Preklady fanfiction Harryho Pottera

Presto – část 2/2 (závěr)

„Myslím, že jsme připraveni, mami,“ řekl.

Hermiona pohlédla na oblohu, kde nízko nad obzorem visel měsíc v úplňku. „Jdeme na to.“

Shromáždili se kolem skvrny, každý z jedné světové strany, a Severus položil doprostřed malou, v kůži vázanou knihu. I s vědomím, co obsahuje, působil předmět nepřirozeně nevinně. Hermiona se ze všech sil snažila vyhnout myšlenkám na to, co by mohlo kouzlo provést, i když pochybovala, že by byl Sallow nitrozpytec, natož že by měl schopnost vetknout tuto schopnost do kouzla, které knihu chránilo. Přesto nemělo smysl riskovat. Vic si vyčaroval židli a posadil se tak, aby se Severusem mohli naladit.

Když s tím byli spokojeni, Severus kývl na Hermionu a Huga. Hugo zvedl ruce a Hermiona podržela ty své proti němu. Hugo na ně dýchl a jejich prsty zapulzovaly oranžovým ohněm, v němž Hermiona poznala synovu magii. Ohnula prsty tak, jak to viděla dělat Huga tehdy, než před všemi těmi týdny doprovázel Vica v chýši.

„Jsme připraveni,“ zašeptal Hugo.

Vic sklonil hlavu, čímž se mu oči, doposud ozářené matným světlem, ocitly ve stínu jeho ofiny. Zvedl smyčec, všichni se společně nadechli a Hugo se Severusem zahráli úvodní tóny, zatímco Hermiona s Hugem poslali do vzduchu první akord skladby. I když věděla, co přijde, stejně ji překvapila mohutnost zvuku, který chýši naplnil. Krvavá skvrna okamžitě odpověděla mihotavým pulsem. Hermiona se s úlevou zakřenila. Nejhorší z neúspěchů, které si představovala, bylo, že se ozvou první tóny a nic se nestane.

A pak už Vic a Hugo hráli společně, v tichém ostinatu: čtvrťová nota, osminka-osminka, čtvrťová nota, čtvrťová nota.

Tá dum-dum tá tá. Tá dum-dum tá tá.

Z opakovaného rytmu vyrůstala melodie, pomalá a truchlivá. Jak sílila, krvavá skvrna se víc a víc třpytila a úponek světla se natáhl a olízl špičku Vicova smyčce. Při dalším tahu smyčce ho mladík ke světlu vstřícně naklonil a to přeskočilo z podlahy na nástroj a obklopilo ho modrým ohněm.

Vicova melodie byla sladká a prostá, se slabým vibrátem, a Hermiona byla tak silně nucena naslouchat, že málem propásla svůj nástup. Naštěstí si v poslední možné chvíli vzpomněla, a když vyplnila hudební texturu, oranžový oheň jí rozzářil konečky prstů, zatímco Hugo opakoval melodii druhých houslí a legato tóny se vznášely ve vzduchu. Hermiona se soustředila na střední melodii, přidávala disonance, které vytvářely podél známého nápěvu napětí a uvolňovaly energii do odhodlání.

Krása věty Allegretto Beethovenovy Sedmé symfonie a důvod, proč si ji vybrali, spočívala v prostém opakování jednoduchého motivu, který se předával z muzikanta na muzikanta jako štafeta. Hugo byl zklamaný, že v ní není žádný part pro trombón, ale jako nejzkušenější doprovod pochopil, že tato skladba je pro jejich účely ideální a jak by mohl nejlépe přispět.

Při třetí iteraci melodie vstoupilo téma do prvních houslí, které se pod Hugovými prsty roztančily, a Vic začal uprostřed každého taktu splétat tremolové obrazce, které působily jako vlny, což byl pokyn pro Hermioninu, aby přestala hrát. Pohlédla na Severuse, který stál nad krvavou skvrnou a knihou, jeho hůlka se zvedala a klesala v rytmu hudby a ve tváři měl výraz intenzivního soustředění. Skvrna teď vypadala jako modrý požár a kniha v jeho středu zářila krvavě rudou barvou.

Hermiona zvedla hůlku, seslala tiché Wingardium Leviosa na židli, na které seděl Vic, a jemně ho i s violoncellem levitovala asi metr nad podlahou. Vduchu si oddechla, že se v jeho hře neobjevil žádný zádrhel.

Dávala pozor, aby nepřerušila oční kontakt, a směřovala hrajícího Vica dolů po schodech, přes zahradu a pak ho jemně položila na dřevěnou plošinu na peugeotu. Přistál během pomlky a pokračoval v hraní, jako by se nic nestalo. Hermiona se ohlédla přes rameno, aby zjistila, jak se věci vyvíjejí.

Modrý oheň krvavé skvrny se táhl od Vicova nástroje až do vnitřku chýše. Hugo stál několik stop za ní, světélkující prsty hrály v rytmu Vicova smyčce, a Severus procházel zahradou s knihou, která se před ním vznášela jako karmínová bludička. Modrý oheň mu vířil kolem nohou jako mlha. Jeho klidný, soustředěný výraz naznačoval, že má situaci do značné míry pod kontrolou.

Hermiona velkým obloukem mávla hůlkou nad všemi zúčastněnými a ucítila, jak je zahalila chladná vlna zastíracího kouzla. Když už byli pro okolní svět téměř neviditelní, nachystala si ruce a oranžový oheň se rozhořel k životu. Na vysokých klávesách svého imaginárního klavíru přidala při další iteraci melodie vysoké smyčcové a dechové tóny. Nástup dechů byl pokynem pro MPS; peugeot se začal pomalu sunout po silnici směrem k McCoyovu domu jen s nepatrným vrčením motoru a všichni ho následovali jako průzrační náměsíčníci. Hudba vedla jejich kroky stále vpřed.

Hermiona se ohlédla přes rameno a viděla, že Severus zvedl housle k bradě a tahem smyčce se k nim připojil. Kniha se stále vznášela před ním a její rudý oheň se rozšířil na snad dvojnásobek původního poloměru. Zatímco kolem vířila melodie a kontramelodie, Hermiona mimoděk zkusila vyvolat hoboje a fagoty a jemnými mávnutími rukou poslala hoboje dopředu k Vicovi a fagoty dozadu k Severusovi. Hugo zachytil její pohled a odpověděl tím, že kolem nich obtočil kontramelodii druhých houslí a pevně ji stáhl. Když hudba nabobtnala do fortissima, rudé světlo, které obklopovalo knihu, se ještě zvětšilo a pulzovalo s rachotem tympánů, zatímco motiv převzaly trubka a lesní roh.

Hermiona neviděla Vicovi do tváře, ale jak společně hráli, jeho záda se narovnala,  což byla mocná předzvěst věcí příštích, a modré světlo, které bylo jeho spojením s krvavou skvrnou v chýši, vzplálo plamenem. Hudba byla všude, naplňovala jí mysl a tloukla v rytmu jejího srdce.

Když se téma vytratilo a roztříštilo, Hermiona ponořila ruce do melodie, mysl v soustředěném chaosu, jak se probíjela Beethovenovými akrobatickými linkami, a vytahovala další smyčcové a dechové motivy. Matně si uvědomovala, že ostatní kolem ní dělají totéž, a z hlubin její mysli se vynořily kousky melodie ještě dřív, než si toho byla vědoma. Byli téměř u cíle.

Hermiona vystoupila z melodické textury, vykoukla z magie vířící kolem ní a s potěšením zjistila, že jsou od cíle vzdáleni jen asi dvacet metrů. Všechno fungovalo, jak mělo. Podívala se za sebe, aby zkontrolovala Severuse, a srdce jí málem přestalo bít. Za mužem se táhla modrá magická stopa, která spojovala jejich kouzlo s Chroptící chýší, ale podél ní, asi sto metrů za ním, se vznášel tucet světelných koulí, ve kterých rozeznala kouzlo Lumos.

Někdo je sledoval. Vlastně docela hodně lidí. Hermiona pokrčila rameny. Teď víc než kdy jindy potřebovali, aby kouzlo fungovalo, protože to byla nejspíš jejich jediná příležitost.

Hugo se podíval jejím směrem, ale zavrtěla hlavou a zvedla ruce. Smyčce kmitaly jako šílené a Hermiona spustila ruce dolů, čímž znovu uvolnila žestě a tympány k částečné rekapitulaci motivu, které náhle zanikly v pianu, když došli na svá místa na okraji zející díry staveniště. Při další pomlce se Hermiona chopila hůlky a poklepala na beton, který poslušně ožil. Zatímco Hugův hoboj a fagot sladce zpívaly přes Vicovo ostinato a Severusovu houpavou houslovou linku, Hermiona poklepala hůlkou, aby kouzelný beton zkapalnila a poslala ho dolů do jámy, kde vyplnil stěny forem a pokryl podlahové podpěry z dračích kostí.

Když se hudba zklidnila na dosud nejtišší úroveň, Hermiona zachytila Severusův pohled. Přikývl.

Naposledy zvedla ruce a připojila se k ostatním při závěrečném fortissimovém provedení motivu, kdy se smyčce, žestě, dechy a tympány spojily v extatické prohlášení o stálosti a síle, i když klavírní mezihry naznačovaly, že je to všechno jen iluze. Ohnivá magie, která je všechny spojovala, se rozzářila, jak společně vlévali hudbu do rudých ochran obklopujících knihu, zatímco Severus ladně spouštěl knihu do jámy. Jakmile se kniha zanořila do betonu, krvavě rudá záře pohasla.

Základy prolétlo oslnivé rudé světlo a Hermiona zamrkala, aby se zbavila přetrvávajícího odrazu na sítnici. Stěží rozeznala tmavý tvar, který se snesl na místo, kde zmizela kniha, ale usmála se, protože poznala Severusův černý hedvábný hábit. Zatímco látka mizela v jámě, Hermiona pokračovala v hraní posledních tónů a pobízela beton, aby poskytl místo posledního odpočinku pozůstatkům Severusových chyb z mládí. Hudba byla stále tišší a tišší, až nakonec hráli jen Vic a Hugo.

Hermiona a Severus se přidali při posledním akordu a rudé světlo, které obklopovalo základy, se znovu rozzářilo. Ale jak zvuk slábl, sláblo i světlo, až zbylo jen těžké oddechování, měsíční světlo nad hlavou a, jak si Hermiona postupně uvědomovala, desítky obyvatel Prasinek, kteří je obklopili - madam Rosmerta, starosta Metuzalém Suggs - ti všichni byli tichými svědky.

Hermiona padla na kolena, fyzicky i magicky vyčerpaná. Její zastírací kouzlo stále působilo, ale ruka, která jednoznačně patřila Severusovi, našla její loket a pomohla jí vstát.

„Je hotovo,“ zašeptal, než jí vtiskl na tvář polibek.

„Mami,“ zašeptal Hugo odněkud z prostoru za ní. „Co budeme dělat?“

Hermionina mysl i tělo byly vyčerpané, ale jakkoli nicnedělání znělo lákavě, nepřipadalo v úvahu. K jejímu úžasu však rozhodnutí už nebylo v jejích rukou.

Představitel vesnice, Metuzalém Suggs, přistoupil k jámě s rozsvícenou hůlkou. V její záři Hermiona viděla, že má tváře vlhké od slz. Zvedl však bradu a začal ostrým hlasem zpívat.

Kráčíme společně temnou nocí

Hermiona okamžitě poznala kánon od Thomase Tallise, skladbu, kterou se učila ve škole, přestože slova byla jiná. K Metuzalémově hlasu se automaticky přidala i jeho žena Jokasta, ale o takt později, takže zpívali v kruhu.

Magické světlo ku pomoci

Připojily se i další hlasy, některé k Metuzalémovi a Jokastě, jiné začaly melodii zpívat znovu.

Jak dračí křídlo chrání nás

Zanedlouho je obklopil zpěv, kterému Hermiona s údivem naslouchala. Jediný případ, kdy slyšela zpívat kouzelníky, byl první rok v Bradavicích, kdy pěli školní píseň. Za jejími zády se ozval Hugův hlas a s ním se proplétal Vicův éterický přednes.

Se zpěvem na rtech jde se snáz¹⁾

Hermiona vykulila oči, když pochopila slova a viděla, jak se kolem každého zpěváka rozvíjí aureola bílého světla. Tohle nebyla jen dětská písnička na zahnání nočních můr. Jednoduchá slova a klamně jednoduchá melodie, která je nesla, byly magické. Kruh zdánlivě neměl začátek ani konec; kruh hudby je obklopoval a uctíval magii, která se tu dnes večer odehrála, očišťoval je, žehnal jim. Hermionino srdce se rozbušilo radostí, když pochopila, že navzdory oficiálnímu zákazu zůstala v kolektivním vědomí nějaká hudební magie, která byla stejně krásná jako ta Vicova a Hugova.

Ohlédla se a uviděla chlapce, jak se drží za ruce, i když vypadali jen jako bílé obrysy světla. Opožděně zrušila stále funkční zastírací kouzlo a napůl očekávala, že až obyvatelé Prasinek uvidí Vica a Severuse, zpěv ustane.

Hudba však pokračovala. Severusova paže ji objímala kolem ramen, podpírala její vyčerpané tělo a povzbuzovala ji na duchu. Zpíval velmi tiše a jí se dojetím stáhlo hrdlo, když viděla, že hábit, který pohřbil do betonu, skrýval běžné mudlovské oblečení. I když věděla, že její hlas zní sotva víc než skřehotání, začala zpívat s ním a on ji objal kolem ramen ještě pevněji.

Rozhlédla se po sousedech, kteří byli podobně uneseni podivným kouzlem, jež vytvářeli. Jejich výrazy se pohybovaly od úžasu po nadšení. Severusovým směrem zamířilo pár zvědavých pohledů, ale dokud Metuzalém Suggs nezadržel všechny u posledního slova, neposlal k nebesům poslední tón a mávnutím hůlky nezatlačil jejich společnou magii do základů stavby, nepadlo ani slovo.

V jasném měsíčním světle pak Hermiona viděla, jak Suggsův pohled putuje ze Severuse k ní a nakonec k chlapcům. Ze shromážděného davu se ozval šum a někdo něco zašeptal starostovi do ucha. Poté, co se Suggs chvíli radil se ženou, obešel okraj jámy a podal bývalému učiteli lektvarů ruku.

„Vítejte zpátky, Severusi Snape. Rád vás zase vidím.“

***

Hermiona právě dokončovala náčrt konceptu fontány a dětského hřiště v parku Fletcher Cove, když Severus položil vedle ní na stůl výtisk Mezinárodního věštce spolu s kávou Cubano.

„Merlin nám pomáhej,“ prohlásil. „Naši synové oficiálně mají funkční zdroj obživy.“

Hermiona se podívala na noviny a zakroutila hlavou. „Když Starostolec na můj popud provedl plošnou reklasifikaci posilovacích kouzel, na titulní stranu jsem se nedostala.“

„Bez urážky, má drahá, ale posilovací kouzla nebyla dříve klasifikována jako temná a ty jsi nebyla 'pár drtivě krásných mužů s mezinárodní záhadou'.“

„To asi ne,“ řekla a napila se. „Děkuji za kávu. Překvapuje mě, že Hugo nezavolal, aby nám dal o verdiktu vědět.“

„Jsem si jistý, že má dost práce s přípravami na zahajovací koncert.“

„Nemyslíš si ale, že se na mě pořád zlobí, že jsem mu přenechala ty nemovitosti, že ne?“

„Jestli ano, tak je blázen,“ řekl Severus. „Začíná svou kariéru bez studentských půjček, s vlastnictvím krásného domu a jediného magického koncertního sálu v Británii, a to vše bez jakýchkoli závazků. Jestli má aspoň špetku rozumu, tak se vzpamatuje.“

„Možná jsem mu toho dala příliš mnoho a on to nelibě nese.“

„Vždycky jsem si myslel, že jsi příliš velkorysá,“ poznamenal a políbil ji. „Bylo by však troufalé označit to za chybu, vzhledem k tomu, že jsem hlavním příjemcem.“

Věnovala mu rošťácký úsměv. „Jsi strašně zklamaný, že se našim synům podařilo nás zastínit?“

„Jakkoli bylo fascinující, že jsem byl vystaven spekulacím Věštce ohledně toho, jakou temnou magií jsem lapil vdovu Weasleyovou a jaké nosím spodky, věděl jsem, že jednou budu muset předat hůlku nějakému jinému nic netušícímu ubožákovi.“

„Dnes jim pošlu soví poštou balíček. Existují nějaké americké sladkosti, které by Victora v této době masírování veřejností potěšily?“

„Arašídové máslo,“ navrhl Severus. „Ale moc ho nelituj. Pokud se nemýlím, Victor si bude v té pozornosti přímo rochnit.“

Hermiona ho láskyplně políbila. „Někdy člověk až žasne při myšlence, že vy dva jste příbuzní.“

Severus se ušklíbl. „Bylo pro mě děsivé zjistit, kolik bych toho, nebýt Merlinovy milosti, mohl mít s Potterem společného.“

Hermiona se zasmála a s rozmachem se podepsala na náčrtek. „Hotovo. Co myslíš?“

Chvíli návrh přes její rameno studoval. „Pečlivá, rozmarná a vtipná,“ zhodnotil ho.

„Ale myslíš, že si tam budou chtít děti hrát?“

„Už jsem viděl, jak děti vytvářejí z papírových krabic celé vesmíry,“ řekl Severus. „Pokud se jim nepodaří totéž v prostředí, které jsi vytvořila, je problém v jejich představivosti, ne v té tvé.“

Ušklíbla se. „Dobře. Ještě dnes to pošlu městské radě. Doufám, že to schválí. Bude to mít velký význam pro mé místní etablování.“

„A když tu zakázku získá někdo jiný?“

Srolovala náčrtek a vložila ho do poštovního tubusu. „Pak půjdu do důchodu a založím si na zahradě sbírku sádrových zahradních trpaslíků. Upřímně řečeno, Severusi, nehodlám stavět své sebevědomí na rozmarech místní správy. A když už mluvíme o rozmarech, dneska večer tě beru na večeři.“

„Při jaké příležitosti?“

Hermiona mu podala křiklavě zdobené poděkování, na němž převažovaly růžové a fialové hvězdičky. „To je od Hogarthových.“

Severus kartičku znechuceně sevřel mezi palcem a ukazováčkem. „Existují gotické katedrály, jejichž dostavba trvala kratší dobu, než za jakou jsi ty dokončila přestavbu jejich domu.“

„Já vím. Jak mně se bude stýskat po Antigoniných sovách ve všech denních a nočních hodinách a po tom, že musím šestkrát předělávat vlastní práci. Ale dobrá zpráva je, že mi dali docela štědrou prémii, a proto dneska platím večeři.“

Podezřívavě se na ni podíval. „Nepokoušeli se tě nalákat na další projekt, že ne?“

„Chtějí, abych dělala jejich prázdninový dům v Dorsetu. Řekla jsem jim, že mě strašně mrzí, že to nebude možné, protože bych tam musela být, abych mohla dohlížet na renovaci.“

Na sklo zaklepala sova a Severus otevřel posuvné dveře na balkon. Spolu se ptákem, který přistál na pracovním stole, proniklo do místnosti šumění moře. Hermiona sňala sově z nohy tmavě smetanovou obálku a nakrmila ji kouskem kůrky ze zbytků toastů od snídaně.

„Jestli je to další úplatek od těch zatracených Hogarthů...“

„To je od kluků,“ zastavila ho Hermiona, vytáhla z obálky hezkou, stříbrem zdobenou pozvánku a zamířila za Severusem na balkon.

„Ti mladí idioti se přece už nemohou brát,“ zabručel Severus.

Hermiona zaklonila hlavu a zasmála se: „Je to pozvánka na koncert, ty truhlíku.“

Severus se zamračil a sáhl po pozvánce. „Adresovali ji nám oběma.“

„Čekal jsi, že tě vyloučí?“

„Koncert se bude konat v Pamětní síni Ronalda B. Weasleyho v den výročí jeho úmrtí,“ přečetl Severus.

„Toho jsem si všimla,“ řekla Hermiona. „Nechápu, jak to může znamenat, že by Victor vyloučil svého otce ze svého profesionálního sólového debutu.“

„Měl jsem na mysli tvého syna,“ zabručel Severus podrážděným hlasem. „Jestli se zúčastním, bude na mě zahlížet stejně jako na Victorově absolventském recitálu.“

„To není nic osobního. Hugo a Teddy byli v dětství nejlepší kamarádi, ale Hugo se na něj mračil ještě několik měsíců poté, co spolu Teddy a Rosie začali chodit. Kromě toho bude Hugo tak zaneprázdněný klábosením, že bych se divila, kdyby měl na nějaké zahlížení čas. Podstatnější otázkou je, jestli chceš jít, nebo ne. Teď, když jsi zaregistrovaný u úřadu pro magické záležitosti a ministerstvo přijalo tvou žádost o zvláštní služební důchod, nemusíš cestovat letadlem.“

„To ale nezabrání novinářům, aby nás pronásledovali.“

„Víš, že pokud se o tvé účasti dozvědí, nebude to od nikoho z místních. Naposledy, když nějaký reportér přišel čmuchat, když jsi tam byl na návštěvě, Rosmerta mu vylila na hlavu půllitr piva a vyhodila ho z restaurace U tří košťat za to, že obtěžuje její zákazníky.“

Severus se neubránil pobavenému odfrknutí. „Jejich ochrana hodně pomůže, když se můj vlastní syn rozhodl těžit z mé proslulosti. Nemůžeš popřít, že nejspíš udělá všechno pro to, aby se na tuhle událost upřely zraky veřejnosti.“

„A pokud ano? Jen to znamená, že se možná objeví pár dalších uštěpačných článků o správné délce smutku,“ poznamenala Hermiona a pohladila ho po rameni. „Během Turnaje tří kouzelnických škol jsem si vytrpěla mnohem horší věci.“

Severus se k ní naklonil a souhlasně zabručel. „Zdálo se mi, že to klání bylo protkáno více než jen trochou pomsty. Albus a já jsme byli docela ohromeni, že čtrnáctiletá dívka dokázala onu situaci tak obratně zvládnout.“

„Jen si pomysli, čeho jsem schopná teď,“ usmála se a políbila ho na rameno.

„Až mě z toho mrazí,“ prohlásil, posunul se a objal ji kolem pasu. „Dobrá,“ pokračoval s hlubokým povzdechem. „Předpokládám, že budeme muset jít.“

„Promerlina, jsem v ohrožení, že mě hloubka tvého nadšení smete z povrchu zemského.“

Severus se k ní naklonil, aby ji mohl důkladně políbit. „To se ještě může stát,“ zašeptal jí do rtů.

Když mu polibek oplácela, uvědomila si, že někde poblíž hraje stará píseň od Beatles, a z paměti se jí vynořil text²⁾.

I když vím, že nikdy neztratím náklonnost
k lidem a věcem, které byly dřív,
a často se zastavím a na ně pomyslím;
v mém životě tebe miluju víc.

Objala Severuse kolem ramen a prohloubila polibek.

V mém životě tebe miluju víc.

Konec

Poznámka autorky: (...)

Objevily se otázky ohledně Vicovy a Severusovy sexuality a zdánlivého rozporu mezi tím, že i když jsou geneticky identičtí, mají údajně odlišnou sexuální orientaci. Já to však jako rozpor vůbec nevnímám. Především, nikde v textu se Vic ani Severus nepopisují jako homosexuálové nebo heterosexuálové, ani by se na sexualitu nemělo usuzovat z toho, že Severus je se ženou a Vic s mužem. Lidská sexualita existuje ve spektru, nikoliv v binárním rozdělení na gaye a heterosexuály. Nebo, pokud dáváte přednost biologickému vysvětlení, četné studie dvojčat od roku 1950 ukazují, že někde kolem 50 % jednovaječných dvojčat má stejnou sexuální orientaci, ale velký počet z nich ne. Částečně je to proto, že jednovaječná dvojčata nemají vždy stejnou DNA, ale ve hře je i řada dalších faktorů, včetně epigenetických změn. Vzhledem k tomu, že Severus byl v době stvoření Vica dospělý, měl více než 30 let na to, aby se u něj projevily změny v genové expresi způsobené stresem z prostředí. Vzhledem k tomu, že se reprodukčnímu klonování (magickému ani mudlovskému) nevěnovalo příliš mnoho výzkumů, neexistuje mnoho literatury o účincích vytvoření dítěte z genů dospělého člověka (na rozdíl od zárodečných buněk). Něco mi říká, že tvůrce kouzla v tomto příběhu se nijak zvlášť nezajímal o bezpečnost nebo reprodukovatelnost svého díla.

MCPS, PRF, ASCAP a BMI (a OSA) potvrzují, že při psaní této fikce nedošlo k poškození nebo špatnému zacházení s následujícími díly:

Gabrielli, Giovanni (1557-1612): Ricercar Number 7

Puccini, Giacomo (1858-1924): „O mio babbino caro“ z opery Gianni Schicchi

Richard Rogers (1902-1979) & Oscar Hammerstein II (1895-1960): „Sicchi“, „Sicchi“, „Sicchi“, „Sicchi“, „Sicchi“: „You'll Never Walk Alone“ z muzikálu Carousel (Kolotoč)

Wilson, Brian (1942- ): „God Only Knows“ z alba Pet Sounds skupiny Beach Boys

Beethoven, Ludwig van (1770-1827): Symfonie č. 7 A dur (II. Allegretto), klavírní sonáta č. 8, „Patetická“

Mahler, Gustav (1860-1911): Symfonie č. 8 Es dur, „Symfonie tisíce“ (A.)

Tallis, Thomas (1505-1585): Večerní chvalozpěv aneb Kánon (slova upravila autorka, překlad Jacomo a Calwen)

Lennon, John (1940-1980) & McCartney, Paul (1942- ): „Sladké písně“, „Sladké písně“, „Sladké písně“: „In My Life“ z alba Rubber Soul skupiny Beatles

K dalšímu studiu (skladby zmíněné, ale neuvedené):

Debussy, Claude (1862-1918): La Mer

Beethoven, Ludwig van (1770-1827): Symfonie č. 5 c moll

Mozart, Wolfgang Amadeus (1756-1791): „Tuba Mirum“ z Requiem d moll, Symfonie č. 35 D dur, ‚Haffner‘

Šostakovič, Dmitrij (1906-1975): Symfonie č. 5 d moll

Hermiona řídí Peugeot 404 z roku 1971.

Obrovské díky a mnoho lásky patří Mr. 42 za betaread a lifeasanamazon za gamma-read, britské reálie a další úžasné věci. Tento příběh byl nesmírně vylepšen jejich bystrýma očima, pronikavými komentáři a velkorysým srdcem. Děkuji také Linlawless, jejíž ohromný podnět nasměroval mou představivost k místům, kam by se jinak nikdy nedostala. Zvláštní poděkování patří moderátorům SSGH Exchange Shiv, Ginny a SLogic za uspořádání nejlepší párty ve fandomu!

Poznámka překladatelky:

1)   Původní text kánonu od Thomase Tallise autorka změnila takto:

When walking in the darknest night
We know our magic’s blessed light
Protects us like a dragon’s wing
Extending o’er us as we sing

2)   Jedná se o úryvek z písně In My Life od skupiny Beatles:

Though I know I'll never lose affection
Of people and things that went before,
I know I'll often stop and think about them;
In my life, I love you more.

Oba překlady jsou mým chabým pokusem o přebásnění.

Za velkou pomoc s finální verzí povídky v češtině moc a moc děkuju mým betuškám Calwen a Ivet, které jako vždy dělaly, co mohly, aby oči čtenářů neškobrtaly o překlepy, o faktických chybách nemluvě. Pokud jste ještě nějaké našli, padají jen a jen na moji hlavu.

A na závěr to nejdůležitější - milí čtenáři, děkuju za všechny komentáře a poznámky, které jste u jednotlivých kapitol zanechali. Doufám, že jste si magii hudby užili při čtení (a možná i poslechu) stejně moc jako já při překládání.

Na přečtenou u dalšího příběhu!