Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod k povídce



STRONGER

AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger




STRONGER

PŘEKLAD: Florence

ART CREDITS: bishams

STAV: autorka souhlasila s překladem

Přístupnost dle autorky:

POČET KAPITOL: 19

ŽÁNR: romance/ tragédie

PÁR: Draco a Hermiona

SHRNUTÍ: Celý můj život vedl k tomuto okamžiku, k této chvilkové tragédii. Nedokázal jsem si představit větší katastrofu, větší zklamání. Nebyl horší konec než zkroucení mých střev a řev mé krve.

POZNÁMKA AUTORKY: Nikdy jsem neměla v plánu psát tenhle druh věcí, tohle bude delší, víc poetické a rozhodně víc překvapivé, než jste ode mě zvyklí. Už vím, jak to skončí, to je dobrá věc. Takže se neděste toho, co bude napsáno v prvních kapitolách. A ano, je to Dramione.

POZNÁMKA PŘEKLADATELKY: Já vím, že je to už třetí překlad, u kterého je moje jméno, v panelu aktivních překladů. Neznamená to, že bych rozdělala spoustu povídek a ani jednu nedokončila, nebojte. The One i AAO jsou hotové a teď jejich „osud“ závisí na betách, které je zrovna mají v rukou. Mě ale překládat baví a i mám čas (nepodařilo se mi sehnat žádnou brigádu) tak jsem začala mezitím něco dalšího.

Proč jsem si tohle vybrala na překlad? Chtěla jsem zkusit něco těžšího a něco méně naivního (a že se mi to povedlo, po pár prvních kapitolách jsem s tím měla chuť seknout, protože se to ukázalo jako dost těžký, zvlášť když jsem před tím dělala AAO, u kterého jsem použití slovníku spočítala na prstech jedné ruky). Měla bych vás tedy upozornit, že podle žánru byste neměli čekat dobrý konec. A taky asi možná trochu poklesne úroveň mého překladatelského umění (až si příště budu chtít vybrat něco, kde se má oblíbená přímá řeč vyskytuje tak zřídka a kde se dost rozebírají emoce, zarašte mě prosímJ). Teď už jsem ale v plném víru překladu a nehodlám se téhle povídky vzdát…

Mimochodem očekávejte ich formu a překlad začne vycházet asi až po mé dovolené, což je začátek srpna.

Děkuji všem, co komentovali mé předchozí překlady, ať už se jednalo o AAO nebo The One. 


Kapitola první





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly 

 

STRONGER

Kapitola první

 

Její obličej oslnivě zářil v nafialovělé mlze, která za úsvitu spadala na famrpálové hřiště. Bledě mléčná pokožka ustupovala před nebesky modrou majestátností jejích očí. Její smích měl jiskřivý nádech svádění; letmé polibky, které jsem ukradl z její tváře, provokovaly moji schopnost dýchat.

Energie jejího škádlivého úsměvu byla skoro srdcervoucí ve srovnání s její nevinností. Svou ruku zanechala blízko mého krku, její nehty se zachytily o vlákna mého svetru. Její rty byly nateklé, svojí červeností připomínaly saténové polštáře. Naposledy jsem je spojil se svými, což jen probudilo moji zoufalou netrpělivost.

Vzdychla mi do úst, povolila ramena a nechala tak chladný podzimní vítr, aby mi rozcuchal blonďaté vlasy, které spočívaly v trávě. Pustil jsem ji ze svého sevření, přičemž jsem ji chytil za loket a oba nás vytáhl na nohy.

„Zastavil ses někdy, abys přemýšlel, jaké je to úžasné stát na chodidlech?“

Její hlas, naplněný úžasem, mě vytrhl z idylického snění, ve kterém jsem se nacházel.

„Cože?“ zeptal jsem se zmateně nad zdánlivě nesmyslnou otázkou.

„Naše chodidla. Jsou tak roztomile malá v porovnání s námi. Přesto nás drží při zemi a přenášejí nás z místa na místo. Nezdá se ti to divné?“

Podíval jsem se na ni, na chvíli jsem opustil své pragmatické myšlenky. Vždy byla nevyzpytatelná, její smysl pro romantiku a fantazii sváděl ohromující soutěž s nejistotou, kterou ukazovala všem, jen ne mě. Já si zvyknul na její snové dotazy, zvykl jsem si na její pomalé mrkání, které je doprovázelo.

„Předpokládám, že ano,“ odpověděl jsem ji, neměl jsem touhu se pouštět do diskuze filozofického rázu.

„Draco,“ zamumlala a popošla o krok vpřed, „co s tebou mám jen dělat?“

„Nic,“ zašeptal jsem zpátky, „jen mě miluj.“

Neodpověděla ani se na mě nepodívala. Všechno, co udělala, bylo to, že svoji hlavu přitiskla k mé hrudi, nadechla se a vychutnala si moji vůni.

„Musíme jít zpátky,“ zamumlala nakonec, otočila se a dala se do pohybu.

Ani jsem se neobtěžoval říct jí něco na její do očí bijící lhostejnost k mému prohlášení; byl jsem na to mučení zvyklý. Zdálo se, že bych každý den měl být víc a víc nejistý z jejích nezávazných odpovědí, ale byl jsem si jist, že to vycházelo jen z její podvědomé potřeby nezávislosti.

Byla emotivní typ, vždy se zdráhala mě opustit a chodit po chodbách sama. Smála se mým vtipům, zvládala mé mrzuté či rozzuřené nálady a měla pochopení vůči mým posedlostem. Zaměřovala se jenom na mě; byl jsem tak spokojený svojí nadřazeností v našem vztahu, že jsem úplně přehlížel, že já jsem ten s menší mocí.

Ale dokonce i já, přes celou svoji aroganci, jsem poznal, že má tendenci být vypočítavá a odměřená.

I když mi nabídla svou náklonnost, nebylo pro ni příjemné něco takového projevovat. Skutečnost, že já jsem pokračoval s projevem své lásky noc co noc, byla důkazem mé oddanosti. Mou netrpělivost a nehorázné sobectví jen dráždil fakt, že ona je neochotná vyjádřit to, co ke mně cítí. Byl jsem díky tomu stále víc a víc odhodlaný zajít ještě dál.

Moje touha slyšet ta dvě slova byla tak silná, její odmítnutí bylo tak vysilující, že jsem přemýšlel, jestli to vlastně není důvod mé záliby pro ni. Jako dítě jsem dostal to, co jsem chtěl, vše se dalo koupit. Toho, že mi odmítala dát, po čem jsem nejvíc toužil, jsem si samozřejmě všiml. Po obzvláště nepříjemném dni bych měl podezření, že tím jen zaslepuje moji zdravou mysl.

Ale zároveň jsem skutečně věřil, že jí na mně záleží. Ze zkušeností jsem věděl, že věci jako sotva znatelné teplo v jejím hlase, jemný výraz, nebo vzplanutí po doteku její pokožky, se může jen těžko zfalšovat.

Jak jsme se tiše plahočili do svých kolejí, začal jsem znovu přemýšlet o tom, jak jsem se dostal do téhle propasti touhy.

Vzpomínal jsem tak jasně, jak to bylo před tím; to ona mě pronásledovala, visela každém mém slově, doufala, že jí věnuju jen o trochu pozornosti, než předchozí den. Já jsem ji ale stále ignoroval až do našeho šestého ročníku, to byl čas, kdy udělala geniální tah a tím mě dostala.

Začal jsem si zvykat na její přítomnost, byla to část mého každodenního života; vstal jsem, šel jsem na snídani a důsledně ji přehlížel.

Ale jednoho rána prostě zmizela. Předstíral jsem nezájem, říkal jsem, že je mi jedno, kde teď je. Ale na konci toho dne, kdy zmizela, jsem si uvědomil důležitou pravdu; chyběla mi.

Chvíli trvalo, než mi to došlo, protože to bylo v té době zcela absurdní. Neznamenala pro mě nic jiného, než nežádoucí vlezdoprdelku. Mohl mi chybět kdokoli, ale ne někdo, o kom jsem opovržlivě říkal, že je beze mě bezradný.

Přijal jsem zrychlený puls a brnění v břiše, netypický soucit i pozoruhodnou dávku nezištnosti. Nakonec jsem přijal svůj osud a vysvětlil jí svou změnu.

O týden později jsem do toho spadl tak rychle a tvrdě, až mi to způsobilo závrať. A od té doby nade mnou měla nevýslovnou moc.

Když jsem si položil hlavu na polštář, abych si dopřál dvě hodiny požehnaného spánku po probdělé noci, objevil se mi na tváři úsměv. Pansy Parkinsová mě vlastně ovládala.

Ta myšlenka byla skoro stejně směšná, jako zamilovat se do ní.

Ale jen skoro.

 

Poznámka překladatelky: Tohle je opravdu Dramione, jen není moc klasická… nelekejte se prosím začátku (i když já musím přiznat, že jsem se dost divila).

Moc děkuji  Twilly, která se zhostila betování J


Kapitola druhá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola druhá

 

Sledoval jsem, jak zaklonila hlavu a rozesmála se. Ten hrdelní smích se nesl až k mému stolu. Její přátelé se taky smáli a přesto, že sotva lapali po dechu, pokoušeli se jíst.

Nenáviděl jsem, že je pro ně tak lehké být šťastný. Nenáviděl jsem, že oni klidně můžou tančit a předstírat nevšímavost k tomu, že jim všichni závidí. Nenáviděl jsem způsob, jakým chodí. Nenáviděl jsem způsob, jakým mluví.

Ale hlavně jsem nenáviděl jejich dokonalost.

Bylo to, jako kdybych já byl klasický tyran předurčený k tragickému konci, zatímco oni se vezli na vlně v západu slunce a šťastně se u toho chichotali, protože vyhráli. Vyšli vítězně doslova ze všeho, co dělali. Weasley byl ten skvělý parťák, který svým chováním dopřál všem okolo trochu smíchu a díky tomu také přežil, Grangerová byla ten génius, odborník v tom, jak být chytřejší než kdokoli jiný, a jak to dávat hlasitě najevo, a Potter byl nechutně statečný, emocionálně poznamenaný hrdina, který si s těma svýma blbýma brýlema a tou jeho zálibou v ubíjející spontánnosti získal respekt celé společnosti.

Stali se klasickým modelem různých fází dospívání, zvyšovali jen počet odporně sladkých představ. Pansy nikdy plně nepochopila rozsah mé nenávisti k nim. Neměla ty tři ráda, ale v té chladné, neosobní rovině, ve které každý průměrný Zmijozel nenávidí každého průměrného Nebelvíra. Nenáviděla tu publicitu, kterou ti tři dostávali, ale jenom ze závisti.

Má averze ale dávno překročila hranici formalit.

Sžírala mě, přetrhala každý kousek zdravého rozumu, který jsem kdy měl, dosáhla nezdravé krajní meze, dostala se daleko od nenasytné žárlivosti, která to všechno rozpoutala. Chtěl jsem, aby každý z nich, ale úplně každý, poznal pokoření, která by byla adresována ke mně. S každým kouskem jejich pokoření bych já žil. Chtěl jsem, aby se mučili s nedosažitelnými cíli, aby sami ochutnali pomstu.

Chtěl jsem, aby si jen na malou chvíli vyzkoušeli, jaké je to být mnou; miloval jsem, ale ona mi to neoplácela. Každé ráno jsem se probudil a nic jiného nebylo bolestivější.

Nebo krásnější.

Noci jsem trávil v prazvláštním druhu pekla, tak krátké potěšení, které doprovázelo čisté utrpení, když mlčela. Dny jsem strávil dušením svého vzteku a nucením se do bezstarostnosti, které jsem chtěl podlehnout.

Neměl jsem nic, co by mě mé šílenosti mohlo zbavit. Neměl jsem nikoho, kdo by mě zachránil, nikoho, kdo by mi pomohl vstát, až padnu.

Ale oni, oni měli každého, všechny. Oni nebyli zamotaní v pavučině zrad, ze kterých se nemohli dostat.

Oni nebyli tak slabí, aby se o to ani nepokusili.

Obrátil jsem pozornost zpět na Pansy, dovolil jsem, aby její nesmyslné klábosení rozšířilo mé myšlenky.

„Jdu pro svoji učebnici na kouzlení, jo?“ vložil jsem se nakonec do její řeči a jedním mávnutím jsem dal znamení Goylovi a Crabbovi, že půjdu sám. S povzdechem jsem prošel Velkou síňí, na tváři už jsem měl nasazenou dokonalou masku nadřazenosti. Když jsem dorazil do chodby, s nechutí jsem si povšiml, že ti tři teď stojí v kruhu a pokračují se svým smíchem.

„Ne, takže se na mě podívá s těma svýma obrovskýma očima a nějakým způsobem mrkla – však víte, co myslím, a pak říká, že ještě jednu,“ Potter se skoro dusil vlastním smíchem, který ale nebyl slyšet přes smích jeho společníků.

„No není tohle potěšující obrázek?“ protáhl jsem, založil si ruce na prsou a ušklíbl se.

„To je zvláštní,“ přemítala Grangerová. „Připadalo mi, že jsem něco zaslechla, ale musela to být jen noční můra.“

Noční můrou je, že lidi jako ty nechávají chodit do téhle školy,“ odpověděl jsem krátce.

„Aha, ty myslíš ty, co se skutečně učí?“ zeptala se lehce, ale její čelist svědčila o rozzlobenosti.

„Ne, myslím lidi, co sem nepatří.“ Sáhl jsem si to hábitu pro hůlku, protože Potter a Weasley udělali to samé.

„Harry, nechovej se hloupě.“ Slyšel jsem, jak prosila supermana s havraními vlasy.

„Bude platit za každou maličkost, kterou ti řekl,“ odpověděl jí a udělal krok vpřed.

„Á, už je to zase tady, že?“ zeptal jsem se a předstíral nudu.

„Ne, tentokrát to dokončíme,“ řekl Potter tvrdě, a zamířil mi hůlkou na prsa.

Beze slova jsem zaujal postoj na souboje, a čekal jsem, až on udělá pohyb. Okamžitě vyslal mým směrem záblesk světla, uhnul jsem právě včas. Zuřivě jsem zamumlal kletbu, v níž jsem se zaměřil na Pottera.

Jako v zpomaleném filmu, jsem viděl, jak se pokrčil, což mi umožnilo vidět vyděšený výraz na tváři Grangerové, protože si uvědomila, co se stane. Její překvapený výkřik přerušilo kouzlo, které ji zasáhlo. Hodilo ji o stěnu za ní, a ozval se náraz, kvůli kterému jsme trochu uskočili.

Ticho, které se rozhostilo v úzké chodbě, nakonec přerušil můj smích.

„Pottere,“ zalapal jsem po dechu a utřel si slzy, „tohle je prostě typické. Ta ironie mě zabíjí. Začal si bojovat kvůli její cti, a tím si ji dostal až na smrtelnou postel. Musím říct, že si vážně skvělý v ochraňování lidí."

K mému zděšení mě oba ignorovali, okamžitě se vrhli za ní, a dělali si o ní starosti. Weasley ji vzal do náručí a zamumlal něco na Pottera. O sekundu později už zrzek uháněl opačným směrem, nepochybně mířil k ošetřovně.

Potter ho ale okamžitě nenásledoval, otočil svůj pohled ke mně, čímž zachytil můj obličej v pobavené grimase. S pohrdavým ufrknutím se otočil na podpatku a následoval Weasleyho.

Spokojeně jsem se vydal ke své koleji, kde jsem popadl knihu. Těšil jsem se, až Pansy budu moc říct o tom náhodném setkání s těmi třemi. Když jsem šel zpátky do Velké síně, vyrušil mě slabý výkřik postavy, která klesla na podlahu.

Zvědavě jsem se přiblížil k chlapci, převrátil jsem ho a všiml jsem si, že má tmavě fialové modřiny po obličeji a hábit dost potrhaný. Někdo ho určitě zmlátil.

„Hodila by se ti pomoc?“ zeptal jsem se krutě a užíval si tu moc, kterou jsem nad ním měl.

Zasténal a trochu nejistě otevřel své oteklé oči. Musel se přemáhat, aby vůbec kývl.

„Tak to je blbý, že jsem tě našel zrovna já,“ odpověděl jsem, pustil ho a kopl ho do boku.

Cestou na oběd jsem si celou dobu pískal.

 

Poznámka překladatelky: Tohle nebude slaďoušek Draco, co? Takhle vypadá budoucí smrtijed…

Děkuji Twilly

 


Kapitola třetí





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola třetí

 

„…a můj otec mu řekl, že do Vánoc se vůbec nebudu muset obtěžovat se školou!“ dokončil jsem a spokojeně se usmál, zatímco mí dva společníci se neinteligentně chechtali.

„Takže to dostaneš na Vánoce, Draco?“ zeptal se mě Vincent Crabbe hlasitým šepotem a rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby mi právě sdělil tajemství obrovských rozměrů.

„No, ano. Tak mi to řekl otec. Já osobně si myslím, že bych to zvládl už před lety,“ odpověděl jsem, zkontroloval si své nehty a převrátil jsem oči. „Ale znáte mého otce, vždycky je tak protivně ochranářský.“

Crabbe i Goyle tupě přikývli, ohromeni mým vedením konverzace.

To bylo prostě klišé; jejich neustále nevydařená snaha dělat všechno podle mého příkladu. Což mě zase vracelo k mé špatné reputaci; co bych to byl za padoucha bez věrných, ale úplně pitomých společníků?

Nikdy jsem se nesnažil vypadat jako dobrý člověk. Věděl jsem, co je to morálka, ale nikdy jsem ji nevlastnil. Tyhle sentimentální rysy mohly trvat na tom, že jsem výsledek své výchovy a já předpokládám, že bych se vzhledem k okolnostem ukázal jako úzkoprsý a ohromně zahořklý. Vyrůstal jsem s neoblíbenými ideály, mé názory a názory celé mé rodiny směřovaly k pašování ilegálních věcí v postupně slábnoucím světě.

S těmi názory jsem pevně souhlasil, myslel jsem si, že jsou mojí jedinou sílou v toku selhání, který mě obklopoval. Od přírody jsem byl podlý, bezohledný a hrozně žárlivý. Uprostřed toho všeho jsem měl ještě něco; byl jsem hluboce přesvědčen, že mám důvod, kvůli kterému bych zůstával, kvůli kterému bych bojoval. Ano, ve škole jsem se schovával za fasádu lhostejnosti, ale jakmile bychom vyhráli, jakmile bychom se zbavili té pošpiněné krevní linie, byl bych volný od té zbabělosti, kterou jsem si sám vnutil.

Symbol rovnosti, síly a moci pro mě byl kousek světlé pokožky, které jsem se vzdal. Jednou jsem byl označen jako zrádce lidstva, nebyla pro mě cesta zpátky.

Zamiloval jsem si to, představu úplné oddanosti až na možnou smrt. Jakmile bych se vzdal své duše, nemohl bych už nikdy udělat žádnou chybu, nebyl bych už jen součástí velkolepého řetězce Malfoyů. Měl bych Pansy a svojí pomstu Potterovi, měl bych všechno a taky nic, všechny mé sny a noční můry by se staly skutečností, to všechno jen za cenu jednoho slibu věrnosti.

S mírným zamračením jsem kývl Crabbovi a Goylovi na rozloučenou a vydal jsem se na famrpálové hřiště pro další dávku své drogy: jako obvykle jsem doufal, že ten večer už ty slova vypustí ze svých úst.

Jako obvykle jsem se nezajímal, zda by to myslela vážně.

OOO

Pansy a já jsme se vraceli zpátky do podzemí, procházeli jsme kolem nemocničního křídla. Náhle jsem se zastavil, takže do mě narazila a polohlasně zaklela.Netrpělivě otevřela ústa připravená k protestu, ale ztuhla, když zjistila, na co jsem se díval.

Děsivě bledá Grangerová se stále vyděšeným výrazem ležela na zádech, ruce podél těla a prostěradlo měla vytáhnuté do pasu. Její vlasy, které měly nepříjemný odstín hnědé, rámovaly její tvář, čímž jen vyzdvihovaly bledost její pleti. Její rty, otevřené a neobvykle růžové, seschly a popraskaly. Její víčka ztmavla a její tvář jemně zpopelavěla. Klíční kost jí vystupovala z košile. Ramena se zdála nepřirozeně úzká a vyzáblá.

V momentě jsem si uvědomil, proč se mě její vzhled tak tvrdě dotknul; byla, v tom zlomku sekundy, ztělesněním mého přeběhnutí. Mrtvola byla v celé své nezdravé vznešenosti zmenšená s ustrnulým postojem. Cítil jsem, jak se na mých rtech vytvořil ten nejslabší z úsměvů. Má dlaň dopadla na rám od otevřených dveří.

„Draco?“ Pansy se natáhla, aby se jemně dotkla mých zad.

„Podívej se na ni,“ odpověděl jsem jí v úžasu. „Podívej, jak je naprosto bezbranná. Nikdy jsem ji takhle neviděl. Nikdy jsem nikoho takhle neviděl.“

Neobtěžovala se odpovědět, jen si vzdychla, což mi dost řeklo o její podrážděnosti. Poslušně se opřela o zeď a čekala, až se vrátím zpátky na zem.

„Jen si pomysli, jak je absolutně zranitelná. Nehybná a tichá, neschopná se bránit. Je to tak…“

„Tak co, Draco? Tak co?“ pobídla mě k dokončení věty, hlas se ji zabarvil překvapením.

„Tak… dokonalé,“ řekl jsem nakonec, jen co jsem odtrhl pohled od Grangerové.

Pansy mi věnovala nevyzpytatelný pohled, svraštěla obočí.

„Tím myslím, Pansy, že jsem to udělal já. Já jsem to udělal,“ zopakoval jsem s prosbou, aby to pochopila.

Beze slova se ode mě otočila a rychle se vydala do sklepení.

Ten večer vlastně skončil, jako kterýkoli jiný, jen s tím rozdílem, že jsem ji tentokrát nenásledoval.

Nemyslel jsem si, že bych to ještě někdy udělal.

OOO

„Kdepak máš dneska svoji mudlovskou šmejdku, Pottere?“ Slyšel jsem, jak se Crabbe a Goyle idiotsky rozchechtali mému zdánlivě nevinnému dotazu. Moje spokojenost ještě vzrostla, když jsem si všiml, jak v Potterově čelisti škublo.

„Tam, kde ti do toho nic není,“ ozval se rozhořčeně Weasley a zuřivě zatnul ruku v pěst.

„Weasley, ačkoli je tvá mudlomilná odpověď vážně chytrá, neptal jsem se tebe,“ odsekl jsem chladně, aniž bych odlepil oči od Pottera „Myslím, že už víš, kde je,“ řekl mi pevně.

„No, v tom případě předstírejme, že jsem hloupý jako Weasley, chci to od tebe slyšet.“

„Sklapni, Malfoy! Jestli se k ní jen přiblížíš, až bude venku…“ křičel Weasley už jasně červený.

„Venku z čeho, Weasley?“ uculil jsem se mírně.

Ale ti dva už od něho odcházeli pryč.

„A Pottere?“ zavolal jsem za nimi vesele. Nezastavil se ani se neotočil. „Mohl bys pro mě vyřídit pozdravy Pomfreyové?“

Jen co můj komentář proletěl vzduchem až k němu, jeho krok trhl.

Zasmál jsem se a pomyslel na Grangerovou ležící na ošetřovně. Bylo tak jednoduché naštvat Pottera a Weasleyho, když u toho nebyl ten její mozek.

Přes mysl mi prolétla rychlá myšlenka. Možná, jenom možná, by nemusela zemřít. Zůstala by uvězněná a vydaná na milost mě.

Poznámka překladatelky: Ach, já jsem si prostě zamilovala dlouhá anglická souvětí se spoustou přídavných jména a příslovcí. Jsou tak úžasně přehledná a tak dobře se překládají. Doufám, že v následujících kapitolách jich bude co nejvíc, protože není nic lepšího než trávit tolik času nad překladem jedné z nich… Mimochodem často mívám sklon k ironii J

Děkuji, Twilly.


Kapitola čtvrtá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola čtvrtá

Poznámka překladatelky: Na začátku autorka odepisuje na jeden komentář. Odpověď je dlouhá, ale myslím, že by bylo celkem vhodné, kdybych ho přeložila, protože se v něm vyskytuje dost informací. A moc děkuji Twilly…

Kyani: Dobře. Když si Draco pomyslel, že by měl k Hermioně slitování, myslel to v přeneseném slova smyslu. Jak už bylo několikrát zmíněno, Hermiona není zdrojem jeho hněvu, to je Harry.  Takhle to cítím z knih a takhle to chci vyobrazit. Také musím přiznat, že mě fascinovala vedlejší postava Pansy. V knihách není její osobnost moc rozvinutá, je tam nedůležitá. Je typickým tyranovým kumpánem/ fanouškem/ přítelkyní a to je sice všechno moc hezký, ale i přes to je pořád člověkem. Pokud tohle platí ve všech Dramione, tak nevidím žádný důvod, proč bych to nemohla uplatnit i na ní. Ale abych ti odpověděla o něco jasněji její nedostatek rozhořčení v poslední kapitole neměl mnoho společného s její osobností, spíš to znamenalo, že vztek by v tu chvíli byl zbytečný a nepodstatný. Možná jsem tu scénu napsala špatně, ale Draco na Hermionu nezíral ani s trochou touhy. On v ní viděl sám sebe, své vlastní chyby akorát tisíckrát zvětšené v jejím nezdravém stavu. Kdyby ses blíž podívala na část Pansy, uviděla bys v jejím jednání zlou předtuchu. Doufám, že tohle vysvětlení nebylo moc dlouhé a nudné, ale cítila jsem potřebu to vysvětlit. Každopádně děkuji za komentování.


Poznámka autorky: Zřejmě jsem o dost lepší v popisování nemocí, než jsem si myslela. Ne, ona neumírá na nějakou temnou chorobu. Draco vypálil kletbu, která by Harryho dostala do bezvědomí a oslabila ho a dělala takové věci. Ale to není důležité.  Možná jsem tohle trochu odflákla, ale v té kapitole bylo něco, co mělo daleko hlubší význam. To vám ale nebude jasný, dokud se neobjasní jiné věci.

OOO

Grangerová byla propuštěna z péče madame Pomfreyové jen týden po tom, co se dostala do nemocničního křídla. Každopádně, Halloween už přešel, a zima se začala ozývat i přes tlusté vlněné svetry; toužil jsem po těch křupavých bílých vločkách padajících z nebe, které oznamovaly příchod prázdnin.

Vánoce byly krásný ohňostroj světel v jednotvárné tmě školního roku. Nikdo, dokonce ani otec, dokonce ani Pansy, si nedokázal představit, co to pro mě znamenalo. Nemohl jsem se dočkat, až ucítím spalující oheň od kletby, který bude doprovázen neuvěřitelným pocitem moci, co zaplní každý kousek mého těla. Moje sny, které byly tak dlouho naplněné Pansy, změnily podobu. Naplnily se těma několika drahými okamžiky, kdy jsem mohl spatřit otcovo znamení.

Přesto se i v mém tajném nebi objevily stíny pochybností; bál jsem se, že chyby, které jsem udělal v minulosti, by mi mohly způsobit pár nepříjemností.

Bál jsem se, že by mi mohly být kamenem pádu.

Uvědomoval jsem si požadavky Pána Zla na přesnost. Odměňoval ty, jejichž loajalita a nadání zabíjet byly vynikající, ale neměl žádné výčitky zabíjet ty, kterým chyběla obratnost uskutečňovat jeho plány.

Byl jsem zděšený z toho, že jedno malé uklouznutí by mě mohlo stát život. Zděšený, že bych zradil každého v neuvážené chvilce bezohlednosti.

Bál jsem se sám sebe, protože Potter a všechny ty jeho ušlechtilé ideály mě něco naučili: nevědomost je stejně tak nebezpečná jako důmyslnost. Vědomosti nejsou zbraní, spíš překážkou, slabinou, která zdůvodňuje sílu. Bylo by jednoduší splnit rozkazy a zapomenout na ně.

Zapomenout na všechno a na všechny.

Chovat se nelidsky a cynicky. To bylo vše, o co jsem se tak dlouho snažil.

Prostě existovat.

OOO

Narazil jsem na ni v knihovně. Seděla v křesle, vypadala unaveně a ztrhaně, její oči hořečně projížděly stránky učebnice Aritmetiky.

„Takže, šmejdko, vyřídila tvoje ochranka pozdravy Pomfreyové, jak jsem je žádal?“ naklonil jsem se k jejímu stolu a se zájmem pozoroval, jak zatnula zuby, když posunula se s židlí.

„Ne, ale vymysleli pár skutečně dobrých plánů, jak tě zabít,“ odpověděla chladně, chytla tašku, a hodila do ní několik pergamenů.

„Jak velmi originální.“ Zívl jsem.

Neodpověděla, ani pohledem o mě nezavadila. Zdála se být naším rozhovorem znuděná stejně, jak jsem předstíral, že jsem já.

„Včera v Prorokovi jsem četl něco, co mě fascinovalo,“ poznamenal jsem.

„Zatímco ty žiješ v nedorozumění, že my dva jsme nejlepší kamarádi, já si nepřeju nic jiného, než tě proklít do dalšího pokolení. Takže zkus něco jiného a sklapni,“ poznamenala sarkasticky, popadla těžkou tašku s knihami, a protlačila se kolem mě.

„Ale já jsem ještě neskončil. Víš, četl jsem tam článek o Viktorovi Krumovi a jeho nové přítelkyni,“ zavolal jsem na ni a vítězoslavně jsem se usmál, když se zastavila.

„Jako malá jsem tě nikdy nechápala, ale tohle dává ještě menší smysl. Co s tím mám společného?“ zeptala se, ale stále se ke mně neotočila.

„Nepředstírej, že jsi tak natvrdlá jako Weasley.“

„Ale no ták. Ty po mě chceš, abych řekla, jak hrozně jsem zničená, že? Ty chceš, abych se složila, a brečela nad tím, jak jsem ztratila lásku a jak moc mě to bolí. Chceš mě znovu vidět, jak se válím po podlaze, protože jednou ti to nestačilo, co?“ zamumlala, její hlas se třásl. Konečně se ke mně otočila, probodla mě pohrdavým pohledem.

„Jednou není nikdy dost,“ řekl jsem jí, pohrdal jsem jejím melodramatickým výbuchem.

„Vážně jsem si hloupě myslela, že žárlíš jen na Harryho,“ přemítala. „Neměla jsem ani tušení, že i já jsem byla zařazena do téhle kategorie. Jak…milé.“

„No jasně. Byl jsem totiž vždycky strašně zvědavý, jaký je to být mudlovským šmejdem ,a protože tys měla to štěstí, a narodila ses tak, nemůžu udělat nic jiného, než ti závidět.“

„Jsi také nepochybně zvědavý, jaké to je mít funkční mozek,“ odsekla mi zpátky.

„Ano, Potter a já sdílíme tuto vlastnost, naneštěstí,“ řekl jsem s předstíraným smutkem.

„Naštěstí pro něj, tady všechny vaše podobnosti končí.“

A před tím, než jsem vůbec mohl mrknout, byla pryč.

OOO

Protože naše noční setkání byla omezena kvůli poklesu teploty, Pansy a já jsme teď skutečně pěstovali vztah. Naše průměrná objetí a ne vřele znějící rozhovory možná nepřipomínaly jiné zamilované dvojice, ale my jsme takoví byli. V posledním týdnu měsíce mě probudila uprostřed noci.

„Draco,“ zašeptala. Rty se jí otřely o mé ucho.

Zasténal jsem do polštáře, odmítaje se pohnout.

„Venku sněží,“ pokračovala nadšeně.

To mě okamžitě probudilo. Svojí hlavou jsem ji praštil do obličeje, spadli jsme z mé postele, a ocitli se na jedné hromadě na zemi.

Jak jsme se plazili po tmavém hradu, smáli jsme se. Venku na nás samozřejmě čekala bílá nadílka.

Čekala na nás úžasná, jemná záře vzduchu, jak na zem padali ledové vločky v chaotickém zmatku.

Čekali na nás plochy zmrzlé trávy, která ještě vykukovala zpod sněhové přikrývky, ale která rychle ustupovala; bylo to kouzelné. Jen tam tak stát a dívat se, jak plyne čas, jak každá minuta proplouvá v nepopsatelné bezvýznamnosti.

„Je to nádherné,“ zamumlal jsem nakonec ohromeně.

Pansy se natáhla a objala mě, obličej přitiskla k mému krku.

Ale všechno na co jsem mohl myslet, bylo to, co znamenal příchod zimy pro mě. Když jsem zavřel oči, abych je uchránil před intenzivním mrazem, uviděl jsem obrázek mého předloktí, jak za měsíc bude navždy označené.

 

 

 


Kapitola pátá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola pátá

Za půlhodiny měla odbít večerka, ale já a Pansy jsme pomalu kráčeli s propletenými prsty.
„Draco, jsi si opravdu jistý, že už si na to připravený?“

Její tón byl sice plný úzkosti, ale v očích jí zářilo nadšení. Vyzařovali z ní ambice a netrpělivost; nemohla skrýt své vzrušení.

„Pansy,“ oslovil jsem ji podrážděně, „když to tak hrozně chceš, proč to prostě neuděláš sama, abys to měla za sebou?“

Než mi vytrhla ruku, prošli jsme si krátkým okamžikem napjatého ticha. Vyhrnula si rukáv. Když jsem stočil svůj pohled, smál jsem se, ale o vteřinu později se mi převrátil svět vzhůru.

Padal jsem, rychle a rychle. Rozmazané vzpomínky, rozmazané tváře poskládané dohromady, a všechno se to točilo ve víru zmatku. Vše bylo příliš jasné, příliš ostré, příliš živé, a až děsivě skutečné. Zvuky, strašné, nepříjemné, nepoznatelné, zaplnily mé uši. Bušení myšlenek jsem cítil v hlavě.

Moje chůze, vždy tak stabilní a jistá, se proměnila na klopýtání, moje zápěstí narazilo na kamenné zdi, když jsem si rukou přikryl obličej. Ptala se mě na něco, snažila se zjistit, zda udělala dobře nebo špatně, když mi s tím svěřila bez varování, bez důvodu.

Barvy a pohyby, kaleidoskop citlivosti zvířil můj žaludek. Cítil jsem, jak se můj tep zrychluje, krev mi vířila v žilách, a já jsem si toho všeho byl vědom. Byl jsem zoufale závislý na základních lidských instinktech, můj děs si odporoval, a byl ukvapený; byl jsem rozbolavělý, a nebyl pro mě žádný lék.

„Jak dlouho?“ zeptal jsem se nakonec tvrdě. Slyšel jsem, jak polkla, a cítil jsem, spíš než viděl, že před tím, než promluvila, si navlhčila rty.

„Od léta.“

„Tak proč si mi to neřekla? Čekala si na ten ‚správný okamžik‘? Myslela sis, že budu naštvaný nebo něco takového?“ Krutě jsem se zasmál. K mému zděšení, si ona jenom povzdechla.

„To je přesně důvod, proč jsem ti to neřekla,“ odpověděla chladně. „Věděla jsem, že budeš reagovat přesně takhle.“

Jak reagovat? Vážně si myslíš, že nemám právo se chovat jako šílenec? Strávila jsi pět posledních měsíců tak, že jsi mi lhala, Pansy!  Jak by tohle mohlo být bezvýznamné?“ zeptal jsem se.

„Nikdy jsem ti nelhala. Jen jsem ti to neřekla. Věděla jsem, že budeš zuřit, protože jsem dostala znamení před tebou.“

„To nemá nic společného s tím zatraceným znamením, Pansy!“ vykřikl jsem. Můj vztek konečně vybuchl.

„Tak to se pleteš, Draco.“ Můžeš mi říkat, cokoli chceš o věrnosti, důvěře, a všech těch sentimentálních věcech, ale budu k tobě úplně upřímná. Vždycky to bude o tom, že jsem byla označená před tebou. Vždycky to bude o moci, odpouštění, a falešném pocitu bezpečí. Proč si myslíš, že jsem tě měla vždy tak ráda? Protože jsi stejný jako já.“

Řekl bych ti to, Pansy. Nikdy bych neskrýval něco takového, před tím koho miluju,“ odpověděl jsem, můj hlas se lámal.

„Možná. Ale na tom teď nezáleží, že?“

„Proč si mi to ukázala?“

Dlouhou chvíli mlčela.

„Předpokládám, že jsem nechtěla, aby ses cítil tak sám,“ odpověděla nakonec.

„O čem to mluvíš?“

„Nevím, vážně ne,“ smutně se usmála, podrážky šoupala po podlaze.

„Pak mi udělej laskavost a řekni mi, až na to přijdeš.“

A pak jsem se odloudal pryč. Odmítal jsem si připustit, že se moje srdce rozpadá v prach, protože ona zůstala zticha, a já zůstal sám.


OOO

Šel jsem po chodbě, vázal si šálu kolem krku, když jsem uviděl ji, jak je objímá na rozloučenou.
Weasley něco řekl, na což ho ona hravě praštila. Její zvonivý smích mi bolestně připomněl Pansy. Potter vypadal tak vážně, když ji k sobě přitiskl s prsty nerovnoměrně rozevřenými na zádech.

„Jak sladké,“ ušklíbl jsem se, zkřížil jsem ruce na hrudi a vyslal úšklebek jejich směrem. „Kdyby to nebylo tak nechutné, možná by mě to dojalo.“

„Takže ty považuješ každý projev náklonnosti za ‚nechutný‘“ řekla mi Grangerová povýšeně.

„Ne, vůbec ne. Nechutné jsou vlastně jen tvoje projevy náklonnosti, Grangerová.“

„Nech si to, Malfoy,“ odsekl Weasley.

Cítil jsem, jak se moje ústa stahují do pohrdavého úšklebku, když jsem svůj pohled stočil na něj.

„Další důkaz, že i ty jsi mudlymilující idiot, jako tvůj otec,“ povzdechl jsem si.

Grangerová si odfrkla, tváře ji hořeli vztekem. Protáhla se kolem svých dvou přátel a postavila se přede mě.

„Nemusíš jít mučit nějakého domácího skřítka, nebo ničit loučení někoho jiného?“ zeptala se mě.

„Jen se podívej kolem, Grangerová. Vidíš nějaké skřítky?“ zašeptal jsem vážně.

„Ne, vidím tebe. A to je dost – jaké, že slovo si to použil? No jasně – dost nechutný,“ odpověděla. Weasley i Potter se začali smát.

Pak se ke mně otočili zády, kluci jí šli po boku a společně se vydali ke kočárům.

Zíral jsem na její vzdalující se postavu. Dech se mi zadrhl, když jsem si pomyslel, jak by bylo absolutně nádherné obmotat své ruce kolem jejího bílého krku a tisknout ho víc a víc, až by nejevila žádný odpor. Představoval jsem si paniku v jejích očích, paniku, která by ovládla celý její obličej, obavy a strach by se překryly zoufalstvím. Nebyla by ale jen tak slabá, bojovala by už předem prohranou bitvu.

Nepozoroval bych jenom její zranitelnost a méněcennost; vyhrával bych.

Tři dny, pomyslel jsem si netečně. Ještě tři dny a pak všechno, co jsem kdy chtěl, bude moje. Tři dny a všechno, co jsem kdy chtěl, mě zklame. Tři dny a ztratím svoji identitu, a budu si vychutnávat anonymitu.

Když jsem nastupoval do vlaku, uvědomil jsem si, že jsem nikdy nebyl šťastnější.

Poznámka překladatelky: Děkuji Twilly J

 


Kapitola šestá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola šestá

 

Poznámka autorky: Omlouvám se, za krátkost následující kapitoly, přestože je neomluvitelné napsat jenom 750 slov. Ale nemůžu napsat nic jiného o téhle části jeho života. Tahle kapitola je důvod, proč pohrdám fanfiction. Upřímně mám pocit, že nemám právo brát svobodu v situacích, které jsem nevytvořila a nemám o nich žádné vědomosti. Udělala jsem to jednoduše, a tak nedůležitě, jak jen to bylo možné. Vážně jsem se snažila zaměřit spíš na pocity a myšlenky, než na děj. Dále bych ráda vysvětlila absenci Luciuse Malfoye – jako spisovatelka musím říct, že mě jeho postava děsí. Považuju za nemožné vykreslit někoho, kdo miluje svého syna tak, že nemá žádnou morálku. Takže jsem obrátila pozornost z přijmutí Znamení na jednu z těch Voldemordovských věcí. Tuhle kapitolu jsem záměrně udělala bez dialogu a složila jsem ji z uvažování. Už nemůžu udělat nic jiného, než doufat, že jsem to hrozně nezkazila.


Poznámka překladatelky: Kapitola bez přímých řečí! No prostě skvělý! Kapitola plná přemýšlení a pocitů… to se bude tak suprově překládat! Už bych měla začít, protože na těch 750 slov mi zbývají už jenom tři hodiny… asi to nestihnu…


OOO

Bylo to mnohem pomalejší a nesnesitelnější, než jsem si představoval.

Vešel jsem do sešlého starého pokoje, dlaně se mi zpotily, a hrdlo vyschlo. Myslel jsem, že s výbuchem světla a se sekundou agonie to skončí. Sám Pán Zla neudělal nic, čím by ulehčil mému znepokojení, vlastně na mě vůbec nepromluvil. Pokynul mi, tlumené světlo potlačovalo jeho rysy.
S chvěním jsem zvedl rukáv svého hábitu, ochotně jsem odhalil bledou kůži svého předloktí, a přesvědčoval jsem sám sebe, abych zůstal klidu. Polkl jsem nahlas, jeho studené prsty putovaly po mé kůži. Okamžitě změnil pozici. Cítil jsem, jak se jeho oči zabodávají do těch mých.

V té prázdnotě, jsem cítil jeho pobavení; můj obličej zalila hanba, když jsem si uvědomil, že dusí svůj smích.  Narovnal jsem záda, a přestal kňourat, víčka jsem pevně stiskl k sobě. Slyšel jsem, že si něco mumlá.

O chvíli později zaplavilo celé mé tělo chvění, rozptylovalo mě to tak, že jsem si sotva všiml píchnutí pronikavé bolesti na zápěstí. To pokračovalo několik následujících minut, ta jednotvárnost mě ukolébala do falešného pocitu bezpečí.  Začal jsem si myslet, že ten zastrašovací prvek byl zbytečný úvod, který nakonec vedl ke konci. Možná jsem v naší krátké výměně, plné napětí, projevil pokoru.

Dokonce jsem si začal gratulovat ke své bezdůvodné a nemístné paranoie; dokud mi celé předloktí nehořelo pod neočekávanou silou. Když jsem si myslel, že ten oheň bude pryč tak rychle, jak se objevil, mýlil jsem se.

Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem najít svůj hlas. Chtěl jsem něco sevřít, cokoli, jen proto, abych zůstal na zemi, ale nemohl jsem ovládat své tělo. Byl jsem si nejasně vědom toho, jak se mi svaly znovu a znovu smršťují. Moje nohy zůstaly v hrůzostrašném tanci kontroly a anarchie.

Stoupnout si  byl jen pokus o obrovskou změnu; byla to revoluce, ne závazek.

Neviditelné provazy mě k něčemu poutaly, to, jak se kolem mě vázali ty uzle beze spěchu a jemně, bylo vědomé mučení. Zaťal jsem zuby tak silně, že jsem si odřel zubní sklovinu. Kyslík byl pro mě najednou jen výsadou, už jsem na něj neměl právo.

Proklínal jsem sám sebe za tu slabost, která mi přivodila touhu utéct z té šíleně geniální nabídky náležité moci. Náraz elektřiny projel mým tělem, rozechvěl nervy, o kterých jsem vůbec netušil, že mám.

Na celou věčnost se všechno zastavilo.

Lehkovážně jsem otevřel oči a zadíval se na svou ruku, která už nikdy nebude taková, jako předtím.
Černá lebka a had, který trčel z jejích úst, byli vtištěni do mé kůže. Zdálo se to tak neskutečné, tak špatné, že jsem předpokládal, že tohle je můj osud.

Byl jsem si beznadějně jistý, že po tomhle, ucítím nějakou změnu. Tak jistý tím, že až budu označen, budu moc začít znovu.

Tak jistý tím, že tohle naplní všechno, co jsem kdy chtěl.

A jak jsem si tak prohlížel svoji poslední a trvalou ozdobu, nechtěl jsem nic jiného, než padnout na kolena, a poprosit ho, aby si to vzal zpátky.

Osud nemůže být tak krutý, chtělo se mi křičet. Osud by nemohl udělat komukoli takový žert. Ironie opustila moji osobnost pro zrnko moci, jen abych zjistil, že jsem ten samý patetický zbabělec, jakým jsem byl před tím, to bylo tak nesnesitelné. Nestydatě jsem se bál vlastních rozhodnutí, drze jsem zpochybňoval svou dospělost, a urážel jsem vlastní úsudek.

Beze slova jsem odkráčel z místnosti, a utekl jsem z nezavřených dveří. V opuštěné, špinavé prádelně jsem se konečně zhroutil. Jen jsem tak zíral na špinavé, prasklé zrcadlo. Byl jsem šokovaný tím, co jsem viděl.

Viděl jsem někoho, kdo se mnou neměl žádnou podobnost; malého vystrašeného chlapce s příliš dlouhými blonďatými vlasy, a úplným vyjádřením smutku zarytým do každého póru jeho obličeje. Viděl jsem sobeckého, rozmazleného tyrana se špičatým obličejem, aristokratické rty se zkroutily nad černě inkoustovým obrazem na jeho předloktí. Viděl jsem někoho, kdo by nikdy nebyl dost dobrý pro popularitu, ale spokojil se s tím, že urážel ty, kteří ji měli.

Statečně jsem se usmál do opotřebovaného povrchu zrcadla.

Může to být jenom lepší, řekl jsem si tiše se zoufalostí. Protože se to už rozhodně nemůže zhoršit.
Když jsem se vracel zpátky do domu, předstíral jsem, že nezadržuju slzy.


Poznámka překladatelky: Tak jsem to nakonec zvládla, ale až tohle bude procházet beta, asi z toho taky bude šílet. Jinak se omlouvám za ty litanie, které občas píšu k překladům. Ale alespoň budete vědět, jaký typ příběhů už NIKDY nebudu překládat.

Děkuji Twilly.


Kapitola sedmá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola sedmá

Poznámka autorky: Vážně jsem měla napsaných už pět stránek téhle kapitoly, když jsem si uvědomila, že to nenávidím. Draco spadl spíš do deprese, než aby byl frustrovaný, a Hermiona byla zase příliš milá, když zvažuju poslední události. Takže jsem změnila pár věcí a udělala jsem z tohohle ústřední kapitolu - unáhlené rozhodnutí na konci se stane jiskrou celé romantické zápletky tohoto příběhu.  Dobré znamení toho nápadu je, že přemýšlím o konci, který je ale hořkosladký.


Poznámka překladatelky: Tak se po týdnu dovolený, kde jsem neslyšela ani jedno anglický slovo, vracím opět k překladu. Rozhodla jsem se, že je to lepší nápad, než si vybalovat všechno to špinavé oblečení…


 OOO

Přidržel jsem Pansy dveře do Tří košťat, když jsme uslyšeli ty výkřiky. Byly ostré a pronikavé, mísila se v nich čirá hrůza, a nejhlubší zoufalství. Krátce poté se shluk vyděšených studentů a prodavačů prohnal dolů po ulici.

Černé postavy s bílými maskami se oháněly hůlkami, a na schoulené civilisty posílaly smrtící kletby. Pansy mi sevřela ruku, její překvapení rychle nahradil spokojený úsměv. Já jsem zůstal bez výrazu, oddělen od světa a všech jeho hrůz.

Ačkoli jsem tam stál, nejistý, zda utéct nebo se připojit ke svým druhům v jejich nemyslném počínání, věděl jsem, že se nemůžu pohnout. Mohl jsem to pozorovat, bez moci to zastavit, a bez chuti se připojit, mohl jsem zůstat na okraji, příliš slabý na boj, a příliš slabý na poskytnutí pomoci.

Vzpomněl jsem si na to, jak málo času uplynulo od té doby, co jsem toužil po Znamení a na s tím spojené vraždění. Vzpomněl jsem si na to, jak moc jsem chtěl mít povolení zabíjet.

Pansy už mě opustila, její plášť vlál kolem jejích kotníků. Sebrala bílou masku, kterou odhodil muž bez tváře, kterého zasáhl výbuch všech budov v dohledu.

Chtěl jsem utéct tak daleko, jak bych jen mohl od téhle zkázy, chtěl jsem se schoulit do malého klubíčka, a vyvzlykat se nad mými vadami.

Místo toho jsem udělal pokusný krok vpřed a nechal jsem se unášet spěchem davu. Uviděl jsem Pottera a Weasleyho s vytaženými hůlkami, jak se pokoušeli odrazit útok smrtijedů, Grangerovou jsem nikde nezahlídl.

Nějaký Mrzimor z pátého ročníku mě praštil do žeber, až jsem spadl do temné uličky. Rozhodl jsem se přečkat útok tam, chráněn od všeho a ode všech. Klopýtl jsem dozadu, a s nadějí, že jsem už u zdi, jsem upadl.

Nohou jsem narazil na něčí tělo, což zapříčinilo, že jsem dopadl na chodník.

„Sakra,“ zasténal jsem, a podepřel si poraněnou hlavu.

„Kdo je tam?“ zareagoval ostrý mužský hlas na mé sténání.

„To je sloupá otázka. Kdo jste vy?“ zeptal jsem se podezřívavě a sevřel jsem hůlku.

„Jmenuju se Timothy Davison,“ odpověděl mi ten cizinec. „Nejsi jeden z nich, že?“

„To závisí jedině na tom, koho myslíte tím nich,“ řekl jsem mu jízlivě.

„Ty šílence v maskách, samozřejmě.“

„Ne,“ řekl jsem pomalu s rozvahou. „Ne, nejsem jedním z nich.“

„To je dobře. Musel bych tě zabít, kdybys byl.“

„O tom jsem ani na chvíli nepochyboval.“

Následovalo několik minut ticha. Bolest hlavy absurdních rozměrů mi kalila myšlenky. Slyšel jsem jen odporný zvuk kombinace nepozemských výkřiků a bouřlivého smíchu.

„Je to hrozné, že?“ zeptal se mě Davison

„Co tím myslíte?“

„Je to vzpoura, to je jasný a jednoduchý. Jsou posedlí krví, mučením lidí, které už zabili, jen proto, že je baví sledovat, jak se svíjí na podlaze. Sázejí na to, jestli je lepší, když mučí živé nebo mrtvé. Asi to nemůže být taková zábava, dokud všechen vzdor obětí neodejde, odpověděl a podrbal se na bradě.

„Jsou to pořád lidé. Věří ve své věci stejně jako vy… my věříme v naše,“ odsekl jsem prudce, zlobil jsem se na mužovo nepřátelské prohlášení.

„To nejsou věci, chlapče.“

„Vážně? Tak co by to mělo být?“

„Je to strach. Brojí proti změnám, protože jsou děsivé. Chtějí navrátit vše do Temných dob, kde čistá krev znamenala sílu, a naše dva světy byly rozděleny těmi nejtlustšími a nejpevnějšími hradbami, jaké si lze představit. Reagují jediným způsobem, kterým si myslí, že můžou lidi zastavit - násilím.“

„Takže říkáte, že je to nějaký krvežíznivý kult?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Hádám, že nějakým způsobem ano. Říkají mu „Pán“, věděl si to? Jako kdyby úplné podvolení se jeho příšerným žádostem mohlo nějak udržet zbytky jejich svědomí na uzdě. Jako kdyby si tam mohli sednout a předstírat, že jsou zhypnotizováni, nebo že jim je vymýván mozek. Jak kdyby na ně ale cokoli, byť jenom částečně dobrého, mohlo mít nějaký vliv?“

„Tak proč se schováváte tady, když by ses je teď mohl pokoušet všechny vyřídit?“

 „Jak bych mohl, chlapče? Jsem moták,“ vysvětlil Davison s povzdechem.

„Moták! To je to, že? Ty prostě žárlíš na sílu těch ‚šílenců v maskách‘, kterou mají nad ostatníma lidma? To je důvod, proč je tolik nenávidíš, že?“

„Ne. Nenávidím je, protože mě ušetřili, čistokrevného motáka, místo těch magicky nadaných mudlorozených tam. Nenávidím je za ty předpojaté názory soustředěné solidarity. Nenávidím je, protože se schovávají za masky, a odmítají ukázat své tváře.“

„Co s tím má co dělat skrývání své identity?“

Všechno, chlapče. Jak by člověk mohl vůbec uvažovat o respektování muže, který se stydí sám před sebou?“

Moje hrdlo vyschlo.

„Jak bys mohl vůbec uvažovat o respektování muže, který se sakra nemůže rozhodnout, co chce?“
Moje čelist spadla.

„Jak bys mohl vůbec uvažovat o respektování muže, který by nemohl vysvětlit slovo čest bez slovníku?“

Zakopl jsem, couval ke zdi, a zmateně koktal. Sotva si všiml mého ústupu, jeho oči se zafixovali na stín stojící mimo můj dosah.

Crucio,“ zašeptal hrozivý hlas s hůlkou zamířenou na cíl. Ozval se spokojený smích, když se Davison kroutil na zemi. Smrtijed pak obrátil svou pozornost na mě, otevřel svá ústa, aby znovu vyslovil smrtící kletbu.

„Ne! Počkejte! Jsem jeden z vás!“ vykřikl jsem. Srdce mi skoro prasklo.

„Dokaž to,“ zasyčel, zatím co hůlkou stále mířil na mou hlavu.

Vyhrnul jsem si rukáv od svého hábitu, a ukázal mu své předloktí. Okamžitě mi stiskl rameno a vytvořil mi novou masku.

„Tady, budeš to potřebovat.“

„A co…a co on?“ zeptal jsem se bez dechu. Nasadil jsem si tenký bílý plast na obličej, a kývl jsem Davisonovým směrem.

„Můžeš si ho vzít, jestli chceš. Je to moták, je úplně k ničemu. Dokonce ani za zabití nestojí. Ale jdi do toho, jen pro zábavu. Stejně tady nic poblíž nemáme.“

Zděšeně jsem zíral. Jen co jsem mrkl, muž v černém zmizel.

„Hele, jsi…“

„Nechci tvoji pomoc,“ zavrčel. Trhnutím mi ukázal, abych odešel.

„Poslouchej, to bylo…“

Řekl jsem, že nechci tvoji pomoc.“

Přitiskl jsem rty k sobě.

„Fajn, klidně si tady shnij, mě to nezajímá.“

 Vydal jsem se směrem na ulici, když mě zastavilo Davisonovo děsivé chichotání.

„Co je tady k smíchu?“ zeptal jsem se. Zlověstný chlad mi projel po zádech. „Co je tady, sakra, k smíchu?“

„Jen běž, chlapče, běž daleko. Jdi, a připoj se ke svým žalostným přátelům. Já v téhle uličce zemřu, zraněný a sám. Ale abych ti řekl pravdu, zemřu šťastný.“

„Zemřeš…a jsi šťastný. Věděl jsem, že si blázen.“

„Možná jsem. Ale alespoň nejsem jako ty.“

„Tím myslíš naživu?“

„Ne. Tím myslím vyděšený. Tím myslím vyděšený, ponížený a nerozhodný. Tím myslím slabý a ubohý a smutný.“

Utíkal jsem pryč od jeho myšlenek, od jeho bolesti, od jeho slov, které mě pronásledovaly jako ozvěna v mé hlavě. Jeho pronikavý řev mě následoval do nyní už prázdné ulici. Cestu k rohu lemovala mrtvá těla.

Když jsem se vydal na hrůzný festival zeleného světla a neustálých zvuků, pořád jsem na sobě měl masku.

 

Poznámka překladatelky: Cítím potřebu vysvětlit mé tykání/vykání . Dracovi tykají jak Davison tak smrtijed. Davison, protože Dracovi říká chlapče, tak uznejte, že vykání by v tomhle případě nevypadalo dobře. A smrtijed, protože je starší a měl namířenou hůlku, takže… Draco použil u oslovení k smrtijedovi vykání, protože když na vás někdo míří, jste většinou pokorní, ne? A teď Dracovo oslovování k Davisonovi. Nejdřív mu vyká, protože Davison vypadá, že je o hodně starší, ale pak přejde do tykání, protože se dozví, že Davison je moták. Myslela jsem, že to dobře vyjadřuje, že Draco k němu ztratil hodně úctu… Trochu zamotané, že?

Mimochodem moc děkuji Twilly.

 


Kapitola osmá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola osmá

Poznámka autorky: Před dvanácti hodinami jsem se rozhodla, že tohle nemůžu nechat nedokončené. Omlouvám se za tu paniku, kterou jsem způsobila včera, ale chybělo mi to, a ještě předtím, než jsem si to uvědomila, psala jsem další kapitolu. Divné, já vím. A byla bych všem vděčná, kdyby zapomněli, že existuje šestá kniha a dovolili mi předstírat, že tohle není nepravděpodobný příběh. Nebylo tak srdce lámající to napsat, myslím.


OOO

V té době, kdy jsem měl všude nadosah sirény, které naříkaly nad zkázou a smrtí, se všude kolem rozlehlo absolutní ticho. Mí druzi smrdijedi stáli kolem něčeho, co jsem nemohl vidět. Jejich hůlky bezvládně vysely po jejich stranách, a jejich vzrušený šepot se mísil s lednovým mrazem. Jako výsledek z toho vyšel strašidelný šelest, který vyvolal hrdost, ne strach. Když jsem si beze slova tlačil cestu kruhem, sevřela mě hrůza.

Hermiona Grangerová na kolenou, ruce měla magicky svázané za zády. Na tváři měla výraz, který jsem u ní nikdy v životě neviděl, protože to byla bizardní kombinace odhodlání a strachu, odvahy a paniky. Kousla se do rtu tak silně, že jsem mohl vidět nepatrnou kapku její krve barvy květů a podzimu. Důkaz její zranitelnosti dopadl na sníh pod ni; pomalu poskvrnila tu bílou dokonalost, a stal se jen rudou vzpomínkou.

Její oči byly široké, studené a tvrdé. Vyhnaly z ní všechno neochotné zoufalství nedostatkem intenzity, bylo to, jako by nechtěla být zachráněna.

Obočí měla stažené v soustředění. Napadlo mě, jestli uvažuje o smrti. Jestli přemýšlí o svých posledních vteřinách světla, zvuku a barev. Jestli vzpomíná na všechno, čeho lituje a na všechno, co miluje. Chtěl jsem vědět, co se skrývá za tím křehkým světlem vytrvalosti. Chtěl jsem vědět, co ji donutilo zůstat zticha, když všechno, co měla udělat, bylo křičet, brečet, a svalit se na zem v slzách, když ji zasáhne vražedná kletba; stačilo by jen trochu, a byl by konec.

Ale ona nechtěla otevřít ústa. Zůstala pevná, měla rozhodný dech, a dokonce i rozhodné zčervenalé tváře.

Ohromilo mě, že dokázala klečet před víc jak dvaceti smrtijedy, a přesto si udržela neporušitelnou fasádu lhostejnosti. Pozoroval jsem ji zpoza své masky, vpíjel jsem se do každého jejího detailu; byla tak křehká, tak malá, ve srovnání s mohutnými černými postavami, které ji obklopovaly.

„Ušetřili jsme si tě nakonec, šmejdko,“ zasyčel někdo, ozval se smích.

„Ráda bych vám poděkovala za speciální zacházení, ale nejsem si jistá, zda byste pochopili slova, která se skládají víc, jak z dvou slabik,“ odsekla, trochu cukla, když ji magické provazy dotáhly u zápěstí.

„Neměla bys tak rychle mluvit. Až s tebou skončím, budeš si přát, abych tě býval zabil,“ řekla jí ta samá postava s kapucí.

„Aha, takže jste se rozhodli mě mučit, že? Jak milé. Koneckonců, budeme nakonec mít něco společného. Však víte, Voldemort přece vážně rád vyjadřuje…“

„Sklapni! Jak se opovažuješ vyslovit jeho jméno?“

„No ták,“ řekla jednoduše. „Máte v úmyslu mi způsobit nepředstavitelnou bolest, a teď mi říkáte, že nemůžu říkat jeho jméno?“

„Nemáš na to právo. Jsi spodina. Špína. Nákaza kouzelnického světa, která musí být odstraněna.“

„Prosím,“ odfrkla si sarkasticky, „nepřestávej. Jsem hrozně domýšlivá.“

Crucio,“ vykřikl ten muž.

Když jsem to viděl, nedobrovolně jsem si povzdechl. Její rysy se skroutily v agónii, rty pevně stiskla k sobě, ruce se jí svíjely v křeči, když se je nevědomky snažila vytrhnout ze sevření. Kopala a házela sebou ze strany na stranu, vlasy za ní létaly.

Přesto odmítla křičet.

„Tohle je špatné,“ zašeptal jsem sám pro sebe.

„Já vím,“ zašeptal mi povědomý hlas do ucha.

Předtím, než jsem vůbec mohl zaregistrovat svůj šok, Snape nechal zkamenět muže, co mučil Grangerovou, a jak jen mohl, běžel k ní. Koutkem oka jsem zahlédl, jak třicet nebo víc kouzelníků vybíhá z prázdných budov, křičí kletby, a ohání se hůlkami.

Odhodil jsem masku, a bez zájmu sledoval, jak jeden můj druh po druhém padá k zemi. Viděl jsem Pansy, jak utíká k hradu, plášť jí při běhu vlál. Já jsem se nepohnul, nesnažil jsem se zachránit; zamrzl jsem s očima zaměřenýma na Grangerové.

Mírně se potila, rty měla pohmožděné a pokryté krví, Snape ji zvedl, a přidržel ji lahvičku u úst. Vypadala příliš slabá na to, aby se pohnula, příliš zlomená na to, aby promluvila.
Její oči ale měly daleko do toho, aby byly zavřené, překypovaly neprolitými slzami; nakonec na ni dopadla ta hrůza, co ji svírala každou sekundu, co byla zajata.

OOO

Stál jsem ve sprše, nechal jsem horkou vodu, aby mi dopadala na tělo, a snažil jsem se zapomenout na to, že jsem plakal.

Nikdy jsem neviděl nikoho umřít. Nikdy, ani jednou, jsem neviděl, jak někdo použije Neodpustitelnou kletbu na živém člověku. Nikdy jsem neměl šanci někoho zabít. Nikdy jsem neměl moc ukončit něčí život.

Pohled mi sklouzl na mou levou ruku ke kousku kůže, který odsoudil zbytek mého života ke krveprolévání.

Jako kdybych byl posedlý, popadl jsem mýdlo a začal Znamení drhnout,  silněji a silněji. Věděl jsem, že ho nemůžu odstranit, přesto jsem se modlil, aby jen zesláblo, byť jen trochu. Škrábal jsem to nehty, stříkal vodou, drhl žínkou, až se mi kůže rozedřela a zrůžověla.

Dovolil jsem si vzlyknout, když mi po obličeji stékal proud vody. To nezmizí.

Zhroutil jsem se na dlaždice, chytl si ruku, a přál jsem si, přál jsem si, přál jsem si tam sedět navždy a předstírat, že všechno bude v pořádku, jako v pohádce.

Ale pohádky nejsou skutečné.

 


Kapitola devátá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola devátá

Poznámka překladatelky: Autorka na začátek napsala poznámku, ale promiňte, nebudu ji překládat. Je moc dlouhá a nepopisuje děj. Ve zkratce – Andrea si dala na pár týdnů oddech, protože ji odkopl přítel po tříletém vztahu, a ona na chvíli ztratila chuť psát. Ale objevil se nový muž, který je podle všeho úžasný, a který ji vzal do Mexika, a ona se zase vzpamatovala J. Přejme jí to… A taky napsala, že zatímco kapitoly šestá a sedmá byly průlomové pro děj, osmá je důležitá pro romantiku.

Moc děkuji Twilly.


OOO

„Bože, Draco, co to s tebou v poslední době je? Jsi tak…vzdálený,“ stěžovala si Pansy, a chytila svoji zpocenou rukou tu moji, bez života.

„Jsem jen unavený,“ odpověděl jsem automaticky, a nechal ji, aby mě nasměrovala k prázdné chodbě.

„Ne,“ odpověděla ostře, „ne, nejsi.“

„Dobře, nejsem. Jak chceš.“

„Draco,“ zamumlala, vypadala náhle plná starostí, „jen mi řekni, co se děje. Dělám si o tebe starosti.“
Zíral jsem na ni smutně, díky jejímu prohlášení. Kdyby ji to doopravdy zajímalo, kdyby se alespoň obtěžovala, aby to znělo skutečně, řekl bych jí to. Padl bych na kolena, a vzlykal bych ze vší té frustrace, ze všech těch obav, ze všeho toho strachu. Žadonil bych, aby mě potěšila, žadonil bych, aby mi pomohla. Chtěl bych po ni radu, chtěl bych, aby mě vedla.

Místo toho jsem nechal své prsty, aby se dostaly z jejího sevření, a ustoupil jsem o krok zpátky.

„Vážně? A proč přesně se o mě bojíš, Pansy? Možná je to kvůli těm tmavým kruhům, co nosím pod očima – nebo, počkej, to může být tím, že jsem celý týden nepromluvil – nebo, ne, nemyslím si, že by to něco z toho bylo. Zajímalo by mě, co to tedy může být?“ uvažoval jsem.

Na krátký okamžik jí přejelo po tváři zděšení.

„Možná je to tím, protože tě miluji, Draco,“ vyhrkla s předstíraným podrážděním.

 Po celou minutu jsem se ani nenadechl ani nepohnul.

Čekal jsem tak dlouho na to, až uslyším tyhle slova. Čekal jsem tak dlouho, že jsem si ani nemohl vzpomenout, proč jsem je vůbec chtěl slyšet. Věděl jsem, že bych měl cítit vítězný pocit, věděl jsem, že bych měl cítit uspokojení, když konečně povolila, a splnila mi mé největší přání.

Ale ty okolnosti, to načasování, všechno to bylo bolestivě špatné.

„Myslíš to vážně?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla, jednoznačně se ji ulevilo, že jsem upustil od své momentální agresivity.

„Ne, nemyslíš,“ řekl jsem, a s odfrknutím jsem potřásl hlavou.

„Draco, co to říkáš? Samozřejmě, že tě miluju,“ ozvala se pomalu znepokojeně.

„Přestaneš mi lhát, Pansy? Udělej mi tu laskavost,“ křičel jsem vztekle.

„Já ne…“

Samozřejmě, že nevíš, o čem mluvíš. Samozřejmě, že budeš předstírat, že jsem nepříčetný šílenec, který bez důkazů ničí tvoji čest. Ale jen na pár minut budeme upřímní, ano? Nikdy jsi mě nemilovala,“ vyplivl jsem krutě.

„Ale, Draco, já…“

„Ne! Pansy, ne! Milovala si tohle!“ Vyhrnul jsem si rukáv, a ukázal na Znamení.

„Máš ho jenom pár týdnů, jak se opovažuješ…“

Jak se opovažuju? Jak se opovažuju naznačovat pravdu? Máš pravdu, opovažuji se něco říct a myslet to vážně.“

„Nevím, o čem…“

„Ale ano, víš. Věděla jsi, že ho nakonec dostanu, že? Věděla jsi, že jsem to chtěl, že jsem po tom dokonce toužil, že? Věděla si, že jakmile ho dostanu, tak to nemůžu vzít zpátky, věděla jsi, že jakmile budu odsouzen k věčné nerozhodnosti a otroctví, tak už nemůžu utéct. Věděla si to, neřekla si mi to, a je to celé tvoje vina,“ zařval jsem podrážděně.

„Nemůžu za to, že jsi zbabělec,“ informovala mě chladně. Vytáhla obočí, a uculila se.

„Mám spoustu důvodů, proč tě z toho můžu vinit, Pansy. Miloval jsem tě, a ty jsi to věděla, a ty…“ odmlku jsem naplnil slabým smíchem. „A ty… ty jsi mě prostě odhodila… prostě ses chovala, jako by to bylo hrozně roztomilé a bezvýznamné. Ty…“ podíval jsem se na strop, pak jsem pevně zavřel oči, z kterých hrozilo, že se vykutálejí slzy.

„Ty sis užívala to, co dělali minulý týden. Líbilo se ti to. Posmívala ses s nimi, a zabíjela s nimi, a… byla si ve svém živlu. Já jsem… prostě jsem… ani jsem tě neznal, Pansy.“

 „Dospěj, Draco. Máš v jedné věci pravdu; nemůžeš to vzít zpátky.“

Prošla kolem mě, a zahnula za roh.

„Ale chci,“ zamumlal jsem. „Bože, jak já chci.“

Povzdechl jsem si, a otočil se k odchodu, opačným směrem než Pansy.

Když jsem se podíval nakonec chodby, zmrzl jsem.

Stála tam Hermiona Grangerová, rukou si překryla ústa a zírala na mě.

„Grangerová…“ začal jsem podrážděně.

„Ty… vždycky jsem si myslela… neměla bych být překvapena, ale… můj bože,“ zašeptala a začala mlátit do zdi.

„Poslouchej, ať už si myslíš cokoli…“

„Takže,“ přerušila mě a náhle se narovnala, „byl jsi v tom kruhu minulý týden? Byl to tvůj táta či tátův nejlepší kamarád, kdo na mě seslal tu kletbu?“

„Grangerová nemám nic společného…“

„Samozřejmě, že s tím nemáš nic společného. Pojďme zjistit, co si o téhle teorii myslí Brumbál,“ navrhla vztekle.

„Grangerová. Nic jsem neudělal. Celý den jsem strávil tím, že jsem se schovával v nějaké uličce s neschopným motákem, který byl ještě tvrdohlavější než ty,“ vysvětloval jsem zoufale.

„Měl jsi ten den na sobě masku?“ zeptala se bez zájmu.

Váhal jsem.

„Ano, ale to neznamená…“

 „Vidíš to?“ stáhla si límec svého hábitu a odhalila tak tmavě fialovou podlitinu na lícní kosti. „A tohle?“ vytáhla si rukáv. „A co tyhle?“ následoval kotník, loket, záda.

„Grangerová, viděl jsem, co…“

„Ty to nechápeš, co?“

„Neudělal jsem nic, Grangerová, musíš…“

Všichni jste stejní,“ zuřila. „Jak si nasadíte masku, jste od sebe doslova nepoznatelní. Nezáleží na tom, jestli si na mě Neodpustitelnou nevrhl. Klidně jsi to mohl být ty.“

Chodbou se rozlehlo ticho. Lapala po dechu, jak se snažila uklidnit, já jsem rychle mrkal.
„Vím to. Je to přesně, jak řekla Pansy, že? Nemůžu to vzít zpátky.“

Doklopýtal jsem k ní.

„Asi jsem měl zůstat u trápení prvňáků. Začínám si myslet, že nejsem stvořený pro životní styl svého otce.“

Neodsekla mi, když jsem odcházel. Když už jsem byl ale v bezpečí svého pokoje, zhroutil jsem se.
Stočil jsem se do klubíčka, a nutil jsem svá víčka, aby zůstala zavřená, protože jsem se děsil toho, že bych, kdybych je otevřel, mohl vidět důkazy svého pošpinění; strašlivou siluetu všech mých slabostí. Její modřiny mě pronásledovaly.

Klidně jsem to mohl být já.


Kapitola desátá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola desátá

Snílci jsou ohroženým druhem, pomyslel jsem apaticky, když se moje oči se zaměřily na šedou oblohu. Obdivoval jsem, jaké je světlo, jak komplikované a náhlé je, ale zároveň jakou má jemnost. Nikdo neměl kontrolu nad tím, kam paprsek dopadl.

Tma padala pomalu, a nepodařilo se ji zastavit; ta myšlenka mi byla bolestně povědomá.

Když jsem překročil skálu u jezera, obklopil mě soumrak. Na povrchu jezera se vytvořily dokonalé vlnky, hrdost a stabilita, přelétly nad hladinou a ponořily se do hlubiny, kde už nemohly nic vykonat.
Ta naprostá čistota přírody mě ponížila. Cítil jsem se špinavý, znečištěný, spálený kousek kůže pošpinil moji prostou krásu, která ke mně patřila. Napadla mě bláznivá myšlenka, že kdybych skočil do jezera, a nechal tu jeho čistotu, aby mě pohltila, mohl bych předstírat, že jsem úplně nový člověk.

Lidé kolem mě procházeli rychle jako čas; byli rozmazaní, jejich tváře a jejich osobnosti vytvářeli společnou nástěnnou malbu povýšenosti. Jejich smích a radostné výkřiky mi zněly jako z jiného světa, jejich kroky jim ztišila čerstvá jarní tráva pod nohama.

Přemýšlel jsem, jestli sami sebe také tak nenávidí. Přemýšlel jsem, jestli i oni spadli do hluboké jámy sebelítosti. Přemýšlel jsem, jestli i oni cítí, jak se konečky jejich prstů pohybují na okraji chaosu. Přemýšlel jsem, jestli si i oni přejí být znovu dětmi, žít v blažené nezodpovědnosti a sladké naivitě.

Byl jsem ponořený v myšlenkách, a nemohl jsem z nich najít cestu ven. Topil jsem se v trápení, které nemělo smysl, ve vzpomínkách, které se ještě nestaly. Mohl jsem budoucnost cítit, ale neviděl jsem ji.

A když jsem ze sebe shodil své šaty, uvolnil si kravatu, a zhluboka se nadechl, nikdy jsem necítil větší strach.

OOO

Nevím, jak dlouho jsem jen tak plaval jezerem. Čekal jsem na něco zázračného, něco důležitého, co se stane, čekal jsem na životní změnu, na to, až se mi magicky změní okolnosti. Chtěl jsem, aby byl znovu prosinec; sníh, čerstvý sníh, a má sladká nevědomost.

Pomalu jsem se vyvlekl z vody, třásl jsem se, když se lehký zimní vítr opřel do mých ramen. Zrovna jsem šahal po košili, když jsem ji uslyšel.

Seděla s koleny přitaženými k tělu, její obličej byl obrácen k měsíci. Byla sama a plakala; slzy, veliké jako kapky deště, jí padaly z očí a její nos se krčil, jak bojovala se vzlyky. Její kůže byla ve slabém světle bledá, její rty zrůžověly, i když si je kousala.

 Viděl jsem ji zraněnou, viděl jsem vystrašenou, viděl jsem ji slabou. Ale nikdy jsem neviděl, že by spustila své ochranné zdi. Nikdy jsem neviděl, aby z vlastní vůle tak odkryla svou duši.

Napadlo mě, jak zahanbeně by se cítila, kdybych na ni zavolal, a otravoval ji se svojí obvyklou neodbytností. Napadlo mě, jak by ji to zasáhlo, jak by se cítila vztekle a smutně a zraněně. Přemýšlel jsem o našem posledním setkání, a o tom dusivém pocitu bezmocnosti, který mi po tom ovládl mysl.

Napadalo mě to, a na tváři se mi objevil radostný úsměv.

„Grangerová! To je ale náhoda, zrovna jsem na tebe myslel,“ zavolal jsem na ní krutě, a vydal se jejím směrem, zatímco jsem si utahoval kravatu.

Když se na mě podívala, nic neřekla. Nevypadala, že by ji moje přítomnost překvapila; ne, vypadala unaveně. Její oči, normálně bystré, chytré a velmi povýšené, se změnily na mrtvé. Zorničky bez života už nepropouštěly emoce z oken její duše. Vůbec se nepokusila svůj stav skrýt, nechala slzy, aby se jí volně kutálely po tvářích, nechala své trápení volně viditelné.

„Jak milé,“ prohlásila nakonec, a obrátila svoji pozornost zpět ke hvězdám.

„Co je s tebou, Grangerová?“ zamračil jsem se, v uších mi ještě stále zněla ta ohnivá slova, která mi včera vmetla do tváře.

Kupodivu jsem se neptal se zlým úmyslem, ona ale hned vyskočila, a probodla mě pohledem.

„Jak se mě na to můžeš ptát zrovna za všech lidí ty?“ zeptala se, a zastrčila si hustý pramen vlasů za ucho.

„Zajímalo by mě, kterou moji nepříjemnou vlastnost zrovna zmiňuješ,“ zeptal jsem se chladně, ale mé srdce pumpovalo o sto šest.

„Vzhledem k tomu, že jich máš opravdu hodně, jsem si jistá, že ti bude nějaký čas trvat, než na to přijdeš,“ odsekla, a popadla tašku.

„To je ten důvtip, o kterém všichni mluví,“ zavrčel jsem, „už jsem si myslel, že jsi zapomněla, jak ho používat.“

„To je ironie, mluvení s tebou mi to trauma způsobuje,“ vrátila mi.

„To musí být díky tvému komplexu méněcennosti,“ řekl jsem ji sarkasticky.

„Ne, myslím, že je to kvůli tomu, že mluvím se Smrtijedem…“ začala.

„Ty malá…“přerušil jsem ji, a vykročil jejím směrem o jeden výhružný krok.

„Vidíš,“ řekla pomalým hlasem, čímž efektivně ukončila moji výhružku, ke které jsem se chystal, „to je ten nejvýznamnější problém. Mám…jakže se tomu říká? Ou, jasně, mám morálku. A to je problém, já vím, ale nemůžu se jich toho zbavit. Z vražd a mučení a všech těch věcí se mi dělá špatně, a kupodivu, to platí i pro tebe.“

A najednou se rozesmála, ten zvuk se do mě zabodával jako nůž.

„Takže proč, Malfoy? Proč já?“

„O čem to mluvíš?“ zašeptal jsem.

„Na téhle škole je tisíc jiných lidí, stovky mudlorozených, stovky lehčích cílů. Proč já?“

Polkl jsem, a uhnul pohledem.

„Proč mě pronásleduješ, vozíš se po mně, a mučíš mě až do doby, kdy jsme oba dva znechucení? Proč si potřebuješ dokazovat, že si zlý, když už jsi přiznal, že to není pro tebe? Proč tady sedíš, a předstíráš, že nevíš, o čem mluvím, že si tam ten den nebyl, že si vůbec nepamatuješ na toho muže, který mě proklel? Proč…“

Protože tě nenávidím!“ vykřikl jsem neschopný sám sebe kontrolovat. „Nenávidím tě, a všechno, co představuješ. Můžeš mluvit o čistotě, a dobrotě a o spoustě dalších vlastností, které nikdy nebudu mít, a které nenávidím! Lidé ti na to naletěj každý den, na celou kravinu pojďme-bojovat-s-Temným-pánem-společně, a to nenávidím. Ne, nikdy nebudu ukázkový Smrtijed, ale nemůžu se přidat ani k vám, takže se vším co vím, jsem se prostě zasekl, jasný? A v mezičase ti ze života udělám peklo, protože je to jediné uspokojení, které můžu dostat.“

„Jak zvláštní, přísahala bych, že včera si to viděl jinak,“ odpověděla mi jemně, a zatřásla hlavou.

„Tak to žiješ v mylné představě,“ řekl jsem ji rozhodně.

„Jasný, posledních šest let jsem si myslela, že ses zaměřil na Harryho, ne na mě.“

„Všichni jste stejní.“

„Jako ty a tvoji…přátelé,“ dodala do toho pořádnou dávku ironie.

Popadl jsem hůlku, aniž bych z ní zpustil zrak, byl jsem připravený ji proklít. Usmívala se, její pohled se zachytil na něco za mnou.

„Kdybych byla tebou, nedělala bych to,“ poradila mi.

„Proč? Abys na mě mohla poslat jednu z těch směšných kleteb, které…“ někdo mi bolestivě zkroutil ruku za zády, hůlka mi dopadla na zem.

„Malfoy, neobtěžoval si Hermionu, že ne?“ zavrčel mi Weasley do ucha.

„A co jiného bych dělal, Weasley? Předpokládám, že bych vždycky mohl jít za tvojí sestrou, ale to by nebylo tak zábavné, a bylo by to tak trochu mrhání časem…“

Rána dopadla dřív, než jsem stihl zavřít pusu. Weasleyho pěst se srazila s mými předními zuby. Krev, která se mi vylila z dásní, mu zašpinila zápěstí.

„Na tohle jsem čekal roky,“ ušklíbl se.

A pak všechno kolem mě zčernalo.

OOO

Klopýtal jsem zpátky ke své koleji, modřiny zdobily místa na mém těle, kde jsem ani netušil, že můžou být. Hábit jsem měl pokrytý krví, a má hůlka byla na dva kusy. Weasley mě zmlátil důkladně, jeho pěsti mi zůstali na kůži jako inkoust na papíře. V kotníku mi pulzovala bolest, byl jsem si jistý, že jsem si něco udělal s kolenem. Na druhém patře jsem se opřel o zeď, hlavu jsem si položil na chladný kámen, z úst mi utekl povzdech. Hlavu jsem si složil do dlaní, a promnul jsem si bolavá místa. Tolik jsem si přál, abych byl už v posteli.

Uslyšel jsem kroky a pootevřel jsem víčka. Kráčela ke mně malá postava, hábit jí zlověstně vál kolem kotníků.

„Hodila by se ti pomoc?“ zeptal se mě ten kluk. Zmocnila se mě neblahá předtucha, na tom sdělení bylo něco podivně povědomého, znělo to tak osobně

Přikývl jsem, a natáhl jsem jeho směrem ruku.

K mému překvapení mě kopnul do žaludku, jeho podrážka se tvrdě potkala s mými žebry.

„To je blbý, že jsem tě našel zrovna já,“ zasyčel.

Vzpomněl jsem si. Vzpomněl jsem si na krev, a na žalostný stav jeho hábitu. Vzpomněl jsem si na svoji nabídku pomoci, na můj krutý smích, i na to, jak jsem si liboval, že mám moc nad tím slabým.

Vzpomněl jsem si na to, jak trpěl v bolestech, a na mé své vlastní zvrácené potěšení.

Vzpomněl jsem si, a to mě úplně ochromilo. Každé zranění, které jsem ten den utržil, mi jen připomnělo věci, co jsem si myslel, co jsem řekl, a co jsem udělal.

A v té chvíli uvědomění jsem zjistil, že si to zasloužím.


Poznámka překladatelky: Jo! Máme půlku za sebou! Jo! Už mi zbývá jenom 27 stránek, 10 736 slov a 49 416 znaků… mám to spočítaný :)

Moc děkuji Twilly…

 


Kapitola jedenáctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola jedenáctá


Běželi jsme, a smáli jsme se, byli jsme tak zamilovaní; najednou mě ovanul silný závan větru, když zakopla, spadli jsme. Přivítali nás zmrzlé kapky vody, skončili jsme na jedné hromadě. Když si obtočila ruce kolem mých ramen, spadaly mi prameny jejích vlasů do obličeje.

„Draco,“ zašeptala, její rty přejeli přes mé ucho.

„Jo?“

„Slib mi něco.“

„Cokoli.“

„Slib mi…“ zastavila se. Aby se odhodlala, nadechla se, a mírně se posunula.

„Pansy?“

„Slib mi, že mě nikdy nenecháš jít.“

Předtím, než jsem vůbec začal uvažovat o odpovědi, zadíval jsem se do nebe. Byl jsem vyděšený, že řeknu něco špatně, byl jsem vyděšený, že řeknu něco, co vyzní pokrytecky. Chtěl jsem, aby věděla, že je dokonalá, že jsme dokonalí. Chtěl jsem, aby věděla, že vše ponuré udělala snesitelným. Chtěl jsem, aby věděla, že vše úžasné, ještě zlepšila. Chtěl jsem, aby věděla, že rozzářila mé dny. Chtěl jsem, aby věděla, že když nemůžu spát, myslím na její oči, úsměv, tvář.

Chtěl jsem, aby věděla tohle všechno, ale hrozně jsem se bál, že by ji to mohlo vyděsit, tak jsem jen přikývl. Moje brada zavadila o její tvář.

„Draco?“

„Neboj se, Pansy.“

Chvíli nic neříkala, jen přemýšlela nad mými slovy.

„Nebojím se, jsem… šťastná,“ vypadalo, že je tím zjištěním sama překvapená.

Převrátil jsem se, mé tělo zakrylo to její.

„Pansy,“ zamumlal jsem ji do úst, můj dech se smísil s tím jejím.

„Jo?“

„Slib mi něco.“

„Cokoli.“

„Slib mi…“ zastavil jsem se, ze své prosby jsem znejistěl.

„Draco.“

„Slib mi, že se nikdy nezměníš. Slib mi, že nikdy nebudeš jiná, než jsi teď, zrovna v tomhle okamžiku. Slib mi to,“ žádal jsem jemně. Byl jsem si ale bolestně vědom, že žádám nemožné.

„Víš, že to nemůžu,“ řekla mi.

„Prosím, Pansy, slib mi to.“

„Já…“ zdálo se, že není schopná dokončit větu, její obočí se spojilo dohromady, když se na mě podívala s jasným zmatením.

„Prosím.“

„Slibuji,“ řekla nakonec a rukou přejela po hraně mé tváře, přitáhla si mě blíž. „Slibuji.“

OOO

Vzbudil jsem se s oslepující bolestí hlavy a otravným zármutkem. Snil jsem o své vzpomínce, a nechtěl jsem nic jiného, než popadnout polštář, a vykřičet do něj celou svoji frustraci.

Rychle jsem se oblékl, a opustil jsem pokoj. Představa Pansy jen v noční košili, přes kterou měla přehozený kabát, jak mi s rozpustilým úsměvem dává pokyn, abych ji následoval, mě pronásledovala. Procházel jsem po chodbách s rukama zastrčenýma v kapsách, a ignoroval jsem pohledy od těch, co jsem z nějakého důvodu trápil.

Byl jsem tak ztracený ve svých myšlenkách, že jsem si ani nevšiml dvou postav stojících u Sovince.
„Hej, Malfoy, co se ti stalo s obličejem? Měl si další potyčku s prvňákem?“ zakřičel na mě Potter. Jeho a Weasleyho drzý smích mi zazněl v uších.

„Ne, ale měl jsem potyčku s někým, kdo měl inteligenci na úrovni prvňáka,“ procedil jsem skrz zuby. Nedovolil jsem si sesypat se.

„Jak chceš, dal bych ale cokoli za to, abych mohl vidět, jak ti někdo nakopává ten tvůj zadek,“ ušklíbl se Potter.

„Jak smutné, že ti tedy tvůj… přítel nedopřál tu čest,“ vrátil jsem mu.

Zrzek vykročil vpřed, ve tváři měl hrozivý výraz.

„Ale no ták, Weasley. Tím už jsme si prošli včera,“ řekl jsem a zívl jsem nudou.

Pořád se ke mě přibližoval, zaťal pěst, a jeho oči vzplanuly vztekem. Chvíli před tím, než se napřáhl k ráně, zasáhla Grangerová.

„Rone! Ne! Co to děláš?“ zeptala se naštvaně, a naznačila Potterovi, aby ho chytl za rameno.

„Mlátím ho?“ zeptal se přihlouple, pohled stočil ze mě na ni.

„Poslouchej,“ řekla polohlasně, a upřeně se na něj dívala, „měl si štěstí, že ses z toho dostal včera. Nezačínej si rvačku uprostřed chodby. Už dostal to, co si zaslouží. Modřiny si bude pravděpodobně ošetřovat ještě příští rok. Nech. To. Být.“

„Ale – Hermiono, nerozumíš, on…“

„Fajn! Tak to udělej! Prašti ho! Ale nečekávej, že budu tvoji nerozvážnost vysvětlovat McGonagallové, až tudy bude za pár minut procházet,“ řekla podrážděně.

Samozřejmě, že jen co uběhla minuta, objevila se v chodbě profesorka Přeměňování, na nose měla brýle, zpoza kterých vychytrale pozorovala scénu před sebou.  Pak na každého přikývla, a dala se opět do chůze chodbou, kterou došla až do své kanceláře.

Potter a Weasley se na ni podívali se stejným výrazem, na tvářích se jím odrážela zbožná úcta. Odfrkl jsem si, a protlačil se kolem těch třech do části věže, kde byl Sovinec.

Nemohl jsem vystát to, jak ji uctívali, nemohl jsem vystát, jak měla vždycky pravdu. Kdybych byl silnější, kdybych byl menší zbabělec, nevybuchl bych. Kdybych byl větší bojovník, neutekl bych.

„Malfoy?“ přerušil její hlas tok mých myšlenek, prudce jsem zvedl hlavu, abych viděl, jak stojí u dveří.

„Chtěla jsi se mnou mluvit, Grangerová?“ zeptal jsem se, a zasmál jsem se bez špetky humoru.

„Ne, ale nejsem bezcitná. Ty modřiny vypadají, že potřebují lékařské ošetření, měl by sis dojít za madam Pomfreyovou,“ vysvětlila věcně.

„Drahá Grangerová, znepokojuješ se o moje blaho? Máš, jestli to tak můžu říct, strach, že bych mohl mít bolesti?“ zeptal jsem se posměšně. V mém hlase určitě zazněla hořkost, která se tam vkradla po tom, co jsem si uvědomil, že mě lituje tak hodně, že mi navrhla navštívit nemocniční křídlo.

„Bolest? Ty o bolesti nevíš nic,“ zasyčela, celé její tělo ztuhlo.

„Ó, tak s tím bych nesouhlasil. Já vím o bolesti mnohem víc, než si dovedeš představit. O tom druhu, kdy všechno, všechno hezké, všechno dobré, bledne. Ten druh, který vysaje všechnu tvoji důstojnost a způsobí, že chceš umřít. Ten druh, který nevyvolá kletba. Jestli víš, o čem mluvím, Grangerová, řekni mi to. Vyzývám tě k tomu.“

Když jsem domluvil, nedívala se na mě, její oči se upnuly na zeď za mnou. Zuby měla zatnuté, a na tváři kamenný výraz.

„Měl si šanci, Malfoy. Byl jsi svým vlastním pánem. Věděl si, co děláš, věděl jsi, do čeho jdeš. Věděl jsi to, když jsi byl u toho, když do mě vypálili tu kletbu…“

Přestaneš to už zmiňovat? Zatraceně, já to chápu. Všichni to chápeme, Grangerová! Ten den ti drasticky ublížili, ale nikdo už to nepotřebuje slyšet, já teda určitě ne,“ přerušil jsem ji hlasitě.

Divně se na mě podívala.

„Jsi jiný,“ řekla mi nakonec.

„To ne, jsem pořád ten chladný, bezcitný bastard, kterým jsem byl posledních šest let, Grangerová. Zvedl bych svůj rukáv, abych ti to dokázal, ale jsem si jistý, že by to na tebe nemělo dobrý účinek,“ vysmíval jsem se. Zalil mě pocit uspokojení, když jsem si všiml, že ucukla před jedem v mém hlase.

Užiju si tu chvíli, kdy si uvědomíš, že se mýlíš. Užiju si to,“ vyplivla. Pak se otočila na patě a odešla.
„Mýlit v čem, Grangerová? Mýlit v čem?“ zakřičel jsem na ní.

Neozvala se ale žádná odpověď, nějak jsem si uvědomil, že se nikdy neozve.


Poznámka překladatelky: Už jenom 9 522 slov…

Díky Twilly.

 


Kapitola dvanáctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola dvanáctá


Poznámka překladatelky
: Podle autorky je tahle kapitola krátká (z toho se rozhodně neraduji, kdepak, chtěla jsem nějakou šíleně dlouhou nesrozumitelnou :D), ale stejně mi asi bude chvíli trvat, než ji přeložím. Vedle mě totiž běží televize s Trojou, na kterou jsem byla přinucena se koukat – moc mě to teda nebaví (zrovna tam Brad Pitt skoro samotný dobyl celé pobřeží Troji).

Děkuji Twilly.

OOO

Ticho v knihovně působilo prázdně a chladně, hory knih a nepřítomnost lidí jen zvyšovala tu strohost. Seděla naproti mně, ústa měla roztáhnuté do něčeho, co vypadalo jako úsměv, ale její oči bez života zářily lhostejností.

„Copak tě to nezajímá?“ zeptal jsem se ji zoufale, žadonil jsem, aby projevila jakoukoli emoci.

„Ani ne,“ pokrčila rameny, brkem najela na kus pergamenu.

Nevěřícně jsem se na ni podíval.

„Tebe to nezajímá,“ opakoval jsem dutě.

„Proč myslíš, že by mělo?“ zeptala se, stín úšklebku vystupoval z jejích rysů, její pokožku ozařovalo děsivé světlo svíček.

Zavřel jsem svá ústa, a prosil jakoukoli vyšší moc, co byla nad námi, aby neslyšela, jak mi to zlomilo srdce.

„Ale, Pansy, já…“ odmlčel jsem se, má vlastní slova mě začala dusit.

„Ano, Draco? Chtěl bys mi říct ještě něco jiného? Myslím, že by mě víc zajímala konverzace o počasí,“ navrhla mírně, její pobavení se mi zabodlo jako nůž do břicha.

„Miluju tě, Pansy. Miluju tě, a ty mi k tomu můžeš říct jenom tohle?“

„Co chceš, abych řekla? Lež?“ zeptala se, v hlase se jí objevila netrpělivost.

„Ano! Chci, aby si lhala, chci, aby si křičela, chci, aby si alespoň na chvíli předstírala, že něco cítíš,“ vykřikl jsem. Plíce mi hořely, protože jsem opomněl dýchat.

„Nejdražší Draco,“ zamumlala, jasně mě litovala.

„Tak najednou jsem drahý?“ ozval jsem se sarkasticky. Jen jsem se modlil, aby neprohlédla moji železnou masku.

„Nevidíš to, že ne?“

„Co?“

„Apatie je láskou.“

A pak se jen zasmála, vše co jsem mohl udělat, bylo jen sledovat, jak se povrch stolu přibližuje blíž a blíž. Zachytil jsem se rukama, abych neupadl, a pak se najednou srazila má hlava s rohem stolu, a v té necelé vteřině mi jako jediný zbyl její vítězný úsměv.

OOO

Prostěradlo jsem měl omotané kolem noh, tělo se mi pokrylo vrstvou potu, vlasy se změnily v lepkavé, a prsty se mi třásly. Podíval jsem se kolem, vnímal jsem chrápání ostatních kluků, a pak už jenom temnotu pokoje. Bylo po půlnoci a já už dál nemohl ignorovat své děsivé bytí ve snech.

Popadl jsem bundu a nějaké boty, rukou jsem si projel rozcuchané vlasy, a tiše vešel do Zmijozelské společenské místnosti.  Prošel jsem hradem, na chodbách poslouchal, zda nenajdu známky po Filchovi, a pokračoval jsem, dokud jsem nedošel k jezeru, které na mě mělo podivně uklidňující účinek.

Opřel jsem se o skálu, a jen si přál, abych mohl ignorovat všechno a všechny, abych mohl utéct někam daleko, kde by mě moje minulost nedohnala, kde by mi nebyla připomínána. Chtěl jsem vyhnat vzpomínku na Pansy a na ten hrozný den v Prasinkách pryč z mé mysli, někam do nejvzdálenější části mého mozku a nechat je tam shnít.

Dokud jsem neuslyšel její kroky.

Prudce jsem otočil hlavu, a spatřil jsem Grangerovou, čelist jí mírně poklesla, a oči se jí naplnily rozpaky. Neměla na sobě nic jiného, než spodní prádlo, a přes to kabát, tváře měla uplakané.
„Jak to, že nejsi v posteli?“ zeptala se mě povýšeně.

„Mohl bych se zeptat na to samé, ale takový zbytečný dotaz by byl dětinský.“

„Neodpověděl si na mojí otázku,“ trvala si na svém po chvilce zaváhání.

 „Měl jsem příšernou noční můru, Grangerová, a protože nemůžu běžet za svým nejdražším tatínkem, myslel jsem, že bys ho mohla nahradit,“ vyštěkl jsem, nechtěl jsem být milý.

Povzdechla si, a ten zvuk byl tak bolestivě měkký, tak bolestivě jemný, že jsem to málem vzal zpátky.
„Samozřejmě, Malfoyi. Samozřejmě.“

Přešla k břehu jezera, ruce si zkřížila na prsou, a mě nezbývalo nic jiného, než ji pozorovat.

„Co si včera myslela tím, když si řekla, že se mýlím?“ zašeptal jsem nakonec. Byl jsem sám na sebe naštvaný, protože jsem podlehl své zvědavosti.

„Co?“ zamrkala.

„Co si tím myslela?“ zopakoval jsem podrážděně.

„Předpokládám,“ řekla pomalu, „že jsem tím myslela, že se mýlíš.“

Odfrkl jsem si, a postavil se na nohy, zaplavila mě vlna zklamání a za ní v těsném závěsu ponížení.

„Samozřejmě, jak mě mohlo napadnout, že v tom, co říkáš, je hlubší význam. Přirozeně, držíš se pravdy, že?“

„Malfoyi, počkej,“ zavolala jemně.

„Co chceš?“ zeptal jsem se zmateně, stále jsem k ní byl obrácen zády.

„Myslela jsem tím, že jsi neměl pravdu. V tom, že to nemůžeš vzít zpátky.“

Neřekl jsem na to nic, jen jsem čekal, až bude pokračovat.

„Vždy máš druhou šanci. Jedna chyba nemůže zničit celý tvůj život.“

Zůstal jsem, ochotně jsem nechal, aby se její přesvědčení vsáklo do mě. Zněla, že je tím tak přesvědčená, tak jistá, zněla, jakoby věděla, o čem mluví, jakoby mohla vidět do budoucnosti, a moje utrpení v ní nezahlédla.

Pokud bych to tak chtěl.

„Asi jsi tedy nikdy nepotkala Pána Zla. On počítá každou chybu,“ odpověděl jsem pevně. Nechtěl jsem znít vděčně, nechtěl jsem o její radě přemýšlet.

Nechtěl jsem, aby věděla, že zrovna změnila můj život.

 


Kapitola třináctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola třináctá


Možná to dělám, protože slova jsou nezničitelná
, napsal na krémový pergamen u stolu v knihovně. Možná to dělám, protože cokoli napíšu inkoustem, tady zůstane navždy, déle než já. Možná to dělám, protože je to konečné, a já to už nemůžu vzít zpátky. Nemůžu změnit svou mysl. Nebo to možná dělám jen proto, abych se ujistil, že tenhle beznadějný, tenhle neslýchaný optimismus, nezmizí. Potřebuju to mít na papíře.

Nemůžu zapomenout na minulou noc, její slova a její jistotu, pokračoval jsem. Kousal jsem se do rtu, a ošíval jsem se nad svojí hloupostí. Měl jsem vědět, že ona, Vševědka, mluví jenom k věci; měla tu drzost mi říct tu nejméně pravděpodobnou a nejvíce vítanou věc, kterou si kdo mohl představit. Proto to musí být pravda, že? Nemohlo to být něco nereálného, něco uklidňujícího ale nefungujícího. Je to pravda. A jestliže to napíšu, bude to také reálné. Pravdivé a reálné. To je vše, co jsem chtěl, že? Že?

Zastavil jsem brko uprostřed pohybu, inkoustová linka vyschla, zatímco trpělivě čekala na mé další myšlenky. Nikdy předtím jsem to nedělal, nikdy předtím jsem neměl zápisník, do kterého bych si zaznamenával své myšlenky, nápady a sny. Zdálo se mi, že to snad můžou dělat jenom desetileté holky, že je to jedna z těch mudlovských aktivit, kterým jsem se tak posmíval.

Podíval jsem se dolů na neuspořádané linky, které zaplnily pergamen; ta nestydatá ukázka mé vlastní slabosti mě znechutila. Ukryl jsem ho ze svého dohledu, brk mi zůstal sám v ruce. Velmi ženské „Ou!“, které se ozvalo, mě donutilo zvednout hlavu.

„Grangerová?“

„Ano,“ odsekla, a trochu se poškrábala na ruce.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem nervózně, moje oči jen tak putovaly k důkazu mé slabosti, který ležel jen kousek od jejích prstů. Dost blízko na to, abychom se ho oba mohli dotknout, stačilo by jen natáhnout ruku a vzít ho…

„Co myslíš, Malfoyi? Studuju. Však víš, čtu knihy, dělám si poznámky. Všechen druh těchto věcí, které se v tohle mauzoleum vyžadují od těch, jejichž otec si za to nemůže dovolit zaplatit,“ řekla naštvaně.

„Dneska někdo vstal z postele špatnou nohou,“ poznamenal jsem, a přál si, aby odešla.

„Ne,“ vysvětlila, v očích se jí blýskalo, „někdo dneska nevstal špatnou nohou. Někdo dneska celou noc seděl u jezera. Někdo řešil nelogické argumenty na problém někoho jiného. Někdo…“

„Nemyslím si, že bych tě zrovna nutil zůstat, Grangerová,“ zasyčel jsem a konečně stočil svůj pohled na ní.

„Ne, ale konečně ses choval jako lidská bytost, což přimělo mou zvědavost zůstat!“ odsekla zvýšeným hlasem.

„Není moje chyba, že ses tak zdeptala, že ses potřebovala uprostřed noci uklidnit u jezera!“zuřil jsem. Odsunul jsem židli, a vyskočil jsem na nohy.

„Proč jsi tak pokrytecký, bezohledný, sebestředný idiot…“

„Opatrně, Grangerová. Brzy ti dojdou přídavná jména,“ ušklíbl jsem se, a jen doufal, že si nevšimne, jak se mi rozpalují tváře.

Ty jsi tam byl, a vzlykal nad tím neštěstím narodit se jako čistokrevný. Takže, co ti dává právo říkat cokoli…“

„Ale já nechodím okolo, a nepředstírám, že jsem normální, a plný morálky. Alespoň vím, že…“

„Ale no ták! Jsi horší než kdokoli tady! Mluvíš, a chováš, a chceš, aby si o tobě lidé mysleli, že jsi lepší! Zajímalo by mě, co by dělal Voldemort, kdyby věděl, že tady tak chodíš a přeješ si, abys nikdy…“

Nedokončuj tu větu, Grangerová,“ zašeptal jsem vyrovnaně.

Mrkla, jako kdyby si nebyla vědoma, že na sebe skoro křičíme v knihovně. Cítil jsem, jak mi pulzuje žíla. Abych udržel zdání klidu, zatnul jsem pevně zuby.

„Proč ne?“ zeptala se nakonec. „Je to pravda, že?“

Zůstal jsem ticho.

„Že?“ zopakovala už s menší jistotou.

„Vidíš, to je ten problém s vámi Nebelvíry. Jste tak ušlechtilí a stateční a dobrí. Raději byste někoho zabili, než abyste lhali,“ odpověděl jsem chladně.

„O co ti sakra jde?“ vybuchla.

„Někdy, Grangerová, upřímnost není výhoda, někdy je překážkou,“ vysvětloval jsem neurčitě. Ruce se mi nepochopitelně zaťaly v pěst.

Našpulila rty.

„Před čím se snažíš schovat, Malfoyi?“

Zastavil jsem rychlou odpověď, která se mi drala z úst, přivřel jsem oči, opřel se o hranu stolu, a naklonil jsem se dopředu. Připadalo mi, jako kdyby se podlaha pode mnou propadala, jako by světla kolem mě vířila, i když jsem to nemohl vidět.

„Když to řeknu nahlas, stane se to skutečným, Grangerová.“

Nepohnula se, jen mě pozorovala zpoza řas.

„Skutečné,“ zašeptala zmateně.

„Skutečné,“ potvrdil jsem jí.

„Takže, když nahlas neřeknu, že si pozoroval, jak mě mučí, nebude to skutečné?“

Polkl jsem, dokázala, že jsem se cítil velmi nepříjemně.

„Měla by ses přes to dostat, Grangerová. Ani můj život nebyl perfektní,“ řekl jsem ji chladně.

Tvoje problémy nejsou skutečné, Malfoyi!“ křičela tak, že bylo jasné, že zapomněla na lidi v knihovně.

Ohromeně jsem ztichl.

„Jsi tak upnutý k věcem, které nikdo jiný nemůže vidět, slyšet, a ani se o ně vůbec nezajímá. Přestaň se snažit, aby tě lidé litovali. Ty jsi udělal chybu, kterou musíš vyřešit ty sám. Viň si ostatní jak chceš, ale je to tvoje chyba. Všechno. Je to tvoje chyba,“ vyprskla.

Nad jejím posudkem, jsem se trhnul.

„Takže říkáš, že je moje chyba, že ty jsi tak zahořklá, že ani nemůžeš křičet na mě, svého úhlavního nepřítele, bez toho, abys zněla pateticky?“ posmíval jsem se.

„Je lepší znít pateticky, než být patetický,“ řekla rozhodně.

„Ah, jaký nejednoznačný závěr. Takže mluvím o praxi, Grangerová, co tím asi myslíš,“ doporučil jsem ji, aby mi to vysvětlila.

„Obětoval bys své ego jen proto, aby ses nade mě povznesl?“ zeptala se jemně.

„Věř mi, Grangerová. Už mi nemůžeš nic udělat. Takže jdi do toho. Řekni mi, jak moc mě nenávidíš, a jak silný ke mně cítíš odpor. Do toho,“ vyzval jsem ji, a založil si ruce na hrudi.

„No? Co se děje? Myslel jsem, že si získala cenu za to, jak mě nejlépe urážet. Máš svoji šanci, využij ji. No ták,“ naléhal jsem na ni krutě. „Na co čekáš, Grangerová? Udělej to! Řekni mi, jaký jsem sobecký ztracený případ, řekni mi o tom, že musím být privilegovaný blbec. No? No tak! Já čekám!“

„Víš,“ řekla nakonec, „v posledních pár týdnech jsem na tebe mluvila, víc než ve zbytku našich životů.“

„Kam tím míříš?“

„Měl jsi pravdu, mám ti toho hodně co říct. Na tuhle příležitost jsem čekala roky. Ale něco jsem si uvědomila.“

„Pěkně prosím, řekni mi to?“ zeptal jsem se sarkasticky. Nemohla vědět, že mi srdce splašeně bylo, jak jsem se bál.

„Nejsi tím, kterým jsem si myslela, že jsi,“ odpověděla jednoduše.

A pak, zrovna když jsem se bál, že někdo prohlédl moji masku lhostejnosti, se mi podívala přímo do očí.

„Jsi horší.“

 

 


Kapitola čtrnáctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola čtrnáctá


Poznámka překladatelky
: Tahle kapitola navazuje hned na tu minulou, takže vám doporučuji, abyste si ji připomněly. Pro ty, kterým se ji nechce znovu číst, to v krátkosti můžu připomenout já. Draco a Hermiona se pohádali v knihovně, a hádka vyvrcholila tím, že Hermiona prohlásila, že Draco je horší než si myslela. A mimochodem, nečekaně děkuji Twilly…

OOO

V tom zlomku vteřiny, kdy se otočila, jsem trpěl. To sdělení bylo tak bolestně věcný, bolestně odmítavé, bolestně důležité. Z nevysvětlitelného důvodu pro mě bylo důležité, že mi to řekla ona sama. Nebyla to zvědavost, bylo to něco hlubšího, než potřeba, delší silnější, než touha.

Chtěl jsem vědět vše, co ví ona. Chtěl jsem vidět vše, co ona. Chtěl jsem, abych se mohl vidět bez podívání se do zrcadla, a chtěl jsem, aby ona byla mým zrcadlem. Chtěl jsem proniknout do její složité mysli, a pomoct jí pochopit, že nejsem takový, jaký si myslí, že jsem. Chtěl jsem, aby si uvědomila, že za mým ošuntěným zevnějškem je možná skutečná osoba.

„Grangerová,“ zavolal jsem na ni chraptivě.

Zastavila se, ale neohlédla se za mnou.

„Grangerová,“ řekl jsem znovu, tentokrát už jistější sám sebou.

„Co pak už to nestačilo, Malfoyi?“ zeptala se povýšeně. Otočila se a vyzařovala odpor.

„Já…“ náhle jsem si uvědomil, že vůbec nevím, co bych měl říct. Vlastně jsem se nechtěl omlouvat. Chtěl jsem, aby to za mě vyřešila, aby mě, přede mnou samým, zachránila.

„Nejsem takový, jaký si myslíš, že jsem,“ řekl jsem tiše, a doufal, že jsem si zanechal alespoň trochu důstojnosti.

„Já vím,“ řekla pomalu, jako kdyby mluvila k blbci. „Jsi horší. Řešili jsme to asi před minutou. Pokud si dobře vzpomínám, vypadal jsi, jako kdyby si chtěl utéct, aby ses mohl někde vyplakat. Smutné, ale podivně uspokojující.“

„Ne, to ne… Chci říct, to není to, co jsem tím myslel.“

Následoval hluk ticha, a pak:„Nechtěl bys vysvětlit tenhle děsivě tajemný komentář?“ zeptala se sladce, z pusy se jí spolu se slovy valila netrpělivost jako pára z hrnce.

Chvíli jsem nereagoval. Založila si ruce v bok, a já nechal své oči, aby ji volně prohledávaly. Všiml jsem si slabého třesu, který se silně snažila skrýt za fasádu lhostejnosti a hněvu; došlo mi, že je nervózní.

Ale ona v tomhle rozhovoru neměla být nervózní. Ona byla ta, kdo odsuzoval, ne? Ta, která byla sebejistá, chytrá a úplně jistá tím, kam její život směřoval. Nedávalo smysl, že by se o něco bála.

Nedávalo smysl, že by se starala.

„Někdy,“ řekl jsem jemně, „lidé slyší, to co slyšet chtějí. Záměrně si špatně vykládají věci, protože je to lehčí, než čelit pravdě.“

„A někdy lidé posuzují špatně sami sebe, protože je to lehčí, než čelit sám sobě,“ odsekla prudce.

Nechápu tě, Grangerová!“ vybuchl jsem. Chytil jsem se za hlavu, a pak jsem s klením spustil ruku dolů.

„Nechápeš co, Malfoyi?“ zeptala se chladně, a zatímco se na mě dívala, svraštila obočí.

„Mluvíš v hádankách. Nic není tak jednoduché, jak to vypadá, že? V jednu chvíli sám sebe nesprávně odsuzuji, a za další okamžik si zasloužím zemřít. Už se rozhodni!“ vykřikl jsem.

Chvíli nic neříkala, zamyšleně zírala na zeď za mými zády.

„Nemůžu,“ řekla nakonec prostě. Její oči se setkaly s těma mýma, značilo to jakýsi druh intimity.

„Co- co tím myslíš?“ dostal jsem ze sebe, šokovaný tím blízkým tichem.

„Vždy jsem si užívala svá emocionální zhroucení,“ vysvětlila zasněně, zdánlivě bez důvodu. „Ležím ve své posteli, počítám, kolikrát se nadechnu, a cítím se jako člověk. Cítím, jak mě realita zatlačuje, a já netoužím po osvobození. Probouzím se s očima zalepenýma od slz, která jsem nevyplakala, a vím, že jsem v té celé nedokonalosti krásná.“

Náhle mrkla, jako kdyby se vrátila do reality.

„To je důvod, proč se nemůžu rozhodnout. Někdy jsi otřesný, někdy tě nechápu, ale vždy, vždy to není všechno.“

A pak pokrčila rameny, jako kdyby její slova měla jen malý význam. Ale ona nemohla vidět, jak se můj celý svět roztočil.

Zatímco se vše měnilo, nepromluvil jsem ani jsem se nepohnul.

„Proč, Grangerová,“ zasmál jsem se mrzutě, „mi říkáš, že jsem krásný?“

To napětí, to prosycení, srdceryvné pronikavé napětí, které mezi námi bylo tak dlouho, jak si pamatuji, zmizelo. Aby potlačila zachichotání, kousla se do rtu. A v té sekundě, jsem uviděl všechno, jako kdybych byl daleko, tak daleko, jako kdybych ztělesňoval objektivitu a ona a já, jsme byli jenom vzorky na zkoumání.

Stál jsem tam, v celé své nejistotě jsem se topil, jako ve vodě; ve srovnání se mnou vypadla skoro královsky. Byli jsme obklopeni regály knih a tlustými knihami plnými kouzly tisíckrát silnějšími, něž my. Zíral jsem na ni, čekal jsem na ni. Poněkud tajnůstkářsky se usmívala, její tváře zrudly, její vlasy padaly v kaštanových kudrlinkách na záda.

Chtěl jsem si myslet, že ten úsměv věnovala mně.

„Já…“ předtím než pokračovala, si odkašlala. „já ti říkám, že jsem vadná.“

„A v čem je rozdíl?“ zavtipkoval jsem, můj slabý pokus o humor se rozprostřel ve vzduchu mezi námi.

„Rozdíl je, že… ten rozdíl je, že…“ zatímco se potýkala s odpovědí, přistoupil jsem k ní o jeden krok blíž. S tím jedním krokem jsem se přiblížil jí a také svému osudu.

„I ve své nedokonalosti jsi krásná, Grangerová. Copak jsem ti to nikdy neřekl?“ přistoupil jsem k ní blíž ještě o jeden krok, i když se snažila couvnout, i když se snažila sama sebe přesvědčit k útěku.

„Neřekl,“ pokračoval jsem. Dech se mi zaseknul v plících, a prsty se mi třásly. „Přemýšlela jsi někdy nad tím?“

„Přemýšlela nad čím?“ Zalapala po dechu. Její řasy se dotkly jemné pokožky, co měla pod obočím, její oči se díky mé blízkosti rozšířily.

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, co by se stalo…“

„Ano?“

„…kdybych se tě dotknul?“

Natáhl jsem se, bříško mého palce se dotklo jejího spodního rtu, cítil jsem, jak se zachvěla a to díky mému tělu. Moje vlastní kontrola klesala, brala sebou můj selský rozum, vědomí mých překážek i pud sebezáchovy. Sám jsem se chytil do pasti zmatků, ale na tom nezáleželo. Staral jsem se jenom o to, abych se ujistil, že cítí to samé rozčarování jako já.

A pak se moje ústa setkala s těma jejíma, a já se nestaral o nic jiného.

OOO

Poznámka překladatelky: K. O. N. E. Č. N. Ě. Konečně. Čtrnáct kapitol, ale dočkali jsme se. Mimochodem čeká mě ještě 6225 slov k překladu.


Kapitola patnáctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola patnáctá


Byla jako úpadek a vznešenost, jako kořeněná a bez chuti, byla nevypočitatelnou fantazií, rozmarným popudem. Všechno o jejím přijetí, o jejím vkusu, o ní, bylo zveličené, zdrcující a přehnané.

 Znázorňovala všechno, co jsem kdy chtěl a všechno, čím jsem kdy opovrhoval a to všechno najednou. Byla vynikající, neměla konkurenci, ale zároveň nebyla naprosto ničím výjimečná. Děsil jsem se, že kdybych ji nechal jen na okamžik poodejít, uteče, a už se nikdy nevrátí zpátky. Ještě víc jsem se bál, že mi na tom nebude záležet.

Mé bílé klouby na jejím černém hábitu vytvářely ostrý kontrast. Když jsem se od ní konečně odtáhl, jako na dlani se mi zjevil ostrý výbuch důsledků reality v těch nejzářivějších barvách.

„Já…“ můj hlas se vytratil v zaprášeném tichu knihovny. Regály plné knih na mě působily v klaustrofobických vlnách uvědomění.

Byla to Hermiona Grangerová.

Chtělo se mi zvracet, chtělo se mi utéct, chtělo se mi křičet, chtěl jsem k ní znovu přistoupit, a dovolit si zapomenout, dovolit si topit se v jejím polibku, a lehce pikantní chuti jejích úst.

„Nemůžu se rozhodnout, koho nenávidím víc,“ zašeptala do mé hrudi.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se a děsil se odpovědi.

„Nemůžu se rozhodnout,“ zopakovala. Zvedla své oči, aby se mohla podívat do těch mých, vypadala jako bezmocná malá holčička, „koho nenávidím víc.“

Odmlčela se, její oči zabloudily k uteklému oku na mém svetru.

„Jestli tebe nebo sebe.“

A pak se zvláštně usmála, smutně usmála, jen trochu zvedla rty, a otlačila mě pryč, její nehty se zachytily o to uteklé oko. Sledoval jsem, jak ho tvrdě vyškubla, sledoval jsem, jak se vlna nepatřičně rozplétá, a pochopil jsem.

„Nezáleží na tom, co děláš zrovna teď, budeš mě litovat,“ zašeptal jsem tiše, a se škubnutím si protřel levé předloktí.

„To není to, o čem mluvím,“ odsekla prudce, obočí se jí rozzlobeně stáhlo.

„Já ne…“ natáhl jsem se znovu k ní, bezmyšlenkovitě, a zbytečně.

Nesahej ne mě!“ procedila skrz zuby.

Cítil jsem, jak se mi rozpalují tváře, díky jejímu nesnesitelně zřejmému odmítnutí.

„Před pár minutami bych mohl,“ odsekl jsem hrubě.

„Ty vážně dokážeš drzost pozvednout do nových výšek,“ odpověděla chladně, „nebo bych snad měla říct do nových hloubek?“

„No, Grangerová, zdá se, že má tu moc, dostat ze mě to nejlepší.“

„Ani neříkej, že tohle bylo nejlepší,“ odfrkla si, špatně skrývala své pohrdání, dívala se na mě, jako kdyby mi zrovna nedovolila, abych byl blízko ní, a jemně ji držel.

„Musí být pro tebe těžké teď soudit, že? Když mě nemáš s čím srovnávat,“ vrátil jsem jí krutě, zatínal jsem pěsti, a svůj zármutek odsunul dozadu své mysli.

„Vážně! A co tvoje následky, Malfoyi? Co Parkinsonová? Vždyť je to taková výhra,“ vztekala se.

„Ta po mě alespoň nikdy tak netoužila, jako ten blbec Weasley po tobě!“

„Ron po mě nikdy netoužil! A ani,“ dodala důrazně, „se mě nezmocnil a nepokusil se mě za denního světla… nepokusil znásilnit!“

Znásilnit tě?“ zamrkal jsem nevěřícně.

„No, ano, není to tak, že bych úplně souhlasila,“ řekla vzpurně. Ta lež mě bodla do hrudi efektivněji, než by to udělal jakýkoli nůž.

„Samozřejmě, musel jsem tě přinutit, aby ses takhle chovala, musel jsem tě přinutit, aby ses ke mně přitiskla, a aby si vydala ten příjemný zvuk, který zněl jako…“

Přestaň,“ zasyčela, rozpaky a zuřivost dodávali jejímu hlasu zoufalství.

„Přestat s čím, Grangerová? Jen jsem vyprávěl tvoji verzi posledních minut,“ odpověděl jsem vlídně.

Sarkasmus a cynismus se spolu spojily, a vytvořily zbraň. Nebyl jsem si jistý, zda jsem dost silný, abych ji ovládal, zvlášť proti Grangerové.

„Budeš rád, už jsem se rozhodla,“ řekla nahlas, své oči zaměřila na ty mé.

„Vážně? Jak fascinující,“ protáhl jsem.

„Ano. Budeš rád, že jsem… budeš rád, že jsem…“ zastavila se.

„No ne, podívejme se, jaký na tebe mám vliv. Už ani nemůžeš mluvit v celých větách.“

„Budeš rád, že jsem se rozhodla, že sebe nenávidím daleko víc, než tebe,“ řekla nakonec.

A pak se ode mě otočila, její ramena pateticky poklesla, a zasmála se, to jsem si alespoň myslel, dokud se její tělo nezačalo třást, a ona nezačala vydávat žalostné, drásající zvuky, které se děsivě podobaly vzlykání, ona prostě…

Ale ne.

„Grangerová, no ták, nedělej…“

„Nedělej co, Malfoyi? Neplakej?“ zeptala se, a setřela netrpělivě osamělou slzu zápěstím.

„Pozdě. Neztrať kontrolu?“

Šáhla po nějakém papíru na stole, a roztrhala ho na kousky.

„Pozdě. Nelituj mě?“

Předtím, než vzlykla, klidně se na mě podívala.

„Pro to je taky pozdě.“

Snažila se kolem mě projít, a odejít, ale chytl jsem ji za zápěstí, a přitáhl ji zpátky.

„Řekni mi, že mě nenávidíš. Řekni mi to.“

Chvíli neodpovídala.

„Lidé říkají, že mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice,“ začala nejistě. Optimismus mě udělal lehkomyslným, a já jí k sobě přitáhl ještě blíž. „Říkají, že ta vášeň je samá, i když je záporná. Přechod z jednoho do druhého je prý nakonec jistý.“

„A?“ vyzval jsem ji, aby pokračovala. Raději jsem si nedovolil dýchat.

 „Myslím, že ti lidé jsou lháři.“

Ta věta nad námi visela, ta tvrdá poctivost, a nelogický pocit zrady nás oba donutila krvácet.

„Jak příhodné, že se na tom sentimentu podílíme,“ poznamenal jsem. Nedovolil jsem, aby viděla, jak se třesu. Nemohla vědět, že jsem vevnitř umíral, tak neočekávaně a tak pomalu, že jsem si toho sotva všimnul.

Pohnula se, aby odešla. Nezastavil jsem ji.

Když jsem si všimnul roztrhaného papíru na zemi, viděl jsem, jak hodně dávno už byla moje prosba sobecká.

Přemýšlel jsem, že to bylo prorocké. Skutečný svět se roztrhl přímo uprostřed.

Poznámka překladatelky: Tak se políbili, ale moc jim to nepomohlo, co? Už jen 5 195 slov. A taky moc děkuji Twilly…

 


Kapitola šestnáctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola šestnáctá


Upřeně se na mě dívala. Vzduch byl prosáknutý elektrickými výboji, chtěl jsem jí říct něco důležitého, ale nemohl jsem, protože jsem vůbec nevěděl, co by to způsobilo v tom velkém koloběhu věcí. Vzala mé mlčení jako souhlas, posunula se blíž, o tolik blíž, její dech byl naproti mým ústům horký a sladký. Vzpomněl jsem si, že když šla z hodiny Kouzel, jedla Cukrový brk. Ale pak jsem si najednou nevzpomínal na vůbec nic.

OOO

„Draco…“

Její hlas se vytratil, jen co uviděla můj kamenný výraz.

„Co chceš, Parkinsonová? Chceš mi osobně doručit pozvání na nějaký masakr, že?“ zeptal jsem se krutě. Odmítal jsem se setkat s jejím pohledem, odmítal jsem se podívat do jejích světle modrých očí, o kterých jsem si byl jistý, že budou mým vším.

„Chybíš mi,“ vyhrkla, málem jsem sebou trhl s pochybností, která se vloudila i do jejího prohlášení.

„Nemůžeš se rozhodnout, že?“ odpověděl jsem jí. Krev se mi valila v žilách, když jsem se vžil do našeho prvního polibku.

„Neměla jsem být tak… byla jsem moc kritická, Draco, je mi to líto, ale nemohu si pomoct. Teď mi chybíš.“

Řekla to velmi rychle, rychleji snad ani nemohla. Jako kdyby tím mohla nechat odtéct všechny naše problémy, ty minulé i ty budoucí.

Na té lži bylo něco lákavého, pomyslel jsem si hořce. Poeticky by se dalo říct, že když mluvila, její hlas byl překroucený, a zarostlý plevelem.

„Předtím jsem se mýlila, tolik jsem se mýlila, Draco, můžeš mi to věřit?“ prosila.

Rozpor.

„Byla jsem tak tvrdá, ale nemyslela jsem to tak. Ne vážně, když jsi mi řekl ty věci po tom, co jsem ti řekla, že tě miluju – což jsem myslela vážně – ztratila jsem kontrolu. Nemohla jsem si pomoct,“ pokračovala.

Lež.

„Prosím, Draco, mohli bychom to prostě vrátit zpátky? Všechny ty noci, co jsme strávili venku na hřišti, všechny ty polibky, tu důvěru. Prosím,“ pokračovala v žadonění.

Dřevěnou rakev za její nepoctivost, pomyslel jsem si mlhavě.

„Draco, řekni něco,“ zašeptala.

Dnes je ta noc: Podíval jsem se nahoru, přímo na ztělesnění lží.

„Prosím,“ kňourala.

Založím požár: Vykročil jsem směrem k ní.

„Pořád tě miluju, Draco,“ zašeptala svůdně.

Nemůžu se dočkat, až to vypukne: Slyšel jsem, jak se jí dech zasekl v hrdle. Prostor mezi námi se zmenšoval a zmenšoval.

S dřevěnou rakví šup do plamenů: Moje rty byl jen pár centimetrů od těch jejích.

 „Nenávidím tě, Pansy,“ řekl jsem do jejích přiotevřených úst, které čekaly na mě.

Budu se dívat, jak shoří na popel: Odstrčil jsem ji od sebe pryč, mé ruce se dotkly jejích ramen.

Protože popel se vždy změní na prach, pomyslel jsem si s určitou dávkou uspokojení.

Zavolala na mě, když jsem odcházel. Ignoroval jsem ji, ale jenom proto, že jsem si byl jistý, že stále sním. Zdálo se to být nemožné, aby tohle byla skutečnost, vzdálené, složité, letmo mě napadlo, že moje činy možná nebudou mít následky. Možná, že cokoli, co řeknu nebo udělám, nebude mít ty dramatické následky, který jsem se vždy snažil vyhnout.

Možná, že jsem dostal odklad ze svého trestu, ze Života s velkým Ž. Možná bych si měl vážit své momentální lhostejnosti.

 Prošel jsem kolem pozlaceného zrcadla na chodbě, u kterého jsem se zastavil.

Vzpomněl jsem si žalostný odraz během Vánoc v tom zchátralém domě, kde jsem byl označen, a to doslova i obrazně; zbabělec a přisluhovač se špatným postojem, slabou schopností něčemu čelit, a Znamení mi to jenom dokázalo.

Teď jsem se díval na chlapce v odrazu, chlapce s unavenýma očima, a neradostným výrazem ve tváři. Díval jsem se, a cítil jsem obnovu té dávno ztracené pýchy, kterou jsem ztratil v okamžiku, kdy mě slizké prsty Pána Zla donutily se chvět. Díval jsem se na zaťaté pěsti, tenké rty, bledou pleť a rozšířené nosní dírky.

Díval jsem se, a co nejvíc jsem se snažil o objektivní posudek; nikdo o mě nemohl říct, že jsem šťastný, ale nikdo o mě ani nemohl říct, že jsem slabý. Neskákal jsem radostí bez sebe, ale nebyl jsem ani na pokraji zhroucení.

Bez jakéhokoli varování jsem si vzpomněl na ten polibek s Grangerovou. Na tu radost, na to zmatení, i na to nevýslovné zklamání.

Vzpomněl jsem si na dotyk jejích rtů, chuť jejích úst, vzpomněl jsem se na třes jejího hlasu, a taky na tu směs vzteku, zmatení a pochybností v ní.

Vzpomněl jsem si na to, a usmál jsem se.

OOO


Seděla tam, s rukávy svetru přetáhnutými přes zápěstí. Z dálky jsem pozoroval její vlasy, byly husté, silné a skvěle dlouhé. Přitahovali mě. Pramen po pramenu v nočním vánku. Opřel jsem se o zdi hradu, kamen byl na dotek hladký. Zvedl jsem obočí, když se zvedla z trávy, a popošla k jezeru, kde si také sedla.

Dokázal jsem si představit štěstí vyryté v její tváři, dokázal jsem si představit jak studené má ruce, protože sáhala na vlhkou zem.

„Neměla bys něco studovat, Grangerová?“

Ani se neobtěžovala vzhlédnout.

„Nemůžu dělat nic produktivního, když si poblíž, Malfoyi,“ odsekla unaveně, a přitáhla si kolena k hrudi.

„Pravda. Když jsem poblíž, jsi plná lítosti, že?“ ušklíbl jsem se.

Neodpověděla.

„Proč jsi tady, Grangerová?“

Mlčela, a pak začala vyprávět:„Když jsem byla malá, žili jsme ve městě. Hluk a lidé byli úplně všude. Nemohla jsem se podívat z okna bez toho, abych neviděla billboardy a semafory. Moje rodiče někdy, zvlášť o víkendech, zrušili všechny svoje plány, a vzali mě na venkov. Tam bylo všechno velké, otevřené, čerstvé a čisté.“

Odmlčela se.

„Milovala jsem to tam, zvlášť v zimě. Holé stromy jsem viděla na míle daleko, a vzduch byl štiplavý.“
Křečovitě polkla.

„Moji rodiče se pořád hádali o tom, jak dlouho zůstaneme. Moje matka chtěla odjet domů dřív, a pořádně si odpočinout. Otec ale chtěl zůstat déle, a počkat, až se setmí a vyjdou hvězdy.“

Nezvučně se zasmála.

„Bylo to nádherné. Úžasné, příjemně nádherné. Hvězdy takové jsou.“

Potřásla hlavou.

„Ale pamatuju si, že jednou bylo zataženo. Moje matka se těšila, že konečně jednou vyhraje hádku, protože nebyl žádný logický důvod pro to, abychom zůstali, když nikdo nemohl hvězdy vidět. Ale víš, co na to můj otec řekl?“

Náhle se na mě podívala. Oči měla jasné a hlas se jí třásl.

„Řekl, a to si budu pamatovat navždy, řekl přesně tohle: ‚Koho zajímá, že je nemůžeme vidět? Víme, že tam jsou. A to je vše, na čem záleží.‘ Bylo to pro něj tak jednoduché.“

Otočila se znovu k vodě.

„Když jsi mě políbil, zapomněla jsem na všechny své zábrany, všechny své sliby, i na všechnu svoji morálku. Způsobil jsi, že jsem se cítila, jako kdyby sny byly nekonečné. Jako kdyby se cokoli mohlo stát pravdou, cokoli dobrého. Bylo to úžasné, dokonalé, ale krátké.“

Vstala.

„Přemýšlela jsem nad tím, co můj otec řekl po té, co si mě políbil. Připomněla jsem si, že i když jsem ho nemohla vidět, ten chlapec, kterého jsem nenáviděla po celých šest let, tam pořád je.“

„A?“ moje hrdlo vyschlo.

Kysele se usmála.

„Bylo to o hodně těžší, než by mělo.“

Byla pryč dřív, než jsem stačil mrknout, nebo než jsem vůbec stačil odpovědět.

 A taky předtím, než jsem ji mohl zastavit.

 

Poznámka překladatelky: Dnes ode mne uslyšíte jen jedno číslo: 3 888

A velmi děkuji Twilly, obzvláště u téhle kapitoly… když jsem viděla množství svých chyb, no raději nemluvit. Každopádně děkuji, Twilly :)

 


Kapitola sedmnáctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola sedmnáctá


Některé věci jsou určeny k tomu, aby měly hořkosladký nádech, myslím. Chci si to udržet u sebe tak těsně, jak jen mohu, nikdy nepustit, i se všemi těmi následky, ale pak si vzpomenu, že na to nemám žádné právo, žádné právo být enormně sobecký.

Přestal jsem psát, a podíval se oknem k jezeru. Srdce mi spadlo někam k žaludku, a já vůbec nemohl přijít na to proč.

Nikdy nebyla moje, a nikdy také nebude.

Napsal jsem ta slova, přemýšlel jsem o nich, nutil jsem se je strávit, ale nevěřil jsem jim.

Není mým úkolem ukrást ji, nemohu ji k sobě přitáhnout blíž a blíž, dokud nebude schopna přemýšlet dost na to, aby mě odmítla. Není mým úkolem s ní nehorázně flirtovat, vést s ní smysluplné konverzace s použitím celého svého mozku. Není mým úkolem dovolit svým hormonům, aby si pletli lásku se sexem.

Láska je jen odporně přeceňovaný pojem.

Není to mým úkolem, ale tolik chci, aby byl.

A to byl problém. Chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji tak moc, jako jsem předtím chtěl Znamení, jako Pansy.

Chtěl jsem cítit dotyk její kůže na své, tlačit ji hlouběji do matrace. Chtěl jsem, aby její hlava byla u mého ramene, chtěl jsem, aby její dech byl drhaný a vlhký. Chtěl jsem, aby její ruce byly všude na mě, kdekoli a kdykoli. Chtěl jsem, aby vykřikla moje jméno jako zoufalé pohlazení, aby se jí zadrhla slova s každým pohybem mého jazyka, s každým pohybem mých boků.

Třásly se mi ruce, a tváře jsem měl v jednom ohni. Proč jsem sám sebe tak mučil?

Statečnost nabírá nový význam, když jsem si uvědomil, jak blízko jsem se dostal k sebezničení. Hluboký nádech, pomalý výdech. Neomdlít. Stala se svatým grálem, mým svatým grálem. Má hlava je plná nových zkušeností; nechtěných, zbytečných, a nepříjemných zkušeností.

Něco uvnitř mě se změnilo; Věci začaly dávat smysl, ale moje smysly byly příliš otupělé a mlhavé na to, abych pochopil.

Zkušenosti ze mě udělaly cynika, okradly mě o můj optimismus.

Zamrkal jsem na pergamen.

Zkušenosti, které by ona neměla mít, ale které navždy mít bude.

Brk dopadl na stůl. Seděl jsem úplně, ale úplně klidně, oči bez mrknutí zůstaly otevřené, nic neviděly.

Takže proč bych neměl být tím, kdo ji dostane?

Svědily mě prsty, abych to napsal na papír, ale nemohl jsem. Nebylo by to pak skutečné?

Neznamenalo to, že bych já chtěl, aby to bylo skutečné?

„Draco.“

Její hlas, jemný a autoritativní, mě vyděsil k smrti.

„Co chceš?“ odsekl jsem, a okamžitě jsem začal litovat tvrdého tónu, který jsem použil. Její zúčastněný výraz se totiž proměnil na masku kamenné lhostejnosti.

„Vypadal si natolik zamyšlený, že bys i vyskočil z okna. Jen jsem tě od toho postupu chtěla odradit,“ řekla trochu mimo.

„Tvůj závěr byl nepodložený,“ odfrkl jsem si. Přemýšlel jsem, proč jsem tak rozporuplný, úzkoprsý.

„To bych neřekla. Kdybys skočil, byl by to hrozný nepořádek. Nechtěla bych Filchovi dělat problémy,“ informovala mě chladně.

„Vždy ohleduplná Hermiona,“ řekl jsem důrazně a krutě. Nemohla se dozvědět, co mě stálo vyslovit její jméno, každou slabiku svázat s nevraživostí, když jsem ji ani trochu necítil.

Zřejmě jsem ale v pohrdání a výsměchu neodvedl dobrý kus práce, protože se na mě podívala se zvědavě staženým obočím, a rty plnými úžasu.

Věděl jsem, bez jakéhokoli stínu pochybností, že jsem udělal chybu.

„Proč to děláš?“zašeptala.

„Dělám co?“ zeptal jsem se mírně, doufal jsem, že neslyšela tu bolest, co mi zazněla z úst.

„Ty víš co,“ řekla jednoduše, můj pohled se setkal s tím jejím, sebejistým, shledal jsem to velmi vysilující.

„Přemýšlel jsem o tom, co si řekla minulou noc,“ řekl jsem nakonec, ruce se mi najednou zdály jako zajímavý cíl na pohled.

„Aha,“ odkašlala si. „A?“

„Chápu, co myslíš,“ řekl jsem neurčitě.

„Cože?“

„Chápu. Je to těžké, myslím někoho nenávidět. Pravděpodobně těžší než milovat.“

„Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou, „ne, to jsem nemyslela. Obě emoce jsou nezasloužené, že? Můžeš někoho nenávidět bezdůvodně, a stejně tak nemusíš mít důvod, abys někoho miloval. I ty nejnepatrnější věci mohou rozpoutat nejsilnější emoce.

„Ani jedna z nich se nedá vynutit.“

Chvíli byla zticha. „Ne, předpokládám, že ne. Je to škoda.“

„Proč?“

„Kdyby to bylo tak jednoduché, jen se na někoho podívat, a rozhodnout se, co k němu cítíš, nebyl by svět o dost klidnější místo?“

„Někdy nemusí být první dojem pravdivý,“ argumentoval jsem. „Kdyby první dojmy rozhodovaly, naše pocity by nemusely být správné.“

„Ne, to asi ne,“ komentovala suše.

„Jedenáctiletí dělají chyby, Hermiono,“ vyhrkl jsem, neschopen sám sebe kontrolovat.

„To ale neznamená, že je nemohou napravit.“

„A co si myslíš, že dělám?“

Na to nic neřekla.

Na zlomek vteřiny jsem zavřel víčka a vychutnával jsem si ten malý pocit soukromí; ale v tom sevření samoty, v tom krátkém záblesku blažené prázdnoty se mé myšlenky, mé pocity a mé touhy spojily a propojily se na úrovni, kterou jsem nemohl pochopit

S výrazem předstírajícím odměřenost: olíznul jsem si rty, které náhle vyschly.

„Hermiono,“ začal jsem tiše.

Musím snížit hrozící důvěrnost: Chystal jsem se zajíknout, koktat, prorazit si cestu jejími předpojatými představami.

„Myslím, že jsem to zkazil,“ pokračoval jsem bezstarostně.

Něco se pohnulo: jeden krok vpřed, tím správným směrem, to jsem potřeboval.

„Myslím, že už to nějaký čas kazím,“ přiznal jsem.

Něco se tuhle noc stane: naše oči se spojily v smrtelném spojení.

„Když jsem tě políbil…“ nechal jsem, aby se můj hlas vytratil.

No ták, no ták, no ták: byl jsem dost blízko na to, abych se jí dotkl, dost blízko na to, aby se naše dechy spojily.

„Vše o čem jsem mohl potom přemýšlet…“

Naklonit se, naklonit: moje prsty zavadily o její čelist.

„Bylo to, že to chci udělat znovu,“ řekl jsem jemně.

Víš, že chutnáš dobře: přitáhl jsem její tvář blíž té mé, cítil jsem, jak se chvěje.

Uklidnit se, uklidnit: mohl jsem přesně určit ten moment, kdy se poddala. Mohl jsem slyšet tlukot jejího srdce, stejně jako ona mohla slyšet ten můj.

Uděláme to: přitlačil jsem ji ke stolu, její záda položil na hladký, rovný povrch.

Ztráceli jsme se: ve chvíli, kdy jsem uslyšel jeho kroky, ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že to není ona, kdo lapá po dechu, bylo příliš pozdě.

Bylo příliš pozdě si všimnout, příliš pozdě dělat si starosti.

Bylo příliš pozdě uvědomit si, že vedle nás stojí Harry Potter.

Příliš pozdě se o to starat.


Poznámka překladatelky: Co tam ten křen dělá? Taky si umí vybrat tu nejnevhodnější chvíli…
Hned na začátku je použit výraz „svatý grál“, myslím, že bych to měla vysvětlit. V originálu je použito slovo „mantra“, což je, jestli si to dobře pamatuji ze školy, část hindského hymnu. Jako mi používáme v básních verše a sloky, tak v hymnech mají mantry. Ale to berou to o dost posvátněji… proto se mi výraz svatý grál zdál příhodnější. :)

Už jen dvě kapitoly, pět stran a 2 636 slov.

Moc děkuji Twilly.

 


Kapitola osmnáctá





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola osmnáctá

Poznámka autorky: Ta délka je alarmně krátká, ale stejně už zbývají jenom dvě kapitoly, tak doufám, že to pro vás nebude velký problém. Teď vám jen řeknu, že konec bude hořkosladký: hořký pro romantické duše a sladký pro ty, co mají rádi propracované postavy. Jestli jste fanoušci obojího, tak bude zaseknutí, jako jsem byla při psaní já. Teď je víkend, takže doufám, že poslední kapitolu přidám v pondělí.


 OOO

Všechno se zamlžilo; skvěle zničené, žalostně příhodné, rozmazané. Ten hrdina a hrdinka, kteří se spojili za hrůzných okolností. Okolností, které mně vynechaly, mě toho násilníka, padoucha, protivníka se dvěma tváři, tváří v tvář nárazu hořkosti a bolesti. V čase, kdy odešli, mi zbyly jen zničené prudce nádherné emoce; nenapravitelně rozbité, k nepoznání. Moje srdce bylo zničeno jejím odmítnutím a jeho loajalitou, její lhostejností a jeho pohrdáním.

Odstrčila mě od sebe s polekaným výkřikem, srdceryvným výkřikem těsně před tím, než se Potter přiblížil a já zachytil pohled jejích očí. Její vášnivé vyjádření nevinnosti prolétlo mými ušními bubínky a odráželo se v mé hlavě. Zdálo se, že všechno ostatní se stalo najednou. Potterova zlostná nevíra, šok a pobouření, se smíchali s její zradou a vzdorem. Nemohl jsem to rozpoznat, nemohl jsem najít rozdíl mezi mým vztekem a mým utrpením.

Nemohl jsem otevřít ústa, nemohl jsem se přinutit mluvit, přinutit Pottera odejít, přinutit Hermionu zůstat. Nedokázal jsem na tvář nasadit triumfální úsměv, když jsem vzhlédl a uviděl svůj smrtelně bledý odraz v Potterových brýlích. Nedokázal jsem zavrtět hlavou nebo se bránit, když mě praštil do břicha. Nedokázal jsem zabránit zaskučení bolestí, nedokázal jsem si zabránit v pádu na kolena.

Vše, co jsem mohl dělat, vše, na co jsem mohl myslet, bylo ji pozorovat; a všechno mi v tom výbuchu jasnosti dávalo smysl. Pozorovala mě, kousala si rty, její oči přetékaly výčitkami svědomí, lítostí a nevyřčenou omluvou. Řekla něco rychle a tiše Potterovi. Gestikulovala. Věděl jsem, že používá ten svůj slavný intelekt, aby vymyslela nějaký přijatelný důvod, proč byla přichycena v takové kompromitující pozici se svým nepřítelem.

Nemohl jsem ji za to obviňovat.

Celý můj život vedl k tomuto okamžiku, k této druhé tragédii. Nedokázal jsem si představit větší katastrofu, větší zklamání. Nebyl horší konec než zkroucení mých střev a řev mé krve.

Její tvář mi prolétla vzpomínkami. Tisíce různých úsměvů, tisíce různých zamračení; smála se jednomu z vtipů Weasleyho, ruce měla nadšeně sepnuté před sebou, odhozená na zeď kletbou mířenou na Pottera, její zděšený výdech zakrytý křikem Pottera, tak absurdně bledá a hubená v nemocničním křídle, vyčerpaná a strhaná, když se mi snažila vyhnout v knihovně, zakousnutá do svého rtu, zatímco se nesnažila křičet, obklopená muži, kterým můj otec říká přátelé, muži, kterým mí přátelé říkají otče.

Pohrdavě si odfrkla, když poslouchala moje vysvětlování o Znamení, rozechvěle se usmála předtím, než jsem ji políbil. Tu noc u jezera se snažila, tak silně se snažila zůstat silná a ignorovat mě. Náhle jsem se vrátil do přítomnosti, jen abych si uvědomil, že jsem byl minutu mimo.

Rychle jsem sám sebe vytáhl z otupělosti, jen abych si uvědomil, že přestala mluvit.

Že je to tak, Malfoyi?“ řekla ostře. Určitě se už opakovala.

Jednou jsem přikývl, stáhl jsem ústa a přistoupil k nim.

„Cokoli řekneš, Hermiono,“ pokrčil jsem rameny. Snižoval jsem svoji vznětlivou povahu a předváděl nedbalou nezúčastněnost.

A pak jsem utekl tak rychle, jak jsem jen bez běhu mohl. Tak tiše, jak jsem jen s našlapováním na podlahu mohl.

Ani jsem se neobtěžoval vzít sebou svůj prozatímní deník.

Ani jsem se neobtěžoval to sám vysvětlit.

Ani jsem se neobtěžoval říct jí tu jedinou věc, která by mohla změnit její rozhodnutí. Jedinou věc, která ji mohla přinutit přestat lpět na Potterovi a začít lpět na mě. Jedinou věc, která mohla způsobit, že by se její rty zkřivily v překvapení, zmatku a případně i nepochopením.

Ani jsem se neobtěžoval říct ta čtyři slova nemalého významu nahlas: Vždy tě budu nenávidět.


Poznámka překladatelky:
A za dva dny tu máme finále…

Děkuji Twilly :)

 


Kapitola devatenáctá - závěr





AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

 

STRONGER

Kapitola devatenáctá


Poznámka autorky: Tolik jsem nenáviděla ten konec, že jsem ho musela změnit. Omlouvám se. Napsala jsem to ve snaze, udělat z toho příběh A žili šťastně až do smrti. Ale upřímně, pro mě to nefunguje. Ten způsob, jakým jsem rozvíjela děj až ke konci, mi prostě k přešťastnému konci nesedí. Takže se omlouvám všem romantickým čtenářům, ale budu se řídit svými instinkty a všechny vás zdeprimuju. Upřímně doufám, že až si dočtete můj změněný konec, pochopíte, co jsem myslela tím, že by nic jiného nefungovalo. Je skoro neskutečné, jak těžké to pro mě bylo napsat, ale kdybych to nechala tak, jak to bylo, byl by Draco ztělesněním povrchnosti a jeho postava by byla plná rozporů. Poslední kapitola, kterou jsem sem přidala, byla… rozhodující, mírně řečeno. Byla jsem smutná z toho, že jsem nemohla napsat něco víc spjatého s emocemi, i když slova a taky všechno ostatní se zdálo v pořádku. Nenávidím to. Nebudu lhát. Takže… takže omlouvám se za to, že dělám to, co dělám a končím, tak jak končím. Myslím, že by vám mohlo pomoct přečíst si celý příběh a pak teprve poslední kapitolu, asi. Dává to pak mnohem větší smysl a nezdá se to morbidně zbytečné. Každopádně. Skončila jsem. Děkuji za čtení.

Poznámka překladatelky: Už jste po tak dlouhém úvodu napnutí, kdo umře? O mně ještě uslyšíte na konci…


OOO


O dva roky později

Bílé zdi zazářily zeleným světlem, které nemělo nic společného se smrtí, ale vše společného se zničením. Tady jsme byli, dva z nás, dva beztvaří násilníci, jejichž jména byla nepodstatná, jejichž hůlky,  povahy a nemorálnost bylo jediné, co bylo důležité. Otec a syn, byli jsme na misi.

 Šli jsme po někom konkrétním. Po někom, jehož odvaha a vzpurnost byla vychvalována tou dobrou společností. Po někom, kdo žil na základě drobných detailů. Po někom, jehož hlas mě pronásledoval ve snech, po někom, jehož stín mě nikdy neopustil. Po někom, kdo mě znepokojivě a překvapivě jednoduše ignoroval, po někom s kým jsem nepromluvil jediné slovo už celé dva roky.

Byl jsem ohromený, když jsem zjistil, že zapomenout na ni je nemožné. Rezignoval jsem nad svým osudem; celý život v neexistenci. Nemohl jsem se ji dotknout, nemohl jsem ji mít, nemohl jsem s ní ani mluvit. Ale sami jsme si zvolili, i když jsme to vlastně nikdy nepřiznali nahlas.

Pár ukradených, váhavých polibků nedělá vztah. Po měsících jsem si uvědomil, že jsem nic nevzdal. Byla příliš zamilovaná do laskavosti, než aby se zamilovala do mě. Neznehodnotila by sama sebe, neznečistila by své svědomí tím, že by se se mnou stýkala. Cokoli se mezi námi stalo, cokoli nás okradlo o rozum a na chvíli, na tak krátkou chvíli, nás spolu spojilo, za to nakonec nestálo. Neměli jsme žádnou záruku, že bychom spolu byli šťastní. Neměli jsme žádnou záruku, že překonáme naše rozdíly a bude nám to fungovat.

A dokud jsem ji neuviděl, jak se schovává přikrčená za obrácenou pohovkou, s hůlkou připravenou v pohotovosti, kouzlo na špičce jazyka a její oči těkaly do všech směrů, vážně jsem věřil, že jsem měl právo tehdy odejít.

Díval jsem se na ni, na její hladkou porcelánovou pokožku, kterou odhaloval její půvabný krk. Díval jsem se na ni a věděl jsem, že jsme se oba mýlili.

Uvědomil jsem si, že jsem od všeho utekl. Od Pansy, od Temného Pána. Utekl jsem od těch šílených temných oslav, od muže jménem Timothy Davison. Utekl jsem od Weasleyho a od těch důvěřivých prvňáků. Zapečetil jsem svoje utrpení a utekl od ní pryč. Ale co mě nakonec stmelilo, co doopravdy sjednotilo moje neštěstí, byl útěk sám od sebe. Myslel jsem, že utíkám od své vlastní slabosti, že se vzdávám předtím, než padnu. Myslel jsem, že dělám dobré rozhodnutí, pevné rozhodnutí, zralé rozhodnutí.

Myslel jsem špatně.

Ale ta realita mě dostihla, zrovna když mě někdo chytil za loket a zašeptal do mého ucha.

„Draco! Na co zíráš? Mrháš časem. Není tady, pojďme to zkontrolovat vedle.“

A pak se vydal třískami, co zbyly z dveří, které jsme jen před pár minutami otevřeli, z místnosti. Já jsem zůstal na místě, ne ale z nerozhodnosti. Nemohl jsem se pohnout, protože se na mě konečně podívala.

Jen co můj otec vyslovil mé jméno, celé její tělo se napnulo. Když ke mně vzhlédla, naše oči se setkaly, v těch jejích bojoval chlad a teplo. S naprostou jistotou jsem věděl, že tohle je moje jediná šance napravit tu chybu.

Ale o pár metrů dál stál muž, který ji chtěl zabít. Kdyby ji našel, zabil by ji a já bych ho nemohl zastavit. Nemohl bych ji zachránit.

Ta ironie byla dokonalá; jednou, jen jednou jsem nechtěl zmizet, nechtěl jsem utéct pryč, ale jen jednou, jednou jsem musel. Kdybych sebral každou svou malou špetku vůle a opravdu se otočil, už bych ji nikdy neuviděl. Už bych se nikdy nemohl podívat do jejích očí a vidět vášeň, inteligenci, humor, život. Nikdy bych nemohl položit ruce na její záda, přejet po křivkách jejího pasu, sáhnout si na její boky. Nikdy bych jí nemohl zašeptat jméno do vlasů, nikdy bych se nemohl nadechnout její vůně, když by se ke mně přitiskla.

Před čím se snažíš schovat, Malfoyi?“ zeptala se mě jednou.

„Když to řeknu nahlas, stane se to skutečným, Grangerová,“ odpověděl jsem.

Nic nemohlo být skutečnější, než tento moment, pomyslel jsem si. Můj otec kráčel přímo ke mně, něco mi říkal, mi nařizoval, jako rozmazlenému poskoku, něco co mě přimělo zvednout nohy a spěchat za ním. Nevěděl, že koukám na zosobnění dokonalosti. Nevěděl, že jsem připravený to konečně udělat.

Bylo vážně vtipný, jak jsem byl připravený udělat správnou věc, otočit se a ušlechtile odejít.

Nechat ji schovanou a zachránit jí tím život. Ale něco v tom, jak se na mě s úlevou podívala, v tom, jak se její postoj uvolnil, když si uvědomila, že se zachovám předvídatelně hrdinsky, žalostně a citlivě, mě donutilo si vzpomenout na ty doby, kdy jsem byl bezohledný, lehkomyslný, chabě poddajný zastánce osudu.

Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem se styděl za své chování. Kolikrát jsem se vyhnul pohledu do zrcadla, jen abych nemusel čelit pohledu na svou tvář. Vzpomněl jsem si na pocit méněcennosti, když jsem s ní byl u jezera. Vzpomněl jsem si, že podívat se do jejích očí mi dalo tolik práce, jako vyšplhat na horu, taková to byla vyčerpávající zkušenost. Vzpomněl jsem si, že jsem se ani neobtěžoval zabývat se úpadkem svého svědomí. Ani mě to nenapadlo, dokud na mě neukázala a nepřinutila mě cítit se špatně.

Vzpomněl jsem si na ten hrozný, den v knihovně, když jsem ji doopravdy naposledy viděl.

Vzpomněl jsem si, jak jsem byl umlčen šokem, pochyby, vztekem a tisícem dalších emocí, které jsem nemohl identifikovat. Vzpomněl jsem si na pocit oslabené morálky, na pocit sebezhnusení, můj vnitřní posměch, že si vybrala je přede mnou. Vzpomněl jsem si, jak jsem jí pohrdal. Vzpomněl jsem si na její součastnou krásu a na lítost chvíle pochopení; nenáviděl jsem ji od začátku, nenáviděl jsem ji natolik, že jsem začal uvažovat, zda to není smysl mého života. Nesnášel jsem ji a její zavrhnutí každého zdání klidu a štěstí. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem si to, že mě přitahovala, jen nenamlouval, stejně tak i její růžové rty. Mohl jsem si to splést s nepodstatnou pomstou.

Vzpomněl jsem si, že jsem to předstíral. Vzpomněl jsem si, že jsem byl v pořádku, úplně v pořádku, přes den jsem nebyl unavený a v noci jsem netrávil čas psaním stránky za stránkou o tom, co jsem ji chtěl říct, co jsem chtěl říct komukoli, kdo by se zeptal, co je špatně. Stránku za stránkou, jak nic není v pořádku, jak je všechno opravdu nesmyslné.

A pak, když to bylo hotovo, když by mé prsty klidně sevřely pero za plného denního světla, které se rozprostíralo na nebi, našel bych krb a hodil bych jednu stránku za stránkou do horkých plamenů a celou dobu bych myslel na to, jaké je to být silný, vychutnával bych si svůj emocionální konflikt, držel bych se svých nepříčetných zranění, která jsem opustil.
A skutečně, tak to bylo.

Vzpomínka, jemná a vybledlá, mi vytanula na mysli:

 „Proč si přišel sem dolů?“ Její hlas byl opatrný, zvědavý nežádoucím narušením.

Díval jsem se přes hladinu jezera, potěžkal jsem si oblázek, který jen čekal na to, aby byl vhozen dovnitř. Bylo po půlnoci a já byl zahalen ve své podlosti. Zakryl jsem svoji narušenou morálku, mravní zaváhání, a ujistil jsem se, že nemůže vidět mojí nerozhodnost. Nemohl jsem riskovat, že zjistí důvod mé mrzutosti.

„Protože to tady mám rád,“ odsekl jsem a hodil na ni přes rameno zlostný pohled, právě včas, abych viděl, jak sebou trhla. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že se nikdy nedozví, že mé srdce vynechalo úder, když se otřásla, že se mé ruce zpotily a v krku mi vyschlo.

„Je to hezké, že? Dělat to, co se ti líbí,“ řekla jemně, otázka mírně prověřovala moji náladu.

„Ještě milejší je donutit lidi dělat, to co chceš, aby dělali,“ odpověděl jsem pevně.

Nechystal jsem se znovu odejít – nechystal jsem se ji zachránit.

Chystal jsem se zachránit sám sebe. Chystal jsem se být silnějším, ne pro ni, pro Pansy, pro mého otce nebo pro Temného Pána, ale pro sebe. Chystal jsem se dokázat, jednou pro vždy, že můžu být pokrytec, nepřítel, ten špatný a pořád být šťastný. Pořád být hrdý. Pořád být silný.

„Děkuji,“ přistoupil jsem k ní o krok blíž. Její oči se rozšířily zmatením, překvapením a dobře ukrytým strachem.

„Za co?“ zeptala se jemně.

„Za to, že jsi mě udělala silnějším. Za to, že jsi mi ukázala, že to potřebuji. Za… ukázala jsi mi jak,“ odpověděl jsem jednoduše. Moje mysl na ni křičela, ať se otočí a uteče. Ať namíří hůlku a skončí to se mnou. Ona se ale neotočila, neutekla a nesnažila se bojovat. Místo toho na mě jen zírala. V očích jí svitlo porozumění, svitla hrůza.

Avada kedavra,“ řekl jsem. Shromáždil jsem všechnu svoji nenávist, která ve mně byla, všechen vztek z nejistot a planých slibů.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem s pohledem stále upřeným do jejích prázdných očí.

„Vždy jsem miloval,“ pokračoval jsem, ruka mi spadla k boku, hůlka mi vypadla na zaprášenou podlahu.

„A vždy budu.“

KONEC

Poznámka překladatelky: Překvapení? Já když jsem četla Stronger, tak jsem si myslela, že když je to tragédie, tak to skončí špatně, ale hrdinsky špatně. Ještě v poslední kapitole jsem si myslela, že Draco skočí před kletbu, kterou po ní vrhne Lucius, ale… no vy víte, jak to dopadlo.

Jen pro zajímavost, z angličtiny jsem přeložila 23 867 slov, což bylo celkem 48 stran.

Chtěla bych se omluvit, za ty nekonečné litanie, které jste na začátku mého překladu četli. Ale teď na konci mě to začalo hrozně bavit! Posledních pět kapitol jsem přeložila za dva dny – tak mě to chytlo.

Moc děkuji betě Twilly, která s tím tentokrát měla daleko víc starostí (vážně, moje poetické věty zkrátka nedávali moc smysl :) ), díky patří také tigy, autorce Andree, a všem kteří poctivě četli a obzvláště těm kteří komentovali.

Nashle u We Happy Few!