Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 41. Nepolapitelný Severus Snape

Bolelo ho to.

Několik minut to bylo vše, co věděl. Bolelo ho celé tělo. Pak jeho mysl dostihla skutečnost, že se probouzí z hlubokého spánku. Ležel klidně, tělo ho bolelo příliš na to, aby se pohnul, i když to by jeho mysli pomohlo k rychlejšímu probuzení. Zmlátil ho Dudley? Nemohl si vzpomenout. Olízl si rty, ale jazyk měl jako smirkový papír. Měl žízeň. Mnohem větší žízeň, než míval obvykle po probuzení.

Obličej měl teplý. Něco ho šimralo v nose, ale byl příliš vyčerpaný, než aby to smetl. Zhluboka se nadechl trávy, hlíny a sladké vůně čerstvého vzduchu.

Byl venku. Proč byl venku?

Z okolí se ozývaly hlasy a blížily se k němu tlumené kroky.

Jestli zase usnul na dvoře, strýc Vernon bude zuřit. Mohl by ho zase zavřít bez jídla, a on už měl takový hlad…

Něčí ruka ho lehce plácla do tváře, ne tak silně, aby to bolelo, ale dost silně, aby ho to vylekalo. Zvedl těžkou ruku, aby si chránil hlavu, a rychle zamumlal: „Promiň, strýčku Vernone. Už to neudělám.“

Ruka ho jemně, ale pevně uchopila za paži a odsunula mu ji z obličeje. „Probuď se, Pottere. Čas spánku skončil,“ ozvalo se nad ním hlasitě. Blížily se další kroky spolu se smíchem.

Harry se při tom všem halasu zavrtěl. Hlava ho bolela, hrdlo měl z nějakého důvodu podrážděné, a dokonce i vůně trávy začínala být pro jeho přetížené smysly příliš silná. Přesto… kdyby neposlechl, měl by ještě větší potíže. Pomalu otevřel oči a zamžoural do jasu slunečného dne. Klečel nad ním muž v tmavém hábitu. Poznával ho? To obočí vypadalo povědomě….

Oči se mu rozšířily a dech se mu zadrhl v krku, když se mu jako vlna vrátily vzpomínky. Voldemort. Crabbe. Snape. Crucio. Bolest. Instinktivně zaťal pěst do Snapeova hábitu. Věděl, že se mu mizerně daří udržet strach a zoufalství v očích. Stálo to v tuhle chvíli vůbec za to? Jen idiot by se po tom všem, co se stalo, nezbláznil strachy.

Snape měl naštěstí víc rozumu než on, protože Harryho ruku vyprostil ze svého hábitu dřív, než byli ostatní Smrtijedi dost blízko, aby si toho všimli. Než ji pustil, krátce a silně ji stiskl, což pomohlo, ale ne dost na to, aby odvrátil počínající záchvat paniky. Crabbe – Snape – ho vytáhl na nohy. Na tváři měl zamračený výraz, ale s očima pevně upřenýma na Harryho se pomalu, nepatrně přehnaně nadechl. Harry prakticky slyšel, jak mu ten muž říká, aby dýchal, a snažil se. Nádech. Výdech.

Nádech… výdech.

Nádech… výdech.

Než ho Snape postavil na nohy – téměř úplně ho při tom podepřel pevným stiskem jedné ruky –, měl Harry dýchání většinou pod kontrolou. S třesem toho ale moc udělat nemohl. Nebyl si jistý, nakolik je to způsobeno strachem a nakolik poškozením nervů. Vlastně si byl docela jistý, že je to hlavně kvůli poškození nervů. Ne že by se nebál. Byl vyděšený.

Alespoň že si stále zachovával zdravý rozum.

Na druhou stranu, měl snad halucinace, že před ním na rozkvetlé louce stojí Voldemort a tucet Smrtijedů? Rozhlédl se kolem sebe, jak jen to šlo, aniž by příliš pohnul bolavým krkem. Byli na mýtině rámované, kam až dohlédl, stromy, ale ty byly dostatečně daleko, takže nehrozilo, že by na ně číhali nepřátelé s přesilou. Květiny všech barev byly v plném květu, tu a tam roztroušené mezi divokou zelenou trávou a dalšími rostlinami lesa. Vonělo to tu sluncem, květinami a čerstvou zemí po očistném dešti.

Bylo to krásné.

Možná se mu to jen zdálo? Byla by to příjemná úleva od jeho obvyklých nočních můr.

„Harry Pottere,“ zasyčel Voldemort z jeho levé strany, příliš skutečný, aby to byl sen. Harry zvrátil hlavu na stranu a náhlým pohybem málem upadl. Byl by to udělal, kdyby Snape neupravil svůj pevný stisk. Pán zla stál stranou a jeho stoupenci tvořili půlkruh obrácený k němu. Snape držel Harryho uprostřed a Harry přemýšlel, jak se špehovi podařilo vmanévrovat se do tohoto místa. Ať už to udělal jakkoli, Harry byl vděčný, že ho má tak blízko.

Když se Voldemort přiblížil, v očích mu zářil sotva zadržovaný hněv a Harry usoudil, že s rolí laskavého hostitele skončil. „Teď, když mi patříš,“ pronesl čaroděj tvrdě, „myslím, že je načase, aby ses naučil projevovat mi náležitou úctu.“ Mávl rukou ve velitelském gestu a Snapeovy ruce – technicky řečeno ruce Crebbea – se Harrymu zaryly do ramen, donutily ho kleknout si na kolena a držely ho tam.

Zatlačil strach do pozadí a místo toho se soustředil na nutkání vysmát se Voldemortově hlouposti. Sotva stál na nohou, takže bylo docela příjemné, když ho donutil klečet, bez ohledu na ponížení, které měl cítit. Vyžadovalo to mnohem méně energie.

Myslel si, že Voldemort možná zahlédl v jeho očích veselí, protože čarodějova hůlka i oči sebou nebezpečně škubly.

„Čím si Severus Snape získal tvou loajalitu?“ zeptal se místo toho hedvábným hlasem.

Harry zamrkal. Další výslech? Copak to už neprobírali? Ztuhl a připravil se na další psychický útok. Jenže Voldemort zatím nevypadal, že by chtěl tuto taktiku zopakovat.

„Slyšel jsem proroctví o svém služebníkovi,“ pronesl pohrdavě, jako by takové proroctví bylo příliš hloupé na to, aby se dalo považovat za něco, co se podobá skutečnosti. Harry však věděl víc. Pokud to Voldemort vytahoval, dělalo mu to starosti. A pokud se dalo soudit podle náznaku strachu v jeho očích, starost se už začala měnit v obavy. „Tvůj drahocenný Brumbál věří, že jde o Severuse, že loajalita mého nezdárného sluhy bude nějakým způsobem klíčem k tvému vítězství nade mnou. To je docela pozoruhodný závěr. Zajímalo by mě, co si o tom myslíš ty.“

Harry si odkašlal, když bylo jasné, že bude muset něco říct. „Je mi šestnáct,“ zachraptěl a znovu si odkašlal, i když ho to bolelo. Ach ano. Už předtím, během kletby Cruciatus, křičel, až se hory zelenaly. Není divu, že měl v krku pocit, jako by ho někdo obrátil naruby a spálil žhavou lávou. „Může ti být jedno, co si myslím.“

„Ale mně to jedno není,“ ušklíbl se Voldemort a Harry se snažil nepřevrátit oči v sloup. Voldemort byl hodně podobný Vernonovi: zřejmě stačilo, aby mu Harry na chvíli udělal radost a připomněl mu, že je silnější, starší nebo v něčem nadřazenější. Ještě nedávno by k tomu seznamu přidal i Snapea, ale teď… Ne. Myšlenky na svého profesora lektvarů si nechá na později. Teď se musí soustředit na to, aby přežil Voldemorta.

„Vidíš, jsi chlapec, který zůstal naživu.“ Voldemort se sklonil, aby se mu podíval do tváře. „Maják světla. Miláček Bradavic. Brumbálova cenná trofej. A to nezmiňuji…“ chytil Harryho za bradu a Harry sebou cukl, když mu už tak zjitřenou jizvou projel známý záblesk bolesti, „klíč k mé moci.“ Zamračeně se zamyslel. „Z toho logicky vyplývá, že jsi i klíčem k mému vítězství. A přece proroctví tvrdí, že je to služebník dvou pánů. A tak má Severus určit vítěze?“ Uvolněně se zasmál. „Myslím, že ne.“

Odhodil Harryho bradu na stranu a zvedl se na nohy. „Nicméně proroctví se nesmí ignorovat. Pokud je Severusovi předurčeno hrát takovou roli a pokud to nemá být v mých službách, pak prostě bude muset zemřít.“

Harry se zachvěl. Voldemort zněl, jako by mluvil o smrti otravného hlodavce. Musí to být provedeno a pak bude pokračovat ve své práci. Harry si přál vědět, jak to Snape bere, ale ruce na jeho ramenou byly klidné. Držely ho na místě s tichou silou, aniž by mu říkaly něco o tom, co se tomu muži honí hlavou.

Snape byl vždycky dobrý špeh. Vnitřně si povzdechl a víc než kdy jindy si chtěl promluvit se svým učitelem. Posunul se, aby se pokusil vstát, jen aby cítil, jak se ruce hýbou. Držely ho na zemi a bránily mu zvednout se. Pak mu lehce stiskly ramena a Harry se zarazil. To mu stačilo, aby se ujistil, že Snape je tu s ním. Jen jeden stisk. Víc nepotřeboval, aby se cítil trochu víc pod kontrolou.

Sáhl do kapsy a s úlevou zjistil, že tam stále ještě je mámin kámen ve tvaru srdce. Sledoval jeho hladký povrch a nacházel útěchu v myšlence, že ho máma vybrala a držela v rukou. Byl to dárek od matky stejně jako od Snapea a pomohl mu najít odvahu, o kterou se bál, že ji ztratil.

Ještě nebyl zlomený. Zvedl bradu. „Myslím, že prohraješ,“ odpověděl na čarodějovu otázku a snažil se nevnímat, jak jeho chraplavý hlas kazí efekt, o který usiloval. „Já myslím, že se to týká profesora Snapea a ten že si svou stranu vybral. Myslím, že už jsi poražen, jen o tom ještě nevíš.“

„Aha?“ zeptal se Voldemort konverzačně, i když jeho oči prozrazovaly nenávist k Harrymu. „Z mého pohledu to tak nevypadá.“ Usmál se na Harryho třesoucí se unavené tělo, které před ním násilím pokleklo, a jeho Smrtijedi se rozesmáli.

„Z mého pohledu vypadáš stejně zbaběle jako vždycky,“ opáčil Harry. Ruce na jeho ramenou se mírně stiskly, což byl nejspíš Snapeův způsob, jak mu říct, aby se mírnil, ale Harry byl v plnění rozkazů asi tak dobrý jako obvykle… což znamenalo vůbec ne dobrý. Přesto, když se přistihl, že šilhá na Voldemortovu hůlku mířící mu mezi oči, musel uznat, že zapojit do svého přístupu více zmijozelských jemností by nemusel být ten nejhorší nápad.

„Nevíš nic o skutečné síle, chlapče,“ zasyčel Voldemort. „Moc je síla a já jsem momentálně nejmocnější čaroděj na světě. Moje moc bude jen růst a tvůj ubohý Řád se pod tíhou mých úspěchů zhroutí.“

„Mýlíš se,“ oponoval Harry a zahodil myšlenku na lstivost z okna. Může ji zkusit jindy. „V lásce je síla. Stejně jako naděje a odvaha. Ty nemáš ani jedno z toho, a proto selžeš.“

Voldemort se rozesmál a jeho ubozí patolízalové ho o okamžik později následovali. „Jaké to máš vznešené myšlenky. Láska nikdy nesvrhla národy, chlapče. K tomu je potřeba moc.“ Spustil hůlku a svěsil si ji k boku.

Harry si dovolil nesouhlasit. O lásce, která rozpoutává války a ukončuje je, se vyprávěla spousta příběhů… ale to bylo trochu poetičtější, než chtěl. „Láska, naděje a odvaha jsou mocné.“

„A věříš, že tvůj drahý profesor má všechny tři?“ zeptal se Voldemort s hranou nevinností, pak se zjevně posměšně usmál a Smrtijedi se znovu rozesmáli. „Přiznávám mu odvahu. I zrádné činy ji mohou vyžadovat. Možná i naději. To je mi jedno,“ mávl rukou Voldemort. „Ale láska? Severus nikdy neměl čas na takové malichernosti, jako je láska. Byla to jedna z jeho největších předností, když byl v mých službách.“

Harry se přinutil zůstat v klidu, ačkoli se mu chtělo nepříjemně zavrtět. Nebyl si jistý, jak se dostali k rozhovoru o Snapeovi a o tom, jestli měl v životě lásku, ale tak trochu si přál, aby se tak nestalo. Moc o tom nepřemýšlel a rozhodně nechtěl probírat něco tak osobního před ním samotným.

„Vzpomínám si, že kdysi vyjádřil touhu po jedné ženě,“ Voldemort se na něj podíval, jako by v sobě skrýval rozkošné tajemství, a Harry podle lehkého chvění Snapeových rukou usoudil, že se v tom tají nějaký příběh, „ale byla to jen chvilková záliba. Ne, Severus nikdy nepoznal romantickou lásku. Snad bratrskou? Ne. Dost snadno se obrátil proti svým druhům, abychom to mohli vyloučit.“

Voldemort se sklonil a přejel Harrymu prstem po tváři, až se zachvěl. „Představoval sis, že k tobě cítí lásku? Koneckonců nikdy neměl vlastní dítě. Možná se v něm konečně ozvaly latentní otcovské instinkty.“ Z nějakého důvodu připadala Voldemortovi a jeho Smrtijedům tato domněnka velmi zábavná. Jejich smích se rozléhal po mýtině celou minutu. A… no dobře, ano, Snape nebyl zrovna otcovský typ člověka, takže Harry si pomyslel, že chápe proč.

Rozhodl se, že řešit cokoli o Snapeovi a lásce je příliš podobné procházce minovým polem, a tak vyhrkl: „Na to všechno se budeš muset zeptat jeho. Já tu nejsem ten, kdo má otravný zvyk používat na lidi nitrozpyt kvůli každé drobné informaci.“ Navzdory sobě samému pocítil výčitky svědomí, protože měl ve zvyku je odposlouchávat a bylo to o tolik lepší…?

„Věřím, že to udělám,“ odtušil Voldemort s úsměvem a vytáhl z kapsy něco malého a stříbrného. Harrymu trvalo několik vteřin, než poznal Snapeův prsten. Než se stačil podivit, proč ho čaroděj drží v ruce, jako by to byla cenná kořist, Voldemort znovu promluvil. „Věděl jsi, že každý kouzelník má specifický magický podpis? Je nenápadný, ale když člověk ví, co má hledat, může být tato znalost docela poučná. Severusův magický podpis v jeho prstenu jsem poznal okamžitě.“

Třel prsten mezi prsty. „Zajímalo by mě, jestli by na tvé volání odpověděl. Záleží mu na tom natolik, aby za tebou přišel v hodině nouze, nebo tě nechá trpět tvým osudem?“

Harry neodpověděl. Copak ho chtěli donutit, aby prsten použil a Snapea k nim přivolal? To by zjevně nefungovalo, protože Snape stál přímo za ním. A i kdyby tomu tak nebylo, byl to od Voldemorta hloupý plán. Snape by byl chytřejší, než aby přemístěním vletěl přímo do pasti, přinejmenším bez zálohy.

„Otevřely se mi oči pro možnosti magie, Harry Pottere.“ Voldemort si klekl před Harryho a se svým ďábelským úsměvem se mu podíval do očí. „Moc, kterou jsi mě obdařil, přivedla svět do nového světla. Pravidla magie jsou má a mohu je utvářet podle své vůle.“

Harry se zamračil. Srdce se mu rozbušilo při pohledu na absolutní jistotu ve Voldemortově hlase. Jak mocný teď byl?

„Vidím to,“ pokračoval Voldemort a oči se mu maniakálně zaleskly. „Vidím magii. Cítím ji, dotýkám se jí. Je ve vzduchu kolem nás, v každé částečce vzduchu, v každém nádechu, který dýcháme. Obklopuje nás a já jsem s ní sjednocen jako nikdy předtím. Já jsem magie.“

Harry nemohl zabránit tomu, aby se mu při tomto tvrzení nerozšířily oči. Voldemort byl šílený, opravdu byl.

Voldemort vytáhl prsten. Když Harry zaváhal, čaroděj ho chytil za ruku svými chladnými, dlouhými prsty a vtiskl prsten Harrymu do pěsti. „Severus zmanipuloval magii v tomto prstenu tak, aby reagovala pouze na tebe. Ty ho aktivuješ. Přivolej ho k nám. Na tuto mýtinu má umožněn přístup… jen on. Uvidíme, jestli bude mít dost odvahy postavit se těm, které zradil.“

Harry zavrtěl hlavou dřív, než Voldemort domluvil. „Nepřijde. Ty víš, že nepřijde. Na to je příliš chytrý.“

„Uvidíme,“ řekl Voldemort a vstal. „Znám Severuse od doby, kdy ses ještě nenarodil, chlapče. Má nepříjemný, ale užitečný zvyk čelit každé výzvě, kterou před něj postavím.“

Zvedl bradu v tichém odmítnutí a Voldemort na něj klidně namířil hůlku. Harry zaváhal. Jeho tělo další kletbu Cruciatus nezvládne, to věděl. Byl vyčerpaný, tělem i duší. Roztáhl prsty a podíval se na prsten na své dlani. Možná… možná by ničemu neublížilo, kdyby udělal, co Voldemort žádá. Snape koneckonců věděl, co dělají. Aktivací prstenu se nic nestane.

Na druhou stranu Harry nesnášel, když se měl Voldemortovi jakkoli podvolit. Rychle se rozhodl, prudce vymrštil ruku a nechal prsten odletět co nejdál na louku. Teprve pak si vzpomněl, že prsten patřil Snapeově rodině, a vyslal rychlou modlitbu, aby mu to Snape později odpustil.

Než prsten stačil zmizet v trávě, zastavil se ve vzduchu a letěl zpátky k čekající Voldemortově ruce. Čaroděj se na Harryho znechuceně podíval a pak prsten hodil Harryho směrem.

Harry uhnul, ale ukázalo se, že adresátem byl Crabbe. Než si Harry uvědomil, co se děje, Snape mu jednu ruku zkroutil za záda a on ucítil, jak mu prsten vklouzl na prst. Zalapal po dechu nad náhlým pohybem a následným nepříjemným pocitem v bolavém rameni. Snape ho držel v nepříjemném úhlu, zatímco Voldemort stál hrozivě před ním.

„Použij to,“ nařídil mu.

„Ne.“

Voldemort přiložil hůlku k Harryho hlavě, přímo na jizvu, a vtiskl ji do jeho kůže. Harry zaječel bodnutím bělostné bolesti, ale v tomhle úhlu nemohl nikam uhnout. Bojoval proti Snapeově sevření, ale bylo příliš silné.

„Použij ho,“ zopakoval Voldemort a Harry se na něj zadíval. Už toho měl plné zuby, už ho nebavilo, že ho pronásledují, chytají a používají jako boxovací pytel, krevní vak a prostředek, na kterém si zlí čarodějové vybíjejí svůj vztek. Proč to byla jeho vina, že Voldemort odešel v zeleném oparu, když byl Harry ještě nemluvně? Vždyť přece nic neudělal, vždyť byl ještě v plenkách, proboha! Proč se celý jeho život – a nejspíš i smrt – musely točit kolem zlého čaroděje toužícího po moci, který žil proto, aby ho mučil a zabil každého, na kom mu kdy záleželo? To nebylo fér! Krev se mu téměř vařila z návalu hněvu, který v něm koloval.

Voldemort se na něj ušklíbl. „Tvůj ubohý pokus o odvahu ti teď nepomůže, Pottere,“ posmíval se a vyslal skrze svou hůlku nepatrný výboj magie přímo do Harryho hořící jizvy. Ten se zachvěl a vykřikl při vlně spalujícího žáru, která mu prošla jizvou a hlavou a sjela po páteři dolů. Tělo se mu svíjelo v křeči a on se okamžitě snažil narovnat, aby se ovládl.

Instinktivně využil všechnu svou energii, aby vytrhl jednu ruku ze Snapeova sevření a chytil konec Voldemortovy hůlky, která po něm píchala. Nedokázal si vysvětlit, co se stalo potom. V jednu chvíli se zmocnil hůlky a v hlavě měl jen vztek, střetl se s Voldemortovýma překvapenýma, ale rozzlobenýma očima… a vzápětí se díval dolů na sebe.

Chlapec sklopil oči a jeho tělo ochablo, když ho Crabbe obratně zachytil dřív, než stačil dopadnout na zem. Smrtijed ho přitiskl k sobě, oběma rukama chlapce objal, aby ho udržel ve vzpřímené poloze, a poslušně se podíval na svého pána v očekávání dalších pokynů.

Voldemort se na chlapce ušklíbl a otřel si hůlku, jako by z jejího hrotu vymazával špínu chlapcova dotyku.

Pak se bez varování zapotácel, jako by dostal fyzickou ránu, a cítil, jak na jeho magii tlačí tíha něčeho stále známějšího. Projel jím vztek a zmatek v jednom a on jimi přehlušil známý náznak strachu. Nechápal tu podivnou moc, kterou chlapec vládl, účinek, který na něj znovu a znovu mohl mít jen on sám, jako by ho pouhé dítě mohlo oslabit, přimět ho pochybovat o svých schopnostech –

Trhl sebou, sotva se udržel před upadnutím, a ucítil, jak se v jeho nově objevené pevnosti moci vytvořila další trhlina. Vzpomněl si na ponížení, kterému ho chlapec už vystavil, a zúžil oči do štěrbin na bezvědomou postavu u svých nohou. Potřeboval s ním skoncovat, uklidit ho někam, odkud už nikdy neuteče, aby se on, Voldemort, už nikdy necítil slabý.

Potřeboval zajistit, aby nikdy neutekl.

Nikdy.

Protože začínal pochybovat o svém předpokladu, že ten chlapec nad ním nemá žádnou moc, a nesnášel, když musel pochybovat sám o sobě. Byl lord Voldemort, nejmocnější čaroděj ve vesmíru, a žádné dítě ho nepřekoná salónními triky a myšlenkovými hrami. Žádné dítě mu nesmělo zničit šanci na získání moci. Žádné dítě…

Harry se nadechl a otevřel oči. Zamrkal a několikrát za sebou se zhluboka nadechl, než zaregistroval, že se dívá nahoru na Voldemorta, a ne dolů na sebe. Najednou se cítil klaustrofobicky – ruce ho pevně držely u něčího těla, jako ve svěrací kazajce. Začal se vzpírat. Potřeboval se dostat pryč, potřeboval se hýbat a dýchat. Ruce uvolnily sevření z jeho hrudi, ale nechtěly ho pustit úplně. Chytily ho za paže z obou stran a nutily ho zůstat na místě. Cítil, jak se za ním pomalu zvedá a klesá hrudník, jak pomalu dýchá… nádech… výdech… Snape. Říkal mu, aby dýchal. Správně. Pochopil to a pomalu se roztřeseně nadechl skrz bolavé hrdlo do bolavé hrudi. Přestal se vzpírat, ale to jen poskytlo jeho mozku čas, aby se zabýval tím, co zahlédl ve Voldemortově mysli.

Voldemort se ho bál. To sice mohl po jejich nitrozpytných epizodách tušit, ale bylo uklidňující vědět to jistě. Nějak se mu podařilo dostat se k Voldemortovi, a to jak psychicky, tak fyzicky… a magicky? Nevěděl jak, ale věděl, že se to děje. To mu stačilo k tomu, aby si dodal odvahy, alespoň pro tuto chvíli.

Neměl však čas se tím dlouho zabývat, protože Voldemortova hůlka se na něj znovu zaměřila. Tvář měl bledou, oči vytřeštěné maniakálním vztekem. „Použij ho!“ vykřikl.

Harry málem znovu odmítl, ale hlas mu uťalo šťouchnutí do paže zezadu. Nepředstíral, že by mu špatně rozuměl. Snape mu říkal, aby prsten aktivoval. Nadechl se a dlouho váhal, než připustil, že pokud si Snape myslí, že by se měl podvolit, měl by se do toho nejspíš pustit. Pomalu si přitáhl ruku před tělo, horní část paží mu Snape stále držel u boku, a přiblížil palec k prstenu.

S palcem přitisknutým k prstenu napočítal do tří… a pak jím projel ten nejúžasnější pocit hřejivé magie. Vychutnával si ho, cítil se chráněný a uklidněný. Povzdechl si nad bezpečím, které ho obklopovalo. Takový pocit z prstenu ještě neměl, že ne? Hřál, ale teď… teď jako by ta magie byla živá, jako by promlouvala k jeho tělu a komunikovala s jeho duší. Zvedl oči a chtěl vědět, jestli je jediný, kdo cítí moc prstenu…

Zalapal po dechu. Viděl ji! Magii. Věděl, že je to přesně to, co Voldemort popsal. Naplnilo to vzduch jako elektrický výboj. Cítil magii stejně jako sluneční svit a deštěm nasáklou zem, viděl jiskry magie vystupující ze země, obklopující je, zahalující je všeobjímající mocí připravenou a čekající na to, až ji kouzelník využije ke své vůli. Harry natáhl ruku a byl si jistý, že dokáže ty jiskry magie přimět k čemukoli, co bude chtít. Shromáždily se, spojily se kolem jeho ruky a on se usmál tak čistou radostí, že málem zapomněl na své hrozné okolnosti. Zvedl oči a byl si jistý, že Smrtijedi budou buď vyděšení, nebo fascinovaní tím, co vidí, ale většina z nich se na něj nedívala. Vlastně se nezdálo, že by na ně něco zvlášť zapůsobilo. Pozorovali svého pána, čekali, až se něco stane, až se zrádce snad přenese mezi ně.

Podíval se na Voldemorta, ale čaroděj zíral na Harryho, oči se mu plnily probouzejícím se poznáním a oslepující, vroucí nenávistí. Ne – ne, hleděl za Harryho.

Pokusil se otočit, natáhnout krk, a v tu chvíli to uviděl. Úponky teplé, zlaté magie, zřejmě neviditelné pro všechny kromě Voldemorta a Harryho, proudily z prstenu ven, mísily se se vzduchem a sbíhaly se za Harrym na Crabbeho tělo.

A Harry si s rostoucím strachem a hrůzou uvědomil, že Severus Snape byl odhalen.