovat tři stopy dlouhou esej o vlivu alkoholu na kouzlení a on je dokonale spokojený.“

Remus se zasmál: „Ještě aby ne.“

„Nechtěl bys to rozvést?“ prskl Severus podrážděně.

Remus se pohodlně usadil a pozorně si Severuse prohlížel. Vlivem blížícího se úplňku měl oči žlutě jantarové a vypadal vyčerpaně, ale rozhodně byl v dobré náladě.

„Jak byl Harry dřív vychováván?“ nadhodil a dodal: „Mimo Bradavice.“

Severus začínal chápat, kam Lupin míří: „Hladem, zamykáním v komoře nebo v pokoji, bitím, případně kombinací všech tří způsobů.“

„Nikdo ho nikdy nevychovával jako obyčejný rodič,“ usmál se Remus láskyplně a pak se uchechtl. „I když rodiče obyčejně nedávají potomkům za trest psát eseje.“

Severus protočil panenky. „Za skopičiny mimo školní pozemky mu školní trest předepsat nelze. A jak jinak ho tady mohu potrestat?“

„Co provedl?“ vyzvídal Remus.

Severus potřásl hlavou: „Kompletně se setnul a obdobně setnutý Francouz mu provedl krásné tetování. Nejspíš bych na to nikdy nepřišel, kdyby ho to tetování dnes při hodině nepolechtalo.“

Remus se uculil: „To má štěstí, že to tetování nedopadlo hůř – za takových okolností. Neviděls, co měl vytetované Sirius. Inu, James neměl umělecké střevo.“

„Jestli ho chceš vidět, tak ho někdy požádej,“ navrhl Severus. „Je to velšský zelený, ale vypadá spíš jako vikinská rytina z Maes Howe.

Remus pozdvihl obočí: „Zítra po hodině se ho zeptám.“ Pak se zatvářil řádně pobertovsky. „Teď z trochu lehčího soudku, Severusi. Albus chce, abychom obnovili soubojnický klub.“

Severusovi okamžitě vytanula na mysli vzpomínka na poslední pokus o založení klubu – katastrofický pokus. „BA mu nestačí?“

Remus zavrtěl hlavou. „Ta je jen pro starší studenty. Ke všemu pracují hlavně na nebezpečných bojových technikách a zcela opomíjejí soubojovou etiketu.“

„Smrtijedi mívají skony přeskakovat zdvořilostní úklonu, než na tebe sešlou nepromíjitelnou,“ namítl Severus. „Kdy by se to mělo konat?“

„Co takhle v neděli odpoledne, když nebude famfrpál?“ navrhl Remus.

Severus zvolna přitakal: „Myslím, že o víkendech večer se schází BA. Rád bych je začlenil, trocha etikety nikoho nezabije.“

„Alespoň ukážou mladším kousek toho pokročilého bitkaření,“ zazubil se Remus.

„Neměli bychom začít ukázkovým soubojem?“ přemýšlel dál Severus, v hlavě se mu už rýsovaly podrobnější plány jednotlivých lekcí. Lockhart si vyžádal jeho přítomnost jen na úvodní předváděčku s tím, že pak už ho potřebovat nebude. Odzbrojit toho tupce bylo nanejvýš uspokojující.

Remus se už smál tak široce, že bylo možno si prohlédnout jeho dobře vyvinuté špičáky. „Myslíš, že se nám podaří nalákat Harryho na otcovsko-synovský duel?“

„Když mu nedáme na vybranou...“ nadhodil Severus s úsměškem. Harryho nechuť k předvádění se na veřejnosti by jim zajistila stoprocentní odmítnutí, kdyby za ním šli s návrhem vystoupení. Bude jen k užitku, když si jeho spolužáci uvědomí, čeho je Harry schopen. Byla tu dobrá šance, že pár starších znovu zváží rozhodnutí přidat se k Voldemortovi, až na vlastní oči uvidí, jak při formálním souboji Harry Severuse roznese na kopytech.

Remus vypadal zamyšleně, možná došel ke stejným závěrům. „Promluvím si s Albusem o pár dočasných ochranných kouzlech.“

Severus zdvihl obočí v němé otázce.

„Mohl by z pozice ředitele vytvořit uvnitř ochranných kouzel hradu malý prostor, kde by některá z velkých štítových zaklínadel nebyla aktivní – proti černé magii, proti přemisťování a tak podobně.“

„Ohlas to při večeři,“ pobídl ho Severus se spokojeným úsměvem na rtech.

„Tuhle neděli?“ ujišťoval se Remus.

Severus jen přikývl.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola dvaadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.



Kapitola dvaadvacátá

 

„To se mi nelíbí,“ ucedil Harry a zamyšleně pozoroval hlavní stůl přimhouřenýma očima.

Hermiona rozzlobeně kontrovala: „Co se ti na tom může nelíbit?“

Jídelna byla plná vzrušeného štěbetání, Remus právě oznámil, že Harry a jeho otec otevřou první schůzku soubojnického klubu, který startuje o víkendu. Lockhartův pokus o klub skončil první a jedinou schůzkou. Studenti usoudili, že Lockhart byl neschopný, a žádný z ostatních pedagogů nechtěl dobrovolně hlídat jeho i děcka.

„Mají něco za lubem,“ odpověděl s jistotou. Otec se tvářil jednoznačně samolibě, i když jeho výraz by kromě Harryho dokázal rozklíčovat tak maximálně Brumbál.

„Kdo?“ chtěl vědět Ron, spolknuv předtím sousto koláče. Hermiona do něho zřejmě konečně vtloukla jakési takési jídelní způsoby.

Harry nespouštěl oči ze zaměstnaneckého stolu. Remus si toho všiml a zazubil se na něho. „Otec s Remusem. Nevím co, ale něco ohledně toho soubojnického klubu.“

„Jdeš tam,“ nadhodila Hermiona napůl jako otázku a napůl jako rozkaz.

Povzdechl si: „Copak mám na výběr?“

„Ne,“ usmála se na něho a poplácala ho po ruce. „Pořádá ho tvá rodina, tak tam musíš být také.“

Zaúpěl: „Proč jen moje celá rodina pracuje tady?“

„Protože ti není dovoleno být normální,“ podotkl Ron bez váhání a doprovodil svá slova gestem ruky, v níž držel kuřecí stehno, z něhož si vzápětí kus odkousl.

Hermiona zkřivila tvář: „Používej nůž a vidličku, Rone. No vážně! Copak ses narodil v chlívku?“

„Kuřecí stehna se můžou jíst rukama!“ bránil se Ron.

HermionaHarry se zakřenil do šťávy, hádka se rozhořívala. To, že spolu ti dva chodili, neznamenalo, že by se k sobě po většinu času chovali jinak než po celá léta. Dojedl a vstal.

„Mám nějakou práci,“ usmál se na kamarády. Učitelé začali sedmákům pořádně nakládat, leč Harry měl momentálně namířeno do Komnaty nejvyšší potřeby na trénink boje bez použití kouzel. „Uvidíme se pak.“

„Čau,“ odpověděli mu zběžně a vrátili se k hádce.

Zašel se do ložnice převléknout do pohodlnějšího oděvu, navrch si přehodil hábit. Obul si tenisky, které mu spolu s oblečením nakoupili členové Řádu.

„Vítej, Harry,“ uklonil se instruktor.

Harry pohyb napodobil: „Je příjemné se vrátit.“

Instruktor dodaný místností neměl jméno. Byl stejně vysoký i rozložitý jako Harry, aby mu mohl lépe předvádět jednotlivé pohyby. Jeho rasu nebylo možno určit: vypadal tak nějak průměrně, i co se týkalo barvy pleti, vlasů a očí.

„Ředitel mi dal pro vás dárek,“ řekl instruktor a podal mu krabičku.

Překvapením zamrkal a převzal si ji. Měl čekat, že si bude Brumbál udržovat povědomí o tom, čemu se Harry věnuje. Odklopil víčko; uvnitř byl nůž v pouzdře. Odložil prázdnou krabičku a vytáhl nůž na světlo. Jednoduchá, funkční, a přesto přitažlivá střenka měla zlatavou barvu. Přibližně pětadvacet centimetrů dlouhá čepel byla zvlněná a velmi ostrá.

„Nesmím zapomenout mu poděkovat,“ odtušil s pohledem stále připoutaným k dárku. Rychlým kouzlem si připoutal pouzdro k boku, schovalo se pod hábit, jako kdyby neexistovalo.

„Přeje si, abyste se naučil bojovat více různými způsoby, to pomůže vašeho protivníka překvapit. Odložte svou dýku, začneme s těmito.“

Ve vzduchu se zhmotnily dřevěné dýky se zaoblenými špičkami. Instruktor si vzal jednu, Harry druhou. Napodobil instruktorův postoj – lehce pokrčená kolena, ruce podél boků, svaly napjaté v očekávání.

Pak se trenér narovnal a přistoupil k Harrymu: „Ne, držte ji takto.“

Opravil mu postavení zbraně v ruce a lekce začala. Zpomaleně prošli různé pohyby, kryty, výpady, úhybné manévry. Instruktor Harryho provedl několikrát přesnou sekvencí útoků a jejich odrážení, pak začal pořadí měnit, aby si musel Harry vybrat správnou reakci. Poté si vyměnili role, útočit začal Harry.

Po hodině se už dopracovali na tři čtvrtiny běžné bojové rychlosti, zapojovali i výkopy a rány. Harryho tep zůstával na klidové hladině, i když kopal, otáčel se, kryl se a blokoval útoky. Instruktor neměl emoce, ne tak jak je mají opravdoví lidé či kouzelnické portréty, takže Harry neměl výhodu empatického předvídání, musel reagovat čistě na jeho pohyby.

Harryho nohy se pohybovaly intuitivně, jako kdyby měly vlastní vůli, odrážely instruktorovy kopy a výpady. Harry útočil, aniž by o tom musel nějak zvlášť přemýšlet, loňské lekce boje se mu dostaly pod kůži. Komnata stvořila učiteletak věrně, že měl Harry dostatečně reálného soupeře, ale současně ho nebylo možno zranit.

Po další hodině instruktor lekci pro ten večer ukončil. Pobídl Harryho, aby si schoval nůž do pouzdra a příště ho znovu přinesl. Ne poprvé Harry žasl nad tím, jak mu hrad dokázal stvořit trenéra, který měl vlastní nezávislou osobnost a paměť. Bylo snadné zapomenout, že před sebou nemá skutečnou živou bytost.

Loni by po takovéto lekci těžce dýchal a byl zbrocený potem. Jenže letos neshledal žádnou tělesnou změnu oproti klidovému stavu. Vytěsnil to z hlavy jako zřejmě další z efektů Eliziny krve. Netoužil přemýšlet nad ničím, co by ho zase o kus vyčlenilo z průměru.

Následujícího dne měli péči o kouzelné tvory následovanou bylinkářstvím a obranou proti černé magii, očekával tedy, že po návratu z Komnaty najde ve věži své kamarády zabrané do domácích úkolů. Ve společenské místnosti ale žádný z nich nebyl. Převlékl se v ložnici do džínů, weasleyovského svetru, nazul své oblíbené černé pracovní boty, posbíral učebnice a vrátil se dolů.

„Neviděl jste někdo Rona?“ optal se ve společenské místnosti neadresně.

Pár z přítomných zavrtělo hlavami, aniž by se nechali vyrušit od her či práce. Ale Jackie Gudgeonová vyskočila od krbu: „Máme ti vyřídit, že pracuje s Hermionou.“

„Díky, Jackie,“ zazubil se na ni a vyšel portrétem Buclaté... Evangelíny, jestli si dobře vzpomínal, jak ji jmenoval Skorobezhlavý Nick. Ani portrétu se nemůže líbit být nazýván stále jen ‚Buclatá dáma‘.

Hermiona se mohla dostat do nebelvírské klubovny, i do společenských místností ostatních kolejí, přímo z obýváku, který sdílela s Malfoyem, jenže žádnému ze svých kamarádů neprozradila jak. Harry si říkal, že by na to mohl přijít, kdyby prozkoumal magii místnosti, nechtěl však Hermioně vpadat do soukromí, proto raději zvolil delší cestu chodbami hradu. Řekl heslo soše jednorožce ve skoku a vstoupil.

„Čauvejs!“ křikl na něho Ron od stolu, kolem něhož seděli nebelvíři a Lenka.

Naproti přes místnost byl Malfoyův stůl obsazen zmijozely, Annou a několika jejími kamarádkami. Až tehdy Harrymu došlo, že Anna sdílí ložnici s Lenkou a že byla tudíž pravděpodobně jednou z těch spolužaček, které Lence schovávaly věci. Zamračil se.

„Nazdar, všichni,“ pozdravil Harry. „Lenko, na něco jsem se tě zapomněl zeptat.“ Dívka vzhlédla, aniž by hnula brvou. „Mělas loni na konci školního roku zase problémy s děcky z koleje?“

Místnost ztichla, několik nebelvírských se po Harrym nejistě podívalo.

„Všechno se našlo,“ odpověděla zasněným hlasem. „Díky za optání, Harry.“

„Našlo...?“ Hermiona v náhlém záblesku pochopení zúžila oči a pohlédla přes místnost na havraspárské. „Nikdy by mě nenapadlo spojovat Havraspár se systematickou šikanou.“

Dívky vypadaly nesvé, Malfoy pohlédl na Harryho, povytáhl obočí, pak se sklonil ke své dívce a zašeptal jí otázku. Nevypadal, že by ho obdržená odpověď potěšila. Ani Neville se netvářil dvakrát nadšeně a nehezky zahlížel na Lenčiny spolunocležnice.

„Také jsem se dopouštěl různých dětinskostí, ale toto nebylo nic než krutost,“ pohrdavě se ušklíbl Malfoy. „Už jste téměř zletilé. Věřím, že se to nebude opakovat.“

Všechny havraspárky zavrtěly hlavami jako jeden muž, tedy jako jedna dívka, a sklonily se k učebnicím. Harry se zaculil. Hermiona se věnovala povinnostem primusky velice poctivě a Malfoy si s ní v tomto ohledu rozhodně nezadal. Pokud oba věděli, co spolužačky Lence provádějí, mohla si být jistá, že už bude mít pokoj.

Harry si přivolal židli a posadil se mezi kamarády. „Co studujete?“

„Lenka s Ginny píší esej do lektvarů,“ mávla Hermiona rukou k jmenovaným, které jim nevěnovaly ani nejmenší pozornost, zřejmě protože na ně právě cosi sypal Neville s tváří podmračenou jako nebe před bouří. Lenka se mu asi nikdy nezmínila o podivném zvyku svých věcí dávat se na útěk. „My dáváme dokupy zaklínadla na zítra pro Remuse.“

„Nějak moc přítulná k profesorům, co Grangerová?“ zašklebila se na ni Pansy Parkinsonová od svého stolu.

Hermiona na ni tvrdě pohlédla. „Profesor Lupin je členem Harryho rodiny, vídáme se s ním i mimo hodiny a to má raději, když ho oslovujeme křestním jménem nebo přezdívkou.“

„Potter není s Lupinem příbuzný,“ ohradila se Parkinsonová příkře.

Harry se mezi ně vložil: „Ale jsem.“

„Jak?“ chtěl vědět Malfoy, jemuž to, vzhledem ke znalosti téměř kompletní kouzelnické genealogie, nešlo na rozum.

„Můj otec, teda jako James, patřil do jeho smečky, takže tam patřím i já,“ vysvětlil Harry prostě a vytáhl učebnici a poznámky na obranu. Pohledy, které se k němu upínaly od Malfoyova stolu, ignoroval. „Patronovo zaklínadlo už všichni umíme, takže se musíme podívat na poutací kletbu a protikletbu. Je to tak?“

„Vy všichni umíte patrona?“ zeptal se Nott, u něhož Harry předpokládal, že blízkost Malfoyovi a jeho názorům nepředstírá.

Seamus se široce usmál: „Jasně že jo. Harry nás ho naučil v BA před koncem páťáku.“

Žádný nebelvírský se neobtěžoval připomenout, že Seamus byl za doby původní BA pouze na jediné schůzce. Ginny ho hravě cvrnkla do tváře, což Ron ocenil okázalým nezájmem, a všichni se usmáli na zmijozelské a havraspárské s Malfoyem.

„A mohl bys mi s tím teda pomoct?“ zeptal se Nott nejistě Harryho. „Nějak tomu stále můžu přijít na kloub.“

Harry pokrčil rameny a otočil se ke své skupince: „Nějaké další problematické kouzlo?“

„Hermiona s Ginny je všechny prošly už loni,“ ledabyle mávl rukou Dean. „Jen si opakujeme.“

Harry kývl a přešel ke druhému stolu. Znovu si přivolal židli a sedl si mezi Notta a Malfoye, Parkinsonové s Crabbem a Goylem si statečně snažil nevšímat. Ostatní zmijozelští sedmáci přítomni nebyli.

„Co ti na to táta řekl?“ mrkl Malfoy na Harryho.

Ten obrátil oči v sloup – když spadl ze židle, vysvětlil Malfoyovi důvod, k velkému zmijozelovu pobavení. „Musím napsat esej o vlivu alkoholu na kouzlení.“

Malfoy nechápal: „Proč?“

„Byl jsem tehdy pod parou,“ odpověděl Harry, stále ignoruje upřené pohledy.

„No tak ukaž,“ pobídl ho Malfoy a opřel se pohodlně v židli. Nikdo další nepromluvil, jen sledovali Malfoyovy narážky.

Harry si povzdechl a vstal. Otočil se zády a stáhl si přes hlavu svetr, pod nímž nic neměl. Záda neměl ani moc zjizvená. Pokaždé věděl přesně, kde se tetování nachází, teď je cítil, jak ho oběhlo.

„Velmi zmijozelské,“ podotkl Malfoy. Harry pootevřel bránu empatii – Malfoy byl pobavený, ale ti tři zahlížející zmijozelové vyzařovali čistou nenávist. Havraspárky byly celé nesvé, asi ještě kvůli Lence. Nott si držel odstup.

„Harry Pottere!“ Hermiona se hbitě vydala k němu. „Neříkals, že máš tetování!“

Harry zamrkal, slyšel, jak se kamarádi pochechtávají. „Promiň, Miono. Říkal jsem to ve vlaku. Nedošlo mi, žes tam nebyla.“

Hermiona se postavila vedle Malfoye a studovala Harryho hřbet. Byla podrážděná, až si Harry povzdechl. Podráždění vybledlo a na jeho místo nastoupila laskavost s příměsí smutku. Harry se nad tím posledním podivil, ale nechtěl se ptát ve společnosti, v níž se nacházeli. Znovu se oblékl a otočil se k Nottovi.

„Tak... co ti na patronovi nejde?“ otázal se zpříma.

Příprava na druhý den se zvrhla v cosi ne nepodobného setkáním BA. Harry nakonec musel ustanovit sedmácké dvojice, vždy člena BA s nečlenem, aby pracovali na domácím úkolu pro Remuse. Harry na ně dohlížel. Havraspárky se od Malfoyova stolu přesunuly k Ginny a Lence. Z Lenčiných spolubydlících sálala váhavost, ale ona se k nim chovala jako vždy jindy.

„Potřebuješ šťastnější vzpomínku,“ naváděl Dean Goyla.

„Šťastnou?“

Malfoy si odfrkl: „Vzpomeň si, Gregu, jaks objevil celou krabici máminých domácích karamelek.“

Harry se statečně držel, aby se nerozesmál.

Malfoy si vedl velice dobře, stříbřitá mlha, již vykouzlil, začínala nabírat podobu ptáka, pravděpodobně fénixe. Harryho to zarazilo... až si začal říkat, jestli v něm Malfoy nevidí svého ochránce. Hermiona nechávala svou přízračnou vydru pobíhat po místnosti.

Nevilla spároval Harry s Nottem, ten byl z přítomných zmijozelů nejméně děsivý. Teď k nim zamířil, aby se podíval, jak se jim daří. Nott nedokázal vyčarovat víc než řídký obláček stříbřité mlhy, Neville se mu snažil vysvětlit, proč je potřeba zaměřit se na šťastnou vzpomínku.

„Podle tebe potřebuji pouze šťastnější vzpomínku?“ ušklíbal se Nott, hlas mu přetékal sarkasmem.

„Co je to mozkomor?“ vložil se mezi ně Harry otázkou.

Neville se nadechl k odpovědi, ale Harry ho umlčel pozdvihnutou dlaní a rychlým zavrtěním hlavy. Chtěl to slyšet od Notta. Některé z ostatních dvojic ustaly v práci a pozorovaly je.

„Dušisaj,“ odpověděl Nott.

Harry zavrtěl hlavou. „Duši ti vysají, až když tě políbí. Pouhou přítomností ti odsávají pocit štěstí. Jedinou obranou proti nim je zformovat štěstí do tělesné podoby. Tím, že ho zhmotníš, je zahltíš a donutíš je dát se na útěk. Proto potřebuješ myslet na něco opravdu šťastného.“

„A jakou používáš ty?“ vyptával se Nott z čisté zvědavosti, jak si Harry ověřil.

Rozhlédl se, všichni poslouchali. „Poprvé, když jsem použil patrona na mozkomory, jsem myslel na to, že se od mudlovských příbuzných nastěhuju ke kmotrovi.“ Nevšímal si reakcí, které jeho přiznání vyvolalo.

„A co používáš teď?“ nedal se Nott.

Harry pokrčil rameny a zalhal: „Už pár let jsem ho nepoužil.“

Hermiona s Ronem a Ginny ho naštěstí neshodili. Ostatní věděli jen tolik, že ho předváděl na setkáních BA; přenosní patroni byli stále přísně střeženým tajemstvím Řádu. Nikdo o nich nevěděl žádné podrobnosti.

„Zkus ho,“ navrhl Malfoy.

Harry koutkem oka pohlédl na Hermionu, která pokrčila rameny. Jelikož tu nebyli mozkomorové, nepotřeboval se o kouzlo nijak moc snažit. Pro efekt se zamračil, jakože se pevně soustředí, předpažil ruku s falešnou hůlkou, pomyslel na rozhovor s babičkou a dědou a vyslovil nahlas zaklínadlo: „Expecto Patronum!“

Dvanácterák vyrazil z atrapy, cvalem oběhl místnost, stejně obrovský a zářivý, jako byli jeho bráškové na Grimmauldově náměstí. Goyle s Crabbem bojácně ustoupili, Harry si s úsměvem vzpomněl na famfrpálový zápas ve třetím ročníku. Patron se k němu po obhlídce místnosti vrátil, Harry ho pohladil po nozdrách a propustil. Jelen se rozplynul.

„Tedy,“ prohlásil Nott, na něhož to udělalo dojem. „Na co jsi myslel?“

„Nedávno jsem našel portréty babičky a dědy,“ usmál se Harry. „Do té doby jsem se s nimi nesetkal, zemřeli, než se naši vzali. Táta říkal, že ty portréty byly prý na svatbě matky s otcem, otec mu to ukázal v myslánce. Nevillova máma šla té mojí za družičku.“

Hermiona přistoupila k Harrymu, krátce ho stiskla v náručí, pak mu nechala ruku ovinutou kolem pasu. Opřel se o ni. Ron, který se k němu přidal z druhé strany, ho objal volně okolo ramen. Harrymu došlo, jak zvláštně dokáží být vzpomínky současně šťastné i smutné.

„Moje také.“ Harry se otočil k Anně. Stála vedle Malfoye, všechny šesťačky se přidaly na čumendu. Lenka stála za Nevillem a zezadu ho objímala. „Sdílely spolu v Nebelvíru ložnici... ještě s Cedrikovou tetou.“

Zabojoval s výrazem, do něhož se jeho tvář chtěla zformovat, nebude se obnažovat v místnosti, jejíž osazenstvo z poloviny tvořili zmijozelové. Hermiona trochu zpevnila své objetí, snad mu chtěla naznačit, že ví, jak se cítí.

„Ruším nebelvírské skupinové tulení,“ pohodila Parkinsonová s úsměškem vlasy. „Ještě se musíme naučit poutací kletbu s protikletbou.“

Harry se ušklíbl, zmijozely se provokovat nedá. Máchl hůlkou nejprve směrem ke Crabbeovi, pak na Goyla, a aniž by řekl slovo, pevně je spoutal.

„Jsi na řadě, Parkinsonová,“ pronesl studeně. „Rozvaž je.“

Ron se uculil, Harry cítil, že naprostá většina přítomných, včetně Malfoye a Notta, se dobře baví. Parkinsonová popadla hůlku, šlehla pohledem po Harrym, ale nedovolila si ho v přítomnosti obou studentských představených a několika prefektů proklít. Raději se zaměřila na znehybněné hromotluky a začala s pokusy je osvobodit.

Dalo jí to přes půl hodiny, než přišla na správnou protikletbu. Během té doby se šesťačky vrátily k práci na formulích a zbylí sedmáci začali probírat bylinkářství pod vedením Nevilla, který se po NKÚ stal učedníkem profesorky Prýtové a měl nakročeno ke zvládnutí mistrovských zkoušek do cirka dvou let.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola třiadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

 

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


Moji milí, je mi to líto, ale dopřekládaná zásoba došla, zase nám nastane technologická pauza; doufám, že kratší než minule. Ať se Vám všem daří, mám Vás ráda!



Kapitola třiadvacátá

 

Severus stál na stupínku v čele velké síně, kde obvykle býval jídelní stůl pro zaměstnance. Ten byl nyní odstraněn, aby uvolnil místo soubojovému prostoru. Severus přísně shlížel na shromážděné studenty, zatímco Remus pronášel pár vět o tom, co bude členství v nově založeném soubojnickém klubu obnášet.

Přihlášených bylo hodně: většina třeťáků a frekventantů nižších ročníků, všichni z BA i dost těch ostatních. Mimo mohla zůstat tak maximálně padesátka studentíků.

„V našem klubu se budeme věnovat formálním soubojům včetně procvičování etikety k duelům se vážící,“ usmíval se široce Remus. Severus si byl jistý, že pouze on a Harry vnímají, jak je vlkodlak vlastně unavený a bez šťávy. „Pokud se chcete naučit pouze se bránit, vstupte do BA. Pro předvedení alespoň zdvořilostního minima začneme malou ukázkou. Harry, můžeš se k nám připojit?“

Harry očividně ztuhl, jeho kamarádi se po něm ohlédli. Ti, kteří stáli dál, se začali rozhlížet po místnosti ve snaze ho najít. Hermiona ho dloubla, Harry se vzpamatoval a s vražedným pohledem vykročil vpřed. Severus se jen ušklíbl.

„To je vopruz,“ zaúpěl Harry k Severusovi zblízka.

„Dovoluji si odhadovat dle tvého výzoru, že tě nastalá situace nepotěšuje,“ odtušil Severus tak tiše, aby je nikdo nepovolaný nezaslechl. „Myslím, že jinak bys mohl občas někoho zmást... třeba Charlieho.“

Harry po něm jen střelil očima a otočil se tváří ke studenstvu. Pár přítomných sebou trhlo; Severus zauvažoval, jestli to způsobilo Harryho zazírání jako takové nebo jejich očividná podobnost, když se synek tvářil takto. Vyladil tvář do obdobného výrazu, Weasley s Grangerovou a Harryho spolunocležníci měli co dělat, aby nevyprskli smíchy.

„Před započetím jakéhokoliv formálního souboje jsou protivníkům přednesena pravidla,“ navázal Remus, aniž by si všímal Harryho pohledu. „Pro tento souboj je stanoveno pouze toto: nesmějí být použity žádné nezákonné kletby. Bude se jednat o souboj takzvaně ve volném stylu, nikoliv o sesílání předem stanovených zaklínadel, kdy by se rozhodovalo pouze o tom, který ze soupeřů vládne větší silou.“

Nemálo studentů údivem vytřeštilo oči – věděli, že mimo zákon nestojí nezměrné množství kleteb a uřknutí, která mohou mít velice bolestivé či přímo destruktivní následky.

„Pro potřeby tohoto souboje byly okolo i nad pódiem vztyčeny speciální bariéry umožňující použití kouzel, jež běžně není možno v rámci školních pozemku formovat,“ čímž mínil černou magii, jak někteří očividně správně usoudili, soudě dle jejich vyvalených pohledů, „a také přemisťování. Mimo pódium se ovšem přemístit nelze.“

Severus si povšiml, že se Harryho tvář začíná roztahovat do posměšného šklebu, a začal téměř litovat, že ho do toho zatáhl. Teď mu synátor nakope pozadí před očima téměř všech bradavických studentů.

„Jako v každém jiném formálním souboji i dnes bude ztráta hůlky či bojeschopnosti považována za jednoznačné vítězství protistrany a povede k okamžitému ukončení boje,“ usmál se Remus na Severuse s Harrym. „Harry bude bojovat s profesorem Snapem.“

Po tomto prohlášení vykulili oči všichni přihlížející, některým už začínalo hrozit jejich vypadnutí z důlků.

„Žádné strachy, váš učitel lektvarů vám zůstane zachován, až s ním skončím,“ uculil se Harry na Severuse. V síni se objevilo několik úšklebků na tvářích frekventantů dvou nejvyšších ročníků.

Ostře po synovi střelil výhružným pohledem, za tohle mu zaplatí. Remus a mladší studenti tu narážku samozřejmě nepoznali, ale jednalo se o parafrázi slov, jež použil Lockhart... právě před tím, než ho Severus při jejich vzájemném souboji prvním pohybem odzbrojil.

„Až budou profesor Snape a Harry připraveni, vzájemně se ukloní, otočí se k sobě zády, každý ujde deset kroků, pak se obrátí a boj započne.“ Remus sestoupil z pódia a Severus pocítil, že bariéra se aktivovala v tu chvíli, kdy s Harrym na vyvýšené plošině osaměli.

Stáli proti sobě uprostřed prostoru, Harry se usmíval se zábleskem v oku, který se Severusovi ale vůbec nechtěl líbit.

„Připraven?“ popichoval ho Harry potměšile. „Nebo si to chceš rozmyslet a ušetřit si veřejnou potupu?“

„Ať je po vašem, Pottere,“ ušklíbl se a pozdvihl obočí.

Oba naznačili mírnou poklonu horní polovinou těla, aniž by ubrali svým páteřím na přímosti a aniž by přerušili oční kontakt. V Harryho očích plála zář, jakou v nich Severus vídal jen ve chvílích souboje. Škoda, že se kvůli vzrůstajícímu odporu vůči ministerstvu už nechtěl stát bystrozorem. Což by mu šlo skvěle, tím si byl Severus jist.

Prudce se zvrtli na patě a rázovali od sebe, Severus cítil, jak za ním povlává hábit, a pokud si Harry ponechal držení těla, jaké měl při úkloně, i jeho hábit musí působivě vlát. Po deseti krocích se otočil a věda, že Harry by mohl metnout první kouzlo hbitěji než on, vztyčil štít.

Že byl jeho odhad správný, se potvrdilo hned vzápětí, kdy se Harryho kletba s tichým zasyčením vpila do nastaveného štítu. Severus v ostré kadenci vypálil po synovi celou sérii lehčích uřknutí, Harry je zablokoval bez jakékoliv viditelné námahy. Poté se chvíli navzájem odhadovali, pohazovali si sem a tam stále obtížnějšími kouzly.

Pak si Severus všiml, jak se Harry uculil koutkem úst, a zbystřil pozornost. Vypadalo to, že souboj konečně začíná. Harry ho zasypal několika rozličnými kletbami s rozhodností, která Severuse málem smetla z pódia, a v mžiku oka zmizel, aniž by způsobil i ten nejmenší zvuk.

Mohl se přemístit, ale mohl také použít kouzlo neviditelnosti. Rychlé mlžné zaklínadlo naplnilo soubojový prostor miniaturními kapkami vody – nedaleko Severuse okolo čehosi zavířily. Bez váhání seslal všechna protikouzla na neviditelnost, na jaká si jen vzpomněl.

Začaly na něho dopadat kletby, které odkláněl a clonil, aniž by přestal s odeklínáním. Na moment ho překvapilo uřknutí spoutaných nohou, ale s tím si rychle poradil. Jedno ze seslaných protikouzel zabralo, Harry se krátce objevil, ale hned vzápětí s divokým zavířením mlhy opět zmizel.

Severus se rychle ochránil bublinovým štítem, který byl schopen blokovat kouzla přicházející z jakékoliv strany, což se okamžitě ukázalo jako rozumný počin, neboť ve vteřině štít zazvonil zasažený kouzlem zezadu a o vydechnutí později dalším, tentokrát seslaným zpřed Severuse. Harry se přemisťoval, ale byl limitovaný prostorem pódia.

Oba čarovali beze slov, takže jedinými zvuky, které se z prostoru pódia ozývaly, byly třesky srážejících se kouzel a dopady kleteb na štíty a bariéry. Vzduch jiskřil. Diváci také nevydávali žádný hluk, nebylo slyšet ani přešlapování či šustění oblečení.

Severus si netroufal začít s přemisťováním, protože by bylo neskonale hlučnější než v Harryho podání, a navíc v jeho průběhu bylo nemyslitelné mít vztyčený štít. Jedinou Severusovou výhodou bylo, že Harry nemohl používat empatii – jednak kvůli počtu lidí v místnosti, a také pro svůj smysl pro spravedlnost.

Bylo jen otázkou času, kdy se Harry probourá Severusovými obranami a souboj ukončí. Jen to natahoval, hrál si s ním. Severus se od počátku boje v podstatě jen bránil a bylo lze předpokládat, že starší studenti si jsou této skutečnosti dobře vědomi.

Severus kolem sebe bezstarostně metal kletby z černé magie, kdyby se náhodou některá odrazila ke studentům, bude pohlcena bariérou. Zahlédl, jak Harry jednu z kleteb zblokoval, vyslal tedy tím směrem sérii zaklínadel včetně jednoho, jež by mělo Harrymu zabránit v dalším zneviditelňování se.

K jeho velkému štěstí právě toto kouzlo úspěšně zasáhlo cíl maskováno relativně neškodnými uřknutími, která Harry nechal projít skrze obranu, aby je vzápětí likvidoval protikouzly – šetřil si tak síly na další boj. Když mu došlo, co na něho otec nachystal, usmál se a odmístil. Objevil se Severusovi za zády tak blízko, že by ho mohl pohodlně obejmout.

Severus překvapeně ucukl před rukou, jež se mu snažila odebrat hůlku. Zareagoval vybranými temnými kletbami, jaké bylo téměř nemožné zblokovat, jenže Harry se místo pokusu o magickou obranu prostě vrhl na zem a odkoulel se z dosahu; jakmile ho kletby minuly, vymrštil se opět na nohy.

Zase po sobě chvíli pálili. Severusovi zvolna docházelo, že se Harry drží zkrátka: nepoužíval proti Severusovi černou magii, pouze se bránil. Jak se boj přiostřoval, Severus sahal k černé magii stále častěji, zatímco Harry používal pouze kouzla bílé magie.

Když nechal Harry projít pár kleteb, které neměl mít problém odklonit, Severus zapochyboval, zda souboj namístě neukončit. Co se to dělo? Harry to musel udělat schválně, protože ho zásahy nepřekvapily.

Zatímco si Harry hojil ránu na noze a spáleninu na paži, Severus ho ostřeloval jen slabými uřknutími, která, tím si byl jist, Harry zblokuje levou zadní. Potom Harry přidal na důrazu, soubojový prostor se brzy zaplnil různobarevnými záblesky metaných kouzel.

Ten souboj se vůbec nepodobal duelům, jež vybojovali v Zakázaném lese. Harry se sice stále zaříkal, že nesnáší předvádění se před davy, jakož i pozornost, kterou mu kouzelnický svět věnoval, ale nezbývalo než přiznat, že ten kluk byl rozený klaun. Severus pochyboval, že by si to Harry uvědomoval.

Po době, která se mu zdála hraničit s věčností, byl Severus odhozen vzad a během pádu mu byla přivolávacím kouzlem z ruky vytržena hůlka. Obrnil se proti tvrdému nárazu, leč místo dopadu bylo starostlivě vypolstrováno.

Přijal nabízenou ruku a nechal se Harrym vytáhnout na nohy. Navzájem se poklonili, Harry mu podal hůlku. Studenti začali tleskat a hvízdat, Severus si Harryho pozorně prohlédl: tmavé vlasy mu padaly do obličeje a lepily se ke zpocenému čelu, mladík v předklonu simuloval těžké zadýchání.

„Co zas bylo tohle?“ sykl Severus. Při tom vyrválu v sále ho nikdo než Harry slyšet nemohl. „Mohls to skončit ve dvou minutách.“

„Nechtěl jsem vytáhnout všechny trumfy,“ odpověděl Harry a zazubil se. „Nejmíň jeden student souboj popíše rodičům a ti to vyslepičí Voldemortovi. Takhle se dozví, že leccos umím, ale nebude vědět přesně kolik.“

Severuse zahřála u srdce pýcha s obdivem: „Výtečně, synku.“

Harry se ještě více rozzářil a krátce Severuse objal, takto veřejně vlastně úplně poprvé. Známka toho, že už je docela vyléčený. „Díky, tati.“

Severus řekl heslo, jímž zrušil bariéry okolo pódia; cítil, jak se kolem nich naposledy zavlnily.

„Vítězem se stává Harry Potter,“ oznámil Remus oficiálně, „na základě odzbrojení soupeře. Nyní vytvořte dvojice se studentem ze stejného ročníku. Každý pár od čtvrtého ročníku výše se bude věnovat jednomu páru z nižších ročníků. Pro začátek je povoleno pouze odzbrojování a štítová kouzla.“

Studenti se začali rozdělovat do dvojic a Harry si sedl na kraj pódia. Severus se k němu připojil a vyčaroval mu ručník. Harry si jím osušil nejprve čelo, pak zbytek obličeje a nakonec si ho přehodil přes ramena.

„Pěkný souboj.“

Oba vzhlédli. Severus poznal Malfoye po hlase a nepochyboval, že Harry také.

„Díky, Malfoyi,“ odpověděl Harry s líným úsměvem a chabým pokusem vypadat unaveně.

Malfoy si je pozorně prohlédl a přivolal si židli ode zdi jídelny, kam byly odklizeny. Sedl si a krátce se rozhlédl.

„Zaujalo mne, žes nepoužil celý arsenál, Pottere. Pro zmatení nepřítele?“

Harry pomalu přikývl.

„Dobře. Pansy si všimla, že jediným, kdo používal černou magii, byl profesor Snape, a viditelně ji to potěšilo. Na Notta jsi udělal dojem, najmě vzhledem k onomu večeru, stejně tak na Zabiniho a pár dalších. Pokud se tě některý z nich rozhodne oslovit, vyslechni je.“

„Jasněže,“ přikývl znovu Harry, ale podezřelý výraz mu z tváře nezmizel, „tobě jsem koneckonců taky dal šanci.“

bubákSeverus začínal přehodnocovat své dřívější přesvědčení o Harryho rozvíjejících se hereckých schopnostech. Harry byl mistrem ve skrývání emocí, jen se častokrát rozhodl je odhalit. Draco Malfoy se odšoural k ostatním zmijozelským v místnosti a začal ukazovat mladším studentům, jak na věc.

„Jdu do knihovny zapracovat na té eseji pro tebe,“ pronesl Harry bolestínsky. „Budeme mít dnes sezení?“

Severus zavrtěl hlavou: „Mám pár lektvarů v labilním stádiu. Navíc nám toho k probrání už mnoho nezbývá a mně se ještě nechce načínat novou kapitolu.“

Harry přitakal: o tomto již mluvili. Další na řadě byly kletby, které zabíjejí. K nepromíjitelným vedla ještě dlouhá cesta, ani jeden z nich je nechtěl probírat dřív, než bude nezbytně nutné.

„Jednou s tím začít musíme, tati,“ pobídl ho Harry mírně. „Čím dřív se to naučím, tím dřív můžu skoncovat s tím vším.“

„Já vím, Harry,“ povzdechl si Severus. „Běž do knihovny, uvidíme se později.“

Harry souhlasil a opustil velkou síň. Severus pozoroval studenty rozprostřené po místnosti, v duchu si poznamenával, kteří z nich zaregistrovali odchod jeho syna. Byli to jednak ti, jimž leželo na srdci Harryho blaho, a také ti, kteří hleděli, co by mohli udat svým rodičům. Severus byl vděčný, že Voldemort nikdy neoznačoval Znamením studenty – do řad Smrtijedů mohli vstoupit jen ti, kteří opustili školní brány, ať už tak či jinak.

Neobtěžoval se vyzvídáním, co ‚onoho večera‘ udělalo na Theodora Notta takový dojem. Pokud to bylo podstatné, dříve či později se mu to donese.

„Že si s tebou Harry jenom hrál?“ nadhodil tázavě Remus, který se mu zjevil po boku.

Chvíli si spolu povídali, přičemž dozorovali studenty. Starší chvályhodně pomáhali mladším. Po několika lekcích obdobných dnešní začnou studentské souboje, na jejichž základě budou vybrány páry pro další kola: v nich by se měli utkat soupeři, již jsou na tom schopnostmi víceméně stejně, než aby spolu bojovali jen předem domluvení kamarádi.

„Nechtěl, aby se k Voldemortovi donesla celá šíře jeho schopností,“ odpověděl Severus s pyšným úsměškem. Nepředpokládal, že by jeho syn byl až tak střízlivé mysli – naopak, když to synek nadhodil, sypal si v duchu Severus popel na hlavu, že s tím návrhem nepřišel on sám.

Remus se usmál a potřásl hlavou: „Byl jsem při několika vašich předchozích soubojích, a stejně jsem netušil, jak dobrý je.“

Severus si odfrkl: „To je mi jasné, ani já jsem neviděl všechno, co má v zásobě. Považ, kdyby se do sebe pustili s Albusem...“

„To by byla podívaná!“ povzdechl si Remus toužebně.

Severus v duchu souhlasil. Na vstupenkách opravňujících ke zhlédnutí souboje mezi Albusem Brumbálem a Harrym Potterem by mohli vydělat majlant, a to i kdyby se jednalo jen o přátelák.

„Tenhle týden jdeš na schůzku prefektů?“ zeptal se Remus.

Severus sklonil hlavu a začal si masírovat spánky. Na to setkání se netěšil. Albus se rozhodl nadhodit možnost uspořádání Dušičkového bálu, aby jednak zvedl studentům náladu, a hlavně proto, aby zůstali ve škole a pěkně na očích. Voldemort předvečer Všech svatých miloval a jistě si na něho chystal něco hodného pozoru.

„Budu muset s nimi naplánovat ten zatracený bál,“ zavrčel.

Lupin se rozchechtal nahlas, což k nim přitáhlo pozornost několika párů očí. „Raději ty než já, Severusi.“

„Lehni, vlku,“ odsekl Severus tiše; hlídal si, aby ho studenti neslyšeli. „Kdopak ti měsíc co měsíc vaří lektvárek?“

„Nepomáhá s ním snad Harry?“ odmítl se Remus nechat zahnat do kouta, oči mu zářily.

„Ano, pomáhá,“ připustil Severus, „a máš štěstí, že mě zase tolik nerozčiluješ. Jinak bych se mohl na vteřinku otočit a Merlin ví, co by dokázal takovémuto choulostivému lektvaru provést.“

Remus jen zavrtěl hlavou a vykročil kupředu: „Tak to by pro dnešek stačilo. Budeme se tu scházet v tutéž hodinu každý týden s výjimkou famfrpálových nedělí. Potřebuji pár dobrovolníků, kteří se zde zdrží a pomohou mi s uvedením jídelny do původního stavu.“

Samozřejmě se nabídli nebelvírští sedmáci spolu s Grangerovou, Weasleyovou, Láskorádovou a Malfoyem. Ten to jakožto primus považoval za svou povinnost, ostatní by zase pro Lupina udělali, co mu na očích vidí.

Lupin jim dával pokyny a Severus nebyl jediným, koho zaujalo, že Lupin jen rozdává příkazy a sám nekouzlí. Grangerová vlkodlaka podezřívavě po očku sledovala.

„Profesore?“

Severus se otočil k Ginny Weasleyové, která se na něho mile usmívala.

„Ano, slečno Weasleyová?“ Pozorně si ji prohlédl, přes léto se o kus vytáhla, jednou bude vzrůstem konkurovat Billovi s Ronem. Za pár let jí bude přízvisko ‚ztepilá‘ sedět jak ulité.

„Přemýšlela jsem nad názvem lektvaru,“ nadhodila polohlasem, „který byl použit k početí Harryho.“

Severus zamrkal. Nikdy jí na hodinách nevěnoval větší pozornost než jakékoliv jiné nebelvírce, ale pokud si vzpomínal, jakožto lektvaristka projevovala nadání obdobné, jakým byli obdařeni Fred s Georgem, kteří by zřejmě neměli potíže se složením mistrovských zkoušek, kdyby se ovšem obtěžovali projít celým potřebným procesem... a také si nejprve dodělali OVCE.

„Ve školní knihovně se o něm nedočtete, slečno Weasleyová,“ odpověděl stroze. „Lektvary tohoto druhu nejsou pro studenty vhodné.“

„Neplánuji ho vařit, pane,“ zrudla. „Zajímalo mě, na jakém principu funguje.“

„Lektvar, který jsem použil, není v žádné z knih. Jednalo se o variantu jiného lektvaru.“ Zkoumavě na ni hleděl. Působila dojmem, že ji to doopravdy zajímá, ne že plánuje nějakou lumpárnu. Nakolik se vyznal ve Weasleyovcích, mohl říci, že ať už její zvědavost podnítilo cokoliv, rozhodně se nejednalo o nic nebezpečného ani lehkomyslného. „Zůstaňte zítra po hodině ve třídě, ukáži vám jistou knihu.“

Dívka přitakala, zazubila se a odběhla za kamarády, kteří už byli na cestě k nebelvírské věži. Severus potřásl hlavou – další nebelvírský do seznamu.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola čtyřiadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

 

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.


Ještě jeden střípek jsem vydolovala z překladatelské kuchyně... Tentokrát se podíváme na famfrpál, první po nedobrovolném sesazení Harryho z koštěte.



Kapitola čtyřiadvacátá

 

Ráno toho dne, kdy se měl odehrát první nebelvírský zápas sezóny (samozřejmě proti Zmijozelu), seděl Harry v jídelně a nimral se v jídle. Nikdy stravě mnoho nedal, ale onoho rána ho chuť přešla docela. Hráči byli natěšení do hry, hlučně se bavili a široce usmívali.

Harry toužil po jediném – smotat se někde v koutku do klubíčka a neobjevit se dřív než zítra.

Netušil, co ho vedlo k tomu, že Ronovi slíbil účast v publiku, když sedět na tribuně místo na koštěti a dívat se, jak ostatní hrají bez něho, bylo to poslední, co kdy chtěl. Bylo mu předem jasné, že celý zápas bude sledovat zlatonku a bojovat s nutkáním zaječet na týmového chytače, aby letěl rovnou za tím zatraceným míčkem a lapil ho.

Neměl po ruce ani Hermionu, která většinou sama od sebe věděla, co Harryho žere, a zavčasu zasáhla. Nechala se plně vtáhnout přípravami Dušičkového bálu, ladila každou drobňoučkou pitomost, aby vše bylo dokonalé. Ani včera v Prasinkách nemluvila o ničem jiném, dokud ji tedy Ron neodtáhl někam do ústraní, pročež byl Harry zanechán v nepravděpodobné společnosti Levandule a Parvati, které byly – mimo něj – ze sedmáků zřejmě na vycházce jediné bez mileneckého doprovodu.

Kupodivu to s nimi celkem šlo. Sice neustále o něčem mlely a také je neopustila fascinace předpovídáním věcí příštích a profesorkou Trelawneyovou, nicméně se nedožadovaly, aby se ke konverzaci připojil. Takže se v duchu obíral svými věcmi, akorát jednou či dvakrát pronesl nějakou poznámku k jejich hovoru, měl-li pocit, že je to vhodné.

Ale když se ho Levandule zeptala, jestli by s ní nešel na bál, odmítl ji. Aby se moc neurazila, obratem ji ujistil, že nepůjde ani s žádnou jinou. Nechtěl přidávat Voldemortovi další položku do seznamu: být jakkoliv spojován s Harrym Potterem byla nebezpečná záležitost. Obě dívky jeho argumentace zprvu zarazila, ale po chvilce s porozuměním přikývly. Zbytek dne opět strávil v sovinci jednostranným hovorem s Hedvikou.

„Tak pojď už,“ zatahala ho Hermiona za rukáv.

Přestal s přesunováním téměř netknuté kaše po misce sem a tam: „Hm?“

„Hráči už vyrazili, musíme na tribunu, pokud chceme chytit slušné místo,“ naléhala Hermiona a odhodila si pár neposedných pramenů z obličeje.

Sestřih, který jí Ginny udělala, se na škole stal velkým hitem. Harry si toho sice nevšiml, až dokud na to Levandule s Parvati v Prasinkách nezavedly řeč, ale Hermiona si zřejmě v Příčné zakoupila rozličnou vlasovou kosmetiku a začala věnovat svému každodennímu výzoru mnohem více péče. No, pro Harryho byla prostě Hermionou.

„Musíme?“ vzhlédl s výrazem, o němž doufal, že je náležitě štěněčí.

Hermiona zahučela: „Tyhle pohledy na mě nezkoušej, Harry Pottere! Slíbils Ronovi, že budeš sledovat hru, a to je přesně to, co teď budeš dělat, i kdybych tě měla vlastnoručně znehybnit a na stadion odlevitovat.“

Vzdal se. S umanutou Hermionou se přít nedalo. Odstrčil nešťastný pokrm a následoval ji ze síně, mžouraje v ranním slunci. Úplně cítil, jak ho paprsky hýčkají, vlévají mu do žil teplo a štěstí. Vypjal hruď a mírně zaklonil hlavu, koupal se ve sluneční lázni.

„Přísahala bych,“ zašeptala Hermiona, „že to děláš naschvál.“

„Co dělám?“ pohlédl na ni zmateně.

„Tamhletomu hejnu děvenek se právě hromadně podlomila kolena.“ Rukou položenou na jeho tvář mu zabránila se rozhlédnout. „Copak nevíš, jak se jim líbíš?“

Potřásl hlavou: „Za to může aureola Chlapce, který zůstal naživu, Miono. Se skutečnou přitažlivostí to nemá nic společného.“

Ne, nemohl si dovolit popustit ochrannou clonu, za níž skrýval svou empatii, ne v přítomnosti téměř celé školy. Prostor byl přeplněn pocity, bylo by nebezpečné se jim otevřít. A stejně k němu dolehla ozvěna podrážděnosti jeho kamarádky.

„Pojď, najdem‘ si místa,“ povzdechl si a popadl ji za loket.

Na tribunách bylo prozatím prázdněji, než Harry očekával, snadno se usadili v přední řadě nebelvírské sekce.

„Za chvilku tu bude hlava na hlavě,“ ujistila ho Hermiona. „Hele, Lenka! Musím se jí na něco zeptat.“

Vyskočila ze sedadla a odkvačila směrem k havraspárské tribuně, nechávajíc Harryho samotného. S povzdechem se zapřel do sedačky, natáhl si pohodlně nohy a zavřel víčka. Pokožkou blaženě lapal životadárné teplíčko, dokud na něho nepadl stín. Otevřel oči a uviděl před sebou stát temnou siluetu svého bývalého famfrpálového kapitána.

„Chytáš bronz, Harry?“ ptal se Oliver pobaveně. „Nevypadáš, že bys to potřeboval. Tos trávil léto na pláži?“

„Skoro. Olivere,“ posadil se, „co tady děláš?“

„Doslechli jsme se, žes seknul s hraním,“ vyloupla se zpoza Olivera Alice Spinnettová, „ale Gred s Forgem nám odmítli prozradit proč.“

Než domluvila, postavila se vedle ní Katie: „Tak jsme si řekli, že by se ti třeba šikla trocha psychické podpory.“

„Lee chtěl taky přijít, ale Fred s Georgem ho uvrtali do hlídání obchodu. Bude jim vést newyorskou pobočku, plánují ji otevřít během pár měsíců.“

Někdo ho zezadu nečekaně objal, až Harry celý ztuhl.

„Pročs pro všechny svaté seknul s hraním?“

Když paže, jež ho svíraly, povolily stisk, otočil se a uviděl, že za ním stojí Angelina spolu s dvojčaty.

„To by bylo na dlouho.“

Bývalí spoluhráči se k němu sesedli ze všech stran. Fred pocuchal Harrymu kštici: „Máme celý den, Harry. Když se to tak vezme, na hru vůbec koukat nemusíme.“

Harry se zhluboka nadechl, pak vzduch zase vypustil. „Nemůžu o tom mluvit. Skoro nikdo to neví.“

„Nepřinutili tě k tomu, že ne?“ přimhouřil George oči. Harry zavrtěl hlavou. „Dobrá. Už se ti dost srali do života, ale tohle by byl vrchol.“

„O kom to mluvíte?“ dožadovala se Alice rádoby komicky. Fred se k ní naklonil, cosi jí pošeptal. Vykulila oči a šeptem mu odpověděla.

„A my ostatní to vědět nesmíme?“ ozval se Oliver.

Harry si znovu povzdechl: „Znáte Řád?“

Katie se naklonila blíž, aby slyšela, zatímco George s Angelinou na sebe upoutali pozornost okolo sedících studentů předváděním nových výrobků KKK. Oliver přikývl a polohlasem spiklenecky pronesl: „Myslíš Fénixův řád, tajný spolek profesora Brumbála pro boj s Vítekým?“

„Jo,“ odtušil Harry tiše. „Mám s nimi celkem co do činění, znáš to.“

Katie si odhodila vlasy z čela: „Jste s tátou členy?“

„Táta je, ale já ne. Dělal špeha pro Brumbála, ne pro ministerstvo, jak psaly noviny. Dokud nedokončím školu, tak se oficiálním členem stát nemůžu.“

Oliver přitakal, oči v zamyšlení přivřené: „Jak se k nim můžeš přidat, když chceš vstoupit?“

Harry se krátce zamyslel: Oliver jakožto profesionální famfrpálista by byl dobrým náborčím. „Promluv si s ředitelem, po zápase za ním zajdem‘.“

Oliver se zazubil a Katie se přidala: „Jdu taky.“

Čas do začátku zápasu vyplnili družným hovorem o novinkách ze svých životů. Angelina stále chodila s Fredem a udržovala si kontakt s ostatními děvčaty, takže Harry s Oliverem byly vlastně jedinými, kteří neměli páru, jak se komu daří. Jelikož byla mudlorozená, studovala Angelina mudlovskou vysokou školu. Chtěla nejprve vystudovat psychologii, a pak se teprve definitivně rozhodnout, čím se bude živit – domluvila se s rodiči už před lety, že si nebude zbytečně uzavírat cestu k uplatnění ani v jednom ze světů, v nichž se pohybovala.

Alice byla rok na stáži v Denním věštci. Skoro odtamtud utekla kvůli článkům, které tiskli, jenže zjistila, že není jediným radaktorem, kterému to leze krkem.

„Tak jsem teď ve sportovní rubrice,“ zubila se radostně. „Ještě nepíšu reportáže ze zápasů, ale postupuju. A jelikož mám pár známých,“ šťouchla loktem do Olivera, „je celkem šance, že se prosadím.“

„Já se do známých nepočítám?“ ozval se Harry přehnaně ublíženě.

„Myslela jsem, že ty nerad...“ znervózněla. „Nečekala bych, že...“

George se rozesmál a objal ji rukou v pase: „Dostal tě, co, lásko?“

Ostatní se také rozchechtali a Harry se na ni omluvně usmál: „Pusť to z hlavy. Normálně sice pózu Chlapce, který zůstal naživu, nesnáším, ale všechno zlé bývá občas pro něco dobré, ne?“

„Chytím tě za slovo,“ varovala Alice s prstem namířeným na něho.

Harry se zavrtěl na sedadle: „Tak, o Oliverovi vím, co dělá, dvojčata mi novinky z vývoje průběžně sdělují, takže zbývá už jen Katie.“

Jmenovaná se zakřenila, ale neřekla ani ň. Oliver se také rozzářil a začal vysvětlovat za ni: „Díváš se na záložní střelkyni Tutshillských tornád.“

Harry hvízdl: „Paráda.“

Katie se dostalo od bývalých spoluhráčů nemálo objetí a pochvalných poplácání. Nadechla se, že něco řekne, jenže právě v tu chvíli se Colinův hlas pustil do představování nastupujících týmů. Začali halasně zdravit nebelvírské družstvo.

„Právě jsem byl informován, že máme na tribuně jeden z předchozích týmů,“ dodal Colin, „kompletní nebelvírskou sestavu, co se dala dohromady před čtyřmi lety a během svého tříletého působení téměř neměla soupeře.“ Následovalo představení bývalých Harryho spoluhráčů publiku.

Co odstartovala hra, nikdo nezůstal dlouho sedět. Zápas stál za to od samého počátku, ostatně při duelu mezi Nebelvírem a Zmijozelem tomu zřídka bývalo jinak.

Harry se vzdor původnímu záměru do hry zabral – společnost bývalého týmu mu byla velkou oporou, ale stejně cítil v srdci studenou prázdnotu, když pozoroval spolužáky kroužit po hřišti. Během sledování zápasu se ho neustále někdo dotýkal – ruka nenuceně položená na jeho paži nebo na záda, případně se jedno z dvojčat na něho v podstatě doslovně zavěsilo. Oba zlolajníky Harry obratem zařadil na seznam těch, kteří si nemohou pomoci a musejí mu pořád sahat na vlasy – i když tito dva se ho snažili na rozdíl od ostatních ještě víc rozcuchat.

Zlatonka celou dobu jasně zeleně světélkovala. Harry si nemohl pomoci, stále ji po očku sledoval, i když to znamenalo, že mnohdy koukal zcela jinam než ostatní diváci. Pokaždé, když nebelvírská chytačka pročíhala skvostnou příležitost k polapení prchající kuličky, šťavnatě v duchu zaklel. Ta holka ji prostě neviděla.

Oliver oceňoval obdivným pokřikem každý Ronův úspěšný zásah. Pokud si nejmladší z bratří Weasleyových povšiml přítomnosti profesionálního brankáře mezi diváky, nedával to na sobě nijak znát... což nutně znamená, že nepovšiml. Harry znal Rona natolik dobře, aby věděl, že kdyby zrzek o Oliverovi věděl, nedokázal by skrýt nervozitu.

Fred s Georgem se pošklebovali soupeřům, vykřikovali bonmoty takového kalibru, že přátelé se svíjeli smíchy a McGonagallová vraždila pohledem.

Například se zmijozelští dopustili nesporného faulu, jenže madame Hoochová se zrovna dívala jiným směrem a nezasáhla: „Hej, ty tam, kdybys měla o oko víc, byla bys hotový kyklop...!“

„...Slepý kyklop!“ doplnil druhý.

Potom se zmijozelský střelec netrefil do odkryté obruče: „Tvoje babička střílí líp než ty...“

„...a to je po smrti!“

Tu a tam, když diváci na chvíli ztichli, vykřikl Fred cosi jako: „Hej, co takhle trochu zbytečného násilí?“

Na což George odpověděl: „Ale Frede! Násilí není nikdy zbytečný!“

blbec/blbounZmijozelským hráčům dali přezdívky: Fretkou byl Malfoy, Blbcem a Blbounem Crabbe s Goylem; jejich pohyby podmalovávali rozličnými zvuky a ruchy. Harryho famfrpál vždycky bavil, ale ještě nikdy ho během zápasu nebolely mimické svaly od smíchu.

Když se chytači spustili k zemi – což Fred s Georgem doplňovali mumláním ‚křach křach křach křach křach‘ – a natáhli ruce přes sebe, celý stadion je napjatě pozoroval. Harry přemýšlel, jestli tribuny také tak ztichly, když on se vrhal za zlatonkou; nikdy to nezaznamenal, býval plně soustředěný na záblesk zlata před sebou.

„Nebelvír vyhrál 220 ku 70!“ křičel Colin do oslavného povyku tribun.

Malfoy vypadal rozzuřeně, až ho bylo Harrymu skoro líto. Vždyť Harry nehrál, a Zmijozel stejně nedokázal Nebelvír porazit. Malfoy by nejspíše byl vítězem v honu na zlatonku, jenže v poslední chvíli se mu do cesty připletl potlouk odpálený vlastními odrážeči. Blonďák si rukou svíral pohmožděné rameno a vřískal na svůj tým, během čehož úspěšně mařil pokusy madam Hoochové dostat ho na ošetřovnu. Poté, co vyštěkl poslední sérii rozkazů, odfuněl pryč.

Bývalý nebelvírský tým čekal pohodlně usazený na tribuně, až se davy odvalí.

„Už jsem skoro zapomněl, jak dobře se v Bradavicích hraje famfrpál,“ potřásl Oliver hlavou.

Harry se na něho usmál a zvolal: „Je tu někdo, kdo se chce zúčastnit nebelvírské oslavy vítězství?“

„Jasan!“ vykřikl Fred.

George se naklonil k Harrymu a objal ho paží okolo ramen: „Viděls někdy, že bychom se snad nezúčastnili?“

„No...,“ ušklíbl se na dvojčata, „mám dojem, že tuhle v létě jste dali přednost stanování.“

„Tys pořádal mejdan a nepozval nás?“ vyjevil se Fred na oko.

Harry se rozesmál: „To nebyly moje mejdla.“

„Začneme ředitelem?“ navrhl rychle Oliver, který s pozdviženým obočím pozoroval Harryho s dvojčaty.

Harry přitakal: „Stoprocentně. Poblahopřát týmu můžeme pak ve věži.“

Všech sedm opustilo stadion, který už zel prázdnotou, propluli masou studentů bloumajících kolem hradu. Harry je vedl chodbami až k soše střežící vchod do ředitelny: „Kyselé karamely.“

„Ty mám rád,“ pronesl Fred zasněně. Jednalo se o jeden z posledních produktů dvojčat: citronové bonbony tak kyselé, že se poživateli chtě nechtě stahovaly a kroutily rysy, samozřejmě kvůli kouzlu nad obvyklý rámec, díky čemuž dotyčný vypadal jako svá vlastní karikatura.

„Račte všichni vstoupit,“ ozvalo se zpoza masivních dveří. Harry se zhluboka nadechl a přinutil se potlačit schopnost vidět magii, co to jen šlo. Netoužil nechat se ředitelem oslnit.

Vstoupili do kanceláře, Fred s Georgem si bez váhání posloužili nabízenými citronovými cukrátky. Harry se na ředitele podezřívavě podíval.

„Tyto se vstupním heslem nesouvisejí,“ mrkl Brumbál.

Harry si jeden vzal a zabral se do oblíbené zábavy posledních dní hádej, kterým lektvarem jsme říznuté tentokrát: „Uklidňující dryják?“

„Říkal jsem si, že by ti kapka mohla přijít k duhu,“ odpověděl Brumbál s nefalšovanou starostlivostí. Harry mu poděkoval pousmáním, nepřirozené napětí opouštělo jeho tělo. Trochu ho bodla vina, že jejich vzájemné vztahy tak ochladly, ale věděl, že to nebyla jen jeho chyba.

„Co vás sem přivádí?“

Před ředitelovým psacím stolem bylo nachystáno sedm křesílek, pro každého jedno. Harrymu samozřejmě nechali to uprostřed, záhy pochopil, že byl na základě němého konsenzu zvolen mluvčím skupiny.

„Oliver a Katie nabízejí své služby,“ začal mlhavě.

„My také,“ přidala se Alice za sebe a Angelinu.

Jiskřičky v Brumbálových očích pohasly, starý muž si je vážně prohlížel přes obroučky půlměsícových brýlí: „Uvědomujete si, co nabízíte?“

Všichni čtyři přikývli a Angelina odpověděla nahlas: „Vítekdo chce zabít Harryho a ovládnout kouzelnický svět. Chci odvést svůj díl práce v boji proti němu.“

„Mě nikdo z vás ochránit nemůže,“ vložil se Harry do hovoru, nemohl dopustit, aby se kdokoliv přidal k Řádu jen kvůli němu. „Musím se s ním utkat tak jako tak.“

„A my ti pomůžeme,“ ujistila ho Katie vážně, ostatní vypadali stejně rozhodně. „Jsi jeden z nás, Harry, patříme do jednoho týmu, i když už spolu nehrajeme.“

„Nenecháme tě čelit mu samotného,“ dodal Oliver.

Harry nevěděl, co na to říct. Poodhrnul clonu halící empatii a cítil od spoluhráčů totéž, co vyzařovali zjara draci. Rozhořčení nad jeho chováním, starostlivost o něho. Rychle se zase odclonil, než ho pohltí hloubka emocí, které měli s ním spjaté. Začalo ho zajímat, kolik informací jim přesně dvojčata poskytla.

„Fred a George vás budou každého kontaktovat s dalšími pokyny,“ řekl Brumbál po těžké pauze. „Nezmiňujte se o příslušnosti k Řádu žádnému nezasvěcenému, nemluvte o ní na veřejnosti, pokud vám nebude nakázáno jinak.“ Skupinka, která se ještě před čtvrthodinou svíjela smíchy, nyní slavnostně přikyvovala. „Zatím mějte oči i uši otevřené a svěřte se dvojčatům se vším, co by se vám zdálo podezřelé.“

Harry znal ředitele natolik dobře, že neomylně poznal, kdy jsou propuštěni, a sledoval, že dvojčata rozšifrovala narážku stejně jako on. Oni tři povstali jako první, ostatní je následovali.

„Pozval jsem je do věže, doufám, že mohou,“ oznámil Harry, aby Brumbál věděl.

Ten přikývl a mírně se na Harryho usmál: „Ráno se u mne zastav, Harry. Musíme spolu leccos prodiskutovat.“ Harry kývl, pondělní rozvrh mu začínal volnou hodinou.

Pod schodištěm z ředitelny se skupině vrátila předchozí dobrá nálada. I se vztyčenými bariérami cítil stálý vážný spodní proud – poznání, že jeho přátelé už opravdu nejsou dětmi, ho až zarazilo.

Fred s Georgem zaujali pozice po jeho bocích. Na tvářích se jim usadil totožný široký úsměv a společně z něho začali pumpovat informace.

„Už nám to můžeš říct?“ zeptal se Fred.

George navázal: „Už jsme všichni jedna ruka.“

Oliver jim skočil do výslechu: „Bilo to do očí... pokud jste si všimli.“

Dvojčata přesunula pozornost na bývalého kapitána, který se samolibě culil, a pokusila se vyzpovídat jeho. Jistě jim nenaservíruje nejnovější Harryho nadání o nic rychleji, než by se prozradil sám... ačkoliv nutno očekávat, že Oliver hádal dobře. Harryho by to nepřekvapilo – záložní brankář Puddlemerských spojenců musel mít cit pro detail. Právě soustředění na podrobnosti bylo základní vlastností výtečného brankáře, nejen bystré reflexy a dobré výkony na koštěti.

„Tak dobře, vy pijavice...“ začal Oliver, ale Harry ho zasáhl tišicím kouzlem dřív, než se mohl dostat dál.

Harry se na ně zamračil: „Tady ne, vy pitomci. Nikdy se nebavte na školních chodbách o ničem, co by nemohl do snídaně znát celý svět.“

Zastavili pár kroků před Buc– Evangelínou. Angelina sjela Harryho pohledem od hlavy až k patě a usoudila: „Dobrá, už tu podobu vidím.“

„Rozhodně Snapeův potomek,“ souhlasila Alice, „ale mnohem roztomilejší.“

Harry zrudl a dvojčata se rozchechtala. Zbavil Olivera tišicího kouzla a uvedl skupinku do společenské místnosti. Uvítaly je srdečné pozdravy a nabízené lahve s máslovým ležákem. Předchozí tým blahopřál současnému a Ron si odtáhl Olivera do kouta, aby probrali jakési brankářské záležitosti.

Téma, které nakousli před věží, muselo pár hodin počkat, až skončila oslava. Potom se bývalý tým přesunul spolu s Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem do Hermioniny ložnice, kde se Harry podělil s přáteli o jedno z mnoha svých tajemství.

Zavřel oči, uvolnil zvláštní smysly a všechny pečlivě prozkoumal. Ginny byla jednoznačně nejmocnější z přítomných po něm samotném. Už v surové síle magie převyšovala všechny starší bratry, Harry si nemohl pomoci, ale usmál se. Pokud se dalo věřit emocím, všem mohl věřit, ve vztahu k němu převládal čirý zájem.

„Tiše si přesedněte, nikdo nemluvte,“ pobídl je měkce. Nemusel zvýšit hlas, všichni němě čekali na jeho pokyny.

Ozvalo se šoupání a vrzání, jak vykonávali, co jim nakázal. Harry měl stále zavřené oči. Když hluk utichl, natáhl ruku a začal ukazovat. Nejenže si přesedli, dokonce na Ronův pokyn přestěhovali i židle samotné.

„Hermiona, Oliver, Ron, Katie, George, Ginny, Alice, Neville. Angelina sedí tady, Fredovi na klíně,“ dořekl, otevřel oči a díval se do ztuhlých tváří přítomných vystupujících z mnohobarevného víření magie. Jediný Ron nevypadal překvapeně. Oliver byl ohromen i přes potěšení z toho, jak dobře hádal. „A mezi námi, Ginny je ze všech Weasleyovců jednoznačně nejsilnější.“

Rusovláska se široce usmála, zatímco se její bratři velice snažili zatvářit uraženě. Vzápětí se po ní dvojčata vrhla – Angelina taktak uskočila z cesty – a začala ji lechtat, dokud Ginny neslzela smíchy.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola pětadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče) 

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

 

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

Kapitola pětadvacátá

 

Severus vyhledal v knihovně svazek s lektvary plodnosti, v němž byl recept na ten, který uvařil před osmnácti lety, a odložil si ho bokem na následující den. Bylo časné ráno a on měl namířeno do ředitelny. Albus mu večer poslal předvolání po domácím skřítkovi, aniž by se obtěžoval mu říci, proč ho povolává.

„Ranko, tati,“ pozdravil Harry šourající se nikoliv směrem od nebelvírské věže, ale z kuchyně. Pozvedl puclák, který svíral v ruce, v náznaku přípitku a usrkl. Vypadalo to, že se právě vykulil z postele.

Severus se musel hodně přemáhat, aby neseslal pár kouzel v předem ztracené snaze upravit synovi z rozcuchu účes. Harry zřejmě už před lety rezignoval na používání hřebenů a kartáčů na vlasy. Oblečený byl do mudlovského, očividně předpokládal, že se ještě před první hodinou stihne vrátit do věže.

Severus povytáhl obočí: „Nevěříš Albusovi, že nás nenechá na suchu?“

„Předpokládám, že nenechá,“ odtušil Harry a znovu se zlehka napil. „Ale nevěřím, že to něčím neřízne. Netuším, co chce s námi probrat, ale raději bych měl na to čistou hlavu.“

Severus si Harryho pozorně prohlédl. Byl ostražitější a napruženější, než po ránu býval. Ke všemu si to většinou vyžádalo minimálně hodinu fyzické práce či vážného hovoru, aby Harryho držení těla začalo prozrazovat jeho stav.

„Něco očekáváš,“ podotkl zběžně.

Harry němě pokrčil rameny: „Včera odpoledne mi říkal, že potřebuje prodiskutovat pár položek. Z toho se nikdy nevyklubalo nic dobrého. A navíc...“

Severus pozoroval, jak z Harryho tváře mizí jakýkoliv výraz, a věděl, že je to obrana proti možnosti nežádoucího prozrazení vnitřních hnutí. Nechal synovi prostor se vyjádřit, teprve po několika krocích se zeptal: „Ano?“

„Za pár dní budou Dušičky.“ Harry zrychlil krok, na Severuse se nepodíval.

Severus přikývl, rozuměl, co se synkovi honí hlavou. Blížilo se šestnácté výročí úmrtí Jamese a Lily Potterových; Voldemort se jistě chystal velkolepě oslavovat.

„Tak jdeme na to,“ ucedil Harry chraplavě, když došli k ohyzdnému strážci.

Severus mu položil ruku na rameno, Harry k němu vzhlédl. „Jednou si o tom s Albusem promluv. Neživ v sobě staré křivdy, vždyť tuto válku možná nepřežije.“

Harry nedokázal skrýt, že ho Severusova poznámka zarazila. Bezpochyby také, jako mnozí jiní, propadl dojmu, že Albus Brumbál je nezničitelný, nenapadlo ho, že Albus může během několika málo let zemřít. Smutně přitakal.

Severus ho pustil, nadechl se, aby řekl heslo, ale strážce se odsunul dříve, než je mohl vyslovit. Nechápavě se po sobě s Harrym podívali a nechali se schody vyvézt ke dveřím ředitelny. Na vyzvání vstoupili a seznali, že toho rána nejsou prvními hosty.

„Á, Severus Snape,“ usmál se vědoucně pan Ollivander. „Jedenáct palců ohebného platanu s blánou z dračího srdce, že?“

„Ano, máte pravdu,“ odpověděl Severus a pohladil v kapse hůlku, spokojený ze známého doteku.

Ollivander„A pan Potter.“ Ollivanderův úsměv se ještě rozšířil: „Zaslechl jsem, že máte se svou hůlkou potíže.“

Harry kývl, ale zůstal potichu, jen švihl pohledem po Albusovi, který se za svým stolem neškodně usmíval.

„Je opravdu časně,“ ozval se ředitel s očima upřenýma na hrnek v Harryho rukou. „Mohu vám nabídnout trochu čaje a něco sušenek?“

„Já jsem úplně spokojený,“ ukázal Harry na puclák. Severus zavrtěl hlavou.

„Pro mne čaj, prosím,“ ozval se pan Ollivander. „Víš, jak ho mám rád.“

„Zajisté, Andersi,“ Albus přivolal skřítka a objednal u něho jídlo, podnos s čajem vyčaroval sám.

Severus si všiml, že Harry povytáhl obočí, a ostře se na syna zadíval. Vysmívat se Ollivanderovu jménu by bylo notně pochybené, ten muž vzdor svému neškodnému vzezření vládl značnou mocí, což ale – jak Severusovi vzápětí došlo – viděl Harry na vlastní oči.

Harry si posloužil jedním z koláčků, které dorazily z kuchyně. Ždibec si ukousl, a než dojedl zbytek, několik minut počkal. Zřejmě se přeci jen v hodinách lektvarů něčemu přiučil.

„Tedy nyní, Harry a Severusi,“ vstal Albus a pod Harryho bdělým pohledem vytáhl hůlku, „věnujte mi svou pozornost.“ Máchl hůlkou, oknem vylétlo kouzlo, aniž by cokoliv zasáhlo. „Řekni mi, Severusi, co přesně jsi viděl?“

„Paprsek světla, který vyšel z tvé hůlky a pohasl asi třicet metrů od okna,“ odpověděl tázaný jednoduše.

„Jak ten paprsek vypadal?“

„Jako každé jiné kouzlo,“ Severus koutkem oka zaznamenal, že se Harry ošil.

„Bylo to omračovací kouzlo,“ ozval se Harry pomalu. „Je vždycky stejně červené.“

„Od kdy jste schopen vidět barvu kouzel?“ vyzvídal Ollivander vzrušeně, téměř hladově.

Harry se zarazil, snad zapomněl na Ollivanderovu přítomnost. Severus věděl, že Harry má vztyčené všechny bariéry, pročež by neměl být schopen rozpoznávat magii vloženou do zaklínadla.

„Odjakživa,“ odpověděl Harry. „Už co jsem byl malý děcko.“

„Jak to víš?“ zajímalo Severuse.

Harryho tvář nic neprozrazovala, ale tělo měl napjaté. Severus pocítil touhu proklít Albuse, který jistě toho měl na Harryho nachystáno více než právě proběhlý test.

Harryho odpověď byla tak tichá, že ji Severus málem přeslechl: „Z tý noci si pamatuju jen záplavu zeleného světla. Zdálo se mi o něm ještě před tím, než jsem dostal dopis z Bradavic. O limetkově zelené barvě smrtící kletby.“

Severus zaťal zuby, Albusovo načasování bylo ještě horší než obvykle.

„Co soudíš, Andersi?“ otázal se ředitel klidně, lhostejný k narůstajícímu napětí, jež – jak Severus věděl – musel také zaznamenat.

„Víš, co vidím, Albusi,“ přemítal Ollivander. „Vnímám jemný náznak barvy halící kouzelníky jako svého druhu mlha. Sybila by řekla, že vidím auru,“ uchechtl se. „Napomáhá to při hledání souladu hůlky s kouzelníkem.“

Harry se k němu živě otočil: „A jakou barvu vidíte kolem mě?“

„To není jen jedna barva,“ opravil ho Ollivander, když na něho chvíli hleděl. „Většina kouzelníků vyzařuje dvě, i když jedna z nich bývá potlačená.“

Harry přitakal.

„U vás vidím rudou a zlatou: připomínají mi jiskry, které vylétly z vaší hůlky, když jste ji poprvé uchopil.“

„A nedošlo k nějaké změně?“ naváděl ho Harry otázkou.

Ollivander nachýlil hlavu a přimhouřil víčka, jako by potřeboval zastínit běžně viděné. Severus i Brumbál ho se zájmem pozorovali.

„Ještě je tam... ale opravdu jen náznak... smaragdově zelené?“ Ollivander znovu otevřel oči.

Harry kývl: „Od léta.“

„Harry,“ pokáral ho Albus, „říkal jsi, že žádné postranní následky nenastaly.“

„Neříkal,“ odsekl Harry. „Nezeptal jste se, a pokud jste předpokládal, že jsem vám řekl všechno, je to vaše věc.“ Harry krátce sklopil zrak k podlaze, zřejmě se styděl. Pak znovu vzhlédl k Albusovi: „Omlouvám se, pane profesore. Rozumím, proč jste dělal, co jste dělal. Jenom bych si přál, aby vaše volby měly jiné následky. Rozčiluje mě to.“

Harry si pravačkou překryl hřbet levé ruky, kde pod maskovacím kouzlem skrýval památku na tresty Umbridgeové.

„Myslel jsem, že to už jsme překonali, Harry,“ Albus vypadal na každý ze svých sto a šedesáti podzimů.

Harry se zavrtěl. „Překonali... jenže...“ máchl rukou ve složitém gestu a znenadání se mu v ní objevila objemná obálka nadepsaná Jamesovým rukopisem. „Tohle byste našel, kdybyste byl otevřel trezor Potterů.“

Harry nejprve vylovil dopis pro Blacka, v němž byly pokyny, jak naložit s dalším obsahem obálky. Když měl Albus dočteno, podal mu Harry dopis, jehož byl Albus přímým adresátem. Severus po Harrym švihl očima – myslel si, že předal řediteli jeho dopis už více než před měsícem.

Albus položil dopis stranou s jasným úmyslem přečíst si ho později v soukromí. Severuse zarazily jeho lesklé oči – dosud nikdy neviděl, že by mu něco vehnalo slzy do očí.

„Nemohu udělat víc, než se znovu a znovu omlouvat, Harry,“ pronesl zdrsnělým hlasem. „Pokusil jsem se tehdy po Dušičkách potterovský trezor otevřít, ale neznal jsem Jamesovo heslo. Bez velmi dobrých důvodů by mi skřeti nedovolili odeklít ho násilím, a ti měli v rukou závěť tvých rodičů.“

„Remus by ho znal,“ řekl Harry, do smutných modrých očí nepohlédl.

„Remus zmizel,“ povzdechl si Albus. „Kdybych se víc snažil ho najít, asi by mi byl pomohl, ale tehdy jsem věřil, že toho stejně není mocen. Neozval se, vůbec jsem netušil, kde je a co dělá, až do onoho léta, než jsi nastoupil do třetího ročníku. Věděl jsem jen, že pár lidí ho má v úmyslu vyhledat, kdyby nebylo zbytí.“

Harry si přejel tvář dlaní a pročísl si vlasy. „To už je pryč.“

„Ano,“ Albus sklopil pohled k dopisu pro Blacka. „Nicméně toto bude užitečné.“

Chvíli panovalo ticho.

„Zahrnu Anderse do tvého učebního plánu, Harry. Ve spolupráci s ním jistě dokážeš lépe uchopit své nadání.“

„To bude fajn,“ souhlasil Harry. „Už to celkem zvládám blokovat, jenže to nefunguje, když se potřebuju soustředit, a taky někdy... při doteku... nebo pohledu do očí... se vytvoří spojení.“

Albus kývl: „Také jsem ti chtěl, Harry, poděkovat, žes včera přivedl své přátele. Čím širší bude síť našich kontaktů, tím lépe pro nás.“

Severus vydoloval z paměti, že během zápasu byli s Harrym na tribuně někteří bývalí studenti – nebelvírský hvězdný tým, který zvrátil sérii porážek. Předpokládal, že do Řádu vstoupili všichni.

„Zdržoval jsem to, co jsem mohl, Harry...“ zaváhal Albus.

Harrymu ztuhly rysy: „Ne... prosím...“

„Je mi to opravdu velice líto, Harry, leč Kornelius trval, že ti musí osobně udělit –“

Albus umlkl, dokud Harry nedostal znovu pod kontrolu vlastní magii. Severusovi v tu chvíli došlo, proč pan Ollivander působil vždy tak zvláštním dojmem. On se nedíval na ostatní, on se díval okolo nich. Nyní v čirém úžasu propátrával vzduch kolem Harryho. Většině kouzelníků se téměř díval do očí, ale u Harryho šmejdil očkama daleko od mladíkovy tváře. Severusův syn musel vydávat silné kouzelné světlo.

Severus vyčkal, co by několikrát srdce uhodilo, pak vztáhl ruku k Harryho paži. Ještě chvíli to trvalo, než se Harry uklidnil, ale přeci jen se zvolna všem v místnosti přestávaly ježit vlasy přebytkem magie ve vzduchu. Když Harry vzhlédl, oči měl prázdné a tvář bez výrazu, jen v koutku úst mu seděl křivý úsměšek.

„Doufám, že budeš poblíž, až Popletal přijde,“ ucedil k Severusovi.

„Budeme s tebou my oba, a jistě i Minerva,“ přispěchal Albus s ujištěním. „Kornelius ví, že pořádáme Dušičkový bál, a chce se dostavit ještě před jeho začátkem, aby ho zahájil krátkým dekorovacím ceremoniálem.“

„Novinářům vstup zakázán,“ pronesl Harry tónem nepřipouštějícím odpor a pevně se zahleděl řediteli do očí. Každý by při srážce s jeho ocelovým pohledem musel zamrkat. Severus nevěděl s určitostí, zda Harry už v soubojnických schopnostech Albuse překonal, ale byl si zcela jistý, že právě v tento okamžik by jej na hlavu porazil.

„Alespoň jednoho dovnitř vpustit musíme, Harry,“ vzdoroval Albus s jiskrou v oku.

Harry se studeně usmál: „Dobrá. Rita Holoubková se smí dostavit, ale žádný jiný. Ohlídám si ji, aby nepřikrášlila nic z toho, co řeknu.“

„Co na ni vy tři máte?“ zajímalo Severuse.

Harryho úsměv nabral vlčí nádech: „Je neregistrovaným zvěromágem… v podobě brouka. Je vážně pozoruhodné, kolik jich tu pobíhá.“

Severus potřásl hlavou s drobným uchechtnutím: „A chytila ji Grangerová.“

Harryho výrazem konečně prostoupilo opravdové veselí: „Doslova. Na pár dní ji šoupla do sklenice od marmelády a vyhrožovala jí, než ji pustila.“

„Harry,“ ozval se Albus napůl pobaveně a napůl vážně, „vydírání je dvousečná zbraň.“

„Boj s Voldemortem taky není bez rizika,“ odmávl Harry přezíravě přiznání k zločinným praktikám. „Vždyť by stačilo, aby se došla zaregistrovat. Nám by toho roku stejně nikdo nevěřil, i kdybychom ji veřejně nařkli. Tehdy by mě prohlásili za blázna i za tvrzení, že nebe je modré, a ne oranžové.“

„Bezesporu,“ usmál se Albus. „Slečně Holoubkové to sdělím. Pravděpodobně ve středeční podvečer…“

Harry se nuceně zasmál.

„Jaký čas by ti vyhovoval, Harry?“ otázal se Ollivander.

Harry vzhlédl ke stropu, v duchu procházel týdenní rozvrh: „Můžete v neděli odpoledne?“

„K soubojnickému klubu se nepřipojíš?“ Severus si dal opravdu záležet na tom, aby z jeho hlasu nezaznívalo zklamání.

Harry se k němu s pochopením otočil – Severus měl vědět, že před synem své pocity neschová, skrze vzájemné pouto je vnímal, i když byl odcloněný ode všech ostatních. „Nemůžu. Nemám tam soupeře – a letos potřebuju volný čas jako sůl. Jinak mě ty všechny domácí úkoly a přídavné hodiny totálně zavalí.“

Severus kapituloval. Přikývl: „Chápu.“

„To bude dokonalé,“ postavil se pan Ollivander. „Musím se vzdálit, Albusi. Syn obstaral zajímavý materiál na jádra, dnes mi ho přinese. Rád jsem vás všechny viděl, a Harry, na shledanou v neděli.“

Severus a Harry se také zdvořile rozloučili a sbírali se k odchodu. Vyučovací blok se kvapem blížil, oba se potřebovali dostat včas do učeben.

„Ještě na minutku, Harry,“ ozval se Albus a Harry se zastavil, zatímco Severus je pozoroval z otevřených dveří. Ředitel obešel svůj pracovní stůl – Severus si povšiml, fénix je pryč, asi měl nějaké povinnosti ohledně Řádu. „Prosím, Harry, zajdi sem za mnou někdy, třeba jen na kus řeči. Vím, že jsem Ti způsobil mnoho bolesti, a velmi mne mrzí propast, která mezi námi pro to vznikla.“

Harry se hryzl do rtu a přikývl: „Také mi chybějí časy, kdy jsem vás měl za neomylného.“

„Nikdo není neomylný, Harry,“ odpověděl Albus smutně. „Nesejde na tom, jak moc si přejeme opak.“

Albus položil Harrymu ruku na rameno v otcovském, respektive dědovském gestu. Harry ztuhl a vytřeštil oči, dech se mu zrychlil jako tehdy u svatého Munga. Severus k nim hbitě přistoupil s úmyslem přerušit jejich tělesný kontakt. Albus stiskl Harryho rameno ještě pevněji, oči přetékající starostlivostí.

„Harry…“ Severus se nenamáhal skrývat naléhavost v hlase. „Harry, mluv se mnou.“

Ztuhlé svaly se uvolňovaly, Harryho se zmocňoval mírný třas. Vztáhl ruku k Severusovi a pevně ho popadl za paži.

„Tolik jasu… tolik smutku,“ mumlal Harry očividně o Albusovi.

Brumbálovi také došlo, co se stalo, a jeho oči znovu zazářily. Bohatý plnovous sice pomáhal Albusovi skrývat emoce, jež se běžně zračí v lidských tvářích, nicméně přitahoval pozornost k jeho očím, které prozrazovaly mnohé.

„Kontaktuji Minervu,“ pronesl Albus smutně. „Lehni si, Harry, a odpočiň si. Jsi vyčerpaný z předchozích hodin.“

Harry chabě přitakal. Severus vhodil do topeniště hrstku letaxu – Harryho, který sotva reagoval na vnější podněty, bylo bezpečnější dostat do pokojů krbem, než se pokoušet jím manévrovat chodbami plnými studentů chvátajících do tříd. Tělesný kontakt s tolika dalšími lidmi by byl jen ke škodě.

„Musím jít učit,“ oznámil Severus tiše Harrymu, když ho uložil do postele v jeho pokojíku. „Budeš-li cokoliv potřebovat, zavolej si Dobbyho.“

Harry kývl a svléknutý do trenek se zachumlal do pokrývek. „Cítí se stejně jako já.“

Severus toužil, aby mu Harry řekl víc, aby pro jednou podrobně popsal, jak se cítí, jenže syn usnul. Povzdechl si, shrábl mu vlasy z čela a ztlumil světla v místnosti. Posbíral se a vtělil se do svého profesorského já. Však si vztek na Popletala může krásně vybít na studentech. Mrzimorští a havraspárští prvňáci mají před sebou perné dopoledne, to by v tom čert byl, aby na oběd neodcházeli v slzách.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

 

Pozn. překl.: Jak pozorně podotkla beta ansus – u JKR se pan Ollivander jmenuje Garrick, nikoliv Anders. *;-)


Kapitola šestadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus (+ konzultace denice)

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.

...jelikož poslední kapitola je "opáčko", tak jsme přesně v polovině jak tohoto dílu, tak celé trilogie...



Kapitola šestadvacátá

 

Zbytek dne trávil Harry povětšinou rozjímáním. Jen co se vzbudil, lehce poobědval a začal přemýšlet nad tím, co vyčetl z ředitele. Ranní zážitek měl údernost srážky s rychlíkem: Brumbálova aura oslňovala přesně tak, jak Harry očekával, nicméně jeho magický základ nepřesahoval sílu Harryho potenciálu. Ředitelovy kouzelnické schopnosti byly pouze rozvinutější a zocelenější zkušenostmi. Proč Harryho magie sama nezářila ani zdaleka s takovou intenzitou, bylo sice záhadou, přesto se jevilo dosti zřejmým, že není o nic slabší než ředitelova, pokud ji dokonce nepředčí.

Vycítěná šíře palety emocí jej však téměř srazila na kolena. Ředitel skutečně nebyl jednoduchou osobností. Nejsilněji ho ovlivňovalo vědomí odpovědnosti, drtivě přítomné v každém aspektu jeho života. Nesl na svých bedrech váhu celého světa – v tom si byli s Harrym rovni, ať už si toho onen „svět“ všímal, či ne.

Cítil také ochromující vinu a bolest. Vinu jistě přiživoval i Harryho neutuchající vztek namířený právě proti řediteli. Brumbál sice neznal celý rozsah zacházení, kterého se Harrymu dostávalo u Dursleyových, nicméně věděl dost na to, aby mu obrazotvornost dokreslila ostatek.

Brumbál mladšíHarryho prvně napadlo, jak to asi má Brumbál s rodinou, jestli vůbec má někoho dalšího mimo bratra. Harry sice ztratil nesčetně osob, na nichž mu záleželo, i těch, jimž záleželo na něm, ale stále mu zbývalo dost blízkých duší. Koho měl Brumbál?

Následující pondělní soubojová lekce probíhala v příjemně uvolněné atmosféře, spíše ji propovídali, než probojovali. Harry zjistil, že se Brumbál po ztrátě mnoha příbuzných upjal k Harryho dědovi Áronovi jako ke svého druhu adoptivnímu synovi, díky čemuž Jamese považoval takřka za vnuka.

Brumbál si na oplátku vyslechl několik příběhů z Harryho dětství, přičemž se Harry snažil zaměřit na pozitivní zážitky z té doby, například jak poklidný a útulný byl přístěnek pod schody, když ho tam příbuzní šoupli v domnění, že ho tím potrestají.

„Ještě nejsi?“ houkl Ron ode dveří.

Harry zvrátil oči v sloup. „Počkej chvilku.“

Zhlížel se v zrcadle. S vlasy se nic udělat nedalo... ledaže... Švihnutí hůlkou a prameny dorostly do délky, kdy je bylo možno svázat do culíku. Sáhl po Ronově kartáči, vyčaroval koženou šňůrku a pevně si vlasy stáhl do týlu.

Temně nachový vypasovaný hábit těsně přiléhal k tělu, ve spodní části se rozšiřoval. Harry netušil, z jakého materiálu je ušitý, ale byl současně pevný i splývavý jako voda. Otec mu ho spolu s dalšími kusy oděvu pořídil na narozeniny v Příčné. Vysoké boty s masivní podrážkou, které mu přidávaly další tři čtyři centimetry výšky, schoval pod rovné černé nohavice sahající až po kotníky. Náhrdelník od ošetřovatelů draků si hověl na hrudi pod vrstvami látky.

„Dost dobrý,“ usoudil Ron, k němuž se Harry přidal. „Tatík má vkus.“

„Jak víš, že jsem si to nevybral sám?“ ohradil se Harry. Ron povytáhl obočí a Harry toho raději nechal. Co se schopnosti slušně se obléknout týkalo, neměli si s Ronem co vyčítat. „Dvojčáci se taky snažili.“

Ronův hábit odstínem modři věrně kopíroval oči svého majitele. „Jak víš, že...?“ Ronovy oči se na okamžik zahleděly mimo prostor a čas. „Jasně, ty prachy byly od tebe. Takže... díky za hábit, kámo.“

„Měli bychom hejbnout kostrou,“ zazubil se Harry. „Hermiona už stopro čeká.“

Ron ji vyzvedával před obývacím pokojem sdíleným primusem a primuskou. Měli v úmyslu pak sejít do velké síně, dříve než bude otevřena pro ostatní studentstvo. Malfoy s Annou Fawcettovou také přijdou s předstihem – on i Hermiona se chtějí ještě na poslední chvíli přesvědčit, že sál je plně nachystaný, a dát do pořádku těch pár drobností, co přeci jen potřebují doladit.

Čekala na ně u sochy strážce, dívala se ale opačným směrem, než odkud se blížili. Harry zaslechl, jak se Ron prudce nadechl, a shovívavě se usmál věda, že se jeho kamarádovi zrychlil tep. Nebylo divu, Hermiona vypadala úžasně.

Nový lehce žlutavý hábit pěkně podtrhoval barvu jejích vlasů, jež byly oživené několika světlými pramínky tak umně, jako kdyby takový účes nosila odjakživa. Přizdobila se amuletem, který dostala od Harryho k narozeninám.

Harry takticky zvolnil krok a nechal se předstihnout Ronem. Ten tiše došel k Hermioně, položil jí ruce na boky, otočila se mu v náruči a políbila ho. Smála se na něj, zatímco klopotně vršil komplimenty (alespoň Harry doufal, že to byly komplimenty) na její výběr šatů, líčení a účes.

„Kdybys nebyla mou nejlepší kamarádkou, sestrou, co jsem nikdy neměl, a příležitostnou náhradní matkou v jednom okouzlujícím balení, pokusil bych se mu tě dneska odloudit,“ usmál se na ni a letmo ji políbil na tvář.

Hermiona utřela slzu a pleskla ho. „Zničíš mi fasádu.“

„Jsi kouzelnice, nebo ne?“ poškádlil ji replikou, kterou slýchal do Rona v prváku dnes a denně.

„Repellento!“

Zvrátila oči v sloup. „To jsem tě naučila já!“

„Taks to měla použít sama!“

Ron je tiše pozoroval – Harry věděl, že žárlí, ale že si ještě více cení jejich přátelství. Kdysi si byli oni tři zcela rovni, ale ty časy už zmizely v nenávratnu.

„Tak, pánové,“ nasadila Hermiona profesionální tón, „už je můj doprovod připraven?“

Kluci jí nabídli rámě každý z jedné strany, zavěsila se do nich a nechala se odvést do sálu. Bosky byli Harry a Hermiona stejně vysocí, jenže její společenské střevíce s vysokými podpatky zapříčinily, že Harry vypadal z celého tria nejmenší.

Do velké síně vstoupili zadním vchodem, jindy vyhrazeným k použití výlučně zaměstnancům. Malfoy máchal hůlkou nad hlavou, upravoval tu a tam zbarvení světel pod očarovaným stropem, Anna odpočívala u jednoho ze stolků stojících u stěny místnosti a rámujících taneční parket důstojných rozměrů.

„Je tu víc místa,“ poznamenal Harry, když si byl místnost chvíli podezřívavě měřil očima.

Hermiona se zakřenila. „Potřebovali jsme prostor pro všechny na hostinu i k tanci bez toho, aby se musel v půli večera přerovnávat nábytek.“

„Jedinečné,“ pochválil Ron a políbil ji na čelo. Pak se naklonil k Harrymu: „Hnusák šedesát stupňů pravobok.“

Hermionina ruka pevně stiskla Harryho paži. Vmžiku se přinutil ke klidu, téměř stoickému. Popletalovi se nepodaří ho rozhodit. Ne když má vlastní plány na to, jak dotyčného znemožnit.

„Maškary v kole se točí, dnešní noc bude krásná,“ nadhodil, i když tomu nevěřil. Halloweenská noc nikdy nepobrala mnoho krás.

„Neproveď nějakou hloupost,“ neodpustila si Hermiona varování, ač jeho úmysly znala dopodrobna, spolu s Ronem mu pomáhali plánovat.

„Pane ministře,“ pozdravil Harry uhlazeně, napodoboval noblesní způsob vyjadřování tak vlastní Malfoyovi. Ten si toho neomylně všiml a blýskl po Harrym pobaveným pohledem.

„Harry, chlapče drahý,“ Popletal byl pompézní jako pokaždé, „jaké štěstí tě znovu vidět.“

„Rita ještě nedorazila, pane ministře, ani nikdo z vašeho doprovodu, takže si ty neupřímnosti můžeme prozatím odpustit,“ pronesl Harry tónem dokonale zdvořilým. „Rok jste strávil pokusy přesvědčit veřejnost, že jsem jen slávy lačný pošahanec, a snahou nechat mne vyhodit ze školy. Odkud se tedy vzalo toto?“

Popletal se roztržitě napůl obrátil, situace mu byla zřejmě dosti nepříjemná: „Ředitel Brumbál přichystal hlavní tabuli skutečně vkusně. Velmi půvabně připraveno.“

„Dobrý večer, Harry, slečno Grangerová, pane Weasley,“ ozval se zpoza Harryho Albusův hlas. „S výzdobou jsem neměl co do činění, Kornélie, je plně v kompetenci primusky a primuse. Slečna Grangerová a pan Malfoy nám připravili velice elegantní prostředí, aniž by se odchýlili od přirozené tematičnosti svátku.“

Ředitel měl pravdu; ačkoliv Harry by nikdy nečekal, že se z Halloweenu může vyklubat cokoliv elegantního. Vybavení místnosti bylo pokryto nařaseným, stříbřitě pableskujícím naoranžovělým šifonem. Každý stůl zdobila květinová dekorace z rudých a oranžových květů rámovaných zeleným listovím. Vyřezávané dýně nevisely nad celou místností, ale vznášely se pouze v oknech, přičemž svými veselými i hrozivými výrazy osvětlovaly taneční parket. Svíčky u stropu byly z černého vosku, ale hořely pestrobarevnými plamínky.

„Ano, velmi pěkné,“ pronesl Popletal odměřeně k Hermioně.

Jeho tón přešla bez povšimutí: „Děkuji vám, pane ministře. Odvedli jsme na tom hodně práce, ruku k dílu přiložili i všichni prefekti. Rone, měli bychom raději pomoci Dracovi, než společensky konverzovat. Ministře, pane řediteli.“

Každému se zdvořile uklonila, Ron ji napodobil a společně se přidružili k Malfoyovi s úpravami na poslední chvíli.

Harry ministra kouzel ignoroval a otočil se k řediteli: „Našel jste si čas přečíst dopis, který jsem vám dal, pane?“ Jiné varování, co se večer chystá, Brumbál nedostane.

Tázaný – oděný stejně křiklavě jako obvykle, v zářivě oranžovém hábitu s motivem žlutých poletujících netopýrů – lehce kývl. „Ano, Harry, našel. Děkuji ti za něj. Velmi dojemný.“

Kvůli očekávanému přílivu studentstva měl Harry zvláštní smysly utlumené na minimum, i tak ale cítil, že se k němu zezadu blíží jeho otec v doprovodu další osoby. Dle extrémní vzájemné nelibosti bylo ihned zřejmé, koho Snape přivádí.

„Tati, Rito,“ pozdravil je ještě v otočce, zcela ignoruje Popletalovu reakci na to, co muselo vypadat jako ukázka hotové vševědoucnosti. „Děkuji, že jste si našla chvilku, Rito. Jistě jste měla na volné dny mnoho jiných plánů.“

„Pozvání od vás bych si nenechala ujít za nic na světě, Harry,“ usmála se přesladce. Bylo znát, že ministra nesnáší přinejmenším stejně jako Harryho. Což bylo zajímavé zjištění.

„V tom případě,“ vzpomněl si na letní setkání Řádu, „bychom spolu měli někdy zajít na večeři. Měl bych pár drobností, jež by vás mohly zaujmout.“

Investigativní novinářka se nemohla nechytit na háček: „Určete večer, Harry, já se dostavím.“

„Budu muset předtím leccos zařídit,“ usmál se zdvořile, „například povolení opustit školní pozemky.“

Ředitel i Snape se rozesmáli. Otec mu položil dlaň na rameno: „Kdy naposledy ses nechal omezovat neexistencí povolenky?“

Rozverně mávl rukou. „Ale to jsem pokaždé musel někoho zachraňovat před Voldemortem,“ vychutnal si Popletalovo nadskočení, „nebo domnělým vrahem.“

„Byl odsouzen na doživotí do Azkabanu, Harry,“ kontroval Popletal rádoby lehce.

Harry se o lehký tón ani nepokoušel: „Odsouzení bez soudu není platné a Sirius Black nebyl nikdy souzen za zločiny, které mu byly připisovány.“

Popletal zamrkal: „Jistě se...“

„Bartemius Skrk ho poslal do Azkabanu, načež na něho ministerstvo na čtrnáct let pohodlně zapomnělo.“

Popletal pod Harryho upřeným pohledem jen nasucho polkl.

„Budeme otevírat sál, Pottere,“ zavolal Malfoy přes místnost. Bylo to od něho poměrně přezíravé vůči ministrovi i Brumbálovi, ale ředitel vypadal pobaveně. Harry kývl na Malfoye, který spolu s primuskou zamířil ke dveřím.

„Měli bychom zaujmout pozice,“ pokynul Brumbál k pódiu.

První vyrazili Harry se Snapem, Popletal se držel za nimi a Brumbál je následoval. Harry netušil, jak Brumbál dokázal, že se Popletal pro tu chvíli vzdal svých rozličných nohsledů a bystrozorské ochranky, ale byl tomu rád.

„Máme venku Kingsleyho, Tonksovou a pár dalších,“ šeptl Snape Harrymu. „Kingsley dneska šéfuje ministrově ochrance a přesvědčil Popletala, že s Albusem bude dokonale v bezpečí a že budou užitečnější venku, když dohlédnou na pozemky.“

Harry se uchechtl. Stále lepší. Měl podezření, že si otec z posbíraných střípků složil obrázek Harryho plánů a leccos přepustil Kingsleymu. Harry pokynul Ritě a na moment ji odtáhl bokem.

„Jeden z mých spolužáků má fotografovací obsesi,“ vysvětloval polohlasem. „Donutím ho, aby dnešní dávku vyvolal ještě v noci a zítra ráno čekejte sovu s výběrem snímků. Určitě budou i pěkné záběry Popletala.“

RitaRita se na něho usmála, toho úsměvu – a co předjímal – se svého času Harry děsil. Tentokrát nebyl namířen proti němu, Harry se měl co držet, aby nezačal nadskakovat netrpělivostí, jak se na ten článek těšil.

Studenti se valili do sálu za velkého halasu. Hovor chytil ještě rychlejší spád, když na čestném místě uviděli ministra s ředitelem, Harrym a jeho otcem.

Ani si nehledali místa u stolků, kupili se na parketu, odkud byl skvělý výhled na očekávanou taškařici. Jak bylo předpovězeno, Colin Creevey se prodral kupředu za veselého klapání uzávěrky. Harry potlačil nutkání ho zaškrtit a jen se chabě usmíval, zatímco Brumbál vítal všechny u příležitosti plesu.

„Nežli veselí započne,“ dostal se konečně ředitel k jádru pudla, „ještě musíme vyřídit důležité povinnosti. Jak jste si jistě povšimli, máme dnes hosta. Předávám sál panu ministru Popletalovi.“

Ministr se zářivě usmál na shromážděné studenty. Někteří zdvořile tleskali, jiní ho jen nevraživě pozorovali. Členové BA byli mezi zahlížejícími, stejně jako všichni, kteří neměli dobrou osobní zkušenost s Dolores Umbridgeovou. Věděli, kdo ji na její post dosadil.

„Jak krásné je vidět tolik radostných mladých tváří,“ Popletal se natočil, aby ho fotoaparát zabíral z lichotivějšího úhlu. „Jsem zde dnes proto, abych vyjádřil uznání tomu z vás, který se stal zářným představitelem nastupující generace kouzelníků. Ministerstvo poctilo přítomného Harolda Jamese Pottera Merlinovým řádem třetí třídy na znamení díků za jeho námahu spojenou s upozorňováním na nebezpečí, jež našemu světu hrozí.“

‚A které jste se snažil vší silou zamést pod koberec,‘ poznamenal potměšilý hlásek v Harryho hlavě.

„Prosím, přistup, Harry,“ pokynul Popletal vznešeně a Harry udělal krůček vpřed. Popletalovi tedy nezbylo, než dojít k blahosklonně se usmívajícímu mladíkovi, za nímž na ministra podmračeně zahlížel Snape. „Merlinův řád třetí třídy budiž tímto udělen.“

Než mu sklouzla kolem krku purpurová stužka se zlatým přívěskem ve tvaru kouzelnické hůlky, zkontroloval Harry v rychlosti, že mu ministr nepodstrkuje... třeba další přenášedlo. Převzal si také ruličku pergamenu, oficiální certifikát.

„Budiž nošen s hrdostí, přinášeje svému nositeli slávu a čest.“

„Přijímám tento řád na paměť Jamese a Lily Potterových, mých rodičů, kteří zemřeli na den před šestnácti lety proto, abychom my mohli žít,“ pronesl Harry jasným hlasem, ve tváři výraz odhodlání. Pak před sebe vztáhl ruku: z řady diváků vykročil Ron a vtiskl do připravené dlaně několik pergamenů. „Usoudil jsem, že výročí jejich úmrtí, které před Tomem Raddlem nezachránilo život pouze můj, ale i nesčíslné množství dalších, je příhodnou chvílí pro napravení omylu vážícího se k tehdejším událostem, omylu, jenž zcela ovládl veřejné mínění. Mám na mysli pomýlené uvěznění a pronásledování Siriuse Blacka, mého kmotra.

Tento dopis mi napsal můj otec v den mých prvních narozenin, tento druhý napsal téhož dne Siriusi Blackovi. Oba byly uloženy v Potterově trezoru u Gringottů, kde jsem je objevil o svých sedmnáctinách.“

Popletal na okamžik vypadal otřeseně, ale hbitě se vzpamatoval, i když ne tak rychle, aby jeho výraz nestačil zaznamenat Colinův fotoaparát.

„V obou dopisech můj otec píše, že strážcem tajemství úkrytu naší rodiny byl Petr Pettigrew a že pokud budou dopisy čteny, musel být Petr buď mučen, či zradil.

Ministře,“ otočil se Harry nesmlouvavě na osloveného, „pravdu jsem vám říkal při vícero příležitostech, ale pokaždé jste se rozhodl mi nevěnovat pozornost. Nyní mám v rukou nepopiratelné důkazy. Budete stále trvat na tak zjevném justičním omylu?“

„Co se mne týče...,“ Popletal si byl dobře vědom, že na něm Rita Holoubková i bradavičtí studenti visí očima. „Pravost těch dopisů musí být prověřena.“

„Pane řediteli?“ ozval se Snape zpoza Harryho. „Mohu dosvědčit, že dopisy pocházejí z Potterova trezoru, jakož i existenci dopisu adresovaného mně, který obsahuje tytéž informace.“

„I já jsem dostal Jamesův dopis se stejným obsahem.“ Albusovy oči jiskřily. Máchl hůlkou, dopisy v Harryho rukou zlatě zazářily. „Byly psány Jamesem Áronem Potterem, nesou jeho magický podpis.“

Harry zakroužil zápěstím, do dlaně mu vklouzla falešná hůlka. Seslal duplikační kouzlo na dopis pro Siriuse, jednu kopii předal Ritě, druhou Popletalovi. Oba psaní v rychlosti projeli pohledem.

„V takovém případě,“ Popletal působil dojmem člověka zahnaného do kouta, „vyhlašuji Siriuse Blacka zbaveným všech obvinění a vracím mu jeho majetek i osobní svobodu, současně obviňuji Petra Pettigrewa z vraždy, zrady, spiknutí, provozování černé magie a smrtijedství.“

Sálem to zašumělo.

„Naneštěstí, pane ministře,“ pronesl Brumbál vážně, „Sirius Black zesnul.“

„Zemřel? Jak?“ dožadoval se Popletal podrážděně.

„Před rokem a půl se dozvěděl, že mi na ministerstvu hrozí nebezpečí, a padl, když bránil mě a mé přátele před smrtijedy,“ vysvětloval Harry tiše, Popletal se k němu zprudka otočil. „Byl proklet svou sestřenicí Bellatrix Lestrangeovou a propadl závojem na odboru záhad.“

Harry vyhledal pohledem Remuse stojícího u vzdálené stěny místnosti. Vlkodlak mu kývl na pozdrav; Harry věděl, že jsou jeho oči plné slz.

„Tedy... tady... mělo by se říci, že ministerstvo...,“ vykřikoval Popletal, jeho plány pro ten večer byly bez debaty ve psí.

„Ano, pane ministře?“ otázal se Snape studeně.

„Upřímně soucítím s vaší ztrátou, pane Pottere,“ vysoukal Popletal, jako by měl potíže s artikulací. „My všichni musíme pro zdar věci přinášet oběti.“

„Na to jsem odborník,“ ucedil Harry nezřetelně s nadějí, že ne každý mu porozumí. Popletal ale vůčihledně zbledl, takže slova zřejmě zasáhla citlivé místo. I ruka na jeho rameni se krátce sevřela.

„Ano... v pořádku...,“ Popletal hledal ztracenou rovnováhu. „Těším se na další setkání, pane Pottere.“

„To těžko,“ ozvalo se někde ze shromáždění.

„Bylo mi stejným potěšením jako vždy, pane ministře,“ usmál se Harry, ačkoli měl sto chutí přidružit se k Remusovi a pomoci mu nést jeho žal. Možná by s sebou měl vzít i otce a ředitele a třeba i Weasleyovy a Hermionu. Chtěl být s rodinou, ne s celou školou.

Po Popletalově odchodu sál propukl v potlesk Harrymu. Zrudl od kořínků vlasů až po špičky prstů u nohou a rychle opustil pódium. Kratiknot očaroval hudební nástroje, aby se daly do díla, síní se začala linout hudba. Studenti si zabírali místa u stolků a Rita odtáhla Harryho bokem na kus řeči.

Večer ubíhal ve směsi hovoru, jídla a tance. Snad každý student chtěl s Harrym prohodit pár slov a prohlédnout si řád. Každá studentka si s ním chtěla zatančit – Harry byl nesmírně povděčen za absolvované lekce tance. Všiml si, že McGonagallová ho od hlavní tabule zálibně pozoruje. Na rozdíl od Vánočního plesu nikdo z profesorů nepil: zřejmě chtěli zůstat ve střehu pro případ potíží se smrtijedy.

Jak se připozdívalo, páry zvolna opouštěly taneční sál. Colin na Harryho důrazné doporučení ještě před koncem bálu vyvolal fotografie, s ostatními vybrali pár nejpovedenějších a jejich kopie odeslali Ritě. Jakmile konečně považoval i pro svou osobu za společensky přijatelné zmizet, vyběhl na střechu nejvyšší školní věže, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Nehrozilo, že by tam byly nějaké roztoužené dvojice, komu by se také chtělo šplhat po tolika schodech kvůli odlehlému tmavému koutu, který byl tak příšerně studený.

Zajíkl se nočním chladem a svezl se na studené dlaždice. Posledních pár dní byl jak na trní a ještě tomu nebyl konec. Ne dokud neví, co právě této noci provozuje Voldemort. Téměř si přál, aby se jejich dřívější spojení obnovilo – jen proto, aby věděl, jestli se něco děje.

Hedvika spolehlivě vycítila, že Harry není ve své kůži, a přilétla za ním. Snesla se mu na předloktí. Probíral se jí pírky a chrlil na ni své strachy a úzkosti.

Noc se již krátila, když sněžná sovice odlétla do sovince a Harry opustil věž. Bloudil chodbami nepříliš přímým směrem k nebelvírské koleji. Nestaral se o případnou ztrátu bodů či školní trest, který by musel podstoupit, kdyby ho chytili. Mezi námi, většina z těch, kteří ho mohli přistihnout, by se o něho spíše obávala, než by se na něj rozzlobila.

Vtom Harryho pozornost upoutalo zasténání nepatřící k sortě roztoužených. Rozběhl se. U paty schodiště, celý zkroucený a krvácející, ležel Draco Malfoy ve zmuchlaném luxusním hábitu.

„Malfoyi!“ Harry zastavil smykem a klesl na kolena. „Draco, slyšíš mě?“

„Bolí,“ skřípal slabě Malfoy. „Upad‘.“

„Z jahody na znak,“ zaúpěl Harry. „Nemůžu s tebou hýbat, nevím, jestli máš záda v celku.“

Seslal tolik diagnostických kouzel, kolik jich dokázal na místě vylovit z paměti, a výsledky nevypadaly vůbec vábně. Vcelku odpovídaly Malfoyovu prohlášení o pádu, ale Harry by vsadil poslední galeon na to, že mu dolů někdo pomohl. Sesílal jedno léčivé zaříkání po druhém, ale stále nemohl primusem pohnout, aby mu neublížil.

Začínalo ho nepříjemně mrazit v zádech, z čiré bezmocnosti zahřešil. Neustále se ptal Malfoye na drobné pitominky, udržoval ho při vědomí pro případ, že by měl vážněji zraněnou i hlavu. Nakonec zavřel oči a soustředil se. Minulou noc se mu to téměř podařilo a nyní měl opravdu vážnou motivaci. Ozvalo se tiché lupnutí a Harry pocítil svobodu, jakou v životě nezažil. Nicméně věděl, že nejprve má důležitý úkol. Sklonil hlavu a upustil pár slz do Malfoyových pootevřených úst. Pak přešel k jeho ranám, jež pro něj v jeho současné podobě byly všechny viditelné.

„Pottere... co to zase sakra...,“ Malfoy se vzpřímil do sedu. „Ty jsi zvěromág s podobou fénixe! Ne, ještě se neměň!“ Malfoy si ho pozorně prohlížel a Harry věděl, že primus je po zdravotní stránce už zcela v pořádku. „Nikdy toho nenecháš, že ne?!“

S dalším lupnutím se Harry vrátil do původní podoby: „Čeho jako?“

„Zvěromág se má měnit na normální nekouzelné zvíře,“ vysvětloval Malfoy a vrtěl hlavou. „Hlavně kvůli nenápadnosti. To si prostě nedokážeš pomoct?“

„Svou podobu si nikdo nevybírá,“ podotkl Harry kousavě. „Koukni, tohles neviděl...“

„Já vím, Pottere... Harry,“ odfrkl Malfoy. „Nejsem idiot.“

„Já taky ne, Draco. Někdo tě shodil.“

„Řekněme, že ti neseberu body za toulání po večerce.“

„Oba bychom se měli vrátit.“ Harry si prohrábl vlasy a společně vyrazili k ložnicím.

„Harry,“ zastavil ho Malfoy na rozcestí, „díky.“

Harry jen kývl. V tichosti se rozešli.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-


Kapitola sedmadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 let (pro rozumně vyspělé dospívající a starší). Oceněno cenou ZLATÉHO BRKU pro rok 2006.
Postavy: Harry P./Charlie W., Severus S. a další. Stejně jako náš běžný svět obsahuje milostné vztahy bez ohledu na pohlaví aktérů.
Prohlášení: Autorce nepatří práva k postavám ani světu, které vytvořila J. K. Rowlingová. Překladatelka vychází při překladu z díla pánů Medků (ne dogmaticky) a celé skvělé bezejmenné HP komunity; autorka s přeložením svého díla souhlasila.



Kapitola sedmadvacátá

 

Kornelius Popletal by sice zasloužil pomalu umučit, nicméně veřejná pohana také není k zahození. Severus byl na svého synka velmi hrdý, jak pěkně zvrátil ministrův pokus zvýšit si na něm popularitu ve veřejné očištění nejpronásledovanějšího chlápka v kouzelnickém světě. Ministr kouzel byl puberťákem donucen sestoupit z piedestalu.

Pozvedl fotografii Jamese, který se na něho smál a mával mu. Skon jeho druha na něj náhle těžce dolehl. Po celý rok byl plně zaměstnán péčí o Harryho, snahou ho vyléčit, poznat... a zmíněný Harry, ačkoliv ještě nebyl stoprocentně v pořádku, si konečně vedl celkem uspokojivě – už na něho nebylo třeba bez ustání dohlížet... a Severus začal postrádat jeho ostatní rodiče.

Jamese.

Fotografie nestačila. Neměla jeho vůni, zabarvení hlasu – ten hřejivý tenor, neposkytovala prstům oporu ani rozkoš jazyku...

Odložil ji zpět na krb, čelo opřel o chladný leštěný mramor. Měl v hlavě pořádný zmatek. Napůl na Jamese Pottera vzpomínal jako na povýšeneckého pitomce, každým coulem mizeru. Jiné vzpomínky ukazovaly jeho starostlivost a něhu, věrnost i bez příčiny, víru v ty, které měl rád. Hluboko v Severusově hrudi plál neuhasitelný mrazivý plamen ztráty.

Předloktí ho pálilo: Voldemort se činil, rozséval někde bolest a smrt. Popadl se za znamení a zaklel.

„Severusi!“

Odskočil – opírat se o krb byl vždy špatný nápad, znovu si to ověřil. V první chvíli si neuvědomil míru naléhání v Albusově hlase.

„Co zas, Albusi?“ ani se nenamáhal skrýt únavu a roztrpčenost.

„Dursleyovi.“

Copak mu nebude nikdy dovoleno odžít si svůj žal? Okolnosti byly už zase proti. „Ať zhebnou.“

„Jsou to Harryho příbuzní, Severusi. Napadli je,“ přimhouřil Albus oči.

Oslovený mrštil o protější stěnu skleněnou ozdůbkou, která nebyla nikdy k ničemu a o níž si ani nepamatoval, kdo mu ji do bytu dal. Rozprskla se v dešti stříbřitých střípků, pokryly celou místnost.

„Fajn. Už jdu. Měli by mi za to být pořádně vděční,“ zavrčel, přehodil si energicky plášť přes ramena a rázoval z bytu. K hranici protipřemisťovacích kouzel došel společně s Remusem a Kingsleym, jenž byl jedním z bystrozorů, kteří zůstali ve škole patrolovat na chodbách.

„Vědí všichni, kam jdeme?“ zavrčel na ně Snape. Jako jeden muž se na něho škaredě podívali a krátce kývli. Pak se ozvalo prásknutí a všichni byli titam.

Číslo popisné čtyři na Zobí ulici se měnilo v bitevní pole, několik příslušníků Řádu bojovalo s nepříliš početnou skupinou smrtijedů. Severus se k nim bez zaváhání přidal, konečně k té správné straně, s černochem a vlkodlakem po boku. Pomyšlení, že je jejich hrdým spolubojovníkem, ho téměř rozesmálo, ale potlačil uchechtnutí silou vůle a soustředil se na bitvu.

Kletby se křižovaly, Severus skládal k zemi jednoho smrtijeda po druhém. Nebyli z nejužšího vedení, nemohli být. Tato maskovaná individua neměla schopnosti Severusových někdejších soudruhů, ale i tak dávala služebně mladším členům Řádu dost zabrat.

Jeho analytická mysl prozkoumávala situaci bez ohledu na to, že se další z Voldemortových přisluhovačů skácel v bezvědomí. Na dvorku nebylo po Dursleyových ani vidu ani slechu, a to otec rodiny byl nepřehlédnutelnou figurou. Buď byli uneseni a tito nýmandi zde měli zdržet pronásledovatele, nebo byli uvnitř v mnohem nebezpečnější společnosti a toto byl předvoj či hlídka.

„Doparoma,“ ulevil si Severus, popadl Remuse a nakvašeně ho táhl k domu. „Pokud už má ty pochybný mudly někdo oddělat, tak já.“

Remus vytřeštil oči: „Severusi?“

„Ále, neboj, nepodám si je k večeři. Harry by mi to neodpustil.“ 

„Tak je musíme hledět zachránit.“ Remus znehybnil smrtijeda, který se jim připletl do cesty. Voldemort na tento úkol nevyčlenil velkou údernou skupinu – oné noci se toho dělo více a tato akce nebyla vlajková.

Severus vyrazil domovní dveře z pantů. Nebyl čas chovat se ohleduplně k vybavení. Sledoval bolestné výkřiky linoucí se z rodičovské ložnice.

Crucio!

Žena vykřikla, vlkodlak tiše zavrčel. Vlastně to dávalo smysl: jakožto Lilyina sestra patřila nenáviděná Petúnie svým způsobem ke smečce. Vyběhli s Remusem schody a s připravenými hůlkami vpadli do místnosti.

Plavovlas„Severusi,“ pozdravil Lucius Malfoy, aniž by přestal trápit svou zmítající se a vřískající oběť. Masku už odložil – měl rád, když se mu ti, s nimiž si pohrával, mohli dívat do tváře. Vernon Dursley, pravděpodobně zasažený petrifikem, pohyboval pouze očima. „Nečekal bych, že tě uvidím bratříčkovat se s vlkodlakem.“

„Na rozdíl od tebe má v sobě i kus člověka,“ odtušil Severus přezíravě.

Lucius zrudl a namířil hůlkou na Severuse. V místnosti byl kromě nich už jen jeden smrtijed, pravděpodobně člen nejužšího vedení. Ostatní výše postavení se zřejmě rozdělili, aby dohlíželi na řadové členy.

„Měl jsem tě zabít, když jsem měl příležitost,“ zavrčel Lucius.

Severus si nebezpečně pohrával s hůlkou, zatímco Remus se nenápadně sunul k Petúnii. Druhý smrtijed pozoroval Severuse s Luciusem, asi uvažoval, který z nich je pro něho větší hrozbou. Severus náhle švihl hůlkou, Flagrante bylo silnějším bratrem Incendia, a Luciusův plášť pohltily lačné plameny.

Druhý smrtijed se konečně rozhodl bojovat se Severusem, zatímco Lucius se pokoušel vymanit z ohně. Po chvíli se mu podařilo shodit plášť na zem, načež si ho přestal všímat a začal proklínat Severuse.

Ten se cítil živý jako už dlouho ne: chránil se štíty, sesílal kletby, spoléhal se na reflexy a instinkt. Harryho výuka byla k dobrému oběma, synovi i otci. Boj s těmito dvěma smrtijedy nebyl tak obtížný.

Remus se mezitím věnoval výrobě přenášedel. Vecpal jedno do rukou Vernonu Dursleyovi, který nemohl klást odpor, a výrazným pohybem úst Severusovi prozradil heslo. Potom popadl Petúniinu ruku, do dlaně jí vtiskl botu a oba zmizeli, pravděpodobně ke svatému Mungovi nebo na bradavickou ošetřovnu. Petúnie vypadala, že je na tom zle.

„Když se oponent brání, tak už to není ono, že Luciusi?“ usmál se Severus koutkem úst na svého bývalého přítele.

Lucius ho zasáhl řezací kletbou: „Tebe si vychutnám, ať se budeš bránit, nebo ne, Severusi.“

„Nepovídej, žes změnil tým, Luciusi,“ zavrněl Severus. „Co tomu řekne Narcisa?“

Lucius byl stále vytočenější, takto brunátný odstín už mu doopravdy neslušel: „Jsi jen špinavej perverzák, Severusi.“

Stále bojoval se dvěma protivníky, ale dobírat si mohl jen jednoho – druhý dosud nepromluvil, což od něho bylo chytré; Severus ho nemohl identifikovat.

„Nějak citlivý, Luciášku!“ Toto oslovení Lucius z duše nenáviděl. Čím dopálenější bude, tím víc bude chybovat.

Kmitem hůlky odmrštil Severus neznámého protivníka ke vzdálenější stěně, kde narazil hlavou na rám okna, až to zadunělo, a sesul se na podlahu. Zbývalo vyřídit už jen Luciuse.

„Připraven na opětovné shledání se svým pánem, Severusi?“ protáhl Lucius tónem, který Draco tolik let napodoboval.

Oslovený teatrálně zívl: „Zkus něco nového, Luciusi. Udivuje mě, že tě ještě nikdo nezabil: bojuješ jako stoletá tetička.“

„Stále ušlechtilý a noblesní, Severusi?“ protáhl Lucius. „Co ručinka, bolí?“

Severus schválně dosud nepoužil žádnou inkantaci z oblasti černé magie, čekal na správnou chvíli. V ten moment vyřkl kletbu, již nedávno učil Harryho. Zasažený se cítil, jako by ho stahovali z kůže, ale fyzicky zůstal nedotčen. Lucius ji schytal, jenže těsně předtím zasáhl Severuse vlastní lahůdkou, která roztříštila kosti v Severusově levici. Ten stiskl zuby a rychle Luciuse petrifikoval, tak totiž stále cítil prokletí, ale nemohl s tím nic dělat, ani křičet.

S pomyšlením, že Dursley možná trpí stejně, se Severus dotkl přenášedla: „Poberti.“

Krátké zatrnutí v oblasti žaludku a už dopadli na podlahu bradavické ošetřovny. Severus ignoroval vlastní bolest a odlevitoval Vernona Dursleyho do postele.

„Poppy!“

Právě přibíhala: „Odeslala jsem Remuse k Mungovi s Harryho tetou. To je jeho strýc?“

Severus přitakal.

Poppy na mudlu přísně zazírala, nicméně ho začala okamžitě vyšetřovat. „Stačí, když si pořádně odpočine, ale teď bychom ho měli dostat k Mungovi, aby byl se svou ženou. Použij můj krb.“

Kývl. Ani jeden z nich se nenamáhal osvobodit Dursleyho z kouzla úplného spoutání, v současném stavu se s ním nakládalo neporovnatelně snáze. Severus vhodil letax do plamenů a vlevitoval k sobě do krbu mudlu, který jen třeštil oči. Zdravou rukou ho objal: „Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy.“

Vystoupil z ohniště do zlověstně tichého atria. Halloweenský večer, Voldemort na tahu... mělo by tam být výrazně živěji. Zatím byla přítomna pouze obyčejná sbírka nemocných dětí, osob stižených nehodami při čarování, přeměňování či vaření lektvarů a několik málo jedinců poraněných zvířaty.

„Přejete si?“ zeptala se sestra. Dursleyho si prohlížela jednoznačně znechuceně – takto obézních lidí v kouzelnickém světě nebylo mnoho.

„Máte v ošetřování jeho manželku,“ vysvětloval Severus. „Byli přepadeni smrtijedy.“

„Jistě,“ odtušila a přejela Severuse znalým pohledem. „I vy potřebujete ošetřit.“

Vylovil z útrob hábitu fiálu s lektvarem proti bolesti a zhluboka si přihnul: „Na mne se podívá Poppy Pomfreyová.“ Švihl hůlkou a Dursley znovu nabyl schopnosti pohybu.

„Dudley!“ vykřikl divoce. „Vědí, kde je Dudley!“

„Kurva,“ zaklel Severus, a ani se nezastyděl. Mužský má mít pár zlozvyků. Pořád je lepší mít peprnější slovník, než nalézat zalíbení v mučení mudlů, jak se stalo Luciusovi. „Kde je?“

„Ve škole, Smeltings...,“ zablekotal Vernon Dursley.

Severus sebou šklubl. Tam budou stovky mudlovských dětí! „Vím, kde to je.“ Otočil se k sestře: „Vezměte ho k jeho ženě. Jdu za Albusem Brumbálem.“

krbPřemístil se přímo na ústředí. Vrazil dovnitř, pár kroky byl v kuchyni, cestou si stihl na ruku přičarovat dlahu a obvaz. Chtělo by to kostirost a pořádnou fixaci, ale na to nebylo zatím kdy. V kuchyni Weasleyova dvojčata s Charliem hlídali krb připraveni vyrazit do akce.

„Zavolejte Brumbála,“ nařídil už ode dveří. „Jdou po Harryho bratranci.“

Fred okamžitě zavolal Albuse a Charlie Severuse vmáčkl do židle. Prohlédl ho od hlavy až k patě a poslal George pro pár lektvarů. „Číms to schytal?“

„Řezací, kostidrťná,“ odpověděl úsporně. „Taky asi dvě mučicí.“

Charlie přikývl a odhalil ránu po řezací kletbě. Severus se zle zamračil, když na něj Charlie namířil hůlku, ale ten jen odtušil: „Všichni ošetřovatelé mají základní zdravotnický výcvik, takže se přestaň škaredit, Severusi. Stejně na to nedám. Vím, co cítíš.“ Rána se zacelila a postupně mizela docela.

Fred se otočil od krbu: „Vy dva běžte za Dudleym a my dva tu raději zůstaneme. Už nás viděl a moc jsme se mu nelíbili.“

George podal Severusovi lektvar, ten ho vypil. Paže vyléčená nebyla, ale alespoň ji necítil. S Charliem v patách vyšel ven.

„Chytni mě za pravačku, povedu nás.“ Severus byl ve Smeltings v létě v rámci kontroly bezpečnostních opatření. Nebyla nic moc, protože nikdo nepředpokládal, že by se smrtijedi dokázali prolomit do domu v Zobí ulici a zjistit tak, kde hledat Dudleyho. Ochrany padnou rychle.

„Jak se tam dostali?“ zeptal se Charlie, když přistáli na potemnělých pozemcích mudlovské internátní školy.

Severus potřásl hlavou: „Nevím, ale za chvíli se to dozvíme.“

Tiše se kradli kupředu, dorozumívali se gesty. Severus naštěstí věděl, ve které ložnici je ubytovaný Dudley Dursley. Kradmo procházeli kampusem; když začala blikat světla a rozječela se siréna, rozeběhli se.

„Mudlové mají zajímavé zabezpečení, to se jim musí přiznat!“ snažil se Charlie přehlušit vřískot alarmu.

Z budov se vyvalili studenti, Severus si duchapřítomně nechal zmizet hábit. Naštěstí měl pod ním kalhoty a košili. Oba s Charliem zastrčili hůlky a rozhlíželi se davem po kýženém obézním klukovi.

„Neviděli jste Dudleyho Dursleyho?“ zeptal se Charlie kluků v oranžových pumpkách a vínově rudých fracích. Každý jeden zavrtěl hlavou. Severus dál očima prohledával prostranství, postupovali proti proudu.

„Charlie!“ křikl Severus a ukázal na záblesky v jednom z oken. Vypadalo to, že našli Dudleyho.

Pospíchali, odstrkovali studentíky z cesty. Severusův pověstný pohled byl k užitku. Uvnitř se rychle rozhlédli a přemístili se do patra, z něhož se linuly záblesky.

„Crucio!“

„Smrtijedi jsou tak předvídatelní...“ okomentoval to Charlie, ale pohled měl tvrdý zlobou.

Severus si odfrkl, oba spěchali k místnosti, z níž se ozývaly výkřiky.

„Crucio!“

Tento hlas Severus poznal: „K čertu, Bellatrix.“

uniformaPřede dveřmi stál černě oděný strážný. Severus máchl hůlkou a změnil Charlieho oděv na smeltingskou uniformu. Charlie sice nakrčil nos, ale kývl a rozběhl se k tmavé postavě. Jakýmsi odlehlým zákoutím mysli Severus zaznamenal, že Weasleyové nevypadají dobře ve vínové ani v oranžové. Smrtijed měl hůlku v pohotovosti, ale otálel s prokletím ‚studenta‘ – nečekal, že se dotyčný vrhne vpřed, překulí, vytasí hůlku a prokleje jej.

„Slušné,“ zhodnotil Severus a Charlie si změnil oblečení na původní variantu. Omráčený Smrtijed byl živoucím důkazem, že jisté kletby a uřknutí by se vzájemně neměly kombinovat, jak již přede dvěma lety poznal Draco Malfoy v bradavickém spěšném vlaku.

„Alohomora!“

Dveře se otevřely a odkryly tři smrtijedy cvičící se na vřískajícím a brečícím – stále byl schopen obého, dobré znamení – morbidně obézním klukovi.

„Mdloby na tebe!“ vykřikli Severus a Charlie jedním dechem. Pak se otočili ke zbývajícímu smrtijedovi.

Ten pustil hůlku a zvedl ruce nad hlavu: „Vemte si toho spratka!“

Charlie sklopil hůlku a přešel k Dudleymu, smrtijeda přenechal Severusovi.

„Pettigrewe,“ zavrčel Severus zvolna se blížící k malému kouzelníkovi. „Jednou tě donutím zaplatit za to, cos provedl mé rodině. Toužím ti vytrhnout srdce z těla holýma rukama, ale Albus míní, že bys mohl být ještě k něčemu dobrý.“ Nadhodil rádoby lehce: „Byla to závazná přísaha, víš to, že?“

Muž se chvěl a klopil zraky k padlým smrtijedům: „Musím je přinést zpět.“

„Jdi mi z očí, Pettigrewe,“ štěkl Severus, tak tak se ubránil nutkání rozpárat mu hrdlo. „Až Harry zabije Raddlea, vyřídíme si to s tebou.“

Pettigrew přivolal ostatní smrtijedy a okamžitě se s nimi odmístil.

„Je na tom zle, Severusi,“ ozval se Charlie klečící u Dudleyho. „Musíme ho ihned přenést k Mungovi.“

Severus přitakal, a zatímco vyráběl přenášedlo, Charlie chlapce opatřil několika lékouzly. Ve škole vypukl zmatek a pravděpodobně bude trvat několik hodin, než kdokoliv začne Dudleyho Dursleyho postrádat. A v případě potřeby se o mudlovské vzpomínky postará ministerstvo.

U Munga už je čekala táž sestra, s níž už měl Severus dnes večer jednou tu čest.

„To je jejich syn?“

Přitakali a Charlie sestru informoval: „Byl zasažen několika cruciaty, pokud víme, tak dvěma nebo možná i třemi.“

Zavrtěla smutně hlavou, zatímco pospíchali na jednotku intenzivní péče. Charlie v běhu vyjmenovával lékouzla, která použil, sestra přikyvovala. Pak je oba odehnala a zatáhla závěs okolo chlapce a týmu léčitelů.

„Severusi, Charlie,“ zavolal na ně Remusův hlas.

Severus se otočil. Vypadalo to, že Remus někde cestou schytal pár kleteb, nicméně působil lepším dojmem než sám Severus, na něhož už přestávaly účinkovat vypité lektvary. Způsob, jakým vlkodlak Severuse zkoumal – zrakem i čichem, byl zneklidňující, najmě vzhledem k tomu, že se očividně musel hodně držet.

„Jak je na tom Petúnie?“ otázal se Charlie.

Remus potřásl hlavou: „Nevíme a ještě pár hodin vědět nebudeme. Co Dudley?“

„Právě jsme ho dotáhli,“ odpověděl Severus a pokynul k závěsu.

„Vraťte se do Bradavic,“ vybídl je Charlie. „Oba potřebujete k Poppy.“

Remus souhlasil. Ani jeden z nich se dost dobře nemohl nechat ošetřit u Munga. Ať už o něm noviny psaly, co chtěly, žádný lékouzelník, který by uviděl vypálené znamení, by mu nepomohl. Remuse by navíc poslali na oddělení nebezpečných tvorů a jednali s ním jako s osobou nakaženou smrtelně nebezpečnou chorobou.

„Zůstaň s Dursleyovými,“ přikázal Severus zrzkovi. „Ať jsou v bezpečí.“

Charlie souhlasil mírně váhavě. Stejně jako většina členů Řádu neměl nejmenší chuť Dursleyovy chránit, raději by je osobně proklel za ty roky, kdy s Harrym zacházeli jako s podešví. Jedině vědomí, že Harry by byl proti, bránilo Charliemu prozradit léčitelům, kdo skutečně jsou mudlové v jejich péči a co prováděli slavnému Chlapci. Takto jim bylo pouze uvedeno, že mají synovce v Bradavicích.

Poppy švihla Severusem do postele, stáhla mu oblečení a zabavila hůlku dříve, nežli se zmohl na slovo. Možná dokázal svést souboj zároveň s několika příslušníky Voldemortova užšího kruhu, leč Poppy, když se do toho dala, ho dokázala zpacifikovat během pár vteřin. Kdežto Remus, který s ní mluvil zdvořile a mírně, dostal dokonce i svolení nechat si skřítkem přinést svačinu.

„Vypít,“ vrazila Poppy Severusovi do ruky kalíšek a stála nad ním, dokud nepolkl i poslední kapku kostirostu. „Neodejdeš, dokud se ti ruka zcela nevyhojí.“

Zazírání mu nebylo nic platné. Jakmile odešla do své kanceláře, Remus si sedl k Severusovi na postel a podal mu hrnek: „Bezesný spánek. Věř mi, že nechceš být vzhůru, když se to bude hojit.“

Severus přijal nabízený lektvar a vypil ho. Téměř okamžitě ho pohltilo nevědomí. S poslední jiskřičkou uvažování si ještě vzpomněl: „Někdo to musí říct Harrymu.“

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-



Pokračování překladu





 


Milí čtenáři Hledání,

jistě jste si už mnozí všimli, že je tato povídka v menu žlutá. Neznamená to, že by ji naše drahá Elza opustila, jenom má teď zkrátka málo času na překlady. A souhlasila, že Hledání nabídneme ochotným duším.

Kdyby měl někdo ze čtenářů zájem o překlad jedné, dvou či všech zbývajících kapitol povídky (tuším jich je 26), rády mu je přenecháme, případně poskytneme i originál, jestli už je z internetu zase stažený. Pokud se nikdo neozve, půjde povídka do Online překladů, kde se na ní bude pracovat nezávazně. Až se dokončí Still.

Těšíme se na spolupráci!



Vaše čarodějky

 


Pravidlá pre prekladanie:


slovník chronologicky

Sobrie Instanter                             Svižný střízlík                        lektvar pro vystřízlivění, 1. kap.

Wolfsbane (Potion)                        Vlčí zhouba                           Medek: (Proti)vlkodlačí lektvar, 1. kap.

Pepper-Up (Potion)                        Peprná vzpruha                      Medek: životabudič, 3. kap.

Chilean Diamondscale                    Chilský kosošupinný              druh draka (kosošupináč), 12. kap.

Egyptian Horned Lazuli                   egyptský rohatý modrák         hovorově druh draka, 18. kap.

Moony’s Map                                 Náměsíčníkův náčrt                              plán Bradavic, 19. kap.

Prudence, Constance, Reginald, Ernest

Moudrost, Stálost, Vladan, Čestislav     draci, 28. kapitola

Feeling It Out: Training Your Empathy

                                                    Vyciť to: Jak se cvičit v empatii                            kniha, 31. kapitola

Replenisher                                   doplňovač                                                            34. kapitola

The 'Take Care of Harry' campaign ‚Spolek pro péči o Harryho blaho‘         40. kap. (i dříve)

Savannah Fawcett                         Savana Fawcettová (zvaná Anna)          40. kapitola, havraspárka

Disillusionment Charm                   kouzlo nepovšimnutí                             43. kapitola (i dříve)

Icelandic Ironchest                        Islandský železňák                 druh draka, 43. kapitola

Jean Pierre                                   Jean-Pierre                            jméno, od 43. kapitoly

Anya Melenchik                            Aňa Malenčiková                   jméno, celé od 49. kapitoly

Renee, Aaron, Viviane, Davey       Renée, Áron, Viviana, Dáda   jména

Stróice an Diabhal (brand)             (značka) Čortova klépka         skotská, 45. kapitola

Gwendolen                                   Gvendolína                            mladá dračice, 45. kapitola

Highlands Cottage                        Horská bouda                       od 5. kapitoly

Croaker, Unspeakable                   Sýček, mlčenlivý                   10. kapitola Hledání

divestire                                        odložiž                                   kouzlo na svlečení, 12. kap. Hled.

whisky: Ogdenská  malými písmeny: názvy vyuč. předmětů, pobertové, smrtijedi, znamení zla

-         v Řádu si téměř všichni tykají, až na Snapea, který ostatním vyká + používá křestní jména (výjimka: Weasley) a kluci Weasleyů mu také vykají + oslovují Severusi

-         Albus Harrymu i Charliemu tyká, tuším, že Charlie i Bill Brumbálovi vykají a říkají ‚Albusi‘

-         od 49. kapitoly Osvobození si Charlie + Severus tykají

-         Ritě Holoubkové Harry vyká, ale oslovuje ‚Rito‘



Kapitola osmadvacátá



HLEDÁNÍ (klíče)

autorka: sarini – překlad: online překlady (Elza, katrin, Carmy, maure) – beta: arabeska, Jacomo

originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/

Popis: Pokračování OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) – Severus Snape již není zvědem, oficiálně uznal Harryho Pottera za svého syna. Užuž se zná, že se Harryho život konečně bude ubírat směrem k lepším zítřkům...
Kánonu se dodrží v rozsahu prvních pěti knih, tedy nezahrnuje dění Prince dvojí krve a následující vývoj. Dokončeno. 53 kapitol. Pro čtenáře od 16 l