Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 45. Oběť

Pronikavé světlo. Oslepující bolest.

Nehybné tělo. Bledá kůže, modré rty. Rozzlobené prsty hledající puls.

„Je mrtvý,“ zachroptěl bezcitný hlas za bezduchou maskou.

Ne.

Srdcem mu projel milion střepů smutku. Nemohl se nadechnout. Tohle se nemělo stát. Prudce zavrtěl hlavou. Svět se naklonil a on by se naklonil s ním, nebýt provazů, které ho držely na místě.

Ne, Snape nebyl mrtvý. Nemohl být, protože to slíbil. Slíbil, že budou žít, že se odtud oba dostanou. Slíbil to!

Co by za to dal, kdyby se z téhle noční můry probudil, ale byl vzhůru. Věděl, že to není sen.

Na mýtinu dopadaly měsíční paprsky, které v kombinaci s umělým osvětlením ozařovaly masky Smrtijedů kolem něj. On však nespouštěl oči z nehybného těla ležícího uprostřed neúprosného kamene. Známá tvář byla odvrácená, a přesto Harryho oči viděly jen nehybnou hruď. Zbytek světa se mu rozostřil. Tentokrát nezahlédl jiskry magie, nedokázal se přimět k tomu, aby je hledal, nebo dokonce myslel dál než na bolest v hrudi. Sotva si uvědomil, kdy se mu z hrudi a z hrdla vydral animální výkřik.

Voldemort mu vzal všechno. Všechno. A nakonec zašel příliš daleko.

Zuby se mu zaťaly. Oči mu planuly. Lapání po dechu a šumění se mísilo se slabými zvuky noci, když vzduch na mýtině začal pulzovat magií.

ooOOoo

O dvě hodiny dříve

„Jsem všemi deseti pro žití.“ Teď, když měli nejtěžší část rozhovoru za sebou, se na Harryho opět snesla únava jako těžká přikrývka. Asi by nebylo dobré usnout, když probírají svůj nadcházející útěk, takže se posunul tak, aby seděl u stěny rovněji. „Jaký je plán?“

Snape tiše převaloval v prstech lahvičku se stříbrným lektvarem a hluboce přemýšlel.

Harry si povzdechl. „Vy mi ten plán neprozradíte, že ne?“ Nebylo to překvapivé, ale přesto... Po všech těch tajemstvích, která mu ten muž právě sdělil, by si člověk myslel, že jedno navíc ho nezabije…

Snape na něj vrhl nevyzpytatelný pátravý pohled.

„Žádný plán nemáte,“ hádal Harry, zklamaný po svém chvilkovém opojení. „Chci říct, nechápejte mě špatně, vůle k životu je dost důležitá a tak, ale tak trochu jsem doufal, že je podpořená nějakým záludným zmijozelským spiknutím. Kupříkladu takovým, které by zahrnovalo náš útěk, třeba právě teď? Protože nevím, kolik je hodin, ale nejspíš jsme dlouho spali, a ať už tady Vy-víte-kdo plánuje cokoli, stane se to docela brzy a já silně pochybuju, že to bude příjemné, a já opravdu nechci, aby někdo z nás umřel…“

„Nenechám tě zemřít,“ řekl Snape tiše. Odvrátil pohled, jako by právě znovu rozpačitě obnažil svou duši, a Harry bez ptaní věděl, že Snape sice logicky přijal jeho argumenty pro odpuštění a nový začátek, ale přijmout to citově bude chvíli trvat.

Studoval muže a rozhodl se, že na to nebude upozorňovat. Na jeden den si užili srdečných rozhovorů až dost. Trvalo pět let, než se dostali do tohoto bodu, a Snape od začátku nebyl nijak dobrý ve zpracovávání emocí. Harry usoudil, že může nechat svého profesora, aby se s jejich novým porozuměním vyrovnal ve svém vlastním čase. „Jo, dobře. Žádné umírání. To je v pořádku. Zatím se mi ten plán líbí…“ pobídl ho.

Snape se znovu podíval dolů, jeho přemýšlivý obličej byl pevně na svém místě. Spolu s jeho tajnůstkářským přimhouřením očí.

„Skvělé,“ zabručel Harry. „Konec světa, a vy mě stejně necháte v nejistotě.“

Místo odpovědi se Snape zeptal: „Vzpomínáš si na náš rozhovor o kódech, tenkrát na Grimmauldově náměstí?“

„Jo, samozřejmě.“

„Říkal jsem ti tehdy, že ani ti nejdůvěryhodnější členové Řádu nedostanou víc informací, než v danou chvíli potřebují vědět.“

„To chápu. Opravdu,“ dušoval se Harry, „ale řekl bych, že to, jak se odsud dostaneme, je něco, co potřebuju vědět.“

„Máš inteligentní mysl,“ připustil Snape, pohlédl na něj se skloněnou hlavou a Harryho potěšilo, že ten kompliment vyslovil snadno, „ale pořád jsi impulzivní a své emoce – a myšlenky – nosíš takříkajíc jako na dlani. Musíš se ještě hodně učit rafinovanosti.“

Harry se zamračil a otevřel ústa, aby se pohádal o důvěře –

„A než se začneš ohánět důvěrou,“ pokračoval Snape, „dovol mi, abych tě ujistil, že tohle nemá s důvěrou nic společného. Má to co do činění s využitím tvých silných stránek a uvědoměním si tvých omezení.“ Harry se slyšitelným cvaknutím zavřel ústa a Snape se na něj vědoucně podíval. „Vidíš? Otevřená kniha.“

Harry zavrčel a neochotně uznal pravdivost tohoto tvrzení. Byl otevřenou knihou. Myslel si, že se mu daří být stoický vůči Voldemortovi a Smrtijedům, a když bylo třeba, uměl slušně lhát, ale to mělo daleko k obratnému klamání, na které byl Snape zvyklý jako špion. I když…

„Taky vám umím číst ve tváři, víte?“ podotkl. „Vím, co všechny vaše pohledy znamenají. Tedy, hodně z nich. A taky vím, na co většinu času myslíte. Proč je to tak jiné?“

„Na co myslím teď?“ Snape na něj upřel svůj nejlepší nevyzpytatelný pohled.

„To není fér,“ postěžoval si Harry. „Tváříte se jako špión!“

„Přesně tak. Mám ‚špiónský obličej‘, jak tomu výmluvně říkáš,“ odfrkl si Snape. „Ale ani špión se nemůže mít na pozoru každou vteřinu. Už nejsme ve škole, kde mě vídáš na krátké okamžiky v prostředí třídy. Poslední měsíc jsme žili v těsné blízkosti, nemluvě o tom, že jsme si pravidelně viděli do hlavy. Není překvapivé, že jsme se navzájem naučili vizuální signály a náznaky. Rozdíl je v tom,“ zdůraznil, „že já jsem dokonale schopen skrýt své myšlenky a reakce, když to považuji za nutné.“

Harry se na chvíli zamyslel. Zaváhal a pak poznamenal: „Takže říkáte, že už nepovažujete za nutné přede mnou skrývat všechny své myšlenky?“

Snapeova špiónská tvář se nezachvěla.

Harry se ušklíbl. „Dobře. To je jedno.“ Ale věděl, že má pravdu, že Snape před ním postupně snižoval své hradby a cítil se pohodlněji, možná aniž by si to plně uvědomoval, a když na to nahlas poukázal, cítil se Harry lépe, protože dělal totéž.

Snape se ohlédl a zamyšleně prsty třel lahvičku se záhadným lektvarem.

„Co je to?“ zeptal se Harry s nadějí, že mu něco řekne.

„Vzkaz,“ odvětil Snape krátce.

„Co říká?“

„Že pokud máme přijmout pomoc zvenčí, bude to za velmi specifických okolností.“

Harrymu vystřelilo obočí doprostřed čela. „Pomoc zvenčí… myslíte od Malfoye? Ten přece nemůže být na naší straně!“

„O jeho loajalitu nejde.“ Snape trhl hlavou, jako by byl podrážděný, ačkoli to podráždění zjevně nepatřilo Harrymu. „To je taky dobře, protože je příliš komplikovaná na to, abychom se do ní teď pouštěli. Stačí říct, že to, co nabízí, je naše nejlepší šance. Ale jeho řešení naší svízelné situace není bez podmínek.“

„Jaké podmínky?“ Podmínky od Malfoye nemohly být dobré.

„Nejdůležitější podmínkou je, že nebudeme ušetřeni obřadu Pána zla.“

„To mi nezní jako moc dobrá nabídka pomoci,“ zamumlal Harry, kterému se už vůbec nelíbilo, jaký plán Snape drží pod pokličkou.

„Není to zrovna nabídka pomoci,“ opravil ho Snape. „Dohoda by byl výstižnější popis.“

Harry zíral a ani to se mu nelíbilo. „Co chce?“

„Nic, co by ředitel nebyl ochoten poskytnout,“ ujistil ho Snape, a i když byla odpověď tajemnější, než by si Harry přál, uklidnila ho. Jakkoli Snapeovi důvěřoval, nedělal si o svém profesorovi žádné iluze. Ten muž měl v sobě temnotu, která nikdy úplně nezmizí. I když teď patřil k těm hodným, Harry věděl, že jsou naprosto jistě věci, které by Snape byl ochoten udělat a o kterých by on sám raději nevěděl. Brumbál možná nebyl dokonalý, se svými loutkářskými provázky a schopností dělat těžká rozhodnutí, ale pokud by oba muži byli ochotni hrát Malfoyovu hru, pak to Harrymu umožnilo trochu lépe dýchat.

„Proč jste mi to řekl? Právě jste skončil s tím, že jsem otevřená kniha. Předpokládám, že Vy-víte-koho by Malfoyova nabídka ‚dohody‘ nepotěšila. Nebojíte se, že ho prozradím?“

„Tvé nedostatky v umění lsti nejsou všeobjímající.“ Snape mávl rukou a stále se soustředil na lahvičku. „Leží především v podobě emocionálních reakcí a reakcí na překvapivé podněty. Když ti dám čas na přípravu, věřím, že už jsi uspokojivě prokázal, že jsi schopen neodhalit identitu potenciálního spojence.“

Harry by se nejspíš neměl cítit pyšný na tu napůl urážku, napůl kompliment, ale cítil. Bylo to stejně dobré, jako kdyby mu Snape řekl ‚výborně‘ za to, že ho neprozradil, když byl v přestrojení za Crabbea. Věnoval Snapeovi malý úsměv, než ho cosi napadlo: „Co když na mě Vy-víte-kdo zase použije nitrozpyt?“

„Udělej to, co jsi dělal doposud,“ pronesl Snape lehce, bez viditelných známek toho, že by ho tento scénář znepokojoval. „Vytlač ho ven. Přinuť ho, aby se bál tvé mysli. Zdá se, že to funguje.“

„Ale co když to tentokrát nezabere? Dělá nějaký obřad, profesore. Nevím, co to znamená, ale nemůže to být dobré, a pokaždé, když dělá cokoli s větším množstvím mé krve, je silnější. Co když bude tentokrát tak silný, že mi roztrhá mysl?“ Ta představa ho vyděsila o to víc, že mu připadala jako velmi reálná možnost. Zachvěl se a zavřel oči při vzpomínce, jaké to bylo, když se mu Voldemort naposledy prohrabával myslí.

„Podívej se na mě,“ nařídil Snape a Harry to udělal. Mužův pohled byl záměrně pevný a pomáhal Harrymu uklidnit bušící srdce. „Přemýšlej o tom, co se stalo od tvého příjezdu. Vyhnal jsi Pána zla z mysli – ne jednou, ale dvakrát – a v obou případech jsi ho zranil. Úspěšně jsi použil nitrozpyt na Belatrix Lestrangeovou, aniž bys předtím měl nějaké zkušenosti nebo znalosti, jak to udělat. Možná si to neuvědomuješ, ale také jsi vyslal puls magie, který donutil Smrtijedy, kteří tě spoutali, padnout. A pak jsi tvrdil, že jsi viděl magii, čehož je v současnosti zřejmě schopen pouze Pán zla. Myslíš si, že jsou to náhodné shody okolností?“

Harry se kousl do rtu. „Já… nevím. Upřímně? Je divné, co se děje, to ano, ale měl jsem trochu napilno. Neměl jsem moc času o tom přemýšlet, víte?“

„Teď je ten správný čas začít,“ nasměroval ho Snape, „protože se nezdá, že by Pán zla byl jediný, kdo z tohoto experimentu něco získal. I ty se stáváš silnějším.“

Harry se opřel a zhluboka se nadechl. „To… to není možné. Nebo ano?“

Snape mávl rukou na Harryho jizvu. „Stalo se mnoho věcí, které by měly být nemožné. Ty se vzpíráš očekávání, Pottere. Vždycky jsi to dělal.“

„Jak se to děje?“

Snape zavrtěl hlavou. „To nevím. Snad tím mentálním spojením? Když získá moc, automaticky ji sdílí s tebou, podobně jako hadí jazyk? Koneckonců je nepravděpodobné, že by v tobě byl takový dar přirozeně přítomen. Pravděpodobnější je, že hadí jazyk ti předal, když navázal vaše jedinečné spojení tu noc, kdy ti dal tu jizvu. Možná, že síly, které získává fyzicky prostřednictvím tvé krve, jsou sdíleny stejným způsobem?“ Opřel se, zamyšlený ve svém luštím-hádanku módu. „Této teorii však nevěřím, protože se nezdá, že by tě jeho zvýšené schopnosti před několika posledními dny ovlivňovaly. Možná to není nic přirozeného nebo automatického. Mohly by to vyvolat konkrétní případy.“ Zkřížil ruce a prsty jedné ruky si poklepal na bradu. „To je ve skutečnosti pravděpodobnější, protože pokaždé, když jsi projevil působivé schopnosti, se to stalo bezprostředně poté, co jsi buď nahlédl do jeho mysli, nebo jsi ho z té své vytlačil. Možná se ti při tom vytlačování nechtěně podařilo odčerpat část jeho nově nabytých schopností do sebe.“

„Odčerpat… jako ukrást? Nebo jako sdílet?“

„Vysvětli to.“

„Pokud získávám některé z jeho schopností,“ Harry se pomalu zamyslel, „beru mu je? Jako že je zásoba schopností omezená a pokaždé, když je získám, mu nějaké vezmu a on už nebude tak silný jako předtím? Nebo je to neomezené? Jakože… zůstane stejně silný a já se o ně jen trochu podělím?“ Což vedlo k dalším otázkám. „A trvá to navždy, nebo jen chvíli? Chci říct, myslíte, že si je nechám, jako že bych mohl být ještě teď mocnější, jen to ještě neumím používat? I když v tom případě se necítím nijak jinak…“

„Já nevím,“ přiznal Snape. „Tohle je nové území. Čas ukáže, zda se změnilo i tvé magické jádro samotné.“

A nebyla to bláznivá myšlenka! Harry se při té představě cítil omámený a také trochu vyděšený, i když tomu úplně nerozuměl. Co když byl mocnější a co když se jeho síly projevovaly jen v nekontrolovatelných výbuších, třeba když se zlobil nebo bál? Mohl by lidem ublížit…

„Nedělej to.“ Snapeův přísný hlas odvedl jeho pozornost od vnitřních myšlenek. „Ten obličej znám. Počkej, až budeme pryč odsud a zpátky v Bradavicích, aby ses mohl věnovat svému nutkání dělat si starosti o jiné lidi. Právě teď jsi v nebezpečí ty. Máš právo – povinnost – soustředit svou energii na to, abys ochránil sám sebe. O ostatní se můžeš starat později.“

Harry polkl a přikývl. Snažil se poslechnout a vytěsnil z hlavy myšlenky na sebe jako na nekontrolovatelnou hrozbu. Aby se rozptýlil, zeptal se: „Myslíte, že Vy-víte-kdo ví, co se děje?“

Snape zavrtěl hlavou. „Pochybuji o tom. Zdá se, že si myslí, že to, co se mezi vámi dvěma odehrává, není nic víc než vedlejší efekt vašeho záhadného spojení. Pochybuji, že udělal myšlenkový skok k tomu, aby uvěřil, že v tom nějakým způsobem hrají roli tvé vlastní schopnosti. Nebo že jsou předmětem nárůstu. Je příliš nakloněn tomu, aby si myslel, že je jediným skutečně výjimečným kouzelníkem, dokud mu nebudou předloženy nezvratné důkazy o opaku.“

Harry se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Bylo toho příliš mnoho k přemýšlení a nebylo na to dost času. Ze všech těch řečí o Voldemortovi a schopnostech se mu znovu dělalo špatně. Otřel si lepkavou ruku o špinavé kalhoty a odkašlal si. Alespoň měl víc o jednu naléhavou potřebu, která ho rozptýlí od myšlenek na lektvary a smrt, i když se mu tvář rozpalovala už jen při pomyšlení na to.

„Hm, profesore…“ Znovu si odkašlal a mávl rukou na kbelík v rohu. „Já, ehm, potřebuju…“

Budiž mu přičteno k dobru, že Snape jeho nepříjemné pocity nekomentoval a neřekl nic, co by je ještě umocnilo. Jen naklonil hlavu a otočil se k Harrymu zády, aby mu poskytl trochu soukromí. Naštěstí také nenechal Harryho, aby se zabýval svými rozpaky. Jakmile si Harry ulevil a usadil se zpátky ke zdi, Snape se znovu obrátil čelem k němu a zeptal se: „Do jaké míry jsi ochoten jednat na základě své proklamované důvěry ve mne?“

Harry otevřel ústa, aby znovu zdůraznil, že mu bude důvěřovat, ale zarazil se. Ze Snapeova pronikavého pohledu pochopil, že se ten muž nesnaží opakovat. Otázka se netýkala ani tak důvěry, jako spíš Harryho schopnosti překonat vlastní limity. Těžko jednal na základě důvěry, těžko stál stranou a nechal ostatní – zejména dospělé – převzít otěže. Dokonce i teď potlačoval nutkání vylákat z toho muže další podrobnosti, než se k něčemu zaváže. Ale když si to připomněl a uvědomil si, že důvěra není důvěrou, pokud ji nedoprovází činy, znenadání se chtěl svému profesorovi předvést.

Také najednou ocenil, jaký je Snape Zmijozel. Stačila jediná otázka a Harry přešel od ohromující zvědavosti k ochotnému podřízení se.

„Jste dobrý,“ vydechl.

Snape zvedl koutky úst do téměř úsměvu, který mu však opadl při zvuku blížících se hlasů na chodbě.

Harrymu se sevřelo srdce, když si uvědomil, že Smrtijedi jdou pro ně. Přišel čas. „Jen mi řekněte, co mám dělat… nebo co nemám dělat,“ vyhrkl rychle.

„Dělej to, co jsi dělal po celých posledních pár dní,“ promluvil Snape rychle. „Žádné předstírání. Ale uvědom si, že Pán zla není stabilní a tato nestabilita ho činí nepředvídatelným. Pokud na něj budeš příliš tlačit, nepomůže to ani jednomu z nás. Rozumíš?“

Harry rychle přikývl.

„Budeš v moci uspávacího lektvaru,“ pokračoval Snape. „Neboj se toho. V pravý čas budeš zachráněn. Neublíží ti, dokud budeš pod jeho účinky, a lektvar sám o sobě nezpůsobí trvalé poškození. Jakmile dostaneš protilátku a on se z tvého těla uvolní, budeš zase jako dřív.“

Harry nadskočil při cinkavém zvuku za dveřmi, ale trhnutím znovu přikývl.

„A hlavně,“ zdůraznil Snape a udržel jeho pohled, „neztrácej naději. I když se bude zdát, že je všechno ztraceno, musíš zůstat silný.“

Harry se snažil nedat najevo strach, když se klíč otočil v zámku, ale při pohledu na svého učitele se nemohl zbavit úzkosti.

„Přežijeme to, Harry,“ prohlásil Snape zarputile. „Slibuji ti to.“ Vypil stříbrný lektvar a odhodil lahvičku do rohu cely.

Lucerna na vteřinu potemněla, než místnost zalilo světlo z otevírajících se dveří. Lucerna a džbán s vodou nebyly nikde vidět, Snape je nějak ukryl před zvědavými zraky stráží. Harryho prvním hmatatelným vodítkem, že tentokrát je všechno jinak, byly roucha a masky Smrtijedů, které měli na sobě jejich věznitelé, když vstoupili do místnosti a donutili Harryho a Snapea vstát.

Snapeovi se podařilo natáhnout ruku a stisknout Harrymu paži, než je od sebe odtrhli a vyvlekli z cely. Nebylo to nic moc, ale pomohlo to.

Harry narovnal ramena. Tohle zvládne.

ooOOoo

Byli na jiné mýtině než minule a Harryho navzdory nervozitě zajímalo, kolik mýtin Voldemort běžně používá pro svá shromáždění a rituály. Tato mýtina byla menší než ta předchozí a stromy po obou stranách byly hustší. Mýtinu osvětlovaly poslední paprsky zapadajícího slunce, dokud zamumlané zaklínadlo a mávnutí Smrtijedovy hůlky nezpůsobilo, že se nad jejich hlavami vznášela malá jasná světla.

Harry si všiml dalších Smrtijedů v maskách a hábitech. Voldemorta neviděl, ale přimhouřil oči na štíhlý, vysoký kámen vyčnívající ze země uprostřed mýtiny. Hned vedle něj byl plochý kámen, dost velký na to, aby ho Voldemort mohl použít jako plošinu nebo – Harry se zachvěl – jako nějaký zvrácený oltář, na kterém by mohl obětovat šestnáctiletého Nebelvíra. Odvrátil pohled.

Držel ho jen jeden Smrtijed, ale Snapea svírali dva. Napadlo ho, jestli nejsou nervózní. Znali Snapea už dlouho, nejspíš věděli, že může být nebezpečný a že to není někdo, s kým by si měli zahrávat. Zlobili se na něj? Chtěli se mu pomstít za jeho zradu? Bylo někomu z nich vůbec líto, že vedou svého starého společníka k něčemu, co by mohlo vyústit v jeho smrt?

Možná Lucius Malfoy. Harry netušil, jakou dohodu se Snapem uzavřeli a zda se Malfoyovi dá věřit, že udělá cokoli, co si Snape myslel, že udělá. Ale z toho, co Snape řekl, to nevypadalo, že by to mělo cokoli společného se zájmem nebo sentimentem. Co tedy Smrtijed chtěl, co pro něj znamenalo tolik, že by byl ochoten zradit svého velmi pomstychtivého pána? Bojoval s nutkáním rozhlédnout se po Smrtijedech a pokusit se odhadnout, který z nich by mohl skrývat nepříjemně aristokratickou blonďatou hlavu.

Než měl čas na další myšlenky, mýtinou se ozvalo ostré prásknutí přemístění a Voldemort stál v jejím středu. Harry málem protočil očima nad zjevným pokusem o velkolepý vstup, ale rozptýlil ho záblesk bolesti v jizvě.

„Harry Pottere,“ zapředl Voldemort slizkým hlasem a usmál se, i když už nevypadal tak klidně a spokojeně jako při jejich prvním setkání před několika dny. Harry zřejmě vyčerpal dobu, kdy byl vítán. Temný čaroděj pokynul a Smrtijed, který Harryho držel, ho železným stiskem na pažích přistrčil dopředu. Napadlo ho, že toho muže nakopne, ale vzpomněl si na Snapeovo varování. Ano, potřeboval být statečný, ale teď nebyla vhodná doba na hlouposti.

„Na tuto noc jsem dlouho čekal, drahý Harry,“ pronesl Voldemort a postavil se přímo před něj. „Měl by ses cítit poctěn, že můžeš být nejen svědkem, ale i účastníkem mého vzestupu. Od dnešního večera budu nejmocnějším čarodějem, jaký kdy existoval.“

Harry neodpověděl. Rozhodl se nechat si nutkání bojovat na dobu, kdy bude vědět, co má Voldemort na dnešní večer v plánu.

Zdálo se, že Voldemortovi jeho mlčení nevadí, a obrátil pozornost na Snapea. Jenže neměl chuť si s ním teď povídat. Stačilo mávnutí Voldemortovy hůlky a Snape se zhroutil na zem mezi své strážce a svíjel se v tiché bolesti. Harry se napjal, ale odolal nutkání vykřiknout nebo se pokusit jít za Snapem, protože věděl, že by to nemělo smysl.

„Můžeme začít?“ zeptal se Voldemort a otočil se ke kamenům, jako by mučení Snapea bylo nepodstatným vyrušením jeho večera.

Smrtijed, který Harryho držel, ho přinutil jít dopředu, dokud nestál před vysokou skálou, a pak s ním škubl tak, že do ní narazil zády.

„Jeho oblečení,“ nařídil Voldemort a v příštím okamžiku mu zmizela košile i svetr a on se třásl v chladném nočním vzduchu, naštěstí stále oblečen do kalhot. Než stačil zaregistrovat, co se děje dál, už se kolem něj pevně ovinuly provazy a připoutaly mu ruce a nohy ke skále, takže nemohl pohnout ničím jiným než krkem – i když toho nebylo třeba, protože všichni Smrtijedi před ním vytvořili půlkruh, Snape opět držen mezi dvěma z nich. Silnější provaz se Harrymu omotal kolem úst a zacpal mu je a on se poprvé začal vzpírat, když mu byla odebrána schopnost mluvit. To, že neměl sílu vzdorovat Voldemortovi slovně, ho nějak děsilo víc než ztráta schopnosti bojovat fyzicky.

„Moji věrní stoupenci,“ pronesl Voldemort vítězoslavným hlasem. „Před rokem jsem povstal z popela polovičního života. Přivítali jste mě zpět jako svého pána, sloužili jste mi, jako by neuplynul žádný čas. Nyní bude vaše věrnost odměněna. Budete svědky mého povstání ze smrtelných omezení a budete vědět, že sloužíte čaroději mocnějšímu než všichni ostatní dohromady!“

Smrtijedi klesli na kolena a sklonili hlavy jako jeden muž. Snape byl donucen pokleknout také, ale odmítl sklonit hlavu a místo toho se díval na Harryho, jako by mu svým pohledem dodával sílu. Voldemort ho pohybem zápěstí donutil sklonit hlavu, ale Harry ten vzdor ocenil. Měl strach, ale se Snapeovou pevnou přítomností se to dalo nějak zvládnout.

„Červíčku,“ zavolal Voldemort a nevysoký Smrtijed přistoupil. „Poprvé jsi mu vzal krev ty. Budeš mít tu čest vzít ji znovu.“

Červíček znovu poklekl před Voldemortem a prostě řekl: „Děkuji, mistře.“

Před nimi se na zemi objevil kotlík, i když Harry neviděl, kdo ho vyčaroval. Stoupal z něj tenký pramínek páry, ale obsah byl Harrymu skrytý. V té chvíli se k němu přiblížil Červíček v ruce s nožem, který se leskl odraženými světly z mýtiny. Harry věděl, že tomu, co přijde, neunikne, ale ozvala se v něm reakce strachu a on se vzpíral poutům.

„Krvi nepřítele, násilně odebraná, posílíš svého nepřítele,“ deklamoval Voldemort majestátně a zvedl ruce do vzduchu.

Smrtijedi ta slova opakovali a pronášeli je zároveň s tím, jak se Červíčkova dýka dotkla Harryho kůže. Nevydal ani hlásku, když ucítil, jak mu dýka probodla paži a krev mu stéká po zápěstí, ale nedokázal se ubránit třasu. Červíček přiložil lahvičku k Harryho paži, dokud nebyla plná, a pak ji nalil do kotlíku. Zasyčelo v něm, ale Harry jeho obsah stále neviděl. Místo aby se o to pokoušel, vyhledal Snapeův pohled. Byl bezmocný; potřeboval se cítit silnější a Snape byl jediný, u koho mohl hledat pomoc.

Snape stále klečel, z obou stran přidržován Smrtijedy, ale hlavu měl vztyčenou a oči opět upíral na Harryho. Jakmile se na něj Harry podíval, Snape na něj lehce kývl. Výraz v jeho tváři byl takový, jaký si Harry vždycky přál vidět v hodinách lektvarů – něco, co mu sdělovalo, že si vede dobře a že v tom má pokračovat. Harry se několikrát nadechl a snažil se ovládnout svůj strach. Víc než před rokem, když se ocitl v podobné situaci, by ho nikdy nenapadlo, že právě přítomnost Snapea mu pomůže to příště zvládnout. Ale ty černé oči pro něj teď byly zdrojem síly a on se na ně soustředil a neobtěžoval se sledovat, co dělá Voldemort nebo Červíček.

„Krvi nepřítele, násilně odebraná, posílíš svého nepřítele,“ pronesli Smrtijedi naposledy a pak vše utichlo.

Harrymu zakryl výhled na Snapea Voldemort, který přistoupil blíž a přiložil si ke rtům pohár s kouřící bílou tekutinou. Vypil jeho obsah a pak zavřel oči. Po celé minutě se usmál. „Cítím to, Harry,“ promluvil tiše. „Jsem naplněn mocí.“ Otevřel oči a otočil se tak, aby stál tváří v tvář pouze Harrymu. Oči mu zářily, tvář měl euforickou a šílenou najednou. „Dokážu manipulovat s magií pouhou myšlenkou, ovládat sílu přírody, aniž bych ji musel řídit hůlkou.“ Přejel Harrymu prstem po čelisti a Harry zpoza roubíku vydal tlumený výkřik. Jizva ho bolela tak silně, že by se nedivil, kdyby mu každou chvíli praskla.

Voldemort odtáhl ruku a otočil se ke svým následovníkům. „Přiveďte zrádce!“ zavolal a Smrtijedi se zvedli na nohy, dva z nich přitáhli Snapea do středu a hodili ho na plochou skálu. Harry sebou trhl při ostrém plesknutí masa o kámen. Snažil se nedělat si starosti, snažil se věřit, dýchat. Nebylo pochyb o tom, že Voldemort chce Snapea zabít, ale Snape slíbil, že přežijí, a měl plán. Každou chvíli se přemístí. Nebo Malfoy vtrhne do akce s odvážnou záchranou, nebo se objeví Řád s vytasenými hůlkami.

Voldemort natáhl ke Snapeovi ruce bez hůlky a ten se začal svíjet, paže se mu třásly a zatínal zuby. Jeho oči zůstaly otevřené, hledaly Harryho pohled a zdálo se, že mu říkají, aby věřil, aby byl silný, aby…

Snape zavřel oči a mimovolně vykřikl bolestí.

Harry se vzpíral poutům.

„Dnes v noci zemřeš, Severusi,“ zasyčel Voldemort. „Tvá bolest a utrpení budou připomínkou všem, kdo budou svědky, že lorda Voldemorta nikdo nezradí!“

Harry sledoval, jak několik Smrtijedů ucuklo, a zaťal zuby nad hloupostí takových lidí, kteří slepě následují svého pána, jenž se dvakrát nerozmýšlí způsobit jim bolest, pokud on sám získá slávu. Co je to za člověka, který dobrovolně a vědomě následuje takového čaroděje? Co přimělo muže jako Nott, Crabbe, Goyle nebo Malfoy povzbuzovat své vlastní syny, aby šli v jejich stopách, když věděli, že je pouze jedna špatná nálada bude navždy dělit od bolesti a utrpení, možná i nesmyslné smrti?

Bylo to šílenství.

Snape se znovu zmítal v křečích a mýtina ztichla až na zvuky jeho utrpení. Dokonce i kletby, které na něj byly použity, byly tiché, Voldemort nepotřeboval ani zaklínadlo nebo hůlku, aby mu způsobil bolest. Harry cítil, jak se slzy nebezpečně blíží k povrchu a oči se mu plnily vlhkostí, protože věděl, že je bezmocný a nemůže Snapeovo utrpení zastavit. I kdyby se zbavil svých pout, nemohl by toho moc udělat, že? Věděl však, že se o to pokusí. Kdyby mohl, vrhl by se na Voldemorta, zaútočil by na Smrtijedy, pokusil by se dostat k hůlce, možná by se dokonce pokusil vyvolat tu magii, kterou viděl na druhé mýtině.

Ta magie. Uchopil tu myšlenku – potřeboval se soustředit na něco jiného než na výkřiky svého profesora – a upřel oči na trávu. Pokusil se vyvolat obraz magie, kterou viděl předtím, krásné jiskry, které zaplnily jeho zrak, ale nic se nestalo. Unikla mu zklamaná slza a zafuněl, když se znovu pokusil vyprostit.

Rozruch přivedl jeho pozornost zpět ke Snapeovi, ale z toho, co uviděl, mu tuhla krev v žilách. Muž se zmítal v křečích, oči se mu stáčely do hlavy, rty měl zbarvené do modra a  Harry vyděšeně sledoval, jak se křeče zhoršují a pak ustávají.

Nebylo to ale tak, jak to vypadalo. Nebylo to tak. Nemohlo to tak být, protože Snape to slíbil. Harry sotva zaregistroval, jak se mu třese celé tělo. Nedokázal myslet, necítil nic kromě pulzování v paži a bolesti v plicích, které se odmítaly roztáhnout. Svět se zužoval, dokud nebylo vidět jen pronikavé světlo shora a oslepující bolest zevnitř.

Pronikavé světlo. Oslepující bolest.

Nehybné tělo. Bledá kůže, modré rty. Rozzlobené prsty hledající puls.

„Je mrtvý,“ zachroptěl bezcitný hlas za bezduchou maskou.

Ne.

Srdcem mu projel milion střepů žalu. Nemohl se nadechnout. Tohle se nemělo stát. Prudce zavrtěl hlavou. Svět se naklonil a on by se naklonil s ním, nebýt provazů, které ho držely na místě.

Ne, Snape nebyl mrtvý. Nemohl být, protože to slíbil. Slíbil, že budou žít, že se odtud oba dostanou. Slíbil to!

Co by za to dal, kdyby se z téhle noční můry probudil, ale byl vzhůru. Věděl, že to není sen.

Na mýtinu dopadaly měsíční paprsky, které v kombinaci s umělým osvětlením ozařovaly masky Smrtijedů kolem něj. On však nespouštěl oči z nehybného těla ležícího uprostřed neúprosného kamene. Známá tvář byla odvrácená, a přesto Harryho oči viděly jen nehybnou hruď. Zbytek světa se mu rozostřil. Tentokrát nezahlédl jiskry magie, nedokázal se přimět k tomu, aby je hledal, nebo dokonce myslel dál než na bolest v hrudi. Sotva si uvědomil, kdy se mu z hrudi a z hrdla vydral animální výkřik.

Voldemort mu vzal všechno. Všechno. A nakonec zašel příliš daleko.

Zuby se mu zaťaly. Oči mu planuly. Lapání po dechu a šumění se mísilo se slabými zvuky noci, když vzduch na mýtině začal pulzovat magií.

Nevěděl, jak se provazy přetrhly, jen to, že byl najednou volný, a bezděky se vrhl na Voldemorta. Ani bolest v jizvě mu nezabránila srazit toho opovrženíhodného čaroděje k zemi nebo do něj bušit pěstmi. Nějaké ruce ho od něj odtrhly. Zařval a ony ho s výkřiky bolesti pustily. Padl do trávy. Neviděl jasně, oslepený slzami, ale v jeho zraku se mihla Voldemortova rozzlobená tvář. Rozzlobený a vyděšený. Zmatený.

Dobře. Ať se bojí! Harry se setkal s Voldemortovýma rudýma očima a mýtina se rozplynula. Padal a byla tma, taková tma. Hlavou mu proudily vzpomínky, tak rychle, že je viděl jasně, ale nebyly jeho. Věděl, že nejsou jeho. Patřily Tomu Raddleovi. Používal na  Voldemorta nitrozpyt. Byl vytlačován, ale on se chytal kouzelníkovy mysli. Nechtěl tu být, nechtěl v čarodějově temné, zvrácené mysli nic vidět, ale chtěl ublížit, zničit, způsobit bolest za všechno, co mu Voldemort kdy udělal. A cítil, že mu to bolest opravdu způsobuje.

Spojení se přerušilo ostrou bolestí v Harryho hlavě a on upadl. Přiložil si ruku ke kůži na čele. Krvácel. Někdo ho udeřil, ale teď už se ho nikdo nedotýkal. Ležel v trávě, lapal po dechu, náhle vyčerpaný, a znovu přicházel k sobě.

Začal vzlykat.

Snape byl mrtvý. Samozřejmě, že byl. Dokázal zůstat naživu a v pohodě, dokud byli nepřátelé, ale ve chvíli, kdy dal najevo, že mu na Harrym jakkoli záleží, ve chvíli, kdy se Harry konečně spojil s někým, kdo mu mohl říct víc o jeho rodičích, byl z jeho života vytržen stejně jako všichni ostatní. Měl vědět, že se to musí stát. A místo toho ho Snape nabádal, aby mu věřil, sliboval mu to a říkal mu, aby byl silný, aby neztrácel naději, že když se zdá všechno ztraceno…

Roztřeseně se nadechl a vyškrábal se na kolena čelem ke Snapeovi. Stále se ho nikdo nedotýkal, ale zaregistroval zvuky výkřiků a pohledem si ověřil, že Voldemort leží na zemi, stále při vědomí, ale v bolestech, a Harryho si nevšímá.

Plazil se ke Snapeovi, ale nakonec ho jeden Smrtijed vytáhl na nohy. Vzpíral se. Potřeboval se dostat ke Snapeovi. Jeho profesor byl nejinteligentnější člověk, kterého znal. Byl silný a statečný, a především byl mazaný. Věděl, že se ho Voldemort chystá zabít. Vzal si lektvar. Co mohl způsobit? Oživil by ho? Byl opravdu mrtvý? Harry se o tom musel přesvědčit sám, zatraceně, a to nemohl, když ho ten Smrtijed pořád táhl zpátky.

Tentokrát hledal jiskry a našel je. Snášely se z trávy a ze stromů a on je sbíral k sobě a tlačil je ven, až byly náhle ruce jeho věznitele pryč. Všichni Smrtijedi odpadli, klesli k zemi jako při zemětřesení. Vymrštil se na nohy, co nejrychleji přešel ke Snapeovi a třesoucíma se rukama hmatal puls.

Žádný puls tam nebyl. Snapeovy rty byly zbarvené do modra. Byl mrtvý.

Byla to znovu jeho noční můra, jenže desetkrát horší. Zavrtěl hlavou, vydal ze sebe další vzlyk a chytil se za mužovu potrhanou košili. Znovu se k němu sbíhaly jiskry. Pulsovaly a Harry si nebyl jistý, jestli je dokáže přimět, aby přestaly dělat cokoli, co chtějí udělat vzápětí, i kdyby síla magie zabila jeho i všechny na té mýtině. Sklonil hlavu ke Snapeově hrudi. Nejspíš by se měl snažit dostat pryč. Možná by na to skutečně měl dost síly. Ale pro ochromující smutek v srdci nemohl nic udělat.

„Lektvar!“ zaslechl slabě přes svůj pláč. „Ten lektvar, hned, vy blázni!“

Otevřel oči a byl si jistý, že se na Snapea dívá naposledy. Uhladil mu mastné vlasy a zapomněl, proč ho kdy odpuzovaly. Dokud bude žít, už nikdy mu neřekne, že je umaštěný, ne když Snape otevře oči…

Ruce ho hrubě sevřely a on se nebránil. Už neměl sílu bojovat. Dokonce i jiskry se začaly rozptylovat, jako by si uvědomovaly, že ten, kdo je vyvolal, ztratil vůli jim poroučet.

Pevné tělo ho drželo na místě, zatímco další pár rukou mu nutil otevřít ústa. Sotva zaregistroval lektvar, který mu sklouzl do krku, nebo dlaň, která mu sevřela ústa, takže neměl jinou možnost než polknout. Zrak se mu začal ztrácet, svět před ním mizel.

Nebyl však ještě tak daleko, aby nezaslechl hlas Luciuse Malfoye, který mu šeptal do ucha: „Žije.“

Zatajil se mu dech. Bojoval, příliš pozdě na to, aby zastavil šero, které mu vnikalo do mozku, ale potřeboval se zeptat, potřeboval vědět, jestli to znamená…

„Severus žije,“ uslyšel a vydechl, když svět zčernal.