Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 42. Zrádce

Harry poznal okamžik, kdy si Snape své odhalení uvědomil ve zlomku vteřiny předtím, než mu prudká kletba servala ruce z ramen. Ani nevěnoval pozornost tomu, jakou kletbu Voldemort použil, tak moc ho zvrat událostí vyděsil. Snape se neměl nechat odhalit! Měl mít plán, měl vyčkávat, dokud je oba nedostane pryč. Místo toho letěl vzduchem a s bolestivým chroptěním přistál, když na něj Voldemort vyslal další kletbu, která způsobila, že se jeho tělo dostalo do křeče.

Na mýtině byl cítit šok. Smrtijedi zjevně nevěděli, proč Voldemort zaútočil na jednoho z nich, ale nikdo neprotestoval. Navzdory šoku a neklidu stáli na místě a čekali, až jim Voldemort dá pokyn k další akci.

Poté, co z něj opadlo prvotní zděšení, se Harry roztřeseně postavil na nohy a udělal několik kroků směrem ke Snapeovi, než ho zasažené nervy přiměly klopýtnout zpět na zem. Posílil ho však fakt, že se necítil tak hrozně jako předtím. Nevěděl, co může dělat, když je sám a bez hůlky, ale nemohl sedět stranou, zatímco jeho budoucí zachránce bude mučen a možná i zabit. Začal se zvedat na nohy, protože na něj už nikdo neupíral pozornost. No… skoro nikdo.

Vzhlédl a zaznamenal pohledy dvou Smrtijedů. Oči Belatrix Lestrangeové se přesouvaly sem a tam mezi Voldemortem a Harrym a rychle se měnící výrazy její tváře mu prozradily, že se zmítá mezi radostí z překvapivého počínání svého pána a ostražitostí z toho, co Harry dělá… možná prostě ostražitostí vůči němu obecně. Potěšilo ho, když viděl, jak se jí ve tváři zračí znepokojení. Musel ji svým improvizovaným nitrozpytem vyděsit. V nejbližší době se k němu nejspíš nebude příliš přibližovat.

Naproti tomu Lucius Malfoy ho pozoroval s chladným klidem a s nenucenou, téměř nezúčastněnou zvědavostí. Jako by ho Voldemortův náhlý útok na Crabbeho příliš nezajímal. Jako by ho to ani nepřekvapilo. Harry zastavil svůj pohyb a snažil se odhadnout, jakou hrozbu pro něj ten muž představuje.

Loukou se rozlehl tlumený výkřik a Harry se kousl do rtu, aby se při pohledu na Crabbeho tělo svíjející se na zemi nerozplakal. Pomohlo mu, že ten muž vypadal jako Crabbe, ne jako Snape. Umožnilo mu to postavit zeď – i když jen malou – kolem svých emocí a přemýšlet. Voldemortova pozornost nebyla upřena na něj. Většina Smrtijedů sledovala svého pána. Harry toho moc nezmohl, ale pokud chtěl něco udělat, teď byla ta správná chvíle. Ale… co mohl dělat?

Jako odpověď na jeho otázku se ze země vznesla teplá, zlatá jiskra magie. Harry jednal instinktivně. Soustředil se na tu jiskru, snažil se zablokovat všechno ostatní a ponořit se do pocitu živé magie. Natáhl ruku a… ano, byly tam. K prvním jiskrám se přidaly další a on cítil, jak se v něm a kolem něj pomalu hromadí energie. Ušklíbl se, protože nějak věděl, že dokáže vytáhnout víc síly, než si kdy dokázal představit, a že všechnu tu sílu může nasměrovat na Voldemorta, a pak…

„Petrificus totalus!“

Ztuhl, ruce se mu přitiskly v bok a tělo se zkroutilo tak, že ležel na zádech a zíral na oblohu. Ne. Ne, ne, ne, ne! Pokusil se navzdory své svízelné situaci znovu ovládnout jiskry magie a s potěšením cítil, jak se v něm dál pomalu hromadí část té síly. Dokázal by ji najít a použít dostatek, aby se zbavil spoutání těla? Bylo to možné? Pokud ano, pak by mohl…

Nad ním se objevila tvář Luciuse Malfoye. Muž se sklonil a poklekl vedle něj. „Ať už si v té své hlavě plánuješ cokoli, chlapče,“ varoval ho tiše, „nebylo by to radno.“

Harry dokázal na muže přimhouřit oči, ale to bylo maximum, čeho se mu podařilo proti svázání těla dosáhnout. Pocit moci se rozplýval. Nevěděl, jak udržet magii v rukou. Chtělo se mu frustrovaně plakat, pak křičet a nakopat několik dalších Smrtijedů. S námahou se mu podařilo nepatrně nakrčit nos, aby vyjádřil své znechucení. Starší Malfoy byl rozhodně další na jeho seznamu cílů pro kopance do holení.

Byl nucen ležet s Malfoyem jako svým strážcem, zatímco Snapeův tlumený křik rozrážel vzduch. Harry v tu chvíli pocítil ke svému profesorovi skutečný respekt. Věděl, jakou bolest musí Snape prožívat, a přesto se ten muž odmítal podřídit útočníkově vůli. Nežádal o milost, neplakal ani nekřičel hrůzou. Ne, jeho jediné zvuky byly zvuky člověka, který trpí takovou bolestí, že přes veškerou snahu nedokáže fyzicky zadržet zvuky své agónie.

„Myslel sis, že se přede mnou můžeš schovat mně na očích, Severusi?“ Voldemort se konečně odmlčel na dost dlouho, aby mohl promluvit, a přestože Harry většinu z přítomných neviděl, zaslechl šustivý pohyb a překvapené mručení Smrtijedů. „Tak statečný, že ses odvážil čelit mého hněvu, abys zachránil svého mazlíčka.“

Ne, ne, ne, ne, ne. Harry zadržel narůstající paniku a přinutil se ji potlačit. Čerpal z nitrobrany, kterou ho naučil Snape, postavil zeď nuceného klidu a zatlačil paniku za ni. Ani jednomu z nich by nepomohlo, kdyby zpanikařil, to věděl. Nic dobrého by z toho nevzešlo. Potřeboval si zachovat čistou hlavu. Nakonec se pouto na těle uvolní a on musí být připraven bránit se a bránit Snapea.

Pomohlo mu pomyšlení na to, jak by Snapea urazilo, kdyby Harryho napadlo bránit staršího a zkušenějšího kouzelníka. Vrhl by na něj pohled, který by znamenal, že je tupý idiot, a možná by to dokonce řekl nahlas, a pak by se mu vysmál, jak si vůbec mohl myslet, že má schopnosti Snapeovi pomoci, nebo že Snape jeho pomoc skutečně potřebuje, a možná by mu také dal přednášku o tom, jak se bezhlavě vrhá do nebezpečí, místo aby používal hlavu, a… Ano, myšlenky na to, že Snape je Snape, mu do značné míry pomáhaly uklidnit se.

Pak bylo ticho. Harry neviděl, co Voldemort dělá, ale ze strany slyšel nějaké pohyby. Šoupání nohou Smrtijedů. Zvuk, jako by se Voldemort posouval nebo snad klečel. A pak Voldemortovo tiché zamručení: „Jak dlouho potrvá, než to přestane působit, Severusi? Tolik toužím znovu vidět tvou tvář.“

Snape neodpověděl. Harry nevěděl, jestli to bylo proto, že ten muž nemohl, nebo nechtěl. Znovu se pokusil přerušit kouzlo spoutání, ale zklamaně to vzdal.

„Naštěstí máme celý den na to, abychom se znovu sblížili,“ prohodil Voldemort s nucenou lehkostí. Pak hlasitěji zavolal: „Vracíme se do sídla. Malfoyi, vezmi chlapce. Notte, Sallowe, vy vezměte toho zrádce. Zavřete je do cely. Budeme pokračovat, až se budu moci podívat do tváře samotného Severuse Snapea. Bude mnohem zábavnější vidět muka v jeho vlastních rysech.“

Harrymu se nelíbil pocit, že by měl být přemístěn pryč, zatímco je pod kouzlem spoutání. Celé tělo měl bolavé, ale nemohl se pohnout ani s tím nic udělat. A pak, zrovna když začínal být vděčný za to, že se mu takhle alespoň nebude chtít zvracet, byl uvolněn. Ignoroval svůj houpající se žaludek, aby se okamžitě zvedl do podřepu. Stále byli venku, ale zdálo se, že se nacházejí v nějaké zarostlé zahradě, takové, která by mohla být připojena k opuštěnému panskému sídlu. Malfoy mu však nedal čas na nic jiného, zvedl ho za paži a přinutil ho jít dopředu a vstoupit do velké kamenné budovy. Navzdory jeho neohrabanému klopýtání Smrtijed za ním nezpomalil.

V mžiku byl vržen zpět do své cely. Tentokrát však byl hozen hned za ním i Snape, který se zachytil dřív, než se jeho hlava stihla dotknout země.

Dveře se zavřely a s hlasitým cvaknutím zámku byli oba zaliti tmou.

Harry se opatrně posadil ke zdi a čekal, až profesor promluví. Musí mít záložní plán, nějaký způsob, jak je odsud dostat. Byl to Snape. Mistr špión, ředitel Zmijozelu, do detailů promýšlející. Jestli to někdo dokáže, tak on.

Slyšel, jak se Snape usazuje u protější zdi. Místnost byla příliš malá na to, aby v ní bylo dost místa, a tak si Harry přidržel nohy na hrudi, aby měl muž prostor se rozkročit.

V nastalém tichu si odkašlal, a protože nevydržel déle, nakonec se zeptal: „Tak jaký je plán? Tedy asi záložní plán. Předpokládám, že toto se nemělo stát. Nebo… nebo snad ano? Byla to součást vašeho plánu? Věděl jste, že to ten prsten udělá?“ Což mu připomnělo… „Viděl jste taky tu magii? Nebo jenom já a Vol – Vy-víte-kdo? Co to bylo? A jak to, že…“

„Pottere.“ To chraplavé slovo zastavilo jeho blábolení a on si ušetřil myšlenku na to, o kolik podivnější bylo slyšet Crabbeho hlas ve tmě, bez vizuálních náznaků, že je tam Snape. Nelíbilo se mu, že nevidí jeho tvář. Chtěl vědět, jestli je v pořádku a na co myslí, a Snape byl příliš dobrý špeh, aby ho prozradil jen hlas.

„Alespoň tvůj duch není zlomený,“ pronesl hlas suše. „To už je něco, řekl bych.“

„Máte nějaký plán, že?“ zeptal se do tmy.

„Víceméně,“ odvětil Snape krátce, což zdaleka nepůsobilo uklidňujícím dojmem.

Harry si nervózně poklepal prsty na nohu. „Co z toho je… plán ‚více‘, nebo ‚méně‘?“

Snape si povzdechl. „Pokud jde o Pána zla, neexistují žádné dokonalé scénáře. Věděl jsem to, když jsem sem přišel. Vždycky existovala velká pravděpodobnost, že mě odhalí, zvlášť když našel ten prsten. Omezuje to naše možnosti, ale nevyčerpává je.“

„Takže… máme možnosti…?“

„Ano.“

Harry čekal na vysvětlení, ale setkal se s dalším mlčením. „Dobře. Jo. Skvělý rozhovor.“ Obrátil oči v sloup, i když Snape nic neviděl.

„Říkat ti víc o možné cestě odsud by nebylo rozumné. Nebo jsi zapomněl, že Pán zla si vypěstoval zálibu v nahlížení do tvé mysli?“

„Jestli se toho obáváte, tak proč jste mi řekl, kdo jste?“

Snape se odmlčel a pak přiznal: „Podstoupil jsem kalkulované riziko. Bylo nepravděpodobné, že by se o to pokusil znovu po tom, co se stalo při jeho předchozích dvou pokusech, a jakkoli byla tvá snaha dokázat svou odvahu obdivuhodná, bylo nutné, aby ses cítil dostatečně bezpečně a přestal šťouchat klackem do lvů.“

Harry se začal bránit. „Víte, že jsem neměl moc možností. Musel jsem se nějak bránit a já…“

„Já jsem nekritizoval,“ přerušil ho Snape. „Právě naopak.“

„Aha.“ To ho zaskočilo, protože si byl docela jistý, že ve snapeovštině je to kompliment.

Snape ho nenechal, aby se tím zabýval. „Možná nám nezbývá moc času. Pán zla má v úmyslu vykonat jakýsi obřad o úplňku, který nastane zítra. Až k tomu dojde…“

„Zítra? Ne. Ne, Malfoy říkal, že mám tři dny.“ Nebyly to už tři dny, že ne?

„Kdy s tebou Malfoy mluvil?“ zeptal se Snape ostře.

„Hm… krátce poté, co mě unesli. Myslím, že sem přišel hned první den. Nebo druhý. Možná jsem ztratil nějaký čas? Nevím. Ale nemůže to být víc než den, co mi to řekl, ne?“

„Byl jsi unesen před třemi dny. Dnes je dvacátého sedmého srpna.“

„Aha,“ hlesl tiše. Připadalo mu děsivé, že je na tomto místě uvězněný tak dlouho, že ani neví, jaký je den.

„Říkal Malfoy ještě něco?“

Harry zavrtěl hlavou, než si vzpomněl, že ho Snape nevidí. „Ne. Hm, jen mi chtěl dát najevo, co pro mě Vy-víte-kdo chystá. A o vás. Víte, vysmát se mi za to, že vám věřím, nebo se mi to snažit vymluvit, nebo něco takového.“

„Aha.“

„Nefungovalo to,“ cítil potřebu dodat.

„Neptal jsem se, jestli se to povedlo.“

„Já vím. Jen konstatuji.“

„Zítra,“ vrátil se Snape k tématu, „se nemáš čeho bát. Pán zla se tě znovu pokusí zlomit a možná ti ublíží lehce fyzicky nebo psychicky, ale nezajde příliš daleko. Nejcennější jsi pro něj živý a zdravý. Na to nesmíš zapomínat.“

„Nezapomenu,“ odvětil Harry tiše. Víc neřekl, protože se bál, že se mu zlomí hlas. Jen při pomyšlení na to, co ho – je – čeká, se mu rozbušilo srdce.

„Jestli se mi něco stane, nepokoušej se udělat nějakou hloupost.“

Harrymu se srdce rozbušilo ještě silněji. „Chystá se vás zabít, že?“ zašeptal.

„Nepochybně.“

„Ale vy máte plán,“ dodal.

Snape zaváhal, což Harrymu na klidu nepřidalo. Když promluvil, zdálo se, že pečlivě vybírá slova. „Je… možné, že můj záložní plán nevyjde včas, aby mě ušetřil nepříliš žádoucího osudu. Kdybych zemřel…“

„Cože?“ vypískl Harry. „Říkal jste, že máte plán! Tak ten plán proveďte, ať už je jakýkoli!“

Snape si odfrkl – skutečně si odfrkl, jako by Harry neměl právo se tu rozčilovat. „Pořád jsou možné cesty ven, ano. Nejlepší a nejbližší cesta bohužel závisí na něčem, co je momentálně mimo mou kontrolu. Musíme počítat s nepředvídatelnými událostmi a moje smrt je velmi reálná a možná.“

„Ne.“

„Pottere. Jakkoli je tvůj sentiment dojemný, člověk si nemůže vyprošovat svůj osud pomocí popírání.“

„Jak to, že jste tak klidný? Sedíte tu a diskutujete o své smrti, jako byste mluvil o nějakém zatraceném lektvaru!“

„Své lektvary beru opravdu vážně,“ odpověděl Snape a Harry se zadíval do tmy.

„To byl vtip?“

„Umím žertovat.“ Snape zněl téměř uraženě.

Harry nechal ticho, aby promluvilo o jeho skepsi.

„Jde o to,“ odseknul Snape, „že si musíš zachovat chladnou hlavu. Ať se stane cokoli, i když se zdá, že je veškerá naděje ztracená, musíš mít na paměti, že jsou lidé, kteří tě nenechají zemřít. Možná bude trvat nějakou dobu, než tě odtud dostanou, ale nezemřeš tady.“

„Ani já nechci, abyste zemřel,“ připustil Harry tiše a dokázal to jen díky temnotě, která mezi nimi panovala.

Snape si povzdechl. „Jestli ano, nebude to tvoje vina.“

„Nechci, abyste zemřel, i když to nebude moje vina.“ Tentokrát se to říkalo snadněji. Přemýšlel, jestli Snapea nepřipravil o řeč, což bylo trochu smutné, protože jeho prohlášení nebylo příliš sentimentální, když se to vezme kolem a kolem. Napadlo ho, jestli někdo jiný někdy řekl Severusi Snapeovi, že mu záleží na tom, jestli žije, nebo zemře. Možná Brumbál nebo Kneader?

Harry přerušil ticho. „Máme na to celý den, že? Tak vymyslíme, jak se odsud dostat, aby se to nestalo. Mezi námi dvěma…“

„Můžeme co?“ skočil mu do řeči Snape. „Vtrhnout do hradu? Zlikvidovat všechny Smrtijedy odsud až k hranici přemístění? Ujišťuji tě, že jich je docela dost. Pán zla teď nepochybně zdvojnásobil stráže, když jsem tady. Oba jsme bez hůlky, ty sotva stojíš na nohou a já jsem příliš unavený, než abych vydržel dlouho bojovat. Ale každopádně začněme. Nejdřív to nejdůležitější: umíš odemknout zámek?“

„Ne,“ přiznal Harry tichým hlasem a rozhodl se ignorovat veškerý sarkasmus, který se na něj snesl. „Jednou jsem se to pokoušel naučit, abych se dostal z pokoje u Dursleyových, ale byl jsem v tom břídil.“

„Pak tedy navrhuji jiný plán. Počkáme. Pokusím se vtlouct do tvé tvrdé lebky, že to nejdůležitější, co můžeš udělat, je přežít se všemi končetinami v pořádku. A pak přesně to uděláš.“

Harry si opřel hlavu o pokrčená kolena. Nedokázal se ubránit pocitu viny. Navzdory profesorovým slovům to bude jeho vina, pokud Snape zemře. Byl prokletý. Nebo spíš každý dospělý, který se k němu jen z poloviny přiblížil, byl prokletý. Jeho rodiče zemřeli, když ho skrývali, Sirius zemřel, když se ho snažil zachránit, paní Figgová zemřela, když ho chránila, a teď měl Snape zemřít poté, co se ho pokusil zachránit. Při pomyšlení, že se to stane znovu, mu do srdce vniklo zoufalství. Jistě, jeho vztah se Snapem byl přinejlepším bouřlivý, ale ten muž tu pro Harryho svým způsobem byl a Harry na něm začal být závislý, a pomyšlení na to, že tu zemře, ho bolelo mnohem víc, než by si kdy připustil.

„Až se odsud dostaneš,“ pokračoval Snape, „řekni řediteli všechno, co se stalo, a to tak podrobně, jak si vzpomeneš. Nevynechávej nic z toho, jak se Pán zla dostal do tvé mysli a jaké měl výsledky. Nepochybně jsi zjistil, že cokoli se odehrává mezi vašimi myslemi, je neobvyklé, a to i v kontextu vašeho obvykle neobvyklého spojení. Pomůže vám to rozklíčovat a protřídit důsledky.“

„Viděl jste ty jiskry?“ Mnohem raději by mluvil o tom podivném jevu, než aby nechal Snapea dál hovořit, jako by už byl mrtvý.

„Jaké jiskry?“ V hlase byl patrný zmatek.

To tedy znamenalo ne. Harry si povzdechl. Nezdálo se, že by je viděl někdo jiný než on a Voldemort, ale doufal… „Na mýtině. Vzpomínáte si, jak Vy-víte-kdo říkal, že vidí magii? Myslel jsem, že se zbláznil, ale pak jsem ji viděl taky. Bylo to všude kolem nás. Bylo to jako…“ Zarazil se a snažil se přijít na to, jak vysvětlit něco tak nadpozemského, co se vysvětlit nedá. „Jako když nevidíme vítr, ale víme, že tam je, protože ho cítíme a hýbe větvemi a listím? Ale pak si představte, že ho najednou vidíte. Víte, jak vypadá a odkud přichází a co dělá a kam jde, protože to vidíte, nejen to, co dělá, a je to krásné.“ Kousl se do rtu, protože měl nutkání poeticky se rozplývat. Na té mýtině bylo prostě něco, co ho zasáhlo až do duše. Ten pocit si bude pamatovat navždy. „A pak jsem viděl, jak magie proudí z prstenu k vám, jako fyzické spojení, a tak poznal, že jste to vy. Ale myslím, že to neviděl nikdo jiný než já a on.“

Snape mlčel a Harry ho nechal být, protože slyšel, jak prsty klepou na kamennou podlahu. To bylo jedno ze Snapeových znamení. Byl hluboce zamyšlený a nemělo smysl ho vyrušovat, dokud neskončí. Když promluvil, bylo to jen zamumlání: „Fascinující.“

Ale Harryho mysl už byla jinde a srdce mu opět rychle tlouklo. „Pane profesore!“ prosil. „Musíte odsud vypadnout. Ron! Nemůže čekat, až mě jednou zachrání. Potřebuje pomoc hned teď!“

„Kneader stále dělá pro vašeho kamaráda, co může,“ zněla Snapeova odpověď.

„Ne, to vím, ale chci říct, že vím, co mu udělali. Zdvojená kletba! Takže musíte odsud vypadnout, abyste to mohl říct Kneaderovi, a pak společně vymyslíte způsob, jak ho zachránit.“

„Jak víš, co udělali?“

„Použil jsem nitrozpyt na Belatrix Lestrangeovou.“

„Ty jsi použil…“ Snapeův hlas se zadrhl a pak znovu nabral na síle. „Napadlo mě to, když jsi na ni zaútočil, ale byla to zjevně náhodná magie. Nikdy jsi nebyl vycvičen v nitrozpytu. Neexistuje způsob, jak bys ho dokázal nasměrovat tak, abys našel přesně to, co jsi potřeboval. A navíc v tak krátkém čase, nemluvě o tom, že bez toho, aby vědomě vytáhla vzpomínky. To vyžaduje velký talent a kontrolu, stejně jako hrubou sílu.“

„Nevím, jak jsem to dokázal. Jen vím, že jsem to dokázal.“

„To není možné,“ oponoval Snape.

„Zřejmě je, protože jsem to dokázal,“ trval Harry na svém.

„Tak mi prosím řekni, jaké kletby použila?“ V hlase zněla zřetelná výzva.

„Zkombinovala opravdu jednoduché uspávací kouzlo – Somnium – s něčím, co jsem ještě nikdy neslyšel. Znělo to jako Tactus venandi? Tohle ke mně nějakým způsobem připoutali, tuhle část nevím, jak udělali, ale když jsem se poprvé dotkl Rona, spustilo se to, aby ho to začalo sledovat nebo tak něco. Jo, a spící kouzlo je podle všeho samo o sobě slabé, ale svázání těch dvou dohromady ho posílilo nebo co, a taky je nezjistitelné. Opět nevím jak. Mám pocit, že je to trochu nad úroveň pátého ročníku kouzel. Ale dalo jim to čas, aby vystopovali štáb, protože Ron musel zůstat naživu a pod vlivem kouzla, aby to fungovalo, a chvíli jim trvalo, než se dostali tak daleko, jak se dostali.“

Po několika vteřinách Snape nedůvěřivě pronesl: „To všechno jsi zjistil z jednoho neplánovaného vteřinového výletu do mysli Belatrix Lestrangeové?“

Harry cítil zadostiučinění nad zjevnou nedůvěrou ve Snapeově hlase a odpověděl prostým: „Ano.“

„Nezapomeň o tom říct i řediteli školy.“

„Cože?!“ Harry rozhodil rukama s přáním, aby Snape viděl názornou ukázku toho, jak je frustrovaný. „Ne, tak dlouho to čekat nemůže. Ron by mohl zeslábnout, a když budeme čekat, může být pozdě. Musíte se odsud dostat a musíte to říct Kneaderovi nebo Brumbálovi nebo Pomfreyové nebo mně je jedno komu.“

„Pottere,“ zazněl hlas unaveně a Harry se skoro cítil špatně, že se hádá, když bylo zřejmé, jak je muž vyčerpaný. „Něco ti řeknu. Zkus ještě jednou otevřít zámky a vzbuď mě, až tu dovednost zvládneš. Pak přejdeme k diskusi o tvém mistrovství v bojových uměních a magii bez hůlky. Pak můžeme vypracovat plán.“

Opravdu si přál, aby mohl na Snapea pohlédnout, i když věděl, že ten muž má naprostou pravdu. Merline, jeho hlas uměl být někdy tak povýšený, takže…

Posadil se zpříma. „Hej, už jste to zase vy! Že ano?“

„Ano,“ potvrdil Snape svým vlastním hlasem. Svým vlastním, velmi unaveným hlasem. „Měli bychom si oba odpočinout. Nejspíš nás čeká dlouhá noc a dlouhý den.“

Harry chtěl hartusit a ještě se hádat, když tu teď skutečně měl Snapea, s nímž se mohl dohadovat, ale věděl, že odpočinek je to nejrozumnější, co může udělat. Beze slova se schoulil na podlahu, zády se přitiskl ke zdi a zavřel oči. Zanedlouho místnost naplnilo Snapeovo tiché chrápání, ale Harry nedokázal vypnout mozek. Jeho myšlenky se pohybovaly od úplňkových obřadů přes Rona a Smrtijedy až po jeho podivné, nicméně sporadické nové schopnosti. Trvalo příliš dlouho, než zvládl usnout, ale nakonec se mu to podařilo.

ooOOoo

Když se příště probral, nebylo to žádné pomalé probouzení. Usnul a v příštím okamžiku byl vzhůru. Okamžitě věděl, kde je. Tato místnost a dny, kdy byl Voldemortovým vězněm, se rychle staly jeho novou normou. Se zavřenýma očima vnímal pod tváří kámen a cítil zatuchlý, zkažený vzduch podzemní místnosti ve staré budově. Podle světla na druhé straně víček a zvuku šoupání nohou poznal, že není sám.

Nikdo nepromluvil a Harry nevěděl, jestli ho někdo vzbudil, nebo to udělal sám. Ať tak či onak, nehodlal nic uspěchat. Klidně by tu ležel celý den a předstíral bezvědomí, kdyby to jeho tělu poskytlo čas, který potřebovalo k odpočinku. Několik minut to fungovalo, dokud ho z nehybnosti nevytrhl zákeřný kopanec do boku.

Zasténal, sevřel bolestí pulzující místo a schoulil se do klubíčka.

Jeho útočníkovi se to nelíbilo. Na nohy a ven z cely ho vytáhl pár rukou s tenkými špičatými prsty, které se mu bolestivě zaryly do paží. Točil se a snažil se jednak zjistit, kdo ho drží, jednak se pokusit utéct, ale než ho kdosi strčil dopředu, stačil zahlédnout jen hnědé vlasy a neznámý obličej. Sotva se mu podařilo nespadnout na tvář. Zapotácel se, ale jako zázrakem se udržel vzpřímený. Nohy se mu z námahy třásly, ale byly dost silné na to, aby ho bez pádu vyvedli nahoru.

„Dobré ráno, Harry,“ pozdravil Voldemort mile, když vstoupil do velké místnosti. Stál vedle svého provizorního trůnu a v rukou ležérně mával jakousi hůlkou. „Nebo spíš dobrý večer. Vlastně náš poslední společný večer před tvým velkým dnem. Jen si to představ… za tak krátkou dobu budeš zbaven své smrtelné bolesti a já budu zbaven svých smrtelných omezení. Bude to krásná noc pro nás oba, že?“

Harry málem utrousil něco o Voldemortově šílenství, ale pak uviděl, jak dva Smrtijedi táhnou za sebou do místnosti Snapea. Ten vypadal unaveně, ale ostražitě, a byl sám sebou, s velkým hákovitým nosem a vším. Jak se Harry díval, muži donutili Snapea kleknout si vedle něj a jeden mu mávnutím hůlky svázal ruce za zády. Harryho nikdo nenutil, aby si klekl, ani se ho nepokoušel spoutat, a tak zůstal stát na místě a zafixoval si kolena, aby se udržel na nohou.

Ohlédl se a spatřil Snapeovy inteligentní oči, jak s neutrálním výrazem skenují místnost. Přestože byl viditelně unavený, nevypadal, že by ho předtím někdo mučil, ale Harry už znal Snapea natolik dobře, aby věděl, že svou bolest bude skrývat za maskou stoicismu tak dlouho, jak ho nechají.

„Mám pro tebe dárek, Harry Pottere,“ pronesl Voldemort s upjatým úsměvem a gestem ukázal na někoho za Harrym. V příštím okamžiku ucítil, jak je postrčen dopředu, takže stál před Voldemortem…

„Myslel jsem, že si zrádcovu smrt nechám na zítřek,“ pokračoval Voldemort. „Tolik se mi líbí ta poetika vzít mu život, zatímco já získám nový. Nicméně,“ zhluboka se nadechl, jako by se chystal k obzvlášť nesobecké oběti, „dovolím ti, abys to udělal ty, jestli si budeš přát.“

Několik vteřin bylo ticho, jak se Harry snažil pochopit ta slova a pak i to, že jsou určena jemu. Byl si jistý, že se mu na tváři musí zračit zmatek, ale bylo mu to jedno. O čem to ten psychopat mluvil? Byl… opravdu se Harryho ptal, jestli chce Snapea zabít? Ten čaroděj se úplně zbláznil.

A pak Voldemort udělal ještě něco nečekanějšího – uchopil hůlku za špičku a nabídl ji Harrymu.

Harry jen stál a byl si jistý, že to musí být nějaká past. Nebo směšná hra. Opravdu, opravdu podivná, zvrácená hra. Chtěl vyhledat Snapeovy oči, aby se nějak zorientoval nebo pochopil situaci, ale to by se musel k Voldemortovi otočit zády.

„Ta hůlka je naprosto bezpečná, ujišťuji tě,“ uklidňoval ho Voldemort. „Je to hůlka tvého vlastního profesora. Získal jsem ji letos v létě, když jsem odhalil jeho zradu. Jak už jsem řekl, miluji poetiku. A nenapadá mě nic poetičtějšího, než sledovat, jak je zrádce zabit svou vlastní hůlkou, a to samotným představitelem strany, kvůli které mě opustil. Ano. Ano, bude to opravdu uspokojivý konec.“ Usmál se – ten hadovitý muž se skutečně usmál.

Harry si olízl rty a snažil se to všechno pochopit. „Co kdybych s ní zabil já tebe?“ nadhodil chabě a snažil se znít drze, ale nejspíš se mu to moc nedařilo.

Voldemortův úsměv se nezachvěl. „Ujišťuji tě, že jsem učinil opatření. V současné době tato hůlka působí pouze proti svému majiteli. Kdyby ses ji pokusil použít k útěku nebo k prokletí mě nebo mých lidí, nejenže nebude fungovat, ale můžeš se ocitnout bez několika prstů. Ale pokud si to přeješ, pokus se o to.“ Natáhl hůlku ještě blíž k Harrymu.

Harry zavrtěl hlavou, jeho mozek konečně začínal chápat tu šílenou situaci. „Proč si proboha myslíš, že bych někoho zabil, natož jednoho ze svých profesorů? Nejsem jeden z tvých patolízalů, který by tu za tebe dělal špinavou práci.“ Celý tenhle rozhovor byl tak bizarní v tom, jak si Voldemort myslel, že by Harry byl ochotný – ba co víc, nadšený – udělat… tohle. Nechtěl nikoho zabít. Tedy… kromě Voldemorta. A Belatrix. A vůbec by se necítil špatně, kdyby se k nim přidal Červíček …

Dobře, možná měl pár hlubokých, temných vražedných myšlenek. Ale i u svých zapřisáhlých nepřátel pochyboval, že by měl schopnost to dotáhnout do konce, kdyby dostal příležitost skutečně zabíjet. Jen při tom pomyšlení se mu potily ruce… i kdyby jednoho dne měl být tím, kdo Voldemorta zabije…

„Vezmi si ji,“ řekl Voldemort a jeho příjemný tón ustoupil ocelovému rozkazu. Harry si nebyl jistý, o co jde, a věděl, že si ji stejně bude muset vzít.

Byla delší a tmavší než jeho vlastní hůlka a v Harryho ruce působila nevyváženě a těžce. Prohlédl si ji a nahmatal vroubky na její rukojeti, aby ho zvědavost na Snapeovu hůlku na chvíli odvedla od podivné situace, v níž se ocitl. Co se teď bude dít? Chystal se ho šílený Tom přesunout naproti Snapeovi a požadovat po něm, aby ho Avada kedavrou uvedl do zapomnění? Mučit Harryho nebo Snapea, pokud mu nevyhoví? V tom případě to bude dlouhá noc plná bolesti. Jako každý, i Harry měl svůj bod zlomu, ale nikdy nebude mít bod zlomu pro vraždu. Zvlášť ne pro vraždu někoho, komu důvěřuje, někoho, kdo tu byl jen proto, že se snažil Harryho zachránit, někoho, kdo ho učil a chránil a dával mu nástroje, jak se bránit padouchům. Někoho, koho nechtěl nechat zemřít. Tohle bude jedna nekonečná noc bolestivého střetu, pokud byl Voldemort natolik šílený, aby to myslel vážně.

Uvažoval, že se pomocí hůlky pokusí o útěk navzdory Voldemortovu varování, ale rozhodl se, že to neudělá. Nejenže si na své prsty potrpěl, ale sám by nikdy neporazil všechny Smrtijedy v této místnosti, i kdyby na ně hůlka fungovala. Každopádně, i v případě, že byl útěk možný, nenechal by jim Snapea napospas.

Uvědomil si, že je ticho a že ho Voldemort pozoruje se špatně skrývanou radostí, a měl co dělat, aby se pod tou pozorností nervózně nepohnul. Voldemort ho touhle podivnou hrou úplně rozhodil a čaroděj to věděl. Harry ani nedokázal vymyslet nějakou dobrou urážku.

„Vidím, že potřebuješ pobídku.“ Voldemort přistoupil ke Snapeovi a Harry se otočil, aby konečně viděl svého profesora. Jeho výraz byl stále obrazem uzavřené neutrality a Harry si přál, aby si mohli znovu promluvit v soukromí. Snape znal Voldemorta lépe než Harry. Mohl by Harrymu alespoň naznačit, o co se hraje, jaký je smysl celé téhle šarády. Snapeovy oči se krátce setkaly s jeho a pak se odvrátily a Harry udělal malý krok zpět. Věděl, že si nepředstavoval záblesk strachu v těch temných očích. Před letošním létem by mu to možná uniklo, ale za poslední měsíc poznal profesorovy výrazy docela dobře. Snape měl přinejmenším představu o tom, co se děje, a bál se. Harry usoudil, že to znamená, že by se nejspíš měl bát také.

„Zdá se, že mladý Harry je příliš ušlechtilý na to, aby se chtěl mstít, Severusi. Slyšel jsem, jak ses k němu za ta léta choval, víš. Tresty, urážky a neskrývaná nenávist… na obou stranách, jak jsem pochopil. Jaká škoda, že se ti podařilo získat si chlapcovu náklonnost právě v době, kdy by mi nejlépe vyhovovalo, aby tě nadále nenáviděl.“ Voldemort v předstíraném zklamání zavrtěl hlavou. „Vskutku nešťastné. Ach, dobře.“ Poklekl vedle stoicky se tvářícího Snapea a zašeptal: „To budeme muset prostě napravit, že?“

I když Snape nereagoval, Harry si nemohl nevšimnout, že lehce ucukl.  A z Voldemortova rozšiřujícího se úsměvu, když se zvedal na nohy, poznal, že ten to viděl také. Pocítil, jak se mu sevřel žaludek. Instinkty na něj křičely, aby utekl nebo aby Voldemorta umlčel nebo… nebo tak něco. Voldemort hrál hru, ale nebyla náhodná. Tohle všechno byla jenom příprava na něco, co Snape nechtěl, aby se stalo, a Harry netušil co, ale pokud to Snapea viditelně rozrušilo, pokud se teď na Harryho nemohl ani podívat, pak se toho Harry nechtěl účastnit.

Hodil hůlku na podlahu, i když věděl, že to nebude k ničemu dobré, pokud Voldemort chce, aby ji měl. „Už žádné hry, Tome,“ vyštěkl, vrátil se mu vztek a dodal mu odvahu, která ho uprostřed zmatku opustila. S potěšením uslyšel několik zalapání po dechu nad jeho projevem neúcty. „Nechci se na tom podílet. Jestli chceš něco udělat, tak do toho. Jen nečekej, že budu hrát s tebou.“

Jeho slova neměla takový účinek, v jaký doufal. Místo aby se tvářil rozzlobeně nebo podrážděně, Voldemort se usmál a klidně mávl vlastní hůlkou na Snapeovu, takže ta opět přiletěla k Harrymu. Když ji však tentokrát instinktivně chytil – buď to, nebo zásah do obličeje –, nedokázal ji pustit. Přilepila se mu do dlaně. Nechal ruku klesnout k boku a zamračil se na čaroděje. Voldemort a jeho moc a to, že chtěl, aby Harry držel prsteny a hůlky… no, bylo to vážně na nic.

„Jak předpokládám, už víš, že Severus nebyl vždycky Brumbálův člověk,“ nadhodil Voldemort konverzačně, jako by ho Harryho záchvat vzteku nevyrušil. „Když jsem ho poprvé potkal, byl tak slibný. Škoda, že svůj potenciál nakonec promarnil. A kvůli čemu? Ubohým mudlům a slabým mudly milujícím kouzelníkům, kteří by ho raději uvrhli do Azkabanu, než aby mu za to poděkovali. Jeho otec byl mudla, víš,“ pronesl hladce. „Špinavý, odporný mudlovský opilec. Možná by mě Severusovo selhání nemělo překvapovat, když jeho vlastní matka promarnila svůj čistokrevný život na takovou kreaturu. Zdá se, že promarněný potenciál je u něho rodinným rysem.“

Harry se zadíval do země a ani se teď nesnažil setkat se Snapem pohledem. Bylo to z úcty, ne z rozpaků. Nemyslel si, že by Snape chtěl, aby něco z toho slyšel.

„Byl nadšený, že mě našel, že se mohl přidat k mé věci. Takové nespoutané mládí, takový zápal, takový talent.“ Voldemort natáhl ruku a téměř láskyplně Snapea pohladil po hlavě. „Ale i tehdy jsi vždycky chtěl to, co jsi nemohl mít, viď, Severusi?“ zašeptal. „Dokonce jsem tě obdaroval smrtí tvého otce. Donutil jsem ho zaplatit za mnohá příkoří, která ti způsobil, donutil jsem ho zaplatit dvojnásob za smrt tvé matky. Postaral jsem se o tebe, dal ti moc a příležitost. A ty ses přesto rozhodl postavit se proti mně.“ Ruka se Snapeovi zaryla do kůže na hlavě a Harry se za něj při tom bolestivě vypadajícím sevření zavrtěl. „A přece je jistou útěchou vědomí, že nejsem jediný, koho jsi zradil.“ Pustil Snapeovu hlavu a ten měl svázané ruce v pěst.

S úsměvem se obrátil k Harrymu. „Dovol mi, abych ti vyprávěl příběh jedné takové zrady.“

A pustil se do toho.