Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 4 

Harry, budiž mu to přičteno ke cti, neposlal zpět sovu se sarkastickou poznámkou ve smyslu proč by měl shánět výtisk Magazínu dospívající čarodějky a jestli jsem se úplně nezbláznila. Místo toho jeho večerní zpráva dokazovala, že si článek přečetl a také ho naštvalo, že Severus Snape byl vylíčen v takovém světle. Ptal se, co může udělat.

„Nevím,“ napsala jsem mu v odpovědi. „Navrhla jsem profesoru Snapeovi, aby si promluvil s místní bystrozorkou, ale on nevěděl, jak by mu mohla pomoci. Ani já si nejsem jistá. Nebyly porušeny žádné jiné zákony než mudlovské, které se týkají potulování, a v případě té dívky, kterou jsme našli na mém dvoře, šlo o vniknutí na cizí pozemek. Šla jsem na mudlovskou policii a podala stížnost na potulku, vzhledem k tomu, že můj dům je hned vedle Snapeova. Myslím, že očekávali, že si budu stěžovat na podezřelou aktivitu gangů, ale když jsem konstáblovi řekla, že jde o dospívající dívky, usoudil, že to musí být prostitutky, které si v sousedství zařizují obchody. A když zjistil, že jsou to jen neškodné puberťačky, věnoval mi ten pohled. Víš, ten pohled ‚Ale ne, hysterická ženská‘, který nesnáším. Vážně jsem ho chtěla proklít. Aspoň že to všechno zapsal, aniž by se mi vysmál do obličeje. Říkal, že se postará, aby sem hlídkové vozy posílali častěji, ale uvěřím tomu, až to uvidím. Cokeworthská policie se dnes večer nepochybně velmi baví na můj účet.

Řekla jsem o tom problému Clare Stringfellowové. Je příliš babičkovská na to, že bývala bystrozorkou, Harry. Možná v polopenzi změkla, nevím. Řekněme jen, že bych nepočítala s tím, že mi ve válce bude krýt záda. Může být sice milá, ale rozhodně není ten typ, který by temnému kouzelníkovi nahnal strach. Každopádně říkala, že s tím něco udělá, ale že kontaktovat mudlovskou policii bylo nejspíš nejlepší řešení. Takže až uslyšíš o tom, že v Tkalcovské uličce v Cokeworthu prokleli dospívající dívky, nebuď moc překvapený, to Snape vzal zákon do vlastních rukou.“

Následující ráno bylo slunečné a chladné. Udělala jsem si šálek kávy a rozhodla se vyhlédnout ven, než se odvážím do sprchy. Otevřela jsem vchodové dveře a nadechla se čerstvého vzduchu, potěšená, že venku není žádný průvod dívek, které doufají, že nahlédnou do oken profesora Snapea. Na sloupu veřejného osvětlení před jeho domem však byla vyvěšena cedule: ZÁKAZ POTULKY. Nebylo tam uvedeno ‚na příkaz cokeworthské policie‘, takže jsem měla podezření, že to byl nápad Clare, jak chránit Snapeovo soukromí.

Nádhera.

Nepřekvapilo mě, když se o dvě hodiny později v mé kanceláři objevil rozčilený profesor Snape.

„Vážně, Grangerová? Jedna malá vývěska je to nejlepší, na co se zmůžete? Jsem si jistý, že ty holky ještě teď vyděšeně prchají.“

„Byl to nápad Clare,“ řekla jsem unaveně a vysvětlila, že jsem osobně kontaktovala mudlovskou policii. To ho trochu uklidnilo.

„Předpokládám, že asi budu muset počkat,“ byl stále rozmrzelý.

„Co kdybych přivedla Clare? Můžeme si o tom promluvit.“

Přivolala jsem Clare z její kanceláře. Vešla do místnosti a při pohledu na Snapea se rozzářila.

„Profesore! Všiml jste si? Vyvěsila jsem oznámení.“

„Ano,“ odsekl. „To tedy určitě.“

„Clare,“ řekla jsem konejšivým tónem, „co kdybychom si sedli a probrali situaci?“

A tak jsme seděli všichni tři. Snape byl zachmuřený, Clare veselá a já se snažila vyjít vstříc oběma stranám. Netřeba dodávat, že konverzace nikam nevedla. Nejlepší nadějí na řešení, jak mu řekla Clare, bylo, že jedna z dívek skutečně udělá něco, co by vyvolalo reakci. Dokonce i hod syrovým vejcem na číslo jedna by byl považován za vandalismus a vedl by k zatčení. Jakmile by někoho zadrželi jako odstrašující příklad, problém by pravděpodobně zmizel. Nebo, jak dodala, po prvním září problém přestane existovat. Což už jsme věděli.

Schůzka nebyla nijak přínosná. Profesor Snape rozčileně odešel a jsem si jistá, že Clare netušila proč. Dex se na mě podíval, když jsem večer mířila domů.

„Těžký den?“

„Ne těžký, spíš otravný.“ Po předchozích schůzkách mi sova hodila na stůl svazek pergamenů: shrnutí probíhajících soudních sporů a slyšení před Starostolcem, o kterých jsem musela vědět a co nejdříve je podepsat. Sotva jsem to dočetla, přišla mi zpráva od Kingsleyho Pastorka, který mi děkoval za předložení nápadu na měsíční fórum, ale rozhodl se pro jiný plán. Psal, jak už má dost toho, že lidé dostávají v Denním věštci mylné informace, a že chce, aby od prvního srpna (za tři krátké dny!) začali všichni regionální zástupci ministerstva rozesílat soví poštou Měsíční zpravodaj ministerstva. Stručně řečeno, v mé velmi blízké budoucnosti se chystalo hromadné rozesílání.

„Kruci,“ řekl Dex.

„Jaký jsi měl den? Nezdálo se, že by klinika měla nějak moc práce.“

„Moc ne. Pár kouzel s obráceným účinkem, pár prokletí, obvyklé letní nehody, které se stávají, když jsou děti pryč ze školy a zapomenou, že doma nesmějí kouzlit.“ Lékouzelník se opřel o Sondřin již opuštěný stůl a povzdechl si. „Budu rád, až skončí famfrpálová přestávka a budu se moct zabývat vážnějšími zraněními. Vidět trochu víc akce, chápeš?“

„Upřímně řečeno, ne,“ řekla jsem mu. „Akce jsem si užila dost na celý život.“

„No jo, ta válka.“

Ta válka. Zadívala jsem se na Dexův ocelově šedý sestřih a ledově modré oči a usoudila jsem, že se mi ten muž opravdu nelíbí. Harry, Ron a já jsme byli blízko smrti víckrát, než by měl kdokoli být, a on považoval situace plné nebezpečí za příležitost k adrenalinovému vzrušení. Chtěla jsem mu dát facku.

„Pověz mi,“ pokračoval, „dneska jsem tu viděl Severuse Snapea. Je pravda, že některým ženám připadá opravdu sexy?“

„Ano,“ řekla jsem a najednou jsem se cítila velmi ochranitelsky vůči profesoru Snapeovi.

„A tobě?“ zeptal se stroze.

„O tom jsem opravdu nepřemýšlela,“ odsekla jsem.

Rychle jsem se rozloučila, opustila kancelář a rozhodla se jít domů raději pěšky než se přemístit. Počasí bylo stále pěkné a upřímně řečeno, chtěla jsem si pročistit hlavu pohybem. Když jsem dorazila do Tkalcovské uličky, s hrůzou jsem zjistila, že se před číslem jedna poflakují dvě dívky.

„Promiňte,“ přistoupila jsem k nim. „Bydlíte tady?“

Jedna z dívek vykulila oči. „Tady? Jasně že ne.“

„A ty?“ zeptala jsem se té druhé.

„Ani náhodou! V Manchesteru. Já bych v takové díře nežila.“

„Tak proč jste tady?“

Podívaly se na sebe a zahihňaly se. „Chceme vidět toho chlápka, co tu bydlí.“

„Proč?“ zopakovala jsem.

„Do toho vám nic není, ne?“

Očividně to bude jeden z těch večerů, kdy bych nejradši všem nafackovala. Vytáhla jsem hůlku. Holky poplašeně vykulily oči.

„Buď odsud vypadnete, nebo vás prokleju, než se nadechnete,“ zavrčela jsem.

„Nemůžete mi vyhrožovat,“ řekla jedna vztekle. „Mám kamaráda, který je bystrozor!“

„Já mám taky přítele, který je bystrozor,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, „a jmenuje se Harry Potter. Myslím, že když si poradil s Voldemortem, určitě si poradí i s takovými, jako jste vy!“

Dívky se daly na útěk, nakonec se rozhodly, že rozvaha je ta lepší část odvahy. Věděla jsem, že se nejspíš zítra vrátí, ale ulice byla alespoň prozatím prázdná.

Unaveně jsem si povzdechla a vydala se ke dveřím. Zastavil mě zvuk pomalého potlesku.

„Bravo, Grangerová.“ Severus Snape stál ve svých dveřích.

Schovala jsem hůlku do kapsy - teprve teď mě napadlo rozhlédnout se, jestli se v okolí nenacházejí mudlové, kteří by mohli vidět tu malou hádku - a šla jsem k němu.

„No, tak dvě jsou pryč,“ řekla jsem. „Už jste někdy vyšel ven a čelil některé z nich?“

„První den. Ale když jsem si uvědomil, že si vlastně užívají, když mě vidí, přestal jsem.“ Snape si mě kriticky prohlížel. „Vypadáte dost unaveně.“

„No, tak se na to podívejme… Čekají mě hromady papírování, ministr zamítl jeden můj opravdu skvělý nápad a spolupracuji s recepční bez mozku, sotva schopnou bystrozorkou a lékouzelníkem, který si myslí, že traumatická zranění jsou vzrušující zážitek. Jaký byl váš den?“

„Rozhodně lepší než ten váš.“

„To ráda slyším. Tak přeji příjemný večer. Myslím, že slyším, jak mě volá šálek osvěžujícího čaje.“ Otočila jsem se k odchodu, ale zastavil mě jeho hlas.

„Řekl bych, že po dnešním dni byste si dala něco silnějšího než čaj.“

„Ráda bych, ale moje skříňka s alkoholem je momentálně úplně prázdná,“ zažertovala jsem, i když po pravdě.

„Moje není. Nechcete jít dál a napít se se mnou?“

Severus Snape mě zve k sobě domů? Při tom pomyšlení jsem vyjeveně zírala. Ano, rozhodla jsem se, že k němu zajdu, už jenom proto, že na tom teď budu líp než všechny ty hloupé puberťačky, když vstoupím do nejsvětější svatyně.

Snape mě uvedl dovnitř. Našlapovala jsem opatrně, nevěděla jsem, co mám čekat.

Slyšela jsem od Harryho, že zatímco se Snape zotavoval ze svých zranění u svatého Munga, do domu vstoupili bystrozoři, aby pátrali po uprchlých smrtijedech, kteří se tam mohli ukrývat, po temných artefaktech nebo jiných důležitých důkazech. Ten barák byl hrůza, strašný, temný a depresivní, řekl mu bystrozor Robards, stejně jako Severus Snape sám. Proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že Snapeův domek s dvěma místnostmi dole a dvěma nahoře musel projít drastickou rekonstrukcí.

„Páni!“ řekla jsem. Nemohla jsem si pomoct. Interiér byl krémově bílý s odhalenými cihlami na zdi, která oddělovala naše dva domy. Luxusně vypadající kožená sedačka stála vedle knihoven, na nichž byly důmyslně rozmístěny knihy i umělecké předměty, a poblíž byl temně modrý ušák. Všude bylo měkké osvětlení. Otevřenými dveřmi jsem viděla kompletně bílou kuchyni, která i když malá, vypadala jako z časopisu o bydlení. „To je… úžasné!“

„Děkuji,“ řekl Snape. „Dům, ve kterém bydlíte, vedle… byl také úplně renovovaný?“

„Ne, ne úplně, a nic podobného jako tady.“

Profesor Snape mávl směrem k pohovce. „Prosím, posaďte se. Ogdenskou whisky nebo víno? Mám tu slušný cabernet.“

„Cabernet, prosím.“

Zamířil do kuchyně, zatímco já se opatrně posadila na kraj pohovky. Tohle bylo rozhodně to poslední místo, kde bych čekala, že se ocitnu.

„Jak dlouho už je váš dům renovovaný?“ zeptala jsem se. Pomyslela jsem si, že je to lepší způsob, než říct ‚tohle bývala díra, ne‘?

„Asi rok po válce. Rozhodl jsem se, že je čas na změnu, když začaly další přestavby v okolí. Dům jsem před lety koupil pro matku a využíval ho jen o letních prázdninách. Nikdy jsem se moc nestaral o to, jak vypadá.“

Slyšela jsem cinkání sklenic, zvuk odšpuntovávaného vína. „Mohl jste se odstěhovat, ne? Stále tu není žádná záruka, že se čtvrť úplně vzpamatuje.“

„Ano, mohl jsem jít dál. Ve skutečnosti se mi náklady na přestavbu možná nikdy nevrátí, ale rozhodl jsem se, že to chci udělat pořádně, tak tady to je. Pravděpodobně to nikdy neprodám.“

„Předpokládám, že práce probíhaly během školního roku, když jste byl pryč?“

„Ano. Dodavatel to měl poměrně snadné.“

„Slyšela jsem, že vaše hodiny obrany v Bradavicích jsou docela oblíbené,“ řekla jsem. „Bude vám letos výuka chybět?“

Snape se vrátil se sklenicemi na víno a lahví v ruce. Položil je na malý stolek přede mnou. „Skutečně si myslíte, že mi bude chybět vyučování?“

Nemohla jsem si pomoct, ale rozesmála jsem se. „Ne.“

„Máte pravdu. Učením lektvarů jsem opovrhoval, ale obranu považuji za snesitelnou. Už dlouho mě zajímá, jak jistě víte. A protože většina studentů má válečné zkušenosti z první ruky, berou ji opravdu vážně. Což je podle mého názoru nejdůležitější požadavek.“ Nalil víno a pak mi podal sklenku.

„Na střízlivě smýšlející studenty,“ řekla jsem a přiťukl si sklenicí s jeho. „Jsem pro.“

„To byste měla.“ Snape se posadil do křesla a usrkl vína. „Řekněte mi, kdybyste se měla vrátit do prvního ročníku a dělat všechno znovu, vzdala byste se svého mávání rukama, snahy o pozornost a neustálé honby za co nejvyššími známkami?“

Přemýšlela jsem o tom.

„Myslím, že ano,“ řekla jsem zamyšleně. „Kdybych věděla, co vím teď, chápala bych, že vzdělání může být otázkou života a smrti a přežití, a ne jen sbíráním OVCÍ.“

„To je pravda, a přestože jsem nesmírně vděčný za píli, kterou většina mých studentů v hodinách obrany projevuje, jejich vzpomínky na válku jednou vyblednou. Tyto studenty nahradí obvyklí tupci, jejichž cílem je prostě dostat se z Bradavic se slušnými známkami.“

Jeho poznámka zapadla do kaluže ticha. To, co profesor Snape řekl, bylo dokonale přesné a depresivní. Kouzelnický svět nakonec opět sklouzne do lhostejnosti a nikdo tomu nemůže nijak zabránit. Hledala jsem nějaké veselejší téma hovoru, ale Snape promluvil první.

„Jak se vám líbí vaše zdejší práce?“

„Myslím,“ řekla jsem s úsměvem, „že až na moje spolupracovníky by to mohla být skvělá příležitost.“

„Zmínila jste se, že Kingsley nebyl spokojen s jedním z vašich návrhů?“

Řekl jsem mu o svých zmařených plánech na měsíční fórum a jedna věc vedla k druhé. Vyprávěla jsem mu o tom, že mě propustili z práce v oddělení kouzelných tvorů, o tom, jak se mnou rodiče od chvíle, kdy jsme s Harrym odjeli z Austrálie, skoro nemluvili a jak naprosto frustrující dokáže být Ronald Weasley. Než jsem se podívala na hodinky, uplynula skoro hodina. Nemohla jsem uvěřit, že mě Snape skutečně nechal nesouvisle povídat, natož o osobních věcech. Hojně jsem se omlouvala.

„Řekněte mi, Grangerová, obědvala jste?“ Ve tváři měl dost známý posměšný výraz.

„Ne. Proč?“

„Zdá se, že jste si účinky vína docela užívala. Kdybych to věděl, možná bych vám připravil sýrový talíř.“

Bylo mi trapně.

„Promiňte. Měla bych jít.“

Snape zatřepal rukou. „Zůstaňte sedět. Co kdybych nám ušlehal pár omelet?“