Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 43. Nejhorší ze všech hříchů

S úsměvem se obrátil k Harrymu. „Dovol mi, abych ti vyprávěl příběh jedné takové zrady.“

Voldemortův příjemný tón popíral led v jeho očích.

Harry zavrtěl hlavou. Byl si jistý, že to k ničemu nebude, ale potřeboval něco udělat, aby dal najevo svůj odpor, a nebyl schopen zformulovat žádná slova. Pravda, ta strašná pravda byla, že ho Voldemortův proslov přitahoval. Byl na svého ostražitého profesora hluboce zvědavý, a když mu teď ten šílený, zlý čaroděj začal vyprávět střípky ze Snapeovy minulosti, Harry visel na každém slově.

„Začalo to v jedné hospodě,“ začal Voldemort. „Ve staré, špinavé, zchátralé hospodě.“ Harry koutkem oka zahlédl další Snapeův drobný pohyb. Bylo to sotva víc než škubnutí, ale dostatečně ho utvrdilo v tom, že Snape nechce, aby to, ať už to bylo cokoli, bylo řečeno nahlas. A i když Harry neměl jinou možnost než poslouchat, cítil se provinile, protože věděl, že poslouchat chce. „Albus Brumbál nebývá častým návštěvníkem takovýchto podniků, ale na druhou stranu se už delší dobu pokoušel obsadit ono místo věštění.“

Harrymu trvalo několik vteřin, než pochopil Voldemortova slova, ale jakmile se tak stalo, jeho krev ztuhla v led. Najednou přesně věděl, kam to směřuje, co se mu Voldemort chystá říct o Snapeovi, protože tenhle příběh už znal. Prasečí hlava. Brumbálův rozhovor s Trelawneyovou. Tam mu prozradila proroctví o Harrym. Částečně ho někdo vyslechl a ten někdo ho předal Voldemortovi. Řekl mu všechno o chlapci, který se narodí na konci července před šestnácti lety a který musí zemřít. Ale Harry nezemřel. Zemřeli jeho rodiče. Rodiče, na které si nepamatoval, kromě příšerného křiku vyvolaného mozkomorem…

Zavrtěl hlavou a snažil se zahnat další Voldemortova slova.

„Aha, vidím, že sis to dal dohromady.“ Voldemort se usmál, jako by byl pyšný na svého nejlepšího studenta. „A Severus mě ujišťoval o tvé hlouposti. Další lži, jak jsem pochopil.“

„Lžeš,“ pronesl Harry skrz otupělé rty.

„Lžu?“ Voldemort se mu vysmál. „Proč, vždyť jsem ti ještě nic neřekl. Sám jsi dospěl k bystrému závěru. Vidíš, možná se chlubíš důvěrou a loajalitou, ale docela dobře chápeš, co je tvůj profesor schopen udělat ve vlastním zájmu.“

Harry sevřel rty a vyhýbal se pohledu na Snapea. Začínal cítit vztek a ani nevěděl, na koho je namířen. Na Voldemorta? Na Snapea? K sobě samému? Možná i na Brumbála, že mu neřekl pravdu. Harry to odhadl dobře: tohle byla zvrácená, zvrácená hra.

„Severus Snape mi řekl o proroctví.“ Voldemort to zřejmě nemohl nechat být, aniž by nahlas vyslovil krutou pravdu. „Jen díky jeho oddanosti a věrnosti ke mně jsem věděl, že musíš zemřít. Byl nadšený, že může prokázat takovou službu naší věci.“ Přistoupil o krok blíž a počkal, až se mu Harry podívá do očí. „Viděl jsem, jak tvůj otec padá k mým nohám mrtev. Svedl ubohý boj. Skončilo to rychle. Měl bys být za to rád. Severus by pro něj raději zvolil mučivější smrt. Nesnášel tvého otce, víš? Škodolibě si pochvaloval, že mě přivedl k pyšnému Jamesi Potterovi.“

Harry se přestal Snapeovi vyhýbat pohledem. Podíval se mu přímo do tváře a Snape mu pohled opětoval. Tvář měl bílou, ale v jeho očích nebyla žádná omluva, jen potvrzení. To, co Voldemort řekl, byla pravda. Snape se to ani nesnažil popřít nebo skrýt. Držel hlavu vztyčenou a Harry nevěděl, jestli Harryho k něčemu vyzývá, nebo je smířený s tím, co bude následovat. Věděl jen, že mu tím ten muž zároveň říká, že je to pravda, že před více než šestnácti lety učinil rozhodnutí, které Harrymu zničilo život. A že z toho tehdy měl škodolibou radost.

Ne. Zavrtěl odmítavě hlavou a vyslal Snapeovým směrem prosebný pohled. Tohle musel být zvrácený vtip. Každou chvíli ho ten muž uklidní. Možná to hrál, protože to byla součást nějakého podivného plánu, jak je odsud dostat. Nebo možná… možná to nebylo tak docela tak, jak to znělo. Možná Snape nevěděl, co dělá, nebo šlo o něco jiného, nebo… nebo přinejmenším neslavil svůj podíl na osiření Harryho.

Protože se mu začínalo dělat špatně při pomyšlení na to, co všechno s tímhle mužem za poslední měsíc sdílel, jak si ho pustil k tělu a jak moc na něm závisel, pokud mu celou dobu tajil takhle velké tajemství. Nepřítomně sevřel v pěsti látku košile na břiše. Kdo by to byl řekl, že zrada se může tolik podobat nevolnosti?

„Nic k tomu neřeknete?“ zeptal se Snapea a ignoroval chvění v hlase. Snapeovo mlčení rozdmýchávalo jeho hněv. Pokud něco z toho, co Voldemort řekl, byla pravda, ten muž neměl právo Harrymu nic nevysvětlit.

Snapeovy rty byly bělejší než jeho tvář, což bylo pro Harryho jediné vodítko, že vůbec něco cítí, a přesto zůstával zticha.

Harry udělal krok blíž. „Řekněte něco,“ nařídil a jeho hněv dodal hlasu sílu.

Snape ho několik vteřin pozoroval, než vyrovnaně prohlásil: „To, co říká, je pravda.“ Pak sevřel rty a dál upíral na Harryho pohled a Harry věděl, že to je vše, co z toho muže dostane.

Sotva si uvědomil, že zvedl hůlku, ale jakmile na Snapea zamířil, nedokázal se přimět k tomu, aby ji spustil. Díky tomu si připadal, že má situaci víc pod kontrolou. Jeho tělo se chvělo zmatkem, zradou a hněvem. A co víc, chtělo se mu plakat kvůli tomu, co mohlo být. Kdyby jen Snape nebyl tehdy večer v té hospodě, nebo kdyby se rozhodl nechat si to, co slyšel, pro sebe, mohl mít Harry ještě dnes rodiče. Nemusel by žít u Dursleyových, nemusel by spát v přístěnku pod schody, hledat v odpadkovém koši zbytky jídla nebo se učit, jak skrývat modřiny pod příliš velkými hadry. Byl by milován.

Voldemortův smích by měl stačit, aby ho probral z jakéhokoli mlhavého stavu hněvu a smutku, v němž plaval, ale nebylo tomu tak. Věděl, že čaroděje obšťastňuje, že ho nechává vyhrát už jen tím, že na Snapea namíří hůlku – i když neměl ani pomyšlení na to, že by ji skutečně použil –, ale nedokázal se přimět k tomu, aby mu to bylo jedno. Ani když se na něj Snape dál díval těma příšerně rezignovanýma očima, tím tichým potvrzením, které bylo ještě horší kvůli nedostatku emocí. Jak se opovažuje chovat se tak stoicky! Zničil Harrymu život! Neměl právo pohřbívat své emoce, když Harry nedokázal pohřbít ty své. Chtěl křičet a vztekat se na svého profesora a jediné, co mu v tom bránilo, byla společnost Voldemorta a asi deseti jeho Smrtijedů.

Voldemort ustoupil a zdánlivě se spokojil s tím, že nechá věcem volný průběh. Harry si toho téměř nevšiml. Upravil si držení hůlky, které mu ztěžovalo lepicí kouzlo. Nikdo se mu teď nesnažil aktivně ublížit, takže se mohl volně oddat emocím, které jím zmítaly. Problém byl v tom, že jich bylo tolik. Vždycky své emoce špatně ovládal, ale teď jich cítil příliš a bojovaly o nadvládu. Zmatek, smutek, lítost, vztek, zrada, nedůvěra. Ještě větší zmatek. A ke všem těm emocím se přidávala ještě bušící bolest hlavy a bolesti a třes, které se mu rozléval po těle z nedávných útrap. Věděl, že by mohl velmi snadno vyplakat slzy smutku a zklamání, a tak, aby je zahnal na později, se nechal tím více unést hněvem. Slzám se může oddat, až bude sám. Právě teď mířil hůlkou na svého profesora a nedokázal se přimět k tomu, aby ji použil, ale ani k tomu, aby ji spustil. Byl jako socha. Třesoucí se socha.

„Ach,“ znovu ho rozechvěl Belatrixin hlas, „malý Potter bude plakat!“ Zasmála se a ostatní se přidali.

Harry odtrhl oči od Snapea, aby se podíval na jejich publikum, a nepomohlo mu, když viděl, jak jsou šťastní, že se mu rozpadá svět. Když uviděl Luciuse Malfoye, vzpomněl si, co ten muž řekl, když navštívil Harryho celu. Vsadím se, že budeš docela ochotný svého vzácného profesora vydat. Měl snad na mysli právě tohle? Vyčkával snad na tuto chvíli, aby mohl sledovat, jak jeho bývalého přítele opustí nebo zavraždí chlapec, který zůstal naživu? Luciusovy oči nic neříkaly. Jen ho soustředěně pozorovaly a lehký úsměv a zvednutí brady byly jediným znamením, že ví, že si Harry jeho slova pamatuje. Harry se mu tehdy vysmál, řekl, že se to nikdy nestane, že Snapeovi nepřestane důvěřovat. A Lucius mu nevěřil.

Protože Harry nic nevěděl o tomhle.

Jeho vnitřní zmatek zřejmě nebyl pro Voldemorta dost vzrušující, protože čaroděj přerušil ticho, aby pokračoval ve svém vyprávění, čímž mu do rány nasypal další sůl. „Smrt tvé matky nebyla tak rychlá. Prosila mě, abych ušetřil tvůj život. Hloupá ženská. Měla využít šanci žít. Místo toho zemřela s výkřikem na rtech.“

Harry se při vzpomínce na ten výkřik zachvěl. Málem přehlédl Snapeovo zrcadlové zachvění, ale ohlédl se včas, aby ho viděl. Také mu neuniklo, jak Snape posunul pohled doleva, aby se už Harrymu nedíval do očí, ani to, jak profesorova tvář zjihla nedefinovatelným pohnutím.

„Ty výkřiky se mi líbily,“ pokračoval Voldemort radostně. „Užíval jsem si zabití tvé matky a za toto potěšení vděčím Severusi Snapeovi.“

Harry nespouštěl oči ze Snapeovy tváře. Viditelně zbledl a jeho rty byly ještě bělejší než předtím. Ten muž ovládal své rysy méně, než kdy Harry viděl, snad s výjimkou okamžiků, kdy se na Harryho výjimečně zlobil. Dávalo mu to něco, na co se mohl soustředit kromě slov, která hrozila rozervat jeho sebeovládání. Nechtěl slyšet o smrti svých rodičů. Nechtěl znát podrobnosti ani vědět, jakou radost z toho měl jejich vrah. A… a Snape to také nechtěl slyšet. Pomohlo mu, když v jeho tváři viděl nezaměnitelný záblesk smutku. Neztlumil zradu, kterou Harry cítil, ale dostatečně ho šokoval, aby se zbavil hněvu, aby si vzpomněl na intenzitu, s jakou se Snape utápěl ve smutku během lekcí nitrobrany. Ta vzpomínka uklidnila jeho hněv na dost dlouho, aby mohl přemýšlet a pozorovat. Stejně jako skutečnost, že to byla právě Lilyina vražda, o které Snape nechtěl slyšet. Byla to zmínka o Lily, která ten smutek vynesla na povrch. A že smutek, který Harry prožíval po boku svého profesora, byl tak hluboký a zdrcující, až ho bylo téměř příliš mnoho.

Instinktivně sáhl rukou bez hůlky do kapsy, kde měl maminčin malý kamínek. Nikdy nesebral odvahu zeptat se Snapea na Lily. Ten stále nevěděl, že Harry ví o jejich přátelství. Ani Voldemort netušil, že to ví, pokud vůbec čaroděj věděl, že se Snape s Lily přátelil. Ale Harry to věděl. Věděl, že kdysi dávno Lily na Snapeovi záleželo a Snapeovi záleželo na Lily. A pokud byl Snape adresátem dopisu jeho mámy, a Harry si byl docela jistý, že ano, pak mu na ní záleželo natolik, že si přes dvacet let schovával starý kus papíru a malý a bezcenný kamínek, a to jen proto, že mu je dala ona.

Udělal krok zpět a ruka s hůlkou se mu zachvěla, jak se mu v hlavě rozběhly myšlenky. Snape nemohl vědět, že se proroctví týká Potterových. Ani Brumbál to nevěděl jistě. Sám Voldemort udělal výstřel do tmy, když se vydal za Harrym. Snape samozřejmě neměl dělat to, co udělal, ať už se proroctví týkalo kohokoli, ale kdyby věděl, že se vztahuje na Lily Potterovou, přesvědčilo by ho to, aby držel jazyk za zuby? A litoval toho, když se to dozvěděl? Pokusil se tomu zabránit?

Studoval Snapea. Ten úspěšně zvládal skrývat smutek, ale svou bolest skrýt nedokázal. Jeho oči byly pronásledované. Harry to poznal, i když se s jeho pohledem nesetkaly, a přemýšlel nad tím, jak hluboce musí Snape tu bolest cítit, když ji nedokáže skrýt.

„Pomsta je tvoje, Harry Pottere. Vezmi si ji.“ Voldemortův hlas byl zvláštní směsicí netrpělivosti a radosti.

Harry se zhluboka nadechl a pak ještě jednou. Dýchal ztěžka a snažil se do plic dostat dostatek vzduchu. Stále cítil, jak v něm bublá hněv, ale vedle něj se teď objevilo i něco jiného: klidná racionalita. Možná i naděje. V tomhle příběhu šlo o víc. Možná se mu to nebude líbit a možná to bude mnohem horší, než si představoval, ale na druhou stranu… možná to bude lepší. S náhlou, naprostou jistotou věděl, že potřebuje slyšet celou pravdu a potřebuje ji slyšet od Snapea. Nemohl se spoléhat na Voldemortův výklad, nemohl nechat toho zlého maniaka vyhrát. Alespoň ne tady a teď. Nevěděl, jestli se dokáže smířit s tím, co Snape udělal, jestli mu dokáže odpustit, jestli se zdrží řevu nebo ho znovu (tentokrát schválně) kopne do holeně, ale nemohl se nechat ovládnout hněvem, dokud nebude vědět, že před ním leží celá pravda o tom, co se stalo.

Ne že by udělal něco tak extrémního jako zabít Snapea, i kdyby ho hněv přece jen ovládl. Nebyl jako Voldemort. A nechtěl hrát Voldemortovy hry.

Sklonil hůlku.

Voldemortův úsměv ochabl.

Snape sotva přimhouřil oči, teď už otevřeně sledoval, jak ho Harry pozoruje. Harryho potěšilo, že v mužově pokleslém obočí spatřil zmatek. Dobře. Ať je pro jednou zneklidněný. Ať neví, co se Harrymu honí hlavou. Harry možná nebyl tak mstivý, jak si Voldemort přál, ale nebyl ani svatý. Jeho hněv byl tlumený, ale stále bublal pod povrchem a on se nedokázal přimět k tomu, aby se styděl za to, že si užívá chvilkové nepohodlí muže, který mu způsobil takovou bolest.

„Zabij ho!“ zuřil Voldemort a jeho tvář se proměnila v hrůzný škleb. Mávl vlastní hůlkou a namířil ji na Harryho. „Víš, že chceš pomstu. Vezmi si ji!“

Harry si olízl suché rty a zvážil situaci. Jeho vlastní emoce se stále bouřily a ruce se mu třásly, ale Voldemortův pokyn zabít Snapea byl stejně směšný jako předtím. Harry nevěděl, jestli muž tak moc netuší, co jsou normální lidé ochotni udělat, nebo jestli se prostě jenom víc projevilo jeho šílenství.

„Zabij ho,“ zaječel čaroděj.

Sázel na šílenství.

„Ne.“ Harryho hlas se rozlehl místností. Nechtěl to říct tak nahlas, ale měl toho všeho plné zuby. Měl dost toho, že je tady, měl dost Voldemortových zvrácených představ o zábavě, měl dost toho, že ho mučí a že ho každou vteřinu něco bolí a má hlad. A přestože se nacházel uprostřed situace života a smrti, byl také unavený z toho, že přesně neví, jak na tom se Snapem je, a teď k tomu přidal nejistotu, jak na tom je Snape s ním. Tohle neměl zapotřebí. Potřeboval se odsud dostat a zachránit Rona a všechny své přátele před strašlivým osudem. To poslední, co teď potřeboval, bylo trápit se kvůli věcem, které se staly ještě předtím, než vyrostl z plenek. Už patnáct let čekal, než se s tím vypořádá. Mohlo to ještě chvíli počkat.

Voldemort přistoupil blíž a jeho hůlka mířila Harrymu mezi oči. „Nemůžeš mu přece pořád věřit,“ vyštěkl, hadí oči neskutečně zúžené, tvář zkřivenou hněvem.

Harry se podíval za Voldemorta na Snapea. Ten ho stále pozoroval a oči měl stále pronásledované, ale také stále zmatené. Pro Harryho, který se během léta tak dobře naučil Snapeovy pohledy, to byly neznámé výrazy, ale vedle nich se objevil Snapeův známý přemýšlivý obličej. Muž se vzpamatovával z návalu smutku a lámal si hlavu nad situací. Jestli vymýšlel, jak z toho ven, nebo se snažil přijít na to, co se Harrymu honí hlavou, Harry nevěděl. Ale pokud to bylo to druhé, měl by to těžké, protože sám Harry sotva věděl, co se děje v jeho vlastní hlavě. Důvěřoval ještě Snapeovi? Vždyť mu začal důvěřovat tak nedávno, a není to dlouho, co si rozumně usmyslel, že by se mohl rozhodnout mu věřit. To jiný Harry považoval za natolik důležité, že na tom závisel výsledek války, a nevěděl proč, ale věřil i tomu, a tak mohl Snapeovi důvěřovat, i když mu nevěřil celým svým srdcem. Voldemort mu vnukl pochybnosti, ale pár věcí zůstávalo stále stejných: teď byl Snape Brumbálův člověk. Teď byl na správné straně války. A obětoval svůj vlastní život, aby sem přišel a zachránil Harryho. To jistě stačilo k tomu, aby si zasloužil právo na vysvětlení, než se ho Harry vzdá před Voldemortem a jeho přisluhovači.

Všechny ostatní možnosti volby byly Harrymu v tuto chvíli odebrány, ale tuhle měl stále pod kontrolou.

Zhluboka se nadechl a podíval se Voldemortovi do tváře. „Věřím mu,“ řekl tišeji než předtím, ale neméně neústupně. Možná je oba svou tvrdohlavostí odsoudil k dlouhému večeru plnému bolesti, ale s tím se nedalo nic dělat. Voldemort po něm chtěl něco, čeho nebyl ani vzdáleně schopen. Nemluvě o tom, že… něco hluboko v něm ho nabádalo, že to bylo správné rozhodnutí. Dokonce ho napadlo, že ta hluboká část jeho já by mohla být spojena s jeho vnitřním okem, s jiným Harrym, který tak neústupně trval na tom, aby Snapeovi důvěřoval, i když mu neřekl proč. Ta část jeho samého ho nabádala, že musí Snapeovi nejen důvěřovat, ale že Snape sám musí vědět, že mu Harry důvěřuje.

Přesto neodvrátil pohled od Voldemorta, aby viděl, jak Snape na jeho prohlášení reaguje. Příliš se bál, že jeho tvář prozradí rozrušení a že si to Snape vyloží jako pochybnosti.

Voldemort se k němu přiblížil a jeho vztek se teď naplno projevil. „Víš, co po mně chtěl, když jsem mu oznámil, že máš zemřít, Harry Pottere?“ Čaroděj se zastavil tak blízko, že Harry musel ustoupit. „Požádal mě, abych ušetřil tvou matku. Jen ji. Chtěl vidět, jak ty a tvůj otec zemřete mou rukou.“

Harry polkl proti dalšímu návalu emocí. Ale tato informace pro něj nebyla tak šokující jako ostatní. Dávalo smysl, že o to Snape požádal. Záleželo mu na Lily a Jamese nenáviděl. O Harrym nevěděl nic kromě toho, že je Potter. Ukazovalo to, jak bezohledný a krutý Snape byl, když nevinné dítě hodil na hromadu odpadků, ale nebylo to šokující.

Vlastně to Harrymu vnuklo myšlenku a s ní i další naději, které se mohl chytit.

Snape byl Voldemortovi věrný, když proroctví zaslechl, o tom nebylo pochyb. Harry si však byl jistý, že se zcela obrátil proti Voldemortovi ještě dřív, než byli Potterovi zabiti. V té době už byl Brumbálovým člověkem. To nebylo moc času na kompletní změnu směru. Něco to spustilo, něco dost velkého na to, aby Brumbála přesvědčil, že mu má věřit. Kneader říkal, že Snape byl po válce zlomený… což bylo hned po smrti Harryho rodičů… Mohlo to mít něco společného se smrtí jeho nejbližší kamarádky z dětství? Smrtí, za kterou se cítil zodpovědný a o kterou požádal Voldemorta, aby ji neuskutečnil? Nebo Harry vyvozoval hloupé domněnky, protože si zoufale přál, aby na muži, ke kterému začal vzhlížet, bylo něco dobrého, něco spasitelného?

Zatřásl hlavou, aby si ji pročistil. Voldemort znovu mluvil, vyprávěl mu další věci o smrti jeho rodičů a on už to nechtěl poslouchat. Podíval se na hůlku ve svých rukou a přemýšlel o tom, že ji zlomí ve dví, jen aby trochu uvolnil tlak v hrudi, ale nedokázal se k tomu přimět. Téměř vyštěkl bezděčným smíchem. Snape mu zničil celý život a on nedokázal snést ani tolik, aby mu zlomil hůlku.

Najednou ji zoufale potřeboval dostat z ruky. Ustoupil od Voldemorta a zprudka ji popadl, zběsile se po ní drápal, aby ji dostal pryč. Bylo mu jedno, jestli si spolu s ní bude muset potrhat kůži. Potřeboval, aby hůlka zmizela, a potřeboval, aby Voldemort přestal mluvit, a potřeboval, aby se na něj Snape a Smrtijedi přestali dívat, a potřeboval křičet a plakat a křičet ještě víc.

Jeho zběsilé pohyby zastavila hůlka na jeho krku. „Poslední šance,“ zasyčel Voldemort. „Zabij toho špeha. Když to uděláš, zítra večer na tebe budu mírnější. Pokud to neuděláš, nejenže ho zabiju sám, ale donutím tě, aby ses na to díval, a než to uděláš, budeš trpět.“

Harry pevně zavřel oči. Připadal si jako v dětství, kdy si myslel, že když zavře oči tak pevně, aby Dudleyho neviděl, ani Dudley neuvidí jeho. Nefungovalo to tehdy a nefungovalo to ani teď. Voldemortova hůlka se mu nepříjemně zabodla do strany krku a on se naklonil co nejdál.

„Já to neudělám,“ zašeptal a zapřel se. Bylo dobře, že to udělal, protože sotva otevřel oči, blesk z Voldemortovy hůlky ho poslal na druhý konec místnosti. Narazil do tvrdé kamenné zdi a vykřikl, když uslyšel, jak něco prasklo, a pak ucítil palčivou bolest v rameni a dole v paži. Zalapal po dechu a zadržel sténání. Tohle nebylo horší než Cruciatus, připomněl si. Nic nebylo horší než to, a to už přežil. Kéž by tahle bolest skončila jako prokletí bolesti, které by se dalo zrušit.

„Odveďte ho dolů,“ zasyčel Voldemort. „Všechny dveře kromě těch do jeho cely nechte otevřené. Ať slyší, jak jeho věrný společník celou noc křičí o milost.“

Harry zalapal po dechu bolestí, když ho hrubé ruce zvedly s úmyslem způsobit mu co největší nepohodlí. Nott. Samozřejmě, že to byl Nott. Ten muž se mračil a jeho oči po Harrym střílely dýkami.

„Crucio!“ vykřikl Voldemort a Harry sledoval, jak Snape padá k zemi a svíjí se pod náporem kletby.

„Ne!“ snažil se vymanit z Nottova sevření, ale nešlo to. Ten muž byl příliš silný a on příliš slabý. Zvedl hůlku… Ne, žádná hůlka tam nebyla. Voldemort mu ji musel vytrhnout z rukou, když s ním mrštil přes celou místnost. Chtělo se mu vzlykat. „Profesore!“ vykřikl, když ho hrubé ruce vmanévrovaly do otevřených dveří. Naposledy zahlédl Snapeovy oči plné agónie, jak se setkávají s jeho, než ho odtáhli po schodech dolů a chodbou do cely.

Nott ho shodil na zem a Harry vykřikl, když napůl upadl na svou zraněnou ruku. Otočil se právě včas, aby zahlédl botu, než se spojila s jeho bokem. Vzdal se předsevzetí, že teď nebude plakat, a schoulil se, jak nejlépe uměl, a chránil si hlavu zdravou rukou. Snape ho tentokrát zachránit nepřijde.

„Dost,“ ozval se od dveří hedvábný hlas.

Nott se bez humoru zasmál. „Právě začínám.“

„Už ses pobavil. Víc než jednou. Ten chlapec je příliš slabý na to, aby přežil špatně mířenou ránu. Dovol, abych ti – znovu – připomněl, že kdyby k tomu došlo, ani jeden z nás nepřežije hněv Pána zla.“

Nott znechuceně zabručel, ale poslechl. Z větší části. Cestou ven kopl Harryho do nohy a ten sebou trhl. Zůstane mu modřina, ale to nebylo nic ve srovnání s bolestí v rameni.

Mírně se narovnal a zvedl oči, aby se setkal s nezúčastněným pohledem Luciuse Malfoye. Ten začal zavírat dveře, ale Harry ho zastavil. „Už mi věříte?“ Zvedl bradu s úsilím ignorovat svou bolest a slzy. Ze všech sil se snažil tvářit bojovně, i když to byl předem prohraný boj.

Lucius se zastavil a zkoumal ho přemýšlivýma očima. Nemusel se ptát, na co Harry naráží. Po chvíli naklonil hlavu a vycouval z cely, čímž Harryho zavřel do tmy.

Schoulil se do klubíčka, konečně sám, aby se vypořádal s utrpením, které mu přinesl dnešní den. Přistihl se, že je rád za bolest v paži, protože odvádí pozornost od bolesti v srdci. Mohl se soustředit na pulzování v rameni, v boku a v noze. Mohl se soustředit na to, jak je zbytek jeho těla stále slabý a roztřesený a jak se mu chce zvracet, přestože už nejméně den nic nejedl.

A zanedlouho mu nezbylo než se soustředit na slabý křik, který se ozýval budovou odněkud z vrchu.

Všechno to bolelo a on až příliš plakal, ale bylo to lepší než myslet na mámu a tátu a jejich poslední noc naživu. Bylo to lepší než přemýšlet o Snapeovi a o tom, co udělal a jestli to chtěl udělat a jestli toho lituje a jestli na tom záleží a…

Zadusil se vzlykem, schoulil se pevněji a chtěl usnout. Byl to jediný únik, který měl k dispozici. A zanedlouho to jeho vyčerpané tělo udělalo.

ooOOoo

Harry nevěděl, jak dlouho spal, ale byl vzhůru, když Snapeovo bezvědomé tělo hodili do cely. Ten, kdo ho tam hodil, nebyl jemný; Harry se musel posunout, aby se nestal jeho přistávací plochou. Než se zavřely dveře, nestačil si všimnout víc než potu a krve a toho, že Snape je oblečený jen do zakrváceného spodního trička a roztrhaných kalhot. Dokonce i jeho boty byly pryč.

Seděl opřený o zeď a poslouchal mužovo namáhavé oddechování. Co měl dělat? Předpokládal, že by mu mohl udělat pohodlí. Uvažoval o svém svetru. Byla to jediná věc, kterou mohl použít jako polštář. Ale byla mu zima. Jako by chtěl ilustrovat svůj názor, zachvěl se. A… chtěl vůbec tomu muži dopřát pohodlí?

Zavřel oči před přívalem emocí, i když to ve tmě moc nepomohlo, a bojoval sám se sebou. Nevěděl, co si má myslet o Snapeovi, o všem, co Voldemort řekl. A nevěděl, jestli o tom vůbec chce přemýšlet. Nemohl by to zavřít do malé krabičky v koutku své mysli, strčit to za mentální zeď a opevnit ji všemi nitrobrannými štíty, které měl k dispozici? Nejspíš by měl, přinejmenším dokud se odsud nedostanou. Může na Snapea křičet a vztekat se, až utečou. Že ano?

Než se rozhodl, místnost opět zalilo světlo ze dveří. Zamžoural na Luciuse Malfoye, příliš unavený na to, aby se pohnul nebo aby ho zajímalo, že mu stojí přímo v cestě, kdyby si to rozmyslel a rozhodl se dokončit Nottovu práci. Smrtijed odložil na zem kouzlem zapálenou lucernu spolu s malým pytlíkem a džbánem s vodou. Harry k němu tázavě vzhlédl.

„Tvrdíš, že mu stále věříš?“ Malfoy si odfrkl. „Uvidíme, jak se mu povede, když budeš mít jeho život ve svých rukou.“

Zavřel dveře dřív, než si Harry stačil rozmyslet, co řekne, ale tentokrát místnost osvětlovalo tlumené světlo lucerny. Harry se vyškrábal k sáčku, který, jak viděl, byl vyroben z nějakého jutového materiálu, podobného starému pytli na mouku. Bylo snazší ignorovat bolest při pohybu, když už to dělal tolik dní, ale přesto zasyčel a vydal ze sebe několik au, au, au, když se pokusil použít svou zraněnou ruku. Nejdřív si dal pár doušků vody ze džbánu, než sáček otevřel. Tekutina byla v jeho vyprahlém hrdle tak úžasně příjemná.

Ven vyjmul několik předmětů jeden po druhém. Dvě lahvičky s lektvary. Jednu na bolest poznal hned, ale ve druhé byla neznámá stříbřitá tekutina. Opatrně jednou rukou odstranil zátku a přičichl k ní. Žádná vůně, což byla docela úleva. Napůl čekal něco odporného. Vrátil zátku na místo a odložil lahvičku stranou. Vedle byly dva hadry a krémová mast. Soudě podle vůně a vlastních zkušeností z nemocničního křídla si byl docela jistý, že je na dezinfekci řezných ran.

Nedokázal si představit, o co Malfoyovi jde. Chtěl snad z nějakého podivného důvodu ještě víc otestovat Harryho loajalitu? Nebo se skutečně obával o svého starého přítele? Nebo mu snad Voldemort nařídil, aby tu nechal tyhle zásoby, aby Harry pomohl Snapeovi zůstat naživu a při zdraví a ten pak byl připravený na to, až ho druhý den znovu začnou mučit a zabijí ho?

Dobře. Vždyť na tom vlastně nezáleželo, ne? Snape potřeboval pomoc. Nezáleželo na tom, proč mu byla tato pomoc nabídnuta – bylo na Harrym, aby mu ji poskytl.

Podíval se na Snapea a konečně si ho mohl pořádně prohlédnout. Muž byl od hlavy až k patě pokrytý drobnými šrámy, pravděpodobně od ošklivé sečné kletby. Na některých místech se táhly drobné krůpěje krve, jinde čerstvě vytékala. Podle krvavých skvrn usoudil, že na hrudi a břiše by mohl mít větší řezné rány. I když byl v bezvědomí, nohy a ruce mu stále škubaly.

Téměř jako by od dob, kdy byli uvězněni v jeho pokoji na Zobí ulici, neuplynul žádný čas, i když se to zdálo jako před celým životem. Přesto tu byli znovu, uvězněni ve společném pokoji, Snape zraněný a v bezvědomí a Harry se musel rozhodnout, zda mu pomůže.

Povzdechl si. Co si to namlouvá? Samozřejmě že mu chtěl pomoci. Stejné špatné svědomí, které ho nutilo pomáhat svému bradavickému trýzniteli tehdy u Dursleyových, by mu teď nedovolilo ignorovat svého zachránce. I když se možná podílel na jeho osiření. Stiskl víčka, aby na to nemyslel. Ne. Snažil se na to nemyslet. Kdyby se tím zabýval, jen by dělal závěry a vnitřně by se rozerval kvůli věcem, které možná ani nejsou pravda. Nejdřív to potřeboval slyšet od Snapea. A ještě předtím se musel postarat o jeho zranění.

Ale ve chvíli, kdy se posadil vedle Snapeova potlučeného těla, s hadry a mastí v ruce, si uvědomil, že od dob Dursleyových se změnilo všechno. Harrymu na tom teď záleželo. I když znal Snapeovo strašlivé tajemství, nedokázal tuhle část sebe sama vypnout. Nechtěl, aby jeho učitel zemřel, a nechtěl ho vidět v bolestech. Někde cestou mu na Snapeovi začalo záležet jako na člověku, a to všechno změnilo.

S novým odhodláním se pustil do práce. S jednou rukou a s rukou, která se mu nepřestávala třást z hladu a poškození nervů, to bylo obtížné, ale podařilo se mu namočit hadry malým množstvím vody a vyčistit rány, jak nejlépe uměl. Následovala mast, kterou potřel co nejvíce ran, na které dosáhl. Přetáčení muže vzdal; vážil víc než on a Harry byl příliš slabý, aby to zvládl, i kdyby mohl použít obě ruce. Slušně však ošetřil rány, které viděl, i rány pod mužovou košilí a na dolních končetinách. Kdyby se Snape po probuzení rozhodl, že bude kvůli tomuhle vniknutí do osobního prostoru naštvaný, bude se s tím umět zatraceně dobře vypořádat. Řezné rány na hrudi a břiše byly hluboké, ale pokud se dalo říct podle rychlosti, s jakou se hojily menší rány, ať už mast obsahovala jakoukoli magii, měla by při odpočinku a dostatku času zahojit i tato zranění.

Sáhl Snapeovi na kůži na hlavě a pro tentokrát se nestaral o jeho mastné vlasy. Zajímala ho jen ta velká boule, kterou nevěděl, jak ošetřit. Natřel ji mastí pro případ, že by to pomohlo, i když si to nedokázal představit, a dlouze se zadíval na dva lektvary. Budou muset počkat, až se Snape probudí, rozhodl se. Muž bude potřebovat pomoc s bolestí, až bude vzhůru, ne když je v bezvědomí. A možná bude vědět, co je ve stříbrné lahvičce.

Přesto by Snapeovi k ostatním neduhům přibyla ještě příšerná křeč v krku, kdyby takhle spal celou noc. Harry se rozhlédl kolem sebe, zahlédl malý hrubý pytlík, který tu Malfoy nechal, a zmuchlal ho. Byl sotva tak velký, aby se mu vešel do pěsti, natož aby ho použil jako polštář. A taky nepohodlný. Hodil ho do kouta.

„Tak abyste věděl, jestli mě proklejete, budu mít tentokrát opravdu dobrý důvod vám to hned vrátit, jasné?“ zabručel na bezvědomého muže. Přisunul se mezi Snapea a zeď, opatrně zvedl mužovu hlavu a upravil mu pod ní své nohy tak, aby mohl jako polštář posloužit jeho klín. To bude muset stačit. Opřel se o zeď a pokusil se usnout ve vzpřímeném sedu.

Tohle škrtněte. Věděl, že v nejbližší době neusne. Pořád byl vyčerpaný, ale odpočinek ho zbavil stresu. Kromě toho, pomyslel si temně, ho Voldemort hodlá donutit spát až do konce života. Mnohem raději bude poslední den vzhůru. A teď, když se o Snapea co nejlépe postaral, mu nic nebránilo v tom, aby se jeho mysl rozběhla. Znovu si přál, aby s přemýšlením počkal, až se Snape probudí, protože zabývat se vším, co se dozvěděl, by bez znalosti všech faktů jenom víc bolelo, ale bylo to nemožné. Hlavní fakt byl nepopiratelný: Snape řekl Voldemortovi o proroctví.

Bylo to jako hromada kostek domina, když sledoval, jak se mu to všechno přehrává v hlavě. Snape to řekl Voldemortovi. Voldemort se rozhodl, že Harry musí zemřít. Snapeovi to bylo jedno, nevadilo mu, že Harry a James zemřou. Žádal jen, aby byla ušetřena Lily. Voldemort jí dokonce dal šanci žít – sám to řekl. Přesto zemřela, když chránila Harryho. Zachránila ho svou láskou. A někde uprostřed toho všeho se Snape obrátil proti Voldemortovi.

To byla ta část, kterou Harry potřeboval slyšet. Ani nevěděl, jestli to něco změní, ale potřeboval vědět, proč a kdy Snape změnil stranu. Hněv se v něm hromadil a potřeboval uvolnit. Myslel si, že by se mu možná podařilo udržet nad ním větší kontrolu, kdyby Snape litoval toho, co udělal, ale nebyl si jistý.

Unikla mu slza, promnul si tvář a slíbil si, že až se postaví Snapeovi, nebude plakat. Teď nebyl čas na slabost. Potřeboval odpovědi, a jakmile se probudí, Snape mu je dá. To mu dlužil.

Zabořil ruku do Snapeova trička. Byl snad úplný blázen, že se tu se Snapem stále cítí bezpečně? Mezi vším, co v Harryho minulosti udělal, a jeho nynějším bezmocným stavem to bylo to poslední, co by měl Harry cítit. Možná měl něco s mozkem. Nebo se srdcem. Nevěděl, jestli se někdy cítil tak rozporuplně. Bylo normální na někom lpět a zároveň ho chtít od sebe odstrčit? Chtít někoho praštit a zároveň ho chtít ušetřit další bolesti?

Bylo normální cítit zároveň úctu i odpor nebo lásku i nenávist?

Nevěděl to. Už nevěděl nic.

Až na jednu věc: rozhodl se svěřit Snapeovi svůj život. A navzdory všemu, co se stalo, a všemu, co teď věděl, se kvůli tomu necítil ani v nejmenším rozporuplně.