Preklady fanfiction Harryho Pottera

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Preklad od Althalus, Baceby a spol  (2003 – 2004)

Příštího rána po snídani, si to studenti pátého ročníku namířili dolů k Hagridovu srubu na jejich první hodinu Péče o kouzelné tvory. Ukázalo se, že tentokrát to je něco krotšího než očekávali na základě svých dřívějších zkušeností. Hagrid postavil cosi vypadající jako výběh pro kuřata, která v něm čile zobala, ale při bližším pohledu zjistili, že to je hejno hus. Hermiona se ho zeptala, k čemu tu jsou.   

“No,” řekl Hagrid. “Každej z Vás si vybere jednu husu, o kterou se bude starat a vopečovávat ji a uvidíme, kdo dostane tu, co snáší zlatý vajíčka.” Harry uznal, že to vypadá rozhodně bezpečněji než Třaskaví skvořejši, ale taky trochu nudně. Potom Draco Malfoy ukázal na oplocený výběh hned vedle jezera.

“A k čemu je tohle?” chtěl vědět. Ve výběhu bylo asi deset překrásných zlatých býků - největších, jaké kdy viděli. Jejich rohy vypadaly jako by byly také ze zlata, kopyty hrabali v trávě, a když se zrovna nepásli, tak mohutně odfrkávali.

Hagrid se usmál. “Sluneční býci. Je mi jasný, že chcete protestovat, ale tihle sou pro sedmej ročník. Některý z nich sou na O.V.C.E. Kdybych je k Vám pustil, byl bych v pěkným maléru.”

“Sluneční býci?” řekla Hermiona. “Co s nimi budou dělat?”

“Musí je okšírovat a zorat s nima pole. Ale nesmějí jim ublížit.”

“Ale jak?” chtěl vědět Ron, Harry si domyslel, že asi uvažuje, jestli se Fred s Georgem neocitnou v nebezpečí. Pohár tří kouzelníků se zdál bezpečnější.

“Tak honem, každej kluk si vybere do dvojice nějakou holku. Radši se držte pohromadě. Žádnej strach, většina z Vás má plný ruce práce s NKÚ, takže Vám nechci moc komplikovat život.”

Zbytek hodiny strávili výběrem a péčí o svou husu. Levandule Brownová a Crabbe byli oba svou husou poštípáni, Malfoy se jim vysmíval do té doby, než se ta jeho na něj rozeběhla s mávajícími křídly, zatímco vydávala podivné zvuky a on byl nucen se vydrápat na plot do bezpečí. Zbytek třídy se tomu s chutí zasmál, dokonce i zmijozelští a Malfoy odešel vzteky bez sebe. Hagrid ho nezastavil. Pak Harry slyšel, jak Pansy Parkinsonová říká Goylovi, “Dobře mu tak… velkému prefektovi… mám ho až po krk…”

Zdá se, že Malfoye v poslední době nesnáší ani ve Zmijozelu, pomyslel si Harry. To vysvětluje, proč už není tak často vidět s Crabbem a Goylem. Vypadalo to, jakoby Malfoy navázal na odkaz Percy Weasleyho: Jak se stát nejprotivnějším prefektem.

Po Péči o kouzelné tvory zamířili ke skleníkům, kde měli hodinu bylinkářství s Mrzimorem. Profesorka Prýtová na ně čekala venku před jedním z nich s lopatkami a režnými pytli, přičemž jim nakázala obléct si rukavice z dračí kůže a vyplít zeleninové záhony. Nerozhodně hleděli jeden na druhého. Někteří profesoři se očividně rozhodli páťáky zavalit prací, jiní se jim to snažili ulehčit. Možná, aby se to vyvážilo, napadlo Harryho.

Všichni studenti si sundali hábity a vyhrnuli rukávy… tedy ti, kteří měli co vyhrnovat, což Harry neměl. Pár dívek z Mrzimoru, které se ještě se Sandy nesetkaly, vykřiklo, když ji zahlédly omotanou kolem Harryho nahé paže, ale on je pobídl, aby přišly blíž a pohladily si ji. Jakmile to udělaly, zasypaly ho otázkami, na které nebyl připravený (nehledě k tomu, že některé rukou zabloudily na jeho paži, zatímco si myslely, že hladí hada). Profesorka Prýtová je zahnala zpátky do práce, Harry si klekl na zem, vytrhával plevel a cítil se skoro jako doma během léta – i když měl mnohem větší pocit uspokojení než doma (přestože většina tohoto plevele byla mnohem horší než pampelišky… proto ty dračí rukavice).

Během cesty na oběd měla Hermiona ve tváři nepřítomný pohled a Ron se jí zeptal, nad čím přemýšlí. Vypadala poplašeně, ale potom řekla, “Ale, právě jsem přemýšlela nad tou husou, co snáší zlatá vejce. Zkouším si vzpomenout odkud to znám, z nějaké pohádky nebo…”

“To není pohádka, ale skutečnost. Viděla jsi je.” řekl Ron.

“Víš, co myslím. Všechny tyhle pohádky napsali mudlové, kteří byli v kontaktu s kouzelnickým světem předtím, než se kvůli ochraně izoloval. Když jsem byla malá a rodiče mi četli o strašidlech, obrech, skřítcích, vílách, čarodějnicích a čarodějích, tak mě vždycky ujišťovali, že jsou vymyšlení. Ale nebyli, ze mě se vyklubala čarodějka a už jsem většinu těchto tvorů viděla. Vím, že husa, co snáší zlatá vejce je skutečná, a myslím si, že by bylo užitečné zjistit, ve které z pohádek se objevila. Po jídle…”

“…půjdu do knihovny,” dopověděli Harry s Ronem současně a pak se rozesmáli. Hermiona se nejdřív ušklíbla, ale pak se smála s nimi. Spojila pravou ruku s Ronovou levou a levou s Harryho pravou.

“Vy dva mě tak dobře znáte,” usmívala se a ruku v ruce se ve výborné náladě odebrali k obědu. Bylo to krásné ráno. Když se dostali do vstupní haly, Colin Creevey je vyfotil v okamžiku, kdy se chystali vejít do Velké síně. Tahle fotka bude pěkná, napadlo Harryho. Musím ho o jednu požádat…

* * * * *

Po obědě už to šlo z kopce, měli Dějiny čar a kouzel s profesorem Binnsem, jediným duchem mezi učiteli. Hermiona, obvykle v této hodině pozorná (byla to jediná studentka co Harry znal, která se naučila zpaměti Bradavické dějiny) Harryho úplně šokovala, když zjistil, že se posadila do zadní lavice, takže si mohla prolistovat knihu pohádek, kterou si půjčila z knihovny. Do rohu pergamenu naškrábal vzkaz. Našla jsi něco? stálo tam.

Zavrtěla hlavou a ústy naznačila ještě ne.

Do knížky se zavrtala na celý zbytek hodiny. Ke konci už byl každý prakticky v kómatu. Harry tupě zíral z okna, Seamus si položil hlavu na lavici a slyšitelně chrápal, Ron četl Othella a něco si zapisoval. Dean, Levandule a Parvati vypadali apaticky a ochable. Neville si ještě pořád dělal poznámky, ale čím dál tím pomaleji, jakoby byl hodinami co potřebují natáhnout.

Později se vyvlekli ze třídy a zamířili na hodinu Věštění - kromě Hermiony, ta měla místo toho Numerologii. Harry a Ron se s námahou ploužili do věže k profesorce Trelawneyové, pak vyšplhali po stříbrném žebříku do horké, tmavé, nevětrané místnosti kruhového tvaru, kde Harrymu s oblibou předpovídala rozmanité druhy smrtí.

Dnes je rozdělila do dvojic k vykládání taroků. Harry měl na krku Parvati, Ron byl s Nevillem. Profesorka Trelawneyová si vybrala Levanduli, zatímco Dean a Seamus zůstali spolu. Harry se rozhodl, že bude Parvati vykládat jako první.

“Takže,” řekla panovačným hlasem, “narodila jsem se ve znamení ryb se stoupající Venuší, rozumíš? Teď začni.”

Harry postupně rozložil karty a Parvati opravovala rozmístění nebo jeho interpretaci.

“Ne, ne, tohle není karta Smrti,” protestovala, když obrátil Knížete s pohárem a řekl, že někdo jí blízký zemře. Tohle je těžší než hvězdné mapy, pomyslel si. A Sandy vůbec nepomáhá. Náhle uslyšel její syčení, “Ryba bude hořet.”

“Ryba bude hořet?” opakoval Harry normální řečí. Parvati se na něj upřeně zadívala.

“Proč jsi to řekl? Kde to tu máš?” Povstala a dívala se dolů na seskupení karet na stole. Uběhla víc než minuta, během níž si ani Harry ani Parvati nevšimli, že přistrčila rukáv ke svíčce a její hábit začal doutnat, pak vyšlehl plamen a olizoval zbytek hábitu. “Já hořím!” vykřikla.

Harry vytáhl svou hůlku, dotkl se jí a vykřikl, “Pluvius!” Ale jakmile to vyslovil, došlo mu, že to mělo být F, jako Fluvius, přičemž voda měla tryskat z jeho hůlky, ne Pluvius, vyvolávající déšť - ze stropu třídy teď na každého padaly proudy vody. Všichni byli ve vteřině úplně mokří a promáčené karty byly sfouknuty ze stolů neviditelným větrem. Společně s vodou uhasil všechny svíčky, takže se octli ve tmě. Voda byla ledově studená.

“Dessicatio!” zakřičel Neville, dotýkaje se hůlkou stropu. Déšť ustal a všechna voda v místnosti okamžitě vyschla.

Profesorka Trelawneyová si kartáčovala hábit, pohledem se zabodávala do Harryho a řekla, “Děkuji, pane Longbottome,” aniž by se na Nevilla podívala. Harry si ho prohlížel s respektem, tenhle rok měl dobrý start, pomyslel si. Moody a Trelawneyová ho mají rádi a profesorka Prýtová mu pokaždé dává nejlepší známky. Dokonce i Snape se k němu v Lektvarech předešlého dne choval lépe. Docela vyrostl, nebyl tak kulatý jako předtím a jeho hlas se rovněž prohloubil. Harry uvažoval, jestli si už nechává narůst světlý knírek… ale zatím to nebylo vidět.

“Takže!” řekla profesorka Trelawneyová. “Pokud už pan Potter skončil s naším hašením…”

 “Ale paní profesorko!” vykřikla Parvati vzrušeně. “On to předpověděl. Dívala jsme se… v kartách to nebylo. On to prostě… řekl. Jako otázku.”

“Opravdu?” profesorka Trelawneyová vypadala zaujatě. “Co řekl?” On, pomyslel si Harry. Už ho unavovalo, když se o něm bavili, jakoby v místnosti nebyl.

“On řekl, ‘ryba bude hořet?’ Jako kdyby nevěděl, co to znamená. A já jsem ryba se stoupající Venuší a…”

“Vidění.” Trelawneyová přistoupila blíž a zírala na Harryho.

“No, nevím… nějak mě napadlo to říct,” odporoval chabě Harry. Ostatní studenti vzhlédli. Pak uslyšel, jak Sandy říká, “Nezapalujte černou svíčku.” Harry hrábl po nějakém pergamenu a brkem to na něj napsal. Pak ho dvakrát přeložil. Profesorka Trelawneyová vypadala vzrušeně.

“Co to děláte?” chtěla vědět. Harry zavrtěl hlavou a pergamen jí předal.

“Pár minut se na to nedívejte,” řekl jí. Zdála se zmatená.

“Tak dobrá. Pane Finnegane, mohl byste prosím rozsvítit světlo?” Seamus se postupně dotýkal hůlkou červených svíček, se kterými pracovali a plameny se znovu rozhořely. Pak se dotkl černé svíčky na polici a rozsvítil ji dříve než si toho profesorka Trelawneyová všimla. Zrovna mávala hůlkou nad rozsypanými kartami a umisťovala je zpátky na stoly. Nicméně jakmile se rozsvítila černá svíčka, místností zasvištěl studený vítr, který karty znovu rozptýlil, a všichni se otřásli jako by se napili studené vody. Trelawneyová se s drkotajícími zuby otočila a uviděla prskající plamen na černé svíčce. Dotykem své hůlky jej zhasla.

“Nevíte,” řekla Seamusovi lehce podrážděně, “že nikdy nezapalujeme černou svíčku bez toho, že nejdříve rozsvítíme bílou, aby nastala rovnováha?” Za pomoci hůlky rozsvítila bílou svíčku, která se okamžitě rozhořela a vysála z místnosti mrazivý vzduch. Harry měl pocit, jako by odtud odešel Mozkomor a skoro se začal cítit, jako po použití povzbuzovacího kouzla. Profesorka Trelawneyová bílou svíčku za chvíli zase zhasla. “To by mělo stačit,” řekla. “Ještě víc euforie a nebudete se schopni soustředit. Zpátky do práce!” Rozložila pergamen, který ji Harry předtím podal a během čtení bezhlesně pohybovala rty. Najednou se posadila do křesla, patřícího předtím Parvati a řekla jí příkře: “Budu partner pana Pottera. Vy běžte k slečně Brownové.” Ron se na Harryho podíval tázavě - Parvati dotčeně.

Profesorka Trelawneyová zasvištěním hůlky vrátila karty na stůl a nechala Harryho sejmout z balíčku. “Vaše narozeniny?” zeptala se. Harry nemohl uvěřit, že to pořád zapomíná. Jednou trvala na tom, že se narodil v zimě. Ostatní vykládali svoje karty a přestali se o Harryho a profesorku zajímat.

“31. července,” odpověděl. Začala karty umisťovat na stůl před sebe, přičemž přikyvovala a vzdychala, když v jejich rozložení viděla rozmanitá poselství.

“Měl jste smrtícího nepřítele,” řekla mu jako už tolikrát předtím. Harry sám pro sebe zasténal… tohle věděl každý. Potom si uvědomil, co říká. “Už nechce být dál Vašim nepřítelem,” pokračovala, zatímco pokládala kartu s hadem. “Tohle jste Vy,” vysvětila mu a obrátila kartu s okřídleným lvem. “Viděl Vaši sílu a… přeje si Vás naverbovat.” Harry vzhlédl s očima doširoka otevřenýma. “Ale byl Vámi zastaven… místo toho pošle svého pomocníka.” Převrátila další kartu. “Muže, co zradil Vaši rodinu.” Červíček, napadlo ho. Otočila ještě jednu. “Muž, jehož syn je také Váš nepřítel.” Malfoy? Crabbe? Goyle? Všechno bylo možné. “Ale syn…” otočila kartu s drakem “… už nebude Vaším nepřítelem moc dlouho.” To je překvapení, pomyslel si Harry. “A…” odmlčela se, než odkryla následující kartu. “… dědic Vašeho smrtícího nepřítele.” DĚDIC? Voldemort má dědice? Obrázek znázorňoval nějaký druh dravce - obrovského dravce.

Obrátila víc karet. “Ve Vašem životě jsou tři ženy.” Harry myslel na všechny dívky, kvůli kterým se cítil jako zvíře v zoo. Jen tři? “Jedna žena je starší, jenže je zde příliš mnoho viny… jednou jste po ní zatoužil, ale už se o ni nezajímáte.” No, to se týká Cho, napadlo ho. “Ty dvě další: Ona…” Trelawneyová obrátila kartu s obrázkem okřídleného posla bohů. “… je rozpolcena mezi Vámi a…” poklepala kartu. “…Vaším bratrem.” Já nemám bratra, přemýšlel Harry podrážděně. To je taková snůška nesmyslů. “…který na Vás zaútočí, protože mu ji vezmete. Ale ona…” Trelawneyová pozvedla kartu s milenci. “…ona je Vaše pravá láska, žena bojovnice, Váš nejbližší přítel… ačkoliv na ni musíte počkat… nějakou dobu bude s jiným, ale zůstane nevinná, čeká na Vás. Jenom společně můžete porazit Vašeho smrtícího nepřítele.”

To myslí Voldemorta? Mohl by být poražen? TOHLE byla dobrá zpráva. Harry hleděl na karty před sebou, zkoušeje si zapamatovat všechno co řekla. “Je to všechno?” zeptal se úzkostlivě, zapomínaje, že před chvílí se mu to zdálo k smíchu.

“Jsou tu ještě další souvislosti. Podívejte se, žena, po které toužíte…” Harry sebou škubl, když její prst znovu dopadl na kartu s poslem. “…je spojena s dědicem Vašeho nepřítele. Je jím vězněna.” Cože? přemýšlel Harry. Nevím o nikom, kdo by byl držen v zajetí… a ta touha…“A starší žena je ve spojení s nepřítelovým pomocníkem…” ukázala na kartu, která nepatřila Červíčkovi. byl to Malfoyův otec? lámal si hlavu. Co by s ním Cho mohla mít? Pak upozornila na kartu syna (s drakem), toho, co už dlouho nebude jeho nepřítelem – tato karta byla spojená s kartou milenců. “Vaše pravá láska bude rozpolcena… ale když konečně přijde k Vám, on na Vás zaútočí… přesto ho budete potřebovat k poražení Vašeho nepřítele.”

Přestala a Harry cítil, jak se mu točí hlava. Příliš mnoho informací, příliš mnoho lidí k sledování… “A teď poslední dvě karty.” Vyložila další kartu, o které se domníval, že je Červíčkova (teď si všiml, že je na ní znázorněna velká krysa). “Další bratr,” řekla. Kolik bratrů bych měl mít? zajímalo Harryho. “A pro něj z rukou zrádce…” otočila poslední kartu. Byl na ní přízrak smrti.

“Smrt?” zašeptal Harry, pak si připomněl, že bratra nemá, natožpak dva. “Ne nezbytně. Tohle…” ukázala na kartu smrti, “… může znamenat změnu, přeměnu.” Vyvalila oči. “Ach…” řekla, “Váš smrtící nepřítel Vás bude lákat na nejhlubší touhu… je to čtvrtá žena… milujete jeden druhého…”

Ale není mou pravou láskou? divil se Harry. Jak potom může být mou nejhlubší touhou? A co ta po které toužím? “Budete postaven před volbu. A pokud se nerozhodnete uvážlivě…” najednou se jí zadrhl hlas a zírala na karty “ …svět, jak ho známe, skončí,” řekla slabě.

Harry se podíval do jejích obrovských očí ukrytých za brýlemi. “Cože?” slyšel se říkat, jakoby to byl někdo jiný. “Já mám udělat volbu, která může zničit svět, jak ho známe?” Vstal a rukama si prohrábl vlasy. Ukázal na karty. “To je směšné. Nemám žádné bratry. Řekla jste mi, že mám nejen pravou lásku, ale také jinou ženu, která je mou nejhlubší touhou… vzpamatujte se! A nic, co rozhodnu, nemůže zničit svět, jak ho známe. Nic!” Neočekávaně smetl paží karty ze stolu, pak se znovu postavil, funěl a drze se na ni díval. Byl prefekt, v žádném případě nesměl mluvit s učitelem tímto způsobem. No, sečteno a podtrženo, moc dlouho už prefektem nezůstane…

Celá třída se dívala. Trelawneyová zasvištěním hůlky karty zase nevzrušeně poskládala na stůl do úhledného balíčku. “Můžete jít. Tohle pro Vás byla stresující hodina. Ale odpouštím Vám Váš výbuch, protože máte Vidění…” řekla mírně.

Harry se otočil k odchodu, sebral svůj batoh, ale než jeho hlava zmizela dole na žebříku, řekl nahlas a pevně, “Nemám Vidění!” Pak uslyšel, jak Sandy říká, “Muž s ohnivými vlasy spadne ze žebříku…” Přemýšlel, jestli by se neměl vrátil zpátky a Rona varovat, ale protože právě popřel, že má Vidění, rozhodl se nechat to být.

Sešel spoustu schodů dolů a pak pokračoval větrnými chodbami do Nebelvírské věže. Vlezl do společenské místnosti, bez povšimnutí jí prošel a zamířil nahoru do ložnice. Dnes už nic neměl – díky bohu. Stále ještě bylo horko, otevřel okno, sundal si tričko, svalil se na postel a pozoroval strop. Pak cítil, že potřebuje slyšet něco jiného než zvuk hlasu profesorky Trelawneyové říkající: Svět, jak ho známe, skončí. Z kufru vytáhl svůj přenosný přehrávač, nasadil si sluchátka, ujistil se, že páska je v pořádku a zmáčkl knoflík. Viděl, že se páska posunuje, slyšel nějaký syčivý zvuk (ne hadí jazyk), ale žádnou hudbu. Zmáčkl tlačítko stop. Ach, samozřejmě. Hermiona mu vždycky říkala, že kolem Bradavic je příliš mnoho kouzelného rušení na to, aby tyhle věci fungovaly. Magnetická páska, uvědomil si. A baterie: další magnetismus. Věděl, že magnety a kouzla se moc dobře nekombinují. Odstrčil přehrávač pryč a znovu si lehl s rukama za hlavou, potom se podíval dolů na svou nahou hruď a pozoroval baziliščí amulet jak klesá a zase stoupá.

Proč já? přemýšlel. Proč jsem to vždycky já? Protože hluboko uvnitř opravdu věřil, že se může ocitnout v pozici, kdy by jeho volba mohla změnit svět. Bylo tou volbou připojit se k Voldemortovi nebo s ním bojovat? V hlavě mu zazněla Moodyho slova: Co lidi nutí přidat se na stranu temnoty? Proč se jiná osoba rozhodne to neudělat? Kdy nastává kritický moment?  Kdy vlastně? Ale, pomyslel si Harry, on by to nikdy neudělal. Voldemort ho chce naverbovat, nebo ne? Slyšel o Voldemortovi a ostatních Smrtijedech mučících členy rodin, aby je přinutili přidat se na jejich stranu. Šli by potom po Ronovi a Hermioně? Aby mě donutili stát se Smrtijedem? Harry Potter, Smrtijed. Bylo to tak nesmyslné… Ledaže, přemýšlel dál, by tohle nebyla ta volba, která zničí svět, jako ho známe… Zavřel oči a představoval si, že přehrávač funguje, pokoušeje se tím z hlavy vymazat vykládání taroků dřív než z toho zešílí.

* * * * *

Z toho pozdně letního horka musel na chvíli usnout. Když se probudil, Hermiona vedle něj seděla na posteli a třepala s ním. Měla na sobě svůj hábit, evidentně jí bylo taky horko, krátké kudrny rozčepýřené kolem obličeje vypadaly vlhké, na blůze měla v podpaží skvrny, z čela si utírala pot a mluvila na něj unaveným hlasem. “Pojď, Harry. Musíme jít na ošetřovnu.” Vstala k odchodu a on si všiml, že má vlhkou skvrnu i na kříži. “Nejdřív se musím převléknout. Proč ty hábity dělají tak teplé a těžké?” stěžovala si cestou ke dveřím vyčerpaně.

“Je Ron v pořádku?”

Otočila se. “Jasně. Zlomil si nohu, ale Seamus, Dean a Neville ho přenesli na ošetřovnu a madam Pomfreyová by ho měla uzdravit, zatímco jsme tady. Znáš to, už jsi předtím zlomeninu měl.” Pak se zatvářila, jakoby se probudila.

“Co se stalo?” zeptal se jí.

“Jak… jak jsi to věděl?” Harry se pořád cítil jakoby ještě spal. Překulil se a spustil nohy z postele dolů, zatímco říkal, “Spadl přece ze žebříku, když odcházel od Trelawneyové, ne?”

Pořád na něj zírala. “Ano,” odpověděla pomalu. “Ale ty jsi tam nebyl.”

Teď se Harry cítil úplně probuzený. “Och, no, ale během odchodu jsem měl s žebříkem problémy. Říkal jsem si, že se co nevidět stane nějaká nehoda…”

Dívala se na něj zúženýma očima. “Ale jak jsi věděl, že ten kdo spadl, byl Ron?”

Pokrčil rameny. “Nebyla by jsi tady, kdyby na ošetřovnu odnesli Seamuse, Deana nebo Nevilla, ani Levanduli nebo Parvati. No, možná kdyby to byl Neville. Ale pak by pro mě pravděpodobně přišel Ron.” Díval se na ni vyrovnaně, aby podpořil svou logiku. Vypadala, že ji jeho vysvětlení neuspokojilo, ale očividně se rozhodla, že bojuje prohranou bitvu.

“Vím, že je horko,” řekla, “ale raději by sis měl obléknout tričko. Žádná studentka se nebude moct soustředit, když se tu budeš procházet jenom takhle…” Usmála se na něj, přičemž trochu vypadala jako v neděli v noci, kdy hladila jeho čelist, zatímco stáli před společenskou místností. Otočila se a bez dalšího slova vyšla ven.

Harry si oblékl čisté tričko a na něj si připnul prefektský odznak. Sandy nechal ležet stočenou na posteli… bylo pěkné horko, nepotřebovala se ohřívat na jeho ruce… a sešel dolů do společenské místnosti, kde na něj čekala Hermiona. Také si svůj odznak připnula na čistou halenku. Beze slova procházeli chodbami vedoucími k ošetřovně. Jednou, jak pohupovali rukama, se jim srazily, způsobíc tak Harrymu šok a jeho napadlo, že by ji mohl vzít za ruku, ale pak si to rozmyslel. Místo toho zrychlil krok a Hermiona také přidala, aby mu stačila.

“Harry,” stěžovala si, “na běh je moc horko.” Několik vteřin poklusávala, aby ho dohonila, potom sáhla dolů, nahmatala jeho ruku a propletla jim prsty. Nechal ji, vzpomínal, jak se drželi za ruce, zatímco mu vyprávěla o svém únosu. Zdálo se to jako v jiném životě, když byli u Dursleyových na zahradě, leželi na trávě a povídali si. Zpomalil, teď šli vedle sebe, ruce spojené a tak taky vešli na ošetřovnu. Harry levou rukou otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

Ron ležel na posteli, podložený několika přikrývkami, ale měl zavřené oči. Levou nohu měl zamotanou do obvazů chránících léčivý obklad, který uzdravoval zlomenou kost. Harry si vzpomněl, že Dick si také zlomil nohu, když ignoroval varování Sandy, že kámen spadne. Harry si tenkrát přál, aby měl přístup ke kouzelnému léku a mohl Dickovi pomoci. Teď měl nohu zlomenou Ron, protože Harry Sandy zase neposlouchal. Ron otevřel oči a začal se usmívat, dokud neuviděl jejich spojené ruce.

“Našla jsem Harryho, jak si v ložnici dává dvacet,” řekla mu Hermiona. “Vám dvěma to ale trvalo,” řekl nevýrazně. “A převlékli jste si oblečení.”

Hermiona odtáhla ruku a šla se postavit na opačnou stranu postele. “Je horko, byli jsme celí zpocení…” začala, pak se zastavila. TO moc dobře neznělo, uvědomil si Harry. “V každém případě.” pokoušel se Harry o rázný tón. “Omlouvám se za to všechno.”

 “Všechno co? Byl jsem pitomec, spadl jsem a zlomil si nohu. Za co se omlouváš?”

“No, já, tedy…”

“Řekni mu to, Harry,” nabádala ho přísně Hermiona. Harry se na ni podíval.

“Říct mu co?”

“Dobře, tak to udělám já. Harry věděl, že spadneš, Rone.”

“Hermiono…”

“Cože?” řekl Ron nevěřícně. “Tys to věděl a neřekl jsi mi to? Počkat… jak jsi to mohl vědět? Aha, pane bože, to je to proč jsi ječel Já nemám Vidění, když jsi odcházel?”

“Ne, řekl jsem to, protože Já nemám Vidění!” opakoval Harry podrážděně. “Hermiono, přestaň s tím…”

“Tys to věděl,” trvala na svém. “Jsem si tím jistá. Nevím jak, ale věděl jsi to…”

“Měla jsi ho slyšet předtím, než ho Trelawneyová nechala odejít,” sdělil jí Ron. “Ječel na ni, Nemám žádné bratry. Jak můžu mít pravou lásku a ženu, která je mou největší touhou! A jak bych mohl zničit svět, jak ho známe? Nebo něco takového…”

“Co jste dělali?”

“Vykládali taroky. Později Vám řeknu něco o těch mých, Neville byl tak legrační…”

Znovu se podívala na Harryho. “Co ti Trelawneyová řekla?”

Harry se zašklebil. “Ale no tak, Hermiono, vždyť ji znáš. Je to všechno hovadina. To je důvod, proč jsem z Věštění odešel…

“CO říkala? ”

Povzdychl si. “Řekla mi, že mám smrtícího nepřítele, který už jím být nechce.”

Vypadala nejistě. “No, to je dobře, ne?”

“Jasně, je to skvělé. Vlastně už nechce být mým nepřítelem, protože se rozhodl, že jsem docela mocný čaroděj a chce mě místo toho naverbovat.”

Ron a Hermiona na něj beze slova zírali. “Cože?” řekli oba konečně.

“Jak jsem řekl - takže jsem usoudil, že tetování Smrtijeda bude krásně ladit s mými novými hábity a taky bych si mohl pořídit náušnici, možná i pončo jako Bill…”

“Harry, přestaň! To nikdy neuděláš!” řekla podrážděně Hermiona.

“Proč ne? Protože chci, aby mučili a zabili každého, koho mám rád, dokud nezměním názor?” Pevně se na ně zadíval. “Říkala, že byl mnou zastaven a posílá svého pomocníka. Vzpomínáš si, co Moody říkal o Smrtijedech, nebo ne? O tom jak se obávají kletby Cruciatus a proto jsou ještě nemilosrdnější než sám Voldemort? Myslíš, že chci, aby Vás mučili?”

“Ale Harry, pokud by ses… hypoteticky… stal Smrtijedem, co když ti nařídí ubližovat lidem? Pokud to neuděláš, budeš to ty, koho budou mučit…”

“Na tom nezáleží. To je moje vlastní bolest, už jsem se s tím jednou vypořádal. Můžu to udělat znovu.”

“Tak vidíš, Harry,” řekla naléhavě, zatímco jí slzy stékaly po tvářích, “To je důvod proč nemůžeš být Smrtijed. Protože raději budeš trpět sám, než aby trpěl někdo jiný. Nejsi pro to stvořený.”

“Řekla, že se musím rozhodnout,” pokračoval tiše, dívaje se na své ruce. “Musím se rozhodnout uvážlivě, nebo svět, jako ho známe, skončí…”

Obešla postel a vzala ho za ruku. “Ty se rozhodneš správně, Harry, určitě. Ale nesmíš se stát Smrtijedem, abys nás chránil. Radši bych umřela než tohle.”

Ron se na něj naléhavě díval. “Já taky.”

Harry přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. “Tak to máme problém. Raději budu Smrtijedem, pokud by to znamenalo, že Vy dva neumřete nebo Vám nebudou ubližovat. V tomhle se neshodneme. ”

Bezvýrazně na něj hleděli. Otočil se a kráčel ke dveřím ošetřovny, ale jakmile otevřel dveře, uslyšel za sebou Hermioniny kroky. Neohlížel se. Když je zkusil zavřít, byla tam a proklouzla ven. Pak je zavřela sama, otočila se a objala ho kolem pasu, tentokrát nezaváhal a přitáhl si ji k sobě, opřel si bradu o temeno její hlavy, slzy mu stékaly do jejích vlasů. Cítil, že Hermioniny mu zamokřují tričko. Zdálo se, jakoby tak stáli nekonečně dlouhou dobu, pak se od něj odtáhla, stoupla si na špičky, aby ho políbila na tvář a utíkala pryč, zatímco si dlaněmi osušovala tváře.

* * * * *

“Fajn, Fred a George přinesou z kuchyně nějaké jídlo, Parvati a Levandule požádají Hannah, jestli bychom si mohli vypůjčit její kouzelnické rádio, kvůli hudbě a… co takhle nějaké balónky? Nebo stuhy?” Když Harry vstoupil do společenské místnosti, Ginny zrovna zaškrtávala seznam. Hermionu nebylo nikde vidět.

“Kde je Hermiona?” zeptal se jí. “A byla jsi už navštívit svého bratra, který leží na ošetřovně se zlomenou nohou?” Zamračila se na něj.

“Co si to o mě myslíš? Samozřejmě, že ano. A Fred s Georgem tam s ním jsou teď. Chceš pomoci s výzdobou?”

“Výzdoba? Na co? A ptal jsem se tě, kde je Hermiona.”

“Neville ji poprosil, aby mu pomohla s domácím úkolem z Přeměňování. Šli do knihovny. On je zástěrka. Myslíš si, že bych zvládla naplánovat Hermionin večírek s překvapením, zatímco by tady seděla? Měla těžké léto a já jsem si myslela…”

“Večírek s překvapením?” “Harry, v sobotu má narozeniny. Ty jsi na to zapomněl?” Upřímně - zapomněl, devátého září jsou přece její narozeniny. “Takže, mohl by jsi pomoci s tou výzdobou?”

“Samozřejmě, jistě,” řekl ustaraně, zatímco šel ke schodům vedoucím k chlapeckým ložnicím.

“Harry!”

“Co je?” ozval se nepřítomně a otočil se.

“Myslela jsem, že hledáš Hermionu.”

“No, ano… znělo to, že je zaneprázdněná Nevillem. Můžu počkat.”

Starostlivě si ho prohlížela. “Jsi v pořádku, Harry?”

Ne, nejsem v pořádku, pomyslel si. Právě jsem zjistil, že se mám stát Smrtijedem a ty můžeš být dalším cílem, stejně jako Hermiona, Ron, tví ostatní bratři, rodiče a všichni mí učitelé…

“Jsem v pohodě,” zachraptěl, najednou mu vyschlo v krku. Bylo nějak bolestivé se na ni dívat, tak vyšel schody do své ložnice, lehl si na postel a navzdory horku zatáhl záclonu. Nutně s ní potřeboval mluvit, nebo s Hermionou, s kýmkoliv, ale všichni byli příliš zaneprázdnění, než aby se znepokojovali, jestli Voldemort bude mít dalšího Smrtijeda nebo ne.

Vzal Sandy z postele a zasyčel na ni, “Co bych měl udělat, Sandy?”

“Udělat, Harry Pottere?”

“Nechci být zlý čaroděj. Ale nechci přivést své přátele do nebezpečí.”

“Tak na to nemysli. Přijde to samo.”

“Toho se bojím. Pokud by se to vyřešilo tím, že bych se stal Smrtijedem, pak by Voldemort nepotřeboval další služebníky, jednal by se mnou přímo…”

“Tak to udělej.”

“To není tak jednoduché!” Jakmile její sdělení označil za jednoduché, znovu se rozčílila, protože po ní chtěl rady bez toho, aby o tom věděla něco bližšího…

Já se z toho vážně zblázním, pomyslel si. Kritizuji hada za to, že nechápe můj absurdně komplikovaný život. Vzpomněl si, jak držel Hermionu a všechno na co teď dokázal myslet bylo, že ji chce držet znovu a na celý zbytek světa zapomenout….

* * * * *

Harry čtení z tarokových karet vytěsnal z mysli. V sobotu po večeři byli s Ronem pověřeni, aby donutili Hermionu jít oklikou přes knihovnu, takže Ginny a ostatní nebelvírští měli čas připravit společenskou místnost na večírek. Jakmile nadešel čas, oba shodně prohlásili, že už mají ke své úloze z Dějin čar a kouzel všechno co potřebují a zmatenou ji vlekli zpátky do společenské místnosti, protože přestali v polovině úkolu. Před týdnem se heslo do společenské místnosti změnilo. “Yorkširský pudink,” řekla Hermiona Buclaté dámě.

“Zní to skvěle!” přišla odpověď předtím, než se portrét odsunul a odkryl všechny z Nebelvíru včetně profesorky McGonagallové, kteří křičeli: “Překvapení!”

Hermiona vypadala, jakoby se chystala omdlít. Ron s Harrym jí pomohli projít dovnitř, zatímco střídavě objímala Ginny, Parvati, Levanduli a každého, dokud se zase nedostala zpátky k Ronovi a Harrymu a znovu se na ně nepověsila. Pak někdo zapnul hudbu a začal se podávat máslový ležák se spoustou koláčů. Zdálo se, že se všichni smějí a mluví zároveň. Harry pozoroval její tvář, byla úplně vyvedená z míry, o ničem neměla ani ponětí. Přišel k Ginny, objal ji zezadu pažemi a zašeptal jí do ucha, “Dobrá práce, Gin.” Otočila se k němu a usmála se. Proč bylo v poslední době tak těžké od ní odtrhnout pohled?

Naklonila se k němu blíž a zeptala se, “Co jsi jí dal?”

Skoro na to zapomněl. “Ach! Musím jí to předat!” Uháněl nahoru po schodech a do minuty byl zpátky se zabaleným balíčkem. Odtáhl Rona od punče a dostrkal ho k ohni, kde seděla Hermiona. Podal jí dárek, říkajíc, “všechno nejlepší k narozeninám, Hermiono. To je od nás obou.”

Široce se usmála, rychle strhala papír a pak překvapením otevřela pusu. “Och… to je báječné! Všichni se podívejte…” a otočila rámeček s obrázkem, takže se každý mohl podívat na fotografii jich tří, jak jdou do sebe zavěšení, svobodně se smějí, Hermiona se střídavě dívá na Harryho a Rona, vlasy jí čechrá lehký větřík, Harry s Ronem se na ni radostně usmívají, hábity za nimi vlají a v pozadí toho všeho bylo vidět les. “To je ta tvoje fotka, že Coline? Je opravdu moc pěkná.”

“A co my?” ozval se Ron pobouřeně. “My jsme na ní.”

Smála se a vypadala při tom ještě šťastněji než na fotografii, pomyslel si Harry. “Takže, teď mám jasný důkaz, že mí dva nejlepší kamarádi jsou nejhezčí kluci v Bradavicích,” řekla oběma s úsměvem. Ronovi zrudly uši, Harry si prsty prohrábl vlasy.

“Vrátím zpátky svůj předcházející sestřih. Uděláš ze mě náfuku, Hermiono.”

“Ach, nic takového, Harry Pottere!” ozvala se náhle Parvati.

“Ty jsi moje mistrovské dílo. Opovaž se!”

Všichni se rozesmáli. “Očividně s tím nemůžeš nic dělat,” řekla namáhavě Hermiona mezi výbuchy smíchu.

Večírek pokračoval až do noci, McGonagallová odešla, přičemž předtím použila protihlukové kouzlo, aby nikoho tím rámusem nerušili…” Spoléhám na Vás, že se Vám to tu nevymkne z rukou,  řekla Alici před odchodem. Jakmile se za McGonagallovou zasunul portrét, Alice okamžitě zakřičela, “Je pryč!” a Katie podstatně zvýšila hlasitost rádia. Harry si vzpomněl, jak v minulosti některé večírky ve společenské místnosti dokázaly být bláznivé, třeba když jeho jméno vyletělo z Ohnivého poháru a stal se druhým Bradavickým šampionem, párty pokračovala až do ranních hodin.

Parvati Hermionu přivedla ke stolu, kde pro ni měla svůj narozeninový dárek: čtení z tarokových karet. “Ve skutečnosti, Parvati,” říkala jí Hermiona, “v mých hodinách Numerologie, jsem zjistila, že čísla spojená s mým narozením jsou opravdu zajímavá. Koukej, narodila jsem se přesně v devět hodin ráno. Devátý měsíc, devátý den, devátá hodina. To dohromady dává dvacet sedm, což je třetí mocnina. Číslo zvyšující svou vlastní sílu. Je to velmi silná sada čísel…”

“Ale, Hermiono, na své narozeniny by sis měla nechat vyložit karty, abys byla připravená na změny v dalším roce.” Harry si taroků předtím užil až až, takže se vzdálil, aby si vzal něco k jídlu a pití, přičemž pozoroval Freda s Georgem, jak tančí způsobem připomínajícím spíše nějaký druh tance plodnosti a s ostatními se tomu s chutí zasmál.

Harry po nějaké době zahnal chlapce z prvního a druhého ročníku nahoru, protože vypadali docela ospale a Alice zase uložila dívky. Když se vrátil do společenské místnosti, zjistil, že většina třeťáků se taky odebrala na kutě, takže tu už zůstalo jenom pár lidí. Angelina a George spolu tancovali tělo na tělo na nějakou pomalou baladu, stejně jako Fred s Katie, v rohu bylo několik šesťáků, kteří hráli Řachavého Petra a Colin fotografoval pro svého přítele Ginny a některé její spolužačky.

Jakmile Harry vstoupil do místnosti, Hermiona ho najednou chytila za ruku a řekla, “Nevyhneš se tomu, teď se mnou budete tancovat, pane Pottere. Privilegium oslavenkyně.” Vůbec to nebylo jako na vánočním večírku, usoudil Harry okamžitě, položila mu ruce kolem krku a opřela si hlavu o jeho rameno. Dal jí ruce kolem pasu a tvář položil do jejích vlasů, rozrušený, jak je to zvláštní. Znovu si vzpomněl na jejich objetí před ošetřovnou, když oba brečeli – bylo to tak osobní… znepokojilo ho, když se teď k němu tiskla v místnosti plné jiných lidí. Nohama pohybovali jenom nepatrně, matně si uvědomoval hudbu, rytmus nebo slova, která mu burácela v uších, zatímco cítil na prsou tlukot jejího srdce a vydechl. “Hermiono,” zašeptal. Vzhlédla. “ Mám pro tebe ještě jeden dárek.” Oči se jí rozšířily, vypadala polekaně a zároveň plná naděje. “Rozhodl jsem se, že se Smrtijedem nestanu.” Usmála se, její znepokojení se vypařilo.

“Nikdy jsem si skutečně nemyslela, že by ses jím stal,” zašeptala mu zpátky a opět mu položila hlavu na rameno. Jak písnička skončila, cítil, že se chvěje a nechtělo se mu nechat ji jít, ale náhle si všiml nedaleko stojícího Rona s Ginny, kteří na ně okatě zírali, i když se pokoušeli tvářit, že tomu tak není. Začala další pomalá píseň. Harry věděl co dělat. Vzal ji za ruku a postavil ji před Rona, se slovy, “Dárek byl od nás obou, takže s tebou nemůžu tancovat jenom já.” Vložil jí ruku do Ronovy, přičemž oba vypadali poněkud rozpačitě, než se Hermiona rezignovaně usmála a dotáhla ho doprostřed místnosti. Ronova noha byla skoro zahojená, jenom ještě trošku kulhal.

Pak Harry s úsměvem podal svou ruku Ginny. “A ty,” řekl, “jsi naplánovala skvělý večírek.” Taky ji dotlačil na taneční parket a přitáhl si ji do náruče. Nejdřív tančila jako na vánočním večírku - v klasickém postavení, jakoby se chystala na valčík. Ale během minuty jí dal obě ruce kolem pasu a naznačil jí, aby mu svoje položila na ramena. Byla asi o palec vyšší než on, takže si během tance hleděli do očí a Harry si znovu uvědomil, že od ní nemůže odtrhnout pohled.

 Nakonec jako první uhnula ona a podívala se dolů, kde uviděla baziliščí amulet vykukující z jeho trička. “Rozhodl jsi se, jakým chceš být zvířetem?” zašeptala mu.

S McGonagallovou trénoval kontrolu nehtů každý večer hned po večeři až do večírku (tuhle noc mu dala volno) a on jí sdělil své rozhodnutí. “Ano,” řekl tiše. Když ucítila vánek jeho dechu tak blízko svého ucha, otřásla se. “Lev.” Přikývla.

“Učíš se jak se stát Zvěromágem, že?” zašeptala. Překvapeně se na ni podíval. Prohnaně se usmála. “Každý večer po večeři zmizíš s McGonagallovou. Ona je Zvěromág, vyučuje Přeměňování a ty jsi se mě ptal na zvířata… nebylo těžké si to dát dohromady.”

“Pst!” tiše jí sykl do ucha, znovu se zatřásla, ale nezdálo se, že by si to uvědomila. “Nikomu to neříkej. Je to překvapení.” Najednou si Harry uvědomil, že hudba skončila a všichni je pozorují. Hermiona s Ronem už netančili. Hermiona na ně upřeně zírala. “Co jste si to šeptali?” zeptala se, pokoušeje se o normální tón. Harry Ginny neochotně pustil.

“Nic,” řekl s prázdným pohledem ve tváři, zatímco se pokoušel vzpamatovat. Podíval se na Rona, který vypadal, že by se nejraději dostal z Hermionina dosahu, když je Harry zahlédl během tance, bylo mezi nimi hodně volného prostoru, víc než mezi ostatními tančícími páry, které během noci viděl. Vzpomněl si, že Hermiona Rona nazvala nedospělým mizerou. Harry věděl… nebo si mysle, že ví… co Ron k Hermioně cítí. Čeho se bojí? Zajímalo ho. Ale teď, zatímco s ním tančila, vypadala, jako by si nejvíc na světě přála se ho zbavit. Možná jsem vedle, uvažoval Harry. Možná k ní cítí něco jiného a já nemám důvod k znepokojení.

Stejně ho ale něco zaráželo, Ron by jí nešel tak na nervy kdyby k němu něco necítila. Taky ji dost trápil. Harrymu se chtělo ho pěkně nakopnout, stejně jako když komentoval Othella. Naklonil se k Hermioně a rychle ji políbil na tvář.

“Takže ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám. Bude lepší, když nasednu na fazolový stonek a svezu se do ložnice, abych se trochu vyspal, jinak se ráno probudím a ty kolem mě budeš obíhat kolečka,” řekl a otočil se ke schodům.

Náhle vykřikla, “Ach! Málem jsem zapomněla!” Harry se obrátil, zvědavý co se děje. Kývla na Harryho, Rona a Ginny, aby ji následovali ke křeslům u krbu. V blízkosti nikdo nebyl a hudba stále ještě hlasitě hrála, i když už nikdo netancoval.

“Našla jsem tu pravou pohádku!” vzrušeně zašeptala. “Když jsem byla s Nevillem v knihovně a Vy, zločinné typy, jste plánovali tuhle párty.” Usmála se na Ginny, která vypadala zmateně.

“Jakou pohádku?” zeptala se Hermiony.

“Vy se v Hagridově třídě nestaráte o husy?”

“Ne, my máme malé jednorožce. On se obával, že starší dívky by se už nemohli… k nim přiblížit,” řekla a zrudla. Harry si vzpomněl, že k jednorožcům se mohou přiblížit jenom dívky, které jsou stále nevinné. “Řekl, že husy jsou pro pátý ročník. Takže co s nimi je? Jací to jsou kouzelní tvorové?”

“Jedna z nich je husa, která snáší zlatá vejce.”

Harry se pomalu ztrácel a taky byl pěkně unavený. “No? Která je to pohádka?”

Hermiona se zatvářila vítězně. “Jack a Fazolka!”

Ti tři se dívali jeden na druhého a pak zpátky na ni. “No a?” řekli zaráz.

“No a? Říkala jsem Vám, že pohádky byly napsány na základě skutečnosti, Jack a Fazolka je v podstatě návod jak se dostat přes obra. Bylo tam několik kouzelných věcí, které Jack ukradl z obřího domu, a jedna z nich byla husa snášející zlatá vejce! Myslím si, že Hagrid musel obry navštívit a oni mu tu husu dali jako gesto dobré vůle…”

“Jako dar vyslanci?” troufla si Ginny.

“Přesně tak! To by mohlo znamenat, že obři jsou na naší straně, že nepůjdou s Ty-víš-kým! Hagrid to asi dokázal!”

Všichni byli zticha. Potom Ron řekl, “Co když ji ukradl?”

Hermiona do něj zabodla pohled. “Cože?”

“Co když udělal to, co Jack a prostě ji ukradl? Co když to nic neznamená?”

Zase bylo ticho. “Uděláme to, co děláme vždycky,” rozhodla Hermiona. “Konfrontujeme ho s tím. Tak nám prozradil jak projít kolem Chloupka…”

Ron mohutně zívl. “Fajn, jsem pro to, abychom to udělali po dlouhém spánku v neděli dopoledne. Och, málem bych zapomněl, Vy dva jste šílenci,” řekl, zatímco ukazoval na Harryho a Hermionu. Všichni se rozesmáli.

“Vlastně, zítra bych mohla lenošit,” řekla Hermiona otráveně. “Kolik je, dvě hodiny?” Harry přikývl, zatímco překontroloval čas na hodinkách. Když vzhlédli, překvapilo je, že v místnosti už nikdo není. Přešli k příslušným schodištím a uložili se do postelí, zatímco doufali, že se Hermiona s Hagridem a obry nespletla… ale moc tomu nevěřili.