Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1.

 Gentrifikace:

- Proces renovace a vylepšování domu nebo čtvrti tak, aby odpovídala vkusu střední třídy.

- Proces, při němž se osoba nebo činnost stává uhlazenější nebo zdvořilejší.

Válka skončila.

Jakmile proběhly pohřby a o zraněné bylo dobře postaráno v nemocnici svatého Munga, poté, co začaly opravy Bradavic, zamířila jsem rovnou za rodiči do Austrálie. Harry se ke mně přidal, dychtivý uniknout tísnivé pozornosti, která na něj doléhala, když se z Vyvoleného stal Chlapec, který zvítězil. Ron chtěl jet s námi, ale znovu opustit rodinu tak brzy po Fredově smrti nepřipadalo v úvahu. A tak jsme s Harrym vyrazili na cestu a vychutnávali si každou vteřinu nově nabyté svobody bez smrtelného nebezpečí. Upřímně řečeno, bylo to znepokojivé; oba jsme pořád byli víc než trochu nervózní.

Jak se ukázalo, rodiče nebylo tak snadné najít. A když jsem je vypátrala, vůbec se jim nelíbilo, jak daleko jsem před rokem zašla ve snaze je chránit. Všichni jsme plakali a víc než jen trochu křičeli. Nejvíc mě ranilo, jak se na mě dívali. Teď, když se z Moniky a Wendella Wilkinsových opět stali Jean a Tom Grangerovi, mě poznali, ale zároveň byli ostražití. Jako bych se pro ně podruhé stala cizinkou, kouzelnický svět ze mě udělal někoho, kdo si snadno zahrává s lidskými životy, a k čertu s následky.

S Harrym jsme odletěli zpátky do Anglie, zatímco rodiče se snažili rozhodnout, co dělat teď, když zase začínají úplně znovu. Většinu cesty domů jsem probrečela. Vyhlídka na domov mi přinášela aspoň trochu útěchy, čekal mě sedmý ročník a také můj rozvíjející se vztah s Ronem. Když je Voldemort definitivně pryč, můžu se s chutí vrhnout do učení a také si poprvé v životě užívat skutečný vztah s klukem.

Představte si můj šok a zklamání, když jsem zjistila, že se ke mně Harry a Ron nepřidají.

„Nedají vám opravdové OVCE,“ namítla jsem. „Jsou čestné. Je to něco jako – jako podvádění.“

Ale moji dva nejlepší přátelé na mě jen hleděli, jako bych to neměla v hlavě v pořádku. Bylo dobře, že se vrátím ke školní dřině, pokud chci, ale oni mířili rovnou do bystrozorského výcviku.

„To bude dobré,“ zašeptal Ron, když mě prvního září vzal na King's Cross do náruče. „Až se příště uvidíme, bude to výjimečné. Nepřítomnost zvětšuje lásku, a tak podobně.“

„Rozdmychává,“ opravila jsem ho skrz zaťaté zuby.

Sedmý ročník konečně uběhl. Moji rodiče se rozhodli nevrátit se do Británie a jakákoli komunikace s nimi byla zřídkavá a napjatá. Nasbírala jsem úctyhodný počet OVCÍ - nad kterými jsem se pořádně zapotila, i když se zdálo, že nikdo nebere mou úzkost vážně - a podala jsem si přihlášku na ministerstvo. Než jsem se přistěhovala za Harrym a Ronem na Grimmauldovo náměstí, měla jsem na výběr z pěti pracovních nabídek. Nebylo významnější oddělení, které by mě nepřijalo, ale měla jsem mírné obavy. Z velké části to zavánělo tím, že mě chtějí kvůli mému postavení válečné hrdinky.

„Jsi blázen,“ řekl mi Ron na rovinu. „Řekla bys, že si někdo jiný může po Bradavicích vybírat z takhle fajnových míst?“

„Ty tomu nerozumíš, Ronalde. Chci dělat skutečnou práci a něco v kouzelnickém světě změnit. Myslíš, že jsme bojovali s Voldemortem jen proto, abych se stala trofejním zaměstnancem vedoucího nějakého oddělení?“

Nakonec jsem se rozhodla jít pracovat na Odbor pro regulaci a kontrolu kouzelných stvoření. Chtěla jsem zlepšit život všech utiskovaných, pošlapávaných bytostí v Británii. Byla to jen otázka času.

Netušila jsem, jak moc jsem se mýlila.

xxx

„Proč údajně osvícená společnost nadále zachází s kouzelnými tvory jako s podřadnými občany?

Copak jsme zapomněli, že svět sjednocený proti zlu je příkladem našeho nejlepšího já?

Domácí skřítci zůstávají v mnoha případech oběťmi.

Kentauři netouží navázat bližší společenství s lidmi, a vzhledem k tomu, jak jsme se k nim v průběhu let chovali, může někdo nechápat proč?

Vlkodlaci jsou stále odsunuti na okraj společnosti, i když je vlkodlačí lektvar snadno dostupný všem…“

Dočetla jsem zbytek svého dopisu (nadepsaného ‚Proč se rozhořčeně ozývám‘) a usmála se s domýšlivým uspokojením. Zaznamenala jsem všechny body: nespravedlnost, která přetrvává dodnes, lhostejnost většiny kouzelnické komunity i pomalé reakce samotného ministerstva. Nebylo to nic menšího než výzva ke změně, pomyslela jsem si hrdě. Mohlo by to konečně otřást současným stavem věcí. Zvedl jsem brk a s rozmachem dopis podepsala.

Tři roky na ministerstvu, čtyři od konce války. Navzdory mé sebevětší snaze v práci se nic nezměnilo. Naléhala jsem dlouho a tvrdě, ale nikam jsme se neposunuli. Napsala jsem ne méně než patnáct návrhů na změnu a poslala je svému šéfovi Merleovi Swinely-Rossovi, a dokonce i samotnému ministrovi. Často jsem měla zřetelný dojem, že mě můj nadřízený chce poplácat po hlavě a říct mi, ať si jdu tiše sednout jako hodná holka. Dokonce i Kingsley, tak čestný a poctivý jako žádný ministr kouzel před ním, mi znovu a znovu připomínal, abych byla trpělivá, že není možné nařídit tak radikální změnu, po jaké jsem tolik toužila.

Zítra pošlu dopis do redakce Denního věštce, ale nejdřív jsem chtěla další názory. Opustila jsem knihovnu v čísle dvanáct a vydala se hledat Harryho a Rona.

Po odchodu z Bradavic jsem se k nim nastěhovala a stále jsme obývali naše malá zákoutí starého sídla rodiny Blacků. Pro Harryho to byl domov. Ginny Weasleyová ho s ním sdílela, když zrovna k velké rozmrzelosti své matky nehrála za Holyheadské harpyje. Molly často bezostyšně naznačovala, jak krásné bude, až se ti dva skutečně vezmou. Ginny mezitím s ukončením své famfrpálové kariéry nijak nespěchala a Harry neměl nic lepšího na práci, než ji v tom podporovat.

S Ronem jsme sdíleli pokoj… obvykle. Občas se nepřímo zmínil o svatbě, ale ani on nikam nechvátal. Ve skutečnosti jsme se v minulosti už dvakrát rozešli, jen abychom se zase dali dohromady. Harry a Ginny vypadali úžasně šťastně. Ron a já jsme určitě byli šťastní. Většinu dní. Předpokládala jsem, že bude lepší vychytat mouchy teď, aby všechno běželo hladce, až se jednoho dne pravděpodobně svážeme.

Pravdou bylo, že jsem se s kluky tak často nevídala. Byli teď oficiálně bystrozory, ale jako nováčkům jim přidělovali divné směny a mizerné úkoly. Můj rozvrh byl stálý, každý den od devíti do pěti. Ale tento sobotní večer jsme byli všichni doma. Našla jsem kluky v kuchyni, v pozadí hrálo bezdrátové rádio a oni se snažili udělat domácí pizzu. Při pohledu na podivný sortiment surovin na obložení, které připravili, jsem si nebyla jistá, jestli si dám s nimi.

„Tady,“ řekla jsem a mávla na ně listem. „Řekněte mi, co si myslíte. Zítra to pošlu do redakce Věštce.“

Ron vzal pergamen a začal ho pročítat; Harry se naklonil, aby četl spolu s ním, nechtěl se ho dotýkat rukama pokrytýma moukou.

„Páni, Hermiono,“ řekl Ron, když skončil, „ty se nedržíš zpátky, co?“

„Proč bych měla?“ odpověděla jsem rozhořčeně. „Tři roky jsem dlouho a tvrdě pracovala, a kam nás to dovedlo? Nikam, to je to. Už mě nebaví hrát si na hodnou. Musím něco udělat.“

„Udělala jsi spoustu věcí,“ připomněl mi. „Zkoumala jsi, jak se v ostatních zemích zachází s kouzelnými tvory, poslala jsi všechny ty návrhy svému šéfovi, dokonce jsi přesvědčila Kingsleyho, aby loni uspořádal Den uznání kouzelných tvorů.“

„Ale většinou jsem jenom popisovala stohy pergamenu,“ zabručela jsem.

„Hermiono…“ Harry vzhlédl od dopisu, obočí stažené obavami. „Nemyslíš si, že na to jdeš možná až moc tvrdě?“

„Ne.“

„Ale podepsala jsi to.“

„Samozřejmě.“

„Jako Hermiona Grangerová z Odboru pro regulaci a kontrolu kouzelných stvoření.. Nebudeš mít kvůli tomu problémy?“

Odmávla jsem jeho námitku stranou.

„Musíš upoutat pozornost lidí, Harry. Nic jiného nefungovalo. Tohle bude. Uvidíš.“ Nezmínila jsem se mu, že jsem dokonce uvažovala o osobní demonstraci na ministerstvu, což znělo úžasně dramaticky, dokud jsem si neuvědomila, že v mudlovském světě nemůžu pochodovat za kouzelnickou věc.

Harry pokrčil rameny a nechal to být. Složila jsem dopis a strčila si ho do kapsy. Následujícího dne jsem ho soví poštou poslala Dennímu věštci.

V pondělí ráno jsem se chystala vyjít ze dveří do práce, když přilétla sova se zlověstnou červenou obálkou v zobáku. Ron, s očima zakalenýma po noční směně, ji přijal. Podíval se na ni a podal mi ji s výrazem očekávání blížící se zkázy.

Polkla jsem a dopis otevřela. Hlas mého šéfa naplnil předsíň čísla dvanáct hlasitostí, která rvala uši.

„HERMIONO JEAN GRANGEROVÁ, TÍMTO VÁM OZNAMUJI, ŽE JSTE NA DVA TÝDNY SUSPENDOVÁNA. DOPORUČUJI VÁM, ABYSTE TENTO ČAS VYUŽILA K HLEDÁNÍ ZAMĚSTNÁNÍ JINDE! S POZDRAVEM MERLE SWINELY-ROSS.“

Upustila jsem Huláka, jako by to byl horký brambor. Roztrhal se na kousky. Ron mávnutím hůlky tiše zmizel zbytky.

„Zatraceně,“ zamumlal. „Dávají ti padáka.“

Napůl oblečený Harry se řítil dolů ze schodů, s jednou tváří ještě neoholenou.

„Co tohle bylo?“

xxx

„Hulák,“ vysvětlil mu Ron. „Vypadá to, že Hermionu vyhodili.“

Harry na mě zaraženě zíral. A já si vzpomněla na jeho varování před možnými důsledky mého dopisu.

„Ale ty se proti tomu budeš bránit, viď, Hermiono?“ sebejistě pokračoval Ron.

Podívala jsem se na dva lidi, kteří mi byli na celém světě nejdražší, a v očích mě pálily horké slzy. Bránit se? Vpochodovat do kanceláře Swinely-Rosse a chrlit přívaly argumentů? Právě teď byla má jediná, zdrcující myšlenka, že jsem poprvé v životě v něčem selhala.

„Já-já-“

Než jsem se zmohla na souvislou odpověď, zhmotnil se stříbřitý Patron v podobě rysa. Ozval se hlas Kingsleyho Pastorka, ve srovnání s hlasitostí Huláka téměř šeptem.

„Hermiono, mohla bys mě co nejdřív navštívit v mé kanceláři, prosím?“

Polkla jsem. Těžce. Moji přátelé si mě prohlíželi s naprostým soucitem.

„Takže bys asi měla jít,“ řekl Harry suše.

O třicet minut později jsem seděla před ministrem kouzel a otupěle přemýšlela, jaký osud mě čeká. Kingsley se sice tvářil zasmušile, ale nezdálo se, že by mi chtěl zakroutit krkem; to byla malá útěcha. Není třeba dodávat, že na stole před ním ležel výtisk Denního věštce.

„Hermiono,“ začal, „víš, proč jsem tě sem pozval?“

„Kvůli dopisu, který jsem napsala,“ řekla jsem a kývla směrem k novinám.

Kingsley se opřel lokty o stůl, sepjal ruce a jeho tmavé oči se zavrtaly do mých.

„Dá se předpokládat, že si uvědomuješ, že zastupuješ ministerstvo, i když se fyzicky nenacházíš v prostorách této budovy?“

„Ano, pane.“

„A že napsáním tohoto dopisu a jeho zveřejněním ve Věštci se zdá, že svým seznamem obvinění odporuješ některým oficiálním zásadám ministerstva?“

„Ano, pane.“

„A že přes všechny vzdorující lidské bytosti v této budově se nám obecně daří pracovat na stejném cíli, kterým je snaha o zlepšení života kouzelnického obyvatelstva Británie?“

„Ano, pane.“ Začínal jsem si připadat velmi malá.

„Tak proč jsi to udělala, Hermiono?“ Pastorek se opřel ve svém velkém křesle. Jeho hlas byl nečekaně jemný. „Proč jsi tam uvedla své jméno? Proč jsi ten dopis prostě neposlala anonymně?“

„Byla jsem naštvaná,“ řekla jsem a v krku se mi vytvořil zrádný knedlík. „Asi jsem byla úplně v koncích. Nic se nezměnilo. Nic se nikdy nezmění. Nikoho tyhle problémy nezajímají.“

„V tom se mýlíš. Věci se změní, lidi to zajímá. Ale nemůžeš si to vynutit. Snažit se o změnu silou a přimět svět, aby fungoval tak, jak chceš ty, zní spíš jako povstání, které se nám podařilo potlačit před čtyřmi lety, že?“ Smířlivě mávl rukou, když jsem otevřela ústa, abych něco namítla. „Ach, já vím, o temné magii a podobných věcech by se ti ani nesnilo, ale chápeš, co chci říct?“

Neměla jsem na vybranou. Přikývla jsem.

„Takže, co bude dál? Mluvil s tebou dnes ráno Swinely-Ross?“

„Jestli tím mluvením se mnou myslíš Huláka, kterého bylo slyšet až za Kanál, tak ano. Na dva týdny mě suspendoval a doporučil mi, abych si hledala práci někde jinde. V podstatě si myslím, že už mě nechce nikdy vidět.“

Nastalo krátké ticho, zatímco o tom Pastorek uvažoval. „Obvykle nezasahuji do rozhodnutí svých vedoucích odborů, ale kdybych si s Merlem promluvil a požádal ho, aby ti dal ještě jednu šanci…? Samozřejmě za předpokladu, že jsi ochotná změnit své chování.“

Vrátit se ke své staré práci? Aby se mi kolegové smáli za zády, nemluvě o Merleovi Swinely-Rossovi, který mě bude sledovat jak ostříž? Zamračila jsem se. Teď, když šok z vyhazovu začal opadat, jsem si uvědomila, že mi možná osud prokázal laskavost. Tohle by mohla být skrytá příležitost.

Možná.

„Nevím,“ přiznala jsem. „Myslím, že bych mohla být připravená zkusit něco jiného, ale nevím, co by to bylo. Nikdy jsem o tom pořádně neuvažovala. Chtěla jsem jen pomoct, aby se věci zlepšily.“

Kingsley Pastorek se poprvé usmál. „Řekni mi, Hermiono, byla bys ochotná se přestěhovat?“

xxx

Ten večer jsme jedli v naší oblíbené italské restauraci.

„Cokeworth? Vážně?“

Harry i Ron řekli totéž, ale s velmi odlišnými reakcemi. Ron, který mluvil s kusem chlebové tyčinky v ústech, zněl pobouřeně. Harry měl naopak velkou radost.

„Moje máma byla odtamtud. A Petunie, samozřejmě, i když to není moc dobré doporučení. A Snape taky. Myslím, že v té oblasti musí být docela velká kouzelnická komunita.“

„Dost velká,“ řekla jsem a mávla vidličkou s kouskem salátu napíchnutým na ní. „Proto se tam usídlil Krajský úřad.“

Když bezprostředně po válce utichly snahy o obnovu a život v kouzelnické Británii se vrátil k něčemu podobnému normálu, Kingsley Pastorek začal uskutečňovat své plány do budoucna. Chtěl decentralizovat některé funkce ministerstva, aby je přiblížil lidem, kterým sloužily, a doufal, že se tak podaří postupně vytvořit trochu více dobré vůle. Výsledkem byly Krajské úřady ministerstva. Na každém místě byl k dispozici ombudsman, který udržoval kontakt s místními obyvateli, lékouzelník, aby občané nemuseli kvůli drobným neduhům chodit až ke svatému Mungovi, a bystrozor, který řešil drobné přestupky v dané oblasti. Podle toho, co jsem v posledních letech slyšela, se zdá, že projekt docela dobře funguje.

„Ty budeš ombudsmanka?“ zeptal se Ron a řekl to slovo téměř správně.

„Ano, i když technicky vzato jsem zástupkyně ministerstva. Jsem tam od toho, abych zvládala případné obavy veřejnosti. Řešila jejich problémy, zajistila jim pomoc rychleji, než by se stalo, kdyby museli až do Londýna a snažili se to zvládnout sami.“

„Takže pořád budeš pomáhat lidem a něco měnit, i když nepůjde o domácí skřítky nebo jiná stvoření,“ podotkl Harry.

„Správně. Myslím, že by to mohlo být velmi vzrušující.“ Od mé návštěvy v kanceláři Kingsleyho Pastorka uplynulo teprve deset hodin, ale já už jsem se do téhle nové příležitosti plně ponořila. Nemluvě o vděčnosti za to, že zůstávám zaměstnaná.

„Nevím ale, proč bys tu nemohla bydlet dál,“ namítl Ron. „Stačí, když se tam každý den odletaxuješ, nebo se přemístíš. Cokeworth je přece jen chátrající město se starými mlýny, ne? Kdo by tam chtěl žít?“

„Měli bychom být považováni za součást společenství, Rone,“ řekla jsem, jeho námitku jsem okamžitě odmítla. „Kromě toho tu vždycky můžu trávit víkendy. Tedy většinu z nich.“

„Hádám, že na to půjdeme postupně, Harry. Chceš pozvat tanečnice ty, nebo mám já?“

Harry si odfrkl. „Na mě se nedívej. Famfrpálová liga má pár týdnů přestávku, takže Ginny bude doma. Myslím, že ta nová práce zní skvěle, Hermiono. Budeš nám chybět, ale řekl bych, že to přežijeme.“