Preklady fanfiction Harryho Pottera

Presto – část 1/2

Rituál se mohl uskutečnit kdykoli, ale vzhledem k množství nutných příprav bylo rozumné zvolit datum, které bude vzdálené několik týdnů a bude mít sílu samo o sobě. Protože Hugo a Vic se měli před Samhainem vrátit do Rochesteru, musel stačit modrý měsíc. Hermiona věděla, že čekat tak dlouho na Severuse bude mučení, ale nemohla Percyho stále žádat o mezinárodní letaxové spojení, aniž by mu sdělila nějaké podrobnosti, a to ještě nebylo bezpečné. Kromě toho věděla, že kdyby měla neustále přístup k Severusovi, nemohla by se soustředit na dokončení svých rozpracovaných zakázek a přípravu na rituál. Už tak bylo dost špatné, že si v jednom kuse psali.

Příprava staveniště u McCoyova domu probíhala podle plánu, což znamenalo, že dodavatel výrazně překročil původní odhad trvání výkopových prací a budování základových patek a forem. Naštěstí se Hogarthovi stále ještě přetahovali o dlažbu ve vstupní hale, takže o peníze nešlo, a Hermiona se dobře vyznala v problémech, které jsou pro stavbu na Vysočině endemické, jako magii odolná žula (očarování kladky a nářadí místo balvanů) a vlhké povrchy (vodotěsné kouzlo, které si nechala ministerstvem schválit pro architektonické účely), a počítala s hojným zpožděním. Když nastal den rituálu, dívala se z předního okna na hromady materiálu úhledně srovnané kolem zející díry v zemi a cítila, jak se jí žaludek svírá očekáváním. Byli připraveni. Celá jejich produkce už potřebovala jen skupinu muzikantů.

Severusův let na Heathrow se naštěstí zpozdil jen o hodinu, protože MPS v peugeotu měl připraveno pár vybraných slov o podílu na ukrývání zločinců a černé magie, i když Hermiona tušila, že je v skrytu nadšený.

Když Severus sjížděl po eskalátoru k výdeji zavazadel s pouzdrem na housle zasunutým pod paží, cítila, jak se jí podlamují kolena, ale to jí nezabránilo v tom, aby mu prakticky skočila do náruče. Jakmile se vzájemně přesvědčili, že jejich příliš dlouhé odloučení je konečně u konce, a počastovali se polibky na každý kousek kůže toho druhého, který mohl být na veřejnosti odhalen, posbírali Severusova zavazadla z pásu a zamířili k autu.

MPS se choval při průjezdu rušnými ulicemi podivně zdvořile a Hermionu napadlo, jestli ho Hugo nevaroval před Snapeovou povahou. Nicméně si většinu cesty povídali o neškodných věcech, ale dotýkali se prsty víc, než bylo nezbytně nutné.

Když dojeli k McCoyovu domu, Severus se odmlčel a Hermiona poznala, že jeho oči sledují staveniště poblíž konce cesty.

„Chtěl by sis to tu prohlédnout, až si vybalíš?“ zeptala se.

Zamrkal a věnoval jí poloviční úsměv. „Tenhle dům jsi postavila ty, že ano?“

„Zrekonstruovala jsem ho a přidala pár moderních vymožeností.“

Peugeot zastavil u bočních dveří a Hermiona otevřela kufr.

„Je to pěkné místo,“ podotkl Severus a podal jí pouzdro na housle a koženou tašku přes rameno. „Jsem rád, že se z něj brzy budou moci těšit i ostatní.“

„Za předpokladu, že dnes večer nevyhodíme do povětří základy,“ namítla a oplatila mu úšklebek.

Položil kufr na zem a zavřel auto. „Přinejmenším zažije jedinečné provedení Beethovenovy Sedmé.“

„To je asi víc, než kolik kdy zažijí některá místa, kde se konají koncerty,“ řekla Hermiona, otevřela dveře do kuchyně a uvedla Severuse dovnitř.

Krátce ho seznámila s přízemím domu a jeho pohled utkvěl na růžové zahradě a překvapivě i na jejím malém křesle v rohu obývacího pokoje. Před pokojem Rose se zastavila.

„Jestli ti není příjemné sdílet se mnou pokoj nebo jestli chceš raději udržovat zdání, když jsou kluci v domě, můžeš si vzít Roseinu starou ložnici.“

Jeho ruka ji hřála na zádech a na čelo jí přitiskl rty. „Jestli věříš, že je tvůj syn schopen zdržet se příliš hlasitého zpochybňování mých záměrů, budu s tebou mnohem spokojenější.“

Usmála se. „To jsem ráda. Bylo by nedůstojné, kdybychom museli chodit po špičkách sem a tam mezi pokoji jako puberťáci, až by kluci odešli spát.“

Zavedla ho do hlavní ložnice, kterou v posledních týdnech předělala a všechny propriety Kudleyských kanonýrů uklidila do podkroví spolu s černě lakovanou postelí, kterou vybral Ron, a obrovskou skříní, která jako by samovolně vytvářely běhnice a moly. Kvůli nadměrně velkému nábytku, jenž vyhovoval jejímu nadměrně velkému manželovi, a podzimní barevné kombinaci rezavé a černé, kterou měl v oblibě, působila místnost vždycky stísněně.

Ale teď, když byl pokoj jen a jen její, se inspirovala krajinou za oknem a vymalovala stěny v barvě oblohy a přidala tlusté koberce v tmavě zelené, fialové a hnědé. Doteky vřesu a jasně zelené trávy vyvažovaly teplý mahagonový nábytek a pozdní ranní slunce zalévalo svým svitem sedadlo u okna, které bylo vždycky Hermioniným oblíbeným místem na čtení. Výklenek, který dříve zabírala skříň, nyní vyplňovala polička s knihami, které si chtěla přečíst. Sledovala, jak Severus přejíždí očima po pokoji a zastavuje se u knih.

„Tohle jsem nečekal,“ přiznal.

„Čekal jsi nebelvírskou červeň a brokát?“ zeptala se a nakrčila nos.

Usmál se. „Nebo tartan. Tenhle dům je navenek dost tradiční. I když jak tě znám, měl jsem tušit, že uvnitř to bude stejně krásné jako praktické.“

Cítila, jak jí při tom komplimentu zčervenaly tváře, a zaměstnala se vyčarováním stojanu na jeho kufr. Poté, co odlevitovala kufr spolu se stojanem ke knihovně, položila ruku na úchytku skříně a zastavila se. „Vím, že sis zvykl oblékat se jako mudla,“ nadnesla zaraženě, „ale mám některé z tvých starých hábitů. Před několika lety byly součástí výstavy v chýši, ale nechali jsme si je ve skladu pro případ, že by byly v budoucnu znovu potřeba.“

Otevřela skříň a vytáhla tři sady hábitů: známý učitelský plášť s vysokým límcem zapínaný na knoflíky, jeho smrtijedský hábit, který chtěla v soukromí spálit, ale měla pocit, že tu čest by měl mít on, a šedý hábit z česané vlny s elegantním lemováním podél švů a lesklými onyxovými knoflíky. Položila je na postel a posadila se vedle nich. „Nemusíš je samozřejmě nosit,“ řekla, „ale jsou tvoje, jestli je chceš.“

Přejel prsty po látce. „Tyhle hábity jsem si koupil do své první práce po Bradavicích. Starý Archie Jigger mi dal zálohu na měsíční plat, abych nechodil do práce v hábitech z druhé ruky.“

Jeho pohled padl na učitelský plášť a on se usmál. „Že by nemravné myšlenky ohledně učitele?“ nadhodil.

Hermiona se snažila nečervenat, ale nepodařilo se jí to. „Spíš jsem si myslela, že bys je mohl použít k tomu, abys do našich synů zasel pořádný strach, kdyby zlobili,“ řekla. „Ale jestli mi chceš dát školní trest, možná se v určenou hodinu skutečně objevím.“

Vtiskl jí na rty rychlý polibek, který byl plný žáru a příslibu a skončil příliš brzy.

„Víš, co je tohle zač,“ prohlásil a gestem ukázal na černé hedvábí.

Přikývla.

„Bylo od tebe hezké, že jsi je přinesla,“ řekl, posbíral všechny hábity a vrátil je do skříně.

Pak se posadil vedle ní a ona mu stiskla ruku. „Chtěl by sis prohlédnout to místo?“

Políbil ji na temeno hlavy. „Chtěl bych vidět všechno.“

Zvedla tvář a políbila ho, což nadšeně opětoval.

„Samozřejmě,“ nadechla se poté, „staveniště tam bude i za půl hodiny.”

Severus si začal rozepínat knoflíky na košili. „Ovšem.“

***

Než chlapci dorazili, slunce už bylo nízko nad obzorem a Hermiona měla připravenou lehkou večeři.

Hugo sotva odložil jejich zavazadlo a už kroužil kolem jídla na lince. „Nebude vadit, když se najím?“

„Proto to tu je,“ řekla Hermiona a podala jim talíře, které byly brzy plné uzenin, sýrů, ovoce a chleba.

„Kde je táta?“ zeptal se Vic a setřel si saze z rukávu.

„Šel si zdřímnout,“ odpověděla Hermiona. „Mudlovské mezinárodní cestování je vyčerpávající.“

Vic nakrčil obličej. „Vzpomínám si. Jednou jsme letěli na dovolenou do Španělska a já už pak nikdy letět nechtěl.“

„Myslíš, že jsme připraveni?“ zeptal se Hugo, když se posadili ke stolu.

„Tak připravení, jak jen můžeme být,“ řekla. „Nikdy ze mě nebude klavírní virtuoska, ale skladbu už mám pod prsty a neodmyslitelně ji nosím v hlavě.“

„Dobře,“ kývl Hugo. „To druhé je ještě důležitější než to první.“

„A co ty?“ zeptala se Hermiona s pohledem upřeným na Vica.

Mladík zamyšleně přežvýkal sousto a polkl. „Bylo to přinejmenším zvláštní. Chci říct, že jsem odjakživa věděl, že něco ze své minulosti skrývá, ale stejně je divné vejít do kuchyně a vidět ho, jak hůlkou mele fazole. Když jsem nablízku, moc nekouzlí, i když vím, že se zase věnuje vaření, a nejen kávy.“

„No, skrýval to prakticky celý tvůj život,“ podotkl Hugo a namazal si sýr brie na plátek bagety. „Možná si pořád ještě zvyká na kouzlení v tvé přítomnosti.“

„Možná,“ připustil Vic a strčil si do pusy kuličku hroznového vína. „Ale celkově si myslím, že je to změna k lepšímu, přestože teď oba musíme chodit cvičit ven.“

„Je dobrý?“ zeptala se Hermiona.

Zdálo se, že Vic je rozpolcený mezi upřímným hodnocením a rodinnou loajalitou. „Možná býval,“ řekl diplomaticky. „Jak to tak vypadá, umí zahrát všechny noty většinou správně a ve správném pořadí, což se o většině lidí, kteří nehráli na žádný nástroj třicet let, říct nedá.“

„Na housle mu to jde přinejmenším stejně dobře jako mně,“ dodal Hugo a schoval úsměv za plátek jablka.

Vic přimhouřil oči v posměšné přísnosti. „Zatracuješ snad mého otce slabou chválou?“

„Promerlina, ne!“ zvolal Hugo. „To by naznačovalo vlastní uvědomění a každý ví, že právě tato vlastnost je pro muže z rodu Weasleyů mimo dosah.“

„Ať nikdy neříká, že zrovna tenhle Weasley postrádá průraznost,“ poznamenal Vic a šibalsky se usmál na Huga, kterému zrůžověly uši.

Pokračovali v jídle a přátelském povídání, dokud si Hermiona neuvědomila, že slunce už zapadlo a měsíc vyjde za necelé dvě hodiny. Při tom pomyšlení se zachvěla. Za dvě hodiny se měli pustit do nevídaného magického podniku, na jehož úspěchu záviselo mnohem víc než na projektu budovaném na konci její cesty.

„Měla bych se ujistit, že je tvůj táta vzhůru,“ řekla, když odnášela svůj talíř do kuchyně.

„Udělám kávu,“ navrhl Vic. „Bude ji potřebovat.“

Hermionu překvapilo, že se v ložnici svítí, a než vstoupila, tiše zaklepala. Musela tvrdě potlačit svou reakci na to, že ho vidí stát před zrcadlem ve smrtijedském hábitu. Otočil se k ní čelem a ona si všimla, že se drží za předloktí. Zuby měl odhalené v grimase znechucení.

„Zapomněl jsem, jak jsou ty věci odporné,“ řekl. „Ulpívají na člověku jako tenká vrstva oleje. Jejich pachuť je cítil i několik hodin poté, co si je člověk sundá.“

„Nemusíš si ho brát, když je ti to nepříjemné,“ navrhla Hermiona klidným hlasem, přestože jí bušilo srdce.

Hořce se zasmál. „Naopak, je to přesně to, co bych si měl obléct. V tomto oblečení jsem mnoho let úspěšně podkopával nejčernější magii.“ Střelil po ní pronikavým pohledem. „Vadí ti, když mě v něm vidíš?“

„Je mocným symbolem,“ podotkla, ale v reakci na jeho výraz si povzdechla. „Nerada ho vidím na komkoliv. Ze všeho nejmíň na tobě.“

„Je to neoddělitelná součást mé minulosti, Hermiono,“ prohlásil tvrdým tónem.

„To vím,“ řekla. „Chtěla jsem říct, že mě bolí, když to oblečení vidím na jednom z nejlepších mužů, které znám, a přitom dobře vím, co si myslí o tom, co představuje.“

Odmlčel se. „Bylo ode mě pošetilé očekávat od tebe typickou reakci.“

Natáhla k němu ruku. „Ano, to bylo. Naštěstí pro tebe mám ráda občas pošetilé muže. Pojď, měl bys něco sníst a měl bys dát chlapcům příležitost, aby si zvykli, že tě vidí takhle.“

„Můžu mávat rukama, jestli chceš,“ navrhl Severus sarkasticky.

„Vic měl pravdu. Potřebuješ kávu,“ podotkla Hermiona, uchopila Severusovu paži a záměrně mu položila dlaň na předloktí.

Odpovědí jí bylo zavrčení, ale bylo to láskyplné zavrčení.

***

Hermiona se do chatrče přenesla s předstihem před ostatními, protože jako jediná mohla odstranit ochrany. Severus, Victor a Hugo měli dorazit o hodinu později. Práce to byla metodická a vyžadovala dostatečné soustředění, takže neměla čas dělat si starosti s tím, co by se mohlo přihodit. Když byl uvolněn poslední magický zámek, vydechla a posadila se vedle skvrny na podlaze. Pomyslela na krásnou modrou magii, která se tehdy vznesla vstříc Vicovi, a po krátkém zaváhání položila ruku doprostřed skvrny.

Vzpomněla si na noc, kdy viděla Severuse umírat, a dovolila energii svého strachu, hrůzy a smutku, aby jí putovala po ruce dolů a do podlahy. Skvrna už nezářila tak, jako když ji Vic probudil k životu, ale cítila, jak z ní, klidná, ale vnímající, jemně vytahuje nepříjemné věci jako jed z rány. Povzbuzena touto reakcí vyslala do dlaně náklonnost, kterou cítila k Severusovi, a ucítila na kůži odpověď, která se vytratila do ticha.

Samozřejmě. Tohle nebyl Severus, kterého znala. Tím, kdo toho dne zemřel, byl profesor Snape, který se vzdal všeho, aby porazil Voldemorta, a nebyl si jistý ničím jiným než svou láskou k Lily a nutností přežití Harryho Pottera. V duchu si představila profesora Snapea, který zemřel, aby zachránil Harryho, vedle něj pak Vica, verzi Severuse, kterým měl být, a nakonec svého vlastního Severuse, zjizveného a silného, a pochopila, že to není jen kniha, co chce Severus dnes večer pohřbít.

Když zaslechla, že poblíž bouchly dveře od auta, vzpamatovala se a vyšla z chatrče, aby našla Huga a Severuse, jak na střechu peugeotu upevňují dřevěnou plošinu, zatímco Vic sedí na schodech a ladí violoncello.

„Můžeš to dělat trochu tišeji, nebo jít dovnitř?“ zeptal se Hugo. „To poslední, co chceme, je přitahovat pozornost.“

Vic si dramaticky povzdechl, ale vešel do domu, jak mu Hugo navrhl, a když procházel kolem Hermiony, kývl na ni.

Jakmile byla plošina zajištěná, Hermiona strčila hlavu do okénka na straně řidiče.

„Všechno připraveno?“ zeptala se MPS.

„Chytí nás,“ zasténal MPS. „Vás zavřou do Azkabanu a mě prodají na součástky, nebo ještě hůř, v dražbě někomu, kdo si nechává auto jako kuriozitu a každý den tráví prohlížením tras, které po mně nikdy nebude chtít.“

„Dobře. Pamatuješ si ten signál?“

„Samozřejmě, že pamatuju!“ urazil se MPS. „Pamatuju si stovky tisíc map. Měl bych si být schopen zapamatovat i pár not.“ A zacinkal odpovídající trylek, které měl sloužit jako jeho signál.

„Výborně. A ať budeš dělat cokoli, neujížděj nám příliš a vyhni se co nejvíce výmolům.“

„Nesnaž se učit babičku řídit s manuální převodovkou.“

„Hodně štěstí,“ řekla Hermiona a láskyplně konzoli poplácala.

Severus vyndal housle z pouzdra a uložil ho na zadní sedadlo peugeotu, zatímco Hugo naposledy zatáhl za dřevěnou plošinu, aby vyzkoušel její pevnost.

„Myslím, že jsme připraveni, mami,“ řekl.

Hermiona pohlédla na oblohu, kde nízko nad obzorem visel měsíc v úplňku. „Jdeme na to.“