Preklady fanfiction Harryho Pottera

Rondo - část 2/3

První, co Hermioně přišlo na mysl, když v proudu lidí před sebou spatřila Severuse a Victora, byla nevyhnutelnost. Samozřejmě že tu Vic bude. To, že Severus souhlasil s tím, že ho doprovodí, bylo pozitivní znamení, ale napadlo ji, jestli když je Hugo uvidí pohromadě, neznervózní ho to. Naštěstí oba muži pokračovali po vyasfaltovaných cestičkách, které vedly k horní části amfiteátru, zatímco Hugo, příliš zaměstnaný hovorem o Mahlerovi, než aby si jich všiml, dovedl Hermionu přímo na jejich místa, která se nacházela docela blízko vpředu u malého plastového stolku.

„Dobré lístky, ne?“ zeptal se s úsměvem.

„Krásné,“ potvrdila Hermiona, která se mezitím tajně snažila oba muže znovu najít. Po objednání fantasticky předraženého šampaňského a několika minutách povídání o programových poznámkách byla přesvědčená, že Severus a Vic jsou dost daleko na to, aby se nemusela bát, že je Hugo zahlédne. Místo konání akce bylo obrovské a slunce zapadalo za kopec, což ještě stěžovalo rozpoznání ostatních osob v publiku. S nastávajícím soumrakem zářily lampy stále jasněji a nad amfiteátrem líně kroužil dopravní vrtulník.

Najednou se z Hermionina telefonu ozvalo několik krátkých zabzučení.

„Nezapomeň to vypnout,“ nadhodil Hugo a zamračil se.

Hermiona se začala přehrabovat v kabelce. „Myslela jsem, že ho nechám zapnutý s vyzváněním Eine Kleine Nachtmusik. To by bylo hezké, ne?“

Hugo to nepovažoval za důstojné slovní odpovědi. Pouze si povzdechl nad nespravedlností, že je postižen šprýmujícími rodiči, a zabořil nos do programu.

Hermiona přiložila palec na displej svého telefonu a ten se rozblikal. Musela potlačit zachichotání, když uviděla, že je to zpráva od Severuse.

Tady zhora je příjemný výhled.

Neobtěžovala se skrývat úsměv. Byla by škoda se trochu neprojít, když už jsme se vydali takovou dálku.

Po závěrečných nekonečných přídavcích se nezdržuj moc dlouho. Někteří z nás musí zítra pracovat.

Amora netřeba, když stačí lest^*). Nezapomeň si vypnout telefon.

V mi to připomněl už dvakrát, díky.

Hermiona si odfrkla a vypnula telefon.

„Co je tak k smíchu?“

„Jen vtip o lékouzelníkovi od strýčka Harryho,“ řekla, protože věděla, že Harryho záliba v nevkusných vtipech synův zájem nevzbudí.

Hugo udělal obličej. „Spojení velkolepého a přízemního.“ Náhle se rozzářil. „To vlastně není špatná metafora pro Los Angeles.“

Hermiona se na Huga usmála. „Od kdy jsi takový znalec světa?“

„Od té doby, co nám loni v létě americký letax poskytl neomezený přístup za paušální poplatek,“ řekl Hugo. „Povídal jsem ti někdy o cestě do New Orleans?“

Hermiona se na něj podívala se zdviženým obočím. „Ne, nepovídal.“

„Neboj se,“ ujistil ji Hugo s úsměvem, „a ani nebudu.“

Hermiona nespokojeně mlaskla: „Děláš si legraci.“

„Možná,“ poznamenal Hugo s očividným pobavením. „Ale slyšel jsem Mahlerovu osmou v Portlandu a od té doby to chci slyšet s jiným dirigentem. Je to trochu zvláštní skladba. Geniální a silná, ale zvláštní. Uvidíš.“

Na pódiu už se nacházelo obscénní množství hudebníků: obrovský orchestr, ještě větší masa zpěváků a třetí část provizorně zvýšeného jeviště zaplňoval dětský sbor. Výrazné bílé oblouky amfiteátru se rozzářily do červena, a když zhasla světla v hledišti, jeviště zalilo oslnivé bílé světlo. Sólisté kráčeli na svá místa před orchestrem a publikum začalo tleskat. Za nimi následoval dirigent, prakticky poskakující po pódiu, a pobízel rukou všechny shromážděné hudebníky, aby si svorně stoupli a přijali očekávaný potlesk.

Dirigent věnoval publiku široký úsměv a krátkou úklonu, vystoupil na stupínek a pozvedl taktovku. Když ji spustil, ozval se z varhan hlasitý akord, který Hermionu překvapil. Ještě víc ji však překvapilo, když dospělé sbory propukly v plný zpěv. Hugo zachytil její výraz a usmál se. Takže žádné čekání na finální pokyn pro sbor.

Skladba byla nazývána Symfonie tisíců, ale klidně by to mohlo být i milionů vzhledem k elektrizujícímu účinku, který hudba na posluchače měla. Při Vicových obdivných slovech o tom, co by mohla dokázat symfonie kouzelníků a čarodějek, Hermioně naskočila husí kůže. V poslechovém zázraku, který ji obklopoval, se všechny starosti a obavy rozplynuly a ona se hudbou nechala vést skrze rozjímání o vykoupení, lásce a nevýslovné kráse.

***

Když se amfiteátrem rozezněly závěrečné triumfální tóny, publikum propuklo v nadšený potlesk, který trval po několik sérií úklon. Hugo hlasitě pískal na žestě a sbory a kolem nich se spontánně rozléhalo volání bravi tutti. Když zpěváci a orchestr konečně začali opouštět jeviště a rozsvítila se světla nad obecenstvem, měla Hermiona ruce červené a horké od tleskání.

Hugo se postavil a protáhl se. „Věřila bys, že tohle všechno Mahler napsal za deset týdnů?“

Hermiona také vstala a narovnala se, ačkoliv její pozadí protestovalo, protože bylo hodinu a půl přitisknuté k tvrdému plastu. „Spal Mahler?“

„Podle paní Mahlerové ne,“ odtušil Hugo a vydal se za davem ven cestou, kterou přišli.

„Počkej,“ zastavila ho Hermiona. „Chci se tu trochu porozhlédnout.“

„Ve tmě toho moc k vidění není, pokud nemáš chuť šlapat do kopce.“

„Jestli trochu nerozhýbám končetiny, budu zítra ztuhlá jako prkno. Svižná procházka do kopce zní báječně.“

„Je odtamtud slušný výhled na nápis Hollywood,“ prohlásil Hugo a podlezl zábranu mezi stoly a lavicemi.

Hermiona ho následovala a snažila se přesvědčit své nohy, aby udržely krok s Hugovými dlouhými kroky.

Byli už víc než v polovině cesty, když Hugo spatřil Vica a Severuse a zastavil se.

„Co... aha,“ vydechla Hermiona. Mávla na Vica, který její gesto rozpačitě opětoval.

„Co si o tom předvedení myslíš?“ zeptala se Vica v naději, že tím zabrání Hugovi začít vyvádět.

„Některé tempo bylo trochu moc svižné, ale na celkový efekt si nemůžu stěžovat,“ odpověděl Vic.

„Jinými slovy, plakal jako malé dítě,“ podotkl Severus.

„Tati!“

„Hugo taky,“ potvrdila Hermiona.

„Mami!“

„Jelikož je můj syn zjevně příliš ponížen svým nedávným chováním, než aby se obtěžoval mě představit, zdravím vespolek. Vy musíte být Hugo Weasley. Troufám si říct, že víte, kdo jsem, ale můžete mi říkat Mitchi, pokud vám to usnadní situaci.“

Severus natáhl k Hugovi ruku a Hugo mu ji srdečně stiskl, přestože vypadal, jako by spolkl jazyk. „Rád vás konečně poznávám, pane,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. „Díky za všechnu tu kávu.“

„Částečně to bylo z vlastního zájmu,“ řekl Severus. „Zaháčkuj je, když jsou mladí, jak se říká. Něco pravdy na tom bude. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak daleko jsou lidé schopni zajít pro známý šálek kávy.“ Podíval se na Hermionu a věnoval jí pokřivený úsměv. „Rád tě zase vidím, Hermiono.“

„A já tebe,“ řekla a neobtěžovala se skrývat ruměnec ani pousmání.

Hugo se stále velice podobal zajíci strnulému v záři reflektorů a Hermioně ho bylo trochu líto. Vzhledem k tomu, kdo byli Hugovi příbuzní, viděla podobné zděšení na tvářích jeho spolužáků, když se s ní, Ronem nebo Harrym setkali poprvé. Vic se zase tvářil víc než podezřívavě, když těkal pohledem mezi otcem a Hermionou.

„Hugo, vím, že si s Vicem máte o čem povídat,“ prohlásila. „Severus a já si vystačíme sami. Pokud by ti to nevadilo, Severusi?“

„Vůbec ne,“ řekl. „Náhodou vím o jednom podniku v okolí, kde se dají sehnat mražené cukrovinky s neobyčejně zajímavými příchutěmi.“

„To zní báječně, děkuji, Severusi. Věřím, že po tom všem loňském letaxovém cestování najdeš dnes večer cestu domů, Hugo.“

„Ehm, ano,“ hlesl mladík.

Severus nabídl Hermioně rámě a společně pokračovali v chůzi k vrcholu amfiteátru.

Hermiona poznala, že Severus poslouchá reakce jejich synů stejně pozorně jako ona.

„Můj táta právě pozval tvou mámu na zmrzlinu?“ zeptal se Vic.

„Řekla moje máma právě ano?“ kontroval Hugo.

„Myslím, drahý, že jsme byli napáleni,“ ^pronesl Vic sardonicky.

Hermiona se ohlédla, aby viděla, jak se její syn tváří, a s potěšením zjistila, že jeho výraz je spíše ironický než pobouřený. „Viním z toho tvého otce. Máma není tak záludná.“

„Vážně by sis měl přečíst tu knížku, co mi dala,“ podotkl Vic. „Myslím, že ji podceňuješ.“

Hermiona jim mávla na rozloučenou a naprosto selhala ve snaze skrýt úšklebek.

Hugo její mávnutí opětoval. „Možná jo.“

Když Hermiona se Severusem dosáhli horní řady sedadel, vyšli na mírně zalesněný svah a posadili se u piknikového stolku s výhledem na okolní kopce. Její ruka stále ležela na Severusově paži a on položil druhou ruku na její. Byl dokonalý večer a navzdory jasným světlům amfiteátru a města kolem nich rozeznala Hermiona na obloze pár hvězd.

Povzdechla si. „Zdá se mi škoda kazit si tak krásný večer vážnými řečmi.“

Jeho palec se jemně otíral o ten její. „Pokud se nepletu v domněnce, že podobné večery ještě přijdou, nemusí být případný předčasný konec toho dnešního katastrofální ztrátou.“

„To předpokládám.“

„A pokud je tvá neochota kazit si náladu otázkami způsobena představami, kam bychom dnes večer ještě mohli jít a co bychom ještě mohli dělat, byl bych rád, kdyby ses do čehokoliv dalšího pustila, až se o mě dozvíš všechno, co chceš vědět. V rozumných mezích.“

„Definuj 'rozumné meze'.“

„Pokud položíš jakékoliv hluboce osobní nebo trapné otázky, připadá mi spravedlivé, aby mi bylo dovoleno je oplatit.“

„To se zdá fér,“ řekla a opřela si hlavu o jeho rameno.

Zabořil tvář do jejích vlasů, zhluboka se nadechl a přitiskl rty k jejím kudrlinám. „Krátký sestřih ti sluší.“

Tělem jí projelo příjemné zachvění, zvedla jeho ruku a políbila ho na klouby. „Děkuji. Zdá se, že ti život, který sis tu vybudoval, skvěle vyhovuje.“

„Téměř,“ potvrdil a položil jí tvář do vlasů. „Ale v poslední době jsem zjistil, že mi v něm některé podstatné věci chybí.“

Opatrně pootočila hlavu, aby ho neudeřila do nosu, podívala se mu do očí, a když viděla, co se mu v nich odráží, ztěžka polkla.

„Myslím, že ti rozumím,“ pronesla tiše.

„Myslím, že ano.“

Naklonili se k sobě, aby zmenšili vzdálenost mezi nimi, a jejich rty se setkaly bez váhavosti prvního polibku. Severusovy rty byly teplé a poddajné, a když se oddělily od jejích, shodné lapání po dechu signalizovalo oboustranné překvapení a potěšení z prostého aktu líbání.

„Ach,“ vydechla Hermiona.

Severus se naklonil pro další polibek, který mu věnovala spolu se vší něhou, která se v ní vzedmula. Brzy na to se její prsty zamotaly do jeho vlasů a jeho dlaně ji hřály na tvářích, kterých se dotýkaly jako něčeho velmi vzácného.

Jemně se odtáhl, objal ji kolem ramen a položil si bradu na její hlavu. „Tohle není úplně to, co jsem zamýšlel,“ řekl tiše. „Máš pravdu, je toho hodně, co bychom měli udělat, než se něco takového stane.“ Ale jeho paže ji v rozporu se slovy objaly o něco těsněji.

„Nemusí to být quid pro quo,“ řekla. „Můžeš mi prostě říct to, co chceš, abych věděla, nebo se mě zeptat na to, co bys chtěl vědět ty.“

Spíš slyšela, než viděla jeho úsměv. „To nemám příliš ve zvyku.“

„No, tohle rozhodně nemám ve zvyku já,“ zasmála se Hermiona a přitiskla ucho na jeho hruď. „Ale jako by mě odtud něco volalo jménem, a já odpovídám, protože vím, že něco na tomtéž místě ve mně volá to tvoje.“

Pohladil ji po vlasech a přidal další polibek do vlasů. „Fantastický pocit.“

„… ale ne nesprávný...“ zůstalo nevyřčeno, ale pochopeno.

Chvíli mlčky setrvali v objetí, a pak ho Hermiona políbila na krk. „Jsem pevně přesvědčená, že téměř všechny vážné rozhovory je nejlepší vést nad zmrzlinou.“

Severus si afektovaně povzdechl. „Když to musí být.“

„Musí. Nechci, aby si někdo myslel, že jsem tě sem vylákala pod falešnou záminkou.“

Vtiskl jí rychlý polibek na rty, který ji překvapil a rozesmál. „Chyť se mě,“ nabídl jí s rozzářenýma očima rámě. „Znám zkratku.“

Hermiona vložila svou ruku na jeho a svět se s ní zatočil, jak se oba s prásknutím přemístili.

***

Vynořili se na veřejném přemisťovacím bodě, pravděpodobně v kouzelnické čtvrti. Severus ji vzal za ruku a vedl ji přes úzké parkoviště, naplněné vůní moře. Parkoviště ústilo na čtyřproudovou magistrálu, nacházející se naproti výraznému modernímu nádraží. Nemusela se dívat na dopravní značku, aby identifikovala historickou dálnici číslo 101.

Otevřel dveře jasně osvětleného obchodu, na jehož ceduli byla vyobrazena olizující se kočka, a zařadil se do fronty, která se ale pohybovala tak rychle, že byli u pultu dřív, než Hermiona dočetla tabuli s nabídkou.

„Vítejte v Gatto Gelato,“ pozdravil je mladý muž za pultem. „Co si dáte?“

Severus si všiml jejího nejistého výrazu a odkašlal si. „Jestli ti to nevadí, rád bych nám s dovolením objednal.“

„Posluž si,“ řekla vděčně.

„Dáme si tři samostatné poháry: faluda maršmeloun, kozí sýr s pečenými fíky a čokoládové kari.“

„Něco k pití?“

„Pro mě nic.“

„Čaj, prosím,“ řekla Hermiona.

„Horký,“ dodal Severus. „S kofeinem.“

Zatímco mladík připravoval jejich objednávku, Hermiona si s údivem prohlížela seznam příchutí. V Bradavicích sice byla dost schopná studentka lektvarů, ale tady nabízeli takové přísady, o kterých nikdy neslyšela, a spoustu takových, které by ji nikdy nenapadlo dát do zmrzliny.

Když poháry dorazily, Hermiona následovala Severuse k malému stolku v rohu a pořádně si zmrzlinu prohlédla. Kozí sýr a čokoládové kari vypadaly v pořádku, i když trochu nezvykle barevně, ale faluda maršmeloun měla stejný odstín růžové jako rozemletý prášek, který musela užívat v dětství, když měla žaludeční potíže. Bílé vlnky na povrchu dokonce vyvolávaly dojem, že lék nebyl důkladně rozmíchaný. Naštěstí se z něj linula nádherná vůně růží a první sousto jí naplnilo ústa tak voňavou sladkostí, že zavřela oči a uznale mlaskla.

Severus se vědoucně usmál a přisunul k ní zmrzlinu z kozího sýra. Tohle sousto mělo dokonalou žvýkačkovou sladkost vyváženou trpkým kozím mlékem a křupáním fíkových semínek. V čokoládovém kari spolu dokonale ladilo koření, hutná čokoládová chuť a jemný chlad s nádechem kokosové sladkosti. Byla to perfektní trojice chutí a Hermiona se na svého společníka usmála.

„Nevím, jestli se po tomhle dokážu vrátit k Fortescueovi.“

Severus se na ni podíval a kradmo seslal Ševelisimo. „S mezinárodním letaxem se člověk naštěstí nemusí omezovat.“

Při náznaku, že bude často cestovat do Kalifornie, pocítila Hermiona hřejivé šimrání hluboko v břiše. Dívala se na Severuse s plným vědomím, že to, co jí chce říct, bude neuvěřitelně důležité, a snažila se ignorovat hlas vzadu v hlavě, který jí říkal, že na ničem z toho vlastně nezáleží. Byl to nezvyklý pocit. Obvykle byl hlas v její hlavě ten rozumný, který se občas ozval, aby se politická diskuse nezvrhla ve vyhrocenou nebo když George naváděl své neteře a synovce a dostával je do problémů. Přesto jí zvědavost nehodlala dovolit, aby mu bránila v jakýchkoli informacích, které jí chtěl sdělit, bez ohledu na to, jak moc chtěla vědět, která příchuť zmrzliny chutná na jeho rtech nejlépe.

„Jsem ráda, že mám místního průvodce,“ řekla. „Jen tak ze zvědavosti, kdy jsi naposledy někoho asistovaně přemístil?“

„Od příjezdu do Ameriky nikoho,“ přiznal. „Ale byl jsem s tebou. Nehrozilo nebezpečí, že by mě někdo chytil. A tohle místo je ke kouzlům vstřícné.“

„Nechtěla jsem naznačit, že jsi byl lehkomyslný,“ namítla Hermiona. „Jen mě zajímalo, jak jsi mohl tak dlouho žít bez té nejzákladnější magie.“

„Stal se z toho zvyk,“ pokrčil rameny. „Kouzelnické komunity tady nejsou tak izolované jako v Británii, takže bylo docela snadné vejít do uličky v kouzelnické čtvrti a několik metrů se přemístit. Když jsem do Mitchova podniku začal najímat čarodějky a kouzelníky, mohl jsem podnik přeřadit do smíšené zóny, což znamenalo, že jsem mohl kouzlit v práci, když nebyl nikdo jiný poblíž. Pomohlo také surfování, protože, jak jsi už zjistila, vlny v sobě mají magii, slaná voda přebytečnou magii odplavuje a posiluje souš.“ Severus si odkašlal. „A jak sis uvědomila, když se narodil Victor, mohl jsem překlafikovat svůj domov.“

Když Severus mluvil o svém synovi, bylo v jeho hlase cítit napětí.

„Proč?“ zeptala se jemně.

Severus si nabral čokoládovou zmrzlinu. „Protože se u něj v osmnácti měsících projevily známky magie.“

Hermiona se na něj zadívala. „Chceš mě donutit, abych se zeptala přímo, že ano?“

„Je sice pochybně lichotivé, že si myslíš, že mám schopnost nepozorovaně číst myšlenky, ale opravdu bych nedokázal říct, co se ti v té tvé kudrnaté hlavičce děje,“ opáčil mírně.

Položení se dožadovaly tisíce otázek. Nakonec se rozhodla pro jednu, která jí řekne víc o Severusovi než o Victorovi. „Proč jsi ho stvořil?“ zeptala se.

„Proč jsi měla děti?“ obrátil dotaz Severus.

Hermiona se na něj netrpělivě zadívala, ale dodržela pravidla jejich předchozí diskuse. Ona nějaké odpovědi už dostala. Teď byl na řadě Severus. „Byla jsem vdaná za muže, kterého jsem milovala, měla jsem dobrou kariéru, byli jsme finančně zajištění a obklopovala nás rodina, která nám je pomáhala hlídat.“

„Takže to byla hotová věc?“ zeptal se uštěpačně.

„Částečně. A částečně to bylo ze sobeckého důvodu, že jsem je chtěla. Ale hlavně jsem to udělala proto, že jsem se chtěla poznat lidi, které v sobě budou mít část z Rona a část ze  mě. Věděla jsem, že svět bude díky tomu zajímavější, a věděla jsem, že to bude výzva. A hlavně jsem věděla, že ať už budou jakékoliv, budeme je milovat a máme jim co dát.“

Severus se na ni odměřeně podíval. „Naše důvody nebyly nepodobné,“ ponesl nakonec.

Hermiona mu věnovala pokřivený úsměv. „Byl jsi ženatý s mužem, kterého jsi miloval?“

Zamračil se a neobtěžoval se její vtip poctít slovní odpovědí. „Byl to svého druhu experiment.“

„To je poněkud slabé slovo,“ namítla Hermiona a zakousla se do růžové zmrzliny. „Pokud vím, tak pro to neexistuje žádný precedens.“

Zvážněl. „Myslel jsem si, že ti Potter o oné noci, kdy se vrátil Pán zla, poreferoval.“

Najednou byla moc ráda, že má před sebou horký čaj. „Kost otce, maso služebníka, krev nepřítele,“ citovala tiše. „Severusi...“

„Kouzlo, které Pán zla té noci použil, pochází ze starobylého grimoáru krvavé magie, který napsal čaroděj jménem Letholdus Sallow,“ řekl.

Hermiona se zamračila: „Nikdy jsem o něm neslyšela.“

„Není divu. Ačkoli Sallow učinil více konkrétních kroků k dosažení nesmrtelnosti než kterýkoli jiný čaroděj, zemřel strašlivou smrtí z rukou osoby, jejíž láska byla na této výpravě obětována - paralel s Pánem zla bylo mnoho, ale Raddlemu nechyběla ironie. Stačí říct, že Sallowův grimoár byl jedním z mála věcí, které jsem si přivezl z Anglie, když jsem sem přijel. V porovnání s ním vypadají Tajnosti magie nejčernější jako první díl Příručky kouzelných slov a zaklínadel.“

Hermiona spolkla poznámku o tom, že všechna krevní magie je temná, protože si vzpomněla, co Hugo a Vic říkali o klasifikaci hudební magie coby černokněžnictví.

Severus stiskl rty do tenké čárky, jako by očekával její nesouhlas.

Po chvíli přemýšlení pokrčila rameny. „Pokud vím, Vic je naprosto normální, i když trochu zamilovaný do vlastní chytrosti, ale to k mládí patří. Nevím, jak by se magie, která se podílela na jeho tvorbě, dala považovat za temnou.“

Nevěřícně se na ni zahleděl: „Troufám si říct, že v tomto hodnocení bys zůstala osamocená.“

„Proč? Bylo původním plánem ho vykrmit a sníst?”

V jeho očích se objevilo pobavené podráždění. „Cílem experimentu nebylo jen zjistit, jestli si dokážu zařídit nový život, získat společníka nebo si nechat domov označit za kouzelnický. Důvodem bylo také to, abych zjistil, jak odlišný by mohl být můj vlastní život za správných okolností.“

Po chvilce odmlky a úžasu nad jeho troufalostí a ctižádostí to všechno začalo dávat dokonalý smysl. „Takže chceš říct, že Vic přišel na svět z lásky a zvrácené zvědavosti, stejně jako většina dětí, které jsou počaty běžným způsobem.“

„Když to řekneš takhle, zní to skoro, jako by nešlo o nic neobvyklého,“ podotkl tónem plným nevole. „Ujišťuji tě, že to kouzlo nebylo navrženo s jinými než s těmi nejhoršími záměry.“

„Záměry, které, jak se zdá, nesdílíš.“

Severus ztišil hlas. „Sallow vymyslel kouzlo, aby stvořil mladší, zdravější verzi sebe sama, kterou by mohl použít jako nádobu pro svou duši, aby mohl znovu prožít mládí. Duše nádoby měla být samozřejmě zlikvidována. “

Hermioniny prsty se sevřely kolem šálku s čajem. „Sladká Kirké,“ zašeptala.

„Skutečnost, že oddělení duše nebylo součástí kouzla, z něj dělá jedno z těch nejmírnějších v knize.“

„Máš ještě ten grimoár?“

„Je na bezpečném místě.“

Hermiona se zamračila. „Víš přece, co by se mohlo stát, kdyby se taková kniha u tebe objevila.“

„Samozřejmě že vím,“ odsekl nedůtklivě. „Bohužel ji vytvořil zvrácený génius, který se snažil o sebezachování jakýmikoliv prostředky. Nelze ji jednoduše vyhodit do koše a je to jediný předmět, který jsem kdy viděl vzdorovat Zložáru.“

Hermionino zachvění nemělo nic společného se zmrzlinou. „Co jsi ještě vyzkoušel?“

Jeho rty se zkřivily do žalostného úsměvu. „Všechno kromě vitrifikace a pohřbení v Yucca Mountain.“

Hermiona zavrtěla hlavou. Tohle byl neskutečný zmatek. Dokud ta kniha existuje, Severus se nemůže vrátit do Anglie pod svým jménem a tajemství Victorova původu není nijak zabezpečeno.

Něco z její úzkosti se jí muselo projevit ve tváři, protože se Severus zatvářil poněkud neklidně. „Abych odpověděl na tvou otázku podrobněji, Victora jsem stvořil několik let po přestěhování do Kalifornie, ale ještě jsem si nestačil nachystat regulerní prostředky, jak se zbavovat přebytečné magie. Moje myšlenky možná nebyly zcela jasné ani mně samotnému.“

„Ale nikdy jsi toho nelitoval,“ řekla a vzpomněla si na noc plnou hýření a dobré nálady, která vedla k početí Rose.

„Ne moc často,“ poznamenal s úšklebkem.

„Zmrzlina se rozpouští,“ poznamenala Hermiona a nabrala si trochu tekuté kari čokolády. Hlavou jí vířily myšlenky. Všechno se změnilo, a přece se nezměnilo nic.

Severus se taktéž pustil do kozího sýra a zmrzlinu rychle dojedli.

„Na nádraží přes ulici je stanice letaxu,“ podotkl, když jí držel dveře.

Jeho hlas byl vyrovnaný a přátelský, ale byla v něm prázdnota, ze které ji rozbolelo srdce.

„Víš, co by bylo po té krásné zmrzlině příjemné?“ zeptala se a položila mu ruku na paži.

Pozvedl na ni tázavě obočí.

„Něco teplého k pití,“ odpověděla a palcem mu přejela po předloktí. „Nevíš, kde bychom v tuhle noční dobu mohli dostat kávu?“

Zatáhl ji do boční uličky a ona si stoupla na špičky, aby ho políbila.

„Myslím, že vím o tom správném místě,“ zašeptal jí do úst.

***

Poznámky k překladu:

*) Citace ze Shakespeareovy hry Mnoho povyku pro nic v překladu Jiřího Noska. Ale moc nechápu, proč to Hermiona napsala.