Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: ShayaLonnie              Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/10772496/90/

Rating: 16+

Kapitola 90. Oheň a popel

31. prosince 1978

Zbývá 377 670 zrníček písku.

Mia na Nový rok ani nepomyslela, dokud se jí Lily nezeptala na její předsevzetí. Ona sama přemýšlela o možných předsevzetích stran těch, které milovala – Siriuse, který pil a kouřil až přes míru, Remuse, který poslední dobou čokoládu přímo křečkoval, a Jamese, který kvůli nedostatku pohybu při famfrpálu pár liber přibral. Lily se dokonce rozhodla pokusit se o navázání kontaktu se sestrou, jedinou žijící příbuznou.

Co bylo tím, na co se měla soustředit Mia?

Žij svůj život. Užívej si svůj život.

Každým dnem se to ztěžovalo, přestože se už dávno vzdala snahy na změnu budoucnosti. Nemohla nemyslet na blížící se roky a bezmocnost jí pohřbívala. Logicky si to promyslela, provedla výpočty z věštění z čísel a často si pročítala Remusův dopis, aby se přesvědčila, že dělá správně, když jde dál, ale nějak potřebovala poslední připomínku. Potřebovala, aby jí někdo řekl, že co dělá – nebo nedělá – je opravdu správné.

Proto přivolala svoji nebelvírskou kuráž a přemístila se do Vydrníku svatého Drába. Nezamířila však k Doupěti, ale k Věži – trefně pojmenované podle podobnosti s šachovou figurou.

Když se přiblížila k podivně vypadajícímu domu, zahlédla kamarádku a začala se usmívat. Plavé vlasy čarodějky teď dosahovaly až k pasu a Mia se zasmála, když si všimla pampelišky v copu.

„Ahoj, Mio Potterová.“

„Ahoj, Pandoro Maestrová. Ale asi je to teď Pandora Láskorádová, že?“

Pandora zamyšleně přikývla, ale Miu nepozvala na čaj, jak vyžadoval společenský protokol, posadila se na trávu před domem a spustila zástěru, kterou držela. Na zem spadlo pár jablíček; jedno vyleštila zástěrou a s úsměvem ho Mie podala.

„Omlouvám se, že jsem tě nepozvala na svatbu. Ale ten kousek lesa, kde jsme byli svázaní, byl docela malý, nicméně dokonalý kruh. Což je v lese docela vzácný úkaz a nechtěli jsme tu oblast narušit a zvětšit ji. Navíc jsme byli nazí. Tradice, víš. Nevím, kolik přátel následuje staré způsoby.“

Mia se usmála. Jak by asi reagovala před lety, kdyby jí něco podobného řekla Lenka. Asi by – tedy spíš Hermiona – krvavě zrudla a nervózně by se z Lenky snažila dostat, jestli ji k tomu donutily čistokrevné zvyky, archaické zákony nebo potenciálně úchylný snoubenec. Ale protože Miu vychovala Dorea Potterová, dostalo se jí vzdělání o ‚starých způsobech‘, o nichž se Pandora zmínila. Mia je shledávala obdivuhodnými a plnými starověké magie, kterou chtěla nadšeně prozkoumat. Nicméně se těšila na Lilyin výraz, až jí řekne, že se Pandora vdávala nahá.

„Nemusíš se omlouvat. Jsem za vás šťastná. A abys věděla, ráda bych přišla. Nicméně přivést si Siriuse jako doprovod by mohlo být trapné.“ Mia se uchechtla.

Pandora zvedla bledé obočí. „Ano? Myslela jsem, že vyrostl ve starých tradicích.“

Mia přikývla, ale pak vysvětlila: „Čistokrevné tradice neznamená vždy staré tradice. Kromě toho je trochu rebel, když přijde na následování pravidel z jeho dětství.“

Pandora se zamyšleně usmála. „Ano, to je. Proto se tak doplňujete.“ Ukousla si malého zeleného jablka, pokrčila rameny a s plnou pusou zamumlala. „No, proto a kvůli vašemu duchovnímu poutu.“

„Samozřejmě že víš.“ Mia zavrtěla hlavou a pak nakrabatila čelo, když ji něco napadlo. „Kolik toho víš?“

Pandora chvíli jen mlčky seděla a dožvýkala, než znovu promluvila. „Vím víc, než máš dovoleno říct. Umlčení je smutné. Politováníhodné, že profesor Brumbál má potíž věřit v osud a osobní volby zároveň. Nemůžeš dočista věřit osudu a zároveň nevěřit, že nakonec všechno dopadne, jak má, víš.“

„Nedělám to samé?“ zeptala se Mia.

„Profesor Brumbál chce věřit, že dělá správnou věc ze správných důvodů, ale srdce mu lže. Je mnohem sobečtější, než mu napovídá mysl. Trpíš víc než on proto, že tvé rány jsou stále otevřené. Soucítím víc s tebou než s ním.“

Mia si nebyla jistá, jak brát soucit od někoho jiného.

„Jsi vědma, Pandoro?“ vyhrkla a přešla přímo k důvodu své návštěvy. Odpověď už tušila, ale Lenka se o tom nikdy jasně nevyjádřila. I přes mnoho změn, kterými Mia za ty roky prošla, s jasnovidectvím měla stále problém. Přesto se nedalo popřít, že Lenka byla obdařená a zjevně i její matka.

„Myslela jsem, že na jasnovidectví nevěříš,“ pronesla Pandora s vědoucím úsměvem.

Mia si popuzeně povzdechla. V duchu slyšela Rona, jak ji škádlí. „Nějak nemůžu uvěřit čajovým lístkům nebo deníkům snů,“ objasnila a myslela na Sibylu Trelawneyovou a efekt, jaký měla na Levanduli a Parvati. „Ale existuje magie, kterou nemůžu popřít. Třeba pouta a…  dar…“ začala a ukázala na Pandoru. Zdalipak tato čarodějka viděla svoji budoucnost. Svoji dceru. Svoji smrt.

„Dar, který se předává z matky na dceru?“ zeptala se Pandora s úsměvem. Bezmyšlenkovitě otáčela stopkou od jablka po směru hodinových ručiček a zpět. Miu zajímalo, jestli je v tom nějaké pravidlo. „Víš, že moje matka byla vědma? Zemřela, když mi bylo devět. Opravdu tragická nehoda. Moje prababička zemřela podobně.“

Mia nakrčila obočí a vybavila si, že podobný příběh slyšela od Lenky. Nelíbilo se jí, že tolik generací těchto oslnivých čarodějek tolik trpělo – vyrůstalo bez svých matek. Píchlo ji u srdce, když si připomněla, jak moc jí chybí Dorea.

„Toto to spouští? Svědectví smrti? Tvůj dar vidění?“

Plavovláska přikývla.

„Pandoro,“ povzdechla si Mia vyčerpaná porážkou. „Co kdyby tvá matka nemusela zemřít?“

„Ale zemřela,“ odvětila Pandora nedotčená otázkou. „Nikdo nežije věčně.“

„Ale… co kdyby nemusela zemřít, když ti bylo devět?“

Pandora jen pokrčila rameny. „Pak by zemřela, až bych měla deset nebo padesát, třeba sedmdesát čtyři a půl. Že zemřela, když mi bylo devět, neznamená, že mi byla míň matkou.“

„Ano, ale…“ začala Mia, ale už ji přepadala stejná frustrace jako při hovoru s Lenkou. „Ale měla bys ji déle.“

„Nebo ne,“ odporovala Pandora. „Možná kdyby nezemřela, když mi bylo devět, unesly by ji víly. Vážně zlomyslná stvoření,“ pronesla s úsměvem, jako by právě nemluvily o matčině smrti. Když už Mia chtěla předložit další argument, kamarádka dodala: „Nebo by ji mohli zabít Smrtijedi.“

Ta slova vyrazila Mie dech tak silně, že si musela položit ruku nad srdce. Vzpomněla si na matčin postoj ohledně změny budoucnosti. Přestože její slova nebyla stejná, Doreina a Pandořina mysl byly podobné. Její matka měla pevný názor na budoucnost. Tvrdila, že Smrt si vezme něco za to, co jí bylo odebráno. Kdyby Mia předešla tragické, ale bezbolestné smrti, Smrt by si snadno tuto osobu nárokovala, jen nakonec za mnohem většího utrpení.

Pandořin hlas ji vytrhl z přemýšlení. „Víš, že ne každý může vidět testrály? Až když uvidí smrt.“

Mia přikývla a vybavila se jí chvíle, kdy ta zvířata viděla poprvé. „Když ty uvidíš smrt, začneš vidět víc než testrály, že? Uvidíš… uvidíš i budoucnost?“

„Copak si ji nepamatuješ?“ zeptala se Pandora a potvrdila fakt, že přinejmenším mlhavě ví, odkud a z které doby Mia pochází. „Měla bys pít šťávu z peří ze zmíráčka. Pokud jsi tedy nepožila jed střemhlavého zla, na to neznám lék.“

Mia se zamračila. „Moje paměť je bohužel docela neporušená.“

„Takže jsi za mnou přišla, abych byla tvým svědomím?“ zeptala se Pandora a ta vyhlídka ji rozradostnila. „Nikdy dřív jsem svědomím nebyla. Dáš mi vědět, jak si vedu, že ano?“

Mia se přinutila neprotočit očima. „Můžu vůbec něco změnit?“

Pandora zdánlivě otázku ignorovala, což by dřív Miu podráždilo, ale teď chápala, že kamarádka slyšela a svým vlastním způsobem odpovídá.

„Fénix je překrásné stvoření, nemyslíš? Maličký ptáček zrozený z ohně a popela, jen aby vyrostl a zemřel v ohni a popelu, a pak byl znovuzrozen v ohni a popelu. Fénixové se mění neustále.“

„Ano, ale neumírají.“

„Ne?“ Plavovláska naklonila hlavu na stranu. Její velké laní oči umocňovaly obraz zmateného stvoření. Jako perfektní zosobnění nevinnosti. „Nevím, jestli bych se já mohla vznítit a přežít to. I když jsem to nikdy nezkoušela. Ale fénixové to zvládnou. Vyrostou a změní se.“

„Trpí, když hoří. Co kdyby fénixové nemuseli shořet?“

Co kdyby mohla změnit budoucnost? Co kdyby se opravdu, opravdu pokusila? Fungovalo by to? Znala dopis budoucího Remuse zpaměti. Nezapomněla, co jí Dorea řekla, co jí Brumbál neustále připomínal. Sama provedla výpočty. Znala výsledek. Ale byla taky natolik pokorná, aby přiznala, že nezná všechny aspekty magie. Jistě někde existovaly… zázraky?

Pandora jí položila ruku na paži a vytrhla ji z myšlenek. „Pak nebudou znovuzrozeni. Fénixové tak zemřou a zůstanou mrtví.“

„Všechno umírá,“ argumentovala Mia.

„A vše se mění. Smrt neznamená konec.“

„Ne všichni mohou být fénixy.“

„Ne,“ souhlasila Pandora. „Ale pořád existuje znovuzrození.“

Mia přikývla. Harry byl důkazem, že na světě existovalo znovuzrození a ne jen ‚návrat z mrtvých‘, v čemž vynikal, bohužel k jejímu znepokojení. Harry byl James a Lily, ale také sám sebou. Budoucnost byla obrazem minulosti smíšeným s vývojem k lepšímu světu. Cítila se sobecky, že chtěla změnit to dobré, co budoucnost chystala, jen aby předešla bolesti minulosti. Ale byla to Jamesova bolest? Lilyina bolest? Nebo se jen snažila předejít vlastnímu smutku?

„Ale je utrpení nezbytné? Nemůže existovat znovuzrození bez shoření? Bez ohně?“

Pandořiny oči se rozzářily, jako by najednou měla cosi vzrušujícího, o co by se mohla podělit. Vzala Miu za ruku. „Ohně není třeba se bát. Očišťuje lépe než voda, vědělas to? A popel může být hodně užitečný. Popel dává život fénixům. A podívej, jak jsou silní. Mohou nést těžký náklad, jejich slzy léčí většinu smrtelných zranění a jejich píseň dobrým dává odvahu a špatným strach do srdcí. Měli bychom tento zpěv bez hoření? Bez ohně a popela?“

Mie vyhrkly slzy do očí a měla co dělat, aby je zadržela. Nedokázala říct, jestli toto setkání bylo dobrým nápadem – jestli Pandořina slova pomáhala. Nemohla změnit budoucnost. Nemohla změnit nic. Cítila se bezmocná a naprosto neschopná něco změnit.

„Kéž bych byla fénixem,“ povzdechla si Mia smutně a nechala pár slz skanout. „Pak bych mohla vyléčit rány, které tento svět utrží.“

Pandora se naklonila a se sladkým úsměvem se jemně dotkla Miiny tváře. „Fénix nemůže zabránit sám sobě, aby shořel,“ zašeptala, jako by to bylo tajemstvím – nebo možná proto, že to bylo posvátné. „Vždy shoří. Pokud neshoří v neděli, shoří v úterý, nebo ve čtvrtek, jestli chce. Ale vždycky shoří a pak povstane znovuzrozený z popela. Bez ohledu na bolestivost ohně stále zpívá pro ty, kteří to potřebují.“

Poslední naděje na změnu budoucnosti zmizela a Mia se předklonila a rozvzlykala se. Pandora ji vzala do náručí, pevně stiskla a začala jí kolébat tam a sem.

„Ty nejsi slzou fénixe, Mio Potterová. Copak to nevidíš? Ty jsi ta píseň.“

ooOOoo

Zbývá 377 476 zrníček písku.

„Protože zatraceně nechci!“

Mia vystoupila z krbu, protože použila Pandořin, aby se dostala do bytu. Narazila na svého kouzelníka a nejlepšího kamaráda, kteří na sebe zírali uprostřed obýváku. Sirius byl zmatený a mrzutý. Remus popuzený a zoufalý. Prozkoumala situaci, zaznamenala, že se k ní obrátili a že je Remus najednou v rozpacích.

Siriuse naopak potěšilo, že ji vidí, a hned se k ní hnal. Sklonil se k ní ke spalujícímu polibku, což ji překvapilo. Když se konečně oddálil, usmál se na ni. „Kotě, řekni Remusovi, že je nudný patron a že by na Silvestra měl slavit s námi.“

„Remusi, jsi nudný patron a měl bys na Silvestra slavit s námi,“ ušklíbla se. „Mimochodem, co chystáme? Myslela jsem, že plánuješ začátek roku sedmdesát devět strávit stejně jako jeho konec. Tvůj nákupní seznam zahrnuje čokoládový sirup, šlehačku a olej.“

„Vlastně šlo o motorový olej do motorky,“ přiznal Sirius s úsměvem. „Pokud teda –“

„Siriusi,“ vzala jeho tvář do dlaní. „Snaž se soustředit.“

„Dobře. Dvanácterák a Lily jdou na tu hogo fogo párty u Franka a Alice…“ připomněl jí.

Mia zamyšleně přikývla a vzpomněla si na pozvánku na pořádnou slavnostní večeři jen pro páry, kterou Alice poslala před pár týdny. Potvrdila by, že přijde, dokud Sirius nezjistil, že by měli mít slavnostní hábity a dobrou hodinu si na to stěžoval, až souhlasila, že na Silvestra podniknou něco jiného.

„Takže jsem se poohlédl po něčem jiném pro nás tři,“ dokončil Sirius a ukázal na zamračeného Remuse.

„Což je zbytečné. Nejsem děcko, které potřebuje, aby mu někdo zajistil schůzku na hraní.“

Mia se zamračila nad hořkostí v Remusově tváři – natož nad jeho tónem, který se jí ani trochu nelíbil – a říkala si, co ho, do prkýnka, dostalo do takové nálady. Úplněk měl nastat až za čtrnáct dní.

„Takže jaké jsou plány?“ zeptala se.

„Andromeda nás všechny pozvala,“ oznámil jí Sirius. „Myslel jsem, že bude hezké být s rodinou.“

Mia pochopila a povzdechla si. Ani se nemusela na Remuse podívat a věděla, proč odmítá jít. Přesto se k němu otočila a viděla jeho rozšířené oči, frustrací pevně semknuté rty a výraz, kterým ji prosil, aby jej z toho plánu vyloučila. Remusova zmínka ‚schůzky na hraní‘ byla najednou bolestivá a ironicky přesná.

„Nevím, co je, sakra, za problém,“ vyštěkl Sirius. „Jen jsem řekl, ‚pojďme k mé sestřenici‘ a ten zatracený pitomec začal vyšilovat.“

„Nemluv, jako bych tady nestál,“ zavrčel Remus. „Jen protože nechci jít k tvé sestřenici, ještě neznamená, že mám něco proti tobě, Tichošlápku.“

„A co, doprdele, budeš teda dělat?“ zuřil Sirius. „Sedět doma a litovat se?“

„Cokoliv, sakra, budu chtít!“ zaječel Remus. „Prostě… Sakra. Nemůžeš to prostě nechat být?“

„Remusi, omluvíš nás?“ Mia přerušila ten slovní fotbal, který pozbyl zajímavosti, když je oba tak ovládal vztek. Remus prudce přikývl, popadl zimní plášť a zmizel za dveřmi. Patrně se do rána nevrátí. Mia byla smutná, že její nejlepší kamarád stráví Silvestra s pintou piva sám v Děravém kotli.

„Nevím, co má, doprdele, za problém,“ nadával Sirius, když dveře práskly. „Pitomec.“

„Lásko.“ Sladce jej políbila. „Vím, že se jen snažíš o něj postarat, ale možná by pro něj bylo těžké být s námi a tvojí rodinou. Je jedna věc strávit svátky s námi a Jamesem a Lily, ale jiná je jen my tři a tvoje rodina. Možná je to pro něj krutou připomínkou, že nemá vlastní.“

Siriuse zjevně ten návrh urazil. „My jsme jeho rodina. Moje rodina je jeho rodina.“

Usmála se tomu prohlášení, protože Sirius netušil, jak pravdivá ta věta je. „Já to vím, ale i když běžně toto není tím problémem, pak na Silvestra ano. Až nastane půlnoc, co budeme ty a já dělat?“

Sirius náhle pochopil. „Muchlovat se.“

„Líbat,“ opravila jej. „Odmítám s tebou spát v domě tvé sestřenice. Nebuď úchyl.“

„Náměsíčník by si mohl najít holku,“ zcela ji ignoroval Sirius. „Tak by měl koho o půlnoci políbit. Mohl by vzít Mary. Mohlo by to vadit Petrovi, ale –“

Mia sebou trhla a cítila, jak se v ní všechno ježí. Litovala, že se víc nesnažila udržet Siriuse a Petra od sebe. James se bohužel oddal přátelství a loajalitě a roztržky mezi Poberty neochvějně lepil.

„Petr se musí držet dál od Mary. V Bradavicích ji nikdy nezajímal a ona říká, že chce, aby na setkáních Řádu přestal sedávat vedle ní.“

„Ale dej tomu klukovi pohov,“ uchechtl se Sirius. „Každý má problém přenést se přes první lásku. Kromě toho Mary je lepší než ta zmijozelská kráva, se kterou randil dřív.“

„Samozřejmě je lepší. Mary je úžasná, proto si zaslouží někoho lepšího, co jí nedýchá za krk během setkání, místo aby dával pozor na pokyny.“

Sirius se zatvářil a přikývl. „Pravda. Promluvím si s ním. Ale možná kdybychom dali dohromady Mary s Remusem…“

„Opravdu nemyslím, že si Remus chce přivést k tvé sestřenici holku a pak se s ní líbat před… přede všemi,“ utnula jej. „Vím, že chceš být s rodinou, ale když teď Remus zmizel asi na celou noc… Máme celý byt pro sebe.“

„Jako by nás někdy zastavila společnost,“ opáčil Sirius chraplavě, popadl ji za pas, zvedl ji a přehodil přes levé rameno. Se smíchem s ní zamířil do ložnice.

Mia se uchechtla vítězstvím, že jej rozptýlila. „Co Andromeda?“

„Překoná to. Později jí pošlu sovu.“ Plácl ji po zadku. „Rozhodl jsem se ukončit rok devatenáct set sedmdesát osm pořádným rachotem.“

Moc se k ložnici nepřiblížili, když si Sirius uvědomil, že jsou sami bez Remuse, který by na ně narazil. Podlehl dychtivosti a sundal si ji z ramene. Než se nohama dotkla země, přitiskl ji ke zdi a pevně ji popadl za zadeček.

Mia se zasmála a nohama jej objala kolem pasu. Povzdechla si, když jí začal plenit krk svými hříšnými rty.

„Už je to dlouho, kdy jsme to takto dělali.“ Zasténala a vzpomněla si na chvíle rebelantského dospívání na chodbě v pátém patře Bradavic, které si teď opakovali tady doma. Když posunul ruku, vyjekla a sevřela mu vlasy. „Siriusi, jestli mě zase upustíš –“

„Bylo to jednou. A byla to tvoje chyba. Zarylas mi podpatek do zad. Pořád si nejsem jistý, že mi ta ledvina funguje správně,“ zamumlal jí do klíční kosti a posunul se, aby jí mohl rozepnout halenku, aniž by ji – jak jej varovala – upustil.

ooOOoo

Za pár hodin se tulili v posteli a Sirius sledoval, jak Mia dříme. Prstem obdivně přejížděl po měkkých křivkách její tváře a připomínal si, jak neuvěřitelně dobrý je jeho život, protože je v něm ona. Naklonil se a přejel jí nosem po krku, nadechoval se její sladké vůně, která mu připomínala liják.

Otevřela oči a usmála se na něj, obtočila si pramen jeho vlasů kolem prstu a zamumlala: „Promiň, že jsme nedošli na ten večírek.“

„Nepotřebuju večírek.“

Pochybovačně se zasmála. „Ty se nechceš na Silvestra opít ohnivou?“

„Abys věděla, nepotřebuju pokaždé ohnivou,“ opáčil a pak přejel rty po jejích. Zavřel oči a přitáhl si ji k sobě, objal ji a prohloubil polibek, zrovna když na obloze nad Příčnou ulicí vybuchly ohňostroje.

Nepotřebuju pokaždé alkohol, pomyslel si Sirius, když ochutnával svoji čarodějku. Měla měkké rty, ale její polibky pálily. Sladkost každého jejího zasténání mu zahřívala rty a jazyk a propalovala se hrdlem, až zapálila jeho duši.

Chutnala jako ohnivá whisky.

Zbývá 377 160 zrníček písku.