Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 2 

Milí Harry a Rone (a Ginny, pokud jsi v čísle dvanáct),

skončil můj první týden v nové práci a přežila jsem, abych o tom mohla vyprávět!

Zdejší Krajský úřad je rozhodně méně působivý než ministerstvo v Londýně. Sídlíme v části bývalé malé nákupní čtvrti v opuštěném obchodním domě. Vlastně to spíš připomíná svatého Munga, ale bez té ošklivé figuríny ve výloze. Za prostorem pro recepční se na jedné straně nacházejí dvě malé kanceláře a odpočívárna. Celou druhou stranu zabírá ambulantní klinika. Netřeba dodávat, že to není nic, co byste nazvali módními vymoženostmi. Žádné vznosné atrium ani fontány tu nenajdete!

Moji spolupracovníci jsou docela příjemní. Sondra Fosterová je naše recepční, je jí sotva sedmnáct a pracuje tu teprve měsíc. Je milá, ale hloupá tak, jak jen to jde. Její matka zrušila veškeré plány, aby chodila do Bradavic, když jsi na konci čtvrtého ročníku oznámil, že se V. vrátil, a vzdělávala ji doma. Což je možná důvod, proč Sondra zvládla jen dvě N.K.Ú. a dvě OVCE (viděla jsem její osobní záznam). Bohužel v ní tak trochu vyvolávám posvátnou bázeň, což je dost otravné.

Stejně tak Clare Stringfellowová, napůl penzionovaná bystrozorka, která tu má základnu. Znáte ji? Mám podezření, že kdysi možná byla ve své práci dobrá, ale její největší slávou (podle toho, co mi řekla) bylo řízení se smrtijedy z první války s Voldemortem, než je poslali do Azkabanu. Myslím, že měla pocit, že na mě musí udělat dojem, budiž jí přáno. Zdá se, že být v polodůchodu na Krajském úřadě je pro ni asi ta nejlepší možnost.

Na druhou stranu na Dexe Daviese, sem přiděleného lékouzelníka, jsem zřejmě neudělala sebemenší dojem (díkybohu!). Je starší, tuhý jako podešev a sám o sobě říká, že je adrenalinový závislák (to je mudlovský výraz pro někoho, kdo rád riskuje, Rone). Kromě toho, že pracuje na klinice tady v budově, dělá o víkendech první pomoc na famfrpálových zápasech. Mám dojem, že Ginny ho nejspíš bude znát.

Pokud se zdejší lidé doslechli o mém debaklu v Odboru kouzelných stvoření, nezmínili se o tom. Snad se mi podaří začít znovu, aniž bych na sebe poutala pozornost! V mém služebním obvodu jsou jen dvě rodiny, které mají domácí skřítky, takže doufám, že moje pověst zůstane bez povšimnutí. Rozhodně nemám v plánu je předvolat, i když mě to láká.

Myslím, že jsem si našla ubytování, alespoň dočasně. Cokeworth je rozhodně město dvou tváří. Má auru místa, na které dolehly těžké časy, ale pořád jsou v okolí pěkné oblasti (což mi připomíná tvou mámu, Harry). Je tu velké hnutí lidí, kteří kupují zchátralé domy a zvelebují je - říká se tomu gentrifikace, myslím. Clare o nich mluví jako o městských průkopnících, kteří se snaží vylepšit špatné okolí. Ve skutečnosti má synovce, který dělá právě tohle. Je moták, chudák, který je zaměstnaný jako mudlovský stavitel, a už nějakou dobu usilovně renovuje svůj vlastní dům. Ale za pár dní odjíždí, na tři měsíce jede pracovat na stavbu do Devonshiru, takže tady nebude a hledá nájemníka, který by mu dům po tu dobu hlídal. Zítra se tam jdu podívat, takže se možná potom vrátím do Londýna a všechno vám o tom povím.

Co se týče mé současné práce, nebyla zatím moc dramatická. Sondra prověřuje návštěvníky a podle toho, co potřebují, je směruje buď ke Clare, Dexovi, nebo ke mně. Postarala jsem se o jednu ženu, která chce Ollivandera žalovat za to, že jí prodal údajně vadnou hůlku, o další, která má dotazy ohledně daně z nemovitosti, a o milého staršího pána, který potřeboval pomoci najít ztraceného psa. Podařilo se mi odkázat obě ženy na správné zástupce na příslušných odděleních ministerstva a ušetřit jim spousty byrokracie. Co se týče muže se ztraceným psem, požádala jsem ho, aby donesl jednu žvýkací hračku, a použila jsem zaschlé sliny jako základ pro variaci kouzla Ukaž mi. Netřeba dodávat, že jsem na to nebohé zvíře těžko mohla použít Accio, nemluvě o problémech, které by nastaly, kdyby mudlové viděli letět vzduchem psa. Každopádně jsem ho našla a vrátila jeho velmi šťastnému majiteli. Byli tu i jiní, ale nikdo neměl problémy, které by se daly nazvat závažnými.

Vím, co si myslíte, že tahle práce nevypadá jako něco, čím bych měla ztrácet čas. Do jisté míry je to pravda, ale moji spolupracovníci mi říkají, že tento týden byl neobvykle klidný.

Prozatím končím a snad se zítra uvidíme osobně, abych vám pověděla o domě, který si možná pronajmu.

S láskou

Hermiona

xxx

To místo jsem našla celkem snadno.

Jmenovalo se Tkalcovská ulička a dům byl druhý od křižovatky. Okolí, jak mě Clare varovala, bylo určitě depresivní, ale všude byly světlé body. Téměř třetina řadových domů procházela rekonstrukcí, některé byly od pohledu blíž dokončení než jiné. Některé domy se zdály být neobydlené. Vzduchem se rázně nesly zvuky kladiv a pil. Na konci jednoho bloku hlásala cedule ve výloze obchodu: UŽ BRZY: KÁVOVÝ KARTEL. A přestože jsem si všimla malé skupinky poněkud nechutně vypadajících výrostků, kteří se potulovali kolem, byli tu i úplně normálně vypadající lidé, kteří venčili své psy a povídali si se sousedy. Přistoupila jsem ke dveřím čísla tři a zaklepala.

„Ahoj!“ Dveře otevřel statný mladík s pískově světlými vlasy. „Hermiona?“

„Ano. A vy musíte být Gavin Stringfellow.“

„To jsem já.“ Energicky mi zapumpoval rukou, málem mi ji rozdrtil. „Pojďte prosím dál a rozhlédněte se, ano?“

„Děkuji.“ Vstoupila jsem dovnitř a odolala nutkání si trochu rozproudit krev v tom, co mi zbylo z ruky.

„Tak jak se vám v Cokeworthu líbí? Žila jste v Londýně, říkala teta Clare. Docela rozdíl, co?“ Gavin si strčil ruce do předních kapes džínů.

„Ano, i když v případě potřeby je snadné přemístit se zpátky do Londýna.“

Po tváři mu přelétl napjatý úsměv a já si příliš pozdě vzpomněla, že Gavin Stringfellow je moták. Přemístit se do Londýna a zpět byla pro něj nedostupná dovednost.

„Takže tohle je váš dům,“ řekla jsem a rozhlédla se po celém domě ve snaze odvést řeč od jeho nedostatku magických schopností.

„Jo,“ do Gavinova hlasu se vkradl náznak hrdosti. „Koupil jsem ho před dvěma lety. Byla to děsná troska. Některá prkna v podlaze úplně shnilá, v kuchyni chyběly vodovodní trubky… Tudy, provedu vás, i když vás musím varovat, že to nebude trvat dlouho. Koneckonců jsou tu dvě místnosti nahoře a dvě dole.“

„Vypadá to jako nové,“ poznamenala jsem a rozhlédla se po obývacím pokoji. „Voní to jako čerstvě vymalované. Pěkný malý krb…“

„Před týdnem jsem tu dokončil sádrokarton a vymaloval jsem,“ řekl Gavin a vypadal spokojeně sám se sebou. „Mimochodem, krb ještě není vyčištěný, takže počítám, že byste se neměla pokoušet rozdělat oheň.“

Usmála jsem se na něj. „Vzhledem k tomu, že už je skoro červenec, nemyslím, že bych chtěla.“

„Tak to je v pořádku. Nábytek je tak trochu - já nevím - základní.“ Gavin se rozpačitě usmál a mávl rukou směrem k velmi nesourodému a opotřebovanému nábytku v pokoji. „Staromládenecký byt a tak. Je mi líto.“

Nábytek skutečně zažil lepší časy. Byla tu hrbolatá zelená pohovka, skládací židle a dřevěná bedna sloužící jako konferenční stolek. Přesto na tom nezáleželo, pronajímala jsem si to jen na tři měsíce. „Nemusíte se bát. V Londýně jsem bydlela se dvěma svobodnými kluky. Jsem zvyklá na zabydlený vzhled.“

„Vaši přátelé, že? Harry Potter a ten druhý? Ten zrzavý?“

Přikývla jsem. Chudák Ron; opravdu byl vždycky odsouzen k tomu, aby byl Harryho zrzavým kamarádem. Nakonec se s tím z větší části smířil.

„Teta Clare mi vyprávěla o válce. O Harrym a o vás a o všem, co jste udělali.“

Nehodlala jsem Gavinovi dovolit, aby se pokoušel o uctívání hrdinky. „Dělali jsme, co jsme museli, abychom bojovali a přežili,“ řekla jsem na rovinu.

„Jistě. Kéž bych mohl něco udělat. Bojovat jako vy všichni. Teta Clare se Voldemorta dost bála, i když byla bystrozorka a tak.“

„Věřte mi, že vám bylo líp, když jste byl mimo.“ V rohu místnosti jsem zahlédla tři kytary a nějaké zesilovače. „Vy jste muzikant?“

„Tak nějak. Hraju na kytaru. Příležitostně hraju s kamarády. Proto jsem vážně chtěl někoho, kdo by to tu hlídal, když budu pryč. Mám v tom vybavení spoustu peněz.“

„To věřím.“ Přešla jsem k něčemu, co byla očividně kuchyně, s Gavinem v patách. „Ach, tohle je pěkné.“

Kuchyně měla na jedné stěně čisté bílé skříňky; byl tam relativně nový sporák a lednička, mikrovlnná trouba - „Bez mikrovlnky člověk nemůže žít,“ zažertoval Gavin - a malý stolek pro dva.

„Vzadu je obvyklý malý dvorek,“ podotkl. „Mám tam gril a můžete ho používat. Když je hezky, griluju často, je to změna oproti mikrovlnce, víte?“ usmál se.

Vyšla jsem ven a rozhlédla se.

„To je skladiště?“ zeptala jsem se a ukázala na něco, co vypadalo jako kůlna.

Gavin se na mě podíval a vyprskl smíchy. „V takových čtvrtích jste asi moc času nestrávila, viďte, Hermiono? To je záchod.“

S hrůzou jsem na něj zírala. „To je – musím -“

„Je to problém?“ zeptal se se vší nevinností.

Nezmohla jsem se na slovo.

„Původní záchod,“ řekl Gavin a oči mu při pohledu na můj výraz jiskřily. „Nemusíte mít strach. V každém z těchto opravených domů jsou všechny moderní vymoženosti. Rozdělil jsem druhou ložnici a dal tam normální vanu. Uvidíte, až půjdeme nahoru.“

„Takže… lidé už je nepoužívají, že ne?“

„Mohli by, ale není to pravděpodobné. Zapomeňte na to, co se říká o starých dobrých časech, nebyly tak dobré pro každého.“

Vzpomněla jsem si na Harryho mámu a její rodiče. Bydleli Evansovi někde poblíž? Určitě měli záchod uvnitř. Jestli ne, možná to vysvětlovalo něco ze zarputilé povahy tety Petunie.

„Ukážu vám to nahoře,“ nabídl se Gavin. „Obávám se, že nová toaleta je sice funkční, ale není úplně hotová. Zbývá dodělat omítky, výmalbu, obklady a tak. Vlastně u ní nejsou ani dveře. A co se týče ložnice, na tu jsem zatím ani nesáhl.“

Otočila jsem se k odchodu, když mě něco zaujalo: slaboučký záblesk nad zdí oddělující dvůr čísla tři od dvora čísla jedna. Byla to strážná kouzla? Tady? Přistoupila jsem ke zdi a zkusmo nad ní mávla rukou; vzápětí jsem ucítila, jak mi ruku něco tlačí zpátky. Ale Gavin byl moták, tak jak…?

„Gavine…“

„Jo?“ Už se vracel dovnitř a teď se zastavil ve dveřích.

„Cítím tu nějakou magickou bariéru, něco jako plot. To tam z nějakého důvodu nastavila vaše teta?“

„O tom nic nevím. Magii necítím, víte.“

Znovu jsem mu připomněla jeho status motáka; povzdechla jsem si a následovala ho do kuchyně.

„Podívejte, vážně se omlouvám. Nechci vám pořád připomínat věci, které nemůžete dělat,“ řekla jsem.

„To je v pořádku, Hermiono. Celý život se pohybuji mezi čarodějkami a kouzelníky a nikdo na to nemyslí.“ Gavin pokrčil rameny. „Jsem na to zvyklý. Asi vás to trápí víc než mě. Každopádně mám půvabnou mudlovskou přítelkyni, takže jí nemusím o kouzlech nic vysvětlovat. Raději budu mít ji než nějakou hloupou hůlku.“

Usmála jsem se. „To je určitě šťastná dívka. Jak se jmenuje?“

„Brenda. Přemýšlím, že bych ji požádal o ruku, až se vrátím z práce v Devonshiru.“

Gavin mě vedl nahoru. Pohled na plně funkční vnitřní záchod byl radostný po úvahách o tom, jak to obyvatelé zvládali dříve. A i když byla místnost zjevně nedokončená, záchod splachoval, umyvadlo a sprcha fungovaly, a to se počítalo.

„Přední ložnice,“ oznámil a vedl mě do největšího pokoje v prvním patře. „Tady jsem ještě neměl šanci dodělat stěny. Možná sem pronikne pár závanů větru, ale v tuhle roční dobu by to mělo být dostatečně pohodlné. Obávám se, že tu zatím není žádná skříň.“

Ukázal na věšák na šaty na kolečkách, který stál před oknem. Odsunula jsem ho, abych se podívala ven.

„Promiňte,“ řekl provinile, „nemám závěsy. V zimě jsem míval přes okno přibitou deku, ale spadla a už jsem ji nikdy nedal zpátky. Jen před něj strkám věšák s oblečením, abych měl soukromí.“

„To není problém.“ Pár vteřin práce s hůlkou to vyřeší, pomyslela jsem si. A pak, když jsem se podívala dolů na ulici, všimla jsem si té dívky.

Vypadala na dospívající, šla pomalu - skoro až příliš pomalu na normální chůzi po chodníku - a snažila se zkoumat vedlejší dům, aniž by to bylo nápadné.

„Co to dělá?“ přemýšlela jsem nahlas. Gavin mi přišel nahlédnout přes rameno.

„Je to ta nejpodivnější věc,“ řekl. „Všímám si toho už asi týden, pár holek dělá to samé. Chvíli jen tak chodí sem a tam, jako by doufaly, že někdo otevře vchodové dveře čísla jedna a dá se s nimi do řeči.“

„Co je na něm přitahuje?“

„Nemám tušení.“

„Je dům obydlený?“

„Jo. Aspoň si to myslím. Většinu času to vypadá, že je prázdný, ale poslední dobou jsem si všiml, že se tam svítí.“

„Zvláštní.“

A zatímco jsme se dál dívali z okna, dívka zmizela za rohem - jen aby se o chvíli později objevila a loudala se opačným směrem, ale po druhé straně ulice. A zase potají pozorovala dům číslo jedna.

„Takže,“ vpadl mi Gavin do myšlenek, „co myslíte, Hermiono? Budete si chtít dům pronajmout? Nerad bych ho nechal prázdný, když budu tři měsíce pryč. Okolí je mnohem lepší než dřív, ale nechci, aby se mi sem vloupal nějaký grázl a ukradl mi kytary a ostatní věci.“

„Ráda si to pronajmu, Gavine. Je to perfektní, než si najdu trvalejší bydlení.“

Dohodli jsme se na směšně nízké částce za nájem.

„Nemusíte podepisovat nájemní smlouvu nebo tak něco,“ ujistil mě Gavin. „Vlastně byste mohla tetě Clare každý měsíc jenom dávat šek. Ona se postará o to, aby mi to přišlo na účet.“

Stvrdili jsme dohodu potřesením rukama. Tohle bude dobře fungovat, pomyslela jsem si. Ty tři měsíce mi poskytnou čas porozhlédnout se po Cokeworthu a najít si pěkné bydlení, než se Gavin koncem září vrátí domů.