Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 5 

Druhý den ráno mě probudilo protivné zvonění budíku, které mě vyburcovalo z tvrdého spánku. Středa? To je teprve středa?

A když se mi vyjasnila hlava a podařilo se mi úplně otevřít oči, vzpomněla jsem si. Dala jsem si víno se Severusem Snapem - víno, které mi až příliš rozvázalo jazyk - a on mi osobně připravil večeři. Kdybych měla ve zvyku se sázet, byla bych dnes ráno na mizině, protože něco takového bych si nikdy nedokázala představit ani v říši snů. Zvláštní je, že Snape byl docela příjemný společník, pomyslela jsem si, když jsem vyrazila do sprchy.

Domnívala jsem se, že je to vděk za to, že jsem odehnala některé z náctiletých pronásledovatelek, ale na druhou stranu jsem nikdy neslyšela, že by profesor Snape oplácel laskavost.

Ne že bych toho o něm tolik věděla. Člověk by si myslel, že když jsem šest let seděla v jeho třídě, měla bych mít nějaký přehled, ale pravdou bylo, že jsem se o něm dozvěděla víc ze vzpomínek, které poskytl Harrymu, než za celou dobu, co jsme se v Bradavicích vídali tváří v tvář. I když Harry a Snape neměli zrovna přátelské vztahy, přinejmenším zahořklá nevraživost se vytratila. Ve skutečnosti si profesor Harryho loni dokonce pozval na svou hodinu obrany, aby mu pomohl předvést nějaká obranná kouzla, k velké radosti jeho hrdiny uctívajících studentů. Když jsem se Harryho zeptala, jak to dopadlo, jen pokrčil rameny a řekl, že i když Severus Snape stále vládne své třídě železnou pěstí, většina jeho typického shazovačného chování už zmizela. Vlastně, pokračoval Harry, Snape vypadal skoro jako prima chlapík. Řekla bych, že když už nejste v moci psychopatického maniaka ani machiavelistického podvodníka, asi máte sklon se trochu uvolnit.

Včerejší večer to jen potvrdil. Severus Snape mě pozval k sobě domů, nechal mě žvanit páté přes deváté a nakonec mě nakrmil, aniž by se mi poškleboval. Problém byl, že teď bylo na mně, abych mu to oplatila. Stála jsem ve sprše pod proudem horké vody a snažila se vymyslet, jak to udělat. Nebyla jsem bůhvíjaká kuchařka, takže by mě ani ve snu nenapadlo pokusit se mu něco uvařit. Než jsem dorazila do kanceláře, rozhodla jsem se, že se prostě zásobím vínem a ogdenskou whisky spolu se sýrem a ovocem. Jistě to bude přijatelné a já budu připravená.

Bohužel jsem Snapea po zbytek týdne neviděla. Byla jsem v pokušení poslat mu sovu a pozvat ho k sobě, ale připadalo mi to strašně troufalé. Když se blížil víkend, přemístila jsem se do Londýna za svými přáteli. Chtěli vědět, jak to jde s prací, a já jim vyprávěla všechny podrobnosti.

„Jsi si jistá, že se ti to zamlouvá?“ zeptal se Ron a mírně se zamračil.

„Zatím docela dost,“ řekla jsem. „Nevím, jestli to chci dělat napořád, ale je docela příjemné vést úřad a mít zodpovědnost za jednání s veřejností místo s bandou byrokratů. Až se s Kingsleym příště uvidím, musím mu za tuhle příležitost poděkovat.“

„Jo, ale chybíš mi, Hermiono.“

„Ty mi taky chybíš, Rone, ale není to nepřekonatelný problém. Jsem tady na víkend, že ano?“

Jako by se chystal trucovat. Nevšímala jsem si toho.

„Tak mi pověz o Snapeovi,“ pobídl mě Harry. „Pořád se kolem něj potloukají hejna puberťaček?“

„Neřekla bych, že jsou jich celá hejna, ale stále se objevují. Nedávno jsem odehnala pár z nich. Obávám se, že jsem se dost naštvala. Dokonce jsem na ně vytáhla hůlku.“

„Ty?“ Ron vypadal nedůvěřivě.

„Byl to konec dlouhého dne, a kromě toho to byly ty nejdrzejší, nejhubatější…“ odmlčela jsem se. Jen vzpomínka na tu konfrontaci mi dokázala znovu rozproudit krev. „Každopádně jsem jim pohrozila tebou, Harry.“

„Mnou?“ řekl zmateně. „To jsi je nedokázala zvládnout sama?“

„Faktor známosti jména,“ pokrčila jsem rameny. „V tom byl ten trik. Promiň.“

„No, musíš přece pochybovat o jejich vkusu, ne? Vždyť dívat se na starého Snapea jako na sexuální objekt…“  Ron vypadal dost pobouřeně.

„Víš, jak fungují drby. Aspoň že do něj nezaťala drápy Rita Holoubková.“

Bohužel jsem to prohlásila příliš brzy.

xxx

Nastal srpen. Vrhla jsem se na přidávání střípků místních informací do Měsíčního zpravodaje ministerstva, a pak jsem jej rozesílala po hejnech velmi podrážděných sov. Brzy byli kouzelníci a čarodějky v mém kraji plně informováni o nejnovějším dění na ministerstvu. Alespoň pokud to četli. Zajímalo mě, kolik bulletinů bylo vyhozeno do koše hned, jak dorazily. Musela jsem uznat, že Kingsley měl dobrý nápad, ale ještě jsem se nevzdala naděje na svůj projekt měsíčního fóra.

Srpen také přinesl změnu v návštěvnosti Tkalcovské uličky. S údivem jsem zjistila, že se tu teď prochází více žen a méně děvčat. Zřejmě se zpráva o Snapeově žádanosti šířila od dcer k matkám. Poslala jsem mu sovu.

„Jak to jde? Měl jste nějaké další incidenty se svými ctitelkami?“

Odpověděl téměř okamžitě.

„Byl jsem až po krk zahrabaný v Klingbeekově Obranné magii. Dneska mohl nastat konec světa a já bych o tom stejně nevěděl.“

Odepsala jsem mu.

„Můžu vás pozvat na víno a něco k jídlu? Ráda bych vám oplatila vaši laskavost z minulého týdne. Klingbeek by jistě pochopil, kdybyste ho na chvíli opustil.“

Tentokrát nepřišla žádná okamžitá odpověď. Zrovna jsem uvažovala o kari nebo číně s sebou, když někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem je a našla tam stát Snapea.

„Předpokládám, že jste myslela teď,“ řekl a bez okolků vkročil dovnitř.

„Samozřejmě. Buďte tu jako doma. Obávám se, že můj obývací pokoj nemůže konkurovat tomu vašemu. Gavin má trochu jiný vkus.“

„To je slabé slovo.“ Snape si prohlédl ošuntělou zelenou pohovku a rozhodl se, že místo ní zvolí skládací křeslo.

Dnes večer měl na sobě džíny a přes ně nažehlenou bílou košili. Připomněla jsem si, že nemám co obdivovat jeho nový vzhled.

„Víno?“ zeptala jsem se.

Přikývl. Šla jsem do kuchyně pro víno, sýr a klobásy, které jsem koupila už dřív. V tu chvíli jsem zjistila, že můj domácí nevlastní žádné skleničky na víno.

„Omlouvám se,“ zavolala jsem do obývacího pokoje, „ale Gavin zřejmě na víno není. Budeme si muset vystačit s pohárky na vodu, jestli to nevadí.“

„Žádné sklenice na víno?“ Snape se objevil ve dveřích a vypadal vyvedený z míry. „Ten ignorant. Přinesu nějaké od sebe.“

Zatímco byl pryč, zaměstnávala jsem se krájením sýra a uzenin na plátky. Když jsem venku zaslechla něco jako zvýšené hlasy, šla jsem se podívat, co se děje. Severus Snape se sklenkami v ruce byl právě uprostřed ohnivé hádky s nikým jiným než s Ritou Holoubkovou.

„Mám plné právo tu být!“ vyštěkla a prstem s dlouhým, šarlatovým nehtem se snažila šťouchnout Snapea do hrudi. „Tohle je veřejná ulice!“

„Ať vás ani nenapadne se mě dotknout,“ zavrčel Snape smrtícím hlasem, který jsem si až příliš dobře pamatovala z minulých let.

„Co se děje?“ ptala jsem se a vstoupila do šarvátky. Rita určitě nebyla jednou ze Snapeových pronásledovatelek, že?

Překvapeně na mě zírala.

„Hermiona Grangerová? Co vy tady, u Merlinových chlupů v nose, děláte?“

„Otázka zní,“ řekla jsem klidně, „co tu děláte vy, Rito.“

„Myslím, že to ale vůbec není vaše věc, že?“

„Slečna Holoubková,“ pronesl Snape ledovým tónem, „by o mně jen ráda napsala článek do Denního věštce.“

„Chtěla jsem jen probrat – zdvořile, mohu dodat - možnost rozhovoru. Pane profesore Snape, jistě víte o senzačním článku, který o vás vyšel v posledním čísle Magazínu dospívající čarodějky.“

„Už jsem vám to říkal. Nebudu s vámi mluvit, ani teď, ani nikdy jindy!“

„Ale moji čtenáři chtějí vědět, jaké to je být sexuálním symbolem po všech těch letech, kdy jste se skrýval v Bradavicích a sloužil Brumbálovi jako špión.“

„Já nejsem sexuální symbol!“ procedil Snape skrz zaťaté zuby.

„Ale jste,“ rozplývala se Rita. „Slyšela jsem o všech těch dívkách, které chodí kolem vašeho domu a doufají, že vás alespoň koutkem oka zahlédnou. Lidé o vás mají velký zájem, Severusi Snape. Ten tak uzavřený muž, který se náhle dostává na oči veřejnosti… Nechcete jim umožnit nahlédnout do vašeho skutečného já?“

„Jestli neodejdete, zavolám bystrozora, Rito,“ řekla jsem. Vzhledem k tomu, že ta žena byla nyní registrovaný zvěromág, bylo to to nejlepší, čím jsem jí mohla vyhrožovat.

„Ach ano, jistě sem přijde Harry Potter až z Londýna, aby mě vyhnal,“ řekla pohrdlivě.

Ve skutečnosti jsem myslela na nejbližší bystrozorku - jmenovitě na Clare Stringfellowovou - která nepředstavovala žádnou hrozbu, kdyby došlo ke konfrontaci. Modlila jsem se, aby mě k tomu Holoubková nedohnala.

„Jestli neodejdete, bude to hodně ošklivé,“ řekla jsem bez okolků. „Tohle je veřejná ulice. Veřejná mudlovská ulice.“

Střelila po mně pohledem, který by uprostřed tropů dokázal zmrazit vodu; rychle se změnil v potměšilý úsměv.

„Dobře. Tak já jdu. To není problém.“

„Neopovažujte se tady ještě někdy ukázat!“ vyštěkl profesor Snape.

Rita mi věnovala ještě jeden pohled, ten byl vyloženě zvědavý.

„Neřekla jste ještě, co tady děláte, Hermiono.“

Pak jsem dostala nápad – odkud se vzal, to netuším. Vůbec jsem nepřemýšlela, ani vteřinu nebo dvě jsem neuvažovala o důsledcích. Jediné, na co jsem myslela, bylo, že by ta ženská mohla nechat Severuse Snapea na pokoji, kdyby nebyl tak… nezadaný. Tedy dostupný.

„Jsem se Severusem,“ oznámila jsem jí. „Jsme spolu. On a já se vídáme.“

A s tím jsem se k němu přiblížila a propletla svou paži s jeho.

Zdálo se, že trvalo strašně dlouho, než někdo promluvil. Rita si mě prohlížela s otevřenou pusou a ve tváři měla vepsaný šok. Snape mezitím ztuhl jako prkno.

Holoubková se konečně vzpamatovala a zatvářila se strašlivě vítězoslavně. „Tak to bych se měla pustit do toho článku. Tohle bude ráno na titulní straně Věštce!“

Rozzářená novou inspirací se rozběhla pryč. Když zahnula za roh budovy, přistihla jsem se, že zadržuji dech, dokud jsem neslyšela prásknutí přemístění.

Snape mě chytil za ruku a hnal mě zpátky do domu.

„Zbláznila jste se?“ zasyčel. „Co si myslíte, že děláte?“

„Snažím se vám pomoct. Když si lidé budou myslet, že s někým chodíte, všechny ty záležitosti se sexuálními symboly utichnou! Ty holky jsou do vás tak zblázněné jen proto, že jste k mání.“

S naprostou nevírou na mě zíral. „Vy jste zešílela!"

„Vy nejste žena. Nechápete, jak tyhle věci fungují.“

„A vy máte tak bohaté zkušenosti v oblasti romantiky, že jste v tom ohledu autorita?“

To byla dost podlá poznámka. Pochybuji, že Snape skutečně věděl o mém žalostném rozhledu v této oblasti, ale i tak se mu podařilo uhodit hřebík až příliš přesně na hlavičku. Pokračoval.

„Byla jste tak hloupá, že jste spojila své jméno s mým, a teď vás budou pronásledovat. Nenapadlo vás to náhodou, malá slečno vševědko?"

„To všechno utichne,“ namítla jsem a snažila se uklidnit jak sebe, tak Snapea. „No a co, že naškrábe ten svůj pitomý článek? Stejně nikdo nevěří tomu, co píše. Stačí, když budeme měsíc nebo tak nějak předstírat, že máme vztah-“

„Měsíc nebo tak nějak!“

„Jakmile přijde září a všechny děti se vrátí do Bradavic, lidé si najdou něco jiného, čím budou posedlí, a bude po všem!“

Snape se stále tvářil rozzuřeně. „Grangerová, vy jste přímo definice naivity.“

„Nejsem! Podívejte, Holoubková už o mně psala. Bude tím obtěžovat, a pak to vystřídá nějaká lepší novinka. Prostě to vyšumí,“ trvala jsem na svém.

„Vy to pořád nechápete, že? Vy jste válečná hrdinka. Já jsem válečný hrdina. Tohle je přesně to, po čem Holoubková prahne v těch nejdivočejších snech. To jen tak nezmizí.“

„Mýlíte se,“ řekla jsem tvrdohlavě.

„Zde.“ Snape ke mně přistrčil dvě sklenice na víno, které stále svíral v ruce. „Považujte je za dárek pro svého ignorantského domácího.“

S tím se otočil a vyrazil z domu, přičemž za sebou s pořádným prásknutím zabouchl dveře.