Preklady fanfiction Harryho Pottera

Krásný k zbláznění

Název originálu: Drop Dead Gorgeous

Autor: Maya

Překlad: LadyF                                 Beta-read: Violeta                                        Banner: LadyF

Kapitola 12 – část 2/2

Když se k němu blížili, tak se zdálo, že je Cuthbert rád vidí. Oproti normálním výrazům, které měl obvykle na tváři v jejich přítomnosti, pohybujících se kdesi mezi mírným zklamáním a otevřeným zděšením, to byla příjemná změna.

„Pane Malfoyi, pane Pottere,“ vyhrkl a nadšeně poskočil na židli. „Myslím, že vás skutečně potěším. Mám podezřelého.“

„To je fajn. Koho?“ vyzvídal Malfoy a posadil se na židli naproti jeho malému pracovnímu stolu. Překřížil si ruce na hrudi a probodl ho pohledem.

Harry by s ním býval soucítil, ale sám neměl zrovna nejlepší den a pořád mu třeštila hlava. Sedl si na židli vedle Cuthberta a zpražil ho pohledem, takže přestal nadšeně poskakovat. Bylo to jako sledovat nafukovací balónek, jak vesele poletuje vzduchem, dokud nepřistane v trnitém keři.

„Dělal jsem si poznámky,“ pípl tenkým hláskem plným naděje. „Chcete je vidět? Zaznamenal jsem všechny svoje dojmy v průběhu celého vyšetřování. Díky tomu jsem byl schopen označit podezřelého.“

„A to je kdo?“ vyprskl Malfoy.

„No, vyvodil jsem závěr,“ Cuthbert hrdě těkal pohledem mezi Malfoyem a Harrym. „Došel jsem k závěru, že je to Louison.“

Malfoy se zamračil. „Cože? To je nesmysl. Koho tam ještě máš?“

„Mám seznam důvodů, proč je to můj podezřelý,“ skuhral Cuthbert sklíčeně. „Můžu ho přečíst nahlas? Moje závěry vás jistě přesvědčí!“

„Sem s nimi,“ vybídl ho Harry. Snažil se vybavit si o Louisonovi ještě něco jiného kromě toho, že je to Francouz, Deanův parťák a Draco se o něm jednou vyjádřil v tom smyslu, že jeho povalečství je nová forma umění.

„No, když emigroval, sotva uměl anglicky, a proto potřeboval za parťáka Deana Thomase,“ svěřil jim Cuthbert zapáleně svoji domněnku.¹ Promnul si horní let, jako by mu tam rostl neviditelný knírek. „Proč opustil Francii? Možná se zapletl do skandálu, který potřeboval ututlat.“

„Jeho rodina svého času patřila mezi známé stoupence Grindelwalda, a proto od nich utekl co nejdál,“ odsekl Malfoy odměřeně. „Napřed si o tom něco zjisti, Cuthberte.“

„No, krev nezapřete, že?“ opáčil Cuthbert upřímně.

„Skutečně?“ zeptal se Draco Malfoy hlasem, který by v mžiku dokázal proměnit vyprahlou poušť na ledovou tříšť.

Harry mlčel. Jen pozoroval Cuthberta, který vypadal, jako by byl přesvědčen, že bude utlučen kalamářem. Zatímco tiše seděli, minuli je Dean a Ginny na cestě domů a Cuthbertova tvářička byla zkřivená němým výkřikem zoufalství, který vesele ignorovali.

„Přistihl jsem ho, jak vás pozoruje,“ přiznal nakonec Cuthbert tiše, a poté se slabých náznakem naděje v hlase dodal: „Podezřele.“

„Pottera pořád někdo pozoruje,“ odmázl to Malfoy mávnutím rukou. „Ještě něco?“

„Je to Francouz, no ne?“ završil to Cuthbert zlověstným hlasem.

„Naval ten svitek, Cuthberte,“ přikázal Malfoy s bohorovným klidem.

Cuthbert trochu pookřál. „Abyste jej přidal do záznamů?“

„Ne,“ odvětil Malfoy, stále neobvykle klidný. „Sroluju ho a pak tě s ním praštím po hlavě.“

*

„Vypadal, že má slzy na krajíčku,“ konstatoval Harry, když scházeli schody k autu, které na ně čekalo na ulici a stříbrně se lesklo v podvečerním světle. „Neměl bys ho šikanovat.“

„Taky ho nešikanuju,“ tvrdil Malfoy, což byla naprostá lež. „Podporuju ho.“

„Shazoval jsi každé slovo, které řekl, Malfoyi.“

„Podporuju ho v tom, aby se nechoval jako idiot,“ protáhl Malfoy. „Intenzivně.“

Jakmile nastoupili do auta, Malfoy jako vždy okamžitě chňapl po rádiu a hbitě kmital prsty, dokud hlasitost a stanice nebyly naladěny dle jeho představ. Když byl hotov, povzdechl si a pohodlně se usadil do sedadla, položil si hlavu na koženou opěrku a zavřel oči. Tenhle absurdní případ se mu dostal hluboko pod kůži. Už zase měl popelavě bledou tvář, jako by umíral na souchotiny. Harry si v duchu připomněl, že musí dohlédnout na to, aby jedl.

„Proč nechceš, aby to byl Louison?“ zeptal se Harry věcně a přepnul auto do neviditelného módu.

Kolemjdoucí mudla se překvapeně ohlédla, protože ji zaskočil zvuk startujícího auta mířícího k nebi. Harry si všiml, jak se v jejích vytřeštěných očích zaleskl měsíční svit, než se mu ztratila ve tmě.

„Mám ho rád.“

„Odkdy?“

„Odjakživa,“ odsekl Malfoy podrážděně. „Vždycky na mě byl milý, i když nemusel, což o většině kolegů říct nemůžu. Jeho rodina je silně spojována s černou magií a lidem stačí málo, aby ho začali podezřívat – jak vidíš – ale přesto se mi nevyhýbá. A stejně jsem přesvědčený, že pachatel je mudlovského původu. Postřelil mě, pamatuješ?“

„To mohl být strategický tah,“ opáčil Harry. „Abychom ho nepodezírali. Nebo mu prostě jenom lezeš na nervy.“

Musel o tom uvažovat logicky, poněvadž Malfoy Louisona zřejmě nikdy podezírat nebude. Byl opravdu rád, že Malfoyovu slabou stránku neobjevilo víc padouchů, jinak by všichni předstírali, že ho mají rádi.

„Hmm,“ broukl Malfoy nepřesvědčeně, což by se dalo přeložit jako: ‚Mám pravdu a ty se pleteš, a navíc, copak jsem měl někdy rád nějakého zloducha kromě svojí rodiny a přátel? Ne, tak sklapni!‘

Rozléhala se před nimi chladná, jasná obloha a nehybnou temnotu místy prostupovala záře hvězd. Malfoy dýchal pravidelně, vypadal unaveně, ale vyrovnaně a byli na cestě domů.

„K tomu, co říkal Zabini,“ začal Harry nesměle.

„Ne.“ Malfoyův hlas šlehl jako prásknutí bičem. „O tomhle se nebudeme bavit. Nechci nic slyšet. Na moje city nehleď a nesnaž se mě uchlácholit, protože se vůbec nic neděje a beztak měl Zabini pravdu.“

„To teda ne,“ vyprskl Harry.

„Tohle jsem nemyslel,“ ujistil ho Malfoy, z části pobaveně, ale spíše zatrpkle. „Ale jsi pravý gentleman. Chci říct, že jsi byl v rauši, i když to rozhodně nebylo na místě. Zatím nevím, co s tím. Ale určitě něco vymyslím.“

Harry se podíval na Malfoye, který měl ruce překřížené na hrudi, zavíraly se mu oči a do tváře mu padal pramínek blonďatých vlasů. Vypadal na pokraji sil.

„Pokaždé si myslíš, že dokážeš všechno napravit,“ řekl.

„Taky že jo,“ opáčil Malfoy, nikoli tak, jako by tomu sám věřil, nýbrž jako by byl skálopevně přesvědčen, že Harry by tomu věřit rozhodně měl. „Dokážu napravit vílí problém, vyřešit tenhle případ a najít Katiina pitomého přítele. Žádný problém pro mě není překážka. Hladomor. Válka. Tvoje vlasy. Jsem prostě génius.“

Neusnul v autě. Pokud by upadl do spánku, opřel by se o Harryho a začal mumlat ze spaní, Harry si byl jistý stejně jako směrem jejich cesty a cítil to v kostech a ve svém srdci, že by ho políbil. Pak by před sebou měli skutečný problém.

Malfoy však neusnul. Byl tichý a když dorazili domů, zamířil rovnou ke gauči, jako by ho ani ve snu nenapadlo strávit noc kdekoli jinde.

Nechtěl o tom mluvit. Nic se nezmění.

Harry vešel do svého pokoje a zahleděl do rozhrabaných peřin v měsíčním svitu. Rozhodně se bude muset přestěhovat.

*

Bylo fajn, když si nemusel dělat starosti s vílím problémem. Bylo bezva vrátit se do kanceláře, volně kráčet po ulici, aniž by ho pronásledovaly davy obdivovatelů, a jít na poštu bez vyslechnutí jediného nemravného návrhu. Právě z toho důvodu to pro něj Malfoy udělal a Harry se ho snažil ujistit ze všech sil, že je teď všechno úplně super.

„Chci, abys věděl, že nemám žádné otázky,“ svěřil se mu Ron jednoho dne, když byli na večeři v nedaleké hospodě. „Vůbec tě nesoudím. Jestli jsi byl u Sinistry, naprosto tě chápu.“

„Cením si tvé podpory, Rone,“ poděkoval Harry.

„Jak se to vyvíjí s Malfoyem? Pořád se k sobě chcete nastěhovat?“ pokračoval Ron, ztlumil hlas a koutkem oka se podíval na Malfoye, který se opíral o bar, povídal si s Pansy a okázale gestikuloval rukama.

Malfoy se okamžitě ohlédl směrem k Ronovi a ostražitě ho změřil pohledem. Tohle byl patrně jeden z důvodů, proč Ron nedokončil bystrozorský výcvik.

„Jasně,“ přitakal Harry a zahleděl se do své sklenice. „Proč taky ne?“

Všechno teď bylo lepší. Všechno bylo v pořádku.

„Chceme vidět výsledky,“ oznámila Padma Patilová opírající se o Malfoyův pracovní stůl.

Hermiona a Penelopa stály za ní a tvářily se, jako by Malfoye upřímně litovaly. Malfoy vypadal ve svém živlu. Padma měla zřejmě dovoleno opírat se o jeho stůl a mračit se na něho, kdykoli se jí zamane.

Padma se zamračila ještě usilovněji. „Nyní, když jsme si jistí, že jsou pohřešovány minimálně tři děti a byly nalezeny balíky s částmi těla náctiletého chlapce, si ministerstvo opravdu přeje vidět výsledky, pane Malfoyi. Čím dříve, tím lépe. Myslela jsem, že vy dva máte být nejlepší?“

„No jo, já jsem ten nejlepší na světě,“ zapředl Malfoy, ve tváři nadšený úsměv a v očích jiskřičky.

Padma přimhouřila oči. „Tak to dokažte.“

„Dala byste si se mnou někdy cvičný souboj?“ sondoval Malfoy.

„Sejmula bych vás,“ setřela ho Padma.

Malfoy vypadal štěstím bez sebe. „Jsem ochoten to riziko podstoupit. Víte, vůbec nechápu, proč si všichni myslí, že vaše sestra je ta hezká. Já osobně-“

Padma zahlížela ještě výhružněji než před chvílí. Malfoy se tvářil zaskočeně.

„Moje sestra je ta hezká,“ ujistila ho. „Jsme si velice blízké. A mohu vás ubezpečit, že po sedmi letech, kdy nás rozdělil pitomý klobouk a pitomý kolejní systém, rozhodně nesnesu, aby se o ní ošklivě vyjadřoval nějaký muž. Obzvláště ne ten, který v jednom kuse mele pantem a nedokáže najít podezřelého, na jehož zatčení čeká celé ministerstvo se zatajeným dechem. Zvládnete vyřešit tento případ, nebo se o něj má raději postarat Odbor záhad?“

Malfoyovy sympatie viditelně ochladly. „Tohle je náš případ.“

„Zvládneme to,“ potvrdil Harry klidně. Zvedla na něho obočí a on jí to oplatil. „Pracovalo by se nám ale podstatně lépe, kdyby nás neustále někdo nepřerušoval.“

Malfoy si odfrkl, vyhledal Harryho pohled a mrkl na něho přes složku s důkazy. Hermiona Harryho zpražila káravým pohledem.

Padma se narovnala a Malfoy se zatvářil zklamaně.

„Očekávám výrazný pokrok do tří dnů, jinak se vrátíme.“

„To je slib?“ zeptal se Malfoy.

„Ta po tobě ale jede,“ glosoval Harry s ironií odchod delegace Odboru záhad.

Malfoy mu šlohl složku ze stolu. Dopracovali se do bodu, kdy už nesledoval odchod záhadných čarodějek, ani neopravoval gramatické chyby v Harryho poznámkách.

„Má láska je beznadějná,“ souhlasil. Nezdálo se však, že mu to trhá žíly.

Harry se naklonil, pošoupl k Malfoyovi sendvič a vrátil se ke svým záznamům. Zbývaly jim tři dny a jediného podezřelého zatím objevil Cuthbert.

„Víš, co bychom mohli udělat,“ navrhl pomalu.

„Ne,“ zamítl to Malfoy okamžitě.

„Zamysli se nad tím, Malfoyi,“ naléhal Harry. „Už se mě jednou pokusil dostat. Jsem dokonalá volavka. Můžeme-“

„Řekl jsem, že ne,“ trval na svém Malfoy.

Harry se pozorně zadíval na plavé vlasy, jež se nakláněly nad stou složkou se záznamy, a připomněl si, jak málo času jim zbývá, než se Odbor záhad pokusí převzít jejich případ, a jak málo času možná mají skřetí děti a dívka z Bradavic.

Zvedl brk a otáčel ho ve své dlani. To, k čemu se chystal, dělal jen velmi nerad.

„Kdo ví, co zrovna dělají Conlethovi Frexleymu,“ nadhodil a sledoval Malfoye, jak s každým slovem bledne. „Slíbil jsi, že ho zachráníš.“

Malfoy byl bílý jako stěna a vypadal, že se mu dělá nevolno. „Nedovolím ti to.“

Harry přelomil brk ve své dlani a svíral zlomené kousky v pěsti. „A co Katie?“

„Katie se neposere,“ vyprskl Malfoy.

Zatímco na něj Harry užasle zíral, frustrovaný Malfoy se zprudka nadechl a pokusil se vyhladit si vrásku mezi obočími. „Tak jsem to ne – seš příšerná volavka, pokaždé se připleteš do nějakého maléru a dopadne to katastrofou. Pamatuješ, jak jsi vypil mnoholičný lektvar, abys vypadal jako Oliver Wood?“

„Musel jsem se bránit,“ vyhrkl Harry a jeho vlastní hlas zněl jemu samotnému na míle vzdáleně. „Ty ženské úplně zešílely.“

Malfoy vzhlédl od záznamů a podíval se Harrymu do očí. Měl ve tváři onen výraz na pokraji absolutního zoufalství, kdy jen čekal na to, až překročí hranici šílenství a vymyslí geniální plán. Harry to neviděl rád, ale pokaždé to zabralo.

Možná to však nestihne dost brzy na to, aby zachránili Conletha, a Harry ani nedokázal pomyslet na to, jak moc by to Malfoye zasáhlo, kdyby Katie zklamal. Možná ani nestihnou zachránit ty děti.

„Existuje jiná možnost,“ prohlásil Malfoy. „Něco vymyslím.“

„Já vím,“ odpověděl Harry a všiml si, že Malfoy povolil ramena, poněvadž se uvolnil a uklidnil.

Malfoy určitě na něco přijde. Neměli však dost času a Harry už měl vlastní plán.

Pod dohledem Malfoye toho ale moc nesvede. Pohroužil se tedy zpátky do svých záznamů a snažil se nemyslet na to, co Malfoy řekl. Co na tom, že se snad konečně trochu vzpamatoval po rozchodu s Katie? To ještě nic neznamená.

O tomhle se nebudeme bavit.

Děti Murimbleových a Evženie Varleyová byly doma a ve škole. Nechodily skoro nikam jinam. Nečistokrevný únosce neměl jinou možnost, než na ně zaútočit tam, přestože je chránili jejich opatrovníci a kouzla.

Zabini však nebyl doma, nýbrž v hotelu. Napůl vodní chlapec se procházel v dešti. Očividně to dělával často. Zabiniho hojná návštěvnost hotelových pokojů byla také všeobecně známá. Harry a Malfoy byli napadeni na místě činu a v bystrozorské základně v dobu, kdy měl pachatel jistotu, že tam nebudou jejich kolegové.

Únosce je sledoval. Stačilo, aby byl Harry sám a mimo svůj domov, někde, kde ho pachatel bude očekávat.

A nesměl s ním být Malfoy. Bylo legrační, nakolik bylo těžké vymyslet důvod, proč by Malfoy neměl být po jeho boku. Bylo to zvláštní a svým způsobem úžasné, protože mít ho u sebe pro něho bylo přirozené.

Harry se podíval na Malfoye, který seděl za hromadou brků a pergamenů, pohroužený do svých záznamů, a neposedné blonďaté vlasy mu padaly do očí. Ohlodával si spodní ret, seděl pohodlně opřený na židli, uvolněný, unavený a přesto obdivuhodně elegantní jako pokaždé, když mlel z posledního.

Něco na držení jeho těla Harryho přimělo vidět ho na moment v jiném světle, napjaté a záhy uvolněné svaly, dokonalé tělo rozložené na perleťově bílém povlečení. Vzpomněl si na stříbrný třpyt potu na jeho kůži a tiché, líbezné zvuky, jež vydával.

Uvědomil si, že ho Malfoy pozoruje vytřeštěnýma, překvapenýma očima.

„Hej,“ vyštěkl Malfoy, zdeptaný jako zmoklý pes. „Nech toho.“

„Já,“ začal Harry vyprahlými ústy. „Nechtěl jsem.“

Malfoy si promnul zátylek, jako by ho najednou svrběl. „Promiň,“ omluvil se, ačkoli Harry nechápal proč. „Skočím pro další záznamy, jo? A možná kotel kávy.“

„Proč nemůžeš pít z šálku jako normální člověk?“ odvětil Harry automaticky.

Malfoy mu věnoval strojený úsměv, který vydával za svůj obvyklý, ale stále byl nesvůj a prchl do archivu. Harry se zhluboka a roztřeseně nadechl a snažil se přesvědčit sám sebe, že je to tak lepší, je to v pořádku, všechno se srovná. Ať tak či onak.

Pak si všiml, že se za Malfoyem plíží Louison. Opatrně se rozhlédl, pro něj typicky líné pohyby tentokrát natolik táhlé, že to najednou působilo hraně, pohodil tmavými vlasy, vstoupil do archivu a zavřel za sebou dveře.

Harry se zvedl ze židle. Na zátylku měl husí kůži, ruce nevědomky sevřel v pěst a v hlavě se mu ozýval slabý hlásek, který se mu posmíval, že pokud ten případ rozlouskne Cuthbert, nezbyde jim s Malfoyem nic jiného než chodit kanálama.

Bylo poněkud náročné nenápadně se přiblížit k archivu, protože i když nebyly jeho vílí schopnosti v plné síle, všichni neustále sledovali každý jeho pohyb. Harry zabořil nos do složky s důkazy a předstíral, že jen míří do kuchyně, aby si připravil šálek čaje.

Blížil se ke svému cíli, až konečně pootevřel dveře a slyšel Louisona: „No, je to docela jasné, ne?“

„Opravdu?“ zeptal se Malfoy neurčitě. „Pomůžeš mi s tou krabicí? Díky.“

Natáhl se nahoru pro polorozpadlou kartonovou krabici plnou svitků a Louison ji chytil za druhý konec. Malfoy ji sice pevně držel, ale Louison ji nepustil, dokud ji nepoložil na zem. Malfoy si klekl a začal se v ní prohrabovat, aby našel to, co zrovna hledal. Po chvíli vzhlédl a odměnil Louisona zářivým úsměvem.

„Promiň, co jsi říkal?“

„Nikdo se o tom nezmíní,“ uklidňoval ho Louison. „Nemusíš se bát.“

„O čem?“ zeptal se Malfoy nepřítomně.

„No, každému v kanclu tak nějak došlo, že jsi pomohl Potterovi vyřešit jeho, ehm, problém,“ vysvětlil Louison a Malfoy rychle vzhlédl, ve tváři najednou zděšený výraz.

Začal třídit svitky, ačkoli se na ně nedíval, řadil jeden vedle druhého, jako by se modlil, a tiskl růženec.

„Ehm-ehm,“ odkašlal si Malfoy a zlomil se mu hlas. „Jasně.“

„No, jste blízcí přátelé, bydlíte spolu a Potter byl ohledně toho zabejčený a najednou – voilá! Není těžké si domyslet, co se stalo, no ne?“

„Ne?“ zeptal se Malfoy s výrazem lovné zvěře. „Aha.“

„Všichni došli k závěru, že bude nejlepší o tom taktně mlčet,“ pokračoval Louison jakoby nic.

„Jenom ty sis řekl, že je bezva nápad ze mě udělat kolosálního vola?“ tázal se Malfoy. „Bravo. Fakt dík. A teď, jestli mě omluvíš, musím – utéct a přidat se k cirkusu.“

Popadl svitek, který dle Harryho přesvědčení vybral zcela náhodně, a vstal.

„Počkej,“ zadržel ho Louison. „No tak. To ne. Tak jsem to vůbec nemyslel. Myslel jsem…“ Odmlčel se. „Šel bys se mnou na rande?“

Malfoy pustil svitek na zem.

„Prosím?“ zeptal se legračním, ohromeným hlasem, jako by Louison najednou vytáhl z rukávu lososa a začal jím Malfoye pleskat po tváři.

„Půjdeš se mnou na rande?“ zopakoval Louison pobaveně. „Jsi na kluky. Já taky. Připadáš mi docela roztomilý, i když jsi trochu výbušný. Co ty na to?“

Malfoy na něho dál civěl, a pak nadzvedl koutek úst. Jeho úchylka na lichotky už začínala být vážně absurdní.

„Nejsem výbušný.“

„Podle mě docela jo,“ odporoval mu Louison, naklonil hlavu na stranu a zdálo se, že mu to dodalo sebevědomí pokračovat. „Ale mně to neva. Tak půjdeš?“

„No…“

Harry si šokovaně uvědomil, že Malfoy skutečně zvažuje odpověď. Vypadal polichoceně.

„Nejsi s Potterem, že ne?“ zeptal se Louison.

„Ne,“ vyhrkl Malfoy prudce a ostře, jako vystřelený šíp.

„To jsem si myslel. No, však víš, jaký Potter je.“

„Povídej mi tom, Louisone,“ ozval se Harry dvakrát ostřejším hlasem než Malfoy a každou hlásku obalil slizem jako syčící had. „Když o tom tématu evidentně tolik víš. Jaký jsem?“

Louison nadskočil. Harry z toho měl škodolibou radost. Nebyl víla jako Zabini, ani nepředstavoval skutečnou hrozbu jako Katie, ale Malfoy se na něho díval, jako by to vážně zvažoval. Harry nedokázal pochopit, čím si takovou poctu Louison zasloužil. Snažil se v duchu přijít na to, jak mu tuto kouzelnou schopnost ukrást, získat ji a uzurpovat si ji pro sebe. Nebylo to fér, pomyšlení na to, že někdo si jen tak bez okolků vezme něco, po čem Harry prahne celým svým srdcem.

„Oh, mon Dieu,“ vyhrkl Louison, najednou Francouz každým coulem jako pokaždé, když se ho Pastorek vyptával na stav jeho hlášení. „To už je tolik?“

Proklouzl pryč mezerou mezi Harrym a dveřmi. Harry ho nechal projít a ušklíbl se, protože když bude pryč, bude dál od Malfoye. Hlavně ať se nevrací.

„Až se všichni naši kolegové proti tobě spiknou a spáchají na tebe atentát během vánočního večírku,“ nadhodil Malfoy, „musím přiznat, že jim to nebudu mít za zlé. Nemusel jsi na něho být zlý.“

„Zdá se, že to jsem prostě celý já,“ odsekl Harry. „O co ti vlastně jde, Malfoyi? Vážně jsi zvažoval, že s ním půjdeš na rande!“

Těsná tmavá místnost s archivem záznamů byla příliš malá. Harryho hlas se odrážel od stěn s hlasitou ozvěnou. Malfoy se mu vyhýbal pohledem. Upřeně pozoroval krabici se záznamy, jako by to byla jediná zajímavá věc v celé místnosti.

„Troufám si říct, že ti do toho nic není.“

„Ne?“ procedil Harry skrz zaťaté zuby. „Jsem tvůj – kámoš. Na tom jsme se snad shodli. Nemyslíš, že mám právo vědět, jestli seš najednou-“

„Nevím,“ přerušil ho Malfoy. „Jenom jsem na chvíli zaváhal. Nikdy předtím jsem se nad tím pořádně nezamyslel. Vždycky jsem – nejdřív to byla Pansy, a pak dlouhou dobu Katie. Párkrát jsem myslel na Zabiniho, ale říkal jsem si, že je to tím, že je to víla. Možná to tak bylo. Ale – po fyzické stránce, aspoň z mojí strany, naše společná noc byla fajn. Takže nevím. Pořád ti do toho nic není. Nechci o tom mluvit.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry. „Zdá se, že je toho hodně, o čem nechceš mluvit. O čem jo?“

„Vůbec o ničem,“ uzavřel to Malfoy zádumčivě. „Mám toho hodně na práci. Pořád nedokážu přijít na to, jak pomoct Frexleymu, Katie ani těm dětem. Nedokážu přijít na to, jak vyřešit vílí problém. Potřebuju se pořádně zamyslet. Nemůžu se vykecávat. Nevím, co bych řekl.“

Pořád měl sklopenou hlavu. Harry si vzpomněl, jak nešťastně vypadal, než odešel do archivu.

Usmál se na Louisona.

„Chceš tu krabici vzít domů?“ zeptal se. Jeho hlas zněl drsně, i když to vůbec nezamýšlel. „Připravím ti šálek kávy.“

„Kotel,“ opravil ho Malfoy a podle hlasu už měl lepší náladu.

„Šálek,“ trval na svém Harry. „Ukaž, já to vezmu.“

Malfoy na něj mávl rukou, i když ani nevzhlédl. „Zvládnu to. Běž nastartovat auto.“

Harry skutečně odešel z kanceláře, nastartoval auto, přepnul je do neviditelného módu a vznesl se půl metru nad zem, když mu konečně došlo, že Louison – jehož Harry nikdy neměl rád a Cuthbert měl pravdu, skutečně působil podezřele – dokázal něco, co Harry ne.

Zeptal se.

Malfoy došel k autu, i když ho neviděl, hodil krabici do kufru a chytil neviditelné dveře, když se Harry naklonil a otevřel mu je. Nastoupil a Harry strhl auto strmě vzhůru do nebes.

„Aspoň už víme, proč se kolem nás Louison ochomýtal,“ řekl Harry neutrálním tónem, aby dal najevo, že už kvůli tomu nebude dělat dusno.

„Nemůžeme si být ničím jistí,“ hlesl Malfoy. „Třeba se snažil odvést naši pozornost. Kdybych byl pachatel, určitě bych využil své marnivosti. Taky bych tě zákeřně mátl tím, že bych se ti každý den představil pod jiným jménem. Jestli to dělá, hned ho šoupnem do basy.“

„Malfoyi, rozhodně nezabásnem Cuthbertova podezřelého, neblbni,“ napomenul ho Harry.

„Byla by to velká rána, ale jsem ochoten to podstoupit,“ oznámil Malfoy. „Už se docela umím vcítit do uvažování našeho únosce. Takže moje jméno je pan Jahoda.“²

„To se k tobě hodí,“ pochválil ho Harry.

Malfoy si spokojeně povzdechl a opřel si čelo o okno auta. Harry pozoroval svoje ruce na volantu. Svíral ho příliš křečovitě, jeho bílé prsty svítily na černém povrchu a v očích ho trochu štípalo slunce.

„Můžeme jít spolu na rande,“ řekl.

Jeho hlas zněl příšerně, úsečně a skoro naštvaně, ale aspoň to vyslovil. Rychle mrkl koutkem oka na Malfoye, který na něho zíral s otevřenou pusou. Vypadal zaskočeně.

„Cože?“ vyhrkl. „Kdo?“

„My dva,“ vysvětlil Harry a odkašlal si. „Ty a já. Můžeme jít na rande. Jestli chceš.“

„Cože?“ zeptal se Malfoy znovu.

Když se ho ptal Louison, neměl problém tomu rozumět a tvářil se polichoceně. Nyní se tak netvářil.

„Říkal jsi, že hledáš řešení,“ pokračoval Harry nejistě. „Tohle je ono. A já – líbilo by se mi to. Mohli bychom-“

„Ne,“ zarazil ho Malfoy.

Harry chtěl něco dodat, ale nebylo co. Vůbec netušil, co by na to měl říct. Nedalo se s tím nic dělat. Žádná slova na světě to nemohla napravit.

Harry po očku sledoval Malfoye, jehož vlasy se leskly ve svitu zapadajícího slunce a přestože seděl na sedadle vedle něj, byl na hony vzdálený. Opíral se čelem o sklo a sledoval mraky, které míjeli.

„Prostě si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ pokračoval Malfoy tiše.

Nic víc k tomu nedodal. Pokračovali v cestě beze slov.

Poznámky k překladu:

¹  Violeta dohledala, že Thomas je třetí nejčastější příjmení ve Francii (zdroj Wiki). Cuthbert tedy zřejmě stereotypně vychází z předpokladu, že muž s tímto příjmením musí umět francouzsky.

² V orig. použito příjmení Engleberry – našla jsem u jeho původu, že se lidé kdysi označovali po skupinách dle společných charakteristik, v tomto případě zřejmě rudé vlasy. Taky se podobně jmenuje známá farma, kde se pěstují jahody.